oku 1851." — vypravuje vdp. kanovník Vyšehradský B. M. Kulda ve své řeči, kterou činil při odhalení pomníku Sušilova v Brťiě roku 1871., — „podal jsem jménem ústřední jednoty katolické v Brně tištěné zápisky o prvním všeobecném sjezdu jednot katolických na Moravě J. E. nejdůst, kardinálovi, knížeti arcibiskupovi Pražskému Bedřichu kn. ze Schwarzen- bergů, jenž přijav knihu tu z rukou mých pravil: „Na Moravě máte veliký a krásný život! Kdož pak je vlastně původcem činnosti té?tf A nevyčkav odpovědi mé, ihned doložil: „Není-liž pravda, professor Sušil?" — A skutečně byl Sušil jako ohniskem, odkud hlavně zápaly lásky k církvi a národu na Moravě jako paprsky zahřívající vycházely; byl středem, z něhož všechen duchem církve vytříbený národní ruch se šířil a mohutněl a okolo něhož všecka literární činnost duchovenstva českomoravského se v utěšeném kruhu rozvíjela; byl jako vznešencu věštírnou, k nížto se všickni čeští spisovatelé z moravského duchovenstva v otázkách filosofických a bohoslovných o radu a pomoc utíkali, žádajíce a berouce od něho rozřešení ve věcech jim buď nejasných neb záhadných. Zvláště v brněnském bohosloveckém ústavě byl vliv Sušilňv velemocným jak na žáky tak i na učitele žáků těch, na kollegy jeho a odtud i na mnohé jiné kněze tehdejší, tak že jednak shromáždil kol sebe, jednak vychovával v dorostu kněžském od roku 1837. po 31 let četnou družinu kněží-spisovatelů, kteří v těžkých dobách spojenými silami každý ve svém oboru a podle svých hřiven, ale se stejnou ideální láskou k církvi a vlasti pracovali a převelikých sobě zjednali zásluh o probuzení církevního a národního života našeho. A v tom duchu Sušilově vychovávají se dosud kněží nejen v alumnátě brněnském, ale nyní již ve všech bohosloveckých ústavech českomoravských, jak o tom svědčí všude založené „Růže Sušilovy", literární to družstva bohoslovců, jakož i dobrý jejich časopis „Museum". Duch ten Sušilův vládne také celým kněžstvem moravským; směrem Sušilovým pracují kněží naši horlivě a zdárně na církve a národa roli dědičné, od našich apoštolů zděděné, a budou bohdá vždy tak působiti neúmorně, byť sebe více nyní byli napadáni, zneuznáváni a odstrkováni, budou pracovati ku blahu národa časnému i věčnému.

Ve starší Sušilově družině kněží-spisovatelů moravských vyniklo zvláště tré druhů, kněží jmenovců, slovutných Procházkův. První byl Tomáš Procházka, narozen roku 1803., druhdy v Olbramovicích (1828—1831) mladší spolukaplan Sušilův; školami národu svému odcizen a tehdáž panujícími předsudky pojat, odporoval nejprv Tomáš Procházka národním snahám Sušilovým, ale od něho byv získán, vešel brzy v obojí směr Sušilův, církevní a národní, a stal se i buditelem i spisovatelem českým. Hlavní jeho dílo jest objemná kniha (již dávno rozebraná) „Putování Krista Pána". Zemřel v pověsti svatosti 1. P. 1858. jako kaplan v Ivančicích, o které zvláště si neocenitelné zásluhy získal.

Druhý byl dr. Matěj Procházka, narozen r. 1811.; byl rovněž Sušilem získán a vycvičen pro činnost literární hlavně od r. 1843., tehdy jsa kaplanem v Zábrdovicích, a stal se nejdůvěr- nějším Sušilovým přítelem; sám píše, kterak, chce-li pravdě dáti svědectví, nemůže leč vyznati, že všecky své vědomosti v oboru české řeči a literatury hlavně Sušilovi v zásluhu připočísti musí. Matěj Procházka byl kněz učený a zbožný, spisovatel slovutný, jehož sebrané spisy by vyplnily mnoho svazků, zakladatel časopisu „Hlasu", nástupce Sušilův jakožto druhý starosta Dědictví svatého Cyrilla a Methoda; zemřel r. 1889. jako gymnasijní professor na odpočinku a čestný kanovník v Brně.

Třetí v Sušilově družině byl Jakub Procházka; byl již Sušilovým žákem. Narodil se 22. července r. 1818. v Pavlovicích děkanství Hustopečského na Moravě. Rodiče jeho byli František Procházka a Teresie, zámožného stavu rolnického. Jakub byl druho- rozený syn; nejstarší byla dcera Teresie, provdaná pak Horáčková, třetí byl syn Prokop, nejmladší pak dcera Kateřina, která, ovdovělá Kučerková, jediná dosud žije; všichni ostatní zůstali rolníky. Jakub byl od útlého dětství se svým bratrem a sestrami od rodičů zbožných a ve všem rozšafných co nejlépe vychován, a tím již položen byl základ jeho ctnostného, zbožného a ve všem přísného, ušlechtilého,, ba svatého života. Prvního vzdělání nabyl v národní škole v Pavlovicích, jakož sám o tom píše v pozůstalém rukopise ¡„Vzpomínky z mého života" takto: „Pozoruji-li běh života svého, poznávám v něm patrně řízení božské Prozřetelnosti. Narodil jsem se 22. července roku 1818. Již v útlém věku mém jevila se ve mně jakási dychtivost po učení. Dosáhnuv sotva 5, roku, počal jsem se starší sestrou svou dobrovolně navštěvovati školu a naučiv se poněkud čisti, zabýval jsem se nejraději čtením knih. Tehdáž nebylo ještě mnoho českých knih; ale otec matky mé, Martin Foukal v Rakvicích, měl Písmo svaté, Postillu a některé jiné vzdělávací knihy, v domě otcovském jsme měli Život Krista Pána od Kochema a sem tam bylo lze vypůjčiti nějakou kroniku o Štilfridovi a pod. — Okolo roku 1827. počal tehdejší farář v Blučině, p. t. p. Václav Pěšina, jenž se později stal kanovníkem u sv. Víta v Praze, rozšiřovati v okolí Hustopečském časopis „Jindy a nyní" a některé jiné české spisy, jež mi otec můj,, jsa kostelníkem — (službu kostelnickou zastával otec můj více než 50 let — již od své mladosti s velikou ochotou — i mně ještě v kostele po několik let přisluhoval) z fary přinášíval, a jež jsem s velikou radostí čítával. Ale mimo zmíněnou již chuť k učení byla také ještě jiná příčina, za nížto jsem se již v mladém věku svém raději s knihami obíral, nežli v dětských hrách podíl míval. Když jsem totiž uzříti měl světlo světa, byl za příčinou těžkého porodu povolán lékař, který chtěje matce život zachovati, při operaci dítku ústa ku pravé straně značně (asi na dva palce) roztrhl; domnívaje pak se, že dlouho na živu nezůstanu, zašil ránu jen tak ledabylo, následkem čehož pak tvář má zohavena zůstala. Což tedy divu, že lidé na mne pohlédali jedni z útrpnosti a jiní ze všetečnosti, a že nezvedená mládež sobě nezřídka úsměšky ze mne tropila a zohavení to mi vytýkala. Jakou bolest to ubohé matce činívalo, snadno se lze do- mysliti; posud pamatuji, že při takových příležitostech hořké slzy prolévala; bylť jsem jí skutečně Benjaminem (Benonin), synem bolesti. Račiž jí Bůh za všecky bolesti, jež se mnou přetrpěla, hojné odměny udělili a zármutek její ve věčnou radost proměniti! I tato okolnost přispěla tedy k tomu, že jsem raději doma se zdržoval a čtením a psaním se zaměstnával. V některých knihách, jež jsem čítával, byla často řeč o stavu klášterním a o působení kněží; i vznikla ve mně náklonnost k životu duchovnímu. V nadzmíněné Postille a v některých jiných knihách nacházelo se mnoho citátů latinských. Ačkoli k nim byl přidán překlad, bylo by mne přece více těšilo, kdybych si je byl mohl sám vyložiti. Jak rád bych se byl učil latině! Rodičům bylo známo, že bych byl rád studoval, ale nechtěli k tomu svoliti zvláště snad proto, že se zdráhali dáti mne mezi cizí lidi, a pak se snad také vším právem domnívali, nebo snad také od někoho slyšeli, že bych pro vadu svou v tváři beztoho do stavu duchovního přijat býti nemohl. Konečně se odhodlali, dáti mne do nějakého německého místa na tak zvaný „veksl", abych se alespoň němčině přiučil. Když jsem tedy r. 1830. maje 12 let ze školy národní vystoupil, zašel se mnou otec jednoho dne do Palavy, kdež byl sám také za mladých let svých němčině se učil. Nalezeno tu skutečně pro mne místo, na něž jsem se po skončeném vinobraní měl odebrati. Ale ježto děvče, které na mé místo k rodičům mým přijíti mělo, v krátce po odchodu našem se roznemohlo a brzy potom zemřelo, bylo potřebí starat i se o místo jiné. V Pavlovicích bydlela tehdáž obchodnice, kteráž pocházela z Mikulova, kamž také za obchodem svým často docházela. Tato vyhledala pro mne místo v Mikulově, kamžto jsem pak po svátcích vánočních zavezen byl. U 00. Piaristů přijat jsem byl do hlavní školy, ale do první třídy mezi malé žáky, ježto jsem německy neuměl. Brzy jsem získal přízeň tehdejšího katechety O. Marcellina, a klerik p. Floridus Kraus, jenž téhož roku v 1. třídě vyučoval, ujal se mne s vel kou laskavostí a doručil mi ku konci školního roku doporučný list, kterýžto jsem měl po skončených prázdninách odevzdati p. praefektu tamnějších škol; učiniv tak, byl jsem po krátké zkoušce přijat do třídy třetí. Dokonav třídu tuto s dobrým prospěchem, prosil jsem rodičův, aby mne ještě dále v Mikulově nechali, abych mohl latinské školy navštěvovati. Tu rodiče mnoho námitek již proti tomu nečinili; neboť viděli, že náklonnost ke studování vždy více ve mně se vzmáhá a soudili také, že bych pro chatrné zdraví, častější nemoce a obzvláště pro prsní neduh těžkých prací konati nemohl. Otec tedy slíbil, že na mne i dále milerád nakládati bude, a tomuto slibu také po všechna léta studií mých věrně dostál. Bůh mu to račiž štědře odplatiti tam na věčnosti! Velikou radostí jsem byl naplněn, když žádosti mé bylo vyhověno. Ale když jsem se chtěl dáti zapsati do první latinské školy, naskytnula se nenadále překážka. Právě tehdáž bylo zákonem ustanoveno, aby do první třídy gymnas. žádný žák před 10. rokem ani po ukončení roku 14. přijat nebyl; já jsem však rok 14. již o dva měsíce překročil. Raděno mi tedy, abych navštěvoval některé gymnasium v Uhrách, kdež onen zákon platnosti neměl. Hlásil jsem se tedy na nejbližší gymnasium 00. řádu sv. Františka v Uherské Skalici, kdež jsem také skutečně přijat byl. Rmoutil jsem se sice nemálo, že Mikulov opustiti a opět mezi cizí lidi jiti musím, ale později jsem i v této věci poznal zvláštní řízení Boží. Po zkoušce na konci prvního roku povolal mne k sobě tehdejší městský farář Allagovich, bratr arcibiskupa Záhřebského, a dotazoval se mne po původu nápadného šrámu na tváři mé. Když jsem odvětil, že jest následkem těžkého porodu, poslal mne k městskému lékaři s otázkou, nebylo-li by lze šrám ten alespoň poněkud méně nápadným učiniti. Lékař, byltě to Dr. Grňa, ač byl i věhlasný operateur, nejevil velké chuti k operaci. Brzy potom dověděl se o záležitosti té lékař u milosrdných bratří fr. Gaudentius Šima, a prohlédnuv tvář mou slíbil, že operaci potřebnou podnikne, což také v prázdninách po skončení druhého školního roku ve Skalické klášterní nemocnici učinil. Račiž jej Bůh za to oslaviti! Zůstala sice i napotom ještě ve tváři značná jizva — jak ani jinak býti nemohlo — ale odstraněno přece, co bylo nejvíce tvář hyzdilo. — (Když jsem r. 1858. byl povolán do Brna, sešel jsem se při jisté příležitosti s nadzmíněným lékařem, jenž byl toho času lékařem u milosrdných bratří v Brně. Ačkoli bylo od oněch dob již 24 let uplynulo, poznal mne přece ihned a dal mi svědectví, že jsem bolesti, jakéž s operací tou spojeny byly, snášel s velikou zmužilostí ani při tom necekaje. Srdnatosti té mi dodala zvláštní milost Boží a přímluva bl. Panny Marie.) — Ve Skalici bylo toliko nižší gymnasium; jsa již ve čtvrté tedy v poslední třídě a vida, že mi bude brzy město, kdež jsem skutečně mnoho blažených dnů prožil, opustiti, počal jsem přemýšleti a se dotazovati, nebylo-li by přece možno hlásiti se nazpět na Moravu a tam další studia konati. R. 1836., když jsem byl ve 4. škole, uděloval věhlasný biskup Brněnský Gindl v rodišti mém svátost biřmování; odebral jsem se tam, chtěje také svátost tu přijmouti. Tu mi byla dána rada, abych po skončených obřadech s otcem svým k němu se obrátil s prosbou, aby vlivem svým k tomu přispěl, abych buďto na Brněnském nebo některém jiném gymnasiu na Moravě do 5. školy přijat byl. Biskup nás velmi vlídně přijal, ale vyslyšev prosbu naši dokládal, že v záležitosti té ničeho učiniti nemůže, že mne však, až dokonám studia, byť i v Uhrách, milerád do semináře kněžského v Brně přijme. S touto nadějí navrátil jsem se do Skalice. Za oněch dob bývalo zde jakož i na jiných gymnasiích uherských mnoho žáků z Moravy. Ježto i ve Skalici někteří od Kroměříže studovali a po skončení školního roku domů se ubírali, vydal jsern se s nimi 2. srpna s povolením rodičů na cestu, chtěje se pak z Kroměříže odebrati do Olomouce; neboť jsem se dověděl, že jeden z bývalých spolužáků mých, odbyv 3. školu lat. ve Skalici, na gymn. olomouckém přijat byl. Shledal jsem se tam s ním skutečně; ten mi radil, abych se v záležitosti té obrátil ke krajskému, hraběti Bubnovi. Učinil jsem tak, ale krajský mne odkázal na gubernialního referenta v Brně, kanovníka Hochsmanna. Odešel jsem tedy z Olomouce s nepořízenou a navrátil se domů, odkudž pak jsem se do Brna obrátiti musil. Ale nebylo již třeba jiti k zmíněnému referentu. V rodišti mém byl tehdáž kaplanem Ignát Fuchs von Todtenfeld, důvěrný přítel Sušilův, tento se právě tehdáž stal professorem na bohosl. ústavu v Brně. Bývali spolužáci, a když byli v prvním roku na bohosl. ústavu, byl tehdejší professor bibl. studií Star. Zák. augustinián ze Starého Brna — proslulý Cyrill Napp zvolen za opata. Louče se s posavadními posluchači svými podotknul prý mimo jiné, že by ho nemálo těšilo, kdyby jim mohl v něčem někdy posloužiti. Zpomenuv na to nadzmíněný kaplan, vydal se se mnou na cestu do Brna, by v záležitosti mé promluvil s prelátem Nappem, jenž byl tehdáž ústředním ředitelem gymnasií moravských. Tento slíbil, že budu přijat, ale že se mi bude po prázdninách podrobiti zkoušce z jazyka řeckého, jemuž se na gymn. uherských nevyučovalo. Oddal jsem se tedy s velikou horlivostí studiu jazyka řeckého. Odbyv šťastně zkoušku, byl jsem přijat do prvního ročníku vyššího gymnasia, čili do tak zvané poesie (1. rok tříd humanitních). Strávil jsem tu dvě léta a opět jiná dvě na ústavu filosofickém taktéž v Brně." — Na ústavu filosofickém vynikali tenkrát v dějepisu a filologii benediktin Řehoř Volný a ve filosofii augustinián Mat. Klácel.

Tak studoval J. Procházka s neúmornou pílí a s nejlepším prospěchem ; jak ve Skalici tak v Brně býval vždy mezi prvními „praemianty" a knihy, které za odměnu při veřejných zkouškách obdržel, zachoval si vždy v knihovně své na milou památku, ano ve IV. třídě gymn. ve Skalici byl jako první praemiant zvolen, aby měl slavnostní řeč na odchodnou v jazyce latinském a madkrském, kterou si v rukopise taktéž zachoval. Mladických darebností se vždy vzdaloval, za to mnoho a rád od jakživa čítával. S velikou, zvláště zálibou učil se cizím jazykům, tak že se důkladně vzdělal nejen v němčině, maďarštině a latině, ale i v řečtině, pak se naučil dobře vlašsky a zvláště francouzsky, v kterýchž jazycích, jmenovitě ve francouzském, býval pak jako kněz v Brně hledaným pro cizince a oblíbeným zpovědníkem. Zvláště zajímavo jest pozorovati, kterak zajisté řízením Božím na svou budoucí vychovatelskou působnost se připravoval; tak již roku 1837. jakožto studující I. humanitní třídy (nynější V. třídy gymnas.) navštěvoval vyučování čekatelův učitelství na c. k. normální škole hlavní v Brně a vykonal zkoušku s velmi dobrým výsledkem. Podobně r. 1840. jako posluchač II. roč. filosofie v Brně věnoval horlivou píli přednáškám ze všeobecného vychovatelství u professora Ant. Ruckera. I theologická studia vykonal v Brně se zdarem nejlepším v letech 1841—1844, jako opět píše ve svých vzpomínkách: „Žádal jsem o přijetí na ústav bohoslovecký. Biskup Gindl mne ochotně přijal, jakož byl před čtyřmi léty slíbil; nařídil mi toliko, abych přinesl od lékaře vysvědčení, že jsem zdráv; ale takového vysvědčení nechtěl mi tehdejší ordinarius v alumnátě, Dr. Olexik, dáti, dokládaje, že mám slabá prsa a že bych tedy povinnosti úřadu kněžského dlouho plniti nemohl; konečně mi však vysvědčení přece dal, když mu byl biskup vzkázal, že sám odpovědnost za to na sebe vezme."

Byla-li od útlého mládí jeho touha po vědách a po vzdělání mocna, věnoval se J. Procházka zvláště studiu věd bohoslovných s upřímnou láskou a chutí, za cílem nejušlechtilejším, aby poznaje, pokud člověku možno, co nejdůkladněji věci božské, mohl netoliko Boha tím více oslavit«, ale i lidstvu ve svatém povolání kněžském co nejlépe prospěti, a zvláště milému národu českému na Moravě, z něhož vyšel, plnou silou a se zdarem se věnovati v práci o jeho netoliko národním, ale také po mrazivých tehda nedávných dobách josefínských o jeho tak žádoucím náboženském, mravním a církevním obrození a zušlechtění. í není divu. Mělť již Sušila učitelem, vůdcem a vychovatelem, jímž byl pro vše dobré, spanilé a svaté roznícen, nadšeností pro církev a vlast povznesen, a zvláště hlubokou a vroucnou láskou ke Kristu a k církvi naplněn. Vědělť Sušil, že kdo Bohu jest věren a pro Něho obětí neuniká, také národu svému věrným zůstává a pro něj milerád všeliké oběti podjímati bude. Se Sušilem, prof Nov. Zákona, v těch letech nad jiné mocně a blahodárně na bohoslovce působili professoři P. Amb. Klimek, řádu kap., prof. St. Zákona, velezbožný Ant. Heinisch z dějin a práva cirk., učený Ferd. Panšáb z věrouky, Em. Sellner z mravovědy, Jakub Sušický z bohosloví pastýřského a Ant. Hamerský z katechetiky. Představenými byli: prvním spirituál Fr. Deabis, druhým místorektor Fr. Dohnal. Bohoslovci IV. roku poslouchali tehdy také přednášky z hospodářství, vinařství a ovocnictví na filosofickém ústavě (prof. Fr. Diebl). A tím spůsobem byl J. Procházka na kněze vychován co nejlépe dle známého hesla Sušilova: „Kněz budiž učený a pobožný."

Na život alumnátský zachoval si J. Procházka vzpomínky živé a milé; zvláště rád příležitostně vzpomínal literárního života a ruchu tehdy v alumnátě čile a utěšeně zkvétajícího za koalumnů Šmídka, Bílého, Kuldy a jiných, pak milé povahy koalumna hraběte Em. Poettinga, s nímž byl po 2 léta externistou, a pod. Roku 1844. byl vysvěcen od biskupa Ant. Arn. hraběte Schaffgotsche na kněze a poslán za kaplana do svého rodiště do Pavlovic; tam působil až do konce roku 1857. Byl tehdy postavy velmi štíhlé a zdraví velmi chatrného, ano zvláště za dob studentských i mnohými těžkými nemocemi stížen a sv. svátostmi zaopatřen, tak že mu nikdo dlouhého věku netušil. Než přece posilnil jej Pán, tak že mohl mezi lidem svým pracovati s pomocí Boží po chuti a touze své, v kostele i ve škole, slovem i příkladem, kázáním i soukromým hovorem, všude u dítek i dospělých vštěpovati símě šlechetnosti, ctnosti a křesťanského života, jímž on sám vždy tak dokonale vynikal. Za tím účelem také ihned jal se šířiti dobrou četbu, půjčoval a rozdával knihy, a také sám, jak již v alumnátě byl započal, hojně psal zvláště do „Hlasu", hned jak byl roku 1849. založen, a též do jiných listů. V Pavlovicích r. 1855. spracoval pro Dědictví sv. Cyrilla a Methoda Montalembertův klassický Život sv. Alžběty, který hned následujícího roku vyšel v 2. vydání a jest dosud z nejoblí- benějších u lidu knih C. M. Dědictví. Po celý ten čas svého pobytu v Pavlovicích udržoval horlivé a čilé styky literární zvláště s kně- žími v těch dobách na národa i církve roli dědičné pilně pracujícími, jak o tom svědčí zachované četné dopisy, zejména Sušila, Pěšiny; Heinisčhe, Klácela, Kuldy. Matěje Procházky, Karla Šmídka, Fáborského a j. — Zvláštní horlivou péči měl vždy o ozdobu chrámu Páně; již r. 1856. jako kaplan zřídil zvláštní stavební fond na stavbu věže chrámové v Pavlovicích, sbíral pilně příspěvky, sám během let daleko přes 1000 zl. k tomu cíli daroval, a ještě pak i z Brna o stavbu tu pečoval až do její dokončení r. 1883. Zvony do nové věže svým nákladem dal poříditi, přeliti a zvětšiti, ku prospěchu chrámu Páně v Pavlovicích věnoval později čistý výtěžek ze své knížky o zvonech, o slušné paramenty se staral a jinak všemožně ve skutek uváděl slova Žalmisty Páně (258): „Hospodine, miloval jsem okrasu domu Tvého a místo přebývání slávy Tvé." Také jiné chrámy Páně štědře podporoval a krásné paramenty jim daroval, jako do Bořetic, do Komína a jinam.

Počátkem roku 1858. byl Jakub Procházka od biskupa hr. Schaffgotsche povolán do Brna a byl mu svěřen úřad spirituála a zpovědníka ctih. sester Uršulek v klášteře u sv. Josefa, v němž setrval až do své smrti. Byl to úřad, jenž úplně svědčil tiché, přísné, sebezapíravé, zbožné, ascetické povaze jeho. Klášterní sestry nalezly v něm přísného sice, ale nicméně co nejpečlivějšího, přehorlivého i laskavého duchovního otce a vůdce, a lnuly k němu od počátku až do sklonku života jeho s dětinnou vždy úctou a pečlivostí i poslušností ochotnou. Spirituál Procházka byl výtečným zpovědníkem, s povznášející svatostí konal vždy služby Boží jako ředitel milého mu klášterního chrámu Páně, o jehož ozdobu a úpravu staral se vždy oo nejpečlivěji se štědrou obětavostí, častěji s velikými vlastními výlohami spojenou, a zvláště s nej větší pílí, zbožností a vroucností pracoval pro sestry sobě svěřené vždy troje roční duchovní cvičení a týdenní exhorty nedělní a sváteční, jichž německy výborně vypracovaných zůstavil po sobě mnohonácte ročníků v rukopise.

V klášterní škole národní byl biskupským dozorcem či komisařem a v pokračovací škole až do své choroby vyučoval žákyně a chovanky klášterní sv. náboženství a byl vždy pravým, otcovským přítelem dítek.

Zvláště děvčat klášterním pannám sv. Uršuly v Brně do pensionátu na vychování svěřených ujímal se spirituál Procházka vždy s přízní a pečlivostí v pravdě oteckou, v náboženském, mravním, ctnostném životě, a zvláště české chovanky i v duchu vlasteneckém utvrzoval • slovem i knihami, a chovanky projevovaly mu vděčnost a přítulnost vesměs nejen dokud byly v ústavě, ale i když vstoupily pak do života. K němu utíkaly se i potom často ústně i písemně o radu a o pomoc s největší důvěrou a také jsouce pak již provdány rády i dítky svoje do téhož kláštera na vychování dávaly. — Po 12 roku (1858—1870) byl Jakub Procházka ředitelem Jednoty panenské, která v klášteře ctih. Uršulek své schůzky konává; byl k tomu od nejd. konsistoře zvlášf doporučen, a vedl Jednotu panenskou co nejhorlivěji zbožnými přednáškami a náboženským křesťanským cvičením.

Jako Sušil, miloval i Jakub Procházka, jsa pak v Brně sousedem i důvěrným přítelem Sušilovým a stýkaje se s ním co nejčastěji, skromnost až úzkostlivou a tichý, klidný, avšak velečinný život; jsa povahy nad míru nesmělé a ostýchavé u veřejnosti nikdy nevystupoval. Sám píše o tom: ^Nejvolněji mi bývalo, když jsem v pokojíku svém nebo v zahradě o samotě pracovati nebo s dítkami ve škole obcovati mohl. Má nesmělost přivedla mne sice často do nesnází a rozpakův, ale v konání povinností stavu mého mně přece nepřekážela a zachovala mne snad obzvláště v mladém věku od mnohých pošetilostí." Než jeho všestranná vzdělanost nezůstala přece nepovšimnuta a nepoužita. Biskup hr. Schaftgotsche poznav zvláště Procházkovy vědomosti paedagogické i umění metho- dické a katechetské, a jmenovitě jeho vychovatelský takt, ustanovil jej r. 1867. okresním školdozorcem venkovských škol brněnského děkanství a po zavedení nového dozoru školského roku 1869. povýšil jej na ordinariátního komisaře jednak náboženského vyučování na brněnských učitelských průpravnách, slovanském gymnasiu, reálném německém gymnasiu a části škol národních, soukromých i v c. k. trestnici, jednak při zkouškách učitelův a učitelek o způsobilosti k vyučování sv. náboženství. Úřad bisk. škol- dozorce a komisaře konal s velikou zálibou a svědomitostí po celých 20 let až do své choroby. Ordinariátním komisařem při c. k. slovanském gymnasiu v Brně byl po 10 let hned od založení jeho r. 1867. V úřadech těch osvědčil se býti blahosklonným, shovívavým a upřímným příznivcem a přítelem jak žáků tak i učitelův a pro- fessorň. Pisatel těchto řádků s radostnou vděčností vzpomíná sobě přívětivého kněze inspektora, kterak několikráte do roka zavítal na slov. gymnasiu do náboženských hodin a s patrným účastenstvím poslouchal jak vyučování tak zvláště odpovědi žáků zkoušených, a upřímnou radost jevil, když vše dobře šlo. Zvláště s velikým účastenstvím býval jakožto komisař přítomen při zkouškách maturitních a to netoliko při náboženství, z něhož tehdy se ještě také zkoušelo, ale i při ostatních předmětech, a tu bylo z jeho stálé pozornosti, s kterou vše sledoval, patrně znáti, jak velikou znalost věci, z níž zkouška se děla, zvláště ve filologii a historii, tak i upřímnou starostlivost, aby zkoušený žák dobře obstál. Týmž spůsobem počínal sobě také po všecka ta léta jako ordinariátní komisař při zkouškách učitelův a učitelek co do spůsobilosti jejich výpomocně vyučovati sv. náboženství. Byl nejen sám řádného učitelstva upřímným a osvědčeným příznivcem, ale také u všech dobrých učitelův a učitelek velice oblíben. Bylť paedagogem výtečným, vychovatelem duší, tělem; působnost paedagogická a katechetická stala se mu potřebnou a jakoby druhou přirozeností.

Proto také byl Procházka již r. 1869. po odchodu dp. Jana Chmelíčka jmenován professorem katechetiky a methodiky při biskupském bohosloveckém ústavě v Brně, a když biskup Karel Nóttig r. 1871. dosedl na biskupský prestol brněnský, svěřil J. Procházkovi hned téhož roku také vyučování v alumnátě nově zavedenému předmětu, paedagogice. V bohosl. ústavě učil všem těm předmětům až do své choroby r. 1887. neúnavně a se zdarem velikým. Paedagogice a methodice v I. a II. ročníku učil hlavně podle výtečné knihy Ohlerovy dle tehdejšího ustanovení v jazyku německém, v katechetice, výkladu křesť.-katol. učení, cvičil bohoslovce III. a IV. ročníku dle vlastních, výtečně sestavených přednášek v řeči ponejvíce české, maje také náležité zření k výkladu katechismu německého. Tomuto učitelskému úřadu v bohosloví věnoval se ■ Jakub Procházka s největší horlivostí, svědomitostí, a snad z veškeré působnosti své s největší radostí a zálibou, jsa i v tom obzvlášť žákem a stoupencem Sušilovým. Vědělt, že jako professor budoucích kněží nejvíce může přispěti k oslavě Boží a nejlépe prospěti národu milému, zvláště uče sobě svěřené bohoslovce spůsobu, jak sami jednou mají vychovávati lid již v dítkách a jak mají učiti lid pravdám božským. Přednášky jeho bývaly vždy klidné jako celá jeho povaha, ale za to co nejvroucnější, srdečné, názorné, propletené četnými příklady praktickými, obrazy a příslovími i průpověďmi zajímavými. Methoda jeho u vyučování byla výborná, ze zkušenosti vyplynulá a žáci jeho vděčně vyznávají, kterak vždy se zdarem pracují, držíce se jeho spůsobu. Bohoslovce miloval v pravdě otcovsky a po otcovsku vážně, ale vždy mírně a shovívavě, někdy snad, zvláště v posledních letech, až příliš dobrotivě sobě počínal, a nešlo-li vždy vše po jeho přání, bolelo ho to sice a rmoutilo, ale nikdy nerozzlobilo. Církev a vlast, Bůh a ctnost bývaly i jemu jako veškeré Sušilově družině hesly stále na mysli tanoucími, pro něž mu nebývala žádná práce příliš těžkou a žádná obět příliš velkou, jimiž se řídil netoliko sám, ale i své žáky zanítiti hleděl slovem i příkladem svým, aby i oni rovněž ve všem jimi se spravovali jak v životě svém, tak v působení na lid.

Podle úřadův a působností byla i literární činnost Jakuba Procházky v Brně hlavně dvojího druhu: jednak ascetická a hagio- logická ve spisech pobožných a životech svatých, jednak vychova- telská a katechetická. Do prvního oboru patří knihy Dědictvím sv. Cyrilla a Methoda vydané, totiž: 2ivot sv. Alžběty (1855 a 1856), Život sv. Františka Borgie (1860), Sv. Angela z Mericiův a duchovní dcery její (1862), Život sv. Františka Saleského, 2 díly (1879 a 1880); pak několik menších životopisů našich sv. patronů: sv. Ludmily, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého, bl. Anežky české a bl. Jana Sarkandra jako „Ovoce víry křesťanské v Čechách a na Moravě" ve Sborníku sv.-Methodějském (1884).

Do druhého oboru dlužno vřaditi spisy vesměs benedikt. tiskárnou v Brně vydané, totiž: Zvony a věže kostelní v církvi katolické (1883) a pak nejprv lithografované a později tiskem vydané přednášky: Rukovět ku počátečnému vyučování katolickému náboženství (1886); Výklad malého katechismu (1885); Výklad středního katechismu (1886). Roku 1863. a opět r. 1872. byla mu od c. k. školního knihoskladu svěřena revise a tisková oprava katechismů. Katechetické spisy Procházkovy došly všude u kněžstva i učitelstva veliké obliby; tak na př. duchovenstvo děkanství Rosického při pastorální konferenci r. 1885. v Rosicích shromážděné uznalo „výtečnost jeho výkladu katechismů" a zvláštním přípisem mu za něj „vroucí vzdalo díky." Kromě toho psal mnohé důkladné články do různých časopisů, zvláště do „Hlasu" hned od prvního jeho ročníku, do časopisů vy- chovatelských a jiných; býval po mnohá léta pilným referentem o knihách bisk. konsistoři ku schválení poslaných, jeho referáty a úvahy vynikaly vždy zvláštní důkladností, učeností a znalostí předmětů z různých oborův, a jmenovitě velmi dobra, věcná a vážena bývala jeho dobrozdání o katechismové otázce, o níž je nyní pilné jednání. Byl členem Dědictví sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého údem II. třídy, Akademie křesť. v Praze, Cyrillské jednoty a Matice Mor. v Brně a jiných literárních a učených jednot, a zvláště byl (složiv 100 zl.) zakladatelem a pak i mnoholetým velmi činným členem výboru Dědictví sv. Cyrilla a Methoda v Brně, pro něž po stránce jazykové Chmelíčkovy známé cestopisy upravil, jemuž některá díla svá bez honoráře věnoval i korrekturu některých rukopisů bezplatně konal a závětí svou ještě 100 zl. odkázal. Pro Dědictví sv. Cyrilla a Methoda upravil ještě v poslední době k tisku, kdyby nového vydání potřebí bylo, Život sv. Alžběty, a dokončiv opravy ke konci prosince r. 1892. napsal takto v poznámkách ke knize té: „Těmito a jinými v knize naznačenými opravami má řeč ve jmenovaném životopise státi se poněkud správnější, nikoli však pro lid méně srozumitelná. Vzhledem ku věci této mám vždy na mysli výrok sv. Augustina: „Malo reprehendi a grammaticis, quam non intelligi a populis." (Chci raději býti kárán od grammatiků, než aby mi lid nerozuměl.) Tímto dvojím pravidlem řídil se vůbec ve spisech svých, dbaje i správnosti a čistoty jazyka, i jasnosti a srozumitelnosti řeči; proto se knihy jeho čtou tak lahodně a jsou u lidu oblíbeny. Známé otázky Sušilo vy kněžím činěné: „Máte-li pak již Jungmannův slovník?" nebylo u Procházky potřebí; zdobilť slovník ten od počátku velikou a cennou knihovnu Procházkovu, jenž ho také pilně užíval.

Jakub Procházka byl povahy velmi skromné, po hodnostech a vyznamenáních nikdy nebažil, ba spíše se každého vyznamenání bál; radoval se však vždy co nejupřímněji, kdykoliv uslyšel, že někdo z jeho přátel a známých byl nějak povýšen. Přece však i jeho ohromná a velezdárná činnost nezůstala nepovšimnuta; mimo četná pochvalná uznání byl již r. 1867. od nejd. p. biskupa Ant. Arn. hraběte Schaffgotsche jmenován čestným radou konsistorním, nejd. p. biskup Karel Nottig poctil jej r. 1880. čestným darem, stříbrným křížem, jak v přípise stojí, „na přátelskou památku", a roku Jakub Procházka. 2 1885. jmenoval jej nejd. p. biskup dr. Frant. Sal. Bauer skutečným radou biskupským a assessorem biskupské konsistoře brněnské.

Ze vší té veliké činnosti vysvítá, s jakou pílí asi Jakub Procházka vždy pracoval. A skutečně byl život jeho celý práce ustavičná. Kromě procházek, které v prvních letech pravidelně konal, ale na dobu co nejkratší odměřoval, zabýval se vedle modlitby a rozjímání jen studiem, prací a četbou, vstával časně a v létě bývalo jej obyčejně již o čtvrté ranní hodině vídali, kterak pracuje u okna pootevřeného. Život jeho byl ve všem skrovný a co nejstřídmější; vína a piva téměř ani nepijával. To jediné umožnilo mu jeho velikou dobročinnost a obětavost; dával hojné almužny, podporoval příbuzné svoje a četné studující, byl skutečným členem mor. sl. jednoty pro ochranu propuštěných kárancův a mravně zanedbalou mládež, přispíval na všecky dobré podniky a snahy jak církevní, tak národní dle možnosti co nejštědřeji, podporoval všemožně literaturu a vůbec dobrý tisk a zařídil sobě a stále se značným ročním nákladem rozmnožoval bohatou knihovnu vzácných knih, ze které, rozdav po různu mnoho knih již za živa zvláště klášterním sestrám a chovankám, farním i školním knihovnám, mladým kněžím a svým přátelům, pak v závěti odkázal klášteru sv. Voršily knihy pobožné, Životy Svatých, knihy vychovatelské a populárně poučné i zábavné, ostatní pak, zvláště vědecké bohoslovné, dějepisné a liturgické bibliotéce bohoslov, alumnátu v Brně, a které tam již jsou, na rozdání bohoslovcům roku III. a IV. O zbožné, spanilé a štědré mysli jeho svědčí i jiné mnohé dary a odkazy jeho, kterými založil za sebe fundace ročně po třech mších sv. při třech ko- stelích, klášterním, v Pavlovicích a v Bořeticích; pamatoval na klášter, v němž tak dlouho pracoval, kromě velkých darův učiněných za živa ještě odkazem 200 zl., na chrámy Páně na biskupský a na svůj klášterní v Brně, pak na Hostýně a v Pavlovicích odkazy po 100 zl., na podporovací fond průpravny učitelek, na pensijní fond učitelek industr. a pěstounek, na matici školskou odkazy po 50 zl., a menšími odkazy na jiné humanitní ústavy, jako ústav slepých, hluchoněmých a sirotků v Zábrdovicích v klášteře. 100 zl. poručil na založení nadace, aby z úroků dávány byly katechismy a bibl. dějepravy chudým dětem v Pavlovicích, farnímu ústavu chudobinskému v Pavlovicích odkázal pole v ceně 200 zl. Posluhovačce poručil 200 zl. a ostatek svým blízkým příbuzným. Tak naložil Jakub Procházka se jměním jednak po rodičích zděděným, jednak ze skrovného platu svého uspořeným a spisováním i vyučováním pracně nabytým; nejlepší to zajisté odpověď těm četným nespokojencům naší doby, kteří tak rádi závistivě na statky a příjmy kněžské žehrají a proti všem reptají.

Tak žil Procházka příkladný život kněze katolického u veliké a blahodárné činnosti v dobrém zdraví v Brně do roku 1886., až tu na podzim pozoroval, že se o něj pokouší častěji závrať. Tu také když jednou následkem prudší závrati ulehnouti musil, dal se ihned zaopatřiti sv. svátostmi od svého zpovědníka, vd. p. P. Cyrilla Nohavičky, řádu minoritského v Brně novicmistra (f 15. března 1891), jehož o půldruhého roku přežil. Zotavil se sice zase, ale — jak sám píše ve svých zápiskách dosti sice obšírných o mládí, ale velmi skrovných o činném věku mužném a trpělivém stáří — „roku 1887. byl jsem na den sv. Jana Kř. z nenadání" na dvoře v alumnátě jda z koleje „opět náramnou závratí zachvácen. Pokládal jsem to za pokynutí božské Prozřetelnosti, abych zanechal všech poněkud namahavých prací a cvičil se v oddanosti do vůle Boží." I vzdal se professury v alumnátě i úřadu ordinariátního komisaře, a pokud mohl, působil pak již jen ve svém klášteře. Roku 1888. na Nanebevzetí P. Marie při počátku duchovních cvičení v klášteře byl opět stižen podobným záchvatem, z něhož sice také poněkud se ještě zotavil, ale bylo mu pak i úřadu zpovědníka klášterního se vzdáti, a od té doby ještě po tři léta sloužíval již jen mši sv. R. 1891. v srpnu byl zachvácen ochrnutím nohou, tak že již pak ani mši sv. sloužiti nemohl, a sotva jen ještě pak o podpoře mohl přecházeti světnici nebo chodby do klášterní zahrady, kamž až do poslední doby před smrtí se rád dával voditi. Těch posledních pět roků choroby bylo Jakubu Procházkovi, práci úsilovné zvyklému, životem trapným a jednotvárným, ale nikoliv nečinným. I tu se stále ještě jednak modlitbou, pak čtením zvláště časopisů vy chovatelských a církevních i studiem ustavičně zaměstnával. Po celý ten čas vynikal neobyčejnou trpělivostí a úplnou oddaností do nejsv. vůle Boží, dával se dle možnosti i v posledních dvou letech dováděti na mši sv. do sakristie klášterního chrámu a tam (posledně na svátek Jména P. M.) přijímal často sv. svátosti. Vděčné sestry Uršulky pečovaly o svého dlouholetého duchovního otce s něžnou oddaností, dětinnou láskou a 2* úctou, jakož i vytrvalou, starostlivou, všestrannou pečlivostí, a chovanky klášterní rády stařečka kněze doma i v zahradě navštěvovaly, aby jej s dětinnou přítulností povyrazily a potěšily. Bodrou mysl, čilost ducha ano i veselý někdy humor sobě zachoval Jakub Procházka až do posledního okamžiku; jednou navštívil jej již v nemoci jeden důstojný pán, jeho dávný přítel, i tázal se ho: „Jak se máte?" „Inu, učím se pomalu umírati," odvětil s veselou tváří Jakub Procházka. — Také si rád zažertoval. Tak přišel jednou k němu jako školdozorci se představiti jeden mladý učitel. Přišel s holí a postavil si ji za dveřmi. Na odchodu doprovázel jej důst. p. Procházka ku dveřím, a vida bráti hůl, tázal se žertem: „Nač máte tu hůl, pane učiteli?" „To tak když jdu ,11 a procházku,4" odvětil pan učitel. „Tak vy chodíte ,na Procházku' — na mne — s holí?" dobíral si s úsměvem důst. p. školdozorce svého podřízeného. — Kořeníval svůj hovor rád příklady a zvláště příslovími a průpověďmi ze života vzatými a těmito osvědčenými pravidly přirozeného mudrosloví, jichž přemnoho věděl, se také řídil. Vyjímáme z jeho různých zápisků aspoň následující: „Kdo s Bohem svou začne práci, na ni vždycky pozor dává, s Bohem též ji dokonává, tomu ji Bůh požehnává." — „Když se modlím, k Bohu vroucně volám; když co činím, ví Bůh, že to dělám." — „Marnotratnost, jako rozeschlá nádoba: jedním koncem leješ, a desíti teče. — Více získáš vlídnou řečí nežli sečí. — Blažený život záleží z činů dobrých. — Hříšná radost plodí žalost. — Kdo málo a pomalu jídá, dlouho jídá. — Krátká večeře, dlouhý život. — Kdo s Bohem, také Bůh s ním." Zvláště rád ve sv. kříži své útočiště hledal; o sv. kříži říkával: „Tu mihi curarum requies, tu nocte vel atra lumen et in solis tu mihi turba locis. — Tys mi poklid ve starostech, tys i v nejtmavější noci světlo, ty v samotě společností četnou." Své spisy opatřoval ode mládí svého až do smrti vůdčími hesly, jimiž se řídil; buď: „Omnia ad majorem Dei gloriam. — Vše ku větší slávě Boží," neb: „Ne scribam in vanum, duc mihi Jesu manům. — Abych nepsal marně, vediž mi Ježíši ruku." Nejčastěji pak heslem: „Sit Mihi Principium Jesus Finisque Laborum, Dirigat In- genium Virgo Maria Meum. — Budiž mi počátkem Ježíš i cílem prací, vediž Panno Maria schopnost moji." — Při návštěvách svých přátel rád vzpomínal, zvlášť v posledních letech, různých událostí ze svého života, vypravoval někdy i anekdoty ze svých cest, kterých sice nemnoho, ale přece několik vykonal, na příklad jak byl přiveden na cestě do Prahy v Kolíně až k policejnímu výslechu, jakož to připomíná i dr. Bílý ve své autobiografii ve „Vlasti," r. IV., str. 829. ke jménu „Procházka" tímto příběhem: „Jednou jsme jeli do Prahy na slavnost sv. Jana 16. května: Matěj Procházka, prof. náboženství v Brně, Jakob Procházka, prof. bohosloví, a jiný Jakob Procházka (bývalý biskupský sekretář, pak děkan v Telči a farář v Urbanově, proslulý kazatel i homiletický spisovatel, f 6. října 1877). V Kolíně vlezl do vagonu policajt a začal nás zapisovati. „ Wie heissen Sie? Jak se jmenujete?" — „Procházka," zněla odpověď. — »Wie heissen Sie? Jak se jmenujete?" tázal se druhého. — „Procházka."

— »Wie heissen Sie? Jak se jmenujete?" tázal se třetího. — Opět odpověď: „Procházka." — Tu se přetrhla nit trpělivosti. „Ich bitte mit mir zu gehen. Pojďte se mnou!" poroučel. Když přišli k p. komisarovi, a ten pasy prohlédl, řekl rozhněvanému policajtovi: „Es ist ja alles in der Ordnung. Ich bitte nur weiter zu reisen! Vždyť jest vše v pořádku. Jen račte dále cestovati! S Pánem Bohem!"

— Poslední delší cestou nedlouho před ochuravěním byla r. 1885. návštěva milého mu vždy města Skalice v Uhrách a pak návštěva druhů z prvních let studentských, a sice veled. p. Josefa Skyby, arcikněze a faráře v Ustroní a důst. p. Jakuba Podivinského, faráře v Lipovci v Těš. Slezsku. Událostí a otázek časových, jak církevních tak národních i alumnátu, kamž tak rád druhdy chodíval, se týkajících všímal sobě a dotazoval se na ně s velikým účastenstvím až do sklonku svého života.

V posledním týdni zdál se býti poněkud zachlazen, ze světnice nevycházel a více než před tím za dne políhal. Tu dne 22. září 1893 v pátek povolal k sobě Pán věrného služebníka svého, aby jej po zásluze sám oslavil a odměnil. V noci na pátek spal velmi dobře, tak že si to ráno přichvaloval, po snídaní se pomodlil po zvyku svém hodinky breviáře u svého stolku, chodil několikráte po světnicích, a ještě o půl 11. hodině byla u něho domácí poslu- hovačka se sestrou klášterní, s nimiž rozmlouval jsa v dobré míře, tak že pak obě spokojeně odešly. O čtvrt na dvanáct navštívil jej kněz zástupce jeho v posledních pěti letech v úkonech klášterních — pisatel těchto řádků — a nalezl jej na posteli sedícího, na znak ke zdi položeného — mrtvého, s tváří klidnou, jakoby právě pokojně spal. Byl raněn nervovou mrtvicí.

Modlíváme se, aby nás Bůh chránil smrti náhlé a nenadálé. I Jakuba Procházku povolal Bůh k sobě náhle; avšak ač toho právě tehdy nikdo z přátel a z kláštera, ba snad ani on sám v té chvíli neočekával, nebyla to přece smrt nenadálá; byl vždy přichystán. Bylť celý jeho život přípravou na smrt.

Svatě žil, svatě zemřel; a jako žil vždy klidně, mírně, pokojně, tak také mírně, bezbolestně, bez zápasu smrtelného zesnul v Pánu před obrázkem Panny Marie Vranovské, který mu právě před tím jedna sestra klášterní k jeho veliké radosti a útěše byla poslala. Pohřeb konal se slavně v pondělí dne 25. září ráno z klášterního kostela sv. Josefa za účastenství J. M. nejd. p. biskupa dra Frant. S. Bauera, celé téměř nejd. král. kapituly brněnské, nejd. pana preláta starobrněnského Ans. Rambouska, za účastenství více než 60 kněží a přes 10 bohoslovcův a celého ctih. konventu Uršulek s chovankami i za hojného účastenství příbuzných z Pavlovic a lidu z Brna. Zádušní hodinky, pontifikální requiem i kondukt konal a průvod pohřební vedl vrchní představený kláštera, nejd. p. prelát J. B. Raus, zpěvy mešní a pohřební provedli pěkně klášterní zpěváci od Minoritů s bohoslovci a mladšími kněžími, a na hřbitově pochoval professora, kollegu i přítele svého veled. p. regens a professor alumnátu dr. Josef Pospíšil za hojného účastenství kněží, příbuzných a klášterních chovanek. Věnci poctili: Biskupský alumnát svého bývalého professora, Dědictví sv. Cyrilla a Methoda svého člena výboru, konvent Uršulek svého duch. otce, klást, chovanky i dítky školní svého upřímného přítele mládeže a jiní přátelé svého věrného přítele.

Bylť Jakub Procházka kněz Bohu i lidem milý, jenž snad jaktěživ nikomu neublížil, nikomu nestál v cestě a nad nikoho se nepovyšoval, nikoho neurazil a nezarmoutil, ba naopak každému .hleděl prospěti a radost spůsobiti, každého oblažiti, každého vzdělával a ku všemu, což dobré a krásné, pravé a svaté jest, povzbuzoval. Zvláště věrně ctil a důvěrně vzýval naše sv. patrony a především vždy horlivým ctitelem býval P. Marie v naší milé vlasti na mnohých místech tak slavně uctívané. Nejvroucnější pak důvěrou lnul vždy k P. Marii Hostýnské, k ní i sám se často zbožnými modlitbami utíkal i mše sv. na sv. Hostýně obětovati a modlitby konati dával jak ve svých tak i v jiných záležitostech a potřebách, jakož to vysvítá z četných dopisů s důst. p. Fr. Kynickým, rodákem jeho z Pavlovic, jenž jako churavý kněz na odpočinku po mnoho let již z doby Sušilovy, u jehož lože smrtelného stál, v Bystřici pod Hostýnem žije a jemuž Jakub Procházka vždy prokazoval věrné přátelství a lásku otcovskou jakožto milému žáku svému ze školy národní. Procházka byl z mužů, kteří nemají nepřátel, nýbrž kdokoliv je poznal, musí je oblíbiti sobě a býti jim přítelem. Kdo přátelství jeho si získali, těm byl přítelem vždy věrným, stálým a vytrvalým, tak že s některými druhy jak v kněžském tak ve světských úřadech postavenými již od prvních let studentských až do sklonku života si přátelsky dopisoval; v neštěstí přítele osvědčil se býti zvláště věrným přítelem a nešetřil nižádných výloh a obětí, aby příteli pomohl. Ve všem byl skromný, nezištný a šlechetný, vždy velice jemný, útlocitný a starostlivý, ve všem byl co nejsvědomitější, ve všem rozšafný; byl muž pevného charakteru, kněz zbožný, učený a svatý, mravů nejčistších a nejryzejších, v pravdě kněz podle srdce Božího, jenž pro Boha vše hotov byl vždy konati, trpěti a obětovati, jenž zajisté jako činil po celý život na zemi, tak nyní již na nebi Boha oslavuje ve slávě věčné. Památka jeho nevyhyne; vděčné klášterní panny i chovanky, vděční žáci jeho kněžští i ostatní četní přátelé jeho a příbuzní i známí budou zajisté mnohé vroucné modlitby za něho a v soukromí snad i k němu jako přímluvci ke trůnu Nej vyššího vysýlati, jak on sám na zemi se mnoho modlíval za známé své, kdož jej v potřebách svých žádali a do jich modliteb se doporoučel. Requiescat in pace et lux perpetua luceat ei! Ať odpočívá v pokoji, a světlo věčné ať mu svítí!

— 9 —