Vlastnictví jest krádež.

Proudhon, socialista.

Clovčk je rad, má-li aspoň nčco — byť to hýla — ještčrka ...

Juvenal, satyrik.

iluju noc, aniž bych věděl proč.

Nemiluju však pouze noc krásnou, když bledá luna usmívá se s bezoblačné výše na ztichlý kraj, nebo noc bouřlivou, když vichr kvíle a sténaje ve zběsilé rozkoši orgie své světí — nikoli! . . . mně jest každá noc, ať jasná a tichá, ať temná a bouřlivá, ať střízlivá a šerá nebo zcela obyčejná — stejně milá, stejně vábivá ...

Nevím sice, z které doby podivná tato moje náklonnost se datuje; ale tolik jest jisto, že žil a pracoval jsem až dosud více v noci než ve dne a nepamatuju se, že bych byl za dne na někoho učinil dojem jiný nežli člověka málomluvnéhó^ ostýchavého, ba apathického. Bývám takovým ve dne skutečně — leč v noci zdánlivá ostýchavosť moje mizí, málomluvnost měnívá se často v živou hovornosť, slovem, teprve v noci počínám žíti.

Mnohý, ba snad každý z nečetných mých přátel mi dosvědčí, že tomu skutečně tak. Neníť mezi nimi takměř ani jediného, jenž by mohl říci, že setkav se se mnou v noci byl by mě shledal neochotným k jakékoli potůlce po Praze nebo mimo Prahu.

Doprovoditi v noci přítele některého na příklad s Hradčan na Vyšehrad a vrátiti se třeba v dešti a bouři samotinký přes Vinohrady a Letnou na Malou stranu nebylo a není mi dosud ničím jiným, nežli čím mi bývala druhdy za krásného letního večera příjemná procházka po baštách.

Tak se stalo, že kdysi na sklonku r. 18Ó8 za zcela obyčejné, a^e chladné podzimní noci doprovodiv jednoho z přátel svých z malostranské hospůdky, ve které jsme byli několik hodin v planém hovoru strávili, až na konec Karlina, vracel jsem se sám domů — na Malou stranu.

Bylo mi jako vždy jindy zcela lhostejno, kdy a kudy se dostanu domů a nechtěje jít nazpět touže cestou, kterou jsme byli právěšli, zabočil jsem od někdejší Poříčské brány do postranních uliček ku chrámu svatopetrskému a loudal se tudy dále směrem ku kamennému mostu.

Podle kalendáře, v němž byl vyznačen úplněk měsíce, měla býti noc jasná.

Spočátku také takovou byla, a pražští rozsvěcovači plynových svítilen plníce doslovně rozkaz svých představených, rozsvítili tentokráte jen jednotlivé svítilny na různých nárožích.

Však krátce před půlnocí přihrnuly se od západu mraky, zahalily měsíc, a když jsem se ocitl asi v polovici Truhlářské ulice, panovala po celé Praze takořka čirá tma.

Nemaje příčiny toho dbáti, ubíral jsem se s doutníkem v ústech klidně dále.

Nevím, zdali jsem na něco myslil. Náhle však jsem spozoroval, že pohybujou se proti mně temné obrysy mužské postavy a v několika okamžicích stála tato přímo proti mně.

„Nemáte ohně?" otázal se kdosi drsným hlasem.

»Vždyť vidíte, že kouřím," odpověděl jsem podávaje před několika okamžiky zapálený doutník ku předu.

Postava sáhla po doutníku a vzavši jej z mé ruky pravila úsečně: „ Děkuj u !"

A nežli jsem se nadál, spozoroval jsem, že ubírá se s mým doutníkem v ústech dále.

Zvláštní zdvořilosť ta mě překvapila.

„Pane." zvolal jsem nevrle za odcházejícím.

„Ráčíte si přát?" zazněl drsný hlas, a postava několik kroků opodál se zastavila.

„Nemám žádných sirek, dovolte, bych si od vás zapálil doutník jinv."

i* KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Ah, prosím, prosím," zní drsný hlas přívětivěji.

A temný stín popošel opět ke mně, by mi prokázal ochotně službu, za kterou jsem byl žádal.

Vyňav z postranní kapsy jiný doutník zapálil jsem jej o cigáro neznámého a poděkovav chtěl jsem se bráti dále svou cestou.

Neznámý však mi zastoupil cestu.

„Nemáte opravdu ani jedinké sirky?" otázal se.

„Nemám."

„Potom nestačí, když mi jen poděkujete."

„Jak to?"

„Inu, víte, každá pomoc v největší nouzi" . . .

„Chcete snad ještě jedno cigáro?" ptám se v smíchu sahaje do kapsy.

„Jen jedno? To by za to stálo!"

„Tedy dvě."

„I dvě nestačí."

»Více nemám."

„Přidejte tedy cigáro, které kouříte!"

„A co byste se všemi dělal? Chcete snad kouřili všechny najednou?" tážu se dotíravostí neznámého poněkud popuzen.

»I to, to! Ale mám tu kamarády!"

V tom jsem spozoroval, že vynořily se z čiré tmy opodál ještě dvě temné mužské postavy.

„Co pak tu děláš, Fráňo?" táže se slabý sípavý hlásek.

„Zebrám pro vás o cigára," odpovívá muž u mne stojící, „a tento pán nemá prý než dvě a přece třetí kouří."

„Ať si tedy třetí vykoupí — zlatka za poslední cigáro o půlnoci je dost málo,« podotýká se stoickým klidem Fráňův soudruh.

V tom jsem cítil, že nějaká ruka hmatá ve tmě hledajíc zcela bezohledně cestu k mé kapse.

Situace, v které jsem se nalézal, byla dosti nepříjemná. Avšak pronesené jméno Fráňa a hlas osoby, která byla takto oslovena, připamatovaly mi člověka, kterémuž jsem byl kdysi náhodou a takořka mimovolně nepatrnou službičku prokázal.

Tušil jsem, v jaké společnosti se nacházím, a také jsem se dle toho zachoval. Věda, že nemám v tobolce než několik krejcarů, sáhnul jsem do kapsy a vytáhnuv tobolku podával jsem ji na zdař bůh tomu, kdo po ní sáhne, řka: „Dám co mám — zde je tobolka — jste spokojeni ?"

»Arci, arci!" vzkřikli přitlumeným hlasem všickni tři a jeden z nich vytrhl mi prudce tobolku z ruky.

,,A teď se mějte dobře," pravím dále, „i vy Fráňo Skalský!« »Jakže? Pán mne zná?" ozval se Fráňa.

„Ovšem."

„A odkud?« „Z policie," zalhal jsem.

Sotva jsem neprozřetelné slovo to pronesl, cítil jsem, že mi dvě svalovité ruce sevřely hrdlo, div jsem se nezalknul. Mohl jsem sice ještě vzkřiknouti; ale nepozbyv duchapřítomnosti uznal jsem za dobré chovati se klidně.

V témž okamžiku rozžal jeden z nočních tuláků sirku a posvítil mi do obličeje; ale hned po té sirku zahodil, načež jsem slyšel Fráňův hlas: „Pusť ho a vrať tobolku!"

FYáňův soudruh mne okamžitě pustil a vrátil mi tobolku.

„Nehněvejte sc,« pravil pak Fráňa vlídné, »myslili jsme, že jste ,modřínka' a vy jste zatím jen ,čuliV — nehněvejte se!« „Děkuju za nový křest," pravil jsem žertem spozorovav, že jsem vyváznul z nebezpečí. „Ale v kalendáři bych svatého toho sotva našel."

Všickni tři se rozesmáli.

„Vy tedy ani nevíte, co je ,culík ?'« optal se Fráňa a sám hned odpověděl: „To my tak říkáme každému, kdo nám neublíží, ani když my ublížíme jemu. A o vás přece vím, že nám neublížíte . . . Máte svou tobolku — cigáro si nechám . . . Nepospícháte?"

„Nepospíchám. Proč se ptáte ?« „Moh' byste jít s námi."

„Já s vámi! A kam?"

»Nu, k nám! Uvidíte aspoň, jak bývá u nás v neděli po půlnoci."

Chvíli jsem byl na rozpacích. Pokládal jsem vyzvání to rovněž tak za podivné jako člověka, jenž je byl učinil, za neprozřetelného.

„Což pak mi tak důvěřujete?" podotknul jsem.

„Jakž by ne! Víme kdo jste a — na důkaz, že vám důvěřuju úplně, vězte, že se nejmenuju Skalský, ale . . . (zde vyslovil jméno, jež mi bylo velmi povědomo) — a že jsme bývali před lety, když jste ještě chodil do malostranské maltezské školy — spolužáci . . . Nuže — můžete mi ublížit?—Můžete mne udat policii?. . .

Když jste byl o jedné Paúmanovské demonstraci zabránil, bvch nebyl aretován, nemčl jsem dosti KANDIDÁTI EXISTENCE.

zmužilosti prohlásiti se vám. Ale dnes je jinak . . . některé ulice na blízku a nikdy jméno ulice, Nu — půjdete s námi?" v kteréž jsme se v pravdě nalézali. Spočátku Byl jsem přesvědčen, že mluvím s notori- měl jsem za to, že mne chce zmásti, ale později ckými a možná nebezpečnými darebáky a ne- mi byla tato domněnka nedostatečnou a zámysly toužil jsem po další jejich společnosti; ale zá- podivných těchto lidí budily v mé duši poderoveň jsem si nemohl nikterak vysvětliti, jak zření.

mohou lidé tohoto druhu vábiti někoho do svého Asi za deset minut octli jsme se, jak se brlohu a vydávati tak svou, beztoho nehrubě zdálo, u cíle své cesty, jistou bezpečnost osobní ještě více v šanc. Vy- Fráňa zastavil se před domem, kterýž byl, bídnutítobylo mi tedy také podezřelé ; nechtěje však ani stínem odporu podivný trojlístek podrážditi pravil jsem hlasem pevným a rozhodným: „Půjdu!"

„Nevíte, kde teď jsme ?" otázal se hned po té Fráňa.

Věděl jsem to sice zcela dobře, ale přece jsem pravil: „Myslím, že v ulici Klimentskc.« „Dobře," dotvrzuje Fráňa, „musíme tedy jít touto ulicí dále."

Pozoroval jsem ve tmě, kterak Fráňa mávnul rukou směrem k Františku. Po té mne vzal někdo za ruku, jako by mne chtěl táhnouti za sebou. Sel jsem dobrovolně a u nejbližší svítilny na nároží jsem poznal, že ubírám se rukou v ruce s Fráňou.

Z Truhlářské ulice zabočili jsme v právo „Spatřil jsem mladého černovlasého muže s harfou v ruce. Vedle nčho sedělo taktéž černovlasé, bleďoučké, asi dvanáctileté děvčátko." (Str. 7.) pokud jsem mohl dle šerých obrysů na temné obloze rozeznati, poněkud nižší ostatních budov v celé uličce, a zahouknul z temna dvakrát po sobě, jako by zavyl pes. Po druhém zahouknutí bylo slyšeti uvnitř domu slabé mňouknutí, na které Fráňa odpověděl opětným, ale již přitlumeným zavytím.

Po chvíli otevřely se zlehka dvéře domu.

Vstoupili jsme do jakési chodby.

„Dejte pozor!"

pravil Fráňa táhna mne za ruku za sebou. „Jetu plno kamení."

Dal jsem pozor.

Však opatrnost moje byla patrně zcela zbytečná; poznalť jsem, že jest půda dlážděna a po kamenech ani stopy.

Chodba byla dosti dlouhá. Fráňa mne táhl za sebou velmi pomalu, jako by se vyhýbal kana František. Prošli jsme několik uliček. Já menům, o nichž byl mluvil. Opatrnost ta a s Fráňou napřed; druzí dva, kteří více ani slova vůbec vše, co se bylo až posud dalo, vzbudilo nepromluvili, za námi. Kdykoli jsme vstupovali mé podezření poznovu.

do jiné ulice, vždycky pronesl Fráňa polohlasitě Kdo čítával za svého mládí různé romány jméno ulice, jako by je sám sobě připomínal beze všeho výboru, zajisté také ví, jakými barna doklad, že nebloudíme. vámi bývají v nich popisovány loupežné a zloZnaje onu čásť Prahy velmi dobře rozeznal dějské brlohy velikých měst. Fantasie a vzpojsem i po tmě, že Fráňa pronáší vždy jméno minky probudilv v mé duši několik podobnvch KANDIDÁTI EXISTENCE.

obrazů, které se sice před duševním zrakem mým jen mihly, ale děsivou křiklavostí svou přece mne skoro zarazily. Mozkem mým prolétla myšlénka, že snad přece nečiním dobře, když se dávám v pravém slova smyslu vléci do podobného brlohu a upřímně řečeno — zmocnila se mne sklíčenosť, ba skoro strach. Chtěl jsem se zastaviti; ale náhodou jsme vystoupili z chodby na malý dvoreček, osvětlený slabým odleskem světla, jež prokmitajíc v přízemí čtyřmi okny, odráželo se ode zdi protější budovy. Nabyl jsem opět zmužilosti.

Osoba, která nám otevřela dům, byla nás předešla a nyní před námi otevřela dvéře, z nichž vyrazilo dosti jasné světlo.

V několika okamžicích ocitl jsem se s Fráňou v dosti prostranném pokojíku.

Jediný pohled kolem dostačil, bych poznal, že místnosť, v které se nalézám, není ani zdaleka podobna místnostem, v románech popisovaným. Nadál jsem se temna nebo příšerného pološera; domníval jsem se, že vejdu do místnosti nevlídné, z jejíhož každého kouta zívá na člověka bída, mrzkost' a hnusná zlotřilosť; myslil jsem, že spatřím společnost divoce, zběsile rozveselenou a zatím jsem se ocitl v dosti slušném hostinci a ve společnosti lidí na pohled zcela neviňoučkých a skoro ničím nad obyčejnosť nevynikajících.

Místnosť nebyla právě vzorně čistá, ale také ne špinavá nebo začmoudlá. Byla osvětlena plynem; šest nebo sedm stolů bylo pokryto modrými a červenými, ač poněkud vybledlými ubrusy; na stěnách viselo několik obrazů: podobizny císaře, císařovny rakouské a papeže Pia IX., pak veleznámé rytiny, Napoleon I. před Fontainebleau a tentýž v bitvě u Waterloo.

Nade dveřmi byl černý krucifix a pod ním bílými písmenami na karmínovém skle nápis „Mit Gott!" Nebylo tu ani hrobového ticha, aniž velikého hluku, nebylo tu ni dusno ni mnoho kouře, aniž zase obzvláště příjemno; slovem byla to hospůdka dosti slušná.

Když jsme vstoupili, obrátili se k nám zrakové několika hostů; ale v žádné tváři nejevila se větší zvědavost než ve tváři hostů kteréhokoli jiného hostince, když vstoupí nějaký nový příchozí.

Nalézal jsem se tedy na pohled v hostinci solidním a v takové též společnosti.

Avšak k čemu všech těch okolků, s kterýmiž mne byl Fráňa uváděl? Policie zajisté zcela dobře o této místnosti věděla a byla-li jí hospůdka ta podezřelou, zajisté jí také věnovávala pečlivější pozornost než hostincům jiným. Napadlo mě sice, že se tu snad karbaní. Ale z hostů nikdo v karty nehrál a soudruzi Fráňovi nenebyli do domu vůbec ani vstoupili; nemohl jsem tudíž ani za to míti, že mne snad chtějí svésti k hazardní hře v karty. Vše bylo mi hádankou.

Usedli jsme s Fráňou k oknu u dveří za prázdný stůl. Hostinský, muž to asi čtyřicetiletý, ale ničím nápadný, přinesl nám dvě sklenice piva a postaviv je mlčky před nás odešel.

Fráňa chvíli mlčel. Seděl proti mně a světlo padalo přímo na jeho tvář, které jsem si mohl teprve nyní bedlivěji všimnouti.

Byl to muž na nejvýš třicetiletý. Tvář jeho měla výraz skoro intelligentní; byla bledá a hladká; temné, poněkud zapadlé oči jiskřily se v důlkách jaksi úskočně, ale kromě plachého pohledu nejevila pravidelná, v celku skoro příjemná tvář jeho pranic nápadného. Člověk by jej byl musil několikráte potkati, než by si byl fysiognomii jeho trvale v paměť vštípil.

»Vy se tedy jmenujete . . . (uvedl jsem pravé jméno Fráňovo) a bývali jsme, jak jste pravil, spolužáci?" připomenul jsem po několika minutách bezvýznamného mlčení.

„Ano — ale svlékněte přece svrchník, ať vám není horko,« odpověděl Fráňa.

Uposlechl jsem a Fráňa mi ochotně pověsil kabát na dřevěný kolík nad vedlejším stolem, kde viselo podle sebe již pět nebo šest kabátů cizích.

„A jak jste se po celou tu dobu měl?"

ptám se, když byl Fráňa opět usedl.

„Bídně, milý hochu," počal tento důvěrně a přívětivě. „Zkusil jsem jako ku cvrčkovi připřažený mravenec. Musil jsem skákat, když jsem chtěl lézt a poslouchat, když jsem chtěl poroučet. Ale pomoz si, když jsi ukován! Dokud je člověk mlád, vždycky si myslí: Jen až dorostu, však si zavýsknu — a když pak opravdu doroste, plazí se hezky tiše se schlípenýma ušima životem, jako by člověk nebyl ve světě k ničemu jinému než ku plazení se."

Slovy těmi arci neřekl Fráňa nic positivního; ale trpký ton jeho byl zřejmým svědectvím, že muž ten neměl až posud nikdy na růžích ustláno. Z několika těchto jeho slov poznal jsem také, že není to tulák a ničema rázu zcela obyčejného. Prozatím jsem ho arci nemohl pokládati za nic lepšího; ale počal mne zajímati.

„A čím jste se až dosud zabýval?" tážu se jen tak maně nechtěje dáti zvědavost na jevo.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Zkoušel jsem ledacos," praví Fráňa, „ale tak zvané štěstí mi nepřálo; zůstal jsem v podruží — bídy ... A věř, milý hochu, že bych si byl musil zoufat," dodal přitlumeným hlasem, „kdybych se nebyl dostal do císařské služby . . .« „Vy — v císařské službě?" opáčil jsem kvapně nemoha zatajiti své překvapení.

„Nu arci — a vyju s vlky,« odpověděl rozhlédnuv se plaše kolem sebe, „abych mohl žíti v jejich společnosti."

„Nechápu, co tím chcete říci."

„Časem svým pochopíš," vece Fráňa. »Tys žurnalistou — není-liž pravda?"

„Jsem."

>,A v redakci se domníváte, že nikdo nezná tak zvaných redakčních tajemství, a já přece na příklad vím zcela určitě, co kterýkoli z tvých kollegů obyčejně píše."

„Vás zajímá i žurnalistika?"

„Mne zajímá vše, co je opravdu zajímavo; nejen věci veřejné, i soukromé. Či myslíš, hochu, že nevím, žes byl členem tajného spolku ?« „Já?" opáčil jsem a podivení moje rostlo; „nebylť jsem členem žádného spolku vůbec, tím méně nějakého spolku tajného."

„Jen si vzpomeň!" vece Fráňa a lehký úsměv uspokojení přeletí jeho tvář.

V témž okamžiku co Fráňa poslední slova pronesl, zazněly z protějšího kouta jizby od kamen akordy harfy. Pohlédl jsem tam pozorněji. Spatřil jsem miadého asi dvacetiletého černovlasého muže s nápadně sestárlou, vyžilou tváří a s harfou v ruce. Vedle něho sedělo taktéž černovlasé, bleďoučké, asi dvanáctileté děvčátko. Bylo-li sličné neb ohyzdné, nepamatuju se více; ale černé jiskrné oko jeho bylo jako žhavý uhel ...

Dlouho jsem se na ně nedíval; neboť Fráňa podotknul: „Teď uslyšíš naši primadonnu."

Hned na to zazněl z kouta jasný soprán.

Děvčátko zpívalo dosti správně následující sloku jakési létací písně: „Svěj milej nikdá kvítí nenosil a nikdá oulisně s ní nemluvil; on před okýnkem nikdá nestával a matce nikdá ruku nelíbal — a přec svou milou líbal — a přec svou milou líbal, líbal — každej den — každou noc .'...."

Nápěv písně s počátku elegický, přešel později v jásavou "Dujnosť. Hlas děvčátka byl tak sympatický, že nebylo v hostinci ani jediného hosta, jenž by nebyl pozorně naslouchal.

Když děvčátko skončilo první tuto sloku, zazněl hlučný potlesk.

Po chvíli počalo děvče zpívat sloku druhou; ale sotva začalo, bylo přerušeno divokou vřavou.

Pět mužů vrazilo hlučně do jizby.

Všickni byli podnapilí a povykovali, tak že zpěv děvčete i doprovázení harfou přehlušili.

„Sem! sem!" zvolal Fráňa, jehož tvář, která byla až posud stále zachmuřena, náhle se vyjasnila.

„Sem! Sem! kamarádi!" opakoval vstávaje od stolu.

V několika okamžicích sedělo všech pět nových hostů za naším stolem a nežli bys deset napočítal, stál před každým džbán pivem naplněný.

Byla to chasa vskutku originelní. Jeden byl zrzavý kolohnát s odporně jizlivým výrazem v pihovité tváři, druhý přihrblý, vychrtlý souchotinář s hluboko zapadlýma očima, jež se leskly jako oči koček v březnu; třetí byl vypasený, červenolící bachranáč s fysiognomií nejsolidnějšího šosáka, čtvrtý černovlasý a černooký čipera a pátý na pohled politování hodný trpaslíček s ohromnou hlavou a s výrazem blbosti v široké, opuchlé tváři.

Všickni byli skoro stejného stáří, něco přes třicet roků. První dva byli oblečeni v šat dosti slušný, ostatní tři vypadali ošuměle.

Společnost lidí těch nebyla mi valně příjemnou. Mluviliť nebo lépe řečeno řvali jeden přes druhého největší nesmysly.

Posléze, když si byli z plných džbánů několikráte notně přihnuli, utišili se poněkud, tak že bylo možno aspoň promluviti.

Fráňa toho použil, by mne svým kamarádům a kamarády své zase mně představil.

„Tu je starý můj kamarád a bývalý spolužák," pravil ukázav na mne.

Z přítomných nikdo ani nehlesnul. Upřeli na mne jen oči, jako by chtěli říci: „Co nám do toho?"

Fráňa pokračoval: »Tenhle zde," při tom ukázal na zrzouna, „býval kdysi pánem a dával si i juchtové své boty mazati tukem lidu."

Zrzounova tvář roztáhla se k úsměvu, ale úsměv jeho byl spíše úšklebkem.

„A tento," pokračoval Fráňa ukazuje na souchotináře, »nezná větší radosti nad týrání zvířat a lidí. Dokud byl ještě nevinným dítětem, nemohl se nasytit křečovitého chvění křídel moKANDIDÁTI EXISTENCE.

týlů, jež byl na špendlíky napíchal. Teď by rád napichoval lidi; ale nemůže, a co nejdříve napíchne si ho smrť na svůj špejl a hodí do volšanské šachty."

Souchotinář přejel mlčky pravou rukou zažloutlou tvář a odplivnul si.

„A tuhle ten naproti," vykládal Fráňa klada ruku na rameno červenolícího bachranáče, „býval z mládí neznabohem. Kdykoli přijímal svaté tělo do svého hříšného žaludku, vždycky" . . .

,V témž okamžiku vstoupil hostinský a pronesl slovo: „Policie!" (Str. 8.) „Nedopaluj, Fráňo!" rozesmál se bachranáč.

„Což pak musíš prozrazovat i — hříchy ?« Fráňa toho nedbal; ukázav prstem na černovlasého a černookého souseda zrzounova pokračoval : „A tenhle zde je rodem šlechtic. Když mu umřel otec, dala vznešená matka některému urozenému příbuznému napsat úmrtní zprávu, že „všemohoucímu bohu zlíbilo se povolati k sobě Jeho .Urozenost pána, pana X. Y. —" a přece byl urozený pán a pan otec jeho už na vlas podoben kterémukoli neurozenému otci žebráku."

»Hrome! Teď snad přijde řada na mne?"

přerušil Fráňu hlavatý trpaslíček hlubokým basem.

»To bych si vyprosil!"

Fráňa by byl protestu toho sotva dbal.

Však v témž okamžiku vstoupil hostinský a polohlasitě, ale přece všem srozumitelně pronesl slovo: „Policie!"

Všech pět osob od našeho stolu střelhbitě vyskočilo a hrnulo se ke dveřím. Také od ostatních stolů několik hostů rychle vstalo a zmizelo ve dveřích.

Fráňa sebou nepohnul. Rozhlédnul se jen kolem a zabručev cosi, jako by si opakoval dvě nebo tři jména, pravil: »Máme po radosti!"

V několika okamžicích odstranil hostinský také všechny džbány a sklenice, jež byli zmizevší hosté na stolech zanechali, a v krčmě rozhostilo se ticho.

»Nebylo by snad přece lépe, abychom i my šli policii s cesty?" podotknul po malé chvíli Fráňa vstávaje.

„Mně je to lhostejno," pravím.

„Tedy rychle, rychle!" vece Fráňa. „Budou tu v minutce.« Po té vtlačil klobouk, jejž byl s hlavy vůbec ani nesejmul, hlouběji do čela a rychlým krokem zaměřil ku dveřím.

Nespouštěje s něho očí sáhl jsem jednou rukou po klobouku na stole a povstav sňal jsem v největším kvapu svrchník s kolíku, kam mi jej byl Fráňa pověsil. Oblékaje se chvátal jsem za Fráňou. Octnuv se na dvorečku viděl jsem, že temná postava jakási pospíchá přede mnou touže cestou, kterou jsme byli přišli. Maje za to, že je to před policií prchající Fráňa, kvapil jsem za ním.

V několika okamžicích proběhl jsem chodbu a ocitl se na ulici. Vůkol byla takměř čirá tma. Postava, která byla spěchala přede mnou, prchala právě ulicí; pozoroval jsem, kterak se v dáli mihlo cosi temného a zaslechl jsem v nej-^ větším kvapu vzdalující se kroky . . .

V tom bouchnul někdo za mnou dveřmi a klíč zaskřípal v zámku. Byl jsem na ulici sám . . .

Nebylo mi právě nemilo, že jsem se konečně zbavil společnosti, v které jsem se byl ocitl proti své vůli. Bez odkladu dal jsem se směrem, kudy jsem po svém .mínění musil se dostati ku kamennému mostu, a asi ve čtvrť hodině byl jsem skutečně u křižovnickčho kláštera.

Měsíc probíral se právc ze mraků; brzo se vyhoupnul, brzo zase skrvl^lNespěchal jsem KANDIDÁTI EXISTENCE.

příliš. Na mostě nepotkal jsem kromě policejního strážníka ani živé duše a asi o druhé hodině spůlnoci ocitl jsem se doma. Vysvleknuv se ulehl jsem; ale na usnutí nebylo lze ani pomysliti.

Podivné noční dobrodružství tanulo mi neustále na mysli. Nemohlť jsem si tak mnohé vysvětliti a přece se mi zdálo, že vše bylo v jisté souvislosti a nikoli bez účelu. Co to za ,Mladík ten studoval práva. Nazýval se Viktor Nadasdi ..." (Str. 12.) člověka, jenž buď skutečně býval mým spolužákem anebo se pouze za takového vydával?

A proč medle choval se způsobem tak podivným ? Je to darebák nebo člověk, jenž tváře se býti ničemou zakrývá tím nějaký úmysl?

A odkud podezření jeho, že jsem byl členem nějakého tajného spolku?

Nechť jsem si položil otázku jakoukoli, na žádnou nemohl jsem si odpověděti s onou uspokojující určitostí, která jest možná jen tenkráte když známe všechny okolnosti. Posléze dal jsem myšlénkám svým takořka násilně jiný směr a usnul jsem . . .

Jak obyčejně po částečně probdělé noci procitnul jsem velmi záhy. Oblékaje se spozoroval jsem, že na stolici, přes kterou jsem byl v noci svůj svrchník přehodil, neleží temně šedivý kabát můj, nýbrž kabát úplně černý, kabát cizí.

S počátku mě napadlo, že byl můj kabát zúmyslně v hospůdce na Františku vyměněn za kabát špatnější; ale když jsem cizí kabát prohlédl, shledal jsem, že je takořka nový. Stala se tudíž pouhá mýlka.

Obleknuv se úplně pospíšil jsem na František, bych vyhledal hospůdku a tam omyl ten aspoň oznámil. Domníval jsem se, že vím zcela určitě, kde se hospůdka ta nalézá; ale přece to trvalo přes půl hodiny, než-li jsem ji nalezl. Vchod byl z ulice jiné, než kudy jsme byli s Fráňou v noci vstoupili. Tak aspoň jsem se domníval; vstoupilť jsem přímo z ulice, aniž bych byl musil projít chodbou a pres dvorek.

Hostinský, jenž se tvářil, jako by se nemohl upamatovati, že jsem byl minulé noci v jeho hospůdce, buď nemohl nebo mi nechtěl pověděti, komu by asi kabát, jejž jsem měl na sobě, náležel. Vyžádal si toliko moji adresu a slíbil, že v případě, kdyby se někdo přihlásil, pošle jej ke mně.

Tak stal jsem se vlastníkem cizího kabátu a nezbylo mi, než-li vrátiti se domů s nepořízenou.

Ocitnuv se ve svém pokojíku pohlédl jsem náhodou na zemi ku stolu, u něhož byla stála stolice, přes kterou jsem byl v noci cizí kabát přehodil, a mezi několika časopisy, jež tu ležely, spatřil jsem ošumělou cizí notiční knížku, která byla dle všeho vypadla z kapsy cizího kabátu.

Shýbl jsem se po ní a otevřev ji shledal jsem, že kromě několika citátů z rozličných spisů politických neobsahuje než různá notáta nepatrných příjmů a vydání člověka prachudičkého, pak četná data různých dnův a množství poznámek zkrácených, kterým jsem naprosto nerozuměl.

Písmo bylo mi neobyčejně povědomo. Probíraje se v knížečce nalezl jsem mezi citáty také delší poznámku, v kteréž bylo škrtáno a opravováno, z čehož jsem soudil, že to není citát, nýbrž poznámka původní. Znělať následovně: „Práce! Jediné slovo, zahrnující v sobě miliardy pojmuv! Upír užírající život — anděl, sílící a oblažující lidskou duši! Jedněm jest hříčkou, jiným namáháním; však málokomu tím, čím má býti všem — povinností! Někteří znáš počínáme i končíme práci s úsměvem, jiní lhostejně a s nechutí á opět jiní se zaťatou pěstí a s přitlumenou kletbou na rtech . . .

2 IO KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Milionům upříjemnila práce život, milionům jej ztrpčila vykopavši jim předčasný hrob. Jedni musili v potu tváři po celý svůj život pracovati, by si mozolně vydobyli skývu nejnutnějšího chleba, kdežto jiní, trávíce dny svého života od nejútlejšího mládí v hýřivé bujnosti, pohlíželi se suverénním opovržením na každého, kdo buď tělesně nebo duševně musil práci otročiti . . .

"Organisujte práci!" volá Louis Blanc, jemuž se společenský tento nepoměr patrně zdál křiklavou nespravedlností; ale slova jeho odrazila se dutě od zatvrzelých srdcí skoro všech, kdož majíce sil i prostředků k provedení aspoň částečné reformy složili bázlivě a malomocně ruce v klín, nebo se rozplynula v nejasných problematických deklamacích malomocného dryačnictví . . .

„Však ani nejklopotnější práce nevyrovná se vysilujícímu duševnímu zápasu lidí, kteří jsouce z těch neb oněch příčin odsouzeni k nečinnosti, dychtí a touží po práci, ku kteréž domnívají se míti schopnosti. Bývají to obyčejně mladí lidé bez určité společenské fysiognomie, lidé problematické budoucnosti, lidé provisoria.

Cím déle provisorium jejich trvá, tím nebezpečnějšími stávají se „společenskému řádu".

„Duch jejich je neustále činným; nespokojenost, bolesť, hněv, litosť, nenávist i závist rozechvívají jej ve způsobe nejrůznější. Jsouce pro okamžik beze všech závazků žijou, pokud poměry dovolujou, obyčejně po vlastní chuti a náklonnosti, a proto bývají to lidé nejsvobodnější, nejsamostatnější a nejodhodlanější, z větší části pak i nejradikálnější a reformám všeho druhu nejpřístupnější. V nespokojených, nebezpečných těchto hlavách rojí se takořka výhradně snahy destruktivní; převraty politické a sociální bývají cílem jejich snah.

„Zvláštní tento druh „lidí bez firmy« jest státní i společenské rovnováze tím nebezpečnější, čím déle provisorium jejich trvá, čím déle dumajíce a přemýšlejíce budujou na základech svých ideálů nové státy a novou společnost.

„Revolučním duchem vroucí toto provisorium netrvává však obyčejně dlouho. Přidru-' žujouť se i tito lidé skoro vždy dosti brzo — aspoň tak brzo, že předsevzetí a plány jejich nemohou dozráti k činům — k té či oné korouhvi určité barvy, stávajíce se buď z neúprosné nutnosti pracovníky nebo politování hodnou náhodou požívajícími lenochy ..."

Hned po přečtení prvních vět této aforistické poznámky připamatoval jsem si živě jednoho ze svých přátel, kterýž se byl před několika roky se zvláštní zálibou obíral myšlénkami podobného druhu. Také písmo v notiční knížce, ač nestejné a z různých dob pocházející, potvrzovalo mne v mé domněnce.

Avšak jak přišel v každém ohledu vzorný člověk ten v ona místa, v kterýchž jsem byl minulé noci meškal? Či klesl snad i on, jako byl klesl člověk, jenž se vydával za mého spolužáka?

Přemýšleje o původci těchto řádků, jehož jsem byl po několik roků nespatřil a o němž jsem ani nevěděl, kde mešká, připamatoval jsem si dobu, kdy s hloučkem jeho a svých přátel snili jsme čarokrásný sen mladistvé nezkušenosti, kdy jsme se vzájemně uspávali v sladké zadumání tajuplnou ukolébavkou o rovnosti, bratrství a svobodě.

A živěji než kdy jindy připamatoval jsem si zvláštní tento druh mladistvých nezkušených lidí bez firmy, kteří ničím neopovrhujíce po celou dobu svého provisoria práhli po vědění všestranném, kteří všemu se učili, co jim bylo přístupno, a kteří právě tímto nesystematickým způsobem nabyli oné všestrannosti, z kteréž přes všechnu její oprávněnou povrchnost rodí se tak často více méně duchaplný sarkasmus, jizlivá ironie nebo jedovatý úšklebek . . .

Bylo to — bych po příkladu svědomitých novellistů naznačil dobu aspoň poněkud — v čase, kdy Mikovcův „Lumír" putovával o půldruhém velkém archu nezávadného formátu po „vlastech českoslovanských," poskytuje svými šesti nebo sedmi sty exempláři dostatečné duševní potravy národu, čítajícímu několik milionů nesmrtelných duší . . .

Byla to doba míru, poklidu a všeobecné ospalosti, doba politického absolutismu. Veřejný život z části podřimoval, z části pak byl zcela pohřížen v spánek spravedlivých, kdežto život soukromý dívaje se s olypickou důstojností na podřimujícího nebo spícího blížence hověl sobě na vavřínech nezaslouženého poklidu.

V době té, jak známo, kvetlo i udavačství, a povolná tato kuběna byrokratismu slavívala často triumfy. Slídivá tato tichošlápka s otrovidovýma očima objevovala se všude: na veřejných místech, v hostincích, v kavárnách, v chrámech, ba i v bytech soukromých — všude zazníval šepot svůdné té sirény, která naslouchajíc přitlumeným áriím nespokojenosti zaznamenávala si je v černou notiční knížku, a recitovala je KANDIDÁTI EXISTENCE.

I T pak před pokaňkanými pulty svých milostníků, čímž byla neprozřetelným komponistům v nemalé míře nebezpečnou.

V tu dobu panovalo kdysi za dusného letního večera v postranném pokojíku jedné z nejznámějších kaváren staroměstských zvláštní, skoro poetické pološero, jež však mělo příčinu zcela prosaickou. Nad kulatým stolem uprostřed pokojíku hořel totiž jediný plynový plamen, jenž závise od rapsodistických vrtochů zpupného gasometru špinavě oranžovými paprsky svými oční nervy v pravém slova smyslu týral.

Náhle však vyšlehnuv zazářil intensivností znečištěného magnesia a v pokojíku nastalo úplné jasno.

Za stolem seděli tři mladíci. Dva z nich poněkud šourem proti sobě, majíce před sebou šachovnici; třetí, drže v ruce jakýsi časopis velkého formátu, seděl na druhé straně stolu čelem proti přivřenému jen oknu, křerýmž bylo viděti na malý dvorek, jenž byl ozářen světlem měsíce.

V okamžiku, když byl plynový plamen jasně vzplanul, pozvedl jeden z mladíků před šachovnicí hlavu, a pošinuv černou věž trochu na právo pravil přitlumeným hlasem: „Šach králi a — mat!"

Soudruh jeho dívaje se chvíli upřeně na šachovnici nachýlil hlavu poněkud ku předu, načež ji opět vztýčil a pravil: „Pravda — jsem mat!"

Třetí mladík, jenž byl až dosud pilně četl, odložil časopis a upřel zrak svůj na oba hráče.

Možná, že chtěl něco pronésti; ale v tomže okamžiku počaly bíti na nedaleké věži hodiny . . .

„Už deset?" připomenul zvítězivší šachista, když byly hodiny odbily, protahuje se pohodlně v sametovém křesle.

„Ovšem a přece nikdo nepřichází," podotknul druhý. „Kdo má přijít?"

„Vyzval jsem všechny — teď jsme zde tři, mají přijít ještě čtyři."

„Sedmička je u lidí pověrčivých číslice osudná," připomenul s ironickým úsměvem mladík, jenž byl prohrál.

„Buďsi! Jen kdyby už byli všickni zde."

Po té všickni tři opět se odmlčeli.

Použiju této přestávky, bych o nich něco napověděl.

Nejstarší, šachista-vítěz, byl asi šestadvacetiletý ramenatý athlet s nápadně vysedlými zády.

Souměrná hlava jeho vyznačovala se jistou ušlechtilou rázovitostí. Čelo bylo vysoké a černé oči hluboko v důlkách zapadlé; nos tupý, masitý; rty kypré, smyslné; vlas kaštanový, hebký a dlouhý. Výraz tváře, vlastně očí byl poněkud chameleonský; brzo jevil snivou zádumčivosť, brzo zase rozháranost, která mnohdy mžiknutím přecházívala v lhostejnost nebo v ledovou přísnost.

Byl to člověk fysicky i duševně úplně zdravý.

Svaly a nervy jeho byly přímo k závidění. Dle všeho byl by snesl největší tělesná i duševní muka, aniž by mu bylo uklouzlo jen slůvko bolesti nebo nevole.

Mladý muž ten nazýval se Pavel Smidarskv.

O dřívějším životě jeho nevěděli ani nejdůvěrnější jeho přátelé, mezi kteréž jsem náležel i já, příliš mnoho; neboť jako u mládeže vůbec bývá, nikdo z nás se o to hrubě nestaral. Dostačilo nám jméno a několik drobných črtů z jeho života úplně. Věděl jsem jen tolik, že narodil se v bezprostředním blízku Prahy, že vyrostl pod křižujícími se dojmy velkoměstskými a vesnickými a že býval otec jeho bud nádenníkem, nebo nějakým chudým řemeslníkem.

Dosavadní život Pavlův nebyl právě k závidění. Záhy byl Pavel dán na učení, ale „sběhl" prý s řemesla a stal se posléze písařem v advokátní jedné kanceláři pražské a v průběhu osmiletého diurnování podal praktický důkaz, kterak možno i s nejnepatrnější mzdou, byť ne právě spokojeně, tedy aspoň poctivě živu býti.

Spoluhráč Smidarského byl štíhlý, skoro vychrtlý asi čtyřiadvacetiletý student. Pravidelný obličej jeho byl poněkud osmahlý; úzké čelo, špičatý nos, široká ústa a veliké, nápadně od hlavy odchlípené uši byly by tváři té dodávaly zvláštní rázovitosti, ale sivomodré, takořka bezvýrazné oči rázovitosť tu jaksi neutralisovaly.

Nazýval se Simon Kotovic a studoval filosofii, ačkoli k ní neměl ani nejmenší náklonnosti.

„Kolébka jeho stávala" kdesi v chudičké chyžce nad Svatojanskými proudy. Otec jeho byl plavec, vlastně „vorař", jenž plavíval po Vltavě dříví po vorech ku Praze a dále. Simon byl prý otci svému velmi podoben; byl silný, smělý a v plování málo kdo se mu vyrovnal.

Třetí osobou v pokojíku byla z vetší části trpná nepatrnosť pisatele těchto řádků, a toliko k dolíčení obrazu dodávám, že byl jsem tenkráte asi šestnáctiletý černovlasý kudrna a dosud bez jakýchkoli zámyslů do budoucnosti. Žil jsem v tu dobu bezstarostně a neopovrhoval ničím, co přispívalo k upříjemnění života vůbec.

Ticho trvalo v pokojíku asi tak dlouho, co bys přečetl předcházející povrchní charakteristiku. Dle všeho bylo by však trvalo mnohem déle, kdyby je nebyla přerušila osoba čtvrtá, 2* 12 KANDIDÁTI EXISTENCE.

která prudce vstoupila, nebo správněji řečeno do pokojíku vrazila.

Byl to vysoký štíhlý, asi pětadvacetiletý mladík v černém obleku nejmodernějšího střihu.

Bezvousý, suchý, přižloutlý a obrejlený obličej, vysedlé lícní kosti, úzký orličí nos, černý vlas, bledý úzký ret hoření a neobyčejně odulý ret dolení, sivé, bezvýrazné oko a trpký, někdy úsměšný, jindy pak jizlivý úsměv, jenž skoro bez přestání tvář jeho oživoval, působily na každého, kdo se s mladíkem tím poprvé setkal, odporně. Člověk musil dříve odpuzujícímu zevnějšku tomu uvyknouti, než-li jej mohl živý, čilý duch škaredého elegána zajímat.

Mladík ten studoval práva. Nazýval se Viktor Nadasdi a byl původu maďarského. Praděd jeho usídlil se v Praze a od té doby v rodině původ maďarský znenáhla mizel, tak že pravnuk zevnějškem svým takořka v ničem nepřipomínal původu ryze maďarského. Otec Viktorův maďarsky už neuměl; byl s počátku advokátem a nabyv slušného jmění zakoupil si továrnu a stal se průmyslníkem. Viktor byl tudíž vyrostl v poměrech velmi příznivých.

Vraziv do dveří odhodil klobouk na vedlejší prázdný stůl a spustiv se s lehkostí v salonech sdomácnělého elegána v křeslo u našeho stolu pravil kvapně: „Tu mne tedy máte! Věřte! Opustil jsem nerad společnost bonvivantů, nestarajících se o nic než o vynalézání vhodných způsobů, jimiž by bylo možno čas a snadno nabyté peníze nejsnadněji promarniti. Ale z nenadání zastesklo se mi po lidech šťastně nešťastných, a tak jsem se ocitl mezi vámi."

„Kde však jsou ostatní?" otázal se rozhlížeje se kolem sebe. „Či máme se snad zase jen my čtyři pokoušeti o reformu světa?"

Posledními slovy zahájen pak mezi Nadasdi m a přítelem diurnistou jeden z oněch dialektických soubojů, jež přes všechnu svou primitivnosť nemálo přispívaly k vykrystalisování našich názorů o světě.

"Nikoli o reformu světa," opáčil Smidarský, „nýbrž o reformu na pohled daleko snazší a jednodušší."

„Snad nechceš zase vykládat nějakou vyrudlou tradici, nějaký pustý socialistický sen ?

Či počneš snad opět u přirozených práv lidských, vyložíš obšírně, jakým způsobem a kým jsou zkracována, a dospěješ k závěrku, že první povinností naší jest, abychom práv těch dobývali ?« „Ani o tom, ani o onom nebudiž dnes řeči, milý Viktore," pravil Smidarský. „Myslím však, že bude nejlíp, když diskusí odročíme. Nejsmeť všickni pohromadě . . ."

„To, to!" vpadl Nadasdi. „Rokujme předběžně, provisorně!"

V tom vstoupil do pokojíku sklepník přinášeje Nadasdimu objednaný čaj. Postaviv jej před hosta zase odešel.

„Nuže, Pavle?" obrátil se Nadasdi k Smidarskému. "Souhlasíš? Rokujme provisorně!

Pověz, oč jde, a budeme-li souhlasiti my, jsem jist, že i ostatní nebudou v zásadě proti nám."

„Rokujme tedy prozatímně!" děl Smidarský po malé chvíli. „Nežli však přejdu k návrhům svým, musím dříve poukázat k nám samým, kteří snad budeme plány ty prováděti. Sešli jsme se náhodou a náhodou stali jsme se přátely.

Povahami, vychováním i názory arci se různíme; leč v jednom přece souhlasíme: že poměry, v kterých žijeme, nejsou takovými, jakými býti mají a jakými by býti mohly. Kromě Nadasdiho jsme všickni proletáři; všickni žijeme „z ruky do úst", všickni cítíme, že podílem naším jest mozolná práce a odměnou snad bída. Však nejen my, i jiní žijou v těchže poměrech. Miliony lidí byly a posud jsou odsouzeny k témuž osudu jako my. Pravda, že děly se již steré, ba tisíceré pokusy, čelící k opravě společenských nepoměrů; pravda, že jednotlivci s napjetím veškerých svých sil pracovali k vymanění . . ."

„Probůh, jaký to úvod!" přerušil Nadasdi Smidarského. »Každá věta je pustá fráse. Tak přece Smidarský obyčejně nemluvívá."

„1 fráse má svou oprávněnost,« odvětil Pavel. „Začínám frásemi a možná že frásemi také skončím; ale pravda, že jeden druhému otročíme, že o svobodě v pravém slova smyslu nemůže býti u nás ani řeči — tato pravda přece nedá se oddisputovati!"

„Tys tedy přítel svobody," ozval se Nadasdi, „a domníváš se, že svobodou oblažíš lidstvo ? Jaký to klam! Toť by byl divoch tvorem nejblaženějším. A proč tedy nevracíme se k původní neurvalosti, k původní divokosti, k původní nevázanosti, a nezřízenosti v pudech a vášních, v přáních a touhách, skutcích a konečných cílech?! Popřej lidem úplné volnosti a v brzku uzříš toho strašné následky. Bratr bratra bude napadat, otec syna týrat, syn otce vraždit! Svoboda je přelud . . ."

„Možná, ale jen potud, pokud o ní soudíme povrchně," přerušil Pavel Nadasdiho. „Každý KANDIDÁTI EXISTENCE.

•3 z nás ať bobáč nebo žebrák, ať vzdělanec nebo nezdělanec touží po tomto přeludu a domáhá se ho vědomě nebo nevědomě. Nezávislost — úplná nezávislost jest konečným cílem nás všech.

A přece za našich poměrů . . ."

„Nikdo se nemůže pochlubiti, vpadl zase Nadasdi, »že by byl úplně nezávislým. Žebrák závisí od boháče a boháč od dělníka, nevzdělanec od vzdělance a vzdělanec mnohdy od idiota. Hleď! Kdykoli vidím muže vzdělaného, vždy mi tane na mysli, mnoho-li mozolů chudiny bylo třeba, než-li se jediný ten člověk za našich společenských poměrů stal vzdělaným; mnoho-li lidí, mnohdy snad chudých a ubohých musilo svou prací přispěti, aby jediný ten vy volenec měl prostředků ku vzdělání se . . . Zanechme však povšechné frásovitosti; zkoumejme případ konkrétní! Politické i společenské zásady, jak je byla formulovala velká revoluce francouzská, jsou z větší části také zásadami moderního státu. Člověk nemá býti otrokem a v moderním státe jím také není. V moderním státě, v němž byly privileje jednotlivých stavů a jednotlivců zrušeny, jest konkurence úplně volna. Tu mohou všickni dle své vůle vzájemně zápoliti ...« »Ba arci — ale pouze zápoliti," přerušil zase Smidarský řeč Nadasdiho; „mc více než-li zápoliti ... Co nám plátno, když nám zákonem zaručeno právo, že můžeme každý dle náklonnosti a nadání svého pracovati, když můžeme se snažiti po vzdělání, majetku, blahobytu a štěstí, když namáhání větší části z nás za nynějšího nerovného rozdělení prostředků nemůže míti jiného výsledku, než aby křiklavé bezpráví, jež se tím páše na chuďasu, bylo tím zjevnější. Nuže, konkuruj, zápol se šťastným soupeřem boháčem, když jsi chůd, když k ukojení nejnutnějších potřeb života musíš své síly, své zdraví za bídnou mzdu zaprodati onomu, s kterým chceš závoditi! Konkuruj se vzdělancem, když vzdělání tvé v plenkách, když vědomosti tvé ani zdaleka nemohou býti porovnány s vědomostmi soupeřovými! Výsledek takovéto konkurence nemůže býti jiným, než jakým bývá obyčejně výsledek nerovného boje vůbec — jeť to boj obrů s trpaslíky, zápas úplně volných s otroky na rukou a nohou spoutanými, směšná válka živých, zdravých silných lidí s pouhými marionettami."

„Jak tedy odpomoci?" táže se Nadasdi a úšklebný úsměv přeletí škaredou jeho tvář. „Zásady komunistů pokládáš za utopie, učení St.

Simonovo a Fourierovo za poblouzení socialistických snílků, theorii Malthusovu a jeho nohsledů za děsný, ale zároveň mylný výsledek počtářský — zbývá ti tedy Louis Blanc se svou „organisací práce", nebo odpůrce Louis Blancův, odpůrce národních hospodářův, odpůrce komunistův a socialistů: Proudhon s pověstnou devisou: „Vlastnictví je krádež"! . . .

Nadasdi se na chvíli odmlčel, když však Smidarský neodpovídal, pokračoval: „Nuže zkus to! Věnuj život svůj úplně studiu všech těchto a podobných projektů h oblažení lidstva, zkoumej, porovnávej a vybírej, co po zralém uvážení uznáš za nejvhodnější a nejprospěšnější a vystup pak s nejlepšími těmito zásadami a pokus se o dílo reformatorské! Všeobecný posměch bude první tvou odměnou. Budeš podezříván, kaceřován, hanoben, ba kamenován. Budeš prohlašován za snílka a idealistu, který se nehodí do tohoto světa, nebo za podrývačského zbůjníka, jenž musí býti stůj co stůj pokořen, neškodným učiněn, zničen . . . Mýlíš se domnívaje se, že touží lidstvo po svém oblažení. Nesčetný tento dav nejrůznějších povah a snah — podivná, více než tisíc milionů hlav čítající hydra, kterouž lidstvem nazýváme, nemá žádného společného ideálu, po jehož dosažení by práhla. Každý z nás, ať zlý neb dobrý, ať chudý či bohatý, ať učený a vzdělaný nebo nevědomý a nevzdělaný, každý z nás má svůj vlastní názor v svět, své vlastní zásady neb aspoň pravidla, dle kterých se v jistých okolnostech vědomě nebo instinktivně řídí, ba říditi musí; každý z nás má své zvláštní náklonnosti, choutky, snahy a ideály. Ani učení Kristovo, jež jest přece v hlavních zásadách tak tolerantní a každému přístupno, nemůže se ni na sklonku druhého tisíciletí honositi, že by bylo zapustilo kořeny zázračně hluboko; neboť ten hlouček upřímně věřících vyznavačů jeho jest u porovnání s lidstvem vůbec přece jen pouhým hloučkem. Pravda, že učení Kristovo jest učením skoro výhradně náboženským a že vzhledem k vymoženostem věd má potřebí rektifikace i v zásadách hlavních; ale připomeň si kterýkoli filosofický systém a taž se, jakým úspěchem se může honositi? Ba jdi dále a zkoumej systémy o učení socialistův a taž se i zde na úspěch! Jsem jist, že odpověď nemůže býti jiná, nežli že úspěch každého systému toho zvlášť a všech dohromady jest poměrně přece jen pranepatrný . . .

„A původcové učení a systémů těch?« optal se Nadasdi sama sebe po krátké pomlčce, načež po'4 KANDIDÁTI EXISTENCIÍ.

kračoval: »Kdo se jim nevysmívá? Zda jim neklne takměř celý svět? I tvůj miláček Proudhon, ačkoli muž počestný a poctivý, muž železné vůle a vytrvá losti, muž vynikající logikou a láskou ku svobodě, jako málokterý z jeho předchůdců, i tento muž neušel osudu, jaký z větší části stíhá všeckv oblažovatele lidstva. Pravda, že i nejúhlavnější odpůrcové jeho, kapitalisté, musili připustiti, že podivný tento neurvalec vyniká nad jiné duchem; ale přes to vše byl nenáviděn, proklínán, podezříván a karikován. Rukama nohama pracováno proti němu, aby byl umlčen, neškodným učiněn.

V anonymních přípisech vyhrožováno mu trestem božím, v katolických spisech líčen jako ďáblem posedlý; frejířky a galejní trestanci ujišťovali ho svým přátelstvím, poněvadž jako oni stál mimo společnost, ba i národnímu shromáždění dodány petice, aby byl vyhnán, a často když vystoupil na tribunu, by před zástupci národa svého rozvinul své myšlénky o jednotlivých částech svého učení, musil poslouchati slova: „Do zvěřince — do blázince s ním!" Však ještě jedinou podrobnost ti připomenu. Znáš pana Borichona? Je to přerozkošný rek rozkošného divadelního kusu, kterýmž se Pařížané po léta bavili.

Titul kusu toho byl: „Vlastnictví je krádež, socialistické bláznovství ve třech dějstvích a sedmi obrazech." Hlavní rek Borichon jeví se tu pravým mučeníkem. Řemeslníci a dělníci všeho druhu pronásledujou jej, aby mu vnutili svou práci: sklenář rozbije mu všechny tabule v oknech, aby mu mohl zasaditi nové; fiakrista hodí si jej násilně do svého fiakru, by jej vezl na procházku, a lazebník vytrhne mu dva zcela zdravé zuby atd. A vše to děje se, poněvadž mají tito lidé zaručené právo na práci. V jiném obraze jest znázorněno praktické provedení Proudhonovy zásady: zrušení peněz a zavedení výměny s nuceným kursem. Pan Borichon má hlad.

1 vymění si několik věcí, až se mu posléze podaří zjednati si výměnou tou něco k snídaní; avšak sotva že zasedl k jídlu, donutí jej kdosi, by mu dal snídani za — starou čepici. A tak a podobně je týrán neustále, až pak jej přivedou před soud, by se zodpovídal z trestuhodného skutku, že pronesl kdysi slůvko »moje", které jest ve společnosti neuznávající vlastnictví profanováno jako za našich dob velezráda. Ubohý Borichon hájí se seč jest; ale nic naplat — je odsouzen a posléze zavrou jej jakožto člověka, jenž byl ducha času nepochopil — do blázince . . . Tak dělo se tvému miláčku, Proudhonovi."

Nadasdi skončil svůj výklad. Smidarský byl klidně naslouchal. Jak se zdálo, zajímala jej slova přítelova, ačkoli byla namířena proti němu; ale v tváři jeho jevilo se cosi, co zcela zřejmě nasvědčovalo, že s Nadasdim aspoň z části souhlasí.

„Mnohé, cos byl právě, milý Viktore, uvedl," pravil po chvíli Smidarský, „nelze popírati; ale přes to, zdá se mi, že slova tvá přece pranic jiného nedokazujou, nežli že nynější společnosť není takovou, jakou by býti měla a mohla, že nejen základy, nýbrž i konečně cíle její jsou pochybeny, slovem že jest v nejvyšší míře třeba, by každý, kdo čití v sobě povolání a nadání, přispíval dle sil svých k reformě. Kdybych byl člověkem síly své přeceňujícím, odpověděl bych ti prostě, že miláček můj Proudhon zůstane mi vzorem, že budu pracovati jako on bez ohledu na výsledek své práce, bez ohledu na uznání nebo zdar; avšak znám se příliš dobře, než abych se domníval, že dovedu více nebo snad jen poměrně tolik, co dovedl Proudhon. Však nejen moje nedostatečnost, i poměry naše v Cechách jsou velkou, zdánlivě nepřekonatelnou závadou; neboť národnímu životu našemu hrozí nebezpečí úplného vyhlazení. Jsmeť se všech stran obklopeni živlem cizáckvm, jenž od pradávna tlačí se k nám a zahnizduje se všude, kde nalézá třeba nejnepatrnějšího místečka k živoření; obyčejně za nedlouho zmohutní a živel český mu musí ustoupiti. Děsný tento proces trvá už po mnoho věkův. Národní charakter náš znenáhla skoro již úplně vymizel.

Vyjímaje několik malých oas nenalezneš v naši vlasti nikde českého živlu ryzého a nezkaleného a existence národa českého jest za našich dob rovněž tak ohrožena jako existence kteréhokoli proletáře. Žijeme, vlastně živoříme, abychom byli svědkv znenáhlého svého umírání. Neukolebávejme se v příjemný, sladký sen ! Přiznejme se upřímně, že měníme znenáhla svou individualitu, že splýváme s živly cizími, slovem že dříve nebo později podleiniem0 úplně nebo-li jinými slovy, že časem svým i názory, aarayy, zvyky svými atd. nebudeme se lišiti ..."

„Ustaň!" vzkřikl náhle Nadasdi. „Vždyť nás svými pessimistickými reflexemi umučíš!"

Smidarský pohledl mlčky na přítele, jako by chtěl říci, že výčitku tu zasluhuje, a trpký úsměv přeletí pak jeho tvář.

„Musíme-li skutečně po neúprosném zákonu přírody zahynouti," ujal se po malé chvíli slova Nadasdi, „proč se tomu vzpírati? Proč prodlužovati malomocný trapný zápas? Nebylo by --,' KANDIDÁTI EXISTENCE.

'5 lépe, nepřekážeti přirozenému průběhu věcí a oddati se s resignací v neodvratný osud?"

„Ne, ne! Děj se co děj!" zvolal Smidarský proti svému obyčeji prudce, ba vášnivě. „Život' jednotlivců i národů není a nemůže býti zbabělým oddáváním se osudu; život jest věčný boj o existenci. Co následuje po smrti, nevěděl a neví nikdo z nás; proto ta naše více méně uvědomělá obava před smrtí, proto ta instinktivní záliba v životě . . . Pravda, že byli a jsou také lidé, kteří životem opovrhovali neceníce si ho více než kterékoli jiné věci pomíjející; avšak obrovská většina podniká a vede zápas o život s bezpříkladnou houževnatostí. .Ideť a musí nám jíti, kdvž ne o trvalé uhájení existence, tedy aspoň o její prodloužení."

„Ale probůh, kam dnes zabíháš ?" ozval se poznovu Nadasdi. „Neníť tvým zvykem plýtvati všeobecnými reflexemi, jež možno rozpřádati do nekonečna a jež se tak často zvrhnou na pouhé fráse. Mluv věcně!"

„Vším, co jsem byl právě uvedl," pokračoval Sjrijd^rskýj „nechtěl jsem říci nic více, nežli že jest život nás všech více méně ohrožen, že existence naše jest pochybná a my všickni pouhými kandidáty existence."

„Výborně!" zvolal Nadasdi. „Toť opravdu nejoriginelnější věta, kterou jsi byl dnes a snad vůbec pronesl; ale žel, že opět jen povšechná."

„Nechtěl jsem než naznačiti," pokračoval Smidarský nedbaje poznámky té, „že existence jest statek nejdražší a hojo existenci zápasem nejoprávněnějším. Chtěl jsem později také vyložiti a dokázati, že právě v této oprávněnosti zápasu o existenci nutno hledati piapůvod egoismu, kterýž jest rovněž tak oprávněn jako naše příchylnost k životu; chtěl jsem dokázati, že prese všechnu licoměrnosť jednotlivců, kteří egoismus prohlašujou za hřích největší, každý národ, ba každý jednotlivec musí býti egoistou . . ."

„Tys tedy obhájcem egoismu?" vzkřikl Nadasdi.

„Obhájcem i zastancem jeho," pokračoval Smidarský klidně a vážně; „mámť za to, že nutno egoismus prohlásiti za zásadu nejhlavnější. Vzpírání se egoismu a předstírání tak zvaných zájmů společenských jest licoměrnosť.

Individuum nemá se rozplynouti v chaosu povšechnosti: nejen každý národ, i každý jednotlivec má právo k zachování své zvláštnosti a rázovitosti, neobmezené právo sebeurčení, jinak zůstane volnost pouhým abstraktním pojmem.

V obmezování nejen národů, nýbrž i jednotlivce shledávám největší závadu všech plánů reformačních. Až dosud pracováno vždycky se zřetelem k zájmům povšechným, jež bývají tak často v odporu se zájmy jednotlivců, a vždycky žádáno, aby jednotlivec zapřev sama sebe podřídil se zájmům ostatních. Jednejme naopak!

Nechtějme reformovat svět a společnost nepřirozeně, diktátorsky, nýbrž každý z nás pokus se o reformu sama sebe; každý z nás snaž se upraviti svůj život v ten způsob, aby byl v úplném souhlasu s rozumem a jenom v zásadách, snahách, a cílech, v nichž souhlasíme všickni, jednejme společně!"

"Konečně tedy něco positivního!" podotknul Nadasdi. »S tím souhlasím i já."

„Přemýšlel jsem o boji národa našeho o existenci po mnoho roků," počal opět Smidarský, „a výsledek přemýšlení mého není úplně beznadějný. Zdáť se, že i v případu, kdyby národ náš pozbyl své individuality v Evropě úplně, mohl by se znovuzroditi jinde . . ."

„Jak to?" vpadli jsme příteli do řeči všickni tři současně.

„Plán můj bude se vám zdáti na první pohled podivínský a ideální," pokračoval Smidarský; »ale provedení jeho, byť i zdánlivě velice nesnadné, není nemožné; plán sám o sobě stojí aspoň za pokus. Míním orgánisaci emigrace české. Trudné poměry v naší vlasti vypuzujou každoročně na sta českveh rodin, které hledají štěstí za oceánem. Na tisíce Cechů nalezlo v Americe novou vlasť; ale na neštěstí žijou tam rozptýleně. Organisace a soustředění emigrace české v Americe v některém, posud neobydleném territoriu jest prvním mezníkem mého plánu, jenž čelí ku zřízení samostatného státu českého na druhé polokouli země."

Po té počal Smidarský rozvinovati v hlavních obrysech svůj plán.

Především uvedl některá territoria severoamerická, jež pokládal k účelu tomu za nejvhodnější, vylíčil je s hlediště země-, místo- i národopisného, zmínil se o jakosti půdy, o zvěřeně a floře a různých zvláštnostech. Nejvhodnějším territoriem naznačil jen řídce obydlený stát Nebrasku, severovýchodně od státu Missoury, dosud z největší části prales a nepřehlednou prérii, chráněné se strany jihovýchodní pohořím BlackHills, se strany severozápadní pohořím RockyMountains.

Povšechné i podrobné líčení území toho svědčilo o pilných, svědomitých studiích, zřejmý to důkaz, že zanášel se Smidarský plánem svým i6 KANDIDÁTI EXISTENCE.

skutečně dlouho a vážně. Poměry území toho byly mu v podstatě úplně známy a na základě toho rozvinul pak obraz života, jenž by tu v prvních a pozdějších dobách musil býti veden.

Mýtění pralesa a upravování půdy, honba zvěře a lovení ryb, obchod s dřívím a kožešinami, jež by mohly býti dopravovány buď skrze průsmyky pohoří ku břehům Oregonu a pak dále plaveny k Tichému Oceánu nebo bezprostředně po proudu Missoury do Saint-Louis a a třeba až do Nového Orleansu.

Blízkost moře na západě a osad ruských na severozápadě, příznivé podnebí, skoro takové jako u nás v Čechách, vše to bylo mu zárukou rychlého a zdárného rozvoje nového státu, jenž by se vším právem mohl nadíti vydatné podpory nejen se strany Unie, nýbrž co stát slovanský i se strany Ruska.

Líčení Smidarského ovšem mělo s počátku ráz rozhodně romantický ; ale když V následujícím okamžiku však vyskočil Smidarský prudce se stolice. (Str. 18.) ochotu súčastniti se provádění plánu Smidarského.

Dohodli jsme se v brzku, obzvláště když byl Smidarský dodatkem naznačil cestu, kterouž jsme měli nastoupiti, než by se bylo přikročilo k provádění samému.

„Život bez cíle, jaký jsme až dosud takořka všickni vedli,« vykládal Smidarský, „nemůžeme přece vésti na dále a nespustíme-li vytknutého cíle se zřetele, můžeme se časem svým nadíti i úspěchu.

Především sestupme se v spolek; prozatím nechť skládá se spolek náš z nás sedmi, kteří jsme v poslední době mimoděk žili v užším poměru přátelském. Každý z nás nechť snaží se ze všech sil, aby se seznámil se vším, co jest v jakékoli souvislosti s našimi záměry. V první řadě zkoumejme poměry české chudiny a různé příčiny, pro které lid český tak četně opouští svou vlast.

Snažme se co později vylíčil podrobnosti a posléze uvedl zcela možná nejúplněji seznati poměry emigrace české systematicky i prostředky, kterými by bylo možno v Americe. Předběžné práce tyto ovšem mohou bizarrní plán ten nejsnadněji provésti, nabyli jsme trvati několik rokův; ale jsou nevyhnutelný, popřesvědčení, že provedení stálo by skutečně za něvadž bez nich nemůžeme pomysliti ani na pokus opravdový.

V tehdejším stáří svém arci jsme byli všickni podobným věcem daleko přístupnější. Každý z nás mohl býti získán pro podniknutí daleko bizarrnější, než byl Smidarského plán, jehož provádění i v případu takměř úplného nezdaru nemohlo zůstati bez prospěšného vlivu na českou otázku vystěhovatelskou vůbec. Ký div tedy, že srealisování ..."

„Výborně! výborně!" přerušil Nadasdi Smidarského. „Nyní však už ustaň od dalšího líčení.

Souhlasímť i já a souhlas můj budiž ti důkazem, že nezůstaneš bez pomoci. Prozatím budiž dosti na tom, cos nám byl nyní napověděl; beztoho budeš musit plán svůj poznovu dopodrobna rozvinouti, až sejdeme se zítra nebo pozejtří j Nadasdi, jenž byl z nás nejstřízlivější, jevil všickni, abychom se dohodli definitivně. VyKANDIDÁTI EXISTENCE.

11 pijme teď na zdar našeho plánu každý ještě v otcově kanceláři já, bych se vycvičil v běžných jeden čaj!" pracích. Zdá se, že jest to obraz nějaké . . .

„Ne, ne! Já nepiju!" vyrazil ze sebe Smi- Podívej se!"

darský. Po té vyňal z náprsní kapsy medaillonek A já i přítel Kotovic, jenž byl po celou a podal mi jej.

dobu Smidarského výkladu ani slova nepromluvil, Byla to daguerotypie.

dodali jsme odmítavě „Já také ne!"

„A proč?" ozval se Nadasdi povstav od stolu a učiniv několik kroků ku dveřím, vedoucím z pokojíku do hlavní místnosti, v kteréž v tu dobu seděli jen tři hosté.

„Prostě proto, že nemáme peněz!"

odvětil klidně Smidarský.

A opravdu — ani jediný z nás, kteří jsme se byli právě dohodli o plánu tak velkolepém, neměl více než čím by zaplatil svůj dosavadní řád, a všickni tři neměli jsme dohromady ani tolik, čím bychom zaplatili čtyři sklenice čaje.

„Em, což na tom! Dnes platím já!" podotknul Nadasdi a otevřev dvéře vzkřikl: „Sklepníku! Čtyřikráte čaj!"

Po té vrátil se zase ku stolu a usednuv proti mně sáhl do kapsy po tobolce. Sotva však do tobolky nahlédl, zvolal hlasitě a vesele: „Aj! vždyť pak já také nemám čím zaplatit! Věru, jsmeť my roztomilí reformátoři světa! ..."

„Zavolej tedy sklepníka, ať objednané nepřináší!" pravil Smidarský.

„I to, to!" vece Nadasdi. „Jen ať přinese; dám mu něco v zástavu. Náhodou mám zlatý medaillonek, jejž jsem byl dnes nalezl ve stole, u něhož byl otec můj před lety pracovával, u kteréhož od několika dnů pracuju nyní Přítel hbitě přiskočil a předmět zvedl. „Pro bůh! Živé dítě !"

zvolal udiven. (Str. zo.) Spatřil jsem dívčí tvář výrazu neobyčejně zádumčivého, ba truchlivého. Byla to černooká rusovláska. Tahy oblé, pravidelné tvářinky byly sice skoro dětinsky jemný; ale oko jevilo truchlivosť, čím výraz tváře té nabýval zvláštního rázu.

Zdáloť se mi, jako bych byl tvář tu již někdy viděl; ale nemohl jsem si nikterak připomenouti, kdy a kde to mohlo býti.

Díval jsem se tudíž v milostnou tvářinku tu déle než bych byl jinak učinil. Čím déle však jsem se díval, tím známější mi přicházela. Byloť mi, jako bych patřil v stuhlé tahy tváře, kterou jsem byl druhdy nevýslovně miloval; zdáloť se mi, že truchlivá tvář ta musí se ještě jednou, byť i na okamžik vyjasniti, že kolem kyprých, ale skoro křečovitě stisknutých rtíků musí ještě jednou pohráti blahý úsměv radosti a štěstí . . .

A přece hned na to se mi zdálo, že jest výraz tváře té nyní smutnější a bolestnější, než-li se mi jevil, když jsem byl do ní poprvé pohledl.

Nyní po letech ovšem se na milostnou tvář tu více nepamatuju a sotva bych ji poznal; ale zvláštní dojem, jaký na mne byl medaillonek tenkráte učinil, utkvěl mi podnes v paměti.

Držel jsem ještě medaillonek v ruce, když vešel sklepník, přinášející nám čaj, jejž byl Nadasdi objednal.

3 KANDIDÁ T I EXISTENCE.

„Řád platím já," podotknul Nadasdi ke sklepníkovi; „ale nemám dnes peněz. . ."

„O, prosím, prosím, odpověděl sklepník.

»Dám vám něco v zástavu — mnoho-li ceníte tento medaillonek?" děl Nadasdi a vzav mi obrázek z ruky podal jej sklepníkovi.

Tento pohlednuv na medaillonek ihned jej zase vrátil, řka: „Já se v tom nevyznám a zástavy, pane Nadasdi, nežádám; vždyť vím, že zejtra nebo pozejtří ..."

„Dobře tedy," vece Nadasdi klada medaillonek na stůl.

Chtěl jsem po něm sáhnouti poznovu, ale tentokráte mne předešel Smidarský.

Zrak můj utkvěl na tváři Smidarského, která v okamžiku tom jevila nápadnou změnu. Zbledlať a zruměnila se tak rychle za sebou, jako by byla náhle křečovitá bolest přítelovo srdce sevřela. Oko jeho vzplanulo divokou nenávistí a na okamžik utkvělo strnule na tváři Nadasdiho, jenž seděl zcela klidně za stolem proti němu.

V následujícím okamžiku však vyskočil Smidarský prudce se stolice. Beze slova vztáhnul střelhbitě obě ruce proti Nadasdimu a uchopiv jej pravicí za krk porazil stůl i Nadasdiho a skolil se sám stranou.

Nadasdi maje krk pevně sevřený z hluboká zaúpěl. Smidarský, jenž byl i Kotovice srazil na zemi, vztýčil se na pólo rovněž tak rychle, jako byl sklesl a pustiv svou oběť klekl jí na prsa; ale hned na to vyskočil a nadzvedl pravou nohu, by Nadasdiho v největší zuřivosti kopl . . .

Leč náhle, jako by se byl nad vlastní mimovolnou zvířeckostí zastyděl, couvnul o krok.

V tváři jeho jevila se útrpnost; z prsou vydral se mu nesrozumitelný tón . . . Zastřev si tvář oběma rukama zavrávoral a sklesl pak na pohovku u vedlejšího stolu . . .

Vše to bylo se stalo v několika okamžicích, tak že jsem nemohl ani Nadasdimu přispět ku pomoci, aniž Smidarského odtrhnout.

Lomozem, jenž povstal, přivábeni i sklepníci a hosté z vedlejší hlavní místnosti. Chtěl jsem ' Nadasdimu pomoci vstáti; ale v témž okamžiku řinklo okno vedoucí do dvora, jako by je byl někdo promáčknul.

Pohlednul jsem k oknu tomu a spatřil na dvoře v jasné záři měsíce státi vysokou mužskou postavu, kteráž byla patrně celý výjev sledovala a možná i naší dřívější rozmluvě naslouchala.

Zároveň se mnou pohledl k oknu také Smidarský. Vyskočil a nahnuv se ke mně pravil šeptmo: „Probůh! Pryč odtud! Toť tajný policista!"

Opakoval jsem poslední slova taktéž šeptmo i Nadasdimu a Kotovicovi. Oba se vzchopili a všickni čtyři vyrazili jsme k malému podivení všech, kdož byli zvláštnímu výjevu tomu přítomni, z pokojíku.

V několika okamžicích octli jsme se na ulici. Tajný policista, chtěl-li nás stíhati, musil ze dvora, z něhož nás byl pozoroval, vyjíti, do sousední ulice a zahnouti kolem rohu. Dali jsme se tudíž směrem opačným a mírným poklusem běželi jsme směrem k nábřeží. Na nejbližší křižovatce ulic Nadasdi beze slova od nás se odloučil a dal se směrem ku Klementinu, kdežto my tři pospíchali stále dřívějším směrem.

Teprve na nábřeží zmírnili jsme své krok v.

Byloť po půlnoci a v uličkách, kterýmiž jsme chvátali, nepotkali jsme nikoho.

Octnuvše se na nábřeží ubírali jsme se instinktivně k staroměstské mostecké věži, abychom se tudy dostali na Malou Stranu. Šli jsme zvolna.

Sotva však jsme vstoupili na most, zaslechli jsme za sebou kroky rychle pádícího muže a volání „Patrola!" Nebylo pochybnosti, že je nám tajný policista na stopě a že dává takto znamení policistovi na mostě, by nás zadržel.

Nazpět jsme nemohli a dále ku převiti jíti bylo rovněž tak neradno jako zůstat státi.

Noc byla jasná; měsíc takměř v úplňku a na mostě, pokud jsme jej přehlednouti mohli, ani živé duše.

Zrychlili jsme tudíž instinktivně své kroky", ale za několik okamžiků spozorovali jsme, že za námi pádí několik mužů a že se k nám vždy více blíží!

Tak doběhli jsme až asi do polovice mostu.

Volání za námi zaznělo ještě několikráte a od schodů, vedoucích s mostu na ostrov Kampu, vynořila se temná postava a postavila se na chodník, po němž jsme běželi. . Poznali jsme policistu.

Po celou dobu, co jsme takto prchali, nepromluvil nikdo z nás ani slova. Teprve nyní ozval se v běhu Kotovic.

„Není pomoci!" pravil. „Musím se dát chvtit, abyste mohli uniknouti."

Smidarský protestoval, ale Kotovic nedbaje toho napjal veškeré své síly a předběhl nás asi o deset kroků, a tak běželi jsme chvíli dále.

Kotovic dorazil k policistovi první a byl od KANDIDÁTI EXISTENCE.

19 něho zadržán. Bránil se, seč byl, a tím se stalo, že Smidarský a já přeběhnuvše podle nich dostali jsme se tak ku schodům vedoucí na ostrov Kampu.

Slyšeli jsme ještě za sebou volání: „Pusťte ho a pospěšte za druhými!" ale více jsme nikoho neviděli.

Seběhnuvše po schodech zabočili jsme pod most a přes dřevěný můstek dostali jsme se do ulice Lužické a běžíce neustále úprkem ocitli jsme se asi ve třech minutách u Valdštýnské ulice. Zde, asi šest nebo sedm set kroků od monturní komise, u které stojí ve dne v noci vojenská stráž, zmírnili jsme krok a dostali se tak bez závady k úpatí starých zámeckých schodů.

Teprve zde jsme si poněkud oddechli a ubírali se volně, jen co noha nohu mine, vzhůru po schodech.

Dospěvše nahoru k starobylé věži, kterouž se vchází do ulice vedoucí podle ústavu šlechtičen a kláštera svatojirského ku chrámu svatovítskému, zastavili jsme se.

Noc byla tichá a jasná. Měsíc shlížel s temně modré oblohy nad Petřínem na Prahu; občas přeletí jej, jako by maně, nějaký obláček a lehynký stín letěl pak kvapně přes směsici různotvarých střech pražských chrámů, věží a domů.

Vyhlídka na Prahu jest s tohoto místa, jak známo, čarokrásna; ale tenkráte nás Praha ani v divuplném magickém rouše lunojasné letní noci nezajímala. Postáli jsme jen několik okamžiků a nepromluvivše ani slova ubírali se pak dále, až jsme se ocitli na prostranství za chrámem svatovítským. Tak měř celé prostranství bylo v stínu, jejž tvořily vysoké budovy po jižní straně; a toliko střechy budov po straně severní a asi polovice zadní části chrámu svatovítského byly měsícem ozářeny, což dodávalo osamělému místu poeticky bizarrního rázu.

Také zde nebylo, jak se zdálo, ani živé duše.

Šli jsme dále; leč přítel Smidarský nenadále se zastavil a pozorně naslouchal.

„NezaslechTs nic?" optal se po chvíli.

„Pranic,« odvětil jsem. A také jsem byl skutečně nic neslyšel, než ohlas vlastních našich kroků, jenž se tu vždy, obzvláště za tiché noci, nápadným způsobem ozývá.

„Podivno! Zdáloť se mi, jako bych byl zaslechl jemné zatíknutí . . > „Eh — snad nějaký pták v Jelenním příkopě . . ."

»Možná; ale zatíknutí podobalo se skoro zavřeštění. Postůj chvíli — snad se bude opakovati . . ."

Zůstal jsem tiše státi jako přítel, jenž se pátravč rozhlížel kolem. Rozhlížeje se po jeho příkladu nespozoroval a neslyšel jsem pranic zvláštního.

Kolkolem panovalo hluboké ticho noční.

„Pojďme!" podotknul jsem po chvíli.

Přítel uposlechl.

Popošli jsme však jen několik kroků; přítel se zastavil poznovu.

>,Neslyšels?« děl šeptem. „Kdesi před námi to zatíklo, vlastně zaúpělo nebo zavřeštělo . . .« A kvapně popošel ku předu podle jižní strany chrámu svatovítského. Následoval jsem jej rovněž tak kvapně, až jsme se octli u známé sochy svatého Jiří na třetím nádvoří zámku hradčanského.

Také toto prostranství bylo úplně pusté.

Přítel se zastavil.

„Tak daleko to přece nemůže býti,« podotknul rozhlížeje se kolem. „Vraťme se!"

„Pro mne!" dím a následuju Smidarského.

Když jsme se octli opět na prostranství za chrámem svatovítským na místě, kde byl přítel zatíknutí zaslechl po druhé, zastavil se řka: „Vyčkejme chvíli!"

Učinil jsem po jeho přání. Několik minut stáli jsme pozorně naslouchajíce zcela tiše.

Z nenadání zaslechl jsem i já zvláštní, vřeštivě tíkavý zvuk jako dětské zakvílení; . zdálo se mi, že se ozval několik kroků před námi.

Také Smidarský jej zaslechl rovněž tak zřetelně jako já.

„Slyšeťs?" pravil.

Potvrdil jsem to kývnutím hlavy a mlčky ukázal jsem rukou směrem, odkud se mi zdálo, že zvuk ten vyšel.

„Vždyť jsem to věděl," připomenul přítel a učinil tentokráte jen několik kroků ku předu.

Následoval jsem jej a opět jsme zůstali státi pozorně naslouchajíce.

Chvíli panovalo kolem hluboké ticho — ale pak cosi těsně vedle nás táhle zavzlýklo, jako by probouzející se děcko laplo po vzduchu, načež následoval zcela zřejmě přitlumený vrnivý pláč dětský.

Stáli jsme právě u postranního vchodu do chrámu svatovítského, před kterýmž byl v tu dobu malý dřevený přístavek v podobě kapličky, kterou se vcházelo do vnitř chrámu, a slyšeli zcela zřetelně, že vrnivý dětský pláč zazněl 3* 20 KANDIDÁTI EXISTENCE.

z tohoto přístavku. Však sotva byl přítel rozeznal, odkud pláč zaznívá, již stál u přístavku.

Následoval jsem jej tentokráte neobyčejně zvědavě. Octnuvše se oba současně u přístavku pohledli jsme do vnitř a spatřili v jednom koutě u dveří chrámových nějaký předmět. ..

Přítel hbitě přiskočil a předmět zvedl . . .

„Probůh! Živé dítě!" zvolal udiven, neboť toho sám se nenadal, že by podivný zvuk, jejž byl slyšel, mohl skutečně pocházeti od dítěte, a to od dítěte — jak bylo na první pohled zřejmo — pohozeného.

Po té vystoupil z výklenku a podával mi v peřince zavinuté dítko, jež bylo úplně ztichlo.

Couvnul jsem o krok a musím se vyznati, že jsem v okamžiku tom vskutku byl na rozpacích, mohu-li dítko vzíti nebo ne.

„Nu, vezmi je!" naléhal přítel. „Neboj se — vždyť ti neublíží," dodal pak žertem.

Váhal jsem přece.

„Nu — tak je aspoň na okamžik podrž!"

praví Smidarský jaksi nevrle.

Teprve nyní jsem chápal celý dosah nočního dobrodužství, jakého se sotva kdy v životě svém dožiju po druhé. Byli jsme nalezli pohozené dítě — událost to, která v době, v které se to stalo, zajisté v Praze už velmi zřídka se opakovala .. . Pokládali jsme za svou povinnosť o dítko se postarati . . .

Není tudíž divu, že jsem se otázal: „Co s dítkem?"

„Především si je prohledneme a potom — buď je odevzdáme na vojenské strážnici nebo si je vezmu já."

»Ty ?" opáčil jsem udiven.

„Ovšem — ale nikoli abych je ošetřoval sám, nýbrž pro svou Haničku . . ."

Připomenul jsem si, že mi Smidarský kdysi vypravoval o chudičké dívce, kterou miluje a která bydlí kdesi na Malé Straně.

„Hanička se zajisté velmi podiví, až jí přinesu stvořeníčko tak malitké," podotknul Smidarský skoro s dětinskou radostí a popošel s dítětem několik kroků.

Podívali jsme se v pološeru na romantický svůj nález. Bylo to nemluvně nanejvýš několik dní staré — jak přítel ujišťoval, neboť já byl v takových věcech zcela nekompetentní. Bylo zavinuto v prostou, modře pruhovanou peřinku; na hlavě mělo bílou háčkovanou čepičku a tvářinku poněkud zarudlou. Výraz tváře nemohl jsem dobře rozeznati; ale zdálo se mi, že jest jaksi pitomý, ba skoro blbý.

Když jsme se na dítko dívali, ani nás nenapadlo, kdo asi dítko pohodil, kdo je jeho matkou, kdo otcem — a přece byly otázky ty tak na snadě. Byloť nám, jako bychom byli nalezli dítko, pro které si matka neb otec v nejblíže příštím okamžiku přijde a vzav je od nás poděkuje nám, že jsme je laskavě okamžik ošetřovali.

Však po chvíli mi přece připadla myšlénka, abych tak řekl praktická.

„Kde bydlí tvá Hanička?" optal jsem se přítele. „Není přece radno nechati nemluvně dlouho v stavu úplně osiřelém; noční vzduch mohl by mu býti škodliv."

»Máš pravdu," vece Smidarský. „Na štěstí bydlí Hanička nedaleko odtud, na nových zámeckých schodech, v tak zvaném Kajetánském domě. Ale hůře jest — jak dítko odtud odnésti. Nazpět po starých zámeckých schodech nemůžeme; vojenská stráž před monturní komisí mohla by nás zastaviti. Podobné mohlo by se státi, kdybychom šli přes druhé a první nádvoří zámecké. Zbývá tudíž jen cesta vozovou cestou podle starých schodů; ale tu bychom musili přes Mariánské hradby a zde jest nebezpečí ještě větší."

Z přítelových slov bylo zřejmo, že mu jde o to, by dítko dostal do domu své Haničky zcela nepozorovaně.

„Ale vždyť pak jsme dítka neukradli," připomínám chladně, „a půjdeme-li podle vojenské stráže a zastaví-li nás, můžeme přece říci prostě pravdu ..."

„Ovšem, ovšem," vece Smidarský; „ale já bych přece rád, kdyby nás nikdo nepotkal, kdyby nám nikdo dítko neodňal . . ."

Slova ta pronesl s přízvukem melancholickým, jako by se bál, že by mu někdo mohl odejmouti poklad nejvzácnější, nejmilejší.

„Eh! Pojďme!" podotknul posléze rozhodně s přídechem resignace a obrátil se směrem k druhému zámeckému nádvoří, zvoliv takto k bytu Haniččinu cestu nejkratší.

Vida jej takto před sebou s dítkem v náručí vážně kráčeti, nemohl jsem se zdržeti smíchu.

Obrátil se a usmál se též; možná, že zdál se býti sama sobě trochu komickým.

Ale sotva jsme učinili několik kroků a ocitli se na blízku sochy svatého Jiří, zdálo se mi, že před námi u rohu jednopatrového domku, jenž přilehá k západní straně svatovítské věže, mihnul se bělavý nějaký šat. Beze slova zryKANDIDÁTI EXISTENCE.

21 chlil jsem krok, předstihl přítele a octnuv se po několika krocích na rohu domku, kde se byl bílý šat mihnul, spatřil jsem, kterak ženská postava zahnula do nádvoří před chrámem.

Byl to jediný živý tvor, s kterýmž jsme se zde byli setkali. Kvapil jsem tedy za ním v domnění, že by nám mohl dáti nějaké vysvětlení o nalezeném dítku. Když však jsem dospěl na nádvoří před chrámem, spatřil jsem zcela zřejmě, že postava zahnula kolem tehdejší kaple svatého Vojtěcha, ba že prchá . . , chrámu ku klášteru svatojirskému. Útěk její byl podezřelý.

Mimovolně dal jsem se za ní do útěku a za několik vteřin octnul jsem se na prostranství mezi klášterem svatojirským a zadní částí chrámu svatovítského, kde byl přítel poprvé zaslechl nápadné zatíknutí. Zde však mi prchající ženština zmizela s očí. Nevěda, mám-li se dáti směrem k starým zámeckým schodům nebo zahnouti kolem chrámu svatovítského směrem k soše sv, Jiří, zastavil jsem se na okamžik.

,Dívka vzkřikla rovněž tak zděšeně jako před chvílí matka: „Ježíš Maria — dítě?" (Str. 23.) Zrychlil jsem krok ještě více . . .

Ženská postava proběhla od kaple druhou polovici nádvoří a zmizela u levého vchodu do chrámu ve dvířkách, kterými se do nádvoří vchází z úzké uličky, kterouž tvoří s jedné strany chrám svatovítský, s druhé strany pak řada starých domků, táhnoucích se podle Jeleního příkopu.

Výraziv dvířkami, v nichž byla postava zmizela, z nádvoří chrámového do uličky, spatřil jsem postavu poznovu: běžela úprkem podle Moha ulici vedoucí prvním směrem z části přehlednouti a nevida a neslyše ulicí tou nikoho prchati, rozhodnul jsem se pro směr druhý. Dav se poznovu do útěku, octnul jsem se za několik okamžiků na témže místě, s kteréhož jsem byl poprvé spatřil mihnouti se bělavý šat před námi.

„Probůh! Co to tropíš?" oslovil mne přítel Smidarský, sedící na zídce u sochy sv. Jiří a hýčkající vrnícího nalezence. „Spatřiv té utíkat a nemoha si útěk tvůj vysvětliti, čekal jsem chvíli, až se vrátíš."

22 KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Neviděls tu nikoho ?« vyrazil jsem ze sebe místo všeho výkladu.

„Nikoho — pranikoho."

„A přece se nemohla dáti jiným směrem . . ."

„Kdo? i— Koho míníš?« „Pronásleduju jakousi ženštinu."

„Ženštinu? — A proč?" optal se přítel s důrazem.

„Proč?" opáčil jsem táhlým hlasem a vypravoval pak v stručnosti, co jsem byl právě učinil.

Přítel se dal do smíchu.

„Je vidět," pravil, „že mnohdy i člověk nejstřízlivější může býti klamán přeludem. Než jsi mne předešel, díval jsem se přímo před sebe a pranic jsem nespatřil. Bezpochyby jsi se klamal!"

„Pochybuji!," odpovídám; „jinak bych byl přelud sotva spatřil třikráte po sobě. Z toho, žes ty ničeho nespozoroval, nelze ještě souditi na pouhý klam; jinak bych byl před půl čtvrť hodinou také mohl tvrditi, že je pouhý klam smyslu, když jsi ujišťoval, žes zaslechl zvláštní jakés zatíknutí, kdežto já praničeho neslyšel, praničeho nespozoroval.« „Pravda, pravda," přikyvuje přítel. „Ale nemařme času mudrováním! Dítě počíná býti nevrlo; musíme jíti."

Po těchto slovech vstal.

Já se ještě jednou rozhlédl pátravč po celém prostranství a nevida nikde nic neobyčejného pravil jsem: „Pojďme!"

Průjezdem, vedoucím z prostranství před chrámem svatovítským do druhého dvora zámeckého, prošli jsme zcela bez závady. Vojín, stojící zde na stráži, ani si nás nepovšimnul.

Jinak bylo při východu z nádvoří prvního.

Zde nás vojenská stráž zastavila. Musili jsme na strážnici a pověděli závodčímu úplnou pravdu.

Závodčí zbudil desátníka, tento pak důstojníka a každému musil přítel opakovati zvláštní dobrodružství. Když pak jsme oba udali svá jména i bydliště, byli jsme asi po půl hodině propuštěni.

Byly už asi dvě hodiny po půlnoci, když jsme se octli na nových zámeckých schodech.

Měsíc právě zapadal a nad Prahou rozkládalo se tajemné ticho. Od východu zavanul občas chladnější větřík.

Přítel s dítětem v náručí po schodech tak chvátal, že jsem mu sotva stačil. Za několik okamžiků octli jsme se v polovici schodů, u tak zvaného Kajetánského domu.

Smidarský byl patrně v domě dobře znám.

Místo obvyklého zazvonění zaťukal třikrát na dřevěnou okenici po pravé straně nízkých dveří, a za několik okamžiků otevřela nám jakási stařena dvéře domu.

Vešli jsme do tmavé předsíňky a po příkrých dřevěných shodech, které po každém kroku úpěnlivě žavrzly, ubírali jsme se dolů, poněvadž jsme byli vešli do domu z nejposlednějšího patra a byt přítelovy Haničky nalézal se v patře prvním.

Kajetánský dům nalézá se totiž pod vrškem a přiléhá těsně k novým zámeckým schodům.

Možno do něho vejíti buď ze dvora pod vrškem a pak se jde do prvního i ostatních pater po schodech nahoru, nebo ze zámeckých schodů, a tu se musí do nižších pater a do přízemí po schodech sestupovati.

Musili jsme jíti velmi opatrně. Smidarský, jenž zde znal každý schůdek, ba snad každou skobičku, šel však napřed, a tak jsme se ocitli za nedlouho bez ourazu před malými nízkými dveřmi. I zde přítel na dvéře třikrát zaťukal a nežli jsem se nadál, otevřely se dvéře a mezi nimi objevila se opět jakási stařena se světlem v ruce.

„Aj, pan Smidarský!" pravila přívětivě.

„Poznala jsem vás po zaťukání . . . Ale prosím vás — co pak se stalo?" dodala jaksi úzkostlivě. „Vždyť je skoro už ráno ... a Hanička vás dnes ani nečekala . . ."

„Nehněvejte se, matinko,« odvětil přítel hlasem tak přívětivým a důvěrným, jako by mluvil s vlastní svou matkou, „nepřicházím dnes sám; přicházíme — tři . . ."

„Tři ?" opáčila udiveně stařena, pozvedla světlo do výše, nahnula hlavu zvědavě ku předu a přidržela pravou ruku na plocho u čela.

„Podívejte se!" pravil chlubně Smidarský dříve nežli stařena společnost přítelovu shlédla, a přitom jí podával dítě.

„Ježíš Marja —dítě!" vzkřikla stařena zděšeně, jako by ji byl náhle uštknul had a světlo třáslo se jí v ruce.

„Nelekejte se, matinko," připomenul přítel.

„Zbuďte, prosím, Haničku a řekněte jí, že jí přináším živý dárek .. . My tu zatím počkáme v kuchyňce."

Stařena se ze svého zděšení rychle vzpamatovala a postavivši světlo na poličku v kuchyňce vztáhla obě ruce po dítěti.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

23 „Haničku budit nemusím," pravila, »je posud vzhůru — pracuje . .."

Vzavši pak dítě z rukou Smidarského couvla s prahu, na kterém byla stála, do kuchyně.

V tom otevřely se v pozadí kuchyně dvéře jiné a mezi nimi objevila se štíhlá, ba suchoučká postava dívčí.

Světlo kahánku s poličky padlo na její tvář.

Byla to nanejvýš dvacetiletá rusovlasá dívka s dětinskvm dobromyslným výrazem v bleďoučké tváři.

„Myslím, matinko," pravila zvonivým přívětivým hlasem, „že jsem zaslechla hlas Smidarského . . ."

Stařena mlčky se k ní obrátila a dívka vzkřikla rovněž tak zděšeně jako přede chvílí matka: „Ježíš Maria — — dítě?"

Smidarský vstoupil do kuchyňky, já jej následoval.

"Nelekej se, milá Haničko," pravil vlídně.

„Nestalo se nic, čeho byste se musily lekati — za chvíli vám všechno vysvětlím."

Dívka couvla, matka s dítkem v ruce ji následovala; přítel i já vstoupili jsme pak za nimi do malé světničky.

Ovanul mne zvláštní čistý, skoro vonný vzduch, jako bych byl vstoupil z dusné uzavřené komnaty do zahrady, v níž je množství květin v úplném květu.

Rozhlédnuv se kolem shledal jsem v nízké malé jizbičce vzornou čistotu. Nábytek: dvě postele, stůl, skříň, několik židlí a kufřík u kamen — byl sice prostý a poněkud už sešlý; ale sednička byla čistě vybílena, podlaha vydrhnuta, slovem vše svědčilo o zvláštní, snad až úzkostlivé zálibě v čistotě a pořádku.

Na malém stolku u jednoho z dvou okének hořela lampa; na okénku leželo kus bílého šatu a na něm černá rukavička. Více jsem nepozoroval, neboť dívkfr byla otevřela ještě jedny dvéře, a já i přítel vstoupili jsme do jizby ještě me.nší. Když pak dívka za námi přinesla lampu z první sedničky, shledal jsem, že jest to roztomilý pokojíček s nábytkem nečetným sice, ale skoro ještě novým.

Kromě kulatého, sněhobílým háčkovaným ubrusem pokrytého stolu uprostřed jizby byly tu dvě nevelké skříně, bíle povlečený divan a několik židlí; podlaha pokryta byla laciným, ale vkusným kobercem. Na stěnách viselo několik malých obrázků v pozlacených rámech a v, okénku, jež šlo, jak jsem na první pohled poznal, do zahrádky pod zámeckými schody, bylo plno květin. Patrně to byl „parádní pokojík" Haniččin . . .

Co následovalo, netřeba šíře vypisovati.

Přítel Smidarský ukonejšil zvědavost matčinu, i Haniččinu podrobným výkladnm a konec všeho byl, že matka i Hanička s naivní radostí přistoupili k jeho náhledu, že nezbývá — než dítko podržeti a pečovati o ně . . .

Tím dobrodružství naše skončeno, a přítel i já chtěli jsme odejíti; ale Hanička nesvolila.

„Jen zůstaňte ještě aspoň chvíli, aspoň hodinu nebo dvě . . . Kam pak byste v noci šli ? . . . Jet už beztoho brzo ráno a my už neulehneme a na práci také už nelze ani pomysliti," švitořila jako štěbetavá vlaštovička.

A když pak i stará matka podobně žádala a nabídla se, že nám uvaří trochu čaje, aby se nám nestýskalo, odhodlali jsme se, že zůstaneme až do svítání. Ale přítel si vyžádal, že zůstaneme v druhém pokojíčku, a matka i Hanička že si mohou s novým svým „nájemníčkem" v prvním pokojíčku dělati, co se jim bude líbit, a my že dříve nevyjdeme, dokud nás někdo nezavolá.

Stařena i dcerka její ničeho nenamítaly, a tak zůstal jsem s přítelem Smidarskvm po chvíli v přívětivé jizbičce o samotě.

Zasedli jsme za stůl v pros Jed jizbě a oddali se každý svým myšlénkám. Bvli jsme patrně oba poněkud unaveni.

Asi po pěti minutách nás však mlčení omrzelo. Chtěli jsme rozpřísti nějaký hovor, ale nemohli jsme přijíti na žádný předmět, jenž by.

nás oba zajímal.

Teprve když Haniččina matka dostála svému slovu a přinesla na rychlo připravený čaj a zase nás nechala o samotě, rozhovořili jsme se dosti živě. Hlavní příčinou toho byl bez odporu jednak čaj, jenž nás trochu rozehřál, jednak pak nahodilá jedna moje otázka, týkající se Haničky.

Z iníeresu, s jakým přítel na otázku odpověděl, mohl jsem souditi na vřelou příchylnost jeho k chudičké dívce. Počal mi vypravovati, kdy a kde ji spatřil poprvé, jak se s ní seznámil blíže, při jaké příležitosti vstoupil poprvé přes práh bytu jejího a tomu podobné podrobnosti, které by zajisté kromě mne, jenž jsem se počal o dívku interesovati, nebyly nikoho jiného zajímaly.

Když skončil, otázal jsem se jen tak mimochodem, čím je Haniččin otec.

24 KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Otec je mrtev; zemřel abych tak řekl ve službě moderní osvěty," připomenul přítel smutně s nádechem trpkosti. „Byl točičem při ručním lisu v jedné z pražských tiskáren. Kdysi, když se byli v redakci, tudíž i v sazárně opozdili, musil se svým soudruhem napnouti veškeré své síly, by časopis, jejž tiskli, nevyšel příliš pozdě.

V chvatu tom nebyl dosti pozorným; prudce roztočené kolo lisu zachytlo jej hřebem za rukáv a zlomilo mu ruku. Poranění bylo těžké, a poněvadž nebylo lékařské pomoci hned po ruce, zemřel v několika dnech . . ."

„A čím se matka s dceruškou živí?" tázal jsem se dále.

»Čím se živí?" opáčil Smidarský. „Nejsnazším a zároveň nejúmornějším zaměstnáním, jež jsem seznal, zaměstnáním, kterým se zabýv Praze dívky i ženštiny nejen úplně chudé, nýbrž i poměrně dosti bohaté."

„Jakým to? Neznám takového zaměstnání."

„A přece je tak obyčejné, tak známé," pravil přítel. „Povím ti o něm obšírněji."

„Vypravuj!" dím.

A přítel počal: "Kdybys chtěl někdy studovati podrobně společenské poměry pražské, doporučil bych ti k studiu ryze pražskou zvláštnost. Kdybys chodil po delší čas pravidelně každý den ze středu města, třeba ze staroměstského náměstí jedním ze tří směrů : buď přes kamenný most, Ostruhovou ulicí na Pohořelec, buď kteroukoli ulicí, vedoucí na František nebo směrem k Vyšehradu, spozoroval bys za několik dní, že v jistou dobu, obyčejně pod večer potkáváš tytéž osoby. Nejnápadněji jeví se zvláštnost ta ve směru ku Strahovské bráně. Každodenně k večeru potkáš tu dívky a ženštiny různého stáří a rozličných fysiognomií; dívky prostě i elegantně oblečené, ale všechny liší se od ostatních lidí jakýmsi chvatem a skoro každá nese buď malý balíček nebo košíček."

„Většina těchto dívek a žen jest oblečena v šat chudičký; mnohou však bys nerozeznal od dámy nejelegantnější. Většina vracívá se obyčejně záhy zase touže cestou do prosté světničky; mnohá však, obstaravši čeho třeba, navštíví příbuzné nebo přátele v domech nejvznešenějších, nebo vrátivši se domů, vyjede si s otcem nebo matkou v kočáře na procházku, do Stromovky nebo někam jinam, pobaví se v elegantní společnosti a vrací se do bytu svých rodičů, v němž bys nalezl všechno možné pohodlí."

"Dívky chudobně oblečené, obzvláště jsou-li už starší, bývají obyčejně bledé; tělo bývá ku předu nachýlenou, zrak povyhaslý, oči často jako do krve uplakané, chůze někdy až nápadně plíživá, slovem bývají to politování hodná stvoření, o nichž na první pohled můžeš směle říci, že jsou nucena pracovati do úpadti. Dívky elegantně oděné naproti tomu jevívají zcela jinou fysiognomii; bývají to často stvořeníčka roztomilá, s růžovými tvářinkami, veselým čtveračivým pohledem; chůze vzpřímeného těla bývá lehká, elastická, slovem kontrast mezi chudobou a poměrným blahobytem bývá velmi nápadný.

A přece — ačkoli náleží dívky a ženštiny ty různým stavům — zabývají se touže věcí . . ."

„A tvoje Hanička?" přerušil jsem poněkud tajemný přítelův výklad, a v duši mé počalo klíčiti podezření, cti dívčině nehrubě příznivé.

„Ubohou moji Haničku," odvětil přítel, „mohl bys potkati skoro každodenně k večeru v prostých šatečkách a s malým balíčkem nebo košíčkem v ruce ..."

„Doposud nechápu," podotýkám.

Přítel se trpce pousmál.

„Věřím,« pravil, „vždyť pak jsem vypravoval neurčitě, všeobecně. Věz tedy, že Hanička i stařičká její matka živí se šitím rukaviček."

„Šitím rukaviček!?" opakoval jsem jaksi nedůvěřivě a v duchu jsem se zastyděl, že mohl jsem míti jen na okamžik dívku i matku v podezření, že živí se způsobem nehrubě poctivým.

Byl jsem poněkud i na rozpacích a chtěje rozpaky své zakrýti pravil jsem: „A také dámy elegantně se šatící živí se tímto způsobem?"

»V pravém slova smyslu ovšem se tímto způsobem neživí," odpověděl Smidarský, „ale zabývají se šitím rukaviček, aby měly nějaký příspěveček na svou toilettu. Kdo neví, že zasýláno bylo v posledních letech z Prahy pouze do Ameriky každoročně bez mála třikrát sto tisíc párů rukaviček, neuvěřil by, jak značný počet pražských dívek a žen musí mnohdy nejkrašší dobu svého života věnovati tomuto duchamornému zaměstnání. Jedny arci musí, ana je k tomu nouze dohání; jiné pak se podvolujou zdánlivě hravé a nenamáhavé práci z dlouhé chvíle a z příčiny už připomenuté, aby měly nějaký příspěvek na tretky své marnivosti. Tomuto druhu šiček arci ani nepřipadne, jak prohřešujou se na chudině, ubírajíce jí svou konkurencí částečně pramen výživy. Trvám, že tě ještě nikdy o plesu, když jsi tiskl útlou dívčí KANDIDÁTI EXISTENCE.

25 ručku v hebounké rukavičce, nenapadlo, jaká ručka asi provedla to bezpočetné množství malých stehů; byla-li to upracovaná, křečí se chvějící ručka chudičké šičky a skanula-li snad na rukavičku někdy o půl noci trpká slza nebo byla-li to práci nezvyklá ručka čtveračivé a šťastné dámy, za kterouž se, když ji potkáš, mimovolně ohledneš nebo před kterouž uctivě JHÉBĚĚSĚĚt *jn ■ "wBntL25i&. jĚSĚi Ž?MSí^:/'j, Hlíj&fr ;..,Jráito '■--.'■ ■ '■ ■ '. .*í v '••'■.#RNi%w >^"^*^^!^B» •■"■ iv^ 5 9 wr^ĚĚá if. Jjjj SBr- ■"—«ťj, JBMBK5 m nflnJH 9D /I j*>v W5 íl' i JHm I <o&!

šis: (P^P HTSH tí r^^gSB ■ - - ■ ;-. 1 ,Drže lehku v ruce cítil jsem, že se mi oči zalívají slzami." (Str 26.) smekneš, poněvadž jest dcerou známého c. k.

úřadníka ve výslužbě, s kterýmž třeba každodenně zasedáš za tímže stolem v některé z malostranských hospůdek. Největší počet šiček rukaviček žije na Malé Straně, zejména na Strahově, Hradčanech a v ulici Ostruhové, pak na Vyšehradě a na Františku, nejméně v Karlině a na Smíchově. Já sám znám už velký počet těchto ubohých stvoření ..."

„Ale vždyť pak zaměstnání to není tak .namáhavé!" přerušil jsem přítele.

„Zdánlivě, pouze zdánlivě," pravil Smidaiský, „a zeptáš-li se svědomitých okresních lékařů a prozkoumáš-li statistická data úmrtí, shledáš, jak úmornou jest tato práce. Může-li si člověk při práci té pouze hráti, nemusí-li tráviti celý den a část noci u jednoduchého přístroje, pak ovšem není zaměstnání to zdraví nebezpečné; ale nesmíš spustiti se zřetele, že dívka, chce-li se uživiti nuzně a bídně, musí bez ustání čtrnáct i šestnáct hodin denně pracovati ..."

„Však ještě jednu zvláštnost' shledáš u pražských šiček rukaviček. Zaměstnání to jest jaksi dědičné. Nalezneš-li v některé rodině stroj na šití rukaviček, můžeš býti jist, že zabývala se šitím rukaviček i matka i babička a že budou i dcera i vnučka tímže zaměstnáním své zdraví znenáhla, ale jistě podrývati. Ba více ještě: v takových rodinách často i mužští, když nemají jiné práce, zasedají ku stroji, aby ženám nebo dcerkám vypomohli.« „Podobně dělo se i v rodině mé Haničky.

Neboítík otec její, ačkoli muž postavy takměř herkulské, chopil se často hrubou svalovitou rukou tenoučké jehly, by své ženě a dceři pomohl, když byla ta neb ona jinak zaměstnána.

Dokud byl živ, bylo šití rukaviček v rodině té zaměstnáním vedlejším; když pak zemřel, stalo se zaměstnáním výhradním a dcera i matka musí nyní úsilí své zdvoj-, ba ztrojnásobiti, jen aby se nuzně oživily."

„Jakž tě tedy mohlo napadnout přinésti jim nalezené dítě?" namítnul jsem. „Vždyť jsme je mohli prostě nechat na vojenské strážnici a můžeš býti jist, že by bylo o ně v pražském nalezinci postaráno."

„Poněkud máš pravdu," odpověděl Smidarský ; „ale jen poněkud, neboť neznaje mé Haničky nemůžeš si ani pomysliti, jakou radost jsem jí tím způsobil. Věř, že ona i matka její budou nyní pracovati ještě úsilovněji než dříve ...

A mimo to učinil jsem tak i k vůli sobě samému. U mužů mého stáří a zaměstnání zřídka kdy shledáš obzvláštní nějakou náklonnost k malým dítkám. ,Slabost* ta dostavuje se obyčejně ve věku pozdějším, ale u mne možno právem učiniti výminku. Miluju malitká -tato stvořeníčka a dovedl bych si s nimi třeba po celý den hráti jako kterákoli útlocitná, něžná ženština, která nemá pro nic jiného smyslu. Příchylnost ta datuje se od útlého mého mládí, když jsme měli doma také podobné ,kuřátko.' Kdybych ti, milý hochu, vypravoval o našem ,kuřátku', pochopil bys nejen moji náklonnost, nýbrž i podivné moje chování se k Nadasdimu, 4 2b KANDIDÁTI EXISTENCE.

jehož jsi byl dnes svědkem. Vše to jest v jisté Souvislosti," „Vypravuj!" žádal jsem a přítel po malé chvíli počal vypravovati: „Bude tomu již asi deset let, když jsem se kdysi za krásného letního večera procházel po hřbitově malostranském. Syn jednoho z hrobníků býval druhdy mým spolužákem a vystoupiv ze školy oddal se zaměstnání svého otce.

Potkal mne v prostředním stromořadí.

• „Chceš vidět lebku?" optal se mne.

„Co bych na ní viděl?" opáčil jsem.

„Snad přece," odvětil mladý hrobník. „Právě jsem vykopal malý hrobeček a lebku jsem pohodil tamhle ku kříži."

Po těchto slovech popošel mezi hroby, shýbnul se u pólo spráchnivělého dřevěného náhrobního kříže a vzav se země lebku vrátil se ke rrině.

„Podívej se?" připomenul podávaje mi lebku nějakého dítěte.

Vzal jsem lebku do ruky a bedlivě ji prohlížeje neshledal jsem na ní nic zvláštního.

„Patrně to lebka nějakého dítěte,« podotknul jsem a mladý hrobník dodal: „Pravda a co tě bude nejvíce zajímat — je to lebka vašeho ,kuřátka'".

Neodpověděl jsem. Drže lebku v ruce cítil jsem, že se mi oči zalívají slzami. Odvrátil jsem se zpola a děl: „Mohu si ji vzíti?" Mladý hrobník svolil. Vyňal jsem kapesní šátek, zaobalil do něho lebku a odnesl ji domů.

„A máš ji doposud?" přerušil jsem přítele.

„Mám, ale není to více lebka. Bylať déle než obyčejně ležela v hrobě příliš vlhkém a po několika letech rozpadla se; nyní je z ní skoro prášek. Mám ji v malé skřínce a kdybych se někdy setkal s otcem dítěte, mohl bych mu posloužit originelním posypátkem na nějaký milostný lístek — píše-li doposud nějakých."

Ušklebný sarkasmus, kterýmž přítel skončil, byl zřejmým důkazem, že vzpomínka ta zbudila v duši jeho tutlaný hněv proti otci dítka, jež „kuřátkem" nazýval.

Po chvíli pokračoval: „Promiň trpká moje slova! Pochopíš je úplně, až ti vše vypovím. Můj otec byl nádenníkem. Pracoval po mnoho let v cihelnách v okolí Prahy a nejdéle, myslím že asi patnáct roků, v cihelně pod vinnicí Kovářkou u Zlíchova.

Obydlím jeho byla pouhá brloha. Byla to čtverhranná díra v kolmo skopané stráni, z kteréž dobývána hlína k vyrábění cihel. Stěny, strop i podlaha byly pouhá hlína; místo dveří tři ledabyle sbitá prkna, která se přišupovala a odšupovala, kdykoli někdo do brlohy vcházel nebo z ní vycházel.

V létě a vůbec v době pohody bývaly tyto dvéře vždy „do kořán"; v zimě nebo když pršelo nebo bouřilo, přivírány. V zimě bývala podlaha vystlána slámou a za nejtužších mrazů půjčil vlastník* cihelny také na několik dní stará plechová kamínka; ale vždy jen na dobu nejtužších mrazů.

Oběd, bylo-li jakého, vaříval se obyčejně před brlohou nebo těsně u dveří na prahu.

Sneslo se něco chrastí a suchých větví, jež se zapálily, a k ohni se přistavil hrnek s polívkou nebo brambory. Jiného jídla obyvatelé této brlohy zřídka kdy měli.

Ani bys neuvěřil, že to v devatenáctém století a v bezprostředním blízku stověžaté, staroslavné Prahy možno; leč bylo a posud jest tomu tak.

Narodil jsem se v takovéto brloze a strávil v ní nejútlejší mládí. Tak prabídný život, jako rodičové moji vedli, ani vésti nemusili. Měliť pouze dvě dítky, mne a asi o osm roků starší dcerku, a poněvadž otec i matka v cihelně pracovali, vydělali dohromady týdně dva, i půltřetího zlatého šajnů. Peníze ty byly by stačily k živobytí daleko lepšímu; ale otec byl člověk opatrný — ukládalť peníze . . .

Mnoho-li asi týdně uložil, snadno se domyslíš. Ale ukládal pravidelně vždy něco a uspořil tak asi za dvacet let bez mála pět set zlatých, tudíž částku na jeho poměry a dobu, v které žil, ohromnou. Kdyby byl peníze ty ukládal pod úrok, mohl míti o několik zlatých více; ale otec úspory jen schovával a nelichvařil jimi."

„Toť strašný život!« přerušil jsem přítele.

„Tak se ti jen zdá," pokračoval tento.

„Vedouť lidé i za našich dob život daleko bídnější a beznadějnější. My aspoň měli vždy jakousi oporu pro případ nouze největší a opora ta přišla nám také kdysi vhod.

Když mi bylo asi devět roků, dostal otec výpověď z práce. Hledal si práci jinde, ale nenalezl jí nikde; dle všeho bylo to v době, kdy se málo stavělo.

Po dlouhém rozmýšlení odhodlal se otec, že.počne hokynařit. Najal v jednom z bídných baráků nedaleko Oujezdské brány na Smíchově malý krámek a počal novou živnost, při kteréž mu byla sestra má, které bylo asi sedmnáct KANDIDÁTI EXISTENCE.

27 roků, nápomocna. Prodávalať, kdežto otec chodíval na trh nakupovat a matka obstarávala hlavně domácnost. Vedlo se nám dobře. Teprve nyní počali jsme žíti jako lidé" . . .

Přítel se odmlčel, jako by si připomínal dávných dob dětských. Nevyrušil jsem ho.

„Pamatuju se zcela dobře," pokračoval po chvíli, „že jsme v té době byli všickni spokojeni, ba šťastni. Na růžích rodičové moji arci ustláno neměli; musiliť pracovati, seč byli", ale pracovali rádi a bez reptání.

Také lidská nepřízeň kalívala někdy rodinný náš mír. Byliť jsme od některých sousedů pokládáni jaksi za vetřelce a roztrušoványť o nás nejpodlejší pomluvy. Brzo že prý jsme peníze, s kterýmiž otec obchod zahájil, ukradli, brzo zase že prý těch peněz nabyla sestra moje způsobem nepoctivým, ba kdysi zaslechl jsem ve škole dva hochy vypravovat, že můj otec kohosi zabil a o peníze oloupil.

Když jsem to doma otci vypravoval, pousmál se trpce, zaťal pěst a pohrozil do větru . . .

Také na to zcela dobře se pamatuju, že sestra má seznámila se s jakýmsi elegantním pánem, o němž doma u nás nikdo nevěděl, kým vlastně jest. Nevěděli to prostě proto, poněvadž ani otec, tím méně matka nebo docela sestra neměli odvahy zeptati se a on sám se o tom nikdy ani slůvkem nezmínil.

Docházíval k nám dosti často obyčejně k večeru, kdy prý, jak se omlouval, měl „po práci".

Někdy si vyšel také se sestrou na procházku.

Ale vždycky všedního dne a pod večer; v neděli a za dne jsme ho nikdy nespatřili.

Otec si to vykládal tím, že jest zaměstnán v některé kanceláři nejen po celý den ve dny všední, nýbrž i v neděli dopoledne a odpůldne nedělní že používá ku svému zotavení se. Choval se k nám všem velmi vlídně a zdvořile; ba zdálo se, že nečiní nižádného rozdílu mezi stavem cizím a stavem svých rodičů.

Však asi po třech nebo čtyřech měsících dostal můj otec poštou list zvláštního, patrně velmi nemilého obsahu.

Neuměje čísti dal si jej, ana nebyla sestra právě doma, přečísti od souseda kupce, ku kterému chodívával obyčejně na radu, kdykoli šlo o nějakou důležitější koupi.

Obsah listu učinil na otce patrně dojem zdrcující. Po celý den nepromluvil, a když se sestra vrátila, pohledl na ni přísně a káravě, ale ani slůvkem neprozradil, čeho se byl z listu dozvěděl. A když pak k večeru přišel sestřin nejmilejší a po svém způsobu vlídně a přátelsky pozdraviv zasedl v zadní naší komůrce k oknu, z kterého se obyčejně dívával do sousední zahrádky, přistoupil k němu otec a podal mu — list.

Sestra stála opírajíc se o lenoch židle, na které miláček její seděl, a nemajíc o obsahu listu ani zdání nahnula se trochu a čtla list zároveň s miláčkem.

Otec můj stál přímo proti nim se založenýma rukama upíraje zkoumavě zrak svůj na tvář dceřina miláčka.

Sestra náhle vzkřikla a počala se potácet.

Otec přiskočiv zachytil ji.

„Toť pomluva!" vyrazil ze sebe sestřin miláček a hlas jeho se poněkud chvěl.

„A jak to dokážete?" ptal se otec přísně.

Oslovený mlčel.

„Vaše mlčení," pravil otec po chvíli vážně a přísně, „jest důkazem, zeť pravda, co v listě stojí. A proto — prosím, vícekrát k nám nechoďte!"

Sestra, která se byla zatím trochu vzpamatovala, sepjala prosebně ruce, ale nepromluvila.

Otec němé prosbě sice porozuměl; leč stav věcí byl dle všeho asi takový, že pronesl osudná slova: „Vícekrát k nám nechoďte!" teprve po zralém uvážení, tak že nemohl více ustoupiti.

Muž, kterémuž slova ta platila, chvíli váhal, potom vstal a skoro smutně podal mé sestře ruku.

„Mějte se dobře!" pravil a hrdě — odešel .. .

Následovalo několik trudných dnů.

Sestra skoro neustále plakala. Také matka, dozvěděvši se, co se bylo stalo, setřela si slze a jenom otec nepozbyv rovnováhy duševní choval se odměřeně sice, ale na pohled klidně jako muž, jenž nabyl přesvědčení, že na věci, která se byla přihodila, nelze více pranic změniti. Já nezvěděl o obsahu listu pranic podstatného. Vím jen, že bylo v listu psáno, kým vlastně sestřin miláček jest — ale proč mu otec zakázal další návštěvy, nechápal jsem."

"Dozvěděl jsi se to později?" podotknul jsem.

„Ovšem, ale nedověděl jsem se všech podrobností," pokračoval přítel. „Zvěděl jsem pouze, že miláček sestřin, jenž byl tenkráte muž asi třicetiletý, jest — ženat a otcem asi osmiletého hošíka. Jméno a stav jeho rodičové moji 4* KANDIDÁTI EXISTENCE.

i sestra tajili a nedověděl jsem se jich ani později, když jsem dorůstal.

Asi po půl roce po rodinné katastrofě byl jsem kdysi časně z rána matkou vybídnut, abych si vyšel, dříve nežli půjdu do školy, někam zahrát a šel pak přímo do školy.

Zvláštní, neobyčejné vybídnutí to mi bylo nápadno. Uposlechl jsem však a loudal se nějaký čas na blízku školy, načež jsem šel do školy. Když jsem se vrátil, nalezl jsem doma — Nyní z toho dedukuju, že v sousedstvu o dítko mé sestry velmi se interesovali a že o něm v rodinách dosti často mluvíváno.

Veselosť, vlastně jakýsi druh poklidu, jenž byl do naší rodiny narozením „kuřátka« zavítal, netrval však dlouho. Asi po čtvrt letě »kuřátko" ochuravělo. Ještě téhož dne povolán lékař, ale choroba se horšila a byla nebezpečná.

Pamatuju se, jako by to bylo dnes, jak meškal jsem celé hodiny u kolébky nemoha očí svých „Otec podal mu list .

Sestra nemajíc o obsahu listu ani zdání, nahnula se trochu a čtla list zároveň s miláčkem."

(Str. 27.) novorozeňátko, které prý byla, jak mne matka ujišťovala, sestře „vrána" přinesla . . .

Od té doby bylo v rodině naší veseleji.

Matka i otec zamilovali si dítě, jako by bylo jejich vlastní, a nikdy více nevzpomínali sestřina miláčka. Na podobu dítka více se nepamatuju; vím jen, že to bylo bleďoučké děvčátko s modrýma očinkama, ale suchoučké a slaboučké jako loutka. Matka je jinak nenazvala než „ubohé kuřátko". Název ten se ujal v sousedstvu atak se stalo, že hoši mého stáří často se mě ptávali, co dělá „naše kuřátko".

odvrátiti od něžné tvářinky, na níž jevil se zápas smrtelný. Pamatuju se též, že k večeru dala matka několik krejcarů „na světlo," by se „kuřátku" ulehčilo .. .

Možná, že jsi sobě někdy, jda po kamenném mostě,všimnul domu u schodů, vedoucích s ostrova Kampy na most. Na domě tom nalézá se obraz Panny Marie a před ním hořejí barevné lampičky.

V sousedstvu panuje domnění, že se nemocnému neb umírajícímu ulehčí, když se dá několik krejcarů „na světlo* do těchto lampiček. Matka moje to věděla a poslala mne s několika krejcary.

KANDIDÁII EXISTENCE.

29 Pamatuju se, jak jsem utíkal — bos, bez čepice a bez kabátu ... U domu, v němž jsem měl peníze odevzdat, stál klučina mého stáří v rozedraných šatech. Byl bledý a vyhladovělý.

Optal jsem se ho, vili, komu se tu odevzdávají peníze na světlo, když někdo umírá. Odpověděl, že neví a upřel na mne černé oči tak prosebně, že mé ho bylo v okamžiku tím více líto nežli našeho „kuřátka".

„Tu^míš tedy a p< medii se za „naře ktíálkt," piavil jsem.' (Str. 29.) „Ty máš hlad — vid?" pravil jsem.

„Mám," odpověděl hoch.

„Tu máš tedy a pomodli se za naše "kuřátko", pravil jsem a dal mu peníze určené na světlo před obraz Panny Marie.

Hošík přijal peníze a já obrátiv se dal jsem se na útěk nazpět k domovu.

Ale u „sovích mlýnů" mne napadlo, že jsem přece snad neučinil dobře, když jsem dal peníze místo na světlo hladovému hochu na chleba. Obrátiv se uháněl jsem zase k domu, na němž jest obraz „zázračné Panny Marie;" ale hocha jsem tu více nezastihl. . .

Smutně ubíral jsem se k domovu a když jsem stanul u kolébky „našeho kuřátka«, viděl jsem ještě po několik minut trvající poslední jeho zápas — pak přestalo dýchati — bylo mrtvo . . . Plakal jsem hořce, usedavě — více nežli sestra a matka ... a plakával jsem po mnoho roků později vždy, kdykoli jsem si „kuřátka" připomenul...

Však ještě na jeden moment z doby té se zcela dobře pamatuju.

Po smrti „kuřátka" odebrala se moje matka se mnou do Prahy kamsi na Staré město, by otci dítěte podala zprávu o úmrtí děťátka.

Kde jsme byli, nevím; pamatuju se, že čekal jsem na matku v průjezde velkého začmoudlého domu v úzké, nevlídné uličce. Cekal jsem asi čtvrt hodiny; ale co jsem za ten čtvrt hodiny duševně přestál, vytrpěl málo který hoch mého stáří.

Bylo to poprvé v mém životě, co stál jsem sám a sám v průjezde velkého domu, z něhož bylo viděti do jedné z nejtěsnějších, ale zároveň nejživějších uliček pražských.

Všem, kdož byli od útlého mládí pouličnímu životu městskému uvykli, nezdá se býti něco podobného nikterak nápadným; ale v mé duši zůstavilo dojem nevyhladitelný. Duše má byla úmrtím našeho „kuřátka" roztruchlena; plakalť jsem skoro po celou cestu a nyní zůstal jsem z nenadání o samotě.

Chvíli jsem se díval na chvatné hemžení lidu v uličce, pak jsem vyšel před dům a zase se vrátil do průjezdu. V duši mé počalo se rozhosťovati nevýslovné pusto.

Po celý svůj další život nepocítil jsem nikdy opuštěnost u prostřed nejživějšího ruchu městského jako právě tenkráte. Zdáloť se mi, jako by všickni ti lidé, kteří se přede mnou s chvatu mihali, nebyli nežli pouhé loutky bez citu, jako by život jejich byl bezradostný, bezúčelný . . .

Připomenul jsem si úmorný život svých rodičů, strašné, bezpříkladné jejich namáhání, čelící výhradně jen k tomu, by se ubránili — smrti hlady . . . Připomenul jsem si utrpení své sestry, pokud jsem je mohl pochopiti, a poprvé v životě mém vloudila se v duši mou trpkosť, jaká se zřídka kdy vluzuje v duši tak mladistvou . . .

Zdáloť se mi, že všemu, co se bylo stalo, rozumím, že vše pochopuju . . . Zdáloť se mi, že jsem náhle prohledl, a v temných, ale přece 30 KANDIDÁTI EXISTENCE.

už dosti určitých rysech tanul mi na mysli život lidský v témže způsobe, jako jej pojímám nyní po letech, když jsem byl trpěl a v potu tváři do únavy pracoval, když jsem se byl životu tak často upřímně zadíval v přísnou, ba zasmuJ silou tvář, když jsem byl až týrán, když jsem byl nouzi a bídu trpěl a s temným vzdorem v duši marně se snažil odzískati životu aspoň několik okamžiků nezkaleného blaha . . .

Bledá, zsínalá tvářinka našeho „kuřátka" tanula mi neustále na mysli. Zdálo se mi také, že bych na první pohled poznal jeho otce — a temná, neuvědomělá nenávist šlehla mou duší . . . Zdáloť se mi, že bych se musil na otce toho vrhnouti jako tygr . . . Avšak hned na to nabyla zase převahy nevýslovná lítost .. .

Když se matka vrátila, seděl jsem na schodech, vedoucích k bytu otce našeho »kuřátka" se slzami v očích . . .

„Pojď, má duše!" pravila truchlivě.

Vzchopil jsem se.

„Pojď!" opakovala. „Ani na pohřeb nepřispěl," dodala . . . „Neřekl než: ,Tak!? Zemřeloř Pochovejte je!ť Pak odešel do druhého pokoje a nechal mne státi . . . Chvíli jsem stála jako omráčena--------Pojď! Pojď!" . ..

Šli jsme . . .

Přítel se odmlčel, ale dříve nežli jsem něco pronesl, podotknul: „Tím, co jsem ti byl právě vypravoval, můžeš si snadno také vysvětliti, proč jsem jevil dnes v noci, když jsme dítko nalezli, tak dětinskou radost. Připomenul jsem si naše „kuřátko" a zdálo se mi, že nemůže to býti jiné dítko, nežli které jsme byli asi před sedmnácti lety pochovali a jehož lebka už dávno v prach se rozpadá" . . .

„Odpusť, milý Pavle, že tě vyrušuju," přerušil jsem jej; „ale ze všeho toho nevysvítá žádná souvislost s tvým chováním se k Nadasdimu."

„Pravda," odvětil přítel. „Zahloubav se v dávné dětské vzpomínky pustil jsem se zřetele přítomnost. Tys přece viděl medailonek, jenž nabízel Nadasdi sklepníkovi v zástavu — není-liž pravda?"

„Ano, viděl jsem jej."

„Byla to podobizna mladé dívky, viď?"

opáčil Pavel.

„Ano."

„Dívka ta jest už dávno, dávno mrtva — zemřela hořem," „Tys ji nejspíše znal," dím, »a já sám se přiznám, že tvář její zdála se býti i mně poněkud známou.« „Jakž také jinak!" pravil přítel. „Podobizna, kterouž jsi viděl, jest jen zjemnělým obrazem tváře, kterouž jsi byl viděl nesčíslněkrát."

„Jak to?"

„Je to obraz — mé sestry, která mi byla podobna."

„A souvislost s tvým chováním k Nadasdimu?"

„Znal jsem medailonek, když jsem byl ještě mlád a když byla sestra moje šťastna. Věděl jsem, komu jej byla darovala, aniž bych byl znal jeho jména — a nyní z nenadání jsem se dověděl, že jej nalezl Nadasdi v psacím stolku — svého otce."

„Domníváš se tedy, že Nadasdiho otec ... ?"

„Ano," vpadl mi přítel do řeči.

„Ale jaké máš důkazy, když — jak sám pravíš — nedověděl jsi se od svých rodičů a sestry praničeho podstatného a jediní tito svědkové jsou mrtvi?"

„Důkazu v přísném slova smyslu arci nemám žádného a také bych na příklad před soudem, kdyby záležitost ta vůbec před soud náležela, nemohl praničeho dokázati. Ale důkaz pro mne samého jest nezvratný."

„Jak to myslíš?"

"Jak víš, navštívil jsem po smrti našeho ,kuřátka* s matkou svou dům jeho otce. Prodlením let jsem na ulici i na dům úplně zapomněl; obé vytratilo se mi z paměti, tak že jsem chodil nejen ulicí tou, nýbrž i do onoho domu, aniž bych si byl připomenul, v jaké souvislosti jsou s mým životem. Avšak jakmile jsem dnes shlédl po letech opět sestřin obraz, vyhoupnul se z mlhy zapomenutí před duševním zrakem mým také obraz ulice i domu, kde jsem byl poprvé pocítil trpkost života a já poznal Michalskou ulici a dům — Nadasdiho" . . .

Přítel chtěl patrně ještě něco dodati, ale v témže okamžiku zazněl z vedlejšího pokojíku pronikavý pláč dětský. Hned po té otevřely se dvéře a na prahu objevila se přítelova Hanička s plačícím dítkem v náručí.

»Jak ti to sluší, Haničko!" pravil Pavel a trpký tón hlasu, jakým byl až do nedávná vypravoval, ustoupil srdečné vlídnosti. „Pojď přece blíže, ať se na dítko podívám!"

Hanička chtějíc přání Pavlovu vyhověti postoupila o dva kroky ku předu; ale dítko dalo se do tak pronikavého pláče, že musila s ním KANDIDÁTI EXISTENCE.

31 Hanička zase odejíti do^ vedlejší jizby, by je ukonejšila.

Po jejím odchodu Pavel vstal.

„Hled!" pravil. „Mezi tím co jsem vypravoval, skoro se rozednilo, mohu tedy shasnout světlo."

Učiniv tak přešel několikráte mlčky po jizbičce, načež se přede mnou zastavil a založiv ruce, pravil: »Právě jsem přemýšlel, co s dítkem; mám-li je nechat Haničce nebo je dodat do nalezince« . . .

„A rozhodl jsi se?" ptám se.

„Ponechat je zde.« „Ale tím přibude ubohé dívce svízelů!" . . .

V tom vrzly dvéře a na prahu objevila se Hanička s dítkem již ukonejšeným.

Zarůžovělý odlesk jitřní padl okénkem na štíhlou postavu a něžnou dobromyslnou tvářinku dívky. V magickém osvětlení tom zdála se býti čarokrásná. V tváři její zračilo se nevýslovně štěstí, oči upřeny byly na dítko v náručí a kolem rtíků pohrával milostný úsměv.

Byla to madonna útrpnosti v okamžiku nejvyššího blaha . ..

Vše, co upomínalo kolem na chudobu: prostičký její oblek i prostičká stafáž, slovem vše kolkolem mělo v jitřním zásvitu barvitosť a lesk v pravdě divuplný.

Bylo mi, jako by se byla přede mnou náhle objevila nejslavnější z madon Rafaelových — madonna sixtinská.

Avšak nebyla to nepřístupná královna nebes vznášející se uprostřed andílků v rajské slávě a slasti, nebyl to nad veškerou pozemskou, nad bolest a utrpení povznesený symbol cnosti, svrchované milosti a neskonalé lásky, budící vznešeností svou v duši lidské úctu, nýbrž madonna rovněž tak luzně krásná, rovněž tak vznešená, ale madonna pozemská, před kterou se nekleká v prach pokorné úcty, nýbrž v nadšení, madonna, ku které se člověk sklání, by ji objal a líbal v plamenném rozechvění...

S nevýslovným potěšením spočíval i zrak Pavlův na drahé Haničce. Beze slova upíral zrak svůj na její tvář, až dívka pozvedla hlavu a pohledy jejich se setkaly.

«Ctu v tvých očích, milý Pavle," pravila dívka. „Zdá se, jako bys byl potěšen a přece zase, jako bys se tázal, co odpovím na otázku, kterou jsi posud nevyslovil. Vím, že se chceš ptáti .. .« „Ne, ne, má milá duše!" přerušil ji Pavel.

„Nechci, nemohu se více ptáti. Beze slova dala's odpověď na otázku nevyslovenou — dítko zůstane u nás" ...

Lehýnký úsměv uspokojení přeletí dívčinu tvář a oko její se zalesklo radostí. Mlčky sklonila hlavu a políbila děcko v čílko.

Tím však dítě procitlo. Zavrníc dalo se poznovu do pláče a v několika okamžicích rozvřískalo se, až uši zalehaly. Vřískot ten připomenul nám, že jsme na chvíli v klamném optickém osvětlení a ve zvláštním duševním rozpoložení myslí pozapomněli na skutečnosť.

Hanička opět zmizela ve dveřích a já zůstal s přítelem o samotě.

Smidarský přešel mlčky několikráte ode dveří k oknu a zase nazpět; zdálo se, že o něčem přemítá. Po chvíli pravil: „Na něco bychom byli skoro zapomenuli!

Vždyť pak nám ani nepřipadla otázka, zdali snad není možno dle jistých známek vypátrati rodiče neb aspoň osobu, která dítko odložila.

Musíme tedy především zjistit všechny charakteristické známky."

Přisvědčil jsem a přítel chtěl bez odkladu přinésti dítko. Já však upozornil, že známky, jež možno na dítku shledati, zajisté se neztratí; ale že snad možno na místě, kde bylo dítko odloženo, nalézti nějakou věc nebo třeba nepatrnou nějakou známku, která by mohla vésti na stopu, a poněvadž se už rozednilo a známka ta, zbyla-li nějaká, mohla by býti snadno vyhlazena, že jest především nevyhnutelně třeba, by bylo ono místo bez odkladu bedlivě ohledáno.

Přítel souhlasil a měl se hned k odchodu.

„Mám tě doprovodit ?" optal jsem se.

„Trvám, že není ani třeba," vece Smidarský. „Pochybuju ostatně, že něco naleznu; ale abych si někdy nemohl činiti žádné výčitky, uposlechnu tvé rady."

Po těchto slovech vstal jsem i já.

Rozloučivše se pak s Haničkou i její matkou, vyšli jsme touže cestou, kterou jsme byli přišli, na nové zámecké schody.

„Nemusím tě tedy doprovodit?" optal jsem se přítele ještě jednou.

„Není třeba!" zněla odpověď.

Rozloučili jsme se.

Přítel rychlým krokem ubíral se po schodech nahoru, já pak volně dolů.

Slunce bylo už delší čas nad obzorem; ale kolem panoval všude ještě úplný klid. Po několika minutách jsem se ohledl. Spatřil jsem přítele takměř již na hořejším konci zámeckých 32 KANDIDÁTI EXISTENCE.

schodů. Zdálo se mi, že se byl i on ohledl — pak zmizel...

Zrychlil jsem nyní krok a asi po čtvrt hodině nalézal jsem se ve své osamělé komůrce v třetím patře starého domu nedaleko malostranského paláce knížete Lobkovice.

Od dobrodružné noci minulo několik dní, jež jsem byl strávil takměř v úplné odloučenosti. Blížilať se skoro pro každého studenta nehrubě příjemná doba celoročních zkoušek.

Nezbývalo mi tudíž, nežli vrhnouti se s veškerým úsilím na studia, bych v několika týdnech dvojnásobnou pílí a vytrvalostí nahradil, co jsem byl po několik měsíců přirozenou, tudíž odůvodněnou lenivostí ducha a obvyklou liknavostí, neb odkládáním zanedbal.

Trvám, že není v celém království českém ani sto vzdělanců, kteří by nebyli za svých studentských let podobně jednali. Mohu tudíž předpokládati, že většina čtenářů také ví, jak mrzuté, jak neuspokojivé bývá takovéto nepřirozené, unavující a vysilující týrání ducha, jenž obyčejně nikdy nebývá tak odbojným, jako právě v takovéto době násilného upoutání k předmětům, k nimž mnohdy nemá ani nejnepatrnější příchylnosti.

Čím více jsem se do studií nutil, čím úsilovněji jsem ducha svého mrskal „k poklusu", tím pustější zdála se mi býti moje hlava, tím více ustupovala do pozadí naděje, že možno zanedbané v době, která mi ještě zbývala, nahraditi.

Bez přestání odbočoval duch můj od předmětu, jejž jsem studoval; ale pevné předsevzetí mé jej vždy zase hnalo nazpět, až posléze nadešel den první zkoušky.

Stál jsem před kathedrou s největší beznadějností. Hlava byla úplně pustá; zdáloť se mi, že nebudu moci zodpovědít ani otázku nejjednodušší, nejsnazší, nejpřirozenější.

Bylo mi úzko, pot mi vyvstal na čele — zpupná hlava, v které se v době volnosti rodívaly myšlénky smělé, ba výstřední; hlava, která s největším interesem sledovávala reformační plány obrovského dosahu, kterými se starší moji přátelé obírali, ubohá, přeubohá tato hlava málomyslněla před možnou otázkou: „Které jsou cnosti, kterýmž byl Kristus věčnou blaženost zaslíbil" nebo „V čem záleží sedmero hříchů hlavních, čtvero hříchů do nebe volajících, šestero hříchů proti duchu svatému a devatero hříchů cizích."

Odbývalť jsem právě zkoušku z náboženství, kterému jsem byl — přiznám se upřímně — musil věnovati větší píli nežli mathematice, poněvadž náleželo mezi předměty, jenž namáhaly pouze paměť, která mi po celý můj život vždycky s bezpříkladnou houževnatostí službu vypovídala.

Na štěstí odbyl jsem zkoušku hravě, nejpřirozenější logickou odpovědí na jedinou otázku, na kterouž by bylo každé dítě rovněž tak snadno odpovědělo jako já, a vracel jsem se domů z části potěšen okamžitým zdarem, z části však mrzut, že jsem byl právě odbytému předmětu věnoval zbytečně tolik času na úkor předmětům jiným.

A jako vždy po šťastné odbyté zkoušce, rozprchly se odbojné myšlénky i tentokráte zase do všech úhlů světa a vrátivše se z divoké své exkurse zastavily se u přítele Smidarského.

Byltě jsem se na cestě domů octnul právě v staroměstské poštovské ulici, kde Smidarský bydlel.

Bylo po poledni a přítel mohl býti doma.

Octnuv se u domu, v němž bydlel, vyběhl jsem rychle po příkrých dřevěných schodech do druhého patra a zaklepal na dvéře staré vdovy, u níž byl Smidarský v podnájmu.

Stařena nebyla doma; dvéře otevřela asi dvanáctiletá vnučka její.

Na otázku, zdali je Smidarský doma, odpověděla prostě, že není.

Maje za to, že jest snad doposud v kanceláři, odebral jsem se volným krokem ulicemi, kterýmiž Smidarský obyčejně po poledni domů chodíval, do Celetné ulice, kde byla advokáiní kancelář, v které byl zaměstnán.

Nepotkal jsem ho však a kancelář byla zavřena. Mohl jsem se sice v bytu přítelova chefa otázat; ale otázka taková zdála se mi býti poněkud malichernou. Sel jsem tudíž klidně přes kamenný most domů.

K večeru vyšel jsem si na procházku a loudaje se asi hodinu po Strahově a Hradčanech vracel jsem se po nových zámeckých schodech nazpět.

Octnuv se u Kajetánského domu zpomněl jsem si, že může býti Smidarský v tu dobu u své Haničky.

Vešel jsem tedy do domu a za několik okamžiků octnul jsem se v bytu. Byl jsem přivítán Haniččinou matkou a první její slovo bylo, nevím-li, kde je Smidarský. Nebyl prý u nich od oné noci, když jsme byli dítko nalezli.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

33 Hanička nebyla doma a nalezené dítko klidně dřímalo v nové kolébce z bílého proutí. . .

Nabídl jsem se, že se půjdu zeptat do bytu Smidarského a odebral jsem se tam bez odkladu. Tentokráte jsem stařenu, u níž bydlel, zastihl. Ale k nemalému podivení svému jsem se dozvěděl, že nebyl už skoro po čtrnáct dní doma a že v pokojíku jeho před několika dny vykonána soudní prohlídka.

Stařena byla prý tázána na mnoho věcí, zejména zdali a kdo a kdy Smidarského navštěvoval, kam přítel chodíval, čím se zabýval, s kým si dopisoval a od koho listy dostával; zdali se u něho néjací lidé scházívali a tomu podobné.

Stařena nemohla na všechny tyto otázky jinak odpověděti, nežli že vedl Smidarský život úplně samotářský, k němu že nikdo nedocházel, leda že se některý známý optal, je - li doma, a poštou že odnikud žádného dopisu na jeho adresu nedošlo.

O tom všem sepsán protokol, a když jej stařena podepsala, odešla prý komise, aniž by byla udala, z jaké příčiny se byla dostavila.

Smidarský však se posud nevrátil.

Bez odkladu pospíšil jsem k Nadasdimu.

Ale tento nebyl Smidarského spatřil od onoho večera, kdy se byl k němu Smidarský zachoval způsobem tak brutálním a pro Nadasdiho úplně nevysvětlitelným.

Od Nadasdino pospíšil jsem ku Kotovicovi; ale ani tento nemohl mi podati žádné zprávy o Smidarském. Vypravoval mi toliko své dobrodružství na kamenném mostě, když se byl dal policistou zadržet, aby mně a Smidarskému usnadnil prchání. Kladl prv z počátku tuhý, ba líčené zoufalý odpor, tak že i ostatní dva policisté, kteří nás pronásledovali, musili přispěti policistovi, jenž jej byl zadržel. Později, když už se domníval, že jsme dosti daleko, umírnil se a dal se dobrovolně vésti na Malostranské policejní komisařství.

Z počátku jej provázeli všichni tři policisté; na konci mostu však dva z nich zabočili do Nové ulice, náhodou tudíž tímže směiem, kterýmž jsem já se Smidarským uprchl a Kotovic ubíral se s jedním policistou klidně dále. Když však se octli na konci Malostranské mostecké ulice u náměstí, odskočil Kotovic do loubí, táhnoucí se podle celé řady domů skoro až k vrchnímu vojenskému velitelství, a dal se na útěk.

Policista jej sice pronásledoval, ale Kotovic jsa výborný běhoun šťastně unikl tím způsobem, že probíhaje dle potřeby obloučkými otvory loubí brzo z loubí na ulici, brzo zase z ulice pod loubí, nezůstal policistovi takměř ani na okamžik na ráně, tak že i v případu, kdyby byl chtěl policista použiti střelné zbraně, kterouž byli tehda policisté pražští za noční služby opatřeni, byl by tak sotva učinil s nějakým úspěchem.

Doběhnuv takto klikatou cestou k svatomikulášské věži zabočil Kotovic do úzké uličky vedoucí k Malostranskému Vaječnému trhu a úprkem ji proběhnuv běžel dále Prokopskou uličkou, pak přes druhé maltézské náměstí a podle chrámu maltézského na náměstí velkopřevorské, odkud pak pohodlně a volným již krokem ubíral se dále přes ostrov Kampu směrem k řetězovému mostu a přes tento na Staré město.

Od dobrodružné noci Kotovic zřídka kdy vycházel obávaje se, že by mohl býti některým z policistův, kteří jej byli na kamenném mostě zadrželi, potkán a poznán, a musil-li někdy přece vyjít, činil tak vždy jen s největší opatrností a l'aždému policistovi z daleka se vyhýbal.

Vyslechl jsem Kotovice dosti roztržitě a pospíšil pak i k ostatním svým i Smidarského přátelům, s kterými jsme se byli častěji scházívali; ale ani jediný z nich nebyl Smidarského po několik dní vůbec ani shlédl a nemohl mi dáti žádné zprávy. Mohl jsem se sice optati u soudu nebo na policii; ale ptáti se na těchto místech po osudu člověka, jenž byl před několika dny zároveň se mnou z neznámé mi příčiny policií stihán, nezdálo se mi býti radno.

Odebral jsem se k večeru do bytu Smidarského milenky, bych jí zvěstoval nevinnou lež, že Smidarský před několika dny odejel v záležitostech svého chefa do Vídně, odkud vrátí se buď přímo již za dva nebo tři dni nebo přes Mnichov, kde má taktéž jakousi důležitější záležitost osobním zakročením vyříditi, za týden nebo za čtrnáct dní.

Hanička vyslechla omluvu moji s jakousi nedůvěrou. Nemohlať jednak pochopiti, čím se stalo, že chef Smidarského, jenž byl milence jejího používal až posud vždy jen k službám nejpodřízenějším, vysýlá jej z nenadání v důležitých záležitostech mimo Cechy; jednak zase si nemohla vysvětliti, proč jí to Smidarský neoznámil bud ústně osobně, nebo když tak nemohl, aspoň někol'ka řádky písemně, k čemuž mohl vždycky i v největším chvatu odzískati několik minut času.

5 34 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Omlouval jsem přítele, seč jsem byl, a Hanička posléze přece dala mým slovům aspoň zdánlivě víry . . .

Za dva dny však záhadná záležitosť objasněna Smidarským samým. Byltě mi po neznámém člověku poslal nezapečetěný list, vlastně jen uměle složený kus pošpiněného, tužkou drobňoučkým písmem popsaného papíru následujícího obsahu: „Drahý příteli!

Nalézám se ve vyšetřovací vazbě.

Jsem obžalován pro velezrádu a zároveň vede se vyšetřování pro zaražení tajného spolku, jehož účel prý byl rovněž velezrádný.

Odpusť, že nepodal jsem ani Tobě, aniž komukoli ze svých známých zprávu o svém zatčení dříve.

Prostřednictvím vyšetřovacího soudce jsem tak učiniti nechtěl a tajně list odeslati neměl jsem posud příležitosti, až nyní, kdy doručitel listu tohoto, s kterýmž jsem míval společnou vycházku, odbyv sobě trest pětiměsíčního žaláře pro padělání směnky, opouští novoměstskou trestnici. Je to muž spolehlivý; mohu Ti tedy poslat list úplně důvěrný.

Byl jsem zatčen před několika dny časně z rána, když pátraje v okolí svatovítského chrámu po stopě osoby, která tam byla novorozené dítko pohodila, a sice právě v okamžiku, když jsem počal ohledávat místo u vchodu do chrámu, kde jsme byli několik hodin před tím vracejíce se v noci z večerní procházky ze Stromovky dítko nalezli.

Byl jsem postižen dvěma policisty.

Z počátku mne pokládali za zcela obyčejného lupiče, jenž koná předběžné přípravy ku vloupání se do chrámu; ale za nedlouho, když si připomenuli, že jest už jitro a podnik takový že by byl v době té v pravém slova smyslu zpozdilostí, změnili svůj náhled úplně.

Zatkli mne však přece, a sice pro podezření trestního skutku politického. Byl jsem odveden přes staré zámecké schody na malostranské policejní komisařství. Po zavedení předběžného protokolu byl jsem dopraven na policejní ředitelství a odtamtud dodán zemskému trestnímu soudu, kde jsem byl podržán ve vazbě vyšetřovací.

Pokud jsem z četných výsledků svých vyrozuměti mohl, opírá se podezření proti mně o následující fakta: V noci, která předcházela jitro, kdy jsem byl zatčen, bylo několik mladíků pro přečin politický pronásledováno přes kamenný most na Malou stranu; ale všem podařilo se uniknouti.

Dva z policistův, jdouce po stopě uprchlých dali se přes staré zámecké schody směrem ke chrámu svatovítskému, potkali zde mladou jakousi ženštinu, která rychlým krokem ubírala se po schodech dolů. Policisté ji zastavili a otázavše se, kým jest a kam spěchá, dostali za odpověď, že jest ve službě u jednoho z kanovníků a že kvapí do malostranské lékárny pro lék pro svého pána, jenž byl před několika hodinami ochuravěl, a vykázala se také receptem lékařským.

Policisté nevidouce v tom nic podezřelého otázali se jí, zdali nikoho nepotkala. Dívka odpověděla, že viděla u chrámu svatovítského dva muže, ubírající se kvapným krokem podle chrámu k soše svatého Jiří; ale kým by byli a kam chvátali, že neví.

Policisté dívku propustili a pospíšili ku chrámu svatovítskému, kde však nikoho nezastihli. Vojenská stráž stojící v průjezde vedoucím z třetího nádvoří zámeckého do druhého slova služčina potvrdila, a policisté dozvěděli se pak na vojenské strážnici vše, co tam bylo o nalezení dítka oznámeno.

Domnívajíce se, že ztratili stopu politicky kompromitovaných, zaznamenali si na strážnici udaná jména a obydlí mladíků, kteří byli dítko nalezli, a odebrali se přes Nový svět na Mariánské hradby, odkud pak zabočili přes tak zvaný Prašný most zase do druhého nádvoří zámeckého, aby se dali nazpět touže cestou, kterouž byli přišli.

A tu mne u chrámu svatovítského postihli a zatkli.

Udal jsem vše, jak se bylo ve skutečnosti sběhlo: Pravil jsem, že vracejíce se přes staré zámecké schody k Tobě domů, nalezli jsme dítko, jež jsem prozatím dal v ošetřování matce své milenky.

Na všechny ostatní otázky, týkající se patrně osob mně úplně neznámých, musil jsem odpovědít záporně. Udal jsem též Tvoje jméno i byt, aby Tvým svědectvím mohl býti pravdě průchod dán; ale k nemalému mému podivení bylo mi dnes vyšetřovacím soudcem zvěstováno, že nemohlo býti obydlí Tvé vypátráno. O dalším pátrání vyšlo na jevo, že nejspíše omylem zaznamenána byla v protokolu, do něhož jsem byl sám diktoval, vedle správné udaného čísla domu, v němž bydlíš, místo třetí čtvrti — čtvrť druhá a tím se stalo, že soudní sluha, jenž Té KANDIDÁTI EXISTENCE.

35 měl včera k soudu obeslati k výslechu, bytu Tvého nenalezl.

Mohl se sice zeptati na policii a nejspíše tak dnes nebo zejtra učiní; ale včera tak učiniti opominul, jak se zdá, pouze proto, poněvadž měl vyříditi mnoho jiných věcí. Opravil jsem tedy omyl a zejtra nebo pozejtří bude Ti dodána obsýlka.

Měj se dobře!

Na vždy Tvůj — Smidarský."

Přečetl jsem rozvláčný, drobňoučkým písmem psaný list ten třikráte po sobě.

Rozvláčnost jeho byla patrně zúmyslná.

Přítel rozpisoval se o věcech méně důležitých pouze z té příčiny, by se mohl jako mimochodem dotknouti věcí důležitých a velmi závažných.

Vyrozuměl jsem, že Smidarský udal byt můj nesprávně sám, aby tak získal času podati mi zprávu, a já s průběhem věcí úplně obeznámen vyčetl jsem z přítelovy zprávy zcela zřejmě, v jakém smyslu mám po jeho přání před soudem vypovídati a vůbec jak se zachovati.

Bez odkladu pospíšil jsem ku Kotovicovi a odebral se s ním k Nadasdimu, bychom se poradili, co máme činiti.

Nadasdi radil, bychom se policii a soudu vůbec — vyhnuli; zdáloť se mu, že si tak zatčený přítel přeje.

Namítal jsem, že Kotovic i Nadasdi tak učiniti mohou; ale já že musím zůstat v Praze, bych odchodem svým nevzbudil žádného podezření.

A tak se také stalo.

Nadasdi i Kotovic opustili následujícího jitra Prahu; já však zůstal čekaje, nikoli bez obavy, co se bude dále díti.

Rozumí se samo sebou, že za takových okolností nebylo možno na další studie ani pomysliti. Zaopatřil jsem si tedy lékařské vysvědčení a ohlásil, že jsem churav — v úmyslu, že odbudu zkoušky po prázdninách.

Přítelově Haničce jsem oznámil, že jsem obdržel od Smidarského list z Mnichova, že jest živ a zdráv a prosí, by mu prominula — že jí bude psáti, jakmile pilné a naléhavé záležitosti, jež má vyříditi dovolí.

Hanička byla tím poněkud upokojena . . .

Minul týden, minul i měsíc a já posud nebyl k soudu obeslán.

Trapná nejistota, v které jsem žil, nezůstala bez vlivu na moje nervy. Z počátku simulovaná choroba dostavila se opravdu ; onemocněl jsem, ne sice nebezpečně, ale přece tak, že jsem nemohl vycházeti, a tak ztrávil jsem opět asi měsíc, aniž bych byl s některým ze svých přátel mluvil aneb o některém z nich se dozvěděl, jak se mu vede.

Když pak jsem se pozdravoval a mohl vycházeti, odebral jsem se hned o první své vycházce k Smidarského Haničce. Ale v bytě zastal jsem osoby zcela cizí a když jsem se u sousedů tázal, odpověděno mi, že odstěhovala se stařena se svou dcerou asi před třemi téhodny někam na venkov. Jedni pravili že kamsi do Krkonošských hor, jiní že k Šumavě, z čehož jsem soudil, že nevědí ani jedni, ani druzí, kam a z jaké příčiny.

Také o Smidarském jsem se později nic více nedozvěděl, nežli že byl z vyšetřovací vazby propuštěn a že v Praze nemešká.

Veškeré moje pátrání po něm zůstalo bez úspěchu, a co jsem byl právě uvedl, dozvěděl jsem se prostřednictvím jednoho z kollegů Nadasdiho, jenž byl u trestního soudu auskultantem.

Avšak i Nadasdi a Kotovic více si do Prahy nevrátili, a ani o těch jsem se nedozvěděl, kde meškají. Kollegové jejich taktéž nic podstatného udati nemohli, vyjímaje závažnou okolnost, že Nadasdi i Kotovic studií patrně zanechali, a o Nadasdim že ani vlastní jeho otec neví.

Vše to bylo mi v nejvyšší míře nápadno a naprosto nevysvětlitelno. Nechápalť jsem, proč jsem nebyl předvolán k soudu, když už byla i obsýlka pro mne vyhotovena a mýlka v udání bytu opravena; nechápalť jsem, proč Smidarský, byv z vazby propuštěn, u mne se nezastavil, nebo mi aspoň několika řádky nezvčstoval, co a jak se bylo dalo, kam a proč odchází; nechápalť jsem, proč Nadasdi a Kotovic více se do Prahy nevrátili.

Tušil jsem, že příčiny všeho toho budou asi dosti závažné, ale neměl jsem o nich prese všechno své namáhání ani zdání.

Nadešel nový školní rok, a já nemoha odbyti zkoušek musil jsem opakovati.

Navštěvoval jsem přednášky pilně a vůbec oddal se studiu, jako kterýkoli jiný tak zvaný pilný student, jenž nemá pranic jiného na zřeteli, nežli jak by předepsané zkoušky, co možná nejsnadněji a zároveň s prospěchem „odbyl.* Nevysvětlitelným zmizením Smidarského a nevrácením se Nadasdiho a Kotovice přestaly 36 KANDIDÁTI EXISTENCE.

také důvěrné schůzky ostatních nejintimnějších našich tří přátel, a „sedmihlavý tajný výbor reformační," jak jsme si byli časem svým v rozmarné zpupnosti přezděli, rozpadl se v přirozené své prvky, z nichž každý, jak bylo ze všeho patrno, hnán byl osudem na dráze života jiným směrem . . .

* * * O zvláštním postavení, jež zaujímá ve společnosti české literát, živící se výhradně svým perem, bylo už při rozličných příležitostech vážně, humoristicky i satyricky pojednáno.

Věrně, mnohdy i zajímavě vylíčeny nesčíslné svízele, útrapy a překážky, s jakýmiž musil a doposud musí zápasiti, ba děly se již také aspoň pokusy, jak by bylo možno nehrubě závidění hodný osud takovýchto literátů, když ne právě radikálně zlepšiti, tak aspoň poměrně snesitelným učiniti . . .

Ale marně!

Jaký div tedy, že slýchává velké obecenstvo často otá/.ku, co jest toho příčinou, že ani nejtrpčí osud, jenž byl toho neb onoho literáta českého stihl, nebyl epigonům příkladem odstrašujícím ?

Odpovědi na otázku tu bývají různé. Někteří se domnívají, že příčinou toho jsou vlastenectví, obětavost, ctižádost a tomu podobné; jiní zase že mladistvá nezkušenost, lehkomyslnost a idealismus.

Možná, že buď některé nebo všechny tyto a podobné pružiny ducha lidského působily v době prvopočáteční, když mladistvý literát roztáhl první růžové plachty naděje a veplul v život veřejný na zlatokřídlém Pegasu s usměvavou tváří a rozjiskřeným okem, v němž zračilo se nadšení na celý věk . . .

Avšak později, když byl po několikaletém úmorném, vysilujícím Jiteratování k nemalé své hrůze shledal, že český Pegas, nechť s křídloma „vázanýma" nebo "nevázanýma," je vlastně ubohou, hubenou Rosinantou, na kteréž jest závodění s kterýmkoli Pegasem kteréhokoli jiného šťastnějšího národa prací sysifovskou — viděl se nucena poohlížeti se včas po nějakém hnízdečku, v němž by aspoň v stáří mohl zemdlenou svou hlavu uložiti.

Tolik jest jisto, že literáty, výhradně jen perem svým se živící zůstali pouze ti, kteří byli neúprosnými okolnostmi v pravém slova smyslu donuceni setrvati na dráze nastoupené, byť byla sebe svízelnější, sebe trnitější.

Náležím k poslednějším . . .

Tuším, jaký osud mne očekává. Nesčíslněkráte chtěl jsem už péro odhoditi; ale není možno . . . Zdá se mi, jako bych se byl ocitl na nakloněné ploše — tíha vlastní mé minulosti žene mne dále . . . Pozoruju, že klesám vždy hlouběji ; ale nemoha nalézti opory dívám se v temnou budoucnost s resignací člověka připraveného k nejhoršímu . . .

O tom všem a podobném však už bylo častokráte psáno. Leč zřídka kdy bylo vypravováno, s jakými nesnázemi bylo tomu neb onomu literátu bojovati. U mne na příklad trvala literární průprava neméně než čtrnáct roků, t. j. tak dlouho bylo třeba, nežli jsem se stal redaktorem venkovského týdenníku, kteréžto společenské postavení zabezpečovalo mi měsíční gáži třiceti zlatých, tudíž zrovna asi tolik, aby člověk právě nezemřel — hlady . . .

Po půl letě však jsem se vrátil do Prahy a stal se spolupracovníkem velkého politického denníku.

Konal jsem v redakci práci nejpodřízenějšího druhu; bylť mi přidělen ressort referátů ze soudní síně a o schůzích. Nereptal jsem a neměl jsem k tomu také žádného práva; neboť za zvláštních literárních poměrů v Cechách byli nuceni podobné práce konati i spisovatelé geniální, ba znám i případ, kdy tutéž práci jako já konal po nějaký čas básník, jenž byl před tím v témže listě, pro kterýž pracoval, nazván talentem fenomenálním . . .

Stal jsem se tedy žurnalistou a za nedlouho po té, na podzim roku 1868 setkal jsem se, jak jsem byl na počátku svého vypravování pověděl, se záhadnou existencí, která mě zavedla do hospůdky, v kteréž mi byl svrchní můj kabát vyměněn za kabát cizí, v němž jsem nalezl notiční knížku jednoho z dávných přátel, kteréhož jsem byl po dvanácte roků neviděl — Pavla Smidarského.

Bylo to krátce po prohlášení výminečného stavu v Praze. Veškeré oposiční časopisy české byly, jak známo, zastaveny, a se zvláštním přivolením tehdejšího místodržitele generála Kollera vycházel v Praze toliko časopis jediný, jehož „odpovědným redaktorem" stal jsem se já.

Byla to funkce nehrubě příjemná. Povolení vydávati list ten bylo totiž uděleno jen pod tou výminkou, když se redakce zdrží veškerých kritických úvah a obmezí pouze na prosté registrování dokonaných politických událostí.

Stav věcí v Cechách však byl takového druhu, že nebylo lze nadíti se, by redaktoři KANDIDÁTI EXISTENCE.

37 jednotlivých rubrik mohli se vždy a ku všemu, co se v Cechách a v Rakousku v té době dělo, zachovati s onou reservou, jakou úřadně vytknutý program přísně předpisoval.

Nebyl jsem tudíž ani jediného dne jist, že nevyjde list buď s článkem neb úvahou, která bude míti pro osobní moji volnost nehrubě příjemných následků, slovem, v tu dobu nebyl jsem nikdy jist, že ulehnuv nebudu před půlnocí neb po půlnoci probuzen — a poněvadž byl prohlášen stav výminečný — nikoli policistou nebo četníkem, nýbrž vojenskou stráží s nasazenými bodáky odveden do vazby vyšetřovací.

K perspektivě té bylo mi ostatně také samým místodržitelem poukázáno.

List náš totiž otiskl jakousi korrespondenci z venkova, v kteréž byL> jednání jistého okresního hejtmana kritisováno — a následujícího dne byl jsem místodržitelským zřízencem zvlášť pozván k baronu Kollerovi, bych podal vysvětlení a zároveň záruku, že podobného něco nikdy více se nestane — jinak že . . . atd. — co jsem byl výše připomenul.

Avšak což naplat! Dvacátého dne vyšel časopis s úvodním článkem, nadepsaným „Z milosti boží" a za tři dni dodána mi obsýlka k zemskému, jinak trestnímu soudu.

Byl jsem obžalován pro zločin rušení veřejného pokoje — zločin to, jenž byl krátce před tím v Cechách v takové „módě," že není zajisté v celém světě národa, kterýž by měl některý paragraf svého trestního zákona v tak živé paměti jako národ český osudný §. 65 . . .

Nebylo to tedy pranic zvláštního a já také ničeho nenamítal. Jelikož dle trestního řádu rakouského může obžalovaný beztrestně lháti, když toho uzná potřebu, udal jsem v předběžném vyšetřování, že jsem zažalovaný článek sepsal a sám do tisku dal, slovem, že jsem vinen jedině já a měl jsem prozatím pokoj.

Za nedlouho došlo k závěrečnému přelíčení, k němuž jsem se nedostavil, poněvadž mi nebyla obsýlka dodána. Soudní dvůr se tudíž usnesl, abych byl — předveden . . .

A tak procitnuv kdysi časně z rána byl jsem před snídaním poctěn návštěvou c. k. soudního zřízence, v jehož průvodu musil jsem se odebrati k soudu k závěrečnímu přelíčení.

Odbyl jsem si zcela nepřipraven před auditoriem toliko jediné osoby svou obhajovací „panenskou řeč" a byl jsem uznán — nevinným . . .

Zatím byl jsem si arci často vzpomněl na přítele Smidarského, jehož notiční knížka byla se náhodou octla v mých rukou.

Smidarský byl člověk zajímavý; nebylo tudíž divu, že přál jsem si zvěděti, kde asi právě mešká a čím se zabývá, a domníval jsem se, že notiční knížka jeho poskytne mi aspoň jakés takés vodítko, dle něhož bych se mohl při pátrání svém po příteli říditi.

Po prvním prohlédnutí knížky neshledal jsem v ní pranic nápadného a zároveň také ani jediné poznámky, z kteréž bych byl mohl souditi, kde se přítel nalézá a čím se zabývá.

Po bedlivějším zkoumání byly mi nápadný četné zkrácené poznámky, týkající se zdánlivě záležitostí soukromých. Skoro u každé z těchto zkrácených poznámek bylo připojeno datum.

Také notáta o příjmech a vydáních, celkem velmi nepatrných, lišila se valně od poznámek tohoto druhu. Nikde nebylo zřejmě vytknuto, od koho a zač ta neb ona částka přijata nebo vyplacena byla; u každé číslice však bylo bud nějaké znamínko nebo zkrácená, pro každého jiného naprosto nesrozumitelná poznámka.

Citáty z knih a časopisů a aforismy původní byly psány úplně čitelně.

Na první pohled bylo mi písmo pouze jaksi povčdomo a trvalo dosti dlouho, nežli jsem v něm poznal tahy Smidarského. Dřívějšímu, neobyčejně charakteristickému rukopisu Smidarského, pokud jsem se naň pamatoval, bylo jen hlavními rysy podobno a zdálo se mi, že Smidarský bud zúmyslně písmo své jinačil nebo že rukopis jeho prodlením let v podstatě a takměř k nepoznání se byl změnil.

Vše to dráždilo moji zvědavost.

Zkoumal jsem notiční knížku ještě bedlivěji, ba věnoval jsem písmu i notickám pozornost, jako písmu chiffrovanému. Domnívalť jsem se, že způsob, jakvm byly poznámky zanášeny, není nahodilý, nýbrž že jsou v notiční knížce zaznamenány věci důležité a závažné, ale způsobem toliko vlastníku knížky srozumitelným.

Počal jsem kombinovati.

Především jsem zkoumal datum té a oné poznámce připojené, není-li snad v jakési souvislosti s událostmi veřejnými, kteréž jsem byl od nějakého času sledoval s neobyčejnou pozorností. Datum některé poznámky skutečně souhlasilo s datem důležité nějaké manifestací* neb události politické, kdežto zase datum větší části poznámek nasvědčovalo dni zcela obyčej38 KANDIDÁTI EXISTENCE.

nému, kdy neudalo se pranic, co by bylo mohlo veřejnost českou jen poněkud zajímati.

Věnoval jsem zdánlivě bezúspěšnému zkoumání tomu prázdné chvíle několika dnů a odložil posléze notiční knížku přítelovu s onou nevrlostí, s jakou odkládáme nevytažený los, jenž byl hrabivosť naši po delší dobu takovou měrou dráždil, že jsme byli takměř úplně přesvědčeni, že vyjíti musí.

Však za nedlouho, vraceje se kdysi pozdě večer z veřejné schůze dělníků, kteréž jsem byl jako referent přítomen, do redakce, vzpomněl jsem si na záhadné poznámky v přítelově notiční knížce poznovu a vrátiv se domů podrobil jsem je revisi se stanoviska otázky dělnické.

Zkoumal jsem, zdali jsou data poznámek v nějaké souvislosti s otázkou dělnickou, a v krátké době podařilo se mi najíti celou řadu událostí, otázky dělnické se týkajících, které se byly sběhly právě v dny, jež byly v notiční knížce datem a nesrozumitelnou poznámkou vyznačeny.

Zdvojnásobil jsem svou píli a dospěl konečně k úsudku, že jsou nejen všechny poznámky, nýbrž i zanesené příjmy a vydání v souvislosti s otázkou dělnickou v Cechách, a vymudroval, že zlomky desetinné neznamenají krejcary, nýbrž celé zlaté a že je jich použito k maskování zanesené částky, by se nezdála býti značnou.

Přes to vše nepodařilo se mi ani jedinou poznámku rozřešiti, ačkoli jsem pro mnohou nalezl výklad pravdě dosti podobný.

Známek, kteréž nasvědčovaly souvislosti s otázkou dělnickou, bylo hojně, a když jsem si připomenul i minulost přítelovu a zvláště zálibu jeho v sledování otázky sociální vůbec, musil jsem dospěti ku konečnému úsudku, že Smidarský se nezměnil, ba více ještě — že jest bezpochyby mezi oněmi, kteří jsou v čele dělnického ruchu, jenž v oné době poutal všeobecnou pozornost.

V Praze, ba v Cechách vůbec Smidarský patrně trvale nemeškal; neboť jméno jeho nebylo nikdy veřejně jmenováno, a také jsem ho v žádné schůzi dělnické, kterýmž jsem býval jako referent pravidelně přítomen, nikdy nespatřil. Soudil jsem z toho, že dlí mimo Prahu, ba mimo Cechy a že meškal dle všeho v Praze jen krátký čas.

Poptával jsem se po něm tu a tam; ale v kruzích dělnických a vůbec všady, kde jsem se dotazoval, nepověděno mi tolik, z čehož bych byl mohl souditi, kde asi mešká, čím se zabývá a může-li domněnka moje, kterouž jsem byl čerpal ze záhadných poznámek v nalezené notiční knížce, býti pokládána za více nežli pouhou domněnku čili nic.

Sledoval jsem však tehdejší hnutí v kruzích dělnických v Cechách s nemalou pozorností ve všech jeho snahách i projevech, a neušlo mi také v pravdě nestoudné národohospodářské dryáčnictví, jež se bylo s bezpříkladnou drzostí postavilo v čelo celého hnutí.

Mnohý z čtenářů zajisté doposud živě se pamatuje, kterak byla tehdy dělnictvu českému hlazená měď vydávána za ryzí zlato, kterak ubohým otrokům práce, práhnoucím aspoň po nepatrné úlevě, předpovídáno s drzým čelem!

pokrytců, že doba spásy jest nedaleká a rozře-i šení otázky dělnické pravou hříčkou.

A podivno! Jinak zdravý smysl dělnictva byl bombastickými frásemi skutečně zaslepen illusorními nadějemi. Ale jen na krátký čas; neboť za nedlouho počala se i v dělnictvu sa mém jeviti oposice proti snahám, jež měla tehda většina dělnictva na zřeteli.

Oposice ta byla z počátku nepatrná. Vycházelať, pokud jsem mohl poznati, ode dvou nebo nanejvýš tří osob, ale majíc základ svůj v hlubokém přesvědčení byla houževnatá a razila si pomalu sice, ale s tím větší jistotou cestu.

Zásady, k nimž se oposice tato přiznávala, snahy, jež měla na zřeteli, a prostředky, jež doporučovala občas k dosažení cíle, souhlasily úplně se zásadami, snahami i prostředky, o kterých se byl před lety Smidarský v kruhu svých i mých přátel tak častokráte rozhovořil.

A právě tato shoda přiměla mě poznovu k pátrání po Smidarském.

Tentokráte obrátil jsem se přímo na osoby, které byly v oné době v oposici proti drzému národohospodářskému dryáčnictví; avšak i obnovené pátrání zůstalo opět takořka úplně bez úspěchu.

Nedověděl jsem se více, nežli že první zárodky oposice té dlužno hledati miho Prahu, a sice v Brně. Ale kdo by byl zárodky ty přenesl do Prahy nebo zdali snad vznikly v Praze i v Brně současně, nemohl jsem vypátrati.

Možná, že bych se byl po tomto posledním nezdařeném pokusu vzdal veškerého dalšího pátrání, kdyby mi nebyla přispěla náhoda, která je učinila naprosto zbytečným.

V druhé polovici měsíce července roku 1869 došla totiž z nenadání do Prahy z Brna KANDIDÁTI EXISTENCE.

39 telegrafická zvěsť, že tam vypukly povážlivé nepokoje mezi lidem, obzvláště mezi dělníky, ba že došlo i ku srážce vojska s lidem, a že bylo několik osob zabito a několik poraněno.

Jeden z brněnských dopisovatelů našich zaslal redakci bez odkladu zprávu podrobnou, ve kteréž vypsal původ i průběh nepokojů.

V neděli dne 12. července byl v Nové ulici v Brně policejní stráží zatčen neznámý opilý muž a vlečen po zemi na strážnici, kde byl ještě s dvěma jinými zatčenými opilci uvězněn.

V pondělí časně z rána roznesla se mezi lidem zpráva, že zatčený muž „nalezen byl oběšený, a sice tak, že měl od policistů ruce k sobě svázané."

Lid si to vykládal, že policisté ukopavše a utrýznivše muže toho do smrti, pověsili jej sami, zapomenouce při tom ruce mu rozvázati. Vypravováno také, že oběšený jest chudý tkadlec a otec šesti dítek . . .

Lid počal se jitřiti a k večeru srocoval se před policejní strážnicí, kde se byl případ ten udal.

V brzku srotilo se tam ohromné množství lidu, jež policejní hlídky marně vyzývaly, by se rozešlo. Asi sedm osob volalo z davu, že před soudem přísahou dosvědčí, že byl nešťastník policejní stráží do smrti utýrán.

Jitření se zmáhalo a za nedlouho počal lid házet kamením do oken policejní strážnice, která pak byla rozzuřenými davy v pravém slova smyslu ztroskotána.' okna rozbita, trámy vytrhány, dvéře a postele na kusy rozbity, slamníky, pláště, knihy a úřadní spisy roztrhány, zbraně přelámány a pušky a šavle naházeny do stoky. Policisté spasili se útěkem a ze strážnice zbyly jen holé zdi.

Následkem toho povoláno do zbraně vojsko, které zjednalo pořádek.

První dva listy brněnského dopisovatele došly do Prahy teprve ve středu; avšak telegrafické zprávy o jitření lidu a událostech, jež se sběhly v Brně v pondělí večer, byly došly z části v pondělí, z části pak v úterý k večeru.

V nejposlednější depeši zvěstoval dopisovatel, že panujou v Brně obavy, že budou se výtržnosti opakovati.

Když depeše ta došla, meškal jsem právě v redakci a sám jsem ji přijal. Otevřev ji a shledav, oč jde, podal jsem ji mlčky chefovi, jenž stál právě u stolku, u něhož jsem pracoval.

Přeletí ji znaleckým okem a suše, jako by šlo o nějaký výlet do okolí, podotknul: „Pojedete zejtra do Brna."

„Dobře," odpověděl jsem rovněž tak suše, jako byl chef promluvil, nedada se v práci své ani na okamžik vyrušiti.

Po chvíli se mě zmocnila jakási netrpělivost.

"Nebylo by lépe odejeti dnešním večerním vlakem?" připomenul jsem chefovi, jenž drže depeši v ruce stál posud u mého stolku, přemítaje patrně, co má býti vzhledem k brněnským událostem učiněno.

„Možná, že toho bude třeba," odpověděl chef. „Vyčkejte však, dojde-li ještě nějaká důležitá depeše, a řiďte se pak dle vlastního uznání. Bude-li třeba, odjeďte bez odkladu; jinak můžete jeti zejtra časně ráno."

Byl jsem spokojen a vyčkal v redakci, až došla poslední depeše z Brna.

Zvěstovala, že se nepokoje opakovaly, že stříleno do lidu — ale došla po desáté hodině, když už byl poslední vlak k Brnu odjíždějící někde u Pardubic.

Nezbylo mi než odejeti druhého dne časně z rána rychlovlakem.

Když se vlak na nádraží brněnském zastavil, vyskočil jsem rychle z vagónu.

Nádraží bylo obsazeno vojskem — před nádražím stály vedety hulánů.

Prošel jsem bez závady a pospíšil do města, jež mělo tentokráte zvláštní ráz. Ulice byly pusty a jen tu a tam potkal jsem nějakou osobu chvátající plaše ulicí.

Každých dvacet nebo třicet kroků však jsem potkal buď hlídku vojenskou nebo policejní, občas pak také celá menší oddělení vojska buď pěšího nebo hulánů.

Krámy byly zavřeny, a kdybych byl nepotkával vojáky, byl bych mohl za to míti, že jsem se octjiul v městě vymřelém. Panovaloť ve všech ulicích dusné ticho, rušené jen občas odměřeným krokem obcházejících hlídek, řinčením šavlí nebo dusotem hulánských koní.

Již na cestě, a sice v České Třebové byl jsem se dověděl, že přijedu do Brna již po katastofé, která se byla udala den před tím pozdě večer.

Jel jsem však přece dále, neboť dokonanou událostí nebylo ještě zadost učiněno mé referentské povinnosti.

Také na nádraží brněnském dověděl jsem se v hlavních rysech, co se bylo sběhlo, a první mojí péčí bylo dohodnouti se s naším dopiso4o KANDIDÁTI EXISTENCE.

vatelem, abychom nepsali o téže události tytéž podrobnosti.

Bydlil od nádraží počítaje takořka na druhém konci města; musil jsem tudíž přes celé město. Třikrát mě zastavily policejní hlídky — vojenské si mě ani nevšimly; — ale když jsem se vykázal, kým jsem a ku komu spěchám, nebylo mi v další cestě bráněno.

stroskotanou policejní strážnicí v třídě Františka Josefa znovu srocovati.

Tentokráte povolána do zbraně celá vojenská posádka brněnská bez odkladu a zároveň žádáno za vojenské posily z nejbližších garnison.

Rozjitřený lid srocoval se ve všech ulicích předměstí, v němž byla den před tím hrozivá demonstrace provedena, a jako na povel srazily Na to zazněl hlas velitelův: „Palte!" Vojsko prý střelilo nejprve do povětří, ale hned na to zaduněly rány poznovu — střelenoť přímo do davu lidu. (Str. 41.) Dopisovatele nalezl jsem doma; dověděl jsem se od něho, že byl už dosti obšírnou zprávu o výtržnostech a krvavé srážce lidu s vojskem napsal a časně z rána do Prahy zaslal.

Hlavní úkol referentský byl tudíž odbyt.

Zbývalo již jen vylíčení některých podrobností, o kteréž v takových případech nikdy nebývá nouze.

Dopisovatel náš vypravoval mi pak, co se bylo udalo.

Po pondělní demonstraci byl lid vojskem rozehnán; ale v úterý k večeru počal se před se všechny tyto různé tlupy takořka současně v třídě Františka Josefa. Současně s tímto pohybem lidu objevilo se v předměstí vojsko a uzavřelo všechny ulice, vedoucí ku třídě, v kteréž byly nejčetnější davy rozjitřeného lidu shromážděny.

Asi k osmé hodině zazněl z různých stran lidu pokřik: „Vojsko nás obkličuje!"

Nastal zmatek.

Lid valil se pak jedním proudem a obkličoval nejtěsněji ono oddělení vojska, kteréž bylo v třídě té před kašnou čelem k městu postaveno.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

4' Lid volal, aby mu byli vydáni policejní strážníci, kteří byli ubohého tkalce utýrali.

Policejní úřadníci a někteří důstojníci napomínali lid, aby se rozešel; avšak rozhořčenosť rozjitřeného lidu tím více se zmáhala. Jeden z důstojníků dal pak rozkaz, aby vojsko s nasazenými bodáky davy lidu rozehnalo.

Lid počal couvati. Ale za nedlouho srazily se davy tak těsně, že nemohly couvati tak rychle, jak vojsko postupovalo.

Nastal zmatený pokřik. Ze všech stran voláno: „Snad do nás nebudete střílet!?" V tom hodil kdosi z davu kamenem po vojsku, a když vojsko bez ustání s nasazenými bodáky proti lidu postupovalo, hozeno bylo z davu ještě několik kamenů na vojsko.

Na to zazněl hlas velitelův „Palte!"

Vojsko prý střelilo nejprve do povětří, ale hned na to zaduněly rány poznovu — střelenoť přímo do davu lidu.

Několik osob bylo zabito, několik raněno.

S děsným pokřikem ustupoval srocený, těsně sražený dav, jak bylo možno, až byla celá třída vyklizena. Za to plnily se ulice sousední.

Zatím přibylo ještě více vojska od města a rozestavilo se po obou stranách ulice.

Lid musil podle vojska a došlo k nové srážce s vojskem.

Oddělení vojska, táhnoucí z Josefova setkalo se s lidem z ulicí sousedních již vytlačeným — i zde páleno do lidu . . .

Teprve po desáté hodině podařilo se vojsku zjednati pořádek v předměstí i v městě. Jelikož se proslýchalo, že stanou se v téže noci výtržnosti v městě samém, obsazeny byly hlavní ulice města vojskem, jež zejména na Zelném trhu před divadlem a před radnicí po celou noc pod širým nebem tábořilo.

Potud v stručnosti zpráva dopisovatelova.

Dodal ještě, že osobnost muže, jenž zavdal svou smrtí podnět k demonstracím a výtržnostem, nebyla posud zjištěna. Nikdo prý ho nezná. Městský úřad vyzval dělnictvo všech továren, aby vyslalo z každé továrny deputaci k zjištění, pracoval li oběšený neznámý muž v některé továrně brněnské. Leč ani tímto způsobem nebylo prý možno zjistiti, kým a odkud by nešťastný muž ten byl.

O tom všem byl dopisovatel náš už psal.

Nezbylo mi tedy nežli rozloučiti se s ním a vydati se na cestu městem, abych se dověděl některé jiné podrobnosti.

Z časopisů brněnských, jež byly v den ten ráno vyšly, zvěděl jsem, že v zatýkání původců i čelnějších účastníků výtržností pilně se pokračuje a že už bylo mnoho osob zatčeno. Německé listy brněnské zmiňovaly se též o příčinách jitření uvalujíce veškerou vinu na „rozšířenou agitaci", a neušlo mi, že jeden z listů těch zmínil se také o jakémsi známém „hlavním původci", kterýž však prý posud zatčen nebyl.

Koho tím mínil, arci jsem v tu dobu ani netušil.

Po přečtení listů vydal jsem se do předměstí, v němž se byly výtržnosti udaly.

Prošel jsem všemi ulicemi, v nichž bylo došlo ke srážce mezi vojskem.

Všady jevily se zřejmé ještě stopy politování hodné události. Zde rozbitá nebo prostřelená okna a vrata, onde kulkou sražený kus malty, tu a tam po zemi tratoliště uschlé krve, tak že bylo možno zcela určitě zjistiti, kde byl někdo raněn neb usmrcen.

Ze stop, jež se v ulicích jevily, bylo možno poznati, v jakém směru bylo vojsko střílelo: ve třídě Františka Josefa stříleno bylo směrem k Josefovu a od Horního Cejlu k městu, pak i v příčních ulicích a na Josefově směrem k městu a Zábrdovicům.

Nejzřejmější stopy jevily se v Josefově, zvláště u kašny zde se nalézající, kde bylo několik osob zabito a raněno, pak ve třídě Františka Josefa, kde byla policejní strážnice v pravém slova smyslu demolována, dvě osoby zabity a několik raněno.

Ve všech ulicích této části města obcházely silné hlídky vojenské a na některých místech tábořilo vojsko pod širým nebem nebo v průjezdech domů. Všady panoval zvláštní onen klid, jenž rozhošťuje se ve městech v první den, když je bylo nepřátelské vojsko obsadilo.

Musím se přiznati, že jsem tentokráte úkolu referentskému nikterak nedostál. Po vyslechnutí zprávy našeho dopisovatele, která už byla listu zaslána a po přečtení referátů brněnských časopisů, sepsaných skoro vesměs od očitých svědků, nezbylo mi takměř pranic zajímavého a důležitého, o čemž bych byl mohl referovati.

Byl jsem následkem toho poněkud nevrlý a prohlednuv si město vyšel jsem k večeru za předměstí, kde se byly výtržnosti udaly, do okolí města.

Slunce chýlilo se již k západu. Já však toho nedbal, nýbrž putoval beze cíle dále, až jsem se ocitnul něco přes hodinu cesty za městem.

6 sni 4ž KANDIDÁTI EXISTENCE.

Byl jsem prošel třemi vesničkami a podle několika osamělých dvorců.

Když pak slunce zapadlo, připomenul jsem si, že jest čas vrátiti se do města. Nastoupil jsem zpáteční cestu bez odkladu.

Klidně a volným krokem ubíral jsem se nazpět, jak se mi zdálo, touže vozovou cestou, kterou jsem byl dříve šel. Domníval jsem se to poznávati dle různých známek, jichž jsem si byl, když jsem se od města vzdaloval, maně povšimnul.

Sel jsem takto přes hodinu.

Když se bylo už valně sešeřilo, bylo mi nápadno, že nejsem ještě v městě, ba že je vůbec ani zdaleka ještě nevidím.

Potkal jsem dvě vojenské hlídky; ale jsa spokojen, že mne klidně nechaly jíti cestou a nevyptávaly se, kam a proč se ubírám, neodvážil jsem se k dotazu, jdu-li dobře neboli snad bloudím.

Zrychlil jsem tedy poněkud krok a dával bedlivější pozor, neshlednu-li někde nějakou známku, dle kteréž bych mohl souditi, že jsem nezbloudil; ale nespozoroval jsem více žádné.

Byl jsem sice již dříve, dokud mě ještě ani nenapadlo, že mohu blouditi, prošel dvěmi vesničkami a ubíral se podle několika osamělých dvorců, ale nevšimnul jsem si jich dosti pozorně a nyní se mi zdálo, že druhá z těchto vesnic a poslední dvorce byly přece poněkud jiné než ony, jež jsem byl na své cestě směrem od města spatřil. Když však i po další půl hodině nedocházel jsem ku městu, ba nikde neviděl ani nejnepatrnější známky, dle kteréž bych byl mohl souditi, že jsem se byl městu aspoň přiblížil, počal jsem nabývati přesvědčení, že jsem zbloudil.

Zatím byla se na západě, na severu a z části i na jihu obloha zatáhla mraky, které pamalu, ale vždy výše k zenithu vystupovaly. Noční hav, jenž byl krajinu zahalil, byl vždy temnější a za nedlouho nerozeznal jsem před sebou nežli temné obrysy předmětů ze vzdálenosti asi dvaceti nebo třiceti kroků.

Noc však byla dosti příjemná a proto nebyl jsem právě příliš nevrlým, když mě napadlo, že snad ji budu musit stráviti pod širým nebem. Jsa však poněkud unaven toužil jsem přece po odpočinku a jsa zároveň pevně přesvědčen, že dříve nebo později k nějaké osadě přece doraziti musím, šel jsem bez ustání vozovou cestou dále.

Několikráte octnul jsem se na křižovatkách a snažil se tu orientovati dle západu slunce a některých hvězd, jež se třpytily na východě, a dal se vždy směrem, kde po mém mínění Brno leželo.

Tak putoval jsem opět asi hodinu a bylo už dávno po desáté hodině, když jsem konečně nabyl úplného přesvědčení, že jsem zbloudil.

Nalézal jsem se právě zase u nové křižovatky a byl na rozpacích, kterou ze tří vozových cest, v které se cesta, kterou jsem byl přišel, rozbíhala, mám se dáti. Orientovati se dle oblohy bylo dle všeho naprosto nemožno a proto zvolil jsem cestu prostřední. Sotva však jsem popošel asi padesát kroků, zaslechl jsem za sebou z dáli temný štěkot psa.

Zastaviv se naslouchal jsem, zdali jsem se snad nemýlil.

Štěkot se opakoval a poznal jsem také aspoň poněkud směr, kterýmž bych se musil dáti, bych se dostal k místu, kde pes štěkal a kde byli patrně na blízku i lidé.

Bez odkladu jsem se obrátil a dal se tím směrem přes pole. Zpočátku šel jsem zvolna, pak vždy rychleji, až jsem se dal do běhu. Pes zaštěkl ještě několikráte, pak umlkl. Já běžel zvoleným směrem dále. Občas jsem se zastavil a naslouchal, ale neslyše nikde ničeho běžel jsem zase dále přes strniště, bramborovými poli, přes lučiny a mírné vyvýšeniny, až posléze asi za dvacet minut zaslechl jsem štěkot psa poznovu.

Zazněl po pravé straně a dosti zřetelně; odbočil jsem tedy od dřívějšího směru a po pěti asi minutách zdálo se mi, že vidím v dáli kmitati mdlé světýlko.

Byl jsem patrně na blízku lidského obydlí.

Za nedlouho rozeznal jsem před sebou na planině temné obrysy nějaké vesničky.

Světlo, jež jsem byl spatřil, bylo dvakrát zmizelo a hned zase se objevilo, a když jsem se přiblížil k vesničce, shledal jsem, že vychází světlo z malé osamělé chatrčky před vesnicí.

Zaměřil jsem k světlu a zastavil se před okénkem, abych se, bude-li možno, poptal, kde se nalézám.

Nahlédnuv do světničky spatřil jsem mladou ženu stojící v režné kytlici u stolu, na němž hořel kahánek. Stála nepohnutě upírajíc zrak k podlaze; prsa její byla rozhalená, ruce křížem na prsou složené.

Chvíli jsem se díval dovnitř jsa na rozpacích, mám-li zaklepati na okno nebo vyčkati, KANDIDÁTI EXISTENCE.

43 až mladá žínka se pohne. Čekal jsem skoro deset minut; žena však sebou ani nepohnula.

Trpělivost mne přešla; zaťukal jsem mírně na okno. Zena sebou křečovitě trhla a vzpřímivši hlavu pohledla k okénku, ale současně pohnula pravou rukou a světlo — shasla. . .

Uvnitř jizby nastala tma. Zena viděla nyní zajisté zcela zřejmě před oknem temné obrysy mužské postavy, která ji byla z hlubokého zadumání vyrušila.

Zaklepal jsem na okénko ještě jednou a žádal, zdali by mi nemohlo býti povědíno, kudy se dostanu do Brna; v jizbě však se nikdo neozval.

Zaťukal jsem poznovu a opakoval prosbu svou ještě třikráte; ale neznámá žena buď se styděla, že byla někým viděna, buď byla z jizby té odešla do jiné — neozývala se.

Nezbylo mi tudíž nežli putovati dále k vesničce. Zabočil jsem kolem malého rybníčku a po pěti asi minutách ocitl jsem se na pokraji osady.

Z několika statků — bylať to osada dosti velká — ozval se štěkot psů; jinak bylo všady ticho a po lidech nebo po světle nikde ani památky.

Prošel jsem skoro celou vesnici, aniž bych byl někde zaklepal.

Takměř již na konci osady spozoroval jsem, že štěrbinou dřevěné okenice nízké budovy vychází světlo.

Zde tedy někdo bděl. Přiblíživ se poznal jsem navzdor nočnímu temnu, že nalézám se před nějakou hospůdkou.

Zaklepal jsem na okenici směleji, než bych byl jindy učinil. V sednici zavrčel a hned na to zaštěkl pes. V několika okamžicích pootevřel někdo okenici, na kterou jsem byl zaklepal.

„Možno zde zůstat přes noc?" optal jsem se.

„U nás není výsadní hospoda," zazněl z jizby ženský hlas a zároveň objevily se v okně obrysy ženské hlavy.

„Zbloudil jsem," pokračuju. „Povězte, prosím, aspoň, daleko-li odtud do Brna."

„Do Brna? — Skoro tři hodiny," zní lakonická odpověď.

„A kterou cestou se mám dáti?"

„Kterou cestou? Nesnadno říci — zbloudil byste zase — každé čtvrt hodiny dojdete ku křižovatce ..."

„Poraďte mi aspoň, co mám počít?"

Na tuto moji otázku hlas více neodpověděl; ženská hlava zmizela. Zaslechl jsem přitlumený hovor v jizbě; patrně se ženština s někým radila, co mi má odpovědít.

Za chvíli jsem zaslechl vrznutí dveří, pak kroky po předsíni, na to odstrčil někdo závoru a otevřel dvéře.

Spatřil jsem muže prostřední postavy s kahánkem v ruce. Vybídl mne, bych vstoupil.

Prošel jsem chodbičkou a vešel do jizby.

Byla to prostá hospůdka vesnická. Tři velké stoly, několik židlí a police se džbány a sklenicemi byl všechen nábytek. Uprostřed stropu visela na kusu provazu nevelká olejová lampa osvětlujíc mdle předměty v jizbě.

Dvě ženštiny poklízely. Patrně byli poslední hosté odešli několik okamžiků před tím, nežli jsem byl zaklepal.

Poznal jsem, že muž, jenž mi byl otevřel, jest hostinský a ženština, která mi byla v okně odpovídala, jeho žena. On i ona byli na nejvýš třicet roků staří; podle řeči byl hostinský rodem Hanák, žena jeho Češka.

„Odkud?" optal se hostinský, když jsem byl vstoupil.

„Nyní z Brna — ale jsem Pražan."

„Pražan!?" opakovala hostinská s radostným překvapením.

"Nejspíše jste také z Prahy — vaše řeč aspoň . . .« připomenul jsem.

„Nejsem; ale byla jsem v Praze před čtrnácti lety ve službě ..."

Chtěl jsem se zeptat, u koho; ale hostinský obrátiv se k ženě pravil: „Nech planých řečí a učiň, čeho je třeba, by si mohl pán odpočinout . . . Vždyť vidíš, že je umdlen.« Zena beze slova uposlechla a odkvapila do vedlejší jizby, patrně, aby mi připravila lože.

K vyzvání hostinského usedl jsem za stůl.

On přinesl s police kus chleba a másla a kázal druhé ženštině, která poklízela, přinésti džbán piva.

„Nebude valné, nemáme žádného ledu," podotknul a zasedl ke mně za stůl.

Chvíli jsme oba mlčeli.

V dobromyslné tváři hostinského četl jsem zcela zřejmě, že by si přál zvěděti, komu vlastně prokazuje mimořádnou pohostinnost a jaká náhoda mu byla v pozdní dobu noční přivedla hosta, jakého ve své hospůdce zajisté zřídka kdy vídal. Přerušil jsem tedy mlčení a vypravoval v stručnosti, za jakým účelem jsem přijel do Brna a jaká nehoda mne byla stihla.

6* 44 KANDIDÁTI EXISTENCE.

O výtržnostech brněnských hostinský už věděl; byltě jednak, jak pravil, sám přítomen výtržnosti pondělní; jednak se byl o dalších událostech dověděl z "Moravské Orlice", kterouž odbíral.

Jedno však mi bylo přece poněkud nápadno.

Když jsem totiž připomenul, že panuje v městě úplný klid, přerušil mi nápadně kvapně řeč, řka : „Není také ani jinak možno."

„Z čeho tak soudíte?" otázal jsem se.

Spatřil jsem muže prostřední postavy s kahankem v ruce.

Str. 43.

Hostinský na mne upřel zrak, jako by mu byla otázka moje rovněž tak nápadnou jako mně jeho připomenutí.

„Z čeho tak soudím?" opáčil po přestávce asi dvou minut, načež dodal: „Z okolosti, že dělnický lid brněnský nebyl k odporu připraven, ba že na výtržnosti vůbec ani nepomyslil."

Poslední slova pronesl hostinský tónem tak rozhodným, jako by byl se zámysly a plány dělnictva brněnského úplně obeznámen.

Chtěl jsem se dále tázat; ale v témž okamžiku vešla hostinská a vyrušila nás z rozmluvy: „Komůrka je připravena," pravila vlídně.

"Upravila jsem vše, jak bylo možno — musíte už odpustit, kdyby se vám snad nespalo tak pohodlně jako spáváte doma."

Vlídnosť a zdvořilost hostinské mě překvapila. Pohledl jsem na ni bystřeji.

Byla to žínka, jak už výše připomenuto, asi třicetiletá černobrvá a černooká. Na hlavě měla červený šátek „na babku," bílý, bledě modře květovaný fěrtoch a krátkou červenou sukni. Boubelatá tvář její byla poněkud osmahlá; ale bylo zřejmo, že bývala druhdy hladká a bledá, slovem že žínka ta před pěti nebo šesti lety byla asi švarná dívčina plná života.

Nyní však jevila tvář její stopy tichého zármutku, a na otázku, zdali jest šťastna, byl bych bez rozpaku odpověděl, že žínka ta před nějakým časem zajisté hořce a často plakávala.

Snažila se sice jeviti bodrou veselost a možná, že byla nyní aspoň poměrně šťastna; ale výraz tváře její nasvědčoval minulosti, které si člověk vždy jen s trpkostí připomíná . . .

Oslovil jsem ji a snažil se rozpřísti rozmluvu. Ale odpovědi její byly tak stručný a bezvýznamný, že interes, jaký jsem na ní zpočátku měl, po několika minutách úplně vymizel.

Rozmluva vázla a hostinský, buď že sám byl unaven nebo se domníval pozorovati unavenosť na mně, vybídl mne, bych se odebral na odpočinek.

Uposlechl jsem. Hostinský otevřel dvéře vedoucí do vedlejší komůrky. Na stole hořela tenká lojová svíčka a na první pohled jsem poznal, že nalézám se v komoře hostinského.

Zdráhal jsem se vejíti; ale protest můj pranic nepomohl.

„Však nám budete musit tuto úslužnosť oplatiti, až snad někdy přijedeme do Prahy," byla poslední a rozhodná slova hostinského.

Vešel jsem tedy do komůrky a hostitel dav mi dobrou noc zavřel za mnou dvéře.

Byl jsem o samotě; ale k nemalému podivení Svému necítil jsem skoro žádné umdlenosti.

Usedl jsem za stůl a podepřev hlavu o obě dlaně zamyslil jsem se. Krátký čas slyšel jsem ještě, že v místnosti hostinské poklízejí; leč za nedlouho zaslechl jsem zavrznouti dvéře, načež nastalo ve vedlejší místnosti úplné ticho.

Dvéře se rozletlý . . . Stál jsem tváří v tvář podivné společnosti, která tvořila malebné skupení, osvětlené žlutavým světlem lampy. Str. 47.

46 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Bez pohnutí seděl jsem asi půl hodiny.

Posléze přihlásila se unavenosť ku svému právu přece; počal jsem podřimovati.

Z nenadání však mne vyrušil nějaký lomoz a lidské hlasy. Probrav se z dřímoty pozoruju, že mluví několik osob přitlumeným hlasem před krčmou.

Naslouchám. V tom někdo zaklepal na okenici vedlejší místnosti.

Naslouchám pozorněji a slyším skoro zcela zřetelně následující slova: „Byla to prožluklá honba! Skoro hodinu jsem utíkal přes pole a huláni byli mi stále v patách. Několikrát po mně střeleno; na štěstí musili pronásledující . . ."

Více jsem neslyšel; někdo prudce zabouchal na okenici.

Vše to vzbudilo moji zvědavosť. Vstav shasil jsem světlo a přistoupiv k oknu pootevřel jsem opatrně dřevěnou okenici, bych mohl vyhlédnouti ven. Nerozeznal jsem však nežli temné obrysy několika mužských postav, stojících před krčmou a tiše rozmlouvajících.

Po chvíli zaslechl jsem hlas hostinského a šramot v sousední místnosti, pak kroky a vrzání dveří; patrně otvíráno mužům před krčmou stojícím. Odstoupil jsem ód okna a štěrbinou dveří viděl jsem, že jest v sousední místnosti světlo. V několika okamžicích jsem zaslechl zcela zřejmě hlasy pozdních hostů, kteří byli vešli a za stoly zasedali.

Zpočátku jsem z řečí, které vedeny přitlumeným hlasem, nevyrozuměl nežli některá bezvýznamná a nesouvislá slova, což však tím více dráždilo moji zvědavosť. Rozhodl jsem se, že budu se chovati tiše, bych se aspoň dověděl, co podivná tato noční návštěva znamená.

Z některých výrazů, jež jsem byl zaslechl, soudil jsem, že nejsou to hosté neznámí, ale zároveň také žádní hosté každodenní. Hostinský uvítal je sám, jak se zdálo, s jakýmsi udivením; ale po vysvětlení, jež mu dáno přitlumeným hlasem, tak že jsem z něho nezaslechl ani slova, pospíšil, aby občasné tyto své hosty po jich přání obsloužil.

Po chvíli se hostinský vrátil a já zaslechl zcela zřetelně slova: „Děkuju! A teď nás, dobrý Víte, nechtě o samotě — máme důležitou rozmluvu."

Dle všeho vyhověl oslovený přání tomu bez námitky, neboť hned na to zaslechl jsem přitlumenými hlasy vedenou rozmluvu.

Zpočátku nevyrozuměl jsem opět než jednotlivým a nesouvislým slovům. Rozmlouváno patrně se vší možnou obezřelostí, a již již jsem počínal za to míti, že byl do krčmy zavítal hlouček lidí nepoctivých, aby se uradil o nějaké krádeži nebo loupeži. Za nedlouho však jsem zpozoroval, že se mínění rozmlouvajících různí a rozmluva že počíná býti následkem toho živější, smělejší, proto i srozumitelnější.

Naslouchal jsem tudíž pozorněji nežli před tím a mnohdy, když veden hovor tak živě, že jsem celým větám rozuměl, se zatajeným dechem. Poznal jsem, že jde o poradu zcela zvláštní a zároveň zajímavou.

Cituju v následujícím jednotlivé úryvky beze všech poznámek, jak jsem je byl slyšel a jak mi byly po letech v paměti utkvěly, a připomínám jen tolik, že slova a věty, jež jsem nezaslechl, vyznačuju vždy několika tečkami.

První hlas." „Protestuju! Není možno..."

Druhý hlas: „Krev žádá krve a netřeba bráti žádných ohledů ..."

Třetí hlas: „Jsme na pokraji . . . Děsný stav náš . . . Buď my nebo oni! Musíme se vzchopit a jednat bezohledně, bez milosrdenství, jako bylo jednáno s námi a se všemi, kdož . . .

Jsem pro odvetu !« Druhý hlas: „Souhlasím!......Není také jinak možno, když už . . . Kdožkoli se domnívá, že možno bídu zažehnati krásnými, duchaplnými deklamacemi, nemá o pravé podstatě její ani ponětí. Pravda! Za našich dob není takměř ani člověka, jenž by se odvážil veřejně bídu hájiti a za její trvání se přimlouvat; ale.....

Co den možno v nepočetných časopisech a knihách čísti, co den možno v parlamentech a různých veřejných schůzích vyslechnouti larmoyantní deklamace, co den doporučujou se krásnými i duchaplnými slovy různé prostředky k zažehnání děsného strašidla: bídy — ale bída lidská plouží se doposud světem v odporné, zoufalé své nahotě jako kdy jindy. . ."

První hlas: „Pouhým slovům, byť sebe hladším a úlisnějším nesmí býti víra dána. Pravou lidskost poznáme jen po skutcích . . . Člověk, jenž po celý svůj život výmluvnými slovy velebil volnosť a jenom jednou ji zrádně políbil v čelo, nebyl nikdy pravým jejím přítelem, nýbrž ji pomáhal tajně ubíjeti — člověk, jenž po celý svůj život tvářil se býti hlasatelem osvěty a lidskosti a jenom jediným surovým skutkem se poskvrnil, nepokládal osvětu a lidKANDIDÁTI EXISTENCE.

47 skosť nikdy za nic jiného nežli za prodajnou kuběnu ..."

Třetí hlas: „Právě proto jsem pro odvetu krvavou......Či nebyli jsme už všichni častokráte svědky, kterak výmluvný řečník a výborný stylista dovedl i bezpráví zjednati průchodu, kterak i ničemnost a hanebnost hájil i obhájil a nejbídnější, nejhnusnější padoušství vylíčil barvami ctnosti?! Výmluvnost jest nebezpečnější zbraň než dýka! . . ."

První hlas: „Vším tím a podobným nesmíme se dát klamati. Každého člověka musíme posuzovati jakožto individuum a nikoli dle všeobecných vlastností, které se lidem vůbec přikládají — jinak se ocitneme na scestí a zbloudíme ......« Náhle hovor utichl.

Bylyť zavrzly dvéře a já slyšel zcela zřetelně, že byl někdo kvapně vešel a přitlumeným hlasem podivné společnosti cosi nehrubě příjemného zvěstoval.

Společnost byla zprávou tou patrně překvapena, ne-li zaražena. Přiložil jsem ucho ku dveřím a zaslechl následující slova: „Ale Víte, Víte! Jakž jste mohl jen na něco podobného zapomenout?! Toť trestuhodná neopatrnost."

Po té jsem rozeznal hlas hostinského, ale nerozuměl ani slovu; patrně se hostinský omlouval.

»Co teď?" optal se hlas, jejž jsem posud nebyl slyšel, a jiný hlas dodal: „Musíme se přesvědčiti!"

„Otevřte dvéře!" zvolal po té prudce a rozhodně zvučný baryton, první to hlas, jejž jsem byl vůbec zaslechl.

Hbitě jsem se vzpřímil a dvéře se rozletlý . . .

Stál jsem s tváří v tvář podivné společnosti, která tvořila malebné skupení, osvětlené žlutavým světlem lampy.

Viděl jsem každému jednotlivci přímo do tváře.

Bylo to skupení osmi mužů, z nichž nejmladší mohl býti na nejvýš dvacet, nejstarší pak asi padesát roků stár. Tento, muž to athletické postavy, seděl klidně za stolem; ostatní stáli a zraky všech byly zvědavě na mne upřeny.

Všichni byli slušně oděni a rázovité tváře jejich jevily v okamžiku tom odhodlanost.

Všimnul jsem si nejnápadnějšího z nich — athlety. Hlava jeho vyznačovala se ušlechtilou rázovitostí. Poněkud již prořidlý dlouhý tmavý vlas splýval mu po šíji; hustý, taktéž tmavý plnovous a černé, jiskrné, hluboko v důlkách zapadlé oko dodávaly tváři výrazu mračné přísnosti. Seděl klidně, ale z celého vzezření bylo zřejmo, že může každým okamžikem vyskočiti, by jedinou ranou pěstí odpůrce svého srazil k zemi. . .

Několik okamžiků trvalo mlčení; ale ne déle, než co bys přečetl, co jsem byl právě vypravoval.

„Kdo jste?" ozvalo se několik hlasů současně.

Chtěl jsem odpovědíti; ale spatřiv, že byl jeden z mužů na mne revolver namířil, couvnul jsem instinktivně o několik kroků.

„Kdo jste ?" opakoval muž s revolverem přísně, a pět nebo šest mužů vrhlo se proti mně.

„Zadržte! — Toť našinec!" zvolal náhle velitelsky a přísně zvučný baryton, v němž jsem poznal hlas, jenž byl před chvílí velel otevříti dvéře.

Byl to hlas athletův.

Všichni ustoupili. Athlet vstav upřel na mne zkoumavě pronikavý svůj zrak.

Byla to postava vskutku imposantní. V okamžiku tom se mi zdálo, že vidím před sebou oživenou sochu Michal Angelova Mojžíše, jak jsem ji byl seznal z rytin.

Všichni přítomní obrátili se k athletovi, jako by žádali mlčky za vysvětlení, a toliko jeden připomenul: „Vždyť ho neznáme!"

„A přece našinec!" pravil athlet a usednuv dodal: "Pokračujme v poradě!"

Poslední slova byla pro všechny přítomné rozkazem. A zatím co hostinský, jenž byl taktéž přítomen, odcházel a ostatní zasedali za stůl, oslovil mne athlet: „A vy, pane, libo-li, můžete býti naší poradě přítomen."

Výjev, jehož jsem byl právě svědkem, byl i pro mne nevysvětlitelný. Neznalť jsem z přítomných ani jediného. I athlet, jenž mne byl slovem „našinec" prohlásil jaksi za člena podivné této společnosti, byl mi na první pohled úplně neznámý.

Vešel jsem do místnosti hostinské a zaujal místo u stolu zrovna naproti athletovi. Nyní mohl jsem mu pozorněji pohlédnouti do tváře.

Zdálo se mi, že jsem tvář tu kdysi viděl; ale nemohl jsem se upamatovati, kdy a kde. Také na přítele Smidarského jsem si vzpomněl, neboť 48 KANDIDÁTI EXISTENCE.

postava athletova připomínala poněkud postavu přítelovu; ale vráskovitá, zasmušilá tvář athletova s mračným výrazem nepodobala se ani z daleka obrazu, jenž mi byl o výrazu tváře přítelovy v paměti utkvěl.

Athlet si mne více nevšímal. Byltě se naklonil k muži, jenž mu seděl po pravé ruce, a chvíli mu něco šeptal, načež se vztýčil a pravil nahlas: „Nemařme času! Pokračujme!"

Bez okolků ujal se jeden z přítomných slova a mluvil skoro pět minut.

Po něm mluvil jiný asi tři minuty, načež rozpředla se živá debata.

Teprve nyní jsem poznal, v jaké společnosti se nalézám a jakým spůsobem bylo debatováno.

Věty všeobecné pronášeny obyčejným hlasem, tak že je bylo možno slyšeti i v sousední jizbě při zavřených dveřích, kdežto věty týkající se vlastního jádra porady — nepokojů brněnských — pronášeny vesměs hlasem přitlumeným.

Tím jsem si také vysvětlil, proč před chvílí, když jsem za dveřmi naslouchal, nemohl jsem si nikterak vysvětliti, o čem vlastně pozdní hosté rokujou.

Byltě jsem se ocitl mezi náčelníky dělnictva brněnského, kteří se byli v této hospůdce sešli, by se poradili, zdali a jakým spůsobem mají býti výtržnosti brněnské využitkovány.

Debata trvala ještě asi hodinu.

Sledoval jsem ji, aniž bych byl slova pronesl. Seznal jsem ze živé a zajímavé porady, že nalézám se mezi lidmi sečtělými, a s otázkou, o kteréž debatováno, úplně obeznámenými. Věděli, na koho a v jakém případu mohou se spolehnouti a ani jediný z nich nečinil si žádných illusí o stavu věcí. Všichni byli přesvědčeni, že otázka dělnická nebude rozřešena v Čechách; ale přece byli až na jednoho a athleta, kterýž se nebyl ještě prohlásil, pro — odpor branný.

Důvody, které uváděny na doklad, že jest branný odpor v tomto okamžiku nutný, nebyly v celku bez podstaty. Ale dle všeho se mi zdálo, že nepokoje samy o sobě a branný odpor vojska, jež bylo povoláno zjednati v Brně pořádek, byly hlavním a bezprostředním zdrojem, z kteréhož všechny tyto důvody pro krvavou odvetu prýštily.

Z různých poznámek o smýšlení lidu, zvláště dělnictva brněnského, nabyl jsem také přesvědčení, že nebylo by snad nikdy tak snadno opříti se vojsku brannou mocí, jako právě nyní. Byloť na doklad toho uvedeno tolik podrobností, že nebylo možno pochybovati, že by vzbouření brněnské mohlo trvati skoro celý měsíc a že by i pateronásobný počet vojska, než jakým byly poslední nepokoje utlumeny, nestačil k potlačení vzpoury opravdové a náčelníky dělnictva řízené.

Dle všeho požívali mužové, s kterýmiž jsem právě seděl pod jednou střechou, neobmezené důvěry dělníků továren, v kterých byli zaměstnáni, a z toho, co jsem právě z úst jejich slyšel, důvěry té také právem zasluhovali.

Pouhé slovo, vyzývající k odporu, jež by bylo vyšlo z úst některého těchto osmi mužů, bylo by dostačilo k rozjitření veškerého dělnictva. Organisace podivných těchto lidí byla však tak zvláštní a pevná, že nikdy ničeho nepodnikáno, v čemž nebylo docíleno úplného souhlasu všech, a že vše, proti čemuž se ozval a vytrvale protestoval třeba jen jediný z nich, zůstalo vždy otázkou nerozřešenou, tudíž také neprovedenou.

Teprve, když jsem z diskuse tuto hlavní zásadu vyrozuměl, pochopil jsem také, proč všichni usilovali jediného oponenta přesvědčiti.

Poznal jsem však také, že nejde jim o onen druh povrchního přesvědčení nebo správněji řečeno přemluvení, s jakým se v životě parlamentárním tak často setkáváme, nýbrž o přesvědčení v nejušlechtilejším toho slova smyslu. Neboť ani jediný z nich před svým odpůrcem netajil se konečným výsledkem vzpoury; každý byl přesvědčen, že bude, že musí býti potlačena; ale dokazoval nutnost' její z příčin jiných a poukazoval k výsledkům jejím i v případu, kdyby byla potlačena třeba v zárodku.

Shody úplné však nedocíleno; oponent nepřesvědčen.

„Nechť se tedy vysloví Koref," připomenul posléze jeden z řečníků.

Vyzvání to platilo athletovi, kterýž se byl debaty, jak už připomenuto, posud nesúčastníl.

Athlet klidně, jako by mluvil sám k sobě, počal mluviti takto: „O stavu věcí netřeba mi šířiti slov. Byltě vylíčen věrně a pravdivě; souhlasím s vylíčením tím úplně. Ale na jednu věc nesmíme nikdy zapomenouti. Kdybychom krví a ztrátou lidských životů věci prospěli, nebyl bych ani na okamžik proti brannému odporu; ale nynější sorganisované společenské zřízení, nynější stát není lze jinak zardousiti než vlastními jeho drápy: zákony ..."

Poslední věta, pronesená hlasem ještě slabším než věty předcházející, učinila na všechny příKANDIDÁTI EXISTENCE.

49 tomné dojem velmi příznivý. Byloť zřejmo, že athlet požívá mezi nimi neobmezené důvěry a každé jeho slovo že bývá váženo jako výsledek dlouholetého přemítání.

Athlet pokračoval: „A proto musí býti boj náš zahájen i dobojován se zákonníkem v ruce. Nemyslím tím, že se to má státi drakonickými dekrety chladného rozumu — ale tolik jest jisto, že dokud tento druh odboje desorganisovaných, rozptýlených atomů bezúčelný, poněvadž malomocný. ."

„Ale jak se zachovat, když zákonodárství stav náš ignoruje?" ozval se jeden z přítomných.

„Co činit, když v parlamentech stav dělnický vůbec ani není zastoupen?"

„Býval však, a jsou již příklady, kdy také rozhodoval, ale zřídka kdy na svůj prospěch," pokračoval athlet. „Ba ještě více. Byla též doba, „A přece jsem Pavel Smidarský," vpadl mi athlet do řeči podávaje mi přes stůl ruku.

(Str. 51.) nebude možno zákon zákonem ubíjeti, nepomohou žádné frase, žádná socialistická květomluva, žádné vzpoury. Pravda sice, že i otázku selskou, nežli dospěla ku zrušení poddanství a roboty, předcházely krvavé, tvrdošíjné vzpoury již před staletími; ale na sklonku devatenáctého věku nepošine se otázka dělnická ni o píď blíže svému rozřešení, když jí padne v Čechách několik tisíc lidských životů za oběť. Proti pevné a důmyslné organisaci moderního státu jest kdy pokládány zákony za zdroj veškerého blaha národův i jednotlivcův, a dějiny humanity vykazujou velký počet poctivých myslitelů, kteří se byli s pravou oblažující zuřivostí vrhli na zdělávání zákonů, kterýmiž chtěli všem-možným nesrovnalostem odpomoci.

Ale zákony, nechť byly sebe jasnější, v lid nevnikly — lid řídí se doposud výhradně temným, neuvědomělým svým pudem a nemaje pro zákony smyslu nepochopuje jich a také se jimi 7 5o KANDIDÁTI EXISTENCE.

nikdy neřídí. Lid však velmi dobře ví, jak snadno může se zákon státi nástrojem k uhnětení a porobě, jak snadno může býti pouhým prostředkem nestoudné nespravedlivosti a ctižádosti . . . Prostý lid zřídka kdy poznal dobrodiní zákona; ale často — snad příliš často bývá zákonem obtěžován a týrán. Zákony tohoto druhu nejsou výrazem všeobecného rozumu, veřejného svědomí a spravedlnosti — jinak by . . ."

„Ale co počít? Jak se zachovat?" ozval se týž netrpělivec, jenž byl athleta před chvílí přerušil.

„Prozatím nezbývá nežli — vyčkati," pokračoval klidně athlet. „Stav věcí nejen v Čechách, nýbrž i jinde jest takový, že byl by každý pokus, čelící k jeho změně, úplně bezúčelný. Žijeme v době všeobecné stagnace a možná, že dočkáme se i děsného úpadku lidumilných frasí, které byly moderní společnost opanovaly.

Lidé, které dnes pokládáme za přátele volnosti, objeví se nám za několik let jako suroví despotové; lidé, kteří nám dnes deklamujou o lidskosti, osvětě a pokroku lidstva, objeví se nám za krátký čas jako hnusní netvorové, kteří nás vykořisťovali k ukájení svých sobeckých a nekalých chtíčů ...

Ale nechť stane se jakkoli — nám prozatím nezbývá než obrniti se krunýřem střízlivého rozumu a stav věcí chladně zkoumati, nám nezbývá nežli snažiti se prohlédnouti a analysovati konečné cíle falešných proroků, kteří k nám budou mluviti.

Budou nám i nadále kázati, že v práci jest naše spasení, ale sami budou v sybaritském lenošení dny života líně a nudně tráviti; budou nám velebiti spořivost, ale až začneme spořiti a úspory své ukládati, budou si je na mírný úrok dlužiti, by jimi v nejrůznějších způsobech lichvařili.

Budou nám velebiti cnosti občanské, budou vychvalovati umírněnosť, obětavost, lidskost a jak se všechny tak zvané cnosti zovou — ale sami budou rovněž tak nenasytní jako skoupí, suroví a nelidští. Budou nám lichotiti, že jsme rozumní, zruční, nadaní, že stali jsme se důstojnými a platnými členy společnosti lidské, že můžeme nad jiné vyniknouti a domoci se tak zvaného štěstí v bohatství a nezávislosti, slovem vyhrnou se proti nám s celou obrovskou armádou starověkých i novověkých frasí, na kteréž možno jen duševní hejly chytati. Však na, skřipci chladného, střízlivého rozumu objeví se mnohá z lesklých, klamných těchto frasí pouhým nesmyslem.

Kejklíři útrpnosti budou i nadále pokračovati ve své tak zvané lidumilné činnosti. Budou zakládati spolky a podnikati peněžité sbírky ku podpoře nuzných, budou kupčit a lichvařit se vším, co jim přijde pod ruku, aby — zmírnili .

bídu . . . Ale pravá bída zůstane i nadále rovněž tak nahou, rovněž tak opuštěnou a neulevitelnou, jakou bývala od pravěku. Odpomůže se snad jen bídě zdánlivé, liěené; vlastně bude tato podporována a hejčkána, kdežto pravá bída zůstane nadále v koutku bez pomoci, poněvadž ji těmito lekvary limonádovými nelze vyhojiti."

-Athlet skončil.

Ze soudruhů, kteří jej byli s napjatou pozorností poslouchali, neozval se ani jediný, by odporoval neb aspoň něco namítl. Všichni chápali, jak se zdálo, dosah slov athletových nejen o bezúčelnosti vzpoury, nýbrž i beznadějném stavu otázky dělnické vůbec.

Slova athletova měla na přítomné účinek takměř zdrcující; nastaloť v jizbě po několik minut trapné ticho, jako by byl někdo v rozjařené společnosti mimo nadání zvěstoval, že nejzdravější, nejveselejší a nejbujnější člen její náhle zemřel.

První přerušil ticho athlet.

„Nezbývá nežli vyčkati — souhlasíte?"

otázal se.

„Souhlasíme!" odpověděli všichni téměř současně.

„Tím je tedy porada naše skončena," pravil athlet. „Myslím, že bude nejlíp, když se rozejdeme tímže způsobem, jako jsme se byli sešli. Až k háji, kde počíná první křižovatka, jděte společně, pak se rozejděte, aby se každý dostal do města jinou cestou. Já zůstanu zde a vrátím se do Brna teprve za svitání."

Po té zavolán hostinský, by otevřel.

Za několik okamžiků byl jsem s athletem o samotě.

„Promiňte, pane, že vám v pravém slova smyslu vnucuju svou společnost," oslovil mne athlet zdvořile, »ale myslím, že nyní, když jsem byl nejdůležitější úkol svého života provedl, můžeme se až do rána baviti."

»Jak vám libo," odvětil jsem taktéž zdvořile, ale chladně, neboť ačkoli mě byla porada zajímala, vyzvání neznámého, bych s ním strávil i zbytek noci, nebylo mi příliš příjemno.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

51 í Athlet to vyčetl z mé tváře a vyrozuměl z chladné odpovědi. Chtěl něco odpovědít, ale v tom vešel hostinský, jejž oslovil: „Máte-li ještě nějakou láhev vína," pravil, „přineste nám ji!"

„Mám ještě dvě, které si včera zamluvil pan obroční; ale ten si může zajet do Brna . . .« odpověděl hostinský.

V několika vteřinách stály obě lahve před námi na stole.

„Teď si můžete jít lehnout, Víte!" podotknul athlet. „My vás nebudeme více vyrušovat."

Hostinskému bylo vše to, jak se zdálo, poněkud podivno; ale postaviv na stůl dvě sklenky, odešel, aniž by byl dal jen slovem svou zvědavost na jevo.

Od první mé lhostejné odpovědi na oslovení athletovo nebyl jsem ani slova promluvil.

Když pak nás hostinský opustil, nalil athlet vína do obou sklenic a zvednuv jednu do výše pravil : „Připijme na zdar původci brněnských výtržností!"

Vyzvání to bylo mi rovněž tak podivné jako podezřelé; pronesli' je muž, kterýž se byi právě před chvílí ze všech sil zasazoval o to, by ve výtržnostech a branném odporu nebylo pokračováno.

Domnívaje se, že sedím s tváří v tvář s člověkem záhadného povolání, uznal jsem za dobré chovati se s reservou.

Odpověděl jsem tedy rovněž tak chladně jako poprvé-."

»Jak vám libo!"

Odměřená moje odpovéď athleta mimo nadání úplně uspokojila; pravil: "Nuže tedy — schvalujete-li výtržnosti brněnské . . ."

Při tom zvedl sklenku poznovu.

Byl jsem vskutku na rozpacích; neboť tak zřejmého vyzvání jsem se nenadal.

Athlet spozoroval mé rozpaky.

„Nuže?!" pravil s úsměvem ' drže sklenku ve výši.

Rozhodnost podivného muže působila na mne takovou měrou, že jsem sáhl po sklence; ale přece ještě váhal.

„Pozoruju, že se jaksi zdráháte," připomenul athlet. „Dle všeho neznáte pravého původce výtržností — jinak byste ani okamžik neváhal . . •" „A vy jej znáte?" optal jsem se.

»Ano."

„A můžete mi udat jeho jméno?"

„Mohu — byl to někdejší váš přítel Kotovic."

„Kotovic?!" zvolal jsem překvapen.

„Ano," pravil athlet; „Kotovic zavdal však toliko podnět a původcem výtržností byl jsem — já . . .« „Vy?" opáčil jsem nemoha si vysvětliti, že týž člověk, kterýž byl před několika minutami tak horlivě mluvil proti jakémukoli brannému odporu, mohl býti původcem krvavých výstupů.

Athlet místo odpovědi zvedl sklenku po třetí a pravil temným hlasem: »Nuže tedy — na památku přítele Kotovice!"

„Proč na památku ?" tážu se, zvednuv sklenku.

Zatím co sklenky zacinkly, odpověděl athlet: „Poněvadž jest — mrtev . . ."

"Mrtev — zastřelen ?" opáčil jsem a nenapiv se postavil jsem sklenku na stůl.

„Zastřelen není — ale mrtev ..." zněla odpověď. „Neznámý muž, který byl v neděli v noci policií brněnskou zatčen a na strážnici se oběsil, byl — váš i můj přítel Kotovic."

„Můj i — váš přítel?" ptám se a podivení mé se zmáhá.

„Ano můj i — tvůj přítel!" odpovídá athlet, upírají jiskrný zrak svůj na mne.

Chtěl jsem říci, že dosud nechápu všeho toho souvislost; ale athlet mě předešel, řka: „Což pak jsem se skutečně tak změnil, že mne nepoznáváš?"

„S určitostí sice nemohu říci," dím: „ale připomínáte mi poněkud přítele . . ."

„Pavla Smidarského, není-liž pravda?" přerušil mne athlet.

„Ale vy se přece zovete — Koref . . ."

„A přece jsem — Pavel Smidarský," vpadl mi athlet do řeči podávaje mi přes stůl ruku.

»Odpusť," pravil, „že jsem se ti neprohlásil bez odkladu; ale šlo mi o to přesvědčiti se, zdali jsem se skutečně změnil ve tváři i chování svém v takové míře, že mě ani nejdůvěrnější z mých dávných přátel nepoznávají. Kotovic mě ostatně také nepoznal. On v podstatě se nezměnil, a proto jsem jej poznal na první pohled. Tebe naopak bych byl rovněž tak nepoznal, jako jsi nepoznal ty mne. Změnili jsme se oba. Tvá zpola lysá hlava, prošedivělý vlas a mračný výraz tváře činí tě o patnáct roků starším nežli skutečně jsi. Také odměřené, chladné chování r 52 KANDIDÁTI EXISTENCE.

tvé stáří tomu nasvědčuje ... A přece jsi býval druhdy vtělená lehkomyslnost ..."

Zatím co byl prohlásivší se přítel Smidarský takto v jednom proudu mluvil, mohl jsem tvář jeho zkoumati pozorněji. Ale musím vyznati, že jsem ani nyní neshledal nejnepatrnější stopy bývalé podoby přítelovy; byltě se skutečně změnil k nepoznání.

Netajil jsem se mu tím a on odpověděl: „Změnili jsme se v několika letech oba k nepoznání. Kdybych tě nebyl asi před půl letem spatřil v Praze, nebyl bych tě, věř mi, nikdy poznal."

Slovy těmi mi přítel připamatoval mé dobrodružství v hospůdce na Františku.

„Tys byl tedy také v zlodějské brloze?"

optal jsem se.

„V jaké brloze ?« „V hospůdce na Františku, kde jsme nejspíše omylem vyměnili svrchní kabáty . . . .« „Kabát můj mi tenkráte někdo ukradl; ale nikoli v hospůdce na Františku, nýbrž v hostinci v Platejse. Kabátu však jsem tak neželel, jako notiční knihy, v které jsem měi rozmanité poznámky, týkající se záležitostí veřejných."

„Dostaneš kabát i notiční knižku," pravil jsem, »pošlu ti obé, jakmile se vrátím do Prahy.« Přítel byl spokojen a vyslechl i stručné vypravování o mém tehdejším dobrodružství.

„Věru, podivná náhoda!" děl, když jsem skončil. »Notiční knížka octla se tedy v spolehlivých rukou. Ostatně by byl sotva někdo takměř hieroglyfické zkráceniny rozluštil."

„Pokoušel jsem se o to, a z části se mi to, jak se mi zdá, podařilo," připomenul jsem.

„Chtěl jsem se dověděti, kde meškáš ..."

„Nyní tedy víš ..."

„Ale kde jsi se setkal s Kotovicem ? Víš o něm něco? Proč byl zatčen?" naléhám na přítele.

„Především musím ti v stručnosti vypravovati o vlastním životě," odpověděl přítel.

„Jinak bys ani nepochopil, jak mohl Kotovic zavdati proti své vůli podnět ku krvavým výstupům."

„Od té doby," počal Smidarský po malé přestávce, „co ,romanopisci lidské bídy* úchvatnými a zároveň zdrcujícími svými obrazy temných stránek moderní společnosti ukázali celému světu bídu v pravé, tudíž děsné její podobě, jest velmi nesnadno, by člověk, kterýž se spisovatelům těm nevyrovná talentem vypravovacím, odvážil se vylíčit utrpení, jehož zdrojem jest bída.

Vím, že bych te nudil, kdybych ti o svém žalu a utrpení vypravoval dopodrobna; proto promiň, že obmezím se na pouhý náčrtek. Počnu okamžikem, kdy jsem byl propuštěn z vyšetřovací vazby. Stalo se to pro nedostatek důkazů.

Byl jsem soudním zřízencem doprovozen na policejní ředitelství, kde mi zvěstováno, že musím bez odkladu opustit Prahu, jinak že budu z Prahy poslán postrkem.

Byla to jakási úslužnosť se strany policie, z čehož jsem soudil, že mě na policii pokládají buď za člověka méně ,nebezpečného' nežli jsem skutečně byl, nebo že jsem tam měl nějakého ,dobrodince'. Nechť však tomu bylo jakkoli — já bez odkladu pospíšil k Haničce a její matce a pověděv jim, oč jde, a požádav je, by učinili čeho je třeba k přestěhování se, opustil jsen téhož dne večer Prahu . . ."

„Což Hanička? Zdráva?" optal jsem se připomenuv si milý zjev dobrosrdečné dívky.

„Hanička?" opakoval přítel temným hlasem. „Což pak jsem se o ní zmínil?"

„Ba arci že," dím.

Smidarský chvíli mlčel; pak přejel pravou rukou přes tvář a pravil skoro šeptem: „Mrtva ..."

Chtěl jsem se optati, kdy zemřela; leč přítel mě předešel řka: „Zemřela právě rok po dobrodružné noci, kdy jsi ji byl poprvé spatřil ... A zároveň s ní zemřelo jediné naše dítko . . ."

Slova, která byl přítel pronesl, byla prostá; ale hlas jeho se zachvíval tak dojemně, že cítil jsem s ním bolesť, která svírala jeho srdce, když mi to vypravoval.

Chtěje od smutné rodinné záležitosti odbočiti připomenul jsem jako mimochodem: „A co se stalo s dítkem, jež jsme byli nalezli u svatovítského chrámu ?"

„Hanička a matka její ošetřovaly je jako své vlastní — však — ještěrka nezasluhuje býti milovánu ..."

„Ještěrka!« zvolal jsem. „Jak tomu mám rozumět?"

„Zcela prostě," odpověděl Smidarský. „Po smrti Haniččině vychovala dítko to matička mé žínky. Milovala je a já je zbožňoval... Leč což na plat všechna péče, všechna láska, všechna napomínání! . . . Člověk jest přece jen stvoření domýšlivé. Domnívá se, že svou logikou, svou mravoukou a podobným všechno svede a zatím KANDIDÁTI EXISTENCE.

53 bývá vůči prostičkému dítku tvorem malomocným ... Co počít s dítětem, které se vzpírá všemu, co mu naznačuješ dobrým a prospěšným — co s dítkem, jehož povaha příčí se všemu, co ty pokládáš za dobré, které v ničem nemá záliby, co tebe těší, které se všemu vyhýbá, čeho vyhledáváš a po čem toužíš, slovem jak zachovat se k dítku, jež jest od nejútlejšího mládí povahou zbujnou, neskrocenou a vášnivou, povahou, kterou možno sice zlomit a zdrtit, ale nikdy ne oblomit ... A já je miloval — ba miluju posud jako jsem miloval svou Haničku — a přece — přece —" Přítel se opět zamlčel.

Seznal jsem z několika těchto slov, že život jeho byl dle všeho řadou utrpení, na jakéž se nezapomíná ani prodlením let a která ztrpčujou život i tenkráte, když bývá člověk všeobecně pokládán za šťastného a spokojeného.

Nechtěje jitřiti bolestnou ránu přítelovu mlčel jsem i já.

„Promiň," pravil po chvíli Smidarský, „že vypravuju tak nesouvisle ... Nevypravoval jsem posud o svých příbězích než jedinému člověku — Kotovicovi — také on se nemálo divil tomuto mému způsobu . . .

Však k věci! Opustiv Prahu bloudil jsem z jednoho většího města do druhého, hledaje nějakého zaměstnání. Teprve po měsíci jsem je nalezl v Rakovníce, kde jsem byl přijat za písaře u obecního úřadu. Psal jsem Haničce, by s matkou a s dítkem, jež jsme byli nalezli u svatovítského chrámu, přijely za mnou, a v měsíci stala se Hanička legální mou žínkou.

Žili jsme nějaký čas nuzně, ale přece spokojeně — až pak po roce — Hanička . . . Leč o tom jsem se ti už zmínil. . .

Byla to děsná noc, když umírala . . . Klečel jsem u jejího lože — němá, nevýslovná tíblesť svírala má prsa — hlava má byla v plamenu — — a přece se mi zdálo, že jaksi chladně, ba skoro lhostejně dívám se na poslední zápas bytosti nejmilejší, kterouž mi nemohl nikdo nahraditi . . .

A když pak dokonala a ležela chladná vedle novorozeňátka, jež ji bylo v smrti o několik hodin předešlo, rozplakal jsem se bolestí — nikoli nad ztrátou drahé ženy, nýbrž sám nad sebou, že mohu státi podle její mrtvoly posud živ — plakal jsem nad vlastní zbabělou sobeckostí, že nechal jsem ji zemříti samotnu, že nedovedl jsem zemříti s ní zároveň . . .

Člověk však je sofista. Omlouval jsem se později sám před sebou předstíraje, že jest mojí povinností pečovati o ubohého nalezence, a ze sofismatu toho vznikla pak vášnivá moje náklonnost k dítku, jež mi bylo později vším . . .

Neměl jsem ničeho, ni jmění, ni klidu, ni nadějí — zbyla mi jen dívčina svéhlavá, zpupná, vášnivá, zbyla mi jen ještěřice v lidské podobě .. .

Ale právě proto, že jsem se domníval míti k ní nějakého práva, právě proto, že jsem byl „Shýbnuv se po knížce zvedl jsem ji a otevřel."

(Str. 55.) pevně přesvědčen, že jest mojí — byla mi tak nevýslovně milá . . . Promíjel jsem jí vše; nechť chovala se ke mně sebe zpupněji, vždy mi byla bytostí po Haničce nejmilejší ... A příchylnost moje byla tak slepá, náklonnost moje tak bezměrná, že bych jí i nyní prominul vše a miloval ji jako dříve — kdyby se vrátila . . ."

„Což tě opustila? A kdy a proč?" přerušil jsem přítele.

54 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Smidarský upřel na mne tázavě svůj pronikavý zrak, jako by mé otázce nerozumněl; ale po malé přestávce podotknul : „Oh, neptej se! — Nedovedu ti odpovědít ..."

Na to zakryl tvář svou oběma dlaněmi, jako by o něčem přemítal.

Nevyrušil jsem ho.

Byloť mi v nejvyšší míře podivno, že muž, kterýž byl asi před půl hodinou s takovou chladnokrevností, jistotou a rozhodností mluvil o záležitostech, týkajících se nejčetnější třídy lidstva, nedovedl v souvislosti vypravovati o případu tak všedním, jako jest nevděk nebo snad jen neposlušnost adoptovaného dítěte k svému pěstounu.

Od okamžiku, co jsme zůstali o samotě a počali hovořiti o věcech soukromých, jevil Smidarský zvláštní nepokoj. Zdáloť se mi, jako by mi chtěl něco říci, o čem se posud ještě nerozhodl, může-li se tím někomu svěřiti čili nic.

Vyčkal jsem tedy jako již dříve, až počal poznovu sám.

Po třech nebo čtyřech minutách pozvedl přítel hlavu a pravil: „Odpusť, že tě nudím! Vím, že každý subjektivní pocit má ceny pouze pro toho, kdo sám — leč promiň! . . . Vždyť poznovu zabřídám v koleje, po kterýchž se člověk nejsnadněji octne v bezedné propasti reflexí. . . Odbočím tedy násilně k vlastnímu životu!...

Několik měsíců žil jsem i po smrti své žínky v Rakovníce — pak jsem dostal prostě výpověď a musil sobě poznovu hledati zaměstnání jinde. Ani bys neuvěřil, s jak bezpříkladným namáháním jest takováto honba po kusu chleba spojená. Bez minulosti, bez vysvědčení, bez přátel, bez protekce — vůbec sám a sám vydati se do světa mezi neznámé lidi, kterým do tebe pranic není, a nabízeti služby, jež může konati každý desátý člověk, kterého na ulici potkáš — znamená právě tolik, jako choditi od domu k domu žebrotou . . .

Každý tě změří pohrdlivě od hlavy k patě, každý se tě optá, kdo a odkud jsi, kde a co jsi studoval, kdes byl zaměstnán a kdo tě může a chce také doporučit... A když na tento druh dotazů nemůžeš odpovědít — ukážou ti obyčejně zcela zdvořile, mnohdy i nezdvořile — dvéře . . .

Tak potuloval jsem se po Čechách od města k městu, od vesnice k vesnici a nezbylo mi, nežli — žebrati . . . Představ si mne, duše drahá, jak stojím spustlý, v rozedraném šatě před selským statkem číhaje, zdali se někdo objeví na prahu, bych mohl popojíti a šeptmo, nesměle poprositi nebo jen mlčky sepnouti ruce — představ si mne, kterak ležím v zimě v některém stáji na hrstce sena nebo slámy, jež mi tam byl některý milosrdný čeledín pohodil! . . . Však k čemu líčit obraz bídy! Vyhledej sobě nejděsnější tak zvaný sensační román, kterýmž esthetikové a inteligence opovrhujou a v kterém jsou vylíčeny nejdojemnější nebo třeba nejkřiklavější scény, v nichž bída lidská hraje nejhlavnější úlohu — a přimysli si ku všemu tomu mne jakožto reka a budeš míti aspoň pojem o tom, co jsem zažil, zkusil a přetrpěl. Život je nemilosrdný a nedá se nikým a nijak komandovat. Mnozí esthetikové sice předpisujou, že má cnosť vítězit a necnosť že má býti potrestána — ale život přechází přes maximy zcela prostě k dennímu pořádku a nechává po svém rozmaru vítěziti třeba padoušství a trestati cnosť . . . Zil jsem a poznal života trpkost . . ."

Po těch slovech Smidarský prudce sebou pohnul a pravil sarkasticky: „A ty mne posloucháš? Věru, nevím, kdo by tento druh vypravování dovedl vyslechnouti nebo — kdyby bylo napsáno — přečísti, aniž by při tom zíval ... Co pak je posluchači nebo čtenáři do naznačených jen citů? A ty posloucháš tak napjatě, jako by před tebou geniální řečník nejplastičtějším způsobem vypravoval nějakou skutečné zajímavou a neobyčejnou historku . . ."

„Nedbej mne a vypravuj, jak ti libo!" připomenul jsem.

„Zkrátím tedy svou nudnou historku," počal Smidarský. „Vmysli se v duševní můj stav, když jsem po dva roky živil sebe, matku své Haničky a nalezené dítě — žebrotou . . . Kdekoli se mi naskytla příležitost přihlásiti se k typografii, s které jsem byl před lety sběhl, učinil jsem tak; ale všady jsem byl odmítnut. . .

Tak bloudil jsem v zoufalosti s místa na místo, a kdysi — myslím, že to bylo v době, kdy zoufalosť má dosáhla nejvyššího stupně — přispěla mi náhoda ku pomoci. Za nevlídného mlhavého dne listopadového blížil jsem se skrze malý lesík k Liberci, když náhle po straně v houští padla rána z revolveru.

Zvědav zabočil jsem do houští a spatřil tu v krvi neznámého muže, jenž se byl střelil do prsou. Pospíšil jsem k němu; bylo však již KANDIDÁTI EXISTENCE.

55 pozdě. Za několik okamžiků byl mrtev, aniž by byl slova promluvil. Podle něho ležela prázdná peněženka a cestovní kniha, jež byl dle všeho před samovražedným skutkem z kapsy vytáhl.

Shýbnuv se po knížce zvedl jstm ji a otevřel. . ."

„Nuže?" optal jsem se dychtivě.

„Ty víš," pokračoval Smidarský, „že jsem byl vždy povahy poněkud romantické; i napadlo mne, bych si cestovní knihu samovraha vyměnil za svůj domovský list. Sablonovitý popis osob náhodou byl skoro identický; rovněž tak stáří — rozhodl jsem se tedy, že Pavla Smidarského uložím zde ve stínu lesním k věčnému odpočinku a pod cizím jménem budu dále žíti."

„Toť vskutku romantické!" připomenul jsem.

„A od tohoto okamžiku," pokračoval Smidarský, „jako by kletba, na mém jméně posud lpící, byla náhle zázračnvm způsobem zažehnána, byl jsem poměrně šťastnějším.

Samovrah byl typografem, a poněvadž jsem se byl před lety asi po tři roky sazečství učil, nebyl jsem v oboru tom laikem. Scházela mi toliko potřebná zručnost. Přes to přihlásil jsem se v první tiskárně, kterou jsem v Liberci nalezl, o práci — a byl jsem přijat.

Nezručnosť svou omluvil jsem u chefa i u faktora nevinnou lží, že trpím již po delší čas křečí v prstech, a an jsem byl s manipulací v sazárně prakticky obeznámen, byla mi dána víra.

A v téže míře, v jaké jsem nabýval zručnosti v sázení, ubývalo mých křečí. . . Ubohý diurnista Smidarský byl mrtev a na jeho místo nastoupil typograf Koref."

Chtěl jsem připomenout, že teprve nyní chápu, proč soudruhové Smidarského pravého jména jeho neznali; leč přítel kvapně vstal a pravil: „Pro bůh, hochu — vždyť už je bílý den.

Musíme nazpět do Brna."

„Což Kotovic?" tážu se.

„Budu ti o něm vypravovati na cestě," odvětil Smidarský a zaklepal na okno vedoucí do předsíňky, v které se byla právě kmitla mužská postava.

Za několik okamžiků vešel hostinský.

Smidarský s ním promluvil šeptmo několik slov.

Na to nám hostinský otevřel dům — vyšli jsme na náves . . .

Slunko bylo už dávno nad obzorem.

Bylo rozkošné letní jitro.

Vzduch byl svěží a vonný a se všech stran zazníval ševel ptáků.

V osadě panoval však posud klid; nepotkali jsme živé duše.

Mlčky ubírali jsme se tímže směrem, kterým jsem byl přišel, a takměř po čtvrt hodiny jsme nepromluvili.

Smidarskv byl dle všeho zahloubán v myšlénky, já pak ho nechtěl vyrušiti čekaje, až počne mluviti sám.

„Čítáš někdy romány!« optal se posléze s úsměšným přízvukem.

„Nečetl jsem román už přes deset roků," odpověděl jsem.

„Skoda!" dí přítel. „Míním však tak zvané dobré romány, které se mi v poslední době z protiv ily.« „Jak to myslíš?" ptám se.

„Minim romány se vší možnou rafinerií ducha sosnované a v ohledu stylistickém bezvadné, romány totiž, v kterýchž jest dle esthetického receptu vše náležitě odůvodněno, v nichž činí se pravdě a skutečnosti vůbec třeba i násilí, jen aby bvla zachráněna tak zvaná ,poetická spravedlnost- . . ."

»Ale jak ti napadají romány?" přerušuju přítele.

„Zcela prostě. Či nemám ti vypravovat o Kotovicovi! Tenť byl právě člověkem, kterého by musil každý opravdový romanopisec dříve ,opravit', nežli by se odvážil předvésti jej ,svým laskavým čtenářům.' Neznámť, věř mi, nesympatičtějšího, ba odpornějšího člověka než byl Kotovic . . ."

»A kdv a kde jsi se s ním setkal!"

„Minulou neděli k večeru na téže silnici, kterouž jsi byl včera vyšel z Brna. Seděl na hromádce kamení. Šat jeho byl sešlý, on sám zdál se býti hlady k smrti zemdlen. Poznal jsem jej na první pohled a zůstav několik kroků od něho státi, pozoroval jsem jej Chvíli seděl bez pohnutí; na to zastřel si tvář oběma dlaněmi a zdálo se mi, že pláče . . . Pronesl jsem jeho jméno. On vztýčil prudce hlavu a zadíval se upřeně na mne; ale nepoznal mne."

„Což pak mne více neznáš, Kotovici?« pravil jsem vlídně popojda k němu. „Já jsem Smidarský' ..."

„Smidarský!" vzkřikl Kotovic vyskočiv jako jaguar. „Smidarský — Smidarský —« opakoval dutým hlasem jako ve snu.

56 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Pozoroval jsem, že má plné oči slzí a že jest v nejvyšší míře rozčilen.

Díval se mi v tvář tak upřeně a zkoumavě, jako by od toho, jsem-li Smidarským skutečně, závisela jako spása.

Opakoval jsem tudíž, že jsem opravdu starým jeho přítelem, načež mi Kotovic s výkřikem radosti padl kolem krku a počal mne líbati.

„Ach bože, bože!" vzlíkal přitlumeným hlasem. „Spíše bych se byl zázraku nadál, nežli že se zde s tebou setkám . . . Byltě jsem už skoro přesvědčen, že své kosti do Prahy nedovleku a znenadání setkávám se s tebou . . .

Ani bys neuvěřil, jak mi je!... Jsemť celý týden na cestě . . . Konámť pouť nejsvízelnější . . .

Bez groše putuju pěšky z Bukoviny ku Praze . . . Jsem churav, k smrti unaven a sotva už se vleku . . . Tři dni jsem neměl sousta v ústech ..."

„Probůh, co se s tebou dělo ?« tážu se, odstrčiv Kotovice mírně od sebe.

„Pranic zvláštního," odpověděl on; „byl jsem prostě nešťasten jako tisíce jiných lidí; měl jsem bídu a když pak jsem se domohl aspoň skrovňoučkého hnízdečka — byltě jsem hajným na jednom z bukovinských panství knížete Eszterházyho — byl jsem po nějaký čas skoro až šťastným.

Netrpěl jsem aspoň hladu, a nežádaje od světa ničeho, nebyl jsem mu také ničím povinen. Však před nějakým časem bylo panství prodáno a nový vlastník mne prostě propustil. . ."

Vše to vypravoval Kotovic s takovým chvatem, jako by se obával, že mu v několika minutách dojde dech a že mi nebude moci všechno vypovědít.

Pověděl jsem mu, že i mně se nevedlo po celou tu dobu, co jsme se neviděli, příliš skvěle, nicméně nyní že jsem faktorem v jedné z menších knihtiskáren brněnských a tudíž že může u mne nějaký čas pobyti, nežli se zotaví k další cestě ku Praze.

Kotovic stiskl mi vděčně ruku, načež jsme šli spolu do města.

Věda, že jest hladov a nemaje doma ničeho k jídlu, vyzval jsem jej, aby se mnou zašel do nějaké hospůdky.

Uposlechl a teprve zde mi vypravoval obšírněji o svém posavadním životě."

Smidarský ve svém vypravování ustal a několik minut ubírali jsme se mlčky podle sebe dále.

„Promiň," počal po chvíli, „že tě ušetřím opakováním životopisu Kotovicova. Znáš život můj aspoň v nejhrubších obrysech a přimyslíš-li si k tomu, že byl Kotovic nešťastnější mne, víš vše.

Na podrobnostech, které bývají v takových případech podobny, nezáleží. Však k věci! Seděl jsem s Kotovicem v hospůdce skoro po tři hodiny. Kotovic, ačkoliv hladov, pojedl jen něco málo; za to tím více pil. Zdáloť se, že byl více žíznil nežli hladověl; za nedlouho počal zmateně mluviti a později i bláboliti.

Byl už večer.

Vyzval jsem jej, aby šel se mnou domů.

Chtěl vstáti, ale zavrávoral. Poznav, že jej pěšky domů nedostanu, vyzval jsem jej, aby chvíli počkal, že dojdu pro povoz.

Uposlechl a já zaplativ řád odešel jsem.

Když však jsem se vrátil, nebylo už Kotovice v hospůdce a hostinský, jenž mne znal, vypravoval mi, že čekal Kotovic jen asi deset minut, na to že se vzchopil a vrávoraje odešel.

Vyrazil jsem z hospůdky, abych jej vypátral; ale teprv asi po dvou hodinách jsem se dověděl, že je Kotovic — zatčen.

Policejní hlídka byla jej nalezla na ulici ležet a dovlekla jej na strážnici.

Pospíšil jsem tam, a žádal za vydání přítele; ale žádosti mé nevyhověno. Odebral jsem se tedy domů a druhého dne časně z rána pospíšil jsem poznovu na strážnici, kde mi zvěstováno, že je Kotovic — mrtev.

Byl prý uvězněn ještě s dvěma opilci a z rána nalezen — oběšen . . .

Můžeš si pomyslit, co se dělo v mé duši!

Vyrazil jsem ze strážnice takořka beze smyslů a poprvé v životě mém ozval se v duši mé děsný démon pomsty.

Přiznám se ti, žernám na dělnictvobrněnské velký vliv a že slov mých bylo vždy dbáno.

Tentokráte však jsem se na dělnictvu a lidu brněnském — prohřešil. Mou duší vířily hněv, litosť a pomstylačnosť; moje i Kotovicovo utrpení dohnalo mne ku skutku, jehož bych se byl v normálních poměrech nikdy nedopustil: proneslť jsem v kruhu několika známých domněnku, že byl Kotovic oběšen — policisty . . .

Účinek i následky těchto mých několika slov znáš.

Bylo mi věřeno a pověst ta rozletěla se po městě. Lid se počal jitřiti, až došlo ku krvavé srážce s vojskem .. . Zároveň také pochopíš, proč jsem se o dnešní noční poradě tak vyKANDIDÁTI EXISTENXE.

37 trvale opíral každému dalšímu brannému od- Chtěl jsem zvolati: „Vždyť ji znám a vím, póru." kde je!" ale připamatovav si Smidarského vášniSmidarský umlkl a mávnuv rukou před vou příchylnost k dítěti tomu, mlčel jsem . . • sebe připomenul: Byla to tatáž dívka, kterou jsem byl spa„Viz! Tamo je už Brno! Musíme se roz- třil před několika měsíci v hospůdce na Franloučiti." tisku, a jejíž tvář jsem si byl teprve nyní, když Pohlednuv v stranu, kam byl přítel ukázal, jsem se díval na fotografii, znovu připamatoval.

spatřil jsem v dáli asi půl druhé hodiny cesty Mlčení mé bylo Smidarskému poněkud náskutečně mlhavé obrysy města a pochopiv dle padno a možná, že by se mne byl optal na toho, co mi byl Smidarský vypravoval, že bude dobře, když se rozloučíme, zastavil jsem se.

Smidarský učinil po mém příkladu a pověděv mi, kde bydlí, vyzval mne, bych jej k večeru navštívil.

Slíbil jsem.

„Jen za jedno tě ještě prosím," pravil jsem podávaje mu ruku.

„Nemohl by's mi říci něco bližšího o dítěti..."

„Míníš — ještěrku?" odvětil Smidarský a tvář jeho přeletí trpký úsměv.

Přisvědčil jsem.

„Nevím o ni," pravil pak přítel, „nic více nežli co jsem ti už pověděl. Nevím, proč a kam zmizela . . .

Ale co snad tě aspoň částečně uspokojí. Mám její fotografii a prosím Seděl na hromádce kamení. Šat jeho byl sešlý, on sám zdál se býti k smrti zemdlen. (Str. 55.) příčinu; leč v témž okamžiku objevila se na silnici proti nám hulánská hlídka.

Smidarský podav a stisknuv mi na rozloučenou ruku zabočil na postranní stezku vedoucí do polí, já pak ubíral se klidně po silnici dále k Brnu.

Byl jsem poněkud unaven a zároveň rozčílen.

A teprve nyní, k iyž jsem byl samoten, připomenul jsem si referentskousvou povinnost, kterouž jsem byl nočním dobrodružstvím úplně zanedbal.

Zrychlil jsem krok, ale přece trvalo dosti dlouho nežli jsem potkal hulánskou hlídku, která byla Smidarského přiměla k tomu, že odbočil od hlavní silnice.

tě, kdybys ji snad někdy podle podoby té někde Domníval jsem se, že mne hlídka zastaví, poznal, neopomeň mi bez odkladu telegrafovati." a bude se vyptávati, odkud a kam; ale hlídka Mezi tím sáhl do postranní kapsy v kabátě, vyňal tobolku a z této fotografii visitkového formátu. Chvíli se na ni díval, pak mi ji podal.

Sotva však jsem na fotografii pohledl, zmocnil se mne zvláštní pocit.

Zdáloť se mi, že jsem tvář dítěte toho už si mne ani nevšimla, z čehož jsem soudil, že panuje v Brně úplný poklid.

Posléze dorazil jsem do města a první moje cesta vedla mne zase k dopisovateli našeho listu, bych se poptal, co se bylo za mé nepřítomnosti v městě přihodilo a mohl své referentské povinnosti dostáti. Jelikož však se neviděl a mimo nadání jsem se také skoro sou- bylo pranic nového stalo, musil jsem se spokojiti časně upamatoval, kde. přátelským přivítáním a takovým též pohoštěním.

58 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Asi k desáté hodině však došel pod adresou hostitelovou z Prahy lakonický telegram, abych se bez odkladu vrátil.

Nezbylo než uposlechnouti a za nedlouho odebral jsem se na nádraží.

Město jevilo posud týž ráz, jako když jsem byl přijel.

V každé ulici potkal jsem vojenskou hlídku; v mnohých ulicích tábořilo vojsko pod širým nebem nebo v průjezdech a na dvorech domů.

Přes to vše dostal jsem se na nádraží, aniž by si mne byl kdo povšimnul.

Na nádraží bylo plno vojska, pěchoty i hulánů. Pěchota měla své pušky v pyramidách na perronu, jízda pak své koně u skladů; jinak bylo vojsko pohotově a mohlo se každým okamžikem dáti na pochod.

Jelikož vlak od Vídně musil už přijeti za několik minut — signál u posledního strážního domku byl už dán — přecházel jsem chvíli podle trati.

Z nenadání jsem cítil, že mi někdo položil ruku na jpravé rameno a pronesl přitlumeným hlasem slovo: „Kamaráde!"

Ohledná se, spatřil jsem rytmistra od hulánů.

Byl to na pohled asi čtyřicátník. Bezvousá tvář, vysedlé lícní kosti, černý, poněkud již prošedivělý vlas, úzký ret hoření a neobyčejně odulý ret dolení nebyly právě známky sličnosti; ale přece jevila se v celém vzezření důstojníkově neobyčejná jistota a elegance, tak že i jizlivý úsměv, jenž pohrával kolem jeho rtů, nepůsobil na mne právě odporně.

„Račte prominout," pravil jsem zdvořile; „nemámť čest ..."

„Což pak mne vskutku nepoznáváš!" tázal se důstojník důvěrně.

„Nemohu se upamatovat," dím marně se namáhaje, připomenouti si, zdali a kde jsem tuto fysiognomii už viděl.

„Pomohu tvé paměti jediným slovem," pravil důstojník. „Jsem Nadasdi!"

„Nadasdi! ?" zvolal jsem překvapen; ale hlas můj byl přehlušen pronikavým zapísknutím lokomotivy vlaku, jenž právě vjížděl do nádraží.

„Byl jsem sem komandován k utlumení nepokojů" počal Nadasdi „a zalíbilo se mi tu v takové míře, že se odtud více nehnu .... Ale u všech všudy, co dělo se s tebou po celou tu dobu, co jsme se neviděli?"

Pověděl jsem v stručnosti, co si přál věděti.

„Proklatý svět!" zahuboval Nadasdi, když jsem skončil; ale hned na to dodal: „Mně naopak dařilo se obstojně. Nečinil jsem na život a společnost žádných nároků a ony mi byly přátelsky nakloněny. Žil jsem, poněvadž jsem nebyl mrtev — nestaral jsem se o nic, než o zábavu a ukrácení dlouhé chvíle.

A tak uplynulo, aniž bych se byl nadál, několik roků. Pozoruju, že stárnu a počínám býti syt štrapacemi a vojenskou supernací. A proto budu co nejdříve kvitovat."

„A co počneš?" optal jsem se.

Nadasdi chtěl odpovědít, ale zvonek nádražní, jenž právě zazněl, upoutal jeho pozornost.

„Musíš odejeti bez odkladu?" otázal se.

„Musím," odpověděl jsem.

„A přijedeš sem brzo?"

„Nevím; pochybuju."

„A soudíš, že by bylo dobře, kdybych se zde usadil ?"

Chtěl jsem odpovědít; leč v tom jsem si vzpomněl, že nedal jsem volný svůj lístek ještě kolkovati. Omluviv se, pospíšil jsem ku kase a vrátil se asi po desíti minutách.

Nadasdi čekal na perronu. V tom mne konduktér upozornil, že jest čas vsednouti.

Nadasdi mne doprovodil až k vagónu.

Vstoupil jsem do vagónu, Nadasdi zůstal státi u dvířek, jež konduktér přirazil.

„Co soudíš? Mám kvitovat a zůstat zde?"

optal se Nadasdi ještě jednou.

„Nemohu ti říci nic podstatného; ale Smidarský ti poví —" „Smidarský zde?!« zvolal Nadasdi překvapen. „A kde bydlí — rci!"

Pověděl jsem byt a nahnuv se z okna zašeptal jsem, že musí se ptáti na Korefa.

„Toť vskutku romantické!" podotknul Nadasdi, „Smidarský tedy svou romantickou povahu ani po letech nezapřel."

„Poví ti také příčinu, až se s ním sejdeš," pravil jsem.

V tom zazněl nádražní zvonek po třetí.

„Také o Kotovicovi ti poví,« pokračoval jsem.

„I Kotovic zde! ?" zvolal Nadasdi. „Nu, v tomto případu nemohu jinak nežli zde zůstat."

„Kotovic však je mrtev," dím.

„Jen když tu mám Smidarského, kterýž byl z. nás všech největší talent organisatorský. Bez něho bych se nesměl ani odvážiti . ..« Kandidáti existence.

59 V tom lokomotiva zapískla a vlak se hnul.

„S bohem!" zvolal Nadasdi. „Na shledanou!"

„Jen slovo ještě," volám z okna vagónu.

„Co zamýšlíš zde podniknout?"

„Zřídím společně se Smidarským velký nějaký průmyslový závod," odpověděl Nadasdi, „a v brzku se přesvědčíš, že naše mladistvé sny o reformě společnosti . . ."

Více jsem neslyšel. . .

„S bohem!" vzkřikl jsem ještě naposled z okna — a za několik okamžiků byl vlak mimo nádraží ....

Vracel jsem se do Prahy s pocitem trpkosti.

Neměl jsem sice v životě svém, jak běžná frase dí, nikdy „ustláno na růžích;" byl jsem člověk závislý a k vysilující každodenní práci duševní v pravém slova smyslu přikován — dovedl jsem tudíž aspoň poněkud oceniti tak zvané nepříznivé poměry životní — ale život Smidarského a Kotovicův byl přece jen nepoměrně trudnější a beznadějnější, ba nebyl vlastně ničím více nežli bídným živořením, jehož cílem jest — hrob . . .

Kotovic byl cíle toho dosáhl; Smidarský byl už častokráte na jeho pokraji, já snad jsem se mu byl už valně přiblížil a jenom Nadasdi, pokud jsem byl z jeho slov vyrozumněl, zdál se býti pln nadějí, ačkoli býval z nás optimistův před lety člověk nejpessimističtější.

Tak jsme se tedy byli po letech přiblížili ideálu života!

Co nyní?

Mohli jsme sice vzíti útočiště k té neb oné duchaplné knize, v které se bud filosoficky nebo básnicky dokazuje, že každý ideál, tudíž i ideál života jest nedosažitelný . . .

Ale pochybuju, že tak některý z nás učinil.

Byltě se život každého z nás dotknul svou drsnou, ba ledovou rukou a názor náš v svět lišil se právě tak jako se lišily naše povahy i posavadní naše zkušenosti.

Vrátiv se do Prahy byl jsem nucen uvázati se v obvyklou každodenní práci, při které mi nezbylo času ku čtení knih „nepraktických," tím méně k rovněž tak nepraktickému rozbírání života lidského vůbec.

Několik měsíců plynul život můj v obstojné jednotvárnosti zcela klidně dále.

O svých přátelích v Brně nedověděl jsem se za tu dobu pranic více, nežli že Narasdi skutečně kvitoval a že zamýšlí společně se Smidarským, kteréhož byl po mém odjezdu z Brna vyhledal, založiti nějaký průmyslový závod.

Psal mi o tom Smidarský; ale sám nevěděl, kde a jaký závod to má býti, poněvadž prý^ se Nadasdi ještě definitivně nerozhodnul a musí dříve ještě některé rodinné záležitosti uspořádati.

Asi v šesti měsících vyměnili jsme si se Smidarským pět nebo šest dopisů.

On psal dosti obšírně; já však, kterýž jsem byl vždy rád, když jsem péro odkládal, odpovídal na každý jeho list co možná nejstručněji, ba poslední moje odpověď nelišila se hrubě ani od prostého telegramu.

Bylo to na počátku února roku 1870 a příčina toho byla následující: První můj tiskový proces jako odpovědného redaktora, o němž jsem se byl zmínil na počátku předešlé kapitoly, rozhodnut teprve nyní> a sice v můj neprospěch.

Státní návladnictvo bylo se totiž z rozsudku první stolice, kterou jsem byl uznán nevinným, odvolalo, a vrchní soud uznav mne vinným, vyměřil mi trest těžkého, postem zostřeného žaláře na dobu čtyř měsíců.

Odvolal jsem se sice k instanci třetí a poslední, která však rozsudek druhé stolice prostě potvrdila, a já byl vyzván přisouzený mi trest ve třech dnech nastoupiti.

Rozličnými formalnostmi však i nastoupení trestu zdržováno, až jsem byl konečně právě v den, když jsem byl od Smidarského obdržel poslední jeho list, zřízencem trestního soudu zadržán a přímo do vazby odveden.

A z vazby zaslal jsem Smidarskému odpověď — chladnou, střízlivou, lakonickou ....

Tak ocitl jsem se v novoměstské trestnici pražské, o kteréž jsem druhdy vždy s jakousi tajemnou hrůzou slýchal vypravovat.

Překročil jsem sice práh budovy té s vědomím, že nastupuju trest za skutek mnou nespáchaný, tudíž za skutek osoby jiné, která se trestu vyhnula — ale přece jsem se nemohl ubrániti zvláštnímu pocitu, když jsem se poprvé v životě svém ocitl v žaláři.

Osoby, kterýmž byla moje nepatrnosť svěřena ku střežení, přivítaly mne s jakousi ironickou radostí.

Byltě jsem jako „kandidát kriminálu" očekáván a vykázán mi k obývání v třetím patře podlouhlý pokojík se zamřížovaným okénkem.

6o KANDIDÁTI existence.

První noc strávil jsem v novém svém světle; ký div, že porovnával jsem dřívější své „bytu" s resignací obětního holoubátka, jež názory o životě lidském a jeho účelu s názory byvši polapeno, netuší, co je v budoucnosti nynějšími, ký div, že sloužily mi za doklady očekává. Usnul jsem velmi záhy; ale rovněž jednak zkušenosti mé vlastní, jednak pak zkušetak záhy jsem zase procitl. nosti přátel, v první řadě Smidarského a Kotovice.

Druhou i třetí noc strávil jsem podobným Možná, že v oné době neobyčejného duzpůsobem, toliko s tím rozdílem, že usnul jsem ševního rozechvění nenalézal jsem se právě k tao něco později a o něco dříve procitl. kovému přemítání v stavu příčetném; ale myTeprve čtvrté noci jsem pochopil pravý šlénky tohoto druhu pronásledovaly mne ve stav věcí a poznal, že i člověk zdravých nervů dne v noci s tak bezpříkladnou houževnatostí, byv náhle vyrván z obvyklého života neubrání že nemohl jsem se jim ubrániti.

se následkům toho: rozčilení a tudíž i bezesným nocem . . .

Počal jsem býti ve dne apathickým a ospalým.

V noci pak, když jsem byl v cele své sám a sám, marně jsem se namáhal přivábiti „anděla," jenž oblažuje „sladkým snem" . . .

Mnohdy bych se byl spokojil i snem méně slad kým, ba třeba i trpkým — jen kdyby to býval aspoň sen . . . Ale nic naplat! Podrážděné nervy mé nedbaly mého přání a zůstavily mne neúprosnému osudu . . .

Nespal jsem po deset nebo jedenáct nocí ani jedenkrát . . .

Myšlénky, jež vířívaly za těchto bezesných nocí mým mozkem, bývaly mnohdy na vlas podobny myšlénkám mozku ve své pravidelné funkci přerušeného.

Hrobové ticho, jež mne každé noci obklopovalo, bylo trapnější největší bolesti fysické.

Tak trávil jsem jednu bezesnou noc po druhé v přemítání nehrubě příjemném.

Ký div, že přemýšlel jsem o životě vůbec, Dověděl jsem se, že je Kotovic zatčen. — Policejní hlídka byla jej nalezla na ulici ležet a dovlekla jej na strážnici. (Str. 56.) Celá řada duchaplných a básnických sentencí o životě táhla mojí duší — ale ani jediná z nich neodpovídala mému názoru.

Zdáloť se mi, že ani jediný z původců těchto sentencí nepoznal život všestranně a v pravé jeho podstatě; neboť většina sentencí těch zdála se mi býti spíše pouhým tak zvaným .šťastným nápadem' v růžovém rozpoložení mysli, nežli výsledkem vážného přemýšlení na základě reelním.

Zdáloť se mi, jako by neměly jiného účele, nežli zaslepiti a klamati lehkověrné a bojácné, kteří se štítí podívati se opravdovému životu v drsnou, ba mnohdy zdivočilou jeho tvář.

A vždy vtíraly se mi myšlénky tohoto druhu v noci, když rozhostilo se v mé cele hrobové ticho, a já nemoha usnouti marně jsem naslouchal, někde-li se něco pohne.

Ale nikdy neslyšel jsem nežli bití hodin a zahouknutí hlásného na věži.

Desáté nebo jedenácté noci však bylo jenž teprve nyní počínal se mi jeviti v pravém hrobové ticho v mé cele přece jednou přeKANDIDÁTI EXISTENCE.

rušeno zvukem pranepatrným sice, ale neobyčejným.

Ležel jsem naznak na loži takměř hodinu, aniž bych sebou byl pohnul, an tu náhle počaly bíti hodiny . . . Počítal jsem v duchu a napočítal dvanáct.

Byla půlnoc.

Sotva však hodiny odbily, zdálo se mi, že posavadní hrobové ticho ruší zvláštní nějaký zvuk.

Z počátku nemohl jsem zvuk ten dobře rozeznati, tím méně abych byl mohl říci, odkud přichází.

Zdáloť se mi, jako by někdo pod mojí postelí drobnou pilkou něco řezal nebo jako by tam ležely kapesní hodinky.

Slyšel jsem jemňoučké tikání zcela zřetelně, ačkoli bylo, jak už připomenuto, tak slabé, že nebylo je lze rozeznati od tlukotu kapesních hodinek.

Naslouchal jsem tikání tomu dosti dlouho, ale nevím se už pamatovati, kdy první noci přestalo.

Následující noci slyšel jsem zvuk ten poznovu a sice opět po půlnoci a v těchže místech jako den před tím.

Tentokráte jsem naslouchal pozorněji; ale nemohl jsem o nevysvětlitelném zvuku pranic více říci, nežli co bych byl o něm řekl, když jsem jej zaslechl poprvé.

Však třetí, čtvrté a páté noci ozval se zvuk ten poznovu, a sice vždy zase po půlnoci a bylo jej vždycky slyšeti asi deset minut, načež náhle utichl.

Teprve páté noci byl mi zvuk ten tak nápadným, že počal jsem mu věnovati daleko větší pozornost nežli dříve. Dráždilť moji zvědavosť.

Snažil jsem se tudíž vypátrati, co jej vyluzuje; ale prese všechno své namáhání nemohl jsem si příčinu zvuku vysvětliti a shledal jen tolik, že jest tikání zcela pravidelné, že vždy po nějakém čase ustává a po krátké pause zase počíná.

Za jiných poměrů arci byl bych něčemu podobnému sotva tolik pozornosti věnoval; leč za bezesných nocí v pusté, nevlídné cele žalářní všímá sobě člověk zvuků ještě nahodilejších nežli byl zvuk, který se ozýval s řídkou pravidelností.

A podivno!

Teprv asi za deset nebo dvanáct dní mi napadla zcela prostá a přirozená příčina. Napadloť mi, že nemůže to býti nežli zvuk „pracujícího červotoče," kterému se v obecní mluvě říkává „umrlčí hodinkv."

Usmál jsem se sám sobě, že věnoval jsem po tak dlouhý čas pozornost věci tak prajednoduché a přirozené.

Tikání však se ozývalo každé noci a vždy nápadně pravidelně, tak že za nedlouho počal jsem pochybovati, že to „pracující červotoč."

Ozývalť se zvuk ten vždy jen po půlnoci a při bedlivější pozornosti jsem zjistil, že začal vždy po udeření dvanácté rány na věži, že ozýval se s pravidelnými pausami po celou čtvrt hodinu a že vždy, jakmile na věži udeřila první čtvrt na jednu hodinu s půlnoci, rovněž tak náhle, jako byl začal, utichl.

Mathematická tato pravidelnost byla mi nápadná, ale nemohl jsem si ji nikterak vysvětliti.

Červotoč přece nemůže míti smyslu pro tak přesné rozdělení času a byť je i měl, zajisté by si aspoň některé noci od své práce poodpočinul.

Zvuk ten měl tudíž, zajisté zcela jinou příčinu.

Umínil jsem si, že ji vypátrám stůj co stůj.

Následující noci naslouchal jsem od jedenácté hodiny před půlnocí po celou hodinu s největším napjetím; ale nezaslechl nejnepatrnějšího šelestu. Leč jakmile odbila dvanáctá — ozval se podivný tikot jako vždy.

Tentokráte mi připadal ve své pravidelnosti skoro tajemně významným.

Ležel jsem právě na loži. Jakmile se počalo tikání ozývati, slezl jsem tiše a of atrně s lože a naslouchal u prostřed cele.

Tikání neustávalo a zdálo se mi, že neozývá se pod mým ložem, nýbrž od okna.

Přiblíživ se k oknu naslouchal jsem ještě pozorněji.

Zamřížované okno bylo vysoko nade mnou a chtěl-li jsem z něho vyhlédnouti, musil jsem na lože postaviti stolek. Nežli však jsem tak učinil, přiložil jsem ucho ku stěně pod oknem a teprve nyní jsem zpozoroval zcela zřetelně, že tikání neozývá se shora, nýbrž z dola, a že nemá ráz rupavý, nýbrž klepavý.

Střelhbitě jsem se sehnul a přiloživ ucho ku podlaze naslouchal jsem se zatajeným dechem.

Tentokráte jsem slyšel zvuk zcela zřetelně.

Nebylo to tikání hodinek, aniž práce červotoče, nebyl to také zvuk pilky, nýbrž zcela pra- ' videlné klepání nějakým tupým, dle všeho dře62 KANDIDÁTI EXISTENCE.

věným nástrojem na strop cele, která se nalézala pode mnou v druhém patře.

Co však znamená to klepání? Je nahodilé, je zúmyslné — má nějaký význam ?. . . Kdo je uvězněn v cele pode mnou?...

Tyto a podobné otázky vířily mým mozkem dráždíce vždy více moji zvědavosť. Prozatím nemohl jsem si však odpovčdíti ani na otázku poslední.

Chtěl jsem sice zadupat nebo jiným způsobem se ozvat, ale neučinil jsem tak a naslouchal po celou čtvrt hodinu.

A jakmile na věži udeřila první čtvrt, přestalo klepání náhle jako vždy jindy.

Tím vším arci nebylo ještě pranic vysvětleno. Tolik zdálo se však býti jisto, že někdo v separaci, která se nalézala pod mojí celou, dává buď mně nebo někomu jinému nějaké znamení.

Připomenul jsem si, že jsem byl před lety kdesi četl, jak důmyslnými »řečmi" prostřednictvím všech možných pomůcek dovedou mnohdy vězňové mezi sebou rozprávěti a domníval se, že slyším primitivní zvuky podobné nějaké »řeči."

Kdo však si přeje se mnou takovým způsobem „hovořiti?" Co mi chce „říci?" Potřebuje snad mé rady a pomoci ?

Na všechny tyto a podobné otázky nebylo možno prozatím odpovědíti. Musil jsem míti strpení aspoň do rána.

A jakmile jsem se ocitl druhého dne dopoledne na procházce ve dvoře a spatřil ža.^řníka, rozpředl jsem s ním hovor o věcech lhostejným a jako mimochodem optal jsem se, kdo jest uvězněn v separaci pod mojí celou.

„Proč se ptáte? Znepokojujou vás snad?"

opáčil .-žalářník, a dodal: „Je to proklatá separace, v které jest bez přestání svár a hádka, — často i pekelným hluk.

Přejete-li si, dám vás do jiné separace."

»Ne, ne!" pravil jsem kvapně. „Nejsem nikým maltretován a nepřeju si žádné jiné cely.

Ptal jsem se jen tak — poněvadž je separace pod mojí celou — neobyčejně ticha . . ."

„I to, to!" vece žalářník. „To se vám jen zdá, nebo nedoslýcháte. Ženská luzovina nedovede býti nikdy tichou ... Je to velká cela o dvou oknech a skoro přecpána. Nemýlím-li se, je tam čtrnáct tulaček a zlodějek pohromadě. Leží to jako snopy po pryčnách i po zemi . . . Nejprotivnější separace v celém domě."

Prozatím musil jsem se touto odpovědí uspokojiti.

Když však jsem následující noci opět zaslechl a co možná nejbedlivěji naslouchal známému již zvuku, nemohl jsem se přemoci, a jakmile jsem z rána spatřil žalářníka, zeptal jsem se jej, zdali snad v cele té není uvězněna také jakási Kateřina Svobodova, o které jsem zalhal, že bývala před lety mojí spolužačkou a nalézá se tu nyní ve vyšetřovací vazbě pro jakýsi podvůdek.

Žalářník odpověděl, že jest v trestnici ve vazbě právě asi pět nebo šest ženštin nazývajících se Svobodova a vyzval mne, bych jej následoval do kanceláře, kde mi ochotně dovolil nahlédnouti do seznamu jmen ženštin, které byly v oné seperaci uvězněny.

Přeletí jsem seznam ten, ale nenalezl v něm ani jediného jména známého neb aspoň povědomého.

V separaci pod moji celou tudíž byly samé cizí a neznámé mi osoby.

Dále jsem se ptáti nesměl, bych nevzbudil žádného podezření a musil pak na oko přelítnouti také seznamy jmen všech ostatních separací, v nichž byly ženštiny uvězněny; ale Kateřiny Svobodovy v seznamech těch nebylo.

Neměl jsem tedy posud ještě nic positivního a umínil si, že následující noci — odpovím podobnými způsobem, jakým bylo na mne nebo snad na někoho jiného klepáno.

Jakmile začala bíti půlnoc, seskočil jsem s lože, na němž jsem půlnoc očekával, a přiloživ pod oknem ucho ku stěně naslouchal jsem.

Klepání ozvalo se v témž způsobe jako jindy a trvalo až do udeření první čtvrti s půlnoci, načež náhle ustalo.

Jakmile se to stalo, klepnul jsem třikrát perořízkem na podlahu, ale tak opatrně, by to mohlo býti sice v dolejší separaci slyšeno, leč aby se tím přece nezbudilo žádné podezření.

Klepaje měl jsem ucho přiložené ku podlaze a naslouchal jsem . . .

Bylo mi odpověděno. Zaslechlť jsem, že někdo třikrát po sobě klepnul — podobně opatrně jako já — na strop.

Dle všeho seděl při tom na okně...

Nemeškaje klepnul jsem poznovu, a sice tentokráte jen dvakrát a odpověděno mi taktéž dvojím klepnutím. Dal jsem tedy ještě poslední znamení klepnuv jen jedinkrát. I na to bylo mi odpověděno jedeným klepnutím.

Nyní nebylo už pražádné pochybnosti více, že by se někdo v dolejší separaci se mnou rád KANDIDÁTI EXISTENCE.

63 tajně dorozuměl, ale že nemá k tomu nejspíše příležitosti a vhodných prostředků.

Musil jsem tedy prostředky ty zaopatřiti sám.

Chvíli jsem přemýšlel a náhodou prolétla mi hlavou dobrá myšlénka.

„Musíš spustit něco s okna," pravil jsem sám k sobě, „a sedí-li někdo na okně v dolejší separaci a čeká-li na odpověď od tebe, zajisté si toho všimne."

Ozval jsem se tedy trojím klepnutím poznovu. Ale tentokráte mi více neodpověděno — patrně byla osoba v dolejší separaci své observační stanovisko opustila.

Musil jsem experiment svůj provésti následující noci. Zatím připravil jsem si přiměřený kus motouzu, uvázal na jeden jeho konec několik lístků papíru a tužku a napsal na jeden lístek: „Přejete-li si něco, napište to, a můžete mi odpověď ihned přivázat ku provazu."

Následující noci, když se známý zvuk jako obyčejně poznovu ozval, odpověděl jsem ihned, jako předcházející noci trojím zaklepáním. A jakmile mi bylo tímže způsobem odpověděno, vyskočil jsem rychle z lože a odtud na stůl, jejž jsem byl již dříve na lože postavil, a se stolu na okno, s něhož jsem spustil připravený papír a tužku dolů.

Sotva jsem tak učinil, cítil jsem, že někdo chvatně spuštěné věci uchopil, do okna vtáhnul a tam je odvázal.

Vytáhl jsem provaz — prázdný.

Po chvíli jsem jej spustil poznovu dolů, maje za to, že se mi dostane písemně odpovědi; ale vytáhl jsem jej po delší chvíli opět prázdný ...

Seskočil jsem tedy a zaklepal. Ale osoba, která se byla zmocnila prostředku ku psaní a měla mi dáti odpověď, více „neodpověděla."

Toto nenadálé „odmlčení se« osoby, která se chtěla patrně se mnou o něčem dorozumět, bylo mi z počátku naprosto nepochopitelno ; ale po krátkém přemýšlení jsem si je aspoň zdánlivě vysvětlil.

„Dle všeho," pomyslil jsem si, „chce se s tebou dohodnouti beze všech svědků a nejspíše se právě někdo ze spoluuvězněných probudil . .. Nebo snad nemá světla, by napsala odpověď bez odkladu a připraví si ji nejspíše na druhý den, vlastně na příští noc."

Tento výklad zdál se mi býti pravdě nejpodobnější.

Ulehl jsem tedy na lože — ale neusnul, až někdy k ránu . . .

Následující noci čekal jsem netrpělivěji nežli kdy jindy, ozve-li se obvyklé tikání poznovu a snad dříve než jindy.

Již asi půl druhé hodiny před půlnocí měl jsem vše připraveno. Chovaje se co možná nejtišeji, každou chvíli jsem napjatě, ba často i se zatajeným dechem naslouchal.

Za jiných okolností byla byr taková zvědavost příliš titěrnou a byl bych se za ní sám před sebou zastyděl; leč bezesné noci žalářní samovazby mají svá práva, která se mnohdy jevívají daleko směšněji nežli pouhou zvědavostí.

Skoro hodinu stál jsem nepohnutě u okna maje hlavu opřenou o stěnu, by mi neušel ani nejnepatrnější šelest.

Musil jsem však jako vždy čekati až do půlnoci.

Jakmile počaly hodiny bít, shýbl jsem se a přiložil ucho k podlaze . . .

Nebylo toho však třeba; neboť sotva odbila dvanáctá, zaslechl jsem zcela zřetelně známé tikání, jež bych byl za panujícího ticha zcela dobře i u dvéří nebo na loži slyšel.

Nemoha se tentokráte déle zdržeti zaklepal jsem perořízkem třikrát po sobě na podlahu.

Tikavé klepání hned umlklo, načež jsem zaslechl „odpověď" — trojnásobné zaklepnutí.

Osoba v dolejší separaci patrně moje znamení zaslechla a „odpovědí" svou dala zřejmě na jevo, že čeká . . .

Střehbitě vyskočil jsem na lože a s tohoto pomocí stolu na loži již připraveného na okno a bez odkladu spustil jsem připravený provaz s okna dolu.

Ihned jsem zpozoroval, že kdosi v dolejším okně provaz zachytil a opatrně jej k sobě do okna přitáhl.

Chvíli jsem čekal. . .

Na to jsem cítil, že kdosi provazem třikrát po sobě mírně škubnul.

Patrně mi tím dáno znamení, bych provaz vytáhl. Učinil jsem tak s neobyčejnou opatrností — jak bych byl na prostičkém provázku tom táhl písemné rozhodnutí o osudu nejdražší duše . . .

Vytáhnuv provaz, shledal jsem, že je na konci přivázán stočený kousek papíru. Rychle jsem jej odvázal a rozbalil.

Bylo na něm jen několik slov tužkou psaných; ale na okně, kde jsem seděl, bylo tak šero, že jsem slov těch nemohl přečísti.

Rychle seskočil jsem dolů a přiblíživ se k železným kamínkám, na něž jsem byl od té 64 KANDIDÁTI EXISTENCE.

doby, co jsem stolku k jinému účelu používal, Když jsem vše spustil tak hluboko, že láhev světlo stavěl, četl jsem následující slova: i chleb musily býti u dolejšího okna, vyčkal „Pro bůh Vás prosím, nehněvejte se, že jsem malou chvíli — načež jsem cítil, že se kdosi Vás obtěžuju — a spusťte mi — kus chleba!" přivázaných věcí dotknul a vtáhl je do okna.

Musím se přiznati, že mne v životě zřídka . Asi za tři minuty cítil jsem mírné škubkdy něco tak nepříjemně překvapilo, jako těchto nutí — patrně znamení, že jest vše v poněkolik slov, diktovaných patrně nejděsnějším řádku . . .

tyranem — hladem . . . Vytáhl jsem provaz prázdný . . .

Tajemnou „řečí" vězňů podrážděná moje Tím bylo první sblížení se s neznámou obrazotvornost očekávala aspoň mírně překva- žadatelkou pro tentokráte odbyto. Slezl jsem pující romantické dobrodružství — zatím dostalo se jí nejstřízlivějšího sklamání . . .

V prvních okamžicích působila na mne prostá slova „kus chleba" jako odmítnutí žádosti od přítele, do něhož jsme se nadali nejochotnější úslužnosti.

Za nedlouho, když jsem o stavu věcí počal přemítati, spřátelil však jsem se i s tímto prosaickým intermezzem a rozhodl se, že přání neznámé žadatelky — neboť že je to ženština, nebylo žádné pochybnosti, poněvadž v separaci pod mojí celou byly uvězněny samé ženštiny — vyhovím.

Rychle přivázal jsem ku provazu kus chleba a vyskočil na okno, bych chleb spustil dolů.

Avšak nežli jsem tak učinil, zpomněl jsem si, že mám ještě láhev vína, kterouž mohu neznámé žadatelce posloužiti. Bez rozpaku se- sváří skočil jsem s okna, vzal láhev, přivázal ji kouskem motouzu pod chleba a vyskočil zase na minut, načež nastalo ticho . . .

okno, načež opatrně spouštěl jsem vše dolů ... Asi po čtvrt hodině zaznělo však z téže Venku panovala skoro čirá tma, tak že separace výskání a hned po té i drsný zpěv z oken protějších separac, ba ani ze dvora z dola ženský .. . Patrně se byly uvězněné shodly a nemohl nikdo ničeho zpozorovati. o kořist rozdělily . . .

Z nenadání jsem cítil, že mi někdo položil ruku na pravé rameno a pronesl přitlumeným hlasem slovo: „Kamaráde!" — Ohledná se, spatřil jsem rytmistra od hulánů. (Str. 58.) s okna a upraviv vše, jakobylopřed tím, ulehl jsem na lože . . .

A jako obyčejně nemohl jsem i tentokráte usnouti.

Slyšel jsem bíti jednu, ba i druhou hodinu s půlnoci . . .

Asi po desíti minutách po druhé hodině zaslechl jsem ze separace pod mojí celou neobyčejný hluk.

Naslouchám pozorně a slyším, jako by tam byla vznikla nějaká hádka, která se stávala vždy prudcí. Po nějakém čase zaslechl jsem i pokřik, pak jednotlivá nesouvislá slova a hned zase hulákání a spílání nejsprostšího druhu.

Co bylo toho příčinou, nemohl jsem se dovtípiti, až posléze zaslechl jsem i výkřik: „Nás odbejvaj ,vodou* a tobě dávaj' víno!" ...

Teprve nyní jsem pochopil, oč se dole Hluk, lomoz a spílání trvalo ještě několik KANDIDÁTI EXISTENCE.

65 A poprvé v životě svém jsem skoro litoval, že jsem prokázal nepatrnou nějakou laskavost osobě neznámé.

Umínil jsem si, že další „spojení" s neznámou přeruším, a byť se později sebe „naléhavěji doprošovala," nikdy více »neodpovím."

Přes to vše jsem následující noci přece zase před půlnocí i po ní naslouchal a k nemalému podivení mému nezaslechl ani nejnepatrnějšího šelestu.

Však právě tím, že se neznámá více neozývala, podrážděna zvědavosť moje, obzvláště když jsem byl po několik nocí marně naslouchal.

Slyšel jsem jemňoučké tikání zcela zřetelně, ačkoli bylo tak slabé, že nebylo je lze rozeznati od tikotu kapesních hodinek. (Str. 61.) Posléze však, a sice asi za týden ozvalo se temné tikání poznovu obvyklým způsobem.

Sotva jsem je zaslechl, zapomněl jsem úplně na své původní předsevzetí a „odpověděl." Na to přišoupnuv rychle lože k oknu a postaviv na ně stůl vyskočil jsem na okno a spustil prázdný provaz dolů.

Za nedlouho cítil jsem mírné škubnutí a vytáhnuv provaz nalezl jsem na jeho konci přivázaný- stočený kus papíru. Rozbaliv jej shledal jsem, že je skoro celý popsán.

Seskočiv s okna pospíšil jsem k světlu a přečetl lístek. Podivení moje i zvědavosť rostly', zněltě lístek následovně: „Duše nejmilejší!

Pro vše, co Vám drahé na světě, Vás prosím, promiňte mi můj poklesek — ba co dím poklesek, můj hřích, za kterýž jsem byla už dosti vytrpěla . . .

Znáte moji povahu, víte, že namáhala jsem se, seč jsem byla, bych vyhověla všem Vašim, dobře míněným radám a přáním . . . Ale vše nadarmo . . . Poslední můj hřích, jež jsem spáchala na Vaší přátelské laskavosti, je nepromíjitelný . . .

Jak ráda bych Vás zase jednou spatřila!

Jak ráda bych Vám padla k nohoum a prosila Vás sepjatýma rukama za prominutí!

Ale není možno! . . . Nemámť k tomu zmužilosti . . .

Ba věřte, že by se mi snad srdce lítostí rozskočilo, kdybych Vás opět spatřila a na Vašem čele jen nepatrná chmura nevole se objevila.

Jsem ztracena a za takovou mne také pokládejte !

Neklňte mi a aspoň ob čas sobě připomeňte duši, která navzdor své bídnosti jedině Vás mi- I lovala a posud miluje.

Vaše Adéla."

„Komu zní tento lístek?" byla první moje otázka.

Mně zníti nemohl. Nebylo tudíž žádné pochybnosti, že se zde stala nějaká mýlka, že osoba, s kterou jsem si počal tak podivným způsobem dopisovati, má pevně za to, že dorozumívá se s osobou známou, s kterouž byla druhdy v nejpřátelštějším styku.

Pokládal jsem za svou povinnosť omyl ten vysvětliti. Na rychlo napsal jsem přiměřenou odpověď, v kteréž jsem poukázal k domnělé mýlce a připomenul, kým vlastně jsem, načež jsem obvyklým způsobem odpověď tu bez odkladu "odeslal."

Tentokráte jsem nemusil čekati dlouho. Na dané znamení vytáhl jsem asi po desíti minutách provaz s následujícím vysvětlením: „Ctěný pane!

Mýlka stala se jen potud, že opomenula jsem Vás požádati, abyste laskavě můj lístek odtud tajně zaslal pod adresou „P. S. — Brno — V poste restante.« Z obsahu lístku jste seznal, že nejde tu než o pouhý soukromý dopis, jejž bych mohla odeslati také prostřednictvím vyšetřujícího soudce.

Ale nechci tak učiniti a obracím se s prosbou tou k Vám, v pevné naději, že ji neodepřete.

9 66 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Kým jste, vím zcela dobře. Jméno Vaše bývalo u nás často vyslovováno. Jedině z té příčiny odvážila jsem se k tomuto kroku.

Nalézám se zde ve vyšetřovací vazbě pro krádež."

Tento druhý lístek nebyl více podepsán.

Domnělý omyl byl jím sice vysvětlen; ale zvědavosť moje ještě více podrážděna.

Kdo jest tato ženština?

Když jsem četl v druhém lístku adresu, pod kterouž měl býti první list odeslán, napadl mi sice Pavel Smidarský a nalezené dítě; ale když jsem si připomenul, že dítě to nemůže býti nyní než asi čtrnáctileté, kdežto oba lístky prozrazujou neobyčejnou znalost" a poměrnou vzdělanost, pustil jsem domněnku tu zase mimo sebe.

Následujícího jitra chtěl jsem se žalářníka aspoň zeptati, jak zove se v separaci pod mojí celou ženština, jejíž křestní jméno jest Adela; ale právě v okamžiku, když jsem se chtěl ptáti, byl žalářník odvolán k presidentovi.

Téhož dne k večeru byl mi doručen list Smidarského, který dal myšlénkám mým aspoň na nějaký čas jiný směr. Ku charakteristice přítele a poměrů, v jakých se právě nalézal, podávám list ten v plném znění.

„Viktoria!« psal přítel. „Třikrát Viktoria!« Neměl bych Ti sice na Tvůj lakonický a střízlivý lístek odpovědít nežli zase jen lakonicky; ale nečiním tak již z té příčiny, že přeje si také Nadasdi, aby's byl o všem, co zde podnikáme, zpraven.

Ani by's, milý hochu, neuvěřil, jak jsem v právě minulých týdnech okřál, jak jsem svěží a silný — zdát se mi, že bych dovedl vzdorovati celému světu ...

A příčina ? . . .

Praprostičká, prajednoduchá . . .

Když už jsem byl nad poctivostí lidskou takměř zoufal, setkávám se s člověkem v pravém toho slova smyslu, s přítelem Nadasdim . . .

Nechci se rozpisovati o jeho povaze. Musil bych nahromaditi jen epitheta nejchvalnější — až by tě to omrzelo . . .

Nechť mluví za něj skutky!

Mnoholetý sen společenské reformy, kterýmž jsem se byl takořka od maličkosti zanášel, počíná se aspoň v malém uskutečňovati a trvám, že po úplném provedení plánů, jež jsme byli s Nadasdim již rozvrhli, budeš spokojen i Ty.

Nečekej žádných zázraků — prostě, ale pevnou rukou chápeme se práce, abychom učinili první pokus . . .

Nejsemť více faktorem v knihtiskárně; jsem správcem průmyslového podniku Nadasdiho.

U téže osady, v které jsme se byli naposled o poradě s náčelníky dělnictva brněnského setkali, stavíme právě velkolepý cukrovar. Stavba pokračuje tak rychle, že bude nejdéle za půl léta dokončena.

Však podnik sám o sobě jest věcí vedlejší kdežto zásady, kterýmiž má býti vzhledem k dělnictvu v něm zaměstnanému řízen, jsou tak humánní, že by člověk zajásal . . .

Podnik nemá býti výdělečným pro vlastníka, nýbrž užitek z něho plynoucí má býti rozdělen mezi dělníky . . . Kardinální tato zásada má býti důsledně provedena ve všech podrobnostech . . .

O organisaci podniku však později . . . Píšu Ti tento list prozatím jen z té příčiny, abych Tě obeznámil s prvopočátky; později budu Ti psávat častěji a obšírněji. Měj se dobře!

Na vždy Tvůj — Pavel.

Douška: Což — ještěrka? Posud jsi ji nikde nespatřil?"

Musím se přiznati, že měl list ten na mne účinek osvěžující.

Po celý večer zpomínal jsem na přítele a v hlavě mé rojil se jeden plán po druhém, tak že jsem takměř i na to zapomněl, že nalézám se ve vazbě.

Před duševním zrakem mým otvírala se jasná perspektiva života; zdálo se mi, že přece jest možno provésti reformu společenského zřízení na základě lidskosti ... A vše zdálo se mi býti tak prosté, tak jednoduché! . . .

Za takového přemítání nadešla půlnoc a jakmile odbila dvanáctá, zaslechl jsem známé tikání — — Adéla mne volala . . .

A podivno!

Rychleji než kdy jindy ocitl jsem se na okně a spustil provaz dolů ... Za několik vteřin vytáhl jsem následující lístek: „Ctěný pane! Děkuju Vám za Vaši laskavosť a zároveň se s Vámi loučím . . . Časně z rána budu propuštěna na svobodu.« Rychle napsal jsem na kousek papíru slova: „A nemohu se dovědět, kdo jste?" Dav pak přiměřené znamení, spustil jsem papír dolů.

Tentokráte musil jsem čekati na odpověď několik minut.

Konečně dáno mi znamení, bych provaz vytáhl.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

6?

Učiniv tak shledal jsem, že jest na konci přivázaná fotografie.

Seskočiv s okna blíže ku světlu, poznal jsem známou mi tvář, podobiznu — Smidarského ještěrky . . .

Dojem, jaký na mne fotografie učinila, podobal se dojmu, jaký činívá na člověka zpráva o náhlém úmrtí osoby, která byla srdci jeho bližší, nežli se sám domníval.

Konečně tedy jsem se dověděl, s kým jsem se byl po tolik dní tak zvláštním způsobem dorozumíval a pochopil vše, co zdálo se tni býti z počátku, když jsem byl svou „korrespondenci" zahájil, naprosto nepochopitelny'rm.

Však právě tím, že se mi byla prohlásila, podráždila "ještěrka" zvědavosť moji ještě u vyšší míře nežli dříve. Přemítal jsem o jejím osudu, o jejím pěstounu Smidarském a některých těch podrobnostech, jež jsem se byl až dosud o podivném tomto stvořeníčku dověděl.

Kdo byli jeho rodičové ? . . . Dověděl se něco o nich Smidarský? . . .

Proč Adélu jinak nenazývá nežli „ještěrkou^, arci jsem tušil; ale pravou příčinu jsem nechápal rovněž tak jako mi nebylo jasno, jak možno spustlé stvoření to milovati tak vroucně, jako je miloval přítel Smidarský . . .

Nechť však jsem si položil otázku jakoukoli, žádnou nemohl jsem si zodpověděti ku své spokojenosti. Proto jsem si předsevzal, že časně z rána požádám žalářníka, by mi u vyšetřovacího soudce Adélina vymohl dovolení, bych směl s Adélou, než osudnou budovu opustí, několik slov promluviti.

Dlouho nemohl jsem usnouti. Posléze jsem usnul přece a procitl dosti časně. Také se mi podařilo žádost svou žalářníkovi dosti záhy zvěstovati ; ale bylo už pozdě.

Adéla, kteréž bylo již den před tím pozdě večer zvěstováno, že jest na svobodě, byla vyšetřovacího soudce požádala, by ji dovolil přespati aspoň ještě jednu noc v separaci. Soudce k tomu svolil, a tím se stalo, že byla „ještěrka" časně z rána beze všech dalších okolků na svobodu propuštěna.

Dověděl jsem se však, kdo byli „ještěrčini" spoluvinníci. Žalářník udal mi několik jmen", ale když jsem ani jediného neznal, slíbil mi, že mi ukáže osoby ty, až budou na procházce.

Any byly všechny pro tentýž trestný skutek ve vazbě a neměly společné vycházky, byl bych musil čekati celé odpoledne, nežli by se byly na dvoře vystřídaly.

Žalářník však, jenž po celou dobu mého uvěznění choval se ke mně s obzvláštní úslužností, učinil vhodné opatření, bych je spatřil co možná brzo. Dalte si pod různými záminkami jednoho vězně po druhém předvésti do přijímací kanceláře a zatím, co jsem se na dvoře se svými kolegy procházel, spatřil jsem jednoho po druhém, když se ubírali přes dvůr do kanceláře a z této zase do svých separací.

Poznal jsem všechny: spatřil jsem trpaslíčka s ohromnou hlavou a s výrazem blbosti v široké tváři, pak zrzavého, pihovitého kolohnáta, po něm přihrblého, vychrtlého souchotináře s hluboko zapadlýma, lesknoucíma se očima, na to vypaseného červenolícího mužíka s šosáckou fysiognomií a konečné i černookého a černovlasého čiperu — slovem, všechny, s nimiž jsem se byl asi před půl druhým rokem setkal v záhadně hospůdce na Františku, kde mi byl vyměněn svrchní můj kabát za kabát cizí, v němž jsem byl nalezl notiční knížku přítele Smidarského.

Touto shodou okolností počaly mne i tyto osoby zajímati. Ale nedověděl jsem se o nich více nežli suchoparné generalie, jak byly zaneseny v záznamních knihách přijímací kanceláře trestnice, o skutku pak, jejž spáchaly, že to zcela obyčejná krádež skvostů, z nichž jeden, a sice malé zlaté náušnice, nalezen o soudní prohlídce hospůdky, v kteréž bylo všech pět mužů postihnuto a zatčeno, u dívčiny, která tam každodenně harfeníka zpěvem doprovázela.

Dívčina sice tvrdila, že náušnice nalezla pod jedním stolem; ale tvrzení to pokládáno za pouhou výmluvu, a teprve když zjištěna pravda, byla dívka na svobodu propuštěna.

Co do viny zatčených mužů, nebylo taktéž možno zjistiti, zdali oni nebo někdo jiný připomenutou krádež spáchal, poněvadž skvostů u nich nenalezeno; ale podezření zůstalo na nich lpěti a ve vyšetřování pokračováno.

Po tomto intermezzu nastaly mi opět nudné dny obyčejné vazby.

Vyhověl jsem poslednímu přání Adély a odepsal také Smidarskému na jeho poslední list — ale uznal jsem za dobré nezmíniti se o „ještěrce" ani slovem.

Chtěl jsem jej totiž navštíviti, až budu propuštěn na svobodu, a povědíti mu co možná nejšetrněji vše, co jsem se byl dověděl — a poněvadž se již proslýchalo, že bude za několik dní udělena politickým vězňům amnestie, mohl jsem o „ještěrce" směle pomlčeti.

9* 68 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Amnestie udělena skutečně. A dříve nežli mi Smidarský odpověděl na můj list, byl jsem na svobodě.

Kdo z vlastního názoru neseznal rozdílu mezi životem v dusné celi žalářní a životem na svobodě, ani by neuvěřil, jak rychle a jak snadno zapomíná se na svobodě na všechna předsevzetí, jež se v nás byla v době našeho uvěznění zrodila.

Člověk, jenž byl za mřížemi úpěl, plakal nebo celý svět proklínal, bývá zcela proměněn, jakmile se octne na svobodě.

Přeletí jsem seznam ten, ale nenalezl v něm jediného jména známého neb aspoň povědomého. (Str. 62.) Svět, jak se mu byl jevil ze žaláře, objeví se mu náhle ve světle zcela jiném, a po předsevzetích všeho druhu bývá obyčejjiě rovněž tak rychle veta jako po útrapách a svízelích, jež nás byly ve vazbě hnětly.

Octnuv se na svobodě zapomněl jsem takměř na vše, co jsem si byl, meškaje v žaláři, předsevzal vykonati, a na co jsem nezapomněl, jevilo se mi býti nehrubě důležito.

V několika dnech zapředl jsem se zase do dřívějších svých poměrů a počal v potu tváři „žurnalisovat a literatovat".

Nynější moje činnost lišila se od dřívější toliko tím, že stav se poznovu odpovědným redaktorem musil jsem vedle obvyklých svých řádných prací ještě konati také „práce mimořádné".

Vyšetřování stíhalo vyšetřování. Sotva jsem odbyl jeden soud, již na mne cenilo své zoubky několik nových obžalob — slovem, žil jsem duševně i tělesně více v soudní síni nežli mimo ni . . .

Ký div, že za tak mimořádných poměrů mnohdy po celé dny, ba týdny na své přátele Smidarského a Nadasdiho takměř ani jsem nevzpomněl a musím se přiznati, že bych byl na oba snad úplně zapomenul, kdyby mi nebyl Smidarský občas nějakého listu zaslal.

Z počátku psával dosti často; jednou nebo dvakráte za měsíc, a listy jeho byly nad míru zajímavý.

Později, když jsem pro nedostatek času na listy jeho buď pozdě nebo lakonicky odpovídal, psával řidčeji, ale přece vždy ještě tak, jako by byl přesvědčen, že mě praktické provedení plánů, o nichž jsme byli před lety tak často rozmlouvali, i nyní ještě rovněž tak zajímá jako dříve.

Musím vyznati, že se nemýlil. Věci, o kterýchž psal, byly by zajímaly i kruhy širší; neboť kdež medle v celých Cechách založil někdo průmyslový závod, jehož čistý výtěžek byl přiměřeně rozdělován mezi osoby, které při podniku spolupůsobily?

Jakž by mne nebylo zajímalo, když Smidarský ve svých listech vypisoval postup práce, když budova stavěna ! Když vypravoval později, kterak hrne se délnictvo se všech stran do závodu, když líčil neočekávaný rozkvět závodu a zároveň také úplnou spokojenost všech, kdož se byli jakýmkoli způsobem o rozkvět ten zasloužili !

Z dělnictva a úřednictva arci nikdo ani netušil, dle jakých zásad jest závod řízen, neboť tajemství to neznal nežli Nadasdi a Smidarský; ale závod těšil se tak vzácné pověsti, výrobky jeho byly tak vy>tečny a platy dělnictva, jemuž se u poměru s rostoucím čistým výtěžkem mzda neustále zvyšovala, tak značný, že každý, kdo v závodě pracoval, pokládal jej jaksi za část' svého majetku, jejž musí chrániti a neustále o jeho zvětšení pečovati.

Podrobný plán k založení a řízení závodu pocházel od Smidarského. Pokud jsem z celku a podrobností, o nichž mi přítel psal, seznati mohl, osvědčil Smidarský plánem tím neobyčejný talent organisační, zvláště když se uváží, že podobného závodu nejen nikdy neřídil, nýbrž KANDIDÁTI EXISTENCE.

69 že byl takměř ve všem pouhým nováčkem, jenž často i v důležitých věcech, kde bylo nevyhnutelně potřebí praktické znalosti, musil se spolehnouti pouze na svůj bystrozrak, ba mnohdy i na pouhý instinkt.

Nadasdi zaopatřiv značné prostředky hmotné ponechal Smidarskému ve všem úplně volnou ruku zůstaviv sobě pouze právo vrchního dozoru nad účty. Jinak podporoval Smidarského ve všem, kde toho bylo třeba a nikdy ni slůvkem nedal na jevo, že by on byl vlastníkem závodu, ačkoli dobrá pověst a úvěr firmy Nadasdiho úžasně rychle stoupaly a čistý výtěžek v brzku byl takový, že nemohl se jím pochlubiti an nejstarší závod toho druhu, nechť pracoval s kapitálem sebe větším a měl k disposici úřadnictvo a dčlnictvo sebe zručnější.

Smidarský arci netajil, že příčinou neočekávaného rozkvětu závodu není pouze lidumilná základní zásada, kterou byl řízen, nýbrž že v první řadě přispěly k tomu příznivé poměry obchodní a zároveň také bezpříkladně vhodný materiál, jehož bylo užíváno. Poslednější arci bylo možno zase jen připsati na účet Smidarského, neboť on byl navrhl místo, kde má býti závod vystavěn.

Poměr mezi Nadasdim a Smidarským byl co možná nejpřátelštější. Vlastním chefem a ředitelem byl Smidarský; Nadasdi pouze občas dohlížel . . .

Tak řízen byl závod po tři léta, a o všem, co udalo se v něm jen poněkud důležitějšího, býval jsem zpraven.

Smidarský mi sice také několikráte psal, abych se přijel na závod podívat — někdy také připomenul, že by bylo záhodno, bych se vzdal posavadní své činnosti a ujal se společně s ním říz mí závodu, jenž byl ve třech letech tak vzrostl, že není již ani možno, by řízení jeho spočívalo v jedněch rukou . . .

Ale veškeré zvaní bylo marné . . .

Kdo ocitl se jednou na nakloněné ploše literactví — zřídka kdy ji opustí... Jeť k tomu potřebí aspoň tolik mravní síly, jakou jsem se nikdy nemohl pochlubiti — a tak trávil jsem dny života svého v nudné jednotvárnosti žurnalistického klopocení, aniž bych byl dbal lákavého zvaní přítelova.

Pravda sice, že jsem si mohl aspoň jednou zajeti na Moravu, bych se na vlastní oči přesvědčil o pravdě přítelova líčení. Ale neučinil jsem tak jednak z nedostatku času, jednak pak z přirozené lenivosti, kteráž přes všechnu rnoji touhu po cestování vždy a ve všem mi překážela, tak že jsem mnohdy pranepatrný půldenní výlet do okolí Prahy odkládal tak dlouho, až jsem jej konečně z té neb oné příčiny podniknouti musil neb vůbec ani nepodniknul.

Po třech letech zvěstoval mi Smidarský zprávu zcela novou. Psal mi totiž, že si Nadasdi usmylil zakoupiti asi hodinu cesty od závodu velký statek v přerozkošné krajině a přeměniti jej v pěkný zámeček s rozsáhlém parkem. Psal také, že z toho sice Nadasdiho zrazoval; ale on prý trvá na svém a také bez odkladu koupi statku provedl.

BSa i *3R. - 'ÉĚĚĚ Asi po čtvrť hodině zaznělo však z téže separace výskání a hned po té i drsný zpěv ženský . . . Patrně se byly uvězněné shodly a o kořist' rozdělily. (Str. 64.) Od té doby nepanovala mezi Smidarským a Nadasdim, jak jsem z dalších listů Smidarského mezi řádky vyčísti mohl, ona shoda, jako v době dřívější; nicméně zůstalo vše při starém.

Závodu dařilo se stále dobře, a z části z vlastních peněz, z části pak z přebytku čistého výtěžku závodu mohl Nadasdi směle podniknouti nákladnou stavbu zámečku.

1 o postupu této stavby psával mi Smidarský, a zdálo se, že posléze přece s myšlénkou tou jaksi se spřátelil a že Nadasdimu nikterak nepřekáží.

Stavba a vůbec vše, čeho bylo třeba k přeměnění statku a zahrad jeho v zámek a park, trvalo asi půl druhého roku. Dle popisu Smi70 KANDIDÁTI EXISTENCE.

darského byl to vskutku přerozkošný, závidění hodný útulek, jejž si byl Nadasdi zříditi dal.

Od listu, v němž mi byl Smidarský dopodrobna zámek přítelův popsal, počaly mě další listy Smidarského docházeti vždy řidčeji. Z každého následujícího jsem vyčetl, že se Smidarský do psaní jaksi nutí, že jej podávání zpráv o podniku více tak netěší jako dříve.

Později byly listy Smidarského vždy kratší, až pak asi po půl letě scvrkly se v listy zcela lakonické.

Z počátku jsem si toho hrubě ani nevšímal domnívaje se, že snad rozmrzelosť nad stavbou zámku jest toho příčinou a nezmínil jsem se o tom ve svých odpovědích ani slovem; ale později, když docházely lakonické listy přítelovy již jen asi jednou za čtvrt roku, zmínil jsem se o tom přece a obdržel prostou odpověď, že příčina toho není nikterak podstatnou.

Od té doby neobdržel jsem však od Smidarského žádného listu více —až teprve v prvních dnech měsíce prosince roku 1877.

Podávám list ten, jenž byl psán poněkud třesavým písmem, do slova.

Znělť takto: Předrahá duše!

Krásný sen mé mladosti zmizel. . .

Nalézám se na pokraji zoufalství a hrobu zároveň. . . Dnové moji jsou sečteni; ale ne rad bych zemřel, aniž bych Ti pověděl, co by po moji smrti zůstalo na vždy tajemstvím.

Svízele a útrapy života mého minulého nejsou ničím u porovnání s útrapami duševními, jež mi bylo připravilo nejtrpčí sklamání posledních měsíců . ..

Takměř rok žiju v nejtrapnějším duševním rozechvění . . . Mnohdy nevím, žiju-li více nebo nalézám-li se v deliriu . . . Jsem slab a bojácen.

Vím, že mám jen několik kroků ku hrobu a přece se bojím učiniti životu svému konec.

Jindy bych se byl za takových okolností ani na okamžik nerozpakoval; ale nyní jsem — jak už podotknuto — zbabělec . . .

Možno-li Ti, prosím Tě snažně, přijeď sem — a nebudeš toho litovati . . . Spatříš sice člověka skoro již umírajícího, ale poslední zpověď jeho bude Tě zajímati více nežli kohokoli jiného, poněvadž kromě Tebe nemám nikoho, jenž by mohl zpovědi mé úplně porozuměti.

Opakuju snažnou prosbu svou ještě jedenkráte v naději, že jí vyhovíš.

Nalezneš mne v téže hospůdce, v které jsme se byli v červenci roku 1869, tudíž před osmi lety náhodou setkali.

Na vždy Tvůj Smidarský."

Dopis ten mne skutečně polekal.

Takové řeči nebyl jsem se do Smidarského nikdy nadál. Znaltě jsem jej sice jako člověka dosti často citu podléhajícího a mnohdy skoro až sensitivního, ale přece daleko častěji mužného a odhodlaného, jenž by se byl i smrti klidně dovedl dívati v děsnou její tvář.

A z nenadání čtu slova svědčící o neobyčejném vzrušení citu, jaký předcházívá nejstrašnější katastrofy.

List ten vzrušil i mne, a účinek jeho byl tak mocný, že jsem se odhodlal navštíviti přítele bez odkladu.

Rychle počal jsem konati přípravy na cestu a byl jsem také asi za půl hodiny hotov.

Byl již večer. I pospíšil jsem na nádraží; ale na neštěstí přibyl jsem o několik minut později — vlak k Brnu jedoucí byl již odejel.

Nezbylo mi nežli čekati až do rána. Přece však jsem učinil ještě jedno opatření: zaslal jsem totiž telegramy Srnidarskému i Nadasdimu, žádaje za vysvětlení.

Odpověď Smidarského došla asi za tři hodiny.

Telegrafovalť mi následující: »Více nežli jsem byl psal, nemohu prozatím povědět. Možno-li Ti, přijeď — ale brzo, jinak ..."

Poslední dvě slova byla tak zkomolena, že jsem se smyslu jejich naprosto nemohl domysliti.

Nadasdi vůbec ani neodpověděl.

Mlčení jeho arci jsem si vykládal jen tak, že ho telegram můj nejspíše nestihl doma.

Tak musil jsem čekati celou noc, aniž bych si byl mohl něco vysvětliti. Ulehl jsem sice, ale na usnutí nebylo lze ani pomysliti — nezamhouřil jsem po celou noc ani oka a z rána, asi hodinu před odjezdem vlaku, byl jsem již na nádraží.

Byl jasný prosincový den. Obloha byla takměř bez mráčku, v přírodě panoval neobyčejný klid, což působilo na rozčilené mé nervy poněkud konejšivé. Ale čím více se blížil vlak k Brnu, tím více zmáhal se můj nepokoj.

Zahloubav se v myšlénky o osudu přítelovu nemohl jsem se ubrániti pocitu trpkosti; neboť domnívati se, že jest jeden z nejdávnějších a nejmilejších přátel našich šťasten, a zvěděti náhle, KANDIDÁTI EXISTENCE.

71 že nalézá se na pokraji zoufalosti a hrobu zároveň, musí vzrušiti i člověka nejchladnokrevnějšího.

Konečně přibyl vlak do Brna.

Chýlilo se skoro již k večeru.

Bez odkladu najal jsem povoz a asi za půl hodiny ujížděl jsem takměř tryskem po silnici, po kteréž jsem byl před osmi lety zabloudil, k osadě, kde Smidarský meškal.

Koně uháněli sice dosti rychle, ale moje netrpělivost byla příliš velká, bych byl mohl býti uspokojen úprkem, tím méně pak obyčejným poklusem.

Cím více jsme se vzdalovali od Brna, tím více rostla moje netrpělivost, tím více zmáhal se i můj nepokoj. Každou chvíli pobízel jsem kočího k větší rychlosti. Kočí sice uposlechl a švihal do koní a tito skutečně také ujížděli vždy rychleji. Leč vše to mi nedostačovalo. Posléze ujížděli jsme už takměř cvalem; z upěnčných a frkajících koní se kouřilo.

Poznával jsem krajinu v právo a v levo silnice, po které jsme jeli, jako bych byl po ní teprve před týdnem nebo nanejvýš před měsícem naposledy jel, a domníval jsem se, že bych byl tentokráte nezbloudil, ani kdybych se byl z Brna na cestu pěšky a bez průvodčího vydal.

Tak ujížděli jsme jíž asi hodinu, když se mi z nenadání zdálo, že okolí po pravé straně silnice jest jaksi cizí.

Vzpřímiv se v povoze rozhlédl jsem se pozorněji po krajině. Chladné prosincové slunce právě zapadalo a v žhavě rubínových paprscích jeho lesklo se vše jako v krvi, tak že i nejznámější krajina musila by se zdáti v neobyčejném tomto osvětlení poněkud cizí.

Zrak můj bloudil chvíli po pravé i po levé straně silnice, načež se upřel na zad, odkud jsme jeli.

Zdálo se mi, že vidím v dáli nějaký povoz.

Zbystřiv zrak pozoruju v záhybu silnice, že to lehký nějaký' kočárek, jehož koně takměř v zběsilém úprku uhánějí po téže silnici za námi.

Úprk ten mi byl nápadný.

Za několik okamžiků vyjel kočár ze záhybu silnice a byl v rovné čáře s mým povozem, tak že jsem po nějaký čas nemohl ani rozeznati, stojí-li či jede-li. Asi po třech minutách zase zahnul v záhyb; pozoroval jsem tentyrž úprk.

Byl nás sice ještě dosti daleko, ale za takové jízdy musil nás ve čtvrt hodině dohoniti.

Nemýlil jsem se.

Usednuv v povoze nečekal jsem ani celé čtvrt hodiny. Zaslechl jsem za námi pronikavě třaskavé drkotání, jakým se liší úprk lehkého kočáru od jízdy těžšího povozu, jehož lomoz obyčejně přehluší, a po několika vteřinách mihnul se podle nás jako šipka lehký elegantní kočárek, v němž seděla černě oděná nějaká dáma. Hned na to viděl jsem kočárek před námi, kterak vždy více od našeho povozu se vzdaluje.

„Tak rychle byste měl jeti!" oslovil jsem svého kočího dívaje se závistivě za kočárkem letmo uhánějícím.

„A také bych tak jel, kdybych měl takové koně," zní odpověď.

„Víte, čí jsou ?"

„Vím — ale nemohu vzpomenout na jméno pánovo," odpovídá kočí.

„Znáte snad tu dámu ?« „Znám; přijíždí často do Brna."

„A kdo je?"

„Nevím; ale povídají, že to jakási — nu, taková divná ženština . . ."

„Jak to míníte?"

„Nu — já nevím. . . Ale pán — eh! jen kdybych vzpomněl na jméno . . . přivezl prý si ji asi před rokem odkudsi ještě za živobytí své nebožky paní — a od toho času . .."

„Tedy nějaká maitressa,« pomyslil jsem si a schouliv se do kouta povozu odmlčel jsem se.

Asi po čtyřech nebo pěti minutách můj kočí náhle se prudce na pólo ke mně obrátil řka: „Už jsem si vzpomněl! . . ."

„Nač?" tážu se.

„Nu — jak se jmenuje . . ."

„Nuže tedy, jak?"

„Je to pán, co zde má tu velkou továrnu .. ."

„Snad Nadasdi?!" vyrazil jsem prudce ze sebe.

„Ano, ano, Nadasdi!" dotvrzuje kočí.

Vztýčil jsem se prudce ve voze poznovu a zahleděl se zvědavě za kočárkem před námi.

Byl už příliš daleko, bych byl mohl více rozeznati nežli tmavou velkou skvrnu.

„Nemohli bychom kočárek dohonit?" optal jsem se po malé přestávce kočího.

„Není možno!" zní odpověď.

„Zkuste to! Pobídněte koně!« „I kdybych je do krve rozšvihal — není možno!"

„Zkuste to!" opakuju rozhodně s přízvukem tak podivným, že sám kočí uznal bez odmluvy za dobré pobídnouti koně ještě k většímu cvalu.

Jeli jsme chvíli rychleji nežli dřív; ale posavadní rychlou jízdou již poněkud unavení 71 KANDIDÁTI EXISTENCE.

koně v brzku počali v běhu ochabovati, tak že je musil kočí skoro neustále bičem pobízeti.

Posléze obrátil se kočí napolo ke mně a připomenul tóneni poněkud trpce nevrlým : „Není možno! Marně koně týrám — kočárku nedohoníme!"

„Jen jeďte! Jeďte!" pobízím.

„Ale jedu marně ..."

Vzpřímiv se vyhledí jsem poznovu přes kozlík ku předu.

Jeli jsme dále.

„Nezdá se vám, že kočárek stojí?" tážu se po chvíli kočího.

„To se jen zdá," zní odpověď. »Kdyby postál jen chvíli, možná že bychom jej dohonili."

„Jen jeďte!" opakuju usedaje, kdežto kočí poznovu švihl do koní.

Jeli řičíce a frkajíce rychleji nežli před tím.

Po několika vteřinách kočí sám se k mně obrací: „Měl jste pravdu — kočár stojí!"

Při tom švihnul poznovu do koní.

Vztýčiv se, vidím, že tomu skutečně tak.

„Nejspíše se něco stalo koním nebo na kočáru," připomíná kočí. „Paní vystoupila."

„Jeďte tedy rychleji — ať je dohoníme!"

pobízím.

Kočí uposlechl.

Švihnuv několikráte po sobě do koní popustil jim úplně uzdu a tito, ačkoli již nemálo unaveni, ujížděli nyní úprkem dále. V několika minutách byli jsme kočárku tak blízko, že jsem mohl rozeznati osoby a ve dvou nebo třech minutách jsme kočárek dohonili.

Jedna náprava u zadních kol byla zlomena, náruční kůň ležel na zemi.

Můj kočí zastavil bez vybídnutí a seskočil s kozlíku, by cizímu kočímu pomohl koně zvednouti. Já taktéž vystoupil z vozu ; ale mne nezajímala tak nehoda, jako Nadasdiho domnělá maitressa.

Stála klidně podle kočárku, upírajíc zrak svůj na koně na zemi ležícího.

Byla to elegantně oděná, nanejvýš dvacetiletá dáma aristokratického vzezření. Byla štíhlá a vysoké postavy; tvář její, pokud jsem mohl za přibývajícího soumraku rozeznati, měla výraz poněkud chladny'', ba pyšný. Byla pleti nápadně jemné a bledé, kdežto vlas měla černý a lesklý jako havraní peruť.

Několik okamžiků jsem ji mlčky pozoroval.

Stála poněkud ku předu nachýlena. Mého povozu a mne vůbec ani si nevšimla.

Z pouhé zdvořilosti učinil jsem několik kroků blíže k ní. Teprve nyní pozvedla zrak svůj ke mně.

Ohnivé a výrazné černé oko její utkvělo na mně skoro bodavě; ale k nemalému podivení mému přeletí bledou a vážnou tvář sličné ženštiny té lehký ruměnec buď rozpaků nebo překvapení.

„Račte prominout," pravím vlídně, „stihla vás nějaká nehoda . . .« Neznámá upírajíc na mne stále svůj ohnivýzrak zdála se býti skutečně v rozpacích, neboť místo smělého pohledu a takové též odpovědi, jaké jsem od ženštiny jejího druhu očekával, spočinul na mně pohled bádavý sice, ale nesmělý, ba ostýchavý.

Neodpověděla.

Dle všeho bylo patrno, že snaží se rozpaky své ukryti.

Podivné toto její chování mne překvapilo.

Zároveň mě napadlo, že snad přece není tím, zač ji byl můj kočí patrně dle pouhé pověsti prohlásil. Počala mne zajímati. Několik okamžiků jsem mlčel i já, načež dáma poněkud se zpama tovavši pravila: „Promiňte, pane — ulekla jsem se. . ."

Hlas její zněl měkce a sympaticky.

„Mohu vám snad něčím posloužiti ?" ptám se dále.

„Děkuju," zní odpověď rovněž tak sympatickým hlasem pronesená. „Zdá se, že si kůň jen nohu vyvrtnul..."

Po těchto slovech vztýčil se její kočí, jenž byl až dosud k padlému koni nahnut, a připomenul: „Zle je, milostivá slečno! Kůň má nohu zlomenou."

„Co tedy počít?" táže se nezmá klidně.

Kočí pokrčiv ramenoma mlčel.

"Zůstaňte tedy zde u koní a kočáru," dí na to ženština. „Půjdu pěšky a pošlu vám sem někoho, by vám pomohl dopraviti koně i povoz do zámku."

Slova ta pronesena byla s neobyčejným klidem a takovou též rozhodností.

„Račte míti daleko odtud ?" optal jsem se.

„Asi hodinu," zní odpověď.

„Nemohl bych vám nabídnouti svůj vlastní povoz ?" ptám se dále.

„S ochotou bych vašeho nabídnutí přijala; ale možná, že máte na spěch," dí dáma.

V okamžiku tom mne sice napadlo, že na smrť chorý přítel čeká snad netrpělivě mého ■■■ m m KANDIDÁTI EXISTENCE.

n příchodu, ale přece jsem — aniž bych si býval vědom pravé příčiny — zalhal, že naspěch nemám.

„V tom případu vaše nabídnutí přijímám," odpovídá dáma rozhodně.

Vyzval jsem tudíž svého kočího, by jel dále.

Dáma vsedla do mého povozu, kočí vyskočil na kozlík a otázav se, kterým směrem má se dáti u první křižovatky, chtěl švihnouti do koní.

„Zadržte!" zvolala dáma na kočího. Nahnuvši se z povozu ke mně a podávajíc mi ruku připomenula: „Děkuju vám za vaši laskavou ochotu; ale — vždyť pak jedete tímže směrem jako já . . . Nemohla bych zvědět cíl vaší cesty?"

Udal jsem osadu, do které jsem jel.

„Ah — do té osady můžete jeti se mnou . . .

Od nás jste tam za půl hodiny. Libo-li vám tedy . . .« Slova ta pronesena byla tak vlídně a vábně, že nebylo lze odporovati.

Za několik okamžiků seděl jsem podle neznámé v povoze. Kočí švihnul do koní, a povoz ujížděl po silnici dále.

Musím se přiznati, že mi bylo po boku neznámé dámy z počátku poněkud nevolno.

Mlčeli jsme po několik minut; ale po té rozpředl se mezi námi hovor o věcech všedních a obyčejných sice, ale přece zajímavý.

Seznal jsem v neznámé dámu vzdělanou.

Chování její nevyznačovalo se sice žádnou noblessou, za to však příjemnou, skoro přítulnou přívětivostí, pro kterou jsem v brzku úplně zapomněl, s kým vlastně jedu.

Netázajíc se ani odkud a kdo jsem, počala mi vypravovati o Praze. Z vypravování jejího domníval jsem se poznávati, že jí nejsem neznámý, a vysvětlil jsem si vše tím, že nejspíše meškala nějaký čas v Praze a tam mne seznala.

Nechtěje se přímo ptáti nechal jsem ji vypravovati.

Podivení moje však rostlo, když počala mluviti zcela důvěrně o svém poměru k Nadasdimu. Seznámila se s ním v Praze, kam byl asi před rokem návštěvou přijel. Mluvila však o něm s takovou vroucností, s jakou mluvívá vřele, ba vášnivě milující žena o muži nejmilejším.

Avšak právě tato její důvěrnost ke mně v záležitosti tak delikátní zbudila ve mně podezření, že vše to není přece snad ničím více nežli pouhé koketství, jakým snažívají se ženštiny tohoto druhu zakryti nedostatek opravdového citu.

Mezi touto rozmluvou bylo se skoro setmělo.

Po více nežli půl hodině zabočil povoz na první křižovatku s erární silnice na vozovou cestu okresní a ujížděl z počátku podle polí, potom podle malého háje a vjel pak do hustého lesíka, kde nebylo viděti nežli po obou stranách cesty vysoké zádumčivé jedle a sosny.

Asi po pěti minutách povoz z lesíka toho vyjel.

Octli jsme se na malé vysočině, s kteréž byl volný pohled do okolí. Ačkoli byl už sou„Nadasdi se posud nevrátil. Libo-li vám sečkati půl hodinky, možná, že se ho přece dočkáte." (Str. 74.) mrak, rozeznal jsem přece, že jest to krajina vskutku čarokrásná.

Před námi rozkládala se široká a dlouhá kotlina, obklopená nevysokými a skoro vesměs malými lesíky porostlými vršinami. Tu a tam bělela se nějaká budova, v pozadí pak větší nějaká osada, kdežto uprostřed kotliny rozkládal se rozsáhlý park, z něhož vyčnívaly obrysy zámku, v jehož oknech kmitala již večerním šerem četná světla.

Byli jsme patrně blízko cíle cesty.

Při pohledu na utěšenou krajinu litoval jsem, že nevyjeli jsme aspoň o hodinu dříve, bych byl mohl Nadasdiho rozkošný útulek spa10 T 7-1 KANDIDÁTI EXISTENCE.

třiti ještě za denního světla nebo v záři zapadajícího slunce, kdy byl asi pohled s vysočiny do krajiny vskutku čarokrásný.

Cesta s vysočiny do širokého údolí byla křivolaká a vinula se hadovitě a s pranepatrným spádem uprostřed nizoučkých smrčin a borovic, tak že byl i s cesty té pohled do okolí tak dlouho úplně volným, až octli jsme se v nížině na rovině u vjezdu do parku.

Další cesta vedla po široké, žlutým drobným pískem posypané cestě skrze hustý a rozsáhlý park, jehož stověké buky a lípy po obou stranách cesty tvořily nad touto hustý listový baldachýn, kterýmž i paprsky poledního slunce jen mdle prokmitaly na cestu.

Cesta byla úplně rovná a po obou stranách hořely v jisté vzdálenosti od sebe velké lucerny na kovových kandelábrech. Perspektiva až k zámku, jenž byl od hlavního vjezdu asi půldruhého tisíce stop vzdálen, dodávala budově té, jejíž hlavní schodiště a některá poboční sloupoví bylo možno již od vjezdu zcela zřetelně rozeznati, poněvadž bylo bezprostřední okolí zámku přiměřeným způsobem osvětleno, působila na mne, jako bych se byl ocitl v nějaké báječné krajině.

Po celou jízdu s vysočiny až do parku a parkem samým neznámá nepromluvila.

Byl jsem tomu povděčen, neboť v tu chvíli zaujímal park a zámek veškerou moji pozornost.

Koně klusali již jen volně a jaksi umdleně a za nedlouho zastavili před samým zámkem.

Pohled na zámek byl překvapující.

Všeho, co může nejbujnější fantasie moderního stavitele vkusného a krásného sploditi, bylo zde použito k okrase a přece byla jednoduchost zásadou kardinální, kterou se byl stavitel řídil.

Náklad na tuto budovu, kteráž byla se všech stran asi dvěma sty světel tak intensivně osvětlena, že bylo možno každou podrobnost rozeznati, jako za jasného dne, byl asi ohrom ný\ Sotva se byl povoz zastavil, vyskočila neznámá jako gazella z povozu, kdežto já zůstav seděti optal jsem se, kterým směrem má se nyní povoz můj dáti.

Neznámá však odvětila: „A u nás se nezdržíte ani okamžik?"

„Není možno — kvapím," odpovídám.

„A nezdržíte se, ani když vás za to poprosím? — Ani na hodinku?" opáčila a sepjavši ruce upřela na mne prosebně ohnivý svůj zrak.

V okamžiku tom byla tvář její tak osvětlena, že rozeznal jsem každý tah — zdáloť se mi, že jsem tvář tu již někdy viděl.

Chvíli jsem mlčel, načež neznámá podotkla: „Tedy aspoň na půl — nebo na čtvrt hodinky . . . Prosím snažně. — Možná, že se dočkáte přítele Nadasdiho."

„Jak ? Vy víte, že je Nadasdi mým přítelem ?"

zvolal jsem.

„Pravda, že vím, a promiňte jen, že jsem vám to nepověděla dříve."

Poohlédnuv se spatřil jsem, že stojí opodál za námi několik sloužících, čekajících patrně na rozkazy neznámé, což mne přimělo, že jsem další hovor v jich přítomnosti dále nerozpřádal, nýbrž vyskočil z povozu.

Hlavní příčinou arci byla jednak svůdná vlídnost zvoucí mne ženštiny, jednak také okolnost, že budu se snad moci s Nadasdim, dříve ještě nežli spatřím Smidarského, dohodnouti o zvláštním poměru, jaký mezi nimi nyní panoval.

Připomenuv, že jsem ochoten zdržeti se asi půl hodinky, následoval jsem neznámou, která byla sloužícím prostě pokynula, že si ničeho nepřeje, po hlavních schodech do zámku.

Prošli jsme vkusně upraveným portikem a skvěle osvětlenými předsíněmi a octli se asi po dvou minutách v prostranném saloně, jehož úprava a nábytek převyšovaly bohatostí a vkusem vše, co jsem byl toho druhu až dosud na vlastní oči spatřil. Byl to salon přímo knížecí nádhery, jakou možno snad spatřiti jen v palácích nejbohatších velmožů, kteří si libujou v nádheře vkusu orientalského.

Avšak právě tato nádhera zbudila v mé duši zvláštní pocit trpkosti.

Připomenul jsem si přítele Smidarského, jenž v bídné vesnické krčmě snad v nedostatku a zoufalosti očekává smrť, kdežto druhý přítel, jenž mu byl za větší část' svého bohatství v přední řadě zavázán, těší se své knížecí nádheře, aniž by příteli podal pomocné ruky nebo jej aspoň potěšil.

Leč trpkost ta trvala jen několik okamžiků, neboť neznámá, sotva jsme byli sestoupili, nepopřála mi času k reflexím tohoto druhu. Zazvonila a optavši se vstoupivší komorné cosi šeptmo obrátila se hned ke mně a podotkla: „Nadasdi se posud nevrátil. Libo-li vám sečkati půl hodinky, možná že se ho přece dočkáte."

Po té spustila se lehce na měkkou pohovku a vybídla mne, bych si usedl vedle ní.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

73 Uposlechl jsem, a první moje slovo bylo otázkou : jak se neznámá dozvěděla, že jest Nadisdi mým přítelem.

„Vím to již od nejútlejšího mládí," odpovídá neznámá. „Od té doby znala jsem vás i Nadasdiho aspoň dle jména — vás samého poznala jsem osobně v Praze asi před sedmi lety ..."

„Toť vskutku zvláštní náhoda," připomínám nechtěje se ptáti, kde mě byla seznala.

„Jsem dítě, které nepoznalo rodičů," pokračovala neznámá. „Byla jsem vychována cizími, chudými lidmi a často, přečasto trpívala jsem hlad. Přes to vše mohla jsem by^ti šťastnou; ale divoká dobrodružná moje povaha vypudila mě již v době, dokud jsem byla ještě malým děvčetem, do světa. Opustila jsem rodinný kruh pěstouna svého, kterýž mě takřka zbožňoval, a v bídě potulovala jsem se světem . . . Leč k čemu vám to vypravuju? Nepochopíte, nemůžete pochopiti příčiny mého šíleného skutku, jehož želím a lituju, jako největšího poklesku, kterého se může člověk vůbec dopustiti. Nemůžete ji pochopiti prostě proto, poněvadž jí nechápu po dnešní den sama. Ale skutek mluví za sebe.

Dopustila jsem se skutku hnusného, jehož nelze více odčiniti, aniž napraviti ..."

Po té se neznámá odmlčela.

Soudě, že posledními slovy naráží snad na poměr k Nadasdimu, neodvážil jsem se mlčení její přerušiti.

Po chvíli počala sama: „Odpusťte, že takto k vám mluvím, dříve nežli jiem se vám byla prohlásila, kdo jsem.

Leč dříve ještě nežli tak učiním, prosím vás snažně, povězte mi, kam cestujete. Jakási divná předtucha mi dí, že cesta vaše má vážný, ba snad smutný nějaký účel. Nemýlím-li se, pravil jste mi na cestě, že jedete do osady, kde nalézá se Nadasdiho závod. Nebyla jsem tam sice nikdy, ačkoli zde už přes rok meškám, a nikoho tam neznám; ale přes to se mi zdá, že musím se dověděti, ke komu tam jedete návštěvou . . ."

Tato slova pronesena byla skoro vášnivě.

Byloť mi zřejmo, že duší neznámé zmítá podivná jakási bouře: buď že se obává nějaké katastrofy, nebo že jí činí svědomí nějaké výčitky. Tvář její byla ruměná a ohnivé oko její lesklo se skoro zimničně.

„Jdu navštívit přítele," dím klidně.

„A příčina vaší návštěvy?" táže se neznámá prudce dile.

„Byl jsem přítelem svým pozván — jest churav a v stavu zoufalém . . ."

V tom případu vás nebudu ani okamžik zdržovat!" zvolala neznámá. „Jeďte bez odkladu dále!« Vstala; já následoval jejího příkladu.

Chvíli jsme oba mlčeli, načež neznámá, tlumíc své vnitřní pohnutí, ujala se poznovu slova: „Odpusťte, že jsem vás zdržela, a promiňte, že dovoluju si vám položiti ještě jednu a poslední otázku než se rozejdeme : „Můžete mi říci jméno svého přítele?"

Při těchto slovech upřela na mne zkoumavě zrak, a zdálo se mi, jako by se zatajeným dechem čekala na moji odpověď.

Odpověděl jsem tedy rychle: „Přítel můj zove se Smidarský!« Neznámá vzkřikla a zavrávorala; ale hned na to se vzpamatovala a dutým hlasem opavala: „Smidarský ?!"

„Ano!« odpovídám nespouštěje s neznámé oči.

Ruměnec sličné její tváře byl ustoupil smrtelné bledosti. Chvěla se na celém těle a takměř hrobovým hlasem ještě jednou se optala: „Smidarský že je zde na blízku? — A já o tom nevěděla?!"

»Vy Smidarského také znáte?" ptám se nemoha zatajiti své udivení.

„Zdali ho znám?" opáčila podivná ženština s povzdechem. „Nuže," dodala po malé pomlčce, „nyní vám mohu pověděti i já, kdo jsem. . .

Smidarský byl mým pěstounem a já jsem Adéla, kterou jste byl seznal v novoměstské trestnici..."

„Smidarského ještěrka!" zvolal jsem v mocném pohnutí.

„Ano — Smidarského ještěrka," opakovala podivná ženština dutě; ale hned na to prudce vykřikla: „Probůh, pospěšte k Smidarskému!"

Měl jsem se k odchodu.

Adéla postála chvíli u prostřed salonu dívajíc se upřeně za mnou. Když však jsem sáhl na kliku, bych otevřel, vykřikla poznovu: „Prosím vás, sečkejte jen okamžik! . . .

Půjdu s vámi!" . . .

Po té přistoupila kvapně k malému stolku na němž ležel zvonek, a prudce zazvonila.

V několika okamžicích vešla komorná.

„Nechť se bez odkladu zapřáhnou nejrychlejší koně — třeba ryzáci!" velela, načež dodala zvučně, skoro pánovitě: 10* KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Ale hned — rozumíte?!"

Komorná kvapně odešla.

Stoje mlčky u dveří čekal jsem.

Adéla jevila neobyčejný nepokoj. Tvář její byla nyní poněkud ruměná, oko skoro náruživě se lesklo. Přešla několikráte po salonu, jako by o něčem přemítala; na to popošla až ke mně a pravila měkkým, skoro elegicky se zachvívajícím hlasem: „Promiňte, že počínám si jako pomatená.

Zpráva vaše o Smidarském učinila na mne dojem zdrcující. Domnívalať jsem se, že bloudí světem, Sotva jej Adéla shlédla, pospíšila mu v úst rety. (Str. 76.) že snad mne proklíná, a náhle slyším, že žije na blízku, a že je na smrt churav . . ."

Slova ta pronesla tak rychle, že sotva dechu popadala a musila se odmlčeti. Ale dříve nežli jsem něco připomenul, pokračovala rovněž tak rychle jako dříve: „Vy jste jeho přítelem, důvěrným přítelem ...

Můžete mi tedy říci, mohu-li jej navštíviti, mohu-liž se od něho nadíti, že mi moje těžké provinění promine."

Opět umlkla.

Chtěl jsem odpověděti, že neznaje poměru, v jakém k Smidarskému stojí, aniž její provinění nemohu se určitě vysloviti; ale v témž okamžiku vstoupila komorná.

))Nuže!?« obrátila se Adéla ku vstoupivší.

„Rozkaz jsem vyřídila — již se zapřahá ...» odvětila komorná a dodala: „Zároveň mám ohlásit, že se právě milostpán vrátil . . ."

„Nadasdi?!" uklouzlo mým rtům.

»Ano, Nadasdi," opáčila Adéla poněkud smutně a obrátivši se ku komorné pravila: „Vyřiďte, že si přeju bez odkladu s ním mluvit.. .« Sotva však komorná opustila salon, otevřely se jiné dvéře po téže straně, kde jsem stál, a vešel Nadasdi.

Poznal jsem jej na první poh.'ed, ačkoliv od posledního našeho setkání na nádraží brněnském bylo už několik rokův uplynulo. Nebyli se takměř ani dost málo změnil; nehrubě sličnáť jeho tvář jevila však nyní jakousi starostlivost.

Byl oděn v černý elegantní civilní šat dle nejnovějšího střihu.

Sotva jej Adéla shlédla, pospíšila mu v ústrety a pravila prudce: „Víte, že žije Smidarský zde na blízku?"

„Vím," odpověděl Nadasdi chladně a odměřeně.

„A vy jste mi o tom nepověděl?" připomenula Adéla s trpkou výčitkou, a tvář její přeletí mráček nevole.

„Promiňte," odpověděl Nadasdi opět chladně, „nechtěl jsem vás zarmoutit ..."

„A můžete mi říci toho příčinu?" opáčila opět Adéla.

„Mohu — Smidarský jest od delší doby mým nej úhlavně jším nepřítelem ..."

„To není možno!" vzkřikla Adéla prudce a vášnivě.

„A přece tomu tak," zněla ledová odpověď Nadasdiho.

„Smidarský však je churav!" připomenula Adéla.

„Vím!"

»A ani o tom jste mi nepověděl?"

„Ani o tom —« „A příčina?"

»Tatáž, jakou jsem byl dříve uvedl. Nechtěl jsem vás zarmoutit . . ."

Po těchto opět jen chladně pronesených slovech obrátila se Adéla k odchodu a podotkla : „Musím se Smidarským mluvit bez odkladu!"

„Není možno, Adélo!" zvolal nyní Nadasd prudce.

»A proč?"

»Právě od něho přijíždím,« zní odměřená odpověď.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

77 »Od Smidarského — vy?" táže se Adéla v udivení a dodává: „Vždyť jste přede chvílí připomenul, že jest vaším nejúhlavnějším nepřítelem ..."

„Pravda," podotknul Nadasdi; „ale vše to na věci ničeho nemění — přijíždím ..."

„Mluvil jste s ním?" vpadla Adéla.

„Nemluvil . . .« „Jak tedy mám slovům vašim rozumět?"

„Navštčvuju osadu, v které žije, skoro každodenně . . . Vždyť víte, že je tam můj závod," odpovídá Nadasdi. „A vždy se poptávám na jeho zdraví ..."

„A já bych ho neměla ani spatřit!?" přerušila Adéla Nadasdiho.

„Nemůžete — aspoň dnes ne," odpověděl tento. „Mluvil jsem k večeru s lékařem, jenž jej léčí. Pravil mi, že zaslal Smidarský komusi do Prahy nějakou zprávu a od té doby že je bezpříkladně rozčilen. Lékař mu předepsal lék utišující nervy, a dnes k večeru Smidarský' usnul. . . Nemožno s ním tedy mluvit, dokud neprocitne .. ."

Byl jsem svědkem krátké této rozmluvy, aniž bych byl Nadasdim pozorován. Vešelť do salonu dveřmi na téže straně, kde jsem stál já a učiniv několik kroků ku předu zastavil se nespouštěje s Adély očí. Teprve nyní, když jsem byl z jeho slov vyrozuměl, že jest Smidarskému doposud aspoň"poněkud přátelsky nakloněn a že konflikt jejich jest asi zvláštního druhu, popošel jsem o několik kroků ku předu a připomenul: „V tom případu nebyl bych dnes ani já u Smidarského nic pláten."

Nadasdi zaslechnuv cizí hlas prudce sebou škubnul a obrátiv se ke mně změřil mě zvědavě od hlavy k patě; ale hned na to vzkřikl: „Ty zde! ? Co tě sem vede ?"

„Jdu navštívit Smidarského," dím.

„A z jaké příčiny?" vyzvídá Nadasdi.

„K vlastnímu jeho přání."

„Tobě tedy poslal do Prahy zprávu, která jej tak rozčilila!" zvolal Nadasdi živě.

Po té popošel ke mně a podávaje mi ruku dodal : „Bud mi vítán!"

Tiskna Nadasdimu ruku spozoroval jsem, že až posud starostlivá tvář jeho byla se vyjasnila. Byl bych to připsal na účet našeho shledání, ale Nadasdi mimoděk zabručel: „Já jsem přece někdy bláhovec ..."

„Proč?" tážu se.

»Nu, ani sám nevím," odpovídá přítel; „napadloť mě, že mne Smidarský v Praze udal. . .« „Smidarský? ... A proč?" ptám se.

„Jsem kridatar," odpovídá Nadasdi, „a domyslíš se, jak snadno možno lehkomyslnou nebo j zaviněnou kridu proměniti v kridu podvodnou." | Chtěl jsem připomenouti, že Smidarského nepokládám za schopna podobného skutku; leč Nadasdi mě v myšlénce té předešel řka: „Nyní však mohu býti bez starosti — byla to jen pošetilá domněnka . .."

V tom vstoupila komorná ohlašujíc, že jest zapraženo.

„Pro koho ?" ptá se Nadasdi.

„Pro mne!" dí Adéla rozhodně.

„A kam míníte jeti?" ptá se Nadasdi dále.

„K Smidarskému?"

„Ano k Smidarskému — mohl jste to už uhodnouti," odpovídá Adéla.

„A ty k němu také pojedeš bez odkladu?"

obrátil se Nadasdi ke mně.

„Dojedu aspoň do osady," pravím, „a navštívím Smidarského zejtra z rána, až k tomu lékař přivolí."

»Lékař tedy skutečně zakázal?" ptá se Adéla.

„Rozhodně a přísně," vece Nadasdi; „jinak bych vám ani okamžik nepřekážel; ba naopak chtěl jsem s vámi dnes pouze jen za tou příčinou mluviti, bych vám pověděl, kde Smidarský mešká. Zároveň jsem vás chtěl vybídnouti, abyste jej zejtra časně z rána navštívila."

Adéla dívala se chvíli upřeně a zkoumavě Nadisdimu do očí, načež klidněji podotkla: „Věřím vám — pojedu tedy z rána!"

„A ty?" táže se Nadasdi mne.

„Pojedu hned."

„Ne, ne! Vy nemůžete, nesmíte jeti beze mne!" zvolala Adéla. „Buď pojedu s vámi bez odkladu nebo zůstaňte i vy až do rána."

Chvíli jsem byl na rozpacích, ale připomenuv si, že Adéle záleží na tom, aby jí Smidarský prominul její provinění, rozhodnul jsem se, že zůstanu a budu jí při smíření s jejím pěstounem nápomocen.

Nelitoval jsem toho.

Za nedlouho seděli jsme všickni tři v jídelně a rozpředl se živý hovor.

Nadasdi vypravoval později o založení svého závodu, o výtečných schopnostech Smidarského a zvláště o jeho neobyčejném talentu organisačním. V podstatě vypravoval mi totéž, co 78 KANDIDÁTI EXISTENCE.

jsem se byl již dříve z listů Smidarského dověděl; ale způsob jeho vypravování a vůbec tendence, jež měl na zřeteli při založení a originelním vedení závodu, lišily se valně od oněch, jež byl Smidarský ve svých listech rozvinoval.

„Pomysli si," vypravoval Nadasdi, „pouhý barokní nápad měl tak úžasné štěstí . . . Kdysi před osmi nebo devíti lety, když jsem ležel posádkou v Pešti, procházím se za lunojasné noci městem, an se tu přede mnou z nenadání octne nějaký otrapa.

„Dejte mi několik krejcarů na kus chleba!"

praví ke mně po česku.

České oslovení mne překvapilo.

„Jste Cech ?" ptám se zkoumaje otrhance, pokud bylo v záři měsíce možno.

„Což pak to nepoznáváte po řeči?" zní poněkud nevrla odpověď.

Neodpověděv vytáhl jsem tobolku a podal rozedranému krajanu bankovku.

„Děkuju; nepotřebuju tolik —- chci dnes jen několik krejcarů na chleba," praví otrhanec; „zejtra si zase vydělám."

Tato slova mě ještě více překvapila.

„Můžete mi říci, kdo jste a čím se živíte?"

tážu se.

„Proč bych nemohl?" zní odpověď. „Nádenicím tu a žiju bezstarostně ... Co vydělám, vydám a málo kdy se stane, bych potřeboval, a potřebuju-li někdy nějakého krejcaru, dostanu ho vždycky."

„A o budoucnosť se nestaráte?" vyptávám se českého Diogena dále.

„Já o budoucnosť? Ani mne nikdy nenapadlo!" odpověď. „K čemu také? . . . Vždyť pak je zrovna ta starosť o budoucnosť matkou bídy lidské . . . Kdyby každý člověk žil jako já, kdyby každý vydělané peníze zase vydal a žádných neukládal, byl by ve světě pravý ráj . . .« Nerozuměl jsem sice úplnému dosahu těchto slov; ale poznal, že mám před sebou pravého českého mudráka, jenž dovede, jak česká píseň praví, jedním okem plakat a druhým se smát . . .

Nutil jsem jej, aby bankovnu přijal; ale „tvrdá česká palice" zůstala neoblomnou. Musil jsem mu dáti několik dobrobných krejcarů, načež krajan slušně poděkovav ubíral se pyšně svou cestou dále.

Vrátiv se domů počal jsem o zvláštním tomto případu přemítati a vzpomněl si zase jednou po letech na tebe, na Smidarského a na všecky ostatní přátele, s kterýmiž jsem, jak víš, přede mnoha, mnoha lety kul bláhové plány, čelící k reorganisaci společnosti lidské . . .

Musím se přiznati, že jsem se mnohé myšlénce a mnohému bizarrnímu našemu nápadu z oné doby z hlubin dušs zasmál; ale základní myšlénka neustále vřela mou duší a každou chvíli mě napadlo, že společně se Smidarským mohl bych se pokusiti o provedení aspoň některého z reformačních plánů, na jakéž, jak víš, Smidarský nikdy neměl nouzi.

A tak tedy byl rozedraný žebrající krajan, s kterým jsem se byl náhodou v cizím městě setkal, prostředně příčinou, že stal jsem se bohatým továrníkem a nyní kridatarem ..."

Po této introdukci vypravoval Nadasdi o svém setkání se se Smidarským v Brně, o prvopočáteční nedůvěře Smidarského, když mu zvěstoval svůj úmysl, že chce kvitovati a zaraziti průmyslový závod, kterýž by aspoň po někud odpovídal Smidarského intencím reformatorským.

„Byl bych ti přál," vypravoval Nadasdi, „Smidarského viděti, když jsem mu svůj úmysl projevil. Chvíli seděl mlčky a nepohnutě a jenom oko nabývalo vždy většího lesku. Potom zavrtěl hlavou a pravil: „Ne, ne — to není možno! . . ."

„A proč by nebylo?" ptám se.

„Prostě proto," odpovídá, „že egoismus lidský ..."

Ale nedopovědělr vyskočil prudce a upíraje na mne rozjiskřené své oko optal se hlasem, v němž zachvívala se bázeň i naděje současně: „A kdo že chce pokus ten provésti?!"

„Já," odpovídám klidně.

Smidarský mlčel; ale pohled jeho byl výmluvnější. Byltě na mé tváři utkvěl tak upřeně a zkoumavě, jako by chtěl vypátrati nejtajnější mé zámysly ... Po malé přestávce Smidarský náhle radostně vykřikl a padl mi kolem krku . . .

Jediným výkřikem tím zajásala duše Smidarského jako snad ještě nikdy . . ."

Nadasdi na několik okamžiků se odmlčel, jako by se hroužil ve vzpomínku na dobu, kdy byl příteli Smidarskému připravil několika slovy radosť, jakou byl snad po celý svůj život nepocítil, načež pokračoval: „Musím se ti upřímně vyznati, že jsem z počátku v srealisování ani nejpraktičnějšího z plánů Smidarského sám neměl žádné důvěry pokládali jsem vše za pouhý vrtoch . . . Ale KANDIDÁTI EXISTENCE 79 později jsem nedůvěry své litoval. Byltě jsem tak zavinil vlastní svůj úpadek . . .« „Jak to?" přerušil jsem přítele; neboť smysl posledních jeho slov byl mi úplně temný.

„Prostě proto, že jsem vešel v závazky, které mi později u volném rozvoji překážely," odpověděl přítel.

„Posud nechápu," dím.

„Nevěře ve zdar podniku," pokračoval Nadasdi, „svolil jsem po přání Smidarského k tomu, by z čistého užitku závodu vyplácela se všem účastníkům přiměřená dividenda. Závod, jak víš, úžasně rychle zkvetal. Smidarský připisoval rozkvět ten v přední řadě právě uvedenému opatření, kdežto já zase byl přesvědčen, že rozkvět závodu závisel z větší části na celé řadě šťastných nahodilostí, tak že by byl zajisté rovněž tak rychle a utěšeně prospíval, kdyby býval řízen jako kterýkoli jiný závod výděleční, při němž nejde než o.zisk vlastníkův .. ."

„Ale v jaké závazky jsi vešel?" přerušuju přítele poznovu.

„V závazky pouze mravní," podotýká Nadasdi, „ale i ty mi byly na překážku. Právních závazků arci nebylo a není žádných, ani mezi mnou a Smidarským, tím méně mezi dělnictvem a námi dvěma. Tak zvanou cestou právní nedomohl by se žádný z dělníků ani nejnepatrnější náhrady kromě obyčejné, ústně ujednané „mzdy" . . .

„Co ti tedy vlastně překáželo?" přerušuju přítele po čtvrté.

„Hnusné mravní závaží," odpověděl Nadasdi, „pouhé vědomí, že nejsem pánem neobmezeným a svrchovaným. Po přání Smidarského stala se mezi námi různá dohodnutí i v příčině přijímání a propouštění dělnictva.

Snadno se domyslíš, že měl Smidarský vždy a ve všem na zřeteli prospěch pracujících. Na doklad toho uvádím, že nesměla býti do závodu přijata žádná síla, nechť druhu jakéhokoli, proti které se vyslovily dvě třetiny dělnictva. Rovněž tak nesměl býti ze závodu nikdo propuštěn, leda by byly dvě třetiny dělnictva propuštění to schválily . . .

Zásady ty jsou v theorii arci nejen lidumilné, ny'brž i zdánlivě neškodné; ale v praxi mohou se státi skaliskem, o kteréž se může celý závod rozbiti... Po mém náhledu jest k řízení jakéhokoli závodu, kde jest zaměstnáno mnoho sil, potřebí ruky železné; veškerá sentimentálnosť, ba i pouhá lidskost jest nemístná, když jde o sám závod. Jednotlici nemají práva žádati, by se šetřilo jejich práv, kdyby tím měl celek utrpěti nějaké ujmy; naopak jednotlivci musejí padnouti a třeba zahynouti, když toho prospěch celku vyžaduje ..."

Vyslechl jsem theoretický tento výklad Nadasdiho sice klidně, ale závěreční věty přece se mi zdály býti poněkud krutý. Chtěl jsem se vysloviti proti nim; ale Nadasdi po malé přestávce vypravoval dále: „Z počátku řízen tedy závod dle zásad Smidarského. Byl jsem nějaký Čas úplně spokojen. Ale později mne podivná tato procedura přece omrzela. Pochopíš, jak nepříjemno, ba mrzuto musí býti vlastníku nějakého závodu, když vždy a ve všem má vůli svou podřizovati kombinované vůli většiny dělnictva svého, když nikdy a v ničem nemůže jednati po vlastním uznání, nýbrž ve všem a vždy musí býti jen výkonným orgánem hloučku různých elementů, které v pevné své organisaci jsou všemohoucími.

Za nedlouho počala se tomu pýcha má vzpírati, a konečně, když jsem Smidarskému prohlásil, že nechci býti déle loutkou svých mravních závazků a slibů, že chci býti vlastníkem závodu, jak mi to po právu náleží, že chci dělníky přijímati a vypovídati po vlastním uznání, krátce, že chci míti ve všem ruce úplně volné — nastal mezi mnou a Smidarským poměr napjatý a posléze došlo k roztržce . . ."

Nadasdi umlkl.

Vypravováním jeho byl jsem sice poněkud zasvěcen do sporu jeho se Smidarským; ale úplného vysvětlení se mi přece nedostalo. Scházeloť k výkladu tomu patrně ještě seznání Smidarského; neboť Nadasdi líčil vše se svého stanoviska, kdežto Smidarský zaujímal v záležitosti té stanovisko zcela jiné a musil se vysloviti, dříve nežli bylo možno spravedlivě o věci souditi.

Mohl jsem se sice Nadasdiho na tu neb onu podrobnost zeptati; ale neučinil jsem tak, jsa přesvědčen, že bych se dozvěděl zase jen okolnosti líčené se stanoviska jednostranného.

Adéla byla vypravování Nadasdiho sledovala mlčky a napjatě. Zdálo se mi, že jí v podstatě není novinkou; ale některé podrobnosti přece ji zajímaly, jako by je slyšela poprvé.

Po té rozpředl se hovor volný a dosti zajímavý, ovšem jen pro nás tři.

Připomínaliť jsme si vzájemně různé episody z minulosti.

8o KANDIDÁTI EXISTENCE.

Vypravoval jsem dobrodružství z let studentských, když nalezli jsme se Smidarským u chrámu svatovítského, v Praze pohozené dítě.

Nadasdi o tom věděl z vypravování Adélina, ale vypravování moje jako bezprostředního svědka zajímalo jej i Adélu jako novinka.

O svém dorozumívání se s Adélou v trestnici novoměstské chtěl jsem pomlčeti. Nadasdi však k nemalému mému podivení o něm věděl a musil jsem i o tom vypravovati.

Vše to nasvědčovalo, že panuje mezi Nadasdim a Adélou zvláštní poměr neobmezené vzájemné důvěry, což zvědavosť moji nemálo dráždilo.

Tak přiblížila se v důvěrném hovoru půlnoc a teprve nyní byla zvědavosť má aspoň částečně ukonejšena. Nadasdi počal vypravovati o svém setkání se s Adélou.

„Zavítal jsem v loni do Prahy na sklonku měsíce července," jal se Nadasdi vypravovati.

„Jel jsem z Brna do Drážďan a maje v Praze jakousi důležitou obchodní záležitost vyříditi, zastavil jsem se tam.

Přibyl jsem do Prahy časně z rána; ale obchodního přítele, jenž bydlí na Malé Straně, nezaslal jsem doma. Musil jsem čekati až do večera, nežli se vrátil.

Vyjednávání naše protáhlo se však tak, že obyčejný večerní vlak, k Drážďanům jedoucí, byl už někde u Kralup, když jsem obydlí přítelovo opustil. Nezbylo mi, nežli jeti rychlovlakem o jedenácté hodině v noci, do které doby zbývaly mi ještě asi dvě hodiny času.

Loudal jsem se tudíž pomalu přes řetězovou lávku. Asi po půl hodině ocitl jsem se na Františku.

Musím se přiznati, že patřím mezi onen dosti četný počet lidí, kteří přes to vše, že po mnoho roků v Praze bydlili nebo doposud ještě bydlí, přece sobě Prahu ještě neprohlídli.

Víš, že bydlil jsem před lety v Michalské ulici na Starém městě. Neměl jsem tudíž na příklad na František příliš daleko; ale přece jsem tam nepřišel než asi dvakráte, kdy prošel jsem těsnými, nevlídnými uličkami této části Prahy skoro letmo, aniž bych si byl čeho povšimnul.

Možná, že příčina toho spočívá v jakési nevšímavosti k věcem tohoto druhu, kterou mám společně s jinými; ale jest charakteristickou známkou tak mnohých, kteří kromě hlavních tříd a čelnějších budov nepoznali v Praze takměř pranic, čím liší se Praha od měst jiných.

Tím se stalo, že ocitnuv se v úzkých a klikatých uličkách na Františku — „zbloudil jsem«.

Nebylo to arci žádné zbloudění jako snad v světovém nějakém městě, v němž se byl člověk v životě svém ocitl poprvé; ale místo bych byl vyšel kdesi u Poříčí, kam jsem se ubíral, stočil jsem se, aniž bych byl něco zpozoroval, zase nazpět k řetězové lávce.

Zpozorovav to musil jsem se zasmáti. Zaměřiv poznovu směrem, kterým jsem se musil dříve nebo později dostati k nádraží státní dráhy, octnul jsem se opět v těsných uličkách na Františku.

Sotva jsem se však tímto způsobem asi pět minut dále loudal, spustil se náhle prudký liják.

Byl jsem právě v těsné jakési uličce, na jejímž konci kmitalo se žlutavé světlo. Pospíšiv ulicí zastavil jsem se před malou hospůdkou a vešel do ní.

Byla to hospůdka dosti solidní a plynem osvětlená. Šest nebo sedm stolů pokryto bylo vybledlými červenými a modrými ubrusy; na stěnách viselo několik obrazů: podobizny císaře i císařovny rakouské, papeže Pia IX., pak rytiny představující Napoleona I. před Fontainebleau a v bitvě u Waterloo. Nade dveřmi, kterýmiž jsem byl vešel, visel černý dřevěný krucifix, pod ním byl nápis: „Mit Gott!"

V hospůdce bylo ticho. Toliko jeden stůl byl obsazen; seděliť za ním čtyři muži nehrubě příjemného, za to tím originelnějšího vzezření.

Zrzavý obr jakýs, v jehož pihovité tváři zračila se nevylíčitelná úšklebnosť, rudolící malé mužisko s dobráckým vy>razem v odulé, dobře krmené tváři, pak černovlasý a černooký muž, jehož každý tah a každé hnutí prozrazovalo temperament neobyčejně živý, a posléze vychrtlý trpaslíček s nepoměrně velkou hlavou, vypoulenýma očima a s výrazem blbosti v odulé tváři.

Originelní tito hosté, kteří hráli v karty, učinili na mne dojem tak odporný, že jsem se chtěl vrátit; ale připomenuv si prudký liják zůstal jsem přece.

Zasedl jsem za prázdný stůl těsně u dveří a čekal klidně, až vstoupí hostinský.

V karty hrající hosté sice si mne povšimli, když jsem vstoupil; ale hráli klidně a mlčky dále.

Po dvou nebo třech minutách však trpaslíček hodil nevrle kartami, jež držel ještě v levici, a rozkřikl se pronikavým hlasem: „Ke všem všudy! To je jako začr.rováno Takovou kartu jsem ještě neměl a přece prohraju .. ."

KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Jen hřej dál! Vždyť jsi kos!" směje se mu zrzoun.

»Eh, hřej si sám!« odpovídá trpaslíček.

»Proč jsi nás tedy vybízel ?« ozývá se zrzoun.

„My se tě neprosili!« „Já vás taky ne — vy hlupáci!« Poslední slovo ostatní hráče patrně rozzlobilo. Vyskočiliť a počali na trpaslíčka hubovati; smál se trpaslíček a přiblblý výraz jeho tváře ustoupil výrazu drzé zvědavosti.

„Což pak nevidíš, že — má plné oči slzí?"

připomenul vážně a s nádechem trpkosti muž černovlasý a černooký, kdežto rudolící flegmatik přejel si pravou rukou líně přes tvář jako člověk, jenž se probírá ze spaní.

Dívka tak se postavila, že jsem ji neviděl Trpaslíček hodil nevrle kartami, jež držel ještě v levici, a rozkřikl se pronikavým hlasem: „Ke všem všudy!

To je jako začarováno . . ." (Str. 80.) zasypaliť ubožáka pravou spoustou nehrubě vybraných nadávek.

J Trpaslíček se bránil seč byl, ale hulákající karbaníci by jej byli zajisté v brzku ukřičeli, kdyby se nebyly náhle otevřely dvéře.

Vešla jakási dívka v prostých, ale čistých kartónových šatech bledě žluté barvy. Sotva ji hulákající karbaníci shlédli, umlkli rázem, a všichni čtyři spěchali jí vstříc.

„Jak je, jak je?" ptá se zrzoun.

„Napíchla už ho smrť na svůj špejl nebo ho ještě nechá půl hodiny lapat komáry?!" rozedo tváře. Zaslechl jsem však odpověď její zcela zřetelně: „Je mrtev! Před půl hodinou ještě promluvil, abych vás pozdravovala . . . Byla to poslední jeho slova; plakal při nich jako dítě.

Potom se utišil a za nedlouho usnul na věky . .."

Podivil jsem se, jaký účinek měla slova ta na spustlou chasu. Před chvílí ještě hulákající kumpáni, kteří by se byli dle všeho najisto servali, neodpověděli ani slova; však z odporných tváří jejich jsem vyčetl opravdový, ač snad jen okamžitý zármutek.

11 82 KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Tedy přece mrtev," podotknul po delší pomlčce rudolící tlustý muž, kterýž byl až dosud mlčel.

„Vždyť jsme ho už čekali každou chvíli — po několik roků," dodává černohlávek.

„A já mu to předpovídal každý den,« vece zrzoun; »ale on tomu nechtěl nikdy věřit."

„Teď snad uvěří," dodává trpaslíček, »až bude ve volšanské šachtě vyspávat první noc, kterou by byl v tomto slzavém údolí někde na dláždění nebo v blátě jen tak na oko prospal. . .« Opět nastala krátká pomlčka, načež se ozval zrzoun.

„Vy jste s ním přece jen zkusila," pravil k dívce.

„Pravda, pravda," skočil mu do řeči černohlávek. „Dobře, že už to má ubožák odbyto a — vy že máte odlehčíno . . . Jiná by to neudělala, by se starala o starého ničemu, jako vy . . . Vždyť jste ho opatrovala jako vlastního otce ..."

„A přece jí po něm nic nebylo," přerušuje rudolící flegmatik černohlávka.

„Ba dosti od něho zkusila, když byl mrzut," dodává trpaslíček.

„A kdy pak nebyl přihrblý Matěj mrzut," přejal zrzoun řeč trpaslíčkovi, „když ho měly souchotiny snad už od narození v klepetech !. . .« Tak a podobně hovořeno ještě asi deset minut.

Dívka stála mlčky a nepohnutě na jednom místě a teprve když mezi řečí černohlávek prohodil: „Eh — Matěj je mrtev — zapijme jeho smrť!" zvedla dívka hlavu k prsoum skloněnou a obrátila se ke mně, tak že jsem jí viděl přímo do tváře.

Byla to bledá dívka, ne sice sličná, ale interessantní. . . Leč k čemu popisovat její tvář?"

přerušil Nadasdi své vypravování. „Znáš ji a sedí zde naproti tobě — byla to Adéla ..."

Podíval jsem se na Adélu.

Seděla tiše za stolem majíc obě ruce křížem na klíně složené a pozorně vypravování Nadasdiho naslouchala. Víčka očí jejích byla cudně sklopená, výraz tváře jevil jakýsi nepokoj.

Po krátké pomlčce Nadasdi ve svém vypravování pokračoval.

„Tvář dívčinu ti tedy popisovat nemusím; ale musím dodati, jaký dojem na mne učinila Adéla uprostřed spustlých lidí. Víš, že jsem člověk smyslný a přiznám se, že na mne posud ještě žádná ženština neučinila dojmu nežli přednostmi těla. Ale tentokráte mne počala zajímati i dívka tohoto druhu.

Neviděl jsem v ní sice žádnou krasavici, aniž žádného anděla cnosti; ba něco podobného mě ani nenapadlo; ale čím déle jsem se jí díval v bledou tvář, čím déle jsem pozoroval její chování, tím více se mi zdálo, jako bych jí byl už někdy viděl, jako bych s ní byl před lety častě ji mluvil, ba napadlo mě také, že jest mi jaksi podobna.

Nemohl jsem si sice, jak se samo sebou rozumí, vlastní svou podobu připamatovati; ale jedna z mých fotografií z mladých let tanula mi v okamžiku tom tak živě na paměti, že byla podobnost dívčina aspoň s touto fotografií až překvapující."

Při těchto slovech Nadasdiho podíval jsem se pozorně na Adélu a hned na to na přítele.

Přítel měl pravdu. Podobnost obou tváří byla přes všechen rozdíl stáří a výrazu nápadná.

Nadasdi, jenž byl můj pohled sledoval, přerušil poznovu svou řeč dodav: „Čtu v tvé tváři, že mi dáváš za pravdu a netřeba tudíž dalšího výkladu. Okolnost ta," pokračoval pak, „byla příčinou, že nespouštěje s dívky očí ani jsem nepozoroval, že byl vstoupil hostinský. Teprve když se mne optal, přeju-li si čeho, odvrátil jsem od dívky zrak a odpověděl, aby mi přinesl pivo.

„Hej! Holá hej!" vzkřikl náhle skoro rozveselen zrzoun. „Nám přineste osmimázovou — zapijeme smrť Matějovu!"

Hostinský loudal se beze slova ze dveří.

Dívka popošla taktéž mlčky až ku kamnům v koutě jizby, kde odložila šátek, jejž měla přes ruku přehozený, a vyšla za hostinským.

Ostatní čtyři hosté zasedli za svůj stůl.

„Adélka je přece jen dobrá duše," počal po chvíli zrzavý velikán dopiv svou sklenku jedním douškem a udeřiv jí o stůl, až ostatní sklenky poskočily.

„Nu, jen se tak nerozpaluj," dí chladně rudolící flegmatik. „Však nejsi jejím miláčkem ..."

„A kdože jím je?!" zahouknul zrzoun udeřiv nyní pěstí na stůl, a oči jeho se- rozjiskřily.

„Já ne — já ne!" odporoval soudruh, jenž byl zrzouna popudil.

„Kdo tedy? — Mluv! . . . Nebo ti džbánem lebku rozrazím," zařval zrzoun a současně vyskočiv vztáhl hrozivě svalnatou pravici proti flegmatikovi.

Tento chvíli mlčel, jako by čekal, zdali zrzounova ruka v skutku dopadne. Když však zrzoun jen hrozivě se postavil, ukázal rudolící rukou na hlavatého trpaslíčka a pravil vážně: KANDIDÁTI EXISTENCE.

83 »Tuhle náš hlaváč by ti mohl povídat celou kroniku . . ."

„Jak? Ty — ty?" rozlítil se hranatý zrzoun, a zrak jeho utkvěl hněvivě na ubohém mrzáčku, jenž houpaje své tílko na stolici seděl za stolem jako zkroušený hříšník.

„Mluv přece!" zasoptil zrzoun a drsný hlas jeho se třásl zlostí. »Nebo ti lebku . . .« „Džbánem rozrazím!" dodal posměšně hlavatý trpaslíček.

^otva to trpaslík dořekl, popadl zrzoun džljfón a zatočil jím nad hlavou. Na štěstí zachytil jej černohlávek za ruku a džbán zaletěl stranou k oknům, kde se v kusy rozbil.

„Ale prosím tě, utiš se!" chlácholí černohlávek zrzouna. „Vždyť už je Adélka zde, a kdyby tě slyšela ..."

„Máš pravdu," odpovídá zrzoun namáhaje se zkrotiti prudkou svou povahu.

„Budu teď tichý, jako pěna," dodal po chvíli sedaje. „Ale, ty hlaváči, musíš povědít. .."

„I toť se ví, že povím," odpovídá kvapně trpaslíček. „Všechno, všecilinko povím . . ."

»Povídej tedy!" zahouknul ještě jednou zrzoun, načež trpaslíček počal: „Kdyby nebylo Adélky, byl bych už před třemi lety zahynul . . . Byl jsem nemocen — na smrť nemocen, a Adélka mne ošetřovala . . ."

Tvář zrzounova se vyjasnila. Počal se usmívati, a když se byl trpaslík na okamžik odmlčel, vyrazil ze sebe : „Mlč už! Ostatní víme — já mohu taky tak zazpívat jako ty . . . Také já bych byl už dávno pod zemí, kdyby mě nebyla Adélka v těžké nemoci ošetřovala, ba byl bych umřel hlady, kdyby mě nebyla nasytila . . ."

Zvláštním tímto intermezzem byla moje zvědavost ještě více podrážděna.

• Ženština, jejíž tvář mi byla pro podobnost s mojí tváří tak nápadná, byla dle všeho jakýmisi strážným andělem spustlé společnosti, s kterou jsem se byl náhodou ocitl pod jednou střechou.

Naslouchal jsem posavadnímu hovoru podivných těchto lidí s neobyčejným interesem; ale příchod hostinského, jenž jim přinášel velkou konev a mně malý džbánek piva, dán rozmluvě neznámých jiný směr.

Počali mluviti o věcech pravšedních způsobem rovněž tak všedním, jak toho předmět hovoru zasluhoval, čímž se stalo, že myšlénky mé zaletlý na okamžik do Brna k mé ženě, která byla už po delší čas nebezpečně churava.

Současně však vyhoupnul se před duševním zrakem mým i obraz neznámé dívkyr, a bůh ví, jak a proč — ale podivnou touto associací myšlének vzniklo v mé duši zvláštní rozhodnutí.

„Vyptám se na osudy dívky," pomyslil jsem si, „a vyzvu ji, by se stala ošetřovatelkou nemocné mé ženy ..."

Po té Nadasdi umlkl, jako by očekával, že Adéla něčeho k tomu připomene. Ale tato seděla stále nepohnutě a mlčky; jenom lehký úsměv přeletí její tvář.

»Musím se přiznati," pokračoval po chvíli Nadasdi, „že jsem v okamžiku prvního rozhodnutí skutečně na nic jiného nepomyslil, nežli na svou ženu a na své dvě dítky, které byly po celý čas ženiny choroby osiřelé. Později sám jsem se tomu podivil, že buď současně nebo hned po té nevznikla v mé duši také myšlénka jiného druhu — že by mi mohla býti dívka také něčím více než ošetřovatelkou churavé ženy . . .

Však buď tomu jakkolivěk . . . Rozhodl jsem se. V okamžiku tom nezkoumal jsem ani příčiny, ni možné následky . . . Kdybych byl pověrčivým, připisoval bych samo své rozhodnutí bůh ví jakému vlivu — tak nepřipraveně, tak zdánlivě bez příčiny a přece zas oprávněně bylo ve mně vzniklo . . .

Jsa zabrán v myšlénky skoro jsem si ani nevšimnul, že bylo již přestalo pršeti. Teprve když vešlo pět nových hostů, lišících se jen dost málo od hostů posavadních, byl jsem upozorněn, že bude už čas k odchodu. Vytáhnuv hodinky shledal jsem však, že schází do jedenácté hodiny již jen pět minut — že jest tudíž naprosto nemožno doraziti k odjíždějícímu právě vlaku v čas.

Jindy bych byl podobného nedopatření litoval, ale tentokráte mi to bylo skoro lhostejno.

Umínil jsem si tedy, že zůstanu v hospůdce ještě nějaký čas a teprve z rána že odjedu z Prahy.

Za nedlouho přišli ještě jiní hosté, vesměs podobných fysiognomií a chování jako byli hosté dřívější. V brzku nastal v hospůdce šum a hluk.

Neušlo mi sice, že se na mne většina hostů dívá jaksi nedůvěřivě, ale nedbal jsem toho připisuje to prostě okolnosti, že jsem cizincem.

Asi po půl hodině byli první čtyři hosté už notně napilí. Piliť s bezpříkladnou úsporou času — sotva stačili z konve nalévati . . . Zrzoun počal prozpěvovati, trpaslíček mruče sekundoval a mezi tím pronášel ten neb onen nějaký úšklebný vtip nebo nějakou více méně nemístnou poznámku.

U* 84 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Také ostatní hosté počali se rozjařovati.

Náhle vstoupila Adéla, která byla před tím místnosť opustila. Tvář její byla smutná. Popošla do kouta ke kamnům, kam byla dříve svrchní šátek odložila a vytáhla ze zákamní harfu.

Zrzoun, jenž ji byl první spatřil vstoupit, přestal zpívati. Trpaslíček následoval příkladu soudruhova, a za nedlouho, když zazněly první akkordy jakési zádumčivé létací písně, kterou Po chvíli začala zpívati. (Str. 84.) jsem byl za svého mládí častokráte slyšel v Praze zpívati, nastalo v hospůdce skoro ticho.

Seznal jsem z toho, že dívka požívá mezi lidmi, s kterými se dle všeho skoro každodenně stýkala, zvláštní přízně, ne-li úcty.

Po chvíli začala zpívati. Hlas její byl velmi sympatický. Zpěv nebyl sice korektní, ale zádumčivý, ba smutný nápěv písně naladil mě jaksi měkce, ačkoli jsem nebyl nikdy přítelem zpěvu, doprovázeného harfou, nástrojem to, jak víš, už ode dávna profanovaným.

Když skončila první sloku, zazněl hospůdkou bouřlivý potlesk pochvalný. Jen od jednoho stolu kdosi z méně známých hostů podotknul: „Kdo pak to bude poslouchat? Ať zahraje něco veselého!« Zrzoun to zaslechl. Vztýčiv se prudce v zástolí upřel hněvivě jiskrný svůj zrak na místo, odkud byla slova ta zazněla, a zahouknul: „Kdo se opovažuje zde předpisovat? Adéla hraje, co se jí líbí..."

Po té zas usedl a dodal ku svým soudruhům přitlumeným hlasem: »Tuhle píseň zpívala Adéla naposledy, když umřel harfeník — pamatujete se? . . . A dnes nám ji zpívá zas — když umřel přihrblý Matěj. . .

Eh! Mně je, jako bych sám měl umřít . . .« V drsném hlase zrzounově spozoroval jsem zřejmě jakýsi bolestný záchvěv.

Adéla zpívala druhou, potom třetí sloku a pokaždé jí bouřlivě tleskáno.

Po té nastala pausa asi deseti minut.

Adéla seděla u kamen se sklopenou hlavou.

První čtyři hosté, davše si poznovu nalíti, popíjeli o závod — ostatní se bavili každý po svém způsobe.

Přemýšlel jsem, jak bych dívce nejvhodněji sdělil své rozhodnutí a poprvé snad v živote svém byl jsem na rozpacích. Posléze jsem se rozhodl, že ji oslovím, až přijde, jak mívají sumáři ve zvyku, „vybírat". Musil jsem však čekati skoro hodinu, nežli dívka vstala a jdouc od stolu ke stolu mlčkv presentovala obligátní talíř.

Vhodil jsem do něho půl hrstě drobných peněz stříbrných. Dívka na mne upřela tázavě zrak, aniž by byla slova pronesla. Chvíli jsem ještě váhal, pak jsem pronesl nejapnou frási: „Odpusťte, že se vás ptám . . . Zdá se mi, že jsem vás už někdy viděl."

„Možná," dí dívka přívětivě, ale úsečně.

„Jste Pražka?" ptám se dále.

„Nevím," odpovídá.

»Jak to?"

„Jsem nalezenec — nepoznala jsem ani matky, ani otce," zní odpověď.

"Nechtěla byste posavadní své zaměstnání vyměnit za jiné?" tážu se dále.

„Chtěla. Ale dříve bych musila věděti za jaké," odpovídá dívka poněkud chladněji nežli dříve.

„Nechtěla byste se stát ošetřovatelkou churavé paní-" „Nemohu," zní odpověď.

„A proč?" ptám se.

„Poněvadž by mne žádná paní nepřijala."

„Proč tak soudíte ?'í KANDIDÁTI EXISTENCE.

85 „Poněvadž jsem byla ve vyšetřovací vazbě..."

Upřímné toto vyznání mne překvapilo.

„Vyšetřovací vazba však není ještě důkazem viny," dím na to.

„Ale předsudek lidský," připomíná dívka.

„A což kdybyste vstoupila do rodiny, v které není předsudků?"

„Musila bych dříve věděti, do které ..."

„Nadasdi, Nadasdi ?!" opakovala temně, jako by přemáhala největší odpor, jenž byl v duši její vznikl.

„Znáte mne?" optal jsem se vlídně.

Dívka zavrtěla hlavou; po krátké pomlčce dodala živě a rozhodně: „Vaše nabídnutí přijímám!« Překvapil-li mne dojem, jejž bylo na dívku Vhodil jsem do talíře půl hrsti drobných stříbrných peněz. Dívka na mne upřela tázavě zrak, aniž by byla slova pronesla. (Str. 84.) „Do mé rodiny."

„A kdo jste?" ptá se dívka přísně.

„Továrník u Brna."

„A vaše jméno?" táže se dívka skoro drsně.

„Viktor Nadasdi."

Dojem, jaký na dívku učinilo vyslovení mého jména, podobal se dojmu, jaký činívá na člověka zpráva zdrcující. Zavrávorala a byla by sklesla, kdyby se nebyla zachytila rukou za roh stolu.

V několika vteřinách však se vzpamatovala.

učinilo vyslovení mého jména, bylo mé překvapení po nenadálém rozhodnutí se dívky ještě větší.

Nežli však jsem odpověděl, pravila s důrazem : „Přijímám vaše nabídnutí, ale s podmínkou."

„S jakou ?« ptám se.

„Ze přijmete do svého závodu také tamhle ty!" Při tom pokynula poněkud hlavou a zrak její utkvěl na originelním čtverolístku spustlých pijáků.

Tentokrát jsem byl ještě ve větších rozpacích nežli dříve. Upřímnost a rozhodnost div86 KANDIDÁTI EXISTENCE.

čina mi imponovaly; ale podmínka její zdála se mi býti přece jen příliš smělou.

Neodpověděl jsem.

Dívka však se ke mně poněkud nahnula a skoro šeptem připomenula: „Pravil jste, že v rodině vaší není předsudků. Nemůžete tudíž zatracovati lidí, kteří ve vás svým vzezřením a chováním budí odpor — přesvědčte se dříve, zasluhujou-li, by bylo jimi opovrhováno ..."

Ženské toto mudráctví mne s podmínkou její poněkud smířilo. Zároveň jsem si povšimnul, že nás čtverolístek opilců skoro až nápadně zvědavě pozoruje. Po malé chvíli jsem se rozhodl, řka : „Přijímám i vaši podmínku."

Bledou tvář Adélinu přeletí lehýnký úsměv uspokojení.

Po té obrátila se ku stolu, za kterým spití kumpáni seděli, a pravila: „Zejtra nebo pozejtří odjedete!"

„Kdo? — My? — Kam? — Proč?" zaznělo ze všech čtyř úst současně.

„Do Brna — do práce!" připomenula Adéla klidně.

„Ichuchu!" zavýsknul zrzoun.

„Do práce! Do práce!" zvolal radostně trpaslíček, kdežto oči černovláskovy vesele se rozjiskřily. Toliko rudolící flegmatik zůstal klidný; ale mnul si ruce, jako by mu byl někdo zvěstoval přemilou zprávu.

Vše to mne nemálo překvapilo. Prostý a nenadálý tento obrat mě úplně přesvědčil, že lidé, o nichž byla řeč, přece nejsou tak spustlými, by nebylo naděje v obrat k lepšímu, když se trudné životní poměry jejich změní . . .

„Však k čemu dále vypravovat?" přerušila mimo nadání Nadasdiho vypravování Adéla, která byla až dosud mlčela. „Dohodli jsme se a já přijela za tři dny za Nadasdim. Čtyři kumpáni přibyli za mnou za několik dní, a Nadasdi musí dosvědčit, jsou-li z nich lidé pořádní či nic . . ."

Nadasdi dosvědčil a dodal: „Vše, co zdálo se mi býti v chování Adély z počátku i později, obzvláště když zvěděla moje jméno, nepochopitelným, bylo mi později vysvětleno, když jsem z jejích úst se dozvěděl o jejím poměru k Smidarskému a o poměru mého otce k sestře jeho. Znalať Adéla dřívější moje poměry jako nejdůvěrnější přítel, aspoň tak jako je znal Smidarský . . .

Nebylo tudíž divu, že i vzájemný náš poměr v brzku úplně se vyjasnil. Věda, čím jsem povinen Smidarskému za hoře a utrpení jeho rodiny, jejž jí byl otec můj způsobil, snažil jsem se ze všech sil zachovati se k Adéle, kterou Smidarský, jak zajisté sám také víš, zbožňuje, způsobem co možná nejpřátelštějším. Byla — tolik snad přece mohu i v její přítomnosti uvésti — vzornou ošetřovatelkou churavé mé ženy, a když tato asi před rokem zemřela, stala se rovněž tak vzornou matkou mým dítkám . . ."

„Adéla je tedy tvou chotí!?" přerušil jsem přítele.

„Nikoli," odpovídá Nadasdi. „Pravil jsem, že stala se matkou mým dítkám . . . Mně samému je sestrou, přítelkou, dcerou ..."

Teprve nyní pochopil jsem vše, co mi bylo v průběhu Nadasdiho vypravování temné, ba záhadné. Teprve posledních několik jeho slov vysvětlilo mi poměr jeho k Adéle úplně.

Použiv nastalého odmlčení Nadasdiho obrátil jsem se k Adéle a připomenul, že jsem ji také kdysi viděl v téže hospůdce, jako Nadasdi.

Adéla nemohla se upamatovati. Až když jsem jí připomenul začátek písně, kterou tehda zpívala, pravila: »Ah, ano! Pamatuju se . . . Píseň tu jsem zpívala jen jednou a sice právě u večer, když zemřela žena harfeníkova, která mne jí byla naučila. Od té doby nemohla jsem píseň tu lítostí nikdy zazpívati . . . Bylať mi žena ta po nějaký čas pravou matkou. Nalezla mne, když jsem byla v šíleném záchvatu divoké své povahy Smidarského opustila, skřehlou, hladovou a k smrti vysílenou u Poříčské brány v Praze, kam jsem byla za nejtužší zimy přibyla ..."

Adéla se odmlčela. Zdálo se mi, jako by se bylo oko její zarosilo . . .

Po té Nadasdi připomenul, že jsou dvě hodiny s půlnoci.

Rozloučili jsme se.

Odebral jsem se do vykázané mi komnaty', ale na usnutí nebylo lze ani pomysliti.

Teprve nyní připomenul jsem si opět živě Smidarského . . . Uznal jsem, že musím se zasaditi o smír ne tak k vůli Nadasdimu jako spíše k vůli Smidarského „ještěrce".

Nemoha usnouti přecházel jsem dlouho po komnatě. Přistoupiv pak k oknu zahleděl jsem se do krajiny.

Byla tichá zimní noc. Obloha byla bezhvězdná a běJavá; sněžiloť mírně, a sněhové vločky leskly a třpytily se v četných světlech, jimiž bylo okolí zámku doposud osvětleno, v různých odlescích, čímž noční krajina v pozadí nabývala rázu neobyčejně poetického.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

87 Dlouho díval jsem se oknem, až pak posléze cítě jakousi unavenosť odstoupil jsem od okna a usednuv do lenošky probděl jsem v ní zbytek noci v onom mírném rozechvění mysli, jež od nás sice spánek zaplašuje, ale přece nám ani dost málo nevadí v logickém přemítání.

Přemítaje o poměru Smidarského k Nadisdimu nemohl jsem si dle toho, co jsem byl právě od Nadasdiho slyšel, učiniti obraz úplně jasný. Dle všeho Nadasdi buď nedopatřením nebo snad zúmyslně něco zamlčel, čeho bylo nevyhnutelně zapotřebí k vysvětlení roztržky mezi oběma přátely.

Poměr Adély k Smidarskému zdál se mi býti daleko jasnější, ačkoliv Adéla sama o poměru tom takměř se nezmínila.

Avšak z vypravování Nadasdiho o jeho setkání se s Adélou, pak z kusého vypravování Smidarského, když jsem s ním byl roku 1869naposledy mluvil, a posléze z dobrodružného osobního seznámení se s Adélou v novoměstské trestnici, utkal jsem si v duchu o zvláštní té ženštině obraz dosti jasný', ačkoli snad z části také vlastní mojí obrazností doplněný.

Bylať to po mém náhledu povaha, pro kteréž v obyčejném společenském životě není jaksi měřítka; povaha rovněž tak originelní, jako kterákoli povaha, která z tak zvaných mezí slušnosti a tradicionelní obyčejnosti ani krokem nevystoupila.

Byla to ženština prudké povahy a ohnivého temperamentu; ale přes to vše jevily se u ní známky vychování Smidarského: rozvaha, umírnčnosť a logika. Výstřednost její bylo tudíž lze vysvětliti jen prudkou, nezkrotitelnou přirozeností, která mnohdy i v nejdůležitějších rozhodnutích svých řídívá se jen okamžitou náladou ducha.

Adéla Smidarského milovala. Ale nebyla to ona něžně chladná příchylnosť, jakou tak zvané dobré děti splácívají svým rodičům — byla to zžírající láska vášnivě milující milenky . . .

Možná, že si Adéla nebyla ani úplně vědoma, čím jí Smidarský byl; možná, že ani netušila, jak velkou oběť jí byl přinesl, když sám jsa v poměrech nejstísněnějších pečoval o její vychování, o vychování tvora, k němuž nebyl pranicím poután nežli nahodilou okolností, že jej nalezl matkou i otcem opuštěného — možná, že o všem tom a podobném snad v životě svém nikdy ani nepřemítala — ale láska její k pěstounu jejímu byla přece jen nezměrná.

Nejevila se sice slovy ; ale každý pohled Adélin, když učiněna o Smidarském jen zmínka, byl důkazem, že by byla ženština ta vstavu přinésti pro Smidarského oběť největší.

A přece jej byla před lety již jako dítě opustila, přece se k němu nevrátila, ačkoli byla, jak ze všeho zřejmo, po návratu k němu už po léta toužila!

Zdánlivě nevysvětlitelná tato nedůslednost byla po mém náhledu právě jen následkem zvláštního poměru mezi Adélou a Smidarským.

Povahy tak samostatné a zároveň tak vášnivě se milující jako tyto dvě nemohly se, když se byly jednou rozloučily, nikdy sejíti, jako se setkávají lidé jen všedně se milující . . . Bálť se jeden druhého; jeden druhému chtěl uspořiti trpký okamžik opětného shledání, jež mohlo míti osudné následky v zápětí, kdyby jeden z nich třeba jen nedopatřením pouze stín nevole dal na jevo . . .

Teprve když Adéla, která za svého pobytu v zámku Nadasdiho nebyla o Smidarském pranic zvěděla, ode mne slyšela, že jest pěstoun její na blízku a churav, šlehlo duší její okamžité rozhodnutí; ale za jiných okolností byla by dle všeho rozhodnutí své za několik hodin zase změnila.

Možná sice, že soudě takto nesoudil jsem zcela správně. Ale čím více jsem o Adéle přemítal, tím zajímavější mi byla nejen ona a její osudy, nýbrž i poměr její k Smidarskému a Nadasdimu. Byloť cosi nevýslovně tklivého a jemného v divoké, nezkrotitelné této povaze, když šlo o úlevu bídy a utrpení lidské a právě tento rys její povahy činil ji nad míru milou.

Takto přemítaje ani jsem nepozoroval, že se už počíná šeřiti. Teprve když panující ticho přerušeno obvyklým ranním ruchem a šumem, pohlednul jsem oknem na nádvoří.

Bylo střízlivé šeré jitro prosincové.

Obloha byla plna sněhu; ale nesněžilo více, ba sníh, jenž byl v noci napadl, zase byl roztál.

Zvlhlý žlutý písek v bezprostředním okolí zámku měl barvu přihnědlou; vzdálená zoraná role podobala se olověným, rýhami přervaným plochám, kdežto půda v parku byla černá a jen stezičky parkem se vinoucí leskly se mdle jako v záři měsíce.

Pokud jsem oknem viděti mohl, bylo okolí zámku vskutku rozkošné; avšak za šerého střízlivého jitra zimního mělo ráz smutný.

Na mne aspoň učinil pohled na krajinu dojem skoro mrazivý. Možná, že přispěla k tomu KANDIDÁTI EXISTENCE.

jednak probdělá noc, jednak pak chladné nevlídné jitro. Duši mou naplnila nepochopitelná tíseň a pobyt v zámku samém stal se mi jaksi trapným.

Vstav s lenošky počal jsem přecházeti. Sotva jsem přešel několikrát přes komnatu, byl jsem vyrušen mírným zaklepáním na dvéře.

Na slova „Vejděte!« otevřely se pomalu dvéře a na prahu objevil se zrzavý velikán v livreji lokaje.

„Možno-li Vám, navštivte mne, prosím, ještě před svým odjezdem. Sluha, který Vám tento lístek doručí, Vás ke mně dovede."

Vyhověl jsem přání Adélina bez odkladu.

Adéla mne očekávala v témže salonu, v kterémž jsme byli před několika hodina v důvěrném hovoru meškali. Seděla na pohovce na cestu úplně připravena.

Byla bledší nežli včera. Víčka očí jejich byla poněkud zarudlá, důkaz to, že byla buď Nalezla mne, když jsem byla v šíleném záchvatu divoké své povahy Smidarského opustila, skřehlou, hladovou a k smrti vysílenou . . . (Str. 86.) Na první pohled jsem poznal zrzouna z hospůdky na Františku.

„Čeho si přejete?" optal jsem se, když byl lokaj mlčky na prahu stanul.

„Mám dodati tento lístek," odpovídá zrzoun, a popošed několik kroků ku předu podal mi malý zapečetěný lísteček.

Již na adrese poznal jsem rukopis Adélin.

Otevřev rychle list přeletí jsem jej. Byl psán, jako listy, jež mi byla v novoměstské trestnici zasýlala, tužkou a obsahoval jen tato slova; plakala, nebo že podobně jako já zbytek noci probděla.

Jakmile jsem vstoupil, rychlá vstala a popojdouc mi několik kroků v ústrety pravila měkkým, prosebným hlasem: „Odpusťte, že vás tak časně z rána obtežuju!. . . Snažila jsem se před vámi utlumiti své rozčilení a částečně se mi to také podařilo; ale jakmile jsem se octla o samotě — vypukla jsem v pláč . . . Když pak rozčilení mé poněkud ustoupilo chladnější rozvaze, počala jsem přemítati, mohu-li před Smidarského předstoupiti . . ."

KANDIDÁTI EXISTENCE.

89 „Proč byste nemohla?" připomenul jsem, ana byla Adéla v řeči své ustála. „Pokud přítele Smidarského znám, přijme vás s otevřenou náručí . . ..« „Právě toho se obávám," pravila Adéla.

„Zasluhuju pokárání, zasluhuju odmítnutí a musím býti od Smidarského přijata chladně."

„To není možno!" dím rozhodně.

„Za takových okolností před Smidarského vůbec ani předstoupiti nemohu," odpovídá Adéla.

„A přece budete musit," přerušil jsem Adélu; „neboť posavadní poměr váš k Smidarskému nemůže a nesmí trvat na dále ..."

Mlčky upřela na mne Adéla své pronikavé oko.

„Postarám se," dodal jsem po malé pomlčce, „by se poměr ten změnil, abyste mohla býti Smidarskému opět tím, čím jste mu bývala před lety, dokud . . ."

„Dokud jsem se nedopustila nepromíjitel„Čeho si přejete?" optal jsem se, když byl lokaj mlčky na prahu stanul. — „Mám dodati tento lístek," odpovídá zrzoun. (Str. 88.) „A proč?" tážu se udiven.

„Známí Smidarského jako dítě svého otce.

Snese každé hoře, každé utrpení, každou urážku a bolest, byť sebe větší — ale radosť působí mu muka.. Život jeho byl na radosti tak prachudičký, že muž ten třese se přede vším, co by mohlo býti příčinou radostného rozčilení. Možná sice, že částečně nebo snad i hlavní toho příčinou jest organická vada srdce; ale náhlá radosť, kterou pocítí, jakmile mne shlédne kající u svých nohou, může Smidarského usmrtit. Proto nemohu, nesmím . . ."

ného hříchu," převzala mi Adéla řeč; „dokud jsem ..."

Nedopověděla. Zrak její zaletí oknem na nádvoří.

Sledoval jsem pohled její a spatřil na dvoře lehký kočár, do něhož byli zapraženi dva ryzáci.

„Povoz je připraven. Libo-li vám, můžete jeti," připomenula po chvíli Adéla.

„A vy?" otázal jsem se.

„Já?" opáčila smutným hlasem.

„Ano — vždyť jste přece chtěla již včera večer jeti ..."

12 9° KANDIDÁTI EXISTENCE.

„Pravda — ale bojím se . . .« I tentokráte ncdopověděla.

Postranní dvéře se otevřely a vstoupil Nadasdi.

„Právě jsem dostal zvláštním poslem od lékaře zprávu," pravil ke mně, „že Smidarský procitl a že možno s ním mluviti . . . Můžete jeti!" . . .

„A ty?« tážu se.

„Já V" opáčil Nadasdi podobně jako před několika okamžiky Adéla; ale hned na to sama sebe poopravil, řka : „Ah, pravda — musím . . . Ale prozatím jeďte! Asi za hodinu přijedu za vámi . . ."

„Vskutku?!" vzkřikla Adéla radostně.

Nadasdi kývnul mlčky hlavou.

„Oh, pak pojedu, pak musím jeti!" zajásala. Ale hned na to svěsila zase hlavu, jako by byla poznovu na rozpacích, má-li jeti čili nic.

Posléze se rozhodla.

„Pojedu s vámi," pravila ke mně; „ale musíte mi prokázati zvláštní laskavost."

Přislíbiv, že s radostí přání jejímu vyhovím, optal jsem se, čeho si ode mne přeje.

»Možno-li vám Smidarského dříve opatrně připraviti na shledání se mnou a s Nadasdim . . ."

Přislíbil jsem, že učiním v ohledu tom, seč budu.

Teprve tímto mým slibem nerozhodnost Adélina překonána! Za několik okamžiků seděl jsem již po boku Adély v čekajícím povoze.

Nadasdi nás doprovodil až k vozu a podav mně i Adéle na rozloučenou ruku sám dal kočímu rozkaz k odjezdu.

Kočí práskl mírně do koní a tito vyjeli poklusem ze dvora.

Právě vycházející slunce, jež se teprve prodíralo z mraku na východě, bylo takměř krvavé, čímž okolí, jež bylo na mne asi před hodinou v šerém přísvitu ranním skoro mrazivě působilo, nabylo rázu až děsivého.

Vše lesklo se v krvavé záři chladného prosincového slunce jako v záři četných pochodní, když pohřební průvod nějaký stane na hřbitově . . .

Celkem dosti obyčejný tento úkaz přírodní působil dle všeho i na Adélu podobně jako na mne.

Vybídnuvši kočího k poklusu co možná nejrychlejšímu zahalila se těsněji ve svrchní šat a mlčela takměř po čtvrť hodiny.

Nějaký čas jeli jsme parkem po téže široké silnici, kterou jsme byli den před tím přijeli, po té jsme zabočili k východu na cestu užší a jeli méně kultivovaným parkem, až ocitli jsme se u širokého prostranství.

Za několik minut spatřil jsem několik rybníků, nad nimi umělé skaliny a na těchto různá křoviska a osamělé stromy, hlavně malé břízy a nízké borovice. Pod jednou strmou skalinou vyčníval z vody velký tesaný balvan z pískovce.

„Není to nějaký pomník?" optal jsem se Adély, když jsme přijížděli podle rybníku blíže ku skalině. Domnívalť jsem se, že pozoruju z dáli na balvanu jakési písmo.

Adéla teprve nyní promluvila, řkouc: „Uhodl jste. Balvan ten dal Nadasdi ponořiti právě na místo, kde by byla před nějakým časem mladší a nejmilejší jeho dceruška bez mála utonula. Hrálať prý si tamo na skalině, nožka jí sklouzla a dítko střemhlav skácelo se se skály. A v místech těch jest rybník asi pět nebo šest sáhů hluboký — tak hluboko jest aspoň ponořen balvan . . .

Nadasdi stál opodál na břehu a neuměje plovati musil se dívati na děsný zápas svého dítka . . . Viděl je klesati se skály — viděl, jak zachytilo se šatičkami o nějaký pahejl nebo ostrou hranu skaliny, — viděl je vznášeti se hlavou dolů nad hlubinou a posléze spatřil, jak dítě kleslo do vody, jak se potopilo a zase nad hladinou objevilo . ..

Několik okamžiků díval se v ztrnutí na hrozný tento zápas malitkého bezbranného tvora se smrtí — pak jej opustily smysly . . .

Avšak když se zase vzpamatoval, leželo dítko vedle něho na břehu . . . Bylo sice ještě bez sebe, ale — dýchalo .. .

Radosť otcova byla bezměrná . . . Jakým způsobem a kým bylo dítko zachráněno, prese všechno pátrání nedozvěděl se. Na rybníce plaval jen slaměný klobouk; leč nikdo se k němu nepřihlásil, nikdo nemohl udati, komu patří .. ."

Adéla umlkla.

Za její řečí byli jsme minuli rybníky, a povoz ujížděl nějaký čas úzkou úžlabinou lesní, načež jsme vyjeli na erární silnici.

Osada, do které jsme jeli, byla od Brna něco přes tři hodiny cesty vzdálena, od zámku Nadasdiho však něco přes půl hodiny, jelo-li se cestou nejbližší a neschůdnou. Jelikož však byl kočí zvolil cestu pohodlnější, ale zároveň delší z části po erární silnici, měli jsme k cíli néco přes hodinu.

Koně ujížděli dosti bystře. V brzku rozeznal jsem po obou stranách silnice různé předKANDIDÁTI EXISTENCE.

9' mety, na které jsem se ještě po letech pamatoval. Asi po desíti minutách jízdy shlédl jsem v dáli bělavé domky a v pozadí velkou budovu tovární . . .

Nebylo mi třeba povědíti, že to závod Nadasdiho . . . Domky i budova tovární byly po pravé straně silnice a od této asi čtvrt hodiny cesty vzdáleny.

Tak daleko asi bylo též od továrny do osady, v kteréž mne Smidarský očekával. Za nedlouho spatřil a poznal jsem i osadu a asi za deset minut zastavil se povoz k mému přání před osadou.

Chtěl jsem vystoupiti sám; ale Adéla mimo nadání nechtěla zůstati beze mne.

„Doprovodím vás až k domu, v němž Smidarský bydlí, bych byla na blízku ..." pravila.

;x eměl jsem ničeho proti tomu, a tak ubírali jsme se pěšky osadou.

Poznal jsem krčmu, v kteréž jsem se byl před osmi lety se Smidarským tak zvláštním způsobem setkal, z dálky na první pohled. Nějaká ženština stála před domem a dívala se směrem, odkud jsme přicházeli.

Když jsme se přiblížili ku krčmě, poznal jsem v ženštině ženu hostinského. I ona mne poznala a chvátala mi vstříc.

„Neklame mne zrak ?" zvolala radostně. „Jste vy to skutečně? . . . Přicházíte k panu Smidarskému?"

Přisvědčil jsem.

„Oh, pak prosím — pojďte rychle! . . .

Očekává vás netrpělivě . . . Od okamžiku, co se po dlouhém snu probudil, ptá se každou chvíli, zdali jste už přijel, a bez přestání tvrdí, že už tu jste ..."

Zatím co ženština ta takto švitořila, všimnul jsem si její tváře.

Byla velmi sestárla. Oči byly hluboko v důlkách zapadlé a mdlý jejich lesk byl důkazem, že i nyní často, přečasto zalijou se slzami. Osmahlá tvář i čelo byly vráskami rozryté, vlas valně prošedivělý a kolem rtů pohrával spíše bolestný než trpký úsměv, ačkoli celá tvář zářila nelíčenou radostí nad mým příchodem.

V několika okamžicích dohodnul jsem se s hostinskou v příčině Adély. Řekl jsem, že to příbuzná Smidarského, že jej musím dříve na její příchod připraviti a proto aby laskavě Adéle poskytla na čtvrť hodinky nějakého útulku.

Žádosti mé ochotně vyhověno. A zatím co se Adéla ubírala s hostinskou přes zahradu do zadní části domku, kde měla hostinská nyní svou komůrku, vešel jsem do krčmy a otevřel dvéře onoho pokojíku, jenž mně byl o první návštěvě vykázán a v němž dle udání hostinské nyní Smidarský bydlil.

Slunce bylo se zatím, než jsme přijeli do osady, vymknulo z náručí mraků a svítilo nyní jasně, ba přívětivě. Avšak obraz, jenž se mi v zlatých paprscích jeho objevil po otevření dveří, byl nevýslovně truchlivý.

Přítel Smidarský seděl v polospukřelé lenošce, obličejem ku dveřím obrácen. Jakmile jsem dvéře otevřel, spatřil a poznal mne. Lehký výkřik vydral se mu z prsou — chtěl povstati, ale nohy mu vypověděly službu; sklesl zase do lenošky a vztáhnul pouze proti mně kostnaté své ruce.

Pohled na churavého přítele byl zdrcující.

Athletická postava byla sice doposud ještě imponující; ale výraz zažloutlé tváře rozrýval mi srdce. Vpadlé líce, vysedlé lícní kosti, hluboko v důlkách zapadlé a takměř příšerně se lesknoucí oči, slovem, vše nasvědčovalo, že konečný rozklad jest nedaleký . . .

Přítelův vlas byl valně prořídlý a úplně šedivý, dlouhý plnovous splýval mu až po pás a byl už taktéž valně prošedivělý. Jen obočí a brvy byly posud tmavé a husté.

Několik okamžiků díval jsem se mlčky v přítelovu tvář, v které se zračila nevýslovná trpkost, až pak přítel sám přerušil ticho: „Přinášíš mi nějaké zprávy o ještěrce?"

optal se prudce dutým hlasem upřev na mne zkoumavě svůj zrak.

Mlčky zavrtěl jsem hlavou.

Také Smidarský chvíli mlčel, načež přejel pravou rukou přes tvář, jako by chtěl zaplašiti chmurnou nějakou myšlénku a pravil hlasem poněkud jasnějším: „Odpusť, milý hochu, že jsem posud takový bláhovec, jakým jsem druhdy býval. Cekámť na tebe nedočkavě, jako jsem čekával před lety, dokud jsem byl mlád a plný nadějí, na svou — Haničku ... A pomysli! . . . Neustále se mi zdá, že vstoupíš — že nemůžeš jinak vstoupiti nežli se slovy: „Víš, kde je ještěrka? — Viděl jsem ji — mluvil jsem s ní — je — šťastna . . ."

Prudký kašel přerušil přítelovu řeč.

Po chvíli ujal se slova poznovu: „Tedy opravdu jsi jí posud neviděl!? . . ."

optal se ještě jednou, ale hned na to sám odbočiv podotknul: „Nemluvme o tom více! Jeť pro mne ztracena ..."

12* 92 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Podivný, skoro dětinský tento způsob přivítání rozrýval mi srdce a zároveň potvrzoval slova Adélina, že náhlý návrat její mohl by Smidarského státi život. Bylo nevyhnutelně třeba, zachovati se co možná nejobezřeleji.

Vyčkal jsem tedy, až mne přítel poznovu osloví.

„A což Nadasdi?" optal se Smidarský po moje vypravování jeho slovy doplnit a po případě poopravit . . ."

„Ale probůh, nevzpomínej Nadasdiho!" připomenul jsem.

„Ne, ne! Právě proto jsem ti psal," zvolal přítel prudce. „Nemohu, nesmím zemříti s tajemstvím, jež zničilo — nejkrašší sen mého života."

Avšak když se zase vzpamatoval, leželo dítko vedle něho na břehu (Str. 90.) Bylo sice ještě bez sebe, ale — dýchalo .

malé pomlčce skoro již klidně. „Viděls jej, mluvil jsi s ním ?"

Uznal jsem za dobré vzíti i v tomto případu útočiště k nevinné lži; popřel jsem, že jsem s Nadasdim mluvil.

„Žel, že ti Nadasdi nevypravoval dříve, o čem ti chci nyní vypravovati já," pokračoval Smidarský. „Případ ten je z části psychologickou záhadou, a vyslechneš-li jej pouze z mých úst, může se ti zdáti temným nebo stranickým . . .

Prozatím však není pomoci! Setkáš li se někdy s Nadasdim, a bude-li upřímným, budeš moci Poslední slova pronesena s přízvukem tlumené náruživosti.

Přitáhnuv od okna prázdnou jednu stolici blíže usedl jsem přímo proti příteli, který svěsiv poněkud hlavu díval se chvíli upřeně před sebe na podlahu.

Náhle hlavu vztýčil a upřev na mne rozjiskřené své oči optal se prudce: „Přemýšlels někdy o životě lidském ?« Přisvědčil jsem.

„A nedospěls k náhledu, že jest tak zvaný optimistický názor v svět pouhým sebeklamem?"

KANDIDÁTI EXISTENCE.

_93 Chtěl jsem oďnjpfedíti způsobem vyhyba- by rozevříti staré jeho rány a roztrpčiti jej třeba vým, abych nemJBr ani přisvědčiti, aniž po- k zoufalosti. Člověk šťastný neb aspoň poměrně příti; ale SmidarS^ vyčetl z mé tváře odpověď spokojený bývá méně vnímavým při vypravování zápornou. o utrpení lidském, o bezpráví a křivdách . . ."

„Chceš říci. žes k náhledu tomu posud ne- Smidarský nedopověděl. Prudký, křečovitý dospěl," pravil dříve nežli jsem odpověděl, „z čehož kašel přerušil jeho řeč.

soudím, že život posud se na tebe náležitě ne- Po chvíli ujal se přítel slova poznovu: zamračil, že dech jeho posud tě neovanul le- „Za tento dar, kterého se nelze žádným Přítel Smidarský seděl v polospukřelé lenošce obličejem ku dveřím obrácen. Jakmile jsem dvéře otevřel, spatřil a poznal mne. (Str. 91.) dově a železná ruka jeho že tebou posud nezalomcovala, až by byly kosti zaharašily . . .

slovem, žes byl až dosud aspoň poměrně šťastným . . ."

„A což kdybych přece nebyl tak spokojeným, jak se domníváš," připomenul jsem nevěda, kam přítel svými reflexemi čelí.

„Potom bych ti nikdy nemohl svěřiti, co ti chci vypravovati."

„Jak to myslíš?"

„Na člověka nešťastného mohlo by vypravování moje snadno učiniti dojem trapný, mohlo lékem zbaviti a jejž možno jen narkotickými prostředky, to jest dočasným zpitoměním na krátký čas zmírniti, za tento vzácný dárek děkuju příteli — Nadasdimu."

„Jak to?" optal jsem se nechápaje smyslu přítelových slov.

Vráskami rozrytou zažloutlou tvář přítelovu přeletí trpký úsměv; přítel sám upřev na mne po svém zvyku zkoumavě svůj pronikavý zrak podotknul: „Však právě tento přátelský dárek, který se každým okamžikem hlásí ku svému právu, 94 KANDIDÁTI EXISTENCE.

upomíná mne, že mi nezbývá více času k žvallání jako před lety, kdy v mladistvé nezkušenosti ukolébávali jsme se i frásemi v milé, ba sladké sny o vykořenění sobeckosti a surovosti lidské, o tak zvané reformě . . ."

Po té přítel sám se přerušiv pohodil hlavou a temně dodal: „Eh! Proč jsme byli tak bláhovi, že jsme zavírali oči, když se nám poctivá skutečnost upřímně takměř vtírala!?... Ani bys, milý hochu, neuvěřil, že ještě před rokem a několika měsíci byl jsem podobný bláhovec jako bez mála před čtvrť stoletím. Tak zvané zkušenosti, kterýmiž se lidé poučujou, přešly přes moji hlavu jako podzimní mlhy, když je svěží větřík přes čerstvé strniště přežene . . . Byl jsem optimistou; věřil jsem a doufal . . . Však k čemu ti to vše povídám? Proč mne posloucháš? Proč mne nczakřikneš?"

Po těchto slovech pohodil přítel opět hlavou jako míval ve zvyku, když sama sebe přerušoval; ale dříve než-li jsem odpověděl, pokračoval: „Avšak hned se přesvědčíš, že jsem posud tím Smidarským, jakým jsem býval druhdy, že doposud ještě mám tolik síly diktovati myšlénkám a citům svým, a nikoli dáti se jimi ovládati. Budu ti vypravovati chladně a střízlivě.

Mnohdy arci si budu při tom činit násilí; leč kdybych někdy překročil meze chladného vypravování — prosím, zakřikni mně prostě! . . ."

Po té počal přítel vypravovati.

Reprodukuju vypravování jeho, jež bylo zhusta křečovitým kašlem přerušováno, co možná nejvěrněji, jak mi bylo v paměti utkvělo.

„Trvám, že se ještě pamatuješ na mé listy," vypravoval Smidarský'', „v nichž jsem ti byl líčil organisaci závodu, jejž jsme byli s Nadasdim založili. Rci sám, může-liž býti něco prostšího nad tuto organisaci! Dva přátelé shodnou se, že založí závod, jehož čistý výtěžek má býti rozdělován mezi osoby, které spolupůsobí. . .

Jeden ze zakladatelů zaopatří potřebný kapitál, druhý provede organisaci a převezme řízení závodu.

Za nedlouho těší se závod neobyčejnému rozkvětu. Mzdy se mohou zvýšiti; dividenda, které má býti časem svým dělnictvu vyplacena, se množí, slovem, vše daří se k úplné spokojenosti nejen zakladatelů závodu, nýbrž i dělnictva, jež nemajíc sice ani tušení, že bez jeho vědomí ukládají se mu úspory, s kterýmiž bude moci časem svým po vlastním uznání naložiti, těží prozatím z výhod, jež mu byly vyplynuly ze zvláštní organisace závodu, která nemajíc na zřeteli obohacení jednotlivce dbá prospěchu všech účastníků vůbec.

Opakuju, že neznám nic prostšího a snazšího k provedení a přece — jak sám přiznáš — podobných závodů v praxi neexistuje.

Často jsem přemýšlel o příčinách toho; často mě napadlo, že všechny tak zvané cnosti, kterýmiž se lidé tak rádi vychloubají, přece jsou daleko malomocnější egoismu nebo třeba jen panovačnosti.

Nebo kdež medle nalezneš chefa nějakého závodu, jenž by se řídil podobnými zásadami jako já a Nadasdi? Kdeže nalezneš chefa, jenž by osoby, které za něj a pro něj pracujou, nepokládal za pouhé nástroje výdělečné, jenž by měl o existenci a budoucnosť jejich péči poměrům závodu přiměřenou, slovem, jenž by se k nim zachoval — nikoli snad jako bůh ví jaký dobrodinec k trpícím — nýbrž prostě, jak pouhá lidskost káže? . . .

A právě proto, že marně jsem se ohlížel po podobném chefu a závodu, byla radosť moje nad rozkvětem našeho závodu nemalá.

Možno li ti, vmysli se poněkud v duševní stav dělníka, jenž ví, že nezávisí od libovůle vlastníka závodu, tím méně od libovůle ředitele nebo nějakého představeného; dělníka, kterýž právě tak, jako nemohl býti přijat do práce, nežli když k tomu byly dvě třetiny dělnictva svolily, nemůže býti z práce propuštěn, dokud týž počet dělníků k tomu nepřivolí.

Závod náš zkvéťal, jak víš, úžasně rychle, tak že v krátké době bylo možno dělnictvu u valné míře hmotný stav jeho ziepšiti. Také dividenda se množila, a Nadasdi s vřelým účastenstvím sledoval toto přibývání společného jmění továrního, jež ukládáno.

Po mém dohodnutí se s Nadasdim měla býti tato dividenda dělnictvu nebo když ten neb onen dělník v době té zemřel, jeho nejbližším příbuzným vyplacena teprve po desíti letech, tudíž již na sklonku příštího roku.

Můžeš si pomysliti, jaký dojem by to bylo na dělnictvo učinilo, kdyby je byl vlastník závodu svolal a každému z nich vyplatil přiměřenou částku. Bylať dividenda tak značná, že rovnala se bezmála posavadní mzdě, tak že dělník, kterýž bral ročně pouze dvě stě zlatých mzdy, měl po desíti letech právo takměř na dva tisíce zlatých . . . Můžeš si také pomysliti, jaký dojem by zpráva o tom učinila na závody jiné, a trvám, že by nezůstala bez účinku.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

95 Tak bylo před šesti lety.

Nadasdi žil až do té doby, pokud jsem věděl, střídmě a solidné. Avšak když choť jeho počala churavěti, počal i on měniti jaksi své náhledy a libůstky, vlastně jich vůbec ani neměnil. Bývalť z mládí, jak sám víš, zcela jiným, nežli jak by se ti jevil dle toho, co jsem ti byl v posledních letech o něm psal; možná tudíž, že libůstkám svým popustil z počátku jen poněkud uzdu a byl pak stržen na zcestí. • Za nedlouho zpozoroval jsem u něho neobyčejnou zálibu v nádheře. Počal mluviti o pohodli, o zlatě a démantech, o letohrádku a podobných. Z počátku arci jen jaksi opatrně; ale když jsem mu domlouval, počal vyhledávati důvody a také jich nalezl.

Miloval svou žínku, milou a dobrou, ačkoli poněkud vášnivou paní, upřímně — a churavící žínka musila mu poskytnouti důvod.

»Vím," pravil kdysi ke mně, „že jsou dnové její sečteni, že za několik roků, ne-li měsíců zemře, a proto nechť užije ještě pohodlí, pozemských rozkoší, které ji byly za jejího mládí tak blažívaly. Dám jí vystavěti malý letohrádeček, to jest úhledný domek v lesnaté krajině, kolem domku dám upraviti pěknou zahrádku a tam budeme v poklidu a míru žíti . . ."

Proti takové argumentaci nedalo se a nebylo také třeba ničeho namítati.

Osobní jmění Nadasdiho, jehož byl vlastníkem neobmezeným, bylo značné a mohl si tudíž něco podobného dovoliti.

Avšak když kupoval pozemek, zamluvil si komplex, jenž by byl stačil k malému panství.

Podobně stalo se i s plánem. Dal si zhotoviti tři plány a rozhodl se pro nejnákladnější, následkem čehož ihned přikoupil čásť zamluveného pozemku.

Zrazoval jsem jej sice ze stavby příliš nákladné, upozorňoval na to a ono, ale Nadasdi byl tentokráte hluchý. Vyslechl mne sice, dal mi za pravdu; počal však stavěti po vlastní chuti. Sotva však stavěno asi týden, dal stavbu zaraziti a vyzval stavitele, by mu zhotovil nový plán k budově velké, k letohrádku, ba k zámku s rozsáhlým parkem a vším ostatním, čeho jest třeba.

Rozumí se samo sebou, že jsem jej nyní zrazoval ještě úsilovněji, že jsem napjal všechny síly, bych jej přesvědčil, že prostředky jeho k podobnému podniku, k ukonejšení pouhé záliby nestačí a že provedení šíleného zámyslu jeho může míti časem svým i úpadek celého závodu v zápětí. Ale Nadasdi mne i tentokráte klidně vyslechl, dal mi také za pravdu, ale přece jednal, jak si byl usmyslil.

Tak pokračováno v nádherné stavbě, až konečně dohotovena. Nadasdi přestěhoval se pak se svou rodinou, s churavou žínkou a dvěma dětmi do nového letohrádku svého, kde počal vésti nový život, věnovaný zábavě a rozkošem . . .

Rozumí se, že potřeby Nadasdiho náhle úžasně vzrostly. Přepych a nádhera, zábavy a kratochvíle všeho druhu pohlcovaly ohromné částky . . . Tušil jsem, že tento druh hospodářství musí míti dříve nebo později v zápětí velmi nemilou, ba snad i záhubnou katastrofu nejen pro Nadasdiho, nýbrž i pro nás všechny, kdož jsme byli v závodě zaměstnáni. Přičinil jsem sí tedy, seč jsem byl, abych přítele s nastoupené dráhy odvrátil. Radil jsem mu, vykládal, prosil, ba zapřísahal; ale Nadasdi vždy mne jen s úsměvem vyslechl a žil pak zase po vlastní libůstce . . .

Není divu, že za takových poměrů byly mravokárné moje výklady Nadasdimu nepohodlný a že se mi, kde jen mohl, vyhýbal.

Spozorovav to nevtíral jsem se mu a tak žili jsme po nějaký čas v trapné jakési napnutosti. On jen zřídka kdy chodíval do továrny, já pak ho v letohrádku jeho ani jednou nenavštívil, ačkoli mě v tu dobu přece ještě dosti často zval.

Nevěděl jsem tudíž také z vlastního názoru, jaký život nyní vedl. Prostřednictvím jiných však jsem se dověděl, že žije takměř prostopášně, a na důkaz toho uváděno, že přivezl si odkudsi i maitressu, která pod záminkou, že ošetřuje churavou jeho ženu, žila v zámku.

Poslední okolnost mě takměř urazila. Bylo mi líto dobré a milé ženy Nadasdiho; i rozhodl jsem se, že prahu zámku Nadasdiho nikdy více nepřestoupím.

Choroba přítelovy choti skončila za nedlouho smrtí. Věda, že Nadasdi manželku svou miloval, doufal jsem od této rány aspoň jakousi změnu v jeho posavadním životě; ale zmýl jsem se. Nadasdi od té doby v továrně více se neukázal a chtěl-li něco, zaslal mi jen lakonický lístek a já rozkazu nebo přání jeho vždy vyhověl.

Vše, co jsem byl až dosud vypravoval, jest tak obyčejné, že se zajisté podivíš, jak bylo možno, by mě jednání Nadasdiho přes příliš rozčililo.

Musím se také přiznati, že jsem se díval na celý tento průběh věcí dosti dlouho chladno96 KANDIDÁTI EXISTENCE.

krevně; že mi to bylo sice líto, ale že jsem přece neměl jaksi práva vytýkati příteli, že zápolí se svým majetkem dle vlastního uznání.

A pomysli! Teprve krátce po smrti Nadasdiho ženy mě napadlo, že vlastní prostředky Nadasdiho naprosto nemohou stačiti k životu tak prostopášnému, teprve tu mne napadlo, že Nadasdi kontrahoval bud velké dluhy na závod a zámek, nebo že sáhl na — společný náš majetek . . .

Maje vše v evidenci přesvědčil jsem . se obratem pražské a vídeňské pošty.

Dividendy dělníků byly totiž u rozličných peněžních ústavů v Praze a ve Vídni uloženy; já sám je tam zasýlal, a výkazy a listiny úvěrní odevzdával Nadasdimu. Ze všech ústavů, kterým jsem psal, došly mě jedním dnem odpovědi z ircující. V průběhu posledních měsíců byly takměř všechny částky vyzvednuty, a poněvadž papíry nalézaly se v rukou Nadasdiho, nemohl peníze nikdo jiný vyzvednouti nežli Nadasdi . . ."

Po těchto slovech Smidarský ve svém vypravování na několik okamžiků ustal a zadíval se mi zkoumavě do očí, jako by chtěl vypátrati, jaký účinek učinila na mne poslední jeho slova.

Dle všeho, co předcházelo, očekával jsem podobné inkriminace a závěrek Smidarského mne nikterak nepřekvapil, což zdálo se býti příteli jaksi vhod.

„Pozoruju na tobě," ujal se po malé chvíli Smidarský slova, „že tě moje vypravování nikterak nepřekvapilo. Nevykládám si to však na prospěch Nadasdiho, nýbrž na prospěch svůj vlastní, poněvadž jest mi to nezvratným důkazem, že jsem vypravoval beze vší vášně, střízlivě a prostě, jak toho předmět sám o sobě nevyhnutelné vyžaduje.

Musím se ti přiznati, že jsem se sám nenadal, že budu moci případ ten, kterýž mi byl před několika měsíci vehnal vždycky všechnu krev ku klavě, kdykoli jsem si ho připomenul, vypravovati zdánlivě tak nevášnivě, klidně a prostě.

Stálo mne to sice bezpříkladného přemáhání; ale přece jsem tomu povděčen, že jsem toho dovedl; jestiť to důkazem, že jsem posud při smyslech, ba že jsem doposud ještě pánem svých vášní, citů a myšlének, jako jsem býval druhdy, dokud mi nebyla drsná ruka osudu roztrhla roušku přátelství, kterou bylo před duševním zrakem mým zahaleno . . .

Však dosti! Zabřídám opět do reflexí . . .

A čas přec úžasně rychle kvapí . . .

Poslyš tedy dále!

Dověděv se, že Nadasdi sáhl na cizí majetek, chodil jsem po několik dní jako zmatený a po několik nocí jsem nespal. Přemítalť jsem jednak co činiti. Jednak se mi zase neustále zdalo, že něco podobného není ani možno, že se musím dříve s Nadasdim dohodnouti.

Mozek můj byl neustále v plamenu. Konečně jsem se rozhodnul, že Nadasdiho navštívím v jeho zámku, že jej chladnými a rozumnými slovy přiměju k přiznání se a zároveň na něm vyloudím slib, že poklések svůj napraví, t. j. že změní posavadní svůj život a přičiní se ze všech sil, aby dividenda, kterou si byl po mém náhledu bezprávně a nepoctivě přivlastnil, v průběhu třeba několika roků znova byla uložena a tak dělnictvu odcizený majetek původnímu účelu svému vrácen.

S tlukoucím srdcem vydal jsem se pěšky na cestu k zámku Nadasdiho.

Pamatuju se na osudnou cestu tu, jako bych ji byl konal včera nebo dnes . . .

Bylo podzimní dopoledne. Slunce příjemně hřálo; ale přes strniště zavál už občas chladný větřík a stromoví počínalo žloutnouti.

Když jsem přibyl do parku, kterýmž jest letohrádek v pravém slova smyslu obklopen, byl jsem několikadenním rozčilením tak zemdlen, že jsem se jen s největším namáháním dále vlekl. Ale šel jsem přece a zastavil se teprve přímo před zámkem, kde se mne zmocnila nevýslovná úzkost a lítost.

Již již jsem se chtěl vrátiti; ale zemdlené nohy mi vypověděly službu. Dovlekl jsem se k nejbližší lavičce, kde jsem usedl. Teprv asi po půl hodině jsem si tak dalece poodpočinul, že jsem se odvážil vejíti do zámku.

Přešel jsem přes hlavní schody. U vchodu uvítal mne lokaj. Pověděl jsem, že si přeju mluviti s Nadasdim a lokaj ochotně pospíšil mne ohlásit.

Nadasdi dlel právě ve své pracovně.

Asi ve třech minutách nalézal jsem se mu tváří v tvář.

Vstoupil jsem do nádherně vyšperkované komnaty, v které pracoval, se zatajeným dechem a bouřlivě tlukoucím srdcem, jako bych byl vlastně vínníkem já.

Nadasdi seděl klidně za svým psacím stolkem. Shlédnuv mne rychle vyskočil a vlídně, ba srdečně mě přivítal.

„Aj, milá duše, co tě ke mně přivádí?"

optal se úlisně ukázav rukou na pohovku, bych si usedl.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

97 Úlisná vlídnost a zvláště jeho klid mne v prvním okamžiku odzbrojily. Byltě jsem na rozpacích a duší mojí šlehla myšlénka, že přítel Nadasdi snad přece se nedopustil skutku, z kterého jsem jej přišel vinit.

Nadasdi mé rozpaky zpozoroval a choval se ke mně vlídněji, úslužněji než kdy jindy.

Musil jsem sednouti.

Počal mi vypravovati různé příhody z posledních dnů; snažil se pobaviti mne.

„Víš-li pak, Viktore, proč jsem vlastně přišel?"

„Jakž bych nevěděl?!" zní klidná odpověď.

„Očekávám tě už po několik týdnů každodenně . . .« Domníval jsem se, že Nadasdiho překvapím; ale z poslední odpovědi jeho jsem vyrozuměl, že buď skutečně zcela dobře ví, neb aspoň tuší, proč jsem přišel.

„Ty se tedy ku svému skutku přiznáváš?"

tážu se dále.

,Ruka má klesla . . . Dech se mi zatajil, jako by mne byl někdo do prsou bodnul (Str. ioi.) Počal jsem se chvčti Já však odpovídal jednoslabičně marně se namáhaje nalézti vhodného způsobu, jakým bych rozmluvu převedl na záležitost, pro kterou jsem byl vlastně přišel. A poprvé v životě mém se mi zdálo, že jsem jako malomocné bláhové dítě, které si bylo něco usmyslilo provésti a před výkonem počíná se chvěti nedůvěrou ve své síly.

Teprv asi po půl hodině jsem se vzmužil tak dalece, že vstav pohlédl jsem vážně Nadasdimu do očí a optal se pevným hlasem: „K jakému skutku?" optal se přítel.

„Ke skutku tak padoušskému, že ostýchám se . . ." vzkřikl jsem popuzen otázkou Nadasdiho, jenž se náh^e tvářil nevědomým.

„Probůh, co to pravíš?" ujal se slova Nadasdi vlídně neztráceje duchapřítomnosti.

Mlčky zadíval jsem se Nadasdimu v tvář, v které se jevil neobyčejný klid.

„Nerozumím ti, nechápu . . .« pravil po malé pomlčce. „Možno-li, vyslov se určitěji!..."

13 9t KANDIDÁTI EXISTENCE.

Poklid Nadasdiho mne poznovu zmátl a sevřel mi hrdlo, tak že jsem ještě po několik okamžiků mlčel, jsa na rozpacích, mám-li mu bez obalu povědíti, co a jak, nebo vyčkati a ještě jednou se přesvědčiti, zakládá-li se mé podezření na pravdě.

Avšak Nadasdi mne předešel. Přistoupiv těsně ke mně položil mi ruku na rameno a pravil lhostejně, jako by mi zvěstoval, že mu zůstaly kapesní hodinky stát: „Dosti té komedie! Vím, proč jsi přišel.

Jednej, jak uznáš za dobré — já jsem připraven na všecky případy ..."

„Tys tedy skutečně dividendu . . ." vyrazil jsem ze sebe.

„Ano," zněla chladná odpověď.

„A po jakém právu?"

„Po právu vlastníka závodu."

„A což naše úmluva?"

„Byla jen ústní . . ."

„A ústní úmluva jest nezávazná?"

„Pro mne aspoň závaznou nebyla a není," odpovídá Nadasdi s nezměněným klidem.

Ledový klid ten vehnal mi všechnu krev ku hlavě.

„A tak odpovídáš mně? A nebojíš se následků ?" ptám se skoro vášnivě.

„Nebojím!"

„Ani kdybych vzal útočiště k zákonům?"

„Ani tenkráte ne!"

„Dobře tedy! Donutím tě!" vyrazil jsem divoce ze sebe a hlas můj se chvěl.

Nadasdi však ani touto výhrůžkou nepozbyl své chladnokrevnosti. V tváři jeho po celou dobu, co jsem s ním mluvil, ani sval se nepohnul, a teprve když jsem pronesl výhrůžku, přeletí ji lehynký sardonický úsměv.

„Nepozbývej své chladnokrevnosti, milý hochu,« pravil ledově. „Vždyť přece vidíš, že jsem na všechno připraven ... A bez odkladu podám ti toho důkaz."

Po té přistoupil ku psacímu stolku a zazvonil.

V mžiknutí oka otevřely se dvéře vedoucí do vedlejší komnaty. Na prahu objevili se dva neznámí muži.

Nadasdi ukázav rukou na muže podotknul: »Viz ! Zde jest důkaz !"

„Jak to? Nechápu . . .« dím.

Nadasdi opět se usmál a obrátiv se k neznámým pravil: „Slyšeli jste, o čem byl přítel můj Smidarský právě se mnou mluvil?"

„Slyšeli," odpověděli oba současně.

„Povězte mu, co ode mne žádal!"

Jeden z mužův odpověděl takto: „Žádal vás, abyste mu vyplatil dvacet tisíc zlatých, a jelikož jste se zdráhal tak učiniti, vyhrožoval vám, že vás udá . . ."

„A jakou záminku si vzal?" optal se Nadasdi.

„Ze prý jste se časem svým smluvili, že bude dělnictvu po desíti letech vyplacena dividenda," zněla odpověď.

„A vy jste ochotni stvrditi přísahou, co jste byli právě uvedli ?« tázal se Nadasdi dále.

„Jsme!" zněla odměřená a určitá odpověď.

Byl jsem zdrcen.

Teprve nyní jsem pochopil úplně a jasně stav věcí. Nadasdi byl skutečně na všechno připraven a podal mi toho důkaz.

Po té pokynul Nadasdi mlčky rukou. Oba objednaní svědkové zmizeli a dvéře se za nimi zavřely.

»Nuže, milý hochu?" optal se Nadasdi, když jsme byli opět samotni.

Neodpověděl jsem.

Chvíli jsem se na něj upřeně díval. V očích dělaly se mi mžitky, zavrávoral jsem; ale hned na to jsem se zase vzpamatoval a beze slova vyrazil z komnaty . . ."

Smidarský umlkl.

Až dosud byl vypravoval s klidem takořka ledovým, jako by vyprávěl pranepatrnou episodku ze života člověka, po němž mu pranic není. Sotva však umlkl, jevila tvář jeho změnu.

Zbrunatněla, na čele a skráních vyvstaly krůpěje studeného potu a oči se leskly, jako by byl teprve nyní úplně pochopil, co byl vypravoval.

Pozoruje tuto změnu potlačil jsem i otázku, která se mi mimoděk vtírala, a vyčkal několik okamžiků, až se Smidarský ujal slova poznovu.

„Konečně jsem hotov," pravil hlasem vášnivě rozechvěným. "Bál jsem se, že nedovedu ti případu toho vypravovati chladně a střízlivě a přece jsem to dovedl. Nyní mi zajisté promineš, kdyby mi snad uklouzlo slůvko trpkosti, nebo kdybych snad dokonce nemohl potlačiti pocit nevole . . . Leč k věci!

Výraziv z komnaty pospíchal jsem parkem na zdař bůh. Hlava moje byla v plamenu, nohy se mi chvěly, před zrakem dělaly se mi mžitky.

V prvních okamžicích nebyl jsem si všeho, čeho jsem byl právě svědkem, zcela jasně vědom. Hlavou vířily steré myšlénky, prsa praKANDIDÁTI EXISTENCE.

99 covala, jako bych se byl náhle ocitl někde v bezvzduší, a přece jsem cítil chladný větřík, jenž mi ovíval rozpálenou tvář a dráždil zrak, jako by mi do očí písek metal.

Proběhnuv hlavní cestou od zámku vedoucí zabočil jsem na postranní stezku a s této pak do parku, kterýmž jsem takměř asi hodinu beze cíle bloudil. Rozčilení mé bylo věru strašné; nevímť po dnešní den více, nežli co jsem ti byl právě pověděl, a pamatuju se jen na to, že jsem posléze kdesi pod košatou lipou nebo jasanem unavením klesl.

Trvalo to přece ještě asi půl hodiny, nežli jsem se vzpamatoval tak dalece, že jsem mohl aspoň poněkud logicky souditi.

Ale čím více jsem nabýval duševní rovnováhy, tím děsnější perspektiva otvírala se přede mnou. Takové bezcitnosti, takové rafinovanosti, ba surovosti nebyl bych se do Nadasdiho nikdy nadál. Očekával jsem snad vše jiné; ale nestoudné, drzé toto padoušství mne takměř ohromilo . . .

Promiň mi však další líčení duševního stavu mého!

Vmyslíš-li se v duševní bouři nejstrašnějšího druhu, máš obraz nejvěrnější.

Dlouho ležel jsem pod stromem, pak jsem se zvedl a vrávoral dále, až jsem zemdlením znovu klesl. Bůh ví, jakými cestami jsem bloudil, kolikráte jsem klesl a zase vstal a opět dále beze cíle se potácel. Vím, že pozdě večer, když měsíc vyšel a plavé jeho světlo vrhalo dlouhé stíny, byl jsem ještě v parku . . .

Co se dále se mnou dělo, nevím; procitnul jsem v této jizbě, v které se nalézáme, a kam prý jsem byl druhého dne k polední donesen od několika dělníků naší továrny, kteří jdouce z práce nalezli mě na pokraji parku bez vědomí ležeti.

Co následovalo, jest zcela přirozené.

Byl jsem několik dní churav; ale vzpamatoval jsem se, díky své houževnaté konstituci tělesné, dosti brzo. Přes to vše chodil jsem jako pitomý.

Do továrny jsem více nešel. Vrátil jsem se do chatrčky na jižním konci této osady, kterou jsem po celou dobu svého pobytu zde obýval a trávil větší čásť dnů v zadumání. I po několika dnech byl jsem ještě na rozpacích, co počíti; až, konečně jsem se zase vrátil ku své práci do továrny.

Nadasdiho však jsem od té doby neshledl.

Patrně se vyhýbal mně jako já jemu; do továrny pak vůbec ani nepřicházel, ba nikdy ode mne ničeho nechtěl a žádných rozkazů mi neposýlal, nýbrž vždy a ve všem obracel se na osoby jiné.

Neexistoval jsem pro něho více a zdálo se mi, že by byl rád, kdybych závod vůbec na vždy opustil.

Nějaký čas jsem se touto myšlénkou skutečně také obíral; ale posléze jsem se rozhodl, že ze vzdoru setrvám a vyčkám, co počne Nadasdi o vlastní újmě.

Z toho, co jsem byl právě uvedl, mohlo by se zdáti, že všehojící čas zacelil ránu, kterou mi byl Nadasdi tak brutálním způsobem zasadil, aspoň tak dalece, že bylo se možno nadíti aspoň v budoucnosti smíření.

Avšak u mne dělo se naopak. Čím více mi líčený případ mizel z paměti, tím více jsem přemítal a z přemítání toho počaly se ob čas vynořovati různé myšlénky, nasvědčující vždy větší rozkvašenosti, ba kdysi postihl jsem sama sebe při zcela zřejmé myšlénce o pomstě . . .

Bránil jsem se tomu, seč jsem byl; vynaložil všechen svůj důvtip, abych sama sebe přemluvil; ale myšlénka ta vtírala se mi později takměř při každém kroku, že nemohl jsem se jí zbaviti. O způsobu pomsty arci jsem se neodvážil ještě ani přemítati; děsilť jsem se posud pouhou myšlénkou . . .

Současně vznikala v duši mé znenáhla nenávist a za nedlouhlo nenáviděl jsem Nadasdiho z hlubin duše.

Duševní tento proces byl povlovný a přirozený. Sledoval jsem jej s neobyčejným interesem a kdybych ti jej nyní reprodukoval, přesvědčil bys se, že analysoval jsem každou myšlénku a sledoval každý symptom zárodku myšlének s onou bedlivostí a svědomitostí, s jakou sleduje lékař symptomy přibývající nebo ubývající choroby duševní.

Byl jsem si všeho vědom, co předcházelo, a logicky soudil jsem pak z toho na další konsekvence, slovem, v celém tom tajuplném duševním procesu neušla mi ani nejmenší nepatrnosť, až pak posléze přistihl jsem se při klíčící myšlénce, v jejímž temném pozadí šlehnul zásvit jasný — vražda ....

Pamatuju se, že jsem se v okamžiku tom zachvěl; ale veškeré úsilí mé, myšlénku tu zapuditi, bylo marné. Vracelať se vždy zase se zarputilostí poctivého přesvědčení. Stavěl jsem jí v cestu všechny možné důvody chladného rozumu, vytýkal si malomocnosť a zbabělosť a »3* IOO KANDIDÁTI EXISTENCE.

bůh ví, co; ale nechť jsem konal cokolivěk, nechť jsem pracoval nebo v noci beze snu na loži ležel, vždy stála myšlénka ta přede mnou děsně a hrozivě sice, ale přece s takovou jistotou, že kdysi v noci, když i ve snu mne pronásledovala a já procitl, sáhl jsem nad sebe na stěnu po — revolveru . . .

Od té chvíle byl revolver mým stálým společníkem ... A kdysi vydal jsem se i na cestu k Nadasdiho zámku . . .

Pamatuju se zcela dobře, že bloudil jsem tenkráte asi po tři hodiny parkem. Měsíc byl právě v úplňku, a světlo jeho vnikajíc skoro už úplně holými korunami stromů na stezičku, po které jsem se volně ubíral, stříbřilo porosené zažloutlé opadalé listy, jež se v nejrůznějších barvách skvěly jako množství drahokamů.

Nad krajinou panovalo hrobové ticho.

Nikde ani větřík nezašelestil, nikde an» ptáče nezatiklo, nikde ani krůpěj rosy neskanula se Dítě dýchalo již jen slabě. Odnesl jsem je ař k místu, kde Nadasdi na zemi ležel. (Str. 102.) Vrátil jsem se však asi po půl hodině, aniž bych byl došel k parku. Leč za dva nebo tři dni šel jsem touže cestou zase a došel až k parku; později jsem vstoupil i do parku a bloudil parkem na zdař bůh ....

Tak dělo se po několik dní, až jsem se posléze postihl při myšlénce, že číhám vlastně na Nadasdiho — s revolverem v ruce .... Na štěstí však jsem za těchto svých večerních potulek Nadasdiho nikde nepostihl. Toliko jednou za překrásného říjnového večera . . .

stromů, by zacrknuvši v listech pod stromy zaharašila . . .

Volným krokem ubíral jsem se po stezce, až dospěl jsem k hlavní cestě vedoucí k Nadasdiho zámku, a sice v místě, kde stojí velký vodotrysk, kolem něhož jest husté a vysoké křoví. Vodotrysk však byl už zastaven — i zde panovalo hrobové ticho. Obešel jsem křoví — a spatřil asi tři sta kroků před sebou Nadasdiho zámek, četnými světly tak osvětí mý, že zdálo se mi, jako bych se byl ocitl v báječné nějaké krajině.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

tOI Však co to! . . .

V dáli u zámku mihla se temná mužská postava. Zdálo se mi, že poznávám v ní Nadasdiho. Zachvěl jsem se a mimovolně sáhl po revolveru. Srdce mi počalo prudce bíti, krev se mi hnala prudce k hlavě a zase nazpět k srdci.

Upíraje oči vytřeštěně směrem k zámku, kde se byla postava mihla, tiskl jsem revolver křečovitě v pravici.

Postava šla cestou přímo proti mně; po chvíli však zabočila do stínu parku a zmizela.

S bezpříkladným chvatem odskočil jsem od vodotrysku do parku a plížil se rychle, ale opatrně směrem, abych postavu postihl. Po několika minutách jsem ji spatřil poznovu. Vyšla z parku zase na cestu a ubírala se nazpět.

Pospíšil jsem za ní, .až ocitl jsem se asi deset kroků před zámkem.

V dvojsvětlí záře měsíční a četných svítilen kolem zámku bylo okolí tak osvětleno jako za dne. Poznal jsem Nadasdiho a přiblížil se mu asi na dvacet kroků. Mezi ním a mnou byl však záhonek obklopený šeříkovými keři. Nadasdi chvíli postál, potom se obrátil k zámku, a zmizel v jedněch dveřích.

Střelhbitě vyrazil jsem z parku a chtěl za ním pospíšiti, ale Nadasdi zase vystoupil a já nalézaje se právě těsně u zámku, ustoupil jsem za jeden z širokých korintických sloupů, kterýmiž jest portál ozdoben.

Nadasdiho jsem neviděl, ale temný rupot jeho kroků nasvědčoval, že se blíží ke mně.

V několika okamžicích přiblížil se asi na pět kroků ku sloupu, za nímž jsem byl ukryt, a zůstal zády ke mně obrácen státi . . .

Sotva se zastavil, zvedl jsem mimovolně revolver. Chvíli jsem však ještě váhal . . .

V tom zazněl nočním tichem, sladký dětský hlásek: „Tatínku! tatínku! kde jsi!?"

A malé děvčátko seběhlo po schůdkách po pravé straně k Nadasdimu . . .

Ruka má klesla . . . Dech se mi zatajil, jako by mne byl někdo do prsou bodnul . . .

Počal jsem se chvěti . . .

Vše to trvalo však jen několik vteřin.

Nadasdi spatřiv děvčátko, prudce se obrátil, pospíšil mu v ústrety a vzav je do náručí, odnesl je nazpět po schůdkách, po kterýchž bylo právě seběhlo . . .

Nadasdi i dítko zmizeli v zámku; já pak s tlukoucím srdcem a zahanben plížil jsem se ve stínu až k místu, kde jsem měl k parku nejblíže, načež zaskočiv do parku spěchal jsem rychle dále, až jsem se ocitl doma . . .

Vše to však ani dost málo nevadilo, bych si byl druhého dne k večeru nevyšel na číhanou poznovu. Přibyl jsem do parku krátce před západem slunce.

Večer byl teplý a příjemný, a jako den před tím panovalo i tentokráte všady posvátné ticho. Loudal jsem se parkem asi čtvrt hodiny, až ocitl jsem se u rybníků, jež byl Nadasdi na blízku vozové cesty vedoucí ze zámku k erární silnici, s velkým nákladem zříditi dal.

Bylo tam vskutku překrásno. Zcela bezúčelně vystoupil jsem po klikaté stezičce na mírné návrší u jednoho rybníku, odkud jest volný pohled do okolí, a 'Uehl tam do trávy, úpaly letního slunce už dříve spražené.

Rozhlédl jsem se po okolí.

Zrak můj těkal s předmětu na předmět.

Tu přelétl několik strnišť a zaletí přes luka až ku vzdáleným, lesem porostlým pohořinám, tu utkvěl na nějaké pouvadlé květině, která několik krokův ode mne ze sporé traviny vyčnívala, nebo zabloudil k parku a sleduje pokraj jeho jen tak mimochodem dotknul se celé řady rybníků, jež se na pokraji tom rozkládají, až pak posléze utkvěl na prostranství pod rybníkem největším.

Bez pohnutky jsem vstal a sešel dolů ku břehu rybníka, odkud jsem shlédl, že nad hladinou vodní točí do výše skoro kolmá skalina.

Chvíli přecházel jsem po břehu rybníku toho, jenž byl kolkolem hustým, vysokým a posud skoro kypře zeleným vrbovím obklopen.

Náhle však jsem spatřil na skalině, kterou jsem byl opustil, asi pětileté děvčátko v bledě žlutých šatečkách a s hnědým slaměným kloboučkem na hlavě. Poskakujíc přiblížilo se až ku pokraji skály, ale hned zase od pokraje se vzdálilo a opodál buď květiny trhalo nebo po nějakých broučkách nebo kamínkách se shýbalo.

Za několik okamžiků vystoupil z pozadí na skalinu nějaký muž a zastavil se u děvčátka — poznal jsem Nadasdiho ....

Instinktivně přikrčil jsem se za hustou vrbou, aby mne nezahlédl. Ale nebylo toho třeba. Nadasdi hned po té zase v pozadí skály zmizel, a po chvíli viděl jsem jej pomalu v myšlénkách pohříženého sestupovati po klikaté stezce se skaliny ku břehům rybníka . . .

Když sestoupil až ku břehu, slyšel jsem jej volati: „Kamillo! Kamillo!« J02 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Se skaliny ozval se dětský hlásek: „Už jdu, tatínku — počkej!« Poznal jsem týž sladký hlásek, jenž mi byl den před tím u zámku Nadasdiho ruku s revolveru srazil . . . Zároveň vyhoupla se dětská postava ta zase nad skalinou a přiblížila se až ku pokraji — po té se dítko přikrčilo k zemi a opatrně vždy dál se šourajíc sáhalo ručinkou po sněhobílé květině, ale nemohlo jí dosáhnouti.

Nadasdi vida své dítko nad skalinou v nebezpečném tomto postavení, zděšeně vykřikl.

Dítko na pólo se vztyčivši, zvedlo hlavinku, usmálo se a sehnuvši se poznovu vztáhlo ručinku po kvítku ... V tom však střemhlav sletělo se skály a asi dva sáhy nad hladinou vodní zachytilo se šatečkami buď o nějaký pahýl nebo ostrou hranu skály.

Několik okamžiků viselo hlavou dolů. Klobouček mu byl spadl s hlavinky do vody a každým okamžikem mohlo za ním i dítko slítnouti do hlubiny.

Za vrbou ukryt díval jsem se nepozorován s dítka na Nadasdiho a s toho na dítko a nikdy — nikdy nezapomenu na pocit, jenž mne v tu chvíli ovládl . . . Byloť mi, jako by mi byla jarní síla projela všemi údy, jako bych byl náhle osvěžen. Tušil jsem strašnou ránu, která musila při pohledu na děsné toto divadlo otřásti srdcem otcovským, tušil jsem bezpříkladnou úzkost, která v tu chvíli zúžila prsa Nadasdiho, div se nerozskočila, tušil jsem děsná duševní muka, která Nadasdi trpěl, a bylo mi nevýslovně — blaze . . .

Pozoroval jsem zcela dobře každé hnutí v jeho bledé tváři. Škubalo v ní cosi jako zoufalosť. Oči byly vytřeštěny a rty křečovitě se chvěly.

Pohled na otce byl srdceryvnější nežli na dítko, jež bylo dle všeho náhlým pádem se skály smyslů zbaveno. Viseloť bez pohnutí hlavou dolů a s počátku ani nezavzlyklo, ba ani se nepohnulo. Teprve po několika okamžicích zaslechl jsem temný zajíkavý hukot, jako by nemohlo dítko dechu popadnouti. Po té sebou několikráte křečovitě trhlo, šatečky povolily a dítko slítlo střemhlav do hlubiny, potopilo se a zase vynořilo.

Otec jsa očitým svědkem všeho toho stál jako strnulý bez hnutí na břehu rybníka. Viděl dítě své klesat, viděl, jak se potopilo a zase nad vodu vyhouplo, viděl křehké, malomocné stvořeníčko, jež se bylo teprve ve vlnách vzpamatovalo, nemotorně s vlnami zápasiti '■— viděl vše a tušil zajisté i nevyhnutelné zakončení děsného výjevu toho; ale byl bez vlády.

Ještě jednou zavířila nevýslovná svěžest mými žilami, ještě jednou mne ovládl nevýslovně blahý pocit uspokojení a duší mojí šlehla radostná myšlénka, že nemůže býti sladší pomsty nad tuto.

Věděl jsem, že stačí pouze chtíti, bych dítko zachránil; a přece jsem stál nepohnutě.

V tváři mé zračila se dle všeho ďábelská rozkoš . ..

Náhle však Nadasdi vzkřikl a klesl k zemi.

V jediném výkřiku tom spočívala veškerá bolesť, která byla duší jeho rozchvívala. Výkřik ten projel mi duší ostře jako disonance.

Obrátil jsem zrak svůj zase k dítěti, jež posud ve vlnách zápasilo brzo se potápějíc, brzo zase na povrch se vynořujíc. Nyní už zůstávalo daleko déle ponořeno, nežli se zase vyhouplo.

Za nedlouho vyhupovala se nad hladinu jen část hlavy a později již jen obě ručinky.

Několik minut ještě — a dítko bylo ztraceno . . .

Napadlo mi sice, že trest, jaký by stihl Nadasdiho ztrátou jeho dítka, jest zasloužen — ale pohled na malomocné, z vody vyčnívající ručinky vzbudil ve mne aspoň zbytek lidskosti.. .

Přede mnou rozkládal se dosti široký rybník.

K přeplavání nestačilo už času; musil jsem zatáčkou kolem rybníka na skalinu a s této za dítkem do hlubiny . . .

Sám bůh ví, jak vlastně myšlénka ta ve mně vznikla. Dal jsem se do běhu ku skále mimovolně. Běžel jsem sice jen asi půl druhé minuty; ale když jsem se ocitl na skále, spatřil jsem pod sebou ve vodě již jen plávajíc klobouček.

Prudkým během vyvstal mi na čele, na tváři a prsou hojný pot. Nerozmýšleje se však spustil jsem se ostatně po skále do hlubiny a několikráte se potopiv, nalezl jsem dítko.

Jednou rukou jsem je obemknul a plaval namáhavě ku břehu. Mezi tím jsem je několikráte s největším napjetím sil vyzvedl nad vodu, by aspoň ještě na okamžik přišlo na vzduch.

Náhle jsem pocítil v prsou prudkou křeč.

Napjal jsem ještě jednou všechny síly, bych dítko vyzvedl zase nad vodu, ale nebylo už možno. Musil jsem je pustiti z ruky, ale uchopil jsem cíp šatu zuby a tak — upotřebiv nyní obou rukou při plování — dovlekl jsem je ku břehu ...

Dýchalo již jen slabě. Odnesl jsem je až k místu, kde Nadasdi na zemi ležel a počal jsem je KANDIDÁTI EXISTENCE.

103 křísiti; ale pozoruje, že přichází Nadasdi k sobě, odskočil jsem do vrboví a vida odtud, že se Nadasdi úplně vzpamatoval, plížil jsem se vrbovím nepozorovaně dále.

Slaměný klobouk můj zůstal i s kloboučkem dítěte na rybníce . . .

A od toho dne jsem churavěl. Počal jsem kašlati, pak se dostavilo občasné prudké píchání v prsou a za nedlouho všechny ostatní symptomy i následky choroby, která skoro vždy mívá v zápětí smrť. A jak ze všeho, co jsem byl právě uvedl, vysvítá, děkuju chorobu i smrť — Nadasdimu."

Obavy Smidarského, že nebude moci vypravování své skončiti, aniž by lítost, hněv nebo prudké vzplanutí nějaké vášně nepřihlásily se ku svému právu, byly bez podstaty. Vypravovalť s klidem epickým, ba skoro až mrazivým, důkaz to, že byl sama sebe úplně opanoval, že byl doposud ještě neobmezeným pánem svých myšlének a citů.

»Nuže, rci nyní sám," počal po malé přestávce, „jak asi mohu po takových zkušenostech souditi o životě lidském? Minulost moje jest takměř nepřetržitou řadou utrpení, přítomnost beznadějná a — budoucnosť? — Možno na pokraji hrobu mluviti o budoucnosti ? . . .

S trpkostí vzpomínám minulého života.

Kam poděly se ty milé, sladké a tklivé pohádečky, ty rozkošné, dojemné báchorky, tv divuplné, čarokrásné obrazy, plné zlatého a stříbrného jasu a obetkané růžemi — kam poděl se poetický názor v svět?

Však nedosti na tom!

S trpkostí tážu se sama sebe: Kam poděl se onen klidný, střízlivý názor, jenž byl v mužném věku nabyl převahy?

Nevlídně, přísně, zamračeně dívá se na mne svět. Marně se namáhám rozřešiti záhadu tajemné síingy, kterou životem nazýváme.

Ci to snad divoká, zběsilá honba po rozkošech, to věčně se měnící toužení a doufání? Ci snad vzájemné týrání a pohanění k vysilující práci na prospěch oněch, kdož byli nad námi nabyli moci, nebo snad nepřehledná řada mnohdy zoufalých a přece skoro vždy marných pokusů učiniti sebe a jiné aspoň poměrně spokojenými a šťastnými ?

Nic nežli pouhé otázky . . . Odpovědí bylo na ně už dáno mnoho, nesčíslně mnoho, ale ani jediná z nich mne neuspokojila. Soudím po vlastních zkušenostech ..."

Pozoruje, že přítel Smidarský zabřídá po svém zvyku ve všeobecné reflexe, přerušil jsem jej tenkráte řka: „Promiň, milý Pavle, že tě vyrušuju! Ale nejen ty, i jiní — tak na příklad sám Nadasdi prý nedospěl cíle a musí ohlásiti konkurs ..."

„Vím to, vím,« vpadl mi Smidarský do řeči, „a divím se jen tomu, že dovedl se tak dlouho udržeti. Avšak tím vším můj názor o životě nijak se nemění. Vímť, že podobně jako já žila a bude i na dále žíti ohromná většina lidstva; vím, že podobně jako já bude doufat, pracovat a poctivě se snažit, aby dosáhla aspoň poměrného uspokojení; ale z tisíců podaří se to sotva jedinému . . .

Tisíciletá organisace společenského zřízení, jehož hlavním základem jest sobectví, nemůže a nebude tak snadno a tak brzo ze základů vyvrácena. Marně konejšíme se sladkou vírou v tak zvané cnosti lidské doufajíce, že časem svým snad přece zvítězí. Sobectví jest silnější, mohutnější všech tak zvaných cnosti; sobectví se svými blíženci, nelidskostí a surovostí, podkopají a zvrhnou i nejdůmyslnější a nejpevnější stavbu, zbudovanou na základech lidských cnosti. Jediný egoista" — — „Ustaň, milý Pavle!" zvolal jsem náhle, zpozorovav, že počíná se oko Smidarského vášnivě jiskřiti a celé vzezření jeho že jeví vždy větší rozčilení.

Nenadálé moje zakřiknutí přítele jaksi zarazilo.

Zadíval se mi upřené do očí a vztáhnuv pak pravou ruku proti mně, jako by mi dával na jevo, že není třeba jej zakřikovati, připomenul s dřívějším svým klidem: „Odpusť! Vždyť pak mnohdy ani resignace nebývá oním lékem, kterýmž možno duševní muka úplně vyhojiti. Již tomu čtvrt století, co zanášeli jsme se, jak víš, bláhovy^mi plány o reformě společenského zřízení a zajisté se ještě pamatuješ, že chtěli jsme zahájiti opravu tu prakticky a začíti každý reformou sama sebe.

Nuže, zkoumej nyní mne, jak dalece jsem dospěl po tolikaletém úsilí! Zda nejsem tam, kde jsem byl před čtvrt stoletím, zda nejsem tímže člověkem, jakým jsem býval tenkráte, zda nejsem tímže kandidátem . . ."

„Chceš snad říci tímže kandidátem existence," vpadl jsem příteli do řeči.

„Kandidátem existence?" opáčil Smidarský.

„Nikoli! Já jím více nejsem; jsemť kandidátenť smrti. Také Nadasdi, ačkoli na mizině, jím neníj io4 KANDIDÁTI EXISTENCE.

sloužilť po nějaký čas oné části lidské společnosti, v jejíchž rukou nalézají se otěže moci a tato se o existenci svých věrných vždycky více méně pečlivě starala. Nadasdi jest nanejvýš kandidátem invalidovny a pense jeho stačí aspoň k zažehnání hladu; ale praným kandidátem existence jsi — ty a s tebou celá řada ideálních pobloudilců, kteří ..."

Chtěl jsem Smidarského přerušiti; ale on sám se přerušiv vztáhl proti mně odmítavě ruku, jako by chtěl říci, že ví, co chci říci, a pokračoval: „Podivno, že ti myšlénka ta posud ještě nepřipadla, ačkoli jest tak na snadě. Existence žádného z nás není sice tak pojištěna, by byl na vždy zabezpečen proti pohromám nejrůznějšího druhu; ale nejnejistější existencí jest přece jen existence českého literáta.

Kdož medle z vás, kteříž se živíte výtěžkem svého péra, může se nadíti, že vymozoluje sobě aspoň tolik, aby v stáří mohl býti chráněn před bídou nejtrpčí? Sotva života uhájíte, sotva uhradíte potřeb nejnutnějších — a přece pracujete pro všeobecnost, pro každého, kdo jest práci vaší jen poněkud přístupen . . .

Upřímně řečeno, neznám stavu tak isolovaného nad stav českého literáta. Každý jiný stav má široké, ba světové pole před sebou.

Každý malíř, sochař, hudebník, slovem, každý umělec má před sebou celý svět, toliko český literát a mimo něho jedině ještě snad český herec jest ukován ku hroudě, kterou svou vlastí nazy''vá. Každý řemeslník, každý průmyslník, ba každý nádenník český může hledati štěstí v širém světě a po letech se znova vrátit; jen před českým literátem jest svět uzavřen . . .

Avšak nedosti na tom! Zkoumej, jak dařilo se vašim předchůdcům ve vlasti a porovnej život dřívější s životem nynějším! Přehledneš-li jen zběžně dějiny české literatury, vlastně biografická data oněch literátů českých, kteří věnovavše se výhradně působení literárnímu živili se výtěžkem svého péra, zděsíš se bezpříkladného odříkání, strašných útrap a bídy, s kterýmiž jim bylo zápasiti. Tyl, Chocholoušek, Božena Němcová a celá nepřehledná řada literátů jsou toho dokladem nejpádnějším. Pracovali v potu tváři, trpěli a dokončili život ve svízelích a o hladu — a později jim postaveny — pomníky . . .

Tak bývalo — a nyní?.

Jsem typografem. Dívám se tudíž na poměry literární, jež jsem byl vždy s neobyčejným účastenstvím sledoval, se stanoviska hmotného.

Pravda, že se mnoho změnilo na prospěch produkujících literátů; ale změny ty nejsou v nižádném poměru s hmotným výtěžkem, jaký utěšenější rozvoj literární poskytuje kupčícím jednotlivcům; životní poměry literátů v podstatě se nezměnily.

Český literát jest doposud tímže isolovaným pariem, jakým býval, dokud byly zcela oprávněny stesky na nedostatek konsumce literární.

Existence ani jediného z nich není zabezpečena ni tak dalece, by mohl dnes klásti hlavu k odpočinku bez .obavy, že vstane zítra a neshledá existenci svou — nikoli snad pouze ohroženu — nýbrž beznadějně podrytu neb i zničenu. Rci sám, zda závisí některý člověk od libovůle tak pranepatrné hrstky lidí, jako český literát od svých nakladatelů, které možno na prstech spočítati? Prosté dohodnutí se osmi, desíti lidí v Cechách stačí, by byla existence tvá zničena.

Tys těmto několika lidem vydán na milost a nemilosť, tys jejich otrokem . . ."

„Ale milý Pavle,« přerušil jsem přítele, „ty líčíš barvami příliš temnými . . ."

„Připouštím, že jsou temny," pokračoval přítel, „ale zároveň musíš přiznati, že jsou věrny.

V celém světě není stavu závislejšího nad stav českého literáta. My typografové provedli jsme organisaci stavu svého vůči svým principálům aspoň poněkud; ale český literát stojí doposud osaměle a bez obrany. Neustále musí slyšeti stesky na trudné poměry knihkupeckého trhu, neustále musí se poměrům těm akomodovati poněvadž jsou z části také pravdivý. Ale skoro při všech tak zvaných šťastných literárních podnicích, jež se těšily a doposud ještě těší rozkvětu neočekávanému, připadl hlavní podíl užitku jen podnikateli a z části obecenstvu — literát byl odbyt po macešsku.

Znám literární podniky české, které nesou ročně deset, dvacet i více tisíc zlatých čistého užitku; literáti však, bez kterýchž by podniky ty byly naprosto nemožnými, nepůsobí při nich než jako zcela prostě najaté síly dělnické, které se přijímají a propouštějí dle libovůle podnikatelovy, a kteří z celého podniku nemají více nežli mzdu, kterouž jim byl podnikatel po vlastním uznání vyměřil.

Znám literární podniky, z nichž vycházejí spisy v mnoha tisících exemplářích; ale užitku z velkého tohoto nákladu nemá literát, nýbrž obecenstvo, kterému se dostane spisů — lacinějších . . .

Literární poměry české se tedy skutečně valně zlepšily; ale postavení českého produkuKANDIDÁTI EXISTENCE.

105 jícího literáta, jak jsem už připomenul, valně se nezlepšilo. Tys dnes členem redakce velkého politického listu. Ale kdož ti za to ručí, že jím budeš zítra, že jím budeš po roce neb i tenkráte, až ochuravíš nebo sestárneš? Zdaž nemůže dnes chef tvůj zcela chladně říci: „Pane — já vás vypovídám z práce — jděte! —" „Ne, ne!" vzkřikl jsem. „Něco podobného nemůže se nikdy státi!"

a práci tvou cení on sám? Však dosti! Individua, jako my, kamaráde, jsou podobna obyčejnému fidibusu, kterým si chef zapálí doutník, na který jsme mu byli přivydělali, a potom nás — pohodí . . .„ Při úšklebnýčh těchto slovech přeletí zachmuřenou tvář přítelovu onen druh uspokojivého úsměvu, jakým dává člověk obyčejně na jevo své domění, že byl gordický uzel nějaké „Probůh, co se stalo?" ptám se udiven. — Smidarský zvedná druhou ruku ukázal ku dveřím . . . (Str. 106.) Výkřik můj přítele překvapil; patrně byl Smidarský přerušení vůbec ani neočekával.

Chvíli se mi díval upřeně do očí a v tváři jeho jevilo se cosi jako útrpnosť; potom nahnuv se poněkud ku předu položil mi ruku na rameno a děl s přízvukem žertovné škodolibosti: „Pravda! Pravda! Zapomněl jsem, že máš rodinu a stařičké rodiče, kterýmž jsi byl z četných dítek zbyl jediný . . . Ale prosím tě, jakž můžeš od některého cheía žádati, by dbal tvých rodinných poměrů? Či nevyplácí ti mzdu po tvé zásluze, to jest podle toho, jak vysoko tvůj talent záhady rázem přetnul. — Smidarský usednuv pak opět v křesle, jako byl takměř po celé své vypravování seděl, pokračoval: „Promiň mi, milý hochu, sardonický tento úšklebek! Jsemť člověk, kterýž v životě svém nikdy nespustil se zřetele zamilovanou myšlénku, kterou byl v dobách mladistvé nezkušenosti pokládal za nejlidštější . . . Ale rci, jakž medle doufáš rozřešiti otázku dělnickou — otázku obrovského množství lidí nedostatečného vzdělání — když na příklad nebyla ještě rozřešena ni otázka spisovatelská, tudíž otázka lidí vzdělaných ?

• 14 io6 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Talent spisovatelský jest v Čechách doposud ještě hřivnou, z které těží jen ti, kdož hřivnou tou kupčí. Život literáta závisí u nás na tolika nejistých nahodilostech, že jedině čeští literáti kteří se živí výtěžkem svého péra, mají práva na jméno kandidátů existence . . ."

Po těchto slovech zadíval se mi Smidarský opět do očí; ale v tváři jeho jevila se tentokráte truchlivosť. Po chvíli svezl se zrak jeho k podlaze, kde upřeně utkvěl, jako by přítel přemítal, učinil-li dobře, že mi byl trudnosť poměrů mého stavu tak temnými barvami na paměť uvedl.

Dlouhé, takměř nepřetržité vypravování bylo Smidarského poněkud unavilo a zároveň rozčililo.

Dříve chorobně zažloutlá tvář byla nyní svěže ruměná, a kypré rty takřka žhavý.

Kdo by jej byl v tomto okamžiku spatřil, když seděl klidně v lenošce v zlatém odlesku slunce, jež bylo v průběhu jeho vypravování skoro k zenithu své zimní dráhy vystoupilo, byl by soudil, že to muž v plné ještě síle životní.

Po několik minut jsme oba mlčeli.

Náhle zvedl Smidarský hlavu a upřel zrak svůj na zavřené dvéře. Tím upozorněn obrátil jsem hlavu a zaslechl, že. někdo vešel do hostinské místnosti.

Hned po té se otevřely dvéře a na prahu objevil se nějaký muž. Současně však vydral se z prsou Smidarského přitlumený výkřik. Rychle obrátil jsem se zase k příteli a spatřil, že byl povstal s lenošky a drže se jednou rukou o vysoký lenoch upíral zrak svůj ke dveřím.

V tváři přítelově zračila se mračná nenávisť; oko jeho bylo vášnivě rozjiskřeno.

„Pro bůh, co se stalo ?« ptám se udiven.

Smidarský zvedná druhou ruku ukázal ku dveřím a sotva srozumitelně zamumlal mezi zuby: „Viz! Jeden z dvou padouchů, jichž křivého svědectví se Nadasdi proti mně dovolával."

Obrátiv hlavu znova ku dveřím všimnul jsem si pozorněji neznámého, jenž byl zůstal mezi dveřmi státi.

Byl to muž asi čtyřicetiletý. Bezvousá, skoro intelligentní, ale nehrubě výrazná tvář jeho zdála se mi býti povědomou.

Dříve však nežli jsem jej oslovil, promluvil neznámý: „Aj, jaká to náhoda! Vždyť jsem věděl, že tě poznám na první pohled," pravil a připojil mé jméno.

„Čeho si přejete?" ptám se chladně nemoha se upamatovati, kde bych byl muže toho viděl.

Neznámý učiniv několik kroků, ku předu zašeptal: „Přicházím k tobě s poselstvím od Nadasdiho."

„Od Nadasdiho!« vzkřikl Smidarský, jenž byl zaslechl poslední slova. „Pryč, pryč mi s očí, padouchu!"

Po té klesl do lenošky.

Nežli jsem se mohl dále ptáti, zaslechl jsem, že kdosi vrazil prudce do místnosti hostinské a pospíchá k nám. Poznal jsem hostinskou.

Tvář její radostí zářila a oko plálo oním neklamným ohněm, jenž jest nejzřejmějším důkazem nevýslovného blaha.

Vrazila do komůrky v největším chvatu volajíc již mezi dveřmi: „Pane Smidarský! Pane Smidarský — konečně jsem je nalezla — své dítě —" Mezi tím byl se neznámý muž ještě jednou ke mně naklonil a zašeptal: „Přicházím od Nadasdiho, bych se tě zeptal, může-li on vejíti a promluviti se Smidarským.

Čeká na blízku na odpověď."

Hostinská si neznámého ani nevšimla. Zrak její hledal Smidarského.

Spatřivši jej skleslého v lenošce s mračným výrazem nenávisti v tváři zůstala zaraženě státi a rozhlédla se kolem sebe. Zrak její padl na neznámého může a s výkřikem: »Ah bratře, milý bratře — jaké to shledání — v jak radostné!

době! . . ." padla mu kolem krku.

Vše, čeho jsem byl právě svědkem, bylo mi naprosto nevysvětlitelné. Ustoupiv poněkud k oknu díval jsem se zvědavě na změněnou scénu.

Po několika okamžicích odtrhla se hostinská od neznámého a obrátivši se k Smidarskému zvolala skoro jásavě: „Pomyslete si, pane Smidarský! Jedním dnem setkávám se s bratrem a s dcerkou svou, kterou jsem nebyla viděla než co nemluvně — jedním dnem — s dítkem svým — kterému dali jméno Adéla ..."

„Adéla!" vzkřikl Smidarský, jako by bylo teprve toto slovo nový život v jeho žilách rozproudilo.

Mračná tvář jeho náhle se vyjasnila. Chtěl povstati, ale sklesl opět nazpět; chtěl mluviti, a rty jeho se nepohybovaly, ale hlas jeho byl pouhý šepot.

7 KANDIDÁTI EXISTENCE.

107 „Ano, Adéla se zove," odpověděla hostinská ' „A jak je milá, jak je dobrá — a jak šťastná!"

šveholila rozradostněná hospodská. „A zde můj bratr-------« „Tento že je váš bratr?" vpadl Smidarský upřev jizlivě zrak svůj na neznámého.

„Ano můj bratr, František," odpověděla tázaná.

Smidarský bolestně zaúpěl, já pak slyše jméno pohledl jsem ještě bystřeji na neznámého a poznal v něm muže, jenž vydávaje se za bývalého mého spolužáka byl mne asi před desíti lety zavedl do hospůdky na Františku — tuláka Fráňu.

Chtěl jsem promluviti; ale Smidarský mne předešel. Byltě chvíli na muže toho zkoumavě pohlížel a poznal jej též. Z oka jeho šlehla ještě mračnější nenávisť. Vztýčil se namáhavě a vztáhnuv velitelsky pravici k neznámému zvolal vášnivě: „Pryč, padouchu! Poznávám tě! Tys tajný policista, kterýž jsi nás před lety v pražské kavárně poslouchal a potom nás s policisty pronásledoval. Pryč odtud!"

Hlas Smidarského, spočátku zajíkavý, nabyl ku konci síly a podobal se mohutnému hlasu siláka, před kterýmž i nejsilnější muži se zachvějou.

Fráňa sklopiv oči stál nepohnutě. Byltě slovy Smidarského zdrcen. Po chvíli však se vzpamatoval a počal se omlouvati.

„Promiňte poklesek můj," pravil tklivě a prosebně. „Byl jsem tajným policistou ; ale více jím nejsem. Dohnalať mne k tomu bída — však ne tak bída moje, jako bída — mé sestry, která byla v zoufalosti ..."

Slova ta pronesena byla s takovou upřímností, že působila i na podrážděného Smidarského smířlivě.

»Je pravda, co muž ten praví, že jste byla bídou k zoufalosti dohnána?" optal se Smidarský hostinské.

„Pravda!" zavzlykla tázaná, která slyšíc patrně tentokráte poprvé, čím bratr její byl, nevěděla skoro co odpovědít.

,,A je pravda, že vám pomáhal?" ptal se Smidarský dále.

„Pravda!" opakovala hostinská se zatajeným dechem.

„Dobře tedy," odvětil po té Smidarský. »Pro vás, kteráž jste se byla ke mně tak přátelsky zachovala, že jste mne, když jsem ochuravěl?

přijala do svého domu a zde mne ošetřovala, odpouštím i bratru vašemu . . .« Po té vztáhl ruku k Fráňovi, jenž ji uchopil a zase nesměle pustil.

„Však kdo byl příčinou, že jste změnil své dřívější zaměstnání?" optal se Smidarský Fráni.

» Vzdal jste se ho z vlastního popudu?"

„Nikoli!" zněla odpověď. „Přiměla mne k tomu Adéla!"

„Adéla!" zvolal Smidarský opět tak prudce, jako když byla hostinská před chvílí jméno to vyslovila. Ale hned na to, jako by si byl připamatoval, že nemůže tu býti řeči o „ještěrce", svěsil smutně hlavu.

„Vaše příhody zdají se býti zajímavý. Můžete mi v stručnosti podat ještě některá vysvětlení?" optal se Smidarský po krátké pomlčce Fráni hlasem přidušeným, ale poněkud již klidnějším.

„Příliš zajímavý nejsou," odvětil Fráňa. „Vypovím vše několika slovy. Asi před dvaadvaceti lety byla sestra má služkou v jednom z velkých domů v Praze v Michalské ulici. Mladý pán si ji oblíbil a sestra má stala se matkou. Byla však vyhnána a uvržena v bídu, v jaké jsem byl sám.

Nevěda si rady ni pomoci stal jsem se tajným policistou. Však ani tu se mi nedařilo. Byl jsem nemotorný. Boje se o nepatrný svůj důchod, žil jsem v neustálé bázni. A právě druhého nebo třetího dne, když sestra moje porodila, bylo mi v úřadě pohroženo, že budu propuštěn pro liknavost. Musil jsem stůj co stůj něco vypátrat.

Slídě po kořisti ocitl jsem se ve dvoře kavárny, kde jste meškal s přátely svými. Naslouchal jsem vaší rozmluvě. Byla mi vítána; ale známý vám výstup přerušil vaši poradu. Prchli jste a já vás s policisty pronásledoval. S počátku udal jsem na policii pouhý případ a dodal, že znám jen jednoho účastníka. Chtěl jsem později jmenovati z pomsty toliko jednoho — svůdce mé sestry —« „Svůdce vaší sestry?" vyrazil ze sebe Smidarský.

»Ano,« pokračoval Fráňa; „ale když jsem se vrátil domů ku své sestře, shledal jsem ji v největším rozjitření. Bylať své dítko — pohodila. Když pak jsem jí vypravoval, že naskytla se mi příležitost pomstiti se na jejím svůdci, uprosila mne, bych tak nečinil. Jelikož však jsem později jedno jméno udati musil, udal jsem vaše . . ,* »Kdo z nás však byl svůdcem vaší sestry ?« optal se dychtivě Smidarský.

14* io8 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Fráňa chvíli váhal s odpovědí, pak pravil šeptem: „Nadasdi I" Z očí Smidarského šlehly dva blesky. Zaťal zuby a zamumlal: „Padoušská rodina! Otec zničil mou sestru, syn pak — —" Nedořekl.

Poslední slova působila na Smidarského jako hromová rána. Vykřiknuv vztýčil se prudce a zase bez vlády sklesl do křesla.

Hostinská i Fráňa k němu přiskočili.

Smidarský však rychle se vzpamatoval.

„Teprve nyní vše chápu," pravil chvějícím se, trhaným hlasem. „Však kde je Adéla — kde „Nuže," pokračoval Smidarský. „Pohledni sem na Adélu! . . . Adéla nalezla svou matku i otce svého. Otcem jejím jsi — ty!" (Str. no.) „Vypravujte, vypravujte dále!" vyzýval Fráňu dychtivě.

„Sestra," vypravoval Fráňa, „pohodivši v noci dítko byla někým pronásledována a potkala policisty. Řekla, že jde do lékárny a vykázavši se starým jakýms receptem, jejž měla náhodou v kapse, nebyla zdržována . . .« „Co však se stalo s dítkem?" přerušil Smidarský Fráňu.

„Nevím," odpověděl tento. „Sestra je byla, jak sama dí, teprve dnes zas poznovu spatřila.

Já vím jen tolik, že bylo pohozeno kdesi u vchodu do chrámu svatovítského ..."

je moje — vaše Adéla? — Vždyť je zde . . .

Nechť přijde ... Já jí všechno — všechno promíjím ! . . .« „Probůh, co je vám?" optala se úzkostlivě hostinská pozorujíc Smidarského náhlé rozčilení, jež si nedovedla vysvětliti.

„Moje Adéla je na zahradě," dodala pak kvapně. „Poznali jsme se náhodou — sám bůh ví, jak . . . Stalo se to zázrakem . . . Pravila jen, že přišla sem s tímto pánem —« při tom ukázala hostinská na mne — „kterýž přišel vás pane Smidarský, navštívit. . . Ale já ji zavolám — hned ji zavolám . . ."

KANDIDÁTI EXISTENCE.

109 Po těchto slovech, jež byla s bezpříkladným kvapem pronesena, vyrazila hostinská z jizby.

Smidarský díval se mlčky před sebe, pak zvedl hlavu a upřel zrak svůj na Fráňu, jenž stoje se založenýma rukama nedaleko dveří, jak se zdálo, rovněž tak málo chápal dosah slov Smidarského, jako právě odkvapivší sestra.

„Jedno však přece nechápu," pravil Smidarský k Fráňovi. „Pravíte, že jste Nadasdiho „Chraniž bůh!" odvětil kvapně Fráňa. „Je to bývalá harfenice z pražské jedné hospůdky na Františku. Přibyla do Prahy jako malá holčina Já hospůdku tu navštěvoval velmi často> poněvadž se tam scházívali nejzáhadnější živlové* a já tváře se býti jejich stoupencem vypátral tam tím spůsobem mnohý zločin. Kdysi byla celá jedna společnost i s mladistvou harfenicí vzata do vyšetřovací vazby pro krádež. Věděl Přiskočil jsem k příteli a nadzvedl jej. Tvář jeho byla zsinalá — byl mrtev . . . (Str. m.) nenáviděl, poněvadž svedl vaši sestru a matku i dítko opustil; ale jak se stalo, že jste se s Nadasdim smířil, že jste byl před rokem ochoten vydati proti mně i křivé svědectví na jeho prospěch ?"

„Zcela jednoduše," odvětil Fráňa; „byltě jsem v jeho službě a Adéla, která mne byla z Prahy vylákala a službu tu mi zaopatřila, přála si, bych Nadasdimu nejen odpustil, nýbrž abych mu byl ve všem povolným, poněvadž je —" „Ale rcete přec," vpadl Smidarský, „kdo je tato Adéla? Dcerou vaší sestry přece není.. ."

jsem, že jest dívčina úplně nevinna, a jedině mému svědectví děkuje, že byla z vazby poměrně dosti brzo propuštěna. Ostatně i kdyby byla krádež spáchala —« „V jakém poměru však jest tato vaše Adéla k Nadasdimu?" přerušil Smidarský vypravujícího.

Tento byl otázkou tou zaražen; váhalť s odpovědí a jevil zřejmé rozpaky.

„Nuže?" dotíral Smidarský. „Či to nevíte nebo snad ani netušíte?"

„Bůh ví," odpověděl Fráňa, „já sám o tom nepřemýšlel a pokud vím, je to poměr nejpřátelI IO KANDIDÁTI EXISTENCE.

štější — ale mám-li býti upřímným, musím dodati, že ji lid v okolí pokládá za Nadasdiho maitressu . . .« Poslední slova Smidarského patrně uspokojila. Zamumlalť: „Ah toť jiná — jaký jsem blá.

hovec! . . ."

Avšak sotva dořekl, bylo slyšeti z venku hlas hospodské: „Jen pojď, má duše drahá! Není tu než můj bratr — a náš přítel, pan Smidarský ..."

Teprve nyní jsem si připamatoval, že jsem nevyhověl přání Adélinu a Smidarského na její příchod nepřipravil. Napadlo mne také, že Adéla nejspíše se domnívá, že ji hostinská volá k mému vyzvání.

Chtěl jsem tudíž příchod její Ještě na krátko zameziti a popošel jsem kvapně ku dveřím; ale v tom objevila se Adéla na prahu, kde zůstala nerozhodně státi.

„Adélo, má drahá, drahá Adélo!" vzkřikl Smidarský a hlas jeho se chvěl nevýslovnou rozkoší jako hlas milence, jenž se po letech setkává se zbožňovanou milenkou.

Ve tvářích hostinské i Fráni jevilo se překvapení. Fráňa mimo to zvolal: „Vy naši Adélu také znáte?!"

Slova ta Smidarského zarazila. Svraštil čelOj z očí jeho šlehl divoký blesk hněvu a nenávisti.

„To že vaše Adéla?!" vzkřikl vášnivě. „To že maitressa Nadasdiho!?" A při tom ukázal hrozivě pravou rukou na Adélu, která nevědouc co počíti stála posud na prahu.

Fráňa bez rozpaku podotknul: „Ano, toť naše milá, drahá Adéla —" Smidarský sebou prudce škubnul, jako by jej byla zmije uštkla, a zaúpěl: „Mluv, mluv, Adélo! Je pravda, žes Nadasdiho maitressou?"

Adéla nejevíc při těchto slovech nejmenšího překvapení odpověděla klidně, ale s přízvukem nevýslovně tklivým: „Nejsem!"

Z mocně pracujících prsou Smidarského vydral se jásavý zvuk radosti.^ „Tys nikdy, nikdy nelhala!" zvolal hned po té.

S výkřikem: „On mi odpouští!" letěla mu Adéla do náručí . . .

Smidarský ji počal vášnivě líbati . . .

Po chvíli však se mu Adéla vymkla z náručí a pokleknuvši u jeho křesla vzala obě jeho ruce do svých a dlouho se mu dívala mlčky do tváře.

V jizbě panovalo chvíli ticho.

Domnívaje se, že nadešel okamžik, kdy jest Smidarský ku smíření s Nadasdim nejpřístupnějším, pošeptal jsem Fráňovi, by došel pro Nadasdiho. Fráňa odkvapil.

Po několika minutách objevil se Nadasdi mezi dveřmi, kde zůstal jako před chvílí Adéla nerozhodně státi.

Smidarský jej první shlédl. Tvář jeho přejeti sice mráček nemilého překvapení; ale hned na to jevila tvář ta výraz klidný.

„Můžeš mi prominouti?" ozval se Nadasdi..

Adéla zaslechnuvši hlas Nadasdiho střelhbitě vstala a oko její radostně se zalesklo.

„Přistup blíže, Viktore!" děl na to Smidarský s netušeným klidem k Nadasdimu.

Tento poslechl a Smidarský pokračoval: „Věřím sice Adéle na slovo, ona nikdy nelhala a přede mnou nikdy ani největší poklesek svůj nezapírala; ale musím míti záruku i z tvých úst . . . Můžeš přísahati, še není Adéla tvou maitressou?"

„Mohu — a přísahám, že jí nikdy nebyla," odpověděl Nadasdi pevně a rozhodně.

„Dobře," vece na to Smidarský skoro ledově. „Nyní rci, Viktore, chceš-li i ty napraviti, co jsi byl provinil?11 „Rád bych tak učinil, ale není možno!"

zní odpověď.

„A proč?"

„Poněvadž jsem dnes z rána ohlásil konkurs — jsemť na mizině."

V tváři Smidarského ani sval se nepohnul.

„Znáš tuto ženu?" pravil Smidarský dále ukázav na hostinskou, která po objevení se Nadasdiho a po návratu svého bratra skoro stydlivě za tímto se ukrývala.

Nadasdi pohlednuv na hostinskou po chvíli odpověděl: „Neznám!« »A přece jsi ji před lety miloval," připomenul Smidarský . . .

Tvář Nadasdiho přeletí lehký ruměnec. Patrně si byl nyní připomenul svůj dávný poklesek; sklopil oči, ale neodpověděl.

„Chceš i tento svůj poklesek napravit?"

tázal se Smidarský dále.

„Chci," zněla odpověď skoro šeptmo.

„Nuže," pokračoval Smidarský, „potom ti mohu povědíti i další. Pohledni sem na Adélu!

Nalezl jsem ji s přítelem svým jako nemluvně u dveří svatovítského chrámu. Co se s ní dále dělo, víš. Nyní jen dodávám, že nalezla Adéla svou matku i otce svého. Otcem jejím jsi — ty!"

KANDIDÁTI EXISTENCE.

TU „Já?!" vzkřikl Nadasdi.

„Nadasdi mým otcem?!" zvolala Adéla.

Smidarský několika slovy záhadu tu vysvětlil.

Nadasdi i Adéla jevili překvapení; ale přece zůstali oba státi na svých místech upírajíce zraky své na vypravujícího Smidarského, kterýž byl od okamžiku objevení se Nadasdiho znenáhla nabyl obvyklého svého klidu. Poslední slova jeho zněla takměř ledově. Avšak teprve, když matka Adélina slova Smidarského potvrdila, Adéla a Nadasdi uvěřili.

„Odpusť!" bylo jediné slovo, jež mohl Nadasdi ze stísněných prsou vypraviti.

„Poklesky a hříchy," pravil na to Smidarský chladně, „jichž jsi se dopustil ty, mohou toliko promíjeti rekové románů, kteří mají býti po přání autorů sympatickými. Já však takovým rekem nejsem a nechci býti sympatičtějším nežli zasluhuju. Nemohu ti prominouti. Zbavils mne víry v poctivosť, zbavils mne všeho, co mne kdy blažilo, zničils nejkrásnější můj sen a nyní mne olupuješ o poslední, co mi zbylo — o „ještěrku ..."

„Ne, ne, o tu tě neoloupí," zvolala Adéla a sepnuvši ruce dodala prosebným hlasem: „Odpusť! Odpusť — vždyť to otec tvé „ještěrky—" Smidarský vztýčiv se na pólo v křesle upřel zrak svůj na Adélu a děl: „Vol! Buď jeho nebo — mne! Půjdeš-li s ním, pak mu — prominu . . ."

Hlas jeho byl pevný, ale poslední slova přece pronesena temně, jako s největším namáháním.

Nikdy nezapomenu na trapnou, několik minut trvající scénu, která následovala.

Ve tváři Smidarského i Nadasdiho zračilo se bezpříkladné napjetí, ve tváři Adély prudký duševní boj. Zrak její bloudil s jednoho na druhého; posléze utkvěl na tváři Smidarského.

Zraky jejich se setkaly a s výkřikem: „Tebe nikdy více neopustím!" sklesla Adéla Smidarskému do náručí.

Tento zajásal, Nadasdi temně zaúpěl.

Smidarský počal Adélu vášnivě líbati, Nadasdi pak stál dlouho mlčky bez pohnutí dívaje se upřeně a. zamračeně na svou dceru . . .

Tvář jeho měnila znenáhla svůj výraz. Zbledlať a z očí sálala s počátku uražená pýcha a zklamání. Později však tvář jeho zbrunatněla, oko se zachmuřilo, čelo svraštilo a celé vzezření Nadasdiho jevilo zoufalý duševní boj.

Několikráte zaťal pěsť, sáhl si křečovitě k srdci, jako by chtěl prudký tlukot jeho zastaviti. Posléze se zdálo, že se rozhodnul. Beze slova a pomalu couval ku dveřím upíraje zrak svůj neustále na Adélu — až zmizel . . .

Smidarský a Adéla nebyli si toho ani povšimli.

Po chvíli Smidarský vymknuv se z náručí Adély, která jej byla oběma rukama objala, obrátil hlavu ke mně a pravil: „Promiň mi, milá duše, mé dětinství! Život lidský jest a zůstane hádankou. Před půlhodinou jsem jej ještě proklínal a nyní . . .? Nedbej, nevzpomínej pessimistických mých slov o životě!. . .

Na pokraji hrobu zdá se mi, že bych chtěl tentýž svízelný, trapný a bolestný život znovu počíti . .. Žij, milá duše, žij! Nedbej útrap, nedbej úšklebků a týrání! Braň se, kde toho třeba, ale nikdy neskládej ruce v klín! Bij na poplach a heslem tvým buď lidskost! ... Já spásnou hvězdu lidskosti nikdy nespustil se zřetele a možná, že jen tomu děkuju, že ještě jednou pociťuju na několik okamžiků tak nevýslovné blaho, jež vyváží všechna dřívější utrpení. Byl jsem o vše oloupen; ale zbyla mi „ještěrka" . . .

Smidarský nedokončil, nýbrž náhle bolestně zaúpěl a ruka jeho křečovitě sáhla k srdci.

Adéla v zděšení vyskočila a beze slova dívala se na Smidarského, jenž sklesl nazpět do lenošky.

Obličej jeho počal vlhnouti potem; oči s počátku ztrnule ku stropu upřené, počaly se kaliti . . . Tělo jeho se několikráte konvulsivně zachvělo, ústa něco zablábolila. Chvíli zůstal jako strnulý; pak zvedl třesoucí se ruce, jako by někoko před sebou hledal, tělo se nahnulo pomalu ku předu a vzavši převahu skleslo s lenošky, a hlava narazila čelem o podlahu . ..

Hostinská i bratr její stáli na svých místech jako přimrazeni.

Přiskočil jsem k příteli a nadzvedl jej.

Tvář jeho byla zsinalá — byl mrtev . . .

Adéla zoufale vzkřikla a vrhla se na mrtvolu ...

V tom se mi zdálo, jako bych byl zaslechl z venku temnou ránu.

Připomenuv si zoufalý stav Nadasdiho pospíšil jsem ven. Na návsi nebylo živé duše.

Vrátil jsem se tedy do domu a vešel přes dvorek do zahrady. Z daleka poznal jsem, že v nejzazším koutě zahrady sedí Nadasdi pod besídkou.

Pospíšil jsem k němu. Seděl na lavičce klidně a bez hnutí opřen zády o dřevěnou stěnu. Díval se na mne, když jsem se k němu blížil, a boI 12 KANDIDÁTI EXISTENCE.

lestně se pousmál . . . U jeho nohou ležel revolver . . .

„Odpusť mi aspoň ty!« zašeptal, když jsem se ocitl u něho.

Nemohlť jsem jinak, než odpovědít: „Odpouštím!"

Bylať to Nadasdiho poslední prosba; z prsou řinula se mu krev, v několika minutách byl mrtev i on . . .

Několik minut stál jsem bez hnutí před vychládající mrtvolou. Druhdy drsná tvář přítelova měla v nynější své zsinalosti výraz klidné, ale chladné vzdorovitosti. Hasnoucí oko bylo na mne ztrnule upřeno, jako by čekalo, že ještě jednou pronesu odpověď na poslední prosbu přítelovu . . .

Posléze, když mi lítost sevřela tak prsa, že jsem sotva dýchal, odvrátil jsem se prudce Nadasdi seděl na lavičce klidně a bez hnutí opřen zády o dřevěnou stěnu. Díval se na mne, když jsem se k němu blížil, a bolestně se pousmál . . . U jeho nohou ležel revolver . . . (Str. ílj. a 112.) Samovražda zdravím kypícího Nadasdiho působila na mne svou náhlostí daleko mocněji než-li smrť Smidarského, které jsme byli všickni už každým okamžikem očekávali. S počátku se mi zdálo, jako by byl Nadasdi na sebe vztáhl ruku v stavu úplně nepříčetném; ale když jsem si připamatoval jeho povahu, minulost a zároveň trudnou budoucnosť, která ho očekávala, když jsem si připomenul poslední momenty, jež musily míti i u člověka otupělého nejprudší vzrušení mysli v zápětí, shledal jsem děsný skutek jeho zcela přirozeným.

od mrtvoly a pomalu, jako bych byl na rozpacích, co počíti, vrátil jsem se do jizby, kde meškala Adéla u mrtvoly Smidarského.

Když jsem vstoupil, klečela Adéla u Smidarského a držela pravou ruku jeho ve své.

Bolest Adélina byla bezměrná. Oko její bylo sice zvlhlé, ale přece bez slzí; z tváře její zírala němá zoufalosť . . .

Chvíli jsem se díval na smutný obraz. Potom jsem postoupil. Adéla mne spozorovala, teprve když jsem se ocitl těsně vedle ní. Zvedla hlavu a upřela na mne mlčky zvlhlý svůj zrak.

KANDIDÁTI EXISTENCE.

113 Chtěl jsem promluviti; ale slovo mi uvázlo na rtech. Adéla to spozorovala a teprve nyní vyhrkl jí proud slzí z temných očí . . .

Plakala usedavě několik minut.

Posléze vztýčila hlavu poznovu a upřela zrak svůj tázavě na mne.

Zdálo se mi, jako by se mne ptala na osud Nadasdiho; ale dříve nežli jsem odpověděl na němou její otázku, přerušila trapné mlčení sama.

„Pozoruju," pravila přidušeným, chvějícím se hlasem, »že mi chcete zvěstovati zprávu zdrcující . . . Zaslechla jsem temnou ránu . . . Znám Nadasdiho a tuším, ba jsem přesvědčena . . ."

Adéla nedořekla. Opětný proud slzí vyhrkl jí z temných očí.

Po chvíli však se vzmužila.

„Potřebujete snad mých služeb?" připomenul jsem posléze, když byla zarosené oko své znovu na mne upřela.

„Děkuju vám," odvětila měkce podávajíc mi ruku. Moje matka a strýc můj už učiní, čeho bude třeba."

Při tom pohledla na hostinskou a bratra jejího, z nichž dle všeho ani jediný neměl posud tušení o souvislosti všeho toho, co se bylo právě přihodilo.

Připomenul jsem si Nadasdiho rodinné poměry.

Chvíli jsem váhal s dotazem; ale pak jsem přece podotknul: „A Nadasdiho dítky . . . ?« „Postaráme se o ně, není-liž pravda, drahá matinko," vpadla Adéla živě, a náhlou radostí rozjiskřené oko její spočinulo na tváři matčině.

Matka kývnutím hlavy přisvědčila.

„Zůstanou u nás — budu jim matkou," dodala ještě Adéla a tvář její znenáhla se jasnila, jakoby se Adéla v duchu již hroužila.v nejmilejší jí úkol života . . .

Asi po čtvrt hodině jsem se s Adélou rozloučil . . .

Nyní, skoro už po roce, když tyto řádky dopisuju, zdá se, jako bych byl při tom všem zachoval neobyčejnou chladnokrevnost. Ale nebylo tomu tak. Adélina zoufaiosť rozrývala mi srdce.

Přes to vše mi bylo, jako by vše, čeho jsem byl právě svědkem, nemohlo býti ani pravda.

Choval jsem se skoro jako pomatený . . .

Opustil jsem vesničku před jednou hodinou spoledne v témže povoze, v kterém jsem byl s Adélou přijel, a jenž čekal na začátku osady.

Jakmile jsem vyjel, spatřil jsem — tentokráte po levé straně silnice — v dáli Nadasdiho továrnu a dělnické domky a zaslechl zvonek, svolávající ku práci dělnictvo, které nemělo posud ani tušení, kdo a jakými plány byl se v jeho prospěch zanášel, kdo byl plány ty zmařil a jaký osud byl právě oba tyto muže stihl.

Z bělavých domků, kterýmiž byla veliká tovární budova skoro obklopena, vyhrnulo se dělníků jako mravenců. Viděl jsem je z dáli asi čtvrt hodiny; ale poznal přece, že každý z nich chvátá, jakoby se bál, aby nebyl posledním při práci.

Pohled na toto množství pracovního lidu, jehož existence mohla se v krátké době více méně snesitelnou státi, učinil na mne hluboký dojem. Upřeně díval jsem se z povozu směrem k továrně, až se mi oči zalily slzami . . .

V tom pobídnul kočí koně k poklusu a povoz ujížděl tak rychle po rovné silnici, že mi továrna i domky dělnické v brzku zmizely s očí . . .

Nežli jsem přibyl do nádraží brněnského, bych rychlovlakem odejel nazpět do Prahy, byl se jasný prosincový den změnil v den pošmourný.

Po poledni ještě temně modrá, skoro bezoblačná obloha zatáhla se znenáhla šedým jednotvárným mrakem, věštícím buď sníh nebo drobný déšť, a v dáli počínaly se šourati po vršinách zpočátku lehké, pak vždy hustší mlhy.

Ocitnuv se v železničním kupé vtlačil jsem se do kouta.

Nevím, kdy a kde se vlak stavěl; nevím, kdo a kde do kupé vstupoval nebo z něho vystupoval, až v Kolíně, kde vystoupil poslední cestující, tak že jsem zůstal v kupé sám.

Byla již noc — nevlídná vlhká a temná . . .

Avšak duši moji zastírala noc ještě temnější a jenom občas šlehnul temnem tím jasnější, ale chladný blesk nějaké myšlénky, kterouž na několik okamžiků osvětlena beznadějná perspektiva mého života.

Poslední slova Smidarského, bych nedbal pessimistického jeho názoru v svět, byla mama.

Život, jenž se mi byl právě před několika hodinami objevil v zasmušilé, přísné, drsné své tvářnosti, nemohl působiti na rozechvěné moje nervy konejšivě. Mlhavé obrazy, které zpočátku před duševním mým zrakem jen chaoticky se mihaly, počínaly nabývati vždy určitější, ale jen temné, příšerné barvitosti.

«5 ii4 KANDIDÁTI EXISTENCE.

Připomenul jsem si beznadějnosť vlastního stavu, jak ji byl Smidarský krátce před svou smrtí jen letmo naznačil, a duší mojí táhl jeden chmurný obraz za druhým. Připomenul jsem si v dějinách světa bezpříkladný proces znovu vzkříšení celého národa, tu řadu prvních křisitelů a literárních mučenníků, kteří v. nadšení a zároveň bídě vlekli svůj život, až jeden po druhém sklesl v hrob; připomenul jsem si tu obrovskou nadlidskou duševní prácj všech, kdož byli služby své zasvětili duševnímu rozvoji národa, a obraz, který se před duševním mým zrakem znenáhla v celistvosti rozestřel, naplnil duši mou nevýslovnou teskností.

Každá druhá tvář, která se před mojí duší vyhoupla, byla chorobně bledá s výrazem bolestného utrpení; z každé třetí tváře zírala bída a hlad ... a jenom nadšení, jež sálalo z lesknoucích se očí, vrhalo mdlý odlesk nevýslovně milého a přece tak bolestného uspokojení v snivé, zadumčivé, utrpením a strádáním rozryté ty tváře . . .

Temný obraz ten však znenáhla ustupoval obrazu jasnějšímu, ale přece ještě temnému a beznadějnému.

Rada epigonů, vystoupivších rozhodněji, sebevědoměji a pracovavších s určitě vytknutým cílem, ale rovněž tak svízelně a klopotně, táhla před duševním mým zrakem s vzdorovitým jakýmsi klidem.

Připamatoval jsem si jejich boje i utrpení — a v pozadí objevila se mi zase jen bledá tvář nedostatku, děsná tvář bídy . . .

Připomenul jsem si celou řadu epigonů, jimž byl osud dal v úděl vysilující duševní práci, kteří zneuznáváni a odkopáváni nebo bezcitnými egoisty vyssáváni vlekou život svůj ode dne ke dni v beznadějné jednotvárnosti, kteří v životě svém ani jednou nekladli hlav svých k odpočinku bez obavy, že procitnou a nezbude jim než-li — krok zoufalý . . .

I vlastní můj život vyhoupnul se před duševním mým zrakem.

Zděsil jsem se ho. Shledal jsem se býti otrokem, ukovaným k vysilující práci a závislým na vůli, vlastně libovůli jediného člověka . . .

Zachvěl jsem se . . . Zdálo se mi, že chladné oko jeho spočívá na mně s mrazivou pýchou bezcitného egoisty, jehož jediné pokynutí dostačí, abych byl uvržen v bídu nejtrpčí . . .

Přibyl jsem do Prahy s horečně rozpáleným mozkem — roztrpčen a s beznadějností v duši.

Ani nevím, jak jsem se ocitl v pustých už ulicích pražských, ani nevím, kudy jsem bloudil, než li jsem se zastavil na řetězovém mostě, kde jsem se zahleděl v černé hučící vlny Vltavy . . .

Noc byla neobyčejně temná; neviděl jsem než-li tmavou hladinu řeky, v níž odrážely se tu a tam dlouhé, třesavé žlutavé prouhy svítilen s nábřeží a mostu.

Dlouho stál jsem tu — po té prudce sebou pohnuv potácel jsem se k domovu. Teprve když jsem vzal za kliku, zdálo se mi, že vrací se mi zase úplné vědomí. Opatrně, bych nikoho neprobudil, vkradl jsem se po špičkách do svého pokoje, kde sklesl jsem u psacího stolku na stolici, a opřev hlavu o obě ruce zůstal jsem bez hnutí seděti.

Z dveří ložnice, jež jsem byl nechal pootevřeny, padal mdlý svit noční lampy na stěnu nad stolkem. Nespozoroval jsem toho, až když jsem zase zvedl hlavu, a zrak můj utkvěl na stěně té, kde pod obrazem mrtvého již dítka visel revolver.

Mimovolně jsem vstal a sňal revolver se stěny. Zkoumaje jej shledal jsem, že je nabit. . .

Rozhodnul jsem se . . . Namířil sem k srdci; leč v témže okamžiku kdosi v ložnici se pohnul . . .

Drže v ruce zbraň přiblížil jsem se k pootevřeny^m dveřím ložnice a vešel do ní, bych se ještě jednou podíval na ty, již mi byli v životě tak blízci a tak drazí . . .

Přiblížil jsem se až loži ženině. Ležela na znak; — tvář její byla klidná, ňadra lehynce se dmula . . . Podle ženy v témže loži odpočívalo dvouleté mé klouče a ve vedlejší postýlce starší bleďoučká dceruška . . . Tvář hochova jevila jemnou vzdorovitosť, tvář děvčátka smavou čtveračivosť.

Noční lampa stojící na malém stolku opodál, ozařovala však všechny tři tváře tak mdle, jako bych se na ně díval žlutavým závojem.

Srdce mé bouřlivě tlouklo, prsa má byla lítost a bolest sevřela. Úmysl můj však byl pevný. Nezměnilť ho ani pohled na žínku, která byla se mnou radosť i žalosť života tak trpělivě sdílela, aniž pohled na dítky, jež tak klidně, tak spokojeně dřímaly ...

Po chvíli jsem couvnul. Matný zrak můj zabloudil ještě s tváře ženiny na tvář děvčete a s bleďoučké tvářinky té nazpět na snědou tvář hošíkovu — pak jsem se odvrátil, abych . . .

V tom cosi lehynce vrzlo.

Ohlednuv se plaše zpozoroval jsem, že dvéře vedoucí do malého přístěnku, jsouce dle všeho jen přivřeny, nejspíše prudčím vstouKANDIDÁTI EXISTENCE.

1*5 pěním na jedno z prken podlahy, pomalu se pootevřely.

Žlutavý pruh světla noční lampy vnikl do přístěnku a osvítil širokou, dubovou postel, na kteréž odpočívali rodičové moji.

Mimovolně postoupil jsem opatrně ku předu a vzav noční lampu se stolku připlížil jsem se až ku dveřím a opřev se o dveřeje zadíval jsem se na prosté lože . . .

Matka i otec leželi podle sebe na znak.

Byli jen z póla přikryti jedinou peřinou. Matka měla obě ruce na prsou skříženy, otec, podpíraje skráň levou rukou, měl pravici nataženu na svrchní peřině.

Vráskovitá, hlavními rysy svými doposud ještě pravidelnosť jevící tvář matčina byla klidná.

Sivá pleť, četné modravé žilky na skráních a temná víčka očí, jako by pod nimi černé oko posud plálo mladistvým ohněm, jen poněkud prošedivělý, leč posud bohatý vlas dodávaly stařeně cosi svěže uspokojivého.

Těsně vedle hlavy matčiny odpočívala rázovitá, již jen po skráních sporými šedinami pokrytá hlava otcova. Hustý žlutavě bílý vous pokrýval skoro polovici rozhalených prsou. Mužná, energická tvář jevila odhodlanost a vytrvalost; napříč vráskami rozbrázděné čelo, svraštěné husté, prošedivělé brvy a poněkud zanícená, ale rovněž tak tmavá víčka očí jako matčina, pod nimiž druhdy taktéž jiskrné černé oko plálo, činily tvář skoro už osmdesátiletého kmeta starší tváře rovněž tak staré matky.

Dlouho díval jsem se na tyto dvě tváře, v nichž zračil se poklid smrti.

Myšlénka, že tak a nejinak budou snad v brzku odpočívati v rakvi, šlehla mou duší.

Zachvěl jsem se a před duševním zrakem mým vyhoupnul se chmurný obraz jejich života; bezpříkladný boj o skývu chleba k uhájení se před smrtí hlady, dlouhý řetěz strádání, útrap, bolestí a muk, jež jen mdlý zásvit neuvědomělé jakés naděje činil snesitelnými.

Krev hnala se mi prudce k mozku a zase nazpět k srdci. Oči se mi zakalily, nohy se mi počaly chvěti — div jsem neklesl . . .

Náhle se otec pohnul.

Chtěl jsem couvnouti; ale nohy mi vypověděly službu. Zůstal jsem jako přimrazen a upíral zrak svůj neodvratně na tvář otcovu.

Klidný její výraz změnil se náhle ve výraz mračný. Přimodralé otcovy rty několikráte se zachvěly, natažená pravice zaťala se v pěsť a s pouvadlých rtů splynula slova: „Mé dítě ■— mé poslední dítě zhanobit? — Ne, ne! Raději smrť . . ."

Zatajil se mi dech.

Nemohl jsem se hnouti, aniž zraku svého odvrátiti.

Hned na to však mračný výraz ve tváři otcově ustoupil jemnému pousmání, jako když v chmurný zimní den paprsek slunce přelétne temnou pláň, a se rtů splynula slova: „Trp — trp — jen sama sebe nezhanob!. . .

Nelidskosť posud panuje, ale lidskost ji přece zardousí ..."

V pěsť zaťatá pravice pomalu se otevřela a dřívější poklid rozhostil se po otcově tváři.

Zrak můj svezl se s tváře na otevřenou, rozpracovanou mozolovitou dlaň — horká slza vyhrkla z očí a revolver mi vypadl z ruky.

Teprve nyní jsem se vzpamatoval.

Rychle zvedl jsem zbraň a pomalu jako zbabělec vplížil jsem se nazpět do své jizby, kde jsem takořka bez vlády klesl na lože . . .

Od toho okamžiku byl jsem zase vrácen sama sobě.

Vím, že nás všechny, kdož jsme a zůstaneme kandidáty existence, brutální nelidskosť ještě často udeří v plná prsa, až zavrávoráme, nebo klesneme . . . Ale vytrvejme! ... A nepřejme si více, než aby žádný z nás nesklonil šíje před sobeckostí, by žádný z nás nespustil se zřetele spásnou hvězdu lidskosti ....

15