ZAMOTANÁ VLÁKNA.

Osud míchá kostkami a zpívá: -Nevinná, lidská odleťte srdce, křídla svá nořte v radost i hněv, utoňte v lásce, zábl uďte ve lži, zpijte se touhou z mlhavých rév.

Před sluncem oči svírejte plaše, marnivost ssajte, šero i klam, vzrůstejte k smrti, nezlomte tajnou sadby mé pečeť na cestě k tmám."

H> i U J®edá mlha zakrývala alej kaštanů i sad za zámkem — pensionátem v údolí. Divoké víno upnuté kolem rozpukaných pňů smutečních bříz i nízké jasany přijaly barvu zlata a ohně.

Po volných, dosud zelených stříhaných trávnících táhly se nízko bílé páry. V dálce sotva zřetelné smetal zahradník do mlh za noci napršelé listí.

Jinak bylo v sadě pusto a ticho.

Na gísku_z^s^í^alyjBj!Ílaě-JeJiké. kroky.

Mladé děvčátko, sotva třináctileté, tenké jako \ mladý podrost, v šatech žákyně pensionátu, s černou \ zástěrou, která byla již o sobě 'jako Sáty bez rukávů, i s vlajícími stuhami a dlouhými pletenci, svislými od : malé skloněné hlavičky (spolužačky poctily ji v soukromém tajném konkursu první cenou krásy), udýchaně a plaše proběhlo alejí k háji, který vstával na svahu úbočí.

Na počátku háje, na uměle vyhloubeném prostranství, kolem kamenné pyramidy, která nesla jméno zakladatelky tohoto proslulého francouzského pensionátu, nakupili kdysi kamenných laviček jako •T modlitebně. ' Na nejzazší z nich, opřena o Šerý kmen jedle, seděla čtrnáctiletá dívka v šatech chovanky, ošitých ze šedého sukna, ozdobených jedině čistým límečkem i manšetkami, a čekala.

y V domácím konkursu o krásu nedostalo se *• jí ceny.

Byla světlovláska z druhu oněch, které vždy vypadají, jakoby se před malou chvilinkou hýly čistě vymyly a učesaly. V její milé i laskavé tváři nebylo krásy. Oči vynikaly, ale ne barvou nebo tvarem, nýbrž snad jen opravdovostí.

Mladá dívka, která proběhla alejí, propletla se oněmi kamennými křesly, padla Heleně -k nohám a přitiskla svou krásnou hlavičku k jejím kolenům.

„Helenko," šeptala vzlykajíc, „přišla jsem! Tedy je po všem; ty na mne zapomeneš, jistě zapomeneš l" Helena ji pozvedla k sobě, a obě se stěsnaly na úzkou lávku, stulily se k sobě a obě zaplakaly.

„Uvidíš, zapomenu-li!" řekla Helena. „Já sebe znám. Koho mám ráda, toho mám ráda až do skonání. Napíšu ti z domova hned a vždy všechno s tebou s-télím!"

„Já umru, já to bez tebe nevydržím i" stkala mladší dívka.

„Buď ticha, Gréto! Uvidíme se! Neodcházíme ze svěra. Mně také bude teskno, ale což mohu počít, když ruus-m odejít, když se napravit nic nedá?"

„A. kdy se uvidíme? Ty odjedeš nyní do Čech takovou dálku! Nedovolí nás!8 plakala Gréta. „A co ze mne bude? Tolik jsem tě poslouchala. Tolikrát jsi mne zachránila! Nezapomenu nikdy, jak jsi mne vyplísnila, když jsem vším, co jsem z domova do-, stala, pohrdala a rozbíjela, a jak |si mne donutila přemýšlet o každém skntku. Nejsem ni nyní taková nespokojená, ráda se starám o drahé a ráda jim působím potěšení. Ale ve mně to není. činila jsem to jen proto, že se to tobě líbilo, nemohu_ mc konat, _ jak^ ty_Jříkjlšj^jjgro__dpbro___samoa. Ten pojem mi v hlavě schází. A přece cítlar,"lě krásně jednat je radostné, ale tak těžké! Co si počna nyní? Kdo mi poradí, kdo se mne njme? Koho badá mít ráda?

Večer, když jsem si psala dojmy do sešitku, všechno se točilo kolem tebe. Jak ty jsi cítila, tak jsem chtěla cítit, klid tvůj jsem chtěla napodobit, všechno, co tyl A teď? Tak náhle tě berou! Kdyby aspoň bylo ke konci roka. člověk se připraví. Ale takhle, jakoby vaz zlomil!"

Nevěděly si opravdu rady.

Přišly se sem rozloučit spolu, aby se tak nestalo před očima drahých.

Helena měla tento poslední den před svým odjezdem volný, ale Markéta byla ještě chovankou, která nesměla překročit pravidlo.

Ze zámku pensionátu, postaveného v údolí nad močálem, zavznělo dlouhé pronikavé zazvonění. Tak oznamovali společnou snídani.

Dívky se vzchopily. Objaty v pasa rozeběhly se po malém svahu k aleji.

„Uvidíme ee!" šeptala Helena. (Strach před představenými neopouštěl ji ani ta.) „Slibuja ti. Sejdeme se! Třeba za několik let, ale jistě!"

Gréta se zaradovala.

V tom stáří se ještě chvátá s lety a rozhazuje se jejich počtem.

Podaly si ruce, zastavily se na okamžik, pqna sebe a horoucně se .objaly.

»— 8 —• „8 Bohémi" řekla Helena. „A netruchli!"

Rozešli se u stupňů zámku. Gréta veběhla do vnitř, Helena se vrátila do sada.

Prošla několikrát alejí. Chtěla se s ní loučit, ale přistihovala se při tom, že myslí jinam.

/" Přemýšlela o tom, proč ji berou rodiče z pen/ sionátn, sotva že tam pobyla druhý měsic drahého ./ ročníku, myslila na dalekou cestu domů, na otce, í který odpoledne přijede, na maminku, na rozloučení 'V s Grétou, na jejich nový slib, na milou představenou, /' na její poněkud skloněnou hlavu, jako přikrčenou Jj před osudem, na rozdělené vlasy jako černá přimknutá křídla, na její pohled radujícího se a zarmouceného tvůrce duší svěřených dětí, na její tiché výklady o umění, o galeriích, o kráse starých měst a hlavně jejího rodného, na břehu řeky, s černou radnicí a dlouhou ulicí plnou úzkých domečků a arkýři, kde je tak ticho, že pták v okně zpívá v^ pro všechny, kdož v ní bydlí. Vzpomínala na svůj zpěv a učitelku hudby, na důvěrné večery a drážkami, na knihy, které ony předčítaly, na dojmy, které se přelévaly jako kapky deště s listu na list, z duše do duše.

Jako mladá zahrada po jitru byly. Nejvíce ze všech milovala Markétu, protože cítila její lehký sklon k nudě a k marným* činům, její nadsazování vlastní, fysicky krásné, vyhýčkané bytosti. Měla nadI bytek síly, kterou toužila rozdati, a milovala toho, l komu jí bylo třeba.

„Ne, neopustím ji. Všechno, co jsme si večer vyšeptaly, jí napíšu. Je nčelivá. Bylo by škoda snahy a práce, jakou jsem na ni vynaložila, aby nevzdorovala pfíkazům," myslila Helena a představila si Markéta, jaká přišla do ústava: Mluvila jen o fiatech a o jídle, a zajímaly ji jen maži. Představená ji chtěla projemnit, ale ona nesnesla nadvlády a činila všechno na vzdory. Byla pyšná a jen z úst sobě rovné ji domluva nezahanbovala.

Nechápala nikdy smysl učení a zívala. Naučila se úloze jen k vůli Heleně. Věděla, že na tomto poli nevynikne, a proto se málo namáhala. Věděla, že je krásná, zdálo se jí, že marně ji vězní v pensionáte, snila o promenádách ve svém domově, o protějších oknech, o jejich ulici, kde bydlí divadelní zpěvák a křičí, až se hlas jeho opírá o protější dům, snila o mladých mužích v elegantních šatech, jaké viděla ve francouzských zábavných žurnálech.

Římsa krbu, krásná jardiniěra, vkusná posa, lehce rozčesané vlasy, výmluvně bílé prádlo, brilanty a černý nakroncený knír byly jí nejdražšími obrazy.

Vystříhávala je a prokládala jimi své učebnice. Její představy se pletly stále kolem krbu se zrcadlem, a ve svém blouznění nevymýšlela víc, než že on řekne: „Ach, jaká jste krásná. Nikdy jsem ještě tak krásnou dívka neviděli" Slovo krásná se nejčastěji opakovalo v jejím l snění. Hladila se tím výrazem. • Helena zastihla ji často v jejich společné bílé ložnici před zrcadlem, před obrazem svým jako před oltářem s rozpuštěnými vlasy, s hlavou nakloněnou na zad, s pootevřenými rty, hlasitě oddychající, úplně oddanou svému nadšení.

Vynaložila na ni všechna péči své rozamné, /klidné bytosti. Qfetěla povznésti-její idoál. Mluvila ní o velkých umělcích, o lidech duševního světa a ukazovala na marnost vnější prázdnoty jejího vkusu.

— 10 — Markéta se rděla a bledla, mluvila-li k ní Helena; vzkypěla hněvem, chtěla ntéci, ale dohře slovo ji navrátilo. Rozplakala se a slíbila, že se vynasnaží. Někdy uposlechla, jindy se vzbouřila. Ale vliv byl patrný. I představená jej zřejmě cítila a přála tomuto přátelství. Myslila: „Mftže-li Markéta přilnouti k tak vážné dívce, jako je Helena, jest to .

dobré znamení." A Markéta milovala Helenu veškerou II silon své váSaivéi^jjadJUIedjié bytoglL- ' Markéta byla podajná a mela málo vlastní vůle.

„I tak, v listě jí všechno povím!" opakovala si Helena docházejíc po kolikáté konce aleje.

Do lehkého vozíku zapražený koník, s kterým dojížděli z ústavu do města nakupovat, kmitl se kolem, vydychuje bílé páry. Pohlédla na vozík nahodile. Poznala pruhy na svých zavazadlech. Odváželi je k nádraží.

Její strýc, vysoký člověk, velkostatkář, s krátkým silným nosem a smělými kníry a vlasy, které trčely do výše jako pMmrazeny, přijel pro ni odpoledním vlakem. Rozloučila se s družkami. 8 Markétou nejvýznamněji. Odcházela jit po chodbě ještě všechna v slzách od těžkého lončení, když se otevřely dvéře jídelny, odkud i ona vyšla, a tiše od zadu přiběhla Markéta, chopila ji za ruku a nepřehlížejíc dobře zaslzenýma očima, nastrkovala jí na, prst svůj prstýnek s perličkou.

Helena beze slova stáhla s malého prstu svůj B ametystem a navlékla jej na ruku Markétinu.

Mlčely.

„Nezapomeň l" zašeptala Markéta, když vyměnily prsteny, a její ohromné, kovově modré oči podívaly se plny zoufalství. ,Jisté l" — 11 — „Nezapomena i8 A rozešly se.

Šedá mlha potopila kočár, který odvážel Helena, potopila i alej, ve které zmizela.

Markéta stála a okaa, čelo měla přitištěno k chladnému skla a plakala.

Její krásné rty slabě naběhly.

Neviděla již kočár, ale cítila, jak se vzdaluje, a bylo jí, jakoby někdo podtrhával zábradlí, o něž se opírala.

I za Helénem se rozděloval svět.

Zámek, vystavěný na močálu s parkem a hájem, i s laskavou představenou mizel — a ne jako z kraje, ale jakoby ze světa se ztratil, zmizel pro ni navždy.

n.

Helenina starší sestra měla se provdat v nejbližší době do ciziny, a rodiče nechtěli osamět, proto vzali mladší dceru domů.

Byla to rodina, kde slovo „ideální" vyslovovalo se s chvěním a touhou. Nikdo z nich neměl výrazného nadání, ale všichni měii mnoho obdivu k duševní práci a k osobnostem. Paní zařídila celý dům B pochopením a půvabem. V prvém patře panského domu zachovala milé komnatky s dédovským nábytkem a starými portraity, a osvobodila je od všeho banálního.

Přijížděli k nim občas přední umělci a pobyli, n nich rádi den dva. Pán je bavil svým způsobem.

Vodil je po lesích a po luk^ch-jakobv Jim chtěl d$t — 12 — darem co nejvíce svěžesti přírody, kterou ve městě postrádají, jezdit s nimi po starých vesnicích hodiny cesty, po řece při slánce zapadá a radoval se z jejich radosti. Paní snila o tom, aby dokonale vychovala své dcery, aby jim zachránila pro život plnon víra v dobro. Nezapomněla je dovézti do Prahy ani na jedinou uměleckou výstavu, nevynechala ani jediný výrazný koncert, přečetla sama mnoho a po svém vkusu rozsoudila, co bylo by vhodno, aby dcery četly. Mluvila jim o velikých vzorech a učila, aby za své úspory si nakoupily krásná díla. Žili velice šťastně. Dostavily se.nehody, vystřídaly se nemoci, ale když vše minulo, tichou tu rodinu neopustily staré touhy a vše se navrátilo v bývalé koleje. Starší dcera odrostla a provdala se. Helena povolali domů, vzali jí vychovatelku a učitele zpěvu.

Dobré zásady byly zde domovem. O všem přemítali, o všem se dohodli, o všem pronesli určité věty. Helena slyšela samá moudrá rčení, samý dobrý příklad. Když se navrátila z pensionátu .a sestra se provdala, zdálo se jí, že náhle Vyspěla a že se stala důležitější. Psala Markétě rozumné dopisy, a ona jí odpovídala.

Celý život však vypsati nelze; ani by toho byly nedovedly.

Vyvíjel se mimo jejich psané dojmy a jistě se den ode dne lišil a vzdaloval životu druhé.

Markétě zemřel otec, který ji měl rád. Osiřela s matkou, krásnou paní, a bratrem, žákem vojenské školy, miláčkem matčiným.

Všechno to byla suchá data.

„Kdybys jen věděla! Až ti budu vše vypra?

vovatí" plnilo hlavně jejich listy.

— 18 — Ale o shledání nebylo ani řeči. Rodiče na to pohlíželi jako na dětinnost.

Když bylo Heleně Šestnáct let, přijel k nim s o prázdninách návštěvou profesor Hondek a mladý / technik Beneš, syn továrníka, dobří známí jejího otce. ] Při obědě domluvili se, že Arnošt Hlávka, nadaný / politik a spisovatel, je nemocen a že žije kdesi \ v této krajině, na vesnici, se ženou a děťátkem / v příliš úzkých a chorobě neprospěšných poměrech. ( Smluvili se, že mu prospějon nějak a že ho na- ) vštiví. Helena prosila, aby směla jet sebou. Rodiče / svolili a umluvili výlet na příští neděli.

Jeli čtyři. Helena s otcem a oba mladí lidé.

Nalezli Hlávku v horské vesnici, v malé chaloupce s jednoduchými okénky, uprostřed knih a práce, prozářeného myšlénkou, která ho vedla, s krásnou mladou ženou uchycenou celou duší na každém jeho slově. Hlávka mluvil s technikem o sociální oekonomii. Helena tomu málo rozuměla, a proto tím více ji udivovala jistota tohoto neznámého předmětu s nepovědomými výrazy. Styděla se za svoje malé vzdělání. Nemohla se ani slovem účastniti rozhovoru.

Otec ji upokojil. „Toho ti nebude nikdy třeba l" ujistil ji.

Zůstali až do večera. Byl čas pomýšlet na návrat. Starý kočí, který miloval koně jako své druhy, bědoval, že mají dlouhou cestu před sebou.

Bylo osm hodin, když usedli do kočáru.

Kočí se nemohl upokojit. Rozplakal se stařeckým pláčem.

Jeho úzká svislá ramena, obdélná hlava, jeho kozí profil vypadaly proti stříbrné záři vycházejícího měsíce jako rozhlodaná vrba.

u Jeli kolem řeky. Počínala veliká úchvatná noc.

Z řeky a lučin zvedaly se páry a jako bílý dým vznášely se nad dalekými pláněmi. Ohromný, plochý, zarudlý měsíc vystupoval za prolamovanou krajkou koron olší.

„Tak ani světel nebude třeba," pravil mladý technik upínaje se do svého anglického] kabátu ze šedé látky.

Helena hleděla na něj s úctou. Sociální oeko< nomie ji úplně pomátla.

„Jaký je to nádherný večer," myslila a rado* vála se a tála rozkoší, že jednou užije do sytosti měsíčné noci.

Profesor se položil na zad kočáru a kolem krku ovinul jeden cíp svého plaidn.

Jeli dlouho než se rozmluvili, než přestali zpracovávat své dojmy z originelní rodiny, která měla hrdinství žít v úplné chudobě.

Mladý technik připomněl slova Hlávkova, jakými uvítal jejich dary: „Žijn dnes jako v Betlémě, v jeslích l" Přemýšlel, čím by ještě Hlávkovi prospěl.

„Masa tam nelze koupiti, pošleme mu trest, pivo mají špatné, i to mu zaopatříme."

Radostí a nedočkavostí byl všechen rozehřát.

Vším by je byl zanesl.

Profesor, usazený v Bulharsku, seděl také zahloubán a divil se všemu, co tu viděl: tomu navazovanému přátelství, účastenství neznámých lidí na osudu Hlávky, všemu tomu shonu, jaký shledával ve své vlasti a jemuž již tak dávno a navždy se byl vzdálil. Jeho zájmy stanuly již na jedné z tisíce odboček vědy, které se oddal. Otec Helenin mluvil o krajině. Starala se skutečně čarovnou. Silnice a« — 15 — často zatáčela. Měsíc se octl nad černým, pro* tepaným okrajem lesů, za okamžik studeně strnul nad šíří polí, čechral a nadýmal svým svitem sněžné mlhy válející se po polích.

„Víte, které umění pokládám za poslední?"

otázal se profesor. „Malířství," odpověděl si sám.

„To nic není, docela nic. Mně se líbil na světě jenom jeden obraz. To byla noc, víte, jezero . . ."

„A na něm kocábka," pousmál se Beneš.

„Ano, na něm kocábka!" opakoval vážně profesor.

í; „A na ní milující l" \ BAno, a na ní milující."

s „A nad tím měsíc!"

'* „I měsíc tam byl. Vy jste snad viděl ten obraz?"

„Ne, já jen tak!"

„Ale víte, to, jak si ten měsíc hrál v té vodě, to světlo, ten lesk, to bylo něco překrásného!"

„Jen ten obraz se vám líbil?"

„Jen ten!" řekl a dlouho mlčel. Pak zvolna začal: „Ale hudba, to je něco jiného, tn bych povýšil na místo prvé. Totiž Wagnera. Víte, Wagner!"

pomlaskl.

„Znáte celého Wagnera?" optala se Helena.

„Ovšem, důkladně, také jiné hudby neuznávám!

Co jsem poznal Wagnera, vše ostatní vybledlo. A věru, není pro to dost porozumění. Jedna dáma n nás v Sofii, dáma tak vzdělaná, jakých je málo a v Sofii vůbec jen ta, a ona chválí Mozarta! Taková hudba dětí!"

„Znáte Meisteraingry?" ptala se Helena.

„Ne, ty náhodou neznám, ale kromě té opery všechny."

„Což Tannhauaera?"

— 16 — „Ne, rtu také ne, jnikdy ji nehráli, když jsem přijel do Vídně!"

„Vy sám nejste hudebníkem?"

„Ne, já jen trocha zpívám. Ale o čem nevím povídat ani zbla, to je literatura, naše česká literatura. Ta neznám docela, ale tak se mi zdá, že se a nás křečovitě píše, přímo křečovitě. Každý a nás píše, kdo péro v rokách držet nmí. A přece nesmrtelný Goethův Faust se a nás ještě nezrodil.

Vité, Fanst, to je něco klassického. Ta tíha myšlének .... Nevyrovnatelnýl" šeptal profesor přitahoje plaid až k bradě. „Já nemoha přečíst nějaký moderní román ani na třetí stranu. Ne a ne. Já se přiznávám, jsem cítěním Němec."

„A pocházi z Berouna!" smál se Beneš a připínaje se ještě k minulé rozmluvě, zeptal se: „Na které pomatené universitě jste studoval dějiny umění?"

V tom kočár zastavil. Tenounký kočí se svislými raménky, jehožto lítost proměnila se v takový zběsilý vztek, že když přišel náhlý jeho příval, mrskal sehnut svoje ubohé nenakrmené koníčky a úplně pokrotlým hlasem pronesl třaslavě: „Páni, nebloudíme?u Beneš vyskočil. „Kde je cesta?" optal se.

„Ztratila se," po malé pomlčce sklesle odpověděl kočí.

Stáli skutečně před čímsi zataraseným. Cesta šla až sem a tu jako přeříznuta stanula. Bylo \zretelno, že dávno vyjeli s hlavní silnice.

„Obrátit," poručil továrník. Kočího přešel vztek.

Poslušně a mlčelivě vykonal rozkaz.

Beneš stál v kočáře jako pořadatel před slavL.3itním průvodem, hleděl dalekohledem do dálky, ale marně. Jeli zcela opačným směrem. O hodina si — 17 — zajeli. A čas ubíhal. Bylo deset a jim bylo ještě mnoho hodin jeti. Konečně našli jakousi silnici. Kočí i Beneš sestoupili a znalecky rozsvěcovali sirky a srovnávali množství kolejí.

„Ne, ani ta to být nemůže,u uznali a zase jeli dál. Bylo chladno. Všichni to cítili, ale nikdo se nechtěl druhému přiznat. Ani špatnou náladu nechtěl nikdo vzbudit. A tak se počali všichni smát jen tak křečovitým smíchem ze zimy a netrpělivosti. Jen technik byl svěží a energický. Utěšoval Helenu.

„Odpustíte nám, že jsme zavinili tuto nepohodlnou jízdu?" otázal se jí laskavě.

Když vjeli na pravou silnici, rozesmáli se upřímně. Hovor zase započal.

Přijeli k městu, kde měl proslulý vědec sanatorium.

„Jeho syn je darebák! slyšel jsem,8 prohodil profesor a zasípěl: „Degenerace!"

„Projeti neznámým městem, v němž jsme nikdy nebyli, do něhož se asi nikdy nevrátíme, projeti jím v tiché noci, kdy okna jsou zastřena, kdy pýcha i zvědavost usnuly vedle starosti, jakoby se domluvily, že znaveny stejně odpočinou a ráno stejně povstanou k novému boji, k novému přiostření, projeti spícími vášněmi, vzbuzuje podivný pocit," pravil Beneš.

Heleně se líbilo už všechno, co řekl.

Za městem potkali od vesnické muziky vracející se milence. Podobali se v měsíčním světle bílým sochám.

Pláň poli proměnila se v jezero. Daleko vlnily se nad ním mlhy. Na temně modrém nebi jako natrhané chomáče vaty putovaly malé obláčky. Měsíc se UBudB, Znmoten* vláká*. g - 18 — chvílemi zabalil do těch sněhových stříbrných polštářků.

A opět se všechno změnilo. Jakoby je předl v dloubá vlákna, napjaly se náhle nejvzdálenější mlhy a všechny úprkem letěly k němu. Obloha zůstala na chvíli ocelově temná a mlhám uniklý pevně vykronžený zlatitý měsíc stoupal v její vysoký kalený jas. Profesor a otec usnuli. Beneš a Helena hleděli sami na tuto hra a na sebe.

Přijížděli do hluboké aleje lip, která křížem přetínala jinou, vedoucí k panskému dvoru. Beneš mluvil nachýlen potichu: „Zde musí být dvorec! Kupoval jsem tam obilí.

To bylo zvláštní. Dojel jsem tam a ptám se po majetniku. Řekli mi: Pán je doma, ale tady obstarává všechno slečna. Nechali mne čekat dole v čeledníkn. Já čekal, že přijde mladé děvče nějaké a zatím přišla taková do žlutá tučná stará ženská s fialovým čepcem plným pentlí, zuby měla žluté, veliké, pevné, jedno oko zpola přivřené, na druhé vůbec neviděla.

Obchod s ní byl prabídný. Všecko chtěla vidět tištěné. ,Muaíte mi odpustit,' říkala, .tolikrát mne podvedli, já neuvěřím jen tomu, co je tištěné.' Všechno, každý papír, přinesla až k tomu neosleplému oku jakoby tím chtěla utírat slzy a na konec mne odkázala: ,Nemám ráno obchodní schopnosti pohromadě, dorozumím se s vámi písemně,' řekla, ,to já k večeru, k Šesté hodině obyčejně mám obchodní smysl, to mne tak drží do doby půlnoční.'" .Kolik je hodin?" otázala se Helena. Beneš se podíval na své hodinky po pradědovi s věnečkem růži na ciferníku.

„Tři čtvrtí na dvanáct.* Mezi lipami kmitlo §e světélko v okně. Jinak spal 4 — 19 — dvorec na konci staleté lipové aleje celý v temnotě.

„Jen slečna, která věřila pouze torna, co je tištěné, neopustila ještě svěžest obchodního nadání. Patrně svítila ona pře čí tajíc tištěné cenníky, přidržujíc je až k samému přivřenému neosleplému oka," mydlila Helena a radovala se jakoby tu bylo co k radosti.

Pohlédla na Beneše a usmála se. Přijal tento úsměv jakoby ho byl očekával a hlasem plným něhy se zeptal: „Jste unavena? Jak je mi vás líto!"

„Jak bych mohla být! Všechno je tak poutavé!

Jsem tak ráda!"

Po blízké trati zafičel vlak. Jiskrami prolnutý ohnivý dým se za ním rozprostřel.

„Držte pevně koně!" pravil Beneš kočímu.

Ale zemdlení koníčkové sami zastavili a smutně svěsili hlavy.

Když přejeli poslední trať, kočího opustily všechny sily. Počal dřímat. Kočár se skoro ani s místa nehýbal.

Přijeli k mýta. Bylo tma. Čekali. Nikdo nevycházel.

„Spí. Jeďte!" poručil Beneš. Ale v tom vyběhl ze stavení zcela oblečený stařec s šedou bradou a klepaje trepkami doběhl za kočárem.

Bylo dvě hodiny s půlnoci. Helena nemohla pochopit tento noční život mýtného. „Přece nečeká na nahodilý ojedinělý kočár po celou noc."

Vzpomněla si, že potkali na cestě asi o půlnoci jediný kočár, plný bílých ženských, muselinových šatů, se čtyřmi v různé kouty skloněnými spícími hlavami pod kloboučky. Ale to byl jediný. „A ten mýtný celou noc čekat" — 20 — „Vždycky mi napadá," pravil Beneš, „když takhle jezdívám nocí sám, jiné bdění, jiné mýto, jiný mýtný. Také tak trpělivý, který čeká celé noci a vždycky marně, který má zjemnélý sluch, něhot ani zachvění křídel divokých holubů mu neujde, který čeká na svoje poslání, na příchod veliké myšlénky a neví, do konce života neví, že se usadil na slepé silnici, kam nikdo ani zajeti nemohli" Helena mu rozuměla asi tolik jako odpoledne sociální oekonomii, ale tím více se jí to líbilo.

„Edy k nám zase přijedete?0 otázala se ho náhle nesena pocitem žízně po jeho přítomnosti.

Její hlas se dětinně zachvěl. Ohlédla se, slyší-li ji profeaor. Ale otec i on tiše spali.

BeneS se k ní nachýlil a zeptal se prostě: „Potěší vás má návštěva?"

„Ano! Přijeďte a přijíždějte často. Já sice málo znám, ale mám tonhu poznati mnoho a přiučiti se všemu l" „Nemohu přijíždět často, ač bych rád. Jsem také mýtný na hluché silnici a čekám lu „Na co vy čekáte? Máte tolik na sobě samém!"

Pohlížela zblízka a přátelsky do jeho mladé a svěží tváře s pečlivými kníry a hnědýma očima, skrytýma za skřipcem s černým okrajem, do té mladé sebevědomé tváře, která jevila tolik síly a energie. Usmál se, pohladil její ruku, položenou na plaidu, a pravil: „To není vše! Chci víc a nevím, není-li to mnoho!"

Helena cítila, že zde bylo něco proneseno, co se zblízka týkalo jí a zarděla se. Jeho úsměv byl <**"•" i - 21 — sladký a jiskry v jeho očích mluvily nedopověděná slova.

Koně chvílemi se zastavovali a ve spánek pohroužený kočí je nepobízel.

Měsíc stál již zcela ve výši.

Ozvalo se prvé zpívání kohoutů.

„Myslíte, že to, čeho si nejvíc přej u, není nedosažitelné?" otázal se Beneš Ještě tišeji.

.Myslím, že smíte žádat všeho l" odpověděla Helena vroucně.

„Ano?" zaradoval se Beneš.

„Ano l" odpověděla udýchaně.

Políbil chvatně její ruku.

Minuli roztroušené chalupy s deskovými, načechranými střechami. Objevil se zámek zpola skrytý v jasanech a svatý Jan s rukou rozzlobeně namířenou, a hned po té předjeli u zamčených vrat podjezdu. Kohouti se už ve dvoře rozezpívali.

Helena vzbudila otce a oba vystoupili.

Mezi tím co otevíral těžké dvéře, pohlédla za tiše po písku odjíždějícím kočárem.

Beneš v něm stál a jeho prvým svítáním ozářená tvář byla obrácena k ní. Přitiskla raka k prsou m a unavena cestou a štěstím vešla za otcem.

Přišla domů a pokusila se napsat, co žila. Myšlénky k nesestavení zlámané pesypaly papír. Byla mdlá a ulehla. Nemohla dlouho usnout. Měsíc, tentýž, však jitrem sezelenalý, svítil jí do tváře; Hlava hořela myšlénkami a vzpomínkami. V síni kdosi šplouchal vodou. Staré hodiny chraplavě klepaly.

Usnula pozdě příjemným snem. Zdálo se jí, že jí má každý rád.

Nikdy ji nebylo ve snu tak šťastno.

„Rád, rád," opakovala si.

Nechtělo se jí ani vzbudit, aby se sen nerozplynul.

Bála se, aby na ni nikdo nepromluvil. OdeSla po snídaní do lesa.

Ani větřík nepohnul větvemi. Dva ptáci jakoby se přehnpovali, střídavě si odpovídali. Mech byl vlhký a zelený jako měděuka. V keřích a houštinách jalovců hořely muchomůrky. Vesnice se vzdalovala a zanikla. Heleně se zdálo, aby se modlila k tomu bohatství, k těm studním štěstí, k těm obňům věčné radosti, kterou cítila v duši a ve všem kolem sebe.

Chvěla se naprostým uvědoměním a pochopením nesmrtelné lásky ke všemu co žije, té lásky, která novým ohněm zaplanula jí v srdci, radovala se, že tolik cítí, neboť teprve v tomto zjasnění uviděla Šíři své duše osvícené jako při požáru.

Edyž se vrátila domů, našla rodiče v saloně ve společnosti Beneše. Přišel požádat za její ruku.

Oznámil, že raději opustí kariéru v cizině a pře* vezme továrnu. Rodiče věděli, že se mu jejich dcera líbila už dříve a svolili radostně. Do roka se Helena provdala za Beneše.

in.

Napsala Markétě, zvala ji na svatbu, ale nedostala odpovědi. Teprve po sňatku obdržela dlouhý list, v němž jí tato vítězně sdělovala, že se také zasnoubila.

Provdaly se tedy obě. ' Helena psala Markétě o svém milovaném muži, o tiché domácnosti, Markéta jí odpověděla podobaě.

— 28 — i Oznámily si i narozeni svých dětí. Psaly si o nich, o jejich zoubkách, o prvých slovech, o prvých krocích.

Příběhy vypisovaly všechny.

A ty se sobě navzájem podobaly, jako se podobá vnějšek života. Nanázory však nestačily, jejich listy. ~~~~—— -•-•--—-Kam „s.e_ rozcházely, nevěděly. — Jejich děti poodrostly.

Minulo dávno deset let.

Odkládaly splnění svého slibu, ale nezapomínaly.

Háole obdržela Helena od Markéty prosebný list: „Je mi tě třeba jako nikdy! Jedeme do hor na léto. Přijeďte taky. Čekám od tebe všechno, roz1 řešení svých budoucích dnů!"

Helena nechápala jasně, co se může rozhodovat důležitého v životě vdané ženy a matky, jsou-li děti, muž zdrávi, ale právě proto cítila, že je záslnžno jeti.

Domluvily se tedy, že stráví léto společně v Alpách.

Markéta provdaná za profesora přijela do horského městečka s mužem a dětmi dříve.

Helena ustanovila přijeti s dětmi.

Muž její se na dlouho vzdálit nemohl.

Všechny vzpomínky ožilý. Nepředstavovala si Markétu, jaká byla na nových posílaných podobiznách, ale takovou, jakou ji viděla v onom posledním, mlhavém dni u pyramidy a v zamlžené aleji.

Na jejího muže nemyslila, ale děti ji zajímaly.

Srovnávala je v představě se svými, a láska její nepřipouštěla možnost jejich předností.

• — 24 Mnoho pocitů ta vířilo, neboť bylo těžko navázati léta.

Oněch třináct roků, ve kterých se neviděly, stálo mezi nimi jako nasypaná mohyla, která překážela a stínila, a za kterou chtěly nahlédnouti.

Markéta dostala telegram do hor, že Helena je na cestě.

Byla netrpělivá.

„Sama si vy najde byt," říkala svému muži, „podle vkusu. Zatím se může ubytovat v hotelu. Je bohatá. U nás není místa l" „U malíře jo byt a pak za jezerem ve villel Chtějí šest set za ty dva měsíce, ale ona je snad dá! Ovšem neměly byste tak blízko k sobě. Ale je tam veranda, kdežto u malíře je byt bez verandy.

Jak jí bude libo! Tam by byla v celém parku sama, a tu zase uprostřed života lK Helena vzala obě děti, bonu i služky.

Musely jeti v noci, neboť nebylo jiného spojení.

Děti na štěstí usnuly, i slečna, nepokládajíc se, dřímala.

Helena chtěla mysliti na Markétu, ale nemohla tak zcela oddati se myšlénkám.

Cosi je trhalo. Jala se pozorovati co. Lili, její šestiletá holčička, se pohnula. Růžová poduška se jí smekla pod hlavičkou zabalenou v hedvábném šátečku.

Narovnala ji a myslila: „Lili nezná německy, jak se smluví s Markétinou dceruškou?" a vzpomněla si na poznámku svého muže, když se dohodovali o letošním letním pobytu: „Nebude vám tam teskno mezi Němci?" Snažil se to pronésti hlasem co možná jistým. Nechtěl nikdy, aby poznala jeho námitky, pokud byly v rozporu a jejími názory. Ale — 25 — ona ho znala. Věděla, že nebyl zcela srozuměn, aby s dětmi odjela tak daleko od něho. Řekla má, že se vzdává svého plánu, s radostí že zůstane v cechách; ale jakmile uhodla jeho myšlénka, zapíral ji a téměř ji přinutil, aby jela.

Na to si vzpomněla. „Ano, Markéta!" řekla si pak, ale nemohla pouhé to jméno obestřít nijakou představou.

Noc byla krásná.

Zadívala se do kraje. Koleje na cestách se leskly v měsíčném světle. Pole byla jako sivá plátna, napjatá na bělidle, stíny stromů byly lehké, jakoby pod každý listí natřásl, a každá krůpěj, každá / stopa po dešti vodou naplněná stříbrně se třpytila. ' Zřetelně světlaly se bílé kmeny na pokraji lesů, a daleké paseky vypadaly jako k tanci připraveny.

Malinká Lidnnka, která spala v síti, se probudila; pozvedla hlavičku a počala si broukat.

„Ne, není ještě ráno, ještě spinkej!" pošeptala Helena a zakývala sítí.

Děvčátko se ztišilo.

Milosrdná sestra, která s nimi seděla v kupé, chtěla vztáhnout ruku k síti, poněvadž seděla blíže, ale Helena jí, usmívajíc se, odepřela šetrným pohybem ruky.

„Není třeba," pošeptala, „spí nž!"

Sestra rovněž se usmála. (Odpovídala tak v této rozmluvě úsměvů.) Položila pak malý kcfřík pod nohy a opřela se do kouta.

Měsíčné světlo uchytilo se na bílém rámečku jejího čepečku, a Heleně zdálo se, že i na řasách jejích v dálku a neurčito zírajících očí třpytí se krůpěje slz.

— 26 — A přišla jí na mysl nepostižná, přikrytá i temná hlubina cizí duše. Představila si její život od této chvíle do minulosti, jako dlonhé pásmo. Zdálo se jí být celistvější než vlastní. „Co slz již asi prolila na této cestě, a my všichni, můj Bože! A Markéta!"

Uviděla stejně dlonhý, temný prnh nšlé cesty své přítelkyně od této chvíle do minulosti. Jen na jednom místě byl ozářen, jakoby proud světla padal přes cestu. To bylo tehda, když se znaly. — Trocha úzkosti zbarvilo její uvědomění. „Dnes je mi Markéta temná!" ulekla se a představila si ji opět tak tenounkou, jako proutek, s dlouhými copy, v zástěře z pensionátu, s ohromnýma, smutnýma očima a k sobě přimknutou. Hned po té uchytila jiný obraz v zrcadle vědomí. Poznala onu pohádkovou síň v zámku Smrti, kde hoří svíce života. Zdálo se jí, že vidí jejich větrem k jedné straně odháněné plameny.

Hledala. Veliké dvě svíce sotva zapálené bránily jí, aby uviděla jiné ohořelé. Chtěla nahlédnouti, nakloniti hlavu, ale jaksi nemohla. „Lili a Lidnnka," napadlo jí při pohledu na ony dvě veliké svíce, a usmála se. Zapomněla zcela na tu svou, kterou hledala, a byla ráda.

Dřímala. Slyšela hučení vlaku do svého snu.

Všechno se mísilo. Markéta s dětmi byla na jednom břehu, ona na druhém, a mezi nimi tekl bystře potok, obíhaje balvany. Chtěly k sobě přejíti, ale nemohly přenésti děti.

Lidonka zaplakala.

Helena ji chtěla pozvednout, ale pláč byl silnější než sen, bližší než on, a živý.

Probudila se.

— 27 — Slečna krmila již Lidtmku, která plakala hladem.^_ Nebe počínalo býti šeré a kalné. Obzor byl lehce' 7 zanícen. Slánce 'vyšlo za mraky. Myslila, že plochá, / daleká krajina s malými lesíky působí na ni dojmem l úzkosti. Úzkost však nebyla v krajině, ale v ní, J Děti byly po jitru svěží. Rozveselila se jimi. Teprve když dojížděly odpoledne k cíli své cesty, pocítila ona úzkost znova.

Markéta ji čekala na nádraží. Vzala své nejhezčí šaty, ty, které jí nejlépe slušely. Ve spěchá vše rozházela po ložnici s nábytkem s vypalovanou malbou, jaký dělají v tyrolském Lowru.

„Ukliďte hned vše!" volala na služka. „Ať to činí nejlepší dojem!"

Dloubo si připínala klobouk. Květy akacií visely B jeho středu a padaly až přes okraj.

Byl šerý den, přeprchávalo, jezero bylo jako pod šedým gázem, a z pokoje, kde se oblékala, vycházelo okno jenom na krytou veranda. Bylo tam skoro tma. Ona sama však vypadala jako paprsek slunce. -Její tvář byla dětštější než tvář její desetileté dcery.

Hlavičku měla malinkou a oči stejně veliké, nevinné jako v mládí, s víčky tak hebkými a bělostně lesklými, jako jsou květy magnolií. Zůstala stihlá se souměrnými rameny, s nevysokou hrudi, bez kyprosti, jako vysoký stvol, na němž rozkvétá jediný květ, jako dlouhé a štíhlé světice na barevných oknech gotických chrámů.

Muž její přišel domů deset minut před příjezdem vlaku, udýchaný, nmoklý, s kadeřemi navlhlými, ale bystrý a šťastný tím, co před chvílí žil a co jí bylo —— 28 rneznámo. Všechaa jeho ohromná postava se chvěla jako po fysické práci, kterou vykonával pro zábava.

„Prosím tě, kde chodíš?" promluvila netrpělivě.

„Čekám na tebe!" dodávala, ačkoli ještě nebyla připravena. „A jak vypadáš l" On se zasmál, pohodil svou velikou hlavou se svislými kadeřemi, pohnul široce rozepjatými rameny a sevřel její bradu rozepjaton rukou.

„Vždyť nečekáš l AD i sponu ještě nemáš v límečku l Markéta se vytrhla.

„Nech mě! Víš, že je mi to protivné!"

Její muž, hudební skladatel a učitel zpěvu i hudby, vždy v městě unavený a nervosní, byl na venku mnohem trpělivější. Neodpověděl.

„Vůz čekal" přišla oznámit služka.

Vyšli již, ale Markéta se ještě jednou vrátila.

Když vycházela, zahlédla totiž svou tvář v zrcadle s profilu. Tato posice nebyla pro ni výhodná. Ne_ chtěla podržeti tak špatný výraz. Vrátila se, po.

bledla do zrcadla zpříma, přivřela rychle oči, pone chala si v představě svou krásnou tvář a vyšla" V dětském pokoji zaslechla pláč své dcerušky.' Křičela zlostí; nebylo již času zastaviti se.

Na nádraží dojeli minutu před příjezdem vlaku.

„Nebývala hezká," myslila o Heleně, „ale jsou i tváře, které se zcela promění. Říká se, kdo je jako dítě hezký, pak že na kráse ztrácí, a naopak."

O sobě si pomyslila, že byla vždy hezká, ale tato myšlénka byla velice plachá a rychle přelétla. Hledala onen bod, který se jí zdál být nejpříjemnější v příštím pobyte Heleniuě. Bylo to to, ptcč ji volala, že jí bude moci všechno vypravovat o muži. Napadlo — 29 — " jí, že není pěkné, mluvit o maži. „Ale vždyť i slepý musí vidět mé neštěstí! Sama všechno uhodne. Bývala tak bystrá a mě měla a má ráda l" omluvila se.

Do nádraží vjel vlak.

Markéta si přihladila vlasy a pohlédla naposled do malého, broušeného zrcadélka.

Helena vystoupila s Lidnnkon v náručí.

Bělounká holčička v helgolandském čepečku z růžového gázu, s pootevřenými, ještě nemluvnými rtíky, se prohnula ku předu, takže stínila matce.

A dříve než se tato otočila a rozhlédla v tom zmatku a pohybu lázeňského nádraží, Markéta uviděla její světlou hlavu tak nezměněnou, jak se jí v prvém mžiká zdálo, s pečlivě učesanými vlasy, s oušky, která nepřiléhala k hlavě, ale byla malá a růžová, jako čistě umytá.

„Milá, milá!" zavolala objímajíc ji i s holčičkou a pohlédla jí do tváře. Byla to pochybnost kratší mžiku, která ji poděsila, že se zmýlila.

V Helenině tváři přibylo něco nového, vážného, ale za to ony příliš něžné barvy jako na dozralém ovoci se trochu setřely, oči jakoby byly trochu nbledly.

Byl to však hlavně ten nový výraz duše, který zmátl Markétu.

Helena se však nepodivila..

„Hned bych tě byla poznala sama. Nezměnila jsi se. Ani podobizny tvé nebyly pravdivý!"

Smály se a plakaly. Plakaly hlasem i v srdci.

\ Radost se míchala se steskem. Stesk nebyl však ze \ shledání, ale z přílišné sily pocitů, jak tomu bývá ju žen.

v~-r- —— 80 —— mr Markéta vzala Lidunkn a nesla ji k vozu. Akátové květy na jejím kloboucká chvěly se jako na keři při větra, a kovově modré oči se smály.

„Je krásná!" pomyslila si Helena a byla dychtivá poznati jejího maže a děti.

8 Rógrem. mazem Markétiným, se setkala u vozu.

Pozdravili se srdečně. Byl vysoký, širokoramenný a mohutných p'ecí. Nebyl již mlád, ale byl svěží.

Doporučili jí hotel.

Markétě se ulevilo. Hosté jí byli obtížní; také nerada vydávala peníze.

Doprovodila svou přítelkyni do hotelu, poněvadž však na ní viděla únavu, odešla brzy.

Když přišla domů pod novým dojmem, který musela sdělit, mluvila vJídné ke svému muži: « „Je milá, viď, velice milá l Hezká nebyla nikdy!"

„Pročpak, hezká paní je to. Je pěkně urostlá.

A moudrá, zdá se, že je!" odpověděl muž.

„No, dovol, jak můžeš tak rychle poznat, je-li moudrá?"

„To lze již z tváře vyčíst! Má rozumný pohled!

„Ty si mnoho domýšlíš o svém bystrozraku.

Vidí někoho dvě minuty a již určuje. Podle tváře lze určit moudrost! To zase jest jen tvůj vynález!"

ROger se rozčilil.

„Což přibylo nové číslo do příčiny našich sporů?"

řekl, přemáhaje hněv, a odešel.

„Edy přijdeš?" zavolala Markéta za mužem.

Neodpověděl.

Ona pak vyšla na verandu, zasedla ke stolu a plakala chvíli. Najednou se však vzpřímila a řekla si: „Škoda slz!" a ustala.

81 — IV.

Jitro bylo šeré, podmračné. Helena spala jako opojená. Rychlíky jezdily v noci pod okny hotelu, vzbouzely ji, ne však k plnému uvědomění; ale vždy se jí v představě zjevil milý zjev stí ale, krásné ženy s úsměvem na růžových, rozpučelých rtech, s velikýma, radostnýma očima a s akáciemi, které spadaly se středu kloboučku.

I ráno byla to prvá její představa. Chtěla si vzpomenouti na ni, jak ji měla dříve na mysli, ale nemohla. Onen nový zjev přemohl zcela starý.

Její hotel byl z oněch, které rostou jako honby po dešti na březích oblíbených .jezer. Z jara položili k němu základy a v létě již tam ubytovali hosty.

Plyše a mramoru tam bylo mnoho, ale vlhkem bylo možno se udusit.

Helena proto spěchala hned z jitra, aby vynašla byt v některé dřevěné ville. Bylo jí třeba Markétiny rady. Vyšla však příliš záhy a musela i čekat. Procházela městečkem, které leželo v údolí, /hluboko pod horami a ono i veliké zelené jezero l zaujímaly celou šíř této plochy pod příkře k nebi ] vstávaiícími stráněmi.

— Mraky jakoby ovíjely kyprými řetězy černé blízké hory, jakoby jim jen šíje kryly, jako bílé kočky ve hře válely se po úbočí'pod vysokými temeny.

'—— Yzduch byl vlhký a tak vonný, jako bývá jen v letních teplých měsících, tak prázdninově, vzpomínkově vonný.

—., Městečko—samo vypadalo j&kp jesličky a tak pečlivě uklizené a obílené činilo dojem sváteční.

— 82 — Dvoupatrové, nízké, dřevěné domky s malinkými okénky, okrášlenými řezanými, prolamovanými pavláčkami (s nichž jakoby se byl rozsypal déšť květů, visely řeřichy, pelargooie a karafiáty), měly vystouplé střechy rozevřené v tupém úhlu.

Co dům, to téměř vždy byl hostinec; všechny byly plny nápisů, volajících cizince.

Š?ec šil u okna v přízemkn a místo do výkladní skříně položil na otevřené okno boty hřebíky okované podešvemi vzhůru.

Holič vyběhl na ulici i s nůžkami v ruce, rozhlédl se divoce a zmizel.

Na trojúhelném náměstí s okresním úřadem a hlavními obchody i poštou, do níž se scházelo jako do vinného sklepa malinkými dvířky, přicházeli turisté od slunce osmahlí, v nmačkaných šatech, s nějak zhrublým výrazem ve tvářích, zacházeli do krámů, stáli v zástupech před poštou, pročítajíce došlé listy.

Oznámení bytů nemohla Helena najíti. Vrátila se k nábřeží.

NeJaleko_j^bjtku_Markétina potkala jejího muže.

Byl oděn v olivové zelené lodenové šaty toristy, vysoké černé punčochy a střevíce, na hlavě měkký plstěný klobouk.

Poznal Helenu a pozdravil ji svěže, oslovuje ji svým plným, zrnitým hlasem, dříve než k ní došel.

Doprovodil ji po bytech.

Nejprve k malíři.

Helena myslila, že nalezne malíře pokojů. Ale profesor zavedl ji do krámu s výkladní skříní, kde byly vystaveny na drobných podstavcích na dřevě malované obrázky Alp, ony alpské obrázky růžově modrých vrchů, smějící se dívky, vystrkující zoubky, v tyrolském kroji, nábožné rodiny horalů, seskupené kolem stolu, kopie Deffregra. Kromě těch obrázků byly tu ještě vyloženy „Créme ďlris", kalodont, pomády, prášky na zuby, jehlice do vlasů a jiné toaletní potřeby.

Yešli do krámu. Za ohromným podstavcem ť s paletou v jedné, štětcem v druhé ruce, před mali/ linkým obrázkem seděl malíř, s modrýma, tak vyJ koukanýma očima, že vypadaly, jakoby si byly vyšly j před dům, s plavým plnovousem, tvaru, jaký měl f Maxmilián mexický, a s tvářemi, jakoby na každou J posadil červený lívaneček pod samé oči na lícní kosti.

Helena nevěděla, nebylo-li to malováno, ale i nebylo-li, vypadalo to tak. Krámek byl do póla atelier, do póla holírna. Tlustá ženská B účesem, upraveným v samé černé noby, stála v druhých otevřených dveřích. Holič malíř se polekal a udýchal.

Zavedl je do pokojíku ve třetím patře. Schody byly točité, uzounké, a do jednoho patra vedlo jich jen asi dvanáct, chodbičky byly tak malé i dvířka nizounká, že padal člověk s jedněch na drobe.

Ukázal jim pokojíky s vyhlídkou na hory a jezero, na hory, které vypadají jako moukou poprášeny, na jezero, které zrcadlí po kraji zelené břeby a uprostřed modrou oblohu. Celé městečko šumělo pod tímto oknem: dráha, kočáry, malé vozíky s mezky jako obrácená křesla z červeného plyše připravená k vyjížďce do hor. Bylo slyšeti hlasy cizinců, pokřik a lomoz zřízenců z hotelů.

„Měla byste blízko k nám a my k vám, ale uám vám nedoporučuji l' řekl jí Kóger.

LIBUŠE: Zamotaná vl&kaa. o - 84 Drahý byt byl na opačném břehu jezera.

Helena chtěla najati člun, ale B6ger ji převezl ve svém.

Mluvil o přírodě, o kráse hor a údolí. Helena myslila, že bude musit se s ním dlonho seznamovat, vnikat do jeho světa, jako bývá na počátku nových známostí, ale on rozsypal před ní hned všechny dojmy jako růže z koše.

Pohyboval lehce vesly noře je tempo za tempem do sklené, větrem čeřené hladiny. Yoda šplouchala a stékala v šňůrách stříbrných perel při každém nadnesení, lehounká loďka se slabě kývala na vlnách, které se tříštily v barvách ocelově šedých mraků a bledě zelených, čerstvě posečených straní, měnily se v stříbrné ohně i v celé plochy roztaveného kovu tam, kam padly roztrženými mraky chladné paprsky nad východem vystupujícího slunce.

Se břehu vždy jen jednostranný obraz údolí spojil se na jezeře v jediný věnec rozhledu.

Na východě nad lučným, dalekým a docela plochým údolím, za nímž vstávaly šikmé skalní stěny, přenášela se lehce a tiše oblaka a odhalovala mrazivě chladná a čistá zasněžená temena hor.

Onen lehký nádech modrého vzdušná, odstíněný různou vzdáleností hor, plnil údolí, pokrýval stráně nejvzdálenější až do blankytná a blízké zcela průsvitnou zelení, a to úplně bez přechodu zadýmaným, závojovým kouzlem.

„Jsem rád!" pravil Rčger svým zvláštním způsobem řeči, která se vyjímala vždy jako poloroztržitá, jakoby při ní nepřestával vnímat i pozorovat.

„Jsem rádi" opakoval. „Máme teď nejkrásnější měsíce. Voda v jezeře je teplá, procházky pře- 35 krásné. Budeme veselí. Obživneme l Já jsem rád vesel. Chci užít radostných chvil. Jsou lidé, kteří jsou stvořeni pro světlo a pro radost. A já jsem z nich. Ne takové veselí plné smíchá, ale plné tiché radosti. Tisíckrát jsem se v životě sklamal, ale víra jsem přece neztratil. Yíte, mnoho světla, nových sluncí, nových inspirací, tak aby v duši tryskal vonný proud, aby se všechna bytost chvěla. A to je v nových dojmech a třeba nových sklamáních. Nikdy jsem ještě v životě nic nenašel, ale já se nevzdal hledání. Myslím si, že musí být odpověď v přírodě, je-li v ní otázek. A já jsem dnes starý člověk, čtyřicítka minula, ale od smrti se odvracím a ještě rukama si oči stíním, abych ani z daleka roucho její nezahlédl. A otázky mé jsou posud všechny bez odpovědi lB Helena chtěla přerušit jeho řeč.

Ale on sám ustal.

„'Markéta?" prošlo tiše její duší. Neovládla současně i rty, ač nevyslovila toho jména.

„A proč nemluví o ní? Vždyť vzdálené břehy našeho žití může přehlédnouti jenom ona," pomyslila si.

„Nebude se horšit Markéta, že najímám byt bez její rady?" optala se Rógra.

Ale on pohodil lehce hlavou, a z oči jakoby mu vyskočila jiskřička posměchu.

„Není ještě oblečena. A vy jste přece spěchala?"

„Ano l" „Na slečnu se můžete spolehnout?" zeptal se nedbale.

»* j „Mohul" odpověděla Helena a hned poznala, že se to ptal proto, nemusí-li přejíždět jezero přímo; nebof hned po té měnil směr loďky, čímž se i obraz před jejími zraky zaměnil.

Za plání rákosin, pod samým úpatím hor na lesnatém chlumu objevil se šedý středověký zámek s drobnými špičatými věžičkami, zabělala se vesnička a postříkala v dálce bílými stěnami svých stavení lonky jako květy kopretin.

Vesla měkce a lichotivě šplouchala ve vodě, pod stráněmi úplně zelené. • Róger mluvil, jako mluví umělci postihujíce náladu dne a nesrovnávajíce ji s náladou dne předešlého, jakoby se ocitli opravdu pod jiným sluncem, které se jim zdá denně nové.

S kypící ochotou sloužil Heleně, pomohl jí smluviti byt a staral se o ni.

Ale ochota ta nebyla z těch, které 39 prokazují jednomu vyvolenému člověku. Byla jeho vlastnosti Jakoby i těch drobných dojmů a změn mu bylo třeba, pestřil tak dny, které se mu v beztvárnosti zdály delší než v bolesti probdělé noci.

,Co mi uložíte, všechno rád vykonám," pravil, když opouštěli sad, kde najali villn, „ale jen mi to řekněte v poslední chvíli. Já si nepamatuji nic, než co si sám vymyslím. Myslívám, že mi to bylo dáno jako odčinění za všechna minulá utrpení, že všechno, co jsem prožil, jsem zapomněl. Taková je ta má nepamět, jakoby na čerstvě nasypaný hrob vždy položil velikou palmu. A tak ten můj hřbitov je samá zeleň a samá rovina l" Vrátili se.

— 87 — •-' Heleno nenapadalo nic jiného než otázka, proč nemluvil o své ženě.

Yiděla ve své paměti vraceti se ono zajiskření jeho zrakn, a bylo jí trapno z truchlivého tnšení.

Bylo jí líto, že sem přišla proto, aby v dotýká se .skutečností musela smazat v teple laskavých vzpomínek vytvořený barevný a mizivý obraz a v chladu jistoty černými tuhami a určitými tahy počít rýsovat nový.

V.

V hotelu měla vzkaz od Markéty. Čekala ji odpoledne ve svém bytě v nájemné ville na nábřeží.

Poněvadž převezení věcí do najaté villy se opozdilo, a ona nemohla vše potřebné zaříditi v čas, přišla k Markétě také později než v určenou hodinu a nezastihla již ani jejího muže ani děti.

Markéta ji uvítala zvonivým, hlubokým hlasem, přesyceným přívětivostí. Z toho, že při počátku rozmluvy hlas její se zcela proměnil, poznala Helena, že je asi navyklá hosty tak zvučně vítat. Uvedla ji na verandu se střechou a sloupy; byl odtud pohled na jezero i na protější vrchy, bylo vidět i starý, do jezera vyběhlý sad i villn, kterou najala Helena.

„Tvůj muž je tak laskavý a milý clo věk l" bylo první, co řekla Markétě, ale nepotěšila ji tím.

Zasmála se v odpověď hlubokým, prsním, zřejmě vynuceným smíchem. Řekla: „Ták, zdá se ti?" a připjala k těm slovům nový rozhovor.

O letech, která hluše uběhla, nemluvily.

Jakoby jich nebylo, probíhaly se vzpomínkami v sadech pensionátu.

^ — 88 — „Víš ještě, jak jame milovaly slečna Masseyovou?

Pamatuješ se na ni?"

„Zcela určitě. Byly jsme hrozně přemrštěny v lásce i nenávisti. Trhaly jsme pentličky z jejího límečku a rozstříhaly na kousíčky a nosily v medailonech s datem, kdy jsme je ustřihly. Bylo to hrozné. Stydím se za to!" mluvila Markéta, ale účastenství její nebylo celé.

Vzpomínaly ještě mnoho na tuto krásnou učitelku, která básnila a dávala jim opisovat verše, aby představená nevěděla.

Ale všechno to, co bylo Heleně příjemné, i dětinské blouznění jejich, Markéta odsuzovala.

„A.ch víš, jak jsme si při učení psávaly? Seděly jsme přece vedle sebe a jen na malinkých papírkách stálo: ,Drahá Gréto! Drahá Helenko!' A jednou nás rozsadily. Pamatuješ? Šeptaly jsme příliš. Posadily mezi nás Eoflerovon. ,Takové lapalie!' říkala. Ach, Bože, jak je to dávné, dávné a vzdálené l * •Byly jsme strašně hloupé l Já obzvláště. Byla jsem hrozně do tebe zamilována. Mám ještě ty sešitky, kde jsem si denně psala, cos mluvila. Každé tvé hnutí i Nesmím se do toho podívat. Stydím se za všechno. Jaké myšlénky hloupého člověka napadnou l" „Nu, ovšem že. Ale tak se nesmí pohlížet na mladost. Mně se zdá, že právě v té nevinnosti, ztemnění leží všechen půvab l Ještě než jsem jela, prohlížela jsem staré knihy. I papírky jsem tam našla, víš, jak jsme se učily malovat hlavičky? Jak jsme nemohly dovést tu linii šíje, a proto každá dáma měla na krku nabraný límec i krajek! A hlavně — 80 bradičky jsi nemohla svést! Víš? A na loučení vzpomínáš? Jak jsi mi prstýnek přinesla do chodby?"

Markéta seděla s hlavou opřenou o stěnu a ztajeně zívla.

Helena poznala, že mysl její je nasycena posledními těžkými dojmy, a že není schopna vnímat něco jiného, že vzpomínky táhnou mimo ni v pouhých zvucích slov nesplývajíce s představou. Mlčela tedy.

Markéta se tichem probudila.

„Já jsem ráda!" počala, jakoby pokračovala v tom, o čem přemýšlela, „jsem ráda, že mám dcery, že nemám syna. Vychovám je jinak, než nás vychovaly, zcela jinak!"

Řekla to trpce, rozezleně, a položila si dlaně na oči.

„Mám doma u nás přítelkyni, nesmírně vzdělanou dámu," pokračovala, „a ona se mnou souhlasí.

Měla radost, když se narodila Hilda, že je to zase děvčátko. ,Je trapno vědět, že přibyl světu nový sobec,' říkává."

„Ale, ale, Gréto! Go pak to mluvíš?" promluvila Helena, jakoby laskavě napomínala dcerušku.

„Kdyby to slyšel muž tvůj! Je takový laskavý. Jak by mu toho muselo být líto!"

Markéta vstala, napřímila se, pohodila záporně před samou tváří rukou, přitiskla prsty k přimknutým víčkům a zasmála se pouze pohnutím rtů, úsměvem plným pohrdání.

„Pamatuj si," řekla, „že muž, který ví o celém světě, nikdy neví o tom, že má ženu!" řekla, jakoby poučovala bytost o mnohá léta mladší. „Projít bys se nechtěla? Muž bude čekat na nábřeží!" připojila hlasem, který klidněji ustrojila.

— 40 — Heleně se zdálo, že nechtěla ani říci předešlá slova a že se i mrzí na sebe, že je vyřkla. Ale nějaká horečka, která jí lomcovala, jakoby ji byla nutila silou svou prosmýknouti se nad opanování sebe i nad všechna předsevzetí.

Markéta vzala klobouček s akaciemi, který dlouho před zrcadlem připínala, rozradovala se nad krásou své tváře, políbila pod tímto dojmem radostně Helenu a zeptala se jí na její děti.

Tato jí odpovídala přemáhajíc všechen nepříjemný dojem z předešlé rozmluvy.

„Z Lili mám radost. Tak náhle se nyní duševně rozvinuje. Jakoby vyšla z nějakého prvého oddělení, počíná chápat zcela nově a jinak! Vyžaduje také více starostí, totiž pozornosti mé. Ponenáhln to přibývá. 8 počátku aby člověk dbal jen o to tělíčko, jen o zdraví, ale jak se probouzejí nové vlastnosti, které počínají tvořit jiný svět, zdá se, jakoby se i má daše tím rozpínala."

„Stará se tvůj muž o vychování její?"

„Ach ne, já sama. Jemu nezbude tolik času.

Chodí domů z pisárny v šest hodin, a když je kampaň, ještě později."

„Aspoň se ti tedy do vychování neplete l" „Totiž toho slova zde nelze užiti. My jsme v názorech těch za jedno l" „Nu, tedy přece! Nekazí alespoň jejich vychování!" ukončila Markéta rozmluvu a počala oznamovat jména těch, které potkávaly. Došly na nábřeží na širokou cestu vjstavěnou kolem jezera, pod strmou jrtrátrf, kde právě počala večerní promenáda.

pŠory se rděly slabým, jako vybledlým nádechem barvy světlých francouzských růží. Slunce, které — 41 — příliš žáby zapadalo za vysoké stěny blízkých vrchft obklopujících údolí, barvilo ještě jejich vrcholky.

Jezero se lehce vlnilo a pohlcovalo vše, co stálo kolem i nad ním, a urovnávalo ve svém zrcadle obrazy hor, lesnatých strání, všechny záplavy oblak zjizveného nebe, i bílé tečky roztroušených vesnic na pobřeží.

Na strmých pastvinách volali pasáci a troubili na roh píseň o jednom do nekonečna opakovaném motivo. Po jezeře pluly tiše loďky těch, kteří chtěli mít při západu slunce volný pohled na hory. V jejich sotva znatelném pohybu bylo cítit i rozkoš oněch, kteří je ovládal^ ••- — Po cestách R drobným salaším na stráních stoupali dělníci, vracejíce se z práce na silnicích.

Po nábřeží pod horou lesem porostlou, plnou vlhkých mechů, jimiž prosakovala tence a zvonivě srčíc voda, procházeli se cizinci, hosté, kteří sem přišli jen pro oddech i uzdravení, a turisti, kteří se již vrátili z výletu do hor.

Potkaly tu ne starého, ale již nějak jako plesnivého pána, ne v šíji, ani v zádech, ale jako vývrat stromu již od kořene ponachýleného, v hnědém, skvrnitě bleiším kabátě, ve světlém plstěném širáku, s velikými nezarámovanými skly na očích. Jeho ostrá tvář, všechna popelavá, s řepově červenými skvrnami, nebyla holena. Jako jíním pokryté strnisko vyrážely na ní vousy.

Šel a klátil se. Ruce měl na zádech složeny.

Y nich se kýval deštník. V chůzi se pozastavoval, pohlížel na oblaka a na hory.

Před Markétou se postavil, poklonil a hluboce zamával kloboukem.

— 42 — „Poklonu skládám, milostivá paní!" řekl, pohlížeje na ni malýma očkama přes skla.

Ona má odpověděla tak milým hlasem, jakým uvítala Helenu.

Její hlas kovově zazvnčel.

„To je takový milý člověk!" vysvětlila, když odešel, nevypadajíc z toho to au, „veliký učenec!

Říká mi vždy, kdyby byl našel Ženu mně rovaon, že by nebyl zůstal svoboden l* I jiní pozdravovali Markétu, jakoby se kořili její kráse.

Malinká paní, která bývala asi milá a něžná v mládí a neodvyklá grácii mladé dívky, ačkoli dávno sestárla a sešedivěla, vodila tu dva veliké syny v divně ušitých šatech turistu, takže vypadali jako dva clowni. Její šedé vlasy byly pečlivě nakadeřeny a její tylové mašle na šíji byly pečlivě připjaty.

Hoši se mračili; prvním chmýřím porostlými rty ani nepohnuli k úsměvu, jakoby cítili, že jejich malinká, jimi šťastná mami aká je vodí v mateřské pýše na ukázku.

Pak přešla krásná mladá paní, černě oblečená, černé kadeře visely do jemně stínované tváře. Na černém kloboučku chvěly se dvě hedvábné květiny hořcové barvy a odrážely na její pleť přísvit shasínajícího elektrického světla. Vedla za ruku dceruška, světlovlasé bílé děvčátko prosvitavé pleti, se spuštěnými kučerami po zádech a kolem uší.

Když potkaly Markétu, s ti slil a černá paní zřejmě ruku své dcerušky a tato jako v pohyb uvedený stroj se sklonila do kolen a ostrým hláskem pronesla své naučené: „Bon jour."

— 43 — ->>' Markéta se radovala z lidí, ze společnosti, z pozdravů a úsměvů.

Nesla se lehce a pražně, a její tvář byla ozářena a jasná, jak bývá jen tehdy, je-li člověk uchvácen nejdražším zájmem.

Na konci jezera, kde končila promenáda, chtěla se vrátit i Markéta. Ale Heleně se zdálo, že na cestě, která vedla, obepínajíc jezero, dál v oněch místech, kde ji od něho dělil háj klátívých rákosin, uviděla Rogra.

Počkaly. Byl to skutečně on.

Markétina tvář se obestřela těžkým zamlžením v úsměvu i zraku, když uviděla muže v onom zeleném lodě au a zeptala se ho, nepřestane-li nosit tyto strašné šaty.

On jakoby neslyšel jejích slov, zeptal se Heleny, jak se jí tu líbí, i jak se bavily.

„Mluvily jsme o vychování dětí," řekla Mař* kéta, „a dověděla jsem se, že Helenin muž je zcela jiný než ty. Do vychování se neplete la „Ale, Gréto," smířlivě a bez přízvuku výčitky namítla Helena, „tak to přece nebylo!"

Její hlas se zachvěl; ne však jen vrozenou přívětivostí a pokorou dobrých bytostí, ale i nějakým vyspělým poznáním, že je nutno mluvit takovým tónem, který nevzbonří neklid a netrpělivost drahých.

„Já neznám pana profesora, jak bych mohla srovnávat!" dodala.

Roger navraceje se s nimi usmíval se.

„Milostpaní, prosím vás, berete vy svou dcerušku do divadla na Carmen? A musíte ji pak omývat kolínskou vodou mezi hrou, když Josě siřeli ^ a dítě to může odstonat? A musíte jí pak do konce.

— 44 hry držet i tvář zabalenou v šálo, aby neviděla, co se na jevišti děje? A činíte to přes vůli svého mnže? To jistě ne! Anebo, kdybyste to učinila, jistě byste si vzala z horečného sna dítěte naučení pro podruhé l" „Na ovšem, to ne. Já jsem Lili do divadla ještě nevzala. Ale vaše dceruška je větší... a pak snad je vůbec jinak vedena. Nevím opravdu .. ."

Helena chtěla dovedně vyplout mezi těmito úžícími se břehy tísnících se náborů, ale nepodařilo se jí je odděliti.

„Já chci, aby od mládí všechno znala. Má dcera nesmí vejít do života tak naivní jako já.

Musí od dětinství poznávat bída a hrůza!"

„Ale Grétol" namítla Helena konejšivě.

„Ne, Heleno, netiš mne, já jsem k torna došla.

Ty musíš vyslechnout, co si myslím. To nejde kývat nám oběma. Musíš my diet o mých názorech. Žena je utlačena, protože musí zůstat hloupá do vdaní,..

Pochopíš mne ..."

„Grréto!" napomenul ji laskavě muž. „Nech toho, nehraj si s ohněm. Není to tvůj názor!

Z tebe mluví paní Steinicová l" „Mlč, prosím tě mlč!" podrážděně vpadla mu do řeči Markéta. „Ty bys mně ppřel rád, že vůbec myslím!"

„Edo je paní Steinicová?u zeptala se spěchajíc Helena. Nevěděla, jak by odvedla manžely od sporu, aby toho nepozorovali.

! „Paní Steinicová je bohatá dáma velice krásná a emancipovaná..." vysvětloval Róger stínuje lehkým posměchem slovo „emancipovaná".

— 45 — „Ne, nech mě vypravovat," udýchaně mluvila Markéta. Tvář její zdětiněla a zazářila oddaností a nadšením.

„Paní Steinicová," počala Markéta projevujíc, tolik štěstí ve tváři,^jakoby bylo posvěcením již/ o ní mluvit, „paní Steinicová je vzor dokonalé ženy^ a člověka! Ona všechno ví a všechno zná. Ona' pochopila zcela nově ženskou otázku, ano, zcela nově!" •"" " -~~~" Markéta se udýchala radostí. Rty její se rozvíraly jako rozpučela poupata. Víčka se leskla, protože je přivírala jako před silným jasem.

„Její vědění a pochopení ženské otázky ..."

chtěl vysvětlit R6ger.

„Ne, ne," vykřikla Markéta s dětským přízvukem hlasu, všecka proměněna. „Tvá střízlivost je jako ušpiněné ruce! Ať vezmeš do nich cokoli, všechno je zničeno! O ní nesmíš mluvit!"

Róger se usmál.

„Ták! Já jsem střízlivý! A zatím plana a z uadšení nevycházím!"

„Ale z jiného! Nadchneš se bůhví čím! Jenom veliké duši nerozumíš!"

Mrzutě započatý rozhovor přešel, protože Róger se již nevzpíral.

Věděl, že teuto předmět rozmluvy je jako skleněný vrch. Kolikrát na něj zkusil vyjet, tolikrát se musel vrátit, nebo s něho sjel.

Markéta zůstala ozářena ve tváři svým nadšením pro paní Steinicovou, a její muž vydobytou shovívavostí k mládí své Ženy.

„Přijede sena paní Steinicová?" otázala se Helena před rozchodem.

— 46 — „Ano, přijede, seznáš ji. Uvidíš, že i ty si ji zamiluješ. Jsme proti ní pouhé děti l" Helena se rozloučila se stíženou myslí. Odmítla nabídnutí Rňgrovo, že ji převeze ve svém člunu.

„Bylo by pozdě, než byste se vrátil!" namítla a vstoupila do nájemného člunu.

Jezero zdálo se jí, ztratilo na půvabu. Lodník vykonával pohyby dřevěně a v krátkých tempech.

„Stojíme nebo jedeme?" myslila si mrzutě a přistihla se při této náladě.

„Je to od stálé němčiny," vysvětlovala si. „Proč mne sem volala? Nejsem jí ničím. Jí je vším paní Steinicová!"

Tu se pozastavila, protože došla k oné černé stěně, která převěsila a zaclonila volné i jasné síně její radosti.

„Žárlím?"

Letmo, sotva tušená, kmitla se šeře, jako polní myška, zapadajíc v prvou skrýš, nlekaná myšlénka o sobeckosti lásky k Markétě, ale Helena ji zachytila v představě a prohlédla.

„Milovala jsem Markétu jako bytost mně od( danou. Milovala jsem ji víc pro lásku její ke mně, Xnež pro ni samu. Proto ty ošklivé city!"

Rozmrzení její minulo; nastal smutek, lepší i tišší než ono, ale stejně těžký.

Lili se slečnou stála na verandě a seběhla jí TBtříC.

„Maminko, já čekám, že budeme psát tatínkovi l" volala.

„Budeme, Lili, budeme i" odpověděla jí matka, přitiskla její hlavičku, která se skryla v záhybech — 47 — řasnaté snkně, k sobě, a prošly tak k dřevěnému, schodišti. \ Stará Nany, horalka, sestárlá ve službě majet- \ nika villy, která obývala dole výslnžuon světnička, stála pod schody. Její vlasy byly skryty v černé sifce, a hlava obepjata sametovou stuhou. Její tvář s krátkým tupým nosem a širokou bradou i kulatýma, pronikavýma očima, tak příznačná horalkám tohoto kraje, se usmívala dobrotivě úsměvem 4idť trpělivých nebo nesklamaných.

„Jaké máte krásné dětičky l" promluvila upřímně, z laskavosti a beze lži.

Helena poznala nepokryteckost jejího hlasu a odpověděla jí vlídně, jak odpovídají matky, json-li rozradovány z pochvaly: „Zdravé jsou, to je hlavní!"

Nemyslila však na to, co povídá sama, ale představila si hned tváře, hlavičky svých děvčátek a potěšila se.

Tatínkovi však psala jenom Lili.

Helena vládla její ručkou, psala dětinské, nevinné věty, jak je s dceruškou domluvily, napsala jejím jménem, co bylo nutného oznámit, ale sama psát se bála, aby muž nepoznal smutnou její náladu, která nemizela, „ano, proč mne sem_volala. Snadth.

aby mi dokázala, že^jf-umf" liemá nikdy pravduJ nebo že se mi chtěla pochlubit svými známými," ' uvažovala a neurčité tyto pocity proměniiy se, když děti usnuly a ona pohlížela do stinného, nocí pokrytého sadu, v stesk po domově.

Myslila na muže, na tichý jejich život, na stesk, když odjížděl do města, na dlouhé večery, v nichž předčítali, na vzdálenost světa, který k nim — 48 — nedolétal ani jediným zvukem, na maminka svoa, na rodný zámeček v jasanech, a nechápala nijak nárazy jiného života.

Z jitra vzala děti i slečnu a vyšla na procházku, tak aby městečka se vzdalovala. Nechtěla se setkat s Rógrovými, protože jí v duši bylo tčsno a že se zcela neovládala. I doma se v této náladě vyhýbala lidem.

Za sadem počínaly hned stráně a lesy. Stoupaly zvolna po nich odpočívajíce na všude připravených lavičkách.

Lesy voněly tak jako doma. Rostly tam stejné kapradiny a jedovaté houby jako doma. Voda s vrchů se prosakovala a hrčíc protékala mezi kamením.

Ano, tak to vonělo jako doma!

A jen to, co připomínalo Heleně vůně a barvy domova, připadalo jí krásné.

Lidunka, kterou bona nesla, brnkala svými prstíčky na dolejší rfcíček. Ale protože jí to musely odvykat, sňala jí bona několikrát ručku a aby ji odvedla od tohoto návyku, zeptala se jí již dříve nacvičené: „Lidunko, kde je Pánbůh?"

Lidnnka pozvedla ruku kolmo do výše a ukázala k nebi; i modrá veliká nevědomá očka obrátila do výše.

Lili, tak zcela matce podobná, ale růžová a svěží, rozběhla se za ní a tiše, aby bona neslyšela, zeptala se rozdělujíc jako vždy, když šeptala, slova v slabiky: „Maminko, je tohle nebe stejné nebe jako doma?"

Helena jí přisvědčila, ačkoli se jí tak nezdálo.

— 49 — Po vlhkých stezkách vyšli z lesa k horskému statku a hospodě.

Horalka v pinzgavském kroji, s rodinným Šperkem j ze stříbrných řetízků na krku, s vlasy kolem hlavy l do věnečku zavinutými, v rovné černé šněrovačce / a s květovaným šátkem přes prsa skříženým zavedla/ je na terassn s pověstnou vyhlídkou. / Jezero leželo kolmo pod statkem. Až do bělá zelené požaté stráně vstávaly nad ním. Lesy, jimiž byly porostlé, protáhly se na lačné pudě v takových nepravidelných skupinách k výši, že vypadaly z dálky, jakoby putovaly v průvodu a davech na vrchol.

Za nimi vztyčovaly se holé, sněhem posypané hory, městečko shluklo se na výběžku země, obklopené jezerem, cibulovitá věžička v starém zámku, opuštěném na počátku století bavorským pánem, vyjímala se z dálky jako krnpička.

Selka zpívala ve světnici tenounkým hlasem loudanou písničku, a ze strmých pastvin zaléhaly sem zvuky nahluchlých zvonců na šíji dobytka.

Na zábradlí nové, dřevěné a nenatřené verandy kvetly v truhlíkách pelargonie, vysoké slunečno pozdního jitra zalévalo všechno svým jasem, polévalo bílé, daleké pěšinky údolí, z městečka zněly plně, kovově jasným zvukem zvony, ale Heleně bylo až k srdci studeno.

Selka je dovedla na druhou, o poschodí vyšší verandu. Rozhledu bylo víc, ale smutku neubývalo.

Odešly ze statku a rozhodovaly, mají-li se vrátit.

Lili prosila, aby šly ještě dál.

Vyšly tedy ještě výš.

Prošly lesem. Zase zavonělo to vzpomínkové, • UBUfiB: ZMtotaaA Tlikna. 4 — 50 — prázdninové vlhko, ukázaly se chrastavce a jestřabnlky a zašumělo šplouchání vody.

Za protějším, údolím odděleným pásmem hor, objevily se ledovce. Sněhem oslňující temena hor jakoby v tonze se vztahovala k nebesům, třpytila se bílým jasem v slunci.

„Ano, to je krásné !u myslila Helena jen zpola vnímajíc toto hýření barev, toto vystupňování půvabu krajiny. „Ano, to je krásné!" potvrdila polohlasně, ale nedovedla ucítit.

Na hřebenu hory došly k lesu a našly zase statek. Sedlák u něho kosil Inka. Tráva sladce voněla, staré kapradiny se kývaly ve větru, a zase zvonily nahluchlé plechové zvonce na šíjích pasoucích se krav.

Majetek byl, jako v horách všechna pole a luka, obehnán plotem. Cestička běžela těsně kolem něho.

Za ním padal lučný svah. A tu, u samého plotu, zrobeného ze Šikmě položených dřev, chrupajíc, okusovala kráva mlází se stromu.

Helena ucítila vůni chléva, vůni jejího těla, uslyšela ten šťavnatý tón jejího požívání, a zase mocnou vlnou přiblížil se k ní domov, statek jejich s dlouhými pastvinami za ovocnou zahradou, kam se dívávala vždy lysým místečkem za keři bralenn a odkud pofiínala si představovat svět.

To, že necítila nový dojem, ji truchlivě překvapilo. Bývala po nich vždy žíznivá.

„Což se již vracím k minulosti? Což počínám již 8 dojmy, které teprve jako uleželé zimní hrušky možno jísti? Nejsou mi nové obrazy již tím, čím mi bývaly? Nejsou již jako vonné letní ovoce, které nelze uschovat a které nesnese ani nárazu?

— 61 — Nejsem už ten smělý vlak, který poprvé so rozlétl po nových kolejích? Dojela jsem v zkušenostech již poslední stanice, odkud se musím navracet po známých cestách?" ptala se zarmouceně.

Rozbolela ji hlava.

Lili prosila, aby jí maminka povídala o ledovcích.

„Bodu, děťátko, až se vrátíme domů! Teď ne."

„Ale pohádku!"

„Pohádku!"

„A dlouhou!"

„Dloubou!"

„Ale o princeznách!"

„To vis, že o princeznách! Já vím už, jaké ráda posloucháš!"

Lili by byla ráda slyšela pohádku o princeznách, jež asi mají paláce tam, někde daleko, v sněhových horách, ale znala matku, která vždy trvala na tom, co řekla. Neodvážila se opakovat svoje přání, ale trápilo ji lehounkým utrpením dětské dušičky.

Dlouho neopouštěla ji myšlénka: kdyby maminka najednou sama počala něco jí vypravovat, ale unavena jejím mlčením, vymýšlela si pohádku sama.

Mnoho jí toho nenapadlo. Představovala si princeznu v bílých šatech a bílé kožcšince, a kolem ní padesát děvčátek (byl to největší jí známý počet) v bílých čepečkách s labutím peřím. Sama měla v zimě takový čepeček. Ale nemohla si představit, co tam v tom zámku všechny dělají. Přemítala o tom, ale jako když ojedinělému mravenci hodí do cesty větši kousek cukru, nežli může zmoci, a on ho mine, přestala myslit na to, co tam dělají ty holčičky — 52 — v čepečkách s labutím peřím jindy, a usnadňujíc si tec představila si, co by dělaly, kdyby tam vešla ona a malá Lidanka; a viděla, že by so zastavily, podivily a že by se jim jako hostům poklonily. Byla potěšena, že si to tak dobře vymyslila, ale najednou jí napadlo, kde mají ty holčičky asi maminky. Chtěla se zeptat své, vzhlédla ze svého zamyšlení k ní a uviděla, že se maminka tak vážně dívá, jako když nechce mluvit, i nepřenesla tedy svou otázku.

Helena se vracela majíc oči přivřeny, jako před sluncem. Kdykoli se Lidunka* kterou bona před ní nesla, obrátila, usmála se na ni, ale nerozveselila se. Zdálo se jí, že špatně vidí. Bylo jí nevolno.

„Slunce jde od východu, ale já se obracím vždy již tam, kam padá můj stíní" si myslila.

Byla zcela v oné známé náladě, kterou ukrývala přede všemi. Snažila se vymknouti se vládě citu a přimknouti se. k rozumu, a taková rozvířená mysl ji vždy lekala. Bývalo jí tak, když někdo pobořil její sny, které měla za skutečnost, kdy propadávala šedé, zamračené určitosti vystřízlivění, kdy se na sebe horšila, že zase — ačkoliv byla sebou tak jista — nedovedla nazírat bez dekoračných, růžových obláčků, že musely jí pak zpršet před samýma očima.

„Tak se ještě vleku znaveně, já pasačka svých illusí, toho hejna hus, tak bílých a tář nioupýcn,"" řekla si, „a trefíme již samy, i prut již vleku za sebou, neboť cesty naše nejsou nové."

„Maminka je zamyšlena lu pošeptala Lili boně.

„Maminku bolí hlava, nevyspala se!" hlasitě odpověděla bona a pokračovala domlouvavě: „Yy — - 6Š jste spinkala včera celé odpoledne, i ve vlaku celou cestu, ale maminka je ještě nezotavená po cestě !u Helena to zaslechla. Probrala se z mrákot zatížených myšlének.

„Ona to řekne slovy! Chopí se věci za pravý konec!" přisvědčila v duchu boně. „Opravdu, chvat před odjezdem, cesta sama a Markéta . . . ano, řeknu si to: uražená ješitnost mě bolí l Steinicovál" Cítila, že se jí krev vehnala do tváře za to, že se ztrestala tímto přiznáním, že se přistihla při těchto pocitech.

„Lili,"- zavolala, chtějíc se ochrániti před nimi. „Jak pak se ti líbila procházka? Budeš hladová, viď? l" Ale potěšená Lili nemluvila o hladu, nýbrž pověděla, co ji hlavně tížilo, že si vymyslila totiž pohádku, kde je padesát holčiček v bílých karknlkách s labutím peřím, ale že si nemůže vymyslit, kde mají ta děvčátka své maminky . . .

„Ach, ty motalko má milá l" řekla jí Helena, usmívajíc se tak, že Lili poznala její probuzení z dlouhého zamyšlení a věděla, že teď bude s ní hovořit. „Jak pak jsi si to obráceně vymyslila?"

dodala chápajíc se její ručky a uvědomujíc si záhadu Liliny pohádky i vzpomínajíc své.

Lili, ona nová rozkvétající duše, která ji denně překvapovala svým rozvíjením a podobou myšlének k jejím, která ji vracela vlastnímu dětství, splynula tak k nerozeznání v její námahou cesty nmdlené dnši, že rozkoš, kterou prochvěla její cítění, byla spletena k nerozeznání z lásky k détem, k muži, k rodičům, k rodné zemi a k domovu.

- 64 — VI.

Rtigrovi poobědvali. Malá Heda hrála si na podlaze, uškubávajíc rtoma a zoubky stahá a pasa voskové, za Tyrolka oblečené panny.

Hedě bylo jedenáct měsíců; měla malou hlavičku, hnědá, Šikmě položená očka v krátkém obličeji a nízko nad nimi vyrostlé vlásky.

Její devítiletá sestra Marianna ležela na pohovce zcela na znak a držela v pozdvižených rukou brožku, skleněného brouka, který se třpytí), a hrála jím ve světle. U jejích nohou seděla dceraška majetnika této villy a kupce, děvče se žlutými vlásky, převázanými nezbytnou sametkou, asi ve věku Marianny, s věčně otevřenými ústy, jimiž dýchala.

Její rodiče teprve nedávno koupili tuto villn a nedávno teprve se přidružili k těm, kteří z navezených sem cizinci peněz bohatli. Poměr její k Rogrových Marianně byl uctivý a pokorný, Mluvily o tom, co by si mela přát Marianna k narozeninám.

Marianna nepotřebovala rady malé Lízy, ale našla způsob, jakým by se chlubila.

„Divadlo l" jmenovala Liza.

„Mám!" s úsměvem v;růstající pýchy odpovídala Marianna.

„Velkou pannu!"

„Mámí" „Bílé šaty l" „Mám!"

„Modlitbičky l" — 55 — „Mám!"

„Počítadlo!"

„Máml" „Tyrolačku!"

Marianna se nadzvedla, protože chtěla ukázati Líze pannu Tyrolačka, kterou dnešního jitra teprve dostala darem, ale vykřikla, vyskočila a vytrhla ji z roček malé Hedy, které se právě podařilo přetrhnouti slabou stuho.

„Mama!" zavolala zlostně, „kdo dal Hedě mou pannu?"

Heda zůstala sedět na koberci s ručkám a tak vztaženýma, jakoby držela ještě pannu v nich, a otevřenými ústky chystala se, lapajíc vzduch, ze všech sil vykřiknouti.

Markéta, která dosud vyšívala bílým spinalem květy na milieu a byla ráda, že holčička je ticha, vyskočila, chopila ji, pozvedajíc ji se země a rychle s ní přeběhla pokoj.

Silný výkřik vydral se děvčátku z hrdla.

„Marianno!" rozzlobila se Markéta obracejíc se k větší dceři. „Ty jsi zlé děvče! Já byla tak ráda, že ztichla!"

Markétina rozzlobená tvář vypadala tak dětsky, tak bezmocně, její rty tak svěže a její víčka tak sněhově leskle se kmitala, že nemohla nálada ta přenésti na drahého.

Marianna vysunula se zase na pohovka, položila se jako dříve a zcela nevyrosené upravovala šaty své panně v obleku Tyrolky.

Heda se však neupokojila.

Čím rychleji s ní matka přebíhala po pokoji, konejšíc ji, tím hlasitěji a zlobněji vyznívalo její lkáni.

— 56 — „Je ospalá, záhy se dnes probudila!" usoudila sama u sebe Markéta a pokládajíc si plačící děvčátko v loktech, počala je uspávat: „Spi, dítě, spi!" poroučela mu hýčkajíc je několik vteřin.

Ale rozmrzelá a nlekaná Heda neustala v pláči.

Róger, který dosud seděl u stolu na verandě a připínal plachty na malý, z bílého dřeva usoustrnhovaný článek, který si u něho Marianna objednala, vyskočil a otevřel dvéře do jídelny.

„Zas to moje ,ntrpení venkova* pláče! Co jste jí udělaly? Nemůžete ji ztišit! Mně je, jakoby mi napínal nervy na kolíky, jako když housle ladil" zavolal podrážděně do pokoje.

„Spi,, dítě, spi!" poroučela Markéta dcerušce zajíkající se vlastními výkřiky.

Ale sotva jí to jednou poručila, sama zabědovala.

„Můj Bože, co si počnu l Teď jsi ji ty, zlá Marian no, vzbouřila! A ty," dodala plačtivě obracejíc se k muži, „ty jsi nesvědomitý člověk. Kam pak mám dítě schovat? Do skříně je nezavru, mne to také netěší, že křičí!"

Róger vyšel, chopil děvčátko a sám je precesi dvakrát po pokoji.

„To by bylo zle, aby neutichla!" pronesl chápaje se jí, ale když ona, rozzlobená a znepokojená sebou mrskla, štípl ji zlostně do tváře a zbavuje se jí tak nedočkavě, jakoby ostřikoval vodu s rukou, vracel ji matce.

Do pokoje vešla služka, přeběhla rychle a chopila se holčičky.

— 57 — „Pojďte, děťátko! Pojďte!" mluvila konejSivě.

„Vy máte pěkné rodiče, jen vás vždycky uzlobí a umoří. My půjdeme spolu, viďte!" konej šila ji, obouvajíc jí spadlý střevíček.

Děvčátko, jako vždy, když je služka, na niž bylo uvyklé, vzala, umlklo, zadívalo se na ni šikmýma očkama, a když je pojala do náruče, radostně k ní přilnulo a objímajíc lačně její šíji oddychovalo nmdleně ale šťastně na jejím rameni.

„Jděte, jděte!" zaháněla ji Markéta. „Já jsem ráda. Dávno jste měla přijít! Co já pak zkusím od pána!* Služka vyšla s děvčátkem do dětského pokoje.

Za chvíli bylo slyšet odtamtud jeho radostný zajíkavý smích.

Bóger se vrátil na verandu, ale nevzal již do ruky soustruhovanou loďku, aby na ni připínal plachty. Stál opřen o sloup a zadíval se k sněhovým horám. Pásmo myšlének, s kterým byla spoutána ona mechanická práce, bylo strháno.

Napadlo mu, že se nezeptal Heleny, zpívá-li.

Scházel mu pěkný hlas pro mši, kterou v městečku sám ze zábavy se zdejšími hudebníky cvičil.

Chtěl se právě na to zeptat své ženy, když ona zanechávajíc znova počaté práce, se rozmrzela nevy mluvenou žalostí a vešla na verandu, aby muži domluvila.

„Ty, nevíš, zpívá-li Helena?" optal se BOger, sotva že vešla.

„Nevím!" mrzutě mu odpověděla žena a přešla hned ku předmětu svého zdnšeného vydráždění.

— 58 „Jda ti říci," počala usedajíc ke štola, Jda ti řici, že jsi hrozný, nesnesitelný člověk. Křičet, to dovede každý. I já bych se dovedla rozčiliti" „Dovol, oč pak se jedná?"

„Na o to, že přijdeš mě okřikovat, když Heda pláče! Jako bych to neslyšela! Já bych také ráda nebyla vyrušována! A co já vůbec na světě mám!

Tebe celé dny nevidím! A když i jsi doma, nikdy si nesedneš tam, kde jsem já. Jsem-li v pokoji, najdeš práci na verandě a naopak!"

„Myško," odpověděl jí Róger bez vyrašení, „co to zase mluvíš? Já o tom o všem ničeho nevina l* „Ale, prosím tě!" zaplakala Markéta. „Zase až mě začínáš pokořovat svým velebným klidem! Nedovedeš ten život s člověkem nést! Je to nesnesitelno!"

„Tak!" podivil se R5g<>r stále tak klidný. „To je škoda, že nevíš, zpívá-li Helena! Edy asi myslíš, že přijde?"

„Já nevím, snad k večera!" odpověděla Markéta přecházejíc zase z lítostného tóna v rozmrzelý a vzhlédla k maži, který krájel ostrým perořízkem tříštky z nového, hnědě natřeného zábradlí. „Dovol, co to děláš? Nač kazíš řezba?" promluvila a povstala, aby má zadržela roka.

Róger činil tak bezvědomě. Zavřel perořízek, zatřepal řídkými kadeřemi svými a chytil Markéta za raka.

„Myško!" pravil pohlížeje jí do tváře, plné nepokoje a zármutku. „Myško!" opakoval snaže se zastaviti úsměvem i laskavým zvakem tohoto něžného slova pohyblivý nepokoj, aby se nedočkal scény, - 59 — která se mu příčila. Ale Markéta jako prve její dceruška byla již příliš vj drážděna.

Zavřela oči, aby nemusela pohlédnouti do mu?

žovy tváře, odklonila se od něho a násilně vytrhla ruku svou z jeho.

„Jdil" řekla nepřívětivě.

Róger se usmál a vyšel.

Za chvíli slyšela, že při dra dvéře, které vedly na chodbu.

Markéta veběhla do pokoje a shledala, že tam / muže není.

„Odešel tatínek?" zeptala se své dcery.

„Odešell" odpověděla Marianna klidně a ani se na pohovce nepohnula.

Markéta přeběhla pokoj tichými plachými kroky.

Její tvář mluvila dětinským smutkem a nděšením.

„Poslyší" zavolala na chodbě na muže. „Helena přijde, vrať se brzo domů l" „Přijdu l" zavolal jasně Róger z přízemku hlasem ničím nezbarveným.

Markéta se vrátila.

Vzala do ruky vyšívání. Udělala několik stehů.

Ruce se jí třásly. Nemohla pracovat. Odložila milieu, sepjala ruce, položila na ně, o stůl opřené, hlavu a snažila se utišiti.

To, proč byla mrzutost vyvolána (tím, že se vymluvila), se jí samé ukázalo malicherným, ale jiná bolest, stálá, která vždy nastupovala místo všech překonaných, počala ji hrýzt. .* „Edo mne vidí, pro koho žiju!" uvažovala a £* uviděla sebe, svůj o sobě ustálený obraz, krásný [ nad všechno pomyšlení. Nejraději si představovala l sebe v oněch jí nejmilejších šatech ze zeleného i —160 V hedvábí, B malovanými stuhami kolem pasu, které \ měla doma na posledním hudebním soirée.

„Ach Bože!" povzdychla. „Kde je to všechno?

A jaké jsou to prchavé chvíle?"

Vzpomněla si na svou šťastně voleným výstřihem odhalenou šíji, na proužek posázený démanty kolem ní, na svou plet, tak upomínajicí růžovým nádechem na jabloňové květy.

V dlouhém vzdechu vztyčila hlavu. Její oči byly široce rozevřeny, ale nepřijaly ani jediný předmět, na němž utkvěly.

„Ne, nikdy jsem neviděl taková ramenát" opakovala si v mysli slova bohatého obchodníka, Člověka, který hltavě žil a kořil se všem krásným ženám. „Vaše pleť l" slyšela jej mluvit, „ten blankyt žilek! Ano, milostpaní, já jsem znalec, ale tak nádherná ramena jsem neviděli" Tato vzpomínka byla Markétě milá, ale zároveň ji zahanbovala. Volala ji i odpuzovala.

Nikdo jiný ji tak zřejmě nepochválil, nikdo nevyslovil tak určitě svůj obdiv, ale také v pohledá nikoho jiného nebylo tolik drzosti, nikdo nedíval se tak kupecky na její obličej a šíji.

Světlou, neprozíravou její tvář proměnilo nové zbarvení. Její pleť ztemněla studem.

„Proč?" pomyslila, jako mouchy rozhánějíc stíny rozkošných vzpomínek. „Kde je má vina?

Mám muže, který mne nevidí l Proto má uvadnout krása má nikým neobdivována? Pojmenuje snad muž mé přednosti? Ano, vším je vinen on! A jiná na mém místě? Snad by dovedla pochopit jinak život...

Mé dcery nesmějí se tak bídně provdati Nesmějí!

Opravdu, od svatby mně muž slovo obdivu neřekll — 61 — Hasnu vedle něho. Shořím jako svíčka ve sklepě!

Škoda mé mladosti! Škoda mé krásy pro něho!

A pohnout se tím nedá! ... Jako teď! Hraje si na tak vznešeného, že mi ani neodpoví... Mlnvím-li, je to rovno bzučení mouchy. Slyší ji, ale neví, co bzučí!"

Mariauna dovolovala se, aby směla odejít s Lížou do zahrady.

„I jdi!" odpověděla jí matka, ale nevěděla o tom, až když uviděla, že je pohovka prázdna a v pokoji ticho.

Vstala, padla sama celou délkou těla na pohovku, skrývajíc krásnou, mladistvou tvář v dlaních a zabědovala a zaúpěla.

Tmavé vlasy své pevně spletené a připjaté C jehlicemi (plást a déšť hedvábí, když je rozepjala) ( úzkostlivě chránila. Namáhalo ji pracné česání, a c proto ani v největším žalu nezapomněla na to, ne- ) dotýkati se jich.

Proležela chvíli na pohovce, a jiný, nový vlastní obraz vyměnil onen z posledního hudebního soirée.

I tak si sebe ráda myslívala, jak byla oděna, když představovali živé obrazy, pořádané podle Lizstovy „Svaté Alžběty" ve prospěch chudých, a jí se dostalo pro krásu zjevu titulní role.

Neviděla v onom kouzelném osvětlení zlaté záře na jevišti, viděla se jen při oblékání v zrcadle, ale jasně si představovala sebe, jako světici oslavenou zázrakem, politou nebeským světlem, v bílém, zlatem lemovaném rouše, s onou vzácnou záplavou až ke kolenům splývajících vlasů.

„Co bylo obdivu tehdy! Co se jen o mých vlasech namluvilo! A muž, ten neví nic jiného, než mi poradit, abych si je ostříhala!"

— 62 — Sladké Markétiny představy a obrazy, v nich!

sebe hýčkala, v nichž projevovala tolik lásky ke krásné své bytosti, ony představy od mládí byly pro ni onou tajnou koupelí, v kterou unikala Meluzina Raymondovi, v nichž se přimykala nejintimněji a nejúžeji k sobě, kde klečela před krásou svého zjevu a odsazovala každého, kdo ji neuznával. Jako dítěti vemluvili jí ti, kteří lichotili matce, ono vědomí, v ústavě jí to spolužačky opakovaly, a v životě to cítila z každého pohledu velkoměstských, ulicemi bloudících zahálečů, nadšených studentů a závidících družek.

Helena přišla ji navštívit a zrušila svým vstoupením její snění.

Markéta vyšla jí vstříc, zasmála se radostně, objala ji, zeptala se. chce-li sedět raději na verandě nebo v pokoji, a zulíbala děti, které Helena přivedla s sebou.

Všechna zvučná, radostná slova nezakryla však její předešlé naladění.

„Tys plakala, máš vlhké oči, co pak to?* laskavě, hlasem, který se zdál, že všechno usmiřuje, mluvila Helena.

Markéta zapírala. Její nejistý hlas však více svědčil než odpíral.

Zasmála se.

Náhle však vytryskly jí slzy z očí. Hleděla při tom do dálky.

„Svět mě mrzí, všechno mě mrzí," řekla. „Volala jsem tě, abys mne zbavila toho vnitřního stesku.

abys mne osvobodila od zla duše. Zdá se mi, že je kolem mne veliká poušť. Zdá se mi, že tekla kolem mne celá řeka štěstí a že jsem si chtěla nabrat, ale — 63 — zatím jsem zůstala stát B prázdnýma rukama. Což l ij Je mi sedmadvacet let, mládí zašlo a zachází a já (' ještě nežila l" „Go pak si představuješ pod tím slovem žíti?"

tiše namítla Helena.

„Rozhodně ne vyšívat kytičky na milieu, sedět, , mít polštář pod nohama a kolem čtyři mrtvé stěny. \ Go mám ze života ? Žít, to znamená pro mne mnoho j !

cítit, mnoho milovat, mnoho sama rozdávat, ale také) > brát!"

„Ale Gréto, vždyť tě mají všichni rádi l" (i „Ach, taková láska! To je jako kapky na cukr. ' Počítají je l Taková mi nestačí! Vždyť marně se nemučím a nehynu!"

„Tvůj muž je tak laskav . . ."

„Tak laskav, že mne nevidí, že mu nestojím za to, aby mi odpověděl! Ne, Heleno, ty ho neznáš.

On je sobec, ten největší sobec, protože se vypíná svou dokonalostí nade mne. On se ovládá, ale jen aby si nezadal, nebo že je mu líno odpovídat. Já jsem dnes možno již nespravedlivá a vydrážděná, ale věř mi, on s počátku se do mne nevmyslil. Mé po-<?

city mu byly vždy jako za vozem roztroušená sláma,)-, nestály nikdy za zvednutí. A je na tom mnoho/ pravdy. Nás si berou jako děti, a ještě jako v oko-1 věch vychované děti, když sami již všechno pro žili. v E tvému mladému, jemu tak' vzdálenému citu, by \ se musel sklonit, a toho on neučiní. On chce jít k zpříma, a ty zůstaň tam, kam patříš: na zemi!" * „Ale Gréto —" pokusila se utišit ji Helena.

„Ne ne!" spěšně zabránila Markéta. „Já neznám tvoje manželství, já nevím, jak ty o tom soudíš, ale pomysli jen, že on si mne vzal v šestnácti letech _-, 64í a jemui bylosedmatřiceL Čemu pak jsem rozuměla Šest týdnů trvala celá známost. A pak? Co je do předmětu, který jsi koupila! Krásný je jen tenkrát, dokavad je za skříní a toužíme po něm! Doma jen tak že ho z papíru vybalíme, a pak už padá na něj prach! A tím jsem já svému muži! A to je to strašné, že mohu dělat co chci, on to nevidí l" Markéta zaplakala.

„Že on si mne vzal, že se vůbec oženil, to byl jen omyl, nic jiného než omyl. Vím, že byl stokrát zamilován, vždyf prošel celým světem, možná že kolikrát došel před samý oltář, ale jen nahodile jsem to byla já, s kterou došel až k němu. Ty si jistě myslíš, že mám děti! I on si tak myslil! Ale protože mám děti, musím ztratit celý svět ? — Proto má mi být lhostejno, že jsem ztratila muže? Že jsem mu beztvarým stínem, který je nehmotný a jímž možno projít bez nárazu?"

„Poslyš mě, Markéto, neryj se tak ve vlastním klidu, neznič všechno kolem sebe. Přemoz sel" „Přemáhati sel" usmála se hořce Markéta.

„Víš co to znamená?! Přijat cizí tvary?! Dát se ' hníst rukou poměrů! Podrobovat se! Ne! Tak ne! — Vyšla bych ráda na polovinu cesty, ale až na konec nepůjdu!"

Helena by jí byla ráda řekla to, ó čem se tak určitě přesvědčila, že pyAfft nnn "9 HAv^ že se stává nástrojem v ruce druhého, ale smlčela tenfíPnázor. Nechtěla podrážditi Markétu. Lehce, jakoby ze země bylo vystoupilo, vzneslo se před ní snění oné noci ve vlaku. Uviděla ušlou cestu Markétina života v modravém rozednívání. Nebylo vše určité. V mnohých tvarech vynořených domněnek se — 65 mohla mýlit. Ale tasení, napínajíc od určitých poznání své hebké nitě, počalo tkát onen světelný pruh, napjatý od uplynulého půvabného dětství v tyto vážné dny. A vlastní, z utrpení i radosti splynulá, myšlénkami sloučená zkušenost se namáhala vysoko pozvednouti své svítilny a usnadniti onu práci.

„Ne, Heleno," pokračovala vzínšeně Markéta, „přemáhat se nebudu. Přemáhat se muže jen ten, kdo chce vrátiti lidi v prvotný stav. Já stůňu tou osamělou mukou, mučím se, bijn sebou jako na podlaze v chladném žaláři; a přece jsem nebyla vždy taková. Byla jsem i dobrá i trpělivá. A kde je dnes má dobrota a trpělivost? Není jí a není, protože nemělo být pro koho lu Helena tiše vytáhla ze sametové k pasu připjaté kabelky práci.

„Prosím tě, řekni mi, jaké pak čteš 'knihy?"

oslovila svou znavenou a rozrušenou přítelkyni, a přestavivši si židli tak, aby se uhnula šikmým paprskům za okraj vysoké hory se potápějícího slunce, zastínila si rukou oči, aby poznala, co dělají v pokoji její děti.

Děvčátka si hrála, a bona tlumočila jejich vzájemná oslovení.

Helena počala vyšívat barevným hedvábím lehce zachycené, předkrealené květy - na malých ajonrem ohraničených tabletkách pod sklenice. Nachylovala, jak bylo při práci jejím zvykem, hlavu k levé straně.

Čekala odpověď na svou otázku.

Markéta pokládajíc se vždy s větší vláčností na loket, opřený o zábradlí terasy, zahleděla se v zelenou stěnu, přímo za jezerem vstávající stráně, LIBUŠE: Zamotané ylákna. 5 — 66 — pokrytou koberci světlých pastvin, přímými, černě je poskvrňujícími jedlovými lesíky a uzounce kolmo načrtnutými ohradami keřů a plotů, s těmi lehce se rozevírajícími vrátky v každé stěně. A snad že přeslechla, co * se jí Helena ptala, pokračovala ve svých mučivých úvahách: „Jsem zahluchlá zahrada!" mluvila jako zcela osamělá, tak že i v hodinách opuštění by byla mohla žalovat sobě samé tím zatíženým hlasem, smutným a šerým jako balada. „Jsem zahluchlá zahradti," mluvila, „ve které se všechno zadusilo, všechno umořilo, protože nebylo pro koho ji pěstovat, protože nepřijde nikdo, kdo by s láskou pohlédl.

Jsem sama a já nemohu býti Křičela bych, plakala, volala, ale nedovolám šě,ňedokřičím, uedopláčn.

Můj muž vůči mně je jen rozum, led. Počkal by, až se vyvolám, vykřičím, vypláču, a pak by bylo jako dříví" „Pro Boha, Greto," užasla Helena, „proč tak žaluješ? Čeho se ti nedostává?"

„Všeho! Štěstí mj ap.ha.gf lu „Co pak je štěstí ve tvém nazírání?" optala se Helena.

Markéta vzhlédla ze spoda k ní. Přivírajíc lehce oči zachytila zpola mléčně bílými zoubky dolení ret a snažila se najíti slova pro známou a dávno vzniklou představu.

„Štěstí v mém nazírání je," přízvučně opakovala, „nalezne-li ten, kdo s tebou žije, všechny tvé přednosti a miluje tě pro ně! Představ si tu tragiku: Projíti životem jako dvanácti síněmi a nikde nenalézti zrcadla, které by aspoň na okamžik přijalo náš obraz. Láska je štěstí a není jiného nad — 67 ně. Láska je ten oheň, který nás spojuje s věčností.

Y ní je Bůh a není jiného. Ano," opakovala důrazné, „to je štěstí! Ale samota?! Můj muž snad stačí sám sobě, vyrůstá ze sebe, a není mu mne třeba.

Ale já nemohu a nemohn! Utekla bych ráda, ale což, sobě neuteka! Zabila_bych se rádjt, otřásla jím- , a všemi, a snad to udělám! ~ -Acir, vymstít se »mu za to, že mne neviděl! Vy- / mstít se má za to, že jsem pod tlakem jeho sobectví ( hynula a se otloukala, vymstít se za to, že neslyšel ,) můj pláč, víš, otřást jím až do základů. Nu, na rok / bych ním přece pohnula. Snad by měl aspoň chvíli \ z mé smrti nepříjemný dojem, A kdyby jenom ten! \ Jjem jako topol na hrázi. Všechna od kořenů pode- / mletá, od koruny uschlá a všechny větry mne k pře- í lomení ohýbají. Pláču, podávám se, vstávám a přece ( ještě není poslední zachvěv, přece mne ještě nepře- / lomil! A on!" mluvila v nejvyšší nenávisti. „Před/ svým pocitem se pokloní, pohoupá jej, do hedvábí/ zabalí a, co živ je, ošetřuje. Jeho duše je dávno pře-\ klenutá věčným hlubokým ledem. Co na něj padne, ) vše se rozrazí na tisíc tříitěk. čím jemnější je porcelán, tím snadněji se rozbije. A co se ho již otlouklo o tu strašnou mrazivou plocha!"

Helena vstala, odložila vyšívání na stolek s .sevřela v dlaních Markétinu hlavu.

„Dítě!" řekla starostlivé,, pohlížejíc jí do očí, a Markéta opravdu od této chvíle přestala jí být rovnou družkou a stala se slabou, ochrany vyžadující bytostí. „Dítě! Markéto! Já musím opakovati jen to, co řekl ondy tvůj muž. Nehraj si B ohněm. Ty mluvíš jako z horečky. Ztiš sel Tys nepochopila správně štěstí. Já nevím, kolik je pravdy na tvých 5* — es;— žalobách. Já sama také nevidím účelem života štěstí, ale právě ten, kdo se domnívá, že ono je cílem a nutností, kdo si uvědomil tuto svou snaha, tomu musí být jako člověku v lidmi naplněné ulici, když se bojí dotknouti se koho; sám pozorně se musí uhýbat a ne nastavit každé ráně čelo l" Markéta se vymkla.

„Pust mne!* řekla sklesle. „Ani tys mne nepochopila! Škoda bylo slov! Ach Bože^ jak_jaijty, Taková ušlechtilá komposice kolika generací. Jako obraz z romantické školy. Ty jsi tak chlazená v jednotném stylu, že není na tobě ani špetka originality. Ty právě tak slušně myslíš jako jíš. Ty jsi tak slušná, že jsi zapomněla pro všechny regále, že je něco víc než dobré chování, a to že .w je Sjrdce. Ach, ty královno vnějšího světa!. Tvá f~dnše~lé~uklizená jakojgrádeluík. Ale jiné je důležij tější neí"vnějií~íarvy a tvary, já milaju přepych srdce a pravdy a pro ten zapomínám na tvoje pravidla."

„Nepochopila-li jsem tě, pak jsi nepojmenovala bolest svou pravým jménem! Tomu však, co jsi mluvila, jsem rozuměla jasně!"

Markéta se zarděla.

„Ale pochopila jsi, že trpím?" pronesla vláčně.

„Ano!"

„Nikdo netrpí úmyslně, ani nechodí bolest hledat po lesích. Rozumíš? A je-li nemoc, je ji třeba i léčit! A dosti! Opravdu, vždy, kdykoliv jsem chtěla někomu svěřit své utrpení, bylo mi jako zbloudilému v lese, který zachází hlouběji do temna a i sám sebe ztrácí!"

— 69 ~ Služka přinesla ovoce.

Markéta vlažným hlasem nabídla je Heleně.

Ale ani jedna ani drahá do ho nedotekly.

„Hleď, Markéto!" promluvila Helena vážně.

„Pro tebe, z lá ky k tobě jsem jela v tu dál. Nepřisvědčuji tvé bolesti slepě, protože ji neznám!

Nekřivdi noi proto a nechovej se tak chladně) Vžd)ť (to bolí! A já upřímně smýšlím. Budeme společně hledat příčinu tvého utrpení! Chceš?"

„Ano," odpověděla pokořeně Markéta, úmyslně studem odvracejíc zrak, aby se nesetkala s rozumným a střízlivým pohledem Heleniným. „Odpusť!"

promluvila, oviaula ruce kolem jejího těla, přitáhla ji k sobě a rozplakala se vzlykavě, hořkým pláčem, plným únavy, studu, nejistoty a hlavně vědomí onoho zblouděoí v temnu nepochopení druhého člověka.

Líbala líce Heleniny a prosila ji za odpuštění.

„Ale, ale, Gréto!" konejšila ji tato mateřsky, jakoby mluvila ke své Lili.

Markéta se vyplakala Sešeřilo se.

Helena spěchala doma, poněvadž bylo již chladno na Lidunku, ale nemohla se nešetrně oddělit od Markéty, než ji utišila.

Opustila ji spíše umdlenou než klidnou.

Je jí b o muže se vůbec nedočkala.

vn.

Z jitra druhého dne procházela se Helena sadem kolem villy a přemýšlela o své přítelkyni, uvažujíc vše a prohlížejíc, jakoby všechny dojmy se — 70 — snažila rozprostříti klidnýma rukama a pak teprve je přehlédnouti.

Jitro bylo jasné, v barvách a lahodě nevýstižné.

Bílé, v kotoučích svinuté mlhy, které ráno rozprostřené zakrývaly v jednotném zbarvení hory i jezero, zvolna se rozplývaly v jitřním slunci.

Vysoký, temný blankyt v hlubokých skvrnách prosvítal schnmlanými mlhami, ledovce vystoupily na obzoru v celé své nezastíněné kráse, s celou silon svého kouzelného, na volném blankytu nakresleného obrazu.

Jejich čerstvě posněžené kypré plochy, feteré se po dlouhých deštích zjevily, třpytily se čistotou a rýsovaly se svými oblými, původní linie hor zcela zakrývajícími tvary.

Po vysokých zelených stráních blízkých úbočí bloudily osamělé, narůžovělé obláčky.

Onen mohutný útvar skal, který v dálce jako stěna přetínal údolí, rděl se svými holými srázy, sněhem jen lehce posypanými. Dlouhý, bělostný, svinutý mrak ležel zcela nízko, ovinuje je.

Helena vycházela ze stromořadí, aby se rozhlédla, a uzřela nezroseny ten obraz.

Šla lká a těžká krása alpského slunečného jitra ji opíjela ke klidu. Starost, na kterou chvílemi zcela zapomínala, přihlašovala se občas sama, trhajíc rozryvným svým bleskem vážné, tiché ranní naladění.

Došla až k jezeru, středu všeho. Zelenalo se po celé daleké ploše v nejčistším odrazu sametově zelených strání, proudilo bez oněch skelných vysokých vln ve větru, lehce se jen čeřilo v plochých sapinách, plné vědomí němých svých hlubin.

— 71 — „Ano," vzpomínala Helena vždy, když ji obrazy zavedly a vrátilo se ono lehké, mrazivé připomenutí včerejší rozmluvy, „je to trapné a opravdu vážné.

Je vinen její muž, aneb ona ssíma? Není pobouřena skutečně tou Steioicovou? Jak jo rozrušena! A životem své rodiny třese jako stromem!"

Bála se obviniti koho. Vždy, když se dověděla něco nepříjemného o známých, když poznala, že někde tkví vina, aniž v§ak dovedla určiti v kom, byla by příčinu raději viděla vynořiti se z prázdna, než býti přinucena usvědčiti někoho.

„ Vyčkám Tiieboť nemohu nalézti správného bodu/ řekla si pak, oddalujíc starost, a uvědomila si zase všechnu moc tohoto nepohnutého jitra.

Vzpomněla si na bezohledná slova své přítelkyně: ,0na neví, tak j^k,»*>y »"» «»™&pilfi se mnou, že bychjá neměnjlajr ní. jOna neví, že mé znaky ra~ jí do očí_jakQ mnž—jaft- Ale k čemu _ ťó~dřuhému oznamovat? Vždyť lze to tak málo proměnit jako narovnat ohnutý nos.' Prochodila půl hodiny po sadě a zašla pro Lili, která byla již oblečena a právě donklidila i prach utřela ve svém kontečkn s prádelníkem, hračkami a otcovou podobiznou.

„Je tak krásný den, děti!" promluvila Helena.

„Pojďte do sadu!"

Ale než se připravily, ohlásila panská návštěvu Rógra.

Helena přijala jej tak, jak byla uchystána k vycházce, v rukavičkách a kloboučku s krajkami převislými přes okraj, upravená a vonná, jakoby právě byla přišla z lázně.

— 72 „Jaté připravena vyjíti?" zeptal se jí RSger.

„Totiž já již byla venku. Je překrásně! Zašla jsem jen pro děti."

Dorozuměli se a vyšli společně.

Prošli sad.

Róger se jí přišel zeptat, zpívá-li, a omluviti se, že se včera nevrátil v čas domů.

„Co se týče zpěvn, tu vám za trest hned neodpovím. Bylo nám oběma líto, Markétě i mně, že jste o nás tak málo stál," laskavějším, lety a zkušeností jako zkroceným hlasem řekla Helena.

Roger hned neodpověděl.

Helena k němu vzhlédla.

Usmíval se.

„Za to, že jsem se provinil vůči vám, jsem se přišel omluvit. A má žena měla včera den, kdy se musela vypovídat. Byl bych opravdu jen překážel."

„Jak pak se vede Markétě?"

„Dnes je po včerejším nepokoji umdlena. To vytrvá zase dva tři dny l" spěchaje vzdáliti se od tohoto předmětu mluvil Rfiger. „Kdy pak mi povíte, zpíváte-li?" přeměněným hlasem připojil.

Tón jeho téměř zakazoval nové otázky.

„Zpívám l" řekla mu Helena nevolně. BJakž takž I E čemu pak je vám toho třeba?"

Byla by se ho ráda zeptala na Markétu, na příčinu jejího hoře, ale nesměla. Bylo to směšné, ale jí se zdálo, kdyby Markétin muž byl malinký, slabý člověk, že by se bo byla zeptala snadně, a že jen jeho ohromná postava, jeho veliká, pěkně tvořená hlava se širokým čelem, jeho v hrubých liniích tvořená tvář bránila jí, aby s ním začala bez okolků — 78 — mluviti o tom, co se jí zdálo pro manželství jejich i pro štěstí přítelkyně tak důležito.

Mluvili o zpěvu; Helena svolila zpívati při mši, svolila, aby ji prošli jednou spolu soukromě bez zkoušky; B radostí se vším souhlasila, čím by se mu mohla zavděčiti. Chtěla si dobyti tolik důvěry, kolik jí bylo třeba, aby se směla vmíchati do roaleptaaé domácnosti.

„Víte," řekl Heleně Roger, „já žiji na prsou minulé kultury, já musím obnovovat vše, co bylo stvořeno, protože je to dnešního dne jediný smysl umění. Mě těší taková klassická mše. Já přivolávám všechny zahynulé tóay proto, že je nutno vyplnit jejich krásou, jejich bohatstvím dnešní prázdno a chudobu tvoření. V tom je všechno moje uspokojení.

Jdu spěšně krajem. Vnímám jeho nádheru, zde na příklad, a sním. Yíte, ne zmateně, zcela jakoby mi rostly v duši, zpívají mi staré mše. Když jsem poprvé slyšel Parcifala, všichni známí mi záviděli tu slast, že ho slyším poprvé. A je pravda, já plakal.

Ale já dnes neztrácím ten mocný dojem. Nevnímám často ani smysly, abych neslyšel, co se děje kolem mne: to dnešní, surové! Chci žíti v tom velikém světě tónů sám. A Parcifala slyším zníti, silně jako poprvé, jdu-li krajem za takového rána, jaké je dnes. Znova mi vlhnou oči,,a znova slyším onen posvěcený sen. Včera jaem měl takový den. Nechtělo se mi než koupat se v tónech!"

„Vy jste Wagnerian?"

„Ne, nejsem! Nenávidím vůbec všechny směry, mně je odporná vášnivost, s jakou se jich sektáři drží a je hájí. Já se kořím všemu velikému v hudbě, ať to napsal ten, anebo jiný mistr. Pro mne je umění — 74 —• náboženství a kněz je mi věc vedlejší l Ovšem, jaou fáze v životě, kdy je srdci bližší ten, jindy zase drnliý, ale od velikého nelze se odmilovat. Taková duše milovníka promění se za život v galerii všech děl a všech věků. Chápu takového Ugolina Martella, který se dal portrétovat s Iliadon, s Virgilem a s Pietro Bembem v celé jasnosti těchto děl, aby tvář jeho byla tak zřejmá jako jeho záliby."

„Vy sám také komponujete?"

„To nestojí za řeč, co já napsal. Ne. Vážím si příliš starých mistra, věřím příliš na neplodnost přítomné doby, abych sám chtěl se vznést. V umění je všechno vyčerpáno. Po Beethovenovi nemůže přijít nic nového. To, co nám velicí lidé dali, obšfastní nás na celý život."

Rdger se rozohnil.

Helena uměla pozorně naslouchat. Byl to její vychovaný návyk. Přemýšlela o tom, co druhý mluvil.

Účastenství na její tváři bylo tak zřejmé, že všichni, kdož jí počali vypravovat, odhodlávali se vyjeviti před ní historii celého života.

Vmísila se, aby byl zájem její znatelný, několikrát v proud výkladu Kógrova. Jemu však úplně stačilo viděti tuto pozornost na její tváři, a přes to, že její poznámky byly vhodné a mluvily pochopením jeho nálady, on nedával jí domluvit a vykládal jí sebe, svou bytost, její vzrůst, příčiny a záliby.

Lili snášela Lidunce kamínky a tato ve svých bílých vyšívaných šatečkách, za které ji bona držela jako za pás, pokoušela se pomáhajíc si rnčkama sama se odsunouti po krátce zkosené trávě.

- 75 — Helena nepřestávala ani okamžik pozorovati děti, a řídila směr procházky tak, aby se od nich nevzdálili.

Horská bystřina, padajíc po prudkém, balvany postlaném žlabu sadem k jezera, přehlasovala někdy Rogrova slova. On se rozjařoval, mluvil vždy vzníceněji, rozebíral krá^u děl svých milovaných mistrů, hořel obdivem a mluvil vždy hlasitěji a vášnivěji, znavil se, a náhle jakoby vyčerpal všechnu svěžest rozpravy, ustal, pohodil rameny do výše, sňal klobouk přejel si rukou hlavu a příjemně znaven, jako po koupeli v sluncem vlahé, křišťálově jasné vodě, vydychl a změněným hlasem dodal: „Opravdu, jako když se stromu zralá jablka střeše. Tak se mi ulevilo. Dávno se mi tak krásně nehovořilo."

Pak se rozloučil a odešel.

Ale nedošel ani na sto kroků, a již se zas vracel, dříve než Helena se usadila na lavičku mezi dětské hračky. Smál se, nevysvětlil proč přišel, oslovil Lili, která se zapýřila a sklonila hlavičku, natrhal stébel trávy, odsunul plecháček, do něbož Lili nasbírala kamínků, usedl na opačném konci lavičky a počal robiti ze stébel větrné mlýny pro Lili. Poněvadž tato nerozuměla jeho němčině, oslovoval malou nemluvnou Lidnnka, smál se jejím udiveným pohledům, a řekl, že mu to dítě připadá vždy, když probudí jeho pozornost a ono k němá vzhlédne, jakoby mělo s každým soucit a jakoby mu bylo všech líto.

Helena se šťastně usmála, ale ne na něho, nýbrž na malou svou dcerušku, vztáhla k ní ruce, a dala si ji bonou podati.

— 76 — l „Ne!" promluvila pohlížejíc do běloučké nevinné a tiché tváře její. „Lidanka má měkký výraz obličeje, není tak bystrá a nepokoj aá jako vaše Heda, ale to, co vy pravíte, vložit tana nelze! To my světlovlasí jsme vůbec mírnější!" dodala žertujíc a políbila holčička na veliká, vždy jako ulekaná, dobrá očka.

Roger sám obnovoval tento hovor. Mluvili dlouho o dětech.

Heleně se náhle rozjasnilo, proč se Roger vrátil. Myslila si, že z vděčnosti za to, že poslouchala jeho, chce nyní mluviti o tom, co jí je blízké, ale nepostihla to zcela.

Roger rozloučiv se s ní, cítil, jakoby vzduch kolem něho pozbýval tepla, nebo jakoby se tmělo.

Tento dojem měl v duši. Jakoby tam, kde projevoval své oblíbené myšlénky, kde našel posluchače, bylo vše prosáklo dechem jeho nadšení, a tam, kam se vracel, stydlo vše dotykem toho „dnešního, surového", jak se vyjádřil on, labužník krásných pocitů; nedal se mučiti tím chladným dojmem a navrátil se okamžitě, kdy se mu tento stal zřejmým.

Ale sotva že spatřil Helenu, ana se noří ve vlastní zájmy, ucítil i svou únavu z vyčerpání navrstvených snů, a nejen proto, za se chtěl zavděčiti za její pozornost jí, ale také že sám odpočíval, vzpomínaje lehce všeho, co si rozmluvou druhého vyvolal, žvatlal dětská slova, mluvil radostné věty s takovou rozkoší, jakoby pokládal hlavu do měkké podušky, přivíral zrak a uvědomoval si všechno lichotivé přilnutí měkkých dotyků hebkých látek.

„Budete mi zase vykládat tak krásně své názory?" řekla mu vděčně Helena, když se rozcházel — 77 — a nmlonvali společnou vycházka obou rodin. „Vy tak jasně mluvíte a tolik nového je ve vašem úsudku. Člověk skutečně přecházi v jiný, skutečný svět a jinak dýchá!"

Róger odpověděl rozradován nejasnými slovy, rozloučil se, hluboce se ukláuéje a odešel pružně našlapuje po skřípajícím písku, a sotva že došel Heleně z doslechu, počal bzučet, neuvědomuje si co, motiv z Fidelia.

Helena pak, ačkoliv se nezeptala, co schází Markétě, pochopila její manželství tak, že je porovnala s Člověkem, který žízní a před nějž postavili nápoj. Ale on úmyslně zavírá oči a běduje, poněvadž si usmyslil, že mu ho musí podati do samé ruky, a raději trpí a naříká, než by ji vztáhl a chopil se plné čiše.

VIII.

Markéta chodila odpoledne po nábřeží. Muž jí zmizel, aniž by věděla kam. Marianna měla hodinu vyučování ve škole, Heda spala a Markéta psala na verandě list paní Steinicovó; ale sotva že muž odešel a ona ucítila kolem sebe ticho, schovala list, oblékla se do šatů z vyšívaného batistu a vyšla na nábřeží.

Plavci v oblecích z modrého sukna, s límci vroubenými bílými piýmy povalovali se po lavicích, očekávajíce pasažéry.

Prázdné loďky přivázány byly na břehu. Jejich barevné polštáře svěže vypadaly v slunci.

— 78 . Prodavačka malých, olejovými barvami malovaných obrázků, s knedlíčkovým nosem, zlýma, černýma očima a věncem černých vlasů — žena onoho malíře a červenými lívanečky na tvářích — rovnala svůj na samém břehu postavený krámek, přestavujíc podstavečky s obrázky.

Parník nechávaje za sebou bílý práh jako jizvo, objížděl tiše jezero. Dámy v bílých blůzách, v anglických kostýmech, napřímené, vyzývavé a hrdé, procházely se po neširoké, parkové, pobřežní pěšince; děti se míhaly kolem nich.

Bylo to obecenstvo zcela rozdílné od turistů, většinou stálí hosté z krásného pobřežního hotelu, který má terassy na sloupech spojovaných okrasně visutými věnci živých rév a květin, který vypadá' vždy jako o slavnosti a hledí do brčálových, travnatých, lesy až do černá poskvrněných strání.

i Markéta v této společnosti cítila svůj domov.

l V tom hemžení nových obrazů, nových usmívajících t se tváři zapomínala na svoje hoře. Nevadily jí naduté, vyzývavé postavy, bezvýznamné, ubohé tváře, které se penězi nedají osvítiti (ale za něž, myslí, že mají koupenou pokora celého světa), naopak zdálo se jí, že se zvedl vítr, nadmul plachty její lodi, pozvednul ji z hluché písčiny. A zdálo se jí, že pluje v oblacích rozkoše, lehce nesena, šťastna, koupána měkkou záplavou nové nálady.

Přecházela lehce po písčité ^ezce, a jako květ na dlouhém stonku, nosila v rukou bílý gázový zavřený slunečník, který rozevírala proti každému, stromovím proniklému paprsku, a zavírala křehkým půvabným pohybem ? každém stínu větvičky. Pře- 79—— cbázela tak rychle, aby ji nemohl zastaviti první - " nahodilý známý. Bála se hlavně starých dam, s nimiž •' by se musela srovnávati v londavém kroku. "% Přešla několikrát, podívala se na hodinky a poznala, že je čas, aby se dala převézti k Heleně, jak jí slíbila.

Došla k přistává. Na lavici seděl poslední plavčík. Všichni ostatní byli již na jezeře. \ Vsedla do loďky, ale dříve, než má pověděla \ směr jízdy, a než odepjal řetězy, přiběhla prodá- l vačka lístků v tyrolském klobouka a pokaženém j národním kroji, a upozorňujíc na pána, který stál na břehu, ptala se, dovolila li by milostpaní, aby s«3 převezl spolu, poněvadž tu není jiné loďky.

Markéta k němu vzhlédla, a překvapena svolila. ' Nemladý vysoký člověk, nějak nevystihlo po- : divný, v takovém skrytém odstínu, že by jí bylo 5 bývalo těžko označiti to, v lodenových Šatech, bílé/ , flanelové kcšili a kovaných botách turisty usedl na- \ proti ní; požádal ji, aby prominula, a položil t .v černé voskové plátno sbalené předměty na sedadlo. ) Markéta pocítila něco velice nepříjemného a^ odporného k němu.

Ucítila to, poněvadž nepozvedla očí k jeho tváři, aie dívala se na zaprášené, hrubé boty, a on se jí zdál býti sprostýma a jeho žádost smělou.

Přála si, aby plavčík rychleji vesloval, aby brzy dojeli druhého břehu, a aby se očistila od tohoto Špinavého dojmu.

On ucítiv její nemilé pohledy, odhodlal se náhle lehkým vzplanutím promluviti a řekl s distinkcí zastíněnou ironií: - 80 — „Jsem malíř Jan Berger."

Ustal po těchto slovech dvě vteřiny, jakoby očekával její udivený výkřik, že se setkává s člověkem tak známým, ale Markéta neznala toho jména, a on dotknnt a vydráždčn dodal: „Představuju se Aám proto, abyste neměla strach, že jedete s nějakým zbojníkem. Přicházím z Ferleitenu. Po tři dny nepotkávám než samé takové tváře, od nichž se odvracím. Já nevím, kdo to cestuje v těchto horách, ale všichni vypadají jako sklepníci, kteří mají měsíc dovolenou a hrajoo si na gentlemany. Ta malicherná důstojnost, kterou vozí s sebou, je příliš směšná, neboť nejsou pány než jediné desetimarkovó služebné. Strávil jsem večer v chýži na horách, mezi takovými lidmi, že mi bylo hanba. Otec s dcerou, oba s červenýma očima, přislepli jako krtci; co na těch horách chtějí, Bůh ví, ani na krok nevidí. Ach, strašné tváře, jenom s nimi na pekáč, jak říká má přítelkyně, jako dobře složená kuřata!"

Markéta se zarděla, podívala se pozorně do jeho tváře a z rozpaků a studu, že uhodl správně její pocity, počala upírat.

„Ach ne," řekla, „jaké by to byly náhody. Zde žije tolik ušlechtilých lidí l" Usmál se.

„Slovo ušlechtilý má mnoho významů!" odpověděl shovívávej!. Cítil, že se tu nesetkává se členem nenáviděné kasty, ale s dámou, která je osobně citlivá, která nezná jej jako malíře proto, že zná vůbec velice málo, a že by při setkání s Rembrandtem projevila právě tak malé překvapení. Její krása se také za ni přimlouvala; její oči tak ne— 81 — možně rozevřené a nevinné mluvily o jejím horečném diletantství života a pátrající touze . . .

Její přirozená vzpoura světa, vycítila příbuznost jeho pohrdání.

„Chcete navštívit protější park?"

„Ano, jsou prý tam krásné staré platány."

„Budete je malovat?"

„Ne o samotě, je mi jich třeba ke komponovanému dílu."

„Portrétů nemalujete?"

„Někdy, ale nerad. Tísní mne to!"

„Jaká škoda," zalitovala. „Přijel jste nadlouho?"

„Jak se mi bude líbiti To je věc nálady.

Hledám něco ..." zasípěl vtahuje dech do sebe a ukrývaje pod tím svou představa.

„Krajina ?"

„Ach ne jenom krajina l Takové zvláštní hlavy je mi třeba . . . tak něco ... ale o tom nelze hovořit... Promiňte, milostpaní, snad se mi dostane ještě té cti?"

„Bývám denně na promenádě!" přispíšila si má oznámit Markéta, která se snažila svým nejlíbeznějším úsměvem smazat dřívější nemilý dojem.

A on zcela ním odprošen a ulichocen, odplatil jí svým zazářením očí za laskavost nadšením.

Pokynula mu rukou a veběhla do chodby se svěžestí šestnáctileté dívky a usmívala se stále pod dojmem, z něhož vyčetla, co jí řekl: obdiv její krásy.

„Za malíře jsem se měla provdat!" prošlo jí myslí lehkými dotyky kočky, když stoupala po dřevěných, koberci přikrytých schodech.

Vešla do salonu.

Panská ji ohlásila.

lilBUSB; Zamotaná vlAknn. 0 . — 82 Helena přišla, objala ji a chtěla ji vyzvati, aby Šla s ní do dětského pokoje.

Ale Markéta plna úsměvů a bystrých pohybů vevlékla ji na veranda, na niž se vstupovalo ze salonu.

„Udusila bych se ve světnici!" promluvila, „a já jsem dnes tak šťastna tím krásným dnem!"

Veranda byla prostrannější než v bytě Markétině, a Markéta, objímajíc Helenu v pasu, vešla na ni valčíkovým krokem.

„Gréto!" podivila se Helena a pohlédla jí do tváře. „Jaký rozdíl, včera a dnes l" „Ach, musím ti vypravovat!" počala Markéta.

„Měla jsem zajímavé setkání . . ."

Ale Helena dnes nebyla tak pozorná.

„I já ti mám co říci," odpověděla pólo roztržitě, ale dovol, abych dříve zavolala děti. Yezmn si sem Lidnnkn. Slečna mi upravuje na zítra oblek ke koupání, a já mám starost, nemá jí-li děti úplný dohled!"

Helena vyšla.

Markéta se opřela o zábradlí a zadívala se do sadu, do šera aleje vysokých, šedokmennýcb, mechy porostlých platanů, rozestavených podle nazelenalé cesty, která se zavinula v bezvýchodné zákoutí s lavičkou, nad níž se sklenula lehká koruna jívy.

Bylo jí radostno, aniž se sama snažila najíti proč.

Oddávala se ráda pocitům bez pří činného štěstí.

Život jí byl jen tenkrát cenným, chřestil-li a chvěl-li se jako kastaněty v ruce tančící cikánky, a hrobem, mlčel-li svým výmluvným tichem.

Ve dnech, -které nepřinesly nic nového, hynula dusivou nudou, která ji činila slepou a nespra— 83 — vedlivou. Jindy, kdy ji cokoliv rozrušilo, kdy ji někdo neočekávaně pochválil, kdy ji uchvátila na chvíli naděje, že ještě není konec mládí, že je možno ještě žít, ucítila takovou mocnou vděčnost k nepovědomému rozmarnému dárci radosti, že se odměňovala vy kypěnou dobrotou každému na potkání.

Zdálo se jí, že se na lavičce pod klenbou jívy někdo pohnul. Ale nerozeznala v té dáli ničeho.

Helena přinesla Lidnnku na jedné ruce a druhou podávala Markétě list.

„Hle, podívej se, muž přijede, a dříve, a na dolší dohu, než myslel. Těším se! Pozejtří ho uvidím l" Markéta vzala po slepu list.

„Prosím těl" řekla, „podívej se tamhle do aleje.

Vidíš tam někoho?"

„Ne! Čekáš muže?"

„Ah ne! Ale tak se mi zdálo, že se tam někdo posadil!" odpověděla Markéta úmyslně nedbale a pohlédla do psaní.

„Vždyt je to české! A já tomu nerozumím!"

„Ach, já jen tak, ani mi nepřipadlo," zasmála se v rozpacích Helena a přeložila jí mužův list.

Proseděly spolu do večera.

Mluvily velice váhavé a obě to uspokojovalo, protože měly své zájmy, které si nemohly svěřovati.

Helena myslila na mužův příchod a Markéta na setkání s malířem a trápila se, že se ho, nezeptala nrčitčji, jakou hledá hlavu pro svůj obraz, zda muže či ženy.

„Ano, o tom setkání jsem ti to nedopc.věděla!"

počala Markéta. „Tak nahodile setkala jsem se s malířem, zajímavým člověkem."

„Tak?" podivila se Helena upoutána něčím jiným.

Seděli víechny u stolu.

6* - 84 — Lili měla na svém talířku okrájenou hruška a ve chvíli, kdy počala paní Rogerová vypravovati o zvláštaím setkáaí, vzala Lili šťávou proaakující hrušku za stopku, dotkla se dovádivě tvářičky Lidunčiny a potřísnila její vyšívané šatečky.

„Lili!" napomenula ji bona, která držela holčičku na klíně.

Ale i matka zahlédla pcnyb Lilin.

Tato uleknuta pustila hrášku na zem.

„Lilinkol" promluvila měkce a vyčítavě matka.

„Jsi to ty? Ty jsi mě tak zarmoutila?" A odvrátila se od ní.

Lili zčervenala, u rtů jí cosi zaškubalo jako rozpačitý úsměv, jako zadržený pláč. Sklonila hlavu a zmlkla, sepínajíc ruce pod stolem.

Markéta vylíčila Heleně své malé dobrodružství.

Helena pro ně nejevila dosti účastenství.

Markéta proto vstala a odeš!a.

Helena ji doprovodila.

Plavčík již čekal n břehu.

Rozloučily se, opakujíce si hodinu shledání na příští den.

„Ten pán, kterého jsme prve vzali s sebou," řekl plavčík Markétě, „jel se mnou teď zpět a ptal se, nevím-li, jak se jmenujete! Řekl jsem mu, co jsem věděl."

Tak, j*k to povídal, vypadalo to velmi hrubě.

„Neměl jste odpovídati" řekla uraženě Markéta shrnujíc bílý batist svých šatů.

„Račte odpustit, já nevěděl ... já bych to byl nevyřizoval!" koktal plavčík.

„Buďte tak laskav po druhé . . ." rozkázala.

Helena se váhavě vrátila domů.

- 85 — Lili stála v koutku verandy, nehrála si, ani nehovořila.

Mračila se.

Trvalo to do večeře.

U večeře počaly pršet ojedinělé slzičky do talíře.

Bona jí utřela tváře.

Maminka to neviděla, protože nechtěla.

Lili snědla polévku, poděkovala, a zase postávala v koutkách odvrácena tváří do zdi.

Maminka se slitovala.

Zavolala ji.

Lili přišla nepoavedajíc očí, uzardělá a pokořená.

„Lilinko!" promluvila matka pozvedajíc j<jí hlavičku.

Očka její zůstala přece přimknuta.

„Tos prve nebyla ty, Lilinko, to byla jiná holčička, vid1?"

Lili skláněla ještě níž svou zahanbenou hlavičku.

Vydychla z hluboká, přilnula rtoma k matčině ruce, Stkáni zaškubalo jí tělem a slzy vylily se z očí.

„Maminko!* vydychla prosebně a vyplakala se do únavy, beze slova, a tak, že docela smyla své malé provinění.

Maminka ji ukonejšila. Její usmívající se rty skrývaly se do kadeří Liliných a šeptaly: B Ty s zase moje hodná dceruška!"

A pak obé těsně sepjaty došly k Lilině postýlce, klekly a pomodlily se za všechny dobré lidi, za to, aby jim Páubůh všem dal zdraví, za dědečky, za babičky, za duše v očistci a nezapomněly ani na to, aby tatínek zdráv dojel. A všechny ty prosby pojal jediný vroucí Liliným rozvlněným hlasem předříkávaný otčenáš.

- 86 — IX.

Manželé Rogrovi byli téhož večera zcela tiši a spokojeni. Roger si bručel nějak šťastně své melodie a po večeři vyšel na balkon, zahleděl se na hvězdy a snil. Jeho žena zfistala v jídelně, vzala do raky rodinnou kniha, kterou všade s sebou vozili: „Mon oncle Benjamin" od Giauda Tilliera vjněmeckém překlade, zabrala se do ní, tak že ořima četla slabiku za slabikou, obracela listy, ale ve skutečnosti nemyslila na nic, co tam stálo, nýbrž na to, jak by mohla býti proslavena její krása, kdyby ji opravdový malíř vymaloval a její obraz pak prošel Evropou všemi salony, a všichni se ptali ještě za-sto let, kdo byla asi ta krasavice.

Literární vědomosti Rogrových nebyly příliš rozsáhlé.

Nad CJanda Tilliera neznali většího umělce v prose. Tuto knihu půjčovali radostně každému, sami ji nabízejíce, jakoby chtěli, aby se účastnil hostiny s pořadem jídel, o nichž ještě neměl ponětí.

Roger se vrátil s terassy a uviděl, že žena čte „Strýce Benjamina".

„Musíme to půjčit paní Heleně,tt promluvil.

Markéta, jakoby ji byla jeho slova vybudila a jakoby knihu četla poprvé, ztěžka pozvedla hlava hledajíc jeho tvář ve tmě, protože sama seděla v blízkosti lampy, B Ano," odpověděla usmívajíc se šťastně ještě nezašlé a nevyrušené poslední své myšlénce. »Víš, že to nečtla?"

— 87 — „Ne, nevím! Ale pomysli si, ona zpívá a převezme sólo při mSi. Jsem véra rád!"

„Tak?" protáhla Markéta.

„To jsem ji asi unavil svým ho7orem dnes ráno l" prohodil Roger, přeje si slyšeti opak a nadšená slova, kteráž jistě Helena s Markétou mluvila.

„Helenu? Ne, neříkala nic!"

„Vůbec nic neříkala?"

„Nemluvili jsme o tobě!"

„Přijde sem zítra?"

„Ano, půjdeme se koupat o jedenácté!"

„Plave?"

„Ale plave l" rozhorlila se Markéta, kterou muž odváděl snům. „Co máš pořád?"

Roger už nepromluvil. Ulehl a jal se čísti: „Die Musikreform und der Eampf gegen den Contrapnukt".

Z jitra druhého dne chodil po břehu, zastavil se u pilotového krámku prodavačky s alpskými, na dřevě olejovými barvami malovanými krajinkami, koupil si několik podobizen a uschovav si je u prodavačky šel rychle dál; zastavil se u rybáře, přihrbeného starce, se zlým, sumčím výrazem ve tváři, který chytil bělici na udici a drže ji opatrně ve starých, třesoucích se prstech, a sám se opatrně udržuje na prkně vyběhlém do jezera, vytrhával jí udici z poraněné huby. Nabral spěšně do prázdného ještě džbern vody, a!e ne z jezera, nýbrž z horské bystřiny, která do něho vtékala, postavil ho a puatil tam bělici, vykonávaje vše tak mechanicky jako neživá bytost.

„Jaký je člověk surový tvor, horší zvířat!"

pomyslil si Roger, přihlížeje onomu škubavómu po- 88 hybu pravé ruky starcovy, kterým vytrhával udici z huby lesklé, v pohybu kaitajfcí se bělice.

Tlustý pán s měkce nafouklými tvářemi a knírem, s něhož teprve před chvílí asi sňal pisku, postavil se vedle něho, pohlížeje na rybáře a počal kouřiti Ečgrjvi do tváře.

Eóger se podráždil a jako vždy hnán prvým pocitem, který jej přesvědčoval, že nikdo nemá práva zde státi kromě něho, a jakoby ho někdo v tčchto právech zkracoval, trhl sebou zlostně a popošel. Za chvíli postál zase nad jezerem a pohlédl na hodinky. Zdálo se mu, že stojí. Naslouchal. Nestály.

„Není možno I" řekl si. „Do jedenácti je ještě tak dlouho."

A skutečně do jedenácti zkoušel "vše možné, aby na sebe zapomněl, ale přes to prese vša přišel do sadu před lázněmi ještě příliš záhy.

Našel tam jenom svou ženu.

Seděla na lavičce uprostřed dvou paní; jedné na jazyk ochromené Polky, plné zlata a šperků, jako vždy ustrašené, s dětským výrazem v umučené, tak málo nyní od počátku nemoci chápající tváři, a druhé silné staré dámy s malinkou hlavičkou, která vypravovala rezavým hlasem o svém muži, generálu vojenském, že nemůže jinak po obědě spát, než s tváří přikrytou batistovým šátkem.

Róger pozdravuje dámy z daleka, neuspokojil se jimi.

„Koupala j*i se již?" otázal se ženy, když byl pozdravil obě cizí dámy.

Ona neustávajíc navazovat spěšným pohybem pravé ruky cčka krajky, kterou háčkovala, odpověděla mu podrážděným hlasem: .__ QQ .

BNe, nechodím přece v tato hodina!"

„Nehorši se!a řekl smířlivě.

„Jak pak ne? Ptáš se vždy na něco, co jsi stokrát slyšel!"

On se otočil, pátraje po cestě k přistává.

„Děti se již koupají?" otázal se.

„Jaké děti?"

„Nu, Marianna a Lila?"

„Ne, Helena ještě nepřišla," odpověděla pevně paní, „a Marianna snad se již připravuje."

„Na shledanou tedy!" pronesl usmívaje se.

„Přijdu za chvíli. Slíbil jsem tamhle ..."

A odešel po cestě, která vedla k přistává, spokojen, že se dozvěděl jistoty.

Helena přicházela má vstříc, sotva minul úhel lázní.

Byla svěží jako vždy, s onou pečlivostí očesaná, která dbá dříve pořádka než krásy, v blaze bez záhybů, jakoby právě od pradleny odvedené, s malinkou černou kravatkou a bílým límečkem.

Její malá růžová ouška průsvitněla krví. Tvář1 bez oné akademické krásy, jakou vynikala Rógrova žena, bez jediného krásného rysu, usmívala se z hloubi nitra, které vždy nacházelo rovnováhu v^sobě a nikdy ji ani na venek neporušilo. ~* TSIPbjia oblečena .v šatečky z bílého vyšívání, s kloboučkem, jehožto krajky 'padaly přes okraj a stínily slabě její růžovou, vždy rozpačitou a usmívající se tvářička se zlatíte lesklým obočím a dolním, jako ze studu malouuko překřikujícím rtíčkem.

„Dobré jitro," promluvila Helena. „Markéta již přiSla?"

— 90 — On neodpovídaje na její otázka stiskl jí silně roka.

» Ale l" řekla shovívavým tónem vyprošťujíc ji.

„Já silně tisknu raku, mně mnozí z té příčiny raka nechtěli podávat. Markéta je zde l" Byl by rád se navrátil k včerejší rozmluvě, ale uznal, že zde několik minut před lázní je nemožno počít. Předně rozmluva by nemohla dlouho trvat a pak by se příliš smísila s drobnými příhodami.

Lázeňská, pobíhajíc po pavlači, kde rozvěšovala mokré plavecké obleky, zavolala na Helena, odhalujíc při řeči poslední, veliký žlutý zub, který se tolik odlišoval od její černé tváře s pichlavýma očima. Tázala se, má-li připravit oblek.

„Ano," řekla stejně laskavě Helena usmívajíc se i na ni.

„Půjdete se koupat hned?" otázal se Róger sklamaně. „Chtěl jsem vám a ženě něco navrhnouti la „Ale, ano l" Došli k Markétě.

Tato představila svou přítelkyni choré polské dámě.

Malé Hedě právě se podařilo stáhnouti Polce s ruky náramek s brilianty.

Matka nyní, kdy chtěla získati místa, posadila ji rychlým pohybem do kočárku.

Chorá mladá paní se smutnýma očima a vápenně bílou pletí, v šatech ze šerého hedvábí, pokrytých krajkami, pohlédla laskavě a pokorně na Helena, jakoby chtěla říci: _1 - 91 — „Všichni masí miti se mnou slitování. Mějte je i vy!"

Pokoušela se promluvit některé z těch málo slov, jimž se zase od doby ochrnutí naučila, ale bylo to tak nejasné, že tomu Helena neporozuměla.

„Chtěl jsem vám přednésti svůj návrh, dámy!

Malý výlet chci zítra nspořádat. Nebudeme přece ustavičně jea přejíždět jezero!" promluvil Bdger, netrpělivě přerušuje vše ostatní.

„Zítra odpoledne přijede můj muž, pane professore!" odpověděla Helena.

„Ach!" nemile dojat odvětil Roger. Ulekl se sám svého příliš zjevného rozmaru, a proto jakoby zabočil na jiné koleje, dodal: „Nebude ani času na mši. Budeme muset zkoušet hned dnes!" A předešel je k plovárně.

„Půjdeme," promluvila Markéta povstávajíc.

„Uspěte Hedu!" poručila chůvě.

Chorá dáma se náhle nachýlila k zemi.

Na zemi u kočárku, kolmo pod ručkou malé Hedy ležel její řetízkový náramek s brilianty.

Markéta se ohlédla a pochopila, že jej Heda upustila. Místo domluvy pozvedla náramek z písku a udeřila svou dcerušku do raky, kterou byla zachycena o proplétaný okraj kočárku, a odevzdala náramek nlekané paní.

„Markéto! Máš rozum?" zeptala se jí Helena.

Holčička položila se na znak v kočárku, zatřepetala se a rozplakala.

„Jeďte, jeďte!" pokynula Markéta chůvě a uklonivši se Polce i tlusté choti generála se špendlíkovou hlavičkou, odešla k lázním.

_ 92 _ „Já ji dávno odvykám, aby vSechno nepouštěla z raky!" odpověděla Heleně. „Tolikrát dostala, a ještě si to nepamatuje! Stromeček se musí ohýbat, dokavad je mladý I Viděla's, jak je zlostná?"

„Ale jak pak ji můžeš trestat, když není s to ještě rozeznat chybu? Jak pak nemá plakat, když cítí bolest a není s to pochopit ještě odkud a proč přišla? Vždyť tenhle pocit nenalezne ještě nijakého spojení s oním druhým!"

„Ale pro Boha, jak chceš vychovávat děti?

Čím je trestáš?"

„Bitím nikdy!"

„Ne? No, to slyším poprvé!"

Rozešli se do kabin.

Když vyšly již oblečeny a stanuly nad bassinem, Helena chtěla započíti znova o témže předmětu, ale obě upoutal roj pištících děvčátek, mezi nimiž se nacházely i obě jejich dcerušky, které v šatech ze světle rázových a modrých, vodou ztemnělých kretonů poskakovaly na schůdkách, s povykem ha zely do zelené, jasné vody své porcelánové panenky a napřahujíce sepjaté předpažené křehoučké ruce ještě přesně podle posledních lekcí plavčíka, vrhaly se za pannami.

Na jezeře zazvnčel hlas Rógrův.

Volal svým těžkým hlasem, jsou-li dámy ve vodě, opravil se a zeptal se, nepoplují-li do jezera.

Jeho hlava s namočenými kadeřemi objevila se na zelené hladině.

Obě dámy, Markéta směle s prkna, Helena opatrněji se schůdka ponořily se do lahodné, na povrchu v určité vrstvě zahřáté vody.

— 93 — „Teplá voda!" zavolala Helena a plovala hbitě, příliš znatelné rozrážejíc voda na rozdíl od Markéty, která se klidně nad hladinou usmívala a pohybovala, aniž se hladina kolem její plující hlavy pohnula.

„O tom vychování si ještě promluvíme!" řekla Helena hlasitě, ale uviděla Markétu již před sebou plouti daleko od břehu, ke středu jezera, kde jako muchomůrky na zeleném mechu z dálky v málo zřetelném pohybu objevovaly se hlavy ve florentských kloboučkách nebo pestrých čepcích.

Vzdálily se příliš od sebe, ale Helena, která neuměla tak dobře plovat a nepouštěla se daleko, slyšela, že Markéta se s kýmsi, s mužem nějakým na jezeře pozdravuje, a rozeznala i její zaletlý sem smích.

I Eóger chtěl ukázat, co umí, a vzdálil se velice od plovárny.

Helena se vrátila za chvíli k Lili do bassinu.

Byla již dávno oblečena, i Lili stála již připravena k odchodu, s povislýma rnčkama, když paní Bogrová vstoupila na pavlač bassian.

„Máme na tebe čekat?" zeptala se Helena svěže.

„Jak chceš!" odpověděla Markéta sladce a mokrým ukazováčkem dotkla se nosíku Lilina. „Budu si pálit vlasy!"

Lili vážně vzdychla a utřela si nosík, přejíždějíc jej po délce celou ručkou oblečenou v pletenou rukavici.

Helena stanula před kabinou a váhala.

„To bylo směšné l" zazvučelo z kabiny. „Ten malíř se seznámil s mužem v jezeře! Představila jsem je ve vzdálenosti asi deseti metrů!"

— 94 — „Jsou již oba venku?"

„Ano, právě přede mnou vystoupili."

„Půjde B vámi domů?"

„Ano! Jistě půjde!"

„Nebudu tedy čekat!" rozhodla se Helena.

Markéta napolo oblečena objevila se u skulinky pootevřených dveří.

„Tak pa! Kdy se uvidíme? Přijdu k tobě!"

mluvila rychle, vesele se usmívajíc. „Měla jsem špatné dny, když jsi přijela. Opravdu Spatné! Trpěla jsem doma hrozně; bylo mi třeba změny. Tak se mi po tobě zastesklo, tvého porozumění mi bylo tolik třeba!

Proto jsem tě splašila. Nelituješ toho? A nemyslíš si o mne nic zlého? Ty jsi tak dobrá! Musím ti vše vyložit. Já nejsem zlá. Jen mrzutá někdy. A muž je docela výtečný člověk, výtečný!" opakovala, jakoby svými úsměvy, svými rychlými slo?y, svou přílišaou vlídností se snažila ukryti i sobě samé nově vzniklé myšlénky.

Helena se s ní rozloučila vlídně, ale její úsměv byl jiný, oddaný, trpělivý a — shovívavý.

„S Bohem tedy! A Hedu neotloukej! Poslechni mne!"

„No ne, ne, ne, ty soucitná!" volala Rogrová za odcházející Helenou, neodvracejíc očí se svého obrazu v zrcadle, před nímž si kadeřila vlasy tak opatrnými, něžnými pohyby, jako lékař, který provádí operaci a na jehož každém pohnutí visí zodpovědnost za lidský život, svěřený jeho ruce.

Muž i malíř Berger, oba zabráni v hovor, čekali již na ni procházejíce se sadem podél plovárny.

„Kde je paní Benešová?" zeptal se Boger, když přišla.

— 95 — „Odešla, spěchala!"

„Ale to je mrzáte, neměli jsme domluvenou zkoušku l" sykavě promluvil Róger a odmlčel se.

„Víš co pozoruji?" počala Markéta.

„Nuže? l" „Že Helena, nechci jí nijak ukřivdit, ale že hrozně nějak duševně sešla. Pamatuji se, že jsem se jí v ústavě tolik bála a měla respekt před jejími vědomostmi. A opravdu, teď je to jen chůva svých dětí. Jiného smyslu nemá. Dnes mě chtěla poučovat o vychovávání dětí. Je to směšné. Ona je tak dohra a laskavá, ale ani stín to není té bývalé Heleny, toho nadaného děvčete. Ráda nvidím, pro koho se tak pohřbila, jsem chtivá seznati jejího mozol" „Vy se ovšem s paní Benešovou podstatně od sebe lišíte l" pronesl Róger posměšně, upadaje v předešlé mlčení.

Berger doprovázel je až k ville.

„Co děláte odpoledne ?K zeptala se ho Markéta.

„Jedete někam?"

„Ach ne, nechce se mi. Myslím, že půjdu za šťastnou náhodou! Tak, kam oblaka poplují!' Mluvil to zvláště zvučně & výrazně a slova „šťastnou náhodou" podtrhl.

I Markéta k němu vzhlédla překvapeaě a tázavě.

Odpověděl jí na ten pohled radostně a směle.

Řekli si v té chvíli víc, než se dá říci slovy.

Odpoledne v hodinu, kdy obyčejně vycházela, vyšla i dnes, krásně připravená, šťastná a graciesní jako Pařížanka, v žlutavých, hedvábných šatech s lehkými květy, s volanty z černého čínského krepu, v kloboucká, který jí stínil polovinu tváře — 96 — a prohluboval výraz jejích očí, s kadeřemi skrývajícími skráně, všechna rozkvetlá a radostná.

Jak jistě očekávala, potkala na nábřeží Bergra.

Stanul na několik kroků před ní a hleděl na ni, na její smělou toilettu hladovýma očima.

Volala na něj svým poněkud affektovaným hlasem: „Vždyť oblaka jdou opačným směrem!8 Zasmáli se tomu oba.

„Jak jste se to dnes kouzelně oblékla?" pravil měkce. „A. kde je váš pan choť?" otázal se navraceje se s ní.

„Acb, Bože, někde po světě. Nevím nikdy kam jde!"

„Dovolíte přece, abych vás doprovodil? Umíte se malířsky obléci!" počal znova. „Jako deNittise!"

Sípal mezi slovy. Nemohl vyjádřiti jinak své uspokojení.

Obešli jezero. Světlá nálada je neopouštěla.

„Neposadíme se?" pravil náhle Berger u lávky nad jezerem a rákosím.

Usedli. Berger na druhém konci lavice. Mezi hovorem vyňal tužku, rozevřel sešit skiz a jal se lehkými rysy kreslit Markétu.

„Tak, tak, nehýbejte se, prosím l" Setrvala; jenom trochu navlhčila rty.

Hleděla do země, na písek, s hlavou ke předu nachýlenou a zářila.

„Jak jste laskav'1" pravila mu vděčně, když skončil. „Dovolíte?"

Ale on zavřel desky.

Prosila ho, aby ji dal jen letmo nahlédnouti.«.

Bozevřel^tedy desky a přisedl k ní.

— 97 — V lehké skizze splývajících linií s měkkými polosvětly bylo vystiženo to, co sama na sobě nejvíce cenila, ta křehká grácie její květinové postavy, pevná a něžná linie její šíje, hebké stíny hedvábné pleti.

Byla by Bergra něj raději objala.

vJaký jaté umělec l" zvolala uchvácena Nachýlila hlava na zad nad opěradlo lavice a přivřela oči. Radost zmítala jejím srdcem, jako z velikého, neočekávaného dam.

Podala Bergrovi raka oddaně a vroucně.

Vzal ji a políbil.

Jeho tvář přijala odlesk jejího rozzáření. Lichotilo má.

„Poprosím vás ještě jindy. Takhle se to velmi nepohodlně kreslí. Ale rád bych vás měl v barvách, třeba pastely."

,Přejete li si, já s radostí. Třeba a nás. Na verandě by bylo dobré světlo l" nabízela chvatné, aby jí nenSlo toto veliké štěstí.

„Domluvíme se ještě !u Nemohla se odtrhnout od svého obrazu.

Berger, dotýkaje se svým ramenem jejího, hleděl přes ně na svou práci.

„Nejsem s tím spokojeni" pravil.

Když vstali, chtěla nésti sama sešit.

„Nepůjdete ještě domů?"

„Ach ne. Nechce se mil" Odchýlili se od jezera po lační pěšině. Od zapadá odkloněné hory počaly tkáti prvé stíny.

Na prostranství, které tvoří velikou rovina před Kamenným mořem, vlekou se vesnice mezi lukami LIBU&B ; Zamotán* vUkn*. 7 — 98 — a v každé z nich jo starý zámek y roce 1812 opuštěný od bavorské šlechty.

Hned za jezerem lze uviděti prvý.

[Markéta B Bergrem plni úsměvů kráčeli k němu.

Vzduch byl ještě socbý a bezvonný. Cvrčci Křičeli, jakoby se předstihovali. Zeleň lak poházená stíny nmdlela v barvě. Po celé rovině jako tmavé tečky kropily dálka koraný jeřábů. Y zahradách kopili seno, přivalujíce jej ke stěně senniků.

Obrat; zámku dřivé za stromy poloskrytého se úplně odhalil.

Stál ta vysoký, se střechou v ostrém úhlu zlomenoa, se dvěma věžičkami v podobě plechových pepřenek a třetí, zvonicí, se střechou, jakoby tři cibulky nad sebe postavil.

Stěny byly kdysi žlutě natřené, ale nyní zašly, skvrnitě zčernaly, oprýskaly.

Jejich nepravidelné rozestavená okna tměla se z dálky jako prázdné oční důlky Y lebce.

Zámek stál ta smutně na pozadí, zapadajícím sluncem zaníceného, Kamenného moře, s modravými stíny v slunci nepřístupných záhybech.

„Jak rád by si ta člověk odmyslil přítomnosti" promluvil Berger tiše.

Markéta v rozechvění vycítila jeho sen.

„Pojďme návštěvou k panu králi l" pravila ještě ztlnmenéji. „Z věže třikrát zavzní hlas trubačův, že Jeho Milost právě zasedá k tabuli! A šaškovy rolničky ostře zvoní, nebot cítí, že někdo z hostů chystá se zradit jeho pána l" „A královna usedá ve vysoké křeslo v Šatech ze zlatého hedvábí a hlubokým výstřihem a skrání, dvě veliké kytice růží přikrývají její zlatou sil!

— 99 s tyrkysy. Její hebké, bílé ruce se chvéjou, neboť vchází zvláštní host, celý černý, všem neznámý . . .

Ona jediná ví jeho jméno . . ."

„A král se zvedá, jeho oči planou vášní . . ."

„Ale on uchvacuje «a odnáší královna před samými planoucími zraky krále, bílou královno, v fclatitých šatech s vlasy okrytými v síci poseté tyrkysy, B velikými kyticemi růží nad sněhovou tváří . . ."

„A trubač volá do světa, že černý neznámý rytíř odnesl na rychlém bílém koni v zlatém sedle spanilou královnu do světa, do dálky, kde kvetou stromy oleandrů, pod růžové hory do svobodného království ..."

„A šaškovy rolničky ge chechtají a pláčou."

„Jaká bizarní improvisace!" zvolala Markéta, neboť nevěděla, co dál říci. Berger ji uchvátil a vyčerpal tímto dějem.

Došli až k zámku.

V oknech přízemí byly kosmo skřížené mříže a T horních jenom zvětralé zelené okenice. Jedna z nich visela jen na jednom závěaM jako ulomené křídlo.

Břízy stály u vchodu, po stranách dřevěných vrátek. Jejich temné, nehybné koruny propouštěly v drobných skvrnách růžovou záři hor.

Otevřeli vrátka a vešli do nádvoří.

Vchod do domu pod věží byl volný.

Vysoký, od stínu slabý stromeček plazil se po oprýskané zdi. V nádvoří, v úhlech zarostlých mechem, stály do země zatlučené kůly pod hostinskými stoly, a nad vchodem na malé zašpiněné ceduličce bylo jméno; „Hans "Wagenbichler, Gasthans."

7* 100 — Po stolech byly poklopeny červeně lakované díže od mléka.

Do dvora vjel hoch a táhl ruční vozík plný prázdných plecháčů.

V pozadí nádvoří stál kostel, nedávno natřený hlinkou. Jediný schod k němu byl porostlý mechem.

červené, kosmo ze dřeva skládané dvéře, byly zamčeny a veliká klíčová dírka zela jako otevřena rána.

Uvnitř z přízemí zámku znělo hrubé volání, ne zlých, ale nejemných rozkřičených hlasů, a po domě cvakaly po cihlových dlaždicích hřebíky kovaných bot.

Vyšel člověk s podivnou tváří, nízký, přikrčený ne stářím ani prací, jenom tak nenšlechtěný, zkřiva vyrostlý, v červené rozhalené košili a měkkém klobouku na hlavě. Jeho tvář byla plochá, tak že brada byla v stejné čáře s malým zatlačeným nosem.

Prošel nevšímaje si jich.

Chtěli uvidět vnitřek zámku a požádali ho.

Kývl, nedbale pohodiv rukou na znamení svolení.

Vešli.

Pod věží byla předsíň a dál široká chodba.

Všude bylo už temno.

Na právo byla veliká světnice se zamřížovanými okny. Kolem stěn stály lavice, v úhlech stoly, po oknech pnul se břečtan, na stěnách visely tištěné obrazy; vypadaly jakoby se strachem byly slezly do jednoho kouta a přikrčily se. Od stropu visel košík z borových šišek. Strop pak byl renaissanční, ze dřeva řezaný, ztemnělý, rozdělený v pole a tvořící je • dinou hvězda. Byla to umělecká práce.

— 101 — V úhlu za stolem v Seru seděl stařec. Před ; sebou měl skleničku kořalky. ; „To je krásný strop!"^pravil Berger. j „Hezkýl" odpověděl stařec svou těžkou kra-j jovou němčinou, která vypadá jakoby palicí tloukl, j „Dostával až za něj peníze. Chtěli ho koupit páni. í Ale nedal!" !

„Proč?" l „I bez jejich peněz se obejde!"

„Je tak bohatý?"

„Dobře je mu. Za tisíce dobytka odchová!"

Majitel, sedlák, onen člověk s plochou tváří vešel do světnice.

„Proč nechcete prodat strop?" zeptal se Berger proto, aby seznal jeho názory.

„Kus stavení neprodám!" odpověděl lhostejně.

„Co strop! Mftže-li ho mít pán, já taky!8 „Je zámek od počátku ve vaší rodině?"

„Ano! Je!" odpovídal slavně sedlák. „Dědeček ho koupil ve francouzských válkách. — Všechno dostali sedláci. — Na Maishofenn sedí taky sedlák l — Zámek Bosenberg v Cellu byl za 20 zl. na prodej i s pozemky. A co za tenhle přišlo? Sto osmdesát zlatých se vším! Páni utíkali. Báli se.

O život se báli. — Schází pán! Moc potřebuje la Ve světnici se téměř setmělo. Vyšel sedlák a oni za ním.

Čmoud z krbu vlekl se po chodbě. Hospodyně, která stála v kuchyni ozářené ohněm, zakřikla hrubým hlasem něco přívětivého. Plamen vyšlehl a ozářil prouhu dýmu.

•* - 102 — Postáli tiie la široké zámecké, začmoazené chodbě, plné tmavých koutků, se Širokým rozevřeným schodištěm.

Berger vzal Markétu~za raku jako malou sestru a pravil: „Mluvili jsme o hostině pana krále, ale myslím, že jsme v tom zámku, do něhož přišli návštivon medvěd, vepř a kozel l Pana krále vyhnali, princeznu snědli a usadili se ve starém zámku s portréty velmožů ve španělských pláštích, které ušetřili jenom proto, ž« nebyli k jídlu."

Á oba náhle cítili všechnu mrtvou krásu minulosti a její nezvratnou prchavost. Jakoby se sem ještě vrátit měli, ti kdo tehda a dávno zámek obývali, jakoby musily černé konty a síně ožit starým veselím, jakoby s věží měly zavznít slavnostní zvuky, jakoby v přízemní světnici museli se posadit sluhové cizího, k hostinám pozvaného panstva, jakoby se musily ozvat spěšné přeletavé kroky pážat po osvětlených schodech a otevřenými dveřmi zavznít úryvek přípitků a zvonění zlatých koflíků a číší, jakoby mnsili na dvoře zaržát netrpěliví koně s krumplovanými převěsy a dlouhými ohony, jakoby se musily rozevřít dvéře chrámu a zpěvně zazvnčet varhany, jakoby všechno utichlo, hosté se rozjeli provázeni Šlechtici, podarováni zlatohlavy, záponami a koflíky zlatými, a na hradě zase nastaly dny dlouhé nudy, kdy srdce hynula touhou; jakoby tu udušeným brokem přešla bloudící duše všeho, tak si připomněli ztracené. Však náhle spěšné údery narážejících kovů roztrhly tento sen.

Sedlák pán seděl ve výklenku u stroje k naklepávání kosy, šlapal nohou páku a pod kladívkem, které se mžikově pohybovalo, přidržoval nástroj.

4ni k nim nevzhlédl.

— 108 — Vyšli mlčky z nádvoří mezi Inka. Vzduch již zvlhnul a napojil se vůní sena.

Narftžovělé obláčky se uklidily za hory, nebe bylo jasné, jen na západě klidně rozhořelé. Hory zcela zčernaly. Roztřepená silhueta lesů rozložila se okrasně po nich, odrážená vzníceným vzdušném.

Ulomená okenice zaskřípala.

Vzdalovali se.

Počínala světlá hvězdná noc.

V ní ntonnly sny o minulé slávě.

Její ticho rvaly spěšné údery sedlákova kladiva a roznášely po plochém údolí jistoto, Nže dávno dozněly v starém zámku piáně tří princezen a že nastala vláda oněch tří příštích druhů z pohádky: kozla, medvěda a vepře.

Berger pověděl Markétě, co cítil.

„Vy tomu jistě porozumíte!" pravil.

„Ano, ano," odpovídala Markéta, ale již poloroztržitě, neboť si uvědomila, že se příliš zpozdila.

„Není vám chladno?"

„Není!"

„Hněváte se tedy na mne? Viďte, že ne?"

Markéta lehce uchvácena, zachvěla se jako v mrazu v něze jeho slov.

„Jak bych se mohla na vás hněvat? Takové krásné odpůldne jsme spolu prožili. Bez vás, jak by mi bylo bývalo nudno!"

„Opravdu. Bylo vám to něčím?"

„Ach, vy neznáte, co je to nuda srdce, proto se ptáte, vy nevíte, co je to žíznit tak marně a bezúčelně, žít jako byste se obětoval oběti, které není nikomu třeba.. , * — 104 Rozešli se B pevným slibem, že se budou vídat často.

„S vámi se člověk naučí dívat jinak, nově na světí Vymate takové stálé vroucí pozorování," řekla mu na rozchodnou. „A přijďte kreslit.. Muž vás také opravdu zval."

Vesele vystupovala Markéta po schodech ke svému bytu a v každém novém kroku, v každé nové přeměně její tváře zračilo se, čím se zabývá.

Dojem ze starého zámku, z toho, jak Berger pozoruje a jak druhého strhuje v horoucí vír své představy a svého snu, dojem z elegantní skizzy, jistota vlastní krásy a vkusu, dojem vítězství zapálily ty lehce vznětlivé stohy její marnivosti a \'posvítily přesvědčení, že lehce získá si kostelníka, |[|i který by rozsvěcoval světla a předříkával modlitby i.v dosud němé kapli její krásy.

Muž Helenin trávil již čtvrtý den u ženy na ville, ale Markéta ho ještě neznala.

Vždy, když chtěli přijíti k ní, vzkázala, že přijde sama, ale nepřišly.

RSger navštívil je v prvých dvou dnech, všechen nadšen Heleniným hlasem i zpěvem při zkoušce, mluvil s Benešem, mužem Heleniným, o skrytém pokladu, jakým je hlas jeho ženy.

Beneš, člověk, který se těžko seznamoval, nechal jej dlouho mluvit, a vypadal zcela tak, jakoby mu !R6ger povídal něco novéhp.

— 105 — Na konec pozvedl hlas ze své tišiny a zvolna mn vyložil, že žena jeho je známa svým neobyčejně krásným hlasem, že se ještě nyní učí, že nutil učitel její matka, aby ji nechala vystoupit v divadle, že skutečně účinkovala na soukromém koncertě, a že má nastudovány některé veliké opery.

RSger k němu překvapeně vzhlédl. Tváří jeho zaškubala zlost, kterou přemohl, protože si pomyslil: „Jak může takový mrož zahubit vzácný talent! Ale marně mluvit se slepým o barvách!"

Odešel náhle nerozloučiv se s Helenou, která nebyla právě v saloně, a neukázal se po dva dny.

Markéta po všechny čtyři předešlé dny se sotva doma pĎl hodiny zdržela. Když vycházela, byla pokaždé přesvědčena, že půjde navštívit Helenu, ale nikdy se nedala převézti přímo, nýbrž obcházela jezero po nábřeží. Ale když je obešla po břehu, na němž leželo městečko, zdálo se jí, že je příliš záhy, a vrátila se ještě jednou.

Potom opět již bylo pozdě.

Potkala známé, nejčastěji Bergra. Vyprovodil ji, a šli mnohem váhavěji.

Nedostala se k Heleně a myslila, že to není její vinou.

Byla šťastna a nemyslila na nic jiného.

„Ty ještě neznáš muže své přítelkyně l" řekl jí jednou Róger, přicházeje ze své kolikahodinné procházky po horách. „Markéto, odpust, ale to je už beztaktníl Jim nedopustíš přijíti a sama tam nejdeš!"

„Nemyslím, že by proto truchlili! Ale mluvíš-li 9 slušnosti, pak opravdu je poprosím, aby přišli!"

ROger jim psal a místo návštěvy umluvili výlet.

Sešli se před hostincem, vystavěném zcela po způsobu horských chat, jenže o mnoha poschodích, s malinkými okénky v dřevěném, zčernalém, neohozeném průčelí, s otevřenými zelenými okenicemi a pavláčkami plnými rozkvetlých pelargonií.

Z hostince tohoto vypravovali společné omnibusy na vysokých kolách, pokryté plátěnou střechou, nesenou šesti železnými sloupky, jejížto červeně lemované vystříhávané vroubení viselo přes okraj její a vlálo vesele v pohybu a větru.

V omnibuse bylo místo pro dvanáct osob, a poněvadž jejich společnost i s Bergrem a většími dětmi čítala jen sedm, přisedla ještě rodina frankfurtských Němců, pán a paní s dvěma mladými sličnými dívkami.

Helena vSechna oživena ve tváři přišla s mužem a Lili několik minut po příchodu Rógrových.

Markéta vyšla jim vstříc, pohlédla zpytavé do světlé, mírné tváře Helenina muže. Jeho zkoumající oči za černě ohraničeným skřipcem se smály, ale prozrazovaly, buď že je mu obtížno přizpůsobovati se společnosti, ale že se rád obětuje, anebo to byla vůbec blahosklonnost, s jakou se choval k Němcům, aby nemyslili, že se pokořuje, přelétla očima celou jeho vysokou, napřímenou postavu a pomyslila si: „Můj bože, jakého krasavce získala! A jaký je ještě mladý a svěží! Ani vlásku mu neschází!u Napovídala mu mnoho přívětivých slov, při nichž dbala více zvuku hlasu než smyslu, představila mu malíře Bergra, poškádlila Lili, vysadila ji do omnibusu a vyzvala společnost, aby usedla.

— 10T — Sedadla v omnibuse byla připevněna jako lavice re škole, čtyři za stbou.

Frankfurtská rodina osedla na poslední z nich, a to staří páni a méně sličná dívka na čtvrtou, a druhá, svěží krasavice, na třetí. Poněvadž Berger usedal poslední z celé společnosti, připadlo mu sednouti si vedle ní.

Ještě dříve, než se vftz pohnul, obrátila se Markéta napolo, a tak, aby ji slyšela celá společnost, řekla: „Heleno, musím se ti pochlubit, že mě bude pan Berger malovat. Těším set Já ze všeho umění // nejvíce miluju malířství. Všechno druhé umění je příliš, příliš chudé l" Markéta nedívala se však při tom na přítelkyni, nýbrž na onu krásnou dívku, která seděla vedle Bergra.

„Tvůj portrét bude malovat pan Berger?"

optala se Helena.

„Chci se pokusiti" odpověděl Berger. „Snad pastelem!" dodal, ale hned jakoby trpěl tím, že musil mluvit o své práci před tolika lidmi, kteří ho neznali jako umělce, obrátil hovor na jiný předmit.

Markéta byla spokojena.

Nepovšimla si již mladé dívky, která se vmísila do rozmluvy své rodiny, vyjednávající, co je nutno napsat kuchaři o tom, jaké kdo chce mít zavařené ovoce na zimu, a neupustila od tohoto hovoru po celou cestu.

Vůz se pohnul, zajel rychle po nedlážděných cestách městečka, okraje jeho plátěné střechy za— 108 — vlály ve větra, a všech se zmocnila ona zvláštní radost ze spěchá, pohybu a rychlého kmitáni obrazfl.

Vzduch, navratvený na vzdálených úbočích, barvil je svou blankytnou, stínovou hrou a hloubil jejich údolí.

Městečko se svými bílými domky, s rudými střechami na nových villách zůstalo za nimi v dálce tiché, jakoby naslouchalo trojhlasým zvonům, tak často zpívajícím se staré černé věže románského kostela.

Na horách ozval se ječivý skřek dravých ptáků, l ] trávy zavzněly zpěvem cvrčků, stříbrné keře olivové j l svítily na břehu a jakoby ani nedýchaly, stály bez j jbnutí na proměnlivém pozadí hlubokého jezera; j i v dálce hučely vody spadající řeky po žlabu, jejž l sama vystlala balvany.

Jasno předešlých dnů se kalilo. Mračna se sháněla po obloze, a kdykoli se rozevřel rozhled do údolí, vždy byl tak zadýmán, jakoby je plnil bílý zvířený prach.

Jeli se podívat na nově otevřenou prorvu v horách.

Vystoupili z vozu před samým cílem své cesty.

Muži, kteří musili opatřiti lístky, pozdrželi se u pokladny, takže obě děvčátka, která se vedla za ruku a rozpačitě se usmívala, i obě přítelkyně vešly na pavlán a sečkaly.

„Kde pak jsi se toulala?" zeptala se Helena Markéty. „Stále jsem tě čekala. Chtěla jsem ti psát.

Nevěděla jsem, neublížili-li jsme někomu z vás l" 8Ach ne, ne, ne l" smála se Markéta hlučně novým, Heleně neznámým smíchem, a hlas její zněl až nepřirozeně, protože se nebyle čemu smát. „To — 109 — ti byla náhoda, nic jiného, než náhoda, že jsem vždy potkala známé, posledně Bergra. Představ si, jak mě to těšilo, když mne požádal, aby mě směl malovat pro výstava. Víš, Helenko, já ani sama nevím, proč to na mne působí velikou radostí.

Takový obraz je krásná věc. My v rodině nemáme ani jediného velkého cenného portrétu, a přece babička moje byla taková krasavice, že jeden velmož se do ní zamiloval a poslal dědečkovi dvě skříňky, v jedné bambitka a v drahé milion, aby si vybral, chce-li mu vydat žena po dobrém nebo po zlém.

Dědeček peníze vrátil a velmože v souboji zastřelil.

Tehda tolik kvetly souboje! A my nemáme ani obrázku na památka její krásy; jen takovou špatně malovanou miniatnrní podobizna!"

Helena neodpověděla a zamyslilase.

Vyšly zatím na schody, odkucPbyio' viděti na velikou část staré prorvy, dávno rvavým spádem vody z ledovců protlačené.

Y sněhové pěny utlačeny řítily se zlostně a strašně v neověřitelném spěchu ukvapené vody po srázných schodech balvanů, které samy byly přetvořily, po stopních propastí, jichž nitra samy odhalily, ty věčně nově se proměňující živné šťávy horských jezer, přerývající vždy hloub útroby skal.

Vysoké, zšedlé, zvětralé stěny prorvy, podobné hlubokým hrobkám skrytých sil, porostly již řídce trávami, jen tak, jakoby je lehce, pro okrasa posypal šťavnatými i křehkými pruty, kyprými, ubledlými trsy rozstříklou vodou svlažovaných mechů.

Pavlače a schody, připevněné podle stěn na železných trámech, byly ještě ze svěžího dříví a — llOpfipomínaly příliš umíněnou lidskou ruku, která chtěla učiniti přístupnými šílené hry roztříštěných vodopádů.

Proud védy, který vysoko nad hlavami dam přepadával přes okraj akal a vrhal se do hlubin pod pavlány v mléčném ostrém pásmu, tříštil se na povrchu v lehký vodní prach, který ulpíval na pavlánech, schodech a zábradlích a vlhčil tváře i šaty.

„Děti, děti!" zavolala Helena, rozevírajíc deštník, a jako kuřátka přitiskla obě děvčátka k sobě, přecházejíc s nimi spěšně místem, kde nejsilněji mžilo.

Markéta se vrátila do společnosti pánů, a za chvíli bylo slyšeti její nový tón smíchu, který dnes již jednou byl Helenu překvapil.

Smála se patrně tomu, co mluvil Berger, a čemu naslouchal i její muž, který šel se sklopenou hlavou vedle ní a kreslil, pozastavuje se, hůlkou po zemi, jakoby znázorňoval, pro co mu scházelo slovo.

Helena se nemohla ubrániti smutnému dojmu.

Oddávala se úmyslně novým obrazům spádů vod a dekorací skal, pozorovala, kterak slunce místy proniklo a zlatem zčechralo keře, uchytlé ve výši na samém okraji u povrchu země, vykládala oběma děvčátkům, odkud přicházejí ty bílé rozzlobené vody, ale ten pocit vnitřního mrazení a síla vlastního, v duši marně smazávaného obrazu, se navracely.

Při vzpomínce na onu mladou Markétu, drnžku dětství, měla duši její na mysli jako plný, barevný, červnový sad, který zcela skrývá ve stěnách korun svých stromu bílý zámek, jen téměř tušený tomu, kdo stál před mřížemi sadu, před touto cizí duší.

— 111 — A teď stály stromy holé, listí na zemi sesypané jako konzlo obraznosti dětské, a na zámkn tak střízlivě odhaleném zřela všechny dříve ztajené linie nrčité, studené a výmluvné.

A jakoby dnešní slova Markétina, její radost, že krása její bade uchována, jako podzimní vítr byla servala poslední listy, Helena pochopila všechen*/ stesk Markétin i příčiny rozbitého jejího manželství.

Roger neklečí před její krásou, nenčinil ji osou svého života l" To byl chlad poznání, který obemkl její srdce.

„Jak se ti ta líbí?" optala se maže, pohlížejíc má zblízka a laskavě do tváře.

„Výtečněl" odpověděl oa oživen. „Paní Rčgrová je roztomilá a temperamentní. A s jakým chicem je oblečena. Její mož je také milý l Ale přes to podruhé mi nesmíte odejet tak daleko l" Helena se zasmušila.

„Řekni, a pojedeme s tebou hned!" promluvila ochotně.

„Ale ne, ty dětinol Co ti napadá. Fřejn vám, že tu užijete svěžího vzduchu, jsem rád. Ale to je člověk už tak sobecký l" „Ne," odporovala Helena, „ty jsi v právu. My tě nemřly opouštět. Já si to takové nepředstavila l Vidím, jak člověk nisdy dost ne vy spěje, aby nechyboval. Chtěla jsem vyhovět Markétě. Byl to dávný slib a pak mi psala, že jest jí mne třeba. E čemu mne sem volala, nevím. Nic jsem tím však užitečného, ani nutného nevykonala, jí není dávno třeba mých názorů a vlivů, ani vzpomínky na mladost jí nebyly drahé, a od tebe jsem se proto odloučila l" 112 — Helena mluvila vzrušeně.

„O čem pak to mluvíte?" zavolala na ně Markéta.

Helena jí opakovala, o čem mluvili s mužem.

„Ale, Heleno!" podivila se její přítelkyně, „takhle jsi nesamostatná? Tak se dáváš ovládat?

Muž řekne slovo, a ona by jela domů! My konečně se již musíme vymanit a musíme míti trochu své vfile!" mluvila zvonivě.

„Ale ne, vždjť já to činím z ochoty, jakou by mi jistě i on stejně prokázal. . . " „Ne, ne! Tys porobená bytost! Ty přemýšlíš neustále, jak bys koma vyhověla. Také jsem tě poznala. Ťu!íá5, ťukáš, polehounku, přišla- li bys s tímhle předmětem vhod, nebo přišla- li bys vhod s tím druhými1* Markéta poslední věty parodovala. Mluvila tenounkým hláskem, krčila se do kolen, znázorňujíc poníženost a ochotu Heleninu tak, jakoby se chtěla zmenšit a zaujat co možná nejmenší kousek země.

Helena se usmála.

„A věř, Gréto," řekla, „že jest mnoho lidí, kteří nedovedou pochopit, že z lásky k nim, ke všem, člověk přináší tolik pokory. Vždycky to pochopí jako nějakou faleš nebo komedii. Oni nevědí, lže pokornou jiem se nenarodila, ale stala velikým \ přemáháním. . To jsou však jen ti, myslím, kteří sami v srdci mají málo lásky k jiným a málo prosté mysli. Od těch jsem vždy zkoušela a budu zkoušet.

Ale to nejsou oni, pro něž jsem se pokornou stala, Jest to jen pro výjimky, pro dobré, věřící duše, jimž bylo třeba mého oddání, a těm jsem prospěla.

Oni pochopili, že nečiním rozdílů, a přijali mě bez podezřeni. A to mi stačit" _ l - 118 — „Bože, jak ty to vážně pojímáš! Já se smála.

Ale nepojedoš, nesmíš! Ještě jsi malounko viděla!"

spěšně odpověděla Markéta, rozbíhajíc se mladistvě po ovlhlých schodech a seskočila rovnýma nohama s obou posledních.

Helena pak, ačkoliv řekla, že jí to stačí, pochopí-li ji ony výjimky, měla zaslzené oči a sevřené hrdlo neznámou lítosti, a to ne pro slova drážky své, ne pro jednotlivý případ vůbec, ale proto, že se^í.,zdálo_náhle, že život je velmi těžký, máme-li^ jej_néďbi_vj^vnováze s okolím a sebou samými BylfT to chvílě7~ve které se zapotácela pod touto tíží a zapochybovala o své síle.

Slzy dlouho neoschly na jejích bledých řasách.

Róger, který vedl ta chvíli děvčátka, počkal na Helenu, ustupuje své ženě a malíři, kteří přešli vedle něho. Malíř vypravoval Markétě o své cestě po Skandinávii a znázorňoval vzdušnými výkresy dopravu lodí po prudkých spádech řek.

„Bože," postěžoval si ROger, Jací jste vy lidé l Nikdo si nevšímá přírody a všichni si mají tolik co vypravovat jako o bále!"

A připomínaje si pohledem na Helena myšlénky předešlých dnů, pravil: „O vás jsem, milostpaní, mnoho myslil, jaké nadání pohřbíváte!"

„Ne," odpověděla ona po chvíli upjatého myšlení.

„Myslím, že je mnohem větší počet nadaných lidí, než se zdá, a že nadání samo o sobě je prvek, semeno, a teprve sta dobrých náhod musí je rozvinout. U mne nenastaly. Nepřemýšlel jste nikdy -] o tom, kolik křídel vaší duše bylo poraněno a ( učiněno neschopnými k léta ?K l LIBUŠE; Zamotan* yUUoM. g 114 — ROger mlčel.

Helena čekala dlouho, že odpoví, ale nedočkala se. Muž její šel po levé ruce Markéty. Všímala si více jeho nežli Bergra. Po schodech vlhkých a kluzkých navěsila se se smíchem do jeho rámě. Rftger vedl Heleninu, Helena jeho dcerušku.

Mlčeli a proto slyšeli každé Markétino slovo.

„Litujn vás, že žijete na samotě. Musí tam být na smrt nudno. Ani den před smrtí nechtěla bych žít na vsi! A Helena je taková tichá ovečka. Jak, Na zpáteční cestě nikdo z nich nehovořil; jen osamocená slova pronášeli.

Pouze Markéta B Bergrem žvatlala. Ptala se ho na celý jeho rodokmen, na to, zač prodává své obrazy, a jak dlouho je maluje.

Berger jí odpovídal pozorně, uctivě a přesně, jako malému děvčátku.

Bylo už šero, když dojeli.

Berger kráčel s Markétou poslední v úzkých uličkách alpského městečka, kde voněly rozkvetlé zahrady, zněly sentimentální drnkavé písně citer, a hořely drobné okrasné plamínky na věži radnice jako odznak saisony.

Před posledním záhybem, za nímž zmizel Róger B dceruškou a rodinou Benešovou, Berger pozdvihl ruku Markétinn ke svým rtům a dlouze ji políbil.

Pak když zvolná pouštěl její ruku, pravil: „Nemohu se nikdy dočkat zítřejšího jitra, až vás uvidím. Smím zítra přijít malovat?"

„ó, ano l Přijďte tedy. Těším se už mnoho!"

„Nakreslím vám, jak se máte do toho učesat a obléci. Zkusíme různé pósy a různé úpravy. Ne— 115 — máte nějaké hedvábí, do něhož bych vás jenom zavinul? Nepůjde to tak snadno. Mám z toho trémo.

Cítím, jaká veliká věc je umění. Ta leží příroda a život přede všemi jako veliký balvan. Jak ho odvalit t Teprve v duši umělce je přemožen. Cítím, jak mi slábnou ruce před každým novým problémem."

Markéta nerozuměla jasně tomu, co povídal, ale z něčeho se přece zaradovala. Ulekla se jeho skrytého políbení ruky. Ale úžas její byl mrazivý a krásný. Ucítila, že počíná něco nového v jejím životě, něco slastného i hrozného, dosud potopeného v noc zítřka. Byla by si přála prodloužit tyto chvíle rozechvívajícího tušení a byla by ráda také zapálila pochodeň a s hrdinstvím uchystaným třeba na dobrodružnou šílenou smrt, vyzvedla ji, aby posvítila na příští dny a zlomila jejich tajemství. Nevěděla sama, co chtěla v těchto chvílích, kdy dětsky nedočkavýma rukama chtěla uchopit milovanou novost.

Před mužem jí nyní bylo tak, jako když byla malá a podařila se jí první lež. Měla radost z toho, že je vyslovena a neprozrazena, ale i šlechetné pohnutky vynašla, aby se omluvila. Přítelkyni její umřela malá sestra tehda. Nedovolila se doma a rovnou ze školy ze zvědavosti šla se na ni podívat.

Ale na zpáteční cestě si vymýšlela jiné příčiny, a teprve pak, když ujistila matku, že je učitel tak pozdržel, ustanovila se, že jí bylo líto přítelkyně, že ji chtěla v zármutku potěšit, a že taková lež.

ma-li za podklad dobrý skutek, je dovolena. Ale něco temna ulpělo přece ve vzpomínce, a ona pak pokládala vždy lež za něco ne zlého, ale trapného a nepříjemného, poněvadž byla bázlivá a třásla se před prozrazením.

8* 116 — Později, když o tom přemítala, umínila si, že Tždy bude mluvit pravdu. Pochopila to v holém smyslu slova a mluvila ji lidem do očí; při tom, aniž toho pozorovala, přelhávala sebe, namlouvajíc si šlechetné záminky, ačkoli mluvila tak jen z nepřemožené síly pocitů.

Její muž strávil večer na verandě. Do řeči mu nebylo. Markéta počínala hovor, chválila Beneše, ale muž jí neodpovídal.

Věta Helenina zapadla ostře do jeho duše a hlodala ji.

Život jeho i jeho rodiny se těžce obracel na své rezavé ose. Jeho pohyby ostře skřípaly.

XI.

Markéta přiběhla ráno k Heleně všechna rozechvěna a radostná.

„Nemáš závoj, dlouhý bílý závoj?" volala na Helenu sotva že vešla.

Helena shledala, co měla. Markéta se všeho dotýkala neklidnými prsty. Nevšimla si, že má přítelkyně oči vyplakané. Sebrala látky a vyzvala Beneše, aby ji doprovodil, poněvadž je příliš záhy, aby mohla odvésti dětem Helenu.

„Přijedeš za námi?" líbaje ženě ruku, otázal se Beneš. „Pásla ti loďku !a „Ach, vždyí víš, že je objednána la odpověděla Helena.

„Jak je škoda, že odjedete l" počala Markéta, když vyšli.

— 117 — „Rozhodl jsem se, že zůstanu. Psal jsem to už domů!"

Markéta se snažila býti roztomilá. Prováděla všechny své šťastné tahy.

Beneš měl dojem, jakoby se setkal s dámou velkého světa nebo ženou slavnou a choval se přepjatě, slušně a škrobeně.

Pozornost Markétina mu lichotila. Byl z těch lidí, kteří neprohlédnou na poprvé, ale dlouhou oklikou křivých obrazů se dostávají ku pravdě.

Miloval vždy cizince a hleděl k nim s pietou. 8 kým ;| by byl v cechách, doma ani nepromluvil, nebo se 'l k němu choval s lehkou pýchou, toho na cestách !

byl-li cizinec, vyznamenával. n Markétina svěžest a její temperament, to stálé, horoucí světlo života, jímž vyzařovala, a které se tak líbí mužům, to zdání lásky, kterou dosud nedarovala, přimělo Beneše, že se jí kořil a odpovídal jí drobnými zdvořilostmi.

Na nábřeží u přístavu čekal na ně Berger.

Volala z daleka pozdvihujíc balíček: „Nesu, nesu!"

Zaopatřil mezi tím dvě snětí lauru, a Beneš se dozvěděl, že bude malovat Markétu jako Beatrici, což mu ji ještě vyvýšilo.

Když došla jeho žena, pravil jí: „Trochu živosti paní Rógrovó bys si měla osvojit! U nás na samotě by toho bylo třeba a bylo by nám veseleji l" Helena k němu vzhlédla moudrýma schladlýma očima, které za ni promluvily.

„Tak i ty!"

„Ty už ani neodpovídáš!" pravil Beneš podrážděn, jak ho dosud nikdy nebyla slyšela.

— 118 — „Co mám říci? Na tom se nic napravit nedá.

Přemítám od včerejšího dne usilovné, co je lépe: mlčet, pochovat se do sebe u vědomí marného vysvětlování, nebo vysvětlit alespoň tvůj vnější omjl.

Spínám nad tím rnce, co mluvíš, ale chápu všechno.

Je v tom mnoho tvé bezvědomé zásluhy, že se tak rychle rozplývají mlhy. I tebe *agh.vát,ila_!.nM§í_ r maškaráda l I ty!"

* ^AcE^ prosím tě, nekaž, nekáži" „Ani tě nepoznávám . . ." domluvila Helena bolestně.

„Bůh ví, jak ty tomu rozumíš! Hned jsi taková rozcitlivéná!" obracel Beneš a počal mluvit o Markétě jako Beatrici.

Helena se přemáhala ze všech sil, ale do smrti nezapomněla na tuto rozmluvu, ani ji nedovedla nikdy odpustit.

Odpoledne přezpívala svou partii k slibované mši, která byla velice prostá. Jí však naplňovala a obemykala po prožitých dnech stesku novými pocity ona představa, že bude zpívat v chrámu horského městečka pod ledovci a na břehu zeleného jezera, v chrámu v údolí, kam jako jarní vody ze všech stran sejdou se horalé ze salaší pomodlit se ke svému prostému, ochotnému Bohu.

Byl večer.

Helena stála na verandě. Muž byl ještě v některém hotelu ve společnosti Bergra, s nímž se spřátelil. Děti spaly a ona přemýšlela urývajiě, nesrovnale, vzrušeně, jako zvoní zvonky na šíji koně, který letí tiše po zasněžené silnici a je znaven dlouhou cestou. Vítr střásl jí chvílemi kapky deště do tváře. U břehu zavzněl zvon přistalého parníku.

— 119 — Uslábloa mlhou prodraly se obrazy umoklých cestujících, které překvapil na jezeře déšť.

Róger přiběhl jonácky pod verandu, všechen rozechvěn. Uzřev Helenu zeptal se, může-li jistě spoléhat, že zítra neodřekne, jakoby se jednalo o premiéru opery, a rozradován zmizel v zamlžené aleji.

V hotelu nad jezerem z ústředního salonu prokmitla světla v obloukových vysokých oknech. Mlha se rozprchla.

í Počala přemýšleti o tom, jak jsou lidé zaujati ; sami sebou, jak prochází po světě všichni v slepotě l a viděla je tak ohraničené a přiklopené svými ' zájmy, ja^o bývají dřevěné sochy svatých pokryty oblými 'kopulovitými skly, jimiž nemůže cizí předmět proniknout.

Myslela na svého muže se zahanbením. Prohlížela příliš skelné kejkle Markétiny a styděla se za to, že se dal jimi uchvátit muž, kterého si tak vysoko cenila. Vzpomněla si na své dcerušky a řekla si: „Bože, Bože, komu se jich dostane!" A srdce jí zakvílelo.

Usnula pozdě lehkým snem.

Déšť chvěl až k ránu sadem; ona o něm po ) celou noc věděla a cítila, že je to šerý, těžký déšť. ' X xn.

Jitro bylo polozamžené, nejasné. Mračna jen váhavě povolovala rannímu slunci.

Byla neděle.

Od jitra duněly neustále zvony. Lidé z horských chýší, z celého okolí, sešli B hor ke mši. Na troj— 120 — branném náměstí s krámem ovocným uprostřed stály hloučky horalů v krátkých kabátech z tvrdého sukna, s vyholenými bradami a lícními vousy, s čímsi surovým ve tvářích a silným v lesku dravých očí.

Y oknech na dřevěných, jako krajky vyřezávaných pavláčkách smály se porosené květy hortensií a karafiátů. Před poštou postávali turisté s obnaženými koleny, v šatech z lodenu a tnristky v pohodlných šatech, bez korsetů, v sukních na krátko vypjatých, hovořili a proměňovali neustále své hloučky, vycházejíce ze vnitř s listy nebo poukázkami.

V chrámu, do něhož se vcházelo z předsíně pod věží, bylo plno věřících.

Mladí hoši, opírajíce se líně e dvéře chrámu a o odřené stěny předsíně, drželi ospale klobouky ve skřízených rukou. Bezvýrazné jejich oči těkaly po všem, co se Kmitlo kolem, rty jejich byly pólorozevřeny jako od neustávajícího zívání.

Hřbitov, obklopující kostel, byl po dešti v ranním slunci postříkán jako drahými kameny.

Volně vyrostlé trávy navlékaly je na svoje hedvábné šňůry. Na hrobech nikde nebyla zřejmá péče, ani práce pozorné ruky.

Lační obyvatelé lázní si příliš dravě po celé léto hleděli výdělku, aby mohli věnovati chvíli službám svých mrtvých. Hřbitov volně, krásně zarůstal travou a býlím.

Otevřenými dveřmi chrámu vnikal sem zpěv hebkého ženského hlasu i průvod varhan a houslí ke slavné mši.

Helena zpívala s onou náladou v srdci a s oním opitím truchlivou radostí vší bytosti, které ji zachvátily již včera při myšlénce, že zpívá pod ho— 121 — rami, na břehu jezera, v chrámu, postaveném na koberci rozkvetlých bujných trav, Bohu, který musí hledět shovívavě sem, na lidi, kteří jej pochopili jen hrůzou svých od přírody nevzdálených srdcí, že zpívá svoje hoře a věčnou nespravedlivost světa.

Její podajný hlas padal jako tekuté zlato v spěšných krůpějích, jako kdyby slunce zaplakalo proudem těžkých, jen žárem zlatých slz, a přijímalo, stydnouc, nové formy toho, kam je nalilo, tóny zapadaly v udivená srdce horalů, tavily jejich pevné přímočarné city a spojily se, srůstajíce s nimi v udivenou, pokornou modlitbu.

Helena se sama podivila síle svého hlasu.

Bylo ho jako dýmu ze živého ohně, celý chrám byl jím naplněn až ke stěnám, a ona zpívala stejně překvapena jako selky, které se obracely vyjeveně/V po kruchtě. *\/ I ROger u varhan, zdálo se, že vzlétá.

Jeho žena i dcera bloudily venku po hřbitově.

Markéta v černém hedvábí, pošitém jetém, slabě pudrovaná a parfumovaná střemchon, učesaná podle Bergrovy skizzy s vlasy shrnutými přes uši, s Mářiannon v šedých šatečkách s perleťovými knoflíky, v kloboučku zohýbaném, podobnou nápadně n Josefu II.

Berger, v černých soukenných šatech, oholen, protože chtěl dokázat své tvrzení, že má tvář kněze, vypadal opravdu jako kaplan, a na jeho objevené tváři našly se dříve skryté, kolem rtů protáhlé rysy ne bolestného, ale hořkého utrpení a únav?, které z dálky vypadaly jako strnulý ustavičný úsměv.

Přišli pozdě a nedostali se do kostela.

— 122 Vláčeli se mezi hroby a pročítali hlasitě na* pisy nad nimi.

Na stěnách kostela zbyly desky s nápisy nad dávno zadupanými hroby. Byl ta onen nápis, který tak upoutal Helenu, když poprvé navštívila hřbitov: >Zde klíčí ku z mrtvých vstání schránka paní Poschaurové, která dne 17. července r. 1832 přešla do veselé země věčnosti.« Nad hrobem doktora práv, pochovaného a kápl e mrtvých, stála empirová mohelnice a na ní nápis: >Tys spravedlnost miloval a nespravedlnost nenáviděl.* A na zdi nad tímto hrobem visel věnec z černých koralů s bílým nápisem, který značí val „Souvenir!" Ale první slabika nalepených písmen odpadla a tak divně otázkově strašilo tam slovo B... venir?"

Na hrobě s dřevěným truhlíkem na květiny stál sešlý kovaný barokní kříž s krásnými ornamenty.

Na něm visel nějakým vesnickým malířem zhotovený obraz, představující Panna Marii v kolovém plášti a před ní na kolenách, k zemi pokloněnoa selka v pinzgavském kroji s cylindrem na hlavě, s očima vystouplýma až na tváře, i s úplně černou rohovkou.

Na jejím hrobě plazily se našedlé lístky odkvetlých karafiátkfl, a s jiného hrobu, vedlejšího, s docela smazaným nápisem, jakoby je přehodil vítr, rozepjaly se květy divokého máku a spojily ty rovy dvou snad navzájem neznámých lidí, snad nepřátel* v jedno.

— 123 — „Co až tu mrtvol setlelol" promluvil Berger.

„Ne," bránila se Markéta, „já nechci slyšet tak smutné řeči. Dívám se na hrob, nápis, květy, ale o tom, co je uvnitř, nepřemýšlím. I tak je těžko žít!"

Obrátila k němu svou jemnou, průsvitnou tvář, aby přečetl, co tam stálo, ale odvrátila ji rychle, aby nečetl víc, než tuto jedinou větu.

Berger, člověk pětatřicetiletý, který v snění prožil minulá léta, upadal nyní jako z horečky do horečky, z nemocné touhy stvořit veliké dílo, v záchvaty opravdovosti. Zdálo se mu, že vše, co tvoří v přítomné chvíli, je mezníkem jeho života, jeho posledním dílem, pro něž se vydá všechen. Zoufal před každou prací, jakoby nemohl pojati v srdce její novou velikou záhadu, ale sotva že v makách zachytil prvé tahy, a uzřel její vzkříšení, zhynula mu myšlénka v srdci a zbyla mu po ní vzpomínka jako na mrtvo a. Říkal si: Bylo to proto, že jsem nešel ještě ku zdroji svého nadání, že jsem nenašel své tóny!

A snil znova, stavěl znova a uvěřil znova. Tajemství světa, přítomnost a obklopení měkkou tmou neznámého, o němž často a dlouze přemýšlel, marné hádáni, uzamčené vchody způsobily, že se vrhl náhle zmateně do života, že po dnech velikého smutku si zamiloval radost a žil chtivě vše, co mu dovedla přinést.

Žil-li v městě, prochodil je celé, pozoroval radostně labužnicky ulice a lidi, architektury, mříže, fagady, západy i jitra na nábřežích, nevynechal ani jediné úzké uličky, která měla krásný prospekt, prohlížel výkladní skříně chudých židů, kde prodávali všechno, co možno v domácnostech při stěhování vyhodit, — 124 — smál se těm starým dýmkám, rukavicím, marionetám, popelničkám, vyšívaným znaménkům do knih s pomněnkami anebo slavným mužem, Šálkům bez talířků a brožím, těm němým předmětům prošlým tolika rukami, těm svědkům tolika her smrti, výkladním skříním, v nichž leží i umělý chrup osoby dávno mrtvé, smál se torna mlýna života a sesmntněl; vracel se domů kolem malých domečků, kde se pozvedaly záclonky a objevily se líčené krásné dívky ve vystřižených šatech, s vlasy v kadeřích rozvlátými, a volaly ho a kývaly obnaženýma bílýma rukama. Nemohl snésti samota, vyhledal společnost, ale vztah jeho k ní se okamžitě zkreslil. Nedovedl ani klidně poslouchat ani klidně hovořit. Počal posměchem. Ironisoval vždy nejmladšího, bil ho za to, že je mlád a že cítí jinak, ale činil to jen proto, že příliš znal vítězství živelné síly mládí, onen nevystihlý var hlouposti, krásy a nemotorné horoucnosti, kterou sám ztrácel.

A čím více stárnul, tím častěji cítil se mezi druhy cizím a "ztraceným. Jak byla každá schůzka trestem pravdě l Seděli všichni kolem stolu, každý naplněn svým citem, svou pýchou, svou láskou, svým dílem a s voň nenávistí.

Mluvili jednotně jenom o kritice. Shodli se vždy spíše ve svých nepřátelstvích než ve svých zálibách.

Berger miloval hory, miloval moře. Nerozuměl si jako toto a toužil jako ony.

Neměl na světě nikde stání. Toužil vždy po místě, které vlna představy vyhodila rozmarně na břeh. Pronásledovala ho pak jako bílý přízrak, jako oči starého portrétu malovaného en face, které — 125 — hledí do všech úhlů sálo, a neuspokojil se, až je vynašel.

Maloval pilně na novém obraze.

Byla to po letech prvá práce, jejížto illuse má neumírala pod rukou a nedotloukla se vražděna jeho nejistotou.

Vztah jeho k elegantní ženě, která mu zůstávala daleká, krásný román, který rozkvétal němě a každým novým setkáním a novým pohledem, žil jednotným životem s jeho prací. Nemyslel na to, jaké bude dílo, ale toužil po tom, aby našel správný vztah bytosti k jejímu výrazu, toužil po tom deimě s větší bolesti a větší touhou.

Miloval dílo víc než vzor a vzor více než dílo.

Znal již každý rys její duše a neustával ji pozorovat.

Pochopil, že mu řekly její oči: „Jsem ráda, že je dnešek takový, jaký je!"

Stála vysoká, pružná, pod keřem kustovnice, vypěstovaném jako ^mateční bříza, který sypal od středu své dlouhé tenké větve s různými drobnými květy.

Berger věděl, že je mu milá, ale nepřemítal proč.

„Vy opravdu chcete život, zpíváte má chválu a posmíváte se odříkání!8 „Ano!" odpověděla Markéta vzrušeně a hlasitě. „Já bych chtěla život, přítomnost, slunce a myslívám si, dokud nejsem stará, že není vše ztraceno . .. Ale ne. Teď už nejsou ty časy . . .!"

Zachytla se lehce o prut kustovnice a hleděla do země.

„Jak to?" optal se Berger přistupuje k ni blíže.

126 — Ona' se ohlédla po Marianně a nzřela ji zaměstnanou tím, že pozorovala hochy v síni pod věží, jak se prali o provaz, vedoucí ke zvonu.

„I tak," odpověděla. „Doba velkých činů, udatenství a velmožů zmizel. Přišel takový rozháraný věk. Všichni jsou nudní, duše mají šedé jako silnice a sípají unaveně. Ach, my jsme nová geaerace, úplně rozleptanál Všichni milují, co včera četli, ale nikio z nich ničeho nežije. Nikdo neví, proč a za čím jde. Kolik je těch, kteří mají smysl pro krásu forem a pro krásu vůbec!"

„Dosti" odpověděl malíř, a významně vzdychl.

„Ach ne, svět je takový pustý!"

„To mě překvapuje! I vy trpíte životem! A to jsou jen chvíle potlačeného stesku, když se smějete ?"

„Ano, ano, ano!" jakoby vzdorovala vnitřní rovnováze, usilujíc ji porušit, mluvila Markéta.

Berger vztáhl k ní ruku.

Ona ji němě přijala, stiskla a rozechvěla se až k slzám. Žár jeho ruky pobouřil její srdce.

Ucítila jeho ustrašené chvění.

Mše končila. Vysoké tóny varhan draly se z chrámu.

Opálená selka s dítětem a karafiátem za uchem vyšla prvá.

Pak u postranních dveří, proti nimž stál Berger s Markétou, scházeli se starci jakoby hoto?i k umírání; vyšla jich odtamtud celá řada chvějících se stářím.

Nejprve stařena s bílou tváří a polonevidomá.

Její hlava se třásla jako na pólo utržené jablko na slabém stonku.

— 127 — Za ní šel její maž, všechen ve tváři bílý a skloněný, položil klobouk na lysou hlava, rozmyslil si, sňal ho, podržel v třesoucích se nikách a kráčel dál v slunci.

Vyhrnul se ještě celý zástup starců a stařen, kteří nezůstali na poslední požehnání.

Markéta se odvrátila.

„Vidíte: staroba, smrt," řekla. „Jistě i mnohé z těchto byly krasavice! A kde je to všechno? Kde?"

„Nemučte se tím. Forma je pro tento svět a duch pro onen! Já to zcela rozlišnju. Zdejší život, to je jen květináč a hlína, ten příští je jako květina, která v něm vyrostla!"

„Ne, ne! A pak, to nikdo neviděl, to není riic jistého. Jistý jest jen dnešek!"

„Snad máte pravda. Ano! Já sám nevěřím torna, co jsem mluvil! Jen dnešek je hodnota!"

Helena provázena mazem, Rógrem a Lili vyšla z chrámu. Markéta jí téměř nepoznávala. Smála se z těžká potlačovaným úsměvem vítězství.

Mohla snadno uvěřiti chvále Rogrově. Ji sama, která zpívala v posledním čase ve svém malém pokoji, a to vždy teprv když maž i děti odešli, musela překvapiti vlastní síla hlásá.

I BOger byl jako vyměněn a zářil štěstím, jaké dává jenom hudba, která působí soustředěně na celou bytost a probouzí všechny city současně, vznášejíc své oběti do takové výše, že se pak nerady dotýkají země. Její muž byl ulichocen jejím úspěchem v této společnosti a stal se velice pozorným.

Markéta jí gratulovala.

„Vypadáš tak jednoduše, člověk by ani nevěřil, že v tobě něco vězí!" řekla.

— 128 — Rčger ji přemlouval, aby ještě dnes se věnovala zcela hudbě a nemařila tak veliké nadání. Mluvil, ak mluví nadšení lidé právě ve chvíli nadšení.

Všichni bzučeli jako vosy.

•Ngjjie," odpovídala Helena, kráčejíc bystrým krokem městečkem. „Nelze, nelze l" mluvila usmívajíc se. „Je pozdě, dnes už je pozášpa vůbec nelze l" Muž se odebral s pány do vinárny^ a ona se vrátila domů.

Tiskla po cestě silně Li li au racka a kráčela rychleji, než mohla holčička stačit.

„Co pak se mamince stalo?" myslila si Lili vidouc ji proměněnu. Byla si úplně jista, že jí někdo velice ublížil, když viděla, že maminka skryla tvář do dlaní, že usedla v ložnici v kontečkn do křesla, zaplakala, pak ji zavolala k sobě, dlouze ji líbala a hleděla na ni, jakoby si chtěla pevněji uvědomiti její tvářičku a vyvýšit ji nad pocity, od nichž se chtěla očistit.

Muž přišel doma jako kajicník. Políbil jí oddaně ruku a mluvil nejistě, ale něžně jako pokořené dítě.

Nemluvil ani o minulých dnech ani o dnešní mši, ale všechny všední detaily pronášel tak jemně jako před nemocným.

Helena se chovala, jakoby toho nepozorovala, ale říkala si v duši: „Ten žal, že do duše drahého nelze nahlédnouti, ten žal, že moře nelze nikdy uzřít celé."

— 129 XIII.

Odpoledne, sotva poobědvaly, přišla Markéta všechna zadýchána.

„Co se stalo?" zeptala se Helena, která se omyla, utišila, ale nerozveselila.

„Co by se stalo? Přišla jsem! Ostatně i zpráva mám. Steinicová přijede!"

„Jak smutně to povídáš! Těšila jsi se dřív na ni i" „'léšila? Ani nevím l" „Máš ji ráda?"

.Mám, a bůhví, mám-li. Já to ani dobře nevím, co je to mít někoho ráda! Chvíle mám, kdybych se dala všechna, ale pak je zase po všem, ani o tom nevím!"

Markéta byla jiná, nová, jako unavená.

To trvalo asi půl hodiny. Pak jakoby se jí zmocnila horečka, vstala, počala chodit prudkými kroky po pokoji a jala se vyčítat Heleně ostrými slovy slabost, tak že tato nejprve odvedla Lili do posledního pokoje a pak všechny dvéře uzavřela.

„Ty jsi obitá! Vším jsi se spokojila, všemu se podvolila, všechny jsi uposlechla. Můj muž se dnes v poledne ani najísti nemohl, stále mluvil o tvém fondu hlasovém, o umění, jakým ho ovládáš. A ty, tys všechno pochovala až někam pode dno!"

Helena mlčela.

„Tak bych tebou zatřásla!11 pokračovala Markéta. „Musela bych zvědět pravdu! Ty jsi nešťastna, musíš být nešťastna! Vždyť jsi musela míti svá přání, svou vůli, musela jsi po něčem toužit, LIBUŠE: Zamotaná yltkaa. 9 — 130 — k něčemu spět. Nebyl a'a přece hloupá ve Škole!

ÍKam se to tedy vSechno podělo? Tvůj muž je dobrý člověk, ale ať je jaký je, žádný muž nestojí za takovou oběť."

„Markéto, neusiluj o můj neklid. Provdala jsem se za muže, kterého jsem milovala, sT to stačí," pronesla jednotvárně Helena. „On je myslivý a dobrý, on mě naučil mnohému a odnaučil mnohému. Hlavně * život iaě pozlacovat jKJvykal. Nechtěl, abych trpěla i stálým sklamáváním. TSTnenechala zpěvá pro něho, i maminka má nepřála si toho, nelíbil se jí život l divadelních zpěvaček a chtěla mne^uchrániti. Ostatně muž můj tím, že převzal závod po ukončených studiích, stejně se pro mne obětoval. I on měl jiné plány, když vstupoval na techniku!"

í »Vy jste tedy oba lhali! A celý život váš je l zosobněná lež!" podrážděně mluvila Markéta. „Já nenávidím takový shnilý život. Věř mi! Bez pravdy bych byla těžko živa. Každému všechno povím do očí. A povídám ti: zahubila jsi se, protože jsi se nevzepřela, ale podrobila. Mobla's být známá, světová, slavná, u zpěvaček tolik na kráse nezáleží!

A co jsi takhle? Taková domácí slepička!"

Markéta křičela jako svévolné dítě.

„Můj muž je tebou nadšen, ale tvůj nevidí tvých -předností vůbec. Jinak by nebyl přijal tvou oběť! A vůbec, vy jste se k sobě nehodili!"

Helena se usmála. Kývala se lehce v houpací lenoSce.

" „Vždyť on o tebe ani nestojí! Ani se tě nevšímá. Koketuje se mnou a věř mi, nedalo by mi to mnoho práce jej získat," řekla Markéta.

„Máš zase špatné dny. Ale mne to nebolí."

— 131 — „Kriste Pane! Nebačř tak andělská. Zblázníš mne! Tak bych si prám zulřáut tVoU Hulí, až bys se vzpamatovala!"

„Ale z čeho? Co to mluvíš, dítě? Vždyť mně je pokojno! A abych se ti přiznala, před obědem, když jsem přišla, byla jsem pomatena chválou tvého muže, zdálo se mi samotné, že něčeho lituji, ale věř, nyní po tvých slovech jsem zcela vystřízlivěla!

Jako bys mi byla vymknutý klonb napravila! A teď já tobě něco povím: Ty myslíš, že je moudrý ten, kdo říká o sobě: ,Já jsem moudrý/ A není! Moudrý je ten, kdo moudře jedná. Ty myslíš, že je upřímný ten, kdo mluví do očí všem svou pravdu, namlouvá druhým pfi tom, že jedná ve prospěch jejich a zatím ho poraní a rozedere a vlastně ho jen čiaí nižším před sebou a sebe vyvyšuje. Komu se jedná o prospěch celku, ten musí postihnout pravdu celku, a to je těžké, a dovedou to jen velicí lidé. Komu so však jedná o přátelství, ten nechť nejmenuje slovo upřímnost, kdy to znamená vymykat jeho život z tratí, kterou po kamínkách vystavěl. Upřímnost je pěkné slovo, ale zneužívá se ho. Já však ho nespojuji s přátelstvím. Ono je pro mne zavřeno v jiný pojem.

Jemu říkám delikátnost. Nedovedla bych nikdy pod závojem přátelství donášet družce, co kdo o ní mluvil špatného a otrávit ji na celá léta. A i tomu jsem slyšela říkat dobrá vůle a přátelství. Nedovedu někoho pochválit, ale hned, aby nezpyšněl, přidat mu okrasou jeho chyba. ,Tu máš, i to d seber.

A i tomu jsem slyšela říkat upřímnost! Zatím po chvála byla jen cesta k onomu bodnutí, jen" špatnu narkosa před ním. -~.

Mluvíš-li však o tom, že jsem mohla býti 9* — 182 — známá, světová, pak jsem jen sebe o něco připravila, a to lehko snesu. Měla jsem dnes radost z toho, že jsem mohla zpívat venkovanům, a tak čistou radost, že by ji nikdy nebyla mohla prožít divadelním životem otopená mysl zpěvačky. Ale kdybych bjla se vzdala rodinného života a vyučila se zpěvá, jiné bych byla ranila, lidi sobě nejmilejší, a to bych s bolestí snášela. Takto jsem někomu prospěla a jinak bych nebyla prospěla nikomn, ani sobě. A dnes počínat? Ne! Tomu se s měj u. Člověk senemoBÍ podrobiti určitému útvare^ ale podrobl-ii fl£ nemá práva jej rozbíjeti Pamatnjsi to, Harkétol" " uměna vstala, pohladila Markétu po tváři a nsmála se na ni.

Do jejích očí jakoby stesku a neklidu našil; její tvář byla strnule napjatá.

„Co je ti?" ptala se Helena.

„Tak já tedy nevím l" odpověděla Markéta, ne posledním slovům, ale dlouhé řeči Heléni aě, které neporozuměla, a zaplakala těžce jako dítě po přestálém nebezpečí.

Neřekla proč. Na prosby Heleniny se ztišila a poprosila ji o chladnou vodu. Napudrovala se a pečlivě učesala.

Pak se podívala na hodinky, objala přítelkyni a skytajíc ještě bez slz, rozvlněnou hrudí, řekla: „Odpust, spěchám ... Berger čeká ... chce dnes být hotov s obrazem l" A vyšla.

— 133 — XIV.

Byl večer před odjezdem Helenina muže.

ROgrovi s dětmi a s Bergrem se přišli rozloučit.

Berger, osoba Benešovým zcela cizí, jediný vypravoval o svých cestách, aby přerušil ticho, o němž se domníval, že je všem trapné.

Přecházel v saloně po koberci a zastavoval se při líčení, kde mu bylo třeba znázorňovat.

Vypravoval, pěkně vyvinuje postup myšlének od stonku ke květům. Mluvil o sobě, o své práci, o svých zkouškách a konečně o svých cestách.

Vzpomínky jej unášely, ale nejsilněji tam, kam nejraději odcházel: na východ.

„Musím tam zasel" pravil vzpomínaje Egypta.

„Jsem z rodiny tažných ptáků. Stýská se mi stále po světě a vždy cítím doma klec a bolavou touhu po dálce, ale nikde ji necítím. Říká se, že kdo jednou pil z Nilu, má touhu po něm jako po domové, a zase se tam vrátí. A já cítím, že tam musím.

Chystám se na novou velikou cestu v příštím roce l" Markéta mu naslouchala jako žena námořníkova muži, když se vrátí z cesty po pěti mořích.

Hleděla na něho vlhkýma očima, s hlavou vztaženou ku předu jako hrdlička, která žízní a čeká, že jí jeho slova zvlaží rty.

„Snesete snadno obtíže takové cesty?" optal se Bergra Roger.

,Ano, já mám velmi pevnou fysickou povahu.

Vydával jsem se na cesty i tenkrát, když mne z toho všichni sráželi. K řece Jordánu, odbočce na — 134 — cestě, kterou jsem vykoual s chorvatským doktorem, jeli jsme za takového vedra, největšího, jaké si lze představit, při padesátišesti stupních. A vzduch byl k tomu v kotlině těžký, napitý parami, a poněvadž obyčejná atmosféra leží nad ním, Té výši dvou set metrů, tíží to tím více k zemi.

Vyjeli jsme před jitrem. A jitro není jako naše.

Je tma, a slunce ji náhle přelomí. Objeví se stříbrný pruh, a bez svítání je rázem úplné jasno. Vyjeli jame tedy za tmy: Doktor, já, šejk náčelník naší karavany, celkem dvacetpět osob, s muži, kteří nesli naše věci a stany. Gest tam není žádných. To, co je naznačeno v mapách, to jsou jen směry. Karavany táhnou po údolích a úbočích. Ony ušlapou cesty.

Ale kroky velbloudů rozemelou drobné kameny a písek v jenmý prach, vítr ho zvedne a roznese, a tak není jiných stop kromě koster padlých zvířat.

A to jsem vám chtěl povědít: Jeli jsme na koních za tmy před jitrem, když kůň mého spolncestovatele zdivočil a shodil ho.

Doktor zůstal ležet poraněn. Ale co dělat v temné noci? Ublížil si; vymknul si raku z ramenního kloubu. Přivázal jsem mu ji pevně na šátek a jeho koně, jenž se zatím nmírnil, ke svému, a tak jsme jeli do jitra; on v největších bolestech, aniž byl slova promluvil, aniž si byl postěžoval.

Když jsme přijeli tam, kam pověst vkládá báj o milosrdném Samaritánu, rozbřesklo se náhle.

Sestoupili jsme.

Můj druh byl silně potlučen.

Pomocí domorodců, kttří jsou vždy lékaři sami sobě, podařilo se mi vpravit ruku jeho do dutiny kloubu a natřít potlučená místa léčivou vodou.

— 135 — Když bylo pro prvou chvíli pomoženo a připomněli jsme si, že jsou to, kde se nacházíme, ona místa z Písma, nezdrželi jsme se tam v té šíré dálce, kde se zrodila víra lidstva, a oba jsme zaplakali!"

Potom vypravoval o dravé vodě Jordánu, již není možno přeplouti, vypravoval, kterak to marně sám zkoušel a okamžitě byl stržen proudem, povídal o těžkých, solí nasycených vodách Mrtvého moře, kde sama voda nese tělo ve výši a polepí je a obalí solným prachem, mluvil tiše, ale s takovou plastikou, že všem počalo být po vědom o a domácně v krajích, o nichž povídal.

Když domluvil, Markéta vstala, postavila se k oknu a řekla: „Pane, tak si myslím, jak je škoda, že umřete, když jste tolik viděl a ještě uvidíte. Jak je škoda takových poznání, jež tu nemůžete zanechat ani s sebou vzít!"

Berger vstal a nehledě na ni, stanul vedle u druhé poloviny okna, zadíval se do zašeřeného sadu a teprv po chvíli obrátil k ní svou tvář i pohled, o němž se nikdy nezdálo, že zkoumá, nýbrž že se upírá k druhému jenom na znamení pozornosti.

Jeho oči se nikdy nedívaly na tvář nebo postavu, ale vždy do očí.

Usmál se.

„To není škoda, to zůstane, nezničí se. Všechno, čeho duch dobyl, přejde i tam..." řekl, dotvrzuje sám sobě svou novou theorii, ani rukou nehýbaje, ani přízvnkem neoznačuje slovo „tam".

a Že ano!" dosvědčoval si. .

„Ano!" odpověděla tiše Markéta všechna překonána, nemívajíc se z podivné sladké neurčitosti pocitů, proto, že nevěděla, co v příštím okamžiku počíti, a přece ztratila v té chvíli všechen rozhled zpět i do budoucna a propadávala něčemu, co jí působilo radost a závrať, jakoby ji sponštěli někam do ohraničených hlubin.

„Jak to myslil?" přemítala Helena. A onen rozdíl mezi jednotlivci, který je tak silný na této zemi, okamžitě přenesla v onu.

Nesrovnávala se tato víra s její představou o rovnosti všeho /.bavených, sobě rovných duší, jak si je myslila.

Jakmile nepůjdou do „veselé země věčnosti" — jak stálo na hrobě selky — všechny duše, osvobozené ode všeho, co nás zde rozlišovalo, jaké to budou veselé země?

Ti, kteří zde strádají, věří, že tam jim bude uleveno. Ale ti, kteří jsou šťastni, bojí se, aby se nic neproměnilo, a přejí si nebe beze změny. Ale nezmění-li se pro jednoho, nezmění se ani pro druhého. A k čemu by byly cesty rozvoje i jizd do svaté země, kdyby pak i druhý stejně náhle všechno věděl?

Ono podivné rozlišení ducha od duše ji překvapilo, jakoby se jeden oheň rozšířil a rozdělil ve dva plameny a učinil podstatu svého bytí ještě záhadnější.

„Co jste to mluvil?" zasmál se R8ger. „Jak je to sméšoé! Jaké pak potom? Snad tomu nevěříte?"

Berger odvrátil od Markéty laskavě na ni upřené oči své a jakoby připinal pohled svůj pevně vždy k tomu, s kým mluvil, otočil se k Rogrovi.

— 137 — „Ano, věřím l Duch nezhyne. Nemůže zhynouti Jsme částí vysokého celku a spojíme se s ním. Nyní jsme jen rozptýleni jako světelné paprsky I" Řóger vyskočil.

„Tomuhle vy věříte? To je strašné!" křičel.

„Kolik je vám let?"

Ale Berger zůstal kliden.

„Vy se přesvědčíte pak, tam l" odpověděl mírně.

„A pak teprve si to poví mé lu „Tohle je dobré l" ulehčil si po prvém výbuchu, vždy jako sám sebou potrestaný Koger, ztěžka oddychuje.

„Je čas k odchodu l" promluvila Markéta, aby přerušila hovor, který hrozil přejíti v bouři.

Počali se loučit.

Beneš s Helenou vyprovázeli je daleko za sad • do poloviny jezera, až tam, kde v prvém šeru na lavičkách sedali milenci. Prodlužovali oba tuto cestu a když se konečně odloučili, vraceli se smutni, vláčni, se zašeřenou duší v těch chvílích před odjezdem, kdy nemyslili na starosti, ale jenom na sebe1_jia" svůj vztah, který byl těžce jjojanžn.

,jJB.elehor~promluvil konečně Beneš, „odpusť.

Já vím, že jsem ti ublížili" Ona přiblížila jeho ruku ke svým rtům a políbila ji.

„Milý příteli," řekla s úsměvem, „i vlastní muž chce, abychom se on denně znova ucházeli. Tentokrát mi pomohl zpěv. Čím si vypomohu podruhé?"

Nemohla si odpustit toto vítězství nad mužem, ale hlas její byl pokořený a lichotivý.

-nss „Ne l" odpověděl její maž, vypadá to opravda, jako bych odjBfiTéTTía" léta, tak se mi těžko odchází!"

„Ne, netruchli, já nechci, abys odjížděl zachmuřen! Myslím, že lze na vše i jinak nazírat.

Neodejdu již nikdy tak daleko, ale tentokrát myslím, že mi bude možno splnit i jiné poslání. Vzpomněla jsem si na maminku ; kdyby viděla bořiti se manželství, kde jsou děti, a domnívala se, že mohu pomoci nebo zachrániti, odpustila by mi, že tu zůstanu!"

„Ne, počkej, K odpověděl Beneš, „rád tě tu nechávám, ale jim neprospěješ, ani na to nemysli, ani se tím nemuč. Ty bys mohla jednoho přivésti zpět, ale oni oba jdou od středu a nemohou se setkat!"

Helena přemýšlela o slovech svého muže.

Napadla jí MM"** mklnmftni, frtfirrti svých reformačoicE^Óuhách.

" „Hluše, zase illaše"!*" myslila, odtrhávajíc je od představ jako vatu, která lpí opatrně na zabalených předmětech.

„Ty myslíš opravdu, že jim neprospěju?" optala se tiše.

„Ne, duie milá, ne! Ze všeho, co jsem viděl i co tys viděla* jest jasno, že oni stavěli bez základu, lehce, bez myšlének! A jen to ti povídám: třetí k rozluštění nepřispěje. Jen všechno ještě zmotál" — Pak zasa dlouho mlčeli; i večer byl němý.

Hory jako černé rozlité skvrny strměly na stříbrném západním nebi; jiná, proti západu postavená pásma, jako podzimní ovoce v pelu, modrala se v dálce.

Nejvyšší oblé bílé špičky ještě neztemněly. Jezero - 139 — jako kovový proužek se lesklo za rákosím. Zlatá rozlitá skvrna od zářícího vždy světlejšího a zářivějv šího měsíce, který spěchal k zapadá, vlékla se po \oné pronze.

Za plotem hospodářství zašumělo trhavé spěni kosy po vlhké, křehké trávě.

Malý hošík v šedých sukénkách a modré zástěře s vybělenými vlasy vypískl a zlostně přestupoval nemotornýma nožkama brázdy, pospíchaje k louce, kde sekal jeho otec trávu.

Městečko na protějším břehu (kam již dojista asi došla rodina Rogrova), dosud neosvětlené, vzňalo jako v ohni sta svých oken. Zlaté skvrny světel ve velikém bílém pobřežním hotelu se odrazily v jezeře.

Na zavřené, ohraničené louce u cesty ozvalo se lehké rzáni koně a chrupání trávy.

Dva štíhlí koníci s krásnými, podle sebe skloněnými šíjemi, s hedvábnou, jako čerstvě vyloupnuté kaštany hnědou srstí, lehce tvořených forem, pásli se v polotmě, podle sebe postupujíce ku předu, ani šíjí nezvedajíce, jakoby si šeptali.

Zlaté skvrny v městečku se zmnožily a jezero jimi zasvítilo.

Veliký, zpola zastíněný měsíc klonil se za špičatou, vysokou horu a zmizel.

Na šerém nebi zasvítily bílé květy hvězd.

Helena s mužem došli k sadu své villy a postáli.

„Mjslím, jsme-li i přesvědčeni, že člověk, který tone, je ztracen, a neučiníme-li ještě každý možný pokus, budeme si to vždy vyčítati!" promluvila.

„Ty milosrdná sestro," s úsměvem odpověděl jí muž. „Ale Rogrovi myslí, že ani ty nejsi na pravé cestě a že jsi zahubila své nadání! Bude to — 140 — veselé, až se budete napravovat. Sama mi to napíšeš, že jsem uhodl!"

Yešli do sada. Dřevěná mřížová branka, se závorou v podobě parohů za nimi měkce zapadla.

Políbili se na počátku javorové aleje a zasmáli se tiše vzájemnou radostí.

Druhý den Beneš odejel.

XV.

Berger domaloval obraz, totiž hlavu Markétinn, a byl jí spokojen.

"Nerozdělil jeStě dílo od předmětu. Docílil zvýšení všech Markétiných předností. Její krása rozkvetla, produševněla pod jeho štětcem. Její plet měla slabý lesk porcelánu, její bílá víčka ohraničovala oči, které jásaly a zoufaly, prosily a milovaly, oči smutné a věrné, pátrající v dálce po tom, kdo by toužil po jejich hlubokém oddání. Všechny marné slzy a vykřiknnté touhy soustřeďoval jejich vroucí pohled. Vše druhé, co zamlčely rty tak tiché a tak očekávající polibky, rty lehce semknuté a vzdorné, prozradily ty vše utápějící oči. Byla to láska, která nebyla ještě nikdy darována, láska smutné ženy, kterou již sklamala. Drobné kadeře kroužily se v praméncích nad bílým čelem pod závojem sepjatým dvěma snítkami vavřínu.

Všechny bílé city ležely na dně srdce jejího a Berger je pozvedl. Zdálo se mu stále, že neřekl všechno a ustal ve chvíli, kdy se počínal obávat, že práci přejemní. Odtrhl se od díla, kdy srdce mu řeklo: Nesmíš jíti dál, abys neproměnil tajemství — 141 — v střízlivost, abys nechtěl hvězdy prohlédnouti pří slunci.

Markéta byla unavena jako tanečnice po sólovém výstupu.

Berger k ní přistoupil, vzal obě její ráče do svých a políbil je.

„Děkuji vána,8 pravil vážně.

Usedl pak naproti ní, opřel čelo o dlaně a také odpočíval.

„Teď už brzo odjedete!" řekla mdle a bezezvučně Markéta.

„Ne, snad ještě nelu odpověděl neurčitě a vztýčil se.

„Jestli pak se v životě kdy ještě uvidíme?"

„Kdyby to bylo v mé*moci, zajisté!"

Pak dlouho mlčeli a hledéli oba do táhlé chodby platanů a naslouchali oba dunivému brčení vod, jež vlékly těžké kameny po drsném dně.

„Dnes bode pěkný západ slunce l" promluvil / po dlouhé chvíli Berger, jakoby přikrýval těmito l slovy rozevřenou knihu předešlé věty. L o Byla to chvíle největší duševní blízkosti. Mohli a \J ji zachytit a nemuseli. (f Byla to chvíle studu před vlastní slabostí, byla to hrůza před něčím, co nebylo v jejich moci, čeho se dospělou duší snažili zbaviti, co překonávali, ale neodstranili. Byl to smutek veškerého před druhým zahaleného, v takových chvílích v jedinou kapku zhuštěného a jasného jim života vlastního. Bylo to takové stínové kmitnutí druhou duší probuzených záhad. Byla to touha rozprostříti před druhým / všechna svoje minulá utrpení jako mapu válečných /.

— 142 — polí a okázati vSechny prohry a útěky, byla to víra, ale i úzkost před nepochopením drahého.

I kdyby ji byli nezachytili, věděli o ní oba, a třeba by se byla neprojevila, ona je jsoucností svou sblížila.

Bylo jim laskavo a úzko z blízkého rozchodu, a oba myslili jen na sebe, jakoby již nikoho jiného nebylo na světě.

Ale oni toto chvíli nenechali projíti.

Markéta přemítala o své úzkosti. Sotva že si však vysvětlila, že pochází ze strachu před rozloučením s jediným člověkem, který svědčil jejím názorům, po tom, kdy ji dnes i Helena odmítla, kdy slabá jako réva bez podpory klesala k zemi a jako svlačee se větrem otloukala o hroudy, vždy chtivá napjati se na pevnou cizí půda, po dni, kdy muž (který zřejmě pohrdal její malou, stálým bojem unavenou dušičkou) nkázal jí na Helenu, na tu jednoduchou, nekrásnou, maloměstsky šosáckou paní jako na vzorný příklad, byla otřesena a bála se ztratiti poslední kousek pevné půdy.

Berger, opíraje se pravou rukou o sedadlo a nakláněje hlavu k pravé straně, přimhuřoval oči.

Vyhýbaje se pak jejímu pohledu, pronesl: „Je mi tak teskno, pomyslím-li, že se s vámi rozejdu . . . Milostpaní, smím se váa něco otázat?"

„Smíte l" odpověděla Markéta odhodlaně.

„Řekněte mi tedy: Jste šťastna?"

„Šťastna?" odpověděla hořce a nnceně. „Yy tolik vidíte do mé duše, že se nemusíte ptát!"

„Ach, já věděl. . .a Sklonila hlavu níž a dívala se na své šaty, smutná jako mrak, který je hotov vyplakati své slzy.

— 143 — Pak BÍ zakryla tváře rukama.

„Vy jediný to cítíte ... i" řekla nejasně a pak zavzlykala hlasitěji: „čím jsem se provinila?"

On vstal s úmyslem přiblížiti se k ní, ale i ona jako uleknuta se vzpřímila, pokročila zpět a násilně se usmívajíc vysušila batistovým šátečkem oči, zachytávajíc slzy neskanulé s řas.

„Pojďme, vyjděme," promluvila, „mně je těžko!

Já sama nemoha říci proč a čím trpím. Myglím^jju.je.

patříai mezi bytosti, pro něž při hostině světa nebylcT uchystáno. Ale kdybych to reklapfed Jleienori, l>y^ mi, že jsem si tóno místa neuměli dobýt, n_ebo že jsem ho nezasloužila. Nebudu vám povídat svá muka. Tolikrát jsem již myslila, že mě někdo pochopí a polituje, ale vždy jsem vyšla na prázdno. A hlavně Helena, ta neví, jak se zmítám, jak jsem blízka nebezpečí. A nikdo! Všichni mě jen napomínají a odsuzují. A tak od mládí! Mně to připadá, že jsem byla jako míč, vždycky se mnou někdo hodil tam, kde jsem nemohla setrvat. Maminka mě vehnala do vdávání, jen aby se mne zbyla, a já přece za nic nemohu, všechno tak samo přišlo. A co jsem chtěla, jako ryba pod holou rukou mi proklouzlo!"

Prošli na konec parku, který končil na výběžku jezera, ale hlavní cesta jeho vinula se dál Inkami a byla porostlá travou. Nikdo po ní nechodil. Tam, kde přestávají pěstované záhony květin, kde necítí bohatí cizinci úzkostlivou snahu obce vyhověti jim, přestává pro ně i příroda.

Cesta ona vedla plochým, širokým lučním údolím.

— 144 — Stráně zvedaly se náhle kolem něho do strmé výše, ledovce klidně vypínaly svá bílá temena nad bujné šťávy jeho trav, nad celon ta kypící zeleň, plnou drahých květů pozdního léta ve všech odstínech fialové a zlaté barvy.

Vzdálené hory ukládaly po sobě závoje vzdušná, nakupením jejich barvily se modře jako obloha, a sněžné, bílé, zbloudilé mráčky toulaly se po těch stráních a nmdleně vláčely se po horách.

Jezero bylo zelené zrcadlením úbočí. V jeho obraze všechny keře v přímých čarách, seskupené kolem dřevěných plotů šplhajících po stráních, oživovaly se drobným pohybem šupinových vln.

Nejvyšší ledovec, jakoby byl umdlen od přílišného jasu, všechen se ukryl do pérových oblaků.

Na Inkách zelenala se stébla mladého rákosí na podkladě růžových metlic, bujných trsů vičenců a svízelů, macošek a jetele. Z nich vstávala neurčitá, mdle nasládlá vůně.

Rozpuky jako bílé báaě kalin světlaly se nade vším. A půda jakoby živá chvěla se jednotným tichým zpěvem cvrčků.

Berger s Markétou šli po cestě té mezi Inkami a rákosím, které se výší svou stávalo lesem.

„Já myslím, že jsem pochopil vaši bolesti" počal Berger, když ušli mlčky dlouhý kus cesty.

„Já sám se dnes raduji ze svého díla. Jsem šťasten.

[A rád bych, abyste byla i vy!"

„To je těžko l Pro vás znamená konec práce Iradost, pro mne smutek. Yiděla jsem, že aspoň někde přináším radosti8 „Vy jste se měla stát ženou malíře a ne hudebníka!"

— 145 — Markéta naivně, jakoby netuSila, že mluví nebezpečná slova, pronesla smutně: „Já to vím!"

„Kde jste se seznámila se svým mazem?"

„V Solnohrade, na ulici u nádraží. Myslil prý si: ,Ta holka má hezké oči i' a představil se nám.

Jeli jámě na léto do St. Gilgen a on se sestrou do Bamsavy. Přemlouval nás, abychom jely s nimi.

Maminka byla ochotna. ,Nejsoa-li zavazadla odeslána, pojedeme do Bamsavy!' řekla. A on prý, to mi potom po svatbě svěřil, pomyslil si: ,Nechf soudí osud. Nejsou-li zavazadla odeslána, má to být, jsou-li, nemá to býti* A nebyla odeslána. Tak se stalo, že to kufry rozhodly. Pátý den požádal o moji raku!

Po prázdninách jsme se vzali!"

Hnědé klasy rákosí klátily se na vysokých stéblech, jakoby se na nich komíhali rozčepejření ptáci a jakoby Šeptali ostrými, teninkými hlásky, vyplňujíce svým šeptem ticho v nastalém mlčení obou.

Berger slyšel tyto šumné tóny, upoutávaly jej a rušily, jakoby házely šedé sítě přes obrazy jeho představ. Bád by byl jim řekl, aby ztichly. Něco jej rozčilovalo, bouřilo a mátlo, jemu se zdálo, že rákosí, a domníval se, že by toho byl prost, kdyby umlklo. Ale vítr, který přelétal jako pták a zase mizel, předbíhaje daleko příštího druha, unikl, a rákosí se němě postavilo.

Y té chvíli poznal Berger, že mu překáží něco jiného, že radost a štěstí leží někde v dosahu jeho ruky a že jen to jej znepokojuje, že po něm dosud nesáhl.

Markéta nemyslila na přítomnost, ani na ostatní léta prožitá s mužem, cítila jen onen odpor k náLJBU8K: ZMftotanA Tlikna. JQ hodě, jež ovládla tehda Rogra, který před tím prošel celou Evropou, že dal zavazadlům rozhodnout, a že tak, zcela nahodile se oženil, ač by byl stejně bez ní mohl býti živ.

„Ano l" odpověděla zmateně. „Já nevím, jak to myslíte; nerozumím vám jasně, ale já bych chtěla vyváznout, chtěla se osvobodit, chtěla ještě užít života! Nejsem tak stará! A co mě vlastně v životě milého potkalo? Nic, opravdu ničí" „A není vyváznuti?" zeptal se sevřeným hrdlem.

„Nelze počíti znovu?" promluvil tiše Berger hlasem jako zohýbaným rozrušením.

Vzal tiše její roku do své a hřál ji jako malého ptáka na svém srdci a na svých rtech.

„Pojďte se mnou. Neodjedu bez vás. Odvezu vás do světa, do dálky a budu vás milovat jako svůj sen, jako své dílo. Bylo by mi tak smutno a nemožno bez vás. Markéto, smilujte se. čím je vám váš muž? Žije sám, ani neví, že vedle něho zhyne vaše krása a mne bude životem.

Mohli bychom jíti dál spolu. Všechno bych vám vynahradil. Byla byste mou inspirací! Vámi bych se stal velikým a stvořil nesmrtelná díla, vaSe krása by žila v nich!"

Markéta obrátila zvolna k Bergrovi svou tvář, tak váhavě a rozzářeně, jako vychází slunce.

„Ano, ale čeho je k tomu ftřeba?" pomyslila.

„Jak se odloučit, jak to oznámit?"

V rákosinách a lukách stály dřevěné chaty, senníky bez oken, nyní prázdné.

Stály porůznu, a staré břízy s rozpukanými, bílými, oprýskanými kmeny chvěly se svými stvrdlými, temnězelenými listy, a jeřabiny, rubíny zdejšího _J — 147 kraje, vykládaly svými ohnivými hrozny toto moře zeleni.

V rákosinách smutně ozývali se ptáci bariu — knihy, hory se halily, jakoby je vatou obkládal; barvy celého kraje, tak živé, lehké a proměnné zpívaly své dlouhé škály.

A oni bloudili po úzkých stezkách, jakoby se slovy svými byli osvobodili a všechno, co mluvili, bylo drobné a sypké jako písek.

Naslouchala slovům Bergrovým, jeho slibům, a ze všeho určitě vnímala jen slova o své kráse. Ale náhle šerá úzkost jako tlapy sevřela jí srdce.

„Co mi tu mluvíte vlastně? Zjednáváte si mne jenom jako model. Nepůjdu s vámi. Co bych si vy- ' měnila, nemilujete-li mne. Mně se chce lásky!" mlu- , vila váŠaivě, Ba vy na mne hledíte jako na předmět!" • „Ale, ne, Markéto, milostpaní, jak mne to soudíte!" mluvil s ní zároveň vzrušeně Berger. „Jáem váš, vezměte mne, miluj u vás a miloval jsem vás od prvého setkání. Musíte to vidět, musila jste to pozorovat. „Mně se tak těžko o tom mluví, ale mně není už života bez vás,8 mluvil a schvátil její hadí vysoké tělo, jakoby ji chtěl unést.

Bez dechu jako v těžké horečce zmítala se mu na hrudi. ; „Jsem tedy tvá, vezmi mne, odejděme, &t ani | stopy nezbude po minulém životě. Dej mi zapomenout. Miluj u tě, jako jsem nikdy nemilovala, tebe jediného .. ."

Rozešli se na počátku parku, rozloučivše se tak sladce a bezútěšně jako se loučí milenci. Její nitro, dříve nepokojné a z-nítané jako jezero, které 10* — 148 — se opiji obrazy a přece prosvítá až ke dán, se zakalilo, když osaměla.

Všechno, co jí napadalo v daši, chvělo se neurčitým pohybem stoupání a opojení do onoho napjetí smutného smíchu a radostného pláče, mezi nimiž nelze rozhodnout, aby se nezrušily jemně nakupené tóny v duši a nezalily ji svou propuklou bolestí.

Když přišla domů, našla byt otevřený a prázdný; ale nepodivila se tomu.

Usedla na první židli, která stála vedle umyvadla u dveří, a pátrala kolem, jakoby se ocitla v cizím příbytku.

Umyvadlo bylo postříkáno, a voda od mytí nevylita; kolébka, z níž asi služka zvedla Hedu, byla neustlána a vyložena plaidem s utrhanými třásněmi, ustlaná postýlka Mariannina byla uválena, promáčknuta a přes její lenoch visely odhozené domácí šaty její i Markétiny.

Na stole, na kávou promáčeném ubrousku, byly pohozeny okousané rohlíky a stála tu sklenice s upitou vodou. Podlaha poseta byla hračkami a rozsypanými klubky z košíčku na spravování punčoch.

Markétě bylo nevolno.

Zcela jako stroj vstala, počala uklízet, narovnala postele a donesla na verandu politý ubrousek.

Ale na verandě našla také vše převráceno, střevíčky Hediny na zemi odhozeny.

Nikdy, kromě chvíle, kdy očekávaly hosty, nebylo u nich jinak; ji to však nerušilo. Ale dnes, kdy vlastně nevěděla, jak a kudy se domů dostala, všemi těmi vysokými pojmy Bergrova nadšení pozvednuta do oblak, kontrast mezi ní a tímto bytem - 149 — ji bolel. Zdálo se jí, že přišla do příbytku někoho chudSího, ne? byla sama.

Když uklidila, viiěla na lesklém stole usazený prach.

Napsala tam prsten B., sedla si na pohovka a zadívala se na ně a proseděla tak dlouho.

Duše její po silných dojmech jakoby byla ohluchla.

Přišla služka s Hedou.

Markéta se ca ně podívala a zdálo se jí, že vidí svého muže.

Vzala holčička za ruku a ucítila teplo jejího s malého hebkého těla, políbila ji, ale v té chvíli po- V; znala, že mezi ní a dcerou je přehrada, že je za- S svěcena novému životu, a city, které ji k němu ( poutají, že jsou krásnější a hlavně nové, a poručila H podrážděně: ) .Odneste ji! Prosím vás, rychle!" a zamhou- / řila 'JS. ' XVI.

ÍRóger ovládán jedinou silnou myšlénkou na zničený talent Helenin, vyšel si do hor a silen, svěží, úmyslně oslabuje své síly stoupáním do nejvyšších strání, vrátil se k městečku po hlavní silnici, které, vystavěno na úpatí stráně, převyšovalo krajinu. Poznsl na cestách v Inkách procházející se svou ženu s Bergrem; vyhnul se jim a obešel celé jezero, takže když se šeřilo, došel k sadu, v němž stála Helenou najatá villa. Prošel kolem ní a vrátil se.

Vil l a stála němá, bez úsměvu dne, všechna pokryta jako lehce nastlaným kyprým divokým vínem — 150 — po široce rozložené střeše, zpola skrývajíc veranda.

Nejdelší, na koncích světlejší úponky spadaly nízko a kývaly se lehounce jako ráče bezbranné a odevzdané bytosti.

V keřích rudých měsíčků v rondean šustilo to tichým vánkem, který šeptal jako ze sna.

Ye ville ani nezasvítilo. Jen jakoby někdo vstávaje křeslo odstrčil, zaskřípalo tam na dřevěaé podlaze, na níž od procházek bylo naneseno píská.

Róger čekal. Stál pod balkonem. Napadlo mu, že snad se na něho skulinou někdo dívá. Smekl klobouk, aby dal na jevo, že vidí. Ale Helena se neobjevila.

Odvrátil se zahanben.

Snad to byla panská.

• Nemohl si vzpomenout, co chtěl říci. Nevěděl ani, proč sem přišel. Onen palčivý, jako plachta větry vzdonvaný a v dálku spěchající cit touhy, který by mu byl všechno napověděl, proměnil se v jiný, neurčitý a nahořklý.

Šel ke břehu.

V jasanové aleji zaskřípaly kroky, ale byly těžké.

Byl si jist, že to nejsou její kroky, ale byl rozechvěn a mohl se mýlit.

Počkal.

fyšel zahradník v zástěře, kývaje svým silným hořejším tělem.

Odvrátil se od něho a mdlý došel k loďce, v níž sem po obědě dovezl ženu. Řetěz zachrastil.

Odsunul loďku, vstoupil do ní a zabral lehce vesly.

Měsíc vznesl se již vysoko a stál přímo nad severním záhybem jezera, které přecházelo v rákosiny.

Dlouhá zlatá prouha přilétla rovně od jeho obrazu — 151 — až k loďce, po rtuťové vlnící se ploše dalekého zrcadla, zachvěla se jako zvlněná stnha, a když loďka se posunula v jiná místa, zmizela; a jezero proměnilo se ve zlaté pole, kde se kmitaly skvoucí sapiny, a počalo světélkovati tak, jakoby v něj napršelo zlatých hvězd, které se koupaly a potápěly ve spěšné a veselé hře.

Roger nenamáhaje se příliš (bez přání, rychle se vrátiti k domovu), pozoroval tuto hru a připomněl si, pohlížeje neodvratně do zlaté, po jezeře rozházené záře měsíce, že celé odpoledne formoval vše. co chtěl paní Benešové říci, aby ji přiměl k veřejné činnosti a zamrzel se, že se mu to nepodařilo.

Vzpomněl si na svou ženu, na to, jak ji viděl s Bergrem a cítil radost podobnou útěše upracované matky, která dá plačícímu dítěti hračku, aby je ztišila ; pak ví, že si alespoň na chvíli oddechne.

Po večeři ho Markéta uprosila, aby ji vozil po jezeře.

Vyhověl jí, ale jezdil tak, aby neviděl v měsíčném světle obrysy její postavy.

Markéta si však přála, aby obrátil.

„Chci vidět zářil" řekla. „Dnes je zvláštní, krásný večeři" Roger uposlechl, ale nedíval se do zlatého, po jezeře rozloženého pole šupin.

Viděl jasně před sebou obrysy jejího těla a hlavy.

„Jakou má malinkou, úzkou hlavni" myslil ne ustále a nemohl se odvrátiti od této myšlénky, dokavad ji viděl tak jasně na stříbrném pozadí měeíčna. ,Jato pták je, i její myšlénky jsou ptačí!"

— 152 — „Poslyš, co by se stalo s dětmi, kdybych umřela?" zeptala se ho na cestě k domova.

„Dal bych je do ústavo la „I Hedu?"

„Té by se snad njala má sestra, dokavad by neodrostla!"

„Tak by ti to nečinilo nesnází ?tt namítla trochu podrážděně Markéta.

„Prosím té, nezačínej!" odmítl jí Roger a již nepromluvil.

Když přišli domů, sedl na teraasu, stiskl hlavu ve skráních, boře prsty do svislých kadeří, na temeně již tak spěšně řidnoucích, a hleděl do tmy parku, který inkoustově se rozléval na protějším břehu a zcela pohltil villu obalenou v révu s dlouhými úponkovitými pruty, které visely jako ruce bezbranné a odevzdané bytosti.

Zdálo se mu, že něco v životě chtěl, a že jen jeho špatná paměť mu brání, aby vzpomenul co, ale jistě věděl, že toho nedosáhl.

Vzpomněl si na svůj věk, ulekl se smrti a zastudila jej její blízkost.

„Ne, nejsem ještě stařec!" řekl si, ale zima neodešla. „Do devadesáti možno ještě dlouho žít."

Přelétl lehce ve vzdálených tónech celou klaviaturu minulých let, dotkl se jí, aby příliš nezazvnčela, a co nejšetrněji vznesl se nad posledními tóny.

Ale právě tyto vystoupily silně a obklopily jej.

Žena i děti přišly mu na mysl jakt zlý sen.

„Proč je mi tolik, tolik hořko?" řekl polohlasitě, a vzpomněl, že tomu velikému nSco brání, aby bylo vykonáno. Vzpomněl na studentská léta, — 163 ~ kdy prošli s kamarádem Německo, od města k městn, od strýce k strýci, a přáli si vyniknouti nad všechny hudebníky světa a vytvořiti operu takovou, aby posluchači měli ilnsi, že umírají, a to, co se jim hudbou přibližuje, že je již nebe.

To věřil v mládí.

Pak prošel téměř celý věk.

Dnes, aby ušel vlastním výčitkám, namlouval si, že umění je vyčerpáno. O operu s ilnsí smrti se nepokusil yůbec.

Vstal, rozepjal paže, jakoby v ně chtěl sepjati všechnu záři měsíčné noci, a řekl si: „Svoboda, síla! Kdyby bylo možno ještě teď se osvobodit, po těchto zkušenostech, co bych ještě vykonal!"

A nemyslil dnes tím na operu, v níž by posluchači umírali a myslili, že se blíží nebe.

Byl by chtěl dnes těm, kteří stárnou, přiblížiti znova mladost a nový život s počínajícími silami.

XVII.

Markéta žila jako vyděšena. Nejostřejší protivy citů se střídaly v její duši jako světlo se stínem.

Měla záchvaty chorobné radosti i chorobného smutku.

Těšila se i bála, ale nic jí nebylo nejasného. Těšila se na to, až všechno řekne muži. Tím spadne s ní všechna tíha a ona bude volna. Vzpomínala na děti, jakoby byly někde v dálce za vodou.

Dva ány po oné neděli doprovázel ji Berger domů z plovárny a požádal ji tiše, aby přišla od— 154 — poledne sama do odlehlé části sadů, a$ a počátku příští veanice rozložených.

/ Když vycházela odpoledne z domova a věděla, že jejich schůzka poprvé není nahodilá, bylo jí nevolno.

Berger ji očekával na stezce, která vedla od kostelíčka strmě k sadfim. Seděl na lávce zcela stromovím ukryté.

Nevstal.

Díval se na ni laskavě jako na nové štěstí, jemuž jsme dosud neuvykli. Když došla až "k němu, nepromluvil, ale přitiskl obě její ruce ke rtům.

„Jak se máte? Stále na vás myslím. A dočkat se vás nemohu! Je mi teskno. Nejsem spokojen se svou prací. Cítím vytrvalou bolest, neboť mi v srdci neubylo touhy. Zdálo se mi, že nemohu dát víc. Ach, kdybyste věděla, jaká bolest je umění!"

Poprosil ji, aby sedla.

Poslechla, ale posadila se na opačný konec lávky.

Vztáhl k ní ruku.

Podala mu ji a ohlédla se.

„Mám strach l" řekla.

„Proč? Vaši známí vědí, že jsem vás maloval!"

„Ale obraz je hotov!"

„To nikdo neví!"

„Těším se tolik z něho!"

„Těšíte se. Jsem rád! Náš velký malíř jeden, který prošel tolika bolestmi odmítání, pravil: ,0dkazování na posmrtné porozumění není žádnou náhradou za živý tep příbuzných srdcí za teplé slovo, jehož je umělci tolik třeba. Až doposud toužil jsem po něm marn$!'" — 155 — Markéta dotýkajíc se ho svým opojeným pohledem vydechla místo odpovědi.

„Vy máte tolik zájmu pro mé dílo a mně je tak laskavo s vámi jako se sestrou i jako s milenkou, která jako boží myšlénka sestupuje s výše v nížiny mého tvoření a odnáší mne do své vznešené vlasti."

Prosil ji pohybem raky a očima, které přitahovaly, aby usedla blíž.

„Žiju nyní z vašeho slibu. Vím, že mne nesklamete. Mám takovou stálou bolest v srdci. Kdykoliv se přede mnou objevíte, vím že ji zahojíte laskavýma rukama. Vy máte touhy tak sourodé s mými. Budeme žít ve věčném mládí. Smrt a stáří nesmí pro nás znamenat bolest, poněvadž krása je věčná, a my, kteří ji vnímáme, jsme jako stromy kolem její cesty, které posypala svými květy. U vál dlouho postála a tolik vás obdarovala! A nade mnou má moc jenom opravdová krása!"

„Věčné mládí...B přebrala z jeho slov Markéta.

„Rozumím vám ... Odjedeme, na místě nesetrváme!

Budu tak šťastna l" „Ukážu vám všechno, co mne rozechvělo., Louvre, Venuši Miloskon, Florencii, Řím. Chci vás uviděti pod jiným sluncem, dalek všeho, co mne ve vlasti tísní, toho zápasu práce a touhy, která je pokopána a neviděna, zápasu, v němž vítězí ti, kteří obchází od dveří ku dveřím a uprošují si přátelství, které je vynáší ... A to platí, a to je dnešek ..."

Berger mluvil, jakoby slova tavil v ohni. Markéta ho poslouchala, ale nepokoj byl stále silnější.

„Nechápu vás l Proč se chvějete?" opakoval Berger, obraceje k ní své pozorné oči, a lehce v přestávkách dotýkal se rty její ruky. Jeho oči ge — 156 — smály štěstím a láskou, ale trpké rysy kolem jeho rtfl se nevyhladily; tvář nabývala zvláštní krásy a něhy.

Tato tvář, ta cizí krásná tvář znamenala pro ni něco nového. Pochopila, že on žil svůj zvláštní jí nepovědomý život, že o n je také bytost živá, která sama žádá lásky a odměny za své nadšení, která má své stejně silné nesplněné tonby.

Tento den nerovnal se štěstím ani z daleka neděli.

Jako na keři, s něhož obrali rozkvetlé růže, zbyla jen zeleň s několika poupaty, o nichž lze těžko říci, rozvijon-li se vůbec.

Když si vzpomněli na domov, počalo se šeřit, a než došli počátku nábřeží, náhle spadlý večer v horách přiklopil údolí svou jasnou tmou.

Nyní, kdy si neviděli tak jasně do tváře, změnila se i jejich nálada. On mluvil směleji, a ona se odevzdávala silnější moci.

Měsíc, který vyšel ještě před západem slunce, prokmital mezi stromy, jakoby byl položen na větvích olší.

Mezi hustými, tenkými kmeny mladičkého háje lesklo se rtuťově jezero. Obraz měsíce se v něm rozlamoval v zlaté střepy.

Na břehu, který vybíhal v nehlnboký poloostrov, stály dva krásné, homolovité smrky.

Jejich pratláelně od středu napjaté větve visely, jakoby byly "ověšeny temnými draperiemi.

Tu se Berger zastavil a pohlížeje při záři měsíce do světlé Markétiny tváře s ohromnýma kovovýma očima, políbil ji na rty.

— 157 — Markéta se ani nepohnula.

Bylo jí tak, jakoby ji byla políbila Helena, nebo kdokoliv čistý a milý, ale ne zvláště milý.

Za nim* se něco pohnulo.

Přecházeli to milenci, mladí služební snad.

„Viděl nás někdo?" pravila nleknnta Markéta.

Ale Berger neslyšel.

Líbal ji nenasytně a hleděl na ni zblízka, náruživě a radostně, jakoby byl našel nový krásný rys její tváře.

Odstrčila jej zvolna.

„Pojďme, co děláme?K promluvila přemáhajíc rozčilení.

Nábřeží nemělo konce.

Cítila, že je pozdě a že se zdržela. Rozeběhla se.

„S Bohem!" zavolala. Ustrašena dolétla k městečka. Bála se, aby ji nikdo nepotkal, kdo ji zná, aby nepotkal pak i Bergra. Všechno to rostlo v její dnši v příšery. Vzpomněla si, že se nedomluvili, jak to sdělí muži.

„Dopíšu mu, ale takhle se s ním již nesejdn!"

nmiňovala si, ale vina a lež ji pálily v prsou, v hrdle, v očích i na jazyku. Šťastný, proměněný život, jaký si slibovala, jen jako tenká pronha světla téměř zavřenými dveřmi padal do temné síně její úzkosti.

Přišla domů udýchána.

Heda již spala.

Všichni byli po večeři.

Nikdo se jí nezeptal, kde byla. A to, co nazývala vinou a lží, a co ji dusilo P pálilo, povolilo.

Řekla si: W/ „Jaké pak svědomí? Byl to jen strach!8 y Myslila pak klidněji na Bergra a nemohla po-' — 158 — chopit, proč jí nepřichází sám na mysl, proč mcsí jeho slova i jeho tvář úmyslné vyvolávat; nemohla pochopit, proč, když jej miluje a čeká od něho osvobození, se nezachvěla pod jeho polibky?

Ale to, co v představy volat nemusela, byly jeho sliby o příštích dílech, byla její víra ve vlastní věčnost v nich^ které její neskončená bJJOJt "(ne^ sčhopnSp aby™ vytvořila náboženství vlastní, a příliš roztříštěná, aby přijala kterékoliv hotové) potřebovala.

Chtěla žít po svém životě.

Vědomí krásy, od mládí před ni živené, zaujalo v mysli její místo nepletého býlí, které vše, co tam ušlechtilého stydlivě vyrůstalo, zahubilo.

XVIII.

Helena viděla Markéta v neděli v sadě s Bergrem, když se procházela před večerem s Lili a pomyslila si: „Je dobře, že již hade obraz hotovi" Večer, když děti spaly, seděla na verandě. Dokavad bylo šero, četla v knize, kterou nechala položenou na okraji římsy.

Přemítala a vzpomínala.

Zaslechla šumění v sadě.

Pozdvihla hlavu. Na její knize seděl veliký černý motýl; ulekla se a vstala.

Bylo to ve chvíli, kdy prošel Roger sadem. Zahlédla jej a vešla tiše do pokoje, aby zavolala panskou, protože se motýlů k nepřemožení bála.

„Jděte pro mou knihu," řekla jí.

^ Bylo jí úzko. Pátrala proč.

— 159 — Nepřipadla na příčina, ale vzpomněla si na to, co jí prolétlo hlavou, když uviděla Rógra.

„Ubohé děti!" byla ta slova. Viděla rodiče neustále bez nich.

Poslala si pro ně, pro Marianna i Heda hned z jitra drahého dne, a oni jí je poslali s radostí, jakoby se byla vypůjčila dva nejméně nutné předměty jejich domácnosti.

„Byla jsem ráda l" pravila odpoledne Markéta.

„Děvče pere, a kdo má dát na Hedo pozor?"

A Heda, ubohá, s křivýma očkama i nožkama, jež byla zvyklá jedině na svou chůva, která jí zaslepovala i rodiče, vykřičela se, pak ztichla, usnula a když se probudila, pátrala očima udiveně po všem.

Přilnula pak k Heléne, která ji tišila a konej šil a, úžeji než k matce.

S Mariannou Helena četla v knize, ale Marianna překládajíc hlavu s raky na roka, smála se rozpačitým smíchem, jímž chtěla zakrýti svou neschopnost, neposlouchala, a když ji Helena napomenula, vzdorovala, do knihy ani nepohlédla a na konec řekla, kdyby byla věděla, že se sem jde učit, že by byla nepřišla, protože jsou prázdniny, a o prázdninách si každý musí oddechnout.

Helena užasla. Nevěděla, co má říci. Ošklivý neznámý pocit se jí zmocnil, ale přemohla jej. Chtěla říci něco přísného, ale neřekla. Propustila Marianou/' v klidu, ale pevně si předsevzala, že se pokusí o ná-J / pravá v rozbité rodině. i< Mluvila pravda, když odpovídala v neděli Markétě. U ní šla delikátnost daleko před upřímností, a proto se tak těžko odhodlávala promluvit.

v — 160 — Y úterý před večerem, téhož dne, kdy Markéta se sešla a Bergrem, poslala jí děti zpět, a když se panská, která je tam vedla, vrátila, přinesla jí lístek od Rógra, v němž ji prosil, aby zpívala opět příští neděli v chrámu, a oznamoval na středa příjezd paní Steinicové.

Helena odpověděly že zpívat již nebude. Napsala mu své důvody. Již to, že by smazala onen první dojem svůj, nutilo ji, aby odřekla. A pak se vůbec chtěla zříci všeho, co by jí přinášelo neužitečný rozpor vlastní bytosti.

A aby se potrestala za všechny nepěkné city, aby ukázala sobě jejich malichernost, poznamenala, že paní Steinicovou přijde uvítat, a učinila tak.

Byla tomu ráda, že Steinieová přijela, a čekala se svým vniknutím do cizí rodiny ještě do toho dne, kdy uvidí Markétu pod tímto neznáným vlivem a přesvědčí se, čím bude možno nejurčitěji na ni působit.

XIX.

Steinieová tedy přijela. Helena byla přítomna jejímu uvítání na nádraží. Z jejích prvých slov, z jejího vystoupení, z celého jejího vysokého zjevu vanula s příliš určitě vyslovenou krásou jistota chování a pevné nerozpačité vědomí, že ví v každé příští chvíli, co udělá, jak se v každém případě zachová. Jistota ta byla vyslovena i v pružném určitém kroku (jakým přešla peron i révami ověšený východ • z něho ke kočáru), ono vědomí, jímž se vyznačují jen dámy velikého světa, nebo světové, po velkých — 161 — y divadlech vystupující herečky, zkrátka ženy, jimž bylo maoho žíti s lidmi, ale zůstati uprostřed nich všech svými a nes míšenými.

Pro první chvíli nemohla Helena poznati než tuto vlastnost a uviděti její zvláštní krásu z druhu těch, o nichž se nikdo nepře, a která není věci vkusu a záliby jednotlivých osob, ale kterou si všichni rázem uvědomí.

Markéta se před jejím příjezdem slabě chvěla a v její přítomnosti chovala se jakoby byla šest- l náctiletá dívka a ocitla se poprvé ve společnosti, i čekala, až Steinicová promluví, vyčítajíc okamžitě, / kdy chce počít, a chovala se tak, jakoby chtěla s utišit háj, když počíná slavík zpívat. \ Roger byl padrážděn, k Steiaicová sa choval J s chladnou zdvořilostí, a významně hovořil s Ha- / lenon, jakoby pro ni neviděl ostatní svět.

Steinicová se usmívala klidně a tiše, jako mraky nezastřené slunce.

Když jí Markéta představila Bargra, pravila svěže: „Ach, já znám vaše obrazy. Viděla jsem na loňské výstavě vaše arabské ženy. Je to veliké v barvě. Jsem ráda, že vás poznávám."

Berger se zachvěl a promluvil udýchaně: „Ano, máte pravda. Je to jen barva. A já chci tak nekonečně víc ..."

Nedomluvil, protiže mu slova zhořkla v srdci.

Pohlédl na Markétu, jakoby ji prosil, aby se smilovala Odpověděla má pohledem neklidným jako břez-P nová obloha.

Společnost se smíchala.

Pocítil bolest a nemluvil.

UBUSEi ZamoUní Tlikaa. 11 —Í62 — ROger nabídl Heleně rámě a ona je, tázavě k němu vzhlížejíc, přijala. Přinutil ji tak, aby předešli na okamžik ženu a Steinicovon. Smál se až afektovaně a skláněl se k Heleně jako její nadšený ctitel. Poznala, že neví, co mluví, a že pronáší za každou cenu mnoho hlasitých slov, a nechápala toho.

Y městečku, když se rozcházeli, s jakousi pompou v pohybu jí políbil ruku a jaksi schladlý, chvěje se slabě, obrátil se k Steiiiicové.

„Jaká je to dokonalá krása," pravil Berger o Steinicové, a vědomí, že jej zná jako umělce, hřálo ho jako silné právě požité víno.

„Ano, ledová krása, možno říci l Nikdo na světě neměl u ní štěstí. Každého odbude!" odpověděla Markéta; předstírala náhle, že se musí podívat k dětem, požádala manžela, aby doprovodil Steinicovou a sama odešla s Bergrem.

Rčger osaměl se Steinicovou. Všechna jeho jzáěť^ kterou choval k této ženě, ho zachvátila.. í. Nesnažil se vymýšlet věty, kterých necítil. Mlčel zarytě. Věděl, ie by prvým slovem zakypělo všechno jeho rozechvění.

Steinicová to cítila, ale usmívala se.

f „Proč sem jezdíte ?tf řekl jí konečně vydrážděně.

I „Jakou z toho máte radost, rozechvívati mne a připravovati o klid! Nikam před vámi nelze utéci lu „Ale, milý příteli," zvolala Steinicová hlasem sladkým jako zralé hrozny, „což vím, že vásfrozechvívám? Takové staré účty l A pak, vždyť jedu k vaší ženě. Nepíše mi právě nejutěšenější listy!"

„Vy vité, jak mne rozechví váté': nenávidím vás !u pravil spěšně, rozezleně BOger.

— 163 — „Děkuji," usmála se Steinicová a odloučila se, neboť došli až k hotelu. „A večer na shledanou l" Vzpomněl si náhle, když zmisela, na břeh mořský, a viděl sebe dítětem. Vyhloubil si na pobřeží studni v bílém písku, nadělal stružek, upracoval podle plánu celé příkopy. A náhle dlouhá rozplesklá vlna přiletěla, zalila všechno, a když odšuměla, bylo po všem. Zarovnala písek, jakoby nikdy nebyl býval tknut.

„A tak je to ve všem. Člověk staví, staví, a vždycky tam, kam může doletět vlna a všechno spláchnout a ne jednou, ne dvakrát, ale stále, po celý život."

Steinicová přišla večer do restaurantu, když již byla celá společnost pohromadě, v stříbřitě šedém procházkovém kostýmu princesse, s lehce od ramen svislými, nažloutlými bruselskými krajkami, v rudém kloboučku, který přiléhal k jejím vlasům a vrhal jí do tváře horoucí hebký stín, tak jemný, jaký může vzniknout jen na hedvábných plochách od slunce od kloněuých květů. Vstoupila do salonu mnohem dr nějšími, jako laskavými kroky. Její úsměv, který pronikal září z přivřených očí a ne rysem, ale sotva znatelným stínem přelétal kolem jejích temně růžových rtů, její klidná, volně nesená ramena, její pružný pás, celý její jižní jitřní zjev, hlavně pak oči, když je rozevřela v plném, nevystihlém smutku sladké tmy, aniž proměnila úsměv, na líci, byly příčinou, že Helena pochopila, proč tato žena vzbuzovala touhu nasytiti se nějak dotyky nebo polibky její krásy.

Dovedla udržovati všechny kolem v určité vzdálenosti a již zjevem svým, dětsky hebkou a duší prozářenou, přemáhaným smutkem a vydobytým úsmě11* — 164 — vem zkvetlon tváří masela ovládnouti i bez vlastní vůle Markéta, která se chvěla vedle ní, aniž sama chápala proč.

Z krátké rozmluvy zůstavila i v Heleaě dojem laskavé tonby, býti jí na blízka a vídati ji.

Jjejí způsob přemítání byl jí nový.

Ale dojem, jaký na ni hned v~prvých těchto setkáních učinila, smazával obraz, jak jej vykreslila Markéta.

Představovala si ji hubenou, zahořklou mnžatku, s ostrými pohyby a příkrým vystopováním, žena, která odevzdává celému světu své vědomosti, jako profesor mineralogie při přednášce kameny k prohlédnutí, že jimi, oněmi vědomostmi jako nemyslivý polovzdělanec se okamžitě tak vyzdobí, jako slepice pávím peřím, a že druzí stanou se pouhými chudáky, které neustále pokořuje.

Její grácie, její oblé klidné tvary, její tlumený způsob řeči a zvláštní ráz odpovědi na přímou otázku, kdy nechtěla přisvědčit ani odepřít a odpověděla úsměvem, to, co činilo dojem mládí a nedbalého půvabu, podmanilo i Helenu.

' Jen jedno jí vadilo v tom, co chtěla počíti, { v tom, co od ní očekávala.

Domnívala se, že Steinicová není z téjh lidí, kteří by se rychle seznamovali, naopak, že je z těch žen, které sotva se objeví, již jakoby toho litovaly, ztrá/ cejí se v mlhavé závoje, zastírajíce vlastní podstatu i BVOQ, že je z těch žen, pro něž nachází okolí sterý l výklad, ale nikdy ne správný a pravý.

' Její zvláStní způsob odpovědi byl jeden z těch padacích mostů, které vyzdvihovala, kdykoliv se k nim kdo blížil.

165 Roger mlavil o Helenině zpěvu a vynášel její nadání.

„Nechtěla jste se tomu věnovat?" ptala se Steinicová.

„Ne," odpověděla svěže Helena, „pro dobro a užitečně žít je větší umění než krásně zpívat. A co bych měla ze světa? Dnes by mě nějakou náhodou vynesli, zítra bych pro nějaký klep sletěla k zemí.

Bylo by mi jako vaše-mu Enspieglovi !a .Výborně," zvolala Steinicová a citovala: fU'„ó, smrtelníkův, přízeň vrtkavá, po níž toužíme víc než po Boha, kdo v povětří vašich úsměvů staví svou čáku, elavci podoben, jenž opilý na stěžni ývnutím sklesává v jícen hloubky vraždivé."

„To je Shakespeare?" zeptala se Helena.

„Ano!" přisvědčila Steinicová.

Roger na ni pohlédl úkosem zešedlýma, zmenšenýma očima.

„I měl ten starý pán pravdu i" zasmál se nahořkle Berger. „Tak dlouho se o člověka starají a tak dlouho ho soustruhnjou, až z něj nic nezbude.

Dupají člověka po srdci jako po starém košíku, po kterém se nikdo neohlíží, když chrupe. Jeden řekne: Až si odvykne to a to, druhý to a ono. A kdyby si tak pomalu odvykal, odvykl by si člověk na konec vůbec malovat nebo psát. A pak by zase řekli: „Zašel, zašel na chudobu myšlénky a tvaru, ve třiceti letech talent došel k svému zmarni" í \l — 166 — Ach Goya na ně!"

„Milujete Goyu?" otázala se živě Steinicová, a hovor přešel na školy a směry v malířství, na jejich lásky zvlášť.

Objevilo se, že se líbilo Bergrovi totéž co Sťeinicové. Shodovali se na zamilovaných dílech v Lonvra a Schackově galerii. Zapomněli, že ostatní společnost se neúčastní. „Jsem rád, že jsme se dohovořili. Jsem šťasten ve společnosti, Kde se alespoň jednou za večer řekne slovo ,Velazquez'.a Markéta seděla, hlava opřena o zeď, a očima horečně se lesknoucíma hleděla na všechny jakoby ji někdo okrádal a ona byla němá a strnulá, takže nemohla ani vykřiknout, ani torna zabránit.

„Jaká je to líbezná bytosti" řekla potichu Helena R5gro?i. „Jako slunce. Samý zlatý paprslek."

„Neříkejte to, neříkejte to l" odpověděl podrážděně Róger. „Ztratil bych důvěra k vašemu úandka. Nenávidím ji ze vší síly své. Jako největšího nepřítele. Slánce! Neměla jste je chuť někdy udeřit pěstí do tváře, že se směje, když byste plakala!"

Markéta se usmála strnulým bezvědomým úsměvem a zeptala se: „Koho?"

„Eh Faasta, za to, že zapsal duši čerta!" odpověděl jí muž.

„Tak, Fausta!" protáhla Markéta a jakoby jí zvuk těchto slov byl způsobil bolest, poprosila, aby šli domů.

Její podušky byly ráno vlhké od slz.

— 167 — XX.

„Kterak a ní pohovořím o Rógrových?" myslila stále Helena obávajíc se nepřiatupnosti Steinicové. Ona zná lépe jejich vztahy, jejich minulý život. Mohla by mi i říci, je-li vždycky tak nepokojná a dobře-li se jim při tom žije, nebo je-li tu opravdu nové nebezpečí. Poznávala z toho, co jí o sobě Róger namluvil, že se tak málo zná, jak málo jen člověk může znát sama sebe.

Ale ona vášeň reformy, která zachvacuje mnohé bytosti jako nevyléčitelná choroba, ona nemoc proti níž není léku ani v nejhrubším odmítnutí, nemoc opravovat srdce lidská jako hodiny, které se předběhly nebo opozdily a nařizovat^ je podle svých, opravovat krásu světa, měnit ~táJěm3Í;vP v these jako brilant v uhlík, tato nemoc bvla i chorobou Heleninon.

Stále se ji chtělo řešit a předurčovat. Měla v srdcF hlubokou víru všech reformátorů, že by její slabé ruce udržely hvězdu, k'erá se řítí a navrací v žár slánce, aby její život prodloužila. Nebyla ochotna uvěřiti ani smrti. I před tou myslila, že se ubrání, poněvadž jí dosud nikdy nespatřila z blízka.

Steinicová však náhle, aniž se toho byla Helena nadálá, přijela po člunu k parku a překvapila Helena procházející se po obědě s dětmi v aleji javorů.

Nebyla to ona milá bytost ze včerejší schůzky, byla to zase dáma velkého světa, jak ji spatřila poprvé.

Teprve když došla k ní, rozzářily se její jako černý motýl slabě lesklé, sametové oči, jakoby vyšla — 168 — ' z klenby přemítání na volnou prostora; zkoumavě a laskavě, nesbýbajíc se pohlédla na děti a řekla Heleně se stejným úsměvem: „Přepadám vás! Máte volnou cbvíli? Ráda bych B vámi pohovořila!"

„ó, ano, myslila jsem na vás l" odpověděla ochotně Helena.

„Ale necbci Jen chvíli; na odpoledne si vás vyprošuji! Můžete-li to tak zařídit, vyjdeme do kraje!"

Bylo po nedávných deštích a nejiato. Mraky se sháněly po nebi.

Vzduch byl slabě prochladlý a voněl jako mladé ořeší.

Posekané trávníky jako staré samety položily stráně hebkon zelení.

Steinicová a Helena vyšly po silnici nad břeh jezera kolem malých chat, jež majetníci proměnili v hostince.

Y hlubokém stíná hory a stolů, postavených před domkj^a potažených červenými ubrusy, seděli ojedinělí tnristé.

Dvéře do malé kapličky byly pootevřeny. Dvě pokřivené lavičky stály před starým oltářem s točenými sloupky a svatým tak nachýleným, jakoby se díval do hrobu. Na zemi klečela žebrácká s vačnatou šíjí a kloboukem z lesklé slámy na hlavě.

Steinicová, svěží, v hedvábných šatech nachýlila se trochu a pohlédla dovnitř.

„Markéta neví, že jste mne vyhledala? Bádá bjch s vámi mluvila o ní. Dovolíte?" pravila Helena.

„Ó ano! Prohlédla jste asi její manželství? Na něm se sotva co dá měnit. Neměla se za R5gra provdával alespoň tak poplašeně ne!"

169 „Ale manželství tu je. Zavolala si mne sem, abych ji vysvobodila. A já bych ze srdce ráda!"

„Vy ji máte také vysvobodit? Podejte mi raku.

Tedy tam připadl stejný úko), který já ovšem ne-_ provedu!" """" *~"Zasmála se živě.

„Vám je nějak veselo!"

,. „Narodila jsem se na květnou neděli!"

/ „Proč se nechcete starat o Markétu?"

/ ,Slcnce se taky nestará. Jen si tak hřeje a svítí samo pro sebe! Vyjde si kdy chce a zajde taky kdy chce!"

.„Jek vy pojímáte lehce život!"

f""' „Našla jsem ve smrti vysvětlení života!"

„ ffdo vám nmfet?*- - - ————"•—""^ „Všichni! A poněvadž smrt si nedá vzít svůj výraz zkázy a hrůzy, nemáme dávat životu výraz smrti a brát mu teplo a sílu radosti! Život je divadlo krásy. Proč odcházet od jeho ozářeného jeviště a toulat se po nemocnicích!" m: „Tak si myslím," povídala Helena zamyšleně, „že o mnoho miloval, nemůže tak lehce žít. Láska má tolik těžkých povinností!"

„Patrně jsem tedy nemilovala."

„Nemilovala jste svého muže?"

„Můj muž byl šílený stařec! Žila jsem s ním doma, na severu, na břehu moře. Chodil celé dny po zahradě i v dešti na podzim, s dlouhými rozvlátými bílými vlasy a říkal si matematické formnlky. Byl to veliký vědec, dokavad byla jeho duše jasná. Ale pak když zešílel, chtěl stále objevit a matematicky ukázat cesto ku štěstí. ,To se dá určitě vynalézt sférickou trigonometrií!' tvrdil a psal v písku na břehu, 170 — hluboko pod naší villou. A jednou v listopadu, když vlny volaly, odešel, vyběhl nestřežen, a nesešel dolft k moři po pěšince, ale přelezl nejspíše zábradlí, sletěl s vysoké skály a zůstal ležet mrtev tam, kde den před tím kreslil do pískn své klikyháky k cestě na hvězda štěstí!"

„Jaký to na vás nčinilo dojem?"

„Na mne to působilo ohromnou reakcí. Zamilovala jsem si život l Řekla jsem si jinak než vy včera: Žít krásně a harmonicky je větší umění než plakat."

„Nikoho jiného jste nemilovala?"

„Myslím, že jsem měla v životě jedinou lásku / mládí," usmívala se Steinicová, „ale byla jsem ne; smírně nešťastna. Můj milenec byl o tolik starší!

í Umřel o kolik set let dřív, než já jsem se narodila l" jjjll* raKoho jste to milovala?"

SUT., s „Prince Hamleta dánského! Nikdy jsem pro nikoho ^necítila větší vášeň. Ale těžko zbourat staletí a budit mrtvé reky!"

„Vy stále žertujete. Nevím, jestli to, co mi tu povídáte, jsou zajímavé výmysly anebo podivná pravda?"

„Ale, ovšem že pravda. Vidím, jste vážná paní, život berete doopravdy, nač bych vás klamala? Ostatně nikdo mi nevěří, proč byste mi měla věřit vy!"

„Ano, nemohu se do toho vpravit. Žila jsem jiný život. Všemu jsem se snažila podřídit, všechno urovnat, polepšit, o každého se postarat."

„Ano, vy tedy víte, co je to být všem kmotrou, tetou, příbuznou! Vám je celý svět jako malá ves.

— 171 — Tam si vypůjčí od Tas bochník chleba, jinde půjčíte i sůl nebo sirky, děti celé vsi jsou vaše děti, a tak dále, jak to v úzkém laskavém životě bývá. Zprávy, které se rozšiřují o vás, jsou vice méně správný!

Že ano ? To je velmi blažený způsob života! Ale znáte ten prvý pocit, přijdete-li sama do naprosté ciziny, do ciziny, kde nemluví vaší řečí, kde neplatí peníze, za něž jste chtěla něco koupit, ano, víte ten prvý den, i ty další trapné dny, kdy ti, kdož jdou kolem, se ohlížejí a šeptají o vašem kroji! A přeistavte si. jaký musí být takový celý život! Velmi zábavný, že?"

Steinicová se usmála smíchem, v němž přinutila k úsměvu i svoje oči, temné jako ztichlá tma. nalitá v hlubokých roklích.

„Víte, stanou se takové případ;: Žádáte ve své řeči, aby vám přinesli básně, a obdržíte dojista punčochy. Chci vám učinit vše srozumitelným, proto tak přestřeluju."

Ustávala v řeči, jakoby hledala nejprostší výrazy a jakoby odpočívala.

„Moje historie je prapodivná motanice všech historií, ale čím ji pravdivěji vykládám, tím méně mně kdo věří. Tak jakoby byla napsána v neznámé řeči, a překládána podle slovníků a ne srdcem, přeložili někteří do slova a zapomněli na onen teskně nesený rytmus originálu; jiní ji přeložili volně a přidali, eo právě měli ve vlastní duši v zásobě: závist, zlobu, lež nebo romantická barevná osvětlení!

; Ale nejenom řeči, ale i přízvuku hlásá nikdo neporozuměl, když jsem mluvila. Nestává se to jen mně.

: h Stává se to všem těm nedobrým duším, které | l, nejsou kmotry celé vesnici la - 172 — Usmála se při slově „nedobrým" a položila přízvuk na toto slovo.

„Člověkem dobrým v tomto případě je ten, kdo dovede udržeti rovnováho mezi sebou a světem, kdo obětuje to, oč byl vyšší, a setrvá bez touhy, kdo se staví pod staré pravidlo. Ale já nejsem z těch, opravdu nejsem v těch. Mě vzniknutí sporného poměru kesvětuniu3elo bu(f~ jsm se a zůstala jsem osamocena svou vůlí a silou, neboť to byl můj cíl. Já nehledám cestu ku štěstí a tou myšlénkou nezahynu, já ho nečekám, já je nechci a nedovedu dát. Mujjžiyot je výzkpmnálí cesta._Tsk jsem jej pojala a tak jej provádím. O .""""T dětství, ano, hledala jsem štěstí a~"našla je.

A všii k ono jako všechno pozemské končí, má jitro i večer. Já proto nedopíjím vína až do dna, já jen ochutnávám, a ne prázdnou, ale plnou sklenici odtrhuji ode rtů! Já pochopila, že tu nejsme víc, než úsměv nebo slzy věčnosti, struny na lyře, píšťaly ve varhanách."

„To lze všechno provádět v mladosti a co pak ?

Pak je po harmonii a po kráse l" ( „Ach, má milá, já mám tichý domov nad břehem moře, pak přestanu hrát šachy se světem a zúčtuji to sama se sebou l" „A. není to nevážné povrchní pojímání života?

Není to taková Šalamounská .Marnost nad marnost', když už užil všeho, čeho se užít dalo?"

„Tedy dobře, přečtu vám, co jsem si psala jako děti v neděli odpoledne ,z pilnosti1. To je rozhraní mého poznání!"

„Vy jste z těch, které přemýšlejí, a byt bych i zpola zůstala vám temná, je lépe tak, než zcela — 173 — ve tmě. Poznávati je zajímavé, a kdo ví, máfce-li již takovou květina ve svém herbáři. Mé všechno zajímá, co je nové a co popr/ó vytáhli ze daa moří, a myslím, že i jiné zajímá. Saai je to sobectví, ale ta vám připomínám, že med člověkem, který ze sobectví nevyšel a který se po soucitem promarněné cestě k němu vrátil, je veliký rozdíl!"

Helena očekávala opravdu, co přijde.

Usmívala se uvnitř, možno-li tak říci.

Kráčely po cestě pád strání, kde mezi lesíky a kro dm na zahrazených pastvinách ozývaly se jednotvárně nahluchlé, plechové zvony na šíjích pasoucího se dobytka.

Minula je horská pošta s plátěnou střechou.

Y ní po nerozjeté silnici nadskakoval jediný židovský cestující. Údolí za jezerem se rozevíralo, Jeho pláň byla rozdělena také podle majetku ploty, které obepínaly rozkvetlá luka bledými, pozdními květy na hluboce zelené trávě rozházených parnasií a kopretin. Široké, nezkosené a nespasené cesty, plné svěží husté trávy, protáhly se mezi nimi.

Kolem nich dotýkajíce se plotu nesly se vesele koruny jeřabin se svými matně zelenými listy a hrozny korala.

Našly starou lavičku a usedly.

Steiuicová vyňala ze svého lehkého sáčku z indického hedvábí zápisník, vázaný v kůži, s listy, jež byly nshystány k libovolnému oddělení, a naklánějíc hlavu nad ním, vyhledala určitou stránku; počala se usmívat a připravovat ku čtení, ale sotva několik řádek očima přelétla, zakývala hlavou: „Ne," řelda, ,vy musíte číst sama, potichu. Tu je moje pohádka. Ale čtěte zvolna: znáte to, když — 174 — nalévají voda do hlubokých studní, aby změřili jejich hloubku, že Čekají, až dopadne?"

Helena vzala sešit a počala číst.

„Mjlnieme cestu tisíckrát víc než cíl; cíl, onen smutný černý terč, který nalézáme ve tmě uhaslý při našem příchodu, jako byl dřív rozzářen ve chvíli našeho nadšení, v prvních dnech roztoužené pouti.

Navracíme se, ale na setmělých vodách našeho zklamání kolébají se sněhem vykvetlé lekníny nových žádostí, vzdalují se našim rozechvěným prstům, plují před námi, odvádějí nás a zazáří v dálce jako jitřní hvězdy, umírající v prvém slunci.

A zase marné cesty a předem zhynulý cíl. Jen Nové osvobozuje Staré z našeho prokletí a sejímá jeho okovy na popravišti s jeho vystydlých rukou Šlechetně jako vítěz.

Tak celá radost vstávajících novověrců vězí v klamu víry.

Jsou taková všechna náboženství, všechny systémy.

Myšlénka odletí z duše básníka čistá a bolestná jako holubice, s prostřeleným srdcem, nebot ona je jako sen samoty, zabitá prvním paprskem slunce.

Ona je jako květ, který upadl k zemi, svinul se a uvadl, byl-li oddělen od svého keře.

Zvrhne se špatnou tradicí, nepochopením, výkladem hlupáků, a rozpadá se.

A to, co zůstane napsáno v knihách, najdou po čase noví lidé, porozumí, a promluví s úsměvem.

,Stará píseň/ Studně živé vody na skleněném vrchu byla vždy jedna a táž.

— 175 — 1 Všichni velicí rekové znali její dáli.

Jen džbány měli své a nové.

Džbány nám ta zůstaly. Musejní předměty, socho dědictví kultury . . .

Vždy po letech, kdy žízeň byla ohromná a srdce vadla jako trávy v žáru vysokého léta, vyšel hrdina, veliký posel, aby nalezl cesta k věčným pramenům; půl života ji hledal.

Navrátil se jako Mojžíš z mračen, veliký a navždy zachmuřený. Donesl živou vodu, zvlhčil okoralé, uschlé rty omdlených bratří, ale tma jeho očí zůstala neprostupná a hluboká jako nedotknutelné hroby.

Všichni se nahrnuli kolem něho, všichni chtěli znáti cesto ke studním, protože žízeň jejich teprve vzrostla.

Ukázal jim němě ruko a, ani k nim nevzhlížeje.

Bloudili.

Síly, kterou jim darovalo století a kterou vydali na cesta posla svému, postrádali sami.

l Nedošli, děti vyslali.

I ty však hledaly marně ve sněhu fialky, protože nešli do středa, kde prýští prameny a hoří věčný oheň.

Pak zase vyšli poslové a došli ku prahům věčného zdroje, znaveni a ušlí; myslili, že teprve v poslední chvíli vše pochopí, poslední krok že všechno zjasní, j Veliké světlo jako zlatý strom nepostižného vzniká jo nejprve zaslepilo, ale pak vylilo ^všechnu Izůři na^starý svět. Uviděli to, co tam nazývali velikým, nepatrné a malé neviditelným.

Poznali v sobě sebe nejmenšími.

Rty jejich zhořkly a utuhl na nich strnulý úsměv, — 176 — • duše jejich popidal smatek nszodpo/éiěaých otázek, na něž by se sami rádi byli pozeptali. Pochopili, že tenkýaa hlásků31 jejich lidskou račí nikdo neodpoví.

Kráčeti blíž, ale ta náhle před nimi, tím kde myslili najíti náhrada, rozprostřela se ohromná, mlčalivá čjraá věčuoat jako předsíň tajemství světa.

Odvraceli tvář a nepohlédli k žíznivým, když stavěli voda nabranoa pod stromem velikého světla v jejich střed. Ani setrvačnosti nemšla jejich víra.

Sami nad marnou cestou svou poklesli.

Neřekli, jak těžko lze dojíti ke studním, neřekli, že přinesli voda vědění a poznání, neřekli, že působí větší žízeň, neřekli, že po ní prohledají oči k věčaé tmě, neřekli l Byli by mu šili zvolati: ,Nehledejte voda světla, hledejte vodu tmy a zapomenutí; ona spaluje nitro, protože je žhavá!' Eádi by to byli pověděli, ale nikdo by jim byl neuvěřil.

Jsme všichni jako vzbuzené dítě, které pláče hladem po smrti své matky.

Jdeme v únavném průvodu, ne ku předa, ale ve spirále cestou poslů.

A padáme již na stupních a posejeme je.

Ale i ti, kteří neklesli a došli praha, i ti, kteří otevřeli dvéře, neviděli než hrůiu prázdné propasti, jakoby v brada na skalách otevřel dvéře a chtěl sejíti za noci po schodech, ale našel je stržené a místo nich jen osleplé dvéře nad propastí."

Helena dočetla, ale nepozvedfa oči od knihy.

„To je smutno!1 Pohlédly si do očí.

„Co je ta smutného? To je moje překonání.

Nyní je mně nevýslovně dobře. Žij a málo na této niaiinké zemi. Myslím si, že chodím na procházka po stříbrných paprscích od hvězdy ku hvězdě, a dívám se sem jako do vesničky z norimberských hraček.

Nezdá se mi ta nyní již nikam daleko/ „Jaká to výSe názoru," promluvila Helena ověže a s úsměvem, který na ni přecházel z dobré nálady Steinicovó.

„Nebo hloubka, nebof hvězdy jsou i pod na mil" „Hlava se motá," zasmála se Helena.

„Tedy konec l Vy se mnoo chcete mluvit o Markétě? Vy chcete opravit ten pokažený orloj. Přemalovat patrně také, neboť výkresy jsou táze špatné a ve stroji péra přetažená, a co prachu!

Vy jste měkká a jemná a poddajná. Vaše roce jsou z těch, které rozestírají lehce připravené látky myšlének. Róger o vás blouzní. S Markétou jste1 přítelkyně z mládí, vy jste kmotra, teta celémnj světa! — Myslím, že ono manželství, které bylo jim' nepříjemným, zcela zahořklo. Markéta miluje svou krása. Onen mladý mladý malíř ji muael kdyby i,sám^b^^mrazT?yrjen^Tím. že ri čaa TfiPopravů^všeho, žďá se vám."

„Ano," odpověděla Helena, „já bych ta s radostí prospěla . . . Cítila jsem, že se tu musí něco stát, a já sama vidím, jak se všechno sype, ale čekala jsem na vás. Chtěla jsem změřit vliv, jaký jste na ni měla, abych věděla, s čím musím počítat!"

„Chtěla jste znát otravný vliv, jaký jsem na ni měla?" zasmála se Steinicová. „A téměř by se zdálo tak. Poznala jsem ji ^^ O věsila se myšlénkami; "Sterých něouéšTa. Mluvívala LIBUŠE: Zamotaná rlikiuu 12 — 1*78 — jsem B ní jako dnes B vámi o svých názorech. Ale, můj Bože, člověk musí mít své čtyři stěny po svém a druhý taky po svém. Nač pak ne opičit? Každý pták BÍ pro sebe hnízdo stavTPro lidi taiT slabo, jako je Markéta, nemají-li pevné, neostála podpory v někom sobě blízkém, jako ona jí nemá v muži, zbývá jeti zákon, soggesce povinnosti, okovy tmy. A těmi ji nespoutáte. Ona má všechny vady nedovzdélan ý c h. Já nevěřím, že by bylo možno člověka předělat. Srdce neschováte jako jeůiu do seu&. UěČino indické" pořekadlo praví: ,Kdyby psa udělali i krá!em, neobryzoval by proto přece stře7Íc?l<* Helena vzpomněla na slova svého muže, na jeho pochybnosti, na to, že tvrdil, že oba, Róger i Markéta, jdou od středu a jejich cesty se sloučit nedají; ale ona horoucnost nadšení a oběti, která roztaví každou pochybnost v srdcích zjemnělých lidí, přemohla ona připomenutí.

„Chci, chci l" umiůovala si a opakovala dávné předsevzetí své: „Dobro přinášet trpícím tělem i duší všude, kde sa udá!"

Šly pak dlouho obš a mlčky.

Helena nechápala jasně Steiaicovou. „Edo je to?" ptala se sebe samé a bylo jí úzko.

Došly k témuž zámku, kam na první procházce zbloudila Markéta s Bergrem, k zámku s věžičkami jako pepřenkami na každém úhlu v nestejné vyli.

Cesty kolem něho byly tak neupraveny, že se zdálo, že stojí v samém blátě. Okna jeho dvou pater byla otevřena a s nich sypaly se, jakoby je vyléval, květy růžových bortensií a rudých pelargonií.

Vepř válel ae v blátě a chrochtal, děvečka, která vezla po prknech jako pěšinka dvorem položených — 179 — roční vozík, na chvíli se zastavila; někdo zabouchal palicí do prkna, a hned po té cosi zazvonilo v zámkn na divoký, jako rozlítaný zvonec.

Na lávce před zámkem váleli se dva muži v červených košilích a oba se chechtali.

Steinicová s Helenou prošly tímto blátivým dvorem, na němž byla rozházena sláma.

„Jako před sty lety!" promluvila S.teímcoyá, když vyšly. „Takové pohádkové ovzduší je to. A já se ráda vracím do minulosti. Je v tom veliká útěcha.

CrovSk roste v niyílénce na spravedlivost veku. Obrácená tváří tvář historii, já přestala zcela věřit, že lze slabým lidem pomoci. Když jsem byla malá, čítala jsem večer dlouho. A když mně svíčka dohořívala a já chtěla ještě dál číst, ale vstát a přinésti novon svíčku jsem nesměla, abych maminka ne* vzbudila, kladla jsem na dohořívající plamínek křížem l sirky a tvořila malinký ohníček; ale i sirky dohořely, f. zbyl dým a tma, a já přece nedočetla. A na to • jsem si vzpomněla pokaždé, když jsem někoho chtěla Í í pozvednout a přesvědčila se, že padli proto, že byli n slabí, že práce má byla marná l" „Tedy i vám se tak stávalo?"

„Ach, má milá, my šly stejnou cestou a obě iejsme u konce, obě jsme neskončily.

i\ neprodělá tolik fází jako člověk nešťastný l/jsenTpřekonala, mnoho néTTOhstokr-CemU na světév l/rozumíte? Ničemu. Díváte se třeba na pávi péro l jako hloupá. Pořád myslím, kde se vzalo? Kde ty |/ barvy, kde ten tvar? A tohle vzduch voní, plný léta a zrání, hory jako trůny boží, čemu ta rozumíte?"

Vyšly do vesnice na rovině za zámkem.

12* •v «**« r Před hospodou s několika schůdky pásl se liá trávníku světlý koník.

__ Nově natřená skřínka poštovní se leskla a vchoda v slunci.

—- Malý hoch s čepicí listonoše, po někom velikém poděděaé, přešlapoval před vchodem.

-~ Steinicová vyňala ze sáčku zavřený list a hodila ho do skřínky.

„Kdo je to?" opakovala si v dechu Helena.

Ráda by byla znala celý její život, a bylo jí líto, že se dříve na bič Markéty nevyptala.

Chtěla počít rozhovor, a to takový, aby se přiblížila názorům této ženy a odhadla je, ale Steinicová svýma rozzářenýma, dětsky nevinně postřehujícíma očima, s touhou, jíž je všechno důležité a nic jí neuniká, pozorovala každou podrobnost kraje a Těsníce.

Hleděla na věž, která vypadala jako špičatá ořezaná tužka, pozorovala skotského psa, který dlouhými skoky přelétl náves, i hospodáře jakéhosi v žlutých holínkách, s lícními vousy a knírem, který se kýval, jakoby mu nohy vázly v blátě a jakoby je těžce vytahoval, pozorovala náves, místy travou porostlou, se skupinou javorů, z jejichžto stínu vyšel malý tučný kněz a vykračoval bystře svýma krátkýma nožkama zúženýma u holeně náhle jako překlopené lahvičky od kapucínského balsámn. Jeho tvář byla bělounce oholena.

Steinicová vzala Helenu za ruku a s celou rozkoší, jakou jí působil barvami marnotratný neznámý kraj, vypíjela jeho dálky a svěžest oživenýma očima a tvořila v mysli splynulé podrobnosti v životě neznámých jí lidí.

— 181 — Šly za knězem, který spěchal zablácenon uličkou ve stínu jilmů, mezi prosvitajícími ploty zahrad tak bohatých kyprých, že se podobaly velikým květinovým košům.

Nikde nezbývalo prázdného místečka země.

Zlaté rozkvetlé tykve rozpínaly se po plotech, slunečnice strměly do výše a nastavovaly sletnci svá líce, a kapusty se tak rozbujely, že přikrývaly jedna druhou.

Náhle tyto zahrady přestaly a objevila se jiná, nová, pěstovaná, s trávníky a pěiinkami, s besídkou a hvězdou ve středa, která obepínala dvoupatrové velice staré stavení z břeven s malými okénky a prolamovaným řezaným zábradlím s nově chozeným přízemkem a podezděným výklenkem. Byla to horská fara.

Sem vešel kněz udržuje krátkýma bílýma rukama rovnováhu.

Jednopatrové domky z černého dříví tvořily vesnici. Vyšly za ves.

Řeka tu šuměla krajem, po silném svahu pěnily se její bělavé vody jako syrovátka. Přes řeku jyl přehozen most ze spráchnivělého dřeva. Za "fřfj&ftu; Étere rostly neřezané kolem břefifl,""š£Íízely ženy v kloboukách z lesklé slámy žito, a stavěly je v podivné, na hůl naražené kopky, ne ve snopy svázané, ale hned v hrstech připevněné střídavým skládáním v rozdrchané panáky o jedné nožce. Široká cesta porostlá travou vedla od mostu dál do kraje ke hřbitovu.

Pěšinkou od hřbitova opíraje se o hůl šel pán s paní. Vypadal jako revírník nebo jiný panský $řednik ve výslužbě. Jeho žena byla stará, tučná?

— 182 — samá pentlička, a bylo vidět, jak přemýšlí o svém zevnějšku a nijak nechce sestárnout. Kroutila se něžně jako maloměstské paničky, usmívala se líbezně a jako holoubek kroutila bez příčiny hlavičkou na bílé krátké Šíji.

Hřbitov mluvil usilovně o pořádka milovnosti pozůstalých. Vymyslili takovou souměrnost hrobů: Náspy hlíny ovroubili dřevěnými truhlíky a kříže postavili dovnitř.

Husté, v řadách jako vyměřených postavené hroby vypadaly z dálky jako cihly na slunci.

Hřbitov byl rozdělen ve dvó polovin. Široká cesta napříč je dělila. Kamenné moře, bez svých půvabů, závojů a kouzel, holé, šeré skály, čnělo nad ním. Kaple, která stála uprostřed, byla také obklopena hroby.

Zašly tam do nízkého lesa křížů, s věnečky květin, s vysokými trávami, se štěpným mákem na hrobě „ctnostné panny Susanny, dcery klempíře, která umřela ve svém šedesátém roce", s dětskými hrobečky, porostlými tučným netřeakem, s malým, bílým přikrčeným andělíčkem na jednom z nich, s kameny s vydlabaným srdíčkem uprostřed, které sloužilo za schránku na svěcenou vodu.

Steinicová hledala něco určitého.

Na svěžím, květy se usmívajícím hrobě stála vysoká kropenba z mramoru se svěcenou vedou, jako na všech hrobech. Ale na povrchu v slunci se třpytící vodě plaval čerstvě u samého květu ulomený oranžový, poklopený měsíček.

Yedle, těsně u kaple, byl malý skrovný hrob.

Na kříži bylo napsáno: Zde leží panic Alois \ __ 1O» \ ^^ JI Od """" Pech l ér, adjankt; zemřel v 25. roce. Bílá, čistá mřížka zadržovala květy na jeho hrobř.

Pak šly do řad hrohů.

Spatřovaly pořádek a opakující se pomníky z mrámora a na všech stejuě zasazené podobizny, na všech kamenné nebo mramorové kropenky v podobě misek o jedné nožce, jen na jednom hrobě stála bílá otlačená konvička na káva.

Ženy v krojích stejného vzora, v rodinných šperkách splývajících po blankytných, na prsou skřížených šátkách, v kloboučkách hleděly klidně z emailových podobizen.

Zbožné, vroncí nápisy bylo možno číst na každém hrobě.

„Duchovní vzpomínka na mnohováženou Annu Grassner, kramářku a majitelka doma, zde narozenou.

Ji předešla ctěná panna Marie Gassner" stojí na jednom hrobě pod podobiznami dvou starých žen.

A ona druhá, sedí, na hlavě má plstěný cylindr s velikou střechou a z její tváře visí svraštělá kůže.

Malinký hrobeček dvouměsíčního, před pěti lety zemřelého děťátka se krčil v koutečka a byl pln čerstvých kytic.

Muž se ženou a dítětem, které ona nese, bloudili hřbitovem.

Slunce, ozařující sněhové velikány, nalévalo své horoucí paprsky také do této nesmutné zahrady, kde bolest konejšena mocnou vírou v shledání a nepřerušeným spojitým životem s mrtvými.

Na zadní stěně kapličky byla vsazená mramorová deska, kterou svému zesnulému faráři věnovali osadníci.

— 184 „Narozen roka 1806, knězem stal se roka 1832 a až do roku 1875 pásl v těchto horách spravedlivě své stádo. Vedl nás k dobra a věčné slávě. Bděte tedy, osadníci, i když ztichl jeho hlas!" stálo na desce.

Postály před tímto hrobem.

Nebyla n něho lavička jako a drahých. Helena na to upozornila.

„Neměl by kdo na ni sedávat, nikdo k němá nechodívá v neděli odpoledne na beseda, nikdo s ním potichu nepobovoří. Je ta jako obrázek vložený do knížek," zasmála se Steinicová, povstala a dotkla se laskavě rokou hrobu kněze.

„Půjdeme?" optala se tak určitě, že to vlastně nebylo ani otázkoa.

Helena se vzchopila.

Šly vedle sebe mlčky.

Vracely se cestou proti skalám, jejichž na tisíce hran lámané stěny hořely, jakoby je zlatým prachem posypal.

Slánce se pokládalo v mléčném modro mezi stěny dvou hor a loučilo se dlouhými paprsky s dalekým údolím.

Po široké cestě, kolem pole, na němž sklízely ženyvobilí, vyhrnulo se po mostě stádo plavých krav, které^se rozešly a probrodily hlubokým příkopem, naplněným stojatou, smaragdovým žabincem pokrytou vodou.

Bystře za nimi kráčely dvě mladé krásné dívky s věnci vlasů pevně dvakrát otočených kolem hlavy, se svěžími rysy, jemnou pletí a květy za uchem.

185 — ,_Dlouhé proty kývaly se jim v rakon.

Pozdravily uctivé obě paní, ale jakmile je minuly, zasmály se hlasitě a radostné jim směšným vlekoucím se dlouhým sukním dám.

Voda šuměla a den zhasínal.

Dívky i stádo objevily se nyní na pozadí zlatých strání, na cestě vroubené určitou plnou zelení; ostře vystupovaly obrysy jejich hlaviček na rudé půdě vzníceného obrazu, a bez ustání se rozléval jejich mladý, nestarostný smích.

„Jak jim musíme připadat směšné!" řekla Helena.

„Ach ne l" odpověděla Steinicová. „Mně samotné je z nich veselo a jasno. Teď se již smějon něčemu jinému, a všechno, ať by uzřely co chtěly, bylo by jim tak pro radost a obveselení l Ony jsou Í7 osvobozeny!" U Počínalo se již šeřit, když se obě paní vrátily O se své procházky.

Markéta na ně čekala v sadě před villou.

„Ach vyl" promluvila s přízvukem rozmrzení. „Domluvily jste se?"

„Ano!" odpověděla Steinicová, „já paní Benešovou sama požádala. Yy jste byla dnes samý odklad! A my se prošly!"

„A co jste si povídaly?"

„A tak, názory jsme vyměňovaly!" odpověděla Steinicová.

„Ach, Bože!" zavzdychla Markéta. „Jistě zase tak vážné věci! Pojedete domů?" A jakoby ještě jim neodpouštěla své rozmrzení, vzniklé z toho, že se rozloučila po procházce s Bergrem, ani |teÍT l nicové ani Heleny nezastihla doma, a že půl hodiny čekala před villoa, pronesla jako unavena: „A naft to pořád myslíte? Nač tolik rozuma?

Vedle vás stojí a kypí život, a vy máte žízeň a uvažujete, proč kypí, a nenapijete se! Ach!"

Odvrátila se s nevolí.

„Tak co," zeptala se Steinicová, „chodili jaté g Bergrem?"

„Ano, potkala jsem ho!" odpověděla rozpačitě.

„Obraz je domalován?"

„Je! A proč se ptáte?"

Byla již podrážděna.

„Óhci jeti pozejtří. A přála jsem si projít opětně cestou, kteron jsem šla před desíti lety a která je mi pro vzpomínky drahá. Všichni byste mohli jít spolu a vrátit se. Byl by to výlet na dva dny a krásný!"

„A co děti?" namítla Helena.

„Co pak děti!" vpadla Markéta. „Já mám spolehlivou služku a ty slečna!"

Helena váhala, ale odříci nedovedla, ačkoli jí bylo těžko.

„No uvidíme l" pronesla oddalujíc tím své rozhodnutí.

Vyprovodila je k clonu.

Veslař loďky Steinicové ležel v trávě a právě se probouzel.

Markéta využila chvíle a pošeptala vzrušeně Má jeté; ~ ""„NapiS mi, kdo je to Goya, a ten druhý, co jste jmenovali, a vůbec nějaká slavná jména malířů!

Báno si pošlu služku!"

— 187 — Rozloučily se. Helena se za nimi dívala, když už odrazily od břehu, a pronesla tiše: .Úsměv a slzy věčnosti."

Vracela se potichounku domů. Vzpomínala na slova Steinicové a nejprve na ta, která se týkala Markéty a Bergra, jakoby byla nejtěžší a vždy se nejdříve z paměti vysypala.

Nechápala nenávist Rogrovu k Steinicové. Cítila, že byla povolána až do drahého jednání, aniž jí byl sdělen obsah prvního.

„Jak je to všechno těžké!" pomyslila si. „Je to jistě klam. Markéta je lehkomyslná, ale tak daleko by přece nezašla!"

Ale strachu se nezbavila.

Přála si urovnat manželství, rodina, ale tím, že přibyl nový cizí činitel, stala se záležitost ještě složitější.

Vzpomínala na jednotlivá setkání jich obou, jimž byla přítomna, na nadšení Markétino, a zdání tak podobné pravdě zarylo so v její duši jako udice a připoutalo ji.

V mlází a na kobercích trav se již setmělo, ptáci zmlkali, když dostihla domova.

XXL Neklidná noc, kterou Helena prožila, ukázala se jako nmdlenější a neklidnější pokračování odpoledne.

Jakoby mezi včerejšími odpoledními dojmy a počátkem noci scházela ochranná vrstva uklidnění.

— 188 —.

tak jí v mysli vše splynulo, že nevěděla, když ráno vstala, co je sen a co byla skutečnost.

„Rozhodně," řekla si, „nebezpečí ta je. Markéta opustí děti, jak řekla Steinicová." Ale hned nemohla vzpomenout, řekla li to.

Byla zachmuřena.

„Kdyby nebylo naší povinností starat se o drahé a přispívat celku, oč lépe by se žilo zcela odloučeně, ve vlastní skořápce!"

Róger přišel vyjednat výlet. Byl přítelem velikých partií a vždy ochoten podporovati je.

Přinesl svazeček psaných not a položil ho na klavír.

„Byla jste včera na procházce s tou královnou světa? Ta vám asi namluvila učeností. Nedala vám dokonce přečítat?"

„Čím vám ublížila ta paní? Miloval jste ji a odmítla vás?"

„Řekla vám cosi takového?"

„Ach ne!" přispíšila si ujistiti Helena, ale pomyslila si: „Tady na to!"

„Yíte, mně je ta paní proti mysli. Nenávidím její krása. Chodí opravdu po zemi jako ďábel, který odnesl Bohu slánce a teď ho nosí na slunečníku lhostejně jako mašli. Kdyby svět byl pořádal nějaký moudrý studený učenec, jistě by byl zařadil toho přepjatého malíře a ji jako dva hrášky do jednoho lusku a určil ty dva pro sebe. Ale takhle, že všechno bylo zařízeno bez našich starých učených pánu, dostala se ona sama starému professorovi, který hledal štěstí a padal se skály, a malíř se všemi svými náboženskými výlevy lítá mi zatím za ženou l" Helena si pospíšila upříti to, * - f ' -i - 189 — „Co to mluvíte?" pravila káravě.

Ale on se okamžitě zavřel do skořápky a začal o jiném.

„Pracoval jsem l" řekl usedaje a pokládaje raka na svazefiek not.

Helena nepochopila o čem, a zeptala se.

Rčger v rozpacích, podrážděn odpověděl: „Tak jsem leccos črtal na Schillerovy motivy l" „Vy jste veliký Schillerovec!" odpověděla Helena ne zcela zaujata rozmluvou. Chvěla se za Markéta před Kógrem, jakoby se sama byla provinila.

„Ach, Schiller!" blouznil Róger a vtáhl syká ve vzduch rtoma. „Ty poslední sloky jeho ,Touhy*: Jenom div tě může vésti v krásnou zemi zázraků.

To vy stihnout Ia . „Já jsem nebyla nikdy nadšena Schillerem!"

• „Jak je to možno?" rozzuřil se Roger a vstal, i „Ach, ano," promluvil pak roztrpčeně, „vy máte ráda i Rusy, barbarství, surovou zem, hrubosti!"

l Pak se naše Helena rozčilila.

' „Nezasluhujeme krásnou literaturu, když ošklivě a nízce žijeme. Ano, volají pořád po krásné lži ti, kteří žijon mnoho ošklivé pravdy, ale v tom vězí vztah reálné a smutné práce k nám, že volá: Žijte ušlechtile a i umění bude pak laskavým zrcadlem vaší duševní krásy.* „Pravda nitrát" odpověděla všechna u jar dělá, „ne takovou okrášlenou bombasty l A vůbec, jak můžete takhle mluvit? Hrubosti! Z vnějších znaků, láskou to musíte poznat. A tak je nutno nazírat i v umění. Jako na vlastní děti, B láskou musí — 190 — umělec stát nad nimi, chápat všechno, rozuměti všemu a vysvětliti vsel A ne proto myslit o někom, že je veliký, že stojí na židli i" „A právě Velazquez mi napadá, že se o něm včera mluvilo. Je barbar za to, že vystihl směle pravdu svých socčasníků. To mluví víc než deset svasků kulturních dějin. Nebo Shakespeare a sto jiných. Největší lidi by mu šili pro vašeho Schillera ustoupit."

„Milostpaní, dovolte, ruský román a Schillera porovnávat, to je profanacel" Helena odstoupila. Chtěla se přít dál, ale přemohla se.

„Vy jste ze staré školy l To se nedá vemluviti" pronesla s povzdechem, domnívajíc se, že řekla jen to nejmírnější, co mohja říci; ale účinek slov jejích na ROgra byl hrozný.

Nechtěl se nikdy počítat k minulosti.

„Já ze staré školy l Ne! To se mýlíte, já vždycky šel s dobou. Já uznávám i krásy ruského románu, nepřu se o vašeho Velazqueza a Shakespeara, ale jen to je mi hrozné, když Schiller . . .

Ne! Vy mne neznáte. To jsem neočekával, nikterak ne. A od vás už dokonce ne l" Přecházel po pokoji.

„A kde bych se byl zastavil?" mluvil jako v polosnění, „A já se toho nejvíc bál! Vy opravdu mě takového vidíte? Já to sám nevidím. Na kabátě, který nosíme denně, nevidíme, že stárne!"

Helena ho konej šila a přemlouvala, aby vše pochopil jako prudká, v debatě pronesená slova, ale on se neutišil.

„Hleďte, přinesl jsem vám svou skladba. Pro — 191 — vás jsem ji napsal. S takovou radostí jsem vám ji nesl! Na vás jsem myslil, když jsem ji tvořil l A vy jste mě tak podťala l" Marně ho prosila Helena, aby sám zahrál. Neuposlechl.

„Ne. Nechci naslouchat písuím svého pohřbu.

I ta byste mohla říci: ,Stará Škola.4 Přehrajte sama, za večera, a ráno na výletě mi to povité!" odpověděl a odeštl nentišen.

Helena rozvázala svazeček po odchodu Rttgrově, narovnala noty a zkocšela hrát. Byla to píseň na motiv Schillerův. Hrála ji, a zdálo se jí, že se vrací v staré světy, nesmírně známé a miié.

Když dohrála, bylo jí tak mdlo, jakoby ji bylo unavilo rychlé vystřídávání pulozahynulých představ.

Položila čelo na okraj poltu. Nenapadlo jí slovo „stará škola", ale věta Steinicové: „Je písmo a pak jsou vykládači pí srna!a I Bylo jí Rčgra líto. ' Neuchvátila ji jeho píseň.

„Ne," pomyslila si vyvracejíc svůj soucit s každým i nerozkvetlým nadáním. »Pravé nadání nezahyne t i Vida, proč se nerozvinul: tvůrčí síly neměli" * Ale stejně s tímto poznáním rostlo přesvědčeni, l že mu o tom ničeho neřekne, naopak, že ho posílí ; k nové práci, a to tím spíše, že nyní, než se podaří l Markétu přivézti nazpět, bude mu jí třeba.

XXII.

Y noci vyšel Roger několikrát na terassu. Mraky, které se z večera nakupily, zvolna se rozcházely.

Těšil se z toho, ale po dvou hodinách lehkého — 192 — spánku vrátil se zase v nejistotě, aby pohlédl k nebi, nezakalilo-li se.

„Jen co budeme na cestě l" pomyslil si sleduje každý obláček vstávající nad sněhovými horami za starým parkem na protějším břehu.

Údolí bylo plno stříbrně nazelenalého svitu.

Jediný zvnk rosil tato tišina: hakot horské bystřiny, spadající do jezera pod klenbou nábřeží.

Čekal, co Helena řekne o jeho skladbě.

Její odsouzení do staré školy ho přeměnilo.

Jakoby to byl jeho prvý pokus, čekal dojem a úsudek její o práci, kterou mínil počít novou periodu svého tvoření.

Sotva dočkal rána.

<x<-», Helenina panská, s hlavičkou, která připomínala Faostovn Markétku, oděna vždy ve světlé modré ! nebo růžové kartounové šaty s pasem a bílou ozdobnou ] zástěru, přišla usmívajíc se, v šest hodin nahoru l oznámit, že paní právě přijela ku břehu a že čeká.

„Markéto, ty přijdeš asi hned za mnou? Nemůžeme nechat čekat milostivou paní. Jdu napřed l" zavolal Rdger odcházeje.

Když sešel k nábřeží, nenašel tam již Helenu samotnu.

Kočár, v němž seděla Steinicová, stanul před ní.

Hovořily spolu.

Jen ze stisku ruky, takového možného, přátelského stisknutí, nadál se laskavého přijetí své práce.

I Markéta přišla za chvíli, provázena Bergrem.

Byla veselá a svěží.

„Švestky nesul" řekla polohlasitě Heleně. „To bude výtečné! Ani jsem nesnídala. Tím lépe l" — 193 -* Steinicová v šatech turistky, ale s ne vypjatou ^ sukní, v lehkém kabátku, doplněném náprsenkou V a kravatou, v kloboučku z bílé plsti, usmívala se, jakoby všichni, které vyzvala k výletu, byli pouhé děti, na jejichž radost se těšila.

Vyjeli.

Lehké obláčky jako v pásmech pavučin obtáčely stráně.

Ka-nenné moře, jehožto prorvou pozdvihlo se slunce, zazářilo pod jeho chladným, vzdáleným jitřním svitem , Strmé, vysoké, skalnaté stěny, na blízku šeré, leskly se jako z tekutého, rudého zlata. Ale pod stráněmi odchýlenými od slunce ležel ještě světlý stín, jako před východem slunce.

Řasní chlad lepil se svým podzimním lichotným dechem na tváře.

Helena neuvědomujíc si ještě krásu krajiny cítila tento sladký příznak podzimu. Chtěla se rozhlédnouti, chtěla si říci, že je nádherné jitro, ale vzpomínky, které si tkala od dcerušek (od nichž se tak těžce byla odloučila) k muži (jehož viděla v dálce), va vzor slabé lítosti odloučení a osamění ode všeho, co jí bylo milé, tyto vzpomínky se jen tak pozvolna trhaly, jako bílé kypré mlhy, které za jitra pluly údolím a ve svitu slunce se rozdělují.

Ale Roger, který dovedl říci „Tma za mnou, tma přede mnou," s sál tento nasycený, vonný vzduch a jakoby se ocitl v kostele, sňal klobouk s hlavy.

Jeho žena byla ticha. J.ejí pohled mluvil o přílišné vůli radovati se z krásy kraje i o tom, že tak činí z lásky k druhému. Chtěla býti veselá, chtěla jako lidé, jimž život není vším, co skytá, zajímavý a vždy zajímavější, ale jimž je pusto od kalně IdBUftH: ZutotaaA rUkna.

- 194 — zrcadlivé hladiny duše, chtěla se vytrhnouti svému hořkém vydráždění prosáklému nitru a oddati silným dojmům.

Vzpomněla si na to, jako při zvonění ve škole že počíná učení.

„Nyní počíná krása!" řekla si, ačkoli v ní již dva měsíce žila, a rozevřela dokořán oči a úmyslně pozorovala. Ale ať činila, co činila, její pozuámky vždy vyzněly tak, že viděla jen, co bylo veliké, daleké nebo příliš zelené. Viděla to, co upozorňovalo, ale nechápala spojení oné krásy, její vzájemný vztah, vytušení jejího nitra, necítila onu vůni, která vězí hluboko pod nápadnou formou.

Všem bylo tak, jak bývá na počátku sladce mdlo od očekávání darů dne.

Na náměstí horského městečka, které projeli, kmitla se u kočáru malinká holčička, jako do země vpitá, div že ji nepřejeli.

Ale Heleně vryl se v duši její tázavý zrak, její malinké semknuté rtíčky, a přirozeně vzpomněla si na svou Lili a na její nový zvyk, prosila-li o cokoliv, že ku prosbě připojila vždy ještě: „Ale jestli mi to dáš s radostí?" A ona milá vlastnost Lilina, když ji o něčem ujišťovala, aby si získala víru, že říkala: „Maminko, já se mohu na to přidnšovatl", onen úsměv, který jí vzbudila tato vzpomínka v duši, zalil i leknutí, které ucítila o cizí a hned i o své dítě.

Laskavé jitro pak přijalo tento úsměv v duši a při* vlastnilo jej sobě.

Daleké údolí, jediné v celém šírém kraji, zcela ploché, s poli a bílým, jako v zeleň rozházené kroupy drobounkým městečkem, do nedávná mlhami jako vodou zaplněné, jasnilo se a přibíralo dálky. Sněhové i - 196hory Žíznivě zvedaly k nebi svá špičatá temena, obroubená zlatem.

Těsné horské údolí mezi vysokými stěnami holých skalních tvarů, s ujetou cestou, lesknoucí se jako Sedá hedvábná stuha, zavřelo tento rozhled.

Dvě hnědé kravky pásly se na loučce před listnatým hájkem.

Zamodralý potok vinul se svým písčitým, bílým žlabem podle cesty. Jeho dva mrtvé, jen za veliké jarní vody nateklé rybníčky zarůstaly nízkým sítím; mezi nimi stál osamělý křivý jeřáb. > Naposled zakmitlo se v dálce za olšemi pod zastíněnou, mocně vzedmutou horou běloskvoncí mě* stečko, které opustili.

„S Bohémi" řekla Steinicová pohybujíc sotva rty a usmála se.

Helena cítila, kterak se potápí ? bývalé dny a srovnává, a byla by ráda zvědéla, jaký minulý život musel vytvořiti hlubokým cítěním nastíněné rysy její krásné tváře.

Před prorvou průsmykovon vystoupili z kočáru a poslali jej zpět.

Markéta rozechvěna a zvědava, jak se společnost seskupí, nepatrně se opozdívala. Domnívala se, že to nikdo nepozoruje. Veliká bolest ze Steinicové, z krásy a vědomostí, které mohly odvrátiti Bergra, potřebovala léku. Učila se zpaměti jako násobilku jména malířů, ale sotva že si je zapamatovala. Vzpomněla si jako afektovaná bytost, že bode říkat: „Ach, Rousseau, ten veliký krajinář!" anebo „Tak by to namaloval právě Corot!" Nezáleželo již na tom, jak, ale umístit ta jména mnsila.

— 196 ;— Berger na ni počkal.

„Proč čekáte? Tak výborně jste se bavil se Steinicovou. Jděte si k ní! Běžte l Tolik jste si rozuměli. Všechny vědomosti udala za čtvrt hodiny.

A to strašně omračuje. Co pak se mnou! Já jsem obyčejná paní!"

„Vy hříšnice," odpověděl jí ulichocený Berger, „vy nesmíte tak mluvit. Já nenávidím nčené ženy; měl jsem dost příležitosti poznat je v galeriích, kde šedi od rána do večera ve velikých zástěrách a kopírojí velká díla v nejhnusnější paskvil, tak že člověk uteče z těch síní, kde jsou poklady světa jenom pro jejich nadšené výkřiky, nepokoj, kudrlinky, tu hrůzo, s jakou olizují umění a poskvrňují ho, poněvadž nedovedou potichu žít a tvořiti" „Ale vždyť ...u „Ona je jiná než vy. A mně se nezalíbila její učenost. Je krásná onou vzdálenou chladnou neženskou krásou ..."

„Já to chápu l Ona je krasavice s tváří královny l" vyzvídala Markéta.

„Snad královny. Něhot ona nepatří nikomu, hledět mohou na ni všichni z té dálky, kterou rozprostírá. Ona je tak málo žena, jako vy naprostá," pravil Berger, oddaluje tento hovor. „Má jste jen vy a jediná!"

Markéta zazářila jako jitřní slunce.

„Jak ho milujnl" říkala si.

Yšichni pak, vedeni Steinicovon, která si z minulosti živě připomínala všechny podrobnosti cesty, stoupali kolem starého, pod samou horou jako hnízdo uchyceného mlýna, jenž hnán byl dravou vodou z ledovců.

— 197 — . A jakoby láska, kterou žila, navrátila ji do prvé mladosti, chovala se ve společnosti Bergrové jako zamilovaná dírčinka, opojena vědomím, že je milována, I Berger jednal tak, jakoby někdo byl výlet uspořádal pro ně, aby se pomilovali. Trhali květiny, smáli se bezpříčinně, pohlíželi si radostně do očí jako milenci, jimž je již vše zřejmo, předbíhali se, zkrátka, vrátili se do mladosti a pochopili ji s celou sobeckoatí, která jako první právo obklopuje lásku.

Helena nemohla to nevidět Pocity její byly těžké a smutné.

Litovala Rógra.

„Odpusťte mil" promluvila, když se setkali na úzkém můstku prorvy, jsouce posledními v řadě.

„Ublížila jsem vám včera; seznala jsem to po vašem odchodu. Přehrála jsem vaši skladbu. Je krásná.

A nic starobného! Všechno nové a svěží l" Těžko pronášela tato slova, o nichž nebyla přesvědčena; ale sotva je pronesla, uviděla tolik záře v Rógrových očích, tolik nového života na jeho tváři, že nejenom nelitovala chvály, která nevycházela z přesvědčení, ale že jí i sama ověřila.

„Jsem rád, jsem tak rád! A co myslíte, není ještě pozdě?"

Helena ho ujišťovala o jeho velikém mladistvém talentu a sama se pronesenými slovy tak unášela a hřála, jako soucitný prokázaným dobrodiním.

Roger se smál, ale nebyl dalek pláče.

Chtělo se mu rozepjat ramena a všechnu slunnou čistotu jitra objati.

„Toho mi bylo třeba," pravil, „aby ve mne V někdo uvěriU" \ — 108 — Šel lehkým krokem po uzounkých pavlánech a zpíval.

Markéta vykřikovala neviděna v záhybech prorvy; „Jak je to romantické l" Steinicová Šla tak rychle, zahrána v myšlénkách, že se jim docela ztratila s očí.

Zaslechla do svých vzpomínek výkřik Markétin.

„Romantické?" řekla si. „Co je to zde, v té člověkem nejméně přemožené přírodě í" A zase se vrátila ke svým snům.

Když vyšli prorvou na uvolněnou loučka, navrhl ROger, aby pojedli.

Usedli pod habry do trávy.

Jen Markéta, která ještě nesnídala, pronesla, že je to prosaické, jíst za takového dne šunku.

Opřela se v stoje jen o kmen a pohrdajíc vším, co jí nabízeli, vytahovala ze sáčku chladné švestky a okusovala je po malých soustech jako pták. Kývala se lehce a usmívala štěstím dítěte, jemuž se podařilo zvítěziti vlastním vzdorem.

Po snídani šli dál v parnu pozdního rána, pod stráněmi hor, údolími naplněnými zlatitým vzduchem, příjemně znaveni, smějíce se vlastní žízni, plni radosti a síly.

R&ger si nevšímal ani své ženy ani Bergra, ale Helena v tom nemohla vypozorovati nic úmyslného.

Jakoby se ani jinak nedalo. Přece však všechny pocity, jimiž měla, byla-li vinna, trpěti Markéta, přenášely se chvílemi na ni.

Od předpoledniho odpočinku Markéta s Bergrem fli prví a předešli o mnoho ostatní, — 199 — Helena kráčejíc před ROgrem zahnula za skála po cestě, která tnto obtáčela, a uviděla přítelkyni svou s malířem u pramene, který objevili.

Vypadali jako děti na jahodách.

On držel opatrně a nízko dlaně, do nichž na* chytal chladnon vodn, a usmívavě pohlížel na Markétu, která z nich pila na pólo skloněna, přidržujíc lehce okraj klobouku praty aproštěnými rukavic.

Pak sledujíc patrně dřívější úmluvu, nastavila úzkému praménku vody obě k sobě stisknuté dlaně a podala je jeho schýleným rtům, aby se napil.

Rozesmáli se.

Helena se odvrátila, „Není pochyby I" pomyslila si v úzkosti a vyšla Rogrovi vstříc.

I on již přešel místo záhybu a jistě uviděl, kterak Berger dopíjel a přitiskl rty k mokrým a chladným dlaním jeho ženy.

Helena promluvila nejasná rozpačitá slova, ale Roger chápaje její jemnocit, usmál se.

Smál se i pak všemu; v hostinci na hranicích jídelnímu lístku, z něhož ani jediné jídlo neměli hotovo, všem turistům, kteří procházeli kolem celnice, jakoby se mu nikdy něco tak veselého nebylo přihodilo.

A když jeho ženu, která si v hostinské místnosti pálila vlasy na anglickém přístroji, jejž vždy s sebou brávala, nějaký zaprášený student s brašnou na zádech požádal o sklenici piva, jakoby so domníval viděti v ní hostinskou, a Markéta uražena přišla to na zahradu druhé společnosti vypravovat, smál se ještě hlasitěji a volal: .Výborně! Výtečný, podařený vyletí* ' : •'> — 200 — XXIH.

Nosit na stavení, které dlouho doutnalo a náhle na všech koncích se rozhořelo, voda v konvičce na květiny, je věc velmi marná a neužitečná, ale je jisto, že lidem nikdy neschází tak rozvaha jako o požáru a že jen duše velice poctivé i věřící se pokouší o tento možnosti nepodobný způsob záchrany.

Helena, aby zabránila jejich samotě a utišila, jak se domnívala, ROgra, zanechala ho se Steinicovon a sama se nespouštěla Markéty a Bergra.

Steinicová kráčela tiše podle Rógra, rozkošná a lhostejná. Nemyslila na něho, ale ono vítězství ženy, která odříkala mužům a ničím si nezadala, naplňovalo ji uspokojením a vydřažďovalo Kogra.

Zpíval si Schnmanna: „ .... Já viděl jsem tě y snách, noc uzřel jsem v tvé duše prostorách a hada zřel, jenž srdce užíral . . .

Jak bídná jsi, v té chvíli já jsem znal."

„Lajeme vždy tomu, co není naším majetkem jenom z té prosté příčiny, že jím není.

Nemáme li osvícený zrak, neznamená to ještě, že jest kolem nás tma," řekla Steinicová.

„Ach, víro," zvolal Boger, „koho vy milujete, znám tu jedinou bytost, znám to světlo ..."

„Nuže ..." zasmála se Steinicová.

„Znám to vaše věčně lhostejné srdce, které nemělo odvahy ... a které aikdy nikoho nemilovalp jenom sebe jedinou." * — 201 — „Jak myslíte, milý příteli, jak myslíte! Jsou duše, jež se podobají slunným polednům, a sláva Boha. Jsou jiné, jako měsíčné noci, samý stín a bledé světlo. Louky v nich vypadají jako moře, moře jako pole stříbrných kytek, všechno v nich je klam, klam lidského zraku. Tak snadno si v nich vysvětlíte vrbu jako ztrnulý smutek a utečete před ní. Což dělat? Miloval jste mne a neznáte mne. Edo má tedy znát, ne-li ten, který miluje?"

„Ach, ta vaše tajemství ! Kdybych alespoň věděl, koho jsem to miloval. Ale vy skrýváte, lžete, klamete ..."

B Je-li veliké tajemství, čeká i velikého dobyvatele.

Vy, kterýlmiTújéte jenom "s TaTTé,' Ti, o To v "'6, o B )*v e n é, nerozumíte zároveň věčně novému. Vy, který se ohlížíte, zapomněl jste hledět do dálky k tomu, co přichází. A nerozeznávat nově příchozí a nechat si dávat darem jenom podobizny mrtvých, jaká to smutná kletba. Hledejte tajemství nového a najdete mne. Najdete-li mne a uvěříte -li ve mne němou oddanou vírou, neopustím vás nikdy. Ale budete- li se chtít přesvědčit bez víry a bez opití mým kouzlem, ujdu vám pod prsty jako Melnzina a neuslyšíte nikdy více než můj pláč."

„Nemučte mne, nstaňte, řekněte mi . . ." mluvil Boger a uchopil její ruku v zápěstí.

Paní Benešová nezanedbávejte nás!" zavolala Steinicová na Helenu.

Bóger vypustil mdle její ruku, a Helena na uě počkala, — 202 — XXIV.

Markéta a Bergrem cestou se domluvili.

Ona nebyla z těch, které dovedly dlouho žiti pod tíhou neodbytné starosti.

„Dobře!" řekla si. „Maži jsem lhostejná, děti dá do ústavu, proč bych nešla tam, kde pro mne počíná nový život a štěstí?"

BTak půjdeš se mnou? A budeš má?" řekl jí Berger, oslňuje ji blízkým sladkým pohledem na cestě prorvou.

í Ona pak stále okouzlena tím, že by mohla \ počíti znova, když myslila, že je vše skončeno, stiskla jeho ruku a v zamrazení radostné hrůzy silných l pocitů naklonila se k němu a zašeptala slovo všech | milenců, jimž život na milování se zdá příliš krátký: t\ !' „Ano, vždyť jsem ti řekla, na věky I" \\ Nepředstavila si_ani, kanug jijin půjde* Yšnde bude krásně v závrátnýcTT snech, v té síle citu a obdivu, kterou žili.

Než došli večer do městečka, kterého si ustanovili dosáhnouti, vedli se zcela zapomenuti spolu, jakoby muž dávno byl ke viemn svolil.

Helena trpěla a úplně zaměstnávala Rogra.

Chtěla napsati muži lístek, ale ulekla se toho, co by řekl, že opustila děti.

„Mohla-li bych se před maminkou zodpovídat?"

mluvila její svědomitost. „Je to v životě naposled!"

slibovala si.

Markéta vypila spěšně pivo a dala si přinésti červené víno; mluvila v polonsínání a polozmámení a mnoho se finála..

— 203 — Hostinec byl jako villa a stál v dlouhém, kolem horské bystřiny protáhlém háji starých platánft.

Yynikal čistotou a vflní počestných bavorských osad.

Pokoje bylo lze najmouti jen dva, takže všechny paní musely se uložiti v jednom a oba muži v drobem.

Markéta dala si přinésti ještě do pokoje ovoce, hrozny a veliké hrušky, postavila je ke své posteli, povlečené růžovým, květovaným kretonem s volanty, upadla oblečena na ni a smála se polozdnšeně do podušek.

„Gréto! Grétol" řekla vážně Steinicová.

„Co pak?" otázala se Markéta vstávajíc.

Byla zmámena vínem, únavou i dnem stráveným s Bergrem.

BOmyjte se trochu chladnou vodou!" odpověděla ji Steinicová, jakoby mluvila ke své žákyni.

Markéta sotva navlhčila oči a pohlédla ulekaně provinilým pohledem na své družky.

Ne voda, ale slova Steinicové ji vytrhla ze šťastného sna.

Usedla před zrcadlo a rozplétala vlasy, které dosahovaly téměř k zemi a tížily její malou hlavičku.

Bzučela si rozmarně píseň a měnila se ve tváři jako v horečce a touze.

Rozprostřela uvolněné vlasy a usedla nehybně opřena o lenoch.

Její tvář se zachmuřila.

„Cit se skrývat nedá l" pronesla ztupělým hlasem.

„Viděla jsem už mnoho nešťastných žen, i když to dobře tajily. Ale všem nepadají muži v čas se skály!

A co ? Jak chci, tak budu Žít, a takové komediantky, které i samy sebe nalhávají, takové netvory přírody — 204 — bnda vždycky nenávidět a potírat! Je to pravda l Bůh ví, co kde potajmu žije a pak hlásá aamá krásná rčení. Od těch člověk není živl Špehovat člověka a napomínati Smluvili jste sel" Steinicová již zcela odstrojena, usmála se tím sametově kolem rtů nastíněným úsměvem.

Ulehla a opírajíc se loktem o poduška s hlavou vztýčenou a tváří obrácenou ke světlu tak, že každé hnutí na ní bylo patrno, promluvila klidně: „Gréto, vy jste neměla pít tolik vína l" Markéta doslechla její slova, pohlédla na ni, zasmušila se, pak vyskočila, padla na kolena k jejímu loži, zabořila hlavu do růžového polštáře, položeného na jejích nohou, a zaplakala.

f Neurčitá slova mísila se jejím stkaním.

l „Jávím... vy jste svatá... báječná... svatá."

| Steinicová ji volala, položila raku na proudy jejích vlasů, které úplně pokrývaly něžný stvol jejího útlého těla, ale nedovolala se.

Pozvedla konečně hlavu a odvrácena od Heleny, která se přiblížila všechna udivena, plakala jako kajicnice nad hříchem .celého života.

Klid ji odzbrojil vždycky a všude. Co by byla ještě vysypala krutých urážek a hrubostí, kdyby se byly dotkly její milované osoby, jejího ješitného božství. Bylaztěch nespraved^^ekJtytostí, které mjrslL__žaL-ie jjjjjr_ysěT^ťtqvolSnp. že jejichcl a vkus, ře^ěTlčEjsoucnost osjltila celou zem. Není člověka, fctteréiio by íSetřiíy' svým odsouzením, jsou-li raněny ve své marnivosti. Hravé a proměnné, hned světlo, hned stín, odpouští ~a milují, lehce a na chvíli, tam kde poranily a odchází za novými lidmi, kteří je ještě neznají, poněvadž jen s nimi jest jim — 205 — volno do chvíle prvého výbuchu. Stydí se pak za svou hrubost, ale i lítost, která ji následuje, jest jim trapná. Milují přátele na dálku a v touze, ale ment je, žijí-li jim na blízku jako rukavice. Mluví nedůsledně a zapomínají, že před chvílí tvrdili opak.

NamajLavéhodaševního majetku, berou za jvé^na €0^ přijdou & vychloubají—S5 li nía nejson ani Čtoit opatrné, aby nebyly poznány, co vzaly.

„Dost, dost! Markéto!" přehlnšilá^ji Steinicová, vstala a pozvedla ji.

Markéta přitiskla k jejímu rameni svou mokrou, zaslzenou tvář.

„Všechno je v ní záchvat!" promluvila Steinicová k Heleně a utěšovala Markétu.

„Ke! Počkejte!" řekla tito skytajíc. Uvolnila ai ruce a jala si splétati volně vlasy.

Nepohlédla již vzhůru.

Její lítost ji pokořila. Nenáviděla ty, kteří uviděli její zmítání. Byla by je ráda udeřila do tváře a utekla navždy z jejich dohledu, aby mohla okamžitě zapomenout, neboťnedgvedla v v ž it jediné hgře a jedinou radost. ^Vs^cMí^TiřTSmalo v jejT doSřT«fc)--sté1rta~VÍ6rrt^obití. Drobné linie, drobná světla, všechno tak ubohé a malé, co nám připomíná naše věčné diletanství na této zemi, kde chtěl zůstat Bůh jediným umělcem.

XXV.

Vstali všichni ca chladného jasného jitra s vůní a sluncem podzimu a sešli se pod platany k snídaní.

Berger, který nevěděl, co se udalo, počínal si jako večer před tím.

— 206 -.

Markéta prosila, aby směla všem naliti kávu.

„Mějte mne rádi, prosím váa. mějte mne rádi!"

prosilá~s~p~ome(iia na všechny stejné vroucné velikými očima zaslzenýma a rozsvícenýma jako drahokamy.

Ruce se jí při tom chvěly. Hleděla upřeně na koflíky a na všechny otázky jednoslabičně odpovídala.

Po snídani pak, když opustili městečko, aby prošli údolím k velikému jezem, chovala se z počátku jako stydlivá dívčinka, ale brzy zmizela s Bergrem v úzkých vinoucích se pěšinkách listnatého háje světlého mléčným jitřním ozlaceným vzduchem.

Vyšli z háje platanů a zaujati sebou nevšímali si rudých značek na kmenech. Šli volným plochým údolím, položeným pod strmými, náhle vztýčenými ledovci, údolím, kde dlouhé koberce luk vystřídaly celé sady starých javorů s listy průsvitnými jako jantary, ozlacenými sluncem a dlouhým horoucím letem, tím údolím, které vypadalo jako odpočinek sily před novým vzepautím k vysokým útvarům, šli potopeni v bily dým jitra, skrývající úbočí vysokých stěn a do oblohy rozlitých modří s roztřepenými okraji.

Bylo to jitro v kraji podobné prvému dni v ráji. Nalévalo svůj bílý klid do srdce a naplnilo duši jako chrám dýmem kadidla.

BCo jsem se po vás natonžil, co rukou navzpínal.

Vídal jsem vás tisíckrát dříve než jsem vás znal.

Přicházela jste ke mně každé jitro, když jsem počal myslit, nejasná, bílá jako paprsek měsíce a tolik milovaná. Stýskalo se mi po vás jako po domově; život mi byl jen jediná veliká otázka: přijdete-li ke mně, vyšle-li vás věčnost v čas se světlem krásy, — 207 — kterou jsem volal. Vše ostatní byla noda a prázdnota teskná jako noc na poušti. Hledal jsem královna snů a nenacházel jsem ji. Hledal jsem světici, bííou květina nad močály a nenacházel jsem ji, hledal jsem grácii a čistou krása, duši její, která kráčí po staletích jako po lakách, jež, kde stane, rozkvete, A nevěděl jsem, skloní-li se ke mněl Žil jsem Život bolestný a prázdný. Zachvacovala mne touha mučivá jako nemoc státi se na dvě minuty vševědoucím a nalézti vás. Šel jsem tmou života jako slepec instinktivně za sluncem. Konečně blízká záře mne přinutila prohlédnouti. Musil jsem projíti půl světa, abych došel k vám. Cítím stále úzkost z toho, že jsem vás mohl minouti! Vás, svou budoucnost, svůj typ!" mluvil vzrušeně * jakoby vzrůstal.

Markéta se chvěla a štěstí nové, nikdy poznané, zachvátilo její bytost jako bílý plamen.

„Vy jste byla tak smutná a proměněna dnes," řekl Berger, „ublížil vám někdo?"

„Ach ne l" odpověděla Markéta. „Neublížil!

Nepochopení! Nic víc! Ale nemluvme o tom!"

„Jsem já vinen?"

„Ne, ne, ne!" netrpělivě pronesla Markéta, ochotna poddati se novým dojmům a nevzpomínati -starých.

Vyšli z dohledu druhých.

Vzali se za ruce a usmáli se.

Pohlédli si z blízka do očí a políbili se lehce, žertovně, sotva se dotýkajíce rtů.

„Ach, veselo a šťastno, veselo a šťastno l" za* volala Markéta, zatočila se rozpínajíc ruce a zazpívala poslední slova tichým šnmným nápěvem.

^ 208 — „Co vy máte nuancí!" promluvil Berger. „Jako píseň jste vypadala nyní, jako pí sen l" Berger mluvil o všech dílech svých, jež se mu v kouzla jitra v hlavě kupily, padajíce lehkými přemety 8 každého citu a obrazu; byla to ona šťastná chvíle pro umělce, kdy myšlénky slétají jasné jako déšť jisker za noci, a kdy každá, kterou zachytí, může založiti celý oheň.

Sešli se stráně do hluboké rokle; ukázala se na dně za keři kypící říčka horská a přes ni můstek se zábradlím.

Byl to jediný východ, ale opačným směrem.

Zastavili se.

„Jdeme po nepravé stopě!" pronesl Berger.

Vrátili se.

Potkali žebračku a tázali se na cestu k jezeru.

Ukázala jim opravdu na opačnou stranu.

Asi hodinu se již vzdalovali od pravé cesty.

Markéta se polekala, rozeběhla, udýchala a zastavila.

Berger k ní došel a v jistotě, že jsou vzdáleni všech, objal ji lehce, pokládaje ruku kolem jejího pasu, a pohlédl jí z blízka do tváře.

Jeho oči hořely, jeho tvář byla všechna proměněna, žhavá, ztemnělá.

„Zbloudili jsme!" opakoval mechanicky, zaujat zcela jinými myšlénkami. „Říkal jsem si vždycky: Ach, kdyby jen jednou na mne vylilo slunce své paprsky, jen jednou l A nyní mám tebe l Nevracejme se, nevracejme sel" líbal Markétě na rty.

„Nevracejmel" mluvila tichounce ona, mdlá, B mrtvě rozevřenýma dlaněma svislých rukou, se šíjí — 209 — napjatou, s hlavou vztýčenou a polopřivřenýma víčkama. „Lásko má. můj příteli, jak ti děkoiu, jako stvořiteli svému."Nemflž^ být většího štěstí.

Zdá se mí, ze se všechny mé touhy splnily náhle ve velikou výhru radosti. Chápu vše, co jsi mluvil, já, která tolik hladověla. Chci ti všechnu záři nahradit, která nám byla vzata dlouhým hledáním."

Stáli na stezce pod vrchem. Objevili se venkované, jdoncí na mši.

Uslyšeli jejich rozhovor, nlekli se a vyšli jim vstříc.

„Nikdy nás již neuvidí l" konejšila se Markéta.

Jakoby ani o útěku nebyli mluvili, hledali cesta za společností.

Potkali stařenku s košem borůvek na ruce.

Řekla jim, že k jezera mají ještě dvě hodiny cesty.

Bylo ráno vypočteno, že tam dorazí v deset hodin. Ostatní byli již u cíle a čekali a hledali je.

Zrychlili krok.

Šli zase plochým údolím již zcela rozsvětleným.

Bylo horko a oba byli znaveni. Kraj jakoby zpustl, nikde nebylo živé doše. Nevěděli, jdou-li správnou cestou, ale nebylo, koho by se zeptali.

Potkali stádo krav bez pasáka a pak zase ani živého tvora.

Mlčeli. Jen dýchání jejich bylo hlasité. Nemohli přestat uvědomovati si nádheru kraje, ale ona iim zhořkla představen setkáni se s n i m i, kteří je uvítají podezřením, že zblondění jejich nebylo nahodilé.

Běželi zrychleně, ale udýchali se a museli odpočívat.

XJBU&B: Zavotkni — 210 Chvílemi se smáli sami sobě.

Připadali si jako zbloudilé děti z pohádek. Nebyli si ani nyní jisti, jdou-li pravou cestou.

Ve středu lučných zahrad uviděli chalupu a zašli do dvora.

I ten byl prázdný a tichý.

Na dřevěném ochozu seděla stará žena ve vysokém cylindru se širokou střechou, se zlým výrazem ve tváři a chrápala. Na její naběhlé šíji svítila spona.

Zavolali na ni, ale ona se neprobudila.

A tak šli zase sami.

Y poledne dostihli oněch strání, které se skláněly k jezeru.

Berger se bál i pověrčivý byl, ale ukázati to nechtěl.

Nyní v posledním strachu před setkáním s mužem (o němž předpokládal, že, nemiluje-li i ženu jako bytost, ji přece pokládá za svůj majetek) bylo mu nepříjemno.

„Není to znamení?"

„Jaké znamení?"

„Že jsme zabloudili l" opravil se Berger.

Ženy, které neznají, že muži jen ukrývají své pocity strachu a bázně 9 že jsou jim podrobeni stejně jako ony, hledí k nim a zvláště k oněm, které milují, jako k divu síly. Ale v té chvíli, kdy se jim objeví slabí a bojácní, jsou jim zaprodáni jako Eostěj nesmrtelný, který zjevil ženě své, kde je zakopána jeho smrt.

„Vy se bojíte l" pronesla s nádechem pohrdání a pohlédla na něho zpod přivřených víček, jakoby byla větší než on.

— 211 — Sama v tomto posměchu sbírala síla.

Setkali se s Rógrem, Steinicovon a Helenou na břehu sametově modrého jezera.

Helena mávala Šátkem a usmívala se násilně. / Róger obrácen jen ke své ženě, oslovil ji hrubě, ) ale hned z prvých slov bylo všem jasno, že jí do- \ mloavá pro dvě čekáním zmařené hodiny vylétá a l ne proto, že provedla něco, co ji jako jeho ženu / ponižuje. ' Markéta to také vycítila, a což překvapilo i ji, \ bylo to pro ni sklamáním a její marnivost tím ještě l utrpěla. Poznala, že ji maž nelituje, že nežárlí a-j že její ztráta ani necítí, a hořký zlobný vzdor zaryl j se v její srdce. Zaželela bezmocně, že se na něm l ani pomstít nemůže za zmařená léta. V XXVI.

Odpoledne strávili na jezeře, na onom hlubokém mezi skály stočeném jezeře, jež chodí každé léto navštěvovat tisíce cizinců, velice upocených a udýchaných, hltajících přírodu jako knedlíky se zelím a přijíždějících sem jen proto, aby se tím mohli pochlubit svým známým. Blankyt nebeský vystýlá měkce tento studený a propastoý hrob v bouři zde zahynulého processí. Bílé praménky horských vod vrhají se ta B vysokých skal přímo do jezera, a bílé chocholy ledovců se zjevují v roztrhaných stráních jako zvědavci. Veliké lodi s dobrými řemeslníky, kteří sem přivedli své manželky a sami se stydí divit, s novomanžely, kteří nevy mykají ruku z ruky, projíždějí tento ^alon přírody tiše a počestně, jakoby jim bylo 14* — 212 — l hanba, že jej yidí poprvé. Malé, ve skalách vyryté křížky ohlašují jména mrtvých utonulých a nikdy nevrácených, a nafintění horalé, kteří stoje veslují a řídí lodi, vytahují ze dna staré veliké pistole a vypalují do záhybu skal třeskutou ránu, vyzývajíce je k rozzlobené opakované odpovědi.

Markéta se radovala úmyslně a násilně, starala se o Bergra s něhou nevěsty a pokoušela se marně svým vyzývavým způsobem vydráždit muže.

Yodní ptáci přilétali za lodí, uvyklí dávat se vyživovat hosty. Markéta podala Bergrovi polovina žemličky a kázala, aby jim ji házel. Opřela se o jeho rameno a žila s ním tuto hru.

Steinicová pošeptala Heleně: „Hle, jak se našla; ona není žena, ona je milenka! Tu počíná její říše l" Helenu to zabolelo.

„Ne, ještě tomu tak není l" opřela se v duši.

Do večera, než zapadlo v rudé a lilové páry zahalené slunce, dojeli města, odkud se měli navrátiti do villy a rozejíti se se Steinicovon.

Město postavené kolem vysoké hory zalesklo se z daleka bílými květy elektrických svítilen.

K večeru, když dojížděli města, byli již tak znaveni, že kromě Rogra všichni mlčeli.

On mluvil, protože ho vzpomínky budily.

„Krásné město," mluvil, když se přibližovali Solnohradu, „ale i prokleté město!" dodal.

Večeřeli v Mirabelské zahradě, v jakémsi spěchu a napjetí pod stromy, které jim zakrývaly nebe, pod dozorem vysokých, zčernalých skulptur na zábradlí před zámkem.

Steinicová byla smutná a krásná jako myšlénka, která prošla kolem nás bez vysvětlení.

— 213 — I Helenina tvář sesmatněla.

„Mně se zdá, že jsem vás znala již před lety.

A tak je mi teskno, protože vás už nikdy neuvidím l" „Badá k vám přicházet ve vzpomínkách," odpověděla Steinicová. „Vždy, když usednete ke klavíru a zazpíváte své drahé písně, já bodá n váa tak blízko, že ucítíte můj dech. Loučení jest jediné ~s naučení o smrti. Není strašné rozloučit se s tím, co )' milujeme, všechna krása drahého předmětu zazáří ' v našich slzách, ale loučit se s tím, co jsme přestali milovat, líbat to, co zahořklo na našich rtech, a hledat slzy, které nepřicházejí samy a v čas, loučit se a tím, co ztratilo krásu ve chvíli, kdy porušeno tajemství, a co přešlo v obecný majetek ... to je trpké..."

„Jak to myslíte?"

„Ach, to on ví, to patřilo jemu," usmála se Steinicová. „On ví!" řekla a ukázala na Rogra a obrácena k němu, k jeho zlobně zachmuřené tváři, pravila: „Pošlu vám poslední dar. Nerozkvete-li ten pod vašimi prsty, nezasloužil jste si jej a neuvidíme se již nikdy."

„Co to bude?"

„Obsah, jemuž musíte dát formu l* „A řekněte mi," pravil pak potichu Rdger, jakoby druzí nemohli pochopit, oč se jedná, „proč jste si vzpomněla jít po vzpomínkách. Proč jste mne provedla toutéž krajinou, kterou jsme šli tehda?"

„Abych mohla pozorovat, jak bylo dřív a jak je nyní!"

„A co jste poznala?"

„Že vztah náš stojí dosud ..."

.Nuže l" - 214 — „Jako stará socha v parku, od deště rozežraná a s uraženým nosem .. ."

„Já také dával pozor, ale nenašel jsem už ani starou sochu, jenom hromádka kamení ležela tam, kde stávala. Suad to byl její hrob l" zasmál se hlasitě Róger a Steinicová klidně pokračovala v dřívějiím hovoru s Helenou.

„Dobře je takt" pravila, pokládajíc ruku na její. „člověk nesmí dopíjet na dno. Nejmi k silnž nřilnont. p.hce-li zůatat svoboden.

nové přátelství jsou i nová~pouTaT V té**cnvíli, kdy je~přijímáme7 nezměříme jejich ^íln, ale často celý život se v ně zamotá. Všeho toho musí být silný člověk prost. Od vSeho se osvobodit. Štěstí i muka těsně sepjat, nikde dlouho nesetrvat, k nikomu nepřilnout, chce-li člověk zachránit sebe l" Usmívala se Heleninn udivení ve tváři a dotkla se jí laskavě.

„To není řečeno pro vás. Vy jste naSla mezi sebou a světem jiné vztahy vám blízké, vám snesitelné, sama svůj zákon jste naSla. A ln jfl vi"-"*"* to_pravL_ Já. at jsem četla kteréhokoli velikého _.a rozpor jímečným _n.itrjam..a -flíětem, a celá jeho práce jnep bylá nic i_ jijaéhp^ nfiž_ zMdpyání moatu, který^musel být stavěn ppdle^ poměru úhlu, v němž spadával k světli," T liniích jemu snesitelných, které se vyrovnat bolest z rozporu* Jen slabý Seká... nJ ^^ "" Sěleňase úzkostně ohlédla na Bdgra.

RQger, který večeřel, nezaslechl slova Steinicové, a Markéta se tvářila, jakoby to byla už dávno překonala.

— 215 — Steinicová, která zůstala v městě, vyprovodila je k nádraží.

Usmívala se.

Helena poznala, že je úsměv vynucený, a že je zamyšlena.

Na rohu ulice Auersperkovy se zastavila.

„Opouštím vás!" řekla tiše Heleně.

„Vzpomenete si někdy na mne?" rozrušeně, udržujíc její raka ve své, promluvila tato. Cítila, že se chvěla.

„Markéto l" zavolal ROger na ženo, která šla napřed s Bergrem.

Helena slzela; Markéta sebrala všechno své umění společenské přetvářky.

„S Bohem, na shledanou, pozdravujte všechny své známé l" mluvila zvučně a bez příčiny se smála.

„ A odpusťte, jestli jsem vás zlobila l" dodala mazlivě.

„S Bohem, Grétol" řekla Steinicová pevně a významně, tímtéž zvukem hlasu, jakým ji večer před tím napomínala.

Markéta se přikrčila a pustila její ruku. Róger se vrátil a vzal její ruce do svých, přitiskl je ke rtům a pravil: „Nevěřte tomu, co jsem řekl. Čekám na poslední váš dar!"

Pak se rozešli.

Když ušli asi sto kroků, Helena se ohlédla.

Steinicová stála na témže místě, kde se rozloučili, a dívala se za nimi. Zdálo se, že bílý, tenký paprslek se nese od jejího čela k nim.

„S Bohémi" zavolala vroucně Helena.

„S Bohem!" odpověděla Steinicová, a hlas její se chvěl jako slzami; Heleně se tak zdálo.

— 216 — Chtěla se rozběhnout zpět, políbit ji, zaplakat a ní, ale nemohla.

Steinicová byla z těch, které nenechávají v hradbách, jimiž se kryjí, vrátka otevřena.

A pak, ona jen okoušela vína z připravených číší a nedopíjela. Bála se jejího odmítnutí.

Ještě několikrát se ohlédla a zdálo se jí, že temný stín vysoké postavy mizí v neznámém měátě.

Myslila na její poslední slova.

„Kdo je ta žena?" otázala se tak hlasitě, že to uslyšel Róger.

BKdo je? Kdybych to sám věděl. Ukázala se v naší společnosti náhle. Přišla z pobřeží Baltu.

Pojmenovali ji Severní záře. Ostatně já ji znal již před lety, než jsem se ženil. Byla už jako dívka podivná. Nenáviděl i miloval jsem ji současně.

Rozešli jsme se v ten den, v němž jsem se poprvé setkal se svou nynější ženou. Nyní vypravuje, že byla vdána a celou podivnou historii o svém moži.

Mluví-li pravdu, ví Bůh. Hoala mne vždy k práci, odsuzovala mne za to, že js«m se rozptyloval, že jsem nemiloval jenom samotu, že jsem si zahýřil, říkala mi, že jsem diletant. Byla vždy tak upjatá a ledová. Její večery jsou proslavené. Zná výtečné lidi. Někdy je tam veselo, jindy jako u spirúisty.

Viem je podivno. Mluví nejasně a vypravuje dlouhé i pohádky, které mluví moře za večera. Improvisuje.

rJNékteří ji miluji, jiní se jí vysmívají. Ale ona j^niktho nedbá. Jde svou cestou. Je Jírásoáj-ale" takr l chladná, že ji nelze pomluviti, l Pozdravuje s takovou graclti--čiovéku je celý den "3Óbře, když ji po jitru potká. A vždycky byla taková . . . (Róger vzpomínal.

Představy mladosti táhly mu v duši). Ona ani ne— 217 — měla odejít. Chtělo se jí zůstat tajemstvím. Mořila mne k smrti. Kdybyste viděla, jak ji nenávidím ve vzpomínce, ale sotva že ji vidím, ta má pokořená ješitnost vstává, týčí se a počíná nový boj. A ona odchází vždy dřív než slánce dojde na poledne."

Došli k nádraží, a proto se Helena víc nedověděla. Jenom docela nestřeženě na dně duše si řekla: „Jaký to kořil! A otec starostlivý jako ona matka! Kde vezmou to od váb u, tak bez vědomí povinnosti se vydat do světa, to Bůh ví l Proto to tak skřípe!"

XXVII.

Domů dojeli v noci. Helena neustávala myslit na své dětí.

Róger ji převezl na svém člunu.

Noc byla jasná a stříbrná.

Mlčeli oba jako hodiny, které prošly svou drábu a nebyly znova nataženy, jako ukončená kapitola.

Teprve před villon stanul před ní a obnaženou hlavou, políbil jí obě ruce a řekl a tváří jasnou a tklivě šťastnou: „Nezapomena nikdy, čím jsem vám povinen l" Děti spaly klidně, Lidnnka svinuta v klubíčko s kolénky pod samou bradou.

Helena prošla celý byt a všechno našla v pořádku, ulehla, ale až do rána neusnula. Rozhodla se promluviti s Markétou a bála se toho zároveň.

Poslala pro ni, ale panská ji potkala již na cestě. , .

— 218 — „Muž na mne nemluvil* bylo první, co řekla Heleně. „Je to trapné. Ani odpověď mi nedával Chtěla jsem mu sdělit, co je nutného, a nelze.

Odešel l8 Helena úzkostně dýchala.

„Pojď do vnitř l" pronesla, přemáhajíc se.

Markéta poznala proměnn jejího hlasu a pochopila, že jde k výslechu.

„Co chceš?" řekla ztemněle a opatrně, připravena na odpor.

Helena ji vzala jemně za ruku, uvedla do salonu a uzamkla na klíč.

Melo to ráz velice pokořující.

Markéta se snažila nepozorovat toho, totiž vy* padat tak, jakoby toho nepozorovala.

Sedla ke klavíru, otevřela víko a jala se preludovat.

Na pultě ležely noty; rozevřela je, hleděla do nich, ale hrála přece ve volných passážícb, přejíždějíc celou klaviaturu.

Když k ní Helena došla a usedla u ní, neustala hrát; stiskla jen řasy, tak že jimi sotva prokmitel úzkostný plamínek poplašených zornic.

„Markéto l" promluvila Helena, pokládajíc ji ruku na šíji, „ty víš, o čem s tebou chci mluviti Vid?' Markéta vtáhla jen hlasitě rtomn dech, jakoby jí zamrazilo a učinila pohyb, jakoby jí Helenina ruka překážela.

„Hleď, chováte se s Bergrem tak jako mladí milenci. Chci od tebe jen jedno. Požádáš ho, aby odjel, a povšimneš si více svých dětí a muže. Budeš — 219 přemýšlet o tom, že máš rodino a že máš povinnosti.

SlibujeS mi to?"

' Markéta zachytila jen hořejšími zoubky svůj ret a jinak se ani nepohnula.

„Markéto, dušičko, mluv! Požádáš Bergra, aby odjel?"

Stisknuté řasy Markétiných očí zvlhly.

Pak spadla na klín slza a za ní druhá.

„Nepožádáš?"

«Ne l* neurčitě se prodralo přitisknutými rty.

Helena cítila, že ztrácí rozvahu. Poznala, že nebezpečí je vážnější, než se domnívala. Vyděšena, rozbouřena, naplněna náhle vzniklým nevývratným přesvědčením, vstala a odstoupila tak, že viděla přítelkyni tváří v tvář..

„Markéto l" mluvila hlasem posetým sklamáním a lítostí. „Snad ho skutečně nemiluješ?' Markéta jako projemnělá ve tváři namodralými lehkými stíny, pod ohromným florentským, vysoko postaveným kloboukem, který ve vlnách pokrýval zkadeřené vlasy, sklonila ještě níž hlavu. HručE její pod velikým krajkovým límcem se rozvlnila.

Zavzlykala hlasitě.

„Miluješ ho ?" opakovala ve zvýšeném, vypjatém úžase Helena.

„Ano!* určitě, nepozvedajíc víček, odpověděla Markéta.

Prsty její prolétaly klávesy, jakoby se jich ani nedotýkaly, jakoby jim zvuky samy přilétaly vstříc a ony jim jen poroučely.

„Ty ho opravdu miluješ?"

„Ano!"

„On to ví?"

— 220 „Ano l" „I on tě miluje?8 „Ano, ano, ano l" netrpělivě z vy sajíc síla úhozů odpovídala Markéta, jakoby probíhala temným tunelem k světla a přála si ho co nejrychleji dosáhnouti.

„A co chceš počít?"

Markéta vstala.

„Odejeti" odpověděla pevně.

„S ním?"

„Ano l" „Děti opustit?"

„On je dá do ústavní" „Což jste o tom mluvili?"

l „Mluvili jsme o tom, co s dětmi, kdybych l umřela. Je to tak snadné. Ostatně, jaká já jsem l matka?"

„A co jednou, před nimi jak se zodpovíš?"

„Jak se zodpovídá matka moje přede mnou?

Taková jsem, jakou mě vychovala l" „Děti tvé proto máji být také nešťastny?"

„Ach ne, nepodlamnj mne, já se sotva uchytila; ežila jsem ještě a chci žíti" „Proč jsi nežila?"

„NóT"nept5j Se takhle suše, rozčiluješ mě. Což neznáš Rógra, jaký je člověk? Všímá si mne? Stojí o mne? Jiný muž by ženu zabil, kdybych mu chodila takhle s jiným mužem. A já bych byla radši, než takhle l Taková hniloba l Nic^ se neděje. Kdyby vykřikl, kdyby mě rdousil, siapai $0 mne, a já věděla, že je to z lásky, budu šťastna; jen ne takovýhle kapři klidí" „Proč jsi si brala muže, který ti nebyl vhod?

Proč jsi si nevzala takového krotitele šelem?"

— 221 — „Což jsem ho znala a věděla, jaký bude? Z počátku, před svatbou byl samá něha l" „A víS, jaký je Berger?"

„Berger je dobrý a miluje mě, i jest mu mne třeba. Vše jsem již promyslila. Berger je umělec, má velikou budoucnost, jájmohu .pro- ažho unamenat celý .rozpoj. Mám strašlivou touhu zachránit se při životě, nezhynout.^H3nTrTnsTTnSrTímiť1r^ | se jí bují, TrffflPtsych já se styděla bát smrti své \ krásy. Ta druhá smrt, jak ta je mi lhostejná! Já < umru již svými vráskami. Ale dřív, nyní, v těch posledních chvílích chci hořet, chci žít, chci uchránit v umění svou krásu. Berger našel ve mne svůj typ, který marně hledal. Vytvoří veliká díla!"

„Dětino!" zasmála se Helena ztrpklým smíchem.

„Na to tě tedy zlákal?"

„Nezlákai! Je to pravda! Jsou takové pro sebe stvořené duše. Za věky se jednou setkávají, veliká díla vytvoří! Byl by hřích, nechat projít takovou příležitost!"

Markéta mluvila, jako prve hrála, roztavena zanícením. Jako sloupy živeného plamene rostla svou vírou.

„Bobře!" odpověděla Helena, hotova užiti každého prostředku, „jak dlouho potrvá tvá krása?

Není ti patnáct let, nepočínáš léta mladosti. Za několik let, až uvadneš, odhodí tě tak lehce, jako tě dobyl, a nalezne mladou a krásnější l A zůstaneš zcela sama! Děti jsi opustila, pak si nevšimnou ony tebe!"

l „Pak se otrávím. Jen když kousek života prózy u v Štěstí l" — 222 — fi Helena těžce dýchala. Sbírala síly.

„Ne," řekla potom, „ty se neotrávíš, ty příliš miluješ život l A sklameš-li se, těžce se sklameS.

Když jsi poznala Rdgra, vidéla's ho ve vlastní rodině, mohla jsi poznat jeho vztahy k ní, tvá matka byla s tebon, věděla's, odkud přichází. A co vis o Bergrovi?"

Markéta mlčela.

„Kam chcete spolu jít?"

„To je lhostejno, kam. My o tom ještě namluvili."

„Vy jste o tom ještě nemluvili? Můj Bože ...

jaká jsi lehkomyslná, jaká jsi lehkověrná!" užasla Helena.

„Přestáni Ty mě zlomíš! Zlomíš mě i" křičela Markéta „Nepochybuji" Helena ji vzala za obě ráče.

í „Markéto, vzpamatuj se. Zase stavíš papírové i zámky. Těžké ti bude opuštění. Yšichai tebou pohrdnou, že jsi děti opustila. Byla tu tvá Marian na.

Je tak zanedbaná. Nic jsi pro její duši neučinila, dosud na ni nepomyslila. A tvá malá holčička, jaký to je chudáček! Na svět jsi je přivedla a jako kukačka chceš uletět z hnízda. Mluvíš o výši duševní.

Kvočna svoje děti uhlídá, a ty chceš utéci. Čím jsi se přičinila, abys učinila muži domov snesitelným, mnoho-li tě zajímaly jeho snahy, co víš o tom, jak žije? Jako s dítětem je s ním možno zacházet, tak je poddajný a tak se těší každé pozornosti. A ty , myslíš, že jinak pořídíš s Bergrem? Kdyby i dobrý člověk byl, brzy pozná tvé sobectví a odvrátí se od tebe jako tvůj muž, protože, pamatuj si, každý chce mluviti jen o sobě a nikdo rád neposlouchá o druhém. A kde není ani trochu l — 223 — vzájemné ochoty, všechno se zboří jako a tebe. A ty bysT tngňnrpócnodila s malířstvím, jako jsi pochodila s hudbou."

Markéta se pohrdavě zasmála.

„Ty nemluvíS lidem nepříjemnou pravdu, viď?

Tys šlechetná, jiná!" mluvila ironicky.

Helena mlčela. Vytušila stejný pochod v utváření jejích pocitů, jako před dvěma dny.

„Vůbec," pokračovala Markéta, „není nic strašnějšího, než tihle dokonalí lidé. Člověk aby se cítil pořád u země. Jenom o svých ctnostech a moudroi stech vědí t A tak je to: Tys nikdy nebyla hezká.

! K tvému zjevu je trochu těch maloměstských vlast| ností třeba. Co by na tobě jinak bylo l" Ustala, vytrhla jí ruce a posadila se do pohovky.

(Vymýšlela, co by řekla zlého, rozryvného, aby Helenu pokořila, aby bolest jí způsobenou splatila, aby zůstala vítěznou.

Ale nevěděla již, co říci.

Zlobila se a chvěla.

l „Proč jsi sem jezdila?" vykřikla náhle. „Edo ; ti o to stál? Dobře jsem byla bez tebe živa, sama i jsem se uhlídala! Ach!"

Přitiskla dlaně ke skráním.

Helena umdlévala.

Usedla naproti ní do křesla, a přesvědčení, že ničeho nespraví, objalo ji a stisklo hrdlo.

„Jako v koši nad vodou člověka drží!" ml a vila Markéta unavena. „Do vody ho nepotopí, na sucho ho nepustí. Ani velice štasten, ani velice nešťasten nesmí člověk býti pro tyhle prokleté, soucitné ženy.

A co! Jsou lidi, kteří nedovedou žíti takový šedý život ani radosti, ani žalu!"

— 224 — Dupla nohou o zem.

„A at jsem nešťastna, co ti po tom?"

„Je pravda, nic mi po tom není! Y tom věži nesmyslnost mého jednáni, že pro cizí prospěch se dám nrážet a že se starám o drahé lidi, kteří toho nechápou — a snad ani nezaslnhnjí l" Helena vyšla do dětského pokoje, který byl prázdný, usedla a dívala se topě kolem. Přemýšlela a sbírala výstupem rozmetená předsevzetí a názory.

„Jak pak jsem to spěla, že vše zcela selhalo?"

usilovala si představiti. „Atak pozdě jsem zasáhla!

Nač jsem otálela! Ale jak jsem mohla přijít s obviněním hned z počátku? Má tolik známých. A konečně byla to věc jejího muže."

Dlouho tak seděla.

Ve vedlejším pokoji, kde zanechala Markétu, ozvaly se kroky ke dveřím a pak na schodech dozněly.

Helena došla k oknu.

Viděla, kterak Markéta spěchá po pěšinách, slabě ku předu nachýlena, a kterak vítr zvlnil okraj jejího florentského klobouka.

„Tak marně .. ." řekla, potrhla rameny a svěsila roce a zaplakala.

XXVHL Markéta se odhodlala zbaviti se muk, odhoditi to tíživé, co jí při každém kroku působilo bolest, ale nevěděla sama, čeho je třeba se zbaviti.

Mléčné, zahalené poledne před bouří schylovalo se nad údolím.

— 225 — [ Mouchy bzučely a nepokojně i lačně ji oblétaly.

Všechen ten přebytek nepokoje, ta síla dojmů jod kypění barev a dálek horečně vzbuzených představ stála jako povodeň na její duši, svírala tesklivostí její broď, šuměla, jakoby k ní rákosiny mluvily svými soucitnými, tenounkými hlásky, jakoby nad ní zakvílely a zahořekovaly čejky, ale sotva že opustila travou zarostlou cestu, sotva že vešla do parku a počala se setkávati s lidmi, slily se všechny tyto j pocity v jediný, v pocit bezejmenné úzkosti.

Vzduch víc a více tížil. Bouře se tvořila a spěchala od hor k horám.

| Než došla Markéta domů, silně se setmělo.

Se staré černé věže zavzněl vší silou mohutný, zpěvný hlahol zvonů a přehlušil zcela zvuky varhan i vycházející z chrámu.

První těžké kapky padly na kaštany.

' Hřmělo, jakoby mužský chorál doprovázel a sílil alt zvonů.

Bouře se usídlila nad údolím.

Zvony, věrou lidu rozpoutané, zažehnávaly ji stříbrnými údery svých srdcí, ale nezahnaly ji.

Níž a níž i průzračněji spouštěly se mlžné eště a zaclonily hory.

Markéta sotva v čas doběhla k domovu.

„Zlomila mě, zlomila," opakovala, a se spěchem kroků stoupalo i její vzrušení. Chudé, ale nelítostné slzy zlomeného odporu nasákly její řaay.

Již na chodbě zaslechla pláč obou dětí.

Vešla a našla je obě usazené na podlaze, uprostřed pokoje, přitisknuté k sobě a zcela osamělé.

Bály se horské hrozivé bouřky.

LIBUSKt ZunoUaá Tlaku. 16 — 226 — Slnžka vařila oběd v přízemní kněhyni, a muže doma nebylo.

Markéta odhodila spěšně klobonk, poklekla k dětem a přitiskla svou hlava k jejich hlavičkám, stiskla je oběma rukama a aniž hledala slovo útěchy, sama zaplakala a nimi, jakoby měly všechny jedinou příčinu k pohnutí.

„Maman, my se tolik bály, já se bála ... a Heda taky tolik křičela ... já tu až nebádá nikdy sama! Nechoď! pořád od nás!"

„Ne, ne, ne l" mluvila Markéta, hladila je obě a stírala jim slzy svým parfemovaným batistovým šátečkem.

Heda jej vytáhla matce za cíp z roky a upokojila se.

Markéta vstala a pozvedla i starší dcerušku.

Svlékala se, a všechno, co svlékla, uložila hned, jak nebylo jejím zvykem, do skříně.

„Pojď, Marianno, uklidíme to tu l" vyzvala dceru.

Tato se protáhla a neochotně, záporně zabručela.

„Neodejdu víckrát, bndeš-li hodná."

Marianna uposlechla. Přenášela váhavě předměty s místa na místo, mezitím co Markéta přelétala bystrými kroky byt a spěšně rovnala rozházené předměty, špinavé prádlo, sklenice a zbytky jídla, ustlala Hedinn postýlku, uspořádala verandu i svůj pokoj, a když byla se vším hotova, tvářila se, jakoby byla vykonala velký čin, který je třeba ocenit.

Přišla služka a objevilo se podivení na její tváři.

Pochválila paní, jakoby ji tím vychovávala, aby i radosti nad chválou vypomohla i v jiné dny.

— 227 Přišel muž připraven nepromluviti slova. Markéta mu vyšla vstříc a úsměvem, vzala ho za obě roce a smála se zblízka, pohlížejíc do jeho tváře.

„Pusť!" řekl mrzáte a vymkl se jí.

„Nehněvej se!" promluvila tiše.

Neodpověděl.

Obědvali beze slova . . . Markéta krmila holčičku a oddávala se i myšlénkami tomuto zaměstnání.

Zvonila smíchem a hlasem, když ji oslovovala a lichotila.

Rdger četl, a jen jednou, nechápaje jasně tento obrat, úkosem pohlédl ke tváři své ženy, a to ještě ve chvíli, kdy vycítil, že je odvrácena.

„Marianno, shledej své knihy, budeme se odpoledae učit!" nařídila po obědě dceři.

„Co se to děje?* myslil si Róger, odcházeje do kavárny stísněn.

„S Bohem l" řekl až u dveří, aby se vyhnul rozmluvě se ženou.

Markéta se dívala dlouho na zavřené dvéře, opřela čelo o dlaň, přemýšlela.

„Kdybych tak umřela!" vydychla zoufale.

Nemohla myšlénkou proraziti spletitou řadu vy-~ tvářených poměrů, nemohla nalézti pěšinku, po níž by bez nárazu prošla.

Nemohla nalézti, co je správné, zda pravda ště8jfcTjěbT"žacnmufene povinnosti. " ————• Byla před tím tak rozhodnuta, že kdyby byla.

odešla bez setkání se s Helenou a její domluvy, bez onoho pohledu na své ustrašené, bouří nlekané a opufitěné děti, nedovedla by si ničeho vyčítat.

16* — 228 — rNyní ji vše tolik zatížilo.

Silný dojem z jitra i poledne křičel hlasitě do předsevzetí a snů minulých dnů.

Pokaždé, kdy se rozhodovala zůstati a dětí, řekla si: „. . . a žít dál ten suchopárný nudný život, s ním, člověkem bez čita a pochopení a vzdát se Bergra?"

A kdjž opět se rozhodovala pro své Štěstí a nmiňovala si strhati všechny „malé vztahy", vzpomněla si na výstrahy Heleniny, na pláč svých dětí a pocítila lítost pro ně a úzkost ze své budoucnosti.

„Kukačka l" opakovala po Heleně. „Kvočna své děti uhlídá!"

Na konec si zas přála zemřítij Na učení s Mariannon zapomněla.

Přišel lístek od Heleny.

Markéta se třásla a křížem zpřetrhala obálku, když jej otvírala.

„Ještě jednou," psala Helena, „se k tobě obracím.

Ráda bych zvěděla, na čem se rozhodneš. Prosím tě, abys přemýšlela. Trvám na svém návrhu, abys požádala B., aby odejel, a smířila se s mužem. Nestane-li se tak, měj se dobře. Neuvidíme se již nikdy.

Neomlouvám se pro vnikání své do tvých záležitostí.

Při požáru padají všechny přehrady. A tys v nebezpečí. Prosím tě, odpověz mi, že poslechneš, že se nezahubíš, děti své neubiješ, dokaž, že jsem se nemýlila v dobrotě srdce tvého a že vše, co tě přimělo k novému rozhodnutí, přešlo jen povrchem tvé mysli."

„Ach, naci" mluvila Markéta urývaně, aby slyšela něco silnějšího, než úzkost svého srdce. „Tak — 229 — ještě větší tjrápiBDLjžžiiiáSLJoi_o_žgia Jsem že je S testi!" poznávala dětinně.

Seděla nad prázdným papírem a nevěděla, jak na něm rozhodne příští směr své trati.

Ye chvíli, která byla naplněna zase oním strachem o budoucnost, jak jí ji představila Helena, kdy v duši usljšela pláč svých dětí, dříve než se přivalila nová vlna rozvahy a představy, napsala: „Poslechnu té!"

A ještě v téže chvíli, ve strachu před silon příští, úzkostlivě ndržujíc v duši všechna dnešní pohana, napsala lístek Bergrovi: „Odpusťte mi. Vše, co bylo mezi námi, bylo šílenství. Odvolávám všechno: sliby i přání. Zůstanu, kde jsem. Nemohu opustiti děti. Teprve teď se mi jasně představila drahá pravda. Chci překonat všechny touhy, chci, chci! Prosím Vás, vážil-li jste si mne jen trocha, abyste okamžitě odejel!"

Složila listy; onen pro Helena zavřela a odeslala; navrátila se a nad listem pro Bergra se zamyslila.

Pak v stálém napjetí, jakoby vůlí svou zdržovala proud dravé bolesti, která jistě se dostaví, napsala, ale ne týmž pérem, nýbrž tenounce barevnou tužkou na okraj listo: „Fotografii Beatrice, prosím, nezapomeňte mi poslat!"

Pak když i tento list byl odeslán, opakovala si: „Všechno je skončeno!" a ucítila ne úleva, ale otopení všech sil.

Proseděla s Hedou celé půldne na verandě.

Bylo chladno. Nízko spouštěly se mlžné deště, zaclonily hory, až i tasení jejich obrysů ztratilo se?

— 230 — beze sledu; tvary městečka však zůstaly přece Jítájnó.

í Po jezeře objížděl parník lesknoucí se deštěm.

/ Na něm procházel se osamělý, v gumový plást za/ kuklený kapitán. Pršelo nad ním a nad zastřeným £jezerem.

„Je konec, je po všem!" opakovala si Markéta, pohlížejíc v tento obraz a snažila vzkřísiti se k jakémukoliv šťastnému pocitu.

I „Oni ani nevědí," (myslila tím muže a děti) \ Jakou jsem jim přinesla oběť! Budu velíce nešťastna!" uvědomovala si a drsnou rozkoší naplnila se její hraď. Byla to radost ze zvýšeného určitého i pocitu, třeba mučivého, alo velice zřejmého, jehož kromě toho byl někdo příčinou.

To, že bude smět nenávidět někobo příčinně za to, že zbořil její štěstí, toužiti po někom bez možnosti nakotečnění této touhy, vzpomínati na sladké dny, které neošumély, ale byly strhány rázem, a jejichž památka zůstala sladká a příjemná, to ji chladilo a konej šilo.

„Ale i tento život svůj musím zaříditi snesitelně!" řekla si a jala vyvolávat v paměti všechny skutky svého muže v posledních událostech.

„Snad je taková hrdá pováhal Nechce, aby jiní poznali, že je pokořen!"

Zželelo se jí ho. „Ubohý Člověk!" řekla nezbavujíc se nijak slad kého pocitu zadostučinění, že je milována ještě někým mladým a volným.

— 231 — XXIX.

Rdger se navrátil k večera.

Marianna si hrála dole s dětmi. Když sbšela maže přicházet, poslala Markéta složku s Hedou rychle za nimi.

Seděla na pohovce a přelamovala v rozechvění na drobné koňsky tenkou tužku svého zápisníku.

Sotva že vešel, poznala, že poslední nerozhodnost jeho zmizela a že i on jest odhodlán vyjasniti jejich vztahy.

„Jsi tu sama?" zeptal se pevně. v „Ano!"

„I Marianna je dole?1 „Ano!"

Jal se přecházet po pokoji, a co se mu z dětských' předmětů namanulo na podlaze v cestě, odkopl.

Markéta sbírala síly, zahynulé strachem z něho, z jeho příkré odvahy.

Vstala, vyšla mu nejistě vstříc a vstoupila mu do cesty.

Pohledy jejich se setkaly. Díval se s pevným úmyslem nepřeměniti pod jejím zrakem zlobný, odhodlaný pohled svých zesvětlených očí.

Jí však v téže chvíli, kdy to vycítila, zachtělo se přemoci, rozlámati tento vzdor. Strach v jejích zornicích se změnil v prosba, slabou, němou, která rostla a vzpínala se, ale neúčinkovala.

Jemu se zoSklivil tento způsob hry a pokusí^ se vyhnouti se.

— 232 Ale sotva že vykročil, z a vzlykal a Markéta a tpadla k jeho nohám i přimkla se k nim.

Nemohl se hnouti, aby jí neublížil.

„Vstaň l" řekl hrabě. „Nač pak scény! Všechno je jasné l . bo ; ale nejen pro vinu svou, nýbrž ~ Zdálo se )í to tak snadné.

Ustupoval vždy jejím rozmarům.

„Slituj se! Vím, že jsem chj bila. Napravím se!

Neopustím děti! Všechno jsem již rozvážila!"

Róger slyšel její stkáni.

Bylo mu nepříjemné, ne pro její bolest; nevěřil jí ani; ale tak jak ta stál on, silák, s volnýma pažema, jako přikován k zemi, připadal si velmi směšný. Kromě toho tento nový obrat ve smýšlení Markétině tarasil cesta k jeho osvobození.

Opatrně se nahýbaje, pozdvihl žena prudkým trhnutím a posadil ji na prvou židli jako pan au s ohebnými klouby.

„Tomuhle nevěřím!* řekl hrabě. „Je to nový záchvat. Ty nejsi s to, abys nechala koho v klidu!

Byl jsem teboa neustále rozrušen. Vyhýbal jsem se dosahu tvých rozmara a odcházel v samota, ale vira v sebe, v možnost nějaké práce jsem vždy urči té ji ztrácel. Právě zde jsem poznal, že všechny síly nezmizely, že je ještě čas začit Jen ty se svým nepokojem jsi mne tížila. A povím ti pravda, byl jsem rád, když jsem viděl, že se ode mne odvracíš, úlevou mi to bylo. Bylo mi třeba té svobody, ale já nebyl prvý . . . nebyl bych dovedl být. Nevím, co tě pohnalo k těmto výjevům. Soadil jsem z tvého chování, že je nad námi rozhodnuto. Smrt v bez- 233 — vědomí nemohla by mi být méně trndná. I pro děti jsem to pokládal za štěstí! Nechci se navracet do minulého života. Nezdržuje tě! Rozejděme se docela pokojně. V tobě je všechno proměnné. Zítra by počal starý nepokoj znova! A já nechci ubít život v samém ústupu!"

Markéta přemýšlela a hledala něco silnějšího, než byla jebo slova, účinněišlho i rozryvnéjšíbo.

Zasmála se ledovým výsměchem a řekla: „Přišlo ti to vhud? Bozbodla se konečně Steiuicová být trou Mnaou?"

Naslouchala jeho krokům.

„Nemluv!" zvolal Róger. „Takhle mně neujdeš.

Jsem ochoten ti poskytovati měsíčně tolik, abys mohla žít!" promluvil neustávaje v pravidelné chůzi po šikmě položeném koberci. Měl ruce v kapsách svého lodenového kabátu a rychle svíral i otevíral dlaně.

, ,. Markéta vstala.

.Vypovídáš mne a odhazuješ?" řekla bolestně.

Rdger mlčel.

Oblékala se zvolna v plášť a klobouček z černého .' lakovaného plátna. ; Čekala, že ji muž zadrží, nebo se zeptá, kam \ jde, že ho svým odchodem donutí k přeměně úmyslu.

Ale cn přecházel zarputile nepozvedaje očí.

Vyšla z pokoje tiše, po Špičkách, kdyby ji volal, aby nepřeslechla.

Došla ke schodům, přešla je, ale ani hlásku nepostřehla.

Nevěděla, kam půjde.

Zaslechla smích své Hedy z přízemní kuchyně; vešla tam a přitiskla svou zaslzenon tvář k jejímu rozzářenému obličeji.

— 234 — Chtěla něco říci složce, co by mělo účinek na něho, kdyby se to od ní dozvěděl.

„Opatrujte ji!" poprosila ji. , Opatrujte ji dobře, kdybych se déle nevrátila!0 „Marianno l" promluvila na starší dceru, která stavěla z klestí na podlaze studni, „Mariannol" opakovala, zavzlykala, políbila i ji a vyšla.

Slyšela pak její hlas: „Já sama si to dostavím, neplet se, jen dřívka snášejl" „Což neviděly, že trpím, že pláču, že odcházím ?

A což opravdu odcházím?" ptala se sebe samé a nevěřila tomu, ale nezastavovala se. Pozorovala své kroky a nedovedla poručit, aby se zastavily.

Došla k hotelu, v němž bydlil Berger, a postála na kokosovém koberci v síni.

Přišel hoteliér, podobný ve tváři staré ženě, B vačnaton šijí, a ptal se jí, co si přeje.

Zeptala se, je-li Berger doma.

Hoteliér nevěděl.

Odešel a poslal jí syna, který žil v zimě v Paříži, měl točnou šíji, byl oděn ve frak a krajkovou náprsenbn, polykal polovic slov, byl roztržitý, jakoby ho neustále někdo volal, a i ten slíbil, že se zeptá, ale nevrátil se. Prošla panská, spěchajíc do pobočního domu.

Markéta odhodlala se zvolati, kdy5 už ji minula a jejích slov nezaslechla; teprve po několika minutách, vracejíc se, zodpověděla její otázky.

„Pan malíř?" řekla vesele, „pan malíř odešel.

Nevím kam. Obdržel po poledni list a odešel!"

— 235 — .

Panská nečekala na nové otázky. Rozeběhla se, kolenem odrazila samočinné dvéře a zmizela v chodbách.

„Byl-li to můj list?" tázala se.

Uviděla skřínka na dopisy, zavěšenou podle dveří vedoucích do lóže vrátného.

Za skleněnou deskou byly vyloženy listy.

Hledala svůj, s adresson na Bergra, ale toho tam nebylo.

Viděla tam jiný, platící jemu, adressu psanou ženskou rukou, váhavým, vláčným písmem, a ulekla se něčeho ve své duši.

Jasně se jí představilo, že žije Berger ještě jiný život kromě nových vztahů k ní. Toto neznámé v jebo minulém a rodinném životě připadlo jí jako plot z tenkých drátů, Který neuviděla, až když k němu došla, a který ji překvapil.

„I Helena cosi takového povídala," vzpomínala si. „Že jsem lehkovážná, řekla!"

A protože jí bylo trudno přiznávati se k chybám, plašila své myšlénky jako němé, blízko ní usazené, nehybné ptáky se zlýma světélkujícíma očima hlasitými slovy: „Jak je hořko, jak je hořko!"

Prošla kolem ní tatáž panská a nepovšimla si jí. Prolétl piccolo, a poněvadž dle šata poznával cenu cizinců, přelétl spěšným pohledem její plášť i tvář, a ani se nepozastavil; přišel hoteliér, s rukama na zad složenýma, protáhl svou nadmutou šíji, pohlédl uplakanýma očima na oblaka, něco zabručel a navraceje se, z ochoty zeptal se: „Dozvěděla jaté se již?"

!" odpověděla Markéta a cítila, že jí dává — 236 — na jevo, aby šla, a věřila, kdyby to déle stála, Se by ji k torna vyzval.

Vyšla.

„Kam půjdu?" usadilo se jí strnule v mysl a vetnulo v mozek.

Vešla na cesta, která vedla kolem jezera. Včerejší cesty, měkké prachem, byly napity vodou a u tuh ty.

Včerejší nnavený blankyt byl pokryt vzedmutými mraky.

- Jezero pozbylo svých slunečných barev. Nehrálo onou temnou, hlubokou zelení strání, nesmývalo svým pěnivým nepokojem jejich do hlubin vssáté obrazy, nezrcadlilo tuně blankytu, uenapodobilo ono nikým jiným neotisknatelné kouzlo hor, proměnné v barvách mlh a vzduchu.

Jeho hladina zčernala jako železo a zčeřila se hrubým nepokojem bouře. Spěšné vlny létaly po ní a rozbíjely se, vysoko stříkajíce, o kamení na pobřeží.

Markéta, jakoby byla sama ze sebe vystoupila, nechápala, kdo jí poroučí, aby se vzdalovala od lidí, ji přece na světě nejbližších. Nezastavila se však.

Byl již večer a ona nevěděla, koho jí bode v příštích chvílích třeba.

„Kam asi odešel?" ptala se vzdalujíc se městečka, v pevné víře, že Bergra potká.

Zbystřila zrak, ale mátla se.

Potkávala jen venkovany a o každém z dálky myslila, že jest to Berger.

Obešla již tak daleko jezero, že se vzdálila břehu, kde se rozložilo městečko, a přibližovala se starému sadu, v němž stála révou opředená villa Helenina.

Vítr mohutněl a přilétal jí vstříc v ostrých nárazech.

\ \ — 237 — „To se to rozbouřilo!" řekl venkovan, kterého potkala před oněmělými senníky. „Zas to znova táhne!"

Markéta pohlédla k horám směrem, který naznačil venkovan pohozením brady, a uviděla, že \ s nejvyššího hodu kraje nakloněným údolím jako \ ještěr vlekl se uhelný mrak, zastfnil je, nchytával l se skupených drobných mraků a rozepjal se nad / jezerem. / Úzkost stiskla železně zmučenou, předěšenou^ duši Markétinn.

Nemyslila na nikoho, ale cítila se taková odkopnutá, zavržená, opuštěná, že se rozplakala hlasitě, jako ráno její děti.

Nejbližší pocit záchrany před bouří poručil jí, aby se rozeběhla. Bála se lijáku, který jí připadal jako siť, v níž se polapí.

Letěla ze všech sil v rozevláté úzkosti slabého zmítaného srdce, v instinktu malé myši, která vyšla z hladu ze své skrýše a prchá v prvním zašustění zpět.

Helena si nevěděla ze stručné odpovědi Markétiny co vybrati; nerozeznávala ze dvou slov jejího lístku, byla-li to chvíle rozmaru ngbo_yjbQJovan6hQ přesvědčení, která vládla v té chvíli, kdy psala.

Nemohla pracovat, ani myslit.

Oblékla se a chtěla vyjíti, ale neustálé nové deště ji zabránily.

Jakoby za její štěstí a budoucnost byla převzala zodpovědnost, tím že vnikla v její poměry a pravým — 238 — jménem pojmenovala chování Markétino, bála se příštích jejích skutků.

Nemohla se zaměstnávati po celé půldne nijakou pravidelnou prací, aui dětmi. Přecházela celým bytem, zastavovala se a dívala na mraky.

Byla nespokojena a nejvíce sama se sebou.

Vnímání její jemnělo, ne již k prvkům příčin všech událostí, ale k vidina 01. Vytýkala si, že sem jezdila, že se na cestě k ní Markéta seznámila s Bergrem, že tyto náhody nemusely vzniknout kdyby byla zůstala doma na statku. > Vzpomínala na slova mužova a rděla se za sebe .

obviňovala se i očisťovala. ' „Ne, nejsem vinna před ní; její bytost, to je taková loď uchystaná ke zkáze! Kdybych nebyla přišla já, byla by se hnala jinam. Byla již jako jarní povodeň hotova opustiti břehy. Nepokoj její k nim dorostl.

Vlastně je to štěstí, že jsem přišla, Bůh ví, by l-li by se kdo pokusil o její záchranu i" A zas se upokojila, aby přešla k novým pochybnostem.

Vyšla na verandu, když uslyšela hukot nově se připínající bouře.

„Dnes už nikdo nepřijde!8 povzdychla, pátrajíc v hlubinách sadu.

Začouzený mrak položil ze široka své těžké plachty, a závojem šerého, nepokojného deště, jako dýmem, zahalil krajinu.

Vítr, který ho oznamoval, zatřásl okuy, zachvěl plechovou střechou a jakoby zkoušel na všem svou sílu, zalomcoval vším.

Jezero i městečko zmizely v neprůsvitné šeří.

Jen dlouhé, heliotropové blesky smýkaly se po délce — 239 této clony k jezera, ozářily v mlha potopené hotely, okázaly na okamžik loď těžce plující ke břehu.

Hrom spokojeně zaburácel v pohostinných horách, které má odpovídaly.

Helena se navrátila do salonu, zasedla ke klavíru s týmiž rozevřenými notami, jaké tam ráno zastihla Markéta, když se otevřely dvéře, a tato sama vlétla sem ustrašena, s napjatými rysy ve tváři, hlasitě dýchajíc, v plášti, s něhož stékala voda.

Učinila několik spěšných kroků a stanula.

Střízlivé rvsy tohoto pokoje, pevná střecha, známá tvář zničily síla jejího vyděšení.

„Markéto!" zavolala Helena. „Co se stalo?"

Vyšla jí vstříc.

„Kde jai se tu vzala v tom dešti?"

* „Kam mám jít? Dobře jsi mi poradila! Maž mě i vyhnali" odpověděla Markéta, usedajíc na první židli. „Šla jsem, nevím kam! Bouře mě zastihla.

' Letěla jsem. Jsem tulák, bez přístřeší !tt Dala se svléci jako dítě.

Cítila se tak nešťastna, že pokládala soacit a jemná slova za Heleninu povinnost.

„Zlomila jsi mě!" opakovala.

Po celý večer tišila ji Helena a vyjasňovala jí (nutnost vzdáti se štěstí a oddati se povinnostem, jež jsme jednou převzali.

Markéta povolovala jejím pevným rakám jako vlhká hlína, ale zase se pamatovala.

„Ach ne, teď bych chtěla jenom klid!" opakovala. „Nač je mi třeba lhát? A život s mazem, kterého nemilá já, je lež l" „A déti?u „Ach jdi, děti l Já vím, ty mé zavrhneš, ale — 240 — \ tobě je lehko. Tvé děti jsou dětmi milovaného • maže. Moje děti, to jo on. Obě se má podobají.

Mariaima má i jebo bezohlednost. Mi laj a v nich >[ něco, ale nenávidím v nich víc. Jeho, celou jeho ř rodinu, všechno, čím se podobají jeden drahému, tu i strašnou sebe milující Rógrovštinnl Čím jasněji poznávám jeho, tím se mi i v dětech jeho vlastnosti příčí a tak se mi zdá, abych všechny odstrčila daleko na nějaký druhý břeh, a řeka aby vzrostla v moře, a já abych na ně i na minulý život zapomněla! Všichni jsou mi cizí, dalecí a nikoho nemámí" Ale Helena se nedala odvrátit.

Markéta jí musela opakovat všechna slova mazová.

„Ano, ty mu napíšeš!" řekla pak určitě. „Matce své vyčítáš, že se o tebe málo starala, a sama bys to také jednou zasloužila! Napiš: Ne pro sebe, ale pro děti srovnejme se před světem."

Nadiktovala jí list.

Báno jej odeslaly a čekaly odpověď.

Markéta stála před rozevřenou otázkou svých příštích dnů.

XXXI.

Uplynuly dva dny.

Markéta vyšla před dům a vláčná i mdlá usedla na lávka, čekala.

Její vlasy byly jen rukou zběžně přihlazeny, ^"""ale jejich praménky, jakoby větru odevzdány, visely do tváře.

— 241 — __Její fiaty byly zmačkány, nedopjaty a uvláčeny v písku.

—- Seděla jako ohluchlá.

Nikdy před tím v celém životě netušila, že by "byla možná taková maka.

Je ji rty, ústa, vnitřek jejího těla hořely takovou bolestí, jakoby se byla napila jeda, jakoby byla spálená a ohořelá.

Polovina smyslů byla uspána, nečinná a drahá sesílena.

Ynímala předrážděným slachem z vaky, jichž nebylo. Tichý vzdach hačel jako moře a každé zavajwtí větra rostlo v určité kroky.

Nevěděla, co se stane v příštích chvílích; balvany padaly jí s těla a rakoa a za chvíli zase jakoby na ni těžších navalil.

„Jsem nástroj l" opakovala si tak, aby to sama slyšela.

Hned chtěla vstát, aby učinila cosi nového, co by přerosilo ta hrozná moka, ale hned se rozhodla, mdlobou těla zmočena, že ještě počká.

Modlila se ztopěle, tvrdě, s tak pevnou víron, jakou přináší jen zoufalství.

Říkala slova modlitby tak zřetelně a dokonale, jako odříkávala úlohy .na známka, aby jistě dosáhla úspěchu.

Přála si smrt, jako dříve život. Představovala si ji přicházející, kterak ji strhuje k sobě. Přitiskla by se k ní všecka jako na prsa matky pro soucit a zkonejšení, aby v ní uhořela.

Přijaté myšlénky šlapaly po vlastních pocitech, ale prese všechno, co vyslechla a pochopila, přála si, aby Berger porozuměl ne slovům jejího listu, LIBtJ&H: Zamotáni rUkn*.

— 242 — který psala jenom ruka, ale touze jejího srdce, aby přišel a odvedl ji, vysvobodil, odtrhl od toho trapného, strašného, co ji rdousilo a čemu všichni říkali povinnost.

Míjely dny, dva, tři, a živá duše se neobjevila.

Helena ji dovedla ke stolu a nutila k jídla jako dítě. Jedla, aniž pocítila chut toho, co požila. Všechno bjlo jako rtuť. Slané od sladkého nerozeznávala.

Jako starcům při požárn, pro něž nikdo nepřichází, byly jí noci hrozné a dlouhé. Uděšením i mukami nsnnla k ránn beze snu.

Ale když se probudila, bylo to pro ni překvapením, jakoby vcházela podruhé do nepolepšeného života, uvědomila si, že počnou znova ty hrůzy napjatého očekávání.

Myslila si: „Jak přijal můj list? Je živ? A což odejel-li nebo je-li nemocen?"

A byl to milenec, ne muž, na něhož se tak ptala.

Všechny sny přicházely k ní jako na besedu a zasedaly kolem bez hnáti.

Viděla život svůj s ním obnovený, mladý, šťastný, chápala, že tak jako milovala jeho, lze milovati jen někoho vyššího.

Viděla podrobnosti jejich budoucího bytu, o němž snila, jeho atelier ozdobený nádhernými předměty.

Byly to sny šestnáctileté dívky ve spálené duši vyspělé ženy.

Kdysi v starém hradě nad Rýnem uviděla vyrůstati z rozvalin bujný prut šípku, který se vzpřímil a ojediněle a v krásné linii obloukem nízko se prohýbal.

- 243 — Aniž věděla proč, vzpomínala si ve svém blouznění na tento šípek plný kvetu, vyrostlý mezi balvany.

Byla nemocna, ale domnívala se, že nikdo nechce rozuměti takovému stonání.

Myslila, že musí vykřiknout ze vší síly a že hlas ten nebude lidský, ale obří, a že vším otřese.

A právě v takové chvíli nemohla vydati ani hlásku.

Třetího dne k večeru, kdy Helena již nemohla hledět na její bolest, napsala Řógrovi list a poslala s ním zahradníka do města.

Markéta jej vrátila.

„I já napíšu několik sloví" řekla na omluvu.

A napsala tužkou tato slova, která nemohla postihnout její bolest, protože není takových slov: „Slitujte se! Odpusťte! Jen dvě slova útěchy lu List adresovala Bergrovi.

A zase čekala před villou, opřena rukou o lávku a nachýlena k téže straně, jakoby hledala, kam uložit mdlou hlavu svou.

Minuty staly se živými tělesy, kulatými jako hvězdy, točily se nemizíce před zrakem, a v modravém světle tvořily hrachové obrazy.

„Teď to musí skončit," řekla si, jakoby docházela na špičku vrchn a zcela vyčerpána přesvědčila se, že musí připravit nové zdroje trpělivosti.

Konečně se zahradník vrátil. Nesl dva listy.

Markéta chtěla vstát, ale nemohla.

Oheň rozčilení ji stravoval zcela.

Sotva ruku pozdvihla.

1tí* - 244 Jedea list byl adresován Heléne, drahý byl týž, jejž poslala oua Bergrovi.

„Co?" zeptala se přitupěle, a její tvář, znetvořená tímto pustým výrazem, pozbyla poslední stopy krásy.

„Odjel! odpověděl zahradník. „Řekli: odjel!"

„Kdy?"

„Před třemi dny, řekli!"

Měla sila vzchopiti se, váli odjeti za ním, ale všechno to stačilo jen na několik vteřin.

Nemohla se ani pohnout Svět zmizel, vědomí okolí i osob s ním.

Roger psal pouze Heleně.

Jeho list byl vítězný. Jako oblouky z květin vztýčil z nich víru v sebe.

„Vy jste mě učila v sebe věřit !" psal jí. „Vstávám, vztyčuji se. Chci práci a ticho, a ona byvše ubila.

Dětem je třeba jiného vychování!"

Rozloučil se s ní, poděkoval jí a napsal ke konci: „Ženě, jaká jste Vy, bych odpustil všechno (kdyby vůbec bylo co odp^uStát), ale lítost její není pravá, je to jen Váš vliv! Jsem ochoten starati se o ni, ale žíti s ní a býti stále vydán přeháňkám jejích neskončených détinaých rozmarů, nemíti ani žena ani svobodu, toho jsem syt."

/ Helena poznala, že je konec, l „Mou vinou!" připomněla si.

Pak zase počala doufat, že Roger se skláme, že všechno to, má-li nadání, čili nic, se záhy objeví, že pak se navrátí k ženě.

Bylo jí těžko a k smrti smutno.

Markétu našla v zahradě s hlavou opřenou o zeď a rtoma ztěžka oddychujícíma.

- 245 — ' Dovedla ji nahoru, uložila a sedala a ní celé dny.

Myslila, že se vyvine nějaká těžká choroba, ale hýla to jen nervová horečka a únava z přílišného napjetí a střídání sil.

Heleně se zdálo, že se umírnila, že tato těžká příhoda promění ji sama v sobě.

Byla ticbá při plném vědomí.

Ležela na znak, pátrala po stropě, po stěnách, a přemýšlela.

Nékdy stiskla Heleniuu raku a usmála se na její děti.

„Poslyš!" řekla jednou na večer, „vzpomínám si, jak počala ve mně ta muka. Šla jsem v rcyšléakácb po stopě jako po rozsypaném hrášku, až jsem našla počátek, samotný počátek. On je přece vinen,: ale fanad jsou tak vinni všichni muži. Zamilujou se, a život jejich se zvluí. Jim je mpohcdlno, protože jsou navyklí pohodlí. Nechtějí trpět, strádat, toužit.

Ožení se, aby život jejich byl pravidelný, a předmět, o nějž se báli, aby patřil jenom jim.

Na způsobu svého života ničeho nepromění. Jsou živi stejně jako za svobodaa. Práce stejuá, procházky stejné, večery prožité v stejných divadlech a hostincích.

Ale náš život se promění a má počít znova. My od něho mnoho očekáváme.

A já se pamatojn, že muž s počátku týden, dva proseděl se mnou doma, ale pak mu počalo být teskno. Naříkal, že nic nepracuje, že všecko zanedbá.

Nejdřív odešel jednou, dvakrát, potom však odcházel již pravidelně do svých společností, ztišil se a já osaměla. A je-li člověk celé dny sám, přijdou všelijatfé myšlénky. Nudila jsem se a toužila bůhví po čem. Sama jsem to nevěděla. Když přišla Marianna, bylo jinak. První dítě mě zajímalo. Nebyla jsem Spatná matka. Věnovala jsem se jí všechna. Ale sotva že poodrostla a nebylo jí třeba mé neustálé péče, a když i maminka si ji brávala k sobě a nechávala u sebe celé dny, pocítila jsem zase to strašné prázdno, Hledaja )'<»«"> a nťigphTa' nalézti, co mi sčMzT "Bylo mi úzko, nemohla jsem se maže dočkat. Ale on přišel buď nnaven nebo rozveselen. Ca to nnsven, zřídka rozveselen. Nechápal nikdy mou ná'adn ani já jeho. Tak počaly moje stesky a jeho nespokojeno >t.

» Byl-li nnaven, chtěl, abych mlčela, ale mně se chtělo povídat. Byl-li rozjařen, chtěl, abych přešla v jeho veselost, a maě bylo za ty dlouhé hodiny samoty k pláči.

Tak to všechno počalo. Pak se vlékla léta, líná jako hadi, a mně se zdálo, že mi něco srdce užírá, ze středu užírá.

Život jakoby zarůstal mechem a žabincem. Celé dny jsem sedala doma, zastrčena, bez vzrušení.

Jednon, pamatuji, jsem vyšla v zimě sama z nudy, ze strašné nudy. Marianna byla u babičky a muž bůhví kde. Byl vlhký den, plný měnivého deště a pustého, divokého, vlahého větru. Šla jsem do smutné šlechtické čtvrti, protože se mi zdálo, že v každé příští chvíli se musím rozplakat, a nechtěla jsem, aby mě kdo viděl.

Ulice a náměstí byly zčernalé a leskly se blátem, kalužemi plnými špinavé, ve větru slabě se vlnící vody.

A nebe — pamatuji se tak jasně na ten den — bylo šedé, vysoké, hrozivé, s pochmurným leskem a tak nepokojné, jako kdyby se z něho šikmo vrhaly ty proudy zbouřeného divokého větra k .zemi.

— 247 — Černé paláce vystopovaly a zdálo ae, že se revolučně na stříbřitém pozadí, na světlém, rozzlobeném nebi třesou. Všechna okna byla dosud tmavá.

Šla jsem po lesknoucím se chodníku, kolem těžkých, v zámek zapadlých dveří a mříží.

Přede mnou kráčela rychle mladá dívka oděná módně v laciných látkách, snad švadlena nějaká.

Před polootevřenými vraty, vedoucími do dvora paláce, potkala mladého muže, svého milence.

Obrátila se, zavěsila, stulila k němu, a pak Šli oba těsně podle sebe plni lásky a sladkých slov, v šera, po lesknoucím se chodníku, kolem dvora, mezi jehož ostrými, ueojetými kameny roste v létě tráva, oslepli pro lidi, které potkávali, pro život tmavých paláců, pro rozbouřený večer.

Postála jsem a opřena o veřeje dvora hleděla jsem za nimi.

Všechen stesk můj se slil v jediný celek.

Touha jakoby mě zatížila a přiklonila k zemi.

„Hle, všechno to je za mnou," řekla jsem si.

„Nikdy nepůjdu již takto v touze nikomu vstříc, plna lásky. Nikdy ne pro žij u již tyto sladké chvíle. A přece dusá má i srdce jsou touha sama. Jsem mladá, a ani láska nezmizela. Co s tím, s tím vším citem, s těmi nespotřebovanými zásobami, které nemám komu darovat, o něž nikdo nestojí.

Všecbno jsem tak lacino musela odhodit!"

A tak šíleně se mi zastesklo po všem, co plní mládí a co prošlo mimo mne.

Tam mne to chytlo. Srdce mne rozbolelo. Tahle sentimentalita je rozezvučela. Poznala jsem, že sliby věrnosti neumlčí srdce, a to poznání mi bylo světlé a hrozné jako blesky.

ťl — 248 — A od té chvíle přála jsem si vždy žíznivěji, aby mě někdo miloval, abych zvěděla o té lásce, aby byla strašná, představ si, strašná, aby mne udávila, abych zvěděla v její moci vše, abych pochopila, proč jsem přišla na svět, abych věděla, proč odejdu. Na takovoa jsem čekala láska, která by mi položila svět k nubám, neboť v ní by vše ostatní bylo nicotné, abych se třepala jako mnška v slunci v její sile. Yíš, srdce jako.požár, spálí na co přijde.

Od svého chladného maže jsem nemohla chtít takové lásky, on se mi smál...

Tak to bylo. To byl ten první hrášek.

Pak přišly pausy ve vazbě mých bolestí. Steinicová byla jedna z nich. Ale to mělo na mne jenom blízký vliv, chtěla jsem ji napodobit, ale sotva mě opustila, nevěděla jsem zase o koho se opřít.

Ucítila jsem i Bergrovo osamění a má siroba splynula s jeho!

Teď jsem pod vlivem tvým, ale i z toho vyjdu.

Mně nepomažeš, mně již nikdo nepomůže. Ležela jsem, stále jsem přemítala, stále se mi zdálo, jako bych hleděla zpátky po minulých cestách, a pozorovala jsem, že jsem si hned na počátku spletla cestičku. Jako bych se byla zahovořila a nedávala pozor na znamení, na ta nepříjemná znamení, která ruší, jako bych si byla pomyslila: „Ať jda, kam jdu, někam dojdu!" 'Ale pak, když jsem již bloudila, koho jsem potkala, každého jsem se ptala a tím víc se pletla, protože mě všichni posílali na stézičky svoje a nikdo nemohl povědít o mé, protože jsem po ní nešla a ona nebyla prošlapaná."] Helena ji políbila na čelo a rty a položila hlava vedle její tváře do podušek.

- 249 — Chtělo se jí plakat, v hrudi ji bolelo, ale nezaplakala, jakoby se oči vzpíraly vyliti ty slzy.

„Srdéčko moje," mluvila, „ty nechceš poznat svou pěšinku, OQO se ti na ní nelibí, vid? Život není taneční zábava. ^žlmdnájcÍLCjiLJ)ýt jako muž.

ale pro nás žeuy a matityiíe^í^ivobody, leč v klamuT: Není třeba bvT velice milovánu, ale jV milovat. A ty máš takové nepokojem nbrouzdafté nastydlé srdce. Nečekej ňá yftlifr0" 1Agbn. jpzdávej ji sama. Udiv jí ""všechny koleni jako cEbeš Jt>£"t_ udivena. Ach, sestřičko moje ubohá, jak jsi Spatné porozuňTgla. Y lásce je všechno štěstí a není většího nad ní. Ale v naší lásce, kterou samy rozdáváme, v té. není klamu, tou jame duši svoji rozsvítily a jiným ozářily. A tys čekala, má nebohá l Neměla*a.ftpjřflji, ala roflfláváTJai měla. Kdo aerozdává a čeká, od chudoby srdce umírá, a tak tyg hynuIaT Rozdávat jsi měla tak jJlOliho némé a poslušně, až by byli nyjdéli a. přiiali. Jako Ia?.fatydTí 'u ~~vcHodu paláce tak němě a odevzdaně, tak věrně a trpělivě měla' s nésti své jho. Jen ve světle srdce jsi se měla hřát. Stěati se nedostává darem, Štěstí se draze přeplněno. My jsme bohaté. Y^ nás, ne v mcu ležT 6Ílá~lvgta, J6no novycn dní, jeho budoucnosti. V Mͧ děti, vyenovej "je, co cnees dokázat důležitějšího?

Máš koho milovat. Uvidíš,_jak ti bude radostno"!4^ Markéta k"iil vzhlížela, jakoby čekala, aí domluví a jakoby si myslila: „Mluv si, mluví" „Žena, dnešní žena, která chce mít úspěch, musí být jen milenkou, dnes. toho, zítra toho, kdo má v ruce právě žezlo, to je jediná cesta. Ani úspěch — 250 — ani spravedlivost nenajdeš jinak. Krása nutno prodat.

Nejenom za peníze, to je nizké, ale právě za protekci, za cesta k velikosti!" hovořila Markéta.

Helena se ohlédla, jakoby se ulekla i němých stěn, slyší-li tato pastoa řeč.

Položila jí raka na hlava.

Byla horká.

„ Povím ti o jednom svém dojmu," pravila jí.

„Různíme se tolik v názorech. Ale snad nejsme tak vzdálené, abychom se nenašly vůbec?"

„Ne, ty máš samé naučené recepty na ideální zavařeniny. To je sladké a nepravdivé, to se hodí pro ten tvůj Vystrkov, ale nehodilo se pro mne a pro svět. Já se na tom utloukla. Život se neopakuje, to si uvědom; Život je sad zralých třešní, kam ti dovolili na chvíli vstoupit. Co natrháš, to užiješ.

Od pohledá se nikdo nenajedl. A já hladověla pod stromy. Nehled1 tak na mne, já prostě nebyla ideál a díky Boha. Teď je po všem!"

Ztichla a zavřela oči. Helena na ni hleděla dlouho a lítostně. Dvě slzy se prodraly zpod řas.

„Zahraj mil" zašeptala Helena se vzpamatovala.

„Co mám hrát?* zeptala se ochotně.

„Carměn, umíš zpívat?u „Umím!"

„Znáš ta její píseň, ta smatnoa, když si vykláda karty: Však souzena-li smrt a psána-li ta slova v list žití tvého již, pak počni dvacetkrát, a věštba dí ti znova, že smrti den jde blíž."

- 251 „Zahraju ti něco veselejšího, ta ne!"

„Ne, prosím ta!"

Markéta zavřela oči, stiskla víčka a položila se zcela na znak jako mrtvá.

Helena hrála a zpívala tak, že chtěla truchlivou tato píseň jinak zbarvit, ale nedařilo se jí to. Sama upadala v ony plonživě chvějoé, jako nízký mrak měkké a truchlivé city a nemohla je udusiti v hlase.

„Ať tak či tak, vždy smrti znak!"

zpívala, a zpod zamknutých víček Markétioých z důvěřivých, roztoužených očí draly se slzy.

Žal nad hořkým osudem ji rozlítostnil.

Truchlila bezejmennou úzkostí bj^p^Toztoužených, nesenýcn~~v2ory~ svým~~pjř£ním, výše neTTeží možnost splnění, umořena touhou, která ji odnášela na křídlech jako orel pod samé slunce a odhazovala ji k zemi jako plášť.

Truchlila zármutkem bytosti věčně žíznivé, která žije, očekávajíc den ode dne, rok od roku veliké opojení, která- pozná na konec, že život je veliké provisorium, a umírajíc, při samém posledním kroku pochopí, že jen aby v něm vytrvalo, přislíbili lidstvu nebe s klidem, hudbou a věčným jasem.

XXXII.

Za týden bylo v rodině Rogrově jako uklizeno.

Helena došla k němu, aby se ještě pokusila o poslední možnost smíru, ale již sama nevěřila, že to prospěje. Byla to již jen „setrvačnost povinnosti".

— 252 — ;^;"__ fj A nemýlila se.

ROger jí sdělil, že dopsal pro svou sestra, starou slečnu, aby se ujala dětí a opatřila Marianně vst&p do pensionátu.

Helena ho chtěla požádat, aby Markéta mobla spatřiti své děti a rozloučiti se s nimi, ale současně *i vzpomněla, že Markéta ani toho přání nevyslovila.

Poseděla u Rogra čtvrt hodiny.

Slova, jakoby přicházela z dálky, nebo jakoby je teprve tvořili, kanula jako roztálé slzy po svíčce, váhavě a v dlouhých pausách.

Nemohla mluviti s RSgrem prostě. Ta dvornoat, kterou napsal v listě, stavě ji nad svou ženu, ve chvíli, kdy se jednalo o celý život, dusila ji, jakoby se byla na přítelkyni provinila.

„Nerozmyslíte se jinak?" prosila rozechvěna.

„Ne l" odpověděl jasné, plný síly, se stříbrnými jiskrami vítězného úsměvu v očích.

Nevysvětloval ničeho. Cítil sám v sobě tolik určitosti, že nestál o to, aby mu kdo jiný rozuměl, když cítil, že si porozuměl sám.

Í „Uslyšíte o mně!" řekl jí při rozloučení a pozvedl baliček rukopisu, který právě dostal poštou z domova Steinicové. Byl to její slíbený poslední dar, jak řekla, text k Rogrově opeře.

Markéta den po jeho odjezdu přišla složit své zbylé věci.

Helena se domnívala, že ji pohled na byt rozruší, ale ona zůstala klidná.

„Ty nevíš, jak jsem ráda, že jsem ho prosta!"

řekla narovnávajíc své od shýbání unavené tělo.

— 253 — V unavených očích jí zasvitla radost z budoucích volných dnů a nového života, jak si jej představovala.

„Ano, oba jste se osvobodili!" přisvědčila Helena a pocítila touhu vzdáliti se jich, i takových poznání, vzdáliti se životu marného obětování, a po chopila, že je nutno pracovat pro celek s prvním^ a základním motivem: nerozplývati se, neproměňovat své stříbro v měděné penízky a nerozdávat je těm, kteří je roztrouší nebo promlssjí, a jimž ani nejsou užitkem. A s tímto poznáním vrátila se k svým dětem.

A pak když Markéta odjížděla a uviděla v záhybech strání mizet i vlak, pocítila takovou Ú1e?n, jakoby tíží, kterou ze všech sil držela napjatě dlouho v rukou, byl od ní někdo odejmul a ona po dlouhé době poprvé svobodné si oddychla.

Pak přišel i večer před jejím odjezdem.

• Věci byly odeslány, i ony měly odjeti ranním vlakem.

H>lena se procházela s Lili sadem.

„Na rozloučenou," řekly si vesele, když Lidnuka usnula, a rozeběhly se po známých stezičkách.

Staleté javory se světlými kmeny, se zahnědlými Bezelenalymi trsy mechu kývaly větvemi svých říikých korun jako na němou srozuměnou a rozechvívaly pětiznhé listy proti večerníma nebi, na němž svítil bledý neúplný měsíc.

Vzedmutá vlna Eitzsteinhornn zrudla a zešeřila v chladu večera; bílé proužky obláčků zfíjalověly.

Spád vody, která temně hučela, otupěl, jakoby i on ztrácel živost po západu slunce.

— 254 — Y rondeau, zeleném mechy, na něž před sto lety se dívaly tytéž řídkokorunné javory, bylo tak němo a prázdno, jako v bezestopé minulosti.

„Maminko," řekla Lili pohlížejíc k horám, „tys mi na počátku slíbila vypravovati pohádku o holčičkách na ledových horách a nějak jsme se k tomu nedostaly."

„Zapomněla jsem na to, Lilinko!"

„Doma jsi mi tak často povídala!"

„Zase ti budu povídati" „Můžeš povídat zase tytéž, já už z nich hnedle nic nevím! Tu o sestřičce, jak jí usekl bratr ruce a jak jí pak upadlo to děťátko do studně, jsem už skoro celou zapomněla! Yím jen, že dědeček řekl: ,Shýbni se pro to děťátko.' A ona odpověděla: ,Dédečku, nemohu, já nemám račičky, já mám jen lokýtkyl' A to dál všechno už nevím!* Helena znala tento způsob, kterým Lili usilovávala o zamilovanou svou pohádku tím, že ji sama začala povídat; usmála se v duchu, ale úmyslně mlčela. Svým váhavým způsobem přemítání (v němž snažila se najíti onen bod mimo sebe, aby se mohla stejně spravedlivě posoudit) usilovala Helena zde v sadě — kde román Markétin počal a snad i skončil, kde i zdviženy mosty v nyní prázdném, větrném zámku jejího manželství — pochopiti pravdu života v tomto případě, který se tak surově rval a pravidelným jejím názorem.

Myslila na ně, na Rogra i Markétu s tou jejich pravdou, a marně hledala onen objektivní bod.

Nemohla popříti jejich obranu a obžaloby, ale nemohla zároveň sama jich neobviaiti.

— 255 — Šly úzkou cestičkou mezi nízkými, na špičkách vybělenými doubky, které vypadaly jako bíle rozkvetlé. Rada zrnka ptačího zobu a dozrávající plody ostružin svítily ještě na keřích.

Kapradiny, vyrostlé na břehu bystřiny mezi kameny, krontily se koketně v tichém větra. Lavičky skryté v houštinách stály prázdny, jakoby čekaly, že na ně někdo usedne, komu se zachce s večerem šeptati utajené, jinému již nesrozumitelné verše sirobon uštvaného srdce svého.

Helena myslila a myslila, nechápala počátku, převrátila knihu a počala obrazem závěru.

.Maminko," řekla Lili, „já tedy nechci pohádku, ale alespoň mi pověz, co dělají na vysokých horách ta bílá děvčátka?* „Předou l" odpověděla jí Helena, které nenapadlo, že ta děvčátka byla vlastně výmyslem Liliným a ne, jejím.

„A co předou?"

„Z vláken nitky dlouhé!"

„A co a nimi pak dělají?1* „Napínají je na ohromnou harfu jako jemné strany," odbývala ji.

„Na takovou co sama ve větru zpívá?"

„Ano."

„A která v bouři tolik hučí?8 „Ano, mé dítě, která v bouři tolik hučí."

„Ale, maminko, vždyť ty strany, jsoa-li tak jemné, musí vítr zpřetrhat!" pokračovala Lili ve svých logických výpočtech.

„Zpřetrhá, mé dítě, a zamotá!"

„Nezpívají potom?"

.Nezpívají l" * — 256 „Pak asi zase napředou nové nitky a nově napínají !"

Villa se spuštěnými záclonami kypře narostlého vína, se zavřenými dveřmi stála tichá, když se k ní přibližovaly, a Heleně se zdálo, že i na ní je nějak zřejmý zítřejší jejich odjezd.

Malý háj cypřiší, který se n jejích boků stísnil, strnule se modral večerem proměněnou zelení.

Divoké karafiátky se v šeru smutně rděly jako na hrobech.

U dveří se Helena ohlédla na alej starých stromů, zalitou měkce šedí, která vedla do středu parku, a zdálo se jí, že se loučí se živou bytostí.

Těžký chlad se uložil ve dlcnhé její chodbě.

Helena mlčela. Zamyslila se jako matky všech záhy se rozvíjejících dětí, uštvané bystrým jejich přemýšlením, jemuž nemohou postačiti.

1 Nevěděla, co odpovědět. Ledabyle mluvit nechtěla. L'lina pohádka byla příliš těsně sepjata s jejím přemítáním.

„A kdo pak je asi napíná, to bych ráda věděla," mluvila už po modlitbě v postýlce. „Asi andílkové . boží. A ty od bouře zpřetrhané navazují, asi a !; tak . . ." mluvila a za chvíli se zeptala: í „Nevíš, kdo jim radí?"

i; „Vím! 0*ud jim radil" improvisovala Helena.

Lili pozvedla udiveně hlavičku.

„Ale to není svaté jméno!"

„Ne!" odpověděla Helena a rychle dodala: „Teď už spinkej, j-i-li po modlitbě!"

Lili se zabořila do podušek a ztichla.

\V Ale Heleoa dlouho nemohla zhasit světla svého \ l přemítání. Všechno, co zde prožila, přišlo se jí v tento - 25? poslední večer poklonit v duši. Navracela se jí i Lilina pohádka se svým prostým rozřešením navázaných vláken na ohromné všesvěto?é harfě, stran strhaných bouřemi a ohluchlých ranami.

XXXIII.

Markéta jela do světa. Neznala, kde v něm spočine dnes, kde se octne zítra. Nevěděla, kde hledat Bergra, ale jela radostně a svěže, odhodlána pře* konati všechny překážky.

Vystoupila v Solnohrade, bloadila moderními ulicemi a zahrádkami váhavě a labužnicky, přecházela mosty, usmívala se na slunce a mraky, žila veliký a jasný záchvat svěžesti života, jako člověk, který nemyslí, jako pták nebo květina.

Její osvobození připadalo jí jako nečekaný královský dar. Všechno leželo za ní, co znamenalo starost, smutek, povinnost, smrt, a veliká říše bez hranic ji vítala jakoby ji byla dávno očekávala.

Bylo jí jako Zlatovlásce v rozkvetlém lese šeříku, který ji přivolal a opojil svou vůní a krásou.

Zašla do Mirabelské zahrady. Restaurace před zámkem, v niž posledně večeřeli, vypadala nyní ve dne, nevystlaná tmo a a neokráílená světly, jako zchudlá. Vešla do sadu, kolem starých soch zvětralých a otlučených do sadu, do ulic se stěnami ze stříhaných keřů, sešla do dolejší části pod staré kaštany a stále čekala, že se setká s tím velikým štěstím, pro něž všechno opustila.

Potkávala děti se služebnými a odvracela se.

Vyšla za město, vynašla si Mozartův domeček v lese, naslouchala ukryté hudbě dole pod horou, LIBUŠE: Zamotaná vlákna. yj postála na vyhlídce nad řekou naproti hradn, v drobném, rose podobném dešti, který jí vlhčil plet, sešla do města, prohlédla Mozartovy komnatky ve třetím patře jeho rodného doma, kde ukazují jeho lidskou pozůstalost, jako knoflíky od kabáto, starý spinet a dlouhý klavír, rodinné portréty, mezi něž zabloudil i tučný měšťan, druhý muž jeho ženy, zabalený do bílého šátku, udušený v incroyabln. Prohlédla pak chvatně i brad, biskupské pokoje s ultramarínovými tapetami s vekreslenými zlatými znaky a malinkou knihovnou s prázdnými poličkami, vyslechla zvonkovou hru, vpila se do dálky sněhových hor, ale to nebylo to, co hledala; hledala víc, hledala to, Čím bylo všechno stvořeno, hledala počátek umění, počátek přírody, lásku světa, lásku boží, lásku jediného vesmírného srdce, její strastné slavné zjevení.

Byla lačná a chudá. Neměla lásky k rozdávání, neměla jí nikdy k dosycení. Chtěla vidět sebe ve velikém zrcadle duší, ve světle milování, a byl to člověk, malé jeho srdce, které hledala jako náhradu, jako chladný stín v poledne a čekala jako slunce po jitru.

Zdálo se jí, že kdysi dávno, v minulém životě jakémsi, na světě rozkvetlých růží, mnsila bývat královnou Máje, královnou říše věčné lásky a že ji sem nyní vehnali, do střízlivé říše zimy. Vzpomínala si na onu svou preexistenci ze své pozemské bídy jako na sen, jemuž uvěřila. Chvěla se nyní o každý dnešek proto, že se nějak instinktem bála ještě větší zimy a ještě dutější prázdnoty příštího života.

Rozhodovala u sebe nyní, kam se má vrhnouti, co počíti. Telegrafovala na všechny strany. Čekala odpověď z Mnichova od přítele Bergrova, kde ho .- -.

— 2B9 má hledat. Odpověděl jí, že odejel do Berlína.

Věděla, že tam vystavuje na letní výstave a že tam i časem bydlívá, i rozejela se za ním.

Ubíhaly stanice jako myšlénky v duši; večer přijela do Berlína. Byla tam posledně před lety jako malé děvčátko s matkou a nž se málo pamatovala.

Veliké město zašumělo jí vstříc jako vodopád; Vezla ji malá drožka do tichého hotelu. Viděla z okna celý ruch města a zatoužila po něm. Maoho žen procházelo se tu samotných, ačkoliv byla půlnoci v plném světle širokých ulic. Byly oděny téměř všechny bíle, byly líčeny a měly řasy a obočí jako uhlí. Smály se i do jejího vozu, neboť nebyly si jisty, kdo tam sedí.

Veliké rozevřené restauranty byly živější než v poledne. Seděli tam manželé nebo milenci a smáli se. Obchody byly otevřeny. Město teprve počínalo žít. To bylo to, co hledala.

Vrátila se sem ještě z botelu. Procházela hlavní třídy, chodila Pod lipami a v ulici Bedřichově a věřila, že potká Bergra. Zahlédla muže jemu podobného; kmitl se jí v tísni promenády, ale vedl se pod rukou s dámou, a to nemohl býti on.

Vrátila se pozdě do pokoje odděleného bílou záclonou od skleněné verandy se sekretářem „Louis Filip" a vyhlídkou na malý dvoreček, proměněný v zahrádku, kde umíraly uměle pěstované květiny stálým stínem.

Vydala se druhý den do města hledat Bergra.

Nalezla v novinách, které četla u snídaně v přízemi hotelu, ohlášení umělecké výstavy. Pomyslila si, že tam asi znají jeho adressu. I vyšla dopoledne do 17* — 260 — ttlíc paláců nyní úplně pustých, do ulic tohoto Vojenského Říma, kde budovy i skulptury, výkladní skříně a podobizny hlásají sláva jediné rodiny a jediného jména, kde je vše chladné a strnulé, kde renaissance budov je chmurná a zlá svou zimou pochopeni. Došla do umělecké výstavy, do paláce v zahradách a chodila dlouho bezúčelně vysokými .(síněmi, poněvadž věřila, že srdce ji přivede k jeho práci. Ale srdce spalo a nedovedlo ji nikam. Nalezla Si v seznamu jeho jméno i sál s jeho prací. Vyhledala jeho obraz, plný slunce, které tavilo téměř hořící barvy, kde vzduch prahl a blankyt miloval.

Jeho arabské ženy, dvě krasavice, tolik výraznější krásy než byla ona, nazlátlé pleti, barvy muškátového vína, s obrvím jako průby sazí, s očima plachých zvířat, v bílém mnselína, lilovém a rudém aksamitu a zlatě, s pažema polonkrytýma, malovanýma v měkkých hedvábných polostínech; tyto ženy rozesmátaěly její srdce.

Usedla na pohovku naproti nim a všechna minulost člověka, od něhož čekala své obrození, vykřikla tu před ní ve slunečných barvách, ve smělé lenivé kráse jihu, v té básni světla, jež našel jako klaasik svůj Řím. „Můj Bože, jaká mne čeká trýzeň, než zahubím tuto minulostí" mluvila její duše.

Necítila však čistou bolest. Mocná touha po sensaci rozechvěla se i tu údivem a tišila její vášnivé srdce, jimž procházely bouře jako slavné průvody poutníků za zpěvů a vyzvánění, v němž zvučely a volaly všechny chorály větrem utloukaných strun všesvětové harfy.

Rozplakala se před dílem svého milence, žali" tovala sebe jako sirotka.

— 261 — Zeptala se v kanceláři Dá adressu Udali ji.

Nalezla ona ulici i dům. Byl vysoký, starý a odřený.

Nikdo však v domě jí nedovedl říci, zdali tam vůbec bydlí. Ptala se v krámě vedle. Řekli jí, že.

bydlí ve čtvrtém patře. Byly tam podivné schůdky, a čtvrté patro bylo již vlastně půdou. Jeho navštíi venka na dveřích nebyla přibita.

Zazvonila.

Otevřela jí mladá žena v černých šatech a usmála se.

Byla malá, plachá, měla z čela vyčesané černé vlasy, tiché, vášnivé, hnědé oči v bledé pokorné tváři, .Bydlí zde malíř Berger?' Zaradovala se, jakoby to byla pro ni pocta, že ho hledala u ní.

.Totiž on zde nebydlí,' podotkla, vyzývajíc ji, aby vešla, ,ale tráví zde nejlepší hodiny svého života l' Smála se, a její uhelná očka se zablýskala.

Vešly do pokoje se staromodním nábytkem, se stolem potaženým voskovým plátnem a s velikou knihovnou.

Okna vedla na střechy a byla otevřena. Krajkové záclony nabíral vítr. Byl tam napoleonský generál v zlatém límci, zarytém až do samých tváří, s měkkým vousem, protáhlým od uší proužkem do střelu tváře, s přísným panovačným výrazem očí a rtů, a paní v kroji z let dvacátých, v krátkém, třešňově rudém živůtku se šňůrami, s truchlivou tváří, jakoby udusila na rtech výkřik.

,Moji předkové I' řekla hrdě.

,A tu je Bergeři* pronesla. ,Nemohla byste mi tedy říci, kde bych ho našla, nebo kdy přichází?' — 262 — ,Přijde až v sedm hodin; k večeři chodíval Nedávno se z cesty navrátil. Nikde dlouho nepoode!' zasmála se a zaradovala.

Nabídla Markétě židli a bonbónky na mističce.

Byla velmi laskavá.

Neptala se jí, co chce, a Markéta se netázala, kdo je. Divaly se na sebe a jedly bonbónky.

,To mim stát peněz/ promluvila cizí žena, prohlížejíc její šaty, ,korale jsou teď drahé. Já už si teď n>c takového neknpuju, ale také mě to téšívalol' Markéta mlčela.

,Nevím, čím bych posloužila! Snad bych směla nějaké fotografie jeho děl předložit?' mluvila neznámá.

Přinesla řada velkých fotografií.

Byly to studie, dívčí akty, reprodukce, a Markéta viděla, jak je vžita do jeho prací.

,To je velmi krásná věc,' říkala, ,to je krásné tělo, je to kombinace tří těl.' Jezdila ve vzduchu svým kraťoučkým malíkem po obrysech těla a libovala si. ,To byla jedna krásná židovka, zvláště drahý model, věděla, že je krásná, malíři ae o ni drali, dala si zaplatit!1 A hned, aby nesmazala dobrý } dojem, pokračovala: ,Já • mu věřím, on mne nikdy i nesklamalť Ukazovala pak dále obrazy a chrupal a <£Íbojjbójky; smála se a ukazovala zuby bílé jako kraJečky. ~*~^ Markéta jí chtěla všecko vysvětlit, ale nechápala, kdo to vlastně je. Je to hospodyně, sestra, příbuzná?

Nevěděla již, co povídá.

Vstala; zdržovala ji a upozorňovala na rodinné portréty.

— 263 — ,Mftj děd byl generálem/ povídala. ,Babíčku unesl. A!e její rodiče to zaplatili smrtí. Ti dva, tot se ví, se vzali, ale babički má už byla vždycky smutná, že zavinila neštěstí.1 ,To byla matka vašeho otce?' zeptala se Markéta, aby nepoznala její rozrušení. Ale hlas se jí lámal.

,Ne, matky I A matka má — Bože, to byla dobrácká, ale v bídě člověk na srdce zapomene.' Sňala její podobizna se stěny.

,Já už nejsem ani polovina jí, kde pak!1 ,Kdo pak to je?' přemítala Markéta usilovně a zeptala se znavena: ,A kde máte svůj portrét?' Vedla ji do přístěnka. Visel tam nad bílou postelí a lampička pod ním.

,Kdo to dělal?' ,To OD, můj!1 povídala.

,Váš maž je malířem?' ,Ano, sama račte znáti* ,Koho?' ,Bergral' ,0n je vaším mazem?1 ,Totiž my nejsme oddáni. Ale to je stejné. Před Bohem jsme si všichni rovni. Do smrti mne neopustí.

A něžný je!' Zaslzela.

,No, půjdu!' řekla Markéta, ,už se nedočkám!1 Zdržovala ji.

,Má pěkné věci hotové!' ujišťovala. ,Zvláště v Mnichově má krásné věci. Zde také vystavuje.

Všude se o něm mluví, škoda, bude mu líto. Rád by prodal, rád by jel zase na cesty!' — 264 — Markéta povstala. Byla smutná ve svém černém hedvábném šatě, pokořena těmito novinami.

Necítila lítost pro ni. Byla jí lhostejná se svým hořem i se svýma smutnýma očima.

Venku kdosi třikrát zaťukal. Tvář Theodory se rozzářila; jenom rty ponechaly si výraz úžasu. Poznala ono zaťukání.

„Je tu!" pošeptala na cestě do síně.

Otevřela.

Hovořili cosi. Jejich hlasy se proplétaly.

Vešel Berger, jiný, domácí, proměněný v této světnici své ilegitimní ženy v maže dávno ženatého a nerozpačitého.

„Milostpaní . . ,B, vydechl jakoby uviděl zjevení za noci, jako před člověkem dávno mrtvým.

Markéta ho zachránila.

„Zajisté pan Berger!" mluvila zdvořile. „Přišla jsem k vůli vašemu obrazu. Líbí se mi. Arabské ženy totiž. Ale cena je příliš vysoká, rozmyslíte si to zajisté. Bydlím v hotelu Schmidtově, můžete mi vzkázat do dvanácté hodiny polední!"

A vyšla rychle ze dveří, zanechávajíc je v udivení.

Ráno čekala. Připravovala se. Seděla dlouho před zrcadlem a studovala všechny, své úsměvy.

Oblékla se svěže a polila se fialkovou voíavkoo.

Chvěla se pak, přecházela a na konec si už nedovedla představit, dostaví-li se v životě ta chvíle, kdy se otevrou dvéře a objeví se jeho postava.

Veliké ticho ji unavovalo.

Představovala si, jak před ním stane vztýčena, vysoká jako topol, jak on nebude moci nalézti omluvy.

— 265 — Ale v příští chvíli, kdy vešel, zastihl ji v křesle odevzdanou své mdlobě z očekávání.

„Milostpaní, Markéto," pravil udýchaně odkládaje klobouk, „jak si mám vše vysvětliti?"

Mlčela a prohlížela si ho, jakoby zkoumala zvuk jeho hlasu a chtěla poznat jeho náladu.

Došel k ní, měkký a krásný, uhnětený bolestí a poněkud pokořený, a čekal.

„Přijela jsem za tebou !a pravila mu Markéta zchladle. „Nevěděla jsem, že místo je už obsazeno l" „Milostpaní, nemučte mne. Když já přijel na jezero k vám, bylo také místo obsazeno!"

Tato odpověď ji odzbrojila.

„Zůstaneš zde l Přijela jsi opravdu?" mluvil radostně ukrývaje tvář do jejích dlaní.

Pozorovala ho jako nepřítel, jako soudce, chtěla slyšet slova vášnivější a pronesená hlasem potopeným v úplném zapomenutí. Byla by ráda vykřikla: Víc, víc! Výš, výš!

Všechno ji sklárna válo.

Vysvětlila mu všechno.

„Rozešla jsem se na vždy s mužem i s dětmi.

Nemám na světě nikoho než tebe."

„Má nalezená, má znovuzrozená l" opakoval libáje její čelo.

I „A tak lehce, bez boje jsi se mně vzdal!" vyčetla mu Markéta.

Umluvili si společný život, práci, sny, vše.

O Theodore se ani nezmínili. Ale ona se objevila sama jednou na prahu jejich společného bytu.

Markéta vyšla, aby pohlédla, kdo zvoní.

Uviděla přestrašené sametové oči, hnědé jako — 266 Kaštany a uchycené na okénko ve dveřích, se v5í úzkostí pokorného srdce.

Marké'a spmtila tiše záclonka a odešla.

Bergrovi řekla, že je to žebrácká a nechala ji znova marně zvonit.

„Vyrosila nás!" pravil, chystaje se znovu ku práci zachjtiti Markéto v bílých látkách, zavinutých na jejím těle jako svislé listy lilie ve vztýčené tvrdé pose květiny.

„Co asi chtěla?" přemýšlela stále Markéta a teprve veliká únava z dlouhého stáni odvrátila ji od této otázky.

Spletla si ji se svou nesmrtelností, ve kterou cítila, že Berger přelévá její krásu, jsa uspokojen vším, co mu skytaly sladké, něžné rysy její bytosti.

Po několika dnech přinesl jí malý hoch, když Berger vyšel, aby opatřil plátna, stužkou svázaný balíček, 8 vůní resedy, snšené v prádle. Otevřela ho překvapena a jala se čísti.

B Pí si Vám, má paní, poněvadž jsou Vale dvéře přede mnou zavřeny. Chtěla jsem Vám něco jiného říci, tiše a bez výčitky, ale nevyslyšela jste mne.

Chci Vám po vědí t celou pravdu svého života, abyste věděla, že jste nešlápla na šíji bytosti, kterou lze koupit, ale srdci oddanému na vždy. Přečtěte trpělivě mé příští řádky. Nemám jiného nežli vzpomínky své, a ty Vám přináším. Pohne-li se srdce Vaše, potkal-li Vás na světě také krutý žal, bude to mé vysvobození a návrat ke světlu života. Žili jsme v bídě, paní, svou prací jsem se uživila. Maminka zůstala s námi sirotky bez groše pomoci. Ani na činži nebylo, ani na živobytí. Obývali jsme světnici a kuchyň, od podnájemníků jsme byli živi. Má— 267 — minka se trápila a nad životem se rozmrzela. Lála nám a z doma odkazovala. Měla jsem sestru. Byla krásná. Měla světlé vlasy a klidnou tvář, sou měrnou, chladnou, jako svatá. Eažiiý, kdo ji pr?ně viděl, zamiloval si ji. Myslila jsem vždycky, proč nejsem já tak lidem milá jako ona. Bjla taková odevzdaná, celý svět by b)la objímala. Maminka byla rozezlena, stále ji vybánéla. By'o mi smutno, myslila jsem, jak bez ní badu? Dřív, když chodila do šití, ať bylo jakkoli, běžela jsem za ní, usedla před starý dům u schůdka, kde šila, a čekala jsem. Rozměra času jsem neznala, byla jsem malinká, a tak jsem pět htd*n čekala, až přišla, vzala mne zmrzlou na roka a přinesla domů.

A pak šla do složby ke krásné paní, která ji nechávala hladovět. Přicházela domů v noci, vskočila oknem, umyla se, najedla chleba a zase odešla.

Sloužila v starém paláci, kde topila všechny pokoje.

Její malé roce zbrubly a zčernaly. Za první službu koupila mi kamaše a tašku. Chodila jsem v neděli dívat se na jesle. Přicházel nejprve prorok s lyrou, pak Eaia a Ábel, dndáčkové a celé narození Páně.

Můj bratr tam zpíval prvního krále a potom žebráka, a jedna dívka, je teď v chantanu, krásná, s dětskou věj či tou tváří a zlatými kadeřemi, zpívala Pannu Marii. Řekla jsem sestře, že se podobá své paní a ona jí to vyřídila. Potěšila jsem ji tím a pozvali mise za to podívat se na stromeček. Ale sestra se od těžké práce rozstonala a musela domů. Sotva se zotavila po jaře, našla jí maminka. místo do kiosku se sodovou vodou. Plakala, když tam odcházela a já s ní. Seděla jsem u ní často na zemi jako myška v budce schovaná, že nikdo tasení neměl, — 268 — Styděla se tam, byla by se také ráda okryla, ale nešlo to. Kořili se jí důstojníci v modrých kabátech, studenti, staří šviháci. Měla tam vždy květiny na pultíku a z« ně se skrývala.

Zalíbila se řemeslníkovi. Byl to kovář v továrně; nabídl ruku, a ona ji přijala. Nelíbil se jí, ale vysvobodil ji. Dostala se na tchyni a bylo jí ještě hůř. Posílala ji za ním s obědem a zase se vadila, že čas rozchodí, aby on si v dílně kupoval, ona na jídlo vydělala. Pracovala pro lidi, ale jeitě hlad trpěla.

Rozuměla jsem tomu a nevěděla, jak jí pomoci, čistila jsem řemeslníkům boty a za to jsem dostávala v neděli pět feniků, ty jsem jí donesla.

A co jsem mohla jinak získat, jsem jí podstrčila a sama nejedla. Ale to všechno nic nebylo, to jí nemohlo stačit.

Lízá sedala u okna a šila. Bylo to na konci města, v tiché, staré ulici u nemocnic. Chodil tu kolem pastor od pohřbů a uviděl ji v okně. Díval se na ni, ona na něho, zalíbili se druh druhu. Poslal jí svaté obrázky, pak knížky k modlení. Byl z jejich okresu. Umřel jí tcbán, šla o pohřeb. Přišla na faru, našla ho tam. Postěžovala si mu na svou bídu a na zlou tchyni. Potěšil ji a začal ji podporovati. Nikdo o tom nevěděl, ale všechno se v domě obrátilo. Tchýně byla dobrá, když peněz přibylo, muž ji miloval. Věděla jsem o všem a byla jsem šťastna, že už netrpí hlad. Lhala jsem, jak chtěla, jak mne navedla. Služky, jichžto milenci u nás bydlili, aby k nám v neděli odpoledne směly, nosily mi boty darované od slečinek. Nosila jsem ty různé míry šatů a bot a styděla se Líziny tchýně, protože mne vždycky peskovala, jako bych je byla ukradla.

— 269 — Nyní mí Lí/sa nedovolila tak chodit. Všem se nám ulevilo.

Dospívala jsem a jiného jsem neznala, než ten náš bidný život.

. Bydlil n nás student, nosil mi knihy a učil mne.

Měl tak potřebu žáka a njal se mne, a já měla dobrou vůli. Byl veselý, zpíval, všeho se účastnil.

Byl chudý jako my. Nevěděl, že ho mám ráda. Psala jsem si denník, všechno o něm. Přišel mi na to.

A od té doby hleděl na mne jinak a už mne neučil. Styděla jsem se ho tolik. Říkali o něm, že je nadaný. Věřila jsem, že bude první po králi. A náhle přišel jednou večer, v pološeru. Bydlili jsme v nízkém přízemí. Okna byla n samé země. Viděli jsme jen boty chodců a malé pejsky běhati kolem. Byla jsem sama doma a šila u okna ve velikém koženém křesle, od děda jsme je zdědili. Přišel, usedl ke stolu, dal hlavu do dlaní. Modré světlo prvé noci na něj padalo. Hleděla jsem upjatě, co dělá a proč nemluví.

Vstal, oči v slzách, přiblížil se ke mně, padl k zemi, hlavu složil mi do dlaní a šeptal: ,Theo, Tbeo, život je proklatý, on se vždycky opozdí. Tak rád bych byl mel tebe, ale ona přišla dřív.' ,0 kom to mluví?' myslila jsem. ,Nikdy živou duši nepojmenoval. A proč se rozplakal?' ,Co je vám?1 ptám se ho udiveně, a srdce mi kloktalo jako ve varu.

,Zle je se mnou, přijela pro mne. Hospodu na vsi najala a musím s ni. Zítra ráno se žením l' ,Můj Bože, můj Eristečkn, snad nebudete ho* spodským, jaká to musí být osobaT povídám, ale marno. , — 270 — Ženil 86 drahý den, opustil naše tmavé s'etnicky, uedostudoval, na hospodě sedí ve vsi a silnice. Kocům a formanům nalévá. Ženu si vzal všelijakou nízkého původa, ale musel. Nedala za jinoa.

Pétileté děvčátko má přivedla.

Myslila jsem: Skončil můj osud; do smrti budu smutná, nepomyslím na jiného.

Matka vzala nového nájemníka. Byl černý, zasmušilý, nemluvil s nikým. Sedal u večeře, jakoby byl mři život lidský na svědomí. Bála jsem se ho jako hříchu. Matce řekl jednou: .Cikánka mi povídala : Zemřeš, jestli tě milá nevyslyší! Chci za ženu vaši dceru. Dáte mi ji?' Maminka zbledla. Nečekala to.

,Její \ůle,' prohodila, ,ne má!' a bála se. čekal, až přijdu domů. Opakoval své přání.

jNeznáme se. Jak pak se zaslibovat?1 .Počkám tedy l' Mamince jsem byla za obtíž, byla by mne dala komukoliv. Požádal mne, abych s ním šla v neděli na procházka. Šla jsem. Chodil se mnou po ulici a nemluvil. Zastavil se před cbantanem, díval se tam na fotografie a uvedl mne dovnitř. Bylo tam úplně prázdno a svítilo jen jedno světlo. Sedli jsme si a čekali. Za chvíli přišel zpěvák, černý člověk s kadeřemi a podmalovanýma očima, a líbil se mi.

Zadíval se na mne a stále psal ve vzduchu viržinkon, kterou kouřil. Zpíval vášnivě uherské písně a díval se na mne. A když jsme odcházeli, podal mi ruku a v ní bylo pro mne psaníčko.

četla jsem malinká, tužkou psaná slova až doma tajně. Psal mi, že by mne rád uviděl, že jsem se mu na poprvé zalíbila, a já přišla. Bůh ví, proč — 271 — jsem tam Šla; nebyl mi nějak zvlášť milý, ale tehda se mi ještě líbil dlouhý, pískově zlatý kabát, cylindr a hedvábný šátek u úst. Líbil se mi tento první stupeň umělce. Chodila jsem s ním v poledne po hlavní ulici. Myslila jsem, že každý pozná, že to nic není, když chodím veřejně. Namluvil toho, suchá tráva by ee byla zazelenala. Poslal mi psaní, psané zlatým písmem. Napsal mi tam slovo „láska platonická", a já nemohla pochopit, co je to za slovo, a zeptat jsem se styděla. Nabídl ID i, abych s ním utekla. Kam bych,byla ntekla? Ale mně se zdálo, u nás že je těsno a chtělo se mi jiného života.

Ležel v nemocnici ředitel italského divadla, jeho přítel. Chodili jsme spolu k němu. Zdálo se mi, že nějak slavně umírá, ačkoliv ležel mezi všemi a z vedlejší postele odnesli dvakrát mrtvého.

Řekla jsem zpěvákovi, že bych ráda ntekla, ale že mám sestru, jak ji tu zanechám, a že milovat ho nebudu, že má budu jenom přítelkyní. Omrzela jsem ho. Druhé psaní mělo již jen zlatou adressn a třetí bylo celé černé.

Rozešli jsme se, nic z toho nebylo. Ale náS nájemník se to dozvěděl.

Býval dříve tichý, hlásku nevydal. Nyní si začal porončet, jako bychom ho byly o jmění připravily a teď jsme mu náležely. Díval se na mne uhelnýma očima, jakoby mne řezal. Vykřikl na mne každou chvíli. Nic mu nebylo vhod, co jsem dělala. Od maminky si dal posloužit, ale mne jen rukou udeřit.

Nenáviděl mne.

Jednou večer přišel domů. Nešla jsem mu hned otevřít. Zařval na mne: — 272 -~ , ,Na co myslíš, že nejdeš? Na komedianty!' Bydlil u nás malý človíček, bezruký mlynář, který přišel na mizina. Měl malinký flašinet a chodil B ním celé noci po hospodách.

Slyšel, jak Martel vykřikl, i povídá: .Tohle, bejt slečinkou, to bych si nedal líbiti' Martel se otočil, skočil k němá, zaryl mu ráče do šíje, povalil ho na postel a nepostil ho, až přestal chraptit.

Strnula jsem tenkrát, ani jsem se pohnout nemohla, ani slova vydat.

Bezrnký odleží těžce oddychoje i se svým kolovrátkem, a nikdy se n nás nenkázal.

Martel odešel nacvičení a když se vrátil, první slovo byla nadávka, proč jsem mu nešla naproti.

Měla jsem dvě zhýčkaná koťátka, jediný přepych svůj. Mazlila jsem se s nimi, a jeho i to vzrušovalo. Zhnnsila se mu proto ta koťátka a vyhazoval je ve dvoře přes zeď, nebo je kopal a bil. Bylo mi líto zvířátek. Myslila jsem, at dělám co dělám, nic y dobrém nebude, hrála jsem si s nimi dál. Vešel do pokoje a uviděl mne s nimi.

/Takty nepřestaneš?' vykřikl zle. .Nepřestaneš?' opakoval; vytrhl mi koťátko, přetrhl je a hodil mi je pod nohy.

Bydlil n nás malíř z akademie, člověk tichý a zbožný; byl toho svědkem a udal ho, Došla obsílka k sondu a my mu ji nedali, ai v poslední chvíli.

Malíř a já jsme byli svědky. Podíval se na nás při líčení jakoby vyhrožoval. Uložili mu peněžitou pokuta. Malíř, byl to Berger, čekal na něho dole, — 273 a řekl: ,Chcete-li, dáme každý polovička, a nedělejte to víckrát!' ,Jdčte mi z cesty!' odpověděl hrabě Martel.

Přišel domů, nemluvil. Odpoledne Šli B bratrem na plovárna. Přeplaval řeka a asnul na rohoži v slunci.

Y noci přišel pozdě domů. Maminka se bála, co se stáno, nespala a pozorovala ho. Svlékl se, a protože ho bolela noha, namazal si ji kafrovým lihem a ulehl. V tom něco třeplo a on zasténal.

Maminka vykřikla. Vyskočila jsem, rozsvítila, došla k němá. V ráče zvedal revolver a měl prostřelená prsa. Vytáhla jsem má ho z raky a běžela k domovníkovům. Domovnice byla na jedno oko slepá a měla dvě staré dcery, které nikdo nechtěl.

jProsím vás, schovejte mi ten revolver, nebo nás tam všechny postřílí!' ,My s tím nechceme nic mít!' řekly dcery, vystrčily mne a zamkly za mnou.

Berger zatím došel pro stráž. Přišli policejní úředníci, jeho dali odnést do nemocnice, prohledali byt, našli psaní na hodinkách, s adresaou na mne.

,Smí mé to otevřít?' ptali se.

Přisvědčila jsem.

Cítila jsem hana k němá, který umřel ze msty nebo zloby, který umřel, je a aby mne pokořil.

V psaní mne obviňoval, že jsem s malířem spřáhnnta. ,Choď si, choď se svým miláčkem,' stálo v listě, ,zradí tě, jako ty mne!' Umíral v nemocnici a sténal. Po léta jsem slyšela to sténání. Bylo to v létě. Tři noci za sebou bouřilo. Nebesa se ani nezacelila. Nevěděl- o sob*, LLBU&H: Zamotáni rlikna. i g — 274 — ale jak umřel, bouřky přestaly. Jakoby ho peklo bylo přijalo.

Přišli příbuzní a nadávali mi. Koupila jsem má brob a pohřeb vypravila. Dlouho jsem to pak z práce splácela. Šla jsem na pohřeb. Lidé na mne plivali, byli by mne utlonkli. Berger mne ochránil. Nikdo na mne kromě něho nemluvil. Říkal: .Nechtě mrtvé kvítí!1 a mluvil o uměni.

,Vy se se mnou neStítíte chodit,' říkala jsem mu vděčně. ,Do smrti vám toho nezapomenu.' Mnohému mne přiučil, touhu ve mně probudil.

Šila jsem dlouho u velké švadleny, ale místo učení posílala mne po poaílkách. Mnoho teplého jsem neměla, jen co na mne sestra koupila.

Nyní, když jsem dostávala plat, splácela jsem všechno stařeně Blovské, která žila u nás v domě á prodávala zboží z licitací ze zastaváren. Živila se tím, že šmejdila po všech domech, se služkami byla za jedno, prstýnky jim dávala, aby jí tajnosti paniny povídaly. Každého, kdo měl co na svědomí, znala. Přišla k němu na návštěvu, nabízela své zlaté předměty na prodej a při tom zavedla řeč na tajnost.

Kývala vážně hlavou, ale její liščí oči se smály.

Každý koupil, ještě zboží třikrát přeplatil, podle vědomí hříchu. Y jakémsi spolku ji ze strachu za předsedkyni zvolili a ještě jí dali hedvábný deštník jako čestný dar. Znala všechny záležitosti města, navštěvovala kněze, úředníky, mladé dívky, vdané paní. Nosila sametové šaty, uválené a oleštěné, ale ráda dobře jedla a dobře pila. Muže měla kdesi v Austrálii nebo ani žádného neměla; nikdo to nevěděl. Kam se dostala, bylo po radostí. Jakoby slunce odešlo ze světa. Peníze půjčila ráda a ani na zaplacení ne— 275 — \ pospíchala. Maminka viděla raon vděčnost k Bergrovi a bála se toho, že zase budu nešťastna. Y té době, kdy i bratr dostal místo v litografii (dávali má ovšem prát hadry n řeky, ale byl zaměstnán), její srdce se nějak utišilo a místo starosti naplnilo se takovou klidnou, odevzdanou radostí a shovívavou láskou k nám i ke všem. Její energie nějak denně slábla. Poprosila Blovskoa, aby mi domluvila, že zas s malířem začínám. Bíovská přišla a spustila jako mlýn: ,8 každým začneš l Kde kdo l Trhan jako trhan, jen když máš milence l Co s tímhle natěračem? Taky groše nemá, otrhaný chodí a čí je, ani nelze vypátrati' ,Nechte hol' vykřikla jsem. ,0n je genius, před ním se musí jenom klekat!' Bíovská nevěděla, co je to genius, a poněvadž jí na mně pro chudobu nezáleželo, volala to na mne jako nadávku:,Klekej,' křičela, .klekej! Genius jde!' My s Bergrem nikdy jiného nemluvili, jen o jeho práci. Míval veliké plány a zase poklesal. Hledal něco velikého a říkal, že hledá sebe.

Nerozuměla jsem, jak možno hledat sebe a či* nila jsem si všelijaké představy. Byl by rád odejel do Paříže, do Itálie, ale že se s rodinou pro své povolání rozešel, nikdo se k nčmn nechtěl mít a nechali ho bez prostředků.

Na podzim byl stále truchlivější. Neměl atelier, a chtěl pracovat, neměl šaty a měl přijat soukromé hodiny. Mluvila jsem do něho, až se mi svěřil. Opatřila jsem mu peníze. Dvě stě jsem si u Blovské hned druhý den vypůjčila (pohřeb jsem už uplatila).

Šila jsem do noci, abych to rychle nahradila, aby 18* — 276 — to nikdo nepoznal, ale Blovská tenkrát se už vedrala v tajnost mé sestry, sama ji psaní donášela a schůzky nmlonvala a sestra se za to na mne k neudobření rozhněvala. Řekla to mamince, maminka to předhodila Bergrovi a on se odstěhoval do svého atelieru a k nám nikdy již nepřišel.

Pracovala jsem ráda, bylo to pro něho. Myslila jsem stále, co dělá, myslí-li alespoň na mne rád.

Nic jsem nečekala v životě, jenom jsem myslila: ,Genia jsem pro svět zachránila, jiného není třeba.

Všechno, každý steh můj přispívá k jeho slávě, rozvíjí jeho talent/ Neviděla jsem ho dlouho. Zpívala jsem ve zpěváčkem spolku. Jakýsi hrabě stavěl kostel a pozval náš sbor, abychom tam zpívali. Dojeli jsme tam, pozpívali a byli pohoštěni. A tam v sadě se procházel člověk sám a sám a čekal, až bnde po slavnostech, až lid odejde z parku a panstvo ze zámku.

Byl to Berger. Vyučoval komtessy malování.

Běžela jsem k němu, uchopila ho za ráče a mluvila strašně chvatně a bolestně, co dělá, jak na něho myslím, že si šiju potichu, jako lojová svičička, že slzy se mísí se stehy a sestra že se neudobřila, nic že už na světě nechci, jen je-li jemu dobře.

,Dobře,' povídal, ,ale do světa mne to táhne!

Umru tady, vysvobození není. Srdce mi to rve. Setrvat nemohu na jednom místě, v té hluší, kde všechno klame, kde myší zaškrábání zní jako poplach velikého zvonu. Žádný rozměr ani pojem. Ach, kdybyste mohla mne vysvobodit, vy byste to jistě udělala l' pravil.

,Jen kdybych byla bohatá!' vzdychla jsem.

Berger hrál krásně klavír.

Zavolali ho, aby zahrál.

Zahrál Chopinova polonaisn.

Vfiichni se kolem něho nahrnuli a chválili jeho hra. Počalo se mluvit o jeho umění. Hrabě, který stavěl kostel, stál nedaleko mne. Osaměl nějakou náhodou, dodala jsem si odvahy a přes nízko sklopená víčka, plná sebevědomé pýchy, poprosila jsem ho, aby se Bergra ujal, on, který tolik miluje a mě ní, že ho pochopí, aby ho poslal do světa. Hrabě se nejprve zarazil, jakoby se zavřel nebo chtěl zabrániti každému čita, ale pak se rozjasnil a řekl, že uvidí, co ee dá dělat.

Berger byl ke mně laskav, doprovodil mne večer k dráze, mluvil o hvězdičkách, a já nevěděla, jestli o těch, které byly tištěné na kartounu mých šatů, nebo o nebeských.

Dozvěděla jsem se pak, že hrabě poslal Bergra do Itálie kopírovat obraz pro svou galerii. Psal mi odtamtud několik řádečkú, ale neudal, kam odpovědět. Psal: .Nevím, který dobrý duch se nade mnou ustrnul, ale Benátky, Florencie, Neapol, Řím, všechno mne okouzluje a skytá tolik nového, Že má nemoha dosti nadékovat.' Žila jsem jako na slunci v radosti z jeho vzrůstá.

Milovala jsem ho tolik. Od onoho večera v sadě Chopinovy polonaisy, hvězd na nebi, ještě víc, jako Boha svého. Sestra má žila mezitím podivný život.

Blovská se úplně vetřela v její román a stala se jí nutnou a ušpinila všechno svou drzou dolézavostí.

Podařilo se jí odstěhovat sestra s mazem od tchýně. Pastorovy dary, stříbro a zlato, které od ní pro sestra kupoval, platily před švagrem jako dary od Blovské. Psala sestře dopisy od umírajících tet, aby mohla se někde sjet se svým milencem. Maminka se dozvěděla, že švagr dostal nepodepsaný list, kde mu někdo vše vypravuje. Psala ho Blovská, protože pastor nemohl stačit jejím požadavkům. Sestra chtěla skočit z okna, tak hýla zonfalá, ale švagr ji hlídal.

Toužila jsem tolik po ní, ale ona ani slyšet nechtěla.

A přece jsme se namířily.

Zavolali mne náhle k ní a řekli, že umírá.

Ležela v horečce, všechna v leda, a Blovská chovala její dcerušku, její prvé, týden staré dítě.

Byla bez vědomí, sténala, prsa se jí zdvihala.

Nechali mne u ní hlídat. Byla to btrašná noe.

Báno přišli všichni a ona se náhle posadila na posteli a začala rozhazovat rukama a mluvit spěšná slova.

Zesinala jsem strachem, jestli nyní na sebe všechno vyzradí. Mluvila o veliké vodě, která stoupá k jejímu hrdlu a dusí ji. ,Zlý osudí* volala, ,zlý osud!' ,Ty,' vykřikla na mne, ,tys na oběť do života odevzdaná a na oběť zemřeš. Ani to neuneseš, co na tebe čeká. Až budeš myslet, že jsi u cíle, všechno ti selže. Jen jedno tě prosím: lež nepřibírej, to je těžký náklad, ten bys neunesla. A řekni to mé dceři, až doroste, řekni jí to. Se lží ať se na cestu nevydává. Lež lidem lichotí, dobrotou ji nazývají, ale nevěř tomu. Černá křídla rostou tomu, kdo lže. černá křídla se závažím tisíc centů těžkým.' Pak se utišila, a když všichni odešli, probrala se a řekla mi: ,Jsi to ty, jistě jsi to ty? Nebudu se před tebou dělat lepší než jsem, protože umírám. Y životě jsem ti nechtěla vidět, špatně se mi ti do očí hledělo, • — 279 — a pak tya se tak zahrabala; ale dnes ti povídám, byla jsem bídná, láska jsem si platit dala, tak jsem se do podlosti zamotala, ty všechno víš. Ani černější, ani bělejší nebádá. Dal mi modlitby, básuě vlastní rokou psané, ty ať schová, že ho prosím, až bude má dcera velká, at jí je dá na památka po mně, ty hodinky ať pro ni také schová a to koralové srdíčko, co jsem kolem krká nosila, ať si vezme a nosí on. Je ta mnoho zlata, ať to nějak pro to dítě zpeuěžíte. Milovala jsem ho, jen kdybych ho byla v pravdě mohla milovat!' Pak se do rána zmítala.

Šla jsem do prádelníka hledati, ale všechno bylo vybráno.

Blovská prodala a zastavila co mohla, jen to, čím chtěla do smrti pastora mořit, důkazy, zastaly v jejích rokách.

Báno dodýchala sestřička moje. Otevřeli jsme okno. Kos zpíval, jakoby zlato do srdce lil, a slánce se smálo ranním úsměvem. Padla jsem proti němá na okno a vyplakala se do nmoření.

Žila jsem dále jako chuďas, který radosti nemá.

Umřela mi maminka. E smrti jsem jí doslonžila.

Vrátil se Berger z ciziny. Vzali má stipendium. Jeho obraz hraběte sklamal. Čekal něco klasického. Ani ve výstavě uspěchá neměl. Bylo to něco nového. Byl zase bez pomoci, smutný a k torna charavěl. Zanedbal lehkou nemoc a rozstonal se zánětem. Odvezla jsem ho do svého bytu a nehnala se od něho po šest týdnů. Když se uzdravil, zdálo se, že mi patří. Byl laskavý, měkký a vděčný. Zamiloval si mne a slíbil, že mne neopustí. Došel pak uznání, všechno se dostavilo, sláva i peníze, na cesty odejel — 280 — a zaae se ke mně vrátil. A já žijn, jako na jaro čekám, kdy přijde, jiného štěstí neznám. Se všemi jsem se rozešla pro něho. Nikdo mne nezná, kdo ume zuával, všechny jsem ráda opustila. Nic jsem si z mládí nepřinesla než tato láska a do hrobu ji odnesu. Nic jiného nemám, obere-li mne někdo o tento poklad, nemám zde mi s ta. Ach, paní, kdybyste věděla, jak srdce bolí, jak sténá při této myšlénce l Nemohu ho poutat. Nejsem krásná. Ustárla jsem při něm, upracovala, ustarala se, ale život můj je ujištěn na jeho úsměvu. Neprosím Vás.paní, nemožno, sama uznáte. Jako pastýř z písma, který měl ovečku jednu a v den sváteční za ní do propasti skočil, já zachraňujn jeho lásku. Život jsem před Vámi..v největší, pravdě objevila. Jeli v srdci Vašem slitováni, osvětlí Vám mou bída. Na slovo Vaší milosti čeká Theodora."

- Markéta přečetla tento žaluý, tichý list a řekla si: „Což nenajdu na světě místa?"

A zoufalý vzdor, s jakým se vzepjala proti své sndbě a předsevzala si zachránit poslední léta své krásy, dal jí vyrůsti a napřímil její odvahu proti tomuto útoku. Vhodila do ohně lístky cizího hoře a pozorovala je, kterak se svíjejí.

Pak si umyla ruce, které zdálo se jí, že páchnou resedon, sušenou v prádle, touto nepřipravovanou vůní chudých. Její srdce se zavřelo všemu, co ne[byla ona. ""*~^—•————""""" Když přišel Berger, mluvila nadobyčej vesele, měnila pósy, smála se a přehlušovala vzpomínky.

Uplynul týden, uplynul druhý. Nevycházeli dosud — 281 — z opojeni4ak6. ^Aaůbí^no.Yost drahé bytosti, z překrášlujícího kouzla lásky. ~~———' Večer^zvoml__kdQ8Í n jejich bytu ve vysokém posledním* patřév domě, ale oni dlouho to neslyšeli.

Vyšel konečné Berger, aby pohlédl, a nevracel se dlouho. Markéta slyšela, že pravil komusi vzrušeně: „Co jsem mohl, učinil jsem, milnješ-li mne, popřej i mně trochu štěstí. Ona znamená pro mne umění, ty pouhé ticho l" Vrátil se pak, ale mluvil ojedinělá slova a nerozveselil se.

A ráno, když chtěli vyjíti, leželo cosi na jejich prahu; byla to ženská postava, chumáč šatů, pólo zavřené, kaštanové smutné oči, pod čelem úplně studeným, bolestí otravy zkřivená tvář, hlava zvrácená s rozevřenýma, utichlýma rfcoma.

Po pohřbu They odjela Markéta s Bergrem kamsi do světa.

XXXIV.

Minula léta, dvě — čtyři — deset. Byla zima, prosinec, den před štědrým večerem.

Na malém nádraží, téměř na samých hranicích Čech, v horském údolí, vystoupila z třetí třídy vysoká žena v černých šatech, mdlá, snad od nepokojné jízdy, jako větrem zpřehýbané, uklácené stéblo. ———Nebyla již mladá ani krásná. Jen vlhké, veliké oči jako zadýchaný kov s oslabeným třpytem hleděly jako ~véčer po západu, ale tvář její, spíše chorá než ~ 282 — zvadlá, vypadala jako zahrada, z niž byly vyplety všechny květy.

Zapotácela se, rozhlédla se plaše po lidech a vstoupila do síně.

Ale ta se náhle navrátila a s úzkostí i ponížeností chuiých zeptala se německy úředníka na směr cesty k zámku Benešových.

Pověděl jí.

Yyšla, ale nyní, kdy chtěla soustřediti síly, opouštěly ji.

Od večera předešlého dne jela a byla živa jen pečivem, které vzala z domova.

Byl takový bílý den bez mrazu a slunce, se šerým nebem plným sněhu, jež splývalo na obzoru s čerstvě posněženými horami, jako ohromná tůň, klenutá, daleká, plná bflých barev všech odstínů, s neznatelnými přechody od sotva šeré až do nejhlubší bělosti blízkých polí.

Šla úzkým údolím, protáhlým dnem jeho, kolem zamrzlé říčky, mezi boky vysoko vypjatých, vyvřelých strání.

Mladé buky skryly se pod čerstvě natřeným sněhem, vlhkým a tichým. Jen čárkové stíny prokmitaly ze zpoda větví.

A snih padal tichý, měkký, lepil se na její šat, na staré vrstvy na polích, srovnával s nimi sotva tušenou ceatu, zakrýval rozhled do kraje, vyplňoval ohromnou prostoru bílé, marnivé tůně.

Šla znavena, nebol! nemohla vytáhnouti někdy ani nohy z bezestopých závějí. Bylo tak teplo.

~í Všimla ai, že černý neznámý pes běžel s ní.

Byl zamazán blátem a postál pokaždé, když ona stanula, aby si oddychla.

- 288 — | Prohlížela si jej, ale i on k ní obrátil zarudlé | své oči a jakoby nemohl snésti jejího pohledá, rozei běhl se do středa polí černý a rozmarný, jakoby l hledal neznámou stopu v bílých mořích.

i „Tohle se mi již někdy zdálo," napadlo jí a i cítila, že již dávno zná tento obraz a že i psa l zná, že vždycky tak letěl podle ní, divoký a roz\ marný.

[/--' Brala se dále, ztěžka a oddychavě.

Šla kolem malého hřbitova a neodvážila se pohlédnouti do železných mřížových vrátek.

Chtěla dojít k živým, aniž by přerosila cesta.

Ačkoli nemohla zbloudit, poněvadž nebylo než jediné cesty, nedůvěřovala si a stále se ptala dětí a žen, které potkávala; ale ony jí nerozuměly a odpovídaly jen rozpačitými úsměvy.

Přišla ke vsi uvláčená, s promočenými střevíci.

Točila se mezi budovami továren, dnes němými, až našla železnou branku, která byla opatřena nápisem.

Četla, slabikovala, ale nerozeznala.

Vešla do parku se starými buky a s posněženými trávníky, který se rozložil na rozšířené ploSe údolí pod téměř kolmými stráněmi, na břehu říčky.

^á'iíiZa hájem homolovitých, pravidelných thují objevil se zámek o jednom patře, v přízemí s okny zamřížovanými silným drátem, bílým lakem natřeným, pravidelný obdélný zánek ve vkusu císařství, s vlysem a architrávem i korintskými polosloupy ve středu průčelí, s velikými okny a balkony se zeleně natřeným zábradlím.

Za zámkem na volné prostoře stály slámou obalené stromky růží.

— 284 — Ohlédla ae úzkostně.

Y parku nebylo živé duše.

Ale i černý pes, který ji stále provázel, zmizel.

Y oknech nebyly ještě spuštěny rolety, ačkoli se tabnle růžově leskly jako od rozsvícených polostažených světel.

Mezi kmeny bnků málo od sebe vzdálených stály lavičky, v létě stínem polité, nyní i od sněhu ochráněné.

Usedla tam, opřela hlava o peň a hleděla na lesk tabulí v oknech, jakoby si přála, aby odtud někdo na ni zakýval a dovolil, aby vešla. Nikdo se však neukázal.

Bylo jí zima; schoulila se do chudého svého pláště, přitiskla se úže ke kmeni, ale čekala marně.

Vzchopila se, učinila několik nejistých kroků, pokřižovala se, odhodlaně zamířila k domu a vstoupila.

V chodbě zaskřípal jí pod nohama bílý písek.

Snažila se kráčeti tišeji, ale on stejně chrupal.

Vyšla po několika kamenných schodech k zaskleným, zamčeným dveřím a zazvonila.

Mladé děvče otevřelo jí dvéře vedoucí do síně a na schodiště, proměněné v zimní zahrada, a ze* ptalo se, koho hledá.

„Paní — — Benešová!" řekla úzkostně a vyndala z taštičky, kdysi černé, napsaný lístek se svým jménem.

Děvče vyšlo po schodech.

Paní okamžik otálela. Ale pak jakoby ji opustila všechna ostýchavost a nastal jiný dravý cit, rozeběhla se rovněž.

Děvče vstoupilo do pokoje, malého salonku, pak do druhého velikého sálu, kde byl přichystán stromek, a cizinka jako černý stín za ní.

— 285 — Na prahu zadržela děvče.

„Kde je paní? Sama ji vyhledám. Překvapím ji!"

Děvče ukázalo němě k následujícíma pokoji.

Poslední pokoj, rohový, ložnice, byl jen zpola osvětlen olejovou lampou, svislou od stropu na řetězech. Stůl uprostřed levé stěny, postavený před pohovkou, byl pokryt předměty zabalenými v papírech. U okna stála přeslice s kuželem a za ní u samé stěny stolek.

Před ním napřímena, laskavě pohybujíc rukama, upravovala obrázky a rozsvěcovala světélka v lampičkách vysoká paní.

Obrázků — podobizen za skly — bylo dvé.

U každého ležela kytička z bílých kvítků, hořela lampička, a stála opřena větvička uříznutá s vánočního stromku.

Byl to stůl s obrázky mrtvých.

Helena, ne mnoho sestárlá, s určitým ohraničením očí, němě pohybujíc rty, mluvila se svými zemřelými.

Byla to podobizna otce a pak obrázek Markétin, \ která, zdálo se jí, také dávno zemřela. Tak na ni \ myslila jako na mrtvou.

Nad jejím rámečkem dlouho upravovala větev.

Když byla hotova a chtěla vyjíti, spatřila černou paní, opřenou o rám dveří, a ulekla se; přistoupila k ní a pohlédla jí pevně do tváře.

„Kdo jste? Co tu chcete?" zeptala se jí vzrušeně.

„Neznáš mne?" promluvila paní. Nastala němá chvíle.

— 286 — .NeznáS ?B opakovala.

Y duši Helenině stanuly zkřížené rychlé představy v určitém bodn.

Vydechla těžce a chopila se obou jejích rukou.

„Jsi to ty, Markéto?" promluvila s přeměnou hlasu z překvapení v radost.

Chtěla ji uvésti do tohoto pokoje, ale když již učinily několik kroků, náhle se rozmyslila.

Markéta pochopila, proč ji vrací i proč zastoupila svou postavou stolek s podobiznami.

„Nech mne!" řekla usmívajíc se strnule uvadlým úsměvem a přistoupila ke stolku s obrázky. „Nech, vždyť jsem již opravdu mrtva l" A podávajíc se únavě i vzrušení upadla na nízký taboret i sjela s něho k zemi na koberec.

Se země vystupovalo její stkáni, „Jsem opravdu mrtva," mluvila. „Zůstala jen chorá vnější schránka. Ji odevzdávám v ruce tvé.

Tam uvnitř jakoby se lešení, které podpíralo klenbu, shrontilol" Helena ji pozvedla, dotýkajíc se jemně jejího vyschlého, v promoklých látkách ukrytého těla.

„Jako prázdným kořenáčem, v němž odkvetla květina jednoho léta, teď sebou pohazujn a pohrdám!"

V její řeči nebylo oné bývalé měkkosti vypravování. Slova byla příkrá, pronášená s opačným přízvukem z vyděšení.

„Jsem mrtva l * opakovala, když ji Helena posadila do křesla. „Pohrdám, zdá se mi, vším, a přece jsem se bála osamocení v tento den. ,Jest to divná síla,' myslila jsem celou cestu, jest to ona křeč v rukou, s jakou se drží okraje lodi samovrah, který r — 287 — tone.' Vláčím se a k tobě jsem se dovlékla. Vím, že jest až na všechno, na všechno pozdě. Jsem nemocná; on mi umřel, místa na světě nemám."

„Jsi tak promoklá, pojď, převlékneš se, až pak mi všechno vypovíš. Všichni tě rádi uvidí, Lili snad tě ještě pozná, a o smrti nemluv, do té máš daleko," řekla jí Helena, ale sama cítila z úsilí jejího hlasn, z odrané její tváře, skrze niž všade prosvitala lebka, že Markéta překročila již sama ony hory, za nimiž splývají všechny vody do jednoho moře, a že není ani třeba, aby jí chladný lodivod vyjížděl vstříc a pověděl cesto.

Nikdo se jí neptal, co se s ní dělo, ale všichni pochopili, že v jejich život vstoupil snědý stín duše, která žila jiaým životem a která se liší ode všech.

Život lidí, kteří se v odi^ání_^ájejftaš,,£řjzpůsobují, je prostý.

Den .je jako den.

Jako vybrané perly přimyká se k řadě drahých a tak jen že se M o věk najde sám na drahém konci, když se srovnává s někým, koho znal z mládí.

Ale Markétě se zdálo jinak.

„Jak jste ještě mladí," říkala Benešovým, když on se navracel z továrny a kanceláří unaven, póloroztržit a zpola zanjat svou prací i radostí z nových podniků, když viděla obě děvčátka letět má v měkkých domácích střevíčkách vstříc, věšet se mu na ruce, když Helena vstávala se svého stupínku u okaa, ohrazeného zábradlím, a muž se ženou počali mluviti o denních záležitostech továrny, dělnictvo a došlé korespondenci.

Tato v malé dávky na léta rozestřená síla ži vota, kterou sama promarnila nerozdělenou, zdála se 288 \ ji marným loudáním a nechápala, že Helena šila šatičky pro chudé a navštěvovala nemocné stařeny v chudobinci, vypravovala úsměvně jejich malé hádky a závisti a přišla všechna rozteskněna, když se jí stalo jednou, že se nepřemítajíc neděli k átné zeptala dítěte chudého krejčího, co dostalo k Ježíška a ono ae rozplakalo a odpovědělo: „Nic, my nemáme peníze, tatínek nemá práci, on dostal teprve od podzimka k šití jedna vestu l" „Jednu vesta l* opakovala Helena, „jedna vesta a já sejí ptám, můj Bože, já sejí ptám lu žalovala si rozechvěná.

„Jak jste mohli po léta pořád takhle žít?"

tázala se Markéta.

Ale pak uvykla nudnému jejich života a jeho klid ji rozehřál.

Obě děvčátka říkala jí „tetičko" a líbala jí ruce jako matce.

Přicházela k ní, malounko poseděla na křeslech z hnědého rypsu s prnhy vyšívanými hedvábím na stramína, se smíchem vešla a se smíchem vycházela.

Když od ní odcházely, vztahovala za nimi ráče a jako sklamaná nechávala je klesnouti k tělo a poklonila se, jakoby před ní nékdo neviditelný stál.

„Tetičko," řekla jí jednou Lidanka, „Lili povídala, žes měla taky holčičky, kam pak se poděly?"

„Umřely, má děvečko!" odpověděla Markéta, ačkoli byla jen Heda mrtva.

„To jsi pro ně asi plakala 1K Markéta němě přisvědčila.

„Já vím, když správcovům umřelo děťátko, jak ta maminka plakala. Ale hoši se smáli, těm to bylo — 289 — jedno! A Viktor říkal: ,Máme čtyři děti: Viktora, Emilka, Pufino a Ottinka,4 a Pafi byl pes!"

„Vidíš, to byl zlý hoch!"

„Zlý snad nebyl, tetičko, ale rozum neměl, a babička Straková, žebrácká, co se jí tolik ráče třesou, říkává v čeledníku, když vypravuje pohádky, že každý nemá v srdci paprsek z oka božího."

Markéta se prohnala a zasípala, jakoby měla velkou bolest.

„A jaké ti ta babička vypravuje pohádky?"

přinutila se k otázce.

Umí, krásné pohádky umí, ale když nechce, nepovolá. To jenom říká, když pořád prosím: ,Byí jeden > 4n, ten měl červený rukáv, a na tom rukávě plno ptt ů. Poslouchej, bude dloshá!' A tak pořadí" Ten 3krát, když Lidunka odcházela, nevztáhla za ní Markéta ruce, ani se neklaněla.

Seděla němá, bez slz, oči jí chvílemi zářily a zase shasinaly.

Následovalo několik němých dnu. Všichni se tázali, co jí schází, a ona všem odpovídala po slabice.

Pak přešlo toto ticho v dny úsměvného vzpomínání.

Měnila se ještě tak jako kapka vody na slunci.

Vzpomínala v ty dny i na utrpení a úsměvem.

„Lidunka mi povídala," zeptala se jí Helena, usedajíc naproti v hlubokém výklenku okna, „že ti obě dceruVíiy zemřely. A já myslím že jenom Heda?"

„Jak pak to víš?"

l „Ano, povím ti to, Mariannu jsem viděla na premiéře RSgrově v loži."

„Tys b)la?a užasla Markéta.

„Nu ano, jeli jsme s mužem!"

„Doslechla jsem o tom. Umělci v naší společnosti LLBUfiK: Zamotaná vlákna. 19 290 — o tom povídali. Vypravuj, prosím! Libretto prý bylo krásné!" -,^ „Ano, bylo velice výrazné. Byl to vůbec podivuhodný večer. Steinicová byla také přítomna, v pozadí lože, byla podivná ve světle zelených šatech s řadou bílých perel na šíji, s očima setmělýma a očekávajícíma. Róger byl rozřešen. Ouvertura byla smutná, samá touha a samé volání. Na mne působila v tom cizím domě se širokým hledištěm, v tom napjetí za Rógra, jako veliká nejistota snu, jako probuzení ve tmé, kdy člověk hledá uhaslé představy. Ano, nei jistota snu, takový byl i ostatní večer. Steioicová - tam dobře v pohádce o krásné Meluzině symboliaovala Rdgrovu touhu.

TAn^BTflptflir Jrržny j^ myšlénky, která • se chce _ realisovat, roztoužení víly ve zlatých paprscTch^sIuňcťT po proměnách utrpení lidského srdce, ten talisman jejího tajemství, které uchovává a konečně ten žalný odchod, když bylo porušeno, ten její smutný zpěv nad bradem, dílem jejím, když jej byla opustila, a bílý leknin na prameni, kde stávala věž jejího tajemství, její věčná rozluka i pláč, marná pout muže jejího, který ji hledá a nalézá jako stařec a umírá na jejím neustárlém smutném srdci nad pramenem, pod mladými paprsky slánce, vše to (dar Steinicové, který Roger pochopil a prolnul.) mluvilo celým životem vérné a nezměněné.

, Vy dal jsem na to všechny síly,1 pravil po třetím jednání a pohlížel do lože Steinicové. Ale neb) l o jí tam již. Nenalezli jsme ji ani po divadle v jejím ho telí. Odjela. Milovala dobrodružství a odešla snad proto, Že bylo pochopeno její tajemství a že Roger rozluStil daiiý problém. Byl pomaten r^.. , ——— 'ZVI "'•——— jejím odchodem i úspěchem hry, ale snažil se býti přívětivý a milý. Ale jakási tajaá bolest ho tísnila.

,Odešla protop pravil zastřené, ,abych ji hledal po celý život a našel ji teprve v smrtil' ,Kdo?' otázala jsem se.

,Má hudba!' odpověděl."

Markéta se zasmála vítězně jako pták, který nám odletěl pod rnkon.

Položila blavn na zad a smála se.

„Aon byl mým mužem!" řekla. „Ale muž jako maž, všichni stojní l O Bergrovi, o tom malíři z lázní jsem ti povídala?"

„Ty jsi se s ním ještě pak setkala?"

„Aha, tys ho znala, no, pravda!" mluvila těžce, za každým třetím slovem ustávajíc. „Setkala l Žila jsem a ním na břehu řeky, pod skalou v malé ville, maloval mne stokrát a vždy nové. Bylo nám z počátku dobře, ale pak také nadao. ,Práce, práce,' opakoval stále. Nesnesla jsem to. Zvala jsem jeho zaámé, přicházeli často, celý dům se rozjásal. Potřebovali jsme, pravda, mnoho peněz, pracoval pilně a chvatně, však říkal vždy, že je rád, může-lí mi to poskytnout.

Ale přepracoval se. Umřel mi tak nečekaně v několika dnech, právě v ten večer, kdy jsme v naší zahradě měli pořádat velikou slavnost s osvětlením na řece. Škoda! Osaměla jsem. Odjela jsem k matce.

Nepři ví tála mne přívětivě, ale Šlo to. Ovšem, nevybrala jsem si. Živořila jiem jinak, ale zase živořila.

Vydržela jsem to tak do jara. Ale pak, když přišly ty dny s oním modravým mléčným dýmem, zčechraoým nad řekou a sady, s plnou, do ulic nalitou září, se sluncem, které rozvírá utichlé srdce jako listy obrázkové sbírky, a vždy nejvýše položí ten, na němž stojí mladá touha zářící v perleťových bar19* vách, se vztaženýma rukama, prohnutá s kočky — nic mne neudrželo.

Bylo jaro — prvé dny — březen. Vlabý pramen jeho oblil mou duši a rozhoupal ji k starému neklidu.

Musela jsem se zbavit sebe samé; táhlo mě to, aniž jsem věděla kam. Někam do moří toho mladého zlata a modravého dýmu.

Řekla jsem, že si vyjedu, a jela jsem.

A tak sama, aniž bych si byla pojmenovala tuto touhu, jsem jela.

VíS kam? Po vzpomínkách. V našem alpském městečku jsem byla ve tvé ville, v sadě, na všech pěšinkách. Mládí jsem tam hledala. Ale všude mne to děsilo.

Nebyla jsem již mladá, všechno jakoby se bylo ve světě k zemi přikrčilo.

A od té doby žij u bídně, přiznám se ti, trochu jsem z počátku málo počítala ... a vím, že je po všem.

Tak samo se všechno rozhodne."

„A. co děti?" zeptala se spěšně Helena.

„Ach, ano, děti, No, Heda umřela, to víš. Daly ji na vychování k venkovance. Napsala mi náhle, abych přijela, dítě že stůně. Bylo to v zimě.

Dojela jsem tam druhý den v poledne.

Heda ležela studená a žlutá v komoře, přikryta muselinovým šátkem selčiným, a zmrzlá. Véříš-li, zaplakala jsem si. Do opravdy zaplakala. Bývala tak , živá. A teď jako vosk, ani se nehýbala. Myslila •• jsem: No, dobře je ti, broučku, dobře. Aspoň mi J nebudeš vyčítat, Že jsi se přišla mučit na svěs! — A Mariannu tety vypiplaly. Jako kámen je studená l A jestli pak víš, vybrala se, krasavice z ní vyspěla.

— 293 — Když jsem se rozstonala, poslala jsem pro ni.

Rozloučila jsem se s ní, ani trocha se nepohnala.

,S Bohem,' řekla studeně, ,kdybya nebyla nemocna, nepřišla bych. No, vždyť ty ještě neumřeš!' A nic se nezeptala, jak se mi vede nebo tak.

,Mohla jsem se vdát,' řekla. ,Yýtečný člověk mne chtěl za žena.' ,Ale kdo pak si vezme dcera takové matky,' pravil, ,aby byl v stálém nebezpečí, že mi přijde jednou do doma l' , Štěstí jsi mi zkazila!' mi vyčetla.

,No,' řekla jsem jí, ,tobě, dítě, bode snáz, cit tě nezahubí P, ' [ *•*—"áTrbzešTy jsme se.

Nerozchází se tak dcera s matkoa. No, ale já byla divná matka. Jaká může být dcera? Nedívej se na mne tak vyčítavýma očima, nedívej! Já to vím, všechno to vím! Vzpomínám si, jak jsi mluvila, jak jsi napomínala. Do slova to vím. Ale co, voda opláchla břeh a zanechala na písku lastury lu Rozplakala se chorobným pláčem a rozkašlala se.

Když se utišila, prosila Helena za odpuštění a líbala její ruce.

Byl takový klamný den zimní, navlhlý, při dvou stopních teploty, v němž se rozpouštěly váné mechu, hnijícího jehličí, osychajíciho jílu, kdy velice voněly listnaté lesy, zcela obnažené, narftžovělé odhalenými proutky.

Y zažloutlých loňských trávách luk leskly se odvlhlé, v záhyby nalité a umrzlé kruhy vody.

Markéta si přála vydychnonti na vzduchu. Děvčátka ji vedla, pomaloučku, jako panenka.

„Chce se mi tolik spát," povídala.

B Ach, tetičko, víš co, počkej, až divoké husy poletí, jdi k potoka a umyj se a již se ti nezachceť;'V : ".".'•: — 294 — spát. Ale volat Zná ně nesmíš, sic by ti vůbec spaní odnesly," radila jí Lidnnka.

Když se navrátily, ulehla Markéta na dlouhoa dobu. Divoké busy neuviděla.

Pak při&lo opravdu jaro, prvé dny.

Děvčátka se vrátila odpoledne z procházky samý jas a smich.

„Jaro!" volala udýchaně LUi na chodbě.

Yebéhla do Markétina pokoje, kde seděla i matka.

„Maminko, tetičko, jaro!" křičela za ní Lidunka a zpívala si jásavě po chodbách: „Mořeno, Mořeno, komus dala klíče?

Dala jsem jich, dala svatému Jiřímu, aby nám otevřel zelenou travinu, aby tráva rostla, tráva zelená. . ."

Přinesly svazeček lístků z jahod, šfaveln, plícníkn, které našly pod buky, vypučelo pod loňským, setřeseným listím.

„Travička už vyrůstá, ptáci zpívají tichounce v háji, ledy odpluly, růže před zámkem jsou odhaleny, sníh se vyváží z parku, cestičky osýcbají, stromy jsou jako koStátka, jen rozpučet. Viď, maminko, poručíš, aby i s balkonu sundali skla?* volala Lili.

Markéta přála si povstati.

Posadily ji k oknu, obalily, oblékly do černého županu a podložily nohy vysokou podnožkou.

Byl lahodný podvečer, na dně údolí záhy setmělý.

Na bledém nebi stálo tiše několik zlatých obláčků, osvětlených již za horu zapadlým sluncem.

Vyrojily ee za parkem děti, hoši bez kabátů, ale v beranicích. . . Počal shon a piškot.

Markéta to zabolelo.

„Jaké jaro! Kde ta vidí radost?" tázala se sebe samé.

, A cítila, že slánce se již příliš naklonilo, aby \rozevrelo utichlé srdce její jako obrázkovou knihu, a že onea list, na němž stojí mladá zářící touha, an&lcvaná v perleťovém jasu barev, se vztaženýma /rukama a grácií kočky, leží nejspodněji, a vše ostatní | celou tíhou na ní, a že není sily, která by zavála / v tyto těžké listy a odhalila nejposlednější.

A připadalo jí, že ze všech rozsvícených světel zájmů jejích k životu již všechna dohořela.

Zbyl jen poslední drobounký plamínek nevolných pout k života, který dohoříral již ve dnu samého svícnu, bez nejmenší záře.

Zachvěla se hrůzou před touto tmou.

Přála si promluviti s knězem. Zavolali ho.! Byl mladý, s pohyby velmi bystrými, ale obřadnými, cítil svou důležitost a dal to všem na jevo. Strávil u ni půl hodiny. Když odešel, rozradovala se.

„To je hezký člověk!" pravila. „Škoda je ho."

Pak utichla.

Usmívala se a usmívala, mdlá, tichá, ale křeč pláče jí svírala hrdlo.

„Oč jsem vás předešla," řekla. Benešovým, když u ní večer seděli, „vždyť vy jste na polovině cesty a já u konce!"

Y srdci, jakoby u samého dna, počalo ji hřát cosi sladkého a radostného.

„Mám vás všechny tak rádii" opakovala.

Celé její srdce prolnulo se tímto vlahým táním.

,Zdá se mi," řekla jednou, „že všechna láska,/' — 296 — které bjl_ffl]fij.._ži_Yot prost, shrnuje se v tyto dny a přetěžuje jej jako dešťové kapky strom po lijáku.

Vy jste mě všichni překonali svou 'dobrotouj* Zaplakala.

MNe, já netrpím," mluvila ve stkáni, ,já se raduji. Nemiloju ty, pro něž mi Bůh v životě nevložil do srdce cit, ale tak všechno miluji, co cpouS ti m, auiž bych se byla toho nasytila, stejně rozlitou láskou. Teď vím, Lidunko — jak to ta tvá žebravá babička povídá — co to je, když zapadne do srdce paprslek z oka božího."

/ „Tetička Markéta, která k nám o vánocích /přijela z Německa," psala ke kouči dubna Lili do /svého denníku, „zemřela před čtrnácti dny, tichounce, / takže ani nevěděli, že je mrtvá. Řekla: ,Podejte mi l pít!' napila se, obrátila a pronesla: ,Teď si odpočinu I' A již se neprobudila.

Bylo u nás smutno, a ještě teď je. Maminka se nemůže rozveselit. Stále vzpomíná a mluví o tetičce s tatínkem, jakoby jí nebyla dohře rozuměla, proč jí bylo na světě^jsmntno, a proč musela tak záhy" umírali!—————— -— Mně je jenom divné, že ani na pohřeb nikdo nepřišel.

Lidunka se strašně bála, když u na) tetička ležela mrtva. Nechtěla večer ani vyjít z našeho pokoje na chodbu. Tetička ležela v saloně. Rolety byly spuštěny a svíce hořely kolem rakve, která byla hluboká, takže úzké tělo tetiččino tam zapadlo jako na dno hrobu.

Na ruce jsme jí dali kytičky.

— 297 — Podívala jsem ae jí E blízka do tváře, když nikdo nebyl v pokoji, ale jen na vteřina, a hned jsem se zděsila a utekla.

Měla bradičku úzkou, špičatou, líce dovnitř propadlé a oči tak zapadlé a víčka ztemnělá, jakoby je byl promáčkl někdo hrubými černými prsty.

Pak jsem o tom myslila, proč jsem se ulekla, 7> a poznala jsem, že ne jí, ale toho, že se dívám ( někomu tak zvědavě do tváře, kdo již nemůže ote- \ vříti oči a splatiti mi tento pohled. l A nemohla jsem plakat.

Zpívali nad ní: ,Salve Regina.' Modlil se kněz: ,Přijmi na milost duši služebnice své ....' Zvonili slavně všemi zvony hluboce jako o velikonocích.

„Nepochovají nás nikdy samotné, ale vždycky naši strhanou zrno tanou stranu světové hudby, která £ oněměla," pravila maminka.

Chtěla jsem plakat, protože někdo umřel, ale nemohla jsem. Cítila jsem jenom hrůzu z toho, že všechny nás tak jeduou položí a že kdo chce, bude se moci podívati nám do tváře, zcela z blízka do očí, zatlačeních černými prsty.

Hřbitov je jako travná zahrada plná pampelišek.

Na jejím hrobě zasadili macešky a včera postavili kříž. Položili jsme ji na hrob pruty růžového hlohu z parku. Maminka přinesla všechny písemné památky a dopisy a spálila je na hrobě.

Dívaly jsme se s LiduL-kon na plamen, který byl v slunci zcela ubledlý, téměř neviditelný. A přece papíru ubývalo. Zůstaly jen černé lístečky popelu.

Maminka slzela.

Tatínek nám přišel naproti.

Šli jsme váhavě.

Maminka dlouho nemluvila.

,Víš, o čem jsem přemýšlela tam na jejím hrobě, když hořely všechny její dopisy?' pravila konečně.

,Snažím se a snažila jsem se pochopit, v čem vězela příčina rozervání jejího života. A tak náhle se mi rozjasnilo a řekla jsem si v duši: ,Člověk může žít jakkoli, ale vždycky musí chtít být větší než vlastní štěstí nebo neštěstí.' Pak zase tatínek tak dlouho mlčel.

,Ne,( řekl náhle, ,ona neměla domova, který by ji poslal klidnou do světa. V PÍ byloitolik nezkro^L cené touhy, tolik nepokoje. Hněd~v~lyiT§mu výcho«,y_*.J———- -- • • -M-l.~.!.^-—————————. ——— • -* ——— l . l| _____ * * vání to musí vězet!1 Chci pochopit, co povídal, ale marně přemýšlím.

Je to samý rozum. Sedím ve svém pokojíčku. Večer je takový vonný. Hory leží jako čeraá vzedmutá vlna. Je mi tolik smutno, a ne dm po čem. Myslím ai, kde pak asi já umru a kdo půjde navštívit můj ) hrob?

/ Tatínek byl zvolen do říšské rady a stále odjíždí, j a když se vrátí, má mnoho práce a vypravuje věci l velmi zdlouhavé, kterým se nesnažím ani rozumět.

r A maminka je andělská, ale stále čte Tomáše \ Kempenského a říká smutné věty. Je to velmi krásná \ b kniha, šle nečetla ji zajisté v mých letech. Zde, vím, I ie nesetrvám. Všechno mne táhne do světa.

^o"lSrTaTíové mrtvé ticha. Lidnnka postonává a je BniiílUa"!Babička Straková říhá: ,Tos jistě vifT^děla po jaře červeného motýla, že tě bolí očička!' {"Žijeme tu jako na dně moře. A mne by se chtělo žít ne jedním, ale tisícerým životem. Tatínek min ví . jako člověk moudrý, který vyhrál život beze ztráty.

/ Ale já nejsem moudrá. Toužfm tolik po nějakém J velikém činu. Takhle někoho osvobodit, něco zázrač/ ného provést. Aby se náhle všem ulehčilo, všichni — 299 — aby se rozradovali. Ale co líného, než sebe osvobodit.

nejprvesebe l) Chodím po zahradě a říkám si: ,Blankyte ruTEBslryTutéš mé srdce, větvičky javora, sesypte na mne své zlaté lístky!' Milnju tolik ty obrazy jara a chtěla bych je pro svět zachránit.

Ráda bych, ale to je tajné, do Moiehova, do malířské íkoly, abych se rázem mnoho naučila. Ne* provdám se za statkáře, nezahraba se jako maminka, Odletím odtud za májovými paprsky, za velikým dobrodružstvím do sladkého, velikého světa, kde je tolíji nevyčerpatelného kouzla, v němž bjch tak ráda utonula l" XXXV.

Helena netruehlila marně. Bolest, která ji navštívilíT pW^mrťnJIaTkeTy,T~přivínuÍa sé""k'"itti" blíže.

Její sestře., zemřela jeťliná dceruška. Cítila s ní těžce tuto ránu a čekala Její ohlášenou návštěvu z ciziny do domova, kam ji poslal muž, aby se zotavila. Ale poněvadž se stavěla dříve u mamiaky, než se dočkala jejích slz a jejího žala, roznemohla se Lidunka .tak vážně, že Helena strnula před přísnou tváří smrti, která si usmyslila projíti jejím srdcem.

Byly to dlouhé dny a dlouhé noci, kdy držela v loktech své dítě, které nikde nenacházelo místa, než u ní, na tom zářivém, smutném srdci matky, světice boží, vyvolené.

„Maminko, ty jsi svatá! Edyž jsem u tebe, všechny bolesti mne přejdou l" říkala Lidunka. „Ale nebude se na mne Pán bůh hněvat, že jsem ti řekla svatá?" Nemohla nalézti utišeni; sotva že ji matka položila, r největší únavě zalkala: - bOO — „Maminko, to je bolest, já bych ti to nepřála!

Já bych ti to nepřála!"

A pak, když byla zase u matky, prosila ji za odpuštění, že ji musí držet.

Vzdychala, volala po své bývalé kojné: „Anka, Anka, vám se ta svatba zkazil Vy budete plakat.

A maminko, ty taky budeš moc plakat!"

„Proč pak, Lidunko?"

„Pojď, já ti to pošeptám ! Protože umru!" řekla tiše, když došli k ní.

Nezpívala již. Po celé týdny zmítala se na své bílé postýlce a v náručí matčině.

Někdy se rozplakala.

„Proč pláčeš?" tázala se jí matka.

„Maminko, já bych tak ráda byla v nebíčku, tam, co je Boženka."

Pak upadala ve vzpomínky zmatené horečkou.

„. . . a plachta taky a loktoška jí shořela a ráče měla opálené, šaty jí shořely v truhle, a její dítě spadlo do ohně . . . oni byli chudí, maminko, ani židle neměli, sedali po zemi. . . Pozděnovi byli bobatší, měli dvě židle, půjčili je komediantům, když ta byli s ti m malým koníčkem . . . nemusili jim za to nic plstit, když vybírali ..."

Pak si rozpomněla na pohádky o bílém medvěda, o cara Ivanovi a volala babička Strakovou.

Ale bolestí přibývalo a tělíčko její stydlo.

Helena byla až úplně vysílena. „Slečno, podržte mne," prosila vychovatelka, „maminka si odpočine.

Maminko, odpusť mi, že tě tak trápím!"

„Pomodlím se všechny své modlitbičky," pronesla v noci, „snad mi Pán bůh ulehčí!"

Poklekla a vymodlila se je všechny.

Za čtvrt hodiny utichla. Její soucitná světlá l aJ — 301 — skavá očka, která přelévala slzy nad každým broučkem, zhasla. A její semknuté rtíčky mluvily o věčaém klida osvobozených, a zvonek jejího hláska vždy rozechvěný písněmi usnul.

Helena nemohla ani uvěřit tomuto žalo, torna bezpříčinnému trestá, těmto nikomu nepotřebným mukám, té trýzni nemohoucnosti Maká— Chodila po domě jako věčný žal.

Její krásná postava byla jako nalomena. Šla sklopena k zemi jako větrem přelomený strom. Její nenakronžené vlásky visely jí do skrání. A jeJLtvář, užaslá největší bolestí světa, bolestí matky pod křížem, její rohovky, podobné perlím, šedé a lesklé, třpytily se jako ozářeny nebeským spojením s milovaným dítětem.

Její rnka kladla se na srdce, které zonfalo.

maka rostla při každé Yzpomínce^JLako oheň vétra. " Přijela z města, rozbalila bílý illusion a řekla umdlévajíc: „Tak, to je její svatební závoj."

A její hlava ozářená a krásná klesala a zvedala se jako květina utlačená deštěm.

A přišel Míša, černý hoch, syn sousedního statkáře, který si s nimi hrával, se smeknutým kloboukem hned před zámkem, s bílou kyticí konvalinek a lilijí, aby se podíval na svou nevěsta, položenou med voskové svíce do malé stříbrné rakvičky mezi bílými narcisky a růžemi.

(„Děkuj Bohu, že jsi hoch l" řekla mu, „děkuj Bohu! Tohle té nikdy, nik-ly nepotká."

Její muž, vážný a dachapřítomný, větší než vlastní horo, chodil kolem a hledal slova.

Ale jako maž, který zná cesty svého ducha a tak málo bloudil srdcem, nenalézal je. Však jeho vůle, říci BIOVO něhy^_bj1a tftfr sfajmá, žfl nahrfldjlfl "&J"1, samrar———— !"Přijela k pohřbu sestra Heleniaa a těšila ji, ona, která se sama utěšiti nedovedla. Vešla k své malé neteři, uzavřela pečlivě dvéře a nachýlena nad její žloutnoucí ouško, šeptala jí všechno, co má na nebi vyřídit její dcerušce, malé Božence.

Pak se sjeli hosté.

Sál byl plný okolních statkářů a příbuzných.

Obcházeli všichni kolem úzké rakvičky s děťátkem.

Najednou zašumělo v zástupu. Přicházela stařenka v kožíšku a černém kloboučku K krajek.

„Babičko," zaštkala Helena, která tichounce plakala opřena o veřej salonu a objala stařenka rnkoa, oblečenou v novou, smuteční rukavičku, a zaštkala hlasitěji.

A babička, která chtěla své děti ušetřit strasti, stanoví vši pro ně dráhu Lejtišší a nejpoctivější, která nyni jezdila pochovávat bílá děvčátka, své malé vnučky, nemohla nijak uprosit smrt, aby k nim nedocházela.

Kněz se pomodlil nad květinovou postýlkou Lidnnčinou, a nastalo loučení. Lili stála u nohou rakve a stkala. Dva sluhové z města drželi již víko. Náhle prodrali se lidmi ti, co jí byli nejbližší, maminka, babička u Anka, klonily se nad mrtvolou a sdružily se v Jediné bolesti.

Helena pohladila Anku, a z prsou zedraných bolestí vyrvalo 36 jediné slovo, jehožto zvuk mluvil za sta vět: „Anko, Anko!" A Auka vo svém žalo, který byl jiný a hlasitější, stkala jako u nich na vt-snici pláčem podobajícím se kvílení.

Když přikJopili hrobka a obložili růžovými věnečky, matka v touze neoddéliti se od drahého dítěte padla aa ni. Ale byl to až jen studený mramor, který líbala.

Kdosi blízký známý nahnul se nad ní a opa* koval to, co si myslil, že se říká při takové příležitosti : „Vzpamatujte se, vzpamatujte sel" Největší a nejsvatější říše světa, čistá od povrchnosti, která nikdy nevchází v její smutné zahrady, království, ř í šjB_bjoJ e s t i, rozložila své vítězné, černé stíny Sólem jej{^&ď^Br^ér~Bětřa8&la y^& ro"šu svýcimocí, i Kvílení svých~v?lra7~2 ona matka, královna světa, vyvolená boží, čistá a svatá, procházela jím a odnášela na bedrech své pro tížené vzpomínky na mladou sněžnou dušičko svého dítěte, malého zpěváčka nebeského, jehož se nedostávalo Boba.

XXXVI.

A pak zase šly dny a měsíce jako němí poslové.

Bylo nové jaro. Lili odjela na podzim do Mnichova, m až do Vídně, Helena^Bamělu oTflinn " Chodívala na hrob Lidnnčin, zacházela na hrob Markétin.

"^ Veliké jižní větry plály na své obrovské dráze hlasitě jako. plameny. Louky plné roztálých sněhů proměnily se v dlouhá zrcadla.

Přeházená země letěla k slunci, oblita nepokojem větrů.

— 304 — Bílá oblaka z krajů čistoty a lehkosti stavěla na obzoru své plachtové lodi, jako uchystané k odplatí na pouť s prosebníky, na pont ke hradům Oaudu.

Paprsky slánce rozesmály zemi. Lány pastvin se zazelenaly a nahé stromečky v alejích rozechvívaly se v nitra svých míz.

Západy hrály své největší barevné koncerty.

Helena procházela se po vyschlé cestě mezi topoly onou dlouhou alejí za zámkem a navracela se opět jakoby procházela od života k smrti, od věčného k pozemskému.

Šla-li obrácena k rozevřenému údolí a pláním, proti větre, cítila pozdravy všeho, co je v dálce, jakoby k ní přiletěly vůně květinových slavností od břehu moře, jakoby slyšela vlny šumět, jakoby přes ně ze vzdálenějších břehů letěly jiné, horoncnější.

Její celá bytost se vzpínala k těmto pozdravům, naslouchala jejich šeptání, vnímala jejich vůně. Zaslechla jarní písně své Lidanky, ta slova malých rtíkú, ucítila vůni všech květů, jimiž ji ozdobily na cestu. A květy vyrostly, obklopily ji svými přímými stonky, a ona usměvavá, probuzená věčností, s očima odvrácenýma od země, bílá a svatá, s úsměvem sladkým a opojeným ve velikém blouznění tajemství, v látkách, stékajících s jejího těla, sa zlatou září těžkých vlasů, krásná a poloprůsvitná, šťastná a vysvobozená, s dlanétna rozevřenýma ve věčné touze, zdálo se jí, že na ni vzpomíná.

Její srdce již netrochlUo tím hořkým _ zoufalstvím z^bTížkostí smrti. Balívalo ji dosud úna_vpu těch, jiiňin5ýTo ulónzend dojíti poslední ho „konce.

Ale bjly chvíle, kdy oheň života vzplanul a vše osvítil, minulé i přítomné.

805 Šírý smutkem nového nepokoj, jakoby se setkávalo štěstí 10 a velikém nárazu, zachvacoval ji- ve dnechPozvedala ráče a vzpínala je k nebi váspředi neznámými silami světa, jimž rozuměla den ode dne méně, čím více přemítala a čím více 'pozbývala veliké domýšlivosti mládí. ProcbázeJa alejí a náhle mocná vlna jakési na dně duše dávno uspané a probuzené, touhy, vedlaji do vnitř1 zámku, pj) koridoTech~do salonu s klavírem. Zpřevracela rycble noty, rozevřela sešit, našla kdysi jí nejdražší píseň a rozepěla se hlasem silným a siadkým, jako na jižním slunci uzrálé hrozny, jako vůně parmských fialek.

1 Mládí zjevilo se před ní jako pára nad řekou, staré touhy zemřelé, ale nevykoupené, ožily a všechny sily, jež probouzí v každém věku hudbu, ona beze* jmenná radost a slavný žal nakupily se kolem její dnše.

Uzřela jarní jitra svých dívčích let, jarní jitra před svítáním, v nichž vstávala buzena velkou zvědavostí a strachem, že neažlje života a Jara, slyšela zpěv kosu, skřípání písku pod nohama a své trilky, šumění hájů, v nichž touha volala jako lesní roh a jí se zdálo, Že všechny city objevilo a žije poprvé ve vesmíru její srdce, ucítila vůni rozpučel ých topolů a jabloňových sadů rozkvetlých, slyšela svou celou jitřní píseň života, jeho o-hromné svaté tušení kdysi . . . Všechna přání stála těsně vedle splnění a měřila se pohledy.

A hlas vyléval nové prameny rozechvění ve zlatých stružkách. Srdce hořelo jako oheň na_pastvě, a mládí, bezejmenné, nevyslovitelné obchvátilo je | kouzelným kruhem_aJm&io_J> Tplvalo kolem něho. \ Otevřely" se tiše dvéře a ona toho nezpozorovala.

Maminka její, stařenka jasná, přijela, stanula na prahu, naslouchala, rozplakala se.

ZuioUná TlAku.

- ftóft Helena dozpívala, uviděla matka a rozeběhla se k ni.

„Maminko!" zalkala a zaplakala.

Porozuměla jejím slzám.

„Maminko, kdy to všechno oteklo, Ježíši můj, kam jsem se dívala, že jsem to necítila a nepozorovala? Ach, ta m ar DO a t všeho, marnost lásky a " holé_dlaněT kterejfc nenoEýtily.Umění, ta staří touha, okázala ml símno?enS, tisíckrát, jako silná vůié, jaké květy má život. 8 mladoati se plýtyá, ale kdo pak si pomyslí, že steří stojí těš ně *•* pf, *«_Je_ čím dále tím mér}5 žísta, že člověkse sotva postavit , atžŽÍ. A člověk áě1aPnlc~Jen Slánek V kruhu r. . .

t Maminko, maminko, jak všechno zhynulo !~ i „Máš vědomí, že'd byla vždycky poctivá, že'a I plnila své povinnosti, mé dítě l" i , Helena se zasmála uprostřed pláže. Neměla II vědomí ničeho jiného než trosek. ' "'"" (JI ~~f-jejr stará matKa ji porozuměla. Oběžeay^se l" slily v jedinémcittf, v jediaém osvětlení všech cest, / přivinuly se" té sně "k sobě a jejich žal smísil se jako /vody dvou řek.

^\ „Lilino psaní jsem přivezla," počala stařenka.

Helena se napřímila a uvedla matku dál.

„Dovolíš!" poprosila ji o list, usadila ji a jala se chtivé čísti.

\ „Drahá babičko, píšu Ti, poněvadž si toho přeješ, všechno, co si myslím. Jsem tu živa slavně, viŠ, tak jako zápasník ve válce. Ta krásná, stálá únava z užitečné práce mne zalévá jako rosa. .Celý den -p.racn,iii. Večer myslívám, že je konec, ale chodím pak hodinu, d?ě alejí, ulicí, kolem tichých vil a nejprve nemyslím, všechno kolena hučí, ale za chvíli rozkvétají sny a na konec jsem svěží, že bych lítala.

Myslím na náš tichý domov, na ta hlubinu hluchou a beztvarou tak ráda. Myslím na Vás tichoučké, jako byste mne byly podaly o^S1_jaajnjjika_i4y_darein hýly $f£' síly šetřily i^Abvste je -na, babičko, dlouho jste musily schránět, ; neboť maě se zdá, že mám v srdci více světli než . slunce a blobší tmu než věčnost. Babičko drahá, ; někdy Vás lituji, jak si potichu žijete, jako fialky pod lístečky, kromě splněné poviumsti žádné radosti nemátg a já tolik l . Nemám ingraých snů, ^ pej^y^li- Nikdy se im . 'práci nedobyla. Mám BÍlnTmám TUH, citTřn radost ze všeho co mne čeká, obcházím své touby jako rozkvetlé louky, jež mohu pokosit, kdykoliv se mi zachce. S?ět leží přede mnou jako rozprostřený koberec, a ne obyčej uý koberec, ale onen, víš z poháiky, na nějž princ usedl a kde si přál být, tam ae i ocitaní. Ach, babičko, Skoda, že'd tak daleko, udusila bych tě, jak bych té .

líbala, láskou bych tě udusila. Babičko^, potěš má- I minku, ona píše smutně, obě jsme ji s jjidunkoui opustily, každá po svém, onafTpro nebej já^pro SvSl.I Nelíí mi""odpastí, já tam neíno51a^sět?vár^v"t"5m" údolí ticha, kde hodiny jsou třikrát tak dlouhé jako zde. Nemohla jsem čekat, až se mflj osui ze spaní probudí a trochu mnou zatřese. Podskočila jsem ho.

Mnoho jsem zde slyšela mluvit o malíři Bergrovi a tetě Markétě. Znali ji tu. Ř<kají, že ho ubila.

Já nikoho neubiju, to vím, ani sebe ne. Člověk nesmí .j^JÍL^o života_ja_mlhy. ale za_iasnyčh doú a podniknout nemusí na drahého nic svádět_a_j ge sebou ^iá co áčtovat Ni^hjfeMi;~^ěTró^Iabo8t? ' "Já-7'^ "tžfce 20* - 308 B nikým nezdržajo. Jedna dívk* se ta na mne lepí, ale já si jí nevšímám. Je-li jí třeba mne^jigní.

silná. A co a přátelstvíSrjlatTýclL Život~~jě" jako rjbníki Sám vypluješ, alíTjak se droby pověsí, už je těžko. Babičko, tys nebyla nikdy starosvětská, všechno krásué jsi milovala, vid^_žé-*eLjiívášJiaskavě' i ,nn pflj svobodný život?

Nemazlí se ta se mnou, věř. Máj učitel přijde, má v roce deštník a kapesník a ještě vezme uhel a korrígoje, že z mé práce mnoho uezbude, ale což l Těžká cesta na velikou horo. Ale jádpMíU-Jirejsem sama, ^jdou nás celo zairtGpy,~~v nadšeni, supili. Za osvobození jde m, za cestou ke klíči tajemství."

Helena dočetla a zadívala se z okna, o něž byla opřena, do jarní dálky, a řekla jako ve snách: „Jako po kobercích po nás půjdou, s písní na rtech, jako po kobercích půjdou ty nové ženy a milenky. Annáše „srdce, požnou do svých kytic . . .

JPřece jsme je marně nechystaly.* i „Jiné sny," poznamenala babička, „ale taky smrtelné! Dej jim, Bože, přejíti bez bolesti, bez L zášti, bez utrpení, bez sklamání ..."

Tj Pak pohodila rukou, neboť znala marnost svého ((prosebného vzdechu.

Zmodralým krajem letěl mladý jarní vítr a hnal se, otřásaje vším, do neznámé dálky.

Obě ženy ztichly. Naslouchaly třeskutým ránám jeho křídel, ale nepostřehly, že se hlasitě smál.