Konšelova rodina.

Bylo to v neděli po Třech králích roku 1621 již hodně k večeru. Dva mužové zahaleni pečlivě ve své pláště ubírali se od Prašné brány k Staroměstskému náměstí. — Ulice byla pusta. Toliko pozdní nějaký chodec tu a tam se vyskytl; lesk lampičky, bez které nikdo večer na ulici se nesměl objeviti, prozrazoval ho již z daleka. Avšak chodec spatřiv někoho přicházeti vyhnul se ještě v čas, neboť lidé se báli sebe a utíkali jedni před druhými.

Jeden z mužů nesl lampičku, druhý zavěšen na jeho rameno, kráčel vedle něho.

„Jaké to hrozné věci, švakře, mi tu povídáš!" řekl tento.

Oslovený zakýval hlavou.

„Hrozné věci!" pravil septem. „Nazýváš to hrozným, ale to není pravé jméno všech těch ničemností, jichž svědky jsme byli. — Ó lidská řeč nemá pro to slova, protože nikdo nemohl nikdy tušiti, že by člověk byl schopen takých věcí. Trpíme, velice trpíme — Bůh ví, jaký bude konec a co se stane s národem českým!"

„Bůh jej bude chrániti, jako to činil vždycky. Utrpení nezlomí jeho sílu, ono ji utuží!"

„Ztratili jsme všechnu naději. Města jsou vyloupena, nelehla-li popelem. Šlechta jest povražděna a vyhnána. Potomci slavných a bohatých rodů prchají za hranice vlasti, a ti, již druhdy měli bohatství královské, nemají za co koupiti chleba pro sebe a svou rodinu.

Ejhle, tu to bylo!"

Oba mužové zastavili se na Staroměstském náměstí, v jehož středu dosud pnulo se mohutné lešení.

„Co je to zde?" tázal se onen.

„Což to nepoznáváš ?" odvětil tázaný s chvějícím se hlasem; „to jest popraviště.

Kolik lidí již touto cestou bralo se ku prahu nebes. A jakých lidí! Květ českého národu tu,umíral. Divíš se, že jest pusto! — Milý švagre, tvé podivení jest předčasné. Zítřejším dnem, sotva svitne ráno, bude tu opět živo. V úterý aspoň na jisto, neboť tu bude popraven pan Daniel Rubeš z Výšková, muž učený a bohatý, výmluvný řečník a věrný, poctivý Čech. A ptáš se, co učinil? Zavraždil někoho, urazil císaře, prováděl lichvu? Nikoliv, avšak spáchal něco mnohem horšího.

Chtěl viděti svou ženu a své dítky a vrátil se, ačkoliv mu návrat do Čech pod trestem smrti byl zakázán, před dvěma týdny do Prahy.

Byl prozrazen — a osud jeho byl zpečetěn.

Smrt — to je trest, který je teď v iródě."

„Hrůza!"

„Domníval-li jsi se, že tu uvidíš něco jiného, neměl jsi opouštěti Moravu. Klameš se, doufal-li jsi najíti Prahu jako před dvanácti, patnácti lety. Jak ta léta prchla — kde jsou ty časy! Jak veselo tu bylo za Rudolfa blahé paměti. Co bohatství, lesku a slávy! Za Matyáše kalil se juž obzor — počaly hádky — a ted1? Jaký to rozdíl: Praha dnešní! Tenkrát zářící, plná nádhery a ruchu — dnes úpějící a mrazná jako vesnice.

Středisko říše stalo se lidomornou!"

.Slyšeli jsme na Moravě mnoho o tom, co se zde děje, ale přece neměli jsige ponětí o všech těchto hrůzách. Násilí, kterého se dopouštějí na nás, mizí proti těmto ukrutenstvím!"

Přátelé přešli zatím náměstí. Kráčejíce kolem radnice byli zastaveni hlídkou. Byla to městská stráž, která měla hlavní stanoviště v radnici.

„Kdo jste, pánové?" tázal se náčelník.

„Což nepoznáváte, pane desátníku, opatrného pana Martina Losela, bratra pana Kašpara Losela, který zasedá v radě?"

„Ano, ten jsem, přátelé," odvětil onen z chodců, který nesl lampičku, „a toto jest můj švakr Bohuslav Trucek z Moravy, který mne přišel navštívit předevčírem a u pana hejtmana již ohlášen byl. Nezdržujte nás, přátelé, neboť jest zima a mimo to očekávají nás doma. To rozdělte mezi sebe."

Při těchto slovích vtlačil Losel desátníkovi, který uctivě z cesty mu ustupoval, stříbrňák do ruky.

„Dej vám Bůh štěstí a vaší paní manželce a vašemu panu synovi," pravil desátník.

„Právě jsme ho potkali," pravil jeden z vojínů.

„Mého syna?" otázal se chvatně Losel.

„Ano, milosti, právě teď. Mihl se kolem nás jako světýlko. Pan desátník chtěl ho zastavit, protože neměl lampičku. Jářku ale, pane desátníku, vždyť je to mladý pan Jiňdřich Losel který je důstojníkem v pluku pana Albrechta z Valdštýna, nedělejte hlouposti a nechtě ho jíti."

„Děkuji vám, přátelé," odvětil Losel. — „A ještě něco — nevíte, kam šel?"

„Na Perštýn, milosti — tím směrem," odvětil desátník.

„Ah — tak. Ano, vím už. Nuže dobrou noc!"

Stráž pozdravila a naši pozdní chodci se vzdálili.

„Dobrý to pán," odvětil jeden z halapartníků. „Abych vám řekl, mám ho radši, než jeho bratra, pana konšela Kašpara, který se píše po latinsku Loselius, zve k sobě jesuity k obědu a není o mák lepší než ten starý lišák primas Kirchmayer, který byl loni utrakvistou a letos — " „Pst," okřikl ho desátník, „kdyby nás někdo slyšel —" „Vzal je čert!" zvolal voják a udeřil svou halapartnou do dláždění.

Zatím ubírali se naši pozdní poutníci dále, zahnuli na Malé náměstí a zastavili se u jednoho domu, do kteréhož vstoupili. Dům tento náležel Loselovi.

Paní Barbora, manželka jeho, přivítala je radostně. Ale Losel ani nepoděkovav na její pozdrav, otázal se chvatně: 10 .Jindřich odešel?"

A když chot jeho přisvědčila, pravil obrácen k svému švakru: „Hoch ten činí mi starosti. Poslední čas zpozoroval jsem nápadnou změnu při něm.

Opouští často domov a nepřichází až pozdě v noci. Neptal jsem se ho po příčině, ale zdá se mi, že jsem jí na stopě."

„Co se stalo?" zvolala paní Barbora úzkostlivě, „neřekl jsi mi o tom ani slova."

„Vím určitě, že dochází k Rubešovům, a to mne znepokojuje. Obávám se, že miluje dceru nešťastného přítele mého Daniele, o němž jsem ti" — dodal obrácen k Truckovi — „cestou vypravoval a jejž očekává hrozný osud."

„Jak že?" zvolala paní Barbora rozhorleně, „ dceru toho zrádce, můj syn, císařský důstojník?!"

„Barboro!" odvětil přísně Losel.

„Snad budeš Kubeše ještě hájiti?" odvětila opětně manželka nedadouc se nijak zastrašiti jeho přísným pohledem. „Nevíš snad, že přišel z Němec jako špehoun, že přinesl s sebou peníze a všelijaké listy, které byly u něho nalezeny a z nichž vychází na jevo, že se zde kuje nějaké spiknutí proti knížeti Lichtenštejnovi."

11 „Tys nerozumná žena a nemůžeš mluviti o věcech, o kterých nemáš ponětí," odtušil pan Lo?el suše.

Po těchto slovích nečekaje ani odpovědi své manželky vedl svého hosta do světnice, kdež připravena byla večeře.

Světnice byla po způsobu tehdejších staveb velmi nízká a měla klenutý strop. Dvě okna vedla na Malé náměstí a byla zakryta zelenými záclonami. U prostřed stál dubový stůl pokrytý prostěradlem a cínovými talíři.

Pět židlí vycpaných a potažených červenou kozí postaveno bylo u stolu. V koute nedaleko nízkých, umělými řezbami pokrytých dveří, které byly naproti oknům, stál krb, v němž rozdělán byl oheň. V levém koutě stál malý stolek o dvou nohách a na něm připravena byla stříbrná konvice s vínem a se čtyřmi zlatými poháry. Se stropu visela lampa ozařující mdlým červeným světlem komnatu, v níž kromě dvou podobizen, nějakých předků rodiny Loselů, a velkého pozlaceného krucifixu, daru to prý císaře Ferdinanda L, nebylo jiných ozdob.

Oba mužové vstoupivše do světnice odložili své pláště a klobouky na lenošku, která postavena byla na stupínku u okna, načež ihned přisedli ke stolu.

12 „Na Jindřicha nebudeme čekati," pravil Losel podpíraje bradu o loket a pohlížeje zamyšleně před sebe. „Před desátou se nevrátí. — — Dělá mi starost ten hoch!"

„Je tomu tak, jak řekla paní švakrová," otázal se Trucek po chvíli, „že onen Daniel Rubeš z Výšková, o němž jsi mi vypravoval, přijel sem na špehy?"

Pan Martin pokrčil rameny. „Mluví se to, ale kdož to ví. Zde pokládá se každý za špehouna a spiklence, kdo je bohat!"

V tom vešla paní Barbora vedouc za ruku desítiletého synáčka Zdenka, který políbiv otci ruku a pozdraviv strýčka usedl bez pozvání mu po boku. Paní Barbora zaujala místo po levici svého chotě, který seděl v čele stolu maje na pravé straně svého švakra.

Páté místo připravené pro Jindřicha zůstalo neobsazeno.

Krátce na to přinesena byla polévka a rodina vykonavši modlitbu počala večeřeti.

„Není to slušné od Jindřicha," počal pan Losel, „že, ačkoli máme hostě, před jídlem odešel."

„Nezazlívej mu, Martine," odvětil Trucek, „kdož ví, co ho k tomu přimělo."

„Ah ovsem, kdož to ví!" pravil otec trpce.

„Já nikoliv, neboť on mi to neřekl. Něco 13 takového naše dítky nám nepovídají. Avšak ať jedná, jak uzná. Jest muž a dospělý věkem, není povinen skládati mi účty ze svého jednání. Já nebudu inu vnucovati svou radu, nestojí-li o ni sám. Avšak nedopouštěj Bůh, aby ho potkalo nějaké neštěstí, neboť ho miluji tak, že bych nepřežil jakoukoliv ránu, která by ho stihla."

„Ale, milý muži," pravila paní Barbora, „proč vždy toho nejhoršího se domníváš. Náš Jindřich jest moudrý hoch, poctivý muž a žádný blázen. Kdyby tomu bylo i tak, že mu dcera toho podivína Kubeše udělala, nezapomene se přece tak dalece, aby sobě učinil hanbu a nám zármutek. Promluvím s ním zítra o tom a jsem jista, že mi učiní vše k vůli. Neboť on své rodiče ctí a miluje, a takové lidi chrání Pánbůh i Panna Maria!"

„Lépe bude, necháš-li mne samotného jednati, milá Barboro," odvětil manžel, „neboť neznáš úplné všechny poměry, v nichž žijeme a nedovedeš posuzovati mladého člověka, oceňovati jeho přednosti a chyby. Já budu míti úkol snadnější a tudíž i naději na výsledek mnohem větší, kdežto jediné neopatrné slovo s tvé strany mohlo by míti účinek právě opačný. Avšak nemluvme o tom více."

14 Paní Barbora, ač nerada, podvolila se přání manželovu a podávajíc švakrovi mísu s kuřaty pobízela ho k chuti.

„Jez přece, strýciuku!"

„Děkuji," odvětil tento. „Ztratil jsem všechnu chuť k jídlu po tom, co mi vypravoval Martin o událostech posledních dob.

Přemýšlím o tom neustále a myšlénka nechce se nijak dáti zapudit. Jak hrozné to události!"

„A proč to vše!" zvolala rozhorleně paní domu. „K vůli několika ziskuchtivým, pánovitým ničemům, kteří, aby více sami mohli panovati, zřekli se Pánaboha i svého krále a ohavnou tu rebelii způsobili. Bylo-li třeba všeho toho, všech těch svízelů, trampot, strachu a bídy, kterou musíme nyní sami nic nezavinivše snášeti?"

„Barboro!" káral pan Losel svou ženu.

„Avšak to je trest boží na Čechy seslaný, protože se Cechové zřekli pravé víry a nebojí se Boha ani lidí. Každý jenom po mamonu touží a po bohatství, ženské milují přepych v šatě i v zlatě, chtějí míti nádherná stavení a mužové nejsou věrni svým manželkám a manželky svým mužům. Pánbůh nás trestá a my toho zasluhujeme!"

Bohuslav kýval při těchto slovích hlavou na, znamení souhlasu, čímž paní Barbora povzbuzena pokračovala ve svém kázání.

15 „Ano, je to trest za marnost a pýchu Čechů! Pro Boha tě prosím, milý švakře, jaká to je nyní všude nádhera a pýcha, ačkoliv nikdo nemá groše v kapse. K čemu ty nádherné, drahocenné látky v šatech, ta podivná sukna a ty všelijaké tretky, co teď ženské na sebe věsí brzo jako Italiánky, brzo jako Turkyně a ženy jiných neznabohů! Kterak má nás Pánbůh milovati, když se strojíme hůř než pohané, kteří, jak páter Gelasius kázal, všichni do pekla přijdou a na věky jsou odsouzeni!"

Tímto způsobem bavila se rodina páně Loselova pozdě do noci čekajíc na příchod synův. Ale příchodu toho do půlnoci se nedočkali.

II.

Slza hvězdy krásnější.

Na náměstí Betlémském nedaleko domu, který do dnes slyne jakožto dávné obydlí slavného mistra Jana Husí, stál za oněch dob, jichž krvavou perspektivu, laskavému čtenáři jsme již okázali, dům o jednom patře s velkým arkýřem v průčelí a zeleně natřeným vchodem. Vedle arkýře mezi dvěma prostředními okny byl obraz, dle jehož kontur již neurčitě vystupujících nedalo se určiti, co představoval. Zůstal tam jako mdlý 16 odlesk dávnějších dob, kde větší horlivost u víre a vetší pobožnost byla původcem všech těch podivných, často dosti nejapných kreseb na štítech domů, stavení i hospod představujících nejrůznější výjevy ze života svatých, mučednické jich smrti, jich oslavu v nebesích a jiné výplody mystické fantasie oněch století. Avšak méjmež úctu k náboženským pocitům svých předků a vzpomeňme si, jak milým a svrchovaně drahocenným nám bývá takový obrázek, jejž malovalo století patnácté, století sedmnácté ho nezrušilo a kterýž století devatenácté uloží v museu mezi nejdražší ostatky, a přiznejme se, že by nám těžko bylo udati, byly-li tyto libůstky ctností neb slabostí!

Dům tento, který soudě dle pozlacené nade vchodem zavěšené kotvy slul „u zlaté kotvy", náležel patricijské rodině Kubešů z Výšková, jejíhož předka Adama Kubeše císař Ferdinand I. do stavu šlechtického povýšil. Od té doby bohatl rod z Výšková víc a více a zaujímal přední místo mezi pražskými rody patricijskými. Náleželyť mu kromě domu na náměstí Betlémském, kdež sídlila vždy hlava rodu, dva domy na Malé straně a jeden veliký dům na Františku pronajatý jirchářskému cechu, pak rozsáhlé vinice u Vy17 socan, dva dvorce rolnické u Vinoře a letohrádek. Obchodem více se nezanášel.

Daniel, prvorozený syn pana Václava Rubeše z Výšková, úředníka při dvorní komoře fisci, věnoval se zprvu hvězdářství a mathematice a stal se již bakalářem těchto věd na pražském učení, kdežto mladší bratr jeho Vilém věnoval se právům a soudnictví. Avšak událost nenadálá, jak často se děje, postavila se v cestu úmyslu lidskému a přinutila jej podrobiti se okolnostem. Vilém zemřel náhle ochrnutím mozku a z celého druhdy rozvětveného rodu zbyl jediný Daniel jako naděje rodičů jediná. Neměl li rod vyhynouti úplně, musil se Daniel vzdáti úmyslu státi se mistrem učení, jimž nebylo dovoleno se ženiti.

Otec vysvětlil synovi své záměry s obavou, že mladý, vědám oddaný muž nebude míti chuti přistoupiti k jeho návrhu a oženiti se.

Avšak práce byla snadnější — nežli se nadál. Daniel byl zamilován a svěřil se s tím svému otci, prose, aby neodpíral jeho sňatku, protože jeho milenka jest chudou. Otec potěšen touto zprávou objal syna řka: „Máme, hochu, sami dost. Ať ti tvá vyvolená přinese štěstí raději než peníze, ctnost raději než zlato, a především hodně dětí raději nežli hodně dvorů!"

Em. Zitek: Drama rodiny pana Daniele. 2 18 • Sňatek odbýval se slavně, když uplynula doba smutku po Vilému, a krásná Perchta, dcera kostelníka od svatého Jiljí, stala se ženou jednoho z nejbohatších pražských synků. Jsouc si vědoma dobrodiní, kterého se jí sňatkem tímto dostalo, povznášení z chudoby na vrchol nezuaného dříve lesku a nádhery, a vidouc něžnost svého chotě, přilnula k němu s celou silou své čisté, cudnéjduše, milujíc ho se zápalem milenky a s oddaností otrokyné. Její muž nepřestal jí býti ideálem dobroty, krásy a vznešenosti, pohlížela k němu s pýchou i úctou a neměla jinou ctižádost, než aby ho oblažovala. Ona neměla myšlénky, kterou by mu zatajila — celá její bytost žila v něm. A Daniel hrd na svou ženu, chovaje k ní lásku ne menší než ona k němu, říkával, když velebili jeho bohatství: „Největší bohatství jest má žena." Jedenkráte, když kdosi z jeho přátel pravil k němu: „Pane bratře, vy máte ráj už na světě— co si necháte na věčnost?" odvětil mu: „Věru, pane bratře, nechtěl bych jíti do ráje, kdybych nevěděl, že Perchta půjde se mnou!"

Z lásky k svému muži přijala Perchta též víru protestantskou.

Když se jim narodily dítky, byla páska jejich lásky jenom utužena. Ze všech šesti 19 dítek, kterými Perchta svého muže obdařila, zůstali jen dvě, Pavel a Salomea, na živě.

Bouře české války zahřměla ovšem i v koutek rodinného jejich blaha. Jako povodeň s rachotem a zuřivě rozptýlila se po kraji ničíc, hubíc a boříc. Nastaly doby utrpení, obětí a zármutku, jež den ode dne se množily. Rok 1620 přehnal se přes Prahu zatknuv v její královské témě korouhev vítěznou, kterou rozvinuly šiky nepřátelské na Bílé Hoře — A pak počal rok 1621 děsný, mstící a vraždící. Jako mrak vznášel se nad Prahou plný blesků, hrůzy a zoufalství, číhal jako hladový šakal u bran města, u každých dveří příbytků vrhaje se bez milosrdenství na své oběti, hnal se jako vichřice ulicemi slavného druhdy města trhaje sebou vše v záhubu a propast.

Pan Daniel Rubeš z Výšková byl jednou z těch obětí. Jeho účastenství ve vzpouře proti císaři bylo tak patrné a známé, že nemohl zůstati ušetřen, když království klesalo v rumy. Konfiskační komisse, která zajímala jeho statky, vypověděla hrdého patricia ze země pod trestem smrti, kdyby se chtěl vrátiti, jeho jmění kromě domu „u zlaté kotvy", který ponechán jeho rodině k výživě, sebral fiskus a daroval je z velké části, či jak se tenkrát tomu říkalo, prodal je panu Herma20 nu Černínovi z Chudenic, hejtmanu Starého města pražského.

Pan Daniel, muž asi šedesátiletý, opustil tedy vlast — — na věky?! Nikoliv. Ó kdyby se nebyl vracel! Kdyby jen nebyl pocítil hříšnou touhu po své otčině, spatřiti opět svou ženu, své děti, které chtěl odvésti s sebou do vyhnanství, uzřít opět vycházeti slunce nad svou zlatou Prahou, svou kolébkou a otčinou! Zlá hvězda vedla jej, když přestrojen za dělníka truhlářského vstoupil do průjezdu svého domu a své rodině shromážděné s čeledí zároveň v přízemním pokoji a truchlící po něm objevil se z čistá jasná. Dobrý ten muž jsa blízek otcovského prahu pozbyl úplně rozvážlivosti a nevzpomenuv ani na to, že j,est nebezpečno, zví-li někdo jiný krom jeho rodiny o jeho příchodu, vrhl se bezděky v náruč své ženě a svých dětí. — — Druhého dne dostala se zpráva o jeho příchodu na ulici a třetího dne byl uvězněn.

Co ho očekává, bylo Pražanům již známo.

Den před svatými Třemi králi vynesl soud, mající v čele pana Černína, ortel smrti nad ubohým vyhnancem a trest tento má býti v úterý vykonán. Věru, spravedlnost spíše se dá upro šiti nežli ukrutnost. Spatřujíc y každé své oběti jenom předmět svého ukojení, vrhá se 21 naň jako na lup s laskominami hladového tigra, jenž kořist svou opouští, jen vidí-li jinde tučnější.

Marné byly všechny prosby paní Perchty.

Odnikud ani paprsek naděje neskanul v její srdce, aby osušil slzy její, které nepřestávaly téci. Ubohá žena byla zoufalá. Beznadějnost zbavovala ji smyslů, klesala takřka pod tíží svého bolu. Nadarmo zapřísahala Lichtenštejna, všemohoucího vládce, který poukázal ji na Černína. Šla k Černínovi. Na kolenou, lomíc rukama, objímajíc jeho nohy, vychrtlá zármutkem a probdělými nocemi, zmořená hladem a majíc oči vyhaslé pláčem, odhalovala mu svou bídu a úpěla o slitování.

Hrdý, bohatý velmož, který měl její statky, odvětil jí pokrčením ramen: „Učiním, co budu moci," a obrátil se k ní zády.

A když nepřestávala prositi a pan hejtman svá kolena nemohl zbaviti hrozného objetí, v kterémž je svírala, nemoha snésti hroznou podívanou na ženu, kterou láska veliká naučila veliké poníženosti, a cítě poličky, jež dostávalo jeho svědomí, zvolal drsně: „Odveďte tu ženu!"

Ocitla se na ulici. Klesala při každém kroku. Oči její zataženy byly mlhou, nebyla 22 sto udržeti se na nohou. Usedla na patník před radnicí nic nedbajíc toho, že lidé se zastavují a že stráž surovým způsobem ji vyháněla.

„Dovolte — okamžik, dobří lidé — nemohu, nechtě mne přemýšleti, kam mám jíti!"

Připadlo jí, aby šla k arcibiskupovi. Klopýtajíc při každém kroku ubírala se na Malou stranu. Naděje, která nás nikdy neopouští, vzpružila její vyčerpané síly. Předstoupila před Lohelia. Avšak tento muž až příliš dobře si ještě pamatoval, co mu bylo od protestantů snášeti. Spatřiv ženu rebella, vztyčil svou šíji, kterou nahrbilo vyhnanství, a zvolal: „Milosrdenství božího se dovoláváš nyní, dcero ďábla a ženo kacíře! Nejsi-li ty jedna z těch duší odsouzených k ohni a trápení pekelnému, jež zapřely svou víru a přidaly se ku kacířství! Já, sluha Páně, měl bych se dopustiti toho hříchu a tobě pomáhati!"

„Pro spravedlnost boží!" zaúpěla ubohá klesajíc na kolena.

„Voláš spravedlnost boží na pomoc a zapomínáš, jak hluboce jsi jiurazila," odvěce velmož.

„Ano, urazila, avšak ať tedy mne trestá, mne jedinou — on nic zlého neučinil!"

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Spravedlnost boží trestajíc jeho trestá i tebe. A nepřestane vás dříve pronásledovati hněv Všemohoucího, dokud nebude usmířen."

„Čím mohu jej usmířiti — já bídná žena.

Svou krví? Ó ráda ji dám!"

Arcibiskup pohledl ostře na klečící. Přistoupil k ní blíže a položiv jí ruku na hlavu pravil mírněji, ale hlasem povzneseným: „Jest jeden prostředek, jímž snad milost boží by k tobě se opět vrátila — —" „Mluvte, Milosti!" zvolala žena vzpínajíc ruce, „učiním všechno!"

„Vrať se k své víře!" pravil kněz přísně vztyčiv pravici k výši a pohlížeje na ni upjatě.

" Povznášející vědomí, že koná povinnost svou apoštolskou obraceje na víru ovci ztracenou, ozařovalo celou jeho bytost a dodávalo jí rázu velebnosti.

Perchta omámena mohutným dojmem této postavy oděné černým talárem, těkala zrakem svým zmateně kolem. Na její tváři zračil se zřejmě zápas duševní.

„A bude zachráněn?" tázala se věsíc své oči na jeho rty.

„Snad!" odvětil kněz. „Nuže tedy — ano!"

„Bůh tě osvítil, milá dcero, a vrátil té svaté církvi. Bude li manžel tvůj tak moudrý 24 jako ty jsi byla a poslechne li jeho svaté vnuknutí, bude zachráněn!"

Paní Perchta chopila ruku jeho a počala ji celovati.

„Mně neděkuj, milá dcero, neboť vděčnost lidská má především náležeti Onomu nad námi. Ostatně nevím dosud, podrobí-li se tvůj manžel mým rozkazům."

„Učiní tak zajisté — k vůli mně!"

„Miluje-li tě pravou láskou manželskou, nepochybuji o tom. Odejdi tedy s pokojem a věř v Boha. Zítra navštívím pana Černína a vězně, a podaří-li se nám přiměti ho, aby se zřekl svého kacířství a přistoupil k svaté církvi—" Paní Perchta vzkřikla.

„Co jest ti, milá dcero?" tázal se arcibiskup.

Paní Perchta však neodpovídala. Tušilať ubohá, jak znala chotě svého, že to se jim nepodaří nikdy. — Volným krokem ubírala se z pokoje.

Kněz ji doprovázel až ke dveřím a podav jí pak ruku k políbení, pravil — — snad i lítosti stopu pocítil — měkce: „Jen v Boha důvěřuj, milá dcero, jeho dobrota je bez konce!"

Ocitla se opět na ulici.

25.

Bylo již k večeru a počalo se šeřiti. Sníh padal hustě a zima byla krutá. Avšak paní Perchta necítila zimy a nevšímala si sněhu.

Jediná myšlénka ovládala celou její bytost, dodávajíc jí naděje — že snad její choť vida nezbytí přece povolí jejím, prosbám a prosbám svých dítek a stane se — Paní Perchta nebyla s to, aby tomu sama uvěřila. Zastavila se a opřela se loktem o kamenné zábradlí mostu, na němž právě stála, nechávajíc své kadeře za hračku mrazivému větru a nedbajíc zimy. jež jí lomcovala.

V tom přistoupil k ní člověk oděny v oblek sluhů arcibiskupových a smeknuv uctivě biret, pravil: „Jeho Milost arcibiskupská mně kázala, abych paní doprovodil k domovu."

Paní Perchta slyšíc, že ji někdo oslovuje, procitla ze svých myšlének. Pohledla na muže očekávajícího její rozkazy.

„Děkuji, příteli, půjdu sama. Nemám daleko a sníh už přestává padati."

Ubírala se dále.

Sluha ve vzdálenosti několika kroků ji následoval až k domu, vida pak, že zmizela ve dveřích, vrátil se zpět.

„Ubohá paní," pravil sám k sobě. Utřel si oko, v němž blýskla slza.

26 A právě vyskytla se na obzoru hvězdička záříc a třpytíc se jako démant. Avšak lesk "3ejí nebyl skvělejší než lesk oné slzy, kterou před chvílí pohltil čerstvě napadlý sníh.

Kolik takových slz vypiti musila tenkrát česká země!

III.

Snoubenci.

Je pravda, že neštěstí, když rozepne své větve trnité, neohlíží se, aby nezasáhlo zároveň srdce nevinné. Jako krvelačný sup vrhá se střemhlav k zemi a holubice pohlížející svým nevinným okem na probouzející se jitro padne za kořist jeho hladu. Osud kráčí po srdcích lidských a nezkoumá jejich zásluhy ni hříchy — všechna slouží mu za podnož.

Ba v tom velkém životním zápasu není člověk nic více, než mraveneček vyhřívající se na slunci, kteréhož zašlápneme nevědomky a netušíce ani, že jsme spáchali vraždu volající o pomstu do nebe. Avšak kde máme protestovati proti tomuto násilí osudu, před nímž s hrůzou skláníme čelo? Kdo má dosti síly zvolati na tohoto sveřepého vítěze: „Stůj, barbare!" Jeho kola valí se dále a rozmačkají odvážlivce, který by postavil se mu v cestu.

27 Salomea byla jednou z oněch nevinných obětí osudu.

Co zavinilo toto dítě v jaru svého věku čisté jako paprsek ranního slunce, že bouře spadnuvší na dům její otcovský vychrlila celou spoustu svých blesků také na její mladé srdce? Zdali měl třeba tento moloch osudu k ukojení své žízně krve její mladosti a slz jejích modrojasných očí, jakých nemají andělé? Odpovězte nám dějiny! Zajisté utrpení tohoto dítěte nemělo by pro vás míti méně důležitosti, než utrpení celého národa, jež vypsaly jste tak věrně. — Vždyť oba trpěli nevinně!

Ubohé dítě! Právě v době, kde život lidský má nejkrásnější okamžiky svého trvání, kdy na křídlech motýlů, ověnčena poupaty růží, s hvězdami nadějí ve vlasech snáší se láska v lidská srdce, v oné době neklidného, snivého přemítání, kteréž dochází úplného rozluštění v'polibku, právě ve chvíli, kdy tento nejkrasší dar nebes snáší se v blankytu k našim rtům, v době, kde člověk miluje — zasáhlo ji rameno osudu a rozdrtilo vše, vše, na co mělo právo její mládí, vše, o čem snil její duch a co měla doufati její duše. Čím Salomea zhřešila, že nesmí věnovati se zcela kouzelnému onomu opojení, jež 28 zastře závojem nevýslovného blaha oko dívčí, když v objetí mužově poprvé počne chápati svůj význam ve společnosti lidské, své vznešené povolání v činohře života a počne tušiti, že přijde doba, kde jméno své „dívka" musí vyměniti za jiné nádhernější, světější a vznešenější — — „matka".

Marně se ptáme. Byl to osud, který ji srazil, ana právě první pokus učinila povznésti se k blankytu svých tužeb, a balvany zármutku obtěžkal její křídla.

Vše to tam.

Zdrcena, zbavena naděje, chřadnoucí bolem, s tvářemi pláčem vybledlými přechází po pokoji sem tam, usedá tu, povstane opět a zase klesá v zoufalství na stupátko před oknem, pohrouží čelo své v dlaně a oddává se žalu svému beznadějnému.

Příchod Jindřichův nerozveseluje její oko.

Podává mu ruku, nechá ji na pospas jeho rtům, ale necítí horoucí dech jeho úst a rozkoš jeho polibků. Její ústa znají jediný vzdech: „Jaké to neštěstí!"

„Doufejme, Salomeo!" zašeptá mladík.

„Bůh žije!"

„A naši nepřátelé též!"

„Nezoufej, drahá dívko, nečiň můj zármutek dvakrát tak velikým!"

29 Dívka neodpovídala. Mlčky a zoufale pohlížela před sebe. Útěcha jeho, ani jeho prosby neměly na ni účinku.

Po chvíli pozdvihla oči a upřela je na něho.

„Myslím si chvílemi," pravila, „pročBůh tak málo tě miloval, že dopustil, abysme se poznali. O proč jeho moudrost nevyzpytatelná zavedla tvé kroky přes práh našeho domu, na němž lpí kletba, pod naši střechu, jež skrývá hanbu, do této síně, kdež bydlí zoufalství. Jdi a nech nás trpěti o samotě.

Zachraň sebe a neobětuj svůj život nadarmo nám, kteří ti nemůžeme odplatiti tuto oběť ničím — — ach ničím — ničím!"

„Salomeo, milenko má!" zvolal mladík.

„Miluji tě. Jsem šťasten! Nech mne žíti ve chladu svých slz, jež jsou mi svaté. Nebylo třeba odvahy nižádné, abych se oddal tobě s celým svým srdcem. Neopustím tě, jak živ Bůh nade mnou. Nepohrdej mnou, ueodpuzuj mne od sebe, protože vás stihlo neštěstí. Dva snáze je poneseme, neboť se budeme děliti o ně. Hrd a rád beru je na se. Nezapírej, že cítíš úlevu na mých prsou, jež nikdy nepnou se hrději, jako když ty na ně skloníš svou hlavu."

Dívka klesla v jeho náruč. Nebyla s to odvětiti. Zmužilá šlová tohoto muže velikého 30 ve své lásce, odhodlaného v nebezpečí, poctivého a hrdinského, jenž rád a bez reptání skláněl svou šíji pode jho zármutku, jehož všichni by se byli zhrozili zavřela její ústa.

Byla tak šťastna v jeho loktech. — Paní Perchta vrátivši se kolem dvanácté hodiny s Pavlem domů, nalezla je v tomto objetí. Avšak matka ztrmácená nejhroznějšími dojmy ani si nevšímala vábného obrazu, který by byl měl hrdostí naplniti její duši.

Přišla' tiše jako stín, opírajíc se o svého syna, jenž usadil ji do lenošky a pak sám bled usedl v koutku a siožil hlavu v dlaně.

Salomea vrhla se před matkou na kolena.

„Jest naděje?" zvolala vzpínajíc k ní ruce.

Zavěsila své oko na její ústa, jakoby očekávala z nich svůj ortel.

Paní Perchta kývla hlavou.

„Co činí?" zvolala opětně dívka. „Jak snáší svůj osud — — Bude zachráněn?"

„Ptal se na tebe, mé dítě," zašeptala matka. „Řekla jsem mu, že všichni velice trpíme — všichni velice. On mne těšil, ale to nebylo nic plátno. Řekl mi — — ach Pane na nebi, ukonči naše trápení. Umře-li, nepřežijeme jeho smrt."

„Nezoufejme," pravil Jindřich. „Neštěstí, a kdyby bylo dvakráte tak hrozné, nezastihne nás zoufající."

31 Paní Perchta pohledla vděčně na mluvícího.

„Já nemám tolik síly. Oni ho usmrtí a já umru s ním."

„Neodváží se toho ukrutenství!" zvolal Jindřich tiskna rukověf svého meče v pěsti.

„Je to hrozné patřiti naň. Kam se poděl lesk jeho oka! Krásný muž zlomen odpočívá na kamenné lavici svého žaláře a čeká dychtivé okamžik, jenž zbaví ho okovů. Neměl by býti tak nelítostný k nám a čekati radostně na svou smrt."

„Matko," zvolal Pavel, „nebuďme slabými.

Buďme hodni svého otce, Salomeo. On nám velí nésti odhodlaně tíhu osudu. ,Zemru-li,ť pravil, ,nepozbývejte mysli. Smrt má bude vysvobozením. Avšak přeji si, abyste vy žili, mé jméno čisté, které nikdo nebude moci zahladiti, chovali ve zbožné památce. Umru snadněji, budu-li viděti, že zůstanou na světě ti, kteří na mne budou vzpomínati. Vaše vděčnost jest povinna klásti tyto květy nezabudek na můj předčasný hrob. ,Synu můj,' pravil ke mně, řekni Salomee, že jest to mé přání, aby byla zmužilou. Ona je splní, neboť vždy ctila mé rozkazy'!"

Jindřich přistoupil k Pavlovi. Položil svou pravici na jeho rameno a pravil chvějícím se hlasem: _A mně — mně nevzkázal ničeho?"

32 „Dlouho mluvili jsme o tobě, Jindřichu."

„Bohudíky, vzpomněl na mne též! Nuže, chci slyšet, co mi vzkazuje otec mé nevěsty!"

„Drahý bratře," pravil Pavel. „Hled, věci se změnily. Bohatý rod náš schudl, a nezachrání-li nás Bůh, bude zhanoben. Ty jsi bohat, vážen a šťasten. Važ si svého štěstí a nezahrávej s osudem, jenž se mstí kruté na tom, kdo jej lehko váží."

„Co tím chceš říci?" tázal se Jindřich.

„Jako tvůj přítel a jako hlava rodiny, kterouž otec svěřil mým rukám a mému srdci, upozorňuji tě na nebezpečí, do něhož vrhá tě tvá nezištná poctivá láska. Avšak otec nepřeje si této veliké oběti s tvé strany. Jsi svoboden. Vracíme ti tvé slovo — nejsi povinen více držeti slib daný Salomee. Nemáme práva žádati od tebe, abysi hynul s námi."

Saloinea pohlížela úzkostlivě na svého ženicha čekajíc na jeho odpověd!

Jindřich se vztyčil. Kuká jeho zdvihla se k výši jako k přísaze.

„Přísahám u hrobů svých otců," zvolal vážně, „že jsem nezasloužil této urážky!"

Pak pojav Salomeu za ruku pravil trpce: „Salomeo, ty mne také odpudíš?"

Dívka vrhla se mu v náruč a sevřela křečovitě jeho šíji.

33 Pavel pohlížel mlčky na milence a zrak jeho vzplanul. Přistoupil k nim a stisknuv oběma rukama pravici přítelovu pravil: „Nuže věz, otec posýlá vám své požehnání a ústa naší matky vám je mají uděliti!"

Paní Perchta přistoupila k nim. „Ano, mé děti, já vám žehnám a Daniel též!"

Políbila oba na čelo a klesla vysílena v náruč Jindřichovu. — — As po půl hodině opouštěl Jindřich dům.

Pavlovi, jenž ho doprovázel až ku vchodu, pravil, že ještě zítřejšího rána svěří se se vším otci, sdělí mu svůj pevný a nezvratný úmysl a přinutí ho, aby celým svým vlivem o propuštění pána z Výšková se pokusil.

Oba přátelé se rozešli a opuštěná rodina zůstala sama svému smutku, jenž zaháněl sen od jejích prahů. Teprve k ránu snesl se spánek na obyvatele domu „u zlaté kotvy", aby je poněkud posilnil na nový zápas, který je očekával druhý den.

IV.

Vězeň.

Hejtman Starého a Nového města pražského pan Heřman Černín z Chudenic ubíral se druhého dne kolem desáté hodiny na Em. Zítek: Drama rodiny pana Daniele. 3 34 radnici staroměstskou, kteroužto dobu úřadovával. Syn jeho Humprecht. officír jízdného pluku Valdštýnova. doprovázel ho cestou. Otec opíraje se o rameno synovo, děkoval hluboce klanějícím se občanům, kteří bázlivě ustupovali mu z cesty. Mnozí přiběhli přes ulici, aby všemocnému pánu políbili ruku. A jakož často mocný bývá i ješitný, pan Černín rád měl tuto poctu prokazovanou jeho ruce. která 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře tasila meč proti svým bratrům a nyní podpisuje jich rozsudky konfiskační, vypovídací, věznící a rozsudky smrti.

„Doufám," pravil ku svému synovi tváře se přísným, „že to bylo včera naposled. Provádíš kousky nezřízené lehkovážnosti, které škodí nejen tvému zdraví, ale i tvému jménu a postavení. Není noc, kterou bysi ztrávil doma. Nejslavnější hýřilce máš za své nejlepší přátely, společnost několika valonských a španělských dobrodruhů je ti milejší, než společnost tvého otce neb jiného českého pána, kteří neustále a nadarmo k sobě tě zvou. České šlechtičny tě nebaví — ty se válíš v pokoutních ulicích u ženštin, které dnes nebo zítra octnou se na pranýři v kleci a budou tě pozdravovati důvěrně jako starého známého. Měj přec rozum, Humprechte!

35 Mé postavení, můj úřad velí mi, abych netrpěl déle tvoje řádění!"

„Jsi dnes špatně naladěn!" odvětil syn.

„Nebjlo by divu. Víš li, mnoho-li jsi probil minulý měsíc? Kromě svého služného, kte-1^ réž činí čtyřicet tolarů měsíčně, kromě pěti set tolarů, kteréž ti dobrovolně přidávám, abysi mohl žíti jako syn českého velmože, zaplatil jsem včera za tebe již podruhé v posledním týdnu tisíc dukátů, kteréž jsi se prý v listopadu vypůjčil."

„Musíš povážiti, otče, že jsem z celého toho tisíce obdržel sotva šest set tolarů!"

„To snad chceš uvésti za svou omluvu, mladíku?" zvolal otec rozhorleně. „Myslíš, že proto shromažďuji jmění, abys je mohl opět vyhazovati plnýma rukama Pánubohu do povětří. Bylo to naposled, jak jsem pravil — vícekráte ani haléře!"

„Vím dobře, že to nemyslíš do opravdy," pravil mladík' vesele. „Kolikráte jsi mi již vyhrožoval. Když jsem byl v Bononii a ve Špaůhelsku, posýlal jsi mi levity písemně, nyní mám aspoň tu výhodu, že je mohu slyšeti na své vlastní uši a viděti při tom tvůj dobrý obličej, který se chce zdáti přísným.

U sta rohatých — mám snad žíti jako ta hejna vydřiduchů, jež nám sem nasadili do 36 Prahy bez groše ? Nikdy! Humprecht Černín z Chudenic, českého pána syn a potomek rodu, který pochází z krve královské, může dovoliti si něco více, než všichni ostatní a nemusí se přece obávati, že jeho otec k vůli několika tisícům dukátů se na něho bude hněvati. Chceš snad, aby ta rota cizinská myslila, jak často jsem už slýchal, že zde v Čechách jsme samí žebráci a lakomci. — Nevěřím tomu, že bys měl tak málo hrdosti l" „Nezapřeš, že jsi studoval právavBononii, jazyk tvůj je pohyblivý jako ještěrka," pravil otec poněkud upokojen. „Kdybys to činil jen z vlasteneckého popudu! Ale spatřuji na tobě velmi málo ctností našich předků a pražádnou statečnost u přemáhání svých choutek. Zkrátka přeji si, aby si žil jinak Dežli dříve. Zakazuji ti toulati se v noci po krčmách a hampejsech nejhoršího druhu. — Chceě-li býti vesel, sezvi si své přátely ke mně, mé sklepy mají dost vína pro celou pražskou posádku. Nechci dále též, abysi obcoval s Vargasem, tím dobrodruhem první třídy, kterému všichni říkáte ,mala prima', protože falešnou tou hrou vydělává si polovičku svých příjmů. Jsem člověk trpělivý, ale konečně i trpělivost překypí!"

Zastavili se před radnicí.

37 Mladý Černín raduje se, že bouřka, které se děsil, tak snadno se přehnala, a pevně odhodlán, vydlužiti si hned na novo dva tisíce dukátů, rozloučil se s otcem.

„Očekávám tě dnes k obědu a horšil bych se velice, kdybys nepřišel," pravil tento; „celý týden obědvám již sám. Což mi nepřeješ ani chvilky, abychom spolu o samotě mohli se pobaviti?"

Humprecht, který dobře byl si vědom veliké lásky svého otce a kterouž i oceniti znal, slíbil, že přijde, načež se vzdálil. Otec pak vystupoval po širokém schodišti radnice do své kanceláře v prvém poschodí.

Rychtář Kirchmayer ho již očekával. Udílel právě potřebné rozkazy, když hejtman královský vešel. Kirchmayer vztyčil se ve svém křesle, ostatní uctivě ustoupili do pozadí.

Pan Černín vyměnil s primátorem několik běžných frásí a otázal se ho, zdali jeho žaludeční nemoc se již zlepšila a jak spal.

Kirchmayer děkoval ponížené a odpovídal se skromností, která jeho nadutému vystupování oproti podřízeným velmi špatně slušela.

Běžné záležitosti byly rychle vyřízeny. — Hejtman vyslechnuv zprávy rychtářovy, udělil mu nové rozkazy a zařídil potřebné, načež 38 oznámil Kirchmayerovi, že navštíví uvězněného na radnici Kubeše z Výšková.

„Rád bych," pravil pan Černín, „zachránil tohoto člověka, neboť se mi přece zdá, že trest jeho je krutý neměla-li cesta jeho do cech jiný účel, než aby spatřil své dítky."

„Právě jsem chtěl urozenému panu hejtmanu oznámiti," přerušil ho Kirchmayer, „že o polednách dostaví se sem několik měšťanů pražských, aby orodovali za svého dávného přítele. Neboť Daniel z Výšková jest muž počestný a navzdor tomu, že jest protestant, velmi mírný. Znám ho od dětinství a želím osudu, který ho potkal. Prosím, je-li Vaše srdce nakloněno k milosti, abyste poslechl toho hlasu, neboť on je neškodný a propuštění jeho na svobodu neb zmírnění trestu jakékoliv poslouží nám velice v očích Pražanů, kteří jsou sice pokořeni, ale ne získáni. Jsem věrný sluha našeho milostivého pána a krále, ale těmito skutky nesloužíme mu nejlépe. Znám Čechy: násilí neobměkčí jejich lebky — ale dobrotou ovineme je kolem prstu!"

„Vím to, opatrný pane," odtušil Černín, „ale doba naše žene nás už v proud, kterému naše srdce nechtějí se poddati. Musíme býti ukrutnými, ačkoli se nám to příčí, musíme 39 trestati, kde bychom nejraději odpouštěli. — Vyřiďte, prosím, pánům konšelům, aby zde na mne posečkali, kdyby snad rozmluva má s pánem z Výšková se protáhla. Učiním, seč jsem, abych ho zachránil, neboť jeho chot, když včera u mne za něho orodovala, svou pokorou a láskou manželskou velice mne dojala. Mimo to i paní Salomea, chot Haranta z Polžic, jež byla kmotrou její dceři, orodovala za ně. Rád bych vyhověl této vzácné paní, které si velice vážím. Avšak, bych nezapomněl— proslýchá se, že mladá Salomea z Výšková jest velice krásná?"

„To jest ovšem pravda," odvětil Kirchmayer, „avšak —" „Nuže?" otázal se hejtman.

„Má prý už svého," dodal rychtář krče rameny.

„Jest to tedy pravda? Řeklo se mi, že onen mladík, kterého mi ondyno starý Losel jakožto svého syna představil, navštěvuje v pozdních hodinách dům „u zlaté kotvy", kde dívka tato se svou matkou žije, a že tyto návštěvy ani v posledních dnech nepřestaly, ba naopak staly se každodenními. Co tomu říkáte, opatrný pane?"

Kirchmayer opětně pokrčil rameny. »Slyšel jsem též o tom, avšak Martin Losel jest muž —u 40 „Bylo by věru vaší přátelskou povinností, upozorniti konšela na tuto neprozřetelnost jeho syna, která by mu mohla býti velmi nebezpečnou. Zpravte ho o tom důvěrně, aby syna varoval, po případě lehkovážnému mladíku uzdu přitáhl."

Po těchto šlo vích opustil síň. Sestoupil postranními schůdkami na nádvoří a bral se přímo k městským vězením. Stráž vzdávala mu čest. Zastavil se v příbytku vrátného, jejž zastihl, an čte bibli, a jenž spatřiv svého pána chvatně povstal a až k zemi před ním se skláněl.

Černín poděkoval lehkým kývnutím hlavy a rovnaje si široký límec krajkový na hrdle, tázal se vrátného věznice, je-li Daniel z Výšková samoten.

„Právě odešel, Milosti, farář Rosacius, který s dovolením Vaší Milosti vězně denně navštěvuje."

„Doved mne k němu!" velel krátce Černín a kráčel mlčky za služebníkem, jenž vzav své klíče na stole ležící, otevřel jimi železné dvéře uzavírající chodbu a nechal hejtmana vstoupiti.

Voják městské stráže hlídal chodba a spatřiv vstupující vzdával čest.

41 U nejzazších dveří na chodbě zastavil se vězník a odundav železnou závoru s dveří železem pobitých, tyto otevřel a vstoupil v jizbu, aby vězně na příchod milostivého pana hejtmana připravil. Avšak Černín bral se v patách za ním.

Vstoupiv do nízké světnice vězení spatřil seděti na lůžku s hlavou opřenou o loket starce, jenž příchozích ani si nevšímaje všecek zabrán byl ve své myšlénky. Zdálo se, jakoby spal. Pravá ruka jeho připoutána byla k levé noze řetězem.

Pan Černín zaražen zdrcujícím pohledem na ubožáka zůstal za okamžik státi. Vida ale, že vězeň hlavy nezdvihá, pravil k vrátnému: „Sundejte pánu z Výšková řetězy."

Odsouzenec zaslechnuv své jméno vztyčil se a pohledl ostře na příchozího. Povstal.

Vítěz a přemožený stáli proti sobě pohlížejíce neohrožené jeden na druhého.

Na pokynutí Černínovo opustil vrátný, sejmuv vězni okovy, žalář.

Oba mužové zůstali samotni.

Muž, který vědom si byl své moci, pohlížel na muže, jenž vědom si byl své ctnosti. Zrak ctnosti byl mocnější, Černín sklopil oči.

42 „Prosím, urozený pane hejtmane," pravil Daniel klidně, „sedněte," a kynul mu na dřevěnou, tmavě natřenou stolici.

Černín uposlechl, načež také vězeň usedl na své lůžko a pohlížel lhostejně na červený pruh, který kolem ruky zanechal mu řetěz.

Hejtman všiml si toho pohledu a zdálo se, že pochopil ho, neboť pravil: „Rozkážu, aby vám nedávali více okovy, vidím krvavý pruh na vaší ruce!"

Daniel mávl rukou a řekl s mrazivou lhostejností : „Urozený pane, čtrnácte skoro dnů navykali jste mou pravici nositi řetěz, a teď na půl dne, který mi ještě zbývá, chcete ji zase zvykati svobodě?"

„Nevěděl jsem o tom, ujištuji vás," pravil Černín, „že jste spoután—já to nenařídil!"

Rubeš se trpce usmál. „Ah ovšem, vy jste mne jen k smrti odsoudil!"

Černín zbledl.

„Pane z Výšková," zvolal rozechvěn, „přicházím k vám s opravdovou vůlí pomoci vám a vy mne urážíte!"

Vězen pohledl zpytavě na svého odpůrce, jakoby z jeho tváře chtěl vyčísti, mluvil-li pravdu.

43 Avšak Černín nenáležel k lidem, jimž řeč slouží jen k zatajení myšlének. Bylt mužem přímým.

„Odpusťte, velmožný pane z Chudenic," odvětil pan Kubeš mírněji, „nevěděl jsem, čemu děkuji za čest Vaší návštěvy. Avšak ráčil-li jste přijíti, abyste mne těšil neb snad i pomohl — vězte, že ukončil jsem již své účty pozemské a že jsem úplně připraven na příští jitro. Mé srdce jest klidno. Neposkytnu svým nepřátelům té radosti, aby mne viděli chvěti se před jich krvelačností. Zemru, ale zemru poctiv. Má smrt bude zločinem, který stihne hlavy těch, již zločin ten spáchají!"

„Trest, který vám byl vyměřen, jste sám zavinil vrátiv se do země proti zákazu. Trest tento jest spravedliv."

„Je li spravedliv, proč jej chcete tedy odvrátit?" otázal se klidně stařec.

Černín nedal se zastrašiti těmito slovy, jež se mu spíše zdála zběsilostí než hrdinstvím.

„Umínil jsem si vám pomoci, protože vás znám jako muže poctivého, který podlehnuv nejčistšímu citu, lásce otcovské, překročil zákon. To byl ovšem přečin, ale přečin, který omlouvám, protože sám otcem jsem. Nechci tomu věřiti, že váš příchod měl i jiný po44 pud a že jste přišel do Čech na výzvědy a že vám byla svěřena poselství na různé osoby v Praze, jež se nám sice nepodařilo usvědčiti, o nichž jsme ale přesvědčeni, že jsou našimi nepřátely a že se uchopí každé příležitosti, aby nás zničili. Avšak ujišťuji vás, vše to jsou marné pokusy a nic více nežli hra na schovávanou. Smějeme se pošetilosti těch lidí, kteří ještě nevzdali se svých bláznovských nadějí a dosud ještě čekají spásu od ciziny, od které tolikráte byli již opuštěni a zklamáni. Tuto okolnost tedy pouštím zcela mimo sebe, ačkoliv ona to byla výhradně, která byla příčinou vašeho odsouzení. Nevidím ve vás ani špehouna ani vyslance rebellů — vidím toliko otce a otci chci pomoci!"

Černín se zamlčel a očekával, jaký výsledek budou míti jeho slova na uvězněného.

Ten mlčel okamžik pohlížeje k zemi. Pak zdvihl hlavu a pohlednuv vděčně na hejtmana pravil: „Děkuji vám, velmožný pane, to je šlechetné."

„Přijímáte tedy mou pomoc?" otázal se Černín.

„Přijmu ji s vděčností, nebude-li ponižující. Proč bych váhal ji přijmouti, vím-li, 45 že budu moci vrátiti se k svým aneb aspoň s nimi opustiti zem!"

„Snad i vyhnanství vám bude odpuštěno, podvolíte-li se podmínce, kterážto jediná byla by s to zvrátiti výrok soudu."

„Račte mi, prosím, říci tuto podmínku."

„Pane," pravil tento přátelsky, „varuji vás jako přítel upřímný a jako šlechtic, abyste aspoň v této chvíli, kde jedná se o váš život a o štěstí vaší rodiny, přinesl nějakou oběť svým přísným zásadám a přílišnou neústupností nezmařil mé dobré záměry. Musíte přinésti takou oběť svému přesvědčení, snad oběť velikou, avšak přece ne tak velikou, aby nevyvážila ji výhoda, která vám kyne. Abych tedy mluvil zkrátka — zřekněte se své víry a já vám slibuji svou šlechtickou ctí, jako člen stavu panského tohoto staroslavného království, že budete zachráněn!"

„Pane!" zvolal Daniel vztyčiv se hrdé.

Avšak v okamžiku se opět přemohl a dodal klidněji: „Dovolte mi, abych se vás otázal, co vy byste učinil, kdyby od vás podobné se žádalo?"

„Já?" odvětil Černín rozpačitě; „podal bych se převaze, bylo-li by nezbytí!"

„Nuže, pane hejtmane," odvětil hrdě vězeň: „Potomek Černínů z Chudenic jednal by takto, ale Daniel z Výšková tak jednati nebude!"

46 „Poněvadž potomek Černínův," pravil pan z Chudenic nemile dojat, „nespatřoval by v tom ponížení své cti, kdyby zachránil život svůj, aby jej věnovati mohl své zemi a službám svého krále. Chrániti svůj život jest největší povinností, prvním požadavkem vší mravnosti. Život váš nenáleží vám jedinému, on patří též vaší rodině. Ji ožebračíte, budete-li utracen."

„Ach ovšem," zašeptal vězeň; „má ubohá žena, mé dítky!"

Hlava jeho klesla v dlaně a nastal okamžik mlčení. Avšak v krátké chvíli pán z Výšková vzpamatoval se opět a pravil odhodlaně: „Nemohu jednati jinak. Nechci žíti jako slaboch. I má rodina musila by zardíti se přede mnou, kdybych stal se nevěren svým zásadám a tak hanebně zradil svou minulost.

Co ode mne íádáte, byla by zbabělost. — Nelekám se vás, chci zůstati cist před sebou samým. Vaše sliby — to jsou vějičky na ptáky. Co vy jste již neslíbili! Živ tě Bůh! Vrhám vám pod nohy milosrdenství, mám-li si je vykoupiti za cenu tak mrzkou.

Víru anebo život, voláte na mne. Výborně!

Zdali jste neslibovali mnohým již před tím odpuštění a milost jen proto, abyste snadněji se jich zmocniti mohli? Krev jejich padne 47 na hlavy vaše. Vaše rody jsou zneuctěny, vaše ruce jsou poskvrněny krví, vaše svědomí zastíněno je zločiny. Pane hejtmane, nežádám za vaši milost a vaši pomoc — nepřijímám. Máte moc mne utratiti, ale nepřinutíte mne nectně jednati!"

„Pane Danieli z Výšková," zvolal Černín zardívaje se hněvem, „nejlepší úmysl vedl mne k vám, avšak vaše nerozvážlivost, libující si v urážkách, které se i mé osoby dotýkají, překazí vše. Nejsem povinen slyšeti vaše výklady — já jsem, který udílím, vy jste, který prosí!"

„Tam dosud nejsme, pane," odvětil Rubeš kvapně. „Vy jste, který chce býti prošen, já ale nejsem, který prosí!"

„Jak že? Tolik máte smělosti již hrobu stoje na kraji?"

„Kdo jste!" zvolal stařec, „abych se musil lekati směle hleděti vám v tvář, budete-li jen míti dost síly snésti pohled poctivého starce, který ani nezbohatl jměním popravených a vyhnaných, ani nezbohatne. Ted1, kdy se nemusím lekati více ani vás aniž koho jiného kromě Boha, měl bych snad v otrocké pokoře skloniti svou hlavu, která nosí počestné šediny, před vámi?"

48 „Utrhačný jazyku!" zvolal Černín bledna.

„Heřman Černín z Chudenic, hejtman pražských měst, váš soudce stojí před vámi. Zticha, pravím!"

Pán z Výšková se zachvěl. Vpadlé jeho oko vzplanulo divokým ohněm. Povstal.

„A já pravím Heřmanu Černínovi z Chudenic, královskému hejtmanu pražských mést, pánu na Nedrahovicích, Vinoři, Sedčicích, Kosmonosích a jak se všechny vaše statky jmenují, pánu i nad statky, jež před několika měsíci ještě náležely Danieli Kubeši z Výšková, já, týž Daniel Rubeš z Výšková pravím vám, že nevidím ve vás nic jiného než zrádce a odpadlíka!"

Pan Černín vzpřímil se vytasiv meč.

„Bídníku!" zvolal zatínaje pěst.

Avšak pán z Výšková neulekl se jeho hrozby.

„Je to týž meč," pravil klidně, „kterýž jste tasil dne 8. listopadu na Bílé Hoře na české vojsko, v jehož řadách váš bratr, urozený a šlechetný pan Diviš Černín stál?

Ó bodněte jen, vždyt jest zvyklý bodati v česká srdce. Avšak nemyslete si, že ukonejšíte tím své svědomí. Ne já, ale vaše skutky vrhly vám tyto urážky do tváře, má ústa se jim jen propůjčila za hlasatele. Ba, pokud 49 v Čechách česky se mluviti bude, říkati bude vnuk vnukovi: ,Roku 1621 zhynul rukou katovou pan Diviš Černín z Chudenic, pán učený a slavný, bratr pana Hermana z Chudenic, jenž zradil stavy i národ, jenž bratra svého nezachránil. Vždycky se bude rdíti potomek, vysloví-li vaše jméno — při onom bude slzťti!"

Stařec ustal zatínaje prsty v svá prsa, jež se mocně dmula Černín změřiv ho okem od hlavy až k páté otázal se jakoby byl ani neposlouchal jeho slova.

„Chcete říci ještě něco? Prosím, dokončete, dříve než odejdu!"

Stařec vrhl na něho pohled plny opovržení.

„Nemáte dosti? Chcete slyšeti ještě více?

Mám vás u pamatovati, že jste byl důvěrným přítelem Pavla Michny, toho ničemy, jenž si žádnou příležitost nenechal ujíti, aby neukázal svou povahu a jejž při veřejné hostině spoličkoval nejvyšší hofmistr pan Adam z Valdštýna, muž spravedlivý a poctivý? Nedal jste sbičovati sedláka, protože proti zákazu vašemu, jsa hrdější nežli vy, jeho pán, otrok vznešenější nežli šlechtic, šel se modlit do modlitebny protestantské, an byl luteránem?

Neporoučel jste svým poddaným, že musí se Em. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 4 50 státi katolíky, a nezadržoval jste jim mzdu, když se zdráhali vás uposlechnouti? Necizoložil jste s ženou Harrantovou Salomeou ještě za živa jejího chotě, s kterýmž jste cestoval do svaté země a jemuž s výkřikem .milý bratře' na hrobě Krista Pána našeho jste padl do náručí? A přece jste pak odvahu měl patřiti na jeho smrt a kochati se pohledem na kata, an sraziv mu hlavu za prošedivělý vlas ji chopil a ukazoval ji urozeným divákům? Ó vaše ctnosti jsou žebřík do pekel! Kdo dal zatknouti faráře Lociku z Tejna, kdo ho dal zavézti na Křivoklát, a kdo ho tam dal utratiti! Krev lpí na vaší ruce! A kam se podělo oněch dvacet tisíc zlatých, kteréž jste nalezl v mém domě, když vaše rota mne stíhala? Buquoy a Tilly, ačkoliv cizinci, měli více úcty pro právo a trestali každou loupež přísně. Vy však vedl jste loupežníky a loupež jste shraboval. Či chcete zapříti, že když vaši pochopové vyloupili dům nejvyššího purkrabího pana Berky z Dube a nalezli v něm hotových peněz přes sto tisíc tolarů, vy jste je k sobě vzal a státní pokladnici pouze sedmdesát tisíc ode vzdal? Hle, tak nízko jste klesl! S vámi nikdy nebudu míti nic společného. Tak hrdě a sebevědomě nebudete umírati, až vyprší 51 vaše hodiny. Kletba nebes vám je stíží. — Nechať zločiny, jež lpí na vašich rukou, zjeví se vašemu zraku v hodince poslední. Buďte proklet. Vy i váš rod. Váš syn i vaše dítky, budete-li míti kdy jakých."

Poslední slova starce mluvícího u vytržení a vášnivém rozechvění udeřila jako blesk v duši velmožovu. Marně tlumil hněv, jenž propukl konečně v zuřivost. Se zaťatou pěstí vrhl se na starce. Ale tento pozoruje jeho úmysl uchopil ho oběma rukama za prsa a vrhl jím takou silou od sebe, že zavrávoral a klesl na dvéře.

Vrátný čekající za dveřmi slyše lomoz vstoupil. Avšak pan Černín zatím již vzchopil se a klidně, pokud s to byl, velel'vstupujícímu: „Dejte vězni řetězy na ruku a kolem hrdla." A opustil vězení.

S útrpným pohledem patřil za ním pan Daniel. Ret jeho se pohnul: „Zbabělec!" zašeptal stařec.

Rozhněván u nejvyšší míře ubíral se pan Černín chvatným krokem zpět do své kanceláře. Vstupuje do dveří překvapen zůstal státi. Arcibiskup Lohelius obklopen několika měšťany přicházel mu vstříc. Dva jáhnové, již provázeli arcipastýře, stáli opodál držíce v rukou své široké klobouky.

52 Černín uklonil se hluboce knězi, jenž podávaje mu ruku s líbezným úsměvem pravil „Divíte se, velmožný pane, mému příchodu. Vězte, že jsem přišel za svým povoláním. Dovolte, prosím, abych směl navštíviti vašeho vězně Daniele z Výšková. Chci s ním promluviti, dříve než spravedlnost vykoná svou povinnost. Snad, bude-li Bůh milostivý chtíti, podaří se mi získati ho svaté církvi."

čťruín neodpovídal. Uklouiv se opětně, zatáhl po dvakráte za šňůru, jež visela v koutě komnaty. Krátce na to dostavil se písař městský a Černín nařídil mu, aby doprovodil Jeho Jasnost milostivého pana arcibiskupa do vězení Danielova.

Když kněz s písařem odešli, přistoupil pan Losel a prosil jménem ostatních hejtmana, aby trest smrti změněn byl Danielovi z Výšková ve vyhnanství, a odůvodňoval svou prosbu.

Černín poslouchal neodpovídaje. Hrál si lhostejně se zlatými třapečky, jež visely od límce, oko jeho těkalo po komnatě a na tváři bylo patrno dosud duševní rozechvění. Bylo zřejmo a konšelé všimli si toho velmi dobře, že panu hejtmanovi není vhod jejich přítomnost, tím méně jejich prosba.

53 Když Losel dokončil a Černín nedával žádné odpovědi, pohlíželi udiveni jeden na druhého.

Konečně se přece vzpamatoval a pravil k prosebníkům na pohled lhostejně, ale určitě: „Učinil jsem, co jsem mohl, ctění pánové.

Teď nedá se činiti nic více!"

Pak obrátiv se k Loselovi pravil: „Poctěte mne dnes svou návštěvou, milý příteli, musím vám cosi říci!"

Měšťané seznali z této poznámky Černínovy Josti určitě, že jsou propuštěni. Učinivše tedy obvyklé poklony měli se k odchodu, když vstjupil opětně arcibiskup zardělý a rozhněvaný. Ješt^ ve dveřích oslovil přítomné : „Jděte, pánové, zde nelze činiti něco více.

Jest odsouzen!"

Po krátké chvíli opustili konšelé i arcibiskup radnici.

Černín vida, že jest samoten, povstal a procházeje se prudce po komnatě se zatatou pěstí pohrozil k oknům řka: „Nebudu míti dříve pokoje, dokud nevyhladím úplné to plémě kacířské. — Bídák! To li jest odměna za dobrou vůli a za úmysl nejčistší! Není hoden mého slitování! Pročež ať padne jeho hlava. Sám tomu chtěl!"

54 Sluha vstoupivší pokorně v síň vyrušil ho z této samomluvy.

„Co jest?" otázal se příkře hejtman.

„Manželka Daniele z Výšková prosí, aby byla předpuštěna k Vaší Milosti!"

„Vyveďte ji na ulici!" velel Černín a pokynul sluhovi, aby se vzdálil.

V.

Poprava.

Druhého dne probudily Pražany ze spánku tři výstřely dělové, věštící městu., že poprava se bude odbývati. Vše se připravovalo na hroznou podívanou. Lidé opouštěli o celé hodiny dříve svá lůžka, aby jim neušlo divadlo, kteréž, ačkoliv bylo obvyklé za oněch dob, přece dráždilo zvědavost. — Bylo cosi odporného v tomto chvatu, s nímž všichni se hnali na Velké náměstí, aby spatřili umírati člověka, jak všichni drali se o překot, aby dostali se blíže k jevišti, strkali sebou, smykali se, bodali lokty a tloukli pěstěmi. Od tří hodin z rána mrzla již hejna zvědavců na náměstí jen slabě strážemi střeženém čekajíce netrpělivě, až rachot bubnů dá znamení, že smutná hra se započne. I v domě pana Martina Losela bylo vše již o šesté z rána oo na nohou. Na tvářích všech kromě paní domu zračila se stísněnost a vnitřní rozechvění.

Jindřich byl bled a seděl oblečen na lůžku ve svém pokojíku. Pan Losel pocházel netrpělivě po jídelně nevšímaje si svého švakra, kterýž neodvažoval se vyrušovati ho ze zadumání. Vypravovalť mu večer, když od hejtmana domů se vrátil, proč ho Černín k sobě dal povolati. Ubohý otec od té chvíle, co pozoroval, že osudný poměr jeho syna k dceři odsouzencově jest znám a u vládní strany budí veliké pohoršení, byl pln nepokoje a starostí. Dovedl si představiti následky, které by celá ta záležitost míti mohla, kdyby Jindřich trvati chtěl na svém a nepodrobil se jeho přání, kteréž mu právě zamýšlel sděliti.

Pan Losel přemýšlel dlouho do noci o způsobu, jakým by nejlépe synovi vyjasnil celou záležitost a přesvědčil ho o nebezpečí, do něhož vrhala ho nešťastná jeho náklonnost.

Ale zdá se,1 že nedospěl v úvahách svých k žádnému určitému konci. Neboť po chvíli přejev si pravicí obličej, vešel k synovi a zavřel dvéře za sebou.

Pan Trucek zatím přistoupil k oknu a odhrnuv záclonu pohlížel na ulici. Hustě napadlý sníh pokrýval dláždění, střechy a štíty.

Veliká lucerna osvětlující Malé náměstí dosud 56 hořela a lesk jejího plamene chvěl se na bílém sněhu červenou září. Oddíl pěchoty přitáhl s důstojníkem v cele a zastavil se uprostřed náměstí. Sníh sahal vojákům až po ki-lena a vojáci jali se jej odrrnovati botami i hťlapartnami za sebe, v čemž jim velitel jich, jenž vystoupil na stupně kašny, nebránil, Jiné větší oddíly následovaly, ale ty nezastavily se, nýbrž zahnuly za roh náměstí a bubny jejich bylo slyšeti ještě z dálky.

Pan Bohuslav pozoroval truchlivě tyto přípravy. Lidí přibývalo na ulici, náměstí neustále se plnilo — vše valilo se směrem jediným. Zahaleni v pláštích, kožiších a v houních, s čepicemi staženými přes uši, ženy majíce šátky přetaženy přes hlavu, starci opírajíce se o hole, výrostkové i muži, dívky i stařeny — vše se to tlačilo směrem k Velkému náměstí se všech stran. Bylo viděti i ženy s malými dětmi na rukou, neboť nemohly ukojiti svou zvědavost a raději děti své vydávaly v šanc mrazivému jitru ledovému, než by byly zůstaly doma v teplé světnici. A dítě pohlíželo ze své peřinky udiveně na ty tvory různé o překot se tlačící — a tvářinka jeho zářila radostí z podívané, kterou tnu poskytovala ta smutná komedie.

57 Zatím počalo se již rozednívati a vojáci shasili svítilnu.

Konce ulic ústících na Malé náměstí byly střeženy vojáky, již způsobem svým surovým tropili si žerty z kolemjdoucích. Nikdo neměl odvahy odvětiti jim na urážku nejsprostší, a každý byl rád, mohl-li jen s potupou na čele, ba i s ranou halapartny na zádech uniknouti tem již bděli nad pořádkem hlavního města i království. Vůz ani jezdec nebyl vpuštěn.

Toliko velitel posádky Albrecht Valdštýn s pobočníkem svým projížděli koňmo zástupy jezdíce od čety k četě a udělujíce jim rozkazy.

Kdykoliv blížili se k některé četě, zavzněly bubny a vojáci pozdravovali hlaholem svého plukovníka.

Jakkoliv se již rozednívalo, neotvíral přece dosud nikdo své krámy. Obchodníci měli dnes důležitější jednání, řemeslníci jinou práci. Kovadlina i stav tkalcovský dnes zahálely, mečíř 'nerozdělal ani oheň — zkrátka bylo patrno, že nastal den svátku důležitější.

Studenti se svými širokými bílými klobouky s péry a zahaleni v pláštích chodili v malých skupinách po ulicích vtipkujíce každý svou řečí, smějíce se, volajíce na ženštiny i vojáky, kteří je přátelsky pozdravovali. Veselý rozmar a frivolní vtip těchto lidiček 58 zahříval mrznoucí. Kamkoli přišli, rozléhal se smích, a ti, které urážela lehkovážná jich slova, neodvážili se dáti to na jevo. Mnozí nerozuměli ničemu z toho, co se mluvilo — neboť veliká většina nadějné té mládeže neuměla česky vůbec, druzí pak nemluvili mateřštinu k vůli ostatním — avšak nicméně smáli se lidé vidouce se smáti jiné.

Trucek pozoroval tento pestrý obraz dojat velmi nemile. Nebyl s to pochopiti veselost oněch lidí v době tak vážné a kroutil povážlivě hlavou. Bylot to odporné patřiti na hrdé synky nejbohatších šlechticů jež mohly zajímat v okamžiku tak strastiplném výjevy tak odporné.

„To-li jest český lid!" zvolal rozhorleně pan Trucek. „Tato zpustlá cháska bez citu, lásky a zbožnosti! Jaká to zkaženost mravů, jaká kleslost, jaká bída! Bohu díky, na Moravě nejsme dosud tak daleko!"

Losel objevil se v síni poněkud bledý, ale klidný.

„Nu jak?" otázal se ho Trucek, an vstoupil.

„Ať činí, co za dobré uzná," odvětil pan Losel chladně, ale přece s přídechem zkormoucenosti.

„Přiznal se tedy zjevně, že miluje onu dívku?"

59 „Ano, je tomu tak. Ó že tak rádo mládí vodí své vášné po úskalích a propastech!

Proč zrovna tuto dívku zvolil maje na sta krásnějších a bohatších, jež by mu klesly do náručí! Avšak já jsem ho varoval — výčitky inu nebudu činiti. Nebylo by to nic plátno a zbavilo by mne to jeho lásky, kte réž mi třeba k spokojenosti. Děj se vůle boží! — Avšak jest čas, abychom šli!u Po krátké chvíli opouštěli oba mužové své obydlí a brali se proudem zástupů takřka neseni směrem k radnici. Byla to chůze velmi nesnadná, nebot celá prostora před radnicí byla přeplněna zvědavci, již drkotajíce zuby a chvějíce se zimou zarytě trvali na svém místě opouštějíce je pouze, viděli-li někde výhodnější.

Před radnicí na náměstí as v oněch místech, kde nyní stojí socha neposkvrněné Panny, vypínalo se popraviště obklopené se tří stran dvěma řadami halapartníků, kteří bránili zástupům přiblížiti se až k samému lešení. Mezi radnicí a popravištěm bylo prázdné místo chráněné po obou stranách žoldnéři.

K druhému vchodu radnice, jenž byl proti ulici Sirkové, učinili rovněž vojáci dva kroky širokou od Karlové ulice až do Celetné třídy táhnoucí se ulici, aby panstvo a vyšší hodno60 stáři do radnice k popravě se scházející měli volnou cestu.

Závistivě pohlížela luza na pana Losela, an se svým švakrem kráčel špalírem vojáků s hlavou skloněnou, jakoby se styděl před světem, že i on požívá této výhody.

Konečně přiblížil se dlouho očekávaný okamžik — děla opětně třikráte zaduněla vzduchem. Rozednilo se úplně. Obloha byla čistá a krásný zimní den vznášel se nad Prahou.

S Týna zavzněl umíráček — lid umlkl.

Mimoděk sevřel strach a hrůza srdce všech těch nesčetných tvorů, již plnili náměstí. Velebné ticho přerušované jen velením důstojníků, řinkotem jejich mečů a zvukem umíráčku vznášelo se nad hlavami tisíců.

Veliké dvéře radnice proti Týnu se otevřely a průvod se blížil.

V předu ubíralo se oddělení rejtharů pěšky s důstojníkem v čele a s bubny. Ve čtyřech řadách postavili se mezi tribunou, určenou pro místodržitele a hodnosty, a popravištěm. Důstojník postavil se před nimi a sklonil meč k zemi. As deset kroků za nimi kráčel náměstek císařův, z boží milosti kníže Liechtenstein, oděn drahocenným pláštěm černé barvy lemovaným hnědou kožešinou, s re61 tězem zlatého rouna kolem hrdla a opásán mečem se zlatou rukojetí. Hejtman Starého i Nového města pražského, pan Černín Heřman z Chudenic, kráčel mu po pravici, po levici pan Krištof Vratislav z Mitrovic, královský podkomoří a městský hejtman na Malé Straně.

Za nimi šel rychtář Kirchmayer s dvěma konšely opíraje se o svou dlouhou hůl z drahocenného dřeva ebenového se zlatými třapečky a zlatým knoflíkem nahoře, na němž vyryt byl uměle znak Starého města pražského; v pravé ruce nesl svitek papíru tvrdého, ortel smrti podepsaný Jeho Milostí knížetem Liechtenštejnem a s pečetí místodržitelskou.

Šedivé malé oči rychtářovy těkaly na všech stranách a úsměv pohrával ustavičně jeho lící plnou vrásků a bez vousů. Na ruce, v kteréž držel rozsudek, neměl rukavici. — Městský písař černě oděn, s bílým límcem krajkovým přes kožich uvázaným k hrdlu, s černými vlněnými punčochami a v střevících se stříbrnými přaskami následoval.

Všichni čtyři měli kordy a hlavy pokryté klobouky.

Za jmenovanými ubíral se císařský prokurátor Přibik Jeníšek z Oujezda s dvěma appellačními rady Čechem Danielem Kaprem 62 z Kaprštejna a Němcem Melchiorem Guiessem z Kobachu a s ostatními členy soudu, jenž rozsudek vynesl, vesměs stavu rytířského neb měšťanského. Jeníšek vykračoval si nadutě pohlížeje sebevědomě kolkolem. Krátce přistřižený rezavý plnovous dodával jeho tváři odporného výrazu. Kožich maje rozepjatý, levici v kapse svých aksamitových spodků zastrčenou a pravicí zavěšen o loket pana Kapra ukazoval Pražanům své veliké břicho, kteréž mu při chůzi působilo patrné obtíže.

Následoval kat ve svém fantastickém, odporném rouchu, s tváří zarostlou hnědým vousem. Byl to týž muž, kterému připadla největší úloha v tragické katastrofě Bělohorské, hrdina roku 1621 — Jan Mydlář. Mohutná jeho postava převyšovala ostatní o půl hlavy. Oko jeho, které vidělo téci krev rebellů před několika měsíci, když vykonal velké dílo, jímž nikdo před ním ani po něm honositi se nemůže a k němuž čtyř mečů potřeboval, patřilo klidné na popraviště, na němž stáli dva z jeho pomocníků s rukama založenýma, jakož kázala etiketa tohoto řemesla. V tváři jeho, jež vypadala jakoby tesána z mramoru, zračil se onen velebný klid. jímž uchvacují všichni, kdož dospěli zkušeností svou k oné hrozné, ale pravé 63 moudrosti, jak bídný, marný a pochybný jest život lidský. Jediné mávnutí ruky postačí, aby k zeini zřítilo se skvostné to dílo božské moudrosti se všemi svými sny, nadějemi, tužbami, vzdechy, slzami a myšlénkami jako kus hmoty bez ceny, jež rozpadne se v popel a zmizí s povrchu světa navždy — na věky!! Ó velcí duchové lidstva, vy myslitelé, kterýmž nedá spáti neobsáhlá záhada, kte réž říkáte „člověk", zdali pokusili jste se někdy pochopiti, co myslil tento bídák, tento člověk ode všech opovržený, tento ubožák, jemuž rostl chléb na mrtvolách, tento otrok spravedlnosti a výběrčí smrti, v okamžiku, kdy šel vykonávat své řemeslo?

Oddíl rejtharů uzavíral průvod, jenž representoval spravedlnost. Spravedlnost, která šla se dívat, jak její výrok bude vyplněn!

Po té následovalo množství osob, které jakožto hosté popravě měly býti přítomny a mezi nimiž znáti bylo nejpřednější osoby království i říše a nejvyšší úředníky, kromě pana Adama ze Šternberka, tou dobou nejvyššího purkrabího, jenž v poslední době neustále postonával; scházel též nejvyšší mincmistr, pan Vilém z Vřesovic, onen křikloun, jenž slavného Budovce kdysi „Kozíbrádkou" nazval, a pak Vilém hrabě Slavata, nejvyšší 64 sudí a president komory, který zároveň s místopísařem Jiřím Mitrovským z Nemysle již před vánočními svátky ku dvoru do Vídně se odebral. — Avšak nescházel pan Adam z Valdštýna, onen výtečný šlechtic, který v pohnutlivých dobách těch zachoval i čest i jméno své neposkvrněné, jenž požíval úcty i u svých politických nepřátel, protože byl poctivým a nezradil své zásady, jenž nezapomněl na své povinnosti k vlasti a stavům ani tenkrát, když chytrost velela jinak, a který, ač katolík, vždy zastával se spravedlivého nakládání s protestanty. Šel rozmlouvaje horlivě s panem Jiřím z Talemberka, nejvyšším komořím, opíraje se o hůl, neboť trpěl pakoštnicí. Byl tam také nejvyšší maršálek, pan Burian Lev Berka z Dube, jenž neuměl německy rovněž jako pan Bedřich z Talemberka, president nad appellacími, a nejvyšší kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic, jenž mluvil německy velmi dobře. Humprecht Černín z Chudenic, místokomorník a hejtman kraje hradeckého, přijel schválně do Prahy, jakož i hrabě z Harrachů, otec Arnošta Vojtěcha hraběte z Harrachů, jeuž se stal později arcibiskupem pražským. Nescházel ani svobodný pán z Nostic, člověk slabých nervů, který neustále oprašoval svůj háv, poněvadž úzkostlivě dbal 65 na svou toilettu, a neustále čuchal k lahvičce voňavky, kterou na svém jemném kapesním šátku měl upevněnou. Věru pan Otto z Nostic věnoval svým spodkům nejvíce pozornosti, právě jako pan Václav Michna z Vacínova, jeden z nejpodlejších ničemů oné doby, nejméně. Celá řada vyšších důstojníků císařských, úředníků nejrůznějších, šlechty stavu rytířského, měštané i duchovenstvo vystupovali bez přestání z brány radnice, že se zdálo, že tribuna pro hosty přichystaná ani s to nebude všechny pojmouti. Ohyzdná tvář proslaveného surovce Marradase a zrzavá hlava královského hejtmana na Mělníce, Jakuba z Tepence, který si znamenitě uškodil chtěje si hráti na proroka, vynikaly nade všechny. Siminiola, Valon, a Don Huerta, Španěl, jeden větší dobrodruh než druhý, šli těsně vedle sebe rozmlouvajíce španělsky.

Plukovník don Verdugo, týž, který si osvojoval největší zásluhu vítězství Bělohorského, byl jim v patách, poněvadž by se byl rád dověděl, co spolu mluví, a byl tím tak zaujat, že nepoděkoval ani na pozdravení hubeného človíčka, jenž beze své zásluhy a i proti své vůli stal se osobou historicky památnou, mající jméno latinské Fabricius, a který od římského hrdiny Manlia, ne-li jiEm. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 5 66 ným, aspoň tím se lišil, že tento se skály tarpéjské do propasti, onen pak s okna kanceláře místodržitelů dolů do příkopu na smetí byl shozen, Panstvo zaujalo na tribuně svá místa. — V první řadě toliko kníže Lichtenštejn, jenž obávaje se nachlazení pečlivě zabalil se ve svůj kožich, s oběma svými průvodčími se usadil.

Po té přistoupil k Černínovi primátor Kirchmayer, jenž se svým písařem před tribunou státi zůstal, a pokloniv se zprvu Lichteuštejnovi, jakožto náměstku Jeho Královské Milosti, po dvakráte a Černínovi jednou, odevzdal mu svitek papíru, který v ruce držel.

Jan Mydlář vystoupiv na lešení ohledal meč svůj a shledav vše v pořádku, položil jej opětně na špalek a sestoupil dolů, aby očekával odsouzence, jenž právě ve dveřích radnice se objevil.

Opíraje se o rámě protestantského faráře Rosacia kráčel pan Daniel Rubeš z Výšková krokem pevným k popravisti, čtyři vojáci provázeli ho na této cestě. Pouta byla mu sňata. Daniel byl velmi bled, a Rosacius cítil, jak se chvěla jeho ruka.

„Zmužilost, zmužilost!" šeptal svému příteli. „Vztyč hlavu, Danieli, ať si nemyslí, 67 že jsi strachem před nimi ji sklonil. Ó nelekej se té pouti, kterou nastupuješ. Okamžik přesune se jako paprsek sluneční —a budeš vysvobozen, svoboden na věky. Duše tvá vznese se k milému Pánubohu našemu a u bran nebeských budou ji očekávati mučeníci, kteří tě předešli. Život lidský jest bolestný zápas zla s dobrem, lži s pravdou, neřesti s ctnostmi, rej vášní, pochyb a náruživostí, semeniště zločinů, nespravedlnosti a ukrutných skutků — avšak smrt je vysvobozením. Hrob je přístav pokojný a vystlané blažeností a klidem jest toto lůžko, do kterého všichni či dříve či později skloniti musíme své hlavy. Umíráš ctnostný, poctivý, veliký. Co může poskytnouti tobě život? Kdyby tě nebyli odsoudili k smrti, byli by té vyhnali s holí žebráka do chladné zimy od prahu otcovského, za hranice vlasti. Ať shasnou svíci, než dohoří sama. Plamen její zmizí očím — ale rozplyne se v ether, po těchto paprscích jitra poletí blankytu vstříc a bude se s výše dívati na českou zemi, jež trpí.

Neboj se o svou rodinu — já budu o ni pečovati. Bůh dá nám odvahu snésti naše neštěstí. Naše utrpení získají nám jeho milost, vědomí naší nevinnosti dodá nám síly a důvěry v něho. On jest dobrotiv a vše moudře činí!"

* 68 „Věřím v Pánaboha, otce svého i spasitele!" zašeptal Daniel. „Duše má je spokojena, srdce mé jest klidno. Nehrozím se smrti — neboť v pravdě ona jest vysvobozením Jdu ze žaláře — do nebe. — Pomni, co jsem řekl, a vyřiď vše mé ženě a mým drahým dětem, jimž věnoval jsem všechny slzy minulé noci. Ted" nesmím více plakati, neboť budu umírati. Nuže s Bohem, drahý, milý příteli! Tam na shledanou!"

Odsouzenec pozdvihl svou pravici k nebi.

Zástupové tušili, co asi mluvil s Rosaciem.

Hrobové ticho panovalo kolem a jasný den shlížel se v slzách, jež plnily oči tisíců.

Zastavili se nedaleko popraviště. Rosacius pustil rámě svého přítele a ustoupil do pozadí. Ubohý musil sám o lešení se opříti, aby neklesl pod tíží svého zármutku.

Královský hejtman Starého a Nového města pan Heřman Černín z Chudenic povstal a pravil hlasitě: „Danieli Rubeši z Výšková, slyšte svůj ortel!"

Na ta slova přistoupil městský písař k Černínovi, pokloniv se mu hluboce, přijal od něho rozsudek a postaviv se před odsouzence, jal se předčítati ortel s odkrytou hlavou: 69 „Jménem Jeho Veličenstva Císaře a Krále, nejmilostivějšího pána našeho Ferdinanda II., My z boží milosti kníže a vladař domu Lichtenštejnského, kníže Opavské, Jeho Milosti císaře římského tajný rada, komorník a na ten čas v království českém plnomocenstvím nařízený komisař, prohlašujeme: Poněvadž jest pan Daniel Rubeš z Výšková, pražský měšťan, na všechny časy a pod ztrátou hrdla z této země, id est z tohoto království Českého dne 20. srpna 1621 vypovězený a vyhnaný, bez dovolení se vrátil, na omluvu tohoto svého návratu nic uvésti nemohl, ano naopak zjištěno, dokázáno a všemi urozenými pány soudci uznáno jest a bylo, že tak učinil, aby rebelii počal, spiknutí proti Jeho Císařské Milosti vládě způsobil a nepřátelům Jeho zprávy z ciziny přinesl, špehounství prováděti chtěl a vůbec zločinu velezrády se dopustil, prohlašujeme ho ze zločinu velezrády vinna a odsuzujeme ho k smrti. Budiž sťat rukou katovou a hlava jeho pro výstrahu rebellům a k upamatování jiným vyvěšena po celý rok na místě veřejném, kam všechen lid přístup má a jež určí urozený pan hejtman královský Starého a Nového města Pražského. Pohřeb jeho těla se nedovoluje a památka jeho se na všechny časy zatracuje.

70 Zároveň uvádí se v známost, že smrti propadne, kdo by dřív či později tohoto Daniele Rubeše z Výšková hájiti, chváliti aneb velebiti se opovážil.

Dáno v Praze o svatých Třech králích 1622.

Kníže Karel z L i chtěn stejná."

Odsouzenec vyslechl tiše ortel svůj. Tvář jeho bílá jako onen sníh, jenž pokrýval vrcholky Týna, se nezměnila. Když písař skončil, ohledl se Daniel mimoděk po Rosaciovi, jenž vida, že počal vrávorati, zachytil ho ještě v čas.

Černín přistoupil na to ke katovi řka: „Jene My diáři, odevzdávám vám zločince Daniele Rubeše z Výšková, abyste na něm vykonal spravedlnost."

Daniel pohledl při těchto slovích na svého soudce. Zrakové obou mužů opětně se setkaly na okamžik. Pan Černín sklonil opětně čelo k zemi.

A nečekaje na další pokynutí bral se odsouzenec k popravišti provázen Rosaciem.

Mydlář je následoval.

Na lešení vedlo asi šest schodů. Odsouzenec zastavil se před nimi a obrátil se k Mydláři. Lekal se této cesty do výše, aby neklesl. Avšak Jan Mydlář pokynul mu pouze chladně rukou na znamení, aby šel dále.

71 „Nelekej se, Danieli," zvolal prosebně na přítele Rosacius, „já té budu podporovati, abysi neklesl!"

Daniel zakýval jen hlavou — a napjav veškeré síly své vystoupil pozvolna na popraviště. Duševní zápas, jenž v něm bouřil, byl patrný na jeho tváři. Zavěsil se oběma rukama na hrdlo Rosaciovo a políbiv ho, pravil: „Dones to mé rodině, drahý bratře. Bud" zdráv a Bůh tě provázej!"

Mydlář pohlížel na tento výjev netrpělivě, nebot neměl dosti odvahy rušiti oba muže, ani se loučili.

V tom zarachotily bubny všech oddílů vojska, jež tvořily čtverhran kolem lešení, tak že nebylo slyšeti slova, jež se nahoře mluvila.

Mydlář přistoupil k odsouzenci a položiv mu pravici na rameno, pravil: „Odvahu, pane Danieli z Výšková. Ukončete tuto scénu, jež mne hluboce dojímá a zbavuje mne odhodlanosti i jistoty!"

Daniel pozdvihl své oči a ústa jeho zašeptala : „Děkuji ti, dobrý muži."

Rozhlédl se ještě jednou kolem: „Ó jak krásný je den, jak krásné je to město, má kolébka a domov. Praho, Praho 72 má, na věky zdráva bud! At chrání té Všemocný, město královské, drahá otčino!

Až lepší dnové pozlatí tvé věže vysoké, at vzpomínka na ty, kteří umírali pro tebe, vlasti má, obživne v mysli potomstva. S Bohem — navždy s Bohem! — Perchto, Salomeo má a Pavle můj, i vám ještě jednou posýlá pozdrav mé srdce a ruka má požehnání otcovské!"

Umíráček zvonil neustále, bubny nepřestaly rachotit.

„Co mám učiniti?" otázal se Daniel kata.

„Poklekněte a položte hlavu na špalek."

Daniel políbil ještě jedenkráte Rosacia, poslal kol do kola ještě jeden pohled srdcelomný a zalkal ještě jednou.

Sám svlékl svůj kabát svrchní a odevzdal jej jednomu z pochopů. Pak rozhaliv košili, poklekl třesa se zimou ku špalku a sepjav ruce modlil se: „Pane Ježíši Kriste, stůj při mně v této chvíli a zachraň mou duši a spas mne. Slituj se nade mnou, nad mou rodinou a nad cechy. Umírám nevinně. Amen."

Zástupy všechny i panstvo přítomné obnažily hlavy.

Rosacius podal mu krucifix. Načež Daniel políbiv Krista položil hlavu na špalek.

73 Mydlář, jenž opodál stoje meč za sebou skrýval, přikročil a jedním tnutím — učinil konec trápení člověka.

Trup klesl bez vlády a hlava skutálela se v koš. Mydlář vyzdvihl ji do výše a ukázal ji přítomným. Na to bylo tělo zabaleno i hlava a skryto pod lešením, aby bylo pohřbeno, až zástupy se rozejdou, hlava pak dle ortelu vyvěšena na ulici.

Zástupy ponenáhlu vyprazdňovaly náměstí. Vojsko ale neopustilo stanoviště své, dokud mrtvola nebyla odnesena.

VI.

Návštěva.

Večer po hrozné události, jež připravena 1 byla Pražanům pro podívanou, zastavil se v pozdní už hodinu večerní před domem „"u kotvy" muž zahalený ve světlý důstojní- " cký plášť a běž rozmýšlení neohlížeje se ani, není-li pozorován, vstoupil vraty, jež nebyly dosud uzavřeny, do průjezdu.

Starý sluha Bartoš upozorněn nárazem dveří na pozdní návštěvu vyšel se svítilnou v ruce ze své komůrky těsně při vratech se nacházející. Poznav ale pana Jindřicha Losela, uklonil se mu uctivě a vedl ho mlčky do prvního patra.

74 ' Jindřich všiml si dobře zardělých očí starce a uhodl též příčinu jeho zármutku.

Vešli do komnaty osvětlené, ale prázdné.

Na stole bylo prostříno k večeři „Ó pane setníku," počal stařec bera mladíkovi klobouk a plast, aby je odložil, „jaké to hrozné hodiny. Jaký to krutý osud přivalil se na tento dům, v němž druhdy jen bohatství, štěstí a láska sídlely. Vše to tam. Prchly doby smíchu, zpěvů a tanců. Jest zde pusto a smutno a jenom náš pláč, naše zoufalé stenání probouzí ozvěnu, jež se skrývá za záclonami."

Mladík kynul smutně hlavou. Odepjal svůj meč a podávaje jej Bartošovi tázal se: „Jak jest paní Perchtě?"

„Zle, Milosti! Paní Perchty není více. Jenom její stín toulá se ještě v těchto bídných slzavých končinách světa —její duch už odešel. Leží bez vědomí ve své lenošce hledíc strnule před sebe, neodpovídajíc a netážíc se po ničem. Její prsty jsou křečovitě sevřeny a jenom časem se vzpruží, aby zabořily se v její hustý vlas, jenž šediví, aneb zaryly se v prsa, která vadnou. Ani noc neuzavírá ty oči vysílené bděním a pláčem. Bolest úplně ji přemohla a zdrtila. Kdo ji znal před několika ještě měsíci, zděsil by se obrazu, který 75 nyní poskytuje zlomená její bytost. Kam poděla se svěžest lící, lesk krásného oka, hladkost čela, kam prchla slova z úst, jež byla vždy hotova k úsměvu a písni. Milostpane, lidské srdce jest slabé, aby uneslo celý ten balvan zoufalství, který se na nás valí!"

Ubohý muž stíral slzy se svých očí.

Jindřich seděl mlčky a upíral zrak k zemi, jakoby sledoval spletené arabesky pestrého koberce, jenž pokrýval podlahu.

„Jak vyslechla zprávu o smrti svého manžela?" otázal se poznovu Jindřich.

„Do poslední chvíle oddávala se klamné naději stojíc u okna a očekávajíc mladého pána, jenž časné z rána odešel. Ani paní Perchta ani slečna neopustily dum od včerejška, když se vrátily z vězení pána z Výšková, kamž jim byl pomocí rychtáře přístup dovolen. Konečně as po deváté hodině přišel pan Pavel bledý, s vlasem rozháraným, rozhalen, s okem vytřeštěným, ale prázdným slz. Matka spatřivši ho přicházet očekávala ho nedýchajíc s rukama na prsou skříženýma. Vešel — ubohá paní věděla vše. ,Mrtev!' vzkřikla a klesla beze smyslů k zemi. Odnesli jsme ji na lůžko a velebný pán Rosacius byl u ní po celé dvě hodiny. Volali jsme lékaře, ale žádný nepřišel. Báli se nás — — bylitjsme 76 tak nešťastní. Konečně po čtvrt hodině otevřela oči. Bylo to hrozné procitnutí. Hrozné!"

„Ach ovšem, milý Bartoši," pravil jinoch, „kdo by nepochopil tento zármutek!"

„Ó nebyl to více zármutek. To byl výbuch zuřivého vzteku, jenž podobal se spíše šílenosti, kdyby ve všem, co mluvila, nebyl rozumný smysl a pravda. Procitnuvši a poznavši opět hroznou skutečnost, vztyčila se a chopila syna i dceru za ruce. Na stěně v ložnici její visí obraz ubohého pana Daniele. Před ním se zastavila s dětmi a zdvihnouc obě ruce zaťaté vzhůru zvolala: ,Před tváří tohoto nešťastného otce vašeho vás proklínám, nepomstíte-li jeho smrt.' Farář Rosacius přistoupil k ní a pojal ji za ruku řka: ,Proč svoláváte kletbu, paní Perchto, na hlavu svých dětí. Co mohou oni učiniti? Co byla by jejich pomsta a čím by zmírnila vaši bolest? Vyhlaďte tyto myšlénky ze svého srdce a oddejte se svému spasiteli. Modlitba posilní vás a naučí vás přemáhati veliký váš zármutek. A vy, milé dítky, nedbejte toho, co vám v návalu bolesti kázala matka. Proti těm, kteří jsou mocni, co pořídíte vy, kteří jste ubozí, bídní a slabí. Bůh se pomstí za vás, bude-li chtíti, nemaťte mu jeho plány.1 — Paní Perchta na ta slova neodpověděla. Usedla 77 opět a nepromluvila po celou dobu přítomnosti důstojného pána ani slova. Toliko Pavel rozmlouval s ním potichu v koutu komnaty."

„A Salomea?" zvolal Jindřich.

„Milostivá slečna? Znáte ji, milostpane, ta nejméně ze všech prozradí své myšlénky.

Vyslechla slova farářova, ale neodpověděla na ně rovněž. Klekla k nohám své matky a ukryla tvář v jejím' klíně. Co si myslila, kdož to ví. Ale její ústa to neřekla."

„Pověz jí, že tu jsem a že budu s nimi večeřeti. Zdá se —" „Od včerejšího poledne nepožil nikdo ani sousta. Všickni zapomněli na sebe myslíce jen na jednoho."

„Toho jsem se obával. Nuže zprav paní Perchtu o mém příchodu a rci jí, že by mne to velmi těšilo, kdybych směl s nimi povečeřeti. Jest Pavel doma?"

„Dosud ne. Celý- den hlídá umrlčí komoru, kamž bylo tělo pana Daniela odvezeno a jež teprve dnes večer má býti pochováno, aby věděl, kde pro ně naleznou hrob.' „Můj otec i pan primátor prosili pana Černína, aby směl býti pochován v hrobce své na utrakvistickém hřbitově."

„Kéž by to Pánbůh dal!" zvolal stařec pozdvihuje očí k nebi. To bylo nejvrouc78 nější zajisté přání, které choval poctivý ten člověk právě v té chvíli. Odešel, aby vyplnil rozkaz jinochův.

V několika okamžicích přišla Salomea.

Ubohé dítě, jak to vypadala!

Jindřich chopil ji v náruč a její hlava klesla na jeho prsa.

„Děkuji ti, Jindřichu, že jsi přišel," zašeptala. „Nyní mohu slzeti — před matkou nemám odvahy."

„Zmužilost, Salomeo," pravil vojín. „Otec je mrtev, ale památka jeho bude nám žíti i dále. Dlouho-li a byla by smrt přišla samoděk, aby ho vyrvala z našeho kruhu. Oni urychlili jen její příchod. Nebudeme již zoufati nad tím, co se nedá změniti a zachráníme aspoň to, co nám ještě zbylo: naši vzpomínku k zemřelým a naši lásku k živým. — Nad jeho hrobem postavíme si chrám vzpomínek a v jeho svatém stínu budeme se milovat!"

„Škoda našeho štěstí," zalkala dívka.

„Ono nikdy nebude úplné. Věčně bude se vznášeti stín hrozného tohoto jitra nad našimi hlavami!"

„Nelekám se tohoto stínu, drahá Salomeo. Naše láska neochabne pod ním."

79 Salomea ovinula své ruce kolem mladíkovy šíje.

„Přála bych si pro tebe zemříti!" zvolala vášnivě líbajíc jeho ústa — — „Jaká to slova, Salomeo," pravil Jindřich.

„Ty zemřít — — a co bych si počal bez tebe?"

„Ach ovšem. Ó já tě neopustím nikdy.

Vděčnost nezměrná připoutala mne k tvému žití, k tvému srdci již dávno má láska. — Budeme žíti sobě, jak si toho přál zesnulý.

Nebude ženy, která by milovala věrněji a vroucněji než Salomea. Budu milovati jako má matka!"

„Drahé dítě!" zvolal jinoch rozechvěn tiskna ji k prsům. „Ano, láska naše nás zachrání v této hrozné době. Vrátí nám klid a naučí nás smířiti se s osudem k vůli sobě!"

Salomea potřásla hlavou.

„Na to nikdy nezapomenu," pravila skoro šeptem. „Ta myšlénka nikdy mne neopustí, že nevinně tolik musil trpěti a zemříti. — Ó štěstí mé bude úplné, dopřej e-li mi svaté nebe — —" hlas její se chvěl a líce zrudlo.

„Salomeo," zvolal Jindřich s výčitkou, „vyhlaď myšlénku pomsty ze své mysli. Pomsta není s to ukojiti nenávist, ale může zničiti naše štěstí nadobro. Co nám záleží na oné hrstce ukrutníků, kteří odsoudili tvého otce.

Co nám je tento Černín a co by nám prospělo, kdybychom byli tak mocni a mohli se mu pomstiti za jeho skutek!"

„Ach ano, jeho skutek," odvětila Salomea hrozivě. „Vím to, že jest jeho zásluhou."

„Pomstíme se mu nejlépe, budeme-li štastni."

„Já ho nenávidím!" zvolala Salomea prudce. „Proklínám jej i jeho rod, proklínám jej do všech pokolení, na všechny časy. Má kletba bude provázeti jeho pozemskou pout a zastaví se u jeho lože smrtelného. Nad hrobem jeho neumlkne! Ó pokud budu žíti, nebudu míti jiné myšlénky, než tobě žehnati a jemu klnouti. Krev mé matky jest ve mně, my zůstaneme do smrti hrozbou jeho svědomí."

„Vědomí velikého zločinu bude mu trestem nejkrutějším. Neposkvrňuj svou duši touto podlou vášní pomstychtivosti, drahá Salomeo. Proti jeho inoci jsme malomocni.

A proto nemysli na to více, milenko má.

Větší starosti nám kynou, než aby nám zbyl čas mysliti na tohoto zbabělce. Zbude nám tvá matka, o její zdraví musíme pečovati.

Neboť ona z nás jest nejvíce hodná politování. Ach tu přichází, hle, jak jest ubohá!"

Jindřich i Salomea pospíšili jí vstříc a mladý muž chopiv se její ruky vtiskl na ni políbení.

81 „Pavel dosud nepřišel?" tázala se paní Perchta ohlížejíc se kolem jakoby ho hledala.

„Dosud ne, Milosti," odvětil Bartoš, jenž hýl za svou paní do komnaty vstoupil.

„Sečkáme na něho s večeří, viďte Jindřichu. Ach, ubohé dítě, bude as hladovo. Kolik je hodin, Bartoši?"

Paní Perchta usedla ke stolu a opřela skráně o dlaně.

„Asi deset, Milosti."

Paní Perchta zabrána do svých myšlének neodpovídala. Po chvíli teprve obrátila se k Jindřichovi s otázkou: „Co činí váš otec, Jindřichu, a matka?

Jsou oba zdrávi?"

„Ano, Bohu dík!" pravil Jindřich.

„Druhdy, před několika lety docházeli k nám oba častěji, ale ted se časy změnily.

Nemám jim za zlé."

Jindřich se zarděl. Byloť to pravda.

„Ani pochovati ho mi nedovolili ukrutníci!" počala opět paní Perchta, jakoby pokračovala v řeči započaté. Bylo patrno, že jenom jediná myšlénka ji zaměstnávala — smrt jejího chotě.

„Ach, kde mešká to dítě!" zvolala po krátké pomlčce; „a proč tiž nejde, mám velký hlad!"

Em. Zítek: Drama rodiny pana Daniele. 6 82 „Přineste jídlo!" velel Jindřich Bartošovi, který chvatně opustil komnatu.

Jindřich pak sám nakloniv se k Salomei pošeptal jí do ucha: „Umře nám vysílením, nepřinutíme-li ji, aby něco pojedla."

Salomea pohledla na matku a pokynula hlavou, načež oba přisedli ku stolu.

„Je to pravda," otázala se opět Perchta, „že onen Černín má syna a ten že je nezdárný?"

Jindřich přisvědčil.

„Bůh ho trestá," pravila Perchta, „dal mu špatné dítky, protože jest ukrutný."

„Zajisté je to trest boží," pravil Jindřich chápaje se s radostí tohoto předmětu rozprávky a bera od Bartoše mísu polévky, kterou tento právě přinesl. „Znám ho dobře," pokračoval, „neboť sloužím s ním v jednom pluku. Země nenosí člověka lehkovážnějšího a největší hýřil zardí se před jeho vynalézavostí."

„Bůh ho trestá!" pravila Perchta opětně pohlížejíc lhostejně na talíř polévky, který Jindřich před ni postavil.

„Všechno to bohatství, tu slávu, nádheru a moc, kterou nashromáždil pan Černín kolem sebe — co je mu platná? Syn rozhazuje poklady jeho plnýma rukama nejhnusnějším 83 způsobem jsa hluch k výčitkám otce i k jeho prosbám."

Paní Perchta kývala hlavou a počala zvolna srkati polévku zapomínajíc úplně na Pavla, na něhož chtěla čekati. Za krátko však opět odložila lžíci spatřivši na ní začáteční písmeno svého chotě.

„Hleďte, milý Jindřichu, touto lžící jídal můj manžel a já měla podobnou. Ah, dali ji vám. Ubohý Daniel, více nebude s námi sedávati u teplého krbu a píti s námi víno, které mu dávaly jeho vinice!"

Počala opět slzeti. Salomea musila odvrátiti svou tvář, aby zakryla pohnutí.

Jindřich povstal a přistoupil k Bartošovi, jenž přikládal dříví do krbu utíraje si při tom rukávem slzu, jež mimoděk při slovích paní Perchty do očí se mu vedrala.

„Odveďte Salomeu na okamžik, musím cosi říci paní Perchtě o samotě."

Bartoš odešel a vrátiv se po chvíli prosil slečnu, aby na okamžik sestoupila do kuchyně. Salomea odešla provázena Bartošem.

„Jsem tomu povděčen," počal mladík, „že Salomea na chvíli se vzdálila. Probůh, paní Perchto, nedávejte na sobě znáti svůj bol tak velice. Ubohé dítě roznemůže se samou lítostí nejen pro svého otce, ale i pro vás.

84 Slyšel jsem, že nepožila sousta od včerejšího dne."

„Můj Bože!" zvolala matka uleknuta.

„Máte pravdu, milý Jindřichu. Avšak co máme činiti?"

„Sama odkládáte talíř, kdežto byste měla přemoci svůj zármutek a nutíc se k jídlu i jí dodati chuti. Lekám se o ni do opravdy.

Líce její jsou vpadlé, rty zsinalé, oko vyhaslé.

Ah, slyším ji opět přicházeti. Prosím vás, drahá matko, předcházejte ji dobrým příkladem."

„Dobré dítě, jak vám děkuji, že jste mne na to upozornil. Zapomněla jsem na vše i na své děti!"

Salomea vkročila do dveří a paní Perchta přivítala ji: „Pojď, drahoušku, polévka by vystydla!"

Salomea usedla opět na své místo a vidouc matku, s jakou chutí počala vyprazdňovati svůj talíř a majíc radost z toho, že matce tak chutná, počala jísti.

„Jaké to dobré jídlo," pravil Jindřich.

„Salomea pije nejraději tuto polévku z mléka a vína a já též," poučovala ho paní Perchta, ale rázem umlkla, neboť bylo slyšeti kroky na schodech. „Pavel!" zvolala a již spěchala mu vstříc.

85 Byl to Pavel skutečně, jenž vstoupiv do komnaty oznamoval, že otec pochován byl na utrakvistickém hřbitově pod Žižkovem v hrobce rodinné.

Paní Perchtu a všechny ostatní zpráva ta velice potěšila.

Pavel pak chopiv ruku přítelovu pravil vroucně: „Je to zásluha tvého otce, Jindřichu — — my mu toho nikdy nezapomeneme!"

„Ah, jdi mi," odvětil Jindřich tváře se veselým, „kdo mluviti zde bude o zásluhách, co se rozumělo vlastně samo sebou!"

„Rcete svému otci, milý Jindřichu, že mu děkuje osiřelá choť za jeho velkomyslnost.

Přišla bych se mu poděkovat sama, ale mohlo by mu to škoditi."

Pavel přisedl ku stolu, Nebylo třeba vyhladovělého a zemdleného hocha dlouho pobízeti.

Když večeře, sestávající z vinné polévky a z řízků telecího masa opečeného na rožni, byla u konce, odešla paní Perchta rozloučivši se srdečně s Jindřichem na lůžko.

Salomea setrvala ještě as půl hodiny se svým bratrem a Jindřichem, načež i Jindřich opustil dům svých nešťastných přátel.

86 Když Salomea ocitla se s Pavlem o samotě, pravila k svému bratru: „Musíme se zmocniti hlavy otcovy, kterouž vyvěsili na posměch a postrach měšťanstva. Jsme tím povinni sobě samým a své cti!"

Pavel se odmlčel a přemítal chvíli. BylC muž povahy klidnější a rozvážlivější nežli matka a dcera. Melt ducha i povahu otcovu, byť i tvář jeho byla podobnější matčině.

„Máš pravdu," odvětil po krátké úvaze.

„Promluvím o tom s Bartošem a Jindřichem.

A nyní dobrou noc. Jsem umdlen velice."

Bratr a sestra rozloučivše se odešli do svých ložnic. V krátce na to uhasla světla v domě „u kotvy". Toliko v pokojíku starého Bartoše kmitala se ještě lampička. Dobrý ten muž skloněn nad svou biblí, z níž čítal každodenně, oplakával osud svého pána a celé rodiny. Konečné i jeho zastihl spánek, on usnul položiv hlavu na posvátnou knihu.

VII.

Noční výjev.

Na hlavní strážnici, jež byla v radnici staroměstské, seděl setník Jindřich Losel samoten. Jakási nedočkavost zračila se v jeho líci — očekával patrně někoho, jenž mu dlouho 87 nepřicházel. Bylo dávno po půlnoci a vojenské hlídky přinesly již po třikráte veliteli zprávu o svých obchůzkách po městě. Velitel vyslechl je mlčky.

Právě vkročil do síně poručík. Losel podal mu ruku a tázal se lhostejně: „Město je klidné?"

„Úplně, pane setníku," odvětil tázaný.

„Praha spí. Ulice jsou pusty, lidé bojí se noci a zalezli do peřin. Kdyby nebylo několika šlechtických panáčků, kteří se domnívají, že mají privilej tropiti v noci ostudu, neuhodl by nikdo, že v těchto zdech tají se národ, který dal našim generálům tolik práce, než mu nasadili obojek."

„Nemáte nikomu dovoliti dělati povyk!"

„Pane setníku, ti se nás neptají. Vojáky opilé zavřeme, ale důstojníkům jejich klopytajícím o každý kámen na cestě a mladým pánům salutujeme a vyprovázíme je ve vší úctě k domovu, kterýž nám často velmi nesprávně udávají."

„Mnoho-li osob bylo zatčeno?"

„As třináct, vesměs vojáků a tři z našeho pluku. Vytloukali okna pro zábavu v Týnské ulici, kdež bydlí několik protestantů. Při té příležitosti se ale zmátli a vybíjeli i příbytky katolických pokojných obyvatelů. Shled88 nuvše nás dali se na útěk, ale moji vojáci postihli tu rotu — — Zítra vám je předvedu."

„Dobře!" odvětil setník. „Lid může si ulehnouti. Avšak polovice at zůstane připravena a o třetí hodině vykoná ještě jednu obhlídku ulicejni."

„Stane se, pane setníku. Promrzli jsme znamenitě a jest třeba trochu se ohřáti. Sníh padá, jen se chumelí. Nechcete hráti v kostky?"

„Ne! Půjdu zkusit stráže, jsou-li dosti bdělé."

„Doufám, že nebudete kázati, abych vás při tom vyprovázel. Jsem po čertech skřehlý."

„Zůstaňte, milý Finku, půjdu sám."

„U čerta!" zvolal Fink, „málem bych byl zapomněl vám oznámiti, že jakýs pán vás očekává v předsíni. Mužstvo nechtělo ho vpustiti do strážnice, pokud by vám nebyl ohlášen."

„Očekávám onoho pána. Je to můj švakr, který přišed z Moravy k mému otci na návštěvu, přál by si viděti Prahu v noci. Nabídl jsem se mu, aby mne doprovázel při obhlídce. Avšak budte s Bohem, milý příteli.

Bylo-li by mne třeba, dejte znamení smolnicí — nebudu daleko a dostavím se bez meškání."

Na chodbě opravdu očekával setníka pan Trucek zahalen v plášť.

89 „Čekal jsi dlouho?" otázal se mladý Losel.

„Právě jsem přišel. Vojáci nechtěli mne pustiti k tobě."

„To jest rozkaz i jednali správně. Doma nezpozoroval nikdo, že jsi odešel?"

„Nikdo. Všichni spí. Mně nebylo těžko z přízemí oknem ložnice dostati se na dvůr a nepozorovaně vyjíti."

„Jsem ti velmi povděčen. Avšak nyní rychle k dílu. Přátelé budou již čekati. Zařídil jsem vše co možno nejurčitěji. Od druhé do třetí hodiny neobjeví se na Malém náměstí žádná hlídka. Přátelé budou míti dosti času sejmouti lebku pohodlně s košíku a odstraniti se nepozorovaně domů. Potřeboval jsem jen tvé pomoci; nemohl jsem požádati nikoho, jemuž bych mohl svěřiti své tajemství."

„Učiním milerád, co budeš chtíti, milý Jindřichu. Chápu úplně tvé šlechetné srdce a jsem rád, že ti mohu nějak dokázati svou lásku. Nuže, pravil jsi mi ráno, že budu hlídat na rohu ulice Platnéřské, abych dáti mohl v čas znamení, kdyby někdo s té strany se blížil. Zůstane se při tom?"

„Ano, prosím tě za to. A nyní pojďme!"

Dali se směrem k Malému náměstí. Byla úplná tma, neboť sporé svítilny nepronikly slabým svým světlem závoj noci. Na Malém 90 náměstí svítilna přičiněním Jindřichovým nehořela vůbec. Na rohu nárožního domu vyvyčnívala ze zdi tyč s drátěným košíkem, v němž umístěna byla hlava odpraveného.

Byl to pohled příšerný. Tahy obličeje znetvotřené, vysýchající, zmodralé — pokud bylo lze oběma přátelům na lebku patřícím rozeznati obrysy a barvu její — činily na ně dojem zdrcující. Oči byly otevřeny, vlas volně poletoval větrem. Hnusná tato trofej barbarství naplnila je ošklivostí. Bylo cosi ponižujícího a urážejícího cit ušlechtilosti v pohledu na tuto lebku, jež vyhlížela tupě, vyjeveně a bez hnutí ze své drátěné klece. Její otevřená ústa jakoby nedokončila ještě hroznou nějakou kletbu, která valila se se rtů právě v okamžiku, když meč přerušil spojení orgánů s duší — myšlénka vyběhla do výše na hlavy katanů, ale slova uvázla na rtech.* „To jest ošklivé!" pravil Trucek k svému průvodčímu. „Vzdalme se."

„Ano, musíme se rozejít. Nuže pozoruj pilné na vše strany a jakmile bysi někoho blížiti se slyšel, dej umluvené znamení. Já půjdu ulicí Svatojilskou, kdež očekávají mne Bartoš a Pavel. Na shledanou!"

.Na shledanou. A kdyby nějaká hlídka mne zastihla —u 91 „Znáš heslo: ,Matka boží'. Povíš je náčelníku hlídky a rozkážeš mu určitě, aby směrem Platnéřské ulice se dal a u kamenného mostu nejdéle půl hodiny vyčkal a teprve po té stanoviště to opustil. On tě uposlechne, poněvadž bude tě pokládati za člena vlády, kteří nejednou hlídky na zapřenou kontrolují."

Oba přátelé se rozešli a Jindřich zahnul z Velkého náměstí směrem k ulici Jilské. — Sotva učinil třicet kroků, vystoupila mu v ústrety zahalená postava — Jindřich poznal Bartoše.

„Rychle!" velel mu, „zprav Pavla, nemáme času nazbyt!"

Bartoš odběhl a Jindřich setrval na místě, dokud se nevrátil. Netrvalo to dlouho a pozoroval v temnu nočním tři postavy rychlým krokem k němu se blížiti.

„Kdo je ten třetí?" otázal se sám sebe.

Postavy přiblížily se až k němu.

„Salomeo!" zvolal mladík nemoha utajiti své udivení. „Jaká to myšlénka, vydávati se v toto nebezpečí!"

„Pst!" pravila dívka, „máte mne zapotřebí."

Dali se chvatně na cestu.

Tam, kde nynější ulice Karlova na Malé náměstí ústí, zastavil se Jindřich, nebof ne92 mohl přímo při snímání lebky se súčastniti pro případ, že by přece byli překvapeni. Hlídal tedy cestu s této strany.

Pavel, Bartoš a Salomea dali se přes Malé náměstí přímo k nárožnímu domu, kdež hlava jich otce na odiv byla vyvěšena.

Velebné ticho panovalo.

Bartoš přesvědčiv se, že nic se nehýbe, shodil plášť a rozhodil provaz, který nesl pod paží a jenž na jednom konci železnou koulí byl opatřen.

Všichni se chvěli. Pavel obzvláště byl velmi bled. Vytasiv svůj kord postavil jej ke zdi pro případ potřeby. Salomea zdála se klidnou a pohlížela upjatě do výše, kde tvář jejího otce na ni zírala.

Bartoš chytil kouli upevněnou ku konci provazu a vymrštil ji bez dlouhého rozmýšlení do výše. Hod se povedl, koule přelétla přes tyč a Bartoš ponenáhlu pouštěl ji dolů.

Na to spojiv oba konce dole pokynul Pavlovi, aby vylezl po provaze nahoru. Salomea stojíc pod lebkou nastavila svůj plást — hlava otcova měla jí tam býti shozena.

Pavel jal se pozvolna soukati se po provaze nahoru.

Tyč nebyla sice vysoko od země, ale přece trvalo to chvíli, nežli Pavel lezení takého 93 neznalý až k tyči dostati se mohl. Byl již blízek svého cíle- an náhle v ulici Kunešově*) slyšeti bylo lomoz. Smích, výkřiky a písně přehlušovaly ozvěnu kroků. Bylo patrno, že společnost několika mladíků špitá vínem vrací se touto cestou k domovu.

„Ať žije Isabella!" volal jeden hlas, jenž vynikal nad všechny svou zvučností.

„A Fiametta s ní, naše snědá kozička!"

zvolal druhý.

„Snědá kozička! Co to blábolíš, Taliáne.

Tys na mol, na mou duši!"

„Moje zlatá Isabello, jako sníh je tvoje tělo.

Ondy když jsi koupala se, viděl jsem je v celé kráse tvoje bílé tělo — Nevěříš mi, Isabello?"

„To je písnička! On ji sám skládal na svou Isabellu," zvolal týž hlas, který před tím pronesl myšlénku o snědé kozičce. „Na takovou děvku — styď se, Černíne! Ó moje Fiametta!"

„Snědá kozička — to je dobrý název. — Kozička — to je k smíchu," pravil třetí.

„Mlč, Vargasi, ty jsi osel!" odvětil Talián.

*) nynější ulice Sirková.

94 „Pro milosrdenství boží, Pavle, rychle!"

zvolala Salomea chvějíc se strachem.

V té chvíli však vyrazila již zhýřilá rota z ulice na náměstí.

Pavel napjal poslední sílu — zachytil se za tyč a již druhou rukou sahal po hlavě otcově. Chopil ji za vlasy a vyzdvihl ji do výše.

Avšak bylo pozdě. Špitá mládež spatřivši stíny na rohu náměstí spustila řev.

„Hej, co tam děláte!" zvolal jeden z nich.

Bartoš chopiv se připraveného meče postavil se na odpor.

Nastal hrozný okamžik — tlupa přihnala se až k němu řvouc a volajíc na stráže.

Pavel vise ve výši ztrnulý strachem vrhl hlavu v klín své sestře a vzkřikl na ni: „Prchni!"

„Aj, ta bestie se brání!" zařval Vlach, jemuž Bartoš zasadil ránu do prsou.

„Tu máš, ničemo!" zvolal Černín a vbodl svůj kord v žebra starce.

Ubohý zaúpěl a skácel se mrtev k zemi.

„Tam nám někdo utítfá!"

„Za ním!" zvolal Černín. „Na mou duši, to je ženská!"

Provázen dvěma soudruhy pustil se Černín za prchající Salomeou.

95 „Stůjte!" zvolal Jindřich, jenž upozorněn na výjev ten rozechvěn a s vytaseným mečem se přihnal pronásledovatelům vstříc.

„Ho, ho!" zasmál se jeden z nich. „On to myslí do opravdy. — Skol ho, Vargasi!tt A nevšímaje si ostatních, již vrhli se na Jindřicha, hnal se Černín za Salomeou dále.

„Zpátky, roto!" zvolal Jindřich a udeřil jednoho ze svých protivníků mečem přes hlavu tak prudce, že se skácel k zemi.

„Aj, toté setník Losel!" zvolal Vargas.

„Poznávám ho po hlase i po ranách! Ustaňte, setníku, já to jsem, setník Vargas, u sta hromů!"

„Kdo to je?" pravil Jindřich rozechvěn skloniv meč a ukazuje na padlého.

„Ubohý Manrico — ten má dost. Dal jste mu, setníku, že bude míti navždy dost. Nebude více chodit zaFiamettou. Ubohý Manrico !u Yargas přikíekl k padlému a přiložil ucho k jeho prsům.

„Ještě dýchá. Musíme ho donésti domů.

Bydlí nedaleko."

Povstal a.přiloživ ruce k ústům zvolal: „Pomoc!"

Hlas jeho mohutný rozezvučel se ulicemi jako rachot vichřice.

96 .

V témž okamžiku přiváděli ostatní přemoženého Pavla.

A již také blížily se stráže s pochodněmi vedené Finkem z radnice.

„Pane setníku," oznamoval Fink, „nedaleko leží mrtvola muže."

„Postavil se nám na odpor," vysvětloval Vargas, „když chtěli jsme se vrhnout na zloděje. Zaplatil životem svou smělost. Však kdo je tento ptáček?"

A uchopiv pochodeň jednomu z vojáků, posvítil si na tvář Pavlovu, jenž hled a bez klobouku tu stál patře divoce na své protivníky.

„Jak se jmenuješ, bestie!" zvolal na něho Vargas uhodiv ho plochým mečem přes ramena.

„Zpátky !tt zvolal Jindřich a uchopiv Vargase za límec, odstrčil ho tak prudce stranou, že upadl. „Zde já jediný mám právo se vyptávati a nebudu trpěti nižádné násilí!"

Vargas vzchopiv se ze země, vztyčil se a hnal se s vytaseným mečem na Jindřicha.

Tento však chopiv jeho napřaženou ruku zahřměl mu v obličej: „Zbabělce!"

Pak pokynuv Finkovi pravil: „Zatkněte setníka Vargase, protivil se stráži!"

A nevšímaje si více dobrodruha, jenž zuřivě se bránil vojákům, kteří ho obklopili, přistoupil k Pavlovi a pravil mírně: 97 „Co se stalo, pane z Výšková?"

Pavel pohledl na svého přítele a mlčel.

Nevěděl, co by odvětil. Zmocnila se beznadějnost ubohého hocha, jenž viděl, že jest vše ztraceno.

Jeden z přítomných, již zároveň s Černínem se přihnali, patrně českého původu, odvětil na otázku Jindřichovu: „Vraceli jsme se společně s Černínem, Vargasem a s ostatními pány k domovu rozveseleni poněkud. Vyšedše z ulice Kunešovy spatřili jsme u nárožního domu tři postavy, jichž počínání bylo nám podezřelé. Jedna z nich postavila se nám s vytaseným mečem na odpor. Druhá, patrně ženština, dala se na útěk. Tento mladík, jenž po provaze až ke košíku, kdež hlava popraveného Daniele z Výšková vyvěšena byla, se vyšplhal, padl nám do rukou."

„Je tomu tak, pane z Výšková?" otázal se opětně Losel. „Byl jste to vy, jenž po provaze ku košíku vylezl?"

Pavel mlčel opětně.

„Vím to určitě!" odvětil jiný. „Seskočiv s provazu dal se na útek, avšak já zachytil jsem ho za plást a strhl ho nazpět."

„Nejste povinen, pane, mi odpovídati," pravil Jindřich k Pavlovi. „Avšak budete tak Em. Zítek: Drama rodiny pana Daniele. 7 98 laskav a doprovodíte mne na strážnici. Přítomné pány pak prosím, aby mi udali svá jména."

Stalo se.

„A pan Černín z Chudenic?" otázal se Losel. „Slyšel jsem jeho hlas a páuové sami mně udali, že přišel s nimi zároveň."

„Pustil se za prchající ženštinou, viděl jsem ho zcela určitě," pravil jeden z přítomných.

„Jak že!" zvolal Jindřich uleknut.

„Buďte bez starosti, setníku, on ji dohoní —" Jindřich neodpovídal. Zamyslil se na okamžik, načež přistoupiv k Finkovi pravil mu potichu: „Odveďte oba vězně na strážnici a očekávejte mne. Vrátím se co nevidět!"

„Pánové, dobrou noc!" pravil obrácen k přítomným a vzdálil se rychle směrem ku Karlově ulici.

Udiveni patřili ostatní na tento výjev.

Fiuk dav vojákům potřebné rozkazy pravil k Vargasovi: „Prosím, pane setníku, abyste neodporoval a mne následoval. Zítra vysvětlí se vše a není pochyby, že kromě této malé nepříjemnosti nebude celá ta událost míti následků."

99 „To mu nezůstanu dlužen, u všech čertů, to mu odplatím!" odvětil Vargas. „Dobrou noc, pánové — postarejte se o Manrica. Dnes budu spáti na tvrdo."

Fink, Vargas a Pavel provázeni stráží odebrali se k radnici. Dva vojáci nesli tělo ubohého Bartoše za nimi. Ostatní pak provázeli Manrica, jejž čtyři mužové opatrně nesli k domovu.

Nastalo opětně ticho. Počalo se již rozednívati.

Pan Trucek, jenž při vypuknutí lomozu bázlivě se ukryl za sloupem podloubí, opustil konečné své útočiště a vracel se k domovu.

„Já to tušil," pravil sám k sobě dobrý ten muž. „Ubohý Jindřich, potká-li ho něco zlého! Prozradí-li se na něho, že byl s nimi spojen, jeho otce raní mrtvice!"

Nepozorovaně vkročil do dveří domu Loselova, jež před hodinou za tím účelem nechal otevřeny, když opustil obydlí, aby měl návrat snadnější.

Vlil.

Kterak mladý Černín náhodou stal se velkomyslným.

Salomea zatím spěchala s drahou kořistí k domovu. Krůpěje potu vyvstávaly jí na čele.

100 Bázeů o bratra a Jindřicha, kteří zůstali na dějišti, a vědomí, že jest pronásledována, působily jí veliká muka. Octnuvši se v ulici, kteráž nyní nese jméno největšího muže národa, mistra Jana Husi, ohledla se.

„Bohu díky!" zašeptala vidouc, že nikdo víc ji nepronásleduje a dala se nanovo na útěk k domovu.

Avšak ubohá dívka zapomněla, že prchající její nohy nechaly stopy v čerstvě napadlém sněhu, které zradily směr její cesty.

A v pravdě, téže chvíle, když už za roh náměstí Betlémského zahnouti chtěla, vyrazil Černín s mečem vytaseným do ulice Husovy.

'Dívka toho nepozorovala, avšak pozornosti mladíkově neušla. Zdvojnásobiv své úsilí hnal se za ní a octnul se na náměstí v témž okamžiku, kde dívka sotva dechu popadajíc vrhla se na dvéře domu „u zlaté kotvy". Dvéře byly otevřeny a povolily snadné. Bez dlouhého rozmýšlení vrhla se do průjezdu, přirazila dvéře za sebou a zavřela je závorou.

Pak pospíchala po schodech do ložnice své matky, již zastihla, ana klečíc u lože takto usnula. Zabalivši hlavu otcovu v prostěradlo ukryla ji ve svém loži a probudila matku.

„Jak to dopadlo?" otázala se paní Perchta chopivši ruku své dcery skřehlou zimou.

101 „Jsme prozrazeni—jsou mi na stopě.— Slyšíš — tlukou na dvéře! Co činit? Nikdo není doma—jen my dvě jediné a naše služky, které nevědí o ničem."

„Ježíši Kriste," zvolala matka, — „co se stalo s Pavlem?"

„Nevím," odvětila Salomea zádumčivé.

„Dala jsem se na útěk, nevím, co se stalo.

Snad se zachránil. Avšak neztrácejme mysli, Jindřich je při něm."

„Je při něm! — Co je to plátno?"

Děvče asi třiadvacetileté v nočních šatech přiběhlo do pokoje: „Milosti," zvolalo děvče, „kdosi tluče na dvéře našeho domu a žádá, by se otevřelo.

Slyšela jsem řinčení zbraní."

„Neotvírej!" zvolala Salomea třesoucím se hlasem.

„Vyhrožuje nám, že dá dvéře vypáčiti, nebude-li mu okamžitě otevřeno."

„Neotvírej!" opakovala Salomea určitěji.

„Jdi a odpověz tomu, jenž ruší náš spánek, že neotevřeme, dokud nevíme, kdo jest."

„Je tam vojsko!" namítalo děvče drkotajíc zuby zimou a strachem.

„Vojsko?!" — — Ah — jsme ztraceni!"

zalkala Salomea a bez vlády klesla na stolici.

102 Paní Perchta se vzmužila. Neštěstí přináší-odhodlanost i nejslabším.

„Odejdi!" velela Salomei. krátce. Tato uposlechla a odešla. Paní domu rozkázala pak děvčeti, aby odstrčila závory.

Děvče váhavě opustilo komnatu, aby splnilo rozkaz velitelky.

* Po krátké chvíli bylo slyšeti pádné kroky žoldnéřů v průjezdu. Za nedlouho vkročilo opětně děvče chvějící se bázní do komnaty.

Mladý Černín je následoval.

„Zde, urozený pane, je naše paní," pravilo děvče bázlivé.

Černín sundal klobouk a uklonil se lehce.

„Pane, čemu děkuji za čest této návštěvy?" otázala se paní Perchta. „Způsob, jakým jste si vynutil přístup do mého obydlí v tak pozdní hodinu, činí mne opravdu zvědavou!"

„Je mi líto, že vás teprve upozorňovati musím, že já to jsem, který tu oprávněn jest se tázati. Avšak nechme těchto zbytečných řečí. Kdo jste, paní?"

Paní Perchta změřila vetřelce pohledem opovržení a odvrátila se od něho.

„Ostatně," odvětil mladý muž rozkročiv se pánovitě, „nezáleží mi na jménu vašem, nebot nejedná se o vás, nýbrž o jinou osobu."

103 „Proč tedy burcoval jste mé sny násilně, proč jste vstoupil do tohoto domu nezván a nevolán?"

„Dovíte se to ihned," usmál se mladík.

„Avšak dovolte, abych se posadil. Před půl hodinou vraceje se se svými přátely domů přistihl jsem tři osoby při podivné zábavě.

Jedna z nich, mužský, vyšplhavši se po provaze až ku košíku, kde lebka popraveného nedávno Kubeše z Výšková vysazena byla, shodila ji do klína druhé, která byla ženou.

Viděl jsem, jak lebka spadla v klín odvážného onoho stvoření a jak se ono potom rychle na útěk dalo s hnusným předmětem své krádeže!"

„Pane, vaše krutost," odvětila paní Perchta zajíkajíc se hněvem, „jest surovostí. Vězte, že byste neměl býti tak nelítostným a vrhati mně, kteráž jsem hrdá na to, že zemřelý Daniel Rubeš z Výšková byl mým chotěm, do tváře slova tato, která mne urážejí a bolí!"

„Tedy, paní z Výšková, mám tu čest," odvětil Černín. „Avšak nemařme času. Pustil jsem se za onou ženštinou a podařilo se mi vypátrati, kde se skrývá. Netvařte se nevědomou — bylo by to zbytečné. Viděl jsem na vlastní své oči, že do tohoto domu prchla, a vím to jisté, že se zde ukryla. Kde jest ona dívka?"

104 Paní Perchta se zamlčela. Bez bázně pohledla v tvář Černínovu.

„Tato dívka" — pravila bez zachvění — „byla jsem já!"

Černín dal se do smíchu.

„Nenamáhejte se," odvětil ironicky. „Nejsem tak měkký, aby vaše velkomyslnost mne pojala. Nebyla jste to vy, ctná paní, vy nejste ani tak štíhlá ani tak hbitá, abyste uměla tak běžeti, jako ta, na kterou oba právě myslíme. Jsem neoblomný. Pachatelka musí býti potrestána — avšak nedopustím, abyste vy za pachatelku byla pokládána a nevinně trpěla.

Upozorňuji vás, že jsem zavolal na stráž, která právě kolem se ubírala, a rozkázal jí, aby obsadila a střežila východ. Pravím to jen proto, abych vás upozornil, že nepovolíte-li po dobrém, užiji svého práva a své moci!"

„Nuže, co učiníte, statečný rytíři, abyste přemohl bezbrannou ženu?" tázala se paní Perchta s opovržlivým úsměvem.

„Dám prohledati dun a vás zatknouti jakožto spoluvinnici." ^ „Jednejte, jak vám libo. Učiníte skutek velkomyslný!"

„Velkomyslnost, paní, není vždycky ctností a ne každý má právo býti velkomyslným. Zde 105 aspoň velkomyslností porušil bych své povinnosti. A proto dovolte!"

Černín povstal a učinil krok ku dveřím vedoucím do druhého pokoje.

„Pane, ani krok dále!" zvolala paní postavivši se přede dvéře. „Koho hledáte? Pachatelku? Nuže zde jest — vaše právo je zde u konce. Odvedte mne do vězení, ale opusfte tento dům!"

„Učiním tak ihned, jakmile vydáte mi též hlavu svého manžela, která dle výnosu soudu viseti má po celý rok na veřejné ulici k výstraze a postrachu. Na tom, kdo ji vzal, mně pranic nezáleží. Ráčíte se sama znáti ke skutku — budiž!"

„Hlavu mého manžela — — já ji domů nepřinesla. Ujišťuji vás. že nikoliv. Ztratila jsem ji cestou — — neboť jste mne pronásledoval — ach, nežádejte to ode mne!"

Černín pokrčil rameny.

„Bohužel -nemohu uvěřiti této výmluvě, o jejíž nepravdivosti již z předu jsem přesvědčen." ' „Zapřísahám vás, pane, odejděte. Slitujte se nad námi—jsme tak nešťastní. Kdybyste věděl, co jsme zkusili poslední dny. Kdyby srdce vaše kámen bylo, změklo by lítostí nad námi. Jděte a učiňte skutek, pro který vám budeme žehnati. Budu se modliti za vás já i mé dítky. Ztratili" jsme otce bez své viny i bez viny jeho. Nedopřáli nám ani, abychom ho směli pochovat. A my ho milovali tak — -pane, jako vy svého otce, dopřálo-li vám ještě nebe to štěstí a nechalo vám ho. Avšak nám vyrvali ho z náručí. Bídáci, ukrutníci, lakotná ta luza vrhla se na náš dům, aby jej vyvrátili z kořene. Naše jmění nám pobrali. Jste vojínem, vaše srdce je poctivé.

Avšak ti, kteří by především měli býti poctivými, stali se loupežníky cti i majetku.

Znáte přece Černína z Chudenic! Ó kletbu nebes svolala jsem na jeho hlavu. Konec člověka toho bude hrozný, nebo zločiny jest dlážděna cesta jeho žití. Ano, pane, udivení vidím na vašem líci — avšak věřte mi: tento člověk uvrhl nás v neštěstí, v kterém nyní se nacházíme. Byl neúprosný. Ach ovšem — byl by nám musil vrátit jmění, které nám ukradl!"

„Vy lžete!" zvolal mladý Černín. Z očí jeho sálal hněv.

„Nelnu, pane, přísahám vám u Boha živého! Věřte mi, nejsme jedinými, které oloupil. Jenom že nikdo nemá síly, aby mu to řekl do očí. Avšak já nebojím se ho více.

Nechat vraždí dále — nemohl by mi pro107 kázati lepší služby, než kdyby mne poslal za mým manželem!"

„Dobrá!" pravil mladík potlačuje svůj hněv, „vyřídím mu, co jste pravila. Jsem jeho syn!"

„Černín?!" vzkřikla paní Perchta. Vytřeštila na mladého muže, jenž před ní stál a hrozivý a hněvný svůj zrak plný nenávisti' na ni upíral. Avšak ihned pochopila nebezpečí, v jaké opětně uvrhla sebe a svou rodinu tím, co odvážila se říci. Hlava jí klesla k prsům a povzdech plný beznadějnosti vydral se jí ze rtů: „Černín!"

„Nuže, paní," pravil po chvíli Černín úsměšně, „očekáváte ode mne ještě velkomyslnost?"

„Nikoliv," odvětila paní mrazivě, „Černínové to nedovedou!"

„Paní!" vzkřikl Černín vztekle, „dekujte Bohu, že jste žena."

„Ó kdybych, byla mužem, nestál byste více přede mnou s tímto krvelačným pohledem a se svými ukrutnými úmysly odevzdati nás katanům. Snad i vaše odvaha byla by méně nadutou, kdybyste neměl stvoření tak bídné před sebou jako jsem já. Avšak akončme, pane. Jste Černín a Černínové jsou neúprosní. Zde jsou mé ruce, dejte na ně železa."

108 V téže chvíli.otevřely se dvéře a v nich objevila se Salomea. Objevila se bledá, s okem vyhaslým a zaslzeným. Ale veliký zármutek, který plnil duši její, obklopil její tělo nevýslovným půvabem. Rouška smutku dodávala jejím lícím čarovné krásy a byla nejvýmluvnějším důkazem zápasů vniřních.

Černín patřil udiven ua luzné zjevení, velebné a dojímající. V tomto člověku, který byl pouze lehkomyslným a nikoliv zkaženým, probudil se cit jakési úcty před bytostí tak krásnou a vznešenou, tak smutnou a nešťastnou. Ustoupil o krok do pozadí a mimoděk se uklonil nespouštěje oka s její tváře.

„Pane," počala Salomea slabé a ne bez namáhání, „měl jste pravdu. Nikoliv má matka — já sama byla jsem to, která prchala před vámi. Avšak suďte sám, co je skutek můj. Není možná, abyste jej pokládal za zločin. Ach, vždyť vy sám zajisté nebyl byste jednal jinak. Slitujte se nad námi.

Jediné slovo vaše postačí, abyste nás osvobodil. Nikdo neví kromě vás, co se zde dělo, nikdo se nedoví ničeho, a já vám budu žehnati. Ó pane, buďte měkčí, nežli jest váš otec a nežli jsou ostatní!"

Černín se zamyslil na okamžik.

109 „Budiž," pravil patře před sebe, jakoby hledal vhodnou myšlénku. „Oznámím, že prohledal jsem dům, avšak hlavu vašeho otce nenalezl. Více nemohu činit."

„Děkuji vám!" pravila Salomea vděčně a podala mu ruku.

Černín ji stiskl. Pohledl ohniv* na dívku pln obdivu. Trvalo to několik okamžiků, než pustil ruku její. Pak obrátiv se k paní Perchtě pravil: „Hleďte, paní z Výšková, i Černínové umějí býti velkomyslnými a dovedou odpouštět.— Buďte s Bohem!"

„Černín v mém domě," zašeptala paní Perchta— „běda, to znamená neštěstí!"

Černín, kterýž tato slova tiše vyslovená nezaslechl, vzal zatím svůj klobouk a pokloniv se paním a upřev ještě jedenkráte pronikavý pohled na Salomeu odcházel. Avšak u dveří se zastavil, neboť po schodech slyšeti bylo kroky.' „Jindřich!" zvolala Salomea, když ve dveřích zjevila se statečná postava mladého Losela.

Jindřich pohledl pátravě na svou nevěstu a pak na Černína, načež přistoupiv k paní Perchtě políbil jí ruku. Po té obrátiv se k udivenému Černínovi pravil: „Jak sem přicházíte, pane poručíku ?"

110 „Odcházím již zase. Paní z Výšková poví vám příčinu mého příchodu, jakož i o tom, co se zde udalo. Snad nezapomene též dodati, co o mém otci právě před chvílí mně samému pověděti ráčila. Mohu býti vám něčím ještě k službám, pane setníku?" otázal se Černín Jindřicha.

„Prokázal byste mi velkou službu, ctěný příteli," odvětil tento šeptem, tak že ho ostatní slyšeti nemohly, „kdybyste ohledně dnešní události neprozradil ničeho, co by mohlo škoditi této ubohé rodině a zvláště Salomei, která jest mou nevěstou!"

„Vaší nevěstou — aj!"

„Ano, pane, jsme zasnoubeni a prokážete mi zajisté službu, za kterou získati si můžete mé největší vděčuosti!"

„Slibuji vám to milerád, neboť si vás vážím. Ujišťuji vás svou mlčelivostí a učiním vše, abych odvrátil nebezpečí, kteréž slečně Salomei hrozí. Nikdo se nedoví, že ona to byla, jež —" „Děkuji vám!" pravil Jindřich a stiskl mu ruku.

Po tom opustil Černín dům. Vojáci, které rozestavil u vchodu, byli — bezpochyby z rozkazu Jindřichova — mezitím již odešli.

111 Ubíraje se po ulici k domovu pravil mladý Černín sám k sobě: „Podivno. Jak věděl, že Salomea to byla — — jest patrno, že o tom věděl. Avšak po tom mi nic není. — Jaká to dívka! Jaké tělo, oči a kadeře. Jsem u vytržení. Ta dívka mne rozčiluje. — Škoda, ten měšťák bude mi překážet. Jeho nevěsta, u čerta, to mi není vhod. Avšak Černín neustupuje. Uvidíme!"

-IX.

V ý s l e ch.

Druhého dne mladý Černín později procitl než jiné dny.. Příčina toho byla na snadě.

Pospíšil ihned k otci, aby mu vylíčil vše, co minulé noci zažil.

Pan Černín dostal již zprávu o tom, co se udalo, že hlava Daniele z Výšková byla odnesena, Pavel z Výšková zatčen, jeho sluha Bartoš ve 'rvačce zabit a Manrico těžce poraněn. Ohledně Jindřicha netajil se svému synovi s podezřením, že setník Losel na celé té události měl podíl.

„Tento člověk jest velmi neopatrný a dopouští se skutků, které ho mohou státi kord důstojnický. Je mi líto toho mladíka, nebot vím, že jest poctivý muž a přímá povaha.

112 Avšak nemohu a nesmím dopustit, aby tímto způsobem podkopával vážnost svou i naši."

Humprecht s tím úplné souhlasil, načež jal se vypravovati otci nedbaje slibu daného Jindřichovi podrobnosti svého dobrodružství a hlavně výjevy v domě „u zlaté kotvy".

Pan Černín naslouchal pozorně. Tvář jeho rudla víc a více, a městský hejtman nedovedl již potlačiti svůj hněv, když z úst synových slyšeti musil obvinění, které o něm paní Perchta odvážila se vysloviti.

„Jen shovění," pravil přecházeje prudce po komnatě. „Nebude to dlouho trvati a potrestám přísné všechny, kdož. opovážili se hoditi na mne bláto. Vyhladím toto plémě kacířské pro dobro země a klid svůj vlastní.

Dlouho-li ještě budu snášeti tyto urážky!"

O svém setkání se se Salomeou Humprecht ani slovem se nezmínil. Za to pokusil se přesvědčiti svého otce, že paní Perchta to byla, kteráž společně se svým synem a sluhou smělou krádež spáchala, ačkoliv prý v domě jejím vzdor pečlivé prohlídce nenalezl ničeho. Nadějný mladík mluvě takto, věděl dobře, že přístup jeho k Salomei tím snadnější bude, podaří-li se mu odstraniti matku. A toho si byl jist, že otec jeho nebude váhat uvěznit paní Perchtu, na niž 113 podezření tak těžké padlo, a kteráž sama ku svému skutku znáti se bude.

„Zajisté že ona to byla!" zvolal hejtman pln radosti, že se mu naskytla nejvhodnější příležitost uchopiti se nenáviděné ženy. „Mám ji ve svých rukou, a jak Bůh nade mnou, potrestám ji za její utrhačství. Nebude dlouho pohrávati s mou trpělivostí. Ještě jedno slovo a ukážu jí cestu, kudy zbavuju se svých nepřátel!"

Po těchto slovích zavolal svého komorníka.

„Oznamte setníku Loselovi," velel, „aby se dostavil do mé kanceláře v radnici a mne tam očekával."

„Půjdu s tebou, otče, dovolíš-li," pravil Humprecht, když sluha se vzdálil, „a doprovodím tě na radnici."

„Velmi rád, milý Humprechte. Těší mne to vždy, jsi-li rád v mé společnosti. Kdybysi věděl, jakou radost mi prokazuješ sebe menšími projevy své lásky, neopouštěl bysi mne ani na chvíli. A věř mi, milý synu, jen ten může se státi velikým, slavným a prospěšným své vlasti, kdo ctí své rodiče. Nebot oni jsou největšími dobrodinci dítěte, největšími dobrodinci po milém Pánubohu. A není naopak většího štěstí pro člověka, jako vědomí, že má dokonalé děti. Ano, milý HumEm. Zítek: Drama rodiny pana Daniele. 8 114 prechte, tys dobrý hoch, upřímného srdce, avšak nejsi přece dosud takým, jakým bych si tebe přál. Myšlénky tvé jsou příliš bujné a touhy své nikdy nezkoumáš, jsou-li tě důstojný. Tvé rozpustilé kousky, tvá pověst, tvá lehkovážnost a nevšímavost až urážlivá k tomu, co všichni pokládají za slušné, jsou mně, kterýž zaujímám tak vysoké místo v životě veřejném, velmi nemilé. Probůh, ustaň již! Pomni, kdo jsi a čím býti máš. Praotcové tvoji příbuzní byli s rodem královským, starým rodem Přemyslovců blahé paměti. Ustanovil jsem a přeji si, aby se z tebe stal muž, který by stál v čele své rodné země a pomáhal jí k rozkvětu dávnému a léčil její rány. Máme velké povinnosti v tom ohledu, milý Humprechte! Neboť stavové protestantští svou vzpourou ožebračili a pokořili tento národ zvyklý vítěziti. My, potomci slavných a velkých předků, musíme to napraviti.

Zdaliž se nezdvihají hrdě tvá prsa, v nichž koluje krev králů, myšlénkou, že se máš státi .dobrodincem svého národa, a že se jím staneš, budeš-li jen chtíti!"

Avšak mladík nebyl schopen pochopiti veliké myšlénky svého otce. Pohlížel lhostejně před sebe a na líci jeho bylo příliš zřejmo, jak málo dojala ho slova otcova.

115 Nudil se a neměl ani tolik jemnocitu. aby to nedal na sobě znáti. Avšak otec zpitý vášnivou láskou k svému dítěti, zdá se, ani nepozoroval lhostejný úsměv, kterým Humprecht provázel slova jeho. Ba, lehkověrný otec shledával snad i v mlčení synově, kteréž následovalo, když mluviti přestal, stopy jakéhosi pohnutí, pro kteréž nebyl s to odpověděti.

„Nu uvidím," pravil, „vzal-li jsi si slova má k srdci!"

Krátce na to ubíral se pan Černín zavěšen na rámě synovo směrem k radnici.

„Dnes ráno," oslovil po krátkém mlčení Humprechta, „když mi oznámili, co se v noci udalo, napadla mne podivná myšlénka. Otázal jsem se sám sebe: zda by i syn tvůj byl schopen podobného skutku jako syn onoho Daniele z Výšková."

„Jaká to otázka!" pravil Humprecht.

„Věř mi, Humprechte, kdyby to bylo v moci mé, propustil bych onoho odvážného mladíka, kterého jste včera polapili, na svobodu a stiskl bych mu ruku na rozchodnou.

Skutek jeho byl skutkem lásky synovské. Daniel z Výšková byl můj nepřítel, urazil mne velice a nejsem nijak zavázán šetřit jeho syna — avšak přece nemohu zapříti, že se 116 obdivuji jeho skutku. Ano, zdá se mi, jako bych lítost cítil nad tím, že jste ho přepadli a zajali, an dopouštěl se činu, který mu kázalo srdce dítěte."

„Milý otče," odvětil Humprecht, „nevěděli jsme, kdo to o sundání hlavy se pokouší—" „To tě omlouvá," přerušil ho otec. „Jednal jsi správně co sluha císařův a vojín. Hle, jsme již na místě!"

Vstoupili do radnice.

Jindřich i otec jeho mimo jiné čekali v předsíni.

Pan Černín spatřiv starého Losela podal mu ruku a žádal jej, by ho následoval. Losel uposlechl. Humprecht zůstal v předsíni s Jindřichem.

„Milý příteli," pravil hejtman ku konšelovi, když ocitli se o samotě, „víte velmi dobře, že jsem vaším upřímným přítelem a že vám přeji vše dobré. Těší mne, že jste přišel, nebot s vámi musím o mnohých věcech promluviti. Jednání vašeho syna vzbuzuje pohoršení. Neprozřetelný mladík vrhá se střemhlav do nebezpečí bez ohledu na sebe a na vás."

„Vím to, urozený pane hejtmane," odvětil konšel skroušeně, „avšak co mohu činit?

Rady mé jsou marné, on si nechce dáti říci."

117 „Bohužel znám to. Mládež vždy vidí v nás jen své nepřátely a překážky svých tužeb.

Rady naše, naše prosby nemají žádného účinku — ona vždy činí, co se jí líbí. Ručím vám za to, že se spíše rozhněvá s vámi na smrt, raději za oběť se bude pokládati, než by se podal věhlasnému vašemu napomenutí."

„Tak jest, jasný pane," odvětil Losel.

„Bodejť by byl Humprecht lepší. Jsou všichni synové jedné doby zvrhlé a osudné.

Za našich časů, pane konšele, kdo by se byl odvážil něčeho podobného? Synové podrobovali se hlavě rodiny bez reptání a rádi, poněvadž věděli, že jest v tom jich prospěch a že jsou to povinni z rozkazu božího. Ó tenkrát byla též větší zbožnost. Avšak dnes?

Spějeme největší mravní spoustě vstříc, lidé zrazují Boha, neváží si sebe, nectí svých otců.

Kdy to kdo v Čechách pamatuje! Avšak věřte mi, největší zásluhu toho mají hejna těch lupičů cizozemských, která nám sem posýlá Jeho Milost. U sta hromů, což nám se nevěří? Nejsou naše meče a naše prsa silný dost, aby uhájily svatá práva našeho nejmilostivějšího panovníka k této zemi? Domnívá se král, že v dobrodružných těch povahách nalezne věrnější a oddanější sluhy než v nás, kteří mu věnujeme své statky i hrdla? K čemu 118 nám všechno to? Od jakživa držely se Čechy svou vlastní silou a nepotřebovaly pomoci odjinud, tím méně pomoci tohoto druhu!"

„Milostivý pane," odvětil Losel, „kdyby to jen chtěl nahlédnouti pán náš a císař, bylo by lépe pro nás i pro něho. Lidé tito spíše podkopávají trůn než aby jej podpírali.

Loupeže, vraždy, násilí a smilstva jsou jejich zaměstnáním, tím-li se získá náklonnost lidu ?

Zajisté že nikoliv. Lid je nenávidí, hněvá se a bouří. Půjde-li to tak dále —" „Nemluvme o tom, milý příteli," přerušil jej šlechtic. „To jsou stesky, které nikdo neslyší a nikdo nevyslyší. Musíme podrobiti se okolnostem. Budeme bdíti nad pořádkem a bezpečností tohoto staroslavného města a tohoto království, pokud bude vůle boží a císařská. My zůstaneme věrnými sluhy Jeho Milosti krále, není-liž pravda?"

„Až do smrti, pane hejtmane, jak je Bůh nade mnou!"

„Avšak to jsme my. Ovšem u nás není žádných obav více. Avšak naše dítky, naši synové. O ně se jedná přede vším. Abych mluvil upřímně, lekám se o vašeho syna.

Nemějte mi za zlé, že mluvím otevřeně. Vážím si vás a nerad bych, aby vás potkalo neštěstí. Miluji i setníka Jindřicha Losela, l 119 kterýž co vojín činí čest vašemu jménu. — Buďte jist, že bych se nestaral o to tak příliš, kdyby mi na něm neb na vás pranic nezáleželo."

„Děkuji vám, Milosti, byl jste vždy pravým přítelem mého domu," odvětil Losel bez přetvářky.

„A zůstanu jím i na dále," odtušil Černín. „Z té příčiny osobuji si také trochu práva vmísiti se v poměry vaší rodiny, ačkoliv mi po nich vlastně nic není. Tušíte asi, nač narážím."

„Jsem zoufalý, pane hejtmane, a nevím, co si počít, abych Jindřicha odvrátil od té nešťastné náklonnosti. Vzdal jsem se již vší naděje. Ať činí, co mu libo."

„Ne tak, milý příteli. Necháte-li mu volnost, jest vše ztraceno a musíte se připravit na nejhorší. Pochopíte, že nebude v řadách císařského vojska místa pro člověka, jenž dceru zločince a nepřítele země za ženu chce pojmouti a ve spojení s rodinou jeho kuje pikle proti pánu svému a jeho náměstkům.

Vězení, vyhnanství, po případě i smrt jsou smutné vyhlídky, které mu kynou. Tomu musíme zabrániti stůj co stůj!"

„Je to marné, on jest neústupný. Má to krev!"

120 „Pomohu vám, milý příteli," pravil Černín a položil ruku na rámě konšelovo. „Neztrácejte mysli. Praví se, že jsme všichni otroky okolností. Není tomu tak, chceme-li jen býti otroky své vůle. V tom poznávám muže svobodného a silného, že koná, co chce, a ne jen to, k čemu je dohnán. Nejednou zachránil jsem se v divých bouřích, které zmítaly mým životem, tou posilňující myšlénkou, že člověk nejen není nucen, ale ani nesmí zaprodávati svá předsevzetí a své úmysly nahodilostem, které přináší okamžik, hodina a proměnlivý osudu běh. Třeba především uvážiti klidně vše, ustanoviti se na jedné myšlénce a zasaditi se pak o její uskutečnění s veškerou silou a s celým zápalem!"

„Činil jsem to, urozený pane, avšak láska, kterou chovám k svému synovi, zatahovala mozek můj chmurami, že myšlénky mé pozbyly oné jasnosti, jakéž jim třeba, aby náležitě pronikly tmu pochyb obestírající mou stísněnou duši Po dlouhých úvahách nejsem chytřejší nežli dříve. Toliko mé útrapy se množí."

„Chápu vaše postavení úplně," pravil Černín hladě si vous na bradě. „Avšak nemusíte pozbývati vší naděje. Já aspoň se jí dosud nevzdávám. A přistoupíte-li k mému na121 vrhu — — ovšem nemohu vás nutit — k mé dobře uvážené a upřímné radě — myslím —" „O mluvte, urozený pane. Učiním vše, co bude čestného, vše, co vy mi poradíte!"

„Nic nečestného, avšak zajisté bolestného," odvětil Černín upíraje zpytavě oko na měšťáka.

„Stihne-li bolest jen mne," odvětil tento, „rád ji ponesu k vůli němu."

„Jaká bolest jest příliš velká pro srdce otcovské!" pravil Černín mysle zajisté při tom na svého Humprechta.

„Co tedy mám činit?" otázal se Losel ostýchavě.

„Vzdálíme vašeho syna."

„Z města?" tázal se opětně otec.

„Z Čech."

Losel sebou trhl. „Z Čech," zašeptal a skloniv hlavu stál smuten a zamyšlen upíraje zrak před sebe.

„A kam?" ne bez namáhání vypravil konečně ze sebe.

„Do Vídně, nebo ještě dále — do Uher."

Losel uchopil ruku hejtmanovu a tiskl ji k svým prsům. „Do Vídně, prosím, do Vídně. Tam nehrozí mu nebezpečí, tam bude bezpečen, ba mnohem bezpečnější než v Praze, kde to ještě doutná. Urozený pane, můžete-li 122 způsobiti, aby přišel do Vídně, získáte si mou největší vděčnost!"

„Pokusím se o to. Třeba nalézti jen záminku nějakou. Plukovník Valdštýn nerad propouští své důstojníky a tím méně vašeho syna, jenž jest u něho oblíben. Ostatně uvidíme. Prozatím s Bohem. Mám mnoho práce dnes — výslech o včerejší události musím vzíti před se."

Losel hluboce se ukloniv opustil sin hejtmanovu.

„Proč to vše činím?" pravil Černín sám k sobě. „Co mně záleží na těch lidech? — Ó vy, kteří ve mně spatřujete ukrutníka jedině, kdybyste mohli zachytiti běh mých myšlének a citů! Miluji šťastné lidi. Nikoho neučiním nešťastným, avšak nezapomínám na urážky a pomstím je. Kdo mne si váží, tomu věnuji své srdce a za každý úsměv oddanosti odměňuji se mu seč jsem. Jsem šťasten, vidím-li lidi, kteří mi přejí vše dobré, již milují mne a mého syna, a jsem hotov zakoupiti si jejich lásku čímkoli!"

Zazvonil, sluha vešel z předsíně.

„Kdo je tam?" tázal se velmož.

„Pan primas Kirchmayer, pan plukovník Syminiola, pan Humprecht Černín z Chudenic, páni setníci Yargas a Losel a několik 123 pánů, jichž neznám. Mimo to zvláštní posel s listem pro Vaši Milost."

„Jest městský písař též přítomen?"

„Není, Milosti."

„Zavolejte ho, jakož i důstojníka, jenž má službu dnes."

„Pan setník Losel."

„Ne toho," odvětil Černín nevrle.

„Pana poručíka Finka tedy," odvětil sluha— „k službám, Milosti."

„Pan plukovník Syminiola nechť vstoupí."

Sluha se vzdálil a za krátko vstoupil do síně vysoký, snědý Valon s kníry černými nahoru kroucenými a s malým vouskem na bradě. Octnuv se již v komnatě sundal teprve klobouk a kráčel přímo k Černínovi, ani ho nepozdraviv. Podal mu ruku řka lámáno a němčinou: „Přicházím velmi rozhněván, pane hejtmane!"

„Co se přihodilo?" tázal se Černín.

„U sta hromů!" zvolal Valon usednuv bez pobídky na veliké křeslo v čele stolu určené vlastně pro hejtmana a roztáhnuv nohy široko před sebe. Pěstí udeřil na stůl. „Jednomu z mých důstojníků, statečnému Vargasovi, dostalo se dnes zvláštní cti, že směl přenocovati pod střechou tohoto starého sta124 vení. Myslíte, pane hrabě, že mi to může býti lhostejno?"

„Slyšel jsem, pane plukovníku, že se vzpíral stráži a tasil meč na jejího velitele — pochopíte sám —" „To snad je nějaký důvod, aby byl zatčen? Proto snad smí se opovážiti lecjakýs český kobylkář vztáhnout ruku na mého důstojníka? Pane hejtmane, proto nepřišli jsme do této země, abychom se zde nechali urážet !u „Nýbrž proto, abyste ji uráželi!" odvětil Černín neohroženě a patrně popuzen.

„Pane hrabě!" zvolal dobrodruh, „myslím, že se nebudete zastávati této země, jež povstala proti svému králi?"

„Což vy o tom víte!" pravil Černín pohlížeje opovržlivě na vojína.

„Nestarám se o to, máte pravdu. Dostávám svůj žold od císaře a konám to, co se mi nařídí. Vše ostatní je mi lhostejno. Proto však přece nemohou ujíti pozornosti mé věci, kteréž tu se dějí a takřka ještě pod záštitou samé vlády. Bohužel že je tomu tak. Naše snaha poctivá vyhladiti zarytý ten národ kacířský nadobro nejméně jest podporována od mužů trůnu nejblíže stojících, domorodci pak staví se jí zřejmě na odpor."

125 „Čeho si přejete, plukovníku?" tázal se Černín nemile dojat.

„Čeho si přeji? U sta hromů! Žádám vysvětlení, kterak se mohlo státi, že jeden z důstojníků mých zatčen byl dnešní noci beze vsí příčiny a jakého se mně a jemu dostane zadostu činění!"

„O tom račte vyjednávati s plukovníkem Valdštýnem, jenž jest velitelem setníka Losela, a ne se mnou!"

„Ovšem že s ním promluvím. Promluvím i se starým Loselem, otcem onoho holobrádka, kterýž měl tolik odvahy. Vzkázal jsem mu po mém kyrysníku, že pro tentokráte spokojím se s dvěma sty tolarů pro sebe a setníka Vargase, abych mu odpustil urážku, které se dopustil na mém pluku jeho syn.

Uvidím, co odpoví. Avšak běda mu, bude-li se vzpírati!"

„Ničemo!" pomyslil si velmož a šel vstříc poručíkovi Finkovi, jenž právě vkročil do síně.

„Zatkněte Perchtu z Výšková neodkladně," velel, „a prohledejte důkladně její dům. Jest jisto, že ona to byla, jež hlavu popraveného svého muže odcizila " Důstojník se vzdálil.

„Zahájím nyní výslech s účastníky včerejší výtržnosti. Je-li vám milo, plukovníku, můžete býti přítomen!"

126 „Nikoliv," odvětil Valon, „nestojím o to a půjdu po svém. Na shledanou, pane hejtmane. A ještě něco. Nemohl byste mi půjčit tisíc dukátů. Koupil jsem koně a—" „Jak že, vy také platíte za věci, které kupujete l" zvolal Černín s úsměvem.

„Ovšem," odvětil voják, „nechce li majitel jinak koně vydat, než zaplatím-li hotově."

„Ah, toť ovšem jiná. Pochopuji ho úplně."

„Já nikoliv. Za koně, který stojí sotva sto tolarů — mám dáti tři sta, a to ještě ihned! Avšak já hned platiti nemohu!"

„Potřebujete tedy pouze tři sta tolarů a ne tisíc dukátů!"

„Byl byste snad ochoten mně oněch tři sta tolarů zapůjčiti?" pravil plukovník napřahuje ruku.

Avšak Černín jakoby si byl ani nevšiml tohoto velmi zřetelného pokynu, otázal se klidné: „Mnoho-li jste mi již dlužen, plukovníku?"

Valon se zarazil a patřil opovržlivě na velmože.

„Jsem vám též něco dlužen?" pravil — „podivno, nepamatuji se na nic!"

„Dovolte!" pravil Černín a vyňal ze skříně opodál stojící knihu dosti objemnou a jal se přebírati v jejích listech. „Tu to jest.

127 Poprvé půjčil jsem váin dva, pak opět dva, pak tři tisíce tolarů, pak třikrát po osmi stech zlatých. A nyní žádáte na mně najednou tisíc dukátů?"

„Opravdu?" zvolal Valon tváře se překvapeným. Přiblíživ se k Černínovi patřil lhostejně v knihu.

„Mám dobrou myšlénku, plukovníku," pravil Černín uštěpačně. „Zaplaťte mi tento svůj dluh a půjčím vám těch tři sta tolarů, anebo ještě lépe, daruji vám je úplně, budete-li chtíti."

Valon pohledl na velmože a dal se do smíchu. Černín smál se též.

„Člověče," pravil plukovník, „vy jste velkomyslný!"

„Podivno," odvětil Černín, „že to pozorujete teprve nyní." A ustoupil nechav knihu otevřenou k oknu a pohlížel na ulici.

Toho okamžiku použil Valon a vyškubl list, na němž zaznamenány byly jeho hříchy, z knihy.

Černín se obrátil a zpozorovav to pravil klidně: „Nenamáhejte se, plukovníku. Knihu, kdež vaše dluhy i s vašimi podpisy zapsány jsou, mám doma. Popatřte na vytržený list a shledáte, že podpisy na něm nejsou vaše vlastní."

128 Plukovník vytáhl list, kterýž byl zatím ukryl v rukávu svého kabátu, a prohlížel jej.

Zlostně mrštil jím na stůl.

„Lichváři!" zabručel a opustil sin ani nepozdraviv.

„Zloději!" zvolal za ním Černín.

Tak titulovali se mužové, jimž tehdy svěřeny byly osudy naší vlasti a kteří měli bdíti nad jejím pořádkem.

Černína neurazila ani dost málo urážka dobrodruha. Vědělt dobře, že lidé tito všeho jsou schopni a že ze všeho nejméně posvátna jest jim čest jejich i jiných. Proto se tím dlouho netrudil. Zazvonil na sluhu.

„Poproste pana primátora a písaře, aby vstoupili," velel sedaje na své křeslo.

Krátce na to vstoupil Kirchmayer do síně pokloniv se hluboce a hned za ním písař městský v dlouhém černém kabátě lemovaném kožešinou.

„Je-li libo, pane primátore, počneme výslech," přivítal Černín vstupujícího konšela.

„Zcela dle vůle Vaší Milosti," odvětil oslovený.

„Prosím tedy, pánové, usedněte!" pravil Černín a kynul jim na sedadla. Pak nařídil sluhovi, aby předpustil urozeného pana Humprechta z Chudenic, důstojníka císařského.

129 „Urozený pan Humprecht Černín z Chudenic necht vstoupí!" zvolal sluha do předsíně stoje ve veřejích dveří.

Mladý Černín vešel a přistoupil pánovité ku stolu.

„Prosím, posaďte se, urozený pane," pravil Kirchmayer kyna mladíkovi na sedadlo.

Tento uposlechl.

„Pane primátore, prosím, abyste sám výslech mého syna řídil," pravil Černín k starostovi.

Kirchmayer se pouze lehce uklonil a počal výslech.

Mezitím, co toto v síni se dalo, udal se v předsíni výjev mnohem zajímavější.

Vargas, v němž ještě všechna krev vřela vztekem nad potupou, jíž se mu minulé noci dostalo, chtěl každým okamžikem vrhnouti se na Jindřicha sedícího s hlavou v dlaně opřenou opodál. Jen stěží zdržel ho Humprecht, který sice uznával úplně rozhořčení Vargasovo, přece však svému příteli dovoliti nechtěl, aby neslušností takou veřejný skandál vyvolal, který by pro něho — Vargase — velmi nemilé míti mohl následky. Za to však s Var gasem úplně souhlasil, že od Jindřicha zadostučinění žádati může jakékoliv. Dobrý ten hoch počítal asi následovně: ,Souboj mezi VargaEm. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 9 130 sem a Loselem mohl by mi býti velmi proprospěšným. Bud Vargas zvítězí a pošramotí Losela trochu aneb nadobro — pak mám alespoň po čas, kdy Losel k lůžku bude upoután, volnou ruku ohledně Salomeje, která čím dál tím více ume zajímá. Aneb zvítězí Losel a pak bude aspoň na čas, pokud mysli se neutiší, z Prahy pryč poslán, a já budu opětně volněji moci sblížiti se oné ďábelské dívce, která mě dnešní noci tak rozčilila a která je jeho nevěstou.' Humprecht nabídl se sám Vargasovi, že záležitost tu u Jindřicha obstará a způsob, čas i místo souboje s ním umluví. Sotva však byl odvolán a předsíň opustil, nemohl se Vargas více zdržeti a přistoupiv k Jindřichovi, který si ho nevšímal, udeřil ho do ramena.

„Co si přejete?u otázal se Losel pozdvihnuv strastiplnou tvář.

„Urazil jste mne včera, setníku," pravil Špaňhel.

„Žádáte si snad zadostučinění ?" odvětil Jindřich nevrle. „Jsem k vašim službám!"

„U sta hromů, rozumí se, že si žádám My se budeme bíti. Pamatujte se, že jsem vám včera řekl, že jste zbabělec. Chcete si nechat tento název?"

131 „Vracím vám jej zpět, nebot nepřijímám žádných darů od dobrodruhů," odvětil Jindřich popuzen.

„Velmi dobře," pravil kondotier. „Zbabělec a dobrodruh budou se bíti a uvidíme, který z nich bude silnější. Slyšeli jste to, pánové?" dodal obrácen k dvěma mladým šlechticům, již byli svědky nejen výjevu právě se odehrávajícího, ale i výjevu včerejší noci na Malém náměstí.

Jindřich obrati v se k jednomu z přítomných šlechticů požádal ho, aby za něho s Vargasein podmínky souboje vyjednal.

Bylo ujednáno, že souboj odbývati se má druhého dne odpůldne na planině za císařským letohradem ve Stromovce. Oba sokové vjjedou proti sobě ze vzdálenosti sta kroků na koních a budou zápasiti tak dlouho, až jeden z nich bude k boji neschopen. Vargas sám činil tyto návrhy a Jindřich k nim přistoupil.

V témž okamžiku zavolán byl také Jindřich do síně k výslechu. Vzchopil se a přejel si rukou spocené čelo, načež krokem nepevným vstoupil. Ubohý hoch! Jaký zápas odehrával se v jeho duši v této chvíli, kdež volán byl svědčiti proti své nevěstě a milence Poprvé v životě ocitnul se v traplivém 132 položení, jež jej činilo velmi nešťastným, že musí lháti, nemá li se státi zrádcem. Pokládal ono za méně nečestné, než toto a s plným vědomím svého poctivého úmyslu vkročil před hejtmana.

Zatím přiváděl Fink též paní Perchtu. — Důstojník měl tolik ušlechtilého citu, že poručil vojákům, když celý dům „u zlaté kotvy" rub na rub prohledali ničeho nenalezše, aby napřed do radnice se odebrali, sám pak doprovodil paní Perchtu, aby zatčení její ani pozorováno nebylo.

Žena vstoupila krokem pevným a odhodlaným do komnaty. Vlasy, které během posledního téhodne úplně zbělely, byly pečlivě sčesány a oblek paní Perchty byl nádherný.

„Jdu do vězení za svého chotě!" pravila, když se loučila se Salomeou. „Den tento je pro mne největším svátkem!"

Černín, aby zakryl rozpaky, v kteréž ho.

uvrhl pohled na ubohou ženu, pokynul sluhovi řka: ,.Podejte sesli paní z Výšková!"

Stalo se a paní Perchta poděkovavši lehce hlavou usedla před Černínem patříc na něho upřeně. Jindřich a mladý Černín ustoupili do pozadí.

133 „Jste vdova po Danieli Kubeši z Výšková?"

otázal se hejtman nepozdvihnuv zraku.

„Ano," zněla klidná odpověď.

„Příčina, pro kterou jsem vás zavolati dal," pokračoval Černín, „jest velmi vážná.

Slyšte a povězte vše, cokoliv uvésti můžete na svou omluvu. Avšak zapírati nic vám neprospěje."

„Pane," odvětila paní Perchta slavně, „kdybych zapírati chtěla, všechna vaše mučidla nic by neprospěla. Avšak ke lži nebude se utíkati žena Kubešova!"

Matrona se zamlčela — hlas jí selhal.— Ubohá věděla, oč se bude jednat, a že to, co na zachránění své dcery říci chce, bude největší lží. Avšak jsou hříchy, které posvátnými se stanou svým účelem. Paní Perchtě napadla tato myšlénka a učinila ji zmužilejší.

„Musím vám říci," počal Černín opět, „pakli to ještě odjinud nevíte, že minulé noci odnesena byla hlava popraveného chotě vašeho s místa, kdež byla vyvěšena. Jeden z účastníků smělého toho skutku zhynul na místě — byl to váš sluha — druhý padl do rukou spravedlnosti, kteráž naloží s ním dle zásluhy. Tento druhý byl syn váš Pavel Rubeš z Výšková. AČ jakýkoliv cit vedl mysl mladíkovu, skutek jeho proto nepřestal býti 134 trestuhodným. Avšak krádeže súčastnila se ještě jiná osoba ženského pohlaví, jíž hlava do klína byla shozena a s kteroužto ona prchla.

Pronásledující ji šlechtic a císařský oíficír pan Humprecht Černín z Chudenic udal při výslechu svém, že ženština tato v domě vašem „u zlaté kotvy" zmizela, a když pak za ní až do stavení vnikl, sama prý jste se mu a bez nucení přiznala, že vy jste to byla, kteráž hlavu svého chotě jste odnesla udávajíc zároveň, že jste hlavu cestou ztratila.

Je tomu tak?"

„Ano," odvětila paní Perchta, „s malým toliko rozdílem. Hlavu manželovu cestou jsem neztratila, nýbrž ukryla jsem ji v ložnici své dcery. Váš syn neodvážil se vkročitiv komnatu spící dívky, a tak se stalo, že ji nenalezl.

Dnes ráno pak tušíc, že pošlete ještě jedenkráte své vojáky, aby mi vyrvali posvátnou památku, ukryla jsem ji ještě v čas na místě bezpečném, kdež ji nikdo nenalezne. Vojáci vaši prohledavše celý dům vrátili se s nepořízenou. Kdyhy váš syn býval prozřetelnějším — —" „Můj syn," přerušil ji Černín, „jednal zcela správné neodváživ se v ložnici vaší dcery. Tak kázala mu čest rytířská i jeho šlechtictví. Ostatně neměl on hlídku minulé 135 noci a neobdržel též rozkaz, aby prohlídku (lomu předsevzal, v kterémžto případě i ohledy slušnosti mimo sebe pustiti by musil. — Povinnost ta náležela někomu jinému —" Pan Černín pohledl významně na Jindřicha, jenž mlčky opodál s mladým Černínem stál s hlavou k zemi sklopenou.

„Neprozradil jste ničeho o Salomei?"

pravil šeptem k Humprechtovi.

„Nikoliv, nelekejte se." odvětil tento rovněž tak.

„Znáte se tedy ke skutku svému?" tázal se Černín opětně paní Perchty.

„Ano," odvětila tato určitě. „Avšak syn můj jest nevinen. Poručila jsem mu, aby mne doprovodil a musil poslechnouti, poněvadž jsem mu vyhrožovala, že ho z domu vyženu, neuposlechne-li. Odsoudíte-li také jeho, dopustíte se křiklavé křivdy, neboť on jest nevinen. — Ať nejsem spasena, nemluvím-li pravdu l" Paní Perchta povstala bledá, slzy polily její tváře, ana tak hroznou kletbu svolávala na sebe — obětujíc vše lásce mateřské — i svou spásu.

Všichni byli hluboce dojati tímto vznešeným důkazem mateřské lásky a Černín mimoděk se zachvěl. Zabořiv pravici do vlasů, 136 upřel zrak na matku, načež nakloniv se k primátoru řekl tiše: „Jací to lidé, jaké povahy!"

Kirchmayer, jenž slovu povaha nejméně rozuměl, kývl hlavou.

Písař nepozorovaně utřel si oko zarosena.

„Přiveďte Pavla Kubeše z Výšková!" velel hejtman vzpamatovav se po chvíli ze svého rozechvění.

Rozkaz tento byl v brzku splněn a krátce na to vkročil mladík do síně. Zočiv matku vrhl se k ní na kolena a počal jí celovati ruce.

„Ó matko," zvolal bolestně, „také tebe uvěznili?"

„Ano!" odvětila paní Perchta chladně.

„A Salomea?* tázal se jinoch šeptmo.

„Neprozraď ji!" odvětila matka potichu.

„Nikdo netuší, že ona byla včera s tebou.

Pravila jsem, že jsem to byla já — oni mi uvěřili — Salomea Bohu díky je zachráněna."

„Ale za jakou cenu!"

„Lituješ toho, mé dítě?" pravila paní s výčitkou.

„Ne, ne!" odvětil syn a políbil matce opětně ruku.

Černín nespustil oka s tohoto výjevu oddanosti a úcty dětinné, kteréž on nepoznal, ačkoliv oplýval všemi statky země, bohatstvím, 137 mocí i slávou. O jak chůd zdál se sobě proti těmto ubohým, nešťastným lidem, on, jeden z největších velmožů země a říše. Takto ani jednou nepolíbilo ho jeho dítě!

Zabrán všecek v pozorování onoho výjevu a jsa jím do duše uchvácen nerušil kratinkou rozmluvu matky se synem. A když paní Perchta synovi pokynula na přítomné a Pavel povstav Černínovi i primasovi se lehce uklonil, oslovil velmož jinocha způsobem, kterýž jasně prozrazoval jeho pohnutí.

„Vaše matka," pravil, „vyznala, že vás výhrůžkami a nátlakem donutila, abyste se súčastnil činu, který se minulé noci udal.

Odpovězte mi, je-li pravda?"

Černín upjal zrak na mladíka nedočkavě čekaje, co odpoví. Dobře věděl, že matka všechnu vinu jen na sebe uvaliti se snaží — byl zvědav, zdali syn přijme tuto obět.

Pavel potřásl smutně hlavou.

„Ona myslila," pravil truchlivě, „že mne tím zachrání. Kterak se klame! Mně neuleví, jen sama sobě škodí."

„Nemáte práva, mladíku," pravil Černín, jemuž odpověď se líbila, „pochybovati, že soudcové, kteří o činu vašem rozhodovati budou, neuváží všechny okolnosti vaší viny 138 a nerozsoudí dle práva a spravedlnosti. — Chcete rui ještě něco říci?"

„Pane!" pravil Pavel sepnuv ruce a přistoupiv o krok blíže k velmoži „Prokažte nám tu milost a uvězněte nás spolu."

Černín, jehož duše úpěla pod všemi těmito dojmy a plnila se obdivem i úctou k těm, které vlastně nenáviděti a ztrestati si předsevzal, pokynul jemně hlavou: „Má se státi!"

Když pak vězně odvedli, přistoupil pohnut k svému synu a maje v očích slzy objal ho řka: „Ó synu, zdali ty bysi dovedl tak milovati svého otce!"

„Otče!" zvolal Humprecht klesnuv mu do náručí a líbaje ho v tvář.

„Ó je to velké štěstí věděti, že jsme milováni!" pravil Černín a patřil se zálibou v krásnou tvář mladého muže.

X.

Otec a syn.

Další výslech toho dne se již neodbýval, ačkoliv ještě i Vargas i dva jiní svědkové noční události v předsíni čekali. Pan Černín byl unaven, což čekajícím oznámeno s nařízením, 139 aby druhého dne odpůldne k výslechu se dostavili. Vargas přijal tu zprávu s odporem, neboť odpůldne umluvil si dostaveníčko s Jindřichem k vyřízení velmi choulostivé záležitosti.

Pan Černín vraceje se z úřadovny k domovu, zastihl ho ještě sedícího na dubové stolici.

„Vy ještě zde, setníku?" pravil a stiskl mu ruku.

„Ano," odvětil oslovený, „čekám na pana Humprechta, nebot mám cosi s ním mluviti."

„Tu jest," ukázal otec na vstupujícího, „promluvte s ním ihned, nepřekáží-li vám moje přítomnost."

„Vaše nikoliv, urozený pane," opáčil Špa' něl, „avšak —" Při těchto šlo vích šlehl okem po Jindřichovi, kterýž to pozoroval a pochopil, co myslí.

„Propouštíte mne, pane hejtmane?" otázal se Jindřich Černína.

„S Bohem, setníku," pravil Černín podávaje Jindřichovi ruku; „pozdravujte mi svého otce."

Jindřich ukloniv se hluboce opustil radnici. Kirchmayer pak rozloučiv se uctivě s hejtmanem, následoval Jindřicha a vzdálil se s písařem hned na to.

140 ' „Přihodilo se vám, setníku," pravil opětně černili obrácen k Vargasovi, „jakési nedorozumění se setníkem Loselern? Je mi to sice poněkud nepříjemné, ale pokládám celou tu událost již za vyrovnanou, poněvadž, jak jsem zaslechl od vašeho plukovníka Syminioly, otec Loselův vás úplně odškodní za pohanění, kterého se vám dostalo, ačkoliv i sám částečné na něm vinen jste byl."

Dobrodruh upřel tázavě zrak na svého přítele Humprechta. „O tom mně nic známo nebylo!" zvolal.

„Ovšem," děl Černín, „nebof plukovník jednal za vás. Obdržíte vy i on dvě stě tolarů hotovými, jestliže —" „Jakže?" zvolal Vargas. „Dvě stě tolarů?

Jaká škoda!"

„Mám za to, že jest to velmi slušný výdělek. Několik hodin, kteréž jste strávil na strážnici— — Kdy jste byl propuštěn?"

.Sotva že se setník vrátil, okolo čtvrté hodiny ráno, vrátil mi můj meč."

„Nuže, nebyl jste ani dvě hodiny zbaven své volnosti. Sto tolarů za hodinu — proti tomu nebudete přece ničeho namítati!"

„Já — s iné strany," odvětil Vargas vyhýbavě, „nikoliv. Avšak —" Voják se zamlčel.

141 „Nuže?" pravil Černín tázavé.

„Jest pozdě," odvětil. „Právě před chvílí jsem ho vyzval a zítra odpůldne zakroutím mu chřtán nebo on mně, místo abych přijal od něho dvě stě tolarů!"

„Připustíte, že by poslednější pro vás bylo mnohem příhodnější?"

Vargas kýval zlostně hlavou. Mrzelo ho skutečně, že se dal uchvátiti a připravil se takto o slušný zisk.

„U čerta," zvolal, „totě k zlosti!"

„Nevězí-li za tím nic jiného," konejšil ho Černín, „nemusíte se ničeho obávati. Souboj odbývati se nebude a vy obdržíte, co vám náleží. Chcete-li, sám vše zařídím."

„Zajisté, urozený pane!" zvolal Vargas radostně, jehož přešla již chuť k zápasu nadějí na tolary.—A věru, ten mudrc nemluvil by nejhloupěji, který by odvážil se vysloviti, že peníze jsou výborný a nejlepší obkladek na vše; a že by byly jediným prostředkem, kdyby nebylo hlupáků, kteří domnívají se znáti ještě světější věci nežli jest bohatství. Avšak Bohu díky, Vargas nenáležel k tomuto druhu potřešténců. Zkušenost vnutkala mu některé zásady, kteréž byly praktické a jichž se přidržoval. Přemýšleti o jich mravnosti neměl vůbec kdy a snad 142 by to nebyl ani dovedl. A přiznejme se, že i nám se často zdálo, že štěstí něj raděj i takovým povahám v náruč se vrhá. Či snad proto, že ctnost sama již je i vrcholem blaženosti, a že tudíž lidem ctnostným není třeba blaženosti jiné? Přemýšlejte o tom, jen, prosím, Vargase se na to netažte — on by vám odpověděti nedovedl. Ostatně možno říci, že plán páně Černínův se povedl. Dopisem zpravil starého Losela, aby neodkladně, chce-li předejíti souboji, vyhověl žádosti Syminioly a vyplatil mu dvě stě tolarů a aby stejnou částku poslal také Vargasovi. Ba pan hejtman docílil zvláštní návštěvou u hraběte Valdštýua i toho, že Jindřich obdržel téhož dne ještě rozkaz, následujícího jitra do Vídně se odebrati s poselstvím, na kteréž kladla se velká váha a kteréž znamenalo velkou důvěru projevovanou osobě posla. Plukovník Albrecht z Valdštýna sám uznával nutnost toho, aby souboj byl zamezen, ježto by byl jednak vyvolal veřejnou pozornost a rozhořčení proti cizáckým vojákům, beztoho již velice utužené, jednak vydával život jeho důstojníka v nebezpečí. Mimo jiné odnášel pak Jindřich i list soukromý Valdštýnův hraběti Eggenberkovi, miláčku císařovu, nad jehož obsahem byl by užasl, kdyby jej byl znal, a 143 kterýž panu Albrechtovi Černín sám do péra mluvil. V listu se pravilo, že mladík, kterýž tento list Jeho Jasnosti doručí, zahořel láskou k dívce pikhartské a že to bude jen skutkem milosrdenství a lásky křesťanské, jestliže Jeho Jasnost setníka tak dlouho ve Vídni pozdrží, jak dlouho se to dá. Jak patrno, měl tenkráte Valdštýn mnohem zbožnější myšlénky, nežli o několik let později.

Avšak to jest věc, kteráž se nás netýče.

Jindřichovi oznámen byl kolem čtvtté hodiny rozkaz, aby druhého dne byl k odjezdu připraven. Vyslechl jej s resignací muže, kterýž zvykl nejtěžším nebezpečím přímo hledět v tvář. Avšak celá jeho bytost byla pobouřena touto nenadálou zprávou. Co počít?

Povaha slabší byla by se stala malomysluou, avšak tím nebylo by se docílilo ničeho. V největším nebezpečí osvědčuje se muž. Vůle lidská, nemá-li překážek, může snadno býti re kyní. Jindřich nepozbyl klidu. První jeho myšlénkou byla Salomea! Ji tu měl zanechat, nyní kdy vše ji opustilo a mraky nejnebezpečnější visely nad její hlavou! Pochopoval velkost nebezpečí a hrozil se ho. Avšak muž rozumný umí oceniti náležité okolnosti a ví, že nesmí stavěti se jim na odpor, chce-li státi se jich pánem. Jindřichův smysl praktický to pochopil, 144 a věda, že odejíti musí, přemýšlel o tom, jak by bezpečnost Salomeje co nejlépe ochránil.

Odhodlal se ke skutku, kterýž ho byl hoden.

Dříve však nežli k provedení jeho přikročil, vzpomněl si, že třeba též zpraviti Vargase o svém odjezdu. Usedl, aby mu napsal list, v němž ho zpravuje, že mu nebude lze zítřejšího dne dostaviti se na umluvené místo, poněvadž odcestovati musí s poselstvím, že však nezapomene dostáti své čestné povinnosti, jakmile se navrátí.

List nebyl ještě dopsán, když otevřely se dvéře pokoje a na prahu objevil se otec jeho s výrazem smutku na tváři a s pohledem rozrývajícím srdce.

„Synu," zvolal, „v jaké neštěstí chtěl jsi mne uvrhnouti. Což pak nevíš, dítě nešťastné, že největší bol, který by mne stihnouti mohl, byla by ztráta tebe. Což pak nevíš, že žiji a dýchám jen pro tebe, a že mé stáří nemá jiné radosti, než úsměv tvých lící a starosti o tvou budoucnost. Jindřichu, synu můj, proč tak málo myslíš na mne! Prosím tě pro vše na světě, nezbavuj mne té sílící naděje, kterou skládám v tebe. Mé stáří potřebuje té útěchy, já nemohu žíti bez ní. Ó kdybys tušil, že jedině myšlénky na tebe plní mou duši."

„Drahý otče!"

145 Syn vrhl se na kolena před starcem a celoval jeho ruce.

„Ty mne miluješ," pravil tento vina své ruce kolem jeho šíje, „vím to dobře. Tys nikdy nezapomněl na svého starého otce.

Avšak nerozvážlivé mládí, bohužel, nedovede vždy učiniti rozum pánem svých vášní. Kdybych šťastnou náhodou nebyl zvěděl o tom, co zamýšlíš, byl by zítřejší den snad zbavil mne jediné opory a rozkotal všechny mé naděje, jimiž zahaloval jsem své šediny. Ale Bůh, kterémuž jsem věren zůstal, smiloval se nade mnou. — Avšak povstaň přece, Jindřichu, tvé místo není u mých nohou. Nějraději mám tě ve svém náručí."

Otec i syn usedli na lenošku. Starý Losel pak chopiv ruku synovu, jal se mu vypravovati, jakým způsobem zpráva o souboji k jeho sluchu se dostala a že se mu podařilo souboj ten zameziti. Přinášel mu i list od \7argase, v němž tento přiznává, že setník Losel úplně správně jednal, že necítí se nijak uražen a že milerád od souboje se statečným panem Jindřichem Loselem upouští, jestliže on s tím srozuměn býti ráčí.

„Tato záležitost byla by tedy jednou pro vždy odbyta," pravil otec sbaluje list. „Nepřipustím, abyste se bili a tobě nějaké neEm. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 10 146 štěstí se přihodilo. Ostatně vše daří se výtečně. Odcestuješ zítra do Vídně vyznamenán byv poselstvím, které přímo Jeho Milosti císařské doručiti máš, a vrátíš se teprve za měsíc neb za dva zpět—" „Jakže!" přerušil Jindřich otce. „Teprve za měsíc? Co bych tam činil? Kdo to pravil?"

Otec se vzpamatoval. Pozoroval, že něco prozradil, co nebylo radno, a snažil se to vymlouvati.

„Ovšem, teprve asi za měsíc, avšak možná i dříve, bude-li odpověď na list hotova již dříve. Na všechen způsob však bude nepřítomnost ťfá, v Praze několik neděl trvati a za tu dobu zapomene se na vše."

Jindřich kývl několikráte hlavou zasmušen.

„O čem přemítáš, milý synu?" otázal se otec nemoha od něho dočkati se odpovědi.

„Milý otče," odvětil Jindřich náhle, jakoby konečně po delším boji odhodlal se k ráznému skutku. „Nechci se déle tajiti se svými úmysly. At jest jasno mezi námi. Nadešla vážná doba — bohužel."

„Ach ovšem, vážná doba pro nás i celý český národ!"

„Vím dobře," pokračoval Jindřich nevšímaje si slov otcových, „že láska tvá ke mně schopna jest každé sebe větší oběti. Koli147 krátě jsi mi dal již cítiti dobrotu svého velkodušného srdce!"

„Mluv jen, všechno, všechno ti milerád učiním, aby si byl zdráv a šťasten. Jen jedné věci se zřekni, milý Jindřichu, k prospěchu svému i své rodiny. Není možno, aby se sňatek tvůj se Salomeou kdy uskutečnil. Nahlédni přece — - " „Nemluvme o torn více, otče," pravil Jindřich chladně a povstal.

Otec sepjal ruce.

„Jindřichu, synu, neodvracuj se takto ode mne. Nesmíš s touto chladnou, mraznou nevsímavostí odpovídati na mé rady nejupřímnější, a věř mi, i nejlepší. Vzdej se té šílené myšlénky, jejíž uskutečnění bude míti pro nás ztrátu jmění i cti v zápětí, vůbec všechny nejhroznější následky persekuce!"

„Nikdy!" odvětil Jindřich pozdvihnuv ruku jakoby .k přísaze. Hlas jeho byl pevný jako jeho úmysl nezvratný.

Starý Losel svěsil hlavu a z prsou vydral se mu povzdech.

„Jsem čestný muž," pokračoval mladík; „Loselové hrdě všichni totéž říci mohou. — Věrolomným nestanu se nikdy, jako bych nedovedl státi se zrádcem svých nejčistších pocitů. Miluji Salomeu a řekl jsem jí to. Ona * 148 , .

nevymítila mi ani lásku mou ani můj svatosvatý slib — já dal jí jej dobrovolně a Bůh ví, že velmi rád. Já jsem to byl, já jediný, kterýž v tuto čistou, svatou, nezištnou duši zasadil símě horoucí lásky, vrhl v její duši jiskru tužeb neznámých a rozdmýchal je v plamen mohutný, jenž nyní zahalil celou její bytost. Ódo mne bysi žádal, aby tatáž ruka vyrvala opět krásný onen květ, udusila svatý onen plamen ? Pokud byli šfastui. mocni, bohatí a váženi, honosil se starý Losel přátelstvím jejich a jeho syn směl bez výčitek, bez překážky navštěvovati dům, kdež prodléval tak rád, vždy rád jsa viděn, a kam často i otec ho- doprovázel. Nebylo by to podlé, opustiti je nyní, protože jsou opu^ štěni, chudi a pokořeni? Kdo se odváží tvrdit, že proto méně lásky jsou bodni, protože více jsou hodni politování? Miluji Salomeu proto ještě více, rovněž jako ona mne.. Neopustím ji nikdy, jak Bůh žije nade mnou l Nikoho se nelekám a tvůj odpor přemohu, poněvadž ty jsi šlechetný a dobrý. Oněm krvelačným ničemům však, kteří spatřují zločin v nejčistší ctnosti a ve skutku, na nějž jsem hrd, okážu své opovržení. Co mi mohou učiniti V „Zbaví tě jmění!" zvolal pan Lo.st-1 poslouchaje napjaté.

149 „Nuže — budu chůd," odvětil tento.

„Zbaví té důstojenství!"

„Stanu se tedy tím, co jsem byl dříve.

Ale člověkem poctivým býti proto nepřestanu."

„Vyženou tě z vlasti!"

„Z vlasti" — opakoval mladík ponurně.

„Nuže půjdu jim s cesty. Salomea bude mne následovat!"

„Jich pomsta ale nezastihne jen tebe," namítal otec dále důtklivěji. „Hněv jejich, nebude-li míti tebe, obrátí se proti mně—" „Nuže budeme trpěti spolu!"

„Což jest o mne — já trpěti dovedu. Ale tvá matka, tvůj bratr, tvé příbuzenstvo!"

„Jakáž pomoc," odvětil mladík rozechvěn.

„Rozruš pořádek světa, vyrvi neštěstí moc vrhati se i na nevinné a přinuť je, aby stihlo jen ty, kteří je vyvolali!"

„Ó běda, běda!" zastenal stařec zakrývaje tvář. „Bortí se dům Loselův! Proklet bud* den, .jenž na nás seslal tato soužení egyptská. Proklínám zpupnost panstva, jež tuto záhubu uvalilo na naši zem, krásnou a slavnou druhdy. Za podnož svým nejúhlavnějším nepřátelům jsme klesli a ani ve svém domě nejsme pány více. My všichni trpíme.

Ach, kde jsou ústa, jež by nám řekla, proč a kdy tomu bude konec!"

150 Stařec ulevil si poněkud touto samomluvou.

Jindřich patře na něho, an zamyšlen s hlavou skloněnou v dlaň seděl bez hnutí, neodvážil se ho rušiti. Až teprve, když po chvíli povstal a k odchodu se měl, přistoupil k němu blíže a pravil: „Mám prosbu k tobě, milý otče, kteráž vyžadovati bude velkého sebezapření. Nemohu odejíti neubezpečiv se dříve jistotou Salomeje.

Její matka i bratr jsou ve vězení. Samotnou nemůže zůstati — nepřipustím to, poněvadž se lekám následků. Potřebuje ochránce a útočiště — žádám to od tebe."

„Co pravíš, mladíku?" otázal se otec udiven. „Totě šílenost!"

„Šílenost není nikdy tak hnusnou jako nelidskost."

„Tuto dívku přijmout do domu — co to žádáš ode mne? — To nelze!" dodal rozhodně po krátkém přemítání.

„Kdo ti v tom může překážeti?"

„Má čest, má bezpečnost, bezpečnost vaše a konečně i mé přesvědčení. Neschvaluji tuto lásku, má touha jest ji zameziti. Litoval jsem tuto dívku, avšak od té doby, co se staví v cestu mému klidu a mé spokojenosti — nenávidím ji."

151 „Otče!" zvolal Jindřich ustoupiv krok od něho. — „Pak jest všemu konec. Domluvil jsem." Odvrátil se od něho.

„Já též," odvětil starý Losel poněkud popuzen. „Upozorňuji tě také opětně na to, co jsem slíbil panu Černínovi z Chudenic, že vším vlivem svým se pokusím a vší svou mocí otcovskou, aby sňatek tento se neuskutečnil. A že se neuskuteční, to ti slibuji.

Prosby mé nepomáhají — nuže —" „Co tento Černín stará se o naše záležitosti!" zvolal Jindřich. „Nedá mu jeho syn a jeho záletnická dobrodružství dosti starostí ! Ať bdí nad svým domem, kterýž zneuctil cizoložstvím s ženou Harantovou. Tento člověk nesmí se opovážiti vyměřovat cesty lidem počestným!"

„Ticho, nešťastníku!" zakřikl ho stařec.

Mimoděk pohledl kolem, nemohl-li nikdo slyšeti slova tato.

Jindřich zdvihl se stolice svůj plást a posadil klobouk na híavu.

„Kam půjdeš?" otázal se ho otec uchopiv ho za ruku, jakoby se lekal propustiti ho ze svého dozoru.

„K plukovníkovi."

„Ah tak. A kdy se vrátíš?"

P Neví m."

152 „Večer ale tráviti přece budeš s námi?"

„Ne."

„Ani poslední večer před svým odjezdem -nevěnuješ svým rodičům. Nevděčný!"

„Mohu S.ilomeu přivésti s sebou?!"

„O mohl jsem to tušiti, kam půjdeš. Avšak ty tam nepůjdeš. Zakazuji ti to!"

Jindřich pokrčil rameny.

„Máš tolik odvahy, nezdárné dítě, abysi mi vzdoroval! Myslíš, že při vší své lásce k tobě nedovedu přemoci zbabělou její slabost, kdy se jedná o to, abych zachránil tvou čest, blaho a spásu? Při sám bůh, nedráždi můj hněv rostoucí v zuřivost. Běda ti, nechám-li jen jej mluviti!"

„Nemohu jinak a nebudu jinak. Dnešní den položil propast mezi nás. Naše srdce přestala si rozuměti. Avšak hrozbami se tomu nenaučí."

„Zlomím tvůj odpor, nevděčníku !u zvolal stařec chvěje se na celém těle. „Marný jsou tvé výmluvy. Nadarmo usiluješ přemluviti mne svými vzdechy a svým utrápeným obličejem. Lítosti nezasluhuješ od té chvíle, kdy počneš nevážiti si rozkazů svých rodičů. Jest propast mezi námi, pravil jsi. Neštastnédítě! Odvolej tato slova urážející sa153 mého Boha. Nebylo černějšího nevděku, jako tímto políčkem zneuctíti mé šediny. At Bůh neztrestá na tobě tuto smělost! Avšak k čemu všechna tato slova. Tvrdohlavce nezkrotl slzy ani prosby, ani zapřísahání. Na tvrdý špalek tvrdý klín. Chceš podvoliti se mému přání anebo nikoliv? Mluv zkrátka — přijdeš večer domů, jak ti velím?"

„Nikoliv!"

Stařec se vztyčil. Všechna krev vzkypěla v něm. O krok blíže přistoupil k synovi a zdvihl ruku zatínaje pěsť nad jeho hlavou.

„Přijdeš!" zvolal hrozivě, „anebo tě proklínám !"

Jindřich nepohnul ani víčkem. Stál nabízeje tvář svou ráně, zdrcen vyhrůžkou otcovou. Avšak jen okamžik kolísala mysl jeho pod dojmem hrozných slov.

„Odcházím tedy — proklet," pravil neohroženě a kráqel volným krokem ku dveřím.

Ruka otcova sklesla, slzy polily jeho tvář.

Pohlížel za synem oddychuje těžce. Odcházel opravdu a zmizel ani se neohlédnuv.

Otec klesl na kolena, tvář ukryl v dlaně a plakal hořce.

154 XI.

Otec a dcera.

Rozechvěn opustil Jindřich domov. Slova otcova dosud zněla mu v sluchu — počínal teprve nyní věnovati jim větší pozoruost a pochopovati jich celý význam a krutost. — Ovanut svěžím větrem zimního večera vzpamatoval se poněkud, avšak nebyl přece úpluě s to opanovati své pohnutí.

„Proklet!" promluvil sám k sobě zahaliv se do svého pláště a ubíraje se rychle ku předu. „Buď šlechetným a budou, tě nenáviděti, bud* poctivým a budeš proklet. Avšak prokletí toto nezůstane lpěti na mé hlavě.

V lesku mé lásky rozplyne se tento stín, její políbení smaže tuto skvrnu. Ó drahá Salomeo, co pro tebe učiniti těžkým by se mi zdálo! Otec můj nedovede pochopit onen velebný, mocný, svatý proud, jenž žene člun mých tužeb v přístav tvého srdce. Mé myšlénky všechny jen u tvých nohou si hrají, a otec když mne proklíná, já na tebe myslím a tobě žehnám. Tebe mi vyrvat se jim nepodaří. Jsem odhodlán nastaviti štít svého vzdoru jich útoku — mohou nás zničit, ne však rozdvojit. Avšak až tam neod\áží se 155 hněv otce mého; smíří se se svým osudem vida nezbytí a odpustí milerád, až ho přejde okamžité rozčilení. Věru, těmi obavami nadarmo hlavu sobě plním — třeba mysliti především na Salomeu. Otec odepřel mi bdíti nad její bezpečností, musím se o to postarati sám."

Takto uvažuje octl se na náměstí Svatohaštalském, kdež jeho otec měl stavení a konírnu. Jindřich poručil si osedlati koně a v několika minutách vyjel klusem ze dvora.

Pustil se směrem ulice, jež nyní slově „Dlouhou třídou", a když se byl konečně propletl směsicí uliček čtvrtí Svatopetrské, pohodl koně a ocitl se za krátko za městem mezi zahradami za branou Špitálskou. Poslední ze zahrad těchto, nejvzdálenější od města, náležela bratru otce Jindřichova, panu Kašparu Loselovi, čili jak se po latinsku psával, Loselliovi, jenž rok na to stal se primátorem pražským a roku 1623 vladykou příjmím z Velechova. Uprostřed zahrady, nyní ovšem holé a sněhem pokryté, vypínal se jednopatrový letohrádek, kdež rodina pana Kašpara Losela, tehdy ještě bez predikátu, trávila letní měsíce. Zahrada byla obehnána zdí kol do kola, libůstka to, která stála děda Jindřichova tři sta dvacet kop míšeňských staré mince. U silnice, kteráž spojovala Prahu 156 s královským zámkem Brandýsem nad Labem, byl vchod do zahrady a malý, úhledný domek, v němž bydlilo služebnictvo a zahradník, jemuž ošetřování zahrady v létě a v zimě dozor nad stavením svěřen byl. Byl to starý muž as šedesátiletý tváře osmahlé, plné vrásek a vlasů bělejších než onen sníh, jenž na větvičkách stromů ulehl. Říkali mu Janičár, protože za mladých svých let v Turecku bojoval a velmi rád o dobách těch a jmenovitě o těch krutých vojnách tureckých s výmluvností vysloužilce a se žvatlavostí starce vypravovával. Pravé jeho jméno bylo Benda.

Jsa pro svou oddanost a věrnost k rodu Loselů u nich velice oblíben, trávil život klidný a příjemný ve své samotě, v níž nalézal uspokojení po svém bouřlivém, neutěšeném mládí, a kterou s ním sdílela jeho dcera Katuše. Žili tam nestarajíce se o ostatní světa běh, bez ctižádostivých tužeb a bez choutek marnivých. V létě bylo štěstí jejich úplné; v zimě ovšem trápila je často dlouhá chvíle, kteráž činila Bendu rozmrzelým a nevrlým.

Zato ale Katuše vpravila se úplně v rámec svých rodinných poměrů a neznajíc svět ostatní, domnívala se, že vše musí býti tak, jak jest — rozumělo se to u ní vše samo sebou. Vypravoval-li jí někdy otec o životě, 157 jaký v Praze jest, a hlavně jaký u dvora panoval, pokud ještě králové čeští jako císař Rudolf blahé paměti v Praze sídleli, tu naslouchala mu udiveně, otvírajíc na něho své modré oči, jakoby nebyla s to pochopiti účel a příčinu velikého toho šumotu a reje, šustot těch nádherných rouch dvorních dam, břinkot mečů bohatých velmožů, vůni královských tabulí, nádheru paláců šlechty a přepych měšťanstva, vůbec celý ten rach velkého města, jejž jí líčil otec tak půvabně a spanile. Opravdu zdálo se jí to býti vše podivným a nepochopitelným. Ano jedenkráte dokonce odvětila svému otci: „Jak mnohem krásnější dny trávíme my tuto pospolu. V zimě ovšem trochu teskné, zato ale vlete! Vlete nikdo nemá se krásiiěji nežli my, ačkoliv nejsme ani králi, ani nemáme hedvábné punčochy — jaktěživa jsem neslyšela, že by byli lidé, kteří si zabalují chodidla — ačkoliv nemáme ani stříbrné talíře, ani vycpané stolice."

Otec zarazil se nad filosofií, která obsažena byla v prostých slovích jeho dcery, a od těch dob přemýšlel často o jejím osudu.

Zdloul^vá smutná zima nechávala inu k tomu času dosti. Dobrý ten stařec, j.enž byl zároveň laskavým otcem, porozuměl, že přišel čas 158 aby se staral o budoucnost svého dítěte, kteréž pomalu dospělo v pannu, mezitím co on rychle stárl. Chápal, že přišel čas měniti její náhledy o životě a poněvadž pozoroval, že jeho výmluvnost k tomu nedostačuje, soudil vším právem, že musí Katuši zjednati možnost posuzovati jiný život z názoru vlastního.

Zkrátka viděl, že musí dáti dceru z domu.

Avšak tím nebylo vše odbyto. Jiné a jiné otázky se vyskytly, sotva že dospěl k přesvědčení, že jeho dcera nemá se státi jeptiškou, a že tedy třeba dle toho s ní jednati.

Ano, starý Benda dospěl i k přesvědčení nutnosti oběti, kterou na sebe vzíti se uvolil, propouštěje od sebe roztomilou a starostlivou všudybylku, jež plnila svým úsměvem všechny prostory dvou jeho pokojíčků a svým zpěvem celé vůkolí.

„Budu o sebe starati se sám!" pomyslil si Benda. Avšak tím dosud nebyla rozřešena otázka, kam s Katuši. A o to se přece především jednalo.

Benda právě lámal si hlavu rozluštěním této hádanky, nedada se v tom vytrhovat žertovnou písní, kterouž Katuše, pekouc na rožni kuře k večeři sobě prozpěvovala dupajíc nožkou dle taktu skočné melodie.

;1 159 Náhle ustala a naslouchala. Opravdu, někdo udeřil opětně dvakráte na vrata.

„Tatínku, tatínku!" zvolalo děvče.

„Co jest?" tázal se Benda a objevil se na prahu světnice.

„Někdo tluče na vrata — slyšíš! Už zas!"

Benda neodpověděv ani, vyšel, aby se podíval, kdo v hodinu tak nezvyklou — bylo již sedm hodin večer — k nim se dobývá.

Za nedlouho na to vstoupil Jindřich do dveří.

„Panenko Maria!" zvolalo děvče, ,, mladý pán!" A nechávajíc kuře plamenům přiskočila k setníkovi chtějíc mu políbit ruku.

Jindřich políbil ji na čelo.

„Jak se máš, Katuško?" pravil bera ji za bradu. „Ejhle, kuřátko se spálí a tatínek bude bručet, že se mu zkazila večeře."

Děvče zardívajíc se odešlo opět k ohništi a jalo se dále otáčeti Fdfžněm. Písnička zůstala nedozpívána. Jindřich pak vešel s Bendou do pokoje a uzavřel za sebou dvéře.

Benda nabídl mu uctivě stolici.

„Milý příteli," pravil jinoch, „potřebuji tvé pomoci. Chtěl bysi se mi zavděčiti?"

„Milostpane!" zvolal stařec a oko jeho zářilo nedočkavostí. — Nebylo mu nic milejšího.

160 „Jde o věc velmi důležitou, při kteréž nezáleží pouze na dobré vůli."

„Nu tedy to přece řekněte, milostpane," pravil stařec netrpělivě. „Všechno, co chcete, musí se státi, ať je mi to milé nebo ne!"

„Nuže, abychom nemařili slov zbytečně — připrav se k odchodu!"

„K odchodu?" pravil Benda škrábaje se za uchem.

„Nestrachuj se ničeho, starý příteli. Beru veškeru zodpovědnost u svého strýce na sebe."

„A kam mám jíti!"

„Nedaleko."

„Tím lépe, budu se moci aspoň brzo vrátit."

„Ne dříve, než za tři neděle, možná i později."

„Avšak — —" Stařec se zamlčel nemaje dosti odvahy odmlouvati mladíkovi, jenž byl tak blízkým příbuzným jeho pána.

„Veškeru zodpovědnost beru na sebe — jak jsem už pravil. Nemusíš se lekati mého strýce, pana Kašpara Losela, který se snad ani nedoví o tvém odchodu. A kdyby se i dověděl, odpovíš mu, že jsem ti jeho jménem nařídil odejíti."

Benda zakýval hlavou.

161 Dobrá!" odvětil po chvíli. Jeho obličej zářící štěstím stal se však pojednou vážnějším — otec vzpomínal na Katuši. Avšak neodvážil se prozraditi své myšlénky.

„Do půlnoci nejdéle musíš býti v Praze v domě pana Kubeše z Výšková ,u zlaté kotvy'."

„Ano."

„Zbývá ti na to pět hodin. To postačí."

„Ano. Budu tam již o jedenácté."

„Tím lépe. Katuše půjde s tebou."

„Jak že, Katuše smí jíti se mnou? zvolal otec radostně. „Milostivý pane, jak jste dobrotivý!" A stařec uchopil se ruky mladíkovy a dříve než tento se nadál, přitiskl ji ke svým ústům.

„Jaké to pošetilosti, starce," káral ho Jindřich odtahuje ruku. „Snad bysi ji tu nenechal samotnu?"

„Milostivý pane," pravil Benda, „budeme na místě již o desáté."

„Poslyš tedy, oč se jedná. Musím na několik neděl odcestovati do Vídně."

„Pojedu tedy s vámi!" zvolal stařec radostně. „Výborně! Přesvědčíte se, že jakkoliv jsem stařec takřka holohlavý, dovedu ještě koně přinutiti v cval. V tureckých vojnách, když jsem byl v Uhersku, strávil jsem na Em. Zitek: Drama rodiny pana Daniele. 11 162 koni celé duy a noci. Je mi v sedle tepleji než v posteli. Jedenkráte vytrhli jsme s hrabětem Vratislavem z Mitrovic proti Janičarům, kteří dle doslechu —" Jindřich znaje libůstku starcovu chápati se každé příležitosti, aby udati mohl některou "z četných svých povídaček, pohodil netrpělivě hlavou.

„Nikoliv." pravil. „Úloha tvá bude mnohem snadnější. Odjedu sám, avšak jinde je mi třeba tvé pomoci. Nebudu před tebou činiti žádných tajemství, nebot vím, že ty i tvá dcera umíte si jich rovněž tak vážiti, jako mých rozkazů. Slovem, panna Salomea, dcera pána z Výšková, jenž nedávno byl popraven, je mou nevěstou. Paní Perchtu, matku mé nevěsty, a jejího syna uvěznili včera, poněvadž se dopustili skutku, kterýž sice byl velice čestný, avšak nedovolený. Salomea zůstala by bez ochrany po čas mé nepřítomnosti. Ty budeš zastávati mé místo."

„Ano, milost;pane. Avšak nejsou Kubešovi protestanty a pikharty?"

- ,.Co ti na tom záleží?"

„Ovšem, pranic. Já jen tak jsem řekl, protože já i moje dcera jsme katolíci, a sice milému našemu Pánubohu oddaní křesťané!„Nelekej se, Salomea nebude chtíti, abyste zradili svou víru."

„Myslil jsem, že je to hřích žíti a stýkati se s kacíři a nevěrci," odvětil stařec skroušeně. „Což je o mne — ach prosím, milostpane, o mne se nejedná. Ale má Katuše — ta je dosud nevinná a bohabojná dívka, a kdyby snad —" „Ani slova více, starce! Připrav se s dcerou k odchodu a jednej dle toho, co ti nařídím. Po celou dobu mé nepřítomnosti budeš pečlivě dbáti o to, aby Salomeu nestihla žádná nehoda: budeš bdíti nad její bezpečností. Vše musíš pozorovati, ani na okamžik ji neopouštěti. Půjde-li z domu, půjde Katuše s ní, aby ti mohla ihned dáti zprávu, kdyby ji něco potkalo. Ostatně pokud nebude třeba, z domu neodcházej, aby tě někdo z našich nepoznal; nebot by ti mohli naříditi, abysi se vrátil, kde býti máš, a to si právě nepřeji. Spoléhám se na tebe úplně a bez obavy svěřuji bezpečnost své nevěsty tvé oddanosti. Toužíš li po tom získati si mou vděčnost a učiniti mne svým dlužníkem, jest to v tvé moci."

„Ano, milostpane," pravil Benda upřímně, „spoléhejte na mne úplně. Všechny vaše rozkazy vyplním co nejsvědomitěji!"

164 „Očekávám tě tedy s určitostí na místě umluveném. Tam ještě více spolu promluvíme, až tě seznámím se Salomeou."

Katuše právě přinášela večeři, když Jindřich stisknuv ruku starci odcházel. Benda doprovodil ho na dvůr, pomohl jinochovi na koně a drže čepici v rukou čekal, až odjel, načež za ním opět pečlivě vrata uzavřel.

Katuše okénkem na to pohlížela, litujíc, že vzácný jich host tak rychle je opustil, ani se nedotknuv kuřátka, kteréž mu chtěla nabídnouti. Vidouc ale své předsevzetí úplně zmařeno, pustila se chutě do večeře, rozdělila ji na dvě části a dala se, nečekajíc ani na otce, do jídla.

Byla již bezmála hotova, když starý Benda vešel mna si ruce, aby se zahřál.

„Vida, vida!" pravil klada svou čepici na obvyklé místo na okně. — „Jak často náhoda rozluští nám hádanku, nad kterou jsme si dlouho marně mozek pletli. Já pořád, co s tebou — — nu a tu to máme. Hej, holka, rychle, budeme se stěhovat, a sice hned — do Prahy!"

Katuše udivena pohlížela na něho, nevědouc, jak si má slova otcova vysvětliti. On však nevšímaje si jejího udivení, přisedl s chutí ke stolu a patře na svůj díl, jenž 165 patrně nijak neuspokojoval nároky jeho žaludku, pravil s posuňkem nejhlubšího opovržení na talíř: „Bůh ví, vrabec je větší! — Avšak," dodal ihned, „těšme se, Katuško, zítra bude lépe!"

XII.

Katuše činí první pozorování.

O desáté hodině dostavil se Benda ku „zlaté kotvě". Jindřich, kterýž byl zatím Salomeu o všem zpravil, ho již očekával. Na to dav Bendovi ještě některé rozkazy, rozloučil se kolem půl noci se Salomeou a odešel. Druhého dne opustil Prahu.

Salomea osiřela úplně.

Matka i bratr její byli dosud ve vězení a nebylo na ten čas žádné naděje, aby byli propuštěni. Bylo k tomu věru třeba velké síly duševní zachovati v době tak truchlivé, kde neštěstí, za neštěstím doráželo na ubohou rodinu, tolik sebevědomí, že mysl tolika ranami napadená nepodlehla vlnobití útrap a příkoří. Salomea byla takou ženou. Zdědila po otci veškeru neohroženost a skalopevnost jeho povahy. Žena, která cítí, a muž, který myslí, stýkali se v jejím srdci. Duch její byl dále již než její věk, rovněž jako i žena předstihla 166 v ní dívku. Hleděla na všechny události, zajisté velmi neblahé, nejen se srdcem pukajícím zármutkem, ale i s rozumem člověka, jenž vědom jsa sobě toho, co se děje, přemítá zároveň o tom, co by se ještě státi mohlo.

Hleděla o krok dále za hranici hrozné skutečnosti. A tu musíme ihned přiznati: Salomea byla si již nyní dobře vědoma velikého nebezpečí, kteréž její matce a tudíž i jí samotné hrozilo.

S druhé strany doléhala na ni starost neméně vážná a bolestná. Jindřich netajil se jí s překážkami, které jejich láska v rodině jeho nachází. Tušila to ostatně sama, že Jindřichovi se zbraňuje uskutečniti sňatek s pronásledovanou, opovrženou a chudou dívkou, a cítila celou tíhu této bolesti tím více, čím více pochopovala oprávněnost jednání Jindřichových rodičů.

„ó zajisté tento náhlý odchod, toto nucené odcestování z Prahy s tím souvisí!"

pomyslila si sedíc ráno po probdělé noci na svém lůžku s vlasy rozpuštěnými a s vybledlými lícemi. „Jest na bíledni, že se vzpírají. Dvéře prvních domů v Praze jsou mu otevřeny! Běda tobě, dobrý, šlechetný muži, že jsi sklonil svou hlavu v klín dívky vyvržené ze společnosti, sirotka bez podpory, 167 dítěte bez rodičů a beze jmění. Hanbu, bídu a neštěstí přinesu ti věnem, jiné přinesly by ti statky, jméno a příbuzenstvo. Můj Bože, kdyby se to raději skončilo!"

Dívka zamyslila se a pohlížela upjatě před sebe. Hrozná jakási myšlénka drala se asi v tajné ony kobky, kde lidský duch řídí neproniknutelný mysli stroj — — zrak její sálal ohněm, prsa se dmula a pěst zaťata spočívala na podušce. Povstala chvějíc se na celém těle — ret její se pohyboval „Ano — zemřít!" zašeptala. „Tím by bylo všechno u konce."

Avšak náhle opustily ji síly. Hrozná tato myšlénka, sotva byla vyslovena, objevila se jí v celé své zpustlosti, nahotě a příšernosti.

Klesla zemdlena na lůžko. „Zemřít!" znělo ji neustále v sluch a omamovalo její smyslyByl to okamžik krutého zápasu zákeřníka se ctností, kteráž šeptala jí neustále do duše jméno matčino, bratrovo i miláčkovo a zoufale bránila její duši, aby nezanikla v drápech děsného démona, jenž svou perutí ji chtěl zastíniti.

Po několika minutách vzpamatovala se opět. „Nikoliv!" pravila odhodlaně, „nemám práva se zavražditi. Musím žíti pro ty. kteří žijí pro mne. Bože dobrý, jaký to bude život 168 plný muk a trápení! O sešli sám, moudrosti neskonalá, jednoho ze svých andělů, aby mne vysvobodil. Ale zapřísahám tě, žebrám to od tebe, dobrotivý Pane na nebi, zachraň nás všechny najednou, aneb zahub všechny!"

Jala se pomalu oblékati, načež opustila ložnici.

Katuše, která od rána již popocházela po chodbě čekajíc, brzo-li ji velitelka zavolá, seděla v koutku chodby dýchajíc si v dlaně.

Vidouc Salomeu, povstala chvatně a políbila jí ruku.

Salomea pohladila ji po líci.

„Slečno Salomeo," pravilo děvče upírajíc na ni své upřímné oči, v nichž bylo tolik oddanosti, „jakou měla jste noc?"

„Děkuji ti," odvětila Salomea. „Kde je tvůj otec?"

„Mám ho zavolat?" zvolalo děvče plno ochoty.

„ Vy hledám ho sama."

Salomea sestoupila se schodů do přízemí.

Katuše ji následovala. Starý Benda právě vyšel jim vstříc přicházeje ze dvora, kdež od časného rána připravoval obydlí svému nejvěrnějšímu příteli, který se s ním zároveň minulé noci ku „zlaté kotvě" přistěhoval.

Byl to veliký, huňatý pes, kterého Benda před 169 několika lety kdesi bloudícího nalezl, domů přivedl a pokřtil jménem, kteréž chovalo pro nebo mnohou krásnou vzpomínku na nezapomenutelné „vojny turecké". Salomea sestupujíc dolů po schodech, zaslechla štěkot psa, jejž Benda právě do nového příbytku uváděl, který asi tomuto valně nebyl po chuti.

„Co je to?" otázala se dívky.

„To je náš Sultán," odvětila tato.

„Sultán, jaké to jméno!"

„To je název turecký, urozená slečno," poučovala ji Katuše skroušeně.

„Hle, tu je tvůj otec," odvětila Salomea ukazujíc na Bendu, jeuž stál u dveří vedoucích na nádvoří drže v ruce svou čepici.

A nevšímajíc si více dívky, přistoupila ku starci řkouc: „Pojďte se mnou."

Benda následoval mlčky Salomeu. Přešli malý dvorek a zastavili se u dvířek vedoucích do zahrádky. Salomea otevřela je klíčkem, který měla při sobě a vešla. Benda ji následoval.

V rohu zahrádky mající tvar nepravideldelného obdélníka stál altán zděný. Salomea brala se přímo k altánu a vstoupila s Bendou dovnitř, zavřevši dvéře za sebou.

V rohu altánu stál podstavec kamenný, čtyřhranný, patrně určený k tomu, aby na něm 170 nějaká socha umístěna byla. A opravdu válely se opodál střepiny jakéhosi poprsí velmi starého, jež ale, soudě aspoň dle tříštěk, teprve nedávno bylo rozbito.

Salomea pokynula Bendovi na podstavec a pravila: „Vím, že umíš býti mlčeliv. Jindřich ujistil mne tvou věrností — a pročež ti důvěřuji. Musíš být velmi pozorliv, abysi nikdy neprozradil, že na tomto místě skrýváme pozůstatky svého otce, kterýž zhynul tak nešťastně a tak hanebně byl pochován. Odstraň podstavec."

Benda učinil dle rozkazu. Avšak nezpozoroval nic zvláštního; půda dlážděna byla dlaždičkami kamennými a pod podstavcem vypadalo to rovněž tak jako jinde. Teprve když na rozkaz Salomein vyndal jednu z dlaždiček, objevil se otvor v zemi, avšak jen velmi úzký.

„Na tomto místě bude skryta nejjistěji," pravila Salomea pološeptem, jakoby pokračovala nahlas v myšlénkách, kterými se asi zanášela.

Pak uložila Bendovi, aby otvor rozšířil, avšak tak, aby nahoře nic pozorováno nebylo, rovněž aby vnitřek poněkud prohloubil a kamennými deskami obložil, tak aby v něm schránka obsahující drahocennou relikvii rodinnou uložena býti mohla.

171 Benda slíbil zachovati se dle přání své velitelky, načež ho Salomea, dadouc mu ještě jednou naučeuí, aby jmenovitě svým dlouhým prodléváním v zahradě aneb lomozem pozornost nevzbudil a ani své dceři s ničím se nesvěřoval, opustila.

Vrátivši se opět do světnice pravila Salomea ke Katuši: „Půjdeme k matce!"

Asi po půl hodině stanuly u radnice. Salomea oznámila žalářníku svou prosbu tisknouc mu zároveň do dlaně několik grošů.

Avšak tento byl neúprosný. Ani úpěnlivé prosby dívek, ani lesk stříbrných penízků neučinil ho povolnějším. Jediné, k čemu se odhodlal konečně po dlouhém naléhání, bylo, že půjde požádat pana hejtmana o dovolení.

Poprvé vrátil se s nepořízenou, poněvadž ani pan primátor, ani pan hejtman dosud nebyli na radnici. Salomea tedy čekala trpělivě nevzdávajíc se naděje. As o jedenácté odebral se žalářník podruhé k hejtmanovi.

Tentokráte však trvalo to hodnou chvíli, nežli se vrátil. Zato ale byla zpráva, kterou přinesl, příjemnější „Děkujte," pravil k Salomei vstupuje do dveří svého nízkého příbytku, „panu Humprechtovi z Chudenic, synu vysoce urozeného pana hejtmana, že vám bylo dovoleno spa172 třiti svou matku. Pan Černín dlouho se zdráhal, konečně ale na prosby svého pana syna, kteréhož velice miluje a kterýž šťastnou náhodou právě byl přítomen, když vaši prosbu panu hejtmanovi pokorně jsem oznamoval, dal si říci, jak říkáme. Můžete, pauno Sálomeo, každodenně v této době mluviti se svou matkou a bratrem, a mám nařízeno vás k paní z Výšková bez překážky vpustiti, přesvědčím-li se dříve, že nepřinášíte paní Perchtě žádných zbraní aneb snad dokonce nějakých pomůcek k útěku. Upozorňuji vás, panno Salomeo, že byste takovými pokusy své matce nijak neprospěla, ale spíše její stav zhoršila, poněvadž bychom pak nuceni byli z pohodlné světničky, která jí nyní vykázána je, do bezpečnější a pevnější místnosti ji přesídliti a každý styk s osobami jinými jí zameziti."

Po těchto slovích, která žalářník vyslovil se sebevědomím, jež Katuši naplnilo velikou úctou k osobě tak mocné, jako byl tento otrok, jež ale Salomei vynutilo pohrdlivý úsměv, vzal svazek svých klíčů a uvedl Salomeu do náruči matky, která se asi nejméně nadálá překvapení tak radostného.

Katuše očekávala návrat své velitelky v cele žalářníkově hrajíc si s jeho dítětem, 173 ana jeho žena zatím zaměstnávala se vařením oběda. Blížiloť se již poledne.

Uplynulo asi půl hodiny, co Salomea se vzdálila, když do dveří vstoupil mladý muž v oděvu jízdeckého důstojníka pluku Valdštýnova. Vkročil do pokoje nesundav ani klobouk a přistoupil přímo k ženě žalářníkově, jež plna uctivosti vstříc mu popošla. Mladík tvářil se, jakoby ani nepozoroval Katuše, ačkoliv si jí dobře všiml a jizba nebyla tak prostranná, aby ji byl jediným pohledem nebyl přehledl.

„Znáte již mou vůli,. Barboro," pravil k ženě pánovi tě. „Přeji si, aby paní Perchtě a jejímu synovi dostalo se všeho pohodlí.

A poněvadž dovoleno není, aby vězňové odjinud se stravovali, budete každodenně sama připravovati paní Perchtě pokrmy, jakých přáti si bude. Já zapravím veškeré výlohy.

Avšak střežte se, abyste vyzradila jí nebo někomu vůbec mé jméno. Nepřeji si toho, ano přikazuji vám úplnou mlčelivost!"

„Stane se úplně dle vaší vůle, Milosti.

Avšak ví-li o tom pan správce šatlavy, milostivy pane? On jest velmi přísný, a kdyby zvěděl, že jsem se opovážila bez jeho svolení a vědomí - " 174 „To budiž mou starostí. Jednejte dle mého rozkazu!"

„Ano, milostpane."

„Oznamte dnes ještě paní Perchtě," pokračoval mladík, „že může zcela bez obavy vysloviti jakákoliv přání, a že jste povinna je splnit, pokud ovšem vzhledem k jejímu smutnému postavení jsou splnitelná. Řekněte jí též, že může s klidnou myslí počítati na dobrotivost soudců, u nichž sám se přimluvím, že vůbec nemusí chovati žádných obav a že má velmi vydatného přímluvčího."

Po těchto slovích, nepoděkovav ani za uctivý pozdrav žalářnice, opustil světnici.

„To byl asi velký pán!" odváži!a se Katúše po chvíli přerušiti mlčení.

„Ach ovšem! Mít jeho peníze, jen desátý díl, panenko, toho, co má, měly bychom obě dost!"

„A kdo je to, paní Barboro?" otázalo se děvče naivně.

„Ten?" odvětila žena zdvihajíc dítě se země, jež příchodem mladíka polekáno přilezlo až k ní a ukrylo se za její sukni. „To je velmi mocný pán a náramně bohatý. Je to syn milostivého pana hejtmana Černína.

Stý díl toho kdybychom měly, co zdědí jed nou tento hezký panáček po svém otci, měly bychom obě dost!"

175 „Všimla jste si, paní Barboro," pravila Katuše, kterouž slova paní Barbory naplnila opravdovou úctou k neznámému, „viděla jste, že měl bandalír celý stříbrný a na botách zlaté přesky? Jaktěživa jsem neviděla tak drahocenný meč."

„Jakž bych si nebyla všimla," odvětila žalářnice pouštějíc se ráda v hovor, kterýž se zdál býti jí velmi nutnou potřebou.

„Avšak jsem zvyklá vídati také věci den co den. U bohatých lidí jest zlato zcela všední věc. Když před dvěma lety ten král neznaboh, co ho sem z cizozemska povolali stavové, přijel do Prahy — pamatuji se na to, jakoby to bylo dnes — očekávala ho ve Hvězdě šlechta a páni — a to vám bylo zlata a stříbra a jiného drahého kamení, že až člověku zrak přecházel. Asi tři sta mladých pánů ze šlechty a z měšťanstva na koních a v nádherném obleku očekávalo ho před zámkem v královské oboře. To byla podívaná. A on, ačkoliv byl velmi mlád, byl přece velmi způsobný a všem ruku podal.

To váin bylo zlata. I ta hovada měla na sobě pokrývky zlatem vyšívané a z látek tak drahocenných, že byste je v celé Praze nedostala, kdybyste za ně dávala nevím co. — Anebo," pokračovala vidouc rostoucí údiv Katuše, 176 „když před mnoha lety, ještě za živobytí císaře Rudolfa zde, zrovna na tomhle náměstí ten slavný turnaj se vystrojil a poslové císaře tureckého do Prahy přijeli. Tehdáž měl pan purkrabí šavli na sobě, kterou mu dal jeden z těch pohanů, a ta byla poseta samými drahými kameny a stála prý více než kterékoliv jeho panství."

Bůh ví, jak dlouho by byla žvatlavost paní Barbory rozčilovala fantasii nezkušené dívky, kdyby náhlý návrat Salomein nebyl je vyrušil.

Salomea vtiskla opětně žalářníkovi stříbrný peníz do ruky a žádala ho, aby co možná nejpilněji ošetřoval její starou matku, načež opustila s Eatuší radnici.

Cestou neopominulo děvče vypravovati své velitelce výjev s mladým důstojníkem, jehož svědkem nepozorována se stala.

To bylo první pozorování Katuše, jež učinila první den svého pobytu v Praze.

XIII.

E p i s o d a.

Druhého dne večer sešla se nečetná společnost několika mladých lidí u mladého pana Muška z Varova, člověka to, kterýž měl mnohé 177 a dobré přednosti. Především byl to syn nadutého měštáka, jenž povýšen byv za Matyáše do stavu šlechtického, veškerou svou ctižádost shledával v tom, aby byl oblíben u oněch kruhů, mezi něž od té doby, co slul rytířem z Varova, právem náležel. Říkával svému synu: „Pafnuci, jsi šlechtic, pamatuj na to a choď jenom mezi šlechtice.

Neotírej svůj kabát lemovaný hedvábím o soukennou kytli těch, kteří nejsouce tím, co ty, závidějí tobě nyní vznešený tvůj rod i erb.

Máš dosti peněz, aby si mohl žíti, jak žádá toho čest tvá i moje."

Ubohý Pafnuc, ačkoliv mu bylo již třiadvacet let, nenaučil se přece ještě umění mysliti samostatné a věřil tudíž na slovo tomu, co mu otec jeho neustále vštěpoval.

Dobrý ten hoch, jenž byl velmi hloupý — byla to též jedna z jeho předností — domníval se pobádán řečmi svého otce, že jest to povoláním jeho celého života hráti si na šlechtice a rozhazovati jmění svého zbrklého otce. Pročež byl velice oblíben jmenovitě u těch, kterým mohl býti prospěšným. Vůbec byl člověkem velmi užitečným, což bylo výhradnou zásluhou jeho hlouposti. Ačkoliv byl směšný, přece nikdo se neodvážil posmívati se mu do očí, aspoň nikdo z těch, kteří Em. Zitek : Drama rodiny pana Daniele. 12 178 měli vážné styky s jeho tobolkou. Nu a konec konců — veškera ta havět dobrodružná, kteráž měla šlechtická jména — šlechtický původ nebylo lze zkoumati — měla vlastně velmi podstatné a rozumné důvody tvořiti štafáži tomuto přihlouplému synáčkovi nerozumného otce, který za to platil slušný honorář. Pročež nikdo nespatřoval v tom pranic divného, že nějaký Vargas, vlastně Don Pedro Vargas de Silva, jak se nazýval a psával, člověk, kterýž ovšem měl vždy ústa plná samochvály, ale za to též vždy prázdné kapsy, věnoval mu své nejdůvěrnější přátelství a nazýval ho svým nejmilejším soudruhem. Vždyť ani pánovitý Herrmann Blitz voň Eichwald, Němec ze Švábska, nepohrdl jeho přátelstvím, nemluvě ani o dvou Vlaších, Enricovi de Aequaviva a Francescovi Murini, o nichž jenom to s jistotou se dalo říci, že pocházejí z Itálie.

Kromě toho byl pan Mušek z Varova, otec, měšťák velmi bohatý, a to bylo nejen známo, nýbrž i dokázáno. Měl pěkný dům v Celetné ulici a rozsáhlý statek u Prosíka.

Za mlýn, kterýž prodal před několika lety, krátce na to, co se stal šlechticem a tudíž nutně mlynářem býti přestal, dostal zrovna tolik, že mohl koupiti dům nedaleko paláce 179 arcibiskupova, jejž tento od něho za dvojnásobnou cenu rok na to odkoupil, poněvadž ho nezbytně potřeboval. Vůbec osvědčila se na panu Muškovi, aniž by ovšem on to byl pozoroval, nezvratně pravda přísloví, že hlu pákovi přeje štěstí, přísloví to, kteréž mohli bychom nazvati tragickou vinou lidstva, kdybychom měli odvahu srovnávati život s tragedií.

Pafnuc Mušek z Varova měl ještě jiné dobré stránky, jež ovšem byly povzneseny nad ničemné a sobecké záměry hrdinů, jichž osudy líčíme, pročež je pomíjíme mlčením. Na jednu však nemůžeme zapomenouti, nechceme li nechati nevysvětleno, čemu děkoval pan Mušek, otec i syn, že tak -slavná a vážená společnost dnešního večera u něho se sešla. Byla to náklonnost, kterážto ve vášeň přecházeti se zdála, pořádati v domě svém slavné hostiny, o nichž pak ti, kteří byli pozváni, velmi pochvalně mluvili, a jimiž ti, kteří je dávali, vynášeti se mohli.

Tak bylo i dnes, ačkoliv hostina, ku kteréž Pafnuc své přátely sezval, neměla onoho slavného rázu, jaký měla ona, kterouž dával jeho otec na den svých narozenin minulého roku krátce po tom, když exekuce Staroměstská byla provedena. Avšak na to nekladli hosté váhu nižádnou a přijali — bylo to na 180 všech až příliš patrno — úplně za vděk se „skromnou večeří", jak tvrdil Mušek otec, kteráž sestávala ze čtyř jídel vesměs masitých, připravovaných od kuchaře nejvyššího hofmistra Adama z Valdštýna, kterýž opustil urozeného velmože, protože u měšťáka dostal mzdu dvojnásobnou.

Kromě již jmenovaných pozván byl k večeři ještě syn místosudího pana Václava Heraklia z Kumburka jménem Bohuslav, jemuž říkalo se v této vážené společnosti „hříbátko", poněvadž smích jeho až příliš upomínal na roztomilé výkřiky zmíněného zvířete, a potom pan Humprecht Černín, kterýž byl roku 1622 asi to, čemu by se roku 1886 řekio „lev salonů". Ostatně byli hříbátko i lev lidé velmi příjemní a mladíci velmi rozšafní a snášeli se výborné.

Společnost byla již pohromadě a čekalo se jen na Humprechta. Nepokoj pánů hostů, ostatně zcela odůvodněný vzhledem k tomu, že bylo již pozdě večer, jevil se stále víc a více na jich lících a konečné i v jejich řečech.

„Aby ho o!as,u zvolal Vargas pln nevole, „kde mešká ten větroplach? Máme suad zatím umříti hlady?"

181 „Pánové a bratří, slyšte mne!" zvolal Němec. „Zasedněme ku stolu!"

„Zticha, Němče!" zvolal Enrico. „To se nesluší!"

„Mám hlad, to je hlavní věc," odvětil Šváb necítě se nijak uražena „jemným" pokynem Vlacha.

„Ach ovšem, kdy pak není Němec hladoví" podotkl Vargas jen tak mimochodem.

„Hříbátku" se tento výrok zdál velmi vtipným i vydalo ze sebe zvuky velmi radostné.

„Aj!u pravil Blitz tváře se opravdovým, „tropíte si ze mne šašky?"

„Není nic vděčnějšího," prohodil Vargas.

„Hříbátko" opět zařičelo.

„Komu jste se smál, pane z Kumburka?"

otázal se Blitz.

„Smál jsem se jen tak," odvětil tázaný.

„Proč bych se nesmál?"

„Váš smích mne rozčiluje, já ho nesnesu.

Prosím, vás nesmějte se, jsem-li přítomen."

,1 ty Němče nadutá!" zvolal Bohuslav z Kumburka. „Podívejme se, jak se nám tu roztahuje, jakoby byl doma!"

„Corpo di Baccho!" zvolal Murini, jenž Němce nenáviděl; „nedej se, hříbátko. Němci 182 se všude roztahují. V Itálii chtěli také, ale přetrhli jsme jim to v čas."

„Utrhni mu kus ucha!" zvolal Vargas, „prokážeš mu dobrodiní. Jaké to uši, svatý Jakube! Hej, Němče, mají všichni ve Švábsku také uši jako ty?"

„Pane Mušku, chceš-li, abych zůstal, řekni těmto pánům, že mám dosti jejich šprýmů, ať se již týkají mých uší aneb mé vlasti."

„Ale, pánové, rytíři a města," pravil Mušek otec s vážností, kteráž byla směšnou, „nerozčilujte se. Budeme ihned večeřeti. — Vždyť to vše byl pouhý žert."

„Pánové, rytíři a města? Co to povídáte, šlechetný hostiteli?"

„To jest způsob," pokračoval pan Mušek otec, „jak oslovuje nejvyšší hofmistr království českého sněm, když zasedá."

„To jest způsob velmi chvalitebný," podotkl Enrico de Aequaviva.

„Pane rytíři," odvětil mu pan Mušek hrdě, „naši předkové vymyslili mnohé věci, které byly a jsou předmětem obdivu cizinců."

„Němců také?" otázal se Blitz uštěpačně.

„Zajisté," odvětil Enrico, „vzpomeňte si na Husity!"

„Pane bratře," káral ho Francesco, „to jste křesťan? Styďte se!"

183 „Kdyby vás slyšel zpovědník Jeho Milosti knížete z Lichtenštejna," pravil Blitz, jehož se narážka na Husity nemile dotkla, „nevím, zdali by vám povolili zvýšení služného, za kteréž jste žádal!"

„Jak že?" zvolal Vargas, „ten pokrytec také o nás se stará?"

„A ty to nevíš, Vargasi?" pravil Enrico.

„Co pak jsi činil po celou tu dobu, co spolu v Čechách válčíme, že jsi ani nezpozoroval, že jesuité o všechno jiné se starají, jea ne o služby boží? Oni jsou soudci i generály, učiteli i diplomaty, jenom knězi nikoliv!"

„Pane rytíři," pravil starý Mušek velmi rozpačitě, „kdyby někdo zvěděl, jaké řeči se u mne vedly, mohl bych z toho míti největší nepříjemnosti!"

„U všech všudy, tedy tohonechme!" podotkl Vargas. „Pojďme raději k večeři. Aha, ten ničema Černín dosud tu není. Ujišťuji vás, přátelé, že v tom vězí ženská. Ten člověk je jako posedlý. Spatří zástěru a zapomene na večeři."

„Jakže?" pravilo hříbátko; „má již zase něco za luhem?"

„Ovšem že má, chtěl bych se vsadit," ozval se konečně též Pafnuc.

184 „Co je nám vlastně po tom!" pravil Vargas. „Mne to nezajímá!"

„To nebude asi milo Isabelle," podotkl Rumburk.

„Snad bychom jí to neřekli!" ozval se Enrico.

V témž okamžiku vešel Humprecht do dveří.

„Konečně!" pravil Mušek.

„Tu jsem, drazí přátelé!" zvolal Černiti vesele. „Čekáte na mne dlouho?"

„Mám za to," řekl Vargas vstávaje, „že to bylo velmi nezdvořilé ukládati našim žaludkům takovou zkoušku!"

„Odpusťte — důležité zaměstnání mne zdrželo."

„Ženská, vsadil bych se o svůj kord!"

„K čemu by ti bylo dvou kordů, Vargasi?" řekl Černín.

„Tedy přece?" podotkl významně Pafnuc.

„Avšak nunc est bibendum!" zvolal opětně Černín.

„Jak praví Ovidius!" chvatně doložil Pafnuc, aby ho nikdo nepředešel a neurval mu příležitost blýskati se svou učeností.

„Co to mluvíš, Pafnuci!" pravil otec jeho chytaje se za boky smíchem. „To-li jsi se naučil v Bononii, kdež jsi za jediný rok 185 utratil více, než má celá domácnost stála?

Který pak mistr vykládal vám artem poeticam na onom učení, o němž každý tvrdí, že jest první ve světě? V Praze každý žáček by ti řekl, že nikoliv Ovidius Naso, anobrž Q. Horatius Flaccus to byl, kterýž tato spanilá, k zábavě a veselí nás pobízející slova poprvé vyslovil a jež nyní po něm opětně důrazně opakuji vybízeje pány, aby zasedli ku stolu."

Všichni povstali poslušní jsouce vyzvání.

Pafauc toliko zaražen stál nemile dojat — snad přemýšlel na jméno mistra, jenž v Bononii mu vykládal artem poeticam.

„Rcete mi, milý hostiteli," prohodil Černín sedaje ku stolu po boku Vargasové, „nebyl to týž Horac, jenž v jedné ze svých básní hostinu nám popsal?"

„Tak jest, urozený pane, a jakým způsobem ! Vidíte jídla před sebou jakoby živá.

Byla to hlava, velmi bystrá, a ačkoliv měl bolavé oči, byl přece velmi bystrozraký " „Jak že, bolavé oči?" otázal se pan z Kumburku, „o tom jsem pranic neslyšel."

„Zajisté, a trpěl často rýmou. Pittuita říkali tomu Římané."

„Jaké to vědomosti, opatrný pane, a ve vašem věku!" pln udivení zvolal Němec.

186 „Za mých časů, pane rytíři, učila se též mládež něčemu. Teď ovšem na škodu nás všech jiné jsou zvyky. University klesají s klesáním mravnosti. Mládež má jiné starosti. — Spanilé básně Ovidiovy o lásce nečítá, ale provozuje za to lásku tím více ve skutečnosti. Za našich časů nikdo nečte knihu ,de arte amatoria', ale ovšem každý by ji mohl psáti ze zkušenosti!"

Všichni se smáli; Vargas tleskal svýma širokýma rukama jako zběsilý.

„Obzvláště Černín," pravil zajíkaje se smíchem.

„Ujišťuji vás," odvětil Černín rozjařen veselým hovorem, „že jest lépe Corinuu milovat, nežli ji opěvovat!"

„Ba zajisté!"

„Jak že, vy víte, že se jmenovala Corinna?" pravil pan Mušek otec. „Totě div!'' „Černínovi milejší by bylo jiné jméno!"

vmísil se v hovor Enrico.

„JakéV" „Isabella!"

Všichni se smáli opětně. Toliko Černín nakloniv se k Vargasovi pravil mu šeptem: „Od dnešního dne — Salomea!"

„Mluvil jsi s ní?" otázal se Vargas rovněž šeptem.

187 „Ano — celou hodinu — povím ti to, až půjdeme odsud. Jaká to dívka! Avšak teď nic o tom, nerad bych, aby kdo o tom zvěděl. Však víš proč!"

Jídlo bylo přineseno.

„Bibaraus ergo papaliter!" pobízel hostitel.

„Nemiluji latinu," pravil Němec, „ale tato slova vždy velice se mi líbila!"

„Jest to pořekadlo Jeho Svatosti papeže Benedikta!" poučoval Mušek.

„Pravím vám, pánové," podotkl Vargas, ..že nebyla pronesena větší myšlénka v našem věku nad tento výrok!"

„Bohužel," pravil Francesco Murini, jenž potichu zatím bavil se s Pafnucem, „že slova tato mohou býti jen heslem těch, kdož jsou bohatí a nemají zkažený žaludek."

Vargas, jenž měl zvyk na všechno odpovídati, nezůstal ani tu odpověď dlužen a zvolal vtipkuje spíše, nežli s úmyslem Vlacha popuditi.

„Ejhle, proč Murini nemůže volati bibamus papaliter!"

„Ano, Vargasi, nemohu a to z obou důvodů, kteréž mám za velmi nejapné při svém věku a postavení."

188 „Ďas vzal postavení a o věk se nestaráme," odvětil oslovený.

Hostina trvala dlouho přes půlnoc, neboť hosté, když se byli důkladně nasytili, oddali se pitce s vřelostí, kteráž byla zcela pochopitelná, uvážíme li, že víno bylo znamenité a zadarmo.

Po druhé hodině s půlnoci rozešla se společnost v náladě velmi povznesené, výskajíc a hlučíc po ulicích dosud úplně pustých.

Nižádná stráž, poznavši vznešené rušitele klidu nočního, neopovážila se je zdržovati.

Vargas kráčel s Černínem v předu tlupy nestaraje se o ni. Vyprávělť mu Černín o své návštěvě u Salomeje, ku kteréž nalezl vhodnou záminku odvolávaje se na svého přítele pana Jindřicha Losela. Pravil, že Salomea zvěděvši Bůh ví jak, že on to byl, jenž den před tím žalářníkovi nařídil, aby s její matkou šetrně nakládal a zvláštní jídlo pro ni připravoval, přijala ho velmi vřele.

„Děkovala mi hlasem pohnutým," vypravoval Černín, „řkouc, že mi toho nezapomene, co jsem pro matku její učinil. Pak mne prosila, abych se přimluvil za ni a za bratra jejího Pavla u svého otce, aby nebyli odsouzeni nevinné, protože ne paní Perchta, ale ona sama to byla, kteráž lebku otcovu 189 s pranýře odnesla. Ona by prý nemohla to přenésti přes srdce, aby nechala matku úpěti v žaláři, jsouc sama tou, kteráž tam patří, a bude li prý matka její odsouzena k trestu, tu ani okamžik nebude váhati a sama se udá. Slíbil jsem učiniti, seč budou síly mé, a dodal jsem, že otec můj zajisté se postará, aby paní Perchta byla osvobozena, aneb trest jen malý jí vyměřen."

„Velmi dobře," pravil Vargas. „Bylo to moudré získat si její náklonnost těmito útěchami. Splní-li se, na tom přece nezáleží."

„Prozatím ani sám si nepřeji, aby paní Perchtu pustili, neboť tato baba nemá mne příliš v lásce a kromě toho musím míti úplnou volnost, chci-li přijíti k cíli dříve, nežli se vrátí Losel, do něhož, zdá se mi, je slečna Salomea celá poblázněna. At nejsem Černín, jestli se mi to nepodaří. Jsem všecek rozčilen touto dívkou. Nepochopuji sám sebe — tak mne celého .ovládla. A věru, kdybys ji viděl! Jaké to tahy v líci, jaká plnost v těle!

Vše na ní jest uchvacující a dráždící. Nejsem nováček a měl jsem více lásek nežli vlasů na hlavě — ale ať mne hrom, ta dívka mue znepokojuje, a to tím více, ježto jest tak nepřístupnou. Věru ctnost dívek jest hloupý vynález, nejhloupější ze všech vynálezů clo190 věčenstva. Ctnost jest propasť, přes kterou nejde žádná lávka!"

„Jde lávka přes ni — smělost muže. Jen odvahu, Humprechte. Neznám ženu, která by byla silnější nad své pohlaví. Každá žena jest nakloněna více smyslnosti nežli ctnosti — neboť smyslnost jest něco přirozeného a nutného, a ctnost pouhý výmysl mravokárců, pokrytců anebo ničemů, kteří nectnostaými býti již nemohou. Nedej se zastrašiti! Přijala tě u sebe v pokoji, to je dobré znamení.

A o samotě?"

„Ah nikoli, to mne velmi mrzelo. Jakýsi hulvát zamračený až běda a pohlížející na mne jako pes na cizince, blížícího se k jeho boudě, usedl v koutě pokoje a nehnul se z místa po celou tu dobu, co jsem tam byl. Stálo mne to velké přemáhání, abych nebyl požádal Salomeu, by mne zbavila pohledů toho dotěravého dědka, aneb abych ho nebyl sám přímo vyhodil ze dveří: ale bál jsem se, že bych hned na poprvé až příliš prozradil své tajné záměry."

„Zajisté," odvětil Vargas. „Ostatně to se poddá. Za tři dny pošle ho sama z pokoje ven. Neznal bych ženy, kdybych se mýlil."

„Ostatně doufám, že není třeba napomínati tě k mlčelivosti, Vargasi. Jediné slovo 191 prozradíš-li z toho, co jsem ti nyní řekl, přeláinu ti všechna žebra, co jich máš!"

Vargas zasmál se této hrozbě. „Chudáčku!" pravil ceně zuby.

„Svěřuji se ti s touto záležitostí velmi nebezpečnou poněvadž jest možno, že budu potřebovati tvé pomoci!"

„Spolehni se na mne úplně. Avšak hle, jsme doma. Jdeš již hajat, anebo půjdeš s námi ?"

Ostatn( zastavili se též před domem Černínovým.

„Jak že, Černín chce domů," zvolal Němec. „Hajdy, lenochu!"

„Akám?" tázal se Humprecht udiven.

„K Isabelle; zapomněl jsi na ni?"

„Jděte mi k čertu s Isabellou!" zvolal Černín a zmizel jim ve dveřích svého domu.

„Co má znamenat toto hrubiánství?" tázal se pán z Kumburka.

„Ticho, pánové, jest zamilován," poučil je Vargas.

„Ah tak!" ozval se opětně Kumburk.

„Pak to nebude dlouho trvati!"

„A co řekne Isabella?" pravil Němec.

„Pojďte, zastanu svého přítele!" zvolal Vargas sebevědomé.

„Dal ti k tomu svolení?" zasmál se Enricó.

192 „Ano!"

„A svou tobolku též?"

Hříbátko bylo slyšet řičet.

„Prostořeký Taliáne!" zabručel Vargas a kráčel zavěšen nu rameno Němcovo dále.

Ze zdálí bylo slyšeti ještě jejich povykování, až umlklo úplně ztrativši se v průjezdu domu na zeleném trhu,, kterýž byl dosud osvětlen.

Stráž, která je tam viděla vcházet, zastavila se a vousatý jeden muž pravil k druhým : „Je to cháska!"

„Inu—jsou to páni, desátníku Bartoši!"

odvětil jiný a dýchal si do rukou vleká halapartnu za sebou po zemi.

XIV.

Rozmluva.

Není divu, že člověk, jenž neštěstími byl pronásledován takřka až do úpadu jako Salomea, chápe se všeho, čím by vyrval se vzteklému osudu z drápů. Ubohá dívka, podniknuvši odhodlaně zápas s celým světem, nezbavila se při tom přece slabosti doufati v milosrdenství a dobrou vůli jiných. Čistá a spravedlivá její duše, odchována v důvěře 193 a bázui boží nepochybovala ani okamžik o milosrdenství pána světů, přes to však nepřestávala též kojiti se nadějemi v slitování a důvěrou v milosrdenství lidí. Každé slovo útěchy bylo rosou na vadnoucí květy jejích myšlének — osvěžovalo je a dodávalo jim síly. A při tom věřila ráda takým útěchám majíc je za zcela přirozené.

Tak jen lze sobě vysvětliti, kterak se mohlo státi, že Salomea přijala a přijímala Humprechta Černína. Vidělať v něm messiáše. Zdál se jí býti člověkem, jenž maje srdce na pravém místě a jsa spravedliv a milosrdným k trpícímu, ani nenáležel do rámce oné ukrutné, zkažené a bídné společnosti, v níž žil, člověkem, jenž jako věrný a důvěrný přítel Jindřichův, za kteréhož se neustále u ní vydával, byl zároveň tím již jaksi oprávněn nabízeti jí svou pomoc velmi vydatnou. Pravé jeho záměry ovšem dívka netušila. Nevěděla, že všechny ty závoje šlechetnosti, jimiž se halil, na povrch tak vzácné, ve spod jsou špinavými cáry, kryjícími hnusné zámysly. Hejsek ten byl jako krásný květ, v němž zahnízdil se jedovatý červ — člověk netuše nebezpečí sáhne po něm s radostí. Ale pozdě poznává se blud.

Em. Zítek: Drama rodiny pana Daniele. 13 194 Zprvu choval se Černín způsobem takovým, že Salomea nemohla ničeho jiného spatřovati v jeho jednání, než opravdovou, upřímnou snahu zlepšiti politování hodný její stav a vysvoboditi uvězněné. Přicházel každodenně maje zásobu zpráv smyšlených o průběhu vyšetřování, o velké naději úplného sproštění paní Perchty ode všeho trestu a jen velmi mírného potrestání mladého Pavla Rubeše z Výšková a o mnohých jiných věcech. Uměl to povídati s klidem a s tak přesvědčující jistotou, že Salomea nepochybovala o ničem, co jí vypravoval, čím ji těšil a konejšil.

Plna radosti spěchala pak druhého dne k své matce, aby jí pověděla potěšující zprávy, kteréž jí mladý Černín přinesl. Avšak matce nebyly vhod tyto návštěvy. Tvář její se zachmuřila a matka chopivši ruku dívčinu stiskla ji pevně, div že nevzkřikla.

„Nevěřím Černínům!" zvolala konečné.

„Varuj se tohoto hejska, jest synem vraha tvého otce a mučitele tvé matky. Přijde-li zase, ukaž mu dvéře!"

Salomea smutně zakývala hlavou.

„Nemáme žádného přítele krom něho!"

pravila smutně.

„Kletba mu a jeho celému rodu. Nepřijímám žádnou pomoc z těchto rukou pospi10.") něných a zkrvavených. Styď se, Salomeo, ty j-t slabá. Svou nenávist obětuješ dětinské touze mne zachrániti? Tak málo vážíš si památky svého otce, že bysi přijímala milosti od jeho katanů!!"

„Drahá matko!"

Dívka klesla matce kolem hrdla nemohouc mluviti pohnutím a zármutkem. Ať činila jakkoliv, všude zírala na ni bída, zoufalost a neštěstí. Kudy jíti! Všechny cesty v 'dly k propasti. Zdálo se jí, že již všichni řítí se v propast a že již nikdo není s to je zachrániti.

Zatím ale věci pranic se neměnily. Paní Perchta byla s Pavlem ve vězení, ale o záležitosti jejich prozatím se nejedualo, poněvadž nastal masopust a soudcové měli jinou práci.

Salomea očekávala každodenně návrat své matky z vězení, jak jí byl Humprecht sliboval, ale každodenně marně. Důvěra její v sliby Černínovy byla tím poněkud otřesena, ačkoliv dosud nevzdávala se vší naděje. Ostatně si umínila nepřipustiti Černína více, poněvadž jí to byla paní Perchta přikázala.

Nařídila Bendovi, aby oznámil panu Černínovi, kdyby opětně přišel, že ochuravěla dosti povážlivě, že na lůžko musila ulehnouti 196 a že se obává, že tato její choroba několik dnů potrvá; ostatek že ho poníženě prosí, aby o její drahou matku a bratra pečovati nepřestal a jejich utrpení zkrátiti se pokusil.

Starý Benda souhlasil úplně s tímto nařízením.

„Dobře tak, milostivá slečno Salomeo.

Pravím vám, že v tomto člověku nic dobrého, anobrž ďábel sám vězí. Věru vím, co by chtěl!"

„Nu, a co by chtěl?" otázala se Salomea prostosrdečnč.

Benda tvářil se velmi přísně.

„Avšak nechať se opováží! Vaz mu přerazím!"

„Co to mluvíš?"

„Víte li, co mi pravil včera, když jsem ho uváděl k vám do pokoje?"

„Nuže?"

„Šli jsme po schodech nahoru. On napřed, já v patách za ním. On se zastaví a obrátí se ke mně řka: ,Příteli, nezdržuj se, nemám té zapotřebí. Trefím ku slečně.' A při tom vtiskl mi dukát do ruky, abych lépe porozuměl, že si přeje zůstati s vámi o samotě.

Avšak nebyl jsem tak hloupý jak on chytrý.

Vrátil jsem mu dukát. ,Nechtě si jen,1 řku, ,své peníze, mladý pane, a nenamáhejte se 197 zbytečně. Nemám ničena práci jiného, nežli opatrovati slečnu a"proto mne nebudete pranic zdržovati.' Obrátil se rozmrzele a zabručel něco po němečku, čemu jsem nerozuměl.

,Je-li vám libo,' povídám dále, ,povím vám podobnou jednu událost, co se mi stala v Uhrách, když jsem tam bojoval jak mne jeden darebák chtěl podplatit.' V tom ale jste se objevila ve dveřích. Ostatně myslím, že mne ani neposlouchal, neboť se na n,ne mračil náramně."

Salomeu zpráva Bendova poněkud polekala. Teď ponenáhlu počala rozuměti ohnivým pohledům mladíkovým a jeho vřelému stisknutí ruky při loučení.

„A co myslíš, že chce pan Černín ode mne?" opětovala svou dřívější otázku majíc již jakési podezření, kteréž by byla ráda měla stvrzeno od starce.

„Milostivá slečno, nemějte za zlé oddanému svému služebníku, ale nechci slouti křesťan a katolík upřímný a poctivý, nemá-li tento člověk špatné záměry!"

„Špatné záměry?" zašeptala Salomea zardívajíc se. Přejela rukou čelo. „Ano, máš pravdu, nesmím s ním více mluviti. Nesluší se to. Kdo ví, zda by to bylo vhod Jindřichovi!198 „Nebylo, jako že jsem křesťan a katolík upřímný a poctivý, nebylo by vhod! Krásně by se mi poděkoval, kdyby to zvěděl!"

„Ujištoval mne, že jest velmi důvěrným přítelem Jindřicha a že jest od něho na svatbu naši pozván!"

„I ten člověk umí lhát jako Turek. Ovšem není divu, jeho otec byl také v Turecku a jednou s panem Krištofem Harantem až v svaté zemi u hrobu Krista Pána. Jste příliš dobráv panno Salomeo, a věříte každému všechno. Jakžby ho byl mohl pozvati •na svatbu, když ještě žádná není!"

„Máš pravdu. Divila jsem se, že by Jindřich byl o těch věcech mluvil s někým cizím. A kromě toho kdož ví, jak to bude, bude-li si směti mne vzíti, nebot rodičové jeho mu brání."

Salomea odešla do svého pokoje, kde ji Katuše očekávala.

„Jaký to krásný den dnes, slečno Salomeo," pravilo děvče stojíc u okna. „Hlecřte, jak zimní slunce září na bledě modré obloze — budeme míti hezké časy."

Salomea vzdychla při slově „hezké časy".

Co vše to plátno, co krásný den, co úsměv slunce, co teplá jizba, chumelice sněhu, co 199 všechny půvaby zimní byly pro ni, ana tolik trpěla. Skrze slzy není viděti.

Přistoupila rovněž k oknu a pravila: „Ano, hezký den! Je li pak také ve Vídni?"

„Je tam daleko?"

„Velmi blízko pro myšlénku, ale velmi daleko pro slovo. Ach, kéž by byl již tady!

Umíráni touhou po něm a nevím si rady.

On vždy vyvedl mne z pochybnosti, vždy myšlénkám mým pravý ukázal směr. Nechala jsem se spokojeně vésti od něho. neměla jsem žádných pochybností. Teď jako pocestný v noci zbloudilý tápám ve tmách, nevím, kam vkročiti a kudy se mám dáti. Kéž Bůh všemohoucí osvítí můj zatemněný rozum!"

Katuše kývala soustrastně hlavou, ačkoliv z udiveného jejího zraku bylo patrno, že ani slovu z toho nerozuměla.

Salomea se zamlčela a upadla opětně v mlčení. Po chvíli oslovila náhle Katuši řkouc: „Pravila jsi, že pán, kterýž onehdy žalářníkovi nařizoval, aby mou matku pozorné ošetřoval a k ní uctivé se choval, byl týž, který zde u mne několikráte byl. Poznala jsi ho bezpečně?"

„Ano, slečinko, byl to on, toliko že neměl tak krásný kabátec na sobě jako když 200 tu byl naposled. Všimla jste si, jak krásně mu to slušelo? Neviděla jsem dlouho tak hezkého rytíře a myslím, že ani nejsou hezčí než on. Všechno samé zlato! I ostruhy má zlaté a knoflíky a prasky na botách jsou taky zlaté."

Salomea jí neposlouchala uvažujíc v duchu, co byla v poslední době o Černínovi slyšela. Byla by ráda konečně dospěla k určitému přesvědčení o jeho osobě a záměrech, kteréž počala podezřívati. Z druhé strany klamala ji starostlivost, ochota a účastenství, kteréž osvědčoval nejen jí, ale i její matce. Viděla v duchu jeho oči zářící divným, nepochopitelným leskem — ale slyšela zároveň hlas jeho šeptající jí útěchu a dodávající jí naděje. Na konci své úvahy byla právě tam, kde dříve.

„Ach kdyby zde byl Jindřich, věděl by, co činiti!" posteskla si šeptem.

Zrak její utkvěl na Bendovi, jenž právě vstoupil do dveří.

„Už tady byl!" pravil Benda lakonicky.

„Černín?" otázala se Salomea.

„Ano. Poslal jsem ho pryč — jak jste řekla."

„A on?"

.Šel."

201 „Bohu díky. Nebyl uražen?"

„Nestaral jsem se více o něho."

„Bojím se, abychom ho nepopudili na sebe. Platí velmi mnoho u svého otce a má velkou nad ním moc. Jeho přímluva zmůže všechno. Bojím se, aby se nám nemstil!"

Kdosi zatloukl na vrata domovní. Benda zaslechnuv to spěchal ku dveřím. Otevřel okénko drátěné ve dveřích a podíval se na ulici. Ulekl se — — byl to pan Losel. Zavřel ihned okénko obávaje se, aby nebyl zpozorován a pravil přetvařuje hlas: „Hned, hned!"

Pospíšil k Salomei a oznamoval jí neočekávanou návštěvu.

Saiomea vzkřikla překvapením a sotva dechu popadajíc pravila: „Uved ho sem okamžitě!"

„Nesmí mne ani Katuši u vás spatřit, vždyť víte, že sloužím u jeho bratra. Poručím Bohunce, aby sem uvedla pana Losela, já pak zatím ukryji se s Katuši v přízemí."

A nečekaje odpovědi odešel. Katuše šla na pokynutí Salomeino za ním.

Netrvalo to dlouho a pan Losel objevil se před Salomeou.

Salomea stojíc uprostřed komnaty pohlížela mlčky na vstupujícího. Byla tak pře202 kvapena touto návštěvou, které se nejméně nadíti mohla, že nebyla s to vypraviti ze sebe slova.

Měšťan drže v ruce svou hůl a čepici z kožešiny uklonil se jí lehce a pravil vážně : „Dej Bůh dobrého zdraví!" Podal jí ruku.

„Vítám vás od srdce!" odvětila Salomea a vložila ruku svou do jeho pravice.

Losel mlčel chvíli a s němým účastenstvím pohlížel na sličnou dívku.

„Prosím, posaďte se u nás," pobídla ho Salomea okazujíc mu na pohodlnou leaošku, v níž ještě nebožtík pan Rubeš* sedával.

Losel znal dobře tuto sesli, nebot dříve býval častým hostem u Kubeše. Ovšem tomu již byla drahná doba. Jakási chmurná vzpomínka přelétla myslí konšelovou a z prsou jeho vydral se hluboký vzdech. Ach, jak hrozné změny všude se udaly. Kam uprchl ten luzný zákmit rodinného blaha, který před několika lety zlatil tento útulný pokojík a na tvářích všech jeho obyvatelů se zračil?

Kdo zahnal jej? Komu překáželo štěstí těch dobrých, poctivých lidí, již milovali se vespolek a nestarali se o nikoho jiného. Pan Losel zachvěl se při těchto myšlénkách; ne boť pozoroval, že osud, ten hrozný, nelítostný, pyšný kolos bezohledně kráčí po tváři 203 země nestaraje se, koho rozdrcuje svou šlépějí. Rozvaliny kamenů i srdcí znamenají cestu, kudy se ubíral strašlivý a neúprosný.

„A kde jest spravedlnost?" pomyslil si pan Losel a vzdychl opětně.

Avšak byl již čas, aby promluvil a Salomei udal příčinu svého příchodu. Pan Losel patrně neměl mnoho chuti započíti hovor, a na tváři jeho bylo lze čísti rozpaky, kteréž se ho zmocňovaly.

„Divíte se asi, milá Salomeo, vidouc mne před sebou?" Zamlčel se čekaje, co na to odpoví.

„Ach ovšem, dávno již tomu, co jste u nás nebyl! Od té doby, jak tatínek z Prahy byl vyobcován, nezavadil jste o náš dům více!"

„Nevzpomínejme oněch dob, milé dítě.

Nemohu na ně vzpomínati s klidnou myslí.

Zrak můj se kalí pohledem na tebe, kterouž nejednou na svých rukou po oné zahrádce jsem nosíval a otec tvůj z tohoto okna vesele na nás pohlížel. Veliký, veliký trest stihl nás všechny. Můj Bože, nejste vy jediní, již trpíte. Není chýže v celé zemi české, které by se byly vyhnuly hrůzoplodné následky nešťastné té rebellie. Umlkly písně, nastal pláč. Role, luka, lesy i města oživuje 204 jen bědování trpících a vyhrůžky vítězů. — Bůh rozhněval se na Čechy!"

Salomea naslouchala těmto slovům hluboce cítěným a pohnutě vysloveným, avšak nebyla s to uhodnouti, kam jimi cílí.

„Divíš se, Salomeo, proč to vše pravím," počal Losel po malé přestávce. „Pravím to proto, aby^h tě přesvědčil, že nejste jediní, kteří musí trpěti a snášeti příkoří, kteří jsou pronásledováni a hubeni. Není rodiny v Praze, která by nebyla dostala svůj podíl větší neb menší."

„Vás také potkalo nějaké neštěstí?" zvolala Salomea plna účastenství. „Nevím o tom ničeho!"

„Ovšem že, i já cítiti musím s ostatními, i mne stihají tresty za činy nespáchané."

„Pronásledují vás též? Zbavili vás jmění?

Chtějí vás uvězniti?" vyzvídala dívka horlivě.

Losel kynul záporně.

„Mně nehrozí žádné takové nebezpečí, avšak něco mnohem horšího a bolestnějšího!"

„Ó mluvte již, chvěji se strachem o vás a o vaši rodinu."

Losel na to neodpověděl, ale obrátil rozhovor opět na předmět, jehož se byl zprvu již dotkl.

205 „Vidíš tedy — všichni jsme postiženi a nikdo nebyl ušetfen. Dostalo se na nás na všechny."

„Co míníte, milý příteli?" otázala se Sálo mea.

„Že v dobách těchto smutek a kleslost duševní ustoupiti musí zmužilosti a odhodlá nám u snažení zvítěziti nad tím, co nám srdce užírá. Musíme vmysliti se v dobu a neočekávati od ní úsměv jara, ana jest obtěžkána bouřemi podzimku. Tím se nezachráníme.

Musíme smířiti se s událostmi, jakoliv hrůznými, a přesvědčiti se, že ne ony námi, ale my jimi říditi se musíme."

„Napadlo mi to nejednou, strýčku — — ach odpusťte, nazvala-li jsem vás strýčkem jako za oněch dob, když jste k nám chodíval!"

Losel na to neodpověděl, z čehož soudila Sálo mea, že mu to nebylo právě vhod.

„Ano, tak tomu jest, Salomeo," pravil.

„Minuly doby, kde člověk věděl, že jedná rozumně, jedná-li poctivě. Nejsme více pány svých myšlének, tím méně svých skutků. Nemůžeme činiti to, co bychom chtěli, nýbrž to, co musíme. Železná ruka jakási visí neustále nad námi, aby se sřítila každým okamžikem na naši hlavu, nepůjdeme-li směrem, 206 kam míří její ukazovák. Nejen svoboda jednání, ale i myšlének a citů jest ohrožena — Čechy jsou zotročeny. Jediná ctnost není nebezpečna: býti chytrým. Šťasten, kdo dovede skloniti čelo před nutností, která poutá ruce a svírá mysl i srdce okovy ještě bolestnějšími, nežli jsou železa vítězů. Hled", Salomeo. Celý můj život, hrdě to říci mohu, jest bílá cesta posázená stromy počestných skutků. Poctivost, čest, dobré jméno byly hvězdami zářnými, kteréž mne po ní vodily.

Bývaly doby v Čechách, kde název poctivce byl předmětem největší ctižádosti. Avšak změnilo se mnohé v tomto království. Hle, tato hlava hrdě ukazující svůj bílý vlas, který sešedivěl v práci, v bázni boží a v lásce k otciné, tato hlava bídná a nešťastná, ana musila zříti tak hrozný pád této zubožené země, tato hlava, kteráž nikdy se nesklonila před nikým leda před Bohem, králem a ctno • stí — kolikráte musila již zardívajíc se studem a hanbou nad vlastní svou malomocností klesnouti do prachu před těmi, pro něž bych jindy neměl leč opovržení. Byly to hrozné zápasy, kde stařec zbytek svého života a celý život těch, kteří stojí pod jeho péčí, vykoupiti musil největšími obětmi sebezapření. Ó ano, drahá Salomeo ! Nešlo tu o to: 207 .žítči zemřít, nýbrž o to: zahubit či zachránit. A tak musil se starý Losel státi zrádcem své minulosti a svého přesvědčení, které skrývá na dně svých prsou ukryté před kataný, aby zachránil rodinu a sebe rodině.

Musilo to býti. Srdce velelo jinak, ale rozum rozhodl dle nutnosti. Zápas byl dobojován a my jsme byli zachráněni licoměrností, pokrytstvím a zbabělostí. Netaž se, co jsem prožil v těch hrozných dobách, kdy podoby předků tanuly mi před očima a já na každé z těch přímých, vážných tváří četl své odsouzení, hanbu a prokletí. Avšak jedna myšlénka sílila mne při tom, jeden paprsek čistý a svěží zářil v zimu mé duše — láska k dětem. Tušíš-li, co chci říci?"

Pojal ji za ruku a patřil v tvář ztrnulé dívky, jež třesouc se a blednouc upírala oko •k zemi. Tušila.

„Mám syna, Salomeo," pokračoval otec hlasem takřka prosebným. „Ten jest má útěcha, má naděje, můj sen, má touha, můj život. Jeho ztratiti a dohrána bude žití mého smutná fraška. Ó byl bych s to zraditi svou víru, kdyby toho bylo třeba k jeho blaženosti! Má duše má kořen v jeho štěstí. Zuič je a ona zhyne s ním. Proto se bojím tolik o něho. Jest to sobectví, ale čisté a pošvě208 cené povinností. Jsem jeho otec a zalil bych krví svou květinu jeho života, kdybych věděl, že je toho třeba, aby neuvadla!"

Stařec ustal mluviti, hlava klesla mu k prsům, zármutek nevýslovný pokryl mu obličej.

Salomea pozdvihla zmatené svůj zrak; celá její bytost se chvěla. Chápala smysl a cíl těchto slov tajemných a přece tak jasných. Myslila, že srdce jí pukne žalem. Ale napjala všechny síly, aby přemohla své rozechvění a byla s to vyslechnouti ostatek.

„A — co — žádáte — ode mne?" pravila s velikým přemáháním.

„Neodsuzuj mne, Salomeo, zapřísahám tě," odvětil otec spínaje ruce. „Tys čistý ženy skvost, tys bytost andělská, jež byla hodná doby jiné nežli je tato. Avšak jinak usoudil světovládce. Měla jsi býti šťastnou ženou a máš se státi mučenicí. Přišel jsem tě oloupit!"

Zraky jejich se potkaly — — Salomea se vztyčila.

„Oloupit?!" vzkřikla. —— Upírala naň vytřeštěný zrak. Potom přikryla dlaněmi tvář a zaplakala bolestně. „Ach vím, o koho!"

Slzy vyhrkly jí z očí a dívka dala se do pláče usedavého.

209 Losel nerušil její tichou bolest, neboť věděl, že se mu nepodaří ji zameziti. Cekal, až sama se ztiší povdéčen tomu, že uhodla sama, co jí chtěl říci. První nával bolesti zmizel pozvolna, spustila ruce a zaslzené její oko utkvělo na něm.

„Myslíte Jindřicha?" pravila pevně.

Losel kynul hlavou přitakavě.

„Mám se ho zříci?"

Losel neodpovídal.

„Láska naše jest vám nebezpečná, přiznejte se, že jste mi to přišel říci."

„Nezapírám toho. drahá Salomeo!"

„Nuže tedy, promluvte s Jindřichem," odvětila dívka hrdě. „Ať jedná dle srdce svého."

„Učinil jsem tak již, milé dítě," pravil otec sklíčen. „Upozornil jsem ho na vše — avšak on jest zaslepen vášní!"

„Vášní! Ó nikoliv, jest to něco více, co spojuje naše životy nerozlučnou páskou až k hrobu. Nemůžeme odloučiti se nikdy více.

Prosila jsem ho, aby uvážil, co podniká a aby nás opustil, pokud byl ještě čas. On nechtěl a zůstal. Já ho nenutila k tomu a nikdo z nás. Zůstal sám od sebe, protože miluje mne a já jeho. — Co vám odpověděl?" otázala se náhle.

Em. Zítka : Drama rodiny pana Daniele. 14 210 „Ach tato odpověď jako plamen sžírá mou duši. Vše je ztraceno, Salomeo, ty-li nás nezachráníš. V dobrých rukou tvých spočívá blaho mé, jeho i celé mé rodiny. Slyš mne, statečná dívko!"

„A domníváte se, že já smím jednati jinak myslíc na něho, nežli jednal on mysle na mne? Myslíte, že mám právo ho zraditi ?

Že budu míti dosti síly k tomu a odvahy?

Myslíte, že se zřeknu všeho, co mne ještě poutá k životu, co my ještě dodává chuti žíti a doufati? O kdyby myšlénka na něho nebyla stále při mně v těchto dobách, dávno již bylo by umlklo toto srdce a zrak můj nedíval by se více na modrojas nebes. Ale on to byl, který jako anděl vyvedl mou duši ze žaláře zoufalství a pochyb. V době, kde smrt se mi zdála býti nejblaženějším osudem a nadějí vysvobozezí, byl to obraz jeho, který zastínil příšeru a osvítil můj mozek, nasypal nové květy v mé srdce. Žíti, žíti pro něho, zvolala jsem a dala jsem se znova v zápas zuřivý se všemi mocnostmi světa. A nyní přicházíte vy, jeho otec, za krátko i otec můj, a žádáte, abych se ho zřekla? Nikdy, jiravím, nikdy! Byl by to zločin, kterýž bych nedovedla ospravedlniti ani já ani vy!"' • 211 Salomea mluvila se zápalem a slavně.

Losel sám nenadal se do ní tolik odhodlanosti.

„Ah ovšem," pravil zmateně, „pravdu máš, Salomeo, a já zcela souhlasím s tebou. Avšak to uvaž, co jsem ti na počátku řekl, že žijeme v době odříkání, kde okolnosti vládnou nad námi a poroučejí nám potlačiti všechny ušlechtilejší pocity a snahy své. Dnes nel/e starati se žíti počestně a věrně svým ctnostem — dnes musíme za šťastné se pokládati, můžeme-li žíti vůbec!"

„Nechci žíti, nemohu-li žíti dle svých tužeb. Umru ráda, ale umru s ním, kterýž stal se částí mé bytosti. On umře se mou!"

„Zemře! A co počnu já!"

„Co mi po vás!" zvolala Salomea prudce.

„Ohlížíte vy se na mne? Aj, co jest tento odporný, nelítostný návrh, který mi činíte?

Odpovězte mi! Mám se obětovati k vůli vám.

mám svou obětí zakoupiti vám bezpečnost života budoucího? Není liž to sobectví!"

„Uvaž jen, milá Salomeo," pravil Losel, kterýž nebyl schopen vyvrátiti pravdivost jejích slov, „uvaž klidně a rozumně, co žádáš a čeho docílíš, kam jdeš a kam dojdeš?"

„Vím. kam jdu," odvětila Salomea ponurně. „Kam dojdu, o to se nestarám. Vždyt půjdu s ním a dojdeme tam spolu."

212 „Není tomu tak. Ted dosud obestírá kouzlo prvé lásky tvé myšlénky, a ačkoliv všechno /ahaleno jest temnými záclonami zármutku, domníváš se, že za nimi usmívá se na tebe jakási hvězdička štěstí. Máš za to, že láska Jindřichova nahradí tobě všechna utrpení ostatní a že budeš moci přece ještě někdy přihnouti pohár života k svým rtům s radostí a s rozkoší.

Avšak není tomu tak. Láska vaše nepřinese vám požehnání. Ona nebude ukojením vašich tužeb, zahojením vašich ran a příkrovem zapomenutí minulosti — ale ona bude vám kelébkou utrpení nových a mnohem krutějších, pramenem nových slz, příčinou nových zápasů. Kouzlo prvého snění mine, nastane dlouhá, strašná skutečnost. Vyženou vás z vlasti, Jindřich bude nucen opustiti svou službu.

Jaký to bude život! Kdož ví, co mně se stane, poněvadž budou mne viniti, že jsem neměl svoliti k sňatku svého syna s pikbartkou.

Vezmou mi snad jmění— z čeho budete živi?

Všichni, všichni budeme zničeni. Co vám pak prospěje vaše láska, vaše sny a vaše dávné naděje? Připoutáni k sobě povlečete se životem v krajích cizích, chudí, hladovi, bei přístřeší. V oku vyhasl dávno zápal bouří mladistvých a vy čísti budete v něm jen výčitky a obvinění vzájemná. — Jaké to bude 213 štěstí? A co vám prospěje láska? Láska hledá růžové loubí, teplý krb a spokojenou domácnost, ale opustí vás dříve, nežli se nadějete, jakmile octnete se v bídě a nouzi.

To vás očekává. Jaká to budoucnost?"

Mlčky, ale s výrazem vzdoru poslouchala Salomea starce, jenž víc a více se rozohňoval.

„Avšak přineseš-li oběť své lásce, kterou od tebe žádám, vědouc, že činíš skutek milosrdenství, jímž zachráníš nejen toho, kterého miluješ více snad nežli sebe, ale i mne a mou rodinu, bude vše napraveno. Všichni budeme zachráněni a ty s námi. Bolest nad ztracenou láskou čistou a posvátnou ponenáhlu vytratí se že srdce — nebot čas vyhojí všechny rány — a jen krásná vzpomínka zůstane v duši vznešeným vědomím velkodušn(jho skutku oslazována. časem zapomene se na vše a poměry snad se změní a budete moci vrátiti se opět sobě v náruč, bude-li to vůle boží a bude-li láska vaše mocnější nežli zapomenutí!"

„A co mám činiti?" otázala se Salomea po chvíli.

„Opusť Prahu," pravil Losel chvatně.

.Jindřich vrate se po několika měsících —* Salomea po těchto slovích sebou trhla.

214 „— nenalezne tě více. Řekneme mu, že jsi odcestovala s matkou a bratrem do ciziny. Postarám se pomocí pana hejtmana městského, aby trest jejich byl změněn ve vyhnanství a aby byli na svobodu puštěni, slíbí-li, že se ihned odstěhují z Čech. Peníze na cestu obstarám sám a dám vám ještě tolik, abyste mohli klidně žíti až do smrti.

Tento dům koupím od vás za dvojnásobnou jeho cenu — —" „Dosti!" přerušila ho Salomea. „Vím více, nežli jsem slyšeti chtěla. Chcete slyšeti mou odpověď? Nuže, slyšte ji: neodejdu!"

„Salomeo!" prosil stařec, „slituj se! Jindřich nemůže dostáti žádnému slibu, kterýž ti dal, on není pánem sama sebe úplným.

Ís7emohu nikdy dáti svolení ku sňatku vašemu, poněvadž nejsi náboženství katolického.

A mimo to kdybych i chtěl — nesmím, nemohu ! Černín ví o všem, zná poměr Jindřichův k tobě. On mi přikázal zameziti sňatek váš stůj co stůj. On to byl, jenž Jindřicha poslal do Vídně, aby ho odtrhl od tebe — —" „Černín!" zvolala Salomea. „Všude tento přízrak děsivý, to jméno prokleté v cestu se mi staví?!"

215 „On jest mocný, učiní, co bude chtíti.

Varuj se, milá Salomeo, popuditi na sebe jeho hněv — tvá matka i tvůj bratr musili by za to pykati!"

„Ukrutníku! Tato muka jste nalezl, abyste mne donutil k povolnosti?"

„Nechtěl jsem tě uraziti, Salomeo, ani nutiti. Máš dobrovolně odhodlati se k oběti veliké ovšem, ale i krásné. Ó ty ho zachráníš, neb tvá láska chce jen štěstí jeho!"

„Ano, ale chce ho užívati s ním. Beze mne nebude šťasten!"

„Salomeo, naděje má, slituj se!" úpěl otec drže její ruku a tiskna na ni políbení.

Stála vzpřímena, podobna soše. Zrak její těkal po klenbě jizby. Neodpovídala. Rty její byly pevně sevřeny a ňadra dmula se mocně.

„Uvidíme/ pravila klidné a pokynula Loselovi lehce rukou, aby se vzdálil.

„Nevyháněj mne takto od sebe, Salomeo," prosil měšťan nepouštěje ruku její. „Nechci odnášeti si tvou nenávist neb opovržení přes práh této světničky, kde často s tvým otcem sedával jsem v dobré vůli a radostném veselí. Nechci, abysi spatřovala ve mně podlého bídáka, jenž tě ožebračil o největší poklad, ale člověka nešťastného, jenž jako že216 brak přišel a kteréhož jsi zachránila svým velkomyslným darem. — Ó neurvi dobrému skutku svému nejkrasší jeho ozdobu, že prokazuješ jej dobrovolné!"

„Jděte, pane Losele," pravila Salomea s výrazem opovržení, „nemáte tu více co činiti!"

Losel zdrcen těmito slovy potácel se s hlavou sklopenou. U dveří se zastavil ještě jednou a sepjav ruce zalkal: „Salomeo! Slitování!"

Salomea stála nepohnutě nespouštějíc s něho zraku.

„Jděte!" řekla velitelsky.

Když Losel opustil komnatu, opustily ji ' síly. Vypukla v křečovitý smích. Zaťaté pěstě zdvihajíc nad hlavu učinila krok ku dveřím — — počala vrávorati.

„Bídáci! Zbabělci! Katané! Proklínám vás!"

Síly opustily ji úplně. — Klesla bez ducha k zemi.

XV.

Benda nalezl způsob napsati list i když neumíme psáti.

Benda, jenž sotva že byl slyšel, že Losel do pokoje slečny Salomey vstoupil, opustil 217 svůj úkryt; vystoupiv pozorné po schodech nahoru, vešel druhými dveřmi vedoucími z chodby do pokoje, kterýmž dostal se do ložnice své velitelky. Tato sousedila přímo s komnatou, kde výjev, který právě čtenáři jsme vylíčili, se udal. Benda slyšel každé slovo, a stálo ho to veliké přemáhání, že neopustil svou skrýš a nevrhl se na ukrutného trýznitele. Když Losel odešel — slyšel, jak dvéře vrzly — a krátce na to zaslechl ránu pádem dívky na podlahu způsobenou — vstoupil bez rozmýšlení do komnaty.

Salomea ležela bez vlády na podlaze s pěstěmi zatatými a se rty zsinalými.

Trvalo to dosti dlouhou chvíli, nežli se mu podařilo pomocí Katuše a Bohunky vzkřísiti ubohou dívku.

„Věru lépe by ti bylo," pravil skláněje se k dívce a utíraje své oko, „kdybysi iieprocitla nikdy více, ubohá, nevinná trpitelko!"

Dopravili ji na lože — nechala sebou vládnouti úplné. Zrak její těkal plaše kolem: bylo patrno, že dosud nesoustředily se její myšlénky a že se teprve jaksi rozpomíná na událost, jež přerušila tak nenadále jejich činnost. Pozvolna vracelo se vědomí.

218 .

„Dojdi pro lékaře!" velel Benda Bohunce.

„Pro kterého!" tázalo se děvče utírajíc si chvatně uplakané oči.

„Co se ptáš — běž!"

„Sem nepůjde žádný!" odvětilo děvče.

Salomea zakývala smutně hlavou a pravila, sotva že ji slyšeti bylo: „Zůstaň!"

Ležíc na lůžku pocítila žízeň. Podali jí vody, to ji trochu osvěžilo. Počala volněji dýchati a usnula konečně slabostí a vysílením.

Benda nehnul se od lože pozoruje její dech. Dobrý ten stařec cítil s mučenicí.

Návštěva matky inusila ovšem téhož dne odložena býti, neboť Salomea procitla teprve k večeru.

„Dnes ji více neuvidím !u byla první její myšlénka.

Po společné večeři, kteréž se i ostatní tři obyvatelé domu účastnili, poprosil Benda Salomeu, zdali by mu dovolila o samotě s ní promluviti.

Salomea svolila.

.Milostivá slečno," počal stařec, když byli o samotě, „jest třeba uvážiti, co máme činiti. Záležitosti naše berou na se podezřelou tvářnost, a abych mluvil upřímně, počí219 nám se lekati lecčeho. A proto prosím, vyslechněte mé mínění a rozsuďte, je-li správné. Vaši rozmluvu s panem Martinem Loselem vyslechl jsem úplně. Nemohl jsem sice pochopiti, že muž tak přísný a bohabojný na vás jako liška neb nějaký pohan mohamedán anebo Turek se přikradl. Co to od vás žádal? Věru nenadal bych se takové podlosti do něho!"

„Tys poslouchal?-' pravila Salomea káravě. „To nebylo správné!"

„Bylo, slečno Salomeo. Bůh buď pochválen, že mi vnuknul tu myšlénku. Vážím si toho velice, nebot vy nebyla byste mi o tom hlesla ani slovem, byla byste se sama zbytečné trápila a já bych byl nevěděl o ničem !"

„Myslíš, že tím, že o tom víš, bude bolest má menší?"

„O to se nejedná. Otázka je, co činiti?"

„Ah ovšem, co činiti! Myslím na to neustále. Jako loď vlnami na rozpěněném moři zmítá se duše má v pochybnostech a přemítání. Co činiti? A co učiníc, učiním nejlépe?"

„Nuže poradím vám."

„Co bys mi mohl říci, co bych sama již nebyla uvážila tisíckrát? Nikde není východu z tohoto položení. Jediné zemříti! Smrt!"

220 „Probůh, slečno dobrotivá, co jste to řekla!" zvolal Benda křižuje se. „Neurážejte Pánaboha takovými myšlénkami. Zemříti chcete? Co by počala vaše milostivá paní matka a zvláště šlechetný pan Jindřich, váš nastávající pán a manžel, co by —" „Slyšel jsi — ráao — — co pravil jeho otec —" přerušila ho Salomea.

„Ať pravil co pravil! Co je nám po tom.

Takový zbrklý, nadutý měšťák by nám toho napovídal, kdybysme ho chtěli poslouchati."

„Nuže porad"!" pohádala ho dívka.

„O tom všem, co se zde děje, nemá pan Jindřich ani té nejmenší vědomosti. Uznáte zajisté sama, panno Salomeo, že bez jeho vědomí nemůžete rozhodovati jen tak na zdařbůh o jeho vlastním osudu. Kromě toho nutno ho zpraviti o návštěvách onoho mladého panáčka, který se neustále vydává za jeho důvěrníka, věřte mi, panno Salomeo, jen proto, aby se vám mohl blíže dostati. To vše musí zvěděti pan Jindřich a musí nám říci, jak se máme zachovati. A pročež musíme psáti !"

„Psáti?" zvolala radostně Salomea položivši ručku svou na svalnatou pravici Bendovu opírající se o lenoch křesla. Máš pravdu!"

Tato myšlénka ji velice potěšila. Bylat tak velice uvykla slyšeti vždy radu Jindři221 chovu a říditi se dle ní, že teď, když Jindřich byl vzdálen, nevěděla si pomoci, ačkoliv povahou svou nebyla ženou nerozhodnou a malomyslnou.

„Avšak jak to učiníme V" dodala ihned.

„Velmi snadno," poučoval Benda. „Každý týden odjíždí do Vídně zvláštní posel s úředními listy, zprávami vojenskými, relacemi a žádostmi všeho druhu, jemuž mohou se i soukromé listy svěřiti, kteréž on za slušné zpropitné milerád obstará. Vyptal jsem se na to ondyno, poněvadž mi pan Jindřich nařídil: ,Bendo, o tom, co se bude díti za mé nepřítomnosti, dej mi zprávu. Poslové jezdí jednou týdně do Vídně. Postarej se o to.1 Postaral jsem se. Pozejtří jede opětně takový mameluk v průvodu několika jezdců do Vídně. Dověděl jsem se jeho jméno a vím, kde bydlí."

Saloiřrea povstala a jala se rychle přecházeti komnatu.

„Jak jsem ti vděčná, milý příteli. Ano, napíšeme list Jindřichovi. Způsobíme mu tím velkou radost. A zároveň se ho zeptám, kdy přijede zpět, a vzkážu mu, aby tam dlouho nezůstával, že je mi teskno bez něho, velmi teskno. Povím mu, jak teprve nyní ještě více cítím velkou lásku svou k němu. když 222 nemohu ani se na něho dívati, ani slyšeti jeho hlas. ó kdybych mohla na okamžik opříti hlavu svou o jeho prsa — — jak bych byla štastna! Napíšeme mu též, že záležitost s matkou pořád nespěje ku konci a že Černín —" Salomea se zarazila.

„Co mu mám psáti o Černínovi?" otázala se.

„Že je lotr!"

„Mám mu říci, že u mne byl několikrát a že jsem s ním mluvila o samotě?"

„V mé přítomnosti — to se ví. Napište, že je to smělý hejsek a vilný jako Turek.

Pan Jindřich tomu bude rozuměti, vždyt ho zná !"

„Nesluší se, abych takto psala, staroušku.

Avšak připiš sám lístek panu Loselovi a pověz mu tam důkladně, co jsi viděl a pozoroval."

Benda ušklíbl se asi tak, jakoby se tvářil pravověrný Turek při pohledu na vepřovinu.

„Neumím psáti," odsekl.

„Škoda," děla Salomea.

a Avšak jaké okolky, jaké rozpaky! Nejste více dítě, ani žádná holčice, anobrž nevěsta. Svému panu ženichovi otevřeně psáti můžete, že mladý Černín chodí k vám na 223 zálety, že jste mu sice ukázala dvéře, když jste počala chápati jeho úmysl, že ale nevíte, neobnoví-li opět své útoky. Nic není nebezpečnějšího než nevčasný stud!"

„Děkuji ti, příteli. Tvá prostá slova zdají se mi býti pravou moudrostí. Ano. stranou a£ zůstane malichernost. Jest to můj manžel, s kterým budu rozmlouvati. Připojím toliko, že tebou byvši upozorněna ono jsem shledala."

Salomea byla již v myšlénkách všecka pohroužena v list. Chodíc po komnatě přemítala o jeho obsahu, představovala si účinek jeho na Jindřicha, vymýšlela nové a nové věci, o kterých zmínku učiní, a dospěla konečně i k tomu, co jí asi Jindřich odpoví.

S těmito myšlénkami ulehla poněkud spokojenější a s jakýmsi nádechem blaženosti.

Úsměv pohrával jí kolem rtů, když ležíc na lůžku těkala okem po nízké klenbě, jakoby hledala obraz svého miláčka vzdáleného přes hory a doly. Sen snesl se ponenáhlu na její víčka a přinesl snad jí na okamžik to, nač vzpomínala právě před chvílí: obraz Jindřichův.

Katuše sedíc opodál čekala, až velitelka usnula.

224 „Spí už, můj drahoušek?" pravila kradouc se tiše po špičkách k lůžku. „Ach opravdu, hle, jak se usmívá! ó jistě Panna Maria na ni příjemný poslala sen. Dobrou noc!"

A zakryvši lampu, aby světlo nešířilo se příliš po ložnici, ulehla na lůžko vedlejší.

Za krátko prozrazovaly přitlumené nejasné výkřiky, že i Katušky zmocnil se bůžek snů a šeptal jí do ucha své spletené povídačky.

O čem asi zdálo se této prosté květině polní?

Jediný Benda neulehl. Zasednuv ve svém pokojíku v přízemí ku stolku, vyňal z něho jakousi knihu dosti obsáhlou a položil ji na stůl. Pak rozpoltiv dračku, přišpičatil ji na konci a položil ji pozorně vedle knihy, načež jal se prohledávati stůl. Konečně nalezl asi, co hledal — kus papíru na několika místech pošpiněného, což ale Bendu zdá se pranic neznepokojovalo. Povstal a přinesl si kalamář.

„Tak!" pravil Benda spokojeně sám k sobě.

„Chtěla jsi, abych mu to napsal, nuže dobrá, já mu to napíšu. Krátce, ale bude toho míti dost. A ted se dejme do práce. Jak pak to mám říci?"

Opřel hlavu o dian a přemítal ne dlouho 225 „Takhle," pravil rozhodnut. „Mitostpane, honem sem přijeďte, ten mladý Černín vám pálí za slečnou Salomeou."

Pak rozevřel knihu a oko jeho utkvělo na první stránce obsahující titul knihy dle tehdejšího způsobu velmi obsáhlý.

Benda prohledl okem znaleckým titulní list a kývl spokojeně hlavou. Pak vzal dřevíčko pozorně do ruky a namočil špičku v černi. Nalezl si v názvu knihy písmenku M, kteroužto slovo „Milostpane" počínalo, přiložil k písmence té v textu levý svůj ukazovák, načež jal se na svém papíře dle vzorce, kterýž měl před očima, malovati písmenka.

Po dlouhé, namáhavé práci byl konečně hotov a s uspokojením zračícím se zřejmě na jeho tváři pohlížel na tento z křivých, zkomolených a všech druhů písmenek sestávající hierogljf.

„MiLoSt Pane honeM SeM Přijeté, ten Mladí Ceřnin vaM Pal i za Slečnou SaloMenkou věrni Sluha Benda."

Několik těchto slov vyplňovalo celou plochu papírovou, tak že na poslední slabiku papír již nevystačil a musily poslední dvě hlásky nesmrtelného jména Bendova na druhou stranu papíru býti přilepeny. Jakkoliv ale tento list byl podivný, směšný na pohled Em. Zitek : Drama rodiny pana Daniele. 15 226 a neohrabaný a podobal se spíše tajemnému nějakému nápisu nalezenému v zříceninách Ninivetskýcb — jisto jest, že pověděl Jindřichovi vše, co mu vlastně říci měl a že sebe delší dopis nemobl býti výmluvnější.

Benda toho dne spokojeně ulehl, a ačkoliv ho tížily rozmanité starosti, usnul přece ihned. I jeho prostou, přímou a poctivou duši uchvátil sen.

Nebylo by těžko uhodnouti, o čem se zdálo Bendovi Janičárovi. O čem jiném než o nezapomenutelné zemi turecké.

XVI.

Jak se janičár setkal s vel vězí rem.

Druhého dne Benda vítězné opouštěl dům „u zlaté kotvy": odnášelť v kapse svého zimníku dosti objemný balíček — psaní pro pana Jindřicha. Zrak jeho planul oním leskem, který září z očí velkých mužů vidoucích, že jejich znamenitá myšlénka došla uskutečnění.

Bendovi napadlo ihned, že od dob tureckých válek nepocítil takovou blaženost vnitřního uspokojení jako dnes. Tenkrát ovšem přihodilo se mu to nejednou, a Benda již již počal ve vzpomínkách svých snouti jakousi příhodu podobnou, když tu zahýbaje právě na most kamenný, setkal se s člověkem, jehož obličej pásmo Bendových vzpomínek náhle úplně přerušil. Zastavil se a pohlížel s otevřenými ústy na vojína, jenž vida, že Benda na něho zevluje, zastavil se rovněž a s výrazem hlubokého opovržení a rnruče si clo šedivých vousů patřil na odvážlivce.

Avšak zdá se, že právě tato škaredící se tvář uvedla Bendu na pravou stopu — vycenil zuby a směje se hlasitě přistoupil k žoldákovi a napřahuje mu pravici vstříc zvolal: „Velvezíre, jak se máš?"

Oslovený pohledl ostřeji na Bendu a rázem i jeho obličej škaredy se vyjasnil jako nebe po bouřce, široká jeho ústa se roztáhla a dvě řady zubů objevily se Bendovi.

„Janičáre, kde jsi se tu vzal?"

Benda velice potěšen tímto něžným oslovením tiskl ruku „velvezírovi" a potřásal jí prudce.

„I to mám radost!"

„Velvezíre, otrapo, jak se máš?-' „I to mám radost," zvolal opět velvezír mlátě Bendu na rameno samou radostí.^ „Ještě jsi vojákem?"

„Co dělat? Peněz není a jíst se chce.

Tahám své hnáty po světě dosud jako před třiceti lety a jsem rád, že žiju. Uvykl jsem 228 tomu. Ten den, kdy muě vezmou tuto hračku — okázal při tom na svůj meč, o nějž stoje se opíral — scípnu jako pes!"

„Smutné živobytí!" povzdechl Benda.

„Co smutné — tisíc čertů — — já to nevím. Nejsem nikdy smuten, ale často mám vztek, že bych všechno rozmlátil na padrť.

Hrom nemá do toho tlouci! To je válka!

To je — kde jsou ty časy, janičáre — jak pak se vlastně jmenuješ, potvůrko?"

„Benda, už jsi na to zapomněl?"

„Benda, a já Šimouek. Kde jsou ty časy, kdy jsme spolu mydlili Turky!"

„Když oni nemydlili nás," podotkl Benda cynicky.

„Mlč, janičáre, nebo ti —" Benda spatřil ruku velvezírovu vznášeti se nad sebou a jen uskočil, aby se uhnul její ráně.

„Tys dosud ten poťouchlý, starý bručál, jako jsi býval kdysi," pravil Benda.

„Protože mám vztek na svět. Podívej se kolem sebe, co vidíš ? Samého Němce, není li to náhodou Špaňhel nebo jiný pronárod. — Koukej, tamhle zrovna jde jeden takový pavouk, Don Verdugo — jak se nafukuje. — U sta hromů, měl bych chut toho chlapa shoditi do Vltavy. Co pak jsme zvěř, abysme 229 musili míti hlídače? Proč nedají nám některého českého pána za generála, proč musíme pořád sloužiti těm cizákům? No chraň nás Pánbůh, na pět let nebude země česká ani sama sobě podobna, jak ji vyssají!"

„Šimonku, pravdu jsi mluvil," řekl Benda vážně.

„Nepopichuj, Bendo, dostaneš jednu, že tě to bude mrzeti nadosmrti. Mám-li vztek, ať mne nikdo nedopaluje. Ale musíme oslaviti toto shledání, ty ničemo! Po tolika ietech! Bendo, dal bych se do pláče jako šestnáctiletá žába radostí, že té vidím!"

A opět mlátil do jeho ramena s takou horlivostí, že Benda přinucen byl, ačkoliv nerad to činil, se ohraditi proti takovým výrazům lásky.

„Co do mne tak třískáš jako do pařezu!"

„Já bych tě roztřískal samou radostí, že jsem se s tebou setkal. Nedopaluj mne a nech se mlátit!"

„Děkuji. Pospíchám již. Ale chceš-li, navštívím tě zítra. Kde tě najdu?"

„Bendo, janičáre, nemyslil jsem, že jsi takový hlupák. Co pak nevíš, že zítra odjedu ?"

„Nevím, jak bych to mohl vědět? Vždyť tě vidím ponejprv po tolika letech!"

230 „Na mou kuši, já zapomněl. Nu do Vidné pojedu —" Benda roztáhl ústa a počal se smáti „Nesměj se mi, janičáre, povídám ti to, nebo ti přilepím jednu. — Mohu já za to, že mne teď, když už jsem stará mrcha, odstrkují a posýlají jako nějakého pastuchu —" „A kam tě poslali, Šimonku?" otázal se Benda cítě soustrast upřímnou se svým přítelem, ačkoliv vlastně ani ponětí neměl, proč běduje.

„Povedu deset pochopů a budeme doprovázeti poslíčka, který nese relaci do Vídně.

Aby pak ne! Musí míti s sebou assistenci. Já bych chtěl projeti celé Turecko sám a sám, a takový kluk se bojí jeti z Prahy do Vídně bez průvodu. Ale já bych ho naučil. Krom toho budu ho musit ještě poslouchati! Aby do toho tisíc hromů — já, Šimonek, a takový klouček. — Už se zase směješ? Bendo! —" Ruka vojínova opětné zdvihla se hrozivě.

„Nech se obejmout, milý Šimonku, ty jsi mne zachránil!"

„Já tě zachránil? A kdy pak?"

„Právě nyní. Avšak pojďme. Musíme oslaviti naše shledání a tam ti všechno řeknu."

Šimonek úplně souhlasil a oba přátelé ubírali se vesele směrem ku Starému městu, 231 zabočili do ulice Platnéřské, a jakoby si byli řekli, vstoupili přímo do průjezdu domu, v jehož průčelí visela plechová obruč. Byla to hospoda „na obruči", oblíbená u nižších vrstev pražského obyvatelstva.

Benda usedl se Šimonkern za stůl, poručil dáti vína, načež přikročil k hlavní věci.

„Šimonku, znáš přece pana Jindřicha Losela, setníka? —" Šimonek se dal do ohromujícího smíchu mlate při tom do stolu, že až konvice skákaly.

„Bendo, ty dobráku, ty ničemo, jak pak bych neznal pana setníka Losela, vždyť je to můj setník!"

„Tvůj setník?" Benda div nevyskočil radostí. „Šimonku, velvezíre, ty jsi perla!"

„Bendo, chceš li si mne dobírat — — ne<J opaluj!"

„A co pak si tě dobírám, řeknu-li, že jsi perla?"

„Co je to' perla?"

„Šimonku, to jsi byl v Turecku? Styď se, ani nevíš, co je perla!"

„No nevím," řekl Šimonek zkroušeně stydě se za to, že neví něco patrně důležitého.

„Perla to jsou takové hlouposti, co nosí bohaté ženské ve vlasech, v prstenech nebo na ňadrech."

232 „Aha!" řekl velvezír. „A ty myslíš, že já jsem taková hloupost? A že by mne ženská, lecjakás frajlice, co kroutí zadkem a šilhá za mužskými, unesla na hlavě nebo na prstě?

Bendo, jestli mne dopálíš, ty dědku —" „A ty nejsi dědek!" ozval se Benda.

„Jsem také dědek, a natluku ti přec!"

„Nic mi neuděláš, anobrž vezmeš ode mne tento balíček." — Benda vyndal z kapsy svého kožichu „psaní" — „ukryješ jej pozorně, aby se ti neztratil a nikdo o tom nic se nedověděl, a odevzdáš jej, až přijdeš do Vídně, panu Jindřichovi. Rozuměl jsi?-1 „Aha!" řekl Šimonek. „Dobrá. Dej sem."

Oči jeho svítily: patrně ho těšilo, že může nějakou službu prokázati svému setníku.

„A nikdo to nesmí zvědět. — Aha, dobrá!" pokračoval. „Od ženské — rozumím.

Bendo, ty jsi liška! Ty chlapíčku, je-li to něco nepříjemného a bude-li se pan setník zlobit, já ti hnáty přelámu, až se vrátím. To si pamatuj!"

„A ty si pamatuj, že nedostaneš ani haléře více, jestli to ztratíš. Prozatím tu máš pět zlaťáků!"

„Bendo!" vzkřikl Šimonek opravdu rozdurdén. „Myslíš, že si dám platit, když něco činím pro svého setníka?"

233 „To je od té slečinky, víš? —" Benda na něho významně pohledl.

„Aha!" Šimonek na něho mrknul na znamení, že chápe.

„Nu tak jen shrábni peníze. A přineseš li odpověď, dostaneš ještě jednou tolik!"

„Bendo, pamatuj si to, že když já pro odpověd1 jedu, tedy ji také přinesu!"

„A už nepij více, nebo se mi opiješ a ztratíš psaní."

„Opiju, pro těch pár kapek, co jsem vypil?—" „Pohltil jsi už tři celé konvice!"

„A to je tak moc? Bendo, nedopaluj!—" Oba přátelé bavili se ještě nějakou chvíli pospolu svým způsobem, ovšem drsným a hrubým na pohled, ale plným upřímnosti a prázdným klamu i záští.

Konečně po polednách vyrazil Benda z krčmy, a usmívaje se neustále a pohvizdávaje si ubíral se k domovu krokem poněkud nejistým.

Přišed domů oznamoval Salomei, jak pořídil.

Salomea vrátivši se právě od své matky z vězení, kdež ulevila svému srdci, byla poněkud klidnější a vyslechla zprávu Bendovu s radostným uspokojením.

234 , Beuda pak, jejž víno víc a více přemáhati počínalo, vykradl se tiše z komnaty a právě chtěl vstoupit do svého pokojíku, aby se prospal z opičky, když na dvéře domovní bylo zaklepáno.

„Kdo je?" otázal se Benda nevrle.

„Já!" ozval se kdosi venku.

„Já! To toho vím! Kdo je to já? Čech nebo Němec?"

„Cech, poctivý Čech!"

„Nu když je to poctivý Čech,'4 mručel Benda pro sebe, „tedy ho sem pustím. — Vstupte!" pravil otvíraje dvéře.

Do průjezdu vkročil mladý Černín.

Benda zaražen ustoupil krok. „To jsem to vyvedl!" pomyslil si. Avšak ihned nabyl duchapřítomnosti, a tváře se vesele a jsa kromě toho vínem více než „rozjařen" pravil: „I hle, hle, hle! Mladý panáček! To jsou k nám hosti! Pěkně vítám, mladý pane!"

„Pozdrav vás Bůh!" odvětil šlechtic. — „Uveďte mne ku slečně!"

„A to mne těší!" pokračoval Benda, já koby neslyšel.

„Je slečna Salomea doma?" otázal se mladík krátce.

„I Bože, je! Kde pak by byla? Kam pak by byla šla? Je pořád doma. Hihihi! Ani 235 paty nevytáhne z domu. Vžchť je nemocna, leží pořád na lůžku a dělá: ach, achich> pane Ježíši, má hlava! A brzo zase volá: Svatá Panno, mé nohy! A celý den takto běduje a naříká. Brzo hlava, brzo nohy, brzo to, brzo ono. Neví sama, co jí je. Je to kříž. A pořád chce jen k mamince a k mamince a k mamince. Nemůžeme ji tam přece pustit v té zimě. To — je" — Benda začal si prozpěvovati jakousi veselou písničku — „To je nemožné!"

„Ten chlapík je opilý," pomyslil si Humprecht. „Anebo se jen tak tváří? Opilý a přece tak rozumně odpovídá. Tropí si šašky ze mne. Ten ničema!"

„Kterak můžete říci, že Salomea jest nemocna?" pravil nahlas a důrazněji. „Viděl jsem právě před chvílí slečnu vycházeti z radnice!"

„I to to! Kdo ví, co jste viděl. To nebyla ona, to byl někdo jiný. To byla Katuška. Víte, ona dostala od milostslečinky její šaty a šla tam k paní Perchtě s vyřízenou.

Myslil jste, že hledíte na Salomeu a koukal jste na Katušku. To se mi často stane, tuze často. Jako teď. Pořád myslím, že vidím před sebou koně svého bývalého plukovníka, 236 jak řičí a dělá takhle nohou." Benda napodobil nohou pohyby koňské nohy.

Černín pohlížel zlostně na mluvícího, o němž nevěděl, tropí-li si šašky z něho, aneb mluví-li opravdu z opilosti.

„Nebo, co se mi jednou přihodilo v Turecku. Šli jsme já, potom Šimonek a pak — kdo to tam ještě byl —já, Šimonek, Václavík, aha, Václavík a Sochor — — ještě ně kdo Bylo nás asi šest. Jeden srbský pasa řekl: ,Mládenci, přijďte do mého dvora — budeme pít'!"

„Dosti těch třesků plesku," zvolá! Černín rozmrzele. „Pravím ti, že jsem viděl pannu Salomeu na ulici!"

„To jsou řeči! Nebyl jste opilý?"

„Jsem již syt těch nesmyslů. Pusť mne ku slečně!"

„Inu nejde to," odvětil Benda a postavil se přímo proti Černínovi, tak že tento nemohl ku předu. „Co u ní chcete? V)řídím jí to sám, poroučí-li něco Vaše Milost."

„Musím s ní mluviti sám, jedná se o něco velmi důležitého!"

„Račte přijíti zítra — dnes není možno ku slečně jíti. Má horečku!"

.Nezdržuj mne, pravím!" vzkřikl Černín a chopil oběma rukama Bendu za ramena.

237 „Hoho, mladý pane, myslíte, že červíček pohne dubem? Střežte se mne popuditi. Mám dnes trochu v hlavě. Zmáčknu vám žebírko a budete toho míti dost!"

A na znamení, že to myslí do opravdy, stiskl tak pevně mladíkovu pravici, že bolestí vzkřikl.

„Ničemo!" zvolal Černín. „Střež se mého hněvu! Nevíš, kdo jsem?"

„I vím velmi dobře, milostpane. Proto právě vám pravím, že tu nemáte co dělat.

Poběhnu-li a řeknu-li vašemu nejmilejšímu panu otci, urozenému panu hejtmanovi měst pražských, že chodíte k nám za slečinkou — — uvidíme, kdo z nás se bude smáti. A proto neračte se horšiti l" Černín vida, že úmysl jeho je prozrazen, zarazil se. Zakroutil knír a pohlížel chvíli na starce, jenž neustále se usmívaje prozpěvoval si vesele a usiloval všemožně udržeti rovnováhu.

„U čerta, byl jsem neopatrný," pomyslil sobě. „Ta šelma byla by s to zpraviti o tom mého otce, a pak by vše bylo ztraceno. Nezbývá mi nic jiného než odejíti!"

„Poněvadž díš, že je slečna nemocna," pravil nahlas, „odcházím. Ty však se vyspi 238 pořádně, nebot jsi na mol zpitý, a pak spolu promluvíme více!"

„Nenamáhejte se, mladý pane. Přebral jsem sice trochu, proto ale přece pohlížím a myslím zcela jasně. Vím dobře, co chcete!

Ale pravím vám, že je to marné. Nadarmo jsem nebyl v Turecku!-1 Rozzloben opustil Černín dům „u zlaté kotvy".

Benda zavřel za ním dvéře řka spokojeně sám k sobě: „Teď jsem mu to řekl, že může toho míti dost!"

Černín pak odcházeje rozzloben opětným nezdarem, přemítal o prostředcích, jakými by si přístup k Salomei vynutil. Neboť vášeň jeho vzmáhala se přibýváním překážek.

„Eh co! Vargas poradí!4 XVII.

Úvahy.

Následující jitro přineslo Salomei novou ohromující zprávu. Katuška vypravovala, jak v noci dva vojáci žádali za vpuštění do domu jménem pana hejtmana. Benda se zprvu zdráhal, potom ale vida nezbytí otevřel jim dvéře. Jeden z nich vyzval Bendu, aby ihned 239 s nimi se odebral, poněvadž je obviněn z účastenství ve skutku paní Perchtě za vinu kladeném. Za krátko prý odvedli Bendu, jenž neopovážil se vzdorovati. Vůz, který stál připraven před domem, odvezl pak Bendu, jenž prý se celý třásl. Chtěl prý něco Katuši pošeptati, ale ten „pán* mu to nedovolil.

Salomea zatrašena touto zprávou zachmu řila čelo a zamyslila se.

Jakás divná předtucha zmocňovala se osiřelé, v pravdě vší podpory zbavené dívky.

Viděla, jak už a úže vinou se hrozivé mraky obtěžkané zhoubou kolem její hlavy. Vše obracelo se proti ní, každá sekunda přinášela jí nové hrozby, každá naděje ji zradila.

Bez lítosti bušil neúprosný osud v její srdce, zdrtil železnou rukou svou každou její naději, zbavil snů její víčka, naplnil slzami její oči, starostmi její mysl, zármutkem její ňadra a kletbami její rty. Pozorovala s hrůzou, co se dělo kolem ní, a zdálo se jí, že slyší v zoufalém tom nářku svém již i rachot domu rytířů z Výšková řítícího se do propasti.

„AČ se děje cokoliv —jsem připravena!"

pravila Salomea. Slova její zněla pevně a odhodlaně. Zrak její kmitl divokým odle240 skem — bojácnost všechna ji opustila. — Byla odhodlána se brániti. Jakoby rázem všechna něžnost byla opustila její líc ušlechtilou a jemnou ! Zmužilost stupňující se v zuřivost sebeobrany rozklenula na této tváři onen pohrdlivý úsměv, jímž hledí budoucnosti vstříc gladiator povalený v prach.

Ba věru, velká neštěstí naučí nás umění pohrdati jimi. Nebezpečí vychová hrdiny, neštěstí zuřivce. Vášeň nastoupí na místo zmužilosti a touha pomsty počíná býti palčivější než pud sebeobrany.

Duše dívčina pohybovala se tímto směrem. Minuvši již tolikerá úskalí stala se otužilejší. Přestala cítiti, počala přemýšleti.

Salomea pozorovala, že bědováním nezlepší s\ůj stav a že jest marno dovolávati se slitování osudu poukazováním na přestálá utrpení. Počala pochopovati, že vše, co se děje, děje se nutností jakýchsi neznámých vyšších zákonů, a že hlas jednotlivce, jeho žaloba z násilí a bezpráví,, jež se mu tím děje, mizí jako sten ptáčete hynoucího \e vlnách rozzuřené bystřiny oproti mohutnému onomu povelu, jenž řídí běh událostí.

Co jsou všechny naše ideály o spravedlnosti a právu, naše naivní názory, že každý trest jest ukrutností, nebyl- li zaviněn hří241 chem; co jest naše dětinná důvěra v odměnu očekávající ctnost, co naděje, že zadostučinění následuje v patách za každým utrpením přestálým nevinně — — jinými zákony řídí se veletok života! Když rozvodní se řeka, zdali vlny květů si všimnou, jež rostou na břehu?

Ejhle žebřík, po němž lze dostati se k pessimismu!

Kdo divil by se Salomei, že tak daleko dospěla? Není divno věru! — Divno jest, že se to stalo tak pozdě! — Když přiblížila se hodina, kdy Salomea na návštěvu k své matce se ubírá vála, nebylo Katušky v celém domě k nalezení. — Nikdo nepozoroval, že před několika hodinami odešla — hledat svého otce.

XVIII.

Holubice, jež má drápy kočky.

Salomea vrátila se ze své návštěvy od matky velmi znepokojena. Především dojala ji paní Perchta, jež den ode dne počala býti zasmušilejší. Její vlas sešedivěl úplně a její tvář, nejvýmluvnější obraz bídy duševní i tělesné, halila se v neprostupný takřka závoj chmury. Časem nabýval pohled její výrazu Em. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 16 242 úplné tuposti. Paní Perchta se odmlčela, neodpovídala na žádnou otázku a pohlížela jen strnule před sebe majíc ústa pootevřena a zrak vytřeštěný. Často vydral se jí po chvíli hluboký vzdech: „Můj ubohý Daniel!" Jindy zase zaťala mimoděk pěstě a zdvihajíc je nad hlavu zvolala výkřikem šílence: „Ó ti Černínové!"

Salomea zastihla právě dnes svou matku v této hrozné náladě. Paní Perchta seděla schoulena na svém loži a nepozdvihla ani zraku, když Salomea přistoupila k ní. Dívka uleknuta pohledla na Pavla, jenž stoje opodál rukou znamení jí dával, aby matku nevytrhovala. Dívka přistoupila po špičkách k bratrovi „Opět?" zašeptala.

Pavel přisvědčil.

Oba pohlíželi s němou lítostí na svou matku. Sami jsouce mučeníky zapomínali na sebe a viděli jen ji, za kterou by byli dali život. Co jim bylo všechno utrpení proti tomu viděti trpící svou matku!

,0 ti Černínové!" zamumlala paní Perchta hrozíc pěstí.

„Hle, o čem přemítá,* pravil Pavel sestře potichu. „Těmito myšlénkami krátí sobě její duch dlouhé chvíle žalářní samoty."

243 „Matka naše stůně!" odvětila Salomea bázlivě.

Náhle zdvihla se paní Perchta. Zrak její vyjevený utkvěl na dívce. Poznala ji. Rázem seskočila s postele a chopila její ruku.

„Kdybychom se jim mohli pomstiti! Ó Sa lomeo, zapal jim střechu nad hlavou, aby se udusili všichni v kouři a dýmu!' Byl to hrozný okamžik, který ke všemu, co již tížilo mysl ubohé dívky, přidal ješ'ě obavu o zdraví nejdražší bytosti pod nebem.

A jako vůbec ve světě větší žalost zastíní menší— Salomea zapomněla na ostatní podléhajíc dojmu žalostivého výjevu, na který patřila.

Paní Perchta nenabyla toho dne více nadvlády nad sebou, a Salomea rozloučivši se s Pavlem opouštěla vězení s novou starostí.

Na chodbě očekávala ji Katuše, která po celé dopůldne marně po svém otci se pídila Nikdo nebyl s to jí říci ani té nejmenší zprávy o něm. Jisto bylo, že nebyl zatčen ani na rozkaz místodržitele, ani prokurátora, ani hejtmana, ani rychtáře. V žádném vězení o něm nevěděli. Benda zmizel a nikdo nevěděl kam.

Salomea zprvu zaujata až příliš myšlénkami na svou matku, neposlouchala takřka 244 ani bědování Katušino. Později ale vyslechnuvši pozorněji dívku, jež vylíčila jí všechny své cesty, počala přemítati o této události a shledávala, že jest vážnější, než by se na první pohled zdálo.

Těmito myšlénkami se obírajíc došla až k domovu, kdež ji očekávalo překvapení.

Vkročivši do svého pokojíku, spatřila — mladého Černína.

„Nelekejte se, Salomeo," vítal ji mladík vida její rozpaky, „že mne tu vidíte. Přišel jsem, abych vám řekl, že záležitost paní mateře vaší co nevidět bude urovnána, a že nemusíte se lekati žádného nebezpečí. Pan Losel byl včera u mého otce a prosil ho, aby se zasadil vším vlivem o to, aby ani vaše paní matka ani váš bratr, vážený můj přítel Pavel z Výšková, nebyli potrestáni, ale aby jim trest změněn byl ve vyhnanství. Po krátkém rozmýšlení svolil můj otec — — jste zachráněni. Odstěhujete se do ciziny — —" Salomea zakývala hlavou. „Děkuji vám," řekla. „Je to tak lépe."

„Ujištuji vás," pokračoval Humprecht, „že máte mocné a vydatné přátele. Paní Salomea z Polžic přimlouvala se za vás, poněvadž prý vám byla kmotrou. Přímluva její u mého otce a noho platí!"

245 „Ano, odejdeme," pravila truchlivě Sálo mea. „Kdy budeme moci odejíti?"

„Dříve ne, pokud soud nepronese rozsudek. Avšak pan Jiří z Martinic slíbil mému otci včera při hostině v paláci knížete Lichtenštejna, že vyplní jeho přání. Ostatní soudcové, kteří jsou z nižší šlechty, budou se říditi dle jeho vůle— — jste zachráněni!"

„Ne dříve, dokud nebudeme míti za sebou hranice této země!" odvětila ponurně dívka.

„Neztrácejte mysli, Salomeo. Vzmužte se.

Nedovolujte, aby zármutek tak vítězil nad vámi. Vše bude dobře. Rok, dvě léta vyhnanství snadno minou, a pak — — vaši přátelé postarají se o to, aby vám byl ná\rat do vlasti umožněn!"

Salomea neodvětila. Vzpomněla si na Jindřicha a cítila, že trest vyhnanství vlastně stihne ji nejvíce a že jest mnohem ukrutnější než jakýkoliv jiný. Avšak v téže chvíli zavzněla jí v sluch i slova starého Losela.

Spatřila v duchu nachýlenou jeho postavu, vzpomněla si na jeho slova — zakryla si tvář.

„Odejdeme," zašeptala, „je to tak nejlépe."

Černín patřil na toto její počínání poněkud udiven. Přistoupil k ní a pravil velmi něžně: 246 „Proč pláčete, milá Salomeo?"

Salomea pohledla na něho. V očích jejích opravdu skvěly se slzy.

„Mám své příčiny," pravila s trpkým úsměvem. „Ó kdyby jich bylo mnohem méně, ještě by jich bylo dosti pro mé slzy. Avšak co vám po tom! Děkuji vám, milý příteli, za vaše účastenství a za vše, co jste mně a matce dobrého prokázal. Je mi to vše známo.

Buďte zdráv! Odnáším si vděčnou vzpomínku na vás. Máte lepší srdce, nežli váš — —u „Nikoliv, Salomeo, nevyslovujte to jméno, kteréž se vám dralo na rty. Vím, koho myslíte!"

„On byl ukrutný!"

„Nemohu za to, Salomeo!"

„Vás neviním. SBofcem!"

„Nepropouštějte mne takto, milá Salomeo. Dovolte mi, abych směl ještě několik chvil u vás prodleti a těšiti vás ve vašem smutku."

„To se nikomu nepodaří," odvětila dívka.

„Chci se přece o to pokusiti."

Černín usedl vedle ní přistaviv si židli a opřel se o lenoch její pohovky.

Salomea překvapena tímto skutkem povstala.

- 247 Avšak mladík uchopiv její ruku stáhl ji opětně k sobě.

„Nelekejte se mne," pravil rozohněn, „jsem váš přítel !tt Salomea se zachvěla při těchto slovích a krev počala jí vstoupati do tváře.

„Pane," pravila skoro prosebně, „opusťte mne — —jsem churava!"

„Nikoliv, nyní ne! Nevyhánějte mne, Salomeo! Proč se mne chcete zbýti? Čím jsem si zasloužil vaší nelibosti? Splácíte chladností mé nejvřelejší přátelství. Ba, co dím přátelství! Jsem okouzlen vaší krásou a stal jsem se jejím nadšeným obdivovatelem. Nectím vás pouze, ó mnohem více, Salomeo, já vás zbožňuji!"

„Pane!" zvolala Salomea rozechvěna a prudce povstala. „Jděte, prosím vás pro věe na světě! Nesluší se, abych poslouchala tato slova, nesluší se vůbec, abych rozmlouvala s vámi o samotě. Šetřte mne, mou povést a mé mládí, a opusťte mne!"

„Vyháníte mne — to jest ukrutné!"

„Neměl jste ani přicházeti!"

„Chtěl jsem vás spatřiti. Toužil jsem po tom, moci s vámi promluviti o samotě." — Černín blížil se k Salomei, jež byla ustoupila k oknu — — „a vy mne vyháníte. Avšak 248 já vás neuposlechnu. Jste opuštěna a potřebujete pomoci. Nemůžete zamítnouti mé služby, které vám nabízím rád a bez ziskuchtivosti!"

„Nuže, prokažte mně i tu službu a opusťte mne. Budu vám vděčná za vše a nezapomenu vám toho nikdy!"

.S Bohem tedy!"

Černín podal jí ruku. Salomea pohledla na něho a zvolna, jakoby se lekala, podala mu svou.

Mladík chopil se pravice její a přitiskl ji k ústům.

„Nikoliv!" zvolal Černín, „nejsem s to vás opustiti, Salomeo. Kdybyste jen tušila, co se děje v mých prsou! Což to nechápete ?

Něco více žene mne k vašim nohám, nežli útrpnost. Zbožňuji vás, Salomeo, já vás miluji!"

Černín vrhl se před ní na kolena drže pevně její ruku, kterouž mu chtěla vytrhnouti.

Avšak Salomea hrdě se vztyčila a upřevši na něho zrak zvolala hněvivě levicí mu kynouc : „Jděte, pane, domluvili jsme!"

Černín pohledl na ni zprvu nedůvěřivé, pak ale vida její rozhněvanou tvář, povstal.

249 „Pohrdáte mnou! Nedivím se tomu. Znám dobře příčinu vaší zatvrzelosti a vím dobře, že nejste rovněž tak přísná — k jinému!"

„Pane!" zvolala Salomea hrozivě, „co tím chcete říci?"

„O nejsou daleko od sebe naše myšlénky," odvětil posměšně mladík. „Avšak při sám bůh, nejednáte chytře. Na Jindřicha Losela činíte si naděje? Bláhový snílku!"

Salomea se zachvěla.

„Co vy o tom víte?"

„Vím o tom aspoň tolik, že starý Losel nikdy nepřipustí, aby jeho syn oženil se s pikhartkou, byť byla sebe krásnější a sebe ctnostnější, a že kdyby i starý Losel svoliti chtěl, z rozkazu vyššího svoliti nesmí !"

„Z rozkazu vyššího?" otázala se dívka, kterou pojímaly mrákoty.

„Řekl jsem vám, milá Salomeo, že pan Losel včera u mého otce byl návštěvou, aby se přimluvil za vaši paní matku. Nuže — při této příležitosti mluvilo se též o vás."

„O mně? Kdo se o mne musí starati?"

„ Pravím vám, že mluvilo se též o vás — bylt jsem při tom. Starý Losel pravil —tt „Co pravil?"

250 „Vypravoval o své návštěvě u vás a o jejím výsledku. Pamatujete se ještě, že neměla žádného výsledku a že jste Losela prosté odmítla. To vám i vašim velice uškodilo. Neboť otec můj rozhněván vaší smělostí — odpusťte, že užívám vlastního jeho slova — pravil: ,Přinutím ji, slibuji vám to.' Věztež také, Salomeo, že Losel na radu mého otce k vám se s návrhem odehrál, kterýž jste neprozřetelně zamítla."

Černín sledoval účinek těchto ukrutných slov v tváři své oběti a pásl se na jejích bolestech.

Salomea podobna soše vyslechla liejska, jenž neštítil se ani sprosťáctví, aby urychlil své záměry. Ó byl to útok rytířský, za který by se byl styděl nejnižší žoldák krvelačné soldatesky, ale který nezdál se mrzkým potomku rodu královského.

„Černínové!" zvolala Salomea. „Jako příšera moru plíží se za námi vaše jméno!"

Nebyla to více dívka, jež odhodlala se tato slova vrhnouti v tvář zpupnému šlechtici.

„Dokonejte své dílo!" vzkřikla na Černína.

„Vytáhněte ocel — vražděte dále! Nelekám se vás! Není hodno strachu vaše bídáctví — nelekám se vás více. Vaše povolání jest býti vrahy, vaše ctižádost býti ukrutnými. Síla 251 trpěti mne opustila — zbývá mi jediná podpora — nenáviděti vás a klnouti vám do desátého pokolení vašich pravnuků!"

Černín se usmál.

„Tato slova," pravil, „která by vás přivedla na šibenici, kdyby je byl slyšel někdo jiný mimo mne, nezlepší ani za mák váš osud. Vyhrožovati mi chcete! Bláhová! Jediné mé pokynutí stačí, aby zkrocen byl váš malicherný zápal. Avšak nepřišel jsem, abych vás zničil. Zachrániti vás byl a jest můj úmysl, kterýž nechcete uznati. Avšak nalézám kletbu místo vděčnosti. Tím ovšem nedám se zastrašiti. Černín neustupuje nepřátelům ani ženě. Slyšíte, Salomeo! Miluji vás a nedám se zastrašiti vaším odporem. Chci-li něco, budu to také míti!"

Přistoupil k ní dříve nežli se nadíti mohla a sevřel ji v náručí.

„Ano, miluji vás, miluji vás tím sžírajícím ohněm, kterého je schopno mé mládí.

Vizte, jak vášeň zmocnila se mé celé bytosti. Má láska vzrostla ve vášeň, jež rdousí svůj předmět. Marně se bráníte. Zlíbat musím tyto rty, jež jsou tak svůdné, tato prsa, jež jsou tak bujná. Marně je chráníte před mými polibky, božská kouzelnice. Má láska jest silnější, než roucho, které je skrývá!"

252 Humprecht drže Salomeu pevně v objetí celoval ji bez ustání v ústa, na tvář a čelo.

Dívka marně se namáhajíc vymaniti se z jeho rukou, přestala se brániti a oddychujíc těžce snášela hnusné polibky jeho, z nichž každý krvavý ruměnec vzbouzel na jejím panenském líčku.

A Humprecht vida své vítězství nad její malomocností, líbal vždy ohnivěji, nepozoruje ani, že přivolány voláním Salomeje do síně vkročily Katuše a Bohunka a s němým úžasem patřily na výjev právě se odehrávající.

Salornea však cítíc, že Humprecht nesvírá ji více tak pevně svými rameny, vyprostila ruce a chopivši útočníka za hrdlo stiskla je křečovitě.

„Bídníku!" zvolala a udeřila ho v tvář.

Černín, jakkoliv smyslnost byla zruměnila jeho tvář, zesinal po této neočekávané urážce. Dlouhou chvíli zápasil sám s sebou uvažuje, má li potupu ztrestati na místě, aneb pomstu na později si uschovati. Luzná postava dívky zářící v lesku své cudnosti dráždila tím více jeho choutku, čím více mu odpírala. Odvaha dívčina mu imponovala.

Konečné přemohl se úplně.

„Aj,u pravil ušklíbnuv se, „holubice, jež má drápy kočky. Jak se líbí, slečinko."

253 A vida, že obě služebné dosud na něho zevlují, obrátil se vzkřiknuv na ně zhurta: „Kliďte se!"

Ustrašeny utekly obě dívky a Humprecht zůstal opětně satnoten se Salomeou. Přistoupil k ní o krok blíže.

„Pamatujte si, co jsem řekl: Černín neustoupí. Musíte býti mou. Přinutím vás, budete-li se zdráhati. Jednejte, jak vám libo, mám v moci vás i vaši matku. Chcete-li ji zachrániti, neučiňte si ze mne nepřítele.

Vězte, že jsem nelítostný k těm, kdož mne urazili. Zítřejšího dne večer přijdu opět.

Do té doby dávám vám lhůtu na uváženou.

Avšak na Losela nespoléhejte. Ten nevrátí se více, neboť poslán bude k vojsku do Uher, o to jest už postaráno. Jste osamocena a úplně v mé moci. Jediný člověk v celém království může vás spasiti — an všichni ostatní jsou proti vám. Člověk tento chce vás zachrániti — a žádá vás, abyste i vy chtěla. Stane se, co budete si přáti. Rozuměla jste, Salomeo? — Prozatím tedy na shledanou!"

Po těchto šlo vích opustil Humprecht Černín komnatu.

Salomea stojíc uprostřed zakryla si tvář — 254 „Vše jest ztraceno,' mne zapomněl!"

zalkala, „Bůh na XIX.

Monolog.

Nesnadno jest vylíčiti zápas, který prožila Salomea v hodinách, jež následovaly.

Duše lidská podobá se hlubině mořské neproniknutelné, tajemné, široširé. Jako potápěč hledající korále jest básník, jenž chce proniknouti až k jejímu dnu. Spatří jen nejbližší vůkolí — zrak jeho nemá ale dosti bystrosti přehlednouti vše, co děje se v dalekodálných oněch prostorách. Když ale bouře a vichry rozzuří hladinu vodní — může-liž se vůbec odvážiti spustit se po řetěze svých dum, kde rachot živlů jest nejprudší!

Ó Salomeo, drahá Salomeo, pověz nám, co se dalo v tvém srdci! Odhal nám závoj, jenž skrývá tvé myšlénky, bychom mohli sledovati jich let! Kdo otevřel tvou mysl, v níž spaly, an duši tvou spoutal zármutek tak veliký? Ó rci, o čem přemítáš patříc tak zasmušile před sebe? Myslíš na to, co tě stihlo či na to. co tě očekává? Pusť mimo sebe všechny tyto starosti. Minulost jest prožita a budoucnosti konce nedostihne lidský 255 duch. Snášej s hrdostí trpícího nevinné osudu rány, až doburácí jeho hněv a jasný den se zjeví opět.

Avšak slyšte — ret její se pohnul.

„Ano — zemříti!"

Probůh, Salomeo, jaká to slova, jaká myšlénka! Zemříti, ty čistý andílku?! Opustiti chceš zem a zanechati na ní své miláčky?

Ó pomni na paní Perchtu! Pomni na Pavla!

Opustiti chceš svého Jindřicha?

Zdá se, že všechny tyto myšlénky tryskly v duši její, neboť pokračujíc ve své tajemné samomluvě pravila: „Žíti déle — co mi to prospěje — ach žíti bez něho nelze! Ó miláčku můj, můj Jindřichu — — musíme se rozloučiti! Bud šťasten ! Kéž se ti dobře daří! A kdybych měla svým životem vykoupiti tvou spokojenost a tvé blaho — mně nebude to těžké. Jest lépe, obětuje-li se jeden z nás, nežli aby zhynouti musili oba!"

Salomea ustala na okamžik a přejela si rukou tvář.

„Avšak proč já mám ustupovati? A komu! Proč mám se dopustiti zrady, abych ho zachránila! On tomu nechce, proč tedy ho nutím? Nemám k tomu práva. Ach vždyť ho tak neskonale miluji — tak neskonale — — 256 Smím-li ho zachrániti zločinem? Přání oněch bídných, ukrutných lidí bylo by mi milejším, než povinnosti mé lásky? Nikdy!" — „A přece," pokračovala po chvíli, „vzpo menu li na to, co mi řekl jeho otec! — —" Salomea zalomila rukama.

„Nikde, nikde východ, odnikud nekyne naděje. Jsi odsouzena, Salomeo! Půjdeš-li, půjdeš bez něho, zůstaneš-li, zůstaneš bez matky! — Ó zemříti! A zachráněni budou všichni \tt Avšak zdá se, že jakkoliv poslední slova s rozhodností a s jakýmsi přesvědčujícím důrazem vyslovila, sama o jich pravdivosti úplné nebyla přesvědčena. Neboť dlouho ještě přemítala dívka, aniž by byla dospěla k nějakému rozhodnutí konečnému. Stala se pouze klidnější.

Když pak večer otázala se jí Katuše, bude-li večeřeti, odvětila pevně: „Nikoliv.

Půjdu spát. Jsem velmi umdlena."

Salomea, jakkoliv se namáhala, přece dlouho nebyla s to usnouti. Stále a stále vracely se myšlénky vztahující se k jejímu osudu. Uvažovala, avšak již poněkud klidněji okolnosti nabývající čím dále tím více jistoty, že stav její jest beznadějný a že mu nelze uniknouti způsobem nižádným.

257 A máme li se přiznati, bylo tomu tak.

Mohlo by se snad mysliti, že toto vědomí by každého bylo mysli zbavilo!

U Salomeje nastal pravý opak — stala se klidnější a zmužilejší. Za to ale počala jiná myšlénka zdvihati křídla, vystupovati výš a výše k obzoru, až celou silou zatkla své spáry v její mysl.

„A čí vinou toto vše!" zvolala dívka.

„Kdo zabil mého otce! Kdo uvrhl mi matku a bratra do žaláře? Kdo nás ožebračil? Kdo mi vyrval manžela ? Ó kletba našeho rodu — Černínové bdí nad naším neštěstím, aby neusnulo! Ano—Černín!"

Salomea se zamlčela. — Zrak její upjat byl na okno, jehož malými šestihrannými tabulkami svit měsíce vnikal do ložnice.

„Zítra přijde opět, aby mne mučil, stíhal svými pohledy a zneuctil mne svými polibky. Prokletá ústa, na nichž utkvěl jeho ret! Mohu-liž 'objeviti se Jindřichovi dovolivši, aby tento bídník zlíbal mou tvář a vtiskl na ni znamení hanby a nevěry, jež nikdo nesmaže! A zítra opět — zítra na novo — — Ha!« Salomea vzkřikla. Oko její vyděšeně pohlíželo na stříbrnou lunu, jež vznášela se na obloze čistá, bílá a velebná.

lim. Zitek : Drama roiťmy panu Daniele. 17 258 „Kdybychom se jim mohli pomstiti! Sálomeo, zapal jim střechu nad hlavou — —" Salomea opakovala tato slova, jež k ní bjla paní Perchta o polednách promluvila, dvakráte po sobě.

„Pomstiti! Pomstiti!"

Příšerný tento výkřik rozlehl se komnatou — Kaluse vstoupila do ložnice.

rčeho si přejete, milostivá slečno ?• „Aj, ty jsi zde?u „Myslila jsem, že jste usnula, a bála jsem se vstoupiti, abych vás nevyrosila. Náhle slyšela jsem vás vzkřiknouti — zdálo se vám něco hrozného!"

„Ano, něco velmi hrozného!"

Salomea více již nepromluvila.

XX.

„Ty nazýváš to pomstou! Nuže já také!"

Když druhého dne Salomea na návštěvu k své matce se odebrala, oznámil jí žalářník, že paní Perchta a Pavel povoláni byli ke „komissi", která byla ustanovena, aby nad nimi pronesla soud. K návrhu pana Černína prý bylo upuštěno od původního úmyslu, aby záležitost tato až po masopustě byla vyřízena, a přikročeno k vyřízení jejímu ihned.

209 Salomeu tato zpráva nijak nepolekala, neboť byla již dávno připravena na všechno.

Toho ovšem nadíti se mohla, že nemá nižádné naděje na milosrdenství a soustrast svých nepřátel. Byla jista, že matku její i Pavla odsoudí, a že nejmírnější trest, který je očekává, jest — vyhnanství.

Jakkoliv vyhnanství vlastně pro všechny vysvobozením by bylo bývalo, Salomea cítila, že jest to trest, který jí byl nejtěžším.

Avšak ihned ji opět napadly všechny ty překážky, které se stavěly mezi ni a Jindřicha — a octla se opětně v labyrinthu svých myšlének a dum. — Odpůldne uplynulo velmi zdlouhavě, a Salomea přemítajíc o svém osudu, vzpomínajíc na Jindřicha, který tou dobou snad již její list obdržel, a myslíc i na Bendu, jehož tajeni ne zmizení dosud zůstalo nevysvětleno, očekávala večer. Nižádné rozčilení nebylo znáti na ní, ba zdálo se, že jest úplně klidná.

Když pak večer se přiblížil, nařídila Katuši, aby mladého Černína bez okolků k ní do komnaty uvedla a nechala ji pak s ním o samotě.

Za krátko opravdu Humprecht zahalen v plášť, aby nebyl poznán, se dostavil.

Salomea uvítala ho chladné a kynula mu na židli.

260 Humprecht usedl.

„Přináším vám dobré zprávy, milá Salomeo," počal sundávaje rukavice. „Podařilo se mi nakloniti nejen otce, ale i ostatní soudce pro paní Perchtu. Jest zachráněna!"

„Zachráněna?!" zvolala radostně Salomea.

„Zachráněna," opakoval mladík určitě přisunuv židli blíže k Salomeji. „Pozejtří snad již propuštěni budou z vězeni, aby mohli uspořádati své záležitosti, k čemuž jim lhůta jednoho týdne povolena. Za týden musíte opustiti Prahu a během dalšího téhodne zem.

Co při tom mne nejvíce rmoutí, Salomeo, jest, že vy zároveň stižena jste tímto krutým trestem — neboť i vy musíte odejíti!"

Salomea zakývala hlavou.

„Za týden!" pravila sama k sobě v duchu. „Uvidím-li ještě Jindřicha?"

„O čem přemýšlíte, milá Salomeo?" otázal se opětně Humprecht přistoupiv k ní.

„Jak daleko jest do Vídně?" pravila dívka chvatně.

„Proč se tážete?"

„Odpovězte mi, prosím, na otázku."

„Za nynějšího špatného počasí dorazil by tam dobrý jezdec za pět dní."

„Tak dlouho?" pravila Salomea.

„Avšak rcete, proč jste se tázala?4 261 „Co vám na tom záleží?"

Nastala krátká pomlčka, kterou přerušil po chvíli Humprecht řka: „Proč jste tak odmítavá, Salomeo? Pochybujete o tom, že vás miluji? Miluji vás, ačkoliv jste mne včera tak hluboce urazila a já nijak urážky té nezasluhoval. Udeřila jste mne v tvář, protože jsem vás políbil, a já vás líbal, protože vás zbožňuji. Salomeo, nebuďte tak ukrutnou! Zapomněl jsem na vše!

Nechci a nedovedl bych se mstíti vám, jež jste mi tak drahá! Chci vám pomoci a toužím po tom, býti vám na prospěch. Nazavrhujte s mou láskou i mou pomoc zároveň h Chtěl ji uchopiti za ruku, avšak Salomea odtrhla mu ji a otázala se chvatně: „Pravil jste včera, že pan Jindřich Losel poslán bude k vojsku do Uher — jak to víte?"

„Otec můj žádal za to Jeho Milosti Císařské tajného radu pána z Questeiiberka. Tuším, že se tak stalo na žádost pana Martina Losela, který—" „Vím dosti!" přerušila ho Salomea. „Zákeřníci!" dodala.

„Na koho vztahuje se toto slovo, milá Salomeo ?•' otázal se Černín chtěje ji obejmouti.

262 Salomea se vztyčila a odvětila hrdé: „Propouštím vás, pane!"

„Začínáte opět žertovati?" pravil Humprecht nedada se odstrašiti jejím hrozivým zevnějškem.

„Žertuji mnohem méně než včera. Vaše přítomnost jest mi odporná!"

Salomea vyslovila několik těchto slov s takou prudkostí a hněvem, že Černín na okamžik zaražen na ni patřil. Nemohl pochopiti, že po tom, co jí byl řekl minulého dne, měla ještě tolik odhodlanosti pustiti se s ním v zápas, který musil skončiti úplnou její záhubou, kdyby byl chtěl na vše to pohlížeti vážně. Ale ovšem vážnosti nebyla schopna povaha Černínova. A tak se stalo, že slova rozhorlené dívky učinila na něho dojem právě opačný.

Humprecht se usmál. Avšak tím Salomea nedala se oklamati.

„Tento úsměv mne nezmate," pravila poněkud klidněji. „Od té doby, kdy ztratila jsem víru ve vaše počestné záměry, ztratila jsem i všechnu úctu k vám. Přestali jsem vás ctíti, neboť jsem vás počala nenáviděti; přestala jsem se vás báti, neboť vámi opovrhuji!"

2G3 „Salomeo!" zvolal Humprecht poněkud přísněji.

„Vězte, co jsem učinila, když jsem prohledla — díky obezřeloáti mého sluhy, vaše záměry. Zítra neb pozejtří obdrží Jindřich list můj —" Hmprecht sebou trhl.

„Chápete nyní, proč jsem se vás tázala, jak daleko jest Praha vzdálena od Vídně? — Chtěla jsem věděti, kdy ho mohu očekávati.

A on se vrátí, tím jsem jista!"

„Tot velmi zajímavé!" zvolal Humprecht ironicky. „Byla jste opravdu tak neprozřetelná, že jste žalovala sama na sebe?"

„An'/!" odvětila Salomea určitě.

„Aneb se domníváte, že já, jeden z Černínů, ustoupím před lecjakým měšťákem, jenž nazývá se Losel a má nešťastnou myšlénku milovati ženu, kterou i já si zamiloval? Milé dítě, klamete se velice. Ah, co mi po tom všem! Proč jste mi to vyprávěla? Čeho tím chcete docíliti? Myslíte, že se dám na útěk?

Nyní tím méně nežli dříve. Psala jste tedy setníku Loselovi! Smím znáti obsah toho listu — aspoň pokud se na mne vztahuje?"

„Ano!"

„Obvinila jste mne—" „Lhala jsem snad ?"

264 „Nikoliv. Avšak celá ta záležitost, jak pozoruji, se mne ani dost málo netýká. Co mi do toho, co mluvíte neb píšete jiným osobám? Nestarám se o to a jest mi úplně lhostejno, co bude pan Losel činiti, až tento váš dopis přečte. Kdyby i zběsilá myšlénka se ho zmocnila vrátiti se proti všemu rozkazu a proti vůli velitele do Prahy zpět.

zbylo by mi přece dosti času, využitkovati poměry!"

Ošklivá tato slova svědčící o nízké duši mladíkově naplnila dívku odporem. Pohledla plaše na něho, ale vidouc jizlivý a sebevědomý jeho úsměv, poznala, že nemůže očekávati velkomyslnosti od člověka tak zvrhlého. Odvětila hrdě: „Nerdí-li se šlechtic, at zardí se ve vás muž nad touto zbabělou ukrutností!"

„To jest vášeň, Salomeo, náruživost lásky, která uchvacuje svou oběť a nedovolí jí přemítati ani o povinnosti šlechtice, ani o povinnosti muže. Miluji vás — a obětuji li této lásce vše, máte o jeden důkaz více o její nezmérnosti!"

„Urozený pane." pravila Salomea poněkud mírněji, „milujete li mne, jak pravíte, tož uvažte, že jsem zasnoubena a ušetrte mne důkazy své přízně. Slitujte se a neobracujte 2tí5 Iměv svůj proti mně, jestliže odmítnouti musím vaši lásku, abych se nestala nehodnou svého ženicha a nectnou ženou. Nežádejte tedy ode mne, k čemu nikdy svoliti nesmím, chci-li zůstati ženou počestnou. Srdce mé dříve bylo zadáno, nežli se mi dostalo cti poznati vás — nelze změniti, co se již stalo!"

„Milá Salomeo,u odvětil Humprecht pozoruje s radostí, že na dívku dobrý dojem učinil, „úsudek váš jest úsudek všeobecný. Nezazlívám vám proto a nedivím se vám, nebof vím, že všichni více méně jsme otroky předsudků, v nichž jsme vychováni. I w myslíte, že byste porušila svou důstojnost, dadouc mi důkaz sebe menší své náklonnosti, ačkoliv jsem vám nezavdal nikdy příčiny, abyste obrátila proti mně svou nenávist Avšak věřte, že člověka cílem není úzkostlivé zachovávání předsudků, kteréž jsme zdědili, byt je uznávali všichni ostatní. Výše nese se povaha lidstva i pud jeho přirozený.

Člověk chce býti vesel a blažen. A je-li větší blaženosti, nežli jest slast lásky? Jen směšný raudiák, pokrytec aneb hlupák spatřovati může hřích v skutcích, kteréž směřují k uskutečnění oné tužby v přirozenosti nás všech hluboce zakotvené."

266 Objal Salomeu kolem pasu, uchopiv pravicí její ruku, kterouž se mu chtěla brániti.

„Nezdráhejte se, Salomeo. Nikdo není svědkem tohoto výjevu. Dopřejte mi té rozkoše ztráviti s vámi večer v tichu a odměňte mou nezkrotnou lásku aspoň líbezným úsměvem svých modrojasných očí, kteréž měly takou moc na mé srdce. Nechtě mne aspoň okamžik patřiti v jejich čarovné hlubiny a vyčísti v nich všechny ty krásy, které vás šlechtí! Dovolte mi, ať patře na vás, osvěžím se pohledem nebeské krásy a božské cudnosti, a at poznám, jak hluboce pod vámi sto jím, já boháč chudičký! Nevíte sama, jak skvostný výkon přírody jest vaše líc a váš ret jak svůdných rozkoší jest kolébkou. Ach, šfasteo, kdo jej líbati smí svobodně a kdykoliv jemu se zachce!"

Salomea marně se namáhajíc vyrvati se z jeho objetí naslouchala těmto slovům zardélá a chvějíc se na celém těle.

„Ó cítím, jak se chvějete. Proč tato bázeň, Salomeo? Mne se lekáte, dívko čáro krásná?"

„Ano, lekám se vás! Probůh, opusťte mne!"

„Opustím vás tedy," pravil mladík po chvíli pohlížeje vilně v tvář dívčí, kteréž se takřka rty svými dotýkal. „Avšak dříve, nežli odejdu, abych se nikdy více nevrátil k vám, abych nikdy více nemusil slyšeti z úst vašich opovržení a nenávist, dovolte, abych naposled na tyto kypré rty vtisknouti směl polibek své čisté, zneuznané lásky, kterou musím udusiti!"

„Ušetřte mne probůh!" zvolala Salomea.

Ale mamo bylo její usilování vyrvati se z jeho moci.

Černín sevřel ji těsně v náruč a přitiskl svá ústa na její rty, jakoby tímto polibkem vydechnouti chtěl veškerou sílu své vášně.

Pak pustiv ji z náručí pohlížel na ni prudce dýchaje.

„Ó jaká to slast, Salomeo!" zvolal jako u vytržení.

„Pustte mne!" vzkřikla opětně Salomea.

„Ne, ještě ne! Ó já vás příliš miluji, než abych s to1 byl odejíti. A teď, když jsem poznal rajskou slast, jež dříme na vašich rtech — ó Salomeo, miluji vás šíleně!"

Vrhl se před ní na kolena chtěje obejmouti její nohy.

„Jděte!" zvolala dívka. „Slíbil jste mi že odejdete!"

„Slíbil! Odvolávám svůj slib!"

268 Povstal opět, aby se vrhl na ni. Salomea však pozorujíc jeho úmysl uchopila dýku, kteráž visela na stěně, a postavivši se mu na odpor zvolala: „Přibližte se jen!"

Černín se zastavil. Tak dravec pronáslející jelena hnán nezměrným pudem zvířete zastaví se, když oběť ubohá, nemajíc kam by prchla, učiní zoufalý pokus obrany a nastaví nepříteli své parohy: s hlavou skloněnou a mžouraje divoce očima, jež s oběti své nespouští, pozoruje ji a přemítá, jak se na ni vrhnouti, aby sám sebe neporanil.

Nebylo pochyby, že Salomea byla odhodlána k nejhoršímu.

Černín váhal. Prchající nymfa změnila s; ve fúrii sršící hněvem a hrozící zhoubou.

Nebyla to více dívka — byl to démon pomsty a nenávisti. Černín vystřízlivěl spatřiv dýku, již Salomea napřaženou držela a kteráž byla určena pro jeho srdce, kdyby chtělo opět překypěti.

Rozmyslil si jinak.

„Budiž," pravil, „sama tomu chcete. Trpělivost mne opustila. Za vše, co jsem učinil pro vás, dostalo se mi urážek jen. Musím-li vás šetřit! Sama činíte ze mne svého nepřítele. Domnívajíc se, že nemáte více třeba 269 mé pomoci, pohrdáte mnou, nevědouc, že kdybych chtěl, dovedl bych toho, aby na novo zapadly dvéře vězení paní mateře vaší a vaše jemné ruce, o nichž jsem nevěděl, že i ocelí vládnouti dovedou, pouta sevřela. Avšak je mi líto vás — neboť vím, co vás očekává.

Psala jste panu Loselovi, mému šťastnějšímu soku, že vás pronásleduji svou láskou. Slyšte tedy, co se stane. Dejme tomu — avšak dovolte, abych se posadil." 6 Černín usedl na stolici, jež stála u zdi blízko dveří, tak že prostora celé komnaty byla mezi ním a dívkou, jež vidouc to spustila ruku.

„Děkuji vám," podotkl Černín výsměšně, „že sama ráčíte uznávati, že se nechci pouštěti více s vámi v zápas. Nuže budu pokračovati. Může se státi, že Losel obdrže váš list rozběhne se horempádem — je li jeho náruživost tak prudká — do Prahy nazpět. Bude se vyptávati a doví se od vašich služek, jež mne spatřily, jak jsem vás líbal, že jsem se odvážil dále, nežli bylo radno. Patrno, že mu to nebude lhostejno. A výsledek toho bude, že následujícího jitra uslyšíte zprávu, která vám bude velmi nepříjemná, ať zní jakkoliv. Buď zabiju já jeho a věc tím bude odbyta, neboť můj pan otec postará se již, 270 aby celá ta událost neměla dalších následků, aneb zabije on mne, a pak zůstane tu po mně ještě dosti lidí, kteří by mne pomstili.

To lze vypočísti na prstech!"

Salomea se zachvěla.

„Ano, to se stane,u pokračoval Černín pozoruje samolibě účinek svých slov. „Avšak může se též státi, že pan Losel navzdor vašemu milostnému psaníčku nebude moci vrátiti se dříve, nežli budete musit opustiti zem. A v tomto případě — co vám záleží více na Loselovi, jemuž budeme moci říci o vás, co se nám líbiti bude. Přítel můj Yargas — bude-li mi na tom záležeti — postará se o to přesvědčiti horoucího milovníka — ač li láska jeho zatím neochladne—" Černín pohledl při těchto slovích na Salomeu a zamlčel se.

Dívka stála opírajíc se levicí o hranu stolu a slzy stékaly hustým proudem s jejích víček. Číše zármutku byla dovršena až přes okraj a — — přetekla.

„Bylo by schopno vaše srdce takého bídáctví!!" zalkala konečně dívka.

„Nazýváte to bídáctvím? Nikoliv, to není název pro to, co bych učinil. Někdo jiný — já na příklad — nazval bych to pomstou!"

271 „Pomstou?" zašeptala Salomea. Divoký blesk šlehl jí okem.

„Tak jest, pomstil bych se vám. — Avšak budete li rozumná, nedoví se o tom, co se sběhlo mezi námi, nikdo na světě !"

Salomea poslouchala ho tajíc dech. Učinila krok k němu blíže a naklonila tělo ku předu Zdálo se, že přemítá — nebot oko' její patřilo do prázdna a líc její halila se víc a více chmurami, až konečně nabyla výrazu tak příšerného, že Černín mimoděk se zachvěl.

„Přijdte sem zítra!" pravila Salomea po dlouhé přestávce chvatně. „Rozmyslím se!"

„Salomeo!" zvolal Humprecht zapomenuv okamžitě na nepříznivý dojem, jejž na něho učinil její obličej.

„Pst — tiše, at to nikdo nezpozoruje — — Budte tedy opatrný. Nedoví-li se Jindřich iiičeho — —" „Přísahám vám!"

„Zítra, zítra!" zvolala Salomea zajíkajíc se. „Kolem osmé hodiny večer, až se setmí, budu vás očekávati. Naleznete zadní dvířka, jež vedou z postranní uličky do zahrady, otevřena. Těmito vstupte, by vás nikdo nepozoroval. Odstraním své služky. Bohunku pošlu se vzkazem k matce a Katušku — Katušku—kam pošlu Katušku?"

272 „Pomohu vám, Salomeo. Není Katuše dcerou Bendy, vašeho sluhy?"

Salomea kývla hlavou.

„Pošlete ji k němu."

;Víte, kde jest?"

Černín se usmál.

„Byl jsem to sám," pravil, „jenž jsem se zbavil tohoto odporného člověka, který mi všude v cestě stál. Jeden z mých přátel pofekytl mi své pomoci. — Nelekejte se, byl to cizinec, který neví, oč se jedná. Zavřeli jsme Bendu, a kromě mne, mého přítele a jednoho sluhy, jenž je mi úplně oddán, nikdo neví, kde se nachází. Zítřejšího dne o šesté hodině nařidte Katuši, aby čekala u domu pana Jaroslava Bořity z Martinic na Hradčanech a člověka, kterýž ji jménem osloví, následovala."

„Ano," odvětila Salomea.

„Avšak hler jest již půlnoc !a Salomea neodvětila. Snad přeslechla úplně, co Černín byl řekl.

„Nuže na shledanou, Salomeo! Ach, nedočkám se zítřka. S Bohem, můj andělí!"

Chtěl ji políbiti.

„Zítra, zítra!" zvolala Salomea. Otevřela sama dvéře na chodbu a zvolala: „Katuško!"

Katuše za krátko se objevila.

273 Salomea jí pokynula, aby mu posvítila na cestu, načež Černín ukloniv se Salomeji opustil komnatu.

Salomea osamotněvši vztyčila se a svírajíc křečovité dýku, kterou dosud měla v rukou, pravila: „Ty nazýváš to pomstou! Nuže já také!-' XXI.

Pomsta.

Následující den prožila Salomea v těžkém zápasu duševním a u velikém rozčilení.

Byla velice nepokojná. Nějakou chvíli seděla zamyšlena pohlížejíc strnule před se, pak ale náhle povstala a chodíc prudce po komnatě lomila rukama nad hlavou, až opět unavena klesla na sedátko a zamyslila se opět. Ó zajisté b}la to důležitá věc, kterou se zanášelo nitro hrdinné dívky a která byla příčinou onoho ziruňičného rozechvění, jež na ní bylo patrno. Časem pohnul se její ret, zašeptala cosi sotva slyšitelného a ruka její zdvihla se do výše jako k hrozbě. Někdy i výkřikem prodrala se myšlénka přes její rty. Jednotlivá slova, z nichž nebylo lze souditi na postup myšlének, zachvěla nízkou klenbou komnaty jako nenadálé šlehy blesku, Em. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 18 274 jenž pronikne mračnou houní oblohy a věští blízkou bouři, která za krátko rozburácí se klenbami nebes strašná a velebná.

„Černín!" zvolalaSalomea. „Proklet bud!14 A opět následovalo mlčení přerušované těžkými vzdechy a rachotem okna, do něhož mrazivý a zimní vírr se opíral.

„Pomstím se tedy!" zadunělo po chvíli na novo komnatou. A dívka jakoby sama lekla se příšerné myšlénky, kterou vyslovila, patřila plaše vůkol sebe svírajíc křečovitě oběma rukama svá ňadra.

Náhle však se opětně zamyslila, zakryla si tvář a zaštkala dojemné: „Můj drahý Jindřichu!"

Takto uplynulo dopůldne a přiblížilo se poledne, doba to, kdy Salomea navštěvovala matku a bratra. Jako zmámená potácela se ulicemi, a octnuvši se konečně ve vězení, klesla paní Perchtě k nohám.

„Co se stalo, milé dítě?" tázala se tato zdvihajíc ji k sobě.

Salomea zavrtěla hlavou.

Paní Perchta byla toho dne poněkud klid nější, jakoby se byla úplně zbyla zádumčivosti, které v poslední době podléhala. Rozhodnutí soudu a ortel, který teprve zítřejšího 275 dne jí a Pavlovi mel býti oznámen, byl jí už znám skrze žalářníka.

„Víš-li pak," otázala se dcerky celujíc ji, „co nás očekává?"

Salomea přisvědčila.

„Kdo ti to řekl?" zvolala paní Perchta.

„Černín!" zašeptala Salomea.

„On?"

Paní Perchta odstrčila ji prudce od sebe.

„Stále to jméno prokleté!"

„Prokleté!" dodala Salomea.

„Bohu díky," pravil Pavel, „zbavíme se záhy již všeho toho. Za týden musíme opustiti Prahu — avšak my ji opustíme za dva dny. Pryč z této země ukrutných bídáků a trpících poctivců. Z vlasti! — tento výkřik, běda, jest nám věstí spásy!"

Paní Perchta pohledla s němou výčitkou na svého syna, jakoby jí nebylo bývalo mílo slyšeti taká slova z jeho úst. Avšak neodpověděla ničeho.

I Salomea upřela při těchto slovích svůj truchlivý pohled na bratra „Ach, milý Pavle," řekla, „mně nebude tak snadno — —" Hlas jí selhal — zahleděla se do země.

„Zmužilost, Saloineo," těšil ji Pavel. „Rozumím ti a dovedu oceniti tvou bolest. Avšak 276 nelze jinak. Musíš se zříci i toho nejdražšího, i té jediné naděje, kterou jsi viděla ozářenou svou budoucnost. Když loď uprostřed vln zuřivých v trosky se tříští, jest jediná touha všech život zachrániti, ačkoliv třeba celé jejich jmění pohltí hlubiny. Kdo ale z těch tonoucích byl by tak pošetilý, že raději by volil zhynouti, poněvadž nemůže zároveň i se svým životem zachrániti vše, co vezl s sebou a co miloval!"

„Já bych tak učinila," pravila dívka smutně.

„O Salomeo, dívenko má — — probůh nemluv tak." Matka při těchto šlo vích objímala dívku hladíc jí vlasy.

Avšak dívka stojíc zamlklá nevšímala si něžnosti mateřské. — Oko její stále jen těkalo po podlaze a prsa dmula se prudce.

„Jindřich !" zalkala. Jakoby celá její duše byla obsažena v tomto povzdechu.

Pavel svěsil hlavu — nevěděl, co by od větil.

Avšak paní Perchta zakabonivši tvář pravila přísně: „Nemysli na něho, Salomeo. Myšleni t tato jeu ztížila by ti odchod. On jest ztrá* cen pro tebe, neboť vše jest proti nám V nepřátelé naši se postarali, aby nás zbavil 277 všech nadějí. Nemysli více na Jindřicha. Ačkoliv té miluje, nebude přece s to přemoci vše, co vrhlo se na jeho lásku, aby ji udusilo. Lépe pro vás oba, rozloučíte li se navždy. Chtěla bys býti příčinou neštěstí dobrého toho muže, který za blaho nazvati tebe svou ženou, musil by obětovati vše ostatní? Nikoliv, Salomeo, tomu nechceš! Já tomu též nechci. Nepřijímáme obětí. Mohou nás zničiti, ale hrdost nám vzíti nemohou.

Půjdeme do ciziny chudí, bídní a nešťastní, ale půjdeme hrdí!"

Salomea přejela rukou svou tvář, pohledla ostře na svou matka a pravila chvějíc se: „Jest rozhodnuto!"

„Salomeo, jak tě za to miluji!" zvolal Pavel líbaje jí ruku.

„Milý Pavle!" odvětila dívka a položila ruku na jeho rámě patříc na něho pohledem plným něžnosti.

Za nedlouhou chvíli opustila pak Salomea vězení a odešla chvatně domů.

Nikdo netuší1, co dělo se v její mysli, ačkoliv neobvyklé jednání její budilo pozor^ ost jak matčinu tak Pavlovu.

„Bojím se o Salomeu,' pravila paní Perchta i Pavlovi, „zdá se mi, že jest nemocna."

278 „Aby nás Pánbůh toho ráčil uchrániti teď, když máme před cestou tak dalekou!"

„Důvěřuji v něho. milý Pavle. On nás neopustí!"

K večeru k páté as hodině oznámila Salomea Katušce, že se dověděla, kde její otec mešká.

Plna nedočkavosti spěchala tato na místo, kteréž jí Salomea naznačila.

Salomea pak — bylo již šero — sestoupila do zahrady a vešla do altanu, jejž pečlivě za sebou zavřela. Tam v onom koutku, kde hlava otce jejího byla uložena k věčnému odpočinku, vrhla se na kolena a sepjavši ruce počala se modliti. Slzy Hnuly se jí po tváři a ret její se pohyboval. Klečela dlouho zabrána takto ve své myšlénky, až konečně, když úplně se bylo setmělo, sklonila se a políbila zem.

„Odpusť mi, drahý otče, zašeptala. „Je to hrozný čin — — avšak — nezůstane bez pomsty tvé velké utrpení."

Vyšla z altanu. Pevně kráčela k zahradním dvířkám a odstrčila závoru — dvéře zů staly otevřeny. Na to odebrala se do pokojíku v přízemku, kdež Bohunka byla zaměstnána připravováním večeře.

279 „Jakmile budeš hotova," pravila k dívce, „pošlu tě někam."

„A daleko?" otázalo se děvče smutně.

„Proč se tážeš?"

„Proto, milostivá slečno — dnes měla svatbu Evička — a já jsem jí slíbila, že tam k ní přijdu aspoň večer — — a tu jsem vás chtěla prositi — — " „Jdi.jen," vpadla jí chvatně do řeči Salomea. „Záležitost má nespěchá. Dosti času na to zítra!"

Bylo as sedm hodin, když Salomea zavírala za dívkou dvéře domovní.

Salomea osamotněla. Odebrala se do své ložnice.

Uplynula asi hodina — na schodech bylo slyšeti kroky.

„Oa!- pravila Salomea. Opřela se o hranu své postele bledá a rozechvěna.

Humprecht vešel.

Salomea uvítala ho lehkým kývnutím hlavy ani na něho nepohlednuvši.

Humprecht však přistoupil bez rozpaku k ní a políbil jí ruku.

Nebránila mu.

„Proč jste tak smutná, Salomeo?" pravil mladík vřele. „Ani jste dosud na mne nepohledla!"

280 1 „Přemýšlela jsem o něčem," odvětila Salomea. „Usedněte, prosím."

„Přisednete-i ke mně?—" „Ano!" pravila Salomea lhostejně. Usedla na podlouhlou lenošku, Humprecht přisedl k ní.

„Jste dnes velice bledá, milá Salomeo.

Churavíte snad?"

„Možná!"

„Cítíte nějaké bolesti?"

„Ano."

„Drahá dívko!" pravil Černín a objal ji.

Salomea se nebránila.

„Neviděl vás nikdo, když jste vcházel?"

otázala se dívka po chvíli.

„Nikdo. Na ulici je úplná tma. Nikdo mne neviděl, a kdyby i někdo mne byl zpozoroval vcházeti do vaší zahrady, nebyl by mne přece mohl poznati!"

Salomea zakývala hlavou.

„Slyšte, co jsem mimo to učinil, abych úplně odvrátil veškeré nebezpečí. Vzkázal jsem svému otci, že dnešní noc nepřijdu domů, poněvadž odjíždím na ples, který uspořádat nový hejtman Brandýský. O šesté hodině vyjel jsem též na koni směrem k Brandýsu, avšak vrátil jsem se přebrodiv Vltavu do Prahy na Hradčany. Koně zanechal jsem 281 u přívozQÍka s doložením, že se zítra k němu pro něho vrátím. Odtud pěšky pospíšil jsem k tobě, milená dívko, a tu jsem!:t Salomea neodpověděla.

„A nyní náležíš mně, úplně mně, milá Salomeo!" zvolal mladík rozechvěn. Líce jeho byly žhavé a oko svítilo leskem nezkrotné vášně.

Salomea se zachvěla.

„Nelekej se mne. Přišel jsem, abych ti na kolenou vyznal, jak horoucně, neskonale tě miluji, a že jsem hotov složiti třeba i život svůj k tvým nohám!"

„Svůj život Vu pravila Salomea chvatné.

„Mějte se na pozoru! Kdybych jej od vás žádala —" „Co by ti prospěl můj život?" odvětil mladík nutě se k žertu. „Ó věru, bylo by mi těžko umříti teď, kdy vím, že mne miluješ.

Nikoliv, nechtěl bych zemříti nyní, kde cítím největší touhu žíti- Paprsky tvých očí a teplo tvé lásky učí rnne vážiti si života nade vše!"

Přivinul ji k sobě* a celoval ji vášnivé.

„Ó život jest krásný!" zvolal opět unesen. „Když držím tě ve svém náručí, tu teprve poznávám jeho cenu a počínám si vážiti rozkoše, kterouž nám skytá pozemský 282 ráj. O Salomeo, tvá celovati ústa — nevíš, jaké to kouzlo, jaká to slast. Ach, jedno také políbení, jichž tisíce nasbírám na tvých rtech, postačí k blaženo.sti úplné!"

Vrhl se před ní na kolena rozpálen vášní a všecek omámen jejím dechem.

Salomea chladna a nepohnuta pohlížela na něho pohrdlivě nechávajíc ruce své na pospas jeho ústům. Jeho obličej byl rudý a Salomea cítila, jak se chvěl.

„Proč se chvějete?" otázala se po chvíli.

„Nechápeš? Palčivá touha zmocnila se celé mé bytosti. — Miluji tě, Salomeo, a jsem nevýslovné šťasten, že jsi mne vyslyšela. Tvé oko patří na mne tak dojemně, tak hluboce — — tak — proč na mne hledíš takto, andělská dívko? Aj, více ohně, více lesku!

At zaplanou líce a srdce rozproudí se nejbujnějším tlukotem! Ať žije rozkoš! Máme právo býti šťastni. Chopme slast za vlasy, pokud na nás usmívá se její čílko zářivé!

Ať žije rozkoš! Do dna až nechať vzkypí pohár mládí vínem slasti! Krátké jsou dny mladosti, užijme jich v čas. Přes noc vadne skvostné růže květ!"

„Přes noci" zvolala Salomea ohnivě chopivši Humprechta za ruku.

283 Černína polil mráz při těchto slovích, jež doprovázel divoký zášleh oka dívčina. Avšak to byl jen okamžik — blesk prolomiv hustý závoj mračen vyhasl a obličej dívky zahalil se opětně v chmury. Několik vteřin seděla zamyšlena majíc oči přivřené. Náhle však se vzchopila. Všechny rozpaky ji opustily — povstala prudce a vzkřikla: „Nuže ať žije rozkoš!"

Humprecht, který dosud klečel, povstal též. Nebyl více mocen sama sebe maje před očima jen cíl jediný — spanilou ženu, kterou hltal svým pohledem.

„Ať žije rozkoš," sípal, „rozkoš lásky věčně mladé, ohnivé a svaté. Ať žije rozkoš objetí a polibků, rozkoš, která spí na bílých ňadrech ženy a probouzí se na růžových rtech jejích úst. Jsi má, Salomeo, jsi má, rozkoši! Mám tě, bohyni lásky, a klaním se tvé neobsáhlé, moci. Vše kolem mne mizí — tebe jedinou zřím, ženo, kolébko útěchy a slasti! Jsi moje, jsi moje — jsi moje!!"

Je-li tomu tak, že vášeň, když ovládne člověkem, zvíře z něho učiní, bylo to zvíře, které vyřklo slovo: „jsi moje!"

Humprecht vrhl se na Salomeu. Tato ale uhnuvši se mu, popošla a otevřela dvéře do 284 její ložnice. Ve dveřích zastavila se a pohledla plaše na mladíka, jakoby ho vyzývala, aby ji následoval. Humprecht uposlechl a — oba zmizeli v komnatě.

Černín uchopiv dívku, strhl ji k sobě na lůžko.

Salomea nebránila se mu. Její levá ruka objala pevně šíji mladíkovu, pravice však nazdvihla podušku a — — Černín zaúpěl. Růžový paprsek krve potřísnil bílé podušky a mladík bez vlády klesl na zad. V prsou trčela mu dýka.

Salomea se vztyčila a s divokým vztekem pohlížela na oběť své pomsty, jež pozvolna dokonávala.

Mladík blábolil ještě cosi nesrozumitelného, sevřel křečovitě tvář, usiloval povstati, pak ale klesl vysílen zpět — byl mrtev.

„Bídáku!" zvolala dívka pohlížejíc s démonickou rozkoší na mrtvolu. „Ať žije rozkoš! Nuže nechať žije!"

A těžce oddychujíc opouštěla po zpátku komnatu.

Avšak síly ji opustily, musila usednouti.

„Porostena!" pravila zoufale zakrývajíc si tvář.

285 XXII.

Co toto dalo se na náměstí Betlémském, seděli ve večeřadle domu pana Heřmana z Chudenic tři osoby pohrouženy v živou rozmluvu. Byl to pán domu a hostitel, hejtman měst pražských pan Heřman Černín z Chudenic, jeho bratr pan Humprecht téhož jména, purkrabí kraje královéhradeckého, jenž v Praze návštěvou meškal, a zpovědník pana Heřmana a domácí přítel i učitel jesuita P. Mel chior Trevinnius, člověk to, který měl všechny nectnosti své řehole, ale ani jednu z jejích ctností.

Rozmluva točila se kolem mladého Humprechta, jenž, jak se otec domníval, právě meškal na zámku brandýském mezi nejvybranější panskou a rytířskou společností Otec neustále na něho vzpomínal.

„Těším se," pravil, „že jel k této slavnosti hejtmana brandýského, mého milého přítele. Obával jsem se, že se mu znechutila již každá slušnější zábava. Neboť v poslední době světlen svými ničemnými soudruhy liboval si v radovánkách, které nehledě k tomu, že byly velmi drahé, i jeho zdraví podkopávaly a na dobrém jménu mu škodily."

286 „Milý bratře," pravil Humprecht, „o tom nečiň si zbytečných starostí. To jest věc, která rozumí se sama sebou, a my též za mladých let nebyli jsme jiní. Nezazlíval bych Humprechtovi, nedovede-li ovládati bujnou svou přirozenost — pokud jen nic nečestného nepodniká a milému Pánubohu našemu věrně a pobožně slouží. Nemám pravdu, otče duchovní?"

„Souhlasím zcela," pravil jesuita pokorně, „s urozeným panem purkrabím, ačkoliv se přiznati musím, že i urozený pan hejtman pravdu mluvil. Nesmíme chovati se k mládeži příliš přísně, ale nesmíme též povolovati všem jejím choutkám a rozmarům. Především musíme vždy toho dbáti, abychom vychovali z mladíků muže bohabojné a svaté církve pokorné ctitele, jakož i nejoddanější sluhy a poddané našeho nejmilostivějšího císaře a krále, jemuž nechť Pánbůh všemohoucí, Panna Maria i všichni svatí dlouhý život a panování blažené a mocné dáti ráčí."

„Rozumí se, otče důstojný, rozumí se," podotkl Humprecht kývaje hlavou.

„Carissime pater," otázal se pan Černín, „pozoroval jste snad někdy na mém synu, že by se byl dopustil nějakého skutku bez287 božného, aneb jen myšlénku svaté naše náboženství urážející měl a vyslovil?"

„Chraň Bůh všemohoucí!•' zvolal jesuita skládaje ruce křížem na prsa. „Mladý panic jest mladík ctnostný a jako jeho urozený pan otec bohabojný a pobožný. Bůh odměnil nesmrtelné zásluhy vaše, vysoce urozený pane hejtmane, o sratou římskokatolickou církev a daroval vám syna, kterýž zvýší ještě lesk vašeho staroslavného zbožného rodu a rozmnoží jeho slávu a potomstvo!"

„Věřím vám rnilerád, otče důstojný, neboť vím, že osvícen Duchem svatým pohlížíte hlouběji v srdce lidská a poznáváte jich povahy mnohem jasněji a určitčji, než my ostatní. Tím více pak těší mne tento soud o mém synu, ježto pochází z úst tak povolaných. Milerád odpouštím mu poněkud ovšem nezřízené zábavy mládí, koje se tou pevnou nadějí, že záhy se mu zoškliví a sice tím dříve, čím dříve je pozná. Dobře pravil milený můj pan bratr, že i já nebyl jsem jinaký, pokud rok dvacátý usmíval se z mých očí A přece neodcizil jsem se ani cti, ani náboženství svatému, ani Jeho Milosti císaři, ani milému národu svému českému!"

„Klidně a spokojeně, milostivý pane, pohlížeti můžete budoucnosti vstříc. Praví mi 288 neklamné tušení — snad Duch svatý sám dává mi to vnuknutí, že urozený pan syn váš bude jednou nejpřednější zaujímati místo v tomto království jako pevný sloup svaté církve a jejích věrných služebníků kněžstva katolického a že zůstane jako i vy mocným a vzácným přítelem našeho svatého řádu!"

„To také pevně doufám* odvětil otec patrně potěšen tímto proroctvím kněze.

Krátce na to opustil kněz společnost vymlouvaje se na pozdní už dobu.

Pan Černín poděkovav se mu za návštěvu a ujistiv se jeho slibem, že co nevidět zase jeho domu tu vzácnou čest prokáže a jej navštíví, doprovodil ho až ke schodům, načež se vrátil do večeřadla k bratrovi zpět.

„Abych mluvil otevřeně," pravil, „působí mi přece Humprecht veliké starosti. Zdá se mi. že lehká jeho mysl nikdy nebude s to zanášeti se otázkami vážnějšími. I jeho bohabojnost, kterou pater Melchior tak vynášel, není taková, jak by se slušelo. Kostelu se vyhýbá, veselá pitka mnohem více ho láká nežli slovo boží. A kromě toho jest větroplach, který nemilosrdně utrácíme jmění, a to ve společnostech —" „Milý bratře," pravil Huraprecht, „chybuješ n sám sebe zbytečnými starostmi trýzníš, 289 pakli na také věci zřetel chceš míti. Nesmíš se domnívati, že dvacítiletý jinoch, v němž koluje naše krev, může míti již ustálené západy zralých mužů. To není ani možno, ani žádoucno. Mně naopak líbí se bujnost u mládí právě tak jako ráznost u muže a moudrost u starce. Nepřál bych si ani, aby již nyní nacházel se tam, kde my oba stojíme, neboť to by byl průběh žití nepřirozený. Nechceš z něho přece míti řeholníka. Naši ctihodní patres societatis Jesu chybují, chtějí-li všechno podrobiti svým ctihodným a nábožným obyčejům!"

„Sám na to již často jsem myslil a nevěděl sobě rady. Někdy strach o spasení jeho duše mne tísnil, jindy opět jsem uvažoval, ze, co by hříchem bylo u člověka, jenž život svůj službě boží zasvětil, není zločinem u mladého muže, který věnoval se válečnictví a službám veřejným. Miluje-li Humprecht sličné ženy, co je na tom divného aneb hříšného?"

„Hříšné by bylo, kdyby tak nečinil." dodal Humprecht zcela opravdově. „Musí se přece jednou oženiti!"

„I o tom častéji přemítám."

„Je to i na čase !"

Em. Zítek: Drama rodiny pana Daniele. 19 290 „Ba co více, nalezl jsem mu již nevěstu.

Znáš ji velmi dobře. Je to dívka mravů velmi uhlazených, bohabojná a počestná, byť i ne tak bohatá, jak bych přáti si mohl.

Neboť její otec, vážený můj přítel Bořita Smečenský z Martinic má mnoho dětí!"

„Mezi nimi pět dcer, nemýlím-li se?" odvětil Humprecht.

„Myslím, že jsem nemohl šfastněji voliti nežli nejstarší Elišku Koronu, o niž prý ucházeti se počíná Florián Jetřich hrabě Ždarský. Avšak mám za to, že Martinic nebude se rozpakovati ani okamžik, požádám-li ho za ruku jeho dcery pro svého syna!"

Humprecht schválil úplně volbu bratrovu.

Tak bavili se oba bratři dlouho do noci netušíce ovšem ani dost málo, jaké sklárnám' je očekávalo, a že zatím osud překazil nadobro všechny jejich krásné naděje.

XXIII.

Návrat.

Druhého dne záhy ještě ráno zabušil kdosi třikrát silně na dvéře domu „u zlaté l-otvyu.

Bohunka, která o půlnoci, jak slíbila, se byla vrátila z veselky své přítelkyně 201 Evičky, vyskočila s nízké stoličky, na níž seděla, a spěchala se podívat, kdo tak časné dobývá se do domu.

„Otevřte, ústa janičárů!" volal kdosi na ulici.

„Panenko Loretánská!" zvolalo děvče radostně, „otče Bendo, jsi ty to?' „Arciže jsem!" hlásil se Benda. „AKatuška je se mnou. Otevři!"

Dívce se podařilo odstrčiti konečně závoru a Benda veda za ruku Kateřinu valil se celou šířkou svého těla do síně.

„I vítám tě, otče Bendo. Kde jsi byl takou dobu?"

„Všeho se dovíš. Ó ta holota na mne vyzrála. Aby jim nosy upadaly! Kde je slečna Salomea?"

Dívka pokynula na dvéře přízemního pokojíku, odkud vyšla.

„Nekřičte,"' dodala, „tam spí. Stýskalo se jí chudince nahoře. A když jsem po půlnoci se vrátila, přišla ke mně a dala si přinésti lenošku. Usedla do ní a tak rozmlouvaly jsme spolu po celou noc. K ránu teprve spánek ji zmohl. Ted" spí opírajíc hlavinku o lenoch a ruce majíc složeny na klíně. Ubohá slečinka, co vytrpěla za posledních dnů!

Mnohá svatá nezkusila tolik !"

292 Avšak Salomeu lomoz v síni probudil.

Slyšíc známé hlasy povstala z leuošky a otevřela dvéře vedoucí do síně. Paprsek lampy ozářil tvář starého sluhy, jenž spatřiv svou paní za ruku ji chopil a ji políbil.

„Bendo!" pravila Salomea pološeptem.

„Zdráv jsi?"

„Z'lráv, milostivá slečinko. Zcela zdráv.

Venkoncem neměl jsem se zle!"

Při těchto slovích vstoupil do světnice a obě dívky za ním.

Salomea opět usedla do lenošky. Benda pak svlékaje kožich pokračoval: „Strčili mne do jakési klenuté komory, ale nebylo mi tam zle. Co Pánbůh chtěl!

Sedím asi hodinu a přemítám o svém osudu.

Nemohl jsem si vysvětliti, co se se mnou dalo. Náhle vstoupí ke mně přistárlý jakýsi plešatec. Pohlížíme na sebe hodnou chvíli, já na něho, on na mne.

,Mikši,' povídám —najednou jsem ho poznal podle bradavice na čele, která mu od těch časů, co jsme spolu byli v Turecku, o něco vyrostla — ,co pak mne neznáš?' ,Je-li možná!' zvolal i on, Jsi ty to, janičáre? Opravdu?' Za minutu seděli jsme vedle sebe a vyprávěli si své osudy. Ted1 teprve jsem po293 znal, kde to jsem a proč jsem se dostal do té studené díry. ó já to vždy říkal: ten mladý Černín je ničema! Říkával jsem to a je to pravda!"

Salomea se zachvěla a přejela rukou chvatné tvář.

„Vítti-liž, milostivá slečno," vyprávěl Benda dále, „že on to byl, co mue dal zavříti?

Ten ničema mne napálil. A víte snad také proč, panno Salomeo? Aby se mne zbavil, neboť jsem mu stál v cestě, co se vás týče — rozumíte mi! — Všeho toho dověděl jsem se oi Mikše, s kterým jsem vyseděl celé dny pohromadě. Kdyby nebylo tohoto dobrého muže, byl bych umřel dlouhou chvílí. Takto ale nebylo mi zle. Dnes ráno přišel ke mně Mikeš a povídá mi, že mu včera to panátko Černínovic nařídilo, aby mne ráno propustil.

Rozloučil jsem se tedy s přítelem. Slíbil jsem mu, že ho co nevidět zase navštívím, a tu jsem i s Kátuškou, kterou mi ten dobrák Mikeš včera přivedl."

Salomea neodpovídala — byla hluboce zamyšlena. Zdálo se, že Bendu ani neposlouchala.

Avšak Benda rozradostněn opětným nabytím svobody byl náramně nakloněn do žvatlání.

294 „Nu a co!" pravil prostosrdečné přistoupiv těsně k lenošce, na níž Salomea seděla, „z Vídně ještě nic?"

Salomea pohledla na něho a odvětila krátce: „Ne!"

„To je doba!" zabručel Benda obrátiv se k děvčatům.

„A co tu zevlujete, holky," pravil, „připravte raději snídaní!"

Dívky uposlechly a odešly postranními dveřmi do kuchyně.

Když Salomea ocitla se s Bendou o samotě, pozdvihla hlavu a patříc na svého sluhu pravila jemně: „Milý příteli, žádám tě, abys mi prokázal naposled ještě službu, na kteréž mi velice záleží. Slib mi, že učiníš, co ti nařídím, a že se nikdo o tom nedoví!"

„Milostivá slečno," odvětil Benda pokorně, „k čemu také okolky? Co pak mne neznáte?"

„Znám tě a spoléhám na tebe úplně!"

Vyňala list, který měla ukrytý za ňadry, a podávajíc jej Bendovi pravila: „Uschovej dobře toto psaní, a až se Jindřich někdy navrátí aneb naskytne li se ti jiná vhodná příležitost, odevzdej mu je do vlastních rukou!"

21J5 „Ano," odvětil Benda ukrývaje psaní.

„Avšak—" „Dnes navrátí se matka má i Pavel z vězení a zítra, ne-li ještě dnes opustí Prahu.

Já též!"

Benda patřil udiven na svou velitelku.

„Záleží mi na torn velice, aby se můj list dostal panu Jindřichovi Loselovi!"

„Milostivá slečno," pravil Benda, když byl poněkud utišil své podivení, „zamýšlíte snad navždy opustiti toho dobrého pána, který vás tak miluje? To není spravedlivé!"

Salomea mávla rukou. — Upadla opět v své dumy a nepromluvila více.

Benda po chvíli vytratil se ze světnice do kuchyně a nechal ji o samotě.

Čím více přibývalo dne, tím více rostl nepokoj Salomein — očekávalať matku. Stojíc u okna vyhlížela netrpělivě na ulici.

Když po chvíli objevila se Katuška, aby se optala, má li nahoře ukliditi a pokoje pro milou paní matku připraviti, Salomea prudce sebou trhla a obrátivši svůj zsinalý obličej zvolala polekána: „Neopovažuj se!' Kateřina, kteráž si nebyla s to vysvětliti tento výkřik, vzdálila se mlčky z komnaty.

296 Salomea klesla opět v lenošku zalomivši rukama nad hlavou.

Zatím přiblížila se očekávaná hodina a paní Perchta vrátila se z vězení do svého domu.

Plačíce uvítali všichni svou veiitelku a jejího syna. Katuška i Bohunka líbali jí ruce, a Benda stoje opodál utíral si oko.

Paní Perchta vidouc ho podala mu ruku.

Benda políbil ji po třikráte.

„Milé děti," pravila paní Perchta, „musíme se stěhovati. Musíme opustiti tento dům — tento — — ach, Salomeo! máme ještě kruté okamžiky před sebou!"

„Drahá matko!" pravila dívka šeptem a přitulila se k ní.

„Avšak přetrpíme i tyto zmužile, dá li nebeský Bůh!"

„Nebudeme dlouho otáleti," podotkl Pavel. „Čím dříve tím lépe. Včera ujednal jsem s panem Loselem — hle, tu právě přichází."

Opravdu mihl se kolem okna pan Martin Losel, otec Jindřichův, a krátce na to vešel do světnice.

,Pánbůh račiž vám dáti dobré jitro, drazí přátelé\* pozdravil přítomné.

„Dejž to Pánbůh!" odvětila paní Perchta.

297 „Přicházím, ctěná paní, abych dojednal s vámi koupi tohoto domu, a přináším vám zároveň peníze. Nechci, aby dům váš, dům mého přítele a druha mileného, pana Daniele z Výšková, octl se v rukách cizích a nepoctivých. Budu si ho vážiti a ctíti v něm vzpomínku na vás. Kupuji jej pro svého syna Jindřicha a on bude v něm bydleti, dopřeje li mu milý Bůh i Panna Maria dlouhého věku a šťastného stáří. A pročež mi pověz, milý Pavle, zdaliž souhlasí tvá paní matka, kteráž mne na tebe poukázala, s cenou, kterou jsem nabídl, či žádáte ještě více ?"

„Má paní matka," pravil Pavel, „souhlasí úplně s touto cenou, nezdá-li se vám samému příliš vysokou. Děkujeme vám, že jste dům našich předků a našeho nezapomenutelného mileného pana otce koupil, a že víme aspoň, do čí rukou se dostane !u „Jsme tedy sjednoceni?" odtušil konšel.

Po té vyňal několik měšců z obou kapes svého kožichu a položiv je na stůl dodal: „Tu jsou tři tisíce dukátů, polovička ceny smluvené. Ostatek nejdéle do dvou let zašlu vám tam, kam mne oznámíte."

Pavel přijal peníze, aniž by je počítal.

298 Konšel vzal opět svou hůl a klobouk a měl se k odchodu.

„Provázej vás Pánbůh, milí přátelé," pravil, „na všech cestách vašich cizinou. Nechať Panna Maria každé nebezpečí odvrátí od vašich hlav a dá, abyste se jednou zase vrátiti mohli do této drahé země, své kolébky.

Já pak vždy budu ochoten vrátiti vám tento váš dosavadní příbytek, budete-li si toho přáti!"

Podal ruku paní Perchtě, jež stiskla ji pevně, a majíc slzy v očích pravila: „S Bohem!"

Losel na to objal Pavla a políbil ho na tváři.

„Pozdravte Jindřicha," řekl mladík, „a svou celou rodinu. Bude li chtíti Bůh, uvidíme se opět!"

„Doufejme v něho, milý synu, on jest dobrotiví" Po té přistoupil k Salomeji. Pozdvihla k němu oči a patříc na něho pravila tiše, ale odhodlaně: „Splňuji, zač jste mne žádal. Vyřiďte Jindřichovi, aby byl šťasten a na mne zapomněl!"

Odvrátila se od něho.

„Salomeo," pravil Losel pohnut, „ani ruky mi nepodáte na rozchodné?"

299 „S Bohem!" odvětila Salomea a opustila pokoj.

Losel oddechl si, když se ocitl na ulici.

„Bohu díky," pravil sám k sobě, „konečně budu moci klidně spáti!"

Paní Perchta opustila též s Pavlem přízemí a odebrala se za Salomeou do hořejších komnat.

Vkročivši do pokoje zastihla matka dívku sedící na nízké stoličce a zakrývající tvář oběma rukama.

„Co je ti, Salomeo?" otázala se matka něžně.

„Matko!" zalkala dívka a vrhla se před ní na kolena.

„Mluv přece!"

Dívka objímala kolena své matky a třesouc se na celém těle stkala usedavě.

Paní Perchta marně se namáhala vynutiti z ní slova.

„Jest pohnuta," pravil Pavel tiše k matce.

„Dopřejme jí času, až se bolest utiší. A skloniv se k Salomei pravil: „Přemáhej se, Salomeo. Bolest, která tě nyní trýzní nad ztrátou štěstí, v něž jsi doufala — zmizí též během času. Čas vyhojí tvůj zármutek a vrátí tobě opětně poklid a útěchu. Ted na odchod třeba pomýšleti. Do 300 týdne musíme opustiti Prahu — — Opustíme ji ještě dnes!"

Salomea zavrtěla hlavou. Pak ale vzchopivši se patrně s napjetím všech svých sil pravila: „Matko, bratře! Číše utrpení není ještě dopita. Připravte se uslyšeti z úst mých hroznou zvěst. Avšak pro smilování boží, pro památku drahého otce, kteréhož jsem ctila, neproklínejte mne — nezatratto mne.

Nikdo neví a netuší, co jsem učinila. Zbude vám dosti času odejíti — — avšak neklňte mi — — pro milosrdenství nebes — —" „Co mluvíš, Salomeo?" zvolala paní Perchta ustrašena.

„Tam!" odvětila dívka a kynula na ložnici. Pak zakryla opětně tvář oběma rukama.

Paní Perchta pohledla ještě jedenkráte udiveně na klečící Salomeu, pak kráčela zvolna k ložnici. Stanula na prahu — výkřik zděšení vyrval se jí úst.

Na loži ležela mrtvola mladého Černína.

Paprsek zimního slunce proniknuv oknem do ložnice padal přímo na jeho tvář — — avšak teplo více jí nenavrátil. Vychladla navždy!

Paní Perchta zasmála se divoce.

„Tu ležíš, bídný tvore," vzkřikla a přistoupila těsně k posteli. „Více nebude stín 301 tvůj věšeti se na naše paty. I tebe zastihl trest Hospodina přísný, hrozný pro tebe i tvého otce! Ha! ten bude lkáti a rváti si vlasy a bolestí sešili. Tvá smrt urve mu srdce. To bude hrozné divadlo, až tě spatří bez ducha — mrtvého, studeného —— ó pomsta nebes vás zastihla ještě v čas, abych ji viděti mohla!"

Paní Perchta oddychujíc těžce potácela se nazpět k svým dětem. Pavel zachytil ji do náručí, ačkoliv sám nenadálým zjevem tak byl zastrašen, že sotva přemáhal zděšení.

Salomea očekávala mlčky a patříc plaše '• na svou matku ortel svůj z úst matčiných jsouc ochotna snésti jej trpělivě a bez obrany.

Když ale nikdo k řeči se neměl, zvolala: a Prchněte, dříve nežli se zpráva o zmizení Černína roznese. Dosud nikdo neví ničeho. Zavraždila jsem ho včerejší noci, když tento násilník m,ne i o to připraviti chtěl, co mi dosud zůstalo. Neklnte mi, drazí přátelé, nemohla jsem jednati jinak, měla-li jsem zůstati vás hodná!"

Salomea sepjala ruce.

„Běda nám, jsme ztraceni!" zamumlal Pavel.

„Zbabělý I-1 vzkřikla paní Perchta a objala svou dceru vášnivě. „Ničeho se nelekej, 302 čistý můj andílku. Bůh odpustí tobě tento hřích — Ó chápu vše — — všechno — — Ach kletba na ně — kletba. — Zapalte jim domy nad hlavou. AČ se zadusí — zhynou — — vražděte je, jako oni vraždí nás, zneuctí věj té je, jako oni zneuctí váti chtějí naše dcery. Kletba — —tt Pavel vida matku, ana sotva dech popadajíc a rukou mávajíc nad hlavou hrozná a zmatená slova vyrážela ze sebe, pospíšil k ní.

„Matičko — drahá matko," pravil něžně, „vzpamatuj se! Hle, opět ty chmurné napadly tě myšlénky! Třeba pomýšleti na cestu dalekou. Zastihnou-li nás, pak běda nám!"

Paní Perchta upřela tupý pohled na Pavla Zdálo se, že neslyšela ani jediného slova, které jí řekl.

Neodpovídala, ale její rty se pohybovaly, jakoby sama s sebou o něčem rozprávěla.

Salomea vinula se k ní a objímajíc ji stkala prosebně: „Odpustíš mi, matičko?"

„Milé dítě!" odvětila konečně.

Pavel mezi tím vkročil do ložnice a přikryl mrtvolu. Pak jal se hned skládati některé věci, které do ciziny vystěhovalce měly provázeti. Z větší části bylo vše již připra303 véno Salomeou, která zanášejíc se svým, hrozným záměrem, jejž také uskutečnila, učinila vše, aby rychlému odchodu z Prahy nic nestálo v cestě.

Zatím se paní Perchta utišila a přála si býti samotná. Chtěla přemítati o tom, co se má nyní státi. Myslila na to, jak by zachránila dítky, aby nepadly do rukou nepřátel. Záhy byla odhodlána, a povolavši k sobě Salomeu a Pavla nařídila mu, aby k večeru byl přichystán k odjezdu. Salomea že pojede s ním, ona ale že zůstane, dokud nebudou tak daleko, aby jim nehrozilo žádné nebezpečí. Pak že oznámí Černínovi vše a vrátí mu — mrtvolu.

Všechny prosby a výmluvy Pavlovy byly marný. Navrhoval, aby mrtvolu ukryli někde v domě a odjeli, že nežli ji lidé vyslídí, dávno budou za hranicemi.

„Neopustím tuto zem, kdež jsem se zrodila a kdež odpočívá můj drahý manžel.

Zůstanu. Přiznám se ke skutku — — milé děti, zármutek podkopal mé sily — dlouho-liž mohu žíti? Odvrátím podezření od vás tím že se sama ke skutku budu hlásiti. Budete žíti v cizině — snad Bůh se nad vámi smiluje a dopřeje vám, abyste se mohli jednou zase vrátiti. Pak zastavíte se na mém hrobě 304 .a já šťastna s nebes výšin vám budu žehnati.

To jest má vůle nezvratná, to je můj rozkaz!

Chci, abyste žili — nezbavujte mne té poslední útěchy!"

Dítky mlčely. — Pavel se zadumal a Salomea vyšla tiše z komnaty. Musila odejíti, aby uvolnila svému srdci, nebot ještě velký čin měla před sebou.

Pospíšila dolů a počala psáti. Když byla hotova, složila psaní pečlivě, zapečetila je a odevzdala je Bendovi s nařízením, aby je třetího dne doručil — panu Heřmanovi Černínovi z Chudenic.

Benda, ačkoliv příčinu nechápal, slíbil učiniti, jak si přála.

Pak velela, aby jí přivedl Pavla. Avšak tento právě vstoupil do světnice. Salomea vyšla mu vstříc.

„Jsem tomu velmi ráda," děla, „že při cházíš, bratře. Musím s tebou mluviti o věci vážné a pro nás, jmenovitě ale pro tebe velmi důležité!"

Benda se vzdálil vida, že chtějí býti o samotě.

„Budiž jasno mezi námi," pravila dívka klidně, takřka slavnostně. „Nedá se odvrátiti, co se stilo. — Nelituji svého skutku — naopak cítím se povznesenou a odhodlanou.

305 Zvítězila jsem a jseni hrdá na to. Dcera Rubešova umře počestná! Ó neděs se mých slov, nepohlížej na mne tak strnule. Vím dobře, co mne očekává, avšak nelekám se toho. — Vždyť to bude mou spásou. Avšak na tebe stále myslím. Nechci, abysi ty neb kdokoliv jiný trpěl za mne, pykal za hřích, kterýž já samojediná spáchala. Nesmíš urvati mi tuto zásluhu povznášející mne!"

„Nechápu, co pravíš!"

„Pravím, že musíš odjeti ještě dnes, poněvads zítra neb později by již pozdě bylo.

Myslíš, že tě ušetří, ačkoliv jsi nevinen, až se projeví, co se stalo? Bloudku! Oni nenávidí spravedlnost, nic neoí jim protivnějšího než ona. Pročež prchni, prchni bez otálení, dokud čas!"

„Sám, já jediný mám odejíti a bez vás?

Nikdy!"

„Musíš!" vzkřikla Salomea.

Pavel pokrčil rameny.

„Zde není více místa pro tebe! Uprostřed mrtvol i tvé by zvadlo žití. Jdi, zanes si vzpomínku na nás do daleké ciziny a přines ji svěží, až jednou se opět vrátíš, na náš hrob nazpět!"

„Salomeo, co zamýšlíš?"

Em. Zítka: Drama rodiny pana Daniele. 20 306 „Bláhový, což mohu jiného — než — — Avšak buďme klidni a uvažujme. Hodina rozchodu se blíží. Nuže rozlučme se. S Bohem, bratře, s Bohem!"

Vrhla se mu na šíji a patřila na něho plna něhy a lásky.

„Drahý, milovaný bratře, ať Bůh všemohoucí tvé kroky vede do přístavu budoucnosti šťastnější. Sejdeme se zase. — Avšak kéž hodně pozdě!" dodala jemně.

„Salomeo zapřísahám tě — — co hrozného přemítá tvá mysl!"

„Zůstanu tady s matkou. Za dva dny dosáhneš hranic země — a pak — pak šťast ně odejdu též!"

„Oni tě usmrtí!"

„Nikoliv — přijdou již pozdě!"

„Nešťastná sestro, sama-li chceš se zavražditi a oloupiti mne i starou naši matku — —u „Nekal mi tyto chvilky poslední. Odhodlán jest můj duch. Zemru, ano, tys to děl. A matka? Dlouho-liž mne přečká? — Škrtni naše jména ve svých myšlénkách a mysli jen na sebe. Nás nikdo více zachrániti nemůže — mne vražednici, a matku naši — šílenou? Což to nepozoruješ? Jdi, zachraň sebe, zachovej život sobě a své zemi, nás 307 ale ponech osudu, který jest neúprosný a již velmi blízký. U prachu otce našeho zapřísahám tě, odejdi!"

„Ted" tím méně, znaje tvůj hrozný úmysl.

Neodejdu odtud, nepůjdeš-li se mnou ty i matka naše. K takové-li ty mne zbabělosti nutiti chceš, abych sám sebe chráně, vás opustil v největším nebezpečí? Nejsem schopen také podlosti!"

Salomea se zamyslila. Pak pravila náhle: „Budiž, půjdu s tebou — —" Asi o druhé hodině s poledne povstal v domě „u zlaté kotvy" veliký poplach.

Katuška přiběhla celá uděšená k otci svému a oznamovala mu, že před chvílí odebrala se se slečnou Salomeou do altánu. Tam prý slečna hodnou chvíli se modlila, načež prý ji pro modlitby si poslala. Když ale opět s modlitbami se vrátila, nalezla slečnu na zemi ležící — bez ducha Benda pospíšil s dcerou do altánu. A krátce na to vynášel stařec, jehož oči se plnily slzami, v náručí tělo ubohé dívky — byla mrtva. Obli • čej její byl klidný, v srdci tkvěla dýka. Byla to tatáž zbraň, kterouž zprovodila se světa Humprechta V levé ruce třímala dívka křečovitě ústřižek papíru.

308 Když paní Perchtu k mrtvole přivedli, ubohá paní zprvu vytřeštila na ni zrak — pak ale vypukla v křečovitý smích — smích, jenž naplnil hrůzou všechny přítomné. Paní Perchta — byla šílená.

Po dlouhé teprv době Pavel upozorněn Bendou všiml si ústřižku papíru v ruce mrtvoly. Vzal jej a četl následující slova: „Pavle, žehnám ti a prosím, abysi splnil toto mé poslední přání. Odejdi z Prahy ještě dnešního večera — —" Pavel, když marně byl usiloval matku pohnouti, aby odejela s ním, uposlechl. Svěřiv péči o matku Bendovi, opustil večer sám a sám svůj rodný domov. Všichni s očima uslzenýma pohlíželi za mladíkem, jenž zmítán nejrůznějšími obavami a bez naděje vydával se na cestu — kam? Bůh to sám rozhodne.

Jediná paní Perchta seděla mlčky u mrtvoly své dcery prozpěvujíc jakousi ukolébavku, již tleskotem svých rukou provázela.

Na syna, jenž právě před chvílí se s ní rozloučil, nevzpomínala více.

309 XXIV.

Pomsténa.

Nenadálé zmizení mladého Černína způsobilo nejen v rodině, ale i po celé Praze veliký poplach.

Když druhého dne mladík, o němž doma se domnívali, že jest na plesu na zámku v Brandýse, se nevrátil, otec pospíšil k Jiřímu Adamovi Bořitovi Sn.ečenskému, nejstaršímu synu Jaroslava z Martinic, o němž věděl, že též k onomu plesu se chystal. Avšak pan Adam zaklínal se svým spasením, že pan Humprecht Černín v Brandýse vůbec ani nebyl.

Kdo popíše zděšení ubohého otce, zmatek, který pak nastal, když všichni sluhové a úředníci hejtmanovi po městě se rozběhli, aby hledali stopu mladého pána. Avšak všichni vrátili se s nepořízenou Tak uplynul den i noc, po kterouž otec starostí oka zamhouřiti nemohl.

Druhého dne ráno odevzdal vrátný panu Černínovi list, kterýž mu prý jakýsi stařec doručil, aby jej odevzdal panu hejtmanovi.

List tento pochází prý od Salomeje, dcery Kubeše z Výšková, jež tyto dny sama se zavraždila.

310 Pan Černín rozbalil psaní. Sotva však přečetl několik řádek — zavrávoral. List vypadl mu z rukou a pan hejtman vzkřiknuv zděšeně, prostovlasý a v jednoduchém kabátci domácím vyběhl z domu.

Pater Melchior, jenž náhodou přítomen byl, zdvihl udiven lístek se země a četl tato slova: „Urozenému pánu Heřmanovi Černínu z Chudenic, hejtmanu měst pražských. Nemohu umříti, abych Vám dříve nepověděla pravou příčinu, proč skutkem takovým obtížila jsem své svědomí a tím snad věčného zatracení, nesmiluje-|i se nade mnou Pánbůh všemohoucí a dobrotivý nanejvýš, zasloužila.

Váš syn pronásledoval mne opuštěnou, slabou, bezbrannou dívku a žádal ode mne — slyšte, pane, vyhrůžkami i prosbami nutil mne ke skutku, který kdybych byla spáchala, byla bych se dopustila zrady na nejšlechetnějším a nejdražším mi muži a zneuctila sama sebe. Oihodlala jsem se k hroznému skutku. — Věděla jsem, co činím. — Když přede dvěma dny večer ke mně přišel mučit mne svými hrozbami a urážet mne svými choutkami, zbavila jsem se svůduika a spáchala jsem vraždu, než bych ztratila čest. Zabila jsem já, Salomea, dcera pana Daniele Kubeše z Výšková a paní Perchty, manželky jeho, 311 já jediná b^z pomoci koho jiného, na svůj vlastní popud a nikým k tomu nebyvší svedena, vašeho syna. Na nikoho neodvažte se vychrliti krvežíznivou pomstu svou, neb já jediná jsem vinna. — Avšak sám sobě vzpomeňte, není-li tento hrozný osud, jenž vás stihl, zároveň trestem nebes za hříchy, kterýchž jste se dopustil proti nám. Milosti boží Vás poroučím umírajíc.

Salomea."

Pater Melchior, na jehož obličeji známky největšího zděšení se jevily, zvolal: „Libera nos a málo, sanctissime Domine noster, Jesu Christe. O plemeno kacířské, lide ďábelský! Dlouho-li ještě bude tě trpěti ruka Hospodinova na povrchu země? Blíží se konec světa, antichrist přichází, satanáš počíná panovati. Prokleta bud ta země do desátého kolena!"

Mezitím, co zpráva o zavraždění mladého pána šířila se po paláci a z jeho brány i na ulici vnikla, ubíhal zoufalý otec nevšímaje si udivených zástupů lidí, již na něho patřili, k domu „u zlaté kotvy". Bez ducha takřka vrhl se v dvéře volaje zoufale: „Můj syn! Kde je můj syn!"

Benda uvedl ho do prvního poschodí.

Černín vkročil chvatně do komnaty — 312 „Mé dítě! Vratte mi mé dítě!"

Zarazil se. Před ním na prkně podepřeném na dvou židlích ležela mrtvola mladistvé dívky zabalená v bílé roucho. — — Matka pohlížejíc lupě před sebe seděla na nízké stoličce u její hlavy. Zmatená, nesrozumitelná slova vypouštěla chvilkami její ústa.

Příchodu Černínova si ani nepovšimla.

Černín se zachvěl vida tento obraz. Stál okamžik mlčky. Pak obrátil se ku starci, jenž slze za ním stál a pravil spínaje ruce: „Starý muži, kdožkoliv jsi, ó rci, že nezemřel můj syn, že žije, a já té odměním svými poklady. — — Ó mé dítě, můj Humprecht! — On žije. Netrapte mněl" „Stala se vůle Páně, pane hejtmane. Tam leží váš pan syn. Nikdo neprobudí ho více!"

Otec zavrávoral.

Benda drže ho v náručí doprovodil ho až k lůžku.

Černín klesl na mrtvolu a vypukl v pláč.

Humprecht — jeho naděje, jeho štěstí, jeho vše, byl mrtev.

Vzlykot zaznívající z druhé komnaty probudil paní Perchtu. Vztyčila hlavu — — pohledla otevřenými dveřmi do ložnice. Děsný výkřik vydral se jí z ňader. Poznala 313 svého nepřítele a stojíc prostovlasá a s rukama zaťatými uprostřed dveří vypukla v křečovitý smích.

„Pomatena!" zvolala paní Perchta.

Zavrávorala a nežli Benda jí ku pomoci přispéti mohl, skácela se k zemi.. .

Doslov.

Tak skončilo se truchlivé drama rodiny pana Daniele z Výšková. Poslední její potomek, vyštván ze země, potuloval se v cizích zemích uprostřed národů neznámých opuštěn, chůd a bez naděje. Nikdo o něm nevěděl — kdo by se byl o něho staral!

Avšak přece kdosi.

Byl to onen šlechetný muž, který v dobách tak strastiplných byl podporou opuštěné vdovy paní Perchty, ženichem její dcery a přítelem jejího syna. Byl to Jindřich Losel.

Obdržev onen list, kterýž mu Salomea do Vídně na návod starého Bendy poslala, rozhodl se krátce, co třeba činiti. Beze všech průtahů oznámil, že se hodnosti své důstojnické navždy vzdává a že je odhodlán vrátiti se domů, kdež prý mu hrozí velké nebezpečí, nepřijde-li v čas.

A nečekaje ani, jaké se mu dostane odpovědi a zdali vůbec obdrží svolení, vyjel druhého dne z Vídně a chvátal k domovu.

Avšak cesta nebyla tak snadná pro nepřihodnou povětrnost. Do Prahy přijel, když už bylo pozdě. Právě konal se s velikou nádherou pohřeb zavražděného Černína, když 315 Jindřich sestoupiv s koně před městem, aby méně pozornosti budil, a zanechav koně v strážnici vojenské u brány, bral se pěšky do města a octl se na Malém náměstí, kdež zadržán byl proudy lidu valícími se ku pohřbu. Jindřich zvěděl hroznou zprávu o smrti mladého Černína z úst člověka vedle něho stojícího, jenž vida, že přichází z ciziny, velmi ochotně mladíkovi vyprávěl zprávu o smělém skutku nešťastné panny Salomeje. Jindřich ustrašen vyptával se dále, avšak stále tutéž slyšel novinu. Pospíšil na Betlémské náměstí Nalezl Bendu sedícího v přízemí. ' Spatřiv Jindřicha vyskočil stařec radostně.

„Milostivý pane! Ó kdybyste byl mohl o tři dny dříve přijíti — bylo by vše zachráněno!"

Po té odevzdal mladíku list, kterýž Salomea svěřila jeho péči.

Jindřich rozevřel chvatně psaní a četl nedočkavě. Salomea loučila se tam se svým miláčkem a vylíčila mu dopodrobna vše, co se udalo a co ji dohnalo ke skutku zoufalému. Zmínila se i o tom, co otec jeho od ní žádal, a dodala, že bude šťastna, jestli svou smrtí vykoupí svému miláčku spokojený život a blaženou budoucnost. Má konec jen prosila, aby si časem na ni vzpomněl a navštívil její hrob. že na onom světě hude jí velkou útěchou jeho vzpomínka.

Jindřich když dočetl list, klesl mlčky na sedadlo a zakryl si tvář. Slzy draly se mu z očí — — plakal.

316 Ještě téhož dne odebral se domů. Překvapení otce jeho nikdo nedovedl by popsati.

„Neočekával jsem tě tak záhy," pravil starý Losel na pohled klidně.

Jindřich potřásl hlavou, ale neodpovídal.

Neboť cítil osten pokrytství, jehož se otec proti němu dopustil, a neměl přece tolik smělosti, aby mu to řekl do očí.

„Nu slyšel jsi již," pokračoval pak pan Martin, „co vyvedla ta líbezná holubička, ta zbožňovaná tvá Salomea?—" „Otče!" vzkřikl Jindřich rozechvěn. .Nedotýkej se jména a památky této ubohé oběti.

Ona mi není méně drahou nyní, kdy jsem ji ztratil. Zničili jste ji. vy jste vinni jfjí smrtí! A s ní zničili jste i mne!"

Zamyslil se nepohlednuv ani na otce, jenž před ním stál s rukama sepjatýma a bled.

Jindřich položil mlčky list Salomein na stůl.

„Čti!" pravil k otci.

Pan Losel přečetl list a vzdychl hluboce.

„Synu!" pravil prosebně. „Slituj se uade mnou a i eodsuzuj mne. Vše to učinil jsem pro tebe!"

Jindřich neodpověděl. Vzal list, ukryl jej na prsou a opustil pokoj.

Několik dní na to opustil Prahu — šel dobrovolné do vyhnanství doufaje, 7e v cizině snad dříve vrátí se mu klid. Marný všechny prosby a zaklínání otcovy i matčiny. — Jindřich odejel.

317 A tak i pan Losel osiřel. Věru smutná odměna ho stihla!

Jindřich toulal se několik let v cizině nedbaje nic na prosby svého otce, aby se vrátil domů. Až po čtyřech letech zastihla ho zpráva, kterou zvláštní posel mu přinesl, že otec je churav a že by si přál — pro smilování boží — jak v listu se pravilo, se synem ještě mluviti, dříve nežli nebeský Pán na věčnost ho povolati ráčí.

Jindřich vrátil se tedy do vlasti Starý Losel žil ještě rok a skonal v řijnu 1628.

Jindřich ujal jmění a žil od té doby v Praze vzdaluje se úplné života veřejného. Matka jeho paní Barbora vzdala se též úplně již naděje na vnoučata.

O Pavlovi neměl Jindřich od té doby, co se do vlasti vrátil, nižádných zpráv, nebot válečné bouře zamezily veškeré spojení s cizinou. Evropa otřásala se rachotem zbraní — třicítiletá válka bouřila národy.

Starý Benda žil u Loselů jsa důvěrníkem a nejmilejším přítelem pana Jindřicha. Katuška pak se vdala za řezníka Vaňka a byla již matkou synáčka, jemuž Jindřich byl kmotrem.

Jindřich rád navštěvoval rodinu řezníka Vaňka, bavíval se celé hodiny s malým klučinou, kterýž měl jeho jméno, a byl štěstím mladých manželů tak okouzlen, že konečně i sám počal o tom přemýšleti, má-li celý svůj život obětovati jen truchlivým vzpomín318 kam aneb neměl-li by spíše pomýšleti na to, aby postaral se aspoň o nástupce.

Svěřil se Bendovi se svými myšlénkami.

Co tito dva přátelé spolu hovořili, známo není — jisto jest, že několik dní na to oznámil Jindřich své matce přání oženiti se, což tato vyslechla s velikou radostí. Jindřich vyzval matku, aby sama nevěstu mu vyhledala, což se stalo. Šest měsíců po té slavena byla svatba Jindřichova s mladou, zámožnou dcerou pražského měšťana Joachima Benešovského. Volba Jindřichova nemohla býti šťastnější. Rodina, veselá tvář ženy vrátily opětně muži, který tolik vytrpěl, lásku k životu a s ní i lásku k práci.

Tak uplynul opětné krátký čas a přiblížil se 15. listopad 1631. Byl to onen deu, kdy Praha uvítati měla ve zdech svých, ovšem jen na krátko, některé z oněch nešťastných obětí Bělohorské katastrofy, jež bud útěkem se zachránily, aneb výrokem soudů konfiskačních byly vypovězeny. Sašové vtrhli do Cech a s nimi celá řada emigrantů českých.

Bylo to v neděli dne 16. listopadu 1631, když vrátiv se s chotí svou z kostela domů, byl zpraven, že ho v komnatě kdosi očekává.

Paní Barbora sama s tváří poněkud zamračenou mu to vyřizovala.

Jindřich pospíšil a vstoupil do pokoje.

Zastavil se na prahu a pohledl na cizince oděného v oblek saského důstojníka jízdy.

Avšak Jindřich poznal i v tomto přestrojení 319 svého přítele — Pavla. Obejmuli se vroucně dojati k slzám.

A téhož dne ubírali se oba mužové oddávajíce se truchlivým vzpomínkám navštívit hrob drahých zesnulých. Jindřichovi byla cesta k hrobu tomu velmi dobře známa .

Pavel zdržel se v Praze as čtrnáct dnů.

Pak poslán byl posádkou do Rakovníka, kterýž Sašové v moci své měli. Do Prahy více se nevrátil. Neboť štěstí válečné opětně naklonilo se ku straně císařských. Sašové byli vypuzeni z Čech. Pavel vytáhl s nimi. A od těch dob nezvěděl o něm Jindřich více.

A tu končí naše vypravování.

Ó kéž by i tu končilo utrpení našeho národa! — —


Holder of rights
ELTeC conversion

Citation Suggestion for this Object
TextGrid Repository (2023). Czech ELTeC Novel Corpus (ELTeC-cze). Drama rodiny pana Daniele (vydání ELTeC). Drama rodiny pana Daniele (vydání ELTeC). . ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001C-F27D-5