"Vy časy Rudolfínské, vy doby věku zlatého! Kletba vám! Proto vás velebili, proto vám podkuřovali, abyste byly posledním červánkem české slávy, českého jména a české cti!"
Václav Beneš Třebízský.
"Jerusaleme, Jerusaleme! Kdy konečně již ustaneš s protivným skřípením? Oči si darmo otrávíš při té práci. A zisk parou a dýmem proti námaze a starosti...
Slyšíš-li přece, Jerusaleme!"
Freyda, stará a chorobná žena Jerusalema Bachrance, při té řeči ruce vyhublé a kostnaté a toliko špinavě zažloutlou koží pokryté tiskla k hlavě, kterouž ovázánu měla šátky sepjatými do výše nad svraštělou tváří. Na nízkém lehátku, pokrytém kožešinou silně propelichanou, polou seděla, polou ležela, po celém těle se tetelíc, zatím co oči její šedé a veliké těkaly po malé a temné jizbičce, do níž odsvit večerního světla padal špinavými tabulkami okna olovem spojenými.
V nizounké, černé jizbě se stropem černým a oprýskaným nelad šatův, náčiní i špína a nepořádek v pološeru úplně se ztrácely....
Při okénku za starým stolkem seděl žid Jerusalem Bachranec, oděn v chalát barvy vyrudlé, úplně zabrán ve své skřípavé zaměstnání.
"Jerusaleme, slyšíš-li?... Jako by mi červ ve hlavě hlodal... Ustaň, nechceš-li ubiti matku syna svého, leibele svého, Eli... Slyšíš-li přece, Jerusaleme?!"
Posuňkem nevyslovitelným nevrlosť svou potlačiv a úzkostně kolkolem se rozhlednuv, Jerusalem Bachranec lítostně loučil se s hromádkou penízů zlatých, dle ražení uherských a veneciánských dukátův, jejichž okraje pilníkem přejemným obrušoval. Několik jich teprve obratnou rukou opiloval, a tu na hromádce ještě jich čistých, neobroušených! Ale žena stará, chorobná, Freyda velí!...
Vsypal tedy z blány zlaté piliny do láhvičky, ucpal hrdlo její pevně a nahnul se k Freydě těžce oddychující, až hustý, šedivý vous tváře její se dotýkal. Pohladil ji kostnatou rukou po vyhublých lících.
"Upokoj se, Freydo, Jerusalem už nebude tě znepokojovati; zapomeň na bolesti a rozvesel se!"
"Tak už po mnoho let mě těšíš a konejšíš, a po malé chvilce zase ke stolku zasedneš a piluješ, až mi to ve hlavě loupá. Kdybys toho všeho raději nechal. Což pak nám mocný Jahveh nedal dosti jmění a statkův, šatů krásných a skvostův... Dej si pokoj, chci klid, klid, klid, ó, chci jen klid, klid... Posloucháš-li pak, Jerusaleme, pane a rabbi můj?"
Hlas staré židovky planul mocnou vášní.
"Jerusaleme, vrať mi klid, klid!..."
Při těch slovech sepjala ruce, že široké rukávy sesmekly se a objevila se ruka, ne ruka, holá kosť, potažená žlutavou koží.
"Již zase anděl Azrail, který na hlavu lidí sesýlá smrť a nemoc zlou, kolem tvé hlavy oblétá?" zahovořil klidně hlasem hlubokým Jerusalem Bachranec. "Teď choroba a bolesť z tebe promluvila... Abych výnosného obchodu se vzdal a v odlehlý kout kamsi ode zraků tohoto světa se uchýlil jako bídný proklatec Thory?... Freydo, Freydo! Pro koho medle jsem se lopotil do úpadu, do únavy? Snad pro sebe, kterýž jsem oslepl od třpytu hromad zlata a stříbra, kterýž jsem ohluchl od nadávek, ústrků, pronásledování a vyhrůžek těch proklatých synův mamzer. Nikoliv! Ale pro syna svého strádám, pro Eli leibele, miláčka tvého. Tenť z prachu a ponížení, v jakém otec jeho po celý život tonul, vytržen býti musí rukou silnou, aby v slávě jeho i otec jeho byl oslaven. A aby slavný se stal, aby srdce a ústa mocných tohoto světa pro sebe otevřel, k tomu potřebí zlatého klíče... Proto jen na tvrdé skyvě černého chleba a stroužce cibule zuby si kazím a ne žízeň vínem kořeněným, ale vodou ukájím, aby vším - vším oplývati mohl syn náš! Slyšíš, Freydo, Eli, leibele a miláček náš!"
Zrak staré židovky pohaslý opět zaplanul a promodralé rty její šeptaly: "Eli, Eli - kde jest Eli? Syn můj, leibele můj?"
"Nepamatuješ se již?" zahovořil opět Jerusalem. "O jednorozeném synu tvém hovořím, kterého jsme poslali do Amsterodamu k slavnému Baruchu Jesuasovi, bratrovci tvého strýce, aby kupectví se vyučil a moudrosti tohoto světa. I aby zotavil se po protivenství, jakéhož v proklatém městě tomto od proklatých kluků za každým krokem snášeti musil. Pamatuješ se, Freydo, ženo má, kterak před dvanácti lety o slavnosti smíření Eliho, pacholátko malé a slabé, ti proklatci v kašnu uvrhli a k tomu ječeli, když ubohý Eli, zimou se třesa, k mocnému Jahveh úpěnlivě volal a za smilování prosil... Křtíme tě, žídě, ve jménu otce -" Mrákota obestírající smysly židovčiny znenáhla se trhala.
"Ó Eli, leibele můj!" zakvílela a ruce rozpřáhla, jako by syna k srdci mateřskému přivinouti chtěla. "Ubili tě, umučili, krvaví ti synové mamzer, psi gojimští... Vzdechy tvé, volání a pláč padni na hlavu jejich! Ó by ruka jich vražedná do roka a do dne uschla na pahýl! Pamatuji se, pamatuji," hovořila šeptem a zrak její v neurčito zadíval se, "přinesli mi leibele mého polomrtvého, vzlykajícího, voda ledová srčela z roucha jeho a vlásků jeho a oči jeho nad víno krásnější okrvavěly... Přitiskl se na má prsa a tělo jeho chvělo se jako list... Ó mamele, mamele... Utopili mne, gojim - v kašně a ječeli: Křtíme tě, žídě. A dlouhý kluk Martin primasův - zlý kluk, ó mamele, hlavičku Eliho pod vodu tiskl a křičel: Žídě smrduté, očistíme tě! - Od té doby, co leibele na srdci Freydy se chvěl a lkal, Freyda bez ustání chvěje se a ve hlavu její jakoby Šejtan vrážel meč plamenný... A tehdy, Jerusaleme můj, jsi mi slíbil, že proklatí oni gojim trpce splatí potupení a muka syna našeho, leibele našeho... Teď ptá se tebe Freyda, kde odveta, kde trest? Uzří ji při modlitbách pláčem vyplakané oči mé, prve než nad zetlelým tělem mým zašustí peruti anděla Džin?... A od hrobu dělí mě krok jediný. Selhal jsi, Jerusaleme, selhal jsi ženě své!"
"Neselhal, Freydo, neselhal, a i teď pravdu povídám. Zaklínám se ti sedmerou pečetí mudrce a krále Šalomouna, na otcích bude pomstěna vina synů dle příkladu synů Heli. Vydalť Jahveh mračný otce nejurputnějšího nepřítele v ruce mé, že jako třtina chvíti se bude v ruce mé podle libosti. Freydo, ještě dnes zříti budeš na ponížení jeho..."
"Ó duše má velebiti bude Adonai! Ó Jerusaleme, ó rabbi můj! Neselhala ústa tvá k vůli potěše nebohé ženy?"
"Věř!"
Na kratinké slůvko to Freyda z lůžka pracně se zvedla a poklonila se, jako by v modlitbě slova Adonai či Elohim byla propověděla...
Zatím venku šeřilo se a soumrak uvnitř vládnoucí ztemněl ještě více, propůjčuje předmětům příšerné podoby. Ticho vládlo tu, jen odkudsi z kouta jednotvárný cvrkot cvrčka ozýval se v krátkých přestávkách.
A z úst Freydy šepot rychlý zazníval...
"Až na obloze seveřice s velkým vozem se objeví a soumrak v městě ustoupí čiré temnotě, na dvéře domku židova sám pan primas zaklepe," zahovořil Jerusalem Bachranec, "pan primas starobylého města Soběslavi, na všecky strany se ohlížeje, není-li někým sledován. A Jerusalem, žid opovržený a nenáviděný, na jehož bradu plvali, po němž nezvedené to plémě synů mamzer házelo blátem a slovy potupy, ten panu primasovi slavnému a mocnému teď poroučeti bude."
Freyda zatleskala rukama.
"Abych poshověl mu ještě a nevymáhal na něm dlužných peněz, kteréž příštího téhodne má platiti, jakož i novou půjčku o sumě dvou set "zlatých" uherských mu poskytl - za to pan primas dnes mě prositi bude," zvolna a vážně promlouval starý žid, levicí ve vousech prošedivělých se probíraje. "V městě u lidí všech jmín jest člověkem bohatým, ale ani v kameni vystavěný dům na náměstí, ani příjmy pravovarné a za městem lány tučných polí a starý les na Kozích Hůrkách dlouho by nezůstaly jeho majetkem, kdyby starý Jerusalem půjčky mu neposkytl a na zaplacení starých dluhů naléhal. Se všech stran jako havrani mrchu čijící slétli by se věřitelé a ani šindel na střeše domovní ani drvo v lese nebylo by jeho majetkem. A sláva jeho a moc byla by jako pýr, když vítr do něho zaduje. Bídnější bude než opovržený Israel..."
"A ty jemu nepůjčíš, ale ani lhůty neposkytneš," hlasem vášnivým ozvala se Freyda. "Potom, když mohutná budova bývalé moci jeho a slávy skotí se v prach, zničenému zahřmíš troubou anděla Sandalfona, kterouž smrtelníky na soud volá: "Mou vinou jsi klesl a zahynul, ničemný otče zlotřilého syna, kterýž leibele mého umučil a ženu o zdraví připravil..." Viď, tak ve sluch jeho zahřmíš!?... Ó řekni ano, ó potěšiž matku leibele svého!"
Jerusalem při řeči té v patrných rozpacích za vlas se potahoval a prskal.
"Utiš se, Freydo, a marně se nerozčiluj!"...
Pan Martin se potkal s Býňovcem.
"Ty, ty, chceš jej propustiti... Ó synáčku můj jediný, otec tvůj chrániti chce ruku, která tě zahubiti chtěla... Ó raději mne usmrť..."
"Freydo, Freydo, vášeň z tebe mluví, ne rozum klidný. Hlasu rozumu poslouchati dlužno, ne vášně; dlužno dbáti prospěchu -" Zatím v jizbě již pro tmu viděti nebylo.
"Abys lampu šábesovou rozsvítila!"
Freyda z myšlének se vytrhla. Nebyla sobota, ale středa, den všední, smutný, půst na památku vyjití Israelitů z Egypta...
"Veliká radosť a plesání dnes usídlí se v domě tomto; dlužno rozsvítiti lampu šábesovou," s důrazem opakoval Jerusalem Bachranec, a Freyda rozkazu jeho poslušna několik kročejů tápala tmou k místu, kde u dveří ve skříni těžké a starodávné uschovanou měla lampu šábesovou, kus náčiní domácího, ne tak drahocenného řemeslně umělou prací jako starobylostí a rodinnými zkazkami.
Lampa zaplanula jasným plamenem.
Prve než jasný svit lampy do všech koutů tmavé jizby zabloudil, tu již na vrata domová kdosi zabušil klepátkem.
Jerusalem trhl sebou i žena jeho; pak s pocitem vyplněného přání zahovořil: "Jdi, Freydo, a otevři panu primasovi a posviť mu na cestu!"
Freyda váhala.
"Snad je to Rebeka tandléře Isáka kulhavého. Vyprosila si ode mne kousek masa košerovaného pro svého muže."
"Pan primas sám přichází, jdi a otevři!"
A co Freyda šourala se síňkou ke vratům domovým, Jerusalem s velikým chvatem shrábl hromádku zlatých mincí do schránky a vyndal skyvu chleba okoralého a několik malých cibulek.
Usednuv, dal se do tvrdého božího dárku a přikusoval k tomu cibulky. Protivný mlaskot ozýval se, když zvenčí skřípění vrat až sem dolehlo, pak kročeje těžké, pro tmu a místa neznalosť při každém téměř kroku klopýtající...
"Aby tady poctivý člověk vaz srazil... Bůh s tebou, Bachranče!"
Ve dveřích stanul muž v letech na rozhraní věku mužného a kmetského, s hlavou pokrytou sporými vlasy, tváře odulé, pečlivě oholené, přecházející do barvy brunátné, a jedině na místech, kde vous pod břitvou lazebníka zmizel, modravé. Oko jeho náhlým přechodem z temnoty do světla krylo se pod víčky a jen úzkou štěrbinou v nich zíralo v prudkém mrkání. Pod krátkým, tupým nosem masité rety, jichž spodní mocně odhrnutý značil majitele svého mysl nadutou i smyslnosť. Nemalý laloušek pod bradou ztrácel se v nabíraném sněhobílém okruží. Postava hostě nevysoká, ale plná, okrouhlá, halila se v plášť z jemného sukna flanderského, podšitého zeleným suknem.
"Ah, pan primas - pan primas - veliká čest pro můj dům, pro ubohého Israele, posledního z nejposlednějších tvých služebníka."
A starý žid ukláněl se i tvářil se, jako by tak vzácnou návštěvou překvapiti se dal při nevábné a chudé své večeři.
"Ó veliká česť pro opovržený domek můj - chvím se před tvou urozeností - kam tě jen mám usaditi bez urážky tvé důstojnosti! Ó promiň, pane urozený, ubohému židu!"
Stolici nejlepší vybral a před pana primasa postavil, při tom chalátem svým ji otíraje.
Pan primas usedl a před ním s rukama na prsou skříženýma stanul žid. I on mlčel a zrakem svým těkal po veteši a nábytku.
Byla to na pohled pokora a poníženosť, že mlčel, však ve skutečnosti zlomyslnosť, aby sám pan primas první promluvil, to jest, aby jej, žida, prosil za půjčku a slitování.
Pan primas nalézal se v trapných rozpacích. Žid mlčí, a k tomu u dveří stojí žena jeho vysoká a hubená a upírá na něho veliké oči...
"Víš, proč jsem k tobě přišel!"
Žid němě hlavou pokynul.
Pan primas rozmrzen ukázal na Freydu.
"Kdo jest ta žena?"
"Freyda, žena má, tvojí milosti otrokyně nejoddanější. Před tou nerač se nijak ostýchati. Odeslal bych ji pryč, ale samoty bojí se a leká, tož promiň milostivě její přítomnosť!"
Jerusalem znova umlkl.
Panu primasovi nijak nechtělo se do řeči, i chmuřil se a pysky pohyboval.
"Žide!"
"Přeješ si, pane urozený!"
"Víš, proč jsem k tobě přišel, sám, tuším, jsi mě pozval ve svůj brloh, pravě, že ústního dohovoru v té věci nezbytně je potřebí!"
"Jsem oddaný a pokorný sluha tvé milosti, rač jen poroučeti, a bude-li v moci mé, vše učiním rád a vesel!"
"Nemiluji dlouhých řečí, a dle toho mi odpověz: Možno-li ti splniti moji žádosť, abys na dále sečkal mi a půjčil žádanou sumu? Odpověz zkrátka a upřímně. Dosti času vyžádal jsi sobě na rozváženou a rozhodnutí."
Žid, v chalát se přikrčiv a ruce do kapes zabořiv, zdráhavě ze sebe nutil: "Těžká věc - nevím opravdu, pane urozený, jakou odpověď bych ti dal, abych poznovu tě nepohněval... Hlavu k nohám tvým bych položil - ale jsem jen chudý žid, pleva před tváří Hospodinovou a lehké pýří; a o ženu chorobnou starati se musím a o syna v daleké cizině, jehož vychování do roka stojí tuze mnoho zlatých uherských. Však jsi, pane vznešený, na své vlastní oči viděl, jakou újmu si ve všem učiniti musím, i jídla odpírati i šatu slušného: skyva chleba černého, několik cibulek a k zapití číška vody studničné -" "Žide šelmovská! Takovým že lamentem se mne zbaviti chceš? Proč jsi mě tedy k sobě pozýval?... Ty že jsi chud? Co už jen já se ti naplatil úrokův, za ně dům z kamene na náměstí by si mohl sobě koupiti kterýkoliv!"
"Ó pane milostivý, těžce mne stíháš! Pravda, dobrý obchůdek jsme spolu uzavřeli, ale o ztrátách nevíš, jež jsem jinde utržil... Ó ve psí dán jest žid ubohý! Aby berní z hlavy platil za dovolení, že leckde v peleši živořiti smí, a co darů a donůšek se vydati musí pánům od péra, aby průchod právu jeho nejspravedlivějšímu dán byl. Omrzel bych tě, pane zlatý, kdybych ti o všech těch protivenstvích vyprávěti měl... A tys, pane primase, tři sta uherských ode mne žádal mimo poshovění dluhu minulého?... Bohat byl by Jerusalem Bachranec, kdyby k žádosti tvé odpověděti mohl: povoluji!"
Pan primas zle se mračil.
"Já těch peněz nutně potřebuji."
"Bože Israelský, co činiti, co činiti!" bědoval žid a dodal kvapněji: "Což aby si u svých přátel zaklepal, tam snad by si lépe pochodil, pane drahý!"
"Té rady mohl jsi si, žide, ušetřiti. Byl bych k tobě do té brlohy nepřišel!"
"Tři sta! Rád, věř, od srdce rád bych ti pomohl, ale nemožno - nemožno!" a jako na dotvrzení hlavou zavrtěl, až brada o chalát se troucí se rozčepýřila. "Nemožno, pane primase!"
"Však, žide, ve své hlavě kosmaté nalezneš prostředky, jak nemožné stalo by se možné. Jen hledej! A k posile u hledání věz, že dnes od tebe s prázdnou odejíti nemíním. Odejdu-li pro neústupnosť tvou, již práva svého jinde pohledávati musíš. Hrdosť má vzpírá se vyznati tobě, o čemž málokdo vědomosť má - ale povím přece. Nepůjčíš-li mi, jsem zničen. Na trosky mého bývalého jmění jak vlci zevšad se sběhnou, aby každý urval, kde se co dá. A urození pánové, jimž dlužen jsem... Myslíš, že na soudě zemském požadavky žida lichevníka před požadavky urozených pánů kladeny budou?"
Otec a syn.
Pan primas jako by násilím ta slova ze sebe nutiti musil. Ret ohrnutý prudce sebou škubal a řeč jeho se chvěla.
"A půjčíš-li mi, před pádem mne zachráníš a k dobrému činu i tučný zisk vezmeš. Nechci tvých peněz zadarmo... Uvaž, žide!"
Ale Jerusalem bradu ryšavou hladil si a při slově ledakteréms, které duši jeho se zamlouvalo, hlavou zakýval.
"Věci víře nepodobné mi tuto, pane primase, povídáš. Já stranou stojím mimo věc. Jsem chudý žid a drahou při bych vésti nemohl, ale bratřím svým v Praze, Jehošuovi a Elimelekovi, zápis tvůj ke koupi jsem nabídl. A oni koupí. K tomu od čeledína "U Zlaté husy" dověděl jsem se, že dnes hospodou u nich Šalomoun, košerák. Že prý mne zejtra navštíví a celou věc se mnou projedná."
A zase spokojeně bradu si hladil; pohled jeho zdánlivě nevinňoučký a dobrácký ve skutečnosti byl pln jedu a výsměchu.
"Snad oni o své nepřijdou," dodával jen tak ledabylo. "Pravou jich rukou je pan komorník Jeronym z Makové. A ten u císaře našeho a krále - Jahveh mocný ještě dlouhá léta chraň a opatruj pána našeho nejmilostivějšího," a žid zase div vejpůli se nepřelomil, jak se ukláněl, "tenť všemohoucí... Nedopustíť, aby komu dála se křivda, zvláště když hlas prosebníkův doprovází cinkot zlata."
Jerusalem s lišáckým zamrknutím oka ukazováčkem a palcem na desku stolovou zaklepal významně, jako by počítal peníze...
Pan primas zlostí hryzl se do odulého retu, div, že krev z něho nevytryskla.
"Jerusaleme, nedoháněj mne k nejhoršímu... Půjč mi ty peníze - slyšíš - já, primas, tebe prosím. Na ta slova ode dveří ozval se hlas vášnivý a ostrý.
"Jerusaleme, nepůjčuj, Freyda velí, nepůjčuj otci vraha Eli leibele, nepůjčuj!"
Překvapenému panu primasovi žid s úsměvem vysvětloval.
"Rač prominouti, jeť Freyda, žena má, na duchu chorobná od té doby, co syna mého mládež nevázaná do kašny hodila. Od toho času v každém křesťanu vidí tryznitele syna svého... Freydo, ztiš se!"
Teď pan primas zhurta vstal.
"Měj se dobře, žide, s Bohem!"
"Oh, oh, pan primas opět velice na ubohého žida se rozhněval," pokorně propovídal žid. "Není Jerusalem Bachranec zlý člověk, aniž nepřítelem tvé urozenosti - ale suma žádaná přesahuje mé síly. Rač poslechnouti, co ti mohu s dobrým svědomím nabídnouti."
A tu před panem primasem rozvinul svého obchodního ducha, nabídnuv mu místo tří set "zlatých" uherských dvě stě na hotovosti a za padesát dobrého vína cyperského a uherského. Dobře prý přijde panu primasovi vhod, aby poctivé veselíčko jím ozdobil, až o tučný čtvrtek jako každoročně opatrným sousedům města Soběslavi vystrojí kvas.
Pan primas váhal, ale když k sluchu jeho zazněl zvuk zlaťáků v měšci, povolil.
Zas nějaký čas trvati to bude, než ten pramen života dobrého opětně vyschne.
Ani neohledl se, když Freyda z jizby odkvapila. Dychtivě ruka jeho chopila se brku krutího, aby trhnutím péra zápis ukončen byl.
Kvapně podepsal zápis a s nemalým měšcem zlaťáků se chystal domů.
Ale na prahu jizby z dobrého obchůdku rozveselený žid jej zastavil.
"Několik slov, pane zlatý, ale nerač jich bráti ve zlé... V tom zákoutí města nejbídnějším tvůj syn tak krásný a urozený zhusta jest vídán... Neračiž mi vykládati ve zlé, že oku zamhouřiti jsem nedal, jen z úcty k tobě a rodu tvému... Dívčiny jakés chudobné si hledí..."
"Dopověz, dopověz!"
"Zamiloval si tedy tvůj syn - rač ještě jednou odpustit - ne, tak - citem nečistým zahořela dívčina zlá nezlá, dcera souseda mého, kováře Havla. A ten nuzota, žebrák učiněný. Žena mu po celý rok na loži bez vlády a pět dětí křičí o chleba, a v kovárně málokdy na ohnisku živo, zřídka měch zaručí a perlík zabuší o kovadlinu. Jak povídám, málo díla u nich, a kdyby i více bylo, starý Havel od božího rána leží v kronikách... Neviděl asi, slepý jsa i němý, co dcerka počíná, či si z těch špargálů pro dceru bohatého a urozeného ženicha vyčarovati chtěl? Divný morous!... Naposled odpusť, pane primase... Škoda tvého syna, že tak se zahazuje! Takový mladý a krásný pán! Srdečka soběslavským pannám zaboleti musí, když vidí jej mimo jíti. Což on by jen voliti mohl nejkrásnější a nejbohatší - dcerku Rubriciovu , hospodáře od "Zlaté husy". Jedinou panna Apolenka dcerkou bohatého hospodáře a on rád by uvítal starosvaty od pana primasa."
Srdce židovo rozehřálo se při vzpomínce na bohatství Rubriciovo. A ihned ukazováčkem ruky pravé na prstech levice vypočítával, jak bohat je: předně hospoda z kamene vystavěná, dobrou kopu grošů nejednu do oka nesoucí, za druhé vinohrad za městem... Bachranci brzy na obou rukou prstů se nedostávalo, aby vše vypočetl...
Úvahu svou dokončoval slovy: "Škoda, že syn tvůj vlastnímu prospěchu nerozumí!"
Pan primas byl po té řeči židově změněn ve tváři... Chvíli němě proti Bachranci stál, pak židovi pravici podal.
"Děkuji ti, že jsi mi otevřel oči..."
Žid nad tou ctí k slzám byl pohnut. Tiskl podanou pravici i líbal.
"Dnešní hodinu opovržený žid do smrti nezapomene!"
Potom Bachranec doprovodil primasa až ke vratům domovním, svitě mu na cestu lampou šábesovou...
Bouchnuv za ním prudce vraty, jedním rázem strhl škrabošku licoměrnosti a poníženosti. Zaťal ruku v pěsť a zahrozil.
"Neujdeš mi... Pokud z tebe jako šťáva z citrínu zisk poplyne, kralkuj si a kvasuj, ale my přece jednou spolu účtovati budeme, a pak se třes!"
Co pan primátor města Soběslavi v bídné jizbě lichevníka Jerusalema Bachrance trpkou hodinku si odbýval, syn jeho tam obžalovaný doma dlel v hořejším neosvětleném mazhauze, na stolici potažené rudým aksamítem, pln nevrlosti a zlobného posuňkování.
Bylť již panic dospělý a nezapíral tváří otce svého. I otcův malý nosík nad rety masitými trůnil, jen že červené barvy otcovy se mu nedostávalo. Bylť v líci pobledlý a temné pod očima pruhy prozrazovaly mnohou noc probděnou při poctivém veselíčku, jakož i oči bez výrazu svědčily, že příliš nevzdaloval se rozkoší, kterýchž panna Venuše skýtá svým holdovníkům.
V rozmaru praškaredém nalézal se nyní pan Martin...
Jak krásné vysvitlo slunečko dnešní, aby u večer zapadlo v mrákotách a bez lesku! Vesele započal den - a jak končí!
Při vzpomínce té pan Martin velice rozhorlen odplivl si...
Pan kastelán Velešínský, Hertvík z Dobřenic, který minulého téhodne s celým dvorem z pustého a smutného Velešína se přesídlil do Soběslavi, aby prý také užil veselého a družného života, ačkoliv přeskakovaly jiné pohnutky tohoto přesídlení, muž již nemladý, ale plný života, kumpán labužný, druh veselý a nikoliv nenávistník všelikých rozkoší, s panem Martinem seznámil se na první pohled.
Nalezli vespolné v sobě zalíbení, že hned v prvních dnech druh bez druha ani hodinku vzdálen býti nemohl. Co si toho napovídali, co sobě naslibovali do časův nejblíže příštích!
V několika dnech jako by již byli dohromady jedna duše. Rozhovořili se o své minulosti, do sytá se navyprávěli o dobrodružstvích, jež pan Martin prodělal v Praze, dokud ještě regulemi vysokého učení jako úd almae matris universitatis Carolinae se řídil. A když pan kastelán se pustil do vypravování o švarném životě v sídle pánů svých na Krumlově, o pletkách milostných, o nádheře tamější i o kráse paní, pan Martin řečí vtipným žertováním okořeněnou vypisoval slastný, bezstarostný život žáků, kdy na knihách i listinách či foliantech vrstva prachu za vrstvou se ukládá, však za to ocelové péro po boku v pochvě nereziví.
Tolik pan Martin uměl toho napovídati o ctném a poctivém cechu bratrstva fedrfechtýřův, o velkolepých pitkách jejich a bitkách, o hlučných serenádách. jež navzdor manželům žárlivým pořádali paním jejich milostným, o půtkách, v nichž ozbrojené sluhy Spravedlnosti častokráte s krvavými hlavami zapudili, i o jiných kouscích šprýmovných, že zároveň i s ním pan kastelán si povzdychl: "Škoda toho života svobodného, škoda nastokrát!"
Ale k útěše v okamžiku příštím přislíbili si, že vynasnaží se oba, aby navrátili si ten život bývalý. Aby prý tací dva hoši, hlavy bystré a ruky smělé toho nedokázali! I v hnízdě tom nepatrném, v Soběslavi lze žíti, a dobře i vesele žíti; pan kastelán prý přisvědčí, až jen poněkud se ohledne. I zde poupátek růžových dosti k pochotnému přivonění, dosti krásných paní i panen.
Dnes pan kastelán nového a nejmilejšího druha svého hned s poledne hostil... Jedli, pili, hodovali - hovor byl tak vábný a víno, jehož ve sklepích starožitného domu regentského po zesnulém Sobíškovi z Nedražic zůstalo, jak křišťál, řízné, a vzbuzující veselou náladu, že se již soumračilo, když pan Martin od hostitele rozloučení bral.
Vyšed z klenuté brány domu regentského, kde na stráži stál lancknecht lepě oděný v barvách rožmberských, lancknecht vytylý, až do té duše oddaný panu regentovi, příjmím Machaň ramenatý, zastavil se, aby zvláštnímu divadlu se díval.
Tlupa malých mendíků, klukův pověstných bujnou svévolí a rozpustilostí, držela jakous stařici malou a shrbenou, oděnou v cáry ledabylo zalátané. Na zádech nesla krosnu, jak se zdálo prázdnou, a toť byl terč, v nějž jejich vtipové zasahovali.
Pokřikovali na babici, spílali jí a láli a některý smeť se země zvedl a po ní hodil. Ale když stařice směšně kvikavým hlasem bědovala i neohrabanými posuňky proti nim se kasala, lancknechta k smíchu donutila, až za boky se popadal, tu nezvedencům hřebínek narostl.
Shlukli se kolem ní, za šat ji potahovali a v krosnu, co kdo na zemi zvednouti mohl, házeli. A posléze z té smečky neposedův kluk nejpodařenější rudohlavý mrchu jakéhos domácího zvířete, kočky či psa, již z domu vyhodili, za ohon uchopil a v krosnu babici vrhl.
Pan Martin za svého pacholetství školák proslulý svévolí a nezvedeností, bitec bystrý a zlý, drobnější chasy řemeslnické postrach, také stanul a se smíchem díval se tomu. A když do sytá se nasmál a nadíval a stání již ho omrzelo, na mravokárce poněkud si zahrál.
Rozehnal se po onom svévolníku rudohlavém, za pačesy ho uchopil a španihelka zasvištěla...
"Dám ti! Abys podruhé lepší úcty měl před stářím!"
Kluk šklebil se jako díble, kvičel a ječel; ostatní rozskočili se na všechny strany a smáli se provinilci; a když babka huhňavým hlasem svému zastánci děkovati počala, bylo křiku a lomozu, až uši zaléhaly.
Snad i ta drobotina proti němu postaviti se chtěla - ale několik švihů holí v povětří pomohlo. A lancknecht ve bráně zaškaredil vousatou tvář a těžkými škorněmi na kamení zadupal, zprudka zaláteřil, a již kluci prchali.
Nevrátili se, žertům jejich a kejklím nový zase zjevil se předmět. Vysoký, suchý muž, plachého vzezření a bolestného zároveň, shlednuv zástup klukův, změnil směr váhavé cesty své a zpět kráčel rychleji. Ale již vyslíděn smečkou, jež za ním se pustila.
"Bláznivý písničkář!"
"Za ním, za ním!"
Pan Martin usmál se při vzpomínce, jak chuďasa ostýchavého proženou, přezdívkou bláznivého písničkáře, kdysi písaře při úřadě soběslavském, jejž pro přečin jakýs proti vrchnosti a neschopnosť duševní téhož úřadu páni konšelé byli sesadili. A šel svou cestou, nedbaje díků staré babice. Ale ta za ním, blahořečíc mu a na rod jeho svolávajíc boží požehnání až do kolena desátého.
Osopil se na ni několikráte, aby již po svých šla - ale nic naplat.
Tu bylo mu jíti kolem chrámu děkanského sv. Petra a Pavla, a tu úzká ulička, způsobená s jedné strany chrámem, s druhé řadou budov i hrazená na konci svém vysokou zdí hradební. Času maje nazbyt, zahnul do uličky pusté a nepříjemný pocit zmáhal se v nitru jeho, když za sebou slyšel neustále odpornou babici.
Jedoucí tudy vůz skřípěním kol a rachotem i řinčením řetězův přehlušil kročeje její. I domníval se býti jí zbaven.
A hle, nebyl daleko od domu mydláře Durdíka, když seznal, že ona šereda až sem za ním se škrábe.
Stanul, a dočkav ji, řádné jí vypeskovati chtěl; ale sotva jen ústa otevřel, babice, rozhlednuvši se, karkuli s hlavy strhla na jeden ráz.
"Aj, aj, pane Martine, jinak "Zlatý čepeli"! Tak zhurta vybafneš na svého druha nejvěrnějšího, na Býňovce! Povídá se, že přítel dávno ztracený nejsrdečněji vítán bývá, a ty na mne s klnutím?"
A pan Martin prohledl a mžikem vystřízlivěl. Poznal Býňovce, syna paní Kajetánky, která hospodyní byla v domě pana medika Apollonia Květonida. Byla to kopa povedená! Spolu s panem Martinem školáky byli, zlá metla starého rechtora nejvíce pro kousky nejrozpustilejší na hřbety jejich dopadala, i v Praze život dobrodružný spolu trávili, až zlá hvězda, která donutila pana Martina, že vrátil se k otcovskému krbu, a Býňovce kamsi do světa zavála, rozdvojila je nadobro. Ani slechu o Býňovci; jak by ho do vody hodil.
A teď najednou objeví se v takové mumraji. Pan Martin asi valně netěšil se tomu setkání; bylť Býňovec svědkem skutku v Praze ledajakého, kterýž dosti měl příčin, aby byl zatajen, a teď mimo nadání svědek nejnepříjemnější v Soběslavi samé se ocitne.
"Kde jsi se tu vzal? Myslil jsem, že už někde na křižovatce na tvém hrobě tráva vyrůstá! A ty tu! A v mumraji jako o ostatcích!.. A co tak najednou po Soběslavi se ti zastesklo?"
"Bratříčku zlatý, pozoruju, že mne tu rád nevidíš... Jakáž pomoc! Však bych tu nebyl, kdybych nemusil. Po čertech mě tu půda pod nohama pálí. Ale nebylo vyhnutí. Pořádné jsem se zapotil, aby nikdo ze známých mne tu nepoznal, než jsem tě uhlídal. Za tebou, Martínku zlatý, jsem přišel. Netěší tě to, bratříčku, viď!?"
"Hm!"
"Tak už to bývá, že přátelé v přepychu na nepatrné zapomínají!" zasteskl si Býňovec. "Ale jde o nás - o mne i o tebe, a proto jsem tu. Drábové dostali by se nám všem hned na kobylku. Znáš Bartůňka? Onoho dobráčka selského, který po čertech byl dobrý rváč a s vrhcábou i kostkami zacházet uměl mistrně? Pamatuješ-li?"
"Zrychla, zrychla, sice nás tu ještě někdo uhlídá."
"Ale bratříčku! Živé duše tu není a tma jako pod svícnem. Tedy pamatuješ se na Bartůňka, který při té serenádě v ulici Platnéřské - víš, té vdově mladičké a bohaté - muziku nám pomáhal tvrditi? Víš, tehdy, jak starý pan hofrychtéř, který také k zálibné vdovičce cestičku šlapával, s námi se zpeřil? A tys tlusťoučkého toho pána pírem napíchl jako kachnu na rožeň. Mistrovské to bylo píchnutí! Ani první fedrfechtýř nemusil by se styděti za ten bod..."
"Probůh, ustaň s takovou řečí! Kdyby někdo..."
"Ale zchoulostivěl jsi, Martínku! Živé duše tu není. Tak tvrdím já, který jsem tu jako doma. Hle, naproti dům pana medika - kolébka má... A co s tím Bartůňkem? Tučného kramáře kdesi na silnici o opasek uherských a veneciánských dukátův uctivě poprosil - a pošetilý, dal se lapit, a teď u vás ve sklepení pod radnicí spoután sedí... A až ubožáka natáhnou na kolo a písař vyptávati se bude, ledacos by do "smolné knihy" z úst jeho napsali, co by "starému" našemu a snad i tobě tuze bylo nemilo. Nemyslíš?"
Pan Martin místo odpovědi se zadivil.
"A ty jsi se dal mezi silničníky?"
"Ne mezi silničníky, ale mezi rybnikáře!" trpce prohodil Býňovec. "Co jsem měl dělat? Že jsi propíchl toho hofrychtéře, pána tuze vzácného a urozeného, všem nám do jednoho hrozila justicie. A že jsem tak mlád ještě netoužil po objetí té panny dřevěné na rynku staroměstském, upláchl jsem jako ostatní. Což tobě bylo hej! Tys utekl k tatíkovi, bohatému a urozenému, a tady život svobodný jsi vésti mohl jako v Praze. Ale já? Že jsem přivykl životu svobodnému, dal jsem se mezi rybnikáře. A čí vinou? Nu, pomlčme o tom. Však jsi sobě samému notně zatopil. Byltě to přece jen pan hofrychtéř, a pro toho nadělá se více křiku než pro sprostého člověka. A cenu prý tehdy na hlavu mordéřovu vypsali! Hoj! Až ubohý Bartůněk na kole se rozpovídá o tvém mistrném bodu, myslíš, Martínku, že jméno a důstojnosť otce tvého před čakanem tě ubrání?"
"U všech všudy!" pan Martin Býňovce za rameno uchopil a prudce jím zatřásl.
"Mnou netřeš!" vymykal se Býňovec z jeho spárův, "ale raději přemýšlej, co činiti, aby Bartůněk nemluvil. Proto mne, starý, sem poslal. Ty toho dovedeš ; ceduličku ubohému podstrč nebo domluv mu, aby zapřel, že jest rodák soběslavský, ale chotěbořský. Pak ho zde právu útrpnému nepodrobí, ale v Chotěboři; o další postará se "starý" sám, a ty jsi také na čas bez starosti."
Pan Martin mlčel.
"Rozmysli si! I o tvůj krk tu jde!"
A jako by nic mezi nimi se nebylo událo, Býňovec nasadil karkuli a kolébavým krokem dále se bral. Zašel ve tmě.
Výprava do Chotěboře.
Pan Martin dostal se domů, nevěda jak. Teprve tam propukl všecken jeho hněv. Pěstí do pohovky mlátil, ve rty se hryzl a zase na zem plil. A teprve když se vyzuřil , počal v mysli rozpřádati nepěknou vyhlídku, kterouž Býňovec před chvílí mu vylíčil.
Domnívalť se pan Martin, že federfechtýřský jeho kousek v Praze, v ulici Platnéřské, dokázaný na tlustém panu hofrychtéři, dávno již zapomenut. A zatím po několika letech ještě v dobré paměti, ale i cena na hlavu mordéřovu vysazena. Jako by v poctivé sebeobraně či souboji ten případ osudný nebyl se udál... A nyní jeden ze svědků toho činu nalézá se v rukou práva... Druhý sice na svobodě, avšak mezi rybnikáři, tlupou to lidí zmařených, sedláků od živností sběhlých pro pánovu svévoli a tvrdosť, dobrodruhův a drábův, kteří pych páchají po krajině. A tudíž i každé chvíle může býti rukou spravedlnosti postižen a takto panu Martinovi nebezpečen.
To by bylo něco krásného, kdyby Bartůněk na kole se rozhovořil. To by byla látka nevyčerpatelná pro ústa zlomyslná, až by otec vlastního syna právem stíhati musil!
Ve druhém okamžiku otázka tuze naléhající se vyskytla: "Co činiti, co činiti?"
Poslechnouti rady Býňovcovy?
Snadno by toho dovedl, jsa v důvěrném styku s vězníkem, ale zdaž Bartůněk poslechne?
V tom byl ten suk!
Ale i kdyby Bartůněk vyproštěn byl, přece meč, vznášející se nad hlavou páně Martinovou na tenké vlasině, odstraněn nebude...
Ó kdyby raději na tisíc mil byl od Soběslavi. Všude jinde neznám mohl by býti bezpečen...
V Praze stověžaté by bylo dobré bydlo; tam člověk jediný a neznámý uprostřed tisíc a opět tisíc dobrodruhův nejrozmanitějších se ztratí jako zrnko písku ve hlubokosti mořské. Ale jak bez peněz tam žíti? A panu Martinovi pokladnička až na samo dno vyschla. Od nějakého času pan primátor stal se skrblivý, že grošík v ruce třikráte obrátí a mravoučnou průpovídku přidá, než z ruky ho vydá. A dobroditelka jeho, paní Anděla, manželem svým, panem medikem Apolloniem Květonidem ruce má zavázány. Ráda, tuze ráda by pomohla ta dobrá dušinka, ale nemůže.
Jako Býňovce i jeho pálila půda pod nohama v Soběslavi - ale jest k ní přikut pouty nezlomitelnými...
Do Prahy kdyby jen se ztratiti mohl a takto utéci všem nepříjemnostem!
Tou myšlénkou neustále se zabýval a již v duchu maloval si barvami nejrůžovějšími, jak pěkně by se tam žilo; ale když na prostředky pomyslil, vždy na písčinu narazil vratkou lodičkou své naděje...
Ale snad přece nějaký ten groš vymáčknouti by se dal z tatíka? A když marně a marně pátral jinde, uznal, chce-li se Soběslaví na vždy se rozloučiti, že nezbývá než zaklepati u otce. Však musí se připraviti na tuhý odpor. Dobrý tatík, až tuze hodný k nezdárnému synovi, až po bradu je upjat a přístupu k srdci jeho není, když o penězích řeč.
Přemýšlel jen, jakou výmluvou by otce omámil, aby obnos poněkud slušný na něm vymohl... Umínil si k srdci otcovu promluviti slovy lichotnými i plačtivými; a již pracně takou řeč si zosnoval, když tu přede dveřmi šouravé kročeje se ozvaly, dubové dvéře zavrzly a mazhauz osvítila zář svíce, kterouž v ruce držel starý rodiny Loudovy sluha, Markvart Citvar, poněkud na pravou nohu schromlý!
"Tys tu, pane Martine? A po tmě? Jsem tomu od srdce rád, že tě leckde po městě hledat nemusím... Pan otec rád by s tebou promluvil slovíčko důvěrné."
Starý, ve věrné službě pána svého sešedivélý sluha nabyl práva počítati se nikoliv za sluhu, nébrž za člena rodiny, a pana Martina častěji pro život nespořádaný dovoloval si kárati. Ale vždy klidil úštěpky a posměch. To a znenáhlý rodinný úpadek, jejž předvídal bystrým zrakem a marnotratnému synovi hlavně na vrub kladl, působilo , že nepříliš přátelský poměr vládl mezi nimi. Hučel na něho, žaloval panu primasovi - ovšem bez výsledku!
Tak i nevrle svůj vzkaz teď vyřídil a odešel, Martina ve tmě zanechav. Ten vstal, a spolknuv jízlivý úšklebek, krátkou chodbičkou na příč se ubíral, a potom se schodů sběhl a před dolením mazhauzem stanul...
Chvíli přemýšlel, rozmysliv, kvapně do vnitř vešel...
U černých kamen se zlatými ozdobami na židli s lenochem prořezávaným seděl primas staroslavného města Soběslavi s červenou růží pětilistou ve znaku svém, Johanes Louda jménem, a četl cosi v knize. Na chvíli zvedl očí svých ke stropu dřevěnému, bohatě vykládanému dřívím červeně a modře barveným, pak rozhledl se po nábytku umně a řemeslně shotoveném, po loži s baldachýnem, nad nímž kontrfej jeho nebožky paní manželky Kedruše. A potom pan primas smutně hlavou zakýval a ruce jako k modlitbě sepjal. Pak jako by pana Martina neviděl, dále četl a smutně při tom hlavou si pokyvoval.
"Mohls ušetřiti, otče, starému a nevrlému Markvartovi službu, která, jak se podobalo, nemila mu byla. Dříve než on přišel ke mně se vzkazem, chtěl jsem k tobě jíti."
Teď teprve primas na syna přísně se podíval. Mlčení a temný otcův pohled poněkud skličovaly lehkomyslného syna....
"Nezdárníku!" a stále hlavou při tom pokyvoval. "Pěkných dočekal jsem se na tobě radostí. Pěkných, až srdce usedá při poslechu... Aby tak tvá nebožka paní máti vstala z hrobu. Do krve by si oči vyplakat musila, že tebe z mládí hýčkala, s tebou jen se mazlila a kárající ruku otcovu zdržovala prosbami, když jsem tě chtěl potrestati podle zásluhy. Vyrostl z tebe, z kmínku přímého křivý a uzlovatý rozsochatec, který již poddati se nechce. Podetíti tebe jako strom neplodný a uvrhnout tě na oheň. Nezdaro... !"
Po chvilce, oddychnuv si, znovu načal z téhož soudku starob otcovských...
"Co jen žalob na tebe slýchati musím po celý den! Žádný člověk pod sluncem tě neviděl dlíti při plodné práci, ale kde chlast a mrzké obžerství, tam jsi ty. Po krčmách a koutech tejných noci mrháš, zdraví kazíš, peněz trpce nahospodařených rozhazuješ jako bezcenné plevy. Před lety do Prahy na vysoké učení jsem tě poslal s nemalým nákladem a radoval jsem se již v duchu, jak syn slávou a úřady obdařen doma se vrátí k potěše otce předčasně sestárlého - a on daremný, jak zlosyn domů z Prahy uprchne, aby tu lenošil, hýřil, otci života upíjel a všem poctivým lidem byl na pohoršení... Kdy pak konečně se na té cestě nepravosti zastavíš - kdy se obrátíš?"
A pan primas při tom domlouvání horlivém ze křesla povstal, k synovi se přiblížil, div že ho očima neprobodl, rukou za rameno ho uchopil a třásl jím horlivě.
"Slyšíš-li pak? Kdy se obrátíš a do sebe půjdeš?"
Jindy Martin, když uzdálo se otci činiti jemu zasloužené výčitky pro nepořádný a nezřízený život, dovedl si to domlouvání ukrátiti způsobem prozrazujícím malou úctu ke karateli. Na stolici usedl, nedbale nohy natáhl, jako by seděl v krčmě při plné číši. A vešlo-li které slovo dobře a poctivě míněné v ucho jedno, druhým je propouštěl bez vnitřního ohlasu, a nechť otec jakkoli horlil a doléhal, Martin mlčel ke všemu tvrdošíjně. Však dnes nezdálo se mu radno, aby otce umlčel. Nejen že neusedl, ale skroušeně stál s hlavou na stranu nachýlenou a očima k zemi sklopenýma.
"Na poctivý mrav a počestnosť jsi zapomněl a manželství jsi přislíbil dívce ledajakés, z rodu nízkého, na níž kalých způsobův a ozdoby panenské ani za haléř, jmění a majetku jiného ani co by za nehet vešlo... Byl-li jsem dobře zpraven, či lhaly ony hlasy varovné, řkoucí: Ejhle, primasův syn! Jak zde v kalu a neřesti loví perly! Slyšíš-li pak?"
Při té otázce panu primasovi hlas selhal v hrdle.
"Otče, promiň - přiznávám se..."
U "Zlaté husy".
Ale kajícné toto vyznání minulo se cílem.
"Hahaha! On, on se přiznává a myslí, že pro toto kající vyznání k prsům jako ztraceného syna ho přivinu a popřeju laskavého sluchu další jeho prosbě. Synáčku zpozdilý! To se ti, jak náleží, povedlo... Abych já, primas města Soběslavi, s červenou růží pětilistou ve znaku, z rodu, kterýž nikdy a v ničem si nezadal, jakéhosi umouněnce, kováře Havla, který je žebrák, špatný řemeslník, lenoch, zevlovač a knih kdo ví jakých čtenář, nazval bratrem? A dcerku jeho nahou, ničemnici, nazval svou dcerou? Takové myšlénky z hlavy si vypleň!... Než bych svolil, aby se stala dcerou mojí, raději chci zapomenout, že jsem kdysi syna měl."
"Nikdy jsem, otče, takových myšlének v hlavě neměl. Slyšíte, otče?"
Odpověď zněla tak skroušeně, že pan primas podivením nad ní zakroutil hlavou.
"Ano, otče, opětuji: nikdy jsem takové myšlénce nedal vejíti do hlavy..."
Pan primas usmál se a zamnul si ruce - pak opět nastrojil vážnou a přísnou tvář.
"Ty jsi jí sliboval manželství. Sám jsi se přiznal. A nemíníš-li dostáti slibu svému, jsi věrolomník a zasluhuješ trestu... Takových v rodě Loudů nikdy nebylo!"
"Pozvol, otče, abych zřejměji se projádřil. Kajicně vinu svou vyznávám a slibuji polepšení!"
Pan primas z úžasu ani nevycházel. Takovou řeč od syna co živ neslyšel.
A ten pokračoval: "Bůh v čase posledním osvítil mysl mou. Prozřel jsem a uzřel propasť zrovna před sebou. A obrátil jsem se. Věř, otče, synu kajícímu. Záletův za dcerkou kovářovou jsem zanechal... Ti hlasové, kteří o záletech mých tobě zprávu donesli, nechť i zpraví tebe, že od drahné doby jsem tam nebyl vidín ani jedenkráte."
Pan primas mlčel a jen hlavou pokyvoval. Tak vida, nelhal ten starý lichevník... A syn teď na nejlepší cestě se nachází, aby nabyl rozumu a podle otcovy vůle o pannu Apolenku a přebohaté vyvěnění její se ucházel.
"Že jsem do té doby byl marný větroplach, člověk zmařený, který poctivé práce se štítil, že jsem tobě, pane otče, jen zármutek, hanbu a nečesť plodil, že jsem dobrým lidem na pohoršení byl, - to vše mi vstoupilo na mysl k mému žalu převelikému, ale teď chci obrátiti ve všem. Chci býti dobrý syn, tvá potěcha a radosť ve tvém stáří, chci býti zdárný občan, a jako jsem prve byl jiným k výstraze, teď chci jim býti příkladem."
Pan primas svého podivení déle nedovedl utajiti.
"Tak že syn můj Martin by mohl mluviti? Prostopášník, člověk zmařený a lenoch? Jistě že sluch mě klame!"
"Neklame, milý otče! Ale již tak ve světě bývá, že provinilým, když na dobrou cestu se obrátiti chtějí, všude nedůvěra vstříc vychází," zasteskl si pan Martin lítostně. "Ale já vše doopravdy mínil do poslední litery. A v té věci tebe, pane otče, za podporu prosím úpěnlivě. Ty mi k cíli jediný pomoci můžeš..."
Pan primas rychle několikrát prudce za sebou očima zamrkal. Ale aby syna nezradil od další řeči, laskavě mu domlouval.
"Tož mluv jen, Martínku, mluv! A bude-li v mé moci, rád tě vyslyším."
"Zde, v tom hnízdě venkovském, není místa k mému povznesení se. Ubil bych se tu marnými pokusy a každý, kdo dřívější můj život zná, na mne by ukazoval: Ejhle, Martina Loudu, zmařence... Ale v Praze, tam, kde smělému duchu, odvážné paži kvete zdar, tam jediné muže státi se znovuzrození Martina Loudy. Však než tam něčeho se domohu, co by schopnostem mým svědčilo, nutně mi třeba peněz... A já jsem chud - z tvé milosti živ!... A u dvora, kam tužby mé se nesou, slušně třeba žíti, než zrakové vznešených na neznámém spočinou... Slyš, otče, jedinou a poslední prosbu mou... Vydej mi podíl dědičný po zemřelé mé paní mateři...
Pan primas propukl v ryčný smích.
"Tak od plic už dávno jsem se nezasmál... Abych ti vydal podíl dědičný po tvé paní mateři? A více nechceš? Člověče zmařený! Kolikráte už, nejednou, jsi podíl po paní mateři prohýřil na učení v Praze i tady v Soběslavi, a opět ho ode mne požaduješ. Rozpomeň se!... A ke dvoru že snahy tvoje se nesou? Ani sluhou nejposlednějším tebe by neudělali! A k tomu nutně potřebuješ peněz... Ne k tomu, ale k hýření a životu rozkošnickému - a až by si v mrzkých kratochvílích peníze do posledního haléře promrhal, zase by si na krk přišel otci soužením a strastmi předčasně sestárlému..."
"Otče, věř mi..."
"Mlč mi! Nic kalého z tebe se nevyklube... Ale že jsi tak skromný a nic jiného než podílu po zemřelé paní mateři nežádáš, jinou ti povím novinu... Nejen podíl tvůj ti vydám, ale vše, co mého: i dvůr poplužní s úrodnými poli a lesy i s vinohradem za branou Táborskou a v městě dům nákladné v kameni vystavěný, se vším všudy - slyšíš - se vším všudy, a požaduji jen místečka, kam bych hlavy své skloniti mohl."
A prudce rozevřel přihrádku ve skříni dubové a ze spousty papírů vykládal synovi, jak jest bohat, když vše v rukou cizích, židovských se nalézá. Pan Martin bledl a vztekem rty si hryzl, když slyšel, že bohatství otcovo jen pouhý dým a pára, že oba z milosti lidí ošemetných živi jsou...
"A aby si mne snad nevinil ze lži," primas pokračoval hlasem chraptivým, "dnes s velikou obtíží a sebezapřením od žida Jerusalema Bachrance částku peněz nepatrnou jsem si vypůjčil, ne pro vlastní potřebu, ale abych jimi věřitele nejdotěrnější na několik hodin upokojil... A co potom, až židovský lichevník se svými požadavky se vytasí? Co potom budeš dělati ty, chloubo a útěcho otce předčasně sestárlého? Ke komu potom budeš choditi pro peníze?"
Pan Martin odvrhl všechnu přetvářku. Stal se jízlivý a kousavý.
"Pěkně, tuze pěkně, otče, jsi hospodařil s podílem náležejícím mně po paní mateři. Tuze pěkně..."
"Opovážlivý! Snad měl jsem do krve hospodařiti, aby si ty, zmařenče, ještě více kralkovati a panketovati mohl?"
"Hm... A na veselíčka poctivá i pankety, která jsi celé Soběslavi pořádal, jsi nevzpomněl. Hladových krků jsi napájel a krmil drahými víny a pochoutkami velmi nákladnými..."
"Z ohledův na jméno a postavení tak jsem jednati musil... Ale tys šatův si nakupoval drahých a měnil je každého dne čtyřikráte, koní i psů, že tichý měšťanský dům zaměnil se v kotec lesákův, šnorcharův."
"Abys na to nebyl vzpomněl!"
"Tedy tě už ani napomenout nesmím, když za takové daremnosti zlato plnými hrstmi rozhazuješ," mdle již propovídal pan primas a patrně řečí unaven opět usedl.
Pan Martin opět na židli usedl, nohy jak v hospodě natáhl a začal si ústy polootevřenými prozpěvovati jakýsi popěvek pijácký.
Tím otce nanovo proti sobě popudil.
"Aby si aspoň o sebe, zmařenče, se staral, když péče nemáš o mne usouzeného. Co počneš, až tu nebudu? Po kom jsi se zvrhl?"
"Neházej, otče, blátem po jiném, aby na tvou vlastní hlavu nepadlo!"
Pan primas prudce vyskočil.
"Snad na konec mne napomínat chceš?"
"Už bys k tím oracím dnes "Amen" mohl říci. A jsem-li nezdara, člověk zmařený, čí to vinou? Místo, abys mne z mládí řádně byl vychovával, ve všem jsi mi hověl! Martínek tehdy byl pánem, a co chtěl, stalo se. A teď na obrácení již pozdě!"
"Na pokání nikdy není pozdě a ty i teď ještě na pravou cestu vrátiti se můžeš! A k tomu ti potřebí družky, pomocnice. Žena dobrá učiní dobrého muže..."
"Rozumím dobře. A to bezpochyby jsi mi nevěstu již vyvolil. Moudrou, aby uvedla syna zmařeného na pravou cestu, bohatou, abys vyvěněním jejím zaplatil dluhy. Ale já bohužel zlatou svobodu vyměniti nehodlám za pouta manželská... A na konec tuze rád bych Veník Brandl přináší překvapující novinu.
po znal tu, která by zmařence si oblíbila... Nanejvýše babice nějaká, snad panna Mutinka, či nebožtíka Leksýna hospodyně?"
"Nežertuj! Apolenka, dceruška hospodáře od "Zlaté husy", panna pěkná a urostlá, že i srdce moje při pohledu na ni okřívá. A otec její jest z nejbohatších sousedů Soběslavských..."
"Pochybuji, že z toho prosa budou jáhly. A na konec bych napřed Jiříka Engelfrieda za dovolení prositi musil, ten prý již dávno za ní cestičku si ušlapal..."
"A snad toho šnorchara syn soběslavského primasa Loudy by se ulekl? Ty se o ni ucházeti musíš!"
"Podobá se , že najednou svatbu nějakou strojiti chceš, abys dukáty své snachy z dluhů se vyplatil! Sám se ožeň, vždyť nejsi ještě žádný staroch... A na vybranou máš. Snad Filipína Čespírová, již sice nemladá..."
"Již punktum! O tučný čtvrtek, až sousedům a konšelům soběslavským malé veselíčko vystrojím, ke mně i Rubricius s dcerkou přijde, a na tobě bude, abys k ní se pěkně měl..."
Pan Martin již cosi měl na jazyku, ale štěkot psí až sem zalehl a on jako sršánem píchnut z mazhauzu vyběhl.
Mělť pan Martin psa vzácného a podivného, chrtici chundelatou do makové barvy, kterouž od Vlacha jakéhosi, masti a prášky divotvorné prodávajícího, za deset veneciánských dukátův koupil a velmi sobě oblíbil.
Odkvapil, zanechav otce samotna, zabraného v trudné myšlénky.
Na prostranném dvoře radnice soběslavské hned z časného jitra k výjezdu připraven stál vůz jednospřežný, důkladný i pevný . Na korbu košinovou plachta silná a smolovaná připjata byla na silných obloucích březových; pod korbou na řetězích od náprav jdoucích pohupovaly se váhy a na nich něco náčiní, jakéhož vozkům potřebí na delších cestách: rýč, sekyrka příruční, několik hákův a lišní a lucerna plechová, která za klaníce v předu vozu se upevní, když za temné noci jízda jest cestou neznámou a nejistou. A vzadu na prknech uvázána byla otep sena.
Dva valaši, tahouni vysocí a mohutní z dobrého plemene netolického , připřaženi byli a netrpělivě hrabali kopyty.
Plachta chvílemi se pohybovala. Sedělť ve voze ten, jehož vézti bylo, uvnitř na slámě. A nebezpečný zajisté byl pocestný ten. Chřest řetízkův slyšeti bylo, kdykoliv sebou pohnul. Byl bezpochyby jedním koncem svázán, zatím co druhý vinut byl kolem holeně drába, který seděl na kozlíku v úplném ozbrojení.
A druhý dráb o lišeň podepřen poklimoval. Helebarda jeho opodál byla podepřena o zeď. Bezstarostnosť ta svědčila, že majitel zbraně přesvědčen jest o bezpečí vězně uvnitř spoutaného.
Dvorek tou dobou byl pustý a prázdný. Dlažba noční mlhou porosená zaduněla, když dráb do té chvíle o vůz opřený učinil několik kročejův, aby malátnosť a ospalosť se sebe setřásl.
Na pavlačích, kteréž vysokými schody vedly na dvůr, chvílemi kdesi zaskřípělo okno, aby svěží ranní vzduch do jizby zavál - i dvířka kdesi zavrzala a postava drobná sousedky batolila se po schodech do dřevníka, dříví přinést do kuchyně, aby připravila snídaní.
Dráb u vozu, jménem Kulich, táhle si zívl.
"Totě věčnosť!" zabroukl si. "K tomu-li nás servus před východem slunce dal vyburcovati ze spánku, abychom tu u vozu civěli nadarmo? Jistě sám ještě si schrupnul. A ty, Sovo, slyšíš? Neusnul jsi také?"
"Nehrubě by k tomu chybělo - aby kat spral to bídné počasí! Oči skližuje!"
Kulich zase se protáhl, až v kříži mu hlasitě zarupalo.
"Vzpomenou si ti páni věci tuze moudré... K vůli lotru aby poctivý člověk se lopotil. Do Chotěboře prý ho povezeme..." A Kulich opovržlivě hlavou pohodil stranou k vozu. "Jako by náš mistr popravčí nedovedl ho na kolo natáhnout, čtvrtit či o hlavu zkrátit ... A do Chotěboře dobrý den cesty v blátě a dešti..."
"Hm, projdeš se ve zdraví!"
Dráb zamračil se jako noc a již zase se chystal nějakou průpovídku šnorcharskou propověděti, když v tom druh jeho, rukou ukazuje k příbytku servusovu, zvolal přidušeně: "Žeť konečně!"
Dvířka na dvůr vedoucí podál smetiska otevřela se, na kamenném stupínku před nimi sestupoval Půlkrábek, servus obecní. Dosti vysoký byl, ale výživy chatrné. Slabých nohou, jež ve vysokých holeních se ztrácely, a tělo jeho poněkud plnější na pohled, toho zásluhu měla jedině šuba podšitá kožešinou z mořského psa. Tvář měl hladkou; toliko na bradě něco chmýří k neveliké ozdobě líce vyhublého a bledého .
Vyšed z teplé jizby do chladna, zakašlal, a ve žlutou pleť na vysedlých kostech lícních proskočil chorobný červánek a pytélce promodralé pod vpadlýma očima ještě více se naduly. Souchoť zlá na kořenu jeho zdraví ode mnoha let již hlodala, a pan medikus starobylého města Soběslavi, pan Apollonius Květonides, muž moudrý, zbraní proti tomuto nepříteli posud marně hledal ve své zbrojnici a posléze na mnohou snažnou prosbu poslední radu dal, aby s odevzdaností do vůle boží čekal trpělivě, až natura in hoc puncto sama si pomůže...
Opatrně se bral po kamenných schůdkách, ale jako by na něco zapomněl, vracel se zpět k nemalé mrzutosti obou drábů stojících u vozu.
"Snad ještě dosti s paní Zuzankou se nerozloučil."
"Toť že ještě mu na cestu paní Zuzanka potřebných instrukcí nedala, jako aby nikde po bábě se neohlížel, a kdyby už na ni se podíval, aby křížem se poznamenal, pak aby nikde v hospodě nezastavoval a na konec aby v Chotěboři při džbánku na svou duši nezapomněl a snad ji podkvasným pivem neulil načisto."
Po chvíli nedrahné servus obecní vyšel, provázen ženou svou, paní Zuzankou, která co do těla byla opak jeho. Vzrůstu jsouc nevysokého, opatřena byla značnou vytylostí. Objímala svého muže po sobě několikráte, ale výše k němu nedosáhla než nad bedra.
"Provázej tě ruka Páně!"
Tenký hlas paní Zuzanky zachvíval se jako dušeným pláčem, že i servusovi nevolno bylo z toho loučení. Tiskl jí ruku a pravil: "S Bohem, Zuzanko!"
A paní Zuzanka stále stála na stupínku s rukama na prsou sepjatýma. A když servus obecní několik kroků k vozu učinil, v polou cestě hlas paní Zuzanky opět ho zastavil.
"Slyšíš-li? Aby si snad s sebou vzal pistoli panditku. Nebezpečno všude na cestách, osazených rybnikáři a silničníky, a ty by si bezbranný se vydal jako prorok do doupěte lvího. Aby tebe ze zákeří lupič ubil, co bych si na světě počala já vdova opuštěná a ubohá?"
Servus nebyl z takého těsta uhněten, aby odolal podobným důvodům. Vrátil se a ti u vozu posměšně na sebe pohledli a Kulich s nelibostí si odplivl.
"Pravda, Zuzanko! Opatrnosť matka moudrosti, a moudrosti člověku nikdy nepřebývá."
Než dospěl ke schůdkům, paní Zuzanka již přinesla z jizbice pistoli panditku těžkou i velikou dosti.
Loučili se poznovu. A bylo-li loučení předešlé dlouhé dosti, teď bylo ještě delší.
Konečně za paní Zuzankou dvéře jizby se zavřely - a Matatiáš Půlkrábek rozkolébal se k chodu. Ale právě když k netrpělivým drábům již docházel, z průjezda do dvoru vyšel Břežný, kulhavý pekař, a zastavil se na slůvko u servusa.
Kulich i Sova už nejednou zakašlali, polohlasné pronesli i slovo jadrné.
Tož Břežný o hůl opřen počal brebentiti: "Na cesty, milý servuse, pravda-li? A na daleké asi, že jsi tak z rána si přivstal. Šuba pocestní i pistol panditka v tvé pravici to prozrazují. A vida, i dráby s sebou béřeš, Kulicha i Sovu. A dojista i ve voze máš nějakého spoluputovníka nedobrovolného... A kam vás s ním cesta povede? A koho to vlastně vezeš?"
Půlkrábek odpověděl zvolna, jadrně i důkladně: "Milý sousede, o všem tě zpraviti mohu. Nezakázáno mi mluviti, tož proč bych sousedu milému neodpověděl. Do Chotěboře vezu z rozkazu počestné obce zdejší Bartůňka jakéhos, lotra a lupiče, který na silnicích pych a vraždy páchal, aby tam za své zločiny právu zodpověděn byl."
"Není-li jedním z roty silničníkův a rybnikářův, která pod Maršovem kramáře z Kotcův přepadla a ulehčila zpropadeně jeho měšci v Praze dobře naditému?"
"Je! Byl později ten den po svatém Blažeji chycen u tandléře Bašusa, když mu prodával kabátec zlatem krumplovaný, náležející nějakému rektoru či primasovi, a dobře v něm kramář poznal zbojce tehdejšího, třeba tehdy v tváři všecek se začernil, jak federfechtýři dělají. I on sám vyznal se ze svého pychu a zločinu skroušeně a ničehož proti průchodu práva zdejšího neměl. Až teprve minulého téhodne jako by byl do něho sám rarach vlezl. Počne sebou házeti a vzpírá se právu zdejší obce Soběslavi. Že prý patří na soud města Chotěboře. A marně mistr popravčí Chobodýdes zkoušel na něm své nástroje. Po třikráte prý byl natažen na kolo a na žebřík, a marně krevní písař se ho dotazoval a k přiznání ho vybízel, marně mu mistr popravčí u levé ruky klouby přelámal a na břich patero ohnivých nálepů vložil. I pannou mu vyhrožováno, on však trval na tvrzení svém, proklínaje celý svět, pány konšely i mistra popravčího. I nezbylo než potaz vzíti u opatrného a počestného rychtáře chotěbořského. A ten, aby katu svému nepopřel nějakého zaměstnání, přiznání učinil, že Bartůněk jakýsi člověkem byl zemana Turka z Třemošné, který zbožím svým spadal pod moc císařského rychtáře chotěbořského. A toho jistého Bartůňka vyžadovali si dle práva útrpného, a proto nás obec města Soběslavi s tím zmařencem do Chotěboře posýlá."
Znova potřásli si pravice a servus na kozlík vylezl a poručil vyjeti.
Kulich pošvihl koně, nápravy vozu zaskřípěly a v průjezdě již drnčel vůz.
V ulicích bylo již dosti živo. Chasa řemeslnická po své práci šla a kramář na rohu, rozespalý, oči si mna, otvíral sklep svůj, uzavřený železnými závorami.
A kde kdo proti vozu šel, zastavil se, pozdravoval servusa a za vozem se ohlížel. Kde plachta nepevně ku košině přiléhala, kdykoliv někdo z chodcův ranních blíže šel kolem vozu, ruka zhmožděná, opuchlá a plná špíny s kusem okovů ven se vystrčila, žebrajíc , a nepříjemný, úpěnlivý hlas dodával prosbě důrazu.
Nedaleko brány městské vůz dojel stařice jakés, opírající se o berličku.
"Pro utrpení Jezu Krista, křesťané, slitujte se nad ubohým odsouzencem, hrdlo propadlým!"
Stařice stanula.
"Jemináčku! Ty jsi hrdlo propadl! Ráda bych ti uštědřila almužničku, ale jsem sama stařice ubohá. Než skyvu chlebíčka bílého ti dám, abys se posilnil na hodinku poslední. Vozataji, zastav, ať ubožáčkovi milosrdí prokážu."
Ubohá stařice se namáhala, aby do ruky napřažené vložila chléb, ale vůz jel bez zastávky.
"Vari, babice!"
"Ukrutníci! Necitelní! Aby vás tato chvíle jednou nepálila živým ohněm!"
Tak lála, stále při voze se držíc, až, cípu plachty se uchopivši, skývu chleba v ruku zmrzačenou položila.
V bráně městské dvé lancknechtů na koních se připojilo a za nimi babice, stále pokulhávajíc, namáhavě šla. A když dospěli až k mostu, který přes potok Blaten vede, babice, rozhlédnuvši se na vše strany, spustila se do příkopu a pod mostek se ukryla...
Po chvíli na druhé straně po svažité stěně příkopu mládenec v selském kroji zhurta vzhůru se šplhal, a dospěv roviny, vesele dřínovkou nad hlavou zatočil a rychlými kroky kvapil pěšinami k lesu, jímž silnice v mnohých oklikách do Chotěboře vedla.
V skutku milo, příjemno i útulno bylo pod ochrannou perutí "Zlaté husy", jejíž postať nade vraty Rubriciovy hospody zájezdné na náměstí namalována byla smělým štětcem malíře, nijak neskrblivým barvou zlatou.
Soused Rubricius, měštěnín bohatý, velice dbal na pověsť živnosti své a jméno jeho po všech silnicích, kudy která k Soběslavi vedla, v ústech potulných vozků zvučné znělo jako dobrý peníz zlatý čistého rázu.
Velice dbal piva uleželého, jakož pečlivá jeho manželka, paní Matlička, starala se o kuchyň.
Dobře tu o vozku pečovali i o přípřež jeho. Pohova dobrá, posezení libé i rozprávka hovorná. Hovadům obroku se neuškubovalo , ale vždy do míry se dávalo, že pán i zvíře neradi odtud hnuli se.
Nemusilť ovšem soused Rubricius tak na bílý grošík mamoniti, jen jediné s paní Matličkou ze dvacetiletého manželství dítko maje, pannu Apolenku, skromnou jako fialu. Tať nečinila jako jiné dcerky městské, aby přes tu chvíli peněz žádala na trety ledajakés, na fábory, poučníky, tobolky, žengle; ale skromně vždy se nosila a cudně.
Však otec i máti na takové dcerušce si zakládali a vynaložili na vzdělání a ušlechtění její duše mnohý groš, že málokterá panna městská v té věci se jí vyrovnávala. Ovšem od některých nemoudrých dostávalo se jí přezdívek neladných, ale hana bláznivých jen ke cti bývá.
Jiřík, syn krejčíře Engelfrieda, tenť nade vše si jí vážil, ve skrytu i miloval, co jí tedy po uznání ostatních?...
V jizbici šenkéřské, až do výše pažené temným dřevem, neveliké sice, ale tím útulnější, pro sousedy váženější stůl dlouhý s fládrovanou deskou javorovou vždy uchystán byl, a tou dobou dnes, kdy venku sychravo bylo, v kamnech kachlových do hněda omalovaných polání praskalo a milý, vůní pryskyřice prosycený dych působil, že přes tu chvíli některý soused sahal po oušku javorového korbelíku, hezky baňatého a zdobeného řemeslně bělostnými obloučky březovými, aby lokem poctivého podkvasného zavlažil hrdlo vyprahlé hlučným smíchem.
I seděl tu za jedním stolem pan rektor škol Rubecius, po česku Červenka, zvaný Antoš, ve svorném spolupůsobení s děkanem soběslavským Václavem Tektorem či Zimmermannem, jak se nazýval jeho tatík, který z Bavor se sem přistěhoval. Předmětu jednoho se drželi a ve všem shodovali se, hovoříce o nekázni a nemravech mládeže soběslavské. Při nich v živém hovoru o metle boží, která v podobě hord tureckých hubila země J. M. císařské, dleli soused Turek a svak jeho Vladimír Bukovič, vladyka chorvátský, kterýž až odkudsi od Záhřeba v staroslavné Soběslavi, jsoucí pod ochranou červené růže pětilisté, rozbil trvalý stánek svůj a jmenovanému sousedu, který zbrojířem byl na rohu rybničné ulice, sestřičku, pannu Barboru, krásy těla svého nevídané, za věrnou manželku dal, aby takto v tomto dobrém městě se zakořenil. I pan medikus, Apollonius Květonides, osůbka malá, za to objemem těla vydatnější, nad svým korbelíkem seděl, naslouchaje vypravování tandléře Šedivého z Kotcův o příčinách, které přinutily pana kastelána velešínského, že pobyt svůj na skalním hradě Velešíně zaměnil za pohodlnější i bezpečnější zde v hrazeném městě Soběslavi.
Vyprávěl o tom důkladně, rozkládaje rukama velikýma, a při každém téměř slově bojácně se ohlížeje, není-li snad v té chvíli náhodou předmět jeho rozprávky přítomen, aby za neuctivou, ba urážlivou řeč ihned v zápětí ho pokáral.
"Bůh uchovejž, drazí sousídkové, abych snad velmožnému pánu nějak křivdit chtěl... Znáte mne, znáte tandléře Šedivého... Ale toť již řemesla mého zvyk a obyčej... Prodávám jen, co jsem koupil..."
Tak v samé omluvy, okolky a okliky se zaplétal a upadal v kvapné, repetivé řeči, že od druhého konce stolu javorového musil rozkřiknouti se na něho prudký mistr od kopyta Bezděk.
"U rohatého! Viděti, žes tandléř. A na slova neskrblivý... Kdybys jen po grošíku prodával slůvko svého planého tlachu, ryzím zlatem bys náměstí posázeti mohl. Rozpověz se konečně, jak s tím panem kastelánem."
Znaje prudkou krev Bezděkovu, tandléř Šedivý jen se ušklíbl a hlas přitlumil, pak ke dveřím popatřiv, nevchází-li osoba mu nepříjemná, rozhovořil se o tom, jak všeho dověděl se.
I byl prý pan kastelán od mládí frejův milovný a vůči hladkým tvářičkám milostný na podiv. Však ve Třeboni na dvoře strýce svého, pana Jakuba Krčína z Jelčan, dobré měl učiliště. A předsudkův nedbal. Ssál sladkou rozkoš z plného poháru Venušina, ať ke rtům mu jej kladla panna urozená, či jen dívčice nepatrná, třeba z lidu poddaného, dcera robotéře... Jen když svěží byla, sličná a kyprá... A ta filosofie prý panu kastelánovi špatně se vyplatila... Přijde prý Dobrodružství Sovovo.
k němu vladyka či zeman nějaký od Veselíčka, Drahorád jménem, a že prý čechelné nese od nevěsty synovy... S ním prý nějaké potahy měl stran nějakého lesa a luk pan kastelán, a kde mohl, mstil se mu za to... Syna prý tomu zemanovi ze škol krumlovských vzíti kázal a za voláka dal... Ale to nebylo vše. Aby prý, jak se sluší a patří, nevěsta čechelné přinesla na hrad... I jde tedy s čechelným dcera svobodníka Lomnického, panna jak z jara květ, na tvrz velešínskou... Pan kastelán čechelné v dar přijal, pannou tou se utěšil a ta v zoufalosti v rybníku Dolejším si ukrátila života... I prchl syn Drahorádův, přísahaje pomstu panu kastelánovi, a aby snáze splniti mohl hrozbu svou, dal prý se mezi rybnikáře.
Když tandléř Šedivý ukončil řeč plnou posuňkův i tváření tajnostného, na otázku zemana Vladimíra Bukoviče ochotný Turek vysvětloval, kdo jsou ti rybnikáři. Že prý regent Jakub Krčín z Jelčan lid robotný při stavění rybníků tuze utahoval, a neuposlechl-li někdo či při hrázích v určitou hodinu se najíti nedal, toho hned přísně pokutoval. A měla prý se tehdy lískovka mušketýrova, trdlice a kláda tuze dobře. Ani prý lidé své obilí s polí skliditi nesměli, ani usušiti ten drobítek otavy. Že prý rybníky do podzimku hotovy býti musí, aby před panem Petrem, jehož k tomu schválně pozval, vodou z Lužnice naplněny byly, zatím co deštivé počasí nastalo, boží úroda lehla a vzrostla. I počal jest lid od usedlostí svých utíkati, v lesích se ukrývati a hladem donucen zboží rožmberské šacovati. K nim prý tedy dal se i syn zemana Drahoráda a oni učinili ho svým hejtmanem a pro suchou, vysokou postavu a že při hubení zboží růže pětilisté dábelsky si počínal, item "suchým čertem" jsou ho pojmenovali.
I pan Vladimír nad tím zadivil se a nad zpupností té sběře sedlské hlavou zavrtěl.
"Tak, drazí sousídkové," opět zahovořil tandléř Šedivý, "suchý čert brzo stal se postrachem krajiny. A když nářek šacovaných až ke sluchu pana vladaře na Krumlově a do Prahy pronikl a k vyhlazení té roty záškodné vypraveni byli lancknechti a forejtaři, zlosynové po lesích ukryli se v doupatech skalních a po odchodu zbrojnošův znova provozovali zvůli svou. A v lesích kolem hradu velešínského, tam zrovna byli jako doma, a ze hradu jestliže kdo živý samoten se ukázal, tím mohl býti jist, že nad hlavou záškodná rána mu zahučí... Kolikráte na mezi nebo v mýtí některého ze sluhův, který ve vsi se opozdil, probodena či ubita nalezli, s ceduličkou, že podobně jednou i jich pánu se stane. A z toho nechuť velikou k tomu místu pan kastelán pojal - a té nechuti výsledek? Že tu u nás ložementem..."
Chvíli ticho bylo. Posléze soused Rejflín, z dojmův neveselé té noviny se vymaniv, hlavou zavrtěl i pravil: "Co jsi, tandléři, nám vypravoval, tomu věřiti nikterak se mi nechce... Takovým zlovolníkem aby pan kastelán byl? Lehkomyslný i zvětřilec poněkud zdá se mi - ale aby zločinný byl... Jdi mi s takovou řečí. Tlach lhavé huby jsi nám povídal."
"Na mou milou..."
A na důkaz pravdy tandléř do prsou pravicí se udeřil, až to zadunělo.
"Ani já nevěřím!" zeman Vladimír Bukovič v hovor se vmísil. "I kdybych věřil, že pan kastelán ohavného skutku se dopustil - však jinde a jinak práva svého by se domáhal poškozený. Soudů v zemi dosti. Za právo bylo by mu dáno a vinník byl by potrestán na výstrahu ostatním. Však četl jsem onehdy v "kněhách devaterých" od Viktorína Kornela ze Všehrd; pisatel ani slov najíti nemůže ke cti a chvále výborných zákonův i půhonův a soudů v tomto staroslavném království."
"Řeč tebe, pane zemane, prozrazuje," zalichotil soused Melotter, "že jsi nedlouho příslušníkem tohoto našeho království. Krásná práva i zákony máme, ale jen pro pány, ale nikoliv pro poddané!"
"Jistě panu zemanovi není známa historie o tom, jak pan Rendl z Anšavy práva našeho českého království zrendloval!" vykřikl kdosi.
"Snad pánům stavům a důstojníkům království a hodnostářům právo dosti přeje - a jak při tom lidu, vždy věrným měšťanům a malému zemanstvu měří se - toho buď Bohu žalováno. Práva z nízkých nikdo nedovolá se, a úporně-li volá po nápravě, při jeho protahují, okolkův a milostí nadělají, komisí, platů při tom, že kapsa hurtem schne. A konec té motaniny? Vinník, zvláště jest-li stavu vyššího, bezúhonný, svoboden i zůstaven ve cti a jmění - a poškozený rád ještě býti může, když vedením pře ochuzen neuvázne kdes v dusíku. Tak hluboko proslavené právo pokleslo."
"Ba hluboko pokleslo," postěžoval si lítostné. "Planá jsou slova i hrozby slepé spravedlnosti. Co jen půhonův na vyhlazení rot záškodných vydáno, za každým slovem stál čakan, šibenice, kolo - a přece nemine den, aby nešířila se zvěsť, jak tu i tam kramáře ubili, o zboží oloupili, tu červeného kohouta na střechu posadili... Aby člověk již ani za brány města se neodvážil bez dostatečného průvodu drábův či lancknechtův!"
"Pravda!" vece pan děkan, laloušek pod bradou si hladě. "Plevel ohavného kacířství pikardského leckde ve městech bují, vzmáhá se, dobré osení dusí - a přece zákonové přísní a tvrdí o nich vydáni jsou. Zlé to časy! A my, majíce dle sil svých neřády takové stavovati a z kořen vyhubiti, se založenýma rukama tomu se díváme."
"Tak, tak, pane děkane!" souhlasil pan medikus. V téže době, co o panu kastelánovi taký hovor se vedl, jakási neurčitá obava o mladinkou choť jeho v mysli se vynořovala a činila ho starostlivým... Aby takhle i zde ten zvětřilec po frejích zadychtil... Ona tak mladá, nezkušená - jak lehýnce mohla by uvíznouti v tenatech záletníkových... Vždyť beztoho panu medikovi nikterak netají se, že lásky příliš vřelé k němu nechová, že ruky mu podala toliko donucena rodiči svými... A pan kastelán, rovněž muž mladý, obdařen prý neslýchaným štěstím u slabého pohlaví...
Žárlil na paní manželku pan medikus, starý pán. Žárlil velmi a již zanevřel v duši proti možnému záletníkovi, ač mladý ten v záletech hrdina jenom několik dní v městě prodléval.
"Dobře pan děkan nadhodil, že příliš liknavi a shovívavi jsme. Strpíme všechno, ať zbojci na silnicích nás olupují o zboží, nečistí frejíři o česť a domácí klid tu ve městě... Ptám se vás, páni sousedé, jak k muži tomu ledajakémus se postavíme? Pěknou historii o něm tandléř Šedivý povídal, a my o překot jsme se hrnuli ve městě ho uvítat a div hřbetů nepřelomíme sobě hlubokými komplementy před ním... Tážu se vás, páni sousedé, to-li nás důstojno?"
I nastalo po řeči jeho utišení veliké a leckterý soused, v dlouhém loku ustav, postavil korbelík na stůl, přikryl rukou a vyvalil zrak na pana medika.
Snad chce vzácného toho hostě, bohatého a urozeného, s potupou z města vypuditi? A pro jakou příčinu? Ublížil-li jim v něčem pan kastelán, znamenitý rytíř Hertvík z Dobřenic? Nic z toho! Snad jen pro ledajakou pomluvu? Šílí, dobrý pan medikus, šílí!...
A nahlas proti panu medikovi rektor škol, Antoš Rubecius, se vykasal zle. Tušil dobrých dnův od pana kastelána, veselého kumpána. Od něho zajisté nikoliv grošíky mědí zrudlé, ošoupané, jako od počestných pánů měšťanův, ale dobré stříbro k popití mednému dostane.
"Ničím nám neublížil. A tlachu ledajakému nevěřiti slušno... A kdyby i pravda bylo, že záletník je, naše ženské mají dosti rozumu a stoudné cti, aby větroplacha odbyly!..."
Tandléř Šedivý již potají počal litovati, že takovou historii o panu kastelánovi vyprávěl. Proto pravil: "Nepřím toho, že by moudrý náš pan medikus pravdu neměl - ale především k blahu města přihlížeti dlužno. Onť pán nádhery milovný a veselého života! Oj, jak to k dobrému živností a řemesla všelikého! Každý z nejposlednějších sluhů jeho obláčen v tupltuších dobrých i drahých - a lidu s sebou do tvrze soběslavské přivedl drahně... A všechny potřeby pro celý dům svůj slíbil nakupovati tu, v městě - hodný, milostivý pán!"
A celé tělo zištnému tandléři se rozehřálo radostným rozechvěním při vzpomínce, že i on těžiti bude ze plýtvavého pána.
"Tudíž zdejšího města zlý nepřítel jest, kdo by panu kastelánovi jen stéblo v cestu položiti chtěl!" propověděl soused Šmidrkal.
I mnozí ještě hlasové mezi přítomnými se ozvali a všichni jen pro pana kastelána horlili. Pojednou všichni zapomněli na nevoli svou nad nevázaným člověkem a o překot chválili jej.
I zatruchlil nad tím dobrý pan medikus a hoři svému ulevil slovy peprnými.
"K čemu tedy, páni sousedé, předešlé naše nářky na bídný průchod práva, když sami lepší nejsme, než do kterých jsme si stěžovali? Neřest sami podporujeme - ctnosť ohroženu necháváme bez ochrany... Pro bídný peníz těžce jednou za to trestáni budeme!"
"Lépe než slovutný pan děkan s kazatelny pan medikus hřímati dovede o spuštění našich mravů," zavtipkoval kdosi. "Inu, kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti!"
"Nás již nepředěláš!"
"I to podezřelo, pane mediče, že máš tak přílišnou o ctnosť našich paní a panen péči! Ať každý sám o berušku svou se stará!"
"A pane mediče, o mladičkou a sličnou paní svou neboj se... Snad po vůli tvé ani na krok z domu vyjíti nesmí... Zlaté oči, které ji viděly od té doby, co jsi mladinkou paní jako nevěstu s velikou slávou do domu svého uvedl..."
"Snad pan medikus k tomu má závažné příčiny, hehehe!"
Ostrý hlas ševce Bezděka jako by šídlem píchal do srdce dobrého pana medika. Co starý pán jen doma vytrpěl v té věci, ale co trpěl, nevykládal na krámec.
Žluč zvedala se mu, i vzchopil se s námahou, rukama třesoucíma stolu se držel a chmurně zadíval se tam, kde Bezděk seděl.
"Ty... ty!" hlas se mu chvěl, "aby si o vše neotíral svůj jazyk nestoudný!... Svého si hleď!"
"Však jsem ti neublížil," bránil se švec. "Či řekl jsem, že paní Anděla by tobě byla nevěrna? Řekl-li jsem cos takového?" a oči jiskrné zabodl jako dvě jehly ve zbledlou tvář pana medika.
Až z toho panu medikovi mdlo bylo.
"Řekl-li jsem cos podobného?" opakoval švec. "Propověděl jsem, že paní svou jako klášternici uzavíráš, aby ani světlo denní ji neuzřelo!"
Pan medikus již ani necítil se hněvem. I ťal ševče v choulostivé místečko vzpomínkou na jeho ženu, která před lety, když tudy na Turka táhli vojové pomocní ze Slezska, s arkebuzírem jakýmsi odtáhla.
"Tobě by lépe bylo, kdyby si byl činil, z čeho mne podezříváš! Snad tvá žena by teď nebyla vojačkou, světoběžnicí..."
"To mně?! To mně?!" rozsápal se švec, a přes stůl proti panu medikovi se sápal.
I na vážnosť svého stavu i stáří zapomněv, pan medikus vzchopil se k odvetě a čelil přímo přes stul proti ševci Bezděkovi, který rozčepýřen jako kohout i rudý ve tváři sebou škubal i trhal sousedům, kteří jej drželi.
"Pusťte mne!... Zle bude!... Jáť tomu mastičkáři v lebku plesnivou dám odpověď jadrnou na také řeči hanebné! Pusťte!..."
Děkan s rektorem od stolu se zvedli, aby snad nějaký úraz z půtky jich nestihl: "Jak mladí býti mají mravů slušných a dobrých, když starší dávají takový příklad!" pravil děkan.
"Styděti by se měli!" rektor přisvědčoval.
Pan zeman Bukovič se svakem svým Turkem domlouvali panu medikovi, aby pamatoval se.
Jizbice hlukem se rozlehala. Všickni mluvili hlasitě; na posléze sám krčmář Rubricius tím hlukem sem zavolán byl.
Hurtem korbelíky, které přetékající pěnou pivní v obou rukou nesl, na stolek u dveří postaviv, svalnaté paže zvedl a volal mezi ně s rozhorlením.
"Ale, ale... Páni sousedé, takového-li hluku při poctivém veselíčku potřebí? Snad i do potyčky se vám chce, jako by "Zlatá husa" byla ledajakýs loch pivní, kde chasa zbujnělá a lancknechti hejří!... Ztište se, pro Bůh!..."
I vysvětloval mu potom soused Rejflín příčinu toho tumultu a onen, hlasem jej převyšuje, v řeč mu skákal - i Bezděk jizlivě hájil se slovy i pan medikus - ale krčmář ukazováčky rukou do uší si vkládal a zas jimi rozhazoval v povětří...
"Nic věděti nechci o tom - nic!" volal, "a tu věc mezi sebou ať ti rozkohoutění jinde si porovnají..."
A tak jemu i jiným rozvážlivějším podařilo se, že jakés takés ticho opět zavládlo. Bezděk usvědčen četnými hlasy, že slovy jizlivými způsobil hádku, sedl si; ale zlobné pro sebe cosi hučel a bručel nevrle.
Pan medikus rovněž usedl pln tesknoty a jako by se styděl, že tak prudkou krví unésti se dal, tiše propovídal: "Zapomněl jsem se... arci... arci... a ublížil-li jsem snad tužeji sousedu... za prominutí prosím!"
I mínil při tom ševci přes stůl ruku podati, ale ten jako by neviděl. Seděl urputně, před sebe hledě, a z korbelíka často i dlouze piva si přihybal.
V jizbě bylo ticho a jakési zaražení. Mluvil-li kdo, skorém pošeptmo. Krčmář za to pilněji nosil korbelíky, a když potřetí otvíral dveří, s hlubokým posmeknutím své čepičky vítal pana primasa Martina Loudu.
Ten vážně sem vkročil a na tváři nalíčil úsměv plný blahosklonnosti, když krčmář s ramen plášť řásnatý a těžký , ze zelenavého sukna hollandského snímati mu chtěl, vzpíral se tomu, i pravil: "I nech jen, dobrý Rubricie. Sám toho dovedu, nejsem tak stár, aby si mi pomáhal."
A Rubricius tím podiven i rozveselen, plášť sňatý ukládal na rohatinu. Byl zadiven tím - neb nikdy jindy pan primas tak nečinil, jsa vždy pln hrdosti a chladného, odměřeného chování k těm, kteří pod ním stáli. A takým byl i krčmář Rubricius, posud ani jedinkráte k ouřadu konšelskému nevyvolený...
I druzí sousedé plni úsluhy vítali jej mezi sebe, i místa vykazovali čestného při stole.
On pak usedl na rohu tabule a přijal od pana medika korbelík, aby připil na vilikhum.
Děkovali mu všickni.
Když krčmář konečně mu přinesl korbelík zdobně i řemeslně shotovený, dobrým douškem z něho napil se a pravil: "Všemi žilami projede!"
Krčmář radostí zamnul si ruce.
"Dobré sklepy, pane primase, mají toho zásluhu. Veskrze ve skále vytesány, a chlad tam i v nejparnějších dnech jako kolem nejsvětějšího jména Ježíš."
"Skromný jsi, že na sklepy to svádíš. Nectíš svatého Michala, to je to. - Za vděk já tebe, až s nového roku pánům sousedům poctivé veselíčko vystrojím, jinak traktirovat budu, a shledáš, že sklepy primasova domu dobry jsou! Přijdeš, Rubricie?"
Krčmář až oněměl z takého vyznamenání...
Jaká česť! Pan primas, první ozdoba města i hlava, jemu přede všemi sousedy i vážnějšími udílí pozvání k veselíčku!... Kam zapsati tu událosť nevídanou?...
Jenom mlčky a s hlubokou poklonou dovedl se poděkovati za toto vyznamenání.
"I vy, páni sousedé, trvám, že do jednoho v skromný můj dům v ten den se najíti dáte," pan primas obrátil se k ostatním. "Již vše k poctivému veselíčku připravil jsem. Zvěřin divokých i jiných mas a konfitův všelikých zamluveno a dnes Markvart s chasníky do sklepa skládal vín rozličných... Až z Menšího Města Pražského přivezl těch soudečků a baněk vozataj... Od kupce od kamenného ptáka, Vlacha rodem Casparuzziho, vinaře spravedlivého. A jsou to vína až z Burgundu, Malvazír, Rejnské, uherské... Srdce při nich okřeje a při poctivém veselíčku zabudeme trampot a svízelů každodenních..."
Slova páně primasova vzbudila ve společnosti, před tím zamlklé, souhlas i nadšení.
I nahlas slibovali, přijíti do jednoho, a o překot vychvalovali sklep páně primasův. Rektor olizoval si rty v příjemné naději, že paní Máří ten den za oběd ruky líbati nebude, ani vydávati bílý groš, a sdělil své myšlénky s důstojným panem děkanem. I veselili se oba. A švec Bezděk v radosti, že hodování oučasten býti smí, zapomněl na hněv a s tváří rozšířenou lahodným úsměvem k panu medikovi se obrátil.
"Pane mediče, číškou vína ohnivého splákneme dnešní pošetilou zlosť, což?"
"Přijdeš jistě, pane mediče, tak nepochybuji," pan primas k němu se obrátil. "I sličnou a mladinkou paní svoji přivedeš... Výminkou proti letům předešlým paní a panny budou pozvány."
"Ne! Jeť paní moje jaksi churava a ruch i ševel společenský na duši její škodně působí... Jest jí potřebí klidu!"
Pan primas nad tou odpovědí lítosť svoji projevil. "Škoda! Paní tvoje byla by hodu našeho přední ozdobou... Ale ty jsi lékař a víš, co zdraví prospěšno, a co by škodilo jemu. - Však vy, páni sousedé, své manželky a dcerky přivedete - pravda-li? - I ty, Rubricie!? A na Apolenku svoji zvláště nezapomeneš?!"
Krčmář nad neustálým vyznamenáváním až až o rozum přicházel, že by v té chvíli pro pana primasa do ohně byl skočil. V tom dvéře prudkým trhnutím se otevřely a knihař Veník Brandl vpadl prudkým chvatem.
Půlkrábek se vrátil.
Nepozdraviv a všecek uřícen, pravil: "Vy tady, sousedé milí, popíjíte, nevědouce, co přihodilo se našemu servusovi a drábům, kteří onoho stávka zákeřného vezli do Chotěboře... Drábové ubiti, servus zraněn a škodník Bůh milý ví kde na zeleném... Bohpomozi, jaké nám to vzešly časy!"
I pošel z toho v jizbici šumot veliký. A když Brandl ke všem otázkám zkrátka odpovídal, že servus Půlkrábek krví zbrocen sběhlému lidu před radním domem celou tu krvavou příhodu vypráví, chvatně všicci z jizbice vyhrnuli se.
Sám hospodář, péči o dům přepustiv paní Matličce, pospíchal za sousedy.
Nepřeháněl soused Brandl ve své novině ani v nejmenším.
Pokud v soumraku bylo lze rozeznati, lid před radním domem tísnil se kolem vozu žebřinového, s jehož obručí visela plachta stažena i rozedrána, a při voze kolkol obklopena postava servusa obecního, Matatiáše Půlkrábka.
Vysoká lucerna v průjezdě radního domu vrhala na něho matné své světlo.
I hovořil neustále, v ruce drže pistoli i prováděje divné posuňky. A lid k tomu hlučel, vyrážeje ze sebe výkřiky úžasu a hněvu.
Když pan primas a druzí jeho spoluhodovníci od "Zlaté husy" k davům se přiblížili, jakýsi muž, pana primasa i v tom šeru poznav, zvolal: "Ustupte s cesty panu primasovi!"
Servus zarazil se, uzřev pana primasa, i pochopil, že věc nenáležitou udělal, že dříve než pánům konšelům a valné obci promluvil o násilném přepadení lidu.
Ale pan primas rukou mu pokynul.
"Když jsi načal, dopověz!"
"Vše dobře bylo," hovořil servus , "až k dědině přijeli jsme a tu v krčmě jsme se zastavili koní nakrmit. Málo dále lesův, i dědiny i vsi a samoty při cestě četnější. Tu k polednímu, dva urozeného pana kastelána lidé, hlouběji do korbelíku přihlédnuvše, v té krčmě zalíbení nalezli, i zpěčovali se dále s námi jeti... A když já déle tu dlíti odepřel, na rozkaz přihlížeje, že do večera se zbojcem v Chotěboři býti musíme, tuť oni, že cesta dále bezpečna jest a že sami bez nich jeti můžeme, pravili. Urozený pán jejich prý jich toliko k naší bezpečnosti přidal a ne z pouhého doprovodu. Teď prý bezpečno - abychom prý jeli sami s Pánembohem."
"Čistí provodcové!"
"Mlčte, mlčte, ať servus dále povídá!"
A, oddychnuv si z hluboka, servus pokračoval: "I jeli jsme a cesta míjela s poklidem... Až na koceradské křižovatce, kde panský háj Dešina příjmím se táhne a cesta jím kolkol roklinami, stržemi a keřím planým porostlá se vine. V tu zrovna dobu slunce pod mrak vešlo, že v tom místě smutném a ku přepadu takořka stvořeném tuze nám teskno bylo. Pak cesta po obou stranách súžena, starými, vysokými stromy ztemnělá a v příšeří nad vozem zatřepetal se pták jakýsi, černý, veliký a ohyzdný, vydávaje v prudém letu zvuk jaksi písklavý a smutný. Stále nad vozem naším se držel, až dráb Sova toho uznamenal: To se mi jaksi líbit nechce, povídal, jak ten škaredý pták stále nad námi se drží. Aby nějaké to pro nás nebylo znamení! A když černý ten pták zas blížeji nad námi zakroužil, Sova helebardou po něm se rozehnal."
"Ó pro Pána milého, toho dráb Sova činiti neměl!" vzkřikl kdos z lidu, co druzí v napjatém i úzkostlivém mlčení stáli.
"I rozehnal se Sova helebardou jen jedinkráte a ptáka černého k zemi srazil na první ráz. Teď už za námi poletovat nebudeš! propovídal rozveselen dobrou ranou, avšak když na zemi jej viděl s křídlem zlomeným, tu jako by v duši se mu rozbřesklo a on zatruchlil. I byl smuten neustále, ač jsem domlouval jemu, aby křesťanského byl srdce a pověře v mysli své místa nedával. Již vidím, milý servuse, že udělal jsem nedobře... Jest mi, jako bych měl srdce sevřeno železnou pěstí, když vše uvážím... Aby to tak bylo léčkou ducha zlého... Zdáť se mi, jako bych ani zejtřejšího dne dožiti se neměl ..."
"A co ten pták?..."
"Ten," opáčil servus jako v uvažování. A vida napjetí u posluchačův, aby ještě důležitějším se učinil, zalhal si trochu, a čím dále mluvil, i sám oné bajce přikládal víry. "Ano, sousedé milí, kůň náruční kopytem v něj udeřil, přední kolo vozu přes něj přejelo i zadní, a pták neporušen vzletí a nad hlavou drába Sovy třikráte s třepetáním obletí..."
"Slyšte, lidé! Třikráte kol jeho hlavy obletěl ! Běda !"
"Žeť tobě toho, starý servuse, stydno není, tak v pověru uváděti pošetilé lidi. Z nevinného zvířátka naposléze snad raracha uděláš... Hanba tobě, starý - i vy zastyďte se, pošetilí, babským báchorám víry přikládajíce!"
Vysoký muž slabého těla, líce přibledlého, tato slova pevným hlasem pronášeje, hlavu vztyčil a líce při tom nachem se mu pobarvila. Ale místo souhlasu jen potupy a pokárání se mu dostalo se všech stran.
"Aj, totě bláznivý písničkář! Vida, jak ve své kotrbě blouznivé tolik rozumu má!"
"Však ho Pánbůh za takovouhle nevěru potrestal bláznovstvím."
A ubohý odtud vydíral se smuten a pryč kvapil.
"Ó pošetilí! Jižť i pověru v jedno s věrou klásti budete!"
Slova jeho vyzněla v hlasitý hovor zvědavých a Půlkrábek, odevšad vyzýván, aby dále vyprávěl, hovořil opět slovy rozvláčnými, kterak tušení drába Sovy trpce na něm se vyplnilo.
"Takť, přátelé milí, až k dubu rozsochatému, který z hustého křoví při hluboké strži vyrůstá, dojeli jsme - a pod dubem muž jakýsi ležel v šatě zedraném, pln špíny, prachu silničního a ve tváři poset skvrnami krvavými... Jako by ani života v něm nebylo... Ale když zaslechl hrkot vozu a naše hlasy, mdle zvedl hlavu a úpěnlivě za pomoc prosil, slabounce, že při tom srdce usedalo. Pro boží milosrdí, lidé dobří, pomozte a nedejte mi zdechnout jako zvěři v poušti... Stávkové zákeřní ... na mne vypadli... zloupili a zranili do krve... Pro živý Bůh, vezměte mne s sebou... Tak ruce okrvavené do výše k nám vzpínal, že by kámen nad ním se smiloval - a byl ohava zbojcem sám. Mně v nitru neustále cosi pravilo - ale dráb Sova o své újmě mu šel na pomoc. Jářku: Jistě to nějaký šnorchar napilý a rozumem pominulý, sám zvedne se a půjde, až dále pojedeme. Ale Sova nedal, a helebardu na zem položiv, k lotrovi se shýbal. A útrpnosť ubohému ve zlé přišla. Ten na zemi Sovu shýbnuvšího se chytil kolem krku, povalil na zem, a křivák ze záňadří vytasiv, hrot jeho na prsa mu vložil... A co nad tím trnu, ostrý hvizd píšťaly projel vzduchem a za hvizdem ze zákeří při cestě několik stávků zbojných vpadlo proti vozu."
"Nastojte, nastojte!"
"Tak, lidé milí!" servus řeč svou dotvrzoval, hlavou pokyvuje. "Tré těch chlapův bylo, silných, v ledajakéms kaftánku, kol boků režným provazem přepásaných i začerněných ve tváři mourem sazovým. Jeden proti koním vrhl se a dva proti nám. A ten jeden ze dvou, který podle lepšího ustrojení jako by byl jich náčelník, vzkřikl: Camerat! Páni drábové, nic se nebojte, ani vlásku s hlavy vaší nesejde. Jen Bartůňka nám vydejte a zbraně stranou. Bartůňku, polez! A zároveň lotřík Bartůněk - jenž dobře upjat byl na rukou i na nohou - křivákem plachtu vozovou rozřízl, a hupky s vozu, na rukou i na nohou svoboden. V tom skoku jako maličko se obrátil, rukou mi kynul a úst rozšklebil k úsměšku. Jáť tobě, ctný servuse, za laciné dovezení díků vzdávám! A rovnou k tomu svému náčelníkovi se slovy: Tu jsem, starý, živ a zdráv!"
"A co vy počali jste sobě?"
Ta otázka posadila servusa na koníčka pýchy. Tuť vyznamenati se mohl.
"My abychom dali na slova ledajakého viselce? Vari, sloto zlá, záškodná! my s takou na ně, a co Sova ubohý s tíin odřezancem na zemi se hrdloval a s ním, jsa bezbranný, úporně zápasil, dráb Kulich helebardou proti těm bránil se, já sám, pistol naměřiv, zahoukl jsem ze všech sil na ně, prchající: Stůjte!"
"Nestanuli?"
"Nestanuli, ale v úprku maličko jen kroků měli do temna lesního, aby v něm zmizeli beze stopy. Jedině viselec onen, jehož pevně držel Sova, utéci nemohl, a ten, jehož Bartůněk "starým" nazval, rozkřikl se na něho, od příkopu silničního: Tož budiž s ním, camerat, jednou hotov! A ve chvíli příští Sova úpěnlivě zaúpěl, škůdce pustil; ten v les sebou mrštil, ruku chabě do výše zvedl a ani nevzdechl... Jen z prsou a úst krve proud se řinul a skrápěl prach silničný. Křivák obojhrotý zrovna srdcem mu projel..."
Výkřiky různé nevole, rozhorlení i úžasu nad vražedným skutkem střídaly se a servusovi poskytly příležitosti k oddechu i k novému osvědčení chrabré mysli.
"Ten mrzký skutek uzřev, znova vzkřikl jsem, aby stanuli, a když neuposlechli, střelil jsem s panditkou v odvetu."
"A trefil-lis?"
Servus pln pychu rukou zamávl.
"Dobrá rána byla, že lepší ani býti nemohla. V plném rozběhu, když přes příkop Bartůněk přehoupnouti se chtěl, mezi lopatky trefen přemet udělal, ani nepoděkovav jako prve za svezení... Tenť zajisté kupcův na silnicích již šacovati nebude."
"Servuse, tvoje Zuzanka na tebe hrdá býti může!"
"Teď znova servus řeč rozpřádal, samolibě vous si pohladiv.
"Ted stanuli a ten, jehož náčelníkem mněl jsem býti, střelil po mně a střela, o náboj kola odrazivši se, dosti citelně drába Kulicha na stehně poranila... A teď já samojediný zdráv i odboje schopen - štěstí, že silnicí z dálky nevelké zahlaholily zvonce koní, kteří s prázdnem jeli na Budějovice... Stávkové zákeřní padlého sebou v les odtáhli..."
A Půlkrábek, veliké krůpěje potu s čela setřev pravicí, dopověděl příběhy krvavého dne, jak, s pomocí formanův ubitého drába Sovu na vůz vloživ a druhého spoludruha ve vesnici zanechav, kvapil o krvavé události zpravit pány konšely, rychtáře a primasa...
Lid znenáhla rozcházel se na všechny strany, hlasitě rokuje o tom přepadu loupežném, který s neslýchanou drzostí blíže města lidného i zbrojnou mocí opatřeného na cestě veřejné se udál. Kol servusa jen hlouček zvědavých zůstal, aby obšírněji o věci zvěděl.
I páni sousedé k přerušenému popití v hospodu Rubriciovu vraceli se v hlasném hovoru a jedině pan primas nepozorován stál nějak zamyšlen. Ani nevšímal si, jak z radního domu manželka servusova vyběhla s lamentem velikým, nejspíše jsouc někým z domu o nehodě mužově zpravena; nic před lidmi se neostýchajíc, zde na místě veřejném objímala jej, a muže hrdinu prohlížejíc si důkladně... A když i se ženou servus s vozem do radnice zajel, pan primas posud na svém místě stál.
Rozvažoval o příběhu. Zákeřníci čekali na průvod, věděli tedy, že tudy vezen bude, což ve městě každému tajno zůstalo až do chvíle poslední... Jak ruce i nohy pevným řetízkem upjaté vyvlekl ve chvíli přepadu... Kdo zákeřníky o všem zpravil, kdo lupiči vezenému doručil nástrojův?...
K této myšlénce družila se připomínka, jak syn jeho Martin skoro nápadnou jevil účasť s lotříkem Bartůňkem. Podařený sic byl synáček jeho Martin - ale aby tak spolky měl se všelijakou chasou záškodnou?...
Smáti se sám tomu v duchu musil pan primas, že taková myšlénka v něm vzniknouti mohla - ale z duše zcela ji zaplašiti nedovedl.
Teď pan primas prudce sebou škubl. Rukou dotkl se ho hospodář od "Zlaté husy", stále podál vzácného pana Loudy stoje. Dlouho neodvažoval se vytrhnouti ho z hlubokého namyšlení, ale když hosté jeho téměř do jednoho odešli a prostranství před radnicí pusto bylo, ruky jeho se dotknul.
"Promiň, pane primase, že tě vytrhuji... Ale chladu večerního přibývá... Abychom snad již vrátili se!"
Pan primas mlčky pokynul hlavou.
"Pojďme!"
A šli volně. Když již přicházeli ke dveřím jizby šenkovné a hospodář sahal po klice, pan primas zadržel mu ruku.
"Neotvírej, Rubricie, již tam vjíti nemíním... Raději domů se odeberu..."
Hospodář Rubricius za předešlé vyznamenání, jakým jej pan primas štědřil, samým litováním vzácného pána se rozplýval, na těžké břemeno úřadu jeho toužil, na zkažený duch času a zpupnosť láje... Není prý tudíž pranic podivno, že mdloby o něho se pokoušejí, když takových věcí jest mu slyšeti. Ale toho přes srdce přenésti nedovede, aby pana primasa samotná pustil, pokud by znovu mysli nenabyl... Z těch jediné ohledův osměluje se pozvat ho ve skromný svůj příbytek... Máť prý ve sklepu svém za kantnéři ledajakou láhvici vína dobrého, celou zaprášenou a opředenou pavučím, a v ní vínko, že srdce po něm okřeje... A naposled pána prosí, aby nezarmoutil ho odmítnutím.
A Louda primas ho nezarmoutil...
I vešli v hořejší mazhaus, prostranný i úpravný, plný nábytku: almar, truhlic i jiného nábytku umně a řemeslně shotoveného...
Posunul ihned před hlavu města starodávné, pohodlné křeslo, aby si usedl, a sám dvé voskovic rozsvěcoval, zatím co již zavolána Apolenka, roztomilé poupátko, zdobená vší vnadou těla i vůní krásných vlastností duševních.
Poctivě pana primasa vítala i uklonila se mu mile, že jako mladý kavalér ji pozdravoval.
"Věř, Rubricie, kdyby hlava moje nebyla již šedivá, že bych ještě dnes k tobě své starosvaty poslal!"
A Rubricius tomu pochlebenství lahodně se usmál, i aby snad dceři pochlebenstvím pana primasa hlavinka nezpychla, pro víno ji poslal.
"Víš, Apolenko, v jižním koutě sklepa jest ta hranická láhví... A klíče vezmi si od paní mateře."
Krůčky její cupaly v předsíňce a po malé chvilce opět v jizbu vešla, nesouc v košíčku láhvici baňatou, opředenou šedivým pletivem pavučin. Láhvici před ně na stůl postavila, jakož i dvé kalíšků z českého skla křišťálového a potom, usmavši se vlídně páně primasovu dvornému laškování, s úklonou odcházela.
Hospodář s velikou pečlivostí pečeť ze štíhlého hrdla láhvice odstraňoval; a brzičko úzký, rudé lesklý proud vína srčel z láhvice v podstavené kalíšky.
"Věř, pane primase, nechlubím se planě - ale vínka také lahody, vůně a síly málokterá ústa u nás okoušejí... A v městě u nás kmeta není, který by stářím svým jemu se vyrovnal. Můj zesnulý děd od nějakého polského pána za služby prokázané darem je obdržel.
Jen v památné dny počet jeho zmenšuje se - dnešní den je také takový."
Oba mužové, dobří znatelé vína a milovníci lahodných krmí a nápojův, zvolninka víno srkali z kalíšků se zbožným takořka zanícením a pan primas každý srk uspokojivým oddychnutím provázel a hruď si pohlazoval levicí. Zase kalíšek od úst odnímal a přímo proti světlu stavěl, aby pokochal se pohledem na ohnivou jiskru vína.
"Jako by si, Rubricie, v tomhle víně pravý, dobrý, český granát byl rozpustil. Takým ovšem o poctivém veselíčku v mém domě tebe častovati nedovedu!"
Rubricius s blaženým úsměvem podruhé již objemné kalíšky plnil a ruka jeho, prve úzkostlivá, teď pevná byla a jista.
"Dovol, pane primase, ať tenhle kalíšek na tvé zdraví v jeden ráz vypiju!"
"A já zas na tvé!"
Kalíšky lehounce k sobě přirazili a douškem jediným vyprázdnili do dna.
A čím více ve svorném popíjení obsah láhvice baňaté tenčil se a již sotva dno její pokrýval, jazykové jejich posud dosti nehovorní rozvázali se, líce zardívalo se, oči leskly a z úst přes tu chvíli smích hlasitý zazníval. Pan primas dobrým stolovníkem byl. Hned zprvu, když Rubricius o trampotách jeho úřadu trochu zahovořil ze zdvořilé pozornosti a o dnešním příběhu se zákeřníky a jaké z toho zas nové vzejdou pochůzky, ihned zakřikl jej, že by hříšno bylo krásnou tuto chvíli pokaziti pošetilým a babským lamentem.
I o hádce a šrůtce v jizbě šenkéřské zmínil se Rubricius a pan primas až za břich se popadal, jak rozesmálo jej povídání o žárlivosti páně medikově a jak švec Bezděk na tlusťoučkého pána tak se kasal.
A vína již maličko bylo v lahvici. Tož když pan primas dělal, jako by s křesla povstati chtěl, hospodář zase k sednutí jej přiměl.
"Poseď ještě maličko, pane, jedna láhev dělá špatné přátele a lepší vínko než prachy a pilulky z apatéky páně medikovy!"
Sám povstal a těžkými kročeji odcházel pro pannu Apolenku, aby nové lahvice donesla.
Již s pannou Apolenkou, když podruhé vína donesla, pan primas tak luzně zalaškovati nedovedl jako poprvé; i jazyk těžší byl, neobratnější, a ruka, když ji po tvářinkách růžených hladil, byla tuha, těžká; i do bradičky tupěji vryla se, i na šíji Apolenčinu kyprou a bujnou zablouditi chtěla maní a oko mu ohněm jakýmsi plálo, že Primas a panna Apolenka.
Apolenka zaruměněna odtud prchala, ani slovem lichotným zastaviti se nedadouc.
I když za dveřmi dubovými zmizela, nějakou chvíli pan primas tudy se díval.
"Věř mi, Rubricie - pravý poklad domu svého máš v dcerušce své... Jak krásná jest a milá, jako kvítek májový, dobrá i srdce zlatého. Šťastný muž, který ji paní i královnou srdce svého zváti bude - blahoslaveny dům, ve který jako hospodyň vstoupí... Rubricie, tys šťasten !"
Pan primas na konci své umělé řeči zhluboka si zavzdychl...
"TakoVou dceru kdybych pro svého Martina dostal!"
A čelo maje dlaní zakryto, ze skrytu potají pohledem pátravým na Rubricia popatřil , jak tvářiti se bude k tomuto jeho přání.
Ale nebylo na něm viděti změny nižádné. Tož pan prmas jinam s řečí zahnul .
"Zajisté, milý Rubricie, velikou potíž máš, abys tu růžičku ochránil. Toť, aby panna tak půvabná i milá, z rodu dobrého, měšťanského, zámožného pocházející, záletníků potajmých i veřejných kolem sebe neměla jako bílá pohanina trubcův medulačných... Jistě už pro ni vybytí chystáš, což?"
Rubricius se zasmál a pravicí zamávl.
"Dosti času, pane primase, k takým starostem... Apolenka mladá jest a já i moje žena neradi od našeho proutečku bychom se rozloučili... Na vdavky vždycky času dosti!"
Pan primas lišácky oči přimhouřil a tlusťoučkým prstíkem zahrozil.
"Mne báti se nemusíš. Máš-li pro dcerušku svoji ženicha již vyvoleného - jáť dcery nemám abych pro ni ho přebíral. A nemáš-li, muže mladého pro ni věděl bych, z rodu dobrého, učeného, zámožného dosti, aby hoden byl slouti synem hospodáře Rubricia."
Hospodář k té řeči jen několikráte prudce očima zamrkal.
Ale když ani slůvkem jediným k řeči se neměl, pan primas utrženou nitku svého rozhovoru opět navazoval.
"Nejsem, milý Rubricie, hubařern, abych ctnosti a přednosti ženicha do nebes vychvaloval a písku do očí ti naházel - ale upřímně a od srdce k srdci, jako soused sousedu, zkrátka ti povím. Je-li dceruška tvoje srdcem i slovem svobodna a ty nikomu posud jsi ji nezaslíbil, tož mému synovi za poctivou manželku ji dej!"
Tak neočekávané k němu pan primas promluvil, že oči vyvalil, se židle zvedl se a chvíli trvalo, než odpověděti mohl.
"Veliká česť, pane primase, domu mému... Ani slova nalézti nemohu, abych - abych se ti odvděčil - ale - ale - ale -" Již to nešťastné slůvko "ale" vylétlo z úst Rubriciových a odvolati se nedalo. Nerad by si pana primasa pohněval již z pouhé vděčnosti, že dnes před měšťany vyznamenal jej, ale již to nešťastné "ale" vyřčeno bylo.
"Ale?" primas opětoval po něm slaďounce, "dopověz jen, milý Rubricie!"
V nesnázích ubohý hospodář kroutil se jako had a plachým zrakem pichlavému jeho pohledu se uhýbal.
"Nic zlého jsem tím slůvkem nemínil, můj pane drahý. Dům tvůj jako řádný dobře znám je a syn tvůj po tobě..."
"Nejsi ke mně tak upřímný, jak já k tobě byl... Ale když k řeči se nemáš, sám za tebe dopovím. Tak asi, milý Rubricie, jsi dopověděti chtěl: Znám, pane primase, rod tvůj starý, dobrý i urozený, ozdobený všelikou slávou a ctí. Vím, že rodu tvého synové vždy stáli v čele mužů nejváženějších a o město toto nejzasloužilejších, vím, že dcerky domů nejpřednějších o štěstí se ucházely v manželství s členy rodu Loudova vstoupiti... To všechno vím a dobře znám - ale - tvůj syn Martin se mi nelíbí. Samých veselíček a panketů hledí si a veselých kumpánů více než práce vážné. Po loších pivních i vinných potuluje se, zde více domovem než v domě otcovském, po dobrodružstvích nekalých se pachtí, až o tom v Soběslavi řeč jediná... Pravda-li, Rubricie?"
"Věř, drahý pane primase..."
"Neboj se, že bych ti takové o mém synu vyznání ve zlé vykládal... Vím, že takový jest, a nemíním toho zapříti. Pravda - jest větroplach - ale srdce dobré a mysli podajné. Že hýří? To mladé krve již obyčej! Tys krčmář a víš, jak mladá piva se vykvasiti musí. I mladý věk musí se vybouřiti, dokud sám rozum nepropracuje se k dobru a jasu... A Rubricie, byli jsme my mladí snad z mládí jinací?! Hleď, Rubricie, to já k tvé nápovědi dopověděl."
Rubricius v myšlénkách zabrán a oči k podlaze upjaté mlčky pokyvoval hlavou.
"A povídám, já, primas tohoto města a muž zkušený," opět propovídal Martin Louda, "který muž mladý ve varu krve vždy nepopouští bujnosti a svatým se dělá, ten u mne pokrytec, šalebník, a později teprve čisté jeho vlastnosti se ukážou jako čertovo kopyto ve světle pravém."
Rubricius pořade ještě mlčel.
"A víš, proč pro dcerušku tvoji jsem se rozhodl? Musil bych býti slepec úplný, abych nepozoroval přednosti ducha a srdce jejího. A hned pomyslil jsem sobě: To ta pravá pro mého Martina, ta dokonale by mu hlavu napravila a ukázala cestu, po níž je mu kráčeti, aby ozdobou se stal svých spoluobčanů... Pro stín, Rubricie, jsi u něho světla neviděl - a já jako otec jeho příliš o něm rozhovořiti se nesmím, aby chvála jeho nevypadala jako moje sebechvála. Po boku jeho, kdyby Apolenka tvá jako manželka věrná a oddaná kráčela, tím buď ujištěn, že stolce primatorského nikdo mezi měšťany mladší více hoden by nebyl než větroplašek nynější. I česť by z toho pro dům tvůj vzešla... Rozvaž a k mému nabídnutí odpověz přímo a od srdce."
Chtěl míti pan primas rychlou odpověď, pokud soused jeho v jakémsi opojení tonul. A toho jemu známo bylo, dal-li Rubricius k něčemu své slovo, že žádná moc lidská nestačí, aby slova svého vzal zpět.
Rubricius uvažoval. Těžké páry z vína stěžovaly mu jasnou rozvahu, i musil v duchu přisvědčovati všem vývodům primasovým. Kdesi v koutku jeho srdce přímého a dobrého ukryto bylo trochu ješitnosti, která lákavými řečmi primasovými vyrušena ze svého poklidu, malovala mu všechnu slávu, česť i prospěchy hmotné! Bylť těžce nesl v srdci svém, že v městě dosud ničím nebyl, ač ledakteréhosi z hodnostářů městských předstihoval svým důvtipem i upřímnou snahou po zvelebení města. Čím byl posud? Sousedem! Krčmářem Rubriciem! A přece touha jeho dále se nesla - třeba jen ke křeslu rudým suknem potaženému ve veliké dvoraně městské radnice - ke křeslu konšelskému, z něhož jen krok jediný ke stolci primatorskému... Ale konšelem se státi - toť řeku hlubokou přebroditi bez lodice a prámu!... A teď mu toho primas jaksi nepřímo slibuje!... A v tom okamžiku ani podezření v duši mu nevzniklo, proč tak úsilně pan primas o dceru jeho pro syna se uchází...
"Na upřímnosť tvoji, pane primase, upřímností odpovím. Dalek jsem toho, abych neuznával úplnou pravdu tvých slov, že spojením domu tvého s mým veliký jen prospěch kyne i česť mně samotnému... Ale nejsem spolu otec takový, abych dceru provdával, dokud ona sama vůli svou v té věci nepronese. Proto již maličko račiž poshověti, a nalezne-li na tvém synu zalíbení, já s největší radostí jim svého požehnání otcovského udělím!"
Pan primas hlavou vrtěl.
"Neodpověděl jsi upřímně, ale vytáčíš se. Však vím, že tvůj dům jakýs mládeneček tichý a hodný navštěvuje a bratrsky k tvé Apolence se má - tuším jakýs Jirka, jakéhosi krejčíře Engelfrida syn z Veselského předměstí"...
Pan primas, zmiňuje se o Jiříkovi, ledabylo a opovržlivě mluvil, že Rubricius z toho mrzeti se počal.
"Pravda-li, sousede, že tak onen mládeneček se nazývá?... Zároveň rozpomněl jsem se na chudého jeho tatíka - tovaryšů pouze dvé za stolkem sedí a píchá do suken, aby panu mistrovi živu býti lze bylo. Poťouchlému jeho synkovi ovšem velmi na tom záležeti musí, aby vedral se v dům, kde všeho hojnosť. Ale i na to zároveň rozpomněl jsem se, že, Rubricie, jsi prozřetelný a opatrný příliš, aby si jmění své na pospasy dal synu žebráka... Dobrému tomu mládenečkovi ne na dceři, ale na bohatém jejím přínosu velmi záleženo!"
Však Jiříka, tou řečí ve zlé světlo postaveného, Rubricius rázně se zastal. Návidělť toho hocha tichého i dobrého a v častějších hovorech jeho s Apolenkou ničeho zlého nehledal.
"Křivdíš mu, pane. Za Jiříka v té věci svou ctí ručím. A že spolu ti mladí na slůvko neb kousek hovoru přátelského se zastaví? Spolu od mladosti rostli, proč by protiv sobě byli? Ostatně, pane, budiž ujištěn - z toho mračna, o němž jsi mluvil, deště nebude!"
Martin Louda málem byl by si zamnul ruce radostí nad tím projádřením. Ale ještě více umínil sobě Rubricia proti Jirkovi popuditi.
"Věřím ti... Ale srdce lidí mladých jsou chytlava jako sláma. A pak znáš přísloví, že příležitosť dělá zloděje?"
Rubricius zachmuřil se.
"Toho u mne nebude," pravil. "Jsem muž dobré povahy a vím, co činiti..."
Primas v duchu jásal, že měl ho tam, kde si ho míti přál.
Teprve když poslední kalíšek vína dopit byl, k odchodu se chystaje zvolna, po obšírném děkování za účasť a dobré pohostinství, poznovu otázal se ho žertovným způsobem, co na starosvatění jeho odpoví?
A Rubricius na to rovněž vesele: "Jak jsem už prál - nalezne-li Apolenka v tvém synu zalíbení, jáť jemu s radostí svého požehnání otcovského udělím."
Za té řeči sestupovali dolů. I nedal si toho Rubricius rozmluviti, aby pana primasa na několik kroků nedoprovodil.
Nedaleko pod loubím domu souseda Rejflína bylo jim setkati se s tím, nad nímž soud již pronesen byl.
Jiřík, pozav oba chodce, pozdravil je uctivě.
Rubricius jako by ho neviděl, ani slova.
Ještě kousek cesty hospodář od "Zlaté husy" pana primasa vyprovodil a od něho před kostelem děkanským sv. Petru a Pavlu zasvěceným rozloučení vzal.
Když do průjezda svého domu vstupoval, obočí svraštil, jako by byl cosi nemilého spatřil.
Při vratech polootevřených pod lampou Apolenka stála s odsouzeným Jiříkem... A zdálo se mu, že malou ruku Apolenčinu Jiřík ve své, pravici držel.
I šel mimo ně zachmuřen, jako by jich neviděl. A že na opětovný pozdrav Jiříkův nepoděkoval, snad i toho příčina byla, že Jiřík stísněně jaksi jej pozdravil.
Teprve na schodech Rubricius zvolal: "Apolenko, slyšíš-li?"
A hlas tohoto zvolání byl tvrdý i zlostný, že dcerka jako plachá holubice přichvátala a ptala se, čeho pan otec by si přál.
"Slušno-li, aby počestná panna pod večer s mužským stála v šepotání všem mimojdoucím na podiv?"
"Ale, tatíčku drahý, vždyť to byl Jiřík!"
"Tím hůře!" mírněji již propovídal Rubricius. "Zbůhdarma čas maříš. Snad paní máti tebe k ruce potřebí má - jdi!"
Ve chvíli příští již těžký a namáhavý krok hospodářův na schodech se rozléhal , co dole Apolenka zaražena stála, otcovu přísnosť nemohouc si vysvětliti.
Již i baryt široký, ozdobený dlouhým, rudým, pěkně do oblouku stočeným pérem, na hlavu si vsadil žoldnéř pana kastelána Hertvíka z Dobřenic, Machaň, příjmím ramenatý, aby v této podvečerní době kamsi na zálety za děvuškou pomilování hodnou se vybral.
Zálibně hlavu na vše strany obracel, aby viděl, jak sluší mu ta žlutá kožená kamizola, čistá, beze skvrny, rukávce její vzduté a rudou pentlí protahované, i široké plundry, házející přečetné malebné záhyby a řasy, které vbíhaly ve vysoké holenice, dobře načerněné.
I píro dlouhé ocelové s košem u rukojeti prořezávaným na řemeních opasních viselo a zvučně řinčelo o zem při každém pohybu.
Sám s sebou spokojen byl lancknecht Machaň , a teše se již, jakého obdivu u děvušky jeho se mu dostane, vyšel z přízemní komory, kde dlel.
Průjezd domu regentského temný byl jak noc, i na ulici již hezky šeřilo se.
Před tím za dne dosti sněžilo, ale sníh jedině na místech, kde půda utuhlá byla, ležel ve běloskvělé čistotě; podél domů, kudy neustále lid chodil, proměnil se v řídké bláto. A ve vyšlapané půdě plno malých louží bylo, že zálibný Machaň opatrně, aby roucha svého neposkvrnil, na špičky našlapuje jak jezevec, když ke kurníku se blíží. V té chůzi nemnoho kročejů urazil, když z nitra domu temný lomoz a křik až k sluchu jeho dolehl a přiměl jej zvědavého, že chvatně obrátil se, aby zvěděl, co toho příčinou.
I zbystřil sluch.
Rachotivý ozvuk kročejův prudkých a rychlých duněl po kamenných schodech, kudy k pánu jeho se chodilo - a za rachotem poplašné zaznívaly výkřiky: "Odpovědník! Vrah! Zachyťte ho!"
"Kde kdo, zadrž odpovědníka!"
Machaň rozeznal hlas svého soudruha ve zbrani, Plesnivce, se širokou spodní čelistí, a prve než obranně otočiti se mohl, by volání jeho splnil, v zášeří temného průjezdu kmitlo se mu před očima cosi v rychlém pohybu.
Jedině pudem jakýmsi veden, rozpřáhl ruce, aby prchající postavu uchytil, ale v téže chvíli prudkým nárazem na hlavu jeho, měkce jen plstěným širákem chráněnou, rána dopadla těžká.
V očích se mu zajiskřilo a již kotil se k zemi bez obrany v kaluž vody špinavé, kteréž před chvílí úzkostlivě se vyhýbal...
V omráčení smyslův ještě zaslechl hlas Plesnivcův.
"Tož, příteli dobrý! Pevně jej drž, a hne-li se..."
A to v téže chvíli, kdy omámen k zemi se kotil bezmocně...
Tak na zemi ležel ubožák prve pln veselých myšlének a tuch a kabátec, na němž tuze si zakládal, a rukávec jeho rudou pentlí protahovaný v louži se smáčel, co podál širák jeho ranou o péro zkadeřené oloupený se povaloval...
Procitl z mrákot teprve, když o roztažené jeho tělo noha Plesnivcova poněkud nejemně zavadila.
"U ďasa, tys to, Machani, sám?"
Machaň již se zvedal, hlasitým proklínáním údy protahoval a s žalostným pohledem prohlížel si zpoustu, již na čistém, žlutoučkém kabátci zanechala kaluž.
"Ó synu ďáblův! Do svých rukou tebe dostati, do poslední kapky krev tvou bych vyčepil!"
Rukou chtěl setříti s rukávce stopy špíny, ale Plesnivec ranou pod žebra z brány jej vystrčil.
"Jako frejíř ještě za tmy se líčí! Kdyby si raději zlosyna zachytil! Běž raději po stopě! A kudy ušel?"
"Ptej se ptáka nebo myši, lépe ti povědí než já," nevrle odpovídá Machaň, více rozezlen nad pohromou, již vzalo roucho jeho, než nad uprchlíkem.
"Pan regent ti bude tuze vděčen za takovou odpověď," rozlítil se Plesnivec, a sám z brány vyraziv, na vše strany po uprchlíku se rozhlížel.
"Odpovědník to byl, jeden z rybnikářův či silničníkův, a odpovědní škartlici na dvéře bytu páně kastelánova přibíjel... Ha! Tamo lupič běží... Machani, teď na tobě, aby si smazal pochybu, že jsi ptáku uletěti dal... Slyšíš-li, Mácháni? Za ním - za ním, co dech ti stačí!"
Tak Plesnivec již v plném běhu k Machani volal, těžce oddychuje a hustou mlhu supaje z nozder.
Machaň, druhovi se vyrovnávaje, v prudkém běhu vystřízlivěl rázem.
Tuze by mu byl milostivý pan kastelán Hertvík z Dobřenic vděčen za to, že v dům regentský toho odřezance pustil, ale i dopadenému při činu uniknouti dopustil.
Špatný lancknecht, který udolat se dá jako zajíc v pelechu. Proto třeba chybu napraviti.
Tož Machaň, rychle běže s Plesnivcem za mihotavou postavou prchajícího, z plna hrdla volal: "Chyťte vraha!..."
"Zadržte odpovědníka!..."
A Plesnivec, onen žoldnéř těžkopádný, silných beder a složitých nohou, Machani statně pomáhal v pronikavém povyku.
Kde kdo tou dobou na náměstí meškal, stavěl se k tomuto pokřikování.
Odevšad sbíhali se lidé a po příčině povyku jeden druhého se ptal. I ledakteré okénko domovní potud uzavřené se zařinčením Jiřík s Apolenkou.
rozevřelo se a v prostoře jeho hlava zvědavá objevila se a spolu s hlučícími volala: "Zadržte lupiče!"
Prchajícímu zlosynovi zajisté krušno bylo kol srdce, když za sebou v patách slyšel dupot a hluk pronásledovatelův.
Jediné to snad mu bylo k výhodě, že pronásledující jako slepě za cílem nejasným se hnali. Každý jen hlučel a po odpovědníku volal, ne že by ho snad pozoroval, ale poněvadž druhé kolem sebe hlučeti slyšel.
Jen toho vědomi si byli, že tu o vraha jakéhos či odpovědníka se jedná... A rozpomenul-li se kdo na historii, jež servusovi a drábům obecním se přihodila, ihned s tou událostí v jedno si to spojil a trnul nad zpupností roty záškodné, která za bílého dne do hrazeného města opováží se.
Mimo to jeden druhému na závadu byl, v cestu druh druhu se pletl, a potkala-li leckterého z horlivějších nehoda, že na kluzké půdě k zemi se potácel, týž osud následujícím připravil.
A mendikům a drobnější chase řemeslnické toť něco velevítaného... Bůh milý ví, odkud ta dovádějící chasa hned se seběhla... Bujná ta drobotina kvičela a pištěla, skotačíc. A mezi chasou kluk rudohlavý, veliký, jako kůzle poskakoval a brašnou na řeménku upjatou ve vzduchu mával prudce, že leckterému z ubíhajících čapku s hlavy smetl, neb ránu nemalou zasadil.
Ten jako by té chasy králem byl. Nejvíce hlučel a popud k povyku dával. A když ze starších lidí někdo rázněji proti svévoli jeho se ohražoval a pěstí feruli páně rektorovu nahraditi chtěl, jako vyželci kolem takého smělce se shrnuli, do uší mu pištěli, hlučeli, že až zrak i sluch z toho přecházel!
A kluk ten rudohlavý hlučel ze všech nejvíce.
"Kantora nám zabili! Ichuchu!"
A ta smečka drobná za ním jako z kruchty.
"Feruli mu zlámali!"
"Už nebude maso sekati! Ani na brslenky, ani na koženky!"
"Radujte se, mendici! Už vám nebude na hrachu klečeti!"
"Ani na polínkách!"
"Ichuchu! Ichuchu!"
Takovými výkřiky zástup lidu v pochybnosti uváděn.
"Slyšte, kantora prý zabil!"
"I nikoli, pana kastelána!"
"Pana kastelána?! A hned v prvním témdni jeho pobytu v městě."
"Totě něco hrozného! Pomalu člověk svým životem ani ve dne jist nebude!"
"Chyťte jen vraha!"
"Hle, tamo běží, neujde nám!"
Kluk onen rudohlavý, ačkoliv vraha neviděl a snad nejméně v mysli osobou jeho se zabýval, křičel nejvíce.
"Tamhle běží! Zadržte ho! K bažantu míří a tam se ukryti chce!"
Soused v sousedu svém pronásledovaného viděl. Na chasu řemeslnickou spadeno měl ten kluk zvláště.
Běda učni, který v dosah jeho brašny se dostal. Jako pemrlík kovářův dopadla na hlavu nebožákovu těžká brašna, která ve vnitru svém netoliko knihy, ale ještě cosi hmotnějšího a tvrdšího chovala, a do uší přepadenému zaječel skřek.
"Tady je vrah! Držte ho!"
"A bijte!"
Mendici nedali se dvakráte pobízet.
Teprve když oběť školácké svévole s ušima zkroucenýma a zardělýma a s vlasy rozcuchanými osípěla ustavičným kvílením - mendik poznal svůj omyl.
"A tys kluk Pěšiny krejčíře!"
"A nejsi vrah!"
"To jsi se nemohl dříve ozvat! Měl bys těch ran uspořeno!"
A smích všeobecný byl důkazem, jak opravdově byla ta omluva učiněna...
"A teď, hnido, běž k jehle, nechceš-li ještě více slíznout!"
Ubohý krejčíře Pěšiny kluk se slzami v očích a s nářkem z davu mendiků cestu lokty si razil.
"Počkejte, však vám nebude darováno..."
Prchající posud byl před svými pronásledovateli ve výhodě. Ve vzdálenosti asi padesáti kroků před nimi jen letěl podél domů šerem kryt.
Beranice černá, posunutá v týl, kryla mu hlavu, šerková halena a kol krku šátek barvy popelavé na uzel zadrhnutý byly svrchním rouchem jeho; nohavice vbíhaly do škorní a řemínky byly upevněny. Hůl sukovatou na konci v rukojeť zahnutou posavade v ruce držel, ačkoli v prudkém běhu byla mu na závadu.
Ani na chvilenku se neohledl, aby ani okamžik nezmařil. Největším nebezpečím pro něho byla ztráta dechu, neboť již supal a těžce dýchal a časem silné pěsť do slabin zabořil, jako by utlumiti chtěl bolest a píchání, které předzvěstí bývá klesnutí.
A k tomu ještě přes polovinu dlouhého náměstí bylo mu šourem přeběhnouti, chtěl-li dosíci východu z města.
Křikem pronásledovatelů ledakterý chodec v cestu se mu postaviti mohl, a takovým způsobem ocitl by se uprostřed dvou ohňů.
To nebezpečí tanulo mu na mysli a chmurný zrak napjatě i úzkostlivě pozoroval zamženou dáli, nevynoří-li se tamo co nevidět obávané nebezpečí.
Již domníval se, jako by z okolí apatéky, budovy v severním rohu náměstí, vyrazil proti němu hlouček lidí.
Trhl sebou, a otočiv se na zad, seznal, jak prostora mezi ním a pronásledovači úžasně se zmenšila.
Studený pot vyvstával mu po celém těle. Dech těžký, žhoucí krátil se - a v některé chvíli bylo mu jako k zalknutí. Aby osvěžil se, jediným trhnutím rozevřel halenu, beranici s hlavy strhl a odhodil.
A beranice odhozená jakémusi ferinovi z pronásledovatelů do ruky se dostala. Na hůl nasadil ji a v povětří jí mával a chasa nezvedená výkřiky jej provázela.
Pronásledovanému již do opravdy úzko bylo; stihači za ním neunavní dosavade s dobrých padesáte kročejů se drželi. A ke bráně dobrých tisíc krokův - a setká-li se s někým? A na to najisto počítati mohl - vždyť ti za ním hlučeli a ječeli, že by mrtvé o soudném dnu vzkřísiti mohli, natoť několik lidí. A teď zdálo se mu, že jakýsi podezřelý sběh povstává na hoření části náměstí, kudy mu utíkati bylo.
Co činiti?
V téže chvíli prolétlo mu hlavou, že podál ulička uzounká se táhne ke zdem městským. V tu temnotu se uvrhl jako nemluvně v náruč matčinu - slepě i oddaně...
Událosť nová, nenadálá teď ku pomoci mu přispěla.
Když zástup již kolem apatéky se bral, z průjezda domu starého nákladnického vyhrnulo se něco chasy řemeslnické, vozkův i všelijakého lidu domácího. A oba ti zástupové v sebe se dali.
Jakýs chasník bednářský, který byl na dvoře sudy pivní smolou vyžehoval, i s hlavní hořící vyběhl ven a rudá záře toho plamene šlehla kolkolem. A uprostřed zástupu sedlák starý i vytylý v těžkém spratkovém kožiše jakémus nezbedníkovi lál, ruce vzpínaje.
I byla toho sběhu nového příčina ta. Sedlák onen na dvoře sudy s pivem na vůz nakládal, aby jich krčmáři panskému v dědině dovezl. Po práci namáhavé v jizbě u chasy z korbelíku se posiloval. Zatím na dvoře jakýs nezvedenec nebozezem vyvrtal díru v sud piva podkvasného a brkem husím ze sudu ssál nahořklý nápoj. Ale sedlák, jaksi zpozorovav ho, pokradí k němu se přiblížil a uděloval mu štědře. A když ruka již od ran ho bolela, kluka za límec uchopil, ze vrat vyvrhl, a usmívaje se, ke korbelíku zase si usedl mezi chasu a popíjel, aby vynahradil si za vyrušení. A pil, až známého křik mu odtrhl korbílek od úst.
"Strejčku! Malého loku jsi mi nedopřál - ale teď země pivo pije!"
Ztrnul sedláček ubohý!
Plná louže piva byla na zemi. I bědoval sedláček z toho a v lamentu jeho pomáhali mu všichni, kdož na dvoře byli, buď spíláním, či smíchem, a pak všichni za ním vyběhli pronásledovat onoho nezvedníka.
Houfcové lidu oba v nejistotu uvrženi jsou a trvalo chvíli, než po velikém hluku se dorozuměli.
Pak, když vše se vyjasnilo, po odpovědníku běželi dále. Ale toho nikde již zříti nebylo. Zmizel jako dým.
Teď v cestu vběhla jim modrá, chundelatá chrtice pana Martina, pes vzácný i tuze učelivý, který kejkle dovede prováděti všeliké po rozkazu pánově.
A v tom jeden hlas zazněl: "Nastojte, nastojte! My marně po odpovědníkovi pátráme a tady pes chytrý, učelivý. Jen mu ukažte čerstvou stopu, aby zvětřil ji - a vyslídí ho!"
Ihned první toho návrhu uchopili se. Ten, který na holi choděcí čepici pronásledovaného ve výši mával, psu zrychla očenichati dal, a hlavu jeho k zemi tiskna, kolkol pobízel jej: "Hledej, Pitvore, hledej!"
A skutečně, pes páně Martinův, Pitvor, jako by srozuměl, čenich do výše zvedal, zakňučel a pak do běhu se dal do nizounké, začazené uličky bez dlouhého váhání.
A za ním do uličky dav ostatních. Po takovém výsledku křik poplašný změnil se v jásot.
"Haha, sem do uličky slepé zaběhl!"
"Sám do pasti vlezl, ničema!"
"Zdráv odtud nevyjde!"
"Ubijeme vraha!"
Lancknecht Machaň ramenatý, v běhu se nadnášeje a oddychuje zplna, mimoběžící okřikoval.
"Ne tak, páni měšťané! Ne tak, zlatí lidé! Vraha neubijeme, ale právu outrpnému odevzdáme živého. Na kole či trdlici rozpovídá se ochotně o celé rotě své... Tož jen živého jej ujmete ve svou moc!"
Zatím pronásledovači hnali se a vzájemně povzbuzovali a hluk v úzké ulici, vysokými budovami hrazené, až až příšerně se rozléhal a z oken osvětlených lákal tváře vyděšené...
A kde v oknech posud temno bylo, světlo zazářilo jasněji, že druh druha i ve tváři rozeznati mohl. A před nimi v rychlém pohybu pes se mihotal...
Teď stanul před domem, jehož vysoký štít nad patrem ve tmě se ztrácel, a táhle zavyl několikráte za sebou.
Ti v zadu již domnívali se, že pes, pronásledovaného uchytiv svými tesáky, pevně ho drží. Když doběhli již k místu - ulička, příkře jaksi do výše stoupajíc, vysokou zdí hradební ve vzdálenosti jen několika šáhův ukončena byla. Tudy odpovědník, nemaje křídel, ujíti nemohl... Kam tudíž se poděl? Nikde ho tu viděti nebylo.
A vrata domová, před nimiž pes stanul, kňuče a předníma nohama hrabaje, pevně uzamčena byla.
Zmizel-li za těmito vraty?
V nepatrné této prostoře všichni po koutech pátrali po zmizelém, zatím co lid ostatní široce se rozlil.
I smáli se někteří, jak tak pošetile zavléci se dali psem do téhle uličky, o niž snad pronásledovaný ani krokem nezavadil; jiní zas horlivě na tom stáli, že jinam ani zaběhnouti nemohl.
I bylo tu lomozu, že ani vlastního slova nebylo slyšeti.
Okolo lancknechtů, kteří teď malomyslně stáli, nevědouce, co počíti, zvědavců se kupilo nemálo.
A Machaň nestačil vše vyprávěti, jak a co s tím viselcem bylo - co vyvedl, jak prchal pronásledován, až tu kdesi v těch místech jako zlý duch zmizel - a dopodrobna slovy vymaloval jej, jako by ho před sebou na krok státi viděl.
"Jak, sedlák to byl?" zahovořil měšťan jakýs, malou hlavu v plášť hale. "A tady soused cosi o "černé ruce" či rybnikářích povídal a o "suchém čertu", té odpovědné roty hejtmanu odvážném, který podle své libosti postať jakoukoliv strašidelnou na sebe vzíti může... Vida!" a měšťan vrtěl hlavou, "a tu mládenec jen o sedláku vypráví."
"Tedy jen sedlák to byl?"
Machaň pln ochoty k měšťanovi se obrátil.
"Svatou pravdu povídám," dokládal se. "Na hlavě beranici černou měl a na těle halenu. A koženky nenatřené motouzem upevněné ke krbcům jako ledakterý z hor. Ale kdo osmělí se tvrdit, že nebyla to jen mumraj bláznovská, v kterou lotras ten se oděl? Možno dost, že pod rouchem selským sám "suchý čert" se skrýval."
"Pane na nebi! Suchý čert u nás v Soběslavi! Ještě dnes rychtář z vůle obce valné muže o blaho města pečlivé rozeslati musí, aby město nějaké pohromy nevzalo. Bože, chraň svou věrnou Soběslav!"
"Ba, nedej Bože!"
S tím povzdechem ledakterý měšťan zachvěl se při myšlénce, že by za noci úkladný požár domu jeho zbarvil nebesa do krvava...
"Vrah a škůdce onen zbraň města svoboden vyjíti nesmí!" vážně propovídal soused jakýs.
"Nesmí, nesmí!"
"Kriste ukřižovaný!" žena lící plných a zdravé červených, snad hojným nátěrem barviva, zakvílela hlasitě. "Suchý čert v městě! Páni měšťané, raději svobodu darujte zločinci, aby na nevinných se nemstil. A já ubohá osoba doma dvé pacholátek nevinných zanechala o samotě! Pane ukřižovaný! Po robátkách nevinných prý proklatec ten pase nejvíce, aby srdéčka jejich snědl a stal se neporanitelný."
"Mlč, ženo bláznivá!" smál se jí výrostek jakýs do očí.
"Ó lidé srdcí tvrdých! Když lze vám oslyšeti proseb matky nešťastné, sama svým tělem zaštítím jich. Ó bych nepřišla již pozdě..."
A žena ta násilím klestila si cestu lidem, nic nedbajíc úsměšků.
"U všech všudy! Pořade jen řeč o "suchém čertu" se přemílá, ale kým ta figura infernální vymalována, o tom ani slechu, člověk či rarach z pekel uprchlý, či co?"
Na neochotu k odpovědění nikdo na Plesnivce si stěžovati nemohl.
"Kým "suchý čert" je, páni měšťané, odpověď k tomu snadná i nesnadná zároveň. Pověsť tvrdí, že jest vyznavačem černého umění a úhlavním nepřítelem pana kastelána Hertvíka z Dobřenic, jehož staroslavná Soběslav od týdne hostí. Na Velešíně na bránu tvrze škartlici odpovědní přibil, hubil zboží růže pětilisté a poddaným nemalé škody činil na polních úrodách i staveních... A že čertem není," a tu podivný úsměv zahrál vyprávěči kol rtů, "ale člověkem, sám nejlépe Machaň vypravovati by dovedl. Utkal se s ním a jen hbité nohy "suchého čerta" uchránily před zaslouženým trestem. Pravda-li, Machani?"
Machani ramenatému ta připomínka o jeho statečnosti před lidem nemálo lichotila, ale myšlénka, že pronásledovaný odpovědník v bezpečí snad se vysmívá, měnila příjemný pocit v nevrlý hněv. Tudíž jen mluvčího odbýval.
"Pravda, pravda - ale teď přednější, dověděti se, kam zlosyn se poděl..."
"Což nevběhl do domu? Vida, jak pes neustále kňučí a vztekle na vrata škrabe... Čenichá jej..."
"Klameš se, vrata uzamčena jsou."
"Pošetilý, což jich za sebou zatarasiti nemohl? Hrdlo sázím, že za vraty se skrývá!
"Dobře mluví soused Šmidrkal," ozývaly se četné hlasy.
"A čí to dům?"
"Našeho medika Květonida."
"A co my hádáme se, zda vraty otevřenými či zavřenými dovnitř se dostal, škůdník snad již přes devatery hony!"
"Z domu nevyklouzne! Jsouť vrata jediný vchod i východ!"
"Tož hurtem na ně, a bohdá uzříme, povolí-li útoku!"
Všichni hrnuli se k vratům a k buchotu železného klepátka družil se pokřik četných hlasů.
"Otevřete!"
"Ve jménu práva!"
Rány uvnitř jen dutě ozývaly se, jinak ani hnutí myšky nedalo se slyšeti.
"Toť, aby vám ještě vrata otevíral a hlavu strkal na kůl dobrovolně. Otevřete si sami!"
A beze slova Machaň ramenatý s Plesnivcem a několika nejbližšími uchopili se dřevěného koryta, železnými pasy okovaného, a prudkými ranami do vrat jím jako beranem bušili.
Mohutné desky dubového dřeva ve vratech jen duněly - ale vrata nepohnula se v kovaných stěžejích ani o poznání.
Za to jiného úspěchu dosáhly ty rány. Procitlo jimi v mysli měšťanův, dbalých práv a privilegií, přesvědčení, že tím sáhá se na práva jejich.
I ozvali se výstražní hlasové.
Machaň, žoldnéř kastelána Hertvíka z Dobřenic.
"Jen pomalu, páni lancknechti, pomalu! Napřed nám ukažte císařským rychtářem podepsané a pečetí městskou opatřené dovolení, že do cizího domu násilím dobývati se smíte!"
"Pravda, pravda!"
"Boží pravda, páni sousedé," rozpřádal řeč soused Šmidrkal. "Žijeme snad pod vládou svobodně vyvoleného a korunovaného krále a ne kdesi pod Turkem!"
"Ode vrat, ode vrat!"
Kdož u předu do vrat beranem útočili, zbraň odhodili k zemi. A lancknecht Machaň, ruce v bok si zapřev, výsměšně volal: "Opatrní a moudří páni! Odpovědníka, který tuto vaši obec ohrožuje, rádi byste dostali do svých rukou, ale při tom aby stihači ani krokem nezavadili o prahy vaše. Nuže dobrá! Učiníme po vůli vaší. Nechť servus na veliký zvon v rychtě udeří, svolejte valnou obec a od pana písaře pěkně sesumírované povolení se sigilly města a podpisy pana primasa, císařského rychtáře i dvou opatrných konšelů opatřené přineste, že nám věrným pana kastelána velešínského, znamenitého rytíře Hertvíka z Dobřenic, volno jest práh tohoto domu překročiti. Ať odpovědník zatím je přes hory doly a té vaší opatrnosti z plna hrdla se směje. Nuže, odebeř se někdo z počestných pánů měšťanů na radnici! A ty, Plesnivče, klády nech!" rozkřikl se na soudruha, kterýž znova chtěl koryta se chopiti. "K čemu té práce chlapské, když páni měšťané klíče k domu sami nám přinesou!"
Pravdivá tato výčitka souhlasu nalezla a po nějaké chvíli hlasitého odporu hlučné volání proniklo: "Pan medikus přichází! Ustupte s cesty!"
"A jako na zavolání přichází, aby sám v té při rozhodl!"
Pan medikus staroslavného města Soběslavi, Apollonius Květonides, kolébal se ke vchodu do uličky, drže před ústy přešpulenými knoflík ze slonové kosti na holi ze španělského rákosu, a pohvizdoval si potichu a vesele.
Bylť dnes časně s oběda k panně dceři po zemřelém měšťanu a jircháři Kašparidesovi povolán nakvap, aby konečně byť i medikamenty sebe odpornějšími zdlouhavé choroby ji zbavil.
Trpělať ubožka ode dvou týdnů již žloutenkou, která líčko její tlustoučké i celé tělo krásné zbarvila do barvy šafránové, že panna přistárlá, ale při tom záletův a pletek milostných chtivá, ani na krok pro potupu a posměch uštěpačných lidí z domova vyjíti nemohla.
A to pannu Mutinku převelmi hnětlo... Na lůžko upoutána a na žvavou společnosť hospodyně odkázána, trýznila si panenské srdéčko pochybami, zda i po čas choroby její milánek, zvěřináře Béma syn Josífek, věren jí zůstává a po jiných dcerkách městských okem zálibným nehází.
Stýskalo se jí po něm, ale hlasu srdéčka oslyšeti musila z obavy, aby si ho neodradila v této ošklivé chorobě. Toho by nepřežila.
Tož pan medikus po vůli její sáhnouti musil k medikamentům nejúpornějším, které v herbariu Mathioliho, na český jazyk od slovutného Tadeáše Hájka z Hájku vyloženém, zaznamenány byly. A na posléze jí píti dal vody kalné ze škorní, které druhdy na nohou nosíval zesnulého jejího otce pacholek Tejral v jirchárně, a které, jsouce nepotřebny, už v koutě se povalovaly.
A od toho prostředku nejlepší výsledek v léčbě své očekávaje v dnech nejblíže příštích, rovnou od panny Mutinky šel k sousedu Rubriciovi a tu při korbílku hověl si a odpočíval po práci vykonané.
Když pak odcházel od teplounkých perutí "Zlaté husy", sádelná tvář jeho ohněm plála, oči jak trnky pod vyklenutým obočím hrály, holí španihelskou v povětří šermoval a zase ke rtům kladl, a pohvizdoval si spokojeně.
U vchodu do uličky, kudy k domovu bylo mu jíti, narazil na lid hlučící a povykující.
V rozjaření, v jakém se nalézal, ani ten shon lidu nebyl mu podivný, ani pádné rány, jež od domu jeho duněly. Až Půlkrábek upozornil jej na sběhlou událosť. Leč drahnou chvíli trvalo, než pan medikus porozuměl mluvčímu.
Konečně ze směsice hlasův i křiku, za přispění vysvětlujících posuňků dovtípil se, že jakýsi vrah či odpovědník, kohosi zabiv a sluhu páně kastelánova smrtelně poraniv, do domu jeho vběhl, tamo pevně se zatarasil a bůh ví jaké neřesti a neplechy teď v něm páše.
Pan medikus se usmál a hlavou zavrtěl.
Vždyť vlastní rukou a klíčem uzavřel vrata domovní, o své poklady se obávaje. Jakž do vnitra by se dostal odpovědník v místě neznámý, kterémuž v patách byli stihači!
"Však tě, pane, rány na vrata tvého domu z nevěry vyléčí!"
"Slyš, slyš!"
Lancknechti pana kastelána Hertvíka z Dobřenic do tvého domu se dobývají, aby ve vnitř skrytého úkladníka jali!"
Pana medika podobnými řečmi na koně posadili. Vypjal nepatrnou postavičku svoji, jak mohl, a nadul líce.
"Hoj! Toho posud u nás neslýcháno, aby do domu počestného měšťana se dobývali. A tomu vy jste, páni měšťané, dovolili? Nepocítili jste při každé té ráně, že i vás týče se takové porušení práv a privilegií tohoto našeho města? Proč nepozdvihli jste hlasu svého proti takovému bezpráví? Nuže, když vy ne, já sám se jim opru!"
I prodíral se davem ku předu, holí cestu si klestě. U domu dopadl oba lancknechty koryto k útoku opětně pozdvihující.
"Veto, veto!" rozkřikl se. "Veto, povídám já, Apollonius Květonides. Tohoť by ještě scházelo, útokem hnáti na můj dům!"
"Jen račiž poroučeti, milostivý pane!" úsměšně přes rameno pohledl Machaň. "Mohls, pane, o chvilenku dříve přijíti, a byli bychom nechali tvých vrat na pokoji. A úkladník byl by se ocitl v naší moci!"
"Odpovědník, jeden z "černé ruky" či z roty rybnikářské uběhl ve tvůj dům. A páni lancknechti, nemohouce se nikoho z domu dovolati ani dotlouci, poněkud se ukvapili ve své horlivosti," vysvětloval kdosi z okolostojících. "Promiň, pane, že, jsouce ve službě pana kastelána Velešínského, zapomněli na privilegia našeho města."
"A kdyby i ve službách samotné Jeho Milosti císařské!" vyjel opět pan medikus. "Nedám šlapati po svých právech nikdy a nikým beztrestně. Přes práh domu mého jen přes moji mrtvolu se dostanete!"
Roztáhnuv ruce, před vraty se postavil.
"Pane, nerač průchod práva stěžovati!" domlouval se Machaň, "ať na tvou hlavu nepadne vina pohromy. Ve tvůj dům uběhl odpovědník a toho musíme stůj co stůj ve svou moc dostati!"
"Jak medle mohl v dům vběhnouti, když vrata vlastní rukou jsem uzavřel na zámek!"
"Což není klíče druhého uvnitř?"
"Není. Jet paní moje churava poněkud, a aby hospodyň k sousedce neuběhla, zavřel jsem dům."
"Uvnitř musí býti! Vždyť pes pana Martina stopu nám ukázal."
"Pravda! I klíčovou dírkou dovnitř se dostati mohl," jakás babice tenkým, pronikavým hláskem hovořila. "Proč by tedy medle opět ven klíčovou dírkou se nedostal?"
"Otevři, otevři, pane mediče!"
"Otevři, musí tam býti úkladník! Snad i tvé domácí zadávil, ubil. Jinak zajisté někdo z domu by se ozval na takový hluk."
"Máš, pane, srdce z kamene, že jsi tak zatvrzelý, když o život tvé paní se jedná."
"Pravda! Taková mladinká a krásná paní!" přizvukoval sousedce mladík podál stojící.
Pan medikus kvapně po něm se rozhledl s tváří zamračenou.
"Neplýtvejte starostmi o mou domácnosť !" zlostně odpovídal, ale po malém váhání rozhodl se.
"Otevru, abyste byli vyléčeni ze své lehkověrnosti!"
Rázem hluk a ševel umlkl.
Slyšeti bylo, jak klíč uvnitř zámku zachřestěl. Kdož nejtěsněji u vrat stáli, ustupovali. Těžká dubová vrata zaskřípěla ve svých stěžejích...
Pan medikus němě kynul rukou a ustoupil na krok, aby nevěřící volně v dům vejíti mohli.
"Tož vstupte jen!"
Nikomu nebylo po chuti, aby v terč se vydal v nejisté tmě se skrývajícímu...
"Kdož by medle život vsázku dával?"
"Světlo, světlo!"
Když rudá záře pochodně osvětlila průjezd, nikde ani v koutech, ani ve výstupcích stopa po odpovědníkovi. Tož pan medikus s oběma lancknechty dovnitř vstoupil, vrata za sebou zavřel a závorou opatřil.
K čemu také vpouštěti si do domu veškerou tu cizí sebránku, aby v domě hlučela a slídila po věcech, do nichž jí ničeho není, a roztrubovala je pak do všech úhlů města.
Hlučeli dosti nad takovým opatřením pana medika, ale on, toho nedbaje, Machaně i Plesnivce po všech místnostech domu prováděl a při každém kroku a ohledání zámků, jimiž veškeré místnosti domové, i sklep, i špižírna, i dřevníky opatřeny byly, mizelo podezření, že by tu odpovědník onen ukryt býti mohl.
"Až posavad prováděl jsem vás z úcty k panu regentovi, aby řečí se nenadělalo, že měšťan soběslavský neochotný se projevil k panu tak milému a váženému... Jdětež," a pan medikus, ruce na ramena obou lancknechtů položiv, důrazu dodával svému pobízení, "s přesvědčením, že jste se zmýlili... Kajetánko!"
Pan medikus zahoukl, že oba lancknechti na dobrý krok od něho couvli.
Kajetánka se neobjevovala.
Tož pan Apollonius pěstí zaťatou na dvéře jizby Kajetánčiny několikráte zabouchal. Teprve teď uzdálo se Kajetánce, aby z komůrky své vyšla.
Byla to žena stará, jejíž obtylá tvář vlivem dlouhých let změnila se ve formu pomačkaného pergamenu, nahoře šedivým, rozcuchaným vlasem lemovaná, uprostřed chovala dvé očí vpadlých, šedých i pichlavých. Zjev její v jasné záři pochodně, již Machaň v ruce držel, nehrubě byl pěkný, že Plesnivec druha palcem do žeber šťouchl a šeptem k němu zahovořil: "Kdybych přesvědčen nebyl, že lotr námi stíhaný tu není, krk bych vsadil, že již z pouhého příbuzenství "suchý čert" k té babizně na tácky se stavěl."
Ale Kajetánce nějak podivno bylo.
Zalekla se, spatřivši za chlebodárcem svým dva lancknechty, zajektala cosi bezzubými čelistmi a zpět poděšena až k prahu jizbice couvla.
"Milosť, milosť, pane můj zlatý, smilování! Ničeho jsem nezavinila, jako že Pán Bůh jediný nad námi!"
"Zase jsi přebrala? Abych ještě klíče od sklepa pod zámkem choval před tebou. Hanba! Tak stará a bez rozumu opíjí se jako bláznice. Abys pánům lancknechtům posvítila cestou. A vrata za nimi uzavřela dobře, rozumíš?!"
Kajetánka pochopila.
Nabyla mysli a scvrklé pysky přišpulila k odpornému úsměvu.
Hehe! Tolik prý se ulekla, když pány lancknechty uzřela... Ještě teď se chvěje jako list osykový. Domnívala se, že nějaké se přihodilo pánu jejímu neštěstí...
Když Kajetánka již s Machaněm a Plesnivcem se schůdků sešla, s pavláčky pan medikus se nahnuv, volal dolů: "Kajetánko! Páni lancknechti prý sem viděli vniknouti zákeřníka jakéhosi. Pozorovala jsi tu něčeho?"
Oslovená zády k oběma průvodcům se obrátila.
"To tak, pane Bože! Do domu aby někdo se dostal, když pečlivý a opatrný pán vrata domová na zámek uzavře?! Leda by dírou klíčovou proklouzl jako černý z pekel. Živé duše tu nebylo."
Již zašli!
Pan medikus na chvíli stanul na pavláčce bezděčně. Po rozčilení, jakéž před chvílí jej rozehřálo, chlad jej rozrazil.
V téže chvíli dvéře v příbytek Kajetánčin vedoucí, nejspíše nedobře uzavřené, s táhlým, kvílivým zavrznutím průvanem se rozevřely do polou.
Milé, hřející teplo, jež odtamtud vanulo, a kmitavý svit dračky pohnuly jej, že na chvilenku tam vešel.
Usednuv na židli blíže kamen, v nichž doutnající uhlíčko praskalo, nechal těkati svůj zrak po nepatrné nízké komoře, kde malovaná truhlice k loži vystlanému se tísnila, a jiné domácí náčiní a nářadí.
Teď náhle při jasnějším zaprsknutí dračky ve zrak mu šlehla rudá barva jakéhosi šatu, který z dobře uzavřené skříně vyčuhoval.
"Jaká to osoba nedbalá a nehospodárná!" zamyslil se hospodář pořádku milovný a nelenil vstáti se židle, aby opravil pronedbání Kajetánčino.
V té chvíli již v rukou držel kožich z dobrého sukna flanderského, kožešinou lemovaný. A jak kožich z truhly vytahoval, na podlahu se zařinčením dopadlo píro z dobré toledské oceli z pochvy stříbrem vykládané, kteréž soused soběslavský zbrojíř Turek ani dosti vynachváliti si nedovedl, jak se mu znamenitě povedlo.
Kdyby ono píro s prudkostí sebe nehoráznější na obnaženou hlavu jeho dopadlo, nic by duch jeho takou mdlobou obestřen nebyl jako při pohledu na tyto v truhlici Kajetánčině nikdy nevídané věci.
Totě roucho měšťana zámožného, mladého a plichtivého se po fintivém příkladu hejskův i všelikých dobrodruhův, jimiž země česká poseta byla!
Jak dostalo se to v dům stále uzavřený? Jak v truhlici Kajetánky, ženy prosté, služebné?... Od kterého času pak Kajetánka má takové vznešené a urozené známosti, že skvostná svoje roucha v nepatrnou truhlici služebné dávají uschovávati a ještě s takovou nešetrností a nedbanlivostí?
Stál tu zaražen a omámen pan medikus před otázkou, k jejímuž rozřešení nestačil vtip jeho jinak vytřelý.
Aby tak přece lancknechti kastelánovi pravdu měli, že odpovědník v jeho dům uběhl a zde se skryl?!
Ale ten prý jen po selsku oblečen byl, v haleně a v plundrech, a šat tento nejméně bohatému měšťanu náleží...
A k tomu ještě v kapse kus milostného skládání, patrně ženské svobodné či vdané přináležející: "Drahý můj klínote!"
"Hm, tuze pěkné!
" Aby tak za paní jeho mladinkou host neznámý a nevítaný docházel, zatím co pan manžel za povoláním mimo svůj dům dleti musí!...
Ta domněnka, že by paní jeho na lehkou váhu brala přísahu svoji, kterouž u oltáře věrnosť mu slibovala, častokráte v noci spánek mu upíjela.
A nyní, když nálezem tímto domníval se, že podezření jeho opodstatněno, jako by opojení, které obestíralo mysl jeho, spadlo rázem jako šupiny...
Teď jako by v některé sousední jizbici či hořením mazhauze někdo byl zahrál na loutnu a v průvodu jejím zapěl čistý, zvonivý hlas ženský.
Pan medikus chvatně z jizbice Kajetánčiny se vybral a k bytu paní manželky své Anděly ubíhal, kamž jindy s jakousi posvátnou bázní jíti se opovážil tichounce po špičkách jako v kostele a tehdy jen, když milovaná jeho paní choť dovolení k návštěvě mu udělila...
Hurtem otevřel dvéře, vedoucí do hořejšího mazhauzu, a nad podívanou, která se mu zjevila, div nezkameněl.
Mazhauz páně medikův počítán byl vedle páně primasova k nejpěknějším v Soběslavi. Čtyři měl okna, dvě vedla do města, dvě poskytovala pěknou vyhlídku do polí a luk sousedů soběslavských. A vnitřek na podiv byl všem. I nejeden pán korouhevní, navštíviv pana medika, pochvalně o něm se zmínil. Strop byl vykládán drahým dřívím a figurami všelijakými podivnými. Ostatní stěny temnohnědou barvou byly nalíčeny rovněž jako veliká kachlová kamna se dvanácti apoštoly zlatem obkládanými. U dveří dvé stolků stálo s orlojem a pouzdrem na nožíky, oba kobercem tykytovým pokryté, pak kožená stolice, čtvernohá stolička, dvoje jelení parohy a tři koberce, z nichž jeden barvy zelené. Item dvě almary koutné, ve kterých paní Anděla měla uloženo dvanácte velikých mis, dvě umyvadla, tři slánky a t. d. Šatstvo, jehož paní Anděla, jsouc parádnicí, veliký počet do domu přinesla, skládala do různých truhel, jež okolo stěn byly postaveny, přítruhlí a truhliček. A u samého okna, jehož výhled do polí toho času sněhem pokrytých, seděla paní Anděla v domácím šatě žluté barvy, fěrtuchu zlatým hedvábím vyšívaném a černém aksamítovém Za odpovědníkem !
oboječku... Pěkná to osůbka... Ne sice postavy vysoké, ale zdravím a krásou zrovna kypící!... V rukou na klíně loutnu držela, v jejíchž strunách hráti ji učila ruka osoby těsně proti ní sedící. Osoba ta, syn páně primasův, oděna byla v kamizolu z hnědého sukna holandského, v úzké poctivice téže barvy, zapadající do žlutých, vysokých bot. Oči jeho pevně na tváři paní Anděly s jakýmsi zápalem utkvěly...
Teď opětně pravicí v struny sáhl a lahodně promlouval: "Tož, paní krásná, rač pozor dáti!"
Vsak než paní Anděla tak učiniti mohla, dvéře rázem se otevřely a v nich pan medikus Apollonius Květonides se objevil.
Paní Anděla začervenala se a zbledla rázem a loutnu na zem pustila. Pan Martin prudce vyskočil se sedadla.
A pan medikus oběma rukama za hlavu se uchopil.
"Ó vy ženy! Zdaliž jste stvořeny k tomu, abyste za krůpěj blaha ihned celý pohár trpkosti muži svému podávaly!"
Krev mu vřela ve všech žilách a hůl z rákosu španihelského v rukou se mu třásla.
"To-li jsi žena poctivá?! Ne aby si jako hospodyň jiná se zaměstnávala prací užitečnou, pokud muž mešká mimo dům, ale jako frejířka záletů si hledíš! Bože, zdali jsem kdy ohavný zločin spáchal, že jsi mne potrestal takovou ženou!"
Při tom výkřiku div sobě vlasy s hlavy nestrhal.
"A ty, pane Martine - ty - ty - ty!" a hlas hněvem trhaný se chvěl, "jedině panu otci svému poděkuj, že tě nestihne spravedlivý můj hněv... Jdi!..."
"Pane mediče, pamatuj se! A co medle jsi tu propověděl? Hanu kydáš na nevinné! Není-li pak ti stydno tak ohavné řeči vésti u přítomnosti své paní? Viz, pláče, a slzy její na duši tě pálit musí, že jí tak křivdíš! Ryzí, svatou pravdu ti povím, proč dům tvůj jsem navštívil, kdy tvého nenadálého příchodu nebylo by se lekati... Slyše tebe již drahnou dobu v domě hovořiti, kdybych viny jakés vědom si byl, v čas mohl jsem před tebou se ukryti."
Nemluvilť páně primasův syn ryzí pravdu.
Bylť se již s paní domu rozžehnal v sladkosti a medné náladě a Kajetánkou doprovázen již ubíral se k vratům, když prudký povyk z ulice a rány na vrata zradily jej s úmyslu. V hrozných rozpacích nakázal Kajetánce vrat neotvírati a vrátil se nahoru, odhodlán zde nebezpečí jakémukoliv směle popatřiti v tvář, a tak zmírniti jeho prudkosť. A setrval rozechvěn s výmluvou pro pana medika ovšem málo postačitelnou.
"Jako rozumný pro svoji osobu mohu již mlčky pominouti tvé řeči urážlivé - ale ubohou svoji paní nevinnou jimi ušetři. Sám jsi nešlechetný! Neboť kdo v srdci druhého nešlechetnosť hledá, sám je nešlechetný, a je-li paní tvoje čistá jako lilium, takým jednáním ji uvedeš na cestu nepravou, na níž ji nyní troufáš nalézti..."
Tuze krásně dovedl páně primasův synáček Martin hovořiti. Ale pan medikus rozjitřil se tím více.
"Mlč již a odejdi! Zapomenu se, a pak běda tobě i jí! Pryč, pryč odtud!"
"Jdu, abych tebe déle nedráždil, a nechci na přísné vážky klásti tvých slov, kterých dojista jednou litovati budeš... Poroučím se do tvojí milosti - i ty, paní, promiň, že příčinou jsem té trapné příhody!"
A dodávaje vzezření svému nádech uražené důstojnosti a pozdravuje pana medika i jeho mladistvou choť, se zbytečnými poklonami ku dveřím se ubíral, vesel, že povedlo se mu vymyknouti se z choulostivého tohoto položení.
I šel kvapně, marně snaže se zmírniti krok pod dojmem holi, kterouž pan medikus neustále v pravici třímal jemu na postrach.
Ale ve chvíli, když s radostí po zámku u dveří sáhal, hlas páně medikův jej zarazil.
"Pane Martine!"
Bylť učený pán v té chvíli se rozpomenul na lid venku hlučící, který zajisté dosud nerozešel se, aby mu nápadné nebylo, že syn páně primasův, po celé Soběslavi známý, pojednou z uzamčeného domu jeho vyšel.
Aby snad na něm samém nebrousili si vtip, že on tím odpovědníkem, jenž krásným paním a dívkám soběslavským škartlice odpovědní do srdcí připevňoval a naposléze že k nemalé bolesti páně medikově i do srdce paní Anděly takovou škartli připevnil.
Pod dojmem toho leknutí mnohem rozhořčeněji než dříve zahovořil.
"Mohl-lis Kajetánce kožíšek svůj s pírem ocelovým svěřiti, tož i osobu svou péči její svěř, aspoň pokud lid před domem se nerozejde... Vzešly by z toho zlé řeči..."
Když Martínek dveřmi se protáhl, hněv páně medikův vypukl ještě u větší míře. Po mazhauze běhal a při tom zlostně přes tu chvíli dupal, na paní svou, kteráž uslzená očka drahocenným fěrtochem si osušovala, ani nepohlednuv. Přerývaně hovořil, do hlavy se tepaje.
"Ó hlavo! Ve starostech o dobro manželky své sešedivělá předčasně! Kdož by řekl, že by na té půdě tvrdé tak krásné parohy vzrůsti mohly! Proradné plémě Evino! Že jsem jen kdy zatoužil, pošetilec, po vábném životě rodinném, po věrné druži na dráze po tomto slzavém údolí!... Pes, třeba od pána bit a kopán, věren mu setrvá do chvíle poslední - ale člověk?" pan medikus rozesmál se divoce i trpce. "Zlaté-li časy nad námi nevládnou, když muž zrazený a oklamaný vraha své cti, lupiče své spokojenosti ku dveřím doprovází s mnohými poklonami a starostlivou péčí, aby mu v něčem neukřivděno! Dobře výborným kurtyzánům řemeslo mrzké kvésti může, když dobří manželé nečesť svoji pláštíkem ukrývají ! Ó by mi nebylo prosté dobré mysli a měkkého srdce, abych veškerou mrzkosť se světa shladil a s ní i sebe! A vše bych tím ukončil..."
Pojednou, v hovoru prudkém ustav, i kroků svých zastaviv, nad slzící chotí svou stanul a se zkříženýma rukama a pohledem mračným na ni popatřil.
"Daleko jsi pokročila, ty ženo dobrá, ctná, skvoucí lilium a ozdobo paní všech! - Přísahu před Bohem složenou jsi pošlapala v prach, jméno moje zneuctila, lože manželské potřísnila, stůl společný pokálela. Odměna to krásná za všecku lásku, kterou k tobě jsem choval od prvního dne! Bývalo ti smutno, teskno - viď, ubohá! Ale když já, manžel, tebe v samotě obveselit chtěl, tu jsi na únavu sobě stěžovala, že hodnému muži nezbývalo, než aby do opuštěné a chladné jizbice se odebral jako opuštěnec... Jsem ti stár a tobě stýská se po galánech či kurtyzánech mladých, švarných... Polepším se, paní má! Léta si s beder shoditi nemohu, ale úplnou svobodu ti popřeju! K čemu potají jako zloděj klíči padělanými milán do domu zavřeného se bral - jáť dvéře dokořán otevru... Musicírujte si volně a já při té vaší hudbě poskakovat budu, křepčit a otáčeti se jako trpaslík, abych na vaše rety smích vyvábil a truňku dobrého a jídel různých v kondymentech na stůl vám přinášel... Takového muže dobrého a opoutaného by si sobě přála! Takového bys jednou za čas kol krku uchopila, po hlavě předčasně sestaralé pohladila a pochválila jak ve škole rektor mendika, když mu sobotalesu dva bílé groše přinesl."
Pan medikus ruku pozvedl, pěsť zaťal.
"Nuž udeř mě jen, udeř," teprve teď mladá paní ústa otevřela k slovům trpkým a vyčítavým. "Nic více mě již ponížiti nemůže než tvá urputná a zlá řeč. Bij mě jen, ubij na čisto, a dovrš svoji ukrutnosť. Bože milý, čeho jsem se dočekala?!... Jestliže dnešní hodiny přečkám?"
Mladá paní bolestné zakvílela a rukama zalomila nad krásnou svojí hlavinkou, že rukávky žlutých šatů až k oblému rameni se smekly a objevily v plné kráse ručky, ráme plné, že pan medikus, ač poněkud stár a vysoce rozlícen, div nezapomněl na svůj hněv, a zrakem nepohltil to rámě a v jasném svitu voskovic vábný a zrychlený pohyb kyprého poprsí.
"Naposledy křivdu na tobě pášu?!" odvážil se namítnouti drsným sice hlasem, ale již ne tím přízvukem, jakým prve pronášel obžalobu svoji.
"Křivdu do nebe volající! Pro nevinnou kratochvíli co nyní zkouším!" vzdechla paní Anděla, jako nadobro přemožena prudkou bolestí klesla bezvládně na židli, hlavinku na stranu uchýlila a clonou dlouhých lesklých řas ukryla v lících dvé velikých černých očí, prve ještě vyslavši z nich pohled dlouhý i plný citu.
"A bys věděl, vyzradím, čeho tobě zatajiti jsem mínila. Ve chvilce pošetilé touhou vedena, bych milého překvapení ti poskytla, abych za dlouhých pak večerů líbeznou hrou tě obveselovala, lekci jsem měla u pana Martina, přítele svého od mladých let i krevního příbuzného i proslulého v tomhle umění... A ne ty, ale já mohu teď mluviti o vděčnosti za dobrou vůli."
A zase onen dlouhý pohled zraků planoucích.
Již pan medikus třepetal se nikoli jako muška v měkké pavučí, ale jako rybka na vlásině, kterouž rybák na hrotu udice vnadou opatřené na sucho vymrštil.
"Co ve skrytu a temnostech tápe, světla se štítí a páchne tajnostmi, z toho málo cos dobrého pojde."
Tou všeobecnou průpovídkou dovedl odpověděti. Učený pán! Onť zrakem pronikavým srdce i ledví svých nemocných proniknouti dovedl, i všechněch útrob hlubiny a skrýše, kdež choroby osten zabodnut, kde souchoť zlá řádí i nebezpečný zápal či zimnice dotěrná, a v těle lidském žilky nebylo, kterouž by neprobadal umným prohledem - ale ve srdci ženy mladé, parádné nevyznal se pan medikus.
Zalichotila mu velice mladá paní vyznáním, že hněv jeho v mysli se ztrácel jako sníh na prvním slunci jarním.
"Stejně by mě bylo těšilo překvapení, kdyby si mne o něm byla uvědomila," pravil pan medikus.
Mladá paní trpce se usmála.
"Tebe jsem měla uvědomiti? A ty by si byl svolil?... Že ještě takové posměšky ze mne si tropiti můžeš!..."
A slzy ty i truchlá řeč nejvíce na pana medika působily.
"Aby ptáčku v klec uzavřenému čihař povídal o zeleném háji a květnaté nivě, či vězni žalářník o zlaté svobodě!... Ty že by si svolil, aby živá duše potěšila mě v té opuštěnosti a samotě? Vysmívej se mi, vysmívej jen!... A vězeň v žaláři lépe se má než já. Čím jsem medle já? Vězněm tvým či paní tvou? Jsem tu jako v zakletém zámku, přes jehož práh žádný smrtelník překročiti nesmí. Vrata domová na paterý zámek uzavíráš, abych ani na krok z domu nemohla, ani kdo ke mně. Co mám dělati, když ty z domu jsi? Přecházeti mazhauzem, smutnými jizbicemi a komorami jako bludná duše, kdež mrtvé ticho a strašitedlné příšeří duši tísní, kde každého šustotu svých šatů a ohlasu vlastních kročejů lekati se musím? A Kajetánka? Tať stařice nevrlá, mrzutá, přihluchlá a bručivá. Když ve styk s ní přijdu, kára mne, napomíná, sleduje v každém kroku, jako by byla mým mentorem!"
"Přeháníš, paní má! Kajetánka je žena dobrá, a k tomu nám s tělem duší oddaná!"
"Oh, tuze věrná!" kvapně vyskočilo z hrdélka mladé paní. "Dobrou špehéřku jsi sobě v ní vybral, aby po každém mém kroku slídila a tobě pak donášela... A ve zlé ti to vešlo... Klíč od domu, abych tvou otrokyní nevolnou nebyla, na dobré slovo mi opatřila!"
"Ejhle babici jedovatou! A já jí tak důvěřoval... Dnes poslední den pod mojí střechou dlí!"
"Mužíčku drahý," paní Anděla, pohladivši pana manžela a v ústa políbivši, sladounce hovořila. "Huby její žvavé se nehrozíš? Služkou jest tvojí, donášečkou, špehéřkou i důvěrnicí, kteréž více jsi sobě cenil než ženy své -" Pan medikus usmířený celováním své ženušky, opět se zakabonil.
"A tvůj přítel nejupřímnější, který klec na ženu kouti ti pomáhal i klíč vlastní rukou ukul. Mistr Filous..."
"Světe zkažený!"
"Seznáváš teprve teď? Kdy i seznáš svou vinu?" Tak povlovně paní Anděla z obrany přecházela k výboji a stávala se pánem bojiště.
"A i kdyby všechno pravda svatosvatá bylo, kdo by tím vinen byl než ty?! Můj život mladý ku svému připoutal jsi bez mého svolení a já tobě poddala se jen z přinucení rodičů!... Ó by z hrobu vstala moje nebohá máti, která domnívala se, že po tvém boku půjdu štěstí vstříc!... Zaplakala by a rukama by zalomila... Prve, než před oltář mne vlekli jako nevěstu bledou, pamatuješ se na slova, jež jsem k tobě zahovořila? "Jsem přinucena státi se tvou ženou. Poslušna rozkazu jdu... Budu ti, pane, věrná a oddaná služka, ale více ode mne nevyhledávej!"... A cit onen, kterýž nyní k tobě v srdci chovám, spíše bych nenávistí než láskou nazvati mohla... A kdyby si tehdy, pane, nikoliv u pošetilého srdce, ale u rozumu chladného byl radu vzal, lépe by nám oběma bylo, mně - i tobě!"
Mladá paní úkosem pohledla na svého manžela a nemohla nepozorovati, že i z prsou starého pána povzdechy se vydírají.
"A kdybys později aspoň provinění svého byl odčiniti hleděl!" pokračovala hlasněji a zrak její žhavý a temný sálal starému pánu až do hloubí zkormoucené duše... "Mistrně namáhal jsi se získati mojí lásky, kterouž potud k tobě jsem necítila!... Uzavřels mne v zakletý ten dům jako otrokyni... Odumřela jsem světu, svým přítelkyním a známým. A mé srdce toužilo po vírném životě. Vždyť jsem byla mladá a doma přísně chována, od služek jen z doslechu pod večer v útulném čeledníku jsem se dovídala o krásném a závidění hodném žití paní, jakéž v městě vedou, o kráse a nádheře jich, o skvělém životě, jaký mužové jich jim připravili, o hlučných zábavách, jež jedna druhou stíhají. Ký tedy div, že zadychtila jsem celou vášní své mladé duše po žití podobném?... A ty jsi nejen žíznivé nepodal číši k ústům, ale i pramen zkalil a pokálel. Odbýval jsi mne, že svět nynější zkažený, že o cti paní špatně smýšlí. A když ve svátek veliký do kostela jsem šla, ty jak strážný po boku jsi mi byl, aby nikdo ani pohledem o mne zavaditi se neodvážil, a chtěl-li kdo jen slůvko se mnou v důvěrnosti pohovořiti, div jsi ho očima neprobodl, že každý z poblíží prchal jak z místa otravného. A aby si zakryl svou ukrutnosť, roztrušoval jsi, že choroba jakás a mysl poněkud zasmušená nutí mě, abych se vzdalovala veselí a radovánek..."
Pan medikus trpělivě naslouchal výčitkám své choti vždy pernějším, a dříve již na křeslo usednuv, kde pan Martin seděl, čelo ve dlani třímal a zraků ani neodvažoval se pozvednouti...
Již duši jeho ne hněv, ale soustrasť jímala nad krásnou i ubohou paní... Cítil se velmi vinen.
"Co jsou mi platny truhlice plny šatův zimních , kožich hranostajový damaškem černým podšitý, kožich popeličí s černým sametem, nové blány, sukně atlasové a harasové, oboječky aksamítové , čechlík kmentový zlatem vyvlačovaný, rukávce kmentové? Co s tou bezcennou veteší? Co s hrstmi prsténků, sponek, náramků, spon? Co platny ty nádherné čepce zlaté? Darmo jen při pohledu na neužitou nádheru stesk v duši se zmáhá a touha neukojitelná po životě novém... Hynu - jako na slunci kvítek bez vláhy!..."
"Ustaň, probůh, ustaň! Srdce mi takými nářky rozrýváš!"
Pan medikus zavzdychl při pohledu na choť.
Chabé ručky do klína se jí svezly, hlava nachýlila se a rty kypré a růžové bolestně se svíraly.
"K čemu mi žíti? Ó by mi Pánbůh prokázal tu milosť, aby smrt náhlá z toho údolí slz mne vysvobodila!"
A více paní Anděla nepromluvila.
Manžel její dobře mohl pozorovati, že slza za slzou z černého lesklého oka se jí vydírá a tělo celé při náhlém zaškytnutí chvěje se jako zimomorkou.
I zželelo se panu medikovi paní mladé. Povzdychl si a lehýnce, neslyšitelně přisunul stolici svou vedle její.
"Paní má!" vydechl ledva slyšitelně.
Neozvala se, ani řasou dlouhých brv nepohnula.
Za ručku ji chopil, jež chabě na lůně jí spočívala.
"Drahoušku můj jediný, ty ptáče rajské, můžeš-li mi ukvapení moje prominouti?"
Ticho bylo - jen orloj zahrčel.
I cítil pan medikus, jak ruka panina v jeho ruce se chvěje, jak ponenáhlu ji vyvíjí a rozkošnou svou hlavinku odchyluje jako v rozmarném vzdorování.
Ale toho již tuze nelekal se, ručku pevněji tiskl a pravicí objal paní mladou kol pasu, rázem přitiskl k sobě a celou tu sladkou tíži posadil na svá kolena něhou a slastí se chvějící.
"Odpustíš-li mi? Pomyšlení ti udělám, každé tvé přání vyplním... Jen nebuď tak zlá... Pan primas s nového roku pánům měšťanům veselíčko poctivé vystrojí - i já pozván, abych přišel s tebou, drahoušku zlatý... Půjdeš také?... Půjdeš?... Potěšení mi učiníš a u všech s obdivem se setkáš... Nejkrásnější mezi paními všemi musíš býti, jak tě vystrojím skvosty drahými! Já tebe prosím, já, tvůj muž věrný, půjdeš jistě, viď?!"
Dobře rozuměla tomu paní Anděla, jak srdce mužovo zkrušit, že měkčím bylo nad vosk hnětený...
Machaň radí.
Tak konečně den slavný, toužebné očekávaný, přiblížil se, den poctivého veselíčka, jež pan primas po opětném svém nastolení skrze pana hofrychtéře svým spolusousedům přistrojil s nádherou, bohatstvím i přepychem, že drahnou dobu o samých jen přípravách ve městě, na ulicích, v zátiší, v rodinách, v loších pivních i vinných o tom hovoříno.
Na mazhauze v patře domovním svíce v lustrech i ve svícnech trojramenných nad řadou stolův seskupených rozžaty byly.
Z hostí pozvaných většina dostavila se přesně v hodinu určitou, nebohatí i skromně chýlící se v pozadí, pak již vážnější dostavovali se porůznu a pan primas, sám na starosti maje uvítání vzácnějších, div v zádech se nepřelomil.
Již i pan děkan, Václav Tektor, i kumpán jeho a druh nerozlučný, Antoš Rubecius, o němž pověsť pomlouvačná děla, že deset dnů napřed žaludku svému hladověti i žízniti dal, zároveň přišli; na domluvu páně primasovu, proč pan rektor paní manželku nepřivedl, že paní jeho churava, omluvil se. Ale podál na křeslech při stěně sedící měšťanky, choť mydláře Dudka v těžký hedvábný šat housenkové barvy oblečená a vysoký zlatý čepec na hlavě, sousedku svoji Magdu, manželku apatékáře a konšela Macourka, rovněž přenádherně oděnou, loktem lehounce šťouchla a posměšně tu nemoc paní rektorové blíže vyličovala... Poctivého roucha prý nemá na sebe, aby mezi lidmi se ukázati mohla. Inu jak pak, když pan rektor po loších a domech šenkovních prožene každý groš!
Také zeman chorvátský Vladimír Bukovič a svak jeho Turek s chotí svojí již dostavil se... I jim radostně vstříc pan primas se usmíval; - původem svým i zámožností velké v městě vážnosti požívali. Dále i švec Bezděk, tandléř Šedivý, starosvětský soused Škrdle i protiva jeho větroplach Čemus, vešedše, četným hostem i známým ukláněli se a každý podle povah svých a náklonností k sobě rovným se přitovaryšil.
Na měkkých křeslech, která podle stěn stála, paní starých i mladých sedělo hojné i panen krásných, a každá v rouších svých nejnádhernějších.
Vábný byl pohled na líce svodné, ozářené světlem voskovic. Zlato na čepcích i vzácné náramníky a prsteny s kameny gamayovými, janikly, šmaraky, turkusy, jacinty v měňavých barvách svých, až zraky mužův oslňovaly.
A za pohyblivou řadou vějířů nejpodivnějších tvarů pohledy i úsměvy významné se tajily a hovor i smích ladný hlaholil.
Na všech stranách hovořilo se nejvíce o nádheře a přepychu tom vládnoucím. Dvorné paní velebily pana primasa, že o pravou a skutečnou ozdobu veselíčka se postaral, krásné paní pozvav, a nebylo mezi nimi ani jediné babice kopuleté, aby predikát ten krásné paní na sebe nevztahovala. I rozumovaly o příčinách toho zjevu nebývalého; snad je pozval, by dospělému synovi svému Martínkovi nevěstu vybral. A která medle tou šťtastnou?
Teď šepot na chvíli přestal a po kratinké době mlčení propukl znova.
Hle, hle! I pan medikus svoji paní mladinkou k veselíčku přivádí!... Ten - taký zavilec, který ubohou neustále doma vězní!... Toť neslýcháno! Pravý div!
A skutečné pan medikus postavičku svoji nevelikou k ladné postavě své paní mladé tiskl, za rámě si ji veda s potěchou velikou i jakousi hrdostí. Jakoby krásou její se těšil, i drobné krůčky dělaje, nevěděl ani, kam by dříve pohleděti měl samou pýchou, a slonový knoflík na holi španihelské k odulým retům tiskl v rozpacích nad všeobecným podivem, jakéhož paní jeho se dostávalo.
I byla skutečně paní jeho krásná, neodolatelná. Pod vysokým účesem jasně plavých vlasů čílko jasné, pod čelem dvé očí zářících blahým úsměvem a rozkoší, že konečně dopřáno jí vkročiti ve svět, po jehož rozkoších toužila vášnivě. V širokém okruží z krajek brabantských, jež kol krku labutího až k ňadrům poobnaženým se táhlo, hlavinka její krásná se nesla a zrak její, který mžikem celý nádherný mazhauz přelétl, dojista jen jedinkou osobu hledal - pana Martina...
A nebylo ho tuto.
Zarmoutila se na chvíli krásná paní, ale hned zaplašila stín smutku s hladkého čílka...
Zajisté uvidí pana Martina; vždyť je tu jeho domov, vždyť prý ji tak rád má, tak rád... I usmála se v tom vědomí velmi vlídné na pana primasa, který jako dokonalý kavalér povinný hold složil její kráse i panu medikovi zalichotil, jakou prý krásnou paní má...
Tož usadila se v křeslo bohatě premované, odkudž celou jizbu přehlednouti mohla - a manžel ani na krok od ní neustoupil, jak druzí muži činili, a seděl u ní a přes tu chvíli volal k ní roztouženě: "Andělo, můj drahoušku! Viď, že je tu krásně a milo! Jsi se mnou spokojena?..."
I ručku její každou chvíli k srdci tisknouti chtěl a zas k ústům pozvedati k políbení - ale paní Anděla nepřítomností pana Martina znepokojena, nevrle kárala ho, že také jednání před lidmi jest nemístno i neslušno...
A pan medikus ztichl, zkrotl...
Paní Anděla, na místě všem zrakům přístupném sedíc, oslňující krásou upoutala všechny oči mužské na sebe a jediným pro tu chvíli stala se předmětem hovoru. Co mužští ani dosti slov ke chvále její nalézti nemohli, ženské, které dříve litovaly jí, spatřivše teď, jak mužští zraky div neshltnou krásnou paní, ostré jazýčky své o ni brousily...
Potom prý ji pan medikus zavírati nemá!... Však ubohý, dobrý pán sám nejlépe ví, jak šidila by ho, kdyby svobody jí dopřál. Hle, vždyť i tady pod dohledem jeho muže i mládence svým okem svádí, k sobě loudí!... Čistá paní!... Dojista chová v sobě velké zrno pravdy pověsť tvrdící, jako by pana medika klamala se synem páně primasovým... Pst, pst!... Pst!...
Ale pravda!... Ubohý manžel...
Vešli hospodář od "Zlaté husy" Rubricius s manželkou i dceruškou Apolenkou, postavy ztepilé, oděné v jednoduchý, ale vkusný šat popeličí barvy, obličeje podlouhlého, poněkud bledého, s nosíkem nepravidelným, s velikým okem tvaru mandlového, s vlhkým tím leskem, který jednomu zdá se, že vyplývá z radosti, druhému ze žalu.
Ani oni neunikli přísného posouzení.
A když pan primas k nim se zvláštní měl se pozorností a před paní Matličkou a dcerou její div nerozplýval se zdvořilůstkami a poklonami, ani jedinké na nich vlastnosti dobré nalézti nemohly jich známé a přítelkyně.
"Hle, jak prý pan primas k těmto ženštinám oblečeným, jako by někde v horách byly selkami a nikoli ve městě Soběslavi měšťankami zámožnými, se snižuje... Snad naposled synu svému Martínkovi tu holčici necvičenou za choť vybrati nemíní?... Jako by ve městě nevěst onačejších nebylo, vycvičených ve všelikém dobrém mravu!"
Za to rozhodně u mužských, zejména u mladších, doznala přízně rozhodné. I sám obstárlý pan rektor, mžouraje zálibně očima po luzném zjevu Apolenčině, pravil svému sousedu děkanovi: "Což, pane děkane, není-liž to dívčí půvabné i líbezné? S takovou již, kdyby milý Bůh mé staré oči na věky uzavříti chtěl, neváhal bych nikterak třeba po třetí jak ženich k oltáři přistoupiti!"
A pan děkan, pohladiv si laloušek pod bradou podholený, smál se zamilovanému rektorovi.
"Aby tě tak tvá Barbora mluviti slyšela!"
Rektor na tohle pokárání zesmutněl a po drahné chvilce mlčení děl: Pan medikus Květonides.
"Jižť bychom, pane děkane, s veselíčkem započíti mohli... Divně jaksi žaloudek se mi ozývá."
"Pravda!"
Však i pan primas sám nějak nepokojen byl. Vždytě svrchovaný čas, aby pan Martin se ukázal. Viděl rovněž pan primas, jak hosté netrpělivi jsou...
A přítomnosť Martínkova dnes nevyhnutelna. Smluvili se se starým Rubriciem, že o tom veselíčku se postarají, aby jejich děti seznámily se k bližšímu a tužšímu svazku... I paní Matlička svolovala, aby za sebe šly... A že i Apolenka dá si říci, o tom pan primas nepochyboval.
Ale aby Martínek nepřišel!
Vysmál se do očí otci, když přísně mu nakazoval, aby k Apolence pěkně se měl a srdéčka jejího pro sebe dobyl. Že prý posud mlád na ženitbu a ta Rubriciova dcerka selská, stydlavá, nelíbí se mu nikterak...
Musil mu pan otec nejpřísnějšími tresty vyhrožovati, že z domu ho vypudí bez groše jedinkého a už nikdy k němu jako k synu hlásiti se nebude, než synáček nezvedený mu přislíbil, že aspoň slušně a zdvořile k své příští nevěstě se zachová...
Jen aby mu to nerozešlo!
Teď zaleskly se panu primasovi oči...
"Žeť konečně!"
Pan Martin vcházel v průvodu znamenitého rytíře Hertvíka z Dobřenic, toho času kastelána velešínského. Oba byli vystrojeni ve vábném kroji pološpanělském, kterýž mezi šlechtici a bohatými měšťany byl v obyčeji. Byli černě oděni se šachovanými náramky, se zelenými čapkami s krásnými péry pštrosími.
Pochvalný ševel nesl se mazhauzem při jejich vstupu. Kde která ženská tvář k nim se obracela. A zejména pan kastelán velešínský neobmezenému těšil se obdivu.
Oh, jak švarný to muž!
Jak hrdé a při tom pružné a lehké držení jeho těla!
Jak půvabně se uklání a jeho zrak sálavý kolkol nese hold kráse paní i panen přítomných!
Dojista té chvíle několik dívčích srdéček rozstonalo se touhou po lásce uhlazeného šlechtice, leckterého synka městského žluč rozpěnila se závistí.
A pan Martínek, jako by přítele svého několik jen rokův byl mladším bratrem; jako by v žilách jeho nekolovala krev měšťanská, ale urozence ze stavu. Nebyl tedy dlouholetý jeho pobyt v Praze tak planý, jak po celé Soběslavi řeč před lety se vedla.
Pan primas s hlubokými poklonami uváděl pana kastelána velešínského svým hostem a leckterý měšťan pokládal si za velikou česť, když pan kastelán několik slov k němu zahovořil.
Hlava města Soběslavi, pan Johannes Louda, takto své povinnosti zadosti učiniv, ruku zdvihnul a z kouta jizby sousední pootevřené ozval se jemný, táhlý zvuk zpěvné šalmaje, doprovázený skřipkami, cymbálem a tympány a pozaunem .
Zvučná, pružná nota muzikářů byla pokynem k početí veselíčka.
Pan primas určoval místa hostem.
V čele zasedl pan kastelán Velešínský. Po pravé jeho straně paní medikova, Anděla, s druhé strany pan medikus, a dále střídavě zasedali sousedé i sousedky dle hodnosti či zámožnosti. A usazeni tak, že milý přítel zasedl k přítelkyni dobré.
Leckterý měšťan toužebně již pohlížel k dveřím mazhauzu, zdali již jídla se nosí, nejedná sousedka pohledla na sousední stolek, kde uprostřed tortů a cukrpánů se nalézaly rozličné cukrovinky na těžkých tácích stříbrných i vína sladká a kyselá vedle jiných vín, jež donášena ze sklepa.
A dočkali se všichni.
Přinášena různá masa v kondymentu, řežábci, srnčina i zajíc, a bral si každý podle chuti. Jeden šel hlas, že to všechno výborno.
Nové mísy přinášeny, jiné odnášeny, že služebníci sotva stačili.
Po jídlech došlo na cukrovinky a víno. I přinášel Markvart s domovními služebníky vína na stůl, a zraky mužských, tož valným počtem tohoto nápoje přátel nejvěrnějších, k sobě upoutal.
Staří kumpáni a dobrého kralkování a panketování mistři sesedli se k sobě, ostatní pak odešli buď do sousedních komor a jizeb na kousek pohovoru, aneb si usedli stranou...
Čeho starý pán Apollonius Květonides ve hloubi duše se obával, stalo se.
Znamenitý rytíř Hertvík z Dobřenic s panem Martinem zaměřili své kroky ke skupině paní, mezi nimiž byla i paní Anděla.
Ač srdce táhlo pana medika, aby si usedl k stolku rohovému mezi staré druhy a popřával si vína Rejnského, malvazíru i pravého Cyperského, starosť a obava o manželku nedaly mu, a on setrval při ní.
Pan kastelán, třeba všelijaká pro něho nelichotivá řeč po Soběslavi se byla roznesla, rázem si získal srdéček všech. Umělť hladké sermony vésti jako málokdo a při tom mistrně se tvářiti. Když všelijakés příhody i kousky vážné i žertovné vypravoval, všecky zraky k němu byly obráceny, všecka ouška napjata k poslechu...
A smích každičké chvíle hlaholil z úst krásných posluchaček, když rozpovídal se o šprýmovných dobrodružstvích u dvora v Praze, o pletkách milostných, piklech a tajných lásky osnovách...
I paní Anděla, ačkoliv srdéčko její jinam se táhlo a při sobě žárlivého manžela měla, přes tu chvíli ke rtům jemný šáteček z bělostného kmentu tisknouti musila, aby zatajila smích, vzbuzený šprýmovným vypravováním. Ale pánem jediným jejího srdéčka byl jediné pan Martin a nikdo jiný. Jak těšila se na tento den, když dobrý, starý manžel jí přislíbil, že ji povede na poctivé veselíčko k panu primasovi! Den po dni od oné chvíle počítala a v mysli stěžovala si, že čas hlemýžděm se vleče... A když den slavný rozbřeskl se, popočítala minuty, které ještě ji dělí od milého Martínka, od něhož v ševelí a ruchu společenském si slibovala tak mnoho milého překvapení... A pan Martin již dostavil se... Jen jediný dlouhý pohled věnoval jí - a jako motýl, jenž s květinky na květinku těká, byl brzy tu, brzy onde, až posléze u oné prostinké dcery krčmářovy - tak paní Anděla od sousedky své švitorné zvěděla - panny Apolenky stanul, pak usedl, úplně pozornosť jí věnoval, s ní rozprávěl - jako by ani jiných krásnějších a duchaplnějších tu nebylo.
Zatruchlila nad tím paní Anděla, ale ve chvíli další chtěla se utěšiti omluvou. Proto pan Martin si jí nevšímá, aby znova nevzbudil nevrlosť jejího manžela... Až příležitosť se mu udá a starý, omrzelý muž k vínu zasedne - pan Martin jistě přijde, aby se pokochal se svou drahou Andělou...
Vždyť ji má tak rád - tak rád - a nad vlastní svoji spásu ji miluje...
Stalo se po její vůli, aspoň pokud jejího muže se týkalo... Pan medikus když viděl, že záletný pan Martínek si oblíbil jinou oběť svých svodných řečí a trvale u panny Apolenky dlí, pro tu chvíli nebezpečí pro česť své paní se neobávaje - na chvilenku od paní Anděly se odpustil a k sousedům starším usedl k popití a rozumnému rozhovoru za stolem, kde i děkan s rektorem, zeman Vladimír Bukovič se svakem svým i jiných sousedů více sedělo před plnými poháry. A aby promeškání minulého si nahradil, pil rychle vína všelikých druhů, lehké rýnské s mělnickým, těžký malvazír s burgundským a při tom pití zapomněl na manželku.
Pil a opět pil a šprýmy krotké i propovědí řízné pronášel, že všichni při stole hlasitě se rozesmáli...
Pan medikus u Kajetánčiny truhly.
Teď vhodná chvíle byla, aby pan Martin k svému drahouškovi se přiblížil... Ale jako by neviděl vábivých pohledů paní Anděly, stále jen s pannou Apolenkou cosi šeptal si důvěrně... Oh, zlý pane Martine! Ona ti tak důvěřovala, pro tebe těžké hříchy páchala, na ctnosť a cudnosť manželskou pozapomněla, dobrého svého muže klamala...
A ty tak se jí odměňuješ?!...
Pan Martin jako by starého Adama byl se sebe svlekl. Sedě na židli proti paní Apolence tváří v tvář, co podál její máti, paní Matlička, nejsouc zvyklá podobnému životu a ruchu, ani jídlům silným a kořeněným, s rukama na klíně sepjatýma a s hlavou nachýlenou poklimovala, ani dost nadiviti se nemohl svěžímu půvabu té děvušky, její bystré hlavince i znalosti dobrých mravů... Kde se to v té osůbce skromné, stydlavé a jako v ústraní žijící všechno vzalo? Jindy neobratna, ba přihlouplá zdála se mu, a teď počíná si jako šlechtična. A ještě něco, čeho blížeji vysvětliti si nemohl, nesmírně poutal ho k ní. Mnoho krásných žen již poznal, snad i krásnějších, než byla panna Apolenka, a s každou svobodně i lehce se bavil, ale před Apolenkou jazyk jeho výmluvný jako by byl zmalátněn. Ctnosť skutečná, ryzí, tak mocně na něho působila. I pravil si té chvíle v duchu, že pan otec jak náleží bystré oko má, vyhlídnuv mu takovou nevěstu...
Již nebyl nespokojen s otcovým návrhem a umínil si, že tato růžička musí býti jeho stůj co stůj!
Proto se tak k ní měl veřejné, nedbaje, že opomíjením paní i panen ostatních vzbudí v hodovnících nelibosť a nevůli.
A když tak maní zrak jeho zalétl k paní Anděle, porovnání její s pannou Apolenkou v neprospěch její vypadlo... Co medle líbilo se mu na paní Anděle? Jen to kypré, smyslností dyšící tělo, ten sálavý zrak... Připadala mu jako růže v plném sice květu, ale nedaleko odkvětu, a Apolenka? Toť poupě v rozpuku...
I bledl obraz paní Anděly v srdci jeho, za to svěží obrázek Apolenky vtiskal se do něho nevyhladitelně.
Páně Martinův otec mohl si radostí umnouti ruce, jak synáček plní jeho příkazy. Tuze pěkně měl se k panně Apolence. Pamětliv přísloví, že smělým štěstí přeje, zpříma útokem hnal na srdéčko její, aby milostí k němu se naklonila. Ale na vějičku takových řečí panna Apolenka neusedla jako neopatrné ptáče. Když poněkud lehce k ní se měl a za lásku žebronil, zprvu nevrle jej odbývala, ale vidouc, že odpírání její s neúspěchem u něho se potkává a ještě více jej podněcuje, vše v žert uvedla a smála se, že u ní nepořídí, aby času lépe užil u jiných panen, jichž srdéčka jen po něm prahnou; aby jen kol do kola se ohledl, že prý uvidí... A pan Martin že neustane, ale na kolenou za ní plaziti se bude v prachu, až jej vyslyší.
A tu panna Apolenka, důvěřujíc v jeho počestnosť, pravila mu, že srdce svého mu věnovati nemůže, že již zadáno jest...
A když tváří k němu nachýlena, aby nepovolané ucho toho neslyšelo, to mu šepotala a pan Martin rovněž k ní skloněn tváří hněvem nad takovým odbytím zčervenal, tu pan primas, se sousedem Rubriciem k Matličce se přiblíživ, lehýnce ťukl ji loktem, usmál se, a na dvé těch mladých lidiček okem mrknuv, k Rubriciovi děl: "Vida, sousede! Jak k sobě se mají! Tož, Rubricie, připijeme si na brzké to svatební veselí!"
Na to Rubricius vínem rozveselen k nelibosti páně primasově zahovořil: "Vidím, že ti mladí nějak důvěrně k sobě se mají - ale já Apolence ve všem volnou ruku ponechám a k ničemuž ji nutiti nehodlám!"
Pan primas poněkud zakaboněn k paní Matličce prohodil: "Jáť, vzácná paní sousedko, v duchu již se těšil, že o svatebním veselíčku našich dítek proskočíme se spolu - a tuhle pan soused pojednou okolků nových dělat chce a na dívčí rozmar vše ponechává. Domluv mu přece v té věci."
A paní Matlička nehrubě váhala.
"Jdi, bláhový, ty bys dbal na dívčí rozmar? Nepamatuješ se, jak jsem tobě zpívala, že tě ani viděti nechci, natož tobě ruky podati k manželskému sňatku, nepamatuješ těch tůček a zaříkání? A přec podnes žijeme ve svornosti a štěstí! Tož podej ruky panu primasovi!"
Rubricius podlehl - ruku podal; a k čemu ruky své on podal, to bylo svato, nezměnitelno...
Svatba ujednána s provoda.
Teď pan primas mohl si oddechnouti. Z bohatého přínosu nevěstina dluhy zaplatí se a zase bude se vésti v domě život nádherný...
S jinakými city pan primas teď než dříve hosti obcházel, až pojednou k jednomu výklenku u oken zaměřil, kde sedělo dvé paní zamlklých, v ústraní podál veselého ruchu; starší babička a při ní mladší, vytylá, zdravá, s tváří překypující tukem a lesklou červení, s unylým pohledem, oblečena v polostarosvětský oblek hnědé barvy z jednoduché tykyty - dojista osoba stavu svobodného v letech as čtyřicátých. Nehovořily, jen seschlé rty babičky staré pohybovaly se chvilkami.
I byla to panna Gabrielka, dcera po zesnulém měšťanu a ševci Fabiánu Dolejším, pana primasa v bouřlivých letech jeho mládí první láska, zapomenutá, uvadlá. Rozešel se tehdy s ní pan primas, zasnoubiv se se zesnulou paní manželkou, že z rodu byla vzácnějšího a bohatého. Panna Gabrielka byla chudá dívčice... Proto od ní se odvrátil... A ona takým zhrzením těžce v srdci jata, život bohulibý vedla, na modlitbách, postech, po chrámích a poutích trávila samotářský život se svojí tetkou Rozárkou Záluských, první této zhrzené lásce chtějíc prý věrna zůstati, ošemetného mužského pohlaví nedbala a umínila si panenství své až do smrti zachovati... A stal se div! Před pěti asi roky zesnul v Praze, kdysi ze Soběslavi vyšlý vzdálenější její příbuzný Josef Brejník, pozdější Menšího Města Pražského písař, sám vdovec a bezdětek. Muž věhlasný, dobrý a spravedlivý, v posledním svém pořízení na pannu Gabrielku nezapomněl, veškeré jmění své, a to ne nepatrné jí odkázav. A mimo jiné veliký to byl dům kamenný v Lomnické ulici, v Praze pak dvůr poplužní s vinohrady nad usedlostí Folimankou v dědině Nuslích. Ta zpráva, když v Soběslavi se roznesla, dům panny Gabrielky takořka oblehán byl ženichy mladými i starými. Namlouvali si ji, hory doly slibovali, psaníčka s veršíčky na čistém hedvábí posýlali, pod okny hlučné serenády pořádali - ale moudrá panna Gabrielka věděla, co ty mužské k ní táhne - a tím více zanevřela proti pohlaví ošemetnému a zištnému a žila jako před tím bohulibě, samotářsky -A panu primasovi také panský dům a usedlosti s vinohrady padly do oka... Uvažoval o té případnosti častěji - a výsledek úvah těch byl, že k veselíčku zmíněnému pannu Gabrielku pozval...
Panna Gabrielka přišla s tetkou svojí... Nepohasla kdes v koutku jejího srdce stará láska k panu primasovi, či byla-li jiná příčina, že neoslyšela pozvání?
Pan primas, vzav si dovolení, usedl k paním. Usednuv, povzdychl... I panna Gabrielka povzdychla si z hluboka, líce její silně se začervenalo a velké, unylé oči sklopily se před zvláštním pohledem někdejšího milence. Tož tedy on po nějakém mlčení hovořil potichu s teskným jakýmsi výrazem.
Jest prý tuze, tuze rád, že panna Gabrielka poctila jej svou návštěvou, zapomněla, čím on, jinochem jsa, se provinil... Trpce litoval svého provinění nejednou, a velikou bylo by mu úlevou, kdyby dosáhl odpuštění.
Na to panna Gabrielka s očima cudně sklopenýma, že neví prý, proč by mohla panem primasem opovrhovati nebo jej nenáviděti?
Nemilé překvapení .
Na to pan primas, ruku na srdci, dále se ospravedlňoval... Miloval prý tehdy ji - ah, a dosud, dosud... Tu nedořekl, ale k výmluvnému vzdechu zvedl zraky ke stropu - ale nebožtík jeho otec jinou pannu za nevěstu mu vyvolil a na všeliké, synovy protesty a zdráhání odpovídal, že od sebe navždy jej vyvrhne, kletbu otcovskou na cestu do světa přidá, jestliže zmíněnou pannu jemu vyvolenou za choť nepojme... Aby hříchu hrozného proti čtvrtému přikázání božímu se vyvaroval, poslechl, ale poslechl se srdcem zlomeným, jež jenom pro pannu Gabrielku bilo i žilo - a žije posud! Tolik aby řekl, jest prý svědomí svému povinován ...
Za té pohnutlivé řeči bílou ruku stydlavé panny Gabrielky na klíně uchopil a lehýnce tiskl.
Ale ach, co prý za svoji slabosť, že uposlechl otce, zkusil po dlouhá a dlouhá léta nešťastného manželství!... Nikdo sice nemá o tom tušení, nikomu s neštěstím svým se nesvěřil - jediné jí jo tom povídal, aby jako osoba, která srdci jeho tak blízko stála, jej politovala.
Panna Gabrielka smutně zakývala hlavou a na dlouhých řasách oka jejího slza se chvěla... A srdéčko jí tlouklo kvapem; již dříve tušila, proč asi ji na veselíčko pozval, proč před chvílí nehrubou kroků svých přímo k ní obrátil. I byla té sladké chvíle nedočkavá, kdy pan primas se projádří...
Při tom za ruce se drželi a je přes tu chvíli tiskli navzájem, pokradmu na sebe dívali se, a když zrakové jejich setkali se, sklopili jich jako mladý párek zamilovaných a líbezně oddychovali a vzdychali...
Jestliže prý panna Gabrielka aspoň nepatrnou vzpomínku mu věnovala, tiše ptal se pan primas, zvolna jen kráčeje k cíli. A hluboký vzdech její za přiznání si vykládaje, propovídal, že on jen na ni ustavičně myslil a zmařeného štěstí želel a litoval a že jakýsi hlas vnitřní v srdci mu praví, že štěstí toho dojíti lze... Není na vždy ztraceno, neboť on nyní svoboden - a panna Gabrielka rovněž. A oba dosti už pro lásku vytrpěli, teď teprve zažiti by měli sladkého ovoce jejího. Ona zajisté není tak ukrutna, aby...
Tu nedořekl pan primas, zahlednuv sousedku panny Gabrielky, Rozárku Záluských, ana upřeně na něho hledí. Znaje ústa starých žen, nerad toho viděl, že tak projádřil se.
Ale panna Gabrielka, příčinu toho umlknutí uhodnuvši , promlouvala, aby jen pokračoval, že tetka její Rozárka hlucha jako vrátný u brány Svatojirské, Munšelík.
A konec toho jednání? Že pojednou na srdeční prst panny Gabrielky pan primas snubní prstének navlékal, Čemuž ona nemálo zdála se vzpírati.
"Nemohu, pane drahý, nemohu; jižť jsem k tomu panenskému stavu přirostla, že není mi možno vzdáti se ho!"
Na její zdráhání pan primas žalostně propovídal, že ona nikdy ho nemilovala, když takovou odpověď na upřímnou jeho prosbu dává...
To zamilované panně Gabrielce dodalo...
Křivdí jí, on sám srdce jest ukrutného, nikoliv ona. A aby věděl, že miluje ho s celou duší, tedy mu svého svolení dává... Vždyť milovala ho nade vše... Tou vrátkou nadějí život svůj udržovala, že pan primas přece jednou s láskou k ní se nakloní... Pro něho třeba všeho na světě by se odřekla...
Pan primas se usmíval.
"I kdybych ženat byl, i tehdy bys mne milovala?"
"I kdybys ženat byl!"
"I ruky před oltářem bys mi podala?"
"Kdyby syn tvůj z domu byl, ano!"
"A toho se lekáš? Už vím, jak tomu odpomoci: Svatbu jediného dne, syn i otec, najednou si odbudeme!"
"Snad!"
"Jistě!" pán zamilovaný dále řeč svou rozpřádati chtěl, když v tom křik ze sousední jizby sem zalehl.
Proto, vzav rozloučení od panny Gabrielky, šel pátrat po příčinách toho hlomozu.
Ta pak byla toho nemilého hlomozu příčina. Jiřík, syn krejčíře Engelfrieda, spolu s otcem svým veselíčku byl přítomen. Ale nikdo si jich nevšímal - viděli, že tu trpěni jsou, ale nic více. Starý Engelfried tím rozžalostněn brzo chtěl se vzdáliti, ale synek jeho, jemuž blaze bylo v přítomnosti panny Apolenky, nutil jej, aby setrval. A slasť ta, že ze skrytu na milounkou tvářinku své Apolenky mohl se dívati, stala se mu peklem.
Když pak pan Martin k ní přisedl a s ní rozhovor začal, junák ubohý cítil nevýslovnou hořkosť v duši své... I byl nemálo rozesmutněn... K tomu všelijakých řečí od nejbližších zaslechl. Chtěl tedy odejíti, ale nedalo mu to; byloť mu vypiti kalich hořkosti až na dno...
Otec jeho, který poněkud více malvazíru si přihnul, než zvyklý byl , podobných řečí zaslechnuv, jinak o to se vzal... Rovnou zaměřil k Rubriciovi a paní Matličce... Ale se špatnou se potázal. Sotva několik slov promluvil, Rubricius rozlítil se na něho a hádka byla hotova. A tu i Jiřík svému otci ku pomoci přikvačil, a aby prý nemluvil, že ten kulich za to ani nestojí, promlouvaje, pryč jej odvésti chtěl. V tu právě dobu k tomu pan primas se hodil, když i syn jeho přispíšil, aby otci a budoucímu tchánu pomáhal. Pochopiv souvislosť té tůčky škaredé, hanebnou urážku vmetl Jiříkovi v tvář. Ten zbledl a zase zčervenal.
"Jen toho pomni, Martine, že úcta k paním a lidem počestným tu jsoucím mne drží, abych ti neodpověděl patřičně... Ale já tobě jinde povím!"
I byla poslední slova jeho ještě jinými slyšána...
Jiříkovi pak otce ukonejšiti se podařilo, i odváděl jej z mazhauzu, na celém těle se třesa pohnutím i hněvem.
Pan primas i zdárný synek jeho teď rozpáleného Rubricia obstoupili, rozmlouvali hněv jeho a dojista Jiříkovi i otci jeho zatopili u něho. Jen ještě chvíli oběma těm prý žebrákům lál, pak posléze domluvami ztichl - ale po rozmaře jeho růžovém už veta bylo. Odcházel brzo s chotí svojí i Apolenkou, která tím výjevem poděšena tetelila se po celém těle a chvěla bázní v zachmuřenou budoucnosť... Tušila již jasně, co dnešní den zlého přinesl a co ze seménka zde zasetého během času ještě vypučí k jejímu hoři, zármutku neskonalému. A odchod Rubriciův jako by povelem byl i jiným.
Odcházeli i druzí, zvláště kdož s paními byli, a o trapném výjevu všude jen slyšáno bylo mluviti...
Veselíčko, byvši mnohoslibně započato, skončilo nedobře nehezkým akordem jako těch muzikářů v sousední jizbici muzika vlaská.
Hostí v mazhauze tenčilo se - jen u rohového stolu starší kozáci pořáde v rozmaru růžovějším popíjeli, hovoříce družně. Však pana medika mezi nimi nebylo; odešel s chotí ještě před početím různice oné neblahé, jak proti jeho vůli sama paní jeho chtěla, nemohouc návratu nevěrného milána dočekati se...
Mezi kumpány rektor Antoš Červenka rudý v líci jak hřebínek kohoutí. Hlavu ku stropu táflovanému pozvedl a sípavým hlasem dal se v prozpěvování: "Pejcha, srdce nadutosť nikdá nemá slávy dosť."
Smíření manželův!
Byla to písnička, již bláznivý písničkář, prve písař při úřadě městském, složil k nápravě mravů zpuštěných, a ujala se v lidu jako mnoho jiných, ač osobě jeho jen posměchu se dostávalo.
"Jako mamon zlata ..."
Dále již pěti nemohl; pan děkan, do zad jej udeřiv, pravil: "Tu písničku pan primas tuze nerad má. Zapěj jinou!"
"Ve freji, lásce nečisté svá těla mládl maří.
Po chlastu, mrzkém obžerství se shání zase staří..."
"Jinou, jinou!"
"Zlatému klaněli se teleti bradatí Hebraeové, a jinako nečinívají naši měštěnínové, pan primas pro..."
"Ha, ha, ha! Ale jinou!"
"Nastojte, milí Čechové!"
"Už zase? Aby ti v hrdlo!"
Ted pan rektor písničku veselou ve mravokárnou načal a sbor, své hlasy připojiv, průvodem hlasně broukal.
A takto kralkovali samotni až do rána bílého ---
Ó jak oddechl si Zika Václavík, jemuž lidé nerozumní a rozpustilá mládež soběslavská přezdívali bláznivý písničkář, muž to v letech usedlejších, vysoké postavy, bledých tváří, dlouhých, rusých vlasův. Ó jak oddychl si z hluboka, jak modré oko jeho, na ulicích těkavé a nejisté, prozrazovalo celou jeho dobrotu, když po kratinké vycházce po městě se uchýlil do své malinké podstřešní jizbičky. I byla maličká i nízká jako klícka skřivaní. Narovnal-li se zpříma, hlavou naraziti by mohl o trámy krovové; i na podlaze v mezerách asi půl sáhu šly trámy. Ale co jinému mohlo býti závadou, jemu bylo k užitku. Na čistě obílených trámech, jež táhly se nad jeho hlavou, své myšlénky zaznamenával v ladné roucho popěvků nebo průpovídek oděné, když blanky či papíru se mu nedostávalo.
I byl už některý trám všecek šedivý tím drobným, hustým písmem...
Hlavní cena té jizbičky byla dvě okénka vikýřová, proražená v šikmých stěnách střechy. Vystoupil-li na trám dolení u okna, měl rozhled po celém městě a zvláště do úzké a křivolaké uličky, kdež bytem byl.
Odtud nepozorován mohl nahlédati do všech domácností v domech protějších, zvláště večer, když světla v jizbách rozžata byla a lidé z prací a pochůzek domů se navrátili. Viděl různé lidské vášně, jak v pravé podstatě se vyskytují. Viděl prudký hněv i zakořeněné záští i plachý obrázek lásky - viděl lakotu, skrblivosť, mamonu, viděl mstivosť i dobrotu srdce, viděl sváry, různice i štěstí rodinné.
Jako včela i z květů bylin jedovatých dovede ssáti med, i on z pozorování toho zkušenosť a moudré poučení zjednával pro život sobě i jiným. Zkušenosti ty ukládal v pěkné průpovědi a veršíčky krátké - bylť písničkář; bláznivý proto, že jako jinoch spolků s bujnými druhy varoval se, nežil po jiných způsobu, netoulal se po nocech v domech šenkovních na škodu zdraví svého i poctivosti, že i domlouvati jim si dovolil, že jako samotář žil jedině knihám a milému rozjímání o rozličných tohoto světa bězích.
A nejhlavnější příčina bláznění jeho?
Zločin veliký, neomluvitelný, neodpustitelný.
Jsa písařem urburním, zapomenul se a v knihu napsal malý šprýmovný popěvek o panu primasovi. Čtvero krátkých veršíků bylo příčinou, že za blázna vyhlášen, úřadu a chleba zbaven, posměchu a ústrkům vydán po celý další svůj život.
A bledě by to bylo dopadlo se Zikou Václavíkem, kdyby Bůh nebyl mu seslal dobrodince v osobě jakési jeho příbuzné, kmotry či tetky, paní Lidušky z kotcův, která v posledním pořízení na ubohého blázna nezapomněla, ale 200 kop bílých grošů mu odkázala. Byla to sice jen skyva chleba černého, ale skyva jistá, každodenní, že nebylo mu třeba, aby za bídným soustem opustiti musil milou Soběslav.
Tak umožněno mu bylo, aby v onom milém zákoutí bezstarostně se oddával přemyšlování svému a svým průpovídkám a veršíčkům.
Pozoroval a psal. Písničky jeho od sousedův a sousedek puštěny v oběh.
Jiný byl na ulici, jiný doma.
Nemoha přemoci plachosti své, jen v nutném případě vycházel na ulici a tu plížil se šerem při domech jako stín. Ale doma jináče bylo. Nesmělost, stesk, svízele jako by s něho spadly. Sedl za stůl a knihy se chopil. Bože milý, jakým pokladem byla jemu kniha ! Jindy zase rozvažoval. A předem o tom, jak nezvedenci jemu přezdívali. Proč? Že lidem osmělil se vytýkati vady, jichž sám střežil se. Pozoruje plichtění se mocných a vážených lidí , zadivil se a podle zvyku starých mládenců polohlasně pro sebe hovoříval: "Kdo z nás, pane primase, větší jest blázen, já nebo ty?"
Vědělť písničkář o tajemných návštěvách pana primasa u žida Bachrance, jakož i o stavu jeho jmění zpraven byl jako málokdo druhý...
Takto uvažuje, měl vědomí, jak mravně vyniká nad ty, kteříž mocí a slávou jsou zahrnuti.
Ale nejvíce písničkář pozoroval budovu starou, sešlou, rozprýskanou, s přistavěnou kovárnou, již kovář Havel obýval s rodinou svojí. Již od kolika roků pozoroval přičinlivou a počestnou tu rodinu.
S večerem pravidelně, když nemohl čísti, ani veršíků svých na blanku či trám zapisovati, pozoroval ji, zvláště dcerušku kovářovu, pannu Elšku, zdárnou, pracovitou i pobožnou, jak uprostřed dětí se míhala. Bylo tedy kovářovi pilné se oháněti perlíkem, aby sedmero krků nakrmil.
Již časně z rána duněl perlík jeho a zvonilo kladivo na kovadlině; starý Havel v kožené zástěře, s rukávy vykasanými, se synkem svým odrostkem byli již v plné práci, a ustali v ní, aby si oddechli, když byl čas k jídlu a když šero vzešlo. A jak chutnalo jim prosté jídlo, jak zářil zrak štěstím, blahem, když k otci přibatolilo se patero dítek... Tu byl obrázek skutečného štěstí - a opuštěný Zika Václavík, samotář a samojediný, bez přátel a vlastní rodiny, v duchu se účastnil toho blaha rodinného.
Ale štěstí - květina bez kořene - jak dlouho potrvá?
V minulý podzimek žena kovářova na prádle mrazivým deštíkem překvapena ustydla, a tu vznik vzala pozdější choroba její zlá, která ji na loži poutala po celý dlouhý půlrok, až smrť trápení jejímu učinila konec tu sobotu po sv. Antonínu.
První rána, krutá rána, dostavila se - ale neštěstí nepřicházívá samotno. Sirotkové ještě neoplakali matky své, ještě muž neuvykl vdovství svému, ještě Elška v pannu dospívající nenahradila úplně v domácnosti matku - a již nová bída dostavila se... Druhorozený syn kovářův, výrostek Filip, který otci v kovárně byl pravou rukou, koněm, jemuž na zadní noze podkovu přibíjeli, do levého bérce byl kopnut. Jen modřinka nepatrná vyskočila na hnátu. Ale na zejtří již bylo hůře. Bérce i stehno spuchly, na místě poraněném vřídek se objevil malý, ale hnisající... Přikládali lupene jitrocelového, však rána necelila se... Barbíř z lázní na Babíně, Desider Podhájský, který sousedům hnáty polámané napravoval, rány sečné sešíval, hlavy potlučené flastry skližoval, baňky sázel, nad tou ranou divně hlavou kroutil, a po dlouhém uvažování, že noha odříznuta býti musí, ač-li pozdě není, usoudil... A bylo pozdě doopravdy! Neuplynul ani týden, hoch zesnul v Pánu... Barbíř nohu nad kolenem řezati musil, a to prý zlé, tuze zlé; a k tomu ještě noha levá to byla, odkud hlavní žíla rovnou k srdci se táhne...
To byla krutá rána pro kováře. Ještě nezotavil se z pohromy prvé a nad druhou div o rozum nepřišel. Aby zakázkám stačiti mohl, bylo nutno po náhradě za zesnulého synka se ohlednouti... Tovaryše obratného posléze nalezl - ale na krátko. Milý tovaryš po dospívající panně Elšce okem házel, ale že odřekla mu a otec ani mnoho chuti k tomu nejevil, mládenec od verbířů, kteří tehdy na vojnu proti Turku brali, závdavné vzal, rozmarin za klobouček zastrčil a Soběslavi vale dal. Kováři práce vázla, poněvadž všem stačiti nemohl, v kovárně na ohnisku často studeno, měch nedýmal, od kovadliny jiskry nesršely... A dětem pořád stejně chleba se chtělo.
Z takých pohrom, jež v krátkém čase rodinu jeho zastihly, kovář velkou hlavu si dělal a propadával nečinné malomyslnosti. Mnoho hodin na jednom místě proseděl se zrakem v jeden kout utkvělým; v těžkých dumách zapomněl na vše - i na práci i na domácnosť, kde tehdy bystrého oka otcovského nejvíce potřebí bylo...
Jako muška v pavučině křižáka, tak tetelila se ubohá Elška v osidlech záletníkových. Pan Martin, syn pana primasa, dovedl se úlisnými řečmi a mistrnou přetvářkou vedrati v srdéčko její a pevně se tam zahnízdil.
Vídávalť jej bláznivý písničkář drahnou před tím dobu ze své podstřešní komůrky, jak potají za šera a převlečen tudy obchází jako liška, jež kořisť má vyhlídnutu . A správně tušil, po kom míří a očkem záletným hází... Shledl pannu Elšku, mladou, svěží, sličnou a nevinnou. A po takové bažil. Štěstí mu přálo. Štěstí? Či spíše zloba pekel?...
V malé zahrádce za domem, v místečku skrytém, kam snad jenom bláznivý písničkář viděti mohl, na lavičce pod převislými větvemi střemchy sedávali spolu v objetí - a ubohá, k němu důvěrně i nevinně se tulíc, netušila, že k srdci vine hada, kterýž uštkne ji k smrti... Věřila mu, naslouchala šeptům jeho, poddávala se mu beze lsti, bez odporu, poslušná prudkému, neodolatelnému citu první dívčí lásky.
To vše viděl Zika Václavík a srdce jeho jako by při tom někdo mu svíral v kleštích... Teď sám porozuměl onomu blahému pocitu, který jím prochvíval, kdykoliv bylo mu na půvabnou dívenku pohlednouti... Teď viděl, že to láska byla, láska pravá, obětovná. Ovšem miloval ji svým způsobem. Nemohl dychtiti po tom, aby ji směl nazývati svou. Ale miloval ji tak, že jí jen vše nejlepší přál na světě: blaho, štěstí, dobrého muže, vlastní rodinku, šťastnou domácnosť, a na výsluní jejího štěstí slunil by se on nezištně, bez sobectví a okříval po trpkých prožitých chvílích.
A teď veškery ty blahostné tuchy a naděje sřitily by se v prach... Trpěl nevýslovně, vida propasť, u kteréž milovaná dívka stanula v nevědomosti... Znal její bezelstnosť a sprostnou mysl - i Martinovo bezcitné srdce.
Jak medle zachrániti ubohou, ač není-li snad již pozdě?
K neočekávanému činu rozhodl se nesmělý Zika Václavík. On, který mimo své nejbližší sousedy štítil se lidí a sebe menšímu hovoru s nimi se vyhýbal, sám o své újmě jednoho dne z podvečera u kováře Havla se stavěl na slovíčko.
Napověděl mu slovy poukrytými nebezpečí, ve kterém dcerka jeho Elška tone - ale kovář jako by česky neuměl... Byla-li toho příčina neočekávaná návštěva Václavíkova, jehož lidé za blázna vykřičeli, či kovář tak propadl malomyslnosti - zkrátka podnik Ziky Václavíka se žádoucím cílem se minul.
Ó jak trpěl bláznivý písničkář, když tajnostné schůzky těch lidí opět musil viděti - viděti, jak dívka, jež srdci nade všecky poklady světa mu dražší byla, propadá znenáhla, ale tím jistěji černé moci...
Po nějakém čase na zahrádce za kovárnou nebylo již zamilovaného párku viděti; sama tam ještě nějakou dobu panna Elška sedávala, na zpronevěřilého milence čekajíc - potom, když listí se střemchy spadalo, lavička pod střemchou zůstala prázdná...
Pan Martin, lásky její se nabaživ, opustil ji a už nepřišel, nepomysliv, že opustil oběť se srdcem zlomeným. Nebylať láska její jako láska jeho, první láska její byla i poslední - bez Martinovy lásky svět jí byl ničím...
Ubohá Elška bledla do umrlčí zsinalosti, s hlavou svěšenou, s očima pohaslýma plížila se jako stín; vadla vůčihledě. Často Zika Václavík viděti mohl, jak několik hodin na židli seděla bez hnutí s rukama sepjatýma na klíně a oko její teskné a mdlé prozrazovalo žádosť jejího nitra. Malí sourozenci její kolem ní hráli si, na ni prosbami doléhali; neslyšela jich, neviděla...
Pojednou, bez přechodu z této její ztrnulosti, jako by ukrutná bolesť projela srdcem jejím; ret zkřivil se jí, zachvěla se, zima rozrazila tělo, ruce k nebi sepjaté zdvihla a zaúpěla, že bolestné bylo podívání pro bláznivého písničkáře.
A uplynul měsíc, uplynul již druhý od té doby, co posléze Martin primasův dal se tu viděti, přešlo půl roku dlouhého, a s ubohou Elškou bylo vždy hůře... Ve tváři bleďounké nevýslovný bol a ještě jiný cit jevil se, pod očima hluboké, černavé kolo, páteř jako zlomena... Zřídka kdy bylo ji viděti v uličce, a vyšla-li sklíčena, s očima k zemi sklopenýma, s chorobným ohněm v bílém líci, sousedky zastavovaly se, hlavy sestrkovaly, potají šuškaly a sledovaly ubohou významnými pohledy. Na leckterých ústech ženských jízlivý úsměšek - jinde vřelá soustrasť, litování...
A Elška cítila ostrosť těch pohledů; tváře jako by jedním plamenem jí hořely, před očima dělaly se mžitky a kola ohnivá - div že k zemi neklesla...
Neštěstí nedalo se již utajiti...
A doma, tam teprve zoufalému hoři vydána v pospasy. I otci konečně oči se otevřely; pochopil hroznou událosť v celém dosahu. Upřel jedné chvíle na ubohou své temné zraky a v nich hrozná obžaloba, bolesť nezměrná, kletba i zžíravý hlod zármutku a lítosti... Zdrcena dojmem pohledu onoho, ubohá div k zemi neklesla .
A od té chvíle otec ani sebe plašším pohledem o ni nezavadil... Nepohledl na ni, slovíčka jedinkého nepromluvil: ani výtky, ani hrozby. Ale zatvrzelé to mlčení bylo hroznější než vše jiné... Kdyby aspoň ji káral, trestal, jí klnul, v tom by nalézala jakési úlevy i jakéhos obmytí své viny!
Kovář Havel, potud muž jarý i silný, takořka přes noc sešedivěl, tvář vyhubla, oči zimničně se leskly a postava jeho, přímá i pevná, ohnula se.
A v protějším domě v podstřeší z vikéřního okénka Zika Václavík k nebi zraků svých pozvedl, kdež na blankytu tisíce a opět tisíce hvězd se třpytilo, a takto se utěšoval: "Ještě starý Pánbůh nezemřel! Nezemřel dosud a ruka jeho jednou přece na hlavách vašich těžce spočine!..."
V domě kovářově jako by vše pomřelo. I ty děti ztichly a bázlivě tulily se do kouta, Elška jako by všech smyslů byla pozbavena, starý kovář ponurý jako mrak... A v kovárně, když opět po čase práce jakési se chopil, vztekle pral perlíkem v rozžhavený kov, který na kovadlině jiskrami sršel.
Když rozmáchl se perlíkem , jako provazce napjaly se žíly na rukou svalnatých a s těžkým nárazem kladiva jenjen že nepřekročilo rty přání jeho stěží zadržované: "Ó vrahu! Kéž bych tebe místo té tyče železné měl na kovadlině pod perlíkem!"
Avšak brzičko při takové práci umdlel, železo kované pomaloučku nechal stydnouti, perlík v kout pohodiv mezi staré haraburdí, řetězy, svory a hřeby. Odtud v jizbici prchal, po knize veliké sáhl a zahloubal se do ní... Ale jako by nějaký divný hlas jemu v četbě překážel, uši prsty si zacpal a velikou, kosmatou hlavu v knihu ponořil a četl - četl náruživě, až v očích mžitky se mu dělaly... A starý muž, pevný a nepodajný jen stěží zadržel palčivé slzy...
V takové trýzni den po dni jim plynul, až i sem se vtrousila novina, jak pan primas syna Martina ženiti bude, nevěstu vyhlídnuv mu v panně Apolence, hezké dceři hospodáře od "Zlaté husy". Manče Nitmajerová, babice šeredná, která muže svého předčasné pod drn hřbitovní připravila, pod záminkou, že by si u kováře Havla petlici železnou ke komoře udělati chtěla, tu novinu o brzké svatbě páně primasova syna Martina s jízlivou škodolibostí vypravovala, vidouc, že i Elška přítomna...
A odpovědí na tuto novinu temný pád...
Elška skotila se k zemi. Kovář Manči Nitmajerovou, když soustrastně se vyptávala, co by panně Elšce přihodilo se, za rameno uchopiv, hurtem z kovárny popohnal. A co ona venku lála a potom jinam s klepem se belhala, co v kovárně té princezně umouněné, pyšné, panně bez vínku panenského se přihodilo, kovář o dceru sám péči měl. Sželelo se mu poprvé ubohé dcerky, litoval, že kdy útěchy nejvíce jí bylo potřebí i posily, tak tvrdý k ní byl.
Na lože ji uložil a nad trpitelkou skloněn úzkostlivě pozoroval, až Elška ze mdloby procitla. I jí takovou péčí dojaté srdce otevřelo se; pláčem ulevila zoufalému hoři.
Drahnou dobu takto otec i dcera v důvěrném byli rozhovoru. Po nějaké chvíli kovář Havel vyšel na ulici, oděn v šat ze hnědého sukna holandského... Šel mdle, se šijí svěšenou, zrakem sklopeným křivolakou uličku prošel; zamířil k náměstí.
Zika Václavík asi tušil, kam a za jakým účelem kovář míří; hlavou vrtěl a na rtech objevil se mu trpký úsměv.
Paní Anděla.
"Bláhový muži! U pana primasa milosrdí hledati chceš? Spíše z kamene žulového prosbou vody se dovoláš než milosrdenství ze tvrdého jeho srdce. Pravda-li, že toho se chceš domoci, aby rozkazem syna svého přiměl, by česť navrátil tvé dceři Elšce?! Ubohý i bláhový!..."
A bláznivý písničkář smál se, ač v srdci cítil bolesť a v oko drala se mu slza hořká i veliká.
A stalo se, jak bláznivý písničkář předpokládal.
Když kovář Havel hlasem trhaným se rozpovídal o žalném osudu dcerušky své a posléze již tónem pevnějším žádal, aby vinník vinu svoji napravil: pan primas propukl v obrovský smích. Těsně ke kováři postavil se, ve zrak jaksi divně se mu zahleděl a na čelo si prstem zaťukal.
"Člověče, člověče! Kam k stáru s rozumem jsi se poděl? Vlas ti již na lebce šediví, ale tak pošetilé ještě řeči vedeš?"
Neměl-li pak pan primas takto hovořiti, když rozpomněl se na utěšený stav svůj, kterýž v několika týdnech tak zvelebil se a povznesl. Kdysi u židovského lichevníka za úvěr prositi musil, a teď, když peněz mu třeba bylo, starý lichevník nejen že pln ochoty žádané půjčil, ale i vděčně za užitek ruku velmožnému pánu líbal. Pan primas nemusil arci k židu Jerusalemu Bachranci s žádostí se uchylovati, panna Gabrielka do něho na smrť zamilovaná všeckno pomyšlení by mu udělala... A žid ten lichevník dovedl oceniti hloubku Gabrielčiny pokladnice.
A s druhé strany opět hodný, poslušný synáček Martin do útulného, teplého hnízdečka si usedne co nevidět. Sám Pán Bůh ráčil mu hlavu osvítiti, že od vzdorů proti sňatku s Apolenkou upustil. Zuby nehty dříve vzpíral se, že ani slyšeti nechce, ale nyní, že jeho musí býti stůj co stůj. Rubriciovic s tím srozuměni jsou, slovo dali a dcerušce, protiv sňatku se vzpírající, domlouvají úsilně. Což dívčí rozmar - bublina mýdelná na úvětří; poddá se vše, v kratičkém čase - s provoda - otec i syn zaskvějí se jakožto nejpřednější v staroslavné Soběslavi. S provoda, sladký ten sen uskutečnit se má - a ten pošetilec starý prosí, aby on, primas, jedním slovem vše zvrátil: Martin aby na Apolenku zapomenul a za choť pojal dceru jeho, tož žebračku bídnou, osobu kleslou, beze jména, beze jmění ... A proč medle? Že pan Martin z dlouhé chvíle trochu s dívčinou si polaškoval. Její to vina, proč s pány chtěla třešně jídat!...
Zatím pan primas v smíchu ustal, obočí svraštil a tvrdě doléhal.
"Ty, ty, kováři! Slyšíš-li?! Cos o povinnostech mého syna jsi povídal, a na své povinnosti otcovské zapomněl jsi? Toho jsi domnívati se mohl, že nikdy k takovému spojení bych svého svolení nedal, a proto povinností tvou bylo, abys nedovolených schůzek dceři zakázal... Rozumím dobře, rozumím: nejen že jsi nezakázal, ale trpěl, schvaloval, radil, abyste na starého Martina Loudu vyzráli!"
"Ustaň, pane primase, s takou řečí... Kdež bych já, člověk nepatrný, jehož jediným jměním dobré jméno, dobré svědomí a ty dvě ruce a těch dětí několik v bázni boží vychovaných. A teď i o to oloupen býti mám - ó, smiluj se! Zde před tebou na kolena padám, navrať česť dceři mé, vždyť zdárná hospodyň lepší než hromada zlata, ó, smiluj se aspoň ty!"
Ale tím vším jen pana primasa podráždil.
"Tou komedií ku svolení mne nepohneš! Zasloužil by si, starý - zlosynu! Dcery tvé mi líto, však na svou starou hlavu kletby svolávati můžeš, že tvou nedbalostí, snad i ponoukáním v taký stav jest uvodína!"
"Dosti! Ještě jednoho slova tak jedovatého, a běda!"
Už před ním klečící dříve těsně stanul s pěstěma zaťatýma, očima zlobou se jiskřícíma, s rukama divně se chvějícíma. V tom okamžiku vypadal jako dravec ke skoku na kořisť se chystající.. V tom myslí rozvášněnou myšlénka mu šlehla na malé děti doma... Co by ze sirot ubohých bylo, kdyby otec jejich, zločinu ohavného se dopustiv, hlavou to odpykal. Kdo by je živil, kdo by s nimi se těšil a radoval?...
Zdržel se a pan primas, bojácně ustoupiv, rovněž zmírnil se. Byl sám, co počal by si proti vzteklci? I obrátil.
"Abys nemyslil, že jsem srdce kamenného - lituji tě i tvou dcerušku; ale co stalo se, stalo se, a čeho žádáš si, splniti nemohu. - Ctí jsem zavázán i jinými pouty nerozvížitelnými."
Tu pan primas ze šuplíka stolového vytrhl měšeček z jelení kože, naditý mincí cinkavou, jak jich od Jerusalema Bachrance byl obdržel, a do ruky kovářovy jej vtiskal, pobízeje: "Vezmi jen, kováři, vezmi! Dobré to je zlato, čistého rázu a nepočítané! Štěstí přináší! Vezmi jen, vezmi na odškodněnou...
Za peníze vše na světě za těch časů dostaneš. Vše, vše, i pro svou Elšku ženicha, který ji od srdce rád míti bude. A já leckde oko přimhouřím a ruky pomocné neodepru. Jen buď, kováři, milý, tich a upokoj se!"
Za té řeči měšeček mocí v dlaň mu vtiskl.
Ale kovář, jako by žhavého železa byl se dotknul, měšeček panu primasovi prudce pod nohy hodil.
"Hanbu si penězi platit nedám, i kdyby si dolů jilovských mi přisliboval. A povídáš, že za peníz vše na světě obdržeti lze? Jářku, zlého-li pak svědomí jím obloudíš, Pána Boha spravedlivélio-li jím podplatíš, česť a poctivé jméno navrátíš?! Vrtíš hlavou, pane, proč medle sám těmi zásadami se neřídíš, proč jinému jich odporučuješ?!"
Pak malátně odtud vrávoral muž ubohý...
Pan primas nějakou chvíli jako ohromen stál na témž místě. Hrozeb muže zničeného hrubě k srdci si nepřipouštěl, ale toho pochopiti nemohl, že žebrák ten penězi podávanými pohrdl. To bylo mu něco neobyčejného, jemu, kterýž vše dle zlata a majetku odhádal a na česť a poctivé jméno nehrubě dal.
Naposled usmál se posupně a peníze na bývalé místo uložil.
"Nechtěls - neubude!"
Pomalu času ubývalo... Ve městě bylo mrazivo, pusto, a kol smutné kovárny bohopustě... Mrazivý vítr fučel a plechovým štítem na železné tyči od chrliče vod odkapních pohyboval, že skřípěl a vrzal úpěnlivě. A skřípění to bylo jako nářek a kvěl nad neštěstím a pohromou domu toho. Šero večerní sneslo se nad městem, temno nastalo a na nebi ani jedinká hvězdice. Dvířka ve vratech domovních otevřela se a jimi kdosi vyšel a chvatně zmizel v temnotě. Po nějaké chvíli tudy paní Anna Včelíková se brala, žena dobře cvičená, kterou paní soběslavské rády měly pro citelné srdce i ústa velevýmluvná. Jsouc valně tělnatá, drobnými krůčky šla a při tom suknice šustěly a mošinka na ruce zavěšená kývala se.
Vešla do dvírek, a zas pusto a němo bylo. Jen záslonkou v oknech přitmělý svit světla ven do ulice vnikal...
S věže děkanského chrámu před nějakou minutkou udeřila hodina půlnoční, když přitmělou a mlčenlivou světničkou za zelenou koltrou lože zastírající ozval se slabounký pláč - novorozeňátko spatřilo světla božího...
Kovář Havel, pod svatými obrazy za stolem javorovým sedě, rozpálenou hlavu v dlaně tiskl.
V tu chvíli paní Anna ku kováři přistoupila a rukou ramena jeho se dotknula.
"Dědečku! Pánbůh milý teď právě dcerušce tvé s pacholátkem pomohl."
Starý Havel jen rety pevněji stiskl, oči úžeji přimhouřil a zarytě, beze slova, bez hnutí dlel za stolem.
"Na vnoučátko ani nepodíváš se? A na dcerušku Elšku pořád ještě hněváš se? Sám Spasitel náš na kříži lotru odpustil - a ty posud ve hněvu setrváváš? Elška té prosí, slyšíš, tvá vlastní krev, abys jí odpustil."
Žena tušila, že srdce starému v prsou již měkne. Za rukáv ho chopila a táhla. Šel jako bez odporu. Když před kolíbečku jej přivedla podál lože, kde na bílé plíně malinký andílek dětský, pacholátko líbezné protahovalo malitké své údy, a slabounký pláč jeho, sotva slyšitelný, měkkým učinil srdce jeho jako vosk, s očí šupiny mu spadly.
"Podívej se, dědečku! Pacholíček celý tvoje Elška!"
Když kovář sehnul se, aby lépe na nemluvňátko pohleděl, dvé těch malitkých, něžných ruček z bílé plíny pozvedlo se. Cit kováře přemohl; oběma rukama pacholátko z kolébky vyzdvihl, k srdci přivinul a v malinké čelo políbil horoucně...
Na ten výjev pohnutlivý zpod koltry panna Elška patřila a zhluboka si zavzdychla.
"Tatíčku drahý! Při tom pacholátku nevinném tebe zapřísahám - i mně odpusť!"
Kovář, přistoupil blíže k loži, koltru odhrnul, a drahé pobledlé líce spatřiv se známkami krutých bolestí, i oko mdlé, bez lesku a kalné, sám ruku podával. A ona podanou se vzlykem přitiskla k srdci a celovala a vřelá slza jedna za druhou ruku celovanou skrápěla.
"Ó tatíčku můj drahý! Bůh ti tu dobrotu a lásku odplatiž ; a otci toho pacholátka nevinného odpusť - a nelze-li ti, aspoň nemsti se!"
Kovář při posledních slovech znova se zachmuřil a ruky vyvíjel z rukou dceřiných. Paní Anna, nejednu slzu pohnutí s lící si setřevši, v čas zahovořila: "Pamatuj se, sousede dobrý! Pomsta náleží Hospodinu!"
"A Hospodin je spravedlivý!" doložil kovář vážně.
Zatím ubohá Elška zemdlením usnula. Otec její, u lože sedě, ruku v rukou jejích ponechával, pozoruje, jak líce ponenáhlu slabým ruměncem se pokrývá.
To byla jedinká snesitelnější chvilka v dalším žití Elščiné; od oné chvíle života jejího vyměřeno božskou prozřetelností na hodiny. Vadla stále víc a více, chřadla jako květina bez kořene na suchopáru. Přestala žíti od té doby, co zpráva, že milán její, pan Martin, mrzce ji zradil, potvrzena byla; žila jen, aby bytosti nové život dala, a když tak stalo se, odumírala klidně bez bolestí tělesných, jako svíce, když dohořívá.
Vydechla andělskou duši svoji, když byla slabounkému děťátku naposléze očka modrá zatlačila. Bůh nad ubohým se slitoval, ukončiv mu neradostný život bez otce i bez matky v několika málo dnech, aniž by pocítilo kletby, jež na nemanželských dětech lpí. Sešlo klidně s tohoto světa a matka na té daleké pouti k věčnosti byla mu průvodkyní.
Smrť Elščina jako by všecky ty projevy škodolibosti sousedů zapudila, všecku vinu smazala; viděli v ní toliko oběť panských choutek. Litujíce ji, odsuzovali svůdce jejího.
Nazejtří, když pohřeb konal se z pochmurné kovárny, hojně lidí známějších mimo sousedy se dostavilo. Kovářovi, vidoucímu takové srdečné účastenství, ulehčilo se. V jednoduché rakvi ze dřeva dubového nebožka Elška v černé šaty oděná ležela a na prsou nemluvňátko v bílý rubášek oděné spočívalo.
I seděl tu kovář, pohlížeje ve žlutou tvář trpitelky zvěčnělé; pak zase návštěvníky vítal, mlčky ruce s nimi si potisknuv, zase cosi na márách rovnal, hořící svíce upravoval.
Pak, poněvadž za tehdejšího času osobám padlým církevní pohřeb odepírán, promlouval: "Pomodlete se, přátelé drazí, se mnou za ubohou!"
Různé, pomíšené hlasy mužů, žen i dětí spojily se v jediný ševel modlitby. Modlitba táhle dozněla a v tichu kovář Havel mlčky, se zrakem zakaleným naposled rozloučil se s dceruškou svojí znamením svatého kříže. I ostatní sourozenci s ní loučili se a ve směsici hlasův ztrácel se nářek a loučení příbuzných, vzdálenější od rakve na špičky vystupovali, aby nebožku viděli, a tu onde babka jakás či žena dítě do výše pozvedla k lepšímu podívání.
Ted truhlář Dubec přiložil víko, na němž křížek se nalézal, a duté rány kladiva na hřeby jakoby rozvlnily teprve hráze citův bolestných, když už nikdy oko lidské spatřiti nemělo tvář nebožky. Tu teprve prudký vzlyk příbuzným z hrdel se dral, slzy palčivější a hojnější vhrnuly se do očí.
"S Bohem, s Bohem!"
Všichni přítomní teď davem brali se z jizbice, aby místa udělali nosičům.
Nesli ji střídavě a průvod pohnul se a co chvíle tu z domku, tu z ulice přidružil se nový funusník.
Ubohý kovář mohl míti jakous útěchu z také soustrasti. Nebyl to nijak pohřeb slavný, okázalý. Velké zvony na věži děkanského kostela nehlaholily praepuls, aniž malý umíráček; před truhlou sbor muzikářů nekráčel a vzduch rozdouván nebyl rachotem bubnů, a přece na pohled byl to pohřeb, jemuž v Soběslavi hned tak rovno nebylo. A proč medle také účastenství? Že zesnulá byla padlá osoba, na to zapomenuto, ale chudina tohoť dobře si pamatuje, že se jí zneužívá. Povídají někteří, že věk ten zlatým se nazývá. Pravdu mají. Za toho času každý jen po zlatu se pachtil, po zlatu dychtil, za zlato život, víru i věčné spasení byl by obětoval. A národ bohužel těm dobrodruhům důvěřoval, jim se obdivoval, jejich nemrav za mrav, za vzor si bral, toho nepamětliv, kdo po cizím baží, že své nejlepší skvosty ztrácí. Toho nepomyslili, že zlatý ten věk přeměněn bude ve dny zármutku, pláče a soužení...
Zatím průvod dospěl na rynk.
Když asi tak v polovici jeho byl, tu náhle z ulice Táborské kavalkáda jakás vyjela, provázena štěkotem několika psův. A kavalkády té účastníci? Pan kastelán velešínský, rytíř Hertvík z Dobřenic a syn páně primasův Martin, asi tré lancknechtův a několik chrtů, mezi nimiž páně Martinův Pitvor. Martínek v jakýsi veselý hovor s panem kastelánem zabraný, spatřiv pohřební průvod, na okamžik zarazil se, ale pak, usmáv se, promluvil k panu kastelánovi: "Tož koně pobodněme, abychom ještě dnes dorazili do Třeboně!"
A zatím co kavalkáda k Třeboni uháněla, tamního pana regenta Prokopa ze Soběšína pozvání k poctivému veselíčku poslušna, pohřebníci již docházeti mohli samých vrat hřbitovních, když tu k nim bláznivý písničkář Zika Václavík přidružil se. Však než tak učinil, v podkrovní své světničce krutý boj bojoval. A boje toho výsledek? Nemohlť odolati, aby aspoň na hrob nešťastné Elšky nevhodil tři hrsti hlíny.
Větřík se obrátil a po chvilce drobný sníh poletovati počal s nebe zachmuřeného, a než doletěl k zemi, roztál, a kapky ty ledové dopadaly na hlavu Ziky Václavíka, klečícího nad rovem čerstvé nasypaným.
"I ty, mamičko zlatá tak srdce svého proti Apolence zatvrdila jsi, že úpěnlivých proseb jejích neslyšíš, ale v záhubu ji uvrhuješ? Slituj se, slituj aspoň ty, když otec nic na má slova nedá, ale k sňatku s tím člověkem nedobrým mne nutí... To jistě má smrť bude!"
A Apolenka Rubriciova rukama kol krku matčina ovinula se a celovala ji, slzy prolévajíc - ale paní Matlička lehýnce rozvinula se z jejího objetí i odbyla ji.
"Jdižiž, bláhová!... Tak já sama a nejinak otci tvému jsem zpívala, že to bude můj den nejposlednější, až s ním k oltáři přistoupit donucena budu - a hle, dosud zdráva jsem jako mník. I s vámi tak bude. Přivyknete si, zalíbíte se jeden druhému a žíti budete jako dvé holoubků. Věř! A Martínka ráda měj! Bude on mužíček švarný - aby potom i dobrý byl, o to již sama se postaráš. Okolo prstu si jej ovineš, on pak každé pomyšlení ti udělá. Uvidíš!"
Apolence ruce sklesly, slovo na rtech uvázlo.
Když vlastní matka nad svou krví smilování nemá, kdož jiný?
Paní Matlička samými starostmi ani času neměla, aby dovedla uvážiti dceřin trudný stav. A nad to sama co nejpevněji utvrzena byla ve víře a pravdivosti svých domluv. V Apolenčiných vzdorech viděla jen pouhý dívčí rozmar, který svým časem se poddá; a v panu Martinovi skutečně viděla pro dceru ženicha nad jiné výborného i dokonalého. Ani slova křivého na něho dopustiti nechtěla. Oslepil ji svými řečmi, plnými medu. Kdykoliv k nim do domu zavítal, k paní Matličce samá uctivosť a pozornosť, ruky jí líbal, svou drahou, krásnou paní mateří ji nazýval. Očí na něm div nenechala, a pravdě průchod budiž dán, ona, matrona obstarožná, do ženicha své dcery takořka se zamilovala.
Velmi nedočkavá byla na tu chvíli, kdy jej svým drahým synem nazývati bude, a v témž okamžiku zas toužila na rychlý běh toho času, že ani neví, kde hlava jí stojí pro samé starosti, aby do dne sňatku vše, co na počestnou měšťanskou nevěstu sluší se, k vybytí připravila.
Dobrá žena šukala po den celičký z jizby do jizby, z komory do komory, v truhlách urovnávajíc bohaté šatstvo pernaté z plátna domácího, pavučinového kmentu i véby brabantské, věnce, pentlíky, Hosté se scházejí .
kadeře, všecinko perlové, punty perlové s kováníčkem a cetkami, k tomu stůčky kmentu, i šaty zimní, napřed kožich kuní s lalokovými předky, sukně atlasové, harasové, oboječky aksamítové, čechlík kmentový zlatem vyvlačovaný, modré i žluté sukně domácí, fěrtuchy rozličné a jiných ještě věci podle tehdejšího zvyku.
Plničké toho již byly komory za hořením mazhauzem. A k tomu ještě tři švadlí za stolem seděly, dobré pracovnice z města, aby z nakupených tu a rozházených štůček plátna a suken našily pro nevěstu nevšímavou těch věcí.
Za to její paní máti všudy jako na obrtlíku otáčela se, velikým svazkem klíčův za pasem chřestíc, tu na pracovnice dohlížejíc, radíc, nutkajíc ku popílení, tu zas urovnávajíc již hotové do truhel, truhlic a přítruhlí. Brzy zase k chlévům doskočila, jak již krmníci na sebe berou, aby nepřišel k pomluvě dům její. Kury a kachny švechtaly, krocan, pták tehdy ještě v Čechách nemálo vzácný, hudroval a hlavu skláněl k zemi jako pes a paní Matlička spokojena byla. V samých starostech o příští svatební veselíčko uvláčena, udýchána, byla blažena a pro nic jiného mimo tyhle věci zraku neměla.
Matky prý nejlépe srdéčkům svých dcer dospívajících rozumívají - ale zde to přísloví neplatilo.
Apolenka ubohá pořade v zármutku, v slzách. Od neblahého onoho veselíčka v domě páně primasově pociťovala ostří svého neštěstí, viděla se prodanou jako věc neživá... Vnucovali jí člověka, jehož nenáviděla z celé duše... K tomu všemu láska k Jiříkovi, synu krejčíře Engelfrída, snad dosud neuvědomělá, tichá, stala se vášní, jež vzrůstala tím více, čím dotěrněji pan Martin k ní se měl, čím více rodiče jí domlouvali, aby na Jirku zapomněla. Po jejím jmění prý bažil, a když hlava ve starostech sešedivélá radu mu dala, na ni opilý naplil, kasal se, a nebýti moudrého pana Martina, snad by i krev byla tekla. A jak prý při tom mluvil - hanba prý o tom se zmiňovat - a pomstou hrozil... Po té drahný čas ze vzteku, že zámysly jeho odhaleny, potuloval se a s prázdnými ženkami si vedl bohopustě, a řeči nekalé roztrušuje. Že hlavy pro takovou duru - tak prý Apolenku nazýval - si nestrhne, za jednu deset jiných že dostane a posléze je rád, že se jí zbavil...
Vstávajíc, lehajíc, paní Matlička prý Pánubohu díky vzdává, že dobří lidé o tom nezvedenci pravdu jí pověděli. Vždyť i ona sama před tím setkáním u primasů v něm výkvět všech ctností spatřovala. Ale teď prý pravou barvu ukázal; díky Bohu, že ještě pokud čas...
Apolenka ani slovu jedinému z takých řečí nevěřila. Čistý, neposkvrněný obraz Jiříkův v srdci jejím stále tkvěl. Jen po něm toužila a těžce nesla, že od oné doby ani jedinkráte ho neviděla.
Zmizel ? či hněvá se na ni? Nehněvá, ale těžce nese urážek, jež otec její v tvář mu vmetl, a dlužen své cti a hrdosti zlehčené, v cestu jí vbíhati nechce, aby starý Rubricius v domněnce své nemněl se býti utvrzen, že plichtí se po ní, že svůdnými slovy ji k sobě vábí, aby s rukou její i k jmění nemalému si pomohl.
Chválila mužnou, šlechetnou jeho povahu - ale kol srdce teskno jí bylo.
Ó kdyby jen slovíčkem jediným ji potěšil v zármutku, když ode všech opuštěna, ba od vlastních rodičů prodána jest! Ale on pevný jest v odhodlání svém...
Posléze sama rozhodla se k činu.
Nebyla přece tak ode všech opuštěna, jak se domnívala. V domě osoba jedna byla jí tělem duší oddaná, dobračka od kosti, poněkud trhlá a prudká, Anka Herclovic, která již od maličkosti "U Zlaté husy" byla při lehčích pracích domácích. Apolence druhou matkou byla a pro její dobrotu a lásku k dceři hospodáři ji v domě podrželi, ač již k práci nestatečna byla a v domě svou prudkostí překážela.
K ní panna Apolenka obrátila se s prosbou a slzičkou a přemluvila ji, aby Jiříkovi od ní donesla prstének zlatý, na němž mistrnou prací zobrazena byla kotva opřená o šíp rudý a meč a s prsténkem vzkaz, aby ten dárek přijal, že se Apolence tuze po něm stýská a jeho mlčení a nepřítomnosť déle nesnese... Aby přišel, probůh, jen přišel a potěšil ji v zármutku a opuštěnosti.
Ale Jiřík prsténku nepřijal a po téže poslici jej vrátil, že přijmouti ho nemůže a nesmí, aby se neprohřešil proti své cti a svědomí, když tak nechvalně její otec o něm vyjádřil se. Rovněž potají a kradmo jako záletník k ní docházeti nesmí - a zřejmě? Rozhodně mu otec její práh svého domu překročiti zakázal... Nehněvá se na ni, než miluje ji vřele , ba více než kdy jindy, a zármutek a bída její těžce na srdce mu dopadají. Ale vůlí a rozkazem rodičův jejích že ruce pevně vázány má a jen oni sami jich rozvázati dovedou, on nikoliv. A aby uvažovala klidně, jestliže láska její k němu tak pevná je, aby před svým svědomím ospravedlniti mohla svůj odpor proti vůli rodičův. Tomu-li tak, aby upřímně k srdci si vzala tré symbolů na prsténku vyznamenaných. Aby věřila svatě, že láska jeho opravdová je, že věčně na ni mysliti bude a jí věren zůstane, nechť Bůh jakkoliv rozhodne nad láskou jejich; aby i ona mu věrnou láskou nakloněna zůstala, nezapomenouc na lásku dětinskou k rodičům.
To právo Bůh dětem dal, aby ozvati se směly, když by rodiče jich zaprodati mínili. A po třetí, aby jako kotva v dobách bouřlivých naději pevnou a dobrou uchovala, že zase lepší chvíle kvitnou, rodiče prozří a zase dobře bude.
Apolenku vzkaz ten potěšil i zabolel, že dárek její v upomínku přijati nechtěl, ač tím více k němu úctu pojati musila, když v mysli na vnucovaného ženicha si vzpomněla.
Ten každičký den k nim bez pozvání přicházel, čile se k Apolence měl, lichotil, prosil, žadonil, kolem ní neustále se točil.
Nenáviděla ho - ale on nenávisti její nedbal, přes protesty její, zdráhání a zaříkání dále šel, jako by jí ani neslyšel. A když viděl, že prosby a milůstky u ní nepomáhají, že stále jen na Jiříka myslí a jím opovrhuje, nechal toho všeho, a zřejmě do očí řekl jí, že její odpory u něho nic neplatí, že jeho býti musí - a také bude. Rodiče ke sňatku svého svolení již dali - a ona svoliti musí po dobrém či po zlém.
Již bála se prudkosti jeho citu nečistého, zvláště když pospolu samotni byli. A paní Matlička jako by úmyslně ty lidičky samotny nechávala, aby pan Martínek v soukromí a beze svědků nalezl klíčku pravého, kterým by tvrdé srdéčko Apolenčino dovedl pro sebe otevříti. Kdykoliv pan Martin přišel návštěvou, ihned za nepatrnou záminkou odcházela, na příchozího usmívajíc se potutelně. A pan Martin přespříliš dobře rozuměl. Rozvazoval. Smělosť jeho stávala se drzou, dotěrnosť jeho bezuzdností... Panenské cudnosti nedbaje, tuze lehce k ní se měl... Jižť i kol pasu ji chopil, uloupiti chtěje, čeho nikdy by mu nebyla dala dobrovolně... Apolenka bránila se, vzpírala, již i z hrdélka volání ozvalo se, ale on tomu jen smál se, že stěny sice slyší, ale dále nepovědí a že již úplně syt je tím pohráváním. A ubohá v tom zápase marném slábla, hlas úpěnlivý v hrdle selhával - teď zprudka, blízka jsouc již podlehnutí, vytrhla se mu, za stůl okrouhlý v koutě jizbice utekla se a ručka její k obraně třímala pevně nožík ozdobný.
"Ach, Apolenko milá! Ty nožíkem k mé lásce odpovídáš! Nechť si. Tvojí rukou rád krev svoji proliju!"
Teď za ní ke stolu se hnal.
"Bůh milý mi odpusť! Ale - o krok-li ještě, pane Martine, ku předu pokročíš, nožík ten v hrdlo si vbodnu raději!"
Štíhlá, vzpřímená postava Apolenčina, nožík napřažený, líce pobledlé, oči podivně se jiskřící jasně mu dokazovaly, že do opravdy slova ta myšlena.
Pan Martin zpět na své místo vrátil se mlčky, zahanben jaksi i hněviv a v nesnázích knír nakrucoval si. Po chvilce trapného mlčení prosil ji, aby i ona usedla a ve zlé nebrala mu jeho ukvapenosť. Nedostalo se mu ani odpovědi ani pohledu.
Po chvíli nějaké, paní Matlička se vrátivši, oba je v tom postavení posud nalezla k nemalému svému podivení, a když vyptávala se po příčinách takového rozdurdění, ani jednomu z nich do řeči nebylo. Pan Martin divně na židli vrtěl sebou a knír nakrucoval až k uchu a panna Apolenka líc teď ohněm oblitou v šáteček pohřížila a v pláč tichý propukla. Ženich mračivý od ní vzal rozloučení.
Po odchodu Apolenka, prudce pláči ulevivši, kol krku matce vrhla se, a štkajíc, ji prosila, aby už nikdy se vnuceným ženichem o samotě ji nenechávala. A kdyby paní máti té úpěnlivé prosby oslyšeti měla, raději prý z domu prchne - raději, Bůh jí ten těžký hřích k vině nepřičítej, - raději sama smrť si udělá...
Paní Matlička tušila, co asi mezi mladými těmi lidmi se sběhlo! I dívala se na to jinak než Apolenka. Dala se do smíchu nad dceřinou plachostí a upejpavostí.
"Kočičko, snad pan Martin trochu ohnivý byl? Vždyť tomu taky zvykneš! A ještě jednou ráda budeš, že tak roztomilého mužíčka máš, který tě tak má rád, a ty snad ani doposud nevíš, co to láska..."
Tahle poslední slova paní Matlička pravila už na schodech, aby to starému za tepla pověděla.
Ubohá Apolenka! Nyní teprve pociťovala propasť své opuštěnosti. Ještě bláhová těšila se, že pan Martin po takovém odbytí pohěvá se a už nepřijde, ale druhého dne opět přišel, jako by pranic mezi nimi nebylo se událo. Pokorně přijal v soukromí od paní Matličky žertovnou důtku, aby jen dceru neděsil svou ohnivostí, ale trošíčku mírnil se.
Vůči Apolence teď opravdu mírnil se - ale mstil se zároveň zvláštním způsobem. Medově hovořil o rajském žití, jakéž spolu jako manželé blažení žíti budou, takto důrazně jí na vědomí dávaje, že ona přes všecken svůj odpor jeho býti musí - a také bude. A proti takové zlobě Apolenka jen jedinkou zbraň měla, mlčení a pohrdavý pohled - ale málo stačilo a pana Martina jen k novým podobným vybízelo útokům --Tak smutně den po dni jí plynul a masopustu již na mále. A zatím co jinde mumraje a maškary děvčata chystala si, Apolenka sedávala u zaraženého okna s vyhlídkou do zahrady, s hlavou sklopenou, s očima pláčem zardělýma, a přes tu chvíli kázání, domluvy i pokary od otce či mateře dostávalo se jí.
A výsledek všeho toho? Že jednoho dne pod večer Anka Herclovic opět z domu putovala pro Jiříka se vzkazem, že déle již to panna Apolenka bez něho nevydrží.
A Jiřík přišel.
Láska u něho zmohla i hrdosť i pevný úmysl, že bez výslovného odvolání zákazu se strany Rubriciovy do domu nevkročí - přišel, aby se rozloučil s dívkou milovanou. I jemu trudno a bolestno bylo, že patřiti musil, jak Apolenka, jak štěstí jeho ve prach se zašlapává. Nechtěl už patřiti na to, jak sok jeho, člověk zmařený, vítězí nad ním, jak cíle svého dochází. Viděl Jiřík zarmoucený, že lásce jeho hrany odzvonily... Rodiče Apolenčini pro sňatek s páně primasovým synem zapáleni jsou a nic jich od úmyslu jejich neodvrátí, leda snad Bůh sám. Nač Apolenka s odporem svým stačí? Zemdlí neustálým odporem beznadějným, zemdlí - a opětovnému doléhání podlehne. Poddá se, stane se chotí toho člověka...
Ale ještě jiná pohnutka vybízela Jiříka, aby z města odešel, kde nechtěl býti přítomen nenáhlému umírání Apolenčinu. Chtěl starému Rubriciovi dokázati, kdo větším je žebrákem, zda ten, jenž má ruce zdravé, lásku ku práci, hlavu bystrou a otevřenou, či ten, kdož ze jmění jiných nahromaděného tyje jako sysel z obilí nakradeného.
Dlouho o tom měl s tatíkem porady, a ten ve všem jemu za pravdu dal, aby se odebral do Prahy, sídla urozených pánů i dobrodruhů , kteří alchymií a astrologií se zabývali. Zde prý jemu štěstí najisto nejvíce příznivo bude a on za krátký čas jako znamenitý a bohatý člověk se vrátí.
Nalezl Apolenku v malé zahrádce za domem, na sedátku pod keřem. Nalezl ji na místě, kdež spolu ještě za předešlého léta sedávali pod večer po celé hodiny. Ale žel, léto minulo, minul i podzim a se zimou také hrany odzvoněny lásce jejich; na místě, kdy za šťastného milování k sobě tulili se jako dva holoubci, na témž místě nyní opět se scházejí, aby se rozloučili - rozloučili snad na vždycky.
I přisedl na lavičku k dívce v žalu a smutnění celé zatonulé; přivinul ji k sobě a pobledlé líce vášnivě zulíbal. A potom potichu vyprávěli si o strastech, o rozloučení, jakož i o zosnovateli jejich neštěstí. A Apolenka trpce stěžovala si na zaslepenosť rodičů, na ústrky, domluvy, nucení; zas Jiřík, ví-li cosi o Elšce, dceři kovářově, kteréž pan Martin lásku do skonání sliboval, oloupenou o vínek panenský opustil...
Ledový větřík prudčeji zavál v suchém keři a něco zmateno sněhu svál s obalených haluzí zrovna na milence. Jiřík zachvěl se a lehce vyvinul se z objetí Apolenčina. A jako ledový chlad v duši mu šlehla myšlénka, dobře-li činí, že tuto s Apolenkou se sešel, ji k novému odporu proti rodičům povzbuzuje a marnou naději v ní budí ve zdar jejich lásky, když téměř žádné pochyby nebylo, že Rubriciovi provedou vůli svoji... Sám klesal v duchu před tou těžkou zodpovědností, ale i jeho cit zmohl se, že zapomněl na vše.
Nechtěl déle prodlužovati bolestné loučení.
"Buď s Bohem, Apolenko, a na mne pamatuj!"
"Ty již jdeš?! Ó Jiříku! A mne tu samotnou zanecháš, opuštěnou, slabou, bez pomoci?"
"Jen silná buď a doufej! Do sňatku ještě daleko!"
"Já dívka silna býti mám, když muž by pod tíhou žalu a starostí poklesal?"
"Když tak dlouho panu Martinovi odpíráš, i dále jemu odpírati dovedeš a cíle dosáhneš, neboť kdo setrvá až do konce, šťasten bývá..."
A ona zase úžeji přitulila se k němu a hlavinku sklonila na prsa jeho.
"Ty jdeš - a nevrátíš se!... Viď, Jiříku! ? Vezmi mne s sebou, kamkoli půjdeš! S tebou půjdu kraj světa, abych trápení tomu unikla... Slyšíš-li pak, Jiříčku?!"
Jiřík chvěl se. Zvláštní jakýsi cit provanul jeho nitrem... Hle, byl-li žebrákem, když takové srdce směl nazývati svým? Blaho, štěstí mu kyne! Ale cit povinnosti zvítězil. Přihlédaje k pravé podstatě té věci, ničím jiným nemohl by nazvati skutek svůj, nežli krádeží... A raději by ztratil věčné spasení, než by něčeho podobného se dopustil...
"Jako věřím v Boha jediného, tak i pevnou mám víru, že, Apolenko, přece mojí budeš navždy," zahovořil vážně, "ale neodvedu tebe jako nevěstu bez požehnání tvých rodičů; a toho oni nám jednou udělí - věř, že udělí!..."
Poslední stisk ruky, poslední políbení a Jiřík kvapně odcházel. Apolenka drahnou chvíli za odcházejícím patřila skrze roušku slz, želu podléhajíc, až Anka Herclovic k návratu domů ji pobídla, že zima tu přílišná a v mrazivém tom čase že snadno by prostydnouti mohla.
Rty chladly jí a šeptmo za odešlým volaly "s Bohem" - ale v srdci mřela touha: "Ó nikoliv s Bohem, ale na brzkou shledanou, Jiříku drahý!..."
Přivřenými dvířky, kteráž v zákoutí slehlé zdi zahradní se nalézala, vedouce v úzkou uličku při potoce, Jiřík vyšel, prozřetelně obzíraje temnotu, ale sotva že několik kročejův udělal, z opojení svého rázem procitnuv, v duchu zaklnul při pohledu na dvé postav mužských, šourajících se podél protější zdi zahradní... Bystré oko jeho i v temnotě rozeznalo pana Martina; druhá osoba neznáma se mu zdála. Kde zde pan Martin se potuluje? Neobmýšlí-li snad jakýchsi úkladů proti Apolence? Ale brzy toto podezření zaplašil, vzpomenuv si, že v té uličce na konci u samé brány Svatojirské pověstná krčma se nalézá - kam láje všelijaká k pitkám a hrám pod záštitou samoty se stavívá... Pěkný ženich, který takřka před svatbou v ta místa chodívá! Pěkná příprava k nastávajícímu stavu manželskému!
Netouže po bližším styku s panem Martinem, v temný kout se přitiskl, aby nepozorován zůstal, až by přešli.
Již přešli váhavým krokem, již jedva ohlas kročejův jejich bylo slyšeti a Jíra kvapně na cestu směrem opačným se dal, aby na náměstí se dostal. Nedospěv ani konce uličky, stanul. Zdálo se mu, jako by byl zaslechl dívčí výkřik. Podrážděná obrazivosť ještě více podnítila podezření jeho, že pan Martin s nějakým černým úmyslem tou cestou se bral. Vrátil se, aby se přesvědčil . Ulička byla pustá i zahrádka Rubriciových mlčenliva. Nedbal. Cestou, kudy prve vyšel, vrátil se. Kroky liščími chvátal, každé chvíle stanuv a naslouchaje. Ticho bylo. Mýlil se. A hle, teď i v okně Apolenčiny jizbice skly zamženými světlo chabě rozbřesklo - je tedy doma, v bezpečí... Rozradován malou chvíli na témž místě stál , pohlížeje vzhůru, kde milovaná děva dlela - hle, i k oknu blíže přistoupila, netušíc ani, že Jiřík jí tak na blízku... Postál tu Jiřík, až postava její od okna odstoupila, pak odtud bral se. Ale to omeškání bylo pro něho škodlivé.
Pan Martin na námluvách.
Sotva z dvířek zahradních vyšel, narazil na pana Martina, jenž s panem kastelánem šel; a za nimi opodál lanknecht polohlasně si prozpěvující. Střetli se. Syn primasův něco mu řekl, jako že tu obchází podoben psu slídivému.
V Jiříkovi vše vřelo. Vrhnouti se na bídáka a jedním rozmachem píra ocelového splatiti všecko své i Apolenčino utrpení. Musil se přemáhati, aby hlas jeho zněl chladně, bez vášně.
"Nech mne spokojem, pane Martine!"
Rychlým krokem chtěl bráti se mimo, však postřehl přece rychlejší protivníkovy kročeje a chřest píra taseného. Zrychlil kroky, nepřeje si půtky, ale výsměšný a jízlivý hlas páně Martinův v kvapu jej zarazil.
"Stůj, sketo!... To jsi se naparoval v domě otce mého, hroze, že setkáme se jednou a že potom zle se mnou bude. A teď utíkáš!..."
Taseným pírem se hnal na Jiříka, který, posud neozbrojen, otočil se a chladně čelil rozvzteklenému.
"Žebráku! Tas, jsi-li člověk dobrý!"
Sotva Jiříkovi napadenému času zbývalo, aby prudkým rozmachem šaršoun od boku vytrhl a s pírem páně Martinovým skřížil a od těla svého neškodně odrazil. I strhla se půtka veleprudká.
Pan Martin, krev maje bílým pivem rozpálenu, divoce se bil a každou ránu klnutím a spíláním provázel, co Jiřík každého prudkého hnutí protivníkova si hleděl, aby uvaroval se těžší rány. Jižť z některého škrábnutí lehčího krvácel. K tomu pan kastelán, rovněž tasiv, k bitcům chvátal, aby bitky se účastnil po straně svého přítele, jejž hlasem neurvalým pobádal.
"Tni ho!... Napíchni usmolence pírem jako mřeně , nebo mi ho přenechej!"
Viděl jasně Jíra, že tu o život jeho se ukládá, a tušil v duchu blízkou a neodvratnou záhubu. Čeho mohl poříditi sám jediný proti třem v umění šermířském dokonale vycvičeným? Zajisté sluha páně kastelánův toho dalek byl, aby zůstal nečinným svědkem zápasu. Loučil se již v duchu s drahými, avšak pokud vlády v pravici jeho, umínil si život draze prodati...
I rozpálen tou myšlénkou, slepě a vztekle bil se proji dvěma... Teď ostré rýpnutí špičkou Martinova píra na žebrech pocítil...
"Vrazi, zbojci! To-li kusá cti v těle máte, že tři proti jednomu potutelně bojujete? Styďte se!"
Pokládaje výkřik Jiříkův za dobrý výsledek své rány, pan Martin s žertem k panu kastelánovi se obrátil - a v tom i Jiřík prudce vypadl - pan Martin vztekle zařičel i bolestně, ucítiv hrot šaršounu v lokti, píro své z pravice pustil a vrávoral k panu kastelánovi.
"Ó psí syn! Dobře mi posloužil!... A hrot šaršounu v ráně... Pane Hertvíku! Lépe mu posluž, lépe, ať pojde!... Pane Hertvíku, pane..."
Mrákoty již obestíraly smysly jeho a on sklesl v náruč páně kastelánovu.
Tož Machaň, lancknecht páně rytířův, za Jiříkem, jenž v útěk se dal, nechtě v nepoctivém souboji života svého dále v šanc dávati, se pustil, křiče hlasitě: "Chyťte vraha, chyťte!"
Ale záhy pro tloušťku svého těla se upachtil a krom toho nehrubě ochoty jevě, rukou mávl a k pánům se navracel.
"Zachraň se, chudáčku! Jistě v radě bohův usouzeno, aby si zdráv byl. Běž si, běž!"
Jiřík, takořka zázračným způsobem z léče, v níž o život jeho hrálo se úkladně, vyváznuv, oddechl si z hluboka.
Toho dne sice citelná zima byla, však on spocen byl. I počal otírati pot rukávcem kabátce, ne pot, ale krev, kteráž z nepatrných ran ve tváři se mu řinula. Též pod žebry cítil bolesť nemalou.
Zaměřil kroky svoje k potoku, který Rožmberským hradem protékal, aby v ledové vodě krev si schladil i rány vymyl, aby doma otce nepolekal.
Pak velikou oklikou kolem zdí městských domů se vracel. Však v ulici lomnické před zájezdnou hospodou narazil na houfec lidu. Vyslovené jméno jeho zarazilo jej v chůzi. Což tak dlouho chodil, že zvěst o té půtce až sem rozšířila se?
I byl zvědav, co uslyší, a stanul neviděn.
Muž, jenž obklopen od hloučku lidu domácího, stál v plném proudu světla, jež lucerna nad vraty hospody zájezdné na něho vrhala, rukou zamávl nejspíše k otázce jakés a pravil: "Sotva z té polízané vyvázne. Když na nosidlech ubohého syna páně primasova nesli k domovu, otec jeho s hlavy div šediny si nerval a hlasitě vrahovi klnul. Ale syn ze mdlob neprocitl - a vrah snad již přes devatery hory. A kdož by toho u Jiříka vyhledával, že poctivé lidi přepadati bude!"
"Není možno!"
Odpor v posluchačích jen k horlivosti dopaloval muže vypravujícího.
"Toho najisto postavili svou výpovědí pan rytíř Hertvík z Dobřenic a lancknecht Machaň, že Jiřík na pana Martina vyrazil ze zálohy potutelně, řka, že to činí pro Apolenku Rubriciovu."
"Pravdu máš! Mládenec ten marné naděje na dívčí to si dělal, a od pana Martina ze sedla jest vyhozen," propovídal stařík jakýs na vysvětlenou.
Taková řeč dostatečná byla k usouzení, že Jiřík toho činu by schopen byl; přání projeveno, aby servus Půlkrábek a biřici polapili jej a dodali právu útrpnému k příkladnému potrestání...
Jiřík zaskřípěl zuby při poslechu té noviny. Sám málem by byl podlehl vraždě úkladné, a nyní úkladníci vrahem ho označili. Česť jeho zlehčena: již dráby pro něho vyslali... Kde jest spravedlnosť?
I bylo mu v té chvíli roztrpčení, jako by povstati musil a hlasem velikým svou nevinu obhájil a pravé vinníky před lidem žalobu dal. Srdce velelo tak, však jinak klidná rozvaha; tať domů jej nutkala. I poslechl. Však co zkusiti mu bylo na té cestě kratičké! Ve stínu a temnotě plížiti se musil, aby s někým známým se nesrazil; ano i do domu otcovského zadem přes zídku krásti se musil jako zloděj, on poctivec, muž dobrý. A kdo všeho toho příčinou? Syn páně primasův, který Apolenku jemu uloupil, potutelně ho napadl s ničemou sobě rovným.
Otec v sednici samoten, s hlavou k prsům sehnutou. Tak zahloubán byl v těžké dumy, že pozdrav synův přeslechl. A když na opětovaný spatřil jej ve tváři raněného, bledého, s očima zakalenýma, ruce sepjal a jimi nad hlavou zalomil.
"Ty zde! Ó synu, synu, pěkných jsem na tobě dožil se radostí!... Biřicové tebe jako vraha a úkladníka v domě otcově chtěli zatýkati... Ó že jsi kdy přes práh prokletého domu Rubriciova přešel! Odtud všechno to zlé pošlo!"
"I ty, otče, mrzkým řečem věříš?! Slyš a pak suď!"
A tu vše otci, jak se sběhlo vypravovati se jal.
"Ale proč tedy jsi se dal do bitky? Takovému měl jsi se vyhnouti na kus cesty... A těžce nyní za horkokrevnosť pykati budeš... Aby si raději ihned ze Soběslavi uprchl, dokud čas!"
"Ne, otče, nepřehnu! Vydal bych sám na sebe svědectví viny, kdybych uprchl. Při svoji povedu před právem jako jiný člověk poctivý, a přímo obžaluji Martina Loudu a jeho čisté pomocníky!"
Starý Engelfried znova zalomil rukama.
"Ty, syn žebrákův, obžalovat chceš syna primasova před právem? Tebe ani před právo nepřipustí, ale do dusíku zavrou na mnoho neděl a nepřipustí žádného rukojemství, aby si sám před právem hájiti se mohl. A posléze sám na sebe by si vypovídal před právem útrpným na kolo natažen. Tam i němý úst otevírá k mluvení. Prchni, hned, v tom okamžiku prchni - není-li už pozdě... Servus obecní chlubil se, že právu útrpnému neunikneš, ani kdybys ptákem byl či plazem pozemským... Že Bůh ti tu myšlénku hned nevnukl, aby si prach města tohoto s obuvi vyrazil..."
Jiřík na lamento otcovo s úsměvem propovídal: "Nemusil bych ani ptákem býti, abych se dostal přes hradby městské; dítě sleze jich nepozorovaně na několika místech... Na konec tebe poslušen býti chci a ihned to zrádné hnízdo opustím, však dříve tebe, otče, pokorně za požehnání prosím..."
Se žehnáním otcovým bral se z domova, aby v cizině našel ochrany - ale odcházel s bouří ve vnitru. V nejrozhodnější době musí opustiti rodné město, dům otcovský, otce drahého i nade vše drahou Apolenku.
Noc temná, chmurná snášela se nad Soběslaví. Nebyla-li i Jiříkova budoucnosť právě tak chmurná, zachmuřená, beznadějná?...
Nad ranou páně primasova synka barbíř Desider Podhájský dosti povážlivě hlavou vrtěl, řka, že ať bodná neb sečná, nástroj-li, kterým bodnuto, neb seknuto, se zlomil a zůstal v ní byť i na chvíli, špatně se hojívá a žádá tuze pečlivého ošetření. Tož ránu Martinovu pozorně vymyl, slepil a flastry ovázal, přikázav jemu, aby všech rad jeho dbal, na tom že brzké jeho uzdravení záleží. Ale dojista povídal to jen proto, aby od otce pacientova tím bohatší odměnu si zasloužil.
Rána sice dosti hluboká, ale jinak bezvýznamná byla; šaršoun Jiříkův loktem projel, nedotknuv se na té cestě kosti neb cévy nějaké, na krev bohaté. Proto uzdravení Martinovo rychlým krokem postupovalo a on jen z ohledův na řeči, jaké nadělaly se o tom jeho těžkém zranění, doma se zdržoval, i když rána zcelena.
Ba právě barbíř Desider dobře mluvil, že rána povážlivá jest a zlé následky míti může - však nikoliv pro poraněného, ale pro syna krejčíře Engelfrieda. Pan Martin brzo z toho vyšel; tím hůře bylo s tím, jenž tu ránu zadal, nebo lidé věřili jen onomu, tohoto pak nazývali násilníkem a pranic nedali na vymlouvání starého Engelfrieda.
Co starý Engelfried zkusil úštěpkův, zlých slov i pohrdavých pohledův! Ať hájil nevinného syna, jak chtěl, nikde víry mu nedáno, ano ještě obrana ta ve zlé od nejednoho mu vykládána.
Musilť starý otec mlčky přihlížeti, jak jméno synovo dosud neposkvrněné v kalu potupy smýkáno, na justicii přibito, jak biřici se servusem do okolních měst vysláni s listy, kdyby tam dopaden byl, aby hned obci soběslavské byl vydán.
Ale kdo v rákosí tom takořka přes noc pěkně urostlém píšťalky řezal a pískal si vesele, byl pan primas sám.
Správně tušil, jak vlastně to bylo s tím přepadem zákeřnickým, a proto v soukromí synovi vyčinil důkladně, ale před lidmi mnoho píle vynakládal na postižení onoho úkladníka. Ovšem i to na oko; co mu po tom bylo, toulá-li se nebohý Jiřík kdes ve světě či v okovech sedí pod radnicí - jenom když vzdálen byl a s ním i veliká překážka v uskutečnění sňatku synova s Apolenkou. Ne, že slovo Rubriciovo by neposkytovalo dosti záruky, ale pan primas připisoval veškerý Apolenčin odpor úkladům Jiříkovým. A když ten zde nebude, zajisté i panna Apolenka schladne a poddá se konečně...
U rodičův jejích Jiřík ubohý svým domnělým skutkem velice si uškodil - v tom nemýlil se pan primas nikterak.
Paní Matlička hned s onou zprávou k Apolence běžela, do duše jí hřímala, jak prý kdy srdcem nakloniti se mohla k takovému vlku v rouchu beránčím, jak jen mysliti mohla na ničemníka, kteréhož - Pánbůh milý dopustiti račiž! - aby polapili a právu odevzdali ku příkladnému potrestání. A na pana Martina v proudu řeči přešedši, dobrá paní Matlička lítostivě slzy ronila nad ubohým, co jen zkusí, snad prý o pravou ruku přijde, a to jen skrze ni, skrze zlou, ošklivou a nanicovatou osobu. Nyní tím více prý pana Martina vážiti sobě má, sama jej za odpuštění prositi, že k němu kdy tak tvrdá byla, když nyní jen pro ni takové ukrutné bolesti snáší. A po celý čas paní Matlička každičké skoro chvíle po jeho vynacházení ptáti se dávala, i sama kolikráte k němu došla do jizbice, kde panáčka na loži ležícího, přepadlého, s rukou ovázanou, hlasitě litovala, nad bolestmi jeho nářek vedla, aby jen drahého života šetřil, napomínala, ano i od Apolenky - arci toliko o své ujmě - pozdravení i litování vyřizovala se vzkazem, aby jemu Pánbůh milý toho dal, aby co nejdříve zdráv k nim návštěvou zavítal. Druhdy zas, krmičku zvláštní a pochoutnou sama uvařivši, jemu donesla, a aby pochutnal si na ní, od Apolenky vyřizovala. Pan Martin na takové řeči tvářil se, jako by byl v devátém nebi, zhluboka vzdychal a divně oči točil a "vzácné paní mateři" ruku líbati chtěl za takové pěkné zprávy, které prý rány jeho lépe vyléčí než obvazky barbířovy, lépe než nejdrahocennější balšám palestinský.
A na důkaz, že ten vzácný medikament již počíná jeviti blahodárný účinek, s lože povstati chtěl, ale paní máti cele pobouřena takou nedočkavostí nijak tomu nedopustila, alebrž, znova na lože jej zahnavši, napomínala, aby jen pro pana otce, pro Apolenku a své přátely se šetřil.
Na hospodáře Rubricia podobně jako na ženu jeho zpráva ta nemile účinkovala. Zcela nepochopitelná byla mu ta novina. Kde Jiřík, jinoch tak tichý, k takému skutku by se odvážil? Ale svědkové promluvili... Pak i pohnutka k tomu činu dosti podstatná byla; ze msty, že nevěstu bohatou mu přebral, jak aspoň Rubricius se domníval, tak učinil. K dceři své nenadělal mnoho řečí, ale slůvko jadrné propověděl, jež závažnější bylo než celé matčino kázání. Posavad Apolenky šetřil a mírně domlouval jí, aby laskava byla k Martinovi, chtěje, aby zvláštní vůle ruky své mu podala; nyní přísně propověděl: "Již dosti těch tvých vzdorův a zdráhání, již na ně ani nejmenší váhy nedám. Připrav se - s provoda již manželkou Martina Loudy se zváti budeš!"
Ale v soukromí k panu primasovi, když hovor opětné na událosť onu uvedli, přece projevoval slovy i tvářením, že by valně příjemno nebylo dopadení zločincovo a jeho potrestání, jednak pro bývalou jeho náklonnosť, jakou k němu měl, jednak že by nemilé klepy pro oba pošly. A pan primas dobře rozuměl a nevalně se hněval. Z postižení Jiříkova mnoho prospěchu mu nekvítalo. Syn Engelfriedův nepřítomný neškoden byl - kdyby právo v moc svou jej pojalo, snad rozhovořil by se o pravém běhu té věci, že by z toho nemalá ostuda byla.
Však i starý Engelfried nadělal dosti hluku obranou svého syna, jenž prý před uprchnutím pravý sběh události té pod přísahou mu vylíčil - a ten jinaký jest, než pan Martin s panem kastelánem a Machaněm vypověděli. Však nepochodil. Jakž jinak by bylo, kdyby servus obecní s vinníkem se dostavil?
A Apolenka? Tať dosud Jiříka se zastávala, a když v té obraně od rodičův umlčena byla, aspoň v duchu při něm stála, nic na něho dopustiti nedadouc... A jako by ta dívčina spíše srdce mužské než dívčí mela, neustále jen litovala, že Jiřík toho vzteklivce do prsou nebodl, aby zhynul a aby byl konec tomu jejímu trápení...
Ale kdož ví, zdaž pan Martin si nepřál podobného osudu! Což té nepatrné rány v lokti! Jinší hnětla ho a trýznila, že svíjel se na loži. Strašidlo před ním vynořilo se z temnoty. Hrozné, v příšerných barvách strašidlo, o němž myslil, že utonulo navždy, když byl onu radostnou zprávu uslyšel, že servus Půlkrábek sklál onoho lotra selského Bartůňka, jednoho z účastníků krvavé serenády v ulici Platnéřské v Praze.
Býňovec znova se objevil, ne onen společník podajný, dobrácký, panu Martinovi nakloněný, ale plný hrozeb a požadavků, požadavků na ten čas skoro nesplnitelných. To bylo to strašidlo, s nímž před tím, než s Jiříkem utkal se v krvavé půtce, v oné krčmě pověstné se setkal... A doléhal na něho Býňovec a od plného korbele ven ho táhl, aby bez obavy promluviti mohl. I byl z toho pan Martin tuze nevrlý a netajil se s tím příteli svému druhdy důvěrnému, a proč nejen sebe, ale i jeho v nebezpečí nemalé vrhá, důtklivé mu domlouval. Ale Býňovec ke všemu tomu ohyzdně se smál.
"Viď, bratříčku, rád by si se zbavil druha svého, viď, ty duše upřímná. Stýskalo se mi po tobě, přiběhl jsem k tvému prameni zlata nikdy nevysychajícímu. Haléře nemám a žaludek dobře tráví, hrdlo vysychá. Dej, bratříčku, peníze, dej!"
A při tom žádal sumu peněz tak neslýchanou, že pan Martin div vzteky se nerozpuknul, a prudce od sebe ho odstrčiv, na něho se osopil: "Darebo! Kdyby mi k holi žebrácké nebylo daleko, svými žádostmi by si mne k ní připravil; ale hrozeb tvých se nelekám. Nepřej si toho, abych já hrozil!" a přitom výmluvně na rukověť píra svého ukázal.
Býňovec ledově se zachechtal...
"Chudinko, ty mně vyhrožovati chceš a já jen z milosrdenství nevyčerpatelného šetřím tebe. Ale že jsi s takovou na mne začal, obrátím. Své úlohy změníme. Kdybych chtěl, přede mnou na kolenou žebrati by si musil. Jen slovo promluvím, a syn páně primasův zahoupá se na čekanu!"
V panu Martinovi vřelo. Když prozřel, všude vůkol temnota, mrtvé ticho vanutím větru přerývané a pod nohama hukot potoka ledovou korou nepokrytého. A jako maní k Býňovcovi blížil se, ruku na jilci píra. Jediný dobrý bod, snad výkřik - pak pád a těžké zašplouchnntí a dravá voda zbavila by pana Martina té hrozné mátohy.
Konec velesíčka .
Ale Býňovec dobře porozuměl tomu hnutí, a proto odskočil stranou...
"Rád by si se mne zbavil a úkladně. Abych tě z takových choutek vyléčil, povím ti něco: Snad by se ti někdy podařilo Býňovce se zbaviti, ale toho, co on ví, nezbavil by si se. Nemám sice rád tu svátosť, již nazývají zpovědí, ale tenkráte dobře se mi hodila. V ucho kněze sice neuložil jsem ty tvé příhody, ale na blány napsal jsem, podpisy utvrdil tré takových listův a dobrým rukám jsem dal do opatrování. Stane-li se mi cos lidského, ať oni na tobě se hojí. Obrnil jsem se dobře proti tvým rozmarům, drahý Martine, zlatý čepeli!" Býňovec smál se jízlivě.
Ale Martinovi nebylo do smíchu.
"Pošetilé řeči vedeš, bloude, a na důkaz, že málo váhy na ně kladu, pravím ti, že tolik peněz ti dáti nemohu a nechci!"
"A já, že tobě ani haléře neslevím. Dověděl jsem se, že bohatou nevěstu ti uchystali. Mým mlčením krásný život tady povedeš, dobré bydlo, sličná žena. Lalok pod krkem hladiti si budeš a dojista po otci na primasovský stolec usedneš a pitomci budou se ti klanět, zatím co ten, který taký život ti žíti dovoluje, v bídě, v pronásledování někde v lomech, na křižovatkách neb v houští lesním pojde, ač-li mistr popravčí nad ním umění své neprovede. Ale nechce se mi toho. Já chci dobře žíti na stará kolena, abych alespoň jako pes nějakou střechu nad sebou měl, k tomu ženu a někdy korbelíček řízné chmeloviny k tučné pečínce. A aby si věděl, že mne již to neustálé za tebou dolézání omrzelo, ne já za tebou, ale ty za mnou na křižovatkách ke Chvalšinám za týden v tu a v tu dobu se vynajíti dej!"
I pověděl mu, aby tam dojista s těmi penězi do posledního groše přišel a rozhodl se buď pro dobrý život ve městě, nebo na houpačce povětrné.
A zmizel zrovna v čas, aby pan Martin s panem kastelánem sešel se po nějaké chvilce...
Vztek, který jímal pana Martina, Jiřík měl zaplatiti; ale stalo se opačně...
Hrozná to byla pro pana Martina věc, stížená ještě láskou k hrdé dceři Rubriciovic. Nebyla to láska, ale hrozná trýzeň srdce, muka nevyslovitelná, pod kterými prostopášný primasův synek svíjel se. A odporem Apolenčiným vzrůstala v ohnivou, prudkou vášeň. Šílel tou láskou a v té vášni o získání Apolenky se snažil, ale marně vždy; ani po Jiříkově útěku nepokročil ve zdaru. Nenávistí a opovržením k němu netajila se, ale den ode dne je stupňovala. Jak draze tehdy musil zaplatiti smích, když na vzdory její odpovídal! Krev mu vřela v žilách a v srdce jako by sup svými drápy se dobýval...
V některých chvílích chladnější rozvahy rozjímal, jaké to trápení s tou láskou přišlo, že neustále na vzdornou tu děvu mysliti musil, veškery myšlénky a touhy jen k ní odnášel. Co již lásek měl! Miloval a zase hravě a lehce rozloučil se s milenkou, a už ani nevzdechl. Byly mezi nimi panny urozenější a krásnější, život by za něho byly daly, na vše pro něho zapomněly: na česť i na spásu věčnou! A hladce z jich náručí vřelého vyvinul se, na vzdechy jich jen úsměvem měl odpověď. A o Apolence nic takového říci nemohl; nemilovala ho, alebrž ani s nenávistí k němu netajila se. Tušil v té lásce neblahé svoji zkázu - ale obrátiti nemohl na cestě, jež srázem vedla do propasti...
Příchod Býňovcův, jeho žádosti a vyhrůžky, jeho chladná, zoufalá odvaha odhalily panu Martinovi závoj s brzké, neodvratné budoucnosti. Ba lotras ten pravdu měl, že osud páně Martinův spočívá v jeho rukou. Znal Býňovce dobře; když k hrozbám se uchýlí a peněz od něho vymáhá, tož brzo žízeň zlata neuhasí a neustane, dokud nesezná, že studeň vyschla až na dno.
Jedinký prostředek: uteci odtud daleko, v širý kraj, kde nikdo ho nezná, uniknouti zaťaté pěsti Býňovcově, smáti se v úkrytu jeho hrozbám, hoj, pane Martine, to by bylo!
S Apolenkou kdyby kraj světa odtud prchnouti mohl!
A ta myšlénka, jakkoliv ihned ji zaplašil jako bláhovou a marnou, přece v mysli jeho sledy zanechala.
Avšak teď třeba, aby Býňovec aspoň té chvíle nevyplnil hrozby své, nasytiti jícen jeho...
U dveří prvních, na něž zaklepal, nepochodil. U otce místo peněz nabral jen smíchu.
"Synku, ve špatnou hodinu jsi přišel... Nedám a nepůjčím ani haléře... Aby si hýřiti mohl a králkovat - viď! Krátko jsi dělal dobrotu... Že dluhové tebe tíží? Však se splátkou počkají, až dobrých peněz si vyženíš!... Až těch pak hýři si dle libosti - ale z otcova měšce ani haléře již neobdržíš!"
A synáček otci odpověděl, že tu řeč jeho dobře si zapamatuje a že rovněž mu odpoví, až bude chtíti, aby jeho dluhy splácel.
Ale pan otec spodní ret ohrnul a odpověděl, že bohdá již toho dalek bude, aby u něho pomoci vyhledával, maje dosti na bohatém přínose paní Gabrielky. A s tím panu Martinovi dvéře ukázal.
Nejinak vedlo se mu s takovou žádostí u dobrého přítelínka pana kastelána.
Pan Hertvík pečlivě ve křeslo jej usadil a velikou radosť uzdravení jevil, ale když milý host bez okolkův o půjčku zavadil, hostitel rovněž přímo řekl, že by rád, ale nemůže...
Na takovou odpověď pan Martin svoji nevrlosť na jevo dáti nesměl, a proto odpověděl, aby spolu v kostky si zahráli, snad že mu panna Fortuna nakloněna bude, jako jindy Hertvíkovi.
Toho teprve panu kastelánovi splniti nelze. A na důkaz pravdy hlavou vrtěl, až celé tělo z toho vrtění rozkolébal. Trpkých prý v té věci nabyl zkušeností. A ihned do vypravování se dal, nejspíše chtěje panu Martinovi ubrati chuti k dalšímu dožadování... Hrál prý jednou s dobrým i známým zemanem Kolaříkem, který celý stateček svůj, kdesi u Kbel ležící, prokostkoval. A když všechno prohrál, že potom na dluh hráti chtěl a proti dukátům pravé oko v základ dal.
"Víno již účinkovati počalo, já sázku přijal. Kostky zarachotily - a na desce proti mým dvanácti zemanových jedenácte."
"Za oko - oko!" divoce zařval hráč náruživý a od boku dýku vytrhl a vetkl břitký kov v oko, a co kolem všichni přítomní trnuli, hráč, krev z oka se řinoucí stíraje, volal po odvetě, a když prý již čert jedno oko vzal, nechť i druhé vezme, a panu kastelánovi, aby sázku zdesateronásobil, poroučel divě... A pan kastelán prý z milosrdenství k tomu svolil. Přál mu, aby vyhrál i oka druhého zachoval - a znova vrhali.
Divoce vypouliv zrak, co oko pravé z prázdného důlku hrozně chvělo se, díval se na kotálivou hru dvou kostek na stole. Prsa zvedala se mu prudkým oddychováním, rty se křivily, až ve vzkřiknutí podobném zavytí šelmy se otevřely.
"Jen šest!"
A teď on vrhl.
Vymrštěné kostky dopadly - převrhovaly se - stanuly.
Výkřik podivu i zděšení kolem stolu ozval se: oka na obou kostkách sečtená jen polovinu páně kastelánova počtu dělala. Prsty obou rukou zaryl do prsou a ze zpěněných úst nesrozumitelný výlev citů dral se: kletby, úpění, zlolající rouhání proti všemu, co svatého.
"Vyhrál jsi, vrahu, a o výhru tebe nepřipravím, alebrž i více dám!"
A nežli mu od přítomných zabráněno býti mohlo, od boku meč vytrhl, a jílcem o zemi jej opřev, nalehl na něj prsoma - a krev na vše strany tryskající z rány otevřené ukrátila samovrahův život a všechny kolem potřísnila.
Od té doby pan kastelán prý odřekl se v kostky hráti, když u protivníka ani haléře. Rád v kostky si zahraje, líbezná to a kratochvilná hra, ale jen když v kapse protivníkově ryzí kov cinká. Pan Martin již odpustiti musí, že k návrhu jeho nepřistupuje a nepřistoupí.
Oslovenému jako by myšlénka spasná mozkem rozbřeskla.
"Z toho jen švandu jsi měl - ale teď něco lepšího nabídnu ti, z čehož i užiteček míti budeš. Znáš přece mladinkou choť páně medikovu; líbezná jest jak amarant pěstěný, dobrá a hodná jak beruška, nu, osobička k pomilování. Sám po ní bláznil jsi se, a jen to, že má byla, po záletech za ní škorní jsi nadarmo netrhal."
"Herež!" pan kastelán zvolal a na stůl udeřil. "Sázka dobrá by byla, ale což ona-li milostí svou se mi nenakloní a tobě věrna zůstane, pak i ty sám prohry své bys litoval... Vím, že jistá panna Apolenka tak v srdce se ti nevřezala, aby si pro ni zapomněl na sličnou paní Andělu."
Host páně kastelánův tklivě promlouval: "Ba vřezala, vřezala, a abych ze srdce ji vyhostiti mohl, tuť bych z prsou srdce vyrvati si musil. Ni chvíli pokoje nemám - trpím nevýslovně. Mysliti na ni nechci, ale představa její na chvíli zaplašena znova vrací se sílou zdvojnásobenou... Bohpomozi, kam ta láska neblahá mne povede... Prahnu... Šílím... A ona ani viděti mne nechce!..."
"Hahaha!" rozesmál se pan kastelán. "Martínek láskou nyje! Vzdorná hlavinka dívčí srdce ti hněte - a ty si pomoci nevíš? Teď jasně vidím, že tvé řeči všeliké o dobrodružstvích milostných jen planým žvástem byly!"
"Vida!" ušklíbl se syn páně primasův, "mně malomoc vyčítáš a u sebe jí neshledáváš. Před chvilkou pravil jsi, co by ti výhra platna byla, kdyby paní mediková k tobě milostí nenaklonila se... Unes ji - kdyby hrda byla k tobě!"
"A ty Apolenku!"
"Unesu ji - dobrá! Ale samou láskou nenajíme se, žízeň neuhasíme. Jen v přepychu, hojnosti lásce se daří, ale v nedostatku zakrní a zahyne. A ty statkem vezdejším hojné oplýváš, u tebe jinak je než u mne žebráka... Nu, tak medle o paní Andělu hodíme si? A co ty dáš v sázku?!"
"Jedno sto veneciánských dukátův!"
"Že by si se nestyděl!... Sám Jerusalem Bachranec za takovou kůstku tři sta kusův dukátův by na dřevo mi vyplatil - a on židák chumčivec - a ty, pane kasteláne, rytíř znamenitý!"
"Tož dvě stě kusů v sázku dám!"
"Smluveno!"
V okamžiku nejbližším kostky rachotily a po třetím vrhu obapolném pan Martin pánem šesti set kusův dobrých veneciánských dukátův byl a pan Hertvík za tu cenu nepatrnou krásné paní si dobyl.
Tak jest pan kastelán ve hře poctivé spanilé paní Anděly nabyl. Ale jiná věc, jak v tento majetek by se uvázal, v milosti krásné té osůbky se pokochal. Její manžel nad Argusa desetkráte ostražitější byl. A k tomu přistupovalo, že o paní Anděle bez jejího vědomí rozhodovalo se. Co ona by řekla ke směně takové, aby pan kastelán násilím ujistil se výhry? Toho i on dalek byl; ledajakýs vroubek měl v takové věci zapomenutý, ale novým kouskem staré historie přehřívaly by se, což by jemu nevalně bylo na prospěch.
Z těch rozpaků Martínek vyléčil ho brzy. Že zasadí se o to upřímně, aby k svému přišel, horlivě jej ubezpečoval.
A kdyby k únosu pro nepovolnosť a neochotu paní Anděly dojíti mělo - nedaleká doba ostatkův masopustních nejvhodnější bude k tomu příležitosť - že na něj, jako by v té věci prsty měl, ani nejmenší podezření nepadne.
V tom panu Martinovi šlehla myslí skvělá vzpomínka na Býňovce a souspřežence jeho. Ti že by vydatní mohli býti pomocníci. A nejen panu kastelánovi, ale i jemu mohli by přispěti v příčině zatvrzelé panny Apolenky. Ale dojista zlatem pomoc jejich vykoupena by býti musila...
Když tu námitku pan kastelán zaplašil výrokem, že by přísně nehleděl na groš, jen když záměr k cíli povede a osoba jeho stranou zůstane, pan Martin rozradován pustil se do vypravování, jak by záměr ten nejlépe uskutečniti se dal.
Po chvíli oba kumpáni v náladě nejlepší rozešli se....
Zejtřejší den chladný a zachmuřený pana Martina zastihl na křižovatkách u vsi Chvalšiny, na kraji lesíka Dešiny.
Krajina tu byla pustá, smutná. Vlnitá pahorkatina, prorývaná stržemi, byla pokryta utuhlým sněhem , od jehož oslňující bělosti místy odrážel se nízký bor, černý, truchlivý. Pod borem dvé cest křižovalo se: jedna k Hradci Jindřichovu, druhá k Soběslavi; ale i cesty sněhem zaváty a zřídka vytisknuty jevily se šlépěje chodců neb koleje vozové.
Výborné to bylo místo k důvěrné schůzce, při kteréž svědkové cizí bývají nemilí.
Přes to pan Martin každičké chvíle na všecky strany se ohlédal a po drahné době, když z temna boru na polední straně vynořila se postava muže k němu rovnou mířícího, své netrpělivosti ulevil oddychnutím.
"Žeť konečně!"
"Změkl jsi přece, můj zlatý čepeli? A neseš žádané?" takový byl pozdrav Býňovcův.
"Nesu. A doufám, že po takové oběti již mě na pokoji necháš a už mě v taková místa zváti nebudeš... Kdy konečně odtud se hnete?"
Býňovec zprvu k té otázce jízlivě se usmál, ale cinkot zlata teď v jeho kabeli od pana Martina uštědřeného jakousi blahosklonností jej naplnil.
"I rádi bychom, milý Martínku, odtud se hnuli a já tobě pokoj bych dal, ale nelze... Zahálíme tu, řemeslo nejde... Ale kam se hnouti, když tu alespoň dobrý skryt máme?... Jacísi mandátové od císaře Rudolfa tuze zlí a přísní proti stávkům a šacovníkům na silnicích vydáni jsou. Psovské živobytí! Snad z jara, až stezky v lesích a horách schodny budou a snazší chleba, hneme se odtud!"
Snad jindy taková odpověď pana Martina tuze by znepokojila, ale teď, když záměr jeho uzrál, vše mu stejné bylo. Nechť si tu jak dlouho potrvají, on přes ostatky déle v Soběslavi se nezdrží...
Býňovec teď touhu netajenou prozrazoval, že by již rád s penězi odtud byl, ale pan Martin jej zdržoval, stále po boku jeho jda, a ledabylé řeči nepatrné propovídal, nevěda, jak by začal. Posléze, když bor černý již na blízku byl, na všecky strany se rozhlédnuv, hlasem tlumeným propovídal: "Prál jsi, že teď jsi na zahálce... Což kdyby kus práce se vám namanul, perný, ale i výnosný - což povrhl by tím ten váš starý?"
Býňovcovi v očích se zajiskřilo jako kocouru, když po kořisti slídí.
"A měl by si něco pro nás?..."
"Nu, měl bych, co by pro vás zrovna bylo ušito."
Vešli v bor a pan Martin hlasem poněkud tlumeným, ohlédaje se přes tu chvíli, a při každém zašelestění stromův stanuv a naslouchaje, rozpovídal se o tajném záměru, jak a kdy provésti by se dal, i o bohaté odměně, jaká jich čeká, kdyby věc řádné skoncovali.
Býňovec mlčky naslouchal a jen zřídka v řeč se vmísil slůvkem souhlasu či odporu. S provedením pak záměru úplné srozuměn byl.
Zvolna, ale dokona pan Martin odhaloval své úmysly, nezřídka pustým smíchem provázel svou řeč. Rozohnil se, že při neustálé loudavé chůzi skrze bor necítil, jak mráz doléhá, šero se snáší, až sám Býňovec na návrat jej upozorniti musil.
Pojednou uprostřed hovoru stanul.
"Býňovče! Není-li ten váš "starý" tím, který panu kastelánu pomstu opověděl?... To bychom udělali kozla zahradníkem v páně kastelánově zahrádce... A ty snad dokonce onen, jehož onehdy v městě pronásledovali jako odpovědníka? Již tehdy jsem si to myslil. Vím, jak mistrně dovedeš se překukliti!"
Ale Býňovec hájil se a zle z takového podezření "starého" očišťoval.
Na konec Býňovec s panem Martinem rozloučil se, prve umluviv se s ním, že ode dneška za dva dny zrovna v tu dobu sem přijde a vše mu podrobněji vysvětlí, jen ať lesinou na jižní stranu jde až k sosně bleskem rozštěpené a třikráte po sobě buď jak zajíc zavřeští, či zakuká, a na to znamení že on u něho hned se objeví.
Unaven, všecek promrzlý dalekou oklikou do města pan Martin se navrátil, pro únavu od návštěvy paní Anděly upustiv.
Tu na příští den si ponechal.
Připravoval se na hojný déšť slz zálibné paničky, na krutou bouři z růžovitých jejích rtíků, že tak dlouho o samotě nýti ji nechal.
Ale skutečnosť ještě převýšila očekávání jeho.
Sama paní Kajetánka, přišedši mu otevřít, strnula při pohledu na něho a div voskovici k zemi nepustila.
Na otázku, paní-li přítomna, odpověděla, že doma i samotna; pan medikus prý tou dobou dlí "U Zlaté husy".
Vešel.
Na židli u stolku, na němž orloj stál, seděla paní Anděla, unylá, přepadlá, s líčkem bleďoučkým, s očima tesknýma. A když pan Martin, vcházeje do mazhauzu, pozdravil, ani slůvkem neodpověděla, ale na Bláznivý písničkář .
bledém líci oheň jí proskočil a v oku pod staženým ubrvím temné blesky hněvu. Nevstala, nevítala hostě, alebrž pana Martina, když políbeníčko na ruku jí vtisknouti chtěl, nevrle odstrčila a odvrátila od něho pohněvanou tvář.
"Klenote můj! Srdíčko zlaté, ty na mne se hněváš?"
Zdráhavou ručku její levicí chopil a rukou pravou objal kol pasu a lehýnce tiskl a medovým hlasem šepotavým na ni doléhal, doopravdy-li se hněvá, že ani políbeníčka ústům jeho neuštědří a odpovědi nedává... A on příčiny k tak krutému trestu ve svém svědomí neshledává, leda snad v jediné věci, a stranu té nyní ospravedlnit se přichází, byť i při tom živobytí své v šanc vydal...
Paní Andělu za té řeči, neustále kol pasu drže, k sobě na židli stáhl, ale ona rukou, jimiž tvář si zakrývala, ani teď nesňala a z pod nich teď pláč prudký vyhrkl.
A on, dobře ženským rozuměje, v pláči zvůli úplnou jí ponechal.
Ale u paní Anděly po pláči nijak úsměv blahý - však bouře.
Teprve teď dala se do něho.
To-li jsou ty jeho přísahy a sliby, jimiž lásku jí sliboval... Nevěrný stal se jí... A pro koho ji tak mrzce zradil? Pro ledajakés děvče z domu šenkovního, s níž prý každý, kdo na truňk se tam staví, do libosti zažertovat si smí. Však to paní Anděla již tehdy pozorovala v domě otce jeho při veselíčku, že tou dívčicí tak omámen byl, že po tři hodiny do ní hučel... A pro svou Andělu ani pohledu neměl!... Co prý tehdy trpěla, když takového pokoření, také zrady se jí dostalo...
Co dále snášeti musila, když dlouhé dny jeden po druhém míjely, aniž by jen slovo od něho uslyšela - na ni úplně zapomněl, po Apolence bláznil, šílil... A jak mnohou chvilku utěšenou spolu v milosti ztráviti mohli! Mužíčka paní Anděla si ochočila, okolo prstu ovinula. Podezření, že by mu nevěrna býti mohla, již úplně zaplašil jako pošetilé a bez dohlídky nechával ji samotnu.
A pan Martin nepřicházel...
Ale proč nyní přišel? Snad popatřit na ubohou svoji oběť, jak pro lásku svoji trápí se? Snad pokochat se na jejích mukách? Vypravovat jí snad o štěstí u panny Apolenky?
Při těch otázkách paní Anděla do ohně přicházela; třásla se a ručky zatínala.
Ó kdyby to pravda bylo, nechť pan Martin ještě nejásá!... Trpěla prý mnoho, nevýslovně, přiznává se k tomu upřímně - ale teď ze své lásky prudké vystřízlivěla! A ku vědomí křivdy utrpěné přidružila se i touha po trestu spravedlivém...
Nechťsi pan Martin na výsluní své lásky k panně Apolence se vyhřívá - však lidé divné o té přízni vyprávějí a paní Anděla v tom spravedlivou odměnu vidí, že zrádně ji opustil - ať tedy raději k svatebnímu veselí s tou dívčicí se strojí - ona, paní Anděla - ne, nedořekne - však ví, co jí potom činiti bude! Nechť tedy pan Martin se těší - ona prý ještě poslední slovo nepověděla...
Poslední slova zněla skoro jako vyhrůžka. A toho pan Martin povšimnul si. Daleko byl sice toho, aby se lekal malomocných vyhrůžek, ale poznával jasně, že by marné bylo tuhle pro pana kastelána jednati. I proto obrátil a jinako k ní se měl.
Když umlkla, hájil se pan Martin proti nařknutí, že by jí snad nevěren byl se stal. Jak by to jen možno bylo, aby na ni, na svou drahou, krásnou paní Andělu zapomněl! Že nevěren se stal, když prý o pannu Apolenku se uchází? Že uchází? Nikoliv, ona jemu rodiči svými i jeho otcem vnucena, a proto jen k ní se má, aby pomlouvačným jazykům vítané látky ke klepům neposkytl. A že k ní dlouho nepřišel? Vždyť snad přece o tom doslechla , že v souboji s Jírou do ruky raněn byl a rána prý dlouho hojiti se nechtěla... A že tehdy o veselíčku jí si nevšímal, tož panu medikovi příčiny dáti nechtěl k novým výbuchům žárlivosti... A starý ten pán všeho jest schopen, v čemž i ona mu za pravdu dáti musí. Či snad chováním svým k tomu nástrojem býti měl, aby ona ještě více soužena a trápena byla od něho? Ne, ne, raději by se na hřbitově usídlil... A proto prý také o tom neblahém veselíčku tak nápadně k Apolence se měl, aby pan manžel její na dobro byl přesvědčen, že ho zálety již omrzely a on teď do opravdy oženiti se míní... Ano, opravdu!...
"Opravdu? - A proč?"
Proč? Musí, musí! Otcem jeho v poslední čas oči mu otevříny jsou - a on nahledl v ohromnou propasť zkázy, hmotného úpadku, v jakém tonou... Aby otce před potupou zachránil, sebe před peským živobytím, proto prý svolil po trpkém a dlouhém přemítání k otcovu návrhu... A co jiného učiniti mu zbývá? Vždyť tonoucí i stébla se chápe... Ví, že skutkem tímto srdce jeho uprahne, štěstí a blaho navždy odletne... Srdce jeho po paní Anděle neustále volalo, jen po ní volalo - ale chladný rozum kázal "obětuj se!"
A číši hořkosti nutno vypiti až na dno...
Paní Anděla nad řečí páně Martinovou znova do pláče se dala, a aby ho upokojila, hladiti ho počala po lících, na rty pobledlé líbati a cosi milostného mu šeptati...
Pochopuje-li tedy již - tak opět rozpřádal rozhovor - proč nepřicházel? Myslil, že snad, nevida ji, poněkud zapomene - ale sklamal se. Touze déle nemoha odolati, přišel - nikoliv, jak ona se domýšlí, aby pokochal se v jejím zármutku, alebrž aby u ní vyplakal se, hoři ulevil, odpuštění dosáhl ... A dojde-li těchto svých tužeb?
Ó dojde, dojde!
Paní Anděla, na stud a stav svůj zapomenuvši, kolem krku ho vzala, líbala, smála se, zas plakala, kadeřavou hlavu, obličej, zas ruce mu celovala...
Pan Martin z hluboka si povzdychl.
Co prý je ta kapka blaha proti moři utrpení a běd, která jej očekává! Tak kdyby paní Anděla jeho byla na věky...
Paní Anděla dobrou čáku mu dávala, že snad i na příště mohou chvíli v milosti pospolu ztráviti, když manžel její večerní hodiny nad korbelíkem "U Zlaté husy" tráví...
Ale což i to platno jest? Jaké to pokochání, když každého hluku, každého zašelestění lekati se jest, nevrací-li se to žárlivý a prchlý starý pán? Tím všechno zkaženo! Tak kdyby s ní kraj světa prchnouti mohl, kde nikdo by jich neznal, kam rameno manžela zlého nedosáhne... Šla-li by s ním paní Anděla, řečí světa nedbajíc?
Zajisté! Šla by! I kdyby cesta vedla až na konec světa...
Pan Martin znova si povzdechl a v zárodku schladil paní Anděly opojení. V tom prý právě kletba jejich lásky, že peněz nemají, bez nichž prý těžko lásce bývá vzkvétati...
Paní Anděla zadivila se.
"Ty-li jsi chudý, když Anděla tvoje tak bohata?... Co tvé Anděly jest, tvé jest... Jen prstem pokyň, a co chceš, ihned stane se... Slovo prones, a Anděla kraj světa s tebou půjde!..."
"Kéž!"
"Opravdu!"
Paní Anděla opět k panu Martinovi přitulila se, on líbal ji a opět cosi blahého šepotal; a ona se zanícením poslouchala s očima zářícíma.
Zatím pan medikus, dobrý, starý pán, nad korbelíkem piva "U Zlaté husy" dlel, hověl si a bodře s měšťany rozprávěl, v mysli své ani stín obavy nehostě o mladinkou choť svoji, již samotnu doma nechal, dověřuje se v její věrnosť i v paní Kajetánky bdělé oko.
Dvé těžkých, silných vranek plemene lomnického, potřásajících hlavami, vyrazilo ze dvora. Táhly vůz pokrytý plachtou smolovanou.
Červená a kulatá tvář vozkova jenjen šířila se leskem a úsměvem šibalským.
"Jářku, příteli, jářku, zastav! Neslyšíš? Výrazné kolo by si tu zapomněl!"
Ta slova promlouval pantáta z Chvalšina, mlýna vzdáleného více než českou míli od Soběslavi, za vozkou odjíždějícím z malých dvířek přístavku. Ale vozataj jen se usmíval a koně do klusu pobízel.
Pan otec, obtloustlý, zdravý, pomalu sestupoval za vozkou, neustále při tom volaje: "Slyšíš-li pak, příteli? Ujíždíš jako rarach s kořistí svou do pekel - a na pecince jsi mi zanechal nocleháře čistého, z něhož krev jen chlípí... Jářku, příteli, jen si ho zas nalož a s Pánembohem zase odvez!"
Ale vozataj jen zapráskal, až ozvěna v blízkém hájku odpovídala , hlavou pohodil a pravil: "Snad by si nechtěl býti jako ten kněz židovský, kterýž, vida ubožce od lotrův obloupeného, pokrčil rameny a pominul... Já člověkovi tomu ubožci dosti veliké milosrdenství jsem prokázal, vzav ho na vůz. Tam v té samotě byl by bídně zahynul... U tebe v teple vzpamatuje se... Jen ujmi se ho, hospodáři, a budeš míti odplatu v nebesích!"
Teď znova práskl do koní, a těžký vůz rachotil v bystrém klusu, zatím co pan otec na posledním schůdku u dvířek boky si opíral a láteřil, kletby svolával na vozataje úskočného, že takové břemeno mu na krk uvalil, tož aby o ledajakéhos člověka polomrtvého, polonahého se staral a naposléze snad s pouhým "zaplať Pánbůh" se spokojil.
Pan otec v rozmaru praškaredém nevěděl, co mu jest činiti, sám-li za vozkou běžeti, či volati po Vojtovi či Mařce, aby hostě, z něhož ani haléř vymáčknouti se nedá, který nikoliv útrpnosť, než odpor vzbuzuje, hurtem vzali a někde za humna složili...
Když po drahné chvíli úvah nerozhodných hrkot vozu umlkal v ohbí cesty, vedoucí k Hradci Jindřichovu, rukou v povětří zamáchl, otočil se a vracel se pomalu na dvůr...
V temné jizbě šenkovní za stolem hrubě tesaným host seděl v těchto místech nevídaný i neočekávaný, Jiřík, krejčíře Engelfrieda ze Soběslavi jediný synek, který na cestu dalekou ve smělé naději a v očekávání štěstí až do Prahy se byl vybral.
Před ním na nehlazené desce stola korbelík pivní nedopit, skyva chleba nakrojena, nesnědena.
Těžkou hlavu ve dlani tiskl a zrak jeho nehybný s výrazem tesknoty, umdlení a beznaděje oknem protějším prozíral ve chmurnou, nevlídnou krajinu... A jako to nebe zachmuřené, viděl i budoucnosť svoji zachmuřenou, neutěšenou...
Duší jeho táhla řada obrazův neveselých, trpkých dojmův i trpkého sklamání...
Že v řemesle svém se zdokonalí, mravů pěkných nabude, šatů krásných si nakoupí a ještě nemalou sumu zlaťáků si zachová!
Té pošetilosti jeho! Aby v Praze štěstí vstříc smálo se jeho snahám, tužbám a práci poctivé? Hahaha! Dobrodruhům, figléřům, černých umění adeptům - ano, těm slunéčko jasné příznivě se usmívá... Bůh sám jediný věděti ráčí, odkud ta láj sveřepá do té země přišla... A cíl jejich? Aby prý národ náš v uměních těch vyučili! Pošetilců našlo se v hojnosti. Sám Jeho Milosť král a po něm všichni páni a rytíři a měšťané bohatí těm védám vyučiti se chtěli. Že kámen moudrosti hledali, vlastní rozumy ztratili, že zlato hledati chtěli, vlastní statky ztráceli, že elixir života vyrobiti usilovali, sami předčasně ve hrob sestupovali i samovolně života si ukracovali. A černých umění sluhové ti k tomu ke všemu ve dlaně se chechtali, peníze do kabel sbírali a zavčas tomuto našemu království vale dávali...
Ano, za tohohle věku zlatého se dařilo jen klamu, šalbě, podvodu, nikoli práci, snahám poctivým!
I zatanulo Jiříkovi na mysli, s jakou námahou se mu dostalo práce v dílně krejčíře tehdy v Praze nejproslulejšího, Matěje Audolínského, v kotcích nad trhem vaječným.
Byl tu zprvu spokojen; mnoho díla krásného, řemeslného i umného dostalo se mu do rukou.
Leč zmehlo mu brzy... S mistrem starým Audolínským, kterýž kdysi za mladých let s otcem Jírovým spolu kolik měsíců na lavici krejčířské sedávali, dobře se snášívali... Starý Audolínský synovi starého kamaráda na ruku byl. Pečoval o něho, jako by vlastním jeho synem byl.
Jináče bylo se ženou jeho, paní Kadličkou , která, jsouc osůbka mladá, malá, drobná, poněkud na levou nohu napadající, tvářinek zdánlivě milých, řečí sladkých, Jiříka sobě zprvu naklonila, že vysoce si jí vážil, v ni dověřoval, ano i v některých chvílích s historií celé své lásky a neblahých následků jejích se jí svěřil. A tehdy litovala ho z plna srdce. A nejen slovy litování své mu projeviti chtěla - nýbrž i skutky!...
Oh, té šlechetné obětavosti!...
Ovšem Jiřík junák hezký byl i mravů slušných - a muž její starý omrzelec, k laskání mladé a zálibné ženy lhostejný, horlicí jen o zvelebení cechu svého, jehož starším byl, o rozmnožení jmění...
Ale Jiřík zprvu jako by laskavosti její a přízni nerozuměl; viděl v tom jen dobré její srdce a přátelsky k ní se měl - leč nic více.
Teprve úšklebky a poznámky polovičaté, plné jedu a závisti jeho spolutovaryšů daly mu poněkud prohlednouti; a aby v huby lidské uvodín nebyl, k paní svého chlebodárce zdrželivější se stával, netuše, že nečistý plamen v ňadrech té ženy zálibné jenjen rozdmychuje takovýmto jednáním.
Jiříka velký odpor zmocnil se.
Náklonnosť paní mistrové změnila se přes noc v prudké, jedovaté záští - a Bůh ví, jakého červa muži svému do hlavy nasadila - i on k němu schladl, zledovatěl, ba jemu výhost z domu dával.
Ve zlém nacházel se Jiřík stavu. Snad byl těžce nařknut a neviny své z úcty k chlebodárkyni důkaz provésti nemohl. Rád z těch míst co nejdříve odstranil by se, ale tím podle trpkých zkušeností svých vinen by se dával ze zlého ošemetného Putifarky nařknutí.
I byl tudíž povděčen zlým z domova zprávám o tom, jak v Soběslavi na cti byl zlehčen, starý otec znaven churaví a trápí se.
Teď čas byl, aby odtud se ctí vyvázl. Vždyť i jemu samotnému po domově, po Apolence se stýskalo.
Událosť jedna ještě více návrat jeho domů uspíšila. Starý tovaryš v dílně Audolínského sešedivělý, mladému Jiříkovi přátelsky nakloněný, zvěděv, jaké osidlo kol šíje Jiříkovy snuje se, tu novinu sdělil s ním a na ruku mu byl, aby okamžitým útěkem nebezpečí hrozícímu se vyhnul.
Mstylačná paní Kadlička nejen muži namluvila, jak zlý a nevděčný Jiřík důvěru jejich sklamal, nečistým k ní ohněm zahořel, nástrahy jí kladl, alebrž i známosť majíc o nešťastném souboji, vylíčila ho muži svému jako lotra, který by i zde něčeho podobného schopen byl.
Starý Audolínský dlouho zpěčoval se - ale neustálým ženiným doléháním ochabl v odporu.
Za noci, když Jiřík již spával spánek spravedlivých, drábové s radním Kostečkou mají se nechat u domu vynajít a domnělého fedrfechtýře ve svou moc ubezpečit a potom soudu města Soběslavi ku příkladnému potrestání vydat.
Hrozno, jak trpěl Jiřík pod dojmem té noviny. I neměl tu déle žádného stání.
A tajný útěk za pomoci onoho starého tovaryše podařil se mu šťastně.--Doraziv do Chvalšinského mlýna po polednách, tu stavěl se, namáhavou cestou ztrmácen a nerozhodnut, má-li ještě téhož dne či z jitra do Soběslavi doraziti. Čas k tomu příhodný by byl. Poslední den ostatků masopustních již k večeru nachyloval se.
Tři plné dny a dvé nocí v Soběslavi již Bacchovi holdováno. A den ostatků, ten vrcholem byl všeho bláznění.
Málo bylo těch, kdož připomněli si, že den zejtřejší dnem postu, dnem pokání! A tak stalo se, že ani to všechno zlato věku zlatého nestačilo. Málo ho bylo, příliš málo.
Jiřík rozvažoval posud nerozhodnut, má-li ještě domů doraziti. V jizbě šenkovní smrákalo se. Venku zatím ještě svit denní dodržoval.
Nemoha se ubrániti jakémus nelibému dojmu z toho šera uvnitř vládnoucího, vzchopil se a u okna stanul.
Prudký hlahol hlasů, jichž ovšem z jizby rozeznati nemohl, vyrušil jej a upjal pozornosť jeho na dvůr mlýnice.
Mlynář, tož i krčmář zároveň, na dvoře tak prudkým hlasem hovořil, rukama rozkládaje a zas dvorem pobíhaje, zatím co čeledín, chlapík svalnatý jako buk, s rukávci haleny vykasanými a bos, smál se rozčepýřenému panu otci a na posuňky jeho stál s rukama založenýma.
Tato obyčejná hádka neměla pro Jiříka tolik zajímavosti, aby průběh její sledoval, a proto zase za stůl usedl.
Ostrá záře zarudlého světla louče teď prudce šlehla mu v oči - ode dveří, jimiž pan otec vcházel, světlo nesa a při tom hrubě lál na nekázeň čeládky, a ač Jiřík netoužil to vědět, hned do vypravování se dal, že mu čeledín utekl, děvka zase s mušketýrem, když v poli nejvíce bylo práce.
"A k tomu ještě vozataj, dareba, zmařence nějakého mi tu na krku nechal a jeden aby o něj se staral, snad bradýře ze Soběslavi k němu obeslal, za hojení jeho platil, a pojde li, ještě pohřeb vystrojil!
Elščin pohřeb.
Povídám Vojtovi, vem ho z pecinky a za humna zanes, tam ať si vzdychá, stená. Mařce, ty Vojtovi pomoz! A oni se člověku do očí vysmějou, a když na ně hrůzu pustí, ranečky svážou, mně s Bohem dávají... Na konec aby našinec sám lotra vzal a ven vynesl."
"A to máš, hospodáři, svědomí?"
"Pah, svědomí sem, svědomí tam! Svědomí, to mne neživí, to mne nešatí! Vzal svědomí ďas, jen když stříbro v kapse cinká... To bys mi dopadl, abych lotra takového tady nechal... A proč ty sám neujmeš se ho?"
"Já že ho ujmouti se mám, a sám tak dobře jako on žádného domova nemám!"
Za té řeči vešli do jizbice šenkovné. U dveří kroky Jiříkovy hlas raněného stavěl.
"Jiříku!"
Oslovený stanul u dveří překvapením, odkud as nebohý ten cizinec zná jej - ale slabé volání raněného kroky jeho uspíšilo k němu.
"Probůh! Neznáš mne, Jiříku? Neznáš? Býňovce že neznáš?"
"Ty že jsi Býňovec? Paní Kajetánky syn? A jak jsi se dostal v ta místa a v takovém stavu? Ty, krčmáři," k pantátovi nad tím zadivenému děl, "nic o záplatu se neboj, ani jednou rukou nadarmo nepohneš... A teď plátno nějaké a čistou vodu přines, abych tomu ubožákovi rány vymyti mohl!"
Býňovec, pravicí opřev se, namáhavě zvedl se, aby pohodlněji na boku odpočívati mohl.
"Vodou a hadříkem už mi, dobráčku, na nohy nepomůžeš... Co ve tváři, toť modřinka - ale v boku - ach!" raněný svíjel se bolestí, "šourem kýs ohava šaršounem díru provrtal. A tady má duše poletí co nevidět... Raděj ať ten hranáč odtud táhne, rád bych ti něco pověděl, jen tobě, to-bě... Smrť nečeká... Ó Jesu pane!"
Mrákoty obestíraly raněného, zrak ztrnulý ve sloupu...
Jiřík ztrnul a roce sepjal v úleku.
"Blíž, Jiříčku, ke mně blíž, dobráčku!" zase vzpamatoval se Býňovec, když osaměli, a sípěl, těsně zuby tiskna, aby utlumil hlod rezavé bolesti. "Blíž, jen blíž, ať ani jedno slovo ti neunikne... A důležito, co ti povím... Už duši rarachu jsem poroučel, klna celému světu - ale tvá slova milosrdenství mnou pohnula... Řeřavé uhlí shrnul jsi na hlavu moji... Ani nevíš, jak to tvé slovo mne pálí... Tys mne politoval a já tě zničiti měl... Ne zničit, ale uškodit, že by ti srdce usedalo, život omrzel... Protiv tobě a Apolence, proti vám, kteří jste mi nikdy neublížili... A co dím: neublížili - i protiv těm, kteří dobrodinci největší byli mé matičky... Ouvé, ouvé, matičko zlatá... že jsem jen neuposlechl tvých kárání a proseb, že vysmíval se v tvář panu medikovi, který dobře to se mnou smýšlel, radou a káráním na pravou cestu mne přivésti chtěl - a já neuposlechl, já všem smál se, zmařencem se stal, vlkem... A vlk, když trhá a sápe, jen z hladu tak činí a jen cizí kořisť, a já ještě hůře nežli dravec jednal jsem... Ó mne bídného... A co trpím, ještě málo jest! Tisíckráte tolik zasloužil bych... Jako Jidáš mrzkou mzdu vzal jsem, abych zradil krev spravedlivých - a ten peníz jidášský osidlem se mi stal - a na tom nyní visím... Že jsem ten žold ďábelský na míli od sebe neodvrhl, jenž v záhubu mne uvedl...
Od pana Martina hrsť dukátů zlatých přinesl jsem - ďábel lakoty mne posedl... Hoj, snad s těmi ostatními se dělit mám... Zločinem jsem jich nabyl - ale jimi na cestu dobrou vstoupiti jsem chtěl... Už pobyt mezi vrahy, lupiči a cháskou všelijakou zhnusil se mi a k tomu mostem peníze ty býti měly... Žel Bohu, kletba zrady lpěla na nich... Za temna noci liškou vytratit jsem se chtěl z doupěte - hodní kamarádi čenichali cos - tož obstoupili mne... S úšklebkem jízlivým a zlolajícím zbili do krve... Starý náš měšec s dukáty z ruky křečovitě zaťaté vytrhl, v tvář mne jím udeřil, až v očích zajiskřilo se...
"Tak, ničemo, přísahal jsi, že věren zůstaneš, že jeden za všechny a všickni za jednoho státi budeme, a co jednoho, to všech. - Meče hoden nejsi, ale kyje!"...
A kyj toporný o mé hnáty ve dvé přerazil - a ti druzí nezůstali za ním...
"Chtěls od nás? A na žold málem bys byl zapomněl. Tady ho máš neodpočítaný!"
A bili krutě - kam bili... Polomrtvého mne tu ostaviti chtěli vránám a lesní zvěři v pospasy, o jidášský peníz podělivše se, metajíce los... Až jeden nad bídou mojí slitoval se, kamarád kdys upřímný, Mourek černooký...
"Abys bídně tu nescípal, přátelskou službu ti vykonám!" - a šaršoun v levý bok mi vehnal... A jako pod Jidášem, když úklady si činil, suk se zlomil - ta rána mne nedobila... Vozataj v lese ubitého mne nalezl, na vůz naložil a semo dopravil - kamž jemu prst boží jistě ukázal, abych s tebou se setkal a možno-li ještě alespoň poněkud zločin odčinil..."
Zase prudká bolesť napadla ho, že svíjel se jako vlk nedobitý a skoulel, naříkal k hroznému poslechu Jiříkově. Ani slova Jiřík potud mocen nebyl v hrozném očekávání věcí děsivých...
Býňovec a rota zákeřníků s panem Martinem, nepřítelem jeho odpovědným, o něj, o pannu Apolenku a snad i o pana medika ukládají.
A co medle z takovýchhle smluv ďábelských pocházívá?
Lekal se v mysli k té otázce odpověď si dáti...
I náhlil na Býňovce, když napověděl, aby i dopověděl.
A ten jako by v tažení byl posledním, jen skuhral bolestmi, prsty v tvrdé lože zatínal, tvář sešklebil a oči v sloupu...
"Dopovím, dopovím!" na to Býňovec a znova zastenal. "Snad Bůh tak nespravedlivý není, aby o záhubu usiloval hříšníka, jenž pokání činiti chce... Dopovím, byť bych s posledním slovem i duši vypustiti měl..."
Po drahné chvíli Jiřík z mlýna vyřítil se, jako by Morana perutí svou jej byla ovanula; bělavý kabátec jeho od hrudi šourem až ke kyčli ssedlou krví všecek byl pokryt...
V náručí jeho zlosyn kající ducha vypustil s prosbou za odpuštění, s posledním vzdechem, aby odčiněno, co byl zavinil...
Čeho Jiřík ve zpovědi Býňovcově musil dověděti se!... Trnul, po celém těle se chvěl.
"Jenom není-li již pozdě!" A již smrákalo se. Na straně západní zažloutlý lem červánků bledl, sivá mlha ze země stoupala a do Soběslavi ještě dobrá míle!
I pustil se v běh. Srdce prudce bilo mu, studený pot na čele jej mrazil a tělo jako v jednom ohni. Kabátec rozhrnul a rozepjatou košilí studený vítr ochlazoval prsa obnažená.
Ó by jenom nepřišel pozdě!
Vždyť jde o Apolenku; ona snad již v moci nejohavnějšího pana Martina.
I paní Andělu unésti chtějí. Po té nezatoužil pan Martin, ale souspřeženec jeho, znamenitý rytíř Hertvík z Dobřenic; a to by pana medika uvrhlo ve hrob předčasný!
Večer zatím již nastal...
Aby nadběhl si, opustil silnici a po lesních stezkách, jen lesákům a zvěři známých, ubíhal. Nad hlavou koruny stromové teskně mu zahučely a skřek havraní dojmy děsivé v duši jeho sypal.
Oddechl si, když bělejší odsvit šera prozrazoval, že východ z háje nedaleko... Tu cestu neširokou, roklinatou letmo přeběhl, nedbaje ran, jež utržil o kořání vystouplé a hrboliny... Teď na pevné a hladké pudě noha již bezpečněji spočinula i bezpečnější byl běh...
Nemnoho honův urazil a ve sluch jeho zalehly zvuky jako kopyt koňských... Skutečně!
Totě dusot podkov, - teď jako by o třemeny zazvonily pochvy šaršounův... A zvuky ty blíží se. Jsou-li to přátelé či nová překážka - buď si kdokoliv, jen dále, ku předu...
Teď jasně nočním tichem slyšel hlas.
"Hahoj, ty před námi stůj!"
"Jsi-li dobrý, stůj!"
Jiřík, slovům vyzývavým nedůvěřuje, dále prchal. Zakopnuv o kámen, potácel se a bez obrany ve hluboký příkop silniční sletl - a než z lehkého omráčení vybral se a na rovni silnice stanul, viděl se obklopena paterem jezdců. Klobouky opeřené na jejich hlavách, pod širákem klopeným zraky planoucí, tváře přísné, vousaté, a v ruce každého meč či panditka.
"Neslyšel-lis, cháme!"
A na drsnou výčitku na pleci jeho plochou meče udeřeno.
A druhý: "Tuhle, hoši, trvána, že dobrý lov jsme udělali, jistě to jeden ze stávků zákeřných!"
V tom bledý a úzký srpek měsíční z oblak se vynořil, mlhami proniknul a vojínům na prsou Jiříkových stopy krve objevil.
"Vida, ještě krev lidská na prsou se mu kouří!"
"A proto před námi prchal!"
"Tím sám se vinen dal!"
"Ty, Oplmane, dolů s koně a lotříka dobře upoutej!"
Ten, jehož vůdce tlupy královských jezdců vybídl, s koně seskočil a ku podivu lupič domnělý nijak nebránil se, ale ruce sepjal, k nebi zraků svých pozvedl a volal: "Díky Bohu!"
Po chvíli teprve zahovořil: "Jste-li do opravdy jezdci J. M. císařské, ve mně stávka nějakého nenaleznete; jsem synek Soběslavský, a než do Soběslavi dorazíme, pravdu vám dokážu. Ale kde stávků hledati, to povím důkladně. Jen spěšte - probůh, spěšte, jen chvíle jedna zmařena - a zločin bude spáchán. Jen času nemařme, ochotně jdu s vámi!"
Vůdce jezdců, starý, zkušený muž, přísně zahleděl se ve tvář mluvčího, pak hlavou pokynul a zahovořil: "Uhlídáme, pravdu-li jsi děl."
Jiříka za jezdce nejmladšího na koně posadili a okolo něho seřadili se druzí. Vůdce zamlaskl, ostruhy koni ve slabiny vbodl a zahouknul.
"V klus!"
Dnes v tiché a klidné jindy Soběslavi ruchu a hluku ku podivu!
Po celé déli a šíři rozsáhlého náměstí hlava na hlavě: lidí domácích i přespolních. Byloť dnes branným ve branách městských Táborské a Svatojirské, Voříškovi a Kundrátovi, od hlavy města nakázáno, aby před hodinou osmou bran neuzavírali, však také toho pilni byli, aby viselec kýs nebo zmařenec do města se nedostal. To proto se stalo, aby lid venkovský ze vsí a dědin do libosti nadívati se mohl podívané. A původcem té zvláštní podívané? Čertovský synek primasův pan Martin.
Všechna okna domů na náměstí v jedné záplavě světel - tu onde před leckterým domem měštěnína bohatějšího na žerdích železných koše s planoucí smolou, kteráž rudým čadivým světlem ozařovala spoustu lidu, každou chvíli jinou podobu nabývající.
Vždyť dnes poslední den ostatků slaví se, dnes o hodině půlnoční panování Baccha a Venuše ukončí se a čela lidí zítřejšího dne znamenána budou popelem.
Tož užívati jen, veseliti se, pokud ještě král Bacchus žezlo své v rukou třímá - na pokání vždy ještě zítra času dost!
Teď s věže děkanského kostela hodina třetí po slunci západu na orloji udeřila.
Kde kdo na špičky stavěl se, tvář obracel nedočkavou na stranu západní, kdež ulice Táborská ústila.
Drahnou dobu trvalo a jednotlivé výkřiky: "Už jedou, už jedou!" planými se osvědčily zase, až posléze hřímavé lidu volání i divní jacísi zvukové z hrdel lidských nevycházející ukrátily nedočkavosť zvědavců.
Již jeli.
V předu tlupa trabantů pestře oděných rouchy střihu prapodivného, místo mečů holi, květinou chmelovou ovinuté a fábory zdobené, lid nabádala k rozestupu.
A ti ustupovali s hlukem, se smíchem, s výkřiky podivu i pochvaly...
Za trabanty , kteří koňmo jeli, roj trabantův pěších a heroltův se bral ulicí rozestouplou, a kdož mezi nimi nejmenší byli: hoši maličcí s dlouhým, bílým vousem, foukali v mušle veliké a divně zkroucené.
Jiní z toho podivného komonstva volali: "Ustupte s cesty panovníku urozenému, z rodu božského vzešlému!"
V nosítkách otevřených, pod jejichž tíhou šest chasníků bláznivě oděných sehnutě šlo, sám Bacchus, oděný v červené roucho hermelínem lemované a s vínkem uschlým na hlavě, nesen byl. Trůnem mu bečka s několik dobrých věrtelův českých a u nohou korbel březový, kterýž neustále podčeší toho bláznovského krále naplňoval chmelovinou. A Bacchus? Chlapisko městské, dráb Řezníček, břichatý velmi, s hlavou lysou, se zpuchlýma očima a vousem z koudele až po pás sáhajícím chutě z rukou podčešího korbel bral, čile k ústům nahybal a prázdnil, a když vyprázdnil, vesele a chroptivě zavýskal.
Lidu takový povyk novým podnětem byl k jásotu a křiku...
Kol nosítek a za nimi roj satyrů s křepčením a kejkly se bral. Veselá to chasa, přebujná! Z čela na temeni kosmatém růžky vylézaly, tělo celé v kozině nesedřené, kosmaté. A za sebou každý vlekl notný ohon. Tu jeden thyrsus v ruce třímal a nade hlavou jím mával; jiní zase v rukou pohárky dřevěné, kteréž jim podčeší z korbele březového doléval. Pili z nich, i divákům zavdávali. A že ta chasa kejklův až příliš rozpustilých nadělala, diváctvu největší působilo kratochvíli. Smích konce bráti nechtěl, a poněvadž zvláště na ženské spadeno měli, strkajíce jich poťouchle a chmelovinou polévajíce, tož kvikotu a křiku také dosti bylo.
Pochvalné výkřiky z toho lomozu přeskakovaly.
"Dlouho Soběslav neviděla takové podívané!"
"Čertův synek páně primasův Martin, jakou on kratochvíli svésti dovede!"
"Ani Praha cos podobného nemá!"
"Však proto také pan kastelán naši Soběslav neopustil, jak v úmyslu měl; takového divadla každého dne by nespatřil!"
I libovali si všickni velmi. Neboť moudrých a povážlivých lidí za těch časů nehrubě bylo. A byl-li tu některý, raději doma nad knihou dlel, želaje starých, počestných mravů!
Před "Zlatou husou" bláznovský průvod se zastavil a do otevřeného průjezdu domu šenkovného houfec satyrů vklouzl, a že za nimi lid chtěl, vrata rázem uzavřena. Či snad z jiné příčiny to se stalo?
I reptáno na to mezi lidem dosti , a někteří s výmluvou se spokojili, že snad mezi těmi čertíky sám pan Martin se nalézá, a že dosti maje již mumrajův, s pannou nevěstinkou potěšiti se chce...
Ale v tom již zase trabanti na mušle zatroubili, pištci zahráli a čertíci jakous obludu nové přibylou, medvěda s hrachovinou, v kruh svůj dostali a divokou s ním králku provozovali.
Naposléze průvod dále se hnul...
Ti, kteří z průvodu krále bláznovského jsou se trhli a v dům Rubriciův vklouzli, na dvoře, s nímž zahrada ke zdem městským se táhnoucí mezovala, poplach veliký způsobili. Divě vztekali se, že celý dům pojednou na nohou byl. Kde kdo z čeledi domácí doma dlel, na jejich povykování na pavláčku se sehnal a nejkurážnější i dolů seběhli mezi ty čertíky.
Starý Rubricius jaksi nevrle tomu řádění se díval. Bylť všecek rozespalý a zemdlený. Již nádvorníkovi a čeládce poručil, aby tu chasu nezvanou s pometly ze vrat vyprovodili. Však paní Matlička v to se vložila a šeptem v ucho mužovo oznámila, že mezi těmi čertíky i pan Martin se nalézá. Snad tím poctu jakousi panně Apolence prokázati míní.
Hospodáře Rubricia nepotěšila toho druhu pocta jako paní Matličku. Zamračil se a cosi zabručel, což jistě panu Martinovi nehrubě pochlebné bylo. Ale když už tu jednou byli - nechal jich a poručil Vojtovi, aby ze sklípka bečku piva vyvalil. Sám pak, dosti již těch kejklů maje, do jizby se navracel.
Ale paní Matlička tuze nadšena byla a i Apolenku dolů svedla.
Kolem bečky vyvalené ďáblíci obskakovali, za ruce se držíce. Pak pili a kejkle prováděli jako dříve na náměstí. Čeleď domová a ti, kteří do domu šťastně se dostali, k smíchu, bujnosti a pití pobízeti se nedadouce, uzdu bujnosti a scestnostem popouštěli.
Panna Apolenka zatím na zadu dvora stála osamělá. Bylať paní Matlička odkvapila od ní, aby konečně přítrž učinila nevázané hře. To i Apolence protivilo se, a pomyslíc si, že v davu těch zakuklenců sám pan Martin nalézá se, její ženich vnucovaný, že na podobných kejklích velké zalíbení má a jich se účastní, roztrpčila se velice a želela krátkozrakosti svých rodičů, že takovému zvětřilému zpustlíku ji zaprodati usilují. I chtěla odejít.
Souboj pana Martina s Jiříkem .
Ale při prvním již kroku v cestu čtvero od hlavního sběhu a roje vracejících se čertíků cestu jí zbraňovalo, před ní pitvorně křepčících a oddalujících ji vždy dál a dále v temný dvora konec, kde s ním mezovala pustá zahrada.
Nevrlosť ji z toho pojala, přísným hlasem nařizovala, aby na pokoji nechali ji, pravíc, že jest dcerou Rubriciovou. Ale slov jejích málo dbáno.
V tom, co se smíchem ti kol ní se tísnili, domnívala se zaslechnouti protivný hlas páně Martinův - a tu jaksi hrůza na duši její padla.
Pohlednuvši ku předu, s ustrnutím seznala, jak opuštěna jest, vydána v moc těch viselců. Kde kdo z domu jen kolem mumrajův tísnil se s velikým křikem a voláním, zde pak pusto a mrtvo bylo. Zachvěla se pod tím seznáním.
Co jen proti ní pan Martin obmýšlí? Nahlas pak promlouvala teskně: "Pane Martine!... Vím dobře, že jsi tu!... Nechejž mne s pokojem a zastyď se raději..."
Pan Martin tomu napomenutí zachechtal se ďábelsky. Ohledl se kolem. Samota vůkol. Dosti již od ostatního lidu vzdáleni byli. Již při samé nízké zďi zahradní... Každý výkřik o pomoc utone v divokém povyku. A v tom vědomí hlasitěji zasmál se, že Apolence srdce v prsou usedalo.
"Tatíčku, pomoz, tatíčku!"
A Apolenka, dívka jinako srdnatá, v útěku spásy hledala.
Bělavé roucho kmitalo se temnotou. Běžela podél zdi a útočníci za ní...
Již ji dostihují... Již jeden předstihl ji - tož pan Martin. Ruce rozepjal, ústa rozšklebil k jízlivému úsměšku: "Sem, na mé srdce, sem, do náručí mého, krásná holubičko!"
Teď síla veškerá ji opouštěla, před očima zatemnilo se, ve sluch jako by příboj moře bil, krev ve hlavě vřela a nohy pod ní klesaly...
Ale než úplně smysly ji opustily, ve sluch známá rázná slova zazněla: "Sem, sem, páni jezdci, sem, zde únosba se děje... A únosníci stávkové jsou z černé roty!"
A pak již neslyšela nic.
Milosrdná příroda mdlobou ji schvátila, ušetřivši jí hrozného dohledu na vášeň lidskou...
V jizbici, sousedící s hořením mazhauzem Rubriciovic, na lůžku dlela panna Apolenka, v líčku pobledlá, ale se zrakem radosť nezměrnou vyjadřujícím, pevně tisknouc ruku vysvoboditele svého, Jiříka, kterýž při loži na sedátku s hlavou skloněnou v oči milované dívky se díval s touhou neutajenou.
Podál paní Matlička seděla, tlumíc štkaní, a starý Rubricius s rukama sepjatýma o stůl podepřen stál se zrakem na skupení to upřeným.
Apolenka, se zaníceným zrakem na milovaného Jiříka patříc, vřeleji a vřeleji ruku mu tiskla a chvějným hlasem promlouvala: "Z drápů jejich jsi mne vyrval, život jsi mi zachránil. Pro mne život jsi nasadil... Rodičům dceru... Ó Jiříku, jak se ti jen odměním?"
Jiřík v tváři zapýřen takých díků od sebe odmítal, řka, že jen svatou povinnost vykonal, že nejsladší odměnou mu jest, zří-li Apolenku zdrávu a bez úhony.
K posledním slovům jeho paní Matlička v hlasitější vzlykot propukla, a povstavši, k lůžku Apolenčinu přichvátala, ruce před Jiříkem sepjala a prosila, aby provinění její odpustil jí. A že tak šlechetně za křivdy utrpěné se pomstil, dceru její zachrániv z rukou zpustlíka nejohavnějšího, dnem i nocí volati bude k Bohu, aby on sám šlechetnou mstu jeho odměnil. Zas k Apolence shýbala se, vroucně ji celujíc, a zas hrozný její stav minulý si připomenouc, prudkým hněvem na synka primasova zanevřela, kletby na hlavu jeho svolávala, tuze, tuze toho želela, že podařilo se mu uprchnouti dříve, než meče jezdců císařských v platnosť uvodíny... Jeden z těch viselců jen meči podlehl, dva spoutáni a v dobrých okovech teď leží - jen toho všeho strůjce zmizel zahradou. Ale i on dopaden býti musí!
Teď starý Rubricius ruku Jiříkovi podával a prostě pravil: "Jiříku, odpusť mi!"
A ta slova když mluvil, on, muž vážný, mnohem více řekl, než by krasomluvec tisícem slov vyjádřil.
"Vždy jsem tobě nakloněn byl, vždy v tobě řádného člověka viděl, až i mne satan marnivostí posedl. A díky Bohu - i tobě, že v čas vystřízlivěl jsem... Že prý z rukou lidských odměny dosíci nemůžeš? Apolence život jsi zachránil - budiž tvá!"
V tom hluk z ulice až semo zaléhal, Jiříka upomínaje na povinnosti, jež na sebe vzal u Býňovcova smrtelného lože ve mlejnici chvalšinské.
Tož odbavil se od lůžka Apolenčina.
"Jdu, Apolenko, povinnosť mne volá... Ale vrátím se... Co nevidět!..."
Pak k Rubriciovi přistoupiv, potichu a horlivě s ním promlouval... Ten vypravování tomu velmi se divil a hlavou neustále vrtěl... Zahovořil pošeptmo k Jiříkovi: "Tak jednati i svědomí svému jsi povinen. Ale že jsi umírajícímu Býňovci přislíbil, že dobrého pana medikusa nezarmoutíš takovou zprávou a jen té ženštině, aby hříchu se nepoddala, domluvíš, tak učiň. Ale jak? V tom každá rada přetěžká. Vděku ovšem u ní nezískáš."
S Rubriciem Jiřík lehko se rozloučil, ale s paní Matličkou dlouho, dlouho nemohl se rozžehnali. Litovala tuze, že tak brzo odchází, a důtklivě na srdce mu kladla, aby přišel, je všecky návštěvou potěšil, Apolenku uzdravil...
Kročeje Jiříkovy dozněly na schodech kamenných posledním ohlasem...
Zachráněn! Však na jak dlouho?
Tu otázku pan Martin předložil si, když odvážným skokem přes zeď hradební přešinul se a temnou zahradou prchal.
Vše ztraceno!
Nejen Apolenka jemu vyrvána navždy, ale i ve městě v pravém světle odhalen, na roven stávkům zákeřným postaven. Černí jeho spojenci teď na Rubriciovic dvoře krev svou prolévají za něho! A nad kým smrť neslituje se, rozpovídá se a ve smrtelném chropotu snažiti se bude, aby i tu čásť viny své tož na hlavního strůjce přenesl! Odměna? Kolo popravčí za branou Táborskou.
Ten hrozný obraz z mysli se mu neztrácel. Hejno kleteb a klnutí dralo se mu na rty. Nová myšlénka v tom utíkání nad hladinu jeho vědomí vynořila se. Proč medle utíkal? Aby život o nějaký okamžik prodloužil a potom smrtí ohavnou a potupnou za vděk vzal. Nebylo-li by lépe, kdyby na proklatém tom nádvoří v boj se utkal s pochopy, Jiříka poznamenal a v slepém zápase život zmařený v jeden ráz ztratil?
K té otázce jako v odpověď běh svůj zarazil.
Bylo mu ve slepém tom vzteku, jako by vrátiti se musil.
Ale na dvoře již hluk utichnul, hlasové se vzdalovali, třesk zbraní slyšeti nebylo. Tam již asi dobojováno !
I pustil se znova v běh. Klopýtal, vrážel do omšených kmenův u potoka, čertovský pokryt hlavy v tom běhu s ní sražen a dlouhý vlas jeho potem zmočený ochlazoval líce, až jej to po celém těle mrazilo.
Skřípěl zuby a s němou kletbou na rtech, s pěstí zaťatou k městu se obrátil.
Teď jako by kdes nad náměstím rudý jazyk plamene z temné hromady budov k nebi vyšlehl, sprovázen kotouči dýmu.
Snad že kletba jeho již se splňuje! Ó by jen z proklatého toho hnízda kámen na kameni nezůstal!...
Po chvíli noha na kluzké půdě komíhala se vrávoravě a rupot ledového krytu a pod ním příšerně hučící voda upomněly jej, že je na potoce.
Několika skoky ocitl se na břehu a slepě pádil dále.
Nebe jedna černá chmura, ani hvězdice na něm netřpytila se, ani bledý srpek měsíční vůdcem mu nebyl v tom utíkání. A ze chmurných mraků prášek sněhový snášel se k zemi. Hustěji padal, hustěji, až chumelenice na zemi rozestřela bělavé roucho.
Již ví, co činiti mu jest! Na paní Andělu byl by zapomněl, ta snad už na svého milána čeká uchystána k jízdě...
Pan Martin málem byl by zavýskl. Ó v Praze ještě s ní blaze bude, odtamtud ještě nad protivníky zvítěziti lze!
Tři olše as půl hodiny od brány Táborské vzdálené - tam stanoviště vozu. který jich k lepšímu životu zavésti má. Tam jen aby v pravý čas přišel... Dověděl-li se Jiřík o zamýšlené únosbě Apolenčině, tož ani unesení krásné paní Anděly tajno mu nezůstalo...
Ostražitě bera se v před, brzy dostihl tří olší... Několik sáhů od silnice od bělavého pokrytu země šeré obrysy vozu obrážely se. Při koních vozka o lišen podepřen stál. Táhlé zvolání páně Martinovo vytrhlo ho.
Pan Martin heslo umluvené dopověděl a bez obavy k vozu blížil se. Však paní Anděla tu posud nebyla.
Dlaněmi oči si zastínil a ke městu obrátil, neuzří-li ji - ale silnice nikde nepřetržena šerými obrysy nějaké osoby.
Divokým během a hroznými dojmy tohoto večera unaven a schvácen o vůz opříti se musil - teď teprve únava se dostavila. Do nohou jako by olova nalil a závrať pokoušela se o něho.
Po krátké úvaze do vozu vstoupil, aby odpočal si.
Mezitím, co pan Martin ve voze trapnou nejistotou se zžíral a odpovědi nijaké v mysli nalézti nemohl k otázce, proč paní Anděla nepřichází, ona na hořením mazhauze již ustrojena v šat šedé barvy před zrcadlem otáčela se. Byla samotna, pan medikus kdes na mumrajích dlí - a tak řádně na dalekou cestu připraviti se mohla. Na krku, na zápěstí a na loktech oblých plno skvostů drahocenných blýskalo se, v kabelce pobočné samé zlato a věci drahocenné napěchovány byly vrchovatě. A na stole mošna řeménky opatřená těžká byla k vyzdvižení. V ní ve zlatých kotoučích prostředky k rozkošnickému životu s panem Martinem, od jehož náručí dělí ji jenom několik okamžikův! Srdéčko jí tlouklo nedočkavostí i milostí. Všechny myšlénky její a přání jediné bytosť páně Martinovu objímaly, na manžela ani si nevzpomněla. Ohlédajíc se po stěnách, dívala se jako vězeň, když s černými stěnami svého vězení loučí se naposled. Již jen čekala na paní Kajetánku. Vyslala ji ven na zvědy, čist-li vzduch.
Zatím nasytila se pastvy na vnadách svého těla v lesklém zrcadle, odvrátila se a k pootevřeným dveřím nahlédala, blíží-li se již toužebně očekávaná Kajetánka.
V zápětí schody duněly pod těžkou nohou.
Dojista to paní Kajetánka, a ne-li, tož sám manžel její. A k domněnce té ret zkřivil se jí, srdce v buchotu ustalo.
Ten by zde byl, na zmar jejího podnikání! Ale paní Anděla pevně odhodlána prchnouti. Což tedy zbývá? Překážku odstraniti!
Na stole malá lesklá dýka vlaské práce z pochvy aksamítové vytažena ležela; paní Anděla bezděky po ní sáhla...
Ted dvéře zavrzaly - otevřely se.
Paní Anděla hluboce oddechla si, jako by balvan s hrudi její spadl...
Po svém způsobu rozvláčně a hlasem kvikavým paní Kajetánka vykládala, že na náměstí a vůkol v ulicích lidu všude hlava na hlavě s velikým hlukem a křikem - jako by mumraje nějakým nenadálým neštěstím přetrženy se skoncovaly. Lid hlasitě prý reptá, bouří se, a z prudkého rozruchu jen jednotlivá slova vyznívají: "Vrahové!... Únosba!... Odpovědníci!... Stávkové zákeřní!..." A jména páně kastelánovo, Martina i Apolenky jako by s tím ve spojení nějakém byla.
Tu zprávu zvěstovavši, zaražené paní Anděle lístek z kabelky vyňatý podávala, řkouc, že ho od mladíka jakéhos dostala s doložením, aby jej ihned paní své odevzdala.
Paní Anděla kvapně lísteček vytrhla, rozevřela a zrakové její v drobné písmo mužské vpily se. V hlavě jí zahučelo, v očích zatemnilo se. Málem by k zemi byla klesla.
Čte-li dobře?
Chvějící se rukou oči si promnula, ale tetelivé řádky nezměnily se.
"Paní ctná! Na Pána Boha pamatuj a dobrého manžela nezarmucuj. Na cestu nevypravuj se. Pan Martin lásku Tvou v kostkách prohrál a osobu Tvou panu kastelánovi přenechal! Ten u Kozích Hůrek na Tebe čeká. A s ním i pan Martin a Apolenka. Blaze tomu, kdo, čta, porozumí a zdrží se kroku nepředloženého.
Ten, který ví - ale mlčet dovede!"
Paní Anděle vzduchu nedostávalo se k dýchání - mdloby o ni pokoušely se.
Zrazena! Zaprodána! Teď rozumí, proč ten člověk proradný taký důraz dával na chudobu svou a ku krádeži sváděl. Ano, aby vlastního muže okradla.
A pro koho medle krádeže se dopustila? Pro bídáka, který lásky její zneužil, který ji prodal kumpánu stejně zlotřilému. Pro ty zradila manžela, v potupu neodčinitelnou uvrci ho chtíc svým útěkem.
Teď paní Anděle nevýslovně hořko bylo v duši nad tím poznáním a láska její k synu primasovu rázem v odpor, v nenávisť se proměnila. Blahořečila v duchu neznámému zvěstovateli té osudné noviny.
Aby si, pane Martine, předčasně nejásal!
Pod tímto citem hrdé vzpřímila se, zrak její jiskrný maní do zrcadla padl a v něm líčko její, hněvem zruměněné, postava ztepilá, skvosty na hrdle a loktech třpytící obrážely se přeskvěle.
Pro takového bídáka vystrojila se!
Prudce se šíje hřivnu zlatou na řetízku z perel zavěšenou strhla, spony a náramky s loktův odervala, o zemi jimi mrštila - a nožka její na podlaze tu spoustu zlata, stříbra, perel a drahokamů drtila.
Paní Kajetánka při tom pohledu všechna ztrnulá, že ani sebou nepohnula, když paní její z mazhauzu odešla.
Teprve teď stará žena vzpamatovala se a cosi bručela si, a jako hospodyně schránlivá a hospodárná se země trosky nádhery a bohatství sbírala a ukládala prozřetelně ve přítruhlí u krbu.
Paní Anděla zatím z domu prchala, pustou uličkou proběhla a na náměstí dostala se v rozpěněné moře lidu rozkaceného. Všichni divoce ječeli a řičeli a v tlumu lidí nikdo blíže ženské postavy si nevšímal. Ale ona zrak na stráži, sluch na zvědách měla a každé slovo, každý výkřik děsnou pravdu jí odhaloval toho, co v lístku onom neblahém pouze napovědíno bylo.
"Aby vejlupek vší neřesti do města se dostal a pych tu prováděl!"
"A zdařeného syna zdárný otec!"
"Snad on taky v nečistých těch spolcích své prsty má!"
"A proč medle pranéřník ten Apolenku unésti chtěl, když svatba z provoda umluvena byla?"
"V Praze prý na pranéři jeho jméno dodnes přibito!"
"A proto on primas s tou veselostí tak na spěch měl!"
"A pochodní svatební Soběslav mu býti měla ve plápolu!"
"Že v bezpečí?"
"Tedy Jiřík Engelfriedovic mu dopustil prchnout!"
"A nikdo za ním nepustil se?"
"I pustil!"
"Ale asi nadarmo!"
"Co medle se stávky zákeřnými se stalo?"
"Tiť již v moci práva a povědí, kde jeho skrýš!"
Teď Machaň davem dral se, rukama v povětří mávaje.
"Nastojte, lidé, nastojte!"
"Což s rozumem rozpolčil jsi se?"
"Pan kastelán zabit rukou zákeřnou!"
"Snad i v tom syn primasův prsty měl!"
"Na prsou jeho škartlice odpovědní dýkou vbodena!"
"Kdo pachatel?"
"To dílo suchého čerta!"
"Suchému čertu tedy Soběslav v plen vydána?"
Tedy přece jeden z těch zlosynův trestem spravedlivým postižen !? Ještě ten milán proradný nepotrestán!
Nový prudký rozestup lidí přetrhl toto pásmo myšlének paní Anděly. A v brzku nad hlavami lidu z šera večerního vynořily se postavy císařských jezdcův.
"Vida, již páni jedou!"
"Leč kde kořisť nechali?"
"Hlavního strůjce všeho zla teprve hledat jedou?"
"Ten snad již přes devatery meze!"
Paní Anděla vypjala se a hlasem jedovatým rozruch přehlušila: "Jen u Kozích Hůrek zmařence hledejte!"
Lid jen hlas ten postřehl, osoby pak volající nikoliv. Paní Anděla v tlmu zmizela nestopována.
Tajnostné umlouvání se pana Martina s Býňovcem.
A jako by hlas ten byl hlasem trestající spravedlnosti, toho slova chopili jsou se a jeden jediný výkřik zaburácel rozsáhlým náměstím: "Na Kozí Hůrky! Na Kozí Hůrky!"
V pošmurné jizbici lichevníka židovského Jerusalema Bachrance žena jeho stará Freyda nad obsáhlou knihou seděla při plápolavém svitu louče, zasazené ve skřipci železném. Zrak její zimničně rychle po řádcích přebíhal, vpadlé rety kvapně polohlasem šepotaly a v tichu jizby brebentivý její hlas a prskot louče rozléhal se. Po chvíli cvakotem kliky ze čtení vyrušena vyjela.
"Tys to, Jerusaleme?"
"Já, Freydo, tvůj muž!"
"A sám? Bez Eli leibele sladkého? Zas oklamal jsi mne? Srdce mé po něm toužilo. Ó Eli, Eli leibele můj! Uvidím tě jednou přece?"
Toužné její volání v prudkou teď výčitku se zaměnilo.
"A ty, Jerusaleme, ty tomu všemu jenom se usmíváš? A Freyda touhou po miláčku umírá!"
Bachranec hlavu shrbenou vztyčil a očima rychle zamrkal.
"Rozvesel se i ty - ženo! Rozepěj se! Eli leibele tu není, ale Jehova zkrušil nepřátely naše. Jak synové mamzer ve městě vypravují, Martin, syn primasův, s lupiči spojil se, aby tu volně pych páchati mohl. Ale rámě mračného Jahveh zastihlo jej, při činu dopaden - prchl - ale na útěku znovu prý postižen. A na voze ho spoutaného do města přivezli ku potrestání. Teď krvavě zaplatí utrpení leibele našeho - a otec jeho již v osidle se třepá - a to já pevně zadrhnu co nevidět! A syn jeho najisto do kola vpleten a potom čtvrcen bude!... Raduješ se, Freydo?"
Freyda divoce od štola vyskočila, rukama zatleskala a poskočila radostně.
"Šťastný den! Vrahové Eli leibele ubiti - Freyda jásá!... Ale neselhal jsi opět, Jerusaleme?"
"Čistší pravdy nikdy nepřenesla ústa má - ha!" tu Bachranec hlavu naklonil, rukou zaštítil a ukazováček od ruky druhé do výše pozvedl. "Slyšíš-li pak lomoz a hluk zvenčí? Toť najisto lid Martina vede!"
V očích Freydiných jako by rozhořely se dva uhlíky žhavé.
"Ó nech mne patřiti, ty starý Bože israelský, na pokoření jeho, a potom třeba slepotou zraň oči služebnice své, ona tobě děkovati bude do smrti!" a než Bachranec tomu zabrániti mohl, židovka prostovlasá, v rouše domácím vyběhla.
"Freydo, vrať se, lid rozezlený tobě ublíží!"
Ale viděl jen šerou tmou roucho její kmitnouti, pak temně zabuchnout vrata domovní.
Lid zrovna tudy ulicí bral se s křikem. Jako dravý proud řítil se tudy a uprostřed jezdci, obklopujíce vůz, v němž pan Martin po marném na paní Andělu čekání postižen neopatrností vozkovou tak nenadále, že již ani času k tasení kordu nezbývalo mu. V předu jezdec planoucí pochodní zamával a zahoukal, že v úzké uličce příšerně se to rozléhalo.
Jezdec, který při voze jel, velikou měl péči o jatce, když divné zvuky z vozu zaslechl, pak náhlé ticho; odhrnul plachtu a zadíval se tam. Pana Martina nebylo již mezi živými... Pochodeň vrhla rudou zář na vůz a ve chmurném světle hrozně zkřivená tvář, oko ztrhané, čelo přimodralé a tělo všechno křečovitě zkroucené obrážely se. Zoufalstvím jat jed v prsteně ukrytý vypil. Drahocenný prsten ten v záhybu ďábelského ústroje posud tkvěl, kámen z něho odstraněn.
Vůz stanul.
Když ta novina rozšířila se, každý zmařence viděti si přál, jeden nad druhého ku předu se dral. A v prudkém tom kolotání řev vzteku, že provinilec tak lehko potrestání zaslouženému se vyhnul, vysoce se vzedmul.
Zpustlíků několik na vůz vyskočilo... Cár plachty pryč odtržen...
Teď tělo provinilcovo na zemi zabuchlo...
Teď teprve účastníci té podívané s křikem rozprchli se a zadní lid i jezdce s sebou strhl.
Okolo mrtvoly zbyla jen láj zpustlá... Plvali na mrtvého, bili holmi a kopali...
V tu dobu Freyda k tomu hodila se. Slovy hebrejskými kletbu na hlavu mrtvého svolávala, kol něho poskakovala, rukama tleskajíc, s posuňky pitvornými jako krkavec, když na kořisť se vrhá, a vyhublé prsty do těla jeho zatínala.
To divadlo sběři jen k veselosti bylo...
A jakýs člověk smyčku kol jeho krku hodil, a když pak výkřik: "Na pranéř s ním, na pranéř!" zazněl, mrtvolu zneuctěnou po zemi smýkal.
A když úzkou ulicí Lomnickou prošli, kovář Havel, sešlý a ustaraný, z četby svatých písem vyburcován, takové hanobení mrtvoly svůdce dceřina uzřev, na pomstu zapomenul, do houfu se vedral a počínání zpustlíků rázem konec učinil.
Výtržníci ustupovali, a když mnozí ze sousedův usedlejších šlechetnou při kovářovu za svoji vzali, sběř na všechny strany rozprchla se.
Nad mrtvolou svůdce dceřina kovář stanul s rukama sepjatýma. Modlil se či šeptal slova odpuštění?
K tomu i Zika Václavík se přihodil.
Pomstou šlechetnější prsa těchto dvou mužů ozbrojila se. Od truhláře nosidla vynesli, mrtvolu na ně vložili a přikryli. Kovář Havel u hlav ty máry na ramena vzal, vzadu Zika, a kdo ze sousedův přítomen, tomuto žalostnému průvodu se přidružil.
Již průvod na náměstí dospěl a jím k domu páně primasovu ...
Lidu již jako dříve netísnilo se. Mysli již poněkud se utišily. Malý jen houfec před domem Loudovic stanul.
Na mazhauze pan primas v křesle seděl, v dumách ponořen.
Když byl strašlivou zprávu o zločinech syna svého doslechl a když na jisto o tom přesvědčil se z bouřlivých výkřiků lidu, nakázal, by vrata se uzavřela. Od té chvíle rtové jeho ani slova jediného neprořekli. Seděl zničen a zrak jeho nehnutě zíral v oheň v kamnech rozdělaný.
Ó co se dálo v jeho staré hlavě!
Rod jeho v hanbu uvodín, poslední ratolesť rodu toho zvrhla se jako výhon zvlčelý, jenž utracen býti musí děj se co děj.
Myšlénkami zoufalými nitro své mučil, tělo chvělo se, na čele bohaté krůpěje potu a v hrdle dušený vzlyk.
Věrný sluha domu, Markvart Citvar, už potřetí hlasem trhaným pana primasa se ptal, má-li dům otevřít, že před domem lid s mrtvolou synovou. Teď teprve pan primas procitl ze ztrnulosti; ústa otevřel, ale jen vzlyk nesrozumitelný dral se; rukou těžce a namáhavě pokynul na svolení --Ted máry s mrtvolou syna jeho uprostřed mazhauzu stanuly, u dveří pak v těžkém oddychu kovář Havel, Zika Václavík a několik sousedův.
V okamžiku tom, když pokrývka s mrtvoly sňata a na márách tělo ztrýzněné uděšeným zrakům otcovským objevilo se, ten s křesla povstati chtěl... Zas sklesl... Konečně krokem vrávoravým k loži syna zhanobeného blížil se...
S mrtvoly zrak jeho zabloudil ku dveřím, kde kovář Havel se Zikou stál.
"I vy tu - a my vám tolik - tolik ublížili! Odpustíte-li nám?"
K synovi zas obrátil se. Postava jeho zachvěla se, zakolísala a s výkřikem klesla na máry.
"O synu můj!"
Rod Loudův otcem i synem jediným dnem vyhynul...
Po bláznivých dnech mumrajův svatopostní čas nastal, doba pokání, smutku, a v dlouhém tom čase k zapomenutí přicházelo, co druhdy přemocně pohnulo srdcem i myslí sousedů soběslavských.
Po žalostné smrti páně primasově, která způsobila, že nenávisť k tomu rodu vzniklá, slábla, na pana Martina kleteb nesesýláno více. Pravý stav jmění jeho přežalostný ještě více vynikl, když jako havrani na mrchu na jmění tu pozůstalé věřitelé a lichevníci ze všad shrnuli jsou se, aby urvali, co vůbec urvati se dalo. A mezi nimi zajisté lví podíl měl Jerusalém Bachranec, ovšem osobu svou maje zaštítěnu všemohoucím komorníkem císařským Filipem Langem - nivy, role a lesy Loudovic rozervány, vinohrady leckterémus z měštěnínů prodány, a náhoda-li tomu chtěla, dům páně primasův na rynku v držení hospodáře Rubricia dostal se, kterýž jím dceru svoji Jiříkovi Engelfriedovic zasnoubenou obvěnil.
Na uprázdněné křeslo primatorské soused Turek, zbrojíř ode lva, od hofrychtéře královského pana Ježka z Mlázovic v tu středu po neděli "Laetare" slavně jest dosazen. I sousedu Rubriciovi přání jeho dlouholeté, pro kteréž málem byl by dcery ztratil, vyplnilo se, když se byl soused Češpivo z příbuzenstva zneuctěné primasovy rodiny poděkoval, jeho místo zaujal --Tělo páně primasovo v přítmí děkanského kostela touhle dobou snad již tlelo, a málokdo naň s dobrým pamatoval... Snad jediná osoba v městě na něho přečasto vzpomínala, tož panna Gabrielka, přetěžce nepřejícím osudem navštívená, kterýž po dvakráte o ženicha připravil ji. A jako za života panu primasovi věrnou byla, po čas manželství i vdovství jeho, tak i po žalostné smrti jeho umínila si věrnou mu zůstati po čas života. V takové věrnosti tak dalece pokročila, že více nemněla se býti pannou, ale vdovou po něm, a v té myšlénce utkvělé roucho vdoví na se vzala, na hlavu čepec a na tvář šlojíř z tkaniny přehusté. Dlouhé, dlouhé hodinky na hrobě svého domnělého nebožtíka manžela trávila, kámen hrobu jeho slzami skrápěla, na holých kamenech kostela děkanského trávila, aby Pánbůh milý jí toho dopřáti ráčil, by s ním brzíčko se setkala. Mimo to fundaci bohatou založila, z níž na každý den mše v černé barvě za věčný pokoj zesnulého má býti sloužena --V tu neděli s provoda děkanský chrám takořka celý červeným suknem potažen a v záři světel tonul a takovéhle přenádherné svatby ode dávna asi neviděl, jakou byla svatba Jiříka a Apolenky, kteří přese všeckno zbraňování, přese všeckny překážky teď za sebe se tu brali ...
A v domě nevěstině ještě před nešporem ze zvláštního páně děkanova svolení hlučné veselíčko rozvířilo se, vlaská muzika po celou dlouhou tu dobu bez ustání překrásnými kousky se producírovala. Jídel tu k nesnědení, nápojů k nepřepití. A kdo ve městě sousedem byl, každý na veselíčku podíl měl vesele i družně. Nový pan primas i konšelé tu vynajíti se dali, tož Turek i se zetěm svým milým, horvatským kdys zemanem Vladimírem Bukovičem , mydlář Durdík, prudký Bezdeň, ze škopíka napilý, tandléř Šedivý i sousedé jiní a jiní. Toť že i dva kumpáni nerozluční, přátelé pochotného pojedení a laciného popití, ctihodný Václav Tektor, soběslavského kostela děkan, a rektor škol Antoš Rubecius, po česku Červenka zvaný, aby chyběli!
A když již k večeru požitým vínem veselíčko sousedsky až tuze volným stávalo se, manžel zase přešťastný a spokojený Apollonius Květonides, mladinkou paní svojí vybídnut, která jako by teď si umínila starému pánu samou láskou medovou života ukrátiti, pohár perlícím vínem naplnil a po tuze vzletné, zas šprýmovné, latinskými, řeckými, Bůh milý ví ještě jakými floskulemi prošpikované řeči na zdraví mladých manželů vyprázdnil.
Za ním všickni svatebčané s hlučným souhlasem. A co z té dlouhé řeči nejvíce jim líbilo se, byl veršík, jehož konec s panem medikusem v choru všickni opakovali "-------- poctivost ku blahému žití nejspolehlivější most!"
- Holder of rights
- ELTeC conversion
- Citation Suggestion for this Object
- TextGrid Repository (2023). Czech ELTeC Novel Corpus (ELTeC-cze). Masopust v Soběslavi (vydání ELTeC). Masopust v Soběslavi (vydání ELTeC). European Literary Text Collection (ELTeC). ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001D-43C5-7