Deštivý, protivný večer.

Nádherný krám v elegantní ulici ozářen jasně ve všech prostorách, výkladní skříně zaplaveny běloučkým světleni žárovek, ale plné dvě hodiny již uběhly od té doby, kdy se tu objevil poslední dnešní kupec. Na osvětlených dlaždičkách chodníku viděti každou kapku hustého, vytrvalého deště, slyšeti nemilý šelest dopadajících krůpějí, když přejede přeplněný vůz tramwaye kolem, nebo když zanikne rachot drožky.

Po chodníku kmitne se ob čas postava pod umoklým deštníkem, někdo sem letmo pohlédne do osvětlených skladů nádhery, jiný se ani neohlédne.

Členové obchodního personálu rozestaveni strategicky za pulty, kontrolují hodiny, mrzutě uklízejí věci dávno již uklizené, jen aby nějaká minuta uběhla.

Slečna kasírka odložila háčkování, vedlejší to svoje zaměstnání v prázdné chvíli, uzamkla pokladnu, vstala a pohodila hlavou k blízkému zrcadlu.

„Pane účetní 1" j* „Přejete si, slečno?" ozval se mladý elegán za skleněnou zástěnou na opačné straně pultu.

„Nikdo nejde a nepřijde, snad bychom mohli za- vírati."

„Ještě deset minut, slečno," prohodil tónem ne určujícím, spíše jako by prosil o souhlas.

„Omluvitelno by to dnes bylo."

„Ale ne obchodnické. Myslím, že pan šéf nás ještě navštíví."

„V tom dešti sem tatínek nepůjde. Ostatně v poledne při obědě si mi stěžoval, že mu dnes není volno. Ráda bych proto přišla o chvíli dříve domů."

„Tedy zavírat!" obrátil se účetní ke sluhům, již v ústraní vedle dveří komptoiru čekali už připraveni na tento rozkaz.

A rázem bylo v krámě živo, veselo, plno řečí, každý měl na zřeteli jen dvéře obchodu, třeba tam venku Hnuly se potoky vody s oblak na vymytou dlažbu.

V té chvíli tryskem přihnal se kočár, stanul u chodníku proti dveřím obchodu, z kočáru vystoupil štíhlý starší pán s prokvetalým plnovousem a zaměřil sem.

„Pan šéf přijel!" ozvalo se krámem a všichni zase vraceli se na svoje místa.

„Proč už nezavíráte?" ptal se účetního, sotva vkročil.

„Stane se tak ihned."

„Tedy rychle, — počkám si na klíče."

„Vezmu je domů, tatínku," nabízela se slečna kasírka.

„Ne, Fanuško, — pojedeš s« mnou."

Překvapena zadívala se na svého otce. Celá řada olázek tkvěla v jejích očích.

„Jen se ustroj, dítě, pojedeš se mnou?"

„Kam, tatínku, — v tom dešti?"

„Právě, že nepohoda, objednal jsem vůz. Jinak bychom ten kousek cesty došli pěšky."

„Smím se ptáti, tatínku, — —" ,,K večeři se mnou pojedeš, ty malá moje vše- lečko, dnes budeme večeřeti v restauraci, — to je celé tajemství. Ustroj se."

Klobouček připjala na hlavu, oblékla jupičku.

„Neměla bych snad zajiti domů, tatínku, a pře- vléknouti se?"

„Tys marnivá, Fanuško I" „Nejsem, tatínku, ale jsem tvoje dcera, a víš, že do obchodu béřu jen šaty obnošenější."

„Nepůjdeme do plesu, pouze na večeři."

Železné závěsy nad výkladními skříněmi s rachotem spadly, světla pohasla, dvéře krámu pečlivě uzamčeny, šéf firmy Ulman přijal klíče, zřízenci s pozdravem rozcházeli se, jedni sem, druzí tam, pan Ulman se svojí dcerou usedl do kočáru a odjížděl. Kočár stanul u nádraží.

Ulman vystoupil, podal ruku své dceři a uvedl ji do nádražní restaurace.

„Máme přes hodinu času," povídal, pohlédnuv na hodinky, „povečeříme, koupím lístky, a pojedeme. Chtěl jsem jeti sám, ale jsem dosti sobeckým, že nechci nésti tíhu svého neštěstí sám, a že chci na tobě, dítě moje zlaté, jediné, abys mne neopouštěla."

„Tatínku, já ti nerozumím!" starostlivě upřela naň Fanuška oči.

,,Povím ti vše, po cestě, ve vlaku."

„Aspoň mi řekni, kam pojedeme."

„Tam, kde je maminka 11a letním pobytu."

„Přihodilo se něco smutného, tatínku?"

„Obdržel jsem před chvílí dopis."

„A jakou zprávu v něm?" ptala se nedočkavě Fanuška.

Sklepník přinesl objednanou večeři. Ulman na dceřinu otázku neodpověděl a se zachmuřeným čelem vsunul ubrousek za vestu.

Co jedli, jak to chutnalo, nevěděl ani on, ani jeho dcera. Po večeři vstal Ulman, došel pro lístky, vrátil se, zaplatil útratu a odešel s dcerou do čekárny. Za chvíli vsedli do vlaku.

Mlčky seděli v kupé vozu. Sami.

Až když vlak se hnul a Ulman nabyl jistoty, že nikdo nepovolaný nebude jich zkracovati v hovoru, vyňal z náprsní kapsy dopis.

„To mi píše doktor Bubník, dobrý přítel. Dopis kratičký. Moje žena před týdnem ohlásila svým bytným, že odjíždí do Prahy na několik dní. Moje dopisy, jež jsem jí ob den posílal, uvedly ty lidi v pochybnost, že ona je v Praze. Až včera dostal doktor Bubník od mé ženy zprávu, odkudsi z Oděsy, aby mne požádal, bych si odvezl do Prahy věci. jichž ona s sebou vzíli nemohla."

„Je to pravda, tatínku?" celá zsinalá ptala se Fanuška.

„Pravda je to, ale ne úplná. Moje žena — tvoje nevlastní matka — nevím honem patřičný titul — odjela skutečně do Prahy, byla doma, to mi teprve dnes sdělila služka Terinka. Přišla z nenadáni, kdy bývám v obchodě, nakázala Terince, aby se nikomu nezmiňovala, že přijela, chce prý mne překvapili nějakým dárkem k narozeninám, chvíli se zdržela doma a zase odešla. A za tu chvíli vzala mi celé moje hotové jmění — —" „Tatínku zlatý!" chvěla se Fanuška.

„A současně s dopisem od doktora Bubníka došel mne telefonický dotaz z banky, zdali jsou pravými moje podpisy na třech směnkách, jež tam jiný peněžní ústav hodlá zastaviti. Chápeš, dítě moje?"

„Jsou na směnkách podpisy tvoje, tatíčku?"

„Jsou moje. Jsou to směnky moje. Dal jsem je své ženě, když mne překvapila zprávou, že opatří lacino na venku peníze ku zvelebení obchodu. Nikdy, ani ve snu by mně nepřipadlo, že moje vlastní žena smýšlí se mnou nepoctivě. Směnky byly zpeněženy, nesou můj podpis, mám je zase v čas vyplatit."

„Bude to možno?"

„Nevím, dítě! — nevím, co bude zítra, nemohu věděti, co bude za tři měsíce. Je mi tě líto, že ztrávíš beze spánku noc, ale přece ti musím říci o neštěstí svém. Vždyť nemám nyní na světě nikoho mimo tebe. Snad to je trest boží. Ty, dobré moje dítě, po celé léto den co den jsi uzavřena v obchodě, a ona, bezcitná žena, vším pohodlím opatřena, nádherný letní byt dle jejího vkusu jsem jí najal, a ona za všecku moji lásku a péči mne tak snížila, oloupila mne i moje dítě a v starosti uvrhla, co ona sama se svým milencem buduje si v cizině základy nového života."

Zapřel ruce křížem přes prsa, díval se do tmy neproniknutelné oknem, po němž potůčky neustává jícího deště stékaly.

Pusto tam bylo venku, smutno v těch krajích, kudy vlak s rachotem se hnal, pusto jako v jeho duši. A upomínky v ubohé duši jeho kmitaly jako tu ty telegrafní tyče ve mdlém osvětlení míhaly se kolem oken.

Býval mladým, zámožnými, a osud mu uvedl v cestu hezkou, dobrou a bohatou žínku.

Těch několik obapolných vlastností značí úplně tak zvané lidské štěstí.

Měli jediné dítě jen, dcerušku, Fanynku. Cíin více Fanuška rostla a nabývala krásy, tím více matka její chřadla a vadla. A nebylo Fariušce úplně deset roků, když Ulman svoji dobrou ženu pohřbil.

Pět roků byl vdovcem a pečlivě vychovával dcerušku svoji. Pět roků piplal se se svým poupátkem, aby nepoznala své osiřelosti. Osiřelá byla, ale ne opuštěna. Až jednoho dne zadíval se pan Ulman do hezkých svůdných očí své mladé kasírky.

A za měsíc byla jeho ženou.

Bývalá kasírka Klárka vešla jako paní do do mácnoóti Ulmanovy, a Ulmanova dceruška Fanuška musila jí postoupiti salony nádherného bytu a jiti zaujmout její místo při pokladně v obchodě.

Fanuška podvolila se trpělivě tomuto rozhodnutí. A z trpělivosti té soudil otec, že Fanuška cítí se v obchodě úplně spokojenou. Mimo to pan Ulman věnoval se z počátku úplně své mladé hezké ženě, proto bylo dle jeho mínění zcela na místě, že Fanuška jej v obchodě zastupovala.

.Ničeho neodepřel své i.nla<lé ženě, 11a dceru za to pomalu zapomínal. Od své svatby ani jedinkrál nevkročila mladá paní do obchodu, Fanuška tam musila býti od rána do noci. Pod záminkami nej- lepšími udržovala paní Ulmanová svoji nevlastní dcera mimo dozor.

Ulman vše schválil.

Když se dověděl, že jeho žena udržuje korrc- spondenční spojení s bývalým svým zbožňovatelem, s bývalým účetním Ulmanova závodu, Melicharem, spokojil se nějakou tichou poznámkou. Když Melichar zpronevěřil asi dva tisíce, neučinil Ulman oznámení o tom na prosbu své choti, a jen hladce jej propustil ze služby s nejkrásnějším vysvědčením a odporučením pro ostatní pány šéfy.

Nevídáno, jeden zloděj.

Nyní obklopili Ulmana lupiči dva, jeho žena a její milenec, semkli jej, vzali mu vše, peníze, čest, spokojenost, důvěru v lidi. Nic mu nezbylo, než to dítě, jež bývalo dosud jím zapomínáno.

„Tatínku, budeme už brzy na místě?" vytrhla jej Fanynka ze zadumání.

Naklonil hodinky proti světlu. „Za čtvrt hodiny vystoupíme."

„A proč tam vlastně jedeš, tatíčku, když maminka — —" „Neříkej „maminka", nikdy ničím si toho sladkého jména nezasloužila. Jedu tam, abych věci, jež nám tu zanechala, odvezl domu. Bude lépe, stane-li se tak za noci. Ve dne by to způsobilo poplach, a pohledy lidí a otázky a poznámky byly by mi nesnesitelnými. Do dvanácti jsme na místě, ve tři hodiny po půlnoci odjíždí vlak ku Praze, časně ráno budeme zase doma. Nehněvej se, dítě, mi mne. Ve chvílích štěstí jsem na tebe zapomínal, a nyní béřu tě, dětskou duši, za svědka útrap svých. To už tak v povaze lidské."

Oči Fanuščiny zalily se slzami.

V slzách těch zračilo se vše, co v mladé duši její v té chvíli vzpučelo. Lítost nad útrapami otcovými, soustrast s jeho bolem, strach o budoucnost obou, — náhle, jakoby se vzpamatovala, chopila se rukou jeho.

„Tatíčku, — nebuď smuten, máš ještě mne, nahradím ti vše, čím tobě jiní ublížili, — ať utekla, aspoň tě budu směti mít ráda jako otce. Vždyf víš, že jsem k tobě neměla přístupu, jen tu chvíli večer, kdy jsi přišel do obchodu."

Vlak stanul, už asi po desáté.

„Fanuško, zde vystoupíme."

Dešf ustal, na nebi jasno, plno hvězd, teplou nocí vála vůně umoklých květin v nádražní zahrádce, dvě petrolejové lampy na vysokých sloupech mdle ozařovaly nejbližší okolí.

Přednosta stanice, maje v levé ruce malou svítilnu služební, pravici zvedl k čapce své, — pozdravoval uctivě pana Ulmana jako častého hosta zdejšího nádraží, a zvědavě prohlížel si jeho mladičkou družku.

Ulman podal ruku úředníkovi. — „Moje dcera," představoval svoji Fanušku.

Úředník znovu s galantní poklonou salutoval, a odcházel dát signál k odjezdu vlaky.

Ulinan spěšně vyšel z nádraží. Bál se každého dalšího slova, každé otázky.

Býval tu často, ale tímto vlakem nikdy nepřijížděl. A pak dnes!

„Tatíčku, měl jsi požádat některého zřízence na nádraží, aby nás dovedl s lucernou.*" „Vždyf cestu znám. Dej mi ruku. Silnice se bělá i po tmě, silnice vede až tam k té vile. Není to odtud daleko."

V přízemí vily světlo. Tam byl byt zahradníkův.

Ulman zazvonil a starý osmahlý strážce vily vyšel ku mřížoví, nesa v ruce svítilnu.

„A, to je náš milostpán!" A kvapem odmykal dveře.

Ulman vešel mlčky s Fanuškou na vypískovanou pěšinu, po několika schodech ku dveřím vily, — tady jej předběhl zahradník a svítil mu po schodech vzhůru. Poko'j za pokojem prošel, Fanuška bázlivě za ním, všude elegantní nábytek, ale taková lesknota, taková opuštěnost ze všeho vanula. Skříně zotvírány a vyprázdněny.

„To dala milostpaní hned po vašem posledním odjezdu složit do beden a dopraviti na nádraží. Pan přednosta bude vědět, kam to zaslal."

„Kam by to zaslal, než do Prahy?" zaražen ptal se Ulman.

„A tady je plno řečí, že to milostpaní zaslala lam, kam ujela," divil se zase zahradník.

„Už to zde tedy známo?"

„Všecko."

„Kde jsou naše služky?"

„Už před svým odchodem je milostpaní poslala domů. Ne do Prahy, ale každá do svého domova aby jela, milostpaní že odjede do lázní a pak že si po návratu pro ně zase dopíše. Služky dostaly mzdu na celý měsíc, — proč by nejely domů si odpočinout."

Pan Ulman procházel pokoje, prohlížel vše, — jako by nemohl uvěřiti, jakoby stále něco hledal. Nenáviděl v té chvíli ženu svoji jako peklo, ale kdyby náhle byla se tu vynořila z úkrytu, kdyby řekla, že to vše krutý vtip, byl by ji :siemknu'l v náruč, byl by jí odpustil.

Nikde tu není stopy po ní, jen stín její nesvědo- ínitosti, — a duší jeho zalomcovala šílená nenávist k ženě té.

„Nábytek můj dejte hned dopraviti na nádraží," poručil zahradníkovi, „ostatní nábytek mně propůjčený odevzdejte jménem mým majiteli vily."

„Snad ráno, milostpane, -—" „Ne, hned nyní, v noci, dokud lidé spí. Na nádraží ať zůstane nábytek třeba několik dní, jen když bude odklizen odtud. Co sejde s očí, sejde s mysli."

„Ztěžka seženu lidi."

„Tu máte, zaplatte jim řádně, vstanou k práci třeba v noci."

* * * Druhý den ráno stál personál závodu Ulmanova na chodníku před ubedněným krámem, Sluhové opřeni zády o dvéře, jeden četl hlasitě v novinách nejnovější zprávy, druhý poslouchal, mladí pomocníci snažili se vykouřiti ještě nějakou cigaretu, než se krám otevře, a účetní Linda přecházel volně sem a tam, prohlížel adressy dopisů a pročítal obsah korrespondenčních lístků dnešní pošty, již před chvílí od listonoše přijal pro závod.

„Pane Líšfanský," obrátil se k jednomu z pomocníků, „poznal byste tento rukopis?"

A ukazoval mu adressu šéfa závodu, napsanou na modravé obálce, při čemž prstem ruky opatrně zakryl poštovní známku na listu.

„To je písmo naší milostivé!" povídal Líšfanský, sotva obálku zahlédl.

„Skutečně ?"

„Přece znám její písmo, —• vídal jsem její písmo několikrát denně, dokud byla v obchodě u nás pokladní, — rozhodně je rukopis její. Odkud posílá dopis?" ušklíbl se Líšfanský.

„Ani jsem se nevšiml razítka. Nejspíš z letního bytu."

A účetní Linda znovu hledal ten dopis, jejž zatím lhostejně byl smíchal s ostatními listy.

„Z letního bytu sotva posílá naše paní ten dopis," usmál se Líšfanský, „aspoň ne z onoho letního bytu, jejž jí pan šéf vyhledal."

„Co tím myslíte, příteli?"

„Nic. Ale přece mohu napověděti, o čem se jinde vypráví veřejně."

„O čem se vypráví?"

„Že naše paní vzala, kde co se vzíti dalo, nadělala barrikádu dluhů a utekla se svým dřívějším milencem, Melicharem. O tom se vyprávělo už včera, všude v sousedství o tom věděli, jen u nás ne. To je plátno, chtíti takovou historku utajit."

,,Já poprvé dnes o tom slyším!" divil se Linda.

„Nám, personálu, — to se nemusí vyhlašovat, ale vám to měl sděliti pan šéf."

" „Proč právě mně?"

„Zase máme věděti více, než vy? Přece je to novinka tak stará, že se zasnoubíte — nebo- že jste se zasnoubil se slečnou Fanuškou — —" „K tomu je daleko, dnes snad dále než včera, je-li tomu tak, jak jste mi vyprávěl. Věřte mi, pane Líšťanský, domněnku jsem měl, ale jen domněnku, která byla poněkud dotvrzena včerejší scénou, kdy šéf pozdě večer nenadále přišel a odjel s Fanuškou. Doprovázím ji obyčejně domů, jak víte, včera chtěl jsem cestou se jí zeptati na význam narážek, které tu a' tam poslali mi známí při obědě."

„Starý jde, — se slečnou I" prohodil tiše mladý praktikant, účetní srovnal „poštu", sluha Štěpán šel panu Ulmanovi naproti, aby přijal od něho klíče, a vše soustředilo se nedaleko dveří.

Povinný pozdrav, krátké poděkování, klíče za- chřestily, a dvéře se rozletěly a železné závěsy s rachotem odkrývaly obrovská skla a nádherné výrobky za sklem.

Tiše, skoro zamlkle vešel každý do obchodu a za chvíli již rozestaveni všickni na svých místech.

Nepamatují, že by šéf závodu přišel ráno s klíči.

Stalo se asi také něco neobvyklého.

Pan Ulman ani klobouku ani svrchníku neod- ložil, usedl v kanceláři a otvíral a pročítal dopisy' dnes došlé, jež účetní před něho položil.

Otevíral obálky, zrakem přelétl obsah dopisů a odkládal stranou, přičiniv tu a tam barevnou tužkou obchodnicky poznámku.

Nad jedním dopisem déle se zdržel. Dopis krátký, obsahoval asi dvacet řádků, ale přes čtvrt hodiny potřeboval šéf, než jej přečetl, než pochopil obsah těch slov. Zvedl hlavu, složil dopis do obálky, uschoval v náprsní tobolce, a zvedl se.

„Pane účetní!"

„Ráčíte si přáti?"

„Zde je pošta; postarejte se o vyřízení korre- spondence, a neotevřené dosud dopisy zotvírejte za mne. Vzpomněl jsem, že mám nutnou cestu. Kdybych snad zítra nebo pozítří nepřišel, zastaňte mne."

A zašel k pokladně, ku své dceři.

„Fanuško, došlo psaní, — od ní, od mé — ženy, od tvé — matky nevlastní. Její odchod prý pochopím, uvážím-li rozdíl stáří a různost povah mezi námi, a co mi odňala, to prý snadno oželím, ona že jde vstříc nejisté budoucnosti, poslušná jen hlasu srdce, mně že po ztrátě ženy a hotového jmění zůstane ještě dosti. Neměla prý mne nikdy ráda, a ztrátu svojí svobody že nahražuje krádeží a nevěrou. Takhle nemluví žena, matka, — to je řeč ďáblova. Při vší potupě ještě výsměch. Nikdy jí hřích její neprominu. Jí nebudu hledat, ženy mé, ale uloupené jmění moje a tvoje musí nám býti vráceno. Fanuško, já odjedu na několik dní."

„Uklidni se, tatíčku!"

„Musím pryč, — za ní!"

— IG „Nevíš, kam."

„Vím. Daleko nebude od místa, kde předevčírem odevzdala svůj dopis poště. Ponecháni jí peníze, jež zabezpečí jí živobytí, ale nemohu jí ponechati své jmění, jehož úbytek znamená pro mne záhubu."

„A kdy se vrátíš, tatíčku?"

„Co nejdříve. Pokládej můj odjezd za důležitou cestu obchodní. Měj tu dozor, Fanuško, a buď zatím s bohem."

Políbil svoji dceru a vyšel ven.

Nešfastný krok, jehož výsledku nikdo nemohl předvídati. Pověst vyprávěním roste jak lavina.

Soukromník může zamknout byt a nikomu nemusí se zpovídati, kam jede a na jakou dobu.

Obchodník má v životě zvláštní postavení. Jakmile jediný den neukázal by se tam, kde bývá v tu dobu najisto, — jakoby hodiny náhle stanuly, anebo jakoby hodinám nenadále odňato bylo závaží. Jsou to hodiny, ale ne ty, na něž jste uvykli, jimž jste věřili.

Pan Ulman náhle odjel z Prahy.

Za jiných okolností by to byl zjev všední. Pan Ulman býval dříve na obchodních cestách, často několik dní nepřítomen doma, — to náleží k ústrojí obchodu.

Ale že tentokrát odjel, nastalo šeptání, povídání, zvědavost drala se až do obchodu a z obchodu vycházela ve způsobě nedůvěry. A nedůvěra ta jako lavina rostla a brzy ozval se její lomoz, poplach.

„Choť obchodníka Ulmana prchla, slyšeli jste?"

Slyšeli. Vzala prý mu, co se vzíti dalo, roz- hodila spoustu falšovaných směnek a ujela se svým milencem na Rus."

„Jinde zase se vypráví, že celý ten útěk mladé paničky je imitací. Pan Ulman prý sebral celé svoje jmění, i peníze, jež se daly sehnati, poslal svoji choť napřed do ciziny, a když byla v bezpečném útulku, rozhlásil, že mu prchla a že musí pustiti se za ní."

Lež má vždycky vyšší ažio než pravda, proto lež spíše se ujala, a pan Ulman vyhlášen za podvodníka, a svět s ním dle toho zatočil.

S úžasnou rychlostí rozlétla se ta sensační domněnka, a ze všech stran podniknuty útoky na Ul- manův starý a solidní závod. Marné prosby Fá- nuščiny, marné příí^hy účetního Lindy, marné i ujišťování některých přátel, bezúčelné jich nabízení rukojemství.

Pan Ulman odjel náhle z domova, a to stačilo. Úvěr vypovídán, směnky presentovány1 k výplatě, objednávky odvolávány, zaslané zboží továrnami reklamováno, a spousta žalob — třeba předčasných, — pro zajištění sypala se na bedra závodu.

Několik telegramů zasláno na zdařbůh za pan ím Ulmanem, aby dal aspoň o sobě věděli, aby se vrátil, aby svým pouhým objevením se zach:ánil závod svůj, — marně čekáno na odpověď, na jeho návrat.

A obecné mínění bylo utvrzeno, že pan Ulman ujel z Prahy s nekalými úmysly, že se sem více nevrátí.

Pan Ulman hledal v cizině inu část ztraceného LIBUŠE: Vlastni silou. 2 jmění, a zde druhá část jeho jmění, jeho poslední majetek, mizel v povodni poplachu a nedůvěry.

Když po dvou týdnech vrátil se pan Ulman, vrátil se bez kořisti a nalezl svůj závod skoro v ssutinách.

Lidé jej viděli, ale už nevěřili. Vrátil se, vrátil, ale snad proto, že musil. Marná snaha, marno všecko úsilí udržeti budovu nad podemletými základy, když nikdo, nikdo nepomůže základy vybudovat, stěny podepříti. Obchod Ulmanův živořil nějaký čas, než nadešel kvartál.

Výpověď daná obchodu shroutila zbývající opory, byť i slabé, pohřbila všecky naděje.

II.

Do státního nádraží vjel večerní vlak.

Drožkáři stojící v klubku za větrem tíhli ku svým povozům, posluhové rozestavovali se řadou proti širokému východu, a za chvíli počali se lidé hrnouti ven.

Byl mrazivý den prosincový.

Plíce si oddechly, když octly se z dusných a vytopených vozů na studeném větru zasněžené ulice, ale nohy pociťovaly opačný účinek této změny.

Někdo vskočil do kočáru, jiný upjal kožich nebo zimník a nejkratší cestou zaměřil k domovu.

Ulice osvětleny, ale liduprázdny. V tuto dobu bývají ulice pražské jako po vymření i za doby letní a pohody příznivé. Což v takové psotě.

Obloha temná sice hvězdami poseta, ale ostrý vítr šlehal do tváře, sníh odpůldne neb před večerem tu napadlý leskl se v mrazu jako třísky skelné, a ve drátech přes ulici napjatých hvízdalo to příšernou melodií.

Vše se rozjelo a rozešlo od nádraží do pražských ulic, jediný snad to byl pasažér, který zabočil vzhůru Hybernskou ulicí a dále k Žižkovu.

Ohlédl se aspoň dvakrát, třikrát cestou, — nikdo za ním nešel.

Kolem železné ohrady nádražní, pak vzhůru, jednotvárnou, nekonečnou ulicí, až nedaleko Bezovky uvolnil kroky, aby nepřišel domů příliš udýchán.

Vešel do tmavého průjezdu malého činžáku, vystoupil po paměti a bezpečně po neosvětlených schodech do třetího patra a zaklepal tu na dvéře.

„Kdo pak je to?" ozval se kdosi uvnitř.

„Já, Linda."

„Pro pána boha, — náš mladý pán."

Dvéře se otevřely, teplý, puchem a kouřem nasáklý vzduch kuchyně vyběhl proti příchozímu, na jehož černém vouse leskla se jinovatka.

„Dobrý večer, paní Šrámková."

„Vítám vás, mladý pane, — už jsme s mužem povídali, že asi dnes sotva se vrátíte."

Šrámek, starý udřený dělník, seděl v kuchyni u kamen, dýmal z dřevěnky a dosvědčoval, že to svatá pravda, co jeho žena povídá, — že mladého pána dnes nečekali. Šrámek pracoval v kterési továrně v Libni, a poněvadž tam celý den kouřiti nesměl, vynahradil si to doma důkladně.

„Zdali pak jste večeřel, mladý pane?" ptala se stará kvartýrská.

„Jedl jsem, — tam venku, na nádraží," povídal příchozí, a vešel do pokojíku vedle kuchyňky a po tmě svlékal tu zimník a odkládal klobouk a ruční kabelku.

„Ani jsem vám tam nezatopila, když jste říkal, že asi dnes se nevrátíte."

„Není třeba — půjdu brzy spat."

„Nechte aspoň otevřeny dvéře, ať naběhne do pokoje odtud trochu tepla," navrhoval upřímně Šrá mek.

Ale mladý nájemník nepoužil té ochoty. Věděl, že by do pokojíku přišlo na dva palce tepla a na sáh kouře ze Srámkovy dýmky.

Převlékl se a vrátil se do kuchyně a zavřel za sebou dvéře pokojíku.

A usedl v kouťě u kamen.

„Tak — jak to dopadlo, mladý pane?" zeptala se nesměle' Šrámková.

„Spatně."

„Nedostal jste to místo?"

„Právě před mým příjezdem bylo prý místo zadáno. To už je osmnácté místo, o něž se ucházím. A zase nadarmo. Dříve jsem podával jen žádosti písemné, offerty, a poněvadž na mnohé z nich nedostalo se mi ani odpovědi, odhodlal jsem se, že raději nebudu jisti v ten den a zajedu si tam v tom přesvědčení, že ústní prosba více člověku prospěje, než sto psaných žádostí. A zase nadarmo. Připadá mi t.o, jakoby stín kletby, již pan Ulman poslal za svojí paní a za těmi, již nečinně a jízlivě dívali se na jeho zoufalý boj, — byl zasáhl i mne."

„Vy přece jste mu ničím neublížil."

„0 tom jsem přesvědčen, ale člověk do neštěstí a bídy náhle uvržený hledá často pramen své bídy všude jinde, jen ne u sebe."

„A já myslila svatosvatě, že toto místo určitě obdržíte, ač bychom se s vámi neradi loučili, když byste musil odejiti na venek. A s mužem jsme si zrovna večer povídali, jak nám tu bude smutno bez vás, a zdali kdy zase nalezneme tak dobrého podnájemníka."

Bývalý účetní v závodě Ulmanově, Pavel Linda, byl nyní podnájemníkem chudé rodiny Srámkovy. Trpce se usmál při té chvále.

„Naleznete za mne vždycky podnájemníka, ne jednoho, — deset, budete-li jim poskytovati na dluh byt, a živobytí, a půjčovati ze svých mozolů na cesty při honbě za existencí, jako jste půjčili dnes na cestu mně."

„Tak nemluvte, mladý pane, — už jste zase v těch smutných myšlenkách. Jste mladý dosud, dařilo se vám vždy dobře, tak jak jste si přál, — a jak bychom vám přáli i my, nezkusil jste bídy, proto se vás vše dvojnásob citelně dotýká. Jste mladý, a mládí má oplývati nadějemi. Dokud jste u nás, jste náš, a nesmíte se rmoutiti nad nějakým nezdarem. Což pak my, chudí lidé, kdybychom měli stále my- sliti na svůj osud, musili bychom se zbláznit."

„Nu, já vás tedy poslechnu!" povídal Linda, vstal, dal dobrou noc a odešel do pokojíku, Šrámkovic už dávno se uklidili k noclehu a Linda na svém lůžku marně zavíral oči, aby usnul.

Všelijaká pěkná přísloví vymyslili bohatí pro chudé, sytí pro lačné.

Lačný žaludek prý podporuje spánek, -— přijde-li člověk z mrazu, záhy usíná, a v studeném pokoji prý se lehce spí.

Linda přišel z mrazivého větru po dlouhé cestě hladov do studené světnice, ale usnouti nemohl. Každou čtvrt hodiny slyšel, jak hodiny 11a zdi vedlejšího bytu tloukly, zavíral oči, ale tím jasněji a zřetelněji viděl obrysy celé s-vé nynější bídy.

Aspoň usnouti kdyby mohl, spáti do rána, za- pomenouti chvíli na útrapy a bídu. Nebyl zvyklým, všedního dne zaháleti, a nynější nekonečná zahálka stávala se mu peklem.

Vstal, rozsvítil lampu, tiše se ohlédl a usedl ku stolu.

Staví-li se mu vší mocí bída před oči, ať na ni řádně vidí. Mimo to se těšil, že v studeném pokojíku ustydne, vymrzne a spíše že pak usne.

Nad odřenou pohovkou zavěsil si podobizny svých starých dobrých rodičů.

V té chvíli asi pohříženi ve spán.ku pod střechou nízké chaloupky v rozlezlé dědině tam daleko mezi třeboňskými rybníky. Spí oba v tu chvíli ti staří poctiví dobráci, odpočívají po krušné práci mrazivého dne, po chudičké večeři, a snad se jim zdá o jich dítěti jediném, o Pavlíkovi.

Dívaje se na obrázky svých rodičů, vidí svoji rodnou chaloupku tam na návsi pod hrází velikého rybníka, vidí své mládí, a pečlivé zraky rodičů, slyší úvahy těch staroušků, co z jich dítěte bude, jak se mu povede.

Tatík by chtěl, aby Pavlík zůstal doma a živil se prací, jako otec, prací krušnou, ale pod vlastním krovem. Matka raději za živa chce se uložiti do hrobu, než aby viděla, že dítě její musí do krve si rozdírati ruce prací tak těžkou, jako práce jich a při tom často pracovati bez oběda a jiti spat bez večeře. A tak dlouho prosila stará matka, až tatík svolil, a Pavlík šel do města na učení do kupeckého krámu.

Byly to zlé doby, ten čas učení. Za noci vstá- vati, v pozdní noci chodit spat, v studeném krámě od rána do noci pracovat, ve studené vlhké komoře spáti. Zdálo se mu často, že to nevydrží. Než v pozdní noci ulehl, než se zahřál pod vlhkou přikrývkou na poloshnilém slamníku, už pomalu zase musil vstávati. Obchodník byl člověk bez citu lidského, učedníka považoval pouze za kus pohybujícího se nábytku, nikdy za obraz boží.

Pavlík měl údy omrzlé, ruce zamodralé, prsty nehybné, rozpukané, až krev mu z nich prýštila, tisíckrát si povídal, že odtud uteče, ale tisíckrát zase si vzpomněl, že z bídy, jež snad jednou přece vezme za své, utekl by do bídy beznadějné, a zase pracoval dál.

Po čtyřech letech poprvé v životě pocítil, co to je výhra, vybojovaný boj, odměna trpělivosti.

Odměna vyhraného boje a překonané bídy napsána byla na listu výučném, a záležela odměna ta v dovolení a právu, že majitel tohoto listu smí se dříti dále, pod titulem pomocníka.

Pavlík zatoužil po Praze, po tom ideálu všech mladých duší českého venkovského lidu.

Obdržel místo záhy.

Šéf byl málomluvný, na prvý pohled nevlídný, ale jinak srdce dobrého.

Kdysi se rozhovořil s Pavlíkem.

„Pane Lindo, — tak se u nás objednávka nepíše, jak vy jste ji napsal. U bývalého šéfa jste to tak psali ?"

„Pane šéfe, přiznám se, že jsem nikdy objednávku nepsal, neměl jsem po čas učednických let nikdy k tomu příležitost."

„Tedy ve večerní škole jste se tomu učili."

„Není tam u nás žádné večerní školy."

Séf se zadíval na Pavlíka.

„Ani vás nebudu ptáti po souhlase. Budete navštěvovati večerní obchodní školu. Škola je určena pro učedníky, ale já vám několik těch večerních hodin týdně daruji."

„Děkuji vám, pane šéfe, já vám dobrodiní vaše zase jinak vynahradím."

„Neděkujte, — bude to výhodné pro vás, ale užitečné i pro mne. Čemu se ve škole přiučíte, věnujete v první řadě mému obchodu, a tím už mi to vynahradíte. S ciframi snad dovedete počítati, ale to vám nestačí. Obci idník, chce-li obstáti a čelit příboji nesčetných nái zů na svoji existenci, musí dovésti počítat s penězi, se zbožím, s poměry, s obecenstvem, se vším na světě. Zítra vás dám za- psati, to máme sobotu, a v pondělí večer půjdete do školy."

S nepocítěnou touhou a radostí odcházel Linda do večerní školy. Ne proto, že by si chtěl dvě hodiny odpočinouti od práce, jako jiní, ale že ve škole viděl základ lepšího života.

Stávalo se zhusta, že za zimních večerů mnozí posluchači, kteří ze studených skladů a krámů přišli do jasně osvětlené a vytopené školy, zmalátnělí skláněli hlavy nad úlohami, a mnozí v lavicích i usnuli.

Starý professor měl svědomí a odpustil tu a tam nezaviněnou nepozornost.

Linda upjatě sledoval každé slovo učitelovo, ač zhusta po celodenním tanci za pultem býval zma- látněn a umdlen. Jen zavřít oči, byl by usnul.

Krám býval dosud otevřen, když vrátil se ze školy.

Odložil v komůrce klobouk a vrchní kabát, a hned zase počal pracovati, kde před dvěma hodinami přestal.

A po uzavření krámu zašel do své světničky, jež byla z poloviny skladištěm, rozžal lampičku, starou houní ovinul nohy, usedl k odřenému pultu a nepomyslil na spaní, dokud nevypracoval úlohy pro druhý den.

Dva roky tu pobyl Linda.

A byl by v místě setrval i dále, kdyby šéf byl zůstal na živu. Vdova po zemřelém prodala obchod, nový šéf ničemu nerozuměl, obchod klesal, kupci se rozprchli a po nich rozešel se i personál.

Linda přešel do závodu Ulmanova, šest roků tu působil, byl svědkem rozkvětu závodu, z pomocníka postoupil na korrespondenta, když vlastní snahou a pílí osvojil si ve volných hodinách znalost řečí, a když dosavadní účetní převzal místo v kterési lovárně, zastával místo účetního i korrespondenta, a byl duší závodu. A viděl taky, když závod Ul- manův řítil se v ssutiny.

S jakými pocity opouštěl místa ta, kde cítil se jako doma, kde kreslil si plány své budoucnosti, svého štěstí, nesmí si vzpomenouti.

Ale toho by se byl nikdy nenadál, že v celé Praze, v celém širém okolí nebude místečka, jež by uživilo jej, člověka přičinlivého a poctivého.

Věděl, že o dobrá místa je nouze, ale že za půl roku nebude moci sehnati místečka svému vzdělání přiměřeného, nikdy by byl neuvěřil.

Půl roku už hledá a hledá, a vše marno. A nikde naděje, že by jeho útrapy brzy vzaly konce.

Jakoby kletba v tom byla.

Proč kletba? vždyť nikdy nikomu ani slovem neublížil, své šéfy ani o groš nezkrátil.

Dokud byl v kondici, dokud měl zabezpečeno živobytí, pamatoval vděčně na své staré pěstouny tam v té vísce chudičké na dalekém jihu českém. Začasté jim psal, a s každým dopisem poslal jim nějakou bankovku. Jako prý splátku za jich oběti a starosti.

Nyní, — také jim píše, dosud zasílá podporu, třeba ne tak často. Kde jaký skvost, kde jaké cenné věci měl, jež koupil si za dřívějších let z ustřáda- ných peněz, pomalu zastavoval, aby neměl hladu, — aby jeho rodiče nepostrádali podpory. Nikdy v životě nelhal, a přelhati rodiče starostlivé a dobré, bylo dle jeho přesvědčení hříchem nejtěžším.

A nyní lhal svým rodičům, lže jim stále. Posílá jim dopisy, píše, že je zdráv a šťasten, ač nad každou tou lží vytrysknou mu slzy. Posílá jim podporu, — prý ze svých úspor, — a jsou to peníze, jež půjčila zastavárna na hodinky, řetízek, prsteny, nebo lepší kus oděvu.

Cizím lidem svěří se se svým bolem, se svojí bídou, dluhuje jim za byt, za jídlo, ale svěřiti se s útrapami svým starým rodičům, k tomu by se neodhodlal za poklady celého světa.

„Moje drahá matko, můj tatíčku, kdybyste věděli " Dvéře z kuchyně do pokojíku se otevřely zvolna, mezi dveřmi stál starý Šrámek rozespalý, se svíčkou v ruce.

„Pane Lindo, co je vám?"

„Nic."

„Proč nespíte?"

„Nemohu. Nevím, co to je. Snad že jsem dlouho nejel vlakem, jsem dnes trochu rozrušen. Vstal jsem tedy a chtěl jsem psáti nějaký dopis. Ale nemám tu ani obálku, ani papír."

„Už chvíli jsem pozoroval, že štěrbinou pode dveřmi se svítí."

„Jen spěte, starý, — půjdu také spat."

Linda se svlékl, když Šrámek se vrátil do kuchyně, shasl dohořívající lampu a ulehl.

Ale dlouho ještě počítal kroky cvakajících hodin za stěnou, než usnul.

Šrámek ráno, než odešel do práce, tiše pootevřel dvéře pokojíku. Linda tvrdě spal.

Šrámek zase opatrně zavřel a povídal, že mladý pán v noci vstal, rozsvítil si, oblékl se, usedl ku stolku a hovořil sám s sebou, jako blázen.

A nakázal ženě, aby zbytečně nedělala v kuchyni lomoz, aby se Linda molil prospati.

Asi za hodinu někdo klepal na dvéře kuchyně.

Šrámková běžela otevřít. Nějaký pán stál před ní.

„Bydlí tu pan Linda?" ptal se.

„Ano, ale dosud spí."

„Nu|, v tuhle dobu už by mohl vstávat," díval se na hodinky, „leda že snad přišel pozdě domů."

„Domů přišel k večeru, ale pozdě šel spat."

„Vzbuďte jej."

Šrámková vešla do pokojíku a vzbudila Lindu. Nějaký pán prý tu ptá se po něm.

„Jaký pán? jak se jmenuje?"

„Já nevím."

„Jak vyhlíží?"

„Jako vyhlížel dřív, dokud jsme sloužili pospolu," volal pootevřenými dveřmi host do pokojíku, „jsem Líšťanský, pane Lindo, -— jen nedělejte žádných zvláštních příprav ku přijetí mé vzácné osoby."

A za řeči došel ku dveřím, a když vyšla Šrámková, vešel bez zvláštního zvaní dál.

Linda už stál oblečen.

„Už vás hledám dva dny, pane Lindo," podával starému příteli ruku, „někdo říkal, že bydlíte na Vinohradech, jiný zase tvrdil, že jste na venku, až včera večer mluvil jsem v hostinci se známým, který mne ujišťoval, že s vámi jel ku Praze vlakem a že bydlíte na Žižkově. A taky jsem vás tu nalezl," Linda byl v rozpacích, zdali a jak se- má ptáti po účelu tak naléhavé návštěvy. Nechal té otázky, a jen se omlouval, že v takovém nepořádku a tak nepřipraven musí přijati svého přítele.

„Myslil jsem, že jste dávno ve službě," povídal Líšťanský, „a sice v místě tak skvělém, že jste na dávného soudruha zcela zapomněl. Ani řádky jsem od vás neobdržel, ač jsem věděl, že znáte můj pobyt. Až před několika dny dozvěděl jsem se, že jste stále bez místa, a že marně o místo se ucházíte. Mohu-li vám posloužiti, ustrojte se, nehledejte ničeho a pojdte se mnou."

„Kam?"

„K nám, do našeho závodu. Účetní náš se roznemohl, není naděje, že by se brzy vrátil, — se souchotinami se dělají špatně kontrakty, a lékař vzkázal šéfovi, že účetní ztěžka se vrátí k chůzi po ulici, najisto pak že se nevrátí ku knihám. Šéf má starosti o náhradní sílu, a byl mi povděčen, když jsem mu řekl, že bych odporučoval vás. Dal mi volno, abych vás vyhledal. Práce je ovšem dosti, více než bylo u Ulmanů, ale služné je práci zcela přiměřeno. Osmdesát zlatek měsíčně, novoročné rovná se měsíčnímu platu, v letě má u nás každý dovolenou nejméně na deset dní, " Linda neposlouchal. Rychle se umyl, obul, převlékl, a ani by byl nesnídal, kdyby ho Líšťanský nebyl upozornil, že tak velikého spěchu přece není třeba.

„Vy dobrý člověče, vy spáso moje, — —" „Nasnídejte se, pane Lindo, a půjdeme."

„Já tornu nemohu věřit, - stále mi připadá vše jako pokračování snu, z něhož jsem byl vyrušen/' „Nechte řečí, vždyť celá věc je tak přirozená, a já jsem rád, že budeme zase spolu pod jednou střechou."

„Ale poděkovat vám musím, a říci vám musím také, že už jsem byl na pokraji zoufalství. Už se pranic nedivím, že člověka někdy omrzí život, a že ten život vlastní rukou odhodí jako nesnesitelné břímě. A když jsem tu přemýšlel o samotě o svém osudu, bylo mi tak teskno v duši, a včera jsem si slíbil, že učiním ještě poslední pokus, abych se vymknul ze spárů bídy. Co to mělo býti, to vám nepovím."

A za chvíli putoval Linda s Líštanským do Prahy.

Vyprávěl svému příteli upřímně o všech episo- dách své křížové cesty, ale vyprávěl o nich jako o věcech minulých, v důvěře, že nikdy více už se nevrátějí. A každým krokem na cestě za lepším životem bledly v duši jeho ponuré ty obrázky bídy vytrpěné, rostly nové naděje, a ač mrazivý vítr šlehal mu do vyhublých, bledých tváří, zdálo se mu, jakoby dech jara jej ovanul, onoho jara teplého, v němž pučí květy naděje poctivé práce a lepšího života.

Nádherný závod již otevřen.

Líšfanský vešel napřed, pozdravil, za ním Linda.

Družina obchodního pomocnictva tušila, koho Lí šfanský přivádí.

Séf závodu pročítal dopisy došlé ranní poštou.

„Pane šéfe, představuji vám pana Pavla Lindu!" vyřizoval Líšfanský své poslání a hned se vzdálil, aby odložil vrchní šat a zaujal své místo.

„Vítám vás, příteli! — jsem povděčen, že jsem mohl přijati přímluvu pana Líšťanského, že jsem mohl prokázati vám ochotu, a hlavně — což už se podobá egoismu — jsem povděčen náhodě, která mne zbavila mnohých starostí. Co bylo třeba, pověděl vám už asi pan Líšfanský, — a co bych vám mohl pověděti já, je stručné. Zde je váš stůl, tu jsou knihy, tady registratura dopisů, podmínky znáte — dvakrát, třikrát ročně mne zastanete, když bude nutná potřeba dojeti do továrny na venku, za což se platí zvláštní cestovné, a já doufám, že zůstaneme povždy dobrými přáteli. Abych vás představil ještě našemu personálu. Pánové — náš pan účetní Linda."

A jako když ve stroji vymění se porouchaná součástka za novou, uvede se znovu v chod, a vše běží zase v obvyklém tempu.

V poledne přiklusal Linda domů, k obědu.

Tváře mu hořely, oči. radostí plály.

Šrámková už toužebně čekala na jeho zprávu.

„Tak rychle oběd, matko — ode dneška si budu moci poručit," usmíval se.

„Byla ta cesta šťastná?" ptala se stařenka.

„Jinak bych se sem byl už nevrátil."

„Bála jsem se zeptat, abych vám zase nezakřikla štěstí, jako včera. Celé půldne jsem byla doma, ani jsem nešla na posluhování. Jak jste odešel s oním pánem, vzala jsem modlitební knížku a asi dvacet listů jsem se přemodlila, aby vám pánbůh dal štěstí. Nesmějte se mi. To víte, prostý chudičký člověk neví, jak a kde by vyprosil pomoc pro někoho, koho má rád."

Linda mezi obědem dětinsky vyprávěl o novém útulku svém.

„Ale k obědu nebudete moci chodit domu, mladý pane."

„Proč? vždyť jsem přišel."

„Je to hrozná dálka."

„Aspoň se projdu po dlouhém sezení."

„Já jsem myslila, že se od nás odstěhujete zase tam, kde jste dříve bydlil."

„K těm lidem bezcitným? Sotva se dozvěděli, že jsem bez místa, dali mi na jevo, že o mne nestojí. A znali mne, bydlil jsem u nich několik let. Vy jste mne neznali a prokázali jste mi tolik dobrodiní, jako mohou prokázali jen rodiče svému synu. Nyní přišla řada na mne, abych se odvděčil."

Po obědě napsal rodičům krátký dopis, že změnil místo, že vystoupil od pana Ulmana a přešel do velkoobchodu pana Sadovského, oblékl se a šel s novou silou a chutí za svým povoláním.

III. > Uběhla zima, i začátek jara se svými prškami a slunce začalo hřát a vyváděti lidi na promenády.

Linda po uzavření obchodu zašel si na večeři a pak domů.

Bydlil kdesi na Staroměstském náměstí. Od Šrámků se přece odstěhoval.

Šrámek obdržel místo domovníka v továrně v-Libni, kde dvacet let se dřel, měl tam zadarmo byt a různé výhody, proč by neopustil Žižkov!

A Linda se musil s těmi starými dobráky rozloučili.

Z Prahy do Libně "chodit na oběd by nemohl, chodit tam na nocleh by .se nevyplatilo — a kdyby ani toho nebylo, Šrámek byl domovníkem v továrně a to mu řekli páni, že byt je pouze pro něho a jeho ženu, ne pro podnájemníky.

Jakáž pomoc. Rozloučili se, a polepšil si jeden i druhý.

Linda poctivě uhradil každý dloužek u těch lidí, odstěhoval ses kufrem do Prahy, a tady hospodařil dál, aby mu ubývalo zástavních lístků.

Pokojíček měl malý, těsný, laciný, jen tak pro přespání. Jediiié okénko u samé střechy.

Otevřel je; aby mu vběhlo trochu teplého vzduchu z venku, usedl u okna, zapálil cigaretu a pozoroval lidi na náměstí, naslouchal zpěvu, jenž rozléhal se od osvětleného oltáříku u-sochy Marianské.

Taková divná tesknota ovanula duši jeho.

Vzpomněl si na domov-, na rodnou dědinku, tam také za teplých večerů vesnický lid po celodenním dření schází se u Kristovy sochy pod lipami na návsi, a melancholická píseň nese se temným tichým okolím a Ozvěnou rozbíhá se mezi drobnými chaloupkami.

A vzpomněl na malou jasnou hvězdičku na dalekém nebi lidského žití, která mu byla zdrojem naděje, a než se nadál, zakalila se, pobledla, zapadla, kdož ví kam.

LlŘUŠE: Vlastní silou. 3 Dokud byl v nesnázi a bídě, neodvážil se vzpo- niínati na Fanušku, -■— ale nyní vzpomínal často. A pátral a hledal. Zmizela z Prahy se svým otcem, a nikdo nedovedl říci, kam.

Tak rád ji měl, tak šťastným byl, když se do zvěděl od ní, že ona nemá věrnějšího a milejšílio přítele nad něho. Pak přišlo to neštěstí, — a nešlěslí rozdvojuje často nejpevněji spjaté přátelství.

Kde to dítě je? Kam ji osud zavál? — — Na dvéře pokojíku bylo zaklepáno.

Vešel nějaký pouliční poslulia.

„Pan účetní Pavel Linda."

„To jsem já. Co si přejete?"

„Mám odevzdat dopis." A podával Lindovi bílý lístek.

„Od koho?"

„Nevím. Na odpověď nemám čekat. Přeji dobrou noc."

Linda rozsvítil lampu a upřeně díval se na adresu.

„Je to možno?"

Otevřel obálku a nejdřív vyhledal podpis.

„Už je to skutečnost."

Hlas se mu chvěl, oči zaplály, tváře zbledly, aby za okamžik zahořely.

„Drahý příteli! — na cestě Prahou ráda bych Vás spatřila. Bude to snad naposledy. Nezapomněl-li jste na mne, vím, že prosby mé neodmítnete a doprovodíte mne na nádraží. Fanuška."

„Kde je? — kde ji mám nalézti?"

Nahnul se z okna, — na chodník nelze viděti pro širokou římsu, chtěl seběhnout dolů, ale upamatoval se, že je polovysvlečen.

Rychle se ustrojil, shasl lampu, zamkl dvéře a po starých rozchrastěných schodech pádil dolů.

Nějaká dáma ve smutečním oděvu stála nedaleko průjezdu. Sotva jej spatřila, šla mu vstříc.

„Nemějte mi za zlé, pane Lindo — —" „Fanuško! — slečno Fanuško! — co se to děje?"

„Co se děje ? — přijela jsem večer vlakem z Drážďan, nočního vlaku chci použiti k další cestě do Vídně. Lístek jsem psala po cestě, chtěla jsem jej poslati k vám do závodu, ale krám byl už zavřen. Vyptala jsem se na adressu vašeho bytu, — pojďte, cestou vám povím, co jsem chtěla říci."

„Ale co se stalo, že máte smuteční šat?"

„Otec můj zemřel."

„Pan Ulman?"

„Včera jsem jej doprovodila ku hrobu. Dlouho churavěl následkem onoho poranění, až dotrpěl."

„Jaké zranění?"

„Neslyšel jste? Ovšem, z ciziny takové zprávy až sem nedoletí. Tatínek se střelil do prsou, aby se zbavil života, když jiní zbavili jej všech prostředků k životu. Neusmrtil se, zůstal na živu, ale ten život byl pouhým umíráním. Co zbylo po něm, vyčerpáno na výlohy za dlouhé ošetřování a na pohřbení. A já odjíždím do Vídně, ku své tetě, sestře mé nebožky matky. Nikoho už víc na světě nemám."

Linda lítostně podíval se na Fanušku. Nepozorovala toho vyčítavého pohledu.

„Proč jste odjeli z Prahy, Fanuško?"

„Otec byl příliš hrdým, bál se, že by tu naň sobě lidé ukazovali, že by se zlomyslně těšili z jeho bídy, tam v cizině, kde jej nikdo neznal, očekával osud snesitelnější. Ale všecko se otci pod rukama hroutilo. Snad to byla nechuť k další práci po takovém zklamání, snad nedostatek sebedůvěry, energie a síly, ochaboval, zoufal nad životem svým i budoucností mojí, a jen tolik síly k posledu si ještě udržel, aby unesl revolver k prsoum svým. Nyní víte vše, drahý příteli, kde jsem dlela od posledního našeho rozloučení a kam se ubírám. Viďte, že mi odpustíte moji touhu, abych vás ještě jednou spatřila!"

Linda se chopil její ruky a semknul ji pod paží svojí. Tak, jako kdysi bývalo, když ji doprovázel k domovu.

„Celý růženec otázek tane mi na mysli, Fanuško, ale to musím věděti nejdřív: proč jste ani slovem neuvědomila mne o svém odchodu z Prahy ? — proč jste aspoň jednou za celou tu dobu nedala o sobě vědět?"

„Byla to vůle otcova. Ne ze strachu před pronásledováním dlužníků, — s těmi se otec úplně a poctivě vyrovnal, ale bál se, že by moje nevlastní matka snad časem se vrátila do Prahy, zvěděla by o našem pobytu a přinesla by za námi nové útrapy a hanbu. Neutíkali jsme z Prahy, šli jsme do vy- hnanství, a v tom případě každý nerad oznamuje budoucí domov svůj, a někdy ani nemůže oznámiti, nevěda sám, kde se octne."

„Mně jste mohla důvěřovati, mně jste mohla dáti o sobě zprávu."

„To nebylo záležitostí důvěry, — vy víte, jak si vás vážím, ale bylo to věcí svědomí, abych vám usnadnila zapomenutí na. mne. Jsem-li sama ne- šťastna, nesmím žádati, aby osoba mi drahá byla nešťastnou k vůli mně a se mnou."

„Sdělený bol je polovičním bolem."

„Říká se tak."

„A proč dnes jste mne vyhledala, když bylo vaším úmyslem udržeti mne v zapomenutí?"

„Nevím. Snad že jsem sama, že nemám, čí přání bych plnila, snad abych nahradila dřívější opomenutí a omluvila se vám, snad že je to naposledy, kdy mohu si požalovati duši družné, upřímné. Neptejte se mne již na nic, prosím vás."

Linda se neptal víc.

Došli k nádraží. K odjezdu vídeňského rychlíku vybývaly plné dvě hodiny.

Přešli několikrát dlouhým korridorein nádražním, a když se Fanušce zdálo, že ten či onen z promenujících tu lidí mohl by ji poznati, obrátila se k nej- bližšímu jízdnímu řádu nebo vyvěšenému reklamnímu plakátu, jakoby kdož ví jaká zajímavost tu byla ohlašována.

„Slečno, snad bude lépe, když zajdeme do nádražní restaurace."

Mlčky svolila.

Restaurace téměř prázdna. Tak, jak si přáli.

Usedli u prázdného stolku v nejzažším konci místnosti.

Linda objednal večeři a hovor vinul se kolem všedních záležitostí. Bylo tu tak pochmurno, smutno, proto Linda snažil se, aby nevyšel z rozpravy. Skoro výhradně vyprávěl o novém šéfovi, o sobě, — že tonul téměř půl roku v nevylíčitelné bídě, zamlčel, a zapřel.

Veliké hodiny na stěně ospale cvakaly, ale čas vzdor tomu ubíhal svým tempem.

Čím dál, tím více restaurace oživovala.

„Fanuško, za půl hodiny odjíždí vlak, a vy s ním. Směl bych si dovoliti jeptě otázku?"

Zahleděla se naň svýma upřímnýma očima.

„Musíte nutně odjeti do Vídně?"

„Nemám nikoho, mimo svoji tetu. Chce mne mí ti u sebe."

„Máte přec v Praze také příbuzné, z otcovy strany, — lidi zámožné."

„Odepřeli pomoci mému otci, odepřeli by přístřeší i mně."

„Nikoho nemáte! — což ani mne nečítáte mezi své přátele?"

Chopila se oběma rukama jeho ruky, jež pohrávala si ubrouskem na stole.

„Pavlíčku, vy víte, jak vás mám ráda. Jste životem duše mojí. Bylo mým ideálem, že budeme svoji. Mohla jsem tak směle doufati. Otec můj nekladl překážek známosti naší, těšil se, že jednou předá mi obchod svůj, říkal, že dovedete pracovati poctivě i pro blaho mé, jako po všecka léta jste pracoval pro naši rodinu, ale — dnes jsem žebračka. Kdyby mi bylo zůstalo moje jmění, byla bych ráda bývala vaší ženou a byla bych šťastnou u vědomí, že jsem dobrému člověku dopomohla k bezstarostné existenci, že jsem přispěla něčím ku společnému blahu. Ale 'dnes bych byla nešťastnou, kdyby se uskutečnil můj dávný sen. Vždyť bych nesměla míti svědomí, abych místo slibovaného věna přinesla vám zbytečnou bídu, nezasloužené svízele, abych se chtěla děliti s vámi o groš trpce vydělaný. Pavlíčku, jste obchodníkem, musíte býti obchodníkem i v lásce. Musíte, jako mnozí jiní. Dostanete nevěstu hezkou a zámožnou, " „Vydávají se lístky na rychlík k Pardubicům, k Brnu, k Vídni " hlásal nádražní portýr mezi dveřmi restaurace.

Vše vstávalo od stolů.

Linda rychle zaplatil a vyšel s Fanuškou do korridoru.

Sám odskočil k pokladně, koupil lístek a doprovodil Fanušku k vlaku.

„Neosmělil jsem se přerušiti vaše náhledy, Fa- uuško, k odpovědi mi nezbývá již času, svolíte, abych vám na poslední vaše slova odpověděl ?"

„Jak mi chcete odpověděti ? Za okamžik vlak odjíždí."

„Pošlete mi lístek z Vídně, uveďte svoji adressu."

„Buďte s bohem!" A stiskla mu ruku.

„Na shledanou, Fanuško moje!"

* * * Bylo to v srpnu.

Praha je z poloviny prázdna v tu dobu za dne, což z rána!

V dominikánském kostele při první ranní mši bylo smutno, prázdno. U oltáře kněz s ministranty, v nejzažší lavici několik starých žen a před mříží u oltáře klečeli dva mladí lidé, on v elegantním černém oděvu, ona v šedých hedvábných šatech, s moderním kloboučkem na hlavě.

Novomanželé. Před chvílí byli oddáni.

Za nimi u postranního oltáře stáli dva páni v salonním obleku. Asi svědkové snoubenců.

Tichá mše ukončena, kněz odešel do sakristie, a novomanželé vstali od klekátka, obrátili se ku svým svědkům, a zvolna ubírali se z kostela.

Až když vyšli ven z polotemna chrámu, poznáváme je.

Pavel Linda, účetní firmy Sadovský, a mladá jeho panička, — to je dcera bývalého obchodníka Qlmana, Fanynka, — jeden ze -svědků je pan Líšfan- ský, druhého neznáme.

Linda se zastavil před kostelem.

„Děkuji vám, přátelé, za službu, kterou jste prokázali mně a mé ženě. Těšívali jsme se. víš. ty moje zlatá ženo, — že na naši svatbu půl Prahy přijde se podívat, a už máme po svatbě, než lidé se vyspí. Pozval bych vás, přátelé, na snídaní, ale nechci, abyste viděli, jak jsme chudí. Byt náš je skromný, jen tak, co stačí ku štěstí a-spokojenosti dvou chudých lidí."

„V kočárech nejezdí vždy štěstí na oddavky. Jen si uchovejte to štěstí svaté, které s vámi dnes jde pěšky."

Upřímná stisknutí rukou, a Linda se svojí ženou odcházel jedním směrem, Líšfariský se svým přítelem dali se směrem druhým.

„Ty moje ženo zlatá!" objal Linda svoji Fa- nušku, když přišli domů, „a děkuji ti, žes mi umožnila splniti slib tobě kdysi daný."

„A já tobě děkuji předem za všecky oběti a starosti tvé, jež k vůli mně dolehnou na hlavu tvoji."

A byl poplach v domě, kde Linda bydlel.

Sousedé tušili, že Linda pro sebe nenajal pokoj s kuchyní. K čemu svobodný člověk by potřeboval kuchyni? zvláště je-li od obchodu, a celý den není doma. A ještě více se divili, když zařídil pokoj novým nábytkem a pak po kusech začal zaopatřovati kuchyni nářadím a nádobím.

Celé léto to sháněl.

Dnes ráno časně odcházel z domova vyšňořen. Novinka to byla, ale nic divného. Snad pojede vlakem někam na venkov, na svatbu nebo na pohřeb.

A než si to sousedky pověděly, už tu byl Linda zpět, s hezkou mladou svojí paničkou.

Nu, představiti ji musil nejbližším sousedům, aby obstál.

Kam prý pojedou na svatební cestu.

Linda se rozesmál.

„Novomanželé jezdívají na svatební cestu, i kdyby se měli na tu cestu vydlužit. Novomanželé jsou jako malé děti. Co vidí u jiných, musí míti taky. Jako děti jsou. Dejte jim na tu cestu deset tisíc, utratí vám tam všecko. Byli na cestě, — tam, kam je vlak zavezl, uchýlili se k tomu, kdo na nádraží nejdřív se jich chopil. Kde byli, nevědí, až když po čase se vrátí, teprve ze spousty účtů se- znávají, kde byli a co tam utratili. A veliké divení, co vše na té cestě snědli a užili. Vydám se s Fanuškou také na svatební cestu, — vid, moje ženo, ale až budeme rozumnější, než dnes."

Tak snažil se svoji chudobu omluviti, vyvrátiti.

To snídaní rozloučil se se ženou a odcházel za svým povoláním.

Byl by si vyžádal od šéfa dovolenou aspoň 11a dnešeK, na první den tak památný, ale už před týdnem bylo určeno, že šéf dnes odjede na nezbytnou obchodní cestu. Jednalo se o důležité dodávky. A je-li šéf nepřítomen, není radno, aby obchod byl ponechán chodu a náhodě i bez přítomnosti jeho zástupce. ' Všickni se divili, že dnes přišel účetní Linda o čtvrt hodiny později než jindy, a údiv jejich vzrostl, když si povšimli jeho zevnějšku.

Líšfanský se usmíval, když Linda přišel v úboru, v němž před hodinou byl oddáván. Jen snítka myrty a bílé rukavičky chyběly.

Před závodem stál fiakr, čekaje na pana Sadov- ského, jenž před odjezdem k nádraží ještě chtěl uděliti účetnímu některých informací.

Sadovský prohlížel zatím poštu.

Nyní se přihnal Linda.

„Promiňte, pane šéfe, mému opoždění se."

„Nestojí za řeč. Ale pozoruji, že jste uchystán někam na svatbu."

„Přicházím ze svatby."

„Komu jste byl na svatbě tak záhy z rána?"

„Sobě. Oženil jsem se."

„Skutečně?"

„Pan Líšfanský to dosvědčí. Byl nám při svatbě svědkem."

„S kým jste se oženil?"

„S dcerou bývalého svého šéfa Ulmana."

„Nikdy jste neříkal, že máte známost."

„Nebylo příčiny ke chlubení se, když je nevésta chudá."

„Ani jste se mi nezmínil, že máte dnes svatbu. Přece jste se nemusil obávat, že bych čeho namítal. To je záležitost vaše, vy musíte vědět, zdali ze svého služného můžete uživiti dva prozatím, ale je mi to nemilé z toho důvodu, že jsem nemohl pro vás uchystati žádného dárku, že jsem nemohl vám nabídnouti dovolenou a nějaký příspěvek na svatební cestu."

„Proto jsem tu malichernou událost zatajil, -že vaše obchodní cesta je důležitější než moje cesta svatební."

„Přijměte zatím tedy moji upřímnou gratulaci, vyřiďte moje vřelé přání i své choti, — nějaký dáreček vyhledám, až se vrátím, — a zde jsem vám načrtnul, jaké starosti moje máte za mne převzíti."

Ukázal na papír, podíval se na hodinky, krátký pozdrav na rozloučenou a odjel'.

Obrovská kolesa času nedbají na volání, výkřiky a starosti lidí. Zrovna jako kola stroje s hukotem a příšernou přesností opisují dráhu vyměřenou bez ohledu na strasti a svízele udřeného člověka, jenž kolem nich se potácí.

A jako ta kola stroje musí žiti člověk sám, jenž na práci svoji životem poukázán.

Linda s pravidelností stroje odcházel ráno do obchodu, v poledne na chvíli domů, zase do obchodu, a pozdě večer se vracel.

Někdy mu přišla žena naproti, a tu podnikli malou procházku ulicemi pražskými, tam, kde by potkali nejméně známých.

Fanuška, dítě zámožného kdysi obchodníka, ne rada setkávala se se známými družkami z dřívějších dob. Neměla viny na osudu svém, ač jinak byla šfastna, že se stala ženou Lindovóu, ale bála se, že pohledem na ni oživila by se v mysli lidí vzpomínka na neblahý osud jejího otce.

A tou ulicí, kde býval kdysi jejich závod, kolem onoho domu nebyla by šla nikdy.

Slzy by jí musily zarosit oči.

Dokud byli sami dva, při šetrném živobytí vycházeli s dosavadním příjmem mužovým. Linda trpělivě rozdílel své starosti, částečně je věnoval obchodu svého šéía, částečně své ženě.

Než rok se s rokem sešel, musil Linda starosti své rozděliti na tři strany.

Lindovům se narodilo děvčátko. A poněvadž i obchod, i domácnost požadovaly jeho starostí v míře dosavadní, pro dítě své musil si starostí přibrat., • * • " >. _ Ale Linda se těšil, že je zdravý muž, že svoje skrovné požadavky ještě uskrovní, a že bude zase dobře.

Linda psal svým starým rodičům o svém štěstí.

A neminul ani týden, a venkovská stařenka, matka jeho, vešla do dveří.

„Na svatbu jsem ti nemohla přijíti, Pavlíčku, neměla jsem podle toho šaty, ale k návštěvě vnučky nejsou pro babičku šaty předepsány, proto se jdu podívat na tu maličkou."

Složila v kuchyni veliký nacvokovaný košík a vešla do pokoje. Pocelovala maličkou vnučku v kolébce, vyřizovala jí pozdrav od dědečka, zvala ji na příští léto tam k nim, mají tam v chaloupce králíčky, tři slepičky, dva párky holoubků, hodného pejska „Frycka", nade dveřmi u síně jsou tři vlaštovčí hnízda a z těch mladé vlaštovičky vystrkují celý den černé hlavičky své. Babička bude s malou Lidunkou chodit do lesů, k velikým rybníkům, kde jsou hejna ptáků, do lučin a posadí ji tam, kde bude nejvíc květů. Vnučka tam vyroste, sesílí, a až začnou se mlhy věšet přes rybníky od lesa k lesu, zase Lidunku doveze k mamince do Prahy. Linda se svojí ženou stál u kolébky, a jako by sami dětmi byli, jakoby jim tolik radosti bylo slibováno, cítili ve své duši teplo a radost za dítě své, jež dosud nechápalo ani, že je na světě.

Paní Lindová odběhla do kuchyně a Linda si posadil svoji starou matku vedle sebe na pohovku.

A bylo vyptávání, co ten, co onen tam u nich doma, je-li dosud živ, jak se mu daří.

Stařenka všecko pověděla, jak to tam u nich chodí.

„Když jsme dostali tenkrát od tebe psaní, Pavlíčku, že se budeš ženit, to bylo běhání k nám, a řečí. Safářka ze dvora docela povídala, že prý vyženíš asi sto tisíc. Ona že byla jednou v Praze, zrovna v onom obchodě pana Ulmana, že se k tobě přihlásila, že jsi ji všude prováděl, to že až oči přecházely, co tam bylo krásného zboží. Lesník Drábek zase tvrdil, že jsi měl vyženiti obchod, ale raději že jsi přijal peníze a stal se společníkem pana Sadovského. Všecko ti lidé věděli, lépe než my. Až z toho šla hlava kolem."

A rozhlédla se stařenka po pokoji. Ilczký nábytek si prohlédla, zeptala se, co tam ty dva velké obrazy „vyznamenávají", podivila se velikému zrcadlu, pohladila pohovku, na níž seděla, pochválila visutou lampu u stropu — — Paní Lindová právě vrátila se z kuchyně, když Linda zamyšleně prohlížel arabesky na koberci, a když zrak stařenčin těkal po stěnách pokoje.

„Maminko, vy se ohlížíte, kde máme ještě nějaké dvéře!" smála se paní Lindová.

„A vždyť tu máte dvéře! — Kolik pak jich chcete míti ?"

„To jsou dvéře do kuchyně, maminko, a z kuchyně u nás už vedou dvéře jen na chodbu. Ale bohatí lidé mají v pokoji dvoje, někdy troje dvéře."

„Tomu nerozumím, děti."

„Těmi se jde do druhého pokoje, odtud do pokoje třetího."

„A, štěstí nebydlí často s lidmi, kde mají mnoho pokojů. Jako u nás v zámku. Tam bydlí nyní řiditel panství, má od knížete celou řadu pokojů, a co z toho ze všeho? Nenávidí svoji paní, ona nemá ráda svého muže, tak ta řada pokojů je uprostřed zabedněna, on chodí do svých pokojů jednou stranou zámku, ona vchodem druhým."

Stařenka tu zůstala po dva dny.

Nazítří k rannímu vlaku doprovázel Linda svoji matku.

A z nádraží že půjde přímo do obchodu.

Paní Lindová před odchodem mužovým byla na- kupovat, jako činila, a že měla na starosti tu malou holčičku, nemohla jiti doprovodit babičku.

Až příště, až budou míti služku.

Málo oživenými ulicemi za časného rána doprovázel syn matku k nádraží.

Jako by jej cosi tísnilo. A byla to opravdu tíseň.

Nevěděl, má-ii se matce svěřiti, a zase se bál, aby ji nezarmoutil. Tolik si vždy zakládala matka na svém hochovi, tolik se modlila, aby byl v životě šťastným, tak mu přála, aby za všecku bídu svého mládí došel jednou náhrady, — má se jí svěřiti?

Je to matka, matce může se dítě svěřiti se vším.

Je-li to radostné, pocítí radost i matka, a v bolu matka dítě své vždycky upřímně polituje. Soustrast matčina bývá nejlepší útěchou.

„Maminko, já jsem se oženil, ale jen proto, abych dostál danému slibu."

„Vždyť vím, že bys nedovedl nikoho obelhati."

„Když byla Fanuška mojí snoubenkou, byla dcerou bohatého obchodníka, já jeho pomocníkem, poukázaným na jeho milost a vůli. A když se stala mojí ženou, byla tak chudičkou, že byla poukázána na můj výdělek."

„Nu, novinka je to pro mne, ale žádné neštěstí pro tebe. Měli lidé, a dnes nemají nic, a neměli jiní, a dnes jsou boháči. Jak to osud promíchá. Hřích je dědičný na světě, i nemoci a vady jsou dědičné, ale bohatství a bída lidská dědičnými nejsou. A to je ještě dosti spravedlivé."

„Nemám nic, maminko, než co jste viděla. Ten těsný byt, ženu, dítě — a tyhle ruce pro všecky."

„Vím to teď, ale jsi mi zrovna tak drahým, jako bys měl tuhle ten veliký dům, a milion peněz v něm. Jsi upřímný, jako já k tobě. Tatík mne vypravil na cestu do Prahy, abych tě poprosila, bys nám dal opravit chaloupku, když jsi vyženil tolik peněz. Ne- musila jsem to povídati, ale proč bys to neměl vě- děti? —- vždyť jsi můj syn."

„A co řeknete doma, maminko?"

„Nic. Tatíkovi povím pravdu, bude spokojen zrovna jako já, a řekne, že chaloupka ještě nějaký rok vydrží, že by bylo škoda, dávati už nyní na ni opravu."

„Ale lidem ve vsi co řeknete, až se vás budou vyptávat?"

„Řeknu jim to, co jim vyčtu ze zvědavých očí, že by rádi uslyšeli. Že máš dům, v domě veliký obchod, v obchodě ohromnou železnou pokladnu, plnou desítek a stovek, — ať už mají radost nebo zlost."

Na nádraží koupil Linda matce jízdní lístek a vtisknul jí jej do dlaně, s lístkem sbalenou bankovku.

Stařenka ee mu zadívala dobrácky do očí.

„Pavlíčku, ten lístek si vezmu, ale peníze dnes nepřijmu."

„Musíte, maminko."

„Nevezmu. Hleď, my jsme doma dva, a oba pracujeme, a třeba vyděláváme málo, málo spotřebujeme. Vy jste tři, a vyděláváš ty sám jediný."

„Tedy za tu bankovku kupte něco tatínkovi."

„Učiníš lépe, když za to koupíš něco Lidunce. Je malinká, ale potřeby její jsou větší, než děde- okovy. Tu máš, Pavlíčku, — já bankovku od tebo vzala, ty zas jí přijmi ode mne. A bud zdráv, a pozdravuj je obě, až přijdeš domů, a na přesrok, budeme-li živi, musíš nám tam poslat obě na leto. Aspoň tu maličkou Lidunku."

IV.

Byl sychravý večer podzimní.

Linda seděl doma v pokojíku u okna při stole, a pod lampou pracoval. Nekonečná řada účtů se nahromadila, a aby práci spíše zmohl, přinesl si domů knihu a účty a pracoval. Vždyf v obchodě za celý den nelze k tomu přijíti, a člověk má co dělali, aby zmohl práce běžné.

Žena jeho seděla vedle u stolu, použila světla lampy- a háčkovala titěrný kabátek dětský pro malou dcerušku, jež spala v kolébce u vytopených kamen.

Linda odložil péro, narovnal se, skřížil ruce přes prsa a zadíval se na svoji ženu, jež skloněna nad prací.

Ta dobrá duše, upřímná, která byla vychována od maličkosti ve všem pohodlí, která vyrůstala vnoj- smělejších ideálech, tady v poměrech, které nejsou daleko od skutečné bídy, žije životem chudičkým, a neopomene aspoň jednou denně poděkovati muži svému, že se jí ujal a zastal proti osudu.

Ta duše poctivá, která by si za hřích byla pokládala, aby snad pomýšlela na spánek, dokud její muž pracuje.

„O čem přemýšlíš, Fanuško?"

LIBUŠE: Vlastní silon. 4 Zvedla hlavu a vyjasnila oči.

,,To je divná otázka. O čem může pracující člověk přemýšleti, íiež o své práci, kterou má před sebou. Ty snad rovněž tak?"

,,.Tá ne."

„A o čem přemýšlíš, Pavlíčku?"

„Ráno jsi mne upozornila, že nad skráněmi se mi objevilo několik šedivých vlasů, a šéf můj od- půldne taky prohodil tu poznámku, když stál u mne."

„A. to tě tak rmoutí?" usmála se paní Lindová.

...Nermoutí, ale napomenutím je to. Dnes je těch bílých vlasů na hlavě několik, za čas jich bude více, a budou přibývat."

„To je přece přirozeno."

„Ovšem, ale až hlava sešodiví docela — „Ty jsi dětinský."

„Šedivé vlasy jsou znakem stáří. Starý člověk není nikde vážen, všude překáží. Až využitkují mého mládí, mých sil a práce, řeknou, že mne nepotřebují, že si našli sílu mladou. Dosud jsem na to nevzpomněl. Dosud jsem věnoval své síly a své starosti jen lidem cizím, pečoval o vzrůst jejich jmění a o zabezpečení jich budoucnosti. Na sebe jsem nevzpomněl. Hleď, Fanuško, Bohdanecký, jenž byl se mnou zároveň v obchodě tvého otce, má už druhým rokem obchod svůj vlastní, a dobře se mu daří. Dnes jsme o tom hovořili s Líšťanským. Vzpomněl jsem si na to. A mimo to samy ty číslice, jež tu celý večer píši, nabádají mne, abych myslil taky trochu na blaho vlastní."

„A co bys chtěl podniknouti?"

„Nevíra. Ale to vím jistě, kdybych tak poctivě a svědomitě pracoval pro sebe, jako pracuji pro jiného, že by se mi dařilo lépe než dosud. Tady se přesvědč. Tři tisíce jsem vydělal svému šéfovi svým důmyslem a pílí a prací, a z toho dostanu osmdesát zlatek, a ani krejcaru mi nepřidá, kdybych mu vydělal deset tisíc."

„Když jsme oba chudí, Pavlíčku."

„Co, chudí, — můj šéf byl ještě chudší, než já jsem, a domohl se pílí a vytrvalostí postavení a samostatnosti, která již nedovolí, aby se strachoval o budoucnost."

„Vždycky jsi mne napomínal, Pavlíčku, abych nepohlížela k životu lidí, kteří se mají lépe než já, ale abych se ohlédla na chuďasy, kteří mají stokrát horší život než já. A tím že mi bude život vždy snesitelným."

„Dobrá, ale když jsem přesvědčen, že za píli a práci, věnovanou cizímu, mohu dosíci zlepšení života, věnuji-li tu práci sobě, — taková touha není marnivostí, ani hříchem, spíše povinností. Co říkáš, Fanuško ?"

„Jsem zvykla považovati každý tvůj náhled za nejlepší. A byla bych šťastna, kdybych při starostech a práci tvé mohla tě podporovati."

Linda vzal péro a mlčky zase obrátil se ku své práci.

Za chvíli zase už zvedl hlavu.

„Fanuško, jsi unavena, zanech té práce, jdi spát."

„Ty bys taky měl pomýšleti na odpočinek. Bude pomalu jedenáct hodin."

„Mám ješlě tuhle partii účtů porovnali s knihou, rád bych se toho zbavil, abych už ncmusil zítra přenášeli knihu zase domů. Za půl hodiny budu s prací hotov. Jdi, af se vyspíš, než se Li- dunka probudí."

Odložila práci, dohlédla opatrně do kolébky, a za chvíli bylo tu jak v hrobě.

Linda dokončil práci, k níž mu vlastně mělo býti dopřáno času v obchodní pisárně, ale sám si to vzal na starost.

Mohl taky už pomýšleti na spaní, ale spánek jeho — kdož ví, kde se toulal. Umenšil plamen lampy, aby spící ženě a dcerušce přílišné světlo - nepřekáželo, opřel se o židli, skřížil zase ruce přes prsa a oddal se svým myšlenkám, jež dnes podivně v jeho hlavě se rozvířily.

Tam dřímá jeho žena, a tichý sen snad vede ji do zářných krajů, plných květů a tepla a vůně, hlásek malé Lidunky v kolébce u vyhřátých kamen ob čas ozve se jako zatikání ptáčka, — první sny lidské duše táhnou maličkou hlavou její — sny má člověk dříve, než chápavost a rozum. Snad se jí také zdá o kousíčku blahá a radosti.

A Linda sám, ač při vědomí, při otevřených zracích, opředen celou sítí néjrůznějšíeh snů.

Na minulost nemyslí. Byla trudná dosud, ale na té nedá se změniti jediné písmenky. Minulost má nás učiti.

Přítomnosti máme využit.kovati a nabytých vědomostí a zkušeností použiti k sestavení plánu pro stavbu budoucnosti.

Přítomnost — — tady v kolébce dítě, které nezná dosud rozeznali tváře svých rodičů, tam dřínu: žena jeho, mladá bytost, která prošla a zažila více odstínů bolů, zklamání a bídy, než se může vyká- zati jiná po šedesáti letech.

Žena, dítě, tu ten koutek těsný, to celý jejich svět, celé jejich bohatství, v tom«pokojíku směstnán život a štěstí tří osob.

To je v době, kdy Linda je v 'mužném věku, v plné síle života, což až přejde mládí a síla, — snad nebude moci zaplatili pro své drahé ani takovýto pokojík, za příšerných zimavých dnů snad nebndou moci ani se ohřát.

Linda se zachvěl.

Vstal a zahleděl se oknem do vlhké, zamlžené ulice, kde skomírala jediná již jen plynová lucerna. Za chvíli uhasne i ta, a bude tu pusto, smutno, jako v duši beznadějné.

„Kdo nejde na moře, neutopí se, to má jedinou jistotu, ale taky se nikam nedostane. Nechci se vyhýbati práci, — naopak, budu a chci pracovati dnem i nocí, a myšlenka, že pracuji pro sebe, bude mi dodávati ku práci síly a chuti. A při tom zůstane : budu-li pracovati tak poctivě a svědomitě pro sebe jako pracuji pro jiného, nemusím se báti, že snad moje rodina jednou nebude moci zváti svým ani to, co mám dnes. Nechci vily, ani salony, ani * kočáry, — ale tolik sebevědomí mám, že mohu míti víc, než mám. Neboť to, co mám, rovná se majetku chuďasa. Dříve, dokud jsem byl sám, nepočítal jsem, zač jsem prodal své vědomosti a sílu rukou svých, nyní, když mám ženu a dítě, musím si oceniti práci svoji výše, musím. A poněvadž svoji sílu a poctivost a práci' nikdy a nikde neudáme za skutečnou její cenu, proč bych svoji práci nevydražil sám sobě!"

Zpráva, že přítel jeho Bohdanecký vymknul se z podruží a zařídil si sám závod, upozornila i Lindu na vlastní jeho sílu, vzbudila snad i žárlivost oprávněnou a vyvolala v něm snahu po samostatnosti.

A tato náhlá touha vyvolala filosofování, jímž hleděl opříti a odůvodniti to, k čemu se odhodlal.

Do rána by byl kreslil v duchu na těch plánech, kdyby malá Lidunka nebyla se probudila.

Vzal ji do rukou, potichu se s ní mazlil, ukazoval jí u lampy titěrné hračky, jež jí nanosil, a celé blaho jeho spočívalo v jejích jiskrných modrých očích, jež v údivu upírala na světlo lampy, pozoroval ty buclaté ručky, jež třepotaly a sápaly se na plamínek v lampě.

„Pavlíčku, kolik je hodin?" rozhlížela se udiveně po pokoji paní Lindová, vzpřímivši se na lůžku.

„Asi půl noci."

„Proč nespíš?"

„Nechce se mi. A Lidunka už se laky vyspala, povídáme si tu."

„Musím tedy mezi vás."

„Jen tam zůstaň, Fanuško, vezmi Lidunku k sobě, usne zase při tobě, -— já už jdu taky spat."

Linda shasl lampu, ulehl, ale v tu noc nespal.

Divné myšlénky kroužily jeho hlavou, oči upřeny do tmy někam ku stropu, jakási naděje, zas jakoby obava, všecko dohromady kmitalo mu v mysli pojednou rozbouřené. Chtěl zase vstáti, obléci se, že bude čisti v některé knize, ale při světle zase by se probudily ty jeho drahé „ženské". Aspoň jeden pokojík ještě kdyby měl, — šel by tam a prochodil by tam zbytek noci.

Když paní Lindová ráno se vzbudila, seděl její muž zcela již oblečen u svého stolku, nad nějakou knihou.

Vstala tiše, přiblížila se k němu a nahnula hlavu nad jeho rameno.

„Co čteš, Pavlíčku?"

„Ani nevím. Jen tak se dívám do těch řádků."

„Kdy jsi vstával?"

„Taky nevím." „Jsi nevyspalý."

„Naopak, jako bych byl spal dva dny."

Po snídaní odešel.

A v polední; přišel k obědu neobyčejně veselé mysli.

Lidunce přinesl krásnou loutku.

„Ale, Pavlíčku, proč to kupuješ? vždyť to dítě takové hračce dosud nerozumí."

„Před měsícem byl u nás cestující jisté továrny, tomu jsem se pochlubil, že máme dcerušku, a dnes z nenadání jí přivezl loutku. To víš, že bych to nekoupil. Co taková loutka stojí, za to máme celý týden živobytí. A že šéf nebyl právě přítomen, svěřil jsem se agentovi se svým úmyslem. Že hodlám zaříditi si vlastní obchod. Schválil mi projekt můj a zbavil mne hned sám zbytečné žádosti. I'jistil mne, že továrna poskytne mi zboží na úvěr a 11a mírné splátky. Sám prý se přičiní, aby mi zboží počítáno bylo jako bych je odebral za hotové. První stéblo naděje, a tolio se již nepustím. Když budeme spolu pracovati, já a ty, aspoň v nejkrušnějších počátcích, doufám, že jednou se vysmějeme vší bývalé bídě. Vid, ty moje dobrá ženo, že to tak bude dobře? Vždyť jsme oba dosud mladí."

„Toužím po tom, abych mohla ti v zápase o život přispěti prací svojí, když jsem ti nemohla ulevili žádným věnem, ale bojím se, Pavlíčku."

„Čeho, Fanuško?"

„Chceš začíti nový život dluhem, zboží dostaneš na úvěr, krám na směnku, — to jsou dluhy, a dluhy jedí s člověkem z jedné mísy."

„Snad dluhy lehkomyslně, nebo takové, nad nimiž člověk zoufá, ale můj dluh, — proto ku dluhu se odliodlávám, abych jej splatil, abych z dluhu neschudnul, nýbrž vytěžil, a z výtěžku budoval základy ku samostatnosti. Což jen ten člověk má nároky 11a neodvislost, kdo má peníze? Kdo má peníze, má samostatnost hned na dlani, kdo má nadání, nebojí se občasného nezdaru, má aspoň ty nároky, aby o samostatnost svoji se pokusil. A to učiním."

Linda se nelekal okamžiku, kdy otevře vlastní svůj závod a bude očekávati prvního zákazníka.

Strachoval se té chvíle, kdy svůj úmysl sdělí šéfovi.

Pan Sadovský byl mu dosud více přítelem než šéfem, ani jednou nevytkl mu ničeho, byl vždy laskavým a sdílným, a Linda ve své dobrosrdečnosti skoro litoval svého šéfa, že bude nucen ohlížeti se po pracovníku novém.

A Linda sám v duchu se staral, aby jeho nástupce byl taky tak poctivým a přičinlivým.

Sotva Linda, vyčkav příhodné chvíle, oznámil šéfovi, že dává mu měsíční výpověď, že hodlá zkusili, oč pokusili se jiní, majitel závodu svraštil čelo, řekl, že ,,je dobře", a obrátil se ku svému stolu.

A od té chvíle nebylo mu nic vhod, výtka za výtkou, vyhledávání sporů, a Linda, který se obával okamžiku, až se bude s dosavadním místem loučiti, nemohl se té chvíle dočkati. A obrat v jednání šéfově jen pobádal Lindu, aby vší mocí hleděl uskutečniti svůj sen o samostatnosti.

„Dokud člověk pracuje za žold, jejž mu kdysi vyměřili, je přítelem, členem rodiny, duší podniku, nenahraditelnou silou, ale řekne-li, že chce přestátí starati se o jiné a začíti pečovati o sebe, řeknou mu: můžeš jiti, za jednoho deset."

Tak sobě stěžoval Linda, když v nepřítomnosti šéfově zašel k Líšťanskému.

Ten se trpce usmál.

„Tak je to v našem životě, příteli. Pracovník s malým příjmem a kupec s velikou útratou jsou v krámě obchodu bytostmi nejváženějšími."

Do poslední chvíle konal Linda přesně svoje povinnosti, uvedl vše do pořádku, tak že šéf nebude mu moci vytknouti žádné chyby mimo tu, že odešel.

A když přišel jeho nástupce, předal mu svoji funkci, rozloučil se se všemi a odešel. Za novým cílem.

Skoro smuten vešel do dveří svého bytu.

Pozdravil svoji ženu v kuchyni a vešel do pokoje.

Lidunka spala, proto Linda spořil každým slovem.

Paní Lindová vešla za ním.

„Tys smuten, Pavlíčku."

„Ani sám nevím, co se to děje, taková tesknota, — jako bych byl kdož ví co ztratil, a přece se nestalo nic, leda že jsem se zhostil služby, jíž jsem se zbaviti chtěl. A ty také vyhlížíš celá ustarána."

Paní Lindová vypukla v pláč.

„Neplač, ženo, vždyť tě uživím."

„0 tom jsem přesvědčena, ale — přišel telegram."

„Jaký? — odkud? — kde je?"

Podala mu ten neblahý lístek, který pro lidi, již nejsou uvyklými dostávati telegrafické depeše, bývá příčinou zvláštního záchvěvu, co v sobě asi tají ta spěšná zpráva. Bud velikou radost, nebo velký žal. Věci všední, malicherné, se nesdělují telegrafickým drátem.

„Matka dnes zemřela, pohřeb bude pozítří."

Dlouho se díval na ta sporá slova, celou pohádku by byl přečetl za tu dobu, nemohl uvěřiti.

Ta dobrá stará matka jeho mrtva. Ani se s ní nerozloučil. Tenkrát, když ji doprovázel k nádraží, viděl ji naposled. Více ji nespatří. Uvidí ji, ale oči budou zavřeny, ústa na věky semknuta, pečlivé ruce neliybny. A v té duši matčině vězelo kus jeho života. Proto tak snažil se, aby prací svojí více vyzískal, než dosud, věděl, že ruce rodičů jednou — snad za nedlouho ocfiabnou, nebudou moci vydělat ani tolik, kolik venkovský skromný člověk potřebuje, chtěl aspoň tu poslední chvíli jejich života jim zpři- jemniti, odvděčiti se za jejich lásku a starosti, — matka se nedočkala. Ta dobrá duše matčina.

Kdykoliv díval se Linda na svoji ženu a na svoji dcerušku, vždycky vedle nich tanul mu na mysli obraz jeho matky. Těšil se, že se ožení, že z věna své choti, aniž by byl úbytek znatelný, uleví rodičům, aby aspoň v pozdním stáří mohli po práci odpočinout, — pak se těšil, že bude moci aspoň z výtěžku své práce zbaviti ty staruchy bídy a starosti o živobytí, — nedočkal se. Matka se taky nedočkala. Zemřela matka, zemřelo něco, čeho svět nikdy nenahradí.

Linda se rozplakal.

„Utiš se, Pavlíčku," těšila jej družka jeho, sama oči slzami zality, „maminka byla stařičká, dalo se to očekávati. Což kdyby ti byla zemřela, když jsi byl dítětem. Moje matka odešla dřív než tobě. Utiš se. Máš ještě otce, já nikoho."

Linda se utišil. Oživil v duši pohádku svého života, kam paměť jeho dolétla, potěšil se ještě naposledy oživenými obrazy matky své, než uvidí její mrtvou bledou tvář, a zase se zadíval na těch několik slov v telegramu.

Ráno se Linda ustrojil, přijal od ženy a Lidunky pozdrav pro babičku a odejel.

Druhý den k večeru se vrátil.

Matku pohřbili, ale otec prý tu dlouho riepo- byde. Churaví stále, a ze hřbitova sotva došel domů. Stěžoval si, že v chaloupce mu bude smutno, a že — GG — asi brzy odejde za svou stařenkou. Linda prý jej těšil, jak dovede těšiti dítě otce.

„Budu míti svůj obchod, tatíčku, větší byt, Lady ten betlem prodáte' a přestěhujete se k nám. Budeme vás míti rádi všickni. Vždyť jsme vaši a vy náš."

Ale hlína na hrobě stařenčině dosud neulehla, a přišla zpráva nová. Zase truchlivá.

„Otec byl dnes zaopatřen. Přijeďte."

Neprodleně vydal se Linda na cestu, a ještě týž den obdržela paní Lindová telegram.

„Tatíček skonal v mé náruči."

Den míjel po dni, a Linda se nevracel. Až šestý den.

Vyprávěl o smrti otcově, o pohřbu. Matce obstaral otec pohřeb, otci musil tu službu prokázali syn.

Po pohřbu došel k soudu, skrovničká pozůstalost byla brzy projednána, oděv, co zbyl, rozdal lidem ve vsi, kteří byli ještě chudší, než jeho rodiče, ostatní věci rozprodal, a že se nalezl kupec i na chaloupku, prodal i tuto. Asi tři stovky utržil. Zašel k hrobníkovi, aby ošetřoval hroby jeho rodičů, došel ke kameníkovi, aby zhotovil náhrobní kříž, zeptal se ve vsi, zdali jeho rodiče nezůstali někomu čeho dlužni, a když řekli, že ne, rozloučil se s tím chudičkým rodným hnízdem a odešel.

Při svitu lampy přepočítával tu hromádku peněz, podíl svůj. Srdce se mu lítostí svíralo. Ne že by to dědictví zdálo se mu maličkým, ale — jakoby matka: s otcem byli se umluvili, že ustoupí mladému pokolení, aby jejich dítěti ubylo starostí, aby aspoň něco mu zanechali, když svět jej dosud jen klamal.

— OL — V.

Jednoho zimního rána byl shon po novinách.

„Co tam je?"

„Nějaká vražda se stala v pozdních hodinách."

Pastva pro lačné lidi.

Mráz byl krutý, že se nikomu ani z domu nechtělo', a kdyby nebylo touhy po té sensační zprávě, nikdo by si nebyl šel pro noviny, až by se naskytla příležitost.

V postranní ulici Vinohradské dosud šero, jen světlo, jež okny a skleněnými dveřmi krámů proniká na ulici, ozařuje tu a tam malou plochu chodníku.

V malém nárožním krámu kupeckém skleněné tabule ve dveřích jinovatkou tak potaženy, že sotva propouštěly slabý nádech světla veliké lampy, visící u stropu na rezavých řetízcích.

„Vojtěchu," obrátil se obchodník ku svému učedníkovi, jenž se tvářil, že by půl života za to dal, kdyby byl nemusil dnes opustiti teplou postel, „vezmi ten dlouhý nůž a nějaký ku§ tuhého papíru a seškrab tu jinovatku se skla dveří. Ale opatrně, zmrzlé sklo je křehké. Není vidět z venku světlo a lidé budou myslit, až vyhlédnou z oken, že máme dosud krám zavřený."

Učedník šel, a zamodralýma rukama pracoval na odstranění zmrzlé záclony. Jinovatku nožem seškrábanou zachycoval na plochu tuhého papíru.

Ale brzy musil té práce nechat. Služky a chudší >aničky začaly chodit nakupovat, a tu nebylo radno oháněti se železem za neprůsvitným sklem dvoří.

„Četl jste už dnešní noviny, pane Lindo?" ptala se jedna panička zachumlaná v šátku, sotva vkročila do krámu.

„Dosud ne, milostpaní. Je tam něco zvláštního?"

A vzal studené váhy ruční, aby posloužil. Ranní nákup bývá den co den stejný, a obchodník zná požadavky svých denních odběratelů jako sklepník své hosty.

„Nějaká herečka prý byla zastřelena, — nebo postřelena, ani nevím, jen jsem tak zběžně nahlédla do novin."

„Herečka 1" divil se Linda, ale s větším zájmem pozoroval jazýček na váze, — „herečka 1 — zdejší herečka to byla?"

„Totiž, jest tu v Praze s nějakou společností, hrají v sále jednoho hotelu —• v neděli jsem ji viděla, byli jsme s mužem na těch jejich produkcích, velice hezká ženská, pěkně zpívala v přestrojení jako námořník —■ takové divné jméno francouzské."

Druhá zákaznice načala zase řeč o té novině.

Linda i tu musil vyslechnouti s trpělivostí, jeviti účast s každým slovem. Vypravovatelka pověděla víc, — ta herečka že byla Angličanka, jmenovala se „Miss Aurora", a byla zastřelena svým milencem, jakýmsi Italem.

Někdo sympatisoval s osudem herečky, někdo řekl: dobře se jí stalo.

Liritía dle toho musil se říditi a vyhověti stranám všem, přisvědčil tomu i onomu, když však mezi zákazníky různilo se mínění, mlčel, a ať přisvědcova! nebo mlčel, pozoroval učedníka Vojtěcha, aby si všímal práce a ne ženských povídaček před pultem.

íY myslil na Lidunku, která asi už vstala a pobíhá v kuchyni kolem matky a vypráví jí všelijaké roztomilé nesmysly.

Kupec Linda měl byt zrovna nad krámem, a sám pořídil si primitivní telefon z krámu do bytu, aby mohl zavolati na ženu nebo ona na něho.

V ten den paní Lindová neposlala po služce dolů snídaní.

Sešla do krámu sama.

„Jdi se nasnídat, Pavlíčku, — a ty, Vojtěchu, taky, zastanu vás tu zatím."

„Vždyf jsi mohla zavolat, anebo nám poslat sem snídaní."

„Dnes takový mráz, — než by to sem Lény donesla, bylo by to jako led. Vojtěchovi to bude zvlášť milé, když se na chvíli ohřeje v kuchyni."

„Což naše Lidka?"

„Dosud spí, jako' o půlnoci. Ne, abys ji vzbudil!" volala paní Lindová za mužem.

Roznašečka přinesla noviny, a že nikdo nešel clo krámu, prolétla paní Lindová nápisy jednotlivých zpráv. Noviny si přečte důkladně až večer, když je po práci.

Zastavila oči na té křiklavé zprávě.

„Hm, co n á m je po toni I" povídala a odložila časopis.

Linda se za chvíli vrátil s Vojtěchem a paní Lindová zvěděvši, že Lidunka se právě probudila a shání se po mamince, odběhla z krámu.

Linda obědvával v krámě.

Málo kdy se stalo, že mezi polednem by bylo přišlo více zákazníků, a to byli většinou tak zvaní kupci krejcaroví. Ne že by o ně a jich krejcar Linda nestál, mohl směle jiti do bytu k obědu, poněvadž takové kupce by Vojtěch taky obsloužil, ale proto Linda přece obědvával v krámě. Což kdyby náhodou přišel kupec v požadavcích přísný, neúprosný. Odejde, a odežene několik odběratelů jiných.

Dnes však při tom mrazu dopřál si chvíli lidské volnosti a odešel do vytopeného bytu k obědu.

Když se vrátil, poslal zas učedníka k obědu, a sám ve chvíli oddechu nahlédl do odpoledních novm.

A sotva se vrátil Vojtěch, přiběhl Linda po schodech do bytu.

„Fanuško, četla jsi o té postřelené zpěvačce?" ptal se zvědavě, drže odpoledník v ruce.

„Jen tak zběžně. Co je tam zase?"

„Přečti si, — tuhle."

Paní Lindová přistoupila k oknu a četla. Linda stál proti ní, upřeně pozoroval oči její, jež pojednou divným leskem zaplály, tvář její zesinala a hned v zápětí zrudla, noviny v rukách jejích se chvěly.

Ruce jí pak sklesly a oči upřely se na Lindu a bolný povzdech vydral se z prsou jejích.

„Nemohu tomu uvěřiti, — to není možno!" povídala stísněně a znovu zabořila oči do novin.

A četla tu zprávu, na níž v té chvíli po Praze tisíce očí se páslo.

„Přinesli jsme ráno zprávu, že včera v pozdních hodinách večerních na ulici byla zastřelena zpěvačka, která pod jménem „Miss Aurora" vystupovala u kočující společnosti v jistém hotelu, a že pachatel, jistý herec téže společnosti, dopustil se činu ze žárlivosti jako oklamaný milenec. Pachatel uprchl, a bezvládné tělo zpěvačky odvezeno do nemocnice. Myslilo se, že je mrtva, ale péčí lékařů přivedena zpěvačka k vědomí a je naděje na její uzdravení. Zprávu svoji doplňujeme tím, že slečna „Miss Aurora" je Češka, Pražanům dobře známá. Před několika lety byla Klára Pohanova, nyní „Miss Aurora", zaměstnána jako kasírka v závodě Ulma- nově, po úmrtí choti Ulmanovy s+ala se jeho ženou, a jest dosud v živé paměti její husarský kousek, kdy sebrala všecko jmění mužovo, padělala podpisy s jeho jménem na ohromné spoustě směnek a s výtěžkem utekla ve společnosti svého milence Melichara do ciziny. Pan Ulman neučinil trestní oznámení rva zpronevěřilou ženu, aby ušel větší hanbě. Závod jeho však brzy propadl zkáze. Raněná vyprávěla lékařům, že milenec její v brzku utratil všecky její peníze, zastavil skvosty, a když neměla ničeho, nutil ji, aby sehnala živobytí kdekoliv. Vstoupila do jakési mezinárodní kočující společnosti, a z výtěžku podporovala Melichara, ač sama často trpěla hlad. Aby se zbavila trýzně, odhodlala se k útěku, k jiné společnosti. Potulovali se po Německu a přišli až do Prahy. „Miss Aurora" pečlivě se skrývala, aby tu nebyla poznána, nikdo ji nepoznal, ale milenec její ji vyhledal a přihlásil se rázně o ušlý zisk. A že vzpírala se jeho spárům, střelil po ní."

Paní Lindová musila usednout, jinak by byla klesla.

„Fanuško, přijď dolů, pohovoříme si o tom."

A Linda seběhl do krámu.

Vojtěch hlásil, kdo tu byl, co kupoval a co dal LIBUŠE: Vlastní silou. 5 utržiti, a stržené peníze — jako bylo jeho zvykem — měl stranou.

Linda mlčky shrnul peníze do zásuvky, chystal se k otevření došlé bedny se zbožím, ale zase toho nechal.

Tak divně mu v hlavě vířilo a prsa jakoby se chtěla rozskočit. Chodil sem a tam, prohlížel zásuvky se zbožím, ale ať byla prázdná nebo plná, zase ji zastrčil. Jen tak, aby něco dělal, aby na něm nebylo znáti rozčilení. A když někdo vkročil do krámu, se strachem jej vítal, zdali nevyklouzne otázka: „Je to pravda, pane Lindo, že ta zpěvačka, o níž tolik zpráv v novinách, je vaší blízkou příbuznou? — vaší tchyní? — nevlastní matkou vaší ženy?"

Linda by se byl propadl do země, ač věděl, že na celém neštěstí nemá nejmenší viny.

Proto sám hleděl při příchodu zákazníka uvésti jej hovorem na nejrůznější věci, jenom ne na dnešní noviny, a když přece někdo o tom začal, hleděl jej přerušiti.

„A co, takových věcí se sběhne ve velkém městě na sta do roka. Dnes to udělá sensaci, a zítra už to bude zapomenuto. 0 čem by noviny taky měly psát, vždyť vycházejí dvakrát denně."

Paní Lindová, zahalena ve velký teplý šátek, vešla do krámu.

„Dnes je tu jak v lednici I" poznamenala.

Linda se ohlédl po Vojtěchovi, jenž v ústraní při práci dýchal si do dlaní, aby si je zahřál.

„Vojtěchu, jdi nahoru, do kuchyně, ohřej se, než lě zavolám, pak hudeš čipernější a dohoníš práci.

Takhle ti padá všecko z rukou. Když já byl učedníkem, mně to šéf nikdy neřekl, proto vím, jak je ti to milé."

Hoch radostně odběhl z krámu.

„Něco jsi mi chtěl říci, Pavlíčku," povídala paní Lindová.

„Chtěl, dítě, mnoho jsem ti chtěl říci, ale nevím, jak do toho."

„Přece se nás taková zpráva nemůže dotknouti."

„Neměla by se dotknouti, ale dotýká se, a jak bolně, víš sama. Vždyť jsi nemohla promluvit."

„Nikdo neví, že to je žena mého nebožtíka otce."

„Vždyť je to v novinách."

„Totiž — nikdo neví, že Lindova žena je Ulma- novou dcerou, a kdyby věděl, — vždyť my se ničím neprovinili, leč že jsme se spokojili osudem, který nám Klárka připravila. Jinak myslím, že Klárce zbylo ze všeho aspoň tolik cti, aby nám nepůsobila zbytečnou hanbu, i kdyby věděla, že jsem tvojí ženou a kde máme nyní domov svůj. Vždyť prý se skrývala, aby ji v Praze nikdo nepoznal."

„Snad ze strachu před zatčením."

„Znala příliš dobrotu mého otce, svého muže, proto mohla směle užívat svého jmění v cizině. Ale dnes — ona profanovaná žebračka s odkrytou škraboškou v nemocnici, zraněna, bez naděje, snad bez prostředků k živobytí, a my — nemáme mnoho, máme jeden druhého, svou Lidušku, svůj domov, a malé jměníčko, že už nemusíme se večer ptát, jak a od čeho budeme zítra živi."

„Snad je to ruka kletby, ten osud Klárčin, viď, Fanuško?"

„Nemluv tak, Pavlíčku, máš vždycky tolik soucitu s lidmi trpícími, když přijde clo krámu chudá žena neb dítě, vyptáš se na osud jich, a nevezmeš peněz za zboží, a často ještě groš přidáš na uhlí. Klárka asi dávno a dávno již potrestána za svoji lehkomyslnost, a kdyby byla nikdy nevzpomněla, v této chvíli jistě vzpomíná na svůj hřích. Snad přišla již k témuž úsudku, jako ty, ale vlastní myšlenka krutá víc řeže do duše než cizí slovo, byt nejkrutší."

„Víš, oč mne Klárka připravila?"

„Vím, Pavlíčku, víc však odcizila mně. Nejen jmění, domov, klid, — i otce mi pohřbila. Ale odpouštím jí. Tím spíš jí odpouštím, že v této chvíli pociťuje více chudoby, bídy, opuštěnosti, než já kdy pocítila. Mám tebe, tvoji péči, mám pro koho žiti, ona nemá ničeho, nikoho, kdo by ji navštívil, politoval."

Linda se zadíval na sklo výkladního okna, na němž mrazivý vítr jakoby v posměchu kreslil nádherné listy palmové, jež vyrůstají jen na žhavém slunci jihu.

Pak šel ke dveřím, otevřel je a hned zase zavřel.

Jak nepřicházejí lidé do krámu, což bývá od- půldne pravidlem, a dvéře se neotvírají, hned při- mrznou. A pak by se sem nikdo nedostal.

Pak se postavil před svoji ženu.

„Poslyš, Fanuško, povídala jsi, že nemá Klárka nikoho, kdo by ji politoval, navštívil."

„Není to pravda?"

„Ne. Já už jí začínám litovati. Slova tvoje jsou přec jen zlatá, ty dobrá duše moje. Já jí lituji upřímně i jejího osudu, a ty ji navštívíš, a povíš jí, — nu, já nevím, co jí povíš, ale povíš jí všecko. Především to, že je mi líto jejího osudu, bolu, zklamání."

„Říkáš to upřímně, Pavlíčku?"

„Upřímně. Navštívíš ji zítra — pozítří, kdy bude dovolen přístup k jejímu loži. Šel bych tam sám, ale to víš, — mužský, — způsobilo by to zbytečné řeči a domněnky, nehledě k tomu, že v nemocnici celá řada mediků, kteří mne znají, že si tu u mne ob čas kupují salám nebo víno. Půjdeš navštívit Klárku, — taková služba je v přikázání božím."

„Sama jsem na to pomýšlela, Pavlíčku, jen že jsem nevěděla, jak by vyzněl tvůj úsudek. Vždyť já vím, ty dobrá duše, že nedovedeš býti zlým, i kdybys chtěl."

Linda chtěl svoji ženu políbit za tolik pochvaly, ale zrovna někdo vcházel do krámu.

Až jindy.

„Jdi už domů, Fanuško, a pošli mi sem Vojtěcha, ať rozsvítí lampy."

A za chvíli už začali chodit zákazníci.

Mezi nimi Liduška se služkou. Byly na procházce, a vracely se domů krámem. Jinak by se Linda pořád dával dotazovat, zdali už jsou doma.

Oči jak jiskry, tvářičky buclaté, mrazem zrůžo- vělé, a začala hned vyprávěti Liduška, kde byly, koho potkaly, co kde viděly.

„Tak jen jdi domů, maličká moje, tu máš oříšek a hubičku, ty ostatní ti dám až doma, — maminka už se tu po tobě ptala."

A s úsměvem chlubil se paničkám, co všecko Liduška už umí, co kdy vyvedla a večer že by nešla spal, dokud tatíček nepřijde domů.

V ten den Liduška nemusila čekati do deseti hodin.

Bylo po deváté, a Linda vybral ze zásuvky utržené peníze a dělal bilanci.

„Vojtěchu, shasni světlo ve výkladě, odnes sem, co je přede dveřmi, budeme zavírat. Jednou si takový luxus můžeme dovolit. Beztoho dnes nikomu se nechce z domu do toho mrazu."

A za chvíli skřípaly okenice venku, rachotily dvéře a skřípaly klíče v zámcích.

V předsíni svlékli vrchní kabáty a usmolené kazajky a čepice, „krámem" napuštěné, aby se to ne- rozběhlo po vytopeném bytu, Vojtěch pověsil klíče, kde bylo jejich místo, a blaženě se "uvelebil blízko kamen v Kuchyni, kdežto Linda vešel Mo pokoje, kde jeho žena upravovala Lidušce pomeranč, který si přinesla z procházky, a už asi po páté musila vysvětlovat malému rozumoví, proč pomeranče nerostou v zimě taky u nás, když rostou jinde.

„Dobře, že jdeš, Pavlíčku," — oddechla si paní Lindová, „prosím tě, pojd jí to vysvětlit, já už jsem celá ochraptěla."

* * * Druhý den po obědě chystala se paní Lindová k vycházce.

„Maminko, vezmeš mne s sebou?" ptala se Liduška.

„.Ne, maličká, — tam děti nesmějí."

Liduška si usedla mezi spoustu hraček, a Linda zamyšlen seděl za stolem. Netrpělivě ob čas pohlédl na hodiny, v krámu naň čeká dnes perná práce.

„Hned budu ustrojena," omlouvala se paní Lin- dová, „ještě plášť, a rukavice, — no, už je to."

Linda vstal.

„Tady máš, Fanuško," podal ženě tobolku, „kup něco u cukráře, co by mohlo býti nemocnému pochoutkou, — siiad taky nějaká jablka nebo pomeranč, a to ostatní — to mi povíš, až se vrátíš."

Paní Lindová rozloučila se s Liduškou, upama- tovala služku na její povinnosti a sešla s mužem dolů.

Doprovodil ji před dům a šel do krámu, ku své práci.

Nesměle, tiše požádala paní Lindová portýra ve vratech nemocnice, aby jí pověděl, kde se nachází ona zpěvačka, kterou předevčírem v noci sem přivezli.

Mechanicky pověděl. Tady tou chodbou, do druhého patra, chodbou v právo; pak zas druhou chodbou v levo, v čísle tom a tom.

Sklíčeně nastoupila tu dobrovolnou křížovou cestu.

Všude plno lidí, jeden sem, druhý tamk a zápach karbolu při vkročení do naznačené chodby vzbuzoval v duši její dojem, jakoby se octla na prahu umrlčí komory, na rozhraní života a smrti.

Dosti jasně byla jí popsána cesta, ale v tom labyrintu utrpení a bolu několikrát musila se ptáti na další pokračpvání trudné pouti.

Až došla ku dveřím jizby, kde trpěla ta, již přišla navštívit.

Otevřela dvéře a stanula zaražena před řadou postelí, před bledými obličeji, co z postelí na ni se upíraly.

Ošetřovatelka k ní přišla.

Koho hledá?

Pověděla.

Ošetřovatelka vedla ji celou jizbou do sousedního pokojíku.

Zůstavila ji přede dveřmi a sama vešla dovnitř.

Za chvíli se vrátila s mladým lékařem.

„Milostpaní," omlouval se lékař, „nemocná je dosud příliš rozrušena, a nerad bych, aby návštěva vaše nebyla příčinou nového rozčilení."

„Myslím, že by se z návštěvy mé jen potěšila."

„I radost působí rušivě v nemoci. Snad bych mohl nemocnou připraviti na návštěvu vaši. Sdělte mi zatím svoje jméno."

Paní Lindová se zalekla.

„Jméno? — mám nyní jiné jméno, než jsem mívala. Vyřidte jí, prosím, že ji přichází navštívit Fanuška, a kdyby se nemohla upamatovati, tedy uvedte, že jsme bývaly před lety pospolu zaměstnány v témže závodě v Praze."

Za chvíli se lékař vrátil.

„Nemocná nemůže se upamatovati ani na jméno, ani na okolnost, nebude to tedy s obávaným rozčilením tak zle. Račte vejiti."

Malý pokojík. Jen dvě postele tu stály.

„Zde — u okna," ukázal lékař paní Lindové a vzav klobouk a nějakou knihu se stolku v protějším rohu, vyšel ven.

„Vy mne jdete navštívit?" ozvala se nemocná a upřela mdlé oči své na příchozí. A jakoby nejasně viděla, nadzvedla hlavu.

„Ano. Je to přec mojí povinností." A paní Lin- dová ze slabých stop bývalé podoby snažila se oživiti obraz její, bývalý obraz celý. „Pan doktor říkal „Anuška — —" „Snad jste nejasně porozuměla. Jsem Fanuška, nyní ženou Pavla Lindy, dříve dcerou Ulmanovou —" Ještě chtěla dodati: „vaší dcerou", ale k tomu neměla již síly, a nezbylo času.

Nemocná oběma rukama chopila se křečovitě ruky její, přitáhla ji k sobě, — — „Fanuško! — slečno, — milostpaní I " „Nerozčilujte se, Klárko, — maminko, — ;—" Poprvé v životě řekla jí „maminko". Musila, bylo jí tak líto té ubohé.

Klárka pustila se rukou paní Lindové, a dlaněmi zakryla oči i ústa, aby utlumila hořký, srdečný pláč.

„Neplačte, prosím vás, — nesmíte se rozčilovati, pan doktor se vrátí, spatří, co jsem svojí přítomností způsobila a budu musit odejiti. Neplačte, — co je vám?"

Klárka zabořila tváře do podušky, aby osušila oči. Pak zvedla hlavu, zaslzené oči a snažila se, aby nabyla Ktidu.

„Prosím vás, — milostpaní — —" , „Nejmenujte mne tak!"

„Fanuško, tamhle je židle, přineste si ji sem, sedněte si vedle mne, povězte mi, jak jste mne nalezla."

„Četli jsme o tom s mužem v novinách."

„V novinách je moje jméno! — Ještě tu hanbu jsem vám způsobila. Proč ten bídný člověk mne nevyhledal jinde, když jsem byla v cizině, proč' zrovna v Praze mne našel! Z ciziny by sem byla zpráva taková nedoletěla. Do ciziny jsem utekla s vaším jměním, do Prahy jsem vám přinesla hanbu."

„Nikdo o tom neví, v jakém poměru jsme k sobě, a než se zotavíte, dávno bude celý příběh zapomenut. Mám vám vyříditi pozdrav svého muže."

„Zůstali jste si věrnými i v chudobě, — a já se zpronevěřila, ač o mne nad potřebu bylo postaráno. Prosím vás, Fanuško, ví o mém osudu — váš otec?"

„Neví?"

„Kde je?"

„Pohřben v Drážďanech."

Klárka se náhle vzpřímila na posteli, ale zasténala bolestí, pohnuvši obvazem na prsou a zase sklesla zpět. Oči její s nevýslovnou lítostí tkvěly na tváři paní Lindové, a bledé rty její se chvěly, ale nebyly slova mocny.

Paní Lindová se naklonila k nemocné, odhrnula s tváří její rozlétlé vlasy a pověděla jí celou tu smutnou pohádku. A když jí vše vypověděla, zadívala se do její očí, jež těkaly po stropě, jakoby tam probíhaly řadou obrazy té pohádky.

Ticho nevlídné zavládlo tu.

Na posteli v druhém koutě za oponou zasténal kdosi.

Paní Lindová bázlivě se ohlédla.

„Myslila jsem, že jsme tu samy."

„Jako samy. Tam ta ubohá má rozraženou lebku, stále spí, a kdyby nespala, má celou hlavu v obvazech, neslyší ničeho, nemusíte se obávati, Fa- uuško. Jak jste šťastna proti mně, ovšem vy sobě štěstí spíše zasloužíte a spíše si ho dovedete vážiti než já. A dcerušku máte " „Lidušku, čiperné děvčátko, však ji uvidíte."

„Přivedete ji sem?"

„Ne, až se uzdravíte, odvedu vás domů, k nám, budete mezi námi, jak dlouho se vám u nás bude líbiti." ' „Co by tomu říkal váš muž?"

„Vždyť to je vlastně jeho návrh."

„A proč mne chcete mí ti u sebe?"

„Je to přec mojí povinností, — vždyť jste moje — matka. Třeba nevlastní matka, přece jste blízkou příbuznou, vdovou po mém otci."

„Jsem vdovou, — několik let vdovou, a teprve dnes se o tom dozvídám. Škoda, že jsem o tom nevěděla dřív. Byla bych se vdala, abych vás zbavila pout příbuzenských, byla bych se stala ženou toho lotra, — však to nahradím. A jako 011 nalezl mne v úkrytu, naleznu já jej, a za tu cenu, že naň nepovím pokus vraždy na mně spáchaný, musí si mne vzíti za ženu. Musí. A pak až budu jeho, ať mne třeba zabije, jen když nebudu v kalu hanby vláčet jméno vašeho otce, který pro mne obětoval víc než pro své dítě jediné."

I — 76 — Dvéře se otevřely a vešla ošetřovatelka. Šetrné hlásila, že povolená doba návštěvy minula.

Paní Lindová vstala, položila na stolku vedle postele Klárčiny přinesené zákusky a ovoce a naklonila se k nemocné, políbila ji srdečně, pocelovala bledé, vpadlé tváře.

„Zítra přijdu zase, rovněž pozítří, — každý den přijdu k vám, maminko."

A odcházela.

Ošetřovatelka v údivu se zahleděla na paní Lin- dovou. To že by byla dcera té pacientky? vždyť jsou asi v stejném stáří! To není možno. Nejspíš se přeslechla.

Den co den docházela paní Lindová k návštěvě své macechy.

Linda si slíbil, že v neděli, kdy je obchod uzavřen, podívá se do nemocnice se ženou, a že vezmou i Lidušku s sebou.

Ale v neděli musil Linda jeti na venkov za obchodní záležitostí, a že bylo šeredné počasí, vichřice s deštěm a sněhem, zůstala Liduška doma ve vytopeném pokoji, a paní Lindová šla sama.

A při odchodu řekla Kiárce, že příští neděli jistě převede sem taky muže a dcerušku.

Iílárka se těšila, a doufá prý, že do příští neděle bude už tak dalece zdráva, aby nemusiia dlíti v posteli. Rána se hojí, bolestí ubývá, ale všecko ošetřování a léky prý by valně neprospěly, kdyby nebylo Fanuščiných návštěv. Po každé návštěvě její cítí prý Klárka úlevu a posilu.

Při návštěvě v sobotu byla paní Lindová překvapena, jakmile vstoupila do pokojíku. Klárka byla oblečena po domácku a bez obvazu přecházela po pokojíku. Druhá postel byla prázdna. Pacientka prý včera večer dokonala.

„A za den, za dva dny odejdu i já odtud," doložila.

„K nám, — těšíme se všickni opravdově. Zítra sem přijdeme všickni."

Klárka to nějak zamluvila. Dopoledne byly prý tu dvě družky od společnosti a sdělily jí, že dnes večer odjíždí celá společnost do Vídně.

„Af jedou!" povídala paní Lindová.

„Ovšem, — já s nimi jeti nemohu, a za nimi nepojedu."

Druhý den pak — to byla neděle — vypravili se Lindovic na cestu, k návštěvě do nemocnice.

Nesli s sebou zásobu dárků, i láhev dobrého vína, a Liduška nepřestala celou cestu se vyptávati na novou babičku.

„Jak to přijde, že babička je v nemocnici, když už umřela?"

„To je zas jiná babička tvoje."

„Je taky tak hodná?"

„Taky."

„Má taky takové bílé vlasy, jako ta babička, kterou máme na obrázku doma?"

„Jen pojď, maličká, vždyť ji uvidíš."

Ale neuviděla.

Vešli do vrat nemocnice, dnes zvláště návštěvníky oživené, a paní Lindová vedla známými chodbami svého muže a Lidušku.

Ošetřovatelka Klárčina právě urovnávala různé nádobí ve skříni na chodbě přede dveřmi jizby umístěné, a udiveně vítala Lindovou.

,,Ke komu přichází milostpaní na návštěvu?"

„Jako každý den jiný, — jiného tu neznám."

„Vždyť ta slečna — nebo paní už zde není."

„A kde je?"

„Včera žádala pana assistenta, aby dnes směla již opustiti nemocnici, a dnes. při visitě pana professora bylo jejímu přání vyhověno. Oblékla se, rozloučila se se mnou, dala mi na památku tenhle prstýnek a odešla."

Paní Lindová zadívala se na prstýnek, neznala ho, nebyl z těch prstenů, jež daroval kdysi otec její Klárce.

„Kam odešla?"

„Ujišťovala mne, že půjde k vám, — k té dámě, která chodí ji navštěvovat, —■ a jiný sem nepřicházel mimo vás."

Linda se zahleděl na svoji ženu.

„Aby nás snad nemohla nalézti?"

„Vždyť jsem jí udala přesně náš byt."

„Anebo aby se nechtěla se mnou setkati ?"

„Vždyť jsi jí ničím neublížil."

Paní Lindová podala ošetřovatelce ruku, při čemž jí vtiskla do dlaně několik zlatníků, jako dárek za její laskavost a ochotu, a mlčky, skoro smutně ubírali se z nemocnice.

Liduška se ptala, kde že je ta její babička.

„Kdybychom věděli, dítě zlaté."

„Vždyť jsi říkal, tatíčku, že jdeme k ní."

„Šli jsme, — ale odešla prý, a nevíme, kam."

„Tak pojďme ji hledat."

- 7é Ta duše dobrá, dětská, slýchala o babičce, o babičkách, jak srdečné jsou to a milé bytosti, kolik set pohádek krásných dovedou vyprávěti, ve sněhu a v mrazivém větru byla odhodlána jiti hledat svou babičku.

„Vrátíme se domů, Lidunko, snad babička zatím nás nalezla a už sedí u nás doma."

Přišli domů. Učedník Vojtěch psal domů dopis, aby mu poslali nějaké papuče, a služka u okna kuchyně opravovala cosi na staromodním, od paní zděděném živůtku.

„Nebyl tu nikdo v naší nepřítomnosti ?"

„Nikdo, milostpaní."

„Tak zůstaňte už, děti, doma," povídal Linda ženě a Lidušce, „já se ještě někde ohlédnu a pozeptám."

Někde na vsi bylo by možno vypátrati Klárku, aspoň stopy ve sněhu by zůstaly, ale v Praze, — kde se má ptáti? kde pátrat?

V hotelu, kde dříve Klárka vystupovala při společnosti zpěváků, byla od včerejška společnost jiná. Ta dřívější odjela včera do Vídně. Vyptal se, kde Klárka dříve bydlila. Někde v Karlině. Vyhledal tu rodinu.

„Klárka přišla dnes dopoledne, to je pravda, zaplatila, co byla povinna, složila svůj majetek do kufru, nechala odnésti do drožky a odjela."

„Kam?"

„Neřekla, a my se ptáti nechtěli. Co nám po tom."

Nyní vyhledat onoho drožkáře.

Ale co by mohl ten pověděti.

„Vezl jsem tu dámu k nádraží."

A kam jela z nádraží? Třemi, čtyřmi směry rozbíhají se odtud koleje.

Linda pocítil tesknotu v duši své, skoro jako bol.

Dovedete si představiti pocit ten, když jste upřímně odhodláni prokázati někomu dobrodiní, a pak musíte se vrátit s nepořízenou.

„Odešla!"

Zrovna tak mu bylo smutno, jakoby mu byli ti lidé řekli, že před chvílí zemřela. Snad měl přijíti dřív, neměl provedení slíbeného dobrodiní odkládat na neděli.

Zasmušilý vrátil se domů.

„Jakoby voda se nad ní zavřela. Nenalezl jsem jí."

„Už víme, Pavlíčku, a Liduška stále pláče, že už babičku nespatří. Sotva jsi odešel, přinesl posluha dopis, a že byl opatřen mojí adressou, otevřela jsem jej. A snad desetkrát už jsem jej přečetla. Zde je."

Linda vzal dopis, a zabořil do něho oči.

„Drahá Fanuško! Promiň mi, oslovuji-li tebe tvým jménem, což dovoleno jen věrným přátelům, kdežto ty, duše drahá, neměla jsi nepřítele mimo mne. Měla jsem ti býti náhradou matky, ale byla jsem ti nejhorší macechou. Dle zápisů matriky jsi mojí dcerou, nevlastní dcerou, ale považovala bych v této chvíli za vrchol rouhání, abych tě měla tím sladkým jménem „dcero" osloviti. Tys mne překonala, jmenovala jsi mne při svých návštěvách „maminko", vím, že to nebyla zasloužená msta, nýbrž slovo to že vyrůstalo z čisté duše tvé. Máš čistou duši, neposkvrněnou, mohla jsi mne oslovovati te- plým, hřejným slovem „matko", ač jsem »i tohrA jména nikdy nezasloužila, já tebe dcerou, tím vznešeným a zlatým slovem pojmenovati nesmím, duše má se tomu vzpírá strachem, že jméno to mými ústy vyslovené bylo by pro tebe urážkou.

Fanuško drahá, —■ odpust mi i lež moji. Slíbila jsem ti, že po svém uzdravení ku přání tvému pobudu nějaký čas v tvém domově, mezi tvými. Věděla jsem, že k tomu nedojde, že nesmím přijati dobrodiní z rukou lidí, jež svou lehkovážností uvrhla jsem do hanby a bídy. Obávala jsem se pohledu tvého dobrého muže, ne ze strachu, že by mi činil výčitky, ale že bych nemohla popatři ti do jeho očí, že svědomí moje samo vyburcovalo by v duši mé kde jakou vzpomínku na hříchy mé a roj výčitek by mne udusil. A kdybych spatřila dítě tvé, zas jiné vzpomínky přihnaly by se v duši mou, vzpomínky, jak Liduška tvá je tebou milována, a jak ty — dcera moje — byla jsi bezcitností mojí vehnána v úplnou osiřelost, bídu, snad i hlad, což jsi mi zatajila. Toužím po tvém dítěti, abych je mohla zlíbat, toužím spatřiti vaše skrovné, ale proti zlobě osudu opatřené hnízdečko domácnosti, abych se mezi vámi 'směla vyplakati, ale pokládám to aspoň za částečné pokání, za malý poměrně trest, abych dobrovolně odřekla se té chvíle blaha a štěstí mezi vámi, jež jste mi upřímně nabízeli.

Odcházím znovu z Prahy, do svěla. Tentokráte jako žebračka, ale s ušlechtilejšími city, než tenkrát před lety. Nehledejte mne, hledali byste jen novou trýzeň pro duši umučenou. Já sama budu vyhledávati vše, čím aspoíi částečně mohla bych LIBUŠE: Vlastni silou. 6 odčiniti vinu svoji a dosíci usmíření s osudem. Celou noc jsem proplakala nad svojí minulostí, ale srdci se neulevilo. Abych získala peněz na cestu, zastavila jsem skvosty, jež obdržela jsem kdysi darem od svého muže. Bylo to jediné jmění mé, jediná památka na chvíli blahého mládí, s níž nechtěla jsem se nikdy rozloučiti. Zastavila jsem je jen za malou částku, jež by postačila, abych mohla odjeti z Prahy. Hravě budeš moci skvosty tyto vyplatit), uchovej je pro svoji dcerušku, nemysli na to, že je to pozůstalost po mně, ale že to je památka po tvém otci, po Liduščině dědečkovi. Až se upokojím, dám vám o sobě vědět, když vím, jak mne máte všickni rádi. Ještě něco, Fanuško drahá. Umínila jsem si, že vyhledám Melichara, a přinutím jej za cenu odpuštění hříchu jeho, aby mne pojal za ženu, abych nemusila. v hanbě vlá- četi světem jméno tvého otce jako jeho vdova. Rozmyslila jsem si. Odjedu v opačnou stranu, než kam utekl Melichar, nechci lehkovážně odhazovati jméno toho, jenž pro mne přinesl větších obětí, než jakých člověk schopen. Nebudu jména toho zneužívali, Fanuško, ale bude mi talismanem pro zbytek života, a útěchou, že tak dobrá duše měla se mnou kdysi společné jméno. Nehněvej se na mne, ty dobrý an- děli můj, odpust mi, co odpustiti možno, a zlíbej za mne své drahé. Klárka."

„Tady v obálce je zástavní lístek," dodala paní Lindová, když její muž odložil Klár čin dopis.

Podíval se na lístek. Odhadní cena sto zlatých, — půjčeno na vlastní žádost deset zlatých.

Člověk zlý zůstává zlým vždycky. Klárka nebyla zlou, a kdyby jí tehda nebyl přišel do cesty Melichar — — Darmo vzpomínat.

VI.

Chudý člověk aby na světě nic neměl na zřeteli, než při práci stále a stále počítat.

Linda, když umřel starý oficiál Fišer, který měl byt vedle jeho krámu v přízemí, dal výpověď ze svého bytu v prvém patře a převzal byt uprázdněný.

Počítal, že bude platit o dvacet zlatek méně nájemného, že v kuchyni nebude musit se večer aritit, když tam půjde světlo skleněnými dveřmi z krámu, že při snídaní nebo při obědě bude moci dívati se do krámu, kontrolovat zákazníky i odvážené zboží, — mnoho výhod si sliboval od toho bytu, který byl dávno jeho ideálem, aby měl vše pohromadě.

Kdo musí stále počítat, někdy se přepočte.

Linda se přepočetl.

Měl úmysl nejlepší, ale osud, který člověka vede životem, tak málo dbá na úmysly lidí.

Byt byl lacinější, ale ve skutečnosti byl mnohem dražší, než dřívější. Byl vlhký, se stěn tekla v zimě voda, nábytek zplesnivěl, oděv a prádlo zpuchřelo.

Což nábytek a oděv! — člověk si může pořídit časem jiný. Ale Lidunka, ten dobrý andělíček, onemocněla.

Zpočátku tu byl lékař jednou denně, pak přicházel dvakrát, dnes už je tu po třetí. Nikdo ho sice nevolal, ale to on už sáni v<í, že je ho tu nutně třeba. A když odcházel, slíbil, že se sem podívá ještě během noci.

Taky přišel. Věděl, že to bude poslední jeho návštěva.

Přišel, a těšil 11a smrt ulekané rodiče, že snad bude zas lépe, a když za hodinu odcházel, těšil je zas, aby se smířili s neodvratným osudem.

Liduška krátce před tím vydechla duši.

Linda se svou ženou každý z jedné strany u její postýlky, nemohli uvěřit, že se vícekrát neprobudí.

U dveří služka Bětuška a učedník Vojtěch tiše stáli jak zkamenělí, a slzy řinuly se jim po tvářích. Scéna, jakou arranžovati může jen bohyně zoufalství.

Nikdo nenaříkal, ani slovo se neozvalo, — což může slovo lidské objasniti, co duše lidská cítí.

Vzpomínky jen rozezvučely se v duši těch lidí.

„Kolik útěchy jsme měli v tobě, ty anděli náš malý, kolik nadějí našich spočívalo v tobě, kolik síly dodávala jsi nám k zápasu v boji o živobytí, — to všecko s tebou umírá, umřelo, to vše zamkneme s tebou do rakvičky a uložíme do hrobu."

A vzpomínali ti dva lidé, Linda a jeho žena, komu by byli snad v životě kdy ublížili, že tak krutý trest na ně dopadl.

„Ty naše děvuško zlatá, tys viděla, jak každé chvíle musíme se práti s osudem, a s bídou, abychom udrželi se při životě, proto snad jsi nám odešla, abys nám ubrala starostí."

Tisícerou vinu svolávali na svoji hlavu, jen aby snáze pochopili tíhu svého neštěstí. — Nějakou slovku měl Linda uspořenou, ne pro sebe, ale jako základ budoucího vytouženého štěstí své dcerušky. Jak trpce, s jakou obětí a sebezapřením ušetřil ty peníze, ví jedině on.

Za ty peníze vypravil Lidušce pohřeb, zakoupil hrob, ku hrobu dal postaviti pomníček a nasázeti růže. A zdálo se mu, že s tím dítětem pohřbil i Lásku k životu, i lásku ku práci.

Byl v krámě, ale jako dříve býval šťasten, kdy četní zákazníci přicházeli, tak nyní by byl nejspo- kojenějším, kdyby po celý den nebyl se nikdo v krámě ukázal. Aspoň by mohl nerušeně přemýšleti o Lom, co ztratil.

„Pavlíčku, smiř se zase s osudem," při tulila se k němu jeho žena, „ztratil jsi matku i otce, jako já, a to nás tenkrát sblížilo ku společnému boji s nevlídným osudem. A nyní jsme ztratili to jediné, co jsme měli, svoje dítě, nemáme na svěLě než jeden druhého. I kdybychom živoLy své oběLovali, Li- dušku k živoLu nepřivoláme. Dokud byla živa, byli jsme přesvědčeni, že smrL její byla by pro nás nešíěsLím. Když nám odešla, pomysleme si, že smrt byla snad pro ni štěslím. Což kdybychom umřeli, a ío dítě zde zůstalo. Hůř by se nám to umíralo než dnes. Anebo kdyby Liduška zemřela v plném květu života, anebo kdyby se v životě dočkala zklamání a bídy, o níž ani my nevíme, jak trapným by pro nás byl život náš. Vzpomeň si, Pavlíčku, — paní Slováková, naše sousedka, dokud jsme bydlili na Starém městě, má syna, jemuž byly vypáleny oči, hrozný to pociL pro maLku, která v dítě své skládala víec.ky naděje-, a dcera paní Suchanov* zmi zela před lety a od té doby nikdo o ní neslyšel. Představ si trýzeň rodičů, kteří nevědí, je-li jicli dítě mrtvo či na živu, kde je a jak se mu vede. My aspoň víme, kde naše Liduška je."

A všelijak těšila muže, ač sama měla útěchy potřebí. Linda přivinul svoji ženu k sobě.

„Tys byla vždycky mým dobrým andělem, bylo by hříchem, abych slova tvá nepřijal za svá. Vždyť vím, že máš pravdu, vždyť jsi ztratila totéž, co já, jen že já měl těšiti tebe, ne ty mne."

Ale často v noci, kdy starosti zapuzovaly spánek, vstal, došel k opuštěné postýlce Liduščině, a v pláči líbal podušky, na nichž spávala drahá ta hlavička.

Práce pomáhá lidem zapomínat na zažitá utrpení.

A malý obchodník, jako Linda byl, je v práci zapřažen od rána do noci. Musí sám obstarávati zákazníky, korrespondenci, vyřizování účtů, zastávat funkci šéfa i pomocníka, všecko ovšem" v malém, ale dohromady dá to mnohdy více starostí a vyžaduje více síly, než jediný člověk může unésti.

Zena jeho dělila se s ním poctivě o starosti i práci. A kdyby Linda nebyl dobrým počtářem, byla by snadno vzala na sebe větší díl práce a starostí, jež byly majetkem jich života.

„Pavlíčku, odpočiň si trochu, já ti zatím pomohu."

„Fanuško, pamatuj na své zdraví, zanech už pro dnešek práce."

.Teden druhého napomínal, jeden druhému hleděl ulehčit, aby sám břemeno vzal na sebe.

„Pavlíčku, jdi na chvíli do pokojíka, je tam teplo, já tě zatím zastanu v krámě. Přečti si noviny aspoň v teple."

Linda šel. Ale za chvíli už tu byl zpět.

„Je tam tak smutno, —. a pak jsem si vzpomněl, že by v tom nebylo za groš svědomí, abych se hřál v pokojíku a předal tobě, ženě, práci v obchodě. Nech té práce, Fanuško, tvoje ruce k tomu nejsou. Máš práci svoji, tu za tebe taky nikdo nevykoná."

Odešla, ale za chvíli zas už byla v krámě. Nějaké háčkování v ruce. Rychleji jí ubývala práce, když stála nebo seděla vedle svého muže, a jemu byla všechna práce snazší a hračkou pouhou, když viděl svoji ženu u sebe.

Když mu pomohla odváli ti bednu z místa, kde překážela, když starostlivě podržela žebříček, po němž Linda vystoupil ku stropu krámu, aby v nej- vyšších příhradách urovnal zboží, když mu podala provázek, jímž chtěl zavázat balík, bylo mu vše službou vzácnou, neocenitelnou. Všecka jeho práce byla mu nepatrným výkonem, pqmoc ženina, byt i nestála někdy za zmínku, byla mu vším. A vžil se v to přesvědčení, že bez pomoci ženy své těžce by se protloukal světem. A ona, když už muž její to přesvědčení měl, snažila se, aby její péče a práce byla mužovi skutečnou úlevou a pomocí.

Když Linda někdy na den, na dva dny musil odložiti funkci šéfa a obléci úlohu cestujícího, když musil na venek za povoláním, byla jeho žena celý den v obchodě. Jak se vynasnažila, s jakou dětinskou péčí se starala, aby muž její při návratu svém nikde a nikde nepostřehl následků své nepřítomnosti, nahromadění práce. Vš« správně obsta- rala, všem povinnostem dostála, a když muž její se vrátil, vyprávěla mu, co a jak tu bylo a jak vše zařídila.

A když Linda vyslechl vše, spokojeně pokynul hlavou, a když ujistil ženu svou, že on sám byl by tuto práci lépe nevykonal, bylo jeho slovo pro ni nej větší odměnou.

Nikdo z těch dvou lidí neříkal: „To je moje — to náleží tobě," vždycky jen: „To je naše!" — už ať byla řeč o skrovném majetku nebo jednalo-li se o práci a starosti.

Na Lidušku nezapomněli. Bylo by hříchem, za- pomenouti na tu andělskou duši.

Všedního dne tu a tam zmínka o ní, — tuhle sedávala Liduška, tady ty hračky její budou musit se ukliditi na lepší místo, — kdyby tu byla Liduška, nesměla by se nechávati dvířka u kamen takhle dokořán, — a v neděli po obědě to byla jediná jejich procházka, cestou k Vinohradskému hřbitovu. Nějakou květinu přinesli, svíčku, rozdrobili na hrobe- čku kus cukroví, až odejdou, aby se sem slétli ptáci, aby Liduška měla u sebe ty malé společníky, po nichž se vždycky její ručky sápaly. Pomodlili se u hrobu, ač za duši anděla netřeba se modliti, a prošli hřbitovem, aby se ujistili, že jejich neštěstí, byť kruté, není největší.

Tady u hrobu suchou travou pokrytého tři děti, děvčátka. Zima je, ale ony ve vetchých vybledlých šatičkách letních, ruce začervenalé, tváře zimou ubledlé.

„Koho pak tu máte, děti ?"

„Maminku." „A kde máte tatínka?"

„Nevíme. Odešel nám někam, než maminka umřela, a nevíme, kde je."

„U kolio bydlíte?"

„U babičky. Ona posluhuje."

Linda se podíval na svoji ženu. Ta měla oči zality slzami, a rty semknuty, aby nevypukla v pláč.

Přitulila se ku svému muži. Porozuměl, co chtěla říci. Všecka bída jejich že je vlastně štěstím u porovnání s bídou lidí jiných.

Linda dal nejstaršímu z těch malých opuštěnců trochu peněz, ani ne tolik, mnolio-li by utratil, kdyby byl šel odpůldne do začazené hospody a naslouchal tam nesmyslům lidí, ale přece tolik jim dal, aby babička mohla je po dva dny uživit, a vydal se se ženou k domovu.

Tu a tam jeli lidé v kočárech kolem nich.

Ať jedou. Linda se svojí ženou nezáviděli těm, již měli víc než oni, ale při myšlence, že na světě tisíce poctivých a dobrých lidí, kteří nemají ani tolik, co oni, rozhřál se v duši jejich pocit spokojenosti a nová chuť ku práci za chlebem vezdejším.

Muž je tím, čím jej žena učiní.

Linda míval povahu jinou. Býval poctivec, jako dosud, ale smělým stavitelem vzdušných paláců. Spoléhal na jmění Fanuščino, ne aby se zhostil práce, ale aby co nejdřív vynikl nad druhy své. Katastrofa Llmanova učinila jej skoro málomyslným, ale dnes nad tím zavrtí hlavou.

Jak by mohlo těšiti jej jmění, o něž by se byl nepřičinil! Jmění! Kde má záruku, že by dnes ještě měl to jmění, které tenkrát pokládal za své?

Nebyl by dnes hůře na tom, než je ? Měl by tu lásku k práci, kdyby byl schudl, jako když z chudoby překročil do chudoby? Měl by dnes svoji ženu tak rád a ona jej, jako se mají rádi ? Vždyť prý jsou šťastnějšími ti lidé, jež sblíží neštěstí, než když je sblíží peníze.

Proto nikdy by si nebyl odpustil, aby ženu svoji, tu věrnou družku, těšitelku a spolutrpitelku i jedinou jen myšlenkou byl chtěl oklamati, věděl, že kdyby klamal tak dobrou duši, podváděl by v prvé řadě sám sebe.

A pro památku Liduščinu neoklamal by její matku, a ona pro památku Liduščinu bude věrně pomáhati v zápase o život svému muži, který tolik lásky jí i dcerušce projevil.

* * * Uběhla zima, jaro. A skoro polovina léta.

Školní budovy nedaleko stály opuštěny, smutný.

Včera naposledy se tu mládež sešla, dnes už po ní ani památky. Rozběhli se po venkově, k vůli dětem šli na venkov i dospělí, a ulice byly jako po vymření.

Linda taky sliboval své ženě, že letos pojede na venek, zotavit se. Jezdí na venkov v letě lidé, kteří celý rok nepoznají, co to vážná práce, tím spíše si zaslouží jeho žena chvíli oddechu, když po celý boží rok a po roce zase upoutána k práci. Zvláště v letě, kdy polovina lidí, zákazníků nedlí v Praze.

Linda si vypočetl, že to tu zastane sám s Vojtěchem. Č.aj si ráno dovedou uvařit, v poledne si koupí oběd z hostince, večer něco od uzenáře —• jaké pak starosti o živobytí. Vždyť Fanuška beztoho nebyla na letním bytě od té doby, kdy jí zemřela matka.

Mimo to — Linda najal větší krám, v živější ulici, a chtěl to zaríditi tak, aby jeho žena odjela na venkov, kde při poslední cestě své vyhledal jí u hodné rodiny útulnou světničku se vším pohodlím, a než se vrátí, že bude vše přestěhováno. A Fanuška že přijde pak rovně už do nového domova.

Paní Lindová naslouchala se zálibou všemu, co muž jí sliboval, jako naslouchávala, když Liduška sedla si jí na klín a vyprávěla, co všecko mamince koupí, až bude veliká a bude míti hodně peněz.

Až když Linda začal svoji ženu vypravovati na cestu, vzala jej za ruce a zadívala se mu do očí.

„Pavlíčku, já ti upřímně děkuji za tvoji péči, ale já zůstanu u tebe."

„Proč, Fanuško?"

„Nesměla bych míti svědomí. Co by mi lidé řekli, — ostatně co mi do lidí, ale co by mi řeklo moje svědomí, abych tě tu zanechala ve starostech a soužení a sama abych hledala osvěžení na venkově. Vždyť ty potřebuješ oddechu víc než já. K čemu mám jeti na venek, když jsem zdráva? Buď pojedeš se mnou, abychom si oddechli oba, nebo zůstanu s tebou, abych ti pomáhala."

„Vždyť v letě není při obchodě skoro žádné práce, zastanu to sám hravě."

„Právě, že není v létě práce, mohu si odpočinouli doma."

„Už jsem ti zamluvil byt."

„Piš tam, že jsem onemocněla, nebo tak něco. Ryla bych tam poukázána na cizí lidi, rovněž ty zde, k čemu to vše? Najal jsi větší krám, lepší byt, —• a co by stál můj letní pobyt se vším na venku, uhradíme diferenci nájemného na celý rok. Vím, Pavlíčku, že bys mi snesl modré s nebe, proto musím ti vše aspoň něčím nahradit. Muži náleží povinnost o výdělek, žena má počítat a šetřit, a v první řadě šetřit na sobě."

„Hled, Fanuško, vyhlížíš jako po nemoci, zasloužíš si chvíli klidu. Paní Silváková jede na léto rok co rok, a tnemají nic víc, než my."

„Ale mohli by míti víc, kdyby panička nechtěla rok co rok míti zbytečný letní byt. A kdyby se muž měl vydlužiti, žena musí ukázati městu, že sobě nedovede ničeho odepřít. Vždyť víš sám, vloni byla paní Silváková někde na letním bytu, a pan Silvák se tu musil spokojiti s párem uzenek k obědu, a několikrát se vypůjčil od nás peníze, aby mohl poslati je za ženou. To přece nechceš, abych podle ní se řídila."

„Myslil jsem si, Fanuško, aspoň přes to nejhorší abys pobyla na venkově, než se odstěhujeme."

„Právě v nejhorším čase tě neopustím. V novém krámě budeš míti cizí lidi, zde cizí lidi, každý hledí člověka jen ošidit, okradli by tě tu, a já bych na venku nemohla starostí ani spát."

A marné všecko vymlouvání.

Jako anděl strážný bděla paní Lindová nad majetkem mužovým, když za týden stěhovali se do nového krámu.

\ èdèia sama nejlépe, co její muž se nastaral a namozolil na každou tu bednu zboží, které bylo jejich, na každý soudek vína, z nichž mnohý byl dán na úvěr, a ona by měla dopustiti, aby lidé nesvědomití zašantročili mu zboží, které teprv z příštích mozolů musí zaplatit?

Linda se uvelebil v novém krámě, jeho žena zůstala v krámu dosavadním a Vojtěch doprovázel každý povoz se zbožím. 1 kdyby nějaká maličkost přišla ze světa, přece všickni měli vědomí o vykonané povinnosti.

„Aspoň nyní, Fanuško, když jsme usazeni v novém domově, když největší práce s krku, mohla bys se vypraviti na venkov. Tak rád bych ti to přál."

„Věřím ti, Pavlíčku, ale máme větší obchod, přijde víc lidí, přijde ti víc zboží, přibude práce, — máš hned shánět lidi na pomoc, když máš mne? Bude-li se nám dařiti tak, že nebudeme moci sami vše zastati, snadno dostaneme pomocníky. A vždycky je lépe, musí-li se síly pomocné přibírat, než přibrat je a za chvíli z nedostatku práce je propustit."

„Ale šetřit se musíš, Fanuško, — víš, v čem jsi."

„Proto, že se chci ušetřiti, nepojedu letos na venkov. Přece uznáš, že mne dovedeš lépe ošetřiti, kdybych onemocněla, než cizí lidé na venkově, třeba to byli lidé hodní."

Lindovi se dařilo v novém místě skvěle.

Zde neměl tolik volného času, aby si mohl přečisti noviny. To až pozdě večer po uzavření krámu.

Celý den se dvéře krámu netrhly. Jeden pomocník musil přijíti hned, druhý za krátký čas.

Linda se svojí dobrou ženou nezaháleli. Čím více rostl odbyt a práce, tím větší lásku a zájem ku práci.

Vždyť to náleží k nejvyššímu, snad jedinému ideálu pracovitého člověka, aby práce jeho byla uznávána.

Paní Lindová byla všude. Byl-li nával v krámě, přišla ochotně vypomáhat, a kdyby ani nepomáhala, s úsměvem a srdečnou laskavostí vítala paničky, zaváděla s nimi hovor a dovedla je udržeti v dobré náladě, než mohly býti obslouženy.

To je něco pro paničky.

Žena onoho obchodníka, jenž tu byl dřív, když přišla do krámu někdy, počínala si jako páv a čekala, aby ji zákazníci pozdravovali.

Paní Lindová byla milá jak anděl.

Zvláště k dětem laskava. Každé dítě pohladila, pochválila a nějakou cukrovinkou obdařila.

Ne, aby sem spíše chodily s maminkami kupovat, — kdyby ty děti potkala na ulici, taky by se s nimi pomazlila. Hledala mezi nimi tvářičku, jež by se podobala její Lidušce.

I z jiných obchodů sem lidé přebíhali, ač Linda se o to nijak nepřičinil, leda že jako řádný obchodník snažil se všem vyhověti, a dal na jevo, že utržený krejcar je mu tak milým jakoby to byla desítka. A každý zase svoje peníze raději zanese tam, kde dojdou vlídného přijetí, než tam, kde přinesení peněz považují za samozřejmou povinnost lidí.

Jednoho večera přišel do krámu Lindová majet- ník domu, v němž Linda měl svůj obchod.

Ptal se, jak se daří, je-li třeba nějakých oprav, a tak všelicos. Koupil si taky nějakou maličkost, a když tu bylo chvíli prázdno, povídal Lindovi, že protější obchodník se sem tlačí.

„Ať I" povídal Linda lhostejně „Byl dnes u mně, a nabízí mi za krámj o stovku víc, než vy platíte."

„Co jste mu řekl, pane domácí?"

„Ze se vás zeptám, zdali byste sám tu stovku nepřidal."

Linda se zarazil. Viděl tomu člověku do duše. Za to, že utrží o groš víc, než dřívější obchodník, nemá to patřiti jemu, ale majiteli domu a krámu.

„Já si věc rozmyslím, pane domácí, a zítra vám sdělím své rozhodnutí."

Po odchodu domácího zašel si Linda do protějšího obchodu.

„Příteli, chcete prý předražiti můj krám."

„Nu, nejsem dosud rozhodnut."

„Tedy se rozhodněte do zítřku. Neodvoláte-li svoji nabídku, dám domácímu sám tu stovku vámi nabízenou, ale hned dojdu k' vašemu domácímu a přirazím na váš krám dvě stě zlatých. Svůj obchod si ponechám, váš krám při vašem odchodu hned vypovím, nechám si jej po celou tu dobu prázdným a tak si převedu všecky kupce, kteří vám dosud zůstali. Zub za zub. Já v těch piklech nejsem vychován, protiví se mi to, ale vy mne k tomu vychováváte. Dobrou noc, příteli!"

A druhý den před polednem přišel pan domácí.

„Protější byl ráno u mne zas," povídal, „ale rozmyslil prý si to. Abych na jeho nabídku nebral zřetele."

„A vy trváte na svém požadavku ?"

- % — .,Bůh uchovej!" dělal z nouze cnosl, „to len mne tak poplašil."

„Když už jsme v té řeči, pane domácí, neuškodí ještě nějaké slovíčko. Jsem obchodník, a tudíž něco jiného, než jiný nájemník, který má na starosti jen byt bez živobytí. Vyžádám si od vás smlouvu, že během tří roků nedáte mi ani výpověď z krámu a bytu, ani po ten čas nezvýšíte nájemné. Já jsem to již napsal, potřebí jen, abyste to podepsal."

Domácí pán se vymlouval, že toho není třeba, že může spoléhati na jeho slib, ostatně že se musí poradit se svou paní — — „Račte se tedy poradit, ale rozhodnutí vaše bych měl rád ještě dnes do večera."

„Do večera? — nu, mám to podepsat večer, podepíšu to hned."

Když domácí pán odešel, divila se paní Lindová.

„Nikdy jsem nemyslila, Pavlíčku, že dovedeš býti tak energickým."

„Sám jsem to nevěděl, ale lidé nás naučí ledačemu."

VII.

Linda říkával, kdyby měl péro, které píše romány a povídky, ale především kdyby měl času volného, nazbyt, že by to napsal, co lidé mu přinesou do krámu, a co on z nich sám vyčte. Nejrůznější povahy a pestré historky mihají se v tom proudícím davu jako v kaleidoskopu. A člověk, když stojí za pultem, i při vší práci může pozorovati všelijaké odstíny barev života lidského.

Chodí sem stará dáma. V předpotopním úboru. Sukně i pláštík i čepec z hedvábí, ale vše tak pře- leželé, vynošené, že tu a tam tkanivo dobře již ne- přiléhá. Upjaté, odměřené pohyby, jimž přiučila se za dávných dob mládí svého, dosud si uchovala. A pak ten smuteční oděv, který nosí od roku osma- čtyřicátého, kdy ve Vídni byl vzbouřenci na kande- lábru oběšen jenerál Latour. Nebyl jejím příbuzným, ale byl hrabětem, jako ona. Stokrát už o tom vyprávěla Lindovi, stokrát ji trpělivě vyslechl, a znal ten výjev tak dokonale, že jí ochotně napověděl, když si nemohla vzpomenouti.

Byla hraběnkou. A přinesla pokaždé o tom doklady, přeleželé, rozpadlé listiny s pečetěmi a erby, což mívala zabaleno v sežloutlých starých novinách, a když to rozložila po pultě, bývalo tu jak u antikváře.

Hraběnka bydlila v protějším domě u nějakého krejčího, a chodila jednou měsíčně na Malou Stranu. Někdo říkal, že tam vybírá nějakou pensičku jako „nezaopatřený sirotek" po vyšším hodnostáři, jiní zase tvrdili, že chodí tam do šlechtických paláců, a tu a tam že jí dají nějakou pětku. Koupila za tři kávu, za krejcar cikorku, tu lepší, a odcházela. Učedník Vojtěch už číhával a otevřel jí uctivě dvéře, aby nemusila se dotýkati kliky, která byla v rukou bůh ví jakých lidí. Stařenka obdařila za to vždycky Vojtěcha laskavým úsměvem, čímž se málo kdo mohl pochlubí ti.

„Čím pak mohu posloužiti, Josefko?"

LIBUŠE; Vlastní silou. 7 To byla služka pana adjunkta Slívy z domu.

„Pane Lindo, prosím vás, dejte mi asi za deset salám. Děti chtějí jiti spat a kdož ví, kdy milostpáni se vrátí. Ale platit nebudu, až zítra."

„Bude dost za deset pro dvě dětičky?"

„Dejte tedy za patnáct. Ráno odjel pán s paní na kolech, řekli, že přijedou k poledni, pak že půjdeme všickni do hostince na oběd. Ale dosud nejsou doma. V poledne jsem dětem uvařila troclm kávy, když plakaly hladem, sama jsem si koupila řetkvičku za poslední, co jsem měla."

Malá dívčina přišla do krámu. Oči uplakané, ruce zkřehlé zimou, postavila na pult otlučenou lahvičku a vedle vysypala z dlaně pozorně tři krejcary.

„Dejte mi líh na vaření."

„A proč pak jsi plakala?"

„Ale — když já jsem dostala ve škole k Mikuláši zimní kabátek a maminka jej prodala a prosázela v lutrii."

Linda se zachvěl, ale ani slovem nedal na jevo, co cítí, co si myslí. Na obchodníkovi se vyžaduje, aby vše věděl, vše slyšel, ale žluč, srdce nesmí se ozvati.

Až večer doma vyprávěl své ženě takové epi- sodky.

Paní Lindová v poslední době málo kdy vešla do krámu.

Očekávala náhradu za Lidušku a chtěla se vy- hnouti zbytečným řečem. Mnohý člověk přijde do krámu koupit za krejcar a nadělá řečí za zlatku. A odpovídat se mu musí.

Dopoledne byla pani Lindová zaměstnána domácností, odpůldne vyšla chvíli na procházku a pak doma obstarávala korrespondenci a knihy obchodní, aby muž její aspoň večer měl chvíli oddechu.

Věděla, že přijde brzy čas, kdy bude musiti zase o všecko pečovati sám. Zvláště nyní, před vánocemi, samý kvap a spěch, takže lidé její v krámě musejí obědvat jen mezi prací, jakoby to jídlo kradli.

Večer před štědrým dnem, sotva vešel Linda do pokoje po uzavření obchodu, dopadl zmalátněn na židli a povzdechl.

„Ještě týden to takhle trvat, musil bych onemoc- něti. Jsme čtyři v krámě, a kdyby nás bylo šest, nikdo z nás by se nemohl ani na chvíli zastaví ti. Hoši se napracovali v tomto týdnu, to vím já nejlépe."

„0 sobě nemluvíš, Pavlíčku, že jsi taky pracoval."

„Nu, já pracuji pro sebe, oni pro mne."

Po večeři prohlédl knihy, účty a korrespondenci. Práce, již by musil nyní při vší umdlenosti podnik- nouti. byla hotova.

„Ty dobrá ženo moje!"

„Povinnosti nejsou zásluhou, — k čemu zase ta chvála!"

„Nu, dobře. — Ale vzpomínám, Fanuško, že je zítra štědrý den. Slíbili jsme si, že se podíváme na hřbitov, k Lidušce. Tak jsem se na tu chvíli těšil, ale nemohu se vzdáliti ani na hodinu. Ne proto, že bych našim hochům nedůvěřoval, přesvědčil jsem se o jich naprosté poctivosti, nezkrátili by mne, ale nezmohli by práci sami. Vykonáš návštěvu u Li- — UK) — dušky sama, a řekneš jí, že nemohu tentokrát při- jíti. Vždyť ona uvěří. Objednal jsem ti povoz, drož- kář Šalamoun tě tam doveze a zase přiveze. Dluhuje mi nějakou zlatku, bude rád, že se dluhu zbaví, a já budu rád, že přijdu ku svému. Koupíš nějaký stromeček, pěkně okrášlíš, vezmeš s sebou, postavíš na hrobečku, rozsvítíš svíčičky, — ale dlouho se tam nezdržuj, Fanuško, měl bych tu starost o tebe. A až se vrátíš, budeš strojiti stromeček svůj. Vloni byla Liduška ještě mezi námi, strojili jsme její stromeček s větší radostí, než bude letos. Letos budeme sami, — aspoň o štědrém dnu."

Druhý den po obědě, ač v krámě zácpa lidu, přece Linda musil na chvíli odskočiti a jiti se podívat na stromeček Liduščin. Až mu bylo teskno.

Paní Lindová stála uchystána, stromeček na stole.

„Tak pojcT, Fanuško, drožkář čeká před domem, doprovodím tě k vozu."

Paní Lindová šla napřed, Linda nesl za ní stromeček, s takovým pocitem, jako když odnášel Li- dušku v rakvičce do vozu. Postavil stromeček do vozu, políbil ženu, napomenul, aby se brzy navrátila a vběhl zase do krámu. — Už se šeřilo, když paní Lindová vrátila se ze hřbitova.

Vystoupila před krámem z vozu a za ní vystoupily dvě děti, děvčátka ve stáří asi deseti a osmi let. Děti chudičké, tady neznámé, celé umrzlé, ,jen tak v lehoučkých šatech, a udiveně se dívaly na paní Lindovou, kam je asi povede.

Paní Lindová vešla s dětmi do krámu.

„Přicházím se ohlásit, muži, že jsem doma."

Linda uvítal ženu srdečně před všemi hosty, ale dětí si valně nevšímal. Domníval se, že jdou něco kupovat.

„Tyhle dvě holčičky jsem si přivezla ze hřbitova."

Linda se nahnul přes pult.

„Znáš je, Pavlíčku?" ptala se paní Lindová.

„Nemohu si vzpomenout."

„Tenkrát jsme je viděli na hřbitově, stály u hrobu své matky, podělil jsi je penězi - - —" „Tenkrát byly tři."

„Dnes už jsou jen dvě. Pozvala jsem si je na štědrý večer, po večeři je služka dovede k jich babičce."

„Dobře jsi udělala, Fanuško, — a čí jsou ty děti ?"

„Povím ti, až přijdeš k večeři."

Paní Lindová odvedla děvčátka do bytu, a lidé, co byli v krámě, hlavně ženské, nemohli se dosti vynachváliti, jak dobrosrdečná je paní Lindová. Někteří to říkali upřímně, druzí proto, aby jim Linda víc navážil.

Ani štědrý den prý nenáleží obchodníkovi, — slýchal Linda od svého šéfa, dokud byl v učení, — obchodník prý nesmí se těšiti, když se těší ostatní lidé.

Linda si na to dnes vzpomněl, a když večer ustál proud návštěvníků, opakoval to hlasitě svým pomocníkům.

„To není pravda," — dodal, „obchodník je člověk jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že si zaslouží spíše oddechu než mnohý jiný."

A ač přislíbil svým hochům, že dnes bude se zavírati klám v osm hodin, — bylo králce po sedmé, když Linda nařídil, aby se zavíralo.

Nemohl se dočkat, jakou novinu mu žena přivezla.

„Hoši," povídal svým pomocníkům, zavazuje do objemného sáčku stržené peníze, „dnes to odpusťte mé ženě, že nemohla uchystati pro vás večeři. Víte, že je více churava než zdráva. Já vám však opatřil večeři ve vedlejší restauraci. Máte tam uchystaný svůj stůl, a co přijde na stůl, jídlo i pití, vše už je předem zaplaceno. Mimo to — tady máte každý svůj štědrovečerní dárek, přijměte to tak upřímně, jako já to dávám. Uchystejte se, převlékněte se v lepší šat a jděte k večeři."

V pokoji u stolu seděla paní Lindová, a proti ní obě děvčátka. Tvářičky ubledlé v teple jim na- kynulv, zčervenaly, tak že Linda, když vešel, zas už by jich byl nepoznal.

„Tak mi, dítě, přece pověz, kde a jak jsi se s nimi setkala'.'" Děti bojácně, skoro prosebně upřely své oči na paní Lindovou.

„Až po věčeři, Pavlíčku,- — vždyť na tom nic není."

A vstala a odběhla do kuchyně, aby služka hned nosila na stůl uchystanou večeři.

Žádná zvláštní nádhera ve večeři. Polévka, kousek ryby, nějaký zákusek, — jen že si při tom vzpomíná člověk, že je štědrý den. A dobrosrdečný člověk sůvzpomene, zdali snad někde na blízku neteskní někdo, že i dnes musí jiti spat bez večeře.

Snad. ty dvě děti byly by dnes taky nevečeřely, kdyby si je žena jeho nebyla přivedla.

Zadíval se na ně, jak jim vše chutná, a pak pohleděl na svoji ženu, v pohledu jeho tkvěla otázka: „Slíbila jsi, až po večeři že mi to povíš. Už jsem po večeři."

Usmála se, a zavrtěla hlavou.

„Prosím tě, sečkej, až ty děti se navečeří, až odejdou."

V koutě vedle skříně stál malý stromeček. Tak, jak jej v lese uťali a prodali pro zábavu lidí.

„Říkal jsem ti, Fanuško, abys si ustrojila stromeček."

„Zapomněla jsem. A pak — stromeček je pro děti, ne pro nás."

„Letos poprvé bez stromečku!" povídal si Linda.

„Ale, Pavlíčku, když chceš, za chvíli je stromeček okrášlen."

V kuchyni ozvaly se hlasy. Služka tam s kýmsi hovořila.

Paní Lindová vstala a vyšla ven. Nějaká cizí žena tu, stařenka. Paní Lindová hned ji poznala a zvala, aby šla do pokoje. Nechtěla a nechtěla.

„Děvčátka," povídala paní Lindová při vchodu do pokoje, „babička vaše pro vás přišla. Nemůže prý se vás dočkati, takže vám jde naproti. Ustrojte se tedy, já vám dám na cestu ještě nějakou koledu."

Zatím Linda vyšel ven. Neznal tu stařenku, neviděl jí nikdy. Jenom slyšel od těch dětí, že mají babičku, která posluhuje upánů, a že mimo babičku nemají nikoho na širém světě. Něco se tak povídalo, než paní Lindová naplnila připravený košík.

„Chtěla jsem s těmi dětmi poslat naši služku," omlouvala se, „ale když jste přišla sama, dovedete je domů. Tak vám děkuji, děti, že jste se odhodlaly jiti se mnou, a že jsme s mužem mým dnes viděli dětské oči, a tady jsem váni uchystala ještě nějaký dárek a pamlsek na cestu. A kdyby na vás někdy dolehla bída, nezapomeňte 11a cestu k nám."

Babička s dětmi odešla a paní Lindová s mužem se vrátila do pokoje. Byla tak pojednou bledá, oči bez lesku, a ruce se jí chvěly.

„Fanuško, tobě je nevolno."

„Jen tak chvílemi. To přejde zas."

Bál se upomenouti ženu 11a zodpovědění staré otázky. Ale začala sama.

„Pavlíčku, víš, čí jsou ty děti?"

„Budu chvíli hádat."

„Ani do příštího štědrého večera bys neuhodl. Jsou to děti Melicharovy."

„Kterého Melichara?" ptal se překvapený Linda, ač znal jen jediného člověka s tím jménem.

„Jsou to děti Melicharovy, jenž býval před tebou účetním v závodě mého otce, a jenž později utekl s Klárkou."

„Což Melichar je ženat?"

„Byl ženat."

„S Klárkou?"

„Ne, tak velké děti by ještě neměl, ale Melichar byl ženat, než přišel k nám do závodu, Klárka to nevěděla, a neví snad dosud, jako Melichar neví, že je vdovcem."

Linda se opřel o židli, složil ruce přes prsa a upřel oči své na ženu.

Ta mu pověděla tu malou pohádku.

Přijela ku hřbitovu dnes a zašla ku hrobu Liduš- činu. S levé strany hrobečku býval hrob jiný; dětský, opuštěný, bez květinky, bez okrasy, nikdy nejevil ani stopy, že by ho kdo navštěvoval. Hroby mrtvých — to je tak jako oděv chudých. Některý hrob přeplněn nádherou, jiný nese stopy něžné péče a lásky pozůstalých, a zas jiný zapomenut, pustý. Hrob ten byl dnes vykopán a připraven, aby pojmul do věčné tmy rakvičku jinou.

Paní Lindová postavila okrášlený vánoční stromeček na hrob Liduščin, rozžala svíce, do sněhového pláště nasypala květů a klekla, aby se pomodlila.

Za chvíli přivezli rakvičku, přišel kněz s kostelníkem, za nimi ustaraná babička, vedouc v každé ruce -jedno z těch dětí. Paní Lindová vstala od hrobečku dcerušky, obrátila se k hrobu sousednímu a kromě těch pěti byla jedinou účastnicí chudičkého pohřbu.

Mladší děvčátko podívalo se na paní Lindovou, stáhlo svoji babičku k sobě, a mezi modlitbou kněze jí šeptalo.

„Babičko, to je ta paní, která se svým pánem nám zde tehda darovala tolik peněz."

„Teď nemluv, Aničko, modli se, a podívej se ještě naposledy na rakev Julinčinu, než ji zasypou. Lž jí víckrát nespatříš."

A udřené, vyhublé třesoucí se ruce přitlačila na oři. Děvčátka podívala se na babičku a rozplakala se taky.

Po modlitbě kněz s kostelníkem vzdálil se, aby šel prokázat poslední službu jinému, hrobníci chopili se lopat, několikrát to na dřevěné rakvičce dole zadunělo, dunění sláblo, hlína v hrobečku rostla a za chvíli bylo více o jeden rov na světě.

„Tedy tu nejmladší jste tu pochovali!" vytrhla je ze zadumání paní Lindová.

„Julinku," povídala babička, aniž by zvedla hlavu. Stále se dívala na hromadu zmrzlých, začernalých hrud, pod nimiž zmizela rakvička s tím dobrým dítětem.

„Byla asi pět roku, — jak se pamatuji na její podobu."

„Šest, milostpaní. Už začala chodit do školy."

„Bude spáti vedle naší Lidušky. Uvidíme se tu nyní častěji."

„Leda děti že sem zajdou, nebude-li škola, ale já nemohu, jsem v práci zapražena od noci do noci."

„Jste babičkou těch dětí, viďte?"

„Ano, jejich matka byla mojí dcerou."

„A což otec?"

„Jsem chudá žena, ale svírá mi to hrdlo, mám-li říci, čí ty děti jsou. IIé dcery, - to ještě snesu, ale vysloviti jméno jejich otce, — — Aničko, jdět<> se podívat s Johankou ku hrobu maminky, přijdu tam za. vámi, a pak musíme domů, máme kousek cesty, brzy bude tma, a já mám plno posluhování."

Děti se vzaly za ruce a odešly cestičkou mezi hroby.

„Moje dcera si vzala nějakého Melichara. Zdědila jsem po muži v Lounech obchod, tedy jsem jej dala zase dceři podilem. Dobrý obchod to byl, starý, uživil každého, jen Melichara nemohl uživiti. Jak taky! — seděl celý den v hospodě, chodil po zábavách, a domu přišel se jen vyspat anebo pro peníze. Za dva roky byl s obchodem hotov. Tak se chytil agentury. Au, šlo to, šlo. Jednou přišel, a že si nalezl místo v Praze jako účetní. Určil, že žena s dětmi byly tři za sebou jak varhánky — zůstane v Lounech, kde lacinější byt i živobytí, on že jí bude posílat peníze, a zatím že se přičiní, aby si zařídil samostatný obchod v Praze. Posílal rodině každý měsíc trochu peněz, — mnoho ne, ale posílal. Měla jsem svých několik stovek, a kde se nedostávalo, dosadila jsem dobrovolně. Melichar byl v Praze u jistého Ulmana, — snad o tom panička taky někdy slyšela, — udělal si známost sjeho mladou paní, vzali mu, kde čo bylo, a ujeli. Někdo říkal do Ameriky, někdo zase, že do Ruska. A úplně prý toho člověka zničili. Bylo nám horko 11a tom hnízdě venkovském, každý k nám přišel s tou novinou, a my pro hanbu světskou nemohly tam obstát.

Odstěhovala jsem se s dcerou a těmi dětmi na Vinohrady, clo ciziny, abychom se ztratily lidem sočí. Dcera uměla šiti, — tak vytloukala to živobylí jak se dalo. Ale mně peníze vylítaly už dřív, dcera měla pět krků na starosti, dřela se, až se udřela. Nu, a já musila převzíti znovu povinnosti, jichž jsem v dávných letech byla zbavena. Chopiti se nejnižší práce. Což práce, té se nebojím, ale slarého člověka každý nerad do práce vezme. Julinka byla stále slaboučká, postonávala, věděla jsem, že nevyroste. Ale ty dvě ráda bych vypiplala, než se budou moci samy živiti."

„Kde je otec těch dětí?"

„Nevíme."

„Neslyšeli jste nikdy o něm?"

„Před rokem, ale zase nic pěkného. Utratil té paničce, s níž utekl, všecko jmění, tak že se stala nějakou komediantkou a musila jej živiti. Pak prý od něho utekla sama, ale dohonil ji, — vždyť se to stalo v Praze, byly toho plné noviny, a chtěl ji zastřelit. Když jej hledali, řekla prý ta zpěvačka, že ona se střelila sama. Snad mu chtěla umožnili, aby utekl hodně daleko. Byla to nová rána pro nás, věděla jsem, že to je 011, ale dětem jsem to zatajila, a poněvadž se jmenují taky Melicharovy, přikázala jsem jim, aby všude říkaly, že jejich tatínek dávno umřel. A když jste se jich tenkrát ptala, kde mají tatínka, zapomněla malá Julinka lhát a řekla, že nevědí. Ty starší mi to potom doma žalovaly. Neměla jsem snad všecko říkat, ale dopověděla jsem jen, co napověděla vám Julinka, která na vás vždycky s radostí a chválou vzpomínala. Musím za těmi dětmi."

S pozdravem se vzdálila.

Paní Lindová naklonila se nad hrob Liduščin, aby jí pověděla, že tu má osvětlený stromeček vánoční, — náhle zaslechla dětský pláč. Ne z hrobu — tam mezi smutnými trsy cypřiše pod korunami holých zadumaných stromů.

Udělala křížek na lirobečku svého jedináčka, a šla tam, kde dětský pláč se ozýval.

TJ hrobu Melicharovy ženy Jdečela babička se svými vnučkami. Děti v pláči zvěstovaly matce, že dnes štědrý den, pro ně tak neskonale smutný, zvěstovaly jí, že Julinka už jim taky odešla a tady že bude dnes poprvé spát, nedaleko odtud, tam vedle toho hezkého hrobečku, na němž stojí vánoční stromek s rozžatými svícemi.

Paní Lindová vrátila se tiše, a stromeček Liduš- čin postavila mezi hrobeček její a Julinčin.

„Abyste měly, vy dobré duše, společně stromeček."

A zase odešla tam, kam prve nedošla.

„Babičko, svěřte mi své vnučky pro dnešní večer, jsme s mužem sami, ony by musily býti doma také samy, obchod náš znáte, bydlíme v témž domě, po večeři vám je moje služebná přivede domů."

Babička chvíli namítala to a ono, ale pak svolila.

„Aby aspoň dnes pocítily tepla štědrého večera."

„Mám tu povoz, svezete se se mnou."

To babička naprosto nechtěla připustit. Těm dětem to bude milé, jsou celé zkřehlé, ale babička — ne, točila by se jí hlava, a kdyby ji viděli známí, že jede v kočáře, smáli by se jí.

„Musíte, babičko, aspoň k prvním domům města."

K tomu ještě se odhodlala a stále úzkostlivě vyhlížela oknem, nejsou-li už na Vinohradech.

„V dnešní den matky vyprávějí svým dětem pohádky, Pavlíčku," povídala paní Lindová, když muži svému vše vypověděla, „já děti nemám, tedy jsem pohádku vypravovala tobě."

„Jako pohádka to zní, jako pohádka, a přece — musí vše býti pravda. Teprve nyní si vzpomínám, že obě děti mají zřejmou podobu Melicharovu. Pohádka smutná. Kde je Melichar? — zdali pak by uvěřil, kdo že dnes — aspoň na chvíli — ujal se jeho dětí a dal jim večeři ? — kde Klárka slaví štědrý večer, a jak?"

O mrtvých se Linda nezmínil, ač 11a ně vzpomněl.

Ale paní Limlová dojata současnou vzpomínkou na ty, již jí drahými byli, matka — otec — dceruška, vypukla v křečovitý pláč.

Linda vstal od stolu, nechtěje nijak bránili slzám, jež bývají nejvřelejší modlitbou, přistoupil k oknu a díval se do osvětlené, ale pusté ulice.

„Pavlíčku I" Obrátil se a ulekl se vzezření své ženy. Byla bledá, oči se jí zamykaly, dech jakoby z prsou nemohl prodrati si cestu.

„Fanuško, co ti je?"

„Nevím, doveď mne k pohovce, odpočinu si, a za chvíli bude zase dobře."

„Ustydla jsi na hřbitově, rozčilila tě ta pohádka, — máš se šetřit."

„Dej mi sklenici vody, než omdlím."

Linda běžel pro vodu a zároveň nařídil služce, aby ihned běžela pro lékaře.

Poplach v celém domě.

Nu, — ale když Lindovi hoši krámští vraceli se před desátou hodinou z restaurace od večeře domů, domovník stojící mezi vraty vážně jim vyprávěl, že přeci chvílí Ježíšek přinesl Lindovům dva klučíky, dvojčátka. A Linda zlíbal svoji ženu, zase nahnul se nad malinké dva hošíky, již zabořeni v peřinkách vedle sebe v Liduščině postýlce, jež znovu oživla, a z níž zase sálalo teplo blaha a útěchy pro jeho život.

A jako by sám dítětem byl, poslavil 11a stole u postýlky těch broučků zapomenulý stromeček vánoční, a ještě v pozdní hodině večerní jej okrášlil a ověsil cukrovinkami a ovocem, jež hoši z krámu musili přinést, a svíčky rozžal, jakoby těšil se, jak oči něčí radostně zasvitnou, až to vše spatří.

Žena v hlubokém spánku na svém lůžku, v postýlce spali — poprvé na zemi — ti dva andělíčkové, a, Linda stoje před stromečkem díval se, jak svíčky hoří, a mysl jeho vesele pouštěla se na dalekou, dalekou cestu, kde rostou v plném jaru květy ideálů, kde zraje ovoce ušlechtilé touhy. Svíčičky 11a stromku ubývaly, s nimi ubývalo v duši Lindově i strachu před budoucími starostmi — — ,,Jen dřímejte, děti moje, odpočiň si, ženo má, já za vás bdím. Přirostlo nás v půlhodině, ale přirostlo mi v minutě i síly k další práci."

VIII.

V tmavé dusné „kanceláři" dohazovače Kroužka bylo jednoho podzimního dne nápadně živo.

Pan Kroužek lichvařil jedině kupeckými učedníky a pomocníky. Nebyl sám. V každé druhé ulici byla taková „kancelář". A všecky měly po celý rok žně.

Jen že jinde to bylo promícháno, bralo se, co přišlo, napořád, pan Kroužek dohazoval jen kupecký personál a jen rodu mužského. Jeho žena měla „kancelář" zase jinde, a zase jen pro slečny od obchodu.

Musilo se jiti průjezdem dlouhým, pak špinavým dvorem, a po schodech do druhého patra, přes dlouhou, vyšlapanými cihlami dlážděnou pavlač, — ty poslední skleněné dveře — tam byla kancelář páně Kroužková, byla to kdysi kuchyně k vedlejšímu pokoji, ale pan Kroužek dal odstranili z kuchyně plotnu, dal sem staromodní stůl, ku zdím lavice a byla kancelář hotova.

Skleněné dveře a malé okno vedoucí do úzké jakés uličky propouštěly sem trochu světla, jež bylo beztoho jen tak z druhé ruky.

Bývalo tu pochmurno, šero i za dnů slunečních, neboť sem věčně věkův paprsky slunce nemohly nalézti cestu, což v takovém zamlženém, sychravém dni jako byl dnes.

Prázdno tu nebývalo nikdy, dva, tři lidé bez místa vždycky tu čekávali na své štěstí, ale dnes tu bylo asi patnáct lidí. Dva mládenci, kteří neměli, kam by si sedli, usadili se na zídce okna a nebylo tu teprv nic vidět.

Blíží se zimá, někteří se vrátili z vojny, někteří přišli z venkova, byli tu i dva starší kandidáti, kteří už půl roku byli bez místa, — ty všecky těšil pan Kroužek, že „se něco najde", že to takhle nemůže dlouho trvat,, chlubil se, kolik set kupeckých pří- ručí umístil, a v mysli si přepočítal, co .při tom bez práce vydělal.

Pan Kroužek pracoval se stem procent. Byl-li jeho přičiněním někdo přijat do obchodu, musil mu dáti odměnou tolik, kolik obnášelo měsíční služné. Tak že takový šťastný člověk pracoval dvanáct měsíců a měl za tu dobu jen jedenáctkrát „prvního". Pod padesát procent pan Kroužek s nikým nemluvil, 1 nejchudší chuďas musil mu dát aspoň polomě- síční služné svoje. To byla taxa.

Zač by taky stála jeho firma I Stalo se ovšem dosti často, že pan Kroužek obstaral místo někomu, jen aby se ho zbavil. Ten člověk nevydržel, nemohl vydržeti v místě ani čtrnáct dní, ale panu Kroužkoví musil dáti celo- měsíční služné svoje.

„Nevadí, nevadí, — najdeme něco lepšího. Sedněte si zatím, ohřejte se."

Ba, proslýchalo se, že pan Kroužek zúmyslně poslal nováčka do místa, o němž věděl předem, že odtamtud nejdéle za týden bude musit utéci. Když takový ubožák přišel zpět, dal mu místo jiné, — ještě horší.

Ten člověk sloužil s malou přestávkou měsíc, neviděl groše z ujednané mzdy, ale pan Kroužek musil dostati za dvě místa, tudíž dvouměsíční jeho služné.

Seděl za velikým stolem, před sebou velikou knihu, v níž se vyznal jedině on sám, kroutil si dlouhé tenké jako dratve navoskované kníry, a ob čas namočil péro do kalamáře, ale zas je-položil.

To tak ze zvyku. — A naslouchal hovorům a řečem, jež vedli spolu . ve skupinách nešťastníci na jeho přízeň poukázaní.

LIBUŠE; Vlastní silou. 8 Někde se pronášela chvála na obchod a šéfy, jinde se prášila hana, — do takových řečí se pan Kroužek nemíchal.

Zvláště v koutě proti stolu vedla se čilá debata. Seděl tam starší, zkušený kozák, vyprávěl o obchodních poměrech v Rusku, ve Francii, v Německu, kde všude byl, jak a co. A všude že je lépe než tady v Praze.

„A proč jste tam tedy nezůstal?"

Řečník neměl na to honem odpověď. Taková otázka dovede člověka jaksi zakřiknout.

„Proč jsem tam nezůstal ? — hm — —" Než nalezl vhodný důvod, byl vysvobozen.

„Pozor, pánové, — někdo jde!" povídal pan Kroužek, jehož zraky od stolku byly stále na číhané u skleněných dveří a na dlouhé pavlači, již odtud bylo možno přehlédnouti.

Asi třicet očí vyhlédlo oknem i dveřmi.

Skutečně, někdo přicházel. Mladý muž v slušném svrchníku.

„Snad to bude taky nějaký facír!" ozval se kdosi.

„Ticho," napomenul pan Kroužek, „je to obchodník z Vinohradů."

Příchozí se tu asi vyznal. Dlouho se neohlížel, stanul u dveří, zaklepal a nečekaje na zvláštní pozvání, vzal za kliku a vešel.

„Dobrý den, pane Kroužku!"

„Má úcta, vašnosti, už dlouho neměl jsem potěšení."

„Nebylo příčiny k návštěvě, nepotřeboval jsem. Hoši se drží mne a já jich, ale dnes musil příručí Štěpán na vojnu, a potřebuji nutně náhradu."

„Máme výběr, vašnosti, samé dobré síly se skvělými odporučeními, ručím za každého, jakoby to byl můj vlastní syn."

Příchozí nevšímal si řečí dohazovačových, a rozhlédl se po přítomných. Chvíli to trvalo, než jeho oči mohly v tom šeru rozeznati aspoň podoby těch lidí.

„Z jakého oboru jste vy?" zeptal se nejbližšího, hezkého a slušně oděného mladíka.

„Ze střižního."

„Skoda. Kdo z vás byl déle zaměstnán v koloniálním?"

Asi šest se mu jich přihlásilo. Prohlížel si je, mezi čímž pan Kroužek rozsvítil velikou lampu, visící od stropu na rezavém a mouchami obaleném drátu, — a nahlížel do jednotlivých vysvědčení.

Jeden z přihlášených náhle couval za ostatní a tíhnul do stínu. Obchodník to zpozoroyal a upřel naň své zraky.

Vrátil vysvědčení, komu náležela, a přistoupil k onomu, jenž jevil podivný nepokoj, skoro strach. Byl to týž, jenž před chvílí udiveným svým kamarádům vyprávěl o rajském živobytí v cizině.

Starší již uchazeč o místo služebné, mnohý šéf je mladší než on. Vlasy prokvetalé, v hubeném obličeji znatelné již vrásky, oděv na těle valně obnošený, límec otřepený. Hotový chuďas, k jakémuž však při obchodě nebývá důvěry.

K dohazovači přicházejí lidé v nejlepším svém oděvu. Nevědí, budou-li se musit ihned někde představí ti.

OJ» A v tomto stáří a v tom oděvu přijít se představit? Neřekli by nic, leda, že už místo obsazeno, třeba nebylo, ale pomyslili by si. Když tak dlouho již sloužíš, a nevysloužil jsi si ani na slušný oblek, mnoho na tobě nebude.

„Zdá se mi, že bychom se měli znáti!" pravil obchodník, když nabyl přesvědčení, že mu poskytl času k možné odpovědi na zvědavou otázku.

Oslovený mlčel. Zahleděl se na klátící se lampn.

„Býval jste před lety u pana Ulmana?"

„Ano."

„Mne jste také poznal ?" zeptal se obchodník přátelským tonem.

„Ano."

„Kolik pak už je tomu roků, co jsme se neviděli? Dlouho už. Změnil jste se, já taky. Zdá se mi, že jsme si tenkrát jako mladí junáci tykali. A jak se vám daří? — dobře, zdráv jste, jak vidím, jen že vlasy už začínají měniti barvu. Moje vlasy také. Ale to není neštěstím. Nyní jste v Praze? — nu, těším se, že se budeme častěji viděti."

Tak srdečně s ním hovořil, jen aby ti druzí nehledali v neutajeném jeho překvapení nic zlého.

„Tedy, pane Kroužku, — abychom vyřídili svoje," obrátil se k dohazovači, „já si ponechám tady toho mladého pána, — pan Srbek se jmenujete, vidte?" obrátil se zase k vyhlédnutému příručímu.

„Ano." [' |_0 „Chcete-li, můžete jiti hned se mnou. Je škoda, když mladý člověk zahálí. Přijímám vás, a ohledně služného se dohodneme cestou. A zítra, pane Kroužku, obdržíte svůj honorář. S bohem, příteli!" pokynul obstarožnímu čekateli, dosud zaraženému, a odcházel s novým příručím.

Pomocník, venkovský to skromný hoch, šel za svým novým pánem, a byl by za ním šel stále. Ale když vyšli z domu, obrátil se k němu šéf.

„Pojďte jen vedle mne, vždyť musíme býti v krámě za pultem taky vedle sebe. Můžeme si povídat, aby nám cesta uběhla. Jdeme až na Vinohrady. Nemusíte hned dnes nastoupiti, zítra času dost. Někde přece bydlíte, máte tam kufr s prádlem a oděvem, musíte těm lidem říci, že se odstěhujete a kam. Jenom tak abyste si dnes prohlédl obchod, bude-li se vám líbiti. To byla záminka, abych mohl s vámi volně pohovořiti. Musil jste se zavázali Kroužkoví, že mu dáte za místo měsíční svoje služné. Kroužek je lichvář, nemá svědomí. Nedovolit! někomu, aby druhého obral, není hříchem. A já nedovolím, abyste mu dal celé své měsíční služné. Dám vám měsíčně dvacet zlatých k plnému zaopatření, jako měl Štěpán u mne,, ale Kroužkoví napíšu, že jsem vám nabídl desítku měsíčně a že jste spokojen. A musí tomu věřit. A kdyby nevěřil, řeknu, že prvý měsíc jste měl desítku, druhý měsíc že jsem vám přidal. Desítku mu dáte, desítka vám zůstane do začátku. Vy se nadřete více na zlatku než on za desítku. Znám toho lichváře. A budete-li poctivým, nebudete musit nikdy víc Kroužka potřebovat. U mne může vydržeti každý. Štěpán před odchodem prosil mne, abych mu slíbil, že po návratu z vojny zase bude přijat u mne. Slíbil jsem. Ne, že bych pomýšlel druhého nebo třetího propustit, aby mu uprázdnili místo, — za tři léta, než Štěpán se vrátí, chci býti zase dále, než jsem, a budu potřebovati více sil než Stepána — —" „Pane Lindo 1" Oba se ohlédli, oba spatřili za sebou starého známého, Melichara. Sotva dýchal, když k nim doběhl v tom táhlém vrchu.

„Pane Lindo, — odpusťte, nebyl jsem dříve slova mocen. Rád bych několik slov s vámi pohovořil."

Pomocník Srbek zůstal chvíli pozadu a kráčel opodál za svým šéfem a jeho společníkem.

„Co jste mi chtěl pověděti ?" ptal se Linda, když ušli několik kroků.

„Chtěl jsem vás poprositi, abyste se mne ujal, ale nyní uznávám, že to byla neslýchaná smělost."

„Jak bych se vás měl ujati?" tázal se Linda s celou sympatií.

„Bylo to šílenství v prvním okamžiku, když zase po dlouhých letech probudilo se moje svědomí. Chtěl jsem vás poprositi, abyste mne ■ přijal jako pomocníka, skývou chleba denně bych se spokojil, odíval bych se tím, co byste odhodil, do své smrti zdarma bych vám sloužil, abych aspoň malou částku uhradil vám na obrovský dluh."

„Vždyť mi ničeho nedluhujete."

„Ale vaší choti, — tedy taky vám."

„Minulost ať zůstane v hrobě, kde je, — • čím kdo ublížil mé ženě, to já sám snažil jsem se jí během let nahradili, a myslím, že se mi snaha zcela vydaří. Snad jste odvykl práci, -—" „Odvykl, a zase musil přivykati, a věřte mi, že v posledních letech pracoval jsem poctivě a svědomitě, ač za všecku práci často jsem se ani ne- najedl, — snad trest za to, že dříve jsem se najedl bez práce. Práce se nelekáni dnes, ale lekám se myšlenky, jak bycli mohl žiti před očima té, kterou jsem o vše připravil."

„Koho máte na mysli?"

„Vaši ženu."

„Ta vám dávno odpustila, že jste ji připravil o jmění, o otce -—" „Pan Ulman je mrtev?"

„Dávno. O náš osud nepečujte, máte-li snahu starati se poctivě o ¡někoho, komu jste péčí povinen, hleďte nahraditi svým dětem, čím jste jim ublížil."

„Vy víte, pane Lindo — —" „Všecko vím. Ba vím víc, než vy. Či víte, ze vaše žena je mrtva?"

„To není možno!" A Melichar zesinal.

„Víte,, že dceruška vaše Julinka zemřela?

Melichar zakryl oči dlaněmi a rozplakal se, až se lidé ohlíželi.

„Víte, že zbylé osiřelé dvě děti vaše jsou odkázány na mozoly své babičky?"

„Ubohé děti, — kde jsou moje děti ? — vždvf já je hledal už několikrát v Lounech, a každý mi řekl, že všiokni odjeli za mnou do ciziny."

„Hanbou asi nechtěli se svěřiti, kam se stěhují. Máte mnoho na svědomí, Melichare, víc než mohou děti otci odpustit."

„A kde jsou ty zlaté děti mé, — povězte mi, kde jsou!"

„Tady nedaleko. Dovedu vás k nim. A utište se, lidé by mysliti, že jsem vám ublížil. Zde ten nárožní obchod je můj, počkejte na protějším chod- niku, já dovedu nového pomocníka do obchodu, a hned se vrátím a půjdeme."

Obrátil se, příručí Srbek si pospíšil a vešli spolu do krámu.

Představil jej ostatním, vyňal ze zásuvky několik bankovek, zastrčil do kapsy, řekl, že za chvíli se vrátí a odešel znovu.

Až na pokraj Vršovic došli. Linda zabočil do dvoupatrového domu, stavěného pro chudé nájemníky. V průjezdě houf dětí, zdi otlučeny a počmárány, po chodbách a pavlačích nataženy šňůry s prádlem většinou děravým, před každými dveřmi štoudev neb neckv, protože v bytě se na ně místa nedostalo, tabule v oknech-tu a tam vyspraveny papírem, než se sežene nějaký groš na sklo nové, a takový těžký vzduch všude, tísnivý, a všecko jakoby bylo ozvěnou chudoby a bídy lam uvnitř, v těch těsných, malých bytech.

Pokojík s kuchyní, — větších bytů nebylo v celém domě, a v takovém bytu byly namačkány obyčejně dvě rodiny. Jedna v kuchyni, drahá v pokojíku. A bývalo to často počítání a hádek, kolik nájemného na každou vypadne.

„Zde bydlí moje děti?" ptal se tiše Melichar Lindy, stoupaje za ním po točitých schodech.

„Ano, ve druhém patře."

„Mají samy byt?" « „Kde pak samy! — jsou rádi, že mohou bydlil v pcdnájmu."

„U koho zůstávají?"

„U krejčího Pondělíka. Ten má taky dvě děti."

„Já se tam bojím, pane Lindo, — před cizí lidi vejít — —" „Nebál jste se opustit své děti před celým světem, proč byste se bál vrátiti se k nim a shledali se s nimi před čtyřmi cizími, ale dobrými lidmi. Nebojte se, že děti neb jejich babička budou vám co vyčítati, — radostí zapomenou na všecko. Počkejte, já půjdu napřed, přijdu pro vás."

Nechal Melichara u schodů a vešel do bytu. Pyly doma všecky. Babička žehlila ubrousky pro hostinec, vnučky její nahnuty u stolu nad školními knížkami.

„Babičko, někdo se u nás v krámě ptal po vás."

„A kdo by to mohl býti ?"

nJe prý příbuzný. Sel jsem se podívat, jste-li doma, aby sem nešel nadarmo."

„A kde je?"

„Tady v domě čeká."

„Jak vyhlíží ?"

„Já vám jej sem pošlu."

Babička hned křikla na děvčata, aby ted nechaly čtení a šly jí pomoci uklidit byt, a Linda vyšel ven.

„Jsou doma," povídal Melicharovi, „čekají na vás."

„Řekl jste jim, že jsem zde?"

„To povězte vy sám, jinak by 11a vás ničeho nezbylo. Tady máte trochu peněz, — jen si to vezměte, a řekněte, že to přinášíte babičce1 a dětem, a jděte."

Melichar bez dechu popošel ku dveřím a stanul.

„Jděte!" nutil Linda, jenž stál už na schodech.

Melichar vešel do dveří a Linda seběhl po schodech a k doj novu.

Býti svědkem takového shledání, — za půl světa by se k tomu neodhodlal.

Sousedky se scházely v domě. Kdo to asi byl, co v tom je?

„Kdo to byl? Je to kupec Linda z Vinohradů. Nejspíš krejčí Pondělík nebo ta stará, co u nich bydlí, udělali dloužek a Linda přišel je upomínat."

„Ale ten druhý člověk, co s ním šel?"

„Nejspíš sluha nebo pomocník. Když sám pán nepořídil, poslal tam ještě sluhu. — Už to bude takové, slyšíte? —- v bytě je pláč a nářek dětí."

„Pc jďme tam."

, Proč bychom se do toho míchali, máme dost svého.

A sudičky se rozcházely.

Linda vešel do krámu nezvykle roztržitý. Odložil svrchník a ptal se po přání mladého člověka, jenž s kloboukem v ruce stál před pultem.

„Pane šéfe, řekl jste, abych počkal, až se vrátíte.

„A co si přejete?"

„Vždyť jste mne přijal do svého obchodu."

„Pro pána boba, — odpusťte," omlouval se Linda, „už jsem na vás zase zapoměl. Ty starosti, — svoje, cizí, — tedy zítra se dostavte, a potřebujete-li malou zálohu, milerád vyhovím. Znám to, je-li člověk v Praze bez místa."

Nový pomocník poděkoval za ochotu, zbývá prý mu ještě několik zlatek z domova, poděkoval za přijetí a slíbil, že se vynasnaží, aby nikdy nedal důvodu k výtce a hněvu, a odešel.

„Bylo něco zvláštního?" ptal se Linda.

„Nic. Z restaurace poslali sem pro třicet lahví vína, mají tam dnes nějakou oslavu, víno je zapsáno, tři bedny připravené k odeslání byly dovezeny na nádraží, zde jsou potvrzenky, cestující Šmíd byl odkázán na zítřek, a drobných kupců bylo dnes víc než jindy."

Linda povytáhl zásuvku s penězy, jen očima a jen letmo zkontroloval denní tržbu, zase zavřel a šel ku svému psacímu pultu. Než přijde večer a než se nahrnou lidé do krámu, aby mu ubylo kus účetní práce.

Ale sotva vzal pero do ruky, přišla paní Lin- dová.

„Nevytrhuji tě, Pavlíčku?" A podívala se mu do knih přes jeho rameno.

„I kdybys vytrhla, vím, že máš něco na srdci, co má větší cenu pro mne než moje práce."

„Dnes bys se jistě přepočetl v takovém odhadu. Poslyš, muži, před chvílí byla u mne Johanka Melicharova, v očích slzy, ale ve tvářích radost a celá udýchána vyprávěla mi, že prý jejich tatínek se jim vrátil."

Linda ani nepohnul brvou.

„Ty se nic nedivíš, Pavlíčku, viď, že to nebude pravda?"

„Proč bys pochybovala?"

„Právě, zase vím, že to dítě neumí lhát."

„A co říkala ještě?"

„Že tatínek jim slíbil, jak jim vše vynahradí, jak bude o ně pečovat, a dnes abych prý pro ně nechystala večeři, protože večeři jim dnes koupí tatínek, který přinesl jim mnoho peněz."

„Mnoho peněz! — já mu dal Iři desítky, a to je těm chudinkám mnoho peněz!"

„Komu jsi dal tři desítky?"

„Melicharovi."

,,Tv jsi jej viděl a s ním mluvil?"

„Vždyť jsem jej těm dětem dovedl až ku dveřím."

„Nic jsi se mi nezmínil!"

„Ale, Fanuško, vždyť jsem před čtvrthodinou přišel. Vidíš, tady už jsem zase udělal chybu, místo dvaceti sedmi napsal jsem dvaasedmdesát."

„Já už jdu!"

„Ale neutíkej mi zas. Tím přece nejsi vinna ty. To jsou starosti, jež patří vlastně jiným. A člověk se jich ujímá, jakoby neměl starostí vlastních. Starosti — to je j.iko s dětmi. Někdo má rád i cizí děti, jiný nemá rád ani dětí svých. Vězím v starostech, zdali dostanu vhodnou náhradu za Štěpána, a přijde mi do cesty někdo, na nějž ani ve snu jsem již nevzpomínal. A ty dávné vzpomínky se vyryjí a hned už člověk nepatří sám sobě."

„Vyhledal tě, viď? — přišel sem k tobě?"

„Ne, setkal jsem se s ním v Kroužkově kanceláři. .Nechtěl mne znát, ale já mu známost neodpustil."

„Nečinil jsi mu výčitek?"

„Ani slovem, — nejsem k tomu povolán."

„A jak dál to bylo?"

„Až přijdu k večeři, Fanuško, povím ti všecko. Jsi jen lehce oblečena, je tu chladno, — jdi, a pozdravuj ode mne naše děli."

Naše děti! Usmál se při těch dvou slovech, jež byla vrcholem jeho skrovného štěstí.

Naše děti! Melodie ta rozezvučela se v jeho duši i zaplašila odtud všecky chmury i starosti, jež tu íeměly být domovem. Oči a ruce zabořeny zase i práci a mysl nahoře, u dobré ženy, jež zase duší ¡voji dlela v modlitbě za zdar práce mužovy a péči i starosti své soustřeďovala u těch dvou klučíků, ;olem ní se batolících.

Brzy se objímali a líbali jako andělíčkové, a než ie paní Lindová obrátila, už se rvali, jakoby se li kdy neviděli. A žaloby a nářky, a paní Lindová nusila souditi. Při kom má býti, — při kom ? Oba ejí, jako ty její ruce. Zlíbala oba, posadila je na svůj klín, přivinula je : sobě a vyprávěla jim hezoučkou pohádku.

Když byli větší, musila klučíkům nejen kupovat itejné hračky, aby se oběma stejně líbily, — i po- ibky musila počítati, jež dětem svým na tvářičky r tiskla.

•linak byl hned pláč na kraji, že Petřík dostal od naminky tři hubičky a Pavlík pouze dvě.

Bylo ujednáno dávno mezi manžely, že dosta- íou-li dcerušku dají jí jméno Fanuška. Liduška, že ty zase umřela. A bude-li to hoch, že se bude jme- íovat Pavlík.

Aby byly v rodině vždycky dvoje jmeniny na- ednou.

Přišli dva hoši, dvojčátka. Jeden po tatínkovi 'avlíček, a aby byly dvoje jmeniny v jeden den, láno druhému jméno Petříček.

Petřík měl svátek dopoledne, Pavlík s tatínkem idpůlďne.

A teprve od té doby říkala paní Lindová svému choti „muži", jméno „Pavlíček" nezhynulo, ale zdědil je jiný, kdo na ně měl větší nárok.

„Tak jsem se těšila, muži, až ty naše děti povyrostou, že nebudu míti s nimi tolik starostí, ale mně se zdá, že se vzrůstem dětí i ty starosti rostou."

Linda se usmál.

„S dětmi budeš míti starosti, dokud ty, dokud ony budou živy. Čím větší děti, tím více starostí dají. A až už nebudou tvoji, budeš míti starosti ještě větší, o ně, i o jejich zase děti. Jenom ty děti naše dosud neznají, co to starost, povinnost. Ale jakmile překročí poprvé prah školy, usadí se v lavici hned vedle nich starost., malá sice, ale poroste snimi a neopustí je, až nad nimi zamkne se víko rakve."

Paní Lindová zadívala na ty dětské hlavičky bezstarostné, na velké hezké oči těch hošíků. Zachvěla se při myšlence, že i ty dobré oči jednou uhasnou. Jen aby se toho nedočkala.

„Na co zas myslíš, Fanuško?" zeptal se Linda.

„Jen tak, co se mihne mozkem. Dříve, dokud jsme měli malý obchůdek, vypomáhala jsem li v práci, dnes, kdy bys mé pomoci více potřeboval, musím se na tvoji práci jen dívat. Nezlobíš se?"

„Ještě toužíš po větší práci, než máš? Domácnost na starosti, tolik lidí, a kdybys nic nedělala, než ošetřovala ty dva naše diblíky, máš tu nejtěžší práci, jakáž spočívá na bedrách ženy. Máš jen jedinou služku. Dvou služek bys potřebovala nutně, a kdyby to byla rodina jiná, budou míti služky tři."

To paní Lindová nemohla pochopiti, když jsou v rodině tři služky, co vlastně dělají paničky a slečinky.

„Služky ošetřují děti."

„Není radno některé služce svěřiti tucet kapesníků, což teprv svěřit jí duši svých dělí. Děti své vychovám sama v tvých intencích, jež zároveň jsou cestou snah mých."

„Pak by bylo hříchem, Fanuško, pomýšleti na práci jinou, — v obchodě je nás celá řada, ty jsi zde sama. Abych nezapomněl, zítra dávají v divadle nový kus. Dávno už jsi nebyla v divadle. Ráno pošlu Vojtěcha pro lístek."

Paní Lindová neříkala nic na to.

Ale ráno, než Linda odešel do krámu, ovinula mu ruce kolem krku.

„Včera jsi mi slíbil, mužíčku, že půjdu dnes do divadla."

„Neboj se, že jsem zapomněl."

„Neposílej pro vstupenku. Nemám uchystány šaty " „Za chvíli si je uchystáš."

„Ale nemusí to býti."

„Ledacos nemusí býti, to vím, ale k vůli lidem —" „Co nám po lidech?"

„Paní doktorka naše chodí do divadla dvakrát týdně."

„Paní doktorka neví, a nechce snad ani vědět, jak těžce často její muž sežene peníze, nemá tak ráda své děti, jako já, musejí míti zvláštní pokoj, aby měla od nich klid, mnohdy celý den jich nespatří, — já bych umřela, kdybych své děti neviděla jen hodinu. Podívej se, jak si tu hoví ty naše děti v postýlce, spí bezstarostně, nevědí, že tu u nich vedeme řeči o zbytečných věcech, — já mám jiti do divadla, bavit se, a muže svého nechali v krámě — —" „Půjdu tedy s tebou, Fanuško."

„Měla bych ještě větší úzkost, zdali v obchodě nepovstal oheň, zdali služka věrně děti mé opatruje, — to by nebyla pro mne zábava, muži, to by byla muka."

„Ty jsi dítě, Fanuško 1" „Af, jen když svoji spokojenost a klid nemusím si draze vykoupiti. Jdi za mne do divadla, Pavlíčku, —- jdi, pošli si pro lístek. Potřebuješ zotavení víc než já a můžeš se klidně oddati zábavě u vědomí, že pečlivě ošetřuji, co ti je nejdražšího. Když naslouchám hovorům a nekonečným řečem těch mých drahých synků, když se jim zadívám do jich upřímných očí, věř, že je mně blaženějším divadlem, než pozorovati na jevišti obrazy lidí, jež ve skutečnosti nikde na světě nechodí a naslouchati hovorům, s nimiž mezi lidmi skutečnými se nesetkáváme. Půjdeš tedy do divadla sám, vid?"

„Bez tebe ne."

Dolíbil ženu a spěchal dolů.

* * * Nájemní smlouva Lindova s majitelem domu vypršela, a ku smlouvě nové nechtěl domácí přistou- piti.

On že na takové podpisy není, že je starý člověk, a kdyby umřel, že musí jeho žena dostati dům čistý, bez závazků, jak jí byl slíbil, než si ji vzal. Chce-li Linda si podrželi krám i byt a platit nájemné bez písemné smlouvy, dobře, ale pan domácí že chce níiti ruku volnou.

Dva termíny pak prošly klidně.

Linda zaplatil v čas, co zaplatiti měl, domácí mu peníze potvrdil, zeptal se ho nádavkem, jak se má, podal mu ruku a tady byl puntík.

Než došel kvartál příští, už nosili úslužní lidé Lindovi noviny. Domácí se nechal prý slyšet, že když celý svět přiráží na výrobcích, on že nemůže zů- stati pozadu, on že toho chvála pánu bohu nepotřebuje, ale musí to udělat k vůli druhým, aby se mu nevysmáli. Mimo to — má sice dosti, ale každý prý se má snažiti, aby měl ještě více.

A jiné zkazky došly. Tam ten obchodník se sem tlačí, onen se sem přímo cpe, pak zase že třetí chce krám najati, všecko na své útraty předělati a za- řiditi tu sklad modního zboží.

Mezi lidmi jako mezi dravci. Sotva spatří, že jeden se shýbl a zvedl sousto, vrhnou se naň všickni, aspoň na to místečko, kde sousto našel.

Linda navštívil domácího. Jedná-li se inu o zvýšení nájemného, že by byl ochoten dobrovolně platiti o nějakou částku více, aby si ušetřil starostí s hledáním krámu jiného.

„No, víte, pane Lindo, — já s lou věcí vlastně nemám co dělat. Dům patří mé ženě, — až po mé smrti, řekl jsem jí, aby si jej už spravovala sama, až umřu, aby věděla, co a jak."

Milostivá paní nebyla právě doma.

Linda se poroučel.

Před večerem odskočil si z krámu do bytu.

LIBUŠE: Vlastni silou. ' <) „Fanuško, mohla bys mi prokázat, mulou službu?"

Vstala od šicího stroje. „Hned to má býti?"

„Bylo by nejlépe hned. Víš, o čem se jedná. Paní domácí před chvílí přijela, — bude lépe, dojdeš-li k ní místo mne."

„To víš, že se to pro mne lépe Lodí."

„Ustroj se pěkně " „To už ponech mně, mužíčku. Nezdržuj se."

„Je to oběť od tebe."

„To slovo by se u nás nemělo vyskytovat, Pavle I" Linda cestou zpáteční se ujistil, že to je přece oběf pro tu jeho dobrou ženu, že jde k majitelce domu. Poslechne a jako beránek jde.

Kdyby to byla jiná paní domácí, klerá bývala v mládí třeba dělnicí nebo služkou, dá se s ní mlu- % viti, vždyt dělnice i služka může si uchovati poctivost duše, ženský cit, a může si osvojit! vzdělání, že nikdo ani z dáli nepozná, čím v dávných letech bývala.

Ale paní domácí Lindovic, — lépe na ni nemyslit.

Domácí oženil se před málo lety jako vdovec pěti zaopatřených dětí. On čítal přes šedesát, jí nebylo zúplna dvacet let. Byla o šest let mladší, než nejmladší dcera.

Seznámil se s ní kdesi v hostinci, kde byla sklepnicí, a za čtrnáct dní byla jeho ženou.

Byla to panička neurčité krásy, odpudivého hlasu, surových způsobů. A nepěkné vlastnosti, jež ženě tak nesluší, nezanikly v její nádherné domácnosti, spíše rozbujněly, zmoliutněly. Kdo nu Ind nemusí! se s ní sfitkati, počkal, až přejde, nebo se vyhnili.

Paní Lindová vždy se zachvěla., když muž ,ií vyprávěl, co v krámě o paní domácí zaslechl. A to vybral ze zaslechnutého jen desátý díl, asi jen to, co rozumná žena může slyšeti. A k té osobě poslal Linda svoji ženu, toho dobrého anděla, aby šla uprositi očekávané zvýšení nájemného na míru snesitelnou.

Asi za půl hodiny přišla služka Lindova do krámu.

„Milostpaní vzkazuje, že se již vrátila."

Linda s jakýmsi rozechvěním doběhl do bytu.

„Jak jsi pochodila, Fanuško?"

„Nechce ani slyšet o tvém nabízeném přídavku. Chceme-li platit za krám o dvě stě více než dosud, že nám jej ponechá, jinak abychom se připravili na výpověď."

„Co ještě říkala?"

„Co ještě? — mnoho ne, ale z jejích několika slov a z jejího chování jsetn poznala, že je mnohem horší než jsem se o ní domnívala. Nějaký cizí pán seděl na pohovce a smál se mi."

„Ty dobrá duše moje, — proč jsem tě tam poslal! Místo pořízení toto ponížení, to si nikdy neodpustím. A ještě to trapné vědomí, že musíme býti pod střechou té osoby, která nás napolo vyhání. Ale nedáme se vyhnati."

„Přidáš tedy ty dvě stovky?"

„Přidám, Obchodník musí býti obchodníkem, otrokem každému, a Inikdy nesmí dáti na jevo, co v duši jelio buráci. Cizí radosti, cizí žal musí sdíleli, alo vlastní radost dáti na jevo nesmí, 11a 'svoje útrapy nesmí si postěžovati nikomu, často ani sobě."

IX.

V nádherné restauraci jeduolio vídeňského hotelu seděl Linda po obědě, a pročítal ve svém zápisníku dlouhou rubriku obchodních firem, zakázek a poznámek.

Odbyté věci škrtal tužkou, nevyřízené záležitosti spojoval v nejpříhodnější směr, v nejkratší cestu.

Dlouho se připravoval na tu cestu a sháněl materiál, aby z náštěvy Vídně co nejvíce vytěžil.

Doma se to ovšem jinak počítá, jinak se konají cesty Jhžkou po papíře než ve skutečnosti.

Linda si vypočetl, že za dva dny obstará všecko. Ale včera poslal domu telegram, že den si musí přidat, a dnes před polednem odeslal depeši druhou, že přijede až zítra večerním rychlíkem.

Dnes má vyřídili ještě zbylé tři obchodní záležitosti, a návštěvu u staré tety Fanuščiny. Návštěvu si ponechá naposledy. Neví, jak dlouho se tam zdrži.

Zítra nakoupí nějaké dárky pro ženu, a děti, prohlédne si výstavu a odpůldne odejde k domovu, po němž už se mu počalo stýskati.

Program odpůldne byl vyčerpán, když naposledy zaměřil z hotelu vyhledat byt staré příbuzné své ženy, té dobré duše, která se Fanušky ujala v její opuštěnosti. Znal ji jen dle fotografie, osobně jí neviděl nikdy.

Taky příliš po lom netoužil, dokud žil se svou ženou nuzně, jen lak z ruky do úst. Dnes se mohl už pochlubiti malým jměním, spokojeností rodiny.

Ale šel nadarmo.

Stařičká paní dlela s příbuznými kdesi na. lelním bytu.

Mrzutě vrátil se do hotelu, uložil ve svém pokoji dárky pro tetu nakoupené, jež musí odvézti domů, a aby si ukrátil večer, šel do divadla.

Sledoval se zájmem hru, a v meziaktí lhostejně prohlížel si neznámé tváře kolkolem.

Až náhle zahleděl se na hezkou tvář dámy, jež před "ním sfeděla a se svojí sousedkou živě se bavila.

Tu tvář někdy někde viděl, ale kdy a kde!

Opona šla znovu vzhůru, ale další děj hry neměl, pro Lindu poutavosti. Nenápadně a stále musil se dívali na předmět své otázky. Kdo ta dáma je?

Celé legie známých osob -rltechal defilovat v mysli, ale určitou vzpomínku na tu dámu nemohl vyvo- lati.

Až už sám na seb^ se zlobil.

„Jdeš jednou za dlouhý čas do divadla, zaplatíš draze vstupenku a místo zábavy moříš se tu vzpo mínkami, kdo ta známá neznámá je. Snad se ti jen zdá, že ji znáš. A znáš-li ji, — můj bože, obchodník musí znáti lišíce lidí, někoho důkladně, jiného povrchně."

Po skončeném představení ztratila se mu ta tvář v proudech lidstva, a Linda víc na to nemyslil.

Druhý den při nakupování dárků zastavil se před obrovskou výkladní skříní hračkářského skladu. Ti- sice předmětů tu bylo, vše s rafinovaností a komfortem vypočteno na touliu dětských očí.

Byly tu hračky, o inichž ani Linda nevěděl, k čemu jsou a jak se jmenují.

Linda vešel do skladu, kde bylo zase tisíckrát více předmětů než za sklem skříní výkladních a ve skutečných rozpacích vybral několik hraček. Vždycky dvě a dvě musily býti úplně stejné. Linda znal své klučíky.

Kdyby koupil dvě různé hračky, bude se jedna líbil. Petříkovi i Pavlíkovi, budou ji chtít oba a drahou hračku nebude chlít nikdo z nich, třeba byla lepší než La, o kterou se hašteří.

Všecko úplně stejné, pak byl svátý pokoj.

A proč by rozumný člověk dětem nevyhověl, je-li to možno 1 A ještě to a ještě ono; a Linda odcházel ověšen balíčky.

Před dámu, jež seděla u pokladny nahnuta nad řadou cifer, položil kontrolní lístek a větší bankovku.

Aniž by hlavu zvedla, odložila peníze i lístek, a mlčky vypočítala řadu drobných zpět. Ještě nebyla s vypočítáním peněz hotova, když Linda, který sledoval jen rostoucí obnos, nahnul se k ní.

„Slečno, platím padesátkou, — vy mi dávále na stovku zpět."

Zalekla se a honem přebytečné peníze vzala zpátky.

„Jsem sám obchodník, neoši.dil bych vás, ale bylo by pro vás nemilé, kdyby váš šéf vaši nepozornost postřehl."

Skládal peníze do tobolky a lelino pohleděl na dámu, jejíž ruce se chvěly, snad tím rozčilením, že snadno mohla přijít ku škodě, kdyby tu stál člověk méně poctivý.

Linda měl před sebou zase tu známou tvář od včerejška z divadla. A zdálo se mu, že i on jest jí znáni. Oči její nechtěly se setkati s očima jeho.

„Včera jsem měl potěšení viděti vás v divadle, slečno."

„Možná."

„Stále jsem se musil dívali na vás."

„Proč?"

„Podoba vaše mi tak tane na mysli."

„Nevím."

Linda byl na odchodu. Snad z lítosti, že tak úsečně mu odpovídala, zvedla hlavu, a upřela naň oči v dlouhém pohledu.

„lílárko!" zašeptal Linda, jakoby jen k sobě mluvil.

Vstala a podala mu třesoucí se ruku.

„Klárko — totiž — — paní —" ;,Tituly stranou. Poznala jsem vás včera při odchodu z divadla, prozradil jste se sám, že stále jste mne očima sledoval, a dnes sotva jste vkročil do skladu, poznala jsem vás zase."

„Je vám nemilé, že jsem se k vám přihlásil?"

„Nevím, — tak divně je mi."

„Vždyť jsem vám ničím neublížil.'' „Ale já vám."

„Nevím o toni."

„Vaší choti jsem ublížila, — všem."

„Snad chcete,*říci, že jste nás zarmoutila. Připouštím, zarmoutila jste nás tehda, kdy jste odjela z Prahy bez rozloučení se s námi, a celou tu dlouhou dobu nedala jste nám o sobě nejmenší zprávy."

„Myslila jsem, sejde s očí, sejde s mysli, — že na mne zapomenete, a že tak bude pro vás lépe, i pro mne."

„Iílárko 1" „Kdy odjedete domů, pane Lindo?"

„Dnes odpůldne, jsem tu již čtvrtý den."

„Skoda, že dnes nemám volno. Tolik toho chci najednou vědět od vás."

„Aspoň chvíli bychom mohli pohovořiti bez vyrušování."

„Až půjdu v poledne k obědu, — počkáte na mne?"

„Počkám."

Tváře jí hořely, oči plály nedočkavostí, když Linda odcházel.

Vrátil se do hotelu, uložil nakoupené dárky do vaku, dal svoje zavazadla v ošetřování sluhovi, aby mu je dovezl v čas na nádraží, zapravil útratu a šel.

Tam k tomu skladu hraček.

Celou hodinu ještě přecházel po chodníku mezi proudícími zástupy, než se dočkal. A byl by Klárku v tom davu a přestrojení nepoznal, kdyby sama nebyla se přihlásila.

„Čekal jste dlouho, pane Lindo?" ptala se s úsměvem, navlékajíc rukavičky.

„Ani jsem čas nekontroloval," povídal, a oči jeho se zálibou spočinuly na její dosud krásné tváři.

Byla vážnějšího vzezření, než když ji 'posledně viděl, ale jemná zvonivá řeč její nedoznala zrněny. Krásný klobouček koketně houpal se na bohatých vlasech jejích.

„Nebude vám obtížno, doprovodit! mne domů?" ptala se v rozpacích, jak do řeči vkročit.

„Nejdřív otázku, Iílárko," a pohleděl na hodinky, „bydlíte daleko odtud?"

„Skoro půl hodiny."

„Pro zamilované lidi cesta jako stvořena, půl hodiny cesty trvá jim hodinu, v tom čase dá se dosti pověděti, ale lituji vás, že polední odpočinek vlastně strávíte cestou a na oběd vám zbude malá chvíle. Dnes těm lidem, u nichž bydlíte, odpusťte oběd, a přijměte moje pohostinství. Zde je .veliká restaurace na blízku, — pojďte, budeme jednou obědvatL spolu. A mezi obědem a po obědě si povíme noviny, jichž bychom se rádi zbavili."

Zdráhala se Klárka chvíli, uvažovala, že ta stařenka, u níž je v podnájmu, bude o ni ve strachu proč nepřišla, ale pak přijala pozvání Lindovo.

Malý stolek vyhlédl si Linda v restauraci, kde by byli nerušeni.

Mezi obědem vyprávěla Klárka o svém osudu od té doby, kdy odjela z Prahy. Mnoho toho nebylo. Vyhledala si místečko, v jakémsi závodě papírnickém, šéf závodu nadělal dluhů a postoupil vše své ženě a zůstal s ní jako příručí, když se vrátil po čase z vězení. Klárka sloužila tu dál, žila na dluh a po třech měsících, když se hlásila o mzdu, byla •¿krátká odbyla. Majitelka obchodu řekla, že Klárku nepřijala do služby, že ji není ničím povinna, a když se Klárka nehlásila po měsíci o mzdu, že dala na jevo vůli sloužili zadarmo. Bývalý šéf se vymluvil, že sice Klárku přijal, platil jí mzdu, ale od té doby, kdy není majitelem obchodu, že s právy pozbyl taky všech povinností. Na to byla v obchodě střižním. Tam zase šéf závodu v největším vedru letním — bylo to před placením srpnového nájemného, — dal si zatopiti k večeru ve své pi- sárně, zapomněl před uzavřením krámu uhasiti žhavé uhlí v kamnech a ukliditi spoustu papírů, jež tam z neopatrnosti naházel, v noci vypukl oheň, krám se vším všudy vyhořel, a shořela i malá skřínka, v níž měla Klárka se svolením šéfa svého uloženy malé úspory svoje. Šéf dostal pojistné, a poněvadž viděl, že s hotovými penězi může žiti lépe a s menšími starostmi, než při obchodě, šel na odpočinek a Klárka za službou dál.

V nynějším místě daří se jí slušně, šéf je intelli- gentní, je hrdým na to, že v čele obchodu smí míti svoji firmu a neschovávati se za sukni ženinu, není tak nízkého ducha, aby ohněm dopomohl si ku zlatu, a služné Klárčino obnáší tolik, že několik desítek vždy má ušetřeno.

,,Život můj jest jednotvárný, klidný, ale poctivý, proto spokojena jsem u vědomí, že přítomnost více mi skytá, než minulost mi určila. Před časem zašla jsem se známými do divadla nižšího řádu, kde mimo atlety a žongléry vystupovala se svými přednesy, zpěvy a výstupy podobná společnost potulných pěvců a komiků, v jakéž jsem kdysi sama z bídy a zoufalství hledala chleba. Slyšela jsem vše a viděla se strany mně neznámé, se strany diváctva, slyšela jsem různé poznámky o slovech i pohybech i soukromém životě herců, a všecka krev drala se mi k hlavě při vzpomínce, že tímto způsobem hovořívalo se taky o mně, a ničím nebyla jsem zaujata, než nadlidským namáháním, abych nemusila odtud utéci, a zmírala jsem strachem, aby nikdo mne nepoznal a nedozvěděl se, že takhle jednou taky jsem se živila, sama o hladu baviti ty, kteří přede mnou n stolů seděli při drahých večeřích ..." „Nevzpomínejte už, Klárko!" „Pravda, kdo je povinen znáti můj bol a pokání za hřích, jen když ví o hříchu mém." „Ale Klárko, vy jste zlá!"

„Ne, nejsem, — máte pravdu, co nám po minulosti. Sešli jsme se na chvíli po dlouhých letech, - - co dělá Fanuška? — a ten váš diblík Liduška? stále ještě sama? — povězte mi." „Ani nevíte, že nám Liduška zemřela." „Zemřela? ani toho mi osud nepopřál, abych aspoň jednou v životě ji spatřila, dítě vaše, svoji vnučku — —" „Umřela nedlouho po vašem odchodu z Prahy. Bylo už k jaru, ale země byla dosud zmrzlá, když hrobník kopal pro Lidušku hrob. Chtěl jsem ušetřili něco na bytě. Na nájemném jsem ušetřil asi dvacet zlatok la- za to jsem ztratil dobré dítě, které bych nedal za miliony. Člověk se často přepočte." „Tedy vy jste sami —" „Nejsme sami. Po roce přišla dvojčátka, hošíci, ťetr a Pavel, - vždyf jsem přece kupoval ve vašem závodě hračky pro své děti."

„Ani nevím, zdali jste u nás čelio kupoval. Byla jsem bez ducha v té chvíli, kdy jste stál přede mnou. Často jsem vzpomínala na vás, nejraději na Li- dušku. Vždyť do našeho skladu chodí jen ti kupci, již mají na mysli radost dětí. Když přišla někdy kollekce novotin hraček, nádherných výrobků, tanula mi na mysli Liduška. Nikdy jsem jí neviděla, ale dle popisu Fanuščina vykouzlila jsem si tu hlavičku její, vžila se v okamžik ten, jak by se zaradovala, kdyby dostala ode mne tu neb onu krásnou hračku, cítila jsem sama radost z jejího potěšení, vybrala jsem začasté nejkrásnější kusy, požádala skladníka, aby je dal stranou, že je koupím a zašlu Lidušce, těšila jsem se, že uslyším v duchu jásot toho dítěte: „Ta Iílárka je přece hodná!" — ale myšlenka jiná zachmuřila mi duši. Snad to dítě ví už, čím Klárka bývala, jak osudnou se stala její ruka celé rodině, sjíad to dítě by nepřijalo můj dárek a zahodilo, snad by řekla: „Mého dobrého dědečka mi vzala, mamince vzala podíl clo posledního krejcaru, a za to mi nabízí tuhle hračku V" Zasténala jsem, slzy mi zalily oči, — pak jsem požádala skladníka, aby vybrané hračky vyložil .do skříně mezi ostatní a bylo po všem."

■ „KlárivO, proč jste si kazila sama bezdůvodně illusi, kterou jste si zase jen sama vybudovala! Přece jste neměla o' Lidušce takto smýšlet. Liduška byla dítětem naším a nemohla míti horšího předsudku — dítě! — než my. A já se ženou máme vás přece tak rádi."

„Hříšnici!"

„Nikdo by se nestal hříšníkem, kdyby vedle něho nerostl hřích. Vím dobře, kdo byl vaším původcem hříchu."

„Ten prokletý člověk!"

„Neklňte mu, aby neopustila ho jediná ušlechtilá snaha, jež zbyla mu z celého bujného života."

„Jaká snaha?"

„Péče o živobytí opuštěných jeho dětí."

„0 kom vlastně mluvíte, pane Lindo?" tázala se zvědavě.

„0 Melicharovi."

„On má děti?" ptala se se zvýšeným překvapením.

„Dvě děvčátka. Měl tři, — nejmladší Julinka zemřela."

„On jo ženat?"

„Byl ženat mnohem dříve, než se s vámi seznámil," vyprávěl Linda klidně, jakoby se modlil. „Otče náš", — „a v té době, kdy poprvé jste jej spatřila, měl ženu a tři děti. Rodina žila v Lounech, posílal jim částku peněz ze svého služného, — to když byl účetním v závodě Ulmanově."

„A co dál?"

A Klárka posunula svoji židli blíže k Lindovi a upřela naň svoje oči. Linda pověděl, co věděl. Ničeho nepřidal, domyslům se vyhnul, ale ze skutečnosti ani slova nevynechal.

Děsný, hrozný boj zuřil v- duši její.

Není většího bolu, než když se dozvíme, třeba po letech, že jsme byli klamáni, aniž bychom měli o tom vědomost, klamáni člověkem, jemuž jsme svěřili vše, co nám mělo bytí nejdražším.

Že byla Riárka opuštěna Melicharem, uvržena v bídu, odpustila by mu. Tanou jí na mysli pohnutky jeho duše, byť i nekalé. Ale že k němu přilnula srdcem i duší, to mu nikdy neodpustí.

„Nevěděla jste tedy dosud, Klárko, že Melichar byl ženat?"

„Ani zdání."

„Myslil jsem, že aspoň v cizině v dobách blaha a štěstí vašeho se vám vyzpovídal."

„Ani slovem."

„Pak vás budeme míti s mojí ženou ještě raději, než jsme mívali."

„Proč?"

„Poněvadž hřích váš jest menší, než jsme se domnívali."

„A pečuje Melichar svědomitě o své děti?"

„Zdá se. Babička jim taky umřela, nemají nikoho, než otce. Zařídil si obchůdek, na nájem jsem mu půjčil, trochu zboží jsem mu dal do začátku na malé splátky, — jen k vůli těm dětem. Obě děvčátka už vyšla ze školy, učí se šití, totiž tak, že se střídají. Jeden týden je Anička doma a obstarává domácnost, Johanka chodí do šití, a druhý týden si to vymění. Chodívají k nám často ty děti. Buď do krámu pro malou zásobu zboží, nebo do bytu. A říkává moje žena, že je jí k pláči, když Anička nebo Johanka přijdou s kabelkou v ruce, v kabelce nakoupené přípravy na oběd, a ptají se, jak se co vaří."

„Mluvíte často s Melicharem, pane Lindo?"

„Zřídka."

„Nezmínil se před vámi nikdy o mně?"

„Ani slovem. Ví, že bych to nepřipustil. Pozoruji, že váš volný čas nběhl," povídal Linda, dívaje se na hodiny. „Víte, že tím upozorněním nemíním nic zlého. Jsem obchodník a vím, jak v obchodě na vyměřený čas se liledí."

Linda zapravil útratu a doprovodil Klárku k závodu, kde byla zaměstnána.

Než se rozešli, vyňal tobolku. Klárka to po- slřehla.

„Co tím chcete, pane Lindo ?"

„Přece přijmete ode mne dárek."

„Ale peníze ne. Já mám spláceli vám."

„Kupte si za to, co sama chcete."

„Nepotřebuji ničeho, pane Lindo."

„Musíte přijmouti ode mne dárek. Dávám to proto, že to ani nepoznám."

„Tedy to dejte za mne dětem — Melicharovým."

„Přece naň myslíte?"

„Jenom na jeho. děti, o nichž jsem se teprve dnes dozvěděla, a jimž mnoho a mnoho dluhuji. Pozdravte všecky své."

Podala mu ruku, a zmizela za skleněnými dveřmi závodu.

Linda ještě chvíli toulal se bezúčelně ulicemi Vídně a zabočil k nádraží. Nemohl se dočkati domova.

Za plného svitu odpoledního slunce vyjel z Vídně a za tmy pozdního večera přibyl do Prahy.

Obchod jeho už uzamčen, ale v bytě syětlo. A paní Lindová nahnula se z otevřeného okna, když drožka stanula před domem.

„Tatínek už je lu!" povídala radostně dětem, jež různými sliby a řečmi udržovala, před spánkem. Všichni mu vyběhli naproti.

„Tatínku, vezeš nám hračky?" volali hoši.

„Vezu, děti, vezu."

„Tys mne vysvobodil," povídala paní Lindová. políbivši muže, „celý večer ty děti těším, že jim přivezeš hračky. Vícekrát by mi nevěřily."

Linda neodepřel dětem svým ničeho, čím by je mohl potěšiti, ale takovou radost u nich dosud neviděl, jako v té chvíli, když vybalil hračky a hošíky podělil. Hračky byly krásné nad dětský domysl, a co zvláštního, byly stejné, tak že nebylo příčiny ku pláči a svárům.

Ani večeřeti nechtěli ti malí rozumové, na spaní ani pomyšlení, Linda na nic se neptal, nic nevyprávěl — ponechal úplnou volnost hovoru dětí.

Ale přece se přiblížil čas, že hoši musili do po stýlky. Šli, ale hračky si vzali s sebou v objetí.

Až když usnuli, vstala paní Lindová, a opatrně vybavila hračky dětem z ruček a postavila na stolek lak, aby hoši ráno při otevření oček hned spatřili své poklady.

„Krásné, hračky," povídala, paní Lindová, „co to stojí vše?" % „Ani nevím."

„Takl —- to jsi divný obchodník I" smála se.

„Mají tam hezkou kasírku, a tak jsem se zadíval na ni, že ani nevím, co jsem platil."

„Jiná by tomu už uvěřila."

„Opravdu, — ani bys neřekla, jak Klárka rozpučela v kráse."

„Klárka? — tys ji viděl?"

„Viděl jsem ji a mluvil jsem s ní. Včera jsem ji zahlédl v divadle, ale nemohl se upamatovat na ni, až dnes, když jsem šel hochům kupovat hračky, spatřil jsem ji u pokladny závodu. Poznala mne, ale nechtěla se přihlásit."

A Linda vyprávěl ženě tu episodku.

Seděli pak proti sobě chvíli beze slova.

„Já bych Klárku přece ráda viděla, muži."

„Až pojedu příště do Vídně, pojedeš se mnou."

„Nezmizí-li Klárka opět. Víš, jak před námi utekla."

„Tehda měla nějaký důvod, třeba malicherný, ale dnes nemá naprosto příčiny nám utíkati. Ostatně hovořila zcela moudře, a slíbila mi, že co nejdříve nám bude psáti."

„Začínám věřiti, že Klárka není tak velikou hříšnicí, jak jsem kdysi myslila."

„Ona zas myslí, že její hřích je dnes větší, než se domnívala. Nyní si přibrala dobrovolně na svědomí ještě smrt Melicharovy ženy a osud jeho dětí."

„Snad ne?"

„Nabízel jsem Klárce peněžitý dárek, ale nevzala. Abych prý to daroval Melicharovým dětem. Koupíš za to, Fanuško, děvčatům Melicharovým hezkou látku na šaty. Ať si je ušijou. A co tu bylo nového v mé nepřítomnosti ?"

„Vše šlo v obyčejném chodu. Chvíli jsem byla zde, chvíli v krámě, když odešla služka s dětmi do parku, a abych se pochlubila, uzavřela jsem za tebe dva obchody. Paní Stránská, jejíž bratr je správcem v ústavu, vyprávěla mi v krámě, že (losaLIBUŠE; Vlastni silou. in vadní dodavatel kupeckého zboží šidil ústavní správu na váze i na jakosti zboží, že při kontrole ihned mu dodávky odňaty a že budou hledati dodavatele jiného. Ustrojila jsem se, hoši mi uchystali vzorky zboží, sestavili cenník, a vypravila jsem se k panu správci. Vojtěch mi nesl vzorky. A nabídka byla přijata. To bylo včera, a dnes dopoledne už jsme tam dodali zboží. Sama jsem vše vypravila a zapsala, abych první počinek nesvěřila rukám cizím, když nejsi doma."

„A to druhé?"

„Přišlo oznámení sňatku. Tam leží na tvém stole. Pan Líšfanský -se oženil."

„Přece si vzal tu vdovu?"

„Ano. Je spolumajetníkem holelu. Oženil se lépe, Pavlíčku, než ty."

„Nech na pokoji bohyni moudrosti a řekni, co má společného svatba Líštanského s mým obchodem."

„Chtěla jsem poslati novomanželům tvoji navštívenku a připsati povinnou gratulaci, ale šla jsem gratulovat osobně. Byl ti vždy přítelem, byl nám svědkem při svatbě naší, zaslouží si to. Omluvila jsem tě, že nejsi doma, a mezi hovorem zmínil se Líšfanský, že bys mohl dodávati zboží pro hotel. A hned ujednal podmínky. Vlastně to žádné podmínky nejsou. Pošle sem svého zřízence s objednávkou, ty pošleš svého zřízence do hotelu se zbožím, a účty se budou platiti dle tvého přání."

Linda vstal a políbil ženu svoji. Tak vděčně, vřele.

„Ne za ten přírůstek výdělku, Fanuško, — to bych tě rozhněval, ale za tvoji upřímnou starost. Hled, je jedenáct hodin, jdi spat, já prohlédnu ještě účty, knihu objednávek a pokladní knihu. Nemohl bych usnout při vzpomínce, že v knihách jsou číslice, které tam napsány v mé nepřítomnosti a jichž jsem nespatřil dosud."

„Zapisovala jsem vše sama, Pavlíčku, vše je správné."

„Vím, dítě, proto, se chci potěšit a práci tvoji uznati."

X.

V tichém domečku útulné vísky za Zbraslaví usadil Linda svoji rodinu v příštím letě.

Snad by ještě byla se paní Lindová vzpírala pobytu na venkově, stále by počítala, mnoho-li peněz takový letní byt vyžaduje, uvažovala, není-li to hříchem, když mladý zdravý člověk utíká od práce, a jde lenošit na venek, namítala, že přece nemůže tu zanechati svému muži všecky starosti, ale —- ty bledé tvářičky jejích synků přemluvily ji spíše, než všecky řeči mužovy.

Na podzim půjdou hošíci spolu poprvé do školy, celý boží rok budou uzavřeni ve školních světnicích, kde tak rády dětské plíce vezmou pohromu, aby tedy nadýchali se čistého vzduchu v boží přírodě.

Vždyť ty děti dosud nevěděly, co venkov je. Ta chvilečka, když někdy v neděli odpůldne s otcem a matkou vyšli trochu za Prahu do polí, nebo vy- jeli parníkem po vodě do Chuchle — tam není venkov. Dítě nikam vkročit nesmí, květinku si utrhnout nemůže, všude plno hluku a tabákového kouře, — ti hoši sami říkali, že doma mají více svobody než na takovém výletě, kde musí míti stále ručky své v rukách rodičů.

A když přišly někdy vesnické děti do krámu Lindova, bylo paní Lindové až líto, jak ty její děti vzdor vší péči jsou slaboučké, bledé a tu ty vesnické, třeba děti chudičké, kypí zdravím.

Strach, aby jí hošíci neumřeli jako Liduška, zaplašil všecky námitky.

V tichém, čistém domečku tu bydlila paní Lin- dová se svými dětmi. Z oken světničky vyhlídka na Vltavu a na vysoké, lesem porostlé stráně, u domečku zahrádka plná pivoněk, růží a rybízu, ani nemusilo býti toho svěžího vonného vzduchu, hošíci okřáli již radostí, co všecko tu vidí, co vše smějí nazývali svým.

Každému kvítečku, každému kameni nebo potůčku obdivovali se hošíci, a když spatřili hnízdečko ptačí, ve hnízdečku tři malinká ptáčátka, jak proti nim otvírala své žluté zobáčky, neznala radost jejich konce.

„Maminko naše, ty jsi hodná, že jsi sem s námi šla. A až přijede tatínek, zlíbáme jej, jakou radost nám způsobil, že nám ten domeček tady najal."

Paní Lindová byla mezi svými dětmi sama jako dítě. Sama se ze všeho těšila jako ony, — děti její nebyly na venku dosud nikdy, ona sama, byla na venkově posledně tehda, kdy doprovázela svoji ne- mocnou matku na letni pobyt. Tomu už dlouhá řada let.

Paní Lindová obávala se, že jí tu bude teskno bez práce, ale práce vyrostla zas jiná. Ošetřování dětí, snaha, aby jim vše ukázala, co by je mohlo zajímati, vyžadovala práce dosti, a že dětská mysl toužila dál a dál podívat se, co za tím vrchem, co za tím lesem, nechtěla zdržovati je v jich radosti a veselí, šla všude, kam ji vedli, a když večerem vrátili se domů, bývala často umdlenější, než když po celý den vypomáhala doma v krámě.

Hošíci snědli tu dvakrát tolik, co doma. Stálý pohyb, venkovský vzduch tráví. A tvářičky jich byly plnější, nabyly zdravé barvy, kam slunce mohlo, opálilo mladá tělíčka, a paní Lindová sama okřála, sesílila, ozdravěla radostí, jak dětem tu svědčí.

Starala se doma, že tu nebude míti dostatek práce.

Ale večer, když děti usnuly, dlouho do noci musila sedět a zašívat kabátky a punčošky, jež hoši dnes v kravinách a v kamení rozedřeli.

„Děti, vezli jste si sem každý čtverý šatičky," stěžovala si paní Lindová, „jedny už nejsou k potřebě, druhé samý šev, třetí vám ponechávám na neděli, když je tu tatínek, a ty poslední vám schovávám na cestu, abyste měli v čem se vrátit do Prahy. Doma vám vydrží jedny šatičky půl roku."

„Když v Praze není pahýlů a křoví."

„Ale máte si vzpomenout, že tatínek musí se tolik nastarati, než vám na nové šatičky vydělá."

Hoši upřeli na matku své velké upřímné oči.

„Ale, maminko, až vyrosteme, oplatíme to tatíčkovi."

Až lo bylo paní Lindové líto.

Tady nedaleko v jiném domku bydlila totiž jakás paní se synáčkem. Byl asi ve stáří Lindových hochů, ale zakrnělý, neduživý. Stále v krásných šatečkách a sedával na zahrádce. Chodit mohl jen o berli, když jej matka vedla. A paní Lindová často zahleděla se na toho malého pacienta, jenž smutně díval se na hochy její. A bylo lze vyčisti z tváře jeho matky, co by za to dala a jak by byla šťastna, kdyby její dítě tak běhalo jako ti Lindovi hoši.

Třeba dvoje drahé šaty za hodinu by mohl roztrhat, jen kdyby věděla, že je zdráv.

A paní Lindová viděla v roztrhaných šatičkách a rozedraných střevících svých dětí kus zdraví jejich.

Linda přijížděl navštívit rodinu jednou týdně. V neděli. Děti už od časného rána vyhlížely přes nízkou zídku zahrádky po řece, ku Praze, brzo-li objeví se nad zátočinou ve skalách mrak dýmu. Neklamné znamení, že první parník přijíždí. A s tím parníkem přijede tatínek. Jakmile objevil se v dálce parník, musila paní Lindová všeho nechat a jiti s nimi k přístavišti.

A bývalo to těšení a povídání.

Linda už z dálky mával kloboukem.

A když vystoupil, ověšen různými balíky, vrhli se hošíci k němu. Každý chtěl něco nésti, a každý se vyptával, co vlastně nese. Vyprávění, chlouby, žalob nebývalo konce. Kde který den byli, co tam nalezli, Petřík že upadl do kalužinv, Pavlík že rozbil tu velikou mísu — — Linda se usmíval.

„Chtěla jsem na hochy žalovali," povídala paní Lindová, „ale oni na sebe, povědí sami, kde co vědí."

„Děti, už jste zase osmahlejší a zdravější, než posledně jsem viděl. A ty taky, ženo. Ani nevíte, jakou mám radost, že jsem vám tč radosti mohl popřáti."

„A na sebe zapomínáš, muži. Potřeboval bys osvěžení více než my."

„To je mi dostatečným osvěžením, když vás vidím takhle zdrávy."

„Aspoň v sobotu a v neděli bys tu mohl pobyti."

„Mohl bych, práce v letě není mnoho, hoši by to zastali, ale to víš, — obchodník je otrokem obecenstva. Jak by mne lidé neviděli v krámě, domýšleli by se, že o ně nestojím. Vždyť jsou zákazníci, kteří nechtějí od nikoho obsluhu než od šéfa obchodu, a není-li v krámě, nekoupí nic a odejdou."

A nechal starosti o obchod stranou a věnoval se jen svým drahým, vyprávěl, co v Praze nového, vyptával se na vše, a každé slovo dětí a ženy bylo mu tak vzácným. Za ten den, do večera, než zase odjede domů, snažil se, aby zažil s dětmi, co ony zažily za celý týden.

Obchodník prý je bez vyvinutého citu, bez hřejné lásky, i v lásce prý je obchodníkem, domovem prý mu jen jeho krám, kde tráví život jako automat, jenž váží a odměřuje zboží a přijímá peníze. A odlesk tohoto suchopárného života prý provází obchodníka všude.

Linda byl doma obchodníkem, ale v kruhu své rodiny byl bytostí vznešenější, upřímným mužem a něžným otcem. Iv ženě své se při tulil, děl i k sobě přivinul, celoval a líbal, a litoval, že jen tu malou chvíli večer může se jim z celé duše věnovati. .len tu chvíli večer, v době odpočinku. Jiný nazývá odpočinkem chvíli, kdy dětí zbaven, Lindovi bylo odpočinkem, když mohl usednouti doma a přivinouti děti k sobě. A velikou potěchou a osvěžením po celotýdenních starostech byla mu ta letní neděle, poněvadž celý den mohl býti blízko dětí svých. A ty ručky buclaté, jež jej hladily a objímaly, setřely s čela jeho mnohou starost a svízel, a ty upřímné polibky dětské dodaly mu útěchy i síly ku práci, jež na něho v životě ještě čeká. A za tu lásku dětí svých znovu předsevzal si, že se vynasnaží, aby ty dobré hlavičky nepoznaly v životě tak mnoho a tak velikých starostí, jako sneslo se na hlavu jeho.

Následující neděli přinesl Linda z domova malou novinu.

Domácí pán jejich měl včera pohřeb.

„Súčastnil jsi se pohřbu?"

„Ovšem. A věnec jsem koupil na rakev. Je v t.oin trochu přetvářky, ale svět to žádá. Nevím, jakých zásluh si nebožtík domácí získal o mne, abych mu prokázal tak nápadnou poctu, ale je prý dobře někdy i ďáblovi zapáliti svíčku. Paní domácí aspoň dala na jevo, že moje pozornost velice ji potěšila, a když jsme přijeli z pohřbu, ještě zvláště mi děkovala. Snad přestane stále mne strašiti výpovědí."

Neděle uběhla jako voda. Dopoledne strávil Linda s dětmi na zahrádce, kde se musil obdivovali, jak pokročil vzrůst fizolí, jež děti tu nasázely, a musil dětem slíbili, že tu zůstanou tak dlouho, dokud fizole nebudou míti lusky. Odpůldne prošel s rodinou blízké lesy a k večeru odcházel k přístavišti, doprovázen ženou a dětmi.

Přijel parník, stanul, zase se hnul ku předu, a dokud nezmizel v oblouku řeky za skalami, stále Linda měl oči upřeny k přístavišti, kde stála jeho žena a děti. Stále je viděl v jasu večerního slunce, mávali šátky a kloboučky, — dobře, že neviděl, že oči všech zality slzami.

„Děti, vy pláčete pro tatínka."

„Ty taky pláčeš, maminko."

„Nevím, co to je, taková divná starost, úzkost."

„Snad tatínek dojede šťastně domů, vid?"

Musila je ukonejšiti.

Druhý den přišlo psaní, jako vždy. Linda psal, « kým na parníku se sešel, kam šel na večeři, doma že vše v nejlepším pořádku a různé malichernosti.

.Ten tak, aby psal.

A ženě jeho a dětem byl i prostý dopis útěchou.

V sobotu na to došel dopis nový, nezvyklý.

„Tatínek nejspíš píše, že zítra přijede," hádali hoši.

„Pak by bylo psaní zbytečno, poněvadž tatínka očekáváme beztoho v neděli určitě."

„Tedy snad nepřijede."

Paní Lindová roztrhla obálku a. přečetla stručný dopis.

„Opravdu, tatínek zítra nepřijede."

„Proč, maminko?"

„Má prý nutnou obchodní cestu. Od zítřka za týden přijede sem jistě, ale máme býti uchystáni, abychom mohli s ním jeti domů."

„Už domů?"

„Vždyť tu budeme, děti, už šest týdnu."

Hoši začali se radit, co všecko si vezmou s sebou do Prahy, rybníček, který si vystavěli pod hrází, a fizole v zahrádce nechají si tu na příští léto, hrad, který si vystavěli v lese z kamenů, rozboří, aby se v něm na zimu neusadili loupežníci a malému Vincíkovi z cihelny nechají tu oba starší klobouky, do nichž jim pomáhal nabírat vodu.

Paní Lindová zamyšleně dívala se do dálky.

Jaká obchodní cesta to může býti? Ani nepíše její muž, kam pojede.

Méně zkušená žena, nebo žena, která nemá ku svému muži tak velkou úctu a důvěru, byla by si vypomohla z rozpaků podezřením. Ale paní Lindová od té chvíle, kdy syého muže seznala, za hřích neodpustitelný by si byla pokládala, aby jej jedinou jen myšlenkou podezřívala, že má před ní tajemství. Musilo by to býti tajemství neupřímné, zlé, a toho on schopen není. Spíše nějaká nová starost, kterou obětavě béře sám na sebe, a nechtěje se ženě svěřiti, kde doufá vystačiti vlastní silou, volí uvěřitelnou výmluvu.

A duše dobré, oddané ženy je zase tak vnímavá, že dovede postihnouti pravdu, šetrně tajené strasti, a dovede oceniti oběť té veliké lásky, která snaží se očím jejím zacloniti všecky ponuré obrázky, jimiž život prací spoutaného člověka obestřen.

„Ty dobrý muži můj, — ty mi povíš, proč jsi sobě odepřel radost spatřiti děti své, ty mi povíš, jakou starost zavinul jsi do této nenápadné výmluvy."

Ač Linda určitě oznámil, že v neděli nepřijede, přece děti jeho vypravily se k řece, čekat na parník.

Paní Lindová šla s nimi.

Cekali smutni, bez naděje. Parník se objevil, za chvíli tu stanul, vystoupilo několik výletníků, samé neznámé tváře, a parník si razil cestu dál proti prudké vodě.

Neskonale dlouhou byla tato neděle všem, a následující týden zdál se jim věčností.

Následní neděli Linda přijel. Zlíbal děti i ženu, rozdal jim hned nějaké pamlsky, — obvyklých zásob prý neveze, když dnes postěhují prý se domů a snažil se býti veselým a hovorným.

„Pavlíčku, tys nemocen," připomenula paní Lindová.

„Snad unaven po té zdlouhavé cestě."

„Jindy vyhlížíš lépe. Ani jsi nám nepsal celý týden."

„Neměl jsem ani času, věř mi."

„Tolik práce se sešlo v obchodě?"

„Ani ne v obchodě, ale — — Jděte napřed, děti, půjdeme s maminkou za vámi."

„Něco jsi chtěl říci, muži."

„Musil jsem shánět nový krám, — cizímu mohu svěřiti obchod, ale vyhledání přiměřené místnosti —" „Což my se postěhujeme ?" ptala se úzkostlivě.

„Musíme. V pátek jsem dostal půlletní výpověď, hned jsem ti poslal dopis."

„Ze máš obchodní cestu."

„Ano, a psal jsem pravdu. Je to nejdůiežitější obchodní cesta pro obchodníka, toulati se po ulicích a vyhledávati vhodné místo k živobytí. Nechtěl jsem to přímo vysloviti, — co mohu sám unést, proč bych skládal ještě na bedra druhého. Hledal jsem krám po tři dny, i v neděli."

„Nalezl jsi jej?"

„Ano."

„Kde ?"

„Naproti, v rohovém domě, u palmy."

„V tom domě není krámů. Jen kavárnička."

„Kavárna bude zrušena a povstanou z ní dva krámy. Větší krám bude náš. Stěhování bude laciné, jen přes ulici."

„A nájemné?"

„Jako dosavadní."

„Kdo bude na našem místě?"

„Dosud nevím."

Dosavadní nájemné, a snad ani polovice dosavadních kupců, poněvadž se o ně mají děliti dva ob chodníci.

Paní Lindová povzdechla.

„Nebud smutná, Fanuško. Bývalo nám hůře, a nezoufali jsme."

Smutná neděle, mnohem smutnější, než ta předešlá. Tehda to byla jen domněnka, předtucha, dnes skutečnost všecky domněnky překonala.

„Proto nám bylo, muži, všem tak smutno, když jsi posledně od nás odjížděl. Plakali jsme všickni, tys to už neviděl. Nevěděli jsme, proč nám bylo tak teskno, dnes to víme."

„Nemluv o tom, Fanuško 1" „Když je mi tebe líto. Sotva se nám začne lépe dařiti, že začínáme sníti o spokojenosti, zase osud nahází nám kamenů do resty, beztoho dosti trnité a neschůdné."

„A což," — mávnul Linda rukou, „jiní začali život s tolika tisíci, s kolika zlatkami já, — a dnes mnozí z nich nemají ani tolik, jako já. Jaké pak neštěstí, že se musím znova zařizovat, a svůj krám s vyšlapanými cestičkami svých příznivců přene- chati jinému. Dostanu konkurenta, ale zůstává-li člověk poctivcem a má-li dobré zboží, je to nejlepší reklamou. Kdo klopýtne na cestě do boje, má sna- žiti se, aby rychle se vzmužil a vstal, jinak jej druzí, kteří jdou za ním, ušlapou. Kdo zůstává věrným svým ušlechtilým snahám, tomu zůstanou věrnými i dobří lidé, jichž stále ještě více než zlých. Nic se neboj, Fanuško, a poneeh mi klidně starosti, které náležejí jen mně."

„Škoda, že nemáme tolik peněz, abychom si mohli koupiti svůj domek, odkudž by nás nikdo nemohl vypudí ti."

„Mluvíš jak dítě, Fanuško. Lidé měli domy a paláce, a byli odtud vypuzeni."

„Neuměli si vážiti peněz.-" „Ovšem, a místa jich zaujali ti, kteří uhospo- dařili si tolik, co druzí rozplýtvali. Ostatně jsme ještě dosti mladí, — a na novém místě snad se bude ještě lépe dařiti. Kdo je chuďas, má aspoň právo mí ti naději na lepší život."

Došli zatím k domečku, kde jeho rodina bydlila.

Stará domkářka, jež přenechala paní Lindové světnici s kuchyňkou a sama ustoupila na ten čas do „výměnku", vyšla jim naproti.

„Už mi vyprávěla milostpaní tu smutnou novinu, že se mi dnes odstěhujete."

„Užili snad už dosti venkova. Jsou tu od poloviny června."

„Aspoň ještě týden tu mohla panička být s dětičkami."

„Děti musejí se chystat do školy."

„A kde pak je ještě škola!" namítala domkářka.

Linda vytasil se s výmluvou jinou. Chce se taky někam podívat do světa, do Alp, — tak aby byl někdo doma.

„To je pak něco jiného."

A hošíci, kteří cestou ledacos zaslechli z rozmluvy rodičů, povídali, že tato paní domácí je hodnější než ta pražská.

„Proč?"

„Tam ta nás vyhání a tahle nás prosí, abychom od ní nechodili."

* * * Děti Lindovy spaly zas jednou po dlouhé době ve svých postýlkách doma. A dlouho dopoledne nemohla se jich matka dobudit. Petříček se vzbudil, a než se probudil Pavlíček, zase už Petříček se převrátil a spal dál.

Celý den včera bloudili s Lindou po lesích a skalách, aby užili ještě naposledy té neděle, jíž končil jich pobyt na venkově, pak ta cesta úmorná parníkem a k tomu v neděli večer, — přišli domů za tmy, po večeři dlouho ještě seděli, a nyní nevědí o světě.

„Slyšíte, děti, vstávejte, — už vám podruhé ohřívám snídaní."

Jakoby je do vody hodil.

Na venkově vstávali časněji. Štěkot psa Voříška. nebo vrkání holubů nad okny a váda slepic a hluboký hlas kohouta brzy je vyvolal z postele, sluníčko a zpěv ptactva vyvolaly je ze světničky, ale tady doma v těch vysokých, ubedněných pokojích, v tom tichu se tak příjemně spí.

Linda odběhl z krámu a přišel se podívat na své hochy. Byli zdrávi, plní ve tvářích a osmáhlí jak sekáči, a seděli za stolem u snídaně.

„Teprve snídáte? — děti, za chvíli bude oběd. Jak pak se vám líbí doma, hoši?"

Úsudky • zněly všelijak. Petříkovi se zdálo, že je to lepší doma, protože je tady na blízku tatínek, a každý má doma svou postýlku, kdežto na venku byla světnice nízká, těsná, a postýlky už by se tam nevešly. Pavlík zase by šel hned na venkov. Tady z okna bytu viděti jen na dvůr, nebo na ulici, kde je celý den hřmot a plno neznámých lidí, tam ze světničky jedno okno vede do hezké zahrádky, z druhého možno se dívati na lodi a vory, jež plují po řece, a na zelené lesy za řekou.

Linda musil býti při obou dětech. Měly pravdu obě. Je hezky na venku pro měšťáka a je hezky proň i v městě. Všude nějaká vábná stránka, všude taky dosti starostí a bědy, již člověk rád schová, je-li to možno.

„Bude-li brzy oběd, Fanuško, počkal bych," povídal Linda.

„Za chvíli můžeš obědvati, máš-li čas a hlad."

Linda odhodil usmolenou čepici, usedl k dětem, a povídal jim, jak je rád, že jsou doma.

„Přál jsem vám od srdce, děti, zotavení, ale musíte zase navzájem popřáli zotavení mně."

„Kam ty pojedeš, tatíčku?"

„Nikam, — nikam, ale budu vás míti u sebe. budu se dívati na vaše zdravé opálené tvářičky a zotavím se lépe než kdybych byl někde sám, bez vás na horách."

Děti tomu valně nerozuměly, ale tolik chápaly přece, že jsou tatíčkovi něčím více než pouhými dětmi.

„Muži, Vojtěch tě volá!" otevřela paní Lindová dvéře do kuchyně.

Linda vzal čepici a šel.

„Co se stalo?"

„Milostpaní Janská je v krámě."

„Milostpaní Janská!" usmál se Linda a vyšel na chodbu, po schodech dolů.

„Milostpaní Janská I" opakovala si paní Lindová.

Byla paní Janská denním hostem u Lindň v obchodě, a nedopustila, aby ji kdo obsluhoval než sám Linda.

Byla hezkou dámou, vdovou po jakémsi radovi. Byl stařec již, když se ženil, a vzal si děvče sotva šestnáctileté, chudičkého sirotka. Jeden o druhém byl přesvědčen, že jeden druhému přinesl velikou oběť, když se vzali. Asi tři roky žili spolu, pak zemřel pan rada, zanechal své mladé ženě slušné jmění, a zajistil jí pensi.

Byla to -sto)mná paní, laskavá, a neutratila ani svoji pensičku na živobytí. Měla starou služku, ale nakupovat chodila všude sama, to byla také jediná její práce. V krámě u Lindu poprvé, když sem vloni přišla, byla obsloužena šéfem závodu, a od té doby nikdo jiný ji nesměl obsloužiti, když přišla, než Linda sám.

Jsou podivínové na světě, a obchodník nemá ani práva ani času zabývati se důvody, proč zrovna on sám je vyhlédnut k obsluze umíněného kupce.

Mnohý přijde koupit na dluh, a musí se s ním zacházeli šetrně, proč by si neporučila taková mladá a hezká vdova, o níž se říkalo, že má přes padesát tisíc.

„Ruku líbám, milostpaní, — byl jsem se podívat na své hošíky, jak jim to sluší zase doma/' omlouval se.

„Děti vaše jsou doma? — a paní také? — musíte mi dovoliti, abych se na ně podívala."

„Jen račte, milostivá, — vyhlížejí všickni jakoby přišli ze žní."

A vedl paní Janskou do bytu.

Hoši byli jen na polo oblečeni, rozutekli se, schovali se, ale musili ven, a paní Janská spínala ruce v obdivu, jak na venkově sesílili a vyrostli, a líbala je a hladila a zase vychvalovala, jak paní Lindová má krásné a svěží vzezření, a řečí bylo jako ve mlýnici.

Až všecko vychválila paní Janská, odcházela za stálého loučení se, doprovázena Lindou.

A v krámě znovu snesla všecku chválu na paničku a na děti Lindovy, jakoby na světě nebylo jiného předmětu k hovoru.

Paní Janská nakoupila potřebných věcí a odešla.

LIBUŠE: Vlastni silou 11 A když vyšla z krámu, Linda už nevěděl, co mu povídala.

„Prosím lě, muži, co ta paní Janská?" ptala se paní Lindová, když Linda přišel k obědu.

„Jako dítě, to vidíš, sama dětí nemá, tedy aspoň se potěší s dětmi cizími."

„Ale ona nechválí jen děti, o tobě nemůže na- lézti slov, jak jsi galantní, hezký, — —" „Fanuško, to jsem od ní neslyšel."

„Ale já."

„Kdy ?"

„Když jsi na cestě někdy* a já jsem v 'krámě."

„Tu chválu já slyším od ní o tobě každý den, jak jsi krásná, něžná a přívětivá, a při tom všem vážná a rozumná. A bylo by smutné, abych o tvých dobrých vlastnostech nevěděl dřív, než až mi o nich povědí cizí lidé. Přece nebudeš se domnívati, že paní Janská při' své chvále myslí něco jiného, než co praví. Libím se jí, tedy to řekne veřejně a přímo tobě. Ona je také hezká a také se mi líbí!"

„Pavlíčku I" „Vždyť to není hříchem, nazvati krásným, co krásné je. Líbí se mi někde krásný obraz, ale při tom mysl moje čistá, nezakalena úmyslem obraz ten ukrásti. Tak se to má i s tváří lidskou."

„Škoda, že nejsem paní Janskou!"

„Fanuško, vždyť naše děti dorůstají, co by si pomyslily, kdyby chápaly, co mluvíš!"

„Vždyt v mé tužbě není nic zlého. Kdybych byla na místě paní Janské, měla bych veliké jmění, dala bych ti je k disposici, aby nás nemohl nikdo vyhnat, kdy se mu zlíbí."

„Fanuško, mne těší tvoje péče, ale — jsi žena a matka, nezabývej se tužbami a přáními, jimiž se těšivají nerozumné děti. Slovo „kdyby" často člověka víc zavádí do nespokojenosti, než sen o štěstí, jež roste v loterii."

XI.

Klárka chystala se na cestu.

Od šéfa závodu obdržela desetidenní dovolenou a hodlala těch několik volných dní stráviti na venkově, kdesi na Třeboňsku u svých příbuzných.

Odjížděla na venkov v době, kdy jiní lidé z letního pobytu vraceli se do měst.

II člověka, který je ve službě, neřídí se doba odpočinku a oddechu dle sezony, nýbrž musí počkat, až je možno jeho služeb na chvíli postrádali.

Tehdy, až se vrátí do města šéf se svojí rodinou.

Zásobila svůj kufřík šatem a prádlem!* a chystala se, že napíše Lindovům ještě krátký list s oznámením, kde odhodlala se vyměřenou dovolenou strá viti.

V tom obdržela dopis. Sluha závodu jej donesl.

Dle písma na adresse poznala rukopis paní Lindo vé.

Odložila péro a rozevřela dopis.

„Milá maminko! Promiň, že dnes píši sama. Především však přijmi moje oslovení, jež vychází z duše upřímné. Nemohu přijati nabídky tvojí, abych tě nenazývala maminkou, nýbrž jen Klárkou. Jsi vdo- vou po mém otci, jsi mojí matkou, a jestli dříve snad ústa moje zdráhala se vysloviti jméno „matko", — to bylo v dobách, kdy jsem byla mladá, a snad sobecká, nechtěla jsem li říkat „maminko" v domnění, že nejsem tak šťastnou, jako ty, .v domnění, že otec můj všecku lásku, jíž jsem u něho požívala, odňal mi a věnoval tobě. Dnes smýšlím jinak a smýšlela jsem tak už dříve, kdy jsem se stala sama matkou.

Jsi mojí matkou. Ilovněž neuposlechla jsem prosby tvé, abych svým dětem namluvila, že krásné hračky, jež jsi jim opětně zaslala, jsou od tetičky Klárky. Ne, nežádej na mně, abych lhala těm dobrým dětským duším, jež tě zbožňují, a stále o tobě si povídají, ač tě dosud nikdy neviděli. Řekla jsem jim poctivě, kdo jim dárky posílá. Moje maminka, jejich babička. A buď přesvědčena, že hošíci mají stokrát raději babičku než tetičku. A kdybys viděla, jak si tě představují v mladičkých srdcích svých. Stařenku, zdravou sice, ale trochu již nachýlenou, vrásky na tváři, prokvetalé vlasy, a v celku bytost tak dobrou a laskavou, jako mají svoji babičku děti sousedovy.

Děti mé tě líbají a vzkazují dík za krásné dárky. Já pak připojuji prosbu, abys už jim hraček neposílala. Hošíci začali před týdnem choditi do školy, život jim uložil první starosti a pomalu z ruček jich vyrve hračky a odhodí, a ručky upoutá k prvním počátkům práce, na níž člověk začíná budovali svoje příští živobytí.

Co se natěšil můj muž, až půjde s hochy poprvé do školy k zápisu, jak si je povede vedle sebe, jak se s nimi bude chlubit!-, a určil, že ten den bude pro něho a pro děti svátkem, velikým svátkem, který se vyskytuje jen jednou v životě. Ale musila jsem dovésti sama děti k zápisu. Muž můj už skoro měsíc nemocen rheumatismem, tou obligátní chorobou obchodnickou. Ani s postele nemůže sestoupiti bez pomoci mé. Vždy se honosil svým zdravím, nikdy ani za krutých mrazivých dnů nezastonal, ale —i železo časem povolí a zbortí se, což křehké zdraví člověka. Lékař je u nás denně, a já nevím, kde dříve mám býti. Mám na péči obchod, domácnost, dva své školáčky, nemocného muže. V obchodě jsou pomocníci poctiví, svědomití, dávno vyzkoušení, nemám strachu, že by mne zkrátili, zvláště když vidí, v jaké situaci jsme se octli, rovněž stará moje služka je věrná a spolehlivá, ale přece nemohu a nemohu všeho zastati a všem povinnostem vyhověti. Nestěžuji si tobě, maminko, každý má spřáteliti se s dopadlou ranou osudu, ale je pomalu půlnoc, děti spí, i muž na chvíli usnul, bdím u něho, opravila jsem dětem na tabulkách písmenky, jež večer s velikou starostí nakreslili, zapsala všecky položky v obchodních knihách, a že dosud nechci jiti spat v obavě, že bycli zaspala a zapomněla vystřídati nemocnému obklady, píšu ti, žena ženě, dcera matoe. Nikdy jsem i při vší bídě nevzpomněla, že by mne mohly útrapy tak těsně sevříti v okovy, vždycky jsem se spoléhala na pomoc a dobrotu mužovu, nyní on sám odkázán na slabé síly mé. Doufám, že brzy muž bude zase zdráv, ale v této chvíli zdá se mi, že se mi ulehčí, že nabudu nové síly ku práci, jež zítra mne očekává, když se ti svěřím s bolem svým.

Dopis, můj nemá jiného účele, maminko milá, než abys ty, nejbližší a jediná příbuzná moje, zvěděla, o čem vědí i cizí lidé.

Přijmi srdečný pozdrav a políbení od nás všech, a odpusť mi, jestli ku tvým četným starostem a bolům přibyla mým listem starost nová.

Tvoje Fanuška."

Klárka v té chvíli zapomněla na sebe zcela. Aspoň na tu Klárku zapomněla, v jejíž bytosti do té hodiny žila. A jakoby jiná duše s jinými city vystřídala se v její hrudi.

Pocit důstojnosti matky ovanul duši její, matčiny povinnosti, k nimž dosud nikdy nehlásila se, nebo nechtěla se k nim hlásit, volaly, aby se přihlásila.

Tam daleko odtud dobrá duše, jíž slíbila kdysi před otcem jejím i před bohem, že dle sil svých nahradí jí matku, a nebude-li moci jí nahraditi matčinu lásku, aspoň že vezme na sebe matčiny povinnosti. Nedostála slibu svému. Nedbala — pak nesměla. Tady ten dopis — jako ozvěna zasténání. Fanuška nerada postěžuje si sama sobě, — a po- stěžuje-li si jí, Ivlárce, cizí osobě, — — ne, ona si stěžuje matce, — musí býti u nich hůře, než povídá dopis.

„Dopis tvůj prý nemá jiného účele, než abych zvěděla, o čem jiní vědí. Ty duše skromná, poctivá! Ale dopis musí míti jiný účel ještě, který sama z něho vyčtu, účel, abych si rozpomenula, nyní že je pří- ležitosl dokázati, jsem-li hodna vznešeného jména matky."

Vstala, rychle počala se oblékali, a za chvíli ubírala se clo závodu, v němž byla zaměstnána.

Vešla k šéfovi do pisárny, a hovořila o došlém dopisu.

Séf pokrčil rameny.

„To závisí na vašem rozhodnutí, paní Ulmanová, kde a jakým způsobem chcete strávili svoji dovolenou, zdali procházkami v lesích anebo ošetřováním nemocného, ač byste měla taky potřebí zotavení."

„Když mi tak vroucně píše — paní Lindová!"

„Úmysl váš je chvalitebný. Mohla jste jeti již dopoledním vlakem."

„Chtěla jsem vás poprositi, abyste mi vydal moje úspory. Snad jimi budu moci vykonati malé dobrodiní."

Séf ochotně nahlédl do knihy a vydal jí peníze. Asi půl druhé stovky si Klárka ustřádala ze služného.

„Kdyby po uplynutí deseti dnů bylo mne lam třeba ještě nějaký den, směla bych vám psáti, pane šéfe, a poprositi o prodloužení dovolené?"

„Abyste nemusila stálo počítati dny v kalendáři, a abych vám ušetřil psaní, prodlužuji vám dovolenou o další týden. A pamatujte při tom taky na sebe."

Klárka spěchala domů, dala si donésti kufr na nádraží, a brzy po obědě vypravila se z domova, a plné dvě hodiny prochodila v nádraží.

Zamyšlena seděla ve vlaku, nevšímala se, kudy jede, jen ob čas četla ten dopis, jímž přiznáno jí právo, aby směla zanášeti se starostmi o svoji dceru, byť byla s ní ve stejném stáří, aby se obávala o zdraví svého zetě, aby těšiti se směla na shledání se svými vnuky, jež znala jen z fotografického obrázku.

Pak se sešeřilo, — to už vlak zajel hluboko do českého území, a čím dál, tím hustší tma doléhala 11a širý kraj. Jen tu a tam kmitla u vlaku signální lucerna, nebo osvětlená okna nádražních budov, nebo v dáli jako bludička vyskočilo světélko za oknem chaloupky nebo statku vesnického.

Konečně vyrojil se celý zástup světel na návrší, tam, kde Vinohrady, a Klárce zabušilo srdce.

Několik ještě minut a bude v Praze.

Vlak stanul, — a za chvíli ujížděla drožka s Klár- kou od nádraží do osvětlených, ale smutných, prázdných ulic.

V posledním okamžiku si Klárka umínila, že nedá na jevo pravý účel svého příchodu. Zapře, že dopis obdržela, fiekne, že přijíždí na návštěvu, poněvadž má dovolenou. Bylo by jí těžko přiznati se, že k povinnostem svým jako matka musila býti dříve dcerou povzbuzena.

Povoz zastavil před osvětleným krámem Lindo- vým.

V krámě prázdno, jak jinak nebývá v tuto pozdní dobu, za pultem tři příručí.

Klárka vešla dveřmi, jež stály dokořán. Všickni ji uvítali a ptali se po jejím přání.

„Pan Linda není přítomen?"

„Není, milostivá paní."

„Což paní Lindová?"

„Před chvílí odešla do bytu. Přejete-li si, zavoláni ji."

„Ne, půjdu tedy za ní. Jsem příbuzná paní Lin- dové, přijela jsem právě vlakem, — prosím vás, pomozte mi ten kufřík dopraviti do bytu vašeho šéfa."

Všickni se vyhrnuli, vzali kufřík, jeden jej hodil na rameno a šel do domu.

Klárka za ním.

U dveří bytu zazvonil pomocník a pustil Klárku napřed.

Z kuchyně vyběhla služka.

„Jsou vaši páni doma?"

„Ano, milostpaní! Koho mám ohlásit?"

„Jen moji návštěvu ponechte bez hlášení."

V tom otevřely se dvéře osvětleného pokoje, mezi dveřmi objevila se paní Lindová a vedle ní drali se zvědavě její hošíci, polo již vysvlečeni.

Klárka přistoupila k paní Lindové, zavřela za sebou sama dveře, aby unikla zvědavosti očí nepovolaných — — „Fanuško, přijela jsem tě navštívit!"

A přivinuvši paní Lindovou vřele k sobě, počala ji vášnivě líbat.

„Maminko, — maminko!" udiveně volala paní Lindová.

„Překvapila jsem vás? — Kde máš děti? Pojďte sem, moji hošíčkové, ať vás zlíbám taky! Který pak je Petříček? — a ty, Pavlíčku! — poprvé vás vidím, děti, poprvé. Neznáte mne taky, — já jsem babička vaše. A kde je tatínek? — Kde je tvůj muž, Fanuško?" ptala se, ale oči její již těkaly po pokoji.

„Tady jsem," ozval se Linda na posteli, zvedaje lilavu, „vítáni vás, — Klár — — maminko, nebo babičko, jak si tam říkáte, - vítám vás, ale ani ruku vám nemohu podati, — nemohu se hnout."

Klárka jakoby nevěděla, že Linda nemocen, při stoupila k jeho posteli.

„Vy jste nemocen?"

„Ba, nemocen, tělo celé zdřevěnělé, — to si skon každý z nás vyslouží v nevytopených krámech."

„Ale není nemoc nebezpečná?"

„Lékař mne těší, že už to nebude tak dlouho trvati, jako to trvalo, ale už je to k zouíání. Často jsem si stěžoval 11a práci, když se stávala úmornou, ale ač musil jsem první vstávat a poslední šel spat, ač den co den byl jsem po šestnáct hodin zapřažen v práci, nečítám-li práci po uzavření obchodu, přece bylo mi to snesitelnější, než hodinu nečinně ležet."

„Kdyby to byla jen nečinnost," postěžovala si paní Lindová, „ale co bolestí při tom zkusíš!"

„Nu, až budu zdráv, budu si zdraví lépe vážiti!" trpce se usmál. A obrátil oči na Klárku. „Prosím vás, maminko, od koho jste se dozvěděla, že jsem nemocen ?"

„Od vás, — v tomto okamžiku. Když jsem se ptala po vás, sám jste se přihlásil, že jste nemocen."

Paní Lindová nedůvěřivě upřela na Klárku oči.

„Mám po několik dní dovolenou," pokračovala Klárka, „tudíž jsem si myslila, že bude nejlépe, uči- ním-li vám dávno slíbenou návštěvu."

„A přijela jste zrovna, když se vám nemůžeme věnovati!" stěžoval si Linda.

„Tedy se věnuji já vám!" řekla s úsměvem.

„Domnívala jste se, že tu plno veselí a radosti, jak jsem vám v posledním dopisu vylíčil, a přišla jste do soužení."

„Ale, pane Lindo, přece nebudete chtíti čísl moje myšlenky! Ostatně kdybych byla věděla, že jste nemocen, byla bych přijela již dříve, abych Fanušce pomohla buď vás ošetřovat nebo vás zastati při obchodu. A jsem ráda, že budu moci ji vystřídali v jejích starostech."

Paní Lindová odběhla do kuchyně uchystat rychle večeři pro Klárku, tato pak odložila klobouk a pláštík, usedla u postele Lindovy, hochy jeho přivinula k sobě, a vyprávění a vyptávání nebylo konce.

Klárka při tom pozorovala tváře Lindovy — jak se změnily za tu dobu, kdy posledně jej viděla, vlasy začínaly prokvétat, a zase zadívala se na hošíky, a hleděla z tváří jich a z očí vyčisti podobu otcovu či matčinu. — Těžko rozhodnout.

Hošíci z počátku nedůvěřivě dívali se na svoji babičku.

Takhle si jí nepředstavovali. Byla mladá dosud, jako jich matka, tváře hezké, zarůžovělé, a bohaté vlasy černé jak peří havrana. Ale čím dále, stávali se přítulnějšími, vyprávěli jí, o čem se domýšleli, že by pro ni mohlo býti novinou, snesli jí kde jakou hračku, i ty, které od ní dostali darem, pak zas přišli se pochlubit, kolik písmenek z čítanky už dovedou přečíst, které číslice znají napsat.

„Takhle, děti, babičku brzy vyženete!" povídal Linda.

„Ale popřejte jim té radosti!" ujala se jich Klárka.

„Co ty děti vyprávějí, slyšel vy jste už stokrát, ráda věřím, ale já to slyším poprvé, a každý pohled, každé slovo jejich je mi vzácným. A až odjedu, zase budu poukázána jen na svoji samotu a opuštěnost."

„Ty nám chceš zase odjeti, babičko?" ptali se smutně hoši.

„Musím, moje robátka, musím domů, zase ku své práci."

„Proč nemáš domov u nás? — proč bydlíš tak daleko ?"

Na to nedovedla Klárka odpověděti, jako vůbec velice zhusta bývá těžko zodpověděti otázku dětí. Přimkla k sobě těsněji děti, jež měla rukama obemknuty a zlíbala znovu jich měkké tvářičky. To za trest za jich zvědavost.

„Ty děti mají pravdu, maminko," připomenul Lin da, „sám jsem na tu myšlenku nepřišel. Proč se plahočíte v cizině, proč nežijete s námi. Nemáme nikoho mimo vás — —" „Viď, tatíčku, popros babičku, aby zůstala již u nás, — vid, babičko, že u nás zůstaneš. Budeme tě míti rádi, budeš nás voditi do školy, a zase nám přijdeš naproti ke škole, budeš se s námi večer učiti, když maminka nemůže, a budeš psáti psaní, když tatíček stůně, — —" Rozechvěna nepoznaným blahem v tlom teple sálajícím z dětských upřímných srdcí, přivinula ty dětské hlavičky s takovou láskou k hrudi =vé, jakoby chtěla, aby nikdy nemusila již ty hlavičky pustit ze svého objetí.

„Babičko, ty pláčeš!" povídal Petřík, jenž ne mohl se nasytiti pohledu na Klárku.

„Nepláču, andělíčku."

„Pláčeš. Vid, Pavlíčku, že babička pláče!"

„Pak sama nevím, jak a proč veběhly mi slzy do očí."

A rychle osušila oči, poněvadž přicházela pani I ,indová.

„Děti, teď propusťte ze zajetí svoji babičku, půjde večeřet," napomínal Linda hochy, „jděte, maminko, k večeři."

„Ve Vídni při setkání se říkali jsme si ,vy', pak ,ty', a dnes zase ,vy'," připomenula Klárka.

„To se tak děje mezi lidmi, třeba dobrými přáteli, když dlouho se nespatří a pak neočekávaně se sejdou. Jdi, maminko, večeře je pro tebe uchystána, my už večeřeli. Fanuško, uchystej mamince večeři ve vedlejším pokoji."

„Proč, Pavlíčku?"

„Jen poslechni, budete tam všickni pohromadě, máte si čeho vyprávěti, — já snad usnu, když nebudu viděti světlo lampy. A hoši by mohli jiti spát, beztoho už se chystali, než přišla babička."

Ani pomyšlení, aby děti šly spat. Hoši byli první, kteří veběhli do sousedního pokoje a uchystali židli pro babičku a pro sebe obsadili místa hned vedle ni, aby se na ni mohli stále dívat a stále ji celovat, a spat nepůjdou, dokud jejich babička tu bude sedět.

Seděli tu u ní chvíli, než se navečeřela, naslouchali bedlivě každému jejímu slovu, oči své upírali na její oči, ale pak přece spánek je přemáhal, položili ruce na stůl, na ruce hlavičku, a oči chvíli ještě obráceny k babičce, zamykaly se, až se zamkly docela.

Paní Lindová za pomoci Klárčiny uložila děti do postýlek, a že Linda taky spokojeně spal, usedly obě zase ku stolu.

„Když Pavel spí," pravila paní Lindová, „jsem spokojenější. Vím, že ulevily jeho bolesti, a kde ubývá bolestí, odchází i nemoc. — Skutečně jsi neobdržela, maminko, mého dopisu?"

„Obdržela, Fanuško, ale nechtěla jsem se zmínili před Pavlem, když jsem nevěděla, zdali jsi mi psala s jeho vědomím. Nechtěla jsem z nouze dělat ctnost, chtěla jsem předejiti, aby mé cestě a návštěvě byl přikládán zvláštní záslužný význam, neb docela oběC. Byla jsem uchystána k odjezdu na venek " „A k vůli mému dopisu zřekla jsi se zotavení!"

„A přijela jsem k vám, kde jsem se za chvíli zotavila více než snad mezi cizími lidmi na venkově bylo by možno za celý měsíc. Jak jsem ráda, že tvůj dopis mne ještě zastihl doma, jak se těším na zítřek, na všecky následující dny, až budu ti moci bráti práci z ruky. Jsi taky blízka nemoci, Fanuško, tváře ubledlé, oči smutné — —" „Vždyť všecko spočívá nyní na mně. A od té doby, co muž nemocen, ani jednu noc jsem se nevyspala."

„Necháme pro dnešek řečí, Fanynko, a půjdeme spat. Totiž ty sama, já budu za tebe ošetřovat Pavla, svého zetě."

„Ne, maminko, dnes bych neusnula radostí, žes přišla."

„Budeme tedy bdíti obě. Vzpomínám si, — co dělají ty děti, — víš, — které sem k tobě docházejí?"

Klárka za všecky poklady světa nebyla by v té chvíli, vyslovila jméno .Melicharovo.

..Děti? — které ke mně docházejí?" — Nemohla vzpomenouti.

,,Ty dvě sestřičky, — babička jim umřela " „Ach, ty máš na mysli Aničku a, .lohanku Melicharovy?"

Klárka mlčky přisvědčila.

„Ty chudinky, -- takové dobré děti. Před večerem tu byly obě a musily si hrát s našimi hošíky. Když odcházely, daly se do pláče."

„Proč?"

„Tatínek prý se jim ožení a ony nevědí, kam půjdou."

„On se bude ženit?" ptala se Klárka, přemáhajíc překvapení, ale nedovedla zabrániti vnitřnímu boji. Tváře její pobledly v té chvíli, že byly jak z vosku.

„Povídalo se o tom, a povídá se to stále. Taky to časem zaslechnu v krámě mezi lidmi, kteří vynesou kde jakou novinu, než na ně dojde řada."

„Má ještě onen obchůdek, jejž jste mu zařídili?"

„To prodal už dávno, a převzal na sebe funkci cestujícího, a dobře se mu při tom daří."

„Proč nechce vzíti děti k sobě, když se ožení?"

„On sám jim neřekl, že by je vyhnal neb opustil, kdyby se oženil, ale ty děti samy vědí, že by s otcem do nové jeho domácnosti nechtěly. Znají svoji budoucí druhou matku, že by jich u sebe nevytrpěla."

„To je otec!"

„Otec se v tom ohledu neptá, zdali druhá jeho žena bude taky dětem druhou matkou."

Jakoby nůž projel hrudí Klárčinou. Vždyť ona sama byla takovou matkou, před jakou se Melicharovy děti strachují.

„Melicharovi nevykládám ve zlé," pokračovala paní Lindová s upřímností jí vrozenou, „chce si pomoci."

„Je zámožná, — ta jeho nevěsta?"

„Zdědila po muži slušný dům."

„Vdova!"

„Ano, naše paní domácí."

„Je to možno? — on bude vaším domácím?"

„Dlouho ne, pouze do února. Budeme míti obchod nedaleko odtud."

„Snad proto se odtud vystěhujete?"

„Ne, domácí nám dala výpověď, ještě se ani nevědělo, bude-li se vdávati znovu. To bylo počátkem srpna."

„A už se zase vdá I" „U takové ženské to není nic divného."

„Proč?"

„Bývalá sklepnice. A lidé si u nás povídali, že paní domácí zná se už dávno s Melicharem. Kdo pak by co dal na povídačky z ovzduší kupeckých krámů."

Jen tak jako žertem prohodila před tím Klárka, že dnes by vydržela do rána beze spaní, a jakoby tím byla přivolala bezesnou noc.

V postýlkách vedle sebe spali Lindovi hošíci, Klárka u protější stěny na lůžku marně se namáhala, aby zapomněla na večerní rozhovor, aby za- pudila příšerné myšlenky a vzpomínky, jež znovu draly se z hrobu zapomenutí.

A jakoby kletba v tom byla, že zase cesta její křižuje s cestou, po níž chodí ten, jenž původcem její útrap.

Dobří, poctiví lidé umírají k nějvětšímu žalu těch, jež tu opouštějí, a lidé bezectní a stokrát prokletí procházejí se po světě v nejlepším zdraví.

Její muž dávno práchniví, děti Melicharovy ztratily dobrou matku a pečlivou babičku, Fanuščin muž, — ten poctivec obětavý, leží nemocen jak Lazar, a Melichar — kráčí vesele ku svatbě.

„Snad Bůh mne neuznává ani za hodnu, abych láskou svojí snažila se nahraditi okamžik práce a starostí, když celý život jich jsem ztrpčila. Můj muži dobrý, odpust mi, snad mne slyšíš, třeba kosti tvé hnily v hrobě, v cizině — —" Paní Lindová vešla tiše s lampou v ruce.

„Maminko, ty nespíš ?"

„Nemohu usnout."

„Volala jsi?"

„Ne."

„Pláčeš!"

Klárka zabořila tváře do podušek.

„Maminko, ty pláčeš proto, že jsem ti vyprávěla o příští Melicharově svatbě?"

„Nezdržuj se, Fanuško, jdi spat."

„Snad kdyby Melichar věděl, že by dosáhl odpuštění, přišel by tě odprosit."

„Co myslíš, duše drahá?"

„Nic zlého. Melichar je vdovcem, tys vdovou, my ovšem nikdy jsme se před níml o tobě nezmínili, LIBUŠE: Vlastni silou. 12 — 17S — ač snad jen dvakrát jsem jej viděla, a on o tobě před Pavlem zmíniti se nesměl.

„Myslíš, že mnou zmítá žárlivost?" ptala so Klárka.

„Nevím, — ale považuji tě spíše za sestru než za matku, proto ti povím, co myslím."

„Fanuško, ten člověk je mi tak protivným, že bych raději hlavu položila na špalek pod sekeru katovu, než bych mu ruky podala, a kdyby se stal nejšlechetnějším ze všech lidí a rozséval v životě dobrotu a milosrdenství, i nebe bych se zřekla, kdybych se dozvěděla, že on tam taky je a vrátila bych se do pekel. Tak velká je nenávist moje."

Umlkla.

Paní Lindová stála tiše u stolu, litujíc v duchu svých nepředložených slov. Myslila, že pomůže Klárce uhodnout, co zmítá její duší, — mýlila se.

Klárka nepromluvila, - zdálo se, že v tom výbuchu bolného hněvu usnula.

Paní Lindová vzala lampu a odešla.

Hoši už byli ráno ustrojeni, měli nakázáno cho- diti tiše, ničím nelomozit, aby babičku nevzbudili.

Stáli u dveří, naslouchali, zdali už babička vstala, aby jí políbili ruku před odchodem do školy, ale nedočkali se a musili odejiti.

Záclony v okně spuštěny, v pokoji ticho, tma jak o půlnoci.

Klárka se vzbudila, zvedla hlavu, povytáhla záclonu, — plný jas slunečního světla vedral se oknem do pokoje a osvětlil i hodiny na protější stěně.

Brzy půl deváté.

Paní Lindová vešla po pokoje, ve tváři upřímnou radost.

„Naši hoši nechtěli se ráno hnout, dokud neuvidí babičku, ale byli by přišli pozdě do školy."

„Tolik jsem se těšila, že je dovedu ráno do školy, jak jsem jim slíbila, a ted — ty malé děti už v plných starostech a já si hovím v posteli. A co tvůj Pavel?"

„Spal celou noc, ráno už se mohl posadit v po steli, lékař však jej napomenul, aby byl opatrným."

„Už tu byl lékař?"

„Zrovna děti vstávaly, a hned se chlubily, že tu mají babičku."

„Nu, pojďte si povídat sem," volal Linda, „jen stále s>amy a spolu a já tu opuštěn. Dobré jitro, — maminko, — ani nevíš, jak li budu žehnat, že jsi přijela. Tys přišla a nemoc asi brzy odejde. Uvidíš, že tě budu doprovázeti na nádraží, až od nás pojedeš."

„Leda, by měla tvoje postel kolečka I" žertovala paní Lindová a rukou urovnávala mu vlasy nad čelem.

„Nevadí, ale skutečně zdá se mi, že je mi dnes mnohem lépe než bylo včera. Tím vinna maminka, Rád jsem ji spatřil, viděl jsem tu radost dětí, naslouchal těm jejich rozumům., a hned by bylo veseleji a volněji, než když ty chudinky sedí proti mně smutni, a každou chvíli žádají, abych jim slíbil, že neumru. Po snídaní musíš uvést, Fanuško, maminku dolů, do krámu. Hochům se nezmiňuj, jak a co. Aí myslí, že je Klárka tvoje sestra. Člověk nikdy neví, kde se naň zavěsí háček klepů a pomluvy, a hlavně proto," — pokynul své ženě, aby se k němu naklonila, „aby se Melichar nedozvěděl, že Klárka je u nás."

„Melichar chodi sern do domu každý den, může ji potkat."

„A£ — snad ji nepozná, když o ní neví."

Klárka zdomácněla tu za chvíli, a vyhlídla si práci brzy tu, brzy tam. Nejraději se obírala s vnuky svými. Do školy je dovedla, až ku samým dveřím, u školy zas na ně čekala, když vycházela, učila se s nimi doma, chodila s nimi na procházku, jen s dětmi. Myslila, že si vyvolila nejlehčí práci, a paní Lin- dová zas vypočítávala, co všecko vykonala a obstarala a. zařídila takřka hravě, když neinusila stále stra- chovati se o děti a piplati se s nimi.

A Klárka s teskností počítala dny uběhlé, a nerada vzpomínala na poslední der. své dovolené, kdy od těch dětí bude musiti se odloučit.

„Ale svatby se přece dočkáš, maminko!" povídal jednoho dne Linda.

„Jaké svatby?"

„Zítra má přece svatbu Melichar. Řekla jsi to mamince, Fanuško ?"

„Nezmiňuj se o takových věcech, muži 1" „Co na tom. Každý zná Melichara, každý zná jeho nevěstu, a maminka naše může spokojeně při tom dýchat. Čím si Melichar prohřešil na první ženě, ať mu oplatí žena druhá."

„Melichar bude přece panem domácím."

„Proč ne, koupí-li si dům."

„Vždyť vyžení dům!"

„Pouze vdovu po domácím vyžení. Paní domácí ničemu nerozumí, chtěla se ukázat velkou paní svým chudým sestrám, chtěla jim koupit drahé výbavy, šla se vydlužit na dům, ale řekli jí, že její dům je zadlužen do posledního hřebu."

„Kdo ti to řekl, muži?"

„Příručí Štěpán. Ten se dozví všecko, a večer, když po uzavření obchodu přinese klíče, poví mi, co nového. To mi říkal dnes ráno, když přišel pro klíče. A vyprávěl prý tam včera protější hostinský, že si paní domácí bude musit pospíšit, bude-li chtíti míti svatbu ve svém domě. Nu, do zítřka snad jí dům ještě ponechají."

Do zítřka! Jako vtip to znělo, ale mnoho nechybělo. Paní domácí ulichotila dlužníky, že se vdá, že muž její má několik tisíc, a hned druhý den po svatbě že těmi penězi některé dluhy splatí.

A že nepřišla, přišla žaloba. A záhy po žalobě stání a to ostatní. A nyní se o tom dověděli druzí, a každý přišel s přihláškou a se žalobou.

Klárka v ten den, kdy Melichar měl svatbu, ani nevyšla z bytu Lindovic. Ne ze strachu. Ale z odporu, že by snad šlápla na chodbě neb na schodech 11a místo, kde stála noha jeho. Paní Lindová jen tak pohrdlivě trochu pronesla, jaké zástupy lidu tu obstupují řadu kočárů, a jaká divná společnost z těch kočárů vystupuje.

Klárka viděla ty zástupy, zas jiné, ale taky tak veliké, za týden po svatbě paní domácí s Melicharem.

Ráno za hrozného láteření odešel z domu Melichar, pak odvezla odtud drožka jelio ženu, zase v jinou stranu, a za chvíli přišli četní páni, prohlédli - isa byt opuštěný, uzamkli a na dvéře ještě přilepili divné pásky.

Minul týden druhý, a Linda už mohl bez cizí pomoci přecházeti po pokoji.

„Stále to říkám," chlubil se Klárce, „až odejdeš, budu moci už za tebe převzíti zase práci a starosti."

„Bohužel, už za tři dny musím od vás." XII.

Byl listopadový den, pochmurný, deštivý.

llosté přicházeli do krámu s umoklými deštníky, každý-si poručil, co chtěl, složený deštník vzal, vodu z deštníku nasáklou tu nechal a šel.

Podlaha v krámě prkenná, a třeba že stále byla posypávána dřevěnými pilinami, přece Linda věděl, že ted nastane doba, kdy v krámě podlaha neoschne.

„Měl byste tu míti dlaždičky, pane Lindo, jako mají jinde," rozumoval starý komisar v pensi, který tu pojídal nakrájený salám a zapíjel sklenkou vína.

„Myslil jsem na to," povídal Linda, „ale pro čtvrt roku, co tu budu, byla by to hříšná útrata."

„Přece se tedy postěhujete ?"

„V únoru. Tady naproti budu míti krám."

„Nu, budeme pak choditi naproti. Ale — já kdybych .byl na vašem místě, nestěhoval bych se."

„Jak tomu mám rozuměti ?"

„Dům zdejší přijde do dražby, — kupte ten dům sám, tolik přece máte, abyste mohl splatiti aspoň polovici ceny."

Linda neodpověděl.

Věděl, že nemá hotového jmění vlastního ani tolik, aby bez újmy a poškození obchodu mohl složití vádium, pět tisícovek, ale jinému se nesvěří. Nesmí. Obchodník nesmí nikdy si postěžovati před lidmi na nedostatek, sice má po reputaci a štěstí. Na špatné počasí, na bídné poměry si smí a má stěžovati, poněvadž 11a počasí a poměrech participují všickni lidé, ale nikdy nesmí nechati nahlédnout do své pokladny, jejíž stav náleží pouze mezi starosti jeho.

Už je to tak ve světě, že člověk má větší cenu, když je předmětem závisti jiných, když o něm myslí, že má ustřádány tisíce, než když lidé začnou I10 litovat.

Linda se zarazil při té nabídce. Ne proto, že provedení její bylo nemožné, ale že lidé se o něm domýšlejí, bůh ví, jak je bohatým.

„Co tomu říkáte, pane Lindo?"

„Zatím nic. Musil bych si vše řádně promysliti a vypočítati." Tak lhostejně to řekl.

Ale myšlenka ta pojednou zachytila se pevně v jeho mysli.

Když pak pozdě večer ještě přišel jakýs neznámý host, a představiv se Lindovi, žádal o nějaké bližší sdělení, jak je dům stavěn, mnoholi vynáší nájemné, mnoholi platí Linda z krámu, už jaksi nepokojně odpovídal Linda, stručně, nebo i vyhýbavě.

Za dnešek to byl asi desátý člověk, který přišel na výzvědy. Každý věděl, že Linda se postěhuje z domu, proto každý doufal, že Linda nebude ničeho vychvalovati, co za chválu nestojí.

Linda všem upřímně pověděl, co věděl, bez nadsazování a bez hany, ale toho posledního odbýval zkrátka.

Neví, nestará se o ty věci, snad u soudu, kde bude dražba, mají vše zapsáno.

Po uzavření obchodu přišel domů.

Příjemně teplo v pokoji, laskavé oči ženy, usměvavé tvářičky dětí jej vítaly, — a chmury na jeho čele zmizely jako vločky pozdního sněhu, když se na ně zadívá jarní slunce.

Povečeřel, s dětmi pohovořil o škole, prohlédl jich primitivní úlohy, napsané ručkama nemotornýma, a když odešli spat, vyptával se ženy na její dnešní radosti i starosti.

Vyprávěla mu, co od božího rána se tu sběhlo, co který hoch vyvedl, Linda naslouchal, — náhle přerušil řeč ženinu.

„Fanuško, někdo mi radil dnes, abych koupil tento dům."

Paní Lindová upřela udiveně své oči na muže.

„Nápad stojí za uvážení," pokračoval, nevšímaje si jejího překvapení, „beztoho se strachuji před tím stěhováním. Kdož ví, kdo se mi tu usadí, a jak se mi povede v novém místě. Obchodník kdyby dal novou kliku ku dveřím, už své zákazníky přivede z rovnováhy, což když by měli chodit jinou cestou, než tou, kterou si vyšlapali. Kdybych koupil dům, nemusil bych přenášeli obchod, což se rovná úspoře slušného jmění, a ještě by obchod získal, až by se rozhlásilo, že jsem koupil dům. Zde nám štěstí přeje, ale štěstí se nerado stěhuje."

„Pavlíčku, přece si nemůžeš zahřátí na domácího pána s tím jměníčkem, které máme, leda bys koupil dům na dluh. To bys pak starostmi zcela sešedivěl."

Linda se usmál. Vstal, vzal lampu a odešel s ní ku svému psacímu stolu. Vyňal ze zásuvky papír a začal psáti.

Byl to asi těžký koncept, poněvadž za každou větou opřel hlavu do ruky a přemýšlel. A zase napsal několik slov a znova hledal slova a myšlenky.

Náhle odložil péro, vzal papír částečně popsaný a roztrhal a hodil do kamen.

„Co psaní," póvídal, „psaní se přečte, zahodí, mohl by je čisti někdo nepovolaný, — a někdy se uedá všecko napsati, co by člověk chtěl říci. Do soboty je čas, zítra si to vyřídím osobně, ústně, viď, Fanuško 1" Nikdo mu neodpověděl.

Paní Lindová tu nebyla. Odešla do kuchyně, aniž Linda čeho pozoroval. Zaslechnuvši své jméno, otevřela dvéře do pokoje.

„Voláš mne, muži?"

„Ne, — totiž chtěl jsem ti říci dobrou noc."

„Už jsi dokončil svoji večerní práci ?"

„Ano, — ale zase jsem to zahodil, co jsem napsal. Je to divné, že dnes nedovedu napsati obyčejný dopis."

„Jdi spát, Pavlíčku, sám říkáš, že ráno má vyspalý člověk více rozumu než mívá večer, když je celodenní prací rozrušen. Dobrou noc."

Báno nešei Linda do krámu, jak bývalo jeho železným pouleni i zvykem. Ustrojil se do šatů, jež oblékal jen v neděli na procházku, nebo když šel do nějaké schůze.

„Doprovodím dnes děti do školy," povídal, aby ušetřil své ženě možnou otázku, „a pozeptám se pana učitele, jak je s našimi hochy spokojen. Beztoho jsem tam .dosud nebyl, a je to povinností, aby otec se časem přeptal ve škole na své děti."

Paní Lindová odešla do vedlejšího pokoje.

„Děti, pospěšte si, dnes vás doprovodí tatínek sám do školy. A zeptá se pana učitele, jak se tam chováte. Víte jistě, že pan učitel si nebude stěžo- vati ?"

Hoši na sebe pohleděli.

Pavlík si vzpomněl, že by mohla přijíti žaloba, jak se svým sousedem vyměňoval hrst rozinek' za špačka, Petříček zase si vzpomněl, že mu pan učitel nedávno skonfiskoval barvičky. A svěřili se s tím matce.

„Jiného nic vás netíží, děti?"

„Nic víc, maminko."

„Musím to tatínkovi omluviti, aby nebyl překvapen."

Linda dovedl hočhy ku škole, kde se náhodou setkal s jich učitelem. Několik slov spolu pohovořili, Linda slyšel o dětech samou chválu, učitel ani z dálky se nezmínil, že by věděl o nějakém provinění Lindových dětí. Čeho oni se báli, dávno zapomněl, a kdyby nezapomněl, — nepověděl by při vzpomínce, že on, když byl v dětských letech, měl taky jen dětský rozum.

Linda se poroučel a oklikou zaměřil do domu, kde bydlila paní Janská.

Ještě na schodech stanul a rozmýšlel se, ale pak chutě nastoupil další pouť.

Dle visitky na dveřích nalezl její byt. Zazvonil.

Služka přišla otevřít.

„Milostpaní doma?"

„Ano."

„Teprve v té chvíli si vzpomínám, že snad je brzy na návštěvu."

„Milostpaní právě jest na odchodu, do trhu. Račte vejiti."

Linda vešel do předsíně.

„Vítám vás, pane Lindo 1" volala vdovička ve dveřích pokoje, „to je opravdu vzácná návštěva, vejděte dál. Já byla u vás již tolikrát, a vy, ani vaše paní dosud jste mne nenavštívili."

„Chci to nahradit, proto přicházím tak záhy."

„Žádné omluvy, pane Lindo. Posaďte se a povězte mi bez obalu účel návštěvy."

„Milostpaní, jdu vám oznámiti, že náš dům bude v krátké době prodán cestou dražby."

„Slyšela jsem o tom."

„Přicházím k vám s prosbou."

„Nu?" A bylo hned znáti, že paní Janská začíná šetřiti svojí laskavostí dosavadní.

„Mohla byste ten dům koupiti."

„Co bych z toho měla, pane Lindo ?"

„Měla byste dům, který jest na živé ulici a vynášel by vám i po odečtení nutných oprav přece více, než vám nese jmění vaše uložené ve spořitelně nebo bance."

„Nikdy jsem na to nepomýšlela," hrála si paní Janská okrajem ubrusu na stole, „a můj muž, dokud byl živ, vždy mne varoval, abych nikdy své hotové peníze nevyměnila za dům. Dům že je člověku bře- neni a pařeništěm starostí, peníze že jsou jměním, — dům že člověka poutá k určité hroudě pozemské, s hotovými penězi že člověk může se pustiti volně jako pták, kam mu libo. A je mi nevysvětlitelno, že by můj muž byl měl o moji budoucnost menší starost než lidé cizí."

Linda ucítil to bodnutí.

„Milostivá paní, člověk je sobecký — —" „Nechcete snad říci, že k vůli sobě staráte se o mé blaho?"

„Přímo ne," zvedl hlavu, „ale kdybyste dům koupila, přece bych mnoho získal."

„Máte slíbenou provisi?" zeptala se paní Janská.

Linda se zachvěl.

„Milostpaní, jsem obchodník, ale to byste prec měla věděti, že po výdělcích označeného druhu bych se nikdy nehnal. Měl jsem na zřeteli, když byste koupila dům, že bych se nemusit stěhovati, a když by mi štěstí přálo, jako v poslední době, když bych měl příležitost před dosavadními zákazníky obchod rozvinouti, snad bych mohl časem zbaviti vás onoho břemene, o němž jste se zmínila, a dům bych odkoupil."

„Kupte dům ten sám."

Linda tuto radu zamluvil poznámkou, že dnes doprovodil své hochy ku škole, vstal, poprosil za prominutí tak časné a nezvyklé návštěvy a poroučel se.

Sestupoval po schodech dolů a v zamyšlení šel z průjezdu ještě po schodech do sklepa.

Kdyby tu byly schody, jež bv vedly do pekla hluboko pod zemí, byl by se snad po nich pustiK aby tam ukryl své ponížení.

Vzpamatoval se a rychle se obrátil.

Krátká cesta k domovu, ale nejhorší z nezdařilých jeho cest obchodních.

Se vším na světě svěřil se dobré ženě své, ale to si umínil, že o dnešní cestě své nezmíní se ji ani slovem.

Plakala by lítostí, že za své ponížení byl tak bezohledně snížen. Snad je to výstraha, aby nikdy nespoléhal na nikoho, než na sebe a na své vlastní ruce.

Paní Lindová byla v krámě za pultem mezi pří- ručimi.

„Nejdu ti dlouho, viď, Fanuško?" usmíval se a vítal přítomné hosty, „setkal jsem se s dobrým známým, dávno jsme se neviděli, tedy jsme si musili pohovořiti. Dojdu nahoru převléknouti se."

Za chvíli se vrátil.

„Než jsi přišel z venku, byl tu jakýs pán," šeptala paní Lindová svému muži, „přijde prý v poledne."

„Co chtěl?"

„Rád by prý najal onen krám naproti, do něhož se máme stěhovati."

„A kam bychom šli my?"

„Z řeči jeho jsem seznala, že nejen on, ale i jiní se domnívají, že budeš míti obchody dva. Tu ten a naproti."

„Vždyť pícce jsme tu dostali výpověď!"

„Kdo nám dal výpověď, lomu dum už nepatří a kdož ví, kde se toulá, a že náš dosavadní krám pronajat dodnes není, to víš sám. V sobotu bude dražba na náš dům, možná, že nový majitel by výpověď odvolal a my bychom nový krám mohli beze ztráty předati jinému."

„Kdo je ten člověk, který se tu chce naproti usaditi ?"

„Taky obchodník, ale chce tu mí ti módní zboží."

„Bude musit počkati do soboty."

„To si s ním vyřídíš už sám, viď?"

A paní Lindová, pohlédnuvši na hodiny, odběhla do bytu.

Před polednem přihnali se hoši Lindovi do krámu a přímo za pult.

„Tatínku, my jsme dnes uměli a dostali jsme každý obrázek."

Ukazovali ty obrázky. Na jednom Bořivoj, a na druhém Jiří Poděbradský. Obyčejné obrázky. Kdyby je dětem koupil a přinesl otec, sotva by se na ně podívali. Ale že dostali obrázky dárkem ve škole, měly pro ně cenu neskonalou.

Proto ten spěch, proto taky dnes výjimečné překročení rozkazu otcova, že nešli ze školy přímo domů, ale že se zastavili v krámě. Než by přišel tatínek k obědu a než by se mu mohli pochlubili, bylo by dětem věčností.

„Jděte tedy domů, děti, za chvíli přijdu také."

Linda byl celý štasten, když hošíci jeho přihnali se ze školy a rovně k němu do krámu. Nechal si vyprávěli, jak co všechno bylo ve Škole, pocelovnl rozpálené tvářičky, ale — jsou v krámě někdy všelijaké řeči, ani člověk nepozoruje, a dítě si všimne všeho, a pak jsou v krámě někdy všelijací lidé, kteří Člověku ani toho nepřejí, že má své děti rád.

Proto hošíci měli nařízeno, aby ze školy a z procházky šli přímo domů, k mamince.

Děti odběhly a vešel do krámu host. Pozdravil, usmíval se a podával Lindovi pravici.

„Už se asi na mne nepamatujete, pane Lindo, jsou tomu léta —" „Pan Bureš ?"

„Ano, přec mne poznáváte."

„Bývali jsme spolu v závodě pana Sadovského. Vítám vás, příteli. A jaká záležitost vás přivádí?"

„Jsem tu dnes již podruhé."

„Vy jste to tedy byl, kdo mne ráno hledal. Nu, těší mne. Přišel jste prý se ptát, zdali bych vám postoupil nově najatý krám. Možná. Ale do soboty musíte míti strpení. V ten den se dozvím, kdo bude majitelem tohoto domu. Budu-li moci podržeti dosavadní své místnosti, vyhověl bych vám."

„Byl bych vám vděčným."

„Spíše bych musil býti vděčným já vám, že byste mne zbavil břemene. A těšilo by mne, kdybychom byli zase v sousedství. Chcete zde zřídili asi filiálku svého závodu?"

„Ne, hlavní a jediný svůj obchod."

„Vždyť jste měl velký obchod ve Vídni."

„Měl, ale nemám. Z velkého jdu do malého, to je vždycky smutné."

„Proč? já s průpravou velkoobchodníka šel js?m takřka hokynařit."

„Ovšem, ale to byl váš úmysl. Chudí lidé vaří z vody, a chee-li člověk, který nemá do obchodu jiného kapitálu než své ruce, domoci se samostatnosti, musí začít tam, kde začíná abeceda života. U mne bylo jinak. Zdědil jsem po rodičích slušné jmění, mně býval obchodní život dříve spíše praxí a průpravou než živobytím, přiženil jsem se do velkého závodu ve Vídni, al-3 dn s, jdu zase zpět, abych zmizel s očí těch, kteří ve mně vídali boháče."

Mluvil hlasitě, přede všemi, patrně u vědomí, že vinu nezdaru a neštěstí nikdo mu přičítati nesmí. Ale Linda přece nechtěl, aby přírUčí jeho stali se nepovolanými zpovědníky člověka nešťastného, vyšel k němu ven, před pult.

„A co se vlastně stalo?" ptal se tiše.

„To víte, — ženská."

'„Ale ne vaše žena?"

„Kdo jiný by mne uvedl v bídu, než moje žena! Jiného nepřítele na světě jsem neměl. Promarnila svoje jmění, a poněvadž jmění moje tak neobezřetně bylo spojeno s majetkem jejím, zmizelo vše."

„Přivezl jste 5.enu svoji s sebou?"

„Odstěhovala se k rodičům a ti mně řekli, dceru svoji že budou podporovati, osud můj" že jest jim lhostejným."

„Máte děti ?"

„Ne. To je má jediná útěcha."

Stiskl Lindovi ruku a šel.

Linda se za ním díval skleněnými dveřmi, dokud nezašel. Pak se obrátil a postranními dveřmi odešel k obědu.

„Přišel ten nový nájemník, Pavlíčku?" ptala se paní Lindová. „Byl by to zase ždibec štěslí pro nás, kdybychom zde mohli zůstati a hned při tom postou- piti jinému nově najatý krám."

Linda se podíval na svoji starostlivou ženu, přivinul k sobě svoje děti, jež — sotva si usedl, — každý z jedné strany se k němu při tulili.

A vzpomněl si 11a krutá slova, jež před chvílí slyšel od Bureše, kdo že by jej mohl uvésti v bídu, než jeho jediný nepřítel, jeho žena, — a jediná útěcha že jej doprovází do té bídy, že totiž nemá dětí.

A v té chvíli viděl v bytosti své ženy něco vyššího, než něžnou družku, strážného anděla, v dětech svých viděl něco ušlechtilejšího než pouhou radost rodičů, předmět starostí a dědice jména, a snad uhospodařeného jměníčka.

„Děti, není dnes neděle, abychom mohli zůstati nerušeně při stole. Musíte do školy, já do krámu, každý se usaďte na své místo, budeme obědvati." * * * Paní Janská bývala denně v krámě u Lindů.

Od toho dne, kdy Linda byl u ní návštěvou, ani se tu neobjevila.

I sami příručí jí pohřešili-. A sami uvažovali a pátrali, zdali a čím byli by si hezkou tu paničku rozhněvali.

„Zákazníci jsou vrtkaví," prohodil lhostejně Linda, „paní Janské se zalíbilo v obchodě jiném, tedy tam chodí. Jeden odejde, druhý přijde" LIBUŠE: Vlastní silon. ]g Linda si vážil každého, ale byl skoro rád, že paní Janská sem nechodí. Ponížil se před ní, byl odbyt se svojí žádostí, třeba ta žádost byla nepředložená a tudíž odbytí zaslouženo, a nevěděl, kdyby vešla do krámu, jak by se jí podíval do očí, ač si nebyl vědom žádné viny.

Musil by se přetvařovati, a masku přetvářky nedovede nositi.

„Ostatně snad úbytek tohoto denního hosta jest k něčemu dobrý," omlouval si v duchu.

V sobotu před polednem rozhrnuly se dvéře Lin- dova obchodu a vešla paní Janská. V elegantních šatech, ověšena šperky a s úsměvem na tváři ve- běhla drobnými krůčky, jak ona to uměla, a rovně k Lindovi, jenž překvapením zapomněl ji uvítati.

„Přicházím se vám představit, pane Lindo, jako nová vaše domácí paní."

Linda se rozpačitě ukláněl, něco prohodil o gratulaci — — „Jdu nejdříve k vám, pane Lindo, abych vás přesvědčila, že si vás vážím."

Linda tomu dobře nerozuměl, ale děkoval za vyznamenání.

„Přece jsem vás poslechla, ale až po vašem odchodu. A musíte mi prominouti, že v prvním okamžiku — ■—" „Myslili jsme, že milostivá paní se na nás rozhněvala," rychle připomenul' Linda, v obavě, aby panička před jeho pomocníky nevyzvonila, o čem se jednalo, a co a jak bylo.

„Byla jsem po ten celý čas na venkově u přibližných," vysvětlovala, „ještě v týž den složila jsem vádium a odjela na venek, kde mám švakra advokátem. Dnes se mnou přijel, dům pro mne koupii, a já vám to přicházím oznámit. Ode dneška budu zase stálým vaším hostem. Promiňte, že spěchám, švakr na mne čeká."

Uklonila se koketně a obrátili se ku dveřím.

Linda jí chtěl prokázati úctu, doprovodí ti jí ku prahu, snad i dvéře jí otevřít, ale než se protáhl mezi pulty, paní Janská už vyběhla ven.

Linda aspoň otevřel dvéře, aby prokázal čest starému komisarovi Brádkovi, jenž sem mířil.

„Nejdu dnes na útratu, pane Lindo," povídal, „pospíchám k obědu, ale zastavit se tu musím. Mluvil jsem se známým; od soudu, a dozvěděl jsem se, že ta mladá vdovička Janská koupila tenhle dům."

„Už známá novina, pane komisaři."

„Pak jsem nepochodil. Ale naběhala se paní Janská. Celé město proputovala, kde koho známého potkala, s každým se radila, i mne si zastavila na ulici. Prý s nikým se nestýká, nikdo jí neporadí, a kdyby nebylo vás " „Jak toT' „Prý jste jí tu radu dal. Ale dům přeplatila. Kdyby byl dům kupoval rozumný muž, byl by jej vydražil o několik tisíc laciněji."

„Vždyť prý tam byl s ní advokát!"

„To není advokát, je to obyčejný běhoun, dohazovač, bývalý obchodníček, — jakýs Melichar."

Linda mimovolně podíval se na kapesní hodinky.

„Já zapomněl, že pospíchám k obědu," povšiml se starý Brádka a šel.

Linda uzamkl svůj psací stůl a odešel z krámu.

1R* Bylo to divení, když paní Lindová zvěděla novinu, kdo se stal majitelem domu. Jakoby velké dědictví spadlo jí do klína, tak byla rozradostněna.

„Ty se nic neraduješ, muži, že to tak dobře dopadlo, vždyť to bylo přec tvojí tužbou a přáním."

„Když zase ten nešťastný Melichar v lom vězí."

„Co na tom? živí se, jak dovede, když se mu nepodařilo zachytit a udržet dům své ženy, aspoň pomohl jej prodat a snad při tom nějaký groš vyzískal."

„Máš pravdu, to nepatří mezi naše starosti."

Mezi obědem přinesl učedník z krámu psaní Lin- dovi.

Bylo beze známky, poštou nedošlo.

„Kdo to přinesl?"

„Jakýs veřejný posluha."

„Od koho?"

„Neřekl."

„Čeká na odpověď?"

„Ne, hned odešel."

Takových dopisů obdrží obchodník na sta. Žádná zvláštní zvědavost nevyskočí před očima příjemce. Linda odložil dopis stranou, po obědě že si jej přečte. Ale ani při obědě nepopřál si klidu. Vzal znovu dopis, otevřel.

„Pane Lindo! Zvěděl jsem o vašem přání, aby paní Janská zakoupila dům, v němž bydlíte a žijete. Xechci říci, můj bývalý dům. Pozlátko moje brzy zčernalo. Vychválil jsem jí dům a taky se mi podařilo, že dům koupila. Nehledejte však ve mně přílišného šlechetníka. Měl jsem na domě pojištěny svojí druhou ženou tři tisíce zlatých, pro mne n pro mé děti po tisícovce, jednalo se mi především, aby prodaný dům po zaplacení dřívějších dluhů vynesl aspoň tři tisíce zlatých. Dražil jsem sám, proto se mi to podařilo. Mým dětem je aspoň v nejnutněj- ším pomoženo, a zámožná vdova, jako paní Janská, přeplatek ani nepozná. Vymínil jsem si za sprostřed- kování koupě domu jakési procento, ale po uzavření koupě upustil jsem od vyplacení provise pod podmínkou, že nová majitelka domu odvolá výpověď danou vám mojí ženou. To za dobrodiní vaše, jež jste prokázal mým dětem. Melichar."

„Což tys žádal, Pavle, paní Janskou, aby koupila ten dům?" ptala se paní Lindová.

„Totiž — jen tak jsem jí to napověděl."

Linda se chtěl přiznati, co a jak bylo, ale když si vzpomněl, co mu tehda paní Janská odpověděla, zase to spolkl. K čemu to povídat. Zrovna tolik by si Linda, pomohl, jakoby své ženě vyprávěl, co si kdy v krámě anebo na obchodních cestách musí dáti líbit. Kdo je v boji, nesmí prohlížeti každé škrábnutí na ruce.

Asi za týden — to byt Linda právě v krámě a sledoval oknem, jak do protějšího krámu stěhuje se nový obchodník Bureš, — přišel zase nějaký posluha s psaním.

„Od koho ?"

„Já nevím. Mám to tu odevzdati."

A šel.

Linda rozevřel obálku.

„Pane Lindo! Chtěl jsem svým dětem uložili jich podílky a pustiti se se svojí tisícovkou sám do Ameriky. Ale děvčata s pláčem prohlásila, že pů- jdou se umou. Dnes ráno odjíždíme. Snad nám tam bude lépe všem. Děkuji vám poznovu za všecko, co jste prokázali mým dětem, a co jste odpustili mně. Loučím se s vámi, snad na vždy, a uznáte-li za vhodné, vyřiďte můj upřímný pozdrav — Klárce. Nehněvejte se proto na mne, teprve moje děti naučily mne vážiti si vás. Ten pozdrav proto připojuji, protože vím, že o dojmu jeho nikdy se nedozvím. Svědomí jednoho probouzí se až před popravou, svědomí druhého před cestou do neznámé dálky. Melichar."

Do krámu chodili stále lidé, Linda už četl asi po čtvrté ten dopis, zase jej odložil, zase sek němu vracel.

A ve volné chvíli opět jej četl zvolna, v souvislosti.

„Dnes ráno odjeli!" povídal své ženě, jež se tu zastavila ustrojena a přišla Lindovi oznámiti, že jde dnes sama naproti dětem ku škole.

,,0 kom mluvíš?"

Linda už chtěl pověděti, ale — jsou tu příručí, učedník, domácí lidé sice, ale přece v jistém ohledu cizí. Vzal dopis a podal jej ženě. A postavil se těsně před ní, aby zakryl před přítomnými údiv ve tváři její.

Přelétla dopis, pohleděla mužovi do tváře, vrátila mu papír, opakujíc, že jde těm malým naproti, odešla.

Teprve cestou uvolnila myšlenky semknuté.

Ona, matka, s touhou jde svým dětem naproti, aby je uvedla z té kratinké pouti denní do vyhřátého hnízdečka domácnosti, jiný — otec — opouští děli, — m — a když jej po čase naleznou, chce jim odejiti podruhé, a když se naň věší rukama, odvádí je z domova do daleké ciziny. Linda soustřeďuje všecku snahu a práci na tužbě, aby ženu a děti měl kolem sebe, jiný zas rodinu svoji rozptýlil, že ani při posledním soudu se neshledají. Kde je první žena Melicharova?. — Kde ta druhá? Jedno dítě tady pohřbeno, v kterých končinách zmizí druhé a txe!í dítě jeho? — Kde 011 sám? — Tu chvíli, co byla rodina Lindova pohromadě, při obědě totiž, nebylo času na rozhovor o Melicharovi.

Až večer po uzamčení obchodu.

O Melicharovi by Linda nešířil řeči, ale těch dělí mu bylo líto. Aspoň kdyby se byl Linda dozvěděl o úmyslu Melicharově, byl by k němu došel, Melichar at si jde, kam chce, ale dětem by byl rozmluvil, aby tu zůstaly. Má sice svých starostí dosti, ale byl by se těch dětí ujal, a byl by je tu usadil někde na blízku.

A hoši Lindovi, když se dozvěděli, že Aničku s Johankou už více nespatří, že dnes už jsou v tuto dobu daleko odtud na cestě do Ameriky, rozplakali se a nebyli k utišení.

„Neplačte, děti, Johanka nebo Anička si vzpomene na vás, bude vám psáti, vy zase jí, nebo to napíšu za vás. A až se jim tam nebude líbiti, budeme jim psát, aby se vrátily."

To byla právě tak útěcha jen pro děti.

„Tatínku, až budeš psáti babičce do Vídně, povíš jí to?"

Tady byl Linda v rozpacích.

„Sdělit bychom to mohli Klárce." „Ale ten pozdrav vynechám." „Ten vynech — pro ni by to nebyl pozdrav, ale nový zdroj utrpení."

XIII.

Zimní neděle. Mrazivý den.

Slunce sotva vyběhne, aby se ukázalo, že je dosud na světě, už zase zmizí.

Po ulicích už hořely svítilny, když lidé začali se hrnout z divadla, z odpoledního představení.

Paní Lindová vyšla se svým mužem v pestrém tom zástupu.

Zavěsila se za jeho ruku, přitulila se k němu, a rychlým krokem jako ostatní ubírali se k domovu.

Mysl její tkvěla ještě tam, kde drama dávno skončeno.

„Přece je to jen krásné, kdo může choditi často do divadla," povídala s takovou něžnou touhou.

„Říkala jsi vždycky, že by tě v divadle nic netěšilo, že mysl tvá stále by dlela u dětí. Vždyť máme dnes tytéž děti, jež jsme měli dříve."

„Ty mi rozumíš, jako jsi rozuměl vždycky. Člověk chudý musí si pro svoji chudobu vymysliti vždy nějakou útěchu. To víš, jsem žena, slabý tvor, a často jsem v duchu zatoužila podívat se tam, kde aspoň jiní se baví, zajiti někdy do koncertu, na- vštíviti divadlo, ale viděla jsem, že to není možno, aspoň nemožno bez obětí. Dnes ovšem si můžeme dovolili aspoň jednou týdně zajiti do divadla."

„Nu, počkej, půjdeme spolu do plesu. Poprvé v životě!" smál se Linda.

„Po plesu netoužím, Pavle. Dokud jsme byli mladými, nebylo lze ani pomysliti na zábavu toho druhu, to víš dobře, chudoba, práce, starosti odpírají člověku nárok na chvíli klidu, což na zábavu, — a dnes jiti do plesu, už by nám to neslušelo."

„Nedělej se starší, ženo, než jsi."

„Musil bys mi koupiti plesové šaty, obstarati kočár —" „Všecko koupím a obstarám."

„Jen stačilv-li by dvě stovky. Do plesu se musí usliojiti každý, jak předpis vyžaduje, samé poklony tam, přetvářka, — do bálu ti nepůjdu už, ale do divadla půjdu ráda. Ustrojím se, jak chci, dojdu si tam pěšky, svého okolí si nemusím všímati, a odcházím s duší spokojení.u. Bud před očima mýma odehrává se veselý děj, a tu člověk na chvíli zapomíná na vlastní svízele a pak vzpomíná ná veselou scénu a otupuje hroty různých protivenství, aneb pozoruje děj krušný, tragický, porovnává v duchu s osudem svým a podává nutnosti ruku ku smíru. Jako to dnešní drama. Dějem tak mocné, vzrušující, a to zakončení tragické. Řekni sám, kolik takových trudných scén bylo nám zakusiti v životě, mnohem trudnějších, než byly předvedeny na jeviště. Kolikrát my měli vážnou příčinu vrhnouti se v náruč zoufalosti, — a dnes když jsem viděla ten obraz zápasu o život člověka, řekla jsem si v duchu, že ty se mnou a já s tebou více. jsme již v životě vytrpěli. A s tím větší láskou přilnu k tobě, ku práci, k životu," Linda naslouchal mlčky slovům své ženy. Bylo mu až líto, jak si dovede všeho vážiti, každého nepatrného dárku.

Co to je, takový zlatkový lístek do divadla!

„Zkrátka, ženo, do plesu tedy nepůjdeme, máš skoro pravdu, ale za to, co by stály plesové šaty, předplatím jedno sedadlo v divadle. Někdy půjdu já, někdy ty, a kdybych náhodou nemohl, půjdeš za mne."

„To už vím, že ty náhodou nebudeš moci nikdy."

„Nevadí, půjdeš sama, a pak mi povíš, jak to bylo. Až budeme jednou moci, vyjdeme si do divadla i všedního dne, oba."

A všelicos si slibovali jako malé děti.

Za chvíli byli doma.

Na chodbě u dveří bytu stanuli a naslouchali.

Služka Verunka zpívala v kuchyni jako o ob- žinkách.

Linda zazvonil, a zpěv rázem ustal.

Služka běžela otevřít a Petřík s Pavlíkem za ní.

„Verunko, což musíte tolik zpívat? V celém domě ticho, jen u nás takový povyk."

A Verunka se omlouvala. Když páni odešli do divadla, zanotovala si potichu nějakou písničku, děti to zaslechly a musila jim ji pořádně a celou zazpívat. A jestli ještě nějakou písničku umí, aby jim zazpívala. Už přezpívala všecky písničky, jež vyrostly tam u nich v kraji, už je celá ochraptělá, a neví si rady.

Ale proto přece přidala novinu. Truhlář Pešek dostal od paní domácí výpověď.

„Vždyť jsme o ničem neslyšeli."

„Přišla mi s tou novinou domovnice. Pešek prý dluhuje již dvojí nájemné. A nemá se k placení."

Verunka pověděla novinu tu, protože ji věděla. Ale necenila ji ani na půl krejcaru. A šla si sednout a dozpívat dětem tu rozdělanou písničku, než nastane večerní práce.

Linda pohleděl na svoji ženu.

„Povídali jsme si cestou o tom, jako bychom to tušili. Ani nepůjdu do pokoje, ani nesvléknu zimník a dojdu hned k paní Janské."

„Ted večer?"

„Nutnost nezná ordinačních hodin. Teď se to zdá pozdě, ráno by se to zdálo zase časně, a než by se člověk vyptal, kdy je příhodná chvíle k návštěvám, zatím by Peškův krám někdo najal."

„Míníš opravdu rozšířit krám, Pavle?"

„Dlouho jsem to počítal, a dopočetl se, že by to bylo pro nás výhodné."

„Těch nových starostí, jež sobě přibereš."

„Nové starosti, které slibují, že se budou samy živiti. Když jsme měli malý obchůdek, byly starosti na pohled malé, ale ve skutečnosti větší, než jsou dnes."

„Tedy si pospěš, muži, než tě někdo předejde."

Linda se dlouho nevracel.

Děti se nemohly dočkati, dostaly tedy večeři a odešly spát, aniž mohly dáti tatíčkovi dobrou noc.

Až po osmé hodině se Linda vrátil.

Z tváře jeho nedalo se nikdy nic vyčisti. Ať mysl sevřena starostmi nebo osvěžena žádoucím zdarem práce, tvář jeho přívětivá, ale vážná.

Ani jeho žena nedovedla z tváře jeho nikdy ničeho vyčisti, než důstojný pevný klid.

Taky v ten večer vrátil se s klidem, s jakým odešel.

Odložil klobouk a zimník, zeptal se po dětech.

„Jak jsi pochodil, Pavle?" ptala se paní Lindová nedočkavě.

„Tak, jak bylo mým přáním."

„Přenechá nám paní Janská Peškův krám?"

„Přenechala. Už je to ujednáno. Dal jsem jí hned záruku. To bylo řečí!"

„Chtěla na tobě vyšší nájemné?"

„0 tom ani zmínky. Budu platit totéž, co Pešek platit měl. Krám dá upraviti z poloviny na své útraty. Byl to návrh její. Ale jiných řečí tu bylo. Stále mne chválila, — tebe rovněž, — váží prý si nás, a do nebe vynášela věc, která nestojí za řeč, že prý v neděli večer místo odpočinku starám se o rozšíření svého závodu, kdežto jiný i všedního dne sedí v hospodě a utrácí peníze a nechá se upomínati o placení nájemného, mně že pronajme celý dům, budu-Ii si přáti, — až mi při tom bylo horko."

„Přestěhuje se paní Janská do svého domu, k nám?"

„Ne. A je to zcela moudrý nápad. Bydlí-li majitel domu ve svém domě, pak aby k vůli efektu obýval celé patro. Bydlí-li jako nájemník v domě cizím, může bydliti jak chce."

Pešek nájemné nezaplatil, proto výpovědní lhůta velice se zkrátila. Za několik dní musil se vystěhovali.

A přišel stavitel se zedníky a tesaři, a dle návrhu a přání Lindova začalo se bourati a přestavo- vati, ze dvou oken utvořeno jedno okno veliké, v každém okně jediná rozměrná tabule silného skla, a rohový Linchiv krám symetricky rozbíhal se do obou stran úhlu. Okna ověšena moderními lustry, pod lustry za sklem v lákavých skupinách narovnány spousty zboží všeho druhu od laciných denních potřeb do nejvzácnějších lahůdek, a před okny zástupy zvědavců, z nichž přemnozí nemohli odolati a vešli do krámu.

Je lo v povaze lidské. Kde se lidé tísní, přijdou tísnit se i druzí, a kde v krámě plno lidu, třeba stáli až na prahu dveří, každý se tam chce dostali. Kde v krámě mnoho kupců, tam dle obecného přesvědčení je zboží dobré.

Kolem krámu prázdného člověk přejde lhostejně, sotva se lam ohlédne.

Lindův krám byl nyní největší, nejzásobenější v celém dalekém okruhu. A lidé jdou rádi tam, kde možno dříve zboží z ulice si prohlédnouti, než se vybere a koupí.

A lidé rádi zapadnou do krámu, kde je větší výběr věcí, než kterých oni potřebují.

Linda zaměstnával dosud tři pomocníky a učedníka.

Krám vyrostl o dvojnásobný prostor, kupci vzrostli o trojnásobný počet, kde kdo • byl z dosavadních hostí a odběratelů, rozhlásil v sousedství, jaká je to nádhera a čistota v Lindově obchodě, a mnozí přivedli přímo z domova nové kupce.

Linda musil přibrali dva příručí.

Sedm lidí nyní bylo za dlouhými pulty, k večeru přicházela i paní Lindová na výpomoc, a měli co dělati, aby nikdo nestěžoval si na pozvolnou obsluhu.

„Co tohle máte? — Co to je? — Jak tohle se jmenuje? — Prodejte mi na ochutnání."

Člověk totiž, nekoupí nic, čeho nevidí. Co se políčí jeho očím, koupí vše.

Na nejzazším konci pultu stál den co den starý pensista Brádka. Loupal nakrájený salám, pojídal, zapíjel čtvrtkou vína a usmíval se, jak Linda se za pultem otáčel.

„Ani nemám času věnovati se panu komisarovi," omlouval se Linda.

„Jen si hleďte svého, já už se tu obejdu bez zábavy. Ostatně — je to radost, jak vám lidé přejí," povídal hlasitě, aby to každý slyšel, „ostatně vy přejete každému, ať je také přáno vám."

Učedník ve spěchu rozbil lahvičku likéru.

Lidé čekali, jak asi Linda se rozzlobí, a začali už v duchu hocha litovati.

Linda se dobrácky usmál.

„Rychle to odkliď, Toníčku, a tím je věc odbyta. Něco se někdy státi musí. A dej pozor, al se nepořežeš o střepiny skla. A buď podruhé opatrnější. Nejedná se o rozbitou lahvičku, ale že se hosté zbytečně polekali."

Kdyby byl Linda přísně houkl na učedníka, nebyla by škoda ani o (rojník menší, ale jeho laskavost mu lidé nezapomněli a vynahradili mu brzy stokrát tu rozbitou lahvičku.

Paní Lindová se vzácnou obratností a s tvářemi rozpálenými pilně vypomáhala, kde bylo třeba. A na očích jejích bylo lze čisti, jak ráda koná práci, jež i muži stává se úmornou.

„Jdi už nahoru, Fanuško, dohlédni na děti, my lo tu již zastaneme sami."

„Ještě obsloužím tuto paničku," prohodila s milým úsměvem.

„To je rozdíl," začala panička, „v naší ulici je kupec, před rokem se oženil, a jeho žena dosud nebyla v krámě. Jen pořád si pálí vlasy a sedí u piana."

Paní Lindová jakoby to přeslechla.

Lidé mohou v krámě povídati, co se jim líbí, ale obchodník musí dávati na své slovo bedlivější pozor než na váhy.

A ta skromnost Lindová spojená s jeho laskavostí, ta oddanost a přičinlivost jeho ženy, byly nejvzácnějším zbožím, jež kupce sem lákalo.

Večer pak — Nu, večer vracel se Linda z obchodu s těžší peněžní kabelkou, ale byl také umdlenějším. Větší obnos peněz, jejž nesl, ho neunavil, než došel z krámu po schodech do bytu, ač svoji umdlenost vysvětloval žertem před svojí ženou touto okolností, byl zemdlen prací. Jinak to nejde, utrží-li se za stejných okolností dvakrát, třikrát tolik, co dříve, je to výsledek napjatější práce. A následkem větší, usilovnější práce je větší i vysílení.

Linda často se počal toho lekati. Zdraví má jen jedno, které ztraceno, nerado se vrací.

Tržba rostla, ale práce a starosti rovněž. Jindy po večeři sedával Linda u svých knih a pošty denní hodinu, nyní často sedával při světle do půlnoci.

„Vždyť jsem to chtěl," těšíval sám sebe i ženu svou, „vždyť to byla moje snaha, abych mohl roz- šířiti obchod svůj, aby rozšířený obchod poskytl mi více výdělku."

„Jen že jsi se přepočetl, muži."

„Jak pak? — To přece jsem věděl, že přibude starostí a práce."

„Jen že jsi se přepočetl, že všecku tu práci ne- zastaneš sám."

„Vždyť je nás tam sedm a ty zároveň s námi."

„Všecko správné, v obchodě se rozdělí práce mezi všecky, ale po uzavření obchodu musíš pracovati za celý závod sám. Musíš si to zařídit tak, abys po obchodě si mohl oddechnout."

„Jinak to nejde."

„Půjde to jinak. Obstaráš si v krámě lidi, já si vezmu na starost korrespondenci, poštu a knihy. A až se večer vrátíš domů, budeš míti svoji práci odbytou a já také."

„Ty stále pamatuješ jen na mne, Fanuško."

„Jako ty na mne. Já myslím, že to tak bude dobře. A kdybychom ani pak nepostačili práci, — což by bylo jen dobrým znamením našeho přičinění, — pak přijmeš ještě účetního."

Linda se zahleděl na usměvavou tvář své dobré ženy.

„Žertuješ ?"

„Ne, to je přece samozřejmo. Kde člověk nemůže silami svými vystačiti, ohlíží se, kdo by po- mohl. Jinak by to bylo plýtvání zdravím, což jest horším marnotratnictvím než plýtvání jměním. Kdo je denně šestnáct hodin v práci jako ty, má nárok na odpočinek."

Linda to všecko věděl, uznával, ale před očima mu tanuly číslice, jež představovaly, mnoholi z vy- mozoleného a s obětmi a sebezapřením ušetřeného jměníčka vydal na rozšíření a úpravu krámu, mnoholi činí veliké zásoby nového zboží, co obnáší zvýšené nájemné, tři nové síly pomocné, režijní výlohy, možné ztráty, které při velkém obchodu mohou býti veliké, počítal, počítal stále, poněvadž dobré počty jsou obchodníkovi kompasem v životě.

Vypočetl, že skoro všecky úspory vydal a uložil do obchodu, nyní zas bude počítati, zdali, kdy a s jakými úroky se kapitálek vrátí, co vydá dosavadní práce a snaha. ' Byly to pouhé cifry, ale bylo v nich tolik naděje, že s chutí ráno spěchal do studeného ovzduší krámu.

Starostí tu naň vyhlíželo ze všech stran — aťl Starosti jsou jak řada malých dětí. Rostou, vyrostou a najednou odejdou, a člověk jednou si vzpomene, bez nejmenší výčitky, kolik chvil života jim obětoval.

Bez starostí není nikdo, — ta myšlenka činí život snesitelnějším. Ostatně Linda věděl, že mu přibude starostí, ale nelekal se jich.

A když starosti dolehly vší silou na jeho hruď, ani brvou nepohnul. Dovedl rozlišiti, kam sáhá povinnost jeho, kam povinnosti jiných. Nad výsledkem své práce nikdy nestavěl na odiv radostné ro^LlIiUŠE: Vlastni silou, zechvění duše, nad nezdarem nikdy nezachmuřil tváře.

Ku svým pomocníkům byl vždy spíše přítelem než šéfem. Žádal od nich přesné plnění povinností, ale přesně plnil i povinnosti svoje. Ítídil se jednoduchou filosofií rozumného člověka. Nezapomněl totiž, jak mu bývalo každé laskavé slovo milým, dokud býval učedníkem a pomocníkem, věděl, že laskavost šéfova mezi pomocníky koná divy, proto byl přesvědčen, že i jeho mírnost a přístupnost učiní mu z pomocníků oddané přátele. A kdyby i některý mezi nimi vyskytl se se záměry nekalými, nedojde ku hříchu, nemůže k němu dojiti. Jak by mohl pomocník oklainati svého šéfa, když tento ve všem mu důvěřuje a pokládá jej ne za pomocníka pouhého, ale za člena rodiny.

A bylo-li přece nutno tu a tam hochům něco vytknouti, učinil tak vždy po straně, beze svědků.

A mírné napomenutí mezi čtyrma očima a potichu a ve vší laskavosti a s všemožnými ohledy pronesené zapadlo hlouběji do duše mladé, než kdyby bylo učiněno před lidmi a s'hněvem.

Byla by to výtka s pohanou, a taková bouří krev a budí vzdor: a mstu.

Nikdy Linda nebyl ku svým pomocníkům méně laskavým než ku svým hostům. Obě strany mu byly stejně milé, vážil si kupců, že přijímají zboží a vydávají peníze, ctil své pomocníky, že vydávali zboží a přijímali za ně peníze.

Pro něho, pro šéfa, přijímali, za něho vydávali, obstarávali práci. A příjem a vydej — to je celý obchod, a Linda byl obchodníkem.

Bývalo zvykem všude, že obchodničtí příručí a učedníci, pokud méli u šéfa volný byt, musili nechávat své kufry nezamčené.

Linda vykázal svým pomocníkům slušný pokoj, veliký o dvou oknech do dvora, hned za krámem.

Pokoj dal upravit, vyčistit, každému čistou postel a kamna musila býti od podzimku do jara denně vytápěna.

Při uzavření krámu sám zašel chodbou do pokoje svých pomocníků, aby se přesvědčil, je-li tu teplo.

Bylo vše v pořádku, čeho kupecký pomocník potřebuje v zimě, ač toho mnoho není. Trochu tepla po celodenním mrznutí v studeném krámě, na plotně veliký plechový hrnec, v němž se hřála voda na umytí rukou a obličejů.

„Ty klíče si nenechávejte u kufrů," povídal Linda.

„Je to tak všude zvykem, aby šéf mohl kdykoliv se jiti přesvědčit, není-li v kufru nic cizího."

„Je to zvykem, ale vlastně urážkou, ponížením, pro šéfa i pomocníka. Důvěřujme si, nečiňme jeden druhého horším, než jsme. Kde není důvěry, nemůže býti přátelství. Ku komu bych měl nedůvěru, ten by té nedůvěry nezaplašil, kdyby měl stále svůj kufr dokořán. Já uzamykám svůj majetek, a kdyby někdo proti tomu co namítal, divně bych se naň podíval. Stejné právo má každý z vás, aby uzamkl svůj skrovničký majetek' a klíč vzal k sobě."

Jednou mezi řečí — pomocníci pozdě večer, když už nikdo nešel, vyměňovali názory ohledně voleb, jež konati se měly příští neděli — dovolil si příručí Karel po přátelsku otázku k šéfovi.

S kterou stranou prý by měli jiti.

Linda se dobrácky naň podíval.

„Víte, — volba je proto volbou, že se v ní zrači — aspoň vždy se v ní zračiti má vůle. Od toho slova to pochází. A že vůli nezapomeneme nikdy dáti přívlastek, že jest svobodná, má býti i volba — výsledek vůle — svobodnou, má-li býti vůbec volbou a ne posměchem. Jedná se o zájmy vaše, přátelé, máte své zkušenosti, své přesvědčení, o to se nikdy nedejte zkracovati, jinak vůle lidská přestává býti svobodnou a rozdíl mezi člověkem a zvířetem mizí."

„Což kdybychom, pane šéfe, volili přímo proti vám?"

„Jako rozumný člověk klidně bych vyslechl i lakový výsledek volby; a až my bychom měli volbu, volil bych také dle svého přesvědčení, a až bychom se setkali tam, kde se dělí náhledy, snažili bychom se navzájem různosti názorů odůvodniti a kdo by měl pravdu, ať má právo na své straně. Činím nároky na vaši práci, na váš rozum a důvtip, ale sáliati na svobodnou vůli vaši, to by byla krádež."

„Jste naším šéfem, živíte nás."

Linda svraštil čelo. Ale záhy se vzpamatoval.

„Jsem vaším šéfem, to je pravda, ale prosím, abych nemusil ještě někdy slyšeti ta slova, že vás živím. Ta slova jsou omluvitelná v ústech mých dětí, když při jmeninách mých nebo v novoroční den ku gratulaci své připojí výraz vděku: „Děkujeme ti, tatíčku, že nás poctivě živíš a o nás pečuješ." Ač konám jen lidskou povinnost. Já živím vás, vy živíte mne, jsme si toho vědomi a nemusíme si to připomínati jako děti. Vzpomínám, jak bylo mi vždy bolno, když musil jsem zaslechnout! poznámku bezcitného šéfa, že mne živí. Že mne živí za moji práci, vynechal. A proto ta poloviční pravda stala se lží a bezprávím, které mne činilo nešťastným."

Na nedělní odpůldne těšíval se jako zajatec na svobodu.

A těšili se na chvíli jeho oddechu i jiní.

Paní Lindová se těšila, že bude moci s mužem do divadla, děti se těšily, že tatíček půjde s nimi na procházku nebo na kluziště, sám se těšil pak, že bude moci přečisti si odborné listy, jež během týdne došly a jimž nemohl mezi týdnem ani tolik pozornosti věnovati, aby je rozřezal.

Komu měl dříve vyhověti? — S kým se měl dříve poděliti o tu chvíli volnosti?

Bylo-li nevlídné počasí, zůstali doma všichni.

Linda prohlédl dětem knihy a úlohy, pozkoušel je, pak jim vynalezl nějakou zábavu, aby jim spíše uběhl čas domácího vězení, se ženou uvažovali, čím asi který z hochů bude, až vyrostou, a poněvadž se jim to zdálo trochu daleko, posunuli starosti blíže a ustanovovali plán života a rozpočet na nejbližší týden.

„Tolik musí výtěžek obnášeti, abychom vyšli — a máme-li něčeho ušetřiti, musí býti výtěžek větší."

Večer pak prošel se Linda se svojí ženou po chodníku některých blízkých ulic, aby přece přišli na vzduch, a po večeři věnoval zbytek své polodenní svobody sobě, četbě různých časopisů, v nichž nacházel rádce a učitele své.

Za pěkné pohody vyšli hned po obědě daleko za město, do polí, ať hvízdal mráz nebo hřálo jarní slunce. Aby se nadýchali čerstvého vzduchu, aby se podívali, jak vyhlíží obloha nebeská a co v přírodě se děje.

Nebo Linda v době letní s dětmi doprovodil svoji ženu k divadlu — to bývalo loučení, jakoby se měli spatřiti zase a shledati až příštím rokem — paní Lindová šla .do divadla a Linda s hochy na výlet. Přes Malou Stranu na Letnou, do Stromovky, zpět 11a Hradčany, Linda musil odtud hochům ukázati v tom moři domů, kde stojí divadlo, kde je jejich maminka a po chvíli odpočinku nastoupil s nimi cestu dolů, do města, přes most k divadlu. Hoši byli uprášeni, tváře jim plály barvou pivoněk, u divadla si sedli na kamenné lávce, Linda se postavil vedle nich a naslouchal jich rozumům.

Petřík vyprávěl, co by udělal, kdyby byla Stromovka jeho, jakou chaloupku by si tam vystavěl a jak; by se tam zařídil, Pavlík zase povídal, kdyby bylo divadlo jeho, že by tam nikoho nepustil a nechal by hrát jen pro'sebe.

Za chvíli začali se lidé hrnout z divadla, mezi nespočetnými hlavami návštěvníků zahlédli hoši matku.

„Maminko 1" vyskočili a hnali se k ní.

A zase bylo líbání a vítání, jakoby se nebyli viděli půl věčnosti.

„Čekáte tu dlouho, děti?"

„Asi čtvrt hodiny," povídal Linda.

„Nebyla ti tu dlouhá chvíle?"

„Já se tu bavil tok upřímně s těmi neposedy, jako ty tam uvnitř. Tak pojďte, děti, af se schováte trochu mezi lidi. Podívej se, maminko, jak jsou uprášeni. Jak cestáři."

„Proč s nimi chodíš tak daleko ?"

„Není to daleko do Stromovky, ale kde je nejvíc prachu, tamtudy jdou."

„Máš je okřiknout, tatíčku."

„Ale, okřiknout," — nahnul se Linda ku své ženě, „to víš, nemohou přece míti lepší rozum, než jsme měli my, když jsme byli v jejich letech. Děti. Jsou okřikováni ve škole, budou okřikováni až budou vojáky, pak v životě je budou okřikovat zákony a kde kdo — ještě já bych měl okřikovati je, děti, když si vyběhnou jednou za týden do volného vzduchu."

Paní Lihdová podívala se na muže — vždyť to tak vážně nemyslila — a oba pak pozorovali s úsměvem ty své dva malé uprášené výletníky, jak vedli se za rucse a (každý v ruce nějaký uvadlý kvítek pampelišky, bez ustání si vyprávěli o věcech nejrozmanitějších, jakoby dnes poprvé se spatřili a spřátelili.

Hoši se právě hádali o jistou záležitost.

Pavlík se obrátil.

„Viď, tatíčku, že příští neděli pojedeme na Závisť?"

„Viď, že jsi nám slíbil, že půjdeme do Šárky?" hlásil se zase Petřík.

Linda si honem nemohl vzpomenouti, co hochům na cestě slíbil.

„Jednu neděli sem, drahou neděli zas tam. Kam pojedeme nejbližší neděli, o tom se ještě uradíme. Tak jděte zase spolu před námi."

V neděli dopoledne určena Závist cílem odpoledního výletu.

Hoši se těšili, kolik motýlů a květin přinesou si z výletu.

Radostí ani neobědvali. A stále nabádali k odchodu, kontrolovali hodiny — ve dvě hodiny odjíždí parník. A ted je čtvrt na druhou.

Konečně se dočkali.

Hoši si vykračovali rázně a vesele, Linda se svojí ženou sotva jim stačili.

Parník skoro již obsazen, když k němu došli. Ale kdo chce v neděli z Prahy 11a výlet, nesmí se lekat návalu lidí. Ve vlacích je to ještě horší, a kdo jde pěšky, také zkusí.

Jen k vůli dětem volil Linda výlet na Závist, ač o výletě nelze mluviti. Ve dvě hodiny se vyjede — dříve nemožno, tři hodiny stráví se na parníku při jízdě tam a zpět, tak že nějaké dvě hodiny možno čítati na pobyt tam v tom lesnatém údolí.

Jen tak, aby děti věděly, kde je Závist a co tam je.

Dlouhou, únavnou cestou byli hoši zemdleni, vedrem tvářičky jim hořely, a ač nebyl parník dosud na místě, prohlásil Pavlík, že tam vícekrát nechce na výlet.. A Petřík se přidal k jeho náhledu.

„Ještě chvíli, děti, a budeme vysvobozeni."

Za chvíli skutečně přistál parník u Závisti, a výletníci se hrnuli ven. Kdo dřív, aby zastihl v hostinci nějakou ,prázdnou židli a uhasil žízeň.

Linda se rozběhl napřed, aby aspoň ženě a jiě- tem zabezpečil místečko někde v zahradě hostinské, kde by se mohli občerstviti, než půjdou do lesa.

„Pane Lindo!" zaslechl.

Ohlédl se. Pod verandou stinnou u malého stolu seděla paní Janská v lehoučkých letních šatech a s úsměvem mu kynula. Přiblížil se s úklonou.

„Milostivá paní také zde?"

„Přijela jsem již ráno. Kde máte rodinu ?"

„Tadýjdou za mnou. Vyhlížím nějaký koutek/kde bychom si mohli na chvíli po cestě odpočinouti."

„Zde je celý stolek volný, sedím tu sama."

V tom přišla nesměle paní Lindová. Nesměle, v domnění, že paní domácí má tu společnost, která snad za chvíli vrátí se z procházky.

„Pojdte sem ke mně, paní Lindová, a hošíci sem vedle nás a pan Linda tady naproti nám. Bylo mi tu už smutno, a byla jsem odhodlána, že za chvíli odjedu, ale když vás tu mám, pojedeme pak společně."

A bylo povídání a vyptávání. Hoši nevšímali si ničeho než kávy a krajíčků chleba s máslem, Linda po dlouhé přestávce zase si zapálil nový doutník a naslouchal hovoru, a oči jeho střídavě pohlížely na tvář ženinu a zas na tvář paní Janské.

Jakoby porovnával ty dvě bytosti.

Paní Janská, mladá vdova s kypícím zdravím, s plnými tvary, zabezpečena proti všem svízelům života a starostem, směle dívala se do světa, a čím, dál, tím byla hezčí, jakoby krása s ní rostla. Jeho žena také dosud krásná, ale v těch očích jejích tolik vzpomínek na překonané útrapy a tolik obavy před budoucími starostmi, a tváře její, ač plné, přece již jakoby to byly růže, jež chýlí se spíše k uvadnutí než k rozkvětu.

Paní Janská nikdy se nevypínala nad jiné, byla povahy mírné, nikdy nedala na jevo, že má lepší život než jiný, ale paní Lindová přece byla vedle ní jako v kleštích, ač sama si nedovedla vysvětliti, proč. Byla povahy měkké, skromné — a mimo to člověk útrapami a častým zklamáním ze snu života vyburcovaný stává se plachým, setká-li se nenadále s přívětivostí třeba nejupřímnější.

„Fanuško, zůstaň zde u milostivé paní," povídal Linda, „půjdu s dětmi na chvíli do lesa."

„Půjdeme s vámi 1" prohodila paní Janská, „beztoho jsem se dnes dosud neprošla."

„Milostivá paní je tu přece od rána!" divil se Linda.

„Ovšem, ale oelou tu dobu proseděla jsem skoro výhradně zde pod verandou. Je-li ženská trochu k světu," pohodila koketně rameny, „a je-li o ní známo, že je vdovou a že má nějaký groš, jsou ti mužští dolezavými. Vidíte tam ty tři ulízané panáky. Od rána mne obcházejí, poslali mi po sklepníkovi kytici ráží — rozumí se, že jsem růže nepřijala, ale jakmile učiním krok, už jsou za mnou. Jsem ráda, že jsem se s vámi setkala."

Tedy ne z přátelské náklonnosti zaradovala se paní Janská nad naším příchodem, — uvažoval Linda, — ale jen proto, žq se má za, k,oho schovati před dotěrnými lidmi. Kdyby však byla se tu bavila s někým, kdo by jí byl vhod, jistě by nás nebyla zvala k sobě.

To už je stará písnička a zkušený člověk by ji měl znáti. Linda přijal návrh paní Janské se zdánlivým potěšením. Byla to taková nevyhnutelnost.

Ona — paní domácí, pronesla návrh, on — nájemník — musil souhlasiti. Měl rád lidi, jako ob-, chodník musil míti lidi rád, ale ve chvíli oddechu měl nejraději kolem sebe jen své tři příslušníky. Tolik se těšil, že si tu v lese děti budou moci proskočiti, před paní domácí jim nesměl dopřáti té radosti. Skutky se vidí, řeč se slyší, ale myšlenky druhého zůstávají vždycky skryty. Mohla by si po- mysliti paní Janská, která sama dětí nemá a proto o dětech má snad svůj již ustálený úsudek, že jako zde v lese proskakují se děti Lindovy i doma, tím že trpí podlaha, její majetek, a to ostatní už se naváže na takový předsudek.

„Hoši, ■buďte způsobnými," šeptal Linda dětem cestou v lese, „paní Janská jde s naší maminkou za námi, a,ť si o vás nic nemyslí. Příští neděli půjdeme do Šárky a tam si vše vynahradíte."

Malí hoši ale už musili věděti, že paní Janská je něčím víc, než jejich otec neb matka, už musili býti obeznámeni s poměrem závislosti svých rodičů na dobré vůli paní Janské.

Lindovi nebyl dnešní výlet nijak milým. Všechen hovor se vzácnou společnicí jeho rodiny zdál se mu býti nezaslouženou obětí. V krámě jeho nebo v domácnosti by mohla paní domácí zdržeti se půl dne, neomrzela by její přítomnost, ale zde, když nemůže ani s dětmi pobaviti se, jak by si přál, nic ho netěšilo.

A zvláštní to: děti mohly pronésti na sta otázek; s úsměvem a bez únavy jim odpovídal, a ty otázky paní Janské tak mu byly obtížnými.

Po hodině vraceli se zpět.

„Už bude čas k návratu?" ptala se paní Lin- dová.

„Než dojdeme k přístavišti, bude tak právě čas."

U přístaviště zase ti tři šviháci. A sotva Lin- dovic s paní Janskou vešli na parník, přišli také.

Paní Lindová si prohlédla z blízka ty pány.

„Vždyť jsou vesměs hezcí a elegantní," naklonila se k paní Janské.

„Ale mně se nelíbí žádný z nich."

„Nu, vy si můžete vybrati. Vždyť snad vdovou nezůstanete."

„Když bych se vdala znovu, paní Lindová, musila bych býti přesvědčena, že druhý můj muž je tak hodný a svědomitý, jako byl první, — nebo jako je váš muž."

Paní Lindová usedla vedle svých dětí na lavici palubní a za chvíli plul parník ku Praze.

XIV.

Prosincový večer, dlouhý, nekonečný. Vše kolem spalo, — uběhla již jedenáctá hodina.

Venku v ulici pusto, a proti třepotajícímu se plamínku nárožní lampy bylo viděti, jak hustě se sype sníh.

Paní Lindová uložila děti ku spaní, musila used- nouti u jich postýlek, aby se nebáli, když tatíček není doma, a zůstala tu seděti i když hoši už dávno usnuli.

Na stole lampa, kamna vytopena, venku zuřila vánice a jednotlivé vločky sněhové lepily se na sklo oken, jakoby to byli umdlení motýli a hledali tu útočiště.

Linda ráno odjel na venek. Závod, jenž dodával Lindovi zboží delikatesní, byl stižen pohromou. Účetní zpronevěřil velkou část peněz a zmizel. Ač Linda správně platil, přece prý byl veden mezi největšími dlužníky. Včera obdržel kategorické vyzvání, aby účty ihned vyrovnal. Linda vyhledal dodací listy, účty, jakož i potvrzenky o zaslaných obnosech a dnes ráno odjel.

Věc by se dala vyříditi i dopisem, ale Linda by měl rád brzy pokoj. Proto si obětoval ten den. Slíbil, že večerním vlakem se zase vrátí. Večerní — poslední vlak přijíždí do Prahy v devět hodin. Děti čekaly do desíti hodin, a když jim matka vysvětlila, že tatíček asi zůstal tam na noc, že snad zmeškal vlak a podobně, šly spat.

Paní Lindová čekala do jedenácti.

Snad její muž sešel se ve vlaku se známými, šel s nimi na večeři.

Ale uběhla již jedenáctá a paní Lindová v myšlenkách dívala se na rej sněhu na oknerh. Jedna vločka se tam chytila, vítr ji smetl a hodil na sklo jinou.

VeCer, když po večeři seděli hošíci vedle ní, ručky ovinuty kolem šíje její, najednou vyskočil Pavlík.

„Počkej, maminko, tadyhle u čela máš bílý vlas."

„Skutečně ?"

„Podívej se!" Pavlík oddělil bílý vlas od ostatních a vytrhl.

Byl ten vlas bílý. První bílý vlas. Zatím jediný, ale ty ostatní budou se objevovati častěji.

Paní Lindová se zamyslila. Ne z marnivosti, že bílý vlas je jako první vločka sněhu, který zavěje krásu tváře, ale je prý vždy lépe, když na hlavě matčině neb otcově naleznou velké děti první bílý vlas, než když tento má býti objeven ručkama dětí malých.

A paní Lindová hned starostlivě si povídala: „Zdali pak se dočkám, děti moje, až vyrostete a co z vás bude."

Ted si v té samotě zase vzpomněla na první svůj bílý vlas.

A zase jiná myšlenka proběhla hlavou její.

Kolik let tomu již, kdy odhodlaně s mužem svým nastoupila pouí za zlepšením osudu, za vybojování samostatnosti. A výsledek ?

Jako člověk, který se odhodlá přeplouti širokou řeku.

Někdo se dostane k cíli, jiný se vrátí, když začne pochybovati o úspěchu, jiného opustí síly a voda se nad ním zavře.

Linda se při své snaze dostal asi do prostřed proudu.

Má dosti síly, aby neklesl ke dnu, aby se udržel nad vodou, ale tolik síly přec nemá jako slabý tvor, aby rozrazil a prorazil vlny, jež proti hlavě jeho se sápou." A vrátiti se, odkud vyplul? Ne — nerad se i jen ohlédne na břeh kamenitý, odkud nastoupil pouť.

Kdyby plul sám, snad už by byl u cíle, ale oddaně vleče za sebou lodku, v níž jeho žena a děti. A když by jej síly opouštěly, jediný pohled na své milé dodá mu síly nové, a myšlenka, že jeho záhuba měla by v zápětí i záhubu tří jiných životů, znovu vzpruží jeho umdlévající svaly.

Žena mu pomáhá v zápase tom, ale dle jejího přesvědčení je ta pomoc malá, nepatrná. Že se nakloní z lodičky a pouhýma rukama vesluje.

Ale již muž volá: „Ponech mi starosti, jež náležejí mně, a ošetřuj děti naše, dosud jediné naše jmění."

Víc by chtěla býti nápomocnou svému muži, více, než může. Do vln by chtěla skočiti, ulehčiti lodičce života, plouti vedle muže, ale tak rozrážeti dravé proudy ona nedovede. Snad by utonula vedle něho. Lodička s těmi malými dětmi byla by lehoučká jak hračka, tu už by dovlékl snadno ku břehu vytouženému. Snad tam rosle lepší štěstí, snad tam lidé snáze zapomínají, než v bídě tady, odkud vyšli.

„Smrt je člověku vykupitelkou, a smrt jednoho může býti vykupitelkou i jinému," — zašeptala si, odvrátila hlavu od zasněžených oken, přitiskla dlaně na oči, aby lépe si mohla uvědomiti, co právě řekla, a tak v polosnění seděla dlouho.

Náhle se dvéře otevřely a vešel Linda. V kožichu zachumlán, celý zasněžen. Zahlédl světlo v okně, když přicházel domů, ale domníval se, že to noční lampa v ložnici dětí. Odemkl si předsíň, 'šel tiše, aby nikoho nevzbudil, otevřel ložnici dětí — — „Fanuško, ty dosud nespíš?"

Lehce se zachvěla.

„Fanuško I" Vyskočila, rozhlížela se udiveně.

„Ty's plakala, Fanuško."

„Ne, — myslím, že jsem dřímala."

„A zdálo se ti něco smutného."

„Nic se mi nezdálo." A znenáhla se vzpamatovala.

„Ale plakala jsi. Podívej se."

Linda vzal za ruku ženu, do druhé ruky vzal lampu — „Podívej se tady, do zrcadla. Oči máš zarudlé, slzami zality. Proč jsi plakala, Fanuško?"

„Ale Pavle!" zvedla k němu prosebně oči.

„Nesmím to věděti?"

„Ne!"

Linda svlékl čapku a kožich, usedl ke stolu, nahlédl letmo do dnešních novin a povídal, vlak že se zpozdil, všude že plno závějí, a v jedné stanici že musili čekati déle než hodinu, než byl vyproštěn ze sněhu nákladní vlak, který jel před nimi.

„Večeřel jsi, Pavlíčku?"

„Dnes docela dvakrát. Poprvé před odjezdem vlaku, pak tam ve stanici při dlouhé nucené zastávce."

„Vracíš se spokojeně?"

„Až na to, že v továrně na moje jméno jest zapsáno více zboží, než jsem obdržel. Ale to je už věcí závodu. Zboží, které mi bylo odesláno během doby, jest zaplaceno, jak jsem dokázal, a za nedodané zboží nebudu platiti. To jsou položky vymyšlené, aby účetní mohl se vymluviti, mnoholi peněz vázne za odběrateli."

„Bude závod pracovati dál?"

„Ano. Zpronevěřená část jde do tisíců, ale dalo se do veřejnosti, že chybící obnos je úplně uhražen. Pracuje se dál, ani jediný dělník nebyl propuštěn, a když jsem učinil zmínku, že budu hledati dodavatele jiného, prosili mne, abych zůstal jich odběratelem a sami z vlastní vůle mi snížili ceny zboží, že — že zkrátka jsem úplně spokojen s dnešním výletem, k němuž jsem se vypravoval mrzutě. Je dvanáct hodin, dítě, jdi spat."

„Říkej mi „dítě" a naše děti nalezly mi dnes první bílý vlas."

„Proto jsi tedy plakala I" A Linda se rozesmál, až jej žena musila okřikovat, aby nezbudil děti.

Druhý den po obědě, když hoši odešli do školy, Linda přečetl noviny a stále se mu nechtělo do krámu. Zima tam byla jak na ulici.

„Snad to není hřích, když odejdu o půlhodiny později."

„Je jich tam šest dole — a odpůldne beztoho je slabá návštěva. Počkej si na svačinu."

„Počkám, ale musíš mi říci, proč jsi včera plakala."

„Vždyf jsi sám říkal, že jsi uhodl."

LIBUŠE: Vlastni silou. 15 „Pro jediný vlas, který má jinou barvu než ostatní bys neplakala. Tolik rozumu máš. Proč byl ten pláč, Fanuško?"

„Kdybych ti to pověděla, Pavle, zlobil bys se."

„Ale věděti to mohu, když to víš ty."

„Taková hloupost. Tím je vinna paní Janská —" „Byla zde dnes?"

„Nebyla. Ale vzpomněla jsem si — víš, jak v létě sešli jsme se s ní na výletě. Ptala jsem se, zdali zůstane vdovou a ona mi řekla, kdyby se vdala znovu, že by její muž musil býti takový jako jsi ty."

„Proto jsi se tak roztesknila?" smál se Linda, „Nesměj se mi, Pavle. Ta slova, na něž jsem si už často vzpomněla, ale jen jako na věc samo zřejmou, a mně milou, zahnala mne včera v té ve Černí samotě dál, než jsem se nadála. Oživila jseri si všecky tvé starosti, tvůj klopotný život, vzpo mínala jsem, čím bych ti mohla ulehčiti, přispěti — nic nemám, než čistou duši a věrnou oddanos k tobě. Nad tou chudobou svojí jsem zaplakala a plakala jsem za sebe i za své děti. Vždyť všickn nemáme ničeho, než svoji lásku a tvoji dobrotu Paní-Janská řekla — — to už jsem ti pověděla Přemýšlela jsem, nebylo li by ti ulehčeno, kdybycl zemřela."

„Fanuško! Takhle mluví žena? — Matka?"

„Nemluví, jen si někdy myslí. A tys naléhal abych ti pověděla, co jsem si myslila. Uvažovali jsem, kdybych zemřela, že by byla paní Janská tvoj druhou ženou, ty druhým mužem jejím. Je mladá mladší než já, je krásná a dobrá, její jmění by byl< jměním tvým, byl by ti život usnadněn a já bych šťastně spala věčný sen, že aspoň něco jsem ti mohla obětovati na uhrazení oběti tvé, co mi jedině zbylo, můj život. Ale vzpomněla jsem, zdali by měla také ráda děti mé jako já. Nemohla by je tak milovat, jako já, vždyť nejsou její. Tebe by měla ráda, byl bys její muž, ale děti tvé byly by jí cizí. A proto jsem plakala, že vedle postýlek svých spících dětí přemítám, jak bych se vymkla svým svatým povinnostem k nim."

„Fanuško, to je hřích 1" „Vím to, muži, ale odpustíš mi, viď? Týž hřích by to byl, jakého chtěl se dopustiti starý patriarcha Abraham. Chtěl obětovati život svého dítěte — a já chtěla obětovati život svůj: oběť a hřích zároveň."

„Jen že zde by byl hřích větší než oběť."

„Já myslila naopak."

„Ne. Samovražda pro peníze jest větším zločinem než vražda pro mamon. Jak jsi mohla na takovou myšlenku při jiti! Ovšem, paní Janská! Ta plete hlavy nejen mužským, ale už i ženským. Má dobrá žena, která mi přála vždy na světě to nej- lepší, najednou by mi přála za ženu paní Janskou. Vždyť k ní nemám nejmenších sympatií. Chtěl jsem ji míti domácí paní, ale za ženu bych ji nechtěl. A tady důkaz pro můj náhled: než obírati se myšlenkami marnivými, raději pustit ty myšlenky do širého světa a jít spat. Jindy míváš jiný rozum. Jindy jsi mne sama těšívala, dodávala síly k práci, lásky k životu, a dnes abych se s tebou piplal jako s malým dítětem."

„Ale, Pavle, tak zlé to není. To mám za svoji upřímnost, že jsem ti dětinsky pověděla, o čem jsem uvažovala, když jsi nebyl doma. V této chvíli už bych se sama zasmála nad svým nápadem, ale to víš,, a sám to říkáš, že v nejchutnější lahůdce octne se někdy nevysvětlitelným způsobem zrnko písku, že mezi návštěvníky kostela někdy chytnou zloděje, a mezi nejrozumnějšími náhledy a nejlepšítni úmysly vyskytne se nerozumná myšlenka."

Dvéře se rozletěly a hoši Lindovi vpadli do pokoje. Ale zarazili se, když spatřili u stolu tatíčka.

„Tatíčku, pan učitel jde do konference a pustil nás dříve ze školy."

„No, to je hezké, děti. Ale jak to přijde, Pavlíku, že máš za límcem sníh?" smál se Linda.

„Petřík mne udeřil sněhovou koulí."

„Ale Pavel mne porazil dříve do hromady sněhu, kterou tam sházeli metaři," hájil se druhý.

„Nu, to jsme dělávali také, dokud jsme měli takový rozum, jako vy, ale něco jsem dnes poprvé zpozoroval, hoši. Vřítili jste se do pokoje jako divoši, to asi v domnění, že je zde maminka sama a já že jsem v krámě. Až když jste mne spatřili, rázem jste se stali způsobnými. Proč to? Vy snad sami nevíte. Jste dosud děti, tedy vám to vysvětlím. Nikdy si nemyslete, že maminka vás má raději než já, poněvadž to u nás není možno, a nikdy proto si nemyslete, že maminka vám víc odpus'.í, než já. To už by bylo možno, ale nerad bych to viděl, poněvadž pak byste se matky nebáli, a mne byste se báli příliš. Jako jste před chvílí podali ukázku. To nesmí býti. Musíte ctíti a míti rádi maminku jako mne, poněvadž vás má ráda tak, jako já. Když jdete domů, vždycky přijďte jako domů, vesele jako děti a nečiňte rozdílu, je-li doma maminka nebo já. Nechci, abyste se mne báli. Bojte se jen zlého člověka, já zlým přece nejsem. A takové děti, které mají rodiče rády, spíše poslouchají, než ty, které se bojí. Tak si to pamatujte, hoši, a nečiňte rozdílu mezi matkou a mnou, my také mezi vámi rozdílu nečiníme."

„To už je tak v dětské povaze, viďte, děti?" přivinula paní Lindová k sobě ty dvě hlavičky, jako činívala, když hošíci byli v peřince, když svědomitě pečovala, aby jeden druhým nebyl zkrácen.

A zlíbala jich mrazem zarudlé tvářičky, odběhla do kuchyně a za chvíli vracela se se svačinou.

A hoši zas už seděli na klíně Lindově."

„Vidíš, že nás mají stejně rádi 1" prohodila paní Lindová.

* * * Linda seběhl do krámu.

Starý komisar okoušel krajíčky nového salámu, jejž si vyhlédl ve výkladu, na postranním stolku měl sklenku vína a vyprávěl příručím všelijaké episody ze života, jak co kdy bývalo. A za každou třetí větou neopomenul připojiti: „Tenkrát vy jste nebyli ještě na světě."

„To už je třetí porcička," povídal Lindovi, ukazuje na kolečka salámu na papíře, „jednak že dnes oběd nestál za mnoho, a pak jsem se vás chtěl dočkati."

„Proč jsi, Toníku, nedoskočil nahoru? — že je tu pan komisar —" „Ale Bůh uchovej, — to já vím, když nejste v krámě, že doma nespíte. Každý má své starosti. Ale chtěl jsem vám říci novinu, již jsem se dozvěděl v Praze v kavárně. Majitel hotelu Líšťanský se zastřelil před polednem ve Stromovce." „Líšťanský?" opakoval Linda v udivení. „Zítra ta zpráva bude v novinách, ale chtěl jsem vám to hned sdělit. Zaslechl jsem tu kdysi, že dodáváte zboží do jeho hotelu, proto jsem si dnes při té zprávě pomyslil, abyste si pospíšil, máte-li tam nějakou pohledávku. Bude jich mnoho, kdo tam přijdou o peníze. Je všecko prodluženo do poslední cihly."

Linda nahlédl do knihy. Líšťanský platil vždy čtrnáctidenní účty. Poslední účty byly zaplaceny před pěti dny. A od té doby do dnešního dne — Linda to spočetl. Dluh obnášel asi tolik, mnoholi by stál pěkný věnec na rakev. Věnec pohřební odpustí Líšťanský Lindovi a Linda mu zas odpustí tu částku, která vězí v knize.

„Se mnou se vyrovnal úplně," povídal Linda hlasitě a přes načatý a nedokončený účet nakreslil modrou tužkou kříž, „se mnou se vyrovnal, byli jsme přátely, byl by si pokládal za hřích, aby mne oklamal, — člověka, který neměl ani stý díl jeho jmění. Vždycky jsem byl přesvědčen, jak je zámožným, jak bezstarostně živ."

„Počítat se musí," povídal starý pensista, „a kde se nepočítá, neví člověk, nejsou-li výdaje větší než příjmy, a když se to dozví, je obyčejně pozdě. Žena Líšťanského byla zvykla panskému živobytí z dob, kdy nebylo konkurence a kdy se peníze hrnuly ze všech stran, Líšťanský se při ní naučil panskému živobytí a také si chtěl nahraditi bývalé svízele dřívějšího života, jedno k druhému a dnes, —- než by se byl vrátil do podruží, do odvislosti, z níž se vyprostil, vyprostil se raději ze všeho."

Starý komisař nechal si spočítat útratu a šel.

Linda se zahleděl znovu do knihy na ten modrý kříž.

Nepočítal, neviděl cifry, ale vzpomínal chvíle té, kdy s Líšťanským byli si rovni, stejně placenými pomocníky, vzpomínal na svoji chudičkou svadbu, kdy Líšťanský byl mu svědkem, pak šel dál v myšlenkách, jak se rozešli. Líšťanský stal se přes noc boháčem, Linda tuctovým kupčíkem v zaslrčené ulici předměstí. Dnes Líšťanský — snad z pozůstalého jmění ani pohřeb nebude mu moci býti vypraven, a Linda — není zámožným, ale přece se drží nad vodou a má naději, že bude lépe.

A zase jinak uvažoval Linda.

„Když tak zámožný a neodvislý člověk podlehne v boji s osudem, jak obstojí v boji tom ten, kdo nemá jiné zbraně než vůli a naději! Říká se, že Líšťanský vedl panský život, ale což není-li tomu tak? Lidé pro neštěstí každého mají svůj důvod, a kdyby mohl mluvili Lišťanský, pověděl by snad něco jiného."

Linda odběhl do bytu povědět ženě tu novinu.

Za chvíli se vrátil, a přicházející zákazníci nedovolili mu, aby se obíral někým jiným než jimi.

Bylo ještě dosti jasno v krámě, ze zasněžených ulic a střech odráželo se sem světlo velikými okny i zasklenými dveřmi, ale Linda řekl Toníkovi, aby jen rozsvítil v krámě i ve výkladech.

A hned to tu vyhlíželo vše veseleji a za světlem táhli se lidé jako večerní motýli.

Když se setmělo, vyšel Linda postranními dveřmi ven do průjezdu, na ulici, a z dáli pozoroval, jak se vyjímají výklady jeho zboží, jež dnes dopoledne příručí upravovali. Vše vkusné a lákavé.

Linda se přiblížil k tísnícím se tu davům, aby nepozorován vyslechl úsudek o svém zboží.

„Tak to má býti," ozval se jakýs obstárlý pán v elegantním kožichu vedle Lindy, „v tom vězí obchodní duch, pochlubit se zbožím, poněvadž čím se chlubíme, to musí být pěkné. Otevlíti tajemství krámu dokořán, ne se v krámě ubednit a ukazovat jen sudy a napěchované pytle. Kdo má věděti, co je v nich. Takhle to má býti. Ukázat lidem vše, co chtějí vidět, vyložili před nimi i to, nač by si nikdy nevzpomněli. Člověk je divný tvor. Nekoupí ničeho, čeho nevidí, o čem neví. A co lidé vidí v krámech, považují za své, a jdou si to koupit, dřív než to koupí jiný. Jen směle dívat se do světa a neschovávat se před lidmi, když chceme, aby k nám lidé chodili."

Lindovi bylo horko. Domníval se, že ten neznámý jej tu poznal, proto že tolik chvály. Ale starý pán utal hovor, nechal Lindu stát, jako ostatní, co tu okukovali a vešel do krámu.

Linda se ztratil do průjezdu a vstoupil do krámu, až když ten neznámý chvalopěvec vycházel ze dveří.

„Takhle Se míti jako ten!" pohodila starší matrona hlavou za odcházejícím.

„Musila byste dříve také tolik píestáli, jako on I" řekla její sousedka.

„To každý nedovede."

„Kdo byl ten starý pán?" zeptal se Linda.

„Jistý Bořek. Má v Praze několik domů. Ovšem že vždycky neměl ty domy. Byl vyučen uzenářství a když začal obchodovat, nosil všecko své zboží, celý majetek v náručí. Pracoval, šetřil, nějaký nezdar nechal být nezdarem, dal si podruhé lépe pozor, najal si krámeček, pak krám, zařídil vlastní dílnu, když se zmohl koupil dům, aby se nemusil stěhovat a převádět kupce, a dnes má tolik, že nemusí obchodovat. Ale co má, to si vyzískal vlastním přičiněním. To ovšem každý nedovede."

Linda tak snadno nevěřil, třeba ničeho nenamítal, ale byl pevně přesvědčen, co dovede jeden, že při vytrvalosti a píli dovede i druhý. A obrázek starého pána pevně si vryl v pamět a uložil k dokladům, jichž chtěl se časem dovolati při dalších snahách svých.

XV.

Jako šipka letěl vlak od Veselí k Lomnici, ku Třeboni a dále z Čech ven.

Daleká a rozsáhlá tu rovina, trať jakoby běžela po obrovském stole, nikde nejmenší vyvýšeniny půdy, rychlík tudy ubíhá závratnou rychlostí, jakoby se odkudsi řítil.

Tu rybník, tu vesnička, zas kus lesa, rozlehlá, jalovcem a vřesem porostlá pastvina, vše mizí jako ptáci v letu, a osamocené chalupy při trati, „jednoty", neb stromy nelze ani v obrysech zachytit.

Parný srpnový den, vedro úmorné. Všecka okna vlaku dokořán, aby sem z věnčí zalehl větřík. Byl to větřík, ale horký, jako ten vzduch venku. V polích pracovali lidé polo vysvlečeni.

Když zaburácel vlak na blízku, vzpřímili se od práce, ohlédli se, utírali zapocená čela.

„Těm tam je lépe, co jedou ve vlaku," myslili si.

„Tam v těch polích přece je lépe než nám zde pod nízkou rozpálenou střechou vozu," povídali si lidé ve vlaku.

U jednoho okna seděli proti sobě Linda se svojí ženou.

Tu a tam cestou pověděl a vysvětlil, jak se jmenuje to a ono město, kam vede ta neb ona poboční traf, kolikrát už tudy jel a všelicos.

Ale od Lomnice ku Třeboni stával se hovornějším.

„Tady máš, Fanuško, můj rodný kraj. Tady znám každou vísku, každou samotu, každý potok. Vše tu tak jak bývalo za mých dětských let. Vidíš tam tu vesničku ? Tam jsem se narodil. Domeček v levo na kraji vsi s tím vysokým bílým štítem býval náš. A- tam za lesem jak vyhlíží červená štíhlá věž, — tam je náš kostel, kolem kostela hřbitůvek a tam vedle sebe dřímou moji staří rodiče. Bud vám tam pokoj věčný. Tu v právo je víska Lužnice, kolem vísky teče řeka Lužnice, která vybíhá z Rožmberka. Vidíš tam dál tu dlouhou řadu stromů? To jsou duby na hrázi rožmberské a mezi těmi duby nekonečná modravá plocha, jako kus oblohy, — to je rybník Rožmberk. Vstaň, abys mohla lépe to vodstvo přehlédnout. Čtyři plné hodiny potřebuje člověk, než Rožmberk rybník obejde. A tady na druhé straně na pokraji lučin a rybníků věžalá Třeboň. Tady jsem se učil kupectví. A nyní — rovina poběhne před námi dál, ale vlak vjede do lesů, rozhled volný se sevře, jen ob čas zahlédneš vísku v lesích zarostlou nebo staniční budovu obemknutou j borovicemi vysokými a až vlak stane, už budeme na cizí půdě."

„Kde to bude?"

„Ve Cmuntu."

„Máme pak ještě daleko do Vídně?"

„Jako z Prahy sem. Budeme na polovině cesty."

Paní Lindová tiše povzdechla.

„Vidíš," smál se Linda, „volil jsem rychlík. Kdybychom byli použili osobního vlaku, jak jsi chtěla, jela bys do Vídně dvakrát tak dlouho. Plných dvanáct hodin."

„Umřela bych. Ne snad únavou, ale dlouhou chvílí. Dávno již tomu, co jsem jela z Prahy dál vlakem, ale nezvykla bych již. Nejsem zvyklá chvíli býti bez práce a tady už sedím tři hodiny, ruce v klíně, a dívám se, jak jiní v polích pracují."

„Ale, Fanuško, snad si odpustíš tu chvíli zahálky, když jedeš na svadbu."

„O zahálce není.řeči, ale divně to působí na mne, když vím, že je všední den, den práce a já najednou si tu pěkně pohodlně sedím. Kdyby byla neděle, neviděla bych lidi pracující v polích a snad bych na práci také nevzpomněla. Ostatně — kdož ví, kdy se budu mfti zase tak bezstarostně. Psal jsi Klárce, aby nás očekávala na nádraží ?"

„To je viděti, jak pozorně čteš její dopisy. Vždyť ve svém posledním psaní dvakrát připomíná, že nás bude se vší jistotou očekávati na nádraží."

Dále ubíhala cesta rychleji. Aspoň se tak zdálo při vzpomínce, že vlak má do Vídně již blíž než do Prahy.

■ A útěcha v tom dusném parnu: už jen dvě hodiny, — už za hodinu, — za čtvrt hodiny jsme u cíle a vysvobozeni.

Vlak zarachotil na mostě nad Dunajem a za chvíli stanul v rozsáhlém nádraží.

S největší touhou vystupovala paní Lindová z vlaku.

Spatří Vídeň, již znala jen povrchně z dob, kdy byla ještě svobodnou, spatří Klárku, vyhledá svoji starou tetu, ač-li tato dosud na živu.

„Pavle, nevidíš Klárku?"

„Dosud nevidím. Ale chvíli počkáme, až proud lidí se uvolní."

V tom byl srdečně objat, vřelý polibek vtisknut na jeho tvář, a hned zase vyproštěn a paní Lindová byla semknuta v Ivlárčinu náruč.

„Děkuji vám, že jste přijeli," jásala Klárkas tvářemi zrůžovělými, s očima plnýma štěstí.

„Přece jsem ti psal, maminko, že přijedeme."

„Věřím ti, ale přece jsem si nedůvěřovala. Dej mi svůj kufřík, Fanuško, před nádražím čeká objednaný povoz. Pojďte, moji zlatí, ani si nedovedete představiti, jakou radost jste mi způsobili. Dostala jsem hojně darů ku své nastávající svadbě, ale vaše přítomnost zůstane mi pro celý život dárkem nejkrásnějším."

„Pozoruji, maminko, že jsi se tu naučila básnit," smál se Linda.

„Nesměj se mi, Pavle, nevím už, jak bych vám vypověděla svoje potěšení, že vás tu mám."

Z nádraží klikatinou hlučných ulic ujížděla drožka s Lindovýnii manžely a s Klárkou.

Před domem, kde Klárčin byl domov, povoz stanul, a Klárka uvedla své hosty do svojí domácnosti.

Nádherný byt o pěti pokojích, všude nový nábytek, moderní záclony, nové koberce.

„Zatím tu bydlím sama se služkou," připomenula Klárka, „od zítřka tu budu bydliti se svým mužem."

Na stolku pod vysokým zrcadlem ve skvostném rámci podobizna muže, asi padesátníka.

„To je on, můj budoucí muž," připojila Klárka se stísněným hlasem. Snad dávná vzpomínka kmitla jí v duši. „Byla bych vám zaslala jednu jeho podobenku, ale vzpomněla jsem si, že by to nebylo způsobné, rozdávati podobizny někoho, kdo dosud není můj. Na cestu vám však připravím jeden obrázek, můj i jeho. Odložte, posaďte se, vždyť jste u mne, doma, — já zatím obstarám nutné občerstvení.

Klárka odběhla ze salonu, a Linda seděl zamlkle vedle své ženy. Byla tu kolem nádhera, ale Linda si ničeho nevšímal. On sám doma nádhery nemá a těšil se tím, že jí nepotřebuje. Paní Lin- dová vzpomínkami zašla zase tam, kde jen nerada dlela.

„Je to nevysvětlitelno, muži. Když jsem viděla Klárku v bídě, neštěstí a opuštěnosti, bylo mi jí srdečně líto, a srdce bych sní byla rozdělila. Ale když vidím, že jest šťastnější než já, zase se mne zmáhá zlost, výčitky proti ní se rojí a zoufalstvím bych plakala. A tuším to, že už jí nebudu míti tak ráda jako dřív, když vidím, že už podruhé v životě kyne jí blažený život a na mne se dosud štěstí neusmálo ani jednou."

„Fanuško, má to býti pro mne výčitkou?" zašeptal Linda.

„Víš přece, že mluvím-li o nějakém štěstí, toužím po takovém, o něž bychom se mohli oba děliti. Mluvím o sobě a mám vždy na zřeteli oba nás. Ale domnívám se, že bych si spíše štěstí zasloužila než ona."

„Nemluv o tom, Fanuško. Rozumím ti, ale jednou jsme ujistili Klárku, že jsme jí odpustili, a to je slib, který nesmíme zrušiti. Dojmy a domněnky pozdější na takovém slibu ničeho nesmí měniti, jinak bychom dokázali, že Klárka je šlechetnější než my. Přijeli jsme na svadbu, musíme obléci veselé vzezření. Jinak by bylo lépe, abychom byli se vymluvili a zůstali doma."

„Ty máš zlaté srdce."

„A ty při vší své dobrotě ženskou mysl."

Klárka vešla. Za ní služka s velikým tácem plným vybraných zákusků.

„Doba svačiny již uběhla, na večeři dosud brzy, — tedy zatím nejnutnější občerstvení po dlouhé cestě. Fanuško, Pavle, přisedněte 1" zvala Klárka.

— 23 O — Mezi opožděnou svačinou porůznu otázky, poptávky, co nového v Praze, — co hoši, jak- vyrostli, — proč také nepřijeli, a tak všelicos.

„Fanuško, kdybys sobě přála procházky, řekni," zvala dobrosrdečně Klárka.

„Děkuji, maminko, — čím déle člověk sedí ve vlaku, tím milejší je mu posezení v klidu. Zůstanu tu s mužem dva dny, na procházky a prohlídky času dost."

„Jsem ráda, že zůstaneme doma. Tak dlouho jsme se neviděli a kdo ví, kdy se spatříme zase."

„Nyní snad se uvidíme častěji, maminko, budeš paní, budeš míti více volného času a zajedeš si do Prahy."

„To slovo „maminko" z úst tvých tak blažil" s vděčným pohledem připomenula Klárka.

„Ještě dnés tě tak budu směti nazývat."

„Proč jen ještě dnes? Vždycky mi tak budeš říkat, vid?"

„Dnes — máš k tomu právo. Dnes ještě jsi vdovou po mém otci, mojí matkou, zítra přestaneš býti mojí druhou matkou a budeš ženou svého muže, který není otcem mým."

„Fanuško, prosím tě, neodpuzuj mne!"

Klárka uchopila se ruky paní Lindové a slzy zatřpytily v očích jejích.

„Maminko, já myslila, že ti ulevím, když tě zbavím tak staré dcery, jejíž vlasy začínají už bě- lati."

„A já se tolik natěšila, jak se budu tebou ho- nositi, já jen k vůli tobě odhodlala jsem se znovu se provdati, abys měla matku — třeba nevlastní byla, která by byla matkou nejen dle rodinného svazku, ale která by ti ráda byla nápomocnou, poněvadž vím, že ti budu moci býti pomocnicí. Viď, Fanuško, že mi budeš říkati maminko a tvoje děti že mne budou zváti babičkou?"

„Rozhodně," povídal Linda, „budete tady vyjed- návati o titul jako děti. Ale to ti říkám, maminko, když jsi psala, že se hodláš provdati, nemohli jsme tomu věřit, a děti plakaly, když jsme jim sdělili tu novinu. Nemyslily jinak, než že tě musí ztratit. Pronesla jsi několik slov, jimž dobře nerozumím. K vůli nám, že jsi se odhodlala znovu provdati se. Abys nám mohla pomoci. Byl čas, kdy jsme pomoci potřebovali, ale dnes vlastní silou prodrali jsme se životem až tam, kde člověk směle může říci, že už hladem nezemře. Nejsme boháči, ale tolik přece máme, abychom nemusili se ohlížeti po pomoci."

„Kdyby vám můj muž nabídl pomoc ve způ- sobě jakéhokoliv, odmítli byste?" lítostně ptala se Klárka.

„Pomoc v nouzi je dobrodiním, ale přijímá-li kdo pomoci, aniž by jí nutně potřeboval, stává se pomoc zbytečným dluhem. Ostatně nechrne stranou záležitosti, jež snad jednou by se mohly vyskytnouti, a pohovoříme si o věci, jež se týká dneška a zítřka. Ještě nevíme, maminko, jak se jmenuje ten náš nový tatínek, kdo je, jak a kde jsi se s ním seznámila."

Klárka pohleděla na usměvavou tvář Lindovu a paprsek veselosti zabloudil i do jejích očí.

„Přece jsem vám psala!" povídala Klárka.

„Psala, — že se budeš znovu vdávat, že tvůj ženich jo obchodníkem zámožným, vdovcem, otcem dcery, klerá je provdána za obchodníka v Pešti, více jsi nepsala."

„Snad mi osud uložil tu zkoušku, zdali podruhé obstojím ve svých povinnostech za stejných podmínek, jako byla první zkouška mého života," pravila Klárka a složila ruce křížem 11a prsou. „Ani nevím, co jsem vám psala. Ale je to opakování prvního jednání dramatu. Mým ženichem je můj dřívější šéf, jako bylo v prvním manželství," a bledé tváře její se rozpalovaly. „Sama jsem tomu nevěřila, že bych se kdy poznovu vdala a nemohla jsem pochopiti, když mi bylo učiněno nabídnutí. Šéf přišel ke mně, ke kasírce svého závodu, — zrovna jako se stalo již jednou, před léty. Tehdá ovšem jsem byla mladá, krásná, — co dnes na mně kdo vidí? Tehdá jsem měla věnem čest, dobrou pověst, dnes docela ničeho. S utajeným bolem, ale přímo zadívala jsem se šéfovi do očí. Ujišťoval mne, že nabídka jeho je upřímná a že by si pokládal za hřích, kdyby jediným slovem jen chtěl mne sní- ■žiti."

„Dovolíte, pane šéfe, abych vám směla odpověď dáti za tři dny?"

Svolil. ■ V závodě bez nejmenšího rozrušení konala jsem svědomitě svoji povinnost, večer doma dlouho do noci sepisovala jsem věrně všecky kapitoly svého života. Ničeho jsem nevynechala. Byla to upřímná zpověď. Musí se dozvěděti, koho si chce vzíti.

Třetí den večer, než jsem odešla z obchodu, zaLIBUŠE: Vlastní silou . 16 šla jsem do pisárny šéfovy a položila na stůl před něho uzavřenou obálku.

„Mám-li býti vaší ženou, musíte věděti, co já vím. A co vím, to .jsem napsala. Přečtěte si to."

Druhý den ráno přišel šéf do závodu, zašel k pokladně, pozdravil mne srdečněji než jindy a prosil, abych na chvíli vešla s ním do pisárny.

„Zde vám vracím váš románek," pravil s úsměvem a podal mi moje zápisky, „četl jsem to několikrát, až dlouho po půlnoci jsem šel spát. Potvrdila jste mi, co jsem! se o vás domníval a co budilo můj zájem k bytosti vaší. Že jste nešťastna."

„Následkem hříchů a lehkovážnosti!" řekla jsem.

„Nemyslím, — neboť kdybyste byla lehkovážnou a opravdovou hříšnicí, nelnuli by k vám s takovou něžnou láskou poctivci, jimiž jsou vaši příbuzní, vaše nevlastní dcera, její muž, nezbožňovaly by vás jejich děti. Dovedu činiti rozdíl mezi hříchem a neštěstím. Sám jsem v životě tepla štěstí lidského nepoznal. Sňatek můj s první ženou byl uzavřen z ohledu na obchod, ne z ohledu na lidský rozum a srdce, neměl jsem ženu rád, poněvadž se stala ženou jen proto, aby byla vdanou, oženili mne vlastně s obchodem, žena tu byla jen inventárním kusem obchodu, přilnul jsem k obchodu, odcizil jsem se ženě, ona mi zase odcizila dítě. Žena pod zemí, dítě náleží jinému, a já teprve nyní na cizích lidech začínám si všímati, jak rodinné štěstí kvésti má. Jste nešťastna jako já sám, a neštěstí lidi vzájemně sbližuje. Ani slova neodvolávám z nabídky své. Chcete býti mojí ženou, lvlárko?"

Přijala jsem mlčky podávanou mi ruku, slzy nepocítěné dosud lítosti a bolu vběhly mi do očí a zalily zrak můj.

Personál závodu udiveně pozoroval, že často přikládám šátek k očím. Nemyslili jinak, než že mi dal šéf výpověď. A domněnka jich byla utvrzena, že šéf po celé půldne z pisárny nevyšel. A zas byli překvapeni, když šéf před polednem ustrojen vyšel z pisárny, stanul před pokladnou a laškovně nabídl se, že si dovolí dnes doprovoditi mne domů.

Ještě dva dny setrvala jsem ve své funkci.

„Dnes vás, Klárko, doprovodím do vašeho nového domova," pravil druhý -den, „dosavadní byt opustím, nábytek rozprodám, na všem tom lpí děsné upomínky, najal jsem byt jiný, zakoupil nový nábytek, tam po svadbě budeme bydliti jako manželé, do svadby budete tam bydliti zatím sama se služkou. Vaše místo v závodě od zítřka zaujme jiná."

Klárka se odmlčela.

Linda se ženou také tkvěli myslí v nových dojmech, a na chvíli tu zavládlo tísnivé ticho.

„Myslíš, Pavle, že jsem neměla měniti dávné svoje rozhodnutí ?" skoro bázlivě zeptala se Klárka.

Linda se usmál. „Přece má každý právo vy- hledati si koutek na šírém světě, kde by mohl býti spokojen. Nejen právo, to je povinností člověka. Jiní v ¡tvých letech už jsou nabaženi lidského štěstí, ty teprve začínáš se po klidu a štěstí ohlížeti."

„Opakuji, že bych byla druhou svadbu naprosto odmítla, kdybych byla sama, bez přátel. Ale vzpomněla jsem si, že za ztracené jméno mi tak milé získám na jiné straně. Můj budoucí muž má značné jmění a vím, že každému přání mému vyhoví. Chci vám aspoň částečně nahraditi - - - " „S takovou řečí nás brzy vyženeš, maminko," povídal Linda. „Když tvůj muž má jmění, musíš mu je ucliovati, proto budeš jeho ženou. Některá žena pomáhá muži peníze vydělávat, ty těch starostí budeš zbavena, ale musíš míti zase starosti jiné: nabyté jmění mu uchovati. Mimo to — sama ještě nic nemáš, a už se chceš s námi děliti. Takhle mluví malé děti."

„Anebo lidé, když se na ně nenadále usměje štěstí!" dodala Klárka vesele a pohlédla na hodiny. „Za chvíli přijde Kliment."

„Kdo je to?"

„Můj ženich. Těší se na vás srdečně. Chtěl se mnou na nádraží vás uvítat, ale prosila jsem jej, abych o tu radost nemusila se s nikým děliti."

Vlak uháněl jako stín mraku vichřicí hnaného.

Slunce klonilo se k západu, vlak zajel do nepřehledných lesů chlumeckých a třeboňských a ve vozích se poněkud ochladilo po dusném vedru, jež vezli si cestující ještě z Vídně.

Linda se svojí ženou seděl u otevřeného okna. Umdleni oba dívali se do tmavého chladu okolních lesů, jež byly od trati na dosah ruky.

„Až člověka jímá závrať, jak ty kmeny v jednom reji se hemží," povídala paní Lindová a odvrátila oči od okna.

..Už jsme zase na české půdě," doložil Linda.

„Ted přijde Třeboň ?"

„Ano, pak Veselí, Tábor — a pak ještě asi čtyřikrát rychlík zastaví a v půl desáté budeme doma."

„Nikdy jsem se netěšila tak na domov, jako dnes. Ani tehdá ne, když jsmte měli svadbu."

„Vždyť jsme z domova pouze dva dny."

„Ale ty dva dny byly mi věčností."

„Přeješ snad Klárce jejího štěstí?"

„Přece jsi mne sám vždy učil, Pavle, abych nikomu nezáviděla. Tím méně mohu záviděti Klárce, poněvadž to štěstí její vlastně žádným zvláštním štěstím není."

„To je věcí každého jednotlivce, jak své štěstí posuzuje, Klárce je pan Kliment štěstím a my nemáme práva o tom rozhodovat. Vidíš, Fanuško, dnes přeješ Klároe jejího štěstí, poněvadž jsi seznala, že tobě by podobné štěstí nevyhovovalo. Předevčírem večer, když jsme vkročili do jejích salonů, ovanula tě závist, až jsem se tvých slov zalekl."

„Nevěř tomu, Pavle, nebyla to závist nad štěstím jiného, byla to vzpomínka na neštěstí mého otce. Vždyť Klárka měla také tak nádherný byt, když se vdala poprvé, a ač Klárka mne z těch salonů vypudila do krámu otcova, přece jsem jí nezáviděla, ač jsem měla k tomu právo."

„Pan Kliment se ti tedy nelíbí?"

„Nijak. Postavu má velkoměstského elegána, chování jeho je společensky bezvadné, ale vzdor zralému věku jest příliš zženštilým. Pozoroval jsi ? Bud' se chlubí nebo naříká. Chlubí se svými úspěchy, svým „dobrodiním", jaké prokázal Klárce, a zase začne naříkat, co vytrpěl v životě, jak byl nešťasten, jaké oběti přinesl svému životu. To muži nikdy nesluší. Pohlédla jsem vždy na tebe a vzpomněla, co ty bys měl a mohl vyprávěti, kdyby pláč, nářek a stěžování si na trpkosti života patřilo k hrdinství člověka."

„Nediv.se mu. Pan Kliment, jak sám několikrát v hovorech nadhodil, jest jedním z těch lidí, jimž obchod zkvétá bez vlastního přičinění. Lidé si předsevzali, že nikam jinam nepůjdou kupovat, než tam a tam, a kdyby je obchodník i odpuzoval, přijdou zas, kdežto vedle třeba je obchodník snaživý a vlídný a marně čeká na kupce. A tací lidé, vidí-li slepé štěstí v obchodě, čjní nároky, aby štěstí to měli všude, i v rodinném životě. A nespokojenost v životě rodinném snad zaviněna jimi samými, ale k tomu ve své zhýčkanosti nepřistoupí, cítí se nezaslouženě pronásledovanými. A na jedné straně zbytečně vynášejí své úspěchy, na straně druhé zbytečně vynášejí svůj bol."

„Pohleď, Pavle — ta krása I" pronesla paní Lindová, vyhlédnuvši oknem vlaku do rozstouplé, nepřehledné roviny, kde v zapadajícím slunci bělaly se vesničky jako rozptýlené ovečky bílé a kde stříbrem chvěly se hladiny obrovských rybníků třeboňských. „Která že ta vesnička je rodištěm tvým ?"

„Tam za Lužnicí, pod tím lesnatým chlumem."

„Už vím., a tam ta věžička, která vyrůstá ze hřbitova, na němž uloženy kosti tvých staroušků. Až jednou bude ti možno, musíš sem s námi se vy- praviti, se mnou a s dětmi, abychom poznali tvůj rodný kraj. A tam ten hřbitůvek. Tys znal oba staroušky své, já jen tu dobrou vetchou matičku tvou a děti naše nezastihly už nikoho z nich. Ať aspoň vidí jejich hroby. Nemáš už nikoho, jako já — moji rodiče byli bohatí, tvoji nuzní — tvoji rodiče dřímou v hrobě vedle sebe, té útěchy já nemám."

„Fanuško, k čemu trýznit duši upomínkami na mrtvé, když máme tu odkázanou povinnost pečovati o živé."

„Pečovali jste upřímně, dobří starouškové, o svého ťavlíka," pokračovala paní Lindová, upírajíc oči na mizící vesničku i vížku tamního kostelíka, „ale můžete klidně spáti. Převzala jsem s láskou vaši péči o něho, a dokud živa budu, věrně budu pokračo- vati — —" Linda se naklonil ku své ženě a vřelým polibkem přerušil další slova její.

Viděl-li to kdo, pomyslí si, že to jsou novomanželé na svadební cestě.

Vlak za chvíli stanul ve Veselí.

Jen několik lidí, kteří před chvílí přibyli vínkem z Jindřicho-Hradecka, vešlo do vlaku.

Do vozu a do kupé, kde seděli Lindovi manželé sami, vstoupil štíhlý, opálený mladík as dvacetiletý. Odřený plátěný kufřík hodil na sedadlo a honem běžel zpět k protějšímu oknu, aby nejspíš ještě pohovořil na rozloučenou několik slov s někým, kdo jej sem doprovodil.

Nalmul se z okna.

„Až odjede náš vlak, Evičko, jdi hned na perron, abys tu nepřišla k úrazu. A neplač už. Budu ti psát z Prahy hned, až se někde uchytím. A bud vždycky hodná, jako dosud. Na vánoce přijedu k tobě, anebo ti pošlu peníze na cestu a přijedeš do Prahy."

„Vždyť sám nevíš, jak budeš živ."

„Proto jedu do Prahy, abych se to dozvěděl. Neplač, Kvičko, lidé by myslili, že jsem ti ublížil. Nen.ime již nikoho, než jeden druhého, nesmíme se opustil. A nyní už pojede vlak, jdi od kolejí 11a perron. S bohem, Kvičko!"

Vlak se hnul, rychlost rosila a mladík ten slál dosud v okně, díval se zpět., mával rukou, kloboukem leď už zmizelo vše.

Vrátil se do kupé, pozdravil, kufřík uložil do příhrady nad sedadlem a usadiv se, zadíval se oknem, u něhož seděli manželé Lindovi, do šírého kraje, v němž v dáli na lesnatém vrchu bělaly se smutné zamlklé rozvaliny Choustníku.

Manželé Lindovi nenápadně, ale upřeně dívali se na nového spolucestujícího. Byl to hezký hocli, černých očí, havraních vlasů, ušlechtilé tváře, z níž zírala starost, bol, stesk, touha nebo tak něco, černý oděv, poněkud obnošený a na prsou smuteční ná- prsenku s černým límcem a kravatkou.

Náhle se vzpamatoval. Upřel hluboké oči na své sousedy a obrátil hlavu od okna.

„Chtěl byste snad vyhlédnouti z tohoto okna?" zeptal se Linda. „Vím, že lidé na venku mají vždy s kým nebo s čím se rozloučili před odjezdem."

„Děkuji. Vesničku naši odtud již neuvidím a se sestrou jsem se rozloučil na nádraží. Ona pojede vlakem do Budějovic, moje sestra Bvička, je tam vc službě. DIIPS ráno přijela na pohřeb matčin. Jeli jsme nyní spolu clo Veselí."

„Matka vám zemřela?" soustrastno ptala se pani Lindová.

Přisvědčil mlčky.

„Mimo sestru Evičku máte ještě někoho?"

.,Ještě jednu sestru. Otec nám zemřel před dvanácti lety. Matka byla v podnájmu a pracovala při dvoře. Co |m) ní zbylo, prodal jsem a koupil rakev, sestra Evička měla ze služby ustřádanou nějakou zlatku, za to jsme zaplatili hrobníkovi a knězi, a zbyly nám podílem jen dvě cesty, o něž jsme se rozdělili. Evička jede. do služby k Budějovicům, já do Prahy."

„Máte v Praze zaměstnání?"

„No, byl jsem v Praze teprve dvakrát za svého života. Jdu si tam něco hledat. Byl bych jel do Prahy až po prázdninách, ale když matka zemřela a nemám tu býti od čeho živ, jdu si vyhledat lined nějaké živobvtíčko nebo kondici."

„Vy jste student?"

„Vychodil jsem doma gymnasium a tady jsem také před měsícem složil maturitu."

A sáhl do kapsy a z papíru vybalil vysvědčení a podal je Lindovi, aby věřil. Paní Lindová přesedla ku svému muži, aby mohla zároveň s ním čisti.

„Karel Pohan — Pohan —" četla polohlasitě paní Lindová a divná myšlenka projela jí duší, a nečtouc dál, zadívala se na studenta.

„Říkal jste, že mimo Evičku máte ještě sestru."

„Ano, milostpaní, ta je ve Vídni, Klárka — ta je nejstarší z nás, ale na pohřbu matčině nebyla. Je to tak divné, že zrovna když matka skonala, Klárka měla ve Vídni svadbu. Chtěl jsem jí telegrafovati do Vídně, že matka zemřela, ale právě mezi tím jsem obdržel od ní dopis, v němž nám oznamovala, že bude míti svadbu. A zvala mne, abych přijel — staré matce že by byla cesta namáhavou a abych telegrafoval, kdy přijedu. Klárka byla k nám hodná, matce ob čas poslala příspěvek na živobytí, ač sama ve službě. Že přijedu, telegrafovati jsem nemohl a poslati telegram, že matka zemřela, k tomu jsem se nemohl odhodlati, abych ji nezarmoutil v ten den, kdy ona měla svadbu. Matka se nedozvěděla, že Klárka se bude vdávati, Klárka neví dosud, že matka pohřbena. Budu jí o tom psát později. S Evičkou se vídáme často, ale Klárku bych poznal jen dle podobizny, kterou nám nedávno poslala."

A dobrácky vyňal z notesu obálku, z obálky podobiznu a podal ji paní Lindové.

„To je moje sestra Klárka," hovořil dál, „byla už jednou provdána, ale ovdověla. Teď se vdala podruhé. Já viděl Klárku posledně, když jsem začal chodi ti do školy. Před čtyřmi roky nám psala — to bylo v létě — že k nám přijede na dovolenou, ale nepřijela. Poslala druhé psaní, že musí jeti do Prahy."

Linda držel v ruce vysvědčení, paní Lindová podobiznu, ale oči obou upřeny na toho upřímného hocha.

Tolik by mu měli pověděti a tolik se báli oba, aby ani pohledem, ani jediným slovem nedali na jevo, jak velice je zajímá každé slovo jeho.

Linda složil vysvědčení, vzal z ruky ženiny • podobiznu a vrátil oboje studentovi.

„Krásnou máte sestru, ale ještě krásnější vysvědčení, mladý příteli. Jedeme také clo Prahy —• domů, vy do Prahy z domova, a jsem rád, že jsme se sešli. Jsem kupec Linda —" A skoro bázlivě čekal, zdali ten mladý student řekne, že jeho jméno zná.

Neznal. Linda byl tomu povděčen.

„Tu je moje žena," pokračoval Linda. „Snad bychom vám mohli umožniti, abyste záhy nalezl to, co jdete hledat, přístřeší, živobytí. Máme dva hochy, Petra a Pavla — dvojčata. Počátkem školního roku půjdou oba do gymnasia. Chcete-li, pojďte hned s námi k nám, po čas prázdnin budete s hochy choditi na procházky a výlety, a až nastane povinnost vám i jim, budete chodit do přednášek, hoši do školy, doma se zase sejdete, oni jako vaši svěřenci, vy jako jich domácí učitel. Jste srozuměn?"

Oči studentovy se zaleskly. Blahem i slzami.

Vstal, sejmul klobouk a uchopiv ruku Lindovu, chtěl ji políbit. Linda mu zabránil.

„Jen ruce pečlivých rodičů má každý líbati, žádnou jinou ruku."

„Děkuji vám vřele — a rovněž vám, milostpaní."

„Ani těch díků nemůžeme přijati, vždyť jsme vám dosud ničeho neprokázali."

„Poskytli jste mi přece vše, po čem jsem toužil.

Dokuji vám vroucně. Evička bude míti radost, až jí (i tom budu psáti."

Evičce můžete psáti, že jsle nalezl, co jste hledal, ale druhé své sestře — Klárce se o tom nezmiňujte. — Totiž můžete jí psáti snad někdy později, ale nyní ne, abyste ji v jejím štěstí neza- rmoutil."

Tak snažil se Linda zakryti svoji bázeň, aby Klárka nedozvěděla se, že jménem jejím poskytuji' někomu útěchy. Byla (,o bázeň neodůvodněná. Ale skromný člověk leká se i myšlenky, jež souvisí s hříchem a bojí se, aby nikdo nezvěděl o jeho prokázaném dobrodiní.

Linda hovořil se studentem a paní Lindová nespouštěla očí s nového společníka. Teprv nyní se- znávala, že podoba mladíkova nápadně, blíží se podobě Klárčině. Ty oči, drobounké zuby, i ta řeč — jakoby Klárka tu seděla. A oživovala si dávné vzpomínky. Vždyť Klárka v nemocnici zmínila se o své matce, o svém bratru a sestře. Jen že byla to zmínka povrchní a paní Lindová nevšímala si toho.

Nyní vidí bratra Klárčina, o němž zaslechla před léty zmínku jen v několika slovech.

Byl asi dítětem tehdá. Nyní mužným jinochem.

Dívala se do jeho tmavých očí, naslouchala jeho vypravování a mysl její zalétala tam do toho kou- tečku, kde děti její nedočkavě kontrolují hodiny a Čekají, kdy už matka s tatíčkem se vrátí.

Ten hoch měl také matku i otce, nyní je opuštěn. A paní Lindová uvažovala, kdyby zemřela a muž její, a kdyby ty její děti zůstaly tu opuštěny — jako tu ten hoch. Snad by také musily do světa hledat; živobytí — nalezly by na prvním kroku svém také upřímnou pomoc? — A kdyby nalezly, tak asi vděčně by se jim zaleskly oči, jako tomu hochu zde.

A dobrá duše její uvažovala, že neměli jeti do Vídně na svadbu Klárčinu, ale lépe že by bylo, kdyby byli šli na pohřeb té stařence, matce Klár- čině.

Nevěděli.

Za noci již vlak stanul v Praze.

Linda objednal povoz u nádraží, pozval studenta, aby se usadil vedle nich, a nové, neznámé ovzduší ovanulo mladou mysl opuštěného venkovského studenta.

Stále nemohl uvěřiti, že by na světě byli lidé tak příliš dobří.

A když manželé Lindovi vkročili do svého bytu, když líbání a vítání a jásot dětí oživil útulný pokoj, cítil se nový host sklíčeným v té neznámé cizině, ač všude vanula upřímnost a srdečnost.

„To jsou ti naši školáci," představoval Linda své hochy, již s údivem zadívali se na neznámého hosta, „ten pán zde -— bude ode dneška vaším společníkem a učitelem. Budete ho poslouchati, jako posloucháte mne nebo maminku."

Petřík se zavěsil rukama kolem šíje otcovy.

„Tatíčku, jak mu máme říkati?" ptal se šeptem.

„Tyhle děti dávají člověku vždycky tak těžké otázky. Jak mu budete říkat! — jmenujte jej strýčkem."

Student Karel Pohan brzy zdomácněl v rodině I.indově, jako člověk vůbec brzy zvykne tam, kde sousedí s ním dobrota, upřímnost a laskavost. Smutné oči jeho počaly se vvjasňovati, tváře nabývaly živější barvy, cítil se záhy tím, zač byl považován, za člena rodiny.

Uběhly prázdniny a hoši Lindovi připravovali se do škol latinských, dosud jim neznámých.

Oba přijati a Karel pečlivě snažil se obeznámili je s prvními počátky řeči nové.

Měli vykázaný nejzazší pokoj bytu.

Jednou z dlouhé chvíle prohlíželi si hoši album podobizen, a vysvětlovali strýčkovi, čí která podobizna jest.

Najednou se učitel zarazil. Zahlédl tam známou podobiznu.

„To je naše babička," povídali hoši.

„To je moje sestra Klárka," tvrdil Karel.

Pavlík vzal album a běžel do vedlejšího pokoje, kde paní Lindová seděla při práci. Student šel za nimi.

„Vid, maminko, že tohle je podobizna naší babičky?"

„Ovšem."

„A strýček se hádá, žt je to jeho sestra Klárka."

Paní Lindová se zalekla.

„Nu, vaše babička také se jmenuje Klárka — máte oba pravdu."

Hoši odešli, ale Pohan tu stál dosud.

„Milostpaní, že to je obrázek mé sestry Klárky ?" zeptal se.

~~ «VNA j „Ano. Ani jsem sama nevěděla, že moje' přítelkyně z mladších let je vaší sestrou. Ta podobizna je tam dávno již. Hochům jsem řekla, že to jejich babička a oni tomu věří."

Poněkud nedůvěřivě, ale.s klidem se vzdálil.

Po večeři dlouho seděli všickni při stole.

Karel vyprávěl malým studentům jak on studoval. Osm let, den co den, v zimě v létě chodil z vesnice do Hradce do škol. Přes hodinu cesty měří se ta vzdálenost. V zimě za tmy musil vyjiti z domova a raziti si cestu zavátými pěšinami, aby byl v čas ve škole. Krajíček chleba míval s sebou z domova. To bylo mu obědem i svačinou. A za noci zase přicházel domů, unaven, hladov. Matka byla chudičká a nemohla mu zaplatiti ani noclehu, ani oběda v městě.

, A že matka vracela se z práce ještě později než on, musil čekati dlouho, než sehnala večeři. Večeři nejchudší -— brambory. A šaty a boty, jež měl v létě, nosil i v zimě. Letní oděv proměnil se v zimní, že navlékl laciný kalmuk na tělo a ovinul vlněný šátek kolem krku. V zimě zapadal cestou do závějí, na jaře a v podzimku bořil se do rozmoklé půdy, v promoklém oděvu po celý den seděl ve škole a teprve za noci oděv oschnul doma, aby ráno znova namokl. A doma večer při blikavém světle lojové svíčky se učil a psal úlohy, ale konal vše s láskou a oddaností, protože ta oběť byla přáním jeho. Byl chudý, chtěl studovat — musil se spokojiti s údělem chudého studenta. A býval mezi nejlepší studenty počítán, jak dokazují jeho vysvědčení za všecka ta trapná léta.

Hoši s něho očí nespouštěli, každé slovo jehn hltali.

Dozvěděli se, že na světě někde je tak zle a oni o toni nikdy ani neslyšeli.

Linda sám nerad vyprávěl dětem svým o ponurých obrázcích života lidského, aby ty mladičké duše záhy příliš nepoděsil, ale vypravování Karlovu sám se zájmem naslouchal a v očích svých dělí viděl, jak hluboko do mysli jich zapadly tyto smutné pohádky, a když oči dětí zahleděly se na něho, četl v nich modlitbu vděku.

„Ty dobrý tatíčku náš — teprve nyní dovedeme si vážiti péče tvé."

Hoši Lindovi přilnuli ku svému soudruhu a učiteli, strýčkovi Karlovi s něžnou láskou, a říkali mu, že nikdy již od nich nesmí jiti.

Představíte si tedy jejich žal, když za krátký čas Karel se loučil a odjížděl do Vídně. Linda mu koupil nový svrchník, paní Lindová obstarala zásobu prádla, na cestu mu dali peníze a doprovodili jej Všickni na nádraží.

A když vlak odjel, nebyli hoši k utišení.

„Proč jste jej pouštěli do Vídně!"

„Babička nám psala, že se dozvěděla, že je u nás, abychom jej tedy poslali k ní. Tam že jsou také školy jako tady. A Karel sám souhlasil, aby prý nám nebyl na obtíž."

Neměl babičce odepisovat."

„Vždyť je to její bratr. Jakáž pomoc. Chtěli jsme upřímně prokázati dobrodiní — ani to se nám nepoštěstilo."

XVI.

Každý člověk má na světě někoho, komu se rád vyhne.

Obchodníkovi není to tak snadno vyhnouti se člověku nesympatickému, protivnému, obchodník — tak mu svět ukládá — musí laskavě uvítati i toho, koho nerad vidí v obchodě.

Takovým byl starý Nývald.

Býval stavitelem, celou řadu domů měl v předměstí a kdyby nebyl lehkovážným, mohl dnes či- niti četná dobrodiní a ne býti poukázán na dobrodiní jiných.

Postava sešlá, schátralá. Tu a tam přímo mu zakázali vstup do dveří, a známí z daleka se mu vyhýbali.

Nývald stal se pojednou návštěvníkem obchodu Lindova.

Asi dvakrát dali mu zboží na dluh, potřetí odmítli.

Nývald se neurazil. Pohovořil a. zdvořile odešel. A druhý den přišel zase.

Kupci jej znali a proto viděl Linda, že takový host je pro obchod pochybnou odporučenkou.

„Pane staviteli, co byste si přál?" zeptal se Linda, když druhý den Nývald vešel do krámu.

„Prokázal byste mi velké dobrodiní, kdybyste mi zapůjčil pětku. Vrátím vám ji za dva dny. Potřebuji nutně na cestu, chci jeti zítra na Sázavu vyměřil novou vilu, dostanu stovku."

Linda chvíli uvažoval. Pak vzal pětku, vyšel před pult a nahnul se k Nývaldovi.

LIBUŠE: Vlastni silou. 17 „Půjčovat nemohu, ale dám vám tu pětku, ovšem jen s podmínkou."

„Jak to?" ptal se Nývakl, upíraje nedočkavě oči na bankovku.

„Dám vám pětku, ale zaručíte se mi, že nikdy víc do mého obchodu nevkročíte."

Nyváld podíval se na Lindu, bylo v jeho očích něco jako lítost, snad poslední jiskřička uhasínající důstojnosti lidské a cti, ale jiskřička umírající, ruka jeho sáhala po bankovce.

„Slibujete ?"

„Ano."

Sevřel bankovku do dlaně a šel.

Linda byl přesvědčen, že těmi penězi dala by se leckde na chvíli zahnati bída, kdyby byly uloženy do ruky skutečného chudasa, jenž hoden soucitu, pokládal ty peníze za vyhozeny, ale nebylo jiné pomoci. Sešlý člověk nevšímá si projevené nelibosti a násilím jej odstraniti? — Způsobí povyk, Část ostudy zůstane na vetřelci, část na obchodě. Najdou se vždy lidé, kteří přidají se na stranu toho, kdo zastání nejméně si zaslouží. Kromě toho — kdož může vědět, zdali ten člověk není někým naveden, aby způsobil nepříjemnosti a mrzutost Lin- dovi?

To vše Linda uvážil a nabyl přesvědčení, žé vlastně dosti lacino se toho protivy zbavil.

Více sem nevkročí. Nesmí.

Druhý den večer, když příručí ukrývali zboží čistým papírem a chystali se uzavříti okeniqe a dvéře krámu, vešel spěšně do krámu neznámý pán.

Linda, přepočítávaje dnešní tržbu, zastrčil zásuvku a obrátil se k příchozímu.

„Promiňte laskavě," povídal host, „nepotřebuji vlastně ničeho, ale utekl jsem k vám před dotěrným člověkem. Je mým známým z dřívějších dob, rozházel své jmění a nyní číhá na známé, aby žebral o podporu. Často jsem mu dal peníze, ale stává se mi nesnesitelným. Jakýs stavitel Nývald — snad jste o něm slyšel."

Dvéře se otevřely a vešel Nývald.

Linda zakabonil čelo.

„Dobrý večer, pane doktore!" oslovil přítomného, „dnes jste nemusil přede mnou utíkati, dnes nejdu prosit, mám peníze, dost peněz, vydělal jsem si, jdu k panu Lindovi, a vy jste myslil, že chci od vás podporu. Máte chvíli času?" obrátil sek Lindovi.

Linda si ho nevšímal a poroučel se neznámému, jenž spěšně odcházel z krámu.

„Mohli bychom spolu pohovořiti, pane Lindo?" opakoval Nývald.

„Ne. Musíme již zavírati."

„Nebude to dlouho trvat. Chci vám dáti dobrou radu."

„Kdo nedovedl raditi sobě, nedovede raditi ani jinému."

„To se tak říká, ale není to pravda. Já tedy přijdu zítra."

„Slíbil jste mi, že nikdy víc nevejdete do mého závodu."

„Tedy nepřijdu."

Nývald skutečně dostál slibu.

Denně toulal se tu kolem, zadíval se toužebně tia lahůdky za sklem ve výkladech, nahlédl kradmo i do krámu, ale šel dál.

Kdysi vracel se Linda z města domů.

Byl kdesi za obchodními starostmi, zdržel se tam déle než očekával, proto spěchal, aby s nastalým večerem hladce zastala se práce.

„Pane Lindo 1" A někdo jej při tom oslovení uchopil za ruku.

Byl to starý Nývald.

„Už jsem vám řekl několikrát, abyste mne neobtěžoval 1" hněvivě se naň Linda obořil.

„Nezlobte se, zapověděl jste mi vstup do krámu, proto jsem na vás čekal na ulici. Vždyť od vás ničeho nechci, než abyste vyslechl radu moudrého člověka."

„Moudrého člověka 1" zasmál se Linda.

„Ano, dokud jsem byl boháčem, byl jsem lehkomyslný, blázen, dnes jsem žebrákem a proto kdybych byl měl s penězi ten rozum, který mám dnes při žebrotě, nemusilo to tak dopadnout."

„Pospíchám, doma plno práce," snažil se Linda vymknouti se Nývaldovi.

„Abyste ničeho neprozahálel, povím vám to cestou. Mohu jiti s vámi, tady nás nikdo nezná a tam, kde byste začal styděti se za mne, řekněte. Odejdu. Měl bych pro vás radu."

„Proč zrovna o mne se zajímáte?"

„Ctím vás. Vypomohl jste mi, když jste mi vypomoci chtěl, pak jste mi řekl bez okolků, abych vás neobtěžoval, když jsem začal býti vám nepo- hodlným, všecko přímo bez přetvářky. Tak je to poctivé. Ne jako ti moji přátelé. Dokud u mne cítili groš — jen rozhazuj, kamaráde, užívej, budeme užívati s tebou, jsi jen jednou na světě. A když jsem zůstal bez přístřeší, o hladu, utíkali přede mnou, aby se nemusili přiznati, že byli mými přátely."

„Co mi po tom všem?" prohodil mrzutě Linda.

„Nic. Můžete mne oclbýti zkrátka, nic jiného nezasloužím, můžete mi zakázati, abych vás neoslovoval, ale toho mi nezakáže nikdo, abych vás nepokládal za řádného muže."

Linda sáhal do kapsy, aby nějakou zlatkou se ho zbavil.

„Dnes nepřijmu ničeho od vás, pane Lindo, až snad někdy jindy. Prokázal jste mi dobrodiní a to mi přineslo požehnání. Stovku jsem dostal za plány, které byly schváleny, a s tou stovkou vydržím půl roku. Nyní už umím šetřit. To jsem vám chtěl říci: máte snad asi pět, šest tisícovek doma pohotově?"

„Smělá otázka!" odlehčil si Linda.

„Mýlíte se."

„Vám přece nebudu se svěřovati."

„Nechci to věděti proto, abych znal vaše bohatství, anebo abych chtěl na vás poslat zloděje — možná, že máte více pohotově, možná, že ani tisícovku, tak jako v obchodě. Dnes má obchodník v kase dvacet tisíc, zítra sotva tisícovku, pozítří zas už je jiná bilance. To jsou ty vlny v životě obchodním. Máte-li tedy pohotově asi pět tisícovek, mohl byste učinili výhodný pro vás obchod."

„Ivoupiti zásobu plesnivého zboží z konkursní podstaty?" usmál se Linda.

„Tak pošetilým nejste. Ale mohl byste zakoupiti kus pole, tady mezi Vinohrady a Vršovicemi."

„Zbláznil jste se? — co bych já, obchodník, počal s polem! Kdyby to bylo na venku, kde možno zasázeti na pole řepu nebo zelí, ale tady —" „Tady se za krátko začnou seti domy. Kupte to pole."

„Dejte mi pokoj!"

„Pole to patřilo k domku kováře Klasa," vedl Nývald svou dále bez vyrušení, „Klas před týdnem zemřel, odkázal svůj majetek dvěma dospělým synům, a ti by to rádi vyměnili za hotové a rozdělili se. Domeček koupil již jakýs pensista, pole je na prodej. Za pět, šest. tisícovek možno pole koupili. A ukážete-li těm lidem hotové peníze, dají vám je ještě laciněji."

Linda mu ani neodpovídal. Škoda řeči. Zahlédl již osvětlený krám svůj, přešel na druhý chodník a ani se neohlédl, zdali Nývald se vrátil či zdali jde dál.

Byl rád Linda, že se toho člověka zbyl, proto také mu ani nenapadlo, aby uvažoval o jeho řeči.

Ale chtěj nechtěj, znovu mu přišla na mysl nevyžádaná rada Nývaldova.

To bylo večer, když lidé vraceli se z arény v Kravíně.

Několik pánů sem přišlo,' všickni známí. Zastavili se tu na sklenku vína a nějaký zákusek.

Pokračovali v rozhovoru, jejž přinesli s sebou z venku.

Někde potkali u Kravína starého Nývalda. Každý si už připravoval nějaký šesták, aby se vykoupil z jelio žebroty, ale stalo se něco neobvyklého. Ný- vald pohlédl pod lucernou na své známé, mlčky sejmul klobouk a vyhnul se jim do pole.

„Snad aby nám předvedl, jak my to děláme, když nás má potkat."

„Snad byl. rozhořčen, že za oelý den nepotkal štědrého člověka."

„Nebo se nás o nic neprosí."

„Mohl by býti slušně živ, ale drží se zásady: nemohu-li pracovati pro sebe, pro jiného pracovati nebudu."

„Také jsem o tom slyšel. Když chce, dovede všecko, i pořádně žiti. Škoda jeho důvtipu. Říká se, že plány, za něž stavitel Potok dostal první cenu, jsou vlastně prací Nývaldovou. Dal prý mu Potok za ně celou stovku."

Pak se přešlo na divadlo, na počasí, na nedávnou lajtnatskou aféru — Linda naslouchal, tu a tam poznámkou vmísil se i v hovor, a když panstvo odešlo, nezbylo mu ze všech těch řečí nic. Věděl, že řeč mezi obchodníkem a zákazníkem v krámě, netýká-li se právě obchodu, jest pouhým vývažkem, nádavkem.

Jen ten Nývald se mú stále pletl v mysli.

Druhý den — to byla neděle — vyzval odpůl- dne Linda ženu na procházku.

„Máme jiti také, tatínku?" hlásili se studentíci jeho.

„Máte-li hotové úlohy, pojďte."

Hoši neměli úlohy na eminenc, ale večer je dlouhý, ať jim zbude trochu práce na večer.

Lmda zaměřil k Vršovicům. Do načaté ulice, kde povalovalo se plno staviva, a zašel k malému nízkému domku, jenž stál u silnice. Stará kovárna. Znali to, vždyť tudy šli stokrát již.

Linda se zastavil a prohlížel kus suchopáru při domku.

Bylo to úhořiště asi ve výměře jednoho korce. Samé kameny tu a kusy cihel, jak děti z okolních domů si tu stavěly zahrádky a hrady, půda samý dolík, kde děti s malými lopatkami a rýči cvičily se v službě zákopnické. Při silnici stálo několik vozů od cihel a kamení — bylo tu asi bezplatné útočiště pro povozníky a dál několik kolů, provazy spojených, tady asi lidé věšívají a suší prádlo.

„Prosím tě, muži, co tě tu tak zajímá?" smála se paní Lindová.

„Tady to pole."

„To není pole, to je rozrytý suchopár."

„A kdyby tu kvetly samé růže, neměla by ta plocha větší ceny."

„Jakou cenu to může míti?"

„Jak to mohu posouditi — cenu nejméně pět tisíc."

„Za ty peníze by koupil člověk na venkově malý statek."

„Na venkově. A na Příkopě v Praze bys koupila za ty peníze malinký ždibec země, sotva deset čtverečných metrů. Je to tu na cestě mezi Prahou a venkovem."

„Myslíš, žc se zde budou stavětí domy?"

„Jistě. Pohleď, jak směřují sem ulice dál a dál. Zatím se staví mezi Prahou a Vinohrady, až to bude vše zastavěno, půjdou stavitelé sem. A možná, že se dočkáme, kdy domy nových ulic budou sáhati až k samým Vršovicům. To pole prý je na prodej."

„To se ví, pro stavitele, kdo toho dovede využiti."

„Ne zrovna hned pro stavitele. Může to koupiti, kdo má trochu peněz pohotově. Peníze ty byly by jistě dobře uloženy, nesly by slušný úrok."

„Což děti, povozníci a pradleny musí tu něco z místa platiti?" s jemnou narážkou a srdečným smíchem ptala se paní Lindová.

„Ano, chci to pole koupiti a až je koupím, posadíš se sem vždy ráno a budeš vybírati poplatky. Co vybereš, to všecko bude tvoje," se stejně srdečným smíchem oplatil Linda vtip své ženě. „Tak to není, Fanuško. Počítal jsem to již a. vypočetl, že za dva, za tři roky by se mi tu kapitál zdvojnásobil."

„Není přece možno, že bys se vážně zabýval koupí toho pozemku, vždyť tomu nerozumíš."

„Kdybych kupoval pole pro pěstování obilí, dal bych ti za pravdu, že tomu nerozumím. Ale toto není pole, to je pozemek, který musí býti za čas pohlcen ruchem stavebním. Potřebuji jen vidět, co se kolem děje, a vzíti tužku a počítati — nebyl by to zlý obchod. Za pět tisíc dostal bych za čas snad deset lišíc."

„Což kdybys nedostal ani své peníze zpět?"

„Neprodám to lacino, nemusím prodati, mám přece svoje živobytí."

„A kdybys zemřel?" „Jsi tu ty, vždyť máš také rozum."

„Hovoříme tak už, jako bys byl pozemek koupil."

„Sám jsem se tomu smál, ale nyní soudím jinak. Přičiním se, abych to políčko koupil."

„Jsi-li přesvědčen, že tím získáš, kup to. Byla jsem vždy na straně tvé, jednalo-li se o vážný počin. Nebude-li pozemek více státi, než jak říkáš, tolik máme pohotově. Jsou to úspory a víš sám nejlépe, co práce, námahy a potu tě stálo, vím, že bys ty úspory nevložil do pochybné spekulace a odpustíš mi, že jsem se tomu dříve smála."

Zaměřili ku Kravínu, tam že posedí při vojenské hudbě, a k večeru že projdou se Kanálskou zahradou, než půjdou domů.

Byl příjemný, teplý večer. Slunce už zašlo, ale nikomu se nechtělo domů, do dusných ulic. V Kravíně kolkolem lidu jako much a v Kanálské zahradě všude hlučno a veselo.

Lindovic rodina volně ubírala se k domovu.

Linda činil návrh, když je tak hezký a teplý večer, aby si přidali ještě půlhodinku k procházce pod košatými stromy na osvětlených pěšinách, ale Petřík chtěl domů.

Zapomněl prý při úloze udělat puntík na konci.

Linda věděl, že toho bude asi víc, proto zaměřili k domovu.

Nedaleko Pštrosky vynořil se proti nim Nývald.

Zasalutoval a hned se obrátil k Lindovi.

„Už jsem to vyjednal. Za pět tisíc. Když se budete držet, dostanete to laciněji. Já vám jo tam zítra pošlu."

A kráčel ku Kanálce.

Linda se zarazil. Jedná se tedy už o skutečnost. A náhle mu tak uvázla řeč. Byl to hrozný boj. Pět tisíc — skoro celé jmění hotové, uspořené, což když se plán nezdaří?

Což když podnikatelé proti němu se umluví? Musí jim pak prodat pozemek za cenu, kterou oni určí. A což když to nekoupí Linda? Koupí to jiný, vydělá snad tisíce, potom si Linda bude činit výčitky. Opatrnosti nezbývá — kdo se bojí, nevyhraje — lepší hrst jistoty, než pytel naděje — odvážným štěstí přeje — — co si z toho má vybrati člověk? Má si podržet úspory, jež jsou jediným jměním jeho rodiny — či má koupiti ten pozemek ? — Vždyť má i v tomto případu stále na zřeteli svoji rodinu, jíž posvětil všecku práci svoji.

„Kdo byl ten člověk, Pavle?" vytrhla paní Lin- dová svého muže z myšlenek.

„Nývald, bývalý stavitel — vyprávěl jsem ti o něm."

„Nějak jsi se ho zalekl."

„Nevím. Ale překvapilo mne, že už zítra mám ten pozemek koupiti."

..Nemusíš a když nechceš, nekupuj to. Myslila jsem, lže to tvým úmyslem a přáním, ale takovou oběť, která by ti přinesla zas nové starosti, nesmíme na tobě žádati."

Skutečně. Druhý den dopoledne přišli k Lindovi dva hranatí chlapíci. Slyšeli prý, že by Linda koupil jejich dědictví, tam ten pozemek.

„Nu, zmínka o tom byla, ale budte tak laskaví a přijďte zítra. Dnes nebyl jsem na to připraven, mimo to mám nutnou práci. Přijel cestující firmy, která mi dodává vínol, a věc ne nedá odložiti."

Odešli.

Linda si zašel do bytu pro svrchník a klobouk, a znovu se vydal na pouť tam k té pustině. Neviděl tam nic lepšího než včera. Zkoumal, uvažoval — chtěl sie rozběhnout! ku známému staviteli, aby poradil, ale rozmyslil si. Stavitel neví že pozemek je na prodej, poradí — nekupovat a koupí to sám.

Když se vracel k domovu, zahlédl Nývalda. Nevyhnul se mu Linda, sám k němu běžel.

„Už byli u vás," povídal Nývald, „odkázal jste je na zítřek. Měl jsem co dělat, aby nešli uveřejniti oznámení v novinách, že prodají pozemek. Kupců by měli jako much. To si pak můžete oznámiti sám. Zítra přijdou, netraťte ani slova, ani hodiny času, je tu čtrnáct stavebních míst — kdyby bylo každé jen po tisícovce " „Já vás tedy poslechnu, ale něco mi vysvětlete. Proč právě o mne se tak staráte? Vždyť máte dosti známých!"

„Vidíte, dva dny jsem chodil po Praze, chodil od známého ku známému, aby mi někdo půjčil pětku na cestu na venek, kde mi kynula stovka za práci jediného dne, nikdo mi ani neodpověděl. Vy jste mi jediný vypomohl, ač jste ze mne, dokud jsem byl boháčem, neměl ani groše. Tou pětkou jsem vydělal stovku, ošatil jsem se, abych mohl mezi lidi a budii pracovat, není nic plátno. Pro sebe nemohu pracovat, budu pracovati aspoň pro jiné. Kupte ten pozemek. Nesmlouvejte. Co jsem mohl, už jsem smluvil. Chtěli šest tisíc, za pět tisíc to dají. A hned k notáři, hned upsat a zaplatit."

„Přijďte k nám dnes, pane Nývalde."

„Zakázal jste mi."

„Nikdo to neslyšel."

„Poprvé byl zákaz šeptem, podruhé před všemi. A člověk musí také dbáti na to, nemá-li sám valné pověsti, aby aspoň šetřil dobré pověsti druhého."

Zvedl ruku ke klobouku a běžel dál.

* * * Druhý den Linda uzavřel koupi.

Ku podepsání smlouvy šel sice směle, ale přece se stísněnou myslí. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy vydal sumu peněz -— na jeho poměry sumu ohromnou ■— za něco, kde by i dobrý počtář mohl se přepočítati.

Cestou k domovu vracel se s kapsou lehkou, ale zároveň s tak lehkou myslí, jakoby byl podepsal kvitanci na nenadálé veliké dědictví.

Paní Lindová obávala se, že muž její bude rozrušen, snad že se bude trápiti nad tím krokem, ale vidouc jej veselého, sama jej těšila, schvalovala jeho výkon a vší možnou směsí útěchy a nadějí, jaké že krásné růže vyrostou jim tam časem na tom rozrytém úhořišti, snažila se udržeti jej při veselé a klidné náladě.

Starý komisar, sotva že k večeru vcházel do krámu, hrozil významně na Lindu prstem.

„Doslechli jsme divných věcí o vás!"

„Nu?"

„Jsme vám malými pány, drobotinou, chcete zatočili mezi pány vyšší."

„Nechápu, pane komisaři."

„Máte už dost peněz, chcete zanechati obchodu, jinak byste nekupoval pozemky na stavební místa."

„Už je to rozhlášeno?"

„Asi na pěti místech jsem o tom slyšel. Ale předražil jste to, příteli."

Linda se ulekl.

„Za patnáct tisíc je to drahé, — povídal jeden stavitel."

Linda si oddechl. Ovšem že za patnáct tisíc by to bylo drahé, ale za pět tisíci — — Linda zamlčel, zač pozemek koupil.

Řeči lidské udělaly z pěti patnáct — také je to k něčemu dobré. Budou se domnívati lidé, že Linda má hodně peněz.

Krám se začal plniti, přicházeli známí, přicházeli i tací, kteří dosud obstarávali nákup zboží jinde. Jeden přišel s gratulací, druhý teprv šel se dozvě- děti něco positivního a kdo přišel v nevědomosti, odnášel odtud novinu.

„Pan Linda koupil pozemek na celou řadu domů."

A přestřelovalo se jako všude při takové oslavné události.

Někdo docela tvrdil, že Linda zakoupil všecka pole kolem Kravína, a jako kupní cena z pěti tisíc stoupla za chvíli v lidských ústech na patnáct, tak k večeru vyprávělo se o padesáti tisících, jež Linda dnes za pozemky dal.

A Linda se smál jakoby byl v maškarním plesu.

A z loho zas lidé soudili, kde v obchodě blahobyt, tam že vždycky dobré zboží, poctivá váha a na; nějaké zrnko kávy že se nehledí.

K tomu přišla událost jiná. Ještě malichernější a všednější, než byla koupě rozrytého kousku pole.

Starý komisar se tu odpůldne zastavil.

„Včera byl tah na ty naše losy," povídal Lin- dovi, „jdu tam dolů, do Prahy, ukažte, já si zapíšu číslo vašeho losu a podívám se, zdali jsme vyhráli."

„Abych poslal někoho s vámi," smál se Linda, „vyšla-li mi hlavní výhra, sám byste to nepobral."

„To je pravda, hlavní výhru representuje psací stůl. Ani dva bychom tu výhru neunesli."

Kdesi totiž přinutili komisara, aby odebral deset losů po šestáčku. Účel losů: zařízení nadace pro schudlého živnostníka. Komisař losy zakoupil, jeden si ponechal, ostatní zase rozprodal. S posledním si vzpomněl na Lindu.

„Vezměte si los s sebou."

„Ne, mohl bych jej ztratit. Pouze číslo."

A když večer bylo v krámě nejvíc lidí, přišel komisar a už ode dveří volal: „Pane Lindo, gratuluji — váš los je tažen."

„Hlavní výhra?"

„Ne, ale hned druhá."

Linda si vždycky myslil, že zná lidi.

Neznal. Jen tak povrchně. Nikdo se neptal, jaký los Linda má, zač, s jakou výhrou, nic — každému tanul 11a mysli jen los, o němž tolik ve světě se mluví, když vyjde, a při losu řadu cifer znázorňujících tisíce a statisíce, až šla hlava kolem.

Rozkřiklo se to. „Linda vyhrál los."

„Mnoholi ?"

„Nevíme, ale musí to hýti hrozně mnoho."

Paní Lindová seběhla do krámu.

„Pavle, nenech ty lidi v klamu, je mi jich líto. Kde kdo v domě, už byl u nás. A nestačím jim vymlouvat, že se nejedná o peníze, nýbrž že výhra pozůstává ze skleněného kalamáře v ceně asi jedné zlatky."

„Vždyf už jsem celý ochraptělý. Lidé mi nevěří, že jsem vyhrál kalamář, nýbrž nejméně sto tisíc. A proto prý se nechci pochlubiti, abych ne- musil prodávati laciněji než druzí."

Logika některých lidí. Vyhrál, nepotřebuje již více peněz, bude dávati zboží zadarmo, nebo aspoň z poloviny zdarma. A když se váží a prodává jako dřív — těm lidem přece se jen zdá, že je toho víc, že to je levnější.

I paní domácí Janská přišla do krámu.

„Služka mi přišla celá vyjevená, že jste vyhráli lolik peněz na los."

„Nevěřte tomu."

„Už jsem vám chtěla oplatit nabídku, pane Lindo."

„Jakou, milostpaní?"

„Vy jste mi kdysi učinil návrh, abych koupila tento dům, chtěla jsem učiniti zas vám návrh stejný. Abyste dům odkoupil ode mne."

„Bude-li to moci kdy hýti, přihlásím se sám."

„Ale musí to hýti brzy. Můj ženicli chce míti peníze, ne dům."

„Vzácná novinka pro nás," divila se paní Lindová.

„Opravdu, vdám se znovu. Nalezla jsem tak hodného ženicha, jako byl můj první muž a — jako je muž váš. Dobrou noc."

* * * Nabídka za nabídkou přicházela k Lindovi ohledně prodeje stavebních míst. Nikdo v ta místa se neodvážil, že každý znal, jak starý kovář houževnatě lpí na svém majetku. A když mu nabídli, aby tedy sám určil sumu, rozhodil rukama, a že nic neprodá.

Umřel náhle a pohřben tiše, a lidé se dozvěděli o jeho smrti, až když zvěděli, že ta pustina prodána.

„Dám vám šest tisíc, pane Lindo."

Ten člověk už tu byl dnes třikrát.

„Jiný mi dával už sedm."

„Dám vám tedy osm."

Linda byl v pokušení, ale z nedočkavosti kupců seznal, že by bylo radno ještě počkati.

A čekal.

„Pavlíčku, není to hřích?" povídala mužovi paní Lindová.

„Co?"

„Chtíti tak velký úrok z kapitálu?"

„Proč? Já nabídl určitý obnos za pozemek, návrh přijat, obnos jsem zaplatil, a nyní je na mně řada. Kdo to chce koupit, ať koupí, a ne-li, ať jde. Pro dědice kovářovy měl pozemek cenu pěti tisíc, pro mne má cenu deseti tisíc."

„Tolik nedostaneš."

LiBUŠE: Vlastni silou. 18 Jakýs hoch přinesl lístek.

„Od koho?"

„Já nevím." A zase běžel.

Linda otevřel obálku. „Pane Lindo, nezapomeňte, že na vašem pozemku místa pro čtrnáct domů, držte se, ať každé místo stavební vám vynese aspoň tisícovku. Nývald."

Linda podal lístek své ženě.

Vrátila mu jej s pohledem plným vroucích přání.

„Fanuško, těšila jsi se, že dnes půjdeš do divadla."

„Za chvíli půjdu se obléci —" „Pojď hned. Mám cestu do města, doprovodím tě a přijdu ti pak naproti."

Až na Karlovo náměstí doprovodil Linda svoji ženu a zabočil k Ferdinandově třídě.

U samého divadla přihnal se za paní Lindovou učedník z obchodu.

„Co se stalo?"

„Přišel do obchodu nějaký pán a nutně prý chce s panem Lindou mluviti. Musí prý to býti hned."

„Co chce, nevíte?"

„Nevím, milostpaní. Ale je prý to důležité."

„Jděte domů, řekněte onomu pánovi, aby počkal, že můj muž vrátí se v půlhodině."

Učedník klusal zpět, paní Lindová schovala ku kátko pod pláštěnku a vydala se za svým mužem.

Ví, kde jej má hledati, a nalezne jej dříve, než bv to popsala a vysvětlila hochovi.

Linda byl v kanceláři obchodu pro dodávku cukru.

„Což jsi už nemohla dostati lístek, Fanuško?" divil se Linda, jda jí naproti.

„Neptala jsem se. Ale čeká tě doma důležitá záležitost, vyřid si tedy, čeho třeba, já zatím počkám na tebe venku."

„Což nepůjdeš do divadla?"

„Dnes ne. Už je pozdě. Jen si vyřití svoje, a půjdeme spolu domů."

Jaké pak dlouhé řízení. Linda objednal zboží, uvedl, kdy chce míti dodávku, složil zálohu a šel.

„Jak jsi se dozvěděla, Fanuško, že na mne někdo doma čeká?"

„Karlík přiběhl, dohonil mne až u divadla, myslil, že jdeš se mnou."

„Měla jsi jej poslati ke mně a sama jiti do divadla."

„Neví, kde tě má hledat, snad by zbloudil, vyptával by se po tobě, tam by se ho zas vyptávali na tebe, co a jak — vždyť není žádná ztráta."

Cestou uvažoval Linda, jaká to asi důležitá návštěva u něho, že má tak na spěch.

Někdo bude chtít asi něco koupit na dluh, tací lidé mají nejvíc na spěch.

Nebylo to tak zlé.

V krámě dosti lidí — nejstarší pomocník po- suňkem upozornil šéfa, který z přítomných naň čeká. Elegantní pán v pozadí krámu. Seděl na židli, již mu nabídli, aby čekání ho neznavilo.

„Přál jste si se mnou mluviti ?" přistoupil k němu Linda.

„S panem Lindou totiž."

„Ten jsem já."

„Jsem stavitel Cihlář a mám uloženo projed- nati s vámi případný prodej vašeho pozemku."

„Račte vejiti se mnou do bytu."

Linda uvedl hosta dveřmi z krámu do průjezdu a po schodech do bytu svého.

Za půl hodiny stoupali se schodů, Linda doprovodil hosta až před dům, kde ještě chvíli hlasitě hovořili.

Pak se srdečně rozloučili, a když Linda zabočil ku dveřím krámu, zdálo se mu, že za rohem vyhlé- dala hlava známé postavy. Linda šel se podívat, ale člověk ten spěšným krokem se vzdaloval.

Ale dle chůze by to mohl býti Nývald.

Linda vstoupil do krámu, uvítal hosty, obsluhoval, kde bylo třeba vypomoci, — z jeho tváře nedalo se vyčisti nejmenšího.

Jen když byl chvíli o samotě a zamyslil se, tu tváří jeho sálala jakás radost, pocit štěstí.

Když paní Lindová vešla sem, pohlédli na sebe tak blaženě, jakoby včera měli svadbu.

„Přece mám náhradu, že jsem přišla o divadlo."

„Zítra si ztrátu vynahradíš."

XVII.

Uběhlo několik roků.

Studentíci Lindovi vyrostli ve studenty. Otce už dohonili ve výšce, matku přerostli o celou hlavu.

„Vy hoši moji," těšila se s nimi paní Lindová, „když jste byli v kolébce, modlívala jsem se, abych se dočkala, až budete sami choditi. Pak jsem si přála, abych se dožila, kdy půjdete do školy, a dnes už jste větší než já. A nějaké přání matka musí stále míti. Ještě si přeji, abych se dočkala vaší samostatnosti, abych viděla, jak vy budete pro svůj život pra ovati. Ovšem vy budete míti počátky života usnadněny, o to se přičinil váš tatíček."

„Hlavně vaše matka!" dodal Linda.

„Oba, tatíčku," rozsoudil Petřík, „byli jsme svědky vaší snahy a práce, proto si dovedeme vážiti každého groše, který nám věnujete na cestu do života."

„Na cestu do života ještě chvíli času," povídal Linda, „tady máte každý svůj nedělní paušál na cestu do divadla, na procházku, mezi známé. Jé krásný den, vyjděte si někam. Jenom ne mezi špatné lidi, jichž je na světě víc než dobrých."

Hoši za chvíli odešli.

Když šli poprvé sami na výlet, s bázní dívala se za nimi matka a se starostí čekala na jich návrat.

Ale nyní s plnou důvěrou dívala se za odcházejícími.

Kdo má jednou samostatně se živiti, musí se naučit samostatně se pohybovat. Nejdříve v obzoru zraku rodičů, pak se pouští dál a dál, jako ptáče, jež učí se letu.

Linda se svojí ženou za chvíli také vyšli na procházku.

Octli se tam v těch končinách, kde před lety zakoupil Linda to spustlé políčko.

Několik domů tu rozestavěno. Dva z nich byly rozestavěny, ale opuštěny. Některý podnikatelkou pil na dluh stavební místo, a na toto místo vy- půjčil si peníze na cihly a zedníky. Když byly vyhnány zdi do prvého patra, vypůjčil si na tyto zdi, aby mohl stavětí patro druhé, a tak to šlo až do střechy. A když vystavěl dům, hledal kupce, nebo úvěr, aby zaplatil zatím úroky z dluhů.

Někomu se nepodařila spekulace dál než do prvého neb druhého patra. Kdo má peníze, af to koupí, a může stavět dál.

„Vidíš, tady ta plocha půdy bývala naší," za stavil se tu Linda, „sem jsme tehda uložili všecky své mozoly a čekali jsme, že tu zbohatneme."

„Kdykoli si na to vzpomenu, zachvěji se."

„Chtěli jsme tehda rychle zbohatnout bez práce, a byli bychom tu přišli o poslední groš, kdyby byl nepřišel stavitel Cihlář, a nevysvětlil mi pravý stav věci. A tu zásluhu měl zase starý komisar, že stavitele ke mně poslal. Ničeho jsem nevydělal, ale ničeho jsem neztratil."

„Tím vším byl vinen Nývald."

,,I když člověk myslí, že už zná dokonale lidi, mýlí se. Když tak Nývald přetvařoval upřímnost, byl bych mu duši půjčil, a zatím to byla pasf na mne. Nejen o úspory byl bych přišel, ale i obchod byl ohrožen. Pamatuješ se, jak záhy na to dodavatelé moji naléhali na zaplacení účtů. Nemusil jsem platiti hned, měl jsem termíny, ale zaplatil jsem, a dodavatelé nabyli přesvědčení, že jsem byl očerněn. Stavitel Cihlář sice už dostal své peníze zpět rozprodáním míst stavebních, jako úrok za řadu let zbývá mu tato prázdná plocha, ale já bych se byl se svým jměníčkem neshledal."

„Pojďme dál," Prošli několika jednotvárnými ulicemi, a jakoby pojednou oběma byla kmitla hlavou stejná myšlenka, zaměřili kolem Kravína na silnici a dále kolem hřbitovů Olšanských ku hřbitovu Vinohradskému.

Dávno již tu nebyli, u hrobu Liduščina.

Vyhledali hrob, Linda urovnal větvičky keřů růžových, jež větrem přesunuly se nad hrob, tak že zakrývaly zcela mramorový křížek s nápisem a obrázkem Liduščinýin, paní Lindová upravovala zas macešky a fialy na hrobečku, odstraňovala uvadlé květy a sežloutlé listy, a zdálo se jí, že to kolébka Liduščina, v kolébce že spí ta malá Liduška a ruce matčiny že ošetřují a pohodlím opatřují spící dcerušku, aby ničím nebyla vyrušována ze sladkého sna. — Ruce obou sepjaty, sklesly, oči upřeny do květů a kypré zeleni hrobečku, jakoby proniknouti chtěly do hlubiny země, k tomu dítěti dobrému.

„Co asi zbylo z toho tělíčka dětského 1" povídal Linda.

„Prach a popel — snad už ani ten prach nedal by se dobře rozeznati od okolní země po tolika letech."

„Jak veliká, hezká byla by dnes naše Liduška, kdyby nám byla zůstala!"

„Byla by nevěstou, snad už ženou, snad by byla šťastnou, snad nešťastnou, kdož to může věděti. Dnes musíme se upokojiti tou jedinou útěchou, že život Liduščin byl by náležel nám, dokud by byla naší, hrob její náleží nám na vždy a nikdo nám ho nevezme."

Vraty hřbitova vjel pohřební vůz s rakví, na hřbitově velikého města zjev velice všední, a za chvíli ozval se na protější straně mezi košatými stromy smutečný chorál.

Lindovic slíbili Lidušce, že se ještě vrátí k jejímu hrobu, aby se tu rozloučili a šli tam, kde zpěv sboru, a kde zástup lidu kolem čerstvého hrobu stál.

Linda vystoupil na okraj blízké hrobky, aby se rozhlédl po lidech.

Nikoho známého tam nespatřil.

„Čí to pohřeb?" ptala se šeptem paní Lindová.

„Nevím. U rakve dáma ve smutečních šatech, oči šátkem zakryty, a vedle ní dvě děvčátka asi pěti, šesti let. Nejspíš zemřel muž, a tam u rakve stojí jeho žena a děti."

Paní Lindová neviděla ku hrobu, ale v duši její jasně odrážel se obraz bolu té ženy ubohé. Vi, co to je, státi nad hrobem toho, kdo nám byl na světě vším.

Stála již nad hrobem matčiným, nad hrobem otcovým, sama naposledy stála u hrobečku dceruš čina. Tam stála se svým mužem.

Což kdyby tehda byly úlohy dramatu životního vyměněny, kdyby byla stála tehda před lety se svojí dceruškou nad hrobem svého muže?

Kde by dnes byly?

Zpěv dozněl, modlitby umlkly, na spuštěnou rakev do hrobu duněly hroudy hlíny.

Píseň v životě nejtklivější.

Lidé počali se rozcházeti, a za chvíli zbyla tu jen ta paní se svými dětmi, a hrobníci, „To je bývalá — paní Janská!" s úžasem povídal Linda.

„Není snad možno."

„Je to ona."

Linda se přiblížil ku hrobu a chopil se ruky té dámy, jež děti držíc v objetí, upírala strnule své ofii pláčem zarudlé na pahoreček hlíny, jenž nad rakví volně a stále rostl.

Obrátila oči k Lindovi. Nemohla ho poznati. Vzpomínala — už se upamatovala.

„Také jste přišel doprovoditi mého muže? — a vaše paní také. Děkuji vám oběma."

„Mimovolně jsme sem přišli. Byli jsme u hrobu Liduščina. Ani jsme nevěděli, že váš manžel zemřel."

„A já ve svém bolu ani nevzpomněla na nikoho, komu bych požalovala na své neštěstí. Dnes jsem zase vdovou, a moje děti osiřely."

„Také poprvé slyším, že máte děti, neviděli jsme vás, neslyšeli o vás od té doby, kdy jste se vdala. Ubohé děti!"

A Linda se svojí ženou celovali a líbali ty udě- šené tvářičky dětské.

„Kde bydlíte, milostpaní?" zeptal se Linda.

„Nejmenujte mne tak, pane Lindo. Muž mi nezanechal ničeho než svoje jméno. Bydlíme v Libni, ale muž si přál, aby byl pohřben zde, v hrobě mého prvého muže. Bál se, že bych prvému svému muži chodila naň žalovati."

„Dovolíte-li, přijdeme vás s mojí ženou navštívit."

„Nechoďte. Viděli byste u nás jen trochu bídy."

„Tedy vy navštivte nás," Mlčky podala ruku manželům Lindovým, vzala své děti za ruce a odcházela ze hřbitova, před jehož vraty čekala drožka.

Lindovi zašli ještě jednou k Lidušce, jak jí slíbili, pověděli jí, jak tu divně propleten život na světě, před chvílí že právě odtud odcházela dvě děvčátka, asi v tom stáří, jako byla Liduška, když šla sem. Liduška šla sem v běloučkém rubášku, ta děvčátka odtud v černých šatečkách, a smuteční šatičky na těle dětí t.ak divně sluší jako rubáš na tělíčku mrtvém.

Oděv stejně smutný.

Už bylo šero, když Lindovi vrátili se domů Petr s Pavlem byli již doma.

„Kde jste byli tak dlouho, maminko?"

„Nezváni na pohřbu."

„Komu ?"

..Pan Ctibor zemřel."

„Kdo to je?"

„Těžko vysvětlovat. Vzal si za ženu paní Janskou, která bývala dříve majitelkou našeho domu. Paní Janskou jste znali, ale dnes už vám také vymizela z paměti. Tehda jste byli ještě dětmi."

„Bylo mi jí líto," připomenula paní Lindová.

„Ovšem, první muž zanechal ji v utěšenějších poměrech než druhý. Byla tehda mladá, sama, měla slušné jmění, mohla se honositi ■— dnes se zdráhá udati známým, kde bydlí. A když sama řekne, že bychom u ní neviděli nic než bídu, musí to hýti hrozné."

„Pamatuji se, když se vdala, a když jsme koupili její dům, že dobře jsi jí radil, by nesvěřovala celé své jmění mužovi, aby pamatovala také na sebe. Nabízel jsi jí, aby deset tisíc, jež jsi splatil hotově, dala svému muži, ostatních deset tisíc aby nechala pro sebe pojištěny na domě — ne, za čas vypověděla nám druhou splátku. Zaplatil ji tatíček," vysvětlovala paní Lindová svým dětem, „ovšem musil vyraziti klín klínem. Vypůjčil si v záložně, ale šetřili jsme, pracovali ještě víc než dosud, a za pět roků dluh zmizel a dnes máme dům čistý. Nechtěla bych více spáti pod krovem, na němž tíha dluhu, býti spolumajitelem domu, kde místo manžela jest druhým majitelem věřitel. Stále to vědomí: něco mámí a není to mým — to člověka trápí, žene, aby se dostal ven z toho nevlídného ovzduší."

„Vše jsme překonali, byť často sebezapření bylo nad síly člověka. Ale vědomí vítězství blaží."

„Kdo byl ten Ctibor, tatíčku?" zeptal se Pavel.

„Všecko možné na světě. Ničeho se nebál, a to je vážná chyba, když někdo vyřítí se do boje, aniž by znal sílu odporu. Někdy se podařila Cti horovi spekulace, ale jednou vsadil vš ■ na jedinou kartu a (prohrál vše, co měl. Tomu jsou asi tři roky. Koupil kdesi na venku pivovar, začal jej přestavovati, vvdlužil se na stavby a stroje, a když to vše vystavěl, vzali si to věřitelé. Od té doby jsem o něm neslyšel. Ale žil asi bídně. Byl zvyklým dobrému životu. Srdce měl dobré, ale to samotné člověka neuživí, nemá-li dobré ruce k práci. Nemusí ty ruce zrovna oháněti se motykou, ruce člověka pracovitého poznáte, i když počítají bankovky. Jinak totiž počítá člověk bankovky, vidí-li v nich výsledek své práce než když v nich vidí prostředek k požitkům.

A pamatujte si, děti: utrácet můžete, až budete samostatnými, ale nezapomínejte, že utrácíte svoje. A utrácíte-li, musíte již při tom utrácení pomýšleti, odkud nahradíte úbytek, abyste udrželi rovnováhu. A Čím dřív kdo své jmění utratí, tím dřív ožení se s bídou."

* * * Červnový teplý den.

Ulice pražské oživeny, v paprscích slunce vlají vesele prapory s oken, vikýřů domů i s vysokých žerdí.

Obyvatelstvo Prahy promíseno tisíci lidí venkovských, již z blízka i z dáli přišli a přijeli uvítat rodáky, Čechy, kteří z dalekých zemí Ameriky vypravili se na pouť, shlédnout matičku Prahu, navštívit divadlo, jež zbudoval si lid sám.

Pouť v dějinách příslušníků jednoho národa jediná, proto tak dojemná a tklivá.

Nebyla to zvědavost, spatřit neznámé lidi, bylo v tom veliké kouzlo, jež vyrušilo kde koho a k slzám pohnulo nad velikou obětí těch "poutníků. A pozdrav, jenž zaburácel jim vstříc, podobal se hukotu moře, jež nedávno přepluli.

„Nedá se to slovy lidskými vylíčiti," vyprávěla paní Lindová, když k večeru se svými syny vrátila se domů, a snažila se pokud možno aspoň přibližně vylíčiti scény a pocity při tom, jež zachvívaly duší.

„Dívali jste se pohodlně?" ptal se Linda.

„Z počátku jsme myslili, že ujdeme tlačenici, ale pak by mne byli lidé umačkali, kdyby nebylo mých hochů. Představ si, muži, co hoši učinili. Aby mne vybavili z tlačenice, a abych mohla viděli celý průvod, vzali mne na ruce a vyzvedli do výše."

„Ale, maminko, vždyí tys nás chovala oba najednou."

„To jste byli v peřince."

„A ted jsme jako skályf, a ty jsi jako pírklo."

Zase si vzpomněla paní Lindová na to a ono, a hoši pilně na to a ono upomínali.

„Měl jsi také s námi jiti, muži."

„Když je to obtížno, celý obchod, celou domácnost, celý dům tu svěřiti osudu. Zítra učiním jiné opatření, a půjdeme s Američany do divadla. Děti si vezmou na starost koupi vstupenek."

Nikomu nechtělo se spat.

Nezvyklý svátek, ulice dlouho do noci oživeny, osvětleny.

Druhého dne časně z rána, když Lindovic seděli při snídaní, vešla elegantní dáma vysokého vzrůstu, lepých tvarů. Po kratičkém pozdravu stanula, jakoby zaražena, ale když se lépe rozhlédla, lehký úsměv přelétl rty její.

„Sotva mne poznáte již, milostpaní."

„Nemohu se upamatovati — —" „Přijela jsem se svým mužem v družině amerických Čechů — jsem Johanka Melicharova —nyní po muži se jmenuji Skálová — —" Paní Lindová vyjasnila oči, vstala, rozevřela náruč.

„Johanko, dítě dobré!"

„Málo jste se změnila, milostpaní — i pana Lindu poznávám —" A zadívala se na syny Lindovy, statné vysoké junáky.

„To jsou naše děti, Johanko — Petr, Pavel. — a to je Johanka, děti, která přicházela s vámi si hrát, když jste byli ještě malí. Pamatujete se?"

Hoši znali Johanku jen z vypravování matčina, jinak dávno již podoba její se jim vykouřila z mladé mysli.

„Kde je váš muž, Johanko ?"

„Říkejte mi „ty", jako v dávných dobách, je mi to tak milé od vás při vzpomínkách na dobrotu vaši. Můj muž šel se známými na Hradčany. Dosud v Praze nebyl, narodil se v Americe, a až prohlédne Prahu, pojedeme na Moravu. Chce viděti vesničku a domek, kde jeho rodiče žili, než se vystěhovali."

„Ty jsi hodná, Johanko, že jsi na nás nezapo mněla. Ani nikdo dopisem na nás nevzpomněl. Sedni si tu vedle mne a povídej. Jste všichni na živu a zdrávi ?"

„Anička je vdána dříve než já. Před naším odjezdem dostali chlapečka. Tatínek je dosud živ, ale churaví stále. Má velkou truhlářskou dílnu a daří se mu dobře, tak že nám mohl dáti slušné podíly. Byl by snad jel s námi, ale bál se, že by cestu nepřestál. Stále nám dříve sliboval, až si zahospodaří jměníčko, že se všickni vrátíme, ale on jistě již nepojede zpět. Plakal, když nás doprovázel k vlaku, vzpomínal, co tu vše opustil, prosil, abych vás navštívila, abych vám vyřídila jeho pozdrav a abych vám doručila tento dopis."

Johanka vyňala z kabelky umačkaný objemný dopis a položila iej před Lindu.

„Co je v dopise, Johanko?"

„Nevím."

Jakási předtucha vynořila se v mysli Lindově. Pohlédl na syny, ti porozuměli a nenápadně se vzdálili do vedlejšího pokoje.

Linda otevřel dopis. Malý lístek uvnitř a pět papírových stodolaru.

„Je-li Klárka na živu, odevzdejte jí tu částku. Kdyby jí nepřijala ode mne, vyhledejte moji druhou ženu a doručte jí peníze na podporu v stáří. A kdyby nebyla na živu, kupte za ty peníze pomníky na hroby mých drahých dobrých lidí, mé ženy první, její matky a mé dcerušky Julinky."

Linda s povzdechem a mlčky podal lístek své ženě a složené peníze posunul před ni.

„Musíš si, Johanko, peníze zase vzíti a vrátiti tatínkovi."

„Proč?"

„Máme prý je odevzdati Klárce. Klárka, i kdyby na živu byla, nepřijala by peněz. Nepotřebovala by jich. Stala se ženou bohatého obchodníka ve Vídni, ale pro málo se vdala. Po roce, právě v den, kdy se jí narodila dceruška, zemřela. Nevlastní matka tvoje dávno již odtud zmizela, a slyšeli jsme, že odjela do Ameriky za svým mužem. A pokud se týče obstarání pomníků — chodívám často nahřbi tov, ale všimla jsem si, že tam, kde byla pohřbena tvoje matka, sestra Julínka a babička, dávno už odpočívají zas lidé jiní. Po řadu let o hroby nikdo se nestaral, byly vykopány a prodány za útulek jiných. Musíš to tak tatínkovi vyřídit, a ty peníze mu vrať."

„Tatínek říkal často, že Klárka měla bratra a sestru," namítala ještě Johanka.

„Ano, Karel byl studentem, byl u sestry ve Vídni, po její smrti šel jako dobrovolník ku pluku, s plukem do Hercegoviny a více se nevrátil. Kde je sestra Klárčina, nevíme, ač jsme po ní pátrali. A tak během let osud lidi rozvěje jako podzimní vichřice rozhází zvadlé listí stromů."

Johanka vstala, uložila zas peníze a chystala se k odchodu.

„Proč spěcháš, Johanko?"

„Mám ujednanou schůzku se svým mužem. Aby dlouho nečekal."

„Přijď k nám se svým mužem."

„Přijdu."

Nepřišla. Lindovic čekali den co den ale marně.

Když pak američtí hosté rozjeli se z Prahy, přestali u Lindů čekat na Johanku.

Omluvili ji. Je to dobrá duše, zná celou tu smutnou pohádku o životě svého otce, bála se, aby o pohádce té nemusila vyprávěti svému muži. * * * Synové Lindovi od kolébky stále kráčeli životem vedle sebe.

Jako dvojčata.

Později se rozdělily jich cesty. Petr vstoupil do obchodní akademie, Pavel na universitu, ač Linda by byl raději viděl, aby hoši obor si vyměnili. Linda byl tělem i duší obchodník a viděd v tom nesiyíinou výhodu, když íirma nepodléhá změně. Bylo jeho ideálem, že Pavel zdědí nejen dům a obchod, ale- hlavně firmu starou s jeho jménem. Nu, konečně podřídil přání své nadání synů svých a byl spokojen.

Hoši dosud scházeli se doma, vycházeli společně z domu.

Je^tě více se cesty jich odchýlily, když Petr stal se zástupcem otcovým v obchodě.

Jen večer spolu bratři sedávali. Petr musil ráno dříve vstáti než Pavel, ale tento zase často dlouho do noci musil při lampě studovati, kdy Petr už dávno nevěděl o starostech lidských.

Jestli jeden druhého nepolitoval, jeden druhému nezáviděl nikdy.

„Děti, mějte se rádi, jako já s matkou vaší máme rádi vás."

Ta slova zlatá hluboko zapadla do duše jejich.

Pavel litoval často bratra, že od rána do noci v studeném krámě musí" státi, Petr litoval bratra, že až vystuduje, stále ještě bude poukázán svým živobytím na otce, a bude-li úředníkem, věčně že se nedozví, jak vyhlíží svoboda, samostatnost, ne- odvislost.

Sešli se všickni na místě, kde dosud nikdo z nich nestál.

V promoční síni.

V přední řadě sedadel otec a matka Pavlova, a bratr Petřík, za nimi plno přátel, druhů a známých.

Byl zimní, mrazivý den; s oblak še sypal sníh, ale Lindovi a jeho ženě' zdálo se v té chvíli, že venku jaro je, že to spousta květů sype se na zemi, 130 níž ode dneška kráčeti mají děti jejich, třeba že cesty jich vedly různými směry.

Když pak mladý doktor Pavel Linda obrátil se k rodičům — „děkuji vám, matičko a tatíčku můj, za vaši péči, která mne dovedla k tomuto místu," pocítili oba teplo v duši, to téplo, pod nímž taj© všecka spousta upomínek na klorotný život a úmornou práci, jako pod jarním sluncem taje kúra sněhu, a na, jeho místě vynořují se květy, na něž dlouho a dlouho člověk se těšil.

K O N E C.