Neočekávejte, že vás zavedu do stinné zahrady Akademovy , abyste tam naslouchali učení božského Platona, aniž ve tmavý stín bujné zeleného lavřínu , kde by za ambrosiové noci mysl vaši naplňovala rozkoší hudba sfér nebeských.

Nevkročíme v onen svět, "kde Sokrates každému o sobě, že nic neumí, povídá, kde Diogenes ze sudu vykoukaje , všecky mimojdoucí haní, kde Timon všechněm zlořečí, Demokritos všemu tomu se směje, Herakleitos naproti tomu pláče, Epikur hoduje a Anaxarchos praví, že to všecko nic není".

Neseznámím vás s filosofy , "kteří pravdu každé věci znají, mimo jejichž vědomí ani nebe nic nedělá, ani propast ničeho neskrývá," ale s filosofy , kterým bujná krev v mladém těle kolovala, kteří zpívali, dychtili a milovali, s nimiž dívky, jinak bradatých, učených filosofů nic si nevážící, rády se bavily, ba je milovaly.

Prve nežli historii těchto filosofů vypravovati počnu, dovolím si něco málo o jejich akademii poznamenati. Přemnohým bude to věcí známou, než mladší pokolení mně, doufám, nezazlí, že je ihned in medias res neuvádím.

Vedle starožitného, šestitřídného gymnasia zařízena v Litomyšli Františkem 1. r. 1802 studia filosofická , nejprve o třech ročnících, jež l. 1842 na dva obmezeny byly. Učení to, podřízené vrchnímu dozoru biskupů hradeckých, bylo ústavem samostatným pod zvláštním ředitelem, jsouc částí vysokých škol.

"Filosofem " mohl se státi každý, kdož odbyl studia gymnasijná ; pak navštěvoval prvním rokem přednášky v "logice", a odbyl-li dobře zkoušky, postoupil do "fysiky ".

Kdo studiím právnickým neb lékařským věnovati aneb kdo vůbec vyššího úřadu dosíci chtěl, vyžadováno na něm, aby se vykázal vysvědčením o odbytých studiích filosofických .

Tím se stávalo, že starší lidé, kteří již nějaký úřadek zastávali, zpět na učení filosofické přicházeli; a tak vedle dospělých mládenců zasedali dospělí mužové, přednáškám otců piaristů naslouchajíce.

Tenkráte bývalo na Židovském, druhdy za dob Bratrských Olivetském kopci živo! V nedalekém renaisančním zámku vrchnost s četnou družinou a služebnictvem, v koleji piaristské mnoho bratří řádových i kleriků; a kdy ráno na vížce gymnasijnské studentským zvonem zazvoněno, hemžilo se kol jen studenty a posluchači, jichž v logice i 300, ve fysice pak na sedmdesát zapsáno bývalo.

Tak prolog svůj doříkav, již oponu vyhrnuji, abych osoby své předvedl.

Bylo roku 1847. ku konci měsíce dubna.

Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Stromoví nevelikého parku kolem zámku litomyšlského již pučelo, a nejedna houština pokryla se hebounkým šatem čerstvě zelených listů. V jasném, čistém vzduchu obrážely se určitě věže piaristského kostela a zámecké štíty s četnými báněmi.

Cesty byly jako mlat a drsná dlažba dlouhého náměstí vyschla úplně. Teplé paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob Bratrských a vnikaly až do podsíní, klenoucích se po obou stranách táhlého náměstí. Za toho teplého odpoledne panoval na podloubí čilý život. Největší ruch jevila hrající si mládež, již zář a teplo nového jara jako broučky vylákaly.

Smích a pokřiky těch dětských hrdel nerušily městského strážníka Kmoníčka , jenž vyhřívaje se na kamenné lavičce před pilířem podsíně v lahodný spánek poklesl. Byl to již starý lev, který raději odpočíval, než za kořistí se honil.

Vracel se odněkud z předměstí, kde něco byl ohlašoval; jak o tom svědčil buben přes rameno zavěšený a paličky v žlutých pouzdrech na řemeni zastrčené.

Každý již jeho slabou stránku znal. Kde mohl, opřel se zeď nebo zasedl na lavičku a oddal se tu sladké dřímotě. Říkali o něm, že chodě spí.

Klobouk měl stlačený do čela, hlavu na prsa skloněnu, a zpod šedivých, tupě přistřižených knírů dral se upřímný, zdravý chrapot klidného spánku.

Zvuky ty nevyrušovaly slečnu Elis, sedící v prvém patře u otevřeného okna nad Kmoníčkem . Slečna Elis byla, bez okolků řečeno, starou pannou, jejíž dobrotivé, bledě modré oči zajisté padesátkráte viděly zemi v tom krásném jarním rouše.

Pletla punčochu.

Nevšímala si ani tmavomodrého nebe, ani slunečního jasu, aniž vyhlížela na náměstí, a přece nepracovala tak pozorně a zručně jako jindy. Ruce její klesly často v klín a oči její pohlížely dovnitř pokoje, ke dveřím vedoucím do vedlejší jizby a pak zas na hodiny s alabastrovými sloupky, stojící na prádelníku, jehož mosazné kroužky a žluté plechové ozdoby leskly se jako zlato.

Všecko se v pokoji slečny Elis jen třpytilo, nikde ani prášku, vše bylo jak náleží rozestaveno, nikde ani stopy nejmenšího nepořádku. Židle a pohovka, potažená bělostným povlakem, byly staromódní, pamatující zajisté dobu kvetoucího copu; zato kulatý stůl, pokrytý pestrou pokryvkou , a ostatní nářadí byly již modernější, zrobeny dle toho vkusu, jaký panoval na konec republiky a za časů velikého císaře.

Malá ručička minula již IV. a blížila se na V.

Slečna Elis položivši punčochu a klubko na okno, sestoupila doprostřed pokoje a zastavila se nedaleko dveří, odkudž hlasitý, avšak nesrozumitelný hovor zazníval. Konečně se rozhodnuvši , přiblížila se malá, suchounká slečna ke dveřím a zaklepala.

Hovor rázem umlkl a mezi dveřmi zjevil se mladík prostřední postavy.

"Pane Vavřeno , copak děláte? Čtvrtá již dávno minula. Copak řeknou u pana aktuára ?"

"Dobře máte, slečno," odtušil mladík ve dveřích a plná, čerstvá jeho tvář vesele se usmívala.

"Mám s ním kříž! Tak se do hovoru zakousl a zamiloval do své myšlénky ."

"Jaké?"

"I samé tajné plány a revoluce, divže Litomyšl do povětří nevyhodí."

"Ale, pane Fryborte , takové řeči!"

"Již jdu, slečno Elis!" a za Frybortem zjevil se jeho kolega , filosof Vavřena , mladík vysoké, štíhlé postavy a výrazného obličeje. Klobouk měl již v ruce.

"Nevím, nevím, pane Vavřeno , co vám tak v hlavě straší, že jste zapomněl na hodinu. Jindy býváte na minutku."

Vavřena se usmál.

"Vždyť to zas nahradím."

"Pospěš si, pospěš. Slečna Lotty je dnes roztomilá. Viděl jsem ji u okna. Ty světlé šatičky a růžová pentle ve vlasech jí tak pěkně slušely!"

"Fryborte , nevím, co by tomu Marinka říkala, že tak bedlivě po světlých šatech a růžových pentlích se ohlížíš -" "Však to na mne slečna nepoví, viďte?" a Frybort zadrhující hanáčtinou vesele se na slečnu Elis usmíval.

Vavřena odešel.

Elis, u níž Vavřena i Frybort v bytu byli, usedla zase na židli u okna a jala se nyní pilně plésti. Frybort stál dosud u dveří svého pokojíku.

"Nebyl Zelenka odpoledne doma?"

"Nebyl," odtušila slečna. "Pořád chodí chudinka po těch hodinách. Ten zkusí, než dostuduje. Prosil mne, abych mu uvařila ovocnou kaši. V kuchyni má talíř křížal a sušených hrušek. Kde jen ten člověk síly nabéře ."

"A pak dělá víc, než je potřeba -" Slečna odvrátivši se od práce, pohlédla na studenta a usmála se.

"Vám studium více slouží než jemu; ale - již kolikráte jsem se chtěla ptáti, pane Fryborte : nevšiml jste si pana Špíny?"

"Nepozoroval jsem ničeho."

"Tomu se divím; jen si všimněte. Od nějakého času je zamyšlený, málomluvný ."

"To asi proto, že se blíží čas, kdy půjde do kláštera."

"Ne, proto ne. Nechce tam, vím, ale je to něco hlubšího. Věřte mi, že - že se zamiloval."

"Špína - haha - Špína zamilován!" a nemohl ani v smíchu ustati. Srdečný ten smích vyloudil úsměv i na rty slečny Elis.

"To bych jej rád viděl, jak ke své křepelince se sklání a ji líbá!"

"Vy jste zlomyslný."

"Ó, nikterak. Špína je dobrák, hodný člověk; ale kdybych něco jistého věděl, smál bych se mu do očí -" "Probůh mu ničeho neříkejte!"

"Kam šel?"

"Vzal si knihu a řekl, že jde studovat. Stěžoval si, že toho má mnoho."

"Ovšem, je-li zamilován."

"A vy si nikdy nestěžujete!" a opět se podivně usmála.

"Což bych si stěžoval! Láska je sladkým břemenem a člověk by si ho ještě více žádal, a studium - do konce roku je ještě několik měsíců. Ale, slečno Elis -," a tu ustanuv ve svém lehkém, veselém tónu , zahleděl se na prádelník, kde na stěně kulatý, olejový obraz nevelkých rozměrů visel.

Na zašlé, tmavé půdě bylo viděti podobiznu mladého kněze. Obraz ten, který každého dne vídal, nevzbudil pozornost Frybortovu , ale tenký půlvěnec z mechu a umělých květin, který nad hlavou mladého kněze po zlatém rámci splýval.

"Ten věnec tu nebýval," a tázavě se ohlédl po slečně, která, sklonivši ruce v klín, zamlkle tu seděla.

Prve, když tak znenadání Frybort na obraz udiveně se zahleděl, přeletěl její uvadlou tvář jako lehounký stín nachu a její oči na okamžik se sklopily.

"Je dnes svátek svatého Jiří a on se jmenoval Jiří -" Škádlivý úsměv zmizel se rtů veselého filosofa .

Vtom ozvaly se rychlé kroky na schodech a hned na to vstoupil do pokoje bledý, vyschlý mladík, jenž jako letmo pozdraviv, spěchal do vedlejšího pokoje, v němž s Vavřenou , Frybortem a Špínou bydlel.

"Co tak pospícháš, Zelenko?" ptal se ho Frybort .

"Zapomněl jsem na knihu a za okamžik bude pátá. Musím do hodiny," a již zmizel v pokojíku.

"Ubohý instruktore!" povzdychl Frybort a jakoby jím pobídnut, pravil slečně: "Mám také práci," a odešel za Zelenkou, jenž žádanou knihu sobě vyhledav, opět již z domu ubíhal, aby mladému svěřenci školní pensum do hlavy vpravil.

Frybort usadiv se za stolkem, na němž sešity a knihy porůznu v hojném nepořádku ležely, namočil brk a jal se na čistý arch psáti.

"Kolegové !" začernalo se na papíře velkou literou.

V pokojích nastalo ticho.

Slečna Elis pozdvihnuvši skloněnou hlavu, jala se dále plésti, avšak znaky zamyšlenosti s čela i líce jí nezmizely.

Tou dobou zarachotil nějaký kluk nezbeda na buben starého Kmoníčka , jenž vytržen z dřímoty vstal a klátivým krokem, maje ospalou hlavu nachýlenu, kráčel ze své výpravy na radnici.

Zatím ubíral se Vavřena "do hodiny".

Přešel podsíně a Židovské návrší, minul zámek, gymnasium a kolej piaristskou, až vkročil do tmavého domu copové výstavnosti. Nade vraty panského toho stavení vypínaly se jelení parohy, pod nimiž namalováno bylo "Boží oko" s dlouhými, žlutými paprsky.

Po tmavých schodech dostal se do prvního patra, kdež zastaviv se u jedněch dveří, zaklepal.

Uvnitř bylo ticho, nikdo neodpověděl.

Vstoupil.

Jeho příchod nemálo překvapil mladou dívku, kteráž, jakmile zaslechla, že se dvéře otvírají, se stolice vstala a rychle něco ukryla pod látkou šatovou na stole ležící. Zajisté kutila něco jiného, místo aby šila. Svěží tvářinka jí vzplanula živým nachem, a když Vavřenův hlas uslyšela, obrátila teprve své sklopené oči ke dveřím a pravila milým, příjemným hlasem: "A to jste vy, pane Vavřeno ? To jsem se lekla!" upřímně dodala.

"Fricek není doma, panno?"

"Ach, ano, tím překvapením jsem zapomněla. Odešel s tetinkou a Lotty . Tetinka prosí, kdybyste chvilenku posečkal, že přijdou brzo."

"Milerád ," a bylo patrno z hlasu a tváře, že opravdu rád počká.

"Je snad libo?" a ukázala k pokoji, kdež obyčejně Fricka vyučoval.

"Nepřekážel bych vám tu na chvíli?"

Dívka nanovo se zarděvši, ukázala usmívajíc se na stolici, kdež se Vavřena usadil.

Lenka se opravdu nějak polekala. Byla jaksi rozpačita , ale libý ten zmatek roztomile jí slušel. Chopila se kvapné práce, jako by vše uhoniti chtěla. Činila tak spíše, aby rozpaky své a nepokoj zakryla. Při tom, kdožví, jak se stalo, hledala-li jehlu nebo nůžky, posunula látku na šaty tak, že kus se jí svezlo se stolu. Zároveň ozvalo se bouchnutí jako by něco těžšího se stolu spadlo.

Lenka ihned se sehnula, ale prve, než po oné věci sáhla, byl tu již Vavřena , jenž rychle se sklonil, aby Lence tu službu prokázal.

Ruce jejich se setkaly a Vavřena ucítil na svém spánku dotknutí se jako samet hlaďounké, teplé tváře.

A zase byla dívka jako z máku květ.

Knížka se rozevřela. "Smím se podívati na titul?"

Lenka upírajíc na filosofa své pěkné, jasné oči mlčela. Ten maje nepříliš tlustou knížku malého oktávu v rukou četl hlasitě nadpis: Almanach aneb Novoročenka. 1823.

Pak bezděky spustiv listy palcem zadržované, hleděl na kmitající se stránky, na řádky prosou i veršem, až oči jeho zas na tváři mladé dívky utkvěly.

"Odpusťte mi, prosím, že jsem vás prve myšlením svým urazil. Viděl jsem, že něco schováváte, a napadlo mě, abych pravdu mluvil, že to nějaké psaníčko - " "Od kohopak?" a Lenka se usmála, až se všecky její zdravé zuby zabělaly.

"Divu by nebylo!" odtušil vesele mladý filosof . "Ale české knihy jsem se nenadál . To mne překvapuje. Myslím, že kdybych šel zde od jedné dívky ke druhé, nenašel bych u žádné české knihy. Nevěděl jsem, že jste vlastenkou. Viďte, že jste?" a podával jí pravici.

"Jsem!" a Vavřena stiskl její měkkou, teplou ručku, jež zlehounka se zachvěla.

"Smím věděti, kdo vám tu novoročenku zapůjčil?"

"Já jich mám více. Četl-li jste tuto?"

"Vy mne zahanbujete. Nečetl -" "Tak si ji vezměte, je-li libo. Čtu ji potřetí. Ve svém kufříku mám ještě jiné, a kdybyste si přál, všechny vám zapůjčím. Ale oplatit mi musíte!" a usedla.

"Co mám, s radostí přinesu; není toho však mnoho."

"Ale prosím, aby to ani teta, ani Lotty neviděly. Teď pochopíte, proč jsem tuto knížku tak rychle schovávala, když jsem dvéře otevírati slyšela. Teta nerada vidí, čtu-li, a zvláště českým knihám se směje. Nestydím se za své přesvědčení, ale poněvadž se proti tetě nemohu hájit, jak bych chtěla a jak by třeba bylo, proto raděj mlčím a vyhýbám se všeliké příležitosti."

"Snášejte to, Lenko, je to pro dobrou věc. Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal! Věřte mi, že mi nevolno a do hněvu, když vidím, jak naše slečinky jediné o pentličky a tkaničky se starají, když slyším, any cizím jazykem o podobných tretkách hovoří a žárlivou, malichernou kritiku jedna o druhé a liché fráze z cizích knih naučené pronášejí! Láska k vlasti, čtení českých knih a hovor český není modou , není nóbl , a proto všeho toho si nevšímají, ba tomu se vysmívají! To jsou pěstounky, vychovatelky budoucího pokolení! Jak nemá potom nevšímavé, mdlé, slovem nezdravé býti? Mají prý jemné, citlivé, ženské srdce a pro hluboké, bolestné rány, pro staletou bídu a neštěstí svého národa je nepřístupné a zatvrzelé."

Lenka seděla jako pěna, sotva dýchajíc.

Zářící její oči upíraly se na tvář filosofovu a jeho rty, a každé jeho slovo tak zaníceně pronesené vrývalo se v její vroucí, pohnuté srdce. Konečně zhluboka vydychla a na zardělém líci zjevil se blažený úsměv a v očích - slzy.

"Děkuji vám," pravila po chvilce pohnutým, tichým hlasem. "Bylo mi to občerstvením a potěchou. Ó, již dávno jsem podobných slov neslyšela! Tak mluvíval můj nebožtík strýček." A opět se zamlčela.

"Ten byl vaším učitelem?"

"Ty knihy jsou dědictvím po něm."

"Pověděla byste mi o tom šlechetném muži?"

"Povím, ale -" Na chodbě se ozvaly hlasy. Lenka sebou trhla a přejevši rukou svou ruměnou tvář, chopila se ihned práce.

"Teta -" Hned nato otevřely se dvéře a paní aktuárová se slečnou Lotty a malým Frickem vstoupila.

"Ach, schau Lotty , pan Vavřena ještě čeká. To jsme vás obtěžovali, aber es ist so schön draussen," mluvila rychle a živě za sebou, takže uctivě uklonivší se filosof nenabyl času, aby odpověděl.

Dámy zůstaly v pokoji, on pak odešel s chlapcem do vedlejšího, kde již knihy a papíry na stole byly přichystány.

Paní Roubínková byla statná dáma vysoké postavy a čerstvé dosud tváře. Černé, pečlivě sčesané vlasy leskly se jí jako Lottynce , kteráž matce jako by z oka vypadla. V městě počítali dcerku aktuárovu mezi nejhezčí a právem. Štíhlým vzrůstem, sličnou tváří a tmavým okem vynikala nad jiné, a děvčata sama nemohla popříti, že má dobrý vkus a pěkně se strojí. Matinka neželela výloh, jen aby dcera nejnovější modou ostatní překonávala.

Pan Roubínek tu volky, tu nevolky ke všemu svolil, ač jinak každý groš dvakráte obrátil, než jej vydal.

Zatímco matka s dcerou klobouky a svrchní šátky odkládaly, nabyla Lenka opět tolik klidu, že všechny stopy rozruchu a pohnutí s tváře jí zmizely. Šila pilně a odpovídala jako obyčejně na otázky své tety. Uvnitř však nebylo ticho a pokojno . Mladé její srdce již dávno přálo tomu mladému muži, jenž mezi filosofy slynul. Ráda jej vídala, an Fricka vyučovati přicházel: těšilo ji, když za příležitosti s ní několik slovíček promluvil. Myslila, že se jí tak líbí jeho čistá, jadrná čeština, jaké u nikoho mimo nebožtíka strýce neslyšela. Slýchala o něm od tety i Lotty samé pochvalné řeči a ráda jich hovoru naslouchala; netroufajíc si o mladém tom muži něco poznamenati.

Teď bylo její srdce překvapeno. Nikdy se toho nenadála , že takového je smýšlení, že jí porozumí a nad ní se zaraduje. Své nejvroucnější city a myšlénky musila dosud tajiti; smáli se jí pro ně, ale on tiskl jí ruku a pravil: "Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal!"

Nebyla jen horlivou, upřímnou vlastenkou, byla také dívkou. Jindy patřívala se zalíbením na toho hezkého studenta, jenž se Lottynce i jiným líbil: a dnes stál ten dívek jindy málo všímavý mladík před ní zanícený, horlivý a výrazná jeho tvář byla jako ozářena.

Kdyby jej tak Lotty neb jiná dívka viděla a vroucí řeč jeho slyšela, byť tak vlastenecky necítily jako Lenka, sotva by zachovala srdce své klidné, sotva by je před ním uzavřela.

Natož Lenka, ta Popelka v domě pana aktuára , jíž si málokdo všímal a jíž nikdo neocenil! Rodiče jí záhy zemřeli a sirotka ujal se "pan strýček", farář v zastrčené, pohorské vesnici. Byl starším bratrem matky Lenčiny a jedním z oněch vlastenců, kteří za tehdejších tak smutných dob úplně téměř neuvědomělosti tiše, ale blahodárně působili ve prospěch svého lidu. Nikdo nezvelebil, aniž zachoval jejich jména, nové však pokolení dalo svědectví o jejich nezištné, obětovné působnosti.

Takového vlasteneckého kněze vychovankou byla Lenka. Když pěstoun a dobrodinec její skonal, zanechav jí mimo svou knihovnu, v níž české knihy jako poklad v kufříku svém chovala, jen skrovné jmění, přijal ji do své rodiny pan aktuár Roubínek , bratr nebožtíka faráře a Lenčiny matky. Tak žila již rok v domě druhého svého strýce, jsouc společnicí a pomocnicí slečny Lottynky , miláčka paní Roubínkové .

Minula hodina a Vavřena odbyv vyučování, vrátil se do předního pokoje připraven jsa na odchod. Ale paní aktuárová ho jen tak nepustila. Ráda se s ním bavila a i dnes zavedla hovor svým míchaným způsobem. Brzo prohodila něco po česku a zas opentlila svůj výrok německým dodatkem nebo vysvětlivkou.

Tázala se instruktora, užil-li také toho neobyčejně krásného dne, vypravovala mu, kde s Lottynkou na procházce byly, jak utěšeně je v parku. Neopominula podotknouti, jak byla dceruška veškerou tou krásou unesena. "Sie war hin vor Bewunderung!" dodala.

"Ah což, to teprve duben! Jaký pak teprve bude máj!" podotkla Lotty .

Vavřena sebou pohnul.

"Nevím, co ty pány napadlo! Prvního máje! Jaká to bývala radost! Diese Majales!"

"A nebudou letos opět, pane Vavřeno ?" ptala se Lotty .

"Jak by byly! Když loni nesměly býti, letos je opět nepovolí," odpověděla matka.

"Ale snad přece budou!" určitě pravil filosof .

"Ach!" povzdechla blaženě Lotty , hledíc tázavě na mladého filosofa .

"To by také mělo býti! Odjakživa, co tu filosofie je, byly každého roku. Es ist ihr Vorrecht!"

"Ach, kdyby byly!" opakovala dceruška a široce otevřené oči snivě upřela do prázdna, jako by tam viděla všecky rozkoše té studentské slavnosti.

"Přičiňte se, pane Vavřeno , aby majales pánům filosofům povoleny byly!"

"Také na to myslím, jemnostpaní -" a usmál se.

Když pak se poroučel, stihl poslední jeho pohled pracující Lenku. Ona to dobře zpozorovala a srdéčko jí nějak vesele poskočilo.

"Ach, teď si vzpomínám, matinko, co mi dnes ráno povídala Mína listovních o panu Vavřenovi ," živě zvolala Lotty .

"Nuže?"

"Že by prý pan Vavřena byl hezký a hodný, že kdyby nebyl tak stolz, so könnte man ihn ausstehen -" "Ó, to je závist a Eifersucht."

A matinka významně pohledla na dceru.

Frybort psal, škrtal, opravoval, přemýšlel a nanovo psal. Tak se zahloubal do své práce, že neslyšel ani hluk, ani šum, jenž otevřeným oknem z podsíně a náměstí do jeho pokojíku zalehal . Pokoj ten byl pravý studentský byt, nevelký, bez ozdob a pěkného nábytku. Čtyry postele a u každé stojící černý kufr, zabíraly nejvíce místa. Mimo ně tu byly dva větší stoly, jeden menší, u kterého Frybort psal, a vzadu u zdi stojan na knihy. Na zdi visely v hnědých rámcích dvě kolorované mědirytiny dle francouzských originalů a mezi nimi kytara na zelené pentli.

Právě dočítal si Frybort potichu načisto již přepsaný svůj plod, an v předním pokoji ozval se mírný hlas slečny Elis, jíž dutý bas odpovídal.

Frybort složiv arch, uschoval jej rychle do svého stolku, a hned nato vstoupil mladý muž, dlouhé, poněkud přihrblé postavy. Nerovnost ta nebyla přirozenou vadou, ale následek shrbeného, ustavičného seděni a nerovné chůze.

"Ach, vítám tě, Špíno. Kdepak se pořád touláš?"

"Byl jsem v parku," a usedl na kufr. Vyňav pak z velkého stolu kus chleba, jal se jej chutě pojídati.

Frybort hleděl mlčky na svého kolegu , jenž sotva něco málo pojedl, opět knihy se chopil a do pilného čtení se dal. Tvář jeho byla nahnědlé barvy, čelo nízké, nos nepěkný a především neslušely mu veliké, nerovné zuby, z nichž dva přední div nevyčnívaly.

"Špíno!" začal po chvíli Hanák.

"Studuji," mrzutě odbyl jej druh; ale netrvalo to ani pět minut a již letěla kniha do kouta a student vyskočil.

"Ďas vezmi všecku filosofii !"

"Proč se durdíš ?"

"A kdo by se smál? Namáhám se jako bloud a dostanu konečně tu nějakou primu a koneckonců - musím přece do kutny! Já tím fráterem nebudu, ne a ne!" a prudce přešel několikráte nevelkou tu prostoru.

"Jaký brouk ti najednou do hlavy vlezl? Pojď sem, hošku, pojď - tu se postav."

"Nech toho!"

"Nevymkneš se mi - přiznej se, tys zamilován!"

Hnědé líce nezkušeného, prostoduchého filosofa zbarvilo se do temna. Byl v rozpacích.

"Kdo ti to pověděl? Co - ti -" Ale hlas a výraz tváře jeho nepřesvědčovaly.

"Tak se mi svěř, kamaráde!"

"Nech mne! Tobě se svěřit!"

Tak urputně dobrácký Špína nikdy neodpovídal. Odvrátiv se, usedl opět na kufr.

Frybort viděl, že je podrážděn, a proto umlkl. Po chvíli bera klobouk, ptal se: "Nevíš, je-li Márinka v krámě, nebo sama domácí?"

"Nevím," zahučel Špína nejhlubším basem a přes tvář mu opět mihl se brunátný stín.

Frybort prošed pokojem slečny Elis, která teď v kuchyni něco připravovala, vyšel ven a stanul nad úzkými, točitými schody, nad nimiž se již šero rozkládalo.

Vtom zdola na síni zanotoval si vesele příjemný dívčí hlas a hned nato bylo na schodech slyšeti rychlé, drobné kroky. Frybort sestoupiv něco níže zastavil se a roztáhl obě ruce, takže cestu zastoupil. A již narazila naň nahoru chvátající dívka, lehounké vykřiknutí ozvalo se šerem.

"Márinko ,já to jsem."

"Ah , pusťte mne, maminka je v krámě -" "A my jsme tu, a nevidí, neslyší nás -" "Dám vám tu kytičku fialek, pustíte-li mne. Nesu si ji do skleničky, ale když jste tak zlý, vyplatím se."

"To ano, pěkně prosím."

"Tu máte. Ale -," zmlkla v jeho náručí.

"To za tu kytičku -" a políbil ji vroucně ve spánek i planoucí, hebké líce. Svěží děvče za okamžik přestalo se brániti, ale pak vytrhnuvši se mu z objetí stanulo několika skoky nad schody. Oko i tvář plály, vlasy nad pěkným čelem byly pocuchány.

"Márinko - půjdete na procházku?" šeptal rozohněný mladík.

"Hněvám se -" "Na valy nebo do parku?"

"Do parku -" a již mu zmizela z očí. Vklouzla mžikem do pokoje, jenž byl vedle bytu slečny Elis. Krev se Frybortovi rozehřála; drže vonnou kytici v ruce, vyšel ven. Vpravo od domovských dveří byl krupařský krám, kdež byla odpoledne Márinka prodávala. Nyní sešla tam sama matka, paní domácí, davši dcerce dovolenou, aby s přítelkyní vyšla si na procházku. Frybort jda kolem, uctivě pozdravil mateř své Márinky .

"Ale, pane Fryborte !"

Zastavil se.

"Copak je to, vy jste celý bílý!" a vážná, nevelká měšťanka ukazovala na prsa filosofova , kdež byl tmavý kabát zabílen.

"Ah , to nějak ode zdi - děkuju ," vesele odtušil.

"Tak, prsoma jste se tlačil ke zdi?"

"To jak kabát visel!" a směje se poroučel se matroně , nějak nedůvěřivě naň hledící.

"Zapomněl jsem, že je Márinka v krámě růží moukou posypanou, že má vlasy jako napudrované," pomyslil blažený filosof a zamířil do zámeckého parku.

Nastal večer. V studentském pokojíku hořela na jednom stole lampa, na menším, u něhož Vavřena seděl čta, planula svíčka. Špína, neodstrojený, ležel natažen naznak přes kufr a neodestlanou postel v šerém koutě a dýmal z dlouhé dýmky. Oči jeho byly upřeny do prázdna. Patrně byl hluboce zamyšlen.

V pokojíku bylo ticho, jen občas ozvalo se cinknutí lžíce o talíř. Zelenka pojídal svou večeři - ovocnou kaši, zajídaje ji částí chleba, třetí to a poslední. Mělť na určito vyměřeno, mnoho-li chleba ráno, v poledne a večer mohl by si popřáti. Bylť téměř jen od něho živ. Právě se vrátil z kondic unaven a hladov ; i chutnalo mu dobře. Sotvaže pojedl a se stolu sám si uklidil, už chopil se ten bledý, suchounký mladík knihy a studoval, či "dřel", jak Frybort říkával.

"Almanach" Lenčin zajímal Vavřenu , jak patrno, velice. Seděl u knížky již značnou chvíli, a přece dosud nepřečetl ani první stránku. Hledělť zamyšleně na desku, kdež na sežloutlém již papíře švabachem bylo napsáno: "Und weh dem Lande, dessen Söhne frech verachten Heimatstöne und heimatlichen Sagenkreis!"

Něco níže kulatou latinkou: "Zármutek nad hynoucí vlastí jest nejbolestnější."

Myslimír .

Nad těmito řádky bylo lze se zadumati.

Psalť je Lenčin strýc farář, jenž tu svým vlasteneckým jménem, jaké za onoho času měl každý vlastenec vedle svého křestného , se podepsal.

Jak asi miloval svou vlasť ten muž, v tichém zákoutí pohorském žijící, jak o ni se strachoval, jakými nadějemi se těšil, až snad sklamán ve svých přáních a svém očekávání v chvíli smutné skleslosti mysli tato beznadějná slova napsal! Jsou-li výrazem nálady chvilkové, či tížila jej ta myšlénka , že národ zahyne, až do posledního okamžiku života jeho? Či smutnou pravdu obsahují?

Ne, ne, tomu rázný mladík nevěřil. Bylo hůře, černější mraky kdys hrozily, a přece národ nezahynul! Tma neuvědomělosti se protrhává, jasné paprsky tu jasně již proudí, tam zdálí prokmitají. Bude den, bude den!

A opět zahleděl se na psaná ta smutná slova. Viděl před sebou vážného, šedovlasého kněze, an v stinné zahradě farské pod košatou lipou vedle mladistvé dívky sedí. Ona čte z knihy, on napjatě poslouchá, tu a tam slovíčko na výklad prohazuje, až rozhovořiv se, dívce o slavné kdys minulosti vykládá.

A ona naslouchá na starce hledíc, jako dnes jemu naslouchala, naň hledíc zářícím, vlhkým okem. List se převrátil a zakryl desku.

"Pindar a Korina " Probuzen ze svého snění, jal se čísti povídku v čele almanachu uměstěnou : "Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.

Korinu zplodila Tanagra , Pindara Theby ."

Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem , jenž notuje sobě veselou písničku, byl vstoupil do tichého pokojíku.

"Četl's , Vavřeno ?"

"Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil."

"Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?"

"Hezká."

"Ó, vzácný dar! Přivoň si!"

"Chci čísti."

"Zelenko, podívej se ty!"

"Prosím tě, studuji."

"Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky !"

Špína se byl již obrátil a se nadzdvihl, ale hned zase klesl do peřin a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.

"I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!" a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil na kufr a strhl kytaru se zdi.

Zelenka uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a níže se ku knize sklonil.

Již zazvučely plné akordy a hned nato zapěl Frybort , sedě na posteli, mohutným, zvučným barytonem: "Když jsem svou Márinku vyprovázel domů -" Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal si partii svou polonahlas odříkávati.

Ale Frybort nedbal a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou , drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů vyprovázel.

V neděli časně ráno, kdy Špína ještě spal a Zelenka již pilně v posteli studoval, zasedl Vavřena s Frybortem k malému stolku, kdež listinu, kterou byl minule Hanák sepsal a Vavřena opravil, znova četli a o ní rokovali. Hovořili potichounku, šeptem, takže jim ničeho rozuměti nebylo; nadto byl Zelenka do svého studia tak zabrán, že kolegů tajemně rokujících ani nedbal.

"Musí to být, smáli by se nám!" dokládal Frybort .

"Fysikové jsou s námi zajedno."

Proud zlatého světla vnikal do pokoje ohlašuje krásnou neděli a jako na oslavu zazvučely s děkanského chrámu zvony, jejichž vážný, příjemný hlas čistým, jasným vzduchem se rozléhal. Zanedlouho nato ozval se také pronikavější zvonek z budovy gymnasijní . Sotvaže zavzněl , chopil se Vavřena , již úplně přistrojený, klobouku a holi, jež byla privilegiem všech filosofů , a chvátal z domu.

"Copak je to?" ptala se slečna Elis, když ostatní přišli do jejího pokoje posnidat ; "pan Vavřena tak kvapně odešel a nečekal ani na snídaní -" "Snad šel procházkou, užít tak krásného jitra," odtušil Frybort .

Zanedlouho i oni odešli.

Bylo okolo deváté hodiny. Ve velkém sále koleje sešli se filosofové obou ročníků na exhortu.

Bylo jich přes tři sta. V rozlehlé síni hučelo to a šumělo tolikerým, tu tišším, tam hlasitějším hovorem. Mluvili německy, česky. Dnes bylo nadobyčej živo a skoro všichni promlouvali o témže předmětu. Kdož ví, kdo to začal, kdo tu jiskru mezi ně hodil; ale zapálila. Ostatně to bylo dosti přirozeno . Duben byl u konce a nastával první den měsíce máje, který jindy býval tak hlučný a veselý.

Toho dne odjakživa slavívali filosofové dle starodávného obyčeje a jaksi již privilegia svého "majales ", slavnost májovou, na kterou se nejen oni a děvčata, ale i všecko město po celý rok těšilo.

Před dvěma lety zakázal však biskupský komisař ve jménu biskupa hradeckého tuto slavnost. Letos mělo to býti potřetí, co den prvního máje bez hluku, hudby a šumného veselí měl minouti. O tom tedy nyní synové Mus živě rokovali.

Tu projevována nespokojenost a rozhořčení nad tím, že staré svobody porušeny; tam různé návrhy a smělé plány pronášeny.

Kolem Fryborta , u okna proti dveřím stojícího, skupilo se jich nejvíce a tam také nejživěji rokováno. Dvéře se otevřely a do sálu vstoupil Vavřena . Zahlednuv přítele svého, zamířil ihned k němu. Aby tlačiti se nemusel, dal se přímo přes výstupek profesorské katedry , u které náhle stanul. Skloniv se, vzal jako překvapený, arch papíru tam ležící, a jal se jej potichu čísti.

"Hleďme, co tam Vavřena našel!"

"Co to máš?" ozývaly se hlasy.

"Svědčí to vám -" Přemnozí hrnuli se ke katedře .

"Ukaž, ukaž!" hlasitě voláno.

"Přečti to!" křičeli jiní.

"Ticho!" zvolal Frybort . "Vavřena to přečte."

Filosofové umlkli a Vavřena stoje za katedrou jal se jasným, zvučným hlasem čísti.

Bylo to provolání ku všem posluchačům učení filosofického , jímž neznámý pisatel připomínal starodávný obyčej a privilegia slavnosti májové. Vylíčil ji znova živými barvami, aby všem krásu její živě na pamět dovedl, dovolával se cti a reputace studentské a nakonec vyzýval je, aby jednomyslně a svorně, ničím zastrašiti se nedadouce , "majales " jako jindy slavně slavili, staré privilegium tak obnovili a čest starodávné filosofie zachránili.

Hlučný pokřik pochvaly a souhlasu rozlehl se prostornou síní. Sotvaže Vavřena s katedry mezi kolegy sestoupil, vkročil do síně profesor náboženství, dlouhý, suchý piarista. Tvář jeho byla vážná i přísná a malé pronikavé oči jeho spozorovaly ihned neobyčejný ruch a pohnutí.

Usednuv vyňal ze svých explik listinu, kterou když rozevřel, oznámil svým jednotvárným, tenkým hlasem, že, prve než exhortu začne, pánům přečte přípis biskupské kanceláře.

Temný hukot ozval se vzadu jako hlas blížící se bouře. Profesor jal se čísti listinu a summa všeho bylo, že biskup opětně zakazuje všeliké hlučné slavení prvního dne měsíce května, a znova připomenuto zápovědi, která již dříve vydána byla.

Prve než profesor dočetl, strhla se neočekávaná bouře. Hučení, sykot, šoupání podešví, nevrlé a odbojné hlasy, rány filosofských holí o lavice, to vše naplnilo sál pekelnou vřavou, takže hlas profesorův v hluku tom zanikal jako volání kapitánovo na zpurné lodníky za hukotu bouře.

Umlkl, ale jakmile hřmot poněkud se utišil, jal se nanovo čísti. Sotva že začal, nová vřava. Bledý hněvem povstal a měře lesknoucíma se očima řady nespokojených posluchačů, chtěl k nim promluviti. Ale když ani tu sluchu nedošel, sebral své papíry a rozlícen nad tou potupou, kvapně odešel.

Ze sálu však hlučely dosud bouřlivé hlasy a ze všeho hřmotu a hučení ozývalo se bouřlivé: "Majales ! Majales !"

Na filosofskou mši, která bývala o deváté hodině, chodívalo mnoho lidí. Dnes za toho krásného nedělního jitra shromáždilo se záhy před začetím bohoslužby zvláště veliké množství. Pěkně strakatilo se v lavicích různobarevnými šaty paní a dívek, které nejhorlivěji na devátou "filosofskou " chodívaly. Určitá hodina již minula a dosud posluchači nepřicházeli. Kostelník vyšel několikráte ze sakristie před oltář, vyhlížeje k hlavnímu vchodu, ale filosofie nešla.

Již svíčky na hlavním oltáři rozsvítil, již chvíli hořely - tu ozval se teprve temný hluk a hned nato valily se proudy studentů hlavním vchodem i postranními dveřmi do chrámu.

Nejedna slečna pozvedla hlavu, aby snad všechny, snad také jen někoho zahledla . Jindy zas ji hned zbožně ku knížce sklonila; ale dnes všechny udiveně hleděly na valící se zástup.

Kde byl obyčejný pořádek a postup? Co se stalo? Přihrnuli se jako stádo pomíšeni, neseřaděni ; a v jakém nepořádku přišli, tak se postavili neb usadili. Hle , jak tu tam hlavy dohromady strkají, šeptajíce, jak významně na sebe hledí! Bývalý klid byl ten tam a nebývalý ten rozruch, který něčím neobyčejným způsoben byl, nemohl ani v poklidném chrámu se utišiti.

Podivení všech vzrostlo však ještě více, když u oltáře neobjevil se, jako vždycky, profesor náboženství, nýbrž jiný kněz z bratří kolejných .

A když bylo po mši, nerozcházeli se filosofové jako jindy, nýbrž zastavovali se před kolejí aneb odcházeli v tlupách nad obyčej četných o něčem živě rokujíce. Největší tlupa byla kolem Fryborta a Vavřeny . - O tom všem živě vypravovaly paní Roubínková s dcerou, když se domů navrátily. Pan aktuár dokončuje svou toilettu - strojilť se na velkou, na kterou co neděli chodíval, - naslouchal, aniž jevil jakéhosi udivení neb živějšího účastenství. Vůbec zachovával ve své poněkud bledé, málo význačné tváři stálý klid, jaký úředníkovi, aby úctu vzbuzoval, dobře sluší, a nikdo neviděl tu lhostejnou, jakoby voskovou tvář, pohnutou.

Co manželka a dcera jedna přes druhou živě vypravovala, stál před zrcadlem, omakávaje bílý, naškrobený šátek, těsně kolem krku na umělou kličku uvázaný, přehlazoval si vlasy v "šístky" do spánků sčesaný.

Když Lottynka líčila, jak ti filosofové nějak rozháráni do kostela se přivalili, obrátil se klidně a pravil suše: "Lenko, Arona !"

Lenka, která za sebe i za strýce pilně poslouchala, odskočila k almaře, odkudž přinesla tmavomodrý frak, který zvolna a vážně, jako by nějakou důležitou listinu podpisoval, na se oblékal. Bylť pan Roubínek nad míru šetrný a pořádný člověk. Jako pan hrabě svým koním rozličná jména dává, tak pan aktuár svým kabátům a frakům, z nichž jeden po druhém ne maně a libovolně, ale dle určitého pořádku a jak čas vyžadoval, na sebe brával.

Dnes byl "Aron " na řadě, jenž odtud jméno nesl, že látku naň pan Roubínek od žida Arona koupil. Mimo Arona měl ještě "Abrahama", kabát to perníkové barvy, který již hotový a něco malinko obnošený od žida Abrahama zakoupil. Nejen israelská , ale též křesťanská jména měly částky jeho šatnice.

Když nastal nějaký svátek Panny Marie, oblekl vždy šedomodré pantalony , jež v rodině i dále mimo dům pod jménem "marianských " známy byly. Všecko mělo svůj čas, vše chodilo podle určitého a nezměnitelného pořádku jako na drátkách. - Když už měl Arona na sobě, chopil se lesklého kastorového klobouku a dal se na cestu.

Prve než ze dveří vystoupil, políbil chladně a vážně svou manželku. Nato ta nevelká, suchá, jako ztrnulým klidem napuštěná osoba vážného úředníka zmizela.

A teď se ženským jazýčky rozvázaly.

"Jen si pomyslete, matinko, pan Vavřena se po nás ani neobrátil, ani se nepodíval!"

"Byl jako všichni. Ale snad odpůldne přijde a pak nám musí všechno povědět! Aber alles!"

Odzvonili velkým, minulo poledne.

Zrovna o půl jedné, jako vždycky, byli u Roubínků po obědě. Fricek vyběhl ven, někam do zahrádky; Lenka se služkou poklidivši, usedla v prvním pokoji. Nedělní odpoledne byl jí nejmilejší čas. Co strýc s tetou a Lottynkou v zadním pokoji seděli, mohla ona v prvním volně dle své vůle jednati. Tu vytáhla z kufříku nějakou knížku po nebožtíkovi strýčkovi a usednuvši u okna, anebo v létě do zahrádky, jala se čísti, a to horlivě, s celou duší; nejednou přitom se zamyslila, oddávajíc se dumám i milým vzpomínkám. Tu jí bylo nejvolněji. Tou dobou hověl si strýc Roubínek , svléknuv Arona , v měkké lenošce u stolu. Lottynka přinesla otci nacpanou již dlouhou sádrovku i oheň a tatínek jal se chutě bafati. Nekouřilť nikdy jindy než v neděli odpoledne po obědě a navečer. A když tabák v bílé hlavičce v modrošedý dým se rozplynul, vážně vyklepal dýmku a pak obyčejně psal nějaké psaní. Jiné dnů mu nevěnoval. Zatímco Lottynka k nějaké přítelkyni zaběhla a matinka u stolu blaženě podřimovala, "skládal" pan aktuár psaní. Vše dobře a jak náleží promyslil, než napsal; zato nic neopravoval a věty jeho byly urovnány a vypulerovány až radost poslouchat. Ovšem trvalo to někdy několik neděl, než list dokončil. Neměl spěchu a korespondence páně Roubínkova nebyla velká. Když co napsal, vzbudil svoji manželku, jíž pak periody své, vážné a těžkopádné jako obrněnce, nahlas předčítal.

Tak bylo každé neděle.

O něco později přicházel pan listovní buď sám nebo se ženou a nastala "zábava".

Tu vidím, že nutno, abych o jisté znamenitosti v bytu pana aktuára něco málo poznamenal. Na stěně proti lenošce Roubínkově visel starý obraz v tmavém, vyřezávaném rámci. Obraz ten počítal majitel jeho mezi nejvzácnější v celém městě, ba jednou, když nadobyčej se rozohnil, pravil poněkud živěji: "Ať takový někdo hledá! V celém českém království ho nenajde!"

A nebylo divu. Na obraze tom spodoben byl ukrutný Herodes král, jenž nemilosrdně betlemská mláďátka povražditi dal. Byla tu jen jeho hlava vymalována, ale tak důmyslně, že všecken ten krvavý skutek z ní vyčísti bylo lze.

Ovšem musil pozorovatel blíže přistoupit; a tu pak spatřil, že celá hlava uměle složena jest ze samých dětských těl, takže tělíčka bílých dětí tvořila čelo a vlastní obličej, tělíčka pak černých sloužila za vous a vlasy. Patrně bylo za onoho času mnoho černochů v městě Betlemě .

Na výtvor ten byl tedy pan aktuár nemálo hrd a nebylo ceny, za kterou by jej byl prodal.

Když kouříval v lenošce, byly zraky jeho na obraz obráceny, a hleděl dále naň, s manželkou rozmlouvaje. Ano i když pan listovní anebo někdo jiný přišel, nepatřil mu do očí, nýbrž na ukrutného Herodesa krále.

Snad si tak již navykl, nebo nemohl se dosyta na umělecké to dílo nadívati.

Ostatně sluší ještě podotknouti, že pan Roubínek byl na svůj úřad velmi bohatým člověkem. Jmění to nepřinesla mu jeho manželka, již pojal z pouhé náklonnosti a spíše ještě následkem zdravého rozumování o dobrých vlastnostech, zvláště o hospodářském nadání jejím. Nebyloť by dobře, domýšleti se, že pan aktuár za svého mládí byl ohnivým, náruživým a že dovede horoucně milovati. Neměnilť se vůbec. Vrstevníci jeho tvrdili, že vypadal před lety zrovna tak jako nyní. Buď tomu jakkoliv, jisto jest, že jmění své zdědil po starém strýci plukovníkovi, jenž bohatství svého dobyl si za válek Napoleonských. I dnešního nedělního odpoledne, kterého paní Roubínková pro samou nejistotu a zvědavost opominula klidně si zdřímnouti , psal manžel její docela poklidně jako obyčejně list, a to kolegovi a příteli svému panu aktuárovi na zámku a panství rychmburském . Rozumí se samo sebou, že psal německy, ne snad že by mateřským jazykem svým opovrhoval, ale že byl tak navyklý a že německým jazykem dovedl se v písmě jadrněji a trefněji vyjádřiti. Nebylť pan aktuár nepřítelem národnosti své, ale také ne přítelem. Slovem, byl pravým, celým úředníkem, oddaným milostivé vrchnosti, jenž dbal na starý, obvyklý pořádek a novot z duše nenáviděl. Než dle některých výpovědí jeho bylo by možná souditi, že se povznesl k mnohým opraveným náhledům dějepisným, jež od běžných valně se odchylovaly. Tak neměl Žižku za loupežníka a krutého vraha, jak onoho času namnoze míněno. Říkávalť : "Žižka a císař Josef, to byli Čechové!" A když listovní přikývl hlavou, dodal: "A ten kostel náš, ten je po nich na památku!" Z dějepisu jenom toto podotýkal, takže se zdálo, jako by jiných osobností dějepisných neznal, anebo znáti nechtěl.

Žižka a císař Josef, nad ně pak Herodes král, byli jeho zamilovanými, ačkoliv jakživ šíře se o nich nerozpustil, než jak výše uvedeno.

Tak dnes již napsal nadpis a dokončoval první periodu svého listu, ana Lottynka rychle do pokoje vběhla a u matinky se zastavila. Nečekajíc ani na její vyzvání, jala se vypravovati svým způsobem a jazykem, čeho se byla u přítelkyně dověděla. Podobných zpráv, domněnek a různých úsudků bylo plné město.

Nezatajiloť se, že páni filosofové udělali dnešního jitra v koleji takovou revoluci, že profesor ani exhortu nezačav, ze sálu odejíti musil .

Paní a dívky a větší část měšťanstva byly na straně studentův , jen vznešenější a starší povážlivě kroutili hlavou; míníce, že to hrubé uražení a že nikterak nelze takového jednání schvalovati.

"Z toho bude výslechův a trestů," mínila paní Roubínková .

"To pan Vavřena je také v tom!" povzdychla Lotty .

"Ale proč jim takovou nevinnou radost kazí -" "Ó, to už letos opět majales nebudou. A já jsem se tak těšila!" povzdychla slečinka a pěkné oči její smutně obrátily se po nových, jarních šatech, které již hotové a zvláště na majales chystané v koutě na posteli roztomile se rozkládaly. Zatím v předním pokoji byla čtoucí Lenka vyrušena. Když dvéře tiše se otevřely, sklopila knihu a mile, jako minule, byla překvapena.

Vavřena mlčky pozdraviv, přistoupil k ní a pravil tichým hlasem: "Jsou tam?" a ukázal na zadní pokoj.

"Všichni."

Tu rozepjav kabát hbitě vytáhl z náprsní kapsy knížku a podal jí Lence: "Něco vážného. Na prvního máje vám přinesu lahodnější a zábavnější" a usmál se.

Lenka zatím byla se na titul podívala.

"Chcete býti filosofkou ?" tiše ptal se Vavřena .

Dívka se zarděla.

"Jen s vaší pomocí."

On stiskl jí kvapně ruku a zaklepav, vstoupil do druhého pokoje. Lenka byla v blahém zamyšlení. Ovšem uslyšela lehounký, radostný výkřik Lottynčin. Jindy by ji snad mrzel, ale dnes! - Hleděla dosud na titul knížky: MOSTEK Aneb Sestavení skromných myšlének o tom, na čem každému záležeti má.

Z mladého věku a pro mladý věk vydal M. F. Klácel .

Co Lenka list za listem v nové knize zvolna převracela a nevědomky hlubokému zadumání se oddávala, byl Vavřena v ohni. Matka i dcera ptaly se o překot pana instruktora, jak se byla osudná ona věc dnešního rána zběhla.

Filosof odpovídal, jak mohl a směl, a úsměv zjevil se na jeho rtech, když Lottynka jakoby smutně klonila hlavu a v koketném soucitu a obavách prohodila, že pan Vavřena snad také přísně potrestán bude. "Jeden za všechny a všichni za jednoho -" "A majales ?"

"Nebudou-" odtušila matka, a instruktor mlčel. Tím stvrzoval Lottynce tak nemilou a smutnou pravdu. Vtom však stalo se cos neobyčejného.

Pan aktuár , který na druhém konci pokoje hluboce jsa zamyšlen, novou periodu puleroval , nevšímaje sobě toho, co opodál se hovořilo, položil brk na stůl a upřev chladné oči na Herodesa krále, promluvil suchým, jednotvárným způsobem: "Pane instruktore, co to má být? Jaké neslýchané novoty zavádějí se do té češtiny?"

"Čím mohu sloužiti, pane aktuáre ?"

"Jdu dnes na hrubou a potkám jakéhos pana studenta a ten docela uctivě a slušně, jen co pravda, smekne a pozdraví. Ale jak pozdraví?! ,Dobré jitro přeji!' - Co je to?"

"Zcela správné, pane aktuáre . ,Vinšuju ', jak se říká, je německé a ,dobrýtro ' není podle gramatiky ."

Přísný pohled svezl se s obrazu na smělého filosofa . Hned však nato upíral Roubínek opět své oči na Herodesa krále a mluvil k Vavřenovi : "Mluvilo se tak odjakživa a bylo dobře. Říkali to staří a vysoce postavení mužové a ti tomu snad také tak rozuměli. - Také víme, co je gramatika ; Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové -" a umlkl. To mluvilo. Instruktor neodpověděl.

Paní Roubínková zaváděla novou řeč a Vavřena v duchu se směje a doplňuje: "a ten kostel náš je po nich na památku," - vyšel vyhledat Fricka.

Aktuár skloniv hlavu k brku, kterého se byl opět chopil, nemohl dlouho přijíti do psaní.

Lottynka smutně ukládala modré šaty do široké, starožitné almary s vykládanými stěnami.

Znenadání pozvedl tatínek hlavu a prohodil nahlas, na nikoho se nedívaje: "Také takový novotář a rebelant !"

Patrně zapomněl na větu v péře a myslil dosud na domácího instruktora.

Nedělní událost v koleji filosofské byla v městě něco neobyčejného, na dlouhé časy neslýchaného. Rozumí se, že mnoho o tom všude mluveno a rozumováno, co nyní se těm odbojným studentům stane. Čekali, že hned na druhý den bude důkladné vyslýchání, ba mnozí se obávali, že někteří z pánů filosofů dostanou consilium abeundi.

Ale mimo nadání jako by věc usnula. Nepřišel ovšem profesor náboženství druhého dne do koleje , ale prozatím nic jiného se nestalo.

"A kdyby jim vše prominuli, mají přece po slavnosti!"

"Litomyšl jak živa již neuvidí majales !"

"Baže; škoda!"

Více než kdo jiný polekala se slečna Elis. Trnula strachem, o všem tom hluku uslyševši, a káravě i starostlivě hleděla na své studenty, o něž jako matka se starala. Zároveň jí šlo o česť bytu. Zakládala si nemálo na tom, že bydlelo u ní již čtyřicet sedm posluchačů filosofie , kteří vždy mezi předními byli a nejlepší pověsti požívali. Mnozí z nich dosáhli už znamenitých úřadů, mnozí byli kněžími a vždy se k ní za příležitosti hlásili, ba jí i psávali. A teď by její studenti měli potrestáni býti, a to pro přímý odpor?!

V pondělí ráno, když všichni odešli a jen Vavřena zůstal, pravila mu všecka sklíčena, ana mu nejvíce důvěřovala: "Pane Vavřeno , po celou noc jsem nespala. Je to pravda, co mi Řezníčková povídala?"

"Copak?"

"Že vy, pane Vavřeno , a pan Frybort jste to všechno nastrojili?"

"Ale, slečno Elis, jen se nelekejte! Pouhé klepy -" "Vždyť jsem si myslila, že to ze závisti na můj byt; hned jsem povídala: Kdyby všichni, tak ne pan Vavřena ! Ono to sice s panem Frybortem je vždycky do aleluja , ale tohle -" "Mnoho se povídá, ale málo pravdy."

"Sedmačtyřicet filosofů -," a již chtěla vykládati, jaké studenty v bytu měla; než Vavřena , poněvadž čas kvapil, vzav klobouk, odešel.

V bytu slečny Elis bylo ticho, ač se tam vlastně mnoho potajmu dálo . Zelenka žil jako obyčejně a nic jej nevyrušovalo. V koleji stál za té bouřky vzadu, nedělal hřmot a měl čisté svědomí; jenom mrzelo jej, že by mohl také vyslýchán býti. Vyučoval jako jindy, doma pak studoval, vyměřené díly chleba a kaši ovocnou pojídal.

Špínovo nebe bylo dosud zamračeno a kol hlavy kroužily se mu skoro neustále husté kotouče dýmu, který z dlouhé dýmky ssál . Nyní měl novou práci. Vytáhnuv ze šatníku dlouhý černý frak, dědictví to po nebožtíku strýci faráři, jenž oděv ten za svých studentských let nosíval, za dlouhé chvíle zamyšleně jej prohlížel, obracel a skoro denně jej na chodbě rákoskou klepal a kartáčoval.

Ano teď kromě filosofie zanášel se také počestným řemeslem krejčovským.

"Špatný student, který každou neděli nevyšije za groš nití!" říkával mu nebožtík strýc farář, když Špína u něho o prázdninách býval. Teď plnil horlivě slova zesnulého, zkoušeje se v šití a opravách na fraku, jemuž aby přes všechnu snahu i práci bývalého lesku dodal, nebyl s to. Proč se tak namáhal, proč dbal tak o zevnějšek ten mladý filosof , o němž dosud bylo lze se domnívati, že spíše ke škole kynické se kloní? Tajemství to choval hluboko v srdci, ale slečna Elis hádala. -Minuly dva dni. Několik posluchačů, mezi nimi Vavřena i Frybort , bylo voláno k rektorovi, kdež se měli o minulé bouřce zodpovídati. Pravilť rektor, že dříve profesor náboženství nevstoupí, dokud mu nebude dáno řádné a náležité zadostičinění .

Ale než všecko ukoncováno a ujednáno, nastal poslední den měsíce dubna.

Pozdě odpoledne odcházel Vavřena z hodiny. Ještě ze dveří druhého pokoje volala za ním paní Roubínková : "Pane Vavřeno !"

Vrátil se.

"Byla bych málem zapomněla. Prosím vás, bude-li muž přítomen, mluvte raději německy, anebo aspoň jako obyčejně, ne hochböhmisch. Ta nová slova nerad slyší. Er kann es nicht ausstehen. Myslí, že to všechno naschvál - ty novoty."

Vavřena zčervenal od krku až po čelo a usmáv se jen, učinil hlubokou poklonu a odešel nepromluviv ani slova. Nemohl, a kdyby tak učinil, bylo by to něco kousavého.

Ale všecken hněv přešel jej už na chodbě, kdež potkal Lenku ze zahrádky se vracející.

Byla všecka ve tváři zardělá a líce její ještě více se vyjasnilo, když kvapně kráčejícího studenta zahledla .

"Panno Lenko, musím vám něco sděliti," pravil kvapně a ohlednuv se opatrně kolem, sklonil se k dívce, do jejíhož ouška něco pošeptal. Když hlavu vzpřímila, byl ten tam a jen ohlas jeho rychlých kroků na schodech a chodbou se ozýval.

Stála za okamžik tiše, za ním hledíc, jako by vysvětlení očekávala. Kroky však dozněly. Vytrhnuvši se, vklouzla rychle do pokoje, jako když svižná laňka vesele vskočí a v tmavém zelení zmizí.

A bylo jí opravdu jako do skoku a zajásání. -Dokud Špína měl strýce faráře naživu, bylo dobře. Podporovatel však zemřel a studentovi, jenž ani rodičův , ani přátel, ani jmění neměl, nezbylo, než aby se vyučováním po domech živil. Právě se vrátil pozdě odpoledne "z hodiny" a již chápal se dýmky, aby při knize si zabafčil, tu najednou se u dveří jen přivřených zastavil, jako by jej někdo tam přimrazil. Cítil, že se mu na okamžik dech zatajil a kolena zachvěla. Nebyl by ani za dukát v tu chvíli slovíčka ze sebe vypravil.

Oči jeho upřeně hleděly skulinou do pokoje slečny Elis, kdež se byl jasný, zvonivý hlásek znenadání ozval, a tak filosofa polekal.

Uviděl tam dívčinu mladou a svěží jako orosený květ, boubelatého, veselého líce. Byla "jen tak", podomácku totiž ustrojena; bílá zástěrka, krátká sukně a nízké střevíčky slušely jí výborně. Hlavu měla hojnými tmavými vlasy zdobenou a vkusně učesanou; nad to krátké, vyduté rukávy nezahalovaly bílé, kulaté dívčino rámě.

"Přišla jsem jen tak na odskok. Páni filosofové nejsou doma -" "Jsou v hodinách," odtušila slečna Elis, patrně nevědouc, že se Špína vrátil.

"Nedalo mi; myslila jsem, že vy to, panno Elis, nejlépe asi víte -" "Co je, panno Márinko ?"

"Povídá se, že bude majales , ó, to by bylo radostí!"

Pozorující filosof viděl, jak jaré děvče jako rozradostněné děcko rukama zatleskalo, jak mu oči jen hrály Jak byla hezká, roztomilá!

Teď mohl jen vystoupit a příležitost, po které toužil, sama se mu naskytla. Mohl jí povědět, a tak se jí zavděčiti, ale bylo mu nyní zrovna tak jako jindy. Nemožná, aby se přemohl a mysli si dodal. Rád, z té duše rád by s ní promluvil, ale jak začíti? Byla veselá, šprýmovná, a proto se obával, že by mu nějak vtipně odseknouti mohla. Kolikráte se už zastavil, kolikráte už téměř ústa otvíral, aby s ní hovor zavedl, ale vždy se zarazil, ostýchaje se. Ted by mohl krásně začíti. Ptala se, vystoupí, odpoví. - Srdce mu tlouklo - Bože, má se jí postaviti tváří v tvář, má popatřiti v ty zářící, šelmovské oči. - Ale jednou to musí býti - ještě chvilinku - co slečna Elis odpoví.

"Ó, milá panno Márinko , ti páni filosofové vyvedli takovou rebelii , že už nic nebude -" Špína vydychl, a již chytal kliku, aby vystoupil, ale vtom otevřely se dvéře druhého pokoje a rychle vešel Frybort , ten smělý, drzý Frybort . - Bylo po všem!

Špínovi sklesla ruka. - Vedle toho hubaře se postaviti nemůže, na to neměl odvahy, tuše, že by neobstál. Hořkost závisti a žárlivosti rozlila se mu v srdci. Stál dosud sehnutý u dveří a musil na to patřiti, jak domácích Márinka se zalekla a zarděla, jsouc tu překvapena.

"Dobře, že jdete, pane Fryborte -" a slečna Elis stručně pověděla, jaká je žádost panny Márinky .

"Nemají býti ty slavné majales , ale poněvadž si je přejete, udělám je a budou tak hlučny a vesely jako v minulých letech -" "Uvidíme, jste-li tak všemocný!"

"Saďme se; oč ?"

"Prohrajete-li, dám vám kytici kopřiv -" "A vyhraju-li, kytičku fialek, takovou, jako -" a významně se zamlčel.

"Dobře, tedy kytičku -" vpadla mu rychle Márinka do řeči a pohledla plaše na slečnu Elis.

Upomínka na hubičku, již jí Frybort na schodech ukradl, vzbudila nachový stín onoho ruměnce, jenž tenkráte její hebké líčko polil.

Špína byl jako na trní. Vše využitkuje ten Hanák - nač na vše nepřipadne! Žárlivému filosofu bylo nyní milo, že Mařenka náhle zlehounka pozdravivši, z pokoje vyběhla.

Ozvalť se venku hlas paní domácí, jenž dcerušku domů volal.

Když brzo na to Frybort do svého pokojíku vstupoval, narazil ve dveřích na Špínu, někam se ženoucího.

"Kam tak kvapně?"

Ale jen nesrozumitelné zahučení bylo mu odpovědí.

Nastal večer noci před sv. Filipem a Jakubem.

Večer příjemný, však beze světel nebeských. Zato na výšinách poličských, u lesů strakovských a kolkolem po celé krajině halící se v šeré, tajemné roucho, vzplanulo veliké množství zářících ohňů. Mládež i dospělí vycházeli z města užit příjemného večera a podívat se na to, jak upalují čarodějnice. Největší dav shromáždil se na výšině u sochy sv. Prokopa, nad níž mladistvé listí staré košaté lípy tichounce ševelilo.

Opodál hořel veliký oheň, kolem něhož bujní chasníci běhali a pokřikovali, metajíce planoucí koště do výše. Co chvíli ozýval se jásot, jenž provázel nejvýše letící a déšť jisker sršící jednoduchých pochodní.

Stranou stál Vavřena , odvrácen jsa od ohně. Nepřipojil se ke svým kolegům , jichž tu dost a dost bylo. Hledal samotu.

Patřil zamyšleně k nedošinskému háji, jenž v šeru večerním rozlehlejším a tajemnějším se stal. Na výšině z tmavého stromoví jeho vystupoval bílý, panský dvorec, jako tichý, opuštěný hrádek, a v dolině, kam dlouhé stíny šerého háje nezasláněly , blyštěla se jasná hladina širého Košíře.

Za hájem, stranou, všude na výšinách plály ohně a kmitala se světla.

Večer, ohně, světlo i křiky, vše upomínalo Vavřenu na domov. Bezděky zabloudil v mysli v chlapecká léta, kdy boudy na výšině strojil, je zapaloval, přes oheň skákal, jásal. - Roj upomínek jako sršící jiskry v mysli se mu zableskl.

"Nevím, co na tom mají!" ozvalo se opodál.

"Ach, das gemeine Volk!"

Poznal po hlase paní Roubínkovou a dle dodatku slečnu Lottynku . Neobrátiv se ani, aby ho nepoznaly, odešel a nerozmýšleje se, dal se po mezi do polí vedoucí. Dámy přešly, hluk a křiky mdlely , až jen z temna se ozývaly.

Vavřena oddal se opět svým myšlénkám . Chladivý, lichotný větřík vál mladým osením. Zrosená tráva byla jako samet.

Ale teď už pod tím tichým, večerním nebem nevzpomínal už na domov. Napadlo mu, kdyby tak Lenka byla přišla k ohni. A ji byl chycen Jedna myšlénka rodila druhou. Vmyslil se, jako by ta něžná dívka po boku mu kráčela, mluvil k ní, svěřoval se jí se svými myšlénkami . Ona mu odpovídala - určitě, ano tak by jistě mluvila.

Tu do někoho vrazil, jenž proti němu také s hlavou sklopenou kráčel.

"Ah , Špíno! - Tys to? Co tak -" Kolega však chytil ho prudce za ruku a chvilku hleděl Vavřenovi do tváře. Byl nějak pohnut, rozčilen.

"Kamaráde!" vyrazil ze sebe. "Kamaráde, já se ti musím! - Ale ne - ne!"

A než se Vavřena nadál, byl Špína ten tam.

Ohlednuv se spatřil, an po mezi velikými kroky ku městu ubíhá.

Zástup lidí se rozešel, všecken hluk potuchl a oheň doplanul. Nastalo šero noční, jímž u lesů na obzorných výšinách ještě tu a tam ohně jako krvavé hvězdy zářily. A jak tichá, vlažná noc svou drahou svou se ubírala, všecka jsouc zahalená tmavým, vzdušným pláštěm, zhasínal jeden oheň po druhém, až po veškeré širé krajině nebylo ani jiskřičky spatřiti. Halekání, zpěv a jásot bujných junákův umlkly a zavládlo tajemné ticho první májové noci.

Luzná, velebná chvíle velikého mysteria !

Nepronikneš, nedopátráš se, ale tušíš, a jak všecko živne, se probouzí, pučí a oplozuje, jihne ti od srdce, a v mysli rodí se snův jako květů, i rozumíš tomu čistému životu vypučelé rostliny, rozumíš lahodnému hovoru šplounavého potoka, jenž na dole ve stínu omlazených olší se vine; pak víš, proč zachvívá se mladistvá bučina ve svahu nad ním a proč bělostným květem obalená trnka.

Tu jdou lichotné sny tmavým hájem, nad nímž jasné souhvězdí září, jdou ke stromům po zahradách a dál do tichých komůrek a komnatek, a všude samý květ a omlazení, jako když rosička na vše rostoucí tichounce padá.

Tak míjí noc, až za tmavým lesem zastkví se světlý pruh, posel mladého, májového dne. Z dolin a z hebounkých lučin mizejí chorovody luzných vil a divoženek a prchají v tmavé hlubiny lesní.

Na jasném, vybraném nebi, zašlehl zářící, chvějný pruh zlatého světla; prchly sny, nastal den a život.

Na růžové peruti letěly sny z komnatky Lenčiny. Dívčina probudivši se, hleděla před se, dosud jsouc v moci líbezného snu. Ale vtom utkvěly její oči na stromech před oknem v zahrádce rostoucích - a již vskočila, jako kdy křepelka za časného jitra vylétá. Každá koruna, každá haluzka jeden bělostný květ! Otevřevši chvatně okno, hleděla radostně na ten div. - Slunce dosud nevyšlo, ale byl již jasný den. Čerstvý proud vzduchu ovanul svěží dívčinu v bílém rouchu, jejíž líce rozkvetlo nachovým květem. Vtom slyš! Dole, kdes na náměstí hudba, slavící první zářící den krásného měsíce trnopuku. Ale dobře, že to staročeské slovo zašlo. Nebyl to trnopuk, byl to květen opravdový, v němž všecko kvetlo. Růžový, vonný máj!

A jak stlumené zvuky hudby až sem do komnatky zaletěly, zachvěla se Lenka tichou blažeností. Připomněly jí, že to není sen, že to pravda, skutečnost, uvedly jí na paměť slova, která jí byl Vavřena včera na chodbě pošeptal.

Hudba stávala se jasnější, blížila se a již zahřměla u zámku. Slunce zatím vzešlo a zlaté jeho světlo rozlilo se pokojem.

Tou dobou pan aktuár Roubínek , maje bílou noční čepici na hlavě, oblékal "Obršta", strakatý, květovaný župan, zděděný po nebožtíkovi strýci plukovníkovi.

Právě přistoupil k oknu, ana kapela, oděná v uniformu městských ostrostřelců, před starým panským domem stanula, aby tu své zastaveníčko zahrála.

Za otcem zjevila se slečna Lotty v bělostných nedbalkách, co zatím Lenka, úplně již přistrojená, čilá, veselá jako vlaštovička domácnost za paní tetu obstarávala.

Málokdo zaspal to krásné, májové jitro. Kdo nevstal a nevyšel ven, aby ho užil, přistoupil aspoň k oknu podívat se na jasně zářící nebe, na hudebníky ostrostřelecké městem procházející, jichž hudba tu hlučně zněla a hřměla, pak opět ochabla, až na jiném konci znova zplna zazvučela.

Jen Špína spal jako zabitý. Slečna Elis nemálo se divila, že tak pozdě na noc domů přišel. Vavřena odešel záhy zrána, brzo po něm Zelenka, nesa knihu pod paždím.

Když nastávala doba snídaně, otevřela zlehounka dvéře studentského pokoje, chtějíc se přesvědčiti, spí-li dosud pan Frybort . Ale ten přecházel pokojem ustrojen, drže nějakou knížku v ruce, z níž pilně studoval.

Div divoucí! Copak jej přimělo, že tak záhy vstal a studoval?

Když pak slečna Elis osaměla, vstoupila vedlejší komnatky, aby tu rovnala na stolech po svém obyčeji. Na samém kraji ležela nevelká knížka, kterouž ihned poznala. Byla to ta, z které ráno Frybort studoval. Jaká to kouzelnice, že na tak dlouho připoutala filosofa , jenž se do filosofie tuze nehnal? Slečna Elis otevřela knížku tam, kde znamení založeno bylo, a četla: Mlynářova opička "Ženo! Přestaň pořád vrčet, jako had vždy na mne syčet!"

zakřik' mlynář Toničku "jako bych ti mlejn prohejřil, nebo se ti pronevěřil, že mám rád svou opičku! - " Ah , to ta filosofie ! Žertovná báseň! Ovšem, oč jiného by ten šelma se staral než o kudrlinky a žerty? Jaká to knížka? Slečna Elis četla nápis, který Vavřena u Lenky byl nahlas četl. Když pak desku přiklopiti chtěla, padly jí do očí psané řádky na vnitřní straně. Zarazila se. Přečetla je jednou, podruhé, pak přistoupila k oknu, naklonila se k rukopisu, bedlivě jej prohlížejíc. Na svadlé tváři bylo patrno pohnutí. Za chvilku stála zamyšlena nad tím písmem, pak rychle odešla do svého pokoje, kdež ze skříně vytáhla modlicí knížky.

Z těch vyňala již nažloutlý list do památníku se zlatou ořízkou.

Na listu tom vymalováno vodovými barvami: bělokorá bříza, jejíž dlouhé, hebké haluze dotýkaly se náhrobku v římském slohu. Strom i náhrobek břečťanem hojně ovinutý stály na travnatém břehu nějakého jezera, na jehož druhém břehu jako na obzoru hustý háj se modral. Za lesík ten zapadlo slunce, jehož zlatorůžová zář po nebesích se rozlévala.

Na druhé straně památního lístku bylo latinkou napsáno: "Rov patř nizounký, svíží jej tráva oplítá . Ó, ten rov nízký tak mnoho, všecko chová!

Dej mi, děvenko, ruku! Slza velká tvář ti polívá! - " Dále slečna Elis nečetla. Písmo v almanachu i na lístku bylo stejné. Papír vypadl jí z ruky na knížku, na jejíž nápis "Myslimírem " podepsaný znova hleděla. Ale oči se jí zakalily, a odvrátivši se, patřila na podobiznu mladého kněze, nad jehož hlavou půlvěnec umělých květin se vinul. Drobné, suché ruce její bezděky se sepjaly.

Po jedenácté přihrnul se chvatně domů Frybort a spěchal ihned do svého pokojíku. Slečna jej zastavivši, ptala se ho, od koho tu knížku, ten malý almanach má. Dověděla se, že to Vavřenův .

Když ten pak brzo domů se vrátil, byl překvapen otázkou slečny Elis.

"Povězte mi, záleží mi na tom." Hlas i ty dobré, bledě modré oči prosily. Pověděl, že mu ji půjčila Lenka.

"Ah , slyšela jsem o tom děvčeti a viděla je jen dvakráte. Málo kam vyjde, a já, stará osoba, já už docela nikam."

Vavřena se ještě více divil.

"Viďte, je hodná, pane Vavřeno - ale chudinka tam asi nespí na růžích."

"Chcete-li s ní mluviti, slečno Elis?"

"Ó, to snad nemožno," a zrak jí zazářil.

"Třeba dnes ještě -" "Ó, pane Vavřeno , jistě?"

"Slečno, prosíme oběd," volal z druhého pokoje Frybort . "Spěcháme!"

Májový jasný den rozehřál se na teplé poledne. Odzvonil biskupský zvonek, odzvonilo pravé poledne a pan aktuár Roubínek byl v plném požívání pokrmů, které mu jak náleží chutnaly. Slečna Lotty byla nějak zamlklá. Matinka měla dnes téměř samojediná slovo, nebo Lenka nikdy mnoho nemluvila; nadto často musila ode stolu vstáti, aby jídla v kuchyni obstarala. Rozveselení dnešního jitra s tváře jí nezmizelo. Kdykoliv šla kolem okna, neopominula ven, dolů ke koleji piaristské nahlédnouti. Jindy bývala vážná; dnes nejednou zjevil se na jejích čerstvých rtech úsměv, zvláště když tetinka vypravovala, jak je ten první máj pohnutý. Jsouc dole v městě pozorovala prý veliký ruch, zvláště studentstvo že se rojilo před kolejí i v městě jako včely.

"To je tím, že mají tu zápověď. Koho by to také nemrzelo?" mínila Lotty a hladká tvářička se jí zakabonila.

Pan aktuár si těch řečí nemnoho všiml. Teď však jako by rázem stuhl , nedodal ústům nabodnutý na vidličku kus knedlíku, a oči jeho opustivše Herodesa krále, ohledly se udiveně po manželce a dceři, které za první okamžik také svůj zrak plný podivení naň upřely. Teď Lottynka vskočivši k oknu, hleděla ven. "Muzika, opravdu muzika!" vzkřikla Lenka, která taktéž hudbu zaslechla, trhala sebou, ale, jak se zdálo, nabyla záhy klidu.

"Co je to? O polednách muzika? Jakživo to nebylo!" divil se Roubínek .

"Bylo, bylo, když majales -," podotkla rychle dcera.

"Snad by přece -?"a Roubínková přistoupila také k oknu, co už Fricek, mrštiv vidličkou, jako šipka vskočil a bez čepice dolů na ulici uháněl.

Káravý otcův hlas ho již nestihl.

Hudba, která utlumeně ze vzdálí zněla, stávala se jasnější, až nedaleko koleje zahřměla. Tam zarazili. Zatím nastal na ulicích neobyčejný ruch.

Lidé vybíhali z domů, spěchali k oknům, dole pak hrnulo se vše ke koleji : mládež, lidé měšťanští, nejvíce pak studentů filosofů , jimiž zanedlouho celé návrší mezi zámkem, kolejí a gymnasiem se pokrylo.

Co tak u Roubínků všickni podivením jati byli, kromě Lenky, kteréž byl Vavřena včera vše šeptem svěřil, vstoupil mimo nadání pan instruktor. Ukloniv se, oznamoval, že dnes slaví se filosofská slavnost "majales ", ku kteréž uctivě zve. Za malou chvíli že vytrhne celý průvod studentský i s hudbou, jako jindy bývalo, do háje nedošínského .

Než udivená Roubínková na vysvětlenou se otázati mohla, byl již Vavřena ten tam.

Lottynka jásala. Sotva že první nával radostného dojmu minul, spěchala do šatníku, z kterého nové jarní šaty přinesla.

"Honem, matinko, honem, ať nezmeškáme!"

"Zvolna, Lotty , zvolna! Kdož ví, jak se věci mají!" pronesl vážně tatínek.

"Ach, zas něco! V poslední chvíli dostali zajisté povolenou!" tvrdila matinka, v takových věcech volně rozhodující. Na ulici rostl dav a s ním hluk a šum.

Teď hudba ustala a jasným vzduchem zahučelo jako hromadný výstřel: "Vivat academia!"

A celá kapela spustila hlučnou fanfáru.

"Vivant professores!" volalo několik set mladých hrdel a slavný tuš zazvučel poznovu.

"Vivant professores!" opakoval potichu Roubínek a zakýval jaksi spokojeně hlavou.

To bylo chvatu, zmatku a pospíchání! Divná věc! Lenka snesla vše, pomohla tetě i Lottynce , a přece byla připravena, jako by na všecko se byla uchystala. Nechodívala nikam s tetou, byť tato ji vybídla, ale dnes přišla ta "umíněná", jak jí aktuárka říkala, smí-li také do háje.

Teta pohledla tázavě na muže.

"Ať si jde, může vzíti Fricka s sebou! Beztoho oba tu komedii ještě neviděli."

Rozhodnuto. Poprvé zahledla Roubínková , jak se té vážné jindy dívce tvá radostně vyjasnila a oko zazářilo. Pan aktuár dále se nestaral. Sedě v lenošce, kouřil z dýmky a díval se na Herodesa krále. Až dokouří, půjde do kanceláře.

Chodbou piaristické koleje kráčel bělovlasý stařec vysoké postavy. Byl to páter German , profesor historie v koleji filosofické ; proti němu vystoupil suchý, bledý profesor náboženství.

"Slyšel jste, viděl jste?" tázal se rozechvělým hlasem vážného kmeta.

"Ano - je dosud viděti, a slyšíte?" odtušil tento usmívaje se.

"Vivant professores!" hučelo bouří před budovou.

"Ale toť něco neslýchaného! Conjuratio!"

"Secessio!" usmál se stařec. " Toť máte v malém, co v historii na každé stránce čteme. Potlačené svobody, privilegia - " "Ale tomu se musí zabrániti - jdu k rektorovi -" "Půjdu s vámi -" Rozhněvaný kněz vstoupil napřed, za ním klidný Germanus .

Zastali rektora, an odstrčiv některé fysikálné přístroje na stole, nedaleko okna stál a ven na množství lidu a studentův hleděl.

"Co se to děje?" zabědoval profesor náboženství.

"Uhodila temperatura horké, mladé krve."

"Račte jim, prosím, rozkázati, aby se rozešli -" "Nerozejdou se. Když se tak odvážili -" "Třeba je rozehnati!"

"Kým? Kmoníčkem ?" dodal za rektora German a na rtech zjevil se mu jemný úsměv.

"Vyzvu je sám, aby se pokojně rozešli!"

"Je-li libo. Ve jménu mém -" odtušil rektor.

Katecheta odešel.

Zatím byli se filosofové skoro plným počtem seřadili. Byla to podívaná na ty mladíky a mladé muže, ani své filosofské hole v rukou majíce se šikovali. Co hlasů, křiku a volání! Co smíchu, vtipův a výskotu!

Lid kolem se tlačil a na tváři každého bylo viděti veselí a souhlas. Málokdo v překvapeném městě ozval se proti studentům. Právě sestoupil katecheta k fortně - vtom na okamžik stichnuvši hudba zazvučela zplna, hudebníci dali se v pochod a za nimi vykročili filosofové .

Krok několika set mladých, bystrých noh byl pádný a hřmotný. Za studenty hrnuli se ti, kteří pokdy měli; všude po městě vybíhali lidé, aby se šli přesvědčit, že pravda, co o smělém kousku pánů filosofů roznášeno. Mnozí jak spatřivše valící se zástup, rychle se domů vraceli, aby se přichystali do háje. Bývalať o slavnosti "majales " skoro všecka Litomyšl v háji nedošínském .

Dav studentů zašel, hudba zanikla.

U fortny stál zděšený, rozhněvaný profesor náboženství. To se nestalo, co filosofie filosofií !

Spiknutí jak náleží se vydařilo. Studenti stáli za jeden muž, neprozrazeno na nebezpečném místě ani slovíčka. Těm pak, kterým se svěřiti musili, jako hudebníkům, hospodským apod., záleželo samým na tom, aby celou věc do posledního okamžiku zatajena byla. O obecenstvu věděli, že s radostí smělý ten čin uvítá a že rovněž tak četně, jako za minulých let, slavnosti májové se súčastní .

Po celém městě bylo neobyčejně živo. Nastalť mu znenadání neočekávaný svátek, který už po tři léta z litomyšlského kalendáře vyškrtnut byl.

Z každého domu někdo vycházel a ubíral se směrem k háji nedošínskému . Tu měšťan s rodinou,tam matka s dcerami, tu jednotlivě, tam v houfcích a všude hovořili o neočekávaném a tím vítanějším veselí.

Slečna Elis nemálo se zalekla, když Frybort v poslední chvíli o slavnosti jí pověděl a ji do háje zval. Varovala studenty znova ta starostlivá, dobrá stravovatelka: ale mluv mladé, bujné krvi, promluvíš do větru. Zdráhala se, nechtěla jíti; ale když Vavřena jí pošeptal, že uvidí Lenku a tam že s ní promluví, tu se rozhodla.

Studenti odešli a stará, dobrá ta panna jala se strojiti. Vše na ní bylo staromodní , jak to za jejích kvetoucích let bývalo, ale čisté, zachovalé a z dobré látky. Již navlekla dlouhé rukavice, sahající vysoko nad klouby, již vzala hedvábný, úzký salup , vtom vkročila paní domácí.

"Ach, to jsem ráda, panno Elis, že jdete. Ta má holka mne moří, div nepláče. Musí tam být, myslí si, že by se to bez ní neskončilo. Pro tu muziku přece nemohu krám zavříti a pantáta je na trhu."

"I ať jen jde panna Márinka se mnou. To budu velice ráda -" vpadla jí slečna Elis do řeči.

"Chvála Bohu! No, ta bude míti radost! Čekat nemusíte; když to jde k muzice nebo nějaké merendě, to jsou holky skočny."

"Mladost radost, paní domácí!"

Ó Nedošíne , Nedošíne , sláva tvá pominula!

Prořídlo tvé stromoví, ty tam jsou pavilónky , eremitáže, zmizela letní síň, kde za veselé, hájem rozléhající se hudby jará mládež tanci se oddávala.

Ale tenkráte, za doby, o které vypravuji, tenkráte kvetla ještě sláva háje nedošínského .

Dotčeného odpoledne hrnuli se tam obyvatelé litomyšlští. Cesta vedoucí vesnicí k háji a druhá kolem rybníka před hájem se rozkládajícího, na níž kaštany koruny své vypínaly, ani se netrhla. Za rybníkem hned zelenalo se husté stromoví v novém, světlém šatě. Nad hájem na rovině vypínala se dosti strmá, tehdy hustě zarostlá stráň, na jejíž planince háj dále se rozkládal. Dnes zvučel všechen háj veselým hovorem, křikem, smíchem, hudbou i zpěvem.

Již zdaleka slyšeli blížící se jásavou muziku z hlubin hájových, a když ta umlkla, rozléhal se čistým, vonným vzduchem sborový zpěv. Stinnou klenbou košatých stromů zaznívala píseň starostudentská : In silvis resonant dulcia carmina, in silvis resonat dulce carmen!

A sotvaže sbor dozpíval, odpovídal mu jiný z jiného stinného místa: Dulcia carmina in silvis resonant, in silvis resonat dulce carmen -Když slečna Elis s Márinkou domácích do Nedošína došly, byl háj už všecek plničký. Dole před restaurací, nevelkým to, úhledným domkem s krytým sloupořadím, usadili se hosté na prostých, prkenných lavicích v háji, neb rozložili se na hebkém trávníku pod košatými stromy, mezi nimiž hojně jiných se procházelo. Všude živo, všude hluku a smíchu. Hlavní proud mířil stezičkou od restaurace pod strání kolem kapličky sv. Antonína do návrší, kdež byl sál a hlavní veselost.

Kdo byl dnes zasmušilý, ten musil tu čelo vyjasniti. Klenbami omladlých korun proudilo zlaté májové světlo, a v čerstvé zeleni májové mile strakatila se roucha rozmanitých, světlých barev.

Márinka hořela nedočkavostí. Mžikem prohledl bystrý její zrak houfce tu se procházejících, tam vesele popíjejících studentův . Elis také bedlivě se rozhlížela.

Tu náhle stanula. Od restaurace blížila se paní aktuárová a jí po boku Lottynka .

"Ta schovanka s nimi není -" podotkla Márinka .

"Ó, ta ani neví. Neberou ji nikam."

Sotvaže zas několik krokův ušly, obrátila se Márinka hlouběji do háje.

"Tam někdo přednáší - ah , to je pan Frybort . Pojďme poslechnout."

"To musíme -" Došly četného zástupu studentův a jiných, uprostřed něhož Frybort stoje na pařezu starého, skáceného stromu deklamoval. Slečna Elis poznala, že to ta deklamace o mlynářové opičce, které se byl dnes ráno tak pilně zpaměti učil. Všichni napjatě naslouchali usmívajíce se, časem vybuchli v hlasitý smích, kterýž vzbudila žertovná báseň i výtečný deklamátor .

Márinka nespustila své jasné veselé oči s milého filosofa , kteréhož, když zanedlouho skončil, hlučný potlesk za zdařilou přednášku hojně odměnil. Jen seskočil a již zamířil zrovna k milému děvčeti.

Sotvaže je uvítal a pozdravil, vedl je tam, kam mladé děvče vlastně toužilo. Vyšli ze stínů hájových na stezičku, minuli kapličku vystavěnou na způsob jeskyně, pod níž jasná se prýštila studánka; trávník kolem vrouben byl kleny a křovinami. A již stanuli před tančírnou: na čtyřech seseknutých kmenech spočívala lehounká střecha, pod ní rovná podlaha; to byla prostá taneční síň, kdež už v plném kole pilně tančili. Opodál usazená kapela skočně hrála. Nežli se slečna Elis jak náleží rozhledla , osamotněla. Spatřila, jak Frybort blaženou Márinku do kola odvádí, zahledla je pak několikráte, ani se mezi tančícími kmitli. Dav diváků se kol tlačil.

Hledala Vavřenu , myslila, že jej tu najde, ale ani stopy po něm. Ptala se prve Fryborta na něj a ten jí pověděl, že jej nejprve viděl s paní aktuárovou a s dcerou. Lotty teď tančila s jiným.

Po chvíli prodrala se zástupem diváků, chtějíc si odpočinouti. Odešla a vzdalujíc se ocitla se zanedlouho na tichém osamělém místě, kdež jen ohlas šumu a hudby se ozýval.

Stanula, vydychla si. Bylo jí volněji a zase jakási tíseň napadala její mysl.

Zvuky veselého kousku stlumené k ní zaléhaly; v nich zazvučel jí ohlas dávno minulých let, šťastného mládí. Zadumala se. Všecko tu, jako to bývalo: krásný jarní den, háj stinný, nezměněný, ruch a veselí, "majales " jako jindy - jen jiné tváře. Teď na ně pro minulý čas zapomněla. Vzpomněla na svá léta - doba minulá obživla a ze šera hájového vystupovaly známé, milé postavy; a tu ten štíhlý mladík, jenž ji z kola do háje odvádí. Jde zavěšená na jeho rámě, zapomíná na tanec i hudbu a naslouchá jen slovům jeho. Mžikem vrací se u vzpomínání šťastná chvíle za chvílí, až stane u té poslední a nejbolestnější. Bylo to také v tom háji, v těch místech, kde naposledy s ním stála, kde se s ní loučil navěky. Obětoval se pro rodiče, obětoval ji a sebe.

Ten starý, nahrbený strom v hloubi háje nepomyslil si, že by dnes mohl někoho k sobě přivábiti. Ale stalo se tak.

Lenka opustivši hlučnou společnost, ohlížela se po slečně Elis, o které jí byl Vavřena , jakmile paní aktuárovou v háji uvítal, stručně pověděl. Tak bezděky, neznajíc lesík, zašla až v stinnou samotu a stanula u starého, shrbeného stromu, kdež se jí zalíbilo. Již dávno nebyla v lese, který tak milovala. Ztrávilať mládí své v krajině bohaté na lesy, v nichž sama se v bujném veselí probíhala anebo se strýčkem se procházela.

A teď po dlouhém čase zašuměly jí opět stinné koruny nad hlavou, znova ucítila jemný, lahodný dech háje. Což divu, že zabloudivši, ven nepospíchala, ale tu v tom útulném, milém místečku zůstala? Nadto zahledlo její cvičené oko něco, což ji teprve připoutalo. Kus nad zemí vyrážela ze starého omšeného kmene mohutná větev, a v koutečku, který s kmenem tvořila, bylo jako přilepeno ptačí hnízdo.

V tu chvíli také nalezl filosof Vavřena samotu, vlastně to, co v samotě hledal.

Vystoupiv z houštiny, spatřil svěží, štíhlou dívku ve světlých, modrých šatech, ana bedlivě do výše na starý kmen hledí. Teď postavila se na špičky, hledí a hledí Jak je sličná, jak ji ten živý ruměnec zdobí!

Teď krade se tichounce ke stromu - vtom náhle se zastavila a ohlédla. Nach jejího líce potemněl - ale již drobným prstíkem Vavřenovi ticho velí, jenž směle se za ní zlehounka plíží.

Teď stanul vedle Lenky a ty lidičky zahleděli se k ptačímu hnízdu.

"Vidíte?" šeptala Lenka.

"Nevidím."

"Sem hleďte, vidíte zobáček, hlavičku a ta černá očka?"

"Ano, ano, již vidím -" a hleděl upřeně na ptáčka, jemuž přes okraj hnízda hlavička vyčnívala. Tak stáli za chvilku těsně vedle sebe. Vavřena cítil, jak se mu krev rozproudila, jak mu do tváří stoupá. V tom tichu kolem nich zavládnuvším tepala prudce dvě srdce, divže úchvatný hlas jejich slyšeti nebylo.

Mladík sklonil hlavu. Zrak jeho setkal se se zrakem Lenčiným, a když se v ty zářící, zavlhlé oči zahleděl, bylo mu, jako by se mu hlava zatočila.

Zrak, líce, čerstvý ret její, vše se naň usmívalo, záříc tichou, vroucí blažeností. Vzpamatovala se.

"Pojďte, abychom ho nesplašili!" zašeptala jako ve snu.

Poslechl jako dítě. Oba vystoupili opět před strom, vedouce se za ruku jako blažené děti.

Kráčeli mlčky travnatou steztičkou, po jejíž stranách husté křoviny a stromoví se vypínalo. Jas sluneční tu pronikající a lahodný stín mile se střídaly; od stráně pak sem zalétaly sem stlumené zvuky veselé hudby.

Znenadání vyvinula Lenka ruku svou z pravice filosofovy a zahleděla se vpřed, kde před nimi stála nějaká žena v staromodním , velkém klobouku, salupu a dlouhých rukavičkách.

"Ah , slečna Elis!" zvolal Vavřena .

Za chvíli byli dobrými známými. Nedaleko od místa, kde stáli, byla pod starým bukem prostá lavička, na kterou usedli, jak Vavřena navrhl.

Elis s Lenkou brzo se domluvily. Dobrá ta stará slečna pověděla mladé dívce, jak už dávno si přála s ní pohovořiti; že nikam už nevychází, ale že vydala se dnes tak daleko, poněvadž chtěla se s ní setkati. K tomu že hlavně přispěl onen almanach, který u pana Vavřeny našla.

"Ty verše tam psal pan farář?" a sklopila oči.

"Ano, ty psal strýček."

Nastalo dlouhé pomlčení.

Vtom zahučela hudba. Vavřena trhnuv sebou, naslouchal.

Tvář jeho se zasmušila.

"Ah , čtverylka! A já jsem se zadal s pannou Lottynkou !"

"To musíte, ale již spěchejte!" napomínala Elis.

"Jak nerad! Počkáte-li tu, abych vás tu opět našel?"

"Bude-li chtít panna Lenka -" "S radostí -" a usmála se na mladého filosofa , jenž ukloniv se, brzo za křovinami zmizel.

"Znala jsem vás také," začala Lenka po chvilce poněkud ostýchavě.

"Již dříve, u strýčka?" ptala se Elis.

"Ano, měl vyšívaný obraz od vás, je-li pravda?"

"Víru, naději a lásku, ano," odtušila Elis a povzdychla.

"Ano, a ten choval v neobyčejné vážnosti. Našla jsem na něm v koutku vaše jméno a datum, domýšlela jsem se, že to nějaká drahá památka, a pak - pak jsem našla list od vás v české knize, v ,Slávy dceři'."

Přítomnosti nebylo. Elis i Lenka zašly v minulý čas, kde zdroji svých nejmilejších upomínek, a mysl obou, zvláště Elisina , okřívala i rozechvívala se jimi. Lenka musila vypravovati o svém dobrém strýci a stará slečna naslouchala z celé duše. Hlavu měla sklopenu, ruce na klínu sepjaty. Často povzdychla a do svěží tváře dívčiny se zahleděla, až se jí srdce otevřelo, a z něho vynesla sladké i bolné tajemství, jež po tolik let přede všemi uzavírala. Jak začala vypravovati a se svěřovati, volnilo se jí v duši a již pak mluvila důvěrně, upřímně; vypravovalať dívce, která rovněž nadevše milovala toho, jenž jí na světě byl nejdražším.

Strýček, farář Jiří, byl rodic litomyšlský a daleký příbuzný slečny Elis, již sobě jako student na filosofii oblíbil. Mladé děvče již dávno k němu lnulo. Tak po čas blažili se nejsrdečnější, ale tajenou láskou.

"Ale matka jeho, vaše babička, byla tuze pobožná a zaslíbila syna svého, kdy ještě byl dítětem, stavu kněžskému," pokračovala slečna Elis, když familiaria vyložena byla, najednou u vypravování svém se zamlčujíc.

"Když byl ve fysice , vyslovil se, že nemá chuti státi se knězem. Ale tu matka jeho prosila, plakala, a když na svém stál, tak nad tím se rozžalostnila, že upadla do těžké nemoci. Trápila se nad tím, že nedodržela slibu učiněného. I starý otec synovi přimlouval, prosil, žadonil, ba padl před synem na kolena - a tak - Po vagacích měl odejíti do semináře. Než odešel, prosil mne, abych mu dovolila s ním promluvit. Sešli jsme se tu, v tom háji nedaleko odtud - a tu - se navždycky rozloučili."

Slečna Elis pohnutím umlkla. Dobrotivé, jasně modré oči nějak se jí zakalily.

"A už nikdy jste se s ním neshledala?" ptala se soucitně Lenka tichým hlasem.

"Ó, ano. Babička vaše se uzdravila. O sv. Janě Nepomuckém jela s dědečkem do Prahy Jiřího navštívit. Pozvali mne s sebou. Chtěla jsem se tomu shledání vyhnout, a zase bych ráda - ale odříci jsem nemohla; naši mne nutili. A tak jsem jela. Když jsme do Prahy přijeli, bylo tolik lidí tam, že jsem byla v té tlačenici a tom hluku od dědečka vašeho odtržena. Šla jsem nazdařbůh těmi hřmotnými ulicemi, ohlížejíc se po našich. - Tu jsem potkala starého pána ve vysokých, lesklých botách; vypadal jako náš pan děkan. Byl to také kněz. Šla jsem k němu a ruku políbila a prosila, aby mně pověděl, kde tady seminář. Myslila jsem, že se tam se všemi sejdu. On se dobrotivě usmál. ,Máte tam bratříčka?' ptal se a já - Bůh ví, jak mně bylo. Zavedl mne až k velikému, černému stavení. ,Jděte tou branou, pak přes dvůr nalevo a za druhým je seminář. Tam se zeptejte fortnýře.' Poděkovala jsem a šla. Bylo už pozdě odpoledne. Mezi těmi tmavými staveními bylo už šero a nebylo tam skoro ani človíčka. Přijdu na poslední dvůr a tu kus proti mně jde nějaký mladý kněz takové postavy jako Jiří. Když jsem tu černou kleriku jeho uviděla, píchlo mne u srdce.

,Takovou také nosí!, pomyslila jsem a slzy mně vstoupily do očí. Bože, Bože! Jak živa nezapomenu - přišel blíž - kolena se mně třásla - to byl on, Jiří! Ale jak změněný, bledý, přepadlý. Když jsem ho tak viděla, dala jsem se lítostí do pláče a zapomněla, kde jsem. Chytla jsem se jeho ruky, jako by mně uprchnouti chtěl. On stál nade mnou, těšil mne, ubohý, a hlas se mu třásl, až přišli jeho rodiče. Dobře, že už šero bylo - a pak radostí nad synem majstrem nevšimli si, jak je přepadlý a jak jsem byla uplakaná. Zůstali jsme dva dni v Praze a on nás všude vodil. Ale já nic neviděla, já nic nemohla doma vypravovat."

A tu slečna Elis opět přestala.

Lichotný větřík, táhna křovinami a stromovím, zanášel až sem zvuky veselé čtverylky.

"Přicházíval na vagace ," začala po chvíli Elis znova, "ale tu jsem skoro nikdy s ním nemluvila. Vyhýbala jsem se mu, jen pro něj, ale bylo to tuze krušno. A nikdo nic nevěděl, nikdo netušil! Než byl vysvěcen, psal mi list a poslal lístek do památníku. Však to písmo mi nejvíce pomohlo, že jsem poznala v knížce jeho rukopis. Pak měl slavnou primici tady v děkanském kostele. Byla jsem tam také, aby nebylo divno , proč nechci jíti - ale když vstoupil k oltáři v ornátě , tu napadly mne mrákoty a já musila z kostela. Pak jsem to odstonala. Jak ráda bych byla zemřela!"

Za chvíli panovalo ticho. Žádná z nich nebyla s to, aby slovíčka ze sebe vypravila. Staré slečně bylo bolno i volno; ulehčilať srdci, že svěřila se duši dobré a citlivé.

"To tam, já to už přestála," začala po chvíli a na rtech její zjevil se elegický úsměv. "A vám se to, milá Lenko, nestane!" dodala. Děvče pohledlo na ni tázavě, pak sklopilo oči, když spatřila Vavřenu kvapně se blížícího.

"Ten knězem nebude!" zašeptala Elis, sklonivši se k mladé své sousedce.

"Aj, už je po čtverylce? Co to, pane Vavřeno ? Vždyť ještě hrají!"

"Ó, neštěstí, slečno Elis! Pospíchal jsem odtud jako jelen, abych ještě včas přišel. A byl bych také, kdyby ta nešťastná Rollerka do cesty mně nepřišla. To víte, zastaví mne po svém způsobu, zapřádá hovor, já se jí vytrhl, omluvil se a běžím k sálu. Když jsem tam přišel, bylo pozdě. Tančilo se již a Lotty seděla opodál s matkou."

"I propána - pane Vavřeno !" zvolala slečna Elis.

"To bude bouře!" povzdychla Lenka.

"Ba už byla. Šel jsem k nim a omlouvám se. Lottynka sedí zamračena, ani se na mne nepodívala, a paní aktuárová mne zostra odbyla -" "To věřím. Hleďte to napraviti, mohlo by vám to ublížit!" napomínala starostlivá Elis.

"Já vás zdržela!" a Lenka hleděla starostlivě na mladého filosofa , jenž však odhodlaně rukou mávl a usmívaje se, pravil: "Už se stalo! Ničeho se nelekejte. Dovolíte-li, zůstanu u vás: je tu tak pěkně -" "Mám strach o Fricka, pane Vavřeno ."

"Odevzdal jsem jej spolehlivému studentovi" "Bude-li však teta na vás opravdu se hněvat?"

"Je s to, aby vám dala proto výpověď -" mínila Elis.

Na ta slova pohledli na sebe Lenka a mladík a oběma kmitla se stejná myšlénka , která je zarazila.

Pak by se denně nevídali.

Než Vavřena vzpamatovav se, zakroutil hlavou.

"To se nestane!"

V ten okamžik zašustělo opodál křoví.

"Zase! Jestřáb krouží nám nablízku!" podotkl a všichni pohledli v tu stranu, kde nedaleko zjevila se nevelká, obstarlá již paní, na travnatý stezník vystoupivší. Nebyla ani suchá, ani zavalitá; na svadlém jejím obličeji nejvíce vynikaly pichlavé oči bystře a rychle vše pozorující a přehlížející.

Na levé ruce visel jí nezbytný váček na klubko, dráty a punčocha.

Stanuvši nedaleko na lavičce sedících, za okamžik hleděla na ně, divně se usmívajíc.

"Ah , ah , pane filosofe , už je po čtverylce?" spustila po německu . "Proto jsme tak pospíchali? Ah - slečna Elis - dobrý den!"

Změřivši je všechny pichlavým pohledem, pozdravila ironicky a nečekajíc na odpověď, kráčela dále. Vavřena byl prudce vstal, než Elis zachytila jej za ruku a Lenka, prve oko před jedovatým pohledem paní Rollerové sklopivši, prosebně vzhledla k rozhorlenému mladíkovi.

"Zasloužila by, abych jí řádně odpověděl, té klepně. Myslíť si, že je pořád ještě půlmistrovou, že může dosud tak mistrovati a poroučeti, jako to chodívalo za času nebožtíka muže!"

"Ale vždyť ji znáte, pane Vavřeno , vymstí se vám -" chlácholila Elis.

"Baže znám! Obchází všude a sbírá klepy. A vy ji také znáte, tu Češku-Němkyni, o které jste mi vypravovala, že nebožce Rettigové mnoho na příkoř činila."

"Ale tu panna Lenka -" vpadla slečna Elis do řeči.

"Ach ano, k paní aktuárové také dochází," dodal mírněji student. Napadlo ho, že to dobré děvče zas utrpí.

"Chodívá a znám ji tak dle řeči. Ale nechť si přijde a žaluje. Já už to snesu" a Lenka se usmála; "ale nevím, jak vy!" Pohled, který na Vavřenu upřela, dopověděl. "Teď však musím jíti -" "My vás doprovodíme" a Elis vstala.

Vavřena , jakoby náhodou se obrátiv , hleděl ke starému stromu. Náhle zvolal: "Hle , panno Lenko, teď ten ptáček vyletěl!"

"Vzpomněla jsem prve, že přijde-li vichr nebo bouřka, že by to jeho hnízdečko snadno mohly srazit."

"Vyčkáme a já vám za nějaký den povím, co na tom krásném místečku nového."

"Ó, to budete míti se mnou práce! Přes ten ,Mostek', který jste mi zapůjčil, také dobře nemohu. Mnohému jsem nerozuměla. Těžko býti filosofkou ."

"S radostí vám ruku podám. Ale dnes přinesl jsem -" "Dnes mi půjčíte, jak jste pravil - tedy jste nezapomněl -" Vavřena vyňal z náprsní kapsy malou, tenkou knížku.

"Tu se podívejte a já zatím přivedu Fricka." Odkvapil.

Děvče zvědavě nahlédlo na první stránku.

Slečna Elis zvědavě nahlížela Lence přes rameno.

Byl pozdní večer - první májvečerní máj - byl lásky čas stálo na prvních řádcích.

Nedošínský háj zvučel hudbou, zpěvem, žerty, smíchem a veselým hovorem a křikem. Nejvíce lidí skupilo se u tančírny, pak v dolejší části u restaurace. Než po všech cestičkách, i odlehlejších, bylo viděti procházející se, nejvíce ovšem mladé lidi. V tichém zákoutí, hluboko v háji kráčel zvolna, jak na filosofa se sluší, Špína všecek zadumaný. Měl na sobě černý frak po nebožtíkovi strýci, který byl na dnešek tak cídil a připravoval; na filosofské hlavě trčel dosti slušný kastor. Mladý muž bojoval se svou neodhodlaností a bázlivostí. Viděl prve Márinku v kole krásnou, zářící, a oheň jeho srdce rozplápolal se žíravým plamenem.

Chtěl také té rozkoše užíti, aby ji mohl v tanci přivinouti - než poněvadž byl tak nejistým v tanci, rozpakoval se - až najednou z kola zmizela a darmo se po ní ohlížel. Teď pátraje po ní, umiňoval si, že ji přece provede, a kdyby stůj co stůj! - Nyní zastaviv se přemýšlel, jak ji osloví, jak ji o taneček poprosí, nahýbal se, zkoušel se v komplimentu - vtom vzpřímil se, jako by jiskra tělem mu proběhla.

Za houštinou ozvaly se stlumené hlasy. Naslouchal.

"Vyhrál jsem kytičku, takovou jako ta na schodech, víte?"

"Tu máte kytičku -" "A tu -" Více neslyšel; než viděl, sám nejsa viděn, jak Frybort k Márince se sklání a ji líbá.

A ona nebrání se, nekřičí!

Šťastní milenci v šepotu a líbání kráčeli dále. Jako ohromený stál Špína a upřeně hleděl na místo, kde ten úlisník to děvče jako jahodu svěží tak směle líbal. Procitnuv z ustrnutí, loudal se odtud, maje hlavu více skloněnou, více zamračenou, než by se na filosofa slušelo a patřilo.

Paní Rollerová , vdova po bývalém purkmistru, přísnější a mocnější než sám "pulmistr", domnívala se, že dosud moc v její rukou, a nevzdala se proto úřadu svého censorského . Nic nezatajeno před jejím bystrým zrakem, vše stíhala svou ostrou i zlou kritikou. Zbrousivši nyní háj, zastavila se u paní aktuárové , s kterou ihned důležitý hovor zapředla.

Lottynka tančila i nestála téměř ani chvilenku. Nicméně byla nějak nespokojena. Sklamalať se ve svém očekávání. Vavřena , ten sličný, rázný student, o němž jen chválu slyšeti bylo, vzbudil v ní náklonnost, o níž se domnívala, že to láska. Přála mu a lichotilo jí, že k ní povždy zvláště pozorně se choval. Lotty nejsouc prosta marnivosti domnívala se, že příčina toho v jeho srdci je a to tím spíše, an mladý filosof jinak lhostejně, ba nevšímavě se k dámám choval. Bylo by jí tak zalahodilo, kdyby se mohla pochlubiti, že ten chladný mladík před ní se pokořil a o lásku prosil. A na to právě dnes se těšila. Za dnešní slavnosti mělo se přání její vyplniti, a proto se jí dočkati nemohla.

A jak byla sklamána !

Vavřena je sice uvítal, ale zanedlouho odešel a nevracel se, jako by jí tu ani nebylo. A což neslýchaného!

Nepřišel ani včas ke čtverylce, na kterou se s ní zadal. To už nebyla nehoda, to bylo zúmyslně jednáno! Byla hluboce uražena.

Náklonnost její k Vavřenovi rázem byla tatam a zraněná samolibost zavládla.

Ó, již si ho nevšimne, toho hrdého filosofa ! Ať, ucítí Než pořád ještě čekala, že bude žaroniti - ale on omluviv se, odešel a nevrací se. Snad jej to bolí, snad se neodvažuje - byla by mu křivdila?

Tak přemýšlejíc šla ze sálu k matince všecka od tance rozehřátá. Právě odcházela od paní aktuárové Rollerka .

"Pojď, Lotty , komm, komm, mein liebes Kind! Bedenke nur! Die Leny!"

"Co se stalo?"

A již sdělila matka, co byla paní pulmistrová jí pověděla. Dceruška hněvem se zarděla, a když matka dokončila, zkřivila Lotty pyšně pěkné své rty a pohrdlivě se zasmála.

"Ah , tu je -" zvolala náhle Roubínková , spatřivši blížící se Lenku.

"Gratuluji, gratuluji!" oslovila ousměšně Lotty svou příbuznou.

"Vida, tichá vodička!" dodala máti a jízlivý zrak stihl Lenku, kteráž stála klidně, neodpovídajíc, jako na všecko připravena stála.

Čekala smích, bouři, všecko protivné: mnohé již v domě strýcově snesla a příštího se nestrachovala. Ba uvnitř zajásala - vždyť ona vlastně zvítězila; nechť se děje cokoliv - není již sama, opuštěná. Září jí tolik teplého světla, že nelekala se bezcitného, ledového ousměšku .

To byly majales !

Den se již nachyloval k západu. Poslední paprsky rozproudily se hájem, posouvajíce se z travnaté půdy po kmenech ku stinným korunám. Dosud neochablo veselí. Hudba téměř nepřetržitě hrála, smích a vtip nemdlely , zpěv rozjařených studentů zavzníval veseleji a hlučněji.

Dole v háji rozložen byl houfec studentův . Někteří z nich seděli na hrubě tesaných lavičkách, jiní v trávě pod stromy a každý z nich často a důkladně nahýbal džbánek k ústům. Zpívali, smáli se a vtipkovali. Jeden z nich byl jaksi zamlklý. Seděl na kraji lavičky, opíraje spánky do dlaní. Kastorový klobouk seděl mu v týle, dlouhé šosy, jako vlaštovčí křídla, visely mdle, jako zlomená peruť přes lavičku.

"Tys nějaký zoufalý, Špíno! Co je ti?" volal jeden ze studentův .

"Nech mne!" odtušil mrzutě dlouhý filosof a chopiv se džbánku pil dlouhým douškem.

"Kde je Zelenka? Toho jsem tu ještě neviděl!" ptal se opět první. A jiný mu za Špínu odpověděl: "To víš, ten tu není, ten doma dře - baba. Bojí se výslechu, je příliš opatrný -" "Jestřáb! Jestřáb!" zvolal náhle jiný a ukazoval džbánkem na Rollerku , která majíc na levé ruce váček opodál vyzvídavě kráčela.

Všichni se dali do smíchu.

"Vivat commissarius!"

"Vivat dostissima!"

" Vivat Xantippe!"

Studenti připíjeli "paní komisarovi , veleučené -", ana paní Rollerová co rok ku veřejné zkoušce filosofské chodívala, kdež vedle učených pánů přísedících a pozvaných sedala, autora v ruce držíc.

Rozumí se, že zkoušení z toho malé potěšení měli, poněvadž Rollerka neřídila se starým pravidlem, aby to, co škole připraveno, se tam snědlo. Zanedlouho po zkoušce věděly i báby na podsíni prodávající, který z filosofů propadl.

Zdálo se, že paní pulmistrová porozuměla, komu ty hlučné přípitky svědčí.

Zastavivši se nedaleko, hleděla na hlučné a rozjařené studenty svým pichlavým zrakem.

"Vivat Horatius Flaccus!" vzkřikl náhle jeden z nich a druhý hlasem daleko znějícím dodal: "Ale ten vzhůru nohama!"

Hlučný, bujný smích byl odpovědí a džbánky zacvakaly poznovu.

Rollerku jako by sršeň bodla. Obrátivši se, kvapně pospíchala odtud, až konečně za křovinami zmizela, aby jinam jako jestřáb vpadla.

To jméno římského básníka ji vypudilo. Dalť jí minule páter German , ana opět zkouškám přítomna byla, jako všem hostům autora. U ní však dopustil se té výjimky, že knihu obrátil, a tak paní pulmistrová za celou zkoušku měla před sebou zpěvného Horatia "vzhůru nohama".

To bylo studentům nemalým zadostučiněním . A nyní ještě příhoda ta nanovo je rozveselila. Jen Špína měl mysl zaraženou, ale pil.

A čím více pil, tím hlouběji do týla sedal mu již naježený kastor , tím více rozmrzelost mizela z jeho tváře a v očích jeho obrážela se hluboká elegie.

Srdce mu měklo; časem obracel se po svém sousedu, jenž Špínu dobře znal.

Byliť krajané. A pak zase odvrátiv se, pil a sklonil svou tvář hlouběji do dlaní.

"Špíno, ty mi chceš něco říci -" domlouval se krajan, co zatím kolegové zpívali, smáli se a žertovali.

"Řekl bych ti -" odtušil stísněným hlasem Špína. "No tak mi důvěřuj -" "Ale tady ne -" "Tak pojď stranou -" Špína vstav, šel klátivým krokem za svým krajanem, až stanuli opodál pod starým dubem. Druhové za nimi hleděli. Krajan Špínův na ně mrkl a porozuměli.

"Přebral -" "Tak mluv, co je ti, tys nějak smutný."

"Víš - víš -" mluvil přervaně Špína. "Ale ty se mně vysměješ. Všichni mne opustili, nikoho nemám - sám -" tu hlas selhal - hrdlo se mu stáhlo a dal se do pláče.

"Vidíš - nikoho - jsem sirotek - víš" a dlouhý ten filosof plakal jako opuštěné děcko.

Krajan mu domlouval, aby pláče nechal a se svěřil.

"Ono se ti řekne - tobě - ale víš - já sám a sám, ubohý sirotek -" Kolega se zasmál.

"Pořád vedeš jednu - takový velký sirotek, jako jsi ty! Nech toho a svěř se mi, co chceš -" "Vždyť jsem to věděl, že se mi vysměješ! Každý - se mně vysměje - co je -" a vzlykot opět přerušil mu řeč. Sklesnuv na obrostlý kořen starého stromu pohroužil hlavu, pláčem se potřásající, do dlaní. Krajan ještě chvilenku nad ním stál domlouvaje mu, ale pak vida, že je důvěry zbaven, odešel k veselým druhům, kteří se kol něho shrnuli, vyptávajíce se, co se Špínovi přihodilo.

"Vím tolik jako vy. Pil z dišperace , a jak je trochu stříknutý, rozpláče se a nevěří nikomu."

"Vtělená elegie!"

"Ale my - gaudeamus!"

"Gaudeamus!" vzkřikli všichni a džbánky jen rachotily a cvakaly.

Slunce zapadlo za háj; dav výletníků řídl a na cestách vedoucích do Litomyšle bylo zas živo.

Byly to většinou měšťanské rodiny, které tudy se ubíraly; aby před nocí domov stihly. Mladším pak, zvláště studentům, nechtělo se dlouho z té stinné klenby hájové, kde tak výborně se vyráželi.

Hudba dosud hrála a z různých míst zaznívaly veselé studentské písně, takže pravdou bylo: "in silvis resonant dulcia carmina -" Slečna Elis byla by již také odešla, než panna Márinka , Frybort i Vavřena tolik ji prosili, že nemohla odříci. Usedla stranou, čekajíc a přemýšlejíc.

S Lenkou nemohla již promluviti.

Po oné nemilé příhodě čtverylkové přišel Vavřena opět ku slečně Lottynce a její paní mateři, než u obou marně se namáhal.

Kdyby nebylo Rollerky bývalo, minula by zajisté ta přeháňka zlého rozmaru; ale když paní aktuárová uslyšela, jak ten jejich instruktor, jehož svatou povinností bylo, aby přece si jich jak náleží všímal a k nim pozorný byl, s tou tvrdohlavou Lenkou, jak jí říkala, téměř sám seděl a s ní se bavil, a tak ji před nimi vyznamenával, nemohla odpustiti a hrubé porušení slušnosti a galantnosti, jak se domnívala, jen tak přehlédnouti. Její Lotty , ta nejhezčí a nejbohatší, musila ustoupiti takovému venkovskému děvčeti! Vavřena hluboko klesl před očima Roubínkové . Domýšlela se v něho jinších věcí, lepšího vkusu a volby!

Lottynka šla s ním přece ještě do kola, když ji potom o taneček poprosil, ale byla málomluvná a odbývala filosofa , jenž hovor s ní zaváděl, velmi stručně.

A náhle umlkl. To ji také zlobilo. Chtěla jej vytrestati, přála si, aby prosil a se domlouval, ale ten hrdý student mlčel nyní, jako by se hněval a uražen byl.

Jindy chodívala paní Roubínková s průvodem za večera domů, dnes chystala se, sotvaže slunce za háj se sklánělo, na zpáteční cestu. Vavřena , aby povinnosti své dostál, nabídl se, zeje sprovodí, jmenovitě, že Fricka domů povede. Mínilť , že se potom ještě do háje navrátí.

"Fricka povede Lenka a nechceme jich vytrhovati ze zábavy," odbyla jej paní.

Uklonil se a poslední jeho pohled utkvěl na tváři Lenčině. Byla klidná, jasná jako jarní krajina kol a z očí zasvitlo mu světlo štěstí, důvěry a odhodlanosti.

A již rozložilo se šero v nedošínském háji.

Ostrostřelecká kapela sestoupila z taneční síně dolů do háje k restauraci, kamž ze všech stran háje spěli výletníci, tu se shromažďujíce. Zpěv, výskot a smích ani teď neumlkly a vesele jako spoledne řadili se filosofové v šik, aby zpáteční pochod nastoupili.

Ovšem hlučný a veselý pluk jejich nebyl tak četný jako ráno, nebo nejeden opustil řadu, aby konal službu rytířskou a ramenem svým podporoval milou dívčici cestou do Litomyšle.

V poslední řadě kráčel klátivým krokem Špína po boku svého krajana, jenž jej vzal ve svou ochranu. Dlouhý sirotek již se vyplakal, ale nezbavil se dočista svého zármutku a - opičky.

Opodál za legií studentskou, vesele zpívající, kráčel dav věrných městských výletníků, mezi nimiž slečna Elis, již Vavřena vedl, a Márinka , kterouž péči a lásce páně Frybortově svěřila.

Když nastal pozdní večer, rozlehla se městem naposled muzika. Pochod dozněl, výletníci se rozcházeli. Měli na čas, nebo, když k městu docházeli, zatáhlo se nebe mračny a strojilo se na déšť.

Když slečna Elis se svými filosofy domů se vrátila, odevzdavši předtím sobě svěřenou, všecku blaženou pannu Márinku domácí paní, seděl Zelenka u stolu a pilně studoval.

"Ale,pane Zelenko, toho jste si měl přece dopřáti a nebýti z jiných -" vytrhla jej stravovatelka, spokojená s dnešní slavností.

"Není času, slečno Elis. Až jednou něčím budu, pak si už dopřeji -" odvětil suchý student.

"Chlebaři ! Pak zahodíš zase knihy a do smrti se na žádnou nepodíváš -" mínil Frybort , jenž kytici fialek do sklenky plné čerstvé vody ukládal.

Dlouho pak ještě seděli Frybort a Vavřena se slečnou v pokoji, rozmlouvajíce o dnešním dnu.

Byli všichni spokojeni. Jen starostlivá Elis vrhla za hovoru několik stínů: co bude v koleji a co u aktuárů ? Ale mladíci se nelekali.

Špína upadl v hluboký spánek a zapomněl na to, že je sirotek a že v háji něco hrozného byl spatřil.

Nastala májová noc.

Ve své komůrce seděla u malého stolku poloodstrojená Lenka při svíčce vrhající světlo své na malou, rozevřenou knížku. V domě hluboký klid, všickni už spali. Teď zvedla mladá dívka hlavu svou od knihy a majíc ruce volně na stolku upřeny, hleděla snivě před sebe. A zase naklonila se po chvíli a četla: Je pozdní večer, první máj večerní máj - je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas Vtom znova se vytrhla. Venku zašumělo. Přistoupivši k oknu, hleděla ven, pak zhasivši světlo, otevřela. Bylo vlažno , příjemně; z tmavých nebes řinul se první májový déšť a šuměl mile v kvetoucích korunách stromů před oknem stojících.

A jako všecky květiny a stromy tou tichou vlažičkou okřívaly, volnilo se jí v duši. Naklonivši se ven, naslouchala jímavému šepotu a šumění. Zapomněla na své nevolné postavení a svou odvislost - duše její vhroužila se ve sladké sny první, šťastné lásky. Bylo jí blaze. Vzpomínala na sotva uprchlou krásnou hodinu. Stanula v šerém háji u starého, nahnutého stromu. Co asi ten ptáček, ten svědek blažené chvíle, nyní dělá?

Vzpomene-li také on na něj? Tou dobou již Márinka sladce spala. Neslyšela deště, jenž na okna jejího pokojíku ztichounka bubnoval. Bylať zase v háji, kdež splácela Frybortovi svou ztracenou sázku.

Veselí minulo, nastal nový den a s ním obyčejný život. Na vížce gymnasijské zvoněno, studenti se scházeli plným počtem do koleje jako jindy. Ovšem bylo mezi nimi mnoho hovoru, jenž se dotýkal věcí minulých i budoucích. Opojení radostné, nadšení zmizelo a střízlivé uvažování zavládlo.

Profesor náboženství opět do koleje nepřišel. Vzpomněli na slova přísného rektora, že profesor dotud nepřijde, dokud mu nebude dáno zadostučinění . Rokovali o tom, co činiti. Prve však, nežli se dohodli, voláni jsou někteří k rektorovi, a mezi nimi Frybort a Vavřena .

Nastalo to, co každý očekával a čeho se slečna Elis strachovala - přísný výslech pro onu bouři a majales . Přirozeno , že tyto věci ve venkovském městě se netajily, ale u všeobecnou známost přišly. Všecka Litomyšl přála filosofům a nejedna paní a dívka se zalekly slyšíce, že by mnozí i vyloučením potrestáni býti mohli.

Fryborta už ty výslechy začínaly mrzeti, ne že by se bál, ale že doma slyšel slečnu Elis skoro neustále bědovati, že Márinčina jasná tvář se také zasmušila.

Vavřena byl klidný jako jindy, vymlouval vše starostlivé stravovatelce; ale když ničeho nezmohl, mlčel. Zelenka vyučoval, studoval, pojídal k večeři chléb a ovocnou kaši jako jindy. Než na jeho předčasně uvadlé od namáhání tváři zračilo se jakési tajné uspokojení.

Špínovi jako by do výslechu ani nic nebylo. Seděl u otevřené knihy, do ní se nedívaje, kouřil, a maje líce zamračeno, zamyšleně hleděl před se.

Slečna Elis domnívajíc se, že snad se pro ty výslechy a nastávající trest kormoutí, přistoupila k němu a vloživši jemně ruku svou jemu na rameno, jala se jej těšiti.

Ale než domluvila, obrátil se Špína a hlubokým svým hlasem zahučel: "Jen kdyby to už bylo! Byl bych rád, kdyby mne vyhnali."

Elis strnula. To by tak bylo, aby někdo z jejího bytu vyloučením byl potrestán!

Čtyřicet sedm filosofů bydlelo u ní, všichni byli povždy mezi prvními, jsou už velkými pány - a teď! - Čest jejího bytu byla ta tam!

Jisto je, že se více strachovala než sami studenti. Že prý všecka Litomyšl byla na jejich straně - Přece ne - Kdyby všichni, zajisté ne paní Rollerová a rodina páně aktuárova .

Hned ráno druhého dne po slavnosti májové jala se paní Roubínková manželu svému v "obrštu" si hovějícímu vyprávěti, jaké to letošní majales byly, a začala velmi obšírně a zrovna ne spravedlivě a pravdivě o tom vykládati, jak jejich pan instruktor ji a zvláště Lottynku urazil a neslušně se choval.

Dotkla se tím velmi citlivě pana aktuára . Referát svůj stupňujíc došla až k tomu, jak Lenka sama po háji se procházela, jak s instruktorem se bavila.

Pan strýček dnes už několikráte hlavu svou od Herodesa krále odvrátil a byl by počal úředně vyslýchati, kdyby nebyla nastala hodina, které do kanceláře odebrati se musil .

Když pak o polednách domů přišel a se naobědval, začala Roubínková , jak se říká, od repetice, dokládajíc se svědectvím paní pulmistrové Rollerové . Lenka byla v kuchyni. Dobře však věděla, vlastně tušila, že se v pokoji o ní jedná. Bylť pan strýček za oběda několikráte na ni svůj chladný, ledový zrak obrátil, a tomu rozuměla.

Nelekala se, jsouc na všecko připravená, než zarazila se přece, když na Vavřenu pomyslila.

Ten přišel odpoledne v obyčejnou hodinu Fricka vyučovat. Paní aktuárová chladně jej přivítala, Lotty jako by ho neviděla. Darmo se po Lence ohlížel. Zajisté jí teta nějakou práci vykázala tak, aby do pokoje přijíti nemohla. Když odcházel, potkal na chodbě Rollerku .

Radostně a velmi sladce uvítala ji paní aktuárová a zdržovala tu milou návštěvu tak dlouho, až aktuár z kanceláře přišel domů.

Chudák! Všecko se vymklo z koleje!

Co byl od své manželky slyšel, to dotvrzeno a dovršeno paní purkmistrovou, jež mimo jiné dodala, že Lenka se přátelí s tou slečnou Elis, která je taková vlastenka, která by všecko ráda narub obrátila; za doklad toho uvedla, že Elis byla velmi dobrou přítelkyní nebožky Rettigové , co chtěla celou Litomyšl zvlastenčiti.

Když potom Rollerka odešla, nesvlekl aktuár svůj úřední kabát, ale vyšel ven přímo do komůrky Lenčiny.

Tam seděla nedaleko okna jeho neť šijíc, jak jí teta byla přikázala.

Děvče bylo překvapeno, poněvadž strýc sem nikdy nepřicházel. Stanul uprostřed a hleděl upřeně na Lenku, jež byla vstala, šití na stolek uloživši. Vážně, přísně jako v kanceláři, počal pan aktuár . Vyptával se na včerejší den, na Vavřenu a slečnu Elis. Lenka, vzpamatovavši se, odpovídala pevně a pravdivě, nezapírajíc, že s nimi mluvila. Již strýc umlkl a zdálo se, že po výslechu, vtom upřev zrak svůj na stolek, pravil: "Co to máš pod šitím?"

Lenka se zarazila a mlčela.

"Podej sem."

Nebylo zbytí.

Roubínek vzav malou knížku, již mu Lenka podala, pohledl na ni zběžně. Poznav, že je jazykem českým psána, ptal se, od koho ji má.

"Je má -" bezděky zalhala Lenka, chtějíc ušetřiti Vavřenu .

,Ah , tak ty přijímáš presenty ?" a strýc ukázal na vnitřek desky, kdež instruktor jeho synáčka byl podepsán. Dívka se zarděla a mlčela.

Bylo již pozdě chybu napraviti. Nepromluviv ani slova více, odešel pan aktuár vážným krokem, nesa s sebou zabavenou knížku.

Nastal večer.

Mimo obyčej dal si Roubínek svíci rozsvítiti a usednuv ke stolu ve svém květovaném "obrštu", rozevřel corpus delicti a jal se čísti.

Ubohý Mácha!

Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho "Máj" a nyní soudil jej poznovu pan aktuár Roubínek .

Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu.

Manželka i dcera byly již ulehly, v domě nastalo ticho. Roubínek drže v kostnaté pravici tužku, četl a četl - patrně s velikým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nad to byla tato "v rajmech ", jak pan aktuár říkal.

Dle všeho úchvatné verše Máchovy hrozně málo naň působily. Tvář úředníkova se neměnila a po chvíli zdálo se, že jej čtení namáhá. Ustal na okamžik, ale pak chtěje povinnosti své zadost učiniti a knížku jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem. Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovati, oči jeho však přebíhaly ještě verše, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl, již hledí jen na jedno místo; teď oči přimhuřuje, zavírají se, teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a - blaženě klímá.

Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verše: Je pozdní večer - druhý máj večerní máj - je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas.

Roubínku ! Roubínku !!

Pan aktuár vstal dle všeho levou nohou z postele. Byl mrzut . Snad příčinou toho byly ty ošklivé sny, jaké jej téměř po celou noc byly soužily. Arest, řetězy, policajti daleko větší a hroznější než Kmoníček , šibenice, kostlivci - to všecko se mu pletlo v zmateném snu, z něhož div se nepropotil hrůzou a zděšením.

A to všecko ta knížka, ty "rajmy "!

Takové neznabožské knihy čte jeho schovanka, takové jí půjčuje instruktor jeho syna! Dobře to tušil, že to takový vlastenec, novotář. Mrzut odešel do kanceláře.

Téhož dopoledne setkala se paní aktuárová s paní purkmistrovou Rollerovou a hodnou chvíli spolu rozmlouvaly. Rollerka vypravovala, že byla navštívit pátera rektora a tam že se všeho jak náleží dobře dověděla.

A než poledne minulo, byla jedna řeč, že nejhůře v tom jsou filosofové z bytu slečny Elis, z nichž dva aspoň budou vyhnáni.

Tuto novinu vypravovala Roubínková svému muži po obědě, kdy se mu při dýmce v mrzutosti jeho poněkud ulehčilo.

Slečna Lotty sedíc u okna na pohodlné židli, škodolibě upírala své oči na Lenku, ubrus se stolu skládající. Viděla, jak ta její sokyně sebou trhla a zbledla, jak ustrašeně k tetě vzhledla .

"Ten divně jednou skončí! Ještě tak mladý a už drží se novot a dělá proti představeným revoluci. Zaslouží si notně přísný trest," lhostejně pravil Roubínek a pustil vážně kotouč dýmu.

Lenka předtím na okamžik, jako strnulá, vztyčila nyní hlavu a kvapně odešla. Do duše urazila ji ta bezcitnost a obmezenost.

"Ta bude vyvádět!" mínila Lotty , když sestřenka odešla.

"Ta bude ještě paličatější! Na, es wird sich zeigen!" Od slečny Elis odešla paní domácí, když jí byla bezděky velkou starost způsobila. Povědělať Márinčina matka, co byla o studentech, zvláště o Vavřenovi a Frybortovi , slyšela.

Stará, suchoučká slečna seděla, teskně očekávajíc, až by někdo z pánů filosofů se vrátil.

Konečně zahřmotilo to na schodech a do pokoje kvapně vstoupil veselý Hanák.

"Ach, pane Fryborte , že konečně jdete! Mám srdce jako jáhlu . Řekněte mně, co se děje? Odkud jdete?"

"Od výslechu."

"A je pravda, že - vás - že budete musiti pryč?"

Filosof se zasmál.

"To vyženou celou filozofii. Všichni za jednoho!"

"A co když se tak stane?"

Frybort zasmál se znova.

"A vy se ještě smějete? Ta hanba!"

"Nic špatného jsem nevykonal. Bránili jsme starého zvyku."

"Ale bude po studiích."

"Co potřebuji věděti, abych byl řádným občanem, to vím, knihožrout by beztoho ze mne nebyl!"

"A Márinka ?"

"Márinka ? Ta mne má ráda a vezme si mne, budu-li sedlákem na Hané, tak jako kdybych byl nějakým advokátem!"

"Což vy, ale pan Vavřena ! Co ten by dělal!"

"Však oni si to dobře rozmyslí, než takového výborného studenta vyženou a zkazí. Ostatně, páter German se ho zastane a konec koncův : ex moribus primam, cetera eminenter!"

Slečna majíc po tolik let filosofy , přiučila se těm latinským třídám na vysvědčeních a rozuměla dobře, co Frybort byl řekl: "Kdyby to tak Pán Bůh dal! A jest po výslechu?"

"Ano, zejtra snad již bude vyhlášen rozsudek."

"A kde je pan Vavřena ?"

"Šel do hodiny."

Vavřena kráčeje po schodech k bytu aktuárovu , hleděl dychtivě před se a čekal, že Lenku uvidí. Ale chodba byla prázdna, dvéře Lenčina pokojíku zavřeny. Již druhý den jí neviděl! Toužil ji spatřiti. Věděl, že to není náhodou, že aktuárka jí asi brání. Jindy tu milou tvářičku vždycky vídal, nyní naschvál ji zavírají. Dnes bylo jako včera, ani matka, ani dcera si instruktora tak nevšimly, jako jindy činívaly.

Jediné bylo dnes kromobyčejné to, že pan aktuár již doma byl. Vavřena učil. Jindy přes tu chvíli přicházívala slečna Lotty pro to neb ono, teď se z prvního pokoje ani nehnula. A když bylo po hodině, odcházel Vavřena . Pan aktuár sedě ve své lenošce a hledě na Herodesa krále, zastavil jej a mluvil k němu. Pověděl svým lhostejným, chladným způsobem, že je úředníkem, jenž musí býti pořádným, a že tedy pořádek na jiných žádati musí. Pan instruktor však že všímá si příliš jiných věcí, co se naň nepatří, a že mu to bude ještě jednou škoditi více než teď. Že by měl jen studovati, a ne si rebelie a zbytečného vlastenčení všímati a jiné kaziti.

"Žižka a císař Josef byli také Čechové," tentokrát nedodal však "a ten kostel tu máme po nich na památku", nýbrž: "a nečetli také takové hloupé, neznabožské knihy, jakými mladým holkám rozum pletete. Nač holce kniha? Vařečka a ne lejstro! A pak chci, aby Fricek -" "Pane aktuáre , račte mně laskavě zkrátka říci, co míníte -" Aktuárův zrak opustil Herodesa krále a utkvěl na tom opovážlivém mladíkovi, což znamenalo, že Roubínek byl nemálo udiven a překvapen.

"Míním, že si jiného - instruktora - a tu máte za měsíc -" a ukázal na stůl, kdež byl Vavřenův měsíční plat za květen vysázen.

Vavřena podotknuv, že si těch peněz ještě nezasloužil, poděkoval a odešel bez peněz.

Roubínková i dcera byly překvapeny. Domnívalyť se, že bude Vavřena ohromen, že bude se omlouvati - a on, ukloniv se a hrdě vztyčiv hlavu, odešel.

"Ó, toho hrdopýška! Jak jsme se v něm zmýlili!" zvolala aktuárová , jež mu jindy tak přála. Myslilať , že najisto si Lottynku zamiloval, což bylo zcela přirozeno , jakož i to, že city své tak málo najevo dával. Přála mu proto, ač byl dosud studentem, jsouc přesvědčena, že až dostuduje a panem doktorem se stane, že Lottynku za ženu pojme. Byla by to "krásná partie", nejlepší, než kdyby se její dcera za nějakého úředníka dostati měla.

A on zavrhl krásnou, bohatou Lottynkou a volil tu nepatrnou, divnou Lenku!

Od aktuárů nešel Vavřena přímo domů, ale volným krokem ubíral se z města ven, až v nedošínském háji se ocitl.

Mladý filosof byl zamyšlen a nežli se nadál, stanul nedaleko starého, nahrbeného stromu v hloubi hájové. Plížil se opět pod jeho korunou a hleděl upřeně k mocné haluzi, k níž bylo hnízdečko jeho přilepeno.

Bylo celé, dobře zachovalé.

Pak opět dále zacházel, až na lavičku pod starým bukem se usadil; myšlénky jeho však byly dosud u starého stromu, kde s Lenkou stál, kde ruku její tiskl. Jak jí dá zprávu, kterou byl přislíbil, jak bude dále?

Slečna Elis i její studenti byli dávno po večeři, když Vavřena přišel. Zůstal v předním pokoji.

"Slečno, stalo se, co jste předpovídala."

"Pustili vás?" a polekaná vzhledla k mladému muži. "Ano - ublíží mně to, ale nezabije. Než -" "Rozumím, pane Vavřeno . Kdož ví, proč to je dobré, a věrnost vítězí!" dodala významně.

"Ano - doufám, věřím, ale vy musíte býti se mnou."

Elis podala mu svou drobnou, suchou ruku, kterou mladý filosof vděčně stiskl.

V koleji bylo mnoho jednání a vyslýchání.

Mnozí tušili zlý konec, v městě se o nejhorším vypravovalo. Profesor náboženství, rektor a biskupský komisař uznali, že se filosofové hrubě provinili a že tedy nutně přísného trestu, aby pro příští čas všem možným vzpourám a revolucím zabráněno bylo.

Profesor náboženství žádal neústupně zadostučinění za pohanu, která se mu byla stala. Na štěstí studentův nepředl s ním rektor zrovna dobrou přízi, a tak bezděky, vlastně úmyslně, klonil se k filosofům , kteří nadto u výslechu doznali, že nemínili proti profesorovi demonstrovati, nýbrž že ten přípis je tak rozčilil, ano, když tu slavnost "majales " uspořádali, nemínili nic tím proti profesorům , jak najevo dali, volajíce, prve než do háje vytáhli, "vivat" akademii i jim.

V tom je vydatně podporoval starý, vážený páter German , jenž se jich ve sboru zastal co nejvydatněji.

Než přísný rektor sotva by byl povolil.

Přišlo pak k němu několik předních měšťanů a sousedů prosit za studenty.

Mnohým by tím bylo uleveno, ale několik těch "předáků", kteří všechno zosnovali, byl by přece nejtěžší trest stihl. Než na štěstí všech pobavila ta historie mocného pána, jenž se všemu tomu srdečně zasmál a z odvahy filosofů radost měl.

Byl sousedem rektorovým. Když takový pán z krásného zámku, bohatý, mocný, za někoho "slovíčko ztratí", nepadne toto na skálu.

Hrabě George byl ten deus ex machina, jenž všechno umírnil, smířil a dobře zakončil.

Deputace k profesoru náboženství, některé "primae e moribus" a něco hodin ve filosofském karceru , to byly následky, které mnohé filosofy stihly za tu bouři v koleji a slavnost "majales ".

Slečna Elis div se na Fryborta nerozhněvala, když v neděli ráno s ní a se všemi v bytu žalostně a bolestně se loučil, ubíraje se do koleje , aby vyměřené hodiny si tam odseděl. Šelma šelmovská! Ještě si z toho šašky tropí!

I Vavřena vesele odcházel a za ním jako medvěd hučící Špína.

Slečna Elis nevyšla toho dne ani z domu. Sedm a čtyřicet filosofů u ní bydlelo, a žádný z nich nebyl takto potrestán! Všichni jsou již páni - a teď tři najednou v karceru !

Jenom tím se těšila, že není sama postižena a že ti její filosofové přece jsou nejlepší a něco dovedou. Mrzelo ji jejich potrestání, ale pana Zelenku přece nepochválila. Divná věc! za celý den s ním ani slovíčka nepromluvila.

Všichni v městě se z toho potěšili, že filosofy horší a přísnější tresty nestihly, jen paní Rollerová mínila, že by jinak s takovými vzpurnými mladíky zatočila. Také paní aktuárová byla sklamána , než co pravda, měla i na tomto trestu dosti, kterýž ochotně manželovi svému oznámila, v čemž ji Lottynka mnohými podrobnostmi podporovala.

A než týden minul, měl Fricek nového instruktora, tichého, přičinlivého filozofa, o němž rektor dal panu aktuárovi svědectví, že pilně studuje, ano i více, nežli se v koleji žádá. Lottynka i matka zpočátku jej nadmíru vlídně vítaly, jsouce k němu velmi laskavy - ale za týden schladla již slečna dcera. Což všechno naplat - nebyl to přece Vavřena . Vyrovnal se mu věděním, ale to u slečinky nevážilo. Nebyl tak hezký, nadto, jak se zdálo, se jich ostýchal a bál. Přišel-li, pozdravil, odcházeje klonil se a zdravil opět - více téměř od něho neuslyšely.

"Hodný je, aber unbeholfen," to byla suma všeho pozorování a úsudku slečny Lottynky , s čímž i matinka souhlasila.

Lenka by však odporovala a dala pravdě průchod, že pan instruktor je obratný. Sotva týden k nim chodil a již jí velmi zručně a opatrně dodal knížku, v níž našla psaníčko.

Tam četla: "Brož je dobrý vlastenec. Věřte mu. Bývám v háji. Na starém stromě všecko dobře. Jen já v háji někoho nadarmo hledám, ale doufám a věřím, že jej jednou najdu. Toužím s Vámi promluviti. Těším se, že mně aspoň řádečkem odpovíte. Pak udám více. Mějte se dobře! Váš V."

Četla ne jednou, dvakrát, ale přečasto, každého večera ve své komůrce, i kdy o samotě byla.

Za krátký čas dodal Brož odpověď. Vavřena spěchal do zámeckého parku a tam v šeré dolině ve stínu starých jedlí přečetl dychtivě žádanou odpověď: "Způsobil jste mi velkou radost. Věřím, doufám. Pozdravujte háj a starý strom."

"Věřím, doufám!" opakoval mladý filosof a blaženě se zamyslil.

Jaro míjelo a nadcházelo léto.

Frybort byl vesel a štasten a začínal studovati, nebo blížila se doba zkoušky. Vídal často Márinku , hovoříval s ní a žertoval a nejednou přinesl si kytici čerstvých, vonných květin. Snad tak často zastavoval domácí dcerku na schodech, kdež se mu vypláceti musila , snad se s ním tak často sázela a - prohrávala.

Možná, nebo bodrý Hanák byl vždy vesel a blažen, přinesl-li kytici, ale nepověděl, slečna Elis také nezradila a paní domácí už více nespozorovala na něm kabát na prsou zabílený.

Jen Špína snad by mohl svědčiti, ale ten ani nedutal. Byl teď více než jindy málomluvný, mrzutý a silně kouřil i studoval, až se tomu slečna Elis divila. S ní teď častěji Vavřena o samotě mluvíval a vždy hovořívala o Lence, kterou by Elis sama opět ráda viděla.

Není divu, že by ty mladé lidičky ráda sblížila. Zamilovalať si Lenku, kteráž byla neteří jejího Jiříka, a ráda by ji od aktuárů vysvobodila.

Znala Vavřenu , důvěřovala v jeho povahu.

Ti dva byli by po celý život spolu šťastni. Ba počítala již v duchu, jak dlouho Vavřena ještě musí studovati, než dosáhne pevného postavení, než by se ženiti mohl. Rozumí se, že ho neviděla u oltáře s žádnou jinou, nežli s Lenkou.

Květen minul a nastal červen.

Brož pilně vyučoval Fricka, takže pan aktuár tichého instruktora si velmi chválil a také panu listovnímu jednou v neděli za "růžového" hovoru podotkl, že se mu ten nový učitel proto nejvíce libí, že je skromný a ne do světa, že si dle všeho nevšímá žádných novot a zbytečností, jaké mladému věku nepříslušejí. I Lenka nepřestávala býti vděčnou Brožovi, jenž od Vavřeny nejen, české knihy, ale i psaníčka v nich přinášel.

Ačkoliv mladý filosof často kolem starého domu, v němž Roubínek bydlil, chodíval, spatřil jen málokdy Lenku, kterou tetinka z oka nespustila. Vavřena byl spokojen a šťasten, když milé děvče zahledl ; ponenáhlu však mu to nestačilo. Chtěl, musil s ní mluviti, a v tom právě mu slečna Elis po mnohých poradách pomohla.

Lenka nemohla choditi na filosofskou mši, musila do zámku. Tam se shledala s Elis, která byla vždy šťastna, že si s tou milou dívčinou aspoň několik slov na galerii před kaplí zámeckou pohovořiti mohla. Potřetí přivedla s sebou domácích Márinku a mladá děvčata, již dříve se znající, spřátelila se. Márinka chodívala ovšem jindy na mši filosofův , ale tuto malou obět přinesla ráda hodné slečně Elis i příteli Frybortovu .

Z toho patrno, že byla také zasvěcena v milé tajemství Vavřenovo .

Márinka vyzvala Lenku, aby v neděli odpoledne, kdy čas má, do zámeckého parku přišla, tam že si déle pohovoří.

Tak se stalo. Co pan aktuár na Herodesa krále hledě s panem listovním růžově se bavil a manželka jeho u nich seděla a Lottynka u některé přítelkyně návštěvou meškala, odskočila Lenka do blizounkého parku, kdež Márinka na ni čekala. Tou dobou bývalo málo lidí v parku, neb všichni vycházeli do Nedošína a jinam za město. Ale divnou náhodou vábila zámecká zahrada v tu dobu dva filosofy , kteří tu pravidelně jako znenadání mezi stromy se zjevili a zanedlouho směle k děvčatům se přibočili.

Blažené chvilky v parku byly kratičké, a přece stačily, aby Vavřena poznal, jak to svěží děvče mu srdečně oddáno, jakého je vroucího citu a šlechetné mysli, přece obsahovaly tolik, že Lenka po celé dny a týdny na ně vzpomínala a z nich potěšení čerpala.

Co tito vážně rozmlouvali, bavil Frybort žerty a vtipem svou Márinku .

Vavřena jen litoval, a zajisté také Lenka, že milé ty schůzky nebyly každého dne, ba ani ne každé neděle. Někdy jich více uplynulo, než Lenka opět Márince oznámila, že bude jí možná přijíti.

A tak nezbývalo než psaní, které vážný postillon d'amour svědomitě a spolehlivě donášel.

Slečna Lotty nerozhněvala se na smrt na Vavřenu , jak se zpočátku podobalo, i častěji si naň vzpomněla a když jej kolem jdoucího zahledla , neodvrátila se, než stíhala zrakem štíhlého mladíka, až zašel.

Tu neděli po sv. Antonínu byla v háji nedošínském u kapličky pouť, a toho dne bylo tam, jako vždy jindy, skoro celé město. I paní aktuárová s Lottynkou tam se odebraly a bavily se mezi honorací velmi dobře.

Aspoň se tak zdálo - než Lottynka najednou odvrátila se od společnosti, hledíc pátravě kolem, ba po chvíli vyzvala dvě přítelkyně, aby se šly projít.

Prošly hájem kříž na kříž; co tam bylo studentů děvčata vesele pozdravujících - ale jednoho, kterého by Lotty ráda spatřila, tam viděti nebylo. Již tedy opravdu se hněvá - již opravdu tu Lenku sobě oblíbil.

Tou dobou pod šerým klenutím sehnuté střemchy seděly Lenka s Márinkou a před nimi stál Vavřena s Frybortem . Nebe bylo jasně modré, lahodný větřík šoumal korunami stromů, proud slunečního světla rozléval se hájem - bylo tak ticho, milo, svátečno a v mysli těch mladých lidí ještě jasněji a svátečněji.

Stačili sami sobě, netoužili po společnosti, netušíce ani, že se tam v háji o nich mluví.

Paní Rollerová přišla poněkud později, ale přinesla paní Roubínkové noviny - pane, noviny!

Pulmistrová věděla neb dověděla se všeho - a tak nezůstaly jí schůzky Lenčiny tajny.

Paní Roubínková žasla, trnula, jak ta její schovanka se zapomíná a způsobu a dobrých mravů nedbá - chystala se na ni, ba zahrozila; Lottynka byla dočista sklamána .

Lenka seděla k večeru ve své komůrce, hledíc otevřeným oknem do zahrádky. V myšlénkách byla ještě v parku pod střemchou u Vavřeny . Tu zašustěly šaty venku a paní teta po procházce ještě nesvlečena vstoupila. Nastal přísný výslech. Neť nezapírala, nelhala, toho nedovedla. Pověděla, že byla v parku, a na další otázky přiznala klidně, že s Vavřenou mluvila.

To rozhněvalo paní aktuárovou tím více. Čekala, že bude zapírati, plačíc prositi - ale ta vzdorná hlavička nesklonila se, jak paní teta očekávala.

Přivolán i pan aktuár na pomoc. Nastala bouřka v domě. Z toho ze všeho vyšlo, že Lence zapověděla teta chodit do parku a s Vavřenou vůbec mluviti, což i muž potvrdil, a nakonec hrozba paní Roubínkové , že kdyby Lenka při tom všem setrvala, že by tím vzdala se mateřské péče své tety a že by si mohla jíti za tím hladomřivým, na nic pyšným filosofem .

V měsíci červenci přijel sám hradecký biskup, aby přítomen byl zkouškám, jmenovitě z náboženství.

Zelenka zhubeněl od samého studování jako louč.

Navečer před vlastní zkouškou požádal Špína slečnu Elis, aby mu přichystala černou kávu, že bude celou noc studovati. Slečna Elis za takových okamžiků bděla se svými studenty. Nastal večer, bylo okolo desáté hodiny a Frybort sklapl knihu. "Co umím, umím, za noc to neshltnu ."

Ulehl a za chvíli spal blaženě a spokojen. Po jedenácté sklapl Vavřena knihu a zanedlouho i jemu zavřel spánek umdlené oči. Tou dobou popíjel Špína černou kávu, aby zaplašil všechnu ospalost. Kniha náboženství ležela před ním, četl a kouřil. Hustý dým válel se u velkých kotoučích nízkým pokojíkem jako mlha na horách a jimi bylo viděti neumdlenou bledou hlavu Zelenkovu, který shrben nad explikacemi za druhým stolkem při svitu olejové lampičky studoval, či "dřel", jak Frybort říkával.

Slečna Elis seděla ve svém pokoji u okna, hledíc do tiché, vlažné noci. Myslila, že zejtra její studenti jí hanbu neudělají. O Zelenkovi a Vavřenovi byla jista , Frybort měl hlavu jako stříbrný zvonek a Špína poslední čas velmi pilně studoval. Ale starostlivá slečna nevěděla, že jen u knihy sedal a myšlénkami Bůh ví, kde bloudil. Bylo k půlnoci, když zlehýnka dvéře vedlejšího pokojíku. Slyšela poklidný dech spících, viděla Zelenku jako noční sůvu bdělého, a tam v koutku sedí Špína nad knihou. Sklenice prázdna, káva vypita - a slyš! to chrapot! Probůh! Vypije kávu a - spí! "Chudák, je zmořený!" pomyslila si Elis. "Vzmohlo jej to ustavičné studování. Snad bych jej měla vzbuditi? Ale je pozdě a on rozespalý, unavený -" A zase šourala se tichounka zpět i uložila se.

Ráno druhého dne, když filosofové ke zkoušce se ubírali, přála jim mnoho štěstí, připomínajíc, aby se pokropili svěcenou vodou a svatým křížem se poznamenali. Celé dopoledne byla jako na špendlíkách, přes tu chvíli vybíhala k oknu ven vyhlížejíc. Domácích Márinka tak se měla jako Elis, k níž často do kuchyně "jen na odskok" přiběhla. O jiném hovor nebyl než o studentech a zkoušce.

Prohřátým vzduchem chvěly se zvuky zvonu poledne oznamujícího, minula půla , a teprve ozvaly se kroky a hlasy dole na síni. Elis odhodivši lžíci, vyšla rychle na chodbu.

Zdola slyšela Márinčin veselý hlas a Frybortův smích. Ó, dobře to skončilo! A tu již pan Zelenka! Bledá, suchounká tvář je vyjasněna, rty se usmívají "Omnia eminenter, slečno!"

"Však jste si toho zasloužil! Vítám vás!"

A za ním stoupal Vavřena , klidnější, ale také veselý, a poslední Frybort .

"Slečno Elis," volal již na schodech, "máte-li dost ovsa a šlejšek na krmení? Nesu vám hus -" "Pěkně děkuji, to by pantáta vás s takovým ptactvem nerad viděl."

"Rád uvidí, rád. Samé eminence to nejsou, ale dobře to dopadlo!"

"Chvála Pánu Bohu! Ale kde jest pan Špína?"

Vavřena i Frybort umlkli. Zatím vstoupili do pokoje.

"Chudák, ve všem má neštěstí," pravil vážně Vavřena "A tak studoval! Co začne?"

Slečna Elis měla radost pokaženou. Počítala najisto, že Špína, předtím tak vytrvale studovavší , jak náleží obstojí.

Čekali naň, ale on nešel.

"Nechtěl nám kazit radost," mínil Vavřena , "a opravdu netěší mne dnešní den tak, jako by mne těšil, kdyby i Špína s námi radovati mohl."

Ten zatím za tichého, parného odpoledne seděl v zámeckém parku dole v houštině pod starou jedlí. Opíraje tvář svou o dlaň, hleděl upřeně do země.

Ze své rány, která jej byla stihla, se již probíral. Uvažoval nyní, co mu zbývá, kterou cestou by se dáti měl. Seděl tak dlouho, až konečně volným krokem vyšel z parku. Městem kráčel rychleji, neohlížeje se; domnívalť se, že všichni se za ním obracejí, šeptají a úsměšně naň hledí. Doma zastal jen slečnu Elis. Přinesla mu jídlo, snášela mu, co měla, avšak o zkoušku ani slovíčkem nezavadila.

Špína pojedl něco málo. Pak obrátiv se ku slečně, pravil: "Tak už víte -" "Vím a divím se tomu. Byl jste tak pilný."

"Hm, už se stalo."

"Škoda roku!"

"Nebudu opakovati. - Mne tu všecko pronásleduje."

"A co začnete?"

"Půjdu do kláštera -" pravil temně, ale pevně.

"Ale vždyť máte z náboženství nedobrou."

"U milosrdných mne proto přijmou."

"Pro Bůh, pane Špíno!"

Ale on se již rozhodl. Vyložil jí, že nemá žádné podpory, že každou skyvu si musí trpce zasloužiti. "Proč bych se soužil - nic nečekám, nedoufám, a kdybych tu zůstal, dopadlo by to zase tak, nebo tu nemám pokoje -" Zamlčel se. Slečna Elis stanuvši nedaleko něho, pravila soucitně: "Znám vaše neštěstí a vím -" Filosof zvedl prudce hlavu.

"Vy víte? No - teď se mi teprve vysmějí!"

"Ale, pane Špíno, co si o mně myslíte?"

Ale on již ani nehlesl. Byl zdánlivě klidný, za tou lhostejnou tváří tajila se však bouře citů. Za chvíli vstav, odešel do svého pokojíku. Slečna Elis hledíc na tu postavu kupředu nahnutou v chatrném šatě, pocítila hlubokou soustrast.

Propadlý filosof stanul u okna svého pokojíku a hleděl, hluboce jsa zamyšlen, do náměstí. Tam bylo nadobyčej živo. Studenti u valných tlupách se tu procházeli, a všichni byli veseli , živě rukama rozkládajíce. Viděl přejížděti vozy, na nich naložené studentské kufry, u vozů kráčeli otcové, měšťané, venkované v rozmanitých krojích. Všichni ti přijeli sobě pro své syny, z nichž se potěší; odvezou je domů, kdež zažijí šťastných a veselých prázdnin. Pro něho nikdo nepřijde; nemá domova, ani otce, ani pečlivé, dobrotivé matky, nikoho, kdo by jej přátelsky a radostně na vagace vítal.

Zrak jeho utkvěl na protější straně náměstí, kdež před domem stál venkovský vůz, do něhož byl zapražen silný hnědáček. Na voze černal se již kufr, na němž ležel uzel peřin ve strakatě pruhovaných cejchách. U hlavy koňovy stál malý studentík, gymnasista , který dnes zajisté radostí, očekáváním a tužbou oka nezamhouřil, a hladil něžně i radostně nozdry milého koně, kterého tak dávno již neviděl a který jej co nevidět doveze k drahé mamince.

Otec ještě asi u domácího pána rovná, synek nemůže se již dočkati.

Prostinký ten výjev otřásl Špínou. Rázem viděl před sebou starou, bílou kobylu strýce faráře, která jej malého studentíka rok co rok k strýci a rodičům dovážela.

Vzpomněl, jak i on ji radostně vítal a hladíval, vzpomněl, jak domů dojížděl, jak matka už mu naproti chodila, jak strýc farář jej za dobré vysvědčení hladil a odměňoval - všecky ty prosté, ale pro něho tak vzácné a radostné výjevy blaženého mládí mihly se jeho duší jako krásný sen; a on opřev hlavu o zeď, dal se do pláče. Ba, dnešního dne bylo v Litomyšli mnoho radostí, ale také dost smutku. Nejedná panenka smutně se zamyslila, že její filosof až za měsíce opět přijde, ba mnohý, opouštěje filosofii , více snad se nevrátí a na vysokých školách v té hlučné Praze snad zapomene.

Lence se také kalily oči, ale snažila se na rty úsměv vylouditi.

Neměla s Vavřenou mluviti, přísným trestem jí hrozili. A co jí hrozba, co trest?

Přišla tajně za soumraku na to zapovězené místo do parku, kdež tolik slastných chvil zažila. Mnoho se odvážila. Samotná, tou pozdní dobou - ale měl by Vavřena odejíti, aniž bys ním promluvila?

"Tam u toho starého stromu pod ptačím hnízdem jsme se vlastně našli. Staral jsem se o to místečko, žádná pohroma nestihla ptačí rodinu. Matka vyvedla šťastně svá mláďata, je nám to dobrým znamením," těšil filosof svou milou. Zas umlkli, zase mluvili stlumeným hlasem.

Každé slovo - chvějící se lístek, výraz jediného citu, jenž ovládá srdce, všecku duši.

Růžová zář korunami probleskující pohasla, v háji se tmělo. Lenka měla se k odchodu. Šli několik kroků, stanuli opět, až neúprosný čas povelel. Lenka podala Vavřenovi třesoucí se ruku; on stisknuv ji, přižehl rozechvěnou dívku ku svému srdci a políbil svěží její rty. Zmlkla v jeho náručí, viděl v zášeří ubledlou její tvář, přivřené, dlouhou řasou lemované víčko. Náhle se mu vytrhla a již kvapila odtud. Bělavý šat mihl se ještě křovinami, branka vedoucí k panskému domu zaskřípala.

Lenka zmizela. Vavřenovi znělo dosud jemné, vroucí: "Nezapomeň!" a na rtech cítil dosud žhoucí políbení milované dívky. Stál dosud na témže místě a hleděl v tu stranu, kterou zmizela. Setmělo se.

V hospodě u Prenců bylo již rozsvíceno a pod visutou lampou veselo. Páni filosofové , kteří teprve zejtra odjedou, sešli se tu, aby naposled v kolegiálním , přátelském kroužku se pobavili. Veselosti nebyl nedostatek - toť , aby student před prázdninami se rmoutil! Chvílemi kolovala píseň, pak ji přerval smích, hluk a žerty. Ale smích neměl konce, když Frybort svým vtipným způsobem jal se vypravovati nehodu, která paní Rollerovou stihla. Dnes už to vešlo sice ve všeobecnou známost, ale když Frybort vypravoval, smáli se nanovo. Jak by plakali, ana ta nehoda potkala takovou přítelkyni jejich!

Při slavné dnešní mši dodrala se až na kůr a tam u samého zábradlí se usadila, majíc svůj váček na pletivo před sebou. Jak pilně pozorovala a svým pichlavým zrakem někam stranou hleděla, spatřil někdo blíže stojící, že váček je otevřený a navrchu v něm že divná věc. Když potom Rollerka opět se obrátila, div nevykřikla. Vzchopivši se rychle, vztáhla pravici po vaku, jenž přes zábradlí divnou náhodou sklouzl; ale nezadržela ho. Kloníc se za ním, pozorovala, že lidé k ní vzhůru se obracejí, tu udiveně, tam smějíce se karty lapají, které z váčku vypadnuvše jako velké vločky sněhové třepetavě, zvolna na udivený dav se sypaly.

Bylo smíchu a vtipů v celé Litomyšli pro nešťastný pád karet paní pulmistrové!

Největší však radost z toho měli filosofové u Prenců shromáždění. Bylo již pozdě, ale smích, hluk a zpěv tam neustával.

Celé město dřímalo v objetí vlažné červencové noci. Lidé, kteří na lavičkách před domy seděli, družným hovorem se bavíce, zmizeli k půlnoci; ještě zněl kdes otevřeným oknem drnkot kytary - i ten umlkl. Ticho. V arkýři starožitného domu seděla u otevřeného okénka domácích Márinka . Byla již ulehla, nemohouc však usnouti, usadila se k oknu. Viděla na náměstí i do uličky tam vybíhající, na protější radní věž, za níž klenulo se tmavomodré, hvězdami poseté nebe. Slečna Elis jí pověděla, že zvečera odešel. - Vrátil-li se?

A jak ujdou ty prázdniny? Smutný, dlouhý čas! Ana tak přemyšlovala i dumala, minula půlnoc a sladká dřímota uzavírala zlehounka, lichotně oči sličného děvčete. Hlava sklánějící se s mladým, svěžím ňadrům zanedlouho se však rychle vztyčila. Dole v šeré uličce rozlehl se proud stlumených zvuků, lahodných mužských hlasů. Trhla sebou, pak uskočila, napjatě naslouchajíc - již rozeznává jeden - toť Frybortův zvučný hlas! Zastaveníčko! Jí! Jak krásný zpěv, jak tišinou noční mile zaznívá! Přistoupila opatrně k oknu, ven nahlížejíc. Zahledla dole zpěváky, kolegy Frybortovy , kteréhož i v šeru poznala. Slyšela, že naproti okna se otvírají, že lidé k nim přistupují, uskočila nanovo. Jí na počest!

Zpěv dozvučel - kroky rozcházejících se zpěváků ozývaly se po dlažbě, až zanikly - pak zarachotil klíč v domovních dveřích, slyšela po schodech kroky, teď ztichly u dveří jejího pokojíku. Zachvěla se, váhala, pak přistoupila blíže.

"Márinko , dobrou noc! Dobrou noc!" ozval se venku tichý, srdečný hlas.

Ó, jak ráda by mu poděkovala a pověděla, jakou radost ji způsobil!

Ale nemohla, nesměla a jen potichu opakovala: "Dobrou noc!" Dvéře vrzly, Frybort zašel. Všude zavládlo ticho, jen v srdci Márinčině ne. Dobrou noc!

Stěhování studentů bylo všeobecné. Na všech cestách z Litomyšle vedoucích bylo viděti četné vozy obtížené nářadím studentským, mířícím do rozmanitých končin Čech i Moravy. Zelenka odjel dopoledne, brzo po něm Vavřena a odpoledne loučil se Frybort . Otec jeho, poctivý, zachovalý Hanák, děkoval srdečně slečně Elis, že tak syna jeho opatrovala, a vyřizoval pozdravení od panímámy, která jí leccos na znamení své uznalosti do hospodářství poslala. Veselý filosof loučil se vesele se všemi v domě, ale když Márince , nyní vážné a zamlklé, ruku naposledy stiskl, opustila jej také veselost.

"Maličko a uvidíme se zas! S Bohem!" zvolal srdečně.

Všechno ponenáhlu odjelo a v Litomyšli bylo ticho. Stalať se na krátký čas chudší o několik set lidí, a to mladých a bujných. I v domech bylo ticho, smutno.

"Je tu jako po pohřbu," pravila slečna Elis paní domácí.

"Ba, bylo by tu smutno bez nich, viď, Márinko ?"

Dcerka se zarděla. Kdo to již matce pověděl?

"Je mi, jako by mně synové odešli. Věřte mi, paní domácí, sedmačtyřicet filosofů jsem měla v bytu, ale tyto mám nejradši," a myslila vlastně nejvíce na Vavřenu a Fryborta .

"A co pan Špína?" ptala se paní domácí.

"Půjde zejtra - chudák, do kláštera."

Ten za celé odpoledne někde se toulal. Pozdě odpoledne bylo jej v zámeckém parku viděti, an sedí pod stromy zamyšlen. Odtud zašed domů, požádal slečnu Elis, aby mu zaspati nedala, že časně zrána odejde.

"A nerozloučíte se s nikým?"

"S kým?"

"S paní domácí?"

"Tu zastanu v krámě. Do bytu nepůjdu."

Elis porozuměla.

"Tak Márinku ani neuvidíte -" dodala jemně.

"Ne - nechci -" vyrazil stísněným hlasem filosof . "Ale řekněte jí - prosím -" líce Špínovo zbarvilo se do temna, "řekněte jí, že jí přeji mnoho štěstí - aby byla vždy šťastna." Umlkl a víc o ní nepromluvil.

Spal té noci málo. Poslední chvíle strastného, klopotného, ale přece volného života! Co jej čeká? Radost a štěstí nikde, o tom byl přesvědčen v trpké mysli své.

Ráno mu do jeho skromného uzlíku slečna Elis přidala ještě zásoby potravní.

Nepomyslil si Špína, že se bude tak těžce rozcházeti. V ten okamžik poznal, jak starostlivá, hodná, dobrá ta jeho stravovatelka byla, takové duše že už nenajde. Hlas se třásl, když jí za všecko děkoval.

Elis uronila nejednu slzu a žádala, aby na ni také někdy psaníčkem vzpomněl. Když vyšel na síň, stanul jako ohromený. Bylo záhy zrána a Mařenka již ustrojená, čerstvá jako růže stála na síni u schodů, jako by tu naň čekala. Přistoupil k ní, ale nemohl promluviti. Hrdlo se mu stáhlo, jen oči mluvily. Pak slyšel její lahodný hlas, který mu tolik srdce rozechvěl.

"Ani byste mi s Bohem nedal, pane Špíno. Mějte se dobře a vzpomeňte také na nás!"

Bylo mu, jako by v šeré síni se vyjasnilo. Na rtech zjevil se mu úsměv. Promluvil něco spleteně, z čehož jen jasné bylo: "Buďte šťastna! S Bohem!"

To překvapující setkání, poslední radost i žal, způsobila mu také slečna Elis, kteráž minulého večera Márince vše svěřila.

Probral se teprve, když byl za Litomyšlí. Uzlík v levé, hůl v pravici maje, kráčel silnicí k Vysokému Mýtu. Tam kde do návrší dostoupila, stanul u starého topolu vedle cesty se vypínajícího. Filosof hleděl naposled na krajinu a město, kdež byl své mládí strávil. Bylo jasné srpnové jitro. Ó, jak tu pěkně, milo! Údolí nedošínské , lučiny, háj - všecko tak svěží, čerstvé z tmavé zeleni vystupující domy města jako v zahradě. Tam krásný zámek v parku, nedaleko ta nešťastná kolej , dole radní věž a naproti starožitný dům s arkýřem a tam Na vše to naposledy zírá, navždy s milými místy se loučí a zároveň své mladosti a svobodě s Bohem dává. Ó, léta studentská!

Doby radostí i starostí, doby úsilného studování, obavy a strachu zkouškového, vtipu, veselosti a zpěvu, doby kondic a úmorného vyučování, svěží mysli, bujarých sil, doby strádání i hladu, a přece bohaté růžovými sny, plné nadějí a plánů, doby svobody, přátelství, prvních veršův a první lásky! - Ó, kdož by rád s vámi se loučil, kdož by z celé duše na vás nevzpomínal v tísni a chladu přísného života, plného rozporův a sklamání !

Slečna Elis byla pravou dobroditelkou mladých milujících, a proto byla u ní skoro filiální pošta.

Sluha poštovní pokaždé, kdy diligence přijela, přinesl jí aspoň jedno psaní, a ona málokteré rozpečetila.

Prohledla obálku a uzřevši to neb ono znaménko, uschovala je do prádelníku do modliteb. Obyčejně, jak poštovní sluha odešel, přiběhla ihned domácích Márinka a dychtivé se tázala: "Něco pro mne?"

Jakou pak radost měla, když slečna usmívajíc se odtušila: "Tohle je z Moravy."

Tu je rozradostněná dívka ihned rozpečetila, chvatně četla a pak za mladá ňadra schovala, aby je ve svém pokojíku poznovu přeříkala .

Někdy došly náhodou dva listy a tu pak určovala Elis: "Ten je váš, ten do zámecké kaple -" Tam totiž je odevzdala Márinka Lence, s kterou se tam obyčejně každé neděle shledala.

"Tak co píše?" ptávala se dodatečně slečna, kdykoliv děvče list rychle zrakoma přelétlo .

"Mnoho pozdravení a díkův , a že se těší, až tu zas bude."

"Věřím, věřím; a vy také, panno Márinko , viďte?"

Asi dvakráte psal Frybort přímo slečně Elis. Vavřena pak vícekráte . Zelenka však si ani jednou nevzpomněl a Špína také nedával o sobě věděti.

"Co by chudák psal, leda o neštěstí," mínila slečna Elis, když tak za rozpravy Márinka se o něm zmínila.

Tak míjel den veselých prázdnin po dni, studentům doma rychle, skokem, děvčatům v Litomyšli zvolna, krokem.

Lence od slavnosti "majales " dařilo se hůře než jindy. Lottynka jako by ani sestřenkou nebyla, teta stala se ještě přísnější, a u strýce, jímž v domácích záležitostech manželka vládla, neměla sirota žádného zastání. Lenka pracovala, starala se o domácnost za všechny, a přece neučinila ještě zadost. Již i lidé si toho všimli a tu tam vypravovalo se, jak s přičinlivým tím děvčetem nakládají. Vykládali paní aktuárové ve zlé, že neteř svou jako popelku stále doma nechává, nikam ji s sebou nebéře a žádného vyražení jí nepřeje.

Ale v tom se klamali. Lence bylo volněji, kdy o samotě byla. Tu mohla čísti své české knížky a Vavřenovy listy, tu mohla se volně oddati svým snům a nadějím.

Co prázdniny nastaly, uvolnilo se jí v tom, že mohla spíše vyjíti. V neděli ráno chodívala do zámecké kaple, odpoledne někdy do parku, někdy na hřbitov navštívit hroby svých rodičů. Jedinou, nejmilejší družkou jí byla Márinka , která mimo listy přinášela jí pozvání, aby jednou slečnu Elis navštívila. Třetí neděli o prázdninách setkala se s tou příznivkyní na hřbitově, odkudž s ní do jejího bytu, kamž už dávno podívati si přála, odešla.

Bylo to krásné odpoledne v tom světlém pokoji, kdež všecko tak pěkně srovnáno jen se třpytilo!

Mladá dívka stanula uprostřed, upírajíc zraky své na podobiznu mladého kněze - strýce.

Lenka i Elis pohnuty jsouce, patřily na starý ten obraz jim tak milé a drahé tváře. Pak zavedla Elis svého hosta i do studentského pokojíku a ukázala jí, kde Vavřena bytoval, stolek měl a studoval. Teď tu bylo prázdno a ticho.

Nato zasedly za stůl, přišla Márinka , Elis přinesla v konvičkách mléko a kávu, již do bělostných koflíčků děvčatům nalévala.

Byla to kávová společnost bez pomluv a klevet, v níž panoval srdečný, důvěrný rozhovor, plný vzpomínek a těšení se. - Když pak se rozcházely, byly všecky spokojeny a obradovány.

Týden míjel po týdni , psaníčka docházela a odcházela; Lenka navštívila ještě několikráte slečnu Elis a Márinku . Když se o tom konečně paní aktuárová dověděla a, vyplísnivši neteř svou, jí tyto návštěvy zakázala, bylo již pozdě, nebo nastal podzim.

A jak ovoce uzrálo, tráva bledla, květy uvadly a ptáci na dalekou cestu se strojili, shlukovali se ze všech stran hosté dávno žádaní.

Ze všech končin Čech i Moravy přijížděly opět vozy obtížené studentskými kufry a strakatými peřinami, v městě nastal zase rachot, hluk, nový, čilý život. Studenti byli tu.

Přijeli gymnasisté , přijeli páni filosofové .

Vše bylo po starém. Elis i Márinka měly nemalou radosť , když Frybort a brzo po něm Vavřena přijel. Zelenka ubytoval se také u slečny; jal se hned zpočátku pilně studovati, vyučoval jako loni, živě se skrovně, a často zas večeříval porcičku suchého chleba a ovocnou kaši. O Špínovi ani ptáci nezpívali, jako by do vody zapadl.

Brož vyučoval opět aktuárová Fricka a nastoupil nanovo ve svůj úřad postillona d'amour, nebo co filosofové přijeli, střežila paní Roubínková Lenku tak, že nezbylo jiného, než aby písmem sobě milenci pověděli, co slovy sobě říci nemohli.

Vavřena vídal ovšem častěji Lenku i ona jej, ale promluviti mohli spolu jen málokdy, a to jen kradí .

Frybort byl šťastnější. Byl Márince tak blízko, vídal ji a mluvíval s ní denně, nadto mu ani paní domácí v tom nezabraňovala.

Že už dávno věděla, jaké ptáče v srdci dceruščině zpívá, toť nabíledni; mělať v tom bystrý zrak jako všechny paní a matky. Ale počítala zrovna tak, jako někdy paní Roubínková . To přece nebude neštěstím, stane-li se její Márinka paní doktorkou!

Podzim minul, půda utuhla, a se zataženého, šedého nebe poletoval první sníh. Frybort měl teď skoro zrovna tolik starostí, jako na jaře před slavností "majales ".

Již před vánocemi bylo řečí, bylo těšení se na ples filosofský , jenž býval v městě nejkrásnějším, nejslavnějším. I letos chystali se naň velmi i páni výborové, mezi nimiž Frybort byl nejpřednější, neobratnější, starali se, aby letošní předešlé krásou i nádherou překonal, jako by tušili, že to poslední za staroslavné filosofie .

Lottynka Roubínková již záhy a pečlivě se připravovala. "Ty musíš býti královnou, keine andere!" říkávala paní aktuárová , když o šatech pracovaly. Lenka měla na nich nejhlavnější podíl.

Musila na nich pilně šíti, aniž se přitom těšiti mohla, že i ona ten ples uvidí, kterého se Lottynka dočekati nemohla. Nedoufala ani dost málo, že by tam směla jíti. Netoužila by; než jak mohla poklidnou zůstati? Několik hodin býti Vavřenovi nablízku, s ním hovořiti! Ale dály se divy. Týden před plesem ptala se jí teta, chce-li také jíti, aby se chystala. Roubínková neučinila tak ani na domluvu svého muže, nýbrž spíše proto, že s mnohých stran slyšela, jak o tom ve světě se mluví, že je zlá, přísná, ba krutá.

Ovšem neměla Lenka šaty z tak drahé látky jako Lotty , ale dovedná ruka její uměla z mála mnoho učinit, a čeho se na šperku nedostávalo, to dodaly mladá, výrazná tvář, zářící oko, bohatý vlas a pěkná postava.

Nastal večer žádaného dne. Venku mrzlo, hvězdy se jiskřily. Pan aktuár Roubínek vymydlený, ustrojený přecházel po pokoji, čekaje na ženské dosud se strojící.

Dnes měl na sobě "Klapálka", černý frak, který mu nejlépe padl, mající jméno své po svém dovedném shotoviteli . Venku ozval se jasný zvuk zvonců, sáně zastavily před domem. Aktuár přistoupiv ku dveřím dámského pokoje, zaklepal.

"Dělejte, už jsou saně tu -" "Aber, Roubínek , vždyť ještě nestříleli -" Vtom zahoukla mocná rána z hmoždíře a za ní hned rozlehla se druhá. Ples se začínal. Lotty právě dokončivši svou toilettu stála před zrcadlem důkladně v něm se shlížejíc . Matka se zalíbením a nadšením patřila na svěží, vpravdě sličnou dívku oděnou ve vkusné, bohatě ozdobené šatech.

"Nein, ty musíš být královnou, Lotty ! Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie schön gewachsen sein a to jsi ty, Lotty !" Znova hleděla, znova přehlížela. "Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie dunkle Augen haben, a ty máš! Ještě tu mašli, Lotty , tak - Wenn eine Dame - schön sein soll - muss sie dunkles Haar haben, a ty máš. Aber, Roubínek !" zvolala mrzutě, když netrpělivý manžel poznovu na dvéře zaklepal. "Wie ich ság', ty musíš být královnou-" Zimním večerem houkaly rány hmoždířové na oslavu filosofského plesu.

"Tak jen dej pozor, ať se nepomačkáš. Jsi hotova, Leny?" ptala se náhle své neteře.

"Jsem -" Stranou zrcadla stála Lenka, ne skroušeně , ne pokořená, aniž závistivá, ale klidná. Než, když na nádhernou toilettu své sestřenky patřila, ozývala se v jejím nitru teskná obava, zalíbí-li se ve svém jednodušším rouše Vavřenovi ? Posuzovalať se příliš přísně, nevědouc, jak jí vše výborně sluší, jak lepou je jako rozkvetlá, čerstvá konvalinka.

Konečně se dvéře tajemností toilettních otevřely a chladné oko páně aktuárovo zamrkalo překvapením, když Lotty ve vší nádheře a kráse spatřilo. Když byli domácí lidé ještě se vynadivili, vsedli Roubínkovi do saní a ujížděli s návrší k nedalekému Karlovu, který přečetnými světly zářil. Na můstku k hostinci vedoucímu stáli kominíci v plné parádě, držíce planoucí pochodně, dále Kmoníček , taktéž slavnostně vystrojený. Před mostem tlačil se hustý dav diváků, kteří přišli na čuměnou a soudili kolemjdoucí. Přicházejících nebylo konce. Dívky v lehounkých bálových šatech jen se kolem míhaly. V chladném větru planula světla pochodňová, rány houkaly, tanečníkův a tanečnic, tatínkův a maminek proudem přibývalo a vše hrnulo se ke vchodu, míříc do sálu, kdež teď - slyš! - zvučná hudba spustila.

V sále plném světel za zvučící, veselé hudby bylo utěšeně. Páni filosofové se již o to starali, aby dámám co nejpříjemněji čas ubíhal. Když Lenka po schodech do sálu stoupala, chvělo se jí srdce obavou i očekáváním a spanilým tělem zachvěl lehounký mrazík, když hudba spustila.

Bylať jak živa poprvé v tak velké, hlučné společnosti.

Sebevědomě vkročila Lotty do sálu přijímajíc milostivě poklony galantních studentů. Její jiskrné oko přehlédlo rychle celý sál, nikam dlouho se neupírajíc. Jen tam u postranních dveří, kde stál štíhlý, lepý, mladý muž, utkvělo déle.

Viděla, jak Vavřena chladně, bez pohnutí na ni popatřil, jak hlavu klidně obrací - a teď - pohnul sebou, oko mu vzplanulo a filosofův klid byl ten tam.

Ó, toho zaslepence! Čekala něco jiného než ten chladný, lhostejný pohled. A přece vzplanul, než pro jinou!

Na Lenku patřil upřeně, radostně překvapen, blažen! Nečekal jí , nevěděl, že přijde. - A jak farářova schovanka to vzplanutí jeho oka, ten zážeh radosti v jeho tváři postihla, opustila ji všecka obava a tíseň a v srdci zajásala. A což když potom před ni předstoupil a o taneček poprosil, když v náručí svém skvělým sálem za veselé hudby kolem ji unášel, když slyšela vroucí, srdečná slova, jež jí za tance pošeptal - tuť div, že se jí mladá hlavička blažeností nezatočila.

Kolem zdí pod četnými velkými zrcadly byly fauteily a pohovky, kdež zasedal nejvyšší tribunal : paní, gardedámy . Kostěný binokl k očím elegantně přikládajíc, hleděla paní Roubínková na svou dceru, která téměř z kola nevycházela.

A když za přestávky procházka sálem nastala, byla Lottynka jako obklopena. Jen ten, o kterém se domnívala, že dnes najisto k ní přijde, ten jako by jí neviděl.

Čekala, ale nadarmo. Viděla, jak se sestřenkou tančí a s ní živě, důvěrně mluví, a hrdá Lottynka byla zase nespokojena, mrzuta. I zraky její matinky stíhaly ovšem přísně a nevlídně ten šťastný párek. Ó, že nebylo možná tomu děvčeti tu rozkázati, aby ho nechala, s ním nemluvila! Proč ji sem vodila?

Ale Lenka i Vavřena nedbali těch pohledův a mračných, úsměšných tváří, užívajíce plnou měrou těch několik blažených chvilek, jež jim popřány byly, zrovna tak jako Frybort , jenž všechnu svou pozornost zářící, šťastné Márince věnoval.

"Kdyby nás tak slečna Elis viděla!" šeptala Lenka.

"Žehnala by nám -" Okolo jedenácté hodiny zazvučela s malé galerie , kde kapela byla umístěna, hlučná fanfára. Poctilť hrabě Žorš se svou překrásnou sestrou ples filosofský . Za chvíli po tomto přerušení bylo vše jako předtím.

Hráli, tančili, veselíce se, jak jen to mladé, nezkalené, doufající mysli dovedou.

Nastala půlnoc a dosud Vavřena nepřišel Lottynce se poklonit, a tedy již také nepřijde. Nezvítězila. Majíc bílé čelo mráčkem nespokojenosti zastíněno, přistoupila ku své matce.

"Bedenke nur, wie er ungalant ist," jala se stěžovati, ale vtom dostalo se jí náhrady. Pan hrabě obcházeje, zastavil se u paní aktuárové a dcery, k nimž promluvil několik vlídných slov, Roubínková zatrnula blažeností. Když pak odešel a ona se do vedlejšího pokoje za manželem ubírala, pohledla opovržlivě na Vavřenu i Lenku, jež potkala. Kdož se jí vyrovná? Co je on, ten student ze selského rodu? Není divu, sprostý sprostého hledá! Roubínková neopomenula známým sděliti, co pan hrabě lichotného jim řekl, a mžikem rozneslo se, že Lottynku prohlásil královnou plesu.

Nejhůře se měl pan aktuár Roubínek . Piják nebyl, v karty nemohl si zahráti a nikde tu na stěně nevisel Herodes král, na nějž by zraky své upírati mohl. Chodíval časně spat , teď tu celou noc! - Zíval, toužil po "obrštu", noční čepici a měkké posteli. Ale to jím pohnulo a jej potěšilo, jak milostivá vrchnost blahosklonně s manželkou pohovořiti ráčila.

Teprve když ráno nastávalo, rozcházeli se z plesu, všichni spokojeni, ba šťastni. Frybort doprovázel paní domácí a Márinku , s nimi šel Vavřena . Rodina páně Roubínková šla nyní také pěšky. Šerem poletoval sníh a ukládal se na šály a pláště dam dobře zahalených. Ač unaveny, mluvily přece o tom vyznamenání pana hraběte. Jen Lenka mlčela; v myšlénkách jejích však bylo jako na jaře, plno květů, jako v útulné komůrce plno míru a tiché blaženosti.

Myslila na slova Vavřenova , na svatý jeho slib, který jí byl slíbil v ozdobném rondelu sálovém, když tam za chvíli o samotě seděli.

"Čekejme, drahá Lenko! Já tebe nenechám a nezradím!" pravil jí a ona mu věřila jako evangeliu.

Otevřelo se nové jaro, jež přineslo mimo květ a zpěv také červánky a skvělou zář nové doby, po které národové absolutismem sklíčení toužili a dychtili. Metternich padl, censura zrušena a dovoleno zřízení národní obrany. Dne 15. března prohlášena konstituce. Zpráva o tom naplnila Prahu i veškeré naše království plesem a jásotem.

Národní obrana či garda zřizovala se nejenom v Praze, ale po veškerém našem království.

Nad jiné působili studenti vysokých škol, zvláště vídeňských, na události oněch pohnutých dnů. Ve Vídni zřízena legie studentská, rozdělena po starořímsku , a zanedlouho nebyla tato jedinou.

Klid tiché Litomyšle uletěl Bůh ví kam. Vše vyšinulo se ze svých kolejí a změny i převraty dály se neočekávaně, náhle, přes noc. Zpráva z matičky Prahy stíhala zprávu, rozčilujíc a napínajíc mysli všech. Jedni vítali konstituci s radostí, jiní jsouce v nejistotě vyčkávali, a někteří, ovšem více stranou a za větrem, láli na ty novoty a rušení obvyklého pořádku.

Pan aktuár Roubínek byl nešťasten, všecek od sebe. Neměl nyní chvilenky oddechu, neb jeho nejkonservativnější duch lekal se novot všech a tušil zvrácení všeho pořádku, veškeré kázně a konečnou všeobecnou záhubu.

Pan listovní častěji k němu docházel, ale o "růžových" hovorech nebylo ani zmínky. Roubínek sice dosud hledíval na Herodesa krále, ale častěji teď od něho zrak odvracel, nebo přítel listovní přinášel noviny!

Ve Vídni bouřky, mocný Metternich padl, v Praze zmatky, schůze obecného lidu, zrušení censury , roboty - Bože, Bože, kam se ten svět poděje, jaká to obluda vše narub obracející, ta konstituce!

Všude v okolních městech zařizují gardy, v Litomyšli bude co nevidět a každý občan bude se musiti chopit zbraně, dostane čáko na hlavu, bude se na bělidle exercirovati , stráží stát, na manévry chodit!

To by člověk se z toho roznemohl! Pan aktuár si už nemohl ani dobře pohověti, když maje "obršta" na sobě v lenošce seděl, ani mu již dýmčička nechutnala, třeba v ní Lottynka svým růžovým prstíkem tabák přitlačila.

Přes tu chvíli bylo slyšeti hluk i zpěv na ulici, výskot i kočičinu, ze všad zvučelo: "Národ, vlast, svoboda, rovnoprávnost, český jazyk, samospráva -" a kdoví jaká ještě hesla přemrštěných mozkovic, jak Roubínek panu listovnímu podotkl.

Bůh ví, kde se ti vlastenci najednou vzali! Vyrostli přes noc jako houby po dešti. Všecko vlastenčilo! Nikde žádné úcty, veta po bývalém respektu! Každý vznesl pyšněji hlavu, jako by tou konstitucí o kus vyrostl. Paní Roubínková těžce to nesla, že všude začínalo se mluvit jen po česku a že se té její češtině tu i tam vysmáli. Jako manžel v listovním, měla ona v paní Rollerové přítelkyni, jíž sobě postěžovati a s ní pohubovati mohla.

"Bedenken sie, ta naše Leny! Dříve pořád nemluvná, tvrdohlavá, teď vyjasnilá a veselá. To je všechno -" "Diese Konstitution! Uviděj'‚ man wird noch rauben und morden!"

A což potom, když Lottynka přichvátavši domů, oznamovala, že filosofové měli velikou schůzi a že zařídí studentskou legii!

"Teď jsme hotovi!" zavzdychal Roubínek . "Co je to, dá-li se dítěti nůž nebo břitva? Studentům šavle místo per! Teď jsme hotovi!"

"Und was die Professoren und was der Pater Rector?"

"Nemohou tomu zabrániti -" "Jakpak - když ani ouřad - ani ministerstvo nemá respektu -" a Roubínkův pohled utkvěl strnule na Herodesovi králi.

Slečna Elis teď za celý boží den své studenty, vyjma Zelenku, málo vídala. Byliť neustále v koleji nebo ve schůzích, jimž konce nebylo. Jak by se jim mohl vyhýbati Frybort nebo Vavřena ? Na všech akademiích a ústavech zařizují se, neb již byly zařízeny legie studentské, měla by litomyšlská filosofie poslední býti? Nikdo jim v tom brániti nemohl, a také by si nedali; a tak než krátký čas uplynul, prve než měšťanstvo utvořilo sbor národní obrany, sešikovala se legie, vedena setníkem a volenými důstojníky.

Paní domácí, rozmlouvajíc se slečnou Elis, nejednou vyslovila svou obavu nad tím bouřlivým časem, jenž zajisté nic dobrého nepřinese. Než suchoučká, uvědomělá slečna těšila ji, vykládajíc jí konstituci, jak jí sama rozuměla a jak ji Vavřena o ní ještě poučil. Těšila se z toho všeho, že duch vlastenecký, dosud v městě jen jako v úkrytu a na zapřenou meškající, vůbec zavládl.

"Což by tomu nebožka Rettiška řekla! Že se nedočkala!" a pohled její utkvěl na obraze tichého, obětového vlastence pátera Jiřího.

A jak její byt proslul! Div radostí se nezačervenala, když Márinka chvatně přiběhla jí oznámit, že ve velké schůzi filosofů Frybort i Vavřena důstojníky zvoleni jsou.

"To musí míti oficírské šerpy!" vzpomněla Elis.

"Já ušiju Frybortovi -" "A já panu Vavřenovi - Lenka, chudinka, nemůže -" Když pozdě odpoledne Frybort domů se ubíral, potkal náhodou na schodech Márinku .

"Pěkně vítám, pane oficír!" vítalo šelmovsky rozradostněné děvče, zářící oči na mladíka upírajíc.

"Pěkně děkuji. Teď se už nebojím, panno Márinko - děvčátka mají nejraději barevné výložky -" a již jí tiskl ruku a přitiskl rty své k jejím čerstvým malinovým.

"Taková je oficírská -" Druhého dne, byla neděle, měla legie poprvé vytáhnouti na cvičení. Záhy odpoledne odbývala se v bytu slečny Elis malá slavnost. Přišla paní domácí s dcerou, která přinesla něco zabaleného v papíře, který když rozdělala, vyňala krásnou šerpu barvy červeno-bílé a podobnou vyndala ze skříně slečna Elis. Oba důstojníci-filosofové stáli uprostřed pokoje, majíce na hlavách zelené čapky s červeno-bílým prýmkem. Uniformy neměli, ale po boku se jim houpaly na pěkném řemenu lesklé šavle. Všichni zářili spokojeností a radostí.

Frybort , usmívaje se, nahnul poněkud svou šíji a Márinka , zarděvši se, vystoupila před ním na špičky svých malých nožek a věšela mu přes rameno šerpu, kterou na boku pěknou kličkou upevnila. Mladý legionář, kloně se, vzdával čest po vojansku . Vtom vstoupil do pokoje studentík, vyřizuje, že pan Brož posílá panu Vavřenovi tento balíček. Filosof chvatně po něm sáhl, a když jej rozdělal, uviděl krásnou šerpu barvy červeno-bílé a ze šerpy vypadl lístek. Vavřena jej ihned přečetl a - začervenal se radostí.

"Ó, dostanu košíčkem, již to vím!" zvolala slečna Elis. "Ale ráda ustoupím. Panna Lenka -" "Posílá mi tu šerpu."

"To svou schovám -" "Ale prosí vás, slečno Elis, abyste ji mně připevnila -" "Toť se rozumí - kdož jiný?"

Stalo se tak a bylo po slavnosti. Důstojníci-filosofové poděkovavše a vojansky pozdravivše, odešli k legii. V tichém bytu, kde dosud musy svůj stánek měly, nyní zařinčely šavle. Nezalekly se nikoho, ale zalahodily nejvíce dcerušce domácích. Matka, dcera i slečna Elis přistoupivše k oknu, hleděly za studenty, any statečně v ozdobení a ozbrojení svém si vykračovali.

Všecko dělalo revoluci i periody páně Roubínkovy !

Dnešního nedělního odpoledne seděl pan aktuár jako obyčejně za stolem, píše list kolegovi svému na Rychemburku . Jindy to chodívalo zrovna samo, věta za větou, perioda za periodou, urovnaná, vypulerovaná, že bylo paní Roubínkové milo poslouchati. Ale dnes nemohl manžel její pořádné věty stlouci. Kde začíti, když toho tolik v tom bohaprázdném, rebelantském čase? Jindy psal o větru, počasí, tu tam o nějaké novince v úřadě - dnes aby psal - kdož by se nerozmrzel - všude i do péra tlačí se mu ta "svoboda, rovnoprávnost, vlast, zrušení roboty -" Sotvaže první řádek napsal, již byl vyrušen. Venku se ozval temný hluk, zpěv, pak pádné kroky velikého množství. Manželka i dcera přiskočily k oknům, na ulici vedoucím.

"Tatínku, tatínku, již jdou!"

Hluk se již ozýval pod samými okny. Roubínek vstal a podíval se také. Kéž by byl raději zůstal!

Na ulici dav lidu, středem kráčí odměřeným, stejným krokem studentská legie - v čele setník, v boku důstojníci. Všichni, i prostí legionáři mají zelené čapky a zbraně.

Oddělení za oddělením - teď sebou Lottynka trhla. Tu Vavřena - důstojník -již slyší jeho zvučný hlas: "Vpravo hleď!" a celá kohorta čest tím vzdávajíc, tak činí.

"Vpravo hleď!" velí hned za ním kvůli svému příteli důstojník Frybort a jeho kohorta vpravo hledí.

Komu to? Ó, dobře stihla Lotty Vavřenův pohled, jenž zamířil k oknu na chodbě, kde Lenka stála. Jí vzdávají kohorty čest!

Odskočila od okna, jakož i její otec mrzut k své lenošce se ubíral.

Po chvíli dal se opět do psaní, ale dařilo se mu při tom jako prve. Opíraje o stůl pravici, v níž namočený brk držel, hleděl na Herodesa krále, t. j. zamyslil se.

Ta legie mu nešla z hlavy. Vlastenci! Hm! Nač tu zbraň a ty zelené čepičky? Zelené čepičky!

Sklonil se a psal. Na papír vyplynuly z černého péra zelené čepičky. Kdo to jakživ slyšel? Žižka a císař Josef byli také vlastenci a - zbraň! Zelené čepičky! Zkáza! - Filosofové po odbytých přednáškách scházeli se, aby se vojansky cvičili. Zpočátku panovala svornost mezi nimi, ale když většina česká nechtěla déle trpěti nesnášelivost a panovačnost Němců, vystoupili tito z legie, kteráž stavši se nyní rozhodně a čistě vlasteneckou, zvolila sobě za setníka rázného Čecha Jehličku.

Ale nevlastenčili pouze zpěvem a provoláváním. Přednášky dosud byly všechny německé, o jazyku českém a literatuře nezaslechli ani slova. Všichni cítili nutnost, aby se zdokonalili a utvrdili v mateřském jazyku. Než kdo jim měl přednášeti a je poučiti?

Profesoři všichni ze starší doby nevyznali se v mluvnici české a literatuře, ani výmluvný, vlastenecký stařeček páter German .

Odbývána o tom porada a když se všichni dohodli, odebrali se Vavřena a Frybort jako deputací přímo na děkanství k páteru Antonínu Šantovi , o němž známo bylo, že upřímný, účinný vlastenec a že jazyk český i literaturu horlivě pěstuje.

Mladý kněz sedě v čeledníku četl, any na chodbě šavle zařinčely a do světnice vstoupili delegáti studentské legie. Byl radostně překvapen, uslyšev jejich žádost, a ochotně slíbil, nebude-li v tom brániti páter rektor. Ten za oněch poměrů nemohl a musil mimořádného docenta připustiti.

Zanedlouho nato byl sál koleje filosofické všecek plničký. Profesoři , za nimi studenti, gardisté, měšťané dostavili se do přednášky; tak četné posluchačstvo míval jen někdy páter German , když z historie zvláštní partie přednášel. Jako by to ani filosofové nebyli, kteří loňského roku v těch místech profesoru náboženství pekelnou vřavu vyvedli. Stáli tu jako dušičky, oči všech upjaty byly na mladého kněze, jenž nyní za katedru vystoupil.

Zvučným hlasem jal se přednášeti úvod. Vřelými, výmluvnými slovy vzpomenul minulosti našeho národa, jeho slávy, úpadku - ukázal na úsilnou práci předních buditelů, Jungmanna - žijících ještě Šafaříka, Palackého, mluvil o přítomném, nadějíplném čase, o lepší budoucnosti.

Ticho panovalo po celém sále, že by bzukot mouchy slyšeti bylo - zraky mladíků nadšeností planuly. Pohled pátera Antonína utkvěl na bělovlasém páteru Germanovi , jenž vztažené ruce o hůl opíral. Na té výrazné, ušlechtilé tváři zračilo se hluboké pohnutí a z těch duchaplných očí řinuly se přes vráskovitou tvář radostné slzy.

Byla to radost Simeonova , jemuž popřáno dočkati se zásvitu nového dne, který tak dlouho, dlouho očekával.

Bouřlivá pochvala zahučela sálem, když páter Antonín skončil. Od toho dne měli na filosofii novou přednášku a v žádné jiné nebývalo tolik posluchačů jako v této. -Toho dne, kdy všecka filosofie byla nadšena a rozradována, stihlo aktuára Roubínka , který, rozumí se, v přednášce nebyl, hrozné neštěstí.

Paní Roubínková ztrnula , když muž její vrátiv se z kanceláře, do pokoje vstoupil. Dlouho naň naléhala, aby pověděl, co se přihodilo, proč tak jest zaražen. Ale on sklesnuv do lenošky, nesvlekl ani Abrahama, což na jeho šetrnost mnoho bylo, neoblekl ani "obršta", ale hleděl svým ledovým zrakem na Herodesa krále. Konečně když paní aktuárová se durditi počala, promluvil: "Garda -" "Co garda? Jaká garda?"

"Zámecká -" "Ale tak - nerozumím -" "Bude zámecká garda -" "Aber, Roubínek - rede doch vernünftig, vždyť je v městě garda. -" "Pan hrabě Žorš chce - míti - také gardu -" Teď teprve se Roubínková podivila.

"Du musst auch - ty také musíš?"

Roubínek jen kývl hlavou.

"A listovní také?"

"Také - všichni -" Svět se obrací vzhůru kostkou! Když sama milostivá vrchnost se přidává k těm novotám a rebelantům , kdož ostojí? Ale ona poroučí a on musí poslechnouti. Musí dojít do zámecké zbrojnice, tam mu připnou nějaký starý palaš, vloží na rameno pušku, postaví do řady a již bude po zámeckém dvoře "jedna", "dva", "jedna", "dva" choditi, "pravá", "levá", bože jako ti komedianti, ti měšťané gardisté a blázniví studenti - on aktuár ! A přijdou a budou se na ně dívat děti, odrostlí, všichni, a udělá-li chybu - budou pokřikovati "seno", "sláma" a on, zelenou čapku na hlavě, bude poskakovati jako nějaký tatrman! Kde potom úcta, kam se poděje respekt, autorita? -

Ruch vlastenecký dělal větší kola, zasáhal dál a dále. I dívky a paní, v záležitostech národních namnoze lhostejné, neubránily se proudu. Dobré símě, zaseté tu Dobromilou Rettigovou , vydalo nyní hojného ovoce. Ruch oné doby byl jako deštěm, jenž rostlinu vlastenectví, tu v úkrytu rostoucí, tam jen živořící, povzbudil a vzkřísil. Nejvíce se z toho ovšem radovaly slečna Elis a Lenka. Zatímco gardy a studenti se cvičili, na stráže chodili, ponůcky zastávali, sbíraly paní a dívky mezi sebou peníze, a když sebrány, ušit a ozdoben krásný prapor, který se měl vznášeti nad hlavami bujarých legionářů studentských.

Sběratelky nepochodily u Roubínků valně. Paní aktuárová , která by jim byla nejraději dvéře ukázala, neuhodila se příliš přes kapsu. Ale nešlo to jen tak za těch konstitučních časův , aby je vůbec odbyla. Když sběratelky pryč se ubíraly, potkaly na schodech Roubínkovu schovanku, která tam patrně na ně čekala. Zardívajíc se, vyňala z kapsičky své zástěrky něco v papíře zabaleného a odevzdala sběratelkám.

"Prosím, přijměte tuto maličkost!"

Kdyby Vavřena Lenku zardělou, skromnou, v milé ostýchavosti spatřil, byl by nadšeně tu ručku zulíbal, která na vlasteneckou věc obětovala zahospodařený groš, celé své jmění.

Přišel máj bez "majales ". Nebylo na ně kdy pomýšleti; mysli všech zabývaly se vážnějšími věcmi. Z Prahy docházely neustále nové a nové zvěsti, jež buď lekaly, ale většinou pěknou nadějí a očekáváním lepších časů těšily.

Podnik dívek a paní litomyšlských skvěle se zdařil. Prapor pořízen, zhotoven. Jako dítě zaradovala se Lenka, když jí Brož doručil tištěný list, na němž četla: "Pozvání k slavnosti svěcení praporu studentské legie litomyšlské, kteréž se dne 21. května 1848 následujícím pořadem konati bude."

Když pořádek přečtla , utkvěly zraky její na posledních řádcích.

"Ke zvelebení této slavnosti sbor ostrostřelecký a důstojnictvo národní obrany podílností svou přispěje. Výbor legie studentské v Litomyšli" Radovala se i hrdou byla na Vavřenu , důstojníka, člena výboru.

Zatím dopustil se pan Roubínek něčeho, čeho by se nikdo, an byl vždy tak chladný a ledový, nenadal.

Vrátil se právě utrmácen z exercirky - a našel na stole ono pozvání. Sotvaže několik řádků přečetl, smačknul papír v hrsti a mrštil jím do kouta. Ale což byl platen všechen hněv. Proti proudu nemožná plavati. Roubínek hněvem svým slavnost nezabránil. Dvacátý první den měsíce května byl chladný, nicméně sešel se velký zástup ku koleji , kdež ve velkém sále byli shromážděni hodnostáři, kmotr praporu, mladý hrabě Kinský , studenti a jiní hosté. Tam na vyvýšené místo vystoupivši, promluvila slavnostně oděná družička praporu, neť pátera Germana , ve jménu dívek a paní litomyšlských, odevzdávajíc prapor, kterýž skvostnou kyticí, něžnou pozorností jí darovanou, ozdobila. Za studentskou legii vzletně odpověděl setník Jehlička. Pak ubíral se ohromný zástup na náměstí, kde sbor ostrostřelecký, městská garda i studentstvo se rozestavili, pořádek udržujíce.

Jasným vzduchem zahlaholil hlučný, dlouhotrvající jásot, když nový, posvěcený prapor, na němž "Svornost", "Rovnost" zlatou literou zářily, poprvé ve výši nad hlavami studentské legie zavlál, když skvostné fábory jeho poprvé ve větru se míhavě třepetaly.

U otevřeného okna stála Elis s Lenkou. Obě vlastenky hleděly s vřelým účastenstvím na tuto slavnost: i vážné, slavnostní ticho, jímž toliko knězův hlas zazníval, i hlaholící jásot, vše dojímalo je.

Hudba zahřměla a všecky korporace i všecken zástup ubíral se v dlouhém tahu zpět ku kostelu piaristskému, kdež slavnost mší a zpěvem "Te deum" zakončena býti měla.

Elis s radostí patřila na četné řady filosofů , kteří hrdě si za novým praporem vykračovali, ale Lence zasvitlo líčko rumnou září, když štíhlý důstojník k ní do okna vzhledl a pohledem i úsměvem pozdravoval. Jak statně si vykračoval, jak mu to slušelo!

Když zástup přešel, odebraly se Elis i Lenka do kostela.

Ruch veřejného života neumdléval, ale den ode dne vzmáhal se víc a více. Nejživěji ovšem bylo v Praze; z toho srdce našeho rozcházelo se pohnutí, rozechvění do všech částí Českého království. Náhlé, neočekávané obraty udály se téměř přes noc, události vždy nové, domácí i zahraničné zaměstnávaly a rozčilovaly všechny vrstvy. Vypsányť volby do českého sněmu i do parlamentu frankfurtského, následoval slavný Palackého manifest. Pak Češi a Němci, dříve svorní, rozrůznili se, v Praze udála se nejedna výtržnost a kocovina. Úřadové pozbyli své moci a zlí lidé nadužívali té krátké doby zlaté svobody.

Hluk rozbouřených vln doléhal až do našeho jindy tak tichého města a rozvlnil nad obyčej dosud klidnou hladinu. Pak aktuár Roubínek si zoufal. Už nenaříkal; chodil na cvičení, do úřadu, sedal doma, hledě na svůj zamilovaný obraz, a jen když pan listovní přišel, uvolnilo se mu, neb si mohl srdečně postěžovati. Paní Roubínková i přítelkyně její Rollerka musily mlčeti - nesouhlasily s ničím, bylo jim vše protivno , ale nebezpečno v takových dobách mínění svému průchod dáti.

Rollerová tajně protestovala; bylo jí jako panovnici vlády zbavené.

Lottynka váhala. - Z oposice proti Vavřenovi a Lence byla proti všemu; než když všichni a všechny téměř dívky se změnily, začínalo jí býti nevolno v osamoceném tom postavení. Lence tyto pohnuté dny přály. Sešlať se mnohem častěji s Vavřenou než jindy, aniž tomu paní teta zabrániti mohla. Tu pak mluvili o své lásce a nadějích, o událostech časových, o lepších dnech a nejednou vzpomnělo hodné děvče: "Kdyby strýček těch časů se byl dočkal!"

"Pak by byl smazal to, co v almanachu napsal!"

"Ó, šťastný almanach! -" A zas už byli ve své říši.

Slečně Elis přinášeli teď každou chvilku její studenti neobyčejné noviny. Nejvíce polekal Frybort svou stravovatelku, když oznámil, že koncem května skončí se letošní běh na filosofii . Ještě více se tou novinkou polekala Márinka . Než veselý Hanáček dovedl ji potěšiti, že tu zůstane. Činil tak pro ni i pro dobu. Než nad očekávání měl se dříve rozloučiti, než zamýšlel, a rovněž i Vavřena , který do obyčejných prázdnin Litomyšl opustiti nechtěl.

Část legionářů se rozešla, hlavně po osmém dni měsíce června, kteréhož se setník Jehlička s kolegy , profesory , měšťany i dívkami vlasteneckými loučil veřejnou řečí, slibuje ve jménu druhů svých zůstati věrným své vlasti.

"Slavní otcové, předkové naši, které vražedlná cizincův a vlasti naší zhoubců ruka do hrobek sklátila, vám přisahám ve jménu svých spolubratrů, že skutkem dokážeme, že věrní jsme synové vaši, že práva českému národu nově vydobytá statně a věrně hájiti budeme, že jazyk a zvyky své ctíti a národnost i chrabrou pravicí, kdyby toho bylo třeba, zastávati chceme!"

Mluvil všem ze srdce.

Nejedna panenka zaslzela, když stateční filosofové se rozcházeli. Lenka a Mařenka byly spokojenější. Ještě skoro dva plné měsíce, než rozloučení nastane!

Ale tu pak druhý svátek svatodušní, dvanáctý červen, osudný, nešťastný den!

Dne 13. června došly do Litomyšle hrozné zprávy, jež všechny pobouřily. "V Praze vypukla revoluce, staroslavné město vydáno v šanc. V hrozném tom zmatku drancují a plení nevázané roty, všecko je narub a není sdostatek prostředkův a sil, jimiž by pořádek a kázeň navráceny byly!"

Podobné zprávy, plné strašných podrobností, rozletly se bleskem po celém městě. Na Bělidle sešel se valný počet měšťanstva, především gardisté a ostrostřelci. Doneseno, že z venkova přichází ohrožené Praze pomoc, a po delší debatě dohodli se také, že se vydají ku Praze. Předtím však vysláno několik předních měšťanů k nejbližší stanici železniční vyzvědět, jak se věci mají a jde-li také z jiných míst Praze pomoc. Zvečera odjeli, záhy zrána se měli navrátit. Prve nežli se všechen dav z Bělidla rozešel, odebrali se odtud dva filosofové , když byli nejhlavnější vyslechli. Šli spolu vážně rozmlouvajíce. Před domem slečny Elis si srdečně stiskli ruku - Vavřena zamířil k zámku, Frybort do bytu, kdež zastal slečnu ulekanou, postrašenou a s ní Márinku . Obě nyní naléhaly na filosofa svými otázkami. Zarazilo je, Frybort , ač nikterak sklíčený, přece jen vážnější byl než jindy. A když vše dopověděl, zbledla slečna Elis a Mařenka zmlknuvši ohromená, dala se do pláče. Plakala chvíli a bylo slyšeti za pláče: "Vy mne nemáte rád - vy můžete jen tak odejít -" Ale Frybort přivinuv ji k sobě, těšil ji, jak mohl, že to svatou jeho povinností, že tak Vavřenovi slíbil.

I Elis jej zdržovala; ale důvody její, že co tam on sám pořídí, co tomu otec řekne, i prosby Márinčiny nezmohly ničeho.

V zámeckém parku stála Lenka s Vavřenou . Něco jí důvěrně a tiše vypravoval. Ubohé děvče zbledlo za řeči, když pak byl milenec domluvil, mlčela za chvíli, hledíc sklopeným okem do země. Byla klidna, jako socha, ale socha smutku. Než na té sličné tváři bylo viděti, že u vnitru jejím bolestný zápas.

Pak vzhlednuvši k němu zaroseným zrakem, podala mu ruku.

"Nemůžete jinak jednat, je to vaší povinností, jděte -" Hlas se jí chvěl a teď rázem umlknuvši, sklonila hlavu svou na jeho rameno a zaštkala.

Vlastenka zvítězila nad milenkou.

Byl to smutný večer, smutná noc! Dlouho bylo viděti světlo u slečny Elis a po půlnoci zaskřípaly domovní dvéře , z nichž vyšli dva mužové. Nahoře pak v pokojíku plakala domácích Mařenka a slečna Elis se modlila. V komůrce své bděla také Lenka. Před ní ležely rozevřené knížky a v nich modlitba za vlast, psaná rukou strýcovou. Bledé, rozžalostněné děvče říkalo ji, a když se domodlila , prosila Boha z té duše za toho, který vyšel hájit matičky Prahy.

Záhy zrána, ano ještě šero bylo, vracela se tryskem deputace měšťanská, aby pověděla, co na dráze viděla a slyšela.

Nevšimla si ani dvou mladíků, kteří chvatně kráčeli tam, odkud přijížděla.

Nový den zasvitl. Deputace dojížděla města, ale tu již potkávala čety gardistů a ostrostřelců, kteří, nedočkavše zpráv, rázem se byli rozhodli vytáhnouti Praze na pomoc. U hostince Babky již stály vozy, na nichž naloženy potrava a všechny potřeby té malé měšťanské armády. Zprávami svými, jichž na dráze nabyli, nezvrátili ji vyslaní měšťané, ano potvrdili, že všemu tak a že gardy měst českých táhnou ku Praze. Dali se na pochod.

Tou dobou pásal se také aktuár Roubínek dlouhým svým starožitným palašem na obranu matičky Prahy. Žižka a císař Josef byli podle něho také vlastenci, ale takhle zajisté meč si nepřipínali. Roubínek byl bledý, strachem ztrnulý a dlouho to trvalo, než sobě řemen zapial . Sklíčenost jeho působil snad ten zármutek i pláč manželčin i dceřin.

Ó, srdce neměl ten hrabě Žorš ! Uslyšev, že v Praze nastalo bezvládí, že majetek a životy občanů nejsou jisty, že garda litomyšlská i z jiných měst vyšla hlavnímu městu ku pomoci, rozkázal své zámecké obraně, aby narychlo se ozbrojila a na pochod do Prahy se připravila.

Herodese králi! Tys ukrutnější nebyl, dada novorozeňátka betlemská , černá i bílá, do jednoho povražditi.

Pan aktuár , ten pořádný občan, úředník, jemuž všecken nepokoj a nepořádek hrůzou byl, ten měl chopiti se zbraně proti lecjaké luze , měl do ní stříleti - a chytnou-li jej, jak naloží s ním ti divocí, rozzuření rebelanti? Na lucernu ho pověsí, břicho rozpárají! Čím se provinil, že on, ten nejklidnější, nejpořádnější občan musí lidskou krev přelévati? Ó, tichý pokoji, pohodlná lenoško a ty Herodese králi, s Bohem, snad více vás nespatří, snad u vás si nikdy již neodpočine, nepohoví!

A již objímá manželku, dceru, již bled , maje své ledové oči plné slz, klopýta po schodech dolů a palaš jeho o ně řinčí hlasem hrozným, hrůzu boje zvěstujícím .

Na zámeckém dvoře stojí sešikována garda hraběte Žorše . Všickni úřadníci jsou vyzbrojeni, na pochod připraveni. Kol stojí manželky, děti, známí.

Teď přichází aktuár Roubínek s puškou na rameně, s palašem po boku - jde přímo k šiku, ale jakým nevojenským krokem, s tváří tak málo nadšenou, roznícenou! Je zdrcen, zapomíná vzdáti čest, staví se do cizí řady, až je postaven tam, kde jeho místo.

Teď hrabě přichází, teď snad povelí. Ale zastaviv se u vrchního, rozmlouvá s ním; oba hledí k mýtské silnici. Hrozná chvíle! Vyslal zvláštního posla, aby jak náleží vyzvěděl, jak se věci mají. Nejde, nevrací se; snad bude hrabě netrpěliv a dá zatím rozkaz k pochodu. Ó, kdyby Bůh dal a posel přišel a přinesl dobrou novinu! Roubínek povzdychuje, obrací oči své po rodině - vtom - uřícený, udýchaný posel - již vypravuje něco hraběti, ten se ho vyptává. Oči všech upřely se na to skupení - Roubínek nedýchal - a teď - hrabě se obrací ku gardě a oznamuje, že ho do jistá, určitá zpráva. V Praze vypukla revoluce, je tam hrozný zmatek - Roubínek ztrácel všecku naději. Půjdou - půjdou! Ale lid se chopil zbraně proti císařskému vojsku, oznamoval hrabě a proti tomu on že bojovati nebude, nechť tedy gardisté se rozejdou po svém úřadu a povolání.

To bylo tak neočekávané, že ani Roubínek tolik radosti pojati nemohl. Tolik neočekávaných převratův a přechodů, že ani nemohl radosti své výraz dáti. Vytrhl se nejprvnější z řady a zapomenuv na svou vážnou chůzi, pospíchal k manželce a dceři. Již na schodech strhl čapku a odepínal šavli.

Pak sklesl unaven do své lenošky, ale jen málo mluvil, aniž tak najevo radost dával jako manželka a dcera.

V noci dne 14. června vyšlo vojsko tajně z Prahy a obsadilo Hradčany. Druhého dne kníže Windischgrätz vyřkl nad Prahou obleženost. Lid podnikl nerovný boj. Ze Starého města stříleno na Malou stranu, načež vojsko odpovídalo hrubou střelbou granátovou.

V davu bojujících studentů byl Vavřena i Frybort , ale bojovali od sebe jsouce vzdáleni. Vavřena stál v houfu studentském pilně stříleje.

"Sem, přátelé, sem!" ozval se za ním mocný, hřímavý hlas. Když se ohledl , spatřil dlouhého mnicha, v hrubé kutně, barvy hnědé. Tvář mladého mnicha jinak nehezká byla bledá, jen oko planulo živou zaníceností. V levici držel kouřící se ještě pušku, pravicí ukazoval na ohrožené, nebezpečné místo.

"Špíno!" vzkřikl Vavřena a přiskočil k bývalému kolegovi .

"Vojto! Vítám tě! Ale sem, za mnou, sem, sem!"

Hrnuli se tam, kam naznačil ten nadšený, bojovný mnich, jenž už pušku poznovu nabíjel. Vavřena se postavil vedle něho. Pušky zarachotily, granáty svištěly a třaskaly, křik válečný se kol kolem rozléhal a tu a tam ozvalo se zastenání i smrtelný chrapot. Mnohý mladý život tu pohynul. Na dlouhé řeči a vyptávání nebylo času. Vavřena jen zaslechl Špínův hlas: "Je tu Frybort taky?"

"Je."

Vtom praskl nedaleko granát, třísky jeho, smrt nesoucí, rozpraskly se, a když zážeh a výbuch minul, leželo několik mladíků na dlažbě ve své krvi.

Vavřena vyváznuv z nebezpečí ohledl se po Špínovi . Ten ležel vedle. Přikleknuv ihned k němu, nadzdvihl svého přítele. Byl na smrt bledý, na prsou zbarvila se kutna teplou krví.

S pomocí jakéhosi studenta odnesl těžce raněného na místo, jež chráněno bylo před nepřátelskými koulemi.

Když mladému mnichovi lékařsky přispěno a on z mrákoty se probral, promluvil namáhavě k Vavřenovi : "Jdi do boje, jdi. Přijdeš-li do Litomyšle, pozdravuj - víš -" Pak umlkl. Vavřena neposlechl na slovo, ale chvíli ještě zůstal a dobře učinil.

Tak aspoň v poslední hodince stál u dokonávajícího "opuštěného sirotka" známý, přítel, jenž srdečně nad nešťastným zatruchlil. Bylo to smutné poslední shledání!

Když smrtelný chrapot dozněl a Vavřena oči přítelovy zatlačil, kvapil zase na barikády.

To bylo 15. června. Den nato uzavřena čestná kapitulace; ale když potom z mlýnů na vojsko vystřeleno, obnovil Windischgrätz bombardování, přičemž staroměstské mlýny i vodárna vyhořely.

Dne 17. června vzdala se Praha. Vojsko vtrhlo do města a nastalo houfné zatýkání.

Prve nežli Praha se vzdala a než došlo k těm smutným koncům, vrátila se pomoc litomyšlská.

Slečna Elis vyptávala se opatrně po svých studentech, zdali je tam nikdo neviděl; avšak nikdo nemohl jí žádané zprávy dáti. Filosofové s nimi nebyli - šli zajisté na barikády a tu buď padli, aneb byli zatčeni a před soud postaveni. Více než Elis truchlily Mařenka a Lenka.

Lenka v tváři jako by kapky krve neměla, stále zamyšlena, smutna . Chudinka neměla nikoho, komu by si postěžovati, požalovati mohla. K slečně Elis nesměla, neb nyní co strýc onemocněl, nevyšla téměř ani na krok z domu. Ona musila především Roubínka obsluhovati a u vedení domácnosti jí neuleveno. Však ani teta, ani Lotty nemohly říci, že by jen slovem si postěžovala, anebo že by před nimi vzdychla.

Což tmavá komůrka slz neviděla a nepověděla také, že za dlouhých nočních hodin slyšela tichý, bolestný pláč opuštěného srdce, jež se lekalo, že všecko, všecko ztratilo.

Pan aktuár se opravdu a nebezpečně roznemohl.

To všecko měla ta konstituce na svědomí, jak manželka jeho Rollerce pověděla. Paní purkmistrová vrátila se z delší návštěvy u přátel a první její cesta byla k aktuárovým . Přinesla tam také noviny, jak je Praha rozstřílena, jak ty rebelanty chytají.

Když to Roubínkovi pověděli, vyjasnila se mu tvář a pravil: "No, bude zas pořádek -" V městě mnoho se vypravovalo o Frybortovi a Vavřenovi . Ač slečna Elis a návodem její dobří přátelé tvrdili, že její filosofové na vagace odešli, přece tu i tam mluveno, že šli do Prahy a tam zůstali.

Roubínková o tom rozprávějíc se svou přítelkyní mínila: "Dobře to Roubínek povídal, že to s tím Vavřenou ein schlechtes Ende nehmen wird - " Minulo několik dní a žádných zpráv nebylo.

V noci, šestého dne po navrácení se pomoci městské z Prahy, probudila se náhle slečna Elis.

Slyšela zaklepati na dvéře tím způsobem, jakým někdy klepával Frybort , když se pozdě od Prenců vracel. Myslila, že to byl živý sen, ale slyš! klepání ozývá se poznovu, rychle, chvatně Začala se třásti a namáhavě vstávši, oděla se kvapně a spěchala dolů, jak jen mohla.

"Kdo to?" ptala se třesoucím se hlasem.

"Já, slečno Elis, Frybort -" "Svatá Panno!" Otevřela - on stiskl jí srdečně ruku a sám zavřel. "Pojďme rychle nahoru -" Když rozsvítila, div nezkřikla zděšením. Ten kvetoucí mladík jak se změnil! Zhubeněl, šat rozedraný, špinavý.

"Nelekejte se, nic mně není, jen hrozný hlad mám. Utíkám z Prahy čtvrtý den, musil jsem se skrývati - jen rychle něco jíst. - Co dělá Márinka ?"

A když slečna přinesla, prosil, aby vzbudila Márinku , možná-li, že musí ještě té noci dále.

Elis byla jako u vidění. Měla radost i strach a dělala, co Frybort chtěl.

"A co pan Vavřena ?"

"Je živ a zdráv a prchl domů do hor. Utíkali jsme kus pospolu. Tu ten lístek odevzdejte Lence - ale Špína, chudák, padl - na barikádě -" Slečna Elis zalekla se a nechtěla ani uvěřiti. Byla by donekonečna litovala a se vyptávala, kdyby jí Frybort času popřál. Pokud bylo možná, tiše vzbudila Márinku i domácí paní, jimž krátce vše oznámila. Obě chvatně se přistrojivše spěchaly nahoru. Frybort spatřiv svou Márinku nic se na matku neohlížel, ale vyskočiv, objal prudce milé děvče. Paní domácí chtěla dělat kázáníčko, proč se do té rebelie dával, a tak snad studie si pokazil, ale obratný, veselý student dovedl ji potěšiti. Byl by málem zapomněl, co ještě učiniti hodlá, an jej probudil hlas zvonu s věže druhou hodinu noční oznamující. Vysvětliv vše, pokud čas dovoloval, a rozloučiv se krátce, ale srdečně, odešel, posilněn jsa, a zamířil k nedalekým hranicím moravským. Slíbil, že jakmile domova dojde, lístkem oznámí. Tiše, nepozorovaně přišel a rovněž tak zmizel.

Následujícího večera neslyšela již komůrka Lenčina tichý, bolestný pláč. Svíčka vzplanula a při světle její klonila se dívka nad proužkem papíru, jenž jí oznamoval, že Vavřena žije, že šťastně prchl a co nevidět více listem oznámí.

Bouře pražská potlačena, nastaly výslechy a tresty.

Špína již si všechno odbyl. Tam kde nedaleko kláštera na Slovanech stojí kamenný kříž, tam odpočívá navěky v hrobě s jinými bojovníky, kteří na barikádách padli. Dlouho se v kutně, která jej nikterak netěšila, nesoužil, ale na věčnost s ní musil .

Než minuly prázdniny, stihl paní Roubínkovou a její dceru velký zármutek. Pan aktuár odebral se na věčnost. Kdož ví, zdali nebylo pravda, že toho příčinou byla a nešťastná konstituce. Odešel, zanechav, jak se sluší a patří, spořádanou poslední vůli. Ustanovil, co manželce, co dceři, kam "obršta", "Abrahama", "Klepálka " atd. a zvláštní odstavec věnován "vzácnému" obrazu Herodesa krále, na který i na lůžku leže, často a dlouho patříval. Zanechal jej panu listovnímu, milému příteli, s nímž tak často růžově se bavíval. Na Lenku zcela nezapomněl. Ustanovilť jí skrovnou sumičku, že jej tak pečlivě a věrně opatrovala.

Byl slavný pohřeb. Bůh nebeský nepopřál panu aktuárovi té radosti, aby se dočkal dobrého pořádku doby Bachovy blahé paměti. Zato jej povolal k sobě, aby se radoval s Žižkou a císařem Josefem, co je ten kostel po nich na památku. -Po prázdninách bylo v bytu slečny Elis méně hluku než jindy. Nemělať žádného filosofa a přijala do bytu jen tři malé studentíky. Než nestýskalo se jí, neboť byla spokojenější. Její dávné přání splnilo se.

Navrhla Lence, aby se k ní přestěhovala a s ní žila. Paní aktuárová ovdověvši, dlouho se naoko zpěčovala, ale nakonec povolila; vždyť byla Lenka také trochu ze slečniny přízně.

Lenka žila nový život s tou dobrotivou starou slečnou, kteráž se jí pravou matkou stala. Jak často nyní spolu sedaly důvěrně, vroucně hovoříce o nebožtíkovi strýci a Vavřenovi !

Po prázdninách přijel Frybort s otcem a požádal o ruku Márinčinu . Paní domácí arci snívala o doktoru, ale Frybort raději volil veliký, krásný statek v zlaté Hané, a Márinka také nezamítla studovaného rolníka.

"Měla jste filozofa, oficíra, budete také sedláka míti ráda?"

Objala jej.

Nyní chodívala psaní z Moravy přímo na adresu Márinčinu ; slečna Elis dostávala jen listy z Prahy, které vlastně Lenčiny byly. Psával je Vojtěch Vavřena , medicinae studiosus. Ušelť šťastně všemu vyšetřování, mohl klidně dále studovati.

Zelenka nepsal.

"To jsem věděla, že jak odtud odjede, že také zapomene."

O masopustě příštího roku přijel si Frybort s četnou družinou hanáckou pro Márinku , aby ji jako svou milou žínku odvezl. Z Prahy přibyl host, Vavřena , jenž Márinku k oltáři dovedl a jehož družičkou Lenka byla. A když o svatební hostině všickni rozveseleni byli, nejvíce sám ženich a přípitky se pronášely, povstal Vavřena a povznesl číši na čestnou památku bývalého přítele a kolegy , jenž v osudném boji na barikádách zahynul. Nevěsta sklopila oči, slečna Elis zaslzela.

Rok 1849 již minul. Filosofie litomyšlská byla zrušena, legie se rozešla, prapor její zničen. Páter rektor strhl jej se žerdi, kterou do piaristské zahrady k nějakému angreštovému keři zarazil.

Rollerka se vystěhovala z města ku svým příbuzným.

Po pěti letech bylo v starožitném domě, v němž slečna Elis bydlela, zase veselo. Vyplnilť se její sen, vyplnila Lenčina tužba. Mdr. Vavřena se ženil, veda k oltáři farářovu neteř. Láska jejich byla tak čerstvá a svěží jako za oné doby, kdy ještě se scházívali za nedělního odpoledne v zámeckém parku. Měli hosti až z Moravy. Frybort šťastný, spokojený, přijel s Márinkou a usmívaje se, ukázal na svého tříletého, boubelatého kloučka i pravil: "Byls mi družbou, příteli, ale tu službu ti splatit nemohu, jak tato figura zde ukazuje."

Paní aktuárová , ač pozvána, na svatbě nebyla.

Sličná, bohatá dcerka její nenašla dosud ženicha. Čekalať na velkého pána, nejméně doktora. Ale nepřišel a líčko jí uvadalo víc a více, až stala se kolegyní , ovšem mnohem mladší, slečny Elis.

Ta odstěhovala se "ku svým dětem" a nelitovala toho nikdy. Vypravovala nyní častěji než jindy, jak měla jedenapadesát filosofů v bytu. Padesát z nich stali se samostatnými pány, jedenapadesátý zahynul na barikádě.

Když u Vavřenů žila, došel jí list, za který celý dvacetník vyplatiti musela. Co to, kdo as píše? I byl to Zelenka, jenž oznamoval, že je v Medlitském klášteře a že se mu převýborně daří. "Již nemusím chléb a ovocnou kaši pojídati," psal mimo jiné.

"Věřím," podotkl Vavřena , "teď asi má tlusté, rumné tváře a notné bříško a nevezme jinou knihu do ruky než breviář -" "A škrtí dvacetníky; ani nevyplatil psaní."

O štědrém večeru, který mladý doktor s milou ženuškou poprvé trávil, dostal od Fryborta srdečný list, v němž našel také veliký popsaný arch. V čele stálo: "Kolegové !"

"Je to první opis provolání, které jsme před slavností "majales " spolu skládali. Našel jsem je na dně svého studentského kufru. Bude ti zajisté milo, na ony časy sobě vzpomenouti," psal o něm Frybort .

"Baže milo! Tenkráte jsme se našli u starého stromu; víš Lenko? Máme teď také hnízdečko a je v něm milo a blaze." Skonává se historie filosofská , sepsaná pro milou památku starým a pro potěšení mladých, které aby hojné bylo, auktor té kroniky upřímně rád sobě přeje a žádá.