V prostranné, hradní komnatě starobylého sídla pánův Hradeckých seděl u těžkého dubového stolu ve vysokém křesle drobný as padesátiletý muž. Levicí opíral skloněnou, již něco prošedivělou hlavu svou i četl v objemném foliantu, jehož pergamenové listy popsány byly ozdobným písmem, mezi nímž počáteční písmeny v barvách uměle vyvedeny, zvláště příznivě vynikaly. V goticky sklenuté jizbě rozkládalo se hluboké ticho, rušeno jsouc jen slabé praskáním ve vlaském komínu zaníceného ohně, a bedlivý čtenář by se byl zajisté ani hned tak neodtrhl od knihy své, kdyby se nebyly ozvaly přede dveřmi teď lehké kroky.

Brzo na to zašustilo ženské roucho, nízké dvéře se otevřely, a do komnaty vstoupila as osmačtyřicetiletá paní.

Bohaté stříbrem prošívaný aksamitový oděv její svědčil o bohatství, hrdě vypjatá šíje a všechny pohyby s jakýmsi sebevědomím prováděné o vznešeném rodu, alabastrový pak od pasu po sukni dolů splývající růženec se zlatým křížem, jakož i tlustá modlitební kniha, již v rukou držela, o horlivé zbožnosti.

Odměřeným, pevným krokem přistoupila k muži, u stolu sedícímu a podávajíc mu volnou pravici, sehnula hlavu svou krytou čepcem z téže látky, l* _ 4 _ co šaty její byly i ozdobeným perlami a stříbrnými šňůrami, až k němu. Muž jí stiskl klidně ruku a na bflé čelo vdechl lehké políbení.

„Dobré jitro, drahý bratře," oslovila jej paní.

„Vítám tě od služeb božích, sestro milá."

Pozdravoval ji nepatrnou úklonou hlavy oslovený, zároveň se pohodlně v křesle od čtení zpět od!KÍ&ůuje. „Pamatovalas laskavě i na mne v modlitbách svých?"

„činím tak vždycky; leč co platná má modlitba, když ty sám přichýliv se k zlořečenému kalichu tvrdošíjně se ho přidržuješ a svaté církve katolické i milostí a výhod jejích zavile se odříkáš!" Vypukla v horlivý stesk zbožná paní.

„A.h, zas ta stará píseň! Přestaň s ní již, sestro Ireno." Pólo nevrle a na pólo s úsměvem odvětil muž za stolem.

„Hřešila bych na svém a co více i na tvém spasení, kdybych v ní ustala. Hle, Menharte, tu čítáš a probíráš se pilně v kronice rodu našeho a jsi právem hrd nad slávou předkův svých, jíž pokryli hojně naše jméno. Jak bude však, když potomci tvoji čísti budou o tobě, žes ty první a jediný z pánův Hradeckých, kteří vždy vynikali v horlivé službě pro církev svatou, přichytil se k zhoubnému bludu a proklatému kacířství?"

„Doufám, že potomci moji budou ke mne spravedlivější, než vlastní sestra má." Podotkl chladné pan Menhart z Hradce. „A právě poněvadž, jak pravilas, bedlivé na paměti mám děje i činy předkův svých, jednám za příkladem a v duchu jejich. Povznesení a moc rodu našeho byly snahou a cílem u všech Hradeckých, k němu přihlížím a pracuju i já; a ty znajíc dobře tuto metu mou, nech mne nerušena kráčeti po cestách mých, jež, věř mi bezpečné, vedou všechny do Říma!" S významným úsměvem končil pan Měnhart závažná slova svá.

„Oč kratší by však byla cesta tvá, kdybys věren jsa vyznání svému přirozenému zřejmě vyznával římsko-katolický svůj cíl l" Namítala tvrdošíjně Irena.

„Tak soudíš ty, já však přesvědčen jsem o jiném. A divím se ti věru, sestřičko, že při vrozeném svém bystrozraku i důvtipu jsi dávno již k jádru věci neprohlédla. Vždyť znáš přece poměry nynější u nás. Ohromná většina Čechův i Moravanův přijímá pod obojí. Lid obecný, selský i městský i drobné zemanstvo u nás ted rozhoduje; královský prestol zvrácen; Zikmund, ač syn milovaného velikého Karla a právní dědic trůnu, proto že přítel Éíma a protivník husitství, je nenáviděn a nemůže vlády ni moci dosíci. Edo vládl však za dřívějších králův vlastně ? Pod pláštíkem královského purpuru drželi jsme my, stav panský, ode dávna otěže vší moci v zemi. A teď — nyní rozkazují knězi a hejtmane rot polních v Čechách.

My panstvo jsme nic, neplatíme, nemůžeme nic" — „Poněvadž přestoupiv ku kalichu a pije s každým robem, s každou selkou z jednoho kalicha, svým bratrem té nazývat, jsi je oprávnil." Podotkla dosti jizlivě i škodylibě Irena z Hradce.

„Kdybych však z téhož kalicha s nimi nepil a jako Rožmberk a mnozí jiní naši přátelé katolictví byl věren zůstal, nestáli by dnes Husité vedle mne ani stranou ode mne, nébrž nepřátelsky proti mně. A hle, co celá slabá katolická strana v zemi, co Zikmund sám, ba co celá Evropa za těch skoro již dvacet let zmohla proti Husitům?

Co, katolík hrál bych já Menhart z Hradce věru v Cechách smutnou úlohu, kdežto dnes co kališník jsem jedním z předních v zemi. Tak rozumím, - 6 — Ireno, úloze a snaze své nejen zachovati ale i rozmnožiti vliv a moc rodu Hradeckých."

„Ah, jen že při tom na duši své a na spasení svém nenapravitelnou škodu vezmeš l" Povzdechla teď tvrdošíjná katolička.

„To nech mne vyjednati s mým svědomím."

Podotkl sarkasticky se usmívaje pan Menhart. „Však ještě nejsou dny přítomné dny posledními; bud* jen trpělivou, sestro, a bohdá, že ani Menhart z Hradce nezavře očí svých co kacíř Husita."

Další rozmluvu mezi sestrou a bratrem přerušil do komnaty vstoupivší sluha. Zůstal u dveří státi a hluboce se ukláněje oznamoval: „Přibyl do hradu kupec soukenník. Má prý s sebou norimberské, flanderské i brabantské zboží, jakož i aksamity a brokáty na roucha paní i prosí, bys jej Milosti ráčil předpustiti."

„Jsem zásoben, a potřebuješ-li ty něco, Ireno, vezmi jej do komnat svých." Skoro nevrle odbýval pan Menhart.

„Kupec pravil, že opatřen jest zvláštním odporučením a listem od jeho Milosti, pana Oldřicha i Rožmberka."

„Tak? — Nuže ať přijde." Rozhodl pán na Hradci. Sluha odspěchal z komnaty.

„Tot musí míti kupec zvláště výtečné zboží."

Živé podotkla panna Irena.

„Uvidíme." Odvětil pokojně Menhart. — V komnatě nastalo hluboké ticho. Brzy však ozvaly se na chodbě četné kroky; hned na to otevřely se dvéře do kořán, a jimi vstoupil předešlý sluha; za ním vnesli dva z domácích čeledínův dosti objemnou, a soudíc dle jich namáhání, i značně těžkou železem pobitou truhlu do komnaty; za těmi pak vešel sám kupec soukenník.

Byl to nevelký poněkud přitloustlý mužík oděn po způsobu tehdejšího měšťanstva; hořejší část jeho těla oblečena byla v tmavohnědý župan lemovaný lehkou, černou kožešinou, kdežto nohy kryly dosti hrubé nízké botky a pak těsně přilehající spodky z tmavošedé látky. Vstoupil do komnaty s biretem v ruce a od dveří něco pokročiv i hluboce lysou svou hlavu ukláněje, zůstal státi.

Čeledínové se sluhou zatím postavili truhlu skoro do prostřed komnaty a odstoupili taktéž k samým dveřím.

„Přinášíš prý nám, kupče, list od našeho milého pana strýce Rožmberského ?" Oslovil jej pan Menhart nedbale se naň ohlednuv.

„Tak jest, Milosti; nesu list a pozdrav od jeho Milosti, pana Oldřicha z Rožmberku." Potvrzoval kupec a kráčeje až k samému panu Menhartovi podal mu stočenou malou blánu pergamenovou opatřenou červenou pečetí.

Tento jedva na kupce pohlednuv přijal pergamen a zvolna přetrhnuv blánu vížící nit, počal jej čísti.

Sotva však několik řádek přečetl, oživily se náhle nápadně všecky tahy v tváři pana Hradeckého, z úst vyklouzlo mu v hlasitém podivení: „Aj!" — a zraky jeho povznesše se od blány, spočinuly překvapeně na kupci, který teď již s hlavou a šíjí vztýčenou stál volné před samým bohatýrem, pohlížeje na tohoto bystře pronikavým hnědým okem svým. Hlava páně Menhartova sebou hnula jakoby k pozdravu kupce, kdežto pohled jeho vrátil se opět k listu Rožmberkové.

Brzo dočetl a hbité svinuv pergamen, pravil pak přívětivě: „Dobře, prohlédnu si hned zboží tvé, milý příteli; ukaž nám je. Vy zatím," děl obrátiv se k sluhům svým, „jděte po své práci, zavolám vás později."

Mezitím, co čeledínové s hlubokými neohrabanými poklonami odcházeli, vyňal ze široké kapsy svých spodků kupec klíč dosti uměle pracovaný a otvíral jím bednu. Klíč se v zámku dvakráte otočil, a kupec vyzdvihoval již víko bedny, když se dvéře za odcházejícími čeledíny zavřely. Sotva však klika zapadla, pustil kupec rychle víko truhly, přikročil opět až k samému panu Menhartovi a nakloniv hlavu pronesl teči slavně: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!"

„Až na věky věků, amen l" Odpovídala mu ochotně i zbožně ale zároveň i udiveně panna Irena od okna, u něhož stála.

„Buď mi vítán, velebný otče, na Hradci Jindřichově." Pronesl ted rychle i přívětivé mocný pán Hradecký zlehka se příchozímu ukláněje. „Věru v tento čas a v této podobě jsem té nečekal, ba jsem tě ani nepoznal."

„Jakže?" Vpadla nyní s velikým podivením panna Irena bratrovi do řečí — ,tedy kupec není —* „Není ovšem mistr soukenník, nébrž důstojný převor Mikuláš bratří Minoritův plzeňských, přicházející od koncilu bazilejského. Buď pokojný, velebný otče, jet to sestra má panna Irena Hradecká," — konejšil krátce na čele knězově vyvstávající nevoli nad jeho vyzrazením, — „jedna z nejhorlivějších katoliček v zemi české, jež nechová v prsou svých horoucnějšího přání, než aby opět všichni cechové vrátili se do lůna církve katolické, a husitství z kořene vyvráceno a zahlazeno bylo."

„Aj, tož rozmilá sestro v Kristu přijmi mé požehnání." Vyjasnila se mžikem mnichova tvář berouc na sebe slavný ráz povznesené velebnosti, — „jsemt zmocněn od obecného sněmu církevního jménem jeho všem věrným katolíkům v posila a povzbuzení sděliti jeho blahořečení a požehnání."

„Prosím za ně vroucné na kolenou." Vydechla zbožně Irena sklánějíc pokorně hluboko svou hrdou bílou šíji pod žehnající jí rukou knězovou.

B A teď, sestro milá, učiň laskavě všechna opatření, abychom na hradě otcův svých tak vzácného hostě důstojně uctili." Vyzýval pan Menhart významně sestru svou.

Tato provázená úklonou mnicha převora rychle opustila na to ihned komnatu.

„Jak mi Rožmberk píše, neseš prý mně, důstojný otče, poselství sněmu bazilejského?" Ujal se, jakmile osaměli, ihned živě slova pan Menhart.

„Nesu. Především mi ale dovol, se té zeptati jménem svatých otcův v Bazileji shromážděných, trváš-li dosud, urozený pane, na úmyslech a přípověděch i slibech svých učiněných v Praze poselství sboru církevního?"

„Dosud a nezvratně. Slíbil jsem přičiniti se ze všech sil o to, aby se vrátili Češi a Moravané do lůna církve katolické, podrobili se Římu a přijali císaře Zikmunda za krále i pána svého.

A k těm cílům nese se i od té doby všechno mé snažení a konání." Odvětil pevně a odhodlaně pan Menhart.

„Pak ti mám sděliti přátelský pozdrav a srdečnou blahovůli všech otcův na sněmu přítomných, kteří žehnají tvému přičinění. Zároveň jsem i přinesl vší straně katolické v cechách a na Moravě rozkazy, aby se podřídila tvému vůdcovství; pan z Rožmberka co dosavadní její náčelník i zmocněnec císaře Zikmunda je ochoten s veškerou mocí svou podrobiti se tvému velení. Za tou pří10 činou odbývá se ode dneška za týden sjezd stupcův císaře Zikmundových a pak čelnějších pánův katolických na Krumlově; pan Oldřich z Rožmberka zve tě k němu důtklivě ústy mými; tam přijmou veškeří shromáždění od tvých Milostí navedení i rozkazy."

aOdebeřu se tam." Rozhodl se ochotně mocný velmož.

„Svatí otcové udílejí ti ústy mými plnou moc, jednati, jak uznáš sám za dobré, a užíti všech ti vhodných prostředku. Jich vroucí a zbožné modlitby za zdar všeho díla tvého provázeti budou stále veškeré tvé konání. — Mimo to otcové, aby osvědčili skutkem snahu svou, přivésti opět Cechy ku poslušenství církve, uložili v plném shromáždění i obecnou daň všemu křesťanstvu na pokoření Čechův kacířských. Francouzští preláti složili sami hned veliké sumy peněz, z nichž větší část svěřena mně, abych ji dopravil sem a tu dle potřeby i rozdělil."

Zraky páně Menhartovy zakotvily se nyní dychtivě na tváři a hlavně na rtech minoritových.

„Na Krumlově zanechal jsem značný jich díl;" pokračoval dále ve sdělení svém kněz převor, při čemž se čelo pána Hradeckého jakoby lehce zachmuřilo, „máť každý čelnější pán strany katolické obdržeti podporu z peněz těch na vyzbrojení bojovného lidu. Zůstatek velmi značný, který vezu tuto s sebou," ukazoval teá* mnich na svou bednu železem pobitou, „určen jest statečným obležencům plzeňským a tvým Milostem."

V zelenavě modrých zracích páně Hradeckého jakoby zasvitlo, kolem jeho tenkých úzce sevřených rtů mihl se jedva znatelný úsměv, a on pokynuv spokojeně hlavou pravil: ,Véru, tentokráte nastupuje Řím pravou a — 11 — jedině k čili vedoucí cestu. Dej mi důstatek zlata, velebný otče, pravím ti hojně a mnoho zlata, a povalíme brzo husitský kalich i s jeho nedobytnými hradbami vozovými k zemi a v prach."

„Šest set rýnských zlaíáků mám ti, urozený pane, vyplatiti." Pravil převor Mikuláš a přistoupiv opét ku své bedně, zdvihl víko její. Na vrchu truhly ležely skutečně soukenné a aksamitové látky.

Kněz však je krátce vyhodil ven, a brzo objevila se as v prostřed obsahu bedny celá vrstva štůček a závitků zabalených v pergamen. Pan Menhart vzchopiv se z křesla přiblížil se k samé truhlici a shlédl v ní menší i vetší štůčky podlé sebe urovnané. Převor Mikuláš vzal do každé z rukou svých po dvou závitcích a poodešed od bedny, kladl je na dubový uměle vykládaný stůl vedle rozložené knihy. Třikráte tak opětoval krátkou cestu svou od bedny ku stolu, až se na tomto octlo dvanácte štůček. Pak vyplnil do polovice vyprázdněnou truhlu opět látkami i sukny a spustiv víko, zavřel na klíč bednu.

Pan Menhart sledoval s dychtivou pozorností každé hnutí minoritovo, a jeho sivé zraky spočívaly i teď ještě na bedně, když uzavřev ji kněz opět již přímo před ním stál. „A jak vysoko ceníš si ještě, zbožný kupče, zbytek věru drahocenného zboží svého?" Tázal se s úsměvem.

„Na čtyry tisíce rýnských zlatých. Tři tisíce náleží Plzeňským, zbytek určen jest do táboru Husitův před Plzní."

„I s těmi jsi, přičinlivý obchodníku, ve spojení?" Zádi vil se nelíčené pan Menhart.

„S každým, od něhož mi prospěch kyne."

„Věru, jste vy římští kupci těmi nejlepšími obchodníky."

— 12 — „A vše to jen k větší cti a slávě boží."

Zbožně a pokorně pronášel bratr minorita.

Pan Menhart přistoupil teď opět ku stolu, na němž štůčky se zlatem ležely, a pravil: „Doručené mi tu od tebe zlato přijímám s díky, jež abys jménem mým sboru vyslovil, tě vřele žádám.

Doufám pevné, že ponese i hojné úroky; vynaložím je všechno na vyhlazení kacířství; na to nechať sbor spoléhá a nech i příště s podporami svými na mne nezapomíná, neboť soukromá pokladna má je vyčerpána, a nedůstatek peněz nyní v Čechách veliký. Máme-li v těžkém a obtížném boji proti kalichu zvítěziti, nesmí nás ostatní katolický svět opouštěti. To sděl, velebný otče, otcům do Bazileje."

„Neopomenu tak učiniti. — A tecf mi tvá Milost račiž sděliti, jakou cestou se budeš k cíli bráti, abych i já dle toho srovnal kroky svoje s tvými." Žádal hladce opatrný mnich.

„Gesty, po nichž se bráti budu, nelze mi tobě ještě dnes do podrobná udati. Dobrý vůdce v boji užívati musí všech výhod i náhod jemu se naskýtajících. Cíl oba a všichni máme společný; prozatím přivésti kacířské kališníky co poslušné syny opět do lůna církve, dále uvésti císaře Zikmunda na trůn a ke skutečné vládě i moci v Čechách, a konečně kalich úplně potlačiti a kacířství z kořene vyvrátiti. Má-li však kalich klesnouti, musí zničeni a přemoženi býti jeho zastanci, v první řadě horliví Táboří a Sirotci; musí obecný lid městský i selský vrátiti se k předešlé své poddanosti a podřízenosti pod stavy vyšší. — K tomu účelu musíme pracovati opatrné, vytrvale a jisté.

Bohu díky, prohledla již šlechta naše v Čechách i na Moravě, že běží o její výhradný prospěch a staví se skoro všechna pod jeden prapor, ať je V - 13 — katolická či kališnická. Povedu je chytře do boje; V*lišníky proti kališníkům, bratry proti bratřím, a podaří-li se mi, byť i zbraní kališnickou, prapot s kalichem povaliti do prachu a tak Prokopa Holého i ostatní hejtmany husitské přemoci, pak at v Římě vyzvánějí slavné vítězství!"

„Bude tedy společné naší věci jenom na prospěch, odebéřu-li se ted! do Plzně dodaje obleženým peníze a snad i potraviny?"

„Bude, velebný otče," potvrzoval kněze v jeho úmyslu pan Menhart živě, „a dodej jim mysli i zmužilosti, rozplameň je k vytrvalému odporu a nepoddajnosti."

„Dále a snad dříve ještě vloudím se i do tábora husitského před Plzní a působiti budu i tam ke zradě, nesvornosti, zkrátka k nezdaru obležení." Pokračoval horlivě mnich.

„Dobře, dobř.e tak. Buď však opatrný, důstojný knězi, neboť, pozná-li tě některý z bratří, ukončíš na hranici život svůj." Varoval důtklivě mnicha pán Hradecký.

„Od toho mne bohdá zachrání přestrojení mé jakož i můj plný vous, kterýž jsem si proti zákazu řehole naší růsti nechal." Ukazoval minorita na svůj oděv i hustou černou bradu. „Ostatně jsme všichni v rukou božích, a pán mne bohdá zaštítí mocnou svou ochranou l" Pronášel oddaně fanatický mnich.

„Kdyby se Plzeň udržela, a Husité od ní odtáhnouti musili s nepořízenou, byla by veliká trefa. Utrpěli by velice na slávě své i vlivu a moci; víra a obava v jich vítězství by byla zviklána; odvaha proti nim by vzrostla, a zápas náš s nimi nebyl by pak již hned opředu beznadějný."

„Přičiním se k tomu, seč budu," sliboval určité převor Mikuláš. ,.A o výsledcích svého 14 — přičinění zpravím tvou Milost prostřednictvím pa z Rožmberků."

„Od něhož se i ty o mých všech krocícb a činech dozvíš. — Jsme tedy sjednoceni a sporeni; náš cíl společný je pokoření polních rot a sprosté lůzy i chátry v nich." , „A vítězství Říma i vyplenění kacfrství."

Dodal vášnivě mnich Mikuláš. „K čemuž nám pán bůh sám račiž uděliti svého zdaru a požehnání." Zbožně sepjal převor ruce své.

„Ted1 však provoď mne, velebný otce, do večeřadla, kde nás dojista již sestra má se snídaním očekává." Vyzýval pan Menhart.

„Skrovným posilkem nepohrdnu — dlouho se však nezdržím i prosím Milost tvou, abys mi laskavě dal s sebou důstatečný ozbrojený průvod až na Radinu u Plzně k panu Hrdoňovi z Dubňan, kam se především s bednou svou uchýliti obmýšlím."

„Stane se, jak si žádáš." Svoloval pan Menhart, načež s hostem svým opustil komnatu dveře do ní uzavřev klíčem, kterýž pak podržel u sebe.

Od jitra, v němž se v předešlé kapitole líčená důležitá rozprava i úmluva mezi mnichem převorem Mikulášem a panem Menhartem z Hradce děla, uplynulo více jak osm dní. A jakkoliv to v nekonečném a letmo v před pílícím pásmu dějin i času \jenom píd doby, předce tehdy čítána byla zdlouhavě ;t i netrpělivě po celých Čechách. Neboť skorém ve- ^ • škerá branná moc zemská ležela již od právě mi- : nulého července polem před Plzní, a psalo se dnes již 16. října 1433, a ještě dosud na nedobytných — 15 — baštách pevně hrazeného města katolického zavlával hrdě prapor s křížem, i protahovalo se obležení plzeňské nade vše očekávání do délky.

Myslilot se, když u Plzně všechny strany kališnické s vojsky a rotami svými vynajíti se daly, že místo brzo v moc podobojích padne. Nestalo se vŠ4k tak, a když vzdor nejkratším i nejprudším útokům zuova i opět na město pouštěným, obleženci předce statečně odolávali, odhodlali se obléhatelé k jinému způsobu dobývání. Chtěli Plzeň vymořiti hladem. Poněvadž však roku 1433. léto velmi pěkné bylo, uzrála úroda v krajině plzeňské záhy, a Plzeňští mohli již obilí své všechno hned v první polovici července do města svážeti, což také ještě před obklíčením nepřátelským z největší části i dokázali. Tím dostalo se obleženým hojně potravin, a od podobojích s důvěrou v brzku očekávaný pro ně příznivý výsledek boje posunut opět do nejisté budoucnosti.

Rozložily se sice válečné sbory Husitův na všech stranách okolo města obemykajíce je tak železným kruhem; přerušeno bylo všechno spojení vůkolní krajiny s městem, i stala se veškerá pomoc obleženým nemožnou; houkalo den co den čtyřicet velikých pušek a děl zamířených na hradby městské ; řídili vojska husitská nejstatečnější a nejosvědčenější vůdcové, kteří již sta a sta nejsilnějších hradů a měst zdobývali; ba velel obléhajícím co vrchní vůdce sám veliký kněz Prokop Holý, proslulý co geniální válečník i vojevůdce po celé Evropě, nad jejímiž vojsky opětované zvítězil: a přece prodlužovalo se již obležení Plzně na čtvrtý měsíc, a neobjevovaly se dosud známky brzkého vzdání se. Ba naopak obležení častými statečnými výpady působili obléhajícím citelné škody, podávajíce jim tak neklamné důkazy, že nikterak ochablí ani na mysli kleslí ještě nejsou.

Třely se tu o sebe v urputném zápasu dta mohutné, tehdy celými vlastmi našimi, o sto íet však později již celou Evropou hýbající princjpy: husitismus s katolicismem. Obě strany byly/významu tohoto svého boje si vědomy a proti tak vytrvale a tak ztuha zápasily. Kdežto však sVorem všude v dřívějších bojích bojovali Husité /en co napadení a ohrožení, v obraně, vystupovali ted!

před Plzní co výbojníci i útočníci, chtéjtye katolickou stranu v Čechách úplně zničiti.

A katolická Plzeň tehdy dokázala, co zmůže i jen nepatrná menšina proti sebe četněji většině, nalézá-li se v dobře řízené obraně, a j£-li vedena i oduševněna skutečně mocnou i účinnou myšlenkou.

Nebyloť při boji tom ovšem Ani katolické Plzni volno, byla v strašlivých úztých, vyčerpávala při tom síly své až na sám konec a těžce, zoufale odrážela všechny četné útoky; ale přece stále útočníkům odolávala a držela se. — Zatím i v táboře podobojích dostavily se všechny následky dlouhého nerozhodného boje a nepříznivého obléhání. Vojska husitská byla uvyklá svým prudkým jako bouře přikvačujícím útokem všudy a vždycky vítěziti, a i tam, kde delším bojem aneb obležením nepřítele utkávati musila, brzo obyčejně domáhala se rozhodného úspěchu. U Plzně poprvé, jakkoliv nešetřeno ani útoků ni namáhání, ni důmyslu i krve lidské, protahoval se zápas s katolíky do nekonečna. V zástupech prudkých Husitův rozložila se tu nevole, vzrostla ovšem tím více zášť proti pevnému městu, ale také zároveň rostla i nedočkavost a touha plamenná, pokořiti už nepřítele. Když pak Plzeň přece ne— 17 — padala, vznikla rozmrzelost, dostavila se jako zlý duch i zmalátnělost, a z ní pomalu vyrůstala nedůvěra a beznadějnost ve šťastný výsledek zdlouhavého boje.

K tomu dostavily se i mnohé jiné příčiny, jež dlouhé ležení polem před městem ztěžovaly.

Blížila se chladná zima; vojska husitská tentokráte dlouho meškající v poli toužila již po návratu k rodinnému krbu. Následkem pak dlouhých a stálých válek i výprav válečných do ciziny zanedbáno v cechách valně zemědělství, a poněvadž několik posledních let nebylo úrodných, nastal nedostatek obilí v zemi, ba dostavily se i na mnohých místech hlad a nejstrašnější soudruh jeho mor a nakažlivé nemoci vůbec.

V táboře husitském před Plzní trpěli všemi těmito nehodami. Krajina byla vyssáta, ku kořistem' již málo vydatná a neposkytovala tudíž toliku lidstva, co ho v táboře bylo, všech nutných potřeb.

Nemoci zlé i do ležení pomalu vnikly a zle v něm řádily. Obvyklá kázeň rot polních trpěla tím velice, a vůdcové musili všechen svůj vliv i veškeru moc svou k tomu vynakládati, aby voje udržely na uzdě, a aby neoddaly se tyto úplně nekázni a nevázaností.

Proto již dlouho nepanoval v táboře před Plzní tak \esely, hlučný i čilý život, jaký obvykle ve všech jiných a dřívějších leženích husitských zavládal. Omrzelé posupné ticho, zasmušilá uzavřenost, nezdílná zarytost, zarputilá zlost a hněv rozestíraly se po všech sborech i zástupech i halily celý tábor jakoby v temný závoj truchlivého rázu a zasmušilé nálady. — Dnes odpůldne objevil se náhle na severních výšinách nad městem zástup jezdcův, v nichž však záhy od oddělení husitského, tábořícího u silnice — 18 — od Plas vedoucí poznán byl hlouček lehké jízdy Sirotkův. Proto uvítáni jezdci přátelsky; zabočili se silnice plasské na právo, objeli město v širokém oblouku pod nynějším Lochotínem a přebřednuvše Mži octli se brzo u Škvrňan, přeřízli i tu silnici říšskou, pak točíce se dále i klatovskou, projeli na příhodné mélčině Radbuzou pod Doudlevci a vyjeli na cestu Nepomuckou, kdež dospěli do ležení rot táborských, v němž se nalézal i vrchní stan vrchního vůdce kněze Prokopa Holého.

Projeli tak skorém celým ležením husitským, a hned na to roznesla se radostná zpráva po veškerém táboře, že ještě před večerem přitrhne do ležení vojsko sirotčí, vracející se z vítězné výpravy válečné z Pruska a Pomoří.

Novina tato vyvolala po všem táboře živý ruch. Se všech stran sbíhaly se větší i menší tlupy bojovníkův i žen jejich a ubíraly se zvolna ku plasské silnici aneb se stavěly na výšinách vévodících městu na straně jihovýchodní, odkud lze bylo Plzeň samu i vysočinu za ní k severu se prostírající přehlédnouti.

Na této objevily se již as dvě hodiny před slunce západem jednotlivé temné body a pohybujíce se pomalu směrem severovýchodním, blížily se k táboru husitskému. Byli to ztracenci vojska sirotčího. Brzo za nimi vynořili se menší zástupové harcující jízdy, za nimi pak teprv po delší chvíli vynikly na kraji obzoru čtyry temné dlouhé čáry, které se jako obrovští hadové ve směru rovnoběžném ku předu pohybovaly. Byly to válečné vozy husitské; v delších dvou vnějších řadách vozy krajní a o něco kratších dvou řadách vnitřních tak zvané vozy placní. V jednotlivých řadách byly vozy jedny s druhými spoutány pevnými železnými řetězy, mezi nimiž dvé i tré spřežení — 19 — silných vytrvalých koňův táhlo vždy jeden vůz.

Na široké prostoře mezi oběma řadami vozů placních táhlo pěší mužstvo sirotčí, pavezníci, střelci, cepníci a sudličníci, kdežto na vojích nalézali se jen vozatajové, ženy a děti a pak nemocní i zemdlení. Po obou stranách vně táboru vozového jeli dva silní zástupové jízdy.

Volně avšak předce dosti rychle rozvinulo se na vysočině mírně k východu se sklánějící veškeré vojsko sirotčí a míjelo ted právě město obležené zůstávající mu po levici. Na Čtyry sta bylo vozů válečných, a chřestot řetězů, dunění četných koní a těžkých železem mocně pobitých kol velikých vozů ozývalo se daleko a široko co hučení blížící se hrozivé bouře vší krajinou. Za dlouhými řadami vozů válečných objevily se teprv opět nové řady vozů picnich a komorních, na nichž se nalézala hojná ba ohromná kořist válečná, jíž Sirotci na tažení svém válečném dobyli a nyní s sebou do Čech přiváželi. Konec tvořila pak velká stáda bravu taktéž v zemích německých ukořisténá, jež Sirotci sobě a ostatním bratřím v táboře valně strádajícím co zvláště vítanou i vzácnou kořist a pochoutku velice vhod přiháněli.

Již obklopoval mohutný tah v dlouhém polokruhu na straně severovýchodní celé město. Jízda ubírající se dříve hned podlé řad vozových zůstala pozadu kryjíc tak zadní vozy picni a stáda bravu proti možnému výpadu z města, kdežto k danému znamení z rohů válečných rychlostí blesku čásf pěchoty uvnitř vozů placních dříve táhnoucí vstoupila ted na vozy, oživujíc je k boji připravenou posádkou.

Avšak nerušen v klidném tahu svém bral se obrovský průvod kolem města. Tiše a zasmušile — 20 — shlíželi obránci Plzně v těsných davech s pevných hradeb a bašt svých na míjejícího je nepřítele.

A opět zavzněly táhle rohy i zavířily bubny válečné, na prvních vozech vzedmuly se hrdě veliké prapory nesouce v černém poli veliký krvavé rudý kalich, a z tisícerých mohutných hrd^l vzezvučel teď velebný a úchvatný zpěv válečný Žižkpva chorálu: „Kdož jste boží bojovníci!" V tisícerých záblescích obrážely se při tom paprsky zvolna se sklánějícího slunce v četných zbraních i zbrojích husitských, kdežto země duněla hlasité pod ohromnou po svahu teď rychleji sestupující tíží.

V tom dostihly již první vozy ležení husitské.

Ohromující jásot a hřímavé volání v pozdrav vítal přibývající, kdežto s náspů a srubů proti hradbám městským sdělaných, hřímaly jim i všechny pušky a děla na uvítanou. — V nesčetných zástupech sbíhal se tu lid husitský, obklopoval veškerý průvod a u vítězoslávě vedl přitáhlé Sirotky dále k řece Mži, kterou tito z části přebředli a z části i po vorech překročili a dospěli tak konečně k silnici rokycanské i ku Praze vedoucí, kde se ihned rozložili polem.

.,.;-..-; m. -;; •:-••.-:.•••..• ''.'---. -•."••."•., 'A Vojsko táborské bylo mezi stranami kališnickými ležícími před Plzní nejsilnější. Ležení jeho bylo tudíž největší a prostíralo se na výšině mezi silnicí pražskou a nepomuckou. Skoro uprostřed něho na skrovném pahorku nalézal se veliký stan, s něhož hrdé vlál bílý praporec nesoucí ve svém poli červený kalich. Byl to stan vrchního hejtmana táborského kněze Prokopa Holého.

Vedle stanu po každé straně stál jeden z velikých válečných vozů, vedle nich pak řadil se v dlouhé čáře stan ke stanu. Před nimi však rozestíralo se veliké prostranství, z něhož se pak několikeré ulice ku straně východní rozbíhaly.

Od stanu hejtmana Prokopa bylo lze dobře protější město i celé jeho východní hradby přehlédnouti, jakož i výšiny severní a severovýchodní za městem. Od něho vinula se taktéž na pravá polní cesta vedoucí k blízkému svahu výšiny v směru k silnici rokycanské.

V ležení samém panovalo dnes neobvykléticho; byliť se obyvatelé jeho skorém všichni odebrali na uvítanou k přibylému vojsku sirotčímu.

Slunce zapadalo, a rozkládal se po krajině již večer, ana se těžká, hrubá, plátěnná záslona, zastírající vchod do stanu Prokopova odhrnula, a ze stanu knězova vystoupila vysoká postava ženská. Pokročila jen něco málo od stanu a zůstala pak státi. Kůžová záře rudých červánků oblévající celou oblohu a vši krajinu osvětlila jasné i vyšedší mladou Táboritku.

Byla to statná děva as dvaceti let, na ženu až mohutného neobyčejného vzrůstu, vesměs ale souměrných i ladných údů. Bujné tvary vnadné sklenutých ňader a štíhlý její laňčí vzrůst nemohl ani nevkusný krátký život tehdejšího oděvu ženského znesvářiti, a vynikaly plnou lahodou, dodávajíce celému zjevu dívčímu ráz vznešené krásy. Taktéž i tvář její, ačkoli neobyčejně pevných i výrazných tahů, prodlužovala se k sličnému oválu, korunována širokým i vysokým pěkným čelem, jež lemováno bylo bohatým tmavě kaštanovým vlasem splývajícím v zadu ve dvou silných vrkočích měkce až hluboko pod kříž. Svěží jemné vykrojené rty nyní něco málo pootevřené a pak temnomodré oči vyhlížející z pod měkounkých té— 22 raných řas s jasnoskvoucím leskem, dodávaly půvabnému obličeji výraz vážné opravdivosti a zároveň i zřejmé dobrotivosti a jemné mysli. Šat její byl zhotovený z tmavošedého jemného sukna i vynikal úplnou jednoduchostí zároveň ale na vojenský život v táboře i nápadnou čistotou i zachovalostí. Štíhlé boky její sepjaty byly koženým pasem, s něhož na dvou řeméncích splývala k levé straně neveliká koženná brašnička, z níž vykukoval složený tam běloskvoucf šat.

Pohlížela s napjatou pozorností v pravou stranu od stanu k polní cestě vystupující po svahu návrší do ležení i vedoucí k ní sem a zasláněla si při tom před rudou září již již mizícího slunce oči bílou plnou rukou svou.

Jasné čelo se jí při tom něco málo zachmuřilo, a nožka její oděná v úhlednou ženskou škorni po chvíli, jak se zdálo, marného vyzírání netrpělivé i hněvivé dupla do tvrdé půdy.

„Již jsou tomu skoro dvě hodiny, co přitáhli do ležení, a on posud nepřichází! Bezsrdečný, chladný člověk, jemuž opatření a rozložení surových jeho rot leží především jiným na srdci.

Ano, on musí dříve vykázati jim místa, rozděliti zástupy, opatřiti válečnou kořist, uděliti rozkazy, udati heslo — a pak, když vše již v pořádku, a Sirotci jeho všichni hoví si již pohodlně odpočívajíce, vzpomene si teprv na mne — na svou Ludmilu, která netrpělivostí již hyne, touhou již umírá, aby jej opět uzřela, spatřila po dlouhých čtyřech měsících a přitiskla k toužebným ňadrům svým." Toužila pólo hněvivě pólo však i lítostivě vnadná čekatelka. „Ten ošklivý lhostejný Jan! Ba věru, nezasluhuje té vroucí ohnivé milosti mé, kterou pro něj každá krůpěj mojí krve plane, a každý dech můj vřelý hárá. Neodmění - 23 — se mi nikdy za ni, ba ani jí neocení. A zasluhoval by, abych i já k němu lhostejnou a chladnou se osvědčila."

V tom zaslechla vzlálené hlasy. Zaléhal sice z pravice vzdálený lomoz přidušeně až ke stanu neustále, byl to hukot od zástupu bojovníkův z ležení přibylých Sirotkův, ted ale zaslechla pátrající dívka nedaleké zvuky lidských hlasů. Zbystřila své hledy a pozorné naslouchajíc naklonila něco stranou ušlechtilou hlavu svou. Nečekala tak dlouho, a na polní cestě vynořily se brzo lesklé přilby, s nimi vousaté mužské tváře, a za chvilku viděla již několik celých mužův beroucích se zvolna blíže.

Jakmile je dívka shlédla, prudce sebou hnula, a mocné cuknutí projelo jí celým tělem. „Tot on — on — již přichází!" Zaplesala radostné, a celá duše s netajenou neukrotitelnou vroucností vřelé nevýslovné lásky yyzírala jí ted! z lesknoucího se krásného oka jejího, zakotvujíc se neodvratně na předmětu její vášně. Radost zbarvila jí bělostné její tváře ruději planoucích červánků.

Muži zatím vystoupili na výšinu a blížili se rovným směrem k stanu.

A již jeden z nich vysoké postavy a v širokém hávu rytířském, upíraje neodvratně zraky svoje ku stanu, z dáli živé kýval rukou v pozdrav.

Opětovala rychle pozdravení, opakovala je zase a zase.

A teď se oddělil pozdravující ji muž od hloučku ostatních a rychlými kroky spěl ke stanu.

Dívka se blahostí usmívala, zachvívajíc se blahou nedočkavostí.

„Bud1 zdráva, Ludmilo má!" Zajásal mocným hlasem přibíhající muž.

Nemohla odpověděti. Zplanula v tváři-jako — 24 — růže a mocně má ještě jednou kynouc, odspéchala náhle, vidouc se pozorovánu od přicházejících všech mužův, nazpět do stanu, jehož opona ve vchodu zůstala odhražena.

Sotva se však octla v rozsáhlém stanu vůdcově, naslouchajíc za kratičký okamžik s vysoko se dmoucíma ňadrama a skoro hlasitě tlukoucím srdcem přibližujícím se těžkým krokům mužovým, tu se již ve vchodu mihla veliká postava rytířova, a on postihnuv v šeru stanu jediným pohledem ihned dívku svou, kteráž mu s jásavým výkřikem „Jene, můj drahý, milovaný Jene l" klesla na prsa, sevřel ji v rozestřenou náruč.

Pevně ovinul kolem ní mocné páže své a líbaje ji vroucné v čelo, přitiskl ji úzko na mohutná prsa svá krytá lesklým temně kaleným krunýřem, z něhož vynikal stříbrojasný vypouklý kalich.

Milenci trvali drahnou chvíli v objetí. Konečně pozdvihla dívka hlavu svou a s nevýslovně šťastným pohledem na muže srdce svého ovíjejíc šíji jeho svýma rukama pronesla rozradostněna: „Mám —mám té tedy konečné zase — ty divoký, nezkroceuý sokole, jenžs tak dlouho a tak daleko lítal na nebezpečných a odvážlivých výpravách. Co jsem se na tebe navzpomínala, co jsem se po tobě natoužila a za tebe se namodlila, aby té pán ostříhal na dalekých a nebezpečných cestách tvých."

„A Bůh slyšel modlitbu tvou a uvedl mé neporušena opět šťastné ve1 tvou náruč !tt Přizvukoval mladý rytíř milence své. „Tys tedy po mě toužila, jsi na mě vzpomínala? A zachovalas mi čistou, nepokalenou lásku i věrnost, pravda-li, Ludmilo?"

S pronikavým ohnivým pohledem do temnomodrého oka dívčina tázal se milenec.

— 25 — „Vždyť jsem ti tak slíbila, když jsem se před tvou výpravou s tebou rozcházela."

„A stála jsi v slovu svém? Svůj slib jsi i svědomité zachovala ?" Doléhal důtklivě rytíř Jan.

„Čapku! Jaké to podivné otázky? — Nezně svěcuj jimi tuto pro mne tak blahou chvíli, na niž jsem se tak nevýslovně, tak vroucně a tak dlouho těšila." S lehkou výčitkou prohodila mladá Táboritka. „Tys jediným předmětem tužeb a myšlenek mých, ty sám a vždycky. Netrap mě lichým podezříváním a vymýť všechnu škaredou nedůvěru již navždy z prsou svých!"

„Ludmilo, — odpusť, promiň mi. Považ mou plamennou lásku k tobě, srovnej k tomu v mysli dlouhou mou nynější nepřítomnost zde i vzdálenost od tebe, mé divoké řemeslo válečné i volný život v táboře; dále jsem sobě úplně vědom tvé neskonalé ceny — a pak se nediv a nic mi nezazlívej, že se o tě bojím i že žárlivě střežím lásku tvou ke mně."

„A mučíš tím, bláhový, sebe i mě zbytečně."

Namítla mu již opět s úsměvem udobřená milka.

„Jsem divoký vášnivý muž. Mým řemeslem je krvavá válka, živel můj hlučný boj a rozkoší největší krutá seč. Ač bojovník pro zákon boží a jeho svaté pravdy, pokálel jsem si v těžké službě leckdy již temnou skvrnou viny a hříchu ruce své — nešlo to jinak — ale tebe chci míti čistou i neskalenou, ty máš býti skvoucí a jasnou lilií, již chci chovati po celý život svůj na srdci ku své útěše a k svému štěstí!" Vroucné vyznával ohnivý bojovník.

„Jsem tvá, jsem a zůstanu ti věrná, ty však mi Jene, důvěřuj; bez víry není lásky a není, nemůže býti také štěstí." Připomínala slavné miláčkovi Ludmila.

— 26 — „Již ti věřím, věřím úplně." Sliboval jí pevně teď rytíř a slib svůj pečetil vroucím políbením na rty dívčiny. — „Dobrou noc! — Dobrou noc, knězi Prokope l" Zavznělo teď venku před stanem z různých mužných úst a „Pán provázej a ostřež i kroky vaše l" odpovídal k tomu hluboký zvučný hlas, a hned na to vstoupil do stanu statný muž mohutné postavy. Stanul na kratičkou chvíli u vchodn; brzo však oko jeho spřátelilo se s temnotou večerní ve stanu, a on postřehl stranou stojící milence.

„Tu jste si v náručí; myslil jsem si to."

Pronesl vesele i přívětivě. „Nuže, zde ho tedy opět máš, Ludmilo, po němž jsi tak nedočkavě a vroucně toužila; a houževná vytrvalost papežencův plzeňských nám ručí za to, že se tentokráte ani tak brzo spolu nerozloučíte." Děl dále í pokročiv do pozadí stanu, kde se nalézalo jedno- > duché polní lůžko, před nímž stál prostý stůl. \ Milenci od sebe odstoupili a přiblížili se zvolna oba k vešedšímu mužovi.

„Za to bych věru Plzeňským mohla býti skoro dobrou, kdybych nebyla tak horlivou kacířkou."

Zasmála se rozmarně dívka berouc od vstoupivšího do stanu muže železnou přilbu, kterouž tento s hlavy sňal, sedaje na polní lůžko.

„Hle, Čapku, takové máš ty naše ženy." Smál se. „Láska u nich všechno může. My se tu pachtíme již čtvrtý měsíc v těžkém zápasu, a ta lehkomyslná zrádkyné spřátelila a blahořečila by ihned protivníkům našim a to jedině proto, poněvadž jí poskytují možnost, spojenu býti po delší dobu s přítomným milencem."

„Aj, otče Prokope, ty mi Činíš křivdu; pravilat jsem, kdybych nebyla tak horlivou kacířkon." Hájila se živě mladá Táboritka. .

•'•"'•' • ' - 27 — „Nic ti nejsou platný tvé dodatky a ohrady; již jsi se podřekla a vyzradila pravé své smýšlení.

Hm, jsi mojí schovaukou, a já prý, jak někteří přes příliš horliví Táboříte mé viní, tajně přeju Plzeňským a šetřím jich v boji; dej pozor, ať výrok tvůj nestane se tobě i mně závažným obviněním. Mohli bychom pak oba sebe více zapírati, Táboři naši by nám přece neuvěřili."

„Hle, Jene, v jak výtečný rozmar přivedl jsi šťastným návratem svým i sama otce Prokopa.

Žertujeť, kdežto před tím již tak drahný čas se jen kabonil a broukal; pravím ti broukal zle na každého ba i na svou Ludmilu;" a žalobnice přitulila se vzdor žalobě své lichotivě k obviněnému pomáhajíc mu zároveň obratně, an si odepínal řeménky u svého krunýře.

„Oh, vy úlisné a chytré ženy; jak prohnané jste šibalky. Nemůžete-li poklesky a provinění své přímo upříti, chytře je zastíráte závojem aneb od nich hledíte šikovně pozornost naši odvrátiti k jiným výhodným stránkám svým. I ty's Ludmilo, taková úlisná kočička!" Udeřil lehce žertem kněz Prokop mladou dívku do tváře.

„Bublej, jen bublej, pěstounku můj, však vím, co vím a znám tě: ty svou Ludmilu přece jen návidíš. Za to ti ted1 sejmu těžký krunýř a ulehčím ti;" pravila snímajíc mu těžkou zbroj i odkládajíc ji na zem hned podlé lůžka. „Tak a teó° přinesu světlo a zároveň vám oběma i připravenou již večeři." A jako vítr zmizela v pozadí stanu za plátěnnou jeho stěnou. — I netrvalo dlouho a zjevila se opět nesouc v ruce jedné rozžatý, nízký, železný kahan, v druhé pak dvě mělké cínové misky.

A brzo na to postavila na stůl i větší hliněnou mísu s kouřící se krmí jakož i dvě velké číše s vínem a pak malý pecen chleba.

— 28 — : '\' ' "'* "*- '.' '• -t "" • v Oba muži přisedli k jídlu, při němž jim dívka ochotné přisluhovala.

Plamen hořícího v kahanci knotu osvětloval dostatečně oba muže, tak že my, an za jídla hovor beztoho vázl, poněkud důkladněji je pozorovati můžeme.

Kněz Prokop hověl si sedě na pohodlném lůžku. Jeho téměř obrovská postava vynikala však při tom i za dosti hrubým stolem. Široká mohutně vypjatá prsa nesla na silné šíji velkou a výraznou hlavu, označující se vysokým mocně sklenutým čelem, jež se i tím vyšším býti zdálo, že nebylo ohraničeno žádnými vlasy, ana celá vrchní leh knězova byla holá, věnčena teprv od uší a za spánky sporým, krátkým, černým vlasem. Za to obejímal obě tváře dlouhý a bujný plnovous, zakrývaje úplně širokou Prokopovu bradu a splývaje až daleko na prsa. Z hlubokých očních důlků vyzíraly velké černé oči s neobyčejným důrazem a silou, jakož i orličí nos dodával celému tomuto obličeji se vším ostatním jeho pevným výrazem ráz nevšední určitosti a neobyčejného ducha. V bílé čelo i bledé tváře vryly bouřlivá doba, v níž majitel obou žil a tak vynikající účasť bral, jakož i mnohé a závažné zápasy a namáhání duševní, nepopiratelnou i značnou již stopu svou ve mnohé hluboké vrásce a ostříbřily již mnohý jinak ebenové černý vous vynikajícím stříbroleskem. Velký vous, široká pleš a nápadné bledá plet dodávala celé hlavě přísného, skoro děsivého výrazu, který teď ovšem úsměvem a jasným pohledem značně mírněn byl.

Rytíř proti němu sedící, který byl taktéž přilbu i plášť svůj již odložil, byl mladý muž čítající něco málo pros třicet let. Jsa štíhle, vysoké, při tom ale dosti hřmotné postavy, byl by mohl zván býti i hezkým mužem, kdyby byl jeho hustý - 29 — kudrnatý vlas a krátký plný vous býval jen o něco málo temněji zbarvený. Takto ale, přecházeje silně do ryšavá i ;s mnohými pihami v usmědlé plné tváři, činil jinak pěkný, zakulacený obličej s pravidelným nosem a světlomodrýma, živýma očima méně příjemným, k čemuž jakýsi, řekl bys skorém lstivý tah a výraz kolem úst, jež tvořeny byly značně plnými rty, valně přispíval. Poněkud nestálý a plachý, při tom ale pronikavý pohled jakož i neustálá pohyblivost vtiskaly mu patrný ráz věčné neupokojenosti a neskrocené snahy jakoby po stále nových a nových cílech a záměrech. — Dívčiny jasné zraky spočívaly na obou jedlících s patrným potěšením spokojené, štědré kuchařky, ana vidí, že připravená jí plná mísa bleskurychle se prázdní.

Nerušila jich ani slovem, a teprv když oba dojedli a skorém současné po číších sáhli i statným douškem se posilnili, opět je oslovila.

„A. teď, když jsem vás oba nasytila a napojila, ovšem jen chudě a skrovně, jak to pravé v táboře zdejším možno — vypravuj nám konečné tlapku, o své výpravě. Hořím touhou i nedočkavostí, dověděti se o všech tvých příhodách."

„Vždyť jsi o nich již zpravena z občasných poselství, jež Čapek mne sem zasílal." Namítal jí kněz Prokop.

„Ach, to byly jen stručné a chladné kliky háky v hrbolatých Čapkových skoupozvukých písmenách — já bych ale slyšela ráda živá slova z Janových milých úst. Dovol otče, ať vypráví; ujde nám tak pěkně dlouhý již večer." Prosila vřele Ludmila.

„Tys přece jen ještě dětina — nu a ty tedy tíapku vypravuj, vždyť i já tě milerád poslechnu."

Povoloval s úsměvem kněz Prokop opíraje se pohodlněji o povýšené hlavy svého polního lůžka.

— 30 — Čapek se ještě napil z číše před ním stojící a obrátil se pak na pólo k Ludmile sedící v čele stolu jemu po pravici.

IV.

„Byla to při sám bůh památná a veselá jízda vzdor tomu, že mne smutné rozloučení s tebou, Ludmilo, při počátku jejím trochu rozladilo." Počal nyní vypravovati hejtman sirotčí Jan čapek ze Sán.

„Bylo mi tenkráte smutno i úzko, a zůstala .jsem v Praze tak osamělou jsouc jen se starým Bořitou v domku na Velkém tržišti Novoměstském úplně opuštěna. Tys odtáhl, Jene, s rotami svými již v polovici dubna, a otec Prokop vrátil se s poselstvím bazilejským od koncilu teprv 8.

května. Nic mi tedy, Jene, nezazlívej, že jsem ti učinila srdce těžké." Omlouvala se klopíc oči mladá Husitka.

„Aj, styo! se, Ludmilo," pokáral Prokop schovánku svou mírně a skoro ji jen škádle lehkou domluvou, „ty, sestra z obce Táborův a dítě vychované i uvyklé v ležení a na výpravy válečné!"

„I počasí nám z počátku valně nepřálo, však ani déšť ani sníh ani zmrazky nás nezdržely. Obvyklým důrazem a prudkým náběhem šlo to v před.

Nebyla to teakráte jen krátká vyjížďka ani domácí výprava, měla to býti daleká jízda, na níž po tvém návrhu i po tvém úmyslu, Prokope, měli jsme ztrestati pych a křivdy, jimiž nás vůkolní národové dříve co kacíře stíhali. Brzo protáhli jsme Moravou a octli jsme se ve Slezsku. A tam, kde ještě zákon boží čítá v celku jen málo přívržencův, nastala nám již tuhá práce. Za stálých bojů vtrhli jsme odtud do Poznaňská, do zemí krále polského — 31 — Vladislava, jemu na pomoc válčícímu s bratrem jeho Svidrigalem jakož i s těmi supy dravými, s německými rytíři. S nimi jsme se věru často zapotili, avšak i tu všude na poli válečném zavlál vítězně náš český kalich. Na počátku června vkročili jsme konečně do Nových Marek, kde se s námi spojilo vojsko polské pod Sendivojem z Ostrorohu, kastelánem poznaňským. A rychle to šlo stále ku předu. Jako v letu dobyli jsme dvanáctera dosti značných měst, poplenili šíré kraje a došli všude bohaté kořisti." Rozjařen vyprávěl živé sirotčí hejtman.

„Jen pevný Landsberg odolal vašim útokům."

— Připomínal mírně kněz Prokop.

„Poněvadž páni bratří Poláci jako vždycky příliš horkokrevní a nedočkaví byli nechtějíce vytrvale vyčkati. Kdybych já tam sám s našimi rotami byl mohl setrvati, byli bychom dojista brzo i na jeho pevných baštách vítězně zatkli prapor náš. Však nám neúspěch. u Landsbergu valné škodil hned dáleji na to. Dne 6. července položili jsme se táborem před pevné město Chojnici.

Jeho četní a věru statní obránci sbodření šťastným odporem Landsberských čelili nám vytrvale a s úspěchem. Landsberg a Chojnice jsou černé skvrny na skvělé této jízdě naší; obě města nám odolala, a po šesti nedělích hladem přinucen musil jsem zuby skřípaje dáti rozkaz k dalšímu pochodu a odtrhnutí od Chojnice. Tučným soustem za to byl pro vyhladovělé Sirotky mé bohatý klášter Pelplín, kterého jsme hned na to dobyli. Ku konci srpna vybojovali jsme město Tščov, jakkoliv silná jeho posádka chrabře je hájila."

„Ano, a tam to bylo, kde jsem se pro ukrutnost tvou, Jene, v pravdě na té horšila." Vpadla mu ted1 s nelibostí živě hlavou kývajíc Ludmila — 32 — do řeči. „Dal prý jsi tam kolik Čechův hrozné na hranici upáliti, bývalých to vyznavačův kalicha!

To bylo nelidské od tebe."

„Aj, citlivá holubičko, zadrž se svým káráním a spoř soustrasť svou pro hodné jí. Byli to přebéhlíci kalichu se zpronevěřivší, byli to zrádci české krve, kteří proradu spáchali na vlastním avém národu a zbraně se chopili proti rodným bratřím svým. Těch jsem nesměl šetřiti; naopak k vůli udržení kázně v řadách svých rot musil jsem je za příklad jiným hrůzně potrestati. Proto jsem je dal před tváří všeho vojska sirotčího do plamene vrci, v němž bídně zahynuli. — či bys ty sama mohla a směla co horlivá sestra Táborka a vyznavačka kalicha i samého mne šetřiti, kdybych ge vyznání svému zpronevěřil a na záhubu, bratří ostatních zbraň proti vám povznesl? Odpověz, Ludmilo!" doléhal horlivě čapek na mladou Husitku.

Tato sklopivši dříve již při důtklivých slovech hejtmanových oči své, povznesla je po malé chvíli znova k němu a pronesla pak vážně: „Kdybys se stal zrádcem kalicha, odřekla bych se té a klnula bych ti."

„Hleí, i já tak musil jednati. — Dne 1. září položUi jsme se táborem před Gdaňskem. Na oblehání tak velikého a značného města byli jsme však slábi, protož spálivše blízký znamenitý klášter Olivu i četné z vůkolních vesnic hnuli jsme se dále. — Až k ústí Visly zavedl jsem pak roty své. A kde před tím druhdy slavný náš král Otakar se octl přede dvěma věky s železnými pluky svými, tam Ludmilo s českými svými Sirotky, co vítěz a triumfátor stanul tvůj Jan čapek ze Sán opět — až u břehu dalekého Baltu!

— Bylo krásné letní ráno, když jsme s vozy svými — 33 — Válečnými dospěli na skalní prostrannou vysočinu, 8 níž nám lehká před námi se prostírající mlha další výhled bránila. Vysočina véak spadala příkře od noh našich dolů; a z hloubi té doráželo k uším našim divné hučení, jako hukot vzdálené a opět blízké bouře, jejíž rachot hromu neumlká, hlásaje neustále mocnou zlobu rozhněvaného boha.

Při tom cítili jsme chladný vlhký vzduch, v němž se příjemně i lehce dýchalo. Zatím vystoupilo slunce výše, lesklý větřík odvál mlhu, a před našimi zraky zaleskla se nezměrná a třpytná hladina věčného moře. Modrozelenavá, nepostihla plocha jeho čeřila se v nesčetných, hravých vlnách, a jen u břehu našeho příkrého a srázně skalnatého zdvihaly se mocně veliké vlny a jako věže a vysoké domy vyvstávaly a bouřily se ze hluboké tůně i valily se prudkostí neodolatelnou na náš břeh. Dostihly ho v jeku hromovém a vzdor své síle nezměrné a strašnému nárazu tříštily se co bubliny o ostré hrany a o pevný hřbet věkovitých skal. Vlna za vlnou se lámaly jak třtiny, klesaly roztříštěny do hlubiny, čeřily se a vířily v tisícerých vírech a proudech, šumíce v milionech pukajících bublin, v bílé pěně a stálém dešti nazpět do hlubiny řítících se kapek. Bylo to velkolepé, velebně děsné podívání, před nímž člověk bezděky klesal v prach, aby se pokořil skroušené před všemohoucností nejvyššího tvůrce, z jehož velkých děl jsme právě zřeli největší. Sešikoval jsem zástupy své na břehu, knězi vystoupili na vozy a hlásali tam slovo boží a skytali nám tělo i krev páně. Pak jsem kázal rozvinouti prapory naše se lvem v jedné a s kalichem v druhé straně a pasoval jsem na památku onoho velkého okamžiku přes dvě stě nejstatnějších Sirotkův za rytíře pobaltické. A konečně na nejvyšším paMatlce lidu. ZOI. 1. • 2 ~ 34— horku velel jsem na památku pobytu českých Husitův až u moře baltického navršiti vysokou kamennou mohylu. Ještě vzpomněli jsme pak vzdálené naší vlasti, našich velkých za svobodu víry mučenníkův, mistra Jana Husi a Jeronýma a pak za zpěvu „Kdož jste boží bojovníci" táhli jsme po břehu mořském dál a dál. Tenkráte jsem cítil, že ve svých rukou držím rydlo ocelové i že jím píšu jméno své ve světové děje do věčnosti, a prsa moje hrdě se pnula vzhůru, a oko moje a duch můj s pýchou hleděly zpět na celé mé právě vykonané tažení co na veliký, slavný čin."

„Velký, slavný čin vykonal jsi věru, Čapku, na oslavu svou a všeho českého národu," nadšeně mu přizvukovala unesená Ludmila.

„Mrzký je a protivný všechen hrdý pych Hospodinu, kterýž miluje pokoru a skromnost. A rozpomeň se, čapku, i na Ježíše Krista, an dí: Blahoslavení chudí duchem, nebot oni v království nebeském přebývati budou." Podotkl stručně ale významně kněz Prokop.

čapek se zamyslil, a zpod ryšavých jeho silných řas vyšlehl k Prokopovi krátký ale divoký nepřátelský pohled; hned se ale opět vzpamato val a pokračoval dále: „Za moře jsme dále nemohli, ono a nepříznivé zprávy ze zdejšího tábora o neúspěšném dobývání Plzně postavily tažení mému konečnou hráz. Z,.tím uzavřel Vladislav 13. září se Svidrigalem Utevským a německými rytíři příměří, brzy na to mír, a my se dali na cestu zpáteční k domovu.

Že i tu jsme čestné a slavné vykonali, viděli jste dnes sami. Skoro neoslaben se stejným počtem vozů válečných i bojovníkův vrátil jsem se dnes s kořistí ohromnou. Zlata, stříbra najdeš u každého z mých Sirotkův hojně, potravin a vzácných — 35 — nápojů okusí všechno ležení, a tučná stáda, bravo poskytnou nám všem důstatek masa. Kořist vzácnější musíme teprv sčítat a ocenit později.

Šíastná, požehnaná byla jízda má; kéž by vy jste zde bývali tak šťastni ve svém obléhání jako my!"

Končil ne bez lehkého úsměvu Čapek.

Klidně a tiše pohlížel na něho svým velkým, jasným okem kněz Prokop a když Čapek skončil, pravil: „Těším i já se srdečně z úspěchu tvých sirotčích rot. Oslavili jste jimi české jméno i kalich náš. Mimo to viděli v říši, že zbraně české opět nad nimi zvítězily, a bude to mocnou pohnutkou koncilu bazilejskému i všemu světu katolickému, aby s námi uzavřeli mír a čtyry artikule nám povolili. Proto schvaloval a odporoučel jsem výpravy válečné vojsk našich do vůkolní ciziny. Až se nás budou všude vůkolní sousedé báti, teprv pak vyhledávati budou s námi upřímný smír."

„A jak se mají zde věci vaše?" Tázal se teď čapek.

„To zítra uvidíš a poznáš. Svolám vojenskou radu."

„Tak mocné vojsko, a tak dlouho meškáte již bez úspěchu před hnízdem tím! Což jsme nedobyli na sta jemu podobných jako v letu?" Podivil se i vytýkal udiveně Čapek.

•'" „Dobyli, leč za jiných poměrů." TtĚe odvětil Prokop.

„Nuž a nelze-li Plzně dobýti, proč raději nezdvihnete obležení a neodtrhnete od ní?"

„Nemůžeme, nesmíme. Plzeň jest dnes poslední a jediná bašta katolíkův v Čechách. Musíme jí opanovati. Až jí dobudeme, pak teprv v Čechách zavládne všudy kalich i volnost zákona božího. A až všichni Češi přijímati budou pod obojí, pak se k nám vrátí opět zlatý pokoj a mír.

Pro ten vznešený cíl bojoval jsem všechny ony krvavé a nesčetné boje. Až staneme u něho, pak sestoupím opět milerád a šťasten s vozu válečného a z divé vřavy krvavých zápasů do tiché kobky své k písmu starého i nového zákona."

„A pak, otče Prokope, spojíš i nás k věčnému svazku lásky?" Ohnivě dodala Ludmila pohlížejíc s láskyplným zrakem k čápkovi.

„Až zavítá mír a volnost kalicha do českých vlastí." Potvrzoval Prokop svou výpověď.

„Až, až" — pronesl s úsměškem čapek — „nejprve však musíme míti Plzeň a o tu se bohdá teď rázně přičiníme." Po té vyprázdnil svou číši a zdvihl se ze svého sedadla zavěšuje si do pasu svůj těžký meč.

„Již chceš odejít?" Tázala se nelibé překvapená Ludmila. „Sečkej ještě."

„Nezdržuj ho — uvaž, že po daleké cestě je mdlý, a mimo to se již valně připozdilo." Připomínal kněz Prokop.

„Vždyť se zítra a po všecky budoucí dny shledáme opět." Těšil s úsměvem milenku čapek, který si bral teď svůj dlouhý aksamitový plást; pak si posadil železnou přilbu na hlavu a podávaje Prokopovi ruku svou pravil již na odchodu: „Dobrou noc, knězi Prokope."

„Bůh* tě opatruj." Odvětil mu tento.

„Smím Jana vyprovodit?" Tázala se zardívajíc se Ludmila.

„Jen až před stan, dál ne — jest již noc."

„Hned jsem zde opět." A provázejíc čapka, opustila s ním dívka stan.

Kněz Prokop hleděl za nima, a když se opona stanu za nima shrnula, objevil se na tváři jeho spokojený úsměv. „Jak je šťastna, že jej zde opět ; • • ••*•• • _ s? — má." Pronesl pak polohlasem. „Milují se upřímné a vroucně. Myslím, že mu klenot svůj, svou Ludmilu, mohu bezpečně svěřiti. Budeť jí mocným štítem a mocnou oporou na klopotné dráze vždy nejistého a záhadného života. Jet ovšem'Čapek dosud mladým, kvasícím se vínem, posud v něm vše vře a bouří, jádro je však dobré, a brzo, doufám, vyspěje v dozralého a dokonalého muže.

Kéž by s ním byla Ludmila šťastna; šťastnější než její nešťastný otec!" Poslední slova odumřela Prokopovi na rtech v jedva srozumitelném šepotu končícím hlubokým povzdechem. Zahleděl se na to do rudého světla kahance; brzo na to ale přejel si tvář bílou pěknou rukou svou a sáhl za sebe, odkud pravice jeho vyzdvihla velikou svázanou biblí. Položil ji na stůl, rozevřel ji a přitáhnuv světlo blíže, jal se v ní pozorně čísti. — Milenci zatím vystoupili před stan, před jehož vchodem nyní přecházel vysoký kopinník, hejtmanova to čestná stráž. Kráčeli zvolna přes volné prostranství před stanem. Nad nedalekou Radinou stál měsíc skoro v úplňku; avšak rozléval jenom matné světlo, poněvadž ve chladném nočním vzduchu rozkládala se po vší krajině lehká mlha.

Ludmila popošla jen as padesát kroků od titanu a pak zůstala státi.

„Ty se opět již chceš vracet ?" Tázal se jí Čapek.

„Nechci tě déle zdržovat, abys brzo přišel na lůžko — dnes potřebuješ odpočinku." Jemně dokládala Ludmila. „O, jak jsem blažená, žes opět zde, že tě zase mám!"

„I já," potvrzoval výpověd1 její vřele čapek.

„Však by spojení naše mohlo býti již úplné a stálé, krátce mohla bys býti již předrahou ženou mojí, kdyby nebylo tvrdošíjného uzavření pěstouna — 38 — tvého Prokopa, který spojení naše odkládati chce, až bude v zemi mír. Edy však ten vzácný mír se v Čechách opét zahostí?!" Toužil s nevolí & nedověrně sirotčí hejtman.

„Proto otci Prokopovi, Jene, nezazlívej — myslí to dobře s námi a chce jen mému blahu."

„Vím, že ty naň dopustiti nedáš."

„A jak bych směla, jak bych mohla při jeho lásce a péči o mne! Vždyť víš, že se mne co opuštěného sirotka ujal, a že jsem mu svým vychováním, svým opatřením a vším, vším povinna."

Vřele připomínala vděčná dívka.

„Však si tě vychoval ku své radosti a snad i ku svému prospěchu." Namítal Čapek.

„Aj, Jene, tyť Prokopovi jaksi nepřeješ a nejsi mu dobrý — a věru on tě tak velmi návidí a je ti tak srdečné nakloněn. Co tě proti němu poponzí? Svěř se mi." Vyzývala jej.

„Až jindy, Ludmilo — tedf by tě pěstoun My pohřešil — spi dobře, sladká duše moje a sni o roně."

„Dobrou noc, zítra ti vyprávěti bndu o svých snech — přijd1 brzo." Loučila se roztouženě mladá dívka.

„Přijdu, přijdu — spi sladce." Ještě ji přivinul ohnivě k prsoum svým a pak stisknuv jí raku, pospíchal po polní cestě ku svahu s výšiny táboru.

Ludmila vrátila se ihned do stanu. — V.

Rychlým krokem sestupoval Čapek od ležení Táboruv po táhlé stráni směrem severovýchodním k silnici rokycanské, odkud se opět tábor Sirotkův — 39 — na sever prostíral. Již viděl v ležení plápolati ohně strážné a mimo vol ne zatoužil po značném dnešním zemdlení po svém polním lůžku. Nalézal «e již v druhé polovici svahu, an zaslechl za sebou někoho rychle pospíchati. Zastaviv se obrátil se a viděl blížiti se k sobě spěšně mužskou postavu prostřední výšky i dosti silného těla.

Umínil si vyčkati pozdního chůdce a osloviti jej. Položil ruku na svůj meč a pozoroval rychle se přibližujícího. Byl již nedaleko něho a viděl, že oblečen je pólo jako měšťák a pólo jako venkovan, že po straně má meč a na hlavě nízkou přilbu.

„Kam tak spěšně, pozdní brachu?" Oslovil přicházejícího teď hejtman Čapek.

„Za tebou, statný hejtmane, abych té dostihl," odvětil mu zvučný hlas.

„Za mnou?" Podivil se překvapený Čapek.

„Co žádost tvá?"

„Abys mé prozatím dobrotivé vyslechl a dovolil mi tě provoditi."

S podivením pohlížel na mluvčího hejtman hledě se za mdlého svitu lunina dopátrati bližší podoby jeho. Viděl však jen kulatou tvář zarostlou černým, krátkým, plným vousem, kdežto zpod krátkého štítu u přilby vyzíraly dva temné ale bystré zraky. — Pokynul lehce hlavou a kráčeje opět dále, ale mnohem volněji než dříve, a nespouštěje pozorného oka svého s nenadálého soudruha pravil: „Pojď tedy a mluv."

„Jmenuji se Vintýř a jsem plzeňský měšfan.*Počal vyprávěti noční chůdce.

„Hoj?!" Zadivil se výhrůžlivé Čapek.

„Jsem však horlivý přívrženec kalicha." Dodával ihned Vintýř.

.Plzeňský měštan a horlivý přívrženec kalicha?

— 40 — Tot zavání přímo nepravdou a je holou nemožností.* Zastavil se čapek znova ve své chůzi.

„A předce je to ryzí pravdou." Klidně a neohroženě odvětil Vintýř. „Své pravé a ryzí husitství musil jsem ovšem v Plzni po dlouhá již léta skrývati pod rouškou horlivého katolictví.

Byl jsem tam usázely, měl jsem v městě svůj domek a svou živnost — jsem soukenník — a tak se mi nechtělo spíše opustiti rodiště mé. I když Plzeň vašimi vojsky obležena byla, umínil jsem si vytrvati v městě, mysle, že beztoho padne v ruce podobojích, a tito pak svobodu slova božího i kalicha v Plzni zavedou. Avšak hned z počátku zemřela mi ubohá má žena, brzy na to shořel i můj domek blízko hradeb stojící, a obležení města protahovalo se do nekonečna. V městě nastala bída ba i nedostatek potravin; mne k rodišti nic více nepoutalo; uzavřel jsem tudíž přeběhnouti k vojsku husitskému, k němuž mne již od počátku přesvědčení mé u víře táhlo. Za posledního výpadu Plzeňských uskutečnil jsem úmysl svůj, dal jsem se zajmouti Táborům a přestoupil k nim. Ihned druhý den na to splnil jsem svou nejdávnější i nejvroucnější touhu přijav opět po dlouhých letech večeři páně pod obojí a stav se bojovníkem božím pro svatý kalich."

„Jenjest-li to vše pravdou, co mi tuto díš?"

Vyjadřoval otevřené svou pochybnost hejtman Sirotkův stále nedůvěřivě k plzeňskému měšťáku pohlížeje. „A co žádáš na mně?"

„Tak trvám již více, jak dvě neděle v rotách Táborův. Avšak neuspokojila skutečnost mé naděje a očekávání. Nenalezl jsem u Táborův ani té horlivosti pro víru, ani té statečnosti a věhlasu v boji, jak jsem se domýšlel. Naopak surovost, sobectví a hrabivost, divokost a zemdlení i pohodlnost - -41y boji pro kalich se rozmohly a bují v řadách jejich. I sami hejtmani a vůdcové jejich stali se vlažní a ochablí v povinnostech i úkolech svých.

Tím vysvětlil se mi neúspěch zbraní husitských před Plzní. A hlavní vinu toho nese sám nejvyšší správce vojenský, kněz Prokop Holý."

„Tof smělý výrok." Prohodil Čapek leč dosti mírně k tak závažnému obvinění.

„Ale nejvýš pravdivý, jak jsi dojista u vnitru svém i ty sám, slovutný hejtmane, přesvědčen."

Tvrdil Vintýř směle dále, načež se na chvíli zamlčel, jakoby čekal na námitku čápkovu.

Když tento ale mlčel, patrně se obíraje posledními slovy Vintýřovými, pohlédl tento bystře k němu, kynul jakoby sám sobě spokojeně hlavou a mluvil dále: „Nechci proto déle setrvati v řadách Táborův.

Právě v čas a mně vhod vrátil jsi se dnes, ty statečný vůdce, ze své slavné výpravy, kterou jsis navždy pojistil v dějích českých slavné a nesmrtelné jméno. Ty bohdá prodchneš i celé vojsko husitské novým duchem, novou důvěrou i dáš obležení nepříznivému brzo nový šťastný směr s brzkým, příznivým výsledkem. K tobě mne táhne důvěra i jistotná naděje. Přijmi mě do řad svých Sirotkův. Souhlasím s vašimi zásadami u víře 'i ostatním smýšlení a rovněž vám chci statečně pro kalich i svobodu slova božího v duchu Žižkově bojovati."

„Je-li to upřímné tvé přesvědčení, tedy mne to těší, ale nerad mám, přebíhá-li stranník od strany své k jiné. Až tě uvidí Táboři v řadách našich, budou na tě nevrazili." Namítal Čapek.

„Ať si nevrazí. Mimo to mne málo kdo z Táborův zná; nemeškal jsem dlouho mezi nimi a pak jsem se jich stranil. Dovol ať vatou— 42 — pfm do rot vašich. Zároveň věz, že nepřicházím s prázdnou. Sebral jsem odcházeje z Plzné veškerý svůj stateček, který jsem si dříve nastřádal. Přijmeš-li mě mezi Sirotky, odevzdám ti celé jmění své. Nalož jím po libosti své — třeba ve prospěch společný svých rot."

„Tys podivný brach," zasmál se hejtman Čapek avšak nikoliv neuspokojeně.

„Tu, tu přijmi ihned zlato mé," nutkal podivín Vintýř odepínaje si široký kožený pás a podával jej Čapkovi.

„Tyt máš zrovna naspěch, abys se žhavil statku svého,* divil se tento, „a pás tvůj je značně těžký."

„Jeť v něm víc jak čtyři sta zlaťáků." Usmíval se teď samolibě i Vintýř. „Však jej, hejtmane, uneseš. Přinesla dojista více z bohaté jízdy své z Němec."

„Nuž, budiž, přijímám tvůj dar ve prospěch věci společné boje našeho i strany sirotčí, a ty vstup, an si toho tak vřele žádáš, do řad mých Sirotkův." Rozhodl ted čapek odhodlaně a rychle.

„Díky, vřelé díky tobě za to, statečný hejtmane. Hej, teď jsem došel svojí touhy i své žádosti, po níž jsem již tak dlouho a vřele bažil.

A nyní teprv budu moci bohdá i o Kalich zasloužilým se učiniti. Ve voj sté táborském byl bych zakrněl a stal se vlažným i k samému bojování pro kalich a svatou jeho víru."

„Tyť těžce a tuším i nezaslouženě obviňuješ Tábory." Namítal mu Čapek káravě.

„A ty zas Táborům nadržuješ a mnohé přehlížíš či lépe oči zamhuřuješ pro své upřímné i dávné přátelství s Prokopem Holým." Vyčítal dosti směle nový Sirotek Vintýř svému hejtmanu.

„Avšak jen prohlédni a především se bystře - 43 .— ohlédni kolem sebe. Uvykl jsem všechno kol sebe bystře pozorovati a pátraje pozorně, mnohé jsem za těch čtrnácte dní, co jsem teď byl mezi Tábory, prohledl. A tvrdím ti, hejtmane, bezpečné a rozhodně, že neúspěchem husitských zbraní zde před Plzní je z největší části a ba jedině jen Prokop vinen."

„Tyt máš nějak zvláště na kněze Prokopa zamířeno a jsi odpovědným jeho protivníkem."

Stýkal Vintýřovi s výčitkou ale ne dosti přísnou pek.

„Poněvadž toho zasluhuje. Jet nejvyšším hejtmanem všeho vojska; jeho vůle nejvíc ba skoro všechno platí; k jeho rozkazům hledí celé ležení, a on je tudíž i za vše zodpovědným. A ty vše bystře pozoruj. Pohledni na tu ohromnou spojenou moc všech stran kališnických, na ty četné vycvičené roty osvědčených, statných bojovníkův, uvaž, že čtyry měsíce již ležíte před nevelkým a neznamenitým městem, jakým Plzeň je.

Dále že je Plzeň dnes již jediným katolickým středem v zemi, zeje osamocenou, nemohouc doufati odnikud pomoci, an císař Zikmund daleko v Itálii a teď v Bazileji mešká na koncilu, a že na porazení Plzně právě podobojím mnoho ba všechno záleží, ano s poraženým městem katolictvo všechno v Čechách padá — a musíš, kdybys i nechtěl, nad nepokořenou Plzní hlavou nedovérné zakroutiti. — Prokop Holý, který vítězné velel ve světoznámých bojích u Oustí nad Labem, u Tachova a u Domažlic, který sám s Tábory svými zdoby val na sta pevných měst a nedobytných hradů, za čtyry měsíce nemůže pokořiti Plzeň, nevelkou Plzeň samotnou!"

„Není Plzeň samotná, podporují ji všichni katolíci v zemi, jet v ní mnoho pánův pod jednou _ 44 _ uzavřeno, kteří ji brániti pomáhají." Ospravedlňoval Čapek ale ne příliš horlivě.

„Víš, pane Čapku, k jakému já jsem přišel přesvědčení, pravím ti, pevnému ba skoro nezvratnému přesvědčení?" Děl te<I Viutýř uchopiv čapka za ruku.

„Nuže, k jakému?"

„Že Prokop Holý nechce, aby padla Plzeň, a proto není po dnes dobyta."

„Hoj, tyt obviňuješ Prokopa přímo ze zrady — tys brachu, příliš prostořeký." Pokáral jej teprv nyní skoro s nevolí sirotčí hejtman.

„A přede na tom stojím, co jsem pravil.'1 Směle potvrzoval Vintýř. „Kdyby padla Plzeň, jsou katolíci v Čechách na dobro poraženi a celá země přizná se ku kalichu. Od té chvíle, jakmile nastane jednomyslnost a jedno vyznání u víře v zemi, přestanou i všechny boje a války. Rozejdou se roty válečné a nastane opět svatý mír.

A v míru nepovede pak prostý kněz, jakým Prokop je, hlavní ba rozhodné slovo v zemi. Musí se pak vrátit tiše k bibli a ku svým modlitbám.

To Prokop dobře ví a dávno již náležitě uvážil.

I byl by bláhový, aby otěže a žezlo vlády celé země z rukou svých pouštěl a se přičiňoval úsilně k tomu, by klesl nazpět v nicotu a nemohoucnost svou dřívější."

„Ty mu křivdíš, znám Prokopa již od mnoha let. Není panovačný ani sobec, ačkoliv mu osudy jeho k tomu dosti příležitosti již poskytly i skytají." Zastával se kněze Čapek.

„Oj, věř ty jen jinému." Přemlouval Vintýř neúnavně. „Jeť Prokop chytrý a opatrný jako had. Hlas lidu je prý hlas boží — a víš, co jsem od lidu plzeňského vyprávěti slyšel? Že prý Prokop Plzni neublíží, an od té doby, co v Ba— 45 — zileji y čele vyslanectva Čechův ke koncilu meSkal, s otci církevními je srozuměn. Slíbil prý, Čechy opět uvésti do lůna církve katolické, a za to přislíbili mu tam opět páni kardinálové a biskupové pražské arcibiskupství."

„Mrzká to lež a planá pohádka hloupého lidu."

Pohrdlivě odsoudil obvinění toto Čapek. „Proti takovýmto pomluvám je Prokopovi pevnou pavezou jeho neúhonná jako křišťál čistá povaha."

„Jako křišťál čistá jeho povaha? Hahaha!"

Zasmál se rozpustile Vintýř. „Jako křišťál čistý!

— I o tom bych ti mohl zazpívati veselou písničku, statečný hejtmane, že mluvíme právě o čistotě. Prokop je kněz, byl mnich a přislíbil na věky poslušnost církvi, stálou chudobu a čistotu.

Seznámil jsem se náhodou s bývalým vozatajem na Prokopově vlastním válečném voze, a ten mi vyprávěl veselou pohádku o té Prokopově neúhonné čistotě. Máť prý u sebe Prokop jakousi schovánku, jíž se co opuštěného sirotka z milosrdenství ujal a si vychoval. Schovanka jeho dospěla teď ve vnadnou krasotinku, kteráž Prokopa neopouští a všude provází a i teď v ležení zdejším s ním mešká."

s Mešká, mešká" — potvrzoval s plamenným pohledem na Vintýře Čapek — „a co dále?"

„A vozataj mi tvrdil, an dojista mnoho shlédl, co se na pochodech i v ležení ve voze dalo, že prý kněz Prokop sličné své schovance je více nežli jen pečlivým pěstounem."

„Ustan, zlosyne, v mrzkém utrhačství svém, sic tě schvátí zloba má!" Zahřímal teď mocně Čapek k Vintýřovi uchopiv jej za prsa.

„Pro veliký bůh, hejtmane, vzpamatuj se a pust mě! Tvrdím to, co mi vozataj svěřil. Snad lhal, muž dosti být. Vyprávím ti však jen, co jsem — 46 — slyšel. Nechtěl jsem té rozhněvati." Vymykal se Vintýř.

Čapek jej opět pustil a zahroziv mu pravil pak násilím se nutě k mírnosti: „Příště se měj na pozoru s hnusným podezříváním, s tím mezi Sirotky neobstojíš."

„Činíš mi křivdu, statný Čapku. Nechci nikoho podezřívati, tím méně pak křivé obviňovati.

Jsem však přímý a otevřený muž, který co na srdci to na jazyku má. A proto ve vší důvěře tobě sděluji své smýšlení i přesvědčení. A to mi z prsou a mé mysli nevyrveš. I jsem přesvědčen, že kdyby jiný zde byl velel na Prokopově místě, některý z vás ostatních taktéž zasloužilých i slovutných hejtmanů, ba kdybys ty zde byl co vrchní vůdce rozkazoval, Jene čapku ze Sán, že by Plzeň dnes byla již husitskou; a vy všichni meškali byste tou dobou již u svých útulných domácích krbů, u drahých žen i dítek kochajíce se v požitcích trvalého a konečného pokoje i míru opět v Čechách."

Vintýř se teo! odmlčel; avšak ani hejtman čapek ničehož nepodotýkal ni nenamítal, a proto po malé chvíli Vintýř, když byl bystře pohledl na zamračeného i zamlklého Čapka, promluvil opět: „Ba pokud kněz Prokop bude v čele husitských vojsk a všemocným nejvyšším hejtmanem, dotud nebude míru v zemi, a stálý boj i hrůzný zápas neustále ničiti bude krásné vlasti tyto, i všechen šťastný život rodinný a občanský v cechách bude nemožný. Běda dívce, která má ženicha svého v rotách válečných a doufá T brzký jeho návrat a ve spojení s ním — ubohý hoch milenec, který očekává, že tento boj zde před Plzní bude poslední a po něm že nastane klidný pokoj, a on se vrátí ku své nevěstě, aby jí ruku podal. Plzeň — 47 — ještě dlouho nepadne a padne-li, tož yás povede Prokop opět v jiné věčné, stálé boje,' aby se na ; •• rozbouřeném moři co potřebný a nutný kormidelník na lodi české udržel, jiným dovednějším a stateč, nějším plavcům vyniknouti nedaje."

„A ted již dost těch jedovatých řečí, prostořeký mluvko, sic ti zacpu utrhačná tvá ústa mečem svým." Zahrozil mu divoce Čapek ze Sán.

Vintýř se zalekl, pohlédl jakoby ustrašené k hejtmanovi a pak svěsiv hlavu a povzdychnuv pravil: „Nepravě mě soudíš. Co jsem dél, plynulo mi z úst co nejsvětéjší přesvědčení mé, a je i pravdou svatou, jak se pevně domnívám. Ty však se proto na mě horšíš a zlobíš; nechtěl jsem tě pozlobiti, proto již umlknu a vrátím se raději opět do ležení Táborův; mámť ve voze, k němuž mé přidělili, leckterou mi ještě milou věc. Tu si zítra vezmu a as k poledni ohlásím se ve tvém stanu, abys mě vřadil mezi své Sirotky. Smím tak učiniti, hejtmane?" Tázal se skroušeně teď Vintýř.

„Smíš," odvětil krátce Čapek a skoro i nevlídně.

„Ještě jednou tě prosím, bys prominul nelíčeným i otevřeným slovům mým, jimiž jsem tě nechtě pohněval. A spi dobře na zasloužených svých vítězných vavřínech poprvé opět před Plzní. Dobrou noc." Přál Vintýř zůstav na cestě státi.

Čapek k slovům jeho více neodvětil a jen mu pokynul lehce hlavou kráčeje po své cestě dále.

Vintýř postál ještě chvíli na místě, pak ale obrátil se a ubíral se volně opět zpátky k Táborům.

Za to hejtman Čapek jakoby vnitřním nepokojem puzen spíše zostřil kroků svých. Strážné ohně jeho Sirotkův již plápolaly na blízku. Po — 48 — chvíli mlčeni zaznělo polohlasitě se rtů hejtmanových: „Je to zrádce, vyzvědač aneb prostořeký mluvka? — Avšak rozbouřil ve mně divoké myšlenky. A kus pravdy věru v mnohých jeho slovech nechybělo, i v mnohém o Prokopovi nesoudí nepravé. Však v jednom mu utrhá, utrhá mrzce — s podezřením vzhledem k Ludmile. — Ne, ne, to není pravda! Ludmila, ten anděl s oním čistým nezkaleným okem, s nebeskou, nevinnou svou tváří, ta mne neklame! To němuž být! Kdyby však přece?

— Kdyby Prokop jí snad nevědomky strojil úklady — pryč, pryč černá, šeredná myšlenko, neznesvěcuj mi mou důvěru a lásku k ní! — — Byl to úkladník, byl to mrzký štváč a zlosyn, který i mé samolibosti lichotil a pochleboval, slavě ošemetným slovem činy mé válečné. Hoj, lotře, měj se na pozoru, ať tě zítra nedám pověsiti! Leč zadrž, Čapku. Vyzvědači a zrádci nasazujíce sami pro nemnohý groš hrdla svá, nesvěřují a nevnucují nám hned po mnohých stech zlaťáků. A věru zlato Vintýřovo je dobrého i těžkého zrna, cítím je v pasu jeho pořádně. Ne, ne, Vintýř zrádcem nebude, ale přepjatý podivín a zapálený pro věc kalicha horlivec — však jej budu pilné a bedlivě stopovati a uvidím i poznám brzo pravý jeho cíl i úmysl. Zatím podržím zlato jeho a přiložím je k bohaté své z Němec přivezené kořisti. Hezky se ten stateček můj zmáhá.

V Praze uložena je hezká částka peněz v dome mém, na svém voze tu mám malý poklad, něco se ještě najde — s tím se vším si bohdá s Ludmilou zařídíme pěknou i utěšenou domácnost." A přes rudě ozářený strážným, blízkým ohněm obličej Čapkův přelétlo spokojené usmání.

.Kdo to? — Udej heslo!" Zazněl teď drsný mužský hlas.

.Sirotek od Baltu l* Odpovídal zvučně čapek.

— 49 — .Pojí blíž a projdi." Zvala jej sirotčí stráž.

Čapek došel až blízko k ohni.

„Tys to, vůdce, sám?" zadivil se Sirotek.

„Já, bratře."

„Myslil jsem, že již dávno spíš ve svém stanu."

„A nyní vidíš, že bdím jako ty jsa na obchůzce. Bud1 bedlivý, bratře, na stráži své."

„To budu, hejtmane. Dobrou noc."

Leč Čapek chvátal už opět dále k blízkým stanům Sirotkův.

VI A bylo-li živo a hlučno po táboře husitském před Plzní v den slavného návratu Sirotkův z jízdy až k moři baltickému, bylo v něm ještě hlučněji hned za předpoledne v den následující na to.

Tratila se dnes podobné hned z rána výprava válečná, tentokráte však bratří Táborův. Leč v jakém stavu!

Vypravili byl kněz Prokop Holý hned v druhé polovici září silný zástup vojska táborského sestávající ze 1400 pěších, 500 jezdcův a příslušných vozů válečných pod vedením hejtmanův Jana Pardusa z Horky a Jana Řítky z Bezdédic za příčinou pícování a hojné kořisti veškerému mužstvu před Plzní ležícímu už velepotřebné do sousedních Bavor. Válečné této jízdě dařilo se z počátku dobře; sehnalif brzo velikou kořist a vraceli se potěšení nad hojným lovem opět do cech, když tu u vsi Hiltersriedu od sebravších se Bavorův i četného lidu selského vedených rodilým cechem panem Hyncem Pflugem bojem podstoupeni jsou. Nečetné vojsko české bylo přesilou — 50 — rozzářených ode dávna na Čechy Bavorův takřka umačkáno, bránilo se však do poslední síly zoufale, tak že zůstalo 1177 mrtvých na bojišti, a 330 těžce raněných se octlo v zajetí Bavorákův; mimo to ztraceny nejen všechna kořist, ale i veškeré vozy válečné; skrovný zbytek celé výpravy, nejvíce jezdci, s oběma nešťastnými vůdci protloukl se jediné do cech nazpět a přibyl dnes uštván a pronásledován ještě po celé cestě zpáteční lidem bojovným četných katolických pánův kolem Plzně sídlících do ležení husitského. Zde však neutěšený a smutný návrat nenadále přibylých vzbudil pravou bouři. Ubozí poražení přivítáni velmi nemilostivé a právě od nejbližších jim soudruhův bratří Táborův přijati jsou se zlobou, pohanou a nelibostí, jíž ani nezasluhovali.

Ovšem návrat a výsledek výpravy táborské u porovnání s teprve včera s takovou slávou a tak bohatou kořistí vrátivší se výpravou Sirotkův byl velmi nepříznivý. Nad to trpěli Táboří již velmi nedostatkem všech potravin a skládali pravé dověrné své naděje v brzkou hojnou kořisť výpravy své, a tu vrátí se tato potřena, zbavena všech vozů, bez žádoucí kořisti, pokryvši nepopiratelnou a nesmazatelnou pohanou proslavenou pověst válečnou všech Táborův mezi sklamané, na hojnou kořisť se těšící bratry.

Místo soustrasti dostalo se jim v ležení hojných i plamenných výčitek, místo politování kousavého výsměchu a pohanění, místo přátelského přijetí a nutné jim umdleným i na mnoze raněným a churavým pomoci plného opovržení i nenávisti. Celý tábor husitský byl proto dnes vzhůru, a nevole v něm vrcholíc a přiostřujíc se nejvýše a nejpříkřeji proti oběma vyvázlým nezdařené výpravy vůdcům, brala již k poledni na sebe divoký — 51 — ráz nebezpečné podrážděnosti myslí ba skoro pobouření v táboře.

Na nejzazším západním konci ležení Táborů?, na malém pahorku nad silnicí nepomučkou proti kostelíku svatého Mikuláše stála i ležela před svými stany kolem velikého zaníceného ohně četná tlupa lidu sestávající vesměs z Táborův a jich žen.

„Hanba, věčná hanba vám všem, kteří jste se vrátili z potupné té jízdy." Horlil vysoký a ramenatý as padesátiletý Táborita stojící zároveá s několika jinými Husity u ohně, za nímž na druhé straně ležel bledý taktéž husitský bojovník, jehož levice visela v hrubé, plátěné pásce, kdežto vojín halil ostatní část těla pečlivé v široký ale již sešlý plášť. „A kdybyste na dvaceti jiných jízdách a bojích chovali se jako lvové, nesmažete nikdy již to bavorské bláto se sebe."

„At tě bůh tresce za ta jedovatá slova, Tvarohu!" Zalirozil raněný vojín vášnivému mluvčímu svou zlostí chvějící se zdravou pravicí. „Avšak dej si pozor, říká se, dnes mně, zítra tobě, a pro tu tvou ďábelskou zlomyslnost bych ti věru přál, aby i tebe potkala podobná nehoda, jako stihla nás."

„Toho nám nepřej, Kuneši,* zakřikl jiný bojovník raněného, „několik takových válečných výprav, jako ta vaše byla, a veta by bylo po Táborech v Čechách. Pravda je to svatá, špatně jste se drželi."

„Kdyby kněz Prokop nás ženy tam byl poslal, dojista bychom to byly lépe vyvedly." Vmísila se do řeči teď statná Táboritka, kteráž u kotle nad ohněm visícího stála a bedlivě v něm vařící se krmí míchala, při čemž ovšem své oči i uši všude měla.

„Aspoň bychom se nebyly spustily svých vozů a byly bychom s těmi se vrátily." Připojovala - 52 — k tomu jiná starší žena, kteráž taktéž u ohne seděla spravujíc obstarožní jakés roucho.

„A přece máš při tom, statný Eunši, z pekla štěstí." Mísila se opět kuchtička s rozpustilým smíchem do hovoru. „A to sice myslím tak, poněvadž už tvá nebožka Bára nežije. Nebot kdyby ta zde ještě byla, byla by tě dnes přivítala za tvé hrdinství v Bavořích notným výpraskem. Bylat to — dej jí pán bůh radost věčnou — řádná žena a uměla s vařečkou i válečným cepem stejně dovedně zacházeti; cepem by byla dnes tebe pomilovala."

Hlasitý smích provázel slova prostořeké Husitky.

„Však byste vskutku měli všichni veřejné býti před tváří všeho vojska potrestáni na příklad všem nestatečným zbabělcům. To byste zasloužili; nebot co vy, nedokázala ještě žádná táborská výprava." Kousavě tvrdil Tvaroh.

„O kéž bych vám všem mohl ta prostořeká ústa zacpat!" Zuby skřípaje zabouřil raněný Kuneš.

„To věřím, že by sis to přál." Smál se surově Tvaroh. „Bylo by to pohodlné, jen že to nemůžeš. A bude se o tom mluvit stále, neustále a hodně nahlas, opět a opět a po celém táboře, až budete pohnáni vy a vaši čistí hejtmani k veřejnému soudu i k odpovědnosti."

„Ba na hejtmanech Pardusovi a Řítkovi leží největší vina, mnohem větší než na ostatním mužstvu." Vmísil se teď nový řečník do hovoru, hubený to dlouhý, něco přes třicet čítající muž.

„Tys, Bruse, uhodil hřebíku na hlavu!" vykřikl rozpustile Tvaroh.

.Neobviňujte a nesuďte, když věc neznáte a ani přítomni jste nebyli." Zakřikl je hněvivě Eunei.

„Nejen hejtmani, my všichni činili jsme, co jen — 53 —bylo možného. A škoda věčná té statečné i hodné brvě, jež za vás nevděčné a neuznalé hubaře, kteří zde seděli jste pěkně v suchu a teď si nehodou naší nečistá svá ústa vyplakujete, na polích Hiltersriedských vytekla. Šli jsme vám pro obrok, sehnali jej, nasadili proň svou kůži a když slabí jen počtem desateronásobnou přesilou nepřátel jame byli takřka utlačeni, a jediná šestina vrací se na smrt vysílená k vám, odměňujete se nám úšklebkem a čeruým nevděkem. Vám, vám. buď hanba za to!"

„Vizte jen tu nestydatost v řeči tohoto reka!"

Rozkročila se teď za ohněm proti Eunšovi kuchtička podpírajíc si statné své boky. „Oh povídám, nebožka Bára na tě!"

„Omývej tu vaši a vašich vidcův neschopnost a zbabělost, jak chceš — přede ji nikdy neomeješ."

Odpíral hubený Brus Kunšovi proti němu dlouhou svou rukou záporně ve vzduchu šermuje.

„A já řku, bratří, před soud s těmi lotry.

Požeňme je před vrchní vojenský soud, at se Pardus a Řítka zodpovídají před veškerou vojenskou radou!" Navrhoval divoce Tvaroh.

„Dobře, dobře máš!" Znělo v souhlas se všech stran. „Požeňme je před soud — ukáže se, kdo je vinen!" Přizvukovalo skoro všechno.

„Žeňte je před soud, ale před spravedlivé a věci znalé soudce, a objeví se dojista, že všem nám křivdíte." Mručel hněvivě sám k sobě Euneš.

„Slyšíš, Tvarohu, ten tvůj návrh zasluhuje, aby došel vyplnění." Vmísil se teď do řeči opět jiný Tábor s dlouhou šedivou bradou ale statných a širokých dosud plecí, jehož jiskrné oko na odvážlivost a smělost ukazovalo.

„Vyplnění jeho, statný Prachu-, závisí od nás.

Shlukněme se, odeberme se ve hlučném zástupu k vrchnímu polnímu správci Prokopovi Holému a zjevme mu svou vůli, aby Pardus a Řítka postaveni byli před vojenskou radu." Rozpřádal horlivě Tvaroh dále návrh svůj, jemuž uznání Prachovo lichotilo.

„Ovšem tak by to šlo." Přikyvovali i jiní Táboři.

„Šlo by to snad — kdyby nebylo pravé toho osudného kdyby—" Ušklíbl se jedovaté dlouhý Brus hodně hlasitě.

„Jaké kdyby tady může váznout, když my všichni budeme chtíti?" Nadýmavěv tázal se Prach.

„Kdyby hejtmany Pardusa a Řítku nesoudili opět sami hejtmani l — takové je to kdyby."

Pronesl krátce Brus s úšklebkem. „Brus má pravdu," přisvědčovala mukuchtička Maruše, .havran havranu očí nevyklove. A kdyby i kněz Prokop na krásně připustil, aby Pardus s Řítkou postaveni byli vůbec před vrchní polní radu, vylíčí jim oba čistí vůdcové výpravu svou tak jasně i světle, že jim ostatní hejtmani vlasu na hlavě nezkřiví. Yždyt i sami sobě v možné nehodě krýti musí kůži i záda."

„U všech papežencův! Což jsme my již tak docela a na čisto prodáni, že vůle lidu a obce neplatí nic, a jen hejtmani sami námi po libosti vládnou?'' Vypukl zlostné Tvaroh.

„Vládnou, vládnou!" Ozývaly se mnohé hlasy.

„Pak vládnou ale nespravedlivé a to nemusíme snášeti." Rozkřikl se předešlý mluvčí.

„A co máme činiti?" Tázal se Brus.

„Bude-li třeba i hejtmanům ee protiviti! — Já mám již dost té protivné železné kázně, jakou zde již na čtvrtý měsíc sepjat jsem. Však beztoho nás k ničemu nevede, aspoň ne k cíli. Již přes čtvrt léta civíme zde před tím zapeklitým — 55 — hnízdem bez výsledku. A kdo je tím vinen? My snad, kteří plníme poslušné každé slovo hejtmanův a pohotově jsme každé chvíle k boji a k útoku ?

Neschopnost vůdcův našich ochromila nás, tak že Plzeň posud nezlomena pyšné nám vzdoruje!"

„Pravda, pravda," ozvaly se jednotlivé hlasy.

„Proto mám za to," pokračoval rozjařen a všeobecným souhlasem osmělen Tvaroh dále, „že bude dobře, promluvíme-li my prostí, zkrátka.

obce, jednou vážně s hejtmany, a k tomu se hodí nejlíp nynější případ s Pardusem a Ěítkou."

„A pak dnešní den." Ozval se za Tvarohem jasný a zvučný hlas. Přítomní se obrátili a shlédli nově příchozího k tlupě táborského bojovníka, který jakkoliv se na vlas ostatním podobal, přece nad ně dosud valně zachovalým šatem a pak patrným tělesným blahobytem vynikal nesa před sebou slušně kulaté bříško, které kožený pás s mečem ovšem poněkud stěsnoval.

„Ah, tys to Vintýři?" Pronesl skoro nevrle nad tím, že byl vytržen, Tvaroh.

„Já, statný Tvarohu." Stavěl se mu tento po bok. „A ve všem všudy s tebou souhlasím a podporuj u tvůj návrh u bratří co nejsilněji a dodávám, že se k vyplnění jeho hodí nejlíp již dnešní den. Na dnešek odpůldne je svolána velká vojenská rada ku knězi Prokopovi; k té se všichni hejtmani dostaví, tedy i Pardus s Řítkou. Až budou pohromadě, pojdeme za nimi a předneseme jim naše žádosti."

„Edo se toho ale odváží?" tázal se nesměle Prach. „S knězem Prokopem nejsou žerty, zvláště když předsedati bude velké radě."

„Aj, aj, Prachu, tys tedy také jen bázlivý zajíc? Měl jsem tě za statečnějšího a odvážlivéjšího." Vysmíval se Tvaroh.

, — 56 — „Však i Prach se rozpálí, až uslyší nejnovější novinu z našeho tábora." Vyprávěl nyní horlivě Vintýř. „Slyšte, bratří! Jak známo, leží pan Pribík z Klenového s lidem svým na straně západní před městem. Dnes ráno přibyla do ležení jeho ze Stříbra dlouhá řada vrchovatě naložených vozů se všeho druhu potravinami. Každý přál to tučné sousto Přibíkovým lidem mysle, že se jeho lid lecčíms i s námi ostatními sdělí. Jaké však bylo podivení Klatovských, Sušických a Píseckých, kteří hned vedle polem leží, když za ochrany všeho lidu Přibíkova vozy jely přímo ku bránám plzeňským a v nich i zmizely!"

„Jak že? Toť by byla šeredná zrada! To není možná! To by Pribík neučinil!" Znělo ze všech stran.

„Ba již učinil!" Tvrdil hlasitěji Vintýř. — „Doprovodil vozy s lidmi svými ku bránám, sečkal tam, až poslední vůz v městě zmizel, a pak dav zazvučeti v rohy vesele odtáhl směrem ku Stříbru, nechávaje ležení své pustým a prázdným. Nejspíš se již dlouhého obléhání Plzně nabažil."

„Ošemetný zrádce! Padouch Pribík! Mor na zpronevěřilce kalichu! Pomsta, pomsta mu!!" Hučelo to divoce a vztekle v tlupě množící se každým okamžikem přilákanými z blízkých stanů novými bojovníky.

„Hej, tu máte také takového hejtmana!"

Křičel Tvaroh.

„Prodáni jsme, zrazeni jsme — naši vůdcové nemyslí to s námi upřímně." Volal zlostné neohrabanou těžce vyslovovanou češtinou nově přišlý jeden Táborita.

„Však se prodat ale nedáme, bratře Šleinici."

Odporoval rodilému Němci Slezákovi Táboru Brus.

,Musíme se brániti a proti zrádcům spiknout."

-57 „Za zradu Přibíkovu nemohou ale ostatní hejtmani." Hájil jeden z přítomných vůdce husitské.

„Máš je všechny stejné, dnes ten a zítra učiní to onen!" Odpovídal jiný.

„Pojďme na Prokopa, na kněze Prokopa, at potrestá zrádce i ať zví naše úmysly a naši vůli".

Hučelo to teď mocně z více stran.

„Dobře tak l" Zmocnil se Vintýř živé slova.

„Pojďme na Prokopa a zjevme mu vůli sypu. Obléhání Plzně musí se jinak vésti, statněji a rozhodněji — sice Plzně nedobudeme. Pardusa a Řítku musí vzorné potrestati všem na příklad za jich nestatečnost a zbabělost. Také Přibíka na Stříbře musíme za zradu jeho pokořiti, jinak následovati mu budou ve zradě jiní."

„Pojďme k Prokopovi! — K Prokopovi, k vůdci."

Volalo se ze všech stran.

„Avšak stůjte a slyšte ještě! Půjdeme k Prokopovi Holému, půjdeme tam ještě dnes, ale ne teď hned. — Teď se najezte a posilněte a pak se rozejděte po všem ležení a svolejte sem veškeré muže všechněch rot, sem na tento konec tábora. A až se shromáždí hodně četní zástupové,v a odpůldne u kněze Prokopa rada polní bude pohromadě, pak se odebereme k nim zvolivše si řádného řečníka."

„Já si s ním sám promluvím, nechtě mne mluviti." Vyžadoval si pyšně Tvaroh.

„Dobře, dobře mluvíš, Vintýři. Učiňme, jak Vintýř mluví. Teď k jídlu a pak k dílu teprv!"

Souhlasili všichni. A tlupa počala se rozcházeti.

„Tvarohu!" Zastavil Vintýř smělého Táboritu.

„Až pojíš, vezmi si ještě as tři muže, a až se zástupové sejdou, vyvalte z posledního stanu mého ty tři soudky uherského. Než půjdeme k Prokopovi, musíme si dodati smělosti a propláknouti hrdla."

„U všech papežencův! Ty máš ve svém stanu — 58 — '.' * '"/ ,'•''• '\'' ',v;'j' " '-' ' tři soudky vína?! Jsi kouzelník anebo sám ďábel?

— Všechna krajina je vyssáta a vykořisténa, a on takřka vydupe ze země tři soudky a dopraví je, aniž živá duše by o tom zvěděla, do ležení — Vintýři, tys šibal."

„Aí jsem co jsem, ty tři soudky pomůžeš bratřím vytáčeti — a při tom můžeš píti do sytosti, ale buď pamětliv, že si chceš dnes promluviti s Prokopem." Upozorňoval Vintýř.

„Nestarej se, budu píti; ale zároveň promluvím i s knézem a to důkladně!'1 S ohyzdným smíchem ubezpečoval Tvaroh. A s tím se rozešli; Tvaroh k naznačenému stanu a Vintýř hloub do tábora.

m V Prokopové stanu byla velká polní rada všech obcí husitských před Plzní polem pracujících shromážděna. Jí v čele zasedal nejvyšší správce vojska kněz Prokop Holý, jemu po pravici kněz Prokůpek, co vrchní správce vojska sirotčího, kdežto po levici na polním lůžku si hověl šedý hejtman Téborův Chval Řepíčky z Machovic.

Vedle tohoto seděli Jan Roháč z Dube, dále Jan Čapek ze Sán, pak Matyáš Louda z Chlumčan, Bedřich ze Strážnice, Mikuláš z Padařova, Jan Královec, Aleš ze Žeberka, Svojše ze Zahrádky, Zikmund ž Kotěnic, Petr Zmrzlík ze S voj šina, Ondřej Keřský a mnozí jiní hejtmani i náčelníci vojsk i rot husitských. Polní sedadla sestavena byla těsně vedle sebe v široký celou prostoru stanovou zajímající kruh, kterýž jediné u vchodu v šíří celého vchodu nesceleným zůstával. Všichni přítomní hejtmane nalézali se v úplném přístrojí — 59 — i odéní sedíce s pokrytými hlavami a opírajíce se O své meče; jediný jen kněz Prokop Holý meškal zde s hlavou prostou a bezbranný v obyčejném •vém šate v dlouhé to kněžské soukenné říze.

Opravdivý a vážný byl výraz ve všechnéch tvářích přítomných naslouchajících pozorně slovům muže stojícího v malé prostoře před vchodem.

Mluvčím byl statný padesátník prostřední jen sice, za to ale hřmotné a složité postavy. Jeho celý zevnějšek a výraz v pevné tváři obrostlé hustým vousem ukazoval na celého i řádného muže, na pravého bojovníka husitského, který dojista nesčíslněkráte statně mával zbraní pro zákon boží a pro kalich. Té chvíle stál tu bezbranný, mohutná šíje jeho jakoby pod těžkým břemenem zdála se býti skloněnou, ráz otevřené a přímé tváře byl patrně sklíčený, kdežto jiskrné oko nesměle a na rozpacích upíralo se k zemi a čas od času jen spočinulo plaše na některém z přítomných.

I názvuk v jeho řeči byl stěsnaný a skoro truchlivý. Ted končil dlouhé vypravování těžkým povzdechem: „Nuže, tak jsem vám vylíčil do podrobná a pravdivě nešťastnou jízdu naši od počátku až po její osudný konec. Těžce spočinula na naší výpravě ruka páně, nejtížeji však na hlavě mé. Nejsme si sice s Řítkou co vůdcové celé jízdy žádné viny vědomi, činili jsme seč jsme byli a bili jsme se i v konečném boji, dokud jsme mohli, přece však, když mysl utkví u strašného počtu pobitých bratří a ztracených vozů a vší kořisti tak bohatě již nashromážděné a opět pozbyté, chápe se mne skorém zoufalství. Jsem již starý bojovník boží a bojoval jsem ve stu bojů avšak nikdy, nikdy nepotkala roty táborské taká nehoda jako výpravu tuto pod vůdcovstvím mým."

Smutně a temně žaloval těžce zarmoucený hejtman, _ 60 — ': • •'. při čemž jindy silný hlas se mu zachvíval jako zlomený těžkým vnitřním pohnutím. „Suďte mne sami, bratří; suďte přísně a spravedlivě; výroku vašemu podrobím se bez reptání a oddaně, at zní jakkoliv." Dokončil a svěsil zarmouceně výraznou svou hlavu.

Hluboké ticho, jež trvalo po celou řeč mluvčího, zavládalo neporušené i když byl domluvil.

Zasmušile ale soustrastně upíraly se zraky všech husitských hejtmanův na soudruha před nimi stojícího.

Když ticho již trvalo delší chvíli, hnul sebou kněz Prokop a pravil: „Nepřeje si z vás nikdo slova v záležitosti bratra Pardusa či nějaké otázky či vysvětlení?"

Bylo ticho jako dříve.

Eněz Prokop sečkav slušnou chvíli, promluvil pak opět: „Již hned dopoledne vyslechli jsme, já a tuto bratr Chval Řepíčky, mnohé z těžce i lehce raněných a zdravých vrátivších se bratří z výpravy Pardusovy a zjednali si tak jistotu i vědomost o celém průběhu i konci neštastné této jízdy. Ze souhlasných výpovědí všech přítomných neklamně i zřejmé vysvítá, že ni bratr Pardus ni Éítka nezdarem výpravy ani v nejmenším vinni nejsou a že porážku jich zavinil jediné nedostatečný a slabý počet vojska, jež jsme na jízdu vypravili. Sílu rot do Bavor určených ustanovovala však sama vojenská rada vší obce táborské, a nemůže tudíž žádný z jednotlivcův z chyby té viněn býti, jakož i na druhé straně ani tato radě přičtena býti nemůže, poněvadž, nemélo-li sevření a obležení města přerušeno býti, ani vrchní rada nemohla více vojska zde postrádati a na delší čas odstraniti. I žádám ""•-v:'>::r: — 61 — : .-' tudíž bratra Chvála, aby sdělil radě dnešní nález náš co návrh vám všem bratřím od nás činěný."

Oči přítomných hejtmanův spočinuly teo" na nejstarším spolubratru, na šedém hejtmanu Chválu Řepíčkem z Machovic, který pohladiv si dlouhou skoro již bílou bradu svou, pravil vážně: „Vítězství i porážka spočívá v mocných rukou Hospodinových, a vypravuje nám písmo, že i vy- ..

volený lid boží Israel za hříchy své od Filištín- ;'-.Jj ských a jiných nepřátel svých mnohé porážky do- "• znal. I na nás tentokráte vzpomněl si Hospodin, a ruka jeho těžce spočinula na šíji naší. Nereptejme a snesme oddaně i trpělivé otcovskou důtku jeho — však koho Hospodin miluje, toho tresty svými navštěvuje. — Na porážce samé bratří Pardus a Řítka viny nenesou; bilit se s rotami \.

svými do úpadu statečně, a jediné ohromná přesila na ně přikvačivších nepřátel je umačkala. Navrhujeme tudíž s knězem Prokopem, aby vůdcové nezdařené výpravy bavorské, hejtmani Jan Pardus a Jan Ěttka, veřejně ve všem vojště prohlášeni byli za nevinné a v hodnostech svých co hejtmani obce Táborské i na dále ponecháni a ustanoveni byli."

„Edo z bratří s nálezem naším souhlasí, toho žádám, by povstal." Vyzýval kněz Prokop Holý.

Všichni přítomní se zdvihli ze svých sedadel, jedině hejtman Čapek ze Sán zůstal seděti. Nad souhlasem všech vyjasněné oko Prokopovo se při shlédnutí sedícího Čapka zasmušilo; potlačil však kněz veškeré nemilé hnutí své a pozdvihnuv hlasu svého prohlašoval slavnostně: „Vrchní polní rada všech obcí husitských polem před Plzní pracujících dnes ku poradě shromážděná, vyšetřivši oběma hejtmany Chválena Ěepickým z Machovic a knězem Prokopem zneštastnélon výpravu Táborskou do Bavor, za obecného souhlasu — 62 — všech hejtmanův uznává oba vůdce výpravy Jana Pardusa z Horky a Jana fotku z Bezdědic za vši viny nad nezdarem jízdy prosté a vrací oběma hejtmanům opět jich meče a s nimi jich předešlé éřady i hodnosti, vyzývajíc je, by na příště rozmnoženou horlivostí i zvětšeným úsilím ku slávě i úspěchu kalicha i zákona božího pracovali. Tu, bratře Parduse, máš svůj meč, a ten zde odevzdej raněnému bratru Ěítkovi." A kněz Prokop právě odevzdával na stole ležící těžké zbraně hejtmanu Pardusovi, když z venku zalehl náhlý prudký hluk a lomoz do stanu; kněz jej zaslechl a pozorně naslouchaje naklonil něco stranou hlavu svou.

Ale teď se rozpoutala i ve stanu ústa všem hejtmanům, kteří pronesením nálezu zbaveni jakoby těžkého a nemilého břemene, souditi nad soudruhy svými, volné si oddychli.

„Díky vám, bratří, vřelé díky za vaši spravedlivost i nestrannosť!" Pronesl se slzami v očích až do duše pohnutý jinak skálopevný hejtman Pardus přijímaje z rukou Prokopových radostí se chvějící pravicí s poctivostí mu navrácený milý meč i zavěsil si ho ihned skoro s láskyplným i něžným pohledem ve svůj pás. A již tu nestál také hejtman Pardus osamělý a neoslovován, většina hejtmanův shrnula se kolem něho a zahrnovala jej přátelskými i podílnými otázkami i osloveními.

Mezitím, co Pardus s ostatními stáli u vchodu, sestoupili se kněz Prokop Holý, kněz Prokůpek a Chval Řepický nahoře uprostřed stanu kolem Čapka ze Sán.

„A proč, Čapku, zůstal's ty jediný ze všech seděti?" Tázal se tohoto mrzutě a prudce starý Chval.

„Poněvadž s nálezem vaším nesouhlasím."

Odvětil tento klidně ale přímo.

— 63 — „Hoho! — Vizme pana bratra, nejmladší z nás ze všech a chce mít nejvíc rozumu! Hleď, Prokope, my staří a zkušení kohouti máme chodit ke kuřatům na poradu." Zazlobil se ale dosti dobrácky a rozmarně bodrý Chval.

„Ne tak, bratře Chvále, tak to nemyslím.'1 Odpíral mírně Čapek.

„Ne tak? — a jak tedy?"

„Neviním Pardusa a Rítku z celé porážky, ale po svědomí svém vší viny také nemohu je sprostit. Dle mého náhledu odvážili se daleko od hranic — to neměli s tak slabými silami." Namítal Čapek.

„Pak by byli ale také málo kořisti polapili, k vůli níž vlastně předce vysláni byli."

„Lip méně než žádnou. — A pak nález váš, jímž Pardusa a Řítku prohlašujete za úplné bezvinné, narazí dojista na odpor v našich rotách."

Upozorňoval čapek.

Mezi posledními pronesenými slovy zaslechl kněz Prokop opět, a jak se mu zdálo, nyní silnější i bližší hukot a hluk. Avšak hovor dolejšího velkého skupení kolem Pardusa zahlaholil teď mocněji stanem a učinil bedlivější pozorování Prokopovo na tu chvíli nemožným.

„Aj, který nález náš došel by v rotách obecného souhlasu? Pomluví si, poreptají a pokřičí si, a bude zase dobře." Zasmál se Chval.

„Kázeň v rotách beztoho je rozvolnéná, a nechut k poslušenství ve vojsku veliká." Připomínal čapek.

„Nu, Čapku, a proč jsi tedy nepozdvihl hlasu svého, když jsem bratry žádal, aby o řeči Pardusové se pronesli? Proč jsi neučinil námitky aneb jiný návrh?" Nevrle teď s čelem svraštělým obrátil se kněz Prokop k Čapkovi.

— 64 „S návrhem svým bych neprorazil a vzbudil bych velikou kyselost" Omlouval se poněkud na rozpacích hejtman sirotčí.

„Tu budíš i nyní a ještě větší." Dodával rozmrzele Chval Řepíčky.

Kněz Prokop chtěl něco podotknouti, ale připravená již slova oněměla mu na otevřených rtech, neboť v tonáže okamžiku ozval se před stanem silný hluk, ryčný lomoz a mnohohlasý křik i povyk. Hovor ve stanu mžikem utichl; všichni hejtmane překvapeni naslouchali.

„Co to?" vyvolal kněz Prokop.

„Je to snad náhlý výpad z města?" mínil kněz Prokůpek.

„Otevřete stan." Přál si Chval Řepíčky.

Nejbližší u vchodu roztrhli opony stanové a shrnuli se již také ke vchodu, tak že tento v té chvíli ucpán byl.

„Ohromný zástup našich mužův i žen valí se sem." Oznamoval jeden z hejtmanův u vchodu.

Povykování zástupu zaléhalo otevřeným vchodem do stanu již blíže a hlasitěji jako ohromná bouře.

„Co chtějí a proč povykují?" Zamračen pronesl Chval.

„To hnedle uslyšíme." Mínil se sarkastickým úsměvem Čapek.

„Tot vzbouření a vzpoura našeho lidu." Temné pronesl kněz Prokop.

„Eu předu, ku předu, jen dále! Ať nás slyší kněz Prokop i vrchní rada!" Hučelo to v mocném sboru, a pak vynikaly i silné výkřiky: „Smrť zrádcům! Pomsta provinilcům hejtmanům!"

Kněz Prokop teď pokročil z pozadí stanu a prodrav se tlačícími se hejtmany octl se u vchodu.

Odtud viděl valiti se ku stanu velečetný zástup — 65 z několika tisíců mužův i žen sestávající. Z živých i prudkých posuňků a z divokého ryku soudili všichni hejtmani, že příchozí blíží se co nespokojenci s nepřátelskými zámysly.

Zatím spěl zástup rychle blíže a nalézal se nyní již jen zdálí as šedesáti kroků. Povyk a hulákání rozpoutaných bojovníkův byly značné, a leckterý z hejtmanův, který se nezachvěl ani před nepřítelem, ted trochu pobledl a svíral křečovitě jílec meče svého.

Kněz Prokop přehlédnuv bouřlivý výjev obrátil se k hejtmanům: „Zaujměte bratří místa svá jako prvé při poradě — vyslechnem je pohromadě — tak je nejspíš udržíme v možných mezech mírnosti."

Hejtmani všickni opět zasedli, na nejdolejším konci u vchodu i Pardus. Jediný Prokop Holý zůstal za stolem v čele rady státi upíraje nyní plamenné své zraky do kořán otevřeným širokým vchodem stanovým na blížící se zástup.

Již se chvěla půda pod četnými i rychlými kroky množství, a ryk i křik zástupů ohlušoval všechny meškající ve stanu, S pekelným lomozem hnaly se dayy blíže, a v mžiku obklopen byl veliký knězův stan těsné živou hradbou řvoucích zdivočilých mužův, jejichž vousy i vlasy divoce rozježeny byly, jichž oděv vesměs nesl stopy mocného rozčilení, a jejichž tváře rozpáleny, a zraky zaníceny byly. Na výrazu mnohých tváří, dle pohybů a držení těla a těžkého jazyku poznal hned kněz Prokop, že mnozí a zvláště ti, již v předu zástupu se nalézali, hojně opojných nápojů požíti mnsili.

První řada zástupu zarazila u samého vchodu.

Poněkud překvapeni a jakoby zaleklí pohlíželi výtržníci na shromážděné hejtmany do stanu. Za XM(<e llda. Xm. 1. O — 66 — / ' v to hučelo a hulákalo to ze zadních řad v pekelném povyku: „Na ně, na radu i Smrt zbabělcům l Pomgta, pomsta zrádcům! Aí se zodpovídají l My je sami potrestáme! Na soud s nimi!" — Klidně ale s čelem jako bouře zachmuřeným stál tu Prokop s rukama založenýma čekaje, až se hluk utiší. Když však utišení nemohl se dočkati, vztáhl ruku a pronesl zvučně jediné slovo: „Ticho!"

Zaslechli je přední z mužův v první řadě a volali sami ihned do zadu „ticho", ale volání jejich jakož i slovo Prokopovo utonulo v divé bouři hulákajících nesčetných hlasů. V tom však v první řadě zástupu obrátil se jeden muž a přisadiv zavěšený roh k ústům mocně naň zatroubil. Čapek v něm poznal Vintýře.

E zatroubení Vintýřově menšil se 'patrně křik; slábl a tichl, až k opětnému jeho zatroubení nastalo ticho.

Kněz Prokop zmocnil se ihned slova: „Co znamená toto shluknutí? Proč přicházíte tak hromadně i bouřlivě? Mluvte, bratří, co vaše žádost?"

V zástupu nastaly k vyzvání Prokopové patmé hnutí, šepot i rozpaky, a pak ozvalo se zase volání: „Ať mluví Tvaroh! Tvarohu, Tvarohu, mluv!"

A teď se prodral z druhé řady vysoký a složitý muž do předu a stanul těžkým i kolébavým krokem u vchodu stanu. Byl to Tvaroh. Tvář jeho byla rudě rozpálená, oči planuly divokým vnitřním žárem, kdežto prsa jeho těžce oddychovala.

Vzdorně a surově rozkročil se před radou a, opřel levici svou o bok.

„Tebe vyvolili si bratří za řečníka?" Tázal se zamračeně a B nevolí kněz Prokop pozoruje, že Tvaroh je napilý.

— 67 — „Mne, knězi." Odvětil pyšně Tvaroh.

„Mluv tedy!"

„Přišli jsme, bychom vám osvědčili všeobecnou nespokojenost." Počal krátce Tvaroh těžce obraceje jazyk svůj.

„Nespokojenost a s čím?" Tázal se Prokop Holý měře ostře řečníka.

„S vedením obležení Plzně, s řízením všech našich věcí, s vámi všemi hejtmany." Odpovídal přímo do očí Prokopovi Tvaroh.

„Tak, tak! Dobře tak!" Hučelo to v souhlase ze zástupu.

„Tot smělá řeč, drábe — a nedokážeš-li slova svá, může tě státi hlavu tvou!" Povýšeným hlasem pronesl mocně Prokop.

„Hoj, knězi, jen pomalu s výhrůžkami — ted" jsme my soudci a soudíme my vás l Dosti dlouho snášeli jsme železné jho vašeho poručenství, dnes velíme my, a vy se musíte zodpovídat!" Drze hlásal Tvaroh směje se Prokopovi odvážlivě do očí.

Prokop zachvěl se hněvem po celém těle, ale s velikým násilím přemohl zlobu svou a nutě se k mírnosti pronesl dosti klidně: „Ne tobě, drzý opovážlivče, z něhož surovost a přes míru požité víno mluví, a jehož zasloužené potrestáni nemine, odpovídám — ale vám, bratří, kteří trváte snad v mylných domněnkách a myslíte, že by jinak a lépe naše věci opatřeny býti mohly. — Vy jste nespokojeni s dlouhým naším prodléváním před Plzní? — věřím vám to, i já a my všichni je těžce neseme; můžeme vfcak za to ? Nestalo se z naší strany vše, abychom města dobyli? Plzeň je silně hrazená, lidnatá, má četné a statečné hajitele a má v lůně svém skoro všechnu vůkolní šlechtu katolickou s četným jejím lidem za obhájce. Četné i prudké útoky naše 3* — 68 — nic nám neprospěly, jediné vytrvalostí a trpělivostí dojdeme k cíli. Protož mějte strpení, až dojdou Plzeňským beztoho nečetné již zásoby, pak se i oni pokořiti musí před námi."

„Kdy to však bude, bude-li takových zrádcův jako Přibík z Klenového více mezi hejtmany, kteří Plzeňským potřebnou potravu dovážejí?" Vyčítal nešetrně Tvaroh, „I já s politováním a s velkým hněvem přijal jsem tu neblahou událost. Však můžeme my za ni?"

„Jsme na všech stranách prodáni a zrazováni."

Bouřil již opět nyní zástup rozpoután v hněvu svém připomenutím Přibíka z Klenového. „Pomsta, strašlivá pomsta zrádci!" Volali jiní.

„Souhlasím s vámi." Zvolal ted mocně Prokop, a jeho silný hlas pronikl hlučícím zástupem, tak že se lomoz opět utišil. „Přibík hoden je za zpronevěření své těžkého trestu; a toho se mu i dostane; zradilf naši věc, a rámě naše jej za to stihne! — A co nám dále vyčítáte?"

„Vlažnost, ochablost ve vedení boje i všech ostatních našich věcí — ba nestatečnost a zbabělost!" Vinil směle Tvaroh.

„Zadrž, drzý padouchu!" Zakřikl jej kněz v nejvyšším hněvu, kdežto i mezi ostatními hejtmany povstalo živé i prudké hnutí.

„Hoj, trefil jsem ti do živého!" Jásal hrubě žalobník.

„Jmenuj mi místo i dobu, kdy z nás hejtmanův některý se nestatečným osvědčil?!" Doléhal mocně Prokop.

„To mohu lehce. Pardus a Rítka v Bavořích u Halters či Hiltersriedu nebo jak se to hnízdo jmenuje, kde se nesmrtelnou ostudou pokrylo naše — 69 — táborské jméno." Vítězoslavně a směle hlásal s přepychem Tvaroh.

„Lžeš, nevědomý hlupče!" Zahřímal Prokop.

„Neznáte podrobností i událostí a poměrů a odsuzujete. My věc důkladně vyšetřili a pronesli dnes o ní nález. Pardus a Řítka jsou nevinni porážkou našeho vojska."

„Hledíte, muži a ženy Táborův — hejtmani soudili již hejtmany Pardusa a Řítku a uznali je za nevinné." S divokým smíchem obrátiv se k zástupu ohlašoval mu Tvaroh.

„Tak tak! To jsme věděli! Zrazeni jsme všichni od nich! Hanba jim za to! Jsou vinni l" Hučelo to divoce zástupem. V tom zazvučel opět roh, načež se lomoz trochu stišil.

„Hled, pane bratře Parduse, jak lehce a milostivé obstáls před přísným soudem pánův bratrův hejtmanův!" Obrátil se Tvaroh k Pardusovi, který chvěje se pohnutím i lítostí seděl zde všecek zdrcen.

„My však zrádný soud váš rušíme a ničíme a zasedneme sami jednou na soudnou stolici." Rozkřikl se surově Tvaroh.

Avšak teď vzplanul i kněz Prokop v nejvyšším hněvu. Na tváři jeho byla sice rozlita smrtelná skoro příšerná bledost, ale na čele naběhla mu mocně silná žíla krví; zraky jeho metaly blesky, a mocné tělo zachvívalo se neukrotitelným hněvem.

„Rány boží! a to máme my zde přede tváří vší obce snášeti ? my vaši vůdci i hejtmani, jež jste si sami svobodně obrali a zvolili ?! Což jsme se snad povinnostem a zákonu božímu spronevéřili? aneb snad nevěnujem věci naší nejlepší své síly a svou krev ? — Dosud však vládneme, a vy nám povinni jste poslušenstvím. Nejsme-li vám -' 70 — více po choti, a máte-li ve středu svém lepších nás, nuž tedy si je vyvolte a postavte je na naše místa. Po tu chvíli kážeme zde však my, a já co vrchní správce všeho vojska velím vám, opusťte okamžitě toto místo a vraťte se pokojně do svých stanů! Jděte l" Již dříve byli všichni ve stanu se nalézající hejtmani vzchopili se ze svých sedadel a vstoupili skoro bezvolně do pozadí skupivše se úžeji kolem Prokopa. Jediný Pardus v hlubokém pohnutí svém zůstal zdrcen seděti na jednom z posledních sedadel blízko vchodu. Kněz Prokop však při posledních slovech svých popošel z pozadí do předu a octl se teď ve vchodu tváří v tvář Tvarohoví.

Tento se rozkazu Prokopově rozpustile a potupně zachechtal.

„Aj, pozvol již se svými rozkazy, knězi. Ted kážeme my zde — postup mi na kratičkou dobu jen místo své, i mně se chce krátkého panování.

Ustup mi." Vyzýval drze smělý odvážlivec.

„Nepopouzej, odvážlivý pacholku, mou zlobu I" Zdržoval sotva se již ovládaje Prokop svůj hněv.

„Pacholek tvůj nejsem — vždyť jsem ti bratrem u vyznání." Posupně smál se Tvaroh.

„Toť již přes příliš — třes se před pokáráním mým!" Zajíkal se kněz Prokop zlostí.

„Netřesu se, a abych ti dokázal, že mi příkaz tvůj prach i dým, zasedám zde ve jménu bratří ku krátkému ale ráznému soudu. — Zde, bratří, máte zrádce a zbabělce Pardusa; chopte se ho a odveďte ho: o jeho trestu se pak uradíme. Zajměte její" K vyzvání Tvarohově vystoupili v skutku ze zástupu asi čtyři muži a pokročili k Pardusovi chtéjíce se naň vrhnouti.

Hejtman Pardus couvl o krok do pozadí '™ *•*••• 71 stanu; již však se vrhl kněz Prokop jedním mocným skokem mezi muže a mezi hejtmana.

„Stůjte — je-li vám život milý." Vyvolal mocným hlasem.

„Nic neotálejte a zajměte zrádce!" Řval Tvaroh v největším vzteku. Dra z mužův vrhli se opět k Fardusovi, avšak rychlostí blesku octl se před tímto kněz Prokop kryje jej tělem svým a pronesl temným hlubokým hlasem, který za nastalého teď všeobecného ticha, an celý zástup napjatě na příkrý výjev hleděl a ani nedutal, hrozivě zněl: „Při sám mocný bůh! Ještě ruka moje nikdy nikomu neublížila a ani kapky krve neprolila; vztáhne-li však kdo z vás na Pardusa ruky své, srazí jej tato mocná pravice má k zemil" A silné paže Prokopovo povzneslo se rychlostí blesku k připravené ráně.

V tom však vrhl se Tvaroh ku předu, uchopil mocně levicí Pardusa, chtěje jej k sobě strhnouti, a již klesala naň v skutku ruka Prokopova, když tu Tvaroh volnou pravicí uchopil polní sedátko, na němž před chvílí ještě Pardus seděl, povznesl je vzhůru a udeřiti jej chtéjícího Prokopa mocným mávnutím ruky rychle předešel.

Sedátko dopadlo mocným švihem na nepokrytou hlavu Prokopovu, dřevěné nohy zaduněly o knězovu lebku v místech spánků, z úst Prokopových zaznělo krátké bolestné zasténání, ruka, jakoby se uchopiti chtěla za hlavu, povznesla se k této, ale klesla, a kněz zavrávorav sřítil se náhle k zemi.

Hrůzný srdce rozrývající výkřik ozval se v tu chvíli stanem; jako střela mihla se z pozadí štíhlá ženská postava, prolétla mezi hejtmany a s bolestným zaúpěním: „Můj otče!" vrhla se na kněze Prokopa, jehož bledou tvář a spánky pobarvil • — 72 — mocně vytrysknuvší proud krve. Hlasitě zaúpěli i hejtmani všichni ve stanu, a jakoby teprv téct prolomena byla kůra jejich strnuti a dřívějšího zaražení, vylétly jim mžikem těžkopádné meče z pochev, i obklopili tělo Prokopovo tvoříce tak na možnou obranu knězovu živou ochrannou hráz.

Nebylo jí však potřebí. Nebot jakmile přední v zástupu shlédli, co se za posledního okamžiku ve stanu udalo, zmocnilo se jich hrůzné zděšení a nezměrný strach i hrůza. ' • „Tvaroh ranil kněze Prokopa! Kněz klesl • k zemi! Prokop krvácí! Tvaroh zabil vůdce!"

Volali přední k zadním a tito k nejzadnějším; v předních řadách nalézající se couvali uděšeně, tlačili se na zadní, tito povolovali, přední odvraceli se od smutného divadla, ustupovali dále a dále a s děsnými výkřiky hrůzy drali se odtud.

Brzo vzdálilo se množství od stanu a nabyvši víc« volnosti, rozutíkalo se takřka mžiknutím.

Ve stanu však klečela na kolenou Ludmila u těla Prokopova spočívajícího na lůně kněze Prokůpka, který silně krvácející ránu nad spánkem bedlivě ohledával, kdežto na druhé straně skláněl se nad ně hejtman Chval a Pardus se zrakem zaslzeným.

„Mocný bože l* zvolala teď zoufale Ludmila, „otec Prokop nedýchá — on umírá!" A nevýslovnou bolestí přemožena klesla podlé Prokopa k zemi.

vm.

Kněz Prokop nebyl sice od Tvaroha smrtelné, přece však dosti těžce raněn, takže ztratil na delší dobu vědomí. Když byl za usilovného přičinění kněze Prokůpka, který v lékařském a zvláště - 73 — ranhojičském umění poněkud obeznalým byl, ze mdloby své procitl, cítil se následkem rány své i značné ztráty krve valně sesláblým a musil ulehnouti i po několik dní setrvati na lůžku.

Velká životní síla a mohutná tělesná soustava Prokopova brzo však opět zvítězila a rána počala se záhy hojiti; i síly knězi se opět rychle navracely, že již za týden po osudném výjevu opět volné mohl přecházeti.

Ode dne však, kdy surovým Tvarohem raněn byl, nebyl vidin kněz mimo svůj stan. Setrvával v něm z úmyslu tvrdošíjně, noře se ve hluboké dumání a obíraje se patrně opravdovými i vážnými myšlenkami; v devátý pak den prohlásil své schovance Ludmile, která nyní ani na krok od něho neustupovala zahrnujíc jej stále nejněžnější péčí a láskou, pevné pojaté své předsevzetí. Jakkoliv toto bolestné všechny naděje a přání Ludmiliny překřížilo, předce podrobila se ihned a bez reptání oddaně vůli milého pěstouna.

A tak v desátý den po zranění knězově za tmavého, časného jitra, kdy nad ležením husitským před Plzní rozkládala se ještě temná noc, a jen na východě žlutě jasná zář označovala blízký den, a celé ležení dosud halilo se v ticho, bylo již ve stanu Prokopově živo. Na polním lůžku svém seděl Prokop maje hlavu ovázanou bílým šatem i úplně odín jakoby k vycházce, před ním na stole podlé rozžatého kahance ležela pak teplá i měkká beranice. Za stolem proti knězi seděli kněz Prokůpek a táborský hejtman Chval Řepíčky, kdežto stranou stolu stál Jan Čapek ze Sán účastně se méně horlivé rozmluvy, kterouž muži kolem stolu vedli, za to ale stíhaje láskyplným zrakem co chvíli ve stanu se zjevující a zase z něho ven vybíhající Ludmilu, která majíc přes šat svůj teplý kožíšek oblečený a přes hlavu soukennou kukli přehozenu patrně se taktéž k odchodu ze stanu chystala.

„A tak ae tedy s tebou, Prokope, již musíme rozloučiti. Kéž bys povolil přece vroucím prosbám našim a v poslední chvíli ještě ustoupil od neblahého svého úmyslu." Důtklivě doléhal hejtman Chval.

„Spoř, milý bratře, laskavých svých slov."

Odvětil kněz Prokop vážně a pevně. „Můj úmysl je nepodvratný. Jak bych jako muž poctivý vytrvati mohl v čele lidu, který ke mně ztratil důvěru? jak bych s nadšením a s nadějí v úspěch jej vésti mohl, an sahá mi na můj život? Ne — pryč, pryč z místa, na němž vlastní bratří moji proti mně pozdvihli rukou svých a prolili mou krev!"

„Byl to vyvrhel lidu našeho, k tomu ještě opilý." Namítal kněz Prokůpek.

„Tisíce však k mrzkému jednání vyvrhele onoho jásali a přizvukovali." Připomínal trpce kněz.

„Jakou značnou, ba snad nenahraditelnou škodu odchodem tvým dobrá a svatá věc našeho zápasu zde vezme!" Domlouval vážně Prokůpek.

„Nemyslím tak; snad právě beze mne budete šťastnějšími, jakož i doufám, že Plzeň dlouho vám již vzdorovati nebude." Pronášel upřímně Prokop.

„A mně opět se zdá, jako by nás s tebou náš dobrý duch opouštěl." Zasteskl si šedý Chval.

„Nevěř tomu, bratře. Místo mé, jak doufám, zastoupí tuto Prokůpek." Mluvil teď Žívěji Prokop.

Při posledních slovech knězových si nikdo nevšimnul, jak nemile a s jakou nevolí se Čapek při nich pohnul, zašlehnuv nepřátelsky a divoce po Prokopovi i Prokůpkovi okem svým.

•..... • :. _ 75 _ „Jeho rukoum můžete bezpečně svěřiti nejvyšší velení; vy pak oba i ty, Čapku, pečujte jen o to, aby svornost mezi všemi stranami, hlavně mezi Tábory a Sirotky a na druhé straně zase s Pražany byla zachována. Chraňte se rozmíšek jako ohně. A pak od Plzně neupouštějte, byt i eebe déle ještě by vzdorovala; má-li kalich v Čechách úplně zvítěziti, padnouti musí Plzeň, nebot s ní padne i katolická celá strana v zemi. Proto vás snažně a naposledy ještě jednou prosím, vytrvejte před Plzní!"

„Vytrváme!" Sliboval odhodlaně Prokůpek.

V tom vešla Ludmila opět do stanu a přistoupila k čápkovi, který ji pojal za ruku vroucně ji tiskna.

Kněz Prokop viděl Ludmilu vstoupiti a otázal se ihned: „Je vše připraveno a naloženo, Ludmilo?"

„Jest." Odvětila mu tato stísněným hlasem.

,Nuž, jděme. Bude brzy světlo už, a rád bych neviděn opustil ležení."

Ludmila se zraky slzami zalitými ukryla teď svou tvář na prsou Čapkových, který ji úzko k sobě tiskl.

Kněz Prokop se zdvihl z lůžka a bral na se široký a řasnatý plášť.

„Prokope, ty nás opouštíš přec jen v hněvu."

Dojemně pravil pohnutý starý hejtman Chval Řepický.

„Nikoli, bratře, neopouštím; a abych nezapomněl, netrestejte těžce Tvaroha. Nechci, abyste se mu za mne mstili. Slibte mi to." Žádal důtklivě kněz.

„Staň se. jak si žádáš, ačkoli by padouch zasluhoval, abychom jej na nejbližší hrušce pověsili."

Zasmušile děl Chval.

— 76 — „A teď vás zde bůh již všechny opatruj a uděl svatému zápasu vašemu svého požehnání l" Pronesl vřele Prokop a přistoupiv ku Chvalovi i ku Prokůpkovi vroucně oba objal, tiskna jim mimo to upřímně jich pravice.

Od těchto přistoupil k čápkovi, jemuž se byla Ludmila zatím z náručí vyvinula.

„Bůh ostřež i tebe, čapku." S patrným pohnutím oslovil jej kněz vina jej k prsoum svým,zatím co Ludmila po straně stojíc usedavě plakala.

„Hledí, byl jsem špatným prorokem. Před desíti dny jsem vám s Ludmilou prorokoval, že se nyní ani hned tak nerozejdete. Kdož to tenkráte předzvídal, že se dnes již loučiti budeme!

Nemohu vám však pomoci. Tvůrcem lidských osudů je vždycky více méně nepředvídaná náhoda. Bolestný je pro vás i pro mne rozchod náš — však bůh dá, že se opět radostně shledáme. Kéž je to brzy! Tys mlád a plný jarobujné síly i činnosti, čapku; přičiň se, ať tuto Plzeň před vámi brzo svůj prapor pokorně skloní — pak bohdá přiblížíme se najisto ku' blahému míru, a vy oba, ty i Ludmila spojíte se pak v nerozlučitelném svazku.

Do té doby měj nás však vřele v paměti!" S tím mu stiskl ruku a odstoupil od čapka.

Ještě jednou se Prokop obrátil, rozhlédl se po stanu, jakoby se s dlouhodobým příbytkem svým rozloučiti chtěl, a potom kynuv ještě všem přítomným lehce hlavou, vystoupil ze stanu.

Před tímto stály již zapraženy dva těžké válečné vozy; do prvního z nich za pomocí obou hejtmanův vstoupil Prokop.

Dosud však dleli Čapek i Ludmila ve stanu v úzkém objetí.

„Čapku, Čapku, opět nás osud dvojí, bůh ví na jak dlouhý čas; dobrý tvfij anděl strážný té tu chraň a genius naší lásky bdi nad tebou!"

Pronášela plačíc Ludmila.

„Ludmilo, bud1 mi věrnou a zůstaň mi nakloněnou." Doléhal náruživě i důtklivě čapek.

„Chraň svůj život, šetři své zdraví." Připomínala Ludmila.

„Ludmilo!" Zazněl venku hlas knězův.

„Již jdu." Odpovídala volaná naposledy ještě .

objímajíc horoucné svého milence. „A zasýlej mi časté zprávy o sobě. Bud1 pamětliv, že v stálé bázni a starosti živa budu o tebe!"

„O kéž bychom mohli zůstati spojeni už na vždy!" Plamenně zdál čapek.

„Doufejme, že blahá chvíle ona již brzo nám nadejde. — A teď s Bohem Čapku, s bohem můj jediný, můj kochaný miláčku!"

„Na brzkou shledanou!"

A mocí odtrhla se Ludmila od čapka pospíchajíc ze stanu. Lehkým krokem vyšvihla se na vůz a usedla proti Prokopovi. Silní koňové trhli; vůz se hnul.

„Bůh vás provázej!" volali Prokůpek i Chval.

Kněz Prokop kynul jim ještě rukou.

Vozy již popojely; z prvního vlál bílý šat Ludmilin v pozdrav Čapkovi, který napjatě ač s čelem zachmuřeným za odjíždějícími pohlížel. — I kněz Prokůpek i hejtman Chval Ěepický hleděli v pohnutí a zasmušile za vzdalujícími se vozy.

„Hle" — děl Chval nyní trpce ku knězi — „to osud a vděk muže, který lidu našemu nejlepší své síly a svůj celý život zasvětil!"

„Takový máš světa běh; sloužíme velkým myšlenkám, sloužíme lidu k jeho dobru a v jeho 78 — prospěch, a sami při tom trpíme. Doba přítomni naše služby nikdy neocení, snad to učiní budoucnost, ovšem až nás zde již nebude."

„Snad. — Daleko do toho beztoho nemáme."

Mínil hlavou kývaje starý Chval.

„Jdeme však. Ty Čapku, půjdeš s námi?"

Vybízel Prokůpek.

„Zůstanu ještě." Odvětil tento krátce pohlížeje již v šeru denním co chvíli teď přibývajícím za vozy. Hejtmani odešli. Čapek před stanem osamotnél. Vozy již mu zmizely s očí.

„Hle, jak neočekávané a podivné splnilo se mi mé nejtajnější přání. Přál jsem si, aby knée Prokop z předního místa svého odstraněn byl — a ač jsem vyplnění této své tajné žádosti neočekával, po čem jsem bažil, již je skutkem. Tam Prpkap odjíždí, odchází nejspíš navždy z jeviště veřejného života; žel, že s ním odvrací se ode mne i dobrý můj anděl, má Ludmila! Tu s sebou Prokop odvážil — Nebe a země! Jak však, kdyby přece pravda bylo, co mi onehdy onen tlachal napověděl ? Kdyby Prokop ssájl z té sladké květinkj tajné med a mně jen oba zbytečný a nechutný pel dopřávali? Ludmilo! Ludmilo! avšak ne, ne, — pryč černá, pekelná smyšlenko ode mne! Já, já jsem nedovérný ďábel, který onoho čistého anděla podezřívá a hanobí. Ludmila je čistá jako padlý sníh!* Mručel sám k sobě polohlasně hejtman Sirotkův.

V tom ozval se blízký krok, a za stanem Prokopovým vystoupil muž zahalený ve veliký plást „Dobré jitro,, hejtmane Čapku." Pozdravoval kráčeje blíže.

„Tys to, Vintýři? Co zde děláš tak záhy?"

„Chtěl jsem přítomen býti odjezdu Prokopa Holého."

— 79 — „Co ti na tom záleželo?"

„Vlastně nemnoho — aspoň mnohem méně B«Ž tobě, statečný hejtmane."

„Jak podivné to mluvíš! Co tím chceš říci?"

Zarazil se překvapen Čapek.

„Hm, hejtmane, — nepřetvařuj se přede mnou. Známt tvé smýšlení a chceš-íi, řeknu ti, cos právě v tu chvíli, než jsem vystoupil, na mysli přemítal." .

„Musil bys býti kouzelníkem." Nuceně se smál hejtman Sirotkův.

„To jím už jsem; neboť ty lituješ sice odjezdu nejvýš milované své Ludmily, ale blahořečíš tajně odchodu Prokopa z táboru."

„Uhádls, uhádla! věru do písmeny tak jsem před chvílí smýšlel." Chechtal se vesele, ale zároveň skoro křečovité Čapek.

„Ba uhádl, Čapku ze Sán, a to na vlas. Smíchem svým mne nespleteš. A nemám ti myšlénky tvé za zlé, ba naopak pochopuju je a schvaluju je. Tys nadaný a celý muž, cítíš v prsou svých touhu plamennou po velkých činech. Tys schopen je i vykonati a vykonáš je, poskytne-li se ti vůbec obor velké činnosti. Že se ho chceš domoci, je přirozené, a přál bych ti, aby vrchní vojenská rada majíc postaviti všemu zdejšímu vojsku vrchního hejtmana'v čelo, scenila a zužitkovala tvé nadání i tvé na poslední rekovské jízdě pobaltické nashromážděné zásluhy a postavila tě na místo Prokopovo."

„Žes tlachal, to již vím, žes však úlisný poehlebník, Vintýři, poznávám nyní." Nevrle odbýval čapek řeč bývalého plzeňského měšťáka.

„Neklamejmé jeden druhého." S úsměvem mínil Vintýř. „Důvěřuj mi, hejtmane. Umímt mlčeti a co více i rozumně jednati. Dovol mi, — 80 — bych směl působiti ku tvé volbě za vrchního hejtmana našich vojsk. Svoluješ?"

„Neblábol a jdi po svých !•' Utrhl se urputné teď Čapek na Vintýře.

„Nechceš? Také dobrá; jak se tobé líbí.

Mám však k tobé prosbu. Dovol,' bych se odstraniti směl snad na jeden neb dva dny z táboru."

„A kam?" Ptal se příkře Čapek.

„Nedaleko — napfoti do města." S úsměvem ukazoval rukou na protější Plzeň Vintýř.

„Do Plzně? A co bys tam dělal? Či se ti už snad znechutilo žití v táboře?" Tázal se překvapen a s podezřením Čapek.

„Naopak, chci se s Plzní na dobro rozloučiti a nerad bych jim tam nechal ještě tu trochu zlatáků, která mi tam zůstala, a již jsem při prvním odchodu svém pro tíži více s sebou vzíti nemohl.

Ted1 si pro ně dojdu." Se strojenou prostoduchostí mhouře jedním okem svým vyprávěl Vintýř.

„Vždyť sev do města ani nedostaneš." Námi-, tál opravdivé Čapek.

„I dostanu, hejtmane, musím áe ovšem vydávati za vyzvědače Plzeňských."

Při těchto od Vintýře úplně nevinné pronesených slovech se Čapek náhle zarazil, a jeho bystré oko jakoby Vintýřovi do, duše dohlednouti chtělo, zahledělo se ostře na otylého měšťáka.

Avšak Vintýř stál zde tak poctivě dobrácky a upřímně, že čapek zakroutil nad svou domněnkou hlavou.

„A jak prohlédnou-li té Plzeňští a oběsí té na bráně městské?"

„To mi neučiní, drží mě za příliš horlivého katolíka." Smál se chytrácky Vintýř.

„Tys šibal — šibal hlupec aneb mistrův šibalství a ve zradě." Podotýkal s důrazem Čapek.

— 81 — * „Dovolíš mi tedy odejíti, hejtmane ?"

„Jdi si třeba pro oprátku."

„A jaké je dnes a zítra u našich stráží heslo?"

Ptal se ještě jen jako mimochodem Vintýř. „Aby po mně naši nestříleli, až se budu vraceti. Se svými zlatáky bych těžce utíkal."

„Kněz Prokop." Sděloval krátce Čapek bern se odtud.

„Dobrá, hejtmane; až se vrátím se zlaťáky, dám je opět tobě k laskavému uschování, anebo do té doby-li se rozmyslíš, můžeme jich použiti při volbě nejvyššího hejtmana. Jak budeš sám chtíti!" Volal za odcházejícím Vintýř. „A ted1 do Plzně."

IX.

Zatím se bylo již úplně rozednilo, a nastal sice zamračený přece ale dosti jasný i světlý den. Ležení Táborův pomalu oživovalo; bojovníci a jich ženy vylézali ze stanů, zaněcovali před těmito ohně a počali vykonávati denní své práce.

Vintýř prošed prostranstvím před stany octl se brzo v jedné z vedlejších ulic ležení, prošel jí a byl za nedlouho na konci táboru. Odtud se spustil šikmo po stráni dolů k řece Radbuze.

Na svahu stráně nalézaly se sruby i náspy, na nichž postaveno bylo několik větších i menších pušek, z kterých se za dne střílelo na město. Teď u nich dlela jenom nečetná stráž, která hřejíc se za studeného rána ospale u zaníceného velkého ohně a vystřídavši s Vintýřem heslo pustila jej bez překážky k řece, nic o něj dále se nestarajíc.

Oba břehy Radbuziny byly zde husté olšovím a vrbinami zarostlé. Vintýř sešel po lukách až ku břehu a dal se podél řečiště vzhůru, jakoby zamyslel k Liticflm. Jakmile však' jen něco málo poodešel a vzdálil se z dohledu stráže u srabů, zmizel v houštině. Prodral se jí dosti pracně a stál na samém nízkém břehu řeky. Olše i vrby skláněly se větvemi svými až nad hladinu vody, tak že u břehu pod jejich dosud hustou a listnatou střechou bylo něco temněji. Avšak Yintýř patrně v těchto místech dobře znám, brzo vypátral ve vodě tři temné poněkud vynikající obrysy a neštíté se nic chladné už nyní vody spustil se s břehu ku hladině řeky. A nepohroužil se vzdor značné své tíží, ale stál ve vodě. A jakmile nabyl pevné rovnováhy, sehnul se a vytáhl z pod kořání vrb i veslo, zároveň silnou hou*•> žev, která taktéž nu silném kořeni připevněna Stí; byla, uvolniv. Ještě rozhlédl se opatrné po řece i " po břehu a pak zasadiv veslo do vody jedním rázem octl se z pod olšin v řece. Ted teprv bylo zřejmo, že stojí na malém a kratičkém vorku skládajícím se jen ze tří dlouhých špalků a určeném patrně k tomu, aby jedinou osobu nad vodou udržel.

Rychle plavil se Vintýř dále a za maloa chvíli octl se již u protějšího břehu. Zde připevniv opět vor k vrbám, vystoupil na břeh.

A drže se stále ve stínu stromoví, kráčel po břehu dolů, až přišel před městské hradby v místech, kde se nalézal klášter bratří Minoritův.

Tu vystoupil teprv ze stromoví a dal se přímo ku hradbám městským. Avšak bdělí městští obhájci jej již byli spozorovali, a již se vyskytlo několik hlav za zdí městskou, a zároveň mířilo i několik kuší s hradeb na Yintýře.

.Vintýř však to zahlédl a rychle vyňal běloskvoucí šat ze záňadří, rozbalil jej a rozestřel oběma rukama před sebou pokrývaje jím svá prsa; na bílém šatě zaskvěl se tu veliký červený kříž.

— 83 A drže takto znamení toto před sebou, kráčel teď již přímo a rychle zrovna k městské zdi pod klášterem. Kuše na zdi zmizely, za to ale naklonilo se několik mužův přes zeď, pátrajíce zvědavě po Vintýři.

„Dobrý přítel.' Volal Yintýř nahoru. ,Je íortna zatarasena?"

„Jest."

„Odstraňte rychle trámy a vpustte mě, nesa důležité zprávy městské radě. Klíč od fortny mám." Vyzýval Vintýř přikročiv k úzké železné brance ve zdi městské. Vytáhl silný zarezavělý klíč, a již zaskřípěl pronikavě těžký zámek. Brzo na to slyšeti bylo jakoby za zdí těžké klády odvalovati; a za chvíli již vklouzl otevřenou brankou Vintýř do vnitř.

Přijalo jej několik ozbrojených měšťanův.

„Bůh a svatá Panna budiž s vámi." Pozdravil je • Vintýř.

„Až aa věky." Odpovídali mu.

„Především zavřete a zataraste opět fortnn.

A kdo zde velí?" Žádal i tázal se jedním dechem Vintýř.

„Rytíř Lvík z Rovné. Však již se dozvěděl o tvém příchodu a tamhle přichází."

Vintýř rozhlédl se krátce po místě, na němž se nalézal — byl ve klášterní zahradě plzeňského ovšem od mnohých již let opuštěného konventu minoritského, jíž nyní bylo použito výhradné k obraně oblehaného města — a pak po zarostlé stezce pokročil vstříc vysokému a statnému muži, který v úplné zbroji válečné k němu se blížil.

„Pozdravení tobě, statečný rytíři, a všem věrným plzeňským katolíkům od obecného sněmu církevního."

„Jak že, tys posel svatých otcův? A šálí '—84 — mě sluch i zrak můj ? Či tys to skutečně, důstojný otče Mikuláši?!" Vyvolal nyní s nejvyšším překvapením i podivením rytíř.

„Nic tě nešálí, a paměť tvá je ti věrná jako tvůj stín. Jsem převor Mikuláš."

„Důstojný převore — tys to? — v tomto přestrojení? Bud nám srdečné vítán!" Shrnuli se kolem Vintýře či lépe ted Mikuláše plzeňští měšťané, podávajíce mu o přítrž ruce své.

„Bůh vás pozdrav všechny!"

„Avšak jak a odkud nyní, důstojný otče, přicházíš?" Tázal se rytíř mnicha.

„Odeber se, statečný pane, se mnou na radnici, tam se všeho dovíš."

„Dobrá, půjdu. Vy však, přátelé, vraťte se opět na hradby a držte bedlivě stráž. Ty pak, Tetřeve, pospěš k rychtáři Ditlikovici, ať se okamžitě na radnici dostaví."

„Mimo to můžeš vzkřiknout na věž na hlásného, milý mistře, ať uhodí třikrát na zvon a svolá do radnice celou velkou obec." Ukládal i převor Mikuláš.

„Již běžím." Ochotijě odspěchal měšťan.

„Ty se smutně, otče, rozhlížíš po svém bývalém sídle?" Podotkl rytíř, když opustivše zahradu vkročili gothicky zašpičatělým vchodem do temnější chodby klášterní. „Spustlo a stalo se nyní sídlem nás bojovníkův."

„Spustlo, spustlo!" Povzdychl si mnich převor.

„Nic by to však neškodilo, jen kdybychom se v něm opět mohli usídliti."

„Dá bůh i k tomu dojde." Těšil rytíř.

„Posud v to pevně doufám."

Vystoupili fortnou nyní ovšem dokořán otevřenou do klášterní ulice .a prošedše jí octli se na prostranném plzeňském náměstí.

—— 85 —— '•'•'••••:/.

„Bohudíky ani domy městské ani chrám páně s věžemi obležením dosud neutrpěly." Zaradoval se kněz.

„V té věci bychom ještě dlouho obležení mohli snésti a nic by nám neškodilo." Dél vesele rytíř. » . Prořízli šikmo náměstí a minuvše vchod kostela octli se před starobylou v gothickém slohu zbudovanou radnicí.

Prošli sklenutým průjezdem a vstoupali po dosti širokých schodech ku soudní síni vzhůru, any se v tom ozvaly ze západní věže kostelní tři silné rány na zvon. Octli se ted1 v široké předsíni v prvním patře radnice a vešli obloukovitým vchodem do dlouhé prostranné síně, jejíž stěny zdobeny byly bohatě praporci a starými zbraněmi a na jejímž hořejším konci nalézal se dlouhý červeným suknem pokrytý stůl, kol něhož byla četná sedadla rozstavena. Za stolem na zdi visel veliký kříž s ukřižovaným na něm spasitelem, vedle něhož pak na zdi dva klečící andělé vymalováni byli.

Pod křížem stálo vysoké a měkce vycpané křeslo, jehož lenoch zdoben byl znakem královského města Plzně.

Zemdlen usedl převor Mikuláš na jedno ze sedadel u stolu blíže okna, kdežto rytíř Lvík ' z Rovné s ním rozmlouvaje před ním státi zůstal.

A stále hučel venku na věži hlásné zvon opětuje vždy tři mocné rány krátce za sebou.

Brzo však zaduněly na schodech a na chodbě mocné kroky, a již se počali dostavovati do síně zvonem pobouření měšťané plzeňští.

Mezi předními přispěchal šedý, ctihodný, hubený vysoký muž v černém šatě, jehož skloněnou již něco šíji zdobil zlatý řetěz s velikým zlatým penízem. Provázen ještě dvěma o něco mladšími l v...';' -r 86 —— ;• '. •' V* -' • * ' v " -v"'V''v. -'.- '' .': • '" ''-' '• muži, přispěchal, sec" mu stáří jeho dovolovalo, ku, pře voru Mikuláši, z daleka mu již ruku podávaje.

„Je-li možná, důstojný otče — tys pronikl k nám sem obleženým? Buď nám vítán v Plzni!"

Převor Mikuláš, povstal a s lehkou úklonou stiskl příchozímu vřele ruce: „Bůh vás, pozdrav opatrní a moudří pánové, tebe, pane rychtáři, i vás páni konšelé, Johánku a Eorando. Ruka boží bděla nade mnou a zaštítila mne na posledních nebez_. pečných cestách mých z koncilu, chránila mne za fc'' nejposlednější doby v táboře husitském a provedla mě dnes bez úrazu až sem k vám."

„Tys tedy byl v Bazileji na obecném sněmu?"

Divil se starý vysoký a hubený muž, rychtář to plzeňský, Václav Ditlikovic.

„Byl, královský pane rychtáři, a nesu vám Plzeňským vzkaz koncilu."

„Též i na nás ubohé a nehodné svatí otcové . si vzpomněli?" Radostně se zadivil konšel Koranda.

„Nejen že si zpomínají, oni vás stále na paměti mají, a osud Plzně leží jim všem vřele na srdci."

„Oh, aspoň to blahá útěcha v našich strastech."

Vzdychl si vděčně konšel Johánek.

„Ne tak smutné, milý příteli," domlouval horlivě mnich převor. „Nesu vám samé radostné a potěšitelné zprávy."

„Však jich velice už potřebujeme." Mínil starostiplně rychtář Ditlikovic. „Mysl měšťanstva je velmi skleslá, a nedostane-li se nám brzo od císaře Zikmunda pomoci, budeme musiti otevřífc brány městské Husitům."

• — 87 — „To nedej bože!" Vyvolal vášnivě mnich.

„Což trpíte již tak velice nedostatkem?1' „Ani ne tak nedostatkem, jako beznadějností a obavou před Husity a pak sklíčeností a sevřeností, jež se všeho lidu v městě zmocnila. Obilí a luštěnin by stačilo ještě na kolik měsíců, masa a omastku a nápojů mimo vodu je ovšem už velmi málo. Onehdy arci Přibík z Klenového nám mnoho potřebného i kýženého dovezl. Ale nejhůř působí obava, že na konec přece jen město musí padnouti v ruce obléhajících a pak osud jeho při zlobě a podrážděnosti podobojích smutný a ukrutný bude." — „A proč by Plzeň musila padnouti ve spáry kacířům, vytrváte-li statečně?" Tázal se s nevolí Minorita.

„Poněvadž měšťanstvo již na mysli ochablé a dlouhým i namáhavým a nezvyklým obranným bojem úplně zemdleno jest." Vysvětloval stísněně rychtář.

Zatím se byla prostranná síň naplnila měšťanstvem, i místa konšelův za stolem byla již skorém viechna obsazena. Vzdor tomu však, že v prostorné dvoraně bylo dobře kolik set mužův shromážděno, nepanoval v místnosti žádný hlučný hovor ani čilý šum, nébrž veškeré shromáždění jevilo se býti jaksi zamlklým, nevrlým i zaraženým, a zraky všech upíraly se k výklenku okna, kde převor Mikuláš s rychtářem a konšely hovořil.

„Bohdá, že příznivé zprávy mé měšťanstvo nadchnou opět novou a jarou nadějí a sbodří je k nové vytrvalosti."

„Dejž to Bůh! Však jsou sousedé, kteří jsou vojenské služby dnes prosti, již skoro všichni zde, a já mohu hromadu zahájiti." Děl rychtář rozhlížeje se po plné síni.

- 88 - ' „Můžeš." PHsvédčili oba konšelé Johánek i Eoranda. A Ditlikovic chtěl právě pokročiti od okna ku svému křeslu pod křížem, ani se středem měšťanstva brali teď ku stolu dva muži v hávu rytířském.

Ditlikovic vida je zastavil se a pak jim pokročil vstříc.

„Vítejte nám, urození páni, ve středu našem."

Pozdravil je s úklonou.

„Nebude nám ve zlé vykládáno, přicházíme-li, poctiví a opatrní pánové, do vaší hromady?' Otázal se ihned větší z nich ušlechtilé i výrazné tváře. „Nás posýlají ale ostatní páni bratří zaměstnaní na hradbách a baštách, abychom se dozvěděli, o čem se raditi budete, a pak abychom poselství přibylého vyslance sněmu bazilejského vyslechli."

„Račiž jen, pane Viléme z Riesenberka i ty Hrdku z Duban a Lvíku z Rovné, zasednouti po pravici mé. Vždyť je to jen po právu a slušné, abyste vy, kteří statečně s námi krutý osud obležení tak dlouhého obětavé a dobrovolně snášíte a mimo to sami s lidem svým město naše hrdinně hájíte, o jeho osudech a dějích s námi se usnášeli.

Zajměte místa, zahájím hromadu."

S tím obratný rychtář královské Plzně odebral se ku svému křeslu, za ním zasedli pak za stůl hned podlé něho na pravici jmenovaní pánové a rytíři, po levici převor Mikuláš, po obou pak stranách v širokém kruhu konšelé a obecní starší.

Jakmile rychtář vstoupil na své místo, utichl nevalný hovor ve shromáždění docela, a zraky všech přítomných upjaly se s dosti mdlým účastenstvím ku hlavě všeho města.

A rychtář Ditlikovic oslovil přítomné takto: „Milí sousedé! Velký zvon zval vás dnes jménem mým ku valné hromadě avšak bez mého vědomí. Rovněž vám spěl jsem horlivě a zvědavě sem, abych zvěděl příčinu shromáždění velké obce, a tady se mi dostalo potěšitelné zprávy, že vzácný posel koncilu z Bazileje i starý náš vážený přítel důstojný převor Mikuláš bývalého našeho konventu minoritského svolává nás k radostné schůzi, aby nám sdělil poslání svatých otcův a mnohé jiné ještě potěšitelné zvěsti."

Ve zracích ochablého měšťanstva bylo viděti p něco živější lesk, a lehký šum proběhl husté jeho řady.

V tom povstal mnich Mikuláš a počal zvučně i slavné: „Bratří v Kristu, přicházím od koncilu bazilejského a přináším vám vřelý jeho pozdrav i svaté požehnání." — „A nic víc?" Ozval se v pozadí úsměšný prostořeký hlas.

Mnohé hlasy rozkřikly se káravé, jiní se smáli a jeden z měšťanův volal se smíchem: „A co chceš, sousede, ještě víc? Bud" rád, že svatí otcové nevzpoměli si na nás opět s nějakou novou daní."

Rychtář Ditlikovič s nevolí zazvonil železnou pečetí městskou p stříbrný velký pohár, který ku sbírání hlasů při poradách a soudech sloužil a před ním na stole stál.

Mikuláš vžak zůstal klidným a pokračoval horlivě dále: „Důstojní otcové na sněmu shromáždění mají Plzeň stále na paměti i vás statečné její obhájce.

8 vřelým účastenstvím setkala se tedy prosba má, aby městu vašemu dostalo se od církevního sněmu podpory a pomoci. Oceňujíf otcové úplné důležitost statečného i dlouhého odporu vašeho proti rotám husitským. I vyslány hned důtklivé listy — 90 i* ' • jak císaři Zikmundovi tak ku knížatům bavorským i saským, aby sbírali vojska na osvobození vás a proti kacířům."

„On, Uež ta se seberou a do Čech vtrhnou, mnoho vody ještě uplyne, a až pak Husity uhlídají a s nimi se utkati měti budou — pak utekou tak jako u Domažlic a u Tachova." Vskočil týž prostořeký mluvčí co prvé Mikuláši do řeči.

„Tak, tak." Svědčili mu trpce Plzeňští.

„Avšak při tom jen nezůstalo; vyslányf listy k panstvu českému, k panu Oldřichu z Božmberkav a horlivá jeho oučast v boji vám stále projevovaná je již jejich vydatným následkem. Důstojní otcové ze všech končin křesťanstva na koncilu shromáždění, sledují každým týdnem od pana z Rožmberka o vašem obležení docházející zprávy s účastenstvím tím nejhorlivějším, a každý vámi statně odražený útok kacířův aneb rekovný výpad váš vzbuzuje ve shromáždění bouři pochvaly a plesání. Neklesejte na mysli; vy nejste opuštěni, celý katolický svět s očekáváním a napjetím hledí na váš hrdinný boj proti vší válečné moci husitské. Otcové si uložili i daň ve prospěch váš, a první podporu jsem já vám přivezl již s sebou."

Ted1 teprv se rozlehl první živý i pochvalný šum ve shromáždění, a tváře měšťanův, jimž již předešlá slova mnichova lichotila, se jasnily.

„Onen soumar, který se zásylkou páně PHbíkovou přinesl i vzkaz, abyste mu jeho bednu pilně opatrovali a uschovali, donesl do města tři tisíce rýnských zlaíáků, jež vám otcové posýlají v podporu. Mám klíč od bedny, zde jest, ctěný rychtáři, otevři bednu, vezmi zlato, patří vám Plzeňským. Dalií podpory následovati budou později."

— 91 — „ó, tu přichází pomoc y pravý a nejhorší čas.

Díky otcům, vřelé díky l" Radostné vyvolal starý Ditlikovic.

Mezi konšely a měšťanstvem povstalo teď radostné i živé hnutí. Zraky Plzeňských plály již v jasném lesku. Mnich Mikuláš pak horlivěji a hlasem povýšeným pokračoval v řeči své dále: „Mne vyslal koncil s poselstvím k panstvu českému, abych je vyzval k novému boji proti kacířům. Nesmím vám i nemohu ještě sděliti, co a jak se stane, tolik však jisto, že se chystá proti rotám husitským veliký a snad rozhodný a osudný boj. Vy nejste osamělí více ve svém zápasu. J& sám meškám v tomto přestrojení v ležení husitském a působím ve prospěch váš a příštího onoho velkého boje proti kacířům. Odstoupení páně Přibíkovo z Klenového od kalichu j$ ovocem požehnané této činnosti a taktéž jeho zásylka potravin."

„Sláva, sláva ti za to, důstojný převore! poskytls nám tím hladovým na poušti v pravděmany nebeské!" Vyvolal vděčně i povznesen konšel Johánek. A mnoho hlasů mu již z měšťanstva živě přizvukovalo.

„A pan Přibík slíbil, že až potřebí bude, opět vám potraviny dodá. Neobávejte se tedy hladu, před tím jste ochráněni."

„Zdráv bud1 pan Přibík, buď zdráv!" Volala již radostně i jednomyslně všechno měšťanstvo.

„A bůh je s vámi i patrně naší svaté věci přeje. — Před desíti dny vrátila se silná výprava Táborská z Bavor vyslaná na picování zničená a skoro celá potřená. Ze dvou tisíc stihlo jen tři sta raněných a na smrt uštvaných z trativse všecky vozy válečné a všechnu kořist naloupenou do táboru zpět."

— 92 — ' „Hurrá, hurrá! toť trest a pomsta boží;!"; Hřímalo v plesání rozjařené už měšťanstvo plzeňské.

„Pravdu dítě, to pomsta a trest boží, které však i dále kacíře stíhati nyní nepřestanou. Meškám již tři neděle v ležení kacířův a seznal jsem, jaký v něm duch a smysl vane. A těšte se, bratří.

Moc a úspěchy Husitův chýlí se ku konci. To nejsou již oni nadšení a horliví, všeobětaví bojovníci, jež si Žižka odchoval. V rotách jejich je většinou už jen chamraď a vyvrhel, více cizincův ze zemí sousedních než domácích, lůza na místě dřívějších nadšených a pro víru jen bojujících horlivcův. Ted se v zástupech jejich od vůdce až k pračatům zahnízdila lakota, sobectví a touha po plných hrncích egyptského masa. Panovačnosí a nesvornost se rozmáhá, a mimo to vzrůstá v rotách zmalátnělost bojovníkův a omrzelost z dlouhého a beznadějného boje s vámi. Již se veřejně a obecně mluví, že Plzně nedobudou a s nepořízenou odtud budou musit odtáhnouti. Vytrváte-li vy, stateční obránci Plzně, splní se dojista obavy jejich."

„Vytrvejme! Vytrváme!" Znělo nadšeně síní.

„Že ruka páně trestajíc již těžce na Husitech spočívá, sudte, bratří, z toho. Proti vrchnímu vůdci Prokopu Holému vznikla nedávno v ležení kacířův vzpoura; kněe Prokop, an trestati chtěl vůdce vzbouření, byl od tohoto těžce raněn, tak že bez vědomí klesl k zemi. Zotavil se ovšem, ale nevděkem svých bojovníkův pobouřen opustil v hněvu ležení Táboritův a odebral se do Prahy."

„Jak že? Kněz Prokop vzdal se vůdcovství vojska kališnického?" Zadivil se ted" v největším překvapení pán z Eiesenberka.

„Tak jest." Potvrzoval mnich Mikuláš. „S jeho odchodem od vojska odtáhlo však jakoby půl :-fv ', —93 - . •-' :' '••• ..'-•_ vojů od Plzně, anť jeho důmysl a jeho zkušenost i věhlas ve věcech válečných jsou světoznámý. — Hle, přátelé Plzeňští, to jsou moje zprávy; z nich čerpejte posilu a vytrvalost Nejkratší dobu v'řeko vském zápasu svém jste přestáli. Nepřítel chabne a umdlévá, stává se nesvorným a omrzelým a v brzku nebude vám již hrozným ani nebezpečným.

Vaše naděje a síly pak rostou. Vy nejste a nebudete opuštěni; koncil a celý svět katolický vás je pamětliv, ony vám poskytnou podporu mravní i hmotnou; v brzku dostane se vám opět zlata i potravy, a za nedlouho vystoupí spolek katolického domácího panstva opět nepřátelsky a v boj proti kacířům. Protož jen statně v]itrvejte. Bůh a svatá panna je s vámi! A tak s vámi bude na konec dojista i vítězství!"

„Vytrváme, vytrváme!" Jásalo mocné a nadšeně nyní všechno měšťanstvo.

Valnou chvíli trval hlučný jásot v síni; když pak poněkud se utišil, vztýčil se vysoký -rychtář Ditlikovic ze sedadla svého; i jemu plálo dosud bystré oko nyní plamenně, na bledé tváře vystoupil jarý ruměnec nadšení, a dosud zvučný hlas zněl nyní povzneseně a jasně: „Díky, vřelé díky tobě, důstojný otče, za tvé příznivé zprávy a za všechnu tvou neocenitelnou snahu a horlivost, jakou o nás a naši Plzeň jevíš.

Hle, viděl jsi sám, že obránci Plzeňští těžkým a dlouhým neblahým osudem stížení, již k smrti byli zemdlelí a ochablí. Bez tvých zpráv a bez tvého příchodu sem již bychom snad brzo byli otevřeli Husitům své brány. — Ted! však vidíme, že bůh je s námi, že je s námi celý katolický svět, a že nejsme bez pomoci a naděje, uhájiti se.

Neopustí-li nás koncil, císař i panstvo české na příště, dostane-li se nám potravin a peněz jenom - 94 — tolik, abychom život a město své uhájili, byť i s vynaložením poslední- síly a vytrvalosti nací, jeme ochotni my, brániti se na dále i budoucně ač do posledního dechu. — Stará naše vždy věrná Plzeň bude bojovati i na příště statečně a vytrvale pro boha a jeho svatou katolickou církev.

To sděl koncilu, otče důstojný, že budto padneme anebo zvítězíme!"

.Sláva katolíkům! Sláva koncilu! Buď zdráv převor Mikuláš!" Jásalo rozplameněno měšťanstvo — a pak yšickni za příkladem svého rychtáře Ditlikovice i přítomných rytířův jak konšelé tak ostatní měšťané vytáhli z pochev svých ostré meče a mávajíce jimi i birety svými nad hlavami vzhůru, yolali jedním nadšeným hlasem mocně a dlouho: „Bud pádném aneb zvítězíme!"

A hřfmavým ohlasem znělo to i ze zdola, kde se na náměstí před radnicí zatím nesčetné davy lidu shromáždily a téct jásot v radní síni zaslechly, ze všech hrdel: „Bud1 pádném aneb zvítězíme!" — X.

A nově zbuzené i oživlé nadšení v odporu a k boji proti Husitům u Plzeňských potrvalo. Neboť minul celý říjen a minul listopad i prosinec, ba minula i celá zima, a voje husitské zaměstnány byly stále před Plzní. Kněz Prokůpek, jemuž se po odchodu Prokopa Holého dostalo vrchního velení, zachovával odkaz i přání Prokopovo a chtěl za každou cenu hrdého města katolického dobýti ; tomuto se ale dostávalo v skutku dosti četné pomoci i podpory. Yůkolní panstvo a pan Přibík z Klenového, ba i knížata bavorští zásobovali je opětovaně potravinami, koncil i císař Zikmund pe•'^ •••'••• ' — 95 -*-•'••. .;'• .

nězi, a i veřejné záležitosti v Čechách počínaly na se bráti již taký ráz, že Plzeňské k vytrvalosti vybízely a sbodřovaly s nadějí v příznivý východ jejich boje.

Jakkoli "právě teď zdál se zevně zavládati mimo obléhání Plzně plný klid v zemi, přece připravovaly se za kulisami důležité a velké děje.

Strůjcem jich byl pan Menhart z Hradce, který neunaveně i opatrně a chytře rovněž však i tiše za svými plány jda držel se stále jen jakoby v pólosvětle na jevišti českých dějin. — — Tak minula konečně i celá zima tehdy ne příliš krutá, a do Čech zavítalo zase milé jaro. — Bylo to počátkem dubna 1. P. 1434. — Ve skrovném domku na velkém tržišti Nového Města pražského seděla v prostě a jednoduše zřízené jizbě, kteráž však dosti prostranná a nad míru spořádaná i čistá byla, u okna mladá, sličná jako štíhlá jedle zrostlá dívka. Držela sice v rukou svých jakousi ženskou práci, ale ruce'jí byly již dávno s ní sklesly do klína, a pna zahlížejíc na ulici utonula všecka v hlubokých myšlenkách.

Stopovala snad pozorně ty obláčky, jež pluly lehounce po modrém nebi? aneb provážela tam toho čilého skřivánka, jenž se vznášel vesele do výše? nebo počítala ty pupence na lipce stojící před domem a oblité tisícerými novými puky? aneb konečně sčítala svěží stebélka tam podél cesty na tržišti bujícího čerstvého trávníku ?

— Utonula v zamyšlení svém na dobro. A zajisté si nevšímala ani neslyšela zpěvu přítomného s ní v jizbě šedého již ale jinak ještě statného jako doubec bradáče, který sedě u velkého a podlouhlého stolu v prostřed jizby rozloženu měl před sebou celou příslušnou zbroj pro rytířského bojovníka, a ač zbroj čistá a skoro skvoucí byla, — 96 — horlivě ji předce cídil. Ted! měl v práci lesklý krunýř a při tom si hlubokým a silným jinak ale dosti příjemným hlasem vesele prozpěvoval: „Přijel tě z Říma kardinál, ten o Čechy zlou radu v/al.

Měl v jedné ruce krucifix, za sebou Němcův sto tisíc. — ,Bíte, zabité, neleňte, Čechy kacíře vypleňte!

Bite a palte napořád, já dám odpustků co kdo rád.' ,Pospěěte, bratří, pospěšte, nás ubožátek potěšte.

Pomozte vlasti nevinné, at jméno české nezhyne!' Čechové když to slyšeli, v hromadu vojsko sráželi. — - Od Plzně už se zdvihá prach, na vrahy Němce přišel strach.

Čechové jdou, už jsou tu hned, % a vrahy Němce, jak by smet. 4f Pušky a spíže, hromady stříbra i zlaté poklady, korouhve i papežský list, vše přišlo Čechům na kořist."

Bradáč cidič ted1 byl s krunýřem hotov; shlížeje se se zalíbením v lesknoucí se zbroji, postavil ji na stůl k přilbě, k pasu a meči již vycídéným a dal se ještě do zbývajících železných rukavic. Dříve se však ohlédl po mladé dívce * okna a vida ji zamyšlenou svraštil poněkud zvráskovatělé své široké čelo; po chvíli ale máchnuv rukou, pustil se ještě hlasitěji do zpěvu. Vesele potřásaje hlavou dozpěvoval svou posměšnou píseň: — 97 — „A kam se děl pan kardinál?

Kde má klobouček, kam ho dal?

„Hoj, když mi bylo běžeti, uvaž mi v lese na snětí, Čech kacíř bude věděti!'*) Poslední verš opakoval rozjařený zpěvák dvakráte a dokončiv, vypukl u veselý smích: „Pane bože, když si na to zpomenul Ten poprask u těch Němcův papežencův, a bylo jich jako kobylek, na každého z nás pět, tak že by nás byli umačkali. Ale sotva nás uzřeli, již nás také ani nedočkali a práskli do bot. A pak jejich útěk tím českým lesem! Byli jako bezhlaví. Jedním směrem utíkali a druhým nadbíhali nám sami do rány, a my je mlátili svými cepy jako snopy.

Oj, byl to tenkráte slavný a krásný den! Tehdy byl kněz Prokop vesel a smál se, až celý zčervenal. A smích je u něho řídký a vzácný host.

— Že jsem byl u Oustí a u Domažlic, to je mou chloubou i mým potěšením na stará kolena. Škoda, že jsem nemohl přítomen býti i u Tachova; byla by to nejkrásnější trojice blahých vzpomínek; tenkráte však byl jsem ve Slaném posádkou. Ale ty mě, panno, neposloucháš, a já hovořím jen na jalovo sám k sobě!" Zamrzel se vida, že zpěvu a slovům jeho dívka u okna nevěnuje ani nejmenší pozorností.

"Vsak ani nyní neprocitla tato ze svých hlubokých myšlenek.

„Panno Ludmilo !* Vyvolal starý bradáč hodně hlasitě.

„Co pak, Bořito? co se stalo?" Tázala se teprv nyní vyrušená dívka.

*) Úryrek to z „Pitné o vitifství u Domažlic r. 1431" uveřejněné od K. J. JSr&ewo v „Máji" na r. 1862.

Mtttoe lid a. XID a. 4 - 98 „Nic se nestalo, ale opět bylas tak hluboce a těžce zamyšlená, jak tě kněz vždy nerad vida."

Vyčítal jemně starý Husita.

„Bůh sám ví, odkud se ty myšlenky pořád berou; ale přijdou, usednou si v mé hlavě a hned v nich všecka utonu." Vyprávěla prostoduše dívka.

„A přicházejí všechny od Plzně, není-li pravda, Ludmilko?" Se smíchem škádlil Borita.

„Přicházejí, Bořito, a zase se tam ihned vracejí."

„Inu, kdyby se kněz Prokop nad tvým častým a trudným dumáním nehoršil, poněvadž tak smutná jsi a často si zapláčeš, já bych ti tvé plzeňské myšlenky, panno, ani příliš za zlé neměl."

„Což ty jsi poctivá a dobrá duše, Bořito!"

Chválila dívka starého muže.

„Já sám vzpomínám si každou chvíli na Plzeň i toužím zase po čilém životě v táboře. A což teprv ty, jež tam máš znejmilejšího pana Čapka."

„Vidíš, av potom nemám býti často a hluboce zamyšlenou. Žiju ve stálé starosti o svého Jana obávajíc se, aby tam nevzal na zdraví pohromy.

Nikdy bych byla nemyslila, že naši před tou Plzní tak dlouho zdrženi budou."

„To je stíhá spravedlivý trest boží za nevděk a do nebe volající zločin, jakého se Táboří na našem knězi dopustili." Horlil zapálen Borita.

„Také mi to, Bohto, už kolikrát^ napadlo."

„Kdo to jak živ slýchal, aby bojovníci pro kalich a zákon boží vzbouřili se proti svým vůdcům, ba proti knězi a vložili nepřátelsky ruky na něho ?

Ovšem byl to vyvrhel, byla to pleva z rot, ale přece mnoho z ostatního mužstva s padouchem souhlasilo a jemu potakovalo. — Nuž, kněze Pro- • kopa od sebe zapudili a bez něho nic svésti ne- ( mohou. Dobře na ně tak!"

- 90 „Avšak upřímně řečeno, milý Bořito, mně se zdá, že i náš drahý kněz Prokop s nynějším svým nečinným a ústranným žitím není spokojen ani T něm šťasten." Důvěrné svěřovala oddanému starému sluhovi Ludmila.

„Ba já to již dávno pozoroval." Přizvukoval Bořita. „A což je tu divu? Má ten tichý, nudný, den ode dne stejný i jednotvárný život takového muže, jako náš kněz je, upokojiti? On, jehož hlas nejzvučněji zní a hřímá, když velí tisícům, a jehož oko nejjasnějším leskem plane, když měří nepřítele? Ten nynější život knězův, to stálé sezení před biblí a vůbec před knihami, to psaní traktátů a zdlouhavých listů, ten se nehodí na Prokopa Holého. Těším se však tou pevnou nadějí, že dlouho toto živoření trvati nebude. Píšou již naši od Plzně za knězem, aby promina zbloudilému lidu, opět přijal vrchní velení; brzo však, doufám, přijdou sami s prosbou a budou tak dlouho kněze prosit a naň naléhati, až konečně povolí i tajné své vlastní touze, a my opět se vrátíme k našim do táboru snad ještě před Plzeň!" Smál se mna si ruce Bořita.

„Avšak viz, Bořito! Pro bůh hled!" Vykřikla náhle uděšená Ludmila vyhlížejíc oknem na ulici.

„Co je ti? — co se stalo?" U-lekán spěchal Bořita k oknu k Ludmile.

„Velký bože! — stalo se neštěstí!" Bědovala Ludmila všecka zlekaná ukazujíc oknem ven.

Bořita právě vyhlédl, když před okny na ulici se vyvalil mohutný kotouč prachu, v němž starý sluha viděl dvé silných hřebcův mocně se vzpínajících, pak skácený těžký vůz, na onen čas velmi skvostné a bohatě upravený. Zároveň se vyskytli v chumáči dva muži, patrně sluhové náležející k povozu.

4* — 100 — Oba přiskočili ku skácenému vozu a otvírali hned hořejší dvířka jeho.

„Bořito, přispěj jim," obrátila se prosebně Ludmila ku starému Husitovi.

„8 radostí, již běžím." A ochotně spěchal tento ven.

„Je-li někdo ve voze a jest-íi si pádem ublížil!" Litovala soucitná dívka. „Pro boha, jest; jest tam paní. Ah, a zdvihají ji bez vlády! A paní to nějaká vznešená dle šatu! A už je tam bodrý Borita a pomáhá jim ji nésti. Chuďas je bezvědomá i snad těžce raněná. — Té musíme poskytnouti pomoci." A sama lehkým krokem jako šípka odspěchala z jizby. — A za krátkou dobu ozval se hluk již na dvorku při domku, pak přede dveřmi a hned na to vnášeli dva stejně odění sluhové s Bořitou omdlelou paní do jizby provázeni Ludmilou.

„Sem, sem na lůžko ji položte." Zvala Ludmila nosiče, jak se zdálo, dosti těžkého břemene.

Položili bezvědomou na lůžko. „A téct rychle Bořito; přines studenou vodu, tam v přístěnku stojí konvice." Ukládala domácímu sluhovi dívka, sama z brašničky své na pasu zavěšené čistý bílý šat vyjímajíc. Borita byl nalil již do cínové mísy a přistoupil s ní k loži. Ludmila namočivši šat svůj do studené vody pomalu omývala bezvědomé spánky a čelo pozorujíc bedlivě omdlelou.

Byla to paní as čtyřiceti a několika let prostřední a tělnaté postavy. Hlava její mohla nazývati se velmi pěknou a musila býti před lety krásnou. Hustý a posud černý i lesklý vlas shrnut byl do zlatobarevně ,sítky a lemoval čelo a obličej nad sníh bělejší. Útvar čela, nos i dosud dosti svěží i plné rty, nyc ovšem poubledlé, jemné tváře i okrouhle vykrojená brada a pak běloskvoucí — 101 — •šíje i plná až snad příliš bujná ňadra poskytovaly obraz dosud dosti vnadný, kterýž vkusný, bohatě vybraný šat jakoby vypočtené zvyšoval.

Ludmila omyla paní již jednou, omyla ji podruhé opět, avšak tato neotvírala očí, ani se posud ňadra její nezdvihala, i trvala v bezvědomí.

Teprv teď si všimla silně upjatého šatu jejího.

Mžikem se rozhodla. Obrátila se rychle k mužům za ní stojícím a krátce na ně pohlednouc a pak s uzardéním zraky své klopíc, pravila k nim: „Přátelé, ustupte jen na okamžik do vedlejší komory, musím paní uvolniti a rozepjati šat; jinak nemůže vydechnouti."

Všichni tři ochotně vyšli z jizby.

Ludmila pak jí rozepjala rychle šat na prsou.

A vskutku, sotva že plná a až přes příliš stažená ňadra jen poněkud si uvolnila, hned za chvíli na to již si plně oddechla a mocně se zdvihla. A skoro současně zachvěla se i víčka u klapek očních a tyto se zpolehounka pohnuly. A již si prsa sice zvolna ale pravidelně oddychovala; když se za chvilku oči poprvé mdle otevřely, Ludmila radostí zaplesala šeptajíc sama k sobě: „Bohu díky, procitla" a obírala se dále horlivě neznámou paní.

Tato sebou nyní hnula mocně si oddychnuvši, otevřela plně zraky své i upřela je černé jako noc a lesklé jako třpytící se hvězdy na Ludmilu.

„Kde to jsem? a jak jsem se zde octla?"

Tázala se s patrným udivením procitlá paní.

„V příbytku poctivých lidí, kam tě k mému pozvání tvoji sluhové, vznešená paní, donesli, ana jsi byla bez vědomí, leknutím nad skácením se tvého vozu." Vysvětlovala ochotně Ludmila.

„Ach, již se pamatuju." Vzpomněla si paní.

.„A kde jsou moji lidé?"

„Zde vedle T komoře!"

— 102 „Zavolej je, milé dítě." Žádala ji slabým hlasem paní. Ihned vstoupili oba sluhové i Bořita do jizby.

„Pékně's to, Vávro, vyvedl." Obořila se paní na své nedlouhé teprv ze mdloby procitnutí až s podivuhodnou silou a důrazem na stojícího před ní sluhu. „Převrhne mě na veřejném náměstí a tak prudce, že jsem to mohla lehce smrtí zaplatiti ! Tys troup a zakusíš za to řádně kozelec."

„Nemohu, Milosti, za to. Bůh ví, nemohu.11 Plačtivě dokládal se vozka. „Hřebci se ulekli psa, který na ně vyrazil, pustili se do cvalu, a vůz narazil o veliký kámen ležící při cestě. Tím vypadlo kolo, a proto se vůz skácel. Nemohl jsem udržeti hřebce a sletěl jsem sám s kozlíku."

„A koňům se nic nestalo?'1 „Nic, Milosti, stojí teď, jakoby je přimrazil."

Ohlašoval druhý sluha.

„A. budeme moci jeti dále? sic bys Ondřeji, pospíšiti musil do našeho domu, aby pro mé poslali nosítka."

„Kdyby nám dobří lidé pomohli, zasadili bychom kolo do vozu opět sami a ten nějaký zákolník bychom na tu chvíli, než bychom dojeli na Staré Město do paláce, také sehnali." Mínil vozka.

„Tedy rychle spravte vůz, já zatím sečkám zde." Nařizovala paní. Sluhové odspěchali; Bořita šel za nimi, aby jim venku pomohl.

Bystře už zahlížející zraky paniny setkaly se teď s nevinným pohledem mladé dívky, která s přirozenou jí dobrotou neznámou pozorujíc s účastenstvím na ni hleděla. Mžiknutím přelétla paní celou vysokou postavu dívčinu, a zraky její se jakoby rozjasnily spočívajíce na sličné i příjemné Ludmile s patrným zalíbením.

— 103 — * „Neublížila jsi si?" Tázala se starostlivé nyní Ludmila podporujíc pozorně hlavu paní.

„Udeřila jsem se o stenu vozu do hlavy i cítím bolest, ale je to snesitelné. Mdloba moje byla jen následkem leknutí."

„Bylo by tedy snad dobře, kdybychom na ránu přiložili studený obkladek?" Nabízela se ochotné Ludmila.

„Měj vřelé díky za svou péči, milé díté mé.

Obstarám to však $ž doma. Bydlím na Starém Městé. Tys mně již prokázala dosti laskavé pozornosti. Znáš mě?" Tázala se laskavě tisknouc vřele krásnou ruku dívčinu.

„Neznám, vidím té dnes poprvé."

„A jsi tak ochotná i účinná ke mně. Musíš býti hodných i řádných rodičův dítě?" Hladila Ludmilu po hedbávném a růžovém líčku jejím paní.

„Ah, jsem sirotek!" Zasteskla si smutné oči klopíc dívka.

„Sirotek?" Opáčila s účastenstvím paní, na loži se nyní vztyčujíc, při čemž se Ludmile pomáhající jí při tom zdálo, jakoby ze šatu panina něco malého bylo vypadlo. „A kdo ti zemřel, otec či máti?" Tázala se rychle paní sedajíc na loži a zapínajíc si šat svůj opět na prsou.

„Ztratila jsem je malé nemluvně oba." Zarosily se teď oči Ludmiliny.

„Oba? Ubohé, hodné dítě, a kdo tě vychovat i nyní u sebe přechovává?" Tázala se vřele paní vinouc dívku k sobě blíže.

„Můj dobrotivý pěstoun Prokop."

„Aj, toť musí býti řádný muž — však je zde čisto a poradno ač jen chůdo —je velká rodina pěstounova?" Ptala se s účastenstvím se po spořádané i čistotou se skvící jizbě rozhlížejíc neznámá paní.

— 104 — „Jsme zde jen sami dva s pěstounem a pak Bořita." Ohlašovala Ludmila.

„Tys tedy sama hospodyní? aj, činí ti to češti" Chválila paní a pak povstávajíc z lože, podepřela se o Ludmilu a pravila: „Bud tak dobrá a doveď mě tamto k tomu křeslu u stolu. Musím se pomalu připraviti opět na odchod." Přála si paní, a Ludmila jí poslechla.

„Nepospíchej, jsi ještě .usláblá a všecka se chvěješ — sečkej u nás a zotav se — nevím, co to je, ale je mi tak volno a blaze u tvé přítomnosti, jakoby z tvých krásných zraků, vznešená paní, slunko na mě svítilo a mě hřálo." Yřele a upřímně hlásala své nelíčené pocity Ludmila.

„Opravdu?" Zasmála se dobrotivě paní. „Avšak i mě cosi k tobě táhne. Podivno!"

„Neměj mi za zlé, vznešená paní, mou otázku; ale máš i ty dceru?" Tázala se s prostoduchou zvědavostí Ludmila.

„Nemám." Odpověděla nápadně zkrátka a pak skoro s nevolí paní. „Nemám, milé dítě."

Opětovala po malé chvíli temněji a skoro zasmušile a pak za krátko, jakoby se z nemilého dojmu a myšlení násilně vytrhla, pravila opět přívětivé stahujíc k sobě u ní stojící dívku: „Jsem totiž svobodna — avšak jak ráda bych byla, kdyby mi osud byl dopřál na nynější starší léta hodné dcery třeba tobě podobné." A přitiskla pravicí hlavu Ludmilinu k sobě, líbajíc ji vřele v jasné její čelo a hladíc jí při tom měkký a krásný vlas na hlavě.

„Ó, i já bych byla nevýslovně štastna, kdybych měla nyní drahou matku!" Tulila se Ludmila vroucně k dobrotivé paní.

Y tom okamžení vstoupil sluha panin do- 105 — jizby a oznamoval, že vůz je upraven opět k další krátké jízdě.

Paní se ihned zdvihla k odchodu, kynouc sluhovi, aby jí byl při chůzi k vozu podporou.

„Sečkej ještě, milostivá paní, až se více zotavíš." Zvala doléhavě Ludmila, nerada milou se jí pojednou stavší návštěvu již propouštějíc.

„Zotavím se nejlíp doma. Však my se bohdá brzo opět spolu uzříme. A až mě, milé dítě, v domě našem navštívíš, —jsem Irena z Hradce, a dům náš stojí v Galetné ulici, a brzo se naň doptáš, pak ti vzdám za pomoc tvou a přispění tvé při dnešní mé nehodě teprv náležité díky a bohdá se ti slušně i odměním. Přijd1 tedy brzo ke mně." Pronášela s přívětivou důstojností panna Irena z Hradce.

„Přijdu, přijdu, vysoce urozená slečno, ale ne pro odměnu, s tou mě nesmíš zarmucovati ani snižovat, — přijdu však proto, abych se opět zhřála na výsluní tvých krásných i dobrotivých zraků." Vřele přislibovala Ludmila líbajíc Ireně jemnou a krásnou ruku její zdobenou ovšem skvostnými prsteny.

„Hle, jaks pyšná, jakého hrdého zároveň ale i ušlechtilého smýšlení! Však přijď, přijd1, uvítám tě vždycky ráda." A políbila spanilé děvče dosti vřele na čelo. „Tedy ještě jednou upřímné díky tobě, a bud1 s bohem!" Tiskla jí lehce ruku Irena a pak podpírajíc se o sluhu Ondřeje s přívětivým kynutím hlavy i úsměvem na Ludmilu opustila jizbu.

Ludmila ji provodila až k vozu a vrátila se do domku, když tento ujížděl již ulicí podél Zderazu ku Starému Městu.

„Podivno — ta panna je hrdá i pro mé příliš vznešená, a jak se zdálo, jinak k lidem — 106 — svým i dosti tvrdá a přísná, a přece mě k ní jakoby něco vábilo a poutalo. Ty její krásné zraky plny jasných blesků a hvězd, když ty na mě dobrotivě i laskavě spočívaly, a raékkounká i teplá ruka vlas můj a líce hladila, jakoby se ke mne vlahý a milý vánek libého jara snášel. — Ah, tak jen, tak přívětivě a mile musí shlížet na své dítě matka, a musí tak sladce i jemně hladit jenom ruka matčina!"

Přede dveřmi ozvaly se nyní pevné kroky, a do jizby vešel kněz Prokop provázen Bořitou.

„Dobrý večer, Ludmilo!" Pozdravoval kněz schovanku svou, jakmile vstoupil do jizby.

Tato přispěchala ihned k němu, podávajíc mu bělostnou svou ruku.

„A měli prý jste zde, povídá mi tuto Bořita, neočekávanou, podivnou návštěvu?"

„Ovšem že otče — sdělil ti Bořita již všecko?

Dobře, že nehoda tak lehce minula — poranění panny Ireny z Hradce bylo jen —" „Koho že poranění!? — Ireny z Hradce?!"

Zvolal kněz Prokop v nejvyšším překvapení.

„Ano, slečna Irena Hradecká to byla — mají prý dům v Caletné ulici, a já tam mám co nejdříve k ní přijíti — těším se na to již teď velice." — „Irena Hradecká zde byla? u mne, u tebe?"

Tázal se všecek vzrušen divoce Prokop.

„Byla, stalať se jí ta nehoda zrovna před naším domkem; vzkřísila jsem ji ze mdloby a oplývala za to ke mně šlechetná panna laskavostí."

Vyprávěla Ludmila.

Kněz Prokop odhodiv nedbale biret svůj na stůl sklopil v náhlém zamyšlení velkou hlavu svou a počal choditi prudce po jizbě. Přešel tak jednou nebo dvakrát jizbu ode dveří vedle stolu, — 107 a zraky jeho padly náhodou na lůžko, na němž panna Irena před tím nedávno spočívala. Náhle se oči Prokopovy zajiskřily, a on shýbnuv se sáhl spěšně na lůžko a uchopil malý lesklý předmět do ruky sevřev jej v pěsti. Rychle odstoupil pak k oknu a dychtivě nahlížel do otevřené dlaně své. Ludmila s podivením pozorovala počínání knězovo. Netroufala si však tázati se po příčině joho Po chvíli kývnul kněz hlavou, a rtové jeho šepotali: „Je to ona; Irena zde byla. — Což by byla vypátrala?" A ruka jeho vznesla se k čelu, přejela je a pak zastřela oči knězovy.

Patrné se obíral trudnými a bolestnými myšlenkami. Po chvíli se ale pomalu obrátil a kynul s účastenstvím jej pozorující Ludmile blíže k sobě.

Tato ihned k němu přistoupila.

„Lidunko" — pravil k ní měkce Prokop hladě ji po vlasech a hledě v pohnutí do krásných blankytných očí dívčiných — „miluješ mé, to vím, a poslechneš mé ve všem. Slib mi však pevné a svatosvatě, že nikdy, pokud budeme v Praze, nepůjdeš k té panně Ireně Hradecké.

Pravím ti nikdy, nikdy! — ba že se jí vyhneš a nikdy s ní více mluviti nebudeš! Slibuješ mi to ?•' doléhal pevně na ni.

S udivením hleděla na pěstouna Ludmila, ale zvyklá v ničem mu neodporovati, odvětila i tu ochotně: ,,Slibuju — ale otče —" „Nevyptávej se a nepátrej dále — nemohu ti ničeho více říci — ale bud vždy a věrné pamétliva svého slibu." Upozorňoval důtklivě kněz a pak vzav biret svůj popošel ke komoře vedlejší a blízko u dveří se náhle obrátiv pravil: „Ano, a pak připravte vše na zítřek k rychlému přesídlení; poměry mne nutí, abych změnil bydlo — 108 — své. Odstěhujeme se do Čapkova domu; nabídl nám jej již dávno. Nechci však, aby se kdo z vůkolí dozvěděl, kam se odstěhujeme. Dle toho se řiďte — a ted až do večera necite mne samotná." Rozkazoval krátce kněz Prokop udiveným Ludmile a Bořitovi.

XI.

As ve čtvrtý den po své nehodě na tržišti novoměstském za pozdního už odpoledne vstoupila do komnaty páně Menhartovy v paláci pánův Hradeckých na Starém městě pražském panna Irena. Vešla kvapně a shledávajíc komnatu prázdnou zarazila se.

„Menharta zde není l A mně samotné v mých komnatách je tak smutno i úzko. Bůh sám ví, co to na mne zase už dolehlo?! — ale od několika dnů ty trudné a černé myšlenky ode mne ani neustupují, stále jako upíry mi sedíce v týle."

A Irena s povzdechem se vrhla na měkce vycpanou židli stojící ve výklenku špičatého okna vedoucího z komnaty na ulici. „Oh, ty zpomínky, ty zpomínky na mou divokou bouřlivou minulostí Ty nemůže smířiti a uspokojiti ani sebe delší řada let ani sebe upřímnější i horlivější moje pobožnost a vroucí modlitba! Kdyby té minulosti nebylo, jak volně, jak spokojeně bych mohla žíti!" A opět hluboce si povzdychnuvši na delší dobu se odmlčela, až pak za hodnou chvíli pokračovala v polohlasité samomluvě své opět dále: „A co probudilo ty staré a temné obrazy z dávných mladých let zase v mysli a paměti mé? — Ono setkání onehdy s tou roztomilou, — 109 — líbeznou [dívkou. Neboť od té chvíle, co zazněl z libých jejích úst ve sluch můj stesk po její matce i žaloba, že je sirotek, od té chvíle hnulo se cosi v ňadrech mých, co si sama dobře ani vysvětliti nemohu! Podivno, věru podivno; dosti všední náhoda mě svedla poprvé a jen na chvíli s onou zcela mi neznámou dívkou, jejíhož jména ani neznám, a cítím k ní tak vřelou i podivnou náklonnost, že se sama sobě divím. Ba toužím po té dívce, jak jsem ještě nikdy po mladém tvoru ženském netoužila. Ovšem, jsem tak samotná i stojím tak osamělá, — oh, kdybych měla dceru, jak bych byla šťastnou! — A měla, měla jsem dítě" — šeptala ustrašeně a s výrazem hrozné úzkosti na sedadle se krčíc Irena — „vlastní milé a nevinné robátko, ale opustila jsem je, zavrhla jsem je i zapřela jsem je před světem, a bůh mě ted1 stíhá trestem svým, hrůznými výčitkami svědomí a stálým věčným traplivým i úmorným neklidem a nepokojem. O, kéž by žilo, kéž bych měla dítě své!" Zaúpěla bolestně svíjejíc se takřka u okna pod mukami neusínajícího svědomí.

V tom zazněly v předsíni kroky i hlasy; domácí sluha otevřel dvéře, a do komnaty vstoupil pan Menhart z Hradce a za ním převor minoritův plzeňských Mikuláš.

„Aj, důstojný otče, přicházíš věru jako na zavolanou." Mluvil pan Menhart obrátiv se hned u dveří ku vstupujícímu knězi, který se ku slovům mocného pána jen usmál: „Ted* jda ze schůze panstva, myslil jsem si, kéž by zde nyní byl otec Mikuláš, a ty's jako kouzlem přivanut čekal na mé dole v domě.* „Soudil jsem u Plzně, že mne ted! spíše zde v Praze potřebí bude a neotáleje déle v ležení, - 110 kde už působení mého není více třeba, spěl jsem sem."

„Dobrý večer sestro," pozdravoval Menhart teprv teď pannu Irenu, vida ji u okna patrně sklíčenou seděti.

I převor Mikuláš hned s mnohými úklonami pannu pozdravoval, která však zběžně jenom poděkovavši, pohroužena sama v sebe seděti zůstala.

Menhart s prevorem Mikulášem se usadili za stolem uprostřed komnaty stojícím, a k pokynutí domácího pána přinesl sluha Ondřej dvě skvostné číše s vínem, jež postavil před oba muže, a pak opustil síň.

„Nuž, otče, připijme si na zdar našeho společného díla!" Vyzýval Menhart pozdvihuje číši: „Nechť se zdaří, a my dojdem štastně cíle!"

„Staň se tak!" Přizvukoval Mikuláš a za-" zvoniv lehce číší svou o pohár páně Menhartův učinil z ní řádný doušek.

„A teď milý otče, sděl mi, jak se věci mají před Plzní?" Vyzýval pán z Hradce.

„Pro stranu naši katolickou dobře. Nebot s plesáním a skoro s jistotou předpovídati dnes mohu již Husitům v obléhání města nezdar. Husitské vojsko před Plzní je úplně na mysli kleslé a zmalátnélé; nedůstatek, hlad i mor řádí v jejich táboře, nesvornost rot i vůdcův mezi sebou veliká. Plzeňští se stále statně drží a nedávno za pomoci pana Přibíka a vůkolního panstva dodána městu opět značná zásylka potravin; o novou pak se již opět jedná. Mimo to doufám, že i zde věci již tak daleko dospěly, že v brzku jednota panská postaví vojsko své do pole, a toto že přímo vytrhne k Plzni, aby město osvobodilo?"

— 111 — Mínil kněz upíraje jiskrné své oko zvědavě na pana Menharta.

„I moje zprávy jsou příznivé." Započal tento patrně dobrého rozmaru. „Panstvo katolické i umírněné pod obojí sjelo se právě y tyto dny k veliké i důležité poradě. Dnes jsme měÚ první sehůzi. Všichni páni jsou rozhořčeni co nejvíce na husitské válečné roty, i jde o nich jeden hlas, že jsouce ode dávna strašným břemenem ba metlou pro veškerý lid rolnický v zemi, musí býti zničeny a úplně vyhlazeny. Za tou příčinou sebráno má býti silné panské vojsko, které se shromáždí u Kačína za Kutnou Horou.

Vojsku v čelo co vůdce postaven bude Diviš Bořek z Miletínka.« „Dobrá to volba, jeť Bořek z Miletínka statný válečník ze školy Žižkovy." Schvaloval^ kněz Mikuláš.

„Avšak netajíme se tím, že zápas s rotami, any uvidí, že běží o jich trvání, ba o jich hrdla, bude těžký a velmi nebezpečný. I upozornil jsem pány na to, že bychom se měli pokusiti o to, jestli bychom úplatky a porušením jednotlivých hejtmanův spíše k cíli nedošli ? Tys byl v ležení jejich před Plzní tak dlouho otče, co o tom soudíš?"

„Že je to dobrá myšlenka. U jednoho a dosti mocného hejtmana myslím, že to půjde dojista. I doufám, že bude-li důstatek peněz, čapka ze Sán svedu ke zrádě!" Pronášel se Mikuláš.

a Výborné! — Dále bylo navrhováno, aby ta naše vstoupila ve vyjednávání s knéProkopem Holým." Děl zasmušile pan Menhart. „Nalézá prý se zde od té doby, co byl od svých poraněn a potupen a žije v ústraní s těžkým hněvem v ardci proti Táborům. Snad by se A strana zem hart — 112 — velikými přípověffmi i penězi pohnouti dal, aby proti straně husitské sám nyní vystoupil?"

„Ovšem kdyby Prokop postavil se v čelo našeho vojska, pak bych se skoro sázel o jeho jisté vítězství." Mínil zamýšleje se Mikuláš.

„Máme prý se o to za každou cenu pokusiti. Mně svěřeno s ním vyjednávání." V tom okamžiku ozval se hluboký vzdech podoben jakoby tlumenému zaúpění komnatou. Pan Menhart s nevolí ohlédl se k oknu po panně Ireně, jež v tu chvíli složenou majíc hlavu i tvář svou v obou rukou dlela dosud bez hnutí u okna.

„Já pak svěřil bych je nejraději opět tobě, důstojný otče; nevařilit jsme nikdy dobře s Prokopem."

„Jsem volný s ním vyjednávati. A míra přípovédí?" Tázal se ochotný mnich.

„Zlata co chce — ač, pokud Prokopa znám, tím jej neupoutáme; vůdcovství všeho vojska panské jednoty a s tím možnost pomsty nad Tábory jej urazivšími; dále místo nejvyššího správce v zemi, jakmile nynějšímu Alši Vřešťovskému lhůta vlády dojde."

„Dobře, půjdu k Prokopovi a to hned; se svým nabídnutím musíme si pospišiti; neboť když jsem od Plzně včera odcházel, mluvilo se cosi v táboře o poslancích k Prokopovi, kteří jej pohnouti měli k opětnému velitelství v husitském vojšté."

„Tof vrchovatý tedy čas k jednání s ním."

Mínil pan Menhart.

„Ráčíš však věděti, kde kněz zde v městě bydlí ?" Tázal se minorita zdvihaje se zároveň ze svého sedadla.

„Přebývá prý někde na dolejším konci novo— 113 — městského velkého tržiště — kde, tam se lehce dovíš."

„Odeberu se k němu bez prodlení. Zítra dopoledne přijdu pak zpraviti tvé Milosti o výsledku svého vyjednávání."

„Přijdi otče — s dychtivostí budu té očekávati."

„Zatím tě urozený pane i tebe vznesená slečno, svatá panna ostřež!" Přál mnich a s hlubokou úklonou opustil komnatu.

Pan Meuhart doprovodil s blahosklonnou přívětivostí minoritu až ke dveřím a pak obrátiv se přistoupil ke stolu a vychýlil zbytek v číši až do poslední kapky. Postaviv prázdný pohár na stůl přikročil k oknu a položil z lehká ruku avou na skloněnou Irenu.

„Co jsi, sestro, tak zadumána?" Tázal se jí.

„Uvízla's opět v černých svých myšlenkách?"

„Ab, ty zpomínky na neblahou mou minulost!" Zasteskla si úpěnlivé panna Irena obracejíc veliké své zraky k bratrovi.

„Zapuď je, sestro; jsou jen pára a dým; pdežeň je mocným máchnutím ruky!" Přemlouval ji s úsměvem.

„Ó, kdybych mohla — kdybych byla s to ukonejšiti a uspati to věčně bdící svědomí!"

Úpěla Irena.

„Vždyť přece koupila sis hromady odpustků, jsi od mnohých let horlivě pobožnou a udílíš štědré almužny!" Omlouval kousavým výsměchem sestru svou pán na Hradci.

„A přec to nic nespomáhá; přece snáším nyní hrozná muka a nemám klidu ni pokoje."

Lomila rukama panna Irena.

„Aj, dosti již těch dětinských stesků a nářků!

Měj konečně již rozum, Ireno. Své svědomí má — 114 — každý z nás ve své hrsti. A kdo měl síly a chuti dosti ku hříchu, musí míti i síly dosti, aby nesl břímě jeho následků. — Nezapomeň, že jsme dnes zváni k Sternberkovým na večerní hostinu. Již se počíná stmívati. Jdi a pospěš si s oblékáním, abych na tě příliš dlouho čekati nemusil. četná a živá společnost mnohých lidí bude nejlepším lékem pro tvou zádumčivou chorobu." S tím odešel pan Menhart do vedlejší komnaty. A za nedlouho opustila i panna Irena Hradecká s hlubokým povzdechem síň, v níž se již večerní soumrak rozkládati počínal.

XII.

Kněz Prokop přesídlil se skutečně do domku Jana čapka ze Sán, který stál as v polovici židovské zahrady. Ve starém příbytku knězové meškal ve dne jen Bořita, alby došlé snad listy neb důležité návštěvy aneb poselství přijímal a je dle potřeby do nového bytu odkázal.

Dům Čapkův držel v sobě obydlí v přizem a pak větší v prvním patře. V menším přízemí usídlil se Prokop Holý s Ludmilou.

Za krásného jarního dopoledne nalézáme v malé jizbě Prokopa seděti u stolu před rozloženou biblí, kdežto z předsíně zazníval do světnice hlas prozpěvující si Ludmily, jež se zaměstnávala u ohniště připravováním obědu.

Jakkoli na žlutý pergamen s vybledlým jeho délkou času a častým užíváním písmem dopadaly malými skelnými tabulkami skrovných dvou oken zářivé paprsky příjemného slunka jarního v plném jasnu a činily tak čtení starého písma velesnadným, přece kněz Prokop podpíraje výraznou — 115 hlavu bílou rukou svou ustal byl již dávno ve čtení a obíral se myšlenkami svými. A musily tyto býti dosti neutěšeného I trudného obsahu, neboť pohled jeho byl vážný ba skoro smutný, a čelo jeho bylo zasmušeno a složeno v mnohé i hluboké vrásky.

V tom zazněl z předsíně libozvučný i jasný hlas Ludmilin v oblíbené tehdáž písni: „Pleje děva konopě u panského sada, pytá se jiej skřivanek proč je žalostivá.

Kak bych mohla ráda býti?

Malitký skřivance, otvedechu zmilitka, u kamenný hrádek.

Kdybych perce iměla pisala bych lístek; ty, malitký skřivance ty bys s niein tam letial.

Nenie perce, nenie blánky, bych pisala lístek; pozdravuj drahého péniem.

že zdě horem nyju!"

Předposlední verš zazníval méně zvučněji, a poslední odumíral v patrném nádechu těžkého zármutku a nelíčeného žalu.

Kněz Prokop zakýval s truchlivým úsměvem hlavou.

„Ubohé dítě, zakoušíš již záhy žalu dosti, a přece je to ještě ten nejlehčí žal, žal tužné lásky.

Kdyby jen v celém tvém životě při něm zůstalo!

Bojím se však, že rozbouřená doba, v níž žijeme, ani tebe, drahé dítě, neušetří těžšího a většího zármutku. Dokud však chrániti tě bude moci — 116 — silná pravice má, budeš jistá přede vší značnější pohromou. — Ale. opatrným a bedlivým musím býti; a tím ostražitějším, čím podezřelejší se mi zdá býti onehdejší příhoda s Irenou. — Nemohu tomu ani uvěřiti, že by to byla bývala náhoda.

Onen amulet, který ležel na lůžku, na němž prý Irena spočívala, a který na štěstí jsem já dříve nalezl, než jej Ludmila spatřila, a pak to důtklivé vyzvání k brzké návštěvě Ireny v domě Hradeckých, to vše zdá se mi i se svrhnutím vozu a mdlobami Ireninými býti chytře nastrojenou léčí na Ludmilu. Amulet, kterýž měla Ludmila nalézti a poznati za stejný a podobný s oním, jaký sama od narození na své šíji nosí, any oba na vlas stejné jsou a v zadu znak Hradeckých na sobě nesou, měl upozorniti Ludmilu; při vracení jeho Ireně a při návštěvě u této by se byla Ludmila pak dozvěděla více, a bůh ví, jaké ďábelské plány další chová Irena ve lstivé a prostopášné hlavě své. — Ten tam, milé dítě, byl by nevinný tvůj klid, a těžký, stále hlodající zármutek zahostil by se v prsou tvých a zasáhl by i hlavu mou, která již pro onu hříšnou ženu tolik a tak těžce byla trpěla." A Prokop by byl šeptem dojista ještě v myšlénkách svých hloubal dále, kdyby v tom okamžení nebyl jej vyrušil opět hlas Ludmilin, tentokráte ale radostný a jásavý vítající v plesu na předsíni nenadále se ozývající silné kroky zvoláním: „Čapku, můj Čapku!"

Kněz Prokop chtěl rychle pokročiti ke dveřím, sotva se ale zdvihl, když tyto se otevřely, na prahu jizby se zjevil hejtman Táborův šedý Chval Řepíčky, a kněz Prokop zároveň v sínci Ludmilu v náručí Jana Čapka ze Sán zahlédl.

„Bůh té pozdrav, knězi Prokope." Oslovoval t — 117 — hned na prahu dobrácky se usmívaje bodrý, starý boží bojovník kněze.

„Je-li možná? ty Chvále zde?" Zadivil se nelíčené Prokop.

„Já a Čapek ze Sán."

„Bud! mi vítán, bratře!" A oba potřásli si srdečně rukama. „Co však vede vás tak nenadále do Prahy?"

„Poselství k tobě, Prokope."

„Poselství ke mně? Aj! — Leč usedni bratře.lt Zval kněz hejtmana Táborův. A oba muži usedli si naproti sobě.

„Tak jest. Jsme ovšem vysláni dva, já i Čapek, k tobě; avšak Čapek se cukruje tam venku se švarnou tvou schovankou — a já jim to přeju, byliť nyní dosti dlouho od sebe již odtrženi a vzdáleni, a protož vyřídím ti poselství od bratří sám. A poněvadž neumím činiti mnoho ozdobných řečí, sdělím ti věc krátce. Cos ty odešel z táboru a od vojska našeho, nejde to v něm tak, jak by to mělo ve prospěch naší věci jíti.

Máme všichni dobrou vůli, konáme, jak myslím, všichni svědomitě své úkoly, a přece se nám dílo naše nedaří, a Plzeň vzdoruje nám posud nepokořena."

„Věru divím se Plzeňským a vyznávám se, že tak statečný i úspěšný odpor od nich jsem neočekával."

„Chuť k boji i statná mysl v našem vojště ochabuje, nedůvěra a beznadějnost v příznivý východ boje je všeobecná, a nekázeň i bezuzdnost v rotách bují a rozšiřuje se. Kněz Prokůpek je dobrý hejtman i podvůdce jako mnohý jiný z nás, ale vrchní vůdce není, a te_n v našem středu vůbec od tvého odchodu schází. I Prokůpek sám to uznává. Mimo to stahují se nad námi všemi - 118 hrozivá mračna, z nichž se může snadno spustit a nejspíš i spustí strašlivá bouře. Jednota panská spojivší se pod poslušenstvím svého správce zemského Alše Vřeštovského za jeden člověk zavázala se, aby pokoj v zemi byl obnoven, a k tomu cíli provolala mír zemský po všech krajích. I našim rotám poručeno, aby rozejdouce se přestaly hubiti zemi; neučiní-li tak, vyhrožuje se nám, že jako se škůdci zemskými s námi naloženo bude. A již také sbírá panstvo vedeno tím starým ošemetným lišákem Menhartem i silné vojsko, patrně proti nám. Vše to uvážila vrchní polní rada a vyslala nás dva, mne i čapka, se žádostí, ba s prosbou k tobě, abys pustiv již všechen ovšem že oprávněný hněv proti Táborům mimo sebe, přijal opět vrchní velení ve veškerém vojšté kališnickém. Splň, bratře, žádost naši!"

Kněz Prokop poslouchaje s hlavou skloněnou Chvála Řepického, zakroutil záporně hlavou: „Nesplním — nemohu jí splniti. Zpomeň si jen, bratře Chvále, na onu křivdu a ono příkoří, jež mi Táboři, moji Táboři učinili. Oni, jež jsem miloval co děti své, jejichž slávu jsem rozmnožil a rozšířil po celé Evropě a jejichž věci jsem věnoval nejlepší léta svého života. Nevděk prý světem vládne, muž být; u mne však byl příliš černým, příliš křiklavým, že jsem ho nikdy nezasluhoval. Moje vůle, když jsem odcházel z táboru, byla pevná a je posud nezvratná, nevrátím se do vřavy válečné nikdy více a dny své v tichém, kněze důstojném zátiší a ástranní dokonám!"

„Prokope, usmysli si jinak; ten němuž býti konec slavné dráhy tvé!" Doléhal Chval pohnut.

„Jsem již pevně ustanoven, milý bratře; nic mne nepohne, změniti zámysl můj." Stvrzoval Prokop.

— 119 — . .

•- M „Ó, povídal jsem to radě, aby k tobě vyslala někoho, kdo má dar výmluvnosti, aby tě pohnul důtklivými a mocnými slovy. Sám jsem na tě slab!" Stěžoval si šedý hejtman.

„Ba ani výmluvný mistr Rokycana, kdyby , s námi byl za jedno, ku změně předsevzetí mého by mé nepohnul." Usmíval se kněz.

„A s tou odpovědí mám se vrátit k našim před Plzní, kde všechno ve tvůj příchod pevné doufá?" Naříkal Chval.

„Nemohu ti pomoci." Krčil rameny Prokop.

„Prokope, buď velkomyslným a dej průchod svému v skutku vznešenému smýšlení i povaze.

Zapomeň křivdu učiněnou a vrat se k nám. Všechno vojsko uvítá té s jásáním a důvěrou co svého jediného spasitele. A zase zaleskne se hrdě a vítězně prapor s kalichem a ke dnům české a tvojí oslavy u Ústí, Tachova a Domažlic přibudou ješté jiné, ještě slavnější. Bratře, vrať se k nám!" Vřele žádal a prosil šedý Chval.

„Hle, já nepřeju vám zlé, a nemysli, že na vás nevrazím. Nikoliv, mé smýšlení se nezměnilo a mé naděje a tužby nesou se k vašim cílům jako dřív.

Přeju vám úspěch, vítězství a slávu a zaplesám s vámi v onen den, kdy Pkeň padne. Ale abych se vrátil na místo, kde před krátkém ukládáno o mou čest, ba o mé bezživotí, k tomu mě nikdy nepohnete! A teď prosím již dosti o věci té, bratře, i mluvme o něčem jiném."

A obratně zavedl hovor na jiný předmět Chval však po nezdařeném úkolu svém neměl více stání a brzo od kněze odešel.

Po jeho odchodu se rozložilo v jizbě i venku v předsíni hluboké ticho; Prokop s podivením vyšel ze světnice, doufaje v předsíni zastihnouti Čapka s Ludmilou.

— 120 — Na ohništi sice praskal oheň a v hrncích, vařilo se klokotem, ale milencův tam nebylo. I chtěl Prokop poohlédnouti se na dvorku a pak na zahrádce za domem, když tu vrzly u vrat dvířka vedoucí z ulice na dvorek, a hned na to na jediném stupni ze dvora do síňce vedoucím se zjevil as padesátiletý slušným oděvem zámožného měšťana oděný vážný muž.

Zahlédnuv Prokopa sňal biret svůj 3 lysé hlavy a přikročil ku knězi s uctivou poklonou: „Jsi kněz Prokop Holý?" Tázal se zdvořile.

„Jsem — co mi chceš ?'•' „Dopřej mi slyšení."

„Pojď a vstup sem." Vybízel kněz otvíraje příchozímu dveře do jizby.

Vešli a stáli si tváří v tvář.

„Jsem tajný písař vysoce urozeného pana Menharta z Hradce." — Uváděl se muž, v němž teď poznáváme převora Mikuláše, ovšem že opět v jiném přestrojení.

„A co ode mne Menhart z Hradce žádá?"

Tázal se najednou mračí ve se zasmušuje kněz.

„Přicházím, jak list tento svědčí, co zmocněnec pána z Hradce, abych s tebou vyjednával."

„Abys se mnou vyjednával? a co zmocněnec Menhartův ? Není mezi mnou a Menhartem z Hradce žádných stykft ani spolků, a netřeba tudíž jednání."

Odbýval drsně i prudce kněz posla.

„Vyslechni mě dříve laskavě." Žádal hladce Mikuláš. „Jak víš, sestoupila se na sjezdu, právě v ty dny zde v Praze odbývaném česká šlechta v panskou jednotu, kteráž chtějíc zabezpečiti zemi opět ustálené i pravidelné poměry, zavázala se podstoupiti boj s každým, kdo by pokoj tento rušil. Vyzvání toho, ač k nim učiněno bylo, válečné roty husitské meškající tou dobou shromáž- 121 — děny před Plzní dojista neuposlechnou a protož, s nimi panská jednota podstoupiti bude musit boj. Panstvo české přihlížejíc k tomu, že tys vždycky vlasti i blahobytu jejího pečliv býval a dobrou vůli k upokojení konečnému země české projevoval, nabízí ti, abys vstoupil mezi jednotníky a zajisté velkým vlivem svým ku spůsobení míru všeobecného v zemi účinkoval."

„Aj, divím se té náhlé důvěře a tomu dobrému smýšlení panstva o mně, které- mě jindy vždy jen rušitelem a hlavní překážkou míru v zemi zvalo." Zasmál se kousavě kněz.

„Nynějšími okolnostmi však se poměry změnily. Panstvo nemohlo zneuznati, že odchodem svým a odloučením se na dobro od rot husitských před Plzní, vstoupil jsi v ryze změněný a jiný poměr k němu i k rotám. Nezasloužená a surová urážka, jakož i těžké poranění a následkem toho tvůj těžký oprávněný hněv a rozstrk s krajní stranou husitskou ospravedlňuje ba i činí přirozeným a zřejmým úplné odvrácení tvé od výstředních Husitův a přilnutí ku straně mírné, již tvoří panská jednota a v níž i všechna četná šlechta pod obojí teď zastoupena jest. Pan Menhart z Hradce co náčelník a vůdce jednoty této nabízí ti, knězi Prokope, ruku k spolku přátelskému proti rotám."

„A což už ví Menhart z Hradce tak bezpečně, že já chci se mstíti Táborům za nevděk jejich ke mně a že teď nepřátelsky proti nim se postavím?" Tázal se Prokop mnicha.

„Toho se všechno panstvo právem domnívá a od tebe očekává. Yždyt skoro o tvé bezživotí ukládali a vzbouřili se proti tvé vládě, nechtějíce konati déle tvé rozkazy. Tys dobře učinil, žes tábor jejich opustil. A teď se ti příležitost naskýtá potrestati roty za jich pych a provinění — 122 — proti tobě. Vstup v řady panstva, jež té rádo uvítá."

„Byl by to nebezpečný a snad osudný krok, který by mé zavedl na zcela novou, jinou a od dřívějších mých cest naprosto rozdílnou, ba protivnou dráhu." Rozmýšlel se knéz Prokop.

„Nic se proto nerozmýšlej ani neotálej; nastup jen, Prokope, tu novou dráhu, dojdeš na ní značných výhod i prospěchů." Přemlouval horlivé mnich.

„Výhod a prospěchů? Obávám se spíše opaku toho."

„Nevěř tomu. Pan Menhart zmocnil mě k závažným a spolehlivým přípovéděm. Žádej zlata, co chceš — obdržíš je." Nutil celý rozpálen Mikuláš v radosti, že Prokop počíná se oblomovati.

„Po zlatě nedychtím — mohl jsem ho míti ze svých vítězství a jízd hromady; jak vidíš —" máchl pohrdlivě kolem sebe Prokop rukou — „žiju však v prosté chudobě."

„Dále ti pan Menhart nabízí vrchní vůdcovství všeho vojska panského v nastávajících bojích proti rotám. Povelíš opět velikému vojsku a povedeš je k slavným vítězstvím i ovineš si nové vavříny slávy kolem čela svého." Pochleboval neúnavný a lstivý jednatel panský.

„Oj, brachu, ty vavříny jsou těžké; jsem již umdlelý a chci míti klid i tiché žití. Spokojím se s tím, co jsem již vykonal a odmítám vůdcovství."

„Za půl roku dojde moc propůjčená od sněmu nynějšímu správci zemskému panu Alešovi Vřeštovskému; vstoupíš li do jednoty panské, knězi, zavazuje se ti Menhart z Hradce slavně, že tě zvolí panstvo za správce zemského, a ty pak mocnou svou rukou v Čechách zavládna, osudy vší země ve své pravici třímati budeš. Tot na— 123 — bídnuťf veliké a přípověó! ohromného významu i dosahu."

„A ani ta mé, písaři, neláká a nesvede." Odpíral lhostejné Prokop. „Kdybych po vládě byl kdy bažil, tu mi přiznáš sám, že jsem ji za dřívějších dob kolikráte na sebe strhnouti mohl, a ani pravice by se byla proti mně nezdvihla. Nejsem vlády chtivý."

„Nuže, jmenuj si sám tedy výminky a požadavky, za nimiž přestoupiti chceš k panské straně a zúčastniti se v boji proti rotám." Rozmrzelý a nevěda si dále rady vybízel důtklivě převor Mikuláš Prokopa.

Tento se zasmál a položiv pak v dosti dobrém rozmaru ruku na masité rameno Mikuláše pravil: „Hleď, milý písaři, chci býti upřímný k tobě.

Chvíli před tebou odešli poslové ode mne od vojska husitského před Plzní za mnou sem vyslaní.

Chtěli a prosili mé, abych usmířiv se již s rotami přijal opět velení nade vším vojskem husitským."

„A tys odpustiv divokým a nevděčným Táborům přijal velení?" Tázal se skoro bez dechu Mikuláš.

„A já nabídnutí i žádost jejich tak zamítl, jako zamítám návrhy tvé. Nejsem krvelačný i bitev a slávy žádostivý válečník ani dobrodruh, za jakého jste mě v Evropě vyhlásili; na dráhu, po níž jsem všechna tato bouřlivá léta kráčel, byl jsem vržen nevyhnutelnou nutností a nezměnitelnými poměry, do nichž mne osud můj zavedl.

A poněvadž do dnešní chvíle za to mám, že volnost vyznání a kalicha v cechách pro budoucnost zajištěny jsou, je i můj úkol s tím dokonán, a já se vrátím opět na sklonku svého života do tiché jizby a k biblí i peru a pergamenu!"

„Tedy nemožno tě získati pro stranu pan— 124 skou za žádnou cenu ?" Mrzutě tázal se s posledním zábleskem naděje v pichlavém, bystrém oku svém mnich převor.

„Nemožno; a na doklad toho sděl, písaři, svému pánu, Menhartovi Hradeckému toto ode mne. Řekni mu, že kněz Prokop Holý nikdy — pravím nikdy a za žádnou cenu nevstoupil by ve spolek se zrádným a ničemným panstvem českým proti ubohým rotám' husitským. Vím i prohledám, oč panstvu běží. Ne pokoj a mír v zemi české, ne pravidelné a spořádané poměry v cechách, ne odstranění rot co trapitelův a břemene vší země i lidu jejího je jejich pravý záměr; to je jen chytře navlečená zástěra a klamavý šlojíř.

Běží jim o jinou věc. Chtějí opět ujařmiti a podmaniti pode jho své ubohý obecný lid český.

Chtějí, aby měšťan malého města a ubohý parobek lid selský opět tak krutě a těžce utiskovati mohli, jak to před povstáním bratra Žižky a jeho rot činili. Hus a jeho nástupci, již z jednoho kalicha pána i měšťáka i sedláka krví Kristovou živili, a pak největší obránce a lidu obecného přítel Jan Žižka zlomili pouta lidu, v nichž tento ve spárech panstva i kněžstva úpěl, a lid oddechnuvší si od dřívějšího jha a probuzen k vědomí a k lásce slova božího i země své rodné i řeči české obhájil pak vlast svou proti celé Evropě a pokryl české jméno slávou nesmrtelnou. Při tom zval však každý prostý Husita pána neb rytíře vedle něho bojujícího bratrem svým. I klesla moc a význam všemocného dříve v zemi panstva. Poznali však záhy páni, co nadvládu jejich zlomilo, a již dávno nebojuje pán český, by i pil z kalicha, s bratřími v jedné řadě. Touží opět po bývalém sladkém panování svém nad lidem a k dosažení bývalé moci své napíná nyní všechny síly.

;v.; ' — 125 — Teď se panstvu zdá, že přiblížila se příhodná doba, aby sesláblé roty bratrské povalili v prach. Poštéstí-Ii se jim to, bude pak panstvo opět jediným a výhradným pánem v zemi. — A k tomu vyhledává pan Menhart tak horlivě i mé pomoci.

Já mám teď ničit a rozbít ony pluky, jež jsem 'tvořiti a zdokonalovati se i prospívati pomáhal.

To však nikdy Prokop Holý neučiní; a byť mne Táboří zahrnuli nevděkem, by i byli ze mne učinili mrzáka, a jako nevděčný onen césar Belisara, i mne byli oslepili a pak hlady umírati nechali, já předce proti nim nikdy ruky své nepřátelsky nepozdvihnu. Tak že smýšlí Prokop Holý, sděl svému pánu — a teď jdi!" Končil krátce ale velkodušně Prokop, a ruka jeho zdvihla se při posledních slovech velitelsky vzhůru proti Mikuláši ukazujíc mu ke dveřím.

Mikuláš pokrčiv rameny sklonil něco málo hlavu svou před knězem a beze slova opustil ihned jizbu.

„Nízká láje." Šeptal kněz Prokop sám k sobě.

„Měří každého dle svého podlého smýšlení. Za zlato se dají všichni zakoupit a za zlato prodají vlast i víru. Panstvo české má býti výkvět a chlouba národa — a zašantročí-li na cizáky kdy někdo tuto ubohou a krásnou zemi, bude to dojista jenom ničemné panstvo české. — Leč chystají se patrně k odhodlanému i „ tuhému zápasu s rotami; tentokráte bude to nebezpečný a těžký boj, budout bojovati rodní bratří proti bratřím v bratrovražedném boji stejnými a rovné statečnými zbraněmi. Bůh vás, bratří, opatruj a chraň i skloň-k vám vítězství! O, proč, proč jste mě od sebe zapudili! Jak rád stál bych v okamžiku nebezpečí a rozhodného zápasu s vámi, A přece «emohu — nemohu se vrátiti k vám, — 126 — ublížili jste mi při sám bůh příliš, a já to nezasluhoval." A kněz sklonil lysou svou hlavu nedávno ještě před poslem pána Hradeckého tak hrdé a statně vztýčenou tei trudomyslně a starostlivé ve své dlaně.

xm.

Mezitím, co se v přízemní jizbé dole o tak důležitých věcech jednalo, meškali Ludmila a čapek v komnatě prvního a jediného patra domu Čapkova zrovna nad jizbou.

Veliká byla radost obou milencův z obapolného shledání. Hejtman čapek, jemuž beztoho předmět a účel poslání jeho tajně až do duše protivný byl, a který jen proto poselství ku knězi na se vzal, aby se shledal s Ludmilou, zapomněl na dobro, jakmile přivinul milovanou dívku k prsoum svým, na všechno své poslání; a i Ludmila, jakmile se tak nenadále octla po boku svého miláčka, ponechala hrnce a kuthany své i dnešní oběd v nich pouhé milostivé náhodě.

A co šedý Chval Řepíčky marné se snažil skloniti kněze k vyplnění žádosti své, odbýval Čapek jednání své s Ludmilou s plným a příznivějším úspěchem. O čem jednali? O všech těch sterých ba tisícerých věcech, které každému třetímu zdají se býti malichernostmi a které ovšem milujícím tak důležitými a tak milými bývají.

V lásce i rek a nejvážnější i nejopravdovější muž stává se povolným jednáním i smyšlením děckem; a tak i Čapek laskal a milkoval se s Ludmilou co mladý a štastný, bezstarostný hoch.

Nedlouho před odchodem Chvála Řepického — 127 — od Prokopa, vyzval Čapek Ludmilu, aby s ním po schodech vystoupila do prvního patra.

„A proč jste se zde nahoře nezahostili?"

Tázal se Čapek otvíraje dveře na předsíni do komnaty vedoucí. „Je tu pohodlněji a více místa."

„Kněz Prokop nechtěl, tvrdě, že ti nechce byt tvůj bráti, když by jsi se sám snad vrátil."

Odpovídala mu Ludmila vstupujíc do světlé i dosti prostranné jizby a ohlížejíc *e v ní zvědavé.

„A tys zde ještě ani nahoře nebyla?"

„Nebyla."

„Nuž hle, to je má komnata — ovšem v ní ještě lecos k úplnému pohodlí schází; až však do mého domu co jeho paní a hospodyně vtáhneš — a, kéž by to již, Ludmilo má, bylo! — pak si zařídíš vše, jak ti bude libo."

„Zde nebude již mnoho třeba doplňovati.

Jen ještě jednu velkou kovanou truhlu na prádlo bych si sem přála, pak tam na zeď do kouta rohatinu na šaty. Ovšem musilo by se tu znova čisté vybíliti a podlaha vydrhnouti; pak by musily tam k loži přijíti nové záslony, na mísník trochu nového nádobí, mísy i talíře a několik džbánků — a více bychom nepotřebovali."

„Vše to si zřídíš, jak budeš sama chtít." Připovídal Čapek s úsměvem, „a líbí se ti přece v domě mém?"

„Mně se bude všude líbit, kde budu s tebou.

A ostatně, Jene, až si tu všechno spořádáme, až tam v těch kamnech bude vesele praskati oheň, < mezitím co ledový vítr a hustý sníh z věnčí bude práti do oken, na stole hořeti zde bude jasně . lampa, ty budeš seděti v onom křesle a čísti mi bud písmo, svaté aneb něco zábavného, a já zaměstnávajíc se nějakou prací domácí tobě po boku dlíti budu, anebo mi něco pěkného vypravovati - 128 — budeš, a pak zase hovořiti spolu budeme o svých záležitostech — bude tu věru krišny, šťastný život" S blaženým úsměvem malovala napřed Ludmila růžovou budoucnost.

„Kéž by obrázek tvůj utěšený stal se již skutečností!" Zatoužil ohnivé Čapek a pak přistoupiv k malým dvířkám ve stěně komnaty oteVřel je zvláštním klíčem, kterýž měl u sebe a kývaje na Ludmilu, aby šla za ním, vstoupil napřed.

Vešli do dosti prostranné komory, do níž menším oknem s důstatek světla z věnčí padalo.

„Aj, tut ještě komora? — toť je velmi příhodné!'1 Radovala se dívka.

„A zde chovám svůj nejdražší statek." Tvrdil polohlasem Čapek.

„Zde?" Zadivila se Ludmila hledíc s nedůvěrou na skrovný i prostý nábytek.

Okno bylo od podlahy značně povýšeno, tak že, aby se u něho mohlo seděti a zároveň i dohlédnonti na ulici, k němu přistaven býti mnsil vysoký dřevěný stupeň.

Čapek přistoupiv k stupni, odstavil jej od okna, a pod stupněm oblevila se nízká ale dosti veliká železem silně pobitá truhlice. Hejtman rozepjav si kabátec vyňal ze záňadří neveliký klíč i otevřel jím truhlu. Jakmile zdvihl víko, Ludmila, která zatím překvapena nad počínáním si čapkovým k samému oknu byla přistoupila, až zkřikla. Shlédlat truhlici naplněnou ryzím zlatem a stříbrem až skoro po samý její povrch.

„Pro bůh, Čapku, tolik zlata a stříbra! To je tvé?"

„To všechno je moje." Se zářícím okeín potvrzoval Čapek dychtivě se popásaje na stkvoucím se lesku drahých kovů lakotným svým pohledem. , A pak přikleknuv k truhlicí, hrabal se třesoucíma se rukama se zimničním chvatem v penězích. Vyhrabal na pravé straně v bedně nevelký důl shrnuv na levici peníze výše a pak rychle odvázav pod kabátem svým kožený široký pás, položil jej na své koleno a rozepjal jej. Vyzdvihl jej a počal jím třepatí; i vyvalila se z něho nová hromada zlatáků, vyplňujíc dobře dalek v bedně.

Oči se Čapkovi leskly, a v tváři jeho obrážela se patrně nenasytná vášeň lakoty a bezměrné touhy po penězích, zohyzďujíc výraz jinak dosti hezkého obličeje. Pohledl k Ludmile s blaženým úsměvem.

„Hle, Ludmilo, a ještě přináším — i opět se stateček můj hezky zvětšil — již pět tisíc zlatáků je zde pohromadě. Leží tak pěkně tiše, tak přátelsky podlé sebe, a přece jsou tyto peníze skoro všechny papeženské; zde se s kacířskými groši pokojně srovnají. Nuže hleď, má dušinko, tvůj čapek není chuďas ani ženich hladomřivý; budeš-li chtíti, zůstaneme, až budem svoji, buďto zde v městě, a já zakoupím u města vinohrady, pole i hospodářství, aneb, budeš-li chtít, koupím si někde rytířský statek s pěknou tvrzí, a budeme na něm pak hospodařit i stateček svůj dále rozmnožovat.

O, jen když je tak utěšený a tak lesklý základ, pak se to i dále rychle množí a roste víc a více."

A zraky Čapkovy i tváře jeho planuly nedočkavou touhou i blažící jej nadějí, že rozmnoží brzo a valně své jmění ještě více.

A opět se sklonil nad bednu a zase přebíral i hrabal se dychtivě a s dětinskou radostí ve zvonivém kovu.

„Netušila jsem, Jene," podotkla nyní klidně a beze všeho radostného pohnutí na Čapka skoro Hmtíce Udá. XIII. 1. 5 130 B-podivením pohlížejíc Ludmila, „žea tak bohat a že tak příliš peníze miluješ." '"•• „Jsem, jsem zámožný — a ty co má choť nebudeš nikterak chudou zemankou. S tebou se rád o vše sdělím!" Odpovídal jí Čapek nemoha se posud od zlata svého odtrhnouti.

„Mně je to však, milý Jene, lhostejno — at Chudou či bohatou, jen když budu tvou a ty mými" Pronášela vřele hodná dívka.

V tom okamžiku zaslechli v komoře oba přítomní silné volání venku: „Ludmilo, Ludmilo !"

„Ach, to volá pěstoun Prokop." Zalekla se Ludmila, „nechala jsem oběd na ohništi zapomenuvši naň. Musím dolů." A chtěla spěchat z komory.

„Stůj, Ludmilo, stůj l" Zakřikl ji Čapek a zároveň rychle vymrštiv se ze země vzhůru uchopil ji za ruku.

„Pust mé, Jene, Prokop by se hněval."

„Hned tě pustím, ale slib mi dříve, že žádnému, pravím ti, žádnému nesvěříš a nevyzradíš, že zde mám tolik zlata.'1 „Ani knězi Prokopovi nesmím o tom říci?"

Ptala se Ludmila.

„Tomu nejmíň — necenil nikdy a nevážil si zlata ani stříbra — a měl by mi jen za zlé mou velkou spořivosť. Slib mi to pevně." Doléhal Čapek.

„Když si toho přeješ — slibuju."

„Dobře, teď můžeš jíti dolů ku knězi a opatruj mi, Ludmilo, dobře statek můj v nepřítomnosti mé; opatruješ zároveň i svoje jmění."

Ludmila však již vyběhla z komory. Čapek přiklekl pak znova ku své truhlici a s neukojnou rozkoší se opět přebírati počal s lakotuou dychtivostí v nahromaděném zlatě a stříbře.

- IBt í»!/^-' v •'• • ' XIV. '• ' - ' •••'• <• ~>Hfr 'r'r.-' .'•••' • " " Počátek boje mezi jednotou panskou a pak mezi ráznější a výstřednější stranou husitskou, Nastoupenou hlavně polními rotami a pak menšími českými nejvíce královskými městy, kterouž dobře dle dnešních našich pojmů stranou demokratickou jmenovati můžeme, nedal na sebe dlouho čekati. Sotva že se vojsko panské u Eačína shromáždilo, vyzvala jednota a páni staroměstští v Praze obec Nového Města, která držela se stran; výstřednější, aby přistoupila k jednotě panské a ae s ní přičinila o spůsobení míru v zemi a zničení rot polních. Novoměstští odpověděli pánům tím, že se počali usilovně strojiti k boji se Staroměstskými.

Dne 5. května 1434 přitrhlo již vojsko panské od Eačína ku Praze a vešedši do města Malou Stranou počalo se Staroměstskými druhý den na to ve čtvrtek v den nanebevstoupení páně proti Novoměstským boj. — Od rána již houkala střelba z obou měst proti sobě, a bily zvony pražské na poplach; bojovaloť se po celé čáře, kde se Nové Město se Starým stýkalo. Zděšení a hrůza šířily se zvláště po Novém Městě, neboť zápas jeho nepo.tkával- se s valné příznivým výsledkem. Střelba Staroměstských působila pak Novoměstským značné škody. Tak puškař Staroměstských ustřelil velikému zvonu ve věži u chrámu Matky boží Sněžné, jímž zvoněno bylo na poplach, obě uši, že zvon sletěv dolů porouchal značně pěknou vysokou věž, a sám se rozbil na kusy. Odpůldne chystali; se Novoměstští s některou pomocí Táborův a Sirot:kfly poslaných jim jod bratří, před Plzní pod, vůdcovstvím hejtmanův Ondřeje Jíefskjéhjo 5* . — 182 — z Padařova k útoku. Staroměstští pak a vpjiko panské vyrojivše se branou Zderazskou, při nynějším Perštýně, u veliké síle učinili útok na Nové Město v nynějších místech počátku Spálené ulice.

Strhnul se krutý boj; ale Novoměstští podlehli přesile. Ondřej Keřský, který zde velel, odehnán s lidmi svými od hradeb a přehrazení ulic a stále tlačen ustupovati musil ulicí k Novoměstskému velkému tržišti.

Až k domku Čapkově na Židovské zahradě zaléhal hlučný ryk boje. Obyvatelé vůkoluích v té době ještě ne příliš četných stavení, vybíhali úzkostlivě na ulici před své domy a naslouchali vyděšeni neblahým zprávám přibíhajících z boje mužův.

K domluvám Ludmiliným vyšel konečně i kněz Prokop se schovankou svou před dům provázen Bořitou. ' , .

Prokop byl všecek rozechvělý a nalézal se .v divném pohnutí i napjetí. Již včera hnědá dnes zrána opět dostavila se poselství i hejtmanův táborských i sirotčích i obce novoměstské žádající jej snažně, aby odebrav se na radnici novoměstskou pomočen byl radou anebo i velením při nastávajícím boji. Avšak věren předsevzetí svému odepřel toho.

Poplach bojovný, střelba a vědomí, že velký zápas strany panské s demokratickou již počíná, a to pro stranu poslední, s níž tak vřele Prokop souhlasil, dosti nepříznivě, pobouřil v Prokopovi všechny čivy v boji tak proslulého válečníka velice dráždivé.

Ted přibíhal Židovskou zahradou ze zdola raněný na rameni bojovník. Celý zkrvácen a pokryt prachem i potem pádil sem bezbranný.

„Jak je dole u hradeb? Jak je?" Hrnulo se všechno jemu vstříc.

— 133 — „Nemeškejte mne, běžím na radnici pro pomoc ; zle je, zle. Staroměstští zatlačili nás od hradeb a ženou naše ulicí vzhůru. Ede jste kdo, jenž můžete zbraň unésti, běžte našim na pomoc. Sic, vniknou -li sem panští žoldnéři, vyprázdní vám pak důkladně vaše truhly, jež otrocky hlídáte."

„Běda nám, běda!" Děsili se sousedé.

„A tobě, knězi Prokope, je to k malé cti, že ty, kdy bratří krvácejí, vzdor prosbám našim usilovným nečinně a ochable k zápasu z pohodlné dálky přihlížíš, místo abys nám byl v čele." Vrhal směle knězi výčitku v tvář rozmrzelý bojovník ubíhaje seč mu dech stačil dále. — Kněz Prokop zamračiv se ještě více, odešel opět do domku. Avšak ryk bojovný a válečný lomoz zazníval i do knězovy jizby. Patrně Novoměstští čím dále tím více nazpět tlačeni byli, a boj se blížil i sem.

Prokop zasedl za stůl a chtěl čísti ; ale nebyl s to, a nepokojný brzo opět vstal a přistoupil k oknu.

Y tu chvíli mihli se kolem oken dva mužové u velikém spěchu. Kněz Prokop zaslechl venku hlasy i hluk; hned na to zazněly v síni spěšné kroky, rozlétly se dveře, a do jizby vrazil vysoký as čtyřicetiletý muž silného těla v říze kněžské, za ním pak o něco menší muž v odění válečném.

„Bratře, jdeme pro tebe," počal spěšně vstoupivší do jizby kněz „abys odebral se s námi na radnici, kde rada Nového Města od rána je již shromážděna a snažně se tvé pomoci dovolává.

Neprodlévej a splň žádost její."

„Ach, ne vytrhuj té mě násilím z mého zátiší a nevtahujte mě proti mé vůli opět do víru veřejných záležitostí. Vyslovil jsem již předsevzetí — 134 — své, že chci žíti t klidu a ústraní'1 Bránil so Prokop.

„Nejednáš dobře skládaje v době nebezpečí a tísné nečinné ruce svoje v klín.' Přimlouval druhý příchozí muž, bojovník.

„Ba ty hřešíš na naší dobré a svaté věci."

Horlil ostře kněz. „Vše okazuje na tě, že.'s nečinným, a vytýká nám, proč tobě prý .se nesvěřilo velení, i mnozí z obce straní se proto boje. ' Jiní zase tvrdí, že spolčil jsi se s pány, abys vymstil se na urazivších té rotách."

„Budoucuosť ukáže, mnoho-li pravdy na lichých těch pověstech." S nevolí, ač se přemáhaje, pronášel Prokop. . ; „Jedním rázem zacpal bys všem ústa vystoupiv opět činně proti nepřátelům kajicha." . Mínil bojovník, měšťan novoměstský Jan Velek.

„Rušil bych slib sám sobě daný a pevně pojaté předsevzetí své." Namítal Prokop hlavou kroutě.

„A nerušíš tak na druhé straně slib daleko starší i předsevzetí v dávných svých letech již pojaté a nesčíslněkráte vyslovené i skutky svými celého života spečeténé?" Dorážfil prudce kněz.

„Hle, Prokope, sáhnu ti v duši a do hloubi ňader tvých. Uražená ctižádost a nemístná lítostivosť jest to, co tě vehnalo v ústraní a nečinnosť. Kdyby naše věci veřejné i záležitosti kalicha a volnosti slova božího příznivě opatřeny byly, byla by citlivost tvá a vzdalování se od věcí veřejných i oprávněny — ale v době nebezpečí, jako tečí, jsou proviněním. A já nemohu a nechci uvěřiti, že bys nás, své bratry, v době úzkosti a bídy mrzce opustil." .

„Rci mi však, bratře Jakube Vlku— v čem .bych zde nyní mohl pros pěti vé.ci dobré i kdybych — Í36 — chtěl? Vždyť máte vůdce osvědčené, Keřského * Mikuláše z Padařova, a v radě jest vás věhlasných mužův dosti."

„Tobě ale lid neobmezené důvěřuje — za tvým velením půjde slepé v naději jistého vítězství v boji." Připomínal Jas Velek.

V tom okamžiku zaslechli přítomní v jizbě silnější bojovný lomoz a brzo na to viděli celý zástup ubíhajících žen i mužův s dětmi a vlekoucích v rancích i uzlích stateček svůj, ani běží všichni ulicí vzhůru.

Současně vběhla i Ludmila, a za ní přispěchal i Bořita do jizby.

„Smutná zpráva, pane." Chvějícím se hlasem oznamoval Bořita.

.Co jest?" Obrátil se Prokop k němu.

„Novoměstští prchají, a panští jsou již v polovici Spálené ulice."

„Veliký bože! a my zde neúčinně a bez výsledku tlacháme." Vyvolal zoufale Jan Velek.

„Vina toho padni na tvou nepoddajnou hlavu, knězi Prokope. I neztratím více k tobě ani slova; přítomnost má s hratřími v boji bude bohdá prospěšnější." A již vyběhl z jizby Novoměstským ku pomoci.

„Prchající vypráví, že panské vojsko počíná domy proti zderazské bráně drancovati a vybíjeti.

Budou-li Novoměstští poraženi, bude i zde hned nepřítel." ' „Panské vojsko tebe neušetří, pěstoune můj drahý — prchném, hrozí ti nebezpečí!" Úzkostlivě doléhala teď i Ludmila na Prokopa.

„Slyšíš ten zoufalý ryk umdlévajících již v boji bratří a pak ten nářek opět utíkajících měšťanův a jich rodin, bratře Prokope? Novoměstští, již byli vždycky tvoji přátelé a upřímní, horliví vy— 136 — mávati slova božího t kalicha i tebe před nedávném a vždy rádi i hostinně přijímali ve svůj střed, ti jsouce teď v bídě největší a potřebujíce pomoci, jsou i od tebe bezcílně opuštěni." Vyčítal trpce kněz Vlk.

„Aspoň pannu bychom měli uvésti někam v bezpečí.* Upozorňoval Bořita opět kněze Prokopa. — „Ta panská čeládka je zbujná a prostopášná —• Oči Prokopovy spočinuly teď starostlivě i lásky plně na Ludmile, která s výrazem úzkosti a obavy na pěstouna pohlížela. Na tváři Prokopově obrážel se patrný výraz těžkého vnitřního duševního boje, v jakém kněz sám s sebou traplivé zápasil.

Hlava jeho na mocné a, jak se zdálo, skoro vždy nesklonné šíji nížila se k zemi, kdežto kněz jakoby v zapomnění všeho, co se vůkol něho dělo, pohroužen v sebe odstoupil k oknu. — I všichni ostatní v jizbě zachovávali po tu dobu mlčení, pozorujíce jen s dychtivými a nedočkavými zraky kněze, chystajícího se patrně k novému rozhodnutí.

Najednou odstoupil od okna a obrátiv se vztýčil hlavu svou a pronesl pak rychle: „Nuž, staň se! Odeberu se na radnici; ty pak, Ludmilo, půjdeš se mnou. Seber jen něco málo šatstva a prádla do malého uzlíku a připrav se k rychlému odchodu."

„Konečně!" vyvolal radostně kněz Vlk.

Prokop však odspěchal do vedlejší komnaty, a Ludmila odběhla ven.

„Buď bohu chvála, že kněz náš opustí konečně přece to zdejší zlořečené a zdlouhavé ústraní.

Až jen bude opět v proudu, pak oživne najednou v něm starý duch, a my brzičko octnem se v le— 137 — žení a na voze válečném." Radoval se plesaje starý Husita.

„Nebude-li jen už pozdě." Připomínal s obavou Jakub Vlk. — Za okamžik na to chvátali již kněz Prokop a Vlk a s nimi Ludmila na radnici Novoměstskou.

Bořita zůstal k rozkazu Prokopově zatím v domě Čapkově, aby jej, pokud možno, střežil; měl ale přísně nakázáno od kněze, nepouštěti se v žádný branný odpor, kdyby žoldnéři panští do domu vrazili.

•• • 'řVíS •->-' ;.,i' •. ' '•'« ,'.'ti;|ív;_f -i'.i '•'•'Am'\ htt>; ^V. ' '^'^''H •#W'':<'.!ř\ •'"• ;i-'.'-rI;iftv ,.: = ',.-.-,-, \' si!'<:f> ':-.'• • Přátelé'nasir dostali §e ne bez obtíží do nedaleké radnice. . Bylyť všechny ulice těžkými železnými řetězy jjřepažéný-a rozličnými příkopy i překážkami k voli tíbVané opatřeny; před radním domem samým pak stály husté i četné davy lidu.

S téžť dovedl jita kněz Jakub Vlk, oblíbený to kazatel od matky boží Sněžné, proklestiti přístup ku brané radnice, jež byla zavřena. Konečně jsou vpuštěni, a kněz Vlk vedl je rovnou cestou skrze průjeed l,chodby a po schodech, kdež se všude četoí-ozbrojenci nalézali, do zasedací síně v prvním patře.

Byli tam skoro všichni konšelé s purkmistrem v čele shromážděni. Vstup Prokopa do síně uvítán byl s hlučným jásotem, a mezitím, co Ludmila odstoupila do vedlejší komnaty, obklopili hned páni obecní starší kněze, žádajíce důtklivé za radu, co mají činiti? Ztratili sami patrně všichni hlavy.

Sotva však mohl se kněz tak či onak vyjádřiti, strhl se před radnicí na tržišti novoměstském značný hluk a povyk. Povstal náhle, jako když se bouře.přižene, a slyšeti bylo chřestot zbraní.

— 138 — V tom již vřítil se vrátný radnice do síni.

„Naši jsou před radnicí, byvše na Příkopě a u Panny Marie Sněžné poraženi. Vůdce bojovného zástupu, Mikuláš z Padařova žádá, aby se svým lidem zavříti se mohl zde na radnici a tu se hájiti. Nepřátelé jsou jim v patách."

V radě povstalo zděšení.

„Nepouštějte je sem. Ať obsadí ulice kolem radnice a v nich se zatarasí." Volali jedni.

„Nikoliv, vpusťte je; jsou umdlení a potřebují odpočinku." Křičeli druzí. „A. budou nám proti panskému vojsku ochranou I Vpusťte je, vpusťte bez meškání." Žádala -si většina.

„Otevři bránu, vrátný, a nechat se bojovníci utáboří na nádvořích radnice — hejtmana však z Padařova požádej jménem mým, aby zavítal mezi nás." Nařizoval purkmistr.

Za okamžik na to vstoupil do síně hejtman táborský. Byl už dobrý padesátník ale statný dosud boží bojovník. Ted" však vešel k smrti zemdlený, bledý v tváři, s roztrhaným šatem, krví a prachem celý pošpínéný, o silný meč svůj se opíraje. Rychle přistavili mu židli, na niž soha už dopadl. „Lok vody nebo vína!' žádal mdle.

Za okamžik zde byla číše vína, kterou hejtman dychtivě uchopiv jedním dlouhým, slastným douškem vyprázdnil. A posilnivšímu se takto vracely se rychle opět síly, že za nedlouho opět mohl mluviti.

„Byli jsme dole u Marie Sněžné a na Příkopě poraženi." Počal zasmušile. „Činili jsme, seč jsme byli, ale přesila byla veliká, a pak měšťanstvo samo zachovalo se velmi nestatečně. Pokud jsem mohl, odporoval jsem se svými Tábory; bylo nás všech jen sto dvacet a proti nám tisíce. Odtiskli nás od hradeb, a věží a tlačili. nás, dál a dál.

Pan&tf jsou ve taSeffi tóéatě a co nevidět přitrhnou sem k radnici."

„A což nebylo možno vydržeti a odrazili útok jednotníkův a Staroměstských?" Tázal se teď kněz Prokop zamračeně krátkou a patrně rozmrzelou zprávu Padařovského vyslechnuv.

„Jak že, ty, bratře Prokope, zde?" Vyvolal s překvapením hejtman, známý mu zvučný hlas knězův poznav, a vzdor svému zemdlení mžikem se vzchopil a spěchal ke knězi: „Sláva bohu i kalichu l Konečné, konečné! O, kdybys ty zde jen včera již bfval a byl řídil obranu, bylo by to dojista dnes lépe vypadlo. Leč bohu díky, když jen ted jsi opět s námi. Bude zase dobře!" Radoval se se zářícím zrakem Mikuláš z Padařova.

„Bůh tě pozdrav, bratře; máš však ke mně přílišnou až bezmeznou důvěru." Tiskl mu ruku kněz.

A v tom jako hučení hromu ozval se venku znova bojovný ryk, řinčení zbraně, křik a lomoz.

„Toť boj již před radnicí." Zkřikli ulekáni konšelé, a vše hrnulo se k oknům, vedoucím na velké tržiště. Shlédli skutečně již na náměstí boj.

Od zderazského rohu valil se sem hustý chumel.

Nečetný zástup spořádaně ale rychle ustupuje couval spěšné k radnici, patrné namáhavé a již jen slabé útoky četných čet panských žoldnéřův odrážeje.

V Prokopovi rozproudila se mžikem stará krev obezřelého vůdce, a pohnutí uneslo jej na okamžik na bojiště. Rozhodiv prudce obé půle velikého okna i zapomínaje na všechno své dřívější předsevzetí a vida ted1 jen své bratry u víře a smýšlení v nejvyšším nebezpečí, zahřímal svým hromovým hlasem dolů: .Utvořte půlkruh a táhněte se k bráně, hned vám bude otevřeno!"

- — 140 — K mocnému tomuto s hůry povelení, obrátily se na okamžik všechny hlavy zápasících i pohledly vzhůru, a Novoměstští kněze poznali. A sotva jej shlédli, vypukli hned v hlasitý jásot: .Hoj, to kněz Prokop Holý velí l — Sláva knězi l Kněz je opět s námi!" A již počali vyplňovati obratně rozkaz jeho.** A právě obracel se Prokop od okna do síně a otvíral znova úst svých, když tu zrovna vedle jeho hlavy dva šípy vystřelené do postranní zdi v síni vrazily. Prokop však znova velel: „Rychle někdo, z vás, moudří a opatrní páni, dolů, at jim otevrou bránu a kryjou jim ústup!"

Jeden konšel odspéchal.

Od oken však musili přítomní odstoupiti.

Šípy i kamení z praků metany se do nich jen sypaly, a s cinkotem padaly malé tabulky sklenné z oken na kamennou podlahu v síni.

Dole zarachotily těžké řetězy i železem pobitá vrata; hluk se zmáhal, křik i dnsot vnikl až do fclenby vysokého průjezdu; teď se ozval divoký a vzteklý výkřik hněvu před radnicí, pak bouchnutí těžkého nějakého předmětu, a opět zarachotily řetězy.

„Šťastně vnikli do vnitř." Kynul spokojeně hlavou kněz Prokop.

A brzo rozlétly se vysoké dveře do síně, a zjevil se v nich Jan Velek, zbrocen krví tekoucí na vzdor bílému obvazku z lehké rány na čele.

Yše shrnulo se kolem něho.

„Kde je pan Ondřej Keřský?" Tázal se purkmistr.

„V zajetí panských." Odvětil smutně Velek.

„Jak se to dělo? Proč jste jej opouštěli?"

Doléhali konšelé.

„Hoj, velemoudří a opatrní páni, pomalu 8 výčitkami. My jich při sám bůh nezasluhujeme.

Co vy zde ničemné hloupými a neplodnými po-" radami trávíte čas, místo abyste se chopili zbraně a postavili se obci v čelo, my nasazovali za vis svou kůži. A vérn, kdyby hejtmana Keřského a jeho nečetných Sirotkův nebylo, byl by ten odpor Novoměstské obce byl býval pravou ostudou.

Ze vší obce dočkalo sotva sto mužův nepřítele, ostatní sousedé, jak panské vojsko shlédli, hned se rozutíkali. Keřský se svými lidmi bojoval však jako lev a konečně nemoha útok odrazili, mnsil ustoupiti. I na ústupu bránil se co podrážděný tygr. Zde jsem k boji přišel já. Keřský byl již raněn do levice, ale neustoupil z boje rozdávaje pravicí .stále těžké rány. Nedaleko Zderazu zakopl o kámen i padl a jsa jeden z posledních, kteří nejzáze ustupovali, než se opět vzchopil, obklopen byl již panskými žoldnéři, kteří jej zajali. My se pak s těží dostali sem."

„Toť smutný věcí stav." Zahořekoval purkmistr Novoměstský. „Co si teď počnem? raď, porad, knězi Prokope l" Doléhal všecek zoufalý.

„Zdá se mi, že všechen další odpor proti panské jednotě ve vašem městě na ten čas jest nemožným." Mínil zamýšleje se Prokop.

„Co se však stane s námi zde?" Tázal se ustrašeně jeden z konšelův. „Neníť zde ani na jeden den potravy pro tak veliké množství lidu, jež je v radnici teď zavřeno."

Na ulici, kde se zatím stalo krátké utišení, zaznělo zatroubení na roh. Měštěnín Velek přistoupil k oknu: „Jeli možná? Dole stojí Ondřej Keřský a s ním dva muži a hlasatel i trubač s nimi." Ohlašoval do síně. „Co vaše žádost?"

Volal pak dolů.

_ Itó nás — hlasatel panské jednoty. " 'Odpovídáno mu dole. l -Hiír' IT > '/,>'; .,Vpustte je!" Ozvalo M skoro Jednohlasné všechno. A brzo vešel raněný Ondřej Keřský; s ním šedý bojovník prachem pokrytý, za tímto pak hlasatel jednoty panské.

Všichni shrnuli se kolem Keřského, Mikuláš přikročil pak k muži s Keřským přišedšímu srdečné mu ruku tiskna.

Za vstoupivšími třemi muži vhrnulo se do síně četně bojovníkův a to sice samí Táboři s Sirotci. Zachovávali však ticho.

Po chvíli kynul purkmistr, a když v síni plné ticho zavládlo, promluvil: „Hlasateli, zjev nám příčinu svého příchodu.1* Hlasatel pokloniv se počal: „Jednota panská, ač vítězem nad obcí raší, nabízí vám, moudří a opatrní pánové, příměří a mír, avšak za následujících podmínek. Obec Nového Města, ustane ode všeho dalšího* boje, vydá všechnu zbroj i zásoby válečné, pušky i střelivo a radnici v ruce panského vojska, jež provolá v městě zemský pokoj a mír. Panské vojsko Obsadí vaše město, a vy přistoupíte k jednotě panské. Radnici pak obsadí ihned Staroměstští, kteří vsadí novou radu a nového purkmistra.

Bývalé svazky přátelské s rotami polními musíte rozpoutati. Za to se nebude jednota panská nikomu z vás mstíti, a jest volno jednomu každému z přítomných opustiti bez překážky nejen radnici, ale líbí-li"se mu a nechce-li se s novým stavem věcí v městě srovnati, i Prahu. Jediné přítomní Táboři a Sirotci opustiti musí do slunce západu města pražská. Toť poselství mé." — Chvíli panovalo ticho v síni, bylit konšelé a purkmistr jako spaření. < ' Po kratičké době ale ujal se Ondřej Keřský slova a pravil: „Slavná i moudrá rada musí se o návrhu tvém, hlasateli, teprv uraditi a usnésti; měj tudíž strpení a odstraň se na tu dobu."

„Mám přinésti pánům svým ale brzo odpověď." Upozorňoval hlasatel a pak vyšel ze síně.

Jakmile odešel, chopil se opět Keřský slova: „Než se, moudří pánové, budete usnášeti, a usnděení ač pro vás těžké, může býti jen jediné, musíte totiž přijmouti všechny výminky panské jednoty, protože odporovati jí nemůžete — vyslyšte zde bratra Kunše, který vám přináší zprávy z plzeňského tábora od Prokůpka." Bratr Kuneš, onen muž, který s Eeřským vešel do síně, pokročil ted v popředí: „Bratří před Plzní vás, moudří a opatrní pánové, přátelsky pozdravují, přejíce vám na milém pánu bohu všechno dobré. I měl jsem vám domlouvati, abyste za každou cenu hleděli se uhájiti proti jednotě panské a Staroměstským —*• bohužel přišel jsem právě k smutnému již rozhodnutí vašeho krátkého boje. Pak vám kněz Prokůpek sděluje, že v noci na včerejšek, to jest na čtvrtek, stihla veliká nehoda bratry před městem. Za pomocí Přibíka z Klenového a mnohých pánův vůkolních dodána totiž silná-zásylka potravin do obleženého města. Toto již úplně vyhladovělé a již již zoufající, zásobeno tím opět na dva měsíce, a ta tam pro nás naděje na jeho opanování. — Dále poražen silný zástup našich ^d lidu páně Menhartova z Hradce u Horažďovic, •taktéž i zbito několik set bratří od rytíře z Malovce *«zi Benešovem a Chotýšany. — : o-.iiv, JBéda, běda l" zabodovali četní Táboři a, Si-rotci v síni přítomní. ;. , ..,,., „\„ , 4 — 144 — „Mimo to došla hejtmany jistá zpráva, že hned po vzetí vašeho Nového Města chce panská jednota vytrhnouti proti našim rotám před Plzeň.

Naši však jsou velmi oslabeni hojnými nemocemi, morem a odtrhnutím menších městských obcí polních do jich domova. Za tou příčinou vypraven již hejtman Čapek ze Sán do Tábora a jihovýchodních krajů, aby sebral a přivedl nové posily. Kněz Prokůpek vyzývá vás, pánové, abyste v blížící se době nebezpečí pevně k rotám stáli a jich neopouštěli, jako ony neopustí vás. — A konečně mám ještě ku knězi Prokopovi zvláštní poslání.* Obrátil se Euneš teď ku knězi.

,Mluv jen." Vybízel kněz krátce, patrně nepříznivými zprávami jeho smutně dojatý.

„Kněz Prokůpek nakázal mi důtklivě, bych k tobě, Prokope, takto promluvil: „Rci mu," dél mi, „aby pustiv všechen hněv již mimo sebe, pospíšil sem k nám před Plzeň. Zde je ho nejvýš třeba, neboť spravedlivá věc naše je v nebezpečí.

Teď nesmí otáleti žádný z dobrých lidí, přiložiti ruky své k dílu, jinak jmín musí býti za zrádce neb zbabělce." Kněz Prokůpek a všechno vojsko před Plzní tě netrpělivě a s toužebností očekává i žádá, abys přijda, ujal se opět vrchního velení.

Pojď, pojď brzo, Prokope, pojď se mnou hned!"

doléhal snažně posel Euneš.

Eněz Prokop sám v sebe pohroužen mlčel a neodpovídal.

„Prokope," počal nyní Ondřej Eeřský, „jsili tím, kým jsi býval, horlivý ctitel Husa a vyznavač kalicha, teď přispěj bratřím ku pomocí. Jsme v bídě a soužení, hrozí nám 'protivenství a příkoří — hanba bojovníku božímu, který v čas těžkých nebezpečí opouští prapor svůj l Bud zase « námi, Prokope!"

-146Kněz Prokop však dosud mlčel a sklonil hlavu svou.

„Bratře," počal nyní přikročiv blíže ku knězi hejtman Táborův Mikuláš Padařovský, „bohužel pleva z našich táborských rot učinila ti tehdy ono nezasloužené a těžké příkoří; viz mne však, viz zde ostatní bratry přítomné Tábory, my za provinění ono zdáme od tebe odpuštění pro všechny bratry: promiň již zbloudilým a netrestej nevolí svou i nevinné. Vstup opět v řady naše a buď mezi námi. Hle, my všichni prosíme tě srdečně i vroucně, vrat se zase k nám!"

A všichni v radní síni přítomní Táboří i Sirotci jevíce nejživější pohnutí i příchylnost a důvěru k bývalému vůdci volali ted1 živě: „Vrat se, bratře, vrat se opět k nám!"

Kněz Prokop sebou prudce hnul, a na tviři jeho značilo se neklamně, že jest pohnut.

„Zpomínáš si ještě, bratře Prokope, z let minulých na onen neblahý a smutný den podzimní r. 1424? Bylo to jedenáctého října. Leželi jsme před Přibyslaví, kterouž jsme dobývali na tažení svém do Moravy. Velký a drahý bratr Jan Žižka byl ještě mezi námi; ale dny slávy jeho byly již sečteny. Nedaleko hradu před svým stanem pod starou hruší spočíval smrtelnou nemocí hlíz těžce zmořený a blížil se k poslednímu tažení. Smutné jsme stáli v tlupách opodál. On sám však spočíval na lůně milého předního rady svého Michala Koudele z Žitenic, kterýžto čas od času mu studený pot s čela stíral; u něho pak skloněni byli přátelé jeho zvláště milí, pan Viktorín z Poděbrad, Jan Hvězda z Vícemilic a Kuneš z Bélovic, kdežto na straně druhé klečeli jste u něho ty, bratře, a kněz Prokfipek."

„Pamatuju, pamatuju se na onu vážnou i - 140 -, strastiplnou chvíli." Vyvolal živé pohnutý kněz Podkop zastřev si rukou svou tvář.

.Kdežto smrtelnou již bledostí polit byl celý jeho obličej, planuly jen vpadlé tváře a napuchlé pysky jeho vnitřním neukojným, plamenným žárem. Pamét jeho již se zastírati počínala nevědomím. Ale mohutným posledním napjetím obrovské duševní své síly přetrhl velký rek naposledy ještě na okamžik závoj smrti jej již již obhalující a dle hlasu tvého, který jsi se nahlas s Prokůpkera modlil, kynul tobě. I nastalo ticho, an tys k Žižkqvi se těsně skláněl. A tu on učinil již poslední své pořízení a vám přikázal, abyste milého boha se bojíce, stále a věrně bránili pravdy boží pro věčnou odplatu. A pak uchopil stydnoucí svou pravicí ruku tvou, Prokope, i dél: Předzvídám a vidím, že ty, bratře Prokope, zajmeš v čase největšího nebezpečí místo mé. Véd1 bratry statně .a věrně; chraň mi ten náš svatý kalich i volnosť slova božího v zemi a buď upřímným bratrem i otcem milému lidu mému. Ty skvoucí prapor náš a české jméno pokryješ slávou nehynoucí, drž jej statně vzhůru až do posledního dechu a neopouštěj nikdy jeho ani dobrého lidu českého. — Ta byla slova velikého bratra Žižky, jež k tobě s poslední .silou pronesl. Krátce na to, ppručiv se milému bohu, vypustil svou velikou duši. — A ten odkaz přejals z jeho umírajících rtů a spečetils jej posledním jeho ruky stisknutím. Bratře Prokope, .teď přišla vážná a velká chvíle splnění onoho .posvátného a velebného odkazu: neopouštěj nyní 4eský lid!"

„Nesmíš — nesmíš nás opustiti — ty neopu' nás!" Volali nyní Táboři i Sirotci.

A ted vztýčil se kněz Prokop Holý; obrovský jeho vyrostla k mohutné, výši^ a pn se rtakem vlhkým ale s úbměvem na rtech leskem velikého ustanovení a nového předsevÉrtf aa mužné tváři zvolal mocně a zvučně: -^ „Ten svatý odkaz Žižkův nezruším! —; Aéj ne, nemohu, nesmím vás opustiti; půjdu opět mezi vás, budem zase spolu bojovat a dá-libůh, i vítěziti* A „Sláva Prokopovi! Sláva knězi Prokop* Holému l" Zahřímalo teď klenbou síně jako ohlas hromu, a nelíčený jas i ples rozezvučel se po vží síni a obrážel se ve všech zracích i tvářích ro#» jařených Táborův i Sirotkův.

„Díky bohu, teď bude bohdá zase dobře l" Plesal Ondřej Keřský a tiskl vřele pravicí svou ruku Prokopovu.

V tom vešla spěšně i Ludmila, vedouc za ruku Bořitu. Tlačili se ku knězi.

„Otče, otče!" bědovala dívka.

„Co jest?* Tázal se starostlivé kněz vida.

výraz leknutí na její tváři.

„Přišel Bořita z Čapkova domu. Vrazili k nám panští žoldáci a všechno v domě rozbili a vyloupili. Čapek však choval nahoře mnoho nastřádaného zlata. — „To našli oni lupičové a s pustým jásotem vše odnesli. Ač jsem jim bránil, nedali na má slova a uštědřivše mi několik ran na plocho vyhodili mne před dům !* „Bohu poručeno!" Pronesl krátce kněz. „Yy se však připravte; do slunce západu opustíme Prahu I" A tím soukromé věci své uspořádav obrátil se kn Keřskému a Padařovskému.

„Odešlu ihned list knězi Prokůpkovi k Plzni, že vstupuju opět v čelo vojska a zároveň ffla uložím, aby zdvihnuv obležení Plzně se všemi vojsky našimi vytrhl k Selčanům. I my taní,' bratři, ihned pospíšíme a od tamtud s boží pomoci proti pánům B novým úsilím boj. — Vy, bratří," obrátil se ku přítomným v síni Táborům a Sirotkům, .připravte se na brzký odchod s města."

„Jsme připraveni — hurrá! Sláva kalichu a knězi Prokopovi! Hurrát" Jásali tito a hrnuli se ze síně.

„Vy zatím, moudří a opatrní pánové, přijměte podmínky podrobení se panské jednotě. Pro tu chvíli nelze jinak. Však bohdá, že brzo věci naše jiný a příznivější obrat vezmou.'1 „Dej ž to bůh l" Povzdychli si ztrápeně konšelé i s purkmistrem.

„Ty pak, bratře Kunši, pojcř si pro list, napíšu ti jej ve vedlejší jizbě, a spěj s ním s větrem o závod před Plzeň."

S tím odešel Prokop do vedlejší síně, kam jemu i hejtmane Eeřský a Padařovský následovali.

Purkmistr pak dal rozkaz, aby vstoupil do síně opět hlasatel panské jednoty. — XVI.

Vojsko panské po opanování Nového Města usadilo se na delší čas v Praze, přibírajíc k sobě ze všech stran docházející pomocné sbory.

Zatím odtrhli Táboří a Sirotci s ostatními městskými obcemi s velikým chvatem od Plzně a spojili se již dne 16. května s hejtmanem Čapkem, který jim taktéž přiváděl z východních měst českých posily. Dosti znamenité jejich vojsko rozložilo se u Krče proti Praze táborem a nabízelo jednotě panské bitvu. Tato však nepřijala jí necítíc se býti ještě dosti četnou a silnou, aby t úspěchem rozhodný boj podstoupiti mohla, ale — 149 — postila se, aby času získala, do vyjednávání. Zs tou příčinou umluvena schůze vůdcův obou vojsk?

a sice v krčmě ležící na silnici benešovské mezi Krčí a Pankrácem.

Bylo to dne 19. května, když před samým polednem po silnici od Krče docházeli ke krčme „u zelené lišky" kněz Prokop Holý a čapek ze Sán.

Hovoru mezi nimi nebylo slyšeti, šli mlčky obírajíce se každý svými myšlenkami.

Před krčmou, stálo několik koní bohatě sedlaných, mezi nimi i jeden mimochodník se sedlem ženským. Na druhé straně silnice zevlovalo něco selského lidu, který se sem sběhl od práce z vůkolních polí.

Pacholci držíce venku koně pozdravovali Prokopa i čapka s podivným úsměvem. Ještě než se přiblížili k domu, vyběhl jim krčmář s velikými úklonami vstříc. Byl však jaksi bledý, a hlas se mu chvěl, když je vítal, uváděje je do vnitř.

„Pan Diviš Bořek z Miletínka je již zde?"

Tázal se kněz Prokop.

„Panstvo je v jizbě — a již tě, důstojný knězi, očekává." Odvětil krčmář ukláněje se, mezitím co v úzké chodbě oba příchozí napřed před sebe pouštěl. Ukláněje se však pronesl rychle a polohlasem: ,,Pro bůh, mějte se na pozoru l" Avšak kněz Prokop slov těchto nezaslechl. A.

Čapek, ačkoli pozdvihl ke krčmáři své oči, nemusil jim rozuměti, i oba vešli nízkými dveřmi do začazené jizby, v níž podél kolem zdi postavených lavic stály všude stoly. Za jedním z nich seděli dva muži, kteří, jakmile hejtmane husitští vešli, rychle povstali.

Kněz Prokop v nich poznal Menharta z Hradce a tajného jeho písaře, který v Praze v čapkové dtfeě/•ffrtf-Vtaf %1 vyjednával jménem páně Menfcartovýni. Enéz se zarazil á změřiv jen za* smnšile a s kabonící se tváří pána z Hradce, obrátil se opět ke dveřím chtěje odejíti.

„Stůj, Prokope Holý! Schůzka byla sice ujednána mezi tebou a Bořkem z Miletínka, pan Diviš ale nemohl se odprázniti; a pak veškerá jednání v jednotě vedu já. Chceš-li tedy s jednotou panskou jednati, musíš jednati se mnou. Odlož všechen starý hněv i zlobu soukromou a osobní záští, zde jednati budeme o záležitostech veřejných."

„Nuž buďsi." Pronesl kněz pohodiv hlavou a usedaje proti Menhartovi na sedadlo za stůl.

I Menhart se posadil, podlé něho převor Mikuláš, kdežto vedle kněze postavil se s rukama na prsou překříženýma čapek, měře zasmušile domělého Vintýře, při jehož shlédnutí zde se byl velice zarazil, ostře pichlavým svým zrakem.

„Vyzvali jste mne ke schůzi a k jednání.

Ač nerad, přijal jsem vyzvání vaše, poněvadž co Vůdce velikého vojska mám za svou povinnost, zkusiti dříve vše, než podniknu osudný a krvavý, rozhodný boj. — Co má býti předmětem našeho jednání?" Počal nyní krátce Prokop.

„Přijetí zemského všeobecného pokoje a míru od Itfých rot, a rozpuštění týchž, jakož vás byla jednota již vyzvala." Pronášel chladné ale určité pan Menhart.

„To by byla pro stranu naši sebevražda."

Odvětil prudce Prokop.

„A předce na ní panská jednota státi musí a musí, jinak nebude míru a klidu v cechách nikdy!' Hlásal s neobyčejnou horlivostí Menhart.

„Menharte z Hradce," podotkl s úsměvem knéz hledě pevné tomuto do jeho sivých zraků — tfto -povídej nerozumnému a nezkušenému déčkuj -ne ale mně. Však jsem ti vzkázal zde po tvém poslu předešle, když jsi mě ke zrádě rot schýliti se přičiňoval, co smýšlím o vaší jednoté a předstíraném jejím cíli obecného pokoje a míru v zemi.

Vy ovšem chcete míti zase v Čechách mír a hluboký pokoj ale jen proto, abyste v něm vy páni nad lidem obecným mohli panovati a vlasti. A k tomu cíli opětné porobě všeho lidu v Čechách překážejí naše roty, a proto o ně za každou cenu ukládáte. Mezi nimi a vámi není žádného míra a žádného přátelského snesení; bratří, buď se musí podrobiti nebo musí býti zničeni."

„Dobres porozuměl, Prokope, účelu a cíli jednoty, věru výborně!" Zasmál se teó! skoro rozpustile na tak hladkého a zkušeného diplomata, jakým v skutku byl, pan Menhart. ; „A porozuměl jsem rovněž dobře i vašemu vyzvání k dnešnímu jednání," — pravil rozhněvaný Prokop dále — „a proto jen proti ave vůli a skoro s násilím a přemáháním odebral jsem se sem, věda, že chcete jen lstivé času k přípravám k boji dosíci."

„Ba věru, lip by bylo od tebe, chytrý knězi, bývalo, sem se nedostavovati." Vysmíval se pán z Hradce. „Myslím to tak, Prokope, že se volné do táboru svého více nevrátíš." A při tom tleskl rukama pan Menhart.

„Jakže?" Zahřímal kněz unesen spravedlivou zlobou. '^"..-' Avšak již se otevřely dveře z věnčí a pak malé po straně jizby. Kněz Prokop tasil svůj meč, rovněž Čapek, ale než je vztýčili, byly .jiní již zbraně vyrvány, a oba octli se za kratičký Okamžik v pevných poutech, , • Když byli oba svázáni, ; odsloupili ioldfléjři — 152 — ke dveřím. Pan Menhart se teď vztýčil a přikročil ku knězi.

.Vidíš, Prokope, proč jsi nepřijal mé nabídnutí, jež jsem ti tuto po důstojném převoru Mikuláši nedávno učinil? Byl bys sobě i mně nemilý tento Týstup uspořil."

,Tedy kněz je s tebou ve spolku, Menharte?

Ah, proto tak poctivě a čestně jednáte!" Trpce se zasmál Prokop stoje zde i v poutech vysoko vztýčený a hrdě svou hlavu na mohutné šíji nesa.

»U politikův rozhoduje výsledek, nikoliv však úzkostlivá počestnost v prostředcích." Pokrčil •chladně pan Menhart ramenoma. „Nám velmi mnoho záleželo na tom, bychom tě odloudili straně tvé.

Dobrovolnés k nám přistoupiti nechtěl, musili jsme tě tedy odstraniti násilím. Bohu díky se to šťastně podařilo."

.Však proto posud nemáte vyhráno, a roty mé dozvěděvše ae o mém pohanění budou se mstíti strašlivě." Děl s temnou výhrůžkou kněz Prokop.

.Roty tvé bez tebe v čele budou nám již hned o polovici méně strašlivější i nebezpečnější.

Aj, slyšel jsem, jakou si Táboři práci dali, než tě opět k vůdcovství a k velení přemluvili, poněvadž jsi chtěl už, jaks mi zde po otci Mikuláši zkázal, na příště žíti v poklidu a ústraní. Nuž, toho poklidu se ti na mém Jindřichové Hradci bohdá nyní dostane s důstatek. V pevné vazbě *i klidně odpočineš. Připrav se, za okamžik vydáš se s četným průvodem strážným na cestu.* A s tím vyšel pan Menhart i s převorem Mikolášem z jizby.

„Hle, Jene," počal nyní Prokop k Čapkovi, „člověk, byt sebe starší a zkušenější, nikdy není dosti zkušeným a opatrným. Kdybychom byli — 158 — poslechli rady Prokůpkovy a byli tzali četný ubrojný průvod s sebou, byli bychom r tomto okamžení byli bývali volni a nejspíš na zpáteční cestě do našeho tábora, kdežto teď nás ti panští lotrasové povedou do vězení!* ' „Tys tak sám chtěl." Krátce a dosti lhostejně podotkl k tomu Čapek, vůbec dnes néjak sklíčený a rozmrzelý.

„Však za to sám nyní i utrpím." Odvětil mu Prokop.

V tom vrzly u jizby v pozadí nízké dveře, a zašustilo ženské roucho.

Prokop i Čapek s podivením se ohlédli.

Na dolejším konci podlouhlé a v zadu temné jizby stála postava ženská pozorujíc ostře oba muže.

„Hejtmane Čapku ze Sán, odstup na chvíli zde do komory; mám s Prokopem co jednati."

Zazněl zvučný a silný ženský hlas tak rozhodné i sebevědomě, že mu Čapek okamžitě poslechl, dosti těžce ve svých vazbách z jizby ustoupiv.

Kněz Prokop se při jmenování svého jména patrně zachvěl a upjal s překvapením jiskrné zraky své do pozadí k ženštině.

Tato pokročila, když se byl Čapek odstranil, ze zadu jizby o něco do předu nespouštějíc pohledu svého s kněze Prokopa.

„Hahaha!" Zaznělo to ostrým a bujným smíchem z úst ženštiny oděné, jak viděti bylo, bohatým šatem jízdeckým.

Kněz Prokop stál zde na rukou i nohou spoután takřka bezvládný, ale při posupném, patrně jedovatém, nepřátelském tomto zasmání vztýčil hrdě svou mocnou šíji, a oči jeho metaly na ženu jakoby blesky.

„Jaká to rozkoš, ba jaký triumf pro Irena Hradeckou, setkati se po tak dlouhých letech táktó s Prokopem Holým, vydaným rodu tíradeckých na milost a nemilost!" Pronesla přepyšně hrdá élechtična.

„A věru, zakusíš a poznáš nyní naši zlobu i záští.. Hle, ještě včera, ba ještě dnes byl jsi mocným vůdcem a zářícím idolem skálopevné nadéje i důvěry tisíců tvých bojovníkův, byl jsi z nejdůležitějších osob v přítomné době v celém království. A dnes i ted1 jsi bezmocný, bídný vězeň, jehož sama v krátkém čase povedu do vazby l" Kochala se dále v nenasytném záští zlomyslná žena.

Prokop odvrátiv se od ní hleděl mlčky k malým oknům jizby.

„A vazba tvoje krátkou ani lehkou nebude.

Nikoliv; tuhou, těžkou, strastiplnou, abys poznal a cítil, jak veliká a nesmiřitelná je moje zloba i záští k tobě!" Bouřila nyní Irena a vidouc kněze klidného, pokračovala prudčeji a ještě s větším důrazem.

• „Tvým utrpením, tvým neštěstím a zbavením svobody chci se napájeti, chci se kochati a těšiti.

Každodenně budu tě navštěvovati v temnici tvé a plesati nad sklíčeností tvou; budou-li pak řetězy a okovy tvé těžké a těsné, musí ti dáti těžší a těsnější; budeš-li míti pokrmu málo, nařídím, aby ti dávali míĎ, a budeš-li žízniti, vlastnoručně vycedím ti zbytek vody v džbánku tvém na zem před tebe l • Se surovým smíchem hlásala mu Irena divoce.

Teď se kněz Prokop však obrátil, a jediný ale výmluvný pohled z velikých očí stihl rozlícenou ženu. Byl to divný pohled a působil na Irenu Hradeckou mocně. Vyjadřoval nejvyšší opovržení, hlásal ošklivost a nenávist vznešené šlechtičně, a přece ku konci jeho jakoby se v něm mihl záblesk pohnutí a-lítosti se zuřící ženštinou.

' Irena se pod ním zřejmé aachvěla a cbtéjíc bouřiti ve zlobě své dále, najednou se zamlčela a jakoby z divokého snu procitlá z hluboká si oddychla a zastřela si pak náhle rukama svýma tvář.

A po delší dobu bylo ticho v jizbě, rušené jen slabým oddychováním Ireny.

Po chvíli přistoupila tato ku knězi blíže a pravila mu chvějícím se hlasem drsně: „Prokope, jsi ted v moci naší a víš, čeho se ti nadíti jest; jedno jest, co ti může polehčiti nepříznivý osud tvůj; svěř mi a sděl mi, žije-li a kde mešká dítě mé?"

Poslední slova pronesla jen polohlasem ohlížejíc se do pozadí jizby, jsou-li posud samotni.

K otázce i žádosti té upřel Prokop zraky svoje tiše a klidně na Irenu, ale neodpověděl jí.

„Mluv, Prokope," vyzývala jej pánovitě a hrdé mocná šlechtična.

„Velím ti, spoutanče a vězni můj, mluv!"

Dupla zlostně nohou svou o hliněnou půdu, až se z této zaprášilo.

„Nebudeš-li nyní mluviti po dobrém, přinutím té mučením a trápením," vyhrožovala divoce nesrdečná žena.

Knězi Prokopovi mihl se lehký úsměv kalem rtů.

„Mluv, nebo popuzena ku zběsilosti ztopím tuto ocel v hrdých prsou tvých l" Vyhrožovala mu Irena se zraky planoucími divokým hněvem a vydobyla z ňader svých malou břitkou dýku povznesši ]i nad hlavu: ; „Mlčíš? Mlčíš?! zhyn tedy!" A máchnuvši rukou, chystala se vraziti ostrou ocel knězi do prsou. — ••.''..

Dříve však, než dýka dotkla se těla knězova, setkaly se opět zraky Prokopovy 's — 166 — freÉiným, tato se opět zachvěla, a ruka jakoby zlomená v tom okamžiku jí i se zbraní malomocně sklesla.

Zachvění prolítlo Ireně celým tělem, hrdá její šije se sklonila, a ruka její chopila se za Čelo, jakoby v tomto náhle byla pocítila bolest. Plná ňadra se jí bouřlivě a vysoko dmula, a polootevřenými ústy dral se jí z prsou těžce dech.

V tom jí neočekávaně vytryskl z planoucích zraků proud slzí, a z ňader patrně stísněných vydral se jí hluboký vzdech. A opět spočinuly oči její na knězi ale ne s divokým, ne s nepřátelským a hrdým i jedovatým oním dřívějším výrazem, leč jakoby v náhlé úzkosti a strachu.

„Prokope, měj milosrdenství a poruš jen jediným slovem umíněné své mlčení i rci mně, kde je dítě mé?!" Prosila teči krátce Irena.

Prokop zasmušil své čelo, ala mlčel jako dřív.

.Prokope, měj se mnou útrpnost. Zatoužila jsem již dávno po svém dítěti; chci je vzíti k sobě; chci je vychovávati a s ním žíti; rci mi, kde je najdu?" Žádala a doléhala důtklivěji.

Kněz trval ve svém neúčastenství.

„Přisahám ti při živém bohu a svaté panně, že jsem odhodlána napraviti část své viny, již posud napraviti lze; já chci dítě své pozdvihnouti k sobě, chci mu dáti své jméno, před světem je uznati a sdíleti s ním bohatství i pohodlí, upraviti mu skvělou budoucnost a k opuštěnému srdci svému přivinouti jediného věrného a milého mi tvora, své dítě! Prokope, nebuďbezcitnýmlevhartem, ni tygrem, nezbavuj matku dítěte a dítě neolupuj o jeho rodičku l Prokope, smiluj se, kde je dítě mé?" Úpěla srdcelomně Irena Hradecká.

„Zemřelo ti." Pronesl teči smutně a skoro bezezvučné kněz odvrácen k okno.

— 157 — „Jak že? Že zemřelo?! Všemohoucí božel Ale ne, ne, ty mě klameš, ty lžeš — o Prokope, mluv pravdu — vid1, ono nezemřelo — ono žije, žije a je zdrávo?!" Uchopila za spoutanou ruku Irena kněze hledíc plamenným pohledem do jeho tváře.

Tento ale zakroutil hlavou a opětoval hlasitěji i určitéji: „Je mrtvo." — ,,0h!" Zaúpěla bolestně zničená Irena a vravorajíc jakoby bleskem poražená, klesla na blízké sedadlo i sklonila hlavu svou na stůl.

V tom okamžení zazněly venku před krčmou zvučné válečné rohy a hlučný lomoz, ryk a volání „Sláva kalichu!" — a v kratičké chvíli obklíčena byla krčma, jak Prokop z okna viděl, četnými zástupy bojovníkův. Dveře se rozletěly, a do jizby vrazila četa Táborův s Mikulášem Padařovským v čele.

„Zdráv bud1 Prokop Holý!" Vyvolal hejtman uzřev živého a zdravého Prokopa.

„Sláva knězi Prokopu!" Hřímali v radostném jásotu Táboři.

„Hoj, bratře, bohu díky, přicházíme ješté v čas! — blízký rolník zpravil nás o tvém zajetí — o, ta panská lotrovina věrolomná!" Vybuchl v nevoli Padařovský.

„Díky vám!" Vyvolal radostně Prokop, a oko jeho živé zaplálo.

„Velký bože, tys spoután?!" S nevolí zadivil se hejtman. „Běda tvým katanům! Uvolněte knězi pouta!"

„Pomsta, pomsta jim!" Bouřili Táboři rozvazující Prokopovi pouta.

A v tom jakoby na zavolanou vstoupili do jizby pan Menhart z Hradce s převorem Miku— 166 — :Ujem, oba již spoutáni, kdežto za nima vešel pak Čapek ze Sán vazeb prost.

„Hle, Menharte, list se obrátil," oslovil krátce 8 úsměvem Prokop přišedšího náčelníka panské jednoty, který zde stanul nyní se šíjí skloněnou a hlavou k zemi sklopenou, vyhýbaje se knězově gobledu.

„Dej pás odvléci do* táboru a netrap mne svým výsměchem." Pravil stísněně pan Menhart.

„Toho mne chraniž bůh, abych ti rovné rovným odplácel. Hle, učinili jste z Prokopa Holého krvelačného fanatika, surového zpronevěřilce mnicha a bažícího urvalce po moci a náčelnictví v zemi — ale nepoctivost a zradu mi vyčísti nemůžete a nesmíte. Odejdi odsud, Menharte, volně, jsi svoboden. Chci vás poraziti v boji a na otevřeném poli, nikoli však zradou a nepoctivostí." Rozhodl se velkomyslné Prokop.

„Knězi, co činíš? Zasluhovali by oprátku za svou věrolomnosť!" Zadivil se a připomínal s nevolí Padařovský.

„Na šibenici a do plamene s nimi I" Zabouřili divoce Táboří, chystajíce se ku skoku na Menharta a Mikuláše.

„Zpátky a ticho!" Hřímal Prokop stavě se mezi oba muže a Tábory. „Již jsem rozhodl; ani vlasu na hlavě jim nezkřivíte! — Ty, Čapku, zůstaneš zde a budeš dbáti o to, aby panští bez úhony odešli. My však, bratří, vrátíme se do táboru."

A jen ještě okem šlehnuv po Menhartu a Ireně odešel Prokop z jizby; za ním pak hrnuli se pfifiiiišné a oddaně Tá^ři.

Venku zazvučely radostně a vesele válečné rohy, vítajíce zároveň s hlučným voláním zástupu : se vracejfcífcQ; kngze Prokopa; a za věse'.

pochodu odtáhli Táboří do avého nedaleketto ležení. ••'•',„Můžeme tedy odejíti, pane čapku?" Tázal se po chvíli pan Menhart klopě ostýchavě svůj zrak k zemi.

„Kdy chcete," odvětil tento zamračeně.

„Nuž, jděme, sestro." A pojav Irenu za ruku pozdvihl ji pan Menhart od stolu a tiše opustil s ní spěšné jizbu. — Za chvíli ozval se dusot četných koní. Pan Menhart se svým průvodem ukrytým z počátku na prostranném nádvoří krčmy vracel se do Prahy.

xvn.

Ale převor Mikuláš zde ještě zůstal. Byli s Čapkem ze Sán v jizbě nyní samotni. — Čapek však nevěděl o přítomnosti mnicha ve světnici hledě ve hlubokém zamyšlení okénkem ven na silnici. Minorita přistoupil z lehká k Čapkovi a položil mu ruku svou na rameno, čapek se obrátil a shlédnuv před sebou kněze zarazil se a ucouvnul.

„Proč jsi, hejtmane, dnes tak zasmušilý a smutný?" Tázal se úlisný kněz soucitné Čapka.

„Pozoroval jsem té od tvého příchodu sem. Ani zajetí tvé ani tak nenadálé vyproštění z něho nevyvolalo ti živější pohnutí a účastenství na tvář tvou."

čapek však měřil mnicha ostře a nedůvěřivě a skoro s nepřátelským zábleskem v oku svém i mlčel.

„Nezahlížej na mne tak škaredě. Či mi za* zlíváš, že jsem tě v táboře před Plzní klamal?"

„Měl jsem tě před tvým odchodem do oble— 160 — ieného města tenkráte dáti pověsiti, a Těm, mel jsem v jednom okamžení k torna velikou chuť ,A nedobře bys byl učinil. Nedobře z několika příčin — nejprve proto, že bych ti byl nemohl odevzdati oněch druhých čtyry sta zlaťáků— « „Nepřipomínej mi oněch peněz; nechci o zlatu a stříbře ani slyšet" — prudce si zakazoval Čapek odvraceje se od kněze znova k oknu.

„Bud moudrý, hejtmane — nemluvím o prvních čtyřech stech zlatých, ty jsem věnoval do společné pokladny Sirotkův, míním ty druhé čtyry sta, které, poněvadž jsi nechtěl, nevynaložili jsme na uplácení hlasů při volbě vrchního správce vojsk vašich, a jež jsem ti jen ku schování svěřil a nyní potřebuju —" „Nemohu ti je nyní dáti, víš dobře, že vaše žoldáctvo, opanovavši Nové město, vyloupilo i můj dům a mi v něm všechen statek můj, hotových pět tisíc zlatých pobralo." S těžkým povzdechem žaloval všecek zničen hejtman sirotčí. „I tvoje peníze tam byly; jsem nyní chůd jako Job."

„Tot ovšem zlá příhoda. A pět tisíc zlatáků ?

Při sám bůh, to celé velké jmění; toť bohatství, jež opět kdy s těží nastřádáš l Ubohý hejtmane, jak srdečné té lituji."

E posledním slovům pozdvihl Čapek spěšně a nedůvěřivě zraků svých ke převoru Mikuláši, ale setkal se jen s upřímným a vřele soustrastným pohledem i nejvýš přátelským výrazem v dobrácké tváři mnichově.

„Nemáš vůbec, milý hejtmane, za poslední doby žádného štěstí. Když cítíce se neschopnými, Prokůpek a druzí hejtmane, odstoupili od vrchního velení a tobě měli svěřiti vůdcovství, dožebrají a povolají opět Prokopa Holého ti hlupci na první — 161 — místo! K tomu uloupí tě ta divoká žoldácká naše zběř i o tvůj poklad! — A dnes opět ani nám ani tobě štěstí nepřálo."

|vv/ ' „Jaké štěstí dnes?" Tázal se povzbuzen již k účastenství úlisnými slovy mnichovými Čapek.

„Bylo mezi mnou a panem Menhartem ujednáno, že, poštěstí-li se nám zajati kněze Prokopa, tento okamžitě odveden bude do Jindřichova Hradce, ty ale propuštěn budeš nazpět do ležení."

„A jaký ďábelský úmysl kryl se opět za tímto podezřelým záměrem ?•' Zabouřil teď náhle Čapek.

„Staré osobní záští pana Menharta proti Prokopovi, jakož i domněnka, jakoby Prokop sám byl za jedno celé váže vojsko — o čem já sám ovšem jinak smýšlím, a pak nezvratné přesvědčení u jednoty panské, že pokud Prokop moci i vlivu chtivý v čele strany husitské státi bude, v zemi nikdy pokoje ani míru nebude — co, jak víš, jest i moje pevné přesvědčení."

„A kdyby i Prokop odstraněn byl býval, nebylí byste nikdy bez boje míru dosáhli. Pokud naše roty nezničíte, ony se vám nepodrobí." Hlásal hrdé hejtman Sirotkův.

„Aj, Čapku ze Sán, ty špatně pojímáš ty věci, a to je právě chyba, že všichni v rotách nalézáte se v mylném domnění, jež vaši nesnášeliví knězi, a hlavně Prokop mezi vámi rozšířili. — Tu nejedná se o zničení a vyhlazení jedné či druhé strany. Nikoliv. To chce vaše výstřední strana a ji v čele Prokop Holý, která by ráda za každou cenu v zemi panovala. Naše strana katolická a jednota panská zabezpečuje^ vám přijímání pod obojí spůsobou, ale chce, aby i katolíci vedle vás nerušeni konati mohli své služby boží. Vy však usilujete o to, aby všichni Češi přijímali podobojí. Hle, jak se strana vaše zvrhla; ne vy — IťSttce lidu.' Xin. 1. g !k — 162 — my, jednota panská a katolíci bojujeme teď aa volnost u rife!" Vykládal horlivé mnich.

Čapek mlčel, ale poslouchal: A' minorita po kračoval dále: „A proto má1 panstvo z* to, že kdyby Prokop odstraněn byl se1 svébo čelného místa, i s rotami dal by se mír uzavříti, a zemi konečné klidu by se dostalo. V té véei bys mohl ty, hejtmane, mnoho působiti a učiniti 80' valně zasloužilým o celou zemi českou."

„Já?" -Zadivil se čapek ne však bez spokojeného úsměvu.

„Ty, ovšem;" Potvrzoval mnich. „Gbci k tobě býti upřímným a bez obalu mluviti. Zůstal js*m proto ještě zde. — Ana se dnešní schůze nezdařila, je nyní již zřejmo, že výsledek závisí jen od rozhodného boje. Tento bude zajisté krvavý a1 nejvýš namáhavý: Panská jednota, jak pevně doufáme, bude vlastí ovšem četnějšími silami, než vojsko vaše. Avšak bojovnost i cvičenost rot vašich* a pak nepopiratelný věhlas i štěstí Prokopa Holého v boji výsledek zápasu toho činí velmi nejistým. Jednota panská pak chtějíc za každou cenu zjednati zemi mír, odstraniti tudíž Prokopa a seslabiti roty polní, použíti musí všech prostředků, aby cíle toho dosáhla. I činí ti nabídnutí, abys přistoupil tajně k ní, a až k rozhodnému boji přijde, se svými rotami vzdal se boje a1 zůstal nečinným !* Pronášel hladce převor Mikuláš číhaje žádostivé; jaký dojem poslední slova jeho na čápka míti budou.

,Tót by byla zrada, k níž mé, mnichu, tímto svádíš l" obořil m s nevolí Jan Čapek ze Sán na Mikuláše.

.Nevyhledávej jen hned to nejhorší jméno pro věc tu. A at by néjakou dobu lidé výstřední a nerozumní i ze zrady tě vinili, lidé rozumní a ;.••••. •-.•"••• • • '• — 163 — <: --'U^;' mírní, hlavně panstvo, by Tec tu ocenili. Až by pak vše poznalo pohnutky tvé a cfle, feteré té k jednání tvému vedly, byl ty to pak u tebe záslužný čin. — Hltíťř, fcdyby v bitvě nastávající poraženy byly roty, a kněz Prokop, dejme tomu, třeba zajat aneb smrtelně raněn byl, že by na delší čas z předního místa svého musil odstoupiti, lehko by pak docíleno bylo úplného pokoření se rot polních, jež by se rozejíti mnsily, a bez nich v Čechách nastal by. pak neprodleně všeobecný klid i mír, po němž již každý dobrý čtovSk v zemi tak vřele touží! — Tobě by se pak dostalo předního náčelnictví ve straně husitské, a tvé rozvážlivé i mírné slovo by na příště rozhodovalo."

„Muž být." Přisvédčoval s1 trpkým úsměvem čapek. „Ale lidé poctiví by mé zvali zrádcem."

„Lidé poctiví? nikoliv, jen lidé nerozumní, krátkozrací, výstřední — a ti by musili mlčeti.

Ty bys byl však mocný a stál bys v čele strany své. Měj rozum, Čapku, a usmysli si dobře — návrh můj čelí k tvému, jediné k tvému prospěchu."

Hejtman Čapek ze S£n mlčel, a podivný úsměv mu zahrával kolem rtů.

„A mimo to jsem zmocněn i jednotou panskou k jiným ještě závazkům. Hle, vojsko panské oloupilo tě o tvůj statek, o tvé zlato — na pět tisíc, díš, ceníš si škodu svou?"

„Pět tisíc." Zasmušiv se potvrzoval hejtman temně.

„Přistonpíš-li k mému návrhu a pfópovfš-li mi, že v boji Prokopa a Tábory opustíš, ten den po skončeném boji vyplatí ti panská jednoto pět tisíc rýnských zlatých."

Jan Čapek ze Sán sebou při poledních slovech Mikulášových prudce hnul a upřel svoje jasné 6* — 164 — zraky s dychtivostí na mnichovu tvar.; ale nepronesl ani slova.

Převor Mikuláš však pozoroval, jaký mocný dojem přípověd náhrady .pozbytého jméuí na hejtmana Sirotkův učinila, a pokračoval horlivě dále: „Tak ti nahradíme citelnou ztrátu tvou, a ty přišed o všechno své jmění přece zase budeš bohatým. Přijmi návrh můj."

Čapek zavrtěl hlavou.

„Umoudřiž se a rozhlédni se. Hled, cos za dlouhá dlouhá léta starostlivě nastřádal mnohdykráte v boji svůj život za kořist nasadiv, a čím jsi sobě zajistiti chtěl jednou utěšenou budoucnost, o to tě připravila neblaze divá vřava válečná. Byls bohat, kynul ti na stará léta důstatek a bohatství, nyní přišels o vše. A teď více jmění tak velikého nenashromáždíš! Zdá se, že doby stálých bojů, válečných jízd a vítězných tažení do vůkolních zemí i pro vaše roty jsou již na sklonku. A jak, kdybyste byli nyní rozhodně poraženi, a roty vaše na dobro potřeny? kam by jsi se pak uchýlil, hejtmane?" Doléhal a připomínal ^chytře lstivý mnich.

„Ďáble, ďáble! Na co ty na všechno nemyslíš !" Vypukl hněvivě Čapek dupnuv mrzutě nohou o zem.

„A což nejkrásnější sen- tvého života, Jene čapku, tvé kýžené spojení s Ludmilou — i to má býti posunuto do nekonečna aneb státi se naprosto nemožným?*' čapek jakoby v mučidle sevřen těžce vzdychl a chytil se za čelo.

„Jak chceš beze jmění a statku pojistiti Ludmile a sobě bezstarostný, spokojený život? jak zříditi si klidnou domácnost? To vše bez předešlého jmění tvého není možné. — A nyní bledl, —'165 — na jedné straně chudoba a snad bída, život v ústraní i bez moci a vlivu, a nejspíš ztráta aneb nemožnost dosíci Ludmily; a na druhé straně zlata hojnost, čelné postavení co váženého vůdce tvé strany a brzký blahý sňatek s Ludmilou! Zde přece krátké rozmýšlení a. volba lehká i kratičká."

„Jsem tvůj, mnichu — ďáble, chystej zlato; a až nastane den rozhodného boje, připrav se k výplatě!" Vášnivě, ale čině lepším svým citům patrně násilí i stísněně vyvolal teď Jan Čapek ze Sán a ubíhal prudce z jizby.

Z této však zazněl za ním vítězně posupný smích. — xvm.

Nemohouc vojsko husitské vylákati jednotu panskou před Prahou k boji, hnulo se od Krče, obrátilo se do krajiny ke Kolínu a jalo se pleniti statky šlechtické i zmocnilo se také města Jičína.

Zatím spojily se s vojskem jednoty panské pomocné sbory pana Oldřicha z Rožmberka, pak ony pánův katolických z kraje Plzeňského a četná posádka hradu Karlštejna. Tím vzrostla moc jednoty panské na 25.000 branných, a nyní hnuli se panští k východu, majíce se za dosti silné, aby s prospěchem utkali nepřátele své bojem.

Nejvyšší velitel jejich, Diviš Bořek z Miletfnka, zavedl voje své mezi Český Brod, Kouřím a Plaňany i rozložil se tam polem, chtěje vyčkati protivníky své. A tito na sebe nedali dlouho če. kati, i sebravše se v síle 18.000 bojovníkův, blížili se již dne 29. máje od Kolína v siku válečném; dorazili až ke vsi Lipanům a zde obklopivše se hradbou vozovou, hotovili se k boji, když byli postavili vozy své do šesti řad. — — 166 — Y rovině mezi českým Brodem a Kouřimí zdvihá se dosti rozsáhlý vrch nazvauý Lipský; na jeho severním svahu leží vesnice Lipany. 'N* straně východnf, tam, kde vede cesta do Kouřimi, spadá hora tato co podlouhlá stráň lesem porostlá dosti příkře, na straně severní a severozápadní chýlí se však pozvolné do roviny. Pod Lipany, od nich malé půl hodiny vzdálená, v rovině na západ, rozkládá se ves Hřiby majíc za sebou a na straně pravé hluboké a dosti rozlehlé rokle, kterýmiž protéká nevelký potok.

Hledí-li kdo z Lipan aneb s návrší hory Lipské ke Hřibům a pak dále k Českému Brodu, mizí rokle tyto v rozlehlé ploše roviny skoro úplné a osoby i předměty nalézající se mezi roklemi u břehu potoka v dolině stávají se pro každého neviditelnými, jakoby je rokle na dobro byly pohltily.

A u Hřibů postavili se do šiku panští ohradivše se vozy válečnými v jedenácti řadách.

Vojsko Táborův a spojencův jejich přitrhlo; teprv na večer na vrch Lipský, tak že rozhodná srážka odložena býti musila pro nastávající již noc na druhý den.

A tak nastal již pozdní večer před osudnou bitvou lipanskou.

Počínala příjemná májová noc; na západě pobarven byl obzor ještě jasnéžlutou září právě uniklého dne, kdežto na ostatním temnomodrém nebi planuly již tisíce hvězd ve třpytavém svémzlatém lesku.

'Za hradbami vozovými rozbity byly četnéstany a rozžato na sta ohňů, u nichž dleli Husité všech stran.

Skoro uprostřed opevněného 'tohoto ležení stál veliký stan Prokopa Holého. Dva ramenatí vousatí Táboří s cepem a kopím střežili vchod do> ;/.. •' . — 167 — ' ;.._._-.

stanu, kdežto ještě před samým stanem přecházel věrný knězův slabá, Bořita s mečem po boku & nízkou železnou přilbou na hlavě, Patrně nebyl teď přístup ku knězi volný. Ve stanu však odbývala se veliká polní rada vztahující se ovšem k zítřejšímu nastávajícímu boji a počavší již před slunce západem.

Všichni znamenitější hejtmani jakož i vůd, cové rot polních a jednotlivých ve vojšté zastoupených obcí městských byli přítomni, a důležitost i vážnost nynější chvíle obrážela se ve výrazu všech starostlivých i opravdových tváří odhodlaných i statných mužův oněch.

Porada blížila se již k svému konci. Se strany vrchního vůdce Prokopa Holého učiněna byla všechna po tu chvíli možná opatření, a z rady přidáni mu co nejvyšší spoluhejtmani na zítřek ku pomoci Ondřej Keřský a kněz Prokůpek.

Eněz Prokop chtěje již poradu ukončiti zdvihl ae a pravil: „Atak, bratří milí, poručme již spravedlivou, věc svou milému pánu bobu a doufejme • pevné zítra v jeho pomoc a podporu. Vyzývati vás ku* statečnosti a k plnění povinností vašich, bylo by zbytečno. Vždyť víme všichni, že zítra jde o náš život a* naše bytí i trvání —• V tom zašustila opona stanu a ve vchodu stanu zjevil se nesměle a s ostýcháním Bořita, hledě významně ku knězi Prokopovi.

Tento věda, že by bez důležité příčiny starý Husita radu polní nerušil, zamlčel se a upřel tázavé zraky své k Bořitovi.

„Promiňte, že důležitou radu přetrhuju ; je zde však posel panské jednoty, jak se zdá nékterý z předních pánův jejich, a žádá za okamžitou, rozmluvu s tebou, knězi."

„Ještě nyní poselství? Snad opět vyjednává— 168 — tel?" Zadivil se vrtě hlavou Prokop: „Rci mu, ať vejde mezi nás a poselství své přede všemi zjeví."

.Tvrdil mi hned, že však jediné s tebou samotným chce mluviti a to co nejdříve." Ohlašoval dále starý Tábor.

„Vyjdi k němu ven, bratře, a vyslechni ho."

Domlouval kněz Prokůpek.

„Však bud na stráži, ať to není vrah ošemetnou jednotou panskou zjednaný, by tebe v náhradu za předešlé pokažené zajetí krčské neučinil na zítřek neškodným!" Upozorňoval ve vší opravdivosti hejtman Mikuláš z Padařova.

„Jdižiž, bratře, tot by bylo bezpříkladné lotrovství, jemuž ani víry přiložiti nechci. Vy však, bratří, buďte té lásky a sečkejte, snad rozmluva s poslem bude vyžadovati ještě vaší přítomnosti a úřady. Neprodlím dlouho." A s tím vyšel spěšně kněz ze stanu, jemu v patách následoval Bořita, postrašen obavou Padařovského.

Prokop Holý vystoupiv ze stanu, rozhlížel se ihned po, poslu. Asi dvacet kroků vzdálí spatřil čekající postavu mužskou prostřední výšky zahalenou ve dlouhý i široký plást, ana hledí ke stanu.

Na hlavě leskla se jí skvostná přilba s vlajícím chocholem, jejíž štítek však stínil úplně mužův obličej, čině jej i ze skrovné dálky a při dosti slušném osvětlení od nedalekých četných ohňů neznatelným.

Kněz kráčel přímo k čekajícímu naň poslu, _ který však mu neučinil ani jediného kroku vstříc, a došel ho brzy.

„Dobrý večer, knězi Prokope Holý," zazněl mu zvučný i příjemný hlas vstříc.

„Aj, ty — ty, pane Ptáčku?" Zadivil se překvapený kněz. Věru, tebe zde zastihnouti, jsem — 169 — se nenadal. Buď mi pozdraven. Prosím však, sděl mi rychle příčinu tak nenadálého příchodu svého. Jsme právě ve vojenské radě a. víš sám, ie před bojem je mnoho co říditi."

„Ten nešťastný zítřejší boj, kéž by ho nemusilo bytí!" Zatoužil s povzdechem pan Hynce Ptáček z PirkštejnaT*„A přece se v něm sám i mnozí jiní řádní Vlastimilové účastníte, tož proti nám svým bratřím."

Vytýkal dosti důtklivě kněz Českému pánu.

„Poněvadž musíme. Však mnozí z nás s bolestí pozdvihnou meče své proti vám."

„Že musíte? rci, pane Ptáčku, raději, poněvadž chcete; poněvadž, ačkoliv posud přijímáte pod obojí spůaobou a tak na oko a zevnitř hlásíte se k Husovu učení, "v skutku a v srdcích svých od jeho pravdva zásad jste již odstoupili a chýlíte se opět k Římu!" Rozhorloval se pojednou kněz Prokop.

„Jako na vše, hledíš i na tuto věc příliš výstředně a smýšlíš přemrštěně, a tak i celá tvá strana, a proto ten nevyhnutelný boj zítra mezi námi."

„Ah, to vy nás hned viníte z přílišnosti a krajnosti ve všech našich .snahách i Činech. Zatíní však stojíme my posud tam, kde veliký náš mučenník Jan Hus zůstal, a kde i bratr Žižka pevně stál, kdežto vy jste se z místa toho dávno a daleko již nchýlili. My chceme, aby pravda svatá a volnost u víře po celých Čechách zavládla, aby rovnost a láska bratrská v celém národě se pevně zahostila — a v tom lišíme se od vás, kteří třeba i z jednoho kalicha s bratrími píti byste přivolili, ale jinak nad lidem obecným opět rádi byste panovali a vládli jako dříve. Tomuto bývalému německému nespravedlivému řádu v zemi, kdy jediné vy, pan- 170 — stro jste vládli, my odpíráme; pro ně p*k vyr šlechta i pod obojí, zítra budete potírati nás."

„Takové je ovšem tvé smýšlení, Prokope, o našem zápasu a proto jsi i niesmířitelný. A přec oko tvé zakaleno jest divokou vášní a předpojatá nepravým náhledem. Bud spravedliv a vyslyš mě mírně. — Hle, co hlásal Hus a hájil Žtžka? >Hus horlil proti přechmatům kněžstva, proti zlořádům v církvi, v hlavě i údech, a pak hlavně proti zkaženým mravům a v poslední chvíli a k pobídce Jakoubkově vteprv schválil přijímání pod obojí způsobou. Žižka pak mstil jen uražený upálením Husa český národ a hájil jej proti útokům četných jeho nepřátel. Ti oba hájili volnost myšlenek a víry; taktéž i vy a ty zvláště tam u Oustí,.

u Tachova i Domažlic, kdy křižáci hrnuli se-do Čech ne proto, aby obhájili katolictví, ale aby vyhladili a zničili český národ. Tenkráte jsme byli všichni za jedno, a šlechtic bojoval ochotně vedle sedláčka a měšťáka. Nyní však je jinak.

Cizina je ráda, když my ji necháváme na pokoji bojíc a chvějíc se při pouhém vyslovení jména Čechův a kalicha. A i ona nesklonná církev katolická a nejvyšší její instance, valný církevní sněm, mnsili s námi ba. B tebou samým pokořeni a mírně jednati i nutí se ku přátelské smlouvě s námi."

,#>ři jejímž uzavírání však — ještě .ani n*ní hotova, a kdo ví, bude-li kdy vůbec — lstiví otcové již na možnost jejího zrušení a rozpoutání myslí." Vpadl mu s úsměchem Prokop do řeči.

Pan Ptáček z Pirkštejna nedav se vyrušiti pokračoval v řeči své dále: „Dnes již husitství a kalich jsou zajištěny, naproti tomu vóak nechcete vy strpěti katolíky v zemi a hlásáte proti nim boj na úplné jich — 171 — vyhlazení. Mimo to z vašich rot polních délkou času a< stálým bojem a divokým žitím válečným staly: se zdivočilé, bezuzdné zástupy surových loupežníkův a stálých rváčův, před kterými se každý mírumilovný i pokojný obyvatel v zemi chvěje a třese. Pokud jich v Cechách bude, a ony svým počtem, svou znalostí v boji a svým vnitřním pevným zřízením tak rozhodným a mocným činitelem ve všech záležitostech veřejných zemských vnějších i vnitřních budou, není možný žádný pokoj, ani klidný a bezpečný život v zemi. Hle, orbav obchod, umění, vědy, všechen duševní život v cechách odumírá, a ochuzení, bída, neúroda, iner a surovost se vzmáhá. Kdo věrný sya a milovník krásné požehnané této země, ten se zármutkem a trudem pohlíží na smutné tyto poměry; kdo muž rázný a činný, musí snažiti se o nápravu. Vím, Prokope, žes obojím — prohlédni i ty. Ty bys mohl ješté ted! v poslední chvíli mnoho učiniti. Použij svého velikého vlivu, skloň hejtmany ostatní a roty ku přijetí zemského míru a pracuj k tomu, aby roty polní se tiše a klidné rozešly. Kdybys tak učinil, pojistil bys si v dějinách vlasti naší co obnovitel blahobytu a štěstí v cechách ješté slavnější památku, než svými vítězstvími při obrané vlasti. — To mne vedlo v poslední této pozdní chvíli sem. Ještě naposledy chtěl jsem ti připomenouti velký a pravý úkol pro tebe. Poslechni mne; prohlédni a poznej vskutku pravé i dobré i véd" voje své zítra místo k útoku ku přátelskému smíru proti nám. My uvítáme vás s otevřenou náručí, a aí snažení strany katolické je jakékoliv, spůsobíme lehce míří" Přemlouval vroucně a s patrným nejlepším, úmyslem i přesvědčením pan Hynce Ptáček.

- 172 — „Věřím ti, pane Ptáčku, že ty a i četní tobě podobní pánové čeští myslíte to dobře a upřímně s námi i s národem. Většina jednoty panské však má jiné cíle a klame vás jen předstírajíc štěstí vlasti. Nemohu, nemohu podle svého nejpevnějšího a nejvnitrnějšího přesvědčení raditi rotám svým k samovraždě, nebof věřím nezvratně, že v té chvíli, co sklesnou ony v prach a nemohoucnost, sklesne i všechen obecný lid český do nevýslovné ba dlouhé bídy, ba že s nimi klesne a neb brzo po nich i kalich český a národ veškerý v niveč. Dle mého náhledu a přesvědčení, je dosud stále hotových i připravených k boji četných bojovníkův božích v cechách ještě nutně potřebí. Snad Uko již nadejde blahá doba, kdy více třeba jich nebude, a pak, věř mi, pane Ptáčku, bude Prokop Holý první, který rotám svým k rozchodu povelí. Ted ještě nemohu a nesmím."

„Tedy přece nešťastná půda tato píti bude a píti musí krev bratrskou v bratrovražedném boji prolitou?" Zabědoval věru bolestně a dojímavé český bohatýr.

Kněz Prokop se odmlčel smutně a pak podávaje nakvap ruku svou panu Ptáčkovi, chtěl rychle odejíti.

Pan Hynce Ptáček ale zadržel ještě kněze a pravší: „Prokope! Hnusí se mi všechen ouklad a veškerá lesf, ať se zjevuje v jakékoli podobě, S velikou nevolí dozvěděl jsem se ovšem po činu již, že Menhart z Hradce předešle při sjezdu svém s tebou v Krči o tvou svobodu ukládal. Jsem muž- poctivý a zatracuju bezectné toto jednání.

I zítra, jak jsem zaslechl, se ukládá o tvou porážku, a pokud vím, má se k ní působiti zradou ve tvém táboře."

„Zradou?!" Vyvolal překvapen kněz.

173 — „Zradou a to sice tvých podřízených hejtmanův."

„Našich hejtmanův?! — To není možná, není pravda; tot žert anebo smyšlenka či báchorka."

Odmítal hlavou kroutě Prokop.

„Véř mi — tak jsem slyšel; kdo a jak v tom účinkovati má, nevím ; Menhart a Oldřich z Rožmberka nemají ke mne důvěry a nesvěřují se mi tudíž blíže se svými plány. — Co vím, to ti co přímý tvůj odpovědný protivník sděluju. Mečem a cepem chci s vámi zápoliti, nikoli však falší a ničemnou zradou. Ty se proti tomu v čas opatři."

„Díky za tvé šlechetné jednání, pane Racku; nikdy ti je nezapomenu. Ještě jednou děkuji ti srdečně, ač zprávě tvé posud víry přidati nemohu." Děl přece lehce se zamýšleje Prokop.

„O věř mi jen, Prokope. Hled1, zrada a přesila a nejistý osud krvavé bitvy ti hrozí, a ty přece nechceš skloniti se k možnému ještě mírnému narovnání. Dej si říci, nestav osud tisíců, svůj život vlastní, ba štěstí a blaho celé vlasti na úzké a nejisté ostří meče svého!"

„Již se příliš zpozdilo, musím nazpět k radě.

Zítra v boji proti sobě se zase shledáme! S bohem!" • A kněz Prokop odspěchal do svého stanu.

„O, hlavo velká a slavná, ale železu a ne* sklonná! — Bůh nám zítra pomoz!" S tím i poctivý bohatýr pan Hynce Ptáček z Pirkštejna obrátil se k odchodu z ležení výstředních Husitův. — Kněz Prokop vstoupil teď do svého stanu mezi hejtmany. Kráčel s hlavou poněkud sklo pěnou skrze jejich různé skupiny ku svému místu.

Jakmile se objevil, odebrali se všichni na svá místa a zasedli znova v široký kruh.

174 — A již chvíli byl» ve stanu hrobové ticho, mezi nímž se všechny zraky s očekáváním obracely ku knězi, an tento, jakoby se ze zamýšlení svého násilím protrhnuv, konečně počal: „Byl to pan Hynce- Ptáček z Pirkštejna." — „Ten zrádce!" vzkřikl pan Boháč z Dube.

„,Ten odpadlík!" volali mnozí jiní.

„A přicházel v poslední chvíli ještě jednati o narovnání mezí jednotou panskou a námi. Podmínka'byla rozejití se rot, a tak ovšem jsme se rozešli s nepořízenou. Mimo to však varoval mne ua- zítřek před zradou ve voj sté našem.". Pronesl kněz zachvívajícím se hlasem.

„Před zradou?" Rozlehlo se v nejvyšším udivení ve stanu mezi hejtmany.

„Jak to? Jak tomu máme rozumět?"

„Tvrdil mi, že jednota- panská získala některé z vás hejtmanův na zítřek, jež ostatní bratry v boji zradí a opustí!" Smutné pronášel knéz Prokop, „Jak že?! — To není pravda I To není možná!

To je podlá lež! Bídné-utrhačství! Chtějí naeíti mezi nás nesvornost a nedůvěru! Chtějí poštvati nás proti sobe! Pan Ptáček bídně lhal!" Bouřila to ve sboru hejtmanův. * „Nevěřím a nechci tomu věřit!" Vztýčil se Prokop. ,a „Vždyť my všichni, jak jsme zde, stokráte jjz zpečetili jsme krví a životy svými věrnost našemu prapornj Ne, ne —" „Bídná to lež a nejspíš od pana Ptáčka nastrojený zúmyslný úklad." Ozval se ted1 starý hejtman Táborův Chval Řepíčky. „Avšak musíme se očistiti- a ospravedlniti před tebou, Prokope, a pak, jedni před druhými. At zbudí některého z knězi, ten ať vezme krev a tělo páně i přijde s archou sem, a my všichni, každý z nás, vložíme— 175 — prst svůj na archa a na kalich a přisáhneme, že zrádci nejsme ani zítra nebudeme!" 'Navrhoval horlivé dále.

„Váak ještě platí čestné slovo jpoetivého muže českého a pak přísaha na naše meče. Přísahejme okamžitě." Zdvihl se statný pan (Boháč z Dube.

A v okamžení vylétly pádné meče všem z.pochev, a hejtmani sestoupí vše se v užší a těsnější kruh kolem Prokopa Holého, skřížili na jeho stole meče své držíce je levicemi. Pravice své :pak povznesli nad hlavy a pronesli, jakoby jedním hlasem velebně a vážně: „Na svůj :meč, na svou čest a víru přisaháme, že zrádci nejsme a nebudeme a že zítra pro kalich a volnost do poslední síly statně budeme bojovati. Přisaháme l" A kněz Prokop položiv ruku do ohniska všech špieí mečů,dotkl se tak všech ostří a děl: „A tak i já přisahám vám. Krvavý, osudný a těžký bude to zítra boj, bůh nám pomoz; kéž se opět shledáme co vítězi! — A ted!, bratří !inilí, dobrou noc."

.Dobrou noc! — .Dobrou noc!" opětovali hejtmani vážně a v tu chvíli tiše ze stanu odešli.

Žádný si nevšiml, že v okamžení přísahy hejtman Jan .Čapek ze Sán v radě scházel. — — XIX.

Eněz Prokop ve stanu svém osaměl. — Usedl si na polní lůžko a podepřel si pravicí hlavu.

Cítil se umdleným a unaveným; tělo jeho i duch žádaly si již odpočinku, ale mysl jeho pracovala doposud zimničnou činností. — Zpráva páně Ptáčkova ho znepokojila £ bolestně dojala; ovšem přísaha hejtmanův jej opět upokojila, ale přece 176 zbyl v prsou Prokopových ostrý osten nedůvěry, který proti jeho vůli v mysli mu hlodal, dávaje tak pomalu průchod obavě před zítřejším bojem.

A co nikdy jindy před bitvami Prokop Holý nepocítil a nepoznal, úzkost i strach o šťastný výsledek zápasu obou vojsk, to vzniklo v něm pojednou a naplňovalo rozechvělá ňadra jeho.

„Jaký to nepokoj a rozčilení se mne najednou zmocnilo? — Je mi tak divně a tak úzko. Na mysl mou jakoby se těžký smrtný příkrov skláněl a tlačil i nížil mě k zemi. — Či by to byla osudná, děsná předtucha zítřejšího nezdaru a porážky aneb snad docela mé záhuby?" A kněz se odmlčel a hlava jeho sklonila se ještě níže na prsa. „Řeč Ptáčkova mi nechce z mysli vyjít; či by mělo býti pravdou, co mi tak důtklivě a vroucně přimlouval ?

A já bych stál sám na nepravém a mylném hledisku ?

Mělo by býti pravdou, co on tvrdil, že já a roty naše, již myslíme, že bojujeme za blaho a volnost této nám tak drahé země, sami je rušíme a ničíme a těžkým i namáhavým pro nás stálým zápasem je činíme v Čechách naprosto nemožnými? Což by se byl boj náš za volnost svědomí a slávu českou zvrhl v sobecký a nízký zápas o pouhou moc, kořist a bezuzdnou vášeň i násilí zpustlých i surových, válečníkův z řemesla, a roty naše se staly vskutku postrachem, bičem a metlou všeho mírumilovného Údu v zemi? Ne, ne, to není, není pravda; to je jenom jejich zástěra v panské jednotě, jíž zahalují svoje pravé a konečné záměry a cíle: porobení toho ubohého lidu obecného. Tak tomu. A náš boj je posud spravedlivý, posud nutný a posvěcený zásadami a myšlenkami, za něž žili a působili i velký mučenník Jan Hus i jeho rekovný bojovník Žižka. — A proto pryč viechna chabá nedůvěra i všechno kolotání! — Jsem opět pokojným, a — 17? — mysl moje zítra bude jasná a klidná — boj náš je spravedlivý a bude bohdá i požehnaný!" A. tvář Prokopova se vyjasnila i pohlédla přívétivé vstříc do stanu teď ze zadního jeho oddělení vstupujícím Ludmile a čápkovi.

„Ludmilo, dej mi číši vína, žízním." Žádal kněz přicházející dívku.

„Ah, vína nemám, ale Bořita přinesl čerstvou i čistou vodu z nedaleké studánky před lesem."

„Dej mi tedy vody."

Ludmila již odspéchala.

,.Čapku, bud! zítra bedliv, ať nás při útoku panští neobejdou ze zadu; tvé stanovisko na pravém křídle je důležité; myslím, že se svou jízdou nám velmi platných služeb prokážeš." Pravil kněz.

čapek ku slovům .těmto nepodotkl ničeho, postaviv se do stínu, kde na jeho tvář světlo lampy nedopadalo.

V tom opět vešla Ludmila přinášejíc číši s vodou. Kněz Prokop dychtivě ihned se napili A ted pozdvihl čapek ze Sán svého hlasu: „Nebylo by lépe a prozřetelněji, by se na zítřek Ludmila z ležení odstranila a uvedla na bezpečné i jisté místo ?"

„Obáváš se pro ni v ležení nebezpečí ? a předpovídáš tudíž zítřejšímu našemu boji nepříznivý výsledek?" Zarazil se kněz Prokop, „či i tebe stíhá děsná předtucha?"

„Nikoliv, ani jedno ani druhé! víš však, knězi, že chovám Ludmilu co zřítelnici svého oka na mysli i v srdci i strachuju se, by ve zmatku a, víru boje nevzala pohromy." Vysvětloval horlivě Čapek nepozdvihnuv ani oka ku knězi.

„O, Jene, věř, i mně je Ludmila neméně — 178 — drahou nežli tobě." A zraky Prokopovy spoéinaly nyní -na spanilé a milé divče s takou láskou i s výrazem tak srdečné radosti i potěšení, jak jen blažené oko stastného otce na svém milém a zdárném dítěti spočívati může. „I myslíš-li, že' Ludmila ^ve voze,našem -válečném jistou není, s radostí ochoten jsem ji vypraviti ještě teď na Kolín."

„Bude lépe." Přisvědčil zamračeně a jednoslabičně Čapek.

„Poshovéte, moji milí páni." Vakočila jim rozmarně ale neméně horlivě Ludmila do řeči. „V té věci mám tuším i já hlas; a já vám rozhodně a pevně oznamuju, že ležení a tebe, otče Prokope, nikterak neopustím. Vždyť jsem v ležení od mnohých let vychována a Táboritka k tomu. I hanbiti bych se musila před nesčíslnými oněmi ostatními ženami, které s vámi, svými bratry, statné vytrvají, a bude-li třeba i brániti se vám pomohou. Co ony, i já snesu a podstoupím. Vás však v boji neopustím l" Pevné a rozhodně pronášela s planoucími zraky a tvářemi statuá husitská dívka.

fFvář Čapkova se zakabonila, za to <však spočinulo na ní veliké a jasné oko Prokopovo s nevýslovné něžnou vroucností a on kyna jí, tstáhl ji k sobě a přivinuv ji k prsoum svým, políbil ji vřele a skoro s náruživou láskou v jasné a bílé ielo její.

Oko čápkovo stopovalo s patrným výraaem nelibosti, ba s divokým odleskem žárlivosti toto počínání si knřzovo.

Kněz Prokop však podržev Ludmilu řV náručí tsvém i* -krátce se na chvíli zamysliv pak ; promluvil : „Vážná je přítomná ichvíle, a Mh eám ví, bude-li nám zítra a bude-li nám vůbec kdy přáno, — 179 — »bych s tebou, Ludmilo, tak důvěrně o tak velice důležité věci promluvil. Vyslechněte mne ty, Ludmilo, i ty, Čapku, pozorné. — „Před více jak pět a dvaceti lety žil v Praee mesiánský synek, jehož otec byl ze zámožného i čelnějšího pražského mesiánského rodu a provo* zoval obchod se zámořským zbožím. Neměl v něm.

však valného štěstí, schndl a brzo zemřel zanechav jediného syna, matky již v útlém mládí smrtí zbaveného. Mladého hocha ujal se bohatý na rytíře povýšený strýc jeho a vychoval jej s otcovskou láskou co nejpečlivěji. V rytířských cnostech i uměních vzdělal jej strýc sám s dovednými pěstouny; ve védách i uměních dosáhl na vysokém učení pražském značného vzdělání; ostatní d&plnily daleké cesty, jež po několik let. se strýcem svým jej vřele milujícím po Francii, Itálii, Španělsku, ba i po Palestině konal, všímaje si všeho na nich, co bylo zajímavo i užitečno. — Z dlouhých •těchto cest vrátil se vychovanec šlechetného strýce co mladý v každém ohledu vynikající muž, a že byla i postava jeho kalá, a on od slova, brzo ve společenských kruzích pražských bohatého mé.štanstva, ba i panstva značně vynikal. Zvláště ženy mu přály; on však, jakkoliv rád a zhusta mezi nimi prodléval, nechoval po delší dobu k žádné z nich vroucnější city. — Život tehdejší v Praze byl velmi čilý a pohyblivý; v třídách pak vznešenějších a zámožnějších až příliš volný, ba bezuzdný^a pokažený. Mužské i ženské pokolení v tom zápolilo o závod vzdor působení některých mravních.

. horliveflv, jako byli Hus a jiní. Mezi ženskou společností v tomto ohledu proslula tehdy zvláště jedna dcerka z předního rodu. v zemi, požívajíc vzdor: bohatství a mocnému urozenství nevalné skřele povésti. Bylat pokládána po vší Praze za.

— 180 — pravou záletnici, ba pravou Sirénu, která rozpustile ve sličné a luzné své sítě muže jen lákala, z milosti jejich vroucné k ni vzplanulé a nejvýše horoucí si pak jenom lehkovážné žerty tropíc. Ochechule ona — jmenujme ji třeba Sirénou, — všimla si i mladého reka našeho a zpozorovavši veliké jeho přednosti i výhodné vlastnosti usmyslila si brzo i s ním ztropiti si obvyklou svou kratochvíli.

A často se s ním v rozličných domech i besedách stýkajíc brala se rychle k cíli. Náš hoch, ač ve světě zkušený a obeznalý, byl v záležitostech srdce svého a v lásce dosud nezkušeným nováčkem.

I brzo podařilo se Siréně na sebe upoutati jeho pozornost, rozplameniti jeho milostné city, a probuditi vroucí jeho lásku k ní. Avšak, jakkoliv ohnivě Sirénu miloval, předce držel se mladík ve skromných a zdánlivě chladných mezích, věda dobře, že propast jich rodu a stavu dělí je daleko od sebe. Ghladnost a zdánlivý odpor popudil však náruživou ženu, a ona drážděná svou samolibostí a uraženou pýchou, tím horlivěji bažila po dosažení své choutky a svého tak lehkovážné si vytknutého cíle. I kráčela k němu bezohledně a tím úsilovněji. A tu se jí stalo jako mnohým jiným, které z počátku jenom ze žertu oberou si nějaký cíl, pak ale na cestě k němu tak se do předsevzetí svého zakousají, že vzdor překážkám a obtížím o dosažení jeho pak neúmorně a zimničriě nedočkavě se přičiňují. Ona z počátku lásku k mladému měštěnínu předstírala, ale v této hře se brzo do něho opravdu i vroucně zamilovala. A milostné city její tentokráte skutečně vroucí, hluboké i pravdivé ovládly ji výhradné. Brzo strhla k sobě i předmět své milosti, i nezkušený, mladý muž opojen přízní krásné žecy, klesl jí konečně úplně oddán v její náruč. — A všechny kruhy pražské — 181 — divily se náhlé změně v životě i počínání si Sirény.

Ta najednou mírnila se v nevázaném žití, stala se ctnostnou i ^vzornou pannou a žila v soukromí i ústranní. Žila tenkráte jen sobě a svému milenci. Toho opoutala tak svou milostností, že byl jejím otrokem a vida, jak se byla k vůli své lásce k němu naprosto změnila, věnoval jí se své strany nejen vášnivou hlubokou lásku, ale i úplnou důvěru, jakou k sličné a hodné ženě vzplanouti muže jen dozralý i řádný, dokonalý muž. Milostný poměr jejich trval více než rok, a Siréna zvyklá povstalá v ňadrech svých veškerá přání i tužby své uskutečněny vídati, předsevzala si lásku svou oprávniti i ustáliti svazkem samého manželství. Z počátku se toho i milenec její zalekl i odporoval, věda o ohromných překážkách, jež se jim odevšad v cestu stavěti budou. Ty však brzo z mysli jeho odstranila i vypudila na dobro. — Ale její pyšný a vznešený7 rod, a hlavně hrdý bratr její protivil se nesklonně sňatku s miláčkem jenom nezámožným, synkem měšťanským, který nikterak jisté neměl, že jej bohatý strýc učiní dědicem, an tento sám několik vlastních dcer měl. Přišlo k velikému sporu v rodině, jehož výsledkem byl útěk Sirénin z otcovského domu a tajný brzo na to následující sňatek s jejím milencem a pak nerozlučné s ním spojení. Oba manželé byli na vrcholí svých přání, a přes všechny překážky se zdálo, že vřelá láska nad vším příkořím zvítězila. Siréna zřekla se bohatství i mnohých předností, a žila v tichém i prostém ústraní jediné svému manželi. Byl to blahý — šťastný rok — tak krásný jako růžový senr Pronesl ted1 vroucně kněz Prokop, zahleděv se s blahým úsměvem do plamene kahanu před ním a pak neméně vřele pohlížeje na Ludmilu, která očí s něho nespouštěla, pokračoval dále: — 182 — „Tu y tichý, útulný domek mladých manželův zavítal z jara čáp, a- přinesl jim v peřince zavinuté dětátko — sličnou dcerušku. Štěstí obou rodičův bylo veliké. A tu přihodilo se, jak často bývá, že my mníce, že jsme na vrcholí nejvyššího .-svého blaha, stojíme již na samém kraji zhoubné pro nás propasti. — „Brzo po porodu udala se s mladou matkou •divná změna. Povstala krásnější a vnadnější z lůžka, než byla dříve — ale ve smýšlení a pocitech svých náhle nadobro proménéná — " A hlas knězův, jakoby se byl lehce zachvěl při posledních slovech.

„A abych brzo ukončil svou povídku, v Siréně starý její duch svůdné ochechule opět pro•citl. — — „Záhy želela všech kroků, jež v poblouzení •svém učinila, vyčítala ohromné oběti svému manželi, jež jemu k vůli vykonala ; byla k němu chladnou, počala jej míjeti, zanedbávati a v brzku jej i dítko své nenáviděla. Ted teprv pocítil muž její, jak velice ji miluje; teď poznal, že bez ní nemůže žíti, že bez jejího pohledu a její přítomnosti život pro něho je pouští, suchoparem, peklem. On ji zapřísahal, prosil, na kolenou vyzýval, aby od něho neodvracela svou milost a zářící tvář — ona však odvětila mu jen opovržením a úsměškem. Za nedlouho pak opustila děcko své i svého chotě, uchýlivši se nazpět do otcovského domu. Marně připlazil se manžel její za ní na kolenou, prose, aby si aspoň své malé sotva tříměsíčné děcko s sebou vzala, ano bez náležité péče a ochrany mateřské zahynouti musí. Ze Sirény se stala divá megéra a psy vyětvati cfola «vého manžela — jejž do sňatku s ní sama vehnala. Ubohý mladý muž zoufal, kdežto ovšem Siréna provozovala již opět svůj starý život a — 183 — jsouc jmína za svobodnou, těšila se z hojných svých milostných dobrodružství. Proslula v. nich po mnohá léta, zůstalat dlouho krásnou a stálevolnou i svobodnou před světem, ale pověst její byla právě pověstnou, chráněná jediné velkým bohatstvím i vznešeným rodem a mocí rodiny j«jí, jinak by byla propadla obecnému opovržení. Její zoufalý mladý muž poručiv děcko ubohé dobrým, lidem, hledal pro oklamané a rozedrané srdce svoje pokoj a klid v kobce klášterní l" „Ubohý muž a ošemetná, ohavná Siréna!"

Pravila se srdečným účastenstvím Ludmila. „A co se stalo s ubohým nevinným děckem?" Tázala se dále.

„Děťátko pod ochranou dobrých lidí bylo zachováno a dospělo v ušlechtilou spanilou dívku. — Ludmilo, Ludmilko mál — tys tím ubohým poupětem — tys tím děckem sama!" Vyvolal pohnut až do hloubi duše kněz.

„Já? — Já?!! —" Vyskočila ze sedadla jako bleskem vzpružená neočekávanou touto zprávou mladá dívka. „A můj otec? — můj ubohý, nešfastný otec?!" Sepjala před knězem ruce své zaleklá dívka visíc s cslou duší na rtech Prokopových.

„Tvůj otec — — jsem já!" Pronesl kněz tiše ale jemné rozepjav znova náruč po svém ir.iláčku i dítěti.

„Ty? — ty!? — ty, ano, ano — ty —jediné ty! — Vždyí jím nikdo jiný nemůže a nemohl'by býti, vždyť jsi jím býval od jakživa, vždycky, co té známi — O, můj milovaný, můj nešťastný, drahý otče:!" Jásala i plakala v jednom dechu mladá, dívka objímajíc i .tisknouc a pokrývajíc Prokopa nesčíslnými vroucími polibky."

„Její otec?l" Šeptal zachvívaje se Čapek, — 184 — „tedy její otec!" A jakoby vnitřním mocným vzrušením i nepokojem vzpružen, vymrštil se mladý hejtman vzhůru.

A ve stanu teď panovalo značnou chvíli hluboké ticho, jež konečně přerušila Ludmila pozdvihnuvši s prsou knězových hlavu svou a povznášejíc zaslzenou tvář svou i zarosené oči k němu: „A moje matka?" — Tázala se tiše a smutně.

„Její jméno nezvíš nikdy. — Ta pro té odumřela. Ožel ji, oplač ji, odpusť jí, ale dále po ní nepátrej. Nezasluhuje toho." — Rozhodně a pevně pravil Prokop, a Ludmila znajíc ho již, věděla, že mu nesmí více odporovati.

„Hle, Ludmilo a Čapku — to je běh mého života v mládí. Další příběhy znáte i víte, že v klášteře Kartouzův jsem klidu nenalezl, a když z počátku husitského hnutí lid na klášter náš na Újezdě se obořil a nás z něho vyhnal, přilnul jsem i já brzo ku kalichu, zaměniv písmo svaté dle potřeby i podivného svého osudu za berlu vůdcovskou u vojště. Tys, Ludmilo, zatím dospěla u cizích, hodných lidí a od několika let sdílíš již věrně osudy mé ve středu obce i rot táborských. A ty, Čapku, víš nyní, či dítě a krev je Ludmila. Chceš ji ještě za ženu?"

„A ty se tážeš, Prokope? — Vždyť víš, že sňatek s ní jest nejvroucnějším přáním a snažením mým." Probudil se Čapek jakoby z trapného sklíčení.

„Nuž, podejte si tedy ruce — a ať jakkoliv zítra skončí boj, já vás dnes zasnubuju. Tu ji máš, to dítě mojí věrné, vroucí lásky, tu mou vzácnou květinu i perlu a mé jediné, jediné v celém neutěšeném i trudném životě potěšení. Mějte se, milujte se a buďte šťastnil Já vám žehnám — 185 upřímnou rukou otcovskou, a kéž vám žehná i bůh po celý váš dlouhý a blahý život!"

„Díky, díky, drahý otče!" Vroucné zvolala Ludmila líbajíc ruce Prokopovi. Ve sklopených zracích Čapkových zahlédl pak kněz slzy.

„Jste spojeni a svoji. A nyní, drahé dítky, dopřejte mi krátkého odpočinku — však ho mám k zítřku zapotřebí. Dobrou noc, Jene!" Prokop podával ruku Čapkovi. Tento ji přijal, lehce stiskl a pravil tiše: „Dobrou noc!" i opustil provázen Ludmilou, zadním východem stan.

Kněz Prokop odloživ kabátec v dlouhé sukni své přikročil k oponě a rozhrnuv ji, zůstal ve vchodu státi. Byla jasná a teplá noc. V leženi skoro vše již spalo. Ohně již dohořívaly metajíce na blízké jich vůkolí a předměty rudou záh Bylo ticho a klidno. Kněz Prokop vydychnuv hluboce z plných prsou, zahleděl se do nesčetných planoucích na nebi hvězd a šeptal sepjav ruce na prsou sám k sobě: „Jaké to hluboké ticho, jaký blahý klid a svatý mír zde v celé. krajině, v tuto chvíli po vší zemi a i tam v těch dalekých nadzemských světech! I v ňadra má vkrádá sa slastný onen pocit ztišení a poklidu á tak biaživě, tak sladce ukájí srdce rozbouřené — o kéž bych jej v něm mohl na vždy zachytit, upoutat a zadržet! — Avšak nemožno — nemožno; a za několik hodin již rozzuří se po zdejší krajině divá bouře, nejlítější to příval lidských rozpoutaných vášní. A kde teď ticho největší, tam zítra již bude řev a lomoz bitvy, jásot vítězův a úpění dokonávajících poražených. Kde teď mdlý a příjemný odlesk svitu hvězd a luny, tam zítra budou proudy rudé krve a odlesk zkrvácených zbraní.

O, kdy dojde lidstvo k oné velké a velebné chvíli, že bude člověk jednotlivec i každý národ volný — 186 — •ve své myšlénce i činu? Pak se rozloží teprv po světě věčný onen velkolepý mír; do té doby však dlouho, dlouho — a lidstvo vražditi se bude dále po mnohé veky ještě. — — Mne mají za pfivodce a -strůjce-oněch dlouhých a krvavých boje v této zemi. Ty však, mocný tvůrce i stvořiteli i zachovateli všechnéch těchto světů, vidíš v ňadra má.

Ty~ znáš a vnikáš do nejtajnějších útrob mých, ty víi, že velím k boji jediné proto, aby v zemi této krásné a mne1 tak drahé zavládl konečný a trvalý mír a blaho, ale všeho lidu v ní, vznešeného i nízkého, a spolu zde zavládla spravedlivost a bázeň boží. A proto velký; všemohoucí a silný bože, veď nás zítra k vítězství!"

V pozadí vycházel teď měsíc za horou Lipskou, a stříbrné světlo jeho počalo rozlévati po všem kraji matnou svou zář. Strážné ohně pomalu dohořívaly a shasínaly. — Eněz Prokop ustoupil do stanu. Přikročil k loži svému a položil se na ně. A sotva klesla mu hlava na povýšené hořejší místo lůžka, již unavené oči se zavíraly. Mohutná prsa knězova si ještě z hluboká volně oddychla, a rychle skláněl ae sladký spánek na umdleného muže. — A již Prokop tvrdě spal, když vstoupila T krátce na to Ludmila do stanu a z lehounká ae přiblížila ku spícímu. Poklekla vedle lože a zadívala se s nevýslovné šťastným výrazem dítěte zírajícího na vřele milovaného otce svého Prokopa.

Pak sepjala ruce a šeptala večerní svou modlitbu.

Po chvíli ji ukončila, vdechla vroucí i dlouhé políbení na vysoké čelo Prokopovo a spustivši oponu u stanu i vzavši kahanec odešla do zadního oddělení stanu, odebírajíc se sama ku kratičkému odpočinku. — . - 187 — .' ' :v.'\' XX.

čapek zatím, jehož Ludmila zadním východem?

ze stanu vyvedla a jen malý kousek doprovodila,, rozloučil se s milenkou dlouhým vášnivým objetím i nekonečným polibepím. I ted ještě jí domlouval, aby zítra před početím boje tábor opustila a na Ko.lín se uchýlila, čemuž ale ona ovšem opět se vzepřela. Napomenul ji tedy důtklivé, aby se aspoň držela v pozadí bojovného šiku, a.

rychle prošel ležením, a když byl přelezl zadní hradbu vozovou i nehluboký příkop před touto na.

rychlo vyházený, octl se na stráni hory Lipské, která skoro od té čáry, kde na jihu přestávalo opevněné ležení husitské, porostlá byla z počátku, jen řídkým pak ale hustým lesem.

čapek kráčel podél samého lesa; k východu k nedaleké vesnici Lipanům, kde byla rozložena, jízda husitská, kteréž velel. Sotva že však vstoupil na kraj lesa do stínu, kterýž metaly krajní stromy, an za lesem ted vycházel právě měsíc, vynořila se z lesa temná postava mužská a zastoupila mu cestu.

„Předce jsem se té, hejtmane, šťastně dočkal."

Oslovil jej zvučný a jasný hlas přívětivé.

Čapek překvapením se až zarazil, poznalt v příchozím, který až po ústa zahalen IJyl v plást, dle hlasu převora Mikuláše.

Tento zpozorovav nenadálý i nemilý dojem, jaký na čapka učinil, ustoupil mu rychle z cesty a připojuje se po jeho levý bok pravil: „Dovolíš-li, doprovodím té."

„Co mi chceš?" Tázal se ho zlostné Čapek.

.Nesu ti závdavek na zítřejší výplatu. Tu máš ten těžký měšec, měl jsem ho věru co nésti, je Y něm pět set zlatáků." A jak Čapek shlédly — 188 — vydobyl v skutku Mikuláš z pod pláště veliký pytlík kožený a podával jej Čapkovi.

„Nech si jej, nemám chuti ani závdavek ani ostatní výplatu celou přijmouti. Rozmyslil jsem se jinak a své bratry nezradím." Vyrazil ze sebe prudce a jakoby s chvatným spěchem Čapek.

„Netrop žertů, není k nim nyní času." Napomínal jej nevrle převor minoritský.

„Nežertuju, je to pevný a opravdový můj úmysl." Tvrdil určitéji a rozhodněji Čapek.

„Hoho, hejtmane, s takovou mi nepřicházej!

My spolu máme již pevnou úmluvu, a ty stojíš ke mně v pevném závazku. Tys mi naposledy, tam v krčmě před Erčí, slíbil, že v čas boje opustíš hlavní vojsko s rotami tobě podřízenými, za to já se ti zavázal k výplatě pěti tisíc rýnských zlatých. Já jsem tobě povinnován zlatem, na něž ti tuto první splátku přináším, ty však rovněž musíš v daném mi slovu státi a vykonati zítra na vlas svůj slib." Tvrdil výhrůžlivě mnich.

„Máš na naši úmluvu písemné upsání, či sjyšeli ji snad nějací přítomní svědkové?" Tázal se s rozpustilým smíchem čapek.

„Aj, Jene Čapku ze Sán — a tys rytířského rodu, šlechtic a poctivý muž, že slovo jednou dané u tebe tak lehkou váhu má?" Zadivil se Mikuláš v«tě povážlivě hlavou.

„A tys kněz i sluha boží, který šířiti má mravnost i poctivosť, a svésti mne chceš ku zradě a ku pronevěře mému praporu, jež snad v zápětí míti bude záhubu a vraždu nesčíslných lidských životů?" Trefné vracel hejtman sirotčí výčitku Mikuláši.

„Nehádejme se, hejtmane, tak dětinsky o poctivosti rozšafného muže. Jeden ni druhý z nás jby tuším nezvítězil. — A dobře tedy. Nechceš-li Slova svému dostáti a z táboru husitského zítra v čas boje odejíti, tedy rušíš své dané slovo a svůj slib. Vezmi si to na svědomí. Pak tě ale žádám, abys mi vrátil před Plzní ti ode mne k uschování svěřených čtyry sta zlatáků. Chci je míti bez meškání a dojdu si pro ně nyní s tebou."

Žádal určitě i pevně mnich.

„Tys blázen — kde je nyní vezmu? Vždyť víš, že mne vaše chasa panská oloupila o všechen můj statek."

„Co já se po tom ptám? Já ti svěřil před Plzní peníze, a ty chci nyní od tebe zpět! Spokojím se jedině s výplatou." Dotíral Mikuláš.

„Jsi bez rozumu? — neodpírám ti tvých peněz, ale musíš sečkati, až nějaké seženu."

„Totiž až nějaké nakqřistíš. S tím způsobem dobývání jmění jsme, milý Čapku ze Sán, tuším již v Čechách v koncích, a ty takto více nepřijdeš již k tisícům zlatých. — Nechci a nebudu však čekati, a nevyplatíš-li mi do zítřka do úsvitu mě zlato, udám tě u kněze Prokopa a ostatních starších sirotčích, žes kul zradu proti rotám, žes přijímal a přijal úplatky, poprvé čtyry sta zlatých a po druhé tolikéž, a žes byl se mnou ve spojeni, ba mně i umožnil, že jsem co vyzvědač a tajný jednatel katolíkův po delší čas v ležení husitském před Plzní meškati mohl."

„Bídný mnichu!" Děl's opovržením Čapek.

„A. mně se uvěří; pravím ti, Čapku, že mi všichni uvěří! Vždyť mne znají Táboři i Sirotci a vídali mne často s tebou pohromadě. Vbrzku budeš jmín za bezectného zpronevěřilce, a povrhne tebou kněz Prokop, jehož hrdou poctivost a nesklonné mravní zásady znáš a zavrhne tě i Ludmila!'' „O ďáble, ďáble!" Zahrozil pěstí divoce Čapek mnichu.

— 190 — „A ty tam budou sny tvé o tvém náčelnictví v husitském vojšté a snad i v celé zemi, ta tam možnost oslavy tvého jména a dosažení veliké moci i značného jmění, a to tam konečné i btehó spojení s Ludmilou. Povržen v celých Čechách, skleslý v nicotu a všednost, s chudou mošnou bídy a nedostatku budeš kráčeti pak dlouhým svým životem, kdežto jiní méně nadaní a 'schopní tebe,, zajmou tvoje místo, pokryjou se ctí a slávou, nashromáždí si statky, a jiný ve svou náruč přivine Ludmilu l" Škodolibé hlásal neúnavný Mikuláš.

Na Čapka nezůstala dobře vypočtená sleva mnichova bez účinku; zasténalt patrně trápen jich, významem a pravděpodobností.

„A přec nemohu, nemohu zraditi bratří ani kněze .Prokopa, jemuž jsem beztoho, a to tvou pobndkou, velice křivdil." Zápasil sám s sebou, a s velikou svou sobeckostí a lakotou Čapek.

Převor Mikuláš hodiv rychle okem po hejtmanu sirotčím a vida, že v něm vnitřní zápas burácí, změnil teď příkrý dříve výraz v řeči sv& a mluvil opět vřeleji s nádechem upřímnosti: „Čapku, ty nejsi muž; nejsi ještě vyspělý at dozralý. Jako děcko potácíš se nerozhodné u vnitru svém, nevěda, kam se přichýliti máš. — Rozhodni se, pojmi pevný úmysl, a pak neohlížeje se ani v právo ani v levo, jdi za svým prospěchem^ Co tě od vyplnění přípovědi tvé rané již jednou dané zdržuje? Chabý dětinský stud a svědomá.

Oboje je pro muže, který chce velkým vécem, malichernou zástěrkou. Nerozhodneš-H se však moudře a nepoužiješ-li zítra příhodné ti doby, propaseš ji na vždycky a na dobro. — Moc, bohatství, blaho v žití soukromém se ti nabízí, a ty volíš nicota, chudobu a nemožnost utěšeného života v štastné rodině. Tys bláhový poctivec, je— 191 — muž se každý dospělý a rozumný muž v. 'Čechách „Zradit bratry, z nichž snad tisíee vykrvácejí, oprostit kněze Prokopa, který snaď s nimi zhyne a který dnes mne zasnoubil Ludmilu! — nemohu, nemohu!" — Sténal Čapek.

„Détino, jak si vše černé představuješ ; pochybuju, že vítězství panských bude tak dokonalé, aby roty vyhubiti mohli v jedné bitvě a pak mečem. Což nejsou lidští? — vždyt proti rotám •bojují jen češi. Odzbrojiti a pohnouti roty, aby složily zbraň a rozešly se — to je účel boje — a nic víc; však by se myslím ty roty vaše pobít nedaly, a přijde li k tuhé nouzi dovedou i ony utíkat. — Cb se konečné týče Prokopa, — tu již dnes dal Bořek z Miletínka rozkaz, aby z vítězí -li panští, šetřili nejen všech přemožených ale zvláště hejtmanův i vůdcův rot i lapali je živé, při vodíce je v zajetí " Jan Čápek mlčel. — „Tu, hejtmane, přijmi zlato — at se s ním nazpět nenesu, a rozhodni se. Jsme již u vsi."

čapek kráčel volným krokem dále a neodpovídal.

„Hle, pane Čapku, ten měšec! Viz to ryzí, lesklé zlato — aj, jak se třpytí a blýská; hled, hled, a jak vesele a jasně zvoní; cink, cink, klink, klink, cink klink, cink! Hahaha, je dobrého, poctivého rázu — a radosť, věru radost, se v néra přebírati. Tu měj je, jest tvoje; nech si i ony čtyry sta plzeňská, a zítra obdržíš ho celou bednu, velkou, těžkou bednu -- již je přichystána ve stanu mém tam u Hřibů; je to ta samá, co ti n»ii žoldnéři v tvém příbytku ukradli; já si ji zjednal, obdržíš ji nazpět — a budeš zase míti nastřádané své zlato — budeš se moci opět > níut — 192 — těšit i radovat; budeš se v něm moči přebírat, počítat je i rovnat, vážit a je jistě i pevně uložit.

— Nuže, Čapku — tvé poslední slovo a rozhodnutí ? — již je pozdě, musím se vrátit — mlnt, rozhodni se!" Doléhal neústupně s planoucími jako baziliščími hledy Mikuláš.

„Nemohu, nemohu se rozhodnouti." Trapně vyvolal Čapek v patrném těžkém zápasu sám s sebou.

„Rozhodnouti se musíš." Určité vyzýval Mi-.

kuláš. „A dle rozhodnutí tvého buď nechám zlato pro tě v bedně uchystané v táboře, aneb odmítneš-li je, ještě nyní, jakmile se vrátím do ležení, odešlu je pod průvodem na místo bezpečné.

Již jdu, Čapku — tvé rozhodnutí?" — Mikuláš -chvíli čekal, čapek ale mlčel posud.

„Nuže? — — Nechceš a nechceš? — také dobře — jdu, bych zlato odstranil. Dobrou noc.u A mnich se obrátil i bral se k lesu nazpět.

čapek se byl zastavil. Slyšel pevné kroky vzdalujícího se mnicha; slábly, zanikaly. Zachvěl se a pak se rychle obrátil a zvolal: „Mnichu!"

„Co jest?" Ozýval se Mikuláš.

„Jak se zítra rozhodnu, ještě nevím, ale zlata z táboru neodstraňnj — slyšíš, neodstraňuj hol"Pronesl Čapek a pak rychle ubíhal vozovou úzkou cestou do vsi.

„Tedy neodstraním." Zaznělo z kraje-lesa, a hned na to rozložilo se vůkol hluboké, skoro příšerné ticho. — Strážní ohně v obou táborech byly již pohasly úplně, a měsíc veplul do zenitu dráhy své i rozléval stříbrolesk svůj štědře po všem kraji.

— 193 — XXI.

Krásný a jasný vzešel den 30. máje 1434, neděle to po božím těle. Slunce již bylo na dráze své valně pokročilo, a mocné paprsky jeho obrážely se třpytavé v nesčíslné zbroji obou vojsk stojících již v šiku válečném nepřátelsky proti sobě.

Nastala traplivá chvíle před početím boje.

Táboří i Sirotci a spojenci jejich obrátili vyzdvihnuvše záhy z rána své ležení válečné vozy v šesti řadách proti panským a stáli již na vozích.

Dosud však kázali jim knězi jejich povzbuzujíce je k statečnému zápasu i posilňujíce je tělem a krví Kristovou, k těžkému boji. Teď byly bohoslužby ukončeny, a naposledy vrhli se všichni na kolena k modlitbě za zdar vítězství zbraní svých.

A v tu chvíli zavál od jihu prudký vítr a zdvihnuv nesmírné oblaky prachu na rozdupaných od obou vojsk rolích, hnal je před sebou zrovna k severu proti vojsku panskému, jemu do očí. Případ ten pozdravili Táboří a spojenci radostným jásotem, za to však sklíčil týž panské, že klesnuvše na kolena dali se i oni teď do vzývání boha, aby nad nimi držel ochrannou ruku svou. A když za chvíli po krátkém deštíku, který z náhle vyvstavších ale nevalných mračen na okamžení se spustil, prach se uložil, a bylo opět jasno, tu vidino bylo ještě všechno vojsko panské na kolenou. Brzo však opět povstalo.

A teď zazněl s vozů husitských onen věčně památný, válečný zpěv jejich, kterýž pěli před počátkem každého boje.

Velebné a mocně i vstoupaje v důrazu a sfle své vždy víc a více rozhlaholil se tu po celé jejich čáře bitevní z tisíců a tisíců nadšených i rozechvělých hrdel památný Žižkův zpěv: M»t!c« lidu. Xm. 1. 7 — 194 — „Kdož jste boží bojovníci a zákona jeho, proatež od boha pomoci a doufejtež y něho, že konečně s ním vždycky svítězíte. — Heslo všickni pamatujte, kteréž vám vydáno; svých hejtmanův pozorujte, retuj druh drahého; hlediž a, drž se každý šiku svého.

A s tím vesele z křikněte řkouc: „Na ne l hrr na ně!"

braň svou rukama chutnejte, „Bůh náš páni" zfcřiknéte, bite, zabité, žádného neživte l" — 'A sotva dopéli, již zazvuěely bubny a roby válečné ohlašujíce počátek boje. — Uprostřed hradby vozové ve čtvrté řadě, na voze povýšen nad ostatními, stál kněz Prokop Holý drže v pravici veliký praporec bílý s rudým na něm kalichem; vedle něho nalézali se na témž voze Ondřej Keřský a kněz Prokůpek, mimo to ještě dva trubači a pak z předu as pět paveznikův, kteří vysokými štíty svými chrániti měli hejtmany.

Ku pokynutí Prokopa Holého přisadili oba trubači dlouhé rohy své k ústům a stejné, jakoby jedním hlasem, vířivě zatroubili. Ihned počala z prvních vozů prudká střelba z pušek metaná proti panským, jichž první šik vzdálen byl dobře ještě na dostřel. A rána za ranou houkala, i vi— 195 — détí bylo, že střelba husitská dobře/řízena byla, neboť oa krajních vozích jakož i T zástupech panských připravených před hradbou v*z«wa k útoku, viděti bylo zmatené i nepořádné pobyty, vyvolané patrně citelné zasahujícími je střelami.

„Hoj, dobře naši paskaři pracují — rána za ranou dopadá mezi nepřátele." Zaplesal Ondřej Keřský sleduje orlím hledem účinek střelby.

„Trubači, dejte znamení k vytrvalé a rychlejší palbě — nechť střílejí naši rychleji a bez přestání t* Velel Prokop chladně ale pevné.

Dřívější zatroubení opětovalo se dvakráte a rychleji hned po sobě.

Táboří a Sirotci provázeli úspěch sřelby své jásotem. Zatím však na straně panských, kteří v první řadě vozů svých měli jen čtyry pušky, trpěli značně palbou, jež zle v řadách jejich šiku útočných řádila.

Lid bojovný počal reptati proti vůdcům žádaje, aby raději k útoku na husitskou hradbu vozovou veden byl, nechtěje déle státi za terč střelám nepřátelským. Posud však scházeli hejtmane jednotlivých zástupů těmto v čele, jsouce ve veliké radě, jež se ještě teď z rána n vrchního vůdce Diviše Bořka z Miletínka odbývala.

A již dosáhly reptání i nepokoj v řadách panského vojska velikého stupně, když posléze přispěchali podhejtmani a stavěli se v čelo svým zástupům.

Konečně na straně panské dáno bylo znamení rohy i bubny ku všeobecnému útoku. Napřed hnuly se s křikem, troubením a bubnováním četné zástupy pěchoty panské, střelcův a pračat, za těmito pak sepjaty řetězy a spoutány k sobě v desíti řadách válečné vozy, osazeny vesměs haste bojovníky. — 7» - 196 — Ještě naposledy zazněly rohy Prokopovy slyšitelné všemu vojsku. Vyzývaly k opatrnosti a ostražitosti, pak hned zanikly ve hrůzném lomozu a ryku, který jako hřímající mračno krupobitné valil se proti husitsKé hradbě vozové blíž a blíže. — Rohy zvučely a vřeštěly, bubny vířily, pušky a houfnice husitské houkaly, a jako dunění hromové, blízké a již již sklánějící se nad Tábory bouře rachotily nesčetné těžké válečné vozy blížících se panských. K tomu zdvihly se dupotem nesčíslných předních pěšákův a koůstvem vozy táhnoucím husté a obrovské mraky prachu. Erik útočící strany, jakož i válečný pokřik husitských bojovníkův dovršoval tento hrůzný výjev takřka omamujícího hluku.

Ondřej Eeřský patrně již byl v zimničném bojovném rozechvění; kněz Prokůpek zasláněje si oči proti prachu pátral napjatě před sebe. Jediné kněz Prokop, ač měl celou duši i pozornost soustředěnu v pohledu svém před sebe, vztýčen a opíraje se o svou táborskou korouhev stál zde klidně a jako ze železa pevný, pravý to obraz velikého vojenského reka. Na hlavě měl nízkou helmici, ostatní tělo kryla jen dlouhá sukně z tmavohnědého sukna, an byl pro veliké horko odložil kabátec. Více neměl žádné zbroje na sobě, ani zbraní při sobě. Na železném řetízku však na šíji zavěšen houpal se mu veliký roh z kovu, kterým v čas potřeby i sám dával znamení. — A teď umlklo najednou hromové dunění jedoucích vozů. Křik, troubení, bubnování a střelba husitská trvaly však dále. A již slyšeti bylo duaot útokem ženoucí pěchoty panské.

Nyní se proti šiku husitskému zablesklo, a současný výstřel z panských pušek zahoukl mocně do hradby Táborův a Sirotkův. A zároveň vrhli * — 197 — se i pěšáci na první řadu vozů bušíce do nich cepy, palcáty, sudlicemi a kopími, kdežto zadní pěší zástupy vysílaly celé mraky Šípů a z praků metaných kamenů. Leckterá lebka bratří pobarvila se krví, i oněměla ústa mnohého bojovníka husitského, ale již také Táboří a Sirotci nalézající se v prvním šiku nelenili, a rovněž zvonily cepy a palcáty jejich o přilby a lebky panských, i klestily si meče jejich cestu do měkkých těl útočníkův.

Byl to strašný lomoz i ryk, divoký křik i stenání raněných, řinčení zbrani a dunění dopadajících ran na tvrdou zbroj.

„Dobře, že panští sami útočí." Pronášel kněz Prokůpek mocným hlasem, an by ho byl za křiku bitevního Prokop Holý neslyšel.

Tento kývnul jen lehce hlavou.

A znova snesl se déšť kamení i šípů na vojsko bratrské. Panské zástupy opětovaly vytrvale i prudčeji útok svůj. Odhodlané a statečné vrhli se na vozy a proti jich obráncům. Avšak bratři se již rozpálili bojem a pracovali po starém svém spůsobu. Ještě po třetí hnala pěchota panská útokem, ale i tu nevnikla a neslezla vozův.

Krvavě odraženi couvali konečně panští, a zástupy jejich podél vozové hradby bratří a pravého jich křídla ubíhaly. Avšak nyní zarachotila znova panská hradba vozová a rozjela se majíc na rovině a na povlovném návrší Lipském dosti místa k útoku proti vojsku rot bratrských. Znova vystřelily pušky panské, a s vozů jejich deštily kamení i šípy hustěji než dříve. Pušky bratrské rychle a dobře odpovídaly, a první řada panských změnivši rychle čelo své otočila se, a vozy počaly odjížděti kolem vrchu Lipského směrem cesty ku Kolínu. A taktéž i ostatní řady vozů, kteréž ještě střílely z pušek svých proti bratřím.

— 198 Vozy panské obracely se takto od šiku bratrského a ujíždějíce tryskem dávaly se na útek, & před nimi taktéž rychle couvali zástupové pěií.

Patrné bylo celé panské vojsko na útěku.

Jakmile prach poněkud se uložil, viděla všechno vojsko husitské nepřátele své utíkati.

„Běží, běží, utíkají l běží, běží!* Zajásali posměšně Táboří i Sirotci, chápajíce se zbraní svých, aby B nimi seskočili s vozů.

„Rány boží, zbabělci již utíkají!" Zvolal se smíchem hejtman* Eeřský. „Dej znamení .našim k útoku za nimi a ku pronásledování jich."

,.Poshov, poshov, bratře ; nemohu se srovnati a tím rychlým jejich útěkem; tak lehko pan Bořek z Miletínka neustoupí!"

„Vždyt skutečné běží — viz, jsou již pěší hodně daleko, a tam se zatáčí poslední, desátá to řada vozů. Povel našim k útoku!" Nutkal prudce Keřský.

„Bojím se úkladu a zálohy."

»Vždyt nemají nikde žádného vojska; hled, jediné tři řady jich vozů zůstaly tamto u Hřibů.

Vel k útoku rotám!"

.Budiž, avšak jen tři řady našich vozů, tři zůstanou zde!" Ustanovil Prokop Holý a pak zahřímal k vůfcolnítn vozům: „První tři řady odpoutejte a rychle jeďte za panskými! Sdělte rozkaz dál!"

A již zněla slova jeho do předu i do zadu, na levo i v právo četným, hromovým ohlasem, a současně zazněla od trubačův znamení k útoku, A jako divem měnil se a stal se pohyblivým v kratičkém jediném okamžení rychlostí skoro blesku válečný šik bratrských rot.

Sotva dozněly rohy vyzývající k útoku, již hnuly se první tři řady vozů a rozjely se po— 199 — mírném návrší lipanském dolů. Prokop mával teď rjcMe ku předu svým praporem vysoko jej povznášeje. Porozuměli mu na krajních vozícb, a ječte z části na stráni a z části už y rovině zatáčely ř&dy vorů na pravici ve směru za vojskem panským.

S hrůzným duněním a rychlým úprkem rosjdy se vozy husitské a [tryskem rachotily za panskými, aby jich brzy dostihly. Vozy osazeny véak byly husté i! četně Tábory i Sirotky, kteří zdvihli bojovný pokřik: „Hrr, na ně, hrrr, na ně! Bite panské, bite je, zabité, žádného neživte! Sláv* kalichu! Smrt panským! Hrr na ně!" A již zmizely v ohromném kotouči prachu.

Knéz Prokop vyskočil téct na čtyry na dlouhá kopí položené štíty, nesené od čtyř pavezníkův na ramenou a pohlížel s největším napjetím a jakýmsi nepokojem za vzdalujícím se svým vojskem. Avšak • nejenom za prchajícími panskými a je pronásledujícími bratry hleděl, i na vše strany ba i do zadu obzíral bedlivě kněz celou krajinu. Nepozoroval však nic nebezpečného a soustředil tudíž všechnu pozornost svou na východ, kde se již bratři značně byli k panským přiblížili.

„Aj, panští v útěku svém ochabují, couvají volněji a vidí přece, že naši jsou jim v patách l" „Jsou již unaveni — naši je brzy dostihnou!"

.Teď slézají naši s vozů, jsout již jen as na půl honu od nich vzdáleni. Již se ženou k útoku. —" Rozohňoval se kněz Prokop vida, že roty přecházejí k útoku.

„Dej jim bože štěstí!" Zatoužil kněz Prokůpek.

„Hoj) naši hoši již jsou u vozů; teď to začalo — jen po táboritsku hoši, statečně; přiložte silněji — 200 — á ještě ráznějil Holá l — to je útok řádný, rázný — tomu neodolají a v brzká budou naši nahoře na vozích!"

„V první řadě panských vozů vztýčili teá velikou bílou korouhev s červeným křížem a mávají jí k severozápadu." Děl kněz Prokop a mimovolně obrátil své zraky k severu a na západ.

„Co to je?" Vyvolal znepokojen. „Hleďte, hleďte, bratří, tam na levo za Hřiby, na tom pahorku stojí několik jezdcův a mávají ve stranu k panským podobným praporem bílým s červenými skvrnami v jeho poli. Odkud se vzali ti jezdci?"

Prokůpek upozorněn Prokopem Holým pohlédl ku Hřibům. — As pět jezdcův stálo něco opodál za vesnicí a jeden z nich mával stále ukloňuje a vztyčuje bílý prapor. S panských vozů podobné se jim praporem odpovídalo.

„Teď se dva jezdci od oněch pěti odklonují a mizí jakoby v zemi. Což je tam nějaký úvoz či hluboká cesta?" Kroutil hlavou kněz Prokop.

„Nyní ustali v mávání praporem." Hlásal Prokůpek.

„Mocná nebesa, kdyby tam bylo údolí, a v něm aneb za vesnicí skryta záloha a ta nám teď vpadla v zad!"

„Musila by býti příliš četná a sestávati ze mnoha tisíců, a tu bychom viděli."

„Jak se daří našim?" Tázal se Prokop neodvraceje zraků svých od oněch tří jezdcův na pahorku za Hřiby.

„Dosti dlouho se ti panští psi drží — ale naši je rázně tepou — však to panští dlouho nevydrží." Mínil Keřský.

„Hoj, co to? — v čem se to tam sluneční paprsky tak křiklavě a četně odrážejí? — vizte, vizte, bratří — velký bože! tot jsou přilby! — — 201 — Mocná, nebesa! tam vyjíždějí jezdci, jedna dlouhá řada, za ní druhá, za touto opět, a opět nová, bratři — tot jízda — to záloha! Jezu Kriste, jsme přelsténi, jsme oklamáni! Vizte, o vizte jen, tot četná jízda a již zatáčí čelem sem k nám. Trubte, trubte trubači, vzadu na všech vozích všichni k ústupu — k ústupu!" A vztýčiv se Prokop na štítech, seč byl, povznesl korouhev svou do výše a mocně jí mával dávaje ji pokaždé klesnouti do. zadu.

Bylo to znamení Sirotkům a Táborům útočícím proti panským, aby na rychlo ustanouce od útoku a boje couvli nazpět i s vozy svými k zůstalým třem zdejším řadám. Avšak boj s panskými zuřil divoce dále, a Táboří nepozorovali ihned znamení knězova.

Zoufale volaly četné rohy nazpět, ale zanikaly neslyšeny v lomozu a ryku válečném.

„A což Čapek se svojí jízdou, ten nepřátelskou jízdu nepozoruje? vždyť už ji musí vidět. Ten kdyby nyní rychle vyrazil, může je utkat bojem a zadržet." A kněz Prokop Holý mával praporem vířivě s ním toče ku vsi Lipanům, kde v šiku válečném dlel Čapek s bratrskou jízdou. „Velký bože l — Což Čapek oslepl či ďábel upoutal všechnu jeho pozornosť tam na západ? — Keřský! U poslední řady vozu je několik koňův, vyšvihni se na nejrychlejšího a spěj k Čapkovi, ať se vrhne se svými rychle proti jízdě nepřátelské." Velel kněz, a Keřaký již jako mladík seskočil s vozu a odspěchal.

„Bratře Prokůpku, viz jen tu četnou nekonečnou jízdu — a i pěší se ženou sem. Bůh nám bud milostiv! — Poženou na nás útokem. — Bratřil" Volal teď Prokop hlasem hromovým.

— „Obsaďte, rychle krajníj řady vozů a připraví^ ,86 k odporu. A bojujte vytrvale i držte se za — 202 — lutfou cenu, než se vrátí rety tamto z beje!" — Povstalo ve hradbě vozové zinmičné hnutí; rozkaz Prokopův z»ěl od vozu k vozu — a již opouštěli bojovníci zadní vozy a slézali ony v první řade, hradili se tam tvými štíty, tasili meče, zdvihali cepy a palcáty a napínali kuše i samostříly i spínali vozy řetězy těsněji k sobě.

I kněz Prokop s Prokůpkem opustili rychle B trubači a pavezníky svůj vůz a uchýliti se do druhé řady.

Na vozích bylo brzo připraveno všechno k boji, avšak počet a pbsádka vozů byla velmi skrovná.

Prokop přehlédl brzo nebezpečnou situaci a zrnová napjal úzkostlivě zraky své k Lipanům.

„Posud by nám Čapek prospěl, kdyby již jen vyrazil — Co u ďábla činí?!"

„Chce nejspíš v rozhodné chvíli přispéti našim v útoku." Mínil Prokůpek.

Prokop ale upíral již opět zraky svoje proti blížící se od severu panské jízdě.

„V okamžení jsou zde. Bijte, bijte s rozvahou • jistě a obraňte se co možná pavezami!1' Rozkazoval bojovníkům na vozích, mezi nimiž rozkládalo se teď hluboké ticho, ani všichni vědomi si byli značného nebezpečí.

„Hoj, i zbylé u Hřibů vozy pohybují se n*proti nám." Oznamoval Prokůpek ukazuje rukou ku blížícím se třem řadám vozů panských, jichá danění již slyšeti bylo.

„Pomoz nám sám bože! O, že jsem velel rotám k útoku!1' — A již se chvála péda pod přijíždějící jízdou nepřátelskou; avšak nevrhla se tato proti vozům, vědělit panští, že by to bylo bezsmyelné, hnáti jezdce proti pevným vozům válečným, nébrž nedaleko pléd šikem bratrským roadělila se jízda ve dva mocné proudy geden silnější 203 zabočil v flevo a uháněl rotám bojujícím v rovině s panskými v /ad, kdežto o něco menší polovice v oblouku širokém objížděla hradbu husitskou. Za to vynořili se teď z prachu noví pěší útoční zástupové panští, a blížily se rychle řady vozft panských od Hřibů.

„Jízda vpadne nám do zadu!" Děsil se Prokop. „O, teď kdybychom měli v zadu dosti pušek, ale je tam jen několik malých houfnic a taktéž na krajních vozech. Trubte, ať naši pálí proti jízdě l" Roby zazvučely; brzo počaly houkati pušky, ale slabě a zdlouhavě.

„A ten Čapek! — Eeřský musí býti již u něho, co dělají? — af je bufa zatratí oba!"

„Naši ustávají v útoku a obracejí se nazpět" Hlásal Prpkůpek.

„Už je pozdě — dostanout se mezi dva nepřátelské šiky; bůh nám pomoziž všem!" Pronášel se zoufalou oddaností Prokop. A již zazvučely rohy i bubny vířivé v zástupech panské pěchoty k útoku; — a boj započal. Bylo jakoby byl nastal soudný den- V rovině povzdálí zuřil boj ve br&zné tísni. Jízda vrazila již na roty, a jako nesmírný příval valily se i vozy panské a vojsko jejich na Tábory a Sirotky, těmto v zad. Nastal zoufalý zápas. Boty vidouce se obklíčeny z obo» stran nepřítelem, hleděly se protlouci čelem skrz jízdu k zůstalým svým vozům nazpět. Úailí a namáhání jich bylo téměř nadlidské; a věru brzo .proklestily si cestu a postupovaly ve stálém zápasu k vozové hradbě své. Za to ale trpěly tím více v zadu, kde na ně panská pěchota podporována svými četnými vozy s hroznou prudkostí dorážela. A mezi tím zuřil boj i u vozové hradby.

Chrabře vrhli se panští proti vozům, ženouce vytrvale a statně k útoku. Bratrské roty jsouce — 204 — slabé počtem, musily vynakládati všechnu svou zoufalou sílu na ubránění se. Kněz Prokop dobře viděl, že obnovenému a vytrvalému útoku lidé jeho dlouho neodolají."

Ted se přihnaly zástupy prvnější Táborňv i Sirotkův už blízko k vozové hradbě. Své vozy, s nimiž prvé odjeli, musili opustiti a zanechati na bojišti. V nepořádku stále zápasíce o ústup, přiblížily se unaveny již dlouhým a krvavým bojem roty valné ztenčené a prořídlé. S poslední již již slábnoucí ale právě proto zoufale prudkou silou obořily se ze zadu na zástupy panské útočící proti hradbě vozové. Tyto ustoupily na chvíli od útoku. Toho použili Táboří a Sirotci a vrhli se rychle na vozy a přeráželi řetězy i spony, jimiž hradba vozová sepjata byla. Avšak jen malý počet k smrti zemdlelých bratří vydrápal se na vozy, neboť jim v samých patách přikvapili ted1 i panští stále roty potírajíce. A to, co mělo býti . rotám jich spásou, stalo se ted1 jich záhubou.

Mezerami učiněnými mezi vozy do hradby vozové od bratří, aby spíše do ohrady své vniknouti mohli, vnikali i zároveň panští. Mezi prvními, kteří neohroženě vrazili mezi vozy, byli pan Mikuláš Landštejnský, Arnošt Leskovec, Jan Malovec Pacovský, Petr z Janovic, a za nimi lidé jejich všichni trhajíce vozy ihned od sebe a přerážejíce řetězy, aby usnadnili vniknutí následujícím za nimi. A již tvořily se z mohutné a jednotné před krátkém ještě hradby vozové menší ostrovy, na nichž se Táboří i Sirotci a spojenci jich z městských obcí zoufanlivé bránili.

Dosud stál Prokop vysoko na voze svém, mávaje stále praporem na znamení Táborům i Sirotkům před hradbou ještě bojujícím, aby k této se protlouci hleděli, ale na tváři jeho vyvstala nyní — 205 — * smrtelná bledost, a po čele a skráních prýštil má studený pot.

Ted pohlédl opět k Lipanům, a ruka 8 praporem mu sklesla, a on se zachvěl, jakoby mu pevné nohy jeho poklesnouti chtěly; nebot od Lipan ke Kolínu v dlouhém šiku ujížděla úprkem všechna jízda bratří vedená Čapkem.

Prchala nezúčastnivši se boje i opouštěla bratrské roty.

„Nebe a země! Čapek prchá! Prchá bez boje a zbaběle — on nás zradil l O, pane Ptáčku, přece jsi mluvil včera pravdu. — Čapek, Čapek mne zradil!" Zakvílel Prokop a nevýslovným bolem přemožen, zastřel si na okamžik zoufalou tvář.

„Otče, otče l — Cože pravíš?!" Zaznělo ted dole za vozem srdcerozrývajícím hlasem. „Čapek že tebe, že bratry zradil?" A jako střela vyšvihla se štíhlá dívčí postava na vůz knězův octnuvši se mu po boku. A všecka vzrušena se strašlivou úzkostí pohlížela s vozu k Lipanům. Prokop se zpamatoval: „Tiše, tiše, dítě mé. Ted1 zde není místa pro tebe, sestup!"

„Čapek prchá? Čapek nás zradil?!" Tázala se znova Ludmila nedbajíc na šípy a kamení, jež okolo nich stále lítaly.

„Bůh mu odpust — zradil nás!" Přisvědčil smutně kněz Prokop ukazuje pravicí za prchající jízdou.

„Zradil!!" Vyvolala v nesmírném bolu Ludmila sahajíc si k srdci — „nuže, nechat bůh jej za to tresce; my však, otče můj, společně zde zemřeme!1?

Kněz Prokop však se byl již opět poněkud vzpamatoval a obrátil všechnu pozornost svou k boji. Ještě dosuď kolísal se boj nerozhodnutý veden od obou stran zuřivě, ale nyní přivalily se — 206 — četné; xóatupy sestouplé z, panských vozu a tudíž ještě nezemdlelé a neztenčené a vrhly se a čerstvot silott- do boje. Tomuto prudkému a mocnému útoku, nepáchli již unavení bratří odolati, a. v krátce opanovali panští první, řadu vozů. Stále ještě se urputné bráníce, uatapovali boje schopní Táboří i Sirotci na zadnéjíl vozy. Avšak v tom okamžení zazněla i ze zadu volání: „Hrr Rožmberk, tu Rožmberk, smrt rotám!" A i ze zadu zazněl rjk bojovný* V nejvyšším uleknutí obrátil se Prokop do zadu a spatřil slézající zástupy panských bojovníkův poslední nejzadnější řadu vozovou. Jízda panská objela vozy bratrské a ssedavši před nimi s koňovy napadla je pak neočekávané útokem.

„Jsme, ztraceni!" Zamručel Prokop k sobě a přehlédnuv pak úplně beznadějným pohledem boj v předu i: v zadá, přisadil roh svůj kovový k ústům a> mocně naň zatroubil. Při tom točil korouhví svou nad'hlavou.. Zvučný hlas kovového nástroje přerušil aspoň poněkud lomoz bitevní na blízku, tak že mnozí z bojujících pogdvihli zraků svých ku knězi. Další znamení praporem je upozornilo ještě více, že se mají shromážditi kolem vrchního svého hejtmana. I kde kdo mohl, hleděl protlouci se ku knázi, stále mávajícímu vysoko praporem. • „Musíme učiniti poslední pokus — peotlučeme-li se; bitva je už ztracena!" Pravil Prokop Prokůpkovi uchopiv jej za ruku. Tento smutně a* beze slova přisvědčil hlavou, vytahuje z pochvy své široký i těžký meč.

yA- ty, Ludmilo, hled zůstati po boka mém; vy. paveaníů krejte nás štíty, a vy hoši s coby svými držte se taktéž při ná*> ale braňte se a vezměte cepy s sebou."

— 807 — A jefiťS naposledy zamáchnuv, co mohl nejvýš praporem, sestoupil pak kněz Prokop rychle s vozu.

A již shlukl se kolem jeho praporu valaý zástup Táborův i Sirotkův, jichž počet každým okamžením vzrůstal. Na vozích ve druhé řadě nalézalo w ještě valně bojujících bratří; ti vidouce, že kněz Prokop opouští místo své, snažili se mu následovati. V okamžení bylo okolo kněze kolik set mužův.

„K lesu se hleďme protlouci — jím spíše unikneme l" Velel Prokop, a již drali se mezi vozy z hradby ven. Avšak zde narazili na zadní panské útočníky a srazili se s nimi. Nastala nová hrozná seč. Zoufalost .a jediná zbývající jeáté slabá naděje na zachránění dodávala vsak bratřím podivuhodné i úžasné síly a vrhnuvše se jako roadréždéní dravci proti panským, klestili si řadami jich cestu k severu k nedalekému lesu.

Ze chvíli prorazili jich zástupy a pospíchajíce >k lesu oddechli si volněji. Avšak brzo zazněl hrůzný výkřik z prvních řad unikajícího bratrského pluku. A stavujíce zadní soudruhy .své ukazovali uděšeně přední k lesu. Zraky všedi obrátily se spěšně k boru, a zřely tam strašný pro ně zjev.

U samého pokraje lesa stála v dlouhých několika řadách jízda panská připravená s nasaze'• nými kopími k útoku.

Naši ubozí prchající se malomyslně zarazili.

„Pozdě, pozdě l Musíme všichni zahynouti!" Zamumlal kněz Prokop tiskna křečovitě ruku Ludmilinu. A pak rozhlédnuv se spěšně vůkol, ZAhřímal nový rozkaz: „Tam k té vysoké jedli zatím a utvořte klín l" A vše «e hnalo s novým spěchem a úsUfeu k vékovité jedli, která odtud asi -sto kroků ;vafó— 208 — léna v polovici cestě k lesu stála; za ní se pak nalézal malý dolík.

Zástup dostihl stromu. Na západ od něho v nízké dolince vytékal čerstvý pramen tvoře v do-i líku malou bažinu. Bratří obklopili těsně veliký strom, utvořili čtverhranný klín a hotovili se opět k obraně. Douškem čerstvé vody podávané v přilbách všem bratřím ubozí poněkud okřáli, a že jízda u lesa dosud tiše stála nepřecházejíc k útoku, mohli si i poněkud na smrt zemdlelí bratří oddychnouti a poodpočinouti. A stále přibíhali ze zadu z hradby vozové ještě bratrští bojovníci.

Kněz Prokop postavil se k samému stromu poněkud do výše na jeho kořeny; u něho byl Prokůpek i Ludmila i statný Bořita objímaje svalovitou svou pěstí těžký, železem silně pobitý cep. Meškal po celý průběh boje s Ludmilou dole za knězovým vozem i neopouštěl co věrný sluha ani teď svého pána.

Brzo přivalily se jezdectvem u lesa upozorněny a přivolány četné zástupy panských pěšákův k jedli, vrhajíce se novým útokem na poslední pluk bratrský.

S podivuhodnou silou a zoufalým důrazem pustili se uštvaní bratří do posledního boje. Zatím se bylo shromáždilo u jedle skoro k tisíci nejstatnějších a nejvytrvalejších bojovníkův. Jako skála odolával zuřivým útokům klín bratrský, a byl to zástup v pravdě samých lvův, který všechny nárazy odrážel. Ale kdy slunce sklánělo se za Český Brod, byli i lvové .tito uštváni a vysíleni na dobro. A ještě zápasili. Avšak šiky panských bojovníkův blížily se krok za krokem k jedli blíže a to již přes mrtvoly a těla bratří. Z klínu stal se široký kruh a brzo jen pruh a pak proužek, v němž posud Prokop, Prokůpek a Ludmila těsně u sebe stáli. Ted však padl starý Bořita, klesaje jako šedý slavný rek s cepem svým krví zbarveným v ruce s posledním zvoláním. „Sláva kalichu!"

k zemi — brzo zasáhnut oštěpem vypustil kněz Prokůpek duši svou, a za chvíli na to s výkřikem: „Můj otče — můj otče! — s bohémi" poklesla i Ludmila zasáhnuta několika šípy krví zbrocená k nohoum Prokopovým.

A 'ještě jako vzdorný gigant s praporem Táborův v ruce vysoko povzneseným stál kněz Prokop u jedle, ač mu nad pádem Lndmiliným srdce pukalo, bráněn již poslední řadou svých lvův bojovníkův. Když však obnoveným útokem vrhl se čerstvý četný zástup panských cepníkův na poslední zbytek bratří zbylých, a přiletěl ostrý i dlouhý šíp z nedojípky a zaryl se zrovna knězi do prsou, ta konečně nížil se zvolna prapor s červeným kalichem Táborův k zemi, a sřítilo se tělo knězovo bez hlasu a zaúpění vedle věkovité jedle na krví napojenou půdu. A současně bušily i cepy panských do posledních skonávajících lvův bratrských.

Slunce teď krvavě zapadalo. Ještě z mnohých stran ozýval se bojovný lomoz a ryk. Pomalu .však tichl a dokonával. — Krvavý den 30. máje 1434 končil rozhodným vítězstvím panstva českého nad rotami bratrskými.

— S pokleslým praporem Táborův i Sirotkův a ostatních jich stoupencův klesla však i sláva česká do hrobu.

» xxn.

Poslední máj rozložil se zasmušile nad krajinou Lipanskou. Ač byl den již valně pokročil, a jitro pomalu snoubilo se s polednem, přece — 210 — dosud ani stonce nebylo se prodralo B mraků a státe na šedé, hustě zamžené obloze jen co malá temnorudá koule. Zdálo se, jakoby dnes úmyslně zahalovalo svou jasnou a zářící tvář. A jako ono trttthlila i ostatní všechna příroda. Vzduch byl těžký, dusný, neosvěžen nižádným vánkem, ale přesycený vlhkou mhou. V celé krajině neozval se ani jediný zpěvný ptáček, za to ale nízko nad zemí kroužila nesčetná hejna krkavcův, havranův, kavek a vran slétajících se k tučné hostině. A věru kynuly jim štědré hody. Patnácte tisíc mrtvol pobitých bratří, nečítajíc ani padlých petrských bojovníkův, vydáno jim bylo na pospasy.

Bohatá to kořist.

A kam jen oko pohlédlo, tam nalézalo mrtvé trupy lideké, pokácené válečné vozy, mrchy zdechlých koňův, polámané i roztroušené zbraně i zbroje, zdnpanou a krví zbrocenou půdu, ale nebylo slyšeli sténati skoro žádné raněné; neboť panští po přísném rozkazu vůdcův svých drželi se svědomitě zásady .bite, zabité, žádného neživte tu Roty bratrské byly jedinou touto bitvou na dobro zničeny. — Nedaleko mohutné jedle, pod níž včera padl kněz Prokop Holý, skláněli se dva muži nad tě-, lem ženštiny spočívajícím na malém pahorku. Jeden z nich, muž vysoký a v hávu rytířském klečel na jednom koleně a choval hlavu ženy v rukou svých, kdežto drahý, dle obleku venkovský nějaký měšťák, taktéž kleče skláněl ucho své k samému tělu mrtvé či raněné.

„Zdá se mi, že slyším slabý tlukot srdce."

Pravil měšťák.

„Žije, tedy žije? I o díky vám, dobrotivá nebesa l — Lazebníku, probudíě-li ji k životu a vyrveš-li ji smrti z náruči, * ona mi lopět bude - 211 navrácena živoucí a zdráva, královsky se ti odměním. Vynalož všechna unaéaí ave, napni všechny síly své—jen mi ji zachovej a uzdrav. Rci, je za<ďuránění její možné?" Doléhal rytft na lazebníka.

„Tuším, že ani rán; nejsou tak nebezpečné a značné, jako veliká ztráta krve, a následkem její i těžká- tato mdloba."

„Co nutno především jiným učiniti? mlur!* Vyzýval horlivé rytíř lazebníka.

„Nejprve musíme rány ohledati, pak pozorně obvázati a potom dívku vzkřísiti, čerstvou vodu potřebujeme, ebvážky mám s sebou."

„Tom za jedlí vytéká jako křišťál čistý pramen, hned ti vody přinesu." A položiv pozorně i opatrné hlavu ženy na zem, rychle se vzchopil rytíř a pospíchal ku pramenu.

Byl to hejtman Jan čapek ze Sán a ženština ve mdlobách ade na zemi ležící Ludmila, schovanka a. dcera kněze Prokopa Holého.

Lazebník bez meškání dal se do práce. Bozepjal dívce svrchní šat a ohledával jí rány. „Šípy zasáhly hluboko, hloub než jsem myslil — co tu kcvc ujít rausilo! — Ale dívka je mladá a silná, véato ono jí zkvéte opět růžově její spanilé Ifóko v« zdrávi A věru krásné to boží stvoření, věčná škoda by tě bylo, milé dítě, tam těm. krkavc&m i havranům na pospas. — A zdá se mi, jakoby hejtmanovi byla velmi drahou — Aj, hle, dívka na hrdle má zavěšený zlatý amulet a na něm jakýs znak. Hleďme, hleďme; ten jí zatím strhnu s hrdlav aby nesveď se do rány." A odtrhnuv skvost,, na hrdle na stužce přivázaný, položil jej vedle Ludmily.

Čapek již přispěchal, nesa přilbu svou až po samý kraj naplněnou vodou.

„Nuže, jak je?" Tázal se starostlivě zavěšuje — 212 — zraky své s úzkosti z polovice na Ludmila a z polovice na ústa lazebníkova.

„Rány jsou hlubší, než jsem měl za to." Odpovídal lazebník smáčeje čistý šat ve vodě a počínaje hned s upravováním obvazků, „ale bohdá, že dívku zachováme. Největší opatrnosti a péče však bude potřebí. A až teď rány obvážu, pak kdybychom měli měkké lůžko, na něž bychom raněnou zlehka položili a dopravili někam blízko pod střechu."

„Pobéhnu do vsi a vše opatřím." Nabízel se čapek a bez prodlení pádil k blízkým Lipanům.

Lazebník obíral se výhradně raněnou posud bezvědomou dívkou. Brzo po odchodu Čapkově zaslechl na blízku čilý šumot a četné hlasy. Ohlédl se a uzřel přicházeti sem velký zástup bojovníkův.

V čele jeho kráčeli pan Menhart z Hradce maje po pravici sestru svou Irenu Hradeckou, po levici pak pana Oldřicha z Rožmberka, dále pana Alše Vřešťovského z Ryzmburka, nejvyššího správce zemského, pak šťastného vrchního vůdce ve včerejší krvavé bitvě pana Diviše Bořka z Miletínka a rožmberského purkrabí, pana Václava z Krchlebce, který v bitvě lipanské vedl zálohu jízdy i pěších, a vpadnutím bratřím v zad vlastně bitvu příznivě rozhodl. Za těmito v druhé řadě nalézali se pan Hynce Ptáček z Pirkštejna i na Ratajích, vedle něho mladý ale již valně vzrostlý a vyvinutý pan Jiří z Poděbrad, pak pan Vilém Kostka z Postupic, pánové Aleš Holický ze Šternberka, Jindřich z Vartemberka, Petr z Janovic, Aleš ze Žeberka, Pribík z Klenového, Petr Zmrzlík ze S voj šina, Jan ze Švamberka, Boreš z Oseká, Beneš z Dube na Kozlem, Jan z Černína, Arnošt z Leskovce, Jan Malovec z Pacoya, Burian a Jan bratří z Gutenštejna, Václav Várlich ze Frimburka, — 213 — Humprecht z Kočová a mnozí jiní katoličtí i podobojí páni; za nimi pak brali se četní prostí bojovníci z jich družin a čeledí.

„Budeme již brzo na místě? —" Tázal se pan Menhart obraceje se do zadu.

„Pod onou velikou jedlí, tam jsem viděl naposledy včera Prokopa Holého povznášejícího prapor Táborův, a tam prý sklesl, jak mi vyprávěli moji lidé, i mrtev k zemi." Potvrzoval pan Vilém Kostka z Postupic.

„Jeť tam celá kupa mrtvol — o hrůzné podívání! nepůjdu tam, bratře, zůstanu zde, tady, zdá se, že ještě někdo žije ač těžce raněn." Zachvívajíc se děla Irena Hradecká a kráčela k lazebníkovi, který ji uctivě pozdravil a obvázav již Ludmile rány, teď ji přikládáním studených obkladů na čelo a spánky k vědomí přivésti usiloval.

„Aj, tof mladá ženština!" Zadivila se Irena.

„Dívka a těžce zraněná." Přisvědčoval lazebník.

„Je-li možná — toť ona ochotná dívka z novoměstského tržiště — ubohý sirotek, jak ta zde přišla k tak těžkému úrazu?" Litovala Irena poznavši ošetřovatelku svou v tehdejší mdlobě své a rychle se sklonila k zemi. Tu zrak její padl na zem a ona shlédla na vybledlé, modré stužce podlé Ludmily ležeti zlatý amulet. Patrně se zarazila, a zrak.její spočinul nepohnutě na skvostu.

Na malé zlaté plošce byla vypouklou prací provedena nejsvatější panna s děťátkem na rukou.

Chvějící se rukou obrátila skvost a shlédla na druhé straně znak rodu Hradeckých, pětilistou růži ve štítě, nad ním dlouhou helmici se spuštěným hledím, jejíž témě zdobila korunka, nad níž opět pétilistá růže Vítkovicův vztýčena byla. B Velký bože, co to? — toť náš rodinný amulet! — — Jak přichází k této dívce?"

— 214 „Sňal jsem jí jej před chvílí s hrdla." Ohlašoval lagebník B radostí pozoruje, že se ošetřovance jeho vědomí počíná vracpti.

„Já amulet svůj před nedávném ztratila, a mimo Menharta nevím o nikom, kdo by jej více měl." Kroutila hlavou s udivením Irena. „Znáš ty tuto dívku?" Tázala se pak lazebníka.

„Neznám, Milosti. E vyzvání hejtmana Sirotkův zachránivšího se z včerejší bitvy s jízdou husitskou k nám na Kolín, odebral jsem se e ním dnes ráno sem na bojiště, a po dlouhém hledání nalezli jsme dívku ovšem zdánlivé mrtvou hned podlé kněze Prokopa Holého." — „Vedle Prokopa Holého ?1* Vyvolala ve hrozném vzrušení Irena chytajíc se za hlavu — „a dívka mela na hrdle zavěšený tento amulet?"

„Mela, měla." Potvrzoval lazebník.

„Víš její křestní jméno? Zjev mi je!" Vybízela nyní plná horlivostí panna Hradecká.

„Nevím, avšak hejtman Čapek musí býti s ní úzce spřízněn, an o ni horlivě pečuje, — tam se vrací a přivádí venkovany, kteří přinášejí lůžko potřebné pro raněnou."

Irena vzhlédla a viděla spěchati sem čapka a s ním čtyry venkovany, kteří na ramenou prosté lůžko nesli. Popošla hejtmanu vstříc šeptajíc sama k sobě: „I dítěti svému zavěsila jsem po křtu jeden rodinný náš amulet, a ten 'mu zastal na krčku. — Divotvorný bože, tato dívka — k níž mě hned při onom prvním setkání s ní tak divná náklonnost i touha táhla, a která teď nalezena byla po boku Prokopově s tímto amuletem, by mohla býti dcera má!" Zachvěla se při myšlence této a právě dobíhajícího sem Čapka spěšně oslovila: „Hejtmane, ty znáš tam tu zraněnou dívku?

Prosím, zjev mi její jméno."

— 215 — „Znám, znám <— procitla již, žije opět?"

bouřil Čapek tázající se opět kvapnými otázkami.

„Sděl mi křestní její jméno i ono její rodiny ?"

Doléhala znova prudčeji Irena.

„Ludmila, schovanka a dcera Prokopa Holého!"

Odvětil rychle Čapek a pak vytrhnuv se cesta mu zastupující Ireně vrhl se opět k Ludmile.

„Ludmila?! Dcera Prokopova? — mocný bože — to je díté mé! — toí dcera mál!" ZTOlala radostně i úpěnlivě srdce pronikajícím hlasem Irena a sklesla pak na kolena vedle Ludmily.

„Jak že? — tato zde Ludmila — tvoje dcera?"

„Moje ubohé, nešťastné díté!" Potvrzovala rukama lomíc a v slzách se rozplývajíc Irena.

„Ticho, ticho — raněná se probouzí ze mdlob — jen klid a ticho tedl" Přikazoval lazebník podporuje Ludmilu i pozdvihl hořejší télo Její a složil hlavu její do svého lůna.

Klapky očí dívčiných se teď lehounce zachvěly.

Zraky Ireniny i čapkový spočívaly dychtivé i nedočkavě na tváři procitající. Za malou chvíli otevřely se opět zraky Ludmiliny, ale jen na kratičký okamžik jsouce ještě mdlobou a slabostí stížený a zavřely se hned opět; ústa její ale zašeptala: „Pít — píti" — Lazebník rychle z připravené číšky jí dal pití.

Eaněná ji vyprázdnila skoro celou; a poněkud lehčeji i mocněji si oddychla. Očí ale neotevřela.

„A teď trochu posilujícího nápoj« a životního elixíru." Pronášel polohlasem lazebník lije z křišťálové lahvičky opět do číšky i přičinil tuto opét Ludmile k ústům.

I nyní pila raněná i vypivši až na ano, jakoby se jí najednou polehčilo, mocněji vydýchla a pak otevřela oči zírajíc jimi nyní až jasaó a sebevědomě.

— 216 — „Kde to jsem? —co se to se mnou děje?!"

Pronesla slabým hlasem udiveně.

B V náručí lásky — v objetí své matky, Ludmilo!" Radostně a nedočkavě, nemohouc přemoci více mocně se v ní pojednou probudivší city materské, pronesla Irena sklánějíc se šetrně nad dívkou a hladíc jí čelo.

„Au nohou tvých dlí tvůj milenec, věrný tvůj Jan." Z druhé strany líbaje i chovaje šetrně v pravici své ruku její k Ludmile šeptal Čapek.

Ludmile utkvěly zprvu zraky na Ireně Hradecké i usmály se na ni blaženě a pak spočinuly na čápkovi rovněž šťastně.

„O, Ludmilo má, jen se mi pozdrav, jen se mi zachovej!" V nevýslovné radostném pohnutí líbal opět chladnou ruku dívčinu, novou nadějí povznesený milenec.

.A kde, kde máti má?" Tázala se teď s patrným živějším účastenstvím Ludmila namáhavě zrak svůj řídíc k Ireně.

„Tu, tu, dítě mé, na kolenou klečím u tebe a vzývám boha, aby mi tě zachoval, aby mi té tak dlouho, dlouho postrádanou znova daroval, sladké, drahé, jediné dítě mé!" A Irena s radostnými slzami v očích celovala šetrně ale vroucně nesčíslnými vášnivými polibky čelo, ústa i šíji dcery své.

Blahý úsměv přeletěl přes bledé rty dívčiny, a zraky její šťastně se zaleskly.

V tom však vracel se opět celý předešlý zástup panstva a bojovníkův od jedle, kráčeje rovně k našemu skupení sem.

Irena zapomenuvši na všechny ostatní ohledy a žijíc v okamžení tomto jediné nesmírné radosti a největšímu blahu shledání se svým dítětem, vztýčila se a spějíc proti svému bratru, panu Měn- 217 — hartu, zajásala v radostném plesání: „Ele, Menharte — bůh mi odpustil i prominul již hřích můj — já nalezla zde opět STOU dceru Ludmilu!" A uchopivši T neskrocené radosti urozeného velmože za ruku táhla jej k Ludmile.

Jako ohnivým a ničivým bleskem z temných mraků schvácen zachvěl se k slovům sestřiným hrdý bohatýr klopě náhle pod těžkou ranou dopadlou naň nenadále před chvílí ještě tak vysoko vztýčenou svou šíji. Před okamžením stál pyšně se samolibým uspokojením a vědomím, že obtížného cíle svého dosáhl i nad nejúhlavnějším a velice nebezpečným svým protivníkem svítězil, u zohavené mrtvoly svého odpovědného nepřítele Prokopa Holého, přiváděje si na mysl, že ted1 nejmocnější i nejdůležitější a nejprvnější osobou v zemi české jest — a teď z čistá jasná sražen byl několika slovy pronesenými hodnověrnými ústy vlastní sestry své do necti a hanby vržené na hrdý i mocný rod jeho.

Přepyšný pan Menhart z Hradce pocítil ponížení rodinného jména svého až v nejzazších svých útrobách a pohled, jaký nyní na Irenu vrhl, mohl tuto zničiti, tak jako jí hlásalo křečovité a bolestné ruky stisknutí ohromný k ní již zplanuváf jeho hněv.

V zástupu mezi panstvem nastal všeobecný šumot a podivení i pohnutí, vše se tlačilo kolem pahorku, na němž Ludmila v náručí lazebníkové spočívala, patrné se teď zotavujíc.

Avšak ducha přítomnost ani teď neopustila pana Menharta, a on v mžiku opět vyjasniv svou tvář zvolal ovšem že strojeným ale dosti srdečně znějícím hlasem: „Nalezlas ubohé dítě své? —kde —kde je?* A spěl teď rovněž rychle za sestrou k Ludmile.

— 218 — Vše skupilo se těsné kolem dívky nedbajíc úpěnlivé prosby lazebníkovy, který neustále žádal za klid a pokoj pro raněnou.

„Co ae to déje? — kde to jsem?" zvolala napolo ze země se vzchopujíc Ludmila a patřila zraky náhle vytřeštěnými na četné přítomné muže.

— „Mlnvte, mluvte!" Prosila upírajíc oči své na Irenu.

„Dceruško má, upokoj se, všechno se ti vysvětlí, jen buď nyní pokojná. Neboj se, ruka matčina bdí nad tebou!" Sladce ukájela Irena.

„Jak jsem se ale octla zde? — a ta bolest v boku a nad prsem! Oh! — Co se to se mnou dělo?"

„Pro bůh nemluv, bud tichá a nepohybuj sebou!" důtklivé i starostlivě domlouval lazebník, hlede lehce opět stáhnouti dívku na svůj klín, by se položila.

„Oh!" Vykřikla teď najednou mocně dívka a vztýčila ae, usadivši se na zemi. „Již vím, — již se pamatuji! — O hrůza, hrůza! můj drahý otec — Prokop Holý — zavražděn tamto padl a já, já neštastná jsem procitla opět k hroznému životu!* Zabědovala dívka hlasitě.

„Pro lásku svou mateřskou k tobě té prosím, dceruško má, utiš se, upokoj se.* Prosil%jemně i tklivé Irena.

A rovněž důtklivě přimlouval i s druhé strany Čapek: „Pust všechen zármutek z mysli, milenko duše mé, a. hled se zachovati, živa býti jediné mne, svému Čapkovi, a blahé naší budoucnosti!* A současné v pplohlasitém šepotu probíhalo udiveně v řadách panstva: „Dcera Prokopa Holéfco — a dítě Ireny Hradecké!"

Pan Menhart zamračen a haérir jako bouřná — 219 — noc stoje podle Ireny klonil hlavu rww i klopil zraky své k zemi.

Ale teď zableskly se náhle Ludmilray zraky starým a plným leskem stým a spočinuly střídavé na krátko na paní Ireně a potom na Čapkovi, a pak vztyčivši celou hořejší čásť těla svého a opírajíc ji o lazebníka i levici svou podpírajíc o zem, vypukla v křečovitý, děsný smích.

„A tys matka má, krásná paní?" Tázala se hlasitě a ostře.

„Jsem, jsem, miláčku můj.* Svědčila jí radostně panna Irena.

„A ty, Čapku, můj věrný milenec a žasnou-* bený ženich?" Ptala se Ludmila Čapka chvějícím se hlasem.

„Jsem u tebe," odpovídal jí Čapek jemné.

„Pro bůh, nemluv a stiá se, vždyť se zahubíš.* Bědoval lazebník.

„Nech mne, dobrý muži" — přimlouvala mm Ludmila vděčně k němu krátce pohlednuvši — „nyní šetřiti se nemám více času." A pak pozdvihši ještě více hlasu svého mluvila patrné s nesmírným namáháním ale zvučně dále: „Ty, vznešená, panno Hradecká, nejsi matka má! pravím ti, nejsi l •Já měla jenom drahého, nevýslovně milovaného, nešťastného otce — tys ale tygřice a hyena! Tysopustila křivopřísežně manžela svého a maléhoubohého v slabosti a nemohoucnosti svíjejícího se červíka, robě své, kdy matky nejvíce potřebovalo.

Tys povrhla hodným, statným, šlechetným mužem,, vlastním ubohým dítkem svým a hýřila jsi v hříchu a orgiích divoké rozkoše, zapřelas dítě své a nevěděla o něm dvacet let, a teď, teď mu opičí láskou svou ztrpčovati chceš poslední jeho okamžik? Neznám tě, odmítám tě, ty nejsi matika . — Ž20 — mát" A sklánějící se k ní s udéšením Irenu Ludmila, seč síly měla, odstrčila od sebe.

Těžce oddychovala dívka, tisknouc křečovitě ruku ku zraněným prsoum. Po chvíli padly zraky její na Čapka, který s hroznou úzkostí držel posud zimničně se chvějící pravici její v rukou svých a ustrašeně k ní pohlížel.

„A ty, Čapku, snoubence můj — tobě kinu umírajíc!"

„Ludmilo, Ludmilo, ty blouzníš — utiš se!"

Úpěl prosebně hejtman Sirotkův.

„Nikoli," odpírala horlivě a povzneseně dívka, — „vidím jasně a mluvím s pevnou vůlí i vědoma; etojímt na prahu věčnosti — a vážný je okamžik.

— Já kinu ti — tys bídný, podlý zrádce, jenž bratry a vůdce — mého otce, svého přítele opustils v nouzi největší. Buď proklet, proklet ústy zasnoubené ti nevěsty! — Má kletba spočiň na hlavě tvé a vrej se ti na čelo, aby ji znal celý český národ a celá zem. A kamkoli vkročíš na příště, aí to hrad, at to město, ať to víska, nech ti každý vrhne v tvář, žes zradil víru svou, svou slávu a čest i své bratry. Poctivý muž se té štít, žena čestná ti naplij v tvář, a dítě české vštěp si čin tvůj mrzký co nejpokálenější a nejnectnější list neslavných a bezectných dějů českých v nevyhasí-* nající paměf svou! Já teď umírám, a žila jsem pro tebe za živobytí svého v nejvěrnější a nejvřelejší lásce vidouc v ní své nejvyšší blaho i štěstí — umírám tebou sklácena v hrob a vrhám ti záhubu svou a záhubu svého otce Prokopa a všech oněch padlých českých bratří lvů na hlavu! Nes vinu tu se svou hanbou po celý, dlouhý život svůj; já ti kinu — tobě i matce své!"

A vysílená i bez dechu sklesla Ludmila na lůno lazebníkovo.

- 221 — Se síleným, divokým rykem zoufalé bolesti vzchopil se nyní Čapek a vrhnuv se jako bezsmyslný na panstvo, prorazil jeho kruh | a ubíhal odtud s těžkým břemenem Ludmiliny klatby.

Podporována panem Menhartem zírala na smrt bledá na všem těle se chvějící Irena vyděšeně a tupou a němou hrůznou bolestí na vzrušenou ubohou dívku, zápasící patrně již se smrtí přiv.ozenou násilným a bezmezným rozčilením.

. A nyní opět ale již jen na pólo vzchopila se Ludmila a pravila již již slábnoucím hlasem: „Dobrý muži, měj díky za svou laskavou péči o mne, bůh ti ji odplat, a splň ještě poslední přání mé; tam pod onou rozvětvenou jedlí spočívá tělo velikého reka Prokopa Holého; tam vypustil šlechetného ducha svého — tam vykopej hrob a pochovej v něm Prokopa i mne, jeho dceru.

Byli jsme v životě pohromadě, budeme i ve smrti spojeni. — Padl slavný Tábor, padli Sirotci i bratří všichni, sama zde opuštěná nechci žít — byla jsem vám, bratří, upřímnou sestrou v životě, chci jí býti i ve smrti ještě — pryč, pryč chabé pomůcky k životu" — vyvolala s poslední silou strhujíc ,obvazky ran svých a klesla pak zbarvená vytrysklými mocnými proudy krve k zemi — a šepotajíc: „Umírám co věrná husitka a jdu, již jdu — můj otče — Prokope — za té — — bou!"

brzo přestala dýchati.

S hrůzným až do kosti pronikajícím výkřikem strašlivého zoufalství a nezměrného bolu sklesla i panna Irena Hradecká k bezduchému tělu jediné dcery své.

xxní.

Zamlklé a hluboce dojato bralo se tiše všechno panstvo od smutného tohoto výjevu.

— 222 — Kráčel mu nyní pan Oldřich z Rožmberka v íele, a ubírali se směrem k Lipanům. Tu k «im od vysoké jedle přicházel muž v mnišském dlouhém černém rouše nesa v ruce pokrvácený bílý prapor s rudým kalichem.

Pan Oldřich Rožmberský mnicha zahlídl a *e smíchem se zastavil, volaje mu vstříc: „Aj, toť věru vzácná a šprýmovná podťrana, viděti otce převora Mikuláše na bojiéti lipanském, an zdvihá vesele prapor táborský a kalichem !"• „Ba véru, Milosti, tot vzácný a pro nás katolíky významný i radostný zjev, plesati nad mrchou poražené a zničené oné stohlavé hydry kacířské.

A B plesem ti oznamuju, že před hodinou zahlazeny byly poslední zbytky rot bratrských; devět set zajatých Táborův i Sirotkův zavřeno do stodol lipanských; po rozkazu tvém a páně Menhartové tyto jsme pak zapálili, a tak zhynula divoká ta lůza kacířská v plamenech do posledního muže."

Radostně s neskrocenou škodolibostí ohlašoval fanatický mnich.

Netajený hlučný výkřik hrůzy i nelibosti ožral se v řadách panstva k ukrutné zprávě té.

„Tak nelidský a ukrutný rozkaz odvážil jsi se ty, pane Oldřichu, na vlastní vrub svůj vydati?"

Ožral se s hlubokou a zřejmou nevolí pan Hynce Ptáček z Pirkštejna.

„I pan Menhart s rozkazem tím souhlasil."

Omlouval se lehce a jen na pólo pan Rožmberk.

„My vsak a většina z nás s ním ale naprosto* nesouhlasíme a odmítáme i želíme čin ten hrozný co bezsrdečnon, levhardí ukrutnost! Však v tom již viděti římské vaše růžky!" Vyčítal s hněvem ze zadu pan Aleš ze Žeberka. v Pan Oldřich se stavěl, jakoby přeslechl slova obou pánův a chtěje věci dáti žertovný směr, ta— 223 žal se mnicha převora: „A co obmýšlíš 8 praporem, otče? či chceš klealý k zemi na príáté ty minorita horlivě po Čechách povznášeti?*' „Ba skoro na mne již došlo, an praporu i s kalichem na něm schází teď praporečník." Uštěpačně posmíval se mnich třepaje jím pitvoříte.

„Mám však s ním jiný obmysl. Zdvihl jsem prapor pod trupem Prokopa Holého — s popise* íefao záhuby a včerejšího slavného boje i vítéaBtrí naší odešlu jej rychlým poslem ještě d»es Bažileje. A tam prapor s kalichem konečně počine v prachu u nohou svatých otcév a císaře Zikmunda."

„Učiň tak, důstojný otče," rozplameněn horlivostí fanatického katolíka schvaloval předsevzetí mnichovo pan Oldřich z Rožmberka a pak dodal ješté: „A spolu sděl otcům i císaři, že brzičko již nadejde v Čechách příznivá nám doba, a katolictví v zemi opět sešili a zavládne, i císař Zikmund konečně zasedne na královský trůn český.

Toí bude skvostným a velkým výsledkem včerejšího šťastného našeho boje u Lipani" „Hoj, zadrž, pane Oldřichu, a neplesej před časem! Odkryls své pikle příliš brzy." Vmísil se ted! spravedlivým hněvem vzplanulý pan Hynce Ptáček do hovoru. „Pořádek a mír v zemi jsme chtěli zjednati a zabezpečiti, proto my podobojí spojili jsme se s vámi v panskou jednotu — ne ale usnadniti vítězství a úspěch Římu a Zikmundovi. Tak-li jste to s Menhartem myslili, tož ničím s vámi úmluvu a lámu svůj meč, který jsem vámi sklamán a podveden včera proti svým bratřím v kalichu povznesl."

A pan Ptáček vytasiv rychle svůj meč zlomil jej o koleno a hodil jeho zbytky 8 opovržením k nohoum Rožmberkovým.

- 224 — V panstvu pod obojím rozlehl se pochvalný souhlas a reptání současné proti panu Oldřichu.

A ted vystoupil prudce ze řad pánův českých mladý pan Jiří Poděbradský a vyrvav mocným trhnutím převoru minoritův prapor z ruky, děl mu s jiskřícími zraky nadšeně: „A ty, ošemetný i mrzký mnichu, památný a slavný prapor tento nepotopíš, ani doBazileje, otcům v triumf a českému národu na potupu neodešleš. Najdouť se bohdi y Čechách ještě proň statní praporečníci, ki jako rekovný Žižka a velký Prokop jej opět šla1 vztyčí a proti celé Evropě vítězné povznesou Ještě žije český národ, žije s vroucí láskou a vírou v kalich — a český kalich neklesne!" A zamávnuv mocně a vysoko praporem kráčel s ním hrdé za panem Ptáčkem, který odtrhnuv se v té chvíli od jednoty panské, u spravedlivém hněvu odtud odcházel.

A většina bohatýrův českých opouštěla ted pana z Rožmberka i ostatní panstvo katolické a volajíc zvučně: „Sláva kalichu!" — brala se horlivě za panem Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna a mladistvým Jiřím Poděbradským.

S radostí a s hlučným jásotem pozdravovaly družiny i ozbrojené čeledě pánův českých, samí to kališníci, rozhodnutí panstva svého, valily se v četných zástupech za nimi, a vždy hlučněji a mocněji znělo a široko i daleko rozléhalo se po bojišti lipanském hřímavé volání: „Sláva kalichu!" — \