„Která z nás půjde as nejdříve na oddavky !?"

hlasno toužebně vyslovila kvetoucí dívka sedící ve prostranné, čisté světnici selského stavení při stěně na lavici a tázavě pohleděla na několik družek, které tu s ní prodlévaly.

„Pro kterou nejdříve ženich přijde!" odtušila jiná a zraky všech utkvěly na štíhlé postavě dívky, která sama stranou jich stála a zadumaná ven v zasněžený kraj pohlížela. Některé z nich se usmívaly a jiné opět závistivě se tvářily, ač nikdo nevyslovil, že mlčky ven hledící čepeni nejdříve kyne. Snad to všechny cítily.

Všakté to byla také dívka, jíž se žádná ze družek, ač jich tady celá kupa seděla, co do pěknosti nevyrovnala. Byla holka jako břízka hezky rovno vzrostlá, ve tváři jako matina svěží a každý její pohyb přímo vábil, lákal a sváděl i kdyl sebou bez úmyslu pohnula.

Nyní si rozhovoru svých přítelkyň nevšímala, ač byl právě úplně místný, docela časový a mladým pannám příslušný.

Ne že by jím pohrdala, ale měla již tu vlastnost jako by vrozenou, že musela mít vždycky něco zvláštního, u ostatních děvčat neobyčejného. A to ne z žádné pýchy, ale již tak od jakživa.

Jako teď! Družky její začaly o vdavkách a ona nic, jako by ani svobodná nebyla a jako by dnes studničky pan farář evangelium o sv. třech králích nečetl a pan kantor včera na dvéře začáteční jejich písmeny za zpěvu altu s diškantem „o tom černém vzadu" umělým švabachem křídou nenamaloval a tak začátek masopustu nezahájil.

Stála tady tak zamyšlená a teprve když ji smích milých družek vyrušil, tu se od okna odvrátila a na ně pohleděla.

„Ano Viktorka půjde z nás nejdříve na oddavky!" nyní již děvčata přímo volala a ze zardění milé družky se radovala.

„Jen si z toho nic nedělej," napomínala ji jedna, „čeká to na nás na všecky a pro tu chyba by byla, kterou z nás by to neštěstí nepotkalo!"

Než oslovená, dcera žernovského sedláka Mikše, se tomu nyní sama do smíchu dala.

„Kdybych se mohla vdávat bez ženicha!" prohodila. „Ten mně schází a vy skoro všechny alespoň po dvou máte!" odbyla vysměvačky.

Některé chtěly se pro tuto pravdu durdit, ale jiné ji hned v žert obrátily, s nímž okamžitě na Viktorku dorážely. Ta chudáček, ač se teprve nyní ve proud hovoru vmísila, nedala se ani dost málo zmásti a statně se jim všem postavila. Jako milou krásou je všecky převyšovala, tak i rovněž slovem je překonala, třebas tolik pokušitelek se do ní dalo!

„A že k vám, Viktorko, nejdříve někdo na námluvy přijde!" prohodila kterási.

„Tak zase z nich odejde !" zasmála se Viktorka.

„Ale máš to smrtelný hřích, že jsi již tolik šviháků odbyla!"

„Vždyť jsem pro žádného nevzkazovala!" smála se dále napadená. „A ostatně, která do vdavek chuf máte, jen mně to pošeptejte a já vám hned po pořádku své nápadníky budu posýlat. Já si ještě svět kazit a mladý věk strpčovat nebudu!"

Tím ovšem ihned všechny, i ty nejsmělejší zarazila, tak že se ve prostranné jizbě Čapkova, zrovna vedle cesty z Červené Hůry na Žernov vedoucí stojícího statku náhle ticho rozhostilo, jako by tu nejméně desatero na nastávající masopust předychtivých panen ani nedlelo. Žádná z nich se více na Viktorku neodvážila, aby se nezdálo, že po tom vdávání tak náramné touží — — 10 Děvčata sešla se sem dnes na s v. Tři krále odpoledne na slacřounký klep, k němuž každá kousek látky přinesla a k němuž každá nějakou novinku k náležitému uvážení a probrání věděla. Jak to na dědinách bývá. Ve vsi Žernově, na vysokém vršku nad divým proudem řeky Úpy romantickým údolím s hor do kraje kvapící rozložené, vždy dívky vespol jako růže jednoho keře držely a společná rokování odbývaly v některé usedlosti, kamž za nimi později chasníci docházeli, aby. je přítmím domů doprovodili a při sváteční zahálce alespoň sladounkou hubinku si zasloužili. Jak to na českých vsích od jakživa bylo a jak tomu snad Pán Bůh dobrotivý pominouti nedá!

Venku dnes zavládala milá, tichá povětrnosť.

Zemi i střechy příbytků již správně od sv. Martina pokrývala několikráte obnovená a při sypaná vrstva sněhu, na nebi koulely se šedé spousty oblačných mraků, které slabounký tah větru od půlnoci zvolnoučka ku poledni hnal a které třením svým to způsobovaly, že mráz polevil a oblevu bylo cítit.

Milý to zimní čas, kterým se pěkně putuje, když tak snížek pod nohou mile chroupá a do hlavy utěšené myšlénky a nápady vstupují.

Starý hospodář, sedlák Čapek, když se mu děvčata ,k dceři do světnice nahrnula, tak si pokojně oblekl dobrou beraninou podšitou kamizolu, vzal svou zamilovanou dřevěnku ze šípkového kořene 11 uměle viesenburským ovčákem vyřezávanou, sebral vzdělaného kocoura s tabákem, na hlavu nasadil sváteční vydrovici a šel se podívat nejprve do vsi a pak vypozorovat časy.

Aby doma té chase nepřekážel. Však panímáma také poodešla, aby bylo mezi děvčaty ostychu netřeba. Však to oba dva z vlastní zkušenosti znali.

Pantáta Čapek si nejprve po sadě pochodil, na zajíce, kterým obzvláště mladá jabloň svou korou je zvláštní pochoutkou, pohuboval a pak zvolna a vážně, jak se na něho, panského, usedlého a možného sedláka slušelo a patřilo, chtěl se odhrkat někam na doutku-^Do krčmy ne! Tu zdejšísedláci nevyhlecravalilíTkdy, vycházejíce ze zásady, že hospody jsou pro poutníky, kteří domova nemají a tam že má teda jeden to provádět, co doma dělat nechce. A pijáci ani karbaníci tady nebyli, leda že se nějaký zvrhl, a tomu to také dlouho netrvalo, že byl u konce a usedlost jeho přešla do cizích rukou.

Pantáta Čapek zapomněl se děvčat zeptat, kde je tatínek doma a proto si ještě ze sadu, z té milé lednové pohody do světnice zaskočil, aby vyzvěděl, kde již se společnost shromáždila, aby ji teprve od statku ke statku vyhledávat a honit nemusil.

Když do jizby vstoupil, tu právě možnou hádku všech s Viktorkou přetrhl. Když pak odcházel, tu si také, statně si odkuřuje a po lepých dívčích pol stavách se zalíbením se dívaje, neodepřel, aby jich nepoškádlil.

„Holky, venku je tak krásně, že to jednoho svádí, aby se na námluvy rozběhl. Já být tak ve svobodné kůži!" zatoužil a usmál se, že se mu ústa po příči celé dobrácké tváře rozšířila.

Děvčata jako pěny stichla a opět všecka se zatajeným úsměvem na rozdurděnou Viktorku se zahleděla.

Šprýmovný staroch nevěděl, že ji tím chtějí pokoušet a ani se nestaraje o ženské malichernosti domníval se, že snad nějakého šviháka dnes očekává a o tom právě s družkami rozprávěla. A proto myslil, že ji nejvíce oblaží, když ji tak mile popokouší. Aby se dlouho nezmeškal, ihned se do toho dal.

„Mně se tak zdá, že vás to některou nemine a že dnes se nad vaším věnečkem rozhodne. Podle všeho bych řekl, že tamhle Viktorka se již nemůže dočkat" — poznamenal a s úsměvem si odfukuje bral se pryč, děvčata samotná dále zanechávaje.

Těm nemohlo se nic více hoditi jako toto.

Ihned se se smíchem na družku poznovu vrhla.

Než ta se másti nedala a pokojné dále mlčky ven do zasněžené krajiny, kterou se cesta od Červené Hůry k Žernovu vinula, pohlížela, číhajíc na slovo, které by obrátiti a obráceným opět své pokušitelky jak náleží vyplatiti mohla.

13 „A ona se chce proto hněvat!" poznamenala kterási z děvčat.

„I toto l" zasmála se Viktorka. „Ani dost málo se nebudu hněvat. To bych se musila uzlobit, kdybych se pro každou návštěvu ženění chtivého panáka zlobit měla. Podívejte se, holky, ven na cestu.

Mně se zdá, že to jdou namlouvat a já s vámi s kterou koliv chci vsadit, že jdou jisté k nám.

Oč?!" sebevědomě dodala a očima potutelně a vítězně zasvítila, ač jí jako zralá jahoda svěžími rty trpký úsměv zahrál.

Z vyzvaných družek žádná ani dost malinko chuti neměla s Viktorkou v sázku vejíti, ba zdálo se, že si ani žádná představiti nedovede, aby námluvčí jinam šli nežli k Mikšovům.

Ani jedinká se proti tomu neozvala, ale všechny nahrnuly se k oknům plny zvědavosti, kdo a odkud si to zase na Žernov pro ženu přichází a jestli za to stojí.

Jenom mladší sestra Viktorčina Mařenka, nemohouc se ke sklu dotlačiti, dovolila si učinit poznámku.

„Možná, že jdou za mnou!"

„Ale dříve jistě budou žádat o Viktorku," prohodila některá z dívek. „A jestli ta odřekne, tak budeš moci paběrkovat. Bez toho dostaneš, co nebude Viktorka chtíti" kousavé a vysměvačné zavznélo.

14 „Nešťl" zasmálo se děvče. „Za Viktorkou se ani žádný nekola nebo tralda neodváží, tak že mohu být jistá, že dostanu muže pěkného!"

Tu se již mezi dívkami k oknu také prodrala a ven hleděla, kdo to jde.

„Však vidíte, jak je tenhle hezký! Že byste jím žádná nezhrdla!" smála se, nic nedbajíc, že ji družky tak nemilosrdně škádlily. „A který pak to je ?" dodala.

Na to hlavně všechny shromážděné byly zvědavy. Nesmírně je ta náhoda překvapila, čím obzvláštní družku pokoušely, to se najednou vyjevilo a zajisté jenom jí to platilo. Mnohá se domnívala, že snad přece bude Viktorka sklamána, ale nahlas to nepověděla žádná. A pak dokonce ne, když již příchozí poznaly. Tu věděly a troufaly najisto, že námluvčí jdou za Viktorkou.

„To je ze Všelibi Čepelku l" poznamenala nejvíce bystrooká.

„Martince družba jde s ním!"

„A starý!"

Děvčata mohla na námluvčích oči nechat.

Staroši, družba a oblíbený tlampač a vůdce poutníků do Vambeřic a do Svatonovic ke Studánce, Martinec a starý Čepelka, sedlák z blízké vsi Všelibi, v bílé kožichy odění o dobré babykové, ostře kované hole se opírajíce, kráčeli v hovor zabráni napřed. Za nimi pak ruce v kapsách modravého 15 kabátce z rychnovského sukna maje zastrčené a furiantsky kulem sebe se rozhlížeje, statně si vyšlapoval švihák s opentlenou ratolestí rozmarýnu, za beránkem nové pangrótky.

Byl zabrán as sám ve své vlastní myšlení a ve své vlastní touhy. Hovorů rozšafných svých vůdců nedbal a asi sám podle svého dychtění budoucí své časy, které mu po dnešních námluvách nastanou, si maloval.

Staří, každý také se snítkem rozmarýnu na prsou, po možnosti již starobou nahrblá svá záda přímili, jako by u vědomí vážného úkolu, který podnikali.

Martincovi jako by ve vlhkém sněhu noha vázla, ale Čepelka tlapal, jako by šel bez odporu na jisto.

Zdálo se, že má na to dokonce úpis v kapse. Jakž také jinak, když byl největší sedlák ze Všelibi a sám by takovou jednu žernovskou usedlosť z úvratí svých pozemků sestavil. Děvčata na statku u Čapků dobře uhodla, kam námluvčí míří.

Dědici sedláka čepelky se zalíbila Mikšova Viktorka, starý doslechl, že sličné děvče již celý mandel ženichů odbylo a proto pranic neodporoval, když si syn zamanul, že by ji chtěl. Starému to spíše lichotilo, že si tak vybírá. Že Mikeš je možný a že dceři dá jistě dvě čtvrtce dvacetníků těžkého tereziánského rázu ještě i s Panenkou Marií na 16 rubu, to vědél také, a tak proč by se neprošel a námluvy nesmluvil.

Že ho u Mikšů jako těch patnácte před ním neodbudou, na to počítal jistě.

Když na Žernov kolem Čapkova statku se svým prflvodem vcházel, tu mohla na něm děvčata okny vyhlížející oči nechat.

Mnohá násilně upřímný povzdech lítosti v ňadru musila potlačit, mnohá kousavý výtrysk závisti ututlat. Jenom Viktorka stála zadumána a lhostejné za švarným a bohatým ženichem pohlížela v toužení, aby šel jinam a ne k nim, anebo aby šel za sestrou a ne za ní!

„A že nejede a jde pěšky! Taková pěkná sanice a on doma dva páry koní jako malovaných!"

prohodila jedna z děvčat, která se nyní ven vytrácela, aby se na vlastní oči přesvědčila, kam námluvčí zaměřili. Mohli se také třebas jenom pro pana kantora stavovat a pak dále do Zliče jít.

Než námluvčí školu minuli, do vsi zahnuli a mezi staveními všetečným zrakům zanikli, aby jistotně k Mikšovům vešli.

Té Viktorky!

n.

Když se dnes na sv. Tři Krále žernovský sedlák Mikeš jak náleží svátečně naobědoval a děti se po poledni do vsi rozprchli, tu staroch, nacpav 17 si svou zamilovanou dýmečku na hlavičce s jelenem a na troubeli s kůží z užovky, zadýmal si a za stůl se posadil. Chvíli zamyšlen o něčem přemítal a uvažoval. Napotom čelo vrásek plné si pohladil a na manželku zavolal.

„Dnes, panímámo, snad nás nikdo sužovat nepřijde!" prohodil.

Statná žena starostlivého ve tváři výrazu, v oděvu nanejvýš čistá a v těle tak pěkně zakulacené huclatá, jenom rameny pokrčila a oddaně na manžela pohleděla.

„Já nevím, pantáto, jestli budeme mít pokoj.

A to víte, já to s nimi tak dobře neumím, jako to dovedete vy. Je vás, pantáto, až radost poslouchat, když jednat začnete. Martince do kapsy vstrčíte!"

lichotila hospodáři hospodyně. Hospodář dobře chápal, kam panímáma touto obzvláštní chválou bije a čeho docíliti se snaží. Proto ihned přímo s pravdqu se vytasil, aby také ostatně vyslechl, co tomu všemu panímáma řekne.

„Ty, poslouchej, mne to již mrzí!" začal a od stolu vstal a jal se prostornou světnicí přecházeti.

Panímáma velmi dobře věděla, na co manžel naráží, ale musila se stavěti, jako by hlava její nad jeho nebyla. Jak se na panímámu sluší, aby s náležitou uctivostí a patřičným obdivem pantátu vy18 „A prosím vás, pantáto, co pak se vám stalo?"

ihned se ptala.

„Ale poslouchej, člověk se již pro ty šviháky ze stavení ani hnout nemůže. A to zrovna v neděli. Je to s těmi holkami hotový trest!" toužil sedlák a statně si při tom vykuřoval, až ho celého hotová mračna a oblaka dýmu obklopovala a samé panímámě do očí štípala.

Tomuhle stesku se musila Mikška zasmáti a starého z jeho broukání vyvésti. Ostatně on jenom na to čekal. Vždyť rodiče srdcerádi pro děti již něco podstoupí a to obzvláště tak starostliví jako byli manželé Mikšovy.

„I vy muži nehřešte na dobrotu boží l" spustila selka. Ale ne snad nevrle nebo mrzutě, nýbrž jak nejrozmarněji dokázala a dovedla, tak že se krocený pantáta, jsa ostatně kárán, blaženě usmíval.

„Buďte rád, že si té holky někdo všimne a že o ni hoši stojí l" „Bodejť by o takový obrázek nestáli!" houkl starý, a dobře oholené, buclaté tváře se mu zasvítily. „Je zrovna po tobě!" zalichotil při tom panímámě.

„A tak proč hubujete?"

„Aby člověk seděl pořád doma!" opět nutil se do nevole Mikeš.

„Jenom již trpte! Ten rok, dva to přečkáte a pak budeme mít svatý pokoj!" těšila ho selka.

19 Pantáta velmi dobře pochopil a porozuměl, kam panímáma útěchou svou bije a nač naráží, ale nechtěl chápat. Musil slyšet přímo, aby panímáma přece jenom nějakou chytristiku neměla za lubem.

„A proč bych trpěl?" broukl, jak nejpřísněji dovedl.

„Protože, pantáto, holky vyvdat musíte!" zasmála se mu panímáma.

Tím ho úplně porazila, tak již raději o tom stichl a zcela klidňouce dále si vedl. Načal ihned jinou.

„Ale když aby je do rdávání jeden strkal a nutil!" stýskal sedlák. „Já nevím, po kom se ta naše Viktorka vrhne. Každá druhá by již dávno nám z poslušnosti vypověděla a ta pořád ty hochy má k lepšímu. Co jen ti různí lidé těmi zbytečnými pochůzkami za ní marné bot roztrhají" — — „O to tu nejméně běží!" smála se pantátové starostlivosti panímáma.

„Ale prosím tebe l Holka jenom tím zbytečně do lidských řečí přichází, pořekadlem se stává a pořád jistého se spouští a na nejisté čeká," uvažoval sedlák po světnici přecházeje a i tabáku v dýmce vyhasnout nechávaje.

„Já myslím, pantáto, že Viktorka zmeškáno nemá a že se vždycky vdá. Však on někdo přijde, 3* 20 za kým pobělme sama!" zastávala se milé dcery máti.

„Ale kdo to třebas bude?!" starostlivě zatoužil otec.

„Koho bude mít ráda a kdo se jí bude líbit!"

mínila matka.

„Když myslíš!" povolil sedlák.

„Jako já bych si také nebyla nikoho vzala jiného nežli tebe !tt zalichotila mu panímáma.

A mohl by byl přijít kníže!" podotkla.

Tím rozdurděného a ustaraného pantátu valně usmířila, tak že k nistěji do koutku vyhaslou dýmku vyklepal, poznovu nacpal a z čerstvého si s chutí zadýmal. Jak náleží se mu bafčilo, celý svět ho těšil a teď na nic hubovat ho více ani nenapadlo, ač si již mnohokráte pevné umínil, že přece jednou skrze tu umíněnou Viktorčinu paličatost jak náleží spustí. Aby měl konečné pokoj.

Vždyť se ani v den sváteční ze stavení hnout nemohl.

Jako dnes, zrovna na sv. Tři krále.

Když šel ráno z ranní, tu si povídal, že dnes doma nebude za nic, ale zatím panímáma ho tak pěkně ohnula, že zůstal a čekal, jestli snad přece někdo nepřijde, aby ho slušně po dávném obyčeji přivítal a po případě sám, jinak pomocí Yiktorčina vzdoru odbyl.

21 Mnohého ze ženichů skutečně litoval. Nejeden byl člověk možný, dobrý hospodář, žádný outrata a hodný muž. Viktorka byla by na mnohé místo přišla do plného, byla by milována, ale ona toto ne a ne.

Starého Mikše to Často až mezi očima pálilo, když pomyslil, co dokonalých lidí, kteří jeho dům a rodinu důvěrou a úctou obmyslili, odbyti musil.

Ale nebylo nic plátno; Viktorka řekla ne a on za ní k oltáři a s mužem nemohl. A když se k tomu ke všemu panímána ještě na její stranu postavila, tu musil pantáta pro uvarování křiků v domácnosti raději ustoupiti, ženským povoliti a za pravdu jim dáti. Jenom toho nestrpěl, aby nějaké chyby švihákům přičítaly. Viktorka musila kiátce říci: já ho nechci, a konec.

Dnes chtěl sedlák Mikeš přece jenom mezi sousedy zase jedenkráte zajíti. Ale i při své nejlepší vůli a nejkrásoějších úmyslech nemohl.

Zůstal pro každý případ doma, aby snad námluvčí dům prá/dný nenalezli.

Když se dnes s tou myšlénkou již smířil, že nikam nepůjde, tu poznovu s panímámou hovor rozpředl.

„A prosím tě, pověz mně, jestli ještě nějaký svobodný hoch na světě je, který by u nás nebyl a jestli někdo žije, kdo by se k nám nebál!"

zahovořil.

22 „No počkejte, paatáto," spustila troufale selka, „jací kabrňáci ještě přijdou. Jako za mnou chodili« — _ Tím valně pantátu neutěšila. Jiné nápady mu na mysl šly.

„Já jsem jen v obavách, aby se ta milá holka vdala štastné, aby byla spokojená a my žalost místo radosti neměli," zahořoval sedlák.

Panímáma, veliký dubový stůl se skříženými a otrnožeriými nohami bílým ubrusem pokrývajíc se těmto strachům pantátovým usmívala.

„Vy si té holky tak nevšimnete. Ta je zcela jiná, nežli Mařenka. Docela obzvláštní a mně pořád něco jako by šeptalo, že na ni proto také něco zvláštního čeká!" povídala.

„Snad pán nějaký?l" škubl sebou jako štírem uštknutý sedlák a postava jeho jako by ku stropu se zvýšila.

Panímáma poznala, že svou troufalostí přehnala a chybovala.

„To jsem nepovídala!" okamžité se hájila a sedláka usmířiti hleděla.

„Však ať ne!" houkl tento a z dobráka stal se rázem zuřivec. „Slyšela jsi, jak sestru mé báby páni zničili. A toho se já dožít nechci l" Při tom jal se po světnici přecházet, jako by měl někam na kvap. Ani před riesenburskýrn správcíkem na robotu za svých mladých let, když 23 ještě na Náchodsku před vládou vévody Petra z Kurlandu bývala, tak nechvátaval, jak dnes se rozháněl.

Panímámě při tom slzy oči zalily. Ona ve starosti o dítě něco řekne a pantáta se tak na ni rozsápati, jako by kdo ví co vyvedla. Málem byla by se do mráčků hlasitých pustila, než v tom ozvaly se na dvoře hlasy a u pelechu na řetěze zavyl pes. Selka okamžitě pláče nechala a chvatně k oknu pospíchala, aby nahlédla, kdo a co to za neznámé do statku hosti vchází.

Než omeškala se. Kolem okna mihl se jí již jenom proutek rozmarýnu. Že to jsou námluvčí, to poznala.

„A ti si popílili, aby jich někdo nepředešel!"

zasmála se najednou z pláče.

Pantáta hleděl se všemožně opanovat a také to dokázal, že se co nejpřívětivěji a nejradostněji tvářil, když se dvéře otevřely a hosti jimi do teplé jizby ze studeného věnčí vstupovali. Sedlák byl nyní tomu sám nesmírně po vděčen, že neodcházel a doma zůstal.

Až otrnul, když uhlídal, kdo to za Martincem přichází. Tohoto namlouvače se nenadal. Však již chtěl Martincovi vyčinit a vyhubovat, proč pořád někoho vodí, když ze zkušenosti ví, jak to všecko dopadne, Ale dnes mu nezazlívaj.

Všelibského Čepelku jaktěživ by na námluvy na svůj stateček nečekal. Že pro nic jiného nepřišel, to věděl. Všaktě i dosC smělá a snivá panímáma se tohoto skoro ulekla.

„Vítám vás všecky!" pln rozpačitosti je Mikeš vítal a židlice se srdéčky v lenoších a s krouženými kulatými nohami jim ihned podával.

„Děkujeme pěkně !" odpověděl za všecky k řečnční již pojednaný schválně tlampač Martinee po jizbě se rozhlížeje, jestli tu snad někdo k rodině nepatřící neprodlévá, aby ho pryč odeslal a nerušen svou řeč k patřičným osobám přednésti mohl. Když nikoho neuhlídal, tu ihned svou spustil. Mikeš tu oráči slyšel již mnohokráte, ale proto přece musil dát ten největší pozor, aby mu ani slovíčko neušlo. Velice by urazil toho, za koho Martince mluvil.

„My, jak tu jsme a jak nás znáte, nepřišli jsme k vám posedět, ale vážnou věc s pomocí boží projednat."

Sedlák podle rozmarýnu dobře věděl, proč přišli, ale musil se na to po dávném mravu pěkně na všecko po pořádku vyptat.

„A čím vám mohu za vděk učiniti ?" ptal se a srdce mu již napřed v těle poskakovalo potěšením a jistotou, že se dnes o Viktorčině svobodě svatosvatě rozhodne. Toto si ona ujít nedá a sedlák již v duchu čítal, čím mladého Čepelku odmění.

i Přece jenom měla panímáma dobře, když jistila, že ten holčin odpor na škodu jí nebude!

Velmi si to liboval.

„My vás i vaši rodinu známe jako lidi hodné a dokonalé a myslíme, že ani tuhle proti sousedu Čepelkoví a jeho synu ničeho nemáte, pro co byste inu mohl zazlívat, že se opovážil váš práh překročit, aby vás o vaši dceru pannu Viktorku ve vší poctivosti a řáduosti požádal! Což já tuhle ve jménu pantáty Čepelky činím a doufám, že s nepořízenou neodejdeme!"

„Já si to také myslím!" dodal bohatý sedlák ze Všelibi, když tlampač skončil. Martince za své řeči zkušené a bystré své oko s Mikše ani nespouštěl a pátral, co se asi v jeho nitru děje. Mel na něho dobře nalíčeno a tecř číhal, jak to dopadne a co Mikeš odpoví.

Martinec se skutečně nemýlil, nebot oslovený byl opravdu na rozpacích. Tohle to se mu ještě nestalo. On se chystal odpovědět, co dceři dá a oni se ho najednou na to ani neptají. To mu připadlo velmi podezřelým. Nebo aby Martinec na tak důležitou věc zapomněl? To je k neuvěření.

Snad někam jinam nejdou a nestavili se tu, aby si žert stropili? Masopust zrovna nastával a v Martinci, který již odtud několikráte s nepořízenou musil v téže záležitosti odejít, byl také rarach zašitý. Ale to by se mu nevyplatilo I 26 Mikeš ihned hleděl to vypátrat, na Čem asi je.

„Jenom ne tak čerstva," odslovil jim. „Ted!

jste pověděli, co chcete, tak se posaďte, abychom si o tom mohli šíře porokovati."

Když toto vypověděl, lišácky po tvářích všech pásl, jak si asi povedou. Kdyby si nechtěli sednout, tu by věděl, že se nechtí meškat, že dále spěchají a že ho jenom poškádlit přišli. Byl by s nimi podle toho zatočil. Aby se námluvčí po věně neptali?! Kdo pak tohle to jaktěživ slyšel?

Avšak Mikeš přicházel ze překvapení do překvapení.

Sotva že hosti k usednutí pobídl. Čepelka ihned se v kožiše na židli jako král na trůn uvelebil a spokojeně se usmíval. Martinec naň mrkl jako na znamení, jak to šikovně navlíkl a že z té pšenice koláče budou. Sám zůstal stát.

„Tak o čem chcete rokovat?" tázal se Mikše.

„To víte vy nejlépe, o čem jste se zmínit zapomněl," spustil tento. „Jak pak bychom svatební smlouvu psali, když jsme nic neujednali!"

Tu ujal se slova čepelka.

„Však tuhle strýc Martinec vám to pověděl dost pěkně, že chci tamhle pro hocha vaši dceru Viktorku!" povídal.

To bylo Mikšovi přece jenom mnoho a panímámě již krev do tváří až vstupovala a hlava se jí nad tím štěstím milé dcery zatáčeti začínala.

27 Než Mikeš se másti nedal. Že to žert již není, to poznal, ale přece jenom se ještě nějakého háčku obával. Takový družba všelijakou schválnost provede, obzvláště když na jedno místo několikráte musí. Pokládal si proto za svatou povinnosť, s Čepelkou sám, jak náleží se dohodnout, aby pak, až bude ruka v rukávě, z nedorozumění nějaké vojny nebo ostudy nepovstaly.

„Počkejte, příteli! Ale bývá obyčej, že rodiče dítě a bez pomoci nikam nevydají, obzvláště když jsou jenom trochu starostliví!" odpověděl na Čepelková slova.

A sotva že domluvil, Mikška tu již jala se na celé kolo svého jazyka vykládati, co všecko Viktorka dostane.

Než bohatý sedlák jí ten výklad brzy přetrhl.

Vstal si na ni.

„Já, panímámo, po tom se neptám. Jestli vy své dceři něco dáte, tedy jí to neuteče. Vy jí to dáte. Ale já ani můj syn nic jiného nechceme, nežli ji samotnou. Poslouchejte, Mikši, dáte nám ji?"

rázně a přímo zahovořil Čepelka. „To víte snad, že nám Pán bůh požehnává a že nám bude jedno, bude-li majetnosť u vás nebo u nás. Vždyť budeme potom svoji lidé!"

Takto promluvil Mikšovi ze srdce. To se mu líbilo. Tihle lidé jsou první, kteří po věně Viktor28 čině nebažili, a proto byl až nadšen, jakou z toho měl radosí, že přišli.

„Já i tuhle panímáma svolíme ke všemu, bude-li mezi vás Viktorka chtít !a ochotně pronesl.

„Bodejf by nechtěla," zasmál se Čepelka. „Jen pro ni pošlete, at nám to sama poví!" přál si.

Až dosud byl Martince samý úsměv, ale jakmile čepelka tohle pronesl, tu rázem smíchy zašly a místo nich by sedláka hoií po zádech přetáhl.

Pýchu domýšlivou! S chutí byl by odtud utekl.

Jestli pak nemohl vzít slovo a ruky dání od Mikše tatíka a bylo by vyhráno. Holky se na takové věci ptáti, jestli chce nebo ne! On to nejlépe věděl ze zkušenosti, kolik svateb již tato hloupá otázka zvrátila. Jako by v desateru nebylo čtvrté boží přikázání !

Ale již bylo pozdě. Jestli jenom to nemohl předejít, aby k tomu nedošlo!

Ihned mu potěšení zašlo a již byl jako na trní. Však panímáma byla do jisté míry podobného s ním náhledu, neboť ven vyšla, jedině zajisté jenom proto, aby Yiktorce domluvila — — Za to ostatní mužští byli v té nejlepší míře.

Žádný ani dost málo nepochyboval, že holka bude brát jako rybka na mušku. Čepelka se domníval, že tak zpozdilá nebude, aby nechtěla, a Mikeš myslil, že proti sobě jednati nedokáže. Tolik rozumu zajisté měla, aby tím nejlepším nezhrdla. Možná . 29 dost, že se již s tím Čepelkovým dávno dobře, ba lépe znala.

Ohlédl se po něm.

Chlapík jako javor! No, však se ukáže. Viktorka hned poví přímo.

Když viděl panímámu ven vyjít, tu byl již ubezpečen, že to dopadne nejlépe. Snad dokonce o tom nevěděla a jej tak nepřekvapila?

Aby si Martince všiml, to mu nenapadlo. Měl tu vzácnějšího hosta a snad dokonce již přízeň — — „Jen aby tu již byla!" toužil. „Takové štěstí udělat, do takového místa se dostat!"

Mikeš ani nedokázal svou radost tajit! V m.

Když Viktorka na všetečnou se rozběhnuvšími družkami opuštěna ve světnici Čapkova statku osaměla, tu jí až mráz a hrůza obešly. Tušila, že všelibský Čepelka jde za ní. Pamatovala se, že mladý jeho syn všelijak ji vyznamenával a ona že to jako od mnoha jiných přijímala. Ted" si také vzpomněla, že od něho na Bohušíně na pouti perníkové srdce vzala, aby je jiné družce, která žádného nedostala, dala.

Až se toho pomyšlení poděsila.

Ale přece doufala, že za ní snad nejde.

30 „Já ho nechci!" pevně si povídala. „Já si sama vyberu!" umíňovala si pevně a Čekala, s jakou holky přijdou.

První jako na koni přiběhla její sestra Mařenka. Byla celá zdivělá, když jí zvěstovala, co a jak.

„Poslouchej, Viktorko, oni šli k nám!"

„Tak zase půjdou od nás!" odsekla jí tato celá se chvějíc.

Než nepohněvala ji. Mařenka pokračovala.

„A jistě za tebou!"

„Bodejd za tebou," poznovu se rozdurdila Viktorka, jsouc všecka rozčilena.

„Tak pospěš domů!" vyzývala ji sestra.

„Nepůjdu!"

Mařenka leccos byla by jí předhodila, ale v tom již se vracely jiné holky s takovoutéž.

„Tohle, Viktorko, nepouštěj!" ozvalo se mnohé upřímné slovo.

„Když ho nemám ráda!" přímo se přiznala obzvláštní dívka a všecka se až třásla patrně cítíc, kterako jedná proti sobě.

„Zvykneš mu!"

Na to již Viktorka zarputile mlčela a zadumána opět dále v zasněžený, nedohledný kraj pohlížela, jako by z toho nejistá svou jistou spásu očekávala.

Když ona tak mlčela a se zamyslila, tu zamyslila 31 se s ní také i většina družek. Některé jí za pravdu dávaly, ale žádná byla by tak tvrdohlavou nebyla.

„Však oni ti to rozmluví!" prohodila kterási.

„Martinec hovoří jako kněz!"

„Tak at se vdává! Já to neudělám!" odbyla ji Viktorka.

Tato slova pronesla tak, že se nad nimi holky až pozastavily. Tohle by se říci neopovážila žádná.

Co z toho Viktorce vykvete? Takové jednání jí ani ty největší její závistnice neschvalovaly.

„Na koho pak čekáš?" zeptala se ji jedna z nich.

„Já nevím l" smutně se přiznala tázaná a dala se do štkavého pláče.

Holky měly tímto případem již první masopustní sváteční odpoledne pokažené. Všechny se jaly šťastnější, ale jinak všem milou družku těšit a konejšit Všelijaké rady jí dávaly, ale Viktorka již k utišení nebyla.

„Vždyť si ho nemusíš vzít!" vyhrklo z Mařenky.

„Však já také si ho nevezmu!" odpověděla jí sestra.

„Tak si ho vezmu já!" troufala si holka.

„Takového ženicha ze vsi nepustíme l" prohodila.

„Já za sebe nemohu l" omlouvala se Viktorka.

„Jen kdyby ti poručili!" poznamenala opět některá.

„ Ale náš tatínek to neumí!" chlubila Be Mařenka, chtíc již celou věc nějako zamluvit. Než pokoušela se marně. Vešelt právě do světnice od Mikšů posel, že pantáta vzkazuje, aby šla Viktorka hned domů.

Do té jako by udeřilo. Zbledla, smutně, se zaslzenýmá očima po družkách se podívala a mlčky dala se od sestry vésti domů, — na námluvy.

„Mnoho štěstí!" přály jí holky, než Viktorka neslyšela přemýšlejíc, co otci řekne. — Yiktorka ubírala se domů asi co noha nohu mine a doma ji rodiče s takovou dy chtivostí a nedočkavostí očekávali, jako by se ne o její vdavky, ale o jejich samých spasení jednalo.

Mikeš teprve nyní začal úzkostlivě trnout, jestli ji posel ve vsi nalezne a matka jí kolik kroků napřed vstříc šla, aby ke spěchu vyzvala.

Neměla nyní ani dost málo důvěry ve šfastný výsledek výhodných námluv. Musil by to být div divoucí, aby s nimi podivné to děvče bylo spokojeno. Panímáma věděla, že u něho pozemské statky jako u každého mladého, nezkušeného Člověka pranic neváží a že si cenu jejich jak náleží předložit nedovede. Proto se strachovala, aby Viktorka i dnes třeba podobný nějaký náhled nemela.

„Ale tu já nepovolím!" těšila se a děvčeti ještě dále vstříc vyšla. „Snad se někam neschová! ?"

obávala se. „Ale to ona neprovede. Spíše si dá vše říci, nežli by se skrývala!" těšila se a uhodla.

Sotva že si toto domyslila, již Viktorku uhlídala, kterako zvolňoučka s poskloněnou hlavou k domovu se loudá. Panímáma viděla, že je zle.

„Počkej, dítě," povídala si sama k sobě, „dnešky si po štěstí šlapat nebudeš." A ještě celou spoustu kroků vážila, aby se s dcerou co nejdříve sešla a trochu ji oblomila.

„To jsi hodná, že jdeš!" chválila ji, jako by nepozorovala, s jakou nechutí Viktorka přichází.

„Už jsou pryč?" vyhrklo z děvčete.

„Kdo pak?" s tajemným úsměvem vyzvídala panímáma.

„Ti všelibští!" vzdorně řekla Viktorka.

„Čekají na tebe, aby z tebe udělali nevěstu," sladce zvěstovala jí matka a k dceři se důvěrně přitulila, jako by také alespoň drobítek její radosti z toho velikého štěstí užíti chtěla. Ale místo aby se dcera potěšením zachvěla, ona mráz po zádech ucítila. Všaktě rnatce studeno jeho také neušlo.

„Mamičko, já nechci!" zaúpěla podivná holka.

„Ty musíš!" náhle z veškeré sladkosti v rozhodnou přísnost přešla máť. „Tatínek dal již své slovo a to ty svými vzdory rušit nesmíš!"

„Ale když já Čepelková nemám ráda," naříkala dívka, k matce se tulíc, ač tato ve svém rozhorlení se jí vzdalovala.

3 34 „Máš, nemáš, ty si takového možného hocha musíš vzít. Kdybys tak nechtěla udělat, sama bys si po svém štěstí šlapala, a věř mně, holka, že bych já mela již sama strach, aby tě k tobě tak milostivé nebe za tvou hříšnou umíněnost a vyběrčivosť jak se patří nepotrestalo!" horlila panímáma dceru nyní opět ku předu vedouc.

Viktorka nyní nevěděla, co má činit. Takové řeči musila slyšet a ona na chlapíka ze Všelibi žádné chuti neměla. Jí ještě nikdy ani nenapadlo do opravdy, že by si někoho měla na vždy vzít, že by ho měla mít ráda, že by ho musila poslouchat a oni ji pořád do podobných věcí nutili a hnali. .

Ač uznávala, že to s ní jenom dobře a nic jinak nežli dobře myslí, přece jenom se nemohla spřátelit s tou myšlénkou a s tím pomněním, aby uposlechla. Něco podobného učinit se jí tak protivilo, jako kdyby viděla mladé hrušni bujnou korunku, která směle k nebi výhonky hnala a pudila, ulomit. To se jí nezdálo ani dost málo místným, aby se dala takto zkrátit.

„Maminko, řekněte, že jste mne nenašli!"

prosila Viktorka.

Než marno!

„To by bylo tak pěkné, aby se ženich dověděl, že jsme tě zapřeli. To by nestálo Vťčně věkův za ty řeči a pomluvy," domlouvala jí panímáma.

ť/ 85 „Já mu, maminko, řeknu, že ho nechci!" určitě vyhrklo z děvčete a slzy mu náhle z očí vymizely, jako by rázem vyschly.

„Jen se opovaž!" vyhrožovala jí matka.

„Tak co mám dělat?- tázala se dívka i při své umíněnosti.

„To, co ti tatínek nařídí!"

Více bez života nežli jarostí oplývajíc, vstupovala dívka do světnice, kde námluvčí příchod její již nedočkavě očekávali. Obzvláště tlampač Martince schnul strachy a obavami, jak že to dnes všecko dopadne. On podle svého rozumu soudil, že ta tvrdohlavá, „nemoudrá" holka ani nepřijde.

Když ji viděl do světnice vcházet, tu málem se zaradoval, že se dala na statek přece jenom lapit, když jí však ve tvář pohleděl, tu mu radosf ihned přešla. Byl by Mikše za pasisko za jeho povolnosfi vytřepal. Potřeboval on ji volat a s ní o takových věcech mluvit. Teď uhlídá, jak to vše dopadne.

Zase jedna cesta marná!

Když se Viktorka do světnice jako by vpotácela, tu si starý Čepelka s úsměvem na to povstal, ruce do kapes vstrčil a nohy rozkročil, aby vyslechl, kterak syna jeho nejhezčí holka v celém kraji chce.

Se zalíbením na spanilé děvče pohleděl a oči na něm mohl nechati. Ochotně na přivítání její 36 odpovédél a Mikšovi pokynul, aby se tedy ptát začal.

Ten již věděl, že chyboval. Panímáma na něho mrkla a sdělila mu tak, že Viktorce opět vrtochy ve hlavě straší. Pantáta se zamrzel, ale na jevo to nedal.

„Poslouchej, Viktorko, tuhle soused Čepelka tě pro svého syna za ženu chce. A to víš, že v písmě svatém na kolika místech stojí, kterako podobné věci sám Pán Bůh člověku schvaluje a že si přeje, aby dívka rodiče opustila a muže následovala. Proto nám pověz, že i ty jsi tohoto božího nařízení poslušná a že si tuhle toho ženicha za muže vezmeš!"

Mikeš to tak pěkně pověděl, že by to snad ani obratný Martince šikovněji navlíknout nedokázal, ale milá holka byla tím snad více nemile dojata, nežli ji to potěšilo.

Mlčky s jednoho na druhého pohlížela, oči se jí zalévaly přívalem slz, ruce se jí ve pěsti svíraly a horko s mrazem najednou jí jako tělem přebíhaly.

Pozorovala dobře, že všichni přítomní s dychtivostí na odpověď její čekají a viděla také, že jsou jistí tím, že odpoví „ano." Všaktě jí to máti dost venku zřetelně naznačovala, ukázala jí, že si to sama přeje. A ta duše dobrá přece ničeho špatného nebude pro ni, pro svou dceru toužiti a 37 ona přece nemohla ne a ne říci to, čím by všem zadost učinila. Bouřilo jí to v prsou tak, že jí byla pružná i povolná šnčrovačka těsná. Když na matku sotva očekáváním a strachy dyšící pohleděla, když na dobrého svého otce patrně jenom blahým očekáváním se usmívajícího popatřila, tu bez mála najednou byla by svolila a pěkného jonáka chtěla. Avšak v tom oči pozvedla, aby se na něho dříve ještě nežli své slovo vyřkne a svou svobodu na vždy zadá, přece ještě také podívala, tu jí přišlo kouknout na družbu, na Martince !

Zachvěla a otřásla se.

V tom okamžení připadlo jí, že tenhle muž s obzvláštní vroucností, když vede processí buďto do Vambeřic nebo do Svatoňovic, se modlící, datíelsky se na ni šklebí a číhá, aby po jejím svolení vybíral za to jako při pouti od poutníků bohatou odměnu za své přičinění, jehož se nyní rázná a přímá dívka až zhrozila. S tolika ženichy tady ten člověk již byl — — Při tomto pomnění se Viktorce hlava zatočila, vůle svoliti rázem jí z hlavy zmizela a ona náhle před otcem a matkou na kolenou klečela a krásné, oblé své ruce k nim prosebně zdvihala, zaslzené oči obracela a při tom hořce plakala.

Nevěděla, kterak by se jinak tohoto zkoušení a dotírání, které se jí najednou tolik zhnusilo 38 a zprotivilo, zbavila a sprostila. Dala se do prosení.

„Matičko, tatíčku," zaúpěla. „Čím pak jsem se tolik prohřešila, že mě doma nechcete a že mne pryč vyháníte a nutíte?"

Hořký pláč jí další slova přerval, ale toto rodičům dostačilo, že se oba toho poděsili a tázavě po sobě se podívali.

Tu Martince, když to uhlídal, jako by s úsměškem a zlomyslností na starého Čepelku se podíval.

Ten porozuměl, že je to pokárání, proč sem chodil, a tohoto se dožíti toužil. Strnule na dívku i na Mikše pohlížel.

Sedláka jednání dceřino nejprve velmi nemile překvapilo a zle popudilo, když však milé děvče opravdu usedavě plakat slyšel a panímámu nelíčené lítostivě na ně pohlížet viděl, tu jako by se mu v prsou něco hnulo a jako by více ani slova ze sebe vynutiti nedokázal.

Na dceřinu otázku opravdu odpověděti nedovedl jinak, nežli že ji konejšil.

„Vždyť tě, Viktorko, z domu nikdo nevyhání!"

povídal.

To si ovšem dcera ujíti nenechala.

„Tak, prosím vás, nenuťte mne do žádných vdavků. Vždyť ještě nemám zmeškáno!"

Toho opět ujal se všelibský bohatec a Viktorku za slovo chytil.

„Milá holka, chceš-lí brát, tak ber. My na tvou zvůli čekat nebudeme!" spustil. „Můžeš být ráda, když se na takový statek dostaneš, jako je náš" — — Než tu chlubný sedlák nepochodil.

„Mně je, pantáto, lu rodičů dost dobře a já k vám nikdy netoužila. Tak ke mně nemluvte, poněvadž mé rodiče zlehčujete, jako by mně co jíst dát neměli!"

Viktorka se rozpálila, snědá líc se jí do ruda zapálila, temné oko jí zahořelo a zaplálo a štíhlá postava se natáhla, že až ke stropu dosahovala.

Rázně se sedlákovu vyhloubání opřela, tak že ho rázem zkrotila, ale žár jeho pýchy neudusila. Líbit si to nedal.

„Juž se jenom nenamáhej!" vskočil jí do řeči.

„Teď bych té již ani pod střechu nechtěl. Kdo ví, co v tobě vězil" A již chápal se hole, aby z nezdařených námluv odešel. Martinec ho s mladým následoval a přece litoval, že se to nezvedlo.

Mikeš je vyprovázel, ale jen aby se neřeklo, že je nechal odejít jako žebráky. Ihned se zase vrátil do světnice, ale ještě dobře zaslechl, kterak odbytí hubují . . .

IV.

„Dítě! Viktorko!" naříkala selka Mikška, když Se za odcházejícími námluvčími dvéře zavřely.

Poděsila se toho, když i tito s nepořízenou odcházeli. Přímo to jí zalomcovalo a citlivou hrudí jí otřáslo, když pomyslila, že dcera její již i takovéhoto ženicha odbyla — — Starostlivá máti doufala, že si Viktorka Čepelku jistotně vezme.

Domnívalať se až dosud pořád, že si je sličné děvče svých předností vědomo a že proto si zúmyslně mezi ruky jejími chtivými šviháky vybírá a že čeká na nějakého, který by svým majetkem nad ostatními chasníky tak vysoko stál jako ona stála nade svými družkami svou krásou.

Těšila se, že Viktorka ve své umíněnosti ihned sleví, jakmile takový přijde.

A dnes se dostavil Čepelka, jemuž na půli náchodského panství rovného ženicha nebylo a ona zase ho odbyla. A bez důvodů, beze příčin, jež by ona starostlivá a zkušená matka za bernou minci přijati mohla.

S lítostí i bolem zároveň se na umíněnou dceru zahleděla.

Ta opět již po svém jako by zamilovaném obyčeji ven sadem na posněžený kraj a v zachu41 melenou dáli pohlížela, zdajíc se tam něco hledati a po někom srdcem dychtiti a toužiti.

Na matčino zvolání ani slůvkem neodpověděla, jenom si zhluboka a stísněně oddechla. Byly tu ve prostorné světnici nyní s matičkou samotný.

Ani sestra Mařenka, netušíc nic dobrého, sem nevešla.

Když si Viktorka zhluboka a skutečně upřímně oddechla, jako by se jí nějaký těžký balvan od srdce odvalil, tu najednou matce se zdálo, jako by jednání milé dcery pochopila. Ihned chvátala vyvědět, jestli se nemýlí. Nepochybovala!

„Poslouchej, Viktorko, ty máš někoho tuze ráda!" spustila na dívku. „Hned mně pověz, kdo je to!"

Děvče se smálo a plno ochoty s takým úsměvem kolem jahodou se zardívajících rtů na matku podívalo, skokem měkkými svými rameny na šíji se jí zavěsilo a beze zdráhání povědělo, koho má tuze rádo. Všaktě to také matka zvěděti dychtila, aby jí to milování podle potřeby přetrhla. Než byla k slzám sklamaná, když uslyšela, koho že Viktorka má tuze ráda.

„Vás, mamičko!" zvěstovala jí dcera.

To selku sice velice potěšilo, ale tuze malinko upokojilo. Věděla, že jí Viktorka lháti nebude, ale přece snad vlastnímu svému sluchu ani nedůvěřovala.

42 „A nikoho jiného?" tázala se.

„Tatínka a Mařenku také!" přiznávala se dcera dále.

Nad tímto vyznáním se již Mikška skoro už pozastavila. Buďto jí dcera klamala, anebo ona jí křivdí.

„To ti Pán Bůh nakazuje!" rozdurdila se.

„Ale já se té ptám, jestli někoho nemáš tak ráda jako já tatínka!"

„Maminko, ne," rozhovořila se Viktorka. „To víte, že bych vás prosila, abych si ho směla vzít!"

rozhodně a přímo vyznala dívka.

„Ale, jestli on tě bude chtít?" podotkla matka.

„Když ne, tak zůstanu svobodnou!" rozhodla a již opět její věrné oči bloudily v dáli a v nepřehledném sněhu, tam kde se na konci obzoru země, sídlo smrtelných lidí, s nebem, příbytkem věčného Boha a rozhodčího lidských osudů snoubí.

Matka se jí za toto pro mladou dívku přehříšné vyznání chystala právě důkladně mateřsky vymluvit, když se v tom z výprovodu do světnice navrátil staroch Mikeš. Byl až hrůza rozmrzen.

Všaktě takovéto jednání, jaké prováděla Viktorka, žádného starostlivého otce valně by neoblažilo.

Mikeš se tak snadno nedohrál, ale co mu dnes dcera provedla, to mu přece lhostejno nebylo.

„Poslouchej, holka, jestli tobě Pán Bůh tvou umíněnosť promine, tak nebude spravedlivým!" za43 huboval a na dceru se ani nepodíval. „Po štěstí si šlapat, to zrovna dobře nebývá!"

„Ale, pantáto, jenom jito nezazlívejte," najednou se dcery zastala máti, aby možným hříchům v čas předešla. „Nelíbí se jí a to my nepřemůžeme.

Proto jí zlořečit nemusíme!"

Tu se sedlák vzpamatoval.

Srdcerád by byl ve své ro/hořČenosti pronesená slova zpátky vzal, než již bylo pozdě. Ucítil, kterako chyboval, že tak příkře a přísně jednání dceřino odsoudil. Hněv ho okamžité přešel — — „A proč pak ho nechceš?" ptal se Viktorky.

„On mne chtěl na vás a ne sám, ale pomocí Martina!" zanaříkalo děvče a hlavu poklonilo, aby do běloučkého fěrtochu příval horkých slz chytilo.

„Ale když jsi bláhová, vždyt bys si Martince nevzala!" vykládal jí tatík a již byl by se málem za Čepelkou rozběhl, aby se navrátil.

„Když neměl tolik odvahy se mnou dříve promluvit a jenom za ženu si mne jednal" — — Tuto řeč jí otec přetrhl.

„To bylo a bude!" jako zkušený rozhodl.

Viktorka vzdychla. Matka jí dobře porozuměla a tiše si dodala: „A co nespokojených manželů se souží!"

Než pantáta již k rozpravě nebyl. Všecek rozrušen jizbou přecházel a opět se mu na mysl draly myšlénky jako havrani černé.

44 „Jen aby nás s tou holkou za tyhle nerozumy něco zlého nepotkalo!" toužil a panímáma nemohla ani slovíčkem odporovati, protože jí již také něco nemilého nitrem prochvívalo tak, že se jí oči slzami zalévaly. Jenom Viktorka stála na pohled klidná u okna a dále sadem v zachumelenou, nedohlednou dáli, přes hory a doly ven vyhlížela, jako by odhodlaně vše očekávala, co ji potkati mělo za to, že nechtěla toho, koho jí družba přivedl.

Den zatím i se svým odpolednem míjel a sklánělo se k večeru.

„Nepůjdeš za děvčaty?" připomenula panímáma Viktorce, když jí trudy trochu přešly.

„Maminko, nepůjdu," rozhodlo děvče. „Ani bych se mezi ne dnes nehodila!"

„Ba!" zahučel starý a teď teprve si zase poznovu nacpal a zabafčil, aby pozapomněl. Jak mohl mít v tuto chvíli jednu dceru znamenitě zaopatřenou a jak mohli teď pěkně námluvy zapíjet!

A to darmo pomýšlet! Jenom co z toho bude.

Leda po vsi smíchu a mimo dědinu nevůle — — Však to nic jiného nezaslouží, když si někdo po štěstí tlape!

Staroch pořád ještě myslil na Čepelku a na jeho statek.

„A že na saních nepřijel!" litoval. „Možná, že by si ta holka dala říci, když by rolničky zvonit 45 uslyšela a pomyslila, že tak do Skalice bude moci jezdit!" povídal si.

Ale již bylo pozdě, však se také pomalu stmívalo a čepelka byl s Martincem dávno doma ve Všelibi a to asi pohněván k neusmíření.

Když se sedlák Čepelka ze statku Mikšova venku na ostrém tahu čiperného lednového větru ocítil, tu teprve po náhlém a neočekávaném překvapení se trochu vzpamatoval. Yšaktě opravdu on, jeden z nejmožnějších usedlíků na celém náchodském panství, hravě z námluv na návsi se octl. Teď skoro ani nevěděl, jak ho u Mikšů odbyli.

Zrovna se mu to právě nelíbilo a ani dost malinko ho to netěšilo. Všaktě si dobře všiml, když sem jako by na jisto šel, že ho půl dědiny pozoruje a sleduje a že každý zvědavě dychtí vidět, jak u Viktorky on, nejbohatší námluvčí, dopadl.

Těšil se, že pochodí nejlépe a zatím pochodil docela tak jako každý druhý — — To bohatého sedláka do té největší míry popudilo, obzvláště když se tak po oknech žernovských usedlostí podíval a všude jako by zlomyslnosti plné tváře postřehl. Za jeho dobrotu l OQ 46 chtěl daleko chudší dívku jako nevěstu na svůj statek přijmouti, on jí v ústrety přišel, on jí to sám nabídl a tak byl odbyt !

To starému pýchovi všecku krev do hlavy vehnalo, že se sám před sebou styděl, že se tak dal zahodit. A teď když pomyslil, jak se mu as lidé proto vysmívají, jak mu to pohanění přejí — — Tu by se byl hrdý sedlák raději hluboko pod tou zasněženou zemí viděl, nežli tak na odiv žernovským dědinou s nepořízenou a košem kráčeti.

„Kdybych měl s sebou alespoň koně!" želel a ruce v pěstě hněvem zatínal. Tak si ještě jaktěživ nezadal. „Já dobrák, abych Mikše do rozpaků nepřivedl, sem se pěšky sněhem brodím, protože na statečku místa nemá, kam by mé koně postavil, a tohohle se dožiju?!"

Taková věc by konečně i lhostejného sedláka dost pohněvala. On měl tolik ohledů a za to dostalo se mu takového odbytí, jako by byl nějaký chalupník a ne sedlák ze Všelibi.

Cítil to, kterak tento případ i při dalších námluvách synových bude brán všude na přetřes, že byl tady odbyt.

A to si způsobil všecko zbytečně I Než když tak nyní r.:, ty koně myslil, tak mu něco napadlo, co za pohovo :ení stálo. Ostatně měl \ 47 pojednaného Martince s sebou, tak ať si výsluhu alespoň trochu zaslouží a at mluví.

„Poslouchejte, vy strejce," najednou uprostřed návsi se zastavil a milého družbu oslovil.

Ten byl by býval již ze Žernova raději daleko pryč, aje když Čepelka si ho zastavil, tak musil počkat a vyslechnout, jaké že mu myšlení moudrou hlavu obtěžuje. Zatvářil se zvědavě. To úplně postačovalo, aby sedlák před ním své rozumy rozložil.

„My jsme dnes vlastně chybovali l8 vyhrklo ze sedláka.

„A prosím vás, jak?" ihned se družba vyptával, obávaje se, že mu sedlák bude jistotně nezdar dnešního jednání za vinu klásti.

„Inu jak," vykládal mu Čepelka, „že jsme sem nejeli!"

Martinec se domníval, že něco horšího uslyší.

Ale když si sedlák sám vinu dával, tu mu ovšem pospíchal ihned svědčit.

„Ba! Však bychom byli teď také dříve doma a s jakým pohodlím!" prohodil.

Mrzelo ho to dost, že Čepelka zapřáhnout nedal. To se hned jinak člověk po světnici rozhlíží, když někam přijede a hned jinak na jednoho se dívají — — Sedlák byl usvědčen.

48 . / „Ted bude holka myslit, že my kdo ví jací lakomci nejsme, že si ani trochu toho svedení nepřejeme. A bude dokonce toho domnění, že bychom ji trápili a sužovali" — — čepelka byl by býval ještě více všelijakých možností uvedl, ale to mu všecko Martinec rázně přetrhl. Bál se, aby s ním ještě jednou anebo sám několikráte se všelijakými posláními k Mikšovftm nemusil. Již se tam bál a pozoroval, že Yiktorka jinak nedá, nežli jak černovlasá její hlavinka si zamane. A na odpor té ani chytrému Martinci narážet se nechtělo. Proto musil hledět, aby k tomu nějak nucen nebyl a aby konečně o dobrou svou pověsť jako obratný sprostředkovatel sňatků nepřišel. Odtud musil se hledět dostat, poněvadž ho tady samý nezdar pronásledoval „To se, pantáto, mýlíte," všecek rozhorlen spustil. „Ta holka se někde v rybníce shlídla a viděla, že je trochu onačejší, nežli děvčata ostatní a to jí hned tak nadulo, že ted neví, jak se má na lidi dívat a jak je má odbývat. Anebo jí nějaký pán do tváře štípl a za bradu vzal a ona teď čeká, že pro ní dvěma páry přijede a proto jí pýcha lomcuje!"

Toto pověděl čepelkovi s takovým důrazem a s takovou přesvědčivostí, že tento ani slůvko proti tomu namítnouti nedovedl a nejen že to, on 49 mu konečně za pravdu dával a byl rád, že je Martinec tohoto náhledu.

„Jinak to není, ba být nemůže. Jak pak nebo proč pak by mého syna nechtěla!" povídal.

„Z nerozumu, kterému se říká hloupost," zahorlil družba. „Já, Pán Bůh ví, na světě nikomu nic zlého nepřeju, ale že se toho, pantáto, dočkáme, kdy já tu holku k Panárn Mariím budu vodit, aby si buďto ve Vambeřicích nebo ve Svatoňovic ch ženicha vymodlila."

Tím rozhorleného pantátu poněkud ukonejšil, tak že více nezdar dnešního dne sám sobě nepřičítal, ale na Viktorku všecku vinu svalil. Ten Martinec to uměl jednomu vyložit a rozložit, že se mu musilo za pravdu dát. Inu takový zkušený přemysl!

„No, něco takového bych já jí také nepřál, jak bych měl k tomu příčinu, poněvadž námi pohrdla, ale za takovéto kousky ji něco nemilého potká. To bez trestu nezůstává, aby si takové děvče s tou nejlepší a nejupřímnější vůlí jen tak pohrávalo," soudil Čepelka.

Již byli dávno za dědinu Žernov zašli a ke Všelibi se blížili. Uraženého sedláka hněv přecházel a místo něho mysl naplňovala mu trpká kyselosf. Proto nyní rad.-ji hleděl celé to nepořízení zamluviti. Martinec mu to na očích viděl.

„Však staré přísloví povídá, pro jednu pannu klobouk na stranu!" prohodil.

50 „Kam půjdeme s neděle ?" ihned se toho chytil Čepelka. „Já musím za každou cenu syna ještě tenhle masopust oženit!" rozhodl.

Martinci srdce v těle poskočilo, když tohleto slyšel.

„Já něco vy šukám!" ihned sedlákovi sliboval.

„Však ale at!u důtklivě si ten slib Čepelka zamlouval.

„No, to mne znáte! Ale na Žernov vícekrát nepůjdeme!" štval Martince sedláka.

„Ani za náchodské panství ne!"

Docházeli právě ke Všelibi. Odpoledne zatím prchlo a nad pohorským krajem začal se rozkládati podvečer. Jak doufal Čepelka, že ten^ dnešní den krásince stráví, jak pěkně se bude ze Žernova vracet a zatím všechny naděje ho sklamaly — — „Tu holku na tom světě nic kalého nepotká!

A to jenom pro její krásnou tvář!" povídal si ještě tiše, kdy/ na Viktorku pomyslil. Ale nahlas byl by o ní ani za nic více nemluvil. Nestála mu za to a syn musil se úplné říditi a spravovati vůlí jeho. Všaktě také dnes ani nemukl. A možná, že to byla také veliká chyba, proč to lépe nedopadlo. Ale když byl tatík a Martinec s sebou, tedy jeho řeči byly úplně zbytečný. JBylo mu teskno i nevolno dost, ale pomoci si nemohl!

51 Když odbytý všelíbský sedlák Čepelka z nezdařených námluv ze Žernova odcházel, tu cítil, že mu to zdejší lidé přejí a že se mu vysmívají.

A soudil docela dobře!

„Vždyť hluchý není, aby se nedoslechl, co každému se u Mikšft stane!" smáli se mu, když ho viděli daleko před klekáním, patrně tedy s nepořízenou odcházet.

„A Martince si k tomu přibral, aby mu koš nésti pomohl!" smáli se mu jinde.

„To si ho měl odvésti! Beztoho má koně na zahálce!"

Tak as smáli se všude Čepelkoví. A když ten zašel, vzali do prádla Viktorku. Ta chudák sotva že tušila, jak se o ni lidé starají — — „To je opravdu skutečné hřešení na milosrdenství boží, takové ženichy odbývat! prohodila jedna ze kmoter kdesi za vraty z dědiny s nepořízenou odcházejícího všelibského Čepelku s tajným srdečným upokojením pozorujících.

„Co, hřešení," mínila jiná. „Hrdosf se ji chytila pro tu její pěknou larvičku. Ale ta jí může být zrovna k záhubě!" usoudila. „Nestalo ono se to již stokráte!"

„Já jaktěživa nikomu nic zlého nepřeju, neřku-li, abych mu něco takového předpovídala," ujala se slova třetí, „ale staré přísloví povídá, že pýcha :l •• 4* 52 předchází pád a že není Viktorka pyšná, to ať neříká žádný."

„Inu, to je pravda, že se stává tomu, kdo vybírá, že přebere," svědčila jí první.

„Kdo ví, jestli ta holka nečeká, že pro ni přijedou s kočárem! Na Žernov!" jedovatě podotkla jiná. Ale nyní se kmotry zamlkly.

Aby je tak někdo slyšel ?!

Raději stichly a daly se do čekání, jak to dále s Viktorlíou půjde a jestli se to o ní po kraji přece nerozkřirí, že si z nejupřímnějších nabídnutí ke sňatku dělá a tropí dobrý den.

Zatím snesla se nad kraj temná noc se svým tmavým závojem a přikryla jím i dědinku, ve které byl „zbytečně" znamenitý ženich pyšnou dívkou zamítnut.

Komu ta celá věc dělala hlavu nejtěžší, to byly ovšem že Viktorčiny družky a přítelkyně.

Třebas jí toho štěstí, že si u nich šviháci u dveří jako by kliku podávali, nepřály, proto přece měly všechny upřímné a vážné to děvče rády a všechny se navzájem vyznaly, že kdyby byly hochy, že by jinou žádnou pod božím sluníčkem nechtěly a rozhodly, že taková panna jako je Viktorka, ta že si může opravdu tak vybírat, jako ona činí — — Když však dnes viděly jít k Mikšovu statku všelibského sedláka Čepelku, tu se jich více nežli 53 polovička domnívala, že dnes Viktorka svatosvatě dobere.

Takový ženich, jako tenhle, dostal by holku z města!

A proto se mnohé až ulekaly, když uhlídaly námluvčí i s rozmarýnou před klekáním od Mikšů patrně s nepořízenou a s nevolí odcházet.

Něčeho podobného se žádná nenadálá Alespoň mohly sedláka do tmy ve stavení zdržet, aby nebyl vydán lidskému posměchu.

Když Čepelka i se svým košem z dědiny šťastně ušel, tu se všecky opět na statku u Čapků shlukly, aby o té velice neobyčejné věci posněmovaly. Stála za porokování l „Co jenom tu holku napadá!" litovala a želela její neprozřetelnosti jedna.

„To jenom ona způsobila!" odůvodňovala to druhá.

„Ale kam ji to povede?!"

Nad tímto dotazem pozastavily se všechny.

Každá dbala a hleděla, aby se někam do kalého místa k onakému muži dostala, samostatnou se stala, a Viktorka napořád odmítá ženicha za ženichem a jaké, snad v domnění, že řada jejich a její mladost a krása konce mít nebudou! To si v hlavě srovnat nedovedla žádná. Jak pak by také ano! Taková věc nebyla jen sama sebou.

Tu jedna jí snad na kloub přišla.

54 „Poslouchejte," zvolala, „nevybrala si Viktorka někoho?"

Holky ihned s největším úsilím přemýšlely, jestli by to být nemohlo a jestli by na nějakou pravděpodobnost tomu nepřišly. Ale všecky přemítaly marně.

„Ale dáme na ni pozor!" umlouvaly se.

„Však zrovna masopust nastává a tu by bylo zle, aby se s tou nejtajnější tajnosti neprozradila a nepronesla!" těšily se.

Všakté také to skoro ani jinak nemohlo být, nežli že na pohled hrdé, ale zatím do krajuosti úslužné, přívětivé a ochotné děvče něco za lubem má. Proč by tolik šviháků pro nic a za nic odmítalo, kdyby jednoho sobě na nejvýš milého, upřímného a jistého nemělo.

Byly by ještě dále o tom mluvily, ale již zvolna s nastávajícím podvečerem začali se mezi ně na statek vtrušovati také chasníci a ti okamžitě dívčím myšlením jinaký ráz i směr dali, tak že dnes záhy u čápků na Viktorku zapomenuto.

V.

Masopust jednoho z let dvacátých rozdováděl se nad klidnou pohorskou krajinou na divoké řece Úpě pod horami krkonošskými s tou největší roz55 pustilostí a sobě vlastní bujností. Bylo to právě onoho roku, kdy o sv. Třech králích na Žernově Viktorka, dcera sedláka Mikše, návrh na sňatek se synem sedláka Čepelky ze Všelibi zamítla a prosila rodiče, aby jí ještě svobody přáli a z domu ji pryč nevyháněli.

Léto před tím bylo úrodné. Pán Bůh dobrý dobrému podkrkonošskémn lidu štědře ráčil na poli i lukách požehnati, tak že jak sýpka tak i stáj hojně naplněny byly. V lesích proti zlé zimě taktéž dostatek smůlou prosyceného léku narostlo, robotu zdejšímu lidu dobrotivý vévoda Petr z Kurlandu, pán na Náchodě a Zahání již léta spásy 1799 dobrotivě prominul a majitele půdy otroctví zbavil, a proto také lid na Náchodsku se těšil, když čas k těšení byl a Pán Bůh mu k tomu všemu pevného zdravíčka popřávati ráčil.

Na farách po celém panství náchodském měli panáčkové přes tu chvíli návštěvu, vždy párek mladých lidí, kteří na katechismus přišli a o ohlášení, že ve stav sv. manželství z dobré vůle a beze všeho přinucení vstoupiti míní, prosili.

Takovéto případy potom následovaly po tichých jindy vsích hlučné veselosti, jichž se ovšem mladý svět s upřímnou ochotou účastnil, aby toho božího masopustu jak náleží užil. Všaktě je jenom jednou za rok a hned po něm následuje smutný čtyřiceti56 denní půst! Kdo by se tedy neveselil, když má k tomu chuC a příležitosť!

Práce nutností svou teď v zimě na nikoho tak právě zle nedoléhala, všude i prádlo pomalu končili, proto že si v ponurém advente s ním pospíšili a popílili, a teď tedy každý skoro užíval nějaké té radosti a trošky toho potěšení, které život s sebou donášel a užíti popřával.

Kde zrovna žádné svatební veselosti neměli, tam děvčata snadno hochy pohnula, že muziku sehnali a veselili se navzájem tak, jak bylo možno nejlépe.

Na Žernově mohli mít letos svatbu znamenitou, ale když to nevěsta Viktorka pokazila, tak se také žádný kdo ví jak proto nehoršil a těšil se, jak Pán bůh popřál a dal.

Ani skoro jedna neděle bez veselosti nebyla!

Buď že krčmář Švejbera sám muziku vytroubiti dal, aby v týdnu načaté vědro piva při ní dočepil, anebo na některý statek bez palety si cymbál, nineru nebo harmoniku přivedli a pak mládež se točila, až si mohla nezdraví uhnat, s chutí a nadšením.

Kdo se pilně veškerých těch radovánek účastnil, to byla Viktorka. Ani za spasení své nesmrtelné duše by byla jedinký tanec neopustila a nevynechala.

Doma jí to přáli.

„Ať světa užije!" říkali v té naději, že se tím $říve toho bláznění nasytí a pak že si dá říci a vdá se.

67 Pečlivá a dbalá panímáma ji ani dost málo nestřežila. Patrné byla toho vědoma a dobře si ještě pamatovala, že to, co si mladá a umíněná dívčí hlavinka zamane, to že z ní tak snadno ani nejpřísnější pantáta nevypudí. A pak věděla z vlastní zkušenosti, že dívčinu vůli ani ten nejostražitější matčin dohled neuhlídá a neustřeží, a proto raději si ani nepřipustila, aby sobě starosti a dcerám nepříjemnosti působila.

„Jak si ustelou, tak si lehnou! Jestli tak učiní do statku, budou selkami, jestli do chalup, no, tam také žijí lidé !'< Nechala proto také Viktorce tu největší vůli, doufajíce, že se nijak nezahodí, ani mladý věk si nezkazí.

Také dost a dost se napátrala a navyzvídala, jestli Viktorka není již laskavcein omámena, ale namáhala se marně.

Holka byla jako na keři růže, která svým vzezřením potěší každého, ale nepřibéhne a nepřikloní se svou lahodou a krásou k žádnému.

Avšak více nežli ona z povzdálečí hlídaly ji její družky z blízka. Jak se byly o sv. Třech králích na to umluvily.

„Však my ty její tajnosti vypátráme!" těšily se a dobrá půl kopa bystrých a vypočítavých očí nebohou sledovala á opatrovala, tak že se pražádného 58 nebezpečenství obávati nemusila. Jisté že by ji byly ihned na každý jeho stín dbale upozornily.

Milá Viktorka je nesmírně zmátla a docela spletla již jenom tím, že se zcela jako dříve lhostejně účastnila všeho jejich radování a všech potěšení.

Žádná z družek neviděla, ani nepozorovala na ni té nejmenší zádumčivosti nebo trudnosti. Viktorka si vedla tak docela stejně, aniž by si jenom dost malinko zakládala na tom, že již tolik a tolik ženichů odbyla.

Holky pásly po každém jejím kroku, ba po každém pohledu, aby se přece jenom domakaly toho pravého, proč ona vlastně všecky ty šviháky napořád a pořídkou odbývala a zaháněla. Všaktě to mnohou také dost mrzelo. Takový odbytý přespolní ženich již tak snadno zase své štěstí na Žernov hledat nepřišel. Leda by si sem došel pro ostudu — — Jak pak mohla která hodná a hrdá holka takového odbytého chtít? Byl by býval zase odbyt a toho se dožít v jedné vsi dvakráte, žádný pořádný chasuík nechtěl. Však by se to pak celou krajinou o něm rozneslo. Vždyť dobře dávné přísloví povídá, potká-li té nehoda, o posměch se nestarej!

Na Viktorku ted! dávaly pozor všechny jako na zloděje. Domnívaly se, že jinak aui nemožno, nežli že ji některý o srdečko připravil a ted! že s ním do své vůle vládne.

59 A která panna by o své družce něco takového zvědět netoužila?

Nejvíce milou Viktorku střehly, když se cymbál s houslemi v jednom milém souzvukn rozjásal, všem okolo sebe přítomným srdce rozveselil a nohy k bystrému poskoku podle své noty rozdováděl a mysli trochu pootevřel a sem tam do jejich tajností nahlédnouti dovoloval.

Tu se Viktorčiny družky domnívaly, že jí jistě na její tajné spády přijdou a že vyzkoumají, kdo jí ty hojné koše plésti pomáhá.

Ale tu se i ty nejbystřejší, ty nejzkušenější a ty nejopatrnější ve svých nadějích velice zklamaly.

Viktorka si vedla, jako by před ní ani za ní pranic obzvláštního nebylo.

Při muzice mělo několik křepkých chasníku u ní dobré oko a za to opět ona šla jako na pochmátku z ruky do ruky, ale jenom do takové, pod kterou bystré nohy dobře a pěkně tancovaly.

Libovala si dobrého tanečníka nade vše a mohl to být Člověk, který byl živ ze dlaně do huby. Při své radosti a při svém potěšení neznala rozdílu žádného, tak že se těšila s každým, kdo se v upřímném potěšení vyznal a kdo žádným traldou nebyl.

Masopust i se všemi svými radovánkami byl zvolna u konce a družky její nevypátraly docela ničeho, leda že věděly o několika nových případech, kdy Viktorka šviháky zase pěkně zkrátka a dobře 60 odbyla tak, jako by do své nejdelší smrti svobodnou zůstat mínila.

A k tomu se odhodlat ona sotva si usmyslila!

Proto ji děvčata dbale a pečlivě střehla dále i když rozpustilý masopust minul a Vcážný svatopostní čas nastal.

Bylo to již brzy před koncem masopustu, když si ji jedna z nejmilejších družek vzala na paškál, aby se přece jenom dopátrala, co vlastně má za lubem, kam že dychtí a touží. Začala s ní mluvit k vůli opatrnosti, aby ji bystrá přítelka jak náleží za její všetečnost nepřehnala, v den, kdy již projití ohlášek bylo nemožné.

„Tak, Viktorko," začala, „zase jsme o masopust starší a pořád svobodné!" nutila se do žertu.

„A mrzí tě to?" zasmála se jí oslovená. „Mně něco takového ani na mysl nepřijde!"

„Mně také ne, ale přece někdy tak uvažuju, že se tomu nevyhnu." — — „Až to bude muset být!" prohodila Viktorka.

„Ale mně se více líbí zlatá má svobodička." Tu se bodré jindy děvče jako by najednou pozarazilo a na okamžik zamyslilo a pak teprve v načaté své řeči dále pokračovalo. „Poslouchej, děvče, já se těch budoucích časů skoro bojím!" od srdce si zasteskla.

„A prosím, tebe proč?" vysmála se jí družka.

„Budeme selkami a toho se bojíš? O to strachů 61 neměj žádných, že pro nás páni na Žernov s kočáry přijedou," bodla ji. „Je to, milá brachu, trochu tuze do kopce."

„Na takové věci já ani nemyslím! To jsou hlouposti, jakými se ani rozumná hlava obírati nemá, ale mne pořád tíží obavy, co na nás čeká. A co na jednoho prý čeká, ať dobrého nebo zlého, tomu prý neujde. A o tom já často přemýšlím, jestli mne čekají v budoucnu věci dobré nebo zlé!"

Družka se této ViktorČině řeči jako hrdlička zasmála. Takové starosti jí opravdu ještě jaktěživy nepřipadly!

„To si musíme samy dobře nastrojit, abychom se zle neměly. A ty jsi k tomu měla příležitost již kolikrát," zatoužila dívka, „abys šťastnou byla.

Když jsi si toho nevážila!" vyčítavě dodala.

Yiktorka ovšem že ihned tomuto třebas tenoučkému ostnu jemné a závistí napuštěné výčitky porozuměla.

„Já jsem to štěstí přála jiným!" zasmála se vážné řeči přítelkyně.

„Inu, když jsi tak štědrá. Jenom, má milá, aby pak na tebe také něco zbylo!" nedala se tato.

„Jak Pán Bůh dá!" ukončila s povzdechem řeč Yiktorka cítíc, že přece jenom nesprávně a nápadně jedná a tušila, jako by ji něco obzvláštního očekávalo.

Ale co?

62 Dobré či zlé?

K tomu odpovědět bylo velmi těžko, když vše před ní zahaleno bylo neproniknutelnou rouškou nevyzpytatelného budoucna. To, co komu přinese, od toho, co kdo má k očekávání, to ví ten, kdo je vševědoucím a kdo je vševědoucím, ten přebývá od země příliš vysoko, tam nad hvězdami, odkudž je na svět, na lidi a na jejich cesty, po kterých oni kráčí, vidět. Zde při té hroudě hlíny těžko o něčem podobném jenom přemítat. Ba je to marné, jenom to hlavu obtěžuje a srdce nepokojí.

Jako teď Viktorce!

Ona ráda a to tuze ráda si tak trochu o samotě a sama pro sebe pomyslila, porozumovala, ale konec konců toho všeho byl, že byla z toho myšlení všecka nepokojná a smutná. Zrovna jako ten nastalý svatopostní čas!

Když ji družky tak truchlivou viděly, tedy se domnívaly, že ji to přece jenom sužuje a trápí, proč ty koše dobromyslným a upřímným švihákům v takové nesmírné hojnosti rozdávala.

Než to Viktorce ani nenapadlo. Ona teď, když veselosti a radovánky přestaly a čas toužení po změně této neveselé doby nastal, žádného, ani sebe švarnějšího chlapíka si zhruba nepovšimla, leda že jeho oslovení krátce zodpověděla, a proto se družky její opět marně namáhaly, aby vyzpytovaly, kdo že jí v srdci sedí a komu ona tolik přeje.

63 Nyní konečné po dlouhém hlídání a pozorování poznaly, že nikomu. A to opravdu nikomu.

Když do kostela do Studnic nebo za pěkné neděle do Skalice šly a zpět domů na Žernov se vracely, tu se Viktorka jenom děvčat držela, s nimi rozprávěla a nikdy nehovořila o tom, o čem ony rády rozprávěly. O mládencích! Těm ona se vyhýbala. A v kostele ze svých knížek ani očí nepozvedla, aby se po statných postavách hezkých jonáků podívala. A ani po očku tak neučinila.

I sestra Mařenka na ni pozor dávala, ale pranic podobného při ní nepostřehla.

Co je to jen za holku? Plná života á bez života, chtíči žíti a nechtící se do toho dáti!

To nikdo ani pochopit nedokázal a nepomatoval, že by se kde v okolí takovéto podivné děvče narodilo.

„Na tu něco obzvláštního na tom božím světě čeká!" často bylo na Žernově slyšet.

„Jenom aby to nebylo nic zlého l" toužil každý, kdo Viktorku a její rodiče znal. Nikdo ani sličnému děvčeti nějakého neštěstí ani jeho tatíkovi a panímámě nějakého žalu nepřál. Však to ani křesťanský obyčej neschvaloval, neřku-li pak aby to sousedská láska dovolovala.

„Možná, že se třebas mezi nějaké znamenité lidi dostane," mínil kdosi.

Než proti tomu ozval se vážný hlas, „Kdyby Žernov ležel někde na císařské silnící, kde je pořád jako na pražském mostě, tak by bylo možno, že by se třebas nějaký hodný pán na její krásu uchytil. Ale tady při horách, v tom zákoutí musí člověk v tom stavu, ve kterém se narodil, i také umřít. Proto ho sem Pán Bůh postavil, poněvadž se podle jeho vševědoucnosti jenom sem a nikam jinam nehodí! A kdo by schválně sem na Žernov z císařské silnice zajížděl a proč? Aby Viktorku uhlídal? To by za rozbití kočáru na nepohodlných cestách nestálo. A kdo sem pěšky z ciziny přijde, s tím zřídka kdy domácí děvče štěstí nějaké udělá!"

Proti tomuhle rozumu nemohl nikdo nic namítati a proto musilo být ponecháno času, aby sám rozhodl, co koho čeká a co koho dobrého nebo zlého potká.

A byli lidé, kteří to Viktorce chválili, že se do ničeho sama jako nemoudrá nezené.

„Jablko nebo hruška uzraje, ale pěkné a hodné děvče nikdy nepřezraje!" povídali pro nastávající boží jaro a vstávání přírody k novému životu na drobné příhody ve vsi zapomínajíce a více si jich nevšímajíce.

Váaktě také, jakmile slunko tepleji po tuhé zimě s milého nebíčka na ten svět zazářilo a poklady zemské vlahem svým jako klíčem otvírati začalo, ani šviháci více času na ženitbu myslit 63 neměli a musili raději hledět, aby role oseli, vzdělali a k hojné žni připravili.

A Viktorka tomu byla od srdce povděčna.

„Teď budu mít trochu pokoje!" těšila se pranic se proto nesoužíc, že je svobodná a u rodičů. Ti ji měli rádi, ona pracovala, na statku bylo všeho dostatek, tak co jí scházelo?

Začala být opět veselou, bodrou a když se sestrou Mařenkou pod Žernovem u řeky Úpy louku poklízely a krtičné hromádky rozhrabovaly, tu se mlázina i houšť na stráni zpěvem jejich jen otřásla, tak že i sám drozd s kosem zde hnízdící umlkli a jako by se posloucháním zpěvu sličných panen něčemu novému přiučiti chtěli. Cítili, že ty dívky pějí ze srdcí blahých, čistých, žádnými marnými touženími neobtížených!

Však jim proto mnohá z družek záviděla nevědouc, jak si jejich jarosí a veselosť vysvětlit!

VI.

Jak to od věků snad bývá a bude, tak se stalo i letos, že z klidného podkrkonošského kraje jako by tající sněhy s sebou všecky trudy odnesly a jako by s ulevivšími mrazy i veškerá tíseň zde panující minula!

Ovšem nastalo krásné jaro, zazářilo opět milé slunko, v paprscích jeho všemu ihned do vzrůstu 5 ée a života se chtělo, jakž tedy mohl být někdo smuten a nevesel, když všecko kolem v život a v radost z něho se samo nutilo?

Všaktě ani z jara nemají v milém tom poúpském kraji na nic jiného čas, nežli na práci, aby dobře zaseli a hojnou žeň si zasloužili a zabezpečili.

S jarem nový život, jako by nový duch sem přichází.

Avšak jedna věc za oněch časů vesnicím v povzdálí Králové Hradce a Josefova, c. k. pevností, ležícím dávala obzvláštní tvářnost. Bylo to sice pravé soužení a hotový na lid kříž, ale s veselým pozadím.

Tehdy z různých příčin bývali po podkrkonošských dědinách rozloženi přes jaro a léto vojáci všech zbraní a druhů.

Proto také ani letos ves Žernov podobná návštěva a pocta neminula.

Bývali tu na podzim rádi, když se jich zbavili, ale z jara hospodáři posádku vítali znovu srdečně.

Což jim bylo hejl S vojáky přišly do vsi zásoby dobrého tabáčku, s vojáky došly noviny z celého světa a zajímavý pro každého, s vojáky zavítala na náves i do krčmy veselost l A to vše pantátům pranic proti mysli nebylo. Něco uslyšeti, pobaviti i posmáti se, tak proč by tu bodrou chasu srdečně nevítali!

67 Hůře však bylo panímámám! Těm s vojáky nepřibylo do stavení nic jiného nežli řada nových starostí. Ale o to by o všecko nic nebylo, česká žena dovede něco provést a podstoupit! Jenom kdyby směla vždycky také svůj náhled vyslovit a rázně proti všelijakým mužským choutkám a zvůlím vystoupit. Proti muži a synu to si smí každá něco dovolit, ale na vojáka, na císařského muže nesměla se za onoho času ani křivě podívat. Zle by se pak jejímu domu vedlo, co by jí takový svévola na příkoř schválností natropil. Proto za pobytu vojáků na dědině hospodyně raději po možnosti mlčely a trpěly, jenom na dcery ten nejdbalejší pozor dávajíce. Holky bývaly do urostlých, světem prošlých chlapíků s kníry pod nosem a se zbraní po boku jako posedlé. A to předejít maličkost není.

Uvařit jim, vyprat na ně, z toho si již žáclná nic nedělala. Mnohá si pomyslila, mám v tom šatě také syna, bratra, tím šatem o milého jsem přišla, a tu by nositele jeho laskavostí zanesla — — Jen ty holky! Ale přísné každonedělní kázaní v kostele a každodenní doma, trochu dbalosti a několik vážných slov vojáku to dostačilo úplně, že pantáta neměl ani té nejmenší příčiny na podzim hubovat a panímámu obviňovat.

Mnohde těm vojákům již tak zvykli, že je měli jako své. A vojáci si toho také vážili. Tak dobře s císařským lidem vycházeli na Žernově.

5* 68 Ležívali zde myslivci, hoši všichni k zulíbání.

Letos dostavili se hned, jakmile cesta od Hradce do hor trošku utvrdla. Někteří z těch nejstarších ovšem více nepřišli, odešli domů, ale za ně dostavili si nováčkové, kteří na místa starých, vysloužilých nastoupili.

Na Žernově měli již všude vojáka svého. Důstojníci, kteří bydlili v sousední dědině Červené Hůře, již to tak rozlosovali, že známý přišel obyčejně ke známým a místo starého postavil se nový, který zpravidla brzy zdomácněl a svého předchůdce úplně nahradilAle přece rekrutu nikde rádi neměli. Snad již to ten vojenský stav s sebou donáší, že takový chlapík bývá bucřto trošku hloupý anebo trošku oproti nevojákům pánovitý, totiž že je nezkušený.

Na Žernov s tou hrstkou, která zde přes jaro a léto ležela, nepřišlo jich letos mnoho, ale jeden z nich byl člověk prachobzvláštní, jako by ani z české země nepocházel.

Dostal se do bytu zrovna k Mikšovům.

Jak to bývá, holky ihned začaly si ho jako každého mladého muže přehlížet. A ten Mikšův myslivec stál za to.

Pravá zvláštnost!

S nikým nemluvil, chodil dědinou jako morous a vypadal, jako by rovnou cestou z pekla přišel.

A jak mu to krásně slušelo!

69 Štíhlý a urostlý v těle, o pravidelné, snědé a černým vousiskem přizdobené tváři, vlasy se mu temností jen leskly a oči měl jako uhel černé a jako studně hluboké, že se pohledem do nich až hlava zatočila. A nad těmi obzvláštními zraky měl pod vysokým, krásným čelem černá, hustá obočí, která byla nad nimi jako havraní křídla rozložena a uprostřed se stýkala.

Když tohoto vojáka stará kovářka, která všechny léky, pověry a pranostiky v celé vsi nejlépe znala, spatřila, tu ihned usoudila a rozhodla to, co takové oči znamenají.

Nejprve si odplivla, pak se pokřižovala a tu teprve u Mikšů pošeptala hospodyni, co že to mají za člověka v domě.

„Ten voják má uhrančivé oči!" zvěstovala jí.

„To obočí je toho patrným znamením. Ale já takového člověka jaktěživa tak z blízka neviděla. Ty oči, jen se kmotra podívejte, v noci ve tmě svítí!"

Panímáma se ovšem že nad tímto upozorněním velice pozastavila.

Takového člověka mít ve stavení, to není jenom věc tak! To přece za uvážení stojí. S kovářkou o tom již raději nemluvila. Měla ji ráda tak na poradu, když toho potřeba kázala, ale do velikých vretolik se s ní pustit nechtěla. Ona jednoho vždycky """na" prach poplašila, tak že se panímámě kolikráte po rozprávce s ní o mnohých těch věcech až zdálo.

70 Když "jí nyní zvěstovala, že jejich voják myslivec má uhrančivé oči, až dech se v ní zat-ijil, jak se toho podčsila. Pořád jí ten člověk připadal nějako obzvláště podivný, opravdu jako by měl se samým rarachem spojení, ale tohle to jí nenapadlo, že by mohl mít tak ďábelskou vlastnost.

Uhrančivosf!

Ona tak snadno všemu víry nedala, ale když jí tohleto kovářka pověděla, proti tomu se ani dost málo nevzpírala. Vypadal tak nějako jinače nežli lidé ostatní! a jaký byl nemluva. Jako by ani na vojně nebyl!

Ale celou tu novinu dlouho u sebe nevydržela.

Jako by ji vědomí její pálilo. Ihned pospíchala, aby ji co nejdříve dále odbyla. Ovšem že na místě patřičném a to byl pantáta. Ten to musil také vědět. Vždyťě to byl hospodář. Ač panímáma chvilenku času na zmar nemívala, tož přece dnes práci a podělkům utrhla a pantátu vyhledala.

čím dále tím více se jí to v hlavě s tím vojákem rozležívalo a nelíbit začínalo.

„Je zle!" všecka vyděšená pantátu oslovila.

Ten se také ulekl. Než viděl, že panímáma není nijak ubledlá, jenom nějako něčím přeplašena.

To se jí stávalo dosti zhusta, že se něčeho lekla a malichernost že jí až hrůza obav nahnala.

„Co pak?" klidně se ji pantáta otázal, když ho za rameno nechopila a když ho domů rychle 71 neodváděla. Tušil, že V toni budou nějaké ukvapené rozumy.

,,Ty o tom nevíš, že máme ve stavení uhrančivého člověka?" jala se hněvat panímáma, kterou pantátův klid až rozčiloval.

„A prosím tebe koho?" ptal se sedlák.

„Koho jiného, nežli vojáka!" sdělila mu selka.

Mikeš se musel hlasno zasmáti. Ale přece zkoumal, co a jak se stalo, že panímáma na takový nápad přišla, „A uhradí již někoho?" přísně se otázal.

„To ještě ne! Ale mohl by!" odpověděla mu panímáma.

Sedlákovi odlehlo. Poznal, že je to klep a hloupý křáp. Ale to panímámě nevyčetl. Jinako ji hleděl pokárati, že tak zpozdile si vede.

„Tak prosím tebe, má znejmilejší, dej dobrý pozor, aby tě neuhradí!" začal z veselá.

Panímáma poznala, že tak trošku chybila a uznala, že je kovárka placiia, ale proto přece nechtěla dát na její rozum dopustit. A pak vždyť to byla stará žena, kmotra a ta již něčemu může rozumět. Však se na pantátu obula. Aby věděl, že si má dobrých pokynů vážit!

„O mne nejde" — začala patrně na širokých základech do náležité dálky i výšky. Pantáta musil již počátky podobných orací dobře znát. Podle před72 metu dal si as nékdy něco líbit, že to vyslechl, ale dnes k tomu neměl valné chuti.

„Když neuhradne tebe, neuhradne ani jiného.

Tak zbytečných strachů nech a pořád ty pověry nescháněj. Víš, co se proti nim ve Skalici i ve Studnicích v kostele nakážou" — — Tu opět neměla panímáma chuti pantátův výklad poslouchat a proto do řeči mu vskočila.

Prve v důvěrnosti mu tykala, ale nyní najednou, když ji tak odbyl, začala mu vykat, jako pokaždé, když mu chtěla naznačit, že se svého náhledu nikterak nevzdá.

„Jen to nechtě k tomu dojít, až poznáte, že měla kovářka pravdu!" spustila.

„Jestli je to tedy pravda, tak proti němu vystup a uhlídáš, co zkusíme, je-li uhrančivý. Chceš-li se dát sužovat!" odpověděl jí pantáta, který s ní patrně velmi dobře točit dovedl. Však jí také hned jak náleží tou svou poznámkou nahnal, že okamžitě slevila.

„Já jsem vám to chtěla jenom povědět!" jala se omlouvat.

„Ale ty jsi také bláhová," ujal se slova Mikeš, jak jen nejměkčeji dovedl. „Jak pak by mohl být ten člověk vojákem, kdyby byl uhrančivý! To by ho nemohli ani mezi sebou vojáci mít!" vykládal.

A, pane, touhle domluvou panímámu přesvědčil, že ta kovářka přece jenom se mohla zmýlit. Uhraň73 čivý člověk by přece vojákem být nemohl. Aby to ti páni nepoznali, když se pořád někomu mezi vojáky hlava točila. To je pravda, že by ho mezi s sebou trpět nemohli. Chtěla ještě pantátovi sdělit, že mu oči v noci svítí. Ale přemohla se tak, že raději již mlčela, aby jí to opět nějako nerozmluvil a dokonce jí zpozdilost nevyčetl.

„Ale nějaký podivný je!" povídala jen.

„Je!" svědčil jí.

„A co si s ním počneme, když něco začne?"

nabývala opět odvahy panímáma.

„Však on nic nezačne!" těšil ji hospodář.

„Pán Bůh dej! Ale mně se nelíbí," svěřovala se mu selka.

„Mně také ne! Ani nekouří!" stýskal si sedlák.

Tím manželku uchlácholil.

„Však dáme na něho pozor a více si o něm povíme!" povídala a po své práci se brala.

Ponořila se u vážné uvažování.

Ta kovářka přece jenom pravdu neměla. Něco na něm neobyčejného je, to je jisté. Ale nic pekelného. To by panímáma mohla odpřisáhnout. V nebeklíči dobře stojí peklo vypsáno a ďáblové vylíčení, a ten člověk ani nekouří, neřknli by ohněm hořel a sirou zapáchal. Ale pak jí přece jenom napadlo, jestli se třebas tak nepřetvařuje, aby na sebe předčasně pozornost neobrátil.

74 Panímáma se takovým myšlením a přemítáním celé boží půldne obírala, děsila i bála se, ale na konec tomu byla přece jenom velmi nerada, že toho člověka musí mít pod střechou. Aby ho dali pryč, to nebylo možno.

Voják si vedl tak pěkně, že by si ho vlastně měla jenom chválit. Byl pořádný, tichý a skromný, nevymýšlel si, neklel, neláteřil, byl čistotný a mezi kamarády těšil se obzvláštní vážnosti. Ani kaprál se na něho neobořil.

Že nemluvil, že nezpíval, že nepil a netancoval, to přece mu nikdo jako nějakou chybu vyčítat nesměl.

Ke každému choval se uctivě. Nikomu nenadcházel, nikomu nepřekážel, ale nikoho si také valně nevšímal.

Úsměv na snědé jeho tváři neviděl zalaškovat nikdo. Spíše bylo pozorovat, kterako trpko do světa hledí a že na něco nemilého zapomenouti se snaží. Vojákem patrně dlouho ani s chutí nebyl a s ostatními vojančit šel, když se mu zalíbilo. Jako by spíše z dlouhé chvíle.

Jenom kdyby se tak neškaredil a nebyl takový zatvrzelý podsehlíd.

Čeho se pak Mikška poděsila, to bylo, když jí prádlo odevzdal. Tu se lekla poznovu. A místo aby vojáka nenáviděla, začala ho litovat, že se na tato zlá místa, až na vojnu dostal. Meltě prádlo 75 jako kdo ví jaký pán. Tenkounké, jemné a krásné.

A punčochy nosil pletené. Proto podruhé na sedláka k vůli němu výpravu podnikla.

„Koukl jste již," začala, „jaké ten voják má hezké ruce?"

„Ne!" odpověděl jí pantáta.

„Jen se podívejte!" vyzývala ho panímáma.

„Jako kněz!"

„Tak tak!" divil se Mikeš.

Panímáma oprouc si boky, na něho tázavě pohleděla. On porozuměl a hlavou zakroutil.

„A prádlo má jako nějaká vrchnost," uklouzlo jí.

„To já -promluvím s kaprálem," sliboval jí pantáta.

Panímáma byla spokojena a sedlák si něco sám pro sebe bublal.

„A sám si nic nedělá a peníze mu nevyjdou," povídal si, hlavou dále kroutě. „Co to jen mám ve stavení za násadu!?"

A již se mu to všecko zdálo být nějako podivným. Vzal zánovní podvlíkáč na sebe, nacpal dýmku, zapálil a šel promluvit s kaprálem.

Ten voják mu ležel v hlavě. Bylo to skutečně obzvláštní stvoření.

„Ale uhrančivý snad přece není!" napadalo mu, ač v zásadě na podobná povídání nevěřil.

re „Možná, že nějakou chybu má, ale kdo za ní může, když se každý s nějakou vlastností narodí?"

Byl již na návsi.

„Ale morous apodsehlíd je!" usoudil, zaměřuje k hospodě, kde kaprála jistě nalézti doufal.

VIL Když sedlák Mikeš o svém vojáku k těmto náhledům přišel, leželi již myslivci na Žernově celý měsíc. Po celé dědině je měli rádi, ale každý se toho Mikšova bál a děsil.

V „doktoření" sběhlá a různých nemocí, vlastností a pranostik znalá kovářka ho jak náleží všude odporučila a na uhrančivé jeho oči všeobecně upozornila.

Víry nalezla všude více nežli u samých Mikšů, což ji dost hnětlo, ale schovávala si to po příhodu. Mikška jako by takovou obludu ve stavení neměla, ač jí to první sdělila! Jiné matky před černým vojákem děti své pečlivě ostříhaly, jakmile se .na které ohlídl, ihned mu tvář bílou plínou otřely a když na dědině některé zastonalo, již to šlo na vrub Mikšova vojáka, který je svatosvatě uřknul, ač dítě mělo kašel.

Voják si však ani desetkráte méně nevšímal tak lidí, jako si lidé všímali jeho.

77 První Čas div že se před ním obzvláště starostlivé matky bojácně nekřižovaly. Později však zvolna uvykly si na tu pošmournou tvář tak, že si ji zvolna braly v obyčej tak, jako by ten podivný voják mezi nimi od jaktěživa býval.

Ty kovářciny strachy a ta její proroctví zvolna vešla v zapomenutí, ač ona od svého nepopustila, že ten voják oči mocné a přitažlivé má.

Než když nikdo neumřel, když nic podivného ve vsi se nepřihodilo, tu ani na její slova nikdo nic nedal.

Kdo si ho nejbedlivěji k vůli těm jeho očím všímal, to byla, jak se samo sebou rozumí, žernovská děvčata, která si okoukla vojáka každého, jaký je chlapík, a usoudila pak, jestli někde v kraji daleko pro něho znej milejší pláče a slzy si šátečkem utírá.

Ale z tohoto morousa nemohla být všechna dohromady dost moudrá.

Byl mladý člověk a jako z kamene. Děvčete ne a ne aby si všiml, aby pěkné slovíčko k některému promluvil, aby se na některé pousmál. Ani mu nenapadlo. Tak si nevedl ani žádný kapucín, když Žernovem žebrotou šel. A ten přece měl si tak vésti. To musilo dívky skoro urazit. Bylo jich mezi nimi kolik jako obrázky pěkných, ale on se za žádnou ani neohlídl. Neřku-li, aby si mezi ně někde přisedl, s některou zatančil, vespolek s nimi zazpíval. Byl zkrátka hotový morous.

A právě proto, že si tak „nelidsky" skoro vedl, tím byl děvčatům tím zajímavějším a když on se za nima neohlídal, ohlížela se ona za ním.

A jak náleží si ho přehlížela. Od hlavy k patě.

A jak smělejší z panen tu pošmournou, havraním licouóem obrostlou jeho tvář s černýma a jako rozpálený uhel se lesknoucíma očima tajně pozorovaly !

Za prohlídnutí stála. Takovou podobu málokterá kdy viděla.

A když se na ni některá tak dvakráte a třikráte podívala a trochu jí uvykla, tu musila volky nevolky přiznati, že ta tvář morousovatého vojáka není ošklivá, ba musila říci, že je pěkná a že by se jí i líbila, kdyby se nositel její tak nemračil a neškaredil.

Než když voják sám se k světu neměl, kdo by mu schválně nadcházel. Leda pro hřích ! A proto jak mohl míti podivný voják mnoho milých přítelkyň, tak měl mnoho nepřátel, kteří jím opovrhovali.

Ale některá z děvčat přece myslila, že ani za to nemůže.

Stávalo se tehdy, kdy vojenský stav byl více otroctvím, nežli občanským právem a povinností, kdy byl zkažením nejkrásnějších let mladého života, že jím bývali všelijací lidé za různé přehmaty, jichž se dopustili, trestáni. A proto se také mohlo 79 stát, že tenhle člověk stal se obětí podobného osudu a že nyní proto na všecko kolem sebe zanevřel. Možná, že je daleko od svého domova, od svých drahých, od své znejmilejší a jak by proto mohl být veselým, přívětivým?

To několika dívkám napadlo, když tak ve družném kole prodlévaly.

Ihned na Mikšovu Mařenku s otázkou pospíchaly, aby tomu člověku nekřivdily a spíše ho politovaly.

„Poslouchej, Mařeno, umí ten váš voják česky?" ptaly se.

„Umí, jako každá my," odpověděla ochotně tázaná. „Jenom že tak trochu pansky zadrhuje !" dodala a dále svého hravého kutění si hleděti chtěla.

„A odkud je?" ptaly se jí družky dále.

„To mně nepovídal," odvětila jim Mařenka.

„Mluvte s ním, když nikdy nezačne."

„A opravdu nějak vypadá po pansku," mínila ihned jedna z dívek.

„A vede si tak pyšně!"

„S nikým hovor nezačít!" divila se jiná.

Tu dvě nejjizlivější na Viktorku, která jim opodál něco vypravovala, škodolibě pohleděly.

„Poslouchejte, holky, že si bude Viktorku namlouvat!" povídaly a náhled svůj smíchem provázely. „Ona má již to štěstí, že každý, kdo nás Žádnou nechce, chce jij" 80 „To by se mohl opovážit!" vyhrožovala Mařenka.

Děvčata umlkla v obavách, aby si je Viktorka nepodala třebas otázkou, proč jim o něho tak jde, když on si jich nevšimne. Ona to již tak umívala, že na jedno slovo měla tři ihned pohotově. A posměch mezi děvčaty nemusí nikdo, kdo nedopadne, dlouho hledat. Proto raději žádná Viktorku nepokoušela. Ale mnohé to na mysli tanouti nepřestalo, že když se tomu podivnému člověku žádná z nich líbit nebude, že se mu bude líbit Viktorka.

A to proto, že není slepý a hloupý patrně také ne.

Než z prádla ihned ho tak lehce přece jenom nepustily, když se jednou do něho daly. Úsudek o něm musil být jak náleží vytříben a pak společným souhlasem spečetěn.

„Ale když je takový nemluva!" spustila konečně po delších úvahách jedna.

„Nějaký podivín!" mínila druhá.

„Kdo ví odkud a co je!?" prohodila třetí.

Tu si kterási vzpomněla na vážné a důtklivé vyjádření o něm, které byla učinila kmotra kovářka. Ta rozumí lidským nemocím a proto také bude rozumět i lidem. A tenhle člověk se jí nelíbil.

„Snad to ani člověk není!" uklouzlo jí při tom pomnění.

A tu si všechny, jak tu seděly a stály, vzpomněly na jeho podivný vzhled. Na ty černé oči, 81 vlasy, na to obzvláštní obočí a na to jeho škaredění, které nemělo konce ani počátku. A již bylo rozhodnuto. Žádná ze žernovských děvčat, ač skoro všecky byly již v Jaroměři a v Náchodě, nevěděla se pamatovat, že by někde takovéhohle člověka viděla. Vždyť by se ho musila každá až uleknout, když by ho tak samotná někde v poli nebo v lese potkala.

„To aby jeden před ním svatým křížem se poznamenal!" zatoužila některá.

„Ba!" souhlasily ostatní. „Tu aby jeden prosil, aby Bůh s ním pobyl a zlý odstoupil!"

„Tak ho nechme!" navrhla jedna.

„Bodejt bychom si ho předcházely!" smály se ostatní. Jenom Viktorka mlčela a jenom zádumčivě po svém obyčeji hleděla. A to teď, když jenom tohle si povídaly. Což teprve, kdyby byla slyšela, co si prve ty zlomyslné povídaly. Jistě že by jí bylo k srdci píchlo!

Možná, že byla by se bývala jim sama s něčím, čeho si dosud nikdo valně nepovšiml, svěřila, ale věděla, že se jí jen vysmívají, kdykoliv uslyší, že si ji opět někdo předchází, aby si ji naklonil.

Proto raději mlčela a s ostatními úplně dle jejich usnesení souhlasila, ač měla den opět zkažený.

Kdyby byly věděly! Toho vojáka!

82 Viktorku již patrně ten podivný voják myslivec nějako ve stavení a vůbec na Žernově mrzel. Zrovna jako pantátu Mikše samého, jemuž ona dosud ani to nejmenší o něm nenadhodila, ale on se již po něm tázat ubíral. Šel ke kaprálovi, který své lidi znát musí, aby vyzvěděl, koho že to má vlastně ve stavení.

Světem se potloukají všelijací lidé a obzvláště mezi vojskem je různých osob, na které si musí dát prostý člověk velikánský pozor. Sedlák Mikeš slyšel mnohonáctkráte, že velcí páni všelijaké zkušenosti podstupují.

Teď mu to na cestě ku krčmě, kde kaprála od vojáků jistotně zastihnout doufal, napadlo. Skoro se toho až ulekl, když na prádlo a na měkké malé ruce svého hostě vojáka pomyslil.

„Abych já tak nevěděl, koho mám ve svém stavení!" zatoužil a tím více pospíchal, aby jen co nejdříve do hospody k Švejberovům dospěl. „Kdo ví, co bychom mohli provést a kdo ví, jak si ublížit!"

Vzpomněl na samého císaře Josefa, jak na zapřenou po svých zemích chodil, jak u sedláků dlíval, vzpomněl, že je páni zkouší, že vyzvídají, co je tíží a že to pak odstraňují, aby se nebouřili. Také mu na mysl přišlo, že tady na Náchodsku mají po Petru vévodovi z Kurlandu zavedené svobody a že se povídá, že to musí být zavedeno yjwde a že musí být roboty zrušené. Možná, že 83 ten člověk přisel nahlédnout, jak to tady při té svobodě a bez těch robot chodí, a na takové lidi musí si dát každý pozor, aby ke kdoví jakým náhledům nedospěli.

Proto to musil o tom myslivci, co je zač, vyzvědět.

A ostatně, ať je to pán nebo nepá.n, bude dobře, když bude vědět, co v něm vězí. Že něco podivného, to viděl.

Před samou krčmou si pospíšil, aby o tom co nejdříve uslyšel.

Mikeš ve svých nadějích ani dost málo nepřeháněl, když doufal, že v hospodě kaprála od vojáků nalezne. Kde by také jinde byl, nežli tam, kde je pořád něco nového, kde není co dělat, kde je něco dobrého k dostání a kam stále přicházejí lidé, kteří ochotně již nějakou tu povídačku vojenskou rádi, nežli si venku u jeslí ku příkladu náklad táhnoucí kouě odpočinou, vyslechnou a vojákům za jejich ochotu něco poplatí. A pak na hospodě má bujná chasa tu největší zvůli a svobodu podle své chuti si potropit a počtveračit. A v takovém místě ovšem že mívají na vsích vojáci svou Prahu, kde se přes tu chvíli objevují, aby minutku pobyli a čas si ukrátili. Kaprál ovšem, že jako ve všem tak i v tom musil býti kápo a času musil protráviti na hospodě nejvíce.

C* 84 Když sem Mikeš došel, tu ho zde skutečné nalezl. Ale zrovna na odchodu.

Sedlák mu zastoupil cestu, aby ho udržel.

Obstarožní, bodrý voják se tomu zasmál. Ihned věděl, že sedlák něco od něho chce.

„Proč pak byste přede mnou utíkal!" začal, ač ho kaprál dosud ještě v hospodě neviděl. „Sedněme si ještě na jednu!" zval ho.

„Když poplatíte, tak raději, nežli na vartu," svoloval voják, domnívaje se, že bude muset nějakou nesnáz srovnat. A to učinit při sklínce chmeloviny za lepší pokládal, nežli když by to musil rovnat o suché hubě na dědině. Proč by tedy nesvolil. Vždyť podkrkonošský sedlák není tak rychlý, aby někomu něco darmo dával a zbytečně plýtval.

„Juž jsem povídal!" hovořil sedlák. „Venku je tak teplicko a já mám plnou hlavu přemýšlení" — — Světa znalý voják již si to dále uměl natáhnout.

„A co pak vás tak souží ?" ihned se vyptával.

„To chvála Bohu nic! Ale něco bych, Pán Bůh mne za to netrestej, přece rád zvěděl," přál si sedlák.

Voják se usmíval.

„Tak se zeptejte!" pobízel ho.

86 Mikeš opatrně po jizbě se rozhlédl, zdali snad někdo nepovolaný rozpravu jejich neposlouchá.

V hospodě nebylo nikoho, ale sedlák se ještě více ke kaprálovi přitulil a šeptmo jal se ho dotazovat.

„Znáte toho černého myslivce?" začal.

Voják ihned věděl na koho že se to sedlák táže.

Okamžik se nad tím zeptáním pozastavil, ale ihned opět nenadále to překvapení se sebe setřásl.

„A jak pak bych ho neznal?!" odpověděl. „Já ho musím znát. Udělal vám něco ?"

„Neudělal," Mikeš na to. „Ale mám ho ve stavení a tu jeden neví co a jak," začal si stýskat.

„On jen chodí, mračí se a člověk neumí si pomyslit, co by si přál, po čem touží. Aby pak nás do neštěstí nepřivedl!" bál se sedlák.

Této prostoduchosti musil se voják zasmáti.

„Ale, ale," divil se Mikšovi. „Ten člověk vám ani špatného slova nedá, neřku-li aby vám nějak ublížil."

„Ano, právě proto, že si vede pořád jako vznešený pán, máme všelijaké strachy" — — A když toto pověděl, pátravě zadíval se na tvář myslivcovu, aby z ní jeho náhled vyčetl a pro sebe získal. Doufal, že se voják prozradí. A skutečně, desátník přišel do patrných rozpaků.

„Ale, že by vás do nějakého neštěstí chtěl přivádět, to si ani připouštět nesmíte!" Statek vám nesní, kuřák není, aby vám ho mohl snad 86 vypálit a proto vy se na něho skrze prsty nedívejte" — — řekl.

To sedlákovi plně dostačilo, aby byl daleko více znepokojen, nežli jak byl obavami naplněn prve.

„Já si to pořád myslil, že v tom něco vězí, že to není člověk jen tak," toužil. „A ani dost málo mne netěší, že ho mám ve stavení," naříkal.

„A proč?" vyzvídal voják, kterého podivný kamarád zřejmě také nesmírně zajímal, ač nedal na jevo, že o něm ví zrovna asi tolik jako Mikeš.

„Protože se zdá být zcela jinakým nežli jsou lidé jiní. Má ten nemluvný pohled a ruce jako.

hedvábím potažené!"

„Nějaký pán to je," šeptal mu voják. „Na vojnu přišel sám, dělá si tu, co chce sám, a z vojny může, kdy chce sám. Nemluví, nehovoří" — — Tu by bylo málem myslivci uklouzlo, že také nic o sobě nepoví, tak že z kamarádu o něm skoro žádný nic jiného neví, nežli že má pořád hojnost penéz a že důstojníci jsou naň tak milí jako máslo na chlebíček. Ale tak si před sedlákem zadat nesměl.

„Pán Bůh s námi, koho to jen na nás rarach poslal!" zabědoval sedlák.

Tím vojáka pohoršil.

„Nás, císařské myslivce, neposýlá žádný rarach," ihned se proto tento ohradil.

Sedlák měl toho upozornění dost. O svém hostu dověděl se tak málo nového a ještě desátníka pohněval.

87 „Vždyť jsem tak mnoho neřekll" začal se omlouvat.

„Inu, pověděl jste dost," dělal se přísným voják. „Je-li vám císařský muž nemilým, tak již to musíte tiše snášet, jak se na pořádného poddaného sluší a patří. Jen mu udělejte, co mu náleží, a pak ho nechtě. Uhlídáte, že se vám také nic zlého od vojáka nestane." — — „Ale od tohoto podivína!" tesknil sedlák.

„Již ho máte ve stavení, tak jak si od něho pomůžete?"

Mikeš pochopil a smutně bral se z hospody domů znepokojen i rozmrzen obavami, co že to má za obzvláštního člověka ve svém příbytku.

„Aby tak byl mezi námi na nějakých výzvědách!" strachoval se. „Jí, co mu dáme, proti ničemu ani slovíčkem nemukne, jenom poslouchá a mlčí. A kdo mlčívá, ten si více pamatuje!"

A starý sedlák nevrle potřásal šedinami prokvetlou svou hlavou.

„Je ona to nějaká pančava a ta nebývá sprostému člověku pro nic dobrého!" povídal si.

Než nemohl si na svého hostě nijak naříkati, nežli že je morous a to srdečného, bodrého Mikše nesmírně hnětlo. Nevěděl, co si má o něm myslet.

„Uděláme mu vše a on je pořád jako kalous.

Nedobrý, nepřívětivý! Kolik dvacetníků bych za to dal, kdybych se ho mohl zbavit," dychtil.

88 Panímáma ho již také dychtivě očekávala, aby vyslechla, co se dověděl.

„Tak jak!"

„Raději o něm nemluvme a nechme ho, ať si dělá co chce!" broukl hospodář.

Selka se zamyslila.

„Co máme jiného počít!" řekla a mrzela se s pantátou. Než museli oba trpět, ač se jim to nevlídné chování hostovo ani dost málo nelíbilo a ta jeho tajemnosť je přímo soužila!

„Však ono se ukáže, co je zač," myslili si a panímáma otčenášek si šeptala na ten dobrý úmysl, aby se vojákovi u nich líbilo, at je již kdo chce.

VIII.

Jako se všichni u Mikšů skoro předháněli, aby se podivnému a obzvláštnímu vojáku myslivci u nich líbilo, tak on stejně pořád si vedl, jak začal. Nemluvil, nikoho si nepředcházel, nikomu nic na úkor nečinil, ale to si jako by navykl, že ze svých černých, palčivých očí Viktorku nepouštěl.

Ta toho z počátku valně nedbala. Než brzy bylo jí to nápadné a konečně do té míry odporné a protivné.

Voják, který se nezdál míti pro něco smysl, najednou stal se jako by jejím stínem. Ať počala 89 cokolivěk chtěla, mohla být jistá, že z některého kouta jistotně na ni pohlíží pochmurný obličej nevlídného hosta. Z počátku to Viktorce lahodilo, že ten neobyčejný muž si jí všímá, pak ale bylo jí to nemilé. Ty jeho oči, ten jeho zanícený pohled, ta zamlklá ústa a ten jeho klid a ta určitost ji tak pletly, že jí bylo při jejich pozornosti nevolno.

Uhrančivé oči jeho jako by ji přímo do srdce bodaly a jako by jí tlukot jeho stísňovaly.

Kamkoliv se hnula, všude ji sledoval, stále ji pozoroval a ona toho pomalu nemohla nedbáti.

Pozorovala v tom lesku jeho pohledů zanícení a vroucnost a viděla, že ta na oko klidná jeho tvář je výrazem svým blažená, že pod tím vysokým, havraním vlasem obemknutým čelem něco se děje, co jí lahodilo, co ji blažilo a čeho se děsila. Postřehla, že ten obzvláštní člověk jí nadchází, že ji sleduje a že ho to těší. Nepochlubila se tím nikomu, ale bylo jí úzko při pomyšlení, že ten neznámý muž může jí každé chvíle říci, jak ji má rád, jak se mu líbí a ona ubožec nevěděla, jak že by mu na takovou řeč odpověděti měla.

často sama samotinká o tom přemítala. Předkládala si, co by z toho mohlo být, kdyby ho vyslechla, předkládala si, jak by si třebas vedl, kdyby ho odbyla. A ona ho odbyti nemohla.

90 Dlouho si to zapírala, ale pak se konečné sama sobě přiznala, že ho má — ráda, že se jí líbí.

Zachvěla se při tom pomyšlení, ale již si to pověděla, ač se snažila sobě sama si namluvit, že tomu tak není.

Pak ale začala uvažovat, že si podobné věci zbytečně připouští. Co jí na vojáku, který je dnes tady a zítra den cesty třebas odtud, záleží.

Kárala se za své nápady a na vojáka začala se hněvat.

Ne však proto, že si ji předcházel, že ji všude jako stín následoval, ale proto, poněvadž se bála, aby to některá z družek jejích nezpozorovala. Toho se Viktorka lekala, když pomyslila, jak by se jí holky vysmály, kdyby viděly, že světoběžného vojáka si váží, že jeho pozornosti si všímá, že se po něm i ohlíží, ona, která nejhezčí a nejzámožnější hochy z celého okolí odbývala a od sebe přímo odháněla. A to jen proto, aby se tomuto myslivci zalíbila.

Dlouho to všecko v sobě tajila. Ani matce, ani sestře ničeho o tom nepověděla.

Jenom se tiše modlila a Matku Boží o svatou trpělivosť a pomoc prosila.

Uvažovala, jestli by smělce neměla nějako zahnati, ale když se obrátila a pohleděla na něho, tu jí hlas v hrdle i s tím nejostřejším slovem uvázl.

91 Ten podivný člověk vedl si tak, že mu vlastně ani při nejlepší vůli nikdo ničeho vyčítati nemohl.

Pohled jeho obsahoval tichou prosbu, které nebylo možno odolat, kterou nebylo možno odbývat slovy, poněvadž ona přejímala a nehlučela.

Vždyť pak nijak ji ani neobtěžoval, jenom za ni tiše chodil a pouze pohled na ni mu postačoval, aby byl snad šťasten. A Viktorka byla tak spravedlivou a tak citlivou, že mu toto tiché počínání zapovídat nemohla, ač věděla, že tak brzy bez povšimnutí na Žernově nezůstane. Ona si byla toho povědomá, že má v celé vsi plno závisti a že se jí všeobecně zazlívá, proč si tak vedla, jako si počínala, když ani sama nevědouc pádné příčiny, ženichy napořád odbývala.

Cítila, že sobě škodila a nevěděla, že i družkám svým neprospívala. Když se krajem rozneslo, kterako se na Žernově i těm nejlepším ženichům vede, tu se sem více skoro žádný neodvažoval, aby si zbytečných řečí nedělal.

Viktorku začalo svědomí hnětnout, proč tak jednala. — Ted1 z toho měla.

Podivný voják ji pronásledoval! Nezazlívala mu, ale o svou pověsť se bála.

Hnedle byla by se do mračků dala. A jakž by ne, když místo nápadníků nejznamenitějších nadcházel jí podivný voják. To kdyby se teď tak krajem rozneslo, výsměchu by za to sklidila a jen ostudy 92 si utržila. A to tím spíše, poněvadž si tolik mezi mladými muži vybírala. Věděla, že by jí teď tu vojenskou lásku každý přál. Uvažovala, čím se provinila, že by jí taková hanba a takové neslýchané provinění právem potkati mohlo. Necítila žádné viny ve svém srdci, ale slyšela v něm tichounké šeptání: „Viktorko, ty jsi se měla již dávno vdát a nyní měla by si pokoj l" Musila uznati, že se unáhlila, když hodné ženichy odbývala a nevěděla přitom, proč je-odbývá a zapuzuje.

Nyní teprve, když ji zamračený a tajemný voják začal svými pochůzkami stíhati, nyní teprve počala se obávati, aby ji za její paličatost nějaký trest nepotkal.

Lekla se toho, když na to pomyslila a proto ihned jala se přemýšleti, jak by tomu předešla, aby do lidských řečí s vojákem třebas nevinně nepřišla. Bylo jí úzko, skoro na světě nudno. Ona opravdu neměla na vdavky ani pomyšlení, žádný chasník se jí nelíbil tak, aby mu od srdce ráda dala upřímnou hubičku, aby se od něho dala s chutí obejmout, ale nyní do hlavy jí stále přicházelo, že se musí vdáti, aby nevdaná neumřela.

Zachvěla se, když na to pomněla.

Slyšela celé kroniky pranosíik, které pojednávaly o tom, proč ta která jako opuštěná panna umříti musí.

93 Jedna svou krásu odpykává. Tak na ni hřešila, že jen k sobě vábila a pak zpýchlým srdcem přivábené s úsměvem na rtech odbývala. Takové spravedlivý Pán Bůh nikdy štěstí nedává a vždycky ji za její svévolnost zle vytresce. Buďto na ni sešle pak muže nehodného, anebo jestli se za ni Panna Maria přimluví, nechá ji být starou pannou, která se musí k poslednímu soudu dostavit sama a zodpovídat, proč svou krásou hodného muže neoblažila a proč'na sličnou tvář hřešila.

Jiná zase hamižným srdcem svedená tak dlouho přebírá, až nikdo více přebírati se jí nedá. Taková dychtí jenom po jmění a po statcích a nehledí k tomu, že žena je na světě proto, aby muže šťastným a blaženým za jeho péče a starosti činila.

Strace podobná jest dívka taková, která jen leskem kovu drahého a nepřehledností volí, dá své srdce okouzliti třebas plešatým, chtivým dědkem, který již užil toho, co mu na světě náleželo. Taková pak, vdá-li se, jako pyšná stává se u muže zlého trpitelkou, tak ona hamižná stává se při rozmarném bohatém starci hříšnicí. Ale přihází se, že vdáti se takové duši, která jen po bohatství dychtí, často se nezvede a ona jako panna uschne.

Třetí opět po mužích touží takových, jakých jí dosíci nelze a zhrdá těmi, kteří jí s opravdovou láskou a vroucí upřímností srdce svá podávají. Takové opět mají svá přání zmatená a hříšně roz94 toužená. Ježto každá žena má tiše státi tam, kam ji dobrý světa vládce postaviti ráčil a zde má působiti beze snahy, by z toho okruhu se dostala. Všaktě na člověka čekající štěstí samo si ho vyhledá, ale přivolati se nedá. A to proto, že blaženost musí si způsobiti každý sám a to dokáže tak, když oblažuje splátkou toho, kdo jeho blaženým činiti se snaží. Dvojí pak sobě vzájemně žijící blaženost dohromady tvoří štěstí. A jako pyšná stává se trpitelkou, hamižná hříšnicí, tak chtivá klesá a stává se namnoze nešťastnou. Život stává se jí zhusta obtíží a hotovým neštěstím, které chtivost její sama na ni přivolala.

Jiná pak lehkomyslně užívá toho, co ji matné osudu kolotání v klín hází, ač to bývá ovoce života červivé. Podává se náhodě, která se jí skytá, aby mladosti své užila. Zpívá, tančí a líbá bez výběru a míry, neobšťastní trvale nikoho a kazí jen sebe.

Zevšední a sejde jako loutka omakaná, která se pak ani chudáčkovi nelíbí, když celou řadou rukou pro zábavu a jako hříčka prošla. Zůstává pohozena, opuštěna a zapomenuta. Přežila se rychlým životem.

Toto všecko bystrá panna Viktorka, dcera žernovského sedláka Mikše, po náležitosti dobře předložiti si dovedla, ač k tomu dříve nepřikročila, až teprva když přísnost života jí najednou neúprosností svou pohrozila.

§5 Lekla se, když neobyčejný nápadník v patách se jí vyskytl.

Stranila se nejprve lidí, slzela a želela, proč se nevdala, když pěkně vdáti se mohla. Stála nad roklí nebo propastí, do které ji osud snadninko mohl svrhnouti a to proto, poněvadž když se na ni usmíval, nechtěla si ho všímati a nechtěla ho dbáti. Musila nevlídnou a škaredou jeho tvář spatřiti za to, že si úsměvné a příznivé nevážila!

Svěřiti se nechtěla nikomu, co srdce její tíží, co mysl její smutkem zastírá.

Svět byl plné, krásně kvetoucí jaro. Sady jedna závěj poupat, jeden soubor vůně, palouk i lučina pestrý koberec, lesy tajemný ševel života, nivy i role naděje hojného chleba, života a blahobytu.

A v ňadru spanilé dívky mrtvá poušť! Jindy na jahodových rtících jejích čtveračivá, veselá, lahody a jásotu plná píseň ani neumírala a letos byla více v tesku nežli utěšení.

Sestra Mařenka kolikráte jí to vyčítavě předhodila, že srdce své snad zbytečně rmoutí, že klid jeho zamítati nemá a že ho bez důvodu truchlivosti naplňuje.

Srdečné, dobromyslné děvče se domnívalo, že snad vážná sestra nemile jest dojata tím, poněvadž od návštěvy Čepelkový na statek jejich více ani jeden kalý ženich nepřispi. Myslilo, že to Viktorku souží a to tím více zn pravdu to pokládalo, protože slyšelo, jak to družky již s tajeným úsměvem opakují.

Než Viktorka se ani jí nepřiznala, co ji souží, jenom si tise při ní zaplakala a družných, rozmarů a veselí plných kol a schůzek straniti se začala, ač cítila, jak jí pospolné potěšení schází a jak se jí žádoucí a mladému srdci nutné útěchy nedostává.

Kterak jen by ráda byla mezi družky šla, kterak by si s nimi ochotně zarepetila, jak by je za jejich kousavé předhůzky vyplatila, jak by se nasmála! Ale nemohla! Věděla, že by se jí voják na paty pověsil — — A to aby některá z družek uhlídala, tomu připustiti nechtěla, ba ani nesměla.

Již i zamilovaný svůj tanec opouštěla a když tak někdy hněvivě na dotěrného a neodbytného myslivce pohleděla, tu náhle taková tíseň srdce její opanovala, že se ihned někam k nenalezení skryla a upřímně si zaplakala.

Již se těch jeho očí až děsila.

Pohlížely na ni tak vroucně, zaníceně a palčivě, že cítila, kterako žár jejich k srdci se jí propaluje a kterako milým teplem celé nitro jí naplňuje. Chtěla se na smělého vojáka zlobiti a nemohla. Musila před ním jenom — prchati.

Již ani uvažování k upokojení mysli jí nepostačovalo. Zbyla jí jenom modlitba, k níž se utíkala jako dříve k písni.

97 Zrovna tak jako druhdy loni na neděli se těšívala, že se bude moci vystrojit a že krásným ratibořickým údolím za jarní pohody v milém hovoru, u vroucím toužení a srdečném veselí do městečka Skalice, do útulného kostelíčka jeho k Panně Marii si zajde a tady se jí pokloní a o štěstí poprosí, že se hochům ukáže, že s mnohým úsměv a čtveračivé slovo vymění, tak letos dychtila, aby třebas ob den neděle s pohodou povětrnostní byla. A to ne proto, aby v ní milého pobavení došla, ale proto, aby se k Panence Marii co nejvroucněji mohla ve své tísni pomodliti a o šťastné nějaké vnuknutí ji požádati.

Již si jiné rady nevěděla, jak by se nadcházení vojákova sprostila. Utíkala se do ochrany boží.

Kdykoliv se z kostela vracela, tu bylo jí tak milo, tak pěkně, že opět mezi děvčata se vmísila a opět s nimi kutiti začala.

Obyčejně si družka družce, když tak překrásným údolím pod Skalicí a dále ratibořickou romantickou údolinou podél Úpy k Žernovu šly, svá tajná, milá přání sdělovaly. Smály se a plesaly.

Již dávno nebyly tak veselé jako jedné neděle kolem máje měsíce. Snad to tvrdý, jasný čas tak s sebou přinášel, že uprostřed bující přírody všem se srdce otevírala, aniž by toužení jedné druhou nějak pohoršilo. Všaktě i Viktorka byla dnes samý hovor a když řeč na různá dychtění došla, tu svou 7 98 zdrželivostí se dnes neopanovala a pověděla, po čem srdce její touží. Snad jí to ve Skalici v kostele Panenka Maria vnukla.

Holky mluvily o vdavkách. Jak se samo sebou rozumí, tu měla každá svá přání, jedno tajné a jedno, jež mohl slyšet každý. Viktorka snad jedinká nenechávala si tajemství. Pověděla vše, co ji tížilo a po čem dychtila.

„To mně, děvčata, věřte, že bych se hned vdávala!" začala.

Taková řeč z úst jejích připadala každé velmi neobyčejnou, ba některé se domnívaly, že je schválně tak špičatá, aby je poškádlila. Však se proto zle mračily. A jedna se hned do Viktorky sypala.

„Zase někoho odpoledne čekáš?" ptala se.

„Kdyby dnes ženich pro mne přišel, ať chudý nebo bohatý, pěkný nebo ošklivý, hned bych si ho vzala, jenom když by byl přespolní!" vyslovila Viktorka a to takovým hlasem, že bylo patrné určité rozhodnutí a opravdové přání.

Družky její nad tím se pozastavily.

„Co pak ti to, holka, vlezlo do hlavy?" ihned se tázala jedna.

„Máš snad doma zlou vůli?" vyzvídala druhá.

„Jen se nezbrkni!" napomínala ji třetí.

„Ono se ti mezi námi nelíbí!" prohodila štiplavě čtvrtá. Podle toho, jak která Viktorku náviděla.

Ta chudáček jala si krásné své tváře šátečkem utírat. Koulely se jí po nich horké slzy, které jí z očí vytryskly.

„Tak pověz, co tě doma souží?" soucitně vyzvídala děvčata. Tuto družku tak snadno něco nerozplakalo a proto i ty největší její odpflrkyně byly najednou samá přízeň k ní.

„Já nemohu na Žernově vydržet!" stýskala si Viktorka.

„A. proč?"

„Ten náš černý voják mne svou dotěravostí umoří!" žalovala. „Já se již skoro ani hnout nemohu, aby mne ty jeho uhrančivé oči nepronásledovaly. Jindy trochy pokoje nemám, leda když jdu do kostela!"

Tohoto vyznání se děvčata nenadálá. Žertem sice povídala, že si ji ten morous snad bude také namlouvat, ale když jim dnes Viktorka svěřila, že se tak opravdu stalo, tu se i ta nejškodolibější zachvěla, když si v duchu černého, zamračeného myslivce představila a pomyslila, že ten člověk se Viktorce na paty věší.

Mnohé tanula na jazyku již výčitka, proč se nevdala, když mohla, ale žádná ji nevyslovila. Ba všecky Viktorku opravdu litovaly, dobře na ni pozorujíce, jak trpí a jak se souží. To považovaly za dostatečnou pokutu, že dříve ženichy odbývala.

i • . v .. 7* 100 „Tak proč si ty nadchůzky nezaporucíš?"

řádila jí jedna upřímně a srdečně. „Proč ho nezaženeš?"

„Vždyť to může dost dobře pozorovat, že je mně nemilým!" toužila Viktorka.

„Ale to mu bude asi malým napomenutím, aby přestal!" ozvala se kterási.

„Tak co mám dělat?" ptala se Viktorka.

K tomu z děvčat nedovedlo přímo a určité odpovědět žádné. Z domu Viktorka utéci nemohla, a proto úplně musily B ní souhlasit družky všechny, že nejlépe činí, když se chce vdát. Ženich již všecky chutě vojákovi zazené a budoucí svou si bude hlídati.

„Ale měly bychom toho morousa nějak vytrestat," navrhla jedna z dívek.

„Jen si s ním raději nic dobrého ani zlého nezačínejme!" mínila jiná. „Má takové jedovaté oči, že člověk z jejich dohledu raději utíká, nežli by se na něm meškal. A proto ho raději nechme, aby to s námi s některou hůře nedopadlo. Co pak si člověk na vojáku vezme, když mu něco provede. To je to nejhorší, že vojáky na vsi vůbec máme!"

„Ale, ale!" ozvalo se několik. „Bát se jich nemusíme, protože jsou vlastně pro pořádek. A když chtějí jako lidé obyčejní vystoupit, tak si to můžeme dát líbit nebo ne. Podle toho, jak se nám to líbí!

101 A aby nám chtěl ten podivín něco udělat, to by musil mít něco, co jsme na těle nosily a to mu žádná z nás nedá! Jen se ho, Viktorko, neboj!"

Ta se chuděrka při tomto opravdovou srdečností vyznívajícím vybídnutí, místo aby se vzmužila, zachvěla, Poznala, že tajemství své prozradila a že třebas zlé chvíle pro ni nastávají. Skoro toho litovala, že to vše družkám pověděla. Ale již to bylo venku a ve větru — — Přiznala se, jak chybovala, když znamenité ženichy zbytečné a bez rozmyslu, jen tak tajemným toužením vedena, odbývala a takřka zaháněla. Jak se jí to teď vyplatí, co ji nyní potká?!

IX.

Na milém Žernově nezvonili dnes ještě ani klekání, když již bylo všeobecně známo, že se chce Mikšova Viktorka opravdu vdávat a že chce ze Žernova někam přes pole.

Několik hodných domácích chasníků ihned, jakmile tu neočekávanou novinu uslyšelo, bylo by se bývalo o ruku její prosit rozběhlo, ale když chtěla přes pole, tu ovšem musili od toho upustiti.

Po dědině nastala otázka, proč chce přes pole.

Děvčata, která Viktorku na cestě že skalí* ckého kostela slyšela stýskat, ihned ochotně příčinu toho každému vypověděla.

„K vůli tomu černému, podivnému vojáku!"

Nad tím se každý pozastavil a ženské, které výklady kmotry kovářky o jeho uhrančivých očích poslouchaly a které jim věřily, byly u víře v rozšafnosť a moudrosť kovářčinu utvrzeny a zbožně se pokřižovaly, ale ihned vojáka s mysli spustily a do Viktorky se daly.

„Je té své nesnáze sama původem!"

„Mohla se dávno vdát" — „— a tak čertovskému myslivci vyhnout!"

„Je to na ni trest a metla!"

„Za její pýchu a hrdosť!"

„Však to říkal každý a předpovídalo se to všeobecně, že ji za to něco potká!tt „Ted bude muset brát napořád a to si mohla vybrat!"

„Inu chodívá to tak na světě, že ten, kdo vybírá, často přebere!"

„Pak ať si jeden na něčem chce nějak zakládat!"

Ale Viktorce zrovna nezazlívaly, jenom si vykládaly, jak to na tom světě chodí, a poučovaly se, že má být člověk spokojen tím, co mu osud podává, aby pak nemusil za vděk vzíti to, do čeho jej vnutí. Aby někdo chtěl vojákovi za 103 jeho smělost příkoří činit, to nikomu ani nenapadlo. Všeobecně se teď jenom čekalo, kdo asi za Viktorkou přijde. Na to byl každý zvědav, kdo ji teď bude chtít- Taková věc pro ves, jako je Žernov, a po událostech, jaké stropila Viktorka, není žádnou jenom tak maličkostí.

Ve dvou dnech rozšířila se pověst o Viktorčině vůli po okolí, jako když nad kraj spadne podzimní všeobecná mhla. Šla na kolik hodin a v úterý se již starý sedlák Mikeš divil, co že všelibský Martinec na jeho statku vyhledávat přišel. Když ho na večer přes dvůr do stavení mířiti viděl, domníval se, že nějaký prodej vyhledává nebo kup prostředkuje. Myslil sice, že snad pro Mařenku ženicha zná, ale tu se zdála být pro takové vážné hračky ještě mladou. Čekal proto, s jakou že Martinec se vytasí.

Vůdce poutníků a pořadatel svateb chvíli okolkoval. O počasí, úrodě, suchu, dešti, chroustech i housenkách promluvil a pak teprve začal.

„A vy byste mohl mou pomocí přece Viktorku z domu odsadit!" jako by namátkou mezi řečí prohodil a opět na jiný předmět hovorem přeskočil, aby za minutku o Viktorčiny vdavky zavadil. Již slyšel, že milá holka po nich mermomocí najednou touží.

Touto narážkou Mikše skoro na sebe hněvmo nasadil. Starý, přímý sedlák ještě horko ve tváři 104 cítil, když pomyslil, jak ochotného dohazovače se sedlákem Čepelkou musil odbyti. A on již něčeho podobného netoužil se dožíti a pak se bál, aby poťouchlý tlampač na něho a na Viktorku ze zlomyslnosti a msty něco nehleděl nastrojit. Proto milého Martince okamžitě za slovo chytil a o jiném výklady mu přerval.

„A kdo vás zas poslal?" broukl nevrle.

Než tím Martince do žádných rozpaků nepřivedl, anobrž vhod mu přišel, nebot do večera bylo již nedlouho a on měl ze Žernova ještě delší pochůzku, aby vyřídil to, proč semo zavítal.

„Žádný mne sem neposlal," přímo povídal a slovo za slovem ze sebe soukal, aby Mikšovu patrnou zvědavost napínal. „Ale všeobecně se povídá, že se vaše Viktorka chce co nejdříve vdáti a z domu ze Žernova pryč dostati. Sama se k tomu v neděli na cestě z kostela přiznala!"

To byla pro Mikše opravdu novina, o níž dříve neměl ani tušení. Zasmál se tomu, věda, že Martince pravdu nemluví, když povídá, že ho nikdo neposlal. Znal ho a proto věděl, že starý poutničky vůdce bez jisté příčiny jenom tak na piano nohy si netrmácí. A to mu lichotilo, že opět někdo kalý o dceru jeho stojí. Byl jist, že Martince jen tak každému neslouží.

„To slyším od vás poprvé!" přiznával se.

105 „Ano. Viktorka chce ujíti nějakému vojáku, který ji pronásleduje!"

Starý posel uměl títi do živého.

Jakmile tohleto Mikeš uslyšel, ihned před oči mu vstoupil podivný host, myslivec, hlava se mu zatočila a již věřil, že něco pravdy na slovech Martincových být může. Ale o vojákovi ani nemukl.

Že se mu holky s takovými nesnázemi, které s mužskými měly, nesvěřovaly, to si sám zakázal a proto ihned s Martinceni vážně začal.

„A koho byste měl za lubem?" ptal se.

Vůdce zbožných měl vyhráno. Mohl nyuí začít již směle a zrovna k věci.

„Ale, pantáto, kdyby z toho nic nebylo, tak ani muk o tom!" vymifioval si dříve.

„To víte že ne l" sliboval sedlák.

„Však to ani holce nesvědčí," odůvodňoval to tlampač.

„Ba!" svěsil hlavu Mikeš a dychtivě čekal, koho mu bude Martince jmenovat. Svěsil hlavu proto, aby jí mohl prostě zakroutit, aniž by se musil vyjednávači mezi oči dívat, kdyby se mu návrh nelíbil.

„Jdu z Červené Hůry od starého Téry, jehož syn by Viktorku rád měl!" zvolna mluvil Martinec.

„No, proti tomu nemám já nic. Kdyžby chtěl" — jal se mluvit Mikeš.

106 „Počkejte, pantáto. On chce, ale tecf vy musíte mně zabezpečit, že bude také Viktorka chtít. Víte, abychom nepřišli zase tak marně jako tenkráte na Tři krále. Však se proto na mně Čepelka ještě hněvá a já za nic nemohu." — — „Já také ne," chtěl se omlouvati sedlák. „Já bych ho byl rád měl za zetě. Ale Tondu Téru také znám jako pořádného" — „Tak mu nesmíte koš uplésti" — — „To já se Viktorky zeptám!" podvoloval se ochotně sedlák.

„Tak, tak. To bude nejlepší!"

A již si mnul radostí ruce, když sedlák odcházel. Znal on ty dívčí rozmarné hlavinky tuze dobře. Ovšem jak pak by ne, po tolika zkušenostech. Věděl, co že si zamanou, to že také provedou. Totiž takové, které za něco stojí a jejichž manželství mu pak v dalším jeho jednání odporučením bývá. Povolných si ani on nevážil, třebas zisk měl kdo ví jaký. Nyní byl jist, že nešel sem darmo. Věděl, když Viktorka řekla, že si vezme prvního, kdo přijde, že to také udělá, jako odbyla všecky, když řekla, že nechce žádného. A že to povídala, na to se jak náleží přeptal a proto teď na odpověď příznivou čekal.

„Však já ji přece pod čepec dostanu!" těšil se a pokojně jizbou přecházel a vmýšlel se ve 107 sladké ony chvíle, až se zde bude bohatá, vším co hrdlo ráčí oplývající svatba slavit — — To on si vždycky pomedil! Vytrval při ní od počátku až do konce a bral si ode všeho, co štědrota boží na stůl předložiti ráčila.

Starý Mikeš zatím chvátal sehnat Viktorku.

Byl skoro všecek pomaten, jak ho tohleto všecko překvapilo. Byl tomu však tak rád, že ho potěšením z toho až slzy polévaly. Martinec dokázal si cestičku promésti jak náleží, když jenom trošku pěkné koště do ruky se mu dostalo.

„Proti tomu Térovi nemám já nic, ale pranic, Tonda je hodný chlapík a živnost mají také hezkou.

Viktorce tam zle nebude a odtamtud vnukové moji jen při trošce hospodářství na žebrotu nebudou muset," povídal si a chutě Viktorku po stavení a kolem hledal.

Jindy za takovýchto podvečera bývala s milou svou písničkou na rtech v sadě, nebo stála pod lípou před statkem a pršelo-li, tu bývala na záspi.

Vždycky mívala nesmírně ráda volnost, nejraději prodlévala pod širou oblohou, at již byla slunečnou září zanícena, nebo ať se modrala lazurem míru a neb byla-li jako by pokropena miliony třpytných hvězdiček.

A dnes ji nikdo venku nalézti nemohl. Asi dvakráte potkal na té své obchůzce zamračeného vojáka. Ale ani si ho nevjjjml, 108 Konečně Viktorku nalezl.

Seděla v komoře, na květy ozdobené truhle, kterou si sem na statek matička její jako kus své výbavy přivezla, a byla všecka zadumána.

„Co pak ti, Viktorko, je?tt ptal se jí otec.

„Tatíčku nic. Ale vy něco chcete!" odpověděla mu dcera.

„Já nechci nic, ale jdu se s tebou o něčem poradit a zeptat se tě, co tomu řekneš!"

Děvče svěsilo spanilou svou hlavinku a čekalo, co jí as dobrý tatíček poví.

„Je tady u nás zase Martinec," začal Mikeš a odmlčel se. Domníval se, že se tak nejlépe doví, jestli Viktorka řekla, že se chce opravdu vdávat. Věděl, že na něho ihned se bude hněvat, jestli to pravda není. Ale dívka mlčela jako pěna.

Mikeš tedy věděl, že Martinec má zprávy dobré.

Potěšilo ho to, protože se mu celkem návrh jeho velice líbil. Chutě tedy pokračoval. „A hádej, co chce," obaloval své poslání. On chce vědět, jestli smí za tebou přivésti starosvata se ženichem na námluvy."

Tu opět sedlák, který v komoře, již dcery jeho obývaly, jako by měkl, opět se odmlčel a čekal, co Viktorka řekne. Tady jako by všecek svůj důraz i oproti dětem ztratil.

Než Viktorka na něho tázavě pohleděla. Sedlák porozuměl a pokračoval.

109 „Chce za tebou přivésti Téru z Červené Hůry.

Však Tondu snad znáš. Aby ne! Smí tedy?" tázal se otec dcery, jako by rozkazů jejích očekával.

„Tatínku, aC přijdou!" tato ochotně svolila.

Mikeš byl rád, že to takhle dopadlo, ale bylo to tvrdé jeho hlavě přece jenom podivné, proč se rovněž tvrdá Viktorčina hlavinka tak najednou a náhle rozhodla. A zrovna tak, jako činí mlynář, když zasýpá. Pro prvního, kdo přišel. Vrtěl nad tím zkušenou svou hlavou, ale raději neříkal nic, aby třebas Viktorku z jejího předsevzetí, jež ho velmi těšilo, nějak neprozřetelně nevyplašil.

„Já mám z toho, holka, radost," prohodil jen, „a hned to Martincovi povím. Ale a( mně pak neděláš zase nějaké nesnáze. Jak jsis' udělala, tak budeš mít. Podle mého rozumu jsi nechybovala, a dej ti Pán Bůh ke tvému rozhodnutí štěstí. Já tedy ve tvém jménu na Červenou Hůru vzkážu, že mohou přijít!"

Viktorka již hlavu nevěsila, ale okénkem v roubení z komory ven na sad vyhlížela. Zdála se být jako by upokojena a potěšena. Z hluboká si oddechla, když ji otec opustil, aby vzkaz její Martincovi vyřídil.

Byl samá radosť, jako by sám měl před svatbou.

Na své krátké pouti do světnice potkal milou svou panímámu, která na něho již schválně na síni číhala, aby vyvědéla, co ?e on s Martincem zase má, 110 Jakmile ji pantáta shlídl, ihned ji objal a čile s ní zatočil, že se sukně na ni jen rozletěly.

„Ale pantáto!" kárala ho za to překvapená selka.

„Když mám radosf!" zvěstoval jí Mikeš.

„A prosím vás, proč pak?8 „Máme ve stavení nevěstu, sedí na komoře," sděloval jí manžel takto nepřímo, k Viktorce ji posýlaje, aby ho nemeškala. Více jí povídat nemusil, aby pochopila, a mohl jít více nezdržován k Martincevi, který již byl netrpěliv. Trvalo mu to skoro dlouho, nežli se navrátil. Málem byl by se býval bál, aby se přání sličné dívky nezvrátilo opět v rozmarný vrtoch. Avšak zrovna když se mu tato obava na mysl drala, vstoupil Mikeš všecek rozjařen a potěšen.

„No, tak jak?" vítal ho Martinec sotva dýchaje.

Mikeš spokojeností jen zářil.

„Máte přijít!" plnými ústy mu odpověděl.

„No tak přijdeme!" vděčil se mu za to tlampač.

„Však to byla u vás práce s tou svatbou jako někde v lomě!" dodal a zpytavě ve vrásčitou sedlákovu tvář pohlížel. Ten ovšem ihned poznal, na co chytrý Martinec počítá a co mu předhazuje.

„Až bude ruka v rukávě. Ted1 až dosud jste pracoval pro jiného!" povídal mu.

„Ale neméně pro vás. Však vy uznáte!" úljsně £e smál, 111 „I bodejf že ano!" svědčil mu sedlák a srdečně rukou na rozloučenou mu potřásal. „Zdráv vyřídil," přál mu. ,,Že vzkazujeme Térovic pozdravovat!"

dodával.

„Tak tu bučíte zdrávi!" přál ještě Martince a již ze statku a ze Žernova pospíchal jako s teplým koláčem. Měl ještě cestu na červenou Hůru. Tam ho jisté očekávali, a takové pořízení, jakého docílil on dnes, to chvátá vyřídit každý rád.

Zvolna se již stmívalo, tak že Martince záhy i se svým radostným poselstvím v podvečerním šeru stranou sousední dědiny zanikl a zmizel. Nějak se mu to jinak šlo v před, nežli tehdy, když odbyt s Čepelkou ze Žernova odcházel.

Sedlák Mikeš se svou radostí ve světnici osaměl. Takovéhoto potěšení se dnes nenadal a proto s upřímným pocitem uspokojení mozolnaté ruce si mnul, když Martinec odešel.

„To dělá Viktorka tuze dobře!" liboval si dceřino rozhodnutí. „Já od toho vojáka nic kalého nečekal," dodával.

Několikráte přešel jizbou.

„Ale co tomu řekne máma l" blaženě se pousmál. „Té nastane starost, aby svatbu pěkně vystrojila!" toužil. Musím se za ní poohlédnout!"

Šel vyhledat panímámu, kterou asi také nenadále Viktorčino rozhodnutí překvapilo. Již u ní na komoře na truhle seděla a spanilou její hlavinku liž na svém klíně chovala a mílou dceru konejšíla a těšila. Dívka tiše slzela.

Když sedlák selce o vůli Viktorčině pověděl, tu byla na okamžik poděšena, ale ihned se opět vzpamatovala a dívčin úmysl zcela schvalovala.

Dobře Téru znala.

Nechala dlouhých výkladů a k dceři přímo promluvila.

„To mne, dítě, těší, že nepřijdeš ke tchyni ani ke švakrové!" zahovořila, majíc na mysli, že na větším statku Čepelkově ve Všelibi toto by ji potkalo. Jako by tím jednání ViktorČino chtěla a hleděla omluviti.

„Ale, mamičko, já bych ho chtěla, kdyby měl třeba dvě tchyně!" vyhrklo z děvčete.

Stará se na okamžik zamyslila. Najednou jako by se jí ve hlavě rozbřesklo.

„To je tím, milé dítě, lépe, když se máte tak rádi," chválila dceři její rozhodnutí. „To jsem ani nevěděla. Ale jseš ty tajnůstkářka!" chtěla dceři vyčítat.

„Já se s ním pranic ráda nemám," jala se Viktorka vyznávat, „ale já bych dneska každému hodnému ženichu ruku i slovo dala."

Tím mamičku opět do nesnází uvedla. Ta dobrá duše nevěděla, na čem je.

„Ale co pak to zase povídáš? Vždyť si kliku podávali a žádného jsi nechtěla. Skoro jsi je nehezky odbývala," vyčítavě se vyslovila.

113 Yiktorka se zadumala, ale opět ihned hlavinku svou pozvedla a přímo pověděla, co vlastně dávno matce svěřiti měla.

„Tenkráte však nechodil za mnou ten černý voják s těma zlýma očima!" zašeptala.

Tím však panímámu pohněvala.

„Co pak to povídáš o vojáku? Co je ti do vojáků!"

Pochopila nyní, proč as dcera jí tak z domu utíká. A věděla, k vůli komu nejspíše tak činí.

„Ten morous té z domů přece nezazené!"

hubovala ji. Ale ihned ustala, aby se Viktorka třebas nerozhodla a Térovi dané slovo zase zpátky nevzala.

„Ale, mamičko drahá, když já nemám nikdež stání ani pokoje" — — žalovalo děvče a hořce plačíc, jako by u mateře pomoci a ochrany hledalo.

„A proč pak jsi mně to již dávno nepověděla?"

mrzela se panímáma. „Tomu bychom byli dávno již odpomohly. Nevídáno, bát se někoho! Mlč jen.

Zítra půjdeme ku kmotře kovářce, ta umí od takových věcí pomáhat."

Selka byla by ještě celou chvíli hubovala, ale v tom přišel do komory sám Mikeš. Starý sedlák, chtěl-li něco se ženskými mluvit, prosté si je vždycky zavolal do světnice. Aby některou vyhledával, to mu ani nenapadlo, a dnes najednou již podruhé přišel do komory. Tak mu na pohled 8 114 přísné a drsné srdce změklo. Dnes byl opravdu potéšen a rozblažen.

„Tak co tomu říkáš, stará?" ptal se panímámy.

„Jsem tomu ráda!" vyslovila se selka.

Sedlák spokojeně hlavou pokyvoval. < ,Dobře se to semlelo, dobře!" chválil si. „Jen ještě teď ty námluvy a svatbu. U Térů tě budu vidět rád!"

„A já také," souhlasila Mikška „Přeju ti, Viktorko, aby ti Pán Bůh tam dal štěstí a abys toho štěstí co nejdéle mohla na tom světě ve spokojenosti a zdraví užívat!"

Tu dala se do pláče selka a třesoucí se rukou dělala dceři nevěstě křížek, který jí měl požehnání zachovat. Na komoře byla již tma a nad krajem klenula se hvězdnatá jarní noc s veškerou svou lahodou a dojemností — — Když dnes jitro nastalo a sluníčko vyšlo, nikdo neměl ani u Mikšů potuchy, co bude večer, až sluníčko zajde, nikdo se nenadal, že bude ve stavení nevěsta.

Všelibský družba a tlampač Martince, vůdce zbožných poutníků do Vambeřic a Svatoňovic, se Žernovem jenom mihl i když šel k Mikšovům i 115 když se odtamtud ubíral. Ale několika ostražitým očím přece neunikl.

Postřehlo ho několik dědinou se batolících výměnic. Ihned svolána rada, co tu hledá. Hádáno jenom krátce a rozhodnuto, že má patrně pro Viktorku zase ženicha.

„Ale má to douče štěstí!" vyslovila se jedna.

„Však je jako obrázek, a kdo by po obrázku rád nesáhl!" řekla druhá.

„Teď se dá sama do řečí, že se chce vdát, a již se opět za ní hoši hrnou!

„Svět jí přeje. Jenom aby nějako ji pak se svou přízní neopustil!"

„No snad ne!"

„Ale na jednom se často všelicos zle vymstí!"

povídala některá. „A ta holka musila by být na šťastné planetě narozena, aby jí tak všecko pěkně prošlo. Začne jí nadcházet uhrančivý voják a již je z toho zachráněna!"

Nyní přešly staruchy svým hovorem z Viktorky na podivného vojáka, jemuž tato chtěla vdavkami ujíti. — „Kmotra kovářka měla svatou pravdu, když tvrdila, že v tom člověku ale pranic kalého nevězí. Je ona na takové ptáčky náležitý metr!"

A téct začaly opět o kmotře kovářce.

,Je to ku podivu, kde té moudrosti nabrala!"

spustila kterási, ^Je tu živa s námi tak jako my 116 a my všecky dohromady nevíme tolik užitečných věcí jako ona sama."

„Ale však žádná z nás všeho si tak nevšímá jako ona. Ta má opravdu všude oči!" vychvalovala ji jiná.

„Ba ano! Ona uhodne zloděje, když se někomu něco ztratí, ona poví příčinu, když někomu krávy přestanou dojit, ona ví pomoc po uhranutí, ona dokáže předpovídat povětrnosf, ona poradí, jak co počít, aby to zdar přineslo," vykládala druhá.

„Však ona si také toho svého rozumu hledí.

Na vše se vyptá, všecko vyzví, vyzkouší, tolikráte obrátí. A co jenom koření zná!"

Kmotry byly by ještě dále o kovářce rozumovaly.

Ted si ji chválily a snad bylo by také přišlo k tomu, že by také i na slabé její stránky přišly a že jako teď probíraly líc, tak by se pustily do rubu. Než kovárka byla opravdu jako by skutečná kouzelnice. Když jedna ze staruch nad znalostí její v oboru koření šedivou svou hlavou potřásti chtěla a mínila říci, že jako zná koření dobrá, tak že zajisté zná i koření zlá a jedovatá, tu najednou vyskytla se milá kovářka mezi nimi. Oni o vlku a vlk za humny.

Hovoru jako by proud uťal.

„Tak co přestáváte?" ihned se tázala.

„Martinec tady byl!" povídala jí jedna, pViděla jsem," kovářka na to, 117 Ona po většině jenom celé dny malichernosti kutila ^a svět pozorovala a proto jí také pranic, co se na Žernově sběhlo, neušlo, tak že jedno s druhým mohla tak hezky přirozeně spojovati, že nad tím neznalé všech příběhů až trnuly.

„ A co tomu, kmotra, říkáš! ?" tázaly se jí vrstevnice a rostlice.

„Já? Že budou u Mikšů námluvy!"

Kovářka byla tuze opatrná, nežli aby se neopatrnou řečí do nějakých mrzutostí a klevet přivedla.

„Pak bude svatba a čepeni!" ujala se slova jedna ze stařen.

„Jen aby!" prohodila jiná.

Než v tom začal klinkati zvonek na rozsoše zavěšený večerní klekání a staruchy se se svými rozumy domů rozprchly. Poslední zvolna brala se ku kovárně kouzelná kmotra. Šla s jednou z výměnic.

„A Viktorka chce se vdávat, jenom k vůli tomu černému vojáku!" povídala ku kovářce.

„Já to hned řekla, že je to člověk uhrančivý a že jeho oči jsou pravé boží dopuštění," tato na to.

„Ano, ano!"

„Jsem sama zvědava, jak to dopadne!"

„Jenom pro koho asi Martinec námluvy sháněj" vtoužjla vědět,.

.118 „Do neděle je dlouho!" zasmála se kovářka.

„Ale však já to ještě zítra vyzvím!" troufala si.

„A povíš mně?" tázala se výměnice.

„Když budeš mlčet!"

„To víš!"

„Dobrou noc!"

„Dej ti Pán Bůh!" ^ Již byla noc. Kovářka přemítala skoro celý večer, jak by se příčiny Martince vy návštěvy u Mikšů nejhladším způsobem dopátrala. Domnívala se, že jí kmotry alespoň své mínění o tom povědí a zatím, ač jen proto mezi ně zašla, neuslyšela nic. A vědět to musila co nejdříve. Bylo tedy nutno, aby jinako do toho se vložila.

Skoro do půl noci vymýšlela si záminku, pode kterou by se mohla na Mikšův statek se ctí dostati. Než chuděra stará nemohla vymysliti ale pranic, čím by podezření bystré Viktorky od sebe odvrátila. Doufala, že až Pán Bůh Bůh bílý den dá, že jí snad něco šťastnějšího napadne. Avšak ráno na sadě rosička ještě ani neuschla, když na kovárnu přišli vzácní, nevídaní zde hosti. Připlížili se sem humny, aby jich nikdo neviděl a aby jen v soukromí se starou kovářkou promluvili.

Přišla sem hned po ránu matka s dcerou, selka Mikška s dcerou Viktorkou. Děvče se patrně že dost a dost vzpouzelo, ale podle všeho stará měla na ně takový vliv, že poslouchala.

Kovářka touto návštěvou byla nesmírně potěšena. Hosty velmi přívětivě přivítala.

„A co pak mně kmotřinka přináší?" ihned na selku spustila.

„To jsem nechala v síni, ale já bych od vás něco tuze ráda odnesla," váhavě rozvazovala Mikška.

„Tak, tak!" divila se kovářka a ihned na síň vyšla, aby se podívala a aby náležitě ustranila to, co jí hosti donesli. Když se všecka uspokojena do světnice navrátila, tu ihned jala se selku s dcerou vyslýchat. Viktorka do dlouhého a důkladného zpovídání valných chutí neměla a proto sama starostlivá máti obšírně kovářce vyložila, co a jak je, pověděla jí sama beze všeho mučení, proč že včera Martince u nich byl a zároveň babici sdělila, že se Viktorka hlavně jenom k vůli tomu podivnému vojáku chce z domu dostat.

„A proč?" podepřela si v nelíčeném udivení přemoudrá starucha boky.

„Inu ten voják jí všude očima pronásleduje a holka to nedovede snésti. Všecko na ni doma padá!" sdělovala jí Mikška, ač se Viktorce při té řeči hlava opět točila a líce jí ohněm studu plály.

Než když šla hledat pomoci, musila být upřímnou!

Kovářka toužila zvědět, proč večer u Mikšů Martinec byl, ale tato návštěva ji valně neoblažila.

Selka chtěla slyšet radu, jak by tomu všemu pře120 dejít a jak by vše do míry obyčejné přivésti mobíy.

Ona měla pomoci. Proti vojákovi! Přímo ovšem ne, ale měla jim svými zkušenostmi poradit, jak by kouzlo jeho očí moci své pozbylo a jak by nevěsta ve svém srdci míru a pokoje nabyla.

Hlavou zkušené stařeny ihned mihla se obzvláštní myšlénka, než tu spolkla a jinako na milou Viktorku začala. Aby je bez rady a pomoci pustila, toho se dopustit nemohla. Přišla by valně o svůj věhlas.

„Ty jsi, Viktorko, s tím satanášem nikdy nemluvila!" jala se vyzvídat.

„Kmotra, ani slovíčka!" odpovídalo děvče.

„Ani jsi od něho nic nepřijala?"

„Ne, kmotra!"

„Třebas ti to po jiném poslal," zkoumala kovářka. „ „Nic, kmotra!" Lidé před ním utíkají a on se vojákům vyhýbá a pranic s nimi nedrží. Je nějako pyšný l" — Kovářka se zamyslila.

„Takový je ten pravý!" rozhodla pak. „No ale to by bylo zle, abychom si od něho nedokázaly pomoci. Nic se ho neboj a před ničím se nestrachuj. Zejtra k vám přijdu a něco ti přinesu.

To budeš muset nosit pořád při sobe. A pak ti musím dát naučení, jak se máš chovat proti síle uhrančivých očí. Však jste mohly dávno přijít, já 121 to hned povídala, co to máte ve stavení za násadu!

Ale ještě není zle, a proto si teo! jen pamatuj, co ti vypovím. A podle toho se však musíš potom na vlas spravovat. Ráno, když budeš vycházet z komory, nikda nezapomeň třikráte se pokropit svěcenou vodou a pěkně hlasitě říci: „Pán Bůh se mnou a zlý pryč!" Pak hled1 co nejdříve pohledět vzhůru na nebe. Jestli to budeš pilně dělat, tedy se ti doma nestane nic. I ta těžkost tě opustí.

Když pak půjdeš do pole, nikda se za sebe neohlížej, i kdybys najisto věděla, že ten protiva jde za tebou. Nic nedbej, kdyby i na tebe promluvil a kdyby mluvil sebe víc úlisně, ani si toho nevšimni a jdi po svém. Takový morous vším dokáže omámit. Když by ti tuze lahodně mluvil, raději si uši zacpi a pryč mu utec. Ale všecko čiň, jak ti povídám. Kdybys se podle toho nespravovala, tedy by ti má rada nebyla pranic platná a kdo ví, co zlého by tě třebas mohlo na tom světě potkat.

A jestli ti, Viktorko, nebude za několik dní lepší, tak jen se nestyd a zase ke mně přijd a vypověz mně to. Já ti poradím něco jiného, ostřejšího!

Aby my jsme na něho nevyzrály!"

Viktorka rady kovářčiny bedlivě vyslechla, ale zdály se jí být zcela věcí obyčejnou. Vojáka si nevšímat! Než úplně jim důvěřovala, že jí té její srdeční tísně sprostí a bývalý blahý klid jí navrátí.

Panímáma pak byla s nimi úplně spokojena, tak 122 že obě od kovářky odešly s myslí radostnou i utěšenou v té naději, že vojákovy uhrančivé oči veškeré moci své pozbudou.

A což teprve když nazítří přišla na statek kovářka sama. Dostavila se ve tváři vážná, nepozdravila, nepromluvila, nikoho si nevšimla a beze slova zavěsila Viktorce na holé tělo něco v šateček, jako krev červený zašitého kolem krku. Když se Viktorka zase upjala, tu teprve kovářka retoliku svou spustila.

„Ani na okamžik to od sebe nedávej a nikomu o tom nepovídej, ani žádnému to neukazuj," přísně dívce nařizovala.

Ta ovšem ze srdce ráda slíbila, že jí na slovo uposlechne, jsouc tomu povděčna, že se jí v nesnázi, kterou s neodbytným vojákem měla, ulehčí.

A pak co jí do srdce mír přivádělo, byla pomněnka na námluvy a vědomí, že jí ženich bude záštitou a oporou.

Téra z Červené Hůry již na Žernov vzkázal, že v neděli na námluvy jistotně se synem a tlampačem se dostaví, aby je očekávali. Mikeš ihned zašel do školy k panu kantorovi, aby ho pozval, pak šel po několika starších sousedech povědět jim, že by je rád v neděli ve svém příbytku uhlídal a přivítal. Byl spokojen. Teď celý boží den klidné pokuřoval a po podivném myslivci pásl. Přece se ho jenom pořád tuze bál, aby jim něco nemilého nezpůsobil. Menších pak staťostí připouštěla si panímáma. Ta celou sobotu koláče pekla, že po půli vsi voněly, tak že po Žernově byli všichni ubezpečeni o tom, že u Mikšů konečně opravdu budou námluvy.

„Ta holka má nesmírné štěstí!" ozval se onde hlas.

„Však on ženich také l" zněla naň odpověď.

„Dostane ženu jako květ a vítr, hezkou, dělnou, dokonalou pomocnici a s pěknou pomocí!"

Mnozí z domácích chasníků se nad tím zamračili. Jako dívky Viktorce zazlívaly, proč ženichy napořád odbývá a zahání, tak opět to mládence nesmírně těšilo, že se jí do vdavek nechce. Nahlas neřekl to žádný, ale když teď skutečně k námluvám u Mikšů přišlo a nejhezčí na vsi děvče přespolního si vybralo, tu se i někteří rodiče na to hněvali.

„Jako by jí domácí dost dobří nebyli!" opakovali si to. „Tak pospíchá, jako by ji někdo honil. Jen aby těch svých vrtochů nelito vála l" Než takové a podobné řeči byly nyní již jen marností, poněvadž v neděli po poledni námluvníci skutečně přišli a u Mikšů je upřímně očekávali.

Dostavil se otec Téra se ženichem Tondou a vedl je všelibský Martince. On a ženich měli na rukávech po svěží ratolesti rozmarýny pentlí přizdobené, Šli na jisto.

124 Všaktě jich již na zápraží Mikšova čeládka očekávala a mnoho štěstí a šíastné pořízení jim přála. Podivný voják stál již hned ve vratech a s trpkým úsměvem mlčky jako výr na příchozí pohlížel a očima jen blyštěl.

Na prahu příbytku vítal námluvníky starý Mikeš. Jen zářil, když je do světnice uváděl. Tu seděli již sousedé a u stolu s papírem a pérem čekal pan kantor. Nejdříve měla být sepsána smlouva svatební. Ta dlouhých mutací jim nedala. Obě strany byly jako vosk povolné, tak že nežli se setmělo a nežli polovička nachystaných lahůdek byla snědena, smlouva byla napsána. Všecko v ní na upozornění v takových případech zkušených sousedů vyznačeno a podotknuto, co nevěsta přinese a čím jí zase ženich obvění.

Když to pan kantor pak suma sumárum přečetl, tedy to svědkové a rodiče třemi křížky podepsali, pan kantor jména připsal a Viktorka Toníkovi rukou dáním slíbila, že za tři neděle bude jeho ženou. A jak ráda to učinila. Byla tomu nesmírně povděčna, že se bude tak brzy moci z domu dostat.

A pak Toník si ji všemožně předcházel, aby se jí jen po své možnosti milým stal.

Ted na statku radostně a zvesela hodováno.

Viktorce jako by se těžký, hranatý kámen od srdce odkutil. Však ji dnes více ani přítomnost myslivcova ve světnici nehnula. Úže ke svému že125 tiichu se přitulila a podivných pohledů vojákových si nevšimla.

Nejveselejším byl dnes Martinec. Tomu se zvedlo, o čem již skoro chtěl pochybovati. Nejtvrdohlavější a nejrozmarnější děvče, jaké jen kdy znal, dostal šťastně pod čepec. To kdyby byl nedokázal, skoro sám by si nebýval věřil, že svatbu sehnat dokáže. A proto všecek rozradostněn si dnes z nachystaných k námluvám božích darů přál.

„Jen, strýce, jezte!" pobízela ho všecka zářící panímáma.

„Však já jím," vděčil sejí tlampač. „Ale musím se šetřit na svatbu, abych dokázati mohl, jak mne u vás chutná!"

Bylo mu srdečně přáno!

Do půlnoci nescházelo mnoho chvil, když se námluvníci rozjařeni, potěšeni a uspokojeni od Mikšů domů ubírali.

Hvězdiček na nebi k nesečtění svítilo a zářilo, nad pohorským krajem spočíval jarní, tichý klid, v němž vše jako by se do vzrůstu nutilo, od lesů a z lučin sady táhly na dědinu sladké vůně. Kdo nezažil, sotva postihne, co to za lahody.

Panímáma ze stavení nevyšla, ale pantáta Téru starého vyprovázel, Toník vedl si Viktorku, již poprvé hezky po tmě vroucně ku prostému, ale upřímnému srdci přivinul a políbil. Martinec jim to mohl kazit, ale znal on takové případnosti a 126 proto nepletl se do hovoru starým, ani nepřekážel radosti mladých. Měl asi vlastní potěšení, které v něm tak překypovalo, že si veselou písničku notil — — Vždyť se dnes radoval každý, a proto on pozadu zůstat nesměl, obzvláště když neměl příčiny I Nejveselejší a nejšťastnější ze všech měla být dnes Viktorka. Ale ta zatím chvátala, aby se co nejdříve v útulné své komoře ocítila a tam aby si zaplakala. Však i v slzách usnula.

Ráno, když se probudila a chvíli po statku běs myšlének šukala, tu, kde se vzaly tu se vzaly, obklopily ji skoro všecky její družky, aby jí štěstí přály. Líbaly se s ní a jí v očích horké slzy pálily, které se jí zvolna po spanilých lících svážely a za ňadra padaly, jako by srdce rozboleti hleděly. Než tu se každý domníval, že pláče ze příčin, které každé nevěstě slzy do očí vezenou.

„Proč pak nám opravdu, Viktorko, odcházíš ?u ptala se jí děvčata, jako by ji kárati chtěla, že svou svobodu za pouto manželství mění..

„Bude tě škoda od nás!"

Tu se dívka déle nezdržela a hlasno zaplakala.

A kdykoli vešla na náves a tady někdo na ni zavolal „dej ti Pán Bůh štěstí, nevěsto," vždycky jako by jí k srdci bodl.

Ale nyní po námluvách byla valně veselejší nežli před nimi. Opravdu velice se jí odlehčilo.

127 Jednak svědomí ji více nehnětlo, že nápadníky tak pořídkou odbývala a pak se přece jenom na ty budoucí časy dost těšila. Poznala, jak je Toník hodný a mírný člověk. Co pak jí nejvíce těšilo, to bylo to, že se více podivného vojáka obávat nemusila. Ne, že by se ho děsila, ale překážel jí tady a pořád se jí na mysli pletl. A tecř docházel za ní Toník. Ale přece se jenom myšlénky na myslivce dokoná nezhostila. Každou chvíli vzpomněla si na ty podivné jeho oči, ale aby měla úzkosti, v nichž tonula dříve, to jí ani nenapadlo.

Od kovářky na krk zavěšené kouzlo pilně nosila a Pánu Bohu děkovala, že to s ní tak šťastně dopadlo.

Ten voják jako by jí skutečně učaroval. Nemohla si ne a ne pomoci. Když se tak za ním ohlédnout mohla, když se před ní svižná, krásně rostlá jeho postava mihla, oči by na něm nechala.

Avšak když se potom přistihla, ihned se křižovala a rodičku boží o přímluvu prosila, aby jí od pokušení chránila — — Viktorka sama sobě se přiznala, že by toho vojáka mohla třebas obejmout, a když téct již jako nevěsta někde o samotě na něho pomyslila, oči se jí slzami zalily a srdce jako by jí něco v ňadra vtisklo.

Napomínala se, aby si takováto myšlení nepřipouštěla, ale sotva že otčenáš na odvrácení jejich 128 modlený došeptala, již opět na mysl i do srdce dral se jí ten podivný, tichý Člověk — — Ubohá dívka nevěděla si rady.

Myslivec vedl si pořád stejně. Jako stín se jí na paty věšel a ona ten stín zaplašit nemohla.

Ženichovi se to povědět bála, aby si s vojáky něco nezačal a zle nepořídil, matce se to svěřit styděla a některou chvíli ani nevěděla, co si má počítOny těžké, úzkostí plné chvíle na ni přicházely poznovu.

Uvažovala, s kým by se poradit měla. Napadlo jí ovšem, že nejdříve kovářka. Když se trochu připotmělo, dbale se zaoděla a humny k rozšafné kmotře pospíchala, aby si od ní alespoň upokojení odnesla a potěšení nabyla. Kovářka se domnívala, že si jde děvče chválit a libovat, kterak jí opatření její prospěla.

„Tak jak?" Viktorku přivítala.

„Kmotra, já nevím, co se to již se mnou děje.

Jako bych měla nějaký těžký trest uložený. Já se nemohu ne a ne na mysli ustálit a já se nemohu toho vojáka nějako zbavit. Já vás ve všem na slovo poslechla a ono mně to ale není pranic plátno l- stýskala si nešťastná nevěsta.

Kovářka nad tímhle tím vyznáním povážlivě zkušenou svou hlavou zakroutila. Ona přece děvčeti radila nepřímo, aby se toho podivného člověka 129 střehla, a tu ejhle holka si přijde se steskem, že jí to není nic plátno.

Starucha pochopila dobře, co se asi v srdci Viktorčině děje. Ale mlčela. Mohlo by se jí stát, že by se jí třebas přímá dívka vyznala, že se jí ten voják líbí a že ji jeho požornosť těší. A tomu dopustit nesměla, ač pozorovala, že se ten člověk od ostatních vojáků liší jako koláč z běle od podbělních. Ale suď to Bůh, co v něm vězí a jak by to mohlo dopadnout, kdyby se dalo svéhlavému děvčeti jenom trošku zvůle. Cítila to dobře, že Viktorka skoro samou pravdu povídá, když celý ten případ za těžký trest považuje a uznává. Jak mohla být již dávno zaopatřena, kdyby upřímnými srdci nebyla zhrdala!

Ted! to bylo skoro již i chytré stařeně nemilé, že se do té celé pletky vmíchala. Holka měla již po námluvách a v srdci i hlavě strašil jí jiný, na kterého pomýšleti nesměla a kterému také se až hrůza bránila.

Než již byla v proudu a proto s proudem musila.

„Nestejskej, holka, nestejskej si. To není nic plátno. Spíše si tak jenom přitěžuješ. Však já se do toho teď jak se patří vložím. Ale dříve musím od něho dvě věci dostat a nežli si je zaopatřímttak buď již, Viktorko, trpělivá a kde jen můžeš, tak se mu ihned a zdaleka pěkné vyhni, abys do i 9 130 pokušení nepřišla. Modli se hezky, když ho někde uhlídáš, k andělíčku strážci a ráno i večer věnuj otčenášek za dušičky v očistci, na které jest zapomenuto. Jsou to většinou duše nevinně zhřešivších, duše nešťastných na světě. A jestli, Viktorko, některou svými modlitbami vysvobodíš, ona bude za to pak za tebe v nebi orodovat!"

Nežli však kovářka domluvila, dala se Viktorka do hořkého pláče.

„Když já se, kmotra, již ani pokojně modlit nemohu. Ten voják se mně před oči, i když je zavřu, plete. Já nemám skoro nikde pokoje," žalovala stařeně, která se nad tímto vyznáním pozastavovala.

Poznávala, co že se u Mikšů stalo, a věděla, že by bylo bývalo Viktorce nejlépe, kdyby bývala pod čepcem, když vojáci z jara na Žernov přišli.

Nepřinesli na dědinu nikdy nic kalého, leda smutné příhody, ale něco takového ještě se zde nestalo, aby se dcera z nejlepší rodiny do vojáka — — Ne, ne! To si kovářka ani připustiti nechtěla.

Taková věc není žádná maličkosť. Té se musí v čas předejít! Ted, když jí Viktorka své srdce otevřela, pokládala si to za svou svatou povinnosC, aby děvče z jeho nesnází vyvedla. Ale výčitku jí učinit, to si neodepřela.

„Ale, ale, holka, tak daleko jsi to nemusila nechávat přijíti" mrzela se. „Tebe, dítě, zlá moc 131 přemohla. Snad nám Pán Bůh dá, že ji přemůžeme.

Jen si teď toho člověka nevšímej, všude se mu vyhni a pilně se modli!"

Viktorka alespoň trochu upokojena odešla. Alespoň tím se jí odlehčilo, že se někomu mohla svěřiti. Ale kovářku to valně netěšilo. Přemítala, jak na vojáka, aby ho dostali — ze vsi.

„Sejde z očí, sejde z mysli !u povídala si. „Jen teď, co v něm vězí. Ale je skutečné uhrančivý, že mu nic utéci nemůže, na co se zadívá. Inu chlap hezká je a Viktorka není na hlavu padlá. Jako by to na ni na chudáka bylo schválně nastrojeno.

Snad za to, že ty hochy tak odbývala. A taková věc se vždycky nějak mstí" — — Uvažovala dále, jak by dívce pomohla.

XI.

Viktorka nutila se do zpěvu, do hovoru, do práce. Ale nic se jí nevedlo. Když nejlépe začala, tu najednou vzpomněla si na vojáka, pomyslila si na vroucí jeho pohled, na trpké usmívání kolem rtů, na hezký výraz obličeje, na odměřnou, vážnou jeho řeč, a již zpěv, hovor i práce jí vázly tak, že by nejraději šla vojáka hledat a ne aby se mu hleděla vyhýbat.

Stavení na ni jako by padalo, domácí lidé, mamička, tatík i sestra zdáli se jí, že ji hlídají, 9* 132 a proto pořád toužila pryč, ven, ani skoro nevědouc proč, ač se měla komory spíše držet a schovaná být.

Když přišel Toník, tak vždycky nejraději na sad pod hvězdnaté nebe s ním vyšla a tady ho poslouchala, sotva že mu odpovídajíc.

Již nemohla ne a ne vydržet, aby si ven do polí nevyšla. Někam stranou, kde by byla úplně sama, kde by se na ni nikdo nedíval a kde by si mohla- sama sobě vypovědět, co by tak ráda — — Myslila na křížovou cestu, myslila na Pannu Marii, myslila na nejrůznější věci, ale na vojáka zapomenout nemohla. Ano i ty bílé, měkké ruce jeho jí na mysl přicházely. Jak se jí líbily! Až se toho lekla. Napadlo jí, že by snad lépe bylo, kdyby se tak pod širou oblohou mohla vyplakati, a proto jednou odpoledne kosy se chopila a uvolila se, že dnes sama pro dobytek jetele naseká. Doma snad naposled! povídala.

Čeledínovi nařídila, aby za hodinu pro krmení přijel.

Matka sice namítala, že se taková věc na nevěstu, která měla být za několik dní již samostatnou hospodyní, nesluší, že toho není potřebí.

Ale Viktorka prosila, aby jí to dovolili.

„Však kdo ví, jestli někdy ještě seci budu!"

smála se.

„No, tak si toho užij!" usmála se také selka.

133 Jetelina ležela stranou Červené Hůry a proto se domnívala, že Viktorka v tu stranu se svými myšlénkami utíká, že chce být ženichovi blíže a proto více ani nemukla.

„Bude po mne. Dobrá hospodyně!" libovala si. „Však jsem ji ku každé práci vedla!"

A skutečně, Viktorka vyznala se ve všem, čemu dobrá hospodyně na statku rozuměti má. Byla vychována po oné zásadě, která zní, když máš poroučet, musíš umět také udělat. Dovedla od první až do poslední práce všecko, co v hospodářství bylo nutno zastat. Jakmile se boží jaro otevřelo, byla stále v poli a jakmile sníh zemi pochumelil, opět pracovala doma u vřetena.

A Viktorka se chutě každého díla chápala.

Žádná práce nebyla jí tak špatná, aby se jí vyhýbala. Proto také panímámě nebylo pranic podivno, že seje sečení tak čile má. Domnívala se, že chce být Červené Hůře blíže. A takové myšlení a toužení jí matka srdceráda přála.

Viktorka pod okapem dobře naklepanou trávnou kosu si vybrala, toulec s brouskem k boku si připjala a chutě dala se v před, na jetel.

„Dnes mně nemůže nic udělat!" těšila se srdečně.

„Jestli se mně do cesty namátne, tak mu kosou hlavu utnu!u kasala se.

A opravdu se jí velice ulevilo.

134 Jakmile samotná, ohledy netížená pod ohromnou nebes bání ve volné přírodě se octla, tu si bosou nožkou po rozkvetlém palouce zvesela poskočila a vpřed svižným krokem se pustila.

Každá mez byla jedna květná malba, osení zvedalo se ze záhonů jako svěží, zelená zeď, stromoví plno bylo holečků ve plody nalévajících a nad tím vším nepřetržitou svou písní jásal a plesal švitorný skřivánek.

Sluníčko s oblohy do modravá vybrané teplounce zářilo, pálit a píchat svými paprsky nesmělo, protože po úpském korytě od sněžné hory krkonošské stále povívá vlahoučký větřík, který stejnoměrnou lahodu ve vzduchu až ku stoku tří řek u Jaroměře udržuje.

Dívce bylo volno, milo, blaze.

Na vše, co jí prve ještě srdce soužilo a mysl zakalovalo, zapomněla a oddala se onomu pocitu, který se duše lidské v života bujnosti a snahy růsti plné přírodě zmocňuje.

Od božího rána ji dnes něco pořád nutkalo, aby doma nebyla, aby si ven vyběhla.

A touhy ty se jí zvedly. Přála si jíti na ouhor, který měl Mikeš letos zrovna nad strání, jež se listnatou houštinou k řece Úpě mezi Žernovem a Červenou Hůrou sklání. Na začátku jejího sklonu trčí od žírné země k vysokému nebi několik silných, štíhlých jedlí, které ve skupinách jako upřímné 135 družice stojíce, při každém mohutnějším nebo důraznějším zavanuti větru tajemně zašepotají, jako by na sestry po stráni níže stojící a na olše při řece bující volaly. Ty jim ovšem že ihned odpoví, a celá končina tone v obzvláštní, srdce rozechvívající a mysli nepochopitelné náladě. A což když tak polem se potloukající a kořisC pro černý svůj zoban vyhledávající krkavec ze brázdy do čistého vzduchu se povznese, protivným svým hlasem zakráká a vzmachem černých svých perutí na vršek některé jedle vyletí a tam usedne a houpá se, ve svém zpěvu pilně pokračuje. Někomu takováto, jinak smutná tišina se nelíbí, ale Viktorka v této pusté končině vždy ráda pobyla a těšilo ji, že sem často zacházel také podivný jejich — voják. Věděla, že zhusta sedá mezi jedlemi, že tajemnému ševelu jejich korun naslouchá a že se dolů do úpské pádoliny celé hodiny dívá.

Patrně, že srdce jeho něčím se zabývá, co vyrušování se vyhýbá — — Pokud měla za sebou na dohled ves, pranic se ničeho nebála. Avšak když vyjetým úvozem v širých polích sama samotinká se octla, tu najednou něco se jí v ňadru ozvalo.

„Mohla jsi raději doma zůstati" Než to mluvilo k ní jenom okamžik. Noha jako by jí na chudobinkami a mateřídouškou vyloženém . i136 trávnatém koberci vázla. Avšak ihned opět byla puzena dále, v před.

„Jen jdi! Proč by jsi se bála? A koho pak?"

Na mysl připadl jí — voják.

Slabounce se zachvěla. Ale ani dost málo nebyla jí ta vzpomínka nemilou nebo strašlivou.

„Co by mně udělal? Je člověk jako jiný. A zlý není ani dost málo. Kdo ví, jestli dnes sem přijde!"

zatoužila.

Již valné od jetelina daleko nebyla. Ba již i družiny osamělých jedlin viděla. Myslivec tam nestál, ani neseděl.

ViktorcG odlevilo.

„Však bez toho přijde Toník za mnou!" těšila se, u jetele stanouc. Dospěla k cíli své pouti. Před ní rozkládala se rudá tabule úhoru jetelem osetého.

Kolem rozlévala se sladká vůně vycházející z paflčkatého květu krmné byliny. Nad ní třepetaly se dvojice, tu bílých, tu strakatých motýlů. Než to Viktorku nezajímalo. Na mysl vedrala se jí myšlénka jiná.

Položila kosu na mez a dala se do jeteliny.

„Jestli najdu čtyřlístek, tak budu s Toníkem šťastna!" povídala si a již v oblouk ohnutá hledala, nedbajíc, že stranou nedaleko krkavec zaskřečel.

Byl něčím ze svého dřepění pod mezí nebo někde v trávě vyplašen.

137 Mohla oči v temném listoví vonné rostliny nechat. Než přímá záda dlouho násilného ohnutí trpěti nechtěla. Musila se vzpřímit, aby se napravila. Čtyřlístku ještě neměla.

Když se zrovna postavila, tu jí přišlo kouknout ke stráni, pod jedle. A koho tam uhlídala, to byl — voják. Stál o silný kmen opřen a pohlížel na ni.

Viktorka se ulekla a chtěla kosy se chopit a do práce své se pustit. Na své štěstí s Toníkem při spatření podivného myslivce úplně zapomněla.

Vzchopila se a skočmo pospíchala k mezi. Před očima udělaly se jí ve velkých kolech mžitky, tak že před sebe ani na krok neviděla a ve vysoké jetelině poskakujíc, veškerou svou tíží skočila do trnkového hloží, které tu při kraji pole bylo vetknuto, aby dobytek cestou se beroucí, po jeteli nechlampal.

V bosých nohou ucítila najednou nesmírnou bolesť, že se jí v očích až zatmělo, hlava se jí zatočila a ona klesla do vonné traviny, nevědouc, co se s ní děje. — Voják od jedlin s ní oči ani nespouštěl. Když spatřil, jak náhle se zapotácela a k zemi klesla, tu jako uštknut se vzchopil a k Viktorce rovnou cestou dlouhými skoky prese všecko pospíchal.

Nalezl ji bez vědomí.

Ležela v jetelině jako bezduchá, ve sličné své tváři byla jako stěna bledá, na čele perlil sejí stu138 děný pot a rty měla křečovitě sevřeny. Voják ihned poznal, že ji nějaká zlá nehoda potkala.

Zamračená jindy jeho líc byla dnes samá vroucnost a starostlivost, tak že vypadala ve svých rysech svůdně, mile.

Bystře po Viktorce se podíval. Okamžitě zpozoroval, co se jí přihodilo. Shledal, že nuhy její vězí v trnitém, zaschlém hloží. Sehnul se k bosé nožce a viděl, kterak se z ní řine proud krve a kterak hluboko v ní vězí dlouhý trnkový trn.

Sám při pohledu na to zaťal zuby a sevřel pysky. Taková bolesť mimoděk až zamrazení způsobuje. Než dlouho se na trpící dívku nedíval a na jejích nesnázích a bolestech se nepásl. Poznovu se shýbl a již spanilou trpitelku na loktech svých vyzvedl a opatrně svižným krokem pryč k jedlinám a na stráň odnášel.

Nepřipadala mu pranic těžkou. Ba tato tíže byla mu patrně milou. Všaktě se při své obyčejné zamračenosti všec?k blažený tvářil. A takový morous, jV-iým se podivný myslivec na Žernově jevil, něco podobného jenom tak neprovede.

Vonnou jetelinou s ní jen kvapil. Na rudé paličky pokojně ve hravém třepotavém letu posedající motýlky rozplašoval a daleko pryč svým neobyčejným zjevem zaháněl. Ale vyděšení krásoletci pak najednou celým matným chumáčem mihotali se zrovna za ním, když vzácnou krásku pryč unášel.

139 Sluníčko nad lesinou na vybrané obloze pokojně zářilo a svítilo tak lhostejně, jako by mu tento tady u Žernova skutečně vzácný případ ničím novým nebyl. Spíše se v jasné své tváři usmívalo, nežli kabonilo a na vojáka palčivé své hledy, dokud do chladu se svou, jako by drahou kořistí nezašel, upíralo.

Podivný muž byl všecek štasten a blažen.

Vroucně strnulé tělo Viktorčino ke své hrudi tiskl, každou chvíli zaníceně v ubledlou a náhlou bledostí tím spanilejší tvář dívčinu pohleděl a co nejpozorněji příkrou strání dolů do pádoliny k řece Úpě pospíchal, aby omdlelou Viktorku co nejrychleji k opětnému vědomí přivedl.

Nad pahorským údolím trval svatý klid.

Na stráních jeho vrcholky staletých jehličnatých kmenů v harmonickém souhlase sice šuměly a hučely, ale tady dole v úžlabí se skoro nic nehnulo, jenom sem tam o balvan náhle a neprozřetelné narazivší snad ploutví bystrého a plachého pstroužete pohnutá vlnka se rozěeřila, rozstříkla a zašplouchla, dále pryč od hor kvapíc a ze chladu jejich prchajíc.

Jinak nejevil se zde život žádný, nežli že byl patrný vzrůst a zdar rostoucích zde bylin a křovin.

Nikde ani v tuto chvíli živé duše. Bázlivý zajíc a opatrná lan nebo srna v tuto dobu někde ve chladě v pekáči svém si hověly a různí ptenci také za slunečního svitu u svých hnízd civěli, leda že tu a 140 tam datel tupým svým zobcem na rozsedalou kůru některého stromu jednotvárně zatepal.

Podivnému myslivci se vždy v těchto místech podle všeho nanejvýš vnímavá mysl šířila a srdce jakéhosi žádoucího sobě ukojení docházelo. Prodléval nad touto poúpskou, milou a souladu i souhlasu plnou tišinou celé hodiny.

Avšak v této chvíli neměl pro nic jiného pražádného smyslu, ba ani citu, nežli pro bytost, kterou ve své náruči sem přinášel, aby chladňoučkou čistou vodou z krkonošských sněhů život její poznovu vzbudil.

Letmo byl se stráně dole u řeky, která se pod temnězelenými korunami bujných olší vroubené hustým vrbovím přes balvany bystro dále do kraje hrne a chvátá.

Vyhledal místečko nyní po poledni stinné, květnaté a kyprou travinou měkkounké. Seino drahý sobě náklad svůj bedlivě a pozorně složil, vroucně se naň podíval a v ubledlou, jako by mrtvou tvář spanilou Viktorku ohnivě políbil.

Otřásl se, ale zajisté že jenom blahem ze dnes poprvé zažitého štěstí — — Nyní se více nemeškal, do kapsy sáhl, odtamtud sněžně bělounký a hedvábím měkkounký šátek vytáhl, ve chladném Úpině proudě ho smočil, zamnul a poznovu vody mu napíti dal a pak pozorně Viktorce dlouhý tru z nohy vytáhl a do kapsy si 141 ho zastrčil. Za trnem okamžitě ze hluboké rány vyřinul se proud jasné, jako by plamenem hořící krve. Na tu ihned voják obkladek přiložil a ubíhání vzácného moku života a síly zabrániti se snažil, tvář Viktorčinu pozorovati nepřestávaje. Když krev ubíhati přestávala, tu dbalý toho muž dívce měkkou svou ruku na bolestí ustydlé a chladné čelo kladl, za pravici ji bral a starostí opět obličej svůj zachmuřoval.

Zdálo se, že zlým pro Viktorii u těmto okamžikům v duchu žehná, ale bylo zřejmo na něm, že se jim nijako netěší.

Raněná dívka nejevila ani té nejmenší známky života. Leda že živá krev z rány na chodidle nohy jí zející pořád proudila a ta také zvolna utíkati přestávala.

Nevěděl, co si má počíti.

Znovu poklekl, šátek v čerstvém proudu vymáchal, namočil a jal se jím Viktorce raněnou nohu obvazovati a kolem rány ho vinouti.

Tu s sebou dívka slabounce pohnula. Vzpamatovala se, rozpomenula, co se přihodilo, lehounce oči pootevřela, ale okamžitě je opět zavřela. Voják toho, jinako zaměstnán, nepostřehl. Byl opravdu již v úzkostech. Zhluboka si smutně povzdychl.

Viktorce tím svým vzdechem jako by srdce stiskl.

Již byla při sobě a trnula, co se s ní teď bude v té pusté samotě dít. Vzpomněla si na 142 vojákovy uhrančivé oči a vzpomněla si, že tu široko daleko ani živé duse není. Jak měla stastné tomu všemu ujíti. Dech v sobe zatajila a čekala, jak voják dále začne. Bolesť v noze jí až hrůza soužila, že se jí hlava točila, ale proto přece neopovážila se šeptnouti, ba i dýchati zřejmě se obávala.

A oči otevřít, toho se děsila — — V duchu začala se modlit.

Než v tom voják do dlaně vody nabral a Viktorce do ubledló tváře kropiti začal. Viděl, že jí líčko ruměncem prokvétá, ale toho si valné nevšímal. Když však dívce sprcha chladné vody do obličeje ve droboučkých krůpějích spadla, tu se déle zdržeti nemohla, aby se dále přetvařovala.

Otřásla se a mimovolně oči otevřela. Přišlo jí přímo pohledět ve tvář vojákovu.

Ten díval se na ni tak vroucné, že se pod pohledem tím jako prve před okamžením pod sprchou úpské vody zachvěla. Ale přece trochu jinak.

Prve ji zamrazilo a ted opět horkost ji zachvátila. A jak se vojáka před chvíli bála, tak mu nyní plné důvěřovala.

Viděla, jak na ni pěkně a upřímně pohlíží.

Připadla jí ta záře podivných, černých jeho očí jako milounký svit jarního sluníčka. Ani jejich záři snésti nemohla. Takhle se dosud ještě nikdy na ni podívati nedovedl. Ta zamračená, jako by 143 zatrpčitá tvář jeho měla na sobě najednou tolik utěšené něhy, tolik upřímnosti, tolik patrné lásky a oddanosti, že Viktorka pohledu toho snésti ani nedokázala a oči si dlaní zakryla.

Ale voják se proto ani nehněval ani nehoršil.

„To jsi, dívko moje, hodná, že jsi mně tady neumřela!" zaplesal a Viktorce poskloněnou zpět hlavinku nazvedl. „Jak já se ti za to utěšení odsloužím!"

Dívce jako by citlivá ňadra stiskl a sevřel.

Nevěděla, co že by měla na tato slova odpověděti a věděla, že odpověděti má, že odpověděti musí a to tím více, an je podivnému tomu muži nesmírnými díky zavázána. Vzpomněla si také, že ji líbal, a tu ucítila, jak jí ten jeho polibek na rtech dosud hoří, jak jí ohněm a zápalem naplňuje. Nesnáze její tím více vzrůstaly. Řeč mladého muže, jejž vlastně již dávno náviděla a sama sobě si to zapírala, zněla ji tak mile, tak sladce, že by byla ochotné opět do minuvších jí mrákot padla — — Ale nyní cítila, že takto déle ležeti nesmí, že více svého ochrance děsiti a podelhávati nemá a proto se náhle vzpružila a na vojáka vděčně, jak nejlépe uměla, pohleděla.

Jejím tímto pohledem jako by se podivnému vojáku nebe otevřelo.

„Já jsem se v tobě neklamal!" zajásal a něco takového neočekávající dívce ruce líbati se jal.

144 Viktorka byla všecka zmatena a popletena.

Voják jako by ji skutečně a do opravdy učaroval.

Jak si svého ženicha vážila, jak mu dost a dost zvykala, tak cítila, že se Toník s tímhle mužem ani z daleka rovnati nemůže. On suchý v jednání, odměřený v řeči, neobratný v počínání a tento samá jiskra a neuhasitelný žár, který vše kolem sebe zachvátí a který vzdoru nestrpí. I ten největší odpor v jeho svitu mizí, tratí se. Vyznávala si nyní, že se jí vlastně již dávno líbí a že jenom k vůli lidským řečem před ním tak prchala a tak se mu vyhýbala. Bála se, aby do tenat jeho úkladů nepadla. Hnedle byla by oči své zahmouřila, aby se na něho dívati nemusila. Však se jí skoro až hlava točila a líce jí záplava ruměnce barvila — — XII.

Stíny olšin i křovin začaly se v úpském, do krkonošských hor zapadlém údolí natahovati, žár jarního, vše do květu, lásky a milosti nutícího sluníčka ustával a slevoval, měně se ve sladkou, lahodnou vlahosť. Byla patrná změna denního běhu.

Chýlilo se k podvečeru — — Zraněná Viktorka na květnatém paloučku v olšovém loubí u zurčivé řeky pod jasným nebem sedíc, a řeči podivného vojáka naslouchajíc úplně 145 zapomněla svého poslání, které ji na ustraněnou jetelinu zavedlo. Ani jí nenapadlo, že by snad náhodou se tamtudy beroucí chodec mohl jí z rozpustilosti kosu přeschovati nebo dokonce si ji přivlastniti.

Na to více nepomyslila. Ba i své bolesti na noze nedbala, ač léčitel její v hovor o ní ji zapletl.

„A co pak jsi, drahoušku, dělala, že jsi si takovou ránu způsobila?" tázal se a jindy vážně a mlčenlivě mužná jeho tvář tak milou se ukázala, že Viktorce srdce přímo měklo a že cítila, jako by se jí v nadřu šířilo.

Musila mu vypověděti, co a jak bylo. Když zahovořiti chtěla, tu se zajíkla nejprve, ale pak přece povídala, morousů vojákovi ochotně se vyznávala.

„Od slunce východu mne něco dnes pořád na jetelinu pudilo a nutkalo. Nechtěla jsem již ani ven ze stavení vycházet, pořád jsem si všecka svá myšlení vymlouvala, ale dnes jsem do polí musila. To jsem se již udržet nemohla. Šla jsem napřed.

Voják bedlivě s úsměvem na rtech poslouchal a s upřímným, klidným a vášně prázdným zanícecením na spanilou, prostosrdečnou dívku pohlížel.

Tu jeho pozornost těšila, tak že si mysli dodávala l 10 146 a čím dále tím upřímnější, smělejší a vroucnější se stávala.

„Když jsem na jetelími došla a viděla, že nikde ani živé duše není, tu mně napadlo, abych se přírody pozeptala, jestli budu se svým ženichem šťastnou" — — Tady si Viktorka oddechla. Voják byl zvědav, jak to učiniti chtěla.

„Povídala jsem si, najdeš-li čtyřlístek," pokračovala dívka, „budeš do smrti blaženou. Když jsem ho tak hledala, tu mně přišlo kouknout k jedlím a tam jste stál, vojáku, vy" — — Ten nyní ani nedýchal a Čekal, co mu dále Viktorka svěří.

„Já se vás poděsila a lekla, chtěla jsem se dát do své práce a proto jsem pospíchala pro kosu, kterou jsem na mez položila. A tu jsem skočila do toho nešťastného trní" — — Voják se trpce pousmál.

„A ty myslíš, že to trní bylo opravdu nešťastné?" zahovořil tak sladce a konejšivě, že Viktorce palčivá bolesť v noze jako by po těchto slovech odlevila. „Já, má drahá, myslím, že to trní bylo jenom zlé. Vidíš a ještě to mu nesmím vyčítat. Ono tě upozornilo, jak se nehezky ode mne odvracíš a potrestalo tě za to" — — Tím Viktorku ovšem že velice dojal. Na slovo mu nyní věřila, nebot skutečně nemohla ani tím 147 nejmenším odporovati, že by ta její nehoda v jeteliné byla něco jiného, nežli trest boží. Cítila to, že se jí ten voják líbí a že mu jen násilím utíká.

A takové přemáhání nemá člověk nikdy podstupovat !

Ustálené dost myšlénky začaly jí najednou v hlavě jako by přeskakovat. Až dosud měla pevné vědomí i pevnou vůli, že udělá lépe, když se bude podivnému vojáku vyhýbat. Ještě tady v té pádolině uvažovala, jak by se ze spárů jeho dostala. Ale tu najednou se mu jako holubice jestřábovi poddávala, ba začala být upřímnou. Snad že skoro ochotnější a sdílnější nežli u zpovědnice!

„Já zkoumala, budu-li se svým ženichem šťastná," poznovu z ní vyhrklo. „Hledala jsem čtyřlístek!"

„A nalezla jsi ho?"

Dívka sklopila oči a všecka již zapálena ještě více ruměncem zahořela.

„Kdybyste vy nebyl na stráň přišel!" tichounko zašeptala.

„Což pak já ti ve tvém hledání překážel?"

ptal se ji voják.

„Ale já se vás lekla" — „— a proto jsi snad pro kosu pospíchala, abys mně hlavu ufala!" vskočil jí do řeči myslivec.

Touto přímou výčitkou div že dívku nerozplakal.

10+ 148 „Za takovou ukrutnou mne máte?" mračky se ho tázala.

„No, když jsi mne o hlavu nechtěla připravit, tak jsi mne připravila o srdce !" vyznal jí najednou voják a podivně zářící uhrančivé své oči na Viktorku tak upřel, že se nyní opravdu rozplakala.

„Leda vy mne!" hájila se, nevědouc ani, knm se tímto svým přiznáním zavedla.

Voják více neváhal a přímo s radostí šílenou žádoucí dívku objal a vášnivě k prsoum tlukoucí její ňadra přitiskl a rty její zlíbal. A Viktorka se ani dost malinko nebránila. Jenom po spanilé růží stolistou uzardělé líci kanuly jí křišťálu čistší slzy utěšení a blaženosti. Celou svou bytostí octnula se v osidlech podivného muže, který se ji již tolik napronásledoval a kterého ona za to jenom návidela a měla ráda.

Netrvalo však to její blaho mnoho okamžiků.

Záhy se vzpamatovala a jemně se z objetí vojákova vyvinula.

„Kdyby nás tak někdo viděl!" bála se.

„Co by bylo ? Já si tě, Viktorko, vezmu za ženu. Přisahám ti to před živým Bohem, v nějž věříš a od něhož štěstí na světe očekáváš!"

Dívka chtěla k těmto slovům něco poznamenati, ale hlas jí selhal.

149 „Ty mne neznáš! Ale věříš, že ano. A jestli mně důvěřuješ, tak buď, duše drahá, jistá, že bude mou nejpřednější snahou, abys nenaříkala, že mne máš ráda. Buď bezpečna, že ti modro s nebe snesu a že ti lásku tvou všemožným dobrem odplatím!"

Viktorka tiše slzela.

„A kdo jste?" vyzvídala.

„Teď muž, který tě má srdečně rád! Co nejdříve uslyšíš. Jenom vytrvej, neboť sama vůle Páně nás dnes svedla, abychom si svěřili, co nám srdce blaží. Věříš mně?"

„Věřím l" odhodlaně odpověděla Viktorka.

„A nezklameš mne?"

„Ne!"

Tu myslivec spanilou dívku zlíbal a poceloval poznovu.

„Víš, duše drahá, toto jsem dlouho a dlouho hledal, aby mne žena jako muže měla ráda. Než dlouho a dlouho namáhal jsem se marně. Všude nalézal jsem pouze led, který toliko v jasu zlata měkl a tál, aby mne pak blažil či chladil. Všude samý ohled, ale žádný cit, samý klam, ale žádná upřímnosť. Až tady v tom zátiší jako chudák nalezl jsem to, co jsem hledal. Možná holka sklonila se k muži, o němž ví pouze, že má ji rád a že k tomu jest majetníkem dvou zdravých rukou, které chleb pro ni vypracovat dovedou. To mně 150 stačí a věř, Viktorko, že se ti za to odměním tak, jak tvá upřímná láska zaslouží. Chudák nejsem žádný" — — Dívka naň prosebně své oči obrátila. Žádala tak, aby takto k ní nemluvil.

Obrátil tedy.

„Nebudeš se mně vyhýbat?"

„Ne!"

„A proč jsi tak činila dříve?"

„Kovářka dala mně škapulíř, který mne měl před tebou chránit!" vyznávala dívka.

Voják se zasmál.

„Pověry! Ano pověry, ale jaké! Že člověk člověku nemá být roven, že boháč bohatce má vyhledávat, že chudák s chudákem má být k nouzi a věčné klopotě odsouzen! Ale aby se majetek s nadáním, hmota s prací spojily, to pořád ještě nemá se státi skutkem. At jsou lidé nešťastní, jenom když jsou bohatí a za bohatství své hříchy skrývati mohou. A to se mně protiví. Já to neuznávám za pravé na tom světě! Tu má být druh druhu štěstím, vloha se jměním na obšCastnění celých rodin se má spojovat a nemá se lpět na tom, že ten má tolik a tolik a proto že je hodný, ač se o něm ví, že si ani polovici toho vyzískat nedokáže, ale jednou tolik rozházet dovede! A to má být zásadou při svazku dvou srdcí, aby se ne 151 na jmění, ale na osoby hledělo. Viktorko, ty jsi první tak učinila" — — Tu se voják odmlčel. Sám zpozoroval, že se trochu ve svém zanícení uchvátil a že tady ani čas ani místo k takovým výkladům není.

„Ukaž ten škapulíř!" žádal ještě.

Viktorka se od něho odvrátila a poslušně mu kovářčioo kouzlo, které za mladými svými ňadry nosila proto, aby ji před srdečným utěšením chránilo!

Voják je od ní vzal.

„A tohle mělo tvou lásku ke mně a mou k tobě překonati? Vždyť se to ve vodě okamžitě rozplyne a naše láska skálou pevná zůstane! Že ano!"

Viktorka beze všeho zdráhání ochotně přisvědčila.

Když voják to uhlídal, rukou mávl a úpská vlnka se za nepřekonatelným kouzlem žernovské čarodějky zavřela na časy věčné. Jako se země zavírá nad každou lidskou zpozdilostí, z níž chytráci kořistí a která lidi slabé nešťastnými činí — Jakmile dívka svého ochranného škapulíře prosta byla, tu si upřímně oddechla a na vojáka důvěrně pohleděla, snažíc se při tom vstáti. Avšak to se jí nezvedlo.

„Musím domů!" vyznala a lítostivé na bělounkým hedvábným šátečkem ovázanou svou nohu 152 pohleděla. Kána ji pálila, než ona poznovu snažila se povstati. Avšak namáhala se marně. Než kdyby se nebyly stíny stromů a křovin v podvečerním slunku v obrovské velikány neprodlužovaly a kdyby oblaka nebeská své modro za brunatou červeň, měniti nezačínala, však ona by Viktorka odtud tolik nechvátala. Zle se jí tedy nevedlo a vojáka se více ani dost málo nebála. Poznala, že je to vlastně hodný a dobrý člověk a že člověk skutečně očím jeho prchnouti nedokáže, jakmile se do nich podívá, a což když ho slyšela promluvit.

Viktorka se úplně zapomněla a všecka oddala se vojákovi, který se jí dávno líbil a s nímž ji dnes vůle boží na jetelině svedla. Kdyby jí bylo štěstí s Tondíkem svědčilo, by4a by čtyřlístek na„Tak zase mně již utíkáš?!" proslovil ku přání jejímu voják.

„Co by lidé řekli, kdyby mne na jetelině nenalezli?"

A opět snažila se vstáti. Ale nešlo to. Voják věděl, že by zdržování další zde při vodě na místě nebylo a proto s blahostí zářícím úsměvem milou, spanilou dívku do náručí zvedl a jako ji sem z jeteliny, tak ji opět na jetelinu zpátky donášel.

Viktorka se ani prach nebránila a ani slovíčka nepronesla, když rty své ke hlavince její posklonil 153 a vroucně ji políbil. A toho si dopřál snad za každým desátým krokem.

„Snad tam bude již čeledín s vozem čekat!"

prohodila.

Ale nyní si to libovala. Snad až na konec světa by se dala ochotně nésti, jak jí bylo blaze.

Oči své pozavírala a jen mezi řasami ve sličnou, mužně výraznou tvář vojákovu pohlížela, a tu se vždy úže v loktech jeho k němu přitulila. A on jí za to oplatil horkým polibkem.

Viktorka zapomněla na celý svět kolem sebe a žila jenom svému srdci. Na rodiče, na družky, na sestru, na ženicha, ba ani na kmotru kovárku nepomyslila. Jako by skutečně do tenat a nástrah ďábelských upadla. Ale bylo jí v nich tak mílo a tak blaze, že z nich ani pryč netoužila. Za hřích si to všecko ani dost malinko nepokládala a to tím méně, když jí na mysl přišlo, zeji snad sama vůle boží s vojákem svedla.

Více jí jeho podivnost, ba tajemnost ani nepřipadla, nýbrž ona mu jako nějakému dávnému svému známému, s nímž se dnes zase po dlouhém a dlouhém čase sešla, důvěřovala.

Nad krajem podhorským snášel se lahody a rozkošnosti plný předletní podvečer, kdy se srdce samo šíří, kdy se radovati touží a kdy mysl lidská od země vzhůru ku první hvězdičce, která se na obloze zatřpytí, dychtí a uletuje.

154 Voják nyní valných řečí více nevedl a obzvláště když se nad stráň na nevelkou polnatou roven se svým sladkým břemenem vynořil. Tu jetelinou k mezi, kde Viktorka kosu si položila, chvátal, aby ji zde ponechal. Nechtěl dívce, když toho nutnosť nežádala, před časem zbytečných řečí nadělat, čeledín s vozem zde ještě nebyl. Patrně, že nepospíchal. Buďto se někde sám na sladké zastávce pozdržel, anebo se domníval, že si za Viktorkou ženich z Červené Hůry zaskočí. Dnes ta její umíněnosf mu jako nějaká úmluva připadala.

Proto nepospíchal, vždyC ruka ruku myje!

Tak se stalo, že voják zraněnou dívku nikým neviděn na květnatý palouk u vonné jeteliny, nikým neshlídnut položiti a dnes posledně vroucně políbiti mohl.

„Nezapomeň a nechtěj zapírati, co jsi mně dnes vyznala!" zašeptal k ní, ruku jí stiskl, úsměv její na rozloučenou opětoval a pryč opět ke stráni k osamělým sosnám pospíchal. Když pod stráň do houštiny zaběhl, tu již od Žernova veselý zpěv bylo slyšet, kterak se rozmarná píseň krajem rozléhá.

Čeledín Mikšů byl as vtipný .a rozumný chlapík.

Již z daleka dal o sobě vědět, aby snad někoho nemile nepřekvapil. Ale dnes tato jeho pozornost byla zbytečná.

155 Viktorka sama na palouku, všecka zamyšlena seděla a v zadumání vzhůru k nebetyčným horám krkonošským pohlížela. Zraky její tkvěly na starodávném bohušínském kostelíčku, který se jí v polní zeleni nejblíže za vsí Červenou Hůrou jevil. Ale mysl její byla as daleko mimo svatyň jeho. Všaktě hlava se jí při pomyšlení na to, co se s ní právě bylo sběhlo, točila, krev jí tělem proudila, srdce nepokojně tlouklo.

Když čeledínův zpěv ze vzdáli zaslechla, tu se trpce pousmála.

„Dal si na čas. Myslí, že bude mít uchystáno!"

povídala si. „Ten se podiví!"

Avšak v tom se zmýlila.

Když čeledín k ustraněné jetelině dojel a Viktorku nyní opět ubledlou a zraněnou na úvoze sedět uhlídal, tu se nepodivil, ale polekal. Ihned poznal, že se tady něco zlého sběhlo.

„Musíš si naséci sám," oslovila ho hospodářova dcera. „Já stoupla do trní a nyní nemohu se postavit!" vykládala mu.

Mladý, dobromyslný muž lítostivě hlavou zakýval, ani nemukl, kosy se chopil, koni trochu jeteliny předhodil a pak jal se chu|ě rozhánět, aby krmení za Viktorku nasekal. Aby se dále Viktorky vyptával, k tomu odvahy neměl. Jenom se několikráte kradmo na ni ohlédl.

156 „To se jednomu často stane, že se do trní dostane!" rozumoval. „Ale něco tě, holka, tuze zajímalo, že jsi pozor nedala, ač pozor dávat umíš!"

povídal si, ale dále opět již hleděl si svého, aby co nejdříve byl se svou prací hotov a mohl domů.

Skoro se mu již na dílo tmělo. Proto pílil, až z něho teklo.

Viktorka v zamyšlení nehybně skoro na mezi seděla. Jenom si trs rozvíjející se mateřídoušky utrhla a v ruce ji chovala. Vzpomínala a myslila.

A při vzpomínání a myšlení tom horko ji rozpalovalo i zima jí zachvívala. Když si vzpomněla na vojáka, všecka okřála, a když pomyslila na rodiče, na domov, na ženicha, mráz ji obcházel.

Než nezoufala, ale byla odhodlána trpělivě očekávat, co čas dále přinese. Ani palčivé bolesti po trnu nyní valně nedbala — — Teprve když čeledín jeteliny nasekl, když ji do řebřin na vůz naložil a Viktorku usednouti si zval, tu opět ucítila ránu, kterou si byla způsobila. Snažila se povstati, než na nohou udržeti se nemohla.

Tu konečně dobromyslný čeledín oči vyvalil.

Až dosud se domníval, že se Viktorka nějako v sečení omeškala a že mu pověděti nechtěla, kterako. Nyní viděl, že je skutečně zraněná. Opět jenom nad tou příhodou, kdy taková velká osoba k úrazu přijde, hlavou zavrtěl a beze všeho dalšího 157 dotazování nebo váhání Viktorku zvedl a na vůz na vonnou jetelími hravě položil, do tahouna švihl a zraněnou ve své myšlení a toužení zabrán domů na Žernov odvážel.

Mezi tím již na oblohu hvězdiček naskákalo, že byla jako by ji stříbrným a zlatým pískem pokropil. Té nebeské krásy si čeledín valně nevšímal.

Byla mu zcela obyčejnou a nevzácnou. Za to však Viktorka s nebes báně očí svých nespouštěla a hvězdy pozorně zpytovala.

Byl tvrdý, suchý čas a tu viděla, jak dlouhými oblouky na nebi hvězda ke hvězdě přeskakuje, jak ta mizí, jak ona s jinou se pojí. Kolem vozu vůní rostoucích i kvetoucích bylin prosycené šero, a ona. měla v srdci tolik blaha. Opět na svou nehodu pozapomněla a jenom ze sladkého pojednání s vojákem se těšila. Byla již valně znavená, že skoro na ni dřímoty přicházely, než přemohla se, ač by ráda na blahém snu utkvěla, až domů na dvůr dojeli.

Tady již snad že nějakou nepokojnou předtuchou popouzená a poháněná přecházela panímáma Mikška příjezd a návrat milé své dcery nedočkavě očekávajíc. Jakmile viděla, že Viktorka po svém způsobu ihned ve vratech s vozu neskáče a k ní nechvátá, jako by ji u srdce bodlo.

Blíže k řebřinám přistoupila a oběma rukama za hlavu se popadla nad tím, co spatřila.

158 Viktorka seděla na jetelině všecka přemožená a schvácená, bledá se zavázanou nohou. A měla se takořka již za několik dní vdávat! Jakž bude moci na oddavky?

„Panenko Maria Svatoňovská!" zaúpěla starostlivá matička. „Co pak se ti to, dítě, stalo?"

Viktorka sotva že odpověděti mohla.

„Maminko, trn jsem si do nohy zabodla!

Prosím vás, doneste mne do komory, já si musím lehnout!" žadonila.

Panímáma ruce spráskla.

„Tohleto nám tak scházelo. Pantáto, pojíte se podívat!" volala hospodáře, který také strnul, když svě sličné dítě všecko skrouŠené a do klubíčka se vinoucí uhlídal.

Na statku nastal pravý a hotový poplach.

Sám pantáta s panímámou milou dceru s vozu ssadili a do komory zanesli, pantáta pak jak byl v kazajce jen do kovárny pro starou kovářku pospíchal a všecek zmaten cestou povídal, že zlá nehoda Viktorku potkala.

Byla již skoro noc, ale za této letní pohody ještě všude lidí dost venku, takže s kovářkou, která ihned na Mikšův statek chvátala, přišlo skoro celé processí, aby viděli, co se stalo.

A to stálo za to!

159 XIII.

Nežli se kdo dnes na Žernově ke spánku a na odpočinutí uložil, věděla již celá ves, kterako spravedlivý Bůh pyšnou Viktoru za její hrdost potrestal. Mnoho z domácích lidí jí nepřálo a závidělo, že se má po tolika rozdaných koších hodným hochům skoro hravě a šťastně vdát a to již v několika dnech, jak si ve své umíněné hlavince usmyslila. Při neobyčejném jejím štěstí každý byl jist, že se jí to povede, a ejhle, dnes prst boží v cestu se jí postavil a nohu ji rozbolavěl, aby po svém přání k oltáři přistoupiti nemohla.

„A když člověka začne pronásledovati věc jedna, tak pak pronásledování konce nemívá!"

prohodil kdosi. Snad ze smutné vlastní zkušenosti.

Kdo však Viktorce tu zlou nehodu, která ji na poli potkala, nepřál, to byly její družky a přítelky. Ač mnohá jí záviděla, tak přece se ted!

pozachvěla každá, když pomyslila, že bude musit Viktorka svatbu odložit. A od odkladů žádný nikdy valného zdaru a obzvláštního štěstí neočekává.

Proto spíše tichá lítost nežli zlomyslné toužení Žernovem zavládlo. Však se ani lidem zrovna valné nahlas o tom hovořit nechtělo. Každý si to vykládal podle svého a všecky téměř ty výklady byly stejné.

160 „Viktorka se prohřešila na božím milosrdenství a za to ji nyní dobrý Bůh osudu do zvůle zanechal!" napadalo každému. „Potrestána bude za svou výběravost a hrdost!"

To skoro každému tanulo na mysli. Ale mnohý se ihned za to sám pokáral, než ihned opět svou dále si vedl.

„Inu kdyby se byla masopustem vdala, nemusilo ji tea" tohle potkat!" — Ženy, kde jaká na blízku, všecky ihned, co jen nejrychleji mohly, chvátaly na Mikšův statek a každá se domnívala, že pro Viktorku jistotné spásu a úlevu přináší.

Kovářka, která již Viktorku svou rozumností opatrovala, ruce ve dveřích do komory vedoucích musila roztáhnout, aby se do nízké jizbičky ke zraněné dívce kmoter nenahrnulo a aby jí třebas některá nějako nepřitížila. Stará babice to dobře znala a proto také proti tomu se jak náleží ohradila, a to tím více, an panímáma u Viktorčiny postele plačky seděla. Kovářka tuze dokonale znala, jaké řeči bývají vedeny, když nahodilá ochota někoho konej ší a zatím svou vlastní zvědavost a všetečnost ukáže. Proto tomu předešla a upřímné rady ve dveřích přijímala.

Jedna ze sousedek radila ku pomoci Viktorčině trojnásobné zaříkání rány před slunce východem, druhá však ihned první odporovala a iéi dlouhou řečí a pádnými důvody podkouření rány uhlíčkem z Jidášova dřeva rozpálenou mateřídouškou odporucovala, třetí medvědík na ránu přikládati chtěla, čtvrtá od psoséru jistou pomoc očekávala.

Než kovářka rady, s každou souhlasíc, přijala ode1 všech a zatím jenom ze zaněcujíčí se rány horkosť rozstrouhaným bramborem odváděla.

Když pak sousedky na síni své rady vypověděly a přednesly, tu ponenáhle najednou mezi sebou o jejich přednosti příti se začaly, tak že v tichounkém jindy stavení začínal život jako někde v krčmě o nejhlučnější muzice.

Kovářka to chvíli, aby si zlou vůli s nikým neudělala, trpěla a pak prostě a přímo to chytrácky přetrhla. Najednou obrátila se ze svého stanoviště ve dveřích zpátky do jizby, řeč v sobě zatajila a hádajícím se kmotrám pohrozila.

„Nemocná spí!" upozornila je.

A počítala dobře. Hádku jako by přeťal. Více nikdo hlasno ani nemukl. Že pak žádná ze kmoter své náhledy o léčivých prostředcích v sobě utajiti nechtěla, tedy v různých skupinách ze síně na dvůr bez pobízení se vytrácely a domů se ubírajíce ve svém sporu pokračovaly venku. Za chvíli byla síň prázdná.

Kovářka u Mikšů z cizích osamotněla.

Nyní již vešla do komory, panímámu utěšila a na lože poslala, že bude Viktorku sama hlídat 11 162 a slibovala, že nemocnou zase co nejdříve na uohy postaví.

Mikška staruše plně důvěřovala a ráda ji uposlechla v domnění, že se léčení bude nejlépe dařit, když ji s Viktorkon o samotě zanechá. Zlíbala trpící dceru a odešla za pantátou, který ve velké světnici všecek rozmrzen seděl.

Když panímáma odešla, tak Viktorka ihned na nohu si sáhla a na kovářku tázavě pohleděla.

Stařena okamžitě porozuměla a pod podušku sáhla a hebounký, běloučký šátek dívce podala.

„Prosím tebe, kde pak jsi k tomu obvazku přišla?" ptala se.

Viktorka chtivě po šátku sáhla a na tu skvrnu krvavou pohlížela, až utkvěla na vyšitém v jednom rohu jméně. Všecka dříve ubledlá opět se slabounce pozarděla a zase zbledla, se jména jí neznámého a krví potřísněného očí nespouštějíc. Ale aby dychtivou zvědavosť kovářčinu skonejšila, to jí ani nepřipadlo. Kovářka musila sama se ozvati, aby se o záhadném jí případu více dověděla.

„Ty se, Viktorko, celá chvěješ!" začala.

„To se vám, kmotra, zdá!" vymlouvala jí to dívka se šátkem si pohrávajíc.

„Ale vždyf já to přece vidím. A kde jsi k tomu šátku přišla ? To se mně, holka, na tebe nelíbí, že jsi ke mně, staré osobě, tak neupřímná!"

163 proslovila kovářka, kterou chování Viktorčino začalo dohřívat.

„Myslete si, kmotra, co chcete, ale vy mně více nepomůžete!" vyznávala.

„To by tak bylo!" všecka uražena se stařena hněvala. „Zhojila jsem jinačí věci!"

Viktorka k tomu ani nemukla. Na jemňounký šátek se zahleděla.

Kovářka nad tím šedivou a zkušenou svou hlavou kroutiti začala. Sáhla dívce na ruce, ty byly studené, sáhla jí na líce, a ty byly jako led a oči byly jeden oheň. Tohohle se ještě nikdy nedožila.

„Tak povídej!" vyzvala dívku.

Viktorka v zamyšlení se jala vyznávat.

„Já se, kmotra, vdávat nebudu. Já jsem na tom světě nešťastná, protože nedostanu, co se mně líbí!"

„Pro rány Spasitelovy, tebe ten voják přece konečně omámil!" zděsila se kovářka a ihned se pokřižovala.

„Neomámil mne, kmotra, ale já jsem poznala, co je to za zlatého člověka!"

A ted! kovářce vypověděla, co jí na jetelině potkalo, ač mnohou blahou jí věc pro sebe jen si nechala. Stařena bedlivě naslouchala. Najednou se trpce pousmála.

u* 164 „Ale jste vy to mladice lehkomyslné," jala se Viktorku kárat „Že jsi s sebou škapulíř ode mne neměla. Byl on ti na ňadra obtížný" — — „Vždyť já ho pořád nosila," hájila se dívka.

„Ale ani dost málo mne nechránil."

„A máš ho ještě?"

„Ne! Voják mně ho vzal a do řeky zahodil!"

„Viktorko, ty jsi na věky věkův ztracena l" vyhrklo ze stařeny. Již jsi teď docela v jeho rukou, nic ti více nepomůže!"

„Ale, kmotra, já ho mám tolik ráda!" svěřovala se jí Viktorka.

„Právě proto!"

„On mně povídal, jak mu jsem milá" — — „To říká vždycky takový větroplach. To jako by na tebe bylo schválně čekalo za to, že jsi se nevdala!"

„A já jsem tomu ráda!"

„Ale, ale ! Sedlákem pohrdnout a vojáka si oblíbit! To není žádný rozum, ale neštěstí. A pak zamilovat se do takového člověka podivného. Do uhrančivého morousa. Ten ti bude svými palčivými zraky i z povzdálečí krev z těla upíjet, až tě úplně vyssaje, ty na loukoť zhubneš, krásu svou ztratíš, lidem se zprotivíš a nešťastnou na tom světě se staneš. Ty jsi nemohla hodného člověka oblažit, ty jsi se musila takovému muži zadávat, který té jenom k věčnému zatracení zavede, že tvé tělo na 165 tom světě jen bědy zažije a duše po smrti pokoje mít nebude?"

Kovářka mluvila z plného přesvědčení.

„Tuze jsi vybírala a dej pozor, abys nepřebrala!" dodala ještě a na spanilou, na těle i na duši trpící dívku lítostivě pohlížela. Slzy ji polily.

Viktorka se kovářčina proroctví ulekala. Dech se v ní zatajil, svého slova ze sebe vypraviti nemohla a teprve za chvíli promluvila.

„On je to hodný člověk. To, co mně povídal, tak hezky mluví jen kněz na místě božím, když nesrovnalosti lidské hledí napravovat. Kdybyste ho, kmotra, slyšela, uvěřila byste mu jako já. A at si mně to teď vymlouvá kdo chce a jak chce, já ho ráda mít nepřestanu. A budu ho mít ráda, třebas mně za to každý peklem vyhrožoval. Do pekla se dostane jen ten, kdo smrtelně hřeší a toho já ani on se nedopustíme. Kdybych někomu lásku za jeho statek lhala, to bych hřešila" — — Kovářka musila sice uznati váhu i pravdu Viktorčiných slov, ale od svých náhledu neupustila. Ona byla životem jinak poučena na svět pohlížet a proto dívčiny zanícení plné výklady raději přerušila.

„Já to nebudu žádnému povídat, co jsi mne svěřila,14 řekla a napadlo jí, že snad Viktorka v horečce mluví a že zítra na ty své řeči více ani nevzpomene. Viděla, jak jí zima klepe, jak jí oči 166 hoří, jak ji mrazí, a proto beze všeho chopila se celého skladu na Viktorčinu výbavu uchystaných peřin a jala se nimi nemocnou dívku přikrývat.

Bála se, že snad ještě hůře s ní bude — — „Ať užije alespoň jednou, co pro ni matička připravila!" šeptala si a Viktorku jejímu myšlení zanechala, doufajíc, že v něm usne a že se ze sna ke skutečnosti jinací probudí.

Co jí dnes svěřila, to se jí ani dost malinko nelíbilo. Ba lekla se toho.

Taková holka, která mohla být doma štastná, která mohla domácího chasníka šťastným učinit, které se široko daleko žádná z družic nevyrovnala, oblíbí a zadá se člověku kdo ví jakému.

Raději se o tom nikomu ani nezmíním l" umíňovala si. „Snadno bych mohla neštěstí na ni na chudáka upřímného přivolat!"

Chvíli přemýšlela a sama si vyprávěla, co jí prve Viktorka svěřila.

„Ale ten trn jí sám Pán Bůh nalíčil!" napadlo jí a stará žena se zachvěla a jala se tiše modlit, aby Viktorka z nešťastných osidel, do kterých upadla, vyvedena byla.

„Snad tomu nějak předejdeme!" těšila se, až pak ke dřímající Viktorce na lože starou svou hlavu sklonila a vedle ni usnula, tak že žádná neslyšela slabounké zaťukání na okno komory — Kdo to?

16?

Viktorčín anděl strážce nebo zlý duch?

Nebe bylo plné hvězd, vzduch čistý, kraj tichý tak jak by to mohl být zlý duch? Než ani ducha dobrého, ani dívka, ani stařena nespozerovaly.

Byly obě překonány, znaveny.

Jindy blahou spokojeností jako by obšťastňovaným Mikšovým statkem zavládl jakýsi trudný rmut. Co nejdříve mělo zde být do krajnosti veselo, měla se tu odbývati hlučná svatba a ono to zatím dopadlo tak, jako by se měl odtud vystrojovat pohřeb.

Ráno po nehodě, která Viktorku na jetelině potkala, byla nebohá dívka všecka bez sebe.

Jako by se jindy čistá mysl zakalovala. Její obvyklá čerstvost ji opustila a vesnická krásotinka ležela ve své komůrce schvácená, smutná a jako by bez ducha v nepřetržitém zadumání, které si jenom snem odlehčovalo.

Ničeho si kolem sebe nevšímala, o soustrastné návštěvy nedbala, ač vždycky pro každého milé slůvko přívětivosti mívala a nyní jenom tak někdy hlavou kynula. Hned mráz, hned horko ji obcházely, ba konečně ani kmotry kovářky, která se od lůžka jejího takřka ani nehnula, valně nedbala a jenom svému myšlení se oddávala.

163 Domácí ovšem nad tím trnuli a teskíivosť, která jim srdce svírala, rozšiřovala se po celém příbytku. Jak tu druhdy byla radosť žíti, tak tady bylo nyní smutno.

Nemocná byla v domě!

A to tak nemocná, že ani zkušená kovářka nevěděla si s tou nemocí rady a opravdu se zdálo, že Viktorce pomoci nedokáže. Ránu na noze by jí snadňounko zahojila, ale starucha věděla, že sličná dívka tělesně nestůně, nýbrž že trpí v srdci, v duši.

A proti takové nemoci koření neroste ani nekvete.

Uvažovala o tom, když tak u Viktorky sama samotinká někdy seděla.

„To také není jenom tak samo sebou!" povídala si. „Když se jeden druhému zalíbí, touží po sobě a ne aby z toho se roznemohl. Znám já to dobře. Ten voják musel Viktorce přece jenom nějak učarovat!"

A věru, když tak ze sna nemocná dívka mluviti začala, když ta její řeč neměla ani hlavy ani paty, tu se stará, zkušená žena až někdy zachvívala.

Přišly jí na mysl podivné a nepěkné věci.

„To by ji Pán Bůh přece jenom přespříliš přísně trestal, kdyby ji rozum" — — To si ani nedomyslila, neřku-li aby to vyřkla.

Jindy i v těch nejhorších případech sebevědomá a rázná žena byla všecka nesvá. Rodičům trpící 169 dívky nechtěla holou a trpkou pravdu přímo pověděti a Viktorce tak snadná pomoc nebyla.

„Aby ženicha odbyli a lásku k vojáku jí dovolili? To přece nejde! Dcera ze statku, ze zachovalé rodiny aby se tak zapomněla a pod svůj stav se snížila? A ten voják beztoho to ani upřímně nemyslí. Holku omámil" — — Taková myšlení často stařenu sužovala a to tak, že se musila k růženci utíkat, aby se z nich probrala.

Nejhůře jí bývalo, když za nemocnou přišel upřímný její hoch. Ten od života a spojení s Viktorkou na tom světě to největší štěstí očekával, na to nejkrásnější živobytí pod božím sluníčkem se těšil a zatím veškeré nebe jeho blahých nadějí bylo již černavami zhouby zachmuřeno. A každé chvíle mohl zdrcující hrom pravdy a skutečnosti z těch černav sjeti a srdce jeho zraniti. Ona vše věděla a říci se mu to nejen že ostýchala, ale dokonce bála. — Tonda Téra denně na Žernov ke své nevěstě docházel, aby vyzvěděl, jak se zdraví jejímu vede, ale nikdy odtud uspokojen a oblažen se nevracel.

Každý den odcházel smutnější a neuspokojenější.

Jakási tesklivosť ho projímala. Vždy s dychtivostí se své znejmilejší tázal, jak a co, a ona sotva mu odpověděla. Jako by to ona nebyla. Myšlénky zdály se jí z hlavy, sám milý Bůh ví kam, utíkati, srdce 170 prudce jí bilo a tělo skoro bez vlády a vůle na loži prodlévalo. Pro ženicha bylo to velmi malým potěšením.

Minul tak týden, minul i diuhý a churavosC Viktorčina se neměnila. To se ví, že přetřásána byla po celém kraji, že nabírány příčiny její na všelijaké jazyky, na dobré i na zlé a že se ovšem i ty nejpodivnější zvěsti dostaly k sluchu Toníkovu.

Ten však na lidské řeči pranic nedal a tím více se v lásce své ke spanilé Viktorce zatvrzoval, čím více mu ji haněli a čím více mu nejrůznější myšlénky o ní a trestu božím, který ji stíhá, vykládali. Všecko to považoval za nepěknou závist — — Na to však nyní již nepřišel nikdo, aby uhrančivého vojáka předhodil. To kdyby se bylo stalo, byl by Tonda vzhůru hned. A.však podivný myslivec jako by se ode dne Viktorčiny nehody na jeteliné do země spropadl. Jak byl dříve samotářem, tak se tecT přímo skrýval a lidem ani z povzdálečí na oči nešel. Patrné asi velmi dobře znal běh tohoto světa. Neupozorňoval na sebe.

Tak minul na Žernově i květu a vůně plný červen, červenec dostoupil své poloviny a sv. Markyta uvedla žence do žita. Pod horami se žeň za mandelováním v kraji o dobrých čtrnácte dní opozdí, a když začne větřík na Úpě poprvé na strnisku laškovat, tu již na Labi a Orlici jsou měkkoty, na než se druhdy mezi Hradec a Josefov, c. kr. pev171.

Hostí, proti pruským- "Králům postavené a po Hradecku v dědiůifčlfrozložené vojsko stahovale, jakmile ovsy ležely.

Letos na Žernově vojáci si tak vedli, že si jich později nikdo z domácích valně nevšímal. Dělali své a někdy z dlouhé chvíle pomohli i na louce a roli, a proto leckde přišla náhlá novina, že mají odtáhnouti, až v nevhod.

Nikdo snad nebyl jí více potěšen nežli pantáta Mikeš. Ten se s podivným vojákem ve stavení, ač nikomu v poslední době tím nejmenším nepřekážel a každému se spíše z cesty vyhnul, smířiti nemohl. Opatrný sedlák pořád byl ještě ve straších a obavách nejrůznějších. Nejdříve také trochu pro ten ďábelský svůdný jeho vzhled a pak proto, že nyní přes tu chvíli nějaká psaní celé hodiny skládal, pryč posýlal a zase patrné na ně dlouhé odpovědi dostával.

Odněkud z daleka!

Kdyby byl pantátovi tak pověděl, co je ve světě nového, byl by se mu snad zamluvil, ale on nic. A takového nemluvu mít upřímný člověk ve stavení, to musí konečné přece omrzet. Proto byl tomu skoro povděčen.

„Záplat Pán Bůh, že půjdou!" liboval si před panímámou a kovářkou, která na Mikšově statku ke stravě ted1 byla.

,172 Obě mu přisvědčily. Obzvláště pak kovářka, která toho tolik věděla, ale jemu nic nepověděla.

Šla to říci Viktorce. Doufala, že dívka ze svého omámení přece jenom šfastně vyjde!

XIV.

„Sejde s~očí, sejde z mysli," povídá staré přísloví a co doktor zahojit nedokáže, to zahojí čas.

Proto stará, zkušená žena se nadálá, že s odchodem podivného vojáka z Mikšova statku se semo opět svatý pokoj a mír navrátí a že tady zase bývalý klid nastane. Kovářka se domnívala, že ten voják byl tak metlička jak na Viktorku tak i na její rodiče, za to, že ty ženichy tak kruté odbývali. Byla tomu velice ráda, že to všecko alespoň takhle dopadlo a že to hůře neskončilo.

„Nebýt mne!" blažila se stařena.

Domýšlela se, že by nikdo druhý Viktorku tak dobře nehlídal a před vojákem nestřehl.

„Ani s Pánem Bohem mu nesmí dáti" u minovala si ted1. „To by byl zase jako podpal!"

Když s tou novinkou přišla do komory, ihned se s ní chtěla vytasit, ale náhle ji opět spolkla a spokojeně se tomu pousmála, co jí napadlo.

Dřív jí to nepovím, až teprve bude pryč!"

povídala si a skutečně to tak navlíkla, že se Vik178 torka o odchodu vojáků dověděla teprve, když již byli přes hory a doly.

Bylo tak k večeru, když kovářka k ní s vlastní sobě úlisnou přívětivosti přisedla.

„Jestli pak již víš, co je nového?" s potměšilou nevinností se tázala, dobře sama vědoma, že Viktorka nic jiného neví, nežli jí ona >ypoví.

„To nevím!" odvětila nemocná dívka a s dychtivostí strojila se kmotru poslouchat myslíc, že jí bude snad nějakou rozmarnou příhodu pro ukrácení chvíle vyprávět. „Povězte mně to l" „Vojáci ráno odešli pryč!" radostně zvěstovala jí kovářka.

Viktorka, která na svém lůžku seděla, po těchto slovech zpátky na podušky klesla, rukama za hlavu se chytila a do hořkého plakání se dala.

Kovářka snažila se ji všelijak utěšit, než Viktorka více jí nenaslouchala a jenom svou dále si vedla, slzíc a plačíc, až se tak sama svým nářkem uštvala, že usnula a pak ze sna v něm pokračovala. Stařena, své unáhlené prostořekosti litujíc, nevěděla si teď rady a již chtěla pro kněze poslat. Byla v obavách, že Viktorce snad poslední hodinka nadešla. Znala její umíněnost, která překonaná mohla třebas puknutí srdce přivodit.

Než dívka se vyplakala, odvrátila se od ní a pak svým myšlénkám se oddala, kmotry kovářky a její ch rozumů více si nevšímajíc. Poznala, že sta174 řena ji podskočila a že s ní pěkně, ač jí ona své srdce otevřela, nejednala. Pořád jí vykládala, že ji nástrah a úkladů ďábelských zbavila, a ona zatím měla podivného vojáka upřímně od srdce ráda.

Když pak noc minula a opět nastal bílý den, tu Viktorka byla najednou všecka jako by změněna.

Více na nic si nestýskala, ba i s lože povstala, po komoře se batolila a kovářku donutila k uznání, že jí více nic neschází. Stařena věděla, jak dívku posoužila a proto také nyní hleděla od ní ujít.

Skoro se styděla, že ji tak za její důvěru zklamala a podvedla.

„Inu, když má takovou tvrdou hlavu a nechce jinač dát!" konejšila se. „Jenom aby třebas jednou té své paličatosti nelitovala. Ale ten voják ji přece jen omámil!"

Avšak nikomu o tom, co od ní slyšela, ani nehlesla.

„Však dám dobrý pozor!" umiňovala si. „Aby to jen takhle skončilo" — — Nyní místo kovářky meškala u Viktorky sestřička Mařenka. Mladičká dívka se obyčejně starší své sestry ostýchala a proto byla k ní dost a dost zdrželivou. Neodpověděla jí nikdy tak, jak uměla odseknouti jinému. Vždy přišla k ní skromně o radu se zajíkáním a sdělovala-li jí něco, tedy plaše si vedla.

175 První noc, kdy pospolu zase samy dvě na komoře spaly, vzchopila se Mařenka ze svého lože a k Viktorce se posadila. Bylo tu obzvláště mílo.

Otevřeným okénkem táhl sem z věnčí svěží, vonný, vlahý letní vzduch a nahlížely na dívky jiskřicí se hvězdičky. Z pole bylo slyšet volání křepelčino a ples cvrčkův. Mařenka začala s okolky.

f,Co pak ti, Viktorko, ještě schází?"

Starší sestra ramenem svým mladší objala, k sobě ohnula a zlíbala. Ale aby něco řekla, to nikoli.

„Ty jsi, sestřičko, taková divná. Já se tě skoro bojím. Kdybys mně slíbila, že nebudeš na mne zlá, tak bych ti něco pověděla. Beztoho mne to již jako kámen tlačí."

„To si, Mařenko, jenom odlehči," vyzývala ji Viktorka, těšíc se, že nějakou sestřinu tajnosť uslyší.

„Ale nebudeš se na mne hněvat?" zabezpečovala se poznovu Mařenka.

„No, nebudu. Tak jenom povídej!"

„Poslouchej, Viktorko, já ti mám něco vyřídit!" zvolna vyznávala dívka.

Viktorka se zachvěla.

„Ty jsi s ním mluvila I" vyhrklo z ní.

„Co pak jsem měla dělat?!" stýskala Mařenka, již Viktorku za ruku popadla.

„Tak co mně vzkázal?" kvapně se vyptávala, Mařenka začala dopodrobna.

176 „On často obcházel kolem stavení a číhal patrně na mne. Já se mu vyhýbala, kouknout na něho jsem se bála, utíkala jsem před ním, ale konečně nic plátno, přece mne vypásl. Tu jsem se mu více vyhnout nemohla. Chtěl ti něco poslat, nějaká snad kouzla, která by té okamžitě vyhojila" — — „Proč pak jsi je nevzala?" mrzela se Viktorka.

„Proto že jsem se bála," odpověděla jí Mařenka dále klidně pokračujíc. „Když jsem mu to odepřela, tedy mě prosil, abych ti vyřídila, že odchází a že nikdy na svůj slib nezapomene a prosí tě, abys ty také nezapomněla, že se shledáte!"

„A ty?"

„Já? Já mu slíbila, že ti to vyřídím. Co pak jsem s ním měla dělat? Ted" je pryč a je odbyto l" zasmála se Mařenka. „Já myslila, že je to takový kalous, ale na mon milou víru" — — Dále ji Viktorka domluviti nedala. Tušila, co by asi srdečná a nezkušená dívka vykládala.

„Jsi, Mařenko, hodná. Zdrávas vyřídila! Ted již jdi spát!" hladila ji.

Mladé dívce se valně do dřímot ještě nechtělo.

S chutí by bývala povídala a třebas i o tom uhrančivém vojáku. Ráda by byla zvěděla, co si s Viktorkou slíbili a kde spolu mluvili, že je při tom nikdo nepřistihl. Dnes již se to tedy nedoví. Když Viktorka něco řekla, byl již konec proti tomu něco 177 chtít. Ještě jí tedy pod spanilou hlavou podušky pečlivě urovnala, zlíbala ji a dobrou noc popřála.

Za nedlouho spokojené oddychování její svědčilo, že si již libým snem hoví. Snad se také ve svých dřímotách obírala nyní jí najednou milým zjevem podivného vojáka, na kterého Viktorka v bdění vzpomínala.

Při pomnění, že je již ze Žernova pryč, daleko, srdce jí usedalo a na mysl drala se jí tužba zvědět, jestli se s ním někdy ještě sejde. Tu ucítila, jako by mile vřelý pocit na rtech — — Dala se do pláče a to do hořkého.

Vzpomínala a blažila se vzkazem, který jí sestra Mařenka prve vyřídila.

„On nezapomene, slibu svému dostojí!" táhlo jí myslí.

Ponocný dávno již jedenáctou odhutal a ona ještě nespala, ba již sem tam bylo slyšet kohouta kokrhat. Pořád jako by ještě dnes něco čekala.

Bylo jí úzko a tak podivně, jako by jí nový život nastával. Mnohdy až dech v sobě tajila.

A slyš, sadem slyšeti lehoučký krok.

„To je Toník?" napadlo Yiktorce. „Ne, ten by tak opatrně nešel."

„Viktorko!" ozvalo se z věnčí.

Volaná byla ihned u okna.

nJá jsem si pro tebe přišel!" sladce zavznělo.

Pivka ihned poznal:i v temné postavě, jež se 178 na sade u okna objevila, podivného vojáka, který však více vojákem nebyl. . .

„Co mám dělat?" tichounce se tázala.

„Ustroj se a pojcř!" bylo slyšet prosebným rozkazem.

Stará kovářka měla pravdu, když řekla Viktorce přímo do očí, že je okouzlena. Všakté to dívka sama nejlépe cítila, když bez odporu vojáka poslechla, ustrojila se a za minutku ji bral venku stojící oknem ve svou náruč a sadem pod hvězdnatým nebem pryč ji vza dědinu unášel na cestu ke Zliči, kde kus za Žernovem stál pěkný vůz, ve kterém Viktorka i se svým únoscem zmizela.

Kopyta po tvrdé cestě zadusala, kola zaharašila a okouzlená a omámená dívka snad ani neuvažujíc, co činí, ujížděla ve společnosti podivného muže ze svého domova, od rodičů pryč. Kam, to nevěděla. Jenom se důvěrné a upřímně tulila k tomu, který si pro ni přišel a to zajisté jenom proto, aby ji šťastnou učinil. On svému slovu dostál a proto ona svůj slib zrušiti nesměla.

Žernov jako by od ní sám se vzdaloval a ona se v cizinu, do nejistého světa dobrovolně a bez odporu vrhala. Skutečně jako omámená.

Opět ucítila ono nezapomenutelné jí, vřelé zahoření na svých rtech, uslyšela zase milá slova — — Co měla chtíti více ? To jí stačilo!

179 Milé sluníčko ještě se přes kladské hory na poroseny podkrkonošský kraj na řece Úpě nepodívalo, když se na Žernově na Mikšově statku v komoře probudila Mařenka. Dosud ještě ani dobře na ten boží svět neprokoukla, když již na Viktorku volala.

„Co pak se ti dnes zdálo?" chtěla vědět.

Patrné že směřovala svým dotazem k tomu, aby vlastně ona svým snem sama se pochlubiti mohla. Proto ani na odpověď nečekala a dále pokračovala.

„Jenom si, Viktorko, pomysli, mně se ti zdálo, že si mne tvůj Toník bral" — — Tím že sestru poškádlí a k odpovědi přiměje, to si byla jistá. Proto nyní již se vzchopila, aby Viktorku viděla, jak se bude durditi. Odhodila pokrývku a chtěla s lůžka seskočiti. Avšak v tom ji celou mráz pojal a rozechvěl. Otevřeným oknem vál do komory z věnčí ten nejčipernější, ranním chladnem prosycený vzduch, který Mařence rázem chuť do hravého laškování zahnal.

Když jí Viktorka neodpověděla, šla ji zbudit, v domněnce, že ještě spí. Než jako by ji k srdci bodl, když lůžko její nalezla prázdné. Skoro ji to až zamrzelo, že se dala od sestry předejít a že — zaspala. Do plačků jí málem bylo.

„Ale zasloužíš si to za to, poněvadž jsi ji, chtěla škádlit!" vyčítalo jí svědomí a proto ihned W* IflO chvatné s modlitbou na rtech se strojila, aby Víktorku někde venku vyhledala. Domnívala se, že šla po své práci, ale to se jí přece jenom nezdálo, že by postel po sobě neustlala. Snad chtěla po své dlouhé chorobě milého rána užíti.

Šla ji hledat do světnice, na dvůr, na sad a tu nikdo po Viktorce ani pocity. Ptala se čeládky, jestli ji někdo neviděl. Žádný! Šla k matce.

Ta se i s pantátou nad tím pozastavila, ale jenom na okamžik. Domnívali se, že Viktorka snad ted1 z rána odskočila ku kmotře kovářce, aby svou nemoc nějakými kouzly zažehnala.

Kde by jinde byla!

Avšak když ani ke snídani nepřicházela, tu začal po ní pravý shon. U kovářů nebyla a ve stavení se nikde neozývala. Kovářka, jakmile uslyšela, že doma není, ihned byla na statku a navrhla, aby někdo doběhl na Červenou Hůru k ženichovi jejímu, jestliže by snad tam nešla. Starucha si myslila, že holku teď po odchodu vojáků svědomí nějako tíží. Třebas si chtěla svěřením a vyznáním se ulehčit. Avšak dříve nežli posel ze sousední dědiny se navrátil, byl tu ženich sám všecek vyjevený a rozrušený. On také o Viktorce ničeho nevěděl.

Ted! to začalo.

Vrásčitá tvář kovářčina zbledla jako sníh, oči se jí ve sloup obrátily a ruce bezděčně se sepjaly.

181 Tohohle se ona nenadálá. Ze až sem všecky ty věci dospějí, toho neočekávala. Musila s barvou i pravdou konečně ven, ač věděla, jaké že boží dopuštění nastane.

„Viktorka jistotné utekla za tím uhrančivým vojákem!" vynutila ze sebe.

To jako by do Mikšova statku boží posel udeřil.

\7šichni, kdo ta slova slyšeli, přímo strnuli. Jenom ženich trochu se pamatoval.

„To není možno!" odpíral.

„Takovou věc nám přece neprovedla!" doufala také panímáma.

„Tak by tady přece byla!" rozpálila se kovářka.

„Kam by se jinam poděla, když byla do toho morousa černého celá zblázněná!"

To ovšem bylo novinou.

„A já jí večer vyřizovala od něho vzkaz, aby mu daný slib dodržela!" plačky souhlasila Mařenka.

Teď to ovšem že všecko ihned jinak dopadalo.

„Já to pořád tušila, že v tom člověku je ďábel skrytý. A jeho tajné moci odolá leda anděl," ujala se slova kovářka. „To je nějaká pokuta, že to s ní tak dopadlo!"

Stařenina slova dobře vyzněla a ihned bylo jim porozuměno.

„Přebrala!" zdálo se panímámě, že slyší.

Trapné ticho zavládlo mezi hovořícími. Každý se děsil toho, co Viktorka vyvedla. Ale aby jí 182 někdo čin její zazlíval, to nikoli. Kovářka vlastně brala ji opět v ochranu.

„Pán Bůh na ni vzpomněl, aby vás i ji zkoušel a kdo ví, jestli by zase pryč neprchla, kdybyste ji i domů přivedli!" povídala. „Když takové uhrančivé oči někoho omámí, tak z jejich moci potom žádné vybavení není."

„Ale proto přece já se za ní podívám, kde je. Abychom alespoň to věděli a možná, že snad ji zpátky přivedu," rozhodl se pantáta Mikeš. „Jen tak ve světě ji nenechám jako hrušku v poli!"

dodal.

„A já půjdu, pantáto, s vámi!" nabízel se ženich Viktorčin, který tu tecř všecken zdrcen poslouchal.

„Já tě ale nevezmu!" přímo se vyslovil sedlák.

„Viktorka si své štěstí na tom světě již samochtíc zničila," vážné pokračoval, „do řečí a povídaček se přivedla a proto, milý hochu, tvou ženou být více nemůže. To musíš uznat, že by se ti pak jenom smáli a kdo ví, jestli by ti to vaši dovolili. Když se to tak semlelo, musíme říci: budiž Pánu Bohu poručeno. Bývaly ještě horší časy! Jestli však chceš, počkej si rok tuhle na Mařenku. Tu ti dám.

Ta vybírat, aby přebrala, více nesmí. Ona mne poslechnout musí, tebe ale nutit nemohu. Viktorku však z hlavy již vypusť!"

183 Jak panímáma v tomto případě malomyslně si vedla, tak pantáta rázně a mužně vystoupil. Jeho ten všeobecný pláč a nářek spíše popouzel nežli dojímal.

„TecT již mlčte, již se stalo a tu není více nic plátno. Horší věci se mezi lidmi přihází" — povídal.

„Pro výstrahu!" uklouzlo kovárce.

Sedlák na ni prosebné pohleděl. Ona ovšem že ihned pochopila a zvadlé rty zaťala. Někdy více pravda bolí nežli utrhání. Pantáta to ihned hleděl zamluvit.

„Jestli ji zpátky nepřivedu, tak se budeme za ni modlit, aby jí byl dobrý Pán Bůh milostiv," vyslovil a pryč ušel, aby se ustrojil a na cestu vydal. Bylo mu teskno, smutno a na sobě to dát znáti nesměl. Pospíchal z domova pryč, aby se z těch nehod prošel.

Svátečně se vystrojil. Dlouhý modrý šosatý kabát, vysokou hedvábnou vestu a žluté koženky oblékl, holenaté boty obul, opasek kolem sebe zapjal, dvacetníky i renčáky ho opatřil; střechatý klobouk se třásnitým střapcem na hlavu nasadil, hole se chopil, stručné nakázal, co se má na statku za jeho nepřítomnosti dět, rozloučil se a dal se na cestu do kraje tím směrem, kterým myslivci odtáhli.

$el hledat stopu podivného svého hostě, 184 Doma naň všecko padalo a proto nejvíce pryč na několik dní mimo vlastní krov chvátal. Ze Viktorku zpátky přivede, o tom pochyboval. A pak chtěl vojáka někde s ní zastihnouti a vyzvěděti, co je vlastně zač. Že ho má umíněná dívka ráda, o tom nepochyboval, a proto byl by jí ani žádné výčitky nebo předhůzky nečinil, leda že by jí peníze dal. Aby ji zpátky na Žernov vedl, to mu zrovna nenapadlo. Beztoho je z toho jejího zmizení řečí plné kroniky.

„Možná, že přišla ke štěstí!" utěšoval se.

Než ve staré jeho hlavě ihned proti tomu vážné námitky povstávaly.

„Je-li ten podivín chudák, tak to není žádné štěstí, že jí zkazil věk, a není-li chudák, pak je to také zlé. Nerovné stavy nikdy spolu dobrotu nedělají. A ten člověk se zdál být tak nějako podivným.

Ruce měl jako kněz, vedl si jako pán" — — Milé letní boží slunéčko do něho veškerou svou palčivostí pralo, ale on chutě dále kráčel.

„Každý člověk na světě musí mít svůj křížek !u konejšil se a po možnosti s neštěstím své rodiny se smiřoval.

Z domova zaměřil k pevnosti Josefovu. Cestou ptal se poutníků i na hospodách, jestli takovou a takovou holku neviděli a při tom popisoval Viktorku co nejdůkladněji. Než nikdo mu ani té nejmenší zprávičky o ní podati nemohl. Když se v Josefově m po vojácích, kteří na Žernově leželi, ptal, dověděl se, že odtáhli do Hradce nad Labem, a když je tam vyhledal, tu uslyšel, že ten černý podivín hned po odchodu ze Žernova buďto k jinému oddělení přestoupil anebo že vojenský stav opustil.

Nikdo nevěděl o něm nic bližšího, nežli že se k němu důstojníci velice šetrně chovali, ba že ho i ctili. Viktorku však neviděl žádný.

Mikeš si povzdychl Tušil již, že milou jeho dceru její spanilosť v tahle místa přivedla.

Kdosi mu v Hradci radil, aby na úřad zašel a pomocí jeho dívku vypátral. Než k tomu se sedlák nedal příměti.

„Úřady jsou proto, aby trestaly a já dceru trestat nedám, aby měla ostudu a my hanbu. Ať je kde chce, všude je v rukou Božích. Jestli se jí zle povede, však ona se vrátí, bude-li jí dobře, Pán Bůh ji opatruj a požehnej. Snad ji ještě, dříve, nežli k časnému spánku usnu, uhlídám!"

Bylo mu kolem srdce krůsno dost, ale aby bědoval, to ani nezačal. Byl si toho vědom, že hotová věc zvrátiti se nedá.

Mysl jeho se trochu zatím stišila a svědomí upokojilo vědomím, že vykonal, co vykonati mohl.

Dal se na zpáteční cestu do hor na Žernov.

Tu všichni pro Viktorku plakali, celý kraj hotové báchory a povídačky o ní povídal, někteří 186 mluvili, jaké štěstí udělala a jíní opět byli toho náhledu, že ji podivný voják zahubil.

Avšak všichni často i modlitbou na ni vzpomněli sami, i v kostele ve Skalici nebo ve Studnicích na modlení dali.

čas prchal a když podzimem listí se stromu spadalo a sníh se nachumelil, tu začaly opět jiné noviny mysli Žernovských zajímati a když masopust přišel, vzpomínáno na Viktorku asi tak, jako by tady před celým věkem živa byla a místo šla ted lidskou řečí její sestra Mařenka, již si měl za ženu jistě brát bývalý Viktorčin ženich, Toník Téra z Červené Hůry! — XV.

Voda v Úpě pod Žernovem tekla a větry od Krkonoš nad Žernovem táhly. Rány v srdcích ztrátou Viktorčinou způsobené zvolna se zapomněním celily a mysli obíraly se novinami a zajímavostmi jinými, jichž běh času stále dostatek s sebou přináší.

Panímáma Mikška již řidčeji hořké slzy sušila a jenom při vzpomínce na zmizelou dceru se modlívala. Pantáta ten byl v tom jinaký. Ten spíše nerad o Viktorce slyšel, nežli aby o ní mluvil.

Vždy se tomu raději vyhýbal, ač panímáma velmi často začínala.

187 „Jestli já to dítě ještě uhlídám!" toužívala.

Tu pantáta nic.

„Kdybych tu drahou Viktorku mohla ještě alespoň jedenkráte zulíbat!" dychtila panímáma dále.

„Jen si toho tak žádostivě nepřej, aby tě to pak více ještě nebolelo!" vážné zahovořil pantáta.

„Vždyť je to přece naše dítě I" „Právě proto. Jestli se mu dobře vede, tak bud jistá, že se nevrátí. Který pak ptáček z hnízda vyvedený se ke svým rodičům navracuje? A jestli by měla přijít nějako sešlá, tak toho nás Pán Bůh chraň a ji tak netrestej !u Selka dobře porozuměla a pochopila. Dobře slyšela, jak jazykové lidští si opakovali, že tyhle ty všelijaké Viktorčiny nehody jsou trestem božím za její pýchu a vysokomyslnost, již se proti upřímným nabídkám hodných hochů dopouštěla. Trnula při takovém rozvažování. Povídá se, že srdce mateřské má jisté předtuchy a stará hospodyně se pořád něčeho nemilého bála. O Mařenku strachů neměla žádných, ale ku podivu, na svatbu její se těšit ani jí nepřipadlo. Někdy bylo jí až úzko, tak že letos poprvé snad jaro ji netěšilo, krásy jeho pro ni žádných lahod neměly, ba že si ani drůbeže na dvoře, jíž druhdy tolik péče věnovala, nevšímala a všude se Mařenkou zastávat dávala. Děsila se toho, jestli si opět celý kraj o dceři její bude povídat.

188 Rok byl hnedle již pryč a po zmizelé Viktorce nedošla na Žernov ani ta nejmenší zprávička. Jaro zvolna míjelo, ptáci v hájích pomalu pěti přestávali, kukačka již také dokukala, kvítí odkvetlo, tak že skoro poupě nebylo již k nalezení. Blížil se čas senoseče, kdy život podhorského lidu na řece Úpš na luka a nivy se stahuje.

Když travinka ve svých stélkách tuhnouti začala, vyhnali ovčáci ze knížecích dvorů celá stáda vlnitých beranů, skopů, bahnic i jehňat pod širou oblohu, po celém Náchodsku palouk za paloukem, s punčochou v ruce*) s nimi přecházeli, čas i počínání lidí soudíce a pozorujíce.

Kolem Žernova pásli ovčáci ze dvora riesenburského, a z těch jeden přinesl tak koncem června do vsi zprávu, že lesem pobíhá podivná ženština — — Více nepověděl, ač něco měl ještě na jazyku.

Ale to ani povídat nemusil. Každý si to domyslil.

„Je to skutečně na ni boží trest!" řekli si lidé a všeobecně se hádalo, že na Viktorku.

Když se smutná ta novina na Mikšův statek dostala, tedy ihned všecka čeleď do hájů a strání se rozběhla, aby Viktorku vyhledala a od rodičů jí vyřídila, že má jen domů přijít. Než chasa namáhala se marné. Po kolik dní nebylo po záhadném *) Ovčáci na Náchodsku bývali punčocháři.

189 zjevu ani pozmínky. Lidé již myslili, že snad ovčák se přehlédl anebo si to vymyslil.

Než as po týdnu na to bral se po stráni od Červené Hůry k Žernovu k řece se sklánějící myslivecký mládenec z Riesenburka, který domů přišel na smrt vyděšen. Když totiž na své cestě dospěl na končinách žernovských rolí k osamělým sosnám, tu nalezl zde pod jednou z jedlí seděti v sešlý panský kroj oděnou a na těle zanedbanou mladou ženštinu. Na klíně měla hrsť vadnoucího kvítí, zvlčelá tvář lhostejně patřila v kraj a ruce měla složené, jako by se modlila. Mládenec se jí nenadal a ona také nikoho asi neočekávala, a proto byli oba nesmírně překvapeni.

Ženština chvatně vyskočila, divoce vykřikla a pádila pryč v houšť, jako nějaký dravec. Myslivec ji nenásledoval. Nohy se pod ním chvěly a srdce mu tlouklo, kterak se lekl. Ihned pospíchal domů, aby o tom starému pověděl. BylC zde nováčkem a proto se vyptával, co že to za zjev.

Riesenburský lesník Peterka, jakmile zprávu jeho uslyšel a podivnou ženštinu dal si vylíčit, okamžitě se sebral, mládence prosil, aby o tom pomlčel a dal se na Žernov a to přímo k Mikšovům.

„To se chudák' nbohý zbláznila!" povídal si a šel to sdělit rodičům. Uhodl hned, že je to Viktorka. Jindy bodrý, čtveračivý myslivec byl nad tím všecek nesvůj. Dobře cítil tíhu svého poslání 190 a pochopoval, co že to za novinu nese. Věděl, jaká to bude pro Mikšovy rána.

Však ihned, když do stavení vstupoval, panímáma mu s pláčem v ústrety vyběhla.

„Co pak se jí stalo?" volala, jako by myslivci jeho zprávu se rtů četla.

„I nic, panímámo," vyváděl ji z toho myslivec.

„Já jsem se přišel jen tak k vám podívat!" jal se vytáčet.

„Bodejť, vy budete pravdu zapírat!" plačky ho uháněla selka. „Jen nám přímo vypovězte, kde Viktorku nalezneme a kde jste ji viděl!" prosila.

.Tak je to přece pravda!" naříkala nad osudem milé dcery.

Myslivci bylo nevolno, ba tak úzko, jako když asi postřelenému srnci musil tesákem „korunu dát." Povídat někomu něco, co ho zarmoutí, není přece nic příjemného a to tím méně nésti rodičům smutnou zprávu o dítěti. Zvolna se mu do toho chtělo.

„Tak povídejte!" musila ho selka pobízet.

On tedy vypověděl, co mu mládenec sdělil, a ze statku přímo prchal, jak mu tady bylo úzko.

„Že si ji Pán Bůh raději k sobě nepovolal!"

toužila vlastní matka pro své dítě, a k tomu když je matka dohnána, aby dítěti smrf přála, k tomu již jsou velké příčiny, jež vyslechnouti bývá trudno 191 í muži tvrdému. Pak jenom může být život někomu obtíží, trestem!

To myslivec ve své srdečnosti vycítil a proto raději odspěchal, aby si cizí žalostí vlastní srdce nezkormoutil a mysl nezachmuřil. Nechal je na statku s jejich žalem samotné.

Panímáma bědovala, pantáta jako by zkameněl.

Slovo z něho nebylo k dostání, čelečf ta se děsila toho, co rodinu hospodářovu potkalo a trnula, aby v nešťastném tom příbytku někoho z ní něco nepostihlo. Takové neštěstí někam jenom tak namátkou nezabloudí, to si své oběti schválně a důvodně vyhledává, aby jim bylo pokutou za to, že si přízně štěstí vážiti nechtěli nebo opomenuli.

„Proč jen ta holka domů nepřijde," želela panímáma. „Vždyt ví, že bychom jí odpustili" — Tu pantáta zahovořil.

„Kdoví!"

A opět jako skála mlčel a jen se mračil.

Panímáma raději stichla a chasu prosila, aby opět neštastnou dívku hledala. Nyní tím více musila dbáti, aby v lese pod sirou oblohou nezůstala.

Třebas by pantáta sebe více huboval, však věděla, že by pak stlchl.

„Kde jenom celé dny dlí, kde spí, co jíl?"

toužila zvěděti. r „Já myslím, že není při rozumu. A nebylo \ by divu!" vyslovil se pantáta a okamžitě pryč někam ven odešel.

10* Po Žernově i okolí zpráva tato rozšířila se tak, jako když podzimní mlíla na kraj spadne.

Všeobecné.

„Tu holku potkal a vyhledal trest boží na výstrahu jiným lH napořád souzeno. Avšak ne ze zlomyslnosti. Každý, jak dívku tak i rodiče její litoval a želel, že tak těžký pád je potkal.

Chasa ze statku ovšem že ihned zašla do lesů, aby bludnou dívku vyhledala a snad i domů ji přivedla. Po tolik dní chodili a pátrali po ní, než marně, až ji konečně shlídl a vyslídil onen čeledín, který ji z jeteliny zraněnou domů vezl.

Ač byl to drsný muž, přece se otřásl, když ji prostovlasou a sedranou uhlídal. Oděna byla ,síf>anským krojem, který s ní již scházel a okamžitě prchla, jakmile lidský krok sobě poblíže uslyšela. Bylo to zrovna nedaleko osamělých jedlí, kde podivný voják často sedával a kde tam jetel kvetl.

Čeledín ovšem že prchavého jejího kroku nesledoval, ale zpátky do dědiny ihned zašel a panímámě o tom podrobně vypravoval. Za chvíli se tam zpět i avrátil a nesl v náručí zásobu jídla a šatstva.

Selka se uděsila, když o milém dítěti toto vypravovati slyšela. Pod širou oblohou ve chladnoucím již vzduchu přebývat! Zachvěla se při pomyšlení, kde asi drahá její Viktorka nocuje 193 a čím se živí. A zaplakala pří nápadu, proč domů nechce — Čeledín musil nyní každý den na Riesenburk do myslivny vyzvědět, co bud myslivec anebo mládenec o Viktorce vědí, a pak musil k jedlím, jestli si uchystaný zde pokrm a připravené šatstvo odnesla. Nešťastná dívka matčino poslání nalezla, význam jeho k sobě pochopila, ale vzala z něho jen to, co nejnutněji potřebovala. Chlebíček a několik kusů oděvu. vVše ostatní tam nedotknuto zůstalo. Z toho na Žernově poznali, že Viktorka znemoudřela. Vzala jenom to, čeho nejnutněji potřebovala, jako tvor, který na tom světě ničeho jiného nedbá, nežli aby byl živ a povětrnostní nepohodou nesešel.

Panímáma ted z hořkých plačků ani nevyšla.

Než dceři pomoci nemohla a to tím více ji bolelo, poněvadž Viktorka domova se vzdalovala. Matka chtěla ji jít sama několikráte vyhledat, než to jí pantáta přísně zapověděl. Měl k tomu své důvody, proti kterým ve stavení nesměl nikdo ani slovíčka pronésti. Musila ji tajně podporovat. Pantáta se na oko na dceru horšil, ale sám všelijak po ni pásl, než marně.

Byl by býval rád věděl, kde Viktorka v tom roce byla, kdo ji do panského kroje oblékl a kdo ji o rozum připravil.

13 194 Krajem šly o tom celé báchory, tak že starý hospodář trnul, brzo-li i písnička také o tom se bude zpívat. Avšak aby s dívkou mohl někdo promluvit, to se nezvedlo nikomu. Kdo ji néjčastěji vídal, kdo ji nejvíce pozoroval a sledoval, to byl myslivcův mládenec. Ale smluvit se s ní také nemohl.

Léto zatím již valně pokročilo a zvolna schylovalo se ke chladnému podzimku. Ostří větrové od krkonošských temen již často fučeli a po ránu zhusta byla země mrazovou šedí pokryta. Listí na stromech v sadě i v háji již žloutlo, rudlo a k povadlé travině na stydnoucí zemi padalo. Život z polí a lesů zvolna uchyloval se do dědin, ke vlahouckým krbům.

A Viktorka pořád pod širou oblohou prodlévala. Mladý myslivec již vyzkoumal, že se zdržuje v jeskyňce, kterou si mechem a suchým listím vystlala a která tak snadno k vypátrání nebyla.

Lidé již si ji vzali do zvyku a ukazovali na ni jako na výsledek přísného trestu božího, že si kolikráte zúmyslně po svém štěstí šlapala a upřímných nabídnutí nedbala. Proto že to s ní tak smutně skončilo!

Mladý lid při pomyšlení na takovýto osud vždy až trnul a staří dodávali: „Viktorka je příkladem, že Bůh bez pokuty žádné zámysly nenechá."

195 Staří Mikšovi mohli se někdy také na svém statku až zbláznit. Každou chvíli někdo k nim s nějakou novinou o Viktorce přišel anebo na ni se ptal. Pantáta, jemuž rokem hlava zbělela, jako by ji do smetany vstrčil, raději se nyní se svou zamilovanou dýmkou lidem vyhnul a druhdy jako soudek kulatá panímáma rokem spadla se tak, že byla jako došek. To zlým jazykům ovšem že neušlo.

„Měli dceru lépe hlídat a dbát, aby byla poslušnější," zlomyslně říkali.

A co měl pantáta odpovědět? A jak se měla panímáma bránit? Vždyť i stará kovářka povídala, že se přičinila o Viktorčino zachránění dost a dosti, že by holku zmohla, ale když rodiče nedbali — „Teď jsou všichni dohromady pro výstrahu!"

vážně proslovila a slovo její platilo!

Na Mikšovském statku usadil se trud a smutek, a to tím více, když i Mařenka na Červené Hůře u svého muže zůstávala. Pantáta hledal samotu úmyslně a panímámě se lidé vyhýbali proto, aby jejích nářků poslouchati nemusili. Viktorka byla již celé čtvrtléto kolem Žernova, ale o domovský práh ještě nezavadila. Zprávy o ní donášel na rodný její statek myslivcův mládenec, který se zde stavoval vždycky, když ho Žernovem cesta někam vedla. Avšak v říjnovém lunosvitu jednou po ránu přišel sem schválně a všecek vyjeven. Až se ho lekli. Pantáta i panímáma ihned ho zavedli do 196 přístěnku, aby vyslechli, co že jim za novinu přináší.

Mládenec jal se vyprávět: „Večer, když lůna stála nejvýš, byl jsem na číhané dole u řeky. Přišel nám ze zámku vzkaz, abychom dodali do kuchyně srnce, číhám tak hodinku, když tu najednou z lesa vyrazí vaše Viktorka a něco v náruči nese a přímo k řece míří.

Hnala jako by ji někdo honil a rovnou cestou ke splavu nad tůň. Chtěl jsem tam za ní, abych ji xpřeplašil a od vody odehnal, než v tom dolinou ^avzněl takový příšerný její smích, že mně až husí ;kůže po zádech přeběhla. A já se tak snadno neleknu a to tím méně, když mám ostře nabitou flintu v ruce. A s tím smíchem zašpláchla splavem držená voda tak žalostně, jako by v ní násilně lidský život hynul. Však také pes můj začal lítostivě výt a němá tvář má tušení vždycky, že se něco nesprávného stalo. Já se hrůzou třásl a když se údolím rozechvěla písnička, již Viktorka spustila, nechal jsem srnce srncem a domů. Však mně ještě v hlavě zní to smutné a hrůzné: „Spi, děťátko, spi — — " Více vyprávět nemusil. Pantáta zakryl si vrásčitou líc mozolovitými svými dlaněmi a panímáma omdlela. Jakž také ne, když slyšela, že dcera její stala se vražedlnicí svého vlastního dítěte.

Toho trestu božího a té přísností nebeské!

197 Až dosud k Viktorce blíže nikdo nepřišel, a proto každý se domníval, že se zbláznila jsouc zavržena, a ona zatím o rozum přišla jsouc svedena.

Nyní noc jako noc, mohlo pršet, mohl vítr vát, mohlo se chumelit nebo mohlo mrznout, sedala u vody a zpívala ukolébavku tomu, co do hluboké tůně nad splavem uložila, ač to dávno vytáhli a ve Studnicích mezi nekřtěnátka pod hřbitovní zeď pochovali.

To pantátovi Mikšovi dodalo.

Vadl, chřadl a scházel, tak že když jaro se otevíralo, on se chystal pryč, tělem pod drn a duší nad hvězdy. Dědek i tatík jeho dospělosti vnuků se dočkali, a jemu stačilo pouhé narození jednoho, a již měl živobytí dost.

O Viktorce nesměl před ním nikdo ani slovo pronésti, aby ho nepopudil a aj, tecř začala nešťastná dívka sama až k rodnému statku na sad dobíhati. Tu si třebas do sněhu na bobek usedla, pobyla tady a když se k ní chtěl někdo přiblížit, chvatně se vzchopila a opět pryč prchla do lesa.

Byla hotový blázen, jemuž nic na světě více •nepomůže a jemuž je smrť spasitelkou a dobrodiním.

Starý sedlák hynul, ač k němu počátkem máje ze sadů vůně kvetoucích stromů táhla, dal se zaopatřit a toužil, aby ho usnutí k časnému spánku do soudného dne zbavilo toho soužení, které mu 198 pomnění na dceřino neštěstí působilo a které mu lidé nahlas za vinu kladli.

„Měl být dbalejším a přísnějším!" říkali.

Aby někoho přesvědčoval, že vinen není, že si dcera sama na sebe to neštěstí přivolala, to nemohl. Věděl, že by to bylo marné a proto raději se ani smrti nevzpouzel. Postonával až ulehl, ale skonati nemohl, ne a ne. Jako by ho někdo držel.

Byl již jenom kost a kůže, a když se mu dech krátil, když ho již morana dusila, tu vždy oknem toužebně zahleděl se ven, jako by tam někoho hledal, kdo by mu poslední hodinku ulehčil.

Domácí uhodli. Chtěl mít u smrtelného svého lože také i Viktorku.

Ihned šli ji do lesa hledat. První vydala se na tu smutnou cestu Mařenka, která nyní celé dny u otce promeškala. Tu jako by něco pudilo k jedlím, kde sestřino neštěstí počátek svůj vzalo. Pustila se tam. A tady skutečně seděla nešťastná sestra s kyticí ranných petrklíčků, jež dole u řeky na lučině natrhala, v klíně. Pohrávala si s nimi a na jarním sluníčku se blažila, jako by bezvědomě a bez myšlének v kraj pohlížela.

Když milou sestru k sobě přicházet uhlídala, patrně že se jí v hlavě rozbřesklo. Poznala ji a neprchla, nýbrž blaženě se usmála.

Sestra již kolikráte za své svobody ještě domů ji zvala, ale Viktorka pravidelně od ní utekla, jenom když ji na oddavky vezli, tu jí cestu kvítím posypala a pak pryč odkvapila. Ale dnes ji vyčkala a i vyslechla, co jí chce.

„Poslouchej, Viktorko, tatí cek nám umírá- Mohla bys jít domů a dát mu s Bohem, čeká na tě!"

Dívka se tomu pousmála a oči na své petrklíče sklopila a rukou se jimi probrala a v kytici je složila.

„Půjdeš?"

Viktorka jako by neslyšela, ale také se ani nehnula. Tu červenohůrská selka za ruku ji uchopila a pozvedla. Nemoudrá se ani dost málo nevzpouzela, vstala a šla. Mařenka na ni hleděla a slzy při pohledu tom oči jí zaplavovaly a líce polévaly. Druhdy sličná, spořádaná dívka byla sešlá, zničená a spustlá! Zdivočela!

Tecf však s kyticí v ruce dala se vésti. Mařenka chtěla na ni několikráte promluviti, avšak kdykoli první slovo pronesla, tu se vždy vedená zastavila. Snad že i při svém zatemnělém rozumu chápala a věděla, že nejvíce zla na tom světě způsobí se řečí a proto se ji tolik bála. Mařenka vedla ji tedy hořce slzíc tiše, až ji šťastně dopravila na dvůr otcovského statku. Dědině se vyhnula a humny sem přišla. Dobře tak učinila, nebot Viktorka do příbytku jíti se zdráhala. Až teprve když jí sestra připomenula, proč že sem přichází, tak se povolně dala vésti dále. Avšak 200 sotva že zástup na šťastnou hodinku starého Mikše Čekajících strýců a tetek uhlídala, tu opět se zastavila, Mařence vyškubnouti a pryč utéci se snažila, až když Toník zevlující na náves vypudil, tu dala se nešťastná Viktorka vésti dále do stavení, ke smrtelnému otcovu lůžku, aby mu poslední hodinku polehčila.

Všichni domácí, když nemoudrá dcera s bezstarostným a spokojeným úsměvem do domu smrti vstupovala, plakali a slzeli. Matka chtěla cosi k dceři promluviti, ale ta si jí valně nevšímala.

Ty její krásné, černé oči lesklým svým svitem těkaly po všem jiném, jenom na drahé své matičce neutkvěly.

To ovšem dobré té panímámě řeč v hrdle sevřelo tak, že sama sobě přiznala, že má před sebou blázna, ač to byla její vlastní dcera.

Hrůzné pocity!

A což když Viktorku přivedli do světnice. Tu ticho, zamlklo a ponuro, na loži se smrtí zápasící otec, u hlav jeho lůžka otevřené okno, aby duše lehko k nebes báni odejíti mohla a dcera sem vstupující se usmívala, jako by ji pohled na umírajícího otce těšil.

Snad rozum ztrativší mysl její tušila, že tyto okamžiky, ve kterých nyní otec její se nalézal, jednou ji učiní šťastnou, že ji ze soužení a běd, které ji na tom světě zastihly, vytrhnou.

201 Nyní se zdálo, že více nepřehne. Volně k otcovu loži přistupovala, na ztrnulou, mroucí jeho tvář se usmívala. On snad poslední silou svého života toho postřehl a k ní se obrátil, v hasnoucích očích se mu slabounce zajiskřilo, po ubledlé, ztrápené tváři mihl se jako by stín blahého uspokojení, který v rysech jejích zůstal utkvělým. Starý Mikeš radostí snad překvapen, že se mu dítě nešťastné vrátilo, dýchati opomenul, tak že více rukou ani pohnouti nemohl, ač mu do ní Viktorka kytici ranných petrklíčů podala. Zavzlykl si a již ho smrf natáhla.

Umřel v potěšení a uspokojen — — Jak to panímáma uhlídala, ihned dala se do hlučného naříkání a s ní kde kdo ve stavení byl.

Tato směsice bědných hlasů Viktorku ihned poděsila. Všecka polekaná plaše kolem sebe se podívala a když všude jenom pláč a slzy viděla, nežli se kdo nadál a zadržeti ji mohl, byla již v síni, na dvoře a pryč. Mířila chvatným svým poskokem k lesu, k jedlím — — — Život nebyl jí více ničím, nežli trapným očekáváním smrti!

Na Žernově tomu jejímu živoření již uvykli tak, že si ho valně nevšímali, ač po celém Náchodsku pořekadlem a výstrahou se stalo.

„Viktorka je živý prst boží!" říkali a upogorijoyali na osud její každou z panen, která si po 202 svém štěstí buď vědomě nebo nevědomky šlapala a výhody různé uznati nechtěla.

„Pýcha předchází pád!" poví dávali poukazujíce na nešťastnici, která nejmožnějšími domácími synky zhrdala, a když pak jednoho mermo mocí vzíti si chtěla, za neznámým vojákem upláchla, aby se bez rozumu a v neštěstí postavená vrátila domů na příklad všem, kdo by podobně jako ona jednati chtěly.

Ale jedna záhada nad krajem po celý rok spočívala. Všeobecně touženo, kdo že ten podivný, uhrančivý voják byl, že takové kouzlo při sobě choval a nejhezčí dívku svésti dokázal.

Všude se toho nedověděli, ale riesenburský myslivec přišel to staré Mikšce vypovědět. Domakal se toho od ratibořského komorníka kněžny Kateřiny Zaháňské. V Ratibořicích na zámku se o Viktorce mnoho a mnoho jednalo. Ovšem že ne jazykem, kterým ona mluvila, ale řečí cizí — — Přijela tam as rok po návratu Viktorčině domů vznešená paní, již majitelka panství náchodského sice nepozvala a neočekávala, ale kterou srdečně přivítala a z návštěvy její se těšila.

Služebnictvu byl zjev černě oděné, stařičké paní velice nápadným a to tím více, když přijela jenom na několik hodin a na kněžně rozmluvu si vyprosila. Komorník hovor jejich tajně poslouchá}.

203 Neznámá paní měla syna, který si svou mysl a svá dychtění francouzskými náhledy otrávil, výsad a povznesení rodu svého dbáti nechtěl a vůbec nerozumně si vedl tak, že až jí na vzdory jako každý selský synek jako prostý voják do armády vstoupil.

Paní máti s lítostí toto všecko pozorovala, v naději, že se mladý pán vyblázní. A skutečně! Ani rok na vojně nepobyl, když jí psal a prosil, aby mu jeden ze zámků ku přebývání přepustila, že tam chce šťastně a blaženě žíti.

Zkušená paní povolila, tušíc, že mladý kavalír žije román svého mladého věku. A nemýlila se.

Ničeho proti tomu nenamítala a dělala, jako by nevěděla, že si s sebou přivezl překrásnou dívku.

Byla toho náhledu, že je lépe, když tiše tady žije, nežli by ve velkoměstech bouřil. A pak třicítka byla ho ještě daleká. .

Vznešená paní se ovšem sídlu jeho vyhýbala, aby snad ho nějak nepohoršila a nové podivinství v něm neprobudila, za to ale záhy okolní kavalíři pro nic za nic ho navštěvovali, až jeden, jméno jeho komorníku neznámá kněžně Kateřině pošeptala, zrzavý jako liška, stal se dotěrným tak, že se nepohodli, vyzvali a konec konců byl, že syn její byl nalezen mrtev, zastřelen.

Tu se cizí paní odmlčela. Kněžna Kateřina, majitelka panství náchodského, začala být nepokojnou, nevědouc, proč jí vzácná hostka toto všechno vyprávaje. Až potud žádnou obzvláštní nebo neobyčejnou příhodu.

V sousední komnatě naslouchající komorník však již tušil, co to bude a v duchu plesal, jak své přátely pobaví, až jim toto všechno pod slibem mlČelivosti bude vypravovati.

Neznámá paní patrně velmi byla zběhlá v tom, někoho pro něco získati, neboť nyní kněžna Kateřina div že ji nevybídla, aby pokračovala.

Ta, když si oddechla, dále jala se vykládati, že žárlivost připravila ji o syna. Když pak po spanilé dívce, skrze kterou ten kus tragiky do rodiny její byl zanesen, pátrala, více ji nenalezla. Bylať prý prchla. Hnedle rok čekala, jestli se, jak to v podobných případech bývá, sama přihlásí, ale marně.

Proto, aby jí svědomí žádných výčitek nečinilo, odhodlala se sama, dívku tu vyhledat. A to proto, aby v ledačem mohla být za nebožtíka pana syna nápomocnou. A pak to velice vzácnou paní dojalo a úžasem naplnilo, že dívka ta po smrti „svého pána" ihned se sama vzdálila.

Stopu její záhy nalezla a dostala se po ní až sem na panství Náchodsko. Dívka ta pocházela prý ze vsi, kde kdysi myslivci, u nichž zastřelený sloužil, leželi. A tu kněžnu prosila, aby jí nějakého zpravodaje opatřila.

Kněžna Kateřina ovšem že ihned žádosti té ochotně vyhověla, a to tím více ráda, poněvadž ji ceíý tento román, o němž ani tušení neměla, nesmírně zajímal. Kázala ihned místního správčího předvolati a omlouvala se svému hosti, že neměla o tom všem ani zdání, jinak že by sama zprávy již dávno podala.

Cizí paní ovšem že nezazlívala. Ona jen chtěla oné dívce něco na památku dáti, aby nenaříkala a rod její neproklínala, ač ho sama v takovou nehodu přivedla.

Správčí ihned se dostavil a na opatrně dané otázky opatrně a zase určitě odpověděl.

Komorník ihned, jak neznámá mu dáma začala, uhodl, že se bude jednati o Mikšovu Viktorku ze Žernova. A skutečně.

Když se cizí paní dověděla, že dívka ta blázní, že v lese žije, že na splave ukolébavku každou noc zpívá, tu si soustrastně oddechla.

„Také je neštastná!" řekla a hovor, na odjezd se chystajíc, jinam obrátila.

Kněžna jí navrhla, aby se jely na ni podívat.

Než cizí dáma se poděkovala.

„Jaké s bláznem pojednání. Měli oba zlé planety!" dodala a za hodinku odjela. „Darmo se vyrušovat!"

V Ratibořicích ji více nikdo neuhlídal. Zmizela a jména jejího nikdo se nedověděl, kdo by je snad nehezkou pověstí pronásledovati mohl. Povést pak o tom, nač otázat se přijela, ta se ovšem že 206 / mezi zámeckým úřednictvem jako v této podhorské končině zajímavá novinka rozšířila. Ovšem mezi nepovolané se nedostala, jenom riesenburský myslivec sdělil obsah její Viktorčině matce.

Ta nad ní ruce spráskla a tiše slzela.

„Pak měla odolat! Již jí to tak od Pána Boha svědčilo, že je tak nešťastnou a poníženou," řekla a tiše jala se šepotat modlitbu za spásu duše podivného vojáka, Viktorčina svůdce.

Panímáma sdělenou jí zprávu pověděla pouze mezi rodinou, tak že se na buben lidského klevetění žádná povídání nedostala. Přátelé Viktorčiny o jejím neštěstí raději nehovořili, poněvadž každého soužilo a nerad si je připomínal, ježto by musel hněvmo pěstí sevříti, a panští služebníci ti před selským lidem raději tuto selsko-panskou historii nepřebírali, aby k pobuřujícím řečem, vzpomínkám a výkladům podnětu nedali, tak že románek Viktorem vědomí širšího okolí tajným a nevysvětlitelným zůstal.

Proto pověrčivá a zbožná mysl drobného lidu neznajíc a nechápajíc vlastního původu o Viktorčiné neštěstí, vybásnila si sama vlastní „povídku o Viktorce," která za svou pýchu a hrdou vyběravosť samým nebem byla potrestána pro výstrahu a odstrašující příklad tak přísně, že se každé citlivé srdce při vypravování románu jejího života musilo zachvěti.

207 Za čistou, přirozenou lásku takové neštěstí!

Že v tom nepoměry byly, to nikdo neuvažoval a každý bludnou, bláznivou Viktorku za „živý prst spravedlnosti božské" pokládal.

Podrobnosti lidu zůstaly znejprvka tajný a později po nich nikdo nepátral. Nové události, noví příběhové zatlačili příhodu Viktorčinu tak, že se již na ni všeobecně zvyklo, jako by se byla jenom k tomuto neštěstí schválně na svět narodila.

V létě, v zimě na podzim i z jara po lesích bloudila a těkala, v noci u splavu riesenburského dbale svou ukolébavku odzpívala, nutný chlebíček mlčky si vyprosila, sem tam někomu plaše hrst kvítí na cestu předhodila.

Tichý blázen!

Jenom jednou se nesmírně rozzuřila.

K ratibořickému dvoru dostal se obzvláštní písařík na zkušenou. Hezký, urostlý, jenom že měl hlavu jako zlatou. Děvčata ihned mu „Zlatohlávek" posměšně přezděla, a jeho zálety s výsměchem odbývala. Jinako nemohla, an panoval ještě čas, byť na Náchodsku více ne roboty, tedy přece poddanství.

Tento zamilovaný Zlatohlávek zabloudil kdysi pod Žernov na lučinu mezi děvčata, která tu právě sena sušila, a nežli sladkým svým hlasem po němečku nejhezčímu z nich vzácnou svou přízeň vyslovovati začal, vyřítila se z blízkého lesa, kde se 208 vzala, tu se vzala, bláznivá Viktorka a zlírfečíc vrhla se na ryšavého mládence, nemilosrdně ve svém šílenství ho tepajíc a svého milence na něm zpět žádajíc. Němeček by se jí byl býval neubránil, snad by ho byla ubila, kdyby ho několik náhodou kolem jedoucích panských pacholků neosvobodilo a nemoudrou do lesa nezahnalo.

Tentokráte v mysli její se snad posledně rozbřesklo, že za nějakou křivdu pomstiti se chtěla.

Od té doby opět upadla do svého nerozumu a byla živa jenom dle přirozených i nerozumným tvorům popudů — — Nemoudřila Či bláznila, zklamáním v životě rozum ztratíc, dále.

Lid tomu zvykl a jen dorůstajícím a neznajícím její výstražné příhody vyprávěl. Dívky nad osudy jejími plakávaly, mládenci se zadumali — — Léta prchala nad krajem a byla znatelná i na jejím, druhdy spanilém těle. Viktorka stárla.

Však matička její i stará kmotra kovářka již zemřely, riesenburský myslivec odpočíval v Pánu, odbytí nápadníci vymírali a svět se měnil.

Ona se již i do knihy dostala, napsala zběžné o jejím osudu pěknou a zajímavou zkazku Božena Němcová z Ratibořic do své „Babičky," vylíčila poetickou její smrt, ale ona ještě žila a stárla, až ji smutná ukolébavka na povadlých rtech sama umřela.

209 Chvatný krok její změnil se v loudavý, píseň ve smutný hvizd, který ještě před necelými dvacíti lety z hrdla hrůzné stařeny na riesenburském splave v „Babiččině" údolíčku noční dobou strašil.

„Živý prst spravedlnosti Boží" pro výstrahu a odstrašující příklad všem pyšným a hrdým dívkám přečkal skoro všecky své současné, až sám sebou po půlstoletém utrpení tiše sešel a tiše bez pompy byl zakopán. Pak se již ani přátelé její k ní nehlásili a dnes jenom mladá srdce ráda „povídkou o Viktorceu se obírají.

Růvek její hrdinky dávno již u studnického kostelíčka travinou zarostl, ale duch její usmířený^ a viny prostý nad krajem se vznáší a u nebes trůnu pro srdce vroucně a upřímně milující štěstí a blaženost prosí.

A prosba mučedlnice snad bez oslyšení nezůstává! „Povídka o Viktorce" jest sice smutným románkem, ale tak v Čechách rozšířeným, že třebas dravé někdy kritice naší nezdála se „dostatečnou," bude zajisté četným čtenářkám milou, vždyť kostru k ní složila naše Božena Němcová. A na tom mně záleží!

Putuj, knížko milá, z ruky do ruky a vyřid hlavně tomu srdci, které mne ke tvému sepsání pobízelo, že pokusil jsem se o to, abych mu v<iék 14 210 učinil. Doufám, že se mně podařilo! Snažil jsem se kráčeti cestou již vyšlapanou, třebas na ní z pohodlného ústraní kameny lítaly. Něco sneseme, neboť jako bylo na počátku, že Petra ubíjel Pavel, Pavla Ondřej, Ondřeje Jakub atd., tak bude snad až na věky mezi námi — — Každáť doba má své nesrovnalosti!

Ve slovanské Praze dne 8. listopadu 1885.

KONSTITUCE V HORO.

Obrázek x roku 1848. -- Napsal Josef Koblížek.

(Dokončení.) v.

Garda.

V Ovicích vesele vytáhli čep od konstitučního soudku a dali se s chutí do „naraženého" . . .

Doma v hospodách ty pravé výklady o konstituci teprve nastaly.

V dolní hospodě „rokovali" chalupníci se Slezákem v čele.

V horní zasedali gruntovní či. Toliko Zelina, Klíma a Pavel Filipů drželi se stranou.

Klíma arciť jen na oko, jinak klonil se k chalupníkům, kteříž nevrazili na Zelinu a dle mínění Pakostova hodlali Klímu někdy voliti rychtářem.

Ku právu ani do horní hospody nechodil od té doby, co tak nešťastně vedl právo na Koukola!

O domnělém právu chalupníkův na obecní lesy mluvíval před Pokostou tajemně a neurčitě, utvrzuje tak chalupníky v domnění, že v patentu skutečně více stálo, než byl rychtář přečetl.

Rychtář s rostoucí obavou pozoroval, kam věci dospívají, a nevěda si rady, váhal s rozhodnutím, kde a jak by se měl v to vložiti. Často s Pavlem Filipovým o to radu brali.

214 Z dolní í z hofní hospody nevycházelo mnoho kalého na jevo.

Přišel-li sedlák na blízko dolní hospody, pokřikovali naň chalupníci, tážíce se obyčejně, ví-li, co stálo v patentu? Neodpověděl-li a spěchal dále, bývalo nejmoudřeji; pakli něco štiplavého vrátil, bylo mu pospíšiti, aby bez pohromy dostal se za vítr.

Rozumí se, že „horní" dlužní nezůstali . . .

Lapiti „pro špás" chalupníka, hoditi mu „beranici" do struhy, aneb jej i celého tam jak se patří „vyprati, " náleželo ke konstitučním zábavám v Cvicích.

V tom ozvalo se tu slovo „Garda." Ovičtí putovali po houfích do města, aby shlédli ten div.

Oč bývalo tolik nářku, to teď konali ve městě dobrovolně: dávali se za „vojáky!"

„Svět se obrátil na ruby, vždyť to pořád povídám l" zvolal Pakosta.

„Hleďte!" dosvědčoval Lapáček, jenž také spěchal podívat se na to, jak pravil cibilní „vojsko," „hleďte, jaký přece je voják chlapík proti nevojáku : tuhle ti gardisté ani nejsou k poznání, jak jim to ,svědčí,' ačkoli proti pravému militéru vypadají jako lýsový plot proti panské ohradě. Ale dostat já je takhle pod ,komendo,1 já bych je narovnal."

„Vy, Lapáčku, byste toho dovedl?"

„A bodejť, co pak myslíte, že má paměť je hrachové sýto, abych zapomněl, v čem jsem patnáct let se cvičil?"

215 Lapáček s gardy oči nespustil a stále něco vytýkal.

„Když už chtějí ,dělati' vojsko, měli by míti takový oděv jako pravé vojsko!"

Nosiliť gardisté čepice s červenobílými prýmky ; na nohavicích, po stranách, také takové pásky.

Ostatní oděv občanský.

Nejvíce však dopálili Lapáčka „tamboři."

Lapáček býval prvním bubeníkem u svého pluku !

Nyní mu to „klepání" zrovna kůži stahovalo.

Dodal si kuráže a poprosil jednoho gardistu, aby mu dovolil trošinku zabubnovati, že on kdysi také tento .... Gardista svolil a Lapáček zavířil paličkami do teletiny tak „safraportsky," že sám „hejtman" s ostatní „šarší" přiběhli a chválili Lapáčka.

„Odkud jste, člověče?"

„Z Ovic — poslušně melduju," odpovídá Lapáček, „z Ovic, prosím!"

„Vida! To by měli Ovičtí také zříditi si gardu, když mají takového tambora!"

Ta slova páně hejtmanova chytla se Ovických jako troud sirky.

Prohlédli si bedlivě „kvery" gardistu, a shledali ku své radosti, že to jsou praobyčejné, trochu nalakované pušky. Vyptali se, kde lze koupiti šavle a jiné potřeby.

Nade vše však zalíbil se jim „kanón."

Když z něho zaslechli střelbu, myslili, že se jz těch „ran" všecko městečko rozsype, tak to bouchalo, 216 Ale ku podivu shledali, že to velikánský sud, jímž se střílí bez koulí a broků. Hluku a dýmu bylo z toho však dost a dosti ....

Ano zde, ve městě, poznali a viděli, zrovna na té gardě, když vytáhla k parádě se střelbou, bubny a kanónem, obklopena poskakující mládeží a doprovázena četněji než procesí o velikém svátku : viděli, pravím, co je konstituce, co svoboda .....

Vrátili se domů.

V horní hospodě usneseno, vyslati deputaci k rychtáři, aby se o zařízení gardy postaral co nejdříve.

Rychtář žádost vyslechl, a že s konšely se o to dosadí, přislíbil.

Zavolal však prve Pavla Filipova k poradě.

Ten prohlásil gardu za pouhé hraní si na vojáky a popouzení Pána Boha a měl vůbec jakožto starý písmák všecku tu „pýchu" za „kličku ďáblovu" na lid.

„Budeš vidět, rychtáři, že z toho nepojde nic dobrého, vždyť nikdo neví, co dělá. Já podle svého prostého rozumu soudím, že ke konstituci patří nejprv konstituční mozek, a ten nám musí teprve narůst!

Přišla konstituce, dobrá! Važme si jí, ale nedělejme mnoho fuků a hleďme nejprve poučiti se.

„Především hleďme si kázně mezi sebou! Nevíš-H, co se děje mezi dolní a horní hospodou?"

21?

„Vím dobře l" odtušil rychtář, jenž byl pozorně poslouchal, „také jsem odhodlán opříti se tomu na jedné straně a tomuhle nápadu s gardon na druhé .. .!"

„Opříti se?" přerušil Pavel řeč rychtářovu, „a líti olej na oheň chceš? tyt jsi, rychtáři, moudrý dost, abys věděl, že mladé víno musí vykvasiti se prve, než se stane nápojem sílicím! Však ta konstituce také jest jako mladé víno, jehož se páni nahoře dali napíti lidu, jak se říká, ,na hladový život' a ted1, tuším, ani nahoře ani dole nevědí — jak zahnati ,opiČku* ..."

Rychtář se usmál a potřásl rukou svému příteli.

„Ty jako historie hovoříš, Pavle, a mnoho pravdy z tvých slov vysvítá; než na jedno jsi mi radu dlužen: když tedy s přísností nesouhlasíš a přece kázeň míti chceš, pověz médie, moudrá hlavo, jak se lze dostati ku kázni — bez přísnosti?"

„Opatrností," odpověděl důrazně Pavel a posedl k rychtáři blíže.

Oba mužové dlouho se radili a umlouvali.

* * * Druhého dne radostná zpráva rozlétla se Ovicemi. Rychtář, doradiv se s konšely, gardu sám sestaviti hodlá, ba pohnul prý přísného Pavla Filipova, aby dovolil svému podruhu Lapáčkovi za cvičitele gardy a /a jejího bubeníka se postaviti!

A k jedné novině sedla druhá: chaíupnící z návodu Slezákova a na radu Klímovu „just" nepřistoupí ku gardě. Toliko Lapáček radostně „přešel k nepříteli," nedbaje zaťatých pěstí Slezákových.

Také Pakosta povážlivé se rozkýval ke straně sedláků a uvalil na sebe hněv dolní hospody.

Prve však, nežli Zelina ku zřízení gardy svolil, předložil sousedům některé výjimky.

„Občané!" pravil, „garda ovická nesmí trpěti mezi sebou výtržností, nepořádků, svárů a rozpustilostí ; česť gardisty nesmí poskvrněna býti. Jmenovitě vystříháte se všelikého škádlení se s chalupníky, jakožto se svými spoluobčany. Svolujete?"

„Svolujerne rádi!" volali přítomní.

„Potom nechtějte si hráti jen na plané vojáčkování, nýbrž cvičte paží svých dokonale, abyste způsobilí byli, pakli by vás císař volal nebo vlasť potřebovala, ochotně i život svůj nasaditi pro vlasť a zeměpána. Také-li to je vaše vůle?"

„Tak jest! Tak chceme!" volali nastávající gardisté a oheři bojovný plál z očí jejich.

„Nuž, dobře!" pokračoval Zelina, „nyní ještě to lehčí. Abyste totiž i v čas pokoje obci své prospěli, musíte se zavázati k ochraně majetku obecního i soukromého, doma i vně a podporovati mne vůbec v konání řádu a kázně horlivě a nezištně."

219 „Učiníme ochotně, rychtáři!" slibovali mladí i staří, podávajíce Želinovi pravice na slib.

A jak se v okolí, jmenovitě ve městečku smáli páni, když uslyšeli, že v Ovicích do opravdy strojí gardu a že Lapáček je cvičí, tak za nedlouho smích obracel se v závisť, když garda ovická pěkně si vedla, slušně a vážně se chovala a když se rozneslo, že tuláci a rváči Ovicům z daleka se vyhýbají, neboť gardisté ovičtí uměli po vojansku čistit fraky tulácké a zlodějské sběři . . .

Ovičtí také časem „vyrukovali" s hudbou, a „dělem," ale domů je nemusili odvážeti na žebřinových vozích po tuctech, jako se dalo jinde.

Brzy hlásili se muži z blízkých menších dědin o přijetí do ovické gardy. První byl — Václav Korejsů. Hlásil se k vůli Libušce; — krátil tím Jiříkovi věk . . .

VI.

Lapáčkův buben.

Kdo by byl spatřil Lapáčka, kterak „eksecíruje" gardisty, byl by zažil mnohé kratochvíle.

Všecka bývalá vojenská kuráž pojalať jej; cítil, že nyní jest nesmírně důležitou osobou. Pomysleme si: Lapáček chalupník, na jehož chromou nohu ukazovala nezvedená mlaď, — sedláky obrací, rovná, jim pyšně po vojensku velí, ó toť rozkoš!

220 „Kmotře, Pavliši, jářku: vzhůru hlavu! břich do zadu a tentoc trochu sem !. . . ale, ale u všech kulí a rachejtlí, vyť věsíte hlavu, jako byste sošky od radla a ne „kver" v ruce držel! fíapták!

pozor! ... no, ted to ujde, státi už umíte, nyní v pochod: ájn, cváj, jedna, dvě, jedna, dvě . . .

milion kanónů! nemlaťte tak tuze kramflekem o zem a kolena nezdvíhejte ku bradě . . . počkejte, zabubnuju vám k tomu ..."

Mnoho „trápení" způsobil Lapáčkovi — Václav Korejsův, jejž mu Pokosta „mezi čtyřma očima" důtklivě na srdce vložil.

Nemohlt Václav „živou mocí" přiučiti se „tempu!" Lapáček mu bubnoval, že to až nohama trhalo a Václav přece „jak klátil, tak klátil" — jen ne „do kroku!" Libuška, když ,to motovidlo" viděla, smála se v duchu: „A ten by mi měl nahraditi Jiříka? ..."

Jinou mrzutostí bylo Lapáčkovi české velení, na němž Zelina neústupně stál.

„To je proti vojanskému komandu — „hadr" !u hubovával a míchal si při cvičení často němčinu s češtinou, k nemalé veselosti gardistů.

Nescházelo i na ženském škádlení.

„Vidíte, vy muži, jací jste parádníci! a nám ten ,kvanť nějaký bez omluvy nekoupíte!"

„To je něco jinšího!" bránili se mužští, „však půjdeme-li na nepřítele, vy za to pěkně zůstanete v chládku ..."

221 Ženské se smály, že půjdou nejspíš leda na deskového nepřítele, a které to braly více do opravdy, potichu doložily: „Však bych já ti dala, jít na nepřítele a nechat se tam — zastřelit! Kdybych tě měla pod komín zavřít, na krok bys mi nesměl!"

Aby cvičení gardy rychleji se dalo, přestěhoval se Lapáček na čas k Želinům a v prázdných chvílích zastával čeledína v konírně.

To byla štika puštěna do rybníka. Lapáček mohl nyní bezstarostně oddati se cvičení gardistů a zamilovanému bubnování.

Toliko při krmení koní míval mrzutou chvíli.

Dvě dlouhánské hodiny musil se těšiti pouhým pohledem na milovaný svůj nástroj. To jej však nemálo hnětlo.

Chodě od žlabu ke žlabu, promíchával obrok a bručel si do knírů: „Škoda toho krásného času, jak pak Lapáčku, starý tambore, jak kdybys to zkusil, zabubnovati si při krmení? ušla by ti chvilka a — nechť mne tisíc rachejtlí! — že by při libém bubnování i těm valachům šel obrok lépe k duhu!"

Lapáček trne nad tím nápadem: bubnovati koním při krmení!

A již buben s hřebu snímá a nejprve po tichounku|zkouší pěkný „marš."

222 Koníci stříhají ušima, ohlížejí se a — znenáhla k veliké radosti Lapáčkově přivykají bubnování.

Za několik dní buben víří plnou silou před konírnou a koně vesele frkají a dupají.

Domácí lidé, ba v celých Ovicích, vědí na vlas, kolik na hodinách ráno, v poledne, večer.

Jakmile buben u Zelinu se ozve, spěchá chasa do chlévů a mládež ke skulinám u vrat Zelinových.

Je to podívaná! Na náspi, opřen o veřej u konírny, Lapáček metá paličky do výše, točí jimi, hraje si a přece ani na okamžik „virblovati" nepřestává.

Oh, totě zábava!

Hoši shání z nedostatku opravdových bubnů staré putýnky a hrnce a učí se bubnovati, neboť, nemusím napovídati, že mládež záhy „postavila" také svou gardu. A všecko bubnuje: staří v hospodě na stole, mladší doma na vratech prsty a pěstí — Lapáček všech strhl za svým bubnem!

To jest — pardon! — všech zase nikoli. Nešťastné výjimky!

' Naproti přes zahradu, u Klímů, tam nikdo nemá se po Lapáčkovi.

Konšel Klíma pohledy plné hněvu vysýlá na protější dvůr, kdykoli kráčí do své konírny.

Byl se už ve městě na úřadě poptal, musí-li strpěti tohle praprotivné „rumplování?" a vysvětlil pánům jak náleží, že mu Zelina toho ztřeštěného 223 „tambora" schválné nastrojil naproti, jen aby mu ztrpčil dny i noci . . . Pochodil však nanic.

„Milý brachu," pravili páni, „tecE je konstituce ; trochu toho bubnování vám neuškodí a škodí-li, zacpejte si uši; vždyfi i my musíme nad mnohým přihmouřiti oči od té doby, co sedlák myslí, že mu narostlo páví peří.

Však on téhle svobodě také spadne hřebínek a pak přestane i vaše bubnování, jest v tom beztoho víc dýmu než pečené ..."

Ubohý Klíma tedy vrátil se s nepořízenou, ba šlo mu na mysl, že byl ještě vypeskován.

„Ale počkej, Zelino, stanu-li se já rychtářem, a státi se jím musím, byť na to půl role padlo, potom ti zabubnuji, až ti uši zalehnou ... a ty, Jiříku, rozumíš: at mi na to pokolení ještěrčí ani nevzpomeneš ..."

Tenkráte Jiřík odvážil se k odpovědi.

„Což, tatínku, já nebo Libuška můžeme za roztržku, která se mezi vámi stala?"

„A to by bylo pěkné!" osopil se Klíma, „abys ty netáhl za můj provaz, když vidíš, jak si na mne usedli! A ta holčice nebude lepší svého táty, proto ti povídám: nemysli na ni, však se ti děvčat onačejších najde dost, a vím z jisté ruky, že holka Zelinová jen na oko prchá před Václavem Korejsovým a že teď, co jej přijali do gardy a on na224 vlékl na se dvojbarevné štráfy — už jí tak protiven není ..."

„V tomhle se mýlíte, tatínku!" rozkřikl se skoro hněvivě Jiřík, až se mu slza v oko vedrala.

Bylf jej otec ranil v místo nejbolavější.

„A nic se nemýlím, abys věděl!" odtušil popuzený Klíma, „a kdybych se i mýlil, rozumíš: spíše tamhle bořina z dolního konce sejde se s touhle smrčinou na horním konci, než se sejdeme se Zelinovými, za to, co mi dělají — amen!"

Starý Klíma tato slova pronesl hlasem kletby a ubohý hoch odcházeje, zakryl tvář svou dlaněmi.

Znal neústupnost svého otce . . .

Mezi tím zášť zapalovala, kde který došek.

Klímovi koně navykli si bubnování neméně než Zelinoví a nechtělo se jim do obroku, dokud se z protějšího dvora neozval Lapáčkňv buben ....

VIL Ďábel.

Čas již, podívati se do dolní hospody. Pře početl se Bělina, soudě, že po zařízení gardy přešla chalupníkům chuť na obecní majetek. Pokušitel jejich nespal.

Takét Slezák cvičil svou gardu. Jen že bez Lapáčka a bez pušek. .

225 To vše nahradil omletým svým jazykem. Slovo prý není šíp, ale ostřejší než šíp.

Konstituce rozvázala hrdla po staletí mlčevší.

„Járku, to je rovnoprávnost? Sedláci mají míti z obce smetanu a chalupníci podmáslí a ještě si nad námi s touhle gardou zdvíhají nosy, to je rovnoprávnost, svoboda?" tak mluvě udeřil Šmatlán pěstí na stůl, až „sklínky" strachem poskočily.

„A kdo pak ti, kmotře Šmatláne, pověsil na nos, že ty musíš to podmáslí vypit a dívati se zkroušeně, kterak sedláci na pomazánce si pochutnávají?" tázal se Slezák, poklepávaje „špičkou" od dýmky Šmatlánovi na rameno.

„Inu, ono je to přec jen šlakovitá pohádka, pěkně se mluví, ale těžce se z toho rozprší, když sedláci krajáč se smetanou drží za obě ucha, a po dobrém ho nedají, třebať by to bylo spravedlivé..."

„Nu, tak ho dají po zlém, já povídám!" horlil Slezák, „jen že se musíme něčeho odvážiti; kdo chce vyhrát housera, musí vsadit kačera a nebáti se o kousek kůže; ,hr, na ně!' jak prý zpívávali kdysi staří Čechové, a jak zpívají ve Francouzích."

„Musil bys však, kmotře Slezáku, napřed!"

škádlil jiný soused, „protože sedláci mají pušky na ramenou a pány v městě na své straně."

„A ty myslíš," křičel Slezák, vida, že se chalupníci usmívají, „ty myslíš, že bych se bál do nich dáti ? Přijít nás, rovných mně, několik: vsázím , 226 svůj krk, že utekou jako baby i se svým dřevěným kanónem!"

Společnost se vesele rozesmála.

„Ba, toho dřevěného sudu se už ani vrány neleknou, o to není, ale... když ono, tento, přece dobře se to neví, smíme-li na ty lesy ...."

„Zase to ,smíme-li!' rozdurdil se Slezák a dupnul nohou o trnož, „budete-li se pořád vyptávati, ,smíte-li,' — do smrti ničeho se nedoptáte.

Načpak máme konstituci, svobodu? jářku, nač?

/Tlučte a bude vám otevřeno,' kázal prý onehdy i sám farář s kazatelny, no tak vidíte a zrovna tohle také radí konstituce! Ostatně, nemáte-li kuráže na sedláky — však vás na ně nikdo neposýlá! — tedy zaťukejte pilou a sekerou na jejich, či vlastně ne své lesy, tyf přece na vás stříleti nebudou!"

„To je jiná a lepší rada," zvolal chalupník Klouda, jemuž se řeč Slezákova líbiti zdála, „jen jestli lesům nepřijdou sedláci ku pomoci? neboť pak by z toho mohla býti takramelenská rebelie, zrovna jako ve Francouzsku ..."

„Nu, když se bojíte rebelie!" uštěpačně odsekl Slezák, „tak se raděj hned upište, že z lesů nechcete ani to stlaní, nerci-li kmen, a že ještě sedlákům darmo budete Robotovati, když jste pánům přestali..."

227 Tál do živého! Mezi chalupníky nastalo ticho, ticho před bouří. Slezák chodil od jednoho ke druhému, šeptal, radil, kladl prst na ústa, zavazuje je k nejpřísnějšímu mlčení.

„Jde tu o nás!"

V Ovicích chystáno se ke dvěma výpravám: k jedné tajné, ke druhé s veselím hlučným. První osnoval Slezák s chalupníky: útok na obecní lesy; druhou připravovala garda.

Došlot pozvání, aby všecky gardy z okolí sešly se ku sjezdu slavnostnímu do blízké farní osady, tam aby po slavných službách Božích slaveno bylo konstituční sbratření střelbou, nejprve z prázdných sudů, potom i z plných ....

Ovická garda pozvání ochotně přijala, nebot ráda se pochlubila svou secvičeností.

Výlet měl se protáhnouti — protože byl čas posvícení — přes neděli a teprve k pondělí určen návrat gardy.

Pušky se cídily, šaty kartáčovaly, prýmky opravovaly.

Lapáček vycídil svůj buben, jenž se měl zalesknouti nad všecky bubny ostatních gard.

Konečně vše bylo hotovo. V neděli ráno odešla garda ze vsi, doprovázena nejmladším dorostem a vystrojenými děvčaty.

„Dělo" vezli sebou na vozíku* 15* 228 S návrší od své chaloupky hleděl za odcházejícími Slezák, potutelně se usmívaje.

„Jest přece lépe, že odcházejí; ten lid chalupnický zde v horách, vykrmený bramborem a sklínkou z vinopalny, při pohledu na bleskot zbraně byl by, tuším, statečný jako máslo na slunci; ba mně samotnému nebylo by asi volno . . . , ha! ha! a ten starý pošetilec Klíma myslí, že nevím, on že je z téhož těsta bochník, jako ti druzí! domnívá se, že jemu kvůli nasadil jsem chalupníky na své lopatišté . . . bah! právě na něho všecko svedu, nezdaří-li se nám naše výprava!"

VIII.

Na počátku „vojny."

Neděle minula ve svátečním klidu, v Ovicích neobvyklém.

Chalupníci zdáli se býti jako by za desíti zámky a ze sedláků jen starci a neduživí zůstali doma.

Také Zelina choulil se ke kamnům, ana panímáma nad postilou podřimovala.

Naproti rychtářovi seděl na „lenůšku" Pavel Filipův, kouře z dýmky.

Libuška se tiše vytratila ze světnice. --- — — 229 Ve vedlejším statku, u Klímů, seděl hospodář ve „přistánímu a hleděl oknem vzhůru na stráň, na pole a na stezku, vedoucí ze statku Zelinová okolo humen.

V tom mihla se tady Libuška Želinovic. Byla ve tváři bledá a smutná.

Klíma se zamyslil.

Viděl v mysli svého jedináčka s ubledlýma lícema a smutnýma očima.

„Jiříka jest mi líto," pravil skoro truchlivě, „ale já to změnit nemohu; já za Zelinou nepolezu; to ne!" ....

Tím časem Jiřík s rostoucí obavou očekával dobu odpoledního krmení. Bylo mu divno, že ani ráno ani v po.ledne nikdo při obroku nehřmotil, byl tomu skoro rád, věda, že otec z toho ustavičného bubnování se div nerozstůně.

Při tom bylo dobrému hochu velmi, velmi smutno.

Náhle spatřil Libušku, beroucí se po stezce za humny.

Zapomněl na hřmotění, na koně, na všecko!

Kde srdce poroučí, tam rozum oči zavírá.

Jiřík v několika okamžicích dostihl milovanou dívku.

V jejích očích leskly se slzy, zdobící ubledlou tvář leskem diamantů.

Jiříkem zalomcovalo veliké hoře; byl se chystal k žertovnému slovu, a hle místo toho i jemu oko 230 se r<osí. LibuŠka ohlédnuvší se a vidouc Jiříka s tím truchlivým pohledem, ani se o odejití nepokusila.

Jiřík chopil se oběma rukama ruky její a pravil měkce: „Libuško, odpusť mi, že jsem přes rozkaz mého i tvého otce poslechl hlasu srdce a pustil se za tebou; však čisté nebe nebojí se blesku, a když ostatní občané veselí se dnes z udělené svobody: máme-liž my, jichž srdce Bůh dávno v jedno byl spojil, otrocky zbaveni býti práv nejposvátnějších ? Kéž by aspoň tvůj otec toho nešťastného bubnování byl mého otce uchránil ..."

Libuška pozvedla hlavu.

„Křivdíš, Jiříku, mému otci, myslíš-li, že chtěl bubnováním tvého otce urážeti. Nevěděl, že by vám to bylo protivno. Když pak jsem včera kmotříčka Pavla Filipova na to upozornila a ho prosila, aby se otci v té příčině zmínil, on tak bez meškání učinil a pověděl, jaké mrzutosti u vás z bubnování pošly.

Otce to nemálo zamrzelo, ježto na žádnou urážku byl nepomyslil a sám beztoho dost nerad a jen k vůli mladé chase to trpěl. Hned nařídil, že té chvíle bude konec bubnování, a byť by koně, než zase odvyknou, na kosť měli zhubeněti . . . ."

Jiřík radostno si mnul ruce.

231 „I bud Bůh pochválen za tuhle zprávu! Tot obrat k lepšímu; a ty máš on zásluhu první; však Bůh dá, Libuško, že i nás také čeká ještě konstituční slavnost a třeba nám patent konstituční čten byl — s kazatelny . ."

Ale již vytrhla se mu Libuška a prchajíc hrozila prstem. A než mohl Jiřík říci jí „s Bohem," zmizela za rohem.

Jiřík vracel se rovnou do světnice. Připomenul otci, že dnes u Zelinu bubnováno nebylo.

„Inu, inu," odbyl jej Klíma, „až se vrátí z parády, však oni si to vynahradí, uvidíš. . ."

„Ba nevynahradí !tt horlil Jiřík, zapomena opatrnosti, „Libuška poprosila Pavla Filipova, ten došel k Želinovům a pověděl rychtáři do pravdy ; rychtář na to svatosvatě Pavla ujišťoval, že mu ani nenapadlo urážeti nás, že sám dost s nechutí to trpěl, a na tom místě bubnování zakázal, a byť prý proto i koně schřadli ..."

Klíma udiven patřil na syna, jemuž proudem řeči tváře pěkně zčervenaly.

„A kdo pak tobě, Jiříku, tyhle věcí donesl?"

tázal se, patrně jen, aby něco řekl. Byloť naň sdělení Jiříkovo účinkovalo jako hojivý balsám na jitřící ránu.

Tomáš se zapýřil, jako by přistižený při zločinu.

232 „Nu dověděl jsem se . . ."i počal nejistě . . .

„Tak dohlédni do konírny!" přeťal náhle Klíma, „zdá se mi, že vraník se odvázal!"

A již byl Jiřík ze dveří.

Klíma uhodl bez hádání, kdo „štafetu" Jiříkovi dodal; aby nemusil začíti z mrzutého konce, raděj obrátil voje jinam.

Nemohl a nemohl dnes najíti niť hněvu na Libušku, ba i Želiiia sám připadal mu méně protivným ...

Také u Zelinu poctivý Pavel konal úkol smiřovací. Byl mu usnadněn po tom, co Želinovi sdělil stran bubnování.

Pavel zavadil také o Jiříka.

„Bude ho škoda ztratit, rychtáři, pro tvůj statek," povídá upřímně, a k Libušce by se hodil jako květ ku květu."

„Což ty si myslíš, Pavle," rozdurdil se Zelina, „že já s dcerou polezu ku Klímovu kříži, a odbojnictví jeho že splatím darem vlastního dítěte ?

Nikdy!"

„Však on Klíma k tobě cestu najde, tu starou, vyšlapanou cestu přátelskou a potom ..."

,,A potom, Pavle, bude, ,potom' a ještě to není, nač si tedy lámat hlavu?" ukončil Zelina a Pavel porozuměl, že s rychtářem tahle stránka dnes už je dočtena.

•těstě ranní slunko pondělní hovělo si daleko za horami, ještě výpary rosní vlekly se nedotknuty paprsky jeho, po lukách a lesích, když v ovických chalupách nastalo čilé šukání. Postavy mužův i žen vycházely ze dveří, bez vrzotu spon a klepání petlic; rozhlédly se po okolí a ubíhaly po té k obecním lesům, v nichž asi za půl hodiny zmizely jako by skřítkové v mlhavém šeru.

Z blízka bylo by lze rozeznati, že mužové nesou sekery a pily, ženy pak koše, ovázané bílými plachetkami.

Vše dalo se tak rychle, že za nedlouho zavládlo /ase hluboké ticho vůkol příbytků lidských.

Když poslední postava zmizela za vsí, rozhrnul se stoh slámy nedaleko statku Filipova stojící a z něho vynikla na všecky strany se rozhlížejíc — hlava obecního servusa Pakosty, jako by hlelala včerejší den . . .

S Pakostou byla se v poslední době stala změna nápadná. BylC si sedl mezi dvě židle a nedivu, že svalil se nenadále na zem.

Chtěl sloužiti sedlákům i chalupiiíkům — klevetami : lízal se pokorně k Zelinoví, ale u Klímů pilně přikládal polínka na oheň sousedských svárů. Od té doby však, co bystré oko Jiříkovo a Libuščino postihlo jej v tom řemesle pekelném, obával se přijíti na blízko svalnatých ramen Jiříkových, a na Zelinu se díval s rostoucí obavou. Také chalupníci zvěděli, že jest jím spojencem nespolehlivým íi Slezák přísahal mu pomstu, pakli „spravedlivá věc" chalupnlkův vinou Pakostovou vezme škodu.

K doplnění „soužení" zemřela mu žena náhle, a zlí jazykové pověrčivých kmoter jistili, že ji Pakosta dotrápil a ona že teď okolo chalupy — straší ....

Do chalupnických schůzí už nesměl, ale tolik přece důstojnost jeho pořádnická mu vynesla, že zvěděl o útoku na obecní lesy, k pondělí chystaném, ano i o tom zaslechl, že chalupníci hodlají „poznamenat" Želinňv les, vedle obecního lesu stojící, za to, že rychtář císařský patent chalupníkům jak se patří nepřečetl . . . Zvědavost jeho přemohla rozpaky. Časněji než chalupníci přivstal si, a ukryt ve stohu vedle pěšinky stojícím, vyslechl z hovoru ubíhajících tady chalupníků potvrzení toho, co byl jen tak maně po obci sebral.

Ve stohu měl dosti času k rozjímání, k němuž ranní klid a hlava posud střízlivá jej pohádaly.

Přemýšlel o počínání si chalupníků a konečně zvítězila v něm přece stránka dobrá, zvítězil cit ku právu.

Otřásl se, zimou-li či zlou předtuchou, nevím, ale hned zase se vzpamatoval.

„K čemu otálím? Čas jest spraviti vůz, než se kola rozběhnou l" 235 Ruče vylezl ze stohu a co mu nohy stačí, spěchá k okenici Filipově, na niž zaklepá.

Ze světnice slyšeti lehké kroky bosé nohy, blížící se k oknu.

„Kdo to?"

„Já, Pakosta, otevřete honem!"

„Rány hospodinovy! Což hoří snad?"

„Nehoří ve vsi, ale za to tím hůře v obecním lese l" Hned po té vklouznul dveřmi do vnitř.

„Sousede Filipe, poraďte, co dělati: chalupníci spěchají do lesů, několik do dolního, ostatní do horního; budou káceti a přiberou prý pro ,rekraci' i něco kůry se kmenů Zelinových ... já jakožto věrný sluha rychtářův spěchám ..."

„Dobře, dobře!" rychle na to Pavel Filipů, „o tvé věrnosti se teď nejedná, nýbrž o to, jak sděliti rychtáři zlou novinu ? Jest chuďas churav a nedůtkliv, snadno bychom tvou zprávou mohli způsobiti neštěstí větší, než sama ztráta lesa jest..."

Dobrý přítel Želinův cítil vystupovati krůpěje potu na svém čele.

Pojednou pozvedl hlavu, řka: „Vím, co dělati! Půjdu ke Klímovům; [doslechl jsem, že tam není už tak úporno proti rychtáři, Jiřík mi cosi napověděl; pokusím se pohnouti Klímu, aby u chalupníkův Zeliny se ujal, a možno-li, také les obecní zachránil, vždvť tím sám také těžké zodpovědnosti 236 se zbaví ... Ty, Pakosto, však poslyš!" Pakosta nachýlil své hlavy k Pavlu Filipovu, jenž mu něco důtklivého do ucha šeptal. Pořadník se vztyčil, jako by mu byla desítka let se zad seskočila. „I totě nápad, na mou milou duši!" zvolal polohlasitě.

„Ticho!" hrozil Pavel, „ani slova hlasitého!"

Pakosta však, vzav „beranici" do rukou — zmizel za humny . . .

Pavel chvátal ku statku Klímovu.

Konšel ledva zraku uvěřil, vida Pavla Filipova, důvěrného spřežence rychtářova, ve svém příbytku.

Nuž, na rozjímání času nezbylo.

Krátkými slovy vylíčil příchozí, oč běží a doložil: „Nechať, sousede Klímo, cokoli mezi sebou máte s rychtářem, toť přece se sluší a patří, abys' se zastal spravedlivé jeho věci, jakož tuším, slovo tvé u chalupníků něco platí ..."

Klíma sebou škubnul, jako by žíhadlem píchnut.

„Což já platím u koho!" pravil, hledě úkosem na přímluvčího, „jsemt jen konšelem, Zelina pak rychtářem; jeho slovo mělo by více platit . . ."

„A také by platilo!" zostra Pavel Filipů na to, „také by platilo, kdyby snad rychtář musil zakročiti proti škůdcům, mezi nimiž by se pak mohl snadno octnouti i některý konšel ..."

Klíma zbledl. Nenadal se, že věci tak daleko dospějí. Viděl a porozuměl, že není zcela prost viny jemu na vrub počítané.

237 V tom vešel Jiřík nesměle do světnice ze přístěnku.

„Tatínku, prosím vás pro vše na světě, můžete-li, uvarujte aspoň Želinův statek pohromy. Hle, posud naše čest jest neposkvrněna, byt bychom se Zelinovými i spory měli; ale nyní obávám se, aby zlí jazykové nás neusvédčovali ze spoluviny! Chcete-li, poběhnu do lesa a jménem vaším přimluvím chalupníkům ..."

„Dost toho povídání!" zvolal Klíma, přerušiv synovu řeč, „ netřeba mi posla, půjdu a vyřídím věc sám, abych dokázal Zelinoví, že za jeho odstrky dobrým se mu odměňuji!" A vzav na se kalmuk, ubíral se z domu s Jiříkem, který se od něho nechtěl odloučiti.

Pavel Filipů obrátil se po té k Zelinovic statku.

Mlčky blížil se Klíma se synem k obecním lesům. Šli zvolna; iriíma rozčilením a námahou, jen krok za kro m a často si odpočívaje, vystupoval po stráni vzhůru. Jiřík prosil otce, aby se vrátil; že půjde sám. Klíma však neodpovídal, sbíral všecku sílu, aby došel lesa.

Čím blíže přicházeli k hornímu lesu, tím větší nesnáz pociťoval, tím více jsa si vědom viny, „šel do sebe," tím více měklo mu srdce na usmíření ge —- s rychtářem, 238 Za obecním lesem vzhůru čněly skály Pernické porostlé zakrslým březovím a pokryty mechem.

Čněly vysoko nad les a ve zlatých paprscích slunečních zdály se býti velebným chrámem, vyzývajícím pozemšťana k modlitbě . . .

Klíma skoro pozapomínal na vlastní účel cesty, a tak mu bylo měkce u srdce, že by byl, kdyby možno, té chvíle Želinovi ruku ku smíření podal.

Již však slyšeti hlaholy lidské, vrzání pil, rány seker, ba i dutý úder kácejících se stromů.

Došli na pokraj lesa. Slunce zatím již hodně vysoko bylo vystoupilo. „Konstituční" dělníci rozdělali veselý oheň, okolo nějž usedly ženy a nalévaly občas přicházejícím mužům ze širokých lahví zlé potěchy bramborové.

Vše zdálo se býti v náladě nejveselejší, rány ozývají se rychleji, údery častěji.

Oba naši příchozí dlouho stojí nerozhodnuti.

Nyní z blízka nezdá se jim dosažení účelu jejich cesty tak snadným. Sám Klíma váhá. Jiřík znovu zdržuje otce.

Tím však přivedl jej zase do rovnováhy.

„Dětinství!" zvolal, vztyčiv se, „to by tak ještě chybělo, abych prchal před několika baráčníky a přinesl si dolů, do vsi ke staré ostudě novou!

Nikoli! zajděme stranou k lesu Želinovu, zdá se mi, že tam pjasud ticho." Vstoupili do lesa a shledali, že háj Želinův posud jest netknutý. I blíží 2139 Se opatrně k obecnímu, aby nejprve o tom, co se děje, se přesvědčili. Avšak již přichází k lesu Želinovu několik mužův. Klíma se synem zůstal státi, skryt za houštím.

„Jářku, hoši, věnečky na sosnách!" zvolal vůdce příchozích, mávaje sekerou. Byl to Slezák.

„Baby! nikomu kromě nás se sem nechtělo, jako by hrdý rychtář nezasloužil si tohoto pokárání, k dílu!"

Jali se dělati „věnečky," to jest olupovali kůru se kmenů, tak že oloupané místo zdaleka obvazku se podobalo.

Strom s „věnečkem" arcit musil zajíti a co nejdříve uschnouti.

„Lidé, pro nebeského Pána: co pak to zde děláte?!" vzkřikl z nenadání starý Klíma, prodrav se houštím, při čemž mu čepice větvemi stržena byla k zemi.

Ale konšel neměl času shýbnouti se pro ni; anebo toho nedbal. Jiřík však, spěchaje za otcem, zadržel ji.

„Necháte-li pak tohoto prachdarebáckého počínání!" pokračoval konšel, zdvihaje hrozebně pěstě vzhůru, „či chcete vší mocí dopustiti se zločinu?

Anebo umíte nějaký nový katechismus, v němž loupež jest dovolena? Jářku, hned jděte odsud i z obecního/" 240 Kdyby byl s nejvyšší skály Pernické sletěl balvan mezi útočníky, taký as býval by toho účinek, iako zjevení se Klímy v lese.

Sekery klesly k zemi, pily ustaly, lomoz a ryk utichl.

Bázlivější chalupníci ohlíželi se, kudy cesta ven. — Avšak přibyla brzy posila.

„Aha, tedy konšel Klíma našel nový tekst na nás!" vzkřiknul Slezák zlostně, „i vida, vida! dávno-liž pak tomu, co jste nás, moudrý sedláče, dost zřetelně, byť ne slovy, tedy mlčením a úsměvem pobízel k tomu, co dnes pokládáte za nový katechismus ? My chceme své právo a svou spravedlnost, právo své hledáme v obecním lese a spravedlnost ve Zelinově, rozumíte-li pak? Ejhle, jak umlkáte!

A kdyby nám dnes tisíc čertů zastoupilo cestu, my se jich nelekneme, neřku-li vás, jehož kůže bude stejné viseti, až tu naši klásti budou v oprátku, hahaha!u „Hahaha!" smáli se chalupníci, již se byli ze svého leknutí vzpamatovali, vidouce proti sobě toliko Klímu s Jiříkem.

Opět vrhli se všichni zuřivěji než prve na svou „práci."

Ale také Klíma se vzpamatoval. Hrozný rozchvěv zalomcoval jím.

241 „Zpátky, povídám!" žVolal, žena se znova proti tesajícím a řídký vlas poletoval děsně se skráně na skráň na staré hlavě konšelově.

Vášeň plála mu z očí. Jiřík vší silou táhl jej zpět.

Marně!

Klíma chopil se již rukou Slezákových, držících sekeru ....

„Ha! nevzbuďte ve mne ďábla!" zařval Slezák, vytrhnuv se Klímovi, „odstupte, sice ..."

Mžikem vrhá se Jiřík mezi otce a Slezáka, s nímž podniká nyní zápas o sekeru, ... ale již také se ženou sem chalupníci, rozpálených tváří, hrozivě sekerami mávajíce! Jim v patách běží ženské, plačíce a rukama lomíce.

Již jestli Bůh v to nevkročí, sám On ví, co se stane! ... ' A Bůh v to vkročil.

Uprostřed vzniklé vřavy, již by těžko bylo popisovati — pojednou hromem zahučela rána nad hlavami rozezlených lidí, tak mocná rána, že se les i země, skály i snad oblaka nad skalami zatřásly . . .

16 242 IX.

Kdo vyhrál?

Jest nám na chvíli vrátiti se ku slavnosti, která se v neděli dopoledne s okázalostí v chrámu Páně i mimo něj konala.

Kazatel promluvil ku shromáždění o lásce ku vlasti a k mocnáři a o povinnostech z toho plynoucích, a chválil srdce zmužilá, ochotná k obětování života za vlast a krále.

„Stkvíti se ctnostmi občanskými, tot pravý odznak občana konstitučního, učiti se dokonale znáti práci k těm ctnostem vedoucí, tof vysoko na svícen postavená činnosť, — toť jádro konstituce!"

Tak a podobné mluvil moudrý správce církve a vzbudil mnohé předsevzetí dobré v srdcích posluchačů.

Po službách božích zahrála hudba veselé skladby a odvedla shromáždění ku společnému stolování, po němž rozpředla se přátelská rozprava a zábava, trvající do pozdní noci. V pondělí ráno, když ještě gardisté hověli si na hostinném loži, přispěchal do vsi ovický pořadník Pakosta a zlou zprávou vyburcoval krajany své ze spánku.

„Chalupníci udeřili na obecní lesy a na Želinův k tomu, rychle spěšte na retu lu sípal ze sebe Pakosta, jedva dechu popadaje.

243 Bylo po slavnosti. V malé chvíli hotoví se Ovičtí domů; Pernické skály, ze strany Ovicům protilehlé, nejsou na štěstí odtud daleko.

„Počkejte!" zvolal vůdce sousední gardy, „mně něco napadá: což abychom vám pomohli ? Hodlají-li chalupníci brániti se, snadno by se mohlo státi neštěstí ; uvidí-li však, že nás jest množství, snadněji jim vženeme srdce do bot!"

„Sláva tomu návrhu! my půjdeme také!" volají ostatní gardisté a již bubny víří, povely se ozývají a řady se ku pochodu mají.

„Vivát, vivát!" volá ovický bubeník Lapáček, tluče při tom hrozný „šlachtmarš," „vivát! na má stará kolena zase jednou jde to trochu ,mimo špás!'" „Stát!" zavzněl rozkaz a rázem zastavili se gardisté, bubny umlkly.

„Obejdeme skály co nejtišeji a dostaneme se lesním lupičům nenadále v zad. Objevení naše nepochybně dostačí, aby upustili od své práce, protož nikdo nemysliž na střelbu; nematnět práva, stříleti do lidu, neboC jest věcí soudu, trestati škůdcův ..."

„Poslušně melduju, pane hejtmane!" hlásí se Lapáček, klada po vojensku ruku ku skráni, „poslušně melduju, jestli totiž byste chtěli mé rady dbáti: já bych tentoc, radil přece stříleti do nich..."

„Nevidíte si skrz buben na rozum?"

„I vidím dobře, ale viděl jsem také jednou, když má noha byla ještě jak se patří, kterak náš 244 pluk planým bouchnutím celou vesnici k rozumu přivedl; tak já myslím, abychom vystřelili z ,děl,' a k tomu třeba také do povětří z pušek . . . však to beztoho jen pro nic za nic vlečeme sebou ..."

Rozesmála se garda Lapáčkovu nápadu.

„Pstl Pst!" napomínali vůdcové, „ten návrh je věru dobrý; vytáhneme děla do roxsedlin skalních a vystřelíme současně z pušek, snad se nám vše podaří, jen jestli ,lesníď neučiti ,prach'!u „Neučiti!" žertují někteří, „vždyť jde vítr proti nám!"

Po té vše umlklo. Blížili se ku skalám. Vnikli do lesa, do úkrytu.

Podařilo se jirn položiti „děla" na skály a rozestaviti se dle možnosti k „útoku" . . .

Nastalo ticho, jako by na Pernicích živé duše nebylo.

Gardisté čekali na povel. Vůdcové hleděli vypátrati, co se dole děje.

Tam odtud však jen zmatený jakýs křik vzhůru zazníval, jednotlivé osoby míhaly se houštinami, bylot právě v tu chvíli, kdy Slezák hrozivě pozvedl sekeru proti Klímovi . . .

Konečně kynul vůdce . . . Bubny zavířily a hromová rána z „děl" a pušek zarachotila lesinami, odrážejíc se od skal a vrcholků stromů a zmnožujíc děsivý účinek, 245 „Hurá, hurá na ně l" volala garda, kohoutky cvakly a po druhé roznášely stráně i stromy zděšení do srdcí chalupníků ovických, kteří, ohlédnuvše se, uzřeli kmitati se lesem i houštinami lesk přečetných zbraní . . .

První ze všech užil zaječí rady — Slezák!

Za ním ostatní utíkali „až se jim paty blyštěly," nebot nejinak jim bylo, než jako by pluk vojska do nich střílel a je trestal za hrozný pych ....

V malé chvíli byli všichni dole, v chalupách svých, zavírajíce je pečlivě a ohmatávajíce údy své, aby se přesvědčili, nejsou-li ranění mezi nimi ....

Také ti, co byli v lese dolním, uslyševše střelbu a hluk, prchli zděšeni domů ....

X.

Co vlastně konstituce jest.

Garda „vtrhla" do Ovic a ustrašení chalupníci si oddechli. Poznali, že „to nebylo opravdické vojsko." Ale kuráž jejich přece už zůstala v lese.

Útěk Slezákův otevřel jim oči.

Klíma odveden jest synem svým domů; šli ^yolna za gardou a bylo na div, že starý došel, 246 Tot už se nevracel hrdý konšel Klíma, to vetchý stařec potácel se ku svému statku.

Veliké rozčilení, jakož jej bylo zachvátilo v utkání se Slezákem, zlomilo sílu jeho tak, že se bylo obávati nejhoršího. Musil ulehnouti.

„Cítíte se nemocným, tatínku?" tázal se soucitně Jiřík několikráte za den.

„Nikoli!" odpověděl Klíma, „nevím, co to je, Jiříku, nemoc snad to není ; ale tak jaksi divné myšlénky mi běží hlavou."

„Nemyslete, otče," domlouval útrpně Jiřík, „než toliko na své zotavení, však ona tato mdloba brzy přejde ..."

„Dejž to Bůh!" pobožně vzdechl Klíma a zavřel oči; šla na něho dřímota.

* * Báno přijel z města lékař a za nedlouho i duchovní z blízké fary. Onen snažil se polehčiti těžkému dechu Klímovu, tento pečoval o potěchu ducha.

Když pak lékař sdělil Jiříkovi, že otec jeho z prudkého rozčilení zachvácen jest smrtelně, tuť proměnil se dům konšelův ve příbytek smutku a všecka obec v místo rozhořčení.

Sedláci i chalupníci vzájemně obviňovali se smrtí Klímovou a málem že nedošlo k výtržnostem.

Ačkoli před ním pečlivě tajen stav jeho nemoci, však marně . . .

Z nenadání otevřely se dvéře příbytku Klímova a kdo do nich vstoupil, tot byl — rychtář Zelina!

Pozdraviv, blížil se k posteli podávaje Klímovi pravici.

„Pozdrav tě Bůh, sousede!" pravil klidně a přátelsky, „mé srdce kázalo mi jíti k tobě přes to, co se mezi námi bylo stalo, a jestli myslíš, že vina na mé straně aneb i Čásť viny jen, nuže, odpusť mi bratrsky a na věčnosť se srdcem ke mně hněvivým se nestroj ..."

Zelina ustal, nemohl dále; slza mužná skanula z oka jeho.

V tom jíž chopil se nemocný oběma rukama horečně rozpálenýma, podávané pravice, řka: „Vítám té, Zelino, starý sousede a kamaráde můj; na tebef čekám od svého ulehnutí; o rozmíšce ani nemluvme, bylat to pošetilost má, jenž jsem nikdy síly ducha tvého nedostihl, a odplata pýchy zasáhla i mne, jako najde každého."

Rychtář nedopustil, aby nemocný dále mluvil.

„Šetři svého zdraví, sousede, a nenamáhej se řečí, naděje na uzdravení se ještě nevzdávej..."

„Nechej mne jen mluviti. . . dokud stačí dech," šeptal Klíma, odmítavě pozvednuv ruku, „TŠak času dosti na mlčení, až v hrobě si poležím, nyní třeba jiného ještě vyjednati ..."

Nemocný se zastavil v řeči a oddechnuv si, za chvíli pokračoval: „Sousede rychtáři, rád bych napravil ještě jednu křivdu, to na vlastní krvi spáchanou, ale ... pomoc leží v tvé ruce ..."

„Nuže," pravil ochotně rychtář, sedaje na „lenůšek," „zde ta ruka pomocná" a podával pravici nemocnému.

„Smí se Jiřík ucházeti o tvou dceru, rychtáři?"

tázal se, vší silou dechu popadaje Klíma a zraky plny úzkosti obrací na Zelinu . . .

Rychtář se zarazil. Bylt se nenadal této otázky.

Ale záhy se vzpamatoval.

„Rozhodnutí," pravil, „neleží jen v mé moci nebo ve tvé vůli, co však na mne jest, já proti Jiříkovi ani nejmenšího nenamítám a že jsem si ho kdysi zetěm míti přál, víš!"

„Nuže," oddechl si nemocný, „to bylo by v pořádku, nebot můj Jiřík té jediné ke mně neposlušnosti dokázal, že od Libušky neupustil ..."

„Tuším," zažertoval Zelina, „že také naše Libuška poslouchala více to, co jí povídal ten šlakovitý rádce na levé straně, než co jsme jí radili my ..."

Nemocný se usmál.

„Díky ti, rychtáři, již tedy dobře, a jen ještě jedno: ty, rychtáři, otecky mne tu při Jiříkovi zastaneš, vid?"

249 „Zastanu, jako Bůh nad námi!" pravil vážně rychtář, vstávaje, „nyní již upokoj se a oddechni si, já odejdu dohlédnout domů a přijdu zítra zase ..."

„Buď s Bohem, Zelino ..." šeptal Klíma, podávaje opět ruky své sousedovi na odchodnou, „a jestli se již na této zemi neuhlídáme, nuže, nechť tak jak smíření zde na zemi, blaženého jednou shledání se v nebesích důvěrně čekati budeme . . . tam hospodin tu pravou . . . konstituci .. . nám uchystá, tu bez mdloby srdcí lidských ..."

Dvě slzy objevily se v očích Klímových a braly se dolů po bledých jeho tvářích.

Také Zelina zaplakal.

Ještě jedno tiché stisknutí ruky a beze slova odešel rychtář ovický o i svého konšela . . .

První návštěva Zelinová byla také poslední.

Klímovi hodinu od hodiny sil ubývalo. Jiřík nehnul se od jeho lože. Ubohý hoch cítil u srdce teskno, jako by mu byl balvan naň dolehl.

Asi okolo hodiny sedmé večer, když zlatá dennice chystala se k odpočinku, zašeptal nemocný: „Libušku!" Jiřík porozuměl. Letem byl ze dveří a u Želinův.

250 „Rychtáři, prosím vás pro Boha, odpusťte na chvilku Libušku k nám, jest přáním otcovým, aby ji ještě viděl, než ubohé oko jeho zhasne." Jiřík slzel. Zelina pohnut kynul, a za několik okamžiků stála Libuška plna nesnází u lůžka Klímova, pod krovem Jiříkovým, pod nějž doufala vejíti jen jako žena Jiříkova . .

„Libuško," šeptal nemocný, „Bůh prý ochotně vyslýchává prosby umírajících . . . nuže ... má děvečko milá . . jež sdíleti hodláš . . . osudy . . .

z lásky zvoleného . . . tvého a mého miláčka . . .

Jiříka . . . Bůh sešli na vás oba . . . proud požehnání ... a zdraví vám . . . dávej . . . pokud se Jeho . . . držeti budete; na vaši svatbě . . . děti, já ... už ... nebudu ... ale radovati se ...

budu s vámi ... v nebi; povím matce . . . Jiříkově ... o vás a poprosíme Boha, aby . . . nám zprávy o vás . . . dával ..."

Libuška s Jiříkem stáli plačíce u lůžka. Té chvíle Klíma ubíral se ku věčnému spánku . . .

Rychtář Zelina kázal vystrojiti konšelovi Klímovi a sousedu svému pohřeb, jakýž ještě Ovice neviděly.

Veškerá garda ovická i z okolí vyšla průvodem. Lapáček povlékl svůj buben, na kterýž od útoku v lese byl nezabubnoval, černým kartounem, a 251 bubnoval tak dojemně smuteční pochod, že i otrlým lidem bylo, jako když nožem na srdce klepe.

Védělt Lapáček, proč tak činí.

Loučil se s Klímou a — s bubnem! Prošlýchalof se, že gardy budou rozpuštěny — —• — -— Jsem blízek konce svého vypravování, neboť o těch věcech, které se týkaly konstituce z r. 1848.

vůbec, dočte se čtenář ve knihách historických.

Mně běželo o vysvětlení zápisky na deskách „ Justitie."

A co v té příčině ještě za lubem mám, — krátce domelu. Tak na př. měl bych ještě čtenářům, zvláště těm mladším, dopověděti obyčejem povídkářů: že, když dnové smutku minuly, Jiřík pěkně poprosil o ruku Libuščinu, a že potom byla veselá svatba, na kteréž se sešlo mnoho hostí, aby s novomanžely se radovali a konečně si odtud, jak to bývá, slušnou výslužku domů odnesli . . .

Ale to bych vypravoval, co čtenář už zná z paměti, a já to, co nemusím, nerad opakuji. Protož na rozloučenou raději dopovím, o čem jsem nedopověděl, abyste za mnou třeba psáti nemusili!

Zajisté že v duchu tážete se, jak to dopadlo po vyšetřování soudním v Ovicích s chalupníky, jmenovitě pak se Slezákem?

S chalupníky dopadlo to na přímluvu rychtářovu dosti mírně; dostali — inimo Slezáka — po dvou, třech dnech „šatlavy" a odbyli si to; pří* davkem arciť snášeti musili dlouho ještě úštipky sedlákův, jakož i moje povídka u nich snad — ovšem neprávem — za jeden úštipek pokládána bude!

Ano, abych nezapomněl: chalupníci musili svážeti pokácené dříví z dolního i horního lesa na hromadu na návsi. A tak se šťastně i ta poslední překážka svatby Jiříkovy odstranila, neboť „sešel se horní les s dolním."

Ale se Slezákem zatočilo se to jinak. TGD, když si odbyl tříměsíční vězení, byl poslán na žádosť obce do své domovské obce, někde ve Slezsku a do Ovic se nevrátil nikdy více. A kdyby se byl po letech vrátil, byl by Ovice nepoznal.

Ovičtí už mají zase svou gardu — ve škole.

Nahlédli totiž, že nejlepším použitím konstituce jest vzdělání a to že má základ ve škole. Proto na místě, kde za roboty bývala obecní louže, vysušili půdu a vystavěli krásnou školu a posýlají tam mladé gardisty od šesti do čtrnácti let rádi a ochotně. ^ Po Želinovi rychtářem se stal ve vysokém stáří Pavel Filipů a po něm již ze svobodné volby jest tam představeným Jiřík Klíma, těše se lásce a vážnosti smířených chalupníků i sedláků.

Bůh zdaru, Ovičtí!

Na stránce 159. stojí v odstavci prvém: „sotva míza rostlinná opět se dolů v pouí od bouřky k bouřce" a má státi: „sotva ..... se dala .... od buňky k buňce . . ."

Na str. 16í. v řádku shora prvém má státi: „škádlivč* místo „škodolibě."

Na str. 173. v 5. řádku shora má státi: „když ryhník plný" — nikoli „když rybník volní/.u Na str. 191. ve 2. řádce shora má státi „./« při stave" místo „že při šfávě."

Obsah prvého ročníku: 1. sv. Jan Svoboda (J. Herben): Cyrill a Methoděj. ^ Žofie Podlipská:v Panímámin duch. Povídka.

á. sv. K. Světlá: Satanáš. Casovýv obraz. -^ Karel Tůma: Na stráž! Časová úvaha.

K. Podhorský: Uvadlé květy.

K. Světlá: Májová vzpomínka na Hálka.

3. sv. Irma Geisslová: Lid na železnici. Povídky. *•" Ot. Bystřina: Z hanácké vesnice. Povídka.

Josef Kořenský: Ze švédských krajů. Z cest.

Fr. Chalupa. Dítě. Vesnický obrázek.

4. sv. J. Arbes: Dva barikádníci. Povídka. t^ Jan Herbeu: Vzorná obec. Vzpomínka na Skopalíka.

5. sv. El. Krásnohorská: Zemský ráj. Povídka, c Tereza Nováková: Na saních. Povídka.

Jo s. Koblížek: Konstituce v horách.

6. sv. Václ. Řezníček: Povídka o Viktorce. o*1 J. Koblížek: Konstituce v horách. (Dok.) „Přítel domoviny," prostozxa.rod.ni.

Spolupracovníci : J. Arbes, Pavel Albieri, Fr. Bačkovský, Václ.

Beneš- Šumavský, Otakar Bystřina, Svatopluk Čech, P. Alois Dostál, Josef Dumek, Jos. V. Fric, Irma Geisslova, Jan Herben, jJos. Holeček, Jan Hudec, Fr. Chalupa, Edv. Jelínek, Jos. Koblížek, F. V. Kodym, Josef Kořenský, P. Václ. Kosmák, Oldř. S. Kostelecký, Eliška Krásnohorská, dr.

J. Melichar, prof. V. Nekut, Tereza Nováková, Sofie Podlipská, Rud. Pokorný, Anna Řeháková, Václav Řezníček, prof. Karel Starý, Kar. Světlá, Karel Škába, Ant. Šnajdauf, Josef Štolba, T. E.

Tisovský, Č. Tonder, K. Tůma, Rsnata Tyršova.

Ročně vyjde 6 svazků po 200 stránkách, v tuhé již vazbě a obnáší předplatné i s poštovní zásylkou l** l zl. ^±0 3sr. ~M Jednotlivé svazky dostati lze též ve všech knihkupectvích po 30 kr.

Jakmile dosáhne počet odběratelů 10.000, zavázalo se vydavatelstvo věnovati 1000 zl.

Ústř. Mat. školské.

Adresovány buďtež veškeré zásylky : Vydavatelstvo »Přítele domoviny« ve Vršovicích u Prahy.