Bylo čerňo pod nebem ; zimní, sychravý den.

Mraky svíraly se přímo nad Prahou, světlo umdlévalo v bílém zášeří mlh.

i Nemocní vzdychali a nevrle přehazovali těly na drátěných postelích. Na chvíli utichli a jen lehké supění, šepot a chřestění novin vycházelo odkudsi z levého koutu sálu. Zdálo se, že ty položivé, polomrtvé bytosti, natažené v řadě za sebou, odpočívají, oddychují po těžké práci. Nikdo ani rukou nehnul, ramena bezvládně ležela na vyvýšeném záhlaví, lebky těsně nachýlené stranou pomžikovaly zvadlými víčky jak motýl, když na chvíli zavírá a zase odkrývá barvy svých křídel . . .

Vzduch byl zamhlený, nečistý. Pošmourné přítmí až k zemi spuštěných mračen věsilo až sem kalné svoje stíny. Venku mrholilo, okna byla po1 stříkána vodou.

i „Bože, Bože!" zanaříkal tichem tenký, skoro dětský hlas hezoučkého, bezvousého starce s hlavou ;bílou jako mléko a s tělem skoro žádným. Přisednul na jednu stranu postele a hledal cosi pod •hlavou. Šátek hledal, modrý, pruhovaný šátek, do [kterého kýchnul dvakrát za sebou a obrátil se k svému sousedu, plavovlasému, modrookému plavci z Podskalí.

? l* — 4 — „Rýmu dostanu, rýmu," pravil starec a škytnuv si na prsa, dal se do smíchu.

Také plavec se usmál, ale nemluvil. Vychýlil bradu více do vzduchu a hleděl zas na šerý strop.

A v tichu zas, v rozsáhlé prázdnotě sálu měkce praskalo jemné šumění dešťových kapek, které šikmo bily do oken a rozstříknuté v bílou hvězdici světla v křivolakých stroužkách stékaly po hladkém povrchu skla.

Starý, šerý strop podepřen byl silným pilířem; dvoje dvéře vedly proti sobě do vedlejších sálů. Mezi okny a v rozích stály postele s nataženými těly nemocných.

„Bábi!" volal kdosi na mimojdoucí opatrovnici a víc už nepromluvil, jen očima se dorozuměl s Bábi, že chce vody.

Ležel na jednom ze dvou lůžek přistavených vedle sebe pod okny; jedno z nich bylo prázdné; na druhém ležel on. Jiří Jordán měl nadepsáno bílou křídou nad hlavou na černém prkně tabulky.

Byl ještě velice mladý — 21 let a neustále kašlal. Kostnatý, neobyčejně jaksi dlouhý ležel jako strunka natažený pod vatovanou, kanafasem povlíknutou přikrývkou. Chvílemi ležel tiše, slabě pohybuje přibledlými, usmívajícími se rty. Když mluvil, ústa, jakoby přeplněna byla cukrem, při každém slově zablýskla dvojí řadou krásných zubů.

Zuby ty se nyní cenily, obnažené svítily v mrholivém přísvitu dne a bíle vroubily Černou dutinu úst. Suchý sírnatý lesk očí slabé pomžikoval v stínu zvolna se pohybujících řas. Stočil oči stranou a Bůh ví už po kolikáté si prohlížel nevlídnou tu místnost, kam hranatým, kostnatým jeho tělem smýkla vlna života . ..

Před sebou viděl pilíř, ten věčné stejný, vysoký pilíř, který po zemi a stropem rozkládal svůj roztříštěný stín; před pilířem postaven byl stolek s batteriemi, stojánek s eprouvettami, stetoskop a ještě jakési náčiní, kterého neznal. Za pilířem mlčky trpěl tyfem stížený hoch a vedle něho ležela podivná hlava vychýlená vzhůru špičatými svými vousy V pose Krista, když k nebi obrátil svou tvář a bolestnýma, strhanýma očima prosil to zakalené, rozplakané nebe o slzu smilování. Už po celé dvě hodiny nezměnil se v kamenné té tváři ani rys, horní ret stále tak vyklenutý visel pod černými skulinami ostře trčícího nosu, á jen ruce sebou někdy pohnuly a odhazovaly přikrývku s prsou, jakoby jim byla těžká ...

Jordán odvrátil oči stranou a s netajenou radostí zastavil se plachým, těkavě bloudícím zrakem tam, kde se u zdi krčil idyllický, s kočičí láskou a čistotou pěstěný obrázek milé domácnosti paní Bábi ; měla tam svůj kout. Tam se nejraději díval rozříznutou skulinou stažené záclony, kterou bylo vidět hromadu narovnaných peřin, na stolku složené hrníčky od kávy, kornout ze žlutého papíru, svítivé lžičky, sklo, černý krucifix a připravené dvě svíčky. Když bylo světlo a slunce proniklo sálem, zahlédnul i rozvěšené hlavy svatých a světic Božích, Věncem rozložené kolem Panny Marie Lourdské s blankytnou stuhou kol bílého pásu a se žlutými vlasy přes uzounká ramena.

Opatrovnice kutila cosi ve svém kumbálku, hned hlava její se zamihla v průřezu záclony, hned šlakovitá lýtka v červených punčochách. Náhle utichlo drnčení pokliček a šplýchání vody ... opatrovnice postavila se do rozhrnuté záclony a utírala si ruce.

Jordán rozvíral právě jakési psaní a začal číst, ale po dvou, třech větách ruka jeho mu unaveně klesla na pokrývku a dlouhé, bledé jeho prsty mrtvě se pohnuly na šustivém povrchu papíru. Přivřel oči a hlavu chýle na stranu, přemýšlel o tom, co tvrdými, starobyle točenými tahy namačkáno měl na neúhledném kousku papíru ...

A dešťové kapky sípěly mu nad hlavou, pružné síťové postele lehce skřípěly kolem něho pod tíhou převalujících se těl a přímo proti němu posud tak do prázdna trčela a rukama křečovitě o rohožku se podpírala vypjatá kostra člověka, kterému opatrovnice dala jméno „mučedník".

Bábi s nápadným chvatem přecházela sálem, prohlížela postele, sháněla, šukala, oprašovala pelešte a židle...

Blížila se visita.

Dva nemocní lezli právě do postele, když se otevřely dvéře od ženského oddělení a do sálu se nahrnula černá massa kabátů. Posluchači věšeli své zimníky a klobouky na hřebíky u Bábiny mansardy, zatím co professor přistoupil k prvnímu lůžku a měkkou, bílou svou rukou se dotknul čela nemocného. Opatrovnice prodrala se černou zdí nastavěných těl a za chvíli už prázdnotou sálu rozlehal se známý, studený hlas v pravidelných a odměřených kadencích záhadných terminů medicínské vědy. A zatím co professor rozváděl učené své periody nad nemocným tělem, medik jeden, krásný, vysoký muž s kaučukovým skřipcem na rozespalých očích oddělil se od svých soudruhů a po špičkách, ohlížeje se jako zloděj, přistoupil k pilíři a rozepínal huňatý zimník. Stála tam obstarožná, v tu chvíli prázdná lenoška, na které vysedávali nemocní. Jediný pohled na ni a medik přitáhnul zimník k sobě; ohlédnul se kolem sebe a sednul si. Zimomřivě natáhl nohy a hlavu unavené, schýliv na prsa, vyspával prohýřenou noc...

Jordán ho poznal.

„Hégr, Hégr!" volal chraplavým hlasem, ale nikdo ho neslyšel, nikdo si ho nevšímal. Skupina posluchačů se rozptýlila na chvíli a obstoupila následující lůžko...

A professor hubený, nesouměrný s tahy tvrdými a rovnými \ rázovité tváři, přivíraje oči, rozváděl zas'dlouhé, směle sestavené svoje periody, přiklekával na postrannici postele a hledě do země, provázel své výklady klíčkem, kterým opisoval ve vzduchu kruhy a body na různých partiích obnaženého těla. Právě chtěl přejíti k následujícímu číslu, když letmo, chladným, lhostejným pohledem náhle obnažených očí zavadil o spící tělo Hégrovo. Usmál se a nachýliv rozmarně hlavu na stranu, zatřepal svou vousatou bradou.

Minuv prázdnou postel, blížil se k Jordánovi.

Ten, opíraje se jednou rukou o lůžko jako poplašená zvěř vyjeveně hleděl na blížící se skupinu. Professor, pozoruje prudké jeho pohnutí, vlídně mu pohlédnul do třesoucích se očí a pokynuv opatrovnici, přistoupil k jeho záhlaví. Opřel se rukou o roh stolku a čekal. Opatrovnice rychle s naučenou obratností trhla šňůrkou nemocnému pod krkem, posadila jej a přes ramena stáhla mu košili dolů; — dvě ruce vyčouhlého, ryšavého, ve tváři pihami posetého mladíka lakotně se zmocnily cínové pánvičky a nahnuly ji do světla. ....chm, chm," srkal do sebe zápach šířící se z pánvičky, dva jiní posluchači s dětským výrazem v bezvousých tvářích stáli u pelešte lůžka a hleděli na nemocného s tichou útrpností člověka, který se dívá na odsouzeného k smrti. Jordán všimnul si M toho pohledu a zamračil se. Ležel až po pas obnažený na odkrytém lůžku. Kůže jeho se zachvěla pod studeným dotekem železného klíčku. V očích se mu zatmělo, po nahých zádech mu projela ostrá vlna mrazu. Cítil jak dotýkal se někdo prsty jeho těla, kreslil regiony jeho prsou, poklepával dutinu hrudní, měřil dlaněma vzdálenost žeber od sebe a rukou zkoušel teplotu pod paží.

Nemocný nemluvil, jen zuby zatínal. Zas jiné ruce, teplé, sáhly na jeho tělo, chladné ucho přilehlo k jeho kůži. Nevěděl, čí to byla hlava, která ležela na něm. Ležel jak v bezvědomí a přece viděl a cítil, co se dělo kolem něho a na něm.

Násilně škubnul obočím a vytáhnul víčka vzhůru.

Kolem něho se točily v matném přísvitu dne kalné obrysy postav; skláněly se k němu a zase se výšily do světla jako stíny. Konečně určitě zahlédnul, přesně zachytil obrysy čísi tváře. Byl to tentýž pihovitý, ryšavý student, který před chvílí ve světle prohlížel jeho hlen. Chvíli mačkal hlavu na jeho prsou, pak se náhle vzpřímil a v červeném, pihovitém jeho obličeji zamihlo se cosi jako odlesk netajené radosti; zaklepal, z hrudi ozval se prázdný tón a hned na to diferenciální zvuk z opačné strany prsou. A ryzoun prstem ukazoval na duté místo a vyzýval ostatní, aby poslechli totéž. Ale než se kdo pohnul, sám jakoby se nemohl nabažit zvláštních těch zvuků churavých prsou, naklonil zas hlavu a Jordán ucítil znovu chladné jeho ucho: hvízdot, sípění, rachot...

Medik radostí zářil! Bez ostychu už ohmatával zvadlé jeho údy, do špetky bral ochablé jeho svaly, jeho kůži bez tuku, bez masa, prázdnou a holou a zas jakoby jej hladil rukou od shora dolů a na přič přejížděl silně vyniklé kosti pod hlubokými, zapadlými jamkami nad klíční kostí.

„To je překrásný případ!" pravil šeptem k svému sousedu a ještě přiskočil k pelesti postele a nahlédnul do poodloženého kousku papíru, jak vysoká je temperatura, jak velká byla horečka v noci, počet dechů, množství moče, přečetl i poznámku o nočních potech a zvednuv oči k nebi, pohyboval rty, jakoby si odříkával v duchu ještě jednou den před tím promyšlené místo z knihy.

Jordán už chvíli jej pozoroval. Dávaje sebou vládnouti po vůli všech, suchýma, smutnýma očima v planoucích tvářích hleděl na zdviženou hlavu studenta. Zraky jejich se setkaly. Jordán se útrpně usmál. Na žádost professorovu opřel se hlavou o prsa opatrovnice, skřížil ruce před sebou a professor přednášel dále svým tichým, monotónním hlasem, kreslil klíčkem části zad a lopatek, poklepával hned pravé, hned levé křídlo a skrčeným prstem upozorňoval na suchou, kostnatou jeho páteř.

Nemocný začal už pochvívat kůží. Oblékli jej a zástup posluchačů šoural se zas o číslo dál.

„Bestie", zaklel sám k sobě Jordán, přikrývaje se až po bradu, založil loket za hlavu a pohlédnul na protější stranu sálu.

První co uviděl, byly nepřirozeně vztažené ruce „mučedníka". Zatínaje pěstě, držel je před sebou, jakoby přijímal někoho do rozepjaté náruče.

Opatrovnice přiskočila k jeho lůžku a chytila jej za obě ruce. Zdálo se. že spolu zápasí.

„Přistavte plentu l" křiknul professor, zahlédnuv skřivenou mučedníkovu tvář.

Tichem, které následovalo po těchto slovech, jemným šuměním dešťových kapek, které vítr hnal do oken, ozvalo se s lůžka mučedníkova — 10 — tiché zasténání, pak divné jakési mručení a chrapot.

„Přistavte plentu,* křiknul ještě jednou professor a stáhnuv mrzuté tvář, odvrátil se od lože smrtelného zápasu.

A mučenník s tou Kristu podobnou tváří, bílými zraky, vysoko vyzdviženou bradou a v smrtelné jakési extasi před sebe rozpřaženýma rukama, které sebou škubaly v silných, svalnatých rukou paní Bábi — dokonával v tmavém svém koutku, obklíčen květy papírové plenty, ve kterou s hora padalo něco bílého světla.

Vítr se opíral do oken, krůpěje vody šlehaly proti sklům a žíhaly šikmými směry světlou jejich hlať.

Monotónní hlas přednášejícího ozýval se už z vedlejšího sálu.

Teprv za hodnou chvíli vystoupila Bábi z plenty a v měkkoučkých plstěných svých bačkorkách, které se v chůzi hlasité třely o vymytou podlahu, odcházela do svého kumbálku.

V sále bylo pojednou neobyčejně jasno. Černý příkrov mračen na chvíli se roztrhnul, bílý průsvit stříbrně ozářených prostor shlédnul na mokrou zem; blankyt se usmál na smutnou Prahu a několik teplých, jiskřivých paprsků slunce dotklo se nahých, šerých jejích zdí. V sále bylo pojednou jako v kostele, když slunce pronikne vysokými jeho okny a ohnivé sloupy prachem se roztáhnou až na zem. Jordán tak chvíli pozoroval veselou tu hru slunce a mračen na vysokém nebi a když se zas vrátil zrakem z nadoblačných výšin a rozhlédnul se zase kolem, bylo mu opravdu, jakoby byl v jasné, ozářené kapli. Uprostřed sálu stálo klekátko pokrytě ubrusem bílým jako sníh a mezi — 11 — dvěma hořícími sloupky svící stál černý krucifix. — Jordán viděl pojednou, jak do světla veselého jiskřivého slunce přistupuje šerá postava Bábi, jak ruce spíná a kleká k černému kříži, obrací hlavu k nebi a postříknuta bílým světlem vyjasněné oblohy měkkým, harmonickým hlasem volá: „Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého ...

Otče náš, jenž jsi na nebesích ..."

V sále bylo ticho. Teprv po chvíli nemocní výšili své hlavy, znamenali se znamením kříže a rozladěnými, třaslavými hlasy ve sboru se modlili za tu tichou, tam ku kalnému a zase už plačícímu nebi odcházející duši — mučenníkovu.

Nikdy se Jordán tak vroucně nemodlil jako tentokrát.

n.

Nemocní nejraději a nejvroucněji vzpomínají.

Všechen materielní svět hyne s hynoucím jejich tělem, zbývá jenom duše se svými sny, extasemi a vzpomínkami, na kterých se koupe chorá jejich mysl. Na ten čas jediné jejich bohatství, s kterým si na smrtelném lůžku pohrávají jako děti.

Zádumčivost leží na všech těch vzpomínkách.

Odtud snad ten teskný pohled nemocných, plachá nedůvěra v očích, vrátí-li se ten život zas ? Ironie otravuje i toto jediné zřídlo jejich radostí, kousavá, jedovatá podrážděnost proti všemu, co jim připomíná svět. Tu jim vzpomínky připravují muka, která nemají sobě rovných. Naděje zdají se jim blasfemií, útěchy a lítost urážkou a lží.

Nevěří y-aé._ cítí utajený ten hrot v růžičkách — 12 — lásky a přece lpí na jejich vůni tak, jakoby z pouhého slova živého světa do sebe ssály uzdravení. Duše .jejich dělí se ve dvě: jedna doufá, druhá zoufá a obě se milují a nenávidí zároveň: Poměr obou je ironický a proto tak trapný jak pro nemocného tak pro toho, kdo se na něho dívá.

Jordán četl psaní z domova, dostal ho už do nemocnice. Rodiče nevěděli o ničem, psali mu, jakoby posud veselý a zdravý běhal po Praze.

Půvab tesknoty vanul z těch křivolakých, starobyle točených tahů, které tentokrát, když lehaly na papír, nevěděly ještě, že mluví už k mrtvole.

Usmál se kysele, když přečetl první dvě řádky a dlouho se nemohl odhodlat k tomu, aby četl dál. Pojednou, jakoby se zamiloval do své bolesti, četl psaní dvakrát, třikrát za sebou a četl zas, hraje si s jednotlivými slovy a větami. Nelitoval tak sebe jako toho, kdo mu tak psal. Hned první věta zajela inu do duše jak výčitka hříchu, za který nemohl: „Milý synu!

Z tvého posledního psaní soudíme, že se ti vede ještě dosti obstojné a že jsi živ a zdráv!... Těší nás, že jsi čilý a veselý při smyslech!" Jordán se uškllbnul. Dále mu posýlal bratr Karel tři krabičky bonbonů z lékárny: „mají být na kašel výtečný!"

bylo připsáno, podškrtnuto a dotvrzeno ještě vykřičníkem v zadu. A matka mu posýlala několik placek a na svátky že pošle zas. „My na té nezapomeneme!. ... A jak jsi s penézy?" četl Jordán dál. „Zbytečné neutrácej, jen co musí být a raději se outratě vyhni, je o peníze zle..."

Jordán přeskočil několik řádků a četl dál, kde mu posýlali dva páry rukavic s poznámkou, „máš-li boty špatné, piš, podrazí se Ti staré nebo se Ti dají udělat nové..."

— 13 — „Ne,8 odpověděl jim v duchu Jordán, „boty nepotrebuju a ty staré..."

Zahryzl krásné svoje zuby do dolního pysku a nedomyslil, nedomluvil, četl dál.

I prádlo mu ještě posýlali, pět košil, dvoje podvlíkačky, l kabátek (ten nos, bylo v závorce psáno, je teplý a v zimě velice zdravý!) 3 páry nohavek, 3 ručníky, 9 límců, l plachtu na postel a pět kapesníků.

„Moc nešpiň a prádlo setr I To víš — matka už je stará, pradlena přijde draho a je nás moc!

Ostatně buď zdráv, dej pozor na všechno a přeji Ti dobré a veselé časy!" — byly poslední kapky jedu, které tu nevědomky stříkly otci do péra...

Dole připsáno bylo hadovitým, nečitelným skoro písmem: „V sobotu Ti pošlu l zl. a těch padesát krejcarů na pivo."

Na druhé straně psala sestra. Psala o všem, co se děje v domácnosti, po které se tak mnoho v posledním listě ptal. „Vypíšu Ti všechno do podrobností, aby's mohl být aspoň v myšlénkách u nás..." a psala skutečné o všem i o tom, co měli kdy k obědu, kde byli v neděli a jak se těší na vánoční svátky... „až budeme zas tak všichni pohromadě... po večeři si zahrajeme v karty, k Minoritům půjdeme na jitřní a ráno po dlouhém čase zas jednou společně si vyjdeme na procházku — tím škaredým začouzeným Brnem. Buď rád, že jsi v Praze. Každý druhý z nás, co by za to dal l ?"

„Přišla mně draho ta Praha!" — trpce si pomyslil Jordán, odložil nevrle sestřin list a sáhnul po druhém. Byl pozdějšího data a zase od otce.

Znal ho už skoro nazpamět a četl-li ho /nova, vábila jej především ta místa, která nejvíc odpovídala duševnímu jeho stavu.

— 14 — Probíral se následujícími řádky: „Co se týká Tebe a Tvého bytu, dávám Ti tu radu. Když se Ti Tvůj kamarád nelíbí a Ty s ním jenom nepříjemnosti máš, najdi si byt jiný s celým zaopatřením u řemeslnické nějaké rodiny.

Já myslím, bez prádla za 11—12 zl. měsíčně mimo těch 15 obědů, které dostáváš ve spolku, každá Té ráda vezme. Pak-li nemáš tolik času, požádej paní Pinkasovou, která bydlí na Malé Straně č. 46, Ostruhová úl., je to sestra p. Tiebla z Nové ulice, naše kmotra, Yelhartická též tam.

Jsou známy po celé Praze, Yelhartická pere u jednoho professora — ona Ti něco vynajde. Pénkava jest hudebníkem u divadla, u kterého nevím, to Ti řekne ona, možná, že by Té mohl někdy s sebou vzít, aby Ti bylo veseleji; též jest jejich syn J. Pěnkava v Oujezdských kasárnách Fuhrer u 12. komp. 88. regementu."

Nejtrpčí vzpomínky vyhrnuly se Jordánovi z duše při posledních řádcích. Otec se ho ptal, jak mnoho platí za byt a obsluhu, a dodával: BSnídaní nezanedbávej, jak píšeš, to není dobře, zvláště pro Tebe, který jsi tak slabý na prsa. Kup si kávu nebo dršfkové polévky, můžeš to střídat. Káva stojí 6 nebo 8 kr., polévka taky, na Malé Straně, budeš-li tam bydlet, u kamenného mostu v levo 5 kr. Nevím, jest-li je tam ještě ta hospoda, ale před pětadvaceti lety, když jsem byl v Praze v práci, tak tam byla. Chléb k tomu si vem nebo kup, tak se aspoň najíš a jest to dobré a silné; a obědy tedy máš za 16 kr.

— z obecné kuchyně? To stačí, jsou-li pořádné, my též nemáme jiného. K večeři si kup od uzeného za 6 kr. a chléb k tomu, abys na zdraví si neuškodil a též i na duchu.

— 15 — Dle mého rozpočtu čítám to takto: byt že platíš 4 zl., obsluhu 40 kr., snídaní čítám at jest to takové nebo takové, 10 kr., dělá měsíčně 3 zl., olědy po 18 kr. (když čítám žemličku k tomu n«bo veku), to dělá 2 zl. 70 kr., tedy řekněme 3 zl., odečítáme-li těch 15 obědů, co dostáváš dtrem, večeři též 10 kr. — 3 zl., dohromady tedy celkem 13 zl., což by sťs přece mohl najít byt za 14 zl., an bys tím ušetřil chození a starostí a lépe by se's najedl. Já vím, jaký Ty jsi, když máš, tak hic a potom nic. Trpíš hlad a škodíš si na zdraví. Tak bys byl zabezpečený a bez starosti.

Posledně jsem Ti poslal těch 50 kr. na pivo, by se's jednou potěšil. Vzpomínám na Té při každém jídle, kdybych Ti je mohl dát. Piš vše do podrobná, co děláváš mimo školu, jest Ti dlouhá chvíle a myslím, po domově smutno. K.

ještě nic? To jsou tak ty sliby. Jen až se ohlédneš a oni tě poznají, pak se Té ujmou, jen si hleď získat ty pány professory. Bud! dobré a veselé mysle a modli se. Modlitba sílí. Pracuj pro svou budoucnost, bys překonal vše a byl na tom lepší jednou než my. Zlému dobrodružství se vyhýbej.

Jen k té Veíhartické dojdi, má velkou známost, také v mnohých domech posluhuje, možná, že by Ti i ona mohla nějakou tu hodinu zaopatřit. Též můžeš vynajít pana Kozu — domovníka proti staré poště na levo protější rožní dům, velký, ostává tam jakýsi doktor, velký majetník, pan Koza je taky dobře známý s p. prof. Hasnerem, možná, že na jeho přímluvu Ti něco zaopatří. Pozdravuj ho ode mne a popros ho mým slovem, má ještě více známých, jde se tam z Ferdinandovy třídy, jest potom příčná ulice na obě strany, tak v levo, protější dům. Podlož se všudy, hled1 se všude za— 16 — vděčit a té pejchy nech. Dyť si musíte myslit, že jsme jenom žebrota a co nevyžebráme, to ne*; máme. Podívej se na jiné, že dovedou pěkně po-!

prosit a svým představeným se zavděčit — vede se jim dobře.

Tak už s Bohem, pozdravujeme Té.

Tvůj otec !

Jiří Jordán. | V Brně, dne 8. prosince 188*. " Tak tak že dočetl poslední větu. Slova za-1 čala se mu před očima rozlízat, smysl mást. Z celého obsahu" pomačkaného papíru uvízlo mu v mozku několik výrazů, kterým se dal hlasité do smíchu.

„Bonbony — placky — setr — košile — maso — maso — maso!" křičel na svém lůžku, převaluje hlavou se strany na stranu a pohybuje nervosně povadlými rty — — Přistoupila k němu opatrovnice a sáhla mu na čelo.

Otevřel oči.

„Čemu pak jste se smál?"

„Já se smál?"

„Smál."

Neodpověděl.

„Já se nesmál," pravil po chvíli a přejel si rukou rozpálené čelo.

Opatrovnice sedla si k němu na židli a začala plést tu věčně stejnou, nekonečně dlouhou červenou punčochu.

„Kde je tatínek?" ptal se po chvíli Jordán, upíraje na opatrovnici prázdné, sklenné svoje oči, bez výrazu a síly.

Bábi nevěděla, co mu má odpovědět. Mlčela.

— 17 — „Řekněte mu," pravil hned na to Jordán, „řekněte mu, že přijdu hned, musím jít na poštu, nemám-li tam nějaké psaní — —" Oddychnul si nosem a zakašlal.

„Hégr ještě spí?" ptal se zas po chvíli.

Díval se na Bábi tak rozumně, že mu odpověděla.

„Jaký Hégr?« „No Hégr! Neznáte ho? Lump!"

Opatrovnice mu sáhla na ruku a položila pletení na vatovanou jeho přikrývku.

„Nemluvte moc, škodí vám to."

Zamračil se.

„To není pravda. Mně nic neškodí."

Oddychnul si zas.

„O, Bože, — to to trvá."

Oči jeho se pozvolna zavíraly, zavíraly, až se zavřely. Jen svaly na čele sebou poškubávaly a všechny jako provázkem se stahovaly u kořene nosu. Rty ještě sebou pohybovaly, ale nebylo už ničeho slyšet, jen těžký zrychlený dech přimáčknutých prsou a veselý cinkot drátů, které y suchých prstech Bábi pletly svou nekonečnou nit. — III.

Byl to zvláštní výraz v obličeji nemocného, když se probudil a pohledem zavadil o dlouhé svoje nohy. Na pokrývce posud ležel smačkaný papír dopisu. Rozpomínal si chvíli a vzpomněl si. A zas ty nekonečné vzpomínky vracely se k němu, jakoby vyvěraly z jednoho zřídla a odtud se šířily, rostly, přelévaly se jako pára z jedné formy do druhé a mizely zas náhle, rychle, jakoby je sfouknul. Tvář jeho zdála se být klidná, — 18 — . ' ale oči jeho mluvily, rty vlnily se v usmívání.

V jednu chvíli zdálo se mu, že stojí před tváří tisíců a tisíců a poslouchá obžalobu svého jména.

Jaký zločin mu za hřích kladou, nevěděl, jen cítil, že je nevinen a proto ani neposlouchal. Jen jako na omluvu před svými soudci pokrčil ramenoma, zmírnil výraz tváře v trpělivou pokoru a hledě do přikrývky, stáhnul ústa v krotký, pokorný úsměv. Nebránil se, nezapíral, přisvédčoval na všechno, i co nebylo pravda a jenom s rukama sepjatými je prosil, aby už těm ceremoniím byl konec, že nespoléhá už na žádnou milost a čeká jenom na poslední. — — — A v myšlénkách proběhnul celý svůj život od prvního okamžiku, kdy poprvé pohlédnul své matce do tváře až po tu chvíli, kdy v okovech byl předveden před Boží soud.

A nebyl to už pozemský soud se zelenými stoly, plešatými starci, s bílými svícemi po každé straně krucifixu, dutá, zamrklá místnost soudní siné s nahými stěnami a špinavou podlahou, po které tak temně duní kroky vězňů — ale vzdušná, ohromná, světlem naplněná prostora nadoblačných výšin, kde se na vysokém trůne v modru nebeského blankytu vznášel přísný, starý Bůh otec a jemu po obou stranách na slunci se vyhřívaly bílé kůry andělů. — Jaký to byl slavný, vznešený snem!

Stál před Boží stolicí sám a sám v zelenavém svém svrchníčku, v utahaných, v dešti a prachu dole obroušených spodkách, které mu po nohou splývaly skrčené v tisíce a tisíce záhybů, až po roztrhané, rozlezlé podešve zkornatělých bot a s hlavou obnaženou, vzpřímen jako svíčka v překrásné té nádheře jasného světla kladl ruku na prsa a s hlavou směle pozdviženou vzhůru k trůnu Nejvyššího, ukazoval druhou rukou kamsi za — 19 — sebe dolů, do závratných hlubin nad zemí se potácejících mraků, kde se propadal a stále v menších a mlhavějších konturách se ztrácel nesmírný řetěz pestře oděných, na sebe namačkaných postav nejrůznějších tříd a vyznání. Tam se zablýskly suché hole, na které napadali holohlaví, v hadrech oblečení starci, tam ve špíně a prachu se převalovaly suché údy vyhladovělých dětí, za nimi stály němé, s výčitkou do výše hledící dlouhé a sivé stíny matek, pak ve smíchu opilých úst a těžkých matně svítících očí drze se pyšnila nahá těla žen se zbytky necudných rouch, rozhalená prsa mladých i letitých mužů s krví teplou a ještě se kouřící z otevřených ran, hlavy roztříštěné a bledé jako sníh — — — nekonečný, nepřehledný zástup táhnoucí se až tam, kde průrvami mraků na slunci se vyhřívaly běloučké vísky v zeleni zahrad a tmavé stěny očadlých měst, od zdola vzhůru stále v silnějších a jasnějších proudech hrnuly se nesčíslné ty davy mužíků, nevěstek a vrahů, zločinců krve a zlata, které všechny povolal Bůh, aby je soudil pro zločin — — „Zločin života" bylo s výčitkou psáno ve všech těch vrásčitých i dětských ještě tvářích, od nevinných pacholat počínaje až po úběl čela hanbou pokálených žen — — A Jordán stále ještě stoje v zelenavém svém svrchníčku před tváří Nejvyššího — Ty sám, Ty sám, pohazoval vyzáblou, kostnatou svou rukou vzhůru — Ty sám — křičel na sirém svém lůžku s černou tabulkou nad hlavou a oči vytřeštěné pod vypjatým, hranatým čelem, s rukou zaťatou do stržené podušky, mačkal její cíchu a vychyluje horní polovici svého těla na stranu prstem ukazoval do bílého prázdna — — — A cítil pojednou, jak chlad ovívá spocené jeho skráně, prou— 20 — dici vítr jak se opírá o mokré jeho vlasy, jak se pohnuly v azuru bílé kůry andělu a Bůh sám v blankytném svém rouše jak schýlil starou svoji hlavu a probíraje se prsty ve svých stříbrolesklých, po větru vlajících vousech mlčky poslouchal. Starci pozdvihovali své hole proti němu, děti vystrkovaly z massy na sebe spečených těl své špinavé ruce, krvavá ústa se otvírala, zástup se rotil a „Ty sám, Ty sám /" nesla se nekonečná bouře hlasů, ve které zanikal písklavý pokřik dětí a suchý trhaný smích bláznivých žen —. Nebesa se zachvěla pod hromadnou tou obžalobou Boha, jemuž do tváře za sebe a za všechny metal Jordán sám své rouhání —. Byl obhájcem všech těch mrzáků, omýval jejich ruce, odíval čistotou zprzněný úběl v pýše se nadýmajících prsou, ospravedlňoval a za svědky volal nesčíslné ty řady obětí, které si Bůh vyžádal na zemi ku stvoření světa.

„Ty sám, Ty sám jsi vinen!" křičel už na celý sál Jordán a vstávaje s lůžka naslouchal: dunivý ohlušující rachot hlasů zdálo se, že mu odpovídá pochvalou — —. „Slyšíš ten křik, a?"

křičel, sestupuje už s postele a stavě se na bosé svoje šlapky, potácel se chvíli ve svých modrých barchetových podvlíčkách a ztrnul pojednou v pose v extasi hýřícího člověka: „crimen, crimen", volal, „crimen laesae humanitatis", vykřiknul s pathosem — — —.

Nemocní vstávali ze svých postelí a s tváří obrácenou k Jordánovu lůžku bručeli na opatrovnici : „Jděte tam, zavřete mu hubu! Kdo pak ho bude poslouchat — trojku!" odplivnul si přes nohu modrooký plavec z Podskalí a veselý stařec, ležící vedle něho, dal se do smíchu. — — 21 — Bábi přiskočila k Jordánovi a vracela jej zpět: „Kam jdete, kam jdete? Zůstaňte ležet — tady nejsou žádné špacíry — —" „Co chcete?" odstrkoval ji od sebe Jordán, slabě vzdoruje nemocným svým tělem. Sklesnul na postel. Třesoucí se nohy bezvládně mu sklesly s postele dolů.

„Nic nechci," odpověděla opatrovnice, berouc jej za třesoucí se nohy. — „Co křičíte!? To se nesmí!" pohrozila mu prstem a hladíc jej po tváři, obložila mu hlavu v studené vodě navlhčeným šátkem. — Pohladila jej po tváři a pravila: „Tak, teď vypadáte zas jako Turek". Položila mu hlavu na podušku, zatahala ho za kníry a přisedla k jeho lůžku se svou červenou punčochou. Jordán se uklidnil. Oddychoval volněji a také oči jeho vrátily se do svých zamodralých důlků.

„Kolik je hodin," ptal se už úplně při smyslech.

„Bude dvanáct —. Máte hlad, viďte?"

„Nemám —".

„Něco jíst musíte!"

„Nebudu —" zavrtěl bíle ovázanou hlavou.

„A když budu jíst s vámi, taky nebudete?"

nahnula se opatrovnice k němu a táhnouc na prste ovinutou červenou bavlnu za sebou, obepjala oběma rukama přikryté jeho tělo. — „Budete!"

zakývala vesele svou hlavou. Jordán jí pohlédnul do tváře: byla neobyčejně příjemná, mateřsky vlídná a měkká.

„No tak povězte!" pravila s veselým úsměvem v přivřených očích.

Zamžiknul víčkama.

„To se vám musilo něco strašného zdát —", pravila na to stále tak nachýlena k němu.

— 22 — „Ach jel" mávnul zvadle rukou, „ani se neptejte," zaleptal.

„No co pak? Něco zlého?" sešpulila ústa v potměšilý, dobromyslný úsměv.

„Nic takového," na to Jordán a pojednou jako rozmazlené děcko uklonil hlavu k ní a kývl na ni prstem, že jí něco pošeptá — „No, co pak to bude — —" „Dyt,° přiložil Jordán ústa až k jejímu uchu: „já — já žaloval Pána Boha!"

„Co? Pána Boha?" Zdvihla tvář a dala se do vysokého hlasitého smíchu — — —. „A co vám udělal?"

Nemocní ji volali; odešla a cestou pořád se smála. — „Co pak?" ptal se jí veselý stařec — ležící vedle plavce z Podskalí.

„Ale," pravila Bábi a ohnala se rukou — —, „ptala jsem se ho, co se mu zdálo, že tak křičel —tt „No?"

„Žaloval přej Pána Boha."

„To je trojka!" pomžiknul na starce plavec z Podskalí.

Stařec neodpověděl a hledal zas šátek — —.

Smích podráždil jeho nozdry.

Bábi s úsměvem na plných, jemně svraštělých rtech vrátila se k Jordánovi.

„No, to jste se teda zapotil," pravila, a mžiknuvši po něm svýma hnědýma očima, zastavila se u něho. Jordán chvíli se na ni díval a pozoruje vlídně se usmívající vrásky kolem stažených, v potutelný jakýsi výraz sevřených očí, rozveselil se a také se pousmál — —. Stála nad ním a posud se dívala na něho.

Jaké překrásné to mel zuby! — — 23 — IV.

Chudoba je divná matka. Hned miluje a hned rdousí svoje děti s vášní matky krkavčí. Mstí se za ně i za sebe a světu na odiv předhazuje svoje ruce, jak jsou nevinné a čisté . . .

Každý chudobný připadá člověku jako fysický mrzák, dokud o svém hrbu neví, je spokojen a se životem srovnán. Co trpí, trpí rád a nežádá nic víc, než, co mu udělila země. Jak žije, tak i umírá. Bez hluku, bez reptání vyhledá si svůj koutek, a dokonává jako nemocný pes, kterému poslední ránu zasadila třebas i ruka toho, komu sloužil po celý svůj život.

Tato stará forma chudoby ve své původní, ideální podobě posud se leckde krčí v zastrčeném venkově, v zapomenutém koutě světa, v horách, odlehlých samotách, kde cinkot zlata v nejhorším případě vyvolává naivní, dětský úsměv podivení, zřídka kdy závist. Celý protest této chudoby halí se v pouhé sentimentální blouznění po něčem, co je a přece není a co chudá duše jenom tuší pode jménem peněz, bohatství. Naše pohádky jsou plny zlata. Protest čistě nevinný, tichý, veselý skoro, plný poesie a kouzla dětských let.

Forma tohoto protestu — ne látka — se mění, jakmile život velký, okázalý, plný nároků a vášní nastaví svoje zrcadlo a mrzák shlédne — svoje záda. Zvíře se v něm bouří a vrčí . . . .

Dnes se před tím mrzákem třese celá Evropa. ..

Jordán znal jenom ten malý, malicherný život „utlačeného" člověka, ale v tom četl jako v otevřené knize. » Nic zvláštního, nic ohromujícího jej nepotkalo v životě, může-li se životem nazvat doba, — 24 — která začíná kolébkou a končí prahem dvacíti let; — nic co by rázem před ním osvětlilo tajemství slova „svět" — a přece, když se rozhlédnul za sebe zpět, jakoby se někomu vyzpovídal, s duší zlomenou, ale čistou, trpělivou čekal na poslední akt přírody. Zdálo se mu, že vidí jasně a že si nemá už čeho přát, než aby opona rychle sletěla dolů — — — — — — — — — — — — — Jako každý druhý, třetí do desíti roků chodil do obecné školy, pak dost bídně se protáhnul osmi ročníky gymnasia a když odjížděl do Prahy, činil dojem kteréhokoliv z těch studentů, kteří každoročně po třiceti, po čtyřiceti opouštěli zlatými písmeny ozdobenou budovu vyššího gymnasia v Brně. Rozdíl mezi ním a jeho soudruhy mohl býti pouze ten, že doba ta pro ostatní uplynula snad beze všech velkých a pro vnitřní jejich život osudných vlivů, kdežto pro Jordána znamenalo několik těch let ztrávených na vzorném a v celém světě snad jediném ústavě c. k. gymnasia nejhorší epochu, jakou si kdo vůbec pod jménem studia představiti dovede. Zde poprvé nahlédnul pod roušku světa, třeba se mu jevil posud jen pod formou kamenného a víc kasárnám než učelišti podobného stavení, kde trnulo všechno strachem a úzkostí před suchým, plesnivým a nyní už na odpočinku žijícím ředitelem, kde, jak se zdálo, mimo tento strach před jakoukoliv úhonou buď pro nedbalost, nebo neposlušnost nebo dokonce pro zanedbávání služební povinnosti nebylo žádné jiné větší starosti. Učební plán byl vypracován přísně v byrokratických mezích (jak v okrsku Rakousko-Uherského mocnářství a snad také jinde není ani jinak možno) a všechno, co bylo buď v odporu s přímou touto linií, ve které obsaženo — 25 — bylo všechno, ale dokonale nic, nebo co jen stínem vybočovalo z hranic zavedených disciplin, podléhalo trestu od shora až dolů. Starost o zachováni přísných těch mezí vyžadovala všechen čas a všechnu pozornost jak vůdčích hlav, tak táhnoucích údů; od hlavy až k patě celé to těleso velících i poslušných žilo, pohybovalo se, stálo a znovu se rozjíždělo s pravidelností hodin, kde každé kolečko spěchalo, aby nezadrželo rovnoměrný jejich klep a nevzrušilo tak pozornost nad strojem bdícího mistra; v jeho rukou nejednou se zachvěl osud i těch malých v lavicích i těch velkých nad nimi, ošumělým suplentem Částkem počínaje (skončil jako advokátní písař), až po břichatého, obžerství oddaného jednoho professora z latiny, kterého s kathedry smetla mrtvice; — nebylo tudíž divu, že všechno šlo jako na drátkách a kdo nešel, zlomil vaz. Pod tlakem této moci pak rodily se a bujely vášně nejnižšího druhu, donášečství řádilo zrovna tak v dětských lavicích jako mezi vousatými členy konferenční síně. Když ředitel šel korridorem, staří professoři ohýbali šíje zrovna tak hluboko a dlouze jako desítiletí chlapci primy; vyšší hýřil ve své moci nad nižším, ti zas mrzačili hřbety před vyšším, ředitel peskoval ordinarie, ti zas svoje kolegy a od těch válely se hroudy zase na hlavy studentů. Tak celý ten řebřík třásl se v rukou jednoho a když jeden spadl nahoře, srazil ssebou hned všechny pod sebou. Poměr čistě vojenský — apparát, který ovládá kteroukoliv kancelář.

Zde Jordán poprvé viděl člověka v skryté i nestajené jeho podobě a stopy tohoto poznání už nezmizely z mladé jeho duše.

Schopnosti jeho byly naprosto zvláštního druhu. Žil v přímém odporu se vším, co na — 26 — ústavě viděl kolem sebe. Všechno, co viděl a slyšel nebo četl, chápal ihned, jedním rázem, za to s formou vedl ustavičný boj. Zvrhla se v něm v odpornou nechuť, jakmile cítil zkostnatělý její nátisk pod formou paměti nebo bezduché, byt na své pravidelnosti i sebe krásnější formule. V tom ohledu srazil se už záhy s celým vyučovacím systémem. Zřídka se mu mohlo dokázati, že věci nerozuměl, ale na každém kroku byl trestán za to, že svou věc v mechanickém slova smyslu „neuměl".

Doplnil co musel, užil i paměti, ale ne už pro svou osobu, ale z odporné povinnosti, kterou naň vkládala pro všechny stejně vyměřená a pro všechny stejně nevhodná, protože jedna jenom kázeň. Jemu samému stačilo, co věděl, všechno ostatní, číslice, letopočty, zákony, dogmata, doslovné znění jakékoliv i sebe důležitější věty házel od sebe jako přítěž. Když musel, nesl i tu, ale mechanický tento akt prováděl očividnou pohrdlivostí, jakkoliv sám o ní zpočátku neměl určitého vědomí.

Když byl Jordán volán k tabuli, třeli si už hoši v lavicích ruce. Věděli, že se pobaví. Jordán šel k tabuli rázným prudkým krokem a když byl svou úlohu v pravém slova smyslu „odbyl", mrzutý, zamračený, krokem zrovna tak pevným a zbytečně rychlým skočil do své lavice, hlasitě otřepal křídu s rukou a s úšklebkem na rtech schoval se za záda před ním sedícího Matouška.

„Co pak tak plácáte rukama, Jordáne", ptal se ho jednou professor z matematiky, krásný, vysoký blondýn s kočičí láskou vždy vyfintěný, ruaovousý pán.

Jordán vstal a podepřel se rukama o lavici.

ňJá ne — plácám."

— 27 „Dejte si pozor!" pohrozil mu 8 kathedry vysoko pozdvižený kliček, „já už vás dlouho pozorujul" Jordán si sednul, plácat přestal, ale za měsíc, za dva plácal zas. — Episoda se opakovala. Pan professor už „dlouho pozoroval", že Jordán rukama plácá, Jordán důsledně vždy tvrdil, že neplácá a neplácal. To jest, nevěděl o tom. Tato bezvědomá nešetrnost ke školní kázni dodávala jeho ironii tím urážlivějšího vzezření. Projevoval ji ve všem. Ať křídou na tabuli maloval hranaté a nedbale stavěné cifry, at v záhadných, malebně sestavených vzorcích vysvětloval stavbu ciceronských period, ať klikatými pohyby ruky zběžně a jakoby nechtě kreslil bizzarní podobu Evropy, at tlustými a jako ze vzteku přitlačenými čárami vyznačoval podobu pumpy — vždycky se to dělo s pohrdavou jakousi ochotou nebo s přepjatou důležitostí v pohybu i slově, jakoby maloval sedmý div ,světa.

Každý cítil, že se tím vlastně vysmívá. Účinek byl dvojí. Učitel myslil, že se vysmívá jemu a Jordán byl zas toho mínění, že si pan proíessor dobírá jeho. Věděl, že 15 násobeno pěti dá 75, ale process sám, napsání těch číslic, a podtrhnutí čarou — fi, nic horšího než to. Věděl, že cicerpnské periody jsou dlouhé, velice dlouhé, ale, jak jsou sestaveny, — když to musel vědět, věděl to, ale při tom mimoděk dal na jevo všechno svoje opovržení i k těm periodám i k tomu vyklenutému, zlatým řetězem ozdobenému břichu, kterému jak se zdálo, více záleželo na tom, jak jsou sestaveny ciceronské věty, než na tom, co je v nich. Věděl, jak Evropa vypadá, ale malovat ji? Věděl, kde jsou Velké a Malé Antilly, kde Borneo, Jáva, Celebes, kde Končinčina (velice často se zmýlil a k veliké radesti všech sobě rovných, s tváři něj— 28 — vážnějšího člověka na světě řekl kočičina), ale vyjmenovat je všechny za sebou, ukazovat na ně roztřepenou rákoskou — — Ukázal je, ale s noachalancí, jaké professor Papáček do 50 let svého života posud nepoznal. Na otázku, jak vypadá stříkačka — „tak vypadá" — odpověděl jednou posuňkem svého těla a čmárancem nanejvýše urážlivým načrtnul hned hlavní sloup, potom klapky, jednu nechal otevřenou, druhou zavřenou a „tadým jde voda, tadým vzfluch a tudy tady teče voda ven", napodoboval čisté vulgárním způsobem výklad professora Kahovce, který hněvem ztrácel dar řeči; za to Jordán zachoval samostatnou uštěpačnost svého slova i na dál.

V lásce proto nebyl. Úspěch jeho vždycky visel jenom na nitce. Uspokojivá známka byla nejkrásnější každého jeho vysvědčení. A přece nikdo jej nepovažoval za člověka tupého. Naopak, professor z latiny nejvíce kolem n ěho se převaloval a drápaje se oběma rukama v kapsách u kalhot přímo do očí mu hleděl, jakoby právě od něho čekal pochvalné mrknutí víček při nekonečných svých výkladech o různém znění Bůh ví kolikátého už vydání Vergilovy Eneidy. Byly chvíle, kdy právě Jordán pomohl z nesnází onomu krásnému blondýnovi, který sice uměl dělat velice pěkné vtipy na počasí a na svoje zázračné dítě Jánka (jak sám se vyslovil, studoval své dítě se stanoviska psychologického), ale v matematice se nějak nevyznal: přednášky opisoval z červené knížečky a velice často v nich zabloudil.

„Eh, smažme to, říkal —* až příště," přejel si legerně svoje pěkné čelo, zívnul si — a následující hodinu zkoušel „zmuchlanou" věc tak, jakoby ji Bůh ví jak krásně vyložil. Teprv při zkoušení dokazoval, jak málo smyslu pro matematiku — 29 — shledává v bezvousých, polodětských těch hlavách, zlobil se, vztekal, křídou bil o stůl a hrozil, že polovičku těch marodérů do oktávy proseje. A prosel! Tři, čtyři jeho vinou „padli" každý semestr.

Prosíval tak každý rok, ale u Jordána se přece vždycky zastavil. Na toho že si počká, až k padnutí „dozraje". Vědělo se, že tím míní maturitu.

Ba stalo se dokonce, že Jordán v jednom oboru lidského vědění přímo exceloval. Ale i to bylo jen tenkrát, dokud historii přednášel „starý pán", vážný, vysoce vzdělaný stařec, který „kýchal" na spoustu jmen a číslic, „když se neví, jak která doba s sebou souvisela, jaký duch vládne tím a tím stoletím, jaké byly příčiny, kausalní nexus a jaké následky té které události" a t. d. Tenkrát poprvé se Jordán zablesknul brillantním výkladem husitských válek — — — Starý pán natáhnul ruku přes celý stůl, vypoulil z brejlí své světlé oči a s rozveselenou tváří dýchal do sebe tu vůni památných dějin, které tu poprvé slyšel z dětských úst. Usmál se, sestoupil s kathedry, přistoupil k Jordánovi, položil mu ruku na hlavu a hladil ji.

„Co jste měl z dějepisu?"

Byl Jordánovým učitelem první rok.

„Dostatečně."

Starý pán se zamyslil.

„U mne budete mít víc," pravil na to a povzdechnuv si, vystoupil zas na kathedru.

Ale po „starém pánu" přišel professor Papáček a bylo po slávě.

„Kdy byla bitva u Salaminy?" ptal se Jordána.

Jordán zrudnul.

„Nevíte?"

„Vím."

„Proč neodpovídáte, — 30 — „Já nejsem žádný klacek."

„Kdy byla bitva u Salaminy,* ptám se vás.

^Odpovídejte, nač se vás ptám."

Jordán správně zabručel letopočet salaminské bitvy.

„A co se stalo o sto let později?"

Jordán mlčel.

„Nevíte?"

„Nevím," odpověděl tvrdě.

„Vyjmenujte mně všechny Přemyslovce až po rok 1306."

Jordán se o vyjmenování Přemyslovců pokusil, ale při Boleslavu Ryšavém se zastavil. Nevěděl dál.

„Sedněte si, drzý člověče! — Co jste měl z dějepisu?* „Výborně!" odpověděly za Jordána lavice.

Papáček rozhlédnul se po třídě.

„Výborně?!" ptal se a švihnuv Jordána přes přivřené, úkosem na pokaňhanou lavici hledící oči, dal se do hlasitého smíchu. Pokývnul svou měkkou, bílými chloupky v zápěstí pokrytou rukou a kurs Jordánových vědomostí řítil se na starou míru. — — — — — — — — — — — — — Než se Jordán „dožábral" k maturitě, takových episod prodělal několik. Professor z řečtiny na jméno mu nemohl přijít pro jeho nedbalost, s jakou odbýval řecké svoje úkoly. Professor z češtiny už po třicet let s nesmírnou chloubou házel kolem sebe číslicemi, kdy který spisovatel skonal a kdy se narodil, ale tolik nešetrnosti k památným těm letopočtům jako u Jordána nenašel posud nikdy a nikde. „A už jsem třicet let professorem!" — dokládal B hrdě vyvýšeným čelem.

Katecheta z náboženství po osm let nedovedl na T l — 31 — něm vymoci tolik, aby mu přece jednou odříkal některou partii tak, jak ji odříkávali jiní, nikdy jej nepřistihl nepřipraveného, ale nikdy také od něho neslyšel pět slov za sebou tak, jak byly v knize. A „v náboženství zvláště při dogmatech je to důležité", říkal slavnostně a kroutě nad notickou svou tonsurou maloval Jordánovi drobounkou cifrou jeho „dostatečnou." — Slovem Jordán byl jedním z těch posledních, kteří věčně se potáceli mezi „životem a smrtí." Nebyli ani na propadnutí ani na projití. Trýzeň, kterou pochopí jenom ten, kdo s takovými „individui" měl kdy co dělat.

Jordán prese všechno zdání ve skutečnosti nebouřil se proti nikomu a proti ničemu, aspoň ne v prvních letech svých studií. Byl na to příliš mladý a nesmělý; neodvážil se k nižádnému úsudku o tehdejších správcích svého ducha a jejich methodách, přednostech a bídách. Nepřemýšlel o nich, za to ale potají cítil všechnu tu plíseň zastaralých a v jeho ocích zdivočelých forem vyučovacího systému, s jakým se i nejdůležitějším věcem jako jsou dějiny, náboženství, přírodní vědy — vyučuje až po dnes. Zafal zuby a s nenávistí jen jeho povahám vlastní zanevřel na celý ten strachovaný, mravně pode všechnu lidskou důstojnost zmrzačelý aparát vychovatelského formalismu bez duše a síly, suchý, kancelářský mechanismus paměti a cviku, kde srdce nevědělo o ničem a jen bolela hlava. Když přemohl všechny svoje obtíže (tím těžší, čím více musel přemáhat svůj odpor k nim), když byl srovnán se všemi těmi roztomilostmi, které naň byly kladeny pode jménem nejrůznějších povinností, úloh, preparací, mastných i nemastných přednášek, nezbývalo už ani času ani chuti na to, co lahodilo jeho mysli, svádělo — 32 — jeho srdce, bavilo jeho mysl. A přece to nebylo nic jiného než to, co od sebe právě odhodil. Jeho roztomilý dědeček Homér, povídavý Herodot, moderní Horác, snivý Vergil, rozmarný Nason; celá ta plejáda antických hvězd, jejichž záře se před jeho očima drobila a ničila, dusila pod hlínou filologického materiálu; na obsah sám, lesk veršů, vzlet slov, barvu myšlenek nezbývalo už ani času ani síly a v hlavách těch učenců snad ani nadání.

Euriosní pohřeb humanismu v 19. století l Jordán nejlépe cítil odporné to kadidlo, kterým bezduchou tu massu slov a grammatických zvláštností nejinak než jako mrtvolu, rakev něčeho, kde duše, myšlenka kdysi žila, — vykuřovali vlastní její strážci . . .

lékaři nemocného těla, kterému tím rychleji pomáhali do hrobu.

Jordán, když vstal od stolku s hlavou plnou aoristů, plnou traktátů o užívání slovíčka áv a j.

podobných effektů klassické vědy, necítil v sobě žádného zvláštního nadšení pro překonanou nepoddajnou a tím tvrdší, čím odpornější skořápku grammatikalních těžkostí, při kterých si důvtip mladého člověka zuby vyláme dříve než dojde k rozlousknutí jádra, — nebylo v něm ani památky té divné, bolestné radosti v prsou, kterou v sobě cítil, když s láskou a napjetím všech morálních sil v musejní knihovně se obíral zajímavou nějakou knihou (zvláště Zappovu kroniku měl rád; jeho kapsy plny byly výpisek ze zamilované této knihy") naopak pusté, prázdné, suché ticho cítil v sobě a při pohledu na rozložené knihy zavanul naň odporný, čpavý puch mrtvě na sebe složeného, neživého, protože v začátcích i následcích špatně ztráveného a proto nepotřebného materiálu. Rok od roku čekal, kdy se přece zrezavělým tím klíčem vyučovací methody otevře před jeho očima jiný, 33 — idealnější svět, — kdy se objeví, rozvalí všechno to bohatství klassického vzdělání, o kterém slyšel posud jenom vyprávět jako o nějakém tajemství, kdy ee mu přece řekne víc, než co věděl a tušil sám, kdy bude konec těm hadrům slovíčkařských záhad, do kterých se zdála býti zahalena myšlenka — na to všechno čekal a — rok od roku marně.

Nebylo konce těm torturám knih, sotva jedna zmizela, přišla druhá s novými odchylkami, novými zvláštnostmi grammatikalního labužnictví a než ty ovládnul, než ty protrávil mladý mozek, přišla třetí, těžší ještě pež ta předešlá a tak do nekonečna, neustále kolem do kola, rok po roce míjel, knihy, látky se střídaly, ale duch, mdlá, mrtvá atmosféra zůstávala stále táž. Tak vinou své povahy a vinou svého odbojnictví ve školních kasamatách, kde nebyl sice pronásledován, ale kde neustále v patách za sebou cítil slídivý zrak pedantismu; kde mu nebylo odpuštěno nic, ani tolik, co prominuto bylo jiným, sympatičtějším a povolnějším povahám, proháněl se den jak den, rok co rok jednou a toutéž, věčně stejnou a věčně protivnou cestou jako v cirku kůň, který stokrát už oběhl svou vyměřenou, jednotvárnou jízdní dráhu a stále ještě nad sebou tuší bič, palčivé šlehnutí knuty při sebe menší odchylce chybného kroku. Tak minulo celých osm let a když přišel k maturitě, znal sice všechny grammatiky z paměti, slovníky měl roztrhané, klassiky poseté šiframi filologických poznámek, ale smysl všeho toho — zůstal mu hádankou. Čeho sám se nedovtípil, nevěděl a co nevěděl, zůstalo proň věčným tajemstvím. Nikdo mu to nerozluštil.

Nikdo se o to ani nestaral. A bylo málo těch chvil, kdy shodil se sebe všechny starosti o záhadné seskupení vět a nevysvětlitelné vrtochy prohnilé řeči, kdy strhnul se sebe zdivočilou tu Mstíce UdnXXVlJ. 4.

— 34 — maškarádu formalismu a vysvlečen, vyzut na posteli aspoň ve vzpomínkách se zamyslil nad snivým Vergilem a ovívat se dal sladkou vůní jeho selanek. A když lampu shasil, knihu odložil a celý do sebe se svinul, skrčen do hubených svých peřinek, teprv cítil, jak tma se před ním rozbíhá, mlha se trhá a jejími průrvami jak plovou, vznášejí se, zemdlené jeho oči křísí slunné koberce zelených strání, plné ležícího bravu a pastýřských písní, které se rozléhaly paloukem a v ozvěnách se vracely z blízkého háje; sluch s rozkoší naslouchal tesknému tomu pískání vrbových fujar a oko oslněno světlem bloudilo po širokém nebi, těkalo od místa k místu a zastavilo se tam, kde přes hřebeny lesů černé a zubaté, přenášely se bílé a jasné obláčky a jako sníh v modru se tratily stříbrnou svou obrubou v podobě roztřepených, stále po větru vlajících stuh.

Jak to bylo všechno krásné a velké v dětské jaho fantasii, jak příjemně pak usínal ukolíbán, rozmilován tichým tím kouzlem srdcejemných slov.

A byla to Praha, ta poetická, stověžatá Praha se skalnatými srázy, vysokými břehy teraas, od které si sliboval vysvobození z dusného toho karceru svých nejkrásnějších dnů. V její černoch konturách vybájil si zcela jiný, čistě ideální svít, takový, jaký každý si snad staví v dobé osmnácti — dvacíti svých let. — V ní viděl lidi, jakých snad posud nikdo na světě nepoznal, v ví tu Sil svět, jaký zvykl vídat jenom v povídkách, dobrý, mravný vrchol všeho, co duše jeho bájila pode jménem lidskost. Když své maturitní vysvědčení poprvé držel v ruce, vzpomněl si na ni a Jakob/ se obíral hříchem, skryl se s ní do městského parku, sednul si v koutku na zelenou Lavičku a — 35 — sedě ve stínu jemu přes hlavu nahnutého akátu, přemýšlel o ní.

Byl krásný, letní den; seděl sám. Kolem přebíhaly děti v písku a obracely k slunci bleďoučké své tváře. Později dobře se na ten den pamatoval, i na tu větvičku pozlacenou sluncem, na kterou přiletěl pták, ohnul ji v pádu a roztáhnuv křídla, přes cestu zas letěl dál... Položil hlavu na zad a rozbíral svůj stav. Konečně střásl se sebe galejní ty okovy ponižující kázně, byl volný, lehký, mladý, silný, ale ku podivu, to nebyla ta chvíle, na kterou se tak těšil, to nebyla ta radost, kterou si sliboval a která tak horkou vlnou zachvacovala vždycky jeho hruď; netřel ruce, nejásal, netrnul v rozkoši... Cítil jakýsi smutek v prsou, cosi jako lítost sám nad sebou. Nevěděl, v čem ta tíha záleží, ale mačkala jeho hruď, neměl daleko k slzám". Ve stínu toho smutku ani ty dřevěné lavice ve škole nezdály se inu tak tvrdé, holé zdi tak protivné, život v nich tak zlý.

Mel tam přece také svoje radosti, měl svoje hoře, ale i to se měnilo nyní v zlato.

Jasné ležela před ním minulost, v mlhách se houpala budoucnost. Z té jen jedna určitá barva pronikala tmou: tmavá barva kněžského roucha.

Jeden jediný silnější zvuk, který však nevyšel z úst jeho. Nebyla jeho ta píseň. Zpíval ji doma už i ten kanárek žlutý, zavřený v okně s bílým kouskem cukru mezi rezavými dráty. Jejím refrénem naplněn byl doma každý kout — zněly jím stěny, zněl jím vzduch. Vracela se k němu v bezesných nocích, provázela jej životem každý den. Kryla se v kuchyni, kde matka jeho do bavlny zmotávala staré svoje sny, hřměla ve strojích továrny, když otec se při práci nad ním zamyslil, zapadla do duše bratří, sestry, byla 2* — 36 — v srdci celé rodiny. Jako napjatá, stále se třesoucí struna vydávala neustále hrozivé své zvuky.

A Jordán, jakoby hloubky její neznal, moci její necítil, — až posud jen poslouchal tiché její záchvěvy, přivyknul jí, neslyšel jí, až dnes poprvé silněji zvlněná vydala v srdci jeho rozhodný už, protestující zvuk. Cítil, že se blíží okamžik, kdy bude nucen, přerušiti svoje mlčení, vydati svůj hlas a svým hlasem buď v jedno splynout s ní nebo proti ní. A všechny ledové ty květy nadějí, do kterých vykouzlil si skvělou podobu Prahy, pojednou roztály před ním, sotva k nim přistoupil, sotva na ně dýchnul horkou svojí duší.

V.

Jordán ocitnul se právě tam, kde se pozastaví každá mladá duše, když vyběhne ze školních vrat a začne se rozhlížet, kudy vede cestička dál. Vedlo jich několik, ale žádná se mu nelíbila tak, jako ta jedna — ku Praze. V hotovém, určitém plánu neodvážil se posud na ni ani pomyslit: chudoba, beznadějná síla materiemích neshod srážela v míliu všechen smělejší vzlet jeho výpočtů — ale duše jeho touhou po Praze jen mřela.

Svůdnice černá! Jak žila v něm ukryta v nedbalkách bílých vltavských mlh! Jen jednou ještě kdyby ji nahlédnout mohl do té kamenné její tváře, pomyslil si, a kdykoliv na to vzpomněl, hlava mu klesla do založených loktů, rty se svraštily v tichém usmívání. Byl by nejraději hned letěl za ní, bez plánů, bez peněz, bez zaměstnání, jen s tou tichou láskou k ní a s tou divnou žádostí v prsou, třebas jenom na chvíli si pohověti — 37 — v jejím klíně a pomilován buď rozloučit se s ní nebo na vždy zůstati v ní...

Už jednou se tak za ní vydal jako milý za svou nevěstou. Ale tenkrát to byla pouze officielní jakási návštěva beze všeho praktického smyslu a významu, skromný hold chudého studenta společné modle všech jemu rovných. Slyšel o její kráse, mnoho o ní četl, užil první vhodné příležitosti a podíval se za ní. Provedl svůj útěk podle všech pravidel milostného umění. Doma svou lásku tajil, v noci o ní snil a ve dne prodával knihy, dělal dluhy, zastavil hodinky, úspory zapřel a na to všechno se pak vydal do Prahy. Nebylo toho mnoho, 12 zl. všeho všudy a na ty u své milé hýřil čtyry dny!

Všickni tak vyletují do Prahy svábeni toutéž lahodou jejího zjevu, svedeni týmiž fantomy mladistvých snů. Jako ptáci, když odrostou a rozpínati začnou křídla, každý rok tak prvním říjnem strhne se jich houf a letí ku Praze. Jako křepelky, když se zdvihnou a plují do neznámých končin. Sta a sta jich přeletí, ale sta a sta se jich také nevrátí... A lid si vypravuje o nich, že na cestě koráby vyhledávají a unaveny letem na stožáry sedají, aby si odpočaly, nebo na moře padnou a vlnami se unášeti dají tam, kam je žene vítr: jedno křídlo unaveně krčí k sobě, druhým rozepjatým se drží povrchu a tak plují, plují a samy nevědí, kam až doplují... Tak asi ve středověku panoši vyjížděli do světa, aby si v poli vydobyli ostruhy. Tak se kdysi děti vydávaly na krizová tažení a přes hroby svých předchůdců spěchaly do zaslíbené Palestiny. Nic je nezdrží, nic je neodvolá, neznámá síla žene je ku předu přes Prahu tam kamsi do neznáma, kam, neví mnohý ani sám. A i ti, které osud pozavíral do klecí, — 38 — jakmile nastane doba společného putování, nespí v noci a ve dne blouzní po svůdné, v bílých párách se koupající, pohádkami vyzlacené Praze.

Nikdo tu černou krasavici nemiluje tak jako ten holý skoro ještě dorost našich niv a pahorků.

S hlavou plnou pověstí o mythických postavách dějin touží po seznání těch míst, kde vznikly ty pověsti, kde jsou domovem ty pohádky o Káži, Tetě, Libuši, Kroku . . . Mysl jejich všechna je obrácena tam, kde sedával Neklaň kníže, Křesomysl. Vratislav, Václav . .. Duše hádá, kde asi soudila své věrné ta, která „byla mezi ženami právě jediná žena v radách prozřetelná, v řeči čistá, těla cudného, mravů šlechetných, ku každému vlídná, zvláště ale líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva" l Každý jakoby ji viděl mladou a krásnou, jak jednou, „hovíc sobě na poduškách, kterýma pokryt byl její stolec, soudila dva rozvaděné bratry, z nichž jeden, jemuž nebylo za pravdu dáno, několikrát hlavou zatřásl a dle zvyku svého třikrát holí o zem udeřil a potrhlou ji nazval, potupnou zmínkou o krátkém rozumu pohaniv dlouhý její vlas... Kde asi stála, když ukazujíc na hory na půlnočním obzoru se jevící, pravila: „Hle, za oněmi horami kníže váš oře dvěma volky strakatými, jeden má hlavu bílou a takovou i pásku kolem, druhý je od čela po zádech bílý a i zadní nohy má bílé . . . tam jděte, můj kůň vás k němu dovede". A kde, na kterém srázu skály nad řekou Vltavou to vystoupila tenkrát po boku svého manžela a obklopena hojnou družinou kynouc rukou dolů k řece i k výšině na protějším břehu v duchu věštím zvolala: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!" — — Vlasta, Ctirad, Šárka, Mnáta, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Hostivít — — snad posud — 39 — nikdo neodolal kouzlu těch obrazů a rád se jimi obírá a ku Praze se obrací, jakoby tam bylo jejich sídlo a mimo ni nebylo světějšího místa na světě...

Praha stává se tak vysněnou onou bytostí, svatyní, modlou, kterou každý spatřit touží a o ní sní, jak o ní snívaly a při přeslicích vyprávěly šedovlasé báby. Tu Prahu s Vyšehradskou skalou, královskými hrady, paláci, malostranskými břehy, zbudovanou lety, posvěcenou pravěky... Tu Prahu s Vltavou uprostřed, o které už jako děti slýchaly, že jako tepna bije srdcem Čech — — Mahomedán Mekku, Rus Moskvu tak nemiluje jako poslední z posledních těch červů, kterým poprvé v duši zazvonil ten krátký a jako ve snu vydechnutý její zvuk — — A Jordán se pamatoval, jak na venkově, v rodném jeho kraji na pokraji Moravy holohlaví a nemožní už starci na prsou svých kolébali svoje vnuky a povýšeným, teskně zachmuřeným hlasem ve vrkotu přeslic a praskání loučí v hořících kamnech zpívali a vnuky své učili- písni starodávné a smutné: „Ještě jednou dřív, než umru Prahu chtěl bych viděti" — — děti poslouchaly, o Praze snily, s Prahou ulehaly k spánku, s Prahou vstávaly ráno a nebylo konce těm pohádkám, které bud" slyšely, nebo samy si je vybájily v naivní své duši. Praha tak rostla živá v jejich paměti, krásná v rudé záři hořícího krbu, svůdná v žhavých barvách nadsmyslných illusí.

Když vyhořelo divadlo, jakoby hořela Praha.

Slzami ji hasily zarosené jejich oči. A když divadlo nové zas vyrostlo z vypálených trosek, Praha jakoby zas byla nová, Morava celá, cechy celé se pohnuly v milostné své touze: lidé utíkali od pluhů, z továren, z objetí žen a nebylo konce — 40 — tomu putování bezpočetných karavan ku společné všem kapli; kdo kde mohl, každý spěchal složit jí svou poklonu, vyslovit svůj hold, aby se pak, nasycen pohledem na ni, vrátit mohl ku svému rádlu. Vlak za vlakem tak dojížděl ku Praze, lokomotivy ověnčené chvojím, ozdobené fábory a věnci jakoby na svatbu jely: od západu, východu, od severu, jihu svážely živou tu krev, ku svému středu a od stanice k stanici celé zástupy čekaly už na ně, věsily se na vozy a div neprosily železné jejich údy, aby je unesly a odvezly s sebou. Všechno to bohatství krve ukryté posud popelem denního prachu, propuklo na povrch jak láva živé sopky — a to bylo tenkrát, kdy mezi prvními z těch, kteří setřásli se sebe prach dne, oblékli se do svátečních šatů, utekli z domu a na vlak se vyšvihli — byl Jordán. Něco měl, něco si vypůjčil a rodičům zanechal jen lístek ve stole jak sebevrah: „Jedu do Prahy a vrátím se za tři dny." Skrčil se do koutku ve vagónu a s tlukoucím srdcem čekal na poslední zvonění, poslední bouchnutí dvířek, na známý zvuk trubky, pisknutí páry, prudké škubnutí vozu a když mu hlavou projelo první zaskřípění kola, peron se pohnul a vlak míjel litinové jeho sloupy, cítil pojednou, jak tělo jeho se srazilo k sobě, svaly mu skřehly a neobyčejné horko mu zalilo krk. Celý zmrtvěl v nehotovém jakémsi strachu, kůže se na něm třásla, zuby cvakaly v zimničném rozčilení a všechna krev vypuzená ze sevřených žil nahrnula se mu do prsou.

Byl bledý jako sníh, oči mu svítily ve strhaných rysech, obnažené zuby jiskřily bílou svojí čistotou v bledých, krveprázdných rtech — — Kdyby byl v tu chvíli někdo na něj promluvil, slova by se nebyl na něm dořezal, tak byl pomaten radostí a strachem zároveň. Hrdlo měl prázdné, — 41 — vyprahlé, jazyk beze slin, suchý jako list. Ujížděl rycble, bez rozmyslu, jakoby utíkal křiku zákona...

Doma věděli o jeho náruživé lásce ku Praze.

Z počátku, dokud se jim jevila v podobě marného, dětského žvatlání u rozžhavených, koksových kamínek, nevšímali si sentimentálního jeho miliskování s Prahou. Měli své plány s děckem, své naděje, své illuse, svou vůli. Těšili se, až Jirka vyroste, sám obrátí a začne se ohlížet, kde by as nejdříve „urval kousek bílého chleba". Později však, kdy se zdálo, že snahy jeho nabývají určitějších forem, přesahují daleko meze jejich majetku a míří přímo proti jejich výpočtům; posud nevinný jeho poměr ku Praze zvrhnul se v jejich očích v cosi hříšného, nezákonného, rouhavého v těch poměrech, v jakých žila celá rodina. Otec byl mistrem v brněnské jedné továrně na Cejlu; krvácel z posledního, když Jirka nastoupil poslední ročník gymnasialních studií. Ze čtyřčlenné rodiny jediný nejstarší syn Karel žil už „na svou pěst" při finanční prokuratuře, ale měl zrovna jen tolik, co potřeboval sám. Ostatní, osmnáctiletá, hezounká, ale v prostých, nezhledných, doma spíchnutých a nesčíslnékráte přežívaných šatech zapomenutá dcerka, nejmladší synek Methodéj, který v střižném závodě přenášel balíky, a Jirka sám jedli posud z jedné mísy, kterou plnil starý Jordán sám. A cítili všichni, do jednoho, všem společný, uměle poloměstskými hadry zakrývaný hrb všude, na každém kroku je pronásledující chudoby, která se stala jejich vychovatelkou a mstivou silou zároveň. Jejich odvaha, nároky, choutky a radosti nesly se jen do jisté míry a o tu naráželi hlavou při každém chybném šlápnutí. Eaždá sklenka piva, každý hadr, každá onuce, která se musila koupit, každá vycházka v neděli, každý mls _ 42 — o svátcích, knihy, papíry, théky, celý ten komplex domácích i vnějších potřeb nutných k živobytí a nezbytných ku práci, ustavičné, neúnavné, surové a těžké — ohrožoval den jak den určitou, na krejcar uříznutou, nikdy větší a nikdy menší sumu peněz a to vědomí, ten strach, ta ustavičně resonující, člověka pamatující sílá utlačeného mozku, věčná úzkostlivost o udržování a neustálé opravování porušené rovnováhy, věčné to šetření u okrádání úst, celý ten arsenal malicherných, věčně stejných a věčně smutných prostředků, kterými chudoba v naprosté a železně důsledné poslušnosti udržuje armádu svých vojáků, otupoval a ochromoval síly Jordánovy rodiny, srážel její snahy až na jistý stupeň a odtud nesměly dál: kancelářské péro, jehla, pudl s balíky zboží, tichá cela semináře — to byl celý jejich ráj. Všechny mladé výhonky, které přesahovaly tuto čáru, byly ihned u kořene ostříhány, uhlodány trpkými, jedem silně kalenými poznámkami všech proti jednomu. Mladý Jordán jen jednou se vážněji vyslovil o Praze a nikdo mu na to neodpověděl. Otec hleděl do země, pokuřuje z černé svojí kamenky, sestra vypustila a znovu na prst navinula nit červené bavlny, matka skrčená seděla v koutku kuchyně s pletením na klíně, rozčileně přejela si vyschlou rukou plesnivé své vlasy a zastrkovala je pod úzký, jen přes uši uvázaný černý tylový šátek —.

„Ba", pravila pojednou, „nepokoušej Pána Boha na cestách chudoby a poděkuj, že tě přivedl až sem — — —" Jordán nic na to neodpověděl, nebil okovy, netloukl řetězy, na které mu ukázal mateřský suchý prst, ale jakýs napjatý poměr mezi domovem a jím už zůstal. Byl to tichý, utajený vzdor, který těkal jeho tváří, zasmušenou, mrzuté — 43 — staženou v hořký úsměšek nad nehotovými, posud jen ve formě povzdechů a tajného přání projevovanými plány do budoucnosti; viděli ho neustále zaraženého, do sebe uzavřeného, víc knihám oddaného než lidem a začali po něm očima pást.

Jiří sám, sevřen týmiž okolnostmi, v jakých se kroutila celá rodina, jakoby si netroufal, byl mlčenlivý, tichý jako pěna. Za to nikomu, ani sestře, ani otci, bratřím, ani matce neušel ten tichý stesk plachých, stále pod sebe hledících očí, když bílé, krásné zuby zatínal do ukrojeného chleba, stranou si seď, sousto za soustem polykal a pak se zas vyklidil jako bojácný pes buď někam do kouta, kde naň nebylo vidět, nebo na procházku za město, kde byl sám. Všichni věděli, že myšlénky jeho krouží daleko, daleko od zavřených dveří semináře a čekali jen na poslední chvíli, kdy jej tatáž síla, kterou cítili na sobě všichni, přižene zase zpět.

Jordán nebouřil se proti tomuto všeobecné platnému, lety a společenskými řády zakořeněnému, buď vědomě nebo instinktivně uznávanému zákonu, kterým se řídí všechny vrstvy vzdělaného i „černého" proletariátu; mlčky a dobrovolně srážel krk pod skřipec společenského jha, nezříkal se toho, že životní jeho kampaň skončí tak a nejinak, než usouzeno bylo v rodinném annále, než přes to prese všechno závaznost jeho zdála se mu čistě vnější, duše jeho nechala si volný horizont.

Byl jako nevěsta, kterou k oltáři vedou čistou a mladou, jejíž ruce štolou svážou a na věky ji zbaví svobody slova, skutku a vůle, ale srdce, duše, cit, dávno už náleží jinému a tomu věrná zůstává až do smrti. Akt čistě vnější tyranie; Jordán byl si vědom nemravnosti tohoto skutku, ale vida, že jím nikdo není vinen mimo mrtvé — 44 — poměry, byl naň připraven a odhodlán i k tomuto poslednímu aktu. Než, pokud byl na svobodě, pokud nemusil, nemyslil na to ani a živil se potají jinými sny. Ničím víc, jenom sny.

Cítě pod sebou nejistou, kluzkou, neustále explosí materiálních nesnází podrytou půdu, neřídil se žádným ui čitým, postranním plánem, naopak ztrácel se a rozplýval v mlze nejasných, stále se měnících, ze vzduchu utkaných chimér, které těkaly před ním jako luzné fáta morgana. Nevěřil jim a přece se jimi unášeti dával, hnán jakýmsi pudem neklidných, po světě dychtících povah, nepokojnou, mučivou, stále ho pronásledující a stále před ním prchající tuchou něčeho, po čem tápala mladá jeho duše, v čem tušila skutečný, všem lidem přístupný svět a co přece leželo před ním v nedohledné dálce. A bylo to snad právě to šero, právě ta mlhavost, tma, do které zavřena byla vysněná jeho budoucnost, byla to asi právě ta dobrodružná, svůdná poesie neznámého, která dráždila jeho žízeň po něčem „jiném"; bylo mu prozatím lhostejno, pronikne-li ten mrak nebo věčně zůstane v mlhách, dostačila mu zatím potřeba toho „něčeho" sama, třebas posud sám jasně nevěděl, v čem ta potřeba záleží. Výsledek sám, padne-li na té cestě nebo se dohrabe k cíli, byl mu zatím pouhou přítěží volné, v prázdnu těkající myšlénky, vlastně jenom jakési předtuchy myšlénky než ideje samé.

Jemu se chtělo především, skočit do beztvárných těch mlh, brodit se v nich, nalokat se, nadýchat dráždivé té vůně vnitřního štěstí a bylo mu lhostejno, kam jej zavede jeho vášeň. Toužil po zbohatnutí života ne proto, aby ho zužitkoval, ale především užil. Neznal posud jeho síly a hloubky, znal pouze svůdnost jeho požitků. A nebyl to hlad mladého, po rozkoších a smyslných radostech — 45 — dychtícího těla, ale hlad očí, hlad sluchu, hlad citu, srdce, duše a konečně i těla, žádost čistě ideálního vzletu, jakým se chlubiti mohou jenom povahy mladé a silné, hazardní a zdravé.

A byla to Praha, zase ta zlatá, pohádkami vyzdobená, dětstvím a srdcem odchovaná Praha, která jej lákala tajemnými vděky v mlhách a dálce ukryté své podoby. Veden ideálním vzletem své duše, váben nejasnou, neurčitou, vágní a přece reelní žádostí ničím ani radostí, ani bolestí nenasyceného srdce — stál před jejím obrazem a od ní čekal odpovědi, na ní žádal rozřešení teskné záhady svých prsou; a bylo mu opravdu tak, jakoby stál na břehu neznámého moře, za kterým tušil jinou, krásnější a bohatší zem než byla ta, na které stál nyní. Tou myšlénkou rostla jeho touha, s touhou žádost a s vůlí fatalismus mládí, které v mlhách vidí jenom slunný ráj. Ve škole ohoukaný, odstrkovaný po osm let do zadních lavic,, doma pronásledovaný rozčilujícími a věčně stejnými spory o kus problematického chleba zamiloval si časem blouznivé ty chvíle úplného zapomenutí všeho .... a tu rozpínal pak křídla na celou šíř, letěl do celého světa, neviděl nic, co jej zaráží, nic, co mu zbraňuje, znal jenom ten svůj ráj. Neměl peněz, neměl přátel, kteří by jej na svých ramenou nesli, neměl ničehož nic, ani tolik, zač by se dostal z domu, ale tím prudcí byl jeho let, tím žhavější byla jeho síla, tím neklidnější neustále živá, neustále hladná jeho zvědavost, jací jsou „tam" lidé, jaké jejich mravy, zvyky, zákony, celý jejich život, najde-li tam to „něco", které marně hledal zde, chtěl to všechno poznat a když nic jiného, setřít se všeho luzný ten pel mládí, v kterém se pestřila před ním cizí zem. A aby aspoň částečně v sobě nahradil to, co o životě — 46 — tom vědět mohl a nevěděl, sháněl, vypůjčoval, měnil a potají za úspory i kupoval knihy nejrůznějšího obsahu a směru o Praze, lakotně, bez ladu a skladu házel do sebe knihu za knihou, nepřemýšleje o nich příliš, za to tím více pil jejich vůni, sílu, oheň, chlad a ocitnul se tak v pravém deliriu rozohnéného mozku, který začal žít už naprosto zvláštním, jen jemu vlastním životem odříznutým, zabarikadovaným ode všeho vnějšího, skutečného světa. Kolár, Havlíček, Klicpera, Hálek, Němcová, Světlá, Tyl, Jan z Hvězdy, Chocholoušek, Havlasa .... noviny, brožury, veřejné schůze i pouliční kravaly, všechno smícháno, zmateno v něm vřelo v syrové formě posud nevyspělého, nezřízeného, školou vyschlého a poměry do sebe uzavřeného vkusu, který ponechával volnou cestu v jeho srdci jakémukoliv dojmu, jakékoliv myšlénce, vtipu i vážné dedukci, jen když odpovídaly náladě jeho mysli. A ta byla taková, že Havlíček svým syrovým, žíhavým vtipem, v duši jeho nejen chyť, ale ihned zapálil. Jeho život, ideály, oheň, s jakým se rval, jistota, s jakou porážel, klid a trpělivost, s jakou hynul, nemohly najít bujnějšího a vznětlivějšího vyznavače, než jakým byl Jordán. A vedle Havlíčka zas střízlivý duch Palackého a jeho zdravý, po rozřešení jakékoliv záhady dychtící smysl rval se v jeho mozku s celou tou periodou sentimentálně vlasteneckých, ale v národním svém poslání posud nedoceněných románů a novel a celou tou periodou jednosvorně myslících a jako jedním dechem mluvících úst, které svým slovem roztápěly v mladé duši fanatický onen vznět, ve kterém trnula celá naše veřejnost v letech sedmdesátých. Cit poprvé tu přišel v zápas s pracujícím mozkem, který při chatrném a nedostatečném posud vzdělání, minimální zkuše\ .

ncsti a nepoměrně prudcí síle citu podléhal na cdé čáře. To všechno se před ním posud pletlo a mátlo, reelní se topilo v sentimentálním, dějiny v žurnalistice. Chyběl mu posud praktický smysl píp všechno to, co viděl, slyšel, četl, všechno mu bjjlo posud nejasno, zamhleno, roztříštěno, při všpm cítil víc než přemýšlel a ve zmatku nevěděl si rady. Posud nevěděl, co vlastně chce. Jordán věděl o této bolesti a s tím větší vytrvalostí, s tím větší vášní sedal k novým hromadám knih a mezi nim začaly se objevovat i Mickievičovy kletby na Petrohrad, brožurky socialistického obsahu vedle monografií o dějinách Prahy.

A byla to pravá persekuce, která se spikla nyní proti němu, hotová inkvisice domácích sil, které, jakoby tušily v hromadách těch papírů a knih úhlavního svého nepřítele, přepadaly jej na každém kroku. Myšlénka semináře, která zatím ztvrdla v neodbytnou, jako rezavý hřebík v hlavě trčící fixní ideu, kolem které se ssedalo všechno myšlení a chtění Jordánovy rodiny, setřela se tu v očividnou a už netajenou rvačku se vším, co ohrožovalo provedení tohoto plánu. Jordán musel knihy pod slamník schovávat, po práci hned musel chodit spát, čas si musel krást. Neviditelné ruce mu brakovaly stolek, prohlížely kapsy, stahovaly světlo a počítaly každý, ať jakýmkoliv způsobem vydělaný, na papíře a školních potřebách uškrcený groš — — — — —.

Dovedl si proto nyní představit, jaké zděšení v domě vyvolalo několik těch slov, které v obálce pohodil na stůl před odjezdem do Prahy.

Byl to pravý útěk, spiknutí jednoho proti všem, přestupek, který i v jeho očích rostl v očividný hřích. — — 48 VI.

Bledý jako smrt, s očima prázdnýma, plata hledícíma po tmavých skupinách továren a ztčmoudlých domů, jak vápnem postříknut bílýni proudy světla, které se linulo oknem z posnSžených rolí a lehkými mráčky povlečených výšin nebeských, sepjat posud jako okovy na těle i la duši mu ležícím strachem, mrtvě se kolébal la dřevěném svém sedadle třetí třídy, nepromluvil slova při náhlém výbuchu salvy, kterou v pozdratu blížící se Praze zavzněl celý ten dlouhý, sněhem se kroutící, černý a na hlavě zelením a kvítím okrášlený vlak. — Jen když vagón sebou škubnul při zastávce stanice nebo se nahnul stranou v náhlém zvratu kolejí plazících se podél křivolaké Svitavy, pohnul sebou i Jordán v ztrnulé své pose a hlava jeho nahnula se do předu a na zad jako hlava pagody, kterou někdo vyrušil v pravidelném rythmickém pohybu.

Byl krásný, zimní den. Tmavé tunely rychle se střídaly s běloučkými prospekty na obé strany se šířících údolí a strání; ostré špičky smrčku jak černé vížky vyvýšené na vyklenutých horách jasně se obrážely na bledé modré pudě obzoru...

Vlak minul Adamov, minul Blansko, lesy se ztrácely, obzor se šířil nebe rostlo a v chladném, jiskřivém přísvitu zimního rána zablýskly pojednou drobné krystalky sněhu, kterými pohá/eny byly bílé vějíře polí, rozložené v slunném přísvitu zlatého rána. A v zlatém tom prostoru nad bílou zemí v řetězu na sever se točících výšin vylétly už z dálky i šedé starobylé trosky boskovického hradu, vlak se rozběhnul až k Letovicím, Březové, Svitavě a Opatovu, kde začíná už česká zem — • — 49 — a Jordán posud tak seděl skrčený v koutku, v chatrném svém zimničku, na který stranou dopadal bledý svit posněžených pláni; posud jakoby nežil, jen chvilkami bojácně, plaše, jakoby nesměl, pohledem obepsal kolem sebe kruh, usmál se na malou titěrnou figurku naproti sediciho Matouška, také skrčeného, také nesmělého, ale veselého, šťastného v neustálém přílivu a odlivu vnitřního blaha a znovu se tak svinul do sebe, popotáhnul na sobě zimníček a jakoby ani mezi živými nebyl, ostatních neviděl, jakoby ani do Prahy nejel, ale někam, kde jej čeká trest, třásl se posud drobnými vlnkami po celém těle se rozbíhajícího chvění.

Byl posud tak zaleknut náhlým obratem své duše před tím tak veselé a šťastné, a nyní tak divné při vzpomínce na domov . . . Byl posud jako na trní, jen tváře jeho hřála živější už barva, oči byly hlubší a pootevřenými jeho rty, které přes zuby vrhaly mrtvý stín, pohrával poloútrpný, poloradostný úsměv.

Nejel do Prahy sám. Mimo šeplavého Matouška, který mu byl oddán na život a na smrt a sám z vlastního popudu na cestu mu do ruky vtisknul tři zlatníky, jelo s ním ještě sedm jeho soudruhů; byl to výkvět moravské chasy s bečičkou vína na klíně a s roztrhanou husou v zubech, kterou podělili celý skoro vagón. Přišel konduktér a také ho napojili vínem. Jordán odepřel, za to Matoušek do sebe složil celé stehýnko, vychrst do dna sklínku vína na ráz a zblbnul.

Pitomě se usmíval a po chvilce vždy v návalu bláznivé jakési radosti protřel si nedočkavě dlaně, a stisknul Jordánovi koleno. „Kdybychom už byli radši tam, kdybychom už byli tam," opakoval neustále za sebou a obracel své polodětské ,oči z okna na bílá pole. „Česká Třebová! — Ústí — 50 — nad Orlicí! — Brandýs l" opakoval po konduktérovi a zase stisknul Jordánovo koleno. Jordán setřel jeho ruku dolů jak se stírá prach a položil se zas do koutku vagónu; nevšímal si veselí, které proudilo po celém vlaku. Stále viděl před sebou uslzené vrásky, třesoucí se starou ruku, jak v koutku kuchyně, kde obyčejně sedávala, podrážděně, chvatně shrnuje své řídké šedé vlasy pod tylový, přes uši uvázaný černý šátek, viděl zamlklou, tvrdou tvář svého otce s dvěma smolnými, černými vousy nad oholenou bradou, jak v černé hodince usedne stranou a zapálí svou mlčelivou, ale rychle hořící kamenku, viděl poplašené, veliké oči své sestry Milky, jak v kartounové své jupce s černým fěrtouškem přepásaným přes prsa rychle mihotá a zvoní svými dráty, viděl špičatou do podložených rukou podepřenou bradu Methoda, jak vyhoněn, vy tráven celodenním spínáním se chuďoučkého svého těla po těžkých balících zboží odpočívá u koksových, jasně hořících kamínek a ohřívá své oznobené prsty, slyšel pádné, trhavé kroky rychle sem tam po světnici přecházejícího Karla, jak odfrkuje nosem a pohrkává v kapse ocelovými klíčky, slyšel hrozné to ticho, do kterého zaklet byl pojednou celý dům, cítil sám, jak ho oči začínají štípat a útroby se třást a —, nebylo mu do zpěvu, kterým jako na dané znamení zavzněl celý vlak — — Moravo, Moravo, Moravičko milá, co z tebe pochází chasa ušlechtilá — Jak bizzarně mu zněly ty zvuky v uších!

Rozhlédnul se kolem a chtě-nechtě, musel se usmát. Bobrovský drže oběma rukama bečici s vínem na klíně, kudrnatou svoji hlavu bradou nesa vzhůru, červený v tváři jak růžička v máji, — 51 — rozpínal zachmýřená svoje ústa do nemožné šířky a s očima přivřenýma jak kohout zpíval vysoko svým nebetýčným hláskem, až přezpíval všechny y celém vagóně a hlava unaveně mu sklesla nad bečičkou vína. Přivinul ji k sobě jako déčko, nahnul se k sousedovi, dal mu hubičku, nadmul se a zase zpíval, vysoko zpíval dávaje na bečici rukou takt.

A Jordán poslouchal snivou tu hymnu moravských dolin, cosi sladkého znělo mu z těch táhlých, tu delších, tu rychlejších korun, hlava příjemně se mu přehýbala se strany na stranu a chvílí se mu zdálo, v taktu písně jakoby i vlak sebou kolíbal, železný žil a zpíval zároveň, — — A když píseň umlkla, jakoby posud slyšel její nápěv odměřený pravidelnými spády tu rychlejšími tu volnějšími nárazy kol o litinové, v přestávkách od sebe oddělené kusy kolejí, „žádostiví boje," slyšel dlouhou pomlčku a pak rychle za sebou dva nárazy, jeden slabší, druhý silnější a oba v taktu s druhou větou písně. Tak v duchu s vlakem přezpíval celou skoro píseň, když v tom ve voze povstal ruch — — „Choceň, Choceň!" slyšeti bylo ze všech stran.

Všechno vstávalo a tlačilo se k prvnímu oknu.

Jordán seděl na té straně, kde stálo choceňské nádraží.

„Choceň, Choceň!" zapísknul před ním Matoušek a jakoby už byli v Praze, hledal Jordánovo koleno.

Ale Jordán sám stržen náhlým nepokojem bouřícího se vlaku, stál už vzpřímen v okně a lomcoval jeho zavlhlým, zamrzlým rámem. V mžiku zapomněl na domov, výčitky svědomí, drnčící píseň vlaku a zatínaje bílé svoje zuby do dolního rtu, — 52 — škubal bílými květy, kterými okna zadýchala zima a kostnatou svou pěstí srážel je dolů.

„Pozor na víno!" křičel v zadu chraplavý hlas Bobrovského.

„Matoušku, Matoušku, kam lezeš,8 volal Slezák a stáhnuv Matouška za šos kabátu na zad sám se protlačil na jeho místo.

„Iš, bestie, to je kamarád!" stěžoval si Matoušek a vyskočiv na lavici, šmátral se jak žába přes hlavy všech.

Okno s řinkotem zapadlo do svého pouzdra, ostrý, mrazivý chlad ofouknul rozpálené tváře.

Také v ostatních vagónech se otevírala okna a po celé délce vlaku z vypouklého jeho boku vylézaly dobrácky se usmívající hlavy, tváří obrácené k budově choceňského nádraží. „Ha — ho — hú — ú — ú —" táhlo to celým vlakem jak vzdálený hukot rotících se davů. „Tam nás budou čekati" volal zevnitř plešivý jakýsi stařec, který nijak nemohl trefit do levého rukávu svého burnusu a bez něho vykročit nechtěl. „Já moc trpím na hlavu!" stěžoval si svému sousedu, který mu konečně pomohl do teplého burnusu a sám si naříkal, že dva roky ležel na zápal plic. — Choceňské nádraží letělo rychle vstříc. Už z daleka bylo vidět přeplněný perron, jak zavalen lidstvem, vykrášlen krví sokolských košilek, pestřil se na slunci a čekal v mávání šátků a kývání ramen, až černá „Urania" řičící z dálky dovleče své tělo k nádraží. Konečně ji vidět bylo těžkou, funící, vykrášlenou, vyšňořenou na prsou kytkami a chvojím, jak do stříbřitého vzduchu vypouští těžké obláčky dýmu, prostoupené lehkými vločkami na slunci hrajících par. A bylo to krásné podívání, když „Urania" doběhla svého cíle a tahnouc za sebou veliký svůj řetěz, defilovala živým svým nákladem kolem perronu a naposled, jakoby si odplivla po těžké práci, stříkla lidem pod nohy bílou svojí párou. V prvním okamžiku nebylo vidět ničeho, než bezpočetnou řadu z vlaku vystrčených rukou a hlav, zpěvem a křikem znetvořená ústa, do masa zatláčené oči, klobouky v povětří, ruce zdvižené k vlaku a frenetický, chorobný jakýsi ruch a chvat sebou zmítajícího lidstva, jehož proudy se rozlévaly, jak vlny narážely o kamenné zdi budovy a zase se vracely zpět až k svítivým hadicím skřivených i rovně natažených kolejí.

Vlak se ještě nezastavil a živá ta hradba zapotácela sebou ku předu i na zad a jakoby nevítala, ale přepadala vlak, trhala dvířka z hladkých jeho boků, vzpínala se vzhůru a divě sápala vnitřnosti jeho ven ... A perron při tom zařval hrozným jakýmsi rykem zběsilého množství, jehož hlas ječivý a vzteklý ohromil splašený zvuk zvonku, vřeštění trubky, nářek píšfal, sípění a hadí sykot páry. Nebylo slyšet ani povelu, ani láni, ani volání sluhů, hrozeb ani proseb šéfa, nic, jen to táhlé, hučivé, zemí i prostorou otřásající dunění lidského hlasu rozlehalo se peronem; a „Urania", jakoby přimrzla náhle k zemi, zastenala v rachotu a skřípění kol, vozy se srazily, vlak se zastavil a otvíral své přeplněné boky. Konduktéři se pozdravovali, červené čepičky zamihly se davem, ale zmizely jak nic, jen rozkřídlené jejich ruce bylo vidět nad hlavou, jak rozhánějí a k rozumu pamatují rozčilené, stále divočejší, stále ještě rostoucí vrstvy lidstva, do jejichž vln padaly a jako třaskaviny v nový jásot, v nové „urá" propukaly veselé pozdravy z vlaku se chýlících prsou. Nikdo neslyšel, nikdo neposlouchal, všechno, celý perron, celý vlak, celé to prostranství zastavěné lidstvem — 54 — a vozy trvalo v sladkém očekávání něčeho, proč nikdo neměl jména a co přece zářilo z těch rozpařených tváří, co dýchalo z rozohněných těch úst, co kypělo a třáslo se v planoucích těch očích, co v křiku a volání „hurrá" — musilo ven z těch skřípnutých, rychle se výšících a rychle padajících prsou. Všechno tak zachváceno, uneseno, strženo jednou mocnou vlnou, všechno smícháno, pozdviženo v jeden společný hold, slavnou bezděčnou manifestaci tam v dálce už čekající Prahy, stavělo se na špičky, strkalo se do předu, a nebylo řádů, nebylo hodnosti, nebylo rozdílu stáří, pohlaví a rač, známí i neznámí, všechno se objímalo, všechno se líbalo a nebylo konce tem pozdravům, vítání, volání, výskotu a zpěvu, ve kterém mizely tiché pozdravy dámských kloboučků.

A ty tváře se usmívaly, ruce sháněly jako mouchy do čel vlající vlasy, rozčilené se zarývaly do vyhřátých rukávníků, nohy v taktu přešlapovaly v ozvěně hrající hudby. I ti ptáci, vyplašeni z křovin, posedali na dráty telegrafních tyčí, jakoby hvízdali v taktu neznámé jim posud melodie : „Moravo, Moravo, Moravičko milá, co z Tqbe pochází, chasa ušlechtilá" — — — — — — — — — — — a perron' zpíval v průvodu hudby, křik stichnul, volání haslo a jen ty snivé zvuky křídlovky bylo slyšet, jak v průvodu kapely nadzdvihuje vysoké své tony. Klarinetista už nemolil, musil si oddychnout, musil si odpočnout, zapísknul naposled, zastrčil dřevěný svůj nástroj pod paždí a dal se do pláče. Teprv za chvíli bylo zas slyšet plačtivý jeho zvuk, zas prsty přebíral a foukal, nadouvaje zčervenalé svoje tváře. A byl by tak snad celý perron zaplakal, — 55 — kdyby na druhé straně se nebyly řechtaly veselé zvonky choceňských děvčat. To moravská chasa děkovala „za přijetí tak vlídné", tak ... Bobrovský nemohl najít slov. Bečici držel pod paží a mile se usmíval kloně opile hlavu na stranu.

„Drž hubu," zašeptal mu kdosi do ucha, Jsi opilý jako snop".

Bobrovský dal si říci, zalomil ruku vysoko nad kudrnatou svoji hlavu a rovnou cestou hnal se k děvčatům; podával si s nimi ruce, tiskl je na prsa a jakoby se s nimi bůh ví jak dlouho znal, tykal si s nimi, nastavoval svoje prsa, kam v rukavičkách oblečené ruce připínaly drobnou kytičku.

Přímo jemu nad hlavou zahřmotil zvonek v druhém zvonění. Jordán nebyl mezi svými.

Stál na stupátku dvířek do svého vagónu a bez kytičky hleděl před sebe na hemžící se roje lidstva.

Všechno to, co poznamenáno bylo červenobílým odznakem „Brno", hrnulo se k vlaku zpět. Hudba posud hrála, klarinetista jaksi teskně sentimentálně klonil hlavu stranou a snad celou duši svou vložil do několika těch tonů, kterými provázel hymnu „Kde domov můj". Kondukteři rychle zavírali dvířka, ale nikdo jich neposlouchal. Ti, co pozavíráni byli už do vnitř, otvírali zas svoje vězení a stojíce před vlakem sborem zpívali s celým perronem. Teprv po třetím zvonění nastal chvat a shon. Skupení se trhala, konduktéři lítali jak ztracení. Zotvírat musely znovu celý skoro vlak,y u každého vozu chyběl jeden, dva. A ještě, když všichni posedali a vrchní konduktér přikládal plechovou trubku na rty, chlapci s vínem teprve se hrnuli k vozu s hvězdičkami kvítí na prsou.

„S bohem, s bohem!" kynuly jim buclaté ruce — 56 — • na rozloučenou, „s bohem", snášelo se s oken, „na brzkou shledanou".

„Mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar — to je Čechův slavné plémě —" — — — — — — — a nápěv dlouhou vlnou jak v ozvěně táhnul se přes celou délku vlaku, Bobrovský skřivil zase svoje ústa vzhůru, aby svým tenounkým hláskem dovršil imposantní korunu, když v tom ve voze nastal hluk. „Matoušek, Matoušek, kde je Matoušek?" bylo slyšeti z vozu a kudrnatá hlava protlačila se z okna ven.

„Matoušku, Matoušku, kde jsi?"

„Ježíš, Maria, já nevím!" zapísknul Matouškův hlas odkudsi z leva a vrchní konduktér zatroubil na svoji trubku.

Skok na vůz, bouchnutí dvířky a Matoušek byl mezi svými.

„Matoušku, kde's byl?" — — — — — — a Matoušek odpovídal, ale než vypravil z udýchaných prsou dvě slova, „hurrá" zatřáslo základy choceňského nádraží. „Urania" pískla, řetězy sebou škubly a už jen jako vzdálené zlomené dunění bouřících vln doléhalo k nim. Jordán vychýlil se oknem ven a pásl se ještě pohledem na mizícím tom divadle, v jakém v tu chvíli se pestřilo choceňské nádraží. V očích naposled se zableskla plačící křídlovka v zadu, po větru naposled se rozvinul rudězlatý hedváb sokolského praporu, zmizely sněhobílé náprsenky v černé obrubě čamar, zmizely omšelé límce kol zamodralých tváří rolníků, klobouky černé i světlé, stužky i hadry, vlající shawle, barevná křídla, měňavé peří, prsteny, náramky, brože, koketní čapky, bílé bradky, zabořené do lechtivých řas kočiček, tváře hladké — 57 — i staré, růžové i bílé, hlavy plesnivé i zdravé, oči planoucí i snivé, kulatá ramena, vypjatá prsa, záda shrbená i přímá, čela mladá i lysá postříknutá sinavým leskem v slunci hořícího nebe — — — — — — vzpřímené krky, šátečky bílé, vlající vzduchem, třepotavé ruce, všechno to jako záhon pestrého kvítí, do kterého vítr povívá a čechrá jeho květy, zamihlo se na chvíli oslunéným vzduchem a pojednou jakoby rukou byl setřel němý ten obraz, zmizelo všechno a jen vlak ještě dozníval tesknými ozvuky písně „V sadě stkví se z jara květ, zemský ráj to na pohled a to je ta krásná země — — — — — — — — — — — — — — —t Jordánovi se zdálo zas, jakoby v taktu písně i vlak železný sebou zmítal a zpíval zároveň.

Země česká, domov můj — — slyšel zas tu dlouhou pomlčku a pak rychle za sebou dva nárazy kol.

VII.

Byla to triumfální cesta do Prahy. Po celé trati na větších stanicích, kde se vlak na okamžik aspoň zastavil, všude tentýž život, tentýž ruch, totéž proudění do sebe vrážejícího a vedle sebe plynoucího lidstva, které nechtělo míti konce a všude se sbíhalo jako k spiknutí. Všude tentýž chrapot hrdel, tentýž život, tentýž shluk. A celý vlak hučel jak rozbouřený úl, třásl okny, vyrážel křídla a chrlil, vyhazoval ze sebe kusy těl, starce, ženy i děti, křičící a slzící oběti lásky, pro které — 58 — už nebylo ani místa, celý perron byl zastaven, že pro vlak nezbyly než ty dvě koleje, po kterých Urania přivlekla svou tíž.

Kolín byl poslední město, kde vlak se zastavil na delší chvíli. Ale to nebylo už jen nádraží, to byl celý snad Kolín ležící tu táborem s nekonečnými tu mírnějšími, tu příkřejšími svahy vln, které se převalovaly a v hrozivém jakémsi vzezření se tlačily k volnému prostranství v písku rozestřených kolejí. Nebylo místečka prázdného, byly obsazeny i řebříky, lešení, odpřažené vagóny, nákladní vozy i litinové pilíře jak kariatidy ověšeny byly lidskými údy. A byl to malebný pohled z dálky, když vlak zapísknul z leva a celý peron jakoby zkameněl sražen v jeden hustý šik, ztrnul v napjetí a čekal vyvezen, nastavěn v neproniknutelnou hradbu s překrásnou ozdobou chudých, kteří na ramenou sobě stály a jako živé sochy postavené do bílého dne hadry svými vlály Moravě své vstříc.

Teprv za Kolínem Urania, jakoby nahradit chtěla, co zameškala vítězoslavnou jízdou, oddechla si, přidala páry do svých žil a letěla pak jako blesk, razíc sobě cestu železným svým krunýřem přes bílá pole ku Praze se táhnoucího Polabí.

Vlak stichnul. Hlavy unaveně se kolísaly na svých ramenou. Už nekonečnou zdála se všem jízda, nikdo se nedíval z okna ven. Jen Jordán, posud skrčen na svém místě prohlížel si všechno s tichou skepsí člověka, jehož radost otrávena byla ve svém zárodku. Nekřičel, nejásal, nestrkal se s ostatními, nepřijímal a nevracel pozdravy —; jakoby neznámou silou odříznut, oddělen byl ode všech, odcizen všemu, co žilo a vřelo v pozdviženém tom množství; byl pouhým svědkem celého toho divadla a nic víc. Nyní už — 59 — skoro ani nechápal, proč do Prahy jede, co tam bude dělat; před tím tak živý jeho cit jakoby rázem byl ochromen, nalomen, strhán; všechny dojmy pronikaly jen na pólo a zmrzačené rozmrzelou duší vracely se zpět. Všechno co slyšel, jakoby neslyšel ; byly to jen bolestné otřesy nervů, nic víc.

Všechno co viděl rozplývalo se po vypouklých jeho rohovkách, všechno co cítil, plavalo na povrchu jeho duše, do hloubky proniklo jenom něco málo chvil. Jen nejasně se pamatoval, jak se před ním třely zástupy, točily se hlavy, vzpínaly ruce.

Na dvě skvrny pamatoval se jasně; na červenou čepičku šéfa, jak tančila jasná v mraveništi lidu a pak na jakousi stařenku suchou a scvrklou v obnošeném vlňáčku, jak se protáhla stlačenými zástupy, prosmýkla se jako list a vystrčená ze svého úkrytu, k prsoum přitiskla sepjaté své ruce. V tu chvíli pohnulo se v něm cosi, čím proniknut byl celý vlak, čím vlhly oči všech, ale hned zapomněl zas na všechno a začal se mrtvě rozhlížet po hlučícím vagóně. Viděl jen červenobílé kytičky na prsou všech, viděl sehnuté jejich hlavy, ale jakoby je nepoznával, jakoby slepnul, všechny určité rysy roztěkaly před ním v špinavý, odleskem sněhu prostoupený kal. Bylo mu., těsno a úzko pojednou a Jordán jakoby se přistihnul při něčem zlém, rychle škubnul hlavou, a vyjasniv oči rozhlédnul se oknem po bílých rozlohách kolem a kolem ležících polí. Mráz povolil, okna byla čistá.

Jaké to byly krásné dálky! Země bílá, nebe v západě haslo bledě-růžové. To mraky se tam potácely v mlhách a měkkými svými lomy obstupovaly v růžích dohořívající slunce. Modravé stíny se protáhly do sněžných polí, po zamrzlých vodách těkal fialový svit. A černý vlak se nesl barevným tím prostorem, plašil stáda havranů z čeř— 60 — ných hromádek mrvy, zastavoval vozy, protínal lesy, řezal vzduch. To byl pravý úprk, zoufalý, zběsilý chvat kol vlekoucích vlak za sebou jak pírko. Urania jako okřídlená, slavila pravé dostihy s časem, který nečekal. Telegrafní tyče stihaly jedna druhou, ohromné vějíře polí letem rozhrnovaly svůj sněhobílý, zimní šperk. Mizely hromady zasněžených vsí, mizely náspy, roviny, špičaté věže, kostely, ohromné rozlohy, stlačené úvaly, rokle a zase roviny, zase pole, pole, pole, nekonečná, nepřehledná, modrem nebes překlenutá, v dálce mlhou lesů ověnčená pole s okrouhlými kři a o samotě stojícími stromy, které na zčeřené hroudy kladly sínavý svůj stín. Stanice za stanicí střídaly se tak za sebou v stále rychlejším, stále překotnějším chvatu, že už nebylo možno rozeznat, co to letělo kolem, zda člověk nebo sloup, zda hromada dříví nebo dům, osamělá chatrč nebo její zdání. Teprve když vlak se blížil k stanici, let polevil v své síle, Uránie věsila svá křídla a telegrafní tyče stále řidčeji a řidčeji přecházely okny železničních vagónů. Bylo vidět už i milníky bílé s černými ciframi na sříznuté straně, dvojbarevná mýta, utažená přes koleje vozních cest, suché kotrčky trávy, trčící s meze do nebes.

Tam zaplanul strážní domek žlutavou svou zdí, tam vylehla chatrč v závěji s kroužícími holuby nad střechou, tam kohout se začervenal v slunci s řadou přehrabujících se krůt, pak rybník zazářil v očích s bílou ozdobou hus, za ním řeka se protáhla mostem jako zlatý pás, ploty se provinuly kolem s převěšenými hrnky na rozviklaném šprlení, vlak se zastavil, perron odzvonil a už zas nové chaloupky nořily se z hloubky, domy, zahrady, a vlakem pojednou zavládlo zas to prázdné bílé ticho spících niv... Nové tvary, nová zem — 61 — míhala se prostorem, zapomenuté kouty, háje, potoky, strže, a už jen jako stíny zafrčely kolem rudé korouhvičky hlídačů, za nimi domky s idylkou košilatých dětí u okna, zahrádka, kouřící komín a žena vykasaná na prahu stínící si udivené oči nad vyšňořenou hrudí vlaku. A všechno zas jakoby vítr smetl stranou, nové prospekty, nové rozlohy fičely mimo, věčně stejné a věčné krásné divadlo ve chvatu letících kontur, nad kterými telegrafní dráty rozpínaly svou nekonečnou nit tam ve dvou tam v několika řádcích nad sebou s černými body ptáků, které se na modrém nebi vyjímaly jako černé skvrnky rozházených not.

.Lipany, Lipany!" zvolal kdosi ve vedlejším coupé a všechno se obracelo v tu stranu, kde natažený prst ukazoval na vyzdviženou mohylu — tam že leží Hora Kutná a nedaleko od ní mohyla. — Také Jordán zavadil okem o lipanskou mohylu, ale nebyl to ani z daleka ten krásný pocit prsou, který v něm budila kdysi jména památných měst a městysů. Brandýs, Orlice, Vysoké Mýto, Pardubice, Kunětická Hora —, jaké to byly dojmy, představy, vzpomínky na minulé věky při zvuku těch starodávných jmen. A dnes jel kolem nich a nic zvláštního na nich neviděl.

A jel dál. Nedíval se už ani z okna ven, položil hlavu do stínu a s chutí si zívnul.

BUž jedeme ku Praze lu pravil k němu Matoušek s naivností dítěte.

Jordán jakoby ho neslyšel, nic mu na to neodpověděl.

Matoušek se k němu nahnul, dotknul se jeho ruky a pravil: „Co jsi takový? Co jeti?!"

— 62 — „Nic!" zasmál se nucené Jordán a setřel Matouškovu ruku.

„Přece něco. Ani kytičku nemáš —* a sáhl rukou hned pro svou.

„Ne, děkuju, nechci," odbyl ho Jordán hrubě.

Matoušek svěsil ruku do klína a mrzelo jej to, že je Jordán tak divný. Byl by s ním i duši rozdělil v tu chvíli; nelíbily se mu skrčené ty svaly na jeho čele, mdlý, do sebe zamžený jeho zrak a v hořký jakýsi úšklebek zvlněné rty. Jordán už po celou cestu nepromluvil a ptal-li se ho něco Matoušek, bud mu neodpověděl, nebo nevrle mlasknul jazykem, jakoby říci chtěl: „a neptej se mne na nic, já sám nic nevím."

A nevěděl. Tajný jeho útěk, ten nezdál se mu jediným důvodem jeho nálady. Napadlo mu také, že snad je to tím, že ráno nesnidal, po celou cestu nic nejeď; ale ani tím si nevysvětlil ohyzdný stav své duše. Na konec smířil se sám ssebou, jakým byl a nepřemýšlel už o tom. A ku podivu, za chvíli se mu zdálo, že je mu volněji.

Ve vagóně bylo živo. Bečice vína prázdná už kutálela se mezi nohama a Bobrovský stavěl se na ni, prováděje na ní evoluce jongléra. Ale kdykoliv na ni vylezl a drže se ramenou svých sousedů, postaviti hleděl na ni svoje nohy, vlak sebou nějak pohnul, bečice sklouzla a Bobrovský se roztah' na všechny čtyry. Matoušek byl smíchy bez sebe. Chytal se za boky a neustále opakoval, že něco takového ještě jak živ neviděl. Tutéž evoluci chtěl provésti Slezák, vysoký, hranatý chlapík s modrýma očima a šišatou hlavou, ale než bečici narovnal, souseda se chyt a Bílkovi dal pohlavek, že mu podstrkuje nohy, ve vlaku to zahlučelo jako v továrně. Všechno, jako na povel tlačilo se v jednu stranu vagónu.

— 63 — „Praha, Praha, kde je Praha", letělo od jedněch úst ke druhým a nikdo nevěděl, na které straně leží Praha.

„Tam, tam, napravo!" křiknul rozčileně malinký jakýsi človíček s ohnutými zády a rozvinoval před sebou nekonečný, červený šál, kterým si ovinovati chtěl hrdlo. Byl to tentýž, který dva roky ležel na zápal plic. „Na právo, na právo," opakoval ještě rychle za sebou a podstrčil hlavu pod svůj teplý šál jako kůň, když navlíká svůj chomout. Také stařeček, který „nesmírně trpěl na hlavu", stahoval svůj burnousek a chytal do prstů rukáv. Všechno ostatní dralo se k oknu na právo.

Matoušek jako úhoř protáhnul se pod nohami svých sousedů a prodral se až na první místo.

„Kam lezeš?" křiknul na něj Slezák a kopnuv do bečičky, chytil Matouška za nohu. „Co se dereš — — seď."

Hlavy srážely se k sobě, čela se dotýkala studeného skla. A ve vagóně pojednou bylo ticho, mrtvo jako v kostele; jen kola drnčela pod vozy a vagóny hřmotily v prudkých zvratech křížících se kolejí. Všichni na špičkách čekali Prahu.

Z tlačenice těl vyrážely osamocené výkřiky: „Pust— — Jdi pryč", „stojíš mně na noze."

Objevil se kouř. Černé komíny továren první zatřepaly jim naproti svými nekonečnými prapory modravého dýmu.

Na slunci v dálce zalesknul se první zlatý kříž.

Okna praskala, ruce hmatající po nich začaly se třást.

Matoušek pobíhal od okna k oknu jako chlapeček.

„Praha, Praha, Praha", pískal jako pro sebe, vyskakoval a seskakoval s lavice na lavici, přelézal - 64 — z kupé do kupé a zase zpět, ale marně prosil, marně naříkal, marně svýma dětskýma ručkám a roztrhnouti hleděl před sebou spečenou hradbu tel, černá záda sebou nehnula. Přes hlavy ostatních viděl jenom kouř, hustý, škaredý, začadlý kouř na podvečerním nebi —.

U okna zatleskal kdosi na ruce. Přímo pod nohama provalil se Karlín.

„Otevři!" křičeli zadní.

„Tak pusťte," vzepjal se celou silou svého těla Slezák a rukama se opřel o vagón.

Hradba sebou pohnula. Sklo zapraskalo. Střepy vyletěly z okna a zazvonily o tvrdé koleje. Ohromná čísi pěst se zdvihla do výše a okno s řinkotem se řítilo dolů.

Zavanul ostrý, břitký chlad podvečerního mrazu.

Rty rychle dýchaly a mlčely.

,Vlak za úplného ticha vjel do nádraží.

' -Náhle z venku, z klenuté místnosti do vagónu proniknul vzdálený, táhlý, dlouhý, stále silnější dunivý, strašný rachot hlasů.

Chlapci se zachvěli.

To byl pravý uragan, trhavé, praskající bomby, které otřásaly perronem. Nikdo se nepamatoval, jak se dostal ven. Ten ruku vytahoval, ten nohu a všichni pomačkáni, pošlapáni, pólo neseni, pólo sraženi k zemi, potáceli se se stupňů dolů a padali do rozestřených náručí. Známí, neznámí, jako děti je chytali vletu, podávali si je dolů ateprv třetí, čtvrtý, pátý stavěl se na obé nohy, třesoucí se na kamenné dlažbě Prahy.

Jeden z posledních, kteří vystoupili z vlaku, byl Jordán. Bledý, čekal, až zbude ve vagóně sám. Nikdo na něho nepamatoval, ve zmatku 65 — nikdo si ho nevšímal. Teprv když poslední pasažér vystoupil z vlaku, vstal a chvěje se rozčilením i zimou rozhlédnul se po vyprázdněném vagóně; vykročil na křivo jako opilý a dříve, než vstoupil na půdu Prahy, poznamenal se znamením svatého kříže. Bůh ví, proč tak udělal, v tu chvíli nevěděl to snad ani on sám. Chladný, zdrženlivý, zas bouchnul za sebou dvířky a ohrnuje límec u svého zimníčku, zimomřivé zastrčil ruce do kapes. Neměl nic s sebou, jenom holé ty ruce a udivené oči, kterými se rozhlédnul po klenutém nádraží Prahy. Jak chodil do školy, tak přijel za ní. V kapse měl ještě několik listů Homéra, arch „Dogmatiky" a modrý sešit mathematických přednášek.

Konečně stál na půdě Prahy, dýchal její vzduch, ssál do sebe první barvy zaČmouzených ulic. Před ním v řadě táhli jeho soudruzi, Matoušek krátkýma svýma nožkama pletl se za nimi v zadu. Jordán, aby nezbloudil, šel po jejich stopě, ale brzo se od nich oddělil a zabočil na jinou stranu. Chtěl být sám a sám, nerušen v svém tichém tetě á tetě s tou divné krásnou Prahou, která se kladla právě do bílé náruče mizivé noci.

VIII.

Když se Jordán po třech dnech vrátil,do Brna, jakoby přišel do vsi. Jak bylo malé to Brno, směšné chodníky — nizounké domy. Praha nedala mu od té chvíle klidně spát. Marně ho doma prosili, aby zapomněl na černé ty ulice, kamenné hrady, marné mu hrozili, že mu z hlavy vykřešou tichoučké ty arkýře, staleté domy, paJíaticé lidu XXVII. 4. , •' S — 66 — láce, kostely, malebné dvory. Jordán vyslechnul všechny ty jedem zakalené poznámky, neodporoval, ale přece jenom, kudy chodil, tudy na Prahu vzpomínal a mimo ni nezdál se mít pro nic jiného ani myšlení. Narážky pozbyly časem na své břitkosti a brzy se zdálo, že v domě zavládnul bývalý klid a mír. A byly to nyní nejzamilovanější chvíle, kdy noc se snesla nad Brnem, v kamnech zapraskal oheň, všechno v domě stichlo a v černé hodince zimy. Praha tu celá vyvstávala před ním, bílá, jak ji viděl v překrásné ozdobě zimy....

A obrazy, jako prospekty panoramy nesly se nyní před jeho zrakem, hned se viděl na břehu řeky, hned na Vyšehradské skále a hned zas na kamenném mostě, odkud se jak v mlhách koupaly vzdálené obrysy Palackého mostu a tamo kdesi nahoře na kopečku stojící kostel Zlíchova.

Pohnul tělem a jiný přelud přenesl se přes jeho oči; a viděl stlačené řady lidstva, jak dvěma proudy táhnou proti sobě, vyhýbají se navzájem, obnažují hlavy, kloní se na všechny strany, zastavují se a zase plynou dál; šaty lehce šustí po hladkých šamotkách, šavle břinčí, zableskly se v světle a zase mizí, ztrácí se jak nic v hlučícím mraveništi lidstva. Čím bylo teo! Brno proti nádheře a lesku elegantních Příkopů.

A pojednou zas zcela jiný život vidí před sebou. Domy se rozestupují, vzduch se jasní a světla se rozestavují v zářivý kruh .. Balkony, jeviště, parterry, lože, rudý aksamit, světlé zdi, vonný, parfumy prosycený vzduch! Před očima se pohybují vějíře, hemží se ruce, svítí lorgnety; — nahé krky/ lesklá temena, barevné klíny — a v hlubinách hučí to, šumí, zacinkal smích, povzdechly housle . . . Strop je ozářen, orchestr přeplněn a lustr ohromný, těžký, visí těm tam dole — 67 — nad hlavou. A světlo roste, všechno se jasní — novým věncem světel zaplanul i strop. Celé hlediště se nazvedlo, svítí lysé hlavy. Zbývá už jen něco málo míst, sedadla všechna obsazena, orchestr nabit. Hlava na hlavě tam sedí, berou do rukou nástroje, smyčcem lehtají struny, přemítají partessy. A dvéře se posud otvírají, biletářky napínají ruce a ukazují na prázdná ještě sedadla. Galerie na spadnutí. Jedna řada, dvě řady visí skoro nad sebou a třetí až u samého stropu. Jako lašťovky tam visí v závratné výši a narovnávají na sobě šaty, hladí si vlasy a prsy se tlačí k železnému zábradlí. Ještě jen několik loží zelo z prázdna, ale zdá se, že už nikdo na ně nečeká. Opona se lehce třese, jeviště duní pod náhlými pády přesta-' vovaných těles. V orchestru se cosi pohnulo, jakýsi černě vousatý pán prodírá se ve světle nad rozloženými partessy; vystupuje na pódium a bere do ruky černě se lesknoucí hůlku. Už zdvihá ruce, obě ruce, drží je chvíli nad hlavou, ohlíží se na obě strany; než v tom nizounký jakýsi stařeček klepe mu důvěrně na rameno, obrací se k parterru; balkónu, galerii, ložím a hladě si rukou svůj stříbrobílý vous, třaslavým hlasem volá k tichnoucím ložím, galeriím, parterru, balkonu: „Bratřím Moravanům na zdar!"

A divadlo od stropu k zemi zachvělo se celé hromadnou salvou pozdravu. Jordánovi stříkla krev do spánků. Hlavy se točily, hledaly rozptýlené, neznámé ty tváře, které se červenaly pýchou a studem zároveň. V tom černovousý pán v orchestru spustil konečně své běloučké ruce, hudba zahrála a hlediště zapadlo do ponurého přítmí. A Jordán jakoby to bylo dnes, slyší nebeskou tu hudbu linoucí se v světelné záři, vidí zjevy, jakých ještě nikdy neviděl, slyší zpěvy, jakých posud nepoznal.

3* — 68 — Jak sladce mu zněly v mazlivých kaskádách houslí lehounké ty trylky rusovlasé Xenie, kterou objímal a po vlasech hladil měkoučký, sladce vrkající Dimitrij . ..

Celý ten večer žil Jordán jako na jiném světě.

Ani neviděl, co se na jevišti hraje, co se zpívá.

Ukolébán, rozradostněn příjemnými zvuky, které se jak vlny tu silnějšími, tu mírnějšími proudy lily do mlčícího hlediště, poddával se tichému snění o ničem a o všem, co viděl, co slyšel a nač vzpomínal; a tiché ty dojmy, skryté vzpomínky, v průvodu barevných, neustále se měnících a stále vzletnějších obrazu, tak okouzlily jeho mysl, že se probudil teprv ku konci závěrečného aktu, kdy jeviště přeplněno bylo lidem a ohromná massa nastavěných těl a rozevřených hrdel chrlila ze sebe jako jedním dechem se nesoucí, ohromující větu závěrečné písně. Dušička v něm byla malá, mysl krotká pod třesoucími se těmi spoustami zvuků, které se křížily, doháněly, po sobě se vzpínaly, rostly do závratné výše, odtud tříštily své skály a za hřmotu tympanů, výskání a pláče lkající flétny dolů se hrnuly a v effektní kaskádě se slévaly v jeden mocný a jako z posledních sil vydechnutý akkord konce .. . Oddechnul si, když dozněl tento poslední, nejmohutnější výkřik lidského hrdla. Unavený na smrt nevěděl ani, jak se dostal ven a spocený, sesláblý, potácel se se schodů dolů, vrážeje do zdí a do sestupujících dolů diváků.

„Jordáne, Jordáne," křičel za ním Matoušek, oblíkaje po cestě lodnový svůj zimník, červený jak růže chytal Jordána za vlající rukáv jen přes ramena hozeného kabátu. „Počkej přece, až přijdou ostatní, kde pak se potom budeme hledat."

— 69 — „Co?" obrátil se Jordán a chvíli hleděl do zpitomélých Matouškových očí, co po něm chce.

Vzpomněl si, že tu není sám, mimo Matouška že je tu ještě Bobrovský, Michejda, Voříšek, Slezák —.

„Počkat máš," šeptal Matoušek, ohlížeje se kolem sebe, jakoby se někoho bál.

Jordán obléknul na sebe kabát a unaveně oddychuje ve světle jasné hořící elektrické lampy, postavil se ke zdi a čekal, až dojdou ostatní.

Šli k sv. Tomáši na sklenku piva. Pražský jeden student je vedl.

Byla krásná, měsíční noc. Domy vrhaly na sebe modravý stín, střechy bílé, pokryté sněhem svítily bílou nocí jak stříbrné; měsíční svit tančil po nezamrzlých vodách staroměstských mlýnů a skupiny věží a starobylých domů stavěly se v překrásnou perspektivu do sinné dálky pošinutých obrazů. A v bílé té nádheře zimy, polité zsinalou září měsíce, lampy žlutě svítily na březích řeky, třásly roztřepenými svými jazýčky, vázaly se v nekonečnou, nad řekou se křížící stuhu hořících perel. Oko nevidělo, kam pohlédnout dříve, zda na ty bleďoučké prostory vzhůru, poseté řídkými otvory hvězd, nebo na bílé ty terassy, stále do větší a větší výše se nesoucí tíhy malostranských paláců. Krásně bylo na nebi, na zemi, nebylo kroku, kde by se duše nebyla zastavila a nebyla pohlédla buď vzhůru na hořící stranu oblohy, nebo na spící dole město, opásané bílou stuhou Vltavy.

Když vešli na Malou Stranu, jakoby všechno, co připomínalo moderní svět, zapadlo za rozevřenou branou mosteckých vížek, duši mimoděk se zdálo, že vchází do šestnáctého století — — „Jordáne, Jordáne," pokřikovali na něho Voříšek a Michejda, ale Jordán jakoby neslyšel, za— 70 — stavoval se u každého rohu, nad každým arkýřem, tajemnou sochou, ohlížel se po bizzarních fasádách, malebných římsách starobylé části města Prahy, o které už jako dítě slyšel, že na červených jejich prejzích zčernala krev století. Mocí jej musili odtrhnout od starých těch zdí a otlučených rohů a ještě u Tomáše, když už za stolem seděl a červená ruka sklepnice s mokrou zástěrou na ubrus mu kladla sklenici černého piva, posud se toulal venku po tichých, zpola stínem přikrytých, zpola v jasu hořících, křivolakých a podivně smutných ulicích a nedovedl se zbýt fantastické jakési představy, že v těch výklencích a nárožních vížkách nežijou lidé jako my, ale zjevy středověkých tvářností s pestrými kabátky, vlajícím peřím, panny se širokými krejzly, nabíranými rukávy a s kapsářem po levé straně .....

Byla jedna hodina s půlnoci, když dopíjeli poslední pivo. První sklenice nechutnala nikomu, Michejda cítil v pivě cosi jako pendrek. Za to ostatní sklenky mizely v rozevřených hrdlech jedna za druhou a Voříšek ťukal si neustále s Matouškem a polykali už asi pátou sardinku. Slezák strašně se křičel s jakýmsi kočébrem, který mu nestydatě draho prodával růženec fíků. Bobrovský si přisednul k opodál odpočívající sklepnici a hladil jí potají fěrtoušek. Když mu odhodila ruce stranou a pokyvujíc vzdorně hlavou tvrdila, že s ním „nechce nic mít, Bobroský vyhrál pro ni několik krabiček mlsků a sladce mžouraje očima, strkal jí do úst celou hrst cukroví. Jordán jen líznul piva a jako po celou cestu, mlčel i zde. Slezák jakoby se cítil dotknutým právě tím, že všichni jsou opilí a jenom Jordán střízlivý, obrátil se k němu a potrhuje pivem pobryndanou bradou rozkřikl se: — 71 — „A co ty nepiješ?"

Jordán pohlédnul na něho úkosem a vida roztáhlé, v jakýsi zbůjnický výraz složené rysy jeho tváře, usmál se a pohladil svou sklenici.

„Já piju," odpověděl krotce.

„Piješ!" vyvalil na něho Slezák oči a odplivnul si. „Fi". Těžkou rukou utřel slinu z úst.

Zabublal cosi a strčil zase nos do nedopité sklenice.

„E," oddechnul si, nerovně stavě sklenici na podložený tácek, „to se táhne jako smůla." Pak sklopil hlavu a stichnul. Mírná tíha ohnula mu šíji.

Dřímal, když všichni oblečeni už do zimníků, třásli jeho ramenem.

„Vstávej, půjdem."

Slezák těžce se rozpomínal, kde je, kam má jít. Konečně se vzpamatoval. „A pivo už nedostáném?"

„Už je zavřeno, pojď."

Jaká to byla cesta zpátky. Byli v Praze teprv první den a už jakoby se s ní loučili na vždy, stáli všichni uprostřed mostu a pohlíželi na Malou Stranu. Jasno bylo posud jako ve dne; Malá Strana jako Betlém shlížela dolů na spící dole údolí. „Tam to je Strahov" — ukazoval prstem jakýsi pán, který se jirn^ od Tomáše nabídnul za průvodce — „tam to je Švarcenberkův palác", vysvětloval dále, chýle na zad vysoký svůj cylindr, „tam na hoře stranou těch věží je Strahovská brána." Petřín, Belveder, Maltezský klášter, kostel sv. Jiří, Daliborka, Mariánské hradby, kostel sv.

Mikuláše, Chotkovy sady, ostrov Kampa, Lobkovicův palác, Oujezdské kasárny .... všechno jako z cukru vysekáno na černé půdě pestřilo se běloučkými, v malebný zmatek rozházenými ploškami posněžených střech a návrší. Sem tam ještě okno — 72 — svítilo oranžové v bílé barvě sněhu, jinak všude bylo ticho, sváto, ani vozy nejely, kroky hluše zapadaly do tichého prázdna; všechno jakoby spalo věčný, nekonečný sen zakletého města.

„Ta Praha, ta Praha!" povzdechnul si kdosi sentimentálně a máchnuv rukou na obě strany, stáhnul klobouk do čela a ubíral se po mostě dál.

Už všichni se nasytili němých těch krás, jen Jordán stál posud na jednom místě a jako zsinalý v měsíční záři poslouchal v tichu bílé té noci temné dunění Vltavy, jak se lámala o šikmý slap jezu a těžkým zurkotem padala pod bílé krajky ledu. A když hlavu obrátil a oči zdvih' nad vysoké hřebeny domů, viděl zas to bledé nebe nad Prahou, do světla černě vříznuté tvary věží, bílé hřbety rozmetaných střech a po zemi ty nekonečně rozeseté řady světel, které jak světlušky blikaly dálkou a V jiskřivých skupinách zářily tmou.

A pojednou hodiny se ozvaly z blízka i z dálky, rány hučivé, dunivé, těžké, jak hluboké nárazy zvonů a hned na to zas jiné, lehké a veselé jako idylický cinkot rolniček nesly se sněhobílou nocí.

A zvuky ty jakoby si hrály, slévaly se vzduchem, doháněly se a rostly v dojemnou harmonii půlnoční písně, podivnou v té chvíli, kdy na tisíce lidí spí a neslyší malebného jejího znění... A zatím co umírala vzduchem divná ta píseň, zas vlaky z dálky spustily tu svou a jaksi neobyčejné dlouho táhly vzduchem svůj pronikavý, v terci padající hvizd . .. Jordán porozuměl mrtvým těm zvukům, ohlédnul se po hodinách na mostecké věži a pustiv se zábradlí, spěchal za ostatními.

Doběhnul právě v tom okamžiku, kdy Slezák se sázel s Bobrovským, že deset kroků půjde po — 73 zábradlí přímo nad tím místem, kde Vltava nebyla zamrzlá. Slezák ve dvou hodinách vypil sedm sklenic černého piva a dokazoval, že není opilý.

„Nechceš?"

„Nechci."

„Tak já to provedu i bez sázky."

Matoušek spínal ruce a plakal. Chytal Slezáka za ruku a táhnul jej do prostřed mostu.

„Pojd, pojď, pojď," mumlal dětským svým hláskem.

Slezák ho pleskl svou širokou, masitou tlapou přes ruku, utrhnul se mu a než se Matoušek nadál, vysoký, ramenatý v měsíčním světle, s lehce ohnutými zády stál už na kamenném zábradlí Karlova mostu jak socha a lehce balancuje na vratkých svých nohou, nastoupil první krok. Voda duněla pod ním, vlny roztříštěné šplíchaly o dubové hřbety koz.

„Jedna, dvě, tři," vzdaloval se jedné svítilny a mířil ke druhé, „čtyry", nahnul se stranou.

„Nech toho," křičel Michejda s mostu.

„Pšc," okřikl ho Slezák a ještě si na něj dupnul.

„Pět, šest," čítali všichni sborem. „Sedm, osm." Slezák se potácel. Bac —.

Společnost se dala do smíchu nad ležícím tělem Slezáka, který nosem ryje zem, chvíli zápasil na dlažbě s Tomášovým „samcem". Mumlal cosi k mostu, rukama hladil jeho kamení a převaluje se z pravé strany na levou, z levé na pravou, „má zlatá matičko!" volal a žmoule pysky, hlasitě políbil most. Zdvihali jej, Slezák se bránil.

„Nechtě mé, nechtě mě," kopal nohama, „nechtě mě zlíbat matičku Prahu* a roztáhnul nekonečné své ruce a nohy, jakoby obejmout chtěl celou zem.

— 74 — „Chyť ho", pravil klidně Bohrovský a mrknul na svalnatého Michejdu. Čtyry ruce zdvihly Slezáka a postavily jej na rozvrácené nohy.

Matoušek radostí pobíhal kolem něho jako pudl. „Klobouk, kde máš klobouk?"

„Tady je," křiknul Jordán a dotknul se nohou vzhůru dnem obráceného klobouku.

„Tak ho zdvihni přec!" obrátil se na Jordána Slezák a se zbůjnickým výrazem v očích blížil se k němu.

Jordán se ironicky usmál.

„Zdvihni ho!" zařval Slezák a hrbatil lopatky.

„Co bych ho zdvihal, já ho neshodil."

„Já ti povídám, zdvihni ho!"

Jordán cítil, že mu Slezákova ruka sáhá pod krk. Jedním obratem ruky strhnul ji stranou a kopnuv do klobouku, až zaletěl na druhou stranu mostu, pravil: „Tam si jdi pro něj."

Kdyby se ho byl někdo v tu chvíli ptal, proč to dělá, sotva by byl na to odpověděl. Setřel tu ruku se sebe, jako se stírá odporný hmyz a nepřemýšlel o tom víc, proč je mu tak odporný Slezák, svou řečí, způsoby, vším. Je opilý a dost, myslil si.

Slezák cestou ještě nadával.

„Pořád se táhne za námi, jak smrad," zaslechnul ještě Jordán. Matoušek běžel za Slezákem.

„Na!" hodil mu klobouk na hlavu a oprašoval si ruce.

Jordán úplně oddělen ode všech, zvolna se ubíral po levé straně chodníku. Mlčenlivý, do sebe uzavřený jako vždy, vyslechnul poznámku Slezákovu a neodpověděl na ni. Ale cítil její jed. Odplivnul si do Vltavy a v jisté vzdálenosti — 75 — od ostatních šoural se za nimi. Jez posud tak z temna hučel, měsíc posud tak svítil nad bílým mořem střech, domy, řeka, ostrovy, Praha celá posud byla tak krásná pod jasným nebem, jako před chvílí; Jordán už jí neviděl.

„Nedělej si z toho nic," zavzdechnul vedle něho šeplavý hlas a Jordán jakoby se náhle probudil, hlasu toho neznal, trhnul seboa a přitlačiv se k zábradlí, ohlédnul se na levou stranu. Matoušek. Usmál se sám sobě, jakoby si hrál, v chůzi přetíral rukou zábradlí a neposlouchal ani, co to ještě Matoušek povídá. Šli pak mlčky vedle sebe na Staré Město.

A Vltava šuměla jim pod nohami, vody vrážely do tvrdých koz a vlnky žbluňkaly pod nimi v náhlých převratech proudu. Vzduchem táhnul ostrý vítr, zdvihal z mostu prach a z prázdna sochy jako černé mrtvoly vyvstávaly po obou stranách mostu. Jordán se ohlédnul za sebe a chvatem, jakoby ze hřbitova utíkal, běžel na križovnické náměstí.

IX.

Jordán nikdy před tím ani po tom nepřišel se Slezákem v přímější nějaký styk. Jeden seděl na jednom, druhý na druhém konci učebny a oba bydleli na různých končinách Brna. Jediné, co je spojovalo, byl školský vzduch naplněný výdechy čtyřiceti hrdel a katalog, kde jména jejich sestavená v abecedním pořádku, byla nedaleko sebe.

Když učitel volal Slezáka, Jordán věděl, že řada přijde snad i na něho a naopak, jinak si byli úplně cizí. Jediné to slovo „smrad" skřížilo jejich mysli, ale beze všech předchozích příčin a rovněž tak i beze všech následků. Slezák zrovna tak jako — 76 — kdy před tím hrbatil své vysedlé lopatky v uzounké prostoře škamny a nevšímal si Jordána a Jordán zrovna tak nedbale jako kdy jindy překládal pod lavicí dlouhé svoje nohy a nevšímal si Slezáka.

Slezák slovem tím jen jako mimochodem a opilý projevil své mínění o Jordánovi a Jordán ve slově tom také nic jiného nehledal, než nešetrně do rvačky vržené slovo, které se v pravém okamžiku minulo sice svým účinkem, za to však na vždy už zůstalo mu za nehty.

Ptal se očima, rozhlížeje se po sehnutých hlavách všech jemu rovných a ze všech těch tváří, ze všech těch očí, které náhodou zavadily o jeho obličej, tichou, nenápadnou jeho chůzi, pomačkanou košili, beztvárně vysedlý límec kabátu, v tisíce záhybů složené spodky — odevšad slyšel, všude četl, ať se podíval kam podíval, všude se setkal s tímtéž špatně tajeným výrazem úst, ve kterých se třáslo opovržlivé to slovo ,smrada. Ve slově tom jakoby vycítil smysl toho poměru, v jakém žil se všemi ostatními: slovo to neznamenalo už pro něho nic jiného, než bezděčný projev bezčetných těch kast, které se vyvíjejí v každé sebe menší společnosti. Jordánovi nezbývalo, než spolknout hořkou tu pilulku a zavinout se ještě více do sebe, úplně stranou ode všech a ne tak k vůli sobě, jako k vůli nim, aby je ušetřil odporného zápachu své přítomnosti. Jediný Matoušek mu byl oddán na život a na smrt, ale toho Jordán sám považoval za hadr, kterým se vytíral školní prach.

Čím uzavřenějším byl naproti svým soudruhům, tím jedovatějším, nedůtklivějším se stával naproti svým představeným. V posledním roce svých studil posavadní bezvědomou ironii vyhrotil v očividný vzdor. U přítomnosti jejich jeho vždy zaťaté čelisti sevřely se jako kleště, — 77 — jeho vážná, pravidelně skoro přísná tvář skřivila se v příkrý, posupný jakýsi výraz, ve kterém, kdo uměl číst, ve stínu krátkých jeho řas mohl vyčísti chladný a už vědomý jakýsi výsměch nad všemi a nade vším i nad sebou. Professor z matematiky, kdykoliv přišel se svými pěkné kreslenými číslicemi do zahanbujících nesnází, prvně po kom stočil modré svoje oči, byl nedbale v lavici složený Jordán.

„Jordáne, sedněte si lip," poznamenal někdy professor, otíraje si o hadry zakřidované prsty a dříve s Jordána očí nespustil, dokud mu pohledem nesrazil ruku s boku a hlavu neohnul k lavici. Pak chvíli kroutil hlavou a zapomenuv úplně na matematický svůj problém, v dlouhém výkladu nedovedl si vysvětlit, čím to je, že v nynějším mladém pokolení shledává člověk tak málo smyslu pro slušnost, zdvořilost a skromnou míru v chování, jak doma, tak na ulici, tak ve škole atd. Pan professor uměl znamenitě vyklouznout z jakýchkoli nesnází a nebylo pro něho nic lehčího, než z logarithmů bezprostředně přejít k výkladu o filosofii sv. Tomáše. Zatím zazvonilo, paa professor hodil klobouk na hlavu a teprv doma počítal znovu, co mu na tabuli „ nijak nechtělo vyjít."

'Také s ostatními professory přišel Jordán v povážlivý styk. Jeho uštěpačnost přešla už v hotovou vyzývavost. Neminulo jednoho dne, aby se v konferenční síni neozvalo jeho jméno vyslovené tonem plným opovržení a uražené pýchy.

„Fuj, fuj, škaredý kluk, škaredý kluk," plil si do cesty vážený, ale neobyčejně kratoučký a širokoplecí professor z němčiny s tou pozoruhodnou známkou své fysiognomie, že měl tváře svislé jako křeček a rty modré vždycky jako fialka. Když se zlobil, třásly se mu všechny svaly — 78 — v tváři a zamodralá jeho ústa yystrikovala na všechny strany nesmírné spousty slin. Nepřátelství jeho a Jordánovo mělo velice zajímavý původ. Při výkladu jakéhokoliv článku nebo básně rád se zabavil při každém záhadnějším slově; vykládal jeho smysl, dosah, variace a všechno, co se dalo s tím slovem spřáhnout v souvislost. Byla-li řeč o dýce, rozvinul na tabuli celou historii zbroj nictví, maloval na tabuli zbraně domácí i cizí, staré i nové, kreslil jatagany, handžáry, rapíry, středověké houfnice, moderní děla až po francouzský kulomet.

Byla-li řeč o hodinách, věděl hned o každém starém i novém systému, který posloužil k zdokonalení hodinek. Vysvětloval rozdíly, maloval složení koleček — as nejblaženějším úsměvem na rtech otevřel svoje zlaté, starobylé ankrovky s krásnými rubíny a špičkou svého nehtu ukazoval, čím se liší od cylindrovek a moderních remontérek.

Studenti všechny jeho výklady musili si psát, doma se jim učit a ve škole zas museli všechno vychrlit ze sebe, v tomtéž pořádku, v tomtéž postupu, jak celý ten materiál lidského vědění byl do nich nacpán. Studenti se tak dověděli o výrobě skla, o zařízení hutí, o vzniku a výrobě porcelánu, o užívání kaučuku, o zařízení tiskáren, o hodnostech c. k. vojska, o spotřebě petroleje, o zajímavých hnátech mamuta, o vtipech a šňupání Napoleona i o škodlivých následcích nošení skřipce a příliš dlouhých vlasů. Tomu všemu říkal universální vzdělání. Studenti, co vydřeli, uměli, ale ne na dlouho, za měsíc, za dva, když si professor Kočvara na něco vzpomněl, co podrobil už kdysi podrobnému rozboru — ukázalo se, že v těch čtyřiceti hlavách zbylo toho nesmírně málo. V takovém případě rty jeho zmodraly až jako chrpa tváře jeho začaly sebou škubat a hlava se mu za— 79 — čala v límci povážlivě třást. Sem tam setřel si někdo slinu s očí, ale nikdo se neodvážil ani kýchnout. Teprv když bouře minula, professor Kočvara začal svůj výklad znovu. Výsledek nebyl lepší, ale jednoho docílil přece: všech těch čtyřicet holobradých hlav unesl, zalekl nesmírnou tou spoustou odborných vědomostí, které nezdály se mít ani dna. Jeho stlačená a modrýma žilkama protkaná lebka obsahovala v sobě nevyčerpatelné spousty dat a jmen, všech možných oborů a odrůd bez rozdílu, týkala-li se věc filosofie, lučby, architektoniky, zemědělství, právnictví, literatury, jazykozpytu nebo jirchářství. A professor Kočvara skutečně dlouho platil za nejznamenitější a nejvzdělanější sílu, jaké kdy mladá duše svěřena byla.

Až Jordánovi to nedalo, že ten pán tolik toho ví. Dal si jednou pozor a zaznamenal si slovo, kde professor se svým výkladem přestal.

Dříve než professor Kočvara svůj výklad začal, ptal se mladoučkých těch tváří před sebou, vědí-íi něco bližšího na př. o výrobě a rozmanitosti aluminiového zboží; když se nikdo nehlásil, složil obě ruce hlasitě na sebe, zavěsil je na kulatém bříšku ozdobeném ohromným řetězem ze samých drobných, zlatých plíšků a pravil: to je tak. — Tentokrát professor Kočvara přišel, otevřel knihu založenou červeným papírkem a první slovo nad kterým se pozastavil, byla „numismatika" —.

„Já, was heisst eigentlich die Numismatik —?

Na?" — Nikdo se nehlásil.

„Na, niemand?"

„Jordán!" táhlo třídou.

„Wer, Jordán? Nun Jordán, was wissen Sie uber die Numismatik? "Wissen Sie was?"

„Já."

— 80 — A Jordán v malé chvíli vyčerpal jeden z hlavních pramenů jeho vědomostí „Mayerův Naučný Slovník" v tak dokonalé míře, že jemu samému nezbylo než doložit „bravo." Víc nevěděl ani on sám.

„Já, woher wissen Sie denn das?" ptal se Jordána.

Jordán se přiznal.

Professor Kočvara se začervenal, kývnul pochvalně hlavou. „Nun gut," obrátil se ke kathedře.

8 numismatikou už ten den nedalo se nic dělat.

Ale professor Kočvara vycítil škodolibost Jordánovu, s jakou se vytasil se svou numismatikou.

Vyčetl ji z jeho očí a jmenovitě v tom okamžiku, kdy Jordán celé třídě tak nestydatě vyzradil pramen Mayerova Slovníku. Neřekl nic, ale trn, zdálo se, zůstal mu vězet za kůží. A dlouho ho nemohl vytrhnout. Až jednou Jordán se vydal na led, který pod ním zapraskal.

,Fi, fi," opakoval rychle za sebou professor Kočvara. Tváře měl napuchlejší než jindy a žílu na čele měl naběhlou jak provaz. Jordán už nebyl po tři neděle v kostele a lístek od poslední zpovědi také se nenašel.

Jordán se přiznal, jednou že byl nemocen, podruhé neměl bot a po třetí — — po třetí zmeškal, ale že by nebyl býval u zpovědi, to prohlásil za lež. A předvedl dva svědky, kteří dokázali, že Jordána viděli ve zpovědnici klečet a se zpovídat.

„A Íístek's mu dal?" ptal se ho po straně tetelivým hláskem Matoušek.

„Komu?"

„Zpovědníkovi."

„Nedal l" „A proč's nedal?"

— 81 — „Vždyť jste viděli, že jsem u zpovědi byl, nač budu dávat lístek?"

„Když ho všichni dávají, mohPs ho dát taky.* „Až budu takové tele, jako jsi ty," odpověděl Jordán a když Matouška jako svědka pohnal před vyšetřující kathedru, Matoušek hlasem neobyčejné hlasitým a vysokým prohlásil se vší rozhodností, jaké krátký jeho krk vůbec byl schopen, že Jordán u zpovědi byl.

„A lístek, kde je lístek?" ptal se professor Kočvara, rychle pohybuje fialovými svými rty.

„Odevzdal jste lístek?"

„Neodevzdal."

„A proč?"

Jordán mlčel; neměl v tom okamžiku dost rozumných slov, aby vysvětlil své nerozumné jednání.

„Fi," odplivl si professor Kočvara, obrátív se k Jordánovi zády a měl na to dlouhý řečnický výkon s kathedry o poslušnosti, jejím významu v životě a o psychologických jejích následcích pro celou společnost.

„Student je jako vo/áfc," pravil na konec, „neposlechne-lii pryč s nim. Je jako prašivá ovce, která nakazí celé stádo.* Jordán teprv po hodině polevil svému uraženému citu. Praštil několikrát knihou o lavici a tluče rukou do škamny křičel: „Student není žádný voják. Student je student, nic více a nic méně a bašta."

A jakoby chtěl dokázat, že i voják jako student může býti vojákem i když nedovede vycídit své knoflíky, umývat podlahu, vymetat síň, hranatá jeho lebka už přímo a bezohledně čelila všemu, co zapáchalo mrtvou formou, prachem a strojeností školní kasárny.

— 82 — Písmo jeho bylo neúhledné, zevnějšek písemných prací neslušný, toň řeči nezdvořilý. Až na dvě bílé vrány všichni jeho rádci shodli se na tom, že je to kluk drzý, neposlušný a líný. Stížnosti na něho prorážely ob čas i zavřené dvéře jeho domu a byly oprávněny obavy jeho rodiny, že všechno to se časem na něm vymstí, všechny ty potyčky s disciplinárním reglementem přivedou jej jednou k pádu, který bud" shltne všechny jejich sny a Jordán zmizí v propasti všech ztracených existencí, nebo k napravení zla bude potřebí nových obětí, nových starostí, které už nyní a na úkor jiných přesahovaly všechny jejich síly.

Obavu tu konečně sdílel i Jordán sám a k maturitní zkoušce dostavil se obrněn až po zuby. Po bok ostatně sedla si k němu tentokrát náhoda, ta známá dobrá víla lidí, kteří na ni nečekají, ba často ani o ni nestojí, leda ve chvíli svrchované nouze.

Ten případ se stal s Jordánem.

„Jiří Jordán," zavolal z noticky jednooký c. k. inspektor. Jordán se představil v černých, vypůjčených, na jeho tělo špatně přiléhajících šatech, nedbale se uklonil a nedbale si seď.

Inspektor se zamračil. Dlouho si jej prohlížel skleněným svým okem, nehybně trčícím zpod kaučukového skřipce bez šňůrky. — Jordán upřel na něho své čisté oči a čekal na první otázku. Ale inspektor nezdál se být ještě hotov s prvními dojmy. Levou jeho tváří proběhnul ledva znatelný stín. Jordán, jakoby tušil, že se v tom okamžiku v několika těch pohledech rozhoduje o jeho životě, marně se snažil potlačit v sobe nerozhodnost a strach. Bílé světlo smavého letního dne tříštilo se o čisté jeho rohovky a v těkavém jakémsi blýskání neklidně jezdících očí vyšlehovalo z jeho zřítelnic cosi jako bázeň a odboj zároveň. Všechno — 83 — kolem stichlo, abiturienti, sedící v jedné řadě vedle sebe stranou učírny, nahýbali se lehce k sobe a pohybovali rtoma. Professor z matematiky unaven protíral své bílé čelo a hladil své ruce, ředitel jako vždy přísný a vážný potrhoval rameny a hledal protokol písemných prací. Professor Kočyara zastrkoval do kalhot bílou tkaničku, která se Bůh ví jakým způsobem dostala zpod jeho vesty ... A inspektor, jakoby se zamyslil nad něčím, posud hleděl na mladé kostnaté to čelo před sebou, bez vrásek, bez rýh, čisté, vypouklé v partiích hustě kresleného obočí, posud se ještě díval na táhlou tu tvář s teplým, tichým výrazem v přibledlé pleti, na dlouhý, v ohryzku silně vyvinutý krk a do čela lehce stočené, jakoby větrem na jednu stranu sčechrané vlasy. A obraz mladého toho poprsí, o které se oknem žlutavě opíralo široké světlo letního dne s odleskem zeleného stolu, na kterém ležely bezvládně složené řady knih, jakoby mu připomínaly něco z dávno, dávno minulých let, zapadlý obraz, vyhaslou vzpomínku, kus ztraceného mládí, ve zdravém jeho oku jako na vzdor mrtvému tomu bulbu z tvrdého, jemné hlazeného skla, objevilo se pojednou tolik měkké hloubky, tolik vážnosti a síly, tolik snivosti a marné touhy po něčem, co těkalo tu mezi ním a Jordánem, že se teskná jeho nálada, plynoucí z hrobového mlčení šířiti zdála po celé síni, podbarvila světlo, podbarvila vzduch, všechno v tu chvíli jakoby zmrtvělo, roztálo v tichém blouznění a snu. Jen hodinky bylo slyšet jak cvakají na zeleném sukně stolu, kdesi ve vedlejším domě hraje klavír, za zdí kanárek jak zpívá a po ulici tramway cinká plačtivými zvuky zvonku.

Konečně probudil se jednooký ten pán, strhnul skřipec s očí a hodil jej před Jordána.

— 84 — „Jaké jsou to čočky ?"

Jordán vzal skřipec do obou rukou a prohlížel si jej ze všech stran, ale zase týmž svým nešťastným pohybem ruky a hlavy, jakoby si prohlížel spíš jeho kvalitu než jeho čočky.

„To jsou spojky," řekl na konec a sehnut ke stolu pohlédnul inspektorovi přímo do tváře.

„Jděte," pravil inspektor, bera do rukou skřipec „a vysvětlete nám lom paprsků ve spojitých čočkách."

„Stoupněte si slušněji," pravil k němu pološeptmo professor, když se Jordán jednou rukou opřel o tabuli a druhou kreslil čočku.

„I jen ho nechtě," volal od stolu inspektor, „ať stojí, jak stojí, na tom nezálež/," dodal a rozveselený dal se do radostného smíchu.

Jordán dostal ještě jednu otázku a třetí už mu inspektor odpustil; pokynul mu přívětivě hlavou a píše do katalogu známku, zahleděl se na neforemné záhyby jeho šatů. Černý kabát Jordánův, úzce sevřený kolem boků, dole široký, vlál mu kolem kyčlí jako rozkřídlená sukně. Jordán cítil ten pohled; shrnuv šosy stranou, sednul si lehce na své místo, otřel si zbílené ruce a vesele zasvítil běloučkými zuby.

Když bylo po zkoušce a abiturienti odcházeli do vedlejší síně, aby za chvíli vyslechli rozsudek závěrečné porady, Jordána zastavil kdosi v cestě a pohrozil mu prstem. Jordán vyhrnul řasy — blondýn s modrýma očima.

„Vy jste měl štěstí!" pravil k Jordánovi stranou a ustupuje z cesty, zahrkal v kapse klíčky.

Jordán pohodil ramenoma a usmál se.

Za dveřmi se radili o osudu abiturientů. Všem na mysli tanuly ještě zbytky latinských a řeckých — 85 — • period, zlomky číslic, tvary formulí, chaos biografických dat a jmen, útržky knih, které snad v životě naposled viděly jejich oči a vícekrát se k nim nevrátí. Dva nejslabší ze všech stáli stranou a tlačili se k sobě jako bratři. Jordán opřen zády k oknu díval se na jejich rty, jak se pohybují v krveprázdných tvářích a jemu snad jedinému bylo těch dvou hochů nesmírně líto. Na všech ostatních viděl škodolibou radost člověka, který se směje tomu, že kulka nezasáhla jeho, ale toho druhého. Vmyslil se v postavení tam těch dvou a bylo mu pojednou hořko v ústech; hlasitě si odplivnul. Sám necítil žádné radosti v prsou.

Yšeckno zdálo se mu tak přirozené, tak jasné.

Inspektor jakoby se mu chtěl odvděčit za několik těch minut, které ztrávil v blouznivém svém vzpomínání ; nahlédnul do katalogu, jak je kvalifikován, zakroutil hlavou a jen z němčiny nechal zkoušet komissi, z ostatních předmětů zkoušel Jordána sám. Pod dojmem vlídných otázek, vlídných slov, duch jeho se rozvázal, paměť rostla, myšlénky lehce se přenášely s jedné otázky na druhou.

A když teď si vzpomněl na svůj exameii, zdálo se mu, jakoby to nebylo bývalo ani u zeleného stolu, ale někde jinde, kde ztrávil příjemnou chvíli v důvěrném hovoru se známým mu člověkem.

Tváře mu svítily, rty se zdvořile usmívaly a hlas jeho zněl tentokrát neobyčejně měkce a lehce. To nepřestál zkoušku, ale intimní, srdečnou, příjemnou rozmluvu dvou přátel. Professor Papáček se ho ptal, kdy byla bitva u Tanagry, ale Jordán mu ani neodpověděl, tvářil se, jakoby neslyšel a očima lpěl na jednookém tom starci, jakoby čekal, až ten se ho pozeptá. A jednookého toho pána velice málo zajímala léta, kdy se strhla rvačka u Tanagry, za to si přál vědět, jaké byly příčiny révo— 86 — luče francouzské. A ukázalo se, že je Jordán dobře obeznámen s ideami Voltairea, Rouseaua, Diderota, ďAlamberta; do hovoru přimísil se i „starý pán" a přivedl na tapetu zamilované svoje thema.

Zdálo se, že i komissi lahodí Jordánova řeč, hlavy se srážely k sobě, tvořily se skupiny a za chvíli to u zeleného stolu vypadalo, ne jako ve škole, ale v kavárně. Předměty se střídaly, zájem rostl.

Zatím, co na to všechno vzpomínal, hledal ho Matoušek; stisknuv mu ruku v záloktí, pravil: „Sestra na tebe dole čeká, jak je?"

„Dobře."

„Mám jí to říci?"

„Řekni."

Matoušek, jak přiběhnul, tak zas odběhnul a neukázal se víc. Když Jordán pak s vysvědčením v kapse vyšel z ústavu, sestra jeho skutečně čekala dole ve svém popelavém, doma sroubeném kloboučku a v kartounových šatech, vyslechla milou jeho zprávu z jeho vlastních úst, sepjala ruce, jakoby se chtěla na ulici pomodlit a pozorujíc zvolný, váhavý jeho krok, sama běžela napřed, aby zvěstovala doma holubice bílá, nač v úzkostech a strachu čekal celý dům.

Jemu samému nechtělo se domů. Cosi jej tlačilo, dusilo v prsou, vyšel si na procházku do parku, do slunce, do zeleni trav a ve stínu akátů na všechno to vzpomínal X.

A bývalý jeho nepokoj, síla, která žije v člověku a duši vleče v dál, všechna ta poesie neznámého, která s ním dřímala skrytá a jednou namlsána v srdci jeho zůstala jak památka něčeho, — 87 — co ustavičně dráždí a nikdy nedá pokoje, propukla v něm znovu, štvala a mrskala jej svými chtíči po celém prostranství Lužánek, až vysílen jak zmatená kořist snesl se na nízkou lavičku a schoulen ve stínu cizokrajného jakéhosi stromu, nohama zabořen do sypkého písku vyschlých promenád, dýchal do sebe osvěžující dech léta. Mladé jeho sny procitly znovu. Vzpomínky rozdmíchaly živý jejich troud, roznítily, zapálily nahromaděné jejich síly, ty chytly pojednou jak utajené skrýše třaskavin a v jejich záři znenáhla vyvstávala před ním zase ta velká, v slunci hořící Praha, jak ji viděl tenkrát, když sám polit nachem západu, nad Prahou stál a úžasem bledl nad posledními pocely světla. To už nebyl přelud, ale Praha živá a hlučná, ulice šeré, zasmušilé domy, starobylé fasády, sochy, pilíře, věže, lomenice, výklenky, nevysvětlitelné průchody a vchody, otlučené kouty, nakřivené střechy, arkýře a vížky za každým rohem, jedna černější druhé a všechny jako les stojící v růžových barvách.

Přes půldruhého roku se živil těmi vzpomínkami a nyní defilovaly před ním jedna po druhé.

Prašná brána, Příkopy, železný most, nábřeží, kamenný most s mlčenlivými sochami. Malá Strana, královské hrady, ostré věže Strahova — Praha celá plynula tak kolem něho, a Jordán stál zas před jejím obrazem jako tenkrát, když za ní jel poprvé. Tatáž muka, tytéž záchvaty, tytéž bolestné stavy vězné, který už o jiném nepřemýšlel, než jak by rozbil svoje mříže a prokousal se hustou tou vrstvou nahromaděných překážek, dělících od Prahy. Být jedním z těch, kteří se volně procházeli po začouzených jejích ulicích, pít denně její dech, cítit neustále živý i utajený její tep; mít v ní svůj útulek, svou zábavu, radost — 88 — i starost, hoře i úsměvy, chuť k jídlu, chuť k dílu, chuť ke všemu, co před ním těkalo jako život, svět, to zdálo se mu být na tu dobu vrcholem jeho štěstí a mimo to nezdál se mít pro nic jiného ani smyslu. Jména: cit, láska, práce zdála se mu pouhými slovy, jejichž kořínky plápolaly vzduchem a všechny se ohýbaly tam, kde jediné hledaly svou půdu a bez ní tušily svou záhubu.

Všechno vtěleno, všechno složeno a rozřešeno, jasno zdálo se mu být pouze v jediném tom zvuku Praha. Byl-li k něčemu vyššímu povolán, než aby žil a zemřel v kterákoliv formě lidského živoření — i tento klíč temného jeho ideálu, o kterém posud nevěděl nic, než že cítil v sobě cosi jako předtuchu úrodných sil — i ten ležel kdesi na dně Vltavy. Najít a když ne najít, pátrat po něm tam, kde ve své fantasii hledal svůj poklad — to byl na ten čas jediný smysl temných jeho žádostí Prahy.

Bez ní připadal si jako člověk odsouzený k trestnici, nenáviděl svoje okolí, podceňoval jakékoliv posavadní svoje výhody; žil tu na štíru se všemi a se vším i se sebou samým. Slábl, schnul — a jediné, v čem viděl pramen své záliby, bylo to, co viděl z oken své věznice. — Nenávist pak ke všemu ostatnímu rostla v něm každou minutou a šířila se i na všechno, na mrtvé předměty, lidi i to slunce, které hořelo nad ním. — Zde kolem něho chodili také lidé, po ulicích šuměl tentýž život velkých měst, hrčely kočáry, zvonila tramway, zvony slavily i zde svou podvečerní chvíli, měsíc zrovna tak mile se usmíval z nadoblačných výšin jako nad Prahou, ale jak zcela jiný život bouřil tam, jak zcela jinak zněly mu tam ty hlasy, svítil tam těm zrak. A nejen ulice, domy, park, i toiletty, i ekypáže, světla večer, slunce ráno, v noci tma, nebe, hvězdy i to kamení, kterým vydlážděna byla — 89 — Praha, i ty továrny, které kouřily za Prahou — všechno, i ten prach a špína staroměstských brlohů zdály se mu nyní ozdobou té Prahy, kterou v srdci nosil, jako Ital nosí svoji Santa Luciu.

Kam se jen obrátit, kde se uchýlit, jak se dostat k ní, bylo nyní jediným pramenem jeho bezpočetných úvah a muk.

A jakoby odněkud s hůry, se strany, z prázdna čekal zázračné nějaké rady nebo pomoci, rozhlédnul se kolem sebe a zdálo se, jakoby okříval pohledem na zelené, sluncem polité trávníky; vsrkl do sebe trochu té vůně kolem sebe a z těžká si povzdychnul.

Park se vyhříval v své odpolední kráse, stromy vrhaly za sebe přihlédly stín. Tráva hořela jak zlatá a v jejích vlnkách vrabci se štípali a v letu rozstřikovali sluneční žár. Za stěnou stromoví právě tam, kde se cesta kruhem točí kolem celého parku, zahrčel kočár, zafrkal kůň v pravidelném dusotu lehce přešlapujících noh. Za chvíli tam, kde cesta nahá do slunce vybíhá, vyjelo do světla pár vraných koní; zahořely hvězdy kol v bujné zeleni léta, vznesl se slunečník bílý jak sníh a pod ním toiletta blýskla červená jak plamen; vzňala se a shasla zas zdušeuá stínem do cesty rozestřeného chládku .-. Za chvíli druhý, třetí kočár projel tak kolem, zas světlé toiletty a rudý slunečník přeploval vzduchem. Pak kdosi na koni zaharcoval světly a hned za ním proniknul teplem lahodný hlásek zvonku, kterým cestu sobě razil bycikl. , A zas bylo prázdno na těch místech, zas tráva hořela v slunci, ptáci se přenášeli světlem a stromy zelené od vršku až k zemi táhly roztřepené konce svých stinných říz. Po cestě už se 90 nikdo neobjevil, až teprv za chvíli student se tam vynořil ze stinných kulis s otevřenou knihou v ruce, pak chůva přešla sluncem s rozepjatým parasolem nad spícím jezuletem a na konec kursistka proběhla obraz, rozhlédla se na všechny strany a v trhavém rozmarném rythmu lehce se pohazujících sukýnek vytratila se z dozoru očí a za sebou nechala v zeleni jen odlesk své pleti a barevný sled kvítím zdobeného kloboučku ....

Po stezičce, kde seděl Jordán, nešel nikdo.

Jen mušky měnily tam svoje místa, stíny v písku měnily svůj tvar. Jordán upřeně hleděl na jedno zrnko v písku, naklonil hlavu na jednu stranu a nechal ji tak viset dolů. Ani nevěděl jak, zrak mu poznenáhlu slábnul, víčka padala stále níž a níž, a jen chvílemi sebou pohnula, když Jordán škubnul svaly a hleděl násilně o,či otevřít; oči už odpočívaly, živořil už jenom sluch. A jako z veliké, daleké dálky Jordán slyšel v polodřímotě, jak na stromích tikají ptáci, vzduch se plní tichým jakýmsi zněním, jak hlaholí polnice z polí, buší kladiva v Brandtových továrnách a z parku v stříbrných kaskádách se nese čistounký dětský smích. Čísi kroky zašelestily vedle něho v písku, ale ty už Jordán neslyšel; spal.

Blížila se hodina čtvrtá, kdy se park plní lidstvem. I stezička, která před chvílí byla tak tichá, oživla pojednou; tam stařec zakašlal, brodě se v písku zvadlou svojí chůzí, proti němu děvčátko vyběhlo s vlajícími vlásky, lehoučké jak pírko, svěží jak máj, tam zas švihlá jakási paní přešla v smutku, bleďoučká jak smrt, za ní bonna strkala vozíček, zavěšený blankytnou látkou, i šavle zařinčela v písku, zavířil smích dvou po straně tu jdoucích milenců; mladé ženy, vážné matrony, — 91 — drobná havěť v kraťoučkých sukýnkách i upjatých spodkách, všechen elegantní i chudý svět Brna pestrým věncem vinul se tak kolem lavičky, a Jordán posud spal, bradou opřen o špatně vyžehlenou košili, dýchal si do poodhalených prsou a necítil ani těch rychlých pohledů kolem se táhnoucích dandy, ani těch naivních, tázavé po matce se točících očí vyšňořených dětí, nevěděl ani o těch dobromyslných, vlídně se usmívajících a vždy k soucitu hotových, kolem něho jako přelud se nesoucích zjevech dam — — s rukama bezvládné sepjatýma v klíně věsil hlavu na zvadlém svém krku — a kolem něho v monotónním tempu dále sípěly kročeje, šustěly šaty, až hromadný jakýsi hovor probudil jej na chvíli z dřímoty; otevřel oči a vytřeštil je ze sna. Jakoby se mu něco zdálo.

Kolem něho v dlouhé řadě v páru se ubíral parkem tmavý klér. To alumnové si vyšli na procházku, v černých svých řízách podivně se vyjímali v živém světle dne uprostřed štavnaté zeleni parku. Přešel poslední pár. Jordán dlouho se díval na černou jejich řadu, jak se táhne stinnou alejí, míjí krátké šatky zevlujících dětí, prodírá se v dálce světlou skupinou letních toilett. Ještě chvíli plazil se parkem černý jejich řetěz, pak zahnul kamsi na právo a rozevřené skupiny stromů vtáhly do sebe černý jeho trup. Stezička zas žlutá vinula se až k němu, posetá na jednom místě jako ze země vyrostlým kvítím.

Ale všechno to jen jako v přeletu přeneslo se před ním. Hlava visela mu zas dolů. A kolem něho prošly zas celé rodiny, celé skupiny mladých i starších lidí, ba i pensionát minul rozkročené jeho nohy a neprobudil ho ani hlasitý jeho hovor, který zavčas utlumil přísně pozdvižený prst cvikrem ozbrojené madame.

— 92 — Pojednou se Jordánovi zdálo, že na něho někdo volá.

„Jordáne, Jordáne l" slyšel z levé strany a neznámá ruka pohnula na zad levým jeho ramenem.

Vzchopil se rychle a vstal. Chytaje se levou rukou lavičky, protřel si oči.

Asi pět hrdel propuklo v smích.

„Doma té hledají," slyšel Jordán už známý žvatlavý hlas.

Jordán se usmál jako dítě a jakoby něco hledal, ohlédnul se po lavičce.

Stálo před ním pět jeho soudruhů, mezi nimi Matoušek. Nikdo z nich nechápal, jak tak může někdo za bílého dne usnout; proč nejde domů, když ví, že ho doma čekají.

„Mé hodili na rok a nespím l" pravil s nádechem špatně strojeného vtipu Slezák.

„Pojo! s námi,* vybízel Jordána Horálek huhňavým hlasem.

„Kam jdete," ptal se Jordán a stále se ohlížel po zemi, jakoby něco hledal.

„Na kuželky do Kartous."

Jordán, zdálo se, o něčem přemýšlel —.

Matoušek stisknul mu ruku v záloktí.

„Pojd1, je to naposled — —.* Jordán setřel šetrně Matouškovu ruku.

„Nepůjdu," pravil ostře a měl se k odchodu.

„Kam jdeš?"

„Domů," odpověděl nevrle a odcházel. Na nikoho ani nepohlédl, nikomu ani ruky nepodal a jak se zdálo, hleděl se toho setkání co nejrychleji zbavit.

„A večer nepřijdeš? Budou tam všichni!"

volal za ním Mynář.

— 93 — „Na rozloučenou," dodal Matoušek.

Ale Jordán, vytáhnuv lopatky do nepřirozené výše, schoulil hlavu do ramen a zastrčiv obě ruce do kapes neforemných svých kalhot, bez odpovědi zmizel z parku.

XI.

Eozloučit se Jordán večer nepřišel. Jednou z ústavu ven, bouchnul za sebou dveřmi a zpřetrhal rázem všechny provazy zvyku a slušnosti, které jej vázaly posud ke škamnám. Af se tam radují, aí se tam líbají, at si tam komu chtějí pijou na zdraví, co je mu už do nich! — A odpovídaje na otázky své sestry, otce, matky, bratří kusými jen,.skoupě odříznutými slovy, trhal ze sebe kabát, vestu a vypůjčené kalhoty a odkopnuv od sebe boty, položil se do svého lůžka a v tvrdém spánku prospal dvanáct hodin za sebou. Y noci velice mnoho kašlal, k ránu křičel cosi ze sna.

Když se prospal, byl unavený, ale duše zdála se mu lehčí, svět jasnější.

Byl krásný letní den. Dvůr, do kterého čelilo úzké jejich okénko, byl plný ^sluneční záře. Obléknul se a vyšel si na „žlutý kopec" — mezi vinohrady do polí. Neušel ani hodinu a krev rozohněna ranním, čerstvým vzduchem bouřila v něm znovu. Tytéž obrazy, tytéž chorobné stavy duše jako den před tím. Už neviděl ani, kudy chodí, kde se zastavil; stál nad Kamenným mlýnem, kde se kopec sváží v příkrý svah a padá k řece Svratce. Přisednul na teplou mez a pohlížel dolů k malebným břehům Svratky. Byla neděle právě, bílá a čistá, jak bývá jenom v letě. Loďky se třásly na povrchu vod, vlnky bleskotaly v hloubce — 94 — jak úlomky do světla vrženého skla . . . Jaký rozhled kolem něho, jaký vzduch! Lesy stály v záři a letohrádky bílé v okrase zelených zahrad, lehké jak hračky vržené do prostřed strání stavěly své vížky do mléčné, stříbrem prolité sféry teplého dne. Na jednom z nich praporeček plápolal a červenou a bílou svojí barvou šlehal bleděmodrý horizont.

Jordána bavil chvíli pohled na slunné to panorama v záři rozlitého údolí, chvíli jej poutal živý rej barev, které na vodách svých roznášel tichý proud, těkal svým zrakem po křivkách lesů, cimbuří vil a nekonečných výškách nebes, ale náhle jakoby oslepnul, zmizely před ním i šťavnaté krajky nad vodou se nížících pobřežin, zmizel i modrý, vlnkami jako stříbrem protkaný pás řeky, odplynul i hučící jez a bílé jeho pěny v žlutojasných hlubinách, v zeleni zahrad sklesly i ty ostré záblesky proti slunci rozhozených okýnek, letohrádky pokácely štíhlé svoje vížky, praporeček se naposledy vznesl svou ruděbílou barvou a vzduch houstnul pojednou, ztemněl; neviděl už veselého jiskření vlnek, do kterých v tempu nořilo vesla šest mladých, až po ramena nahých rukou, neslyšel ciřinčení hmyzu, kterým naplněn byl lehký vzduch a mysl jeho celá točila se zas v zmateném tom kruhu roztříštěných plánů a marných nadějí.

Zde poprvé si jasně na mysl uvedl, v čem vlastně záleží ten ohyzdný stav jeho duše. Mimoděk srdcem jeho prošly všechny radosti a bolesti rodiny, kterých byl sám v posledních letech očitým svědkem. Znal každý její zápas o kůrku chleba, sám prožil a procítil nejsurovější chvíle, kdy hlava rodiny přes noc zůstavena byla bez místa. Znal i celou bídu obskurního byrokratismu, celé to bah— 95 — nisko nemravných protekčních sil, ve kterém se válet musila i vlastní jeho krev. Z úryvků celodenním chvatem vyhladovělých úst malého Methoda poznal i služební apparat nejnižších tříd, jejich protesty a stesky, pokud se jeviti mohly v naivním ustrnutí jeho očí, je-li to možné, aby takové ruce, takové nožky od rána od šesti hodin až po samý večer nesly takový kříž. Nebyly mu temny ani chtivé pohledy známých i neznámých lidí, kdy oči jejich svábeny půvaby hezoučké jeho sestry, trhaly s její ramen chuďoučký její šat. Byly mu povědomý i skryté a jemu dost odporné naděje matčiny, která s takovou ponížeností na prahu vítala každou mužskou mladou tvář. Všechno to jen v silhuetách a leda tušených barvách přeneslo se nyní zrcadlem jeho duše a všechny ty ledové obrazy, které nadýchal tam život, tříštily se ještě v nekonečné množství drobných a jemných odstínů a každá z nich měla svůj smysl, barvu, vzduch, z jehož vůně nebo zápachu zjemnělý a skoro až chorobně předrážděný jeho cit poznal hned, jakého druhu, jakého původu bylo to neb ono jím zaslechnuté slovo, pohyb, úsměv, pohled, nebo řeč. A tu právě zdálo se Jordánovi, že mu do duše zasvitlo něco pravdy, kterou si vysvětloval nyní všechnu svou nenávist k slepým těm silám, visícím nad ním a nejbližším jeho okolím. Ve svých myšlénkách vzpomněl si i na své bezpočetné potyčky se školou, tu přišel na to, že to snad nebyla ani sama moc, kterou tak nenáviděl jako to, že se stal bezduchou hračkou v těch rukou, které mocí tou právě vládly.

Cit se v něm ježil, jakmile viděl, cítil, že pojem práva se nad ním pod formou kázně, discipliny, poslušnosti křiví až v bezvědomé, protože zastaralé, mechanické bezpráví. „Student je student a žádný voják," to už byl vědomý protest proti — 96 — tomuto výkladu práva, který v jeho očích stál horem nohama. Duch všeho toho, který sídlil v něm, vytrysknul v několika těch slovech a ozářil mu celou jeho minulost. Odtud si vysvětloval živou, nejasnou a přece tak tklivou svou touhu po Praze: vymanit se, vyklouznout i z těch železných rukou okolností, které jej nutily k životu naprosto jinému, než k jakému jej sváděla živá jeho obraznost. Odtud i jeho uzavřenost, zamlklost, ironický klid, s jakým se oddával naprosté své odloučenosti od živého světa. Odtud i jeho rozkoš, jakou cítil v samotách a blouznivé výlety do říše snů, kde byl sám králem a kde nikoho necítil nad sebou. — A odtud i jeho láska k předmětům mrtvým, k zemi, stromům, nebi, kamení, Praze začoudlé a staré, do jejíchž malebných klínů ukládal bezejmenné svoje sny. Mrtvé ty krásy oživoval naprosto jinými lidmi, jinými vášněmi, starostmi, než jaké viděl kolem sebe a v té víře v svoje obrazy Praha zdála se mu vykupitelkou a spásnou jakousi metou od všech běd a ústrků, kterými zmítán byl až posud mladý jeho život.

Vytvořil si proto Prahu v podobě tak ideální, že ve své lásce k ní rostl a nutně hynul zároveň už dávno před tím, než do Prahy nastoupil první krok. Hynul jako hynout musí každý člověk odsouzený k vzdušným výtvorům svých snů a živený sám sebou a okolním světem k představám, které v poměru ke skutečnému a na dlouho nezměnitelnému životu nutně už ve svém vzniku nesou zárodek smrti.

Karty však se obrátily, jakmile pomyslil na provedení zamilované této své myšlénky.

Tu stály naproti sobě dva sobě naprosto různé světy, různé zájmy, nároky práva, v kterých bylo těžko se vyznat. Motivy, které vedly jeho — 97 — do Prahy, byly a musely zůstat jeho rodičům temny, poněvadž on sám si nebyl jasně vědom určitých důvodů a výhod, proč do Prahy jede, co tam chce. Nemohl žádat na nich, aby se vzdali nároků svých a nechali v platnosti nároky jeho, když sám posud nevěděl, ba ani nepřemýšlel o tom, jaké jméno dá neurčitému tomu blouznění a toužení po Praze. Neměl pro ně posud ani slov a kdyby byl měl, nebyl by jich ani užil, jako jich nikdo neužívá tam, kde ví, že smysl jejich je a musí být ostatním nepřístupný, nevysvětlitelný, temný, jen jím vřele cítěný, jasný.

Než, jak vymodlit, vyprosit jejich svolení, když neměl po ruce ani peněz ani jakéhokoliv jiného pomocného plánu? Jednat o své vůli, bez ohledu na ně skočit přes hlavy jejich z brněnských bran ven, spálit za sebou mosty, na které, kdož ví, nebude-li se muset vrátit — zasadil by jim tak šleh, pod kterým se nejvíce kroutil vždycky on sám. Zde bolest jeho lámala se v krisi, kterou před chvílí netušil. To nebyly už peníze, mrtvý předmět, o který posud klopýtal, to bylo něco, co v něm vyrostlo a co srostlo s celou jeho duší.

Tušil revoluci v domě i v sobě, jakmile udělá do Prahy první bezohledný krok. A než to, raději — a Jordán nevěda ani jak, vyskočil z teplé té hroudy země, kde seděl a utíkal k Brnu nazpět, až udýchán se zastavil v stinné aleji silnice, vedoucí od pracháren pod Špilberk. Strhnul klobouk s hlavy a dal si ovívat rozpálené spánky příjemným chladem stinného stromoví.

A následovaly nyní dva měsíce kruté tortury, celá řada neděl bezesných nocí a proplakaných dnů a všechny naplněny byly tu smutnými, tam Mstíce lidu XXVII. 4. 4 — 98 — jasnými a útěchou ozářenými výhledy do nedaleké budoucnosti, z které proti němu stály jenom dva možné východy: buď železem pobitá, jako do kláštera vedoucí vrata semináře, anebo druhá a snad poslední jeho cesta do Prahy.

A byla to neustálá, tu slabší, tu silnější horečka krve, která přejímala nyní jeho údy a organismus jeho přiváděla \ stav, ve kterém se potáceti začíná nemocný. Doma pozorovali nápadné jeho rozčilení, hrobovou zamlklost, prudký vzmach rukou a celého těla, když buď něco do rukou bral nebo se sebe trhal své šaty, aby se předčasně uložil k bezesnému spánku. Slova ze sebe nevydal, co mu je a nikdo se ho ani na to neptal.

Když seděl a do sebe zabrán přemýšlel, všichni jakoby spolu cítili svatost jeho dum, po špičkách skoro obcházeli kolem něho, opatrně sedali na židle, měkce kladli své předměty na stůl, sestra už necvakala tak svými dráty, matka jen v nejvyšší potřebě zahrkala nádobím, a byl-li otec doma nebo bratr, pohroužili se do téhož mlčení jako Jordán sám. A jenom ten kanárek v kleci, když slunko se obrátilo dvorem a v zlato změnilo žlufounké jeho peří, poskočil na svém bidýlku, zamrskl roztřepeným a ve vodě ubrouzdauým ocáskem a rozpustil svým hrdlem takovou krásnou ruládu, že i Jordán zdvihl svou hlavu a v hrobovém tichu zabloudil na chvíli očima tam, kde slunce ohnivým sloupem vcházelo do chudého jejich příbytku. Jak tu bývalo v jejich komůrce čisto a jasno, jak se tu leskla podlaha, svítily zdi, planulo celé jejich obydlí! Jordán očí odtrhnouti nemohl od světlé té nádhery záře, jejíž odlesk se rozcházel do všech koutů světnice a tichý svůj přísvit kladl do nehybných, jako ztrnulých rysů tváří. Teprv nyní si Jordán dokonale všimnul, — 99 — jak hezoučkou to má sestru, jak jí sluší ta krásná bílá barva v tváři, v chudý kartoun upjatá hruď, černou zástěrkou pokrytý klín! Teprv nyní si jasně uvědomil, jak vrásčitou to už má svou matku, co bílých nitek hoří na černé lebce otce, jak vyhublé a tenounké má ruce Method. Ale brzy se zas odvrátil od živého toho divadla a celý se zas zabral do vniterných svých sporů.

A kanárek hrčel dále svou nekonečnou píseň, která se nořila z hloubky jak píšťalka, když zpívá z vody a tu jasnějšími, tu tmavějšími trylky vyluzuje svoje zvuky z perlících se bublinek vody.

A sestra jeho cvakala zas tiše svými dráty, mlčky se ohlížela po Jordánovi, tváří a očima se ptala, neprobudil-li se už a jak dlouho tak míní trpět ve svém dobrovolném mlčení. Zdálo se, že ona jediná už zná a v plné hloubce dívčí sdílnosti chápe smysl jeho dum.

XII.

Jednou, když tak Jordán seděl sám a v zamyšlení nepozoroval, co se kolem něho děje, přisedla k němu jeho sestra a jako milá vzala ho kolem krku.

„Jirko, co jsi tak smutný! Co je ti?" A očima lovila jeho zrak, který vyplašen těkal zmatené kolem ní.

Jirka vstával.

„Ty by's rád do Prahy, viď?" pravila k němu a ruka se jí svezla s kroutícího se jeho ramene na podložený lenoch dřevěné židle.

Jordán nic na to neodpověděl. Vstal. Sestra sledovala každý jeho pohyb, jak zapínal kabát, očima hledal hůl, do ruky bral klobouk.

4* — 100 — Vzala jej ještě jednou za ruku a jemně ho táhla k sobě.

„Poslechni, snad se to dá nějak změnit. Ty by's rád, viď?"

„Rád, nerad," odpověděl Jordán s úsměškem.

„Na tom nezáleží — —" dodal suše a měl se k odchodu.

„Kam jdeš?"

„Projít se."

„Mám o tom promluvit s našima?"

Jordán se zastavil a pohlédnul sestře přímo do očí.

„A nač?" ptal se.

Sestra mlčela.

„Tak to přece nemůže zůstat!" pravila po chvíli a krásný, hladký její krk se při tom nadmul.

Jordán pohodil ramenoma a otevřel dvéře.

„Nemůže zůstat'," parodoval hlasem slova své sestry, „a což když zůstane?" ptal se a zase tak zpříma pohlédnul na sestru.

Nyní zas sestra pokrčila ramenoma, svěsila hlavu, odvrátila se na pólo stranou a pohnula bezúčelně šlapkou po zemi. Víc nepromluvila už ani ona, ani on. Dvéře se zavřely. Oba se rozešli mlčky bez pozdravu, jak bývá v rodinách. Jordán šel po svých potulkách, sestra vrátila se ku své práci. Byla sama doma, za chvíli už jak parou hnán hlučel šicí její stroj a v okně zpíval zas kanárek, jakoby on se svou písní byl tu v celém světě sám a sám.

Už se připozdívalo, když se Jordán zastavil před nepatrnou jednou hospůdkou na Nové ulici.

Měl něco peněz v kapse za odprodané knihy a něco si také vypůjčil od svého bratra Karla. Cosi radostného v duši lákalo jej tam. — Nebylo to po— 101 — prvé (zvláště v posledním čase), co tak zapadnul do tiché té hospůdky a o samotě při jedné, při dvou sklenicích piva, proseděl zde celé hodiny.

Dnes cosi veselejšího svádělo jej do těch skrytých míst, kde už s jakousi zálibou stále do větších a do větších krisí vháněl své tajné hoře douškem lihovin. Zdálo se, že pouhým natržením tajemné té clony, do které se doma halil v tvrdošíjném mlčení, převážil se těžký stav jeho duše v jinou, daleko lehčí, vzdušnější náladu. Drobné prsty jeho sestry dotknuly se záhadné té spleti křížících se zájmů, obnažila právě to místo, kde byla nejcitlivější a nalila do bolavého toho lože trochu útěchy. Jordán ošíval se z počátku, dost hrubě odhodil ruku té, která přišla s hojivou mastí; při pouhém doteku okolního vzduchu a jiné bytosti jitřily se bolně jeho čivy, ale za chvíli už cítil krásný účinek několika těch slov, kterými k němu promluvil před chvílí měkký její hlas. Nervy se stišily, po těle i duši rozcházel se nebývalý klid a mír. Stačila proto jen myšlénka, zasednouti s novým tím pocitem na oblíbené svoje místo a ruka hostinského stavěla už před něho zapěněnou sklínku a rozžíhala nad ním plyn. Byl znám už v zamlklé té místnosti, hostinský stiskl mu družně jeho prsty řeznickou svou pravicí a nabídnul mu šňupeček. Jordán namočil dva prsty do černého toho prášku v kostěném pouzdře a strašně se rozkýchal. Tak bývalo vždycky, kdykoliv zabloudil sem mezi staré svoje známé němé čtyry stěny, mlčící lavice a stoly, oddělené příhradou od přední místností. Tam docházeli drožkáři, dělníci, potulní kupci, přespolní lid a veřejná posluha. Zde, kde seděl, scházela se společnost z lepších tříd. Řemeslníci, úředníci z robotárny, šarže od vojska.

Časem seběhla dolů i hostinského dcerka; v ko— 102 — ketní zástěrce, s krátkými rukávky a bohatým věncem vlasů nad přibledlou pletí roznášela plynovým světlem tmavý lesk svých kadeří, šířila kolem sebe voňavý dech svého šatu, který už těsně objímal půvaby sedmnácti jejích let. Jordánovi bývalo teplo v její přítomnosti, útulno v zastrčeném koutu malého pokoje, kam v tu chvíli jen zřídka kdo zasednul a odkud přehlédnouti mohl celou hospůdku.

Byla čistá ta hospůdka, zvláště tam, kde seděl Jordán. Ubrusy běloučké jak sníh, v okně jutové záclony a stěny pomalované jakousi hnědou, zlatě postříknutou barvou. V zimě, když se tam zatopilo a plyn rozsvítil na skleněných talířcích své bleděžluté světlo, bývalo tam jako doma.

Byla sobota, v hospůdce bylo hlučno. Lidé byli i ve zvláštním pokoji.

Jordánovi bylo posud neobyčejně jaksi příjemno. Jemu dost neznámá ona příčina hřála jeho duši a bylo to snad právě to kouzlo polozáhadných vlivů, že se tak pohodlně rozložil na svém sedadle, hlavu stranou položil do dlaně a s tajemným jakýmsi úsměvem v tváři oči upřel na běloskvoucí hladinu stolu. Nápadně jasno se mu zdálo všechno kolem něho dnes, ticho cítil v duši, na srdci i v hlavě milý klid a mír. Už dlouho mu nebylo tak. Z domu šel — — brrr, až se prohnul v zádech, jak mu byla nepříjemná vzpomínka na odpolední chvíli a teď jak čistě, jak jasně mu zněl z dvorku známý hlas. Otevřely se dvéře. Do místnosti vběhla jak anděl celá bílá hostinského dcerka.

&aty jako sníh, na hlavě světlý, pestře ozdobený klobouk, po boku od pasu jí vlála růžová šerpa a v ruce držela červený, bílými krajkami vroubený slunečník. Přišla z procházky. Poklonila se, vze— 103 — pjala se mladou svou postavou, utáhla ještě v rukavičce obutou ručkou vysoko vzhůru šlehající plyn, zasmála se čemusi a běžela do vedlejší místnosti k tatkovi. Chvíli tam štěbetala s krevnatým svým, bohatého řezníka dobře representujícím otcem, kroutila se pak na vysokých svých špalíčcích a mlasknuvši bezúčelně mrštným svým jazykem, zahrkala klíči, prudce otevřela dveře a s veselým jakýmsi popěvkem bílá zas zmizela v síni. Jordán chvíli se díval za ní. Jak bylo zas veselo kolem něho a v něm. Jak jasně hořela světla, bleskotaly stěny, proudil hovor, praskal smích. I hlasy z ulice, vřeštění vozků, suchý ruch šlépějí, volání, pískání, rupot kol, všechno, i to syčení plynu a skryté hlasy žijícího domu dýchalo dnes divnou jakousi silou života, kterou si nedovedl věcně vysvětlit.

Byla to nékolikahodinná procházka, silný polní vzduch, bohatě oživená krev nebo těch několik teplých slov, která k němu promluvila sestra — kdož ví, ale krásně mu bylo, krásně. Ani nevěděl a ruka hostinského stavěla už před něj třetí sklenici. Vylil ji do sebe a stála před ním čtvrtá.

Mladá bujnost vzmáhala se v jeho žilách, pohyby jeho byly neposedné, v očích cítil jakousi všechno pronikající a ze všeho se těšící sílu. Cosi v něm hrálo, ale co ? — eh, kdož by se o to staral. Tik — tak, tik — tak, i ty hodiny poslouchal dnes se zvýšenou jakousi pozorností. Přišla zase Amálka shora, převlečena už, s lehkou zástěrkou před sebou a také se mu zdála krásnější, vzdušnější, celá jakási jiná než jindy. Pohled na ni sytil dnes rozšířený jeho zrak. Usmál se na ni a v úsměvu tom jakoby skryto bylo všechno, co zářilo v tu chvíli v něm, jeho tvrdá, vždycky zachmuřená a němá tvář nabyla v tu chvíli jakéhosi světlého, — 104 — pohnutého vzezření. Amálka zasažena tím divným, nezvyklým jeho pohledem, bůh ví proč, snad že brkla, nebo sama nevěděla, co činí, prudce se naklonila ku předu, jakoby se chtěla klanět, také se usmála, ale začervenala se při tom až po bohatý věnec nad čelem zavinutých vlasů. Všechno to bylo bezděčné, plaché a náhlé, beze všeho určitého vztahu, beze všech příprav a beze všech následků.

Všechno to jakoby se stalo samo o sobě a k vůli sobě. Okamžik a nic víc. Za chvíli, když Amálka prošla zas dveřmi a kolem něho se opět zamihla vlající svou zástěrkou, nejen že se už na ni neusmál, ale zdálo se, ani už o ní nevěděl. Jen jediný pohled, jediný blesk očí, náhlý, neočekávaný vzruch smyslů zdálo se, že mu dostačil. Jen žízeň jeho rostla; pekelná žízeň, jaké už dávno nepocítil ; labužnicky mlsal a z dlouhá do sebe ssál běloučkou tu pěnu, která se po sklenici jak smetana táhla až na dno. Brzy pocítil, jak lehoučká závrat obchází jeho smysly, kalí jeho síly, oslabuje zrak. Viděl před sebou jakési tváře, ale ty byly rozmazané, mdlé a nerozeznával je. Na Prahu v tu chvíli nevzpomněl. Všechno minulé i budoucí bylo v něm zatlačeno nazpět Krásná jakási lehkomyslnost opřádala nyní jeho mysl, sl/y pozbývaly své vniterné tíhy a na místě nich rozlévala se jakási vítězná lahoda okamžitého štěstí. Ve světlé té radosti všechno minulé plovalo před ním jako dávno zažité, dávno uplynulé sny; co bylo mimo něho, ztrácelo svou barvu, ztrácelo svůj tvar. Pohnul sebou, aby vstal a vyšel na dvůr — —.

Chvíli balancoval sám nad sebou jako v závrati a musil se stolu zadržet, aby údy zachoval při vládě. Nevěděl, čím je víc opit, zda pravé tou přítomnou chvílí nebo pivem. Vzmužil se a pevným krokem vyšel na dvůr. Dlouho se nevracel.

— 105 — Když se konečně vrátil, hmataje ve tmě po klice u dveří, zaslechnul z nitra hlas kytary. Postál u dveří a poslouchal, jakoby se bál do vnitř.

Z vedlejší místnosti otevřel kdosi dvéře od síně a hlas kytary jasněji zadrnčel do liduprázdné síně. Krátkými, nesmělými zvuky žbluňkaly ty tony kytary v mírném šplounání lehce zvířených jejích vln. Kdosi zpíval. V terciích bylo slyšeti dva hlasy, alt hrubý, ostrý, ale zvučný, třásl se jak silně navinutá struna v snivém průvodu lehkého, už trochu otřelého, ale posud svěžího mladého a vlnivého sopránu.

Kde jen ty hlasy slyšel, kde jen je slyšel, těžce se rozpomínal sám u sebe a stoje posud u dveří, poodešel o krok stranou a podepřev si hlavu na zeď, s rukou podloženou pod těžkým čelem poslouchal ty harmonické, jako ze vzpomínek se nořící, nakřáplé, ale v své bídě tak dojemné a milé proudy dvou hlasů. A zatím co vzpomínal, dohasínala za zdí poslední sloka cizí, italské jakési písně a kytara už jako z dálky tu slabšími, tu silnějšími vzdechy strun vracela pěvcům ten smutný nádech písně, která svou zádumčivou duší připomínala tklivé motivy italských oper. — Pojednou Jordán, jakoby si náhle byl vzpomněl, pustil se zdi a nejistým krokem vešel do vnitř.

Nemýlil se. Zahlédnul tentýž modrý šátek nedbale přehozený přes rozházenou černou hlavu, tytéž tenké prsty, tlukoucí do zvučících strun, tentýž šlahovitý krk, skloněný půvabně stranou, tytéž přivřené oči, bosé nožky, kyčle, prsa, volně opásaný kříž, jako ho viděl tenkrát „Na krásné Vyhlídce," v odlehlé, za město vystrčené hospůdce, — 106 — kde se mu tak zalíbily divoké, předčasně sestárlé jejich tváře, ostrý, ale v své přirozené kráse tak nevýslovně milý hlas, že by byl tenkrát, kdyby byl měl, zlatem zasypal každé jejich slovo, drahými penězi vykoupil každý jejich verš. Zpívala mladá, asi čtrnáctiletá, slabě urostlá Vlaská a mladší její bratr. „O mia cara, mia cara" třáslo se ještě v plynovém světle a cukr dětských těch zoubků jakoby se rozplynul v živé krvi úst, rty se náhle zavřely a Vlaská hlavou unavené skloněna k loutně jak k děcku spícímu v náručí mladé matky pohlížela dolů na tenký krk své kytary a prsty bloudíc ještě v rozechvělých strunách, promluvila k hochu několik italských rychle pronesených slov.

Čtrnáctileté, ledva dětství odrostlé děvče, v bídě vyrostlý květ jižní přírody v průvodu asi devítiletého hocha v italském kostýmu. Děvče chtělo ještě cosi k chlapci promluviti, když v tom kdosi na ně volal rodnou jejich řečí.

„Santa Lucia, Santa Lucia!" křičel Jordán natažen celým tělem přes stůl a kostnatou, dlouhou svojí rukou postrkoval na roh stolu desítník; „si, signore," usmála se mlaďoučká Vlaská a když stáhnuvši se stolu špinavými prsty nabízený desítník s lehkým úklonkem hlavy od stolu se vzdálila do mírnějšího přítmí, Jordán sednul si zas na původní své místo a příjemně se usmívaje jako slepec, který v napjetí poslouchá stále čistější a čistější souzvuk laděných akkordů, čekal až z harmonie napjatých strun zazvoní první věta průvodu a z tlumeného jeho zurčení vynoří se ta krásná melodie jižního ráje, kterou z hubeného toho hrdla slyšel jednou a od té doby často z duše jeho vytryskla jak utajený, jednou probuzený, pak častější a v přestávkách se objevující pramen.

— 107 — Mlaďounká Vlaská vstala se židle, položila kytaru zas do hubeného svého náručí, uhodila do strun tenounkou rukou a vyměnivši s hochem jeden z těch smavých a ohnivě vroucích pohledů jihu, popotáhla svou kytaru o něco výše k ňadrům a zvrátivši hlavu snivě v zad, obnažila zase svoje zoubky; černé její oči se přivřely před dorážejícím světlem plynu, modrý šátek pokryl jedno její ramínko a Vlaská, stíníc tak bradou nahé svoje hrdlo, začala z počátku nesmělým, mdlým, pak stále silnějším a vzletnějším hlasem tu, kterou Jordán měl tak rád.

Takový byl asi text italské písně: Nad tichým mořem hvězdičky SYÍÍÍ — milý je vítr, vlnky se třpytí.

Druhové pojďte sem, opusťte pevnou zem.

Santa Lucia, Santa Lucia!

Hovor umlknul v obou místnostech, hlasy se tratily jeden po druhém, hlavy, ruce a ramena už jen ve znameních mluvily sebou, jakoby to nebylo ani v hospodě, ale někde, kde se odbývá právě shromáždění němých.

A zatím, co tak tichlo všechno, jako spoutáno, tklivými zvuky dětského duetta, snědé prsty, které přebíhaly po strunách jako tenké nožky pavouka, pletoucího se ve své vlastní síti, poznenáhlu umdlévaly v živém svém pohybu, slábly; akkordy zmíraly, doznívaly, hasly, pojednou zmlkly a jakoby si pooddechly v posledním záchvěvu strun, vlny jejich dlouho se ješté toulaly vzduchem, táhly tichem a nové na jejich místo se šířily za nimi a stále slabší a slabší se draly ven, jakoby se doby— 108 — valy ze sevřených prsou zvučící ještě kytary. A jakoby to bylo kdesi daleko, daleko v houštinách lesa, zurkot skrytých těch zvuků ozval se znovu, struny zazvonily jak v lese zvoní tříštící se voda studánky a v jejím šplounání nesla se ozvěna následující sloky: „O krásné město — nebeský ráji, každý tvor plesá v radosti máji.

Ty jsi ten pevný pás, jenž všechny pojíš nás — Santa Lucia, Santa Lucia!"

A hlas italského slavika, jakoby se očistil, vykoupal, smyl v průzračné té čistotě z duše a srdce se nořících vět — nabýval vroucnosti a síly, jaké už neodolal žádný věk. — Vlaská už s ohněm zabouřila ve strunách, potají okřikla svého průvodce, aby mlčel, když už umdlévá a ve hlase padá. Jordán nikdy před tím a nikdy potom neslyšel, že by někdo s takovou prudkostí a vášní citu, s takovým zápalem kdy zazpíval svou rodnou píseň, jako snědé to děvče v hadrech, hubené až na kost, ale krásné, krásné v půvabu svých čtrnácti let, tím krásnější ve svatém zanícení své krve, nemajíc na sobě nic mimo skromnou tu ozdobu havraních vlasů přehozených modravým šátkem a mimo ty dvě řady perel, které se podivně jaksi křivily v karmínu rozehřátých jejích úst. Zdálo se, jakoby byla celá ztrávená silou zpěvné své vášně, zapomněla na všechno, i na místo, kde je, kde zpívá, kde pláče v slzách svých strun, oči její se leskly jako vzňaté, ledva rozkvetlá její prsa se třásla, tělo se vytáhlo a sukýnka splývající po suchých nožkách dolů, — 109 — chvěla se na svém okraji v prudkých otřesech drobounkých vln, které probíhaly celým jejím tělem. To byl hold její duše rodnému kraji, vášnivý pozdrav přes hory a světy až tam kdesi na břehy Arna, Tibery, moře, kde asi matka vykrvácela drobné ty kostečky děcka netušíc, že v cizí zemi, v cizích končinách v slzách svého zpěvu zalije krásnou svoji kolébku. — „Santa Lucia!"

už s bolestí drala se jí z tenounkého hrdla, hruď se jí výšila, kříž vypínal, hlas vysýchal, pozastavila se, nabrala poslední zbytek dechu a to byl výkřik hlasitý, divoký pocel své vlastní duše, bravura, která strhla všechny ty skloněné hlavy, rozohnila, rozbouřila celou hromadu nachýlených těl v jeden mocný, prudký, jedním dechem z prsou jako vyhozený, tleskotem několikrát, desateronásobně penězy bohatě dotvrzený projev soucitu, obdivu a chvály.

„Bravo!" zaječel i Jordán a pěstí uhodiv do stolu, vstal. Očima zas vzdával Vlasce chválu svou. A Vlaská smýkla svojí sukýnkou a v rozkošném úklonku svého štíhlounkého těla usmála se na něho s kytarou svou v náručí, jakoby nebyla ani v hospodě, ale v divadle v záři hořících lamp, před tváří bezpočetných hlav, v svůdném kostýmu divy. Uprostřed dělnických zástěr, usedlých řemeslníků, potulných kupců v průvodu otrhaného svého bratra jak jí tu slušely prosté ty hadýrky, visící na ní jak útržky barev, jak byla krásná s tou kytarou v loktech, kterou tiskla ted* k sobě levou svou dlaní aodpovídajíc ani nevědouc nač stále jedním a týmž „si signore" — do pravé ruky brala všechny ty peníze, které jí podávali se všech stran. Ručka její byla malá, peníze sypaly se jí mezi tenkými prsty na stoly, na zem ... — A Jordán čekal jen, až dají všichni, aby se jí od- 110 — měnil zvlášť a sám a ještě jednou ji poprosil aspoň o krápět divokého toho ohně, který kolovat tu cítil v žilách všech.

„Si signore" — odpověděla i jemu Vlaská, když se jí ptal, zazpívá-li ještě jednou tak. — Ale nezazpívala. Ukázala prstem na krk, odkašlala si a kloníc se na všechny strany usmála se ještě jednou a zmizela i se svojí kytarou a sukýnkou v síni.

Když odešla, bylo hlučno v hospůdce, tam stáli dva, tam stali tři; kývali hlavami, smáli se, zdvihli ruce, tleskali do dlaní. Vlaská jakoby v každém z nich zanechala trochu té krve, ohně, síly, divoké náruživosti jihu, pohyby, řeč, pohledy, smích, chůzi i výkřiky, všechno vybočovalo jaksi z obvyklých mezí. V malé chvíli bylo v hospůdce živo jako na trhu.

„Horo, horo, vysoká jsi," — — spustil kdosi ze středu a ruce se zdvihly do výšky — dělníci vpadli v jeden sbor. — Jordán spil se zatím tolik, že nemohl a neměl ani zač už pít. Byl opilý pivem, opilý dojmy, opilý sebou, opilý vším.

Zaplatil a stíží vyhnuv se několika židlím, které mu stály v cestě, vytrhnul dvéře od síně a mířil ven. Amálka si všimla, ale pozdě už, že se Jordán zapotácel a minu v jeden schod pochopem se řítil ven. — „Ježíš Marjá!" sepjala běloučké své ruce a běžela za ním. Div sama o něj nebrkla. — Jordán polomrtvý ležel na zemi a mručel cosi k ní.

„Ale pane, co děláte?" brala ho za rameno a rozhlédla se za sebe.

„Nechtě ho, však on se vzpamatuje, až přijde na čerstvý vzduch," radil jakýsi drožkář. — — 111 — „Kde bydlíte?" ptal se Jordána slušněji oděný pán. — Jordán opíraje se jak přeražený v půli o obě ruce, snažil se vydechnout ze sebe, kde bydlí, ale jazyk měl tvrdý jak kost, ústa tuhá, jakoby je měl zamrzlá.

„Nechtě ho, tatínek ví, kde zůstává," pravila Amálka s vědomou grácií a vyhoupnuvší se přes schodek, o který Jordán klopýtnul, běžela se ptát, kde Jordán bydlí. — Byla půlnoc, když slušněji oděný pán odváděl Jordána domů. Chlad po Nové ulici ze široka se prohánějícího větru vrátil Jordánovi řeč.

Vzepjal se vší silou z neznámého náručí a vysmykl z něho ruku, druhou škubal silou, jako v pasti chycený. „Pustte mne, co pak si myslíte, holomku," křičel na neznámého, a balancuje na nohou vytrhnul mu i druhou ruku. „Nechtě mě," křičel a sípal zároveň, rozháněje se rukama, zapotácel se na zad, obrátil se a utíkal zcela opačným směrem ulice ke Kartouzům. Brknul o kolej tramwaye a zůstal na zemi ležet.

Útěk se několikrát opakoval, než došel domů.

U vrat se dal do srdceryvného křiku a pláče.

„Bože můj, Bože můj l" — naříkal v pláči.

„Co pláčete?" těšil ho neznámý.

„Ale!" vypravil ze sebe Jordán a máchnuv rukou přes ucho, přehnul se v kříži — — — — Matka Jordána přiběhla jim otevřít v košili.

„Ježíš Marjá!" spráskla ruce nad hlavou zahlédnuvši Jirkovu zlomenou postavu. „Koho pak to vedete?"

Jordán namáhal se samostatně překročit práh, ale zavadil v síni.o vysoký jakýsi předmět, ten - 112 — s rachotem se sřítil na cihlovou dlažbu síně; ve světnici zabřesklo světlo — jen v mžitkách zabělala se Jordánovi v očích běloučká tvář jeho sestry, pak Method v modrých barchetových spodkách, suchá, v obočí silně sražená tvář Karlova a na konec — smolné licousy hlavy rodiny. Matka pobíhala mezi všemi a plakala.

„I to nám ještě nikdy neudělali" „To nám nikdy neudělal!" „Kde pak's byl?"

Jordán věše hlavu na stranu, snažil se pozvednouti oči a vypravil ze sebe několik lítostivých slov. — Ale byl blbý. — Zablábolil několik zmatených zvuku a z úst vyjelo mu něco hustých slin.

„Ježíši Kriste, on nemůže ani mluvit!" vykřikla matka a stranou sepjala ruce k obrazu Bohorodičky Matky, před kterou rudou jiskrou plápolala lampička.

Starý Jordán nepromluvil ani slova, jen okřiknul svou ženu a vlídně jako k nemocnému obrátil se k Jordánovi: „Svleč se, svleč."

Sám mu rozepnul kabát, sám ho svlík' — a s Karlem uložili jej na postel.

Jen jako ve snu zdálo se Jordánovi v očích, že zahlédnul ještě bílou postavu s rozpletenými vlasy, která se naklonila k němu, pohladila jej po čele a vlasech a vytáhla nad ním peřinu až po samu hlavu a odešla.

Svět se točil s Jordánem a Jordán s ním.

XIII.

Bylo sedm hodin ráno, když se Jordán probudil. Přistoupila k němu sestra a rozhrnula mu vlasy na čele: — 113 „Není ti nic?" ptala se s úsměvem.

Jordán vyvrátil na ni své hnědé, kalné oči.

„Nic, proč se ptáš?"

„Kdybysi se byl viděl, jaký jsi přiseli" pravila sestra a dala se do smíchu.

Také Jordán se usmál.

„Kde jsi to byl?" ptala se dále sestra. „Kde se's to zmotal?"

Jordán se zamračil.

„Ah, já ani sám nevím kde," pravil, aby se vyhnul dalším otázkám.

„Co říkal tatínek?" pravil po chvíli a pohled, kterým se obrátil na svoji sestru, obsahoval větší otázku, než jeho slova.

„Co by říkal! Nic!" odpověděla sestra vyhýbavě a dodala veselejším tonem: „Nachmelil se's, o je!"

* Jordán viděl, že nemluví pravdu, ale neptal se dál.

„A maminka?"

, „Maminka byla celou noc u tebe. Tolik jsi ze sna křičel a kašlal. Nikdo jsme ani oka nezamhouřili až do bílého dne. Pořád jsi křičel „jdeš — jdeš, jdeš pryč." K smíchu to bylo, ale strach jsme měli všicci. „Ukaž, tady máš modřinu", přejela mu rukou čelo.

„A to nic není."

• Jordán i jeho sestra na chvíli umlkli.

„Včera jsme o tobě mluvili," pravila pojednou sestra a jakoby nic, hleděla oknem na ozářený dvůr.

Jordán trhnul levým koutkem úst.

Když se neměl k odpovědi, sestra pokračovala sama. v „Řekla jsem, co tě asi trápí, proč jsi pořád jako hrob a — —" — 114 — Jordán hodil sebou na posteli.

„A kdo ti dal k tomu právo? Nic nevíš a mluvíš!"

„Nevím!" usmála se sestra poloútrpně a byla krásná v tom bledém přísvitu rána, běloučká v tváři jako sníh, s lehounkým odstínem smutku na pokrčených rtech. — „Ještě budeš dělat drahotu!" dodala s jemnou ironií výčitky. — „To přece vidíme všichni, že tě tu všechno bolí."

Jordán se položil zas do lůžka a přitáhnul na sobě peřinu.

„To právě ne," pravil klidně — „a co dál?"

„No, co dál. Tatínek povídal, když teda mermomocí nechceš, že tě k ničemu nutit nemůže.

Ale — —."

Jordán leže nepohnutě přikrčen ke zdi, otočil na ni své oči. „Nu?" ptal se pohledem, „penězi se musím opatřit sám?"

Sestra útrpně přisvědčila a čekala, co Jordán na to odpoví.

Neodpověděl nic. Odvrátil zas oči k oknu a jak se zdálo, o něčem přemýšlel. Hlavní odpor byl zlomen, myšlénky jeho rázem přešly z nejasných snů v hotové projekty. Nejasné posud, neartikulované, jako jeho sny, ale ráz jejich dýchal už prudkou odhodlaností. Dříve, než promyslil první a nejtěžší otázku, jak sežene peníze na cestu, sestra už byla připravena s návrhem.

„Na nejvýš," povídal tatínek, „že by ti mohl posýlat něco pro první čas a na cestu že by ti dal Karel. Až by se's tam nějak ohlédnul a měl, mohl bys jim to zas vrátit."

„Rozhodné," pravil Jordán v prudkém pohnutí těla, ale ve tváři jeho proti očekávání sestry nebylo pozorovati nejmenšího vzrušení nad náhlým — 115 — obratem věci. Jako by se to rozumělo samo sebou.

„A maminka?" ptal se, „co říká maminka?"

„Maminka hubuje, ale co naplat, když vidí, jaký pořád jsi, taky ji to bolí. Nikomu prý z nás neublížila a ty prý na ni vzhlížíš, jakoby se's na ni hněval." „Toť se rozumí," opravovala se hned sestra, když viděla náhlé pohnutí Jordánovy tváře, „ten rozum ona z toho nemá, jako ty — — nebo náš tatínek. Jí je život jako život, jen kdyby se's měl dobře a my s tebou, na ostatní se nedívá. Ostatně z toho si nic nedělej", dodala Jordánova sestra a zadržela prudký pohyb jeho ruky, „já také hodím trochu více rukou a když maminka bude vidět, že to jde, sama bude mít z toho radost. Jen ji nech — já ji znám. Ona má už mnoho těch zkušeností a není se jí co divit.

Nikde nebyla, zná jenom, co slyší a to ještě si splete bůh ví jak. Co jí kdo napovídá, to věří.

Je stará."

„A co může slyšet?"

„O tobě nic, ale tak. To přece ví, že v alumnátě se má každý dobře, že je zaopatřen i šaty i boty že dostane a je-li spořádaný i peníze si může zachovat."

Jordán se dal do hlasitého smíchu.

„Kdo jí to napískal?"

„Sem tam se sejde s lidmi a taky má jazyk.

Přeptá se, nebo jí to lidé donesou. A každý jí to chválí a závidí, že syna bude mít knězem."

„A té radosti §g.''lj{jčF musí vzdáti?" pravil Jordán s pohnutím.* „I ráda se vzdá," pospíšila si sestra s odpovědí, „jen když bude vědět, že opravdu z toho budeš něco mít. — A nač se míníš obrátiti," rychle zavedla řeč na jinou otázku.

— 116 — „Na práva," odpověděl Jordán bez rozmyšlení a sám se tomu podivil, jak mu to tak rychle, bez dlouhého uvažování mohlo napadnout.

„Práva?" ptala se Milka a bylo patrno, že jí dosah tohoto oboru není dosti znám. „Nač to?

Na co to až můžeš přivést?"

„Na doktora práv, notářství, advokáta, soudce i ministra," dodal Jordán v náhlém výbuchu veselí.

I sestra se zasmála příkrému tomu řebříčku jmen a vstávala se svého místa.

Úsměv jí ještě pohrával rty, když pravila: „to musím honem říct mamince. Má starost," nahnula se zas k němu, „že se tam v té Praze ztratíš. Lidé přej jsou tam takoví falešní, prohnaní, zlí," parodovala matku s humorem.

Jordán se zašklebil, jakoby se chtěl dát do nového smíchu. Také tvář sestřina nabyla potutelného, čtveračivého vzezření.

„Kdo jí to povídal?" ptal se Jordán, podpíraje hlavu loktem.

„Slyšela to. Není prý jim co věřit."

Jordán se zasmál.

„Nesmysl. Člověk jako člověk. Hloupej, kdo se dá."

„No!" poznamenala sestra. „Já to taky slyšela."

„A, darebáci jsou všude. Přines mně vodu a já vstanu."

Trvalo dlouho, než Milka přinesla vodu a mýdlo.

Když přišla, usmál se Jordán na sestru. Radost mu zářila z očí a celá jeho plet byla neobyčejně hladká a jasná. Ještě než vstal, přisedla Milka k němu a položila ho rukou zpět. „Lež ještě, nezmeškáš. Beztoho nemáš ještě všechno — 117 — v pořádku — —.A jak pak," zaměnila toň a nahnula se starostlivě k němu, „myslíš, že máš k tomu vlohy?"

„Aha!" usmál se Jordán a hlavou zamihla se mu představa konference, jaká se asi odehrála mezi matkou a dcerou v kuchyni. Odhodil peřinu stranou a pravil: „vlohy, nevlohy, pracovat se musí všude. A pak je to nejpohodlnější. Hloupý nejsem a ostatní —".

„To víme, že nejsi hloupý, ale to není všechno.

Na advokáta musí být člověk figlář a to ty nejsi."

„A kdo vám to zas napískal?" otočil se po své sestře nevrle.

„Maminka to povídala."

„A dejte mně pokoj se svými žvasty. Jdi pryč, já se umeju. Tatínek je doma?"

Je."

"Co dělá?"

„Sedí a kouří."

„Tak hybaj!" skočil Jordán s postele a vystrčil sestru ze dveří.

Milka se smíchem vběhla do kuchyně.

Jaký to byl krásný, letní den! Nebe s májovou čistotou snášelo své modro na zem, naplnilo světlem slunce celý dvůr. Kanárek ve vedlejší světnici řičel, až se dům rozlehal hlasitými, tu štěkavými, tu zas měkkými, krčivými úhozy jeho hlasu. Na všem, i na těch záclonách, i na těch /dech, ve vzduchu i na dvoře i v neobvyklém, chvatném bouření domu, v povyku a jásání dětí na dvoře i ve tvářích svátečně oděných lidí, kteří šli kolem přízemí, ve všem bylo pozorovati, že je neděle, sváteční chvíle, že je dům plný rodiny doma, že se myjou, strojí a těší na východ z domu, do zeleně zahrad, luk, lesů, na nádherné slunce, — 118 — všechnu tu svěží ozdobu léta. Každý jakoby se už viděl Y osluněné ulici, v řadách svátečně vystrojeného lidstva, na procházce v parku, v kostele a odpoledne za městem v přírodě. A Jordán jakoby se znovu narodil, bolesti v hlavě ani necítil, rozkročen máchal se v nakřápnuté, hliněné míse, mýdlo mu několikrát jak živé vyklouzlo z prstů, tančilo mu v rukou jako jonglér, když si hraje s koulí a několikrát se nahnout musel pro ně až na zemi. Vymáchal se, vypral prsa i krk a občerstven studenou vodou, dlouho stál před starým zrcadlem v černém, červotočivém rámci a prohlížel si kostnaté, ale zvadlé svoje ruce, dlouhý, žilnatý krk a široká, poněkud do sebe schroumaná prsa.

O krásné město, nebeský ráji — — zpíval si pod vousky Santa Luciu, ale ne nahlas, jen tak, jakoby bručel, víc pohyby než rythmem svého hlasu napodobuje zvuky své zamilované písně.

Když byl hotov a svátečné ustrojen, vešel do druhé světnice; otec jeho právě zapaloval svou kamenku a sedě na staré opelichané pohovce, vyhříval se levým ramenem na ranním slunku.

„No, už se's prospal," pravil starý Jordán nehýbaje se s místa a koncem své špičky dotknul se rozhrnutých svých knírů.

„Už," odpověděl Jordán a hledal kartáč na šaty.

„Ty's byl napitý, — fi —" odplivnul si starý Jordán ke zdi a rozkročiv nohy, opřel se lokty o obě kolena. Hleděl do země.

„Kde's to byl?"

' — 119 — „U Koldinských."

„U Koldinských? Že tě nevyhodili."

Jordán si kartáčoval klobouk.

„Kde's vzal peníze?"

„Mel jsem ještě za knihy."

„A to musíš všechno hned prochlastat?"

Jordán se lehce začervenal, ale jak se zdálo, dobře cítil, že starý hubuje jen žertem.

Oba chvíli mlčeli.

Kanárek začal novou ruladu, nabral z hloubky a jako rosička když zpívá, táhnul řadu svých perel výš a výš. Starý Jordán chvíli poslouchal jedinou tu radost, jediný vrtoch své vášně, pak zdvihnul hlavu a právě když se Jordán chystal k odchodu, pravil: „A kdy míníš jet do té Prahy?"

Jordána polil nach.

„Nevím," pravil skoro nesměle, upravuje na sobě límeček.

„A já to mám vědět? Kam jdeš ted1?"

„Do města trochu se projít."

„Tak jdi. Důkladně se na všechno přeptej a přijo" brzy k obědu."

„No sak."

Ve dveřích se Jordán ještě pohašteřil se sestrou a rozveselen, rozdivočen vyletěl ze dveří ven —.

„A snídat nebudeš?" volala za ním matka a šelmovský úsměv pohrával scvrklými jejími rty.

Jordán se zastavil.

„Jo, sakra," drbl se rukou do hlavy, „já ještě nesnídal," jakoby říci chtěl tím pohybem ruky.

Rozkošný, dávno neslýchaný hrdličkový smích děvčete rozlehnul se Jordánovým obydlím.

— 120 — • „To je blázeni" mrkla očima matka na smějící se dceru a sáhnuvši na plotnu sporáku, vzala do zástěry rozpálený hrnek s kávou; zamíchala lžičkou a nesla do světnice Jirkovi snídaní.

Byla dobrá ta káva.

XIV.

Do Prahy se Jordán vydal v obnošených, ale dosti slušných šatech, v zelenavém svrchníčku, s čisťounkým prádlem, veselou myslí. Činil dobrý dojem kostnatým svým čelem, mladým, zralým svým obličejem a s milým, šťastným pohledem svých ostrých, hnědých očí.

V kapse měl několik odporučujících listů na jména obskurní i známá; dva z nich byly od otce na staré jeho známé, s kterými se neviděl už skoro dvacet let, ostatní od „starého pána" na professora K., který býval kdysi na brněnském gymnasiu, na dr. Dz., který po celé Moravě byl oslavován jako otec studentů a j.

Malé kousky papírů dost pochybného významu, ale v Jordánových očích každé to jméno, neznámý zvuk znamenal kapitál, otevřenou náruč, záblesk nových veselejších dnů.

Na cestu nevedlo jej ani tentokrát nic určitého, pevného. Byla to stále ta neklidná tucha něčeho, co ukryto bylo ve snách. Jako nadmutý příval vody hlodal si cestu nakupeným skaliskem, a jednou na svobodě vyrazil právě tím směrem, který mu byl v první chvíli dán. Je-li ta cesta křivolaká nebo přímá, nikdo se o to nestará, jen když vede ven.

Praha mu byla prvním velkým cílem, kde zastavil se jeho tok, přijal v sebe vlny ostatní a — 121 — v jejich náručí ubírat se mínil dál. Byla mu klíčem jeho života, pohádkou bez konce, orakulem tajemného znění. Poddával se slepě své lásce k ní a nedbal, co z té lásky pojde, jaký bude její plod.

V té myšlénce, že s ní vejde v život jeden, že její krev tu sloučí s krví svou, lnul k ní vášní dítěte, v kterém poprvé se bouří oheň mužných sil. Jel za ní skutečně jen na zdař bůh, jak k hazardnímu stolku sedá hráč, na bursu letí chtivý bursian. — Jiskry v něm dřímaly, čekaly jen svého probuzení. — A proto jej táhlo cosi tam, jak herce vábí rampa jeviště, muzikanta chvění strun. — Rozhodnost bezhlavá, ale krásná ve svém mladém zanícení, daleko krásnější ve svém fatalismu mládí, než tisíceré pokrčení ramen, kterým snad moudří lidé provázejí bezuzdné a temné jeho sny.

Neměl žádných ideálů a přece jich byl pln, neměl žádných žádostí a přece nevěděl, co s jejich bohatstvím má dělat. — — — Nepostižitelný stav duše, ve kterém lidé slzí a se usmívají a nevědí ani proč, bujný rozmach všech životních sil, ve kterém lidé vítězí i mrou. — — — 8 Brnem se loučil, jakoby odjížděl na konec světa.

Mlčel, dopil tiše pivo, které mu dali nalit bratří, zdvihl se po druhém zvonění, matka jej požehnala svatým křížem, sestra se přitlačila svými plnými prsy na schroumanou jeho hrud, otec mu vynesl tašku na perron a když konduktor zavíral dvířka, starý Jordán přitisknuv černé svoje vousy na bledé jeho rty, zatřásl jím na svém těle, vsunul mu ještě zlatku do ruky a naplakal.

„Jen setr, — neutrácej, — víc nemám."

Ostatní stáli stranou jako při pohřbu. Matka se zdála ještě menší než byla, Karel přestal po— 122 — trhovat levým ramenem, sestra jeho tvářila se jakoby rychle pohybovala svými víčky a když tak vyčistila svoje oči a naposled shlédla z okna vychýlenou tvář, nedovedla se už přemoci a propukla v tichý srdceryvný vzlyk. Method už vůbec nic neviděl. Nechápal významu přítomné chvíle, jen věděl a v hloubi svého srdce cítil, že se s Jirkou loučí — loučí. — Schoval se za matku.

„A až nebudeš mít, tak piš" — pravil ještě otec — a dál nemohl. — Ještě jednou se chtěl vzepjat na vagón, ale jen slza skrápla shora na suchou jeho pleť, vlak sebou pohnul, tváře bledé a němé zdvihly se vzhůru a už viděly jen, jak zvolna se pohnuly obrysy vagónu, zadrnčely koleje pod těžkými převraty kol a obnažená hlava s pozdviženým kloboukem uprostřed vlaku — mizela, mizela a pojednou náhle a prudce, jakoby se odtrhla od svého místa, škubla sebou dovnitř, jakoby ji někdo strhnul nazpět do vagónu.

Byla noc, když Jordán odjížděl. Na stropě vagónu blikaly dvě petrolejové lampičky. Jordán utíral si bílým šátkem oči a nevěděl kdo sedí s ním. Nepozoroval, že v poslední chvíli, než vlak sebou pohnul, doběhnul na perron černě oděný mladý jakýsi pán, mžiknul očima po hezoučké, jako křída bílé tváři Jordánovy sestry, vyšvihnul se lehce na vagón a ohlížeje se stále ještě za sebe, dovedným, v zařízení vlaku dobře obeznalým pohybem ruky odsunul stranou pohyblivá dvířka vozu a prosmýknuv se skulinou dveří jako had, nepozorovaně, po domácku, bez hluku a bez velké pompy cestujících, jakoby sedal doma ke kávě ku svému stolku s cigarrou v zubech, snesl se na nízkou lavičku naproti Jordánově poodložené tašce.

Přítěž neměl s sebou žádnou. Jak sedl, tak seděl, — 123 — skřížil nohy, natáhnul je pod protější lavičku a začal si točit ciga^ettu. Byl v minutě hotov. V dlani už měl krabičku sirek, škrtnul a zapaluje si papirosku, ožehnut světlem rozežaté sirky jakéhosi zvláštního, pomerančového zbarvení, mžoural očima přes ohnutého Jordána na perron. Světlo shaslo, dým mu zakryl okno a běloučkou tvář Milky odnesl jako v oblacích.

Vlak vyjel a Jordán skrčil se do koutku lavičky.

Neznámý, pokuřuje cigaretku, opřel se loktem o levé koleno a nahnut půvabně stranou, vypouštěje nosem dým, díval se na útlounký, jemně zahnutý malíček své pozdvižené ruky. Zdálo se, že nerad vidí slzy a přece chvílemi vždy obrátil své němé oči na pohnutá, bolestně se vlnící prsa svého souseda a zase tak zabloudil zrakem na jemně zahnutý svůj malíček. Byly to chladné, jen úryvkovité pohledy člověka, který sdílel city loučení, ale vše už jako dojemnou vzpomínku, jako něco, co už měl dávno za sebou.

Na všechno to už hleděl prostorem několika let.

Dojem té vzpomínky, kouzlo toho dojmu, který kdysi skrušil i jeho hruď, zdálo se vyzírati z celého jeho vzezření; z klidné, lehce odfukující jeho tváře, z jemně zvlněných rtů a zvláště z tohoplného, lesklého pohledu očí. Celý jeho zjev byl neobyčejně mužný a jemný. Všechno bylo na něm nové, čisté, uhlazené, tváře měl bledé, hebké a měkké, jakoby se právě byl vykoupal, za nehty ani stín po nějakém prachu, vousky přihlazeny, košile jak do plesu s černými tečkami miniaturních knoflíků pod sebou, boty svítily mu ve světle jak lakované, vlasy husté a přistřižené vzdorovitě, ale nenápadně, trčely mu do hladkého čela; spánky — 124 — měl tak průsvitné, že i při chabém osvětlení vozu bylo vidět, jak bílou jejich plet podlévají stínové proužky žil. — Elegán v šatech i způsobech, dítě „bílé krve," odchované v bílých peřinách, vypéstěné uhlazeným světem. Na každé ruce měl po jednom prstýnku s jiskřivou, v duhu se rozstřikující slzou, kravatu hedvábnou, světlou s granátovou jehlicí, svrchník s hedvábnou podšívkou, límeček nový, bílý, čistý jako sníh. Levou rukou jemně držel cigarettu, pravou si hrál u vesty zlatým, drobně pracovaným klíčkem. — Trvalo dlouho, než se Jordán probral ze svého smutku.

Vlak minul právě Bilovice, první stanici od Brna, když neznámý se obrátil k Jordánovi s otázkou.

Jordán přemýšlel právě o poslední chvíli loučení. Necítil už ani tak bolest svou, jako tam těch, kteří ho vyprovodit přišli k vozu. Všechen vniterný jeho žár, všechna radost, všechno dosavadní nadšení nad blízkým shledáním se s Prahou pojednou jakoby vyhaslo a mysl jeho jasněji než jindy stavěla si před oči otázku: proč vlastně do Prahy jede? K čemu to všechno vlastně způsobil? — — — Na novo si na mysl uvedl celou scénu loučení. — „Inu!" pravila jeho matka a rozhodila obě ruce, „když teda jinač nechceš" — dodala v přestávkách a slzy se jí hrnuly přes staré rty — „pánu Bohu poručíno." Políbil jí ruku, poceloval ústa, a pro slzy neviděl, jak se s ním loučí sestra, jak ho objímají bratří. I jeho se vzmáhal bezděčný strach. — Neslyšel, co se ho neznámý ptal.

Ten, jakoby čekal, až se Jordán vzpamatuje, neopakoval hned svoji otázku, počkal chvíli a roz— 125 — hrnuje si malíčkem pod nosem vousky, vypouštěl mezi prsty bílá hádata kouře. Mimoděk začal si prohlížeti Jordánův zevnějšek. Stačil mu pohled na zelený, v zátylí už silně vybledlý jeho svrchník, na odřenou jeho tašku, skornatělé boty, lacinou oxfordovou košili a jaksi ku bradě nadrchané záhyby spodního šatu, uhodnul hned, kdo to jede s ním. — Svraštil obočí a zrak jeho ve stínu vysedlého čela nabyl jakési příkrosti. — Jordán sebou pohnul, nachýlil se ku předu a otíraje prsty zamžené sklo, vyhlédnul oknem do tmavé noci. V dálce blikala nehybná světýlka.

Adamov.

Když vyjeli z Adamova, Jordánem trhla pojednou zima. Zimomřivě stáhnul do sebe ramena, vsrkl do sebe něco studeného vzduchu a vyhrnuv límec od svého svrchníku, opřel se drkotající bradou o zdvižená prsa. Oči přikryté stínem vysedlého čela, vyčištěné už, jasně svítily z temna obočí. Cosi zimničného, plachého těkalo v rozšířených jejich panenkách.

„Je vám zima?" pravil neznámý plným, ohebným tonem bary tonu — „zakuřte si" dodal a podával Jordánovi tabatěrku.

Jordán, schoulen v koutku jako rozmazlené dítě, kterému podávají něco neznámého, pólo nedůvěřivé, pólo nechápavě pohlednul na lesklý předmět s hora a po chvíli teprv zakroutil svou hranatou lebkou.

„Neumím dělat cigaretty," pravil prochladlým hlasem a nechal ruce vězet v teple.

„Já vám udělám," pravil ochotně neznámý.

Jordán nepoděkoval, jen kývnul hlavou.

„Trochu koňaku nechcete?" ptal se dále neznámý a vyňal z náprsní kapsy malou plechovou — 126 — lahvičku s plechovým zrcádkem na jedné straně a s patentní zátkou, podloženou kaučukovým prstýnkem.

Jordán se napil a vrátil lahvičku otevřenou.

Lahvička zmizela v náprsní kapse a prsty neznámého, ohebné jak živá háďata, rychle točily bílý papírek kol smačkaného válečku cigarettového tabáku.

„A kdo jste?" ptal se Jordán, sleduje očima mechanický pohyb bílých, jemné zarážovělých prstů.

„Hégr, medik," odpověděl neznámý a podával Jordánovi hotovou cigarettu. Oprášil s klínu tabákový prach, jemně dvěma prsty sebral pírko se svého kabátu a pozoruje, že Jordán hledá sirky, nabídnul mu svoje.

„A jedete taky do Prahy?" ptal se Jordán.

„Taky."

„To jsem rád," odpověděl Jordán živěji a ku podivu duše jeho, jak bývá v smutku, pohnula sebou náhle a jako váha zbavená své tíže vyšinula se do výšky bezděčného veselí. Poposednul na svém místě a zdálo se, že je mu tepleji.

„Vy jedete do Prahy poprvé?" ptal se Hégr.

„Ano," odpověděl Jordán. „To jest, ne poprvé, já už tam byl, ale jenom tak na chvilku, s divadelním vlakem."

Hégr přisvědčivě pokývnul hlavou, popotáhnul na sobě svrchník a pravil: „Ah tak!" Asi na metr dlouhý proužek dýmu vyvalil se mu z nosu.

„A vy už jste tam dlouho?" ptal se Jordán.

„Už pátý rok," — — pravil Hégr a lehká melancholie zastřela mu hlas. — „Pátý rok," opakoval sám pro sebe Jordán, „to už Prahu dobře znáte," dodal a také se zamyslil.

— 127 — Hégr hleděl stranou. Pojednou svezl se jeho pohled na Jordánovu hlavu a usmál se: „Véříte-li pak," pravil Hégr, „že pravé před chvílí jste se loučil s nejkrásnější dobou svého života?"

„To jest, kterou dobu to myslíte?"

„Myslím dobu vašich dosavadních studií."

„A já myslím právě naopak, že tu nejkrássnější dobu mám teď před sebou. Když už nic jiného — mám ted1 aspoň svobodu ve všem, v čase, v jednání."

Hégr odmítavě hodil rukou.

„Taky jsem si to tak myslil," odpověděl na to, skřivil ústa a skřivenými rty dodal: „draho vám přijde ta svoboda!"

„Studoval jste v Brně?"

„Ne. Já studoval v Přerově."

„To neznám."

„Proč se ptáte?"

„Tak. Váš život byl asi docela jiný než můj," pravil Jordán, upíraje svůj pohled na krásné vyžehlený, bezvadný úběl Hégrovy košile.

„Díváte se mně na knoflíky!" pravil s úsměvem Hégr — „nu, nemyslete, že tady to je všecko," zatřepal klopcem kabátu, — „až se napijete té zlaté svobody jako já, poznáte, že to zde mezi námi rozdílu nedělá. Yy jste student, já jsem student, vy do Prahy teprv jedete, já už tam byl.

Ne rok aiá dva, ale pět plných let. Znám tu svobodu mladých let a poněvadž vím, jak to tam s námi vypadá, mohu krk na to vsadit, že jste zrovna tak málo na tu svobodu připraven, jako jsem byl já. Když jsem vás tak viděl, jak jste se se svou rodinou loučil, víte, co bych vám poradil?

Vemte tady tu svou tašku, seberte se, vystupte v nejbližší stanici ven, prchněte nazpět do Brna."

— 128 — „Ah," odpověděl Jordán vesele „já jsem rád, že jedu," a zavrtěl sebou rozmarné na svém místě, z kterého by se už nebyl dal vyhnat žádnou mocí na světě.

„A co chcete studovat?"

„Práva."

„A potom? Míníte do státní služby nebo k advokátství?" vyptával se dále Hégr, ironicky skoro si prohlížeje Jordánův dost bídný zevnějšek.

„To já ještě nevím, jak se mnou vítr zatočí," odpověděl Jordán dost nerad a začervenal se.

Hégr všimnul si růžové té záplavy, která pokryla jeho obličej a odmlčel se.

„Máte v Praze nějaké příbuzné, známé?"

„Nikoho."

Zase se odmlčeli.

Vlak pod nimi hučel. Minuli už Rajec.

„Nu a jak míníte žít?" už bez rozpaků ptal se Hégr, vida před sebou člověka, jakých v Praze viděl na sta. „Budou vám z domu pomáhat?"

„Z počátku. Než si něco najdu. Pak bych se rád protloukal sám."

„Nezlobíte se na mě?"

„Proč?"

„Ze se vás na to ptám."

„Ah, to přece může vědět každý."

„Ale ne každý se smí na to ptát."

Jordána polil ještě silnější nach.

„Na takové věci já nemyslím," pravil na to a pohlédnul plaše oknem do tmy.

„Ptám se proto," nahnul se k němu důvěrně Hégr, „poněvadž je mně Praha známa a mohu vám o ledačems poradit."

B Špatně mně radíte, když hned na prvém kroku mne zrazujete od Prahy."

— 129 — „Také rada, nejlepší, co znám. Proto byla moje první. Nemyslete, že mluvím jen tak. Je tam život bujný, nevázaný, strhne vás s sebou, jako strhl mne. Je tam pro nás všechno vzácné, nové, z počátku všeho chcete okusit, užít a ani nevíte a přivyknete svým prvním choutkám, které vás pak vlekou s sebou jako vrak. Nemáte-li tolik, abyste jim mohl vyhovět, trpíte, a máte-li, trpíte dvojnásob, poněvadž nároky vaše nutně převýší vaši hotovost. Přepadnou vás dluhy, ztráta času, ztráta vůle, vymanit se ze zakletého kruhu zvyklostí, ani nevíte — a všechna vaše energie, chuť ku práci, ideály, všechny životní vaše síly mizí, unikají z vás jako krev. Až posud vás drželi na uzdě doma, ve škole zákon a na ulici konečně vy sám, poněvadž jste se necítil dost svobodným; jednou odvázán, materii jen trochu živější krev (a bývá to ta nejlepší!) začnete zuřit v náhlém tom nadbytku zvůle, času, volnosti a snad i peněz. Ten přechod je příliš prudký a nevzpamatujete se v něm. Připadá mi to, jako psa když odváže s řetězu, na kterém se posud jen vzpíral, štěkal a vyl.

Nejsme zralí pro tolik svobody najednou, nikdo nás jí neučil, nikdo nepřivykal, až do dvaceti let jsme byli považováni za bezprávné dítě a najednou se nám řeklo, že jsme zralí už chlapi. Edo by se nevzbouřil, když najednou zvíte, že přes noc máte právo na tanec, cigarra, pivo i holky? Máte-li, užijete jich, nemáte-li, děláte dluhy nebo vyhodíte to, co právě máte a trpíte hlad. Vláčíte se jako stín, schnete a žízníte po nových dávkách toho, co vám tak zachutnalo po prvé. Znám to, milý příteli, a mohu vám bez obalu říci, že jsem jeden z těch, kteří se v náhlém tom přívalu svobody topí. Házím sebou, zmítám, proklínám sebe, okolí, ale marně; unáší mě to s sebou a .ta zlatá svoMatlceUdnXXTII. 4. 5 — 130 — bodá zvrhla se v nové otroctví, ve kterém plave už můj život. Zbývá jen, aby mně doma zastavili svoje platy a zhynu někde jako písař nebo padnu ještě hloub."

„Vším tím snad jsou přece vinny jenom peníze," poznamenal Jordán. „Kdo jich nemá, nemusí těm koncům přivyknout."

Hégr se rozohnil.

„Eh, cfas vem peníze," zvolal s hořkým úšklebkem a odsednul stranou, jakoby uhýbal se sám před sebou. „Taky jsem byl bez nich a nejednou. Af s nimi, ať bez nich, jste vždycky jejich otrokem, vlastně sebe. Pořád nejste bez nich. Jednou se k nim přece dostanete a nevíte pak, kam s nimi napřed. Neumíte s nimi zacházet. A tak máchnete rukou na obě strany a už se ani nevzpíráte, už ani nebouříte ani proti sobě ani proti penězům a žijete, jak se dá. Dříve jsem ještě jezdíval do Prahy s pevným úmyslem v hlavě: nepůjdeš nikam, doma budeš dřepět a s knihou v ruče budeš sedat doma. Marně. Vítr se v Člověku zatočí — a už plave sám ani neví kam. Marné, marné — není siL" Hégr praštil cigarettou o zem a přišlápnul ji špičkou svých lakovaných botek. „Prokleté peníze a dost," zasyčel, postříknuv ta slova hořkou pěnou slin.

„Vidíte," pravil Jordán, „sám dáváte vinu penězům. Chudý člověk ani se neodváží mít takové roupy, které by ho stály život. Když i peníze má, není jich mnoho a musí pamatovat na jiné."

„A, chudý, nechudý," s týmž hořkým úšklebkem pravil Hégr, „každý člověk je chudý, nemyslete, že jsou to jenom ti nejchudší. Příjmy mizí, — 131 — potřeby rostou, to už je tak, myslím, zákon přírody, vliv okolí, potřeba Člověka společnosti světa.

Najednou se v něm vyrojí žádosti, o kterých se mu před tím nezdálo. Nemůže-li jim vyhovět, trpí bohatý jako chudý a víc než chudý. Ten aspoň tomu přivyknul, tam ten nepřivyknul ničemu, leda svým — pletkám. Napliju se na takové bohatství. Je lip narodit se v hadrech, než v takových plínkách."

„A vidíte, to všechno právě neznám."

„Tím hůře pro vás," zasmál se pojednou Hégr a zatřepal hlavou jako pagoda, „počkejte, až přijdete do té kutě, které teď říkáte Praha; třeba, jak pravíte, jste chudý,, jste také jenom člověk.

Zatočí s vámi někdy ta Praha, že se vám celá obrátí horem nohama a vy s ní," dodal ostře a dal se zas do štiplavého smíchu, při kterém mu z nosu spadl skřipec. Než ho zdvihl se země, a obrnil zase svůj nos, Jordán zadíval se na rozplizlou plochu světla, které jak žlutá skvrna klouzalo po zamženém povrchu skla v okně. Kapky se slévaly a jedna bohatá krůpěj jako zlatá slza skanula křivolakým směrem na podokenní rám.

Nahnul hlavu. Měsíc svítil na horách.

»0h, to já si," pravil pojednou Jordán, „to já si představuju život docela, docela jinak!"

Hégrova tvář smrštila se jako pohyblivá gumma a v rychlém tom posunu smáčknutého obočí nabyl výraz jeho očí škodolibého jakéhosi posměchu nad tím, co právě vyjít mělo z těch ledva ochmýřených, v krátkém úsměvu na jednu stranu zvěšených rtů.

„A jak, jak?" ptal se zběžně Hégr, mlasknuv při tom seschlými svými rty.

„A já sám nevím ani jak, ale já to cítím, že Praze křivdíte; svádíte na ni, čím jste vinen snad 5* — 132 — sám. Vím a poznal jsem to sám na sobě, že každý člověk má nějaké soukromé žádosti, nenasycené posud choutky, nároky na život plný a volný, ale vedle toho vede snad člověka také něco jiného do Prahy."

„Dovolte," pravil Hégr, složiv nedbale ruce mezi kolena v podobě salonního causeura, jak je po kavárnách viděl ve francouzských žurnálech; ?Co vás vede do Prahy? — Nějaký určitý ideál," pokračoval s úsměškem, při kterém se Jordán červenal a bouřil zároveň. „Chcete spasit národ, hlásat nové učení, založit novou vědu, obiátit Čechy na rub?"

„No, to myslím," pravil krotce Jordán, „to jsou snad v mých letech příliš velká slova. Plány tak rozsáhlými já se zrovna nenosím, ale — —B chtěl pokračovat, leč marně hledal v sobě výrazy, kterými by rázem vystihnul to, co v nejasných tuchách dřímalo v něm. Jak byla všechna ta slova bledá, suchá, mrtvá! Nechal proto pracného jejich výběru a volil ta nejvšednější. „Já myslím," pokračoval, „i když nemá člověk před sebou žádného určitého cíle, že aspoň kapku všeho toho nosí v sobě, že cítí v sobě duši všeho toho, co jej vede do Prahy, dál nestaví, protože nezná půdy, na které chce stavět, spokojí se zatím jenom tím, že chce se něčeho uchopit, něco podniknout, k něčemu přilnout a při tom setrvat; třebas se všemi těmi vrtochy člověka, na které svádíte svůj život; ty mohou snad člověka zastavit, ale nikdy ne utopit."

„Myslíte? A což když už nemá sil? Když je utratil, rozházel, zmařil?"

„Ah, tomu nevěřím. Bud jich vůbec neměl, aneb jen tak málo, že nestály ani za řeč a pak — 133 — vůbec do Prahy jezdit nemusil; anebo je měl posud a má a jenom je v sobě přehlušuje, zapírá na omluvu sebe, sobě rovných a tak se lidí a lže sám sobě."

„A proč, cítí-li člověk v sobě tolik sil, aby něco vykonal, proč by nemohl mít hned určitý nějaký cíl, jasnou, čistou představu o tom, v čem a jak bude pracovat? To, co vy mne tady povídáte, zdá se mně přece trochu nejasné, mlhavé, prázdné."

„Ah," odmítnul na to Jordán, „kdo má peníze, ať staví plány, má jistotu, že budovu provede až do konce. Kdo jich nemá, musí se spokojit pouze sny. Uchopí se prvního vlákna, které mu přijde pod ruku a toho se drží,' třebas mu nic nezaručuje, že klubko to vyplete až do poslední nitky."

„S tou obavou jedete do Prahy?"

„Ano."

„Řekl jste, že budete studovat práva. Proč právě to ? Cítíte k nim nějaké zvláštní schopnosti, zálibu, chut?U!

„Jaké schopnosti, když posud hrubě ani nevím, co to je."

„Když je vám to tedy lhostejné, proč jedete právě do Prahy, proč se neuchopíte něčeho doma, kde máte životní podmínky příznivější. Nemalujte si Prahu růžovými barvami."

„Já si ji nemaluju. Ale přece si myslím, tam že se sbíhají nejlepší síly, nejlepší mozky; jak mohu měřit ty svoje, když nevím, jaké jsou tam?"

pomohl si Jordán pólo pravdou, pólo výmluvou.

Pravou svou příčinu tajil v prsou ze strachu, aby se mu Hégr nevysmál.

— 134 — „Ale to je právě nesmysl," obořil se Hégr, „že každý vidí v Praze jediný možný střed všeho světla, jediné ohnisko, z kterého se všecky paprsky rozbíhají, v něm se sbíhají a mimo ni že není ani práce možná. Je dost na tom, že středem tím je; ať tam táhne každý, kdo musí a kdo nemá co ztratit. Ale nyní, jakoby Praha byla továrna na genie, každý tam nese to svoje nejlepší, své srdce, hlavu, nervy, krev a domů se vrací mrzáci. Mél-li kus poctivosti v těle, tam ji ztratí, měl-li kus rozumu, tam na pólo zblbne, odkvete nejkrásnější věk jeho života a pak shledá, že neodkvetl, ale oprchal. Nahlédne za kulisy soukromého i veřejného života a odvrátí se od nich, pozná pletky všech kavalírů národa, jich lokajů, soupeřů, gallerií a stád a zhořknou každému v ústech ta slova': národní život, národní práce, národní ideál, zrovna tak jako národní káva, národní mýdlo, národní hnůj.

Muže, které jste dříve ctil, začnete nenávidět, odvracíte se i od svých nejbližších a zůstanete sám a sám jako prst, jediný, holý. Veřejný život, noviny, schůze, vlastně víc hádky než schůze, všechno se vám zprotiví, jsou tam dražší lidé než věc, privilegie světější než nová myšlénka, osobní zájmy hlubší než přesvědčení jakéhokoliv druhu, nade vším tím uděláte kříž, a necítíte-li v sobě dost vůle a dost špatnosti, abyste špinavé ty karty vzal s nimi do rukou, stáhnete se jako hlemýžď do své budky zpět a bud1 spíte, anebo se spokojíte trávením pouze toho, co máte a co vám chutná. Soukromý život, v rodinách, toho ani tu nepoznáte. Dvéře jsou před vámi zavřeny. Nepustí vás tam snad proto, že je tam zrovna tolik špíny, jako na veřejných ulicích. Studenti jsou v Praze jen na to, aby odtancovali karneval a dost.

A co nám potom zbývá? Společnost musíme mít, — 135 — lidi musíme vidět, každý si rád pohovoří, každý se rád pobaví a kde prosím vás? Na konec nezbude vám, než některá ta hloupá sklepnice, hospodský žvast, hra v kulečník, karty, přemílání novin a pletky s šičkami, trafikantkami, pátou čtvrtí a večer toulání po Příkopech a dost. Dál se nedostanete, leda byste se vetřel. A k tomu nemá každý chuti ani zkušenosti. Teď se tomu už jen směju, ale bývaly doby, kdy jsem ještě nebyl tak otrlý a bylo mně divně při tom poznání."

„Ale já myslím, že to všechno nemusí člověka mást. I když je tomu tak, samota, pane bože, je také krásná věc. A máte-li vědu, nemusíte si ostatního ani všímat."

„Všímat!" rozzlobil se Hégr, „člověče, z vás mluví dvacet let. Student je především mladý člověk, nemůže přece sedět pořád u knih. Chce přece taky něco vidět, slyšet, zkusit."

„A co je po tom, když to člověka stojí potom život."

Těmi slovy Jordán přivedl Hégra do rozpaků.

„Tak, jak žijem teď, ovšem," namítnul, „ale mohlo by se žít také jinak, kdyby společnost jen trochu byla jiná," pomohl si Hégr všeobecnou poznámkou. „Ostatně i kdybyste žil jenom v knihách, i kdybyste jen a jen pracoval, čerta by vám to bylo plátno. Za prvé vás to ani tak netěší, máte-li také jiné, veřejné účely na mysli a za druhé i kdybyste jiskru boží nosil v sobě, nikdo vám o ni nestojí, protože právo na ni už si před vámi osobuiou jiní. Vidím to na jiných, í k tomu je potřebí konnexí, známostí, protekce a bůh ví jakých řetězů, kterými se lidé vážou k sobě v čínskou zeď a přes ni nepustí nikoho. Musíte počkat, až vás budou buď potřebovat a to ještě musíte dát — 136 — pozor, aby vás nikdo nepředběh', před vámi se neprotlačij zkušenější, prohnanější, nestydatější a třebas i prázdnější. Do té doby srazte třebas vaz, ani se neohlédnou po vás, kdo to pád', čím nadanější padl, tím lip, zas o jednoho nepřítele míň. Napíše se nekrolog, ale jinak si tak mnohý z hloubi duše oddychne. A třebas i ten, kdo nekrolog ten psal. Nadání je krásná věc, ale než pro ně trpět, jak trpět vidím nejbližší své známé, radši ruce v klín. Nějak ty zkoušky přece udělám, nějak se už tím životem protluku a bašta. Kříž na hrob, tenkrát se narodil, tenkrát zemřel a do ostatního nebylo jemu nic a po něm nemusí být nic zas jiným. Tak je to. A Praha mně může mít ráda. Je to kuběna, která ztráví nejlepší naše mízy, tělesné i morální a usměje se na vás jenom tenkrát, když z vás může týti — kuběna a dost—."

„A přece ji má člověk rád," hodil Jordán rozmařile hlavou.

„Ah tak!" usmál seHégr a pohledán?Jordánovi do rozjasněných, dětsky důvěrných $IJ8£ dodal: „to je něco jiného."

Vzpomněl si patrně, že také on sám byl kdysi jednou z těch křepelek, která se pustila na neznámé moře a nyní unaveně tloukla jedním křídlem po vodě, aby neutonula na polovic cestě.

Pak už spolu nepromluvili až před Prahou.

Svítalo. Východ byl červený jako plamen, Praha v záři.

Když dojížděli ku Praze a na obzoru se objevily prvé šedé mraky karlínských továren, Hégr obrátil se k Jordánovi, který hlavou opřen o vyzdvižené okno v paprscích červánků vyhlížel na Prahu.

„Máte v Praze byt?" pravil Hégr.

137 „Nemám," odpověděl Jordán.

„Mohu vám něco nabídnout?" ptal se dál Hégr a oči jeho nabyly plachého výrazu člověka, který se bojí někoho uraziti. Jordán mu hleděl přímo do očí.

„Nemáte-li bytu, nabízím vám svůj. Mám krásný pokoj v nejelegantnější části Vinohrad.

Dám tam postavit ještě jednu postel a mužem bývat spolu. Chcete ? Z oken mám překrásnou vyhlídku na Prahu."

„Tak?" zasmál se Jordán přivřenýma očima.

„Ale ten bude myslím drahý — — já —" „Vždyť se srovnáme," usmál se Hégr hladkými rty.

Kolem oken míhaly se vagóny stojících vlaků.

Terrain dráhy se šířil. Komíny továren jak černé sloupy stály za sebou a vlály svým nekonečným kouřem na jednu stranu. Vlak dlouhým, nekonečným hvizdotem oznamoval Praze svůj příjezd.

Vůz oživnul, ruce vzpínaly se pro zavěšené tlumoky. Jordán vesele sáhnul pro svou tašku. Hégr s útrpností se díval na odřený její hřbet.

Vlak zastavil, Jordán se zapotácel, Hégr vyskočil z vagónu první.

„Na Smetanku!11 prohodil Hégr, podávaje posluhovi tašku a vedl Jordána z nádraží do Prahy.

XVI.

Byt Hégruv byl skutečně krásný. Takový, o jakém Jordán sotva snil. Světnice vysoká, studená, ale příjemná. Dvě okna prolomená těsně vedle sebe propouštěla tolik světla, že za dne v ní bylo jasno jako pod širou oblohou. Zima ještě nebyla a ticho v celém domě jako v hrobě.

— 138 — Nábytku si Jordán v první chvíli ani nevšimnul. Zahlédnul jen červeně potaženou pohovku, štíhlé lenochy židlí, černá kachlová kamna, ohromná jak bývaly starodávné almary, a na stěně visela bílá podoba Krista rozpjatá na černém dřevě kříže. Celý první den proseděl u okna a díval se na Prahu, jak u nohou mu leží a kouří lehkými obláčky dýmu přes hrbaté hřbety střech.

Když se chýlilo k soumraku, byla nejkrásnější.

Jakoby se vznášela vypjatá protějšími svahy, složena z těžkých věkovitých balvanů, stála tu němá, ohromná, jak nadechnutá svými tvary do zlatplesklé půdy západu. Celá jako zaprášená nořila se v popelavé tony podvečerních mlh a z jejich houštky teprv jako stíny vyrůstaly domy, věže, kupole, chrámy, Praha celá, tichá na pohled jak sen, klidná jako nehybná tvář masky, přehozená řídkou clonou podvečerních závojů. Krasavice černá. Jak se pyšnila stajenými svými vděky, jak skrývala své rysy, stále výš a výš. Hovíc sobě v mlžné koupeli, zatahovala nad sebou své vzdušné záclony a čekala, až v tichu noční chvíle navštíví ji sen. Propadajíc se stále hloub a hloub do měkkých peřejí svých mlh, vyrůstala už jen hroty nejvyšších svých věží nad roztřepené vlny par.

A ty začaly blednout, sinat a pojednou zmizely jak vzdušný klam. I nejbližší zdi zčernaly, atmosféra chladla, vzduch stuhnul v neproniknutelnou modř. Jen na západě na zelené půdě obzoru jak černá tvrz vyrůstal velký dóm a jako přetržený v půli k nebi tisknul tmavou svoji budovu. Konečně až tam se vzduly tiché stíny mlh a dóm jakoby nestál, ale ze základu vytržen, volný ploval v širém prostoru. Ještě jen Strahov prorážel nebe dvěma špičatými zuby a konečně i ten se rozplynul v kalisku mlh a z Prahy nezbylo, než — 139 — ty tiché, nehybné spousty par, které od nebe až k zemi visely jak záclony.

Jordán strhnul oči s nebe a v duši mu zaplanulo moře hvězd.

To Praha jako jedna do sebe spečená massa budovy, jeden do sebe složený palác rozžíhala večerní svoje světla a chystala se k nočním zábavám.

Tu noc spál Jordán sám a sám.

Hégr — bůh ví kde byl Hégr.

Ale hned druhý den nastal hrozný shon po chlebě.

Stěhování, přenášení kufru, první sklenice piva, první úsměv sklepnice, první a ty nejkrásnější chvíle, které prožil se svou milou tetě a tetě, všechny ty maličkosti, drobnůstky, lichoty, hračky, kterými zahrnout chtěl její klín, každá sardelka v oleji, oříškv, kalíšek vodky vyprázdněné v kavárné, prolomily do pevné tvrze jeho výpočtů takový otvor, že se mu až v očích zatmělo, když to všechno spočítal.

Kdyby měl takhle žít, nevydrží tu ani pět dní, to viděl hned.

V čas ještě zavolal svůj rozum k pořádku, rozdělil si hromádku svých peněz na každý den a zabedniv všechny na oba západy do černého svého kufru, vydal se na cestu a sháněl ulice a domy těch čísel, které označeny byly pomačkanými štítky odporučujících jej dopisů.

Našel doma jen dva ty pány, v jejichž rukou viděl celou svoji budoucnost.

První nebyl posud v Praze, druhý „meškal" v lázních, třetí si hověl ještě na letním bytě a teprv čtvrtý zapsal si jeho adressu na kousek lístku, který nutně sletět musil se stolu, jakmile — 140 — se dvéře otevrou a průvan zavane stmělým jeho pokojem.

Zápisem adressy skončen byl hovor a Jordán trhnuv kolenem na zad v podobě poklony a pohodiv rukou, kterou rychle zase stáhl zpět, když professor klidně si hrál v kapse se svými klíčky, strkal se ze dveří ven a nevěda ani jak, ocitnul se na schodech. Už v síni mu bylo volněji. Když vyšel na ulici, tvář jeho stažena byla v hořký úšklebek. Oči mu těkaly po firmách domů a tělo jeho bezděčně vráželo do kolemjdoucích lidí.

Strkán se strany na stranu, necítil prudkých těch nárazů, neslyšel hlasitých poznámek, které provázely potácivý jeho chod, bledé jeho rty pohybovaly sebou jakoby mluvily s cesty a v očích stále viděl tu ruku jemnou a bílou, jak zlatem ozdobená v kapse si hraje s chřestícími klíčky.

t Pohlédnul na adressu pátého lístku a běžel k strážníkovi, poptat se, kudy vede cesta do Ostrovní ulice.

Dr. K. býval jeho ordinarius, dobrý známý, dobrý přítel všech těch „neobrostlých dětí" (vlastní jeho slova), které přicházely z Moravy. Ostrovní ulice byla blízko. Za roh, pak ulicí na právo, a tam mu-zas řeknou. Jordán poskočil, předběhl do cesty mu brčící tranrway a průchodem Měšťanské besedy spěchal k ústí Ostrovní ulice.

Dr. K. se nepamatoval na jeho jméno, také tvář Jordánova byla mu neznáma. Na svou kdysi třídu se pamatoval, ale málo. Ale jeho jméno, jeho jméno?

„Jak se jmenujete?"

„Jordán."

„Safrport," podrbal se doktor v rusých, na bradě rozhrnutých vousech, s jakými malováni by— 141 — vají šťastní otcové mnohohlavých rodin, „nepamatuji se. No, co na tom," pravil, a bliknuv na Jordána bledýma svýma očima, roztrhnul couvert a četl doporučující list.

„Hm — — hm — —tt zazpíval s povzdechem, složiv list, zastrčil jej zas do pomačkané obálky a hodil na stůl. Vybídnul Jordána, aby si přece sednul.

Jordán pohlédnul na rákosovou, podlouhlou židli, která se při pouhém doteku houpala s jeho tělem jako s děckem; nesednul si.

„Proč si nesednete?"

Jordán se pomateně usmál a ještě jednou se ohlédnul po rákosové židli.

Dr. E. se dal do smíchu, ale hned dodal velice vlídně: „Jen si sedněte."

Jordán chopil se židle oběma rukama a červený v tváři jak pivoňka sednul si na židli, pevné se opíraje nohama o vyhlazenou plochu podlahy/ Židle sama se s ním skulila na zad.

A dr. E. vyptával se ho na domov, rodiče, kde jsou bratří, má-li sestru, koho měl z latiny, řečtiny, dějin, jaké má vysvědčení, jak se mu líbí Praha, kde obědvá a jak je s bytem spokojen.

„Byl jste už na Malé Straně?" ptal se na konec.

„Byl."

„To je krása! ? Člověk zrovna okřeje, když přejde Earlův most!"

A hned se zas vyptával, co je nového v Brně, kde je ten a kde onen. Ó, v Brně že byl rád. — A jakoby si vzpomínal na tu dobu, kdy byl v Brně, odmlčel se, zapnul ruce do sebe, zapraskal jimi v kloubech a nahnuv se ku předu, hleděl na jedno místo v koberci.

142 Jordán vstával. Doktor hned za ním a podával mu obě ruce najednou.

„No, já vám přeju, aby se vám dobře vedlo v Praze," pravil, stisknuv jednou rukou jeho pravici a hladil ji druhou — „jak něco budu mít, první na koho budu pamatovat, budete vy," dodal a s příjemným pohledem v bíle obryených očích vyprovodil Jordána ze dveří, upozornil jej v síni, aby se neuhodil, a vyšel za ním až na schody.

Podal mu ještě jednou ruku, ještě jednou mu slíbil, že ho zachová v paměti. „Adressu mám?! Napsal jsem si ji?! Jak tedy?"

„Já — — snad mohu sám dojít," pravil Jordán. — „Máte taky pravdu. — Ale bylo by to zbytečné. Čas jsou v Praze peníze, pamatujte si to, mladý muži! — Naskytne-li se mi něco pro vás, můžete se na to spolehnout, že vám dám o tom vědět."

Podíval se na hodinky: „Safraporte už jedenáct hodin — mám nejvyšší čas. — Budu vám psát," řekl ještě na rozchodnou a pokloniv se, zmizel v síni.

Jordán, když vyšel do liduprázdné Ostrovní ulice, nevěděl, na které noze má stát. Cvaknul podkůvkou v hrbolatou dlažbu ulice a rozhlédnul se na obě strany protější fronty nízkých, starodávně vystavěných domků. Nikdy před tím ani potom se nepamatoval na podobný příliv, prudký náraz krve, která mu horkou vlnou radostného vzletu zaplavila krk a přeplnila hlavu. Jakoby na chvíli byl smyslů pozbaven, ruce jeho rozčilené ryly v kapsách svrchníčku, svaly ztuhly na těle jak ocel. Cvaknul ještě jednou nohou o kámen a strhnuv hlavu do vysokých ramen, poskočil zas — 143 — jako hoch a první příční ulicí utíkal na Ferdinandovu třídu. Tak k němu posud nikdo nemluvil, tak mu posud nikdo ruky nepodal. Posud cítil na dlani tlak jeho ruky, slyšel měkký, lehce se třesoucí jeho hlas, viděl jasně rozšířené jeho oči, když s němým účastenstvím hleděly na nesmělé, vlnivé jeho pohyby. A Jordán zazpíval si tichou ulicí jednu z těch samorostlých písní, které bez ladu a skladu, víc skřekům podobné, než popěvku rozjařené duše, vytrysknou náhle z přeplněných prsou a mysl se diví, odkud náhlý ten výbuch, náhlý ten příval stajeného plesu, kterým proudilo v tu chvíli celé jeho ústrojí. Jakoby tu byl Bůh ví už jak dlouho, cítil se jedním z těch, kteří volně tu šlapali půdu, měřili chodníky, míjeli rohy křivolakých tříd; — neviděl už před sebou v lavicích předčasně svraštělé, předčasně osleplé tváře neučesaných hlav, neviděl oplzlé obličeje u nohou svých pánů se plazících kreatur, neviděl, jak před ním a za ním chlubně vyskakují třepotající se ruce dobrovolně k odpovědi o překot se hlásících sousedů, neviděl blbé jejich úsměvy, jak se do široka roztahují nebo tuhnou při pouhém pohledu s povýšené kathedry — nebyl už tím vousatým děckem, které vodili za ruku a strkali zase zpět — nechodil v páru, nepodepisoval cedulek, neodprošoval, nebál se nikoho, nikdo mu nic nepřikazoval; neběhal už v úprku, sotva dechu popadaje, aby zvonek nezaklinkal dříve, než dlouhé jeho nohy skočí do budovy školní, dýchal plným douškem opojnou tu vůni tak nové pro něho svobody a když na všechno to pomyslil a jako mimoděk se zastavil v náhlém tom přechodu z dusného vězení v šíré nevázané jaro života, hlava se mu zatočila ve vysokých ramenou, nohy se skřížily v nejisté chůzi a Jordán skočil do šumných těch zástupů — 144 — lidu tlačících se širokým řečištěm Ferdinandovy třídy.

Proběhnul Příkopy, vrátil se k Národnímu divadlu, pak zase zpět a tak asi třikrát prolítnul elegantní třídou pražského korsa. Byl čímsi přeplněn, přesycen, přecpán — chvílemi se vždy zastavil, prsa se mu pohnula, hrdlo slabě písklo a Jordán nedbal, že lidé s úsměvem se po něm ohlížejí a hledí na výstřední jeho pohyby, podivnou, v blaženém úsměvu divně se kroutící tvář — vhrnul se zas do těch zástupů veselých a zalitých proudem zlatého světla, do kterého domy vrhaly svůj modrý stín, proplítal se hučivými víry těl, které se kroutily, roztahovaly a zase spínaly jak články podrchaných řetězů, hrdě si prohlížel návěštní tabule, visuté římsy, skřivené střechy, zrakem se koupal v rozkošné té perspektivě za sebou se táhnoucích a stále menších a menších, k sobě se sbíhajících lamp, na okamžik zabloudil pohledem i na táhlý, domy jako vyseknutý kus oblohy, kde plno bylo bílých, sluncem prosáknutých obláčků; všimnul si i velkého, nesčíslného mraku holubů, který se převaloval až pod samými oblaky a v opojném tom letu na slunci se vyhříval bělavými svými bříšky a teprv, když holubi se skryli za levé křídlo domů, když slunce shaslo a Prahu přikryl ohromný stín malého mráčku, Jordán snesl hlavu zase dolů a jak podivného vzezření nabyl celý ten hemživý, pestrobarevný rej lidí, když s celou svou nádherou a měnivou směsicí tonů padnul zas do světlem přeplněných jeho zřítelnic. Jak crčela vzduchem píšfalka tramwaye, koukaly drožky a o kamení zněly ostré zuby okovaných zpřežení! Bylo po poledni, na křižovatkách bylo soudno. Tramwaye přeplněné přibíraly a vykládaly živý svůj náklad uprostřed ulic, od— 145 — bočky tříd od Starého i Nového města chrlily ze sebe mraky dětských hlav obojího pohlaví. Velké dámy vracely se ze svých procházek a zobjímané, zulíbané pohledy „zlatého mládí" — kladly svoje těla do přichystaných kočárů. Chrchlaví starci utíkali z kancelářských kasáren a plnými prsy dýchali do sebe prachem prostoupený, dýmem prosycený vzduch. Služky vybíhaly z průjezdů a se džbány v ruce, zavazujíce si ještě po cestě šátky, klusem přebíhaly ulice a mizely ve vchodech hostinců a výčepů. — Trafiky se otvíraly a zavíraly častěji než jindy, krámy se prázdnily, hluk rostl.

Tam kočí seděl na stupátku drožky a pojídal kouřící se polívku z misky, kterou mu žena přinesla a nyní s láskou se dívala, jak sousto za soustem mizí v rozevřených zubech. Odkudsi z Václavského náměstí přiběhla mladistvá sklepnice s kudrnatou, rozházenou hlavou, v červených punčochách obutých do zeleně vyšívaných pantofli, obrátila se, jakoby někoho hledala a bledá jako smrť na bílém světle dne zmizela zas v proudu od Vinohrad se hrnoucího řetězu; pak oko samo se obrátilo na mnicha v bílém rouše, jak s černým kloboukem na hlavě ubíral se v průvodu zakuklené jeptišky; za nimi hned jakýsi cizinec zablísknul v slunci lesklým proužkem pásku přes rameno hozeného tlumoku; na jeho místo učenník se prodral umouněný, začazený jak negr a klehtaje bosýma nohama v rozlezlých šlapkách střevíců, špinavou rukou do úst strkal ukousnuté jablko; zas stráž se vmíchala v hučivý ten rej poledních promenád, důstojnická šavle zařinčela na rohu plném mužských kabátů, dítě zaplakalo uprostřed, přišlápnuté nemotornou nohou posluhy a hned zas na to černě oděná jakási dáma vystoupila z řady a černooká, bílá v tváři jak křída, sehnula se — 146 — k děcku na zem a černým věncem rozkládajíc kolem sebe záhyby své sukně rozhlížela se za sebe, blíží-li se už pomoc, tažená párem koní tramwaye. — Skvostné defilé všech možných vyznání a kast, živá, ve výkladních skříních jak v zrcadle se vzhlížející výstava drahocenných těl a po zemi se vlekoucích látek, pestrá směs mužských i ženských rouch, prosycená parfumy teplých alkoven i čpavým puchem cigarett. Všechny ty látky, všechny ty ozdůbky, snad i ten klobouk s nezvyklým kohoutím pérem, plovoucí právě uprostřed, i tu modrou, světle záplatovanou zástěru hokyné, snad i tu krvavou stuhu, která se na chvíli vznesla za černými kabáty, i ty psy, těsně kráčející u nohou svých pánů, holohlavé sklepníky s utahanými ubrusy v umaštěných kapsách i blouznivé ty oči krámských, které rozčilené vybíhaly ze skleněných dveří obchodů, všechno i ten živý ruch lehkých a měkkých záhybů sukní, kterými vítr povíval a na stranu stáčel splývavý tah jejich křivek, tytéž hřmotné křižovatky, třesoucí se dlažby, hvizdání a práskání kočů, lomoz hodin, hřmění kol, všechen ten lesk a nádheru s bizarní ozdobou chudých, vlečky mizící za rohem ulic, mávání, kývání a volné, bezděčné pohyby rukou, tentýž shon a chvat od práce utíkajícího a k práci se vracejícího lidu, to všechno v plné, neustále se měnící a stále nové a nové, ne-li nádhernější podobě viděl Jordán i v Brně, ale zde zdálo se mu všechno jaksi jiné, všechno jaksi světlejší, módnější, čistší, davy hustší, boky tenčí, ulice širší, domy vyšší, kostely, paláce mohutnější, nebe velebnější, svět daleko krásnější a všechno jaksi bližší, známější, jakoby to nebyla ani Praha, ale město, kde se narodil, kde žil, kde bydlel po celý svůj věk. I řeč, kterou mluvily ty davy, zdála — 147 — se mu vlídnější, měkčí ve své úlisnosti, důvěrnější v srdečné své lahodě. Po každé té větě, kterou zaslechnul, po každém slově, které zavadilo o jeho sluch, jakoby se něčeho byl napil. Opojný ten ruch, váda, skřek, život stoupal mu k hlavě, tlačil ho na místa volnější, klidnější — prázdnější, kde by si zrak odpočal, sluch ochabnul, vzkřísila se utlačená mysl.

Ještě naposled obejmul pohledem pyšné dvě krásky s nabarvenými tvářemi a nakypřenými rty a když si ho ani nevšimly, zabočil na levo na Václavské náměstí a nevědomky ostříhanou Mařku chytil do rozevřeného náručí, právě, když ve škrambalkách, s učesanou hlavou do trafiky utíkala pro tabák. Nervy se v něm zachvěly při teplém dotyku mladého toho těla a když z rukou mu vyklouzla, Jordán dlouho ještě na prstech cítil měkký, nestažený její bok a mladou vůni jejích úst, když se mu do tváře zasmála a z rukou mu prchla jako nic. Šel alejí vzhůru, ruch velkých tříd dozníval k němu jako tiché šplounaní vzdáleného vlnobytí moře.

Teprv na horním konci Václavského náměstí si všimnul, že před ním po suchém, sypaném chodníku aleje kráčí jakási mlaďoučká, sotva šestnáctiletá žabka na vysokých nožkách. Slyšel praskající její botky o suché plochy chodníku. Při každém tom vrznutí botek cítil, že cosi zvláštního, jemu posud neznámého přejímá celé jeho ústrojí. Ostrá, ale neobyčejně příjemná jakási bolest projela mu od prsou k bokům a horkou silou rozlila se po celém jeho těle. Třásl se, když chůzi napnul k rychlejšímu kroku. V hrdle plno měl slin a v prsou sucho. Zakašlal za ní a když se ohlédla, teprv si všimnul, jak útloučkou má šiji a krás— 148 — nou tvář. Mdlá, jemňoučká plet jejích skrání, bílá jak padlý sníh, nepozbyla posud panenské své čistoty, oči nevinné své záře. Byla jak anděl lehoučká a světlá, jen mírné zavanuti parfumu a čistého prádla připomnělo Jordánu, že se zrodila na tomto světě. Také její pohledy a posuňky nesly na sobě očividné stopy světskosti; zdálo se, že vším tím hleděla víc okouzlit než povznést. „Ale mlaďoučká byla, mlaďoučká," opakoval v duchu za sebou Jordán a rozpuklými rty ssál do sebe rozkošnou tu vůni, v které se vznášel mladý její zjev. A jaké zlaté měla vlásky! Rusé spadaly ji na suchá ramínka a v chůzi šlohaly bílou její plet. V levé ruce nesla knížky položené v záloktí.

Pěkně si vykračovala v černé své sukýnce, o kterou tloukla ještě kolínky tak, že dolní její obruba, která jí sáhala až po kůtka vrzajících botek, chvěla se v neustálých, hadovitých pohybech; na sobě měla svižně říznutý kabátek s kapsičkou po každé straně a do jedné z nich zavěšeny měla špičky svých prstů v rukavičkách. Jordán si rozpomínal, komu je to podobna právě těmi světlými, krátkými, po šíji volně vlajícími vlásky a teprv po chvíli si vzpomněl, že v té podobě kdysi na divadle viděl snivé hlavy pážat.

Rozehřát, rozlechtán veselou, rozmařilou náladou dopolední chvíle, dodal si odvahy, předešel a postřehnuv v její tváři ledva znatelný tah skrytého úsměvu, nedbal už náhle zrychlených, trhavých pohybů její chůze a promluvil na ni: „Dovolte, slečno," pravil, nadzvednuv klobouk.

v Fáze prudce uhnulo stranou v nezdařeném pohybu velkoměstské dámy.

„Co si přejete?" ptala se trochu drsným, ale líbezným hlasem. Vyhladila zase přísně skrčené své čelo a vykročila ku předu.

— 149 — „Nic si nepřeju," odpověděl Jordán suchým, nejistým hlasem školáka. „Jen bych rád věděl, nebyla-li jste někdy v Brně."

Páže se dalo do smíchu.

„A kdybych byla!?" naklonila hlavu půvabně stranou. Dva pramínky vlasů šlohly ji do tváře.

„Pak bych vás znal."

„Odkud?"

„Z ulice."

„Nebyla jsem nikde," odpověděla úsečně.

Královna přitáhla k sobě knížky a Šla trpělivě po boku zeleného svrchníčku.

Jordán nevěděl, jak má začít nový hovor.

^Nezlobíte se," pravil na konec Jordán.

Žádná odpověď.

„Zlobíte, že? Nevíte, kdo jsem," trochu ironicky pravil Jordán.

„Taky si myslím," zněla zrovna tak ironická odpověď.

„Jordán — právník."

„A jurista!" vyjasnila neznámá svou bílou tvář a usmála se.

8A kdo vy jste, smím-li se ptát?" , „Ah, o mně nemusíte nic vědět. Co byste z toho měl?"

„No přece. Byla byste vy prvníu kterou zde znám."

„Veliké štěstí." Pohlédla mu do očí.

„Nelhu. Jsem tu teprv dva dni."

„Inu, to jste nám vzácný," zasmál se anděl plným hrdelným smíchem. Bílé perličky jí zablýskly v krvavé obrubě úst.

Jordána urazil její smích. Začervenal se a pravil: — 150 — „Nutit vás ovšem nemohu, abyste mně řekla své jméno."

„A taky by vám to nebylo nic plátno," pravila neznámá dívajíc se po něm po očku.

Jordán mlčel.

„No, já vám ho tedy povím! Hádejte."

„Jak bych to mohl uhodnouti Ani nevím, jaká jména jsou tu v módě," pravil s lehkým nádechem vtipu.

To se zas líbilo jí.

„Nu, hádejte. Edo hádá, uhodne."

Jordán vyjmenoval skoro celý ženský kalendář, připadl na Bůh ví jaká jména, ale na to pravé přijít nemohl a nemohl. Pomohla mu. Vydechla ze sebe písmenku „K."

„Karla?"

„Ne. Ale už jste na stopě."

„Tedy Klára?"

„Uhodl jste."

„Tož Klára se jmenujete l" zamyšleně pravil Jordán, hledě před sebe.

„Tož, tož, tož — — vy jste Moravan pravda?"

„Když jsem z Brna, pak jsem také Moravan."

„To jsem ráda, že znám zas jednoho Moravana," pravila Klára, vypnuvši výbojně do předu upjatá svá prsa.

„Proč jste ráda? Což Moravan je něco zvláštního?"

„Není. Ale, nic vám nepovím," trhla koketně hlavou na stranu.

„A druhé svoje jméno jste mně nepověděla!"

„To vy neuhodnete a já vám ho také nepovím — —."

Hryzla se do rtů a držíc zoubky svoje na přitlačeném krveprázdném místě úst, odvrátila zase hlavu na stranu.

— 151 — Pojednou se zastavila.

„Dál nesmíte se mnou jíti" Zatočila krkem a ohlížela se na všechny strany. „Kdyby nás někdo potkal..."

„Bojíte se?"

Klára sebou trhla.

„A koho bych se bála?" pravila azakabonila se jako zlé znamení.

Jordán uzardělý neodpovídal.

Klára zafrkla nosem. Poklepávala pravou nožkou nevrle o dlažbu a bylo patrno, že se jí Jordánova slova nedotkla příjemně.

„Chcete-li, pojďte se mnou až nahoru, abyste neřekl, že se někoho bojím." Hodila sukýnkou, přitáhla knížky na prsa a vyšla v před.

Když docházeli k velkému jednomu domu v Táborské ulici, Klára, pevně hledíc před sebe, svlíkala cestou rukavičky.

„Vidím vás dnes naposled?" ptal se Jordán, když došli až k průjezdu.

„Což já vím?" zasmála se zas Klára svým hrubým hrdelním smíchem.

„Smím vás tedy potkat zejtra zas?"

„Proč ne? Když mě potkáte," pravila.

„A kdy?"

„Jako dnes."

Pověsila se na kliku a chtěla už odejít.

Jordánovi se zalesknul v očích zlatý prstýnek na nahé bílé ruce.

„A ruky mně nepodáte," pravil skoro prosebně, ale s úsměvem.

Dala si políbit konečky svých prstů a pohodivši rusými svými kadeřemi, nalehla slabounkým svým tělem na dveře, ohledla se ještě jednou přes — 152 — ruku, úsměvem odpověděla ještě na poslední pozdrav Jordánův a veselá zmizela v síni.

Nikdo je neviděl.

XVII.

První děvče v Praze, to byl vrchol krásného toho dne. — Když se Jordán vrátil domů, byl plný podivného snění. Bylo to poprvé v jeho životě, co naň promluvila bytost vzácnějších tříd, poprvé, co ucítil jemnější vzruch šatu v chůzi zvířeného.

Vzpomněl si na teplo její ruky a posud jakoby ji cítil, drobnou na široké dlani; ve zbožném zanícení zadíval se na to místo, kde před chvílí ještě ležely filigranské její rozměry. Jak byla malá.

Když ulehnul a z dálky černou nocí až na postel mu zasvítily osamělé jiskry malostranských lamp, ještě na rozloučenou přivábil ji k sobě — živý obrázek s rusými vlásky; ještě naposled ji zobejímal zrakem od hlavy až po praskající její střevíčky a od té doby sídlila už v něm, obývala s ním ty čtyry květované stěny a kamkoliv se pohnul, všude provázela jeho kroky jako zjevení, všude těkala před ním lehounká, jak duše jeho světlý stín. Všude cítil její přítomnost, ať o samotě vysedával v tichu zvukuprázdné svojí mansardy, ať ulicí se brouzdal a automaticky lidem s cesty uhýbal, at ráno vstával, nebo v noci usínal, růžová, svěží jak ráno i na přednáškách vysedala s ním, zatím, co na kathedře listy převracel a paragrafy v ústech žmoulil plnovousý jakýs pán.

Byla to její ruka, která odhrnovala z rána záclony a s krásným úsměvem na rtech mu uka— 153 — * zovala Prahu, byl to její hlas, který jej těšil a krásnými slovy mu vsliboval vlídné dny a ještě vlídnější noci.... Život změknul v jeho očích, svět nabyl nebývalé, ideální čistoty.

A když z duše mizely mu poznenáhlu světlé rysy JeJÍ tváře Jordán vzpomněl si vždy na první svoje setkání se s ní, živé si představil škubaný, rozmarný její krok, znova si do vzduchu nakreslil bujně vypnuté křivky ledva vykvetlých prsou, a tu provázen modrou památkou jejích očí, zlákán třpytným odleskem zlatých, spánky její lehce šimrajících kadeří, vycházel ze svého úkrytu a veden krásným fatalismem zamilovaných lidí, toulal se ulicemi Vinohrad a Nového města s nejasnou nadějí v srdci, že ji potká zas někde na rohu ulice, že s ní zas promluví, osvěží svůj obraz a s novými barvami a novými ozvuky jejího hlasu vrátí se zas do své celly a šťastný ulehne ku spánku. Kudy chodí, kam chodí, jaké jsou to knížky, které tiskla k bokům, co v nich je, čemu se učí, kdy chodí spát, kdy ráno vstává, nač se těší, nač vzpomíná na večer, ráno, v noci když se probudí, nač myslí, o čem přemítá, čím se uspává, na všechno se jí vyptal, jaký vede život ve škole i doma a ze srdce se smál ve vzpomínkách i doma, když slyšel, jak škaredý hlas má pan řiditel, jak obrací oči k nebi, když se s nimi modlí a když lesklé holinky pátera pokřtila trefným terminem „svatých bot." Smál se tak, že ho až břicho bolelo od samého smíchu. Tak se s ní bavil skoro den jak den, jak duše mluví s duší. Věděl o každé její hodině, o každém klobouku, o každé skřínce, znal všechny barvy jejích šatů, každou její cetku, kterou si hrály ještě dětské její prsty, věděl i o skrytém místečku, kde uschovávala svůj denník. A když všechno mu vypověděla a potají se mu svěřila, — 154 — jaké střevíčky si vyšívá k svátku, vypravoval zase on, jak se mu přes rameno vždycky divá, když doma něco píše, jak ji cítí celou, živou za sebou i před sebou, vedle sebe i v sobě, jak se mu zdává někdy p ní, jak ve snu dýchá do sebe vůni jejího okolí, jak pije očima modro její očí, a když doma sedí samoten a v zamyšlení hledí na Prahu, jakoby živá byla u něho, cítí teplo její blízkosti, slyší šepot jejích úst, přivírá oči a s láskou se poddává milému snění: jak by to bylo krásné, kdyby se s ní tak procházeti mohl světem sám a sám, bez lidí, na prostém ostrově, ve vymřelém městě, zakletém zámku. Smála se, ale líbila se jí ta bláznivá jeho řeč. „Co bychom dělali v zakletém zámku?" ptala se s veselým úsměvem v přivřených očích. Jordán sám se tomu podivil, jak se tak zatoulat mohl do marných snů, snesl se na zem a vypravoval jí pak o Praze. Jakou má rozkošnou vyhlídku z okna, jak ji celou má před sebou, jak mění svůj ústroj, převlíká šaty, hned bílá leží mu u nohou, hned černá a nahá líbati se dává slunkem. Praha na večer, z rána, v poledne, o půlnoci, Praha když usíná, Praha když spí, jak oddychuje a hlučí a kamenná žije v náručí celých staletí, jak po ní toužil, pro ni nespal, jak ji líbali tenkrát v noci, jak dýchali, s jakou rozkoší ssáli do sebe tenkrát věky setlelý její prach, jak si ji odnesl potom zpátky, skutečnou, živou, s rachotem ulic, šedou a černou, pokropenou sněhy; jak se na ni těší, až zima roztrhne své poklady a Praha posněžená vynoří se z par, až ji zas uvidí bílou, přehozenou stříbrem měsíčních krás; co před ní prosedí hodin, co promyslí, prožije chvil, jak se na ni bude chodit dívat od Rajské zahrady, Petřína, Hradčan, Karlova mostu, Letné i s boku Vyšehradských skal, jak s ní prosní celou — 155 — zimu a čekat bude jaro, které v Praze posud nikdy neviděl — —.

„Vy, vy jste tu ještě nikdy nebyl v letě?"

ptala se Klára.

„Nikdy. Byl jsem tu pouze jednou a to byla zima. Sníh."

„Ó, tu je v letě krásněl" zvolala v nadšení Klára a začala líčit svoje procházky parkem, svoje projížo"ky po vodě, po řece vzhůru až k Svatojánským proudům, svoje večery v ozářených zahradách, kde až pozdě do noci hraje hudba, své výlety do polí, do Šárky, Kunratic, na Lišku, v Podole k Horům, všude, kde se tančí — pak ta jízda zpátky, kolikrát hvězdičky už svítí a po vodě je tma — „oh, to se teprv podíváte, až léto bude v Praze, jak je tu krásně; jen jednou si někam vyjdete z brány a ani se vám chtít nebude odtud, jak je tu pěkné."

„A teď se vám Praha sama nelíbí?"

„Taky, ale co tecř na ní mám? Listí se stromů prší a smutno je tady. Kdyby raději už byly Vánoce. Pak přijde masopust a to se už nějak protančí až do jara."

„Ráda tančíte?"

„O je! Život bych za to dala."

„Taková mladá."

Švihla ho očima.

„Proto l Tančí ještě mladší."

Tak se několikrát opakovaly jejich schůzky.

Oba už skoro přivykli vzájemným těm důvěrnostem, pravidelné zpovědi svých myšlének a fakt.

Denně si byli bližší, známější a chybělo jen málo, aby propuklo všechno, co bylo nahromaděno v nich a cit přirazil je k sobě. A přece ještě stále jim cosi překáželo, stále jim cosi vadilo, mimo jejich — 156 — srdce, jakoby třetí ještě nějaká mocnost stála mezi nimi a ta jakoby trhala jejich ruce od sebe, odpuzovala jejich těla, zarážela jejich odvahu. Jakoby se oba scházeli a nevěděli proč, k jakému cíli, pod jakou záminkou. V duši Jordánově žil a kvetl první dojem jeho lásky, který byl Kláře více ozdobou než skutečným jejím pokladem, ona sama mu byla modlou víc, živou, krásnou, svěží, ale jinou, než jaká mu ve skutečnosti přicházela naproti. Snad by to nemusila být ani ona, ale kterákoliv jiná, jí podobná a snad i naprosto od ní rozdílná a vláha jejích očí — ticho jejích úst i němá její přítomnost byla by snad zrovna tak naplnila, zavlažila a uhasila žíznící potřebu jeho duše po něčem, proč nevědomky neměl jména ani smyslu k poznání. Stávalo se někdy, že marně volal obraz její k sobě, živou, kypící, zdravou, nepokojnou v chůzi i řeči, plnou rozpustilých vtipů a podmaštěných poznámek. Jiná sídlila v něm, jiná navštěvovala osamělé jeho chvíle, jiná po jeho boku sestupovala se schodů, jiná se před ním objevovala ve světle ranním, jiná — němá víc než hovorná — snivá víc než frivolná bouřila jeho sny.

Zdálo se, jakoby znal Kláry dvě, jednu, kterou miloval, druhou, s kterou se bavil.

A zase, když se s ní sešel, když z dálky zahlédl, jak proudem lidu plove v rythmu zelenavý její klobouček, když nad Kanálkou po polích se vodil s ní a sehnut hlavou pod šaty jí viděl vykukovat špičky lesklé obuvi, když na nábřeží, kam chodili spolu nejraději, k vodě nahnut, hlavu klonil tak, že cítil, jak se vrkoče její třely jemu o spánky, nebo když se opozdili, a pak jakoby se nemohli dost sebe nasytit, chvíli se ještě procházeli párem Mikovcovou ulicí, když se rozcházeli, loučili a na okamžik ještě se drželi za ruce, teplé chůzí, já— 157 — koby si měli ještě něco povědět a nemohli, obě hlavy splývaly v jednu a duše jeho zmocnila se vždycky taková úzkost, srdce takový strach, že rychle sevřel její prsty, rychle rozepjal a svléknul rukavičku s ní a spokojiv se tím, že ji holou zulíbal, smeknul svůj obnošený klobouk a jakoby před něčím utíkal, ani se neohléď a spěchal ku své Smetance.

Také její city byly pomísené, potřísněné něčím, v čem nemohl se vyznat mladý její věk. Nelíbil se jí jeho zevnějšek, neměla ho ráda, když na mysl jí přišel ve svém svrchníčku, ve svých zkornatělých, po dlažbě se táhnoucích botách, ale líbil se jí postavou, líbil se jí tváří, hlasem, vším, lahodil její duši i smyslům, řečí svou i srdcem, a proto jí byl milý; bylo jí jako doma, když byl s ní, zdálo se jí, že on a jen on s tou tklivou poesií svých vzpomínek a touh, svými žádostmi a nezvyklými sny dovede vyhovět jejímu vkusu, že bude oasou v té jednotvárné poušti, do které ji zavleklo vychování, zvyky, elegantní, ale fádní svět, ve kterém duchem vyspěla dřív, než dorostlo její tělo. Zdál se jí docela jiným Člověkem, než jaké zvykla vidět až posud, promluvil na ni zcela jiným tonem, než jaký slýchala na svých zábavách, v něm viděla příjemnou jakousi extravaganci z toho pravidla, k němuž zavázána byla životem, matkou, rodem i těmi knížkami, které nosila s sebou pomalované celé pikantními vtipy kursistek a milostnými vzdechy sentimentálních básníků. Také on žil v její duši v jiné podobě, také on byl v její duši náhradou jakési mezery, prázdna a všechna památka, kterou zůstavil v ní mladistvým svým zjevem, omezovala se pouze na smavý úsvit čisté jeho tváře, na rychlé těkání jako v horečce rychle sem tam se obracejících panenek a na štíhlou, lehce nahnutou jeho postavu, které tak pěkně slušelo hrbolaté, tvrdě modelované čelo. S těmi detajly vykreslila si v mysli zcela jiný obraz, úplně rozdílný od schátralé té podoby, která jí vycházela naproti a jakoby jemu platila všechna její krása, hrdě přistupovala k svému zrcadlu, čistila si svými prsty čelo, upravovala stužky, vypínala boky, kroutila ramenoma, rovnala svůj kříž, natřásala kadeř svými tenounkými prsty a naparfumovaná vybíhala ven, ne aby se jemu líbila, jako sobě, vlastně tomu někomu, který sídlel a žil v ní.

V zadostučinění tohoto pocitu byla shovívavá k němu zrovna tak, jako shovívavý byl on k ní.

Volným krokem vyšla do Žitné ulice a v polovědomém, polobezděčném neklidu své duše, že jde někdo před ní, že jde někdo za ní, kdo si všimnul yy krášlené její postavy, že ji stopuje svýma očima a hlídá na každém rohu, kam obrátí nejistý svůj směr, těšila se už na to, až rázem všem radost pokazí, klobouk se před ni smekne a Jordán doprovodí svoji vílu tam, kde se jim to hovořilo, mlčelo a snilo nejkrásněji. Když se potkali náhodou, tvářili se oba, jakoby to ani nebyla náhoda, ale umluvené dostaveníčko, jedno z těch, na které se dávno už připravovali oba.

Podali si ruce, usmáli se na sebe a oba spokojeni, že tajné jejich přání bylo splněno, nemluvili spolu hned; oba štastní vzájemnou svou přítomností sytili své duše vzájemně se pronikající a v jednu se doplňující krví dvou různých raci. Bylo teplo oběma vedle sebe, při sobě a stalo se někdy, že prochodili spolu hodinu i dvě, beze slova se rozešli, beze slova se sešli a s úsměvem se vodili spolu po celý ten čas. Všechno už si pověděli a oba jakoby čekali ještě na něco víc, než byla jejich řeč.

— 159 rTak se zastavili jednou oba v osamělých místech Karlova a jakoby si měli oba říci něco velice krásného a velice tklivého, Elárka svěsila svou rusou hlavu k prsům, rukou bezúčelně hnula do prázdného vzduchu a politá celá ruměncem dětského studu zatřásla rty. Polibky jenom se sypaly na její prsty a když utichnul jejich proud, Jordán dotknul se jemně hezoučké její brady, nazvednul k sobě její tvář a dojat náhle krásou něžného jejího ruměnce, pohladil jí rukou heboučké přes ouška až na ramena jí splývající vlasy. Chvíli ji tak hladil, políbit se bál. Nepromluvil ani slova a jen chvílemi vznesl vzhůru křečovitě sevřenou její ruku, přiložil ji na pokřivené svoje rty. Dlouho jimi tisknul hebkou její plet.

Y tom přešel někdo z leva, minul němé jejich skupení a když v hluchém ozvuku prázdna dolehnul zas k jejich hlavám ohlas vzdalujících se kročejů, ruce jejich skřížily se náhle v skupení a oba, jakoby se potýkali v přítmí, spočinuli sobě v náručí.

První, kdo se í, něho vyvinul, byla Klára.

Mrzutě dupla nožkou, sevřela své rty a odvrátivši hlavu stranou, odtrhla Jordána od sebe.

„Když to není to, když to není to !K opakovala rychle za sebou, a pohodivši rukou od sebe, nedala se-mu více líbat.

Jordán zastrčil své ruce do kapes, pohodil hlavou, zavadil očima o třesoucí se, hvězdnatou oblohu nad sebou a mlčky pohnul nohou za Klárou.

„Půjdeme pryč odtud, je tu smutno," pravila Klára skoro se slzami ve hlase. \ „Půjdem," odpověděl na to Jordán, drže ruce v kapsách.

— 160 — A rozloučili se. Klidně, jakoby si nebyli nic nikdy udělali a zároveň, jakoby se nechtěli nikdy víc spatřit. Cosi divného, jim neznámého zavichřilo mezi nim a ní a Jordán nedivil se, přijal odpor její jako fakt a nezlobil se na ni.

Když osaměl, pohlédnul černými rameny stromu na tmavomodrou půdu oblohy, chvíli se pak díval křížícími se haluzemi nad hlavou, jakoby si na vždy vrýti hleděl v duši černou jejich síf — a odešel pak domů ne tak rozrušen, jako pobouřen sám sebou na vrcholu svého blaha.

Od té doby nevídali se tak často spolu a nikdy potají a nikdy tam, kde bylo málo lidí a nedostatek světla. Když spolu chodili, měli sobě zase vždycky co povídSfc, ale nikdy nic, co by nemohl poslouchat třetí.

(Konec prvé části.) SANTA LUCIA.

ROMÁN.

Napsal n, IÉJ IM: Matice lidn ročník XXVH. číslo 5.

(Běžné číslo 161.) Rediguje Jaromír Hrubý.

OOOSOOOO V PRAZE.

Nákladem spolku pro vydáváni laciných knih českých.

1893.

Tiskem Dr. Edvarda Grégra v Praze 1893.

XVIII.

A Jordán začal žít zas život svůj, jednotvárný, klidný jak pohyb kolečka, které jen zoubky zachyceno o hlavní hřídel stroje života v ústraní se točí a motá, jakoby odloučeno ode všeho světa jen sobě k vůli a kolem sebe kreslilo svůj kruh. Květované jeho stěny denně ho viděly, jak k deváté se vždycky ustrojil, učesal své kaštanové vlasy, holou rukou oprášil své pruhované spodky, jak opatrně, tiše jak kočka, aby Hégra nevzbudil, protáhnul své dlouhé tělo vysokými veřejemi a bez snídaní, s tváří rozehřátou studenou vodou vyšel z vrat. Seběhl s kopečku dolů, minul železné zábradlí nad hlubokým zářezem Františkova nádraží, cestou plaše si prohlížel skrčené domky Václavského náměstí, sem tam všimnul si i několika těch vrabců, kteří se posadili na holé větve dolů se prohýbající aleje a rázem ve čtvrt na deset seděl už na obyčejném svém místě v koleji, polovičkou svého těla přikrčil se na kraj lavice, přeložil dlouhé svoje nohy z lavice ven a bradou opřen o podloženou ruku jako krátkozraký, když shrben se dívá na něco malého, vtáhl svou hlavu do vysedlých lopatek a čmáral cosi do svého sešitku, který kudy chodil, všude nosil sebou. Jako žil na gymnasiu, tak žil i zde. Už těmi nohami jakoby se vylučoval ode všech ostatních, ohlížel se vždycky, kde by seděl sám a sám a nebylo-li to možné, sednul si pravidelně tak, že k ostatním seděl zády. V respiriu narovnal vždy svoje údy, prolomil kříž, prošel se posluchárnou, zastavil se někde poblíž skupiny hovořících kolegů, poslouchal, co mezi sebou ho6* — 164 — voří, ale nikdy nemluvil. Mnozí jej dokonce přistihli, že s úšklebkem se odvracel od nich a když vešel některý z těch „učených pánů", jak ironicky nazýval důmyslné hlavy právnických kapacit, sedl si zas na své místo, jak byl seděl před chvílí a tak proseděl na konečku lavice do dvanácti, do jedné hodiny s poledne. Odpoledne celé bylo jeho a tu teprv nadešly nejkrásnější chvíle jeho samoty.

Byla to rozkošná dostaveníčka s Prahou, milá a teplá, dokud venku slunce ještě hřálo a Jordán u otevřeného okna seděti mohl tváří v tvář obrácen k ohromnému tomu divadlu kostelů a domů, které jako mraveniště hlučelo mu pod nohou a vz hůru k němu vysýlalo přitlumené svoje vzdechy. Tu odbýval své meditace o každém kroku, který udělal Prahou, o každém slově, které zachytil cestou, zde rekapituloval ve vzpomínkách každý svůj den a když přetrhnul se řetěz jeho myšlének, Jordán, jakoby mu těsno bylo v sevřeném tom ovzduší domácích zdí, po horizontu Prahy pohledem obepsal kruh a spočinul zrakem na tichých chrámech, které jak pomníky vyrůstaly z moře střech a na strmých jejich vížkách, které se míhaly vzduchem jedna za druhou. Jak těžko a milo zároveň tu bývalo za vlahých soumraků, když na tisíce zvuků do sebe spoutaných a slitých v jeden zmotaný, nerozluštitelný jako z podzemí vycházející jek a syčení neviditelných zdrojů stoupalo vzhůru a když zdušenými těmi proudy žijícího města zvony rozpustily nádhernou svou píseň a Prahu celou zatopily do hlaholu svých srdcí l Jako v ozvěně křížily se vzduchem třesoucí se ty vlny zvířeného kovu, zapadaly do hlubin a tu teprv se rozlehaly, rozlívaly v kamenném labyrintu uliček, tříd, zalidněných náměstí a osamělých zákoutí. Když pak zavíral okno, odehnán — 165 — chladem černého večera, bývalo mu, jakoby se byl vyzpovídal někomu živému s měkkou, sdílnosti přístupnou myslí. Na duši cist, celý jakýsi svěží a tichý, dlouho pak ještě stál u okna a dýchaje stranou, sklem se díval na protější stráně Malostranských výšin, až nad Prahou se vzklene tichá zář a pod ní do dálky i z blízka se vynoří jak světlušky v májové noci v prázdnu visící řady rozptýlených lamp ... V ovzduší těch krásných scén mizeli před ním lidé, jejich lesk i kal; celý ten překotný boj navzájem se křížících a ve všem si překážejících žádostí a vášní splýval tu před ním v jeden jediný stále se měnící, ale věčné týž a týž ropot města, z jehož kamenných boků sem z dálky jednostejným zvukem zazníval srdceryvný vzlyk i bujný výbuch smíchu. V teskném tom pocitu vzpomněl si na Kláru a hladkým jeho čelem přešel křivý stín, ale zmizel hned, jen poloútrpný jakýsi úsměšek mu zůstal viset na vyhrnutých rtech. Rozložil svá široká ramena nad milou tou vzpomínkou rusého děcka a hodiv klobouk na hlavu, zmizel v ozářených ulicích.

Také jiné údaje jeho života v širokých konturách žijící Prahy jakoby pozbyly na své ceně a síle, žádný z nich neměl tolik moci nad ním, aby způsobil v něm rozrušující nějaký vliv.

Na slib dr. E. čekal týden, čekal Čtrnáct dní a když se žádné zprávy nedočkal, odevzdal všechny ostatní dopisy na udané adressy. Ale průvan asi všechny jeho listy smetl do kouta a položil je na jednu hromádku s těmi, kde podobných žádostí se válelo už několik. Všichni jej zdvořile přivítali, vyprovodili až ke dveřím, ale Jordán cítil, jak rychle chladne ruka, kterou před chvílí ještě ohřívalo vlídné jejich přijetí. Oběhl ještě — 166 — jednou všechny domy, kam zanesl své cedulky, dal si na novo ohřáti prsty jemným stisknutím protekčních rukou — as trochou toho tepla, které vystačilo sotva na cestu domů, vrátil se zas mezi čtyry svoje stěny, kde mimo svoje výpočty a „schodky" neměl aspoň ničeho, co by jej svádělo k zbytečným nadějím.

Blížila se zima. V druhé polovici listopadu udeřil mráz. Vítr opíral se o veliká okna světničky a ohromnými, jako almara velikými černými kamny dýchal třeskutý chlad zimy. Jako stín kradl se Jordán ulicemi a hleděl, kde by se ohřál zdarma a jedl nejladněji. Zimníku posud neměl a nevěděl, bude-li vůbec jaký míti. Zelený jeho svrchníček už dávno nestačil. Jinak žil od nully k nulle, život člověka, který od rána do večera neustále počítá, kolik smí utratit za chleba, kolik za sýr a kde ušetřit dva krejcary, které v poledne vydal přes určený počet za skývu chleba. Podložku ku psaní celou měl tak popsanou číslicemi a drobnými rozpočty, kolik může utratit za den.

Číslice ty kontroloval den jak den a když se ukázalo, že ušetřil i nad určenou summu, protřel si radostně ruce, narovnal táhlé svoje tělo a opatrně jako zloděj ukryl výdělek svůj do kufru. Peníze měl posud zavřené na klíč. Ale žaludek nedal se vždycky ošidit. Dlouho nic neříkal, ale na konec zprotivilo se mu patnáct těch obědů, které Jordán od spolku dostával zdarma, ušklíbl, sevřel se pojednou nad neustálými těmi sýry, odřezky z masa a šlachovitými kolínky z uzenářského krámu a zavedl Jordána jinam, než chodívaly jeho nohy.

Jordán s bodrým humorem skeptika říkal takovým dnům „žravé dny" a divil se jen tomu vždycky, odkud se berou a kdy jim bude konec. Ale žaludek byl neúprosný, nejen že ztrávil všechno, co — 167 — na ten den měl určeno, vytancoval mu i klíček z kapsy, otevřel jeho poklady a z těch zhltnul i víc než jindy ztrávil za tři dny. Babička y síni, která na rohu jedné ulice prodávala pečivo a u které si Jordán kupoval svoje potřeby, byla toho svědkem, kolik makových koláčů se v ten den vešlo do nenasytné hloubky Jordánova hrdla, a Jordán sám přišel k tomu úsudku sama nad sebou, že kdyby v ten den měl k disposici celý krám, snědl by ho celý a ještě by nebyl syt. Pocit nenasycenosti pronásledoval jej od místa k místu, od uzenáře ke kupci, od kupce k bábě a tak až domů a z domu znovu jej vyhnal k bábě.

Celý týden pak kradl na sobě, co přebral; v poledne snědl oběd bez žemličky, večer tak tak že si chleba potřel sýrem, doma netopil, nesvítil a odpoledne celé proseděl v universitní knihovně, kde bylo aspoň teplo. Později přivyknul i tomu, že doma vyseděl i v zimě.

Hégra jakoby v domě ani nebylo. Doma byl jenom jako hostem, ačkoliv platil dvakrát tolik co Jordán, bytu jakoby neznal. Platil osm, Jordán čtyry zlaté i s posluhou. Za to musil boty Hégrovy trpět uprostřed světnice, prádlo, šaty roznesené po všech čtyřech židlích, po divaně, věčně rozestlané posteli a knihy rozložené po celém stole.

Ráno, když Jordán byl už v koleji, Hégr ještě spal a než se vrátil domů, byl už zase pryč a přišel — bůh ví, kdy přišel, Jordán nikdy nevěděl. Spal. Když Hégr ráno vstal a v pokojíku se viděl sám, strašně se nudil. Půl hodiny prochodil sem a tam, půl hodiny prozevloval v křesle, díval se na obě strany, na lesy věží v právo, na lesy věží v levo, poslouchal švihotání vrabců před okny, kde ležela zpustlá zahrada, od— 168 — haněl rukou dým z hliněné své dýmky, okukoval květované, krásně malované stěny své světnice, liboval si elegantní její nábytek, povzdechnul si nebo se usmál, když chvílemi očima mrknul po černých ručičkách hodin a ještě chvilku si pohověl v bílém tichu dopolední chvíle, do které křičely děti vracející se ze školy domů, vrabci cvrkali z nahých větví zahrady a časem od nádraží vlak zahvízdnul nebo zasyčela pára. Mimo ten „les věží" — to byly asi všechny detaily, kterých si kdy z celého toho panorama, které se rozkládalo před jeho okny, všimly unavené jeho oči — z celé světnice ze všeho nejvíce se mu líbil červenou látkou potažený, ze široka rozvalený divan, na který se vždycky těšil, když nebyl doma, ale na kterém nikdy neležel, poněvadž doma nebyl skoro nikdy. Stalo-li se však přece, že aspoň hodinu, dvě vytrval ve svém království, stopy po něm byly patrný ihned, jakmile Jordán vkročil do světnice. Ze dveří vyvalil se proti němu kouř, v kamnech bylo, jak Hégr říkal, zabzděno, ale ne zatopeno a stůl už byl zůstaven v takovém pořádku, že Jordán, kdyby byl chtěl psát a nechal všechno tak, jak co leží a stojí, byl by nutně musel psáti na klíně. V koutě ležely papíry, na posteli noviny, po zemi dřívka ohořelých sirek a rozhrabaná postel ještě čpěla tabákem a nakyslou vůní piva. Také těžítko měl Hégr, vlastně ne těžítko, ale kus meteoru, který podle jeho vlastních slov „bůh ví s které hvězdy spadl na naši zem". Každého, kdo do Hégrova bytu vkročil poprvé, mile překvapiti musel krásný obrázek, který měl jen tak hřebíčky připevněný hned nad umývadlem. Loď se topí a mladý, svalnatý jeden plavec poslední už asi z celého mužstva do póla až ponořen do zdvižené pěny — nahýbá se, na— 169 — hýbá a po něm nahýma rukama vzhůru se vzpíná a krásným svým tělem na vlně se převrací divukrásná víla, bílá — žíznivá lásky, s očima sladce přivřenýma pod rusými vlasy, ssaje do sebe dlouhý polibek smrti tak dlouhý, až plavec mrtvý sklesne v bílé její náručí a oba zmizí v bílých krajkách pěn... „Polibek vlny", bylo napsáno pod obrazem, illustrace, kterou vyšťáral Hégr kdesi v německém časopise a kterou jednou pozdě v noci přinesl s sebou. Jak míval ve zvyku, rozsvítil, probudil hned Jordána a chlubil se s tím, co koupil.

„To je! co?" rozhrnul před Jordánem stočený kus papíru a mlčky sytil svoje oči v pěnách se pyšnícími půvaby nahé víly. Pak stočil zase obrázek a jak měl ve zvyku přisednul na postel k Jordánovi. Jordán musel ještě půl hodiny poslouchat pikantní historky z pražských zákoutí.

S kloboukem ještě na hlavě, v zimníku, s cigarretkou v zubech kolíbal se na pokraji Jordánovy postele a ptal se: „Jordáne, spíš?" Tykali si už.

Jordán se probral z polodřímoty, hřbetem své ruky přetřel si oči a pravil: „Nespím, jen povídej."

Hégr povídal, smál se a vypravoval trety o životě z kaváren a hospod.

„Člověče, ty už spíš," dotknul se zas Hégr Jordánova ramene.

„Ne, nespím l" „Chceš čaj? Zavařím."

„Ne, děkuju, už je na to pozdě."

„Tak poslouchej, tohle ti ještě povím. Tak ti je u Štajgrů sklepnice, Máři, slepá Máři jí říkají — — —u Hégr se zasmál, zabafal z posledku cigaretty a dokončil své vypravování o té slepé Máři, jak — 170 — skákala dnes přes stoly a na konec opilá musila stavět vrbu. — Než Hégr dopověděl, Jordán, nemoha snésti štiplavý kouř cigaretty, přikryl se peřinou až po nos a zdálo se, že usíná.

„Tak si spi, když nechceš poslouchat," rozzlobil se Hégr, vstal a šel vařit čaj.

Jordán už spal, když Hégr čaj dokuchtil.

„Jordáne," zatřásl Hégr jeho ramenem, „Jordáne."

Jordán povytáhnul zpola těžká svoje víčka.

„Na — na — to ti bude dělat dobře" — podával mu Hégr šálek čaje. „Nerozlej." — — „Postav mně to na židli," poprosil ho Jordán a sednul v posteli, odhazuje s těla pokrývku. Za chvíli se i Jordán rozveselil, poslouchal, srkal čaj a také se smál té slepé Máři, jak stavěla tu vrbu.

Bylo pozdě v noci, než oba ulehli a spali.

Takové scény se opakovaly skoro den jak den. Podle toho jak naladěn přišel Hégr domů.

Čím častější a veselejší bývaly ty scény, tím trpčí měly na Jordána účinek. Nebyly vždycky rozmarné Hégrovy historky, byly i takové, které by Jordán rád byl zažil s sebou — divadlo, koncerty, u Virlů tanec; Hégr jakoby věděl, že seje do úrodné půdy, vypravoval s láskou, vypravoval se stejným nadšením o divokých pitkách i toilettách dam. Zvláště z divadla přinesl s sebou vždycky skoro celou dámskou garderobu v ústech a oblíkal do ní hned tu, hned onu na prknech i v ložích. Jordánovi stačilo nemnoho a před očima vyrůstal mu celý ten zářivý svět bohatství a krásy, všechna ta sněhobílá ramena obrážející se v příkrém světle divadelních pater, všechny ty účesy, ozdoby, vlající sukně, viděl celou tu vy— 171 — stavu- plesu a nádhery, v kterém tonula pro něho neviditelná a jenom jím tušená rozmařilá Praha.

Každý ten vtip, každá historka, výstřednost i banální žert měly pro něho zvláštní zvuk, půvab nezažitého kouzla. Hégr ani netušil, že svými vtipy bouří v jeho duši lásku k tomu světu a nenávist zároveň. Jordán to cítil a proto, když jednou náhodou přistihnul Hégra doma, postavil se na chvíli k oknu, pak se obrátil a požádal Hégra, aby mu nikdy nic takového nepovídal.

„Proč?" ptal se Hégr pólo soucitné, pólo s úsměškem. „Vyspíš se víc, než já!"

„Ne proto," odpověděl Jordán — „ale" — a Jordán odvrátil se k oknu. Nedomluvil.

Hégr porozuměl a poslechnul. Když přišel domů, viděl ho, jak ve svém svrchníčku sedí u stolku a rukou drže čelo, počítá, pérem škrtá a přepisuje drobné číslice peněz, které mu chyběly na poslední dny v měsíci. Viděl, že má šaty ošumělé, svrchník utahaný, klobouk že mu zelená.

Kroky jeho už ani slyšet nebylo, — jen šeptaly na jednu stranu a bylo ještě dobře pro Jordána, že bylo sucho. Cítil pod nimi každé zrnko písku — dát se do deště — nebyl by se mohl z domu ani hnout. — — Hégrovi zželelo se Jordána, ale pomoci mu nemohl, už sám žil skoro na dluh, co měl, stačilo jen na to, aby nezůstal bez cigarettového tabáku a domácích potřeb. V kamnech už se netopilo po několik dní. — Tak po několika dnech vniterné radosti následovala celá řada dní těžkého hoře.

Byl v Praze a nebyl. Viděl Prahu z okna a mimo to kamení, posud jí nepoznal. Po ulicích utíkal, aby se zahřál. Až úzko mu bylo někdy, když se tak zastavil v chůzi a oknem se díval — 172 — do osvětlených kaváren a nádherných restauraci, kde v kouři a světle při koncertu se bavily k sobě nakloněné a jako na sebe složené hlavy.

Odtrhoval se od dráždivého toho divadla a přecházeje zase ulicemi, často se tak zastavil uprostřed davu a teskným okem pohlížel kolem sebe na plynoucí ty zástupy hlav ... Co tu lidu, co tu různých zaměstnání a každý běží po svém — ten s balíčkem zboží, ten k večeři domů, každý má svůj kousek chleba, svůj domov, svůj krb. — Zhořkla mu Praha! Slzy mu vstoupily do očí, když v proudícím tu kolem něho životě od někud zaslechnul smích a ve smíchu veselou píseň při pivě sedící chasy. Tu utíkal domů, do chladné prázdnoty čtyř holých stěn a oknem se díval zas na Prahu, polykaje slzy a lítost stíraje kouskem v slinách namočeného chleba.

Nikdo mu neposluhoval, nikdo se o něho nestaral. — Jako holub vyletěl z domu z rána, vrátil se několikrát za den, někdy jenom na noc, vplížil se do vrat, nepozorován, neviděn, jakoby ani nebyl. Snad by si toho nikdo ani nepovšimnul — myslil si v duchu — kdyby jednoho dne zavzdychnul naposled a třetí den ho vyprovodili tam kolem Kanálky vzhůru na svaté pole... Zastrčili by do země číslo, do knížky by zanesli jeho jméno a odpočali by si zatím, než přivezou toho následujícího. A jakoby se schovával před podobnými sny, rychle obcházel rohy, táhl se ulicemi a do tmy, do polí zmizel jako vrah a z dálky teprv se ohlížel, z dálky teprv naslouchal svůdnému tomu šepotu Prahy, kterou celou kdysi opředl do zlata svých snů.

Ty krásné město, nebeský ráji — — — 173 — vzpomněl si pojednou a nápěv začpěl mu T ústech odpornou jakousi příchutí a jenom ta tma ho kolem slyšela, jak tichem večerní chvíle zavanul šeptem pronesený vzdech: Santa Lucial Unaven chůzí, přemožen hladem vrátil se domů, sklesl na židli a jako tonoucí, který se vzpíná po kousku stébla, chopil se papíru a péra a počítal, nezbývá-li přece něco přes míru.

Nezbývalo. Z domu mu posýlali nepravidelně, po částkách a už dlouho nic neposlali. „Myslím taky nemají," zamyslil se Jordán a chvíli hleděl na roh stolu.

Mrzutě odhodil péro od sebe, shasil světlo, svléknul se a šel spát.

Poznenáhlu přivyknul, strnul, ztvrdl! Studené noci, osud své lásky, Hégrovy žerty přijímal jako něco, nad čím jen útrpně hlavou kroutil a o víc se nestaral. Po osudu svých rekomendačních listů se už ani neptal. Víc už jako z povinnosti došel jednou na známé adresy, ale myslil při tom už zcela na něco jiného, než na to, co jej čeká za zavřenými dveřmi. Sel k nim bez trémy už, pevně, jistě, hrdě skoro jako se chodí k lidem, kteří nemohou ani uškodit ani prospět. Směle se dotknul bílého knoflíku od elektrického zvonku, rázně překročil práh a skoro drze, úsečně se ptal, není-li pro něho nějaké práce.

Nebylo. Poklonil se a odešel.

„Už se trochu ostřílel v Praze!" zaslechnul za sebou u dr. K., když přivíral dvéře. Jako v odpověď na tato slova odkudsi z kuchyně se ozval mladý ženský smích. Jordán se začervenal a umínil si, že vícekrát přes práh toho domu nevkročí, a máchnul vůbec rukou na všechny své doporučující listy. Zatvrď srdcem i hlavou.

— 174 — Jednou, když tak bloudil zase ulicemi a nevěděl kam se obrátit, aby nemusil hned domů, potkal ho na rohu Národní kavárny jeden z bývalých jeho kolegů na brněnském gymnasiu a vlekl ho s sebou k Štajgrům. — „Kde vězíš, co děláš, jak se máš? — Nikde tě není vidět... Co studuješ ?"

„Práva."

„Kam chodíš, že tě Člověk ani nespatří."

„To je těžké. Kam ty chodíš, nechodím já a jinak naše cesty se kříží."

„Kde obědváš?"

„Jak kdy, také nikde."

„Pojď se mou na sklenku."

„Nemohu, příteli," obrátil Jordán vzhůru své zapadlé oči.

„Jen pojd" — — Kamarád vzal ho pod paží a vlekl ho do tmavé průjezdní síně starého pivovaru. Byl to silný, ramenatý, neobyčejně tlustý hoch s hladkou bezvousou tváří a padesáti zlatými měsíčních příjmů.

Z pivovaru plakala hudba, zpěvem prorážel veselý křik. Mezi dveřmi stálo mladistvé děvče s ostříhanou hlavou; stojíc ve dveřích rozkládala ještě cosi krátkýma rukama do bílého kouře, ve kterém se krčily postavy shrbené nad bílými stolky. „Hej Slované" — táhl uvnitř klarinet a když se dvéře otevřely dokořán, Jordán zahlédnul, jak v bílém kouři vstávají potácivě jakési postavy, jak se drží kolem krku a s ústy otevřenými pěstí bijí do kamenných stolků ... „hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou — dvéře zavřít!" — křiknul kdosi z vnitřku a bouchnutí dveřmi rozlehlo se dvorem.

Krátce ostřihané děvce se špinavou zástěrou a skoro dětskými ještě rysy v tváři, zasmálo se zle— 175 — holinka a řinčíc prázdnými sklenicemi utíkalo k výčepu. „Jazyka dar svěřil nám bůh, bůh náš hromo — — Máry, Máry," křičel zase kdosi z vnitřku a několik sklenic srazilo se do sebe.

Jordán vzpomněl si na slepou Máry a už se tak nevzpíral obemknuté kolem něho náruči. Měl u sebe něco peněz z rozměněné zlatky, ale přece se bál. — — „Já, já," breptal skoro v kvikotu hudby a nedovedl ze sebe vypravit, že je mu líto peněz — „až jindy, až jindy, dnes ne,tt — vzepřel se z posledních sil. — „Proč jindy, proč ne dnes, vidíme se poprvé a už utíkáš — jen pojď, sklenička tě nezabije ani dvě." — „Ale já — já" A Jordán ani nevěděl jak a už seděl za mramorovým stolkem ve žlutém světle plynu v oblacích kouře jako svatý. Jen sednul, červená ženská ruka stavěla už před ním sklenici piva. Rozhlédnul se kolem. Malá, do země jako zapadlá místnost nabita byla studenty. Za dřevěnou stěnou hráli sumáři, od úst valily se balíky kouře; houstly v těžký mléčný mrak. Světlo přidušeně blikalo v hrozné té atmosféře a chvílemi rudlo v nových a nových přívalech vzhůru lezoucího dýmu. Každý jakoby seděl za šedou záclonou a z té teprv se ozývaly přerývané zvuky, výkřiky, hovor a smích.

„Tak na zdar, na šťastnou shledanou v Praze!"

vítal Jordána přítel Plachetka. — „Už jsme se dávno neviděli," dodal stavě sklenici na tácek a utíraje si pěnu s bezvousých úst.

„Dávno," odpověděl na to Jordán a rozkašlal se. Když se utišil, těkal očima po zdích. Tak nové mu to bylo všechno, neznámé, cizí. V jednom — 176 — rohu hráli v karty, u kamen si podávaly Čísi ruce sklepnici a za plentou posud hrála ta krákavá divoká hudba sumářů, provinuta útržky z národních písní. — V levém koutku u samé přehrady seděla mladá, velice mladá ještě dívka. Byla těhotná, nehezká, ve tváři hrubá, jen oči měla krásné a ruce. Plachetka se sehnul k Jordánovi a Jordán se dověděl celou historii o krásných těch očích.

Ten co vedle ní seděl — velký silný muž s černými kníry a vážným, chladnokrevným výrazem v očích — to byl její milenec. Byla sklepnicí u Viiiů a bude zas — teď je těhotná, nemůže.

Dlabala (jmenuje se Dlabal, medik) vydržuje na studiích už po pět let, spolu bydlí, spolu obědvají, pijou z jedné sklenice a i peníze mu dává — šatstvo, prádlo — slovem všechno. — Ten řetízek u hodinek, tu jehlici v kravatě, prstýnek, košile, — to všechno má od ní. — „A co myslíš," ptal se tajemně Jordán, opatrně sehnut ke stolu. „Vezme si ji?"

Kamarád rychle zabubnoval prsty po stole a pokrčil ramenoma. „Takových je tu mnoho," pravil místo odpovědi.

Jordán se zamyslil a prohlížel si tmavé žíly na mramorovém stolku. Zrovna pod rukou měl tužkou nakreslenou dívčí jakousi hlavičku s hladkými, do věnečku zavinutými vlasy. — „Bože," pravil pojednou Jordán, nevšímaje si dívčího portretku na mramorovém stolku, „jak to tak může chtít — dát se od ní živit a šatit a ona sama, myslím" nedomluvil — ještě jednou lítostivě se podíval na plné naběhlé rty těhotného děvčete — Chudák! — „Co povídáš?" obrátil se k příteli. Zdálo se mu, že něco přeslechnul.

„Abys' něco vypravoval," pravil Plachetka a nahnuv se ke stolu, dal se do smíchu.

— 177 — A Jordán vypravoval. Jak se má, kde bydlí, co dělá a kde bývá večer. Že jí za 16 kr.

v obecné kuchyni, večeří pak kdy co: za dva chleba, za dva sýra; nesnídá, jen žemličku si koupí a někdy ani tu ne a tolik a tolik že má ještě do prvního. — Plachetka se dal do soucitného smíchu, zamyslil se na chvíli nad hubenými čísly, ale na konec dodal.

„To je ještě dobře, když máš!" pravil a bera od sklepnice objednaný beefsteak, rozehnal se nožem a přeřízl pečeni v půli. Přežvykuje v zubech žemličku, přivoněl k beefsteaku a dodal: „Jak pak já — na prvního jsem dostal padesát zlatých a dnes nemám ničí" píchnul nožem na stranu pohybem tak protivným, že by mu byl Jordán nejraději vyrazil nůž z ruky. Jordán, nevěda ani proč, začervenal se. Pohlédnul na tácek, kde mu sklepnice poznamenala čárkou už druhou sklenici piva, stisknul zuby a zamyslil se. „Přece — — snad nemyslím — nemám nic" slyšel po druhé — a viděl totéž protivné píchnutí nožem do prázdna.

„Až čeho žiješ tedy?"

„Tak — na dluh. Jsou dobří lidé na světě, dají." — Jordána polil horký chlad. Chtěl se Plachetky na něco zeptat, ale jazyk, jakoby mu zamrznul, styděl se projeviti svoje mínění. — „Jak pak" začal, ale nedomlnvil.

A kolega vyptával se ho dál, ťukal si s ním na zdraví, poklepával jej po ramenou, utíral si ústa utahaným ubrouskem a svitě mastnými svými rty, vybíral z úst šlachovité kousky beefsteaku a kladl je na úzký okraj talíře. A stále se ještě šťáraje v zubech, pohlížeje kamsi na uslzené okno dvora vzpomínal na ty krásné, ideální časy — 178 — v Brně, kde žil a nevěděl ani jak. „Člověk byl jako děcko, nic nevěděl, nic nezkusil, všemu věřil, nikdy se o nic nestaral; přijel táta, zaplatil, co byl kluk dlužen a tady? Při největší šetrnosti do patnáctého je padesátka v pekle a nevíš ani zač a proč a nač — — Máry, odkliďte to," odstrčil od sebe prázdné talíře a vypil půl sklenice na jeden doušek.

K jedenácté hodině se Flachetka narovnal, zavolal sklepnici a pošeptal jí do ucha, že má pět sklenic piva, beefsteak, žemličku a — dost, pohlédnul jí žertovně do očí a měl se k odchodu.

„Ty, ty — ty" hmatal po něm Jordán rukou jako slepý, když Plachetka vstával a mířil ku svému kabátu. „Já myslil — ty tři sklenice" — — breptaly skoro Jordánovy bledé rty, ale Plachetku v tu chvíli kdosi volal od zadního stolu. „Hned, hned, hned," volal Plachetka na Jordána, potřásaje za sebou rukou a odešel k zadnímu stolku, kde čtyři jeho známí hráli dardu. Když se vrátil, nešel už ke stolku, ale strhnul s hřebíku chlupatý svůj zimník s červenou hedvábnou podšívkou, podložil límec bílým hedvábným šátkem a drže v jedné ruce nový, tvrdý klobouk svinul se do zdvořilé, nepřístupné posy velkoměstských šviháků a podával Jordánovi ruku na shledanou. Jordán odzbrojen náhlou přeměnou jeho chování v pohybu a slově, připovstal se svého místa, jakoby se poroučel vysoce vážené nějaké osobě, a vyhrknuv ze sebe zmatené, nesrozumitelné „s bohem", sklesnul zas na rpzskřípanou židli a sehnul krk, jakoby jej neviditelná jakási ruka srazila s výšky a ještě hlavu jeho přimáčkla ke stolu dolů. Než se ohlédnul, Plachetka už byl u dveří; jednou rukou si vyhrnoval límec, druhou objímal sklepnici; drže — 179 — ji takto kolem pasu, vyprovázel ji ze dveří na dvůr.

„Ten mně dal," povzdechnul si Jordán do šátku, kterým si utíral spocené čelo a ruku drže na rtech dlouho tak seděl jako neživý, pohledem tupě se opíraje o hladkou, v půli přeraženou desku mramorového stolku. Pojednou jakoby si na něco vzpomněl, vrhnul se celou tíhou hořeního svého těla ke stolku a hlavu drže v prstech levé ruky začal rychle cosi čmárat po stole. — Zlatý šedesát krejcarů! sepnul ruce a ustrnul nad těmi číslicemi, s kterými měl vystačit ještě na celou řadu dní. — Co bude dělat potom, — kdo mu půjčí, kdo mu pomůže. Jak vyloží svůj účet doma. Každý zapírá, at přítel nebo nepřítel „nemám — nemám" — slyšel ze všech stran, ten přidal „příteli", ten „můj milý" — ale každý si při tom povšimnul vyvrácených jeho bot a schlíplé střechy klobouku. Jordán vzpomněl si na předešlý měsíc, kdy vypůjčoval si poprvé a myšlénka na nový pokus shasla mu v duši, slova zaschla mu ve rtech. Toman se mu dal do smíchu, Hégr nad ním složil ruce, třetí ho odbyl, že nezaplatil ještě jedno a vypůjčuje podruhé. — — A Jordán z plaché jakési bázně před něčím neznámým stáhnul ramena ještě níž a v zamyšlení ani nepozoroval, že z levé strany stolku strká mu kdosi pod ruku dva na sobě složené talíře s ubrouskem na vrchní straně. Jordán cítil, že stojí někdo vedle něho a čeká. Hudba mlčela. Jordán chtěl sebou pohnout, ale jakoby nemohl, zůstal ve své zdřepěné pose sedět.

„Co chcete?" osopil se pojednou na talíř — jakoby všechny jeho síly vybuchly v něm najednou — Ach, tak! — vzpamatoval se, dotknul se rukou čela a jakoby procitnul, sáhal do kapsy.

— 180 — Zarděl se — „musíte počkat" pravil obratem myšlénky „nemám drobné." A podtrhnuv počet na stole čarou, počítal mechanicky znovu — „tři sklenice — 24 — sklepnici dva 26 — e, rozzlobil se, setřel číslice dlaní a převalil se na židli zpět.

Pohled jeho bez myšlénky a síly utkvěl na dvou vousatých lidech v koutě, kteří s dvěma chlapci ještě hráli špády.

Hudba hrála zas a dveře vrzaly, sklepnice přešlapovaly s místa na místo ve vyšmatlaných svých střevících a stavěly se zády ke kamnům.

Kouř zalil celý obraz krčmy. Jako z dálky doléhal k Jordánovi zmatený hukot o sebe narážejících zvuků. — Housle zas jakoby plakaly za dřevěnou stěnou, sklenice se hřmotným, těžkým ruchem padaly na podložené tácky, v hovoru smích, ve smíchu křik, volání, dupot a třaskavé nárazy billardních koulí z přední místnosti — teplo, pivo, kouř — hrdlo jakoby se nadmulo, sevřelo ušní průchody, zvuky zanikly, hlava zapadla hloub do prsou — zdálo se, Jordán spí — — XIX.

Jordána čekal příjemný den.

Bylo asi pět hodin k večeru, když na dvéře jeho bytu někdo zaklepal. Jordán se odvrátil od okna a zimou provlhlým hlasem zachraptěl: „dále". • Vešel k němu neznámý jakýsi pán s cilindrem v ruce, se zlatým skřipcem a se stříbrným náramkem u levé ruky. Schátralý jeho zjev tak tak že se držel vyžilými svými údy v načechraných formách moderního zimníku. Vodnaté, bledé, modré jeho oči líně se válely v hnědých, skoro vyschlých — 181 — a hluboko pod čelo promáčknutých očních skulinách. Bezbarvý, krásně vykrojený císařský vous činil ho ještě starším a vyžilejším než byl, tváře zdály se býti ještě zvadlejšími, plet sušší, zvrhlejší.

Také ruce jeho v ozdobě náramku byly vychrtlé a tenké jako hůlky. Za to hlas měl proti všemu nadání neobyčejně zvučný, plný a jasný. S namáháním vyslovoval rezavé ř.

„Váš přítel Hégr mně řekl, že byste si rád něco vydělal," začal hned a postaviv svůj cilindr dýnkem na stůl, položil vedle něho balíček papíru, svázaný křížem růžovou páskou.

Jordán čekal na další.

Neznámý v tichu rozhrnoval balíček. Bylo těžko říci, co bylo sušší a tvrdší, zda ten papír nebo ty prsty, které hbitě klouzaly po hladkém jeho povrchu. Papír jako slupka spadnul na zem i s růžovou páskou. — „Chcete to opsat za deset zlatých?"

Jordán se usmál.

„Kolik je toho archů?" nahnul se k balíčku papíru a čeů nápis: „Přednášky ze státního účetnictví". Text byl německý.

„Dvacet archů."

„Za každý arch 50 kr.?« Pán s cilindrem neodpovídal, Jordán se přehraboval v listech a prohlížel si text. V textu zahlédnul i pracné tabulky. Chtěl něco namítnout, ale místo toho vyjelo mu z úst.

„A kdy to má být hotovo?"

„Co nejdřív."

„No," pravil Jordán, divně se usmívaje, „je to málo, ale já se vynasnažím, abych s tím byl brzy hotov." Poznamenal si byt neznámého a vyprovodil jej až na ulici před dům. Když se vracel, prolítla kolem něho Bětka, služka z tře— 182 — tího poschodí. .Ježíš Marjá" vykřikla bolestí a bouchla Jordána pěstí do prsou, jak ji přitiskl kolem krku a prostovlasý zulíbal jí tváře. Celých deset dní na to seděl Jordán doma, ani do přednášek nešel a od rána do večera psal a linkoval, vzdychal, oči rukama si třel, večer při lampě seděl a jenom někdy na večer, kdy Praha se kladla v modravé vlny mlh — přisedl k oknu a v polopřítmí počítal ty hvězdy lamp, jak se mu množí pod nohou, tam jedna jakoby shasla, tam druhá naskočila v přítmí a tak až do šesti hodin, kdy celá Praha už zářila a v husté mlhy nad ní se rozkládala zlatá záplava.

Bylo to v sobotu na večer, kdy byl s prací hotov. Zavinul ji do čistého papíru, ovázal provázkem a k šesté hodině večer, nesa balíček pod paží, vyšel na ulici. Byl svrchovaný čas, v kapse neměl ani trojníku a na svědomí ležely mu dva zlatníky, které se mu á conto jeho práce vypůjčil kdesi Hégr.

Pán se stříbrným náramkem a pouvadlou pletí nebyl doma. Práci přijala od něho silná, mladá ještě paní v županu s dlouhou šustivou vlečkou a mužským, hřmotným hlasem. Jaká to byla paní! Byla samý důlek, ve tvářích důlek, na bradě důlek, ruce buclaté a malé také sainý důlek a tak tak že dýchala — — „Je dobře, já mu to řeknu," pravila Jordánovi.

Jordán se nehýbal. V rozpacích sáhnul na kliku, ale nestisknul ji, otevřel ústa, ale nepromluvil. Pomžikuje rychle vlčkama, odkašlával.

Mladá paní rozložila balíček na stůl a prohlížela písmo.

„Přejete si ještě něco?" ptala se, přemítajíc listy a přistrkujíc lampu blíž, aby lépe viděla.

— 183 — „Peníze snad ne?" vzpřímila se náhle. „Kolik máte dostat?"

„Deset zlatých."

„Deset zlatých?" sepjala maličké své ruce nad stolem, „za pouhé opsání deset zlatých l" pohybovala rychle svými malými rty; při každém tom slově v ústech jakoby se jí zablesklo a když domluvila, v nahém nitru úst zazářily v plném světle lampy dva bílé proužky jak drobná jádra hustě na sebe složených zubů.

„Je to dvacet archů, milostpaní! Padesát krejcarů za arch l Je to těžká práce!"

„Ale přece! Deset zlatých to jsou peníze ltt mluvila dále mladá paní, oči stále upírajíc na hromádku popsaného papíru, který rozbalen ležel uprostřed stolu. A pojednou, jakoby přemýšlela o něčem naprosto jiném, než o předmětu svého smlouvání, opřela svou sněhovou bradu o nahý krk a pohledem, jakým se dívají lidé přes brýle, dívala se na holou zeď.

„Deset dní jsem opisoval, den jak den a kdyby to bylo jen opisování, ale jsou tam i tabulky, číslice, počty, papír, světlo, inkoust také jsem si musil koupit sám a — nemám," poznamenal Jordán a ve hlasu jeho zachvěl se tak tklivý, čistý, vroucí vzlyk, že mladá paní zapomněla na to, o čem právě přemýšlela, sklopila a zase zdvihla těžké svoje řasy a poprvé se naň podívala z modrých do bílých rohovek jako zasazených zřítelnic.

Líbil se jí.

Sněhobílé, v županu nahé její hrdlo se lehýnce nadmulo, prsa ohromnou vlnou nadzdvihla ležící na nich světlo, a ruka jakoby tížila tichý, dlouhý jejich spád, opsala bezděčně kolem těla kruh a měkce, zvolna spočinula na lenochu přistavěné židle a důlky jí při tom zahrály hlubšími stíny, — 184 — oči jakoby přešla matná, mdlobná zář, zúžily se a pokryly svou modrou barvu potměšilým stínem brv.

A Jordán stál tu u dveří v skroušené své pose, v rozepjatém svrchníčku, se špatné vyžehleným límečkem košile, s věnečkem kaštanových vlasů, jak mu je právě nad čelem a kolem spánků přimáčknul klobouk. Viděla, že před ní stojí mladý, chudý hoch, bojácný, ale milý, neobyčejně milý v tom cudném posunu hlavy na stranu, s nohou jednou pevné vzpřímenou, druhou přikrčenou na zad, jak postaveny bývají nehybné sochy.

Oba tak chvíli stáli v tichu proti sobě.

Slyšet bylo jen těžký, nepravidelný oddech paní a ledva slyšitelný praskot pod tíhou těla silně se opírajících střevíčků.

Jordán, jakoby tušil, cítil, že se mu pod řasy krade měkkoučký přísvit její ruky, nahý krk a cosi divného, divného mezi nimi, čemu nerozuměl, ale co mu do tváře hnalo krev, přejel si rukou čelo, trhnul obočím, ale nepozvednul očí, odkašlal si v náhlém tom přílivu do hrdla se tlačící krve a začervenal se jak děcko.

Zdálo se, že mladá paní čekala právě na tyto červánky studu, které tu rozkvetly před jejíma očima, usmála se na něho, popotáhla svoji vlečku, zdvihla lampu se stolu a patrně úplně spokojena dojmem svého zjevu šla do vedlejšího pokoje.

V kříži prohnutá, v ramenou mocná, s jedné strany osvícena lampou, nesla vzhůru plavou svoji hlavu a jakoby tíhy svého těla necítila, měkkým, plavným krokem odšustěla ku dveřím a zastavila se. Kopla levou nožkou do vlečky a stoupnuvši si na ni, zavěsila se tlustou svojí rukou na kliku.

Neotevřela hned. Obrátila k Jordánovi běloučkou — 185 — svoji tvář a pohnula zas těmi velkými po ní jak had se plazícími záhyby svého županu.

„Pojďte dál," pravila svým hřmotným, ale ženskou něhou už prohřátým hlasem a pohnula lehce svojí hlavou v kyprých ramenou, jakoby něco tvrdého tísnilo její bílý v několik záhybů svinutý krk.

„Já počkám," pravil Jordán, přitáhnuv k sobě skrčenou nohu.

„Zde přece nebudete stát po tmě," pravila mladá paní a zasmála se, nalehnuvši tělem na dvéře. Bože, jaký to byl smích, čistý, plný, jakoby se bylo děvče zasmálo a nevědělo, čemu.

Mokré její oči při tom úplně už zmizely, hlava jako mdlá, těžce jí sklesla v zad. Když Jordán vykročil se svého místa, trhnula rychle mosaznou klikou, protáhla své královské tělo skrz a zase tak svítíc na sebe shora kopla do vlečky, odhodila ji stranou a dvéře držíc v ruce čekala, až Jordán projde skrz. Příjemný, lehounký dech fialek dotknul se třesoucích se jeho úst, když na prahu se nemotorně klaněl po druhé a v němém, tom úklonku nahnul se až k ní.

Zavřela.

Buká se jí těžce svezla s hladké mosazné kliky a mladá paní toutéž rukou půvabně obrácenou dlaní vzhůru ukázala mu na nízkou, ke zdi přistavenou, kobercem až po zemi krytou pohovku, „Sedněte si," pravila, postavila lampu a sáhla po čemsi na stole. Pak začechrala klíčky a nedívajíc se, sedl-li si Jordán, čili nic, odšustěla zase dlouhou svojí vlečkou do třetího pokoje.

Jordán si nesednul. Jako zaleknut zůstal u dveří stát a hledal po kapsách šátek. Y pokoji bylo teplo jako v lázni. V kamnech bylo živo, záclony spuštěny. Zdálo se, jakoby mladá paní — 186 — někoho čekala. Když ten nepřicházel, sama si tu hověla v teple a při svitu jasně hořící lampy. Obklíčen posud tou měkkou vůní nedbalek, leda že se odvážil ohlédnout se kolem sebe. Jaká nádhera, jaké bohatství leželo tu kolem něho. Kam noha vkročila, všude koberce těžké, tlusté dusily krok, kam oči pohlédly, všude se ve světle jiskřilo sklo, planuly zlaté obrazy v ohromných zlacených rámcích, zrcadlo vysoké a dlouhé až k zemi, lehounké krajkové záclony kryjící černá ve tmě, zamžená okna, lustr, jakési nahé sošky, trety a nádobky rozestavené po všech koutech a rozích malých, nepatrných stolečků, nízké stoličky, květiny v rohu, červeným sametem potažené židle a fauteuilly, na stolku zlaté ořízky světle vázaných knih — co přepychu, bohatství, peněz složeno tu bylo v několika těch kouscích nábytku a tret l Když se byl Jordán rozhlédnul kolem a sjel pak pohledem po schátralém svém zevnějšku, podíval se na kabát, na vestu, zkornatělé, rozlezlé svršky bot, zatajil se v něm dech a choval se pak jako v kostele.

Z vedlejšího pokoje zavrznul klíček, břinklo sklo a s rachotem zapadlo zas v novém zatočení zámku.

Jen jako na rychlo, úkradkem vsrkl do sebe plným douškem sevřených svých prsou líbezné to ovzduší nádherné místnosti a příjemně rozechvěn nezvyklým tím okolím čekal, až vejde paní toho domu a okrášlí svůj příbytek tou divnou, divnou jako fialkami porosenou vůní mladistvého svého zjevu.

Vrátila se k němu s pětizlatovou bankovkou, kterou za růžek držela mezi dvěma prsty.

„Proč si nesednete?" ptala se a jakoby se mu chtěla dát nadýchat, napít hříšného toho vzduchu, ve kterém se koupaly teplé její nedbalky, postavila se těsně před něho. — A když Jordán, klopě hlavu, neodpovídal, usmála se nad skloněnou — 187 — jeho hlavou a dodala zase svým mužným, hřmotným hlasem: „Mohu vám dát jenom pět zlatých. Ostatní vám dá, až přijde pán. Nebo snad" — přistoupila k němu ještě blíž, že do tváře mu zadýchal těžký její dech — „potřebujete všech deset zlatých?"

ptala se vlídné zas a hleděla mu pod oči. — Svaly v jeho tváři skřivily se pod tím pohledem jako v křečích.

„Ne, nepotřebuji," zakoktal ztuhlými svými rty a jakoby se dusil v silném, opojném tom vzduchu ženského tělaj ustoupil o krok zpět od těch těžce oddychujících, volné rozložených prsou.

„Děkuju zdvořile," vypravil ještě ze sebe, přijal z její ruky bankovku a nepozvednuv očí, nahnul se lehce k ní, jakoby se chystal k pokloně.

„Jen nechtě, — jen nechtě," pravila mladá, paní, a v domnění, že jí chce líbat ruku, teplou svojí dlaní sama mu stiskla prsty u pravé ruky táhnouc ji od sebe dolů a přece k sobě. Sama svým tělem tlačila jej k zavřeným dveřím.

Situace stávala se nesnesitelnou. — Jordán, červený ve tváři jak růžička v květu zmateně sáhnul po klice, otevřel dveře a ještě na prahu rychlým, přerývaným hlasem pravil: „Tak děkuju ještě mnohokrát a až bude pán doma, tak — tak já zas — přijdu" vyhrknul ze sebe skoro jedním dechem a klopýtnuv o cosi, pohlédnul na zem. — „Tak přijďte," slyšel za sebou naprosto jiným, změněným už tonem hlasu a mladá paní zdvihnuvši zas lampu se stolu, vyhrnula se za ním a nesouc stále ssebou to silné, vonné svoje ovzduší, s lampou v ruce, která ji osvěcovala celou, od bílé tváře až po silně vyvinutý, rozsáhlý její klín, chvíli si ještě prohlížela plaché jeho — 188 — způsoby. Pásla se na něm modrýma svýma očima a daleko klidnější, patrně se změněnými už pocity usmívala se poloútrpné v jasném světle vzhůru vyzdvižené lampy, vidouc, jak spletené má pohyby, pomatené oči, nejistý krok. — Nevěděl, kam s očima, kam s rukama, pětku strkal do všech kapes najednou a smačkal ji pak do hrstí. Z ruky mu vypadnul klobouk, sehnul se proň dolů a pak červenější než byl dříve zdvihl svou třesoucí se hlavu a kloně se v odchodu rukou šmátral po klice.

„Tak já se tedy poroučím," pravil ještě jednou ve dveřích a obrácen tváří k ní, tlačil se ven.

A modré panenky posud naň hleděly, usmívaly se na něho v světle. Když Jordán už byl na schodech, když minul druhé, minul první poschodí, vycházel už na ulici z domu, míchal se v lidech a jako slepý běžel kolem fabriček a šiček vracejících se z práce v průvodu svých milých i bez nich — — opodál nad ním posud ta lampa hořela nad plavými vlasy — a tu vůni její jakoby byl odnášel ssebou, posud cítil teplý dech nebezpečného toho ovzduší, posud slyšel ten sonorní, tu zjemnělý, tu přihrublý alt a oči jeho posud plny byly té světelné záře ozařující stranou sněhobílou její pleť, plny odlesku malovaných vás, krve sametu, krajek spuštěných záclon, hnědých koberců, zlatých řezů knih. — Všechen ten přepych a lesk nikdy nevídaných krás, celé to bohatství v pohodlí a nadbytku bujícího života, jehož středem se províjel a v dlouhém zrcadle se vzhlížel silný, v kříži mladě prohnutý její pás — všechno to kouzlo neznámých, nedovolených, zde jedva tušených světů působilo naň jako pohádka a ve své zaraženosti nedovedl si vysvětliti, jen tušil smysl té scény, ve které na okamžik se stal tak divným, — 189 — divným hrdinou. — Nyní, když si jasně rozvážil každé její pohnutí — výraz jejích očí, vlídný její hlas, styděl se sám za své rozpaky, předvedl si celou tu scénu před svoje oči, vzpomněl na každé její slovo, obratný spád řeči, vymýšlel si její otázky, kladl na ne svoje odpovědi a všechny byly tak vtipné pojednou, nenucené, lehké, počínal si, jakoby tam už Bůh ví kolikrát byl býval, sednul si a nestál, nemlčel, ale hovořil, vypravoval, vypravoval a kolem sebe stále cítil tu krásnou, tu teplou vůni ženy, s kterou jako paní toho království přecházel stále sem a tam, tu vlečkou se ho dotknula v chůzi, tu pohledem on zavadila modrým a sdílným a kolem skrání stále jakoby mu povíval ten plavý jemný vlas, kterým se ho jednu chvíli dotknula, když hlavou se nahnula až k rozpáleným jeho spánkům — co to jen bylo, co to jen bylo — vracelo se mu stále v duši, když v šramotu ulic a otřesech dlažby zaslechnul ten divný její smích, když se mu v očích na novo zalesknul ten bílý, lehce zvrácený její krk — když v krvi na novo ucítil prudké to zachvění při náhlém dotyku horké její ruky. Jak měnila hlas, měnila pósu, oči hned zpříma naň hleděly, hned se zas ukryly v proužku řas, vlasy hned ve světle se jí zaleskly, hned mizely v stínu, čelo hned skrčené, hned hladké nad svinutým obočím lesklo se mrtvým jakýmsi přísvitem mdloby — — — A tu vůni, tu vůni, tu stále jakoby dýchal — zdálo se mu o ní, když pozdě večer ulehnul spát a ráno posud ji cítil, s ní vstával, s ní ze dveří vyšel na bílý svět a stále obklopen tou sladkou atmosférou mladého jejího zjevu ubíral se jako somnambul po ulicích dolů, k Vltavě, přes most a zastavil se teprv, když přišel až k tomu domu, z kterého vyšel den před tím na večer — — — — 190 — Místo paní přivítal jej pán, — ona sama objevila se jen na chvíli, ustrojená, pyšná a s přísným vzezřením tváře, v pleti jako nakřídovaná.

Ani mu neodpověděla na jeho poklonu, přinesla balíček papírů a hodila jej na stolek. — Při tom pohlédla na něho, ale pohledem zavadila víc o jeho skrčené spodky, vytlačená kolena a schátralý svršek bot než o štíhlou, v ramenou lehce nakloněnou jeho postavu. Zdvihla hrdé hlavu a jakoby se ušklíbla sama nad sebou prudce vešla do vedlejšího pokoje. — S Jordána rázem spadlo celé to kouzlo včerejší chvíle, vůně provázející jej po cestě domů a zase zpět rozprchla se v jeden okamžik a oči jeho už neviděly plný, smyslné nadmutý její krk ani jemnou, jako peří měkkou její plet, oči její, vlasy, mladý, bujný pás, všechny ty vděky rázem ztratily pron svůj účinek, ruce její drobounké svůj tvar — a kromě koketních důlků, kterými pokryto bylo celé její tělo, Jordán neviděl na ní už nic, co by mu stálo za povšimnutí. Do duše hluboko se mu zaryl uštěpačný její úšklebek, kterým skřivila své plné tváře — viděl už jen tu hrdě postavenou hlavu, jak obrácena k němu masitými zády odchází jako královna — a plný, nazdvižený její život, který nadnášela s sebou jakoby byla těhotná.

Málem by byl přeslechnul, co k němu mluví suchý pán se stříbrným náramkem a císařskými řezy vousu v pouvadlé pleti jeho podoby. — Suše mu oznamoval, že za jeho práci vyplatit mu může jenom sedm zlatých.

„Tabulky jsou tak nečitelně psány, jednotlivé rubriky tak k sobě stlačeny a skrouceny, že si je ted všechny musím dělat znovu."

Jordán se bránil.

„To je lež, co tu povídáte," pravil hlasem — 191 — ostrým a vyzývavým. „Psal jsem zběžně, ale čitelně, negr to čeť. Tabulky máte lépe sestaveny, než byly v originále. Tam bylo plno chyb a všechno jsem opravil. Nevím, co tedy ještě chcete."

Jordán křičel skoro, rozčileně přendavaje klobouk z jedné ruky do druhé. Podrážděn, bil kolem sebe, nehledě ani kam.

„Za padesát krejcarů nemohu Vám je prače malovat! I tak jsem seděl někdy až přes půlnoc a co papíru jsem k tomu spotřeboval, to mám k tomu."

„Pět zlatých vám dala moje paní?"

„Dala."

„Tak tu máte ještě tři a nejste-li spokojen, hledejte si pomoc jinou cestou, ale zde mně nekřičte. Já znám jednoho člověka, ten by to byl rád všechno opsal — za pětku."

„Dost možná, nějaký ještě větší hlupák než já."

Ve dveřích se objevila paní. Levou rukou přidržela za sebou dvéře a pravou volně držíc podle boku, vzpř/iená hleděla před sebe s tváří jako z kamene.

„Co je to za křik," pravila svým sonorním hřmotným kontraaltem.

Suchý pán zahrkal rozčileně stříbrným svým náramkem a uhodil kostnatými svými prsty po opsaných arších papíru.

„Dávám tomu pánovi osm zlatých a není spokojen."

„Ujednáno bylo deset a méně neberu. Ubližovat si nedám," pravil Jordán ostře, na paní ani nepohlednul.

„Tady máte a vemte si to s sebou zpět" — rozčilil se suchý pán, vzal balíček papíru a strkal ho Jordánovi do rukou.

— 192 — Jordán balíček přijal, ale hned ho zas hodil na stolek zpět, až se rozlítnul.

„Co já s tím, pro mé to nemá ceny."

„Já vám řekla hned včera," pravila paní, „že deset zlatých je mnoho."

„A moc, ne moc, já, milostpaní, musím vědo., co je málo a co je moc," uhodil se do prsou.

„Já to pracoval a ne vy."

„Pane, nebuďte impertinentní," pravila mladá paní a zatřásla svým tučným životem. Nepoznávala včerejšího Jordána. — „Včera jste se jinak choval."

Tentokrát pohlédnul na ni Jordán zpříma.

Hleděli si do očí a v pohledu tom skřížila se prudká nenávist obou.

Měl na rtech jizlivou jakousi poznámku, ale potlačil ji v sobě, pohodil vysedlými svými lopatkami a poznamenal klidně ale sebevědomě: „Vy také milostpaní jste se chovala ke mně jinak — jak kdo jedná se mnou, tak já s ním."

„Nu, přijmete těch osm zlatých, nebo nepřijmete? Já nemám čas tady se s vámi tahat."

Jordánovi probleskla hlavou myšlénka. — Zasmál se.

„Přijmu," pravil se škodolibým posuňkem hlavy. — „Ty dva zlaté vám daruju, když jste tak chudí. — Patrně je potřebujete víc než já."

„Panel" pustila se paní veřejí, „já si zapovídám — —" „A co „pane," já nejsem žádný pán, já js m chudý student."

„Lass ihn," krotil svoji paní suchý pán, „ta v máte svých osm zlatých a jdete s pánem bohem Jordán smačkal do kapsy tři zlaté, máchn kloboukem jakoby chtěl ještě něco říci, ale pí jakoby si to rozmyslil, pohodil hlavou na stran — 193 — ironicky se usmál a obrátil se k paní zády, jako se před chvílí obrátila ona k němu. Ztráta dvou zlatých jej tak nemrzela, naopak celého jej proniklo bujné jakési veselí. Ještě ve dveřích vzpomněl si na včerejší scénu a na dnešek a zavíraje za sebou dvéře na prahu ještě dal se do nehorázného, po schodech hřmotně se rozléhajícího smíchu. — Zavíraje za sebou, přiskřípl se ve dveřích cípem svého svrchníčku."

„Pardon," zvolal za sebe a pootevřel ještě dveře — „málem bych tu byl kouskem uvízl."

Rozehřát satisfakcí, kterou si zjednal sám svou vlastní osobou, vyběhl na ulici a ze samé bujnosti vyskočil na tramway.

„Kam račte," ptal se jej konduktér.

„Ah!" usmál se Jordán vesele — „já ani sám nevím. — Třebas na Vinohrady."

Svinul se do koutku a nevěděl už kudy ho vezou, kam ho vezou, na všechno zapomněl, jen cítil, že je mu teplo a krásně. Kam teď zalétnout, kam se podívat dřív. — Byl by nejraději skoupil celý svět za osm těch zlatých, které smačkané strčil do kapsy. Poslední scéna spadla s něho jako voda, jeho vyschlé, zmořené, života chtivé ústrojí žíznilo po něčem, čeho by se byl nasytil, napil, v čem by se vykoupal, očistil tělem i duší.

Byla neděle, krásný zimní den, posud bez sněhu, suchý a zářivý ploval v paprscích nízkého mléčného slunce; když doběhnul domů, první jeho cesta vedla k oknu před Prahu. Jak byla krásná v nedělní té záři. Vlažný skoro jarní vzduch povíval prostorem a vysoko nad ním obloha tvrdá a jasná klenula svou tmavomodrou báň.

Vysvítilo slunce, Praha vznesla se v záři; omšené štíty polil zlatý třpyt. Okna zableskla, domy rozložily kolem sebe malebný svůj stín.

JUtíotUdmXXVn. 5. 7 — 194 — Hned bylo veseleji, jasněji na ulicích i v nadpozemských prostorách. Vzduch změknul, slunce se opřelo o šeré plochy zdí a Praha celá malovaná jako Betlém zjasněla pojednou na tmavomodré půdě severu, o kterou se opíraly zadní tvrze malostranských skal. Svatojirský kostel s dvěma světle stavěnými svými jehlanci, dóm sv. Víta s tmavou, v půli přetrženou svojí budovou, chrám sv. Petra, který jako kaplička se vznášel nedaleko Strahova, celý ten prales bizzarních výstupků, vysedlých arkýřů, staletých věží, glorietů, bání a vížek vyniknul nad šedé moře střech, které jak vlny stržené a rozptýlené na všechny strany hrbatily svoje hřbety a ohřívaly v slunci omšený svůj prejz. Dům z domu jakoby vyrůstal, dům nad domem trůnil, v dálce stály skoro na sobě a v sobě, spečené jako nakupené balvany stále výš a výše stavěly své příkré srázy; podobny skalám blýskaly nahotou svých stěn, až seskupeny v překrásnou skupinu na sobě složených a nad sebou vyvezených kontur, vystupovaly do šeré výše a tam boky svých paláců mířily do nekonečných výšin oblohy.

Jako pod křišťálovým sklem leželo tu celé to panorama a po všech těch střechách, po všech těch fasádách tmavých a světlých, nahých i stínem zastřených, bloudil a přelíval se slunce bílý svit, blýskal od okna k oknu, hrál do stříbra v bílých oblacích a rozkládal se široširým nebem, jaké jenom v neděli svítí, jaké bývá jenom v svátky největší.

„Santa Lucia!" zvolal Jordán a zablýsknuv na Prahu běloučkými svými zuby — chvíli ještě postál před nahou, sluncem zulíbanou tou Prahou v nejkrásnější její podobě, ještě chvíli měřil řízné její stíny — liboval si osvícené její boky, hořící báně a osvícené obláčky stříbrného dýmu, ale pak odtrhnul se od pyšného toho obrazu — jakoby — 195 — se nasytil chladných jejích půvabů a toužil po jiných, živějších, sladčích rozkoších slibného jejího klínu. — Necítil už té sentimentální blouznivé radosti nad Prahou, kterou ještě před týdnem v něm budila sličná její podoba; jiné daleko lehčí, smyslnější, hříšnější myšlénky těkaly dnes jeho krví. Viděl ji čistou, určitou, tvrdou a jasnou, vyloženou jako na dlani beze vší ozdoby tajemných mlh, které tak dráždily vždy jeho obraznost.

Co se asi kryje pod světlou jejich clonou? Jaký život, jaký ruch tam žije v ní? Vkládal do jejích zdí víc než byla pravda a všechno v daleko svůdnějších, krásnějších barvách, jaké si vybájil sám, o jakých slyšel vypravovat jiné. Sám posud před ní stál jak před nerozřešenou hádankou, kterou musil rozbit jak tajemný šperk, o kterém nevěděl, je-li falešný nebo pravý. Jordán zapomněl v tu chvíli na všechny hříchy, na všechno kolem, co bude zejtra, co bude pozejtří, a poddal se cele rozkošné té závrati smyslů, které v něm drážděny byly životem, chudobou, psanými i nepsanými eklogami Praze.

A Jordán těšil se, jako se každý těší na svůj svátek, že na chvíli aspoň opustí vyvýšené to stavení, že se spustí tam dolů trochu níž a hloub se ponoří do těch šplouchajících vln velkého města, jehož ruch doléhal sem k němu jak seslabená a ledva tušená, za to tím krásnější a líbeznější ozvěna vzdálené hudby.

A v tom radostném očekávání večera dopsal hned domů o svém malém štěstí a pak běžel hned za Hégrem, oplatil mu, co mu byl dlužen, se smíchem mu vypravoval celou historii s tím, co má tu „brasletu," běžel zas domů, nakoupil si chleba, sýra na celý týden, boty si dal poopravit, příštipky zacpat, slavnostně poobědval a když vy^ — 196 — šel odpoledne z kavárny, chvíli se ještě procházel po ulicích sem a tam, jakoby zbytečnými průtahy a vzdorným očekáváním tím více ještě podráždit chtěl náhle rozrušenou, tu v rychlejším, tu zvolnějším tempu, ale stále jedním směrem pracující obraznost.

Na té cestě potkal Kláru. Zase tak náhodou, nechtě, jak se v poslední době potkávali častokrát.

Šla odkudsi z návštěvy, svěží, červeňoučká v tváři jak jahoda. Hned z prvních jejích slov vyšlo na jevo, že je jí strašně teplo, že pila čaj a utíkala, jakoby ji někdo honil. — Jak ji měl Jordán rád!

Dnes, právě v tu chvíli, kdy se mu zdálo, že je celá Praha jeho a všichni lidé s ní.

„To vás snad někdo pronásledoval, že jste tak spěchala" — pravil žertem.

„O ne," pohodila záporně hlavou a zlaté její kučery šlehly ji do růžových tváří, pohyb, který Jordán viděl tak rád, „to bych neutíkala," pravila hned na to s jemným nádechem vtipu.

„A to je vám jedno, ať by to byl, kdo byl."

„To ne, ale kdyby to byl nějaký hezký, fešný hoch" — — „Je-li hezký a fešný, to vám dostačí?"

„Taky ne, ale se škaredým, kdyby měl zlatou duši, nešla bych přece ani krok."

Šli pak hezký kousek cesty a nepromluvila už ani ona, ani on. Teprv když přišli do Mikovcovy ulice, ústící do Táborské, Jordán dodal si odvahy, vyrovnal s ní krok a pravil měkce: „Pamatujete se ještě na tu chvíli u Karlova?"

„Pamatuju," odpověděla Klára určitě a sklopila hlavu, jakoby se dívala na špičky svých střevíčků.

BJak to tak tenkrát přišlo!" zvolal Jordán v — 197 — hlasitě — „to sám pán Bůh ví. — Já yás tenkrát nechtěl urazit."

„Já vám neřekla, že jste mě urazil."

„Ale příjemné vám to přece nebylo?"

Klára mlčela a prudce se obrátila. Šli opačným směrem zase vzhůru.

„A litujete toho?" ptal se dále Jordán, vyrovnávaje s ní zase drobný, trhaný její krok.

„Čeho?"

„Že k tomu okamžiku došlo."

„Proč bych toho litovala?"

„Tenkrát s takovým odporem jste se odvrátila."

„To nebyl odpor."

„Co tedy?8 „Něco docela, docela jiného! Já si tu chvíli představovala daleko krásnější."

„A jak ve vzpomínkách, nezdá se vám krásná?"

„A vám ano?"

„Přijde na to, jak na tu chvíli vzpomínám. — Pomyslím-li si, že jsem vás tenkrát poprvé vzal do svého náručí, že jsem vás tenkrát poprvé políbil, a nemyslím-H na to, jak smutně ta radost skončila, pak—tt „Pak?"

„Pak bych si nepřál nic jiného, než aby taková chvíle nadešla zas."

„Jen jednou?"

„Prozatím jen jednou."

„A potom zas! ?" pravila Klára a zasmála se svým rozkošným hlasem. — „Poslechněte," zvážněla pojednou, „máte vy mě posud tak rád, jak povídáte?"

„Jak sem přijde ta otázka?"

„Odpovězte. Zdá se mně, že jsem vám tenkrát — 198 — ukřivdila. Ale já za to nemohu, já už jsem taková" — — „Divná," dodal Jordán.

„Já chci být divná" — dodala svéhlavě Klára a dupla si nožkou.

„Je, vy chcete být divná l" parodoval ji Jordán.

„Chci," opakovala ještě jednou Klára. „Já za to nemohu, ale mně se líbí jenom lidé zvláštní."

„A ty, co nejsou zvláštní, odháníte od sebe?"

„Ano," pohodila bujně hlavou jako hříbátko.

„A, nechme těch řečí. Vypravujte mně raději něco o Praze. Vy tolik na ní vidíte pěkného a já nic. Přála bych si mít ty vaše oči."

„A víc nic?" pravil Jordán s úsměvem.

Odvrátila hlavu, trhla koketně křížem a řekla ke zdi: „nic."

„To je málo. Jen vy si nechtě svoje — nemůžete si přát lepších."

Přijala tu poklonu, jakoby se rozuměla sama sebou.

„Proč jste se mne ptala, mám-li vás posud tak rád. Vždyť vy nevíte, jak vás mám rád."

„Vím to."

„Odkud?"

„Tak! — To už se pozná. — Vždyť jste mi sám povídal, jak často na mě myslíte, jak si mě v duchu malujete, když sedáte sám a sám a jak často se vám o mně zdálo."

„A vám se o mně nezdálo nikdy nic?"

„Nikdy."

„A vzpomínala jste na mě?"

„Vzpomínala."

„A jak, co jste si při tom myslila — všechno, všechno mně povězte. Vy nevíte, jak jsem tu sám a sám, — když jsem přijel do Prahy, neznal mě — 199 — ani pes. — — Je tak příjemná člověku ta myšlénka, že přece někdo na něj myslí, s ním se obírá — myšlénkou na něho si krátí noc a prodlužuje dny. — Vidíte, když vy jste se ode mře odvrátila, neměl jsem vás už rád, to jest vás ano, ale jinou, docela jinou jsem si vás vytvářil v duchu už dávno před tím, a jen s tou představou, která měla vaši podobu, vaše rusé vlasy, ty oči, tvář, postavu, každé pohnutí šatů a všechno bylo vaše jen — jen —" „Domluvte," pobízela jej Klára, hledíc přísně před sebe.

„Jen duši měla jinou."

„Což ta moje se vám nelíbí?"

„Nelíbí. Zdá se mně, že je na ní příliš mnoho toho prachu, který tu dýcháte, příliš toho pozlátka, s kterýmž si doma hrajete, je jaksi přistřižena, vymyšlená jako ty vaše šaty. Všechen ten váš páriům, rukavičky, krajky, manšetky, stužky, to všechno svádí, poutá a leká zároveň. Ale aby to všechno měl člověk rád, k tomu je třeba víc. — Já nevyrostl z toho světa a vy neznáte zase ten můj.

Nerozumíme si a to je, proč já si ve vás vytvařuju představu jinou, zrovna tak krásnou a svěží, jako jste sama, ale bez těch ozdůbek, bez těch příkras, které vám jsou snad nesnesitelně cenné, ale mě všechny ty ozdoby, na kterých vy si asi mnoho zakládáte, nechávají chladným, a nevím, snad totéž se děje i s vámi. Vy zas přidáváte mně, co nemám a ubíráte to, co mám."

„Z čeho tak soudíte?"

„Také jen tak, — z vašich řečí, z vašich pohledů, třebas už i z toho, že nejsem Žádný hezký a fešný pán."

Klára hryzla se do rtů a jak měla ve zvyku, obrátila oči zas ke zdi.

— 200 — „To všechno, co vy si ceníte, mohu mít časem také já — ale toho, co já do vás vkládám, nenabude člověk hned a kdykoli si vzpomene."

„Tak se vám nelíbím!?" — pravila Klára a jemné koketní chvění probíhalo nyní celým jejím tělem. Zdálo se, že to všechno, co jí Jordán pověděl, nepůsobí na ni zrovna příjemně, že hravými těmi vlnkami svého hrotu hledí setřást se sebe neklidný účinek těch slov, vrtěla sebou v korsetu, našlapovala volně pravou nohou, jakoby rozšlapávala led a prudké pohyby její hlavy nabývaly vzdorovité pýchy.

„A já si ani uepřeju být jinačí, než jsem," pravila pojednou — „mně je tak dobře."

„Přirozeně, jste posud tak mladá a nezkušená."

„Ah, jaké pak zkušenosti — s pány. Dopadnou všechny jako tenkrát ta u Karlova."

„Dopadly všechny u vás tak?"

Klára vycítila smyčku Jordánovy otázky a hodila mu ji na hlavu.

„Všechny."

„A měla jste jich už mnoho?"

„Dost."

BV tak mladém věku!"

„Co chcete? Je mně šestnáct let."

Jordán se zastavil a uchopil ji za ruku. — Ohlédnul se, nebylo nikoho na blízku.

„Klárko," pravil tichým, velice zastřeným hlasem, „proč mně to povídáte!"

„Proč jste se mne ptal?"

„Viďte, že to není pravda, nemohu si přece myslet, že byste svoje známosti svlékala jako ty svoje rukavičky."

„A kdyby?"

„Pak škoda každého slova, které jsem na vás promluvil. Vy nejste zlá — jste jen chtivá života, — 201 — změny. — Odložte tu škrabošku, mluvte, jak vám srdce poroučí a cit. — Viďte, že jste lhala?"

„A kdybych byla lhala, co na tom, lež je dovolena, když to musí být."

Jordán pustil její prsty a sepjal ruce: „Kdo, kdo vám to pro boha povídal ?" koktal* „Ve škole, katecheta nám to povídal. Nechceš-li, abys někomu ublížil, raději selži!"

„To by nebylo zlé, ale což, když lží ublížíte dvojnásob."

„A ublížila jsem vám ?" Tu zdvihla hlavu a celá zapálena až po rusé vlasy, pohlédla naň zpříma modrýma, podivnou jakousi vláhou přeplněnýma očima.

„Ublížila, ale ne tak mně jako sobě a tím také mně."

„Jak to? — Tomu nerozumím."

„Přece vidíte, že mně vzdor tomu všemu, co proti vám mám, nejste úplně lhostejná, naopak, přál bych si, abyste mne poznala, ke mně přilnula, jako já přilnul k vám i k takové jaká jste.

A špiníte-li sebe, špiníte mě — ještě vám to není jasné?"

„To jste mně prve neřekl!" pravila na to Klára plaše už a skoro bázlivě.

„Protože jste se tvářila, jakobyste o to nestála. Lhala jste i v tóra?"

Klára prudce vykročila ku předu.

„A pojďte už," pravila celá červená — „lidé se na nás dívají."

„A to je vám důležitější, než to, co my tu spolu mluvíme? Pojďte tedy jinam, na hradby, do polí, kde není nikdo."

„Bože, jak vy mluvíte! — Tak ještě ke mne nikdo nemluvil!"

— 202 — * „A nepromluví, budete-li se chovat ke každému tak, jako ke mně."

„To nevíte."

„Vím. Vidím to na vás. Vidíte, teď vypadáte přede mnou docela jinak. Ten ruměnec vám sluší jako dítěti. Nechtějte být dorostlou a velkou, zkušenou. — Zůstaňte tím, čím jste — polodítétem ještě a tělem dorostlou. Tak vás bude mít každý rád i já."

Zastavili se zas. Přiblížili se k sobě. — Jeho oči planuly, její se kryly v stín. — Pohlédnul jí pod zelenavý její klobouček a podivil se náhlé její změně. Už nebyla červená a rty se jí lehce třásly, bílá, čistá její víčka rychle pomžikovala přes vlhké její rohovky a když se dotknul její ruky, byla horká a vlhká.

„Nedívejte se na mě," odvrátila hlavu stranou a zvolna točila ji zase v původní její posici. A tvář zase jí zaplanula jako červánky.

„Bože a já to cítila, já to cítila lB — pravila pojednou, nazvednuvši poněkud hlavu vzhůru.

„Co?"

„To, co jste mně tu povídal."

„Uznáváte to."

„Uznávám."

„Na dlouho-li."

„Pojíte pryč odtud, mně je horko!" — sáhla «i ručkou na rozpálené tváře. — „Vy jste strašný člověk! Advokát!" — dodala s úsměvem.

„Chcete-li, pojďme na hradby — tam budeme sami. — Máme spolu ještě mnoho co mluvit."

„Domů půjdu a na žádné hradby. Ještě byste mě celou pobláznil. Jak je pozdě?"

„Nevím, — tam uslyšíme hodiny."

„Ne, ne, už půjdu domů."

„A co budete dělat doma?"

— 203 — * „Psát, budu psát — nevím ještě co, ale jsem toho plna."

„•A co budete psát?"

„Vždyť jsem vám přece řekla, že píšu denník.* „Kdybych ho znal, leccos bych vám ještě pověděl."

„Oh,B zavrtěla v límci rusou svojí hlavou a vydechla ze sebe — „ten nebude nikdo, nikdo číst a dokonce už ne vy. Jsou tam stránky, které smím číst jenom já. Vytrhám je ven."

„A to, co napíšete dnes, to mně neukážete?

Jak vidím, s tím se budete moci pochlubit."

Kozmýšlela se.

„Nuže," zatřásl její ručkou.

„Nevím ještě. Ostatně, budu vám psát. Chcete, abych vám psala? To je divné, že? Vy jste mně ještě nepsal a já vám chci psát."

„Co je na tom divného? — Vidíte, jaká vy jste! — Proto, že se to podle běžného mínění nesluší, už se divíte tomu, že mně chcete psát."

„Tak dobře, ale určitě vám to neslibuju! — Protože, — bůh ví, jak se to ještě ve mně obrátí, možná, že to psaní roztrhám, spálím, zničím, nebo vůbec nebudu psát ani do denníku ani vám a nechám to všechno v sobě. — Ale co, budu psát — tady máte na to ruku. — Zejtra se můžete stavět na poště — a psaní pro vás už tam bude ležet." — „A adressa?"

„Poste restante „Klára."

„Proč poste restante? Pište mně přímo do bytu."

„Ne, já chci poste restante. Mě to víc baví."

Jordán chtěl zase něco říci, ale aby nezvrátil jejího rozhodnutí, mlčel a stisknul její ruku. — „A teď se rozejdem'," pravila Klára.

— 204 — „A kdy se uvidíme?"

„To vám povím v psaní."

„Které je vaše okno?" ptal se ještě Jordán, když vyšli z Mikovcovy do Táborské ulice a zastavili se na rohu, právě naproti domu, kde Klára bydlela.

„Tamhle to," ukazovala Klára ochotně prstem „hned to na kraji v druhém poschodí."

„To máte svou zvláštní světničku?"

„Svou a takovou vám milou" — tu přiložila ruku k tváři, — „když mně tam služka zatopí a já si sednu ke kamnům, život bych tak proseděla sama a sama."

„To je dobré znamení pro vás."

„Jaké?" ptala se zvědavé.

„Nu, — že milujete samotu."

„Někdy, a někdy radši se zas bavím."

„Dovolíte? Doprovodím vás až k domu."

„Proč to?"

„Tak," odpověděl Jordán a začervenal se.

Klára se ohlédla — a přiložila prst k ústům.

„Aby nás nikdo nepotkal."

„Vždyť se nebojíte nikoho."

„Nebojím, ale nepříjemné je to."

„Nu, snad nás dobrý anděl neopustí."

Došli až k vratům. Klára zas jako tenkrát poprvé, zavěsila se svou rukou o mosaznou kliku — opřela se o dveře mladým svým tělem a otevřela síň. Byla ještě tmavá.

„Tak s bohem," podávala mu ruku.

Vzal ji do své a podržel ji chvíli v prstech.

„Dnes jsme se tak spolu vyzpovídali," pravil Jordán a nakloniv hlavu stranou, přitáhnul její ruku k sobě.

„Co chcete?" — ptala se Klára, ohlížejíc se za sebe.

— 205 — „Vy sama dobře víte," pravil Jordán popleteným úsměvem — a políbil jí nahou ruku. „Snad to dnes tak nedopadne, jako tenkrát u Karlova."

„Hubičku!" zhrozila se žertem Klára, sehnula se lehce k němu, v tom mrskla sebou jako had, vytrhla se mu z ruky a v hlasitém, prudkém výbuchu smíchu tančivým krokem zmizela v tmavé síni.

„Dobrou noc," zašeptala za ním ještě z tmy a už bylo slyšet drobné její krůčky, jak vystupují po schodech.

„Čert," odlehčil si Jordán, hrábnul nervosně do kapes svého svrchníčku — a spěchal Táborskou ulicí k Žitné.

Vysmála se mu a Jordán ten den tak by byl rád líbal, líbal celý svět.

Byl večer už. Okna rozptýleně svítila z obou stran. Lampy v dlouhých řadách rozkládaly kolem sebe zlatou zář.

Bilo sedm hodin na věžích, když Jordán vcházel do čpící síně pivováru u Fleků — odkud už z daleka bylo cítit nakyslý zápach pivem prosáklých místností. Tam ještě nebyl.

XX.

Když si druhý den na tu noc vzpomínal, připadalo mu to všechno, co zažil, jako dobře ztrávený, příjemný, lahodný sen.

Z počátku necítil žádné zvláštní rozkoše z nových těch místností, ba místnosti ty jakoby pro něho vůbec nebyly nové, nic jej nepřekvapilo v proslulém tom brlohu s poplitou podlahou, politými stoly a klenutým stropem jak stáj; — jakoby tu od jakživa byl býval, pověsil si svůj — 206 — svrchníček na prázdný hřebík, límec jeho přikryl stínem ošumělého svého klobouku, vyhledal si místo mezi dvěma stoly (jediné, co jegtg zbývalo), nahnut ku předu opřel se svými lokty o hrbolaté jejich rohy — a chvíli tak se vyhříval v zahřáté místnosti hlučící a vrtící se v kouři stlačeným množstvím hlav.

Byl plný ještě Kláry, před očima tančil mu ještě sličný její zjev, slyšel její hlásek, tu zvonivý, lehký jak šveholení rolniček, tu přihrublý, prsní, kterým mluvila, když smích rozevřel útroby, do duše znovu se mu vracely všechny její otázky a odpovědi, plny nevysvětlitelných skoků i čistě dětských projevů, lapal očima každé její vzrušení, každý šleh i měkký výraz jejích zřítelnic, cítil ji celou u sebe i v sobě, jak před chvílí ještě stála před ním živá i smavá jako zdraví, hrál si s jejími vlasy, odháněl i vábil ji zas k sobě koketní a hravou, s tou rozmarně se kroutící hlavou, prosil ji a trestal, smál se jí a ruce nad ní spínal, když slova její ztvrdla ve frivolní nějakou poznámku, seděl s ní u kamen po tmě, jak si vyhřívala nožky na ozářeném sporáku, zaváděl s ní nový hovor, nový turnaj přímo i nepřímo vržených narážek a slov, pak se zamyslili spolu a oba nevědomky složili hlavy na stranu a bylo oběma, jako těm, kteří se dlouho hledali, dlouho chytali, až sami nechali své hry a rukou v ruce ubírali se spolu neznámými, tajemnými světy, jaké se jen v podvečerních chvílích rodí v hlavě a jaké žijí pouze v pohádkách. — — — — — — — — — — Páže l — napadlo mu pojednou první slovo dojmu, jaký si odnesl v srdci tenkrát, když se s ní viděl poprvé. A chiméry ustupovaly určitým barvám, těkavé přeludy splývaly zas v jeden živý obraz, který se vznášel vždycky před ním jako — 207 — odtržen od země, oddělen ode všeho živého světa, s mlhavým prázdnem kolem sebe, jak obrázek vydechnutý kouzlem do šedivého prostoru, tváře jako růže s dvěma blankytnými zraky pod čelem a kolem čela a po skráních, přes ouška a po sněhobílé šíji zlato, zlato jen a zlato lesklých kadeří. — Pak si vzpomněl na tu tlustou paní a s chutí dal se do smíchu. Zakývl hlavou sám nad sebou mezi těmi dvěma stoly u Fleků, kde lokty opřen věšel hlavu a smál se sobě nejvíc a celému tomu dobrodružství s tlustou paní. Ustal v kývání hlavy a usmál se nad jednou vzpomínkou. Postavil obě ty hlavy k sobě, jednu plnou, kyprou, vláčnou jako prachové peří, druhou okrouhlou, svěží a mladou, obě rusé, obě smělé v pohledu i slově. — Nevěděl sám, proč postavil ty dva portréty k sobě, snad jen vůbec proto, že se v prázdné té chvíli musil něčím bavit, musil s něčím hrát. — Jakoby si z oka vypadly. Tytéž důlky v tváři, tytéž důlky na bradě a jen ty oči se od sebe různily, jedny zrovna ssály do sebe všechen lesk a svit a šířily se do hloubky, druhé jej odrážely panenskou svou čistotou.

„Podivná náhoda!" pravil sám k sobě Jordán a roztrhnul cosi v prstech, sám nevěda, ani co.

Teprv když se podíval, viděl, že si hraje s chlebovou kuličkou, která se tu válela po stole.

„Sardinky poroučejí" — zaslechnul před sebou škaredý, skřehotavý hlas, pohlédnul vzhůru a jakýsi mrzáček stál před ním, měl skřivené nohy a košíček na ruce.

,Co stojí?" ptal se Jordán a tentýž škaredý skřehotavý hlas, jakým mluví jenom vrány, vydal ze sebe odporný ten zvuk, který Jordána skoro polekal: „Šest krejcarů."

— 208 — „Šest krejcarů l" — vyvalil na mrzáčka Jordán oči.

Mrzáček skřivil svá ramena, pohnul jimi jako pákou na právo a na levo, zašklebil se a poznamenal: „Lacinější nejsou, milostpane."

Jordán ucítil v ústech vůni oleje, vlastně jenom pachuť, dávnou, dávnou vzpomínku toho mlsu, který jedl jednou jako dítě a který mu zde nabízen byl za šest krejcarů.

„No, dejte sem jednu," pravil a shltl rybku najednou, až po samý její ocásek.

„Ještě jednu poroučejí?" ptal se mrzáček, když viděl, jak příjemně se tváří Jordán — a strkal mu do úst jak dítěti lžičku nabraného oleje.

Také ten vsrkl do sebe Jordán, zaplatil a položil se na zad hlavou na svůj svrchníček.

Jak příjemně se mu to sedělo, zaplašil od sebe všechny ty hlavičky s důlky a poddal se cele přítomné chvíli. Dýchal plným douškem do sebe mléčný ten vzduch, který se převaloval po nakupených hlavách a měnil všechny vlasy v šediny, chytal očima rozkřídlené ty posuňky, hned se smršťujících, hned zase vyskakujících rukou na různých koncích místnosti, divil se síle těch sklepnic, které prohnuté v kříži na bedrech skoro nosily z výčepu celé baterie sklenic najednou.

Kdesi v zadu pleskaly karty a ještě dál v koutě, kam už pro kouř vůbec vidět nebylo, ozýval se dušený, dosud nesměle tu slabšími, tu silnějšími vlnkami se prodírající zpěv. Za stoly seděli zadumaní i besedy milovní, veselí i smutní, tam hovořili dva a třetí poslouchal, tam zas mluvil jeden a poslouchalo jich pět, jeden se opíral oběma rukama o stůl a kouřil vysoko pozdvižené viržinko, druhý se opíral jen loktem a nekouřil nic, jen ořezanou sirkou si vyškraboval zuby, pak praskla — 209 — někde raketa smíchu a všechny hlavy se buď točily, co je mu tam tak k smíchu nebo se netočily a zůstaly ve své ztuhlé posici stát. Jakýsi stařeček seděl u kamen a s brýlemi vyhrnutými přes bílé obočí na vrásčité čelo kazil si staré svoje oči čtením drobných liter „různých zpráv." Hned vedle Jordána seděl jakýsi člověk se sraženým čelem a silně vysedlou bradou a kreslil na papírek svému sousedu nový útvar jím vynalezených hodin. Soused přikyvoval, říkal neustále „jo, jo, jo — rozumím, rozumím" a když se pak po chvíli na cosi ptal, vynálezce se rozhorlil, strčil svůj vynález do spodní kapsy a více nemluvil. Dolní jeho čelist s bradou zdála se pak ještě vysedlejší než před tím. O politice se mluvilo u tří stolů najednou. Radikálové třískali pěstmi na stůl, až sklenice skákaly na podložených šálcích, „zpátečníci" krčili ramenama a říkali, že „to jinak nejde." Tak k desáté přišel dokonce i jakýsi houslista bez not, postavil se u dveří a chtěl obecenstvu zahrát jakousi „sonátu." — Ale nezabral. Pravé, když housličky opřel o záplatované kalhoty a začal prstem brnkat po strunách, přišly dvě sklepnice s umáčenými zástěrami a opírajíce hlavy zbytečně na zad, jakoby kácely strom, zatřásly otrhaným sumářem a vyházely jeho sonátu ven. Pak obě stouply ke kredenci, povytahovaly v lokti vyhrnuté svoje rukávy a dlouho očima rokovaly, dlouho rozkládaly rukama nahoru a dolů jako němé.

„Hospodo, pivo — pivo!" — rozevřel se pojednou v bouři ohromný, všechno přehlušující naditý chřtán. Sklepnice se rozprchly, nožkou si podepřely dvéře a s prázdnými sklenicemi běžely k výčepu. V tom z čistá jasná uprostřed stolů, jakoby se stropu spad' — objevil se mladý pajazzo v růžovém triku s ušpiněnou, červeně pruhovanou — 210 — šerpou kolem boku. U dveří stálo malé děvčátko a drželo v rukou svrchní jeho šat. Pajazzo zatleskal rukama a už stál vzhůru nohama balancuje ve vzduchu párem otřelých šlapek. — Pajazzo se sřítil na zem, svinul se v klubko, nohy mermomocí strkaje za krk a leže na prsou právě se chystal postaviti židli jednou nohou do zubů, když v tom tatáž červená ruka, která před chvílí vystrčila sumáře, vytrhla pajazzovi židli z úst a dotknula se ho mokrým svým střevícem.

„I zatracená holoto l Jednoho vyhodím a druhý přijde. — Marš odtud! V lokále nesmí nic takového být."

Pajazzo leže na zemi chytl ji za roztrhaný střevíc a políbil jí nožku.

Smích zabouřil celou hospodou.

„Nechtě ho, nechtě ho l" krotil flekovský národ sklepnici. — „Pojíte si vybírat a nechtě ji," kývalo^ několik hostů na pajazzu najednou.

„Že jste z Kutné Hory?" ptal se ho jeden.

„Jsem," odpověděl pajazzo.

„Dyt to povídám! Všickni komedianti jsou z Kutné Hory."

Slovo do rvačky.

„Panel" vyvstal proti prvnímu jiný v bříšku nabubřelý pán. — „Já jsem také z Kutné Hory a nejsem žádný komediant."

„To já nepovídám, — co jsem já řekl, pánové já jenom řek', že co je z Kutné Hory, to je komediant!"

„Trubko!" — opřelo se nabubřelé břicho o stůl, „víte vy, co je Kutná Hora?"

„No, co je?"

„Město! — Královské, slavné, české, velké město! A tam jsou hodní lidé a žádní komedianti.

Lepší lidé než vy, abyste to věděl a nerejpal, — 211 — rejpale — rejpavej. — Tady ten pán je taky z Kutnej Hory" — ukázal na skrčeného jakéhosi človíčka, který žmoulil cigarettku a tiše se usmíval.

„A je on jaký komediant?"

„Je a vy taky. Nikdo vám nic neudělal a děláte tady komedii." — — „Kdybys, moje milá, samé pentle byla a všem se líbila: a já si té přece ne-ve-hezmu — —" zabouřil v tom klenutím posud tlumený, bojácný sbor několika studentů v zadu, — a první ta sloka chytla jako raketa. — Tělo se opíralo rukama o stoly — hlasy se zvedaly a v kouři objevilo se náhle několik otevřených úst Občan z Eutné Hory nechal hádky, položil své masité ruce před sebe a zatím co oči jeho se sladce přivíraly, dolní jeho čelist ztratila se kamsi pod huňaté jeho kníry a nafouklý, pohodlně mezi nohy natřesený jeho břich vyloudil ze sebe překrásný tenor.

„Vezmu já si chudobnou dívčici, třebas měla jen jednu kytlici — černé oči jako já — jako já-á-á-á — —« táhnul ze sebe červený jak krocan a než dotáhnul svou ohromnou notu, v zadu u stolu začínali už sloku druhou. — — Také skrčený jeho krajan zpíval, vydechuje ze sebe kouř, zpátečníci nechali krčení ramen, radikálové ještě cosi mezi sebou mluvili, pohybovali hlavou, ale pak také toho nechali a jako by omládli v náhlém tom výbuchu zpěvu a veselí, přestali se zlobit a zpívali s ostatními. — — — — — — — — — — — — — Jak tu bylo Jordánovi krásné! Všechno bylo pro něho tak nové, ty rozjařené tváře, staromodné — 212 — učesané hlavy sklepnic — ten středověký ráz hostince, křížem podložené nohy stolů, starý útvar židlí, neustálé to proudění přicházejícího a odcházejícího lidstva, osmahlý Černohorec se zatknutými noži v pásu, „krásná paní" s bílým šátečkem kol mateřsky mladé a ku všem stejně vlídné tváře čtyřicetileté mladice, pak vážný, mohovitý jakýsi pán, s prsteny na ruce a bílou bradkou v hladce oholené, krevnaté zdravé tváři, člověk, o kterém by's myslel, že nejméně má v Praze dům a zatím chodil s cukrovím, pak uličnice jakási s rozházenou hlavou, pobíhající od stolu k stolu a nabízející krabičky zápalek, kočébři s vyloženými koši, umoučnéní sochaři s odlitky sádrových soch, pokorné stařenky s narovnanými pyramidami pomerančů a míšeňských jablíček, prodavači obrazů s nahými nymfami, svůdné nohy překládajícími těly baletek vedle zkrvavených tváří Kristových, Valaši s „ořechy", mandoletáři i jarinarečníci s ptáky, vytahujícími planety, — celý ten brick-á-brack nejrozmanitějších tříd a zaměstnání, oblečený v hadry i se zlatými řetězy, defiloval tu před ním a ze všeho čpěla Praha, i ta hubená i ta rozmařilá Praha, která se tu rozvalovala po staromodních židlích, pila bezpočetnou řadu sklenic a jen chvílemi jakoby se ustrnula nad vyzáblými těmi tvářemi, které jako stíny táhly kolem ní s napřaženou, vychrtlou rukou, — sáhala do svých kapes a házela do nastavených dlaní zašlé měďáky. — — Studenti posud zpívali, sklepnice stále tak přecházely sem a tam, pokyvujíce v chůzi rozkydanými svými boky, dvéře se otvíraly a zavíraly a nové a nové postavy nořily se z nich, tam někdo doutník zapaloval, tam druhý zíval, natahuje nohy až kamsi v protější konec stolu, hlavy sebou posud tak pohybovaly v kouři, klo— 213 — nice se hned na tu, hned na onu stranu, a když se dvéře otevřely a náhodou sklepnice z protější místnosti vycházela pro pivo — přes síň doléhal sem odtud tentýž chaos hlasů, tentýž křik a burácení hrdel o klenutí stropů, s kterých dolů spuštěné hadice plynu rozpouštěly bledou svoji zář na rozvalený kouř, třesoucí se, chlípnoucí a znovu se vzmáhající při každém novém zavanuti čerstvého vzduchu z rozevřené síně. — — Jordán stopoval právě pohyb dámské jedné ruky nesoucí k ústům už asi pátou černou sklenici, když v tom k němu přistoupil černovousý, osmahlý jakýsi pán a hlásil se k němu jako dobrý jeho známý. Jordán se nepamatoval.

Dobrý známý špatně už stál na nohou a když mluvil, strašně vyvaloval světlé oči.

„Kde jste mě viděl?" ptal se nesměle Jordán.

„Kde, kde. — — — Vy jste tady myslím no věj, že?"

„Nebyl jsem tady ještě."

„Nebyl. A jinde jste mě neviděl?"

„Neviděl." — „To jedobré-é!" — pravil neznámý a protáhnul dlouhé é na celou hospodu, — „on mne neviděl!" — obracel se k sousedním stolům.

Hlavy se obracely k Jordánovi a smály se.

„Snad v Brně" — pravil Jordán, polykaje sliny, které se mu na jazyku sběhly studem.

„Ne v Brně, — tady — před rokem."

„To je chyba!" zasmál se nucené Jordán.

„Já tu před rokem vůbec nebyl."

„On tu vůbec nebyl — hehehe. — Ale já tu byl!"

Jordán se chystal k jakési námitce, ale nedostal se k ní.

— 214 — „Nech toho, prosím tě, nech toho, — nechceš se ke mne znát, já vím — já vím. Ty ses pán a já umounéný zámečník. — — No co," zaklátil sebou v kříži — „proto jsi vždycky ještě můj dobrý přítel. — A zůstaneš," dodal, podávaje Jordánovi upracovanou ruku. „Tak," — zatřásl Jordánovou pravicí — „My všici — jak nás tu vidíš, jsme samí dobří přátelé — jedna rodina, pakáž jedna jako druhá — a každý z nich je můj dobrý přítel. — Tak pij — a nemáš-li, já ti přiliju."

Odpotácel se pro svou sklenici a chtěl Jordánovi přilít piva. Když se bránil, mířil mu sklenicí na hlavu. Jordán ucítil tajné šťouchnutí ruky a nebránil se už. Pivo přelité teklo po stole.

„Flekovic, to je jedna rodina, tady živí jeden druhého. Pamatuj si to! — Tady sedí Praha, tu je celej českej národ. — Co se tady neyyřídí, nevyřídl se nikde — ani v parlamentě, ani ve válce a nikde, nikde, nikde! Kdyby strop na nás spadl, je po nás. — Pamatuj si to, trubko. — — Já už sem chodím dvacet let. Já něco pamatuju. Tady jednoho mezi námi ranila mrtvice. Tamhle seděl u toho stolu. A jednoho zas tady sebral „péro." — Byl rabulant! Kazil lid a mučil vládu. — Člověče, to máš Flekovic, kdyžs tady jakživ nebyl. A nechoo! sem. Nebo budeš takovej jako my — chlastouni, pijáci, kořaličkové, nikam nechoď, doma seď a modli se. Modlitba sílí a uzdravuje l Tady tě zavrou, opijou, zavrou. — — Já-á — — to je svět" — odvrátil se stranou, sáhl si na hlavu, vzal sklenku a šel si sednout na své místo. Cestou se podíval na sklenici a ohlldnul se: „kdo mně to vypil?"

Nikdo neodpovídal. Jordánovi pošeptali, aby mlčel.

— 215 — Dobrý přítel zavrzal zuby a s prstem pozdviženým k nebi, bokem sednul ke stolu.

O půlnoci oznamoval sladovnický kluk „poslední pivo". Plesknul placatou svou Čepicí o ruku a hodil ji na holou hlavu.

Jordán zaplatil a měl se k odchodu. Právě, když se oblékal do svého svrchníčku, dotknul se někdo jeho ramene. Ohlédnul se: starý přítel šeptal mu cosi do hlavy. Jordán se uhnul.

„Počkej, já půjdu taky.* Jordán chtěl uklouznout. Soused jeho, vynálezce nového tvaru hodin, zatahal ho za kabát.

„Jděte, nebude vás to nic stát. Nebojte se, nic vám neudělá. My už ho známe."

Jordán se utrhnul a chtěl vyjít ven. Ale než smeknul s hřebíku klobouk, dobrý přítel už vyhrnoval límec a narovnával klobouk. „Platit," volal na sklepnici, „tady zůstaneš," zastavil Jordána, odhrnuje ho stranou, aby ho měl na očích.

Zaplatil a zpíval si opět. Jordánovi už se nezdál opilým — a zase slyšel v uchu těžký hlas: „teď ti ukážu, co to je hezké děvče" — šeptal mu do ucha zámečník a shrábnuv drobné peníze až na pět nových diškrece, oblíznul se na levou stranu úst. „Ale solid l nic tak tento, aby sťs myslel."

„Zde?" ptal se Jordán, jen aby vůbec něco pověděl.

„Jen pojď."

Jordán se zpěčoval, přítel ho tloukl do zad a vlekl jej s sebou. Skřípot dveří přehlušil za nimi smích.

XXI.

Šli. Domů se Jordánovi nechtělo, myslil si, půjde, kam ho vítr zanese. A vítr ho nesl po na— 216 — březí ke staroměstským mlýnům, tam se zatočil a odnášel ho přes Karlův most na Malou Stranu.

Starý přítel věsil se mu pod paží a vypravoval cestou, co viděl včera ve Varieté.

nByl's už ve Varieté?" ptal se Jordána právě, když z Mostecké ulice vcházeli do podloubí Radeckého náměstí.

„Nebyl."

„Nebyl!? Tys nebyl ve Varieté?! Tys neviděl ty hady po ocase skákat?"

„Neviděl."

„Člověče, to ti je konina! A Esmeraldu taky's neviděl."

„Kde?"

„Ve Varieté."

„Vždyť vám povídám, že jsem tam nebyl."

„Tam by ses měl podívat! Oh, Esmeralda, Esmeral-da-Oingali — zazpíval si v podloubí. — Jakživ jsem takovou neviděl. Celá ti je černá.

Oči má černé, punčochy oerné, šaty černé, vlasy má černé, jenom spodničku ti má bílou. Ale ta je — jako sníh. — A leze ti po provaze jako veverka."

Jordán už ho neposlouchal. Tichem podloubí zašveholil bzukot kytary a bolestné vzdechy houslí.

Došli k malé kavárničce s osvětlenými záclonami.

„Tady je to," zašeptal přítel a vyšlápnul na levou stranu.

„Jak se tu říká?"

„U Loflerů. A děvčata! Pf l" vtáhnul do sebe vzduch a zbožně si políbil do špetky složené dva prsty. — „No, strkej se, strkej!"

Přestoupili práh. Teplo dýchlo jim do tváře.

Oči se přivřely v náhlém přívalu světla. V bouři dupaly nohy, praštěl smích. Z kuchyně syčela pára. Z kouře zaleskl se skřipec, začervenal se — 217 — límeček s bílou hvězdičko a. Z venku brčely kočáry, s věže sv. Mikuláše temnými rázy bily hodiny do mazlivých výkřiku houslí a stónavých bublinek staré kytary. Jordán ohlédnul se po stopě těch zvuků. Slepec zmítal smyčcem do vzduchu a obstarožná, asi čtyřicetiletá ženština skřivenými prsty tloukla kytaru. Strhnul oči stranou a šel za svým průvodcem. Skřipec zablesknul už jasněji, červený výložek vinul se kolem celého krku vychrtlého jakéhosi blondýna s bezvadnou stezkou až do týlu. Hlava na hlavě se tu tlačila kolem stolků holých, nepokrytých, nebo zátylím unaveně se kolíbaly na chladivé zdi sražené místnosti. Sehnutá čísi záda se narovnala — a vydala ze sebe dlouhý vzdech — — V první místnosti nebylo místa. Vešli do druhé, oddělené od první dvěma oblouky sehnutého stropu s pilíři uprostřed. Tytéž skupiny černých kabátů, na stolech ležící rukávy, ve zbouřeném, začazeném vzduchu sem tam se mihotající ruce. Hlavy přikyvovaly v světle, prsa se zvedala a padala, po plynu se vzpínala kostnatá čísi ruka a ozářená z jedné strany k plynu přistrkovala dlouhými svými prsty vyhaslou viržinku. Jiné dvě ruce se vzpínaly po zdi, sahaly pro klobouk a hůl. Jedni odcházeli, druzí přicházeli s ohrnutými límci, s hořícími doutníky v zubech. Prořídlá temena střídala se s hustými a ještě mladými ovály hlav. Ať se's podíval kam podíval, všude tentýž pohyb, tentýž život, ruch. Ruce si hladily .vlasy, přes hlavy ku stropu se valily kotouče dýmu. Za zády v koutě bylo slyšeti někoho naříkat. Němý. — V právo zamíhlo se cosi bílého. To sklepnice ohrnovala čistou zástěrku, láhev stiskla mezi koleny a se hřmotem z hrdel tří láhví vytahovala zátky. A po zemi ležely od— 218 — padky cigarett, táhly se vržené stíny rozestavených židlí, stopy rozkročených noh; podlaha byla černá skvrnami poplitého prachu, k botám se lepily kousky naneseného bláta. — Kolena pod stoly, spocená čela, mokré rty, bílé kostečky cukru, nedopité sklenky, přetékající láhve, hlavy svěšené pivem, přihnuté snem, šoupání kroků, plácání rukou, šustot a hřmot, hvizdot a zpěv, křik, láni, a opilý chlast, cinkot zlatníků a čisté rolničky dívčího smíchu — celý ten babel nočního doupěte v neustálém vzruchu a pohybu míjel před Jordánovýma očima, zachvacoval krk a vlekl jej k sobě.

„Černou kávu l" rozkřikl se skoro Jordán k vytáhlé, nehezké jedné sklepnici a rozpínaje svůj svrchníček, otáčel se na vyšlapaných svých střevících, kam by pověsil klobouk. Za pilířem bylo trochu místa. Starý přítel unaveně sklesnul na prázdnou židli a zblbnul. Světlo účinkovalo na zmořené jeho smysly; těžce pomžikoval, mluvil se zavřenými vičky a hlavu otáčel do stínu.

„C-o-o?" ptal se pražským přízvukem, nastrkuje hlavu čelem proti Jordánovi.

„Nic", odpověděl Jordán.

„Tak, co mluvíš l?"

„Kde je to děvče, ptal jsem se".

„Kerý?"

„Co jste o něm povídal." — „Já jsem něco povídal!" volal přítel se zavřenýma očima a hlavou klesnul na sepjaté ruce položené na stůl. Pak, jakoby si přece na něco vzpomněl, nazdvihnul hlavu, násilně rozevřel oči a mrknul na nehezkou, vytáhlou sklepnici.

„Milado! — kde je Berta ?"

„Hned přijde — co jí chcete?"

„Nic jí nechci, — je ti co do toho, důro?

Ještě ses tu ?« — 219 — „A vy jste tu zas?" odsekla Milada a s vyplazeným jazykem, ruku držíc v kapse, líně odstoupila za pilíř.

Tváře Jordána jakoby někdo ofouknul. Pod víčky zabélel se mu odkudsi z veliké dálky ke rtům přisunuty koláč s nazdviženým malíčkem a hned na to táhlá, tenká jakási ruka překlopila do úst porculánový šálek. Dříve, než násilím zbystřený jeho zrak přesvědčiti se mohl, jaká je to tvář, mladá či stará, tvář dítěte či vdané, z kouře od okna zařval bekotavý chrapot němáka. Byl opilý už a ještě do něho lili asi pátou už skleničku vína. Do bolestného řvaní němáka zavznělo několik bojácných tonů houslí. Společnost začala zpívat v průvodu vykřičeného hlasu ženštiny.

Milada jak náměsíčná protáhla se kolem, otevřela ústa, sřítila se na židli, ale nezpívala. Kašlala s vyplazeným jazykem jak dítě. Když nekašlala, zívala — ústa měla ustavičně skřivená v nepravidelné kolečko O.

Starý přítel už chrápal, když kolem se přeneslo malé, lehounké tflko mladého děvčete. „Berta" — zaslechnul Jordán kdesi v koutě. — Byla pěkná, ale pyšná. Ohrnovala na všechny dolní svůj ret a rozkošně se smála, přivírajíc při tom drobné, blýskavé své oči. Tváře jí jen hořely tmavou barvou židovek. — Jordán už s ní očí nespustil Dopil svou kávu, opřel ruku o hlavu.

Díval se na ni, jak lidé dívají se na nový, nikdy pak nezapomenutelný obrázek. Nevěděl, co má do očí chytit dřív. Zda tu zástěrku černou a dlouhou, táhnoucí se skoro až po samou zem, nebo ty bílé proužky punčošek, které vykukovaly z ní, zda ten zvolný, čistý krok, nebo ten chytrý, židovce podobný obličej. Ramena měla nadýchaná, podbíraná, rukávy těsné a sevřené a na černém pásu — 220 — visel jí bíle kovaný kapsář jako u portrétů starodávných rytířek. Obrubou své černé sukně brousila zem. Ruka měla neobyčejně jemnou, krátkou a ozdobenou prstýnkem. Když se usmála, ústa ji zasvitla vlanou lehce namokřených rtů. — Po chvíli se Jordán dověděl, že pila už asi pátý knikebajn. — „Berto!" zvolal na ni kdosi z kouta a Berta se nahnula v kouři a zasmála se. Bože, jaký to byl hlas! Oči, jakoby se chtěly nasytit jiskřivých těch perliček zubů, nahnuly se ku předu a pily zrovna hříšný ten zjev, stojící v tu chvíli na jedné nožce a s hlavou těžce zkleslou v zad a plným, krátkým, ale krásně modelovaným, černě přepásaným hrdlem vyrážející ze sebe skvostnou řadu o sebe narážejících, o sebe zvonících a vzhůru a dolů se přelívajících zvuků, které se podobaly vzlyku a smíchu zároveň. — A při tom jakoby vyhasl oheň těch tváří, zmizela tma očí, rozplynul se celý její zjev a zbyly jen ty zvuky ronící se vzduchem a končící dlouhým, unaveným povzdechem. Když se dost nasmála, utichla pojednou a jen úsměv jí bloudil po složených rtech. Přejela si rukou čelo krásným obloukem ruky, ohrnula hrubé svoje vlasy v zad a v tom okamžiku — odnševněná smíchem, rozehřátá divokou jakousi směsí smyslnosti a dětinské něhy — zdála se být ještě svůdnější a v očích jasná. Nemlčela už, odpovídala už na všechny otázky, brala peníze a odhazovala s pasu všetečné ruce. Tam hodila úsměv, tam hodila vtip — a švitořila neustále; čas tak příjemně plynul v neustálém šveholení obratných jejích úst. Když pak chvílemi všechno utichlo, hosté se poztráceli a na místech, kde dříve bylo plno, rozložil se prázdný vzduch — po. stěnách, v kouři, v jasu svítícího plynu posud jakoby bloudil její hlas, tichá ozvěna — 221 — zbyla v duši z dráždivých těch prskavek zářícího smíchu, které plnily před chvílí celé místnosti.

Jordán byl jako na jiném světě. — — Tolik dojmů posud nezažil. Střežil svoje smysly, ale proud jeho krve byl rychlejší. Už neovládal jediný svůj pohled, nebyl pánem jediného pohybu. Rozčileně si přejížděl vlasy, bezúčelně těkal prsty po tváři a chvílemi zabral se do svých dojmů tak, že nevědomky čelo ostentativně vložil do dlaně — a s očima vyjevenýma, tváří protáhlou hleděl na podivnou tu osůbku v černých šatech. Všimnula si toho i Berta. Jeden host u postranního stolku upozornil ji na něj, usmála se a jako z úmyslu prošla kolem něho, skřípajíc malými svými střevíčky, obrubou svých šatů přikrývajíc poplitou půdu. Oči jeho šly za ní. — Nebylo jediného zvlnění její sukně, aby nevěděl, kam míří, nebylo jediného zvrtnutí jejího korsetu, aby nevěděl, kam se obrátilo celé její tělo. Uhodnul hned její směr a přál si, aby se k němu přiblížila. Když se tak stalo, a Berta v chůzi zavadila o jeho nohu vysunutou, dlouhou, nevýslovná úzkost zadrhla mu hrdlo. Chtěl uhnout a neuhnul, chtěl odsednouti a přisednul blíž. Zrudnul a odkašlával si, zatím co skřipot Bertiných střevíčků zalehal v lomozu židlí a volání nově přibylých lidí. Jen jako úkradkou ohlédnul se za pilíř — ale místo Berty viděl už jen ve světle se protahující smyčec houslí.

Jordán narovnal zas svoje tělo a upřel plný pohled před sebe. Sem tam vzplanula sirka a ozářila čísi hlavu před sebou. Pak černé jakési vlasy upoutaly k sobě jeho pozornost, silně lesklé rulíky brunetky, která seděla k němu zády. Uprostřed kavárny mezi nohama stolů a židlí protáhla se bílá kočka, upřela naň uzounké své oči a táhnouc bílý svůj ocas skoro až při zemi, zalezla kamsi — 222 — * pod stůl. Kolem prošla Milada a sedla si k obsazenému stolku a začala utírat rozlité skvrny nápojů. V tom housle zajásaly vedle a čtyřicetiletý, starý ženský hlas spustil neobyčejně dojemnou a smutnou píseň „o tom svůdném hadovi," Miladě zašeptal kdosi něco do ucha, a byl by jistě dostal přes oči, kdyby v tom se nebyl jazyk objevil v otevřených jejích rtech. Přikryla dlaní úzkou dutinu úst v podobě skřiveného O a kašlala asi půl hodiny.

V tom ke stolu přistoupil nepozorován jako stín ošumělý stařec s vousy bílými jak sníh a dvěma zčernalými kly pod vrásčitými rty. Jordán se ho leknul v první chvíli, prudce uhnul, ale upokojil se, když viděl, že mu ku koupi nabízí v dřevě krásně pracované tělo Kristovo. Jordán záporně otočil hlavou a upřel oči na mladého, červeného jakéhosi jinocha s brýlema na očích, ve kterých se obrážela plynová světla.

Pojednou jakoby ze země vyrostla, stála před ním Berta. Viděl její zástěrku, bílé punčošky pod ní a kdesi na temeni sehnuté hlavy cítil její pohledy.

„Přejete si ještě něco?" ptala se ho a hned sáhla po jeho tácku s prázdnou sklenicí.

„Já — já" — opakoval zmateně Jordán, jakoby nemohl slova ze sebe vypravit. „Ne — to jest budu — budu. — Ale co jenom," sáhl si na hlavu a počesal se v tom místě, kde cítil její pohledy. — „Počkejte — — co byste mně tak dala? Ještě jednou kávu" — zkřikl skoro a pozdvihnul náhle hlavu. — Stín úsměvu zahlédnul v červené její tváři.

„A mně knikebajn, — ano?" zašvitořila Berta, přisedla k němu a rozevřela před ním dvě řady — 223 — bílých zubů. A víc, víc neviděl nic. Zašustéla sukně a Berta chtěla odejít.

„Berto, kam jdete?" ptal se Jordán, potahuje k sobě plnou její ručku, kterou cítil ležet u sebe — „chcete-li, dejte si nalít knikebajn, ale neškodí vám? Jen co vím, pijete už asi sedmou."

„I třebas dvacet! Já ráda!" zasmála se svým rozkošným, z hrdla vyrážejícím smíchem.

„Já ráda, já ráda!" opakoval si v duchu Jordán a díval se za černou její postavou s nabíranými rukávy, skřípnutými boky a hrubými, pod světlem kovově se lesknoucími vlasy. V jedné ruce držela tácek s prázdnou sklenicí, druhou hravě se v chůzi dotýkala lenochů stolic.

Dlouho nešla. Konečně se před ním objevila známá ruka s dvěma tácky v prstech. Zaskřípal korset a Jordán zdvihnuv oči, viděl, jak Berta stopku knikebajnu lehce nazdvihuje v prstech a zvráceně zpět jako bachantka do bílého hrdla klopí žloutek s vanilkou. Otřela si prsty do bílého šátku a ohlížela se po sousedních stolech.

„Berto," zašeptal Jordán, ohlédnuv se kolem, nepozoruje-li ho někdo — sáhnul jí po ruce a přitáhnul ji k sobě pod svěšené kabáty. Berta rychlým pohybem ruky shrnula sukně pod sebou a přisedla si k němu. Jordán uhnul, aby měla dost místa. Držel kousek cukru v ruce, který se poznenáhlu rozplýval a část po části padala do černé kávy.

„Tak stárnem," — pravil jako sám pro sebe v sentimentálním jakémsi pohnutí.

„Tak rychle," — pravila Berta skoro s nadšením — „jako se ten cukr rozplývá," — dodala zrovna tak sentimentálně jako Jordán.

A oba se dívali, jak ke dnu černé kávy padal poslední kousek cukru a pára se ovinula kolem — 224 — prázdných jeho prstů a zmizela y záři plynového jazýčku. Rty jeho se barvily v tichém usmívání, hlava v příjemné závrati se stočila na stranu.

Cítil, jak ho oči pálí. Hrdlo jakoby měl něčím zalito, odkašlával, potahoval límec u krku a k velikému svému zděšení všimnul si špinavého okraje manšety. Rychle stáhnul ruku zpět a nepozorovaně zakryl vadu tak, že konec rukávu stínil okraj manšety.

„Už mně bylo po vás smutno!" pravil po chvíli Jordán a ohlédnul se plaše po Bertě. Nikdo si jich nevšímal, jen Milada u protějšího stolu, sedíc tváří k nim, usmívala se a se zalíbením hleděla na zarůžovélé jeho čelo, plné rty a plazící se kučery vlasů, které mu ležely na spáncích. — Přehodivši nohu přes nohu, opřela hlavu o ruku a mile se usmívala, pozorujíc jeho rozpaky. Cosi Bertě šeptal, Berta ohrnula dolní ret a zvadle máchla rukou před sebe. Náhle sebou pohnula a celým tělem se obrátila k Jordánovi.

„A vy že jste tu ještě nebyl ?" zvolala nahlas.

„Nebyl. Teprv dnes. Jsem až z Vinohrad."

„Až z Vinohrad!?" divila se Berta, záříc v plynovém světle svými rty a dala se do smíchu.

— „To je bláznovství!" a sepjala své malé ruce.

Byla celá jakási rozehřátá, rozdováděná, nepokojná jako smršt.

„Vy máte teplou ruku!" pravil Jordán, bera ji za obě.

„Za to vy jako žába!" Berta na to pleskla ho koketně po ruce.

V tom Bertu kdosi volal k placení. Jordán ani nepozoroval, že u vedlejších stolků sedí zas nové tváře. Starý přítel posud spal u plné sklenice černé kávy, která mu dávno vychladla. Přímo naproti Jordánovi u zdi seděl mladý jakýsi člověk, — 225 — vlastně zříceniny člověka než člověk sám. Sotva sedl, svěsil hlavu a spal. Pod černou jeho parukou bylo viděti jen ubledlou, neštovicemi zďobanou tvář a vyhaslé viržinko visící mu z bezvládně přivřených úst. Když housle zahrály a paní Krausová (všichni té obstárlé ženě říkali paní Krausová) spustila zas jednu z těch svých starodávných písní, — probudil se na okamžik, vyhrknul ze sebe dva verše „chaloupky" — a hlava klesla mu zas na prsa, nohy se natáhly, ruce zaryly hloub do kapes kalhot a viržinko vypadlo mu z úst. — Čelisti, které už ledva držely při sobě, rozestoupily se a zmizely ve stínu svislé jeho paruky.

V koutě posud seděl rudovousý němák. Pod černým, do očí strženým kloboukem třeštil oči a křivil ústa. Soudruh jeho — bezvousý, ba připlesklý pán s prudkými zvraty krku i hlavy domlouval mu, aby šel domu. Při tom ho tahal za ruce, za kabát, za hlavu, křivil mu dolní čelist, potahoval za nos a druhou rukou všemi směry točil mu na hlavě kloboukem. Měl napuchlá dolní víčka. Holé jeho ruce bez manšet jako hůlky trčely mu ze širokých, roztřepaných rukávů.

„Takoví vyvrhelové", kázal nad němým, ukazuje na něho rukou — „že se opováží — že se opováží — — a dejte mně pokoj", ohnal se po Bertě, která chtěla peníze — „že se opováží" — začal znova. — „Já — — když — — mně — — tak — mluvím s člověkem, mluvím s mužem — s každým dovedu promluvit ať v salóně nebo kořalně, ať v kavárně nebo kravárně — (odehnal zas Bertu stranou), ale s tím člověkem tady — ukázal na němého — to není ani člověk — ani ani — ani člověk, jenom — neboť je mně líto toho mrzáka — a já z mrzáka udělám ještě větMattcelIdQXXYlI.5. 8 — 226 — šího mrzáka — — Mrzáku vstaň! —B obrátil se k němému.

Němý šklebil se na levou stranu úst, ruka sousedova strhla mu klobouk na pravou stranu.

„Já ti radím: vstaň — jdi spát! Zaplať a jdi domů — já ti přeju — vyspi se — — ale no víš — (němý se nehýbal) víš, to už je hloupé — to je hloupé — to je hloupé — — Já když -— řeknu: jdi domů — tak — — —" V kuchyni začal štěkat pes. Berta kývla na kytaru, housle začaly hvízdat, němý dupal — ze hřmotu publika bylo slyšet sem jednotlivé věty — „Když jí ho chci dovést domů — to je dost — ne?" — „On není opilý — je střízlivý — ale blázen." — „Proč nejdete vy domu',?" — „Já chci ještě pít." — „Tak ať pije a sedí a blázna nechá bláznem." — Kavárnou proniknul divoký ryk.

Němý ležel na lavici a na hlavu a do úst mu stříkali sodovku. Němý sebou bil a řval a rozhodiv rukama praštil šprýmařem do zdi. Pak zachytiv zdviženou jeho nohu rukou, zahryzl se mu žlutými zuby do lýtka. — Tělo se vzepjalo a sřítilo se pod stůl. Sklepnice spínaly ruce, jen Berta stála stranou a smála se. Němý potáceje se, rukávem si utíral tvář a mířil ku dveřím.

Za chvíli bylo zas ticho. — Berta procházela chvíli sem a tam, vyfukovala popel ze sirníku, odklízela nádobí a vrátila se pak s volnýma prázdnýma rukama k Jordánovu stolku.

Byli skoro sami. Všechno už odešlo. Milada podřimovala, v oknech se objevil první přísvit rána. Venku už se ozývaly kočáry, volání, vzdálené brčení hokynářských kar.

Podivná, žnoucí jakási úzkost zmocnila se Jordánova poprsí. — „Berto, — co byste tomu řekla," pravil pojednou stísněným, násilné tlumě— 227 — ným hlasem — „co byste tomu řekla, kdybych vás teď políbil" — dodal a hlava sladce mu sklesla do zavěšených kabátů — — „Už je ráno," odpověděla Berta a pohlédla na hodiny.

„Já vím, — ale — —" Hlas mu přeskočil.

Berta nahnula hlavu snivě v zad a z krku vytrysknul jí dlouhý pramínek smíchu.

BCo, Berto, co byste tomu říkala," červenaje se pravil Jordán hlasem ještě stísněnějším. — „Jsme tak samotni" — uchopil ji za ruku a pohladil ji svou dlouhou dlaní — políbil jí na červené prsty, vzal ji kolem pasu a ví sám bůh jak se to stalo: nebránila se. Nožka v náhlém převratu těla vyklouzla zpod obruby dlouhé její sukně a svůdná s bílým proužkem obnažené punčošky zůstala tak ve vzduchu viseti. Krev tryskla Jordánovi do tváří — cítil, jak mu oči vyžehují, tváře se polívají teplem. Vztekle ji sevřel v žebrech, srazil hlavu na stranu a cítě neustále v očích bílé to světlo vysunuté punčošky, líbal ji, líbal jako blázen, bloudil po ní rukama a zase ji líbal drobnými polibky celou ji posel na oči, na tváře, čelo a opilé rty, které voněly ještě vanilkou.

Berta se zavřenýma očima bezvládně .ležela v jeho náručí a přivírajíc těžce oči, dala se líbat na pootevřená ústa, z kterých dýchal horký dech. Jordán díval se na ni pohledem matky, které dítě leží v náručí. Vlasy spadaly mu do čela — oči mu hořely v sražených křivkách obočí, rty jeho se třásly jako v horečce ...

Na trnožích stolic a hranách sklenice šířil se modravý svit rána.

„Berto, Berto!" 'šeptal jí do vlasů. „Berto," přivinul ji k sobě ještě blíž . . . Nehýbala sebou, volně dýchala v černém svém živůtku a jen víčka 8* — 228 — sebou pohnula, když ucítila horké jeho rty. Pak otevřela oči, usmála se na něho vzhůru a začala si okusovat nehty.

„Berta!" ozval se z kredence ostrý, otřelý už hlas. „Berta!"

To paní ji volala.

Berta sebou trhla, vzepjala se v jeho klíně, sáhla si na vlasy, vstala a potácejíc se ještě v chůzi vešla do vedlejší místnosti. Tam hovořili dva lidé, hlasy jejich dutě zaznívaly bledým přísvitem rána. Milada vstávala a celá zmalátnělá, ulekaná jako kočka — div že se nepotácela — šourala se mezi židlemi. — Oknem z ulice doléhal až sem lomoz peroucích se vrabců. Světla dávno poshasínali — byl den.

Jordán čekal chvíli, přijde-li ještě Berta ale nedočkal se jí. Jen hlas její slyšel nesoucí se z kuchyně. Ohlédnul se po svém novém příteli.

Byl v nejkrásnějším spánku. Chtěl ho probudit, ale pak mu cosi pravilo, by ho nechal raději spát. — — Novým dnem jakoby i do jeho duše vcházelo trochu světla. Už necítil tu tíseň v prsou — ve tvářích a v očích ucítil chlad.

„Platím!" zavolal Bertu a s vlasy rozházenými, s tvářemi už bledými, ale rty plnými ještě vůně vanilky vybíral z dlaně drobné peníze a kladl je na stůl. Jako slepý byl. Dvakrát předal, dvakrát utrhnul rukou a nevěděl, co jí má dát stranou.

Zaplatil, chtěl ještě jednou stisknout teplou její ruku, ale ta vyklouzla mu z rukou jako bělice a zmizela v rozevřeném černém kapsáři. Nepromluvivši více slova, hrdě zašustla střevíčkem a stoupnuvši si za pilíř dala se s Miladou čemusi do smíchu. Jordán, když vycházel ven, cítil na sobě jejich pohledy, schoulil rychle ramena, ohrnul límec a jakoby se za něco styděl, drbnul l — 229 — prstem lehce do klobouku a rychle vyšel ze dveří ven. — Na chladném vzduchu jakoby si teprv rozpomínal, kde byl, kde je a kam vlastně jde. Zastavil se, přehnul nohu přes nohu, obrátil se na jedné noze a nevěda ani proč, nač, zahnul v právo a malou, úzkou uličkou vyšel na Tržiště. Zastavil se u první kuchyně s čajem, vypil skleničku „horkého" a drobil v třesoucích se prstech krejcarovou žemličku.

Bylo už světlé ráno. V noci sprchlo. Dláždění bylo mokré, chodníky svítily jak polité sklem.

Prostředkem Tržiště šoural se Jordán 8 kloboukem vraženým do čela se zbytkem žemličky v suchých, dlouhých svých prstech — dojídal cestou a bezúčelně toulal se sem a tam ve starých, tmavých, dole ve varhánky skrčených svých spodkách a zapjatém svém svrchníčku. Vypadal jako jeden z těch, kteří vylezli ze svého brlohu a nevěděli kam se obrátit. S hlavou plnou ještě světla noční kavárny v naivním jakémsi udivení prohlížel si hokynářské stánky kolem sebe; u každého seděla bába ohromná, široká, ve spoustě vlňáků, ležících na ní jak obvazy. Dvě z nich stály jak vzpřímené špalky, ale snad jen proto, aby se pohádaly, protože sedly zas a četly dále noviny. Stranou od" nich stáli dva uzenáři v bílé, čisté zástěře se železným háčkem a pěti párky na plechové pokličce. Pod Karabinskými kterýsi obchodník s otevřenou hubou otvíral krám — — A tak celé Tržiště pestřilo se v očích Jordánových jak mraveniště, které k nové práci vzbudil den. Na všem bylo vidět ještě stopy minulé noci. Ty tváře byly mrzuté, pomačkané, rozespalé, mdlé, jakoby je někdo z postele vyhnal na syrý, ranní vzduch a mokrou dlažbu ulice, která pod nohama klou— 230 — žala útržky smočeného bláta. Jen rusovlasá jakási šička se smála, nesouc za sebou nazdviženou sukni a k prsoum tisknouc malý balíček zavinutý v novinách. — Prazvláštní nálada mysli, trochu zmrtvělá probděnou nocí, náhle osvěžena ranním bílým vzduchem a sluncem ležícím ještě na střechách. Rozespalé oči se jasnily, celé okolí zdálo se obestřeno krásnou, příjemnou vláhou modravého úsvitu. Spokojen, se vším jaksi smířen vzpomínal Jordán ještě na poslední dojmy.

V duši hýřila mu sice ještě noc, ale tělo už hovělo si v ránu. Vozíky, kuchařky, děti, volání, pískání, velebný hlahol zvonů, temné, těžké rány malostranských hodin, všecko splývalo v krásný, nezapomenutelný dojem, který se zdál být jako stvořen k tomu, aby zůstal v něm už na vždy se vším i s těmi spláchnutými dlaždicemi kamenné půdy i s těmi omšelými štíty starodávných budov, i s tou resolutní tváří dalekozraké hokyně, která s brýlemi na nose četla v čerstvých, od rozumných očí na metr odstrčených novinách i s tou příjemnou, mladou paničkou, která mezi stánky přenášela požehnané svoje boky — — Dobrá je bouře. Když hrom do země uhodí, půda se otřese a je jí zas dobře.

XXII.

Jordán se přes den vyspal, ale stopy předešlého dne nevymizely v něm. Po několika hodinách vstal a celý byl jaksi veselejší, kurážnější, lehký jako posud nikdy.

— 231 — Vyšel si na procházku k Olšanům, do polí.

8 povznesenou myslí pohlížel k nebesům, krok jeho nabyl křepkosti, mysl netušené síly. Budoval plány, převracel světy a život svůj, který těkal před ním posud jako v mlžinách, viděl jasný teď, celý jako na dlani. Zrnko padlo a na něho se sypal celý zlatý déšť. — — Vzpomínal a těšil se, jaký to bude život, až setřese se sebe tíhu těch peněz a jiným bude rozdávat, co nyní bére sám.

Třeba sám sebe jenom několika stříbrnými dělil od celého tábora sobě rovných, necítil na sobě jeho řetězy. Celá martyrologie jemu podobných neutěšených a polohladových individuí ležela za ním už jako minulost. — Všechno jej pojednou bavilo, všechno jej hřálo, všechno se smálo v něm a s ním.

Divil se věncům, které na Olšany vezli za mrtvým, pohledem daleko provázel dvojspřež fiakru, který do pole odvážel párek milenců. Hrdé si vykračoval kolem zdí kanálské zahrady, nevšímaje si chudých, vida jen bohaté, lhostejný vůči každému, kdo si prohlížel zelenavý jeho svrchní cek, nasedly klobouk, stržený krok. Přes střechy by byl skákal, lidi porážel, jak byl bujný, v tu chvíli křepký, pružný jako gumma, volný jako pták. — Před tím jakoby údy ani necítil, jedna noha sem, druhá tam, ruce visely dolů, oči do země, hlava krčila se do ramen a jakoby byl udělal něco zlého — bál se skoro podívat se lidem do očí. — Teď ? — mluvil sám k sobě, jako voják chodil zpříma, lidé jakoby se vyhýbali jemu a ne on jim. Hned si jinak šlápnul, doma hned se jinak ve dveřích zatočil a když vyšel do zalidněných ulic, div každého nezastavil, div každému nepovídal, co se s ním děje. V duchu psal i domů, vypravoval o každém krejcaru, který furiantsky vyhodil do vzduchu, o každé rybičce, kterou si koupil k pivu, — 232 — o každém úlomku cukru, kterým si osladil život.

A ve vzpomínkách protáhnul se celý ten řetěz obrazů, celý ten zmatek dojmů, které zažil v posledních dnech, začínající první svojí jízdou po tramwayi a končící Bertou, kterou v náručí tisk' opilou — — — Vrcholem toho dne byla chvíle, kdy se mu v rukou zabělel první couvert malého formátu s monogramem vzadu K a. S. Do dneška nevěděl, co znamená to zlatě vytištěné S. Ani mu posud nenapadlo vzeptat se jí, jak se jmenuje druhým jménem. Žila v něm pod jménem Klára — jaké bylo její příjmení — kdožby na to dbal. — Když dostal její psaní do rukou a dvéře nechávaje za sebou rozevřeny ocitnul se s hezounkou tou hračkou milostného obsahu v chladné temnotě korridorů na hlavní poště, zaječel do sebe nepřirozeným jakýmsi zvukem a zulíbal ty řádky jako děcko.

Když vyšel na ulici viděl před sebou jen drobnou klikatinu písmenek, rozsypanou po papíře jako drobný mák. Nemohl je číst, vrážel do lidí a oči poplašené, živé, všimly si jen, že ho oslovila „milý pane Jordáne", že tak psala na Král. Vinohradech dne ... Ani to nemohl přečíst a uchýlil se se svým pokladem do tichého jednoho průjezdu v Jindřišské ulici a tam v přítmí za vraty klidné se poddal divokému tomu kouzlu v prsou, s jakým četl následující řádky, psané stále tou drobnou neklidnou rukou, písmem jako vypuntíčkovaným s různými vykřičníky vět. Psala mu, že v noci dlouho nemohla usnout, že sebou dlouho přehazovala v teplých peřinách, a kdyby jí snad někdo oči byl zašil, ještě by byla vzhůru; na konec že se oblékla, rozžehla svíčku a psala, psala pořád, psala tak dlouho, až jí nohy zábly a péro jí vypadlo z ruky a byla by snad tak usnula, kdyby — 233 — nebyly začaly hodiny bít. Byla jedna hodina s půlnoci. Lehla si zas do chladné postele, položila podušky tak, aby ležela hodně hlavou vzhůru a ani se nehnula, jen čekala, je-li to pravda, že tak člověk nejdřív usne. V tom čekání skutečně usnula. Ale dnes, když přečetla si, co všecko napsala, zhrozila se, jaké nesmysly to Člověk může napsat, když nemůže usnout. Ani se s tím pochlubit nechce, co psala. Ted1 že se jí to všechno zdá náramně divné. „To vy jste mé tak zpřevrátil" psala dál, „celou na ruby, že se ani nepoznávám. O, Vy mě neznáte. Já jsem mnoho, mnoho o^ tom přemýšlela, a víte, k čemu jsem přišla? Že byste mě ani neměl rád, kdybych nebyla tak divná, taková zvláštní. Kdybych byla jako Vy — čím bychom se potom bavili? A já se ráda bavím, pamatujte si to, já se ráda přu; a když se Vám i zdá, že se poddávám, není to pravda, přijdu domů a je po všem. Když ne hned, tak druhý, třetí den jako třeba dnes. Co Vy mně povídáte, ráda poslouchám, ale nic víc. Mně se to protiví poslouchat jiného. A chcete-li vědět celou pravdu, já nesnesu nad sebou cizí nadvlády; já nesnesu nikoho, kdo by mě chtěl poučovat, kdo by chtěl stát nade mnou. Sice ho shodím se sebe.

Já chci, abyste mě měl rád takovou, jaká jsem, nebarvil na mně peří a nechal mně takové, jaké mám. Já jsem vrtošivá, já jsem zlá, já jsem nepokojná, já jsem divoká — vím to, doma mně to říkají, ve škole mně to vytýkají, ale vidíte — každý mě má rád. Teď jsem ještě mladá, nezkušená, ale víte, jak já si představuju svůj život, až budu velká? Nevím, budu-li také krásná; ale doma říkají, že ano. — A to bych potom chtěla být jako ta paní, o které jsem četla, chladná a přísná — ledová naproti Vám a všem — ne— 234 — chala bych Vás zpívat jako svého troubadoura, jako kanárka měla bych Vás zavřeného v kleci a to byste pak zpíval, mně pro potěšení a pro radost, nic víc. — Ráda bych Vás poslouchala, neokřikovala bych Vás, jen když sama bych nemusila dát nic ze svého. — Proto Vás stejné budu mít ráda i když Vám to neřeknu. Nežádejte na mně nic takového jako naposled — tentokrát jsem se smála, jindy bych se zlobila. Mně se příčí ty hubičky, jak jsem je poznala u Karlova. Až sama po nich zatoužím, nedostanete jednu, ale na tisíc, to Vám slibuju a jsem Vaše Klára — amen.

P. S. Několik dní se nesmíme vidět. Já nechci.

Nečekejte mě, kudy chodívám, půjdu jinou cestou nebo se dám doprovodit od své kamarádky. Dám Vám sama vědět, kdy a kde se zase sejdem, do té doby přemýšlejte o tom, co Vám píšu, jako já přemýšlela o Vašem. Až přijdete na jiné myšlénky, ráda Vás zas uhlídá K* To bylo celé její psaní. Celkem nic, ale pro Jordána to bylo celé bohatství. Usmíval se, když vyšel zase mezi lidi, dvě žabky z dívčí školy se smíchem přeběhly kolem něho, strkaly do sebe a ohlížely se za ním, jak blaženě se usmívá — do kapsy mačká psaní Jindřišská ulice, pošta, psaní, uhodly hned, kolik uhodilo v jeho prsou. — Celý ten den byl Jordán jako na perách.

Cesty si máť a jenom se nes. Rozehřát spěchal, jen co by nejrychleji byl doma, vyhoupnul se dokonce i na tramway, usednul do koutka, svinul se do sebe a nevěděl ani, jak ho koně vytáhly až na vrch, do myšlének zabrán, lekl se skoro, když byl na místě, zvonek cinknul a Jordán rozloučiti se musel s tichým tím koutkem vozu, kde seděl, kde vzpomínal a kde u sebe cítil ji, na klíně ji choval lehkou a teplou, podávaje se do— 235 — jemné jakési bolesti lásky. Krásná chvíle, ale trapná zároveň, když se duše pak probudila a cítila, že do horkého klína vane ostrý, syrý vzduch. Žádná zlatovlasá víla neseděla s ním, nebyly to její oči, do kterých se díval, nebyly to měkké její rty, na které klad' svoje ústa, nebyly to svižné její boky, upjaté do černého kabátku, ve kterém se tak rozkošně vyjímala, prohnutý její kříž, — ostrý severní vítr opíral se o vysokou jeho postavu a místo vřelých jejích pocelů cítil, jak mu do tváří dýchá mrazivý, nevlídný proud zimy. Ani doma neobstál dlouho, zase vstal a zatáhl své štěstí do tmavé jedné hospůdky, kde ho nikdo neviděl, nikdo neznal a jakoby se bál, že snad i ten dopis byl snem, sáhl pro něj do kapsy a kouzla milostných představ linula se do duše jeho znovu.

Jako talisman nosil pak dopis její při sobě a líbal jej jak škapulíř na večer než leh' a ráno, když oči protřel a vstal.

Klára stála ve svém slově, nikde ji nepotkal, chránila půvab své mlčenlivostí, jakoby věděla, že tím ho dráždí dvojnásob.

Tu noc, kdy Jordán poprvé si lehnul s jejím listem na prsou, měl i krásné sny.

Tak se mu zdálo, jako by byl v divadle.

Opona se vyhrnula a pod širokými listy banánů a roztřepených palem tančily víly .... Tiše jak zjevy přenášely se vzduchem na bílých svých tunikách. Jeviště bylo plné jejich stínů a po špičkách nesoucích se těl. V tom jako ptáček přiletěla z levé strany jejich královna. Krásná jako den zatočila se několikrát na špičce nožky a stichla pojednou, jak stichnul před ní celý sbor. Malé její ruce se nazdvihly a královna vil svinula se pojednou jako bod á stojíc stále na jedné nožce nahýbala se, nahýbala od sborn dolů až k zemi.

— 236 — A na bílá prsa záře jí plynula růžová, nachová.

Bylo zcela zřejmě vidět, jak tiše oddychují bílé ty vlny prsou, stínem rozdělené od sebe, v tísni ztaženého korsetu. A náhle se vzpřímila, založila ruce, zatočila údy a prchla jako duch. Na místě ní tančil zas celý sbor. Všechno se zas míhalo, točilo, mátlo v řetězích, věncích a rázem, jakoby někdo dýchnul do všeho, zjevy se převrátily v úbélu svých tunik a rozplynuly se ve stínu palem, a jen hudba ještě oddychovala odkudsi z dálky — — „Čert ví, co má znamenat ten sen," pomyslil si Jordán, když se probudil a všechen smyslně rozčilen oddechl si, převrátil se na druhou stranu a zdál se mu jiný sen — — — Ale to už nebylo v divadle — v taneční jakési síni, v ohromném, širokém sále s tisíci světel, kterými se procházely bíle oblečené masky dam. Měla každá bílé rukavičky a černý pás a za paseni po kytičce růží. A mezi všemi byl jediný obláček růžový a v něm malé, děcké ještě tílko. Přes oči a přes čelo měla světlou škrabošku a v ruce drahý stříbrem prptkávaný vějíř. — Hned jak vešel, přichvěl se obláček k němu a prohlížel si krásný, černý jeho kabát, lakýrky a bílou kytičku v knoflíkové dírce. Nabídnul jí černé svoje rámě a hádal cestou, kdo to asi v růžovém tom kostumu vězí. Nemohl a nemohl uhádnout, kdo to asi je. Byl rád, že se tu otáčet může s tak krásnou dámou, ale sotva to pomyslil, obláček rozplynul se v jeho náručí — a stál tu zas sám a sám, potáceje se v lehké závrati posledního taktu. Černě odění páni křičeli „bravo" — bílé dámy si utíraly čela lehce zvířenými šátky. Bylo mu pojednou smutno, že zde tak sedí sám, ale sotva to pomyslil, hudba zase zahrála a odkudsi z protější strany přes celý sál běžely zas k němu — 237 — malé ty nožky a v malé chvíli růžový obláček kolíbal se zase v jeho náručí. Celou noc pak tančil s ním, šeptal mu cosi do vlasů, obláček se smál a bílými zoubky mu tak svítil až do čtyř hodin z rána. A do poslední chvíle nezvěděl, kdo to s ním je. Teprv, když se měli spolu rozloučit, probudil se Jordán a zdálo se mu, jakoby se to byla právě s ním loučila Klára — — — — — Za několik dní, za několik nocí, po časech v krásné Granadě nebylo ani památky. V rozpočtu objevily se trhliny tak silné, že se nad nimi zarazil. Z domu, když od něho samého zvěděli, kolik zlatých vydělal, neposlali mu přirozeně jeden týden ničeho a následující rovněž nic. Tak zůstal Jordán skoro bez groše.

Rozjetý stroj minul své meze a přejel o několik stanic dál. Zastavil se, když už vyšla pára a kola zaskřípěla v překážce. — Z výdělku zbyl mu nepatrný zbytek a v malomyslné bujnosti utopil i to. — Jordánovi se zdálo, jakoby se příroda mstila na něm za všechny posavádní své ústrky, nyní plným douškem hltala déšť — jakoby vší mocí svého práva, bez ohledu na to, co tomu řekne rozum, žádala vnitřních těch otřesů, chvilkové té bouře zmrtvělého organismu, které na duši jeho působiti se zdály jako lék.

Výminečný ten stav, smyslové opojení, v jakém tonul v posledních dnech, trvalo ještě několik dní, když už tloukl sebou v kleci sevřených číslic, do kterých zavřen byl nynější jeho život. Po několikadenním vzletu byl chycen zas — zavřen, jen mřížemi se díval na širý boží svět. — — — Než teprv, když úplně vystřízlivěl a na okamžik aspoň se smířil se svým žalářem, s hrůzou, ale pozdě už zpozoroval, že mu ze všeho zbývá už jen ně— 238 — kolik drobných. Chvíli přemýšlel o tom, jak se tak mohl zapomnět, ale skončil svou úvahu tím, že shledal všechny svoje drobné, položil je na stůl, rozdělil je zase na částky, vypočtené už jen na několik dní a oddal se opět onomu krásnému fatalismu mládí, které posud jediné snad na světě věří ještě v zázraky. Jakoby od těch nyní závisel celý budoucí jeho život, netrápil se mnoho bezvýslednou situací svého stavu a pevně věřil, že to nebyla poslední radost, která mu sedla do klínu, dřív nebo později skane mu na hlavu zase jiný déšť.

V té víře osaměl a jakoby čekal, že ho zas někdo navštíví, vyhledá, vysvobodí, vyseděl zas v chudém svém svrchníčku u svého okna a hrál si svými dojmy, útěchami a fatalistickými sny, jak si s nimi hrál v Brně už i zde v Praze do poslední chvíle.

I zdravá jeho rozvaha zas tak mimoděk, jak byla přišla, vytratila se zase ven tou právě skulinkou výmluvy, kterou si provrtala sama, že vším tím byl vinen vlastně beznadějný, sevřený jeho stav a duše volná zas, zbavená tíhy vnitrního hryzení rozplynula se v sentimentálním jakémsi blouznění po Praze živé, které se nyní obmeziti musilo zas na zamyšlené pohledy do Prahy mrtvé, staré, jak ji rozloženou viděl před svými okny.

Když před závěrkou účtu poslední desetník vyhodil domovníkovi, zdálo se mu hned, jakoby zavíral za sebou Prahu.

Jen z okna ji zas viděl ohromnou, kamennou, chladnou a na pohled prázdnou, jak ji vídal ještě před týdnem. A jen z rána, když okna otvíral, slyšel z dálky temný její huk. „Žije!" pomyslil si v duchu a utíkal před ní do polí, vyhýbal se jí jako krásce, které zaplatil za prohýřenou noc — 239 — a více se k ni hlásit nesmí. A přece jej zas sváděla hříšná, lákala jej k sobě i když z daleka se na ni díval a Praha odpočívati se zdála v tmách.

Spala, svůdná, v náručí těch, kteří platili víc.

Šuměla za ním, temným hukotem provázela stlumené vzdechy svých nenasytných úst a když nemohla jinak, hlasitými výkřiky připomínala mu z dálky, že vlaky se blíží k jejímu tělu a nové a nové davy, nové a nové oběti se ztrácejí v bezedný její klín. Bozmrzen, rozhárán, na duši strhán neustálými těmi otřesy stále napjatých, stále živých a jako v ozvěně stále tam s tím proudem v jednom tempu chvějících nervů schváceným, bezmocným krokem vracel se domů, bezvládně klesl na židli a aspoň za sklem se díval na ni hříšnou, když nemohl k ní.

Měl dvě teď milé — obě stejně chladné, obě stejně dráždivé v pohledu i slovu. Jedna, která před ním prchala jako sen, druhá pyšně rozkládala svoje boky po malostranských výšinách. Jedna vůbec se před ním neobjevila, vyhýbajíc se mu dříve ještě, než ji shlédly jeho oči, druhá vystavovala před ním svoje vnady jemu jako na posměch. Ráno i na večer, v poledne i v noci, za každé pohody, za každé chvíle obratem ruky měnila svou podobu, měnila svůj šat... Hned jasná ležela v stínech a líbati se dala sluncem, hned v mlhy halila svůj tvar, jako nevěstka, když klade svoje tělo v průsvitavé závoje. -V západu hned růžemi si zdobila čelo, hned v černo halila svou sličnou podobu a jiskry hvězdných perel svítily jí nad hlavou. I při své nepřístupnosti jak byla krásná, jak byla vzácná v neustálých těch přeměnách, v neustálých přechodech ze světla v stín a ze stínu v nové hry barev. Jordán ji posud nikdy neviděl tak krásnou jako právě v těchto — 240 — dnech, tu mizivých, tu jasných, ale stále krásnějších a krásnějších.

Noci byly hvézdnaté, zkušený zrak cítil sníh — XXIII.

Třikrát vydal se Jordán na cestu naproti Kláře a když jí ani nespatřil, trpělivě čekal, až o sobě dá vědět sama. Věděla všechno o něm, kdy bývá doma, u kterého okna sedá, kudy chodí krokům jejím vstříc a tak mohla jenom dechnout a byl by k ní přiletěl jako na křídlech. Za to ona jako se svým jménem zůstala mu dlužná všechna data svého života, nevěděl o ní nic, ani kam chodí, co dělá, ani jací jsou její rodiče, má-li bratry nebo sestru, nic, znal jen její okno, u kterého sedá, barvy jejího šatu, klobouku, per, zvěděl, že se jmenuje Klára a víc nic, nic — všechno ostatní zůstalo zavřeno v hádankách. Čekal.

Čekal i čtvrtý den marně.

Za to Praha zjevovala se před ním čím dále tím krásnější.

Jednou z rána, když se probudil, divná jakási záře chvěla se v záclonách. Lehké, jen jako hračkou po zdi nahozené arabesky nástěnné malby hořely jako vzňaté. Rychle vstal. Dopínaje si ještě poslední knoflík u rozepjatého kabátu, přistoupil k oknu. — Jaj! Jaký to byl obraz, jaký den! Co světla po střechách, co jasu po nebi a ve všech prostorách ! Vzduch čistý, jasný ležel nad Prahou, Praha sama celá jakási čistší, jasnější, vyhřívala se v slunci. Z dálky žluté svítily fasády domů, z blízka jako tvrze vyrůstaly příkré stěny žitnobranské ulice. Z oken vlály záclony, ženská poprsí chýlila \ — 241 — se z nich, yytřepávala šátky, rozkládala oknem bílé peřiny. Určitě, jasné bylo vidět každou tu skvrnu, každý tvar, celý ten obraz, celou rozlohu, labyrinth křivolakých ulic a střech — celou tu strakatinu do šířky i do dálky rozložených kostelů, paláců, klášterů, bizzarních domů tam rozmetených, rozhozených do volné šíře, tam do výše nakupených, tam zas na sebe stlačených a vzhůru vypjatých, jakoby nazdvižených podzemní vlnou — — celý ten kolos jako plán tu ležel před nohou vytvořený jako jednou rukou, ovanuty jednou myšlénkou. — Přísný hleděl svými tvary nazpět do svých století, mrtvý na pohled, tu trnul jako v zakletí: nepohnul se na něm jeden rys — — A přece! Když Jordán okno otevřel, z dola zavanul k němu ten známý dlouhý, táhlý, nepřetržitý hukot velikého města, přerušovaný ostrým skřípěním koles, pak temným jakýmsi duněním kladiv, rachotem vozů, suchými třesky kočárů, pískáním a troubením vojenské hudby a žalostným, přerývaným nářkem odkudsi z blízka se nesoucího kolovrátku. — Všechny ty výbuchy zvuků, šeptání ulic, hluché pády klad, všechny ty prudké otřesy lehce zvířeného a tisícerými zvuky proudícího vzduchu splývaly tu v jeden veliký, široký, tu slaběji, tu silněji se ozývající chorál měst, kterým hlučely tam dole nakupené jezy lidstva. Praha oddychovala v ránu a jakoby za jejími vzdechy i město měnilo svou tvář, když vítr přestal dýchat, za obrysy budov spustila se atmosféra světlých, měkkých mlh. Ta pára se nesla z Prahy od tisícerých jejích úst a za chvíli oblil celou její podobu, jakoby tam dole kdesi v loži Vltavy vřely její pěny a odtud vystupovaly vzhůru, aby zakalily celé její pozadí. Ze všech stran vystupovaly bílé ty obláčky kouře hrajících na slunci stříbrem.

— 242 — Tam kdesi uprostřed objevil se jeden, za ním druhý, třetí, na druhé straně zas, na levo, na právo, kamkoliv oko pohlédlo, všude ty obláčky, všude ty beránky kudrnaté a bílé válely se po střechách a ty se vzdouvaly, rostly, dolu se kácely a jiné zas na jejich místě vyvěraly z bezpočetných těch zřídel, které chrlí ze sebe Praha z rána. Linuly se vzhůru tiché ty proudy, nahoře se rozkládaly, svíjely, rozlévaly, slévaly a bílými svými výdechy přecházely v jednu velikou, bílou a průsvitnou roušku, která zavěšena v tvrdé obrysy budov, k nebi se vzpínala, vzhůru se plazila na štíty domů, hroty střech, špice věží a odtud dolů rozpouštěla vlající svůj lem. Zdálo se, že se tak celá Praha chystá k veliké jakési slavnosti a že právě zažíhá v svých klínech oltáře. Čím dále k polednímu, mraky rostly, šířily se a nabývaly hrozivého vzezření. Mohutné kotouče dmuly se až nad střechy a v šedých sloupech přesouvaly jemňoučký, nad celou Prahou rozestřený prach. Zprvu jen jeden balvan vylétnul odkudsi z nábřeží, za ním hned druhý se vyklenul a jako velký sloup vyšlehnul do výše, třetí stranou Týna, čtvrtý kdesi u sv. Jakuba, Karlín asi celý, Smíchov celý zatopen byl v ten nekonečný, v jedno srostlý mrak, na kterém jak ostrovy plovaly tmavé stěny kostelní, továren a malostranských paláců.

Střechy se topily v jeho záplavě, hned padaly, hned se nořily v kalných jeho peřejích. Ohromné to stádo ulic, náměstí a tříd zdálo se prchati před těžkými těmi spoustami, které se trhaly místy a šedé obnažovaly černé jejich zdi a jednu chvíli se zdálo dokonce, že Praha celá pustila se svých základů, celé to panoráma divukrásných věží hýbá se pod tajemnou tou rouškou a plynouti se zdá jak černé ohromné loďstvo s vyzdviženými stožáry — 243 — kamsi dolů proti řece vzhůru, kde leží památná Zbraslav. — — — K poledni už Prahy nebylo. Na místě ní zela prázdná, ohromná, hluboká jáma zavalená čmoudem, zaprášená sazemi. Země na tom místě jakoby se propadla a jenom šumný, strašný ten hukot města, hlučící tam dole temnými hlubokými spády, tam praskající v jasný, veselý třesk suchých nárazů, tam dunící jak rozevřená vrata splavu vycházel tam zdola jako z podzemí. Zdálo se, že to neviditelná, nepřehledná továrna pracuje a z plných prsou dýmá nový a nový těžký, duši i tělo ubíjející kouř. Mrtvo, pusto, smutno bylo na těch místech, kde jako na břehu rozlitého moře v mlhách nebylo vidět nic, jenom ty těžké, kalné kusy dýmu, topící se v příboji mlh — roztřepených, šedých jako rubáš kryjící nahotu své mrtvoly.

A při tom stále ten hrozný, ječivý zvuk hloubky, jakoby se tam vody byly slily v hučivém svém proudění a vřící svoje pěny dmuly až k stříbrolesklým nebesům. — Hrůzný a krásný pohled zároveň s jedinou tou černou dekorací z mlhy letícího ptáka, který zdlouhavým, úmorným letem táhnul přímo nad městem a již i ten jakoby si cestu razil víc mlhami než vzduchem, umdléval v letu, dlouho a těžce letěl přes celý obraz nakupených chmur . . . Nebylo Prahy víc. To snad havran letěl nad pohřebištěm kdysi tak pyšné a slavné její podoby.

A přec! Praha na chvíli jakoby zas ožila.

Vítr do ní uhodil, obnažil její chrámy a vyčistil zas její plet. Pozvedla se, věže se vznesly, ve vyšších prostorách zazářily kříže. Jak tajemné fantomy, přehozené závoji, vyrůstaly z dálky příkrá věž sv. Jindřicha, skrčená báň ruského kostela, černý kolos Panny Marie Sněžné, sv. Jakub, sv.

— 244 — Vít, — pak neznámý jakýsi tvar vylehnul z béla — ale všechno jakoby viselo mezi nebem a zemí. neslo se víc v oblacích a jen když vítr zatřásl jejich honitbou, průrvou mraků pronikly vzhůru i černé hroty Týnu a tmavé rysy Strahova. Ale jaký to byl Strahov! Jak zjevení se vzepjal podepřen mraky a nížil se zas, když vítr přestal dýchat, mlhy sbíhati se začaly zas do svých míst. Zas kalno bylo před očima, vzduch černal a hltal do sebe jednu budovu za druhou, až celou Prahu zavinul do svého náručí. — Po Praze zbylo zas jen cosi jako mam, chvilkové zdání, nejasná tucha něčeho, co před očima stálo z rána v plném lesku a nádheře před tím nikdy netušené krásy.

Teprv k večeru se Praha zase vyčistila. Prach sesedal, mlhy lnuly k zemi. Vyzdvižená oblaka se zastavila v letu a skupila se kolem západu. — Nad Prahou jemné vlnky beránků jak bílé hřívy se táhly po bleděmodrém blankytu. Slunce pozvolna se zařezávalo do stříbrožlutých krajek mračen a mizelo za černou jejich záclonou. Poznenáhlu jen třepení obláčků a nebe plálo ještě v tichém světle západu. Vzduch ztuhnul rázem v tvrdé modré stíny. Barvy ustydly, z prázdna zavanul chlad. Celé město zčernalo a místo pyšných teras Malé Strany mihaly se už jen lehké silhuety nároží — v dálce, daleké dálce, asi tam, kde za chvíli slunce skanouti mělo pod křivolakou dráhu obzoru, sypal se hustý, zlatý déšť a na zlaté jeho půdě vyrůstaly černé hroty zdí. A Praha tak černě malována do černá usínala, tichla v kamených svých březích a čekala, až nad hlavou se jí zjeví tichá záře hvězd .. . Než v tom mraky, které stály v západu, převrhly se pod sluncem a širokou jejich trhlinou v sloupu do tmy proniknulo světlo červeného zbarvení. Jako z prachu vy— 245 — vstávala Praha, celá Malá Strana vyhoupla se v jasu a zahořela v růžích. Světlo opřelo se v průčelí Hradčan a v královských komnatách jakoby se požár vzňal, hrozná, krvavá záře vyšlehnula z nich. — Jak krásně se tu vyjímaly černé stíny paláců vedle žlutě šedých domků, jasná zeleň mikulášské kopule v klínu červených a černě krytých střech! Kříže jako rozžhavené, báné zlaté rozrážely planoucí tu výheň nebes a věže as jak majáky svítily uprostřed v klidu stojících korábů.

Byly hrůzné a krásné zároveň ohnivé ty spousty západu, ve které všechno tonulo a jehož odlesk nesl na sobě i dým. A celá země, jakoby se ještě jednou převracela v slunci, Praha ještě jednou vypjala své boky, zahořela naposled ve své slávě, dala se naposled obejmout, dala se naposled zlíbat bílým dnem a když slunce skleslo za horou, unavena láskou, přesycena jeho světlem, shrnula se v sebe a tichá zapadla do rozevřených mlh.

Zadrnčela okna, stromy sebou pohnuty, vítr se zdvihnul a do tváře i do duše zavanul sychravý chlad. Zaskřípěla okna, ruka zarážela tuhý jejich svor — Jordán snesl se na přistavenou židli a tiše, jakoby se bál, aby prudkým pohybem ruky nezaplašil v sobě kouzla obrazů, jemně se opřel hlavou o podloženou ruku a drže lebku svoji v prstech jako bolavou, zavřenými skly se díval na poslední akt povltavské přírody . ..

Praha zmodrala v podvečerních stínech, přes celý její obzor rozptýlil se siný kal. Už nebylo možno rozeznat, co byla mlha, co kouř a co stín.

Hradčany, Strahov, Petřín už jen jako zříceniny strměly k nebi začernalými svými zdmi. Nebe se snížilo, obzor se ztrácel, jenom nad Strahovem stála ještě zapálená obloha. Konečné shasly i ty mráčky rozhozené po ní a všechno dole shltla — 246 — hustá modrá tma. — Jen od věže k věži čím dále vzhůru potácelo se ještě světlo s bledou stopou skonalého dne.

Sem tam ještě nějaký dům vydechnul bělavým kouřem, hřeben budovy se proříznul modravou tmou, ale poznenáhlu zmizely i ty poslední známky a nad Prahou se rozestřela ta známá, tak smutně krásná, ta divná svatochvíle k večeru se klonícího soumraku. A tu teprv si oko všimnulo, jak v modravých těch tmách pojednou světýlka zakřísla z dálky, jak po celé šířce Prahy od vypjatých hrází Vinohrad až po strmé výšky pohořelských domků po různu i v skupinách tmou se rozvěsily zlaté body lamp. Jak jiskry rozhozené prostorem kryly v hlubinách své žhavé oči, tam přivíraly svoje víčka, tam hasly, tam zas nové přeskakovaly tmou a jako světlušky vznášely se v hlubinách. A Praha vypadala v tu chvíli jak ohromné černé spáleniště zahalené nocí, kde jen živý ještě popel doutnal a živen větrem v rozptýlených jiskrách svítil z temných propastí — odevšad jenom ty jiskry bylo vidět a hvězdy visící v ohromné klenbě nebes — a víc nic — jen z blízka prosvitaly kusy ozářených zdí. Jinak všude tma a tma a smutná, vlhká čerň.

Jordán chtěl už vstát a odejít — v tom jakoby se mu zdálo, že slyší vzdálený, harmonický jakýsi zvuk. Stichnul na chvíli a sedě po tmě poslouchal. V tichu večera slyšel jen, jak v černé hodince v hořejším poschodí kdosi přebírá neumělé, tu v akkordech, tu o sobě se nesoucí zvuky piana. — Ale nebyly to struny, jiné daleko hlubší, daleko obsáhlejší zvuky narazily o hladké plochy okenního skla. Zbystřil sluch a hlavou protáhly mu táhlé vlnivé otřesy tonů, které se odkudsi z daleka, z daleka nesly večerní tmou.

— 247 — Měkké, seslabené dálkou dorážely v rozechvěný sluch. Ta jakoby hrana zavzněla odkudsi až z Malé Strany, po nich všechny chrámy ležící tam dole rozvázaly mlčící své hlasy a v mohutném bouření kovových svých prsou sezváněly věřící lid k modlitbě. Byl svatvečer Početí Panny Marie, slavil se na všechny zvony.

A Jordán znovu vstal, trhnul oknem vpouštěje do své světničky velebné to hlaholení tisícerých hrdel, poslouchal, jak mohutně ty rány znějí, mocně buší do prsou a duši jeho bouří nevýslovnou tesknotou. Jak smutně tu hrály ponuré ty žalmy večerního chorálu! Z temna vlály tmavými tony, tam jednotlivě, tam v akkordech zas zněly jako varhany. Zvuk za zvukem se sléval a zase rozléval, hned rostl a hned zase tichnul a hasl, jakoby těkavostí svojí padal k zemi blíž. Chvílemi ani slyšet nebylo, kdy srdce uhodí na zvon, jen temné hluboké blábolivé hučení proudilo Prahou, otřásalo vzduchem a odraženo kamennými břehy měst jako ozvěna, když se spíná v ozvěnu v stále slabších a slabších, stále mírnějších a kratších už jako šplounání tichounkých vlnkách usínala v tmách. Z blízké jakési kapličky i malý zvonek zaklinkal, ale tak nesměle, tak naivně uprostřed vážných těch tonů jako v lese, když ptáček zatikne do šumu boru nebo dítě si zasteskne do rozmluvy starců. Zvony přehlušily, zvony zatopily jeho hlásek, přivály zas spoustu svých nekonečných vln a zas slyšet bylo jen strašné ty rány, těžké ty spády kovu, jak zvolna, zvolna srdcem bijí za sebou a za každou tou ranou, která vyšla z rozevřených hrdel zvonů, vzduch se otřásal pod nesmírnou tou klenbou nad Prahou se křížících a zase jako jedním dechem k nebi vychrlených výkřiků v zmatené modlitbě dole blábolících kostelů. Prsa se • — 248 — šířila, rty se otvíraly a duše plným douškem pila smutnou tu krásu večerních zvonů nesoucí se večerní tmou. — — — Poznenáhla tichnul jeden zvuk po druhém, zvony dozváněly ponurou svou píseň. Jen rozvlněné rány toulaly se ještě tmou, ale i ty hasly, umíraly cestou v slabých nárazech, ztrácely se v tmách. Ještě jen jeden zvonek nesmělý a jasný zatíkal, a jakoby se omeškal a nyní spěchal za mlčícími svými velikány, rychle klinkal sem a tam, v chůzi se mátl, klopýtal, až unaven zastavil svůj let, odzvonil i ten poslední svůj křížek a nad Prahou se rozestřela — tmavá tichá zimní noc.

XXIV.

Jordán, dokud sestupoval s několika těch schůdků, které od jeho bytu v přízemí vedly k souterrainu a odtud zavřenými dveřmi ven, měl hlavu plnou ještě zvonů, srdce povznesené modlitbou. Než sotva se dotknul dlažby, živé proudění lidstva, které jakoby se toulalo ze světla do stínu a ze stínu v záři po obou stranách ulice visících lamp — rázem ho přivedlo na jiné dojmy měnivé, těkavé jako ty tečky rozházených lidí přecházejících sem a tam. Vzpomněl si na Kláru a na zdařbůh šel jí zas naproti. Na Čele ucítil příjemný chlad větru, který ovíval rozehřátou jeho tvář. Jakási lehká, veselá, zvýšená neposednost zmocnila se jeho údů, jak bývá člověku při prvních okamžicích horečky. Běžel jak šipka, úmyslně si prohlížel každý roh a stín. Svítilny, fagady domů, dělníky vracející se z továren, kočáry, které se nořily z hloubky a mizely ve tmě, šičky — 249 — s vřískotem sbíhající po schodech dolů a na ulici se teprv obírající z útržků zachycených nití, domovnice stojící před vraty a prohlížející si každou mimoj doučí osobu, o každou díru v podzemí, o každý hrb na rohu i o ty modré a rudé, v dálce hořící svítilny nad rozvrtanou dlažbou — o všechno zavadil těkavý jeho zrak a všechno se ukládalo v jeho mysli jako obraz nezapomenutelné tvářnosti. Ale jenom chvíli potrval ten živý dojem zalidněné ulice. Jen co by rukou obrátil hned bylo zas jinak. Bylo posud živo kolem něho, lidé posud tak spěchali, posud tak křížili, protínali svoje dráhy, jedni s procházek se vraceli domů, druzí teprv vycházeli ze svých příbytků a mizeli v ozářených prospektech tříd, ale Jordán jakoby osaměl pojednou i v nejživější části vinohradských Příkopů; cítil pojednou jakési prázdno kolem sebe, jakoby posud seděl sám u okna doma se svými dojmy a s dojemnými těmi zvuky venku. Tělem byl ve víru velkého života, valícího se Žitnou ulicí vzhůru podél Palackého třídy a rozbíhajícího se směrem Tylova náměstí a Havlíčkovy třídy — — a v duši posud jakoby cítil ticho své světničky, samotu obklopenou čtyřmi němými stěnami s vyhaslými kamny, zavřenými okny. Lidé kolem něha jakoby chodili a nechodili, tak lhostejné mu byly všechny jejich tváře, řeči, bohaté i chudé jejich ústroje. A pojednou, jakoby vší silou své vůle chtěl setřást se sebe neklidný, mdlý a těžký stav duše, násilně se probral ze své ztrnulé, samotářské lethargie a mocí v sobě burcoval toho, kdo vždycky tak toužil právě po tom lesku ulic, hluku měst, po křiku vozků, rachotu kol — — Na chvíli se mu to podařilo. Tolik se mu pojednou zachtělo hovoru, smíchu, stisknutí rukou, záře nebeských hvězd — — V tu chvíli páteř 250 — jeho se vytáhla, hlava se zvedla, po tvářích se mu rozlil rozkošný žár. Berta, Klára, zamihlo se mu hlavou, ale hned na to chladná jakási vlna proběhla zas jeho křížem, páteř se srazila v shrbený oblouk, hlava jeho svinula se do vyhrnuté loďky límce. Nemrzlo, naopak, mírný vlahý větřík povíval Palackého třídou — ale jeho tělem dral se ostrý hned žhavý, hned ledový jakýsi proud. Třásl se zimou, přitiskl svrchník těsně na sebe a zrychlil krok, aby se zahřál. Zuby cvakaly o sebe jak kleště. A hned zase teplo mu bylo — tak teplo, že si přál, aby mu bylo vždycky tak.

Právě když přecházel Žitnou ulicí k Mezibranské třídě, potkal Kláru. Zdaleka ji viděl, jak pomalu nožkama šlape, pravou střídá s levou, a v levo se ohlíží kamsi za sebe. Jordán neměl ani kdy, všimnouti si, kdo to za ní jde, po kom se to ohlíží, krev prudce mu šlehla do tváře.

Ani se neodvážil hned přistoupiti k ní, jen pozdaleka se díval na zvolný, lehký její krok. Šla do kopce a kolínka jako obyčejně narážela v chůzi o přední stěnu šatů; krátká, po kůtky sahající ejí sukně vlnila se při tom krajkovými svými okraji. Posud tak pěkná, mlaďoučká na štíhlých nožkách s rusými vlásky, které jí poletovaly kol zarůžovělých tváří, špičkami svých prstů zavěšená o postranní kapsičky, šla volně, pohodlně, trochu unaveně, ale krásně, důstojně jako velká dáma.

Konečně si Jordán dodal odvahy, pozdravil ji a uhnuv z cesty stočil se tělem k ní. Teprv nyní si všimnul, že v levé ruce nese cosi jako klobouk zabalený v jemnou roušku papíru. Nezdálo se, že by jí setkání se s ním bylo právě milé. Několikrát trhla hlavou stranou, opatrně, nenápadně, ale přece, jakoby se ohlížela po někom, koho viděla pozdálí a který za tím zmizel.

— 251 — „Co to nesete?" pravil Jordán, nevšímaje si nápadných jejích pohybů, „Hadače," odpověděla Klára dost chladně.

Jordán třesa se zas zimou ohlédnul se po nf.

Hleděla přísně před sebe, ve tváři nepohnul se jí ani sval. Jen dolní ret vyčníval jí jaksi vzdorovitě z drobných kontur úst.

„Zlobíte se?" ptal se Jordán a tajně svinul nazad ohrnutý svůj límec. — Bylo mu zas teplo až k nesnesení. Zakašlal.

Neodpovídala. Teprv, když docházeli k finanční stráži na rohu Táborské ulice, pravila Klára: „Proč jste nečekal, až vám budu psát?" — Jordán se trpce usmál: „To bych mohl čekat až do soudného dne."

„A kdyby l!" opáčila po něm Klára a velitelsky pohlédla mu přímo do tváře. Jordán ztěží potlačil svůj úšklebek. Kláře zajiskřilo cosi pod shrnutým obočím.

„Chcete mi něco ?K ptala se s vítěznou ironií v slově i hlase.

„Nic," odpověděl na to Jordán krotce a jeho tvář hořce se usmála. — „Chtěl jsem jen vědět, je-li to všechno pravda, co jste mně psala."

„Já nelhu. Všechno, všecinko, do jednoho slova je to pravda. — Nespustím ani škrt," dodala na to Klára usmívavě.

„To po vás také nikdo nežádá."

„Nežádá! A onehdy v neděli, co to bylo?

Měl jste štěstí, že jsem byla v tak dobré náladě, jinak — — bych vám byla hned řekla ..."

sCo byste mně řekla l" trochu hrdě a uraženě odpověděl Jordán.

„No, co, však vy víte. Máte to černé na bílém. Myslel jste si," dodala uštěpačně, — Bted — 252 — mám jednu kůstku — uděláni jen tak a hned ji mám na své straně." — Jordán při těch slovech zůstal nápadně klidným. Také teplota jeho těla zdála se už být rovnoměrná, teplá.

„Ne,a pravil, „dokonce ne. To jsem já nechtěl. Co jsem já vám řekl, bylo prosté moje mínění a žádné chytání, žádné přesvědčování. Vy sama na to jednou přijdete, já chtěl ten obrat ve vás jenom urychlit."

„Jaký obrat? Co jsem nějaká špatná — nebo co?"

„Ne špatná. To bych s vámi nemluvil. Špatně jste mně rozuměla. Ostatně, máte pravdu, sluší vám to tak."

„To míníte ironicky nebo přímo?"

„Mluvil jsem já k vám kdy ironicky?"

„Hahaha! Nikdy!" zasmála se Klára hlasitě.

„V neděli jste ironisoval celý můj život."

„Ne", odpověděl Jordán ostře, „v tom se nic ironisovat nedá."

„Ts-s-s . ." zasmála se znovu Klára přes zuby.

„Vždyt vy můj život neznáte, jaký je — a mluvíte o něm."

„Mluvím o něm podle toho, co jste mně řekla vy a vy nelžete!"

„Nechme toho, nechci si kazit den."

„Je už večer."

„Pro mě teprv večerem začíná den."

Tentokrát se dal zas Jordán do smíchu.

„Čemu se smějete?"

„Nechme toho, já si zas nechci kazit noc."

„Vy jste si jich pokazil!"

^Zrovna tolik jako vy."

„No, nechtě na hlavě. Tu noc, kterou vy jste mně připravil, tu bych nepřála ani — — - _ 253 — ani — — vám," dodala s koketním už úsměvem a hodila rozmarně hlavou na stranu.

„Vždyť je to taky tak dobře! To je vidět, že jsou ve vás ještě jiné vlastnosti než samolibost a také notná porce sobectví. Dát se milovat, dát se obdivovat, dát si lichotit — — jenom když vy nemusíte dát nic ze svého. To se vám podařilo!"

„Tak jsem já to neřekla! Lichotit mně nikdo nemusí."

„A co to je jiného? To troubadourství u nohou, kanárci v kleci a chladná, ledová dáma."

„Tak vidíte, jaký jste! Povídáte, že neironisujete a co to je?"

„Smích, pane bože, a ne ironie! Přece nebudete chtít, abych takové nápady bral vážně."

„Tak smích!" Dupla nožkou.

„Nemyslete pod tím slovem nic zlého. Mně se líbí u vás takové vrtochy. Máte živou fantasii a nepřejete si patrně nic jiného, než aby vás měl někdo hodně, opravdu až do sebezapření rád."

„Vida, jak vy umíte číst. A máte vy mě tak rád? — Přiznejte sel" „Mám-li vás rád! — Kdybych vás neměl rád, myslíte, že bych snesl všechny ty ponižující vaše poznámky ? — Děláte si se mnou co chcete.

Vy to víte, že vás mám rád a podle toho se mnou jednáte. Co chcete ještě? — Vždyť jste už jako ta velká, dospělá dáma. Nejsem nic jiného nežli ten kanárek v kleci, který vám zpívá o sobě i o vás. — Vy ho posloucháte, pokud se vám líbí, a když ne, necháte ho v kleci a neukážete se před ním třebas po pět dní, jen abyste nemusila dát nic ze svého. To bylo asi také celé tajemství tenkrát toho Karlova. Trpím-li proto, mám-li já proto — 254 — také své noci, o to se nestaráte, jen když vám člověk u nohou leží a vy se na něho díváte."

„Ještě jste neležel!"

Oba se dali do smíchu a nevědomky zašli až do Puchmajerovy ulice. Kláru bavilo to vyznání. Třebas ironické, ale ráda s něho smetla slupku hořkosti a ponechala pro sebe jen jádro.

Jordán zamyšleně kráčel vedle ní. — „Kdybyste vy mě byla viděla," pravil po chvíli už docela jiným, čistým a jasným hlasem, „jak jsem vypadal, když jsem dostal do rukou váš list — — kdybyste byla žila v tu chvíli ve mně, hleděla mýma očima, dýchala mými ústy, cítila se mnou všechno, co se v tu chvíli ve mně pohnulo a s čím jsem se po celý den nosil jako s nějakou nedotknutelnou svátostí! — Celý svět kolem mne byl hned jinaký, každého jsem měl v tu chvíli tak rád, každého, koho jsem potkal, byl bych hned zastavil — všechno mu řek' — s každým se sdělil; bylo toho ve mně tolik najednou, za jsem nevěděl kam s tím, pobíhal jsem se strany na stranu a nevěděl jsem hned kudy se obrátit, kam dřív. — Lidé do mne strkali, koně mě mohli zajet, doma místo do přízemí, vyběhnul jsem do prvního poschodí; jako slepý jsem byl, hluchý, němý, jenom váš dopis jsem tu cítil u sebe — a nebyl — nebyl takový, abych z něho měl obzvláštní nějakou radost! Ale už to, že byl psán vaší rukou, že se ohřál ve vašem pokoji, že to psala vaše duše, třebas neupřímná, třebas umíněná, třebas zlá — aspoň ten konec, ba pozdrav, milý ten vzkaz že sama jednou po mně zatoužíte, a pak že -— — — pamatujete se ? To mně zatím dostačilo úplně, dostačila jste mně taková, jak jste se mně malovala a jaká věčně nebudete, já to vím — já to vím. — Z každého vašeho slova — 255 — je to cítit, Že je to jen přechodní stav hravého děcka, že se on bojíte, třesete zrovna, protože je vám při tom dobře; to mne opilo a já si seď na tramway — jen abych mohl být sám a sám; v koutku vozu skrčen vyhříval jsem se vašimi slovy, vašimi vrtochy, výčitkami; všechno, i ty vaše kapřice jsem bezpočtukrát zlíbal — o tom všem vy nemáte ani tušení — Praha se mne posud nikdy tak nelíbila jako v těchto dnech, tak dlouho a triMBÉrvale jsem před ní posud nikdy nevyseděl jaf^^mes na příklad. Kdyby nevím co mne bylo v tu dobu potkalo, kdybych zakoušel bůh ví jaké strázně, jakékoliv svízele, pleva by to byla proti tomu světu, který jste vytvořila, vystavěla ve mně, snad ani sama o tom nevíte.

A kdybyste to všechno věděla, snad byste mně nebyla ani psala. Taková vy jste. Jenom ne nic dát ze svého — to jsem všechno prožil, procítil za ten krátký čas pro vás a za vás a když jsem se dočkat nemohl vaší zprávy, kdy s vámi zas budu moci promluvit, kdy zas vás uvidím — přijdu, pozdravím vás a čekám, kdy na mne pohlédnete, kdy se přece usmějete, přivítáte i mne — co jste mně řekla? Chcete mně něco? — Víte, kdo koho tak vítá? Paní svou služku, ale ne člověka, který vám naproti nese všecko. — A teó* dovolte, když to všechno víte, abych se zeptal zase já vás — máte vy mne tak ráda jako já vás?"

„To není možné! Vy mne máte rád tak a já zas jinak," namítla vzdorně Klára.

Jordán pátravě jí pohlédnul do tváře.

Byli až na valech, kde bylo přítmí a kde ni* kdo nešel kolem nich.

Byla trochu zakaboněná, ale vážná. Zastavil se a vzal ji za ruku.

— 256 — „Kláro, je to pravda? Já nejsem ten člověk, s kterým se zahrává."

„To já neříkám," odpověděla na to pólo vzpurně, pólo s lítostí.

„Máte mne tedy ráda? — třebas podle svého," pravil Jordán měkkým, rozechvělým hlasem — vztáhl k ní svou ruku a pohladil jí hebkou tvář.

— Lehce se uhnula stranou. — „Co, Kláro?" ptal se ještě jednou hlasem daleko tišším, daleko jemnějším, než mluvil ještě před cb^ÉÉppPřikývla dětsky hlavou a schýlila ji na prsa.

„Mám," odpověděla dost rozhodně.

Jordán naklonil se k ní a ovinul rukou štíhlý její pás. — Klára se mu vytrhla z objetí a máchla rukou několikrát před sebe. „Ne líbat, ne líbat, to já nechci," pravila se svraštělou grimassou v tváři, a obrátila se na zpáteční cestu. — „Pojďme domů, já tady nebudu."

Po těch slovech oba, jakoby si už neměli co říci, obrátili se směrem k Vinohradům, mlčky prošli celou Puchmajerovou ulicí.

Když se rozcházeli, Klára na něho vzhlédla z pod obočí. „Jděte vy, já se vás bojím," pravila.

A když docházeli až k domu, kde Klára bydlela, dodala, škubajíc z pravé své ruky hlaďounkou svoji rukavičku: „Dnes budu mít zase takovou noc a to vy jste vinen. ."

„Kdy se zas uvidíme?" pravil Jordán podávaje jí ruku.

„Já nevím," odpověděla mu na to Klára, stojíc už před domem, hladíc vyzutou svou rukavičku nahou svojí rukou, ve které se v jasu blízké lucerny zalesknul zlatý prstýnek.

„Snad zejtra, pozejtřku" — navrhoval Jordán, sleduje bezděčně očima prudké ty jiskry zlata, — 257 — které jí v přítmí vystehovaly od tenkého, bílého prstu — — „Na čem to závisí?"

„Ah, já sama nevím," odpověděla mu na to Klára s bolestným jakýmsi výrazem v očích a netrpělivě sebou zavrtěla v bocích. — „Až jak se vyspím," dodala a zase tak nahou rukou pohladila svoji rukavičku a tentýž zlatý svit zablýsknul i v jejích panenkách.

„Od koho máte ten prstýnek?" ptal se Jordán a vzal ji za holou ruku.

„Ten?" — pravila živě nebráníc se, když Jordán zvedl ruku s prstýnkem a políbil jí nehýtky prstů. — „Od maminky jsem ho dostala k svátku. Chtěl byste ho?"

„Ah ne," odpověděl na to Jordán, „tak jsem já to nemyslel. Máte ho od maminky a takový dar se nebere. A pak podívejte se na moji ruku a na svou. K smíchu. — Víc by mě těšilo, kdybyste splnila svůj slib."

„Jaký? Já vám nic neslíbila."

„Neslíbila, ale přece to tak vyznělo. Pamatujete se, co jste mně psala na konci dopisu?"

„Ah to l" zasmála se Klára a jemně vyprostila svoji ruku z jeho pravice. — — Celá jakási rozjařená pojednou, jiná v pohybech i slově, dodala: „Oh, to se nikdy, nikdy nestane!"

„Někdy přec" — usmál se jemně Jordán.

„Když vám povídám, že nikdy."

„A proč?"

„Protože jste takový zlý."

„A když budu lepší ?"

„Taky nic nedostanete, protože — A já ani sama nevím proč" — — pravila s dovádivým posunkem hlavy a zdola, zdlouhavý vrátila k němu Matice IJJuXXYII. 5. 9 — 258 — svoje oči, jakoby se dívala, co tomu asi řekne.

Usmíval se. Bylo mu v tu chvíli tak příjemně po těle, poslední poznámku její jakoby ani nezaslechl, zvuk jejího hlasu mluvil víc, než říci chtěla sama.

Jak neobyčejně milá se mu zdála teď, něžná, přítulná jako ovečka mladá, která si hraje, hned jakoby se přiblížila až těsně k němu, a hned zas odskočila rozmarně stranou, jakmile viděla, že po ní vztáhl svoji ruku. — „Dítě— dítě" — opakoval k sobě v duchu Jordán.

Temnou síní zahlučely kroky po schodech.

„S Bohem," pravila Klára, podávajíc mu ruku, „někdo jde."

„Přijdete zítra?" « „Přijdu, s bohem."

„Dobrou noc."

Přikývla půvabně hlavou a hodivši kadeřemi na zad zmizela v síni.

XXV.

Jordán s Klárou chvíli ještě hovořil — ne s ní, ale sám ssebou, kladl jí otázky, chytal její odpovědi a na konec ji přiměl k velké, generální zpovědi ze všeho, nač myslila, když nemohla spát, co škrábala do svého denníku, nač vzpomínala, když jí víčka klížil sen, s čím se probudila ráno. — Věděl, že v ní zápasí teď Kláry dvě, jedna, která tak milovala nové klobouky, elegantní šaty, voňavky, drahocenné svoje tělo a druhá, kterou měl tak rád, jak ji viděl v neděli a dnes.

Rozohnil se v zeleném svém svrchníčku a nepozoruje toho ani, ve běhu předbíhal lid.

„Jak je pozdě?" napadlo mu a šel se oknem k uzenáři podívat, kolik je hodin. Bylo osm.

— 259 — Přidal kroku a spěchal domů k večeři.

Nikdo nebyl doma. Klíč od světnice ležel v síni pod rohožkou u dveří, od předsíně zvonil v jeho svrchnlčku. — Paní bůh ví kde zas byla.

Doma ani nevařila, ztratila se vždycky jako duch, přišla, když nikdo nebyl doma, ustlala, vymetla, urovnala nábytek a šla zas po svých návštěvách. — Od těch návštěv snad jen žila. Večer přišla jen odestlat postele, připravit vodu a zas byla pryč, přišla někdy až pozdě v noci domů, protáhla se jako stín do studené své kuchyně a jak se zdálo, sotva přišla hned spala. Snad se ani nesvlékla; Jordán aspoň nikdy tam odtud neslyšel nejmenšího ruchu, žádného přestavování židlí, žádný ruch střevíců, nic, ani zavrznutí lůžka. A byla ještě mladá. — Vdova po jakémsi úředníku, s pensí, která jí ledva stačila na byt s elegantním nábytkem. — Jako život mnohých lidí v Praze, zůstal i její Čirou hádankou. Jen jednou slyšel Jordán za zdí hlasv dva. Jeden ženský se jaksi podivně smál — druhý brblal a jednu chvíli se i rozkřik'. Zprvu se Jordánovi zdálo, že to je hlas Hégrův, ale pak se přesvědčil, že to byl docela jiný, starší, kašlavý a cizí hlas. — — Ostatně i Hégra tam jednou zaslechnul, když přišel pozdě v noci domů a teprv po čase optal se ho .Jordán v podvečerní chvíli, co ta paní je, čím se živí, kam pořád chodí, že jí není nikdy vidět doma, ale Hégr se jen zasmál, máchl rukou nad hlavu a nepromluvil o ní ani slova.

Poznenáhlu přivyknul Jordán podivnému tomu bytu a o víc se už ani nestaral. Podle úmluvy s Hégrem zavřel za sebou vždy pokoj, klíč zasunul pod těžkou, k dveřím připevněnou rohožku a když se vrátil, zase klíč vyndal a šel do svého pokoje.

9* — 260 — Tak i dnes. Rychle rozžal a dal se ještě do zbytku chleba, který ležel na stole. Byl tvrdý jako roh. Kus syrečku leželo ještě na papíre vedle pohozeného chleba. Posud myslil na Kláru a přikusuje jeden špalíček chleba za druhým, uštípoval nožem „tvarůžku" — a mazal si jím chléb. Na Elám už myslil klidně, skoro sebevědomě, s onou samolibou hrdostí člověka, který před sebou vidí dílo svoje růst v stále dokonalejší a dokonalejší formě. Už nechybělo mnoho a z pestré té skořápky vyloupne se takový obrázek, že se nad ním s podivením skííží i ty drobné její ruce, které až posud každou podobnou myšlénku zaháněly od sebe.

A v příjemném tom malování budoucího svého štěstí, pod stolem komíhaje přehozenou nohou, hrál si v jedné ruce s nožem a se strojenou lhostejností ku svým vlastním myšlénkám rozkrajoval skyvku chleba, rovnal špalíčky v řádku vedle sebe, jeden po druhém napichoval na špičku nože a kladl je do hladových úst. Přečetl i kus starých novin, do kterých zabalen byl syreček, dojedl poslední sousto a komusi ve vzduchu pohrozil nožem. — „Všeho do času a pravda na věky l pamatuj si to, žabko!" — pravil do vzduchu, rychle vstal a s úsměvem na rtech střiknul proužkem sliny na ohromná, černá kamna. — A jakoby útěchou tou, že pravda skutečně zůstane na věky, odbyl v sobě celou řadu jiných otázek, rychle se zatočil v chůzi, odhodil nůž, který posud držel v ruce a zamnul si ruce.

Bylo chladno ve světnici, prázdno, smutno, teprve teď to cítil. Do oken dul vítr, v zahradě před okny pištěla korouhvička na idylické střeše altánku; kamny syčela zima. A světlo tak mrtvě svítilo v rozsáhlé té temnotě vysokého stropu, kam ruku položil, bylo studeno, všude jakoby sáhnul — 261 — na led. Stolice, stůl i ten papír na stole studil do rukou, jakmile o ně jen lehce zavadil svojí rukou.

Obešel stůl, rychle přistoupil ke kamnům, jednou rukou zdvihnul truhlík od uhlí a postavil jej proti světlu. Silně sehnut k zemi nahlédnul do vnitř.

Zahrčelo tam jenom několik kousků kamenného uhlí. Za kamny leželo i něco dříví, oči se nad tím rozsvítily utajenou radostí, v rukou zapraskaly zalomené prsty. Mechanicky se ohlédnul ještě za sebe, kde v koutku u pelesti postele srovnáno bylo na židli Hégrovo čajové nádobí. Jordán rychle začal hospodařit mezi nakupenými šálky, pokličkami, lžičkami a lahvičkami na rum a líh.

Y papírovém kornoutu zachrastilo ještě něco čaje, jen rumu nebylo, kapka líhu a asi tři kostky cukru.

„Půjde to" — vzpřímil se, zasmál se vesele, plesknul se rukou po stehně a podrbav se ve vlasech hledal vodu.

„A, Megera zatrrr — —a zdvihl prázdný džbánek, zasyčel a běžel do kuchyně. Kuchyně byla zavřena, nikde ani slzičky. „Na, co je dělat!"

hodil ramenoma, vrátil se, kleknul ke kamnům a zatápěl. Dříví zapraskalo, papír vzňal se plamenem a ozářil rudě jeho tvář. Kleče na zemi, chvíli se díval na vinoucí se hádata kouře, nesoucí se kachly ke komínu vzhůru, pak rukou nahrnul něco uhlí na hořící hraničku dříví a zavřel dvířka. A sedě víc než kleče na zemi, zamyslil se nad čímsi a čekal, vzmůže-li se oheň, čili nic.

Teplo zadýchalo na jeho ruce, vstal, usmál se na hořící oči dvířek a v mžiku se rozhodnul. Obléknul se rychle, chytil do ruky džbán, přiložil ještě uhlí a šel si pro vodu sám. Jako děvečka řinčel víkem po schodech a se smíchem vyběhl ze síně ven. Když se vracel zpět, potkal Bétuěku z dru— 262 — hého poschodí; dala se mu do smíchu, protáhla se mu v rukou jako smršt a ruče se vyhoupla do prvního poschodí. Nahýbajíc se přes zábradlí dolů, urovnávala nad svými spánky pocuchané vlasy.

„Bětuško, Bětuško !B volal za ní Jordán, vyvraceje hlavu do prvního poschodí — — Bětka zastavila na okamžik veselé, lechtivé brčení svého smíchu, nahnula se k němu do záře plynového světla hořícího pod ní a ptala se co chce — „Pojďte ke mně na čaj — udělám vám dobrý."

„AI" mlaskla si okrouhlými svými ústy, „vida panské chutě!" zasmála se znovu a bez odpovědi vyběhla do druhého poschodí.

Když se Jordán vrátil domů, ve světnici už bylo tepleji. Za chvíli byla dvířka už rozžhavena, plotny červenaly. Netrvalo dlouho a na plotně zasyčela voda. Samovar vřel a přenesen pak na stůl bublal nad modravým plamínkem líhu, který lízal kruhem pčazené jeho stěny.

Vysokými okny hleděla dovnitř černá tma noci, proniknuta z dálky zlatými šípy lamp a s nebe planoucích hvězd.

„Hned, hned, Praho, hned!" ohlédnul se Jordán po ohni a sléval do bílé nádobky spařený čaj. Nahnuv hlavu do kouřící se páry a s rozkoší vdechuje do sebe milou tu vůni nápoje, těšil se už, že s bílou tou skořápkou zasedne k oknu a v závoji bílých par dívati se bude dolů na černé ty tmy v hlubinách ponořené Prahy. Přivyknul už těm pohledům dolů, každé té hvězdičce, která svítila nad ním, každému tomu paprsku z dola, který prese všechnu dálku každý den večer dopadal k němu. Byl proto rád, že zas jednou rozveselen odběhnout mohl k oknu a v úkrytu za— 263 — clon, které za zády splývaly mu až k nohám, pólo v temnu, pólo v přísvitu skoupě hořící lampy s kalíškem čaje v ruce cele se oddati může volnému tomu rozhledu dolů k Vltavě, jak tam Praha odpočívá v perlách svých lamp ozdobená, kvítím hořících hvězd. — — Co chvil tu už prožil tak sám a sám. — Vzpomněl si na všechny a lítostivá melancholie sama nad sebou dotkla se vyjasněného jeho čela. Někdy unaven celodenní chůzí, vysílen ustavičným a přece marným shonem po lepším životě sklesl na rohatou tu židli s vysokým podpěradlem vzadu, pokládaje bradu na podstavenou dlaň, skláněl hlavu před milostnou tou paní, která klidně vždy hleděla na úsměvy i slzy tím věčně krásným pohledem svých tisícerých očí. Někdy i usnul tak na židli v zeleném svém svrchníčku, v ohrnutém límci, s kloboukem na hlavě jak přišel z pochůzek městem stále s novými a novými sliby, stále novými a novými obvazy na otevřenou ránu nejisté své budoucnosti, kterou roztrženou přivezl ssebou z Brna a která se jitřila, čím více ji hojil malichernou útěchou. S kloboukem nad zrytým Čelem, s ustárlou tváří, vyhublou nouzí, zbrázděnou a skřivenou úsměškem, v duši mu ležící otravou svých polobeznadéjných plánů, usnul tak po tmě a spal dlouho do noci až po tu dobu, kdy Hégr chodíval domů a sirkou si svítil na skřivené jeho údy — — — A jindy zas probuzen, ze spánku vyštván hrozným nějakým snem, kde se na márách viděl a zdánlivě mrtvý kolem sebe slyšel skučení plačících hlasů — vstával se židle, třel si hrozně čelo, rovnal na sobě přetuhlé údy a přejížděje rukou rozespalé oči, ke stolku zas sedal k rozevřené knize, k rozhozeným archům lithografovaných před— 264 — násek, které stěží si vypůjčil a které ve chvatu opisoval do drsných, vlastní rukou spíchnutých sešitků — —.A Praha ho viděla, Praha se dívala velikými okny na osvětlený ten čtverhran stolku, u kterého vysedávala shrbená jeho postava, s hlavou ponořenou ve dlaních, s očima upřenýma do záhad popletených archů, s tělem schouleným k sobě, s nohama zabalenýma do teplé houně, kterou kočové přikrývají koně. Dívala se na něho, jak za listem převrací list, na chvíli se vždy zastaví, na chvíli se zamyslí, do ruky bere a v rukou si hraje tupě okrájenou tužkou — zase ji odhazuje a znova přemítá za listem list — zatím co v kamnech zpívala zima a půlnoční vítr se rozrážel o tvrdé stěny Smetanky. — Seděl dlouho dnes u okna a na všechno to vzpomínal. Práce i dnes ho čekala, zanedbaná několika těmi dny, které prohýřil s Prahou, ale nechtělo se mu do ní a nemohl se nijak odloučit od vnitřních těch žalmů nad svými bolestmi. A když všechno to rozvážil, poprvé, co byl tu před tváří — té Prahy, na kterou skládal všechnu svoji vinu i naději, poprvé jasně a určitě beze všeho sentimentálního blouznění po Praze, která mu přece ležela u nohou — předložil si před oči otázku: co tu vlastně chce, jaké jsou nejbližší jeho záměry a jak dalece byl splněn ten první, nejdůležitější jeho plán: zachytit se;tu na některém hrotu z těch bezpočetně rozmetených zdí, přišpendlit se, přiháčkovat někde na té zbožňované půdě, kterou v duchu vždycky líbal jako památnou?

Byl tu už na třetí měsíc a posud ani na to nepomyslil, nač duše sama mu ted! vracela odpověď tak hanebně zápornou, že se začervenal strachem před nejbližšími dny a rukou zmatenou — 265 — a suchou si přejel zapocené rty. — Ustavičně drážděn, ustavičně týrán, pronásledován a zase hlazen, konej sen a milován Prahou tu otevřenou a tu zavřenou zas a nepřístupnou, jak vězni svět, posud se ani nezastavil v letu stále se měnících, stále nových a nových, stále silnějších a mocnějších vnitřních a vnějších dojmů a teprv nyní, kdy jakoby se zdálo, že se ocitnul v tělesné i duševní rovnováze, kdy Prahu už měl skoro jako za sebou, kdy z bývalých, rozháraných, bezútěšných bolestí svého mládí přešel v lehký, pololethargický stav sama nad sebou, vlastní tvářnost celé jeho situace jakoby číhala právě na tento první vhodný okamžik, přepadla ho z úkrytu a nepřipraveného, hned prvním útokem vynutila na něm první, ale kruté přiznání, že v zmateném tom kruhu svých žádostí a vnějších odporů stojí bez rady a pomoci, a o tu jedinou na několik dní připravil se sám.

Posud se nikde nezachytil, nikde nepřikoval, kamene stěny Prahy odrážely jej od sebe vší silou svého života jako kdykoliv před tím. Ba tatáž síla života, na kterou se spoléhal, jakoby se mstila na něm za poslední dny, rozevřela před ním ničivou svou náruč v podobě jen několika hubených číslic, ale ty stahovaly se kolem krku jako železný kruh, který nepovoloval, naopak každým dnem se zužoval, každým dnem z něho vypadnul jeden kroužek a nikdo mu za to neručil, že snad už v nejbližších dnech, nepřijde-li pomoc s nebe, nepropadne ho i hlad. — Ba co, v nejbližších dnech, už zejtra a pozejtřku nutně jej musí zasáhnout kostnatou svou rukou, protože těch čtyřicet měděných sotva mu vystačí na den, na dva dny. — A pomoc ze žádné strany. Odnikud ani řádečky, kombinace založené na rekomandačních listech hroutily se jedna za druhou, všechny zněly na hlucho. — — 266 — Z domu peněz ani nečekal a žádná moc na světě nebyla by jej pohnula k tomu, aby o ně psal.

Tam doma počty byly jiné než jeho a v křížovém tom promítání na různo vedených číslic ocitnul se jak ve skřipci — v kterém se ani nenamáhal vzepjat, poněvadž se do něho sevřel sám. — Posednul na židli a odvrátil oči do tmy. Mohl se jim přiznat, ale jak se přizná, když místo, aby jich čím dále tím více šetřil, žádat by na nich musil ještě víc? A nač? — Vždyť jim přece slíbil, že jejich pomoci bude potřebovat jenom pro první čas, pak že se už postaví na vlastní nohy a na své útraty se živit bude dál. A hle! jak se živí!

zasmál se a švihnul pohledem po Praze.

Nebylo v ní pro něho místa, nenašlo se těch osm, deset zlatých pravidelných příjmů, které by mu zatím stačily vedle patnácti obědů, dávaných mu „Radhoštěm" zdarma, nenašlo se ani té krůpěje zlata v ohromných těch rozlohách nákladem statisíc a milionů vystavěných budov, v mraveništi toho nepřehledného množství lidstva, které tam proudilo dole řečištěm v nadbytku vypravených tříd. Hle, pomyslil sám u sebe, logika duše a logika fakt! — A ty se teď skřížily a v nenávisti se škrtily na prvním potkání! — Když jeho logika je tak naivní, slabá a druhá pádná a surová jak zákon, proč se mu to neřekne hned?

Nač ty sliby, nač ty útěchy, tisknutí rukou, zapisování adress, bezduché a prázdné ceremonie předcházející officielní popravu? Přišel se přece jako každý druhý prosekat, prokousat k něčemu, co určitě si nakreslit ani netroufal, ale přece k něčemu. — Začíná pěkně ta jeho kariéra!

Mimo několik plachých a dost vratkých úspěchů u pražské fiflenky dupe posud na tomtéž místě, kde ho vyklopil tenkrát vlak. — Dál se nedostal — 267 — ani o píď. Ba okradli ho i tam, kde si každý haléř krví vydělal.

Jsem já sám nebo je takových víc? obrátil se sám k sobě. Jiní snad se dovolají pomoci, proč ne on? Přece nevypadám jako blb — — zarazil se pojednou a s ustrnutím pohlédnul na sebe. Teprv nyní si povšimnul, jak zbědovaný má kabát, jak strhané, svraštělé spodky, jak rozbité boty. Ale od toho přece nezávisí výsledek mých proseb l? To mně přece nemůže překážeti A překáží-li, proč? Jaké jsou toho důvody. Jaký je toho původ? Jaký je původ všech těch ústrků, zlehčování, okrádání, obelhávání jednoho proti druhému, celé té snůšky ponižujících a srdce člověka ničících fakt, kterých sám byl svědkem a obětí zároveň?

A to i u těch, kterým do cesty nepoložil nikdy ani prach. — Klára sama, jak ho přivítala, jak s ním mluvila l A jak by byla teprv mluvila a jednala, kdyby se byl dal? Čistá láska, čistá mně to společnost!

Jordán zasmál se hlasitě a kroutě hlavou začal přecházet po svém pokoji.

„Kdyby to byla jen pýcha, nadutost, peníze, hlupstvíl Urazí i ten, kdo nemá peněz, uštkne i ten, kdo dobře ví, že štípe a nemá k tomu důvodů ; nadýmá se mrzák, pyšný je i kdo v hadrech se narodil a zlodějstvím se dostal k zlatu, každý, kdo může, honosí se svou povýšeností nad druhým, hýří na své slávě a podlosti. Nač je pyšná Klára?

Nač je pyšný celý její svět? Ta tlustá paní, její muž, všichni ti vousatí a břichatí páni, ku kterým běžel se svými listy a od kterých odcházel jako almužnou obdarovaný žebrák? A kdyby byl šel dál, kdo ví, jak by to ještě dopadlo! Jenom u těch — 268 — Fleků se to všechno sešlo jak sobě rovná sběř — jinak každý svůj vzduch, svou vůni i smrad nosí s sebou a běda tomu, kdo komu řekne bratře! — Bylo pozdě v noci, když Jordán byl hotov s těmito a podobnými myšlénkami, které naň dopadaly jako z nenadání zasazené rány. — Ani sebe neušetřil. Všechny ty jeho blouznivé, plynulé, už v zárodku nejasné sny zvrhly se pojednou před ním v prázdné, syrové, šovinismem zbouřené, odporné mlhy, s aureolou Prahy nad sebou a ty se rozplynuly a rozplynouti musely jako všechny mlhy na světě. A ty si ještě vymyslil, docela prosté vybájil, aby ošidil sebe, rodiče, sestru, jen aby vyhověl své choutce a dostal se do Prahy. A co tu? Přece musí žít? Těch mlhavých plánů se přece nenají a těch kamenů také ne? Ani psát pořádně neumí, aby aspoň v kanceláři někde živořil.

— Hégr měl pravdu, když řekl, že Praha není pro všechny. Jeden se tu tlačí na druhého, navzájem si kradou chleba od huby. A každý myslí, že tu na něho čekají, že se té Prahy nají. Najedl jsem se jí! Na konec si vzpomněl na poslední dny i na to, jak Bertu líbal za darovaný knikebajn. Ani tu nebyl o nic lepší, než kterákoliv ze zchátralých těch nestvůr, které se tam tenkrát potácely v kouři nad poplitou podlahou.

Vedlo jej snad to do Prahy?

Tytéž hrubé, fantasií zdesateronásobené instinkty, ve kterých se koupal Hégr, on a s ním snad celý mladý svět? Co jej k tomu strhlo, ohlušilo, svedlo ? Musil se přiznat, že nikdo, ba ani ne on sám. Tož kdo? Hlavní vinu cítil v sobě, ale kde byly ty ostatní, které ji zrodily? Poletovaly kolem něho ve vzduchu, vešly do něho jeho nohama, napil se něčeho nebo samou radostí zpitoměl?

— 269 — A kdyby měl aspoň tu jistotu, že divné ty záchvaty, bouře nebudou se už opakovat, že se jich jednou pro vždy nalokal, napil, a bude mít pokoj.

Ale naopak! Tušil a cítil, že se potřebuje štěstí jenom trochu zase pousmát, a zapomene zas na všechno, zšílí, oslepne zas, ohluchne zrovna zas touž radostí jako dřív. Nebude vědět zas, kam zaletět dřív, jak užit hned těch peněz a bude dále bloudit Prahou s rozedranými podešvemi, oblezlou střechou, jako bloudil dnes. A hlavu stále tak bude nosit plnou temných plánů, na které vlastně pořádně ani nemyslil a myslit snad ani do smrti nebude. Bude stále tak čekat, až přijde někdo k němu s hotovým a posadí ho k přichystané tabuli. .. Hledal marné východ ze všech těch dohadů a výčitek podrážděného svědomí. Od jedné potácel se ke druhé a s žádnou nebyl plně spokojen. Sváděl vinu na nejistotu svého postavení v Praze, na beznadějnost své situace zde, ale musil se přiznat, že se vlastně už dávno přestal o ni starat a z nepochopitelné pýchy už ani se neptal nikde, je-li práce pro něho nebo ne. Byl by tak rád něčím přikryl tu očividnou a v jeho očích nyní tak hroznou chudobu svého života v sobě i na venek — a nenašel nic, na čem by se mohl vyšplhat z prokletého toho pekla v prsou se mu křížících obžalob. Rozerván se světem, s lidmi i se sebou — nesl dále zaražený ten hrot výčitek v prsou, převalil se s nimi na postel a na lůžku ve tmě přemýšlel dále o těch záhadách; dlouho nemohl usnout a dlouho hledal původ toho zlá, které cítil na sobě a které sdílel se všemi sobě rovnými. A čím více o nich přemýšlel, tím jasněji rostla před ním tvářnost člověka, kterého nosil sám v sobě a který přece tak bezmezně oddělen byl od něho. Tím temnější se mu zdála ta — 270 — hloubka, která jej dělila od tušené jeho představy.

A tu se mu zdálo, že by všechny ty neshody, všechny ty odpory člověka s člověkem stály za to, aby jejich prohledání věnoval všechny svoje síly, všechen květ svého myšlení i cítění, celý svůj život. Už v tom, že on sám na sobě cítil všechnu jejich tíhu a prokletí, jak sám vždycky proniknul ve smysl promluveného slova, jak chápal a cítil byt sebe raffinovaněji skrytou, ale břitkou špičku ostří, aí vyšlehla z pohledu, úsměvu nebo hotového skutím, že sám v sobě nejlépe cítil drobounké, ale na celý už život neshladitelné jizvy úštipků, posměšků i přímo vedených ran, že celý jeho život nebyl ničím jiným, než bolestně napjatou strunou, která se zachvěla, zatřásla, zastenala při každém sebe menším nárazu vnějšího vzduchu, už v tom, že podle toho, jaký ta struna vydala ze sebe zvuk, posuzoval i odsuzoval lidi i sebe — tušil cosi jako zárodek něčeho, po čem se tak sháněl v mlhavých svých snech, po čem stonal, nad čím bloudil v neklidné, ale stále jedním směrem sebou zmítající bárce svého života a proč ještě před chvílí trestal sám sebe jako vetřelce, který se do Prahy dostal ze žádného jiného důvodu, jen aby v ní byl, aby v ní užíval a každou svou radost ozdobil aureolou jejího jména. — — Jiskry se v něm vzbouzely, posud dřímaly v něm, nítily se, hořely, zachvacovaly a osvěcovaly celý duševní jeho horizont. Pýcha myšlénky teplou vlnou rozlila se náhle po celém jeho těle — — Přitáhnul si svoji přikrývku ještě výše pod bradu, jakoby se bál, že mu krásné to teplo unikne z prsou a přemýšlel o sobě a lidech dál. Nemohou-li se lidé a já s nimi obrátit přes noc, nemůže-li se na nich žádat, aby přes den změnili svou pýchu, vášně, nároky a celý sklad a pochod — 271 — myšlení a cítěni — nemůže-li se to všechno — opakoval ještě jednou už skoro v polodřímotách — státi přes noc, nemohli se lidé také přes noc státi takovými, jací jsou.

Říká se, že ze sobectví se lidé nesnášejí, ze sobectví že se pronásledují a štvou. — Za sobectví jedněch trpí druzí a ti zas bují a rostou v utrpení třetích. Třebas, ale jenom sobectví to nemůže být. Narazí o sebe lidé i tam, kde se nejedná o žádný zisk, o žádné peníze, ani povýšenost jednoho nad druhým, nejedná se často ani o pravdu ani její zdání, o nic, jen jakési špinavé pudy jakoby v nich válčily a hnaly je proti sobě.

A proti nim nestrojí nic, co by jim bránilo, co by jiné chránilo před jejich křivdou.

Hed zraky vyhoupla se mu Klára.

Proč ta mě trápí. — Co tím chce! A ví, že mě tím mučí — ale tím hůř. Tím hloub a tím ostřejší jehličky zaráží do nejchoulostivějších míst.

Proč ta? Nemá-li ho ráda, proč mu to neřekla hned?

Tak jakoby si s ním hrála a bavila se tím, jak se tváří k štiplavým jejím poznámkám. — Vrtochy jsou jí dražší než-li cit. — Vrtochy se chlubí a cit jí připravuje špatnou noc. — Podivná směs ženskosti a zvrhlé škodolibosti zároveň. — Stydí se za to, co jí tak neskonale sluší, a vrací se k tomu, co jí tak znešvařuje, špiní čistou její podobu. — A jiným se ty vrtochy líbí, jiní je trpí, koří se jim, lichotí její kráse, kazí ji, kazí. — Bůh ví, čím to jel — Kde rostou ty půvaby a co je tak křiví hned v mládí? — Je pravda — je to posud žábě. Ale ze žáběte bude žába a kdo s ní potom obstojí? Jaký to bude s ní život? Dnes ji zlomí cit a zítra už neví o ničem. — Upřímnost je jí nepohodlná, v křivdě vidí svůj privilej. Čím to všechno, bože můj?

— 272 — Utrpení je jí důkazem lásky, radost nad ním největší její rozkoší. — Snad proto jen shlédla milostivě na mě, aby se měla čím těšit, obírat, bystřit svůj jazyk a vtip. — A dost? A čím bude starší, tím bude horší — až ji potrestá bůh nebo ona potrestá sebe. — Bez těch maškar, jaké by to bylo děvče! — U! — Páže — rozplynulo se mu na rtech poslední slovo jako med a s tím usnul. — A ještě v polosnu se mu zdálo, jak pod rukou se mu prohnul hladký její pás, jak pod prsty mu zachrastělo měkké její roucho — jak jí hladil hebký její vlas, v prstech ho líbal a zase po hlavě rozkládal zlatoskyoucí jeho hlaď, až ruce mu zmrtvěly v nehotovém jakémsi pohybu, svezly se po těle dolů a Jordán usnul na dobro.

XXVI.

Třetí den na to Jordán dostal z domu psaní s výpočtem celé řady dní, na které nutně musil mít ještě peníze. — „Když počítám" — psal otec, — „žes' vydělal tak slušný peníz a že sis' sem tam něco přilepšil, at je to při jídle nebo na jinší způsob, vždycky ještě zbývá tolik, že, jak to čítám já, můžeš vyjít" — — — „No, vyšel jsem" — pravil sám k sobě Jordán a v zamyšlení strkal dopis zase do obálky.

Jak si pevně umínil, domů o peníze nepsal, a nelitoval ani toho, že se přiznal i k těm osmi zlatým, které mu z nenadání padly do klína. Z každého řádku listu, z každého slova roztahaných, na sobě zavěšených vět bylo cítit, jakou spoustu v domácí bilanci způsobila každá zásylka peněz za ním do Prahy. Milka šila dlouho do noci, otec pracoval v továrně přes čas, Karel se vzdal i té — 273 — jediné radosti, kterou měl, a nechodil už ani v sobotu mezi své známé; ba i maličký Method položil na stůl několik stříbrňáčků, které dostal od svého šéfa za gratulaci k svátku. Jordán spolknul i poslední poznámku v listě, „že si tu pomoc v Praze představovali docela na jinší způsob, než-li je" — a rozhodnul se, že se ještě jednou pokusí a dojde ku všem těm problematickým andělům strážcům, kteří nad ním slíbili podržeti protektorské svoje ruce. Šel zas marně. Dva nebyli doma, třetí neměl kdy a aby si neměl co vyčítat, po přednáškách zašel k čtvrtému, k tomu vlídnému, modrookému dr. K., který mu tolik tisknul ruku, když se poprvé u něho představil.

Na schodech proti němu z prvního poschodí slítnul bledý jakýsi stín hocha, podobný jemu, ale menší postavou a drobnější v údech s tváří ještě hubenější než byla jeho, s okem ještě bojácnějším a zaraženějším, než jakým se díval kdysi on. Jordán šel daleko otužilejší, pevnější chůzí a s tvrdým srdcem přišlápnul ku dveřím, z kterých před chvilkou vyšel neznámý jeho soudruh.

Hned za dveřmi bylo slyšet vysoký, tenorový křik přerývaný boucháním několika dveří za sebou.

Zvonek zadrnčel do domácího toho výstupu, dvéře jakoby se samy otevřely a Jordán zahlédnul dveřmi otevřené kuchyně, jak vlečka se protáhla do vedlejšího pokoje a hned za vlečkou prásklo rozevřené křídlo dveří. Uprostřed kuchyně stál černé oděný, ruspvlasý dr. K.; drže cosi bílého v sevřené dlani, rozkládal rukama na obě strany a sekaným, zbytečně nadsazovaným hlasem kázal asi třem služkám, které se zmateně motaly jasně ozářenou kuchyní.

„Já se rád podívám, bude-li tu pořádek nebo ne. Když neumí paní poručit, poručím vám já.

— 274 — Nač vás platím l ? Jedna hodina a ještě není oběd.

Dobytek se nažere, když přijde jeho čas, a já mám přijít a odejít o hladu. AhB — zvedl obě ruce k nebi a zatřásl jimi ve vzduchu, jako by držel někoho v nich. Papír mu při tom zachrastil v prstech a modré jeho oči se vyvrátily při tom vzhůru až kamsi pod vytažené obočí. Pak máchl rukou nade vším a se zmačkaným papírem vešel do tmavé síně. — „Ksindl zatracený," bručel cestou.

„Co chcete?" div nevrazil do stojícího Jordána.

Jordán stáhnul trpce rty a mžiknul bezvýznamně očima.

„ Já — já jsem Jordán," vyrazily ze sebe rozpuklé jeho rty.

„Já vím, ale co chcete. — To je celé processí dnes," odvrátil se na pólo od něho a mířil ku dveřím svého kabinetu. — „Nic nemám, nic — řekl jsem vám přece, že vám budu psát," pravil a prudce se obrátil zpět.

„Řekl, ale" — „Co ale?"

„Jsem tady už třetí měsíc a nemám od čeho žít." — „Já vám nemohu pomoci. Nejste sám. Nikdo nemá od čeho žít a přece žije — to je podivné.

Mám já vás živit?"

„To já na vás nežádám, pane doktore," osmělil se Jordán k hrdé jakési poznámce — ale nedořekl „když to už trvá příliš dlouho l" — poznamenal ještě — podíval se na dr. K. tak přímým, tak poctivým okem, že dr. K. přendal bezúčelně papír z ruky do ruky, zabloudil očima kamsi do tmy a mluvil s Jordánem už jen na pólo, stranou, jako se mluví se sluhou.

— 275 — „Přijďte si jindy, dnes nemám kdy. — Esindl zatracený" dodal zas, obrácen ke kuchyni. — Ale cítě za sebou, že se Jordán posud nehýbá, obrátil zas k němu hrdé svoje čelo a pravil: „Co ještě chcete?"

„Nic nechci," odpověděl Jordán, vypjal svoje ramena a položiv hlavu na jednu stranu pravil: — „jenom bych rád věděl, pane doktore, nečekám-li nadarmo."

„To já sám nevím," rozkřikl se dr. K. — uražen smělou jeho poznámkou. „Musíte se obrátit také jinam, nejenom se vším na mě. Kde ty hodiny mám brát? Inserujte v novinách, ptejte se svých známých, akademický spolek taky obstarává kondice."

„Tam je potřeba protekce."

„Já vám ji mám hledat?"

V očích Jordánových zasvítil vztek.

„Také toho nežádám, pane doktore," — pravil tvrdě „chci jen vědět, nechodím-li sem nadarmo, abych se zbytečně netrmácel, doma nic nesliboval a zbytečně se netěšil."

„Jsou-li vám chůze ke mně trmácením, můžete si je ušetřit a s Bohem."

Jordán, když byl rozčilen, vždycky koktal; dříve než práskly před ním dvéře, s nadlidským namáháním vypravil ze sebe několik za sebou namačkaných slov: „Pane doktore, já — já — m — myslím, že dříve, než se něco s — slibuje, m — musí se vědět, co a komu se co slibuje. Zodpovědnost není na mé straně." — Hlavou při tom ppškuboval v raměnou, jazyk rostl mu v ústech jakoby se dávil.

Dojem jeho vzezření byl neskonale komický a žalostný zároveň.

— 276 — „Č — člověče," parodoval dr. K., drže v rukou otevřenou půlku dveří — „s takovými názory jste mohl zůstat doma a ne jezdit do Prahy. — Ani mluvit neumíte a chcete někoho vyučovat? Mám já naproti vám nějaké povinnosti? Ten hadr, co jste mně přines', nedává vám přece žádné právo mluvit ke mně takovým tónem. Co je to za pořádek!"

Čelisti Jordánovy křivily se k nové odpovědi.

„T — tak jste mně to měl říci hned, že je to h — hadr a ne mě vodit z — za nos. Teď aspoň vím, že je to hadr a víc jsem vědět n — nechtěl.

P — poroučím se vám, pane doktore."

Poklonil se už zavřeným dveřím. Nehorázná rána zachvěla celým stavením. I Jordán jakoby se byl vzpamatoval z chvilkového svého zalknutí, poskočil na nohou, zakolíbal se na třaslavých nohou a vrávoravým, mdlým a těžkým krokem na křivo šel ke dveřím. Nemohl najít kliku a když ji našel, nedovedl otevřít. Přišla mu z kuchyně na pomoc služka, malá, s krátkým krkem, viklavého složení. Na Jordána zavanul ze schodiště chladný vzduch.

„Vy jste to, chudáku, odnesl za nás" — pravila k němu služka šeptem a chvíli se dívala za ním na podivnou, potácivou jeho chůzi, jak těžce, celým tělem, jakoby se řítil, napadnul na první schod a se hřmotem pak sestupoval dolů.

„Tak hadry jsou to, hadry l" zastavil se Jordán na posledním schodě a přidržel se zdi. A od zdola vzhůru a se zhůry dolů po celé výšce třípatrového stavení rozlehnul se z parteru nehorázný, ošklivý a jak z prsou se mu trhající smích.

Když vyšel z domu, byl červený jak krev a bezvládně dolů s něho visící ruce rychle pohybovaly dlouhými, tenkými svými prsty, jakoby po — 277 — něčem hmataly a nemohly nic najít. Teprv když vycházel k Žitné ulici parkem, nekoktal v duchu a prsty přestydlé zimou zmizely se záhadnými svými pohyby ve vytahaných kapsách svrchnícku.

„No co?" — byl konec jeho přemýšlení — „je to pravda, není to víc než hadr," dodal se zbytkem jedu v posledních slovech, který v něm ještě zbyl. — „Ale vědět jsem to měl — vědět.

— Říct se mně to má. — A každému, nejenom mně. Co teď? A? Peníze pryč, čas pryč — ani prchnout nemohu z proklatého toho hnízda. — Teo* abys' šel žebrat" — dotíral sám na sebe — „po hospodách sirky prodával, kraď. — E, chcípni si třeba — jiného tě beztoho nečeká" — — zavřel řadu svých poznámek a s odvahou jen poštvané chudobě vlastní, byl by s chutí davem rozhodil i ten poslední zbytek drobných, který mu cinkal posud v kapse, aby neměl nic, nic ani, zač by sirek si mohl koupit na otrávení. — A jakoby se chlubit chtěl, jak jsou teď ty ruce jeho holé a prázdné, vytrhnul je z kapes zase ven a rozháněje se jimi ze široka, jakoby kopec k Vinohradům bral útokem, hnal se prostředkem Žitné ulice a jak se zdálo, pevně se na čemsi rozhodnul.

Přišel domů a strhnul peřinu s lůžka, tu, kterou si přikrýval vždy přestydlé nohy. Bylo to jediné, co mohl zastavit. Z kufru vytáhnul špinavé prostěradlo, zadrhnul dva křížem přeložené uzly nad staženou peřinou a s toutéž okázalostí bídy, s jakou před chvílí ukazoval světu holé svoje ruce, hnal se se svým uzlem prostředkem ulice po Smetánce dolů kolem viaduktu, přes park, — kde mu strážník ukázal cestu do Růžové ulice.

Peřinu přijal od něho stařičký jakýsi pán, celý ozdobený zlatem s kaučukovým skřipcem na samém konečku nosu. — Ohledal peřinu, ohmatal — 278 — ji celou jako když prodává nedolomené jehné a odhadnul ji na tři zlaté. Půjčit mu mohli na ni jenom zlatku.

„Chcete?" — ptal se nahnuv proti Jordánovi oblezlé čelo a díval se na něho přes černou obrubu skřipce.

„Zlatku — b —blázníte?" obořil sena něho Jordán.

„Neblázním" — odstrkoval od sebe stařec peřinu a mačkal ji přes zábradlí i s prostěradlem zpět. — — „Tady si vemte a jděte s pánem bohem — čeká jich tu víc."

Jordánovi naskočily slzy do očí.

„Aspoň zlatý padesát," prosil už.

„Už jsem řek' — chcete-li zlatku — víc vám dát nemůžem" — odpověděl stařec, obraceje se už k následujícímu číslu. — Když Jordán mlčky přikývnul, strhl zase dvěma prsty peřinu zpět, zavázal ji do špinavé plachty a přišpendlil na ni číslo.

Za chvíli se zlatkou v kapse vracel se Jordán domů.

Ten den Jordán ani nesnídal, ani neobědval, teprv k večeru, když se objevil před tváří světa, koupil si u uzenáře za několik krejcarů odřezků a s patkou „houbovitého," jako na posměch chlebem nazvaného bochníčku zmizel v temnotách „Kanálky. " — — Do večera ulehlo v něm všechno jako rozmetené mraky po vyzuřené bouři.

Zvonilo klekání, když se dostavil na umluvené s Klárou místo. Nešla dlouho. Konečně přiběhla celá udýchaná, rozmarná a svěží jak ráno.

Y ruce zase nesla cosi zabaleného v jemném papíru. Spěchala, sama svým spěchem nutila k rychlejší chůzi vláčný, loudavý jeho krok; celým svým vzezřením dala mu cítit, že její krví v tu chvíli — 279 — proudí něco naprosto jiného než v jeho, cosi neposedného, netrpělivého, prudkého. Musil se jí optat, kam tak spěchá. — Přála si té otázky ona i on.

„Onehdy jste mně nepověděla, co to nesete v ruce," pravil Jordán cestou.

„A dnes vám to povím," řekla Klára a mžikla okem po vážném a dnes nápadně zjemnělém výrazu jeho tváře. Jakoby se s něčím k ní utíkal, u ní hledal útěchy. — Ale neměla kdy, spěchala a zabrána do svých myšlének nedovedla ani rozumět podivnému, měkkému, smutně hebkému výrazu tmavých jeho očí, nerci-li aby se poptala, jaký je smysl těkavých těch pohledů. Zachytla proto matný jejich lesk do své duše jako něco, co se jí při něm velice vždycky líbilo, ale jinak tloukla zrovna tak rychle svými kolínky do šustící sukně, jakoby šla sama.

„Nu, co to tedy je?" ptal se Jordán.

„Nevíte? — Podívejte se. Ještě nevíte?"

Klára zatočila rukou. Jordán shlédnul na spodní straně závitku mokré skvrny promočeného papíru — — Kytice to byla.

„Snad nepůjdete na zábavu?"

„Už půjdu," zakývala Klára rozmarně hjavou, jakoby chutnala něco velice sladkého. Se samolibým pohybem krku obrátila k němu svou zářící tvář. — „To se divíte, že?"

„Proč? Mladá jste, bavte sel" „A vy?" „Mne nechtě tam, kde jsem, tady je mně taky dobře!"

„Vám to nic nevadí?"

„Proč by mně to vadilo ? Já vám v tom přece nemohu překážet?"

— 280 — „Překážet, překážet — sám dobře víte, že bych si ani nedala překážet, ale lhostejné vám to nemusí být!"

„Je-li vám to lhostejné, mně je to lhostejné dvojnásob," odpověděl Jordán podrážděně, čité už ostří jejích slov.

„Vidíte," pravila na to Klára, „já na vašem místě bych si zas přála být na zábavě, kde jsem já, a vám je to lhostejné." — „Ne. Já jen myslím, když se těšíte na zábavu beze mne, že vám asi Čerta na tom sejde, je-li mně to lhostejné čili nic. — Když to vidím, přece mně dovolíte, abych se aspoň tvářil lhostejným."

„Ah, tvářit, tvářit — ale není vám to jedno, pravda?" — dodala se zlým, hladným už zábleskem v očích.

„Ah, bůh ví, co vy tím myslíte," pravil Jordán se sklopenýma očima. „Bavte se dobře a vzpomeňte si taky na mne," dodal s pohledem odvráceným stranou.

Klára neměla kdy mu odporovat. Bílá její ručka snesla se do rozevřené jeho dlaně a rychle zas vyklouzla z ní, ledva se jí Jordán dechem dotekl. — „Jak jste ztrávila onehdy noc?" ptal se jí ještě na rozchodnou Jordán.

„A dobře," odpověděla Klára ve dveřích. „To jak mně řekne někdo o tanci — na nic jiného nemám ani myšlení."

„Což jste o tom věděla hned včera?"

„Maminka mně to pošeptala do ucha ještě než jsem usnula. Někdo jde," trhla sebou, „dobrou noc."

„Dobrou noc!" zalehlo v zaskřípění domovních dveří, zatím co Klára lehkým tančivým krokem spěchala síní ke schodům.

Jordánovi vězely teď v hlavě hřebíky dva.

Následovaly kruté dny pro Jordána. Hlad s nouzí přihlásily se v páru v jeho život. Mima snídaní a trochu polévky v poledne neměl po tři dny nic v ústech — venku mrazilo. Z domu čekal aspoň zimník. Když ani ten nedocházel, v lehkém svém svrchníčku brouzdal ulicemi, klimbaje v chůzi třesoucími se jeho šosy, jakoby druhým vytýkati chtěl, jací jsou zmrzlíci. Za to už druhý den ráno z promrzlého jeho lůžka vstávaly s ním následky. Zima a teplo střídaly se v jeho těle rychle za sebou. Chvílemi prudké bolení svíralo jeho hlavu jako okovy.

Bylo hrozné na něho podívání, když ležel na posteli pod nataženou houní, která mu nyní nahrazovala velkou peřinu. Viděly ho v ní jenom ty čtyry nahé stěny a ohromná okna, kterými čišela zima. Jeden den celý tak ležel rozložený jako plást s hlavou položenou pod vysokou pelestí postele, která přes prsa mu vrhala stín. Jen tam, kde světlo pronikalo mezerou mezi odstavenou postelí a zdí, trochu bílého dne se strany svítilo mu na hlavu, hrbolatou, kostnatou a divně se lesknoucí pod stočenými vlasy; tentýž bledý příEvit políval i kus vyklenutého jeho čela a stříbřil táhlý hřbet lehce zakřiveného jeho nosu. Prsty dlouhé, bílé, jako uvadlé, tiše ležely podél těla. Z celé tváře dvě černé nosní dírky zely do prázdna. Brada tuho zdvižená vzhůru, temeno zvrácené a těžce přitlačené k podušce, takové bylo jeho tělo, kterým oživena byla pustá, syrá prázdnota jeho samoty, naplněná jenom vzduchem a světlem od východu k západu se chýlícího dne.

Hégr, jak obyčejně, chodil domů jenom na noc. Ten den, kdy Jordán ulehnul, všimnul si jen toho, že posud leží, když on teprv vstává. Jindy — 282 — ještě spal a Jordán dávno už byl v koleji. Neptal se ho, proč si posud hoví, povšimnul si jen, jak neobyčejně dlouhou a vysedlou má páteř.

„A kde má peřinu?" vytřeštil Hégr své začervenalé oči, svezl se s lůžka a v podvlékačkách přistoupil k Jordánově posteli, aby se ho zeptal, kam se poděla jeho duchna. Ale Jordán rozpálen — jako polomrtvý ležel v dřímotách a nebylo ho možno probuditi. — Odpověděl mu cosi, ale to bylo v naprostém odporu s jeho otázkou, cosi o logarithmech mluvil ze sna a jakoby psal, rukou rychle hákoval ve vzduchu.

Hégr zakroutil hlavou, obléknul se do svých zaprášených a v nepořádku rozhozených šatů, zapálil si cigaretou a chvíli postál v okně — ohlížeje se chvílemi po dlouhém tom oblouku zad, kterými Jordán ležel obrácen z postele ven. — Hodil na něho duchnu svou a zase si stoupl k oknu. — Když se dotknul jeho ruky, byla horká a vlhká, jakoby ji do vody namočil. Na chvíli odešel do kavárny, obloživ Jordánovi kolem hlavy ručník namočený v studené vodě — ale před polednem zase se vrátil domů. Jordán posud ležel a jak se zdálo, v jeho stavu nic se nezměnilo.

Horečka byla ve stejné výši — jen tvář měl už bledší — tepnu pravidelnější. — Po obědě před kavárnou přišel k němu zas. — „Nu tak" — usmál se na shrbená jeho záda, spokojen s lepšícím se jeho zdravím. — Obnovil zas obkladek a zase odešel. Po kavárně zdál se mu Jordán už úplné normálním. — Vnutil do něho dávku antipyrinu a ptal se, kde má peřinu. Ale nedověděl se od něho ničeho, jen že ji zastavil. Pak se obrátil zase ke zdi a nepromluvil.

Hégr byl už zase pryč, když Jordán vstal.

Odhodil teplý ručník s hlavy a zdálo se mu, že — 283 — hlava už ho tak prudce nebolí, jako ráno a přílivy a odlivy horka a mrazu po těle jsou daleko mírnější a slabší než ráno. Jen lehká závrat jím zamotala u samé postele. Pak jakoby vědomím nabyl sil, pustil se pelesti postele a podivil se, že neviděl ani domácí paní, když přišla a ustýlala Hégrovo lůžko. Jakoby neviditelná ruka byla všechno upravila a na místo přivedla — a přece nespal, cítil Hégra vstávat, umývat se, odcházet a přicházet a jí neviděl. — Zakroutil hlavou — přiznal se, že se opravdu s ním děje něco divného — zavrávoral, v celém těle pocítil náhlou' jakousi mdlobu; oči, jako osleplé, chvíli se namáhaly prohlédnouti jasněji, svíravé, oslňující jakési teplo v podobočnlch svalech oslabovalo jeho zrak a údy teprv pozvolna se pamatovaly k životu. — Hodil rychle na sebe zbývající šaty a spěchal na svěží vzduch.

Zdálo se, že mu pomohlo trochu toho živějšího vzduchu. — Táhl se mezi lidmi volně jako stín, ale krok jeho nabýval stále větší jistoty, pružnosti a síly. Zimy chvílemi necítil. Teplo rovnoměrně se rozdělovalo po celém jeho těle a mimo chvilkové nárazy mrazu udržovalo se stále na stejné výši, ani nepadalo, ani nestoupalo výš. — Bylo mu dost příjemně, když k šesté hodině přišel na to místo, kde obyčejně potkával Kláru. Horečka jakoby už úplně byla pominula. Čekal hodinu, ale nedočkal se jí dnes.

Když docházel domů, div nepadnul na schodech — po zdi se dožábral dveří — — tak klesaly pod ním trhající sebou nohy a hlavou zase pořád jakoby mu někdo točil. Nové mdloby, nová závrať sklátily jej zase do lůžka. — Když Hégr přišel domů, spal už zas, nebo se tak tvářil, na otázky mu neodpovídal a čelem ovázaným ručníkem — 284 —' tlačil se ke zdi. Tentokrát sám si ručník namokřil a ovinul hlavu jako turbanem.

Druhý den bylo mu už lip — ale horečka nadobro nepominula. Vstal dříve než se Hégr probudil, večer zase čekal Kláru. Nedočkal se jí ani tentokrát. — Čekal marně i na druhý den.

Po oba ty dny Jordán žil stále v horečném, výminečném, duševně povzneseném stavu, který sice nebyl ták silný, aby zdecimoval jeho mladé síly, ale který mu nedal přes to o ničem soustavně přemýšlet, v ničem jasně žít.

Jak prázdný, odporný zdál se mu život jiných.

Jektaje zuby toulal se ulicemi a nevzpomněl si ani, že nejedl nic večer, nejedl nic v poledne a jenom ráno sníti něco horké kávy v pokoutní jedné kavárně, kde se scházely hokyné. Obrazy rychle se před ním střídaly, čas letěl s úžasnou rychlostí. Ani se nenadal a zvonilo poledne, a za hodinu na to zvonilo už klekání a domy, páry, zvuky, výkřiky, stromy, všechno nabylo v něm zvláštního jakéhosi vzezření, na všem, na dlažbě, ve vzduchu i na tvářích lidí lpěl divný, divný, žlutavý jakýsi třpyt.

— Chvíli neviděl nic než dlouhé ty chodníky a sta a tisícero drobných teček tmavých i strakatých, postříknutých bílou barvou límečků, prostoupenou pestrými změnami dámských toilett, označenou lesklými sloupky cilindrů, rozhozenou a rozprášenou, hemžící se jako transporty proti sobě a za sebou táhnoucích mravenců. A hned zas zmizel před nim celkový ten obraz tříd a náměstí a vyjevené jeho oko všimlo si jakéhosi těžkého vozu taženého silnými koni, pak ekypáže poskakující na slabých svých kolech s nakupenou spoustou ve svém nitru bílých teplých vlnáků a kožešin, pak četa vojska s temným duněním vířícího bubnu zamodrala se před ním svými kabáty; , — 285 — brzy na to si všimnul, jak žabky z pensionátu se trousí kolem něho v řadě za sebou, stále větší a větší až k té poslední s nápadně vyvinutými prsy a lesklým cvikříkem na vyhrnutém nosíčku; hned na to zas zahořely mu v očích červené čapky poslnhů, bílá zástěra kdesi před hotelem se objevivšího kuchaře s bílou placatou čapkou na hlavě, kuchařky s košíky, psi tělnatí, ledva se batolící na krátkých nožkách a vedle nich zas lehčí, svižní chrti očmuchávající každé nároží, ucourané sukně i s grandessou se nesoucí těžké roby dam, chocholy policajtů s tlustou knížkou na prsou, váda vrabců a hvízdavý let holubů, křik dětí hrnoucích se ze školy a řvaní vozků na vyvýšených místech kozlíků, na všem spočinul, všeho si všimnul chvilkově napjatý jeho zrak, ale všechno viděl jaksi o sobě, v jednom řetěze za sebou, a ten jakoby sebou ustavičně zmítal, stále měnil svoji tvářnost, různil svoji podobu — vlny jakoby se přelívaly, hned vyvrhly na břeh ten nebo onen tvar, tu neb onu barvu, rachot, pískot, zvuk a všechno zase zmlcháno, zmateno převalovalo se tu před jeho zmatenou duší a už jen jako v mlhovém refrainu vracely se k němu tytéž výkřiky, tytéž záblesky, tytéž pohyby nohou i rukou, zvraty hlav a tu volný, tu rychlý postup na sebe se tlačících a zase od sebe odstávajících skupin a těl. — A ty jakoby už někde byl viděl, ty hlasy slyšel, cítil jejich vády, smích a křik, rozpomínal se, ale marné, kde to bylo. — Odkudsi shora otevřeným oknem náhle se rozlítnula vášnivá, s nadlidskou prudkostí z prsou vyražená stretta operního diškantu, kdesi na ulici po koleji sklouzl a na kolena se zřítil u kočáru kůň a jinde jakási paní — mladá ještě, ale v nohou jako svázaná běžela, běžela jako chlapec, a v běhu vyskočila na tramway. — Vzpo— 286 — mněl si i na transport otrhaných tuláků, které policajti vedli v řadě s nasazenými bodáky, studenti, knězi, židé, nevěstky, hokyně s opratěmi v rukou, žebráci s děcky v náručí v průvodu svých oškubaných žen, šičky, dělnice, ohromné plakáty rozvěšené po nároží ulic, modré nebe, prach a slunný svit — — zase prázdno a prázdno, pusto, šero kol něho i v něm. Bože, jaký to byl zmatek, jaký vír. Točil se v něm, jako tříska vržená do víru, chtěl se zastavit a nemohl, chtěl vidět a neviděl, slyšet a neslyšel, dojmy se střídaly, hned rostly a hned zase hasly, ti lidé jakoby vymizeli v ulicích, potáceli se v bizzarních jakýchsi pohybech a skocích, všechno splývalo v chaos, bláznovství, prach — prach, nic jiného než prach to byl, který se tu převracel, rostl a padal. — „Memento moři, quia pulvis es — člověče l Tak, tak — pulvis prach — a nic než prach, Klára je prach, já jsem prach, ty kočáry, hodiny, věže, slunce i voda, celá ta Praha — je prach. — Zlatý nebo špinavý, zvířený vlečkou nebo onucí — prach, jeden prach, který se o sebe tře, navzájem se drobí a na konec přece zůstane prachem" — — Teprv třetí den k večeru se uklidnil. Jako každý den šel i dnes čekat Kláru. Mráz přituhnul a Jordánovým tělem rozešlo se rovnoměrně teplo.

Obrazy, nálady už se tak nestřídaly — čas volněji se vlekl za sebou. — Posud hladový, hladu necítil, ba zdálo se, že by tak o kůrce chleba a o trošce kávy přežít mohl celý věk. — Jak málo člověk potřebuje, jak málo l Uhodilo čtvrt na sedmou. Klára posud nešla.

Čekal ji netrpělivě. Tak mu napadla pojednou, hloupá, divná to byla myšlénka! — — — — — — 287 — jakoby se s ní měl rozloučit dnes na vždycky, na věky. A nešla. Nebyl posud nikdy tak připraven k vlídnému přijetí a měkkému slovu jako dnes. Měl ji rád v tu chvíli, jak ji rád neměl posud nikdy. Všechno jí zapomněl, všechno jí odpustil — život by byl za ni dal. A nešla — a už třetí den! Přece nic jí neudělal, rozešli se v dobré vůli a ještě jí přál sladkou dobrou noc. — — A žhoucí jakási bolest rozlila se mu v prsou a rozešla se po všech jeho žilách. Posud jakoby té bolesti neznal, o ní nevěděl, jenom ji tušil a najednou se v něm roztavila, rozpukla jak řeřavý kov, pozdvihla jeho hrtan a zatlačila oči. — „Bože můj," přišla mu na mysl jakási báseň, ale nemohl a nemohl si vzpomnět na doslovné její znění, jen věděl, že jednala o štěstí. Než se rozpomněl, zabělelo se mu cosi v očích a před něj se postavil černý stín. — Ruka mechanicky sáhla po klobouku — mrazivý vítr protáhnul po obnažené jeho hlavě.

„Dobrý večer," odpověděla Klára, hrdě jako vždy nesouc rusou svoji hlavu.

Trvalo dlouho, než Jordán promluvil, třásl se na celém těle a bál se, aby v řeči nezacvakal zuby. První jeho slova týkala se jí. Klára jaksi podivně hleděla na něho stranou, neviděl jejího pohledu a se sehnutou hlavou pravil: „Už jsme se dlouho neviděli!"

Klára nevšímavě hleděla před sebe a jak bylo patrno, dotknul se jí nemile vyčítavý jeho toň. — „Dlouho?" opakovala po něm. — „Ani ne tři dny l" „No však — tři dny l" pohodil hlavou Jordán a zatřásl jí.

„Je vám to mnoho? Jak pak kdybychom se neviděli týden!8 — 288 — „Vám by to bylo ovšem lhostejno!" kousavě odpověděl Jordán a posud tak třásl hlavou.

„A vám ne?" zněla odpověď tímtéž tonem.

Jordán a* usmál — neodpověděl. Vytáhnul hrozně ramena a oddechnul si.

„Včera jsem na vás čekal, předevčírem taky.

Dnes, kolik už je hodin — taky jsem čekal."

„Trvalo vám to dlouho? — Kdybych nebyla vůbec přišla, zejtra byste čekal taky?"

„Taky," zašeptal Jordán. „Co je dělat," pravil na hlas. „Vy už jiná nebudete!"

„Co jste povídal? Neposlouchala jsem vás."

„Nic."

„Ani se mne neptáte, jak jsem se bavila na zábavě?"

„Neptám. Dobře asi."

„Proč tak myslíte?"

„Tak. Neptala byste se mne, kdybyste se neměla čím pochlubiti" Ta slova Eláře zajela hluboko za drobulinké nehty.

A oba, jakoby se instinktivně vyhýbali tomuto hovoru, odmlčeli se a vedeni jako jednou myšlénkou zašli spolu až ke Kravínu. — Oba cítili, že si mají mnoho a velice důležitého co povídat. — Právě, když přecházeli silnici, přerušil Jordán mlčení. Jak byl právě naladěn, začal zas v dobrém: „Už mně bylo smutno po vás," pravil a hlasem zase tak krotkým dodal: „Však jsem myslel, že zase čekám nadarmo."

„Nemusil jste! — Je vám to tak nepříjemné?"

„Ne tak — já rád čekám, ale — — Proč jste dnes taková zlá?"

„Já nevím," poskočila si Klára a dala se do veselého smíchu.

BVy se jen smějete!"

— 289 — „A vy pláčete?" poskočila zas a nahlédla mu žertem do tváře. Viděla jen bledou, nejasnou skvrnu, výraz žádný. Ramena ostře mu trčela po stranách sehnuté hlavy. — Krok mu zvláčněl, ústa mlčela. — Hlas jeho stále zněl jakýmsi prochladlým, zimomřivým tonem.

„Já už myslila, že jste na mne zapomněl!"

pravila rozmarně, vrtíc sebou na štíhlých nožkách.

„Přála byste si to?"

„A podařilo by se vám to?"

„Sama byste tím byla vinna. Člověk dlouho trpí, rád trpí, ale najednou se může člověk vzbouřit v člověku a zlomí svou lásku — rozšlape ji, rozmačká svou vlastní rukou."

„Což je tak zvláštní moje chování?"

„Zvláštní možná je, o to tu nejde, ale — — dotýkáte-li se tím jiného — —" „To jako vás."

„Ano a těší-li vás právě úspěchy takového druhu, pak —" „Pak?"

„Vrhá to divné světlo na vás."

„Pojďme zpátky," pravila pojednou Klára a zatočila sebou prudce k Vinohradům — — „To je světel, podívejte sel To jsou řady, to jsou dálky, a domů ani vidět není, jenom ta světla — jenom to jasno, zář. — A já tak ráda se dívám na tiché ty jiskřičky na pokraji města! Víte," pravila, „ty vždycky ve mně budí tak krásné vzpomínky, ty nejkrásnější, jaké vůbec mám! Jednou jsme tak jeli do Prahy, večer. Já tenkrát poprvé viděla Prahu. Byla tma už a ta světla taky tak svítila na všechny strany všemi ulicemi, ve všech nárožích a teď, kdykoliv se na ta světla dívám, vždycky si vzpomenu na tu krásnou chvíli, kdy jsem jako děcko jela sem a poprvé v svém životě jsem viděla MatfcellduXXVn. 5. 10 \ — 290 — ( tu krásu večerních lamp. Tenkrát se mně zdálo, že jedu do jiného světa, že začínám jiný, daleko krásnější, bohatější život a zatím —" „Nelíbí se vám tu?a „Všechno člověku sevšední."

„Kolik je vám let? — Padesát?"

„Tolik ještě ne — ale dlouho to trvat nebude.

A já bych ani nechtěla tak dlouho žít. Ještě tak dvě tri léta a potom bych chtěla zemřít. To musí být krásné, zemře-li člověk tak mladý" — poznamenala snivě, zastavila se a svěsila hlavu. „A za ta dvě léta," hodila zas pyšně hlavou a vykročila ku předu, „za ta dvě léta bych si přála jen tančit, a jen tančit celý rok, celou zimu, celé léto, každý týden třikrát a potom, až by uhodila moje hodina, vypustit ducha a shasnout."

.Také v tanci?"

Přikývla hlavou.

„Krásná smrti — A tady vzpomínáte na dětská svoje léta?"

„Ano."

„A proto sem chodíte?"

„Proto! A co jste myslel? Snad ne k vůli vám?"

Mlčel.

„O — oh!" propukla v hlasitý, jásavý smích a rukou se uhodila do sukní.

Jordána zamrzel triviální ten výsměch z dětských ještě úst.

Zamyslil se.

Byla mírná, tichá noc. Hvězdy svítily už jenom na jedné straně oblohy, druhá strana obrácená k západu celá byla zahalena černými mraky.

Světla na pokraji Vinohrad skutečně zářila jako osvětlené brány vedoucí do jiného světa.

Klára opravdu s rozkoší hleděla na jasné tak známé — 291 — a přece vždycky tak nové a vzácné skupiny hořících lamp, které ji kdysi paprsky svými vítaly na rozhraní nového, v mlze ukrytého života.

Jordán zachovával světlé to ticho kolem sebe.

Vláčným, tichým krokem kráčel vedle ní. Ani slyšet ho nebylo, jak tiše kladl svoje kroky vedle rozmarných, nepravidelných, o sukni stále stejně narážejících krůčků její postavy. Myslel právě na ni, jak s ní tenkrát mluvil v neděli a brzy na to na nuselských valech.

„O čem přemýšlíte?" ptala se Klára.

Jordán rozhlédnul se po obloze.

„Nepůjdeme ještě zpět?" ptal se.

Klára mlčky poslechla — prudce se obrátila, zlaté kadeře, na které jí od Vinohrad dopadala záře lamp, malebně se jí rozložily kol zastíněných skrání.

„Půjdem," pravila, „je tu tak ticho a krásně a domů se mně ještě nechce. — — Co, o čem jste přemýšlel?"

„Tak, vzpomínal jsem na naše hovory onehdy a dnes — — —" Chvíli ještě šel nepromluviv slova. Náhle, jakoby se byl probral z nepříjemných dojmů, které ve vzpomínkách se hrnuly do jeho duše, vysunul ramena, zrychlil krok a pravil: „Ne, ne, vy mě nemáte ráda l" „Myslíte? A já sama nevím," odpověděla na to Klára chladně a chtěla něco namítnout.

Jordán jí nedal domluvit.

„Ne, ne, nemáte," pohazoval rukou před sebou a zastavil se. „Vidíte, proč jste mně to neřekla hned? Já přece nejsem ten člověk, kterému se na jedné straně říkají sladkosti a na druhé, co slovo, to bodnutí, urážka za urážkou se na mě sype, a věřte, to pálí, to pálí — o tom vy 10* — 292 — nemáte ani tušení. — Pane Bože, vždyt já se vás neprosil o žádnou milost, o žádnou lež. Bůh ví, nač jste myslila, když jste mně řekla, že vám nejsem lhostejný. A přece mě šlapete, šleháte slovy jako kopřivami, sama mě štvete proti sobě ne jako svého milého, ale jako toho nejposlednějšího z nejposlednějších; myslíte, že musím za vámi chodit jako otrok a trpět nelidské vaše žerty. Udělal jsem já vám něco?" — Hlas se mu prohnul. — „Proč neřeknete přímo: nechoďte za mnou, nestojím o vás, mám jiných dost a dost, nač se přetvařovat, nač lhát?"

„Já nelhu —B 5 „A pravdu taky nemluvíte, tak bůh ví, co to je. Patrně už jste taková, že ani nevíte, co je pravda a co je lež. Zdá se, že jen těkavá jakási potřeba, nuda vašeho světa přivedla vás ke mně."

„Já k vám nepřišla — dejte pozor co mluvíte," ohnala se Klára kolem sebe a tvrdě nastupovala na písek pod nohoma chrupající.

„Já vím, ale přec. Já tedy přišel k vám. — Z koketerie jste mé trpěla a z koketerie mě ted1 chcete týrat — k tomu máte rozhodné nadání."

„Obraťme."

„Pro mě —B „A co já se nastarám," — začal zas po chvilce Jordán — „co já se namyslím, co mám s vámi mluvit, o čem začít, nač vzpomenout, abych vás pobavil, aby vám nebylo nudno, abyste mě poznala a sebe víc než mě — a vám chvíli jakoby se zdálo, že se ve vás ozývá lidskost, láska, cit člověka k člověku, ale potřebujete se jen dobře vyspat a už se vám o takových věcech ani nezdá.

Kdybyste mě měla ráda, nebyla byste taková.

Jdete se mnou, protože právě v 6 hodin jdete z hodiny, máte chvilku kdy, jste unavena hrou, — 293 — domů se vám ještě nechce a pak, kdoby jiný vyplnil tak svoji úlohu, jako právě já, který se nebouřím, který se dám. — Však potřebujete kupovat jen nový klobouk, mašličky nebo kytici na zábavu a tu už přijdete, kdy se vám zlíbí — a já abych zmrzal — —a „Kdo vám to poroučel, abyste zmrzal? Musíte? Vždyt nemusíte."

„Nemusím, nemusím, takhle vy mluvíte. To je řeč od rozumného děvčete?"

„Já nikdy ze sebe rozumnou nedělala. To jen vy."

„Ale já si to o vás myslili Viděl jsem vás čilou, živou, chytrou, přístupnou dojmu, přístupnou slovu — myslel jsem si ... A vy jste nadané děvče, jen — — —" „Měl jste si nic nemyslit. Měl jste mě vzít, jaká jsem a ne jakou byste si mě přál."

„Ah, tolik si přece mohu myslet o každém člověku a nejenom o vás, že jednotlivcům na tom záleží, aby se také něčím jiným líbil, nejenom svými šaty a svou krásou. — Tu vám nikdo nevezme, leda nemoc, stáří nebo smrt. Tělo vám odkvete a co potom? Edo vás potom pomiluje, kdo vás bude litovat? A vy se tomu bráníte a pronásledujete mě proto, Že to vím — —" „A já se nechci nikomu líbit a tím méně vám a — — chcete-li celou pravdu vědět — —" „Domluvte," — pravil Jordán, třesa se na celém těle.

„Edo vám dal právo," obořila se na něho Klára, „abyste tak se mnou mluvil? Posuzuju já vás — váš klobouk — vaše tichošlápství, vaše — vaše — eh" — hodila odmítavě rukou a vrhnuvši pod něho jeden z těch pohledů, které urážejí víc než sebe kalenéjší slovo, spěchala rychle ku předu.

— 294 — „Tak, Bože můj," — zavolal pojednou z plna hrdla Jordán a složiv ruce před sebou, skřípnul je v kloubech, jakoby je lámat chtěl. — »Proč jste mně to neřekla, proč jste se mnou mluvila, proč jste se se mnou špinila, když jste viděla, že mám obnošený klobouk, staré spodky a — a —" Elára už ho neposlouchala. Rychle vykročila ku předu, jakoby se byla něčeho lekla a nedovedla toho odvolat. — Nožka stíhala nožku, sukýnky sebou házely, záhyby šustěly, pravá ruka s rukávníkem v chůzi rychle se houpala sem a tam přes útlé obrysy její boků. — Jakoby utíkala před něčím ještě horším, nedbala Jordána a vyběhla před ním rychle do světla ozářených ulic.

Utíkala stále rychleji a rychleji, jakoby ji někdo honil.

Jordán se leknul náhlého jejího útěku — chvíli se díval za ní, jak mizí, jak se ztrácí v davech, chvíli ještě nerozhodnut zápasil sám sebou, jakoby nevěděl, jedná-li dobře nebo zle, pojednou se však rozhodnul, napadnul celou tíhou svého těla na první krok — a vítr zavichřil mu kolem rozpálených skrání, jak utíkal a rukama rozhrnuje lidi ku předu si razil cestu, očima sleduje zelené to pohnutí mizícího péra, které jak utkvělý bod v rychle houpavé chůzi Kláry se vznášelo a plovalo proudem od Žitné ulice se hrnoucího lidstva. 8 rukama zarytými v kapsách, s tváří zohyzděnou strachem a nenávistí zároveň, doběhnul Kláry až u rožního domu v Táborské ulici, kde Klára bydlela. — Cítila ho za sebou, když docházela k vratům, přitlačila se plaše ke zdi a vytáhnuvši ruku z rukávníku, držela ji ustrašeně před sebou jakoby se chtěla bránit.

„Co ještě chcete?" — ptala se, přivírajíc oči jako před ránou.

— 295 — „Kláro," ptal se Jordán a skoro už plakal — „tak se rozejdeme?" a uchopil ji za napřaženou ruku.

„Tak," — odpověděla Klára a s odporem vytrhla mu ruku.

„Kdy se zas uvidíme?" — ptal se Jordán dál, postupuje za ní do síně, kam Klára nepozorovaně vklouzla jako had.

„Nikdy."

Nahlédnul jí do tváře. Krásné její rysy stáhnul vzdor.

„Nikdy? Kláro, nikdy?" opakoval — dorážeje za ní sveřepě vytřeštěnýma očima.

„Nikdy," zaznělo v odpověd chraplavým vyschlým altem a Jordán cítil pojednou, jak mu ztvrdly náhle svaly v lýtku, čelisti se skříply jako v křeči sevřené kleště, ruce pozvedly se vzhůru a dříve než Klára uskočiti mohla ke zdi — hrozná, drtivá jakási moc vyzvedla ji vzhůru, přirazila ji ke zdi, až vykřikla.

„Děvko sprostá" — zatřepal jí ve vzduchu a pozdě se pamatuje vypustil z rukou outlá její ramínka — ve kterých zapisklo cosi jako smáčknutá loutka s vytlačenýma, strachem rozšířenýma očima.

„Sprostá, sprostá," syčel ještě Jordán z utažených plic, zatím co Klára sebou pod ním škubala a vytrhnuvši se mu z rukou ku předu utíkala ke schodům. A Jordán, potáceje se ještě v kolenou, odkašlal si, sáhnul si rukou na krk jako strhaný a zastrčiv ruce do kapes, schoulil ramena a svým obyčejným tichým, ale ukvapeným krokem jako zloděj prchal, tlače se ke zdi k strmým stěnám Smetanky.

A Praha v tu chvíli kdyby byla mohla vidět tisícerými svými zraky, byla by jistě zahlédla, jak na chvíli tam nahoře z jednoho z těch oken na — 296 — pokraji Smetanky zasvítily na ni ve tmě jak svíce rozžaté dvě oči a po každé straně bledé, v rysech jako roztrhané, třesoucí se a průsvitné až tváře, ve kterých sebou škubal každý sval, vzhůru se pozvedly a zoufale o sebe narazily dvě víc kostím než rukoum podobné pěstě, povýšené proti Praze.

„S — Santa Lucia l" zasýpal koktavý, chraplavý jeho hlas a chladem zyukuprázdné světnice rozlehnul se suchý smích, jakým se smějou tiší blázni.

XXVII.

Bylo deset hodin večer. Jordán posud nespal.

Dosud rozčileně běhal pokojem sem a tam, odhazoval židle, hned rozpínal, hned zapínal knoflíky u svého svrchníčku a chvílemi se zastavil vždy u téhož okna, kde z večera se zabělely pozdvižené jeho ruce. Horečné podráždění potrhávalo zas jeho kůží, cukalo jeho svaly, ale přes to cítil v sobě síly tolik, že kráčel jako voják, zpříma nesa celou svoji postavu. A jakoby se byl napil rozčilujícího nějakého nápoje, i mysl jeho byla v tu chvíli vypjata, až chorobně jasná, plná nepoznané posud spousty slov, ve kterých v nepořádku se převalovaly podoby a zas vyvstávaly řady do sebe spletených myšlének. — Z ulice už se ozývaly jen osamělé kroky.

Praha byla tichá. Světla v oknech pohasínala a zbyly ve tmě jen zlaté body lamp. Obloha byla černá, beze hvězd.

V domě se nic ani nehnulo; až k desáté dole zabouchla vrata, domovník přál komusi dobrou noc.

Ve dveřích od síně zachrastil klíč. Někdo po špičkách blížil se k pokoji. Kuká jemně stiskla — 297 — kliku, šaty lehce se protáhly opatrně rozevřeným křídlem dveří.

V přísvitu z ulice hořící lampy od okna se obrátila na zad bledá tvář — „To jsi ty, Hégře?"

„ Já. Co ty jsi ještě vzhůru ? Co pak nerozžehneš ?

Já myslel, že už spíš."

Hégr se postavil před Jordána a zasmál se.

„Kamaráde," pravil Hégr, „podejme si ruce, jsme oba bez groše," dodal a vesele uhodil se rukou přes kapsu.

V Jordánovi hrklo. Jediná jeho naděje na pomoc Hégrovu strhala se tu jak pavučina před jeho očima.

„Jak to?" pravil, teskně se usmál a pohlédnul vzhůru do Hégrovy tváře, ve které bleskotala sklíčka kaučukového skřipce.

„Jak to!" opáčil po něm Hégr, „čistý jsem jako sklo. Zatracené karty!" povzdechnul si a zastavil se sám nad sebou. „No," hodil pak bujně hlavou a obrátil se zas k Jordánovi: „Psaní nedošlo žádné?"

„Žádné."

Hégr v zimníku přistoupil k umývadlu, přikleknul k zemi a hledal v přihrádce láhev s petrolejem. „A jak je ti?" ptal se Jordána, „ráno jsi měl pořádnou horečku," pravil a zdvihl láhev proti oknu, je-li v ní petrolej. Nebylo tam ani krapinky. „Zatracená ...... na nic nepamatuje," zaklel a nečekaje na odpověď Jordánovu, přistoupil ke kamnům. — „A uhlí taky není. — Pravda že ne! Co dělá ta ženská? — Byla doma?"

„Nebyla."

„A vody taky není — ustláno taky není."

Protáhnul se dveřmi a za chvíli se vrátil s domovnicí se světlem.

— 298 — „Zatopte nám, prosím vás, ta naše paní na nic nepamatuje."

„Ta?" zatočila se stařenka se světlem a mžikla šedým okem po neodestlané posud posteli. „I pamatuje, ale" — zasmála se — „nemá kdy," přikývla si pochvalně hlavou a přiklekla hned na obé kolena ke kamnům. Hégr jí hodil sirky.

Jordán se od okna ani nepohnul.

„Co budem teď dělat?" zamnul Hégr před Jordánem ruce a usmíval se bezstarostným úsměvem.

Jordán pohnul ramenoma. „Nevím," pravil, smáčknuv na sebe rty.

Hégr zbystřil zrak a obrátil Jordána proti sobě. „Co je ti? Nejsi zas nemocen?"

„Proč?" ptal se Jordán, zvedaje k němu suché oči. £ „Nelíbíš se mně," odpověděl Hégr. ^ Jordán sklopil oči — pohlédnul pod. sebe.

„Ne, nejsem," s namáháním vypravil ze sebe Jordán a v očích pálily ho slzy. Tvář měl bledou, jemnou a průsvitnou jako vosk. Jen v těch očích háral život. Už měl na kraji důvěrná slova, že už po tři dny mimo snídani a něco k večeři neměl ničeho v ústech, ale když slyšel, že i Hégr je bez peněz, vysvléknul se mlčky ze svého svrchníku a pověsil ho do almary.

„Máš ještě peníze?" ptal se Hégr.

„Něco mám, ale nestojí to ani za řeč."

„Člověče, to jsi ještě boháč. Já už nic, — ale z čistá nic — jakoby mě vypálil!" dodal a přešel několikrát po světnici.

„Až domu ti ještě neposlali?" ptal se zas Hégr.

„Neposlali."

Hégr se zastavil u kamen a zamyslil se. — — 299 — Jordán unaven sednul zas na židli a s hlavou položenou v ruce mlčky pohlížel oknem ven. Nad Prahou se chvěla ohromná, do tmy rozložená zář.

Hégr přisednul naproti němu a poklepal mu na rameno.

„No, nic si z toho nedělej. Nějak bylo, nějak bude. Hlady nezemřem, já zejtra nějaké peníze seženu." A hned na to, jakoby Jordána chtěl přivést na jiné myšlénky, ptal se ho rozmarným tonem: „No a jak l Ještě jsi mně ani neřekl, jak se ti v Praze líbí."

Jordán, jakoby ho uštknul těmi slovy, prudce vstal, nervosně odstrkuje od sebe vysoký lenoch židle — — „Co pak?" díval se za ním Hégr. „Stalo se ti něco?"

Jordán náhle se obrátil a jakýmsi roztřeseným hlasem pravil: „Dnes jsem byl zas u dra K."

„Nu a?"

„Dva měsíce mně slibuje, že mně něco zaopatří — a dnes mně řekne, že ten odporučující list z Brna není mu nic víc — než — hadr."

„Já — á l" zasmál se na to Hégr. — „Příteli, to ses' mohl zeptat mne a byl bych ti to taky řekl."

„A pročs' mně to neřekl?"

„Nechtěl jsem ti kazit radost. Tady v Praze, milý příteli, to není život, to je kalup! — Každý je rád, když doběhne sám, kdož by se staral ještě o jiné. A není se co divit, je to tak a nikdo už to nezmění."

„Ah, kdyby bylo jenom to — ale všude, za každým rohem čeká každý jako pes a když neukousne, aspoň zaštěkne. Strašný život! Mluví-li spolu dva, mluví jenom na pólo, každý to své si nechá v sobě a vychrlí to ze sebe, jen když rozum nemá v moci a zvíře v něm promluví. Pak střikne — 300 — po tobě jedem a hádě, které jsi vyhříval na svých vlastních prsou, první tě otráví. Nic dobrého jsem nikdy nečekal, ale tak — tak bídně jsem si to přece nepředstavoval!"

Hégr se usmál.

„Ano, kamaráde, to je Praha, to je Praha!

Nad tím se nesmí nikdo pozastavovat a kdo o tom přemýšlí, je zle s ním. Radši na nic takového ani nemyslet a žít pěkně, jakoby všechno bylo v nejlepším pořádku."

Jordán ho neposlouchal. Nesen svými myšlénkami, pokračoval ve svých žalobách.

„Nikdo nezná ceny slova, každý se jím ohání jako bičem a šlohne-li vinného, nevinného, je mu jedno, naopak má radost, že to bolí."

„Kdo nebije, dostane sám — tak je to" — poznamenal na to Hégr.

„Ale pak si neříkejme lidi, k sakru!" rozkřikl se Jordán — a oči zas mu zableskly v bleďoučké tváři — „říká se, že jsou to peníze, co z lidí dělají zvěř. A není to pravda. Je to člověk, který peníze má a na to zuří."

„No sak — sak" — — píchnul Hégr prstem do vzduchu.

„Ale tu moc má přece v rukou člověk a ne bestie. Mohu-li si za ty peníze koupit kočár — nemusím s ním jezdit jiným po hlavách. — Léhám-li já v prachových peřinách, nemusím se proto štítiti toho, kdo spí na slámě. Já nikomu nezávidím jeho bohatství, ale cítit ho nesmím. A to přímo lidé člověku vnucují. Můj bratr je v úřadě a tam ti nahoře traktují ho jako psa. Nepodleze-li, neoblíže-li jim paty, nepokoří-li se, neuzná-li jejich moci, aby se bál i o to, co „má. Jak to přijde, že za tu cenu má být živ? Že studem musí platit každý groš? Proč není placen jen a jen za svou — 301 — práci, jako každý nádenník. — Ten políbí svému pánovi ruku a je hotov. Nemusí se křivit, nemusí se zapírat, snižovat, špinit v sobě člověka. To už nejsou peníze, to je zase ten karabáč, kterým se dle libovůle práská lidem nad hlavou. Jen jedno prásknutí stačí a hlavy se krčí, hřbety se ohýbají.

— Tak mně to připadá, jakoby nikdo nesnesl, aby člověk zůstal člověkem, když jím není sám a proto šlape každého jak žížalu. Myslel by si člověk, až cikán se stane králem, nebe na zemi budou mít jeho pokrevní. — Nesmysl. Teď zas já mohu a karabáč dvojnásobnou silou krouchá lidem nad hlavami. Žádná vina není v penězích. Kdyby přes noc svět se obrátil, chudáci se stali boháči a ti zas chudáky, viděl bys tu Sodomu. Není garancie v člověku, že v blahobytu nezbujní a nebude provádět tutéž hrůzovládu, pod kterou trpěl sám.

A lidé cítí sílu té moci, těší se na ni, učí se jí už ve škole od svých učitelů, v úřadech od svých představených, v životě od případu k případu; všichni jen po ní baží, rvou se za ni, trpí, a domohou-li se jí, není pro ně větší radosti, než mohou-li říci veřejně i potají: ted já jsem pán a vy moji — otroci. Ví Bůh, že nejsme o nic dál, než byli pohané. Není lásky v lidech, je jenom bázeň. Ze strachu, aby sám nebyl bit, bije každý sám, kde může a jak může, rukou nebo slovem, i kdyby poškozený byl sám beránek."

„A což," pravil Hégr, „což, když takový je zákon přírody."

Jordán se zastavil v chůzi a ztrnul pohledem kdesi mezi sebou a Hégrem. „Zákon přírody! Jaký zákon přírody? Když já konám svou povinnost a ty žádáš na mně ještě ponižující služby za to — to je zákon přírody? Sprostota je to a žádný zákon přírody. Mnohý kuřeti neublíží — a druhý, — 302 — kam šlápne, všude působí nářek a zděšení — kdo tu jedná podle zákona přírody a kdo nejedná?

Pohodlná výmluva — zákon přírody. Tu chybí jen to, aby se lidé vraždili, okrádali, podváděli a ve všem se odvolávali na zákon přírody. Přece tu nežiju sám, žijí tu se mnou také jiní! Já mám své povinnosti naproti jiným, musí mít druhý povinnosti také naproti mně. Neublížím-li já nikomu, jakým právem ubližuje on mně? Urážet někoho, posmívat se mu, dráždit jej, podvádět, pást se na jeho bolestech, to přece není žádný zákon přírody ?

Já někomu věřím, mám ho rád, duši bych za něho dal, věnuju mu noci, celé dny, nejkrásnější své vzpomínky, myšlénky, útěchy, sny — a to všechno proto, že mu věřím, a on mne potom z čistá jasná o tu víru okrade — je to zákon přírody ? Kdybych já mu to udělal, co by si o mně pomyslil? Jeho by to bolelo a mne to bolet nemá? Jemu by toho bylo líto, mně toho nemá být líto? A stane-li se mu to dvakrát, třikrát po sobě, jaký jde potom do světa? Jak se dívá na ostatní lidi, jak s nimi jedná potom sám? Okraden jednou o víru u člověka, nevěří lidem vůbec. Buď potom lží bojuje proti lži, nebo zůstane čistý, ale osmutní na celý svůj věk. Je jako prst na celém světě sám a sám.

Ztvrdne jako křemen a ožene se devaterou zdí proti všem. Dobře mu není tak ani tak. Jiného zákona přírody já neznám."

Hégr poslouchal ta slova jako něco, co leželo už daleko, daleko za ním. Ledya, že se rozpomínal, že i v něm se kdysi obrátily takové otázky, ale tomu už bylo velice, velice dávno. Zdálo se mu, že celý věk už ho dělí od těch dob. Na jejich místo vedraly se hovory, které vedl v kavárnách, ve spolcích, hospodách a sám ssebou. A co slyšel, bylo mu už tak cizí, že lapal už jen slova, věty; — 303 — celek ploval před ním jak beztvárná, šedivá směs.

Chvíli vždycky pohnal hlavou a pohlédnul na Jordána, ale hned zas ji sklopil a lokty se opíraje o podstavená kolena, se sepjatýma rukama hleděl do země. V kamnech jasně hořelo, dvířka byla červená, plotna rozžhavena a v její rudé výhni vystoupily před ním pojednou čtyry bledé hlavy, skrčené pod plynovým světlem. A každá z nich držela v ruce vějíř rozložených karet, které vytrhávaly rozčileně se chvějící ruce a kladly na malý čtvereček stolu, potažený zeleným suknem.

Ticho bylo v kavárním tom doupěti jako v hrobce a každý jen počítal v duchu rychlé obraty hry.

Hráli už tak po tři dny, celou noc a celé dny, na chvíli si šli vždycky zdřímnout, v určitou hodinu se zase sešli a hráli dál. Když někdo odstoupil bledý, třesoucí se nad posledním grošem, vystřídal ho hned jiný jako v bitvě, když se nahrazuje raněný. Také Hégr nastoupil jedno z těch opuštěných míst, ale po několikerém mávnutí rukou dostal i on jednu do prsou, z které už se nevzpamatoval. Vstal a jiný nastoupil jeho místo, aby buď vyhrál všech jeho !dvacet zlatých, nebo postoupil své místo zase jinému. Diváků, celá hradba stála kolem nich — jak galerie nad zeleným tím jevištěm, po kterém se bělaly a střídavě po sobě padaly hrající ruce — — Jak byl bledý v tu chvíli Jordáni Nechodil už, stál opřen kyčlí o pelest své postele a hledě dolů na Hégra, jednu ruku držel přes prsa a druhou mechanicky cosi přemílal v prstech. Edyž zas promluvil, vyšel mu z hrdla zprvu křaplavý, zamhlený jakýsi zvuk, který skončil zakašláním, ale hned na to rozlil se jeho hlas v dutý, o prsa temně se odrážející zvuk, který se rozléhal v tichu pokoje jako bassově znějící kov.

— 304 — „To se pak divně zakalí svět," pokračoval Jordán. „Časem rozšíří se ten obraz na celé okolí, na lidi všechny, ve světle křivdy ozáří se celý svět. Cítíš pak každý hrot urážky, každý jed slova, at uštkne tebe nebo koho jiného — — Cítíš s ním, jakoby's tu křivdu cítil sám. Je to podivné. Tolik lidí na světě a z těch málo kdo je spokojen, čím to je? I jíst mají dost i pít mají s dostatek a přece jsou rádi, když o sobe ani nemluví, čím to je? — Já sám mohu na prstech spočítat svoje nejkrásnější chvíle mimo ty, které jsem prožil sám a sám, oddělen ode všech, zůstaven jenom sám sobě; sotva jsem o lidi narazil, jiskry lítaly z obou stran.

A nemám žádných velkých potřeb, žádných velkých žádostí. Ty moje jsou drobné a z těch je spleten celý můj život a já se nepamatuju, že bych byl o někoho svévolně narazil. Vždycky jsem se musil jenom bránit. — Jediná moje vášeň byla Praha, a jak jsi mně prorokoval, draho jsem ji zaplatil. — Je to živoření den ode 'dne, pobíhání ode zdi ke zdi a kam hlavou narazíš, všude bolest v ní. Čím to je? Jiný mezi nejkrásnější svoje léta čítá léta studentská, já naopak. Za psance jsem tam byl, za nutné zlo, za nebezpečného člověka lidem i sobě. Plili přede mnou a z tváře mně vyčítali špatnou budoucnost, proč to? Vypadám na nějakého lotra, už od přírody poznačeného zlosyna, či co? Moje mlčení bylo považováno za urážku, moje uzavřenost za vzdor, moje ironie, které už se nebylo možno ubránit, za trestuhodnou výstřednost — — Byl jsem proto darebák, ničema povahou, ničema duší, ničema každým svým pohybem, každým svým slovem, pykal jsem i za to, co jsem nemluvil, nemyslil, ba o čem jsem ani nesnil.

— Co se směješ? — Bylo to u vás taky takové?"

Hégr zalívaje se potměšilým smíchem, vyrazil — 305 — ze sebe: „Taky. — U nás byl jeden zrovna takový, ale ten zemřel."

„Zemřel?" opakoval po něm Jordán v zamyšlení. — „A kdy?"

„Zrovna před maturitou — chudák!"

„Proč chudák? — je mu tam lip," odpověděl na to Jordán. Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Ať se podívá člověk kamkoliv, všude je to tak, všude tentýž poměr člověka k člověku, napjatý, náruživý, zlý. Jeden hřeší na svou moc, druhý na své peníze, třetí na svou krásu, čtvrtý kořistí jen z prosté náhody, že do rukou se mu dostal člověk bezbranný a že jej vyssát může jako pavouk hmyz.

Není v lidech dobré vůle, není té dobroty a čistoty svědomí, aby se každý podíval také do sebe a o sobě přemýšlel víc než o jiných, jedná-li dobře nebo zle, je-li schopný k svému povolání čili nic a není-li, tím hůř, jakoby se mstít za to chtěl na svých obětích, že jím není. — A přece by to bylo tak lehké" — pohnul sebou náhle Jordán, jakoby připadnul na novou, bohatou nějakou myšlénku — „tak lehké!" opakoval, „jen chtít, jen užít trochu toho citu, který má každý v sobě a ten kdyby rozšířil také na lidi ostatní. — „Co nechceš, aby tobě lidé činili, nečiň ty jim," — přemýšlela' kdy o té větě? Já velice a vždycky jsem si na ni vzpomněl, kdykoliv jsem se potkal s opakem. Může být člověk neznabohem, nemusí umět číst, ani psát a potřebuje jenom tu zásadu v sobě chovat živou, teplou, stále na stráži, a není možná, aby jednal křivě. Je to s lidmi jako s rodinou. Bratr ublížil bratrovi, sestra sestře, syn poškodil otce, otec pohanil matku — ten, komu ublíženo bylo, jistě velice proto trpí. Ten, kdo stojí stranou, jistě si odplivne.

— 306 — Proč si neodplivne také, když se jedná o člověka vůbec, nejen o rodinu? Křivda bolí každého; bolest tu dovede cítit i pes. Člověk jako člověk od divocha pusty až po samého Boha.

A přece si lidé křivdí a proč? Záminka k tomu kolikrát nestojí ani za slovo a člověk člověka zraní až zaslzí. Kolikrát někdo promluví, zasměje se a člověk pozastaví se nad tím, jak sprostá to musí být duše, která tak mluví a tak se dovede smát. Ten puch lidské pustoty člověka zarazí a otráví i v nejlepší náladě. Potkáš člověka, o kterém víš, že zná tolik a tolik jazyků, shltnul spoustu knih, pohybuje se v nejvybranější společnosti a přijde k případu, kde má mluvit a jednat jako člověk a zvrhne se v tutéž lidskou bestii zvířecího pudu, jako nevzdělaný drvoštěp. — Uštknutý se zrovna svíjí v bolesti, myslíš si, teď snad už bude mít dost, nechá se tu svou obět aspoň vyplakat; naopak, zařízne ještě hloub, a má ještě radost z toho, jak z té rány teče krev. — A tu af se člověk na to dívá nebo trpí sám, musí se ptát: — odkud všechno to? Jsou prý lidé dobří i zlí. — Ale což, ublíží-li i takový člověk, který není zlý? Člověk si to nedovede a nedovede vysvětlit. — Je těžko pak žít s člověkem. To už nejsou peníze, to není chudoba — to není už zhýralá, sama v sobě se těšící a sama nad sebou hýřící moc. To už je víc. — Slyšíš kolem sebe slova, narážky, úsměšky a nevíš, odkud se vzaly, kde vzaly svůj původ. Nikdo nezná váhu slova, pohledu, posuňku, skutku a to všechno může být pramenem bohatých slz. Jak to, proč to ? Matky vyvádějí své dcery na trh a nevědí, že to dcery jejich odpláčou. — Ve škole ukřivdí se děcku a učitel ani netuší, že to dítě odnese si měřítko té spravedlnosti pro celý svůj život. Kněz — 307 — si zalže, zasprostačí, a to neví, že své výmluvnosti láme hrot; nízký trhá s trůnu vyššího, ten zas nohou šlape na krk nižšího a všechno trne y ustavičné válce — a bůh ví, jak se to všechno jednou rozhodne. Křivdy se jen kříží, rány zrovna křičí, z obou stran není dorozumění, není shody. — „Člověče, co nechceš, aby tobě jiní lidé činili, nečiň ty jim" — to jsou hrozná slova pro každého, kdo jen trochu citu má a svědomí. — A jednají-li lidé proti tomu zákonu, jednají patrně bez srdce a svědomí. Stav chudobného je tím horší, cit pro křivdu je v něm nepoměrně jemnější a vyvinutější než u lidí zámožných. Každý si naň troufá, každý se on otírá, a může-li, rukou mu vydře i to, co ještě má. Nepotřebuje ničeho. Každý projev vůle, samostatnosti, každá extravagance, výbuch sil je u něho hříchem a nikomu ani nenapadne, že tím také ubíjí, upíjí, přehlušuje v sobě nářek Člověka nad člověkem. Cit jeho je neustále drážděn, neustále strkán, přepínán, škubán, týrán v ustavičné zkoušce morální i fysické, až buď otrne nebo začne o své ráně přemýšlet, bolák svůj rozdírat — jitřit; z rány se valí hnis, z hnisu závist, výčitky, odboj, msta.

A není se co divit. Kdo trpí, aspoň cítí, kdo křivdí, necítí nic. Nebolí už člověka, že trpí, ale že jsou lidé, kteří trpět dají a na ty kuje trest. Je mu zrovna tak, jakoby jej týral bratr, sestra, vlastní krev. Poměr člověka k člověku je tak špinavý, že si s chutí odplivne každý, kdo jen trochu na to pomyslí. Není srdce, není svědomí."

„A což," pravil Hégr, jakoby se probouzel ze sna. — „Když způsobí někdo zlo a nemyslí tak zle, neví ani o tom, ublížil třeba náhodou?"

„Pak v urážce nikdy není toho jedu, který nejvíce podráždí. Kdo ublížil nevědomky, trpí víc — 308 — než poškozený a neublíží po druhé. Poměr jeho k člověku zůstane ve své čistotě a přísnější než byl. To nejsou žádné přeludy. Jsou lidé takoví, ale je jich málo. Jsou i takoví, kteří nejenom že nedovedou ublížit, ale vůbec ani nechápou a chápat nemohou, jak, Bože, jak může člověk člověku udělat bolest. A může to být člověk náramně mizerné paměti, beze všeho talentu, bohatý jako Kroesus — má-li srdce v pořádku, nepůsobí zla.

Svět stojí hoře nohama s celou svou vzdělaností a snad je to tím, že o hlavu se staral posud celý svět, o srdce bezmála nikdo."

„Ale to se nedá změnit!" — vzpřímil se Hégr zaslechnuv poslední větu a položil tělo na lenoch židle.

„Hned ne. Ta nicotnost lidského plemene přece nemůže tak zůstat. Následky jsou tu, musí být také příčiny. — Co dává na příklad lidem právo jmen, právo kast, právo urážející blahosklonnosti, právo celé řady priorit, které druhou, snad daleko vzdělanější část lidí tupí a zarmucuje ?

Peníze to nejsou. Co je to tedy? Kdo stojí výš? — Edo má více citu, kdo má více svědomí. Bez těch dvou věcí není ani práva ani svobody, a myslí-li někdo, že lidstvu pomůže upravením majetku, obírá se něčím, co drží hoře dnem. Ne majetek se musí obrátit, ale člověk. Jinak člověk i když se mu stane po právu, vždycky se bude vidět v bezpráví a bude chtít víc a člověk, který pozbyl svrchované moci, bude ji hledět vydobyti zpět.

Válka začne znovu s tím větší krutostí —u „Nebude-li tu zákona!"

„Zákon tu nic nepomůže! I zákony dělají lidé!

Nebudou-li lidé lepší, nebude ani po zákonech nic. Ostatně dějou se v životě věci, které jsou tak — 309 — nepatrné, že unikají jakémukoliv zákonu — a přece mohou stát člověka i život — —" Hégr poslouchal chvíli, pak ni vzdychl, popotáhl kalhoty, zapálil si cigarettu a pustiv ze sebe strašný kouř- pravil: „To je všechno hezké — to je všechno pravda, ale pomoc — pomoc! — než budou lidé jinší — může trvat řadu století — kdo bude čekat?"

„Oh, já bych věděl pomoc," zatřásl Jordán rukou ve vzduchu, „ale ta by musila být universální, tu by musil sdílet každý člověk, jeden za druhého, všichni za všechny. Něco jako nové náboženství, nový mrav a zvyk."

„A ten by byl?" — ptaly se v udivení oči Hégrovy lehce přimhouřeny a zahaleny v kouř.

„Netrpět zla," spustil Jordán ruku jako kladivo, „nejen se mu protivit, ale pronásledovat ho v každém kroku, na každé cestě, v jakémkoliv odstínu, nic neodpouštět zvláště v mládí, kdy je člověk jako pes, který jednou-li se zatoulá a není potrestán, toulá se pak po celý svůj život."

„Tak! — To by tedy nebylo nic jiného, nežli msta l" pravil Hégr v téže elegantní pose s hlavou vyzdviženou vzhůru, s přimhouřenýma očima a s cigarettou přisunutou k šťavnatým rtům.

„I třebas msta," hazardně rozkládal Jordán rukou před sebou.

Hégr se zasmál v kouři.

„To se nedivím, že tě považovali na gymnasiu za nebezpečného člověka."

„Co je na tom zlého?" otočil se po něm Jordán, roztáhnul ruce a hleděl na Hégra suchýma očima, které podivně se leskly v zapocéné, horečné se lesknoucí tváři. „Když mne někdo okrade, pohaní, znectl, mohu jej pohnat před soud, zákon se mstí za mne. Ale jak k tomu přijde člověk, — 310 — aby uniknul trestu, když unikne sice moci zákona, přes to ale křivda jeho je tak sprostá, že je horší než kdyby mne okradl, znectil, přímo ublížil? — A nejen mne, mého souseda, třetího, čtvrtého, mně úplně neznámého člověka? Vždyť je to povinnost, ztrestat ho za to, nemám-li já právě moc a příležitost, abych ho potrestal sám. — Na ulici, v kavárně, v hospodě, v životě veřejném i soukromém všude pronásledovat, trestat, bít takové darebáky, kterým křivda se stala řemeslem, tak aby trnul jeden před druhým, kdo není čistý. Je spolek na ochrana zvířat, proč by nebyl na ochranu lidí? Když ty mne, tak já tebe a dvojnásob. A když ne já, tak druhý, třetí za mne a já za něho. Příležitost se k tomu přece najde."

„Člověče, jaks' na to přišel?" vykročil k němu Hégr a pohlédnul mu příkře do tváře. — Byla blouznivě krásná — „A já sám ani nevím," točil hlavou Jordán jako opilý. „Já málo mezi lidmi žil, ale tak to všechno ve mně dřímalo, tak to zrálo, sám ani nevím jak. Ještě před chvílí, kdybys se mne byl ptal, co soudím o lidech, o hříchu, ctnosti — nevěděl bych odpovědi. A teď — sám se tomu divím, jak se to všechno shrnulo ve mně. — Až posud všecko bylo ve mně rozmeteno, rozprášeno — pusto — a teo! takový z toho chaos — — Chaos — — závratný chaos. A všechno je chaos — Všechno je prach — a co není prach, je cha — chaos — — —" „Člověčel" zachytil ho Hégr za ruku, „ty mluvíš s cesty — — co je ti ? — Svleč se. Třeseš se jak prut."

Jordán potácel se zpět a tak tak že se ještě chytil pelešte.

— 311 — „Co-o," ptal se blbé vyjevenýma očima, sklesnuv na postel a dívaje se Hégrovi do tváře, jakoby nechápal, proč jím strká.

„Svleč se — lehni" — slyšel ještě Jordán.

Nesvlečen převalil se na postel a hořce zaplakal.

„Bože, Bože, co tomu řekne maminka l" — XXVIII.

V noci se mu zdál divný sen.

Tak jakoby byl za městem v polích, za Eanálskou zahradou. Klára byla s ním. — Po jedné straně cesty černala se zahrada, po druhé v jasnu se rozkládala bílá, posněžená pole. Tak krok za krokem kráčeli spolu a měsíc jasně svítil a z jedné strany stříbřil jejich tváře.

Nemluvili spolu, hněvali se ještě. Ale Klára patrně, aby se mu posmívala, tvářila se tak, jakoby nic jí na tom nezáleželo, zlobí-li se Jordán čili nic, poskakovala si před ním, za ním, pohlížela k nebi, zastavovala se a počínala si vůbec tak, jakoby ho tu ani nebylo. Z počátku dost trpělivě nesl všechny ty její vrtochy, ale pak ho zabolelo tolik nevšímavosti k jeho vlastní osobě a hleděl ji všemožně udobřit. Usmíval se na ni, za ruku ji bral i do očí jí nahlédnul, ale rozhněvaná jeho holubice odrážela všechny jeho něžnosti, ubíhala před ním stranou a nijak se nedala rozveselit, nijak usmířit. A přece s ním kráčela polem, bavila se jím, brodila se sněhem, cupala, dupala do sněhového prachu a smála se, když vítr se chvílemi zdvihl a rusou kštici jí poházel bílým pápeřím.

Jak byla krásná v měsíční té záři! Jakoby věděla, jak jí sluší světelné ty effekty na úzkých — 312 — ramenou, jak skvostně malebně se nesou v stínech výšící se vlny prsou utažené v kožíšku, dívala se dolů na sebe, jak půvabně se na ní šaty vlní a v světle kreslí každé svoje pohnati. A tušíc, cítíc na sobě každý jeho pohled, každý záblesk toho ohně, který pólo s nenávistí, pólo s žízní zdivočilé duše stíhal každý její dech, tím koketnéji, tím rozmaměji prohýbala se v kříži a vznášejíc se tak světlem bujně potřásala svojí hlavou, vrtěla, točila sebou, tančila skoro jako sama sobě k radosti a pýše a dráždila jej tím, sváděla ho jako Carmen, chvílemi vyhrknul jí z hrdla i lehtavý smích — — Jiskru za jiskrou tak zapalovala v jeho krvi, až chytla. Jordán touže po skrocení vyzývavých těch sil, přiskočil k ní, dotknul se jejího poprsí — — ale Carmen zvážněla náhle, ruce zodpuzeny odhodily ruce jeho zpět.

„No — o" zastavila se a jak nakreslena na světlé půdě měřila jej hrdým svým pohledem, a přece od něho neodešla, přece ho nezaháněla, šla s ním dále, dál světlou tou alejí stromů, jako paprsek těkala před ním, smála se, províjela se jak hádě v náhlých obratech pasu a podobna bludičce bloudící za jasné noci, vedla jej stále za sebou, až přišli oba do osamělého jakéhosi skupení stromů, kde s ní byl sám a sám, kde se nic nehnulo, ani na stromě švadly list a kde všechno jak v zakletí trnulo v náručí zimy. Jen Praha hučela z dálky, pískala dlouze tichem noční chvíle. Ale i ten zvuk jakoby dusilo cosi, odrážel se na pólo cestě.

A Klára zastavila svoje kroky, postavila vzhůru proti nebi nazad skleslou svoji hlavu, zsinala v tváři a těžce jaksi oddychujíc, dala se líbat nebem na obnažené svoje zoubky, v rozkoši cítíc, jak bílý mihotavý svit nebeských sfér dopadá na blouznivé přimhouřené její oči. Jak dvojnásob byla krásna — 313 — v malebné té posici s rukou lehce zavěšenou o peň stromu, s hlavou těžkou pod dojmem sladce opojné jakési závratí, která tak jímá člověka, je-li sám, měsíc bílý a hvězdy zlaté svítí nad ním. — Jordán pohnul sebou na svých vratkých nohou, přikradl se k ní, ale dříve, než se jen dechem dotknul zsinalého jejího obličeje, zablýsklo se mu v očích, hroznou palčivou jakousi bolest ucítil v tváři, zapotácel se a zdálo se mu, že padá, padá, neustále padá a trvalo dlouho, než se zas vzpamatoval a na nohy postavil své tělo. — Ale jak zubožená byla teď jeho podobal Utíraje si rukou tvář, odkašlával k zemi krev — půda kolem něho byla zbrocená jasně červenými jejími stopami, do kterých se vpíjel sníh. Jordán zhrozil se toho podívání, těžce vydechnul a nový proud krve vylil se mu z úst. Ohlédnul se kolem sebe a spatřil Kláru, jak na kus cesty od něho ubíhá, už ledva půdy se dotýká a mizí směrem tmícího se v dálce parku Kanálky. Rozběhnul se za ní a s rukou hrozně pozdviženou vzhůru, klopýtaje cestou přes zdvižené hroudy země, křičel cosi za ní — Klára slyšela ten křik, cítila už dunivý jeho krok za sebou a zastavila se.

„Co chcete?" obrátila se za sebe a zas tak jako malovaná v povznesené pose sochy stála na osvětlené půdě hořícího vzduchu s vysoko pozdviženou proti němu rukou.

Ale Jordán nedbal malebné její posy— jedním pohnutím ruky strhal vzdušné její kontury a „jdi, jdi" — strkal ji do zad před sebe, až pochopy dělala, mátla se v kroku, padala a znovu se zdvihala, znovu běžela; pojednou se však strašně vytáhla, zalomila ruce nad hlavou a lekla se černé té skupiny stromů, které se zdály čekati na ni na pokraji parku. Svinula se jako smršť, vykřikla .

— 314 — a pustila se mimo Kanálskou zahradu směrem Vinohrad. Ale nohy se jí zapletly v šatech, neudělala ani tři malé kroky a hrozná jakási síla ji nazvedla vzhůru, zatřásla jí v povětří a praštila jí do sněhu. Šaty se na ní převrhly, pod černou obrubou sukní zablesknul se bílý šat. A Jordán zaťal prsty do úzkých jejích ramínek, vzteklá, vřelá jakási zvůle rozešla se po celém jeho těle.

„Ježíši Kriste!" zaplakala pod ním Klára, s nadlidskou silou vzepjala se v jeho náručí a prosila, hrozila mu zároveň. „Jordáne, Jordáne l" křičela chraptivým hrdelním hlasem, kterým třásl strach. — „Jordáne! Pro živého Boha l" — vydechla s napjetím všech sil z prsou, protáhla se jako úhoř a hotovila se k poslednímu uskoku.

Ale Jordánovi ztvrdly svaly v ocel a mezi oběma strhnul se litý boj jako na život a na smrt.

„Zatracená!" — kleče na ní, vykřikl Jordán a zalomcoval jí jako dítětem. — Hlava jako podefata zaklimbala jí na holém krku, vykřikla naposled slabounkým hláskem a vysílena bojem zaryla se hlavou do sněhu ...

Kdosi stál u jeho postele a lomcoval jeho ramenem.

„Co je ti, co křičíš?" — slyšel Hégrův hlas a cítil, jak jej drží za ruku a ohledává tepnu.

„ Ah já nevím — — strašný sen !B — s dlouhým povzdechem vypravil ze sebe Jordán a v potu zrovna ploval; oddychnul si ještě jednou z hluboká a položiv hlavu zvadle na podložené záloktí rozbíral podivný svůj sen. Těžce se rozpomínal na všechno, co se tu s ním dělo. Prsa oddychovala jak přitlačená kamením. Posud jakoby cítil mladé to tílko v náručí, posud jakoby slyšel úpěnlivý ten nářek děvčete, které se před chvílí ještě svíjelo pod jeho polibky. — „Strašné !B — oddechnul — 315 — si sám k sobě — a náhle divný, divný jakýsi pocit sladkého zemdlení, tichá, posud nepoznaná a nová jakási radost rozešla se ztrnulými jeho údy. — Přece ji měl rád l A ona jeho. Vzala ho pak kolem krku a dlouho, dlouho jej líbala na mladé jeho rty.

Plakala a usmívala se zároveň a jako andílek ležela mu v náručí bez vlády, bez vůle jako mrtvá s tichounkým stínem utrpení na usmívajících se rtech. A už ho nezaháněla, neodpuzovala od sebe, dala se nosit, dala se líbat, ohřívat, tisknout na jeho prsou a zavěšena do něho ovinula sama kolem svého krku mužnou jeho páž. A vodila se s ním toutéž světelnou září, pod týmiž hvězdami, tímtéž nebem, řídkou alejí prastarých stromů, které jakoby kvetly v měsíci květnu, k nebi zvedaly své bílé haluze a do cesty jim vrhaly svůj stín.

Vodili se tak spolu dlouho do noci a jakoby to ani sníh nebyl, ale peří, kterým se brodili, tak tichý byl jejich krok, tak měkká byla pod nimi země, že ani necítili své vlastní tíže, ale vznášeli se spolu, vznášeli jako dva svatí tam vzhůru kamsi, vzhůru světlem do nadoblačných sfér.

Ráno Jordán ještě spal, když zima slavila svůj první máj. Padal sníh. Obloha sežloutla, celý obraz Prahy zjevil se jak pod zakaleným sklem.

Bílé, tiché jasno stálo nad ní. Praha šedá celá koupala se v mléku letícího pápeří.

Hégr procitnul. Tak dobře a tak zdravě už se dávno nevyspal. Zachutnal mu ranní spánek, zavřel oči zas a volal znova sen. V tom si vzpomněl, že Jordán leží nemocen. Vstal, přistoupil po špičkách k jeho posteli a nahlédnul mu do tváří.

— 316 — Byly bledé, ale nic podezřelého v nich nepozoroval.

Spal. Tvrdé spal.

„Není tak zle," pravil sám k sobě, lehce se dotknuv jeho tepny a skočil zas do své teplé postele. Spánek se nevracel, převrátil se tedy zády ke zdi a rozhlížel se po svém pokoji. Bylo jasno v něm jako za nejjasnějšího dne. šaty v nepořádku ležely mu na přistavené židli, boty pohozeny pokojem válely se na různých stranách podlahy, Jednu, zdálo se, že vyzul u dveří, druhá stála u trnože stolu. Punčochy vedle nich. „Bůh ví, jak jsem se to vyzul," pravil sám k sobě v duchu a nemoha usnout upřel oči zas na Jordána. Ležel tiše skrčen pod svou halenkou zabořen hlavou do hubených, bíle a modře pruhovaných podušek. Boty v posledním stadiu služby krčily se pod židlí.

Hégr sám spal v bílých peřinách s červenými vložkami, které křičely zrovna svou krásnou, živou červení v nahotě Čtyř zdí. Ale mimo nový, za padesát zlatých pořízený zimník, a ty šaty na židli, to bylo také všechno, co ještě měl. Všechny ostatní kusy šatstva, svrchnlk, s kterým do Prahy přijel jako elegán, hodinky se zlatým řetízkem, prsteny, ba i tu tabatěrku stříbrnou, z které tak obratné vinuly vždy papírosky měkkoučké jeho prsty — všechno už bylo zavřeno jako Jordánova peřina pod zámkem císařského domu, který mu v náhradu vydal malý útržek červeně potištěného papíru s číslem a obnosem na zástavu vyplacených peněz.

Všechno bylo pryč, všechno spolykaly karty a ta slepá Máry s tím divným smíchem v hrdle, když vyfintěnou, učesanou si ji vedl do kavárny ke Kaisrům, ta Máry s těmi napuchlými víčky, které tak těžce padaly vždy na krátkozraké její oči.

A Hégr opojen tou vzpomínkou smyslného mládí, zapomněl na všechno i na to, kde vezme dnes na — 317 — oběd a ukolíbán v příjemné snění rozehřáté krve zahleděl se na ohromná dnes jako mlhou zadýchaná okna, kterými vykrojen byl veliký kus nebe.

Po chvíli vstal a oblékl se do jediných svých šatů.

Jak tu bylo krásně dnes l Když přistoupil k oknu, podivil se, co světla bylo kolem něho a jak venku krásně padal sníh. Sníh, sníh, kam se podíval, všude sníh ležel už na střechách a celé čeřeny snášely se ho ještě dolu. Hluché, hluboké prázdno visící vždy nad Prahou, oživlo dnes v hemživém, rychle se měnícím tom reji bílých mušek, lítajících prostorem a místy v těžkých kusech čárujících tmavé pozadí. Sněhy se loučily s nebem, obzor se propadal, nebe se řítilo dolů; vzdálené předměty plovaly ještě do větší dálky. Mizely tvary, mizelo nároží, střechy, komíny, kostely, věže, celé ulice, celé město se propadalo do bílé té nádhery a chvílemi nebylo vidět nic jen bílou, jemnou tu tmu, která z levé strany šikmo se hnala k zemi.

I nejbližší budovy se ztrácely a v podobě velkých, tmavých balvanů kácely se do nedozírné hloubky bílého moře. Hradčany byly už bůh ví kde a jen chvílemi, když ustal na okamžik bělounký ten dešt — pronikly ostré jejich hroty a svatovítský dóm jak černý mrak vynořil se z bílých pěn. Než za chvíli zbělel zase vzduch, nebylo země, nebylo nebe a celý prostor od shora až dolů zatáhla zas bílá vlákna sněhu. A ta se trhala v letu a v lehounkých útržcích, jak po větru když se snáší, vzdouvá se a zase níží pýří, padala k zemi. To zima se zemí předla svůj bílý hermelin. Prsty neviditelné ruky hrály v tajemném tom tichu strun a zima předla a tkala a na zemi hotový už kladla stříbrný svůj šat. Praha sama podobna bájnému jakémusi zjevení, jaké se jen dětským duším jeví v pohádkách, jásala v nových svých šatech; před — 318 — okny zvonil smích, z ulice zazníval veselý hlahol a rozjařené děti s křikem se brodily sněhem, rukama tleskaly naproti nebi a s jásotem do malých svých rukou chytaly sněhový prach. A s nebe stále hustěji a hustěji padaly bílé ty závoje — vláčely se po zemi, kladly se na vozy, na hlavy, ramena, domy, všechno bylo jako pohřebeno pod ohromnými těmi spoustami zimního květu a ještě nové a nové hvězdy tetelily se nad dlažbou a tam zvolna, křivolakou cestou, tam zpříma, střelhbitě jak šipka vrážely do zdí, stříbřily okna, žíhaly fagady a do příbytků domů vcházela sváteční slavnostní jakási zář — s bílou předtuchou vánoc.

V očích je bílo, na srdci lehko, duše překypuje dobrotou.

„Člověče l" pohnul Hégr Jordánovým ramenem, „spíš?" Už přistrojen, s kloboukem na hlavě, v huňatém zimníku stál Hégr nad jeho lůžkem a díval se mu do očí, kdy se probudí. „Spíš?"

Jordán spal. Zvolna se probouzel, zalamoval lokte, jakoby se vrátit chtěl do říše snů. Snad se posud vodil s Klárou v aleji; položil zas hlavu stranou a rozloživ lokte na obě strany jako křídla, oddychoval nosem; pohnul zaschlými rty, až zapraskaly, spolknul něco slin a spal dále.

„Jordáne!" trhnul jím Hégr podruhé.

Jordán rozevřel oči a klidně, s pohledem obráceným ještě do snu, hleděl na Hégra v huňatém jeho zimníku. Z jedné kapsy trčela mu hůl — druhou rukou dotýkal se jeho ramene.

sCo chceš?" ptal se teprv po chvíli Jordán chraplavým hlasem.

„Jak je? — Hlava tě nebolí? — Horečka už přestala!? Zůstaneš ležet nebo vstaneš také?

Tak lež. — S bohem," pravil ještě a odcházel.

— 319 — U dveří se ještě zastavil a jen jako mimochodem pravil přes pelest postele k Jordánovi: „Poslechni, půjč mne ty dva šestáky. V poledne ti je přinesu."

Jordán upřel na Hégra krotké svoje oči. Jakoby mu nerozuměl, hleděl z dola vzhůru a myslí posud jakoby se toulal v ztraceném svém snu.

Pak snížil řasy rozespalých víček a zavadil pohledem o bílé plochy oken.

„To padá sníh?" pravil s úsměvem, ale hned na to se zamračil.

Hégr neodpovídal a s hlavou lehce nakloněnou v elegantním sametovém límci svého zimníku díval se na Jordánovy rty.

„Peníze chceš?" pravil pojednou Jordán a vzchopil se, podepřev horní polovici svého těla podloženým loktem. — „Nemám, příteli," — zavrtěl hlavou a ve strachu, že ho snad nepřesvědčil, vyhrnul brvy a pohlédnul vzhůru.

Hégr si pohladil knírky a rozpačitě trhnul pravou nohou.

„Já mám ještě několik krejcarů," opravoval se Jordán, „ale — já — já, já už tři dny mimo snídani a kousek chleba k večeři nic nejedl," zašeptal s plachou důvěrností dítěte, které cizímu člověku svěřuje své tajemství.

„Jdi!" — — divil se Hégr a vyhrnul tmavé své obočí až kamsi pod klobouk. — „A co jsi mi nic neřek', člověče? Byl bych ti půjčil."

Jordán se usmál.

„Sám nic nemáš," pravil s lehkým nádechem vtipu.

„Ale mohu si opatřit! — Kolik ti zbylo?"

„Osmadvacet krejcarů."

„Půjč mi tedy co máš a já ti v poledne přinesu peníze."

— 320 — „Jak to?"

„Neptej se a poslechni. V poledne máš peníze tu."

Jordán se rozmýšlel. Byl Hégrovi dlužen ještě za byt a bál se říci „ne."

„Aspoň na chleba mně tu nech a na trochu kávy," pravil prosebným hlasem.

„I to si nech, jen dva šestáky když budu mít. Komárek má, sedí v kavárně."

„A když nemá?" ptal se nedůvěřivě Jordán.

„Nestarej se, má — včera vyhrál."

„A půjčí ti ?"

„Půjčí, když vyhrál."

„Tak já ti je dám, ale — —" Jordán vzchopil se na lůžku celý ustrašen a loktem si podepřel hlavu. — „Ty mně je nepřineseš!" pravil, úzkostlivýma očima hledě na Hégra.

„Nestarej se," svraštil sebevědomě Hégr obočí a strkaje dvoušesták do postranní kapsičky zimníku, dodal: „Budeš doma, ne?"

„Budu," pravil Jordán, zdvihnul hlavu, chtěl ještě něco poznamenat, ale Hégr sáhnul už na kliku a usmál se na něho.

„Neboj se," pravil, pozoruje poplašené jeho oči a opatrně přitáhnuv dveře za sebou, mizel předsíní.

Jordána se zmocnil nevýslovný strach. Chtěl rychle vstát, běžet za ním, na ulici před dům, zavolat ho jménem, ale přehodil halenku zas přes nohy a zůstal ležet. Utišil se. Strach pominul a v duši zakotvila se mu důvěra v Hégrovu pomoc.

Upokojen nadějí, že bude mít zas od čeho žít, seskočil s postele na zem a rozespalý ještě, potáceje se na bosých nohou, zastavil se uprostřed světnice. Cosi radostného zamihlo se v průsvitném úbélu jeho tváře. Viděl a nevěřil, jen oči rozvíral — 321 — ° stoje na bosých nohou hleděl oknem do roze• rené dálky — — Sněžit přestalo: v obrubě čtyř tmavých rámů pod závojem rozhozených záclon rozkládalo se bílé panorama severu.

Praha zářila v úbělu své košilky růžová v polibcích ranního slunce. Mraky se nad ní roztrhly, vzduch se vyčistil a rysy budov, řezy paláců, hřbety kostelní hrdé vystupovaly v sklovité čistotě bílého rána. Bylo vidět každou hranu, každý svah a vížku zvlášť a celou Prahu v celku jaká vykouzlenou na široké půdě, bílou v náručí zimy, ozdobenou koulí ohnivého slunce, které chladnou záři bez lesku a síly rozsévalo po mlčenlivých prostorách. Ulitá, jako z porculánu, rozdrcená, rozdrobená jako cukr rozsekaný v bezpočetné množství úlomků a tříští ležela tu bílá celá, tím bělejší, že celá země byla bílá a bílý svůj svit vracela bílému nebi. Kde jaká zídka, kde jaký kout, všechny úmolky, roubení a lemy, na všem se zachytil, na všem spočinul, všechno vyrovnal, naplnil a přikryl sníh bílý a měkký jako mech; arkýře jako budky, stromy jako kytky, střechy jako bílé hroby táhly se tu za sebou, kopeček za kopečkem se tak vlnil k řece, a ty rostly v skupiny, křivily, protínaly se navzájem a tam kdesi dole v tmavém klíně Vltavy splývaly k sobě s lehoučkým nádechem páry nad sebou, která v obláčcích plovala tichými těmi hřbitovy.

Něco bílé pěny vychrstlo i na skrčené dole domky Malé Strany a hned za nimi jakoby vyrůstala a nazpět padala, znovu rostla a po schůdcích dolů se svážela a znovu se výšila rychle ke dnu spěchající skála Malé Strany. To bílá Niagarra ztrnulá v svém pádu a roztříštěná zůstala tak viset v Černých svých korytech a nastavených plochách právě v tom oka mihnutí, kdy pěny v letu s jednoho Matice Udá XXVII. 5.

11 — 322 — skaliska kácely se na druhé a zkameněly v pádu.

Všemi směry vinuly se tam bílé ty krápníky v dálce, vrcholky, hranole, jehlance, špičky táhly se vystlanými vrouby, mizely a zas vyvěraly, plazíce se na bílé to prostranství sněhu, kterým kryta byla celá dolina a dál za Strahovem ještě nové a nové spousty letěly s hůry, přes strmé terassy, visuté hráze, galerie a k nebi vyhrnuté slapy Malé Strany v bizzarním zmatku droboulinkých kaskád i ze široka rozevřených proudů řítily se dolů a mizely jako všechny v lůně Vltavy. A celé moře z druhé strany zas po rozkřídlených úbočinách Letné jak povodeň hrnulo se přes zdvižený jez a jen vršky černých keřů a koruny stromů černaly se na bílé té půdě v jedno slitého sněhu. — Tam kouř se vyvalil, tam vítr se vzdul, sněhy se pozvedly a v prachu zalehly do rozeklaných ulic. Kdesi na střeše zajiskřilo světlo ostré, pronikavé, proniklo vzduchem, jakoby v slunci někdo převrátil stříbrný nůž. A zas ticho bylo všudy pod zavřenými okny, nebylo slyšet kročejů ani rachotu kol, jen vlaky hvízdaly svou píseň a s věží padaly rány bijících hodin.

A přec! Pod okny zvoneček zacinkal, zahrčel řetěz, ozvaly se hluché nárazy kopyt. Pak stichlo zas všechno, nebylo slyšet ani hvizdot vlaků ani dusot koní, jen pod okny se ozyal šustivý jakýsi ruch.

To domovník zametal čerstvě napadlý sníh.

Jak bylo krásně v tu chvíli. Jordán ledva že se ještě obléknul, na nohy navlíknul sešlé svoje škrambalky, snad by byl hodinu tak prostál na bosých nohou nad bílou Prahou. Tak nově, tak .mocně naň působila v nových svých šatech. I když z domu vyšel a dolů se snášel k Václavskému náměstí, znovu žasl a znovu se divil, prohlížeje si cestou změněnou scenerii Prahy. Sníh jako rybí kostečky křupal mu pod nohou, černé sukně pře' *" — 323 cházely kolem něho po bílých poduškách, shrbená jakási postava prolétla kolem něho na sáňkách; zvonily rolničky, přeběhla drožka zasypaná celá sněhem, koně, vůz i kočí všechno neslo na sobě sledy bílého sněhu. Nové a nové dojmy čekaly jej na každém rohu, při každém pohnutí. — Hranoly věží, malebné římsy, báně, kříž, azur, jas — skřivenó domky, visuté zdi, černé komíny a bílé věnce kolem věží, které stále v menších a menších kroužcích korunovaly černé jejich výšiny — všechno jako bílé ssutiny rozkládalo, rozvíralo před ním stále nové a nové prospekty, skupiny a dálky a všechny tonuly v sněhu, všechny se v něm koupaly jak v mlíče. — Jak to bylo všechno vábné! — Na bídu zapomněl, na Hégra nemyslil a jenom se těšil, že za dvě, za tři hodiny celá ta Praha bude zas jeho a že už nebude vyhnancem, ale hostem v jejím klíně.

Víc aby se ohřál a nohám odlevil, než aby navázal přetrženou nit svých přednášek, zabloudil do kolleje na Ovocný trh, vysvléknul svůj svrchníček a vytáhnuv z kapsy závitek smačkaných po • známek, zasednul na obvyklé své místo u kamen.

A zatím co tak Jordán seděl v obyčejné, nohama vychýlené pose, s hlavou staženou až k samé lavici — Hégr vycházel z Komárkova bytu. Přezvěděv, že celou noc nebyl doma, už jako na jisto šel Žitnou ulicí dolů do Pařížské kavárny, kde se scházívali obyčejně k snídani. Ani tam Komárka nenašel. Místo něho podával mu ruku jeho souložník Štelcl, hoch, který měl věčně špinavý límeček a šaty věčně zabílené od billardního tága.

„Kde je Komárek?" ptal se Hégr.

„Kde je!" smál se Štelcl, přetíraje křídou tágo a zase tak neopatrně, že se mu špinavý prach 11* — 324 — křídy sypal na černou už tak dost pomalovanou vestu.

„Ještě ,u mrtvoly"?" ptal se Hégr.

„Jinde nebude — byl by přišel domů," smál se Štelcl, míře tágem bravurně shora na červenou kouli těsně přistavenou k žluté.

„To tedy hrál celou noci" „Patrně!" odvětil Štelcl, uhodil tágem do koule a povypláznuv jazyk do levého koutku úst — sledoval žádostivým okem pohyb koule k rozestaveným kuželkám.

„U mrtvoly" byla pokoutní, celou noc otevřená kavárna, kde se studenti nejraději slezli pozdě v noci ke kartám. — Jedno z těch doupat, které se neustále mění ve své oblibě jako klobouky. Tentokrát byla v mode „mrtvola," pokřtěná tak podle svého pána pólo slepého, polohluchého, ale hrozně svárlivého a hrozně křiČícíhe starce, který přísně dbal o to, aby se v jeho místnosti vařila pokud možno nejšpatnější káva, za to hráči aby měli u něho svůj nejmilejší útulek.

Hégr vešel; — byli tam, ale hráli už jen tři. Čtvrtý ležel na lavici a spal. Komárek půjčil Hégrovi peníze, ale pod tou podmínkou, že sedne a bude hrát na místě „plesírovaného."

Když zvonilo poledne, rozcházeli se studenti z kavárny. Napřed vyšli dva a smáli se. Slunce polilo strhané jejich rysy a stáhlo je v posměšný, křečovitý úšklebek. Jakoby utíkali před někým, rychle zahnuli za roh Palackého třídy a zmizeli v Balbínové ulici. To byli vítězi.

Pozdě už se po nich ohlíželi Hégr s Komárkem, oblíkali ještě na ulici svoje zimníky. Hégr se rozběhnul do prostřed ulice vedoucí k viaduktu, Komárek za roh Palackého třídy. Neviděli nikoho.

— 325 — Hégr zaklel, Komárek těžce dýchal svěží vzduch. — Přitiskli se k sobě jako bratři a šli Bpo ptaní." *) To byli poražení a tak na hlavu — že jim samým nezbylo ani na oběd.

XXIX.

Rázem půl dvanácté byl Jordán zase ve svém bytě. Y žaludku žbluňkalo mu trochu drštkové polívky, kterou si koupil za posledních osm krejcarů. Nevydržel dlouho v kolleji. Strach, že Hégr nesplní, co slíbil, vyštval jej z universitní budovy ven. Udýchán chůzí vešel do dveří a rozhlédnul se světnicí.

V pokoji nikdo, na stole nic. Jordánovi sevřelo se v těle cosi, rukou si přetřel spocené Čelo.

Bezúčelně zatočil se několikrát na jednom místě a v nesnázích, s kloboukem na hlavě přikročil k oknu. Praha v poledním slunci byla ještě krásnější, bělejší, jasnější než z rána. Ale marně upínal oči do bílých jejích závějí — marně očima obíhal sněhy zaklopený věnec hor za okrskem města, marně věže počítal, po střechách bloudil, v letu mraky stíhal, kde v závratné výšce na výsluní se třásli holubi — duše jeho v tu chvíli počítala minuty, nahýbala se z okna a s rostoucí úzkostí sledovala pohyb ručiček, které na obecné škole ukazovaly už tři čtvrtě na dvanáct. Vzal jakousi knihu do ruky a chtěl číst — ale ruce se mu třásly, oči jezdily po knize sem a tam.

Sedl a psal domů dlouhý list. Psal o všem, vyznal se ze všeho a když vstal, zdálo se, že je mu lehčeji.

*) Prosit, aby jim někdo půjčil, doslovně znamená na Moravě chodit „po ptaní" — po žebrotě.

— 326 — Blížila se dvanáctá. — Pod okny bylo slyšeti šustot střevíců tu lehkých, zběžných, tichých, tu těžkých, zvolných, mužských — — Ne, tak Hégr nechodil. A hned na to zas pod okny zachřestil rychlý spěch naškrobených sukní, do kterých v chůzi tloukly kolena noh. Bětka. Vrata bouchla. Zapiskla železnice, pod viaduktem zatroubili signál táhlým, dlouhým zvukem, jakým na venkově troubí ponocní. Pára zasyčela, děti se vyhrnuly ze školy.

Erik, láni, koule proletěla oknem, dvě, pak třetí proti ní a do toho jasně zazvonily hodiny.

Když odbila dvanáctá, Jordán sedl si ke stolu, aby dopsal list, ale hned zase vstal, židli bezmyšlenkovitě odhodil stranou a nevědomky nervósné bloudícíma rukama začal uklízet po stole roztahané předměty. I lahvičku inkoustu zandal zátkou, péra narovnal na plechový tácek, kus papíru položil na roh stolu — slovem dělal věci, kterých nikdy nedělal. I přehrnutý roh hadru pod stolem narovnal špičkou svých bot a když se vším byl hotov, jakoby očekával někoho právě v tu chvíli, kdy v celém domě se ani noha nehnula, položil jednu ruku na levo u židle a druhou volně drže po boku, důstojné hleděl ku dveřím.

Dveře mlčely na klidný, pronikavý ten pohled jeho oči. Obočí jeho splynulo v křivku přeťatou v půli. V duchu viděl někoho, švihnul po něm pohledem a odvrátil se stranou. Ety se mu zatřásly, od okna ke kamnům, od kamen k oknům rychle ho přenášely nohy, pak se zastavily, ruce otevřely okna, celé jeho tělo se položilo na podokenní desku a hledělo po ulici dolů. Pak tytéž ruce přirazily okno zpět, pěstě vztekle tloukly do závor a Jordán zastaviv se u dveří, měřil je očima od kliky vzhůru. Cítil, že se mu zas víčka rozšiřují a z očí mu vystřikuje palčivý šleh. Pojednou se mu — 327 — zmátly v očích všechny okolní předměty, dveře i s mosaznou klikou, strop i s červenou růžicí, okna, záclony — Praha. Slzy ho polily. Neznámá moc strčila jím na zad a srazila k stolu. — Zastřel si rukama tvář a seděl tak dlouho chýle hlavu nad rozepsaným dopisem.

Byla už jedna hodina s poledne, Jordán šustě sedranými botami plazil se síní k uzavřené kuchyni.

Bůh ví co tam chtěl. Přece věděl, že nikdo není doma. Vrátil se — a zase tak seděl jako vězeň ve svém žaláři.

A Jordán oddychnuv si krátkým povzdechem svěsil ramena a — ku podivu l — skoro usmířen sednul si na židli zády obrácen k městu. — — Tak proseděl celé odpoledne, nehybný a bledý jako čerstvě uhnětená mumie; zdálo se, že chce před sebou zbádat celé propasti.

Vzpomněl si na včerejší hovor s Hégrem a nové slzy polily jeho tvář.

Blížilo se k večeru. Slunce po celý den svítilo, k soumraku se vzduch oteplil. Střechy pronikaly prořídlými sněhy, z ulice bylo slyšet čvachtavý pleskot kročejů. — V okapech bubnovaly kapky stékající vody, obnažené plochy břidlice leskly se v posledním slunci jak polité lakem. — A Praha měkla, roztěkala jako cukr v mokru. E večeru už celá se vysvlékala z bílé své řízy; celá umouraná, bílou barvou už jen jako pokaůkaná mihotala se strakatou dálkou. Eouř přenášel se přes oblezlé hřbety střech a zapadal do začouzených ulic svahů.

Už celé černé boudy vylezly z mokré té běloby tajícího sněhu a jenom mezi vykýři a v tvrdých stínech krylo se něco neposkvrněné jeho barvy.

Když se hodné setmělo, Jordán teprv se obrátil na židli a jakoby z mrtvých vstával, rozhlédnul se — 328 — soumrakem — — Počítal hodiny, které bily pravé na obecné škole a při tom ohlížel se po Praze.

Vzduchem se rozlil popelavý* zákal. Na západě odhrnula se šedá, k sobě jako shrnutá halena nebeského příkrovu a v špinavém přítmí tam dole nad Prahou zas jakoby se rozsvítilo. S nebe se lil stříbrný prach. Světle dýchaly páry a kouř.

Z továrních komínů jak smuteční závoje Prahy valily se černé vlny sazí. Sloupem opíraly se o šedá nebesa, tam se rozkládaly, točily, několikrát po sobě se překotily pod sebe a černou, těžkou svojí záclonou zahalily zelenavou půdu obzoru. Ve světle na protější straně Prahy ostře se rýsovaly hranaté kly Hladové stěny.

Teprv večer, když do oken se hrnouti začala tma a Praha rozhodila po sobě zase ty bezpočetné řady světel, vyběhnul Jordán z domu a stáhnuv klobouk do čela, máčel svoje nohy v blátě.

Šel hledat Hégra.

V Pařížské kavárně nebyl. U Štajgrů mu řekla slepá Máry, že přišel k nim na oběd, ale (dodala skřivenými rty), „taky je vám dlužen?" obrátila se přímo na Jordána a všimla si schátralého jeho zevnějšku.

„Ne, ale slíbil mně, že peníze přinese a nejde."

Slepá Máry zavřela své oči, vyzdvihla vzhůru kulatou svou bradu a řinčíc v rukou sklenicemi dala se do hlasitého smíchu.

„Ten ? Co ale dělá s těmi penězy! ? Padesátku dostane z domu a dnes už nemá ani na půllitru piva. — Já ho budu živit, ne?"

„A zůstal dlužen?" ptal se chvatně Jordán.

„Nic jsem mu nedala, ať si jde kam chce."

Jordán se zamyslil a měl se k odchodu. „No co je dělat," pravil, pohnuv shrbenými zády.

.S Bohem."

— 329 — „Služebnice," odpověděla Máry povýšeným hlasem a přitáhnuvši za sebou rozšmajďanou patu střevíce pod utahaným cárem sukně — spěchala do výčepu.

„Kdyby přišel," volal ještě za ní Jordán, „řekněte — —tt A dál nevěděl, co Máry má Hégrovi říci.

Sklepnice na pólo obrácena k němu, na pólo do výčepní síně, kousla do míšeňského jablka v hrsti a pravila nedbale: „A dnes už on nepřijde."

Jordán už jí neposlouchal a nevěda, co počít, postál mezi veřejemi domu.

Ve Vodičkově ulici bylo v tu chvíli živo.

Plyn jasně svítil z obou stran a postřikoval žlutým světlem mokrou dlažbu. V hučení a rachotu vozů střídalo se žvatlání dětí se zmateným hovorem dorostlých. V monotónním dunění třesoucí se dlažby odkudsi jasně zacinkal dívčí smích a hned na to pod jedním deštníkem přešlapovaly ve světle lampy dvě prostovlasé holčice. Pronásledoval je suchý, módně oděný pán. Pohlédnul jim do tváří zastíněných pocuchanou kšticí a hned na to houpavou, křepkou chůzí mladíka přešel na protější stranu ulice. A zas jiní lidé se hrnuli kolem, přebíhali se strany na stranu a mizeli v davu.

Byl smutný, zádumčivý večer, ale zdálo se, že nikdo toho nedbal, nohy stejně tak svižně přešlapovaly rozlehlým blátem, jako den před tím, kdy dlažba byla suchá a světlem se nesl vlečkami zvířený prach.

Šedá, hustá mlha snesla se dolů. Vzdálenější postavy jak stíny šouraly se osvětlenou tmou.

Lampy jen slabě osvěcovaly hlavy a ramena pod světly se vinoucího lidstva. Deštníky se množily.

Vzduch zaváněl smrdutou atmosférou plačtivého dne.

— 330 — Jordán několikrát vyhlédnul z vrat a zase se vrátil. Pohlédnul na nohy a stáhnuv obličej v mrzutý výraz nevrlého člověka přešlapoval s nohy na nohu. Šlapky ho zábly.

Snad pršet přestane .. .

Ale nepřestávalo. Deštníky už černým nepřetržitým pruhem táhly se za sebou. Dlažbou rozšířily se lesklé, do černá jak zlato zasazené skvrny kaluží. Vítr do nich dychtil, třásl jejich povrchem a kapky v jiskřivých prškách rozstřikovaly se rychle za sebou a zanechávaly po sobě pukající bublinky.

Konečně Jordán vykročil z vrat. Krokem ocitnul se pod černým nebem v blátě. Přeskakoval s kamene na kámen a vyhledával vyšší kameny; pak znovu se vracel na chodník a tisknul se ke zdi. Deštníky vrážely mu do tváře konečky svých drátů, prsty u nohou ucítily vodu. S klobouku potůčkem crčela voda. A kulhal; hřebík v patě sešlápnut na jednu stranu sedraným podpatkem proniknul promoklou podešví a rýpal jej do nohy.

Jednou nohou cápal, druhou jenom šeptal a tělem bolestně točil při tom na kHvo. — Hlad plnou silou svého práva přepadl všechny morální i fysické jeho síly a schroumil jeho tělo do sebe.

A Jordán belhal, padal s nohy na nohu, kaluže se pod ním rozstřikovaly, šaty proniklé syrou mhou lepily se mu na vyhrnutých ramenou. — Zastavil se a pohlédnul sám na sebe. Nohama v blátě, hlavou v dešti, sám na sebe učinil dojem zlý skroušeným svým tělem, které trčelo na obé strany suchými, jak k obraně nastavenými lopatkami; ostatek se choulil a smršťoval do vlhkých šatů. Hlava jako v bryčce se krčila ve vyhrnutém límci.

V tom si vzpomněl, že má psaní u sebe a nevyplacené zastrčil je do žluté skřínky.

— 331 — Na rohu Vodičkové ulice a Václavského náměstí letem zamihnul se kolem něho ještě jiný, jemu podobný hoch, ale daleko podřízenějšího asi druhu. Zběžně na sebe pohlédli; Jordán svěsil hlavu, neznámý se usmál a zmizel za rohem Vodičkovy ulice. Bylo cosi trapného pro Jordána v chvatném tom pohledu a mlaskavém zahvízdnutí neznámého člověka, který mizel křivým krokem v marosivém světle ulice.

Praha jakoby se mstila za svoji krásu, vraždila ho nyní na každém kroku. Vody novými proudy řinulj se s nebe jako provázky natažené k zemi a Jordán jakoby vzdoroval sám sobě i rozplakaným mračnům nad sebou, točil se stále na jednom místě s trpkou ironií člověka, který schválně už nastavoval svoje tváře mokrým šlehům chladných Krůpějí. — I za krk mu stříkala voda a pateří mu projížděl mráz.

V tom zaslechnul veselý ženský hlas pod bílým závojem a mužský, pevný hovor kovového timbru. Ohlédnul se a v přísvitu lampy zcela zřetelné zahlédnul otevřená ústa a skřipec. Hégr.

S rukavičkama na rukou, s černě vroubeným skřipcem na bílém pravidelném nose, vykračoval si v huňatém svém zimníku po boku velké, martialně složené, černě oděné dámy s nesmírným, bohatě opeřeným, bravurně na stranu shrnutým kloboukem uměleckého vkusu. Přes oči měla závoj, sukně lehce nazdyiženy nesla nad zablácenou botkou. E prsoum tiskla hudební mapu a v náhlých obratech těla kroutila půvabně křížem.

Hégr nad ní nesl deštník.

Jordán zrychlil krok a v Jindřišské ulici nenápadně zatočil se zpět, aby mu tak přišli do cesty. Prošli těsně kolem něho, ale Hégr důvěrné obrácen k dámě uhnul mu s cesty a nevšimnul si ho.

— 332 — „Servus!" zvolal Jordán, ale tak, že to ledva zaslechnul on sám.

„Na zdar!" hodil ze sebe Hégr, v tom černé oděná dáma ptala se ho cosi, Hégr se k ní nahnul a neohlédnul se, kdo jej to zdraví.

Jordán u vzdálenosti asi deseti kroků šel za nimi. Mohl manévr opakovat, ale styděl se už.

Minuli Jindřišskou věž, prošli Senovážným náměstím a podél pravé fronty domů došli až naproti kasárnám.

Na konci Senoyážného náměstí vzpomněla si dáma na cosi a vrátila se na kus cesty zpět. U kupeckého krámu, kde visela žlutá schránka na psaní, uklonila se a vešla do vnitř.

Jordán dotknul se Hégrova zimníku.

B Co myslíš," pravil prochladlým, třaslavým tonem, „čekám celý den. — Máš?"

Hégr odpověděl popleteným, rozplizlým úsměvem a položiv ruku na Jordánovo rameno, omlouval se očima i tváří — „Odpusť, příteli — Já sám neobědval."

Klika skřípla, za sklem dveří začernal se široký klobouk — — „nemám," vyrazil ze sebe Hégr.

„Truxo!" Jordán na to skoro současně a střiknuv slinou do bláta běžel do prostřed náměstí.

„Jordáne, Jordáne!" volal za ním Hégr opatrně se ohlížeje za sebe, ale Jordán mávl jen rukou kolem hlavy a utíkal naznačeným směrem.

Hégr pošeptal cosi dámě přilepující známku na obálku psaní a spěchal za ním. Jordán stál uprostřed náměstí a jakoby něco hledal, díval se do země. — Zahlédnuv Hégra, trhnul sebou a dal se do běhu k Jindřišské ulici.

Hégr se zastavil a volným krokem vracel se ku své dámě.

— 333 — Jordán už byl v Jindřišské ulici. Utíkal posud, jakoby ho někdo hnal. Bláto ne bláto, kaluž ne kaluž jako opilý potácel se mezi lidem. Pot vyvstával mu na čele, v uších ohlušujícím rachotem hřměly mu těžké nárazy vozů o dunící dlažbu.

Svrchníček plandal mu v chůzi na nohou, v hrdle ucítil hrozný, dusivý žár. — A dešt stále jej pomrskával do tváře, mlhy stále tak prolézaly jeho tělem a chladnými proudy draly se do vyprahlých, hořkých jeho úst.

„Darebák!" — zapísknul suchým chrapotem a zastavil se na jednom místě Jindřišské ulice.

Obrácen úplně do sebe, hledě do nedozírné té hloubky, nad kterou se už potácelo bídné jeho tělo, neviděl, neslyšel před sebou na krok; pojednou zastavil se uprostřed kaluže a jako přikován k zemi rozvažoval, co si teď má počít Stál a čekal od sebe odpověď, ale neslyšel nic, jen těžké, nákladní vozy burácely ulicí a valily se na širokých kolech k nádraží. Lidé posud tak přebíhali v světle, deštníky si vyhýbaly a řady lidstva tam husté, tam strhané nad bleskotající dlažbou třely se zase o sebe jako mrak stěhujících se mravenců a vracejících se zase zpět.

„Kam jít, kam se obrátit!" — a v Jordánovu duchu pojednou zazvonil podivný jakýsi zvuk špatné naladěné citery.

Stál u Reitknechtů, otevřeným vchodem viděl tísnící se davy lidu, které hbitě odbývala černovlasá jakási dívčice s červenou mašličkou nad lesklým čelem. Z vnitřku místnosti valil se začmoudlým vzduchem hromadný huk. Výčep podobal se velikému přeplněnému vagónu třetí třídy s dvěma řadami uzounkých stolků, zaražených jednou stranou do podlouhlých zdí. Světla blikala nad pokrytými i nepokrytými temeny hlav. Sklepnicím pěna — 334 — kapala z rukou a pleskala o zašpiněnou podlahu.

Příjemná vůně pečené pronikala dveřmi a z postranní místnosti odkudsi z vnitřku čpavým zápachem kouře a piva cinkal posud ten divný, ostrý hlas citery. V Jordánovi se srdce sevřelo při pohledu na plná ta ústa dělnického lidu, který v kouři a vádě lomozí a zpívá a jí — jí a vesele si pohvizduje bezstarostnou jakousi píseň a — — jí.

Jakoby ho někdo bičem švih', utrhnul se náhle od svůdného toho obrazu a vytratil se jako stín z toho světla, které oknem polívalo bledou jeho tvář. Ale kdo by se byl díval zevnitř ven, byl by viděl, jak za chvíli do světla z temna se vynořila tatáž postava schátralého rázu, mizí zas a tak několikrát po sobě stále blíž a blíž, až stanula, jakoby se zabodnula tenkýma svýma nohama do rozmoklé dlažby.

Zlá myšlénka prolétla mu mozkem. — V žaludku cítil hrozný jakýsi nepokoj a v hrdle sucho, sucho. Ani jíst se mu tak nechtělo jako pít. Mírná bolest ležela mu na prsou a teplo mu bylo pod šatem. Buká nervosně škubla sebou v kapse a oči zavrtaly se do tvrdé dlažby.

Plynová světla pojednou jakoby se rozstříkla po zemi, paprsky slily se v jiskřivou beztvárnou hvězdu, která se pohybovala sem a tam. — — Obrátil se tváří do ulice a chvíli tak postál na pokraji chodníku, nevšímaje si ničeho, nepohlížeje nikomu do tváře. Pak se prošel po ulici vzhůru a dolů a cítě v sobě cosi jako kamení složené na sobě a táhnoucí jeho život dolů, zastavil se zas naproti Eeitknechtům.

Ulicí přejížděly drožky. Strmými břehy zdí posud se tetelila šerá mha, ale nepršelo tolik, jako před chvílí. Do hloubky jako do páry potápěly se — 335 — povozy a drobné postavy stále menších a menších rozměrů. V záři výkladních skříní, jichž odlesk ležel na mokré zemi, pestřilo se barevné zboží, celé bohatství, celé jmění v několika drobtech. — Přímo naproti němu stál hraběcí kočár; na stupátku zamihnul se bílý atlasový střevíček, dvířka bouchla a kola mizela od omšelého paláce. Hned na to z paláce vystoupil hraběcí sluha. — Měl stříbřené knoflíky a hladce oholenou tvář; přešel ulici a namířil přímo k Reitknechtům. Za ním vešlo ještě několik dělníků s černými ještě dlaněmi, v zástěrách a všichni — — — Ještě váhal. Pak se náhle rozhodnul a rychlým, chvatným krokem vešel do vnitř mezi drožkáře, dělníky, expressy, kočí — Nikdo si ho nevšímal. Jen sklepnice ho přivítala, odešla a celá červená vrátila se se sklenicí piva. Nestarala se víc o něho. Obsluhovala vedlejší stolky. U stolu, kde seděl Jordán, vstávali právě dva umounění zámečníci, pozdvihli placatou čepici, zadrbli „s Bohem" a odcházeli.

Jordán osaměl. Zády opřen o stěnu, bezmyšlenkovitě hleděl na růžový jakýsi život. Asi pět kroků od něho držely se dvě sklepnice kolem krku a šeptaly si cosi do ucha. Někdo zacinkal nožem na talíř, sklepnice se rozlétly.

A Jordánovi se neustále zdálo, že sklepnice dívají se na něho a radí se o něčem. Konečně odešly . . . Zdvihl sklenici k ústům a zatřásl se zimou. Droboulinké chvění protáhlo celým jeho tělem — — Zimničně rozšířenýma očima hltal zrovna do sebe před ním rychle se měnící tvary.

Děvečky s ohromnými džbány draly se boky mezi nastavené kupy lidu a potahujíce sobě šátky — 336 — na hlavách, spěchaly kamsi dolů, kde skoro po tmě se vydávalo pivo.

Jordán sebou škubnul Právě si prohlížel mrtvě a beze všeho účastenství krevnatou jednu mladici s těžce stočenými rulíky vlasů, které jí hlavu půvabně skláněly nazad, když v tom jemu přímo před nosem protáhly se nahé červené lokte sklepnice. — Co chce?

Ale sklepnice, mluvíc ke komusi u vedlejšího stolku, nic na něm nežádala, sbírala jen prázdné sklenice a odnášela je k výčepnímu stolku. Vyhrnul víčka a zvolna, zvolna a jen na pólo pohlédnul sklepnici do tváře. Ta v zamyšlení tiše se usmívala a mechanicky jako pro jméno hadrem utírala před ním stolek. Když byla hotova, zatočila se zase k němu širokými, masitými zády a prázdné sklenice držíc na zdviženém životě před sebou, prohlížela si vedlejší stoly.

Jordán si odkašlával; vrtě sebou v oteplených šatech, sáhnul zas po sklenici a upil špetku pěny. Potají strhnul klobouk s hřebíku a pokryl si jím hlavu. — Zbytečnými, bezúčelnými pohyby ohmatával krk, límec, knoflíky a přebíhal prsty po skrčeném čele. Skončil pohledem na Žofce a na dveřích. Bylo mu dobře ted. Život si zahřál teplem, horko se mu vyvinulo v útrobách po náhlém požití piva; — nohy si odlevily, z bot vytekla voda a prsty začaly si hovět v příjemné jakési pohodě. Košile nestudila už — jen na hlavě cítil chladivý kruh promoklého klobouku. Než i ten se začal vypařovat. A jako na dovršení chvilkového toho shovění údů — z vedlejší místnosti strunky zavzněly do rachotu hrdel a v průvodu citery zazpíval ostrý, sentimentálně přibarvený hlas mladého děvčete. Byla to jakási známá, Jordánovi velice známá píseň — stará — jeho — 337 — tatínek ji zpíval, když byl ještě malý a na klíně jej houpával v černých hodinkách.

„Bože, která to je," vzpomínal si — a nemohl si vzpomenout. A tak ji měl rádi Kartounová sukně zasípěla mu pod nohou a protáhla se kolem. A Jordán zase tak nervosně škubnul rukou, vysunul klobouk do týla, přetřel rukou hrboly Čela a cítil, jak do tváří mu dýchá chlad. Už dopíjel; ruce se mu třásly, když sklenku nedopitou kladl na dřevěný tácek. Jako zloděj ohlížel se po hlavách. Masitá záda Žofky jako deska trčela uprostřed stolů a Jordán jakoby před nimi mačkal v sobě výkřiky svědomí a strachu, se strojenou rozmarností pokyvoval přehozenou nohou v taktu drnčící citery.

Nový proud krve nahrnul se mu do tváří.

Přímo před nosem vymrskla se mu červená, nahá ruka sklepnice a brala jeho sklenici — — „Co — co?" sáhnul na ni horkou svojí rukou — „už nebudu." — Ruka zmizela — masitá záda vzdalovala se zas od něho. Přerývaný vzdech se přelil přes vlnící se okraje jeho rtů. Rychle se nahnul, rychle se zdvihnul a zase sednul, podkládaje pod sebe shrnuté šosy kabátu. Sám nevěděl, proč to všecko dělá a citera břinkala, kdosi se smál, druhý nadával, dva v koutě křičeli, bili do karet; masitá záda skláněla se k nim a brala jim karty — — „Teď — teď" — — vítězně zajásalo cosi v Jordánových prsou a celý hoře studem rychle vstal, lehce se ohlédnul, ohrnuje límec u svého svrchníčku a celý změněný v tváři obešel hlouček lidu stojícího ve dveřích. Tam byl už jako za hradbou. Sehnul se a zmizel v davu kolem přecházejícího lidstva.

— 338 — „Jaj!" přitisknul oči uprostřed ulice a nemohl s místa. — Nohy pod ním klesaly a kosti v lebce jakoby mu praskaly v pronikavé bolesti hlavy. Jako vrtohlavý balancoval na svých nohou, kočáry kolem něho hrčely, drožkáři, vozy mezi lidmi, všechno jako v cirku točilo se kolem jeho hlavy. Teprv nyní cítil, jak hroznou to prodělal chvíli — — Studený vítr bez deště, s mlhou ofouknul horkou jeho tvář. — Vzpamatoval se a rychle běžel na protější stranu ulice. Zapnul se, stáhnul ramena a nutě svaly v nohou k ostřejšímu kroku, brodil se zas tímtéž blátem podél tramwayových kolejí tam, kde zdálí už se černal park u Jindřišského kostela. Teprv tam si oddechnul z plných plic, které jej bolely. Syrové chladno tmy stáhlo chvějící se jeho prsa a uvnitř v jeho duši rvala se radost s něčím, co se bál nazvat jménem.

Rozčileně si třel ruce, potrhuje hlavou a směje se hysterickým smíchem jako žena, dýchal si do dlaní. — — A zapadal stále hloub a hloub do tmy, províjel se cestou jako had. Prochodil asi čtvrt hodiny, nevěda ani kudy chodí, kudy se obrací a v rozčilení zapomněl i na hlad. Obešel několikrát kostel, proběhnul Jerusalemskou ulicí a zpět a přišel zase tam, odkud před hodinou vyšel, na Senovážné náměstí. Ocitnul se až tam, kde začínal městský park. Nikdo tudy nešel, bylo prázdno kolem, ticho, smutno, jen roury zvonily stékající vodou. — Lekl se té prázdnoty, zarazil jej ten smutek černých, oblezlých křů, obrátil se a šel zase zpět do hluku, lomozu, řvaní koču a burácení narážejících kol. A vážky jeho duše jakoby se přenášely zas na druhou stranu, už necítil v sobě ani stínu té radosti v prsou, kterou cítí v sobě zloděj, plížící se do tmy se svou kořistí. Cosi hrozně nepohodlného, špinavého lepilo se na jeho — 339 — duši jako svrab, který štípe a se rozežírá stále dál a dál. V odporu skřivil se v zádech a zrychliv chůzi hleděl tu špínu se sebe setřást. Ale sil mu ubývalo, nohy slábly, vrážel do lidí a lidé zas do něho. Vyhýbal se vozům, utíkal před tramway, a při tom stále se křičel, neustále s kýmsi zápasil sám v sobě. „Pardon!" — zdvořile zažvatlal tlustý jakýsi stařeček, který se mu dvakrát vyhnul s cesty a po třetí Jordán přece do něho vrazil čelem. Neviděl, neslyšel, jen cosi jako rozbouřené vody hlučelo kolem něho a uvnitř stále ten povyk, stále ten křik. Pojednou se mu v očích zatmělo, někdo křiknul před ním, za ním hned houknul čísi hlas a Jordán viděl, jak koně se vzepjaly a nohama ve vzduchu hrabaly proti němu.

— Tvrdá Čísi ruka chytila jej pod krk a smýkla jím na dlažbu. — „Jste slepý, moulo?" — křičel na něho tentýž hlas, který zařval první. — — „Nevidíte na cestu?" slyšel Jordán, leže rukama opřen na zad povalen na zemi a těžce se sbíral na slabé, strachem schvácené nohy. Edyž se vzpamatoval — kočár už odjížděl a Jordán teprv nyní ucítil pod okem palčivou bolest šlehnutí bičem.

Zaplakal: „Pakáž," vyrazil zas na křivo nohou — „ťfi!"

odplivnul si plnou slinou a rukávem si otřel spocenou, kapkou bláta postříknutou tvář. Utíraje si do šosu zamazané ruce, ubíral se dál, cítě, jak nabíhá mu rána v tváři a pálí.

XXX.

V situaci, v jaké asi král Lear uprostřed bouře blesky a hromy svolával na vzdorující svoji hlavu, — 340 — ocitnul se Jordán na Václavském náměstí právě, když nové kapky zapleskaly v kalužích a dešf začal žíhat sníh. — Bláto stříkalo od přejíždějících kol a Jordán jakoby si liboval v svém utrpení, jakoby se už posmíval sám sobě a všemu, nevracel se domů, hazardně odhazoval tu myšlénku stranou a se vzdorem bitého psa, který neutíká, ale se vztekem hryže do dopadajících ran, — vytrvale bloudil náměstím, volil nejhorší cesty, hledal nejblátivější místa a s cynismem otupělých sil netlačil se už ke zdi, ale dal se volně nebem mrskat do ustydlých, těžce po straně visících rukou a stuhlých, zamodralých tváří. Před sebou viděl jen černo, a ty světlé, dlouhé šňůry perel, které se vinuly z dola, vysoko se táhly nahoru, a tam v mlhách už jako zakalené body pronikaly ozářenou tmou. Hlava klimbala mu v obratlích jak olověná, těžká; byl jako bez duše, bez myšlénky, bídný, prázdný, s jedinou jen jiskrou v těle, netuchnoucí vůlí: žít — žít na vzdory a na posměch všemu, co se dělo kolem něho a v něm. Jen chvílemi vracel se k němu zmatený stav lítosti a smutku nad sebou; zmoklý, zkřehlý zaskočil za roh Vodičkovy ulice a nevěda komu uhnout dříve, zda koňům nebo lidem, rozmýšlel se, kam se obrátit teď. Zamířil k Můstku sám nevěda proč. — Míjel domy, lucerny, stromy, levá noha ve spěchu se převracela do vnitř a tušíc ostrý hrot hřebíku nastupovala na špičku, aby se vyhnula pronikavé bolesti v patě. Překulhával tak na jednu stranu a drahou celou tíhou rozmoklé boty dopadal na zem. A svrchníček zablácený v zadu lepil se mu na stehna v nerovném tom tempu potácivého chodu, který jej přenášel v krásných řadách přecházejícího panstva, na chvíli se vždy ztratil v jejich vlnách jak šedý, do řeky vržený — 341 — kousek hadýrku a zase se vynořil, předběhl dvě dámy, prosmýknul se sraženými řadami o sebe se troucího množství, které z dálky činilo dojem bizzarního zmatku mask právě v tom okamžiku, kdy s deštníky pozdviženými nad hlavou se skřižily v řetězovou touru čtverylky; nemoha se vyhnouti několika lidem najednou, sám sbíhal s chodníků na volnější prostranství a zase rychle přeskakoval do trženého toku obojího pohlaví., Přešel už celé Václavské náměstí, rychle dvakrát přepletl své nohy, předskočil dva burse a ohlédnuv se plaše .

za sebe, prořízl řetěz pletoucího se lidu od Ovocné ulice k Příkopům; jako hoch Sirkovou ulicí běžel k Železným vratům. Cosi jej tam táhlo k řece dolů neodolatelnou, jemu neznámou dosud mocí jako člověka, který tuší brzký svůj odjezd a ještě jednou než odejde, navštíviti si žádá milá sobě místa, všechny zamilované své kouty a v duchu už se s nimi loučí, naposled je vítá, zdraví svým zaslzeným okem a spokojen aspoň tou poslední hodinkou důvěrného shledání se zapadlými časy, vrací se na své místo a čeká, až osud ho odtud zavolá, a přenese do jiných končin světa. — — — — Svrchníček už • byl kdesi na Karlově mostu a zástupy ploval přes řeku Vltavu na Malou Stranu.

Pršet přestalo, nebe se jasnilo, byl tichý mokrý večer. Stromy po nábřeží zdola osvětlené plynem černé táhly se v řadě za sebou. Vltava tichá pod tenkou vrstvou ledu rozplývala se v sněhu.

Jez hučel a v jeho hukotu z blízka i z dálky bily hodiny. Po mostě projížděla světla proti sobě křížem i v řadě za sebou. Píšťalky crčely, odkudsi ze Starého města zvonily tytéž dva zvonky, které už jednou slyšel. Jaksi podivně — 342 — vyjímaly se osamělé jejich zvuky za tiché noci; teskně, měkce a tak čistě, jakoby osvěženy byly vlhkem, poroseny tmou; kolem něho šičky přebíhaly ve svých utahaných šatech, ze všech stran, z celého města sbíhaly se roje fabriček a v nekonečném mraku hrnuly se mostem na Malou Stranu.

8 vlňáky utaženými přes mladá prsa, s černými i světlými kšticemi nad vyhublou tváří, spěchaly kolem Jordána, místy utíkaly, chytaly se za ruce, narážely do sebe a frivolně ohlížely se za ním.

Dvě, které šly za Jordánem, předběhly jej, zavrávoraly do sebe a jakoby nerady dotknuly se ho loktem; pak s vřískotem utíkaly za ostatními.

Opojeny prázdní, špity volnějším vzduchem jako stádo vypuštěné z vězení řítily se širokým tím prospektem Karlova mostu a div do koní nevrážely, vozy nekácely, jak byly rozdováděny v náhlém tom výbuchu mladé, ještě v nich zbývající radosti a síly.

Jordán zatím došel až k mosteckým bránám.

Pod černými za sebou skřiženými jejich oblouky prastarých tvarů jako v černém rámci zasazený obrázek protáhla se na zad lidmi zasypaná, světlem prosycená atmosféra hořících lamp. Lidí jen se hemžilo v útulném, jaksi po domácku vyhlížejícím idyllickém tom zákoutí. — Za chvíli zazelenal se tam i Jordánův svrchníček — zapadnul za skupinou v cestě mu stojících vojáků.

„Jordáne, Jordáne!" volal na něho Čísi hlas.

Ohlédnul se.

Robek, dávný jeho známý, kollega z gymnasia zdaleka mu podával ruku.

„Co tu děláš, kam letíš, honí tě někdo nebo houíš ty?"

Jordán se ušklíbnul.

— 343 — „Co děláš, jak se máš?" ptal se dál Bobek, bera ho vlídně pod paždím.

Jordána dotklo se nemile náhlé to setkání se známým. Nevěděl naprosto, co s ním má mluvit.

Stáhnul mrzutě tvář, jakoby mu byla téžka ta ruka důvěrně k němu se tlačícího kollegy, nesnesitelný jeho řeči, jeho způsoby, tvrdá, překrvená tvář, nehybný lesk očí. Byl by ho nejraději odhodil stranou a šel zas sám a sám nikomji-^neznám, nikým neviděn. — Bože, co to do něho hučí! „Odpust," pravil k Kobkoví, stíraje z rukávu zavěšenou jeho ruku a beze slova omluvy nechal Robka za zády.

Robek udiven hleděl za ním, pozoruje ze zadu skrčenou ramenatou tu postavu, pletoucí se v nohou, s hlavičkou schýlenou do zdviženého límce. Vrávoral skoro v mírném tempu bídně jdoucích noh.

Chtěl jíti za ním, zeptat se ho, co mu je, kam jde, ale cítě posud na ruce dlouhé jeho prsty, jak mírně setřely jeho loket, vzpomenuv si na mdlý, pólo bolestný, pólo zlostný výraz jeho obličeje, šel dále svým volným krokem a viděl jen, jak plandající, zablácený jeho svrchníček zazelenal se v světle podloubí, pak zmizel a objevil se teprv za chvíli před Hamouzovým krámem.

Nežádal už žádné pomoci na nikom a nikde; nehledal jí už ani u známých ani neznámých, v jakési noblesse bídy otíral se cestou o nastavené skupiny kabátů a blůz a mířil pryč kamsi dál do tmy postranních uliček a nádvoří. — Budily v něm hořký úšklebek všechny ty vyzáblé a zrovna tak jako on vyhublé, vrávoravé, ve světle plynu bledé se nesoucí tváře; zdálo se mu, že se všechno potácí kolem něho jako pitomé a všechna ta otevřená ústa, mžikající oči, smekání klobouků, pozdravy známých, bezsmyslné pokyvování rukou i nohou, kroutění a kývání hlav, pohazování sukněmi a vzdou— 344 — vání prsou, všechny ty veselé a povykující vrstvy lidu v duši jeho zanechávaly dojem odporu a hnusu.

S chutí zahnul na právo k Mikulášskému kostelu a tam chvíli se procházel samotou, nevěda posud, na čem se rozhodnout. Teď už naprosto nevedli, proč na Malou Stranu šel; síla, která jej hnala sem, hasla v něm a jiná, ještě nejasná, ale rozčilující myšlénka a víc předtucha myšlénky než myšlénka sama štvala a poháněla jej z jedné strany na druhou. Činil dojem člověka, který na někoho čeká a netrpělivě už přebíhá s místa na místo.

Pojednou, jakoby se na něčem byl rozhodnul, hodil sebou a toutéž cestou vracel se zpět. Ale zvolna, jakoby posud váhal, noha ledva nohu míjela, táhnul se podél pilířů s hlavou svěšenou do vysedlé bryčky zdviženého límce s rukama zastrčenýma do vytahaných kapes. U jednoho pilíře se zastavil, loktem se opřel o zeď a skříživ nohy pod sebou s resignací k poslednímu činu se chýlícího člověka hleděl na Hádeckého náměstí. — Jak divný to kolorit ležel na všech těch budovách a smokřelé dlažbě, na starodávných štítech paláců i té němé, mlčenlivé frontě zabedněných Hradčan. Jakýsi černý, usedlý kal podlíval i ostrá blikavá světla; nesly se divně lidské hlasy podloubím a křaplavé rachoty kol z duté té prázdnoty starodávného náměstí. Na rohu kavárny stály řady fíakrů, z temna hořela zelená a modrá světla stojící tramwaye. Chvílemi se pohnula ta světla, zelený bod odploval kamsi na pravou stranu a jiný červený se zastavil zrovna vedle modrého. — Kočí obcházel kolem, pokyvoval hlavou a ruce drže v rukávníku čekal následující vůz. Každý ten pohyb, každý ten zvrat rýsoval se v duši Jordánově stopou nesmazatelnou.

Koně pofrkovali, potrhujíce uvolněnými postraňky.

Na přič přes Hádeckého náměstí proplétaly se — 345 — v pásu černé tečky lidu — — — A pojednou, zcela neočekávaně světla se zamíchala na svých místech, vozy s rudými a modrými lucernami vyvrátily se i s dlažbou skřivenou a mokrou nahoru, kočáry, domy, paláce, hrady i svatovítský dóm jakoby se vypáčily ze svých základů — černý pas lidu už jen jako tmavá nitka protáhnul se jeho zornicí — všechno pojednou se shroutilo v jedno kalné šeré prázdné nic. Svíravé hoře obrátilo se mu v prsou, oči zalily se slzami. Širokým proudem hrnula se lítost přes okraje třesoucích se jeho rtů a Jordán proti všemu očekávání vzpomněl si pojednou v slzách na domov, rodiče, bratry, i nízkou tu světnici — na všechno to, čemu se až posud bránil, co v sobě posud dusil a co s nadlidskou silou odhrnoval stále rukou od sebe.

A Jordánovi se zdálo pojednou, že sedí doma u rozžhavených kamínek a zároveň s ostatními oblehá červený jejich kruh. A se strany vždy čísi ruka se protáhne, buclatá, mladá, plná důlečků a měkkých záhybů v kůtkách — odkrývá pokličku, vře-li už voda a na stole už zvoní nádobí, staré ruce chystají sklínky, lžičky chřestí o kostky nasekaného cukru.

A jiný obraz se mu zaskvěl zamyšlenou hlavou.

Otec skrčen, hledí do země a mlčí; matka v koutku se choulí a do mokrého šátku po tichu utírá oči; hoši tupě hledí do rudé záře kamínek a bosýma nohama kreslí cosi v rozsypaném popelu. Je ticho v světnici, jen sestra přechází sem a tam, hledá šátek, hmatá rukou po dveřích a odchází do vedlejší světničky.

A náhle jakoby se protrhly ty hráze myšlenek a trhlinou se nahrnulo trochu zase skutečného světla, Jordán procitnul na chvíli, vzpřímil hlavu a slyšel zas, jak za zády mu proudem plyne vlhké — 346 — vanutí lidských rouch, pomísené kašláním dětí, skřípěním bot — — — — — — — — — — — — — — — — — — Milka krájí mu chleba — matka mu dolívá — pobízí „Jen jez, — jez — ať se najíš — —K a Jordán se zmateným úsměvem obrací se k talíři, hledá vidličku a nemůže ji najít, hledá nůž a drží jej v ruce, pro slzy nevidí, pro slzy neslyší a bedlivě si hledí jídla, celé kusy polykaje najednou široce rozevřenými ústy Trhnul sebou. Na rameně ležela mu čísi ruka. Hučivý, rachotivý hluk ulice provalil se do jeho duše — a v potrhaných zbytcích zašlé vidiny proskakují zase světla, staví se paláce, domy, hrady, Sv. Vít — klene se nebe, lihotají hvězdy.

— Ohlédnul se a plaše se usmál.

„To jsi ty?"

Stál za ním Bobek.

„Co pak tu tak stojíš? Lek' ses'?" smál se kamarád.

A Jordán celý jako změněný, nutil se k úsměvu.

„Kdoby se nelek', každý se lekne," dodal a vešel s Bobkem do proudu lidu. A nestíral už Bobkovu ruku, dal se jím vést, jak dítě bez vlády a síly našlapoval na šmatlavé svoje boty, které už samy bez jeho vůle hledaly hladké plochy kamení a vyhýbaly se takovým, kde by každý krok zaplatiti musil bolestí.

„Co ti je?" vyptával se ho Bobek.

Jordán mlčel a odvracel hlavu stranou.

„Kams' to běžel?".

„Nikam," zněla lakonická odpověď.

Bobek nespouštěl s něho očí.

„Ale něco ti je, mluv —" „Peníze nemám," vyhrknul ze sebe Jordán.

— 347 — „Já—a," zasmál se Kobek zpívavým hlasem.

nJá už čtvrtý den skoro nic nejeď."

Bobek zablýsknul očima.

„Jdi pryč. — Jak to?"

„Jak to," usmál se ironicky Jordán a podával Bobkoví ruku na rozloučenou.

„Kam jdeš?" ptal se Bobek.

„A. já sám nevím — s Bohem."

Oči jejich se setkaly, dlouhé prsty vyklouzly z Jordánovy pravice.

„Chceš-li, pojď se mnou k Hamouzovi. Moc nemám, ale co mám, o to se s tebou rozdělím.11 Jordán váhal, jakoby nevěřil.

„No," rozhodnul se náhle a vešel za Bobkem do Hamouzova krámu.

Když se za chvíli vyhrnuli od Hamouze, Bobek zatahal Jordána za kabát a vlekl jej kamsi nahoru: „pojď, pobavíš se."

„Kam?"

„Neptej se a pojď."

Stáli naproti Lóflerům. — Jordán se bránil, zevnitř plakaly housle, kdosi v taktu popleskávaí do dlaní a podupával nohou. Známý, čtyřicetiletý hlas paní Krausové provázel kytaru. Když dozpívala, zas housle hrály a s kytarou se táhly k následující sloce.

„Berto, Berto!" ozvalo se zevnitř a hned na to vyřinul se zavřenými okny smích.

To Berta se smála!l A Jordán viděl ji před sebou s tou dlouhou až po zem splývající zástěrkou; s hlavou nahnutou mezi nadýchanými rukávy, kapsář po levé straně a ty červené, nachově se lesknoucí tváře, které svým typem tolik připomínaly jemnější rac.u židovek.

— 348 — „Berto, Berto!" ozvalo se zas z kavárny a Jordán jako ospalý s několika kousky šunky v žaludku přeložil nohu přes nohu a mlčky následoval Robka.

XXXI.

Milada, Mařka, Berta, Šéfka, všechny čtyry sklepnice seděly u jednoho stolku a hrály černého Petra. Berta vyskočila od stolku a chtěla uběhnout. Robek přitáhnul ji k sobě zpět.

„Pojď sem, černoušku, — jak pak to dnes vypadáš?" — aobrátiv vzhůru zarudlou její tvář, propuknul v dlouhý, bassový smích.

Černoušek měl levou stranu úst počerněnou knírem a pravou bílou, běloučkou a jemnou jako sníh. Vytrhla se Robkovi z náručí a jako kluk rozpustile pohazujíc hlavou vzad, odběhla do.kuchyně se umýt.

„Kam si sednem?" ptal se Robek.

„A, třeba sem," řekl Jordán a v pravém slova smyslu sřítil se na to místo za pilířem, kde seděl tenkrát „Milado," pravil Robek, nedívaje se na něj „přineste nám dvě černé," a nahnuv se k nejmladší, Mařce, stisknul jí bradu.

Jordán nazvednul tvář, chtěl cosi namítnout, ale mávnul jen zvadle rukou a položil zas hlavu do dlani.

„Ježíš Marja, co budu trávit — ten kousek šunky?" —pravil sám k sobě. Mráz zadrhl celým jeho tělem. Zima, voda, sníh a chlad, kterým proniknuty byly všechny jeho údy^dodélávaly svůj závěrečný akt. Líznul černé kávy, ale s odporem odstrčil ji stranou, ucítiv v ní špinavý jakýsi kal.

— 349 — Přišla Berta, umytá, rozkošná zas v černých svých šatech s bílými zuby a také se mu nelíbila. Na všechno ohrnovala ret a na něho zvlášť pohledla urážlivým jakýmsi pohledem. Robek v přední místnosti se bavil s Mařkou. Zněly drze ty hlasy v poloprázdných místnostech i ta hudba byla jakási nesrovnalá, skřípavá, až husí kůže naskakovala při tvrdých a ostrých řezech smyčce. Kytara jen šeptala a paní Krausová starým, nasládle tlačeným hlasem zpívala, zpívala, ale jakoby při tom spala, v blábolavých nejasných zvucích nesla se k němu věta: „Tam v tom údolí se sejdeme."

Jordán zvedl těžce padající svoji hlavu a ohlédnul se.

Berta osaměla, seděla u malého stolku a hledíc kamsi na špinavou podlahu, hrála si prsty o roh lavice. S povzdechem posedala na lavici, zdvihala dlouhou, vyšívanou svoji zástěrku a prohlížela si červené a modré její vzorky.

„Proč se opijí?" napadlo pojednou Jordánovi, vzpomněl si, jak špitá ležela v jeho náručí. Než v tom už myšlenky jeho přešly na jiný předmět k zemi, na ohořelou sirku, která rozšlápnutá černila už tak dost černou podlahu. Stále se dívaje na tu sirku, ani neviděl, ani si nevšimnul, jak kolem prošla zase Berta, jak si třela v chůzi čelo a tvrdou chůzí vyšla do tmavé jakési komůrky na pravé straně, kde se topilo a kde byla tma. Zašramotila židlí a jen její střevíček bylo vidět, jak se vyhřívá a rudě svítí v proužku na zemi ležícího světla. Teprv toho střevíčku si Jordán všimnul a divil se, jak tam přišla, když ji ještě před chvílí viděl zde po levé straně. — Ale pozornost jeho hned se zatočila jinam, neviditelná ruka jakoby smývala s jeho duše jeden dojem za druhým, hlava těžká třeštila v přeházených, — 350 — rychle za sebou letících obrazech, z kterých jen některé postály před jeho duší v jasných, křiklavých, náhle se nítících a rychle zas hasnoucích barvách. Robek, který se mu zdál v tu chvíli jakýmsi ohromným k stropu strmícím mužem, honil se s Mařkou a ta se mu zdála zas taková malá.

Miladě zabouchla vyražená zátka v rukou, asi dva tři hlasy přidaly se k paní Krausové a zpívaly s ní a stále jedno a totéž, do omrzení totéž: „tam v tom údolí se sejdeme.11 — I ospalá kavárnice přišla, přisedla na židli a s hlavou zvrácenou ke zdi také zpívala. — Dveře skřípaly — v kuchyni syčela voda.

I to slyšel Jordán. Hledali Bertu, ale Berta vytrvale seděla u kamen a naslouchala akkordům písně. A tak všechno poslouchalo, i ty židle, pilíř, okna, zdi — — „Berto, Berto!" volala Milada, zvonek hřmotil na kredenci a Berta sebou nehýbala, hlavou ležela v bílém šátečku a klonila se do tmy. — — Jordán naklonil hlavu ku předu, trhnul sebou a ku podivu, Berty už neviděl, před kamny ve tmě světlala se prázdná židle a když nahlédnul za pilíř, viděl ji, jak veselá stojí uprostřed hostí a odfukuje z cigaretty kouř. A celým tělem jaksi se při tom vypínala, sukýnky se jí při tom zvedaly nad úzké nožky. — Za ní hned stál jakýsi písař s brýlemi na očích a zdviženou rukou podpíral svoje čelo. Jakoby na vodě stál, prohýbal se do zadu, do předu — sem a tam a Berta s ním — všechno kolem něho se tak hýbalo, na právo, na levo — a Robek s tváří pohříženou v ponuré myšlénky taky sebou kýval — půda se vlnila — strop se prohýbal — Bac! — Kdosi uhodil na stůl a všechno se vracelo zas na svá místa, postavy se potácely ještě — 351 — jako opilé, ale stály už a řečník a brýlema kázal opilým těm davům: „Co jsem tu pláten, když nejsem člověkem?8 — a v mokrých ústech přemílal při tom vyhaslou viržinku — — „Každý stav má svoje právo a právo má zase svoje právo. I člověk má své právo, protože má starosti, ale ten člověk" — a nesmírně dlouhá, ohromná jeho ruka, táhnouc po zdích za sebou strašný, ohavný stín — strčila do malého, malulinkého vojáčka v modravých šatech — „ten zde nemá žádného práva, jenom povinnosti — to jsou chudáci!" Cosi zadunělo. — Ohromná ta ruka na zdi bouchla do prsou. — „My jsme ta třída — která —" „Čemu se smějete?" ukazoval písař s brýlemi na Kobka — „čemu se smějete? Co? — Oh, s vámi bude jednou židi zle!"

V tom předstoupil do světla vysoký jakýsi pán s těžkým řetězem zlata na sobě, strkal písaři s brýlemi čapku na hlavu a bleskotaje při tom ohromnými svými prsteny táhl jej za rameno ku dveřím. Všechno se valilo s nimi. Jordán udiveně převaloval oči s fantastických těch obrazů své duše, ani se nesmál, ani nemluvil a kdo by mu byl v tu chvíli pohlédnul do tváří, byl by viděl, jak sírové, zimničně se mu lesknou vytlačené jeho oči a ruka pomateně hledá cosi po stole.

Náhle proti všemu nadání vztáhnul ruce do vedlejší místnosti a volal: „Berto, Berto!8 A Berta stála proti němu a usmívala se na něho jak obrázek — — A Jordán také se usmíval, nehezký výraz rozešel se mu po tváři. — Ukazoval na místo vedle sebe a ohýbal stranou. — — Berta pohlédla naň podezřelým okem.

— 352 — „S Bohem, s Bohem Berto!" podával Jordán Bertě ruku — „já se s vámi loučím." Ta mu podala svou krátkou ženskou ruku s prstýnkem a rozkusujíc v zubech cukrovanou mandli, ptala se, co chce.

„Berto, pamatujete se na mne? Kdy budeme pít zas knikebajn?" dodal s pohnutou, silně rozohněnou hlavou.

Vytrhla mu ruku z prstů, které jí náruživě skříply ve dlaních.

„Jste dětina," kousla Berta do své mandle a obrátivši se k němu zády, podala mu ještě malíček; poskočila valčíkovým krokem a zmizela ve vedlejší místnosti. — Hned na to sehnula se k Robkovi a cosi mu šeptala. Robek přišel.

„Robku — Robku!" volal Jordán, „já půjdu domů" — — „Cos5 nedopil?"

„Nemůžu."

„Co je ti?"

„Nic."

„Počkej ještě."

„Ne, ne, já musím domů — matka, sestra, otec — všichni na mne čekají a já sedím tady."

A hned na to s pohledem zcela rozumným a klidným podal Robkovi ruku a klonil se všem v přední místnosti.

Berta se zasmála, Milada, která se zas nahýbala právě nazad, a křivila svá ústa v kulaté o, s chutí si zívla.

Jordán už byl za dveřmi a prudce vykročil směrem kamenného mostu.

Už bylo prázdno pod podloubím. Krámy byly dávno zavřeny. Jen Pepičky a děvečky toulaly se tmou provázeny svými milenci.

Pofukoval ostrý, noční vítr. Plynová světla třásla se a ohýbala na jednu stranu. V tichu — 353 — večera odkudsi s horní části podloubí proti Mikulášskému chrámu ozývaly se zvuky piana a veselý popěvek vojenské chasy. Dole podsíní těžce se rozléhaly osamělé kroky přecházejícího strážníka. — Jak střela prolítnul kolem něho Jordán a vystoupil do nepokryté Mostecké ulice. U Hermonů bylo posud živo. Minul i ty a náhle ustrašeně uskočil stranou. Češi se pohnulo šedého a scvrklého u samých jeho nohou. Ohlédnul se a v oblouku obešel to místo. Stařičká babička s cukrovím suchá a plesnivá už jako kočka kryla se tam v závětří vrat a čekala, až páni půjdou z kaváren a hospod a žádat budou na ní sirky, kořalku nebo housku. — Přešel i tu a blížil se k mostecké bráně. Prudká, světelná zář pronikala černým její lomením a v ohromné, světélkující skvrně ležela na zemi. Teprv nyní si všimnul Jordán, že měsíc svítí, nebe je jasné — černé domy přísně hledí ze svých stínů. Světlo se rozráželo a jako zlaté tančilo po hladkém skle tabulí. A zlaté ty skvrny se měnily, střídaly — mizely krokem a jiné zableskly zas ohněm o stopu dál. Domy tak nabývaly divného vzezření z vnitřku 'ozářených budov, které němě svítily uprostřed noci.

Bylo jako ve dne. Socha za sochou nořila se z dálky — živé postavy plazily se podél nich.

Vysoká, ženská postava nesla se bílým tím prostorem na Malou Stranu. Šla volně a rukou lehce se dotýkala kamenného zábradlí. Na konci mostu zabočila v levo a pod klenutím věží vešla Jordánovi přímo do cesty. Nevšimnul si jí. V tom na prstech ucítil teplo její ruky. Uškubnul rukou a převrátil se krokem do prostřed mostu. — Ženština se usmívala na něho ze stínu škrobeného šátku, který stažený měla do čela. Nepromluvil, jen splašeně jí pohlédnul do táhlé, přistárlé její Matice Údu XXVU. 6. 12 — 354 — tváře; celý přestrašen utíkal svou cestou dál. — Přitisknul se k zábradlí — a poddal se zas cele překotným stavům své duše. Posud se mu zdálo, že doma na něho někdo čeká, že musí, musí cr nejdříve slézt ohromný jakýsi vrch, který videi před sebou růst až k samému nebi.

Malebná skupina prastarých budov, kostelů a věží na Starém Městě v překrásné, černé malbě na modrém nebi stála proti němu, tichá v bílé záři nebe, smutná v chladných stínech noci. Vltava jak ze sna pleskotala svými proudy v Staroměstských mlýnech, jinak ticho bylo všude jako v samotách, jen hodiny zas bily odkudsi ze Starého města a z pravé strany šuměl jez. — Ale pro Jordána jakoby nebylo smutné té krásy a nádhery noci, lehké obrysy věží roztěkaly před ním v sinavý kal, řada zdí v špinavou, čímsi bledým postříknutou stuhu. Na rohu křižovnického plácku se zastavil, skřížil ruce, sevřel je v kloubech a přitisknul je k očím. Zdálo se, že v tu chvíli procitnul k jasnému vědomí a v zoufalství pohlédnul na sebe, ale při tom stále se mu ještě zdálo, že ho čeká někdo, čeká tam nahoře — a myšlénkou tou jakoby nové síly se vlévaly do jeho žil, vyrazil zas do prázdné Karlovy ulice, ale zavrávoral při tom, sloupnuv na křivo na pichlavý svůj hřebík v patě.

Narazil holení o hranu zdi, poskočil na jedné noze, chytil se za bolest a se slzami zlosti v očích belhal po kamení dál. Nadával cestou komusi cikánů, sprosťáků, surových koňů a po paměti víc než z jasného rozumu pletl se a křivil zmatenými ulicemi Starého města, až přišel k Václavskému náměstí.

„— — A všici jsou kamarádi — všici jsou přátely — a — a — a" — 355 — Hlas se mu třásl slzami a zimou. Mráz rychle se nyní střídal v jeho těle s horkem. Hlava sebou trhala v širokých jeho ramenou jak hlava loutky hezduché a strhané; nohy vláčely se po dlažbě z posledních sil. A Jordán plakal ještě nsedavěji, vyhýbaje se stromům, do kterých vrážel, pronásleduje stále jakýsi přelet myšlénky, o které nevěděl a která jej hnala neustále ku předu. — Stále v rychlejším a rychlejším, v prudčím a mocnějším chvatu, jakoby opravdu hnal útokem proti tomu kopci, který 8 dlouhou řadou domů vyrůstal do nebe, hnal se k Vinohradům, nadávaje cestou a hroze komusi v kapse svinutou pěstí.

Náhle zamnul pěstí oči a jakoby hrom do něho uhodil, zastavil se; přidržel se kandelábru uprostřed náměstí. Co to?

- Viděl se na lůžku se složenýma rukama — s hořící svíčkou u hlavy. — Hrozný, veliký strach zatřásl varhánkovitými jeho spodky a nový proud vln tetelivých, mrazově horkých stekl po jeho těle k drkotajícím patám. Stoje nad hrobem svého vlastního těla, zhrozil se sám své vlastní myšlénky.

Nebyl si jasně vědom, byla-li stvůrou jeho rozohněné obrazotvornosti nebo stavem čistě myslící duše, ale třásl, třásl se na celém těle, šaty se na něm poškubávaly, jak na bříze se chvěje lupení.

Postavy se žlutou tváří, vysedlými zuby a špičatými rameny stály před nim, obléhaly ho a černými důlky hleděly na stahující se jeho svaly.

Vykřiknul. Jedna z těch potvor sáhla mu na ruku — — rozehnal se celým tělem proti ní. Mrtvoly zatančily — — kolena pod ním sklesla, na spáncích vytrysknul studený pot — — Prudký záchvat kašle sehnul ještě níže celou jeho postavu.

„Co je vám?" trhnul jím neznámý jakýsi 12* — 356 — člověk a zachytil jej právě, když na křivo sloupnuv udělal pochop na stranu.

Na Jordána hleděl hranatý jakýsi člověk s dlouhým, rusým vousem a zlatými brýlemi přes malé oči zasazené do bezpoČetných, drobounkých vrásek.

Jordán se vzepřel proti němu, jakoby se chtěl bít a máchnuv rukou stranou, oddechnul si jaksi blaženě a chtěl jíti dál.

„Už jsou pryč — —" zašeptal sám k sobě — a vykročil zas o krok ku předu.

Neznámý pán díval se za ním.

To nebyl krok opilého. — Ta shrbená jako podlomená postava, tenounké nohy, mrtvá tvář — to nebyla tvář opilce. Jako zmalátnělá kočka vlekl se do kopce a div po čtyřech nelezl, jak se ku předu nahýbal celou polovičkou svého těla.

„Kde bydlíte?" ptal se přísně rozzlobeným hlasem rusý pán a rychle přiskočiv zadržel jej po druhé. Uchopiv jej energicky pod paždím, táhnul jej s sebou nahoru.

Jordán slabým hlasem pověděl svou adressu a cítě sám, že mu ubývá sil, pověsil se celou tíhou svého těla nad podchytnuté rámě neznámého pána. Po cestě už nemluvil, jen blábolil cosi, ale nebylo mu rozumět.

Když došli na Smetanku, Jordán se zastavil. — Jakoby stíží se pamatoval, co se s ním dělo, přejel si rukou čelo a těžce si oddychnul. — Svěsil ruce, ohlédnul se kolem sebe a jakoby něco beznadějné hledal, složil prsty přes sebe.

Neznámý nespouštěje s něho očí, — rychle stisknul knoflík elektrického zvonku a čekal, až domovník otevře dům. Když zachrastil ve dveřích klíč, podal Jordánovi dva prsty na rozloučenou a pravou platil domovníka.

— 357 — „Dejte na něho pozor," pravil k němu, „není mu dobře. — 8 Bohem, mladý muži," dodal hned na to dost cynicky, jakoby podobnou službu za svého života vykonal už několikrát, a vtáhnuv hlavu do límce sestupoval po Smetance dolů — „Bože můj, Bože můj l" zanaříkal Jordán v pláči, když osaměl a na pólo vysvlečen s povzdechem ulehnul na promrzlé svoje lůžko. Stížen lehkou závratí, už jasně si vědom svého stavu, nebránil se slzám a ponechal jim volný proud.

Polily jeho tváře, zarosily jeho šaty a řinuly se mu na skrčené jeho nohy. A usedavé vzlyky se rozlehaly v prázdné světnici a slyšely je zase jen ty čtyry holé stěny, viděla jej zase jen ta ohromná, příšerné v prázdnu stojící Praha l — Byl sám doma, Hégrovo lůžko prázdné — bílé svítilo proti světlu měsíční záře — — — — — — — — — Následovala hrozná noc, na kterou se dobře už nepamatoval, ale stopy její spatřil druhý den na sobě. Byl úplně při vědomí. Když ráno se strojil zas do svého svrchníčku, do jehož rukávů mu pomáhal sám Hégr, ohlédnul se za sebe a s vlhkým klidem v oku po přestálé bolesti hleděl na červené svědectví poslední noci. Zčernalé už tratolisko krve leželo pod převrhnutou halenkou a celé kusy v noci vychrlené její ssedliny válely se po podlaze u samého lůžka. — V hrdle posud cítil sladko, v těle tolik síly, že by nezmohl snad ani vlastní stín. Pak domovnice přiběhla s třesoucí se bradou, přivedena Hégrem, pak několikrát za sebou nahlédla dovnitř ženská jakási tvář a ihned na to zmizela a v osm hodin ráno, když Jordán ustrojen už s rnkama složenýma v klíně mrtvě, krotce oknem se díval na zamženou Prahu, zahrčela před domem drožka, zastavila se před Smetankou a za chvíli už síní naplněnou lidmi vyváděli Jordána a snášeli jej po schodech dolů. V zástupu lidu stála i bleďoučká jakási šička v krátké sukýnce, v pantoflích, bez šněrovačky, bílá jako plátno a zaslzela, když zahlédla mladou tu tvář zvadle klesající na stranu. V náručí Hégrově ještě se obrátil, rozhlédnul se kolem tázavým pohledem chorých a zavadiv letmo o skrytou v mlhách Prahu, dříve ještě, než vstoupil do drožky pohlédnul vzhůru k dvěma těm sousedícím oknům v průčelí, u kterých proseděl a prožil nejkrásnější svůj věk. — Než, zahlédnuv tam kdesi v třetím poschodí zvědavé oči z oken vychýlených poprsí, rychle sehnul zase vychrtlé svazy svého týla, vsunul ustrašeně hlavu do otevřených dvířek jako zločinec a hned na to vtáhnul tenké svoje nožky za ubohým tělem. To bylo všechno, co viděly zvědavé ty oči shora. Hned za ním vstoupil do kočáru kudrnatý zimník, zvenčí drožkář přirazil dvířka; drožka se nahnula na jednu stranu, půda zaskřípěla pod koly, pohnula se okna, tváře, i Bétku ještě zahlédnul s horního poschodí a drožka ujížděla po Smetance, — potřásajíc v jízdě nachýlenou hlavou Jordána. Nemluvil cestou, jen ruce mrtvě měl složeny v klíně a díval se na ně.

Pak položil hlavu do rohu drožky, přivřel oči a naslouchal rachotu ujíždějícího s ním kočáru.

Při zvratu ulice směrem k viaduktu Františkovy dráhy pohnul sebou zas, ještě naposled zatočil své těžké oči zpět, ale neviděl už Smetanky, jen ubíhající kolem fagady nové postavených domů a ty nazad defilující řady lidstva, kterými pobíhaly kdysi zvadlé jeho údy.

A už na vždy zmizel s výšin Vinohradských pahorků, kde si před třemi měsíci najal se sou— 359 — druhem byt, kde sedal dlouho do noci sám a sám, pil vodu, kterou si časem nosil sám, málo mluvil, s nikým se nestýkal a nikým nebyl hledán.

To bylo všechno, co se o něm vědělo, O víc se nikdo nestaral. Němý jako stěna, tichý jako stín vytratil se z nádherného toho domu, jakoby ho nikdy ani nebylo a jakoby tam nebyl nikdy ani patřil — — — — — — — — — — — A právě, když nemocný na konci svých vzpomínek naposled k sobě přivábil, jako ze vzduchu utkaný, do vzduchu zasazený a jako vzduch prchavý, rusý obrázek andělského vzezření s vlásky jako zlato oblívajícími neposkvrněnou čistotu běloučkých skrání, — — nemocný trhnul pojednou hlavou a jakoby škytnul a škytnutím něco v sobě porouchal, v tichém odkašlání škubnul hrdlem a z úst vyhrnulo se množství teplé krve, která se mu rozlívala po prsou a za sebou zanechávala křiklavé stopy nachového zbarvení.

Kdosi přiskočil k němu, dotkl se rukou jeho víček, stažené povyhrnul je vzhůru a oči sbíraly se už v sloup — — „Přistavte plentu!" křiknul nad ním prudký mužský hlas a u lože umírajícího hlasitě zaplakal vysoký kostnatý muž podobného složení jako on, s černými silnými vousy pod nosem a žilnatýma, mocně vypracovanýma rukama, které se křečovitě sepjaly a sepjaty v pláči náhle se srazily na třesoucí se dolní ret.

Jordán učinil nesrozumitelný jakýsi pohyb, trhnul hlavou, jakoby chtěl něco říci, prohnul se v kříži a zvolna se rozložil zpět. Pohyb ten zůstal posledním. — Zdálo se, že v nejasné té podobě, která se zamihla v kalícím se jeho zraku, přece poznal toho, koho v předtuše už čekal včera.

— 360 — Byly to skutečně tytéž vousy, které se naposled tenkrát přitiskly na jeho rty, byly to tytéž ruce, které se tenkrát naposled vzepjaly po hladkém boku vagónu, byla to tatáž hlava, která zabreptala cosi tenkrát, když v pokřiku konduktéru kola se pod ním pohnula a v uších jeho jako zlověstné nějaké znamení příšerně mu znělo temné bití nádražního zvonku, jehož srdce zazvonilo o kovová prsa a uhodilo po prvé — po druhé a — po třetí.

Uprostřed sálu hořely už dvě voskové svíce ,, po obou stranách krucifixu. Nemocní vstávali na svých postelích a paní Bábi křižovala se, přiklekávajíc k bíle potaženému klekátku. Sál sborem zaropotil v modlitbě. — — — — — — — — A lehké odpočinutí dejž jim, Pane, a věčné světlo ať jim svítí v nebeské slávě amen — — _ _ _._ ___ ._. __ _. _,_, _ ,_. __ ._ ._. ._ _. *j^ — — — — T— — — — — — Santa Lucia! —