I.
V elebný pane, sázím deset zlatých, že nepadne!« volal mladý hrabě Stern-Beck, postavy vysoké a štíhlé, skoro hubené, rychle se přibližuje k malému velebníčkovi s rudým, skoro zamodralým obličejem, plným masa a tuku. Hned na to ozvala se směsice ženských i mužských, bas i tenor, soprán i alt: »Nepadne! Nepadne!« a pan farář byl okamžitě obklíčen několika elegantními postavami, které k němu sklonily své usměvavé líce a znova opakovaly: »Nepadne, nepadne!« »Prosím, neračte podceňovati mé umění,« vážně namítala rudá tvář a v odpověď zazněl nový hlučný smích.
»Pane faráři, budete litovati deseti zlatých!« smála se komtessa Zdeňka, a její svěží, růžový obličej ozdobil se nejrozmarnějším úsměvem.
»Velebníčku, deset zlatých, jako by byly vaše,« broukal mu do uší spokojeně pan správce, který byl radostí bez sebe, že mohl velebníčka popíchnout.
Velebný pán batolil se pro kouli, jako by ničeho neslyšel. Postavil se, rozkročil, pozdvihl levou rukou šosy, změřil jiskrným očkem nešťastnou kuželku, která tam stála sama uprostřed svých poražených družek, a...
»Velebný pane, ještě ne, deset zlatých, platí?« Pan farář si hluboce vzdychl. Viděl, že již ne- vyvázne.
»Ve třech hodech, pane hrabě?« »Ovšem!« »Nuže — platí!« S čela velebného pána řinul se pot. Nedivno, byl začátek srpna, vzduch byl rozžhaven. I zde bylo vedro, ač byl kuželník zařízen ve chladném stínu lesním.
»Platí, platí,« jásala společnost. Všechny zraky upřely se na ruku páně farářovu, kterou si rozvážně nadhazoval kouli. Náhle se shýbl, mrštil koulí a běžel za ní, jako by ji chtěl dostihnouti, skoro až do polovice dráhy. Koule přeskočila v zadu ohradu, div že nepadla na hlavu sluhovi, který stavěl kuželky.
Bouře smíchu. Pan farář vytáhl modrý šátek, utřel si pot, šňupl si a ohlédl se. Ze všech smějících se tváří viděl nejlépe obličej pana správce, který se div nezakuckal tajeným smíchem. Byl by si rád pořádně odlehčil, ale nemohl. Před paní hraběnkou býval vážným, neznal úsměvu, neboť měl tolik starostí, ach, tolik starostí.
»Kdo se směje naposledy, směje se nejlépe,« potěšil se pan farář.
»Pozor, drahé dámy, druhý hod!« volal pan hrabě Stern-Beck.
Co se panu faráři nepodařilo po prvé, nezvedlo se mu ani po druhé, ani po třetí. Bylo to bolestné, podívati se na jeho spocenou, ustrnulou tvář, když chvějící se rukou — jenom zlý člověk mohl by říci, že se chvěla lítostí — sáhal po tobolce a vytahoval několikráte složený modrý papír. Komtessa při- skočila k utýranému velebníčkovi a nastavila bělostnou ruku.
»Pane správce,« volala Zdeňka, držíc vysoko v ruce bankovku, »tuto trofej uložíte ve svých pokladnách pro štědrý den. Děkuji vám, pane faráři, jménem svých i vašich chudých dětí!« Panu správci chvělo se srdce rozkoší nevýslovnou, když ukládal páně farářův peníz do své tobolky.
»Zdeňko, nyní je na tobě zachrániti čest naší strany, kterou pan farář tak lehkomyslně promarnil,« zvučným hlasem ozvala se paní hraběnka Janovská z Janovic, matka roztomilé Zdeňky a majitelka panství borovského. Vznešená její postava, líce ku podivu svěží, kouzlaplný hlas, činily paní hraběnku, která zajisté ještě nedosáhla čtyřicátého roku, mnohem mladší, a vedle své dcery zdála se spíše býti její starší sestrou, sestrou provdanou, nežli její matkou.
Paní hraběnka byla vdovou. Její manželství nebylo šfastno. Svobodná byla proslavenou kráskou, ale mimo hezké líce a zvučné jméno neměla ničeho. Stala se obětí své krásy. Přijel starý pruský hrabě, který měl náhodou slovanské jméno, nabídl mladé Helence ruku i jmění a nebyl odmrštěn. Ale kolikráte později litovala mladá hraběnka, že se provdala. Její muž byl sprostým, surovým vojákem, který neměl pro nic smyslu, a jenom ustavičně se opíjel. Nebylo divu, že mladá paní hledala jinde útěchy, a poněvadž mladé, krásné dámy obyčejně dlouho nehledají, vyskytl se brzy na zámku v Borové sličný utěšitel, nějaký bratránek paní hraběnky. Ale starý hrabě měl také tu nehezkou vlast* nost, že byl hrozně žárlivým. Některý věrný sluha svého pána donesl mu pečlivá pozorování o panu bratránkovi a konec toho byl, že starý podivín se strašlivým křikem a ohromnou holí vyprovodil hosta ze zámku. Ale na štěstí dlouho to netrvalo a asi po šesti letech manželství oznamovala paní Helena hraběnka Janovská, bolem přemožená, truchlivou zprávu, že zemřel její vroucně milovaný a nezapomenutelný pan manžel. Po českých zámcích rozlétly se její listy s černou obrubou, ne jako poslové žalosti, ale jako věstitelé blaha, štěstí a mnohý, kterýž se zahleděl na černý kříž na ohlášení, viděl za chvíli před očima mladou, kvetoucí tvář, které smutek asi roztomile sluší, viděl oči, rtíky, které právě vyzývají k lásce, k líbání a kolem této rozkošné ženy nejen aureolu krásy, ale také jas bohatství, které k sobě vábí duše nízké i vznešené, ruku měšťáka i ruku šlechtice... Sotva uplynula doba smutku, oživoval se borovský zámek hosty ze všech končin. Staří, mladí, faunové i seladoni, bohatí, chudí, s korunou knížecí i obyčejnou sedmi- hrotovou, která prý člověka činí člověkem, oškliví i lící líbezných, hlupáci i chytří, všechny ty postavy kruhů šlechtických míhaly se na parketách zámeckých, jako pestrý roj v kaleidoskopu.
Ale málokterý z těch zamilovaných pánů dovedl si ziskati přízně krásné hraběnky a nikdo její lásky. Kolik těch salonních lvů, kteří se domýšleli býti neodolatelnými ženskému srdci, marně žebralo o její lásku, marně nejsladšími, nej vybranějším i slovy horovalo o její kráse, o své touze! Vše marno! Zdálo se, že ta okouzlující žena nemá žádného srdce.
Zatím neúprosný čas ubíhal stále v před. Mladá vdova nevšímala si, že míjel rok za rokem; neměla ani času, aby si na to vzpomněla, společnosti, zábavy, honby zaměstnávaly ji cele, kdož by se obíral nudnými vzpomínkami?
Z této bezstarostnosti vyrušil ji jednou malý, vonný lístek, tak malounký, tak něžný, jako ručka, která jej psala. Komtessa Zdeňka oznamovala, že její vychování v Mnichově je dokončeno a velebná matka že prosí paní matinku o další rozkazy.
Paní, která až dosud sotva si byla vzpomněla, že je také matkou, rozhodla se, že si dojede pro Zdeňku sama. Ó, kterak byla překvapena! Tato mladá, štíhlá, hezká dáma že by byla její dcerou? Pak je tedy sama starou, až příliš starou ... Srdcem jí to zachvělo, jako stromem, když podle něho do země vjede blesk. Náhle se před ní rozvinula celá minulost, její mládí, manželství, vdovství a zase musila si říci, že je starou, skoro velmi starou.
Návštěvy v borovském zámku nepřestaly, naopak, rozmnožily se. Bylo tam hlučněji, veseleji, nežli dříve, ale nyní již dobří obyvatelé městečka Borová nevěděli tak určitě jako dříve, za kým to přijíždějí ti urození pánové. Kmotry klepny již je rozlišovaly. »Aha, ten jede za starou!« »A tenhle mladou!« O panu hraběti Stern-Beckovi se rozhodlo, že přijel za mladou, o panu baronu Chanovském se tvrdilo, že přijel za starou. A skutečně při dnešní vyjížďce do příjemného lesíka držel se baron Cha- novský nejvíce v blízkosti paní hraběnky, kdežto hrabě Stern-Beck zuby nehty chytal se každé příležitosti, aby mohl osloviti komtessu, aby jí mohl pro- kázati nejnepatrnější službičku. Hle, jak elegantně jí podává malou kouli, aby mohla podle slov matčiných zachrániti čest své strany, které pan farář tak těžce ublížil. Komtessa jediným hodem srazila neposlušnou kuželku.
»Výborně, výborně!« tlačili se všichni hráči kolem Zdeňky.
»Mistrovský hod,« šeptal pan správce, aby ho komtessa slyšela.
»Vy jste uchvacující, komtesso,« volal v nadšení hrabě Stern-Beck.
»Máme dvě devítky,« chlubil se pan farář. »Uvidíme, co vy dokážete,« doložil obrácen ke správci.
»Ano, nyní přijde na řadu druhá strana. Pan správce, pan páter, pan pojezdný a vy, pane barone. Karta vám byla nepříznivá, jste poslední,« mluvila paní hraběnka, která vedla celou hru.
»Těšíme se, že ne nadlouho, paní hraběnko,« doložil s úsměvem baron Chanovský.
Zdálo se, že okem paní hraběnky mihl se zásvit libého uspokojení, když se před ní vztyčila pružná postava baronova. Bylí Chanovský mužem nej- lepších let, čtyřicátník, hrdě vzpřímený, s jakýmsi chmurným výrazem v očích, který jeho obličeji dodával řídké zajímavosti.
První koule páně správcova potácela se bez cíle a nedošla ani ke kuželkám, druhá přeskočila prkno na levo, třetí přeletěla pažení vzadu. Kuželky zůstaly netknuty. Pan správce s dlouhým obličejem, kterému se všichni dali do hlučného smíchu, podával kouli panu páterovi.
»Pane správce, vy jste hrdina! Podejte si ruce s panem farářem. Do plných ani jednu!« smála se komtessa.
»Milostivá komtesso, já jsem to přece lépe odbyl, nežli pan farář,« zamrkal správce na levo, kde se černal dlouhý kabát duchovního pastýře borovského.
»Jen do nich!« pomáhal křikem pan farář panu kaplanovi, jako by chtěl přehlušiti poznámku správcovu.
»Vidím, paní hraběnko, všechny, kdo pečují o vaše blaho fysické i morální, ale tuším, že jste opomenula svého lesního.« »Až ho blíže poznáte, barone, vysvětlíte si vše. Náš lesní je velikým nepřítelem společnosti a řeči, tak trochu podivínem, a k vůli němu i sobě ho pomíjím.« »To bude tedy zajímavé seznání!« »Vizte, čtvrt hodiny odtud černá se střecha myslivny mezi stromy.« »Věřte mi, paní hraběnko, že jsem již dávno nenalezl tak rozkošného koutku světa, jako zde. Tento kuželník je tak romanticky položen, jako by mu bylo určeno toto místo okem malíře. Prosím, není to poklona, paní hraběnko, je to pravda! Hle, za námi les, v právo, v levo zdvihají se mohutné kmeny borovic a před námi zelený svah dolů k potoku, jehož hrkot je nejkrásnější hudbou přírody, nej- lepším průvodem ke zpěvům ptactva. A dále ta bujná louka, v níž míhají se všechny barvy květin a kterou v pozadí uzavírá světlý březový les, ano, to všechno je tak krásné, tak vábivé, až se srdce za- chvívá rozkoší!« »Pane barone, vy jste básníkem nebo malířem!« »Ani to, ani 0110, milostivá paní, jsem jenom člověkem.« »Barone, volá vás povinnost,« přiblížila se kom- tessa k rozmlouvajícím.
Baron, lehce se ukloniv, odcházel.
»Matinko, pohleď, jak mne hrabě hledá, sotva že jsem mu unikla.« »Snad se ho obáváš? Je příliš nebezpečný?« smála se tiše hraběnka.
»0, ano matinko, ale svojí nudou.« »Vždyť se zdá, že se dobře bavíte.« »Ovšem. Ale 11a štěstí hrabě nepozoruje, co je mi při něm tak zábavno.« »Prostořeká!« hrozila prstem paní hraběnka.
»Vid, matinko, že již pojedeme domů?« »Ano, zachráním tě!« s úsměvem prohodila paní hraběnka. Pokynula komorné, sedící stranou na kamenném sedátku, tato se rychle vzchopila a v několika okamžicích byl vyprázdněn malý vozík, ukrytý mezi stromy, jehož lidský potah ležel ve trávě tupým obličejem vzhůru, v ústech dýmku a ruce v kapsách. Ve chvíli byl dlouhý, primitivní stůl — šest kolů a k nim přibitá prkna — potažen sněhobílým ubrusem a pokryt devíti příbory.
Pan hrabě Arthur spatřil konečně svým monoklem, jak se blízko něho mihla komtessina světlá toiletta.
»Ah, komtesso,« spěchal za ní, až zakopl o nějaký nemotorný pahýl, »vy jste nám unikla jako lesní víla.« »Milý hrabě, s vílami je neradno žertovati.« »Ani se nechcete radovati z našeho vítězství?« »Těm jsem až příliš uvyklá.« »Spěcháte?« »Chci podat pomocnou ruku naší komorné.« »Spěchám s vámi. Dovolíte?« »Libo-li...« Hrabě Arthur hopkoval přes kameny, kolem stromů, které se mu nechtěly vyhnouti, k vozíku, a pomáhal komtesse dokončiti úpravu tabule. Pan farář jedním okem se díval na svého kaplana, který si mu po tichu stěžoval, jak je mu zde nevolno, a druhým okem pozoroval každou mísu, která se objevila na stole: Baron Chanovský mluvil s panem správcem o poměrech půdy velkostatku i obyvatelstva a pan pojezdný rozhlížel se po obloze, nebu- de-li zítra pršeti.
»Pane faráři, až budeme v pivovaře, bude nám lépe, že ano?« »Máte pravdu. Aha, šunka s aspikem, no, ujde.« »Hodinku si hodíme pagátla.« »Ovšem, ovšem! Špenát, br, pěkně děkuju.« — »Až poznáte, pane barone, bídu ve zdejší krajině, užasnete. V Borově na příklad žije asi tisíc lidí. Z těch je pět set zlodějů a pět set žebráků,« duchaplně vykládal pan správce.
»To je pěkné. Jste velmi zábavným, pane správce,« smál se baron.
»Pánové, hospodyně nás očekává,« zavznělo, libým zvukem z úst paní hraběnky.
»Tof roztomilé slovo, paní hraběnko. Jsem unesen, kterak vám, komtesso, sluší tento úřad.« »Víla, hospodyně! Ach, jaký to skok, pane hrabě, z poesie do prosy...« »Tato prosa je poesií, a ona poesie je prosou!« Panstvo si usedlo. V čele tabule komtessa. Paní hraběnka sedla si již ráda pohodlněji, stranou. Vedle ní baron Chanovský. Pan páter. Pan po- jezdný. Naproti nim hrabě Arthur, vedle něho pan farář, dále pan správce a slečna Loti, komorná. Panu pojezdnému a slečně Loti snad se to nejlépe sedělo, neboť se o nich roznášela pověst, že prý si -velmi rádi hledí do očí. Za to chudák pan páter vrtěl se neustále, jakoby ho půda pálila pod nohama. Ach, ano, tam v útulném koutku v pivovaře, kde mohl říci, co mu napadlo, kde si mohl zakouřiti ze své zamilované dýmky, opříti se, kde chtěl a jak chtěl, tam je to tak zábavné seděti v dýmu doutníků, zde je tak nudno dýchati čistý, vonný vzduch!
Sluha v šedivé letní livreji, v bílých rukavičkách, s onou známou tváří, čistě vyholenou s dlouhými licousy, kterou nejdříve spatříte při každé návštěvě, konal u stolu své služby s takovou jistotou pohybu, s tak sebevědomě uhlazeným chováním, že v duši páně páterově najednou se zrodila myšlenka, že alespoň na chvíli není tím lokajem. Jak to pěkně umí! Oči mladého kněze bloudily stále za tou elastickou postavou, která se hnedle skroutila, hnedle natáhla, dolů, nahoru, v ustavičném neklidu.
»Pane hrabě, vaše chvála vzbuzuje ve mně pochybnosti ...« »Dovolte, komtesso, to je nemožno... Má upřímná slova ...« »Jsou skoro tatáž, kterými popisuje Balfcac jednu ze svých románových hrdinek.« »Balzac... Balzac? Komtesso, přísahám vám, že jsem toho jména nikdy neslyšel, žádného pana Balzaca neznám a vůbec nestýkám se s lidmi, kteří své lenošení zakrývají pláštěm spisovatelství.« »Jsem ubezpečena, pane hrabě, že vaše slova jsou věrným odleskem vašich myšlenek!« »Činíte mne svrchovaně šťastným, komtesso.« »My nejsme, komtesso, žádnými přáteli literatury, totiž já a můj přítel. Nás nebaví to, co napsal Balzac, nebo jiní, my se dokonce nezajímáme o ta všeliká jména spisovatelů. Ano. dejte nám vědu, jež by dokázala čistou arabskou krev a dovedla na- psati rodokmen a historii našich koní a psů,« mluvil baron s patrnou ironií.
»Výborně, barone, výborně! Tenkráte jste mluvil z mého srdce,« radostně přisvědčoval hrabě, při čemž se po tvářích dam rozložil nejpůvabnější úsměv, který povzbudil barona k další přednášce.
»Jiné důležitosti pro nás neznám. Jinak ale naše dámy. U těch se nám ovšem líbí, rozumějí-li drahocenným exemplářům našich stájí jako my, umějí-li hrát, malovat, zpívat, umějí-li všechny možné řeči a znají-li všechny evropské a ještě několik jiných literatur, a což vím já, kterých vlastností jim třeba! Jedním slovem chceme, aby naše dámy znaly mnohem více, nežli my, aby nás úplně zastínily nejen svojí krásou, ale i svým vzděláním a duchem.« »Barone, jsem nadšen vaší řečí. Ještě nikdo takto nevyjádřil mé nejtajnější myšlenky.« »Vidíte, hrabě, že nejste sám. kdo tak myslí. Ovšem, jenom myslí, ve veřejnosti není třeba se od- Iialovati. dávati se za terč jízlivým pérojezdcům. Proč bychom neměli knih, slavných bibliothek, vychovatelů, ale co v těch knihách dobrého, co v těch bibliothekách pokladů, co nám vychovatelé kdysi 16 = / vpravili s namáháním do hlavy, co s tím, proč se tím namáhati, obtěžovati? Nechrne toho damám; ony tóho dovedou užiti, my nic!« vtipkoval Chanov- ský dále.
»Barone, tato řeč spojuje nás do smrti věrným přátelstvím! My jsme stejni, na vlas stejni. Já mám také bibliotheku, ano, měl jsem vychovatele, zdá se mi, že se naň pamatuji, byl to dobrý muž, ale proto přece nejraději čtu o životě a předcích své Isabely.« »Pravda, jako já! Prosím, mé dámy, ideál šlechtice!« »Ale vždycky jsem slyšela, pánové, že k dosažení ideálu je potřeba velmi mnoho ...« »Ano, milostivá paní, ale býti ideálem šlechtice, k tomu je třeba velmi málo ...« »Nic jiného, jen býti takovým, jako jsem já a baron.« Jinde se jinak mluvilo.
»Velebníčku, dejte mi za mlčenou, přátelsky vám radím!« »Já? Totě nápad!« smál se pan farář, ale srdce mu buchalo úzkostí, neboť věděl, že pan správce dovede velmi málo zamlčet.
»Zítra půjdu kolem fary a uvidím paní Kovářovou a budu žalovat...« »Vy, vy, vy... Nechte žertů, jsou velmi nemístné ... ostatně... mluvte po celém světě, každý se vám vysměje a řekne, že to není pravda.« »Ale pochybnost bude tu .. a paní Kovářová..« »Co chcete s paní Kovářovou? Nevyslovujte toho jména, nerozčilujte mne, nezlobte mne, radím vám, nebo jsme včera posledně hráli spolu v ta- roky.« »Ale to to, velebný pane, tomu nevěřím, jak bychom se jinak bavili v tom nešťastném Borově? Leda sem tam nějaký oběd ... Nu, doufám, že se brzy uvidíme na faře ...« »Hm, nevím, nevím. Víte, časy jsou zlé, nikdo neumírá, nikdo se nežení. je zle. jsme tři a farka je chudá, sám nejlépe víte, jak je chudá, žijeme velmi skromně, zelenina je naší hlavní potravou ... Jsou zlé časy.« Pan farář zapomněl, že si každodenně, »aby se mohl napít«, přinese do pivovaru nějaké to stehénko.
»Žertujete, velebníčku, žertujete! Paní Kovářová je pečlivá Marta, stará se pilně o farní kuchyni ...« »Zase paní Kovářová ...« »Snad nežárlíte, velebný pane? Jsem sice starý mládenec...« »Pane správce... tady již přestává vtip!« Baron Chanovský obrátil se k panu páterovi.
»Ah, barone, tof výborné! Vy také znáte česky? Umíte více. nežli já, nejste již ideálem slech tice!« »Jak bych neznal česky, hrabě? Vždyť je to moje mateřská řeč!« »Prosím, pane barone, bude mi velikou ctí,« šeptal pan páter a pohrával si v rozpacích ubrouskem. Hrabě naklonil se ke komtesse a šeptal jí něco velmi vtipného o českém jazyku.
»Pane hrabě, já jsem také Češka!« vyzývavě odpovídala komtessa.
»Toť roztomilé, toť znamenitý žert, vy. kom- tesso? Vždyť neumíte ani slova českého!« LIBUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkově. 2 »Nevadí, ale matinka s Cechy vždycky hlasuje a volí!« » »Ah, pardon! To ovšem ...« »Velebný pane, zajisté sledujete naši literaturu ...« »Ovšem, ovšem, pane barone!« »V posledním čase jsem ji poněkud zanedbal. Rozličné starosti, to víte. člověk se jim neubrání, cele mne zaujaly, že ani nevím, objevilo-li se něco nového, vynikajícího ...« »Páter Vyhlíd vydal nové náčrtky ...« »Páter Vyhlíd?... Odpusťte, ale nepamatuji se 11a to jméno ...« »Páter Doskočil jal se vydávati novou knihovnu pro lid, kam také já budu přispívati.« »Jste také spisovatelem? Ah, to mne těší, velice ,tjšíy velebný pane!« »Ano, také píšu, a povídá se, že dosti dobré věci,'« jal se pan páter horlivě vykládati. »Alespoň kritika to velice chválí a já na kritiku dbám. Nyní budu psát román. Přiznávám se ke škole idealistů, pane barone. Jsou mi protivná ta různá moderní hesla. Veliký román ze života blahoslavené Anežky. Bude to historický román, ale pro širší vrstvy, pro lid. Mojí touhou je psáti pro lid. Není tam třeba těch rozličných historických podrobností, ty studie zaberou mnoho času a potom stává se román nudný, nesrozumitelný. K čemu věšeti ten starý prach na své hrdiny ...« »Pravda, raději pořádně jim vyprášiti... Ale podivno, že jsem se ještě nikde neshledal s vaším jménem.« »Snad neráčíte čisti, pane barone, »Zbožného přítele naší omladiny«?« »Nc, to ne, to ne, bohužel. Ale abychom nezapomněli, Bronický nenapsal ničeho?« »Odpusťte, pane barone, nevím... O Broni- ckého se nezajímám ... Ah,« velebný pán udělal ve- likolepý pohyb rukou, doprovázený stažením obočí, > jcho práce jsou bezbožné, nemravné, ba odporné!« »Síním se ptáti, co jste od něho četl?« »Nic; ale četl jsem posudky v našem listě, v »Poslu víry«.« »Ah, to je něco jiného!« Se stálým úsměvem pak dodával baron: »Ale to mne skutečně těší, že jsem našel spisovatele, rád si někdy promluvím o literárních věcech.« »Barone, zdá se mi, že mluvíte o literatuře,« vyhrožoval hrabě.
»Ach, chraň bůh. ptal jsem sc pana pátera, kolik mají v Borově na věži zvonů a jak jsou asi staré'.« »Pane pojezdný, nedal jste se již dlouho viděti v zámku pod lipou,« červenajíc se, 11a talíři zápolíc s nožem a vidličkou, prohodila slečna Loti.
»Pravda.« Ticho.
»Snad jste se na mne nerozhněval?« útočila slečna Loti, zvolna pozdvihujíc věčně ruměnné líce od talíře.
»Ba ne!« Ticho.
»A proč jste nepřišel?« »Mhm.« »Snad bude v neděli pěkně. Nebyla jsem již tak dlouho na procházce, že se ani nepamatuji.« »Tak?« »Co budete vy dělati, pane pojezdný?« »Nevím!« »Ale já vím! Dopoledne výplata. Jak uhodí dvanáctá, půjdete na oběd. Po obědě dáte se do karet s učitelem a stavitelem, kteří obědvají s vámi, a budete hráti do večera. Pak povečeříte, posilníte se na další hru, která bude trvati asi do půlnoci. Potom necháte karet a budete veselí, budete se bavit do kdy, což já vím? To je váš nedělní pořádek, nebo, dovolíte-li, nepořádek.« »Ano.« Ticho.
»Nezazlíte mi, že vám upřímně odhaluji své myšlenky?« »0 ne!« »Smím si dnes vyprositi váš průvod domů?« »0 prosím!« V tom na postranní cestě zahrčela kola povozů a ve chvíli,vyřítili se bujní koně, supajíce, na světlou mýtinu blíže kuželníku. Dvoje spřežení jako blesk, dva vozíky, lehké a malé, které se velmi dobře hodí do prachu venkovských siinic.
Paní hraběnka vstala od stolu a za ní ostatní společnost. V několika okamžicích byl v kuželníku zase holý stůl o několika nenatřených prknech a šesti nohách do země zaražených.
»Matiriko, blíží se překrásný večer, snad abychom se vrátily kolem myslivny. Cesta je delší,« obrátila se komtessa k pánům, »ale mnohem příjemnější, nežli ta, kterou jsme přijeli.« »Ano, tof rozkošné, komtesso, pojedeme dále, třeba až na konec světa,« volal hrabě.
Paní hraběnka podívala se na komtessu, která ji překvapila svým obratem, jako by jí chtěla vyčisti s tváře jeho příčinu.
»Zdeňka má pravdu, cesta je velmi příjemná. Pojedeme tedy kolem myslivny,« pravila hlasitě paní hraběnka; ale v duchu dodala, dívajíc se za komtessou, která se smíchem se loučila s panem farářem : »Nepochopitelná!« Páni stavu občanského rozloučili se úctyplně s panstvem a ubírali se nazpět lesíkem k Borovu. Paní hraběnka s baronem usedli do zadního povozu, komtessa s hrabětem do předního a koně se dali do cvalu. Vozíky lítaly se strany na stranu a čím prudčeji se odrážely od kmenů a kamenů, tím radostněji se Zdeňka tvářila. V zadním povoze se sice brzy rozmyslili a jeli volněji, ale rozkaz komtessin zněl neustále: »Jen rychle, rychleji!« »Odpusťte, komtesso, ale myslím, že tato jízda není právě příliš bezpečná...« osmělil se namít- nouti hrabě.
»Máte strach?« tázala se prostě komtessa.
»Pravda, o vás!« »Nemáte ještě práva o mne se strachovati,« poněkud rozčileně odpověděla Zdeňka francouzsky.
»Kterak jste přísná,« pokračoval hrabě lahodnými zvuky jazyka diplomatů.
»Je třeba ukázati se každému jinou vlastností!« »Tedy jenom ke mně chcete býti přísnou?« »Možná, že i k jiným!« »Ale smím se alespoň těšiti, že ne na dlouho?« žebronil hrabě.
»Neklamte se, hrabě! Já se neměním!« »Pak budu s radostí snášeti vaši přísnost!« Cesta byla již poněkud sjízdnější a koně se hnali vpřed, jako o závod. Vysoké topole po obou stranách úzké vozové cesty míjely nazpět a již bylo viděti nízké přízemní stavení o iřech oknech, až po střechu pokryté bujnou zelení divoké révy, s malou zahrádkou se živým piotem, která byla spojena s myslivnou, jež stála výše, nevelikou terasou, se které vedlo několik schodů mezi záhony rozličné zeleniny k úzkým cestičkám pečlivě posypaným pískem.
»Jak rozkošné je to zákoutí,« skoro s pohnutím promluvil baron. »Jako by mluvilo svým němým průčelím: »Vejdi do vnitř, abys tam zapomněl na veškerý svět, a byl tam kliden a šťasten!« »Skutečně, ti lidé uvnitř jsou šťastni, neboť se mají rádi,« dokládala hraběnka.
Baronova odpověď byla přerušena pronikavým výkřikem, který se ozval z prvního povozu ...
II.
Lesní borovského velkostatku pan Vavřinec Brož bydlil v myslivně, kterou mu všichni okolní soudruzi záviděli. A měli proč. Od městečka vzdálena něco přes čtvrt hodiny, u samé vozové cesty a přece uprostřed lesa, s čarokrásným okolím, usmívala se již z daleka na příchozího svým vábivým zevnějškem. Byla tak čistá, jako hnízdo vlašťovek, a zdálo se, že je v ní blaho, volno těm lidem, kteří se v ní usadili, jako ptáčatům, jež si vyhledala společný útulek. Každý, kdo šel kolem, zahleděl se s potěšením na malá okénka, jež vykukovala z husté zeleni a pomyslil si: »Jak jsou asi šťastni, ti tam uvnitř...« Před příjezdem pánů do lesa seděla celá rodina lesního na terase ve stínu starého, košatého kaštanu. Právě poobědvali. Tlusté, červené děvče, zapocené, s pestrým šátkem na hlavě, staženým přes oči, odklízelo nádobí se stolu. Hodně zvolna. Pan lesní vypouštěl kotouče dýmu ze své nejmilejší pěnovky a četl předvčerejší noviny. Jeho paní bavila se po tichu s mladým, hezkým mužem, který seděl naproti ní a volně si točil cigarettu. Podle zanícených zraků paní Brožové, kterými téměř líbala sličnou tvář svého protějšku, možno hned říci, že je to mladý pan Brož. Jinak by to nikdo nesoudil. Nebylť Rudolf ani dost málo podoben svému otci ani matce. Otec byl prostřední postavy, matka docela maličká, syn vysoký a štíhlý, jako jedle; rodiče světlé pleti i vlasů, syn černých zářících očí, havraních vlasů a tmavé pleti. Věru, byla to už nápadná nepodobnost, podivný rozmar přírody.
»A nestýská se ti někdy, Rudolfe, po naší milé samotě?« »Ba, velmi často, matinko! Bývá mi někdy najednou tak teskno a smutno, že bych skoro plakal, a tu bych si přál, abych byl u tebe, maminko, neboť v takovou chvíli je mi skutečně někoho třeba, s kým bych si mohl promluvit!« »Ke všem čertům! Jak dlouho budeš se tu otáčet?« zahřměl pan lesní na loudající se služku.
»Hned, hned ...« »Ať již tě nevidím, nebo u sta hromů...« Rozmluva matčina se synem byla tím jenom na chvíli přerušena.
»Ale snad nejsi nespokojen, dokonce nešťasten, Rudolfe,« starostlivě mluvila paní lesní.
»Ne, ne, maminko! Ale to víš, mladí lidé bývají někdy trochu sentimentální...« »A příčinou bývá obyčejně láska. Ty jsi zamilován a ještě jsi se mi nesvěřil, to není hezké!« »Zamilován! Ah, to se ti povedlo!« Mladý muž dal se do hlučného smíchu, tak hlučného, že skoro se zdálo, jako by byl vynucen, jako by mu nešel přímo od srdce.
»Vždycky se zdržíš doma tak na krátko, několik dní, a zase od nás spěcháš, jako by se ti zde nelíbilo, u tvých rodičů.« »Chci využitkovati prázdnin ku svému prospěchu, poznati kus nového, neznámého světa, cizí lidi a zvyky.« »Máš pravdu. Ale přece bys měl někdy déle zů- stati. To přijedeš jenom k tatínkovu svátku!« »Letos učiním výjimku. Zůstanu u vás tak dlouho, až vás omrzím. Chci se posilniti odpočinkem k poslednímu roku!« »Jak jsi hodný! Přece budeme jednou déle pohromadě!« »Anna!« rozkřikl se pan lesní, až v lese odpovídala ozvěna. Děvče se objevilo ve dveřích.
»Dala jsi dnes Rolfovi dvojnásobnou porci?« »1 dala!« »Co dělá Lion?« »Spí.« »Prokletý pes! Vyhodil jsem za něj dvacet zlatých. Abych ho dal nyní pohodnému. Promrskej mu pořádně kožich, aby byl čilejší! Jdi!« Pan lesní křičel, jako tenkráte, kdy ještě stával před svými vojáčky, kteří se před ním třásli, jako před ďáblem.
V tom objevil se na cestě k myslivně zámecký sluha. Jak ho starý pan Brož spatřil, zčervenal jako kohout, smačkal noviny do klubka a hartusil do vousů: »Ani chvíli nemá člověk pokoje. Zase něco chtějí. Aby kroupy všechno pomlátily!« »Ale, muži, prosím tě, nerozčiluj se tak! Škodí to tvému zdraví!« »Já zase tebe prosím, abys mne nerozčilovala ještě víc!« »Vždyť ještě nevíš, co ti chce?« »Je dost na tom, že ho vidím. A co mi chce? Paní hraběnka si přeje, paní hraběnka chce, paní hraběnka poroučí, paní hraběnka, eh, ke všem všudy, vezmi čert tu panskou službu!« Sluha vešel.
»Hraběcí milost dává se poroučet, že odpoledne přijede na kuželník.« »Hraběcí milost najde všechno v nejlepším pořádku,« odpovídala paní lesní.
»A to je dnes krásný den, pane lesní. Vy jste tady tak pěkně ve chládku ...« »Závidíte mi toho chládku, he?« osopil se pan Brož. »Anna,« zahřmělo zase, až lesy odpovídaly ozvěnou.
»Poroučím se!« »Ale počkejte trochu, pane Josefe! Je takové horko, sklenka piva neuškodí,« mluvila paní lesní, rychle odcházejíc.
»Ale, ale, uctivě děkuji, nebudu, spěchám!« »Tak zůstaňte přece,« rozhorlil se pan lesní, »pro minutu se vám nic nestane.« »Nu, to snad ne!« »Anna, Anna!« Děvče přiběhlo, všecko upachtěno.
»Jsi zašita v pytli, že potřebuješ hodinu, abys vytáhla nohy přes práh?« »Ale vždyť jsem budila Liona!« »Mlč, neodmlouvej! Kuželky do nůše, koule, koště a hajdy ke kuželníku.« »To aby tady sloužil anděl Gabriel,« potichu se zlobila služka, odcházejíc do síně. V tom tu již také byla paní se sklenkou teplého piva pro pana Josefa.
Však mu proto přece chutnalo. Vypil jedním douškem a poděkovav se mnoha úklonami a úklon- kami zase odešel.
Pan lesní se zdvihl a beze slova zmizel v myslivně.
»Ale, maminko, nedovedu pochopiti, co se vlastně děje s otcem. Skoro mne to zaráží. Znám ho ovšem; vím, že byl vždycky nemluvný, trochu podivínský, ale jak se nyní ke mně chová, to není právě otcovské jednání!« »Ale jdi, Rudolfe, tys dětina. Byl mlád a nikdy nebyl veselý, měl mne rád, věř mi, a přece nedovedl se na mne zasmáti; nediv se tedy, že nyní, stár a často churav, je nevrlý a zlostný!« »Proč nechová se k tobě tak, jako ke mně? V tom je něco jiného. Zdá se, jako by moje přítomnost mu byla nepříjemnou, neboť několikráte zachytil jsem jeho skrytý pohled, plný nepřízně, ba zášti!« »Synu, jaká to myšlenka! Ty se mýlíš! Nemluv tak, on tě má rád, jako já, vždyť je tvým otcem!« »0, tak se nepoznává srdce otcovo!« Na prahu objevil se pan lesní. Byl oblečen na cestu, pušku přes rameno a doprovázen stálým soudruhem svých cest, psem Rolfem.
»Jdu do lesa. Dělají paseku, musím dohlédnouti. S bohem!« Ale neřekl: »Jdu, abych se vyhnul protivné společnosti.« Ve chvíli zanikl mezi stromy. Paní, která ho byla vyprovodila až na konec terasy, odkvapila do kuchyně, aby dala služce ještě některé rozkazy. Rudolf osarnotněl.
Z daleka zaznívaly rány seker.
Rudolfovi nebylo jinak, než jakoby padaly na jeho prsa.
Zadumal se.
Jeho dětství bylo krásné, bylo šťastné, jak bývá u většiny dítek zámožných rodin. Vyrůstal, začal choditi do školy, a když ho metla borovského učitele dostatečně připravila k pochopení vyšších věd a umění, octnul se náhle z teplého objetí matčina mezi cizími lidmi, kteří ho také milovali ... ovšem za peníze jeho rodičů. To byla jedna z nejbolestnějších chvílí jeho mládí. Domů přicházíval jednou za rok na prázdniny, poněvadž Borov měl s Prahou velmi špatné spojení a cesta desíti mil byla by pro chlapce příliš namáhavou; za to matka nedala si ujiti žádné příležitosti, aby co nejčastěji nenavštívila svého miláčka. Jedináčka. Kterak se po celý rok těšil, až si opět zasedne ku stolu pod kaštanem na terase borovské myslivny! Jak spěchalo to dítě na místa, z nichž každé mu připomínalo kus mladého jeho života. Tu se opět vracelo k němu blaho jeho dětství, svým chvějným křídlem ovívalo jeho srdce a kolébalo ho ve krásné sny, že vždycky bude státi u jeho hlavy, že ho neopustí nikdy ... Vždycky pozoroval, že otec nemá ho tak rád, jako matka. Často se stalo, že chtěl se k němu přituliti a byl odstrčen... Když přinášel domů vysvědčení, otec si jich buď ani nevšiml, nebo ledabylo na ně pohleděl. A to již hocha zlobilo... Tak se stalo, že i Rudolf, čím více vyrůstal, tím více se otci odcizoval. Ale přece neustával přemítati, proč se otec k němu tak chová.
Trpěl velice. Hlavou jeho míhala se pochybnost za pochybností, otázka za otázkou. Jaká je toho všeho příčina? Kdo je jí vinen? On sám je.čist, on jistě neublížil ničím otci. Kdo mu vysvětlí tuto záhadu? Doví se toho vůbec někdy?
V tom se dotknula matčina ruka jeho ramene.
»Vidíš, Rudolfe, nemám ani chvíle pokoje, abych se mohla s tebou potěšit...« »Vím, matinko, že máš mnoho starostí! Ale o mne nedbej...« Paní lesní přikročila rychle k synovi, chopila se rukama jeho hlavy a pozdvihujíc ji k sobě, šeptala: »Ta ošklivá myšlenka již není ve tvé hlavě, Rudolfe, že ne, řekni mi, že nikoli. Jak bys mohl se domní- vati... že tě vlastní otec nenávidí?!« »Ne, není! Jak vznikla, hned prchla!« lhal Rudolf.
Lež je někdy povinností.
»Děkuji ti!« pravila matka a políbila jej na čelo. »Ale nyní musím tě opět opustit, abych dohlédla na služku. Paní hraběnka přijede jistě s hosty a kom- tessou..
»S komtessou?!« zvolal Rudolf s patrným účastenstvím.
»Ovšem, zapomněla jsem ti říci. že komtessa již delší dobu je na zámku. Letos na jaře přivezla si ji paní hraběnka z Mnichova.« »To nebudu ani minutu déle otálet. Vezmu si svého Hálka a zajdu si do Vlčího dolu. Nerad bych se zde s nimi setkal.« »Proč bys před nimi utíkal?« »Vždyf jsem ještě neudělal obvyklé návštěvy na zámku,« vymlouval se Rudolf.
»Pravda, nevzpomněla jsem. — Ale zítra abys tam šel.« »Půjdu, matinko! S bohem!« Syn políbil matku na tvář a rychle odcházel do myslivny. Matka se za ním chvíli dívala a potom odkvapila po práci. Před myslivnou se rozložilo ticho. Jen v záhradce bylo slyšeti bzučení včel.
Rudolf vyšel zadem do lesa. Šel v opačnou stranu od kuželníku, klidně, volně, se svým zamilovaným básníkem v rukou. Ty skvostné písně z přírody byly mu tak známy, jako vlastní jeho myšlenky, znal je z paměti, vždyf je čítal, v nich se kochal od svého mláclí, ne několikrát, ale nesčíslněkrát. V Praze, když se mu zastesklo po domově, sáhl k nim, a již viděl před sebou ten les. který tak miloval, cítil jeho vůni, slyšel ptactvo, jež ráno budilo jej z dětských snů a večer jej kolébalo ku spánku. Lnul celou duší, celým srdcem k přírodě, vždyf jej také vychovávala a on jí byl vděčným za její lásku. Kdo ji miluje, nemůže býti nikdy zlým, jeho srdce je vždycky veliké, nebof dovede velikost chápati.
Zabrán do čtení došel Rudolf svého cíle. Vlčí důl. Místo ozářené světlem poesie lidu. Místo oživených stromů a květin, zvířat i kamení. Místo zakletých princů a princezen. Místo bludných rytířů a bílých paní. Místo duchů a strašidel.
Poněvadž ještě nebyla půlnoc, nebylo ve Vlčím dolu také žádných strašidel. Za to byly tam dvě dámy. Nejspíše si vyšly na procházku. Jedna je rozkvétajícím poupětem, druhá asi šestadvacetiletou pannou. První je šestnáctileté, ne příliš vyvinuté děvčátko, jakému se ještě říkává nerozumné, druhá je z těch, které bývají skutečně nerozumné, ale neříká se jim to. »Je v nejkrásnějších letech,« řekl by dohazovač nevěst; »má svrchovaný čas.« povídají rodiče: »je stará,« šeptají mládenci, a mají snad všichni pravdu.
Rudolf zahlédl obě slečny, když nebylo již možno jim se vyhnouti. Přes jeho čelo přeletěl mrak. jak poznal starší z nich, která, spatřivši jej, ihned k němu spěchala s veselým voláním: »Ejhle, staří známí setkávají se na známém místě! Vy jste opět v Borově? Tof bude veselo! Dnes doví se o tom celý Borov! Zítra vypravíme' deputace všech spolků, aby bývalý pan režisér opět nastoupil svůj úřad, pořadatel zábav, koncertů a výletů aby se opět ujal naší společnosti, nebot jsme po celý rok volali: »Pane, hyneme!«, ale nikdo nám nechtěl pomoci. Nuže, buďte vítán!« »Díky, slečno, za uvítání i za řadu poklon, kterými jste mne ráčila poctíti...« »Běda, jaká to řeč! Pane Broži, zapomínáte, že nás vychovávala táž metla i stejný slabikář. Měli bychom si vlastně tykati, jako pořádní školní soudruzi!« »Slečna je ke mně až příliš laskava!« Došli ke mladé dívce. Mrak s Rudolfova čela zmizel a místo něho nastoupilo příjemné překvapení. Shledal, že neznámá slečinka je děvče jako lusk, ruměnných tváří, snivých očí, roztomilého tílka, jež bylo obepiato letním šatem azurové barvy. Jaký to jemný vkus, jaký rozdíl proti křiklavým šatům starší slečny!
»Hle, moje žačka, pane Broži, slečna Josefina Dušková. Pan Brož, výtečný herec, znamenitý tanečník, výborný aranžér, nejlepší společník a konečně slavný právník!« Slečna Josefina se způsobně uklonila, jak ji tomu naučili v tanečních hodinách, při čemž jí na tvářičkách vyskočil ještě živější ruměnec, nežli před chvílí, když spatřila se blížiti štíhlou postavu páně Brožovu.
»Jakže, slečno? Vy, Josefinka Dušková, dcera kupce pana Duška?« »Ano, pane,« nesměle přisvědčovala Josefina.
»Tof mne těší, opravdu, upřímně těší. Vy se zajisté již nepamatujete, jak jsem vás před lety houpával na kolenou. To děcko, s kterým jsem si prohrál celé hodiny, ba celé dny, to jste vy!« »Ba, pamatuji se velmi dobře. Ano, mám ještě některé hračky, které jste mi přivážel o prázdninách.« »Je-li možná?« »Je viděti, pane Broži, že neznáte dětí. Ani byste nevěřil, jakou mají děti pamět. Vzpomínají si na každé slovo, na každý pohyb, každý úsměv starších lidí, kteří se jim zalíbí. Ó, děti jsou chytré! A naše Joseiinka je dítě obzvláště vnímavé.« Slečna učitelka, jež honosila se krásným jménem Amálie Skočdopole, kladla veliký důraz na slovo dítě, neboť hovornost páně Brožova se jí mnoho nelíbila. Naší Josefince nebyla zase vhod vychovatelská výmluvnost slečny učitelky a uzarděná poodešla několik kroků, hledíc do trávy, jako by něco hledala. Panu Brožovi se zase nelíbila celá slečna Amálie, se svými pohyby oběma rukama najednou, se svými pohledy roztouženými, se svými úsměvy, jež odkrývaly její voskem zalepené zuby. a proto krátce řekl: »Ale to uznáte, slečno, že takové vnímavé děti bývají velmi příjemný, ba často příjemnější, než mnohé dospělé dámy!« Slečna Amálie se zarděla hněvem a těsně přistoupivši k Rudolfovi, vypravila ze rtů několik slov s namáháním a chvějícím se hlasem: »Ty mne urážíš! Činíš mne žárlivou a toho nesnesu! Pamatuj, co se mezi námi všechno stalo!« »Byla to pouhá vypočítavost, kterou jsem ke svému štěstí brzy prohlédl! Byl to útok na nezkušeného mladíka, ale nezdařil se!« »Prosím, nemluv tak, nevíš, jakou mi působíš bolest! Jsi v Borově, ukrýváš se mi, prcháš přede tnnou, a já čekám po celý rok na jediný tvůj pohled, jediné slovo, které by mne učinilo šťastnou, a konečně vidím tě, mluvím s tebou a ty mne takto uvítáš! Jak je to nelítosné od tebe!« »Probůh, jak můžete chtíti moji lásku, když vám nemohu dáti ani svoji úctu?« pravil ledově Rudolf.
»Ah, to bylo... upřímné!... Budiž... Zapomeň, co jsem ti nyní řekla... zapomeň na vše ... ale...« Slečna nemohla již domluvit, neboť právě se vrátila Joseíinka s nějakým broukem v ruce.
»Slečno, podívejte se, našla jsem tu kapucínka!« »Skutečně, kapucínek! Jak hezký a veliký!« »Velmi pěkný exemplář! Slečna má šťastnou ruku! Ale nyní nebudu již déle vyrušovat, zaberu se dále do lesa.« »Vždyť nás nikterak nerušíte, pane Broži, ne- ní-li pravda, slečno? Naopak bude nám veseleji, že ano, slečno?« »Ano, skutečně ... bude nám veseleji...« »Prosím za odpuštění, drahé slečny, ale musím opravdu jiti; otec mne žádal, abych dohlédl za něj do školky...« »Omlouváme vás, pane Broži! Ale podruhé více pozornosti, více pozornosti, pane Broži!« s trpkým úsměvem prohodila slečna Amálie.
Oči mladé dívky utkvěly nějak dlouho za odcházejícím Brožem.
»Je to příjemný mladík, není-li pravda,« pravila učitelka ke své žačce, o které před chvílí ujišťovala, že je dítětem.
»0, velmi příjemný, roztomilý, slečno!« horlivě přisvědčovala Josefinka.
»Ale trochu, abych tak řekla, lehkomyslný. Ví o svých přednostech, myslí, že každá dívka je do něho zamilována, a velmi rád provádí kruté žerty s nezkušenými. Ovšem, nemohu to tvrditi, ale pověst to hlásá, a já jí věřím!« LIBUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkově. 3 »A přece zdá se býti tak hodný, že bych si nedovedla o něm něco zlého ani mysliti. Všimla jste si jeho dobrých oči?« »0, zdali všimla ...« prudce zvolala Amálie. Ale ihned vzpamatovavši se dodala: »Ovšem, je pravda, nezdálo by se ... Ale odpusťte, zapomněla jsem, že se tato řeč pro nás ani nehodí...« Josefina neodpověděla.
Pokračovaly ve své procházce. Najednou byly obě veselejší. Jedna druhé chtěla zakrýti, co se děje v její duši. Za úsměvem slečny Amálie byl jed. Ale ještě neúčinkoval.
Mladému Brožovi připravilo setkání dva pocity: temný a zářivý, mrazivý a vřelý, odpuzující a vábivý, byla to ošklivá vzpomínka a světlá stopa milého zjevu Josefinina. První měla tyto příčiny.
Slečna Amálie Skočdopolová byla dcerou hostinského u »české koruny« v Borově. Byla asi o dvě léta starší, nežli Brož, ale to jí nikterak nevadilo, aby již ve školních lavicích neházela očkem po hezkém Rudolfovi. Když jí bylo čtrnáct let, řekla si, že ho má neskonale ráda. Za rok potom, když odjížděla do Prahy, aby se zdokonalila ve svých vědomostech i citech, řekla si, že bez Rudolfa nemůže býti živa.
Ale byla živa bez něho celá čtyři léta. A dosti vesele. Alespoň po celou tu dobu nebylo dne, který by ji byl nalezl rozsmutnělou. Četní tak zvaní bratranci se zdarem se přičiňovali, aby se slečna nenudila dlouhou chvílí. Když se všemu naučila, co má věděti slečna, která byla v Praze na vychování, vzali ji domů, aby nějak zúročila poklady, které jí byly do hlavy uloženy. Poněvadž jich nebylo přes příliš, byl pan Skočdopole rád, že jeho přítel a každodenní host, pan Dušek, požádal jej, aby Amálka stala se vychovatelkou jeho Josefinky. Děvče již vědělo právě tolik, co pan řídící a učitel nejvyššího oddělení borovské trojtřídky, pan No- háček, jenž byl studoval asi před čtvrt stoletím v Praze, jak často se chlubíval, celýčh šest let, a sice čtyři léta hlavní školu a dvě léta učitelský ústav. Ale pan Dušek chtěl, aby jeho Josefinka uměla víc a aby to nestálo mnoho, proto se obrátil s důvěrou ke slečně Amálii.
Zprvu to šlo, dvě, tři léta, avšak později pozoroval pan Dušek s bolestí, že jeho dceruška nestává se tak příliš učenou, jak se domníval, že bude co nejdříve, a mimo to častěji si řekl, že slečna Amálie je pro jeho mazlíčka trochu veselou společnicí ... V poslední době pak zanášela se rodina Duškova myšlenkou, jak by se co nejlépe slečny Skočdopolové zbavila, neboť pečliví rodiče již se obávali škodlivého jejího vlivu na svou Josefinku.
V čase, kdy se Amálie vrátila z Prahy, majíc plnou hlavu milostných dobrodružství, vzpomněla si opět na toho hezkého, vysokého jinocha, který jí byl kdysi mladou hlavinku popletl. Najednou litovala, že ho v Praze nevyhledávala. Jednou by ho byla potkala, ale on se jí daleko vyhnul. Proč? Je slepý? Nepozoruje její lásku? Nebo ještě je tak hloupý, že lásky nechápe? Nemožno. Přesvědčí se.
Ale dlouho nenašla příležitosti, aby se přesvědčila. Rudolf na prázdniny nepřicházel, nebo tak, že slečna Amálie o tom ani nezvěděla. Skoro půl- třetího roku to trvalo, nežli se přesvědčila. A sice tak. U »české koruny« byl kdysi v masopustě ples.
3* Veškerý výkvět borovské společnosti shromáždil se v sále slavnostně osvětleném asi pěti petrolejovými lampami, každou odjinud vypůjčenou, a bohatě ozdobeném chvojí a papírovým kvítím se vzletnými verši proti dveřím vlastnoručně napsanými od šťastného básníka pana Floriana Vyskočila, podučitele a spisovatele v Borově: »Aj, zavzni jásot a ples v těch ladných síních, tož dnes, již vstupte ve tance chrám a kořte se věnci dam!« Na zdar!!!
První po vyleštěné podlaze hopkovala slečna Amálie. Byla to částečně její práce, a přišla se podívat, jaký dojem dělá při osvětlení. Sál byl prázdný. Líbilo se jí to. Zkusila, jak se bude tančiti. Potom odběhla, aby si upravila ústroj. Za chvíli přišli hudebníci. Posadili se na vyvýšenou galerii na právo ode dveří. Bylo jich asi deset. Mladí, staří, zedníci, nádenníci. truhláři, ševci. Čepice s růžičkami byly jejich jediným stejnokrojem. Pořádně pít a špatně hrát jejich jedinou společnou vlastností. Sklepník, svého řemesla krejčí bez práce, který v hostincích pomáhal při zvláštních příležitostech, přinesl každému litr, který si postavili pod lavici, na niž se usadili.
Za hudebníky přišel pan pořadatel, známý již básník vzletného nápisu, v bezvadné toilettě i účesu. Usmál se blahosklonně na hudebníky, prošel pátravě sálem a podíval se při tom do každého zrcadla, jaký je fešák. Dnes udělá jistě dojem. Slečna Amálie byla by slepou, kdyby si nevšimla, jak mu to všechno sluší. Má ji tak rád, a ona nic. Jiná by radostí poskočila, kdyby on, pan podučitel a spisovatel, s ní jenom promluvil. Však nezoufej, půjde to, půjde! Takové myšlenky rodily se mu v hlavě, když si zapínal rukavičky u posledního zrcadla. Hudebníci spustili ryčný pochod. Panem Florianem to trhlo a již byl u stolku bíle pokrytého, s dvěma talíři a lojovou svíčkou, jakoby se dveřmi již valil proud hostí. Prozatím nešel nikdo. Hudba jenom svolávala kolem oken přízemního sálu tmavé stíny služebných duchů, kteří nakukovali dovnitř, aby doma vyřídili, kdo tam již je.
Za hodinu byl plný sál i pokoj pro honoraci, mezi kterou také poprvé seděl pan Rudolf Brož, tenkráte dvacetiletý oktaván. Přijel výjimkou na masopustní prázdniny. Nevěděl ani, jak se k tomu rozhodl. V pražské společnosti ocítil se náhle tak osamělým, že bez uvažování sedl do vlaku a za šest hodin cesty jízdní a pěší přivinul se k srdci matčinu. Aby něčeho užil, přinutila ho matka téměř moci, aby také šel na ples v Borově. Jí samé, ani panu lesnímu ovšem ani nenapadlo, aby se také objevili mezi borovskou honoraci.
Pan farář vyptával se Rudolfa na všechny hostince, kde je nejlepší plzeňské a nejlepší kuchyně, pan správce s potutelným úsměvem ptal se na kavárny, ale ne na ty, do kterých chodí pan farář, když je v Praze, pan kaplan dotazoval se na literaturu, pan pojezdný, zná-li pana Sekáčka na Vodičkově ulici, to je jeho strýček, a tak všelijak. Rudolf jim řekl, co věděl i co nevěděl. Vždycky děkoval v duchu hudebníkům, že ho vysvobodili nějakou polkou nebo mazurkou.
Ve slečně Amálii již to vřelo, že vyvedl všechny lepší dámy, slečnu doktorovou, tu protivnou tlustou starou pannu, dceru učitelovu, směšnou husu, slečnu sládkovou, tu nadutou, pyšnou koketu. Annu zahradníkovu, dnes vyfintěnou, jindy v plátěné kazajce kopající v zahradě, jenom ji ne, která je ze všech nejlepší, nejchytřejší, nejvzdělanější. Ah, jde k ní. Všechno rázem zapomenuto, odpuštěno, a již se mu věší na rámě. Ale běda! Jakoby schválně, přestali hudebníci hrát. Zuřivé tleskání mladých rukou mužských i ženských. Hrají dále. Již se vznáší s ním v kole. Jak umí krásně tančiti! Rozkošný !
Prosí ho, aby s ní promenoval, že je poněkud unavena.
A okamžitě zatáčela jej v síť svých otázek, provázených lichocením, úsměvy a zářivými pohledy temných očí. Byla hezká ve svých plesových šatech, hluboce vystřižených, s květinami ve vlasech a ruměncem na tvářích, rozžhavených tancem. Rudolf, nezvyklý ženám, neznaje jich, věřil jim. A věřil také jí, když mu šeptala, jak jsou jí dni v Borově dlouhé, nekonečně dlouhé, a že by měl častěji přijeti, aby jí je zkrátil. Byl omámen. Nemohl zápasiti, ač chtěl. Byl by to také divný zápas mezi ním, nezkušeným hochem, věřícím v ženy ideální, v ženy anděly a světice, a mezi ní, světáckou, jež dávno byla poznala všechna sladká tajemství lásky.
Zvítězila bez boje.
Takové vítězství právě nenadchne, ale Amálka plesala přece, když viděla, jak se na ni a jejího rytíře slečinky mračí a jiné se usmívají se zlostí v očích.
Po jednom z divokých kvapíků odešel Rudolf na chodbu za sálem a přistoupil k oknu, jímž bledý měsíc vrhal na podlahu své namodralé světlo. Jaká to kouzlaplná noc! Venku posvátné ticho, tu za zdí divoký šum v sále, pronikavé zvuky rozladěných nástrojů, to hlemýždí honění se po zábavě. Jaký rozdíl!
Rudolf tiskl rozpálené čelo ke sklu. A zase těkal okem po těch zasněžených pláních a pahrbcích až k temným lesům, jeho duch letěl v nesmírnou výši, tam nahoru k zářícím hvězdám, chvěl se, jeho rty se pohybovaly jako v modlitbě, a ruce tiskly se k nepokojným prsům.
»Rudolfe, vy zde?« zašeptal za ním roztoužený hlas.
»Ano, já bláhový snílek, stojím zde a blouzním. Ale nesmějte se mi, nekárejte mne; pohlecTte. na úchvatný ten obraz před námi a pochopíte vše!« »Uznávám; je krásné, co vidíme, ale pro mne tomu něco schází. To je život. Ta pole posetá klasy, oživená lidem, ozářená sluncem, ty lesy plné jásavého ptactva, tof krásnější, věřte mi, nežli tato mrtvá země ...« »Není mrtva! Já cítím, že všechno to je oživeno něčím neznámým, nevysvětlitelným, což jednomu je bohem, druhému přírodou, tornu láskou, jinému poesií, ale vždycky něčím velikým, vznešeným!« »A vám?« »Mně poesií! Ona mně dává útěchu, ona mne sílí na dráze vytknuté, ona mne chrání, aby mne život nesmetl ve vír všednosti, nadšením ovívá mi skráně, jí svěřuji nejdražší tajemství a ona mne nezradí!« »Ale nedostačí vám vždycky ta vybájená přítelkyně! Budete hledatl jinou, a najdete ji v lásce!« »Nezapírám!« »Budete chtíti, aby vaše srdce cítilo tlukot jiného, abyste se mohl věnovati na vždy ženě, která vám přinese veškeru svoji oddanost, své srdce, své myšlenky, své touhy, sebe samu, jak žije, myslí a cítí!« »Chtěl bych ji najiti!« Amálie naklonila hlavu až k lícím Rudolfovým, žhavýma očima ponořila se v pohled mladíkův, celé její tělo se chvělo, snad zimou, snad rozčilením, a zašeptala: »Rudolfe, vztáhněte ruku, jsem vaší, mám vás již dávno, dávno ráda!« Rudolfovi se zatočila hlava, když ovanul ho na tváři slečnin dech, když ucítil na svých prsou její plná ňadra, když chopil se její ruky, jež jeho ruku křečovitě stiskla; všecka krev rozproudila se mu v žilách, nohy pod ním klesaly a dech se mu úžil.
Amálie poodešla několik kroků a rozevřela malé, úzké dvéře, kterými se na chodbu vedralo světlo lampy, visící se stropu. Rudolf vypoulenýma očima patřil do útulné komnaty, z niž vycházelo příjemné teplo, jež ho ještě více rozčililo. Obrazy, pohovka, sedadla, nábytek, vše mu splynulo v jedinou směs.
Amálie vešla dovnitř.
Rudolf, nevěda, co činí, neschopen myšlenky, mozek sežehnut, potácel se za ní...
Bylo teskné, pošmurné jitro, když Rudolf bled, unaven vyšel z hostince »11 české koruny«. Hustá mlha ležela nad zamlklým městečkem. Ale v tanečním sále bylo ještě lilučtio. Světlo pohasínajících lamp zápasilo s ranním šerem. Několik hudebníků, kteří se neopili, hrálo ospale všední melodii. Druzí seděli pohromadě s některými občany a hlučně zapíjeli masopustní pondělí. Několik párků točilo se v kole. Slečna zahradníkova oblečená v dešťový plášť, šátek na hlavě, tančila naposledy s nějakým zbožňovatelem, který se nemohl od ní odloučiti. V pokojíku pro honoraci sedělo několik pánů. Pan správce, zahalený v oblak dýmu, černou kávu s rumem před sebou, usmívaje se pozoroval nejisté kroky tančících mladíků. Pan pojezdný tiše popíjel svou dvacátou sklenici. Pan stavitel byl náramně vesel. Bubnoval na stůl podle hudby a zpíval si k tomu. Slavnostní básník byl bledý, s modrými kruhy pod očima a chodil od jednoho ke druhému a ptal se, jak se líbil vítací nápis. Nezapálený doutník vypadl mu každou chvíli z úst. V koutě vykládal jeden měšťan, jak jednou v opici vyházel celou hospodu a tenkrát vypil se-dtn-náct litrů piva a tři litry vína. Byl by rád ještě pil, ale to již potom prý ležel pod stolem.
Rudolf spěchal po hrbolatém náměstí kolem nízkých přízemních domků z městečka. Jakoby před někým prchal. A zase cítil, jak se mu všechna krev vehnala do tváří, jakoby se styděl před někým.
A opět se mu srdce stáhlo, krev jakoby zledovatěla, mráz projel mu celým tělem. Chvěl se pomyšlením na matku. Kdyby věděla! Pryč odsud z toho místa hanby. Ta, o níž myslel, že ho miluje, byla tak špatná, že nestyděla se ho zvábit na svá obnažená prsa a jediným okamžikem vzala mu veškeru úctu před ženou a její ctností. Jaká to podlá krádež, vzíti mladému muži jeho ideály o ženě, drsnou rukou strhati gloriolu, která je byla vznešeností ozářila!
Spěchal z Borová hustou mlhou, která mu sotva na několik kroků dala prohlédnouti. Nikde ani zvuku. Jen sem tam z některé chatrče, z jejích maličkých okének, ucpaných drtinami a mechem, za- kmitlo mžikavé světélko kahance. Netrvalo dlouho a Rudolf byl již v polích na úzké cestě, ve sněhu sotva znatelné. Přes tu chvíli zapadl nohou do závěje, nebo sklouzl přes kámen. Ubíhal. Ptal se sám sebe, před kým? Před svým svědomím.
Doma chtěl spáti, nemohl; chtěl čisti, nemohl; chtěl se projiti, nemohl. Odpoledne si vzpomněl, že musí do Prahy; večer odvážel ho selský kočí na hrubých saních ke stanici.
Od té doby Rudolf Brož nenáviděl slečnu Amálii.
Ale právě tím zase vzrůstala její láska, či její touha, až povážlivě. Zdálo se jí, že jinak ani býti nemůže, Rudolf že se k ní musí vrátiti, odprositi ji za tolikerá chladná pokoření a býti jejím, na vždycky jejím.
Není tedy divno, že v Rudolfově srdci a mysli vzbudila se při spatření Amálie celá řada upomínek velmi nepříjemných. Za to milý zjev Josefiny oživil mu mnohé blažené chvíle.
Podíváme-li se na mladistvou krásnou dívku, která nemůže v nás ještě vzbuditi myšlenky, jaké vznikají při pohledu na krásnou ženu, zdá se nám, jako bychom viděli vznešené, mistrovské dílo přírody, a v naší duši zahostí se jakési tiché blaho, jaké vzniká při dokonalém uměleckém požitku.
Celé mysli zmocní se pružnost, hrá to celým tělem, všemi žilkami, a myslíme v té chvíli, že bychom dovedli překonati všechny překážky, a že je hračkou dojiti k nejodvážnějšímu cíli. Slovem, jsme šťastni, alespoň na okamžik.
Podobně se dělo i v mysli Rudolfově. Nepříjemné vzpomínky byly překonány libým zjevem Josefiny, která zůstavila po sobě světlou stopu v jeho duši. Zamluvila se mu svojí nehledanou jednoduchostí, s jakou si vedla v řeči, a prostou upřímností, s jakou se pamatovala na svá dětská léta.
Tak obíraje se v myšlenkách oběma dívkami, vracel se Rudolf dlouhou oklikou k domovu, když soumrak již se zvolna snášel nad lesy, šumící tichou dumu večerní. Již chtěl vyjiti na stezku k myslivně, an uslyšel náhle divoký poklus koní a hrčení povozů na kamenité cestě. Okamžitě ustoupil mezi dva silné kmeny, aby se ukryl a nepozorován uviděl vracející se panstvo. Pátravě pohlížel v dál. První povoz zakmitl se mu před zrakem. Srdce mu prudce zabušilo, krev mocněji zaproudila žilami. Uviděl komtessu. Ano, toť ona! Před několika měsíci spatřil ji v Praze, když vracela se z Mnichova. Deset let jí neviděl, ale ihned ji poznal, družku svých dětských her. Však netušil, že se s ní o prázdninách sejde v Borově; neměl ani zdání o tom, že se trvale navrátila do klidného zátiší zamlklého zámku v nej- krásnějším jaru svého života. Díval se za ní s utajeným dechem, stoje na chodníku na Příkopech a dlouho hleděl za letícím povozem, v němž seděla po boku své matky, usmívajíc se na všechny strany a velikým, hlubokým okem pohlcujíc nové, krásné obrazy staré Prahy, jež nikdy ještě nebyla zřela. Jen mihla se kolem něho, a zákmit jejího plavého vlasu přivedl ho úplně z rovnováhy.
Když byli dětmi, vídali se tak často. Paní hraběnce zalíbil se nesmírně čiperný myslivcův hošík, chovávala jej na klíně jako své vlastní dítě, toužíc po robátku, které by bylo její krví a masem; tulila ho k sobě, mazlila se s ním, jakoby již byl oním každodenně vyprošovaným andílkem. Rudolf se svojí matkou byl skoro neustále na zámku. Paní hraběnka k němu přilnula největší láskou.
Když se jí narodilo vytoužené dítě, zapomněla ovšem na čas na Rudolfa, ale netrvalo to dlouho. Když Zděnka povyrostla, dostala v Rudolfovi již rozumného společníka, který ji zahrnoval důkazy své lásky. V jeho přítulnosti k ní bylo něco směšného, když nedospělý chlapec s vážnou tváří napomínal malou neposedku, aby byla hodná, a za chvíli sám před ní metal kozelce na hebkém trávníku v zámeckém parku. Ale v té náklonnosti bylo také něco velmi dojemného, kdo viděl, jak svorně spolu jdou, dítě podřízeného úředníka s dítětem urozené velkostatkářky.
Pak je rozdělili. Děvčátko přišlo do kláštera na vychování, hoch do Prahy na studie.
Nyní se spatří zase.
Ale co to? Co znamená ta vyžilá, hloupá tvář s odporným úsměvem vedle Zdeňky? Kdo to je? Snad její milenec? Snad je s ním zasnoubena?! Tyto otázky najednou se vyrojily v duchu Rudolfově, když uviděl k růžovému obličeji komtessinu sklá- něti se ubledlou tvář Stern-Beckovu. Srdce mladí- kovo sevřelo se tesklivostí a bolestná trpkost vešla v jeho duši.
V tom zaslechl výkřik. Zapomněl na všecko kolem sebe, prodral se houštinou a již spěchal hrbolatou lesní cestou dolů proti pádícím koním.
Co se přihodilo?
III.
Ačkoli hrabě Stern-Beck několikráte upozorňoval komtessu, že jedou příliš rychle, že je to nebezpečno, že je to odvážlivo, přece nedala Zdeňka rozkaz k mírnější jízdě, ba naopak, vidouc bázeň hraběte, dala poháněti koně k většímu trysku.
»Ale dovolte, komtesso, nebezpečí je veliké. Koně se mohou snadno splašiti...« »Povlekou nás potom, jako hezkého Mazepu.« »Taková zábava nás může zabiti!« »Pak zemřeme spolu. Nebude-li to sladká smrt?« »Žertujete příliš odvážně!« »Strachujete se příliš bojácně!« Místo odpovědi vydral se z prsou Stern-Becko- výcli pronikavý výkřik. Slyšel něco prasknouti viděl padati vozík na stranu, cítil prudké trhnutí koní, kteří se dali do divokého cvalu. Chytil se křečovitě kliky u dvířek, aby nevypadl, a zavřel oči, jakoby očekával ránu do hlavy. Komtessa poněkud zbledla, když uslyšela divé zazvonění podkov. Ale koně byli ve chvíli zadrženi. Mladý Brož právě v čas vrhl se jim v uzdy.
Jenom několik kroků od myslivny vymklo se přední kolo vozu z nápravy nárazem na kámen.
Povoz prudce se zarazil. Hrabě, všecek poděšen a bled, vyskočil rovnýma nohama na cestu. Komtessa se v tom okamžiku ohlédla a dala se do hlučného smíchu. Skok hraběte připadl jí svrchovaně komický. V tom tu již také byla paní hraběnka s baronem Chanovským. Na terase myslivny objevil se pan lesní, který byl se již vrátil domů, a z okénka, skryt za háčkovanou záclonou, tajně se díval na přijíždějící kočáry. Zpozorovav nehodu, jež pány potkala, poznal, že není žádného vyhnutí a že musí vyjiti ku pomoci a radě.
»Probůh, Zdeňko, nestalo se ti nic?« volala paní hraběnka, kvapíc k povozu.
»Nic, pranic, matinko,« smála se Zdeňka a vztyčila se ve voze celou postavou.
»Dovolte, komtesso, pomohu vám, podejte mi ruku,« nabízel se hrabě Stern-Beck.
»Děkuji, pane hrabě. Vystoupím sama.«.
Mladý Brož přiblížil se k panstvu, když ho byl u koní vystřídal kočí, který prve téměř sletěl s kozlíku, aby pomohl mladíkovi udržeti koně, kteří nyní stáli s vypnutou hlavou, chvějíce se na celém těle. Od uzd kapala jim pěna.
»Vy zde, Broži?« tázala se paní hraběnka.
»Pan Brož zastavil naše koně, matinko,« pravila živě komtessa, chystajíc se, aby vystoupila z povozu. Rudolf kvapil jí vstříc, podal jí svoji silnou, ale přece jemnou ruku, které se komtessa pevně uchopila a seskočila na zem. Hrabě SternBeck se zasmušil.
»Děkuji vám, Rudolfe. Nezapomenu vám toho,« volně promlouvala paní hraběnka, podávajíc ruku mladíkovi, který se uchopil podávané mu pravice a vtiskl na ni vřelé, uctivé políbení s vděčným pohledem.
»Nebudu se nikdy moci prokázati dosti vděčným hraběcí milosti za všechnu přízeň a milostivou podporu, kterou jste mne ráčila nehodného za- hrnouti.« »Vidím, že děláte mojí náklonnosti čest. Jste statný muž, Rudolfe. Avšak... Jste již dlouho zde?« »Teprve včera jsem přijel, hraběcí milosti. Jinak byl bych se již osmělil složiti svoji nejhlubší poklonu...« »Ale nyní, kdo zavinil tuto nehodu?« obrátila se paní hraběnka s přísným pohledem na kočího.
»Matinko, já, já sama. Ale nehněvej se, dnes již to neudělám.« »Vidíš, co se mohlo stát, neprozřetelná!« »Alespoň má někdo o mne zásluhu!« smála se Zdeňka, těšíc se tajnou radostí, že se jí povedlo, co měla v úmyslu a co by se bylo dalo těžko pro- vésti — zastaviti se před myslivnou. Ovšem že jí nenapadlo někomu se s tím svěřiti. Proč tomu chtěla — kdož ví.
Pan lesní přicházel k paní hraběnce se smeknutým kloboukem, aby jí políbil ruku.
»Pane lesní, věříte-li, že jsem již zapomněla váš hlas.« »Račte odpustiti, hraběcí milosti, ale mnohé práce lesní... Právě nyní vrátil jsem se z paseky.« »Jsem přesvědčena, že jste až příliš úzkostlivým. Ale měl byste se také trochu potěšiti mezi lidmi...« »Jsem již stár, hraběcí milosti...« »Pane barone, usvědčte pana lesního, že se klame.« »Zajisté. Pan lesní má v očích ještě mladistvý oheň,« pravil baron Chanovský, přistupuje blíže k lesnímu.
Teprve nyní všiml si lesní barona Chanovského. Ale sotva že se naň lépe podíval, již to trhlo celým jeho tělem, líce mu pobledly, nohy se zachvěly a zavrávoral k vozu, jehož se zachytil.
»Otče, co je ti,« zvolal polekaný Rudolf, spěchaje k otci.
»Co je vám?« volali všichni zaraženi.
»Nic, dokonce nic i Je to jenom doklad, že nejsem již zdráv a mlád, když malé polekání na mne tak působí. Milostivá paní, často vyhnilý strom zdá se býti mohutnější, nežli zdravý kmen. Ale nyní je mi zase úplně volno'.« »Je vám skutečně dobře, pane lesní?« tázal se soucitně baron.
»Díky. Již úplně dobře, jsem opět čilý, jako dřív. Ba, je to pravda, hraběcí milosti, jsem dosud • statný, a doufám, že ještě mnohému pytlákovi kosti narovnám!« hlučně hovořil pan lesní.
»A ty, Zdeňko?« obrátila se paní hraběnka ke komtesse; »jsi-li úplně zotavena?« »Sečkejme ještě chvíli, matinko. Je zde tak příjemno...« »My zatím upravíme povoz, aby se mohlo alespoň do Borová v něm dojeti!« navrhoval pan lesní.
»Jenom aby kočí mohl dojeti domů. My sesedneme se ve druhém kočáře.« »Dojdi, Rudolfe, pro Václava!« Rudolfovi nebylo třeba jiti, nebof hajný Václav právě se objevil na cestě. Tak se lekl milostivé vrchnosti, že ani nevěděl, co má dělati.
»Václave, pojďte sem!« »Matinko, mohli bychom použiti příležitosti a navštíviti zatím útulek pana lesního. Ta myslivna připadá mi vždycky tak romantická, a něco takového mám velmi ráda.« »Dříve se musíš zeptati pana lesního, zdali nám dovolí vniknouti do své posvátné samoty.« »To je výborný návrh, komtesso!« volal hrabě Stern-Beck, aby se naň nezapomnělo, a tvářil se, jakoby měl spatřiti dravé šelmy v klecích.
»S radostí učiním dle přání, milostivá komtesso,« pravil lesní s výrazem, který nesvědčil o přílišné radosti, a zvolna ubíral se k terase. Dámy šly za ním. Hrabě Stern-Beck obskakoval kolem komtessy, která si ho ale valně nevšímala, neboť přes tu chvíli obrátila se k Rudolfovi, který za nimi sledoval, s některou otázkou. Poslední šel Chanov- ský, volně se rozhlížeje a pozoruje okolí. Lesní otevřel malá laťová dvířka, vystoupil na terasu, došel ke dveřím, jež otevřel a zastavil se na prahu, aby vpustil hosty. Hraběnka s komtessou a hrabětem vešly a za nimi chtěl vkročiti baron. Ale náhle zatmělo se Chanovskému před očima. Lesní byl se postavil těsně k němu a svým tělem zamezil mu vstup. Chanovský udiveně pohlédl na starce.
»Pane barone Chanovský ...« »Jak, vy mne znáte?« »Ovšem, až příliš dobře!« »Čeho si přejete?« »Vy nevejdete pod moji střechu!« LIBUŠE 1912 I.adecký, Na tichém v-?nkově 4 SO »A chci-li?« zvolal baron rozhořčen.
»Pak vás zabiju!« »Vy? Sílíte!« »Ano ... Zabiju!« Pan lesní prudce odešel. Baron udiven patřil za ním. Za chvíli se obrátil a řekl si: »To není podivín, tof hotový blázen!« a šel nazpět k povozům, kde hajný a kočové hmoždili se s vymknutým kolem.
IV.
Již se hodně stmívalo, když panské povozy blížily se okolo malého hřbitova, obehnaného nízkou chatrnou zdí, která se do dálky bělela, kvapem k Borovu. U hřbitova odloučil se porouchaný kočár na právo, aby zadní cestou, určenou pro nákladní a hospodářské vozy, dostal se do zámku. Páni ve druhém povoze jeli dále k městečku.
Na polích nebylo viděti živé duše. Tmavomodrá obloha bledla tím více, čím dále k obzoru, kde zřetelně se rýsovaly vlnité zvýšeniny ve žlutavém přísvitu. Země chystala se ke spánku.
Silnice, po obou stranách ovroubená zarostlými příkopy, sem tam pokrytá hromadami štěrku, vinula se jako bílá stužka mezi vlajícím obilím, zelenými boky vyvýšených polí, suchými lukami. Místy se objevilo strniště.
Jediný člověk šel rychlým krokem k městečku. V levé ruce slaměný klobouk, ve druhé hůl, oblečen polo městsky, polo venkovsky, ani sedlák, ani pán. Před ním pobíhal pes o krátkých, belhavých nohách, který vítal blížící se povoz strašlivým štěkotem, jenž pronikal až do kostí.
»Mlč, Karo! Karo, mlčíš!« volal křiklavým hlasem spěchající muž a holí švihal kolem hlavy nevázaného tvora, který se dal za to do nejprotivněj- šího skučení. Pocestný, když se k němu kočár přiblížil, rychle udělal obrat na právo a hluboce se poklonil před milostivým panstvem, našpuliv ústa k nejpokornějšímu úsměvu.
»To je zdejší učitel,« odpověděla paní hraběnka na tázavý pohled Chanovského.
»Spíše by se hádalo na kostelníka.« Pan učitel ubíral se z procházky. Obešel svá najatá pole, najaté louky, kde mu pracovali najatí lidé za dobré slovo a trochu kořalky, všude dohlédl, tu pochválil, tam pohanil, pak se dal do lesíka, kde si vyhlížel nejlepší dříví pro školu a pro sebe, zašel do malé přiškolené .vesničky, aby si od jednoho sedláka, obdařeného množstvím dětí a jedním potahem, vypůjčil na zítra k vůli těm dětem onen potah, a pak se vracel ke své nejmilejší rodině do městečka, na kteréž cestě zastihl jej hraběcí povoz.
Veliké starosti měl pan učitel Šimon Noháček. Svraštil čelo a hluboce přemýšlel. Ne o tom, jak za tři neděle započne důstojně nový školní rok, ani o nové methodě, jak vyložiti, že dvakrát dvě jsou čtyři, ani o tom, má-li kůň olion nebo chvost, ač o koně mu právě běželo. Na zítra má již potah, ale kdo mu jej půjčí pozítří? Kdo, kdo? 0, že mu moudří otcové a opatrovníci škol nevepsali do dekretu kromě bytu, polí a luk také jeden potah k užívání. Kterak chybili!
Panský kočár dostihl již předních chatrčí borovských. Lidé vysvlečení z kabátů, vest, kazajek a jupek sedí všude na prahu. Někteří dojídají skrov4* nou večeři. Všichni uctivě povstávají, jakmile zočí svoji vrchnost. Vždyť jsou skoro všichni z velkostatku živi, smí-li se nazvati životem to kruté strádání při patnácti krejcarech denní mzdy. Nyní ve žních platí se více, dvacet až pětadvacet krejcarů, a hle, pro ten bídný peníz natahuje se sta prázdných rukou, žebrá zaň sta hladových krků. Kdo nezná bídu z vás, vyhýčkaných pohodlím bohatství, bezstarostností lidí zámožných, kdo chceš viděti onu zhoubnou saň, jíž nelze ubiti, jíž vzrůstají steré hlavy za jednu urvanou, zajdi si někdy do nerovné, drsné pahorkatiny táborského kraje, nahlédni do jeho chatrčí, krytých šindelem, jež jsou všecky zkřiveny stářím a bouřemi, které se přes ně přehnaly. Hlad je stálým a věrným hostem těch lidí, kteří bídně živoří mezi čtyřmi stěnami, ověšenými několika pestrými obrázky svatých za černými rámci, zaprášeným zrcadlem a křížem, za nímž vyčnívají dva proutky kočiček a svadlý věneček o božím těle svěcený. Strop, jehož zčernalé trámy jest viděti, a podlaha, ušlapaná hlína plná děr a výmolů, zavírají nahoře a dole ten oživený hrob. Ovšem že se některé domky lépe uvnitř tváří, ale tam jistě bydlí kupec-žid, který obyčejně přichází do obce polonahý, a za několik let vyhání jednoho lehkověrného dlužníka z rodné chatrče po druhém.
Ubohý kraji táborský! Kdy zasvitne i nad tebou slunce průmyslu a obchodu, jehož paprsky jsou tak zázračné, že z pouští tvoří země, oplývající mlékem a strdí, a z bídných, povržených lidí lidi vznešené a všemocné!
Kolem vší té bídy mihl se panský vůz bleskem. Již jsou na náměstí, které se liší od návsi jenom tím.
že v jeho středu nešplouchají se husy v kalužině, ale že se tam honí nadějná mládež borovská kolem kříže s dvěma lipami. Po pravé straně vedle sebe fara, kostel a škola. Před farou na stupních před otevřenými dveřmi stojí paní hospodyně s paní doktorovou a oklepávají kde koho mohou; naproti škole u nízkého domku stojí několik sousedek a sousedů pokuřujících si z dýmek, a oklepávají kde koho mohou. Paní hospodyně drhne paní učitelovou, paní učitelová paní doktorovou a sousedky se sousedy všechny pány a paničky z tak zvané městské hono- race. Paní hospodyně vypravuje, kterak »ta učitelka někde řekla, že je po paní hraběnce první paní v Borové«, paní učitelová zase ví, že paní doktorová neumí ani košili vyžehlit, a sousedé tvrdí, že všichni páni okrádají obec, velkostatek a vůbec každého, kdo prý něco má.
Dusot koní vyrušil na chvíli hodné lidi, probírající se s rozkoší dravců v chybách spoluobčanů. Ale jakmile kola povozu zatáčela se z náměstí do »zámecké ulice«, byly již opět všechny jazyky v plném proudu, který se omílal o paní hraběnku a její hosty tak usilovně, jako bystré vody o kameny v řečišti, jenže vody své oblázky omývají, což lidská ústa nikdy nečiní.
»Je stará dost, mohla by se již stydět!« »Z mladé nebude jistě nic hodného!« »Proč by sem ti páni jezdili, nežli aby něčeho užili? Však je znám ty panské nápady, byla jsem také na zámku!« hovořila paní starostová, která za svého mládí mívala na zámku čestný úřad mytí schodů a nádobí.
»Beztoho ty dvě děti u správce v Toužíně jsou jí podobny, jako by jí z oka vypadly.« »Podobny, co podobny? Jak by ne? Vždyť jsou její. Správci platí na jejich vychování.« Zatím co paní kmotry hledaly všechny děti v okolí, které by rády byly podělily hraběcí korunkou, dojel kočár pod střechou starých kaštanů v »zámecké ulici« ke vchodu parku, kde se prudce zarazil. Sluha sletěl, aby otevřel obyčejná široká, laťová vrata, vyšvihl se na kozlík a povoz hnal se dále po hlavní cestě pečlivě urovnané, pískem posypané k zámku, který obtočen až po prvé poschodí bujnou zelení, šeřil se ze stínu stromů. A již zahřměla kopyta koní a kola povozu v klenutém prů- jezdě, osvětleném dvěma lampami s koulemi z bílého broušeného skla.
Hrabě i baron rychle seskočili, aby pomohli damám, a ubírali se pak všichni zasklenými dveřmi, u kterých stál k pokloně nahrbený pan Josef, ke schodišti, na jehož podlaze, mramorovými deskami vykládané, odrážela se světla zlaceného lustru. V hovor pohříženi, zvolna vystupovali. Dubové schody, široké a velice nízké, ony staré schody, po kterých šlechtici za dávných krásných časů vjížděli na koních do síní, byly středem pokryty širokým kobercem, jenž dusil kroky stoupajících. Na konci schodů, při vchodě na galerii prvního poschodí, vysokou a poněkud úzkou, stály nízké mramorové sloupy s kamennými vásami, ze kterých čněly veliké listy agavy.
Vešli na chodbu, osvětlenou třemi skvostnými lampovými lustry. Ve výklencích mezi okny vyční- valy ze stále zelených exotických bosketů sádrové konsoly se sochami řeckých bohyň.
»Nuže, pánové, na shledanou na verandě,« prohodila paní hraběnka, odcházejíc s komtessou clo svých komnat, ke klonícím se pánům.
»Jaká to oběť, milostivá paní, po takovéto cestě,« namítal baron Chanovský.
»Paní hraběnko, jste příliš laskava,« volal nadšeně hrabě, obraceje hlavu k nebesům.
»Oběť? Nikoli; vždyf po cestě je třeba okřáti,« prohodila hraběnka s pohledem na Chanovského, který ho naplnil blaženým zachvěním.
Dámy zašly.
»Tak rozkošných dvou dam je málo na světě!« liboval si hrabě, když se ubíral s Chanovským do druhého poschodí, kde byly hostinské pokoje.
»Dvou, hrabě? Tuším, že by vám rozkošnost jedné postačila,« žertem dokládal baron.
»Vy, vy! Snad nemyslíte?« samolibě se usmíval Stern-Beck.
»Pardon! Vždyf vidím!« Hrabě chopil se důvěrně ramene Chanovského.
»A co vidíte, můj milý?« »2e dvé mladých srdcí, zanícených touhou lásky, tluče sobě vstříc v nejsladší harmonii, že křídla poesie dotýkají se domu tohoto, nad nímž brzy spočine oblak Hospodinův,« deklamoval baron.
»Příteli, vyjádřete se určitěji...« »Komtessa je vám nakloněna, ba co dím, je zamilována.« »Pozoroval jste?« »Však mne neoklamete svojí líčenou nevědomostí. Jste jistě lépe zasvěcen!« »Tušil jsem ovšem něco podobného, ale že by bylo pozorovati...« »Budete co nejdříve přijímati naše nejsrdeč- nější blahopřání ke slavnému dni, a tak dále, a tak dále. Šťastný smrtelníku!« »A vy? Což vy?« »Já?... Já vám budu také přáti!« »Myslím totiž ... paní hraběnka ...« »Nerozumím vám...« »Jak jste nechápavý, milý barone! Snad se vám také podaří, co mně.« »Ah, vy žertujete! Nejsem tak příjemným, jako vy,« lítostivě vzdychl si Chanovský.
»Doufejte!« povzbuzoval jej Stern-Beck. »Nuže, na shledanou, barone!« Když zašel hrabě do svého pokoje,.objevil se v ušlechtilé tváři Chanovského úsměšek, který srozumitelnou řečí pravil asi: »Kterak jsi naivní, můj zlatý!« Baron vstoupil do svého bytu, který sousedil s pokoji hraběte. Prošed předsíní, rozhrnul těžkou damaškovou portiéru, která visela u vchodu do salonu. Pokoj neveliký, ale právě proto útulný, byl nádherně zařízen. Bylo viděti neobyčejný vkus na každém kousku nábytku, z rozestavení každého fauteuilu, každé pohovky, každého stolku. Vkus jevil se jak ve krásných obrazech na stěnách, tak i v palmových skupinách, které svojí jasnou zelení vynikaly v saloně žlutě tapetovaném, se žlutým nábytkem, záclonami i portičrami. Uprostřed na kulatém stole, nad nímž visící lampa zářila klidným světlem, stála ohromná sévreská vása s roztomilou kyticí, kolem ní pak rozloženo něco knih v nádher- ných vazbách: Qoethe, Shakespeare, Hugo v originálech. Na mramorové desce přístěnného stolku s obrovským benátským zrcadlem stály dvě mramorové sošky a mezi nimi čínská vása.
Na levo oddělovala portiéra salon od ložnice, na právo od pracovny. Ložnice byla malý pokojík, jenž ve svém zařízení nebyl nikterak za salonem. Tmavý nábytek, temné koberce, tygří kůže, noční lampa, která po všem tom rozlévala jemné, zelenavé světlo.
V pracovně byla bohatá knihovna, ve které se nalézali klassikové všech národů v originálech nebo v překladech. Podivnou náhodou zabloudily také dvě české knihy do této knihovny české šlechtičny. Nejspíše byly obě od spisovatelů darovány. Karel Marie baron Villani de Castelio Pillonico: »Lyra a meč«, poesie, které nemají jiné ceny, nežli že je obkličuje nimbus erbu, a »Dějiny městečka Borová a jeho držitelů« od Pavla Rezka, borovského faráře.
Clianovský přistoupil k otevřenému oknu v pracovně, kterým vnikal do pokoje vzduch, prosycený vůní parku, který se tu rozkládal pod okny, a sly- šeti bylo hlučné povídáni žab z nedalekého rybníka. Večer byl tak milý, klidný a tichý, nerušený ani silnějším zavanutím větru, jako by nad veškerou zemí byl se snesl svatý mír. Baron vzpomněl si na podivné chování lesního, které ho učinilo po celé zpáteční cestě zamlklým. Co může býti příčinou tak drsné urážky, za kterou ho nemůže potrestali? Vždyť se ještě nikdy nesešel s tím starcem, proč je mu nepřítelem hned prvním setkáním? Ale jak ho zná? Přece musili se někde viděti! Ale kde? kdy? Baron marně se ptal své paměti, marně hledal ve svých upomínkách, tato výrazná a vrásčitá tvář odnikud se mu nevynořila. »Avšak musím se dopátrati té příčiny, která mu vnukla zášť proti mně! Kdo mi podá bezpečné zprávy? Ah, vždyť je tu jeho syn, ano, toho si vezme zítra na mušku.« Tím se upokojil. Ale hned mu šlehla mozkem myšlenka: »Jak je doma?« Proč se ptá baron Chanovský po domově, kterého skoro nemá? Je samoten, bez příbuzných, bez rodičů, bratří, sester, a ti vzdálení přátelé jsou mu protivní, nestýká se s nimi. Proč vzpomíná na svůj venkovský dům uprostřed zahrady a polí, kterému dobří vesničané říkají zámek, ač se skoro ničím neliší od jejich statků. Vždyť ho tam nikdo neočekává s touhou a láskou, ba nikdo ho tam skoro ani nezná. O pořádek v zámku a na rolích stará se pečlivý, dobrý správce, který mimo to má ještě vlastnost, kterou má málo správců v království českém: naprostou nezištnost. Nuže, od tohoto vzorného správce, který je zároveň důchodním, pokladníkem, účetním i sekretářem, kteréžto nahromadění titulů nesvědčilo o přílišné zámožnosti jeho pána, očekává baron Chanovský po tři dny marně dopis nebo depeši.
»2e mne může nechati v takové nejistotě,« myslí si pan baron. »Kdyby jenom několik slov mi napsal, abych byl klidnějším. Ale takto nemám ani chvíle pokojné!« Pane správce, což netušíte, jak mučíte svého pána dlouhým otálením? Pište, rychle pište, aby vysoké, vyklenuté čelo urozeného pána opět se vyjasnilo a úsměv pokryl tu zachmuřenou tvář!
A zase jinam zabloudily baronovy myšlenky. Ne příliš daleko, jen o několik schodů níž, do útul- ného budoiru, kde je asi před zrcadlem vztyčena vysoká, imponující postava hraběnčina.
Seznámil se s ní v loňské zimě v Meranu. Tenkráte pocítil, že by ji dovedl milovati. Po dvaceti letech zachvělo se mu srdce opět poprvé tou blahou předtuchou lásky, o které se domníval, že jí nikdy již nepocítí. Byl ještě nezkušeným jinochem, kdy poznal první horoucí, vášnivou lásku, a ta zanechala v jeho mysli stopy nevyhladitelné. Jeho vyvolená byla z rodu nízkého, komornou jeho matky, která ji při prvním podezření vyhnala. Poněvadž nebyl z těch, kterým byla ke smíchu zkáza mladé dívky, stal se zasmušilým, na svůj věk příliš vážným, lidí se stranil a ponořil se ve čtení Schopenhauera, Hartmanna, Leopardiho, Byrona a jiných apoštolů pessi- mismu a světobolu. Ovšem že časem pozapomněl, ale trpká jeho zkouška nezůstala bez vlivu na jeho povahu. Veliké, teskné myšlenky slavných spisovatelů, kterými se obíral ve chvílích utrpení, učinily z něho člověka jiného, nežli obyčejně bývají vy- hýčkávaní dědicové šlechtických znaků a statků.
Od té doby kořil se mnohé ženě, vždyť byl mladý, krásný, bohatý, ale nemiloval žádné. Nikdy nevymizel mu z paměti krásný obraz té spanilé dívky, které první zasvětil svoji lásku.
Po smrti rodičů, kdy nastoupil ke svému podivení dosti zadlužené dědictví, odevzdal správu všeho do rukou oddaného správce a opustil, co nejdříve mohl, ono místo, kde strávil své neblahé mládí. Nevrátil se tam nikdy. Poslední potomek starého rodu, jehož členové proslavili se mnohými činy, které jim zajistily čestné místo v dějinách vlasti, za niž i na staroměstském popravišti jeden z nich položil svůj život, neměl žádného domova, žádného přítele, bloudil celým svétem, bez klidu a bez lásky, nespokojen a nešfasten.
Až loni, kdy poprvé sešel se ve šlechtické společnosti meranské, která bývá v zimě velmi četnou, s hraběnkou Helenou, začala jihnouti ta ledová vrstva, jež byla obklíčila jeho srdce, které jalo se prudčeji bušiti, kdykoli potom někde spatřil mih- nouti se nádhernou postavu hraběnčinu. Pak byl pozván na Borov, dostatečný to důkaz přízně vznešené dámy. A co dále se stane? Byl by se jistě ukolébal ve příjemné snění, zapomněl na vše kolem sebe, kdyby jej byly nevyrušily zdlouhavé, teskné úhozy hodin na věži borovského kostela, které se vážně nesly večerním tichem do kraje a budily ozvěnu v hlubokém parku.
Upravil si rychle toilettu a již pružným krokem sestupoval do prvého poschodí, prošel několika komnatami, až zaslechl hraběte Stern-Becka, jenž svým suchým, vysokým hlasem velebil krásné večery na borovském zámku, na které nezapomene nikdy, nikdy! Pan hrabě stával se již sentimentálním, jako každý řádný milenec, který doufá, že nebude oslyšen.
Baron vystoupil posledními zasklenými dveřmi na verandu, se tří stran zděnou a na čtvrté otevřenou s dřevěným vyřezávaným zábradlím, propleteným hustě divokou révou, jež bylo uprostřed prolomeno, aby se mohlo po úzkých, příkrých schodech sejiti do parku.
Chanovský vešel s hlubokou úklonou.
»Barone, zasluhujete důtky k vůli nám i sobě!« »Milostivá paní hraběnka i komtessa budou ke mně zajisté shovívavější...« »Ne, ne, mýlíte se, pane barone. Naopak, budeme mnohem přísnější!« »Očekávám pokorně svůj trest.« »Vyzpovídáte se nám, pane barone, proč jste nás zanedbal!« vážně a slavnostně promluvila komtessa, nad čímž dal se hrabě Arthur do hlučného smíchu. Již chtěl vyjádřiti svůj obdiv nadšeným voláním: »0, kterak rozkošné!« když baron ujal se slova.
»Abych mohl vyhověti vašemu přání, mé dámy, je mi třeba odíti svoji řeč ve skvělé roucho poesie. Když mne samota jala v lokty své, když zanikl hlasů libý zvuk a kol mých skrání ticho zavládlo, tu jsem se ponořil celou duší ve vzpomínek roj a snil jsem o své minulosti málo blažené.« »Ach, vy jste roztomilý, barone; nechcete tím říci, že jste spal?« smál se hrabě.
»Obdivuji se vašemu důvtipu, milý hrabě!« prohodil kousavě baron.
Stern-Beck se poněkud zarazil. Vešel sluha.
»Večerní pošta, vaše milosti,« oznamoval tichým uctivým hlasem.
Několik dopisů bylo nadepsáno paní hraběnce, dva hraběti a jeden baronu Chanovskému, kterého se zmocnilo prudké rozčilení, jež stěží opanoval. Chvějící se rukou chopil se listu, který mu podával sluha na stříbrném podnosu. Sotva mohl ze sebe vypraviti několik slov prosby za dovolenou ke čtení.
Paní hraběnka dávala v pozadí sluhovi některé rozkazy a komtessa vyhlédla na rozkošnj' obraz před sebou. Veliký plný měsíc zářil na tmavomodré obloze, poseté hvězdami, a jeho paprsky snášely se na vrcholky tichounce šumících stromu, svezly se před zámkem na zrcadlovou hladinu prostorného rybníka a zabloudily také až do polovice verandy.
Rozčilení baronova povšiml si jediný SternBeck. Poznal je prudkým zachvěním se listu. Bylo mu to tím nápadnější, že znal chladný klid baronův ode dávna. Chanovský četl: »Milostivý pane barone! Neračte mi míti za zlé, že jsem tak dlouho neoznámil, s jakým výsledkem potkalo se mé zakročení ve finančních záležitostech páně baronových. Nebylo mi až dosud možno sdě- liti něco podstatného, poněvadž vyjednávání s doktorem Fischmannem, právním zástupcem pana Engelmanna, nebylo dokončeno. Teprve dnes mi bylo sděleno na určito, že Engelmann posečká do 1. září t. r. do 12 hodin v poledne, jinak že soudně zakročí. Jeho celkový požadavek obnáší 22.756 zl. 32 kr. Právě nyní odjíždím do Prahy, abych vymohl novou půjčku, což, doufám, jistě se podaří. O dalším dovolím si podati zprávu co nejdříve.« Podepsán byl správce Horáček.
Baron si oddychl a jeho tváří zasvitl záblesk upokojení. Bouře, která se vznášela právě nad jeho hlavou, byla zažehnána. Kterak se mu odlehčilo, jak se cítil hned volnějším a šťastnějším. Uložil si psaní v náprsní kapse a obrátil se ku hraběti, který také zpozoroval úplnou proměnu Chanovského po přečtení listu.
»Milý hrabě, proč tak tich?« lý barone, proč tak vesel?« vzmohl se a odpověď otázkou.
Jí bych mohl býti vesel, vida vás zarmou- věřte si mi se svým bolem...« ibě dal se do nuceného smíchu. Již prve, u Chanovský byl učinil tak pochybnou po- jeho důvtipu, provázenou určitým přízvu- nie, prolétla mu hlavou myšlenka, že se snad skému příliš důvěrně svěřil, že mu snad do- ¡louží za terč vtipů, a ta myšlenka nechtěla terak z hlavy, ačkoli sám se neodvažoval . Ale kdyby tomu skutečně tak bylo... Však ibrý pozor a při nejbližší příležitosti dá Chámu důrazný pokyn, že není jen tak, že nedá >tu s sebou zahrávat, že by se každý zmýlil, Tr si chtěl s ním něco začíti... inové, račte! Zdeňko ...« eješ si, matinko?« vyrušila se z pozorování ;a.
> se ti dnes v parku tak zlíbilo?« ám myšlenku ...« e! Jakou?« :lze říci až po večeři. Zatím buďte, prosím, zvědavi!« te ukrutná, komtesso; takto napínati naše iní!« horlivě vpadl do řeči Stern-Beck. ítěl jste říci, že jsem laskava, pane hrabě, dkládám vám jenom zklamání, což je velmi ^.iodno,« smála se komtessa. abě nevěděl, jak má odpověděti. V duchu se t ozvala pochybnost, kteráž ho soužila. Což ;ssa chce jej učiniti směšným?
Usedli ke stolu. Všichni klidni, spokojeni, kromě jediného Stern-Becka, který byl poněkud zaražen. Rozmluva při večeři zůstala v mezích po- všechnosti a místy povážlivě vázla, udržována skoro výhradně Chanovským. Za to hrabě hleděl si více vína a sluha musil míti pečlivý pozor na kalíšek pana Arthura.
Po večeři přistoupila komtessa k zábradlí verandy a ukazujíc na ozářený povrch rybníka, zvolala: »Dávám návrh, abychom se chopili vesel a uspořádali malé dostihy.« »Totě božská myšlenka, bož—ská!« ozval se hrabě.
»Ale, Zdeňko, je příliš pozdě...« napomínala paní hraběnka.
»Kdo z nás bojí se půlnočních duchů?« odpovídala komtessa. Pak rozběhla se k matce, chopila se jí kolem krku a ptala se úlisně: »Dovolíš, matinko? Viď, že dovolíš?« »Jsem k tobě až příliš povolnou, dávajíc ti svolení. Ale pod jednou podmínkou!« »Rci, abych snesla hvězdy s oblohy!« »Toho prozatím nežádám, ale přeji si,' abych měla v závodech úlohu pouhého diváka...« »Ale, matinko ...« »Budeme soudci s panem baronem.« »Ale pak to nebudou dostihy a nebude třeba soudců,« žalostivě pravila Zdeňka.
»Snad přece,« usmála se hraběnka.
Komtessa, jakoby okamžitě něco pochopila, zvolala radostně: »Ano, souhlasím!« Arthur se zachvěl blahým pocitem, když uslyšel řeč hraběnčinu. Byl by jí s chutí padl kolem krku a zulíbal ji za tuto laskavost. Viděl, že mu tím dává pokyn, že v něm spatřuje vhodného nápadníka své dcery. Zapomněl na všecko, co jej před chvílí trápilo, a srdce mu v prsou radostně poskakovalo.
»Nuže, k zápasu, pane hrabě!« vybízela Zdeňka hraběte a rychle seběhla po úzkých schodech z verandy do parku. Za ní spěchal Arthur, sladce se usmívaje, dlouhýma rukama zachycuje se zábradlí hustě ověšeného břečťanem. Dole nabídl komtesse rámě a všecek šťasten, že její ručka dotkla se jeho loktů, ubíral se k rybníku.
Několika pěšinkami, vroubenými zde nízkými křovinami, jinde zelenými koberci trávy se skupinami květin a palem ve velikých kořenáčích, dostali se mladí lidé ke břehu rybníka, ke straně, která se volně klonila ke hladině. Pod doškovou střechou, spočívající na čtyřech hrubých sloupech, které temné trčely z osvětlené vodní plochy, na níž se jevil neurčitý jejich stín, ležely tiše tři loďky; jedna větší a dvě malé jednoveslovky. Komtessa, nedbajíc hlučných a naléhavých protestů hraběte, odvázala sama menší loďku od sloupu, vskočila do ní, až vyšplouchla voda na plochý břeh, a právě, když hrabě chystal se vstoupiti za ní, opatrně, aby si ne- promočil své žluté polobotky, udeřila mocně vesly do vody a odrazila daleko od prostého přístaviště.
Hrabě zůstal na břehu překvapen a nemile I dotknut, jakoby se byl náhle dostal pod prudkou sprchu ledové vody. Komtessa sotva mohla se zdržeti smíchu, když podívala se na prodlouženou tvář zklamaného nápadníka.
LIBUŠE 1912, Ladecký, Na tichém venkově. 5 »Pane hrabě, zápasy počínají! Start je u olše nahoře!« Arthur skočil do druhé loďky a pustil se za komtessou.
»Comtesso, chcete pouhý žert provésti až ku nejkrajnějším důslednostem?« »0 kterém žertu mluvíte, smím-li se ptáti?« Když temnou nocí šlehne blesk, který ostře osvítí celou krajinu, pozná ihned pocestný, kde je a kudy se má bráti. Poslední otázka komtessina byla Arthurovi tímto bleskem. Poznal okamžitě, v jaké situaci až dosud byl, a toto poznání, které byl již na počátku dnešního večera tušil, způsobilo, že se pan hrabě Stern-Beck počal nesmírně zlobiti, že všechni lidé nemají před ním patřičnou úctu.
»Ach, komtesso, měli bychom, věřte mi, vážněji snad i rozumněji spolu mluviti!« »Ujišťuji vás, pane hrabě, že by mne vážná rozmluva učinila nanejvýš nešťastnou!« »Ale já zase ujišťuji vás, že nemohu s vámi jinak, nežli vážně mluviti!
»Stal byste se tak málo zábavným!« prohodila poněkud prudčeji komtessa a ponořila vesla do vody.
Arthur přiblížil se těsně k její loďce.
»Nebuďte tak nemilosrdnou, komtesso, a nepo- hrávejte tak nelítostně s mojí oddaností a mými city!« chvějícím se hlasem šeptal hrabě, pozbyv již veškeré rozvahy a chladnosti. »Víte to, jste přesvědčena o tom, že vás mám rád, ne, prosím, neodpírejte mi, dovolte, abych ještě jednou řekl, že vás mám rád a že každý odpor váš moji lásku jenom dráždí. Dejte mi jenom jiskérku naděje a budu spokojen. Budu čekati, a budete rníti ve mně svého nejvěrnějšího sluhu, jenom nezapuzujte mne od sebe takto, úplně bez útěchy, že někdy domohu se vaší lásky!« Arthur nebyl již sebe mocen.
Komtessa v největším rozčilení odhodila vesla a vztyčila hrdě hlavu.
»Pane, jste smělý přes všechny dovolené meze. Chcete se mnou mluviti o lásce, ó, rdím se za vás, ale budiž, pravím vám, že vás nikdy nedovedu milovat, nikdy, nikdy! To je moje odpověď!« vyrážela Zdeňka s namáháním z prsou.
»Neodříkejte se, komtesso, nezamítejte přátelství, které by vám někdy bylo k prospěchu, až nebudete míti nikoho, kdo by vám byl ochranou a podporou...« »Dostačím si třeba na vždy, kdyby ani mě matky nebylo!« »Právě tu brzy ztratíte!« »Hrabě, co tuto mluvíte, buď je ...« »Pravda! Buďte klidná, komtesso, hle, já jsem již úplně pokojný! Povězte mi upřímně, jak by vám bylo milo, kdyby paní hraběnka se znova provdala?« »Pozoruji, že máte, pane hrabě, poněkud příliš veliký zájem o naši rodinu,« klidněji odpovídala Zdeňka, zvolna veslujíc, »ale musím říci, že neznáte ani mojí matinky ani mne! Jinak byste si nikdy ani nepomyslil na něco podobného, co jste právě vyslovil.« »A nejste-li spíše vy na omylu, komtesso?« »Prosím vás, pane hrabě, ušetřte mne již touto rozmluvou, jsem až příliš unavena, zanechte mne, nebo alespoň netrýzněte mne!« »Jsem vaším nejoddanějším přítelem a považuji tedy za svou povinnost zpraviti vás o všem, co vím.« »Co byste mohl věděti?« »Baron Chanovský uchází prý se o ruku vaší paní matinky.« »To není pravda!« vykřikla Zdeňka a její líce zabarvily se nachem rozhorlení. »Co vám učinila moje matka, že ji chcete snížiti v mých očích!? A baron Chanovský, pravíte? Jak je to směšné!« »Ale, probůh, upokojte se, komtesso, vždyť jsem pronesl pouze domněnku ...« »Ale jak určitou! Ó, jaké to podezření! Chanovský a moje matka! Moje matka, kterou miluji a ctím, kterou zbožňuji, a Chanovský, který se mi zdá býti vzorem muže! Přesvědčím se!« »Co chcete učiniti, komtesso?« »Zeptám se matky, toť jednoduché!« »Pro bůh, toho neučiníte!« »Máte pravdu, jak bych mohla se svojí matkou takto mluviti. Ale jak se dovím jistoty?!« »Vyčkejte, pozorujte, a pak mi řekněte, že jsem lhal!« »Ah, jsem spletena, nevím, co mluvím! Veslujte dále, ať nikdo ničeho nepozoruje ...« »A co učiníte, přesvědčíte-li se ...« »Prosím, ušetřte mne!...« »Zde byl by vám každý okamžik mučením ..
»Nemluvte dále!« »Směl bych potom spíše douíati? ...« »Pa...« komtessa skoro vykřikla, »pak budu vaší ženou ...« Loďky odrazily od sebe.
Na verandě v tichý hovor dvou lidí, kteří sešli se na sklonku svého léta, mísilo se slabé šelestění listí révy.
»Je málo takých okamžiků v životě člověka, kdy zapomene na všecko a živ je jenom v tom okamžiku, který mu připravil tolik blaha. Děkuji vám, milostivá paní, za tuto chvíli, která mi vyvážila řadu mnoha utrpení!« »Připadá mi to žertem, když vy, barone, střed duchaplných společností, tajně i veřejně zbožňovaný všemi kráskami, rek pověstných dobrodružství, muž světa, stýskáte si na svá utrpení! Jdětež, nemyslíte to vážně!« »Ah, ovšem, hledaný společník, bujarý soudruh, veselý přítel, nuž, ano, ale mohu-li býti jiným, abych se neprohřešil proti přísným pravidlům společenským? Může-li se člověk ukázati tak, aby podle zevnějšku dalo se souditi o jeho duši, o jeho myšlenkách, aby někdy nebyl shledán nudným, ba hloupým? Společnost nestrpí lidí bez přetvářky. Je třeba nasaditi si masku veselí, lháti dobrý rozmar, kdy srdce je roztrpčeno ve svých hlubinách. Lhal jsem veselí, jako jiní. Nemaje domova, nemaje nikoho 11a celém světě, s kým bych směl promluviti | upřímně, maje dosti soudruhů, ale žádného přítele, jsa prý mnohými zbožňován, jak jste se ráčila sama vyjádřiti, ale nikým milován, jak bych se mohl zváti šťastným?!« »Nebyl jste milován! Zajisté přeháníte!« »Kéž byste byla pravdu vyslovila, milostivá paní! Ale, bohužel, není tomu tak!« »Nikdy?« s úsměvem tázala se paní hraběnka.
»Budu upřímným! Jednou, ale tomu již dávno, za mladistvých let, kdy hlavou se jenom ideály bujně prohánějí. Ale právě ta láska byla mi zdrojem nejtrpčích muk,« povzdychl si baron.
»Nemohu si ani domysliti příčiny ...« »Mé děvče bylo chůdo...« »Víte, že to byla skutečně láska?« »Přesvědčil jsem se až přespříliš! Po smrti rodičů pátral jsem, kde bych nalezl nuceně opuštěnou, ale marně, jakoby byla zmizela še světa. Pak jsem se vrhl do víru zábav a rozkoší, abych zapomněl. Praví se, že nová láska je nejlepším lékem proti staré, ale co mi to vše bylo plátno, nedovedl jsem již milovati. Žádná žena nemohla mne upoutati. Všechny mi připadaly povrchními, bez ducha a srdce, krásné loutky, kterým nemožno vdechnouti duši, se kterými si hrajeme, abychom je ošumělé dali stranou, nebo chudším, nežli jsme my, kteří také cítí potřebu si hráti!« »Měla bych vám říci, barone, že nejste příliš shovívavým k ženám, které všechny potřebují shovění, ale omlouvám vás tím, že jste byl předpojatým soudcem, nikoli nestranným!« »Odsuzoval jsem všechny snad proto, že jsem nikdy nehleděl je pochopiti, nesnažil se vniknouti do jejich povahy, neboť jsem se stranil tak zvaných bližších seznámení, prchal jsem před každým domem s dorostlými dcerami, jako Meíistofeles před Valentinovým křížem, abych se snad nikde nezavazoval svými návštěvami. Teprve loni jsem si řekl, že jsem byl přenáhlen ve svém úsudku. Poznal jsem dámu vznešeného ducha i srdce, která mi připadala ideálem ženy, a v krátké době začal jsem o ní sníti v nejtajnějších myšlenkách, a každá vzpomínka na ni omlazovala mé srdce, které opět začalo chápati svatou, čistou, božskou lásku!« »Věřte mi, barone, že toto nadšení dělá vám čest!« »Moje slova jsou ještě velmi chudá, aby dovedla oceniti tu paní vzácnou. Ale co by mi také bylo plátno, kdybych i paprsky slunce, září hvězd a poesií celé přírody dovedl okrášliti své líčení, kdýž ani netuším, zdali by moje láska dovedla vzbuditi v jejích prsou alespoň slabou ozvěnu!« »Jste příliš skromným, pane Chanovský. Nedovedla bych pochopiti dámu, kdyby necítila se šťastnou, že muž, jako vy, dovedl se pro ni zaujati!« »Milostivá paní... odpusťte ... ale prosím... řekněte, zda byste setrvala na tom výroku v každém případě?« »Pochybujete o mé upřímnosti?« »Ne, zajisté nikoli! Ale... dejme tomu, že onou dámou byla byste vy!« kvapně mluvil Chanovský.
»Já... Barone, co tím myslíte?« »Ano, milostivá paní, kdybyste jí byla vy?« otázkou odpovídal baron.
»Já? ... Není možno!« »Ano, vy jste to, paní hraběnko, vy jediná, která můžete mi vrátit uprchlé blaho, štěstí, život! Prosím, vyřkněte nade mnou svůj rozsudek, kterým rozhodnete, mám-li děkovati bohu, že mne s vámi svedl, či mám-li projiti znova oním marty- riem, kterého jsem si ničím nezasloužil!« rozechvěn prosil Chanovský.
»Barone ... odpusťte ... nemohu vám dáti odpověď, jsem příliš překvapena... rozčilena vaším přiznáním!« šeptala patli hraběnka, ač na ní nebylo znáti příliš velikého rozčilení.
»Dejte mi alespoň pokyn, útěchu, že jsem vás nezarmoutil, nepohněval svojí upřímností!« Z parku ozvaly se kroky.
»Moje dcera!« zvolala hraběnka a rychle povstala, aby se přiblížila k zábradlí verandy.
»Paní hraběnko, buďte milosrdnou!« »Zítra, barone!« odvětila po tichu paní hraběnka.
V tom vešel hrabě Arthur se smíchem volaje: »Nuže, páni soudcové, kterak jste rozhodli?« Za Arthurem vynořila se na verandu Zdeňka. I ona ptala se s úsměvem na rtech a s tázavým pohledem, jehož pátravá bystrost byla zakryta stínem: »Kdo z nás obdrží vítězný laur?« »Zasloužili jste si ho oba; jistě se vám ve snách objeví!« smála se paní hraběnka. »Již jsem tě očekávala, Zdeňko!« dodávala, trhnuvši šňůrou zvonce.
»Skutečně, matinko? Odpusť, byl tak rozkošný večer...« »Ano, božský večer, mé dámy, nikdy jsem nezažil takového ve svém životě!« bil se do prsou pan Arthur.
Sluha, který přikvapil na znamení zvoncem, chopil se dvouramenného svícnu stranou stojícího a uctivě se postavil ke dveřím vedoucím do komnat paní hraběnky a komtessy.
Když dámy odešly, chopil se Arthur Chanov- ského pod pažím a odváděl ho, oplývaje lahodným, přátelským hovorem, dvěma temnými pokoji, jichž otevřenými dveřmi bylo viděti na osvětlenou chodbu, na schodiště ke druhému poschodí, aby se drazí přátelé také posilniti v objetí lahodného boha spánku.
»Nuže, příteli, ještě jste nehnal útokem?« »Chyba lávky, ještě jsem nezačal ani obléhat!« »Schází vám odvaha?« »Poněvadž vím, že nepřítel je mnohem silnější, mám dost rozvahy.« »Ale, drahý příteli, tak nedojdete nikdy k cíli!« »Jistě ne tak brzy, jako vy!« Hrabě usmál se a již by se byl něčím pochlubil, kdyby si nebyl vzpomněl, že by vyvedl hloupost.
»Ah, mýlíte se, ještě mnoho schází,« pravil samolibým tónem, který pravil: »Máte pravdu, jsem již zasnouben.« Když došli ke svým pokojům, poklepal SternBeck Chanovskému na rameno, stiskl mu ruku a pravil důvěrně: »Jen zmužile, příteli, abych vás mohl brzy nazývati svým otcem!« Když pan Arthur zašel, dal se do hlučného smíchu svému vtipu.
Brzy potom pohasla světla v zámku a hluboké ticho vešlo do jeho prostor.
V.
V zámeckém parku rozjásalo se ptactvo. Čerstvý ranní vzduch dýše svěžest na zarosené květiny v pestrých skupinách, světle modrá obloha je »Kéž byste byla paní! Ale, bohužel, ne »Nikdy?« s ústně »Budu upřímným za mladistvých let, k bujně prohánějí. Ale j jem nejtrpčích muk,« »Nemohu si ani d »Mé děvče bylo c »Víte, že to byla »Přesvědčil jsem dičú pátral jsem, kde 1 ale marně, jakoby byl se vrhl do víru zábai Praví se, že nová lá staré, ale co mi to "VÍ již milovati. Žádná Všechny mi připada srdce, krásné loutky, duši, se kterými si h dali stranou, nebo cl také cítí potřebu si hr »Měla bych vám shovívavým k ženám, vění, ale omlouvám v tým soudcem, nikoli r »Odsuzoval jsem nikdy nehleděl je po> do jejich povahy, neb( bližších seznámení, p mem s dorostlými dc Valentinovým křížem vazoval svými návšt zahalena lehkým našec slunce za chvíli protrhne Krásné, nádherné letní ji ukrytý v zášeří stromů, n probouzí život žní, kdy ulehli, na role, pokrytá : lesíky, jakoby je hrstí r tam roztroušené, a všu úsměv, budí ruch a šum.
Také slečna Loti, kte ském kuželníku jako nec komornou, trochu přistál nou, věčně červenou, al< osůbku, vstala s ranným ani polí ani luk, o něž by se ze sněhobílé postýlky jíku, na chodbě v levo, k dvéře s jedním stupněm k pisovala nedovtipnému f navštívil), a drobnými ki jež otevřela. Svěží, vlhkj bouzejícího se parku do dc sebe s rozkoší ten obč krátě za sebou ozvalo se tiých blahé: »Ah!« Pak svékla si noční tomto důležitém obřadě spodní prádlo roztomilým kou, ozdobeným skvostný danými a nabíranými \ okrasy. Byl to dar paní ř deroby, ale slečna Loti c z velikého světa.
ělým závojem, který ;vými zlatými paprsky. y usmívá se na zámek, městečko, ve kterém se ié vstávají, sotva byli tými klasy, na drobné házel, na vesnice sem , kam dosáhne jeho u jsme poznali na pan- rčejně čilou a obratnou u, ale přece zamilova- konečně dosti slušnou tactvem, ačkoli neměla měla starati. Vyhoupla přízemním svém poko- jsou ty hnědě natřené prahu (jak přečasto po- iu pojezdnému, aby ji :ky dostala se k oknu, vzduch zavál vůni prokoje. Slečna Loti ssála stvující proud a několi- iejích úst široce otevřeibátec, umyla se a po pokryla své bělounké ipanem s dlouhou vleč- krajkami, bohatě sklá- rúzné vkusné tvary a běnky z její staré gar- ala v něm ještě dámu D ji ven do parku. Vzná- pravá vládkyně této pří- c<\ nyní neobmezenou paní, su, později snad i svého bůh, který pečuje o ptac- koli sama nesložila nikdy íásluhu. Vždyť známe její bylo, jako se chodívá na kráčela volně, oklikami íže k určitému místu na ysokých černě natřených ěných svorníků, vinul se ze dvora borovského do caz také patřil k velko- íl o samotě, asi deset mi- 'roč slečna Loti ubírá se zpustlá, bez květin, tráv- butí, což všechno možno i parku? Co se jí zalíbilo i dva ženské hlasy, jeden nladý, zvonivý. Lotinka lik stromků, které, nikým rostly v chomáči, jeden ¡přijde snad ani do dvora!« k.
„dla, děvečko, proč by nexe do smíchu. »Dnes bylo veselo a vzácný pán tam »Jak to víš?« »Inu, jak! Což nebydlíme v hospodě přes dvůr? Slyšíme každé slovo, každé hnutí. Bylo tam boží dopuštění! Zpívali, křičeli, smáli se, až to bylo slyšet na luka!« »Aj, aj, aj! A kdo tam všechno byli?« zvědavě vyptává se babička.
»Inu, víte, vzácný pán, potom pan stavitel, mladý učitel, co prý chodí za hospodských Máli, potom představený z Rusie a Voborník, co propil statek. Viděla jsem, jak se Voborník líbal s panem stavitelem, říkali si bratře a tykali si!« »Ale jdi, opravdu? Ti muži, když se napijí, tof s nimi kříž! Ať sprostý, nebo pán, jsou všichni stejni. Vím to dobře, můj starý byl právě takový, hospodařili jsme od devíti k pěti, až to přivedl tak daleko, že musím choditi na panské. Dej mu pán bůh lehké odpočinutí!« vzdychla si z hluboká stařena.
»A potom, víte, Musilovic Kačena, co slouží v hospodě, ta spí ve stodole, a oni jí tam nedali pokoj, a ona křičela a oni za ní utíkali, a tak jsem je viděla z našeho okénka!« »To je škoda, že ten náš pán, takový dobrák, tak rád pije. Měl by se pořádně oženit, ona by ho žena držela doma. Ale takhle! Aby se každá onačejší před ním skrývala.« »Ba, žef. Ondyno chtěl mne také štípnouti do tváře, ale já jsem mu pověděla, že jsem poctivá holka a, panečku, ten šel!« »Pro pána boha, mlč, děvče, tamhle jde!« Vzácný pán ubíral se právě proti ženám. Jeho silné nohy vězely ve vysokých shrnovačkách, v ruce měl sukovitou, sprostou hůl, na hlavě slaměný ošumělý klobouk, a pod ním lebku pustou a prázdnou po noční zábavě. Nevyspalé oči líně hleděly v před, na bledém obličeji patrně vystupovaly vrásky.
»Dej pán bůh dobré jitro, vzácný pane,« volaly ženy a hnaly se po pánových rukou.
»Nechte, nechte jen!« nazdvihl pan pojezdný ruce a rychle minul ženštiny.
Slečna Loti teprve nyní uznala za dobré vy- stoupiti na jeviště. Sotva pan pojezdný učinil několik kroků, byl zastaven tichým voláním: »Pane pojezdný, pane pojezdný!« Pan pojezdný se strašlivě zamračil, když uslyšel ten známý hlas, zahučel si něco do vousů, co jistě nebylo žádnou zdvořilostí. Pohlédl vzhůru, odkud byl slyšel nemilé volání. Spatřil slečnu Loti, kterak opatrně sestupuje s malého svahu, jenž se klonil ke plotu. Uviděl pestré střevíčky a červenou punčošku, čemuž slečna Loti nemohla nebo nechtěla zabrániti.
Pan pojezdný pozdvihl klobouk.
»To jsem vás již dlouho neviděla, pane pojezdný!« »Dlouho? Dva dny!« »Vám je to ovšem lhostejno, zlý člověče! Ale co mám říci já, která bych vás ráda denně viděla?« »Je mnoho práce, slečno!« »Pro mne byste si mohl vždycky nějakou chvíli uprázdniti, ale nechcete!« »Nemohu!« »Nevěřím vám! Mohl byste, kdybyste chtěl. Ale jste raději v hostinci, tam se bavíte...« »Mhm!« »Lidé si potom o vás povídají a škodí vám to!« »Tak?« »Ovšem, pomlouvají vás, udělají z malicherností hrozné věci...« »Pravda!« »Kdyby o tom uslyšela paní hraběnka, jistě by vám to neprospělo!« »Pravda!« »Jako dnes až do rána!« »To ne, jenom do tří!« »Nemáte mne ani trochu rád!« »Mhm!« »Těšila jsem se na dnešek, že vás tady uvidím, a zatím jste mi radost pokazil!« »Proč?« »Jak bych mohla míti radost, když každého dne slyším něco jiného!« »Nedbejte toho!« »Slibte mi, že mne budete častěji vyhledávati!« »Ano, budu-li moci! Poroučím se!« Pan po- jezdný udělal neohrabanou poklonu a odcházel; slečna Loti truchle se za ním dívala.
»Nezapomeňte!« »Ne!« »Nebyla by zlá, ta Loti,« pravil si v duchu náš starý mládenec, vzpomínaje si s potěšením na pestré střevíčky, červené punčošky a svůdný župan, »kdyby se nechtěla tak mermomocí vdávat! Zenit, já se ženit, ha, ha, ha!« Myšlenka na ženění rozesmála znamenitě pana pojezdného, a ještě, když otvíral dvéře u šafáře, smál se sám sobě.
Ale slečna Loti se nesmála, když se vracela do svého útulku. Slečna Loti se zlobila. Ona, kolem níž se kdysi i mladí šlechticové otáčeli (od pana hraběte Veseleckého dostala kolik hubiček), jež mohla si vybrati kteréhokoli úředníka na velkostatku střelov- ském kněžny Hackelbergové od ředitele až k poslednímu adjunktovi, proto že se za ní všichni fan- tili, ona, která měla takové nabídky a všechny zamítla, nebof pořád čekala na někoho lepšího, ona má nyní jedinou vyhlídku, tohoto hloupého, nezdvořilého pojezdného, který nedovede ani promluvit, a neuloví-li tohoto, pak zůstane starou pannou, fi, starou pannou! Chovati psy a kočky!
Slečna Loti měla tedy ovšem příčinu ke zlosti. Ani když ji zavolala povinnost do ložnice paní hraběnky, nedovedla se dostatečně opanovati. Ke všemu ještě vytkla jí paní hraběnka nějaké maličkosti při oblékání poněkud ostřeji a slečna Loti dala se zlostí do pláče.
»Loti, co je vám?« ptala se paní hraběnka okamžitě udobřená.
»Ach, hraběcí milosti, račte odpustiti, nemohu se přiznati k tomu, co mne souží!« »Ale Loti, nebuďte dětinská! Bylo by pošetilé, kdybyste se snad ostýchala!« »0, hraběcí milosti, nemohu se odvážiti...« »Což mi nedůvěřujete?« »Hraběcí milost ráčí býti tak laskava, že ani nezasluhuji té vzácné dobroty. Neračte mně za- zlíti, milosti, že se odvažuji... Ani nevím, kterak se smím vyjádřiti. Pan pojezdný ... totiž já ... mně se zalíbila tichá povaha pana pojezdného... a my- slím, že také já pana pojezdného poněkud zajímám ...« »Pak je všecko v nejlepším pořádku, milá Loti!« usmála se paní hraběnka.
»Ano, vaše milosti, ale pan pojezdný nemůže se nikterak odhodlati k rozhodnému slovu ...« žalostivě žalovala slečna Loti.
»A to vás trápí, Loti, není-li pravda? Nu, snad se podaří mému vlivu dáti vám, po čem toužíte!« »Hraběcí milosti, nezasloužím té vznešené přízně,« rozplývala se Lotinka, nadšeně líbajíc hebkou tu ruku, která jí milostivě zaopatří muže. A již byla spokojenější, zlost pominula nadobro a den se jí zdál mnohem krásnější a život příjemnější a slunce jasnější, nežli dříve, a paní hraběnka jí byla učiněným andělem. — Asi v půl jedenácté ozval se zvonek, který zněl jenom tenkráte prostorami zámku, když hostily důležitější návštěvy. Ohlašoval druhou snídani, jež byla upravena v parku.
Nežli se panstvo ustrojí v lehké světlé toiletty a nežli se po množství poklon usadí kolem stolu pod zelenou střechou obrovské lípy, podíváme se ke svým přátelům v borovské myslivně.
Včera po odjezdu hraběcích hostí nebylo možno s panem lesním vydržeti. Láteřil a svolával blesky na celou zem. Nic mu nebylo po chuti, večeře byla špatná, pivo nebylo k pití, celý den prý nebylo větráno, že vzduch je k zalknutí (ač byla okna otevřena od rána až k večeru), dýmky nebyly vyčištěny.
Služka byla několikráte burácejícím hlasem starého pána vyvolána z kuchyně, aby se objevila před jeho soudnou stolicí.
Teprve potom, když si pan lesní ulehl, zavládlo ticho v myslivně a utýraná rodina našla klid a oddech na svých lůžkách. Ale mýlil by se, kdo by se domníval, že se pan lesní býl již vybouřil a že si také popřeje odpočinku. Celou noc praskala pod ním starobylá postel, obracel se se strany na stranu, ale ani oka nezamhouřil. A sotva ráno zakokrhali kohouti, již byl vzhůru a téměř za šera, zarosenou travou ubíral se do lesa, odkud se ozývaly jednotlivé hlasy probouzejících se pěvců. Zašel hluboko, brouzdal se vlhkým mechem a nikde neměl poklidu ... Neměl žádné jiné myšlenky, nežli tu, která se ho zmocnila včera při spatření barona Chanov- ského: »Proč sem přijel? Proč právě sem? Zajisté se všeho dopátral a nyní přišel, aby mi urval poslední zbytek zdánlivého štěstí, rodinného blaha, abych na stará kolena byl opuštěn, abych byl cizím lidem na obtíž! Nikdo nebude míti se mnou strpení ani soucitu! Jaký jsem si připravil život svojí hloupou láskou!« Pan lesní ani nepozoroval, že se zlobil tak hlasitě, až to lesem pronikalo. Pak se dal do divokého smíchu, jaký dovede vylouditi jenom duševní bolest ze sevřeného hrdla.
Slunce bylo již hezky vysoko na obloze, nad krajem rozvinul se již celý letní den, když pan lesní vyšel z nízkého hustého mlází do polí. Octnul se až blízko u Chodonína, odkud bylo k myslivně/dobré půl hodiny. Všude panoval čilý ruch a šum. Všechna pole, všechny cesty byly oživeny lidmi a potahy. Tu kráčel kůň svorně s volem před prázdným dlouhým žebřinovým vozem, jinde za statnými býky koUBUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkovž. (j lébaly se vysoko naložené snopy směrem k městečku.
Starý lesní šel zvolna úzkou pěšinou k domovu, maje sklopenou hlavu přeplněnu starostmi a obavami. Byl bled, a lidé, kteří ho potkávali a pozdravovali, vidouce jej tak zasmušilého, neodpovídajícího na jejich uctivé »dobré jitro, panoušku!«, udiveně se na sebe zahleděli, co že se to panouškovi asi přihodilo?
Náhodou pozdvihl pan lesní oči a uviděl před sebou nevyspalou tvář pana pojezdného. Oba muži se zastavili.
»Kam pak?« ptal se pojezdný.
»Ah, nejraději ke všem čertům!« »To byste tomu dal!« povídá pan pojezdný a dá še do hlučného smíchu.
»Kam vy?« zeptal se pan lesní.
»Byl jsem v Chodoníně. Jdu na Chválov.« »Co nového v Borově?« »Tolik jako nic!« »A na zámku?« »Co vím? Nic nevím!« rozkřikl se lesní. »Víte dobře, že jsem tam již dávno nebyl,« dodával mírněji.
»Povídá se, že bude brzy svatba.« »Čí?« »Paní hraběnky s baronem Chanovským.« »Tak?« dal se pan lesní do drsného smíchu. »Aj, to bude pěkný párek! Vida, paní hraběnka! Měla by se lépe starati o své dítě, nežli tak! Pana barona! Gratuluji! Hodný to pán, dobrý, šlechetný! A^,,darmo se zlobiti! S bohem, pane pojezdný!« Lesní odkvapil. Panu pojezdnému nechtělo se to nijak srovnati v lebce, že může lesní o své chlebo- dárkyni takhle mluvit. Nemoha si to vysvětliti jiným způsobem, ujistil se tím, že pan lesní nejspíše pije na lačný život hodně rumu.
»Tedy se chce tu zahnízdit. Není to špatné hnízdo, je to chytrý plán. Zvolna se bude roztahovat, jako kukačka, až celý pěkný Borov mu padne do klína. Ale já toho nebudu svědkem, při sám bůh, my dva nemůžeme býti blízko sebe, pane barone, rozejdeme se, aby nám bylo volněji a bezpečněji. Tak, paní hraběnko, tak jsem u vás dosloužil!« mluvil rozčileně starý pán a prudce při tom pohyboval rukama. Než došel domů, byl zemdlen, utrmácen, jakoby byl ušel dva dni cesty. — Paní Brožová očekávala již dávno svého pána se snídaním a několikráte si stěžovala Rudolfovi, že nebude káva státi za nic, když ji musí dvě hodiny ohřívat. Ale Rudolf ani neslyšel, co mu matka povídá; seděl u stolu docela netečně. Byl duchem na zámku, kde ho za několik hodin uvítají jistá dvě očka, která ho pronásledují od samého dětství a která se mu včera vetkla do prsou hluboko, až tam, kde bije srdce. Alespoň jí bude na blízku, bude moci na ni patřiti s obdivem a úctou, bude moci s ní mlu- viti! To málo a přece mnoho mu postačí, vždyť na něco jiného nesmí ani ve snách pomysliti! Ó, jak zase bude jednou po dlouhé, dlouhé době velice šťasten!
Ze sladkého snění vyrušily jej pádné kroky otcovy po dlažbě terassy.
Pan lesní dal si přinésti snídaní ven na stůl pod kaštanem, a nežli se služka otočila v síni, vypil 6* kávu a snědl dva veliké rohlíky. A hned na to rozhlaholilo se jasným, čistým vzduchem: »Anna! Anna!« Děvče stálo ve chvilce před pánem.
»Nežli přijdu, vycídíš mi černé kalhoty a zelený kabát s výložky, rozumíš? Paní řekneš, aby mi vyčistila rukavičky. Jdi!« Potom se obrátil starý pán k jednomu z oken, rozestřel husté listí květin v něm stojících, nahlédl do vnitř a zvolal: »Rudolfe, podej mi lefošku!« »Dobré jitro, tatínku! Kam půjdeš?« ptal se Rudolf z okna.
Lesní podíval se udiveně vzhůru, jako by nevěřil svému sluchu. Pak dosti mírně odpověděl: »Na Vyžlovku!« »Šel bych s tebou, chceš-li!« nabízel se Rudolf.
»Ne, ne, není třeba!« odbyl ho otec.
Tváří Rudolfovou to trhlo, jakoby ho byl někdo udeřil. Ale neřekl ničeho a podával otci ručnici.
»Mám mnoho řízení,« dodal lesní, jakoby se omlouval. »Děkuji. S bohem!« přehodil pušku přes rameno, zavolal na psa, který k němu přiběhl s radostným ranním pozdravem, vyskakoval mu až na prsa a lísal se k jeho nohám, a za chvíli byl pan lesní opět na cestě.
Paní Brožová byla nad míru překvapena rozkazem, který jí služka vyřizovala, a ihned spěchala Rudolfovi sdělit svoje udivení.
»Nechápu, co se to dnes děje s naším otcem! Ale dělá, jakoby byl zbaven rozumu!« zlobila se drobná panička.
»Což se ti, matinko, nikdy nesvěří s tím, co ho znepokojuje? Ačkoli vím, že mne nemá rád, přece mi ho bylo dnes v noci opravdu líto, kterak bolestně vzdychal. Co se mu asi přihodilo? Měla bys ho předejiti, zeptati se sama, co se stalo!« »Chraň bůh, to by byl soudný den. Jenom jednou jsem to zkusila, ale také naposledy. Však se sám upokojí a potom bude zase dobře! Ale kam chce jiti v uniformě? Měl ji za celý život asi dvakrát na sobě! Divné!« »Snad na zámek? Snad má nějaké neshody s paní hraběnkou! To je asi příčinou jeho mrzutosti!« »Ani pomyšlení! Paní hraběnka ho považuje za svého nejlepšího úředníka. Má také pravdu. Jiný by měl za dvacet let nahospodařeny. tisíce. A co my? Nemáme ničeho! Ale již vím! Tuším, že je dnes v Borově okresní hejtman...« »Máš pravdu; mají nejspíše spolu o něčem jed- nati!« Tak upokojena, odběhla starostlivá paní opět ke své práci.
Zatím se přiblížila jedenáctá hodina. Rudolf důstojně se již připravoval k návštěvě na zámku. Srdce mu buchalo, čím dále, tím prudčeji. Ruce se mu téměř třásly, když černý svůj šat podroboval důkladné prohlídce, není-li na něm ani prášku. A když dokončil toilettu, sedl si k oknu, jakoby chtěl oddáliti onen okamžik, kdy vykročí z domu. A zase vstal, přešel několikráte pokoj a opět usedl. Přes tu chvíli vjel si rukou do kučeravé ozdoby své hlavy. Konečně přistoupil k zrcadlu, aby se naposledy přehlédl. Byl to věru dokonalý mladík, kterému by zajisté výtečně slušel nějaký erb, vyrytý ve knoflíkové garnituře. Svižná, krásná tato postava byla jako zrozena pro hladké parkety salonu.
Matka s hrdostí se dívala za svým synem, když odcházel k Borovu. A proč ne? Vždyt to byl hezký hoch a hodný, dobrý, jako málo kdo! I jiní lidé, kteří se na Rudolfa nedívali okem mateřským, ani zamilovaným zrakem borovských i jiných slečinek, chválili si Rudolfa. Za to si nemohl nikterak získati náklonnosti některých borovských paniček, které měly dcery od sedmnácti do šestadvaceti let, poněvadž nechtěl žádným způsobem k vůli některému z těch milých andílků obléci černý kabát a bílé rukavičky a navštíviti tatínka za známým účelem. Hlavně paní učitelová Noháčková, která byla obdařena třemi roztomilými děvčátky, vychovanými podle nejlepších method pana učitele Noháčka (hodně bití a málo jídla), a následkem toho nejlep- šími slečinkami v Borové, dala si mnohou práci, aby někdy laskavými pohledy a slovy, jindy kávou nebo čajem získala svému domu pana Rudolfa. Ale nic plátno! Ani půvab slečen učitelových, ani krása slečny doktorovy, ani peníze slečny sládkovy nenašly cesty k jeho srdci a ruce. Proto také vždycky, kdykoli šel do zámku, bral se zadní cestou, kterou jsme viděli včera drcati se porouchaný kočár panstva, aby se nemusil vydávati v nebezpečí, že ho na jediné ulici borovské přepadne některá kráska.
Hrozným nepořádkem, jaký obyčejně panuje na dvorech v čase žní, dostal se ke konírnám, které oddělovaly hospodářská stavení od zámku a odtud po velikém nádvoří, posypaném pískem, do vjezdu, kde ho uvítal ze zasklené lože starý vrátný pře- mnohým kýváním a svým nejkrásnějším úsměvem.
»Ah, pan Rudolf, nebo pan doktor mám snad říci?« »Ne, ještě ne, milý pane Klímo, pořád ještě jenom docela obyčejný Rudolf!« usmál se mladík.
»Tak, tak! Ale již běžím, páni jsou v parku.« »Zatím zde trochu posečkám, abych zastával váš úřad,« prohodil Rudolf.
»1 to, to!« zaříkal se vrátný, který snad považoval toto nabídnutí za bernou minci; »to by scházelo! Mladý pán půjde se mnou a pěkně mi poví, jak se mu v Praze dařilo a kolika děvčatům popletl hlavu.« Stařec a mladík ubírali se volně po ¡hlavní cestě od zámku do nižší části parku.
»Ani jediné, milý Klímo, ani jediné!« zaříkal se Rudolf.
»Není možná! Já jsem byl, panečku, sprostý chlap, ale pobláznil jsem jich dost! Však to je to, mladý pán se nepřizná. Ale to vím, že pořádná láska nic nevyzradí!« »Nevím, nejsem zkušený!« »Ptáček se nedá chytit! Ba, je tomu tak! Když jsem poznal svoji starou, vodil jsem ji za nos a huba mi jela celý boží den, ale později spadl jsem sám do jámy, kterou jsem jí kopal, a již jsem byl tišší. Jako na příklad naše paní hraběnka!« Povídavý stařec snížil hlas a zastavil se uprostřed cesty. »Víme, ti cizí páni jsou tu teprve čtrnáct dní, ale já svýma hloupýma očima jsem již dobře vykoukal, že pan baron Chanovský má rád paní hraběnku a že komtessa s panem hrabětem ...« »Co vás napadá!« skoro se rozkřikl Rudolf. »2e se mají rádi? Mýlíte se!« Stařec podíval se zrovna ztrnule na Rudolfa.
»Ale, mladý pane, to jsem neřekl, naopak, myslím, že se nemají rádi!« »Zajisté ne, vždyť je hrabě nepříjemný prvním pohledem!« klidněji ubezpečoval Rudolf.
»Ba že je! A držgrešle, až hanba! Když přijel, dal mi starou, podlepenou zlatku. Nějaký pan hrabě z Nemanic! Ale teď, abyste počkal... jsem tu za chvíli!« Starý sluha rychle šel pěšinkou, obklíčenou po obou stranách stěnami stříhaných křovin, proběhl chodbou, uměle sestrojenou ze zmrzačených stromů, kde mu projel starým tělem vlhký chlad vzduchu, kterým nikdy nezachvěly sluneční paprsky, až objevil se na malé prostoře, kam padalo světlo mezerami mezi větvemi a listím obrovské lípy a několika menších akátů, jež stály kolem dokola, jako sloupy přirozené besídky. Pruhy slunného jasu pohrávaly si v korunách stromů, tvoříce nejlahod- nější odstíny zeleni, a padaly na zem, jako vrženy malými tabulkami gotického okna do pološerého chrámu.
Porůznu stálo několik židlí z ohýbaného rákosu a pod lipou byl malý zahradní stolek, u něhož seděly obě dámy, obskakovány jsouce hrabětem Stern-Beckem se všech stran. Právě duchaplně líčil a rozebíral přednosti a vady anglických běhounů. Baron opíral se o kmen stromu a zapaloval si ci- garettu.
Starý Klíma ohlásil Rudolfa. Ve hlase paní hraběnky, když svolovala, aby vešel, bylo ihned poznati, že se s ním skutečně velmi ráda sejde.
»Ah, to je ten mladík z myslivny, syn vašeho lesního?« prohodil Stern-Beck ledabyle, s jakousi vznešenou chladností, která se nemile dotkla paní hraběnky.
»Pravda, je to syn mého lesního, ale mám ho skoro tak ráda, jako své vlastní dítě!« »Matinko, budu žárlivá!« ozvala se komtessa.
»Ale jistě bez příčiny, neboť má láska k tobě nemůže se nikdy státi méně vroucí!« promluvila paní hraběnka s neobyčejnou u ní vřelostí.
Komtessa rychle vyskočila ze židle, kvapila k matce a vrhla se jí na prsa a rychle, jedním proudem řinulo se jí z úst: »Nikdy, matinko, nikdy? Jak blaze na mne působí tato slova! Opakuj je, matinko, ještě jednou, nevíš, jak mne činí šťastnou!« »Zdeňko, jak jsi rozčilena! Přece víš, jak tě mám ráda!« V tom vešel Rudolf.
Bezvadné chování, jisté vystoupení získalo mu hned sympatie baronovy, ještě dříve, nežli promluvil. Paní hraběnka i komtessa uvítaly ho velmi důvěrně, obě mu podávajíce ruku, kterou mladý muž vždy políbil s největší úctou. Snad i něco jiného pozvedlo prsa mladého muže, nežli pouhá úcta, když se dotekl drobounké ručky komtessiny. Hrabě Stern-Beck zlobil se převelice, že paní hraběnka dělá s takovým člověkem podobné okolky. A dokonce ho již pohněvalo, když po krátké návštěvě chtěl se Rudolf zdvihnouti a paní hraběnka tomu nepřipustila, jen aby prý zůstal, aby prý se opět cítil jako doma, jako tenkrát, když ho matka přiváděla do zámku, aby rozptýlil její tesknotu.
»No, no,« myslil si kavalír, »snad ho tady nenechá až k obědu? Byla by to přímá urážka!« Rudolf byl všecek blažen a bezstarosten a žvatlal tak neúnavně s ostatními, že si toho sama paní hraběnka povšimla, znajíc ho jako mladíka spíše zasmušilého, nežli veselého. Byla tomu ráda, a také se podobně vyslovila.
»Hraběcí milosti, jak nebýti svrchovaně šťastným, když ráčila jste mne tak blahosklonně přijati!« »Tedy nebýváte vždycky tak spokojeným, jako dnes?« ptala se komtessa, soucitně hledíc na Rudolfa.
»Nikoli, milostivá komtesso! Jako zde v parku bývá v zimě pusto a teskno, tak i každý člověk má časem svoji zimu!« »Každý člověk, pravíte?« s truchlivým názvu- kem tázala se komtessa. Sama si v duchu dodala: »Snad i na mne již čeká...« Ale hned na to, jakpby chtěla zapuditi nějakou nepříjemnou myšlenku, pohnula prudce hlavou a zavolala k baronovi: »Pane barone, souhlasíte-li s panem Brožem?« »Zajisté!« přiblížil se baron, »zajisté, komtesso! Alespoň já jsem poznal ve svém životě takovou zimu, že bych byl málem zmrzl,« prohodil s trpkým úsměvem.
Proudem zábavy byl na chvíli zanesen Rudolf k baronovi.
»Studujete filosofii, pane Broži, není-li pravda?« »Nikoli, pane barone; studuji práva.« »Aj, skutečně? Jsem překvapen! Jako vy, ne- mluvívají obyčejně chladní muži zákonů!« »Snad proto, pane barone, že zapomínávají nad svými fascikuly na všeobecné vzdělání!« »Je pravda. Přes prázdniny zůstanete asi u pánů rodičů?« »Měl jsem tak zprvu v úmyslu, ale později jsem se rozhodl, že budu poněkud cestovati.« »Výborně! A kam?« »Nejdříve se podívám do svého rodiště, do Hořic.« »Jak? Hořice jsou vaším rodištěm? Tof jsme krajané! Zajisté znáte můj statek Chvalín?« »Neznám, pane barone! Dva měsíce po mém narození přestěhovali se moji rodiče sem, do Borová. Já pak až dosud svého rodiště nepoznal.« »Váš pan otec byl městským lesním?« »Ano, pane barone!« »Ale tam měl přece lepší postavení!« »Nevím, proč je opustil.« »Tomu již asi dávno?« »Třiadvacet let.« »Tenkráte byl jsem také na Chvalíně, ale ne- hrubě rád si vzpomínám na tu dobu!« »Moji rodiče také asi neradi myslí na Hořice, poněvadž ještě ani jediným slovem se přede mnou nezmínili o svém tamějším pobytu. Ze jsem tam narozen, vím z křestního listu, a že tam byl otec v městské službě, dočetl jsem se náhodou ve starém lesnickém časopise.« Sotva Rudolf dopověděl tato slova, objevil se před paní hraběnkou poznovu starý Klíma s ohlá- šením: »Pan lesní prosí hraběcí milost laskavé povolení rozmluvy.« »Není možná, pan lesní?« »K službám, hraběcí milosti!« »Nechť vejde!« Na tváři dam bylo patrno největší překvapení. Pan Brož za celou dvacetiletou službu dal se ohlá- siti paní hraběnce teprve jednou, když se šel představit, aby nastoupil službu. Rudolf byl neméně překvapen, neboť ani ve snách by mu nebylo napadlo, že se zde sejde s otcem. Ale proč? Jediný Chanovský měl jakési temné tušení, že návštěva lesního má snad spojení s oním výstupem před myslivnou. S napětím hleděl ke konci zelené, listnaté chodby.
Pan lesní vešel vážný; bled, se známkami probdělé noci ve tváři. Zdál se býti o několik let starší, nežli včera.
»Pane lesní, nechtěla jsem ani svému sluchu věřiti, že vás ohlašují. Teprve nyní, kdy vás vidím tváří v tvář, věřím, že to není sen!« »Ano, hraběcí milosti, jsem to skutečně já,« temně prohodil pan Brož a jeho oči nepokojně zabloudily ke skupině pánů.
»Nuže, milý pane lesní, pojďte dál, usedněte a vypravujte, jaká neobyčejná je příčina vašeho se objevení!« »Prosil bych vaši milost za chvíli soukromé rozmluvy!« nejisté vypravil ze sebe lesní.
»Bože, co to znamená?« ptal se v duchu Rudolf, zaleknut tímto podivným otcovým vystoupením. Již, již chtěl k němu přikročiti, chtěl ho pojati za ruku a říci mu: »Tatínku, co chcete učinit?« ale přemohl se k vůli společnosti, aby snad nevyvolal nemilý výstup, a zašel s ostatními dále do parku. Sotva zanikl hovor odcházejících osob, tázala se paní hraběnka svého podřízeného: »Nuže, čeho si přejete, pane lesní?« Starý pán si trochu odkašlal, pravou rukou urovnával si límec u kabátu, ač bez příčiny, a pak začal mluviti: »Hraběcí milosti, přišel jsem proto, abych se uctivě poděkoval za všecku přízeň, kterou jste mi ráčila prokazovati po dvacet let, a... a... abych oznámil, že jsem nucen dáti výpověď.« »Kterak to, pane lesní, nerozumím dobře.« »Výpověď ze svého místa lesnického,« dodával tišeji pan Brož.
»Což je to možno? Vy byste šel od nás?« tázala se paní hraběnka v úžase.
»Ano, paní hraběnko, musím jiti.« »Dostal jste nějaké lepší místo? Ci chcete větší služné? Jen řekněte, snad se to dá nějak vyrovnati.« »Ne, milostivá paní hraběnko, nežádám ničeho. Se služným jsem byl vždycky spokojen, právě tak jako s bytem a deputátem. Ale zde nemohu déle zůstati!« »Ale proč, vyslovte se přece, proč?« »Nemohu, hraběcí milosti!« »Rozmyslete si to, pane lesní, máte rodinu, máte syna, kterým jste povinen ...« »Právě k vůli své rodině musím opustiti tato místa!« »Jste, pane lesní, starý muž, víte, co máte dě- lati, nemohu vám více říci. Ale, abyste poznal, že vás nerada ztrácím, přijmu vaši resignaci až na jaře, zdali se do té doby lépe nerozmyslíte.« »Račte přijati, hraběcí milosti, mé nejvřelejší díky, ale odpusťte, že jsem nucen zamítnouti vaše laskavé nabídnutí. Prosím, abyste dnes přijala podle smlouvy platnou měsíční výpověď!« Paní hraběnka povstala prudce se sedadla. Lesní zdvihl se také. Byl dojat.
»Pane lesní, přijímám vaši výpověď. S panem správcem ustanovte si den, kdy složíte účty a inventář. Buďte s bohem, a přeji vám, aby se vám všude dobře vedlo.« Lesní shýbl se po ruce paní hraběnky, pozdvihl ji ke rtům, a při tom mu na ni skanula veliká, horká slza. Paní hraběnkou zachvěla tato starcova lítost a odpustila mu ihned jeho neústupnost, která ji před chvílí byla pobouřila. I stiskla dlouholetému věrnému sluhovi tuhou, drsnou ruku svými hebkými prstíky a dodala: »Kdykoli byste si na mně něčeho žádal, buďte vždycky jist, že ve mně najdete ne bývalou paní, ale starou přítelkyní!« »Odcházeje, mám jedinou prosbu k vaší hraběcí milosti, která jde z poctivých prsou, z upřímného srdce, která nehledá mého prospěchu, ale vašeho, milostivá paní: račte se míti na pozoru před baronem Chanovským!« »Co pravíte? Před baronem Chanovským?« zvolala hraběnka a temný nach rozlil se jí po tváři.
»Jen proto, abych se odměnil za vaši lásku k mé rodině, varuji vás, milostivá paní, chraňte se ho na vždy!« Lesní se hluboce uklonil a chystal se odejiti. Ale hraběnka kvapila za ním, v prudkém rozčilení chopila se starcových rukou a přivedla ho nazpět.
Se rtů jí splynula jedva slyšitelná otázka: »Mluvte, proč!« »Nemohu, hraběcí milosti, nemohu!« »Vy jste povinen mi říci, proč podezříváte barona, musíte mi to říci, neboť nevíte, jaké následky mohla by míti vaše neodůvodněná výstraha!« »Věřte mi, paní hraběnko, že mluvím pravdu, jako před živým bohem, že baron Chanovský je nečestný muž, který klamal ženy a vyháněl je opuštěné od prahu svých dveři! To je vše, co vám mohu říci, ale nyní, prosím, nenalehejte na mne, neboť nemohu, nechci a nesmím více říci. Jednejte, jak uznáte sama, já jsem vás varoval!« »Vy neodejdete, dokud nedáte mi důkazů o svém tvrzení!« »Chcete, abych vydal veřejnému posměchu lidi, kterým toho nesmím učinit a kteří toho neza- sluhují?« »Chcete, abych nevěřila v čest muže, kterého si vážím a ctím, ba kterého mám ráda, jako svůj život? Což nechápete, jak by to bylo pro mne zoufalé?« »Paní hraběnko, račte prominouti, ale mluviti nebudu!« »Jste-li mužem řádným a počestným, pak budete mluviti tváří ve tvář onomu, koho jste nařkl.« »Paní hraběnko, co chcete činiti?« Hraběnka neslyšela této otázky a v největším rozechvění spěchala v pozadí a mocným hlasem, který se rozlehl daleko široko parkem, zvolala: »Pane barone Chanovský!« Po té velikými kroky jednou dvakrát přešla tuto malou prostoru mezi několika stromy. Celá její vznešená postava se chvěla, líce Jen hořely, prsa se dmula, div se ne- rozskočila.
Baron přikvapil téměř bez dechu.
»Přejete si, milostivá paní?« Paní hraběnka mocně oddychujíc vyrazila ze sebe: »Tento muž... vás obviňuje ze skutků nečestných ... hajte se!« a domluvivši, klesla na sedadlo, ztrnulým zrakem hledíc na oba muže před sebou.
Chvíli bylo ticho. Ticho, ve kterém je slyšeti tlukot srdcí.
Chanovský přistoupil k lesníku a pronesl k němu tato slova: »Vy, jehož neznám, jehož jsem nikdy neviděl, přicházíte, abyste mne pohanil. Kdybyste mi byl roven postavením, nebo alespoň stářím, víte, jak bych vám odpověděl. Ale nyní musím žádati na vás důkazy jakéhokoli vašeho tvrzení, jinak jděte a mlčte, neboť mne nemůžete uraziti! Nuže, poslouchám!« Tato klidná důrazná slova starce ještě více pobouřila.
»Máte pravdu, pane barone! Přetvářkou se získá nyní nejvíc na světě. Sluší vám ten velebný klid. Ale přece vám pravím znova do očí, že jste špatný člověk!« »Pane!« zvolal baron, násilně se přemáhaje. »Důvody!« »Chcete důkazy a sám je znáte všechny nejlépe, a chcete je slyšeti ode mne, abyste se mi mohl laciněji vysmáti a říci: to je lež!, neboť já, já vám nemohu dokázati, že jste beze cti, neboť sám bych přišel o svoji čest!« »Výborně!« zvolal divoce baron, nemoha se již déle ovládati. »Co je vám po mé cti, jen když uchráníte svou! Pohaňte druhého, vyžeňte ho ze společnosti, zbavte ho úcty, zašlapte ho, jen když při tom neutrpí vaše čest. Styďte se!« »Vzpomeňte si lépe na svoji minulost, a najdete v ní, po čem se tážete!« »V mém celém životě není jediné chvíle, která by mne byla zastihla při špatném činu, není jediného skutku, za který bych se mohl hanbiti, k němuž bych se nemohl veřejně přiznati!« »Lžete!« »Odvolejte, nebo zapomenu, že stojí přede mnou starý muž, a neušetřím vás!« »Neodvolám!« »Dejte mi nazpět dobré jméno, které mi chcete ukrásti, nebo při živém bohu ...« V tom přikvapili z parku hosté paní hraběnky, kteří uslyšeli bouřlivý rozhovor, s hlasitým voláním: »Co se děje? Co se stalo?« Rudolf kvapil k otci s výkřikem: »Otče, pro bůh, co to znamená?« »Ustaňte, barone! Ani slova víc! Dobré jméno dostanete nazpět ode mne; prohlašuji se vaší nevěstou!« »Matinko!« zoufale zvolala komtessa.
»Paní hraběnko,« potácel se baron, sotva stoje rozčilením na nohou, k hraběnce, chopil se její ruky a líbaje ji, šeptal: »Vy mi věříte, díky vám!« »S bohem, paní hraběnko! Učinil jsem svoji povinnost!« zvolal starý lesní a odcházel. Rudolf neL1BUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkově. 7 věděl chvíli, kam se vrhnouti, potom se rozhodl a spěchal za otcem. Hrabě Stern-Beck se v duchu jásavě smál.
VI.
U Dušků měli právě po obědě, když nástěnné hodiny zdlouhavě odbíjely dvě. Pan Dušek, zámožný obchodník, městský radní, podvelitel hasičů a otec roztomilé Joseíinky, zdvihl se se své stolice, volným krokem ubíral se ke dveřím, u nichž se obrátil a promluvil následující závažná slova ke své nejmilejší paní, která právě mocně oddychovala po zažitých požitcích: »Já řku, af mne ve tři vzbudíte!« Paní otočila červenou tvář po své dcerušce: »Josefinko, vzbuď tatínka, kdybych zaspala!« Josefinka pozvedla kučeravou hlavu od zábavné knihy, které se byla chopila hned, jak odložila vidličku a nůž, a rychle odpovídala: »Ale, maminko, vždyť víš, že přijde slečna a půjdeme na procházku!« »Pravda, tedy Jeníček nezapomene.« Nejmladší člen rodiny pohodil neposlušně hlavou, až se mu zatřásly dlouhé vlasy, a zvolal rozhodně: »Půjdu si hrát!« Paní Dušková obrátila zase zardělou tvář k muži a těšila ho: »Ale vždyť budou troubit!« »Ovšem, budou troubit,« spokojil se pan Dušek a opustil své drahé.
Za chvíli rozložila se paní Dušková na pohovce, aby si odpočinulo její tělo umdlené tolika jídlem, a Josefinka se vytratila do zahrádky, Jeníček na ulici mezi kluky a v domě páně Duškově rozhostilo se posvátné ticho nedělního odpoledne.
Josefinka seděla v besídce, knihu v ruce, zraky pilně upiaty na drobné litery, ale neviděla jich, nečetla. Před jejíma očima míhala se jistá Svižná postava, zářily jisté černé oči, které na ni učinily tak veliký dojem, že neustále cítila jejich snivý, tou- živý, ba smutný pohled. Mladé její srdéčko vždycky prudce zabuchalo, když někde uslyšela vysloviti jenom Brožovo jméno. Včera při večeři byla o něm řeč. Jak se oddalovala do stínu lampy, aby snad někdo nepozoroval, kterak se rdí, kterak jistě jí tváře planou, neboť cítila, jak se jí krev žene ke hlavě. A co zaslechla, učinilo ji velice tesknou. Lesní bude se prý stěhovati, dal prý výpověď a nikdo že neví proč. Ovšem, vyprávělo se všelicos v krámě u Dušků. Co by také u Dušků nevěděli?! Ráno slyšeli, že pan doktor prohrál včera v tarokách 72 krejcarů a vypil čtyři sklenice piva a večeřel chléb s máslem a se sýrem, dopoledne se dověděli od učitelovy služky, že budou rníti k obědu švestkové knedlíky a že slečinka Márinka byla včera bita důtkami, a k večeru věděli na určito, že se pan starý hněvá s paní starou. Proto také byli u Dušků nejdříve zpraveni o celém výstupu pana lesního v zámku, a že pan lesní půjde nejspíše proto z Borová, že ten hezký pan baron, co si vezme paní hraběnku, měl před lety známost se sestrou pana lesního, pak ji opustil a ona zemřela žalem nad jeho nevěrou. Tomu výkladu se také nejspíše věřilo, ač dosud nikdo o nějaké sestře pana lesního neměl tušení.
Joseíince bylo velmi lito pana lesního a celé jeho rodiny, ale největší soucit měla pro pana Ru7* dolfa. A když si naše milé děvčátko ulehlo, bylo překvapeno zcela neočekávaně malou slzičkou, která se mu vydrala z oka, a za ní druhá, třetí, až mu po lících proudem kanuly. Proč? Proč jí bylo tak nevýslovně úzko, tak teskno, tak bolno, až se jí prsa úžila, až si musila pláčem ulevit? Nevěděla toho, nebyla ještě tak zkušenou, aby si řekla, že je to láska. První láska, která často bývá jedinou za celý dlouhý život, a přece tak málo kdy vede k cíli, na kterou se nikdy nezapomene, třeba ji láska nová zastřela, a která bývá i ve stáří milým útulkem, kde rády zakotví se myšlenky. I Josefince první láska zašuměla nad srdcem, i k ní zavítala ta doba, kdy i mnohé slzy bolesti mají něco blaženého do sebe.
Na blízku besídky zašustily šaty a již tu stála slečna Amálie, nafintěná a vyšňořená jako páv. Z každé její toiletty dala by se vystříhati pěkná duha. Inu, čím by, ubohá, dovedla na sebe upozor- niti? Vždyf toho přece potřebovala, aby si jí někdo všiml, obzvláště někdo z borovských pánů.
Když uviděla před sebou tu mladou dívku, která seděla zde jako bez ducha, nepozorujíc ani tak šumného příchodu své učitelky, poznala okamžitě slečna Amálie svým zkušeným zrakem, že děvče na nic jiného nemůže mysliti, nežli na Rudolfa. Ale to se jistě nestane, aby ten zrádce, ten svůdce zvítězil u Josefinky. Když nechce ji, tedy mu to zkazí u každé!
Ostatně je pozorovati, že myšlenky slečny Amálie značně se změnily od té doby, kdy jsme se s ní posledně shledali. Již nevěří, že musí Rudolfa dostati, ale řekla si docela rozumně:'Rudolf je pro mne úplně ztracen. Kdybych mu patrně nadbíhala, všimli by si toho lidé, a uškodila bych si. Chci-li se vdáti, musím si vyhledati jiného. Ale koho? I nechala v duchu přejiti kolem sebe všechny borovské pány. Je tu učitel, který se za ní blázní. Ten je jistý, necháme ho na konec, nepodaří-li se uloviti jiného. Pan správce. Nebyla by špatná partie, ale nemůže ji ani viděti, mimo to je ukrutný lakomec, nosí pět let roztrhaný klobouk, aby paní hraběnku přesvědčil, kterak jí poctivě slouží. Pan stavitel, s tím je zle, otci je dlužen rok za obědy. Pan kaplan. Je hezký, rád si s ní pohovoří, ale nemohl by si ji vzíti a za hospodyni nepůjde. Ale, což pan pojezdný? Je zadán. Nad tou zámeckou služkou bych nezvítězila? Ano, pan pojezdný!
Po tomto důležitém rozhodnutí bylo viděti slečnu Amálii mnohem častěji v tatínkově šenkovně, nežli jindy, a panu pojezdnému nechtělo nikdy do hlavy, proč to, že slečna Amálie přináší mu nyní sama na stůl dobré výtvory hostinské kuchyně a špatné pivo borovského pivovaru. Bylo by nesvě- domité zamlčeti. že to panu pojezdnému lahodilo, a že nejednou k velikému podivení veselých soudruhů zeptal se slečny Amálie, jak se jí daří.
»Josefinko!« zašeptala co nejlahodněji dovedla slečna vychovatelka.
Dívka polekána vyskočila. Po jejím líbezném obličeji mihl se lehký nádech nepříjemného překvapení, jako když po zlatých klasech šlehne stín kvapícího oblaku.
»Odpusťte, slečno, že jsem vás nepozorovala.« »Ale, můj bože, Josefinko, což na tom, vždyť každému se může státi, že je někdy roztržití« sladce promlouvala Amálie, pozorně si sedajíc, aby si nepomačkala šatů. »Paní matinka doma?« »Je doma; nejspíše si na chvíli ulehla.« »Pak nebudu milostpaní vyrušovat. Zdali pak ví onu velikou novinu?« »Kterou, slečno?« »Ze se pan lesní bude stěhovat.« »Ano, víme o tom.« »A proč?« »Také jsme něco slyšeli.« ^ »Ale to jistě nebylo to pravé. Milostpaní se po- , diví, až jí povím pravou příčinu. Dověděla jsem se jí od slečny Loti.« Josefinka nemohla odolati, aby se netázala: »Jaká je to příčina, slečno?« »Chraň bůh, to vám nemohu říci!« »Poněvadž mne máte stále za dítě... a dáváte mi to znáti...« »Ne v tom jste na omyslu, Josefino, ale...« »Přesvědčte mne, že se mýlím!« »Nuže, chcete-li, budiž,« svalovala Amálie všechnu vinu se sebe a přiklonila se až k samým tvářím Josefinky, jako by se bála, že i ten vzduch by mohl roznésti její špatnou zvěst. »Paní hraběnka se nějak dověděla, kdo ví jak, že pan Rudolf má rád komtessu, která prý jeho lásku opětovala, a proto musil pan lesní dáti výpověď, aby ji nedostal sám!« »Tak?« vyrazila Josefina ze stísněného hrdla a zbledla pohnutím. Amálie se jí bystře podívala do obličeje a měla radost, že její řeč účinkovala. Potom vzala dívku pod pažím a nabízela jí, že by se mohly trochu projiti. Ale Josefina odmítla, před- stírajíc, že si maminka přeje, aby šla k večeru s ní na procházku.
Amálie nerada odcházela od Dušků, neboť nevěděla, kde by honem někoho našla, kdo by jí byl vhodným průvodčím. Ale kdo má smělost a při tom jenom trochu štěstí, nemusí se nikdy obávati, že se mu něco nepodaří. Slečna Amálie měla obojí. Sotva vyšla z malé zahrádky, objevila se před ní ve stinném kaštanovém stromořadí, vedoucím k zámku, věčně červená tvář slečny Loti, kolem níž třepetala še široká pentle slaměného klobouku.
»Kam, slečno, kam, smím-li se ptáti?« ptala se Amálie se sladkým úsměvem.
»Aíii sama nevím, snad ke svatému Janu na chvíli, potom se vrátím do města.« Ačkoli slečna Amálie výborně věděla, co to v Borově znamená jiti ke svatému Janu, přece zvolala s tou nejnevinnější tváří: »A to si dovolím na- bídnouti se vám za společnici.« »Prosím, bude mne těšiti,« odpovídala Loti a její šestatřicetiletá tvář stáhla se v několik záhybů. Amálie chopila se ihned ramene slečny ze zámku, a tak obě panny kráčely z městečka po hrbolaté cestě, až se octly za malými domky na silnici, mezi dvěma řadami vysokých topolů. Silnice stoupala zvolna do výšky.
Asi čtvrt hodiny od městečka stála mezi dvěma obrovskými lipami kamenná socha, pod níž byla upevněna špinavá tabulka s tímto nápisem: £otof geft jod)a froateljo 3ana 9íe^oiuucfi)[]o, poftaiuejia teta ^aně 1812 nafíabem Uros. s]5. a 3aua ÍDřoraintje. ílíobíete fe jo itěg!
Borovský pan podučitel shledal jednou, že se lidé v Borově modlí za svatého Jana, ale lituje toho až podnes, že učinil tak znamenitý objev, neboť pan farář hned, jak se o tom dověděl, usedl ke svému stolku a napsal obšírný list ke slavnému hejtmanství o tomto hrozném skutku a slavné hejtmanství napsalo ubohému učiteli nemilostný lístek, který hned po přečtení byl uložen v peci borovské školy.
Tato socha byla patronem všech milujících duší borovských. V jejím stínu se mile šepotala slova lásky, přísahy věčné věrnosti šly tam lépe od úst, nežli doma za vraty, mnohá první hubička tam dostala posvěcení, a vůbec viděla tato necitelná kamenná socha všechny možné druhy lásky ve všech obdobích, od nesmělého, stydlavého uzardění, což bylo velmi řídké, až k bouřlivému objetí, což bylo velmi časté.
Jiti k svatému Janu znamenalo tolik, jako jiti k dostaveníčku.
A hle, i slečně Loti byl svatý Jan dobrodincem, neboť najednou se blízko něho objevil pan po- jezdný, jako by byl ze země vyvstal. Jistě pouhou náhodou. Slečna Amálie ovšem nevěřila z vlastní zkušenosti v takové náhody, ale téhle byla po- vděčna. A pan pojezdný v hlubokosti své duše také. Ovšem, dokud nevěděl, co na něj čeká!
Slečny vzaly si milého pána do prostřed a šly dále od Borová, daleko, do kraje, kde byla silnice plna prachu, kde slunce sálalo horko, jako výheň, kde nebylo stínu, kde nebylo trávy k odpočinku, ale samá pole s vyprahlými strništi, vedly ho na procházku přes kameny a trny a hloží! Ubohý pane pojezdný, jste mučeníkem, padl jste do pasti dvěma lovkyním ženichů, které jsou horší a divočejší, nežli lovci afrických šelem, ale nic vám nepomůže, musíte s nimi, a nemáte na cestu ani krůpěje piva, abyste mohl ovlažiti vyprahlé hrdlo své, a cesta vaše bude daleká! Ale jděte, jděte rád, neboť na konci vám kyne vábný útulek — domácí krb a čestný úřad — hlavy rodiny!
Náš soucit provází vás, muži ubohý!
Mezitím připravovalo se v Borově něco velikého.
Po náměstí se procházeli skoro všichni obyvatelé městečka. Před kostelem nastavěli se lidé z přifařených vesnic, kteří byli na požehnání. Zlatá borovská mládež měla slavný den. Ze všech oken zíraly nedočkavé tváře. Ve škole dívala se z přízemních oken celá rodina páně učitelova i s celým slavným sborem učitelským.
Přes tu chvíli objevila se v některých dveřích nízkých domků mužská hlava, která rychle vykoukla, aby ještě rychleji se ukryla. Zdálo se, jako by se bylo celé slunce ze dveří zalesklo.
Najednou vyšlehl z vikýře nejvyššího domu na náměstí mohutný červený plápol. Spravedlivá nebesa, co to, hoří, zajisté, že hoří! Ale proč ti lidé mají z toho ohně tak neobvyklou radost? Pochvalný ševel pronikl zástupy.
filé! Vždyť je to pouze rudý prapor, který se, větrem poháněn, válí po střeše. A z jiného domu vyrazí muž, jehož hlava je obrněna plechovou přílbou, tělo pokryto režnými plátěnými šaty, a z trubky vyráží mocné zvuky trá-dá, trá-dá, a divokým úprkem žene se do dolejší ulice, rozráží lidi od sebe, poráží kluky, kteří se mu pletou do cesty, a veškeren vzduch nad Borovém chvěje se pronikavými zvuky trá-dá, trá-dá! A kvapí nazpět, kvapí do hořejší ulice a všude roznáší jeho trubka hrůzy- plnou zvěst ho-ří, ho-ří!
V tu dobu udál se u Dušků následující výstup.
Když hrůzověstné zvuky hasičské trubky zatřepetaly se pod samými okny páně Duškova útulku, vyskočil pan podvelitel rovnýma nohama s nízkého divanu, prostřel si oči, jež malinké dívaly se kolem v mocném udivení, a uhodiv se masitou rukou do čela, zvolal: »Hrome, cvičení!« I dal se pan Dušek na veliký útěk, jak byl, celý bílý, a vrazil do pokoje, kde visely jeho hasičské šaty a odznaky, které dekorovaly stěnu nad postelí.
»Proč jste mne nevzbudily!« volal divoce, a oči jeho se koulely. Ten dobrý pan Dušek stal se ve vědomí své důležitosti hrozným. »Kde je pás, kalhoty, ženo!« volal pan podvelitel, běhaje po pokoji.
»Ale, nedělej tolik hluku pro to vaše bláznění!« rázně odvětila paní kupcová, která se právě byla také hrozným zatroubením probudila, což ji nemálo mrzelo.
»Mlč, nezlob mne, jsem podvelitelem a budu na místě poslední! To jenom k vůli tobě, že jsi líná, jako...« »Muži...!« ostře prohodila paní Dušková.
»Eh, dej mi svatý pokoj! Kde mám druhou botu?« Pan Dušek oblékal, co mu přišlo do ruky. Nejdříve si nasadil žlutou helmici, která se leskla jako jeho najedený obličej. Potom dostal se po dlouhém skákání o jedné noze do bot a do kalhot, v nemalém rozechvění natáhl si bluzu, chopil se pasu a ohlédl se s bolestným pohledem po Josefince. Dcerka k němu okamžitě přiskočila, neboť věděla již, co na ni v tomto okamžiku čeká. Drobounkými prstíky chytila se obou konců koženého pasu na tatínkových zádech a táhnouc je vší silou k sobě, zapnula pás na první dírky, a již se houpal po boku páně Duškově krátký kord, znamení jeho podvelitelské důstojnosti.
A ten starý muž, skoro šedivý, o krátkých nohách a široce vyvinutém těle vyrazil z domu a hnal se přes náměstí k hořící budově. Kord ho tloukl do stehna. Helmice stěhovala se od ucha k uchu. Pí- šťala na červené šňůře házela se mu od ramene k rameni. A když přiběhl k místu neštěstí, uviděl pestrý obraz. Hemžení rukou, míhání se helmic, od nichž prudce se odrážely paprsky sluneční, až oči přecházely. Výkřiky, troubení, pískání. Lezci ve vysokých botách spěchali se žebříky k domu, s něhož vlála rudá záplava plátna sé střechy, z oken, odevšad, kde mohl jenom plamen vyrazit. Ale ti stateční muži nelekali se ničeho, s nasazením života zahákovali žebříky do hořících oken, a když plameny šlehaly jim příliš blízko k tělu, bez výkřiku, chladně, jako praví Římané, kteří dávali si ruce do ohně, aby dokázali svoji odvahu, kopli jenom nohou do plamene, který se ihned svinul, cítě nad sebou převahu vyšší bytosti. Tak vítězil člověk nad živly.
Pan Dušek ihned se ujal vlády nad stříkačkou. Mohutným hlasem, který ho opravňoval k tomuto čestnému úřadu, velel stojícímu mužstvu: »Založit páky!« Stalo se. »Proud v před!« A již dvaatřicet rukou mihlo se vzduchem a první lezec, který měl paprskovou rouru přivázánu k pasu, byl za okamžik promočen.
»Ke všem čertům, co to děláte?« řval hasič, se kterého tekla voda, dolů na podvelitele.
Pan podvelitel nepohnul ani brvou a krátce velel: »Zastavit stát!« Za to promáčený hasič, člen poctivého cechu krejčovského, byl příčinou znamenitého veselí diváků.
Ale i pan velitel, bohatý mlynář z »dolejšího mlýna«, který stál uprostřed prázdného prostranství před domem, maje po boku spolkového trubače, blaženě se usmíval této veselé příhodě, neboť měl na krejčího s vrchu, že mu dělá ve spolku oposici.
Za chvíli na to seděl již první lezec na hřebenu střechy, za kterýžto čin byl vděčným obecenstvem odměněn hlučným potleskem. Ale nyní zase nešla voda, kdy jí bylo třeba. I pískal, volal; pan velitel dal zatroubiti o vodu, pan podvelitel velel a byla voda. Z hadic šel pomalu tenký proud, který, nemaje síly, padal brzy na tašky a stékal po nich dolů, kde na dláždění se roztrýskal na tisíce kapek. Aby také obecenstvo něco z toho mělo, myslil si první pan lezec, že by v tom horku neškodilo trochu je pokropiti. S kletbami a se smíchem hrnuli se lidé s místa, kam padaly paprsky a krůpěje vody.
Hned na to rozlétlo se náměstím táhlé znamení trubačovo: »Zpět!« Lezci, kteří seděli na hře- beně střechy jeden za druhým, pět nebo šest, sestupovali dolů, jak rychle dovedli. Sestoupivše, chopili se svých žebříků, stříkačníci a bourači svíjeli hadice, při čemž pan Dušek pobíhal s místa na místo, ač nikde nebyl nic pláten, a dokončivše dílo veliké, postavili se do řad. Zapotili se řádně, neboť s každého se jenom lilo.
Podvelitel hlásil panu veliteli, že je vše v pořádku.
Pan velitel postavil se před své podřízené a otevřel ústa, aby promluvil: »Víte, líbilo se mi to, musím vás pochváliti, ba žeť. Ale tohle byla jenom zkouška, víme, to hlavní přijde nyní. Ale to stříkání mezi lid nemusí být, rozumíme? A bylo to ještě mnoho pomalu. Má to jít všechno ajnc, cvaj! Víte, že paní hraběnka se přijde podívat. Spolek se musí dělat. Spolek dostane na pivo. Proto jsme se dnes také tak četně sešli. A po cvičení bude valná hromada. Kdo chce na půllitr, může jít, ale jak se zatroubí, ať jsme všichni pohromadě!« V okamžiku nebylo po hasičích stopy. Jedině spolkový trubač zbyl na náměstí s trpkostí v srdci, že nemůže za druhými, aby dal znamení k poplachu, až přijedou vznešení hosté.
Vřeskné zvuky požárního signálu vyrušily také pana hratěte Stern-Becka z veliké práce a vážného přemítání. Psal totiž dopis důležitého obsahu svému důchodnímu, a poněvadž jeho ruka lépe dovedla držeti bič nežli péro, a jeho hlava snesla spíše desetkrát šampaňské s porterem, nežli jednu myšlenku, dopadlo psaní podle toho. Ale, můj bože, což na tom, vždyť člověk může svému důchodnímu psáti, jak mu libo.
Avšak proč medle namáhal pan Arthur své hraběcí prsty?
Jeho důvody šly asi tímto husím pochodem: »Hraběnka vezme si Chanovského. Tedy Zdeňka vezme si jistě mne. Ale já bych nejraději viděl, aby se hraběnka nevdala. Má úctyhodné jmění, které by mně možná celé, ale jistě částečně alespoň na čas uniklo. Kdybych mohl tento sňatek pokaziti! Ale kterak? Ah, parbleu, již vím! Z čeho je Chanovský živ? Vím, že dovede hodně utratit. Jeho malý stateček mu jistě tolik nevynáší? Má dluhy. Chce si takto pomoci. Kdybych to mohl hraběnce dokázati. Dobrá! Pozeptám se na jeho poměry. Můj důchodní býval někde blízko Chva- lína.« Hrabě vyskočil se sedadla a rychle popochá- zeje pokojem, zářil radostí a louskal prsty.
Výborná myšlenka! To udělám! Hraběnka není tak nepraktická, aby si vzala žebráka. O finanční stránce sňatku neslyšel jsem ani zmínky. Bude mi ještě povděčna, že jsem jí dal v čas výstrahu. Můj dobrý Chanovský, chtěl jsi mne učiniti směšným; hleď, přece nejsem tak hloupý, jak se domníváš!
I sedl si opět pan hrabě Stern-Beck a napsal takto na půlarch ministerského papíru vytaženého z mapy: »Milý Kujale! Jistě znáte pana barona Chanovského. Mám s ním vejiti v nějaké spojení. Tu bych velice rád věděl, jaké jsou jeho finanční poměry. A poněvadž vy ho znáte, víte asi také, jaké jsou. Ale neříkejte nikomu nic, že já se vás ptám! A proto vám píši, nevíte-li všechno dobře, abyste se vyptal. Ale brzy. Neboť je důležité, proč to chci věděti. Ostatně vás pozdravuje Arthur hrabě Stern-Beck.« Pan hrabě přečetl si ještě dvakráte tento výplod svého ducha a potom spokojeně si kývaje hlavou, skládal papír na čtyři díly, zapečetil a nadepsal adressu.
»Odevzdám je na poště sám,« řekl si, »je to jistější!« Upravuje si volně toilettu k odpolední vyjížďce, neustále si povídal: »Takhle mu dám! Jenom tak! Ale ti hasiči dělají pekelný hluk!« A opět za chvíli: »Ovšem, tak je to nejlépe. Za tři dny se dovím jistoty. Tof je signálů, jako by hořel celý svět!« A ještě před zrcadlem, když si dokončoval úpravu svých nečetných vlasů, šeptal si hrabě: »Přece dosáhnu cíle, přece bude Zdeňka mojí, ta božská dívka, která mi učiní ze země ráj! Ah, to se podívají naši staří šviháci a řeknou: »Věru, není hloupý ten náš Arthurek.« Ba, je to božská žena! Ó, jaká to bude rozkoš sevříti ji do své náruče, to její útlé tělo k sobě přivinouti a celé zlíbati. Co je proti ní ta moje fádní blondýna z baletu, co je proti ní to nejlahodnější opojení absinthem! Ta nevinnost! Jaká to novinka pro mne!« Takové příjemné myšlenky pletly se hlavou Arthurovou, i když scházel s damami a baronem ke kočáru, který je očekával v průjezdě, aby je dovezl ku velikému cvičení hasičů. Když si dámy usedly, dával hrabě s nejlahodnějším úsměvem baronovi přednost, aby vstoupil. Za chvíli si tajně sáhl po náprsní kapse, nezapomněl-li důležitého listu panu důchodnímu Kujalovi. Lokaj vyskočil na kozlík, kočí trhl uzdami koní, a povoz již se řítil po hlavní cestě parkové ke vratům, a již zazvonila kopyta koní na hrubém dláždění zámecké ulice a ve chvíli zahýbal se kočár na náměstí lidmi poseté. Koně mohli se nyní jenom krokem bráti ku předu. Náhle nad hlavami celého množství jasným, teploučkým vzduchem, který se do výše modral v nejkrásnější srpnovou oblohu, zatřepetal se pronikavý signál: tradydatytadydá, tradydatytadydá, tardydatytady- dá, trádý!
Hasiči vyhrnuli se z hostince, utírajíce upocená čela barevnými šátky, helmy v rukách a odvahu v srdcích. Okamžitě stáli připraveni k činnosti. Panský povoz rychle projel prázdným prostranstvím a vzácní hosté vystoupili, aby mohli dokonaleji vnik- nouti v hasičské umění.
A cvičení počalo. Byla radost podívati se na ty chrabré junáky, kterak se mužně vrhali v největší nebezpečí. Na pana Duška, kterak se dal všude vi- děti, aby se nemyslilo, že je pátým kolem u vozu. Na pana velitele, kterak s vážnou tváří, jako by se jednalo nejméně o osud české koruny, dával rozkazy, aby lezec číslo třetí vystřídal lezce číslo druhé. Ej, prohání pan velitel borovské syny! Ale těm bylo hej, vždyť viděli potem zalitýma očima vábivý obraz naplněných litrů, a to sladké očekávání nahradilo jim všechny útrapy.
Zatím co páni hasiči skákali po žebřicích, lezli po střeše, spouštěli se po provazech, odstranil se na chvíli pan hrabě, aby obstaral svůj drahocenný list. Rychle se blížil k jednopatrovému, žlutě natřenému domku, kde mezi dvěma okny visel rakouský orel s nápisem: »K- k. Postamt — C. k. poštovní úřad« a ještě asi deset jiných tabulí a tabulek, které zvěstovaly, že pan poštmistr je také jednatelem bůh ví kterých pojišťujících společností. Malý kupecký krám doplňoval míru zaměstnání poštinistra pana Picka.
Pan Piek s paní Pickovou a mladými pány Picky vyhlížel z přízemních oken zkušeným okem na hasiče, ale jakmile zahlédne pana hraběte, škubne sebou, odstrčí prudce svoji drahou choť, která se oň opírala, a již kvapí ke dveřím krámu, které s hlubokou poklonou otevírá, a vítá potopou ponížených slov pana hraběte. Psaní přijímá, ačkoli není úřední hodina, jak skromně podotýká, ale to nevadí, již píše recepis, již jej uctivě podává panu hraběti a drmolí něco o cti a milosti, ale v tom sebou trhne, vzpřímí se a opět shrbí a vykřikne nepříjemným, židovským jargonem: »Pane bože spravedlivý, co se to děje?« Z náměstí ozval se výkřik ze sta hrdel.
Po tomto výkřiku následovalo hrobové ticho.
Pak propukla bouře hlasů zdvojenou silou.
Stalo se něco hrozného.
Když byl již skoro konec cvičení, když zůstal na střeše samojediný první lezec, aby odhákoval všechny žebříky, zapomněl nešťastný člověk, že v jeho žilách koluje přece jenom krev krejčovská, a najednou rozbouřily se mu myšlenky neobyčejným hrdinstvím, a zdálo se mu, že se dnes ještě ničím neproslavil, aby před pány ukázal všechno svoje umění lezecké. Najednou cítil, jako by se dovedl přemrštiti celým náměstím, jako by neměl těla, které táhne každého člověka k zemské hroudě, jako by neměl kostí, které se mohou přelámati; jeho mysl povznesla se do výšin a již se vztyčil celou svojí štíhlou postavou na hřebeně střechy.
LIBUŠE 1912. Ladecký.lNa tichém venkově. 8 Divákům se zatajil dech. I přešel celý hřeben až k místu, kde by zavěšen žebřík, ležící na střeše. Aha, ted jim ukázal, co dovede; hle, jak se dívají, jak jsou naň upiaty steré pohledy. Cím by se byl spolek vyznamenal, ne-li jeho činem. Jeho prsa nenadchla se nikdy takou hrdostí, jako nyní, ani ne tenkráte, když si na vojně vyšel poprvé na procházku s dvěma hvězdičkami, pěknou kuchařkou a dobrou viržinkou.
Poněvadž si nechal na druhém konci střechy smyčku, náhodou nebo schválně-li, kdož ví, musil se vrátiti. Jak jinak, nežli směle vztyčen, přešel by onu závratnou výši. I vystoupil, ale konce nedošel. Na jedné z kluzkých, vodou politých vydutých tašek náhle sklouzl a padal rychleji a rychleji po střeše dolů.
Proto ten výkřik.
Ale duchapřítomnost ho neopustila. Když se zdálo, že je ztracen, že se za chvíli rozbije jeho tělo o dláždění, zachytil se vyčnívajícího žlabu. To vše stalo se rychlostí jediného okamžiku. Tělo hasičovo klátilo se nahoře mezi životem a smrtí, daleko od zavěšených žebříků.
»Pro Boha, pomozte, neudržím se!« »Zachraňte jej!« »Rychle!« »Pomozte mu!« Tak rozléhal se ryk hlasů po náměstí.
»Zahákujeme žebřík ke žlabu!« »Ne, ne, strhli byste ho!« »Naneste peřin!« rozhodl se rozkázati pan velitel.
»To by nepomohlo, je přilil vysoko!« »Spěšte, umdlévají mi ruce!« Paní hraběnka kvapným krokem přiblížila se ku zástupu hasičů, nevědoucích si ani rady, ani pomoci.
»Kdo ho zachrání, dojde skvělé odměny!« zvolala hlasem rozechvělým. »Ale rychle, pro bůh, rychle!« Nikdo se nehnul, za to všichni volali: »Ale jak?« Pan Piek, všecek zoufalý, hovořil k hraběti Stern-Beckovi: »Mám u něho třicet zlatých za látky, pán Bůh ví, že jich nedostanu!« Hrabě se opovržlivě usmál. Bylo mu všechno k smíchu: i ten žid, který se obává o své peníze, i ten lid, který se rozčiluje pro takového člověka.
Opět zavznělo s hůry úzkostně, bolestně, že zachvělo to každým do hlubin: »Pro živého boha, pomozte!« V baronu Chanovském vzkypěla krev nad takovou kejklířskou statečností, která še nadýmá pod pozlacenými helmami, ale při vážném a skutečném nebezpečí tíhne, skučíc jako odkopnutý pes, někam do skrytu. Chopil jednoho z mladíků v stejnokroji za ruku a táhna ho za sebou, volal vzhůru: »Držte se jenom chvíli, jdu vám pomoci!« Dlouhými skoky kvapil baron po praskajících schodech nahoru a hasič běžel za ním s tlukoucím srdcem, nevěda, co se s ním bude díti. Dvéře k půdě byly otevřeny, oba muži vrazili do temné prostory, kde od jejich kroků zdvihaly se kotouče prachu a sazí. Tropické vedro panovalo v té dusné prostoře, kam maličkými vikýřky vnikalo trochu světla. Baron strhl se sebe kabát, hodil jej na vyčnívající 8* latě a k němu hodil klobouk. Potom chopil se trámu, vyšvihl se vzhůru, nohama prosoukal se posledním vikýřem, blízko něhož ležel zavěšený žebřík, a již seděl na střeše. Pravou rukou chytil se žebříku a zavolal na hasiče: »Za mnou!« a několika hmaty po stupních byl na hřebeně. Hasič pomaloučku a opatrně lezl za ním. Nějak se mu třásla kolena.
»Odepněte druhý žebřík a podejte mi jej!« Stalo se. Baron zavěsil druhý žebřík vedle sebe.
»Nyní dále za mnou!« Hasič dostoupil vrcholu. Baron lezl jako kočka po čtyřech až k místu, kde se byl dolů skácel ubohý lezec, který s vyvalenýma očima, otevřenými ústy, jimiž prudce vyrážel dech z mocně pracujících prsou, s tváří smrtelně bledou, již porosil studený pot, rukama křečovitě sevřenýma drže se praskajícího žlabu, který se prohýbal každým nepatrným pohybem, očekával se zimničným chvěním pomocnou ruku, jež by ho zachránila.
»Podejte mi žebřík!« Baron zarazil žebřík železnými bodci za hřeben.
»S druhým žebříkem za mnou!« Chanovský zatím slezl na poslední stupeň žebříku, nežli hasič, jednou rukou táhna žebřík po střeše, dolezl tak daleko, aby mohl baronovi podati druhý žebřík. Baron jej zavěsil na konec prvního a sestoupil až dolů k samému okraji střechy.
»Pravou rukou chopte se žebříku ... pevně ... přirazte loktem... levou rukou chopte se mé ruky...« Chanovský jednou rukou zachytil mocně hasiče, druhou sevřel žebřík. »Opřete se nohou...« Lezec tak učinil a jediným trhnutím byl na střeše a usedl zachráněn na žebřík. Lid dole propukl v bouřlivé provolávání slávy baronovi. První lezec sklonil hlavu k ruce, jež ho vyrvala záhubě, a zlíbal jí vřele a uctivě, při čemž mu neočekávaně vyhrkl z očí proud slzí.
»Nechrne toho!« usmál se baron, potěšen dobrým činem, který vykonal, a nastoupil zpáteční cestu.
Když vyšel Chanovský průjezdem domu, doprovázen člověkem, jemuž vrátil život, kvapily mu vstříc obě dámy. Hraběnka stiskla mu prudce ušpiněnou a trochu odřenou ruku a zvolala s planoucím okem: »Barone, vy jste muž!« komtessa řekla jednoduše: »Obdivuji se vám!«, ale z těch slov mohl bedlivý pozorovatel vycítiti něco jiného, něco většího nežli obdiv. Sama hraběnka, překvapena vroucím tónem komtessiným, pozorně se zadívala v její tvář, jako by z ní chtěla vyčisti dceřiny myšlenky.
Zatím lid provolával hlučně slávu. Pan velitel děkoval jménem sboru.
Baron pokynul odmítavě rukou a téměř prudce mu odpověděl: »Ne, prosím, nezveličujte mé zásluhy. Konal jsem jenom povinnost,« a již chtěl do- dati: »kterou jste měli vykonati vy!« ale přemohl se. Byl by rád odtud odkvapil. Byly mu tak nepohodlný všechny ty projevy díků, bylo mu nějak nevolno mezi tím lidem, který ho považoval za jiného tvora, dokonalejšího a lepšího, nežli je sám, který by nyní udělal vše, čeho by si baron jenom přál, ten ponížený lid, který byl šťasten na výsluní panského úsměvu, ten dětský lid, který by se dal zakoupiti dobrým pohledem! Jak se hleděli všichni k němu dotlačit! Zdali by si povšimli někoho ze svého středu, který by byl totéž učinil?
»Paní hraběnko, odpusťte, že se nesúčastním vyjížďky; takto zajisté nemohu,« omlouval se baron, s úsměvem poukazuje na svůj porouchaný šat.
»Nevadí, barone, vrátíme se také. Hrabě zajisté souhlasí... Ale kde je hrabě?« rozhlédla se kolem paní hraběnka.
Arthur se již prodíral zástupem.
»Barone, gratuluji, jste chlapík, lezete jako skutečný hasič!« smál se Stern-Beck.
Paní hraběnka komtessou obrátily se k veliteli hasičů.
»Hrabě, žasnu, že tomu rozumíte!« ostře odpověděl Chanovský.
Stern-Beck poznal podle baronovy odpovědi, že se odvážil příliš daleko, proto hned dodal: »Ale věřte, barone, měl jsem z vás radost, vida, jakou máte odvahu!« »Ah, pardon, hrabě, kdo by o tom chtěl pochy- bovati, dovedl bych 'jej přesvědčit!« »Vylezl byste ještě jednou na střechu?« »Vy ovšem nevíte, jak možno jinak dokázati odvahu!« »Ale barone, vyť se zlobíte při každém nevinném žertu!« »Odpusťte, hrabě, teprve nyní vím, že se mám smát!« Hrabě zahryzl se do rtů, ale nemohl odpově- děti, neboť dámy právě dokončily svoji rozmluvu s panem velitelem, který, ustavičně se kloně, doprovázel dámy ke kočáru. Páni následovali.
»Račte přijmouti, hraběcí milosti, nejsrdečnější díky celého sboru! Pozor! V právo hleď!« hřměl pan velitel, pozdravuje odjíždějící panstvo.
Bylo po cvičení. Následovala valná hromada, nebof paní hraběnka darovala sboru hektolitr borovského ječmenového nápoje, který se musil vypiti. Borovští hasiči měli s mnohými slavnými spolky království Českého tu společnou vlastnost, že jenom tenkráte měli valnou hromadu, když dostali od někoho pivo.
Kočár jel nazpět k zámku.
Proti povozu cupitala malá, přitloustlá .panička s mladíkem, který dlouhými kroky ubíral se po její levici. Staří známí: paní lesní s Rudolfem. Paní všecka ustaraná domlouvala něco horlivě synovi, jehož bledá tvář s modrými kruhy pod očima, určitě se odrážejíc od jeho tmavých vlasů, jevila patrné stopy mnoha prodběných nocí.
Paní Brožová snad ještě nikdy ve svém životě neměla tolik starostí a soužení, jako v posledních dnech. Doma měla pravá muka s mužem, který byl čím dál tím popudlivějším, až bylo někdy hroz- r.o poslouchati prudké výbuchy jeho hněvu. K tomu jí bylo ještě pozorovati tajený zármutek Rudolfův. Kterak trpěla! A potom, kdy myslila, že jsou již zaopatřeni až ke hrobu, že se jí není třeba již nikdy obávati o vezdejší chléb, taková osudná rána pro celou rodinu, tím bolestnější, že byla zasazena tím, který měl nejméně práva tak učiniti. Co si počnou? Kam se obrátí? Nyní na stará kolena budou se toulati z místa na místo, doprošovati se lidské milosti, a to je tak trpké! Kdyby alespoň znala důvody, pro které starý, šedivý muž se odhodlal sebe, ženu a dítě vyhnati z pod ochranného krovu. Snad toho již lituje, ale nechce se k tomu přiznati. Jenom z dáli dovolila si mu naznačiti, že by šla paní hraběnku poprosit, aby odpustila, že se přenáhlil... 0, kterak se rozčilil!... Za čtrnácte dní opustí to lahodné hnízdečko, teplé a útulné, ve klíně lesů, a odejdou bez cíle, bez touhy po něčem, jen s tesknou upomínkou na každé místečko milého domku ... Kolikrát již zaplakala při myšlence, že po ní přijde jiná žena, která snad všecko převrátí na ruby, zavede nepořádek a nečistotu do těch dvou milých, malinkých pokojíčků.
Dnes, když pan lesní hned po obědě vyšel do lesa, aby v něm celé odpoledne probloudil, vypravila se také paní Brožová do městečka k panu správci, aby se s ním domluvila o některých věcech a také aby ho požádala, aby jim zapůjčil dva potahy k stěhování. Smutný to konec dvacetileté služby!
Po cestě doprovázel ji Rudolf. Byl zamlklý, ba zasmušilý. Od onoho nešťastného dne, kdy otec dal výpověď, neukázal se v zámku ani v městečku. V zámku myslil, že by ho ani nepřijali, v městečku bál se všetečných otázek. A přece byl by tak rád aspoň z dálky uviděl komtessu, aby se mohl po- kochati vábným pohledem na její zjev. Vždyť ji měl tak rád, tak velice rád. Byl nešťasten. Matka to pozorovala, ale nevěděla, proč jeho oči halí se tak smutným závojem. Rmoutí jejího miláčka jednání otcovo, či ještě něco jiného? Když Rudolf spatřil blížiti se panský povoz, začalo se mu celé tělo zim- ničně chvěti. Vyvstal mu na čele studený pot, jeho tvář zbledla, až zesinala. Uleknutá matka ptala se: »Rudolfe, co je ti? Tys tak bled!« »Nic, matinko, naprosto nic! Co by ti napadlo, já, chlapík, jako skála!« smál se Rudolf. Smích ten projel matce až k samému srdci náhlým zamrazením. V tom pohlédla paní Brožová bystřeji na blížící se povoz a nyní stalo se jí něco podobného, co před chvílí Rudolfovi. Kolena se jí zatřásla a před očima se jí vše zatočilo. Je-li možno? Klame ji zrak, nebo si z ní tropí obraznost nelítostnou hru?
»Kterak sestárla, ubohá žena, za několik dní,« prohodila hraběnka k Chanovskému, který s rostoucím nepokojem pozoroval nepatrnou postavičku po boku Rudolfově.
»Neznám té ženy, paní hraběnko!« »Ah, ovšem, nevzpomněla jsem. Tof paní Brožová!« »Ta?« vyrazil ze sebe Chanovský. Bylo dobře, že kočár vjel právě do temného stromořadí starých kaštanů v »zámecké ulici«, v jehož stínu nebylo po- zorovati smrtelného zblednutí baronova. Odsedí si rychle dále do kouta; zdálo se mu, že hraběnka i všichni přítomní musí slyšeti bouřný tlukot jeho srdce.
Paní Brožová! Ah, nyní chápe! Jaké v něm vyburcovala myšlenky a vzpomínky tato drobná vráskovitá tvář! Vynořily se před ním všecky děje první jeho lásky, oživily se tváře dávno mrtvé, uslyšel zvuky hlasů dávno zaniklých, vzpomněl si na všechny ty okamžiky nejvyššího blaha a nej- trpčího zoufání. »Věčný Bože, proč právě nyní upo- mínáš mne na minulost, kdy jsem se cítil tak dokonale šťastným, kdy jsem chtěl vkročiti na práh nového života?!« Myslil, že se musí vztyčiti a zvolati: »Karolíno, duše má, odpusť mi, byl jsem nevinen!« JQ9 . — ale nemohl se hnouti, nemohl volatí. Jenom jako ve snu slyšel tuto rozmluvu: »Paní Brožová, jak se vám daří? Vypadáte velmi špatně ...« »Mnoho starostí... mnoho soužení, hraběcí milosti ...« »Proč jste se nedal tak dlouho viděti, Rudolfe? Přijďte co nejdříve... A vy, Brožová, přijďte také...« »Osmělím se ...« Prásknutí bičem, rachot kol... Již neslyšel toho hlasu, který se mu zdál přicházeti z hrobu, neviděl ženy, kterou kdysi tak vroucně miloval... »A Rudolf? Spravedlivá nebesa... Rudolf... Ano, ano, není jinak možno ... Tatáž léta... totéž rodiště ... Ale přece ne ... vždyf je to jeho syn ... Kterak se dovím jistoty, které se dověděti musím .. Za nimi, okamžitě za nimi... Ne, ne, toť nemožno .. ó, Bože, proč nikdy nemohu pevnou rukou za- ehytiti štěstí, které mi stále a stále uniká... Již domnívám se býti u cíle a vždycky vyšší nějaká moc strhne mi do propasti balvan Sisyfův, abych znova dral se krvavou cestou k vrcholu, odkud mi kyne jiný svět. Kdy ho dojdu konečně, kdy... Bláhový, ptej se, kdy, a v odpověď uslyšíš jenom ohlas nerozumné otázky!« Všichni se musili srdečně zasmáti baronovi, když ho hrabě dvakrát upozorňoval, že jsou na místě.
»Ah, pardon, pardon, mé dámy ...« »Toť, barone, podezřelá poklona naší zábavnosti!« smála se hraběnka.
»Náš baron plove stále v modru, tam nahoře, proto neračte se diviti, že někdy zapomene na ubohé smrtelníky,« snažil se hrabě duchaplně pro- mluviti.
Baron, proti svému zvyku neodpovídaje, bral se s úsměvem na tváři po boku dam vzhůru.
Paní Brožová sotva se vlekla po náměstí. Hlavou vířila jí celá minulost. Jak neočekávaně našla odůvodnění mužova skutku! Dobře učinil. Ovšem, zde nemohou déle zůstati. A kdyby šla žebrotou, kdyby věděla, že zahyne, musí pryč, za cenu života musí pryč. Kdyby se Rudolf něčeho dověděl. Toho posledního paní Brožová nemohla se ani domysliti, cítila, jak jí krev rozpálila líce, jak na nich vynutila ruměnec ... studu ...
Tiše kráčeli k domovu. Jejich myšlenky bloudily daleko od sebe. Jedny letěly zpět, druhé v před... Ale obojí byly zahaleny šerým příkro- vem trudu a žalu.
Nežli došli cesty k myslivně, vynořily se náhle před nimi s postranní stezky, zakryté vysokou mezí panských polí, tři postavy. Prostřední byl muž, který sotva stál na nohou; po obou stranách šly starší slečny, jež se obě usmívaly, ale jedna z nich blaženě a druhá tak, že by svým úsměvem byla dovedla snad usmrtiti. Alespoň dobrou vůli měla. Zena je stvoření krvelačné, když jí druhá přebírá nejdražšího milence, o němž na jisto se domnívala, že jí posadí na hlavu nějaký roztomilý čepeček. Jako by medvědu brali mladé, umí se brániti.
Slečna Amálie silně se zarděla, když uviděla svoji první lásku. Ale nevadilo jí to nijak, aby panu pojezdnému nepověděla něco pěkného, čemuž se dotyčný pán dal do náramného chechtání. Slečna Loti žloutla do barvy krásných stužek na klobouku. Smál se někdy tomu, co řekla? Ne, nikdy! A tady těm hloupostem se směje! Milá slečno Loti, viděla jste někoho, leda blázna, smáti se něčemu rozumnému?
Ostatně pan pojezdný nebyl si ani podoben. Byl uštván až k smrti. Sotva dýchal. Několik vlasů, které ještě měl, přilepilo se mu na čelo. Tváře mu jenom hořely a nos se svítil a leskl do dálky. Něco hezkého nenašlo by na něm ani mateřské oko. Ale byl mužem, byl pánem, mohl se ženiti, a to ho činilo krásným nastávajícím starým pannám. Když došli k »České koruně«, mohla slečna Loti přijíti o rozum, že nemohla se svým nejmilejším do vnitř, že se musila dívati, kterak si ho šťastná slečna Amálie vede k večeři. 0, ó, ó!
Po náměstí borovském bylo otevřenými okny hostince dlouho do noci slyšeti hluk rokujících hasičů. Usnášeli se, jakým způsobem má se spolek súčastniti při slavném sňatku paní hraběnky s baronem Chanovským. Dobře tušili, že při takové příležitosti nebudě o pivo zle, a proto jednohlasně uzavřeli konati nejrozsáhlejší přípravy k důstojné oslavě velikého dne.
A ten, k jehož poctě se chystali?
Na spuštěné zácloně okna baronovy ložnice míhal se ještě k ránu stín člověka. Chvíli lpěl nepohnutě na jednom místě, chvíli se zvětšoval a opět zmenšoval. Člověk, jemuž stín ten patřil, patrně přecházel s místa na místo v neklidném pohybu.
Měl asi trpkou noc baron Canovský.
Valná hromada sboru dobrovolných hasičů skončila ráno, kdy pro pana velitele přišla žena.
VII.
Krásná paní hraběnka Helena Janovská z Janovic připravila svým přečetným známým a bývalým ctitelům od znaků knížecích až ke korunkám baronským nemalé překvapení. Jednoho dne ke konci srpna na tácech skoro všech komorníků, lokajů a sluhů šlechtických od moře Jaderského až k nebetyčné hoře Sněžce, od sněhových Alp až k zemi uherské, jež rodí koně a jiná zvířata, u všech těch oholených bytostí, které obstarávají spojení svého panstva se světem, octly se malé čtvercové obálky se zlatou ořízkou, jemné barvy světle čajové, v nichž se skrývalo oznámení, že paní hraběnka Helena Janovská z Janovic hodlá se státi pouhou baronkou Chanovskou, a to již dne 2. září t. r. o 11. hodině dopolední ve svém farním a patronátním chrámě u svatého Martina v Borově.
Starý kníže X. vzpomněl si při tom, jak mu tatáž dáma dala jemný pokyn, že by bylo marno na- máhati se o její ruku, ač přece nechtěl takové oběti, žádaje si jenom její lásky.
Pan baron Y. litoval, že takové hezké peníze nepřijdou jemu do ruky. Má jich velikou a nezbytnou potřebu, jeho krásní koně hubnou a kočí, ten hlupák, chce také jíst.
Pan hrabě Z. si řekl: »To je div, že se někdo dal napálit! Můj ty bože, kolik ta jich měla!« a zapomněl, že sám kdysi láskou zmíral u jejích nohou.
Ale všichni si myslili jednosvorně: »Chanov- ský... Chanovský? Kdo je to Chanovský!« Potom hledali v almanachu a divili se, že skutečně našli to jméno.
Ale jejich ženy a dcery nepotřebovaly almanachu, aby si povzdychly: »Ach, byl to rozkošný muž, ten baron! Jaká ho škoda!« Každá žena lituje hezkého muže, bere-li si jinou, nežli ji.
Zdeňka, která až dosud nechtěla tomu ani vě- řiti, že by jí mohla dáti matka druhého otce — Cha- novského za otce — zachvěla se při spatření tohoto lístku a oči zalily se jí slzami snad poprvé v celém životě. Nebyla to zlost, která jí vynutila z očí slzy, dokonce ne, ale byla to lítost; lítost, která nezná slov, stiskla jí srdce, až zaúpěla. A byla to bolest nad zmařeným životem. Ani jí tedy nemine osud veliké řady dívek jejího stavu, musí se nyní pro- vdati, aby šla z domu, bude ženou Stern-Beckovou bez náklonnosti, bez lásky, bez úcty! Ú, jaký to pustý život!
Baron Chanovský uklidnil se po probdělé noci po setkání se s paní Brožovou tak, že mohi již druhého dne s prospěchem konati velmi zábavné návštěvy s paní hraběnkou. Bylf neúprosně zpytoval své srdce, nezústala-li v něm ještě nějaká část bouřlivé jinošské lásky, a shledal, že nemá již nej- menší příčiny obávati se bývalé líbezné osúbky, která je nynější starou paní Brožovou, ale za to shledal, že má najživější účast v osudu jejího syna.
První návštěva baronova s hraběnkou, jako snoubenců, platila starému sousedu velkostatku borovského, velkostatkáři hořínskómu, panu Emerichu von Hohenbrugg, který také někdy býval častým 'tem na zámku, ale snad jediný nepřicházel k vůli oěnce, nýbrž dojíždíval za hrabětem. Byli oba ojenské krve, oba rádi pili, oba sloužili u koni. 4, jaké to pole ke vzpomínkám! Klevetivá ústa vy- .věla sice, že rytmistrova láska ke hraběti má é méně platonické podklady, že prázdnota >po- den velkostatku hořínského, zaneseného v zemích deskách, jenž proto přece měl menší výru, než mnohý okolní selský statek, často úpěn; volala za pomoc a slitování bohatého pana soula. Buď, jak buď, ale jisto je, že po smrti hraběte pan rytmistr v Borově jenom jednou, aby vylál borovskému správci, že mu ubírá meze. Tam se tedy jeli poklonit nejdříve. Druhá cesta platila panu baronovi Skromnému, ož dědeček dobré paměti byl mlynářem na po' "ku Mastníku, jenž ovlažuje některý kout českého i, a jako mlynář na samotě měl tu hloupou vlast- t, že se neuměl nadnášeti na parketách a šva- niti německy, zač se jeho nynější vnuk ovšem nesmírně stydí. Proto nemluví nikdy česky, leda klíná-li zahradníka nebo šafáře. Pan baron ■omný také kdysi zbožňoval sličnou sousedku, poněvadž se mu nahodila vídeňská židovka, kte- "měla půltřetího milionu, přestal jezditi do Borová zal si raději peníze. Byl by tak zajisté neučinil, musil, musil, vždyť na celém velkostatku nepa- a mu snad ani jediná kráva. Po svatbě zaplatil ichny své dluhy a byl šťastně a spokojeně živ.
Třetí na řadě byla návštěva u pana barona "geldorfa, který byl pravým sedlákem. Poněvadž něl ani správce, ani pojezdného, ani adjunkta, íal po polích sám ve vysokých botách, v slámě- ném klobouku a s holí v ruce. Poněvadž neměl důchodního, vyplácel v neděli dopoledne všechny veliké služby svým lidem a každému k jeho patnácti krejcarům denně přidal ještě nějakou dobrou radu nebo výstrahu: »Kdyby z vás někdo jediné zrno ukradl, dám ho odvést četníkem, rozumíte?« Byl by nejraději vyhnal šafáře a čeledíny, aby byl jist, že ho nikdo neokrádá, ale sám by jich byl nezastal a proto je trpěl. Neměl ani spřežení do kočáru, ani kočího, ani komorníka. Bylo-li třeba, vzali se koně od pluhu, kočí z pacholků, a komorníka vždycky zastala kuchařka. Po celý svůj život naříkal na daně, na bídu, na nedostatek peněz. Měl jich ovšem poskrovnu, poněvadž každou vyškudlenou zlatku poslal rychle do některé vídeňské spořitelny. Měl prý uloženo asi půl milionu ... Ani nevěděl, kterak dobře činí, že spoří. Jeho synáček, který ležel posádkou v Praze a honosil se jednou zlatou hvězdičkou a kavalírským chováním, vypůjčoval si zvolna od dobrosrdečných lidí na účet svého dědictví tisíc po tisíci, až takto náhospodařil úctyhodnou sumu dluhů.
Potom přišli naši snoubenci na oné křížové cestě návštěv k jinému zastavení.
Pan hrabě Libeňský z Líbeznic, jehož jméno čtete každodenně v novinách. Ne, že 'by snad byl veliký politikem, který vede svoji stranu k ustavičným vítězstvím, nebo ke stálým porážkám, ne že by vlastenecký duch ho pudil od města k městu, ode vsi ke vsi, aby rozplameňoval lid nadšením frá- sovitých řečí a přípitků, ne že 'by snad byl se uchopil péra a napsal nějaké veliké, nádherné, monumentální, vlastenecké, ¡Ilustrované dílo, jež odbírati je nejsvětější povinností našeho lidu, protože se v něm vypisují a vyobrazují mravy, zvyky a kroje patagonské, a aby si mohl pan nakladatel ke druhému domu přistavěti ještě třetí, ani jste jeho jméno nečetli v seznamech příspěvků k různým účelům, poněvadž za celý svůj život dal pět zlatých na národní divadlo po požáru; on měl něco důležitějšího na srdci, nežli všechno právě jmenované, nebof in- seroval propachtování svých dvorů.
A konečně z útrpnosti, aby neřekla, zajeli ke staré panně, která vládla na velkostatečku mírov- ském a mívala k obědu škubánky se sýrem a výbornou mírovskou vodu.
Skoro celé tři dny byli stále na cestách. Baron byl již napolo nemocen věčně stejným opakováním unavujících rozmluv.
»Ah, paní hraběnka, jaká to čest!« »Jak že, pan baron! Ó, kterak mne těší!« »Potěšení je zajisté na mé straně!« »0, prosím ... Račte přijati mé nesrdečnější blahopřání!« »Můj nejvřelejší dík!« Potom se objevila domácí paní ve své největší nádheře.
»Ah, má drahá, je-li skutečně pravda?« »Těší mne, milostivá paní, že mám čest vás po- znati.« »Ah, je to velmi důležitý krok, jaký činíte.« »A je třeba k němu přáti štěstí.« »Zajisté, milostivá paní... Ráčíte míti úplně pravdu!« »Nuže, ještě jednou nejupřímnější blahopřání!« »Ah, jsou to letos krásné dni!« LIBUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkově. 9 »Ovšem, nelze si přáti lepších!« »Již dávno nebylo tak utěšeného léta.« »Skutečně, milostivá pani, sám se nepamatuji.« »Jen aby tak vydrželo!« »A kdy, prosím, bude ten slavný den?« »Druhého září, smíme-li se těšiti na vaši vzácnou přítomnost...« »Ö, kterak bych nebyla přítomna sňatku své drahé přítelky!« »0, jak jste laskava!« A potom ještě chvíli plané povídání, sem tam nějaké veliké uváznutí v řeči, ticho, pak tisknutí rukou u pánu, objímání dam, někde dokonce vřelé objetí. U staré panny přidal se k tomu ještě pláč a štkání. A zase dál, aby se opětovala tato strašlivá zábava.
Však pan hrabě Stern-Beck také se převelice nudil. Když dopoledne odejela hraběnka s baronem, odstranila se komtessa do svých pokojů, a ubohý hrabě byl odkázán sám sobě. Co dělati? Měl ovšem nějaké knihy ve své ložnici, ale číst? Ochraňuj ho bůh před takovou hloupostí. Tedy kolem jedenácté loudal se parkem do zámecké ulice a na náměstí, aby potkal starého listonoše, který v tu dobu roznášel psaní. Hrabě očekával velmi netrpělivě zprávy od Kujala, svého důchodního. Ale listonoš ho jenom uctivě pozdravil: »Dobrého jitra přeji vašemu blahorodí!« a kráčel vážně dále.
Pan listonoš nebyl jen tak hloupá hlava, jak je viděti z jeho pozdravení. Jeho koníčkem bylo mlu- viti správně česky. Kde k tomu přišel, ví bůh. Ze často přebrousil, je patrno, poněvadž ještě učenější páni, nežli borovský listonoš, přebrousili také. Ni- kdo nedostal od něho psaní, on vždycky odevzdával dopisy, nikdy nenesl škatuli, ale zavazadlo, a každý pán byl proň blahorodým.
Hrabě šel zvolna dále po náměstí, a se všech stran hrnuli se k němu staří, mladí, aby mu políbili ruku. Od některých dal si to líbit, ale když uviděl několik usmolených obličejů, které se k němu hnaly, aby mu pomazaly světle žluté rukavičky, zahnal je všechny od sebe. Potom potkával děti, vedoucí na provázcích kozy z pastvy, které ho hlasitě pozdravovaly: »Pochválen buď pan Ježíš Kristus!« Potom šlo veliké stádo všelikých rohatých tvorů, , které přišedši na náměstí, bylo uvítáno zástupem ženských v nejhorších nedbalkách s klacky v rukou, čekajících, aby si každá odehnala to svoje ho- vádko do chléva. Někdy ovšem strhla se divoká honba po náměstí za bzikajícím zvířátkem, která vyrušila celé městečko z idyllického klidu.
Za městečkem dal se hrabě na levo cestou ke dvoru. Než došel k zámeckému schodišti, již mu kvapil naproti sluha s psaním. Kvapně roztrhl je hrabě, ale shledav, že to není očekávaná zpráva, mrzutě je zastrčil do kapsy, »Kdy přišlo?« ptal se maní.
»Právě nyní přinesl je listonoš, hraběcí milosti.« »Dobrá!« řekl hrabě a v duchu si pomyslil, že listonoš je hlupák, že mu nedal psaní, když ho potkal. »A co nyní?« uvažoval. »Protivné hnízdo nudy! Až jenom dosáhnu, po čem toužím, pak mne zde jistě nikdo více nespatří, leda, až sem někdy přijedu, abych převzal statek.« Patrno, že myšlenky pana hraběte byly dosti určité.
An tak bloudil kolem zámku, přemýšleje, kterak by ubil svůj dlouhý čas, připletl se mu do cesty pan správce.
»Ha, stůjte, je-li vám život milý!« snížil se hrabě zažertovati se správcem.
»Zajisté, pane hrabě,« osmělil se správce od- pověděti žertem.
»Zemru dlouhou chvílí. Poraďte mi, co činiti!« »Račte se mnou na pole, pane hrabě!« smál se správce.
»Špatný vtip!« zakabonil se hrabě.
»Tedy račte střílet!« »Sám? Pěkná zábava! A co? Stromy v parku, nebo vaše potahy ve dvoře?« »To ne, pane hrabě, bylo by jich škoda, ale koule!« »Příteli, vy jste mým spasitelem!« radostně zvolal hrabě a chopiv správce za obě ramena, zatřásl jím, až mu malinký klobouk na hlavě poskočil. »Ale rychle, at je tu rychle stroj!« Za čtvrt hodiny vyhazoval strojek, umístěný blíže verandy, skleněné koule naplněné peřím do výšky a milý hrabě do nich střílel, až se peří rozletovalo široko daleko. Tedy konečně našel zaměstnání.
Když přijela paní hraběnka s baronem, bylo zazvoněno k obědu. Obědvalo se o druhé hodině, jako v domě zámožných měšťáků. Odpoledne nedal hrabě za jinou a všichni musili se vydati do parku, aby se súčastnili znamenité zábavy. Střílelo se až do soumraku. Po večeři zase napadlo hraběti, že by si mohli zahráti v taroky. Uchýlili se tedy všichni do herny a až do půlnoci bavili se onou výtečnou hrou, ve které nejmenší karta je listem nejmilejším. Potom se šlo na lůžko, aby si odpočinula unavená těla a napiaté • myšlenky a na zítří opakovalo se všechno na novo. Baron s hraběnkou opět vyjeli si do světa, hrabě šel zase na procházku, aby zase potkal starého listonoše, který opět uctivě pozdravil a chtěl se bráti dále. Však hrabě ho dnes zastavil.
»Žádné psaní pro mne?« tázal se Stern-Beck.
Poněvadž borovský poštovní posel strávil asi čtrnáct let na vojně a také byl v »Maineu«, kde ho služky u kašen učily krásné řeči německé, pochopil, co asi hrabě chce, ale poněvadž jeho známost světového jazyka nedostačila k tomu, aby se vyjádřil, jak si jeho srdce přálo, odpověděl česky: »Zajisté, že mám dopisu pro blahorodého pána.« Hrabě porozuměl spíše listonošovu zakývání hlavou, nežli jeho spanilé češtině a ptal se: »Proč mi je tedy nedáte?« »Poněvadž se nikolivěk nesluší a nepatří blaho- rodého pána zastavovati po cestě!« klidně odpovídal listonoš, který věděl, co se nesluší.
Natažená ruka pánova poučila ho, že má vy- dati psaní. A učinil tak s podivením velikým.
Byl to dopis od Kujala.
Pan důchodní zvěstoval svému chlebodárci, že sám nebyl dostatečně zpraven o poměrech pana barona Chanovského, ale že po obdržení vzácného listu ihned odejel ke svému důvěrnému příteli, správci na Budělicích, který je ve stálém spojení se správcem na Chanovském dvorci v Chvalíně a tudíž nejlépe je zasvěcen v majetkové záležitosti páně baronovy. A dověděl se, že prý to jde s jměním pana Chanovského s kopce, že jeho správce je nucen vytloukati klín klínem, jak se říká, a že to jistě nebude dlouho trvati, kdy bude pan baron přinucen Chvalín prodati, neskončí-li to ještě hůře. Také se prý udržuje zpráva, že se hodlá pan baron bohatě oženiti, což by byla jeho jediná záchrana.
Když všecko to byl hrabě náležitě přečetl, byl by radostí hnedle vyskočil, nic neohlížeje se na to, že byl právě na borovském náměstí. Arů již nešel dále. Obrátil se u školy, odkud ho neustálým kloněním co nejuctivěji pozdravoval pan učitel, a spěchal k zániku. Všechny žilky mu hrály v těle.
Blaženě se usmívaje, rozhlížel se na všechny strany, jako vítěz opojený slávou, a když stanul blíže parkových vrat, kde na levo stál borovský pivovar a na právo nízké, příjemné obydlí správcovo, rozhodl se, že také jednou vejde do toho místa, odkud se rozváží borovským občanům rozum, kterému na světě nic není v pořádku, a mimo to nadšení, když se zmohou jednou za několik let na některou slavnost.
Pan starý vyvalil oči, když uviděl, kdo vstupuje do malého prázdného pokojíka, kde se scházeli dvakrát, třikrát týdně městští hodnostáři, aby porokovali o žitě a bramborech, o Bismarkovi a Turecku, o švestkách a pivním krejcaru, o divadle a hasičích, a jednou dokonce stalo se, že i slovíčko literatura povzneslo se nad plnými sklenicemi. Ale opovážlivec, který je byl vyslovil, pan podučitel a spisovatel, ihned umlkl, když zpozoroval, že způsobil leknutí, jako by byl náhle uhodil na turecký buben. Ale za chvíli se hlasy rozešurněly dále, a z nich vynikal pronikavý hlas starého pana učitele, že má na prodej krásnou, přímo znamenitou jalovici ... i Tož pan starý nejenom že vyvalil oči, ale také rychle upustil včerejší »Pokrok«, který četl již asi po třetí, a rychle vyskočil s otázkou, čeho si pan hrabě žádá.
Hrabě vypil stoje jedním rázem přinesenou sklenici piva, kterou mu pan starý ihned znova naplnil s tajnou myšlenkou, že takového hosta by byl velmi potřeben. Tak toho nedovede ani pan po- jezdný, bohužel! I obsah druhé sklenice následoval rychle za první a malá, útulná světnička pivovaru osmutrtěla zase na dlouho, snad až do večera, kdy se sejdou páni z města. Pan starý si opět usedl na stolici k oknu a jal se dále pročítati svůj milý časopis, který mu byl vrcholem všeliké dokonalosti.
Hrabě neměl stání. Hlavou mu vířily velkolepé plány. Aj, stane se hrdinou před očima všech lidí, když mužně vystoupí před hraběnkou, komtessou a baronem, a bude-li při tom ještě někdo, tím lépe, alespoň se to hodně roznese, a hromovým hlasem zvolá na barona: »Stůj, není to láska, jež tě pudí, abys podal svoji ruku hraběnce, je to špinavá touha po penězích, ano, špinavá touha po jmění, kterého potřebuješ, abys vyprostil se z rukou věřitelů!« A baron vyskočí jako uštknut a bude žádati důkazy! »Zde jsou!« zvolá on a mrští baronovi nějaké papíry do obličeje. »To je bídná lež!« vykřikne baron. »Ustaňte, pane, nezapomínejte, kdo je před vámi!« zvolá on a postoupí k němu tváří v tvář. »Pane, žádám zadostiučinění!« zasoptí baron. »Poskvrnil bych svoje zbraně, s vámi se biti!« řekne on s opovržením a odejde. Hrabě si celou tu scénu tak živě představil, že mimovolně nazdvihl prsa, svraštil obočí, stáhl rty a šel pěšinou v parku, jako herec při pěkném odchodu, po němž má zahřměti orkán potlesku. Ale za chvíli napadla jiná panu hraběti. 2e by se mu tato hrdinnost mohla třeba špatně vykládati. Řekli by, že nemá dostatečně taktu a vzdělání, že může způsobiti takový skandál na parketách cizího salonu. A mohl by si to pokaziti s paní hraběnkou, která je zajisté velmi zamilována. Zblázní-li se stará, poblázní se důkladně, myslil si velmi nelichotivě pro budoucí paní tchyni. Najednou se udeřil do čela. »Jsem já hlupák!« řekl si docela beze žertu. »Budu psát. Ovšem že budu psát. Nikdo ničeho nepozná, nikdo nebude ani tušiti, kdo psal, a můj účel bude dosažen.« Pan hrabě došel k nejlepšímu a nejmužnějšímu prostředku, jak by varoval hraběnku před tím nebezpečným baronem, který pase po jejím jmění — napíše anonymní lístek...
Třetího dne, kdy hrabě s komtessou opět osa- motněli v zámku, ohlásil lokaj milostivé komtesse, jež se právě nalézala v knihovně, že pan hrabě Stern-Beck prosí za chvíli rozmluvy. Komtessa pokynula němě hlavou, již měla skloněnu nad velikým foliantem anglického ¡Ilustrovaného časopisu. Na velikém stole ležela rozházena nejnovější čísla všech možných obrázkových listů, francouzských, německých, anglických a jiných, ale žádný slovanský.
Hrabě vešel v obřadné toilettě s patřičnou úklonou, která se hodila k tomuto vážnému okamžiku. Komtessa pozdvihla hlavu a zbledla tušíc, proč hrabě přichází. Kynula rukou k nejbližšíinu sedadlu. Hrabě znova se ukloniv, usedl.
»Přejete si, pane hrabě?« tázala se komtessa, a v jejím hlase bylo pozorovati jemné chvění.
»Pamatujete se zajisté, komtesso, na onen krásný večer, kdy jste mi slíbila...« »Ovšem se pamatuji, pane hrabě, a také vím dopodrobna, co jsem vám tehdy řekla...« rychle prohodila Zdeňka, aby snad hraběti nenapadlo tý- rati ji dlouhým líčením toho, nač si velmi nerada připomněla.
»Přicházím se vás tedy zeptat, komtesso, chcete-li setrvati na splnění svého slibu, který mne učinil tak blaženým...« »Mohla bych se cítiti uraženou, pane hrabě, že pochybujete, zda dovedu slovu dostáti.« »Pardon, komtesso, snad byste nemyslila ...« »Vím, že jste se nedobře vyjádřil, a proto vás žádám, abyste věřil mému ujištění, že nemám ve zvyku odvolávati, co jsem kdy řekla, třeba ani za cenu ... svého štěstí...« »0, komtesso!« zajásal hrabě, »vy tedy svolu- jete... Ah, kdybyste jenom tušila, jaké blaho pro mne chovají vaše slova!« Hrabě sklonil nakadeřenou hlavu k ruce komtessině a chtěl ji políbiti. Ale komtessa oddálila ruku, jako by nepozorovala pohybu Stern-Beckova a chladně s ledovým klidem promluvila: »Ale dříve dovolte, pane hrabě, abych vám dokonale mohla objasniti naši situaci. Znám vás a nechci, abyste někdy myslil, že máte právo něčeho mi vyčítati...« »Vyčítati... O, komtesso, jaké to přísné slovo!« »Přísné snad, ale jistě upřímné. Jsem již takovou, že chtějíc býti sama v jistotě, nenechám nikoho tápati v pochybách o něčem, co se týče mne. Počítá se mi to za chybu, ale já si kladu tuto přímost mezi své přednosti, mám-li jaké.« »Pravda, komtesso, nejkrásnější to vlastnost každého...« »Tedy prosím, abyste si nikdy nevykládal příznivě můj souhlas.« »Kterak to? Nepochopuji...« »Dostojím svému slovu, ale nic více. Nepudí mne k vám ani náklonnost, tím méně pak láska, proto ode mne nežádejte, pane hrabě, ani jednoho, ■ani druhého. Myslím, že jste ani nemohl býti v pochybnostech, vykládati si nějak jinak mé svolení, nežli jak se skutečně má.« »Ovšem, komtesso...« zajíkal se hrabě.
»Chybil Tste, v každém slově mi nevěřiti. Chci, abyste to nezvratně věděl, že to není láska, která mne učiní vaší ženou!« »Odpusťte, komtesso, ale myslím, že snad přece nemůžete s takovou jistotou mluviti o svých citech k muži, kterému chcete věnovati svůj celý další život.« »Mýlíte se, pane hrabě! Ujišťuji vás, že mohu tak mluviti!« »Jeť přece známo, že se mění lidské náhledy právě tak, jako lidské city. Lidé se nenáviděli a milovali, milovali a nenáviděli...« »Ne, pane hrabě, neklamte se, moje srdce je zadáno!« »Ah... pardon, komtesso ... zadáno... ah... to mne překvapilo! Ale kterak možno vám, přizná- vati se, mně, kterému jste právě slíbila...« »Poyažuji za svou povinnost, říci vám vše... Přece uznáte, že je to dosti důležito, abyste o tom věděl!« »Ano, ano... to uznávám... ano, je to velmi důležito,« vypravoval ze sebe hrabě, aniž věděl, co jiného říci.
»Máte nyní jasný doklad, že mohu mluviti určitě.« »Ano, až příliš jasný! Ale kdo je ten, který je tak šťasten, kdo je, ať ho poznám, ať... ať...« »Nemohu vám říci, kdo to je!« »Ale prosím-li? ...« »Ne, pane hrabě, nerozčilujte se, nemáte příčiny !« »Nemám příčiny! To můžete říci vy, která víte, že vás zbožňuji, že bych toho nesnesl, aby ještě někdo jiný mimo mne vás miloval!« »Klamete se! Ten, o němž jsem mluvila, ani netuší, ani by se neodvážil tušiti, co se děje v mém srdci!« »Tedy nikoliv obapolná láska?« radostně volal hrabě.
»Ne, ne!« smutně odpovídala Zdeňka.
»A jste si jista, že nikdy nezapomenete na lásku, která není opětována?« »To nikoli...« »Nuže...« »Jen toho dovedu míti ráda, kdo je mé lásky hoden. Na koho by padl jenom stín mé nedůvěry v jeho čest, dovedla bych jím pouze opovrhovati.« »0, nedomnívejte se, komtesso, že byste jinak nemohla naň zapomenouti! Budu činili vše, jen abych si získal vaší důvěry...« »Ne, pane hrabě, ne, nikdy ne! Chci býti vaší ženou. 2e znám povinnosti, které mne očekávají, o tom se nechci šířiti... Ale nechci něžností lidí zamilovaných, neboť by se mně protivily. A nechci býti za ně vděčnou! Nesmíte nikdy zapomenouti, proč jsem se odhodlala býti vaší ženou!« »A vaše důvody, komtesso? ...« »Ah, vy jste jich ještě nepoznal! Proč!? Ne- víte-li, že prchám z těchto míst, kde se cítím nanejvýše nešťastnou, abych zapomněla, čím bylo mi zde ublíženo, abych zapomněla, že naše společnost nezná ani lásky mateřské, ani jiné, jenom k vůli svému bezmeznému sobectví! Není u nás lásky, a je-li ještě láska ve světě, pak se musí hledati jinde, tam dole, mezi tím lidem, který se namáhá, plahočí a hlad trpí za náš blahobyt, za naše bohatství, a je snad šťastnější ve své iiuzotě a v bídných chatrčích, nežli my ve svém přepychu a nádheře!« »Ah, komtesso, vy hledíte na svět jinak, nežli my!« »Nuže, znáte moje náhledy, znáte má všechna •' přání, nyní můžete se lépe rozhodnouti,. chcete-li dále na svém trvati!« »0, komtesso, jsem nadšen, jsem oslněn! Vy mluvíte jako prorok, budu vaším učedníkem!« »Rozvažujte dobře, pane hrabě!« »Kdybyste smrti na mně žádala, neřeknu ne!« »Přejete si ještě něčeho?« »Odcházím, komtesso, abych požádal paní hraběnku za vaši ruku!« Hrabě povstal, uklonil se a políbil Zdeňěinu ruku, jež byla chladna jako led. Odcházel rychle ke dveřím, kdež opětoval svoji dvornou poklonu a zašel.
Komtessa chvíli se dívala ztrnule ke dveřím, pak pozdvihla se jí prudce prsa, z nichž vydral se bolestný, polodušený výkřik. Sklesla do fauteuilu, zakryla si tvář rukama a plakala, hořce, usedavě plakala...
VIII.
Konečně se přiblížily slavnostní dni, které již po celý měsíc napínaly veškeré borovské obyvatelstvo na skřipec největší zvědavosti, která rostla úžasně, čím více blížil se veliký svátek celé krajiny. Hasiči měli každodenní schůze, které obyčejně rozháněli kohouti svým líbezným kokrháním. Aj, proč by medle nepili, proč by zdatně nehasili žár svých hrdel, však on to někdo zaplatí!
I jiné spolky borovské statně se připravovaly. Páni živnostníci především a páni ochotníci. Jiných spolků nebylo. Ostatně, když měli hasiči schůzi, měli ji také živnostníci i ochotníci, a když hasiči pili, pili za všechny spolky dohromady, poněvadž ve všech těchto slavných jednotách byli titíž členové. Spolkový život v Borově měl jedno tělo a tři tváře; jinde bývá tváří ještě víc.
Ostatní obyvatelstvo, které nemělo čest, pa- třiti pod červený prapor hasičů, nebo pod těžkou cechovní korouhev živnostníků, nad níž skláněly pozlacené klasy těžké hlavy, nebo které nekráčelo za uměleckým znakem ochotníků, jež tedy nebylo tak dokonale zasvěceno do všech podrobností slavnostního programu, bylo ovšem den před sňatkem paní hraběnky jako na žhavém uhlí. Jak by byl celý Borov zajásal, kdyby byl zvěděl, co se bude díti při večerním průvodu pochodňovém, jak by byl zaplesal, že k slavnostnímu představení pánů ochotníků v parku bude míti každý přístup, že každý uslyší ta přenadšená slova, kterými oslavoval místní básník a podučitel věkupamátnou událost, »kdy dvě větve staroslavných rodů opět sestoupí se v jeden kmen, aby vzácných jistě podal plodů, a byl vždycky v Čechách velectění« Poněvadž toho všeho široké obecenstvo ani netušilo, rozlétaly se Borovém od úst k ústům otázky, na které by se byl každý rád dověděl nejurčitější odpovědi.
»Kterak to dopadne? Kdo sem přijede? Co z toho budeme mít?« Panští koně a sluhové byli stále ve službě.
Dne prvního září již před čtvrtou hodinou přede dnem, když ještě noční tma zápasila s ranním šerem, vyrazily z parkových vrat dva kočáry, v nichž byli zapraženi nejlepší koně zámeckých stájí. Na kozlíku protírali si ještě lokajové nevyspalé oči, kočové dívali se hloupě do ranní mlhy. Ale za to povozy se jenom svítily, řemení koní lesklo se do dálky a na uniformách sluhů nebylo ani prášku. Ó, jak se rádo všechno čistí, až pot kape se skrání, jak se jede rádo třeba o půlnoci i na několik hodin cesty, v zimě, v létě, když prázdná kapsa až ke dnu očekává dobrého šlechtického zpropitného. A což dnes! Dnes bude teprve hej, vždyť povezou se hosté svatební, a ti dokonce nehledí na nějakou pětku , nebo desítku.
Ačkoli kočové vyjížděli co možná nejtišeji, přece ohlas kroků koní a šum kol, jenž rozléhal se klenutým vjezdem, probudil hrdinu nastávajících slavností, pana ženicha, barona Chanovského, pána na Chvalíně, z nepokojného spánku.
• Byly to divné sny, které přelétly této noci kol Chanovského hlavy.
Tu viděl se náhle v ozářeném a ozdobeném chrámě. Přistupoval s hraběnkou po vysokých schodech, pokrytých koberci a posypaných kvítím, k oltáři, kdež je kněz očekával. Ale náhle místo hraběnky spatřil podle sebe paní Brožovou, starou, sešlou, s tisíci vráskami ve tváři, až se jí zhrozil. Prchnul z kostela, dral se zástupy lidu, které naň posměšně volaly. Chtěl vyraziti z portálu, ale náhh se před ním otevřela země a on padal dolů a nad sebou slyšel smích a příšerné volání, až mu krev stydla v žilách: »Boží trest!« A opět seděl v zahradě, jakou ještě nikdy byl nezřel. A s ním na sedátku dlela mladá dívka, rozkošná, milostná, jako anděl. Líbal ji horoucně, vášnivě, tiskl ji k sobě, až téměř slyšel tlukot jejího srdce. Ale najednou, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním vážný stařec, zachmuřený, jako bouře, vzrůstá před ním do nesmírné výšky, všechno se mění v poušť a stařec mluví hlasem hromu, až všechno trne: »Tys mi zničil štěstí celého života a proto zahyneš!« Dává se na útěk před strašlivým zjevením, ale nohy mu vypovídají službu. Sotva se vleče. Chce volati, ale z hrdla nemůže vyrazili jediného zvuku. Musí zahynout. V tom stařec zmizí.
Chanovský je šťasten, blažen, běhá po kvetoucích nivách, jako bujné hříbě, zpívá si, jako dítě, avšak běda! Sotva si poněkud odpočinul utýraný duch, již nová hrůza naň kvapí. Z dálky je slyšeti hrozný hukot, jakoby se celý svět řítil ve zkázu. Na obzoru vyzdvihla se vysoká, nedozírná stěfťa rozbouřených vln moře, jež vichřice popohání, mrskajíc je zuřivou silou, stále blíž a blíže. Trhá všecko s sebou, vesnice, města, hory, lesy hltá, jako hladová šelma vyhlídnutou kořist. Chanovský prchá s divokým chvatem. Hrůzou a zděšením skoro šílí. Dere se do kopce, ječivý proud vody za ním. Prchá znova dál, jako štvaná zvěř. Drápe se na nejvyšší vrchol hory, která vládne nad krajinou. Ale v okamžiku bičuje ho voda zase do pat. Z děsné potopy vynoří se náhle bílé, skvoucí tělo jinochovo, který ho obemkne kolem pasu a volá k němu zoufale: »Pro živého boha, otče, zachraň mne!« Přivine ho k sobě, stiskne jeho hlavu na svá prsa, skloní se, aby ho políbil, a v tom poznává dobře známé tahy Rudolfovy tváře. Ale v okamžiku vyrve mu rozkacený živel drahou bytost, kterou byl sotva poznal. Ječivým proudem zaniká žalostné volání: »Otče! Můj otče!« Divoká bolest sevře Chanovského srdce, zoufalý výkřik vydere se mu z hrdla, vrhá se za Rudolfem, klesá stále hlouběji v nesmírném prostoru vod.
Probudil se. Ani se nemohl probrati k plnému vědomí toho, že vše to bylo pouhým snem. Přejel si rukou čelo, jež bylo pokryto studeným potem. Šátkem, který ležel na vedlejším nočním stolku, přetřel si znojené tváře. Oddychl si zhluboka, že unik! již rozčilujícím snům. Rychle vstal, oblekl se do županu a vešel do knihovny, aby si vybral některou knihu. Sáhl po Němcové »Babičce«, která tam byla ve francouzském překladě. Chtěl touto idyllou, ze které vane klidný, posvátný dech pravé poesie, utišiti rozháranou mysl. Ale nemohl pokojně čisti. Každou chvíli vzpomněl si na poslední obraz podivného snu, vzpomněl si na Rudolfa-. Výsledek toho přemítání byl, že se rozhodl, že ještě dnes musí se dopátrati nezvratné jistoty o původě jinochově. A doví se jí od samé matky, jinak ne. Přijde večer do zámku, paní hraběnka si toho výslovně přála, aby Rudolf přišel se starou paní; zajisté najde vhodnou příležitost, aby s ní několik slov nepozorovaně promluvil.
Zámek oživil se dnes o dvě, tři hodiny časněji, nežli obyčejně. Po chodbách bylo slyšeti tlumené šeptání sluhů, šustění sukní, mezi nimiž pobíhal pan správce, aby na všechno sám dohlédl, aby vše bylo v nejskvělejším pořádku ku přijetí vzácných hostí. Vždyť přijedou asi dvě hraběnky, několik komtess a hrabata a baroni! Aj, toť musí všechno jenom zářiti, roucho svatební musí býti neposkvrněné, bílé, neboť co by se neobjevilo býti čistým, bude uvrženo do ohně pekelného, kde je pláč a skřípění zubů. 0, těch starostí páně správcových! V zámku aby bylo všechno již dopoledne upraveno, neboť odpoledne musí zase do kostela, aby byl důstojně vyzdoben k uvítání takové společnosti, jaké v sobě ještě nikdy nehostil. Ubohý pan správce má plnou hlavu, všechno se mu v ní plete, ani neví, čí je. Je také na pováženou, sám všechno zastati. Je LIBUŠE 1912. Ladecltý, Na tichém vonkoyé. 10 tady ovšem také pan pojezdný, ale co s tím, ten panu správci ještě překáží.
Baron, slyše to tajemné, vzdálené šumění hlasů a šoupání kroků, odložil knihu a hluboce se zamyslil. Zachvělo se mu nějak podivně srdce v prsou. Zdálo se mu, jako by to nebyly hlasy lidské, ale jako by slyšel hovor neviditelných šotků a gnomů.
Stojí na prahu nového života, který mu slibuje býti šťastným v náhradu za trpkou minulost. Mimo- volně chopil se baron péra a napsal: Šedivá mlha podzimu snesla se nad hlavu moji, všechno mi řeklo: »Příteli, konec je mladosti tvojí!« Všechno mi řeklo: »Zapomeň, že jsi kdy miloval vřele, neboť tvé srdce nyní je ledové, bez lásky cele.« »Není to pravda!« odpovím, »dovedu pocítit blaha, právě mi slza skanula po líci, teplá a vlahá.
Zpět se mi vrací jaro zas, v prsa mi zasedla touha, nebylo mrtvo srdce mé, byla to zima jen dlouhá!« Když dopsal a přehlédl sloupec krátkých veršů, kýlo tnu, jako by se probudil ze snění. Teprve nyní jasně viděl, co napsal. Dal se do hlasitého smíchu. »Svrchovaný Bože! Verše! Na stará kolena verše!« Rychle se chopil péra a důkladně přetrhal řádku za řádkou.
K desáté hodině přijeli první hosté. Baron Fichtner, starý, šedivý pán, s dvěma baronessami, s nimiž jezdil po všech svatbách a jiných rodinných i veřejných slavnostech. Mnohý obraz, ne vždycky nejšpatnější, proběhne také všemi. možnými výstavami, nežli najde kupce.
Později se dostavili jiní hosté. Stará hraběnka Vysocká s komtessou. Stará paní přijme každé pozvání, af již učiněno jakkoli, ale nikdy ne na krátký čas. Její návštěva trvá tak dlouho, pokud je vůbec možno, nebot všude tak přivykne, že ani nemůže si pomysliti bez bolu, že bude nucena již opustiti »své nejlepší přátele«. Při tom se jí vždycky zarosí oči. Ale prává příčina je ta, že paní hraběnka podobnou návštěvou uspoří mnoho a mnoho peněz, kterých se jí vždycky nedostává. Kde mají rádi hosty, k nimž není třeba míti ohledů, zvou si paní hraběnku Vysockou. Obyčejně se jí dostává pozvání jako almužny. Její dcera, nevdá-li se, nebo nedomůže-li se protekce, aby ji přijali do některého dobročinného ústavu, povede právě takový potulný život chudé šlechtičny, jako matka. Ubozí žebráci erboví!
Konečně ještě přijela nějaká sestřenka paní hraběnky se svým mužem, jakožto zástupci hra- běnčiných příbuzných, kteří se na hraběnku zle pohněvali, že podá svou drahocennou ruku takovému člověku. Paní Melanie z Wartecku byla vyslána, aby se podívala na toho, bůh ví, kdo to je, který na 10* stará léta drahou přítelkyni jí obloudil, bůh ví, jakými prostředky, aby se zmocnil jejího jmění. Ale, bůh ví, nepodaří se mu to, oni budou všichni pilně dbáti, aby se nikterak neukřivdilo ubohému siroteč- kovi, nešťastné Zdeňce. Ti dobří lidé!
Z přátelství ke hraběnce nebo k baronovi nepřijel ještě nikdo. Snad se dostaví ta vzácná duše zítra...
Poněvadž byli cizí hosté, ustanoven oběd na pátou hodinu.
Od smrti pana hraběte Janovského neviděla veliká nádherná jídelna tolik hostí pohromadě, jako dnes, a ještě snad nikdy tolik veselých, usměvavých tváří, leda tenkráte, když jídelnami zvonívaly krátké kordíky, černaly se španělské pláště a bělaly se nabírané límce. Tenkráte bývalo prý v Čechách hlučno, veselo na zámcích, kdy páni stavové vládli sami podle svého rozumu, kdy lid býval jejich otrokem, jehož život visel na rozmaru pánově ... 0, staré, zlaté časy, kam prchlo vaše blaho, vaše veselí!
Jídelna šuměla veselým hovorem. Ze všech očí zářilo tak upřímné potěšení nad sňatkem paní hraběnky, ze všech úst vyšlo tolik upřímných slov, která jí přála vše, vše, vše to nejlepší, až byla radost pošlouchati. Paní Melanie rozplývala se sladkými pohledy a šepotem. Každý se zdál býti tak šťastným a spokojeným, jako nejnevinnější děvčátko na světě.
Ani Zdeňka nebyla ušetřena všeobecným proudem lživých slov, která svým plynným tokem mají nahraditi hloubku ducha a citu. Stálo ji to veliké přemáhání, aby nebylo na její tváři viděti, že je ne- spokojena, že jí něco v prsou praví, aby pohrdala celou tou vzácnou společností, jejímž jediným odznakem je lež. Často nepozorovaně stiskla rty pevně k sobě, aby jí z úst nevyklouzlo slovo, které by jediným rázem odhalilo všechny její myšlenky. Nebyla ještě tak zkaženou, jako ostatní, ještě neznala tak dobře způsoby, jak se mají vznešení lidé chovati, ještě nebyla dokonalou damou salonův, jako paní tetinka Melanie, jež se neustále kloní k lícím paní hraběnky jako najedená husa, aby nej- dražší přítelkyni zašeptala, jak je šťastna, že může býti svědkyní jejího blaha.
Při třetím přínosu schýlil se lokaj, klonící se po levici barona Chanovského s misou ke stolu, blíže ke vzácnému pánovi a uctivě oznamoval, že přišel ze stanice posel, který má odevzdati panu baronovi telegram.
Baron se zachvěl. »Nechť posečká chvíli!« odvětil, ač by byl nejraději okamžitě spěchal přijmouti depeši. Je zajisté z Chvalína... Co mu přináší...
V tom vešel do jídelny hrabě Arthur, kterého byla paní hraběnka vyslala něco opatřiti, a drže v malý obdélník složený bílý papír, spěchal k baronovi.
»Milý barone, převzal jsem za vás nějaký telegram,« mluvil Arthur, podávaje baronovi lístek.
»Děkuji vám, hrabě, jste příliš laskav!« Baronovi se chvěly ruce, když bral depeši od hraběte. Zastrčil ji nečtenu do kapsy.
»Jevíte málo zvědavosti, barone,« prohodila paní hraběnka, nemohouc utlumiti svoji nepřemožitelnou ženskou zvědavost.
»Dovolím si tedy nahlédnouti,« odpovídal baron a pozorně prohlédnuv papírovou pečeť, roztrhl ji. Sotva nahlédl do vnitř, byl by málem zděšením a úžasem vykřikl. Několika slovy zvěstoval mu věrný správce z Chvalína zprávu, která ho srazila okamžikem s nejvyššího blaha do nejtrpčího pokoření. Správce oznamoval: »Věřitelé dověděli se o krocích firmy Engelmann. Vypověděli všichni své požadavky. Půjčka již nemožná. Nezachrání-li se pan baron jinak, nezbývá, než padnouti. Očekávám okamžité zprávy.« Chvíli patřil Chanovský ztrnule na papír, bez myšlenek, bez pohnutí, bez ducha.
»Nuže, barone?« tázala se paní hraběnka.
Baron neodpovídal, neboť neslyšel hraběnčiny otázky. Všechen hovor, všechny hlasy v jídelně splynuly mu v jediný šumat, ze kterého nerozeznával žádného tónu; všechna písmena před jeho zraky smísila a spletla se do černých kol, která se mu zatočila před očima.
»Barone, vy studujete svůj dopis, jako by byl psán hieroglyfy!« smál se hrabě baronovi přes stůl.
Ten suchý, nepříjemný hlas vyrušil teprve Chanovského ze ztrnutí. Pozdvihl hlavu a podíval se kolem sebe, jako by ani nevěděl, kde se nalézá.
»Smím-li se ptáti, kdo vás překvapil, barone?« ptala se hraběnka, která mu seděla právě naproti, majíc po boku Zdeňku a drahou paní Melanii.
»Můj dobrý přítel, paní hraběnko,« vyrazil ze sebe Chanovský.
»Lže!« řekl si hrabě. Byl si dobře povšiml, že depeše je poslána z Chvalína. »V tom něco vězí.
■ Ž5B Dáme si pozor, milý barone,« pokračoval pan hrabě ve svých myšlenkách.
Chanovský cítil, že musí dodati více, nežli řekl,, a pokračoval: »Hrabě Lesinský prosí za prominutí, že se nemůže dostaviti, poněvadž již dříve přijal pozvání na tyto dny od knížete Aranyho. Připojuje své nej.- vřelejší blahopřání.« »Díky,« prohodila hraběnka a obrátila se k paní- Melanii.
Ah, nebesa, co v této chvíli bouřilo v prsou Chanovského! A nemohl odtud, nemohl pryč, aby nepozorován, neslyšen mohl si uvolniti ten hrozný tlak na mozek, aby mohl ochladiti žhavé čelo a uklidniti divoký pohyb srdce. Musí se skláněti na ltvo, aby řekl nějaké lichotivé slůvko baronesse Fichtnerové, musí se skláněti na právo, aby poslouží komtesse Vysocké. Má býti duchaplným, jaká to trýzeň, a nezná jediného pomyšlení, nežli na sebe; má býti veselým a neustále slyší hučeti hlavou slova: »Jsi na mizině, jsi žebrákem!« Go nyní činiti? Musí promluviti s hraběnkou! K smíchu, kterak s ní může osaměti, když plný zámek hostí? Po obědě sotva jí zbude chvíle k úpravě toiletty, a hned potom začíná večerní slavnost. A potom... jak by s ní mohl mluviti o peněžních záležitostech? Jednou dal pokyn správci, že by se rád zmínil o svých poměrech, ale správce mu sdělil rozhodnutí hraběnčino, že si nikterak nepřeje, spo- jovati tento sňatek se záležitostmi peněžnými, které prý dodávají každému manželskému spojení ráz obchodu. A konečně... nyní ie již na všechno pozdě, nyní již nemožno ustoupit, děj se, co děj.
Ale bude-li se hraběnka domnívat!, že to nebyla láska, která ho k ní připoutala... Ne, ne, něco takového nemůže si přece o něm ani mysliti... vždyf ho přece zná... Ale kdyby!... Ó, jaký by to byl život! Horší, tisíckráte horší, nežli druhdy! Avšak .. co pocítí?! Ah, promluví se správcem. Ano, to bude nejlepší!... Řekne mu vše ... Ne, ne! Kterak by se mohl takto ponížit! Nemožno! Přiznati se podřízenému úředníku... Ah, bože, jak se rozhodnouti? Vždyť by se správce přece musil někdy o všem do- věděti. Pak by byl i v jeho očích podvodníkem ... Ano, pryč se studem, pryč s hrdostí, zde se jedná o čest, a té se musí podrobiti vše!
Na štěstí byl oběd brzy ukončen.
Když hrabě Arthur odcházel do fumoiru, pokynula mu paní hraběnka, aby posečkal. Omluvila se na okamžik u své drahé paní Melanie a rychlým krokem ubírala se ke hlubokému výklenku okna, kde ji hrabě očekával.
»Ráčila jste poroučeti, paní hraběnko?« ptal se zvědavě Arthur.
»Odpusťte, hrabě, že jsem vás odcizila milé společnosti, ale pouze na chvíli.« »Paní hraběnko, přece víte, že ...« »Žádná společnost na světě není vám tak milá, jako moje, vím!« dala se do smíchu paní hraběnka. »Ale právě proto, že ve vás oceňuji věrného přítele, dovoluji si býti k vám poněkud důvěrnou. Hle, dnes odpoledne, právě před obědem, dostala jsem tento lístek. Prosím, nahlédněte do něho!« Při těchto slovech podávala paní hraběnka Arthurovi malé psaníčko, v němž velikými, hrubými literami, na nichž bylo okamžitě viděti, jak se namáhal jejich pisatel, aiby nikdo nepoznal jeho ruky, bylo psáno následující: »Hraběcí milosti! Upřímný a oddaný přítel varuje vás před sňatkem s panem baronem Chanov- ským, poněvadž je jisto, že baron nevyhledává vás, ale vašeho jmění.« Pan hrabě díval se hloupě na list a zase na hraběnku, nevěda, co má dělati a co má mluviti. Znalf ovšem svoje písmo výborně.
»Netušíte-li, hrabě, který by to byl upřímný a oddaný přítel, který se osmělil napsati tuto... tuto nestoudnost?« »Já, já... kterak bych mohl já věděti, kdo to psal, paní hraběnko?« zajíkal se hrabě.
»Ani mně nepřipadá na mysl, kdo by se mohl odvážiti takové podlosti,« mluvila prudce paní hraběnka, až se jí líce zarděla hněvem, »ačkoli uznávám, že je dosti lidí, kteří by mohli míti zájem na zmaru mého zasnoubení.« »Ah, jaká to myšlenka, paní hraběnko, kdo by mohl...« »Znám vás, milý hrabě, jako upřímného a oddaného našeho přítele. Zavděčil byste se mi velice, kdybyste mi byl nápomocen vyhledati onoho dobrého muže, který má o mne tak dojemnou péči. Chci mu býti vděčnou!« »Neměli bychom snad ptáti se, jako Francouzi: ,Kde je žena?'« »Jsem přesvědčena, že nikoli!« »Nuže, jsem vám s největší ochotou k službám, paní hraběnko!« »Tedy, prosím, vezměte si tento list, milý hrabě. Snad vám udá stopu. Pátrejte!« ISf ..... ■■ , —_ »Vynasnažím se ...« »Ale bedlivě, bedlivě, milý příteli!« Hraběnčina dlouhá vlečka odšuměla ke skupině dtam. Hrabě odcházel, mačkaje psaní v ruce, a na jeho obličeji, žlutém a vyžilém, zdálo se, jako by vystupoval ruměnec. Snad přece hraběnka netušír že on je původcem? Tak bedlivě naň pohlédla při posledních slovech... Vždyť se poctivě snažil, aby ho ani stín podezření nemohl zasáhnouti, ale aby v plném světle zářila jeho mužná poctivost...
Chanovský se odstranil při nejbližší vhodné příležitosti, kdy viděl, že nebude pohřešován. Na chodbě spatřil přccházeti člověka s čepicí úředních sluhů. Muž uctivě smekl a nerozhodně blížil se k baronovi.
»Ponížený služebník, jejich milosti!« »Čeho si přejete?« »Přinesl jsem telegram pro milostpána barona Chanovského. Líbí milostpán napsati odpověď?« »Pojďte se mnou!« Baron kvapil po schodech dolů a parkem k nízkému domku správcovu.
»Počkejte zde!« velel poslovi a sám vešel malými dvířky do šeré síně, dlážděné vydrolenými a roztlučenými cihlami, mezi nimiž mohla nezkušená noha snadno najiti svoji zkázu. Několik dveří na všech stranách přivedlo barona do nejistoty, kam vejiti. Otevřel na zdař bůh první dveře. Nesnesitelný puch vyvalil se mu vstříc. Na hliněné podlaze sedělo několik dětí a hrály si. Kam pohlédl, všude nečistota. Asi tři postele stály podle sebe, neustla- né, se špinavými, potrhanými povlaky na hubených, poloprázdných peřinách a se sválenými prostě- radly. Po stranách pelestí visela stébla slámy. Děti obátily ušpiněné tváře ke dveřím a vyvalily oči.
»Kde bydlí pan správce?« ptal se Chanovský.
»A nevíme!« odpověděl nejstarší kluk.
»Zrovna naproti!« ozval se odněkud suchý, třaslavý hlas.
Baron se téměř ulekl. V koutě na slámě ležel někdo, snad žena, snad muž, koho byl dříve nepozoroval. Byl rád, že bral již za kliku protějších dveří. Vešel do tmavého pokoje bez okna, kam vnikalo trochu šera ze síně otevřenými dveřmi. Tápal ve tmě po stěnách a nahmatal samé přihrádky, naplněné papíry. Konečně dostal se ke dveřím, které asi vedly do správcova pokoje.
»Je pěkně ubydlen, ten pan správce,« myslil si baron. Zaklepal.
»Jsi to ty, Francku?« byl slyšeti hluboký bas páně správcův. »Kde tě hromy nosily?« »Baron Chanovský!« Na to padlo něco těžkého na zem, potom bylo slyšeti dupnutí, jako by někdo skočil se stolice nebo se stolu, a kvapné kroky ke dveřím. Klíč se otočil a staromládeiíecká tvář správcova objevila se světlém pruhu otevřených veřejí.
»Ach, račte odpustiti, pane barone!« »Nezdržuji?« »Právě jsem na chvíli přiběhl domů, abych něco vyhledal a připravil na večer.« Baron se nemohl zdržeti úsměvu, když uviděl uprostřed na velikém stole hromady lampionů, složených i rozepnutých, na zemi kolem dokola pochodně a rakety a bengály a hmoždíře a všeliké jiné nářadí na dělání slávy a radostného nadšení.
»Tedy vyjádřím se krátce!« prohodil baron a několika slovy pověděl správci, oč se jedná. Pan správce díval se' na barona, jako by mu nerozuměl, co mluví, jako by nevěřil, zda ho neklamou smysly. Když baron domluvil, nastalo hrobové ticho. Na stěně tikaly malé hodiny. — Pan správce přešel několikráte prostornou síní od kamen, kolem nichž se válely zbytky doutníků, až k malým oknům, jež byla plna květináčů s uvadlými kytkami, o které se nikdo nestaral a které pan správce hnojil spoustami popelu ze svých dýmek. Potom se zastavil před baronem, jenž tu seděl jako na trní, a vážně prohodil: »Pane barone, tof nepříjemná situace!« »Ovšem, ale co dělati?« »S paní hraběnkou nelze o tom inluviti.« »Nuže, poraďte mi, jak se mám zachovati...« »Těžká rada, pane barone. Ráčíte nahlédnouti, že mně, jako úředníku paní hraběnky ...« »Tedy aspoň mi řekněte své mínění...« »Pokud paní hraběnku znám,« počal rozvážně pan správce, »mohu říci, že by zasnoubení neodvolala za žádnou cenu, i kdyby se již nyní o všem dověděla. Zůstalo iby tedy vše, jak je. Ale ovšem, že by bylo po jejím dobrém rozmaru, a den, který má býti nejšfastnějším v jejím životě, nebyl by jí asi takovým! Proč bychom ji tedy činili dříve nespokojenou, nežli je potřeba. A konečně, po sňatku, muž se ženou jinak, důvěrněji o všech svých poměrech může mluviti, nežli před sňatkem. Vím, že by paní hraběnka byla schopna každé, i sebe větší oběti...« »Nežádám obětí,« rozhorleně promluvil baron. »Chvalín ještě stojí za všechny pohledávky věřitelů.« »Tedy musíte zameziti, pane barone, aby veřejnost se o něčem dověděla. Jinak nevím, jak by vše skončilo...« »Máte pravdu, tomu se musí předejít!« Baron vstal, popošel ku psacímu stolu správcovu a na obdržený telegram načrtal tuto odpověď: »Zadržte za každou cenu veřejné prohlášení konkursu. V několika dnech pomocí své nastávající choti, hraběnky Janovské, zaplatím všechno. Chanovský.« Potom vzal pruh čistého papíru a opisuje naň chvatně svoji zprávu tázal se správce, bude-li moci posel ještě v čas doraziti do stanice, aby telegram ještě dnes byl vypraven.
»Ovšem, pane barone, ale má již svrchovaný čas!« odpovídal správce. Baron složil rychle list, zapečetil a spěchal z nevlídné místnosti. Správce ho doprovázel před dům. V tom blížil se kvapně k oběma pánům od městečka asi dvacetiletý hoch. Hluboko smekl hasičskou čepici a zvěstoval panu správci, že prý nevědí, jak se mají v kostele roze- staviti květiny.
»Vždyť je tam pan farář!« zabručel správce.
»Velebný pán také neví...« »Ten velebník není také k ničemu,« zahučel si pan správce do vousů. »Pane barone, račte odpustit,« omluvil se rychle u Chanovského a spěchal do městečka, aby osvědčil svůj vzácný vkus.
Baron vrátil se do zámku s lehčím srdcem, nežli před chvílí odcházel, a brzy octl se opět v kruhu svatebních hostí.
Hrabě Arthur pozoroval baronův odchod. Byl by se nejraději hned za ním vytratil, aby ho mohl sledovati.' Tušil, že se jedná právě v tu chvíli o něco velmi důležitého. Proč zapřel baron původ telegramu? Proč okamžitě naň odpovídá? Ah, zde je možno něčeho se dopátrati, čím by se mohl baron učiniti na vždy neškodným. Ale kterak? Kterak do- věděti se jistoty, důkazů? Arthur přistoupil blíže k oknu a zrakem visel téměř na hlavní cestě v parku, nespatří-li odcházeti posla. Což aby se pustil za ním ... uplatil ho... Eh, jak hloupá to myšlenka ... Avšak hle, co vidí, baron spěchá sáni parkem, zahýbá se v právo, aj, vchází ke správci! Je-li možná? Byl správce dokonce jeho důvěrníkem? Nebo ví hraběnka o všem?
V té chvíli se stalo, že Arthur na otázku starého pana Fichtnera, zná-li pověstného anglického běhouna »Pitavala«, chvatně odpověděl: »Již vychází od správce,« čemuž se dala společnost pánů do hlučného smíchu. Na štěstí se nikdo nepodíval, kdo to panu hraběti popletl hlavu.
»Nedivte se, pánové, vždyf jsme bývali všichni tak roztržití, jako hrabě. Tenkráte, kdy se také na nás usmívala božská láska!« vzletně řečnil kýsi baron ze sousedstva. Hrabě se ani nesmál svým známým sebevědomým úsměvem; mělť nyní 11a mysli něco důležitějšího, nežli se chlubiti; jednalo se mu o záchranu celého dědictví! Kdyby se mohl dostati pryč!
Právě vešel Chanovský. Po jeho tváři rozhostila se jakási klidná spokojenost; usmíval se jako člověk, jenž nemá nejmenší starosti, ani té, jak by pohodlněji byl živ. Hrabě zasoptil v duchu vztekem.
Kterak by byl šťasten, kdyby mohl toho dobrodruha, který se tak bezohledně vynáší svojí duševní převahou, dokonale rozšlapati, sraziti do bláta a kalu!
»Výborně, že přicházíte, milý barone,« kvapil hrabě k Chanovskému, »poskytněte pánům za mne náhradu. Mám se ještě o něco postarati, pánové na okamžik prominou,« vypravil ze sebe rychle hrabě, a již zmizel. Prošel několika pokoji, dostal se na verandu, seběhl dolů a nejodlehlejšími pěšinkami propletl se ke správcovu domku a zadním vchodem, který vedl do parku, vešel do vnitř. Znal se v síni dobře, neboť jednou nebo dvakrát byl již navštívil správce, a proto spěchal rovně ke dveřím v levo, otevřel, prošel tmavou předsíní a zaklepal na nízké dveře. Nikdo se neozval.
»Proklatě, snad není doma!« řekl si hrabě nahlas a udeřil na kliku. Dvéře povolily. »Co to? Otevřeno? Prázdno?« tázal se sám sebe a nahlédl do vnitř. Bylo skutečně prázdno. Odhodlal se chvíli posečkati. Usedl na rozviklanou židli. Ale nevydržel v klidu ani minutu. Vstal, popošel několik kroků, rozhlédl se a opět usedl. Po chvíli, když správce ještě nešel, postavil se k oknu, aby se podíval, zdali již odněkud nepřichází. Nikde živé duše. Přešel rychle dlouhým pokojem. Opět se zastavil u okna. Ještě nikdo. Strašlivé čekání. Usedl si na židli u psacího stolu. Jeho zrak utkvěl na pohozeném papíru, popsaném a přeškrtaném. Přihlédl blíže. Sotva přečetl první slova, vyskočil jako hadem uštknut.
Ah! Vnuknutí boha přivedlo ho sem! Chopil se papíru a vytřeštěným okem hltal jeho obsah. Tedy je na mizině, tedy je zničen, tedy je žebrákem, ten baron Chanovský. Roztomilý muž! On zaplatí, výborně, on zaplatí! A jak lehce, z cizích peněz! Jak je to krásné, býti tak duchaplným, taik ¡bystrým, tak vtipným a chytrým! On zaplatí!
Hrabě vybuchl do drsného smíchu, jeho vyhublá tvář se rozšířila, jeho mdlé oči zazářily, ústa se rozevřela, až bylo viděti žluté, ošklivé zuby, ruka držící papír chvěla se mu zimničně. Aj, totě důkaz tak nezvratný, tak neklamný, jako že jc pouze jediná pravda. Ve své ruce drží nyní celý jeho osud, tou rukou může ho strhnouti a povznésti, zabiti a nový dáti život. Dlouho čekal na ten okamžik, je spokojen, že se přece dostavil.
Ale, patří-li mu ten list, kde Chanovský svědčí sám proti sobě... Zajisté, že nikoli... Vždyť to byla krádež... obyčejná, sprostá krádež... Ne, ne, chci zachrániti hraběnku před hanbou, svoji nastávající rodinu před potupou, míti členem takového člověka ... Čiň, co chceš, je to přece jenom krádež, krádež, krádež! hřmělo mu v duši svědomí... Můj úmysl je poctivý... Bylo by nespravedlivo, aby takový člověk rovnal se nám, ba dokonce, aby se nad nás vyvyšoval... A přece jenom krádež ... Hloupé předsudky, což se vás nezbavím jediným rázem?!
Pan hrabě svinul křečovitě papír ve chvějící se ruce, plachým zrakem se rozhlédl, jako by se bál, že ho někdo pozoruje, kvapně vyběhl z pokoje do síně, přirazil.za sebou dvéře, a postranní stezkou, zakrytou stínem stromů, jichž koruny mu šuměly nad hlavou, ubíhal k zámku vznešený ten pán, lisím krokem, nic lépe, nežli zloděj za světlé noci, kdy se zdá, že každý keř, každý kámen je vidoucím svědkem podařeného lupu ...
IX.
Zvolna se tmělo.
V zahradním saloně, který byl určen za jeviště i hlediště důstojné slavnosti, bylo ještě hlučno a živo. Několik výpomochých sil z městečka, mezi nimiž nescházel znamenitý lezec a krejčí, hrdina nedávného cvičení borovských hasičů, dokončovalo usilovně květinovou i kobercovou výzdobu prostorné, vysoké síně. Slečna Loti, bystrým okem pozorujíc každou chybičku a neméně bystrým jazykem ji opravujíc, popocházela od místa k místu, jako by hledala nejlepší stanovisko k rozhledu.
»Jen rychle, rychle!« pobádala slečna nehybné pomahače ke větší čilosti. »Pane Anton, tamhle ta guirlanda visí na křivo!« Pan Anton běží se žebříkem, aby ihned napravil svoji chybu. Slečna Loti milovala ve všem pořádek. Byla také radost podí- vati se na chvojové věnce, od jejichž temné zeleni odrážely se jasné barvy přivitých květů, jak se pravidelně pnuly po sloupech u vchodu, jak se vinuly kolem stropu v bohatých, urovnaných záhybech. V každém koutě a výklenku vyrostly celé palmové lesíky. K jedinému lustru, který za všedních dob osvětloval zahradní salon, připojily se ještě dva, které pan správce byl vypátral na půdě mezi starým nepotřebným nábytkem. Pan krejčí a lezec důmyslně zahalili nahá ramena ubohých světlonošů, zbavená vší pomíjející krásy, množstvím zeleni, aby žádné panské oko nepohoršilo se jejich sešlostí.
LIBUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkově. 11 U vchodu civělo několik lidí, kteří zvědavě nahlíželi do vnitř, aby viděli každou podrobnost v ozdobě i zařízení panského pokoje. Dnes výjimkou směl býti vrátný shovívavým; dalaf paní hraběnka rozkaz, že do parku smí každý, kdo poněkud slušněji vypadá. Proto již nyní plnilo se prostranství před salonem lidmi, kteří při večerní slavnosti nebyli obmyšleni nějakým úkolem.
Slečna Loti kývla sem tam na některý pozdrav z venku. Neměla času, aby věnovala několik slov svým známým z Borová. Vždyť každý vidí, jak je zaměstnána, jak je důležitá. »Jen rychle, rychleji!« popoháněla důrazně lidi, kteří na tento okamžik byli jí podřízeni.
Lotinka již se skoro zlobila. Za chvíli ji volá povinnost k paní hraběnce, a ona by si ještě ráda promluvila s panem pojezdným. Ale pořádně, důkladně chce si s ním promluviti. Odpoledne zase o něm byla slyšela, že ho včera v deset hodin večer viděli procházeti se po silnici s tou ničemnou svůdnicí, s tou Skočdopolovou! Snad proto také byly pohyby slečny Loti tak prudké, rázné a určité. Dnes tomu udělá konec. Buď se věnuje pojezdný úplně jí, nebo druhé. Ale dá-li přednost té žluté Amálii, pak běda mu! Pak se mu pomstí! Potom si může rychle hle- clati jiné místo, neboť z Borová ho jistě vypudí. Jaká to nemravnost! Je to také pořádná slečna, která večer se vodí s pány po silnici? Ať se má na pozoru, milá slečna, ať se má na pozoru, nebo ... Však to dnes přivedu ke konci... Kolikrát jsem mu dala pokynutí, aby se neostýchal mne navštívit... Nepřišel ... Je to slušné voditi se s takovou ženskou večer, ba v noci?... A ke mně nepřišel... Nu, počkejte!
Co takto slečna Loti činila v duchu kruté plány na zničení věrné lásky dvou zamilovaných srdcí, ozval se za ní lahodně šeptavý hlas: »Ah, drahá slečno, kterak se vám daří?« Slečna Loti sebou trhla, jako by někdo byl za ní vystřelil.
»To jste vy?« zvolala ne příliš zdvořile.
»Přišla jsem na vás se podívat, milá slečno!« »Tak?« zvolala Loti, v obličeji celá rudá, »tak?« »Ovšem! Máte asi mnoho práce, není-li pravda?« »Mám práce dost, ale ještě více času, abych vám něco poradila, milá slečinko,« sípěla Loti a cho- pivši Amálii za ruku, táhla ji vysokými dveřmi, obloženými mramorovým osazením, na slabě osvětlenou chodbu. Tam se milá, něžná Lotinka postavila proti Amálii se žhavými zraky, se zaťatými prstíky v měkké dlaně, jako rozčepejřený kohout proti druhému na jednom smetišti.
»Tedy vy tak, má milá? Přicházíte sem, abyste se mi smála do očí?« »Mohu sem, jako každý jiný!« »Dříve měla byste se přece naučiti jinak se chovat.« »Od vás bych se tomu naučila!« »Neběhám po nocích, jako vy!« »Nesloužila jsem po zámcích, jako vy!« »Máte starosti, abyste si polapila ženicha.« »Ne více, nežli vy!« »Běháte za každým jako nechci říc' kdo! Ale ještě nemáte vyhráno, má zlatá! Ještě jsem tady já, u* ke které má ten váš ženich také povinnosti, ale čistější, nežli k vám!« »Myslíte-li, že se k vám ještě vrátí, jste na omylu!« »Uvidíme!« »Pochybuji! Alespoň včera o vás něco řekl, jako že jste staré fintidlo!« »Ježíš Maria!« zalomila slečna Loti rukama nad hlavou. »Co se opovažujete?« »Povídám, co řekl, má drahá!« V tom se mihl okolo nich člověk v černém kabátě. Nešťastný pan pojezdný! Kam ho bezohledný osud zavlekl!
»Pane pojezdný, pojďte sem, pane pojezdný!« volala slečna Loti, spěchajíc za svým zpronevěřilým milencem. Zachytila ho stěží za rukáv.
»Pane pojezdný, tato... tato slečna právě mi pověděla, že jste se včera o mně vyjádřil.. tak divně... tak sprostě ... že jsem staré fintidlo... Mluvte, je to pravda, nebo ne?« »Já?« »Odpovězte bez vytáček!« »Já? Mhm!« vypravil ze sebe stísněným hlasem pan pojezdný, přemítaje, kterak by se nejlépe dostal pryč.
»Ano, řekněte to! Nebojte se ničeho, milý Ferdinande!« tulila se k pojezdnému Amálka.
»Ale ... nemám času ...« trhal sebou ubohý zajatec.
»Mluvte, pane, abych věděla, že všechno bylo vylháno...« »Ale vždyť...« »2e jste mne klamal svými sliby ...« »Ale vždyť...« »2e jste si z nešťastné, opuštěné ženy dovolil . tropiti žerty!« »Ale... dovolte...« »Pravda! Řekněte jí, Ferdinande, že jste ji neměl nikdy rád ...« »Slečno, nečiňte nátlaku ...« »Inu ... ale ...« »Řekněte jí, že se k ní vaše dobré srdce nehodí ...« »Mlčte, slečno!« »Ale... až jindy...« »Řekněte, že pouze mne můžete míti rád!« »Ale, až jindy... nemám času!« »Právě dnes musím věděti, na čem jsem. Odpovězte, pane, která z nás je vaší nevěstou!« mocně kázala slečna Loti.
»Ale snad ... snad ... ještě žádná ...« zašeptal zoufale pan pojezdný.
»Jak že!« vykřikly obě slečny.
»To můžete říci přede mnou?« zahořekovala slečna Amálie.
»To je odměna věrného přátelství?« žalovala slečna Loti.
»Snad ... snad se vyrovnáme ... až zítra... jenom mne pusťte!« »Jděte, pane! Ale já také odcházím rovnou cestou k paní hraběnce!« »Ach, slečno, to nechoďte!« zalekl se pan pa- jezdný.
»To si vyprosím, toť násilí!« odporovala Amálka.
»Ano, jdu!« »Ale co vás to napadlo, slečno?« zdržoval Loti nešťastný mládenec, nad nímž neúprosná žena za- drhovala kličku jeho svobodě.
»Nuže, která z nás je vaší nevěstou, pane po- jezdný ?« »Vy!« vykřikl pan pojezdný, až se sám sebe zalekl. »Vy!« opakoval ještě jednou a dal se na útěk před strašlivými ženami. Nešťastná Amálie vyletěla do salonu a Loti za ní.
»Poroučím se, má úcta, slečno!« klonila se pyšná vítězka. Amálie, neohlédnuvši se, spěchala ven, aby neslyšela za sebou smích nepřítelkyně, který jí zachvíval celým tělem, aby neviděla před sebou usmívající se tváře lidí, kteří snad slyšeli celý tento dojemný výstup, aby co nejdříve byla pryč z toho místa, kde byla připravena, ach, o dobrou partii.
Právě tou dobou, kdy byla slečna Amálie oklamána nevěrným panem pojezdným, zavzněl celým Borovém signál hasičů, který tentokráte nevěstil neštěstí, ale svolával veškero obyvatelstvo tichého městečka k radosti a veselí.
Ze všech domků ve městě začali vycházeti lidé slavnostně odění a vážným krokem ubírali se na náměstí. Jeden šel úplně černý, se širokým šedivým kloboukem — člen spolku ochotnického; druhý si hrdě vykračoval ve skvělém stejnokroji hasičském: černé spodky, světlemodré kabáty se žlutými knoflíky, helma podle hodnosti, bud černá se žlutým hřebenem, buď žlutá, buď pozlacená s bílým, žíněným chocholem, jako má pan velitel. Jiní šli ve svátečních šatech různých barev; to byli živnostníci. Mnozí měli povlečeny tvrdé, upracované ruce bí- lými pracími rukavičkami, jednotliví voněli z daleka benzinem. Někteří nesli si v ruce dlouhou tyč, polepenou barevným papírem, na jejímž konci houpal se lampion; jiní šli o prázdných rukou v té naději, že již někde něco seženou. Opět jiní loudali se zdlouhavým krokem po silnicích k městečku. Ve hrubých ibotách, cajkových šatech, ošumělou čepici na hlavě. To byli čeledínové a nádeníci a dělníci na panských dvorech, kteří měli rozkaz do jednoho se dostaviti.
Náměstí naplnilo se znenáhla zástupy lidí, kteří se rozdružovali ve větší tlupy podle svých krojů.
Když na kostelní věži odbíjela zvolna osmá hodina, rozlehlo se nad veškerým množstvím volání několika hlasů: »Seřadit! Seřadit!« Byl to pari správce, pan velitel hasičů a mladý pan učitel, kteří se uvolili sestaviti průvod. Nyní nastal křik a hlomoz ohlušující. »Ve dvojstup!« »Nemám lampion!« »Kdo chce pochodně?« »Půjč mi svíčku!« »Ochotníci sem!« míchalo se jedno do druhého. Někde mezi čeledíny ozval se pan správce: »Hlupáku, nedovedeš se lépe postavit?« Z hořejší ulice přicházelo stejným odměřeným krokem asi dvanáct mužů ve čtyrstupu a před nimi vyšlapoval si maličký mužík, dnes kapelník a zítra švec. Byl to borovský hudební sbor, rozmnožený hudebníky z okolních vesnic. Kolem nich shrnuly se děti, které hlučným pokřikem ohlašovaly příchod hudby.
V téže chvíli ozval se z dolejší ulice mocný dusot koní a rachot kol. Přijížděly obě stříkačky borovské, ověšené se všech stran žebříky, háky, hadicemi, pákami, košíky a jiným hasicím náčiním. Na jich nejvyšších místech trůnilo několik hasičů.
Asi za půl hodiny <byl průvod sestaven, zapáleny pochodně a lampiony, a obrovský ohnivý had vinul se za břeskných zvuků hudby zámeckou ulicí k parku.
* * * Hrabě Stern-Beck, drže svůj drahocenný nález pevně v kapse, jako by se bál, že by mohl pouhý větřík vyrvati mu z rukou tento neocenitelný důkaz Chanovského špatnosti, spěchal zadními schody ke svým pokojům. Každým druhým krokem klopýtl na temných, točitých schodech, kterých používalo obyčejně jen služebnictvo. Byl všecek udýchán, nežli se dostal do svého obydlí. Ještě u posledních dveří se rychle ohlédl, zdali ho skutečně nikdo nesledoval, pak rychle zavřel. Celou váhou svého těla vrhl se do měkkého sedadla a batistovým šátkem setřel si pot s čela a se skrání. Potom vyňal depeši z kapsy, četl ji opět, a opět se jeho sesedlé tváře rozšiřovaly k ošklivému úsměvu. Čím dále tím více rozehříval se pro svoji smutnou úlohu: »Ano, musí mi býti do smrti vděčna, že ji chci zachrániti před dobrodruhem, který si s ní dovedl tak zahráti. Ale chytře jen, jen chytře všechno na- líčiti, aby se vše odbylo hladce, bez velikého křiku a zbytečného dráždění nervů. Je nutno šetřiti co nejvíce rodinu, do které chceme vstoupiti, před veřejnou ostudou. Ano, vděčna musí být!« Tak si dodával odvahy pan hrabě a těšil se na to, kterak důvtipně vyhodí Chanovského ze sedla.
Do zahradního salonu začali se trousiti pozvaní hosté z Borová i okolí. První byl na místě pan farář. Procházel se chvíli po saloně, rozhlížeje se na všechny strany. Bylo mu nevolno. Rád si zapovídal, a zde neměl s kým. Mohl by vyjiti ven mezi lidi, ale to nejde.
Sedl si na nízkou pohovku, stojící u zdi, potaženou rudým plyšem, položil ruce před sebe a bavil se otáčením palců proti sobě. Za chvíli slyšel, kterak dva městští strážníci, na polo opilí, chraptivým hlasem odhánějí velké i malé obecenstvo ode vchodu.
V tom vešel pan doktor, tlusťoučký a malinký, jako borovský velebníček.
»Již tady, velebný pane?« »Přispíšili jsme si, tuším, oba.« »Ovšem, ovšem! Lépe, když počká naše panstvo, než aby čekalo to tam nahoře!« ukázal pan doktor na strop. Právě nad zahradním salonem byl totiž přijímací salon paní hraběnky, kde se měli sejiti šlechtičtí hosté dnešní slavnosti.
Za doktorem přišel pan starý s paní starou a slečnou.
»Doktůrku, doktůrku! Nebyl jste tak dlouho u nás, že ani nepamatuji. A věru, nečiníte dobře! Včera jsme měli pivíčko jako malvaz, viď, muži? To byste si byl pochutnal. Pánům se po vás stýskalo. Scházel jim čtvrtý do taroků. Viďte, velebný pane! Za to jsme měli potom černou hodinku. Napovídali jsme toho, až nám pan správce utekl. Chudák nesnese ženského povídání. Nu, nedivme se, starý mládenec. Však on se do toho také někdy vloží, dá velebnému pánu výděleček ...« Pan farář chtěl něco pěkného dodati, ale nemohl; paní stará pokračovala ve své řeči horlivě dále.
Brzy na to vešla paní Brožová, provázená Rudolfem.
Páni živě hovořící podivili se převelice, když spatřili mezi sebou někoho, jehož naprosto neočekávali. Netušili, že sama paní hraběnka přála si co možná nejurčitěji, aby paní Brožová dostavila se s Rudolfem k večerní slavnosti.
Za chvíli přišel pan kaplan s panem farářem Novotným ze sousední farní osady. Pan farář byl velice povděčen pozvání paní hraběnky, věděl, že se potom sejde veselá společnost »u české koruny«, kde si bude moci hodit jednadvacet. Pan farář byl náruživým karbaníkem. Při hostině na kterékoli faře, pořádané za jakýmkoli účelem, na plesu, v hostinci, všade, kam přišel, bylo jeho první starostí, aby sebral kvarteto tarokářů. Všechno ostatní bylo mu vedlejší věcí. Po tarokách přišla najisto spanilá hra jednadvacet. Pan farář prohrál skoro vždycky. Potom se rozzuřil na nevinné karty, roztrhal je, pošlapal, hodil do kamen ... a zítra koupil nové.
Náhle sebou všichni trhli. Z dálky ozvala se hudba. Jásavé, bouřlivé zvuky pochodu nesly se klidným tichem večerním, zašuměly mezi stromy, jež zachytily jejich vysoké tóny, a k oknům salonu dodraly se pouze rychle za sebou následující a přímo zuřivé úhozy na turecký buben. Ale každým okamžikem přibývalo barvitosti a rozmanitosti zvuků, až za chvíli bylo slyšeti celou nádhernou, sma- vou, bujarou melodii: Proč bychom se netěšili, netěšili, proč bychom se netěšili, netěšili, když nám pán bůh zdraví dá, zdraví dá?
Na všech tvářích rozestřela se veselost nápěvu, a pan farář Novotný nezdržel se, aby si několik hravých taktů potichu nezahvízdl. Byl by rád spustil plným hlasem, ale v tom rozevřely se dvéře a objevila se mrštná postava pana Josefa. Shýbnul hřbet před vcházejícím panstvem.
Nejdříve vešli hosté na zámku, všichni zářící, s úsměvem na rtech. Dámy okouzlovaly vkusnými toilettami, od jejichž světlých barev ostře se odrážely černé fraky pánů. Předposlední šla komtessa s hrabětem Stern-Beckem. Byla ubledlá, z jejích očí hleděl nevýslovný smutek, ale přemáhala se, aby kolem rtů udržela ztrnulý úsměv.
A při sám bůh, byla překrásná její bledá tvář, i když nebyla oživena bujarostí ducha. Rudolf sc mocně zachvěl, když ji uviděl zavěšenu v rámě jiného muže, a bolestná trpkost zmocnila se jeho duše. Proč není on na místě toho, který beze vší vlastní zásluhy má všude přednost svým rodem a bohatstvím? Proč pracuje, proč se namáhá? Proč mravenčí pílí shledává a spojuje v celek drobty lidského vědění, když všechno, práci, talent, vědu může každou chvíli odstrčiti stranou kýs takový šlechtic, který od kolébky až ke hrobu má stejné zásluhy. »Ale jsem přece bláhový,« řekl si mladík, »vždyť jeho přítomnost ještě ničeho neznačí! Neznačí! Ah, nevymlouvej si to, je všechno mamo! Kam chceš mysliti...« Poslední vešla paní hraběnka s Chanovskýrn. Nevěsta jen zářila štěstím a blahem. Usmívala se na všecky strany tak vlídně, jak ještě nikdo nebyl u ní pozoroval. Skvostná roba z velours-otomanu s bohatými volanty z bruselských krajek, která jí vý- borně slušela, činila její zjev skutečně královským. Bohatství a štěstí podaly si ruce, aby se alespoň někdy spojily k dokonalému blahu člověka. Kterak vzácní to spojenci !
Paní hraběnka prošla s Chanovským kolem všech pozvaných a každému uctivě se sklánějícímu řekla něco příjemného, tak mile a lahodně, jak to dovede říci pouze dáma vznešeného světa.
»Milá paní Brožová! Přece jste přišla. To je hezké. Věřte mi, že bych vás byla velmi nerada postrádala. Vždyf se tím vlastně loučíme!« »Ano, hraběcí milosti. Ale přiznávám se, že s pláčem opouštím Borov, neboť zajisté nikde, nikde nenajdeme tak dobré a laskavé velitelky.« »Však váš pan manžel není toho náhledu, milá Brožová!« »0, naopak, hraběcí milosti. Bude se vždycky modliti za blaho a štěstí vaše, vznešená paní, sám tak včera řekl. A nejen on, ale všichni budeme prošiti boha, aby bděl nad spokojeností vaší hraběcí milosti i pana barona.« Barona Chanovského dotkla se mocně poslední slova.
»A, velebníček přivedl nám hosta!« obrátila se paní hraběnka ke skupení kněží, kteří s různými myšlenkami očekávali hraběnčino oslovení. Pan páter dostával jako obyčejně třesení, aby neřekl nic hloupého. Až dosud, kdykoli mluvil s paní hraběnkou, vyvedl nějakou hloupost. Pan íarář Novotný byl všecek u vytržení, neboť věděl, že paní hraběnka hraje výborně v taroky, a proto si myslil, že musí býti také výtečnou ženou. Když vznešená dáma od něho odcházela, podával jí ruku. Však v tom se silně zarděl, trhl rukou nazpět a rychle se ohlédl, zda ho nikdo nezpozoroval. »To jsem hlupec,« řekl si v duchu, »hned bych si dal pohlavek.« Chanovský osamotněl s paní Brožovou.
»Netušil jsem, že se někdy sejdeme za takových poměrů. Jsem vám dlužen vysvětlení.« »Nikoli, pane barone. Vím všechno a neobviňuji vás!« »Ale nevíte, že mne stál náš poměr spokojenost nejkrásnějších let.« »Vím o tom, neboť jste po mně pátral.« »Jste tedy přesvědčena, že 'tie já, ale osud nás rozehnal?« »Jsem.« »Děkuji vám!« Za chvíli, jinak nepatrnou, ale pro něj dosti dlouhou, vynutil baron ze sebe temně otázku, zdlouhavě pronesenou, jako by chtěl odpověď na ni ještě na okamžik zadržeti: »A Rudolf?« »Neví o ničem!« »Tedy přece!« »Ano!« »A váš muž?« »Věděl o všem, nežli si mne vzal. A přijal Rudolfa za dítě své!...« »Šlechetný muž! Nyní chápu...,« tu si baron vzpomněl na výstup před myslivnou. »Buďte šťastna. Jsem nyní spokojenější, když vím, že vy ani Rudolf nezápasíte s nouzí, jak jsem se neustále o vás obával. Jsem klidnější, vida vás v rukou dobrého, poctivého muže, který vám jistě připravuje poměrně bezstarostný život.« Paní Brožová nezdržela se trpkého úsměvu. Vždyť jí mladistvá láska připravila život nanejvýše strastiplný po boku muže, který ji tak vřele miloval, že ho každé pomyšlení na její první lásku rozzuřo- valo, a Rudolf pak byl nevinnou obětí jeho zlosti. Jaký to byl život pro ni viděti své jediné dítě, svoji jedinou radost, nenáviděno, odstrkováno tak, že se s ním ani potěšit nemohla, že je před mužem nesměla ani pocelovati, aby nevzbudila jeho hroznou zlost.
Poněvadž Rudolf přicházel k matce, obrátil Chanovský hovor jinam. Promluvil několik bezvýznamných slov, ku kterým nebylo třeba odpovídati. Rudolf přistoupil, pohlížeje na matku pátravým zrakem.
»Maminko, prosím tě, proč jsi tak rozčilena? Třeseš se a sotva se držíš na nohou!« »Ale nic mi není, bláhový!« »Nedivte se, mladý muži. Vaši paní matku příliš to přemáhá, že tak náhle má ze svého zamilovaného místa odejít, tak beze všech příčin, jen k vůli rozmaru vašeho pana otce! Což byste mu nemohl nějak domluviti?« »Ne, pane barone! Můj otec nejednal v rozmaru nikdy, pokud se mohu vůbec pamatovati, a vím, že nečiní tak ani nyní. Vím, že má dobré důvody a platné, aby odtud odešel.« »Vy znáte snad jeho důvody?« ptal se baron na pohled zcela klidně, ale jeho celé nitro se chvělo.
Paní Brožová nedýchajíc, vypouleným zrakem hleděla na syna.
»Přemýšlel jsem o nich, ale nevím nic určitého.« Chanovský i Brožová si oddychli.
»Jen to vím zcela jistě, že otec odchází k vůli vám, pane barone! Jen kdybych věděl, co se mezi vámi stalo. Ale nikde nemohu se dopátrati jistoty, a hlava mi již třeští pochybami a soužením!« »Jste na omylu, pane Broži! Nejsem toho příčinou !« »Jaké to máš zase myšlenky, Rudolfe! Ty mne jimi usohžíš!« »Ty znáš tedy také příčinu a skrýváš ji přede mnou? Nesměl bych míti mozek, kterým je člověku dáno přemýšleti, a oči, kterými mám viděti, abych nebyl přesvědčen, že pan baron je pohnutkou otcova odchodu. Otec, který je tělesný silák, byl by upadl, když vás uviděl poprvé na olšové cestě u myslivny. A výstup v zámku, kterému jsem byl přítomen? Neračte mi to vymlouvati, pane barone! Ale co se mezi vámi stalo, toho se nedovedu domyslit.« »Máte pravdu, jsem tím vinen. Co je mezi námi, toť nepatrná, v každodenním životě přicházející osobní nechuť. Vyprávěl bych vám celou tu historii, ale nestojí za to.« Paní Brožová byla zachycena za ruku paní starou. Odcházela zvolna, jako stařenka osmdesáti let.
»Moje matka nemá v tom žádného účastenství, pane barone?« »Nemá,« odvětil baron poněkud znepokojen.
»Nevěřím tomu! Ale dopátrám se všeho! Je to mojí povinností. Což kdyby v tom všem bylo pro mne něco... nechci ani říci to slovo, neboť se mi zdá býti hrozné ... něco nečestného, bud pro mne, nebo snad... i pro moje rodiče! Čí by to byla povinnost vyrovná^, nežli moje? To přece uznáte!« 1 »Nechte toho všeho, Ruc !fe! Zbytečně se rozčilujete! Nepátrt ~. po ničem, znepokojil byste svoji dobrou matku!« »Ovšem, to bych nechtěl učiniti! Ale přece jenom dověděti se všeho musím. Je-li to nepatrné, nuže, co na tom, vím-li to, a je-li důležitější příčina vaší neshody, nebo nepřátelství, nebo čeho, snad by se dalo vše zase urovnati.« »Nechte toho všeho, nestojí to za řeč!« odpovídal skoro zlostně baron.
Paní hraběnka došla k oběma mužům, ruku v ruce s komtessou.
»Vy, Rudolfe, také již pozejtří nás opustíte?« »Je mojí synovskou povinností, milostivá paní hraběnko, abych byl podporou své matce v dobách utrpení, které jí nastávají,« .odpověděl Rudolf s pohledem neskonalé lásky za matkou.
»Jste dobrý hoch, Rudolfe!« »Máte pravdu, mladý muži!« pravil baron skoro pohnut, podávaje Rudolfovi pravici, »milujte svoji matku, pozoruji, že toho zasluhuje. Dítě se neod- slouží ani největší láskou za starosti a utrpení matčino!« Baron s damami odešel ke skupení šlechticů uprostřed salonu, Rudolf osaměl se svými myšlenkami.
Vzduchem zatřásla hromová rána. A rána druhá, třetí, čtvrtá, pátá bije na skla vysokých dveří a oken do parku. A hudba se rozléhá již docela na blízku. Sluhové otvírají kvapně dvéře, jimiž se dere do teplého suchého vzduchu salonu poněkud vlhký chlad večera pozdního léta. Nad stromy vznáší se 'íwcná záře, která se blíží, roste, až za chvíli polévá všechny stromy; křoviny, trávníky a cesty, altány a lavice a zástup lidí, ktť. .tolem zahradního salonu tvoří rozsáhlý čtverec, na němž se dá roz- vinouti všecka nádhera slavnostního průvodu. Do zvuků hudby mísí se šumot blízkosti sta lidí, dupot jejich kroků po písčitých stezkách a s vůní zdravého, svěžího vzduchu je cítiti zápach pálené smoly a lojových svíček, a kolem dokola roznáší se dým pochodní, který se rozplývá ve výši jako závoj neviditelných duchů.
»Prosím vás; Rudolfe, buďte ciceronem Zdeňce a panu hraběti.« »Již spěchám, hraběcí milosti!« Panstvo si usedlo a pozvaní hosté borovští osmělili se ro<zestaviti se blíže měkkých křesel, v nichž se vrchnosti pohodlně rozložily.
Na cestě objevili se dva hasiči, hoši jako jedle, tváře krev a mléko, se smolnicemi v rukou. Rudé světlo rozlilo se po písčité zemi. Několik kroků za nimi hřměla hudba. Za hudebníky kráčel pan velitel sboru hasičského s vytaseným kordem, hrdě vztýčen, a za ním se ubírala malá četa jeho poddaných s pochodněmi. Když se přiblížili k salonu, přehlušil pan mlynář svým strašlivým hlasem hluk hudby a lidí rázným velením: »V levo toč! V právo hle-e-eď!« a sám vzdával čest shromážděnému panstvu, uhodiv se kordem dvakrát do prsou a prudce jím seknuv dolů k nohám. Ale při tom se pan otec poněkud více i trochu neobratně poklonil a to uvedlo pana hraběte Stern-Becka do velikého pokušení k smíchu.
LIBUŠE 1912. Ladecký, Na tichém venkově. 12 Za hasiči kráčeli ochotníci, vážně jako, na prknech jeviště. Z jich bílých lampionů svítila do šera červeň dvojocasých lvů. Za knězi Thálie ubírali se živnostníci, každý jiným kokem, ten rychleji, onen zdlouhavěji, jeden umytý, druhý jak vyšel z dílny, v šatech různých dob a tvarů, v rukou lampiony červenobílé, černožluté, běložlutč, s českým lvem, s belgickým znakem, rakouským orlem, jak bylo po ruce. Praktická mysl chudičkých lidí, kteří si chtěli svoje slavnosti poříditi lacino, donutila je, aby užívali svých lampionů při všech možných příležitostech. Když slavil pan farář druhotiny, bylo jich třeba právě tak, jako když měl pan velitel hasičů svátek, když byla oslava stříbrné svatby královy, právě tak jako před sňatkem pana učitele a jako v předvečer sňatku králevicova, když se loučil bývalý podvelitel hasičů pan Horáček, jako když přišel nový pan doktor do městečka, když slavil pan správce padesáté narozeniny, jako když bylo všeobecné osvětlení města, za příčinou odhalení pomníku na borovském hřbitově pochovaného příslušníka Havla Pavlouska, který před padesáti lety napsal knihu o nejlepším nakládání homolek, čímž se dostal mezi křisitele národa českého, a právě tak, jako když kmotře praporu cechu živnostenského, paní kupcové, narodil se zdravý kluk.
Za živnostníky objevila se spanilá skupina borovských slečinek, které se v nadšení oděly do národních krojů. Tatínkové, když se nejprvé dověděli o rozhodném úmyslu svých dcerušek, ukrutně láteřili a posílali k čertu takové bláznovství, ale když jim rozumné matky vyložily, že jejich dcerkám to výborně sluší, a že na zámku bude třeba bůh ví kdo a že by holky mohly najiti své štěstí, umlkli. Za sličnými dívkami kráčeli otcové města se starostou v čele. Hlava města ještě před hodinou rychle došívala pestré vesnické šaty jedné z krásných dívek v průvodě, a nyní již dělá důstojného ochránce svých oveček. A zase hasiči, vedení naším známým panem Duškem, a za nimi obě borovské stříkačky, tažené panskými koňmi. Stříkačky byly jako horou světel, kde se kdo mohl za- chytiti, zachytil se, nebof se to malebněji vyjímalo, nežli jiti v průvodu. Celá tato výprava borovských spolků byla obklíčena dvěma řadami lidí, každý jako hora, s pochodní v ruce, nádeníků z panských dvorů.
Konečně se průvod rozestavil v půlkruhu, jehož průměrem byla stěna zahradního salonu a utvořil tak dosti veliké prostranství, do jehož středu byly schýleny všechny pochodně. Za průvodem stály obě stříkačky s množstvím svých světel, nad tím vším se klenula temně modrá obloha, po níž začaly se rozlévati stříbrné proudy tajemného světla měsíce, které v zášeří stromů bojovalo se žlutým světlem pochodní. Hudba umlkla, před zámkem rozhostilo se klidné ticho očekávání, jen kdesi v parku bylo slyšeti veselý křik žab.
Ze hry světel tohoto obrazu vanula jakási útulná poesie, jež se zvyšovala nastalým tichem.
Paní hraběnka s baronem Chanovským vyšla před dveře salonu, ostatní panstvo tlačilo se za oběma u oken i u dveří. Jakmile se snoubenci objevili, zatřásl vzduchem bouřlivý hluk, který několik vteřin mohutněl, slábl a opět mohutněl, až se roztřískl pouze v několik zvuků. Zástupy volaly 12* slávu. Hned se do toho vmísila hudba svými protivnými intrádami, v nichž obyčejně surové zvuky, nemírné a neladné slaví orgie, a bouře hlasů se zmnohonásobila. Po hlučném uvítání, při němž se paní hraběnka usmívala na všechny strany, dávajíc na jevo, kterak je potěšena, vystoupil slavnostní řečník města pan učitel Šimon Noháček a třesoucím se hlasem, neurčito zda pohnutím nebo strachem, promluvil tato slova: »Vysoce urozená paní hraběnko! Proč sešel se všechen tento lid z různých končin naší milé vlasti? Proč každý spěchal sem na tato místa blažená? Proč medle, ptám se, na všech stranách viděti nadšení, proč z očí šlehá jiskra radostná, která zvěstuje nám blahé pohnutí? Ci přispěchali všichni tito zástupové, aby se pokořili před králem vznešeným? Nikoli! Či přišli sem, aby padli na kolena před slávou bohatýrského vojevůdce? Nikoliv! Či snad chtějí oslaviti velikého učence, který, ponořiv se do studnice věd, vynesl na povrch spásu národa? Nikoliv! či snad přišli, aby vzdali hold slavnému pěvci, který jako Tyrtej krotil šelmy, či jako Lumír pohýbal Vyšehradem i vší vlastí? Také nikoliv a opět nikoliv! Ale všechen tento mohutný zástup přišel poklonit se paní vznešené, která vládne staroslavným Borovém. Přišel poklonit se dobroditelce chudiny, která ubohým sirotečkům stírala slzy bolesti svým milosrdenstvím, když jim kladli matičku do hrobu (při tomto dojemném místě dalo se veškeré ženské obecenstvo do pláče, který tvořil melodramatický průvod k dalším slovům uchváceného řečníka), přišel poklonit se dámě urozené, která neštítila se ran žebráka, jeho hnisu a špíny, a rukou milosrdnou po- skytovala mu pomoci. Přišli jsme se poklonit živitelce naší krajiny, živitelce našich rodin a otců, milostivé opatrovnici vdov a sirotků, přišli jsme jí všichni, co jsme zde, ze srdce svého nejhlubšího, z prsou vznícených a s duší k Bohu obrácenou přát vše, vše, vše k zítřejšímu slavnému dni, aby spokojenost a blaho a štěstí usídlilo se nad hlavou vaší milosti, a tomu volám z hloubi srdce hřímavé Na zdar!« Nad stromy opět zahřměl výkřik zástupu, do něhož se vmísily pronikavé zvuky intrád. Pan No- liáček spocen, utíral si čelo a při tom i oči, které mu pohnutím nad vlastní řečí zvlhly. Když se uklidnil, přistoupili k němu hraběnka i Chanovský, podávajíce mu s úsměvem ruce. Pan Noháček se hluboce klonil, odmítaje s rozpačitým úsměvem všechny chvály pana barona na jeho krásný hlas a umělecký přednes. Ženské v zástupu měly mnoho práce se svými kapesníky.
»Ten pan učitel, to je pán, ten to složil,« povídala u vytržení jedna z nich, a sotva že to dořekla, již se jí zase zalily sotva utřené tváře slzami.
Když se slavnostní hluk poněkud utišil, sestoupila se borovská kapela doprostřed prostranství, aby přednesla koncertní skladbu jako první číslo zastaveníčka. Po ukrutně sehrané piege vystoupili z různých stran čtyři páni, každý v jiném slavnostním obleku, dva hasiči, jeden živnostník a jeden hudebník, vytáhli noty z kapes, pochrchlali, dali si »a« a spustili druhé číslo programu, onen nikterak nový čtverozpěv »Dlouho buď zdráv!« Kdo by byl na ur#čito nevěděl, že páni mají v úmyslu zpívati kvarteto, byl by to při zpěvu samém najisto ne- poznal. Po tomto skvostném výkonu (jak později četlo se černé na bílém v listě, který vycházel v blízkém okresním městě) přišel na řadu opět koncertní přednes borovské kapely. Sotva že hudebníci dohráli, vystoupil velitel hasičského spolku s helmou v ruce a proti všemu určenému programu jal se řečniti, poněvadž měl zlost, že nebyl za hlavního řečníka určen sám. Co by si o něm páni pomyslili? Což on je ve městě nic? Aha! Af páni vidí, že hasič a mlynář nedá se jen tak zastrčit! Stál, kývaje se a pomáhaje si celým tělem ke každému slovu, uprostřed prostranství a mluvil: »Velice urozená a milostná naše paní hraběnka přála nám, hasičskému spolku, všecko dobré. Baf! A my jí přejeme také všecko to nejlepší. A budeme všichni přát. A dále přejeme, my všichni, co jsme tu, blahorodé paní hraběnce, všichni přejeme, přejeme všichni... a... a ... Na zdar! Af žije!« Řečnický výkon pana mlynáře nebyl již provázen -usedavým štkaním ženských a z toho poznal sám řečník, že jeho úspěch neibyl úplný. Za to panstvo v salonu získal si neohrožený velitel v -míře neobyčejné, jak patrně dosvědčil hrabě Stern-Beck, že nemohl se udržeti, aby nespěchal bodrému mlynáři stisknout ruku.
Hned na to paní hraběnka, rozjařená veselím, které viselo ve vzduchu, došla ke kapele a poručila hráti něco do kola. Jakmile rozezvučel se bujarý nápěv polky, trhlo to nohama všech přítomných. Hasiči z lepších rodin pozváni do kola, průvod se roztrhal a za chvíli všechno bylo ve víru. Šlechtici i šlechtičny, děvušky v národních krojích, ochotníci i živnostníci, všechno smísila demokratická hudba v jeden tlum. Na rozkaz paní hraběnky přivezeny piva celé sudy a všechno pilo, vše se smálo, všechno se radovalo. Dámy se zámku braly si k tanci nesmělé mladíky borovské a chvěly se rozkoší nevinné. zlomyslnosti, když viděly, jak se každý ten hoch rdí, zajíká, stydí. Nikdo z nich nevěděl, jak má svoji tanečnici oslovit, a tanečnice byla blažena v jeho rozpacích. Každá zcela volně se zavěsila v ty silné ruce, jejichž tuhé maso téměř cítila a se smyslnou rozkoší tiskla se ke zdravému, pružnému, svalnatému tělu, jakým se nemohli honositi vychrtlí seladoni jejich salonů.
Tu v té směsi, kde se vzal, tu se vzal pan po- jezdný! A slečna Loti, šťastná vítězka, houpe se v jeho objetí, zruměněná více nežli jindy, vzhlíží k němu s touhou v planoucích očích a šepce a usmívá se, neboť i jí konečně kyne zasnoubení a jisté zakotvení v manželství. I pan správce trmácí svoje staré kosti, nadhazuje se semo tamo se směšnými pohyby groteskního tanečníka a provádí své uměni ponejvíce před očima milostivého panstva, aby se mělo čemu smát, aby mohlo si o něm vtipkovat, a je šťasten, když zaslechne někde pochvalné zabručení: »Ten správce, to je povedený chlap!« Salon se na čisto vyprázdnil. Každý se rád vyzul z jeho ztrnulého chování, obzvláště panstvo z městečka, aby si venku povykročil a povyskočil dle své vlastní chuti.
Paní hraběnce napadlo něco ještě naříditi v zámku k zítřejšku. Šla volným krokem k salonu a nechtějíc rušiti veselou společnost, ani nepožádala nikoho z pánů za průvod. Však po hraběnce neustále bedlivý Stern-Beck poznal ihned, že nyní mu kyne vítaný okamžik, aby nenáviděného Cha- novského připravil o hraběnčinu důvěru a možná-li, i ještě sňatek překazil. O komtessu již se nebál, věděl, že daného slova zrušit nedovede.
»Paní hraběnko, dovolíte?« »S potěšením. Nechtěla jsem vás vyrušovat.« »Kde se jedná o to, posloužiti váni?« vyčítavě prohodil Stern-Beck.
»Vím, že vaše rytířské paže jsou mi vždycky k službám, ale také vím, že ne každý odtrhne se rád od jistých milých očí...« »Vaše poznámka mne činí nevýslovně šťastným, milostivá paní hraběnko. Ale učinila byste mne ještě šťastnějším, kdybyste mi dovolila několik slov, která bych si osmělil říci pouze k vůli vám.« »Začínáte býti zajímavým, milý hrabě,« usmála se hraběnka.
Oba se na své cestě octli pod lustrem salonu.
»Ráčila jste mi dnes dáti pokyn, abych vám vyhledal upřímného a oddaného přítele, který vám poslal anonymní list...« »Milý hrabě, prosím vás, nerozčilujte mne tou nechutnou historií.« »A přišel-li jsem na stopu vašeho přítele?« »Pochybuji, neboť lidé, kteří píší anonymní listy, chrání se obyčejně před světlem.« »Ne vždy, milostivá paní!« »Nuže?« »Jsem to já!« Paní hraběnka podívala se s úžasem na Stern- Becka. Nešlo jí dobře na rozum, že by se někdo mohl hlásiti za původce nepodepsaného dopisu.
»Vy?« »Cítil jsem dobře, že o mně musíte nedobře smýšleti, ale dnes odpoledne jsem se ještě přiznati nemohl. Nyní tak činím, poněvadž mám důkazy pro své tvrzení.« »Důkazy? K čemu že máte důkazy? Důkazy máte proti Chanovskému? Vy máte důkazy proti... Vy byste mu mohl dokázati, že... že ho vede zisk ... Ah, stydím se říci, co si myslím. Jste asi na omylu, milý příteli, jste jistě na velikém omylu.« »Přejete si poznati můj důkaz, milostivá paní hraběnko?« »Ovšem že, abych se vám mohla vysmáti.« Byli na chodbě.
Hrabě pozorně vytahoval z kapsy drahocenný papír. Hraběnka chvěla se nedočkavostí. Hrabě papír zvolna urovnal a pak jej podal hraběnce, která, podívavši se na list, 'nemohla se zdržeti, aby nezvolala: »Telegram!« A při tom si hned vzpomněla na telegram, který odpoledne baron byl obdržel.
»Ano, telegram, jehož původ baron odpoledne zapřel. Jeť z Chvalína.« Hraběnka přečetla depeši a přečetla si i koncept odpovědi, na nějž ji dobrotivě poukázal SternBeck. Bylo jí potřeba obrovského přemáhání, aby se dovedla opanovati. Ale její silná vůle zvítězila. Hraběnka dala se do hlasitého prudkého smíchu, který by byl každému jinému dokázal, kterak je hraběnka v nejvyšší míře rozčilena, ale Stern-Becka překvapil.
»Není to snad dostatečný důkaz, paní hraběnko ?« Dávna se smála skoro křečovitě.
»Ovšem ... ovšem ... ovšem že by to byl důkaz, kdyby... ano, kdyby nebylo chyby. Tento telegram, upřímný a oddaný příteli, četla jsem přede dvěma hodinami a onu odpověď jsem sama diktovala.« Stern-Beck zdřevěněl. V tom okamžiku nevěděl, je-li to pravda, nebo není-li, číhal-li dobře na Cha- novského, nebo nalezl-li baron skutečně volný okamžik k dorozumění se s hraběnkou. Odpověď jeho budoucí paní tchyně svalila se naň jako obrovitý balvan. Byl zdrcen.
»Prosím tedy za odpuštění, paní hraběnko ...« »Nepovedlo se vám, milý hrabě, musíte při- nésti lepší důkazy!« »Nepokusím se o to!« »Nedělejte si z toho nic, měl jste alespoň dobrou vůli, že ano? Ale nyní jděte co nejrychleji nazpět. Vím, že vás již pohřešují a já se několik minut ještě zdržím.« »Ráčíte poroučeti,« odpověděl Stern-Beck jako bez ducha a bral se pomalu nazpět do parku, odkud se ozýval bouřlivý chaos zvuků — naprosto disharmonických, ale z nichž se skládá zvučný akkord veselí. Přišel nazpět hodně rozladěn.
Hraběnka plakala ve svém pokoji nad zmařeným štěstím. Trvalo to dosti dlouho, nežli se tolik uklidnila, aby mohla sejiti dolů. Ruce se jí ještě třásly, když si pudrovala zčervenalý obličej, aby nebylo znáti stopy pláče.
Když přišla do parku, zdálo se jí všechno býti velice podivné. Ti lidé byli všechni stejně veselí, jako když je před chvílí opouštěla, a co se zatím stalo s ní...
Rudolf tančil s komtessou.
»Tuším, že tančíme dnes spolu poprvé, není-li pravda?« pravila mimochodem Zdeňka.
»Poprvé ne, ale naposledy jistě. Nepamatujete se již, milostivá komtesso, kterak jsme jako děti tančívali spolu na pažitě? Jak jsem šťasten, když si vzpomenu na tu dobu!« »Proč ?« »Tenkráte jsme si byli rovni. Tenkráte neznali jsme rozdílu mezí stavy našich rodin.« »Nemyslím, že by ten rozdíl nás příliš odlučoval, jak pozoruji. Ba, mohu říci, že ani jakéhosi rozdílu necítím. « »Za to já jej cítím daleko trapněji!« »Proč? Překáží vám? V čem by vám byl závadou?« Rudolf přivinul Zdeňku poněkud blíže, ale kom- tessa to nemile zpozorovala — odtáhla ruku dále.
»Vidíte, milostivá komtesso, toť onen rozdíl. Druhdy byste byla toho neučinila.« »Můj bože, snad nechcete, aby děti se chovaly jako velcí a dospělí jako děti. Nemyslete na ty doby, jsou dávno pryč a nevrátí se zpět. Obzvláště ne ta láska, kterou jsme tenkráte pro sebe cítili. Ano, pamatuji se dobře, že jsem kdysi celé dny pro vás vyplakala, když jste byl nemocen. Co chcete, děti! Ale nyní dětskou lásku větry roznesly a v srdci nezůstalo nic, nebo nanejvýš láska — jiná, není-li pravda?« Vyjádření komtessy bylo tak určité, že Rudolf nemohl ani chvíli býti na rozpacích, že smrtelná rána byla pro vždy zasazena jeho snům. Horko a zima proběhly mu celým tělem, oči se mu vypoulily v neurčité prázdno a v týle pocítil prudkou bolest, jako by jej byl někdo kyjem udeřil do hlavy. Náhle ani nevěděl, kde je, co dělá a co mluví. Byl ve snách. S komtessou více nepromluvil. Když požádala, aby ji dbvedl k matince, slyšel hlas, ale nevěděl, co znamená. Pouze jakýmsi pudem pochytil, co má činiti. Beze slova doprovodil Zdeňku do cerklu šlechticů, němě se uklonil komtesse i hraběnce a odešel. Opřel se kdesi o strom, myslil, nevěděl nač, cítil, nevěděl co, byl živ, ale duchem i srdcem mrtev.
Paní hraběnka ztratila všechen dobrý rozmar. Každý úsměv, který spatřila, byl jí protivný, každé zasmání v jejím okolí nesnesitelné. Tím protivnější jí bylo, když viděla sináti se Chanovského. Co jí dnes učinil a může se ještě smát! Kterak je beze vší povahy, beze všeho studu! Je-li to možno,? člověk tak ušlechtilý ... Ach, kterak se klamala. A musí se k němu připoutat. Však jenom pro svět — jinak mu zůstane cizí, bude jím opovrhovat, ano, bude jím opovrhovat a dá mu to na jevo!
I ta hudba ji rozčilovala svojí neustálou veselostí.
Poručila přestati, poněvadž stává se citelné chladno.
Veselí davu bylo náhle přerušeno. Průvod se pomaloučku sbíral, ale jednotliví jeho členové byli by potřebovali do slova, aby je sebrali a naložili. Přehojnou měrou použili laskavosti paní hraběnky a vyprazdňovali litr za litrem a to právě ti, kteří mnoho piva nesnesli, anif je jinak nepili, nežli zadarmo. Radovánky stěhovaly se z parku dosti tiše, jenom sem tam bylo slyšeti hlas: »Af žije hra- běcí !«1) Páni z města se již také poroučeli. Jediná pani Brožová se s Rudolfem opozdila a nyní se loučili snad na vždy s paní hraběnkou. Ostatní panstvo bylo mezi tím již odešlo, dole zůstala ještě pouze paní hraběnka a Chanovský. Paní Brožová byla s hochem již již na odchodu, když vešel do salonu — pan lesní Brož. Všichni se ohlédli a zalekli se. Věděli, že tato návštěva neznamená nic dobrého.
»Odsud!« zahřměl stařec na ženu a na syna.
»Pan Broži, mírněte se přece!« prohodila popuzená paní hraběnka.
Brož jako by jí byl neslyšel.
»Odsud, pravím! Kdo je vaším pánem, nežli já? Kdo vás sem pustil? Utekli jste bez mého vědomí! A proč?« Po této otázce dal se lesník do hrubého smíchu. »Proč? Jak se hloupě ptám! Jděte!« »Ale otče, pomni přece, kde jsi, a mírni se!« rozčilen prosil Rudolf.
»Ty mne chceš poučovat, floutku?« lesní postoupil o několik kroků v před. »Táhni, nebo ti pomohu na cestu!« Oči lesního se svítily, jazyk byl těžký — paní Brožová s hrůzou zpozorovala, že její muž je opilý — opilý poprvé snad ve svém životě. Avšak Rudolf toho nepoznal.
»Nemluv se mnou tak, vždyť se musím stydět před lidmi!« »Stydět! To je pravé slovo, hochu, jen se styď, styď se před lidmi, ale ne za mne, ale styď se za svého otce a za svou matku! Ale ne za mne! Já jsem poctivý chlap, já měl poctivou matku, ale ty ne, ty jsi jí neměl!« »Nelži! Neurážej matku, nebo nevím, co ti udělám!« »Ty mně?« téměř zařval Brož. »Ty mně? Máš příčinu, žvastale! Ano, máš příčinu! Já ti dal svoje poctivé jméno, které ti nikdo nechtěl dát, já jsem ti dal domov, dal jsem ti matku, protože jsem ji zase učinil hodnou ženou, dal jsem ti teplo otcovské náruči, měl jsem tě rád, jako vlastní dítě, ano, já jsem tě měl rád, třebas byl pocházel z pelechu nepravosti, ale když jsem viděl, jak každým rokem na mne se dívá z tvých očí víc a víc tvůj otec, začal jsem tě nenávidět, ne, žes to byl ty, ale že jsem si musil vzpomínat na něj — na tvého otce!« »Matko, matko, matko!« zvolal Rudolf v zoufalé bolesti a padnuv před ní na kolena, slzami svými smáčel její ruku.
Tu chvíli bylo hrobové ticho.
Rudolf více neřekl. Vstal a s namáháním vyšel ze dveří.
Starý Brož vzal ženu za ruku a řekl temně: »Pojďme!« Chvíli byla trapná přestávka.
»To je vaše dílo!« prohodila chvějícím se hlasem hraběnka.
»Poklesek mladosti se obyčejně mstí,« pravil baron a odvrátil se od hraběnky, aby nepozorovala jeho hluboké pohnutí.
»A co jste učinil mně — jaký to je poklesek?« pravila hraběnka, podávajíc Chanovskému telegram. »Nevyčítám vám, neomlouvejte se! Již jsem se rozhodla. Zítra nás kněz u oltáře rozloučí. Jíně spojuje. Budeme si od té chvíle cizí!« V tom vešel správce.
»Pane správce, zítra pošlete na adressu, kterou vám pan baron Chanovský udá, takovou summu, kterou sám určí.« »Ach, již vím, hraběcí milosti, dvaadvacet tisíc. Já jsem věděl hned, že mezi panem baronem a hraběcí milostí všechno dobře dopadne!« »Jak? Vy jste věděl?« »Ovšem, pan baron se se mnou radil, všechno mi vyložil, chtěl dnes hraběcí milosti všechno říci, ale já jsem panu baronovi říkal: Nečiňte toho, pane barone, proč byste kazil hraběcí milosti takový den, snad nejkrásnější jejího života!« »To říkal?« zvolala hraběnka skoro bez dechu k baronovi. Chanovský pokynul beze slova hlavou.
Salonem ozval se jásavý výkřik a hraběnka nedbajíc správcovy přítomnosti padla Chanovskému na krk, zlíbala jej, plakala a smála se zároveň a hladila jej a laskala a prosila za odpuštění, že byla tak zlá...
Nazítří vykonány slavnostní obřady s nádherou, jakou tichý, klidný Borov ještě nikdy byl nespatřil.
Na to druhého dne stěhoval se lesní z myslivny. Na několika vozích byl naložen nábytek.
Když útulný domek byl vyprázdněn, sedli si staří do panského povozu a jim naproti Rudolf.
Po celou cestu tiše se modlil za svoje rodiče a žehnal jejich duši.
Tichý blázen ... Takový se zřídka uzdraví.
- Holder of rights
- ELTeC conversion
- Citation Suggestion for this Object
- TextGrid Repository (2023). Czech ELTeC Novel Corpus (ELTeC-cze). Na tichém venkově (vydání ELTeC). Na tichém venkově (vydání ELTeC). . ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001C-F286-9