I.

NaŠmerhově.

Na mohutné věži radnice staroměstské odtroubil hlásný půlnoc. Drahnou chvíli rozléhala se nad klikatými, hustou vrstvou sněhu pokrytými střechami starobylých budov ozvěna posledního zatroubení, a opět ticho — ticho hrobové.

Kdož by také se odvážil v tu hodinu a v takové psotě na ulici! Mráz krutý, až krovy a trámy praštily, a ze zachmuřených oblak valily se pravé spousty sněhu; tot zajisté nikoho nevábilo od teplého krbu a z měkkého lože; kdo nemusel, zajisté na krok nehnul se ze svého příbytku.

Pováží-li se mimo to, že zvláště při takových nepohodách nepříliš jisto bývalo v pošmourných ulicích pražských, nelze se divit, že po celém rozsáhlém náměstí ani jediná lidská noha se neobjevila.

Jest známo, že Praha za panování Rudolfa II. byla pověstná co město velt a že veřejná bezpečnost nikde sna pověsti nepožívala jako v Praze.

10 dobrodružné, zahálčivé chasy všech zemí a národů olidňpvaly touž dobou královské naše město, provádějíce v něm své nekalé rejdy, které nezřídka i vraždou končívaly, tak že sám císař viděl se pohnutým vydati mandát, dle něhož každý dopadený výtržník přísně byl trestán a vraždy-li se dopustil, okamžité odpraven. Pro větší důraz postaveny jsou z rozkazu císaře na veřejných náměstích stálé kamenné šibenice, tak zvané „justicie", na nichž nezřídka ssinalé mrtvoly polapených výtržníků zřejmé podávaly svědectví, že ne bezprávně k tak tuhým prostředkům bylo přikročeno.

Byla to vůbec doba bouřlivá, a pravou ironií lze nazvat pozdější její pojmenování „zlatou dobou Rudolfovou', nebot zlo, které zplodila, bylo větší nežli všecky prospěchy, pro které právě takto jí přezdíváno. Vsak nejbouřlivější a nejnejistější byla doba, o níž začínáme své vypravování. Hrozným písmem jsou v dějinách českých zaznamenáni dnové 13 , 14. a 15. února r. 1611, kdy chystáno národu českému ponížení, jakého se mu po devíti letech pověstnou popravou staroměstskou dostalo.

Tichá, pošmurná byla noc mezi 11. a 12.

únorem, hrobové ticho panovalo na celém prostranství velkého rynku staroměstského, a jen občas z odlehlejších ulic zaznívaly hlasy obcházejících a svá hesla provolávajících měst11 ských halapartníků. A jakož sluchu, tak i zraku ani jediná neobjevila se známka života, čirá temnota, zvyšovaná ještě hustou neustálou chumelicí, naplňovala prázdné zasmušilé to dějiště tolika bouřlivých událostí.

Pojednou zazněly směrem od platnéřské ulice kroky, a vždy silněji praštící půda nasvědčovala, že přece ještě někdo nebojí se děsné nepohody ani přepadnutí, jež právě v okolí zmíněné ulice, pak v pokoutních tmavých uličkách, vedoucích na František a do židovského města, nezřídka se přiházelo. Kroky stávaly se vždy hlasitějšími, až konečně vynořila se ze tmy vysoká ve plást zahalená mužská postava. Zastavivši se na chvíli na rohu ulice zamířila přímo k úzké učouzené budově, přiléhající k půlnoční straně radnice staroměstské.

Jako pídimužík vedle obra jevila se zvláštní ta budova; velký chvojový věnec na vyčnívající průčelní tyči se klátící nasvědčoval, že dům ten zasvěcen bohu Bacchovi a veselým, bezstarostným jeho ctitelům. Byla to jedna z nejoblíbenějších krčem tehdejší „zlaté* Prahy, zachovaná až na doby novější v paměti lidu pražského pode jménem .Šmerhov".

Památná tato budova připomíná se již za dob husitských co hospoda četně navštěvovaná, jmenovitě od lepších tříd obyvaj ského, a v pohnutých dobách pátí 12 náctého věku nejedná událost svědci o jsoucnosti této místnosti. Tak zejména při velikém zbouření obcí pražských proti konšelům roku 1483, když někteří byli pobiti a jiní zjímáni, opatřeni jsou někteří ze zajatých vězením na Šmerhově.

R. 1490 za panování krále Vladislava děly prý se na Šmerhové tajné schůze rozličných osob ze stavu šlechtického a městského, následkem čehož některé z nich byly zatknuty a popraveny. Roku 1506 stala se na Šmerhově vražda, která zlých měla pro Prahu následků. Zabili totiž mladý šlechtic Jan Kopidlanský v souboji šlechtice Jana Cukra z Tannfeldu, začež téhož ještě dne purkmistrem Danielem Raušem bez výslechu byl k smrti odsouzen a také popraven.*) Strašně mstil se pak bratr popraveného Jiří Kopidlanský na Pražanech. — Mnohé činí se jesté zmínky o pověstné této krčmě, o nichž ale nebudeme se rozpisovati, dokládajíce pouze, že přes 400 let se udržela, a že ještě v tomto století co vinárna hojně byla- navštěvována.

U Šmerhova tedy zastavila se mužská ona postava, načež rozhlédnuvši se ještě jednou zabušila na těžké, železem pobité dvéře. Netrvalo to dlouho, a v průjezde ozvaly se pádné kročeje, načež hrubý ozval se hlas: „Kdo to?"

*) K náhlému tomu soudu měla rada pražská úplné právo, neboť o trzích (a tenkráte odbýván pravé trh sv.Václavský) zapovídány byly pod okamžitou ztrátou hrdlu veškeré výtržnosti a násilné skutky. Svétoeor.

13 .Já, mistr Bartoš. Jen rychle otevřít" zněla odpověď. „Jsem učiněný rampouch a toužím po tvém krbu jako pan Leopold po české koruně."

Následovalo silné cvaknutí závory, dvéře se pootevřely, a muž, jenž se nazval mistrem Bartošem, vklouzl do úzkého podlouhlého průjezdu, načež závora opět zapadla.

„Nu konečně že's tu!" vítal příchozího krčmář Prokop, muž obrovské postavy a mohutných svalů. „Již jsme myslili, že se ti přihodilo něco lidského. Rychle do světnice, s netrpělivostí na tebe čekají." A přitočiv se k oslovenému uchopil jej mocnou pravicí za ruka a téměř násilně strčil jej do dveří vedoucích s levé strany průjezdu do hostinské síně. Byla to dlouhá, klenutá a starobylá jizba připomínající každým skoro hřebem svou památnost.

„Hurá!* přivítalo více než dvacet hlasů příchozího, a několik z nejblíže sedících opouštělo své stolice, by na přivítanou ruce mu tiskli. Mistr Bartoš odhodil hned na prahu posněžený plást a klobouk a bez promluvení vrhl se na nejbližší stolici. Byl to muž silné, obrovské postavy a čítal skoro padesátku, ačkoli prišedivělý vlas a dlouhý vous tétéž barvy o mnoho starším jej činily. Též několik hlubokých vrásek, rozrývajících vysoké jeho čelo, značně zvyšovalo jeho stáří a usedlost.

14 „Bud vítán, Bartoši! — Nuže, jak je?"

naléhali veškeří na nového hosta.

„U čerta, jenom ne tak zhurta l" zakřikl je obrovitý krčmář. „Což nevidíte, že je zimou celý skřehlý? Pozvolte, až mu jazyk trochu roztaje l" „Toho nejlépe notným douškem docílíme," odaekl nejblíže stojící kovář Martin. Uchopiv naplněný džbán vtiskl jej Bartošovi teplem okřávajícímu do ruky.

„Baže, brachu, pravdu máš," odvětil tento.

„Jest vidět, že se pleteš také pánům mistrům z Karolina do řemesla, nebot věru lépe víš než oni, jaká medicina jde člověku mého rázu k duhu." Pozvednuv podanou nádobu jedním douškem až na dno ji vyprázdnil.

Pořádný tento doušek nezůstal dlouho bez účinku. Tváře mrazem téměř zmodralé pokryly se zdravou červeností, oči zářily, a mohutné ruce, jako by byly nové síly nabyly, zamávaly vzduchem na důkaz, že zotavený hotuje se dáti odpověď na otázky, jež bylo lze vyčísti ze zraků zvědavých cechovníků.

Celá společnost, sestávající z osob rozličného věku a zaměstnání, většinou zámožných mistrů a řemeslníků,, jako na povel pošinula se s židlemi svými blíže k Bartošovi.

„Nuž vypravuj l" ujal se opět slova netrpělivý mistr kovář. „Čeho jsi se dověděl? Je pravda, co se po celý včerejší den městem roznášelo?* 16 .Bohužel, všecko pravda," vece tázaný. „Ba ještě více. Nelze ani vypsat, čeho se již ta rota pasovská v naší zemi dopustila, a bůh nám bud milostiv, neučiní-li páni stavové jednou ranou řádění tomu konec. Hůře než Turci a Tataři s ubohým venkovským lidem nakládají, tak že by i kamení slzet a splakati mohlo. Jak jste si přáli, vypravil jsem se dnes časné z rána na Karlův Týn, abych se od svého bratrovce, hradního klíčníka, něčeho bližšího dověděl, neboť on jediný co očitý svědek nejnovějších událostí Karlštejnských řádné mohl mi dát vysvětlení."

„A co říkal tvůj bratrovec?" ptal se ramenatý krčmář.

„Totéž, co dnešního jitra po celém městě vytrubováno," zněla odpověď. „Včera přitrhli Pasovští vedeni samým arciknížetem biskupem Leopoldem až k Berounu, majíce úmysl zmocnit se královských klenotů na Karlštejně až do nedávná uschovaných."

„Aj, ti asi otvírali oči, když se dověděli, že páni stavové již dávno o odstranění klenotů se postarali," vpadl do řeči kovář. „Hoj, Praha není tak zpozdilá, jako ti Rožmberští hejlové tam na Třeboni, kteří se dali přepadnout a o vše oloupit."

„Nesmíte však zapomenout, sousede," opravoval mluvčího suchounký kostnatý mistr Záhlava, svého řemesla koželuh, „že stalo se to 16 lstí, ve které prý jsou Pasovati pravými mistry.

Ostatně což na Třeboni záleží! Bohatému a pohodlnému panu Voku z Rožmberka vpád Paaovských nešel ještě do tuhého; hůře bylo by pro zemi, kdyby se byli Karlštejna zmocnili."

„Co lest? Lest sem, lest tam!" odsekl rozhorleně Martin. „Kdo se dá obelstít, je hlupák, a proto do smrti ani Třeboňským ani Budějovickým ani Táborským neodpustím, že sedli těm lotrům na vějičku." Při tom udeřil pádnou pravicí tak na stůl, že veškeré džbánky a číše zařinčely.

„Jen zvolna, milý brachu," chlácholil nakvašeného kováře mistr Bartoš. „Vám je snadno mluviti, protože ani nevíte, jak se to stalo, neboť vše je pouhá lež, co o dobytí Tábora a Budějovic v Praze vypravováno. Z úst svého bratrovce Jana pravdy jsem se dověděl, a povím li vám ji, budete zcela jinak smýšleti."

„Vypravuj, vypravuji* naléhali posluchači na Bartoše.

„Jak víte," ujal se j;ento slova, „překročil poslední den minulého měsíce biskupův vojevůdce Ráme se svou rotou české hranice a zmocniv se téhož ještě dne Krumlova, táhl přímo k Budějovicům. V městě byla malá posádka, ale stateční měštané jako na povel ozbrojili se, jsouce odhodláni, že až do poslední krůpěje krve brániti se budou. Toho dověděl se Ráme a proto 17 r nechtěje se zbytečným obléháním zdržovat, umínil si, že zmocní se Budějovic obvyklým Bpůsobem, podvodem a lstí. Vyslal za tou příčinou několik svých důstojníků do města, kteří jsouce přestrojeni a vydávajíce se za císařské komisary vyslané k Pasovským, aby prý z rozkazu císařova další jich pochod zastavili, žádali býti vpuštěni do města. Poněvadž pak se vykázali glajtem, jménem samého císaře, ba i pečetí císařskou opatřeným, kdož by se divil, že Budějovičtí uvěřili a Pasovákům za císařské komisary přestrojeným městské brány otevřeli!"

„Hrom do těch darebáků!" vykřikl rozhorlený kovář a při tom tak rukama se rozehnal, že několik prázdných cínových džbánků s rachotem se stolu se skutálelo.

„Zároveň ničemové ti žádali," pokračoval Bartoš, „aby jim ještě tétéž noci o druhé hodině s půlnoci brána, městská byla otevřena, aby prý bez průtahu do tábora pasovského mohli odejet. To se také stalo. Když ale lotři se svými vozy na zdvihacím mostě se octli, seskočil jeden z vozků dolů a tvářil se, jako by hledal ztracený zákolník. Městský písař Šimon Plachý*) domlouval mu, že není dovoleno uprostřed mostu se zastavovat; ,ale v tom zaduněly silné rány, a písař i mnozí strážníci váleli se krví zbroceni po zemi. V témž okamžiku vrazila silná tlupa ozbrojených Pasováků, kteří ve hradebním příkopu byli rozloženi a na umluvené znamení čekali, na most a za málo okamžiků opanovali celé město."

„Hanebné lotrovství!" voláno o překot se všech stran.

„Ba že lotrovství," doložil Bartoš. „A touž měrou zmocnili se také Tábora, vytasivše se s nepravými patenty císaře Eudolfa, jimiž nařizováno, aby posádka jich co přátelská do města byla přijata. Jak asi řádili, když se tam dostali, můžeme se domyslit. Věru, jen prozřetelnosti pánů stavů a hlavně pana Matesa Thurna máme děkovat, že se totéž i s Karlštejnem nestalo."

„Ať žije Thurn!" ozvalo se z veškerých hrdel, a již vznášely se lesklé džbánky nad hlavami rozjařených pijáků, jež pouhé vyřknutí Thurnova jména úctou a.nadšeností naplňovalo.

„Ať mne satanáš, podaří-li se jim to s Prahou l" rozkřikl se krčmář Prokop. „My jim nesedneme na vějičku."

„To jisté ne," doložil Bartoš. „Za to však nastanou nám parní dnové. Celá pasovská posádka leží u Berouna táborem, a jak mně mým bratrovcem sděleno, je prý s Hradčanským dvorem velmi dobře srozuměna."

„Mor na tu zrádnou chasu Hradčanskou !* zvolal mistr Martin.

". , 19 „Pereat Slavata a Martinic!" zaznělo jizbou, až se okna otřásala.

„Ano, perenat!" rozkřikl se Bartoš; „neboť ti jediní jsou vinni touto novou křižáckou výr pravou. Toť prý bylo vyjednávání a dopisování, než celé to darebáctví spuntovali. Tak dlouho hučeli prý císaři Rudolfovi do uší, až svolil.

Teď prý toho arci lituje, ale pozdě bycha honit."

„Ubohý král! Ale komu není rady, tomu není pomoci," prohodil krčmář Prokop. „Věří-li cizím a odrodilým dobrodruhům víc než vlastním lidem, ať jen hledí, jak mu z té bryndy pomohou."

„Zde je těžká pomoc, sousedé," namítal Bartoš. „Páni stavové se úplně od něho odvracejí, a ti jeho čisti rádcové dovedou jen hubou mlít a nic víc. Zapletli ho do tak ouzkých, že se z toho sotva vyplésti dovede. Vždyť to pasovské house v biskupském taláru si počíná, jako by už bylo českým králem!"

„Zdá se, že to císař také nahlíží!" odvětil s jakýmsi tajemným přízvukem Bartoš, „neboť věci, které prý se dnes ve hradě udaly, úplně tomu nasvědčujou."

„Co se stalo? co se stalo?" naléháno na něj se všeeh stran.

„Hrabě Thurn měl dnes u císaře slyšení, i dáno prý mu na srozuměnou, že by Pasovati 20 odtáhli nazpět do Krumlova, kdyby jim bylo zaručeno, že nebudou na zpátečním pochodu od stavovského vojska znepokojováni."

„Kýho ďasa!" zvolal vesele krčmář. „Tof by bylo něco, co jsme nejméně očekávali."

„Jen zvolna, mistře bryndale," přerušil ho Bartoš. „Hrabě Thurn prý se ovšem vyslovil, že není proti tomu, aby Pasovákům byl zajištěn volný odchod z českého území, a poslal prý také takové zaručení do berounského tábora; ale čert těm holomkůin věř! kdož ví, neuí-li celé to vyjednávání pouhý uskok, o němž ani sám císař nemá tušení. Tak nebo tak, v pořádku to na Hradčanech není, a proto jest se nám Staroměstským i Novoměstským míti na pozoru."

„Svatá pravda," dotvrdil mistr Martin. „Ale af jsem čertův, podaří-li se jim nás obelstít.

Praha je Praha, a jako rota Bramborů a Kom* tanu, tak i Pasováci o naše hradby hlavy si otlukou."

„Zhouba Pasovským!" zazvučelo souhlasně starobylou klenbou Smerhovskou.

Dlouho ještě setrvala nadšená společnost za svými stoly, vážně i žertem rokujíc o záležitosti, která veškeré vrstvy českého národa ve stálém udržovala rozechvění, totiž o nenadálém loupežném vpádu pasovského vojska na české území.

Hlučně hádáno se o pravých příčinách, však 21.

byly to jen samé více méně plané domněnky, neb nikdo z přítomných ani nejmeníího němči o tom tušení, za jakou příčinou a jakými hanebnými prostředky neblahá ta výprava v život byla uvedena.

n.

Rudolfovy konírny.

Po bouřlivé noci jasný, půvabný nastal den.

Mráz ovšem praštil jako za noci minulé, ale obloha prosta spoust sněhových jarnim přioděla se téměř modrem, ba o polednách, když slánko nejvyššího dostoupilo vrcholu, zdálo se, že první jarní den se sklenul nad Prahon.

S věže velkolepého dómu svatovítského zazněla právě dvanáctá, když ubírali se po náměstí Hradčanském směrem k Jelenímu příkopu dva mužové ve hlasitý hovor pohříženi. Dle jednoduchých, avšak velmi vkusně upravených obleků španělských, dle-bohatých řetězů kolem šíje zavěšených, jakož i dle mužného, důstojného držení těla dalo se soudit o jich stavu.

I kdo je neznal, byl by na první pohled uhodl, že jsou to lidé rodu vznešeného, a že náležejí k onomu množství uhlazených kavalírů, kteří touž dobou na výsluní císařské milosti se zhřívali.

A skutečně bylo tomu tak; náleželif oba ti mužové k prvním hodnostům staroslavného kra32 lovství českého, ano mohli o sobě řici, že a dvorem císaře'Rudolfa II. jsou téměř srostlí.

„A jste jist," hovořil první z nich, „že Jeho Milost konečně se odhodlá?"

„Zajisté," odvětil druhý. „Horoskop, který mn dnešní noci v dílně mistra Sendivoje byl objeven, musí jím pohnouti. Však bylo již skutečně na čase, nebof se mi zdá, že Rudolf delší již dobu s jakousi nedůvěrou sleduje naše počínání, a že sotva utlumená jiskra činnosti k novému se probouzí životu."

„Nedopouštěj bůh!" vpadl mluvícímu první do řeči.

„Nelekejte se, milý příteli! Sendivojovy kejkle ještě nikdy neminuly se s účinkem. Použili jsme zvláštního, velmi vydatného prostředku, který prý dle Sendivojova vlastního výroku Rudolfa v pravou extasi uvedl. Chorý císař div prý nešílil. Myslím, že tento dojejn jest v plné posud síle, a proto s důvěrou spěchám ku dnešní audienci."

„Nechtěl byste mi vysvětlit — ?"

„Milerád — však hle, jsme již na místě.

A tamto náš Ručky. Zdá se, že jsme očekáváni," vymlouval se hovorný dvořan. Zároveň ukázal pravicí na rozsáhlou, nákladnou budovu, u jejíž vchodu procházel se v těžkou kožešinu zahalený muž prostřední, poněkud nachýlené postavy. Byl to nejvyšší císařův komorník, Po23 lák Bucky, osoba v dějinách českých dosti pověstná. Oba šlechticové urychlili krok a přímo kráčeli k nádherné budově.

Byly to konírny císařovy, pověstné jak pro svou nádheru, tak pro vzácnost a množství plemen; jaké mezi svými stěnami chovaly, ještě pověstnější ale proto, že po delší již dobu byly nejmilejším útulkem Rudolfovým, ba tak milým, že pomíjeje zákony dvorní etikety, veškeré téměř audience v nich udílel. • Bylof stárnoucímu, na těle i na duchu chřadnoucímu panovníku vlastními jeho lékaři nařízeno, aby co nejčastěji konírny ty navštěvoval, ješto prý teplý vzduch a výpary těchto místností velmi prospěšně na jeho zdraví mohou působit. Z počátku činil tak Rudolf skutečně jen kvůli svému zdraví, ale později tak si to tiché, odlehlé místečko zamiloval, že většinu času mezi zděmi jeho strávil, a že každý, kdo přál si s ním mluvit, sem ho musel následovat. Bylo to podivínství, ale ti, kdo znali zvláštní povahu Rudolfovu, odpustili mu je, a tak stalo se, že později nejvyšší státní úřadníci, vyslancové cizích velmocí, ano i knížata v konírnách těch císaře navštěvovali a zde o nejdůležitějších státních záležitostech rokovali.

A skutečně, zde jedině cítil se Rudolf .poněkud šťastným. Bylaf celá jeho minulost příliš-bouřlivá a nešťastna, tak že nejfn na «elý 24 svět, nýbrž i na sebe sama zanevřel a stále jen samotu vyhledával. Zde vzdálen všeho dvorního hluku byl skutečně sám, zde celé téměř hodiny procházel se mezi svými milými hřebci, o nichž jediných s jistotou mohl říci, že mu neublížili aniž kdy ublíží. Slovem: Budolf byl na těle i na duchu rozerván, a jako každý rozervanec i on vyhýbal se úmyslně všemu, co honosilo se jménem člověka; jen sobě samému byl ještě něčím, však ostatnímu světu ničím, pouhým stínem bývalého Eudolfa. Že za takových okolností i o vládu se mnoho, vlastně pranic nestaral, a že jeho rádcové a ministři dělali, co jim bylo po chuti, leží na bíledni. Málo jen světlých okamžiků znamenáme v posledních dobách Eudolfova politování hodného života; a zpamatoval-li se přece někdy a napnuv veškeré síly hotovil-li se k nějakému činu, byl to pouhý následek jeho sklíčenosti, kteráž mu nedala zapomenout na lepší, šťastnější minulost, v níž co muž plný mužné síly a dobré vůle vládnul rozsáhlou říší německou a zeměmi koruny rakouské, z nichž vlastními jeho příbuznými jedna po druhé mu odnímána, až konečně nezbylo mu mimo titul německého císaře nic než království české, slavné sice, ale touto dobou nanejvýš rozervané.

Tímto úpadkem nebyl ovšem nikdo jiný vinen než Budolf sám. Jakkoli z počátku svého &>-.., 25 panování vladařem dobrým, mírným a činným, stal se později z pouhé pohodlnosti a náklonnosti ku věcem malicherným pravým opakem vladaře dobrého. Což tedy divu, že veškeří pod jeho žezlem žijící národové záhy svon nespokojenost počali dávat na jevo, a že závistiví a vládychtiví příbuzní jeho spozorovavše ten obrat k tomu se přičinili, aby na místo klesajícího Eudolfa se vyšinuli.

Ne bez příčiny líčí dějiny Budolfa co příznivce a podporovatele věd a umění; ale přízeň jeho nespočívala na pravých základech, a lze ji spíše nazvati libůstkou nežli svatým oním nadšením, jakým starořečtí a starořímští mecenáši se vyznamenávali. Nedovedlť Rudolf činit rozdílu mezi pravým uměním, mezi pravou vědou a oním šarlatanstvím a kejklířstvíra, jakéž v sedmnáctém věku v Praze se zakořenily. Proto nelze se divit, že prohnaní a ze všech konců světa sběhlí dobrodruzi dovedli získati Budolfa pro své záměry, a že stal se příznivcem a podporovatelem něčeho, co, byť i tenkrát védou nazýváno, bylo pouhým marném a klamem, pouhým dryáčnictvím. Jak tedy praveno, z pouhé libůstky, snad poněkud i ze ctižádosti stal se mocný druhdy panovník tolika říší mecenášem pochybné, nijakých výsledků nedosáhnuvší astrologie, alchymie a magie, ano sám zanedbávaje úřad vladařský stal se astrologem, 26 alchymistou a magikem. A co z počátku bylo pouhou libůstkou, stalo se později vášní, pro niž "zapomínal na vše ostatní, na původní své povolání, a která bývalou jeho moc a slávu vladařskou zničila tak, že v době našeho vypravování byl skutečně vladařem toliko dle jména.

Jeho rádcové vládli, on slepě poslouchal. Na čem oni jse usnesli, to platilo; že pak oni všemožně se přičiňovali, aby král ze své malátnosti již se neprobudil, kdož by o tom pochyboval ? Vždyť jsme právě z úst obou ku královým konírnám kráčejících velmožů slyšeli, jakých prostředků užili, aby nedůvěřivého Eudolfa zúplna si opět naklonili. Měli v magistru Sendivoji, pověstném dvorském astrologu, velmi značnou oporu, nebof za dobré slovo a měšec zlata naladil tento mysl Rudolfovu, jak jim právě bylo vhod, což ovšem nebylo tak nesnadno, uváží-li se, že císař svému astrologu tělem i duší byl oddán, a že slovo jeho platilo mu nad zákon.

Smutný to věru úkaz, že mnohdy věci nad míru důležité, že záležitosti rozhodující nad miliony obyvatelstva spočívaly v rukou dobrodružného šejdíře, který ničím jiným se nelišil od onoho množství po Praze se potulujících zlatodějů a čarodějů, leda že byl nad všecky ostatní drzejším a prohnanějším.

I tentokráte bylo tomu tak; neboť touž dobou, co jsme uvedli čtenáře do pověstné krčmy 27 „na Šmerhově", děly se v Sendivojové laboratoři ve „zlaté uličce" na Hradčanech věci souvisící patrně s návštěvou právě příchozích mužů do koníren Budolfových, u jichž vchodu komorník Bucky, malá, vyzáblá to postava zažloutlých a vráskami posetých tváří, oba velmože s lehkou poklonou uvítal. Veselý, bezstarostný, poněkud i drzý úsměv, jakýmž poklona byla provázena, nasvědčoval, že i sním vše jest umluveno, a že císař na příchod obou pánů je připraven.

Jako astrolog Sendivoj, stál i Bucky v žoldu * králových rádců, zaprodávaje jim za mrzký peníz jidášský nejen vlastního svého pána, nýbrž osudy celé země. Jaký však div! Bylí Bucky cizí dobrodruh, Polák a krajan Sendivojův, přišedší jako tento pouze za tím účelem do Prahy, aby ve družině lehkověrného Budolfa k nějakému úřadu se vyšinul. Skvělé postavení bývalého Budolfova komorníka, pověstného Filipa Langa, pobádalo jej k zimničné činnosti, a také se mu podařilo po pádu Langově na jeho místo se vyšinout, aniž jej lekal osud Langův, který pro šejdířství, cizoložství a jiné ošemetnosti v císařovu nemilost upadl a svůj život v pověstné „bílé věži" dokonal. Bucky nedbal odstrašujícího příkladu svého předchůdce a jako tento svého pána zrazoval a okrádal, a přes to vše krok za krokem přízně Budolfovy se doma28 hal. A byl si téi své váhy, své moci vědom, nebof jen tím dá se vysvětliti chladná a lehká poklona, jakouž uvítal oba velmože, s nimiž se ani jménem, ani rodem, ani postavením nemohl měřit. Vůbec počínal si velmi směle a drze, a jen to, že císařovým rádcům vždy dobré služby prokazoval, chránilo jej před jich nemilostí, již tito jen s velkým sebezapřením na uzdě udržovali.

„Nuže, milý Eucký, jak mají se věci?"

otázal se jeden z velmožů, důvěrně přitom prohnanému komorníkovi ruku podávaje.

„Jeho Milost pány očekává!" zněla krátká odpověď.

„A v jakém je rozmaru?* tázal se opét velmož.

„Jest velmi laskav a přívětir, pane maršálku," odvětil s potutelným úsměvem Eucký.

„Myslím, že půda je připravena. Ohlásím pány okamžitě."

Pokynuv oběma otevřel dvéře konírny, načež všickni tři vstoupili do vnitř. Octli se v malé, skvostnými čalouny a koberci ověšené a drahoceným nábytkem opatřené předsíni, z níž dvoje dvéře vedly do koníren králových.

„Bacte jen chvíli posečkati, pánové," řekl Eucký a mžikem zmizel za jedněmi z obou dveří.

Netrvalo to dlouho a vrátil se a otpvřev dvéře dokořán, němým pokynutím rukou oběma pánům dával na srozuměnou, aby vstoupili; nato před29 stoupil několik kroků a ohlašoval: „Pan maršálek Martinic a pan kancléř Šla vata l" Oba jmenovaní vešli. Bucky s hlubokou poklonou opustil konírnu, zavřel za sebou zticha dvéře do předsíně vedoucí, načež vrhnuv se v široké měkké křeslo a spokojeně bradu si hladě zašeptal: „Pasovský biskup může býti se mnou spokojen; však tentokrát za službu svou méně než tisíc dukátů nepřijmu." — Kdyby nebyla nepřehledná řada bujarých ořů, přebývajících v těchto stájích, patrně nasvědčovala, k jakému účelu ta místnost byla zbudována, nebyl by mohl žádný navštěvovatel její říci, že nalézá se v konírnách. Kamkoli oko pohlédlo, samá nádhera, za niž by se šlechtická hodovní síň nemusila stydět; veškeré stěny pokryty mramorovými deskami, a římsy nejobratnější rukou pracované skvěly se bohatým pozlacením. V každém koutě, v každém záhybu jevil se přepych, jakým slynula právě zlatá doba Budolfova a dožat Benátských. Bylo to místo utěšené, pravé zátiší pro člověka vyhýbajícího se lidskému hluku.

Když oba jmenovaní pánové vešli, stál císař Rudolf uprostřed stáje a podpíral se o bok štíhlého, nad havrana černějšího hřebce arabského, jená|jako by si byl vědom zvláštní té přízně, pyšně hlavou potřásal a do mramorových jeslí hryzl.

30 Nikdo nebyl by řekl, pohlížeje v té chvffi na Rudolfa, že to týž muž, jak celému světu byl vyličován, totiž člověk churavý, rozmrzelý, nevlídný "a nepřístupný.

Císař Budolf U. čítal skoro již šedesát roků svého věku, však drobná, jemná jeho postava činila jej o mnoho mladším. Pleť jeho obličeje, jindy zažloutlá, skvěla se dnes zvláštní bledostí, kteráž krátce přistřiženým ./m, Jen málo přišedivělým vlasem a vouse>n, jakož i černým, těsně k tělu přiléhajícím oblekem španělským ještě byla zvyšována. Oko bylo již ovšem zapadlé, prázdno všeho lesku*a života, ale jakýsi zvláštní, mírný úsměv, jímž oba vešedší pány přivítal, dodávaly tváři jeho výrazu nad míru jemného a dobrosrdečného. Nebyl to v té chvíli Rudolf nelida, Rudolf nevlídník.

„Vítejtež mi, pánové! Očekával jsem vás," prohodil k uklánějícím se velmožům; pak postoupil několik kroků nazpět a pokynul, aby jej následovali.

Blažený úsměv objevil se na přísných lících obou dvořanů, neboť tak vlídného, tak přívětivého již dlouho svého panovníka nespatřili.

Poklonivše se ustoupili každý na krok, tak že Rudolf octnul se v jejich středu, načež všickni volným krokem jali se přecházetiMpo konírně od konce ku konci. Bylo zvykem TÍudolfovým, že kdykoli ve své oblíbené konírně návštěvy 31 přijímal, vždy jen chodě se svými hosty se bavil neb vyjednával. Takž také teď.

„Vaše Milost ráží býti v růžovém rozmaru," ujal se slova Martinic, když byli již několik kroků ku předu učinili. -„Pozorujete to, milý maršálku?" odvětil Eudolf a zladil rty ke spokojenému úsměvu.

„Ano, jsem u velmi dobrém rozmaru, jinak bych vás, pánové, sotva byl předpustil, neb upřímně řečeno, vaše přítomnost mne ještě nikdy nedovedla pobavit."

Oba státníci zaraženi na sebe pohlédli a mlčky hryzli se do pysí&.

„Nu, proto nemusíte se horšit, pánové," pokračoval Eudolf spozorovav rozpaky prvních svých rádců. „Je tomu skutečně tak, nebot kdykoli vy mne navštívíte, vím již napřed, čím hodláte mne bavit. Stížnosti, žaloby, všelijaké nudné proposice — slovem považuji vás za zosobněnou dvorní kancelář, z níž jen samé nudné věci na světlo vycházejí."

„Vaše Milost ráčí býti upřímná," prohodil Slavata nutě se vší mocí k úsměchu.

„Snad, a přece dnes sám vrhám se v nebezpečí, že stanu se obětí osvědčené vaší nudnosti. Oč že uhodnu, proč vlastně ke mně přicházíte?" -*» „To ležrfia bíledni," pravil Martinic, „a právě proto jsme povťlěčni, že Vaše Milost sama po32 dává nám příležitost, abychom svoje přání, přání celého dvora, přání veliké většiny národa k Vašim nohoum složili."

„Neklamte se, pánové, nebuďte idealisty," odtušil Rudolf. „Přání vaše, přání celého dvora, možná — však přání velké většiny národa?

Znáte ten milý národ velmi špatně. Však což na tom záleží; prospěch jisté věci i váš vyžaduje rozhodného kroku, a proto vaše namáhání."

„Milosti!" vyrazil Martinic ze sebe.

„Prospěch náš?" doložil rozpačitě Slavata.

„Váš i celé dvorní strany. A věru, kdyby jen o to šlo, neměl bych chuti tím se zabývat.

Jde však o prospěch věci, týkají se především osoby mé, a to jest příčinou, že jsem se odhodlal ku dnešní oběti."

„Tím jsme se, císařský pane, nikdy netajili, že cokoli podnikáme, jen ve prospěch Vaší Milosti se děje," namítal Martinic.

„Nechci vám odpírati, pánové," přerušil ho Eudolf; „však optám se na to Sendivoje.

Mně můžete namluvit, co se vám líbí, jej ale nikdy neobelstíte."

„Tak tedy Vaše Milost důvěřuje vševědoucnosti svého astrologa?" pravil s úsměvem Slavata, a při tom mrknul stranou na svého soudruha, který navzájem významným pohlpflem dal mu na srozuměnou, jak je tomu rád, že císař o svém milém předmětu, o astrologii, začíná hovořit.

''' 83 „Jako božské," odvětil Eudolf. „Jemu se, pánové, poděkujte za můj dobrý rozmar, jemu pouze za tuto audienci."

„Skutečně? Aj, tor se musilo něco praneobyčejného přihodit," vyzvídal Martinic tváře se nanejvýš překvapeným.

„Zajisté něco znamenitého," zněla odpověď, „něco tak znamenitého, že nechci se již ani chvíli rozmýšlet, a že stvrzuji patent, který jste mi již několikrát marně vnucovali k podpisu."

„Bůh žehnej Vaši Milosti za rozhodný tento čin!" zvolal nadšeně Martinic. „Již vidím, jak zubožené této zemi nová doba vzchází, jak trůn Vaší Milosti v nové zastkví se opět záři, a jak veškeří nepřátelé Vaší Milosti ve prach budou zašlapáni."

„Ano, maršálku, vy řekl jste pravé slovo," odvětil Eudolf, a vyhaslé jeho oko mimovolně se zalesklo. „ Ve prach budou zašlapáni veškeři moji nepřátelé a přede všemi vlastní můj bratr Matyáš. Doba pomsty se přiblížila, a já nesmím ji prospati. Nejdříve Matyáš a pak odbojní ti zrádcové, kteří ho proti mně popudili. Vlastní rukou zničím proklatý ten majestát, jejž před třemi roky násilím na mně vynutili, zničím je všecky, byckf i měl třeba obnoviti hrůzy krvavého sněmu Hradčanského. Co můj děd Ferdinand L, to bohdá také Eudolf dovede. Všickni Král a biskup. 3 34 do jednoho musí skloniti hrdou šíji před mou velebností."

Při těchto s nadobyčejným ohněm pronesených slovech zpřímilo se tělo mocnářovo, mdlé jindy oči sálaly blesky a pěstě křečovitě se zatínaly. Náhlý tento převrat povahy císařovy i na oba státníky stejnou měrou účinkoval. Plamenné jich pohledy a zarudlé líce byly důkazem, jak uspokojila je neobyčejná slova mocnářova.

„Vaše Milost by se tedy skutečně odhodlala?" pravil po chvíli se strojenou klidností Martinic.

„Jsem již odhodlán," zněla krátká, rázná odpověď. „Myslili jste, pánové, že dřímám, že nevím, co se okolo mne děje. Mýlili jste se; bdím a celému světu dokážu, že ve stárnoucím těle mém jest posud tolik síly, aby zdrtila vše, co se mi v odpor staví. Zde, pánové, patent, vlastní mou rukou podepsaný a pečetí mou opatřený; do večera chci jej míti v rukou milého svého synovce, pasovského biskupa Leopolda." Přitom vyňal s neobyčejnou prudkostí ze spod kabátce listinu, již uklánějícímu se Martinicovi do rukou vložil.

„Bůh žehnej Vaší Milosti!" zvolal Martinie a vtiskl jemný polibek na bledou, kostnatou ruku císařovu.

„A .opřej Vaší Milosti dlouhého panování!" dodal Slavata následuje příkladu svého 35 soudruha. „Okamžité bude vyslán posel do berounského tábora a zítra —" „Propouštím vás, pánové," přerušil horlivého mluvčího císař.

Oba státníci mlčky se uklonili a s veselou tváří opouštěli královskou konírnu. V předsíni očekával je Eucký. Přiblíživ se k nim s potutelným úsměvem tázal se úlisně: „Jste se mnou spokojeni, pánové?"

„Úplně," odpověděli téměř souhlasně.

„Nuže?" vyzvídal prohnaný komorník.

^Kažte, aby se ve hradě přichystaly hostinské pokoje pro Jeho Milost biskupa pasovského," nařizoval velitelským tonem Martinic.

„Tedy přece?" prohodil Eucký. „Doufám, že pan biskup bude se mnou spokojen."

„Jeho jménem slibuji vám již teď pět set dukátů!" zvolal maršálek.

„Tisíc, pane maršálku, tisíc," zaskuhral Eucký, a zažloutlá jeho tvář k protivnému zladila se úsměchu.

„Nuže tedy tisíc," odsekl zhurta Martinic, a vrhnuv na prohnaného dobrodruha pohled plný opovržení, opouštěl se svým soudruhem královské konírny.

Eucký s hlubokými poklonami až před práh domu je vyprovázel.

36 III.

Hradčanský astrolog.

Mezi nejpamátnější místa staré naší Prahy patří bez odporu tak zvaná „zlatá ulička" na Hradčanech. Ač nyní jen ze samých chatrných, téměř polozbořených budov sestává a nejchudší třídou Hradčanského obyvatelstva zalidněna jest, neopomine přece nikdo, komu na seznání Prahy záleží, i toto odlehlé místo navštíviti. Zvláštní ale, tajemné city budí se zajisté v srdci každéno uvědomělého Čecha, vstoupivšího ve „zlatou uličku". Jaké to upomínky plny romantických bájí a pověstí! Nebylať „zlatá ulička" vždy tak pusta a prázdna jako za doby nynější, naopak panoval v ní kdysi život tak čilý, tak hlučný, jako v málo které části staroslavného města Libušina, zvláště ale za doby Eudolfovy, který sám položil základ k-pověsti a rozkřičenosti této až dosud velepamátné třídy.

Jak jsme již v předešlé kapitole něco málo slovy naznačili, byl Eudolf vášnivým pěstitelem alchymie a astrologie, za kterouž příčinou shromažďoval kolem sebe množství rozličných prapodivných lidí, kteří se tajemnou tou vědou zabývali. Těmto lidem, kteří se těšili zvláštní jeho přízni, vykázal Eudolf „zlatou uličku" k přebývání a k provádění tajemného jich re37 mesla. A tak spatřujeme touž dobou v každém téměř domku „zlaté uličky" černou dílnu některého prohnaného mistra magie a zlatoděje.

Nelze ovšem upříti, že mimo obyčejné tyto dobrodruhy i skuteční umělci ve „zlaté uličce" našli útulku; jak již ale podotknuto, je litovati, že Eudolfově dobré vůli scházelo u věci té rozhledu a pravého uměleckého nadšení, že dal sa zúplna opanovat lidmi, kteří nijakých nesmějí činit nároků na čestné jméno umělce neb učence, lidmi kejklíři, podvodníky a dryáčníky, jakýmiž byli na příklad alchymisté Dee a Kelley a nynější obou nástupce Polák Sendivoj.

V jedné z íarodéjnických budov „zlaté uličky" — neb jinak lid příbytky tyto nenazýval — přebýval tou dobou Sendivoj, tajný spojenec pánů Martinice a Slavaty. K večeru téhož dne, kdy odbývána v královských konírnách audience obou těchto velmožů, spatřujeme v laboratoři Sendivojově dva muže sedící u malého, hojnými a vybranými pokrmy pokrytého stolu. Jednoho z nich známe. Vyhublá, zažloutlá tvář, pichlavé oko jeví se nám v též podobě, v jaké jsme ji před málo hodinami v předsíni Eudolfovýeh koníren spatřili. Je to císařův komorník, Polák Eucký, nerozlučný přítel mistra Sendivoje, jejž čtenáři ve druhé osobě představujeme.

38 Sendivoj byl muž v nejlepších letech, vysokého zrůstu, hladkého čela, černých dlouhých vousů a ohnivého oka jevícího neobyčejného ducha, či abychom pravého užili výrazu, neobyčejnou prohnanost. Nyní z tváří jeho zářila blažená spokojenost, jako by si byl vědom, že něco velkého vykonal, rovněž jako z blaženého úsměvu komorníkova bylo vyčísti, že prací dnešního dne úplně je spokojen. A oba měli k tomu oprávněnou příčinu. Vyneslť jim právě minulý den po tisíci dukátech — výdělek to báječný, povážíme-li, jak nepatrných prostředků k tomu bylo použito.

„Nuže, příteli, neměl jsem pravdu, že toliko v Praze nám zlaté kynou doly?" prohodil Eucký mna si radostně ruce.

„Zůstanu věčně vaším dlužníkem," odvětil Sendivoj. „Nezapomenu nikdy, že vy jste mi zjednal ku zlatému tomu zřídlu přístupu. V Krakově, ve svém rodišti, byl bych věru i se svým uměním zakrněl, kdežto zde —" „Jen žádných díků, ctěný příteli," přerušil ho Ručky. „Vaše pověst byla příliš skvělá, aby nepřevýšila mé odporučení, či odvážil se mimo Drážďanského Setonia někdo na víc než vy? Zajištěné. Tajemství Setonova elixíru, s nímž znamenitý ten muž na věčnost se odebral, vám jedinému podařilo se vypátrat — věc to, pro niž nemohl duch Eudolfův zůstati chladným. Císař 39 chřadnoucí tělem i duchem musí bažiti po prostředku, jímž dá se lidský život o řadu let pr.odloužit. Myslím, že již brzy mistrovské to dílo dokonáte," dodal potutelné se usmívaje.

„Dopřeje-li mi bůh zdraví, do dvou, do třech let," odpověděl Sendivoj nepovšimnuv si komorníkova úsměvu. „Není to tak snadná věc, milý příteli, uvážíme-li, že velký Setonius celý svůj život na to obětoval, by dopátral se přírodního toho zázraku. Pracuji o věci té teprva sedm roků, před kterýmžto časem zavedla mě náhoda do Drážďan, kde jsem poznal nesmrtelného původce svého elixíru, mistra Setonia Scotu."

„Ó jak vám učenost vaši závidím!" zvolal pokrytecky Eucký. „Nikdy bych se nebyl nadál, že věda vaše bude mít na císaře takový účinek. Události dnešního dne nad míru mne překvapily. Věřte, příteli, že dosud nepochopuji, jakým spůsobem dovedl jste náhlý ten obrat ve smýšlení císařovu. Skoro se mi zdá, jakoby byl požil notné dose zázračného elixíru."

„Nejinak," odvětil s úsměvem alchymista.

„Mám ještě několik kapek divotvorného toho léku, jejž podařilo se mi po smrti Setonově v jeho laboratoři nalézti, a na jehož základě připravuji se ke vlastním výrobkům. Však lék ten pouze tělo posilňuje, k osvěžení ducha — a toho císaři hlavně třeba — jiných, vydatnějších prostředků mám po ruce, svou astrologii."

40 „Ah, nyní pochopuji!" zvolal Ručky. „Toť ovšem prostředek velmi prostý a laciný."

„Ale neklamný při člověku povahy Rudolfovy, při člověku pověrčivém, při člověku věřícím soustavě hvězd jako svatému písmu," dodal alchymista. l „Tedy pouhý horoskop?" \ „Ano, pouhý horoskop, sestavený dle vlastní mé vůle, či abych pravdu řekl, dle vůle pánů Martinice a Slavaty. Doufám, že biskup Leopold může býti s námi spokojen, neboť pouze nám má děkovati, zmocní-li se za málo dní Prahy.

Můj horoskop, líčící Rudolfovi arciknížete Leopolda co jediného zastance svaté jeho věcí, co jediného potlačilo spupného Matyáše a protestantských stavů, přiměl císaře k podepsání patentu, jímž dává se Pasovským dovolení, aby vešli do Pražských bran, čemuž, jak víte, císař až do dnešního dne se vzpíral."

„Ovšem ne bez příčiny, neboť i slepV musí viděti, že biskupovy záměry jinam nečili než k dosažení českého trůnu."

„Hm, k tomu tak snadno nedojdi," poučoval důmyslného komorníka Sendivoj. „Prozatím jde pouze o to, aby císař uznal biskupa pasovského za svého nástupce. Jest biskup, ač mlád, dosti prohnaný, aby naléhal na okamžité korunování. Překažení nároků Matyášov/ch, který co Rudolfův bratr má největšího práya ke ko41 runě české, tof jediný účel našeho činění a konání, což půjde ovšem velmi snadno, osadí-li biskup svými vojáky veškerá čelnější města a zvláště Prahu. Mimo to náš obapolný prospěch vyžaduje, aby Eudolf až do smrti zůstal korunovaným králem českým, neboť jen s ním jsme tím, čím jsme, bez něho ničím. Však abychom nešířili slov! Jak má se to s císařovým patentem?"

„Myslím, že touto dobou již jest v rukou biskupových," odpověděl Eucký.

„Komu bylo doručení jeho svěřeno?"

„Poslu velmi spolehlivému, samému Althanovi."

„Kýho ďábla!" zvolal udiven alchymista a prudce povstal s křesla. „Althan byl v Praze?"

„Ano, na zapřenou již od včerejší noci, právě jako sám biskup Leopold," zněla odpověd. „V touž dobu, co vy jste vykládal císaři horoskop, zavítal přestrojen do paláců kancléře Slavaty/ „O ti pokrytci!" vyrazil ze sebe nakvašený Sendivoj. „O přítomnosti biskupové vím, sám jsem s ním mluvil; že však také Althan zde, o tom ani slovem se mi nezmínili."

„I mně to bylo až po tu chvíli tajemstvím," dokládal se Eucký. „V takových případech nutno býti prozřetelným, majíť páni stavové špehýře velmi dobré, jimž neradno vběhnouti do pasti.

42 Vždyť ani císař nesměl se toho dovědět. Jak snadno bylo by mu mohlo napadnout, že celá ta komedie jest umluvena, a ničím byl by pak i váš elixír i váš horoskop."

„Můžete míti pravdu," odpověděl poněkud uchlácholený alchymista. „Yšak co se mého elixíru a mého horoskopu týče —" Nedomluvil, oko jeho divoce zaplálo, hladké jindy čelo zladilo se ošklivou hlubokou vráskou.

Nedůvěra, s jakou se Eucký jen žertem o jeho kejklích vyslovil, v míře největší jej popudila.

Bystrozraký komorník okamžitě seznal alchymistovo rozčilení a proto ihned mírným hlasem řekl: „Byl to, mistře, pouhý žert."

Sendivoj se po těchto slovech zarděl, a aby se nezdálo, že poznámka komorníkova nemile se ho dotkla, klidně posadil se opět ke stolu, a jako by se pranic nebylo stalo, jal se dále hovořit. „Chtěl jsem toliko říci," pravil, „že kdyby i elixír i horoskop minuly se s účinkem, jeden mi ještě zbývá prostředek, jímž bych Kudolfa dovedl navždy k sobě připoutat."

„Aj, jaký prostředek?" vyzvídal Kucký.

„Všimnul jste si již někdy onoho velkého zastřeného obrazu, který visí v pravém koutě Eudolfovy ložnice?" tázal se Sendivoj.

„Zajisté," zněla odpověď komorníkova. „Nejednou byl jsem v ložnici císařově sám, a věru málo byl bych zvědavým, kdybych nebyl za 43 černý hustý závoj nahlédl. Obraz představuje sličnou ženskou tvář."

„Nuže, tento obraz jest mým posledním prostředkem," přerušil ho alchymista. „Znám jistou ženštinu, jejíž tvář tomu obrazu tak je podobna jako vejce vejci, a doložím-li, že i tajemství této zvláštní podobnosti je mi známo, pochopíte, jakou cenu onomu pomalovanému plátnu přikládám."

„A jméno oné ženské?" vyrazil ze sebe Bueký téměř bez dechu.

„Dovíte se ho, až toho bude třeba," byla odpověď. „Nyní ale k věci!" Sendivoj pošinul se opět k Euckému, který udivením jako přimrazený seděl na své židli. Trvalo to dosti dlouho, než se Eucký opět zpamatoval; nemoha však přece všecku zvědavost svoji ukojit, hotovil se opět k nové otázce, ale Sendivoj ho předešel. „Myslíte tedy," ptal se, „že v nejbližších dnech uslyšíme pasovské polnice?"

Slovy těmi byl hovor k jinému předmětu obrácen, a Eucký, nechtěje dáti svou zvědavost na jevo, musel upustit od otázky, kterou měl již na jazyku. Zaraziv se na chvíli odpověděl jaksi rozmrzele: „Záleží-li biskupovi pasovskému na tom, aby co nejdříve Prahy se zmocnil, může již zítra státi před městskými branami."

„A myslíte, že i uvnitř hradeb?" tázal se opět Sendivoj, 44 „Nepochybuji o tom," odtušil Eucký. „Dle včerejší úmluvy Thurnovy s císařem nedá se ani pomyslit, že by stavové na nějaký násilný vpád pasovského vojska byli připraveni; odporu netřeba se obávat nijakého."

„Nuže na zdar této výpravě!" zvolal nadSeně Sendivoj a pozvedl pohár po samý kraj nejlepším vínem naplněný.

Eucký následoval jeho příkladu, číše zařinčely, a oba ctihodní přátelé až na dno je vyprázdnili. Opět chopil Sendivoj velkou činěnou konvici, by znova naplnil perlícím se vínem vyprázdněné poháry; tu zvenčí zaznělo několik pádných ran na těžké, železem pobité dvéře alchymistova příbytku.

Oba přátelé jako hadem uštknuti vyskočili se svých sedadel, a zraky jejich utkvěly na protějších dveřích vedoucích do úzké tmavé chodby, která přímo do „zlaté uličky" vybíhala. „Aj u všech ďáblů, jaká to pozdní návštěva!" rozkřikl se po chvíli Eucký. „Snad sám císař?"

„Upokojte se!" chlácholil polekaného komorníka Sendivoj. „Císař nikdy nepřichází cestou tak přímou. Vždyť víte, že pro jeho návštěvy je podzemní chodba v damaškové síni uchystána. Však hned se přesvědčíme." Eozsvítiv malý uěouzený kahanec hbitým krokem vyšel ze dveří.

45 „Proklatá návštěva!" bručel rozmrzele Ručky. „Právě teď, když mi začíná víno nejlépe chutnat, mám být vyrušován." Zpřímiv se, jak to jen bylo možno, neboť dobré víno alchymistovo ponenáhlu nejen do hlavy, nýbrž i do nohou již mu vstupovalo, potácel se nejistým krokem za Sendivojem. V tom otevřely se dvéře a za rozjařeným alchymistou vešel do jizby muž nevelké, zavalité postavy, pevně v široký plášť zahalený. „Polekal jsem vás, není-liž pravda?"

zvolal již na prahu nepříjemným hlasem.

„Aj,kýho ďábla! tys to, Lazare?" rozkřikl se udivený komorník a napřahoval dlouhé, kostnaté ruce, aby svého, jak se zdálo, dobrého přítele pojal ve svou náruč.

„Ba věru, té návštěvy jsme se nenadali,"* prohodil Sendivoj zhasínaje kahanec a snímaje nově přibylému hostu s beder těžký plášť.

„Však jsem si sám nepomyslil, že ještě dnes budu tvým hostem, starý krtku," omlouval se cizinec. „Ale záležitost, za kterou přicházím, je příliš důležitá a radostná, abych jf hned za tepla svým přátelům nesvěřil. Dříve ale, hoši, notný doušek vína! jest venku mráz, jen to praští."

Po těch slovech odhodil klobouk až posud pevně do čela vtlačený a bez vybídnutí vrhl se do širokého křesla. Sendivoj i Eucký ochotné podávali mu naplněné poháry.

46 Představujeme čtenáři v nenadálém hostu malostranského zámožného měšťana Lazara Henkla, věrného přívržence pasovskóho biskupa, nejzuřivějšího protivníka všeho protestantského a důvěrného přítele obou polských dobrodruhů.

Aby žádného ze svých přátel neurazil, připil Henkl oběma, načež podepřev si ruce o bok nadutě zvolal: „A teď, hoši, hádejte, odkud přicházím?"

„čert aby to uhodnul!" rozkřikl se Ručky se smíchem. „Či skutečně přímo od ďábla?"

„Jak chcete, od ďábla nebo od anděla," zněla odpověď. „Pro nás od anděla, pro ty tam na druhém břehu Vltavy, pro ty přívržence Wartburského tlučhuby, pro ty kacířské psy od ďábla, přímo z berounského tábora."

Oba posluchači vyvalili udiveni oči, jako by sluchu svému věřit nechtěli.

„Z tábora Pasovských?" vypravili teprv po chvíli ze sebe.

„ Ano, z tábora Pasovských," smál se Henkl.

;Ba ještě víc, přímo ze stanu jeho biskupské Milosti, arciknížete Leopolda."

„Je-li možno?" vyhrklo oběma ctihodným přátelům z úst.

„Divíte se ? vyvalujete oči, není-li pravda?"

řehtal se zavalitý mužík. „Nu ovšem, vždyť mimo mne ani živá duše neví, že již tři dny meškám mimo Prahu, v táboře pasovském."

• 47 „Aj vida, vida! tedy snad ani váš syn?"

prohodil zvědavě Eucký.

„Nemluvte mi o tom ničemovi, nechcete-li mne popudit," zakřikl jej Henkl a udeřil tlustou pěstí svojí na stůl, až konvice a poháry zařinčely.

I Sendivoje zamrzela nemístná poněkud otázka napilého komorníka; aby tedy chybu svého přítele napravil, uchopil číši a zvolal: „Připíjím na šťastný návrat našeho přítele!"

Henklova svraštělá tvář zladila se opět k úsměchu. Přejel si rukou čelo, pak uchopil číši Sendivojem mu podávanou a jedním douškem ji vyprázdnil.

Alchymista použil toho okamžiku a zcela klidně otázal se: „A s jakými novinami přicházíte, statečný příteli?"

„S nejlepšími," odpověděl Henkl stavě vyprázdněnou číši na stůl. „Pan biskup zná své lidi, on ví, na koho může spoléhat, a přisámbůh, že se ve mně neklame!"

„Vy tedy jste s biskupem vyjednával?" tázal se zvědavě Sendivoj.

„Již dříve, než kdo z vás obou na to pomyslit mohl," odsekl zhurta Henkl. „Vyť víte, že obyvatelstvo Malé strany sestává většinou ze samých cizinců, z Němců, Vlachů, Spanělů a jiných, kteří českému a kacířskému živlu nepřejou rovněž jako já. Může-liž biskup míti 48 ' lepších spojenců mimo nás? Po důkladných poradách se svými sousedy vydal jsem se do ta* bóra pasovského, abych panu biskupovi pomoc naši nabídl."

„Aon?"

„Toť se rozumí, že ji nezamítl!" rozkřikl se zrádný měšťák. „Neboť pouze naší pomocí lze mu zmocnit se nejen Malé strany a Hradčan, nýbrž i Starého a Nového města. Jen proto urychlil jsem také svůj návrat. Před třemi hodinami vrátil se jeneral Althan s císařovým patentem do Berouna. Můžete si pomyslit, jak radostně překvapen byl biskup a pasovští vůdci.

Okamžitě byl jsem k biskupovi povolán, kdež mi nařízeno, abych s větrem o závod do Prahy pospíšil a vše, co již dříve umluveno, ve skutek uvedl."

„A kdy máme je očekávat?" naléhal Sendivoj.

„Zítra jsou před pražskými branami," zněla určitá odpověď.

;• „Aj, toť budu míti mnoho na práci," blábolil Bucky; „neboť až dosud ničeho neučiněno, aby komnaty císařské pro biskupa byly upraveny."

„A také toho netřeba," přerušil jej Henkl se samolibým úsměvem. „Vězte, že pan biskup nebude přebývati na hradě."

„Jakže?" vykřikl udiven komorník.

49 „Ne na hradě? Kdež tedy?" ptal se Sen'divoj.

„U mne," pravil Henkl, a tváře jeho nadmuly se jako měchy.

Vyvalenýma očima pohlíželi oba přátelé na sebe nevědouce, mají-li sluchu věřit.

„Divíte se, není-liž pravda ?a přerušil jich němé udivení měšťák. „Jeho Výsost neubytuje se v královském hradě, nýbrž v domě prostého měšťana Lazara Henkla. Proč té milosti se mi dostalo, nemohu pověděti, mám však za to, že dřje se tak z pouhé šetrnosti k churavému císaři."

„Ovšem, ovšem, můžete míti pravdu," přizvukoval jaksi rozmrzele Eucký. „Císař je nepřítelem všeho hluku, a že ve hlavním stanu nejvyššího vůdce pasovského vojska bez hluka se nelze obejíti, leží na bíledni. Mně ovšem mnoho při tom ujde," doložil, „však přeju vám štěstí."

„Díky!" prohodil Henkl, načež zvedl se od stolu a chystal se k odchodu.

„Již odcházíte?" zdržoval ho Sendivoj.

„Musím," omlouval se Henkl. „Budu míti plny ruce práce, a mám-li být hotov, musím ještě této noci začít. Jen k vůli svým milým přátelům obětoval jsem půl hodinky svého nyní velmi drahého času."

„Již je pozdě, doprovodím vás," nabídl se Eueký.

Král a biskup. 4 50 Nejistým krokem povstal se svého křesla a chápal se též pláště a klobouku, načež oba provázeni Sendivojem až do předsíně opustili tajemný příbytek alchymistův.

IV.

Sporní a přece svorní živlové.

„Již na počátku patnáctého věku byla vlast naše dějištěm neblahých různic a třenic náboženských, kterými ovšem co do pověsti u celého světa velmi mnoho získala, jinak ale sama nejvíce při tom utrpěla, až konečně porážkou Lipanskou v tak neblahý uvržena stav, že jen mocné, železné rámě nejslavnějšího krále českého, Jiříka Poděbradského, od úplné zachránilo ji záhuby. Však jen na krátko dovedl statečný ten panovník rozzuřené vášně udržeti na uzdě; jeho úmrtím stržena poslední hradba, chránící cechy před novými rozbroji. Eůznice horší než husitské započaly na novo. Nebyli to ovšem stateční Táboříte jako za let právě minulých, co znova se vraždili a potírali, však příčina byla táž: rozdílná mínění náboženská. Že pak nové tyto spory hrozivější braly na sebe tvářnost než kdykoli jindy, je zcela pochopitelné, povážíme-li, že celá téměř křesíanská Evropa za příkladem pokořených Husitů hotovila se k odporu proti předpotopním zásadám a naukám spuchřelého, ničemného Říma. Vystoupením Lutherovým a Kalvínovým celá téměř Evropa stržena v divoký tento rej. Že čeehy byly mezi prvními zeměmi, které se přidaly k novému učení, dalo se očekávat, neboť v žádné říši nepanovala taková zášť a neuhasitelná nenávist proti Ěímu a jeho papežům jako právě zde. Páchalf Bírn na našem národu tolik bezpráví, že nelze pomyslit na nějaké smíření. Odpor tuží, zvláště odpor tak nesmyslný, jaký katoličtí panovníci kladli novému, s úžasnou rychlostí šířícímu se učení Lutherovu a Kalvínovu. Války hugenotské, válka šmalkaldská, zničení španělské vlády Filipovy v Nizozemí a úplné potření nepřemožitelné jeho armády anglickou královnou Alžbětou patrnými jsou toho důkazy.

Žel bohu však, že i v Cechách nebyl až dosud odpor ten touž měrou výsledkem korunován jako v Německu, Anglicku a Flandersku. Smutný to důkaz, že není u nás už duchů takových jako za válek husitských. Naši Colbergové, naši Vilémové Oranžští zahynuli u Lipan, a to, co po nich zbylo, nejsou již oni stateční boží bojovníci rázu Žižkova. Sedmnáctý věk zrodil mnoho dobrých, však ještě více špatných diplomatů, ladných ale vojevůdců, žádných Žižků a Prokopů.

To vlády dobře vědí, a proto jich odpor až k mezem nejkrajnějším. Mohl-li národ český připustit, aby odbýván byl pověstný krvavý sněm 62 Hradčanský, mohl-li klidně se dívat, jak Ferdinand I. vraždí šlechetné jeho syny, jak ničí veškerá jeho stará práva a privilegia, pak věru mohou se vlády odvážiti kroku ještě horšího.

Krok tento jest nezákonitó povolání pasovského vojska na české území."

Těmi asi slovy bavil mladý Hypolit Henkl, syn známého nám již Lazara Henkla, sličnou dceru mistra Bartoše, toho Času cechmistra pořádku mečířského a majitele domu uprostřed platnéřské ulice.

3 nábožnou pozorností naslouchala mladá, sotva dětským rokům odrostlá dívka nadšeným slovům svého mladého přítele. Klečíc u nohou Hypolitových upírala modrojasné oko své na rty hezkého mladíka, jako by každé jím pronesené slovo chtěla vssáti do sebe.

„O jak ráda tě poslouchám!" zvolala dětinsky, když Hypolit domluvil a pojav hlavinku její do svých rukou, ve hluboké, tajuplné oko její se zahleděl. „Ještě s nikým nehovořila jsem o tomto předmětu tak jako s tebou."

„Což otec tvůj nikdy s tebou o potřebách naší vlasti nerozpráví?" tázal se udiven Hypolit.

„Nikdy," odtušila dívka. „On tvrdí, že takové věci pro nás ženy se nehodí; to prý jsou věci muže, my prý se máme starat jen o domácnost."

53 '* „Tvůj otec, milá Moniko, nejedná dobře, že v nejsvatějších záležitostech naší vlasti ve tmách tebe nechává," řekl Hypolit nemile dojat. „Kdyby každý tak smýšlel, jakých měli bychom žen, jakých matek? Ženě nic nemá zůstati tajno, co se týká osudu a blaha rodné její země. Kdož má poučovati naše dítky, ne-li žena, kdož má je učit lásce ku vlasti, ne-li matka? Divím se skutečné náhledům tvého otce; jest muž velmi rozšafný a měl by vědět, že žena nejen rodině, nýbrž i vlasti své má žít."

„Ano, pravdu máš, milý Hypolite," přizvukovala horujícímu mladíku Monika. „Přiznám se ti, že od těch dob, co jsem tě poznala, zcela jinak počínám smýšlet o svém povolání. Tím již mnoho, o čem jsem dříve ani tušení neměla, a proto prosím, bys i příště byl mým učitelem, mým rádcem."

„Opravdu?" zvolal nadšeně mladý muž a přivinul žačku svou k rozbouřenému srdci.

„Ó činíš mě nejšťastnějším, nejblaženějším člověkem na zemi. Taž se, vyptávej! Chci veškeré tvoje otázky zodpovídat, jen když se přesvědčím, že slova má nepadla v půdu neúrodnou."

„Nuže, tedy mi nejprve vysvětli," přerušila ho Monika, „proč jsi nazval vpád pasovského vojska do Cech nezákonitým? Nerozumím tomu, neboť mám za to, že co z vůle císařovy se děje, nemůže být nezákonité."

54 „Proto," odvětil Hypolit, „že se jím čelí přímo ke zrušení slavného Dnoho majestátu, jejž stavové před dvěma roky na císaři vymohli.

Však císař je starý, churavý muž a proto ne tak vinen jako ničemní jeho rádcové, jimž je Eudolfův majestát, zaručující českému národu náboženskou i občanskou svobodu, trnem v oku.

Zapřísáhli se proti protestantům a do kořene chtějí je vyhubit."

„Toť hanebné!" zvolala Monika, a bělostné její tvářinky zahořely prudkým hněvem.

„Ano hanebné," pokračoval se zápalem mladý muž, „a to tím více, povážíme-li, jakých prostředků proti protestantům se užívá. Nemohouce s nimi ničeho svésti, poněvadž jest jich patrná většina, přiměli konečně císaře k tomu, aby cizími vojáky je seslabil, a poněvadž věděli, že žádný poctivec k ničemnosti té ruky^ nepodá, zvolili si za nástroj své zuřivosti mladého, nezkušeného císařova synovce, biskupa pasovského, který skutečně se dal přemluvit."

„Proč se ale nikdo proti tomu neopře?"

„Proč? To je ten kámen, pres nějž každodenně klopýtáme. Páni stavové tvrdí, že prý z úcty ke stárnoucímu, churavému císaři: vprav dě tomu jest ale jinak. Jak jsem již pravil: náš věk zrodil mnoho mluvků, však žádných mužů činných a odhodlaných. Nežijeme už v dobách, v nichž národ poroučel a vládl; teď po.á$ 55 roučí a vládnou páni stavové, činí ovšem odpor, však takový odpor k cíli nikdy nepovede.

Odůvodněnou chovám obavu, že veškerá jich ' práce nebude korunována úspěchem. Nepozvedne-li celý národ hlasu, jest marno každé namáhání jednotlivců, byť i tito k nejvznešenějším svého stavu náleželi. Ó jakž jinak bylo to za válek husitských! Celý národ jako jeden muž chopil se zbraně proti svým utlačovatelňm. Před plamenným mečem Táboritů chvěla se celá Evropa, a přisámbůh, že by je nikdo nebyl pokořil, kdyby roztržka ve vlastním jich lůně nebyla spůsobila porážku Lipanskou. Tenkrát válčil celý národ, jeden za všecky, všiekni za jednoho. A co teď? Ne pro práva národa, pro své vlastní vymoženosti, pro svá papírová privilegia strojí se nynější šlechta k odporu, přičemž nejen že lidu si nevšímá, nýbrž i proti němu brojí, zavrhujíc takto lehkomyslně spojence, jehož jedinou pomocí právo naše může zvítězit. Národ bez šlechty vždycky obstojí, ne ale šlechta bez národa, a proto se obávám, že i tento spor skončí neslavně. Nechť i Pasovských se zbavíme, přijde horší doba, která dokončí, o čemž nepřátelé naši po staletí pracují."

„Jenom ne tak prudce, mladý blouznilo!"

ozval se náhle za zády Hypolitovými mužný hlas známého nám ze Smerhovské krčmy mistra Bartoše, kterýž právě vešel do jizby a zasleeh56 nuv mladíka tak horlivě hovořícího na prahu stanul.

Monika jako laňka vyskočila a hbitým krokem spěchajíc svému otci vstříc skryla uzardělou tvář na jeho prsou. Též Hypolit neočekávaným příchodem Bartošovým velmi byl překvapen. Zvolna se pozvednuv stál nepohnutě a mlčky, jako by byl oněměl.

„Pěkné zásady vštěpuješ mi do srdce mého dítěte," pokračoval statečný mistr vina dceru svou k srdci. „Kdybych tě tak příliš nemiloval, skoro bych ti to měl za zlé."

Hypolit hleděl posud rozpačitě před sebe a neodpovídal. Více duchapřítomnosti osvědčila Monika, Políbivši otce svého ve tvář zašveholila: „Odpusť mu, tatínku, on to zajisté tak zle nemyslil."

„Toho se také domýšlígjlg odvětil Bartoš.

„Bujná, nevázaná mysl zakleli ho k výstřednostem."

Hypolit při těchto slovech až po uši se začervenal. Však jako k novému životu probuzen ihned jal se mluviti ku své obrané.

„Mýlíte se, otče Bartoši," pravil. „Co jsem řekl, uznávám za pravdu, jest to mým přesvědčením, a nechť jakkoli o mně smýšlíte, mé zásady mi vyvrátit nedovedete."

„Také se o to nikdy nebudu pokoušet," odpověděl poněkud mírnějším hlasem Bartoš. „Byl 57 jsem také mlád a vím, co jest neústupná lebka.

Stářím stáváme se však rozvážnějšími a smýšlíme chladněji. Nechci hasiti tvfij zápal, snad budoucnost o jiném tě přesvědčí."

„Dejž bůh, abych se byl sklárna!," řekl pokorné Hypolit. „Však důvěra se nedá vnucovat, a proto již promiňte, že nechovám ni nejmenší důvěry ve vůdce nynějšího odporu."

„Dovedu si vážit muže pevných zásad, pevné povahy, byť byl jiného smýšlení než já.

A proto žádný rozkol mezi námi!" pravil mistr Bartoš podávaje mladíkovi mužnou svoji pravici, načež s úsměvem doložil: „Mého zlatohlávka ini však svými výklady nekaz! Zena má jiné povolání než my mužové, a netřeba, aby se pletla do veřejných záležitostí."

Již opět chtěl horkokrevný Hypolit něco namítnouti, však výstražný pohled dívky dosti záhy jej poučil, že neradno pouštěti se v hádky se starým tvrdohlavcein. Mlčky snesl tedy položertem pronesenou výtku Bartošovu.

Poměr, jaký mezi oběma muži panoval, byl jakýmsi odstínem velkého onoho obrazu představujícího tehdejší neblahé poměry naší vlasti. Bylť mistr Bartoš pravým prototypem většiny pražského obyvatelstva, které bez rozvahy, slepě důvěřovalo vůdcům stavovského odporu, kdežto Hypolit zosobňoval napatrnou menšinu, 58 k níž nejvíce mládež se hlásila, a která mnohem bystřejším a zkoumavějším okem pohlížela do budoucnosti. Že jako v domě Bartošově, i u veřejnosti nebylo mezi oběma stranami přílišného rozporu, že mládež, byť jiných náhledů, podrobovala se starším, zkušenějším mužům, lze přičítati tomu, že touž dobou skutečně jen šlechta veškeru měla v rukou moc, a že jen ona mohla něco provésti, byť i celek s tím nebyl spokojen.

Ostatně čím byl tenkráte stav měšťanský? kdo všímal si ho? Ač druhdy mocný, mocnější nad šlechtu, stal se po nešťastném odporu proti Ferdinandu I. (r. 1547) úplně malomocným.

Odejmutím a zrušením svých výsad a báječnými pokutami seslaben jest tak, že nikdo jeho přáni a žádostí nyní nedbal. Vláda nabyvši jaho ponížením pevné půdy byla ráda, že uzmula šlechtě nejvydatnějšího spojence, kdežto šlechta jako vždy a všude byla příliš hrdá a samolibá, aby spoléhala na jinou pomoc než na svou vlastní.

Průběhem času zmalátněl stav měšťanský tak, že byl pouhým ošlapkem naduté šlechty, a že konečně ve své zaslepenosti i za svého jediného ochránce ji považoval. Ač tedy živel malátnosti té se příčící a ve mladém pokolení se soustřeďující velmi byl slab, byly stesky mládeže v každém ohledu oprávněny. Nebyla to výstřednost, jak Bartoš se domníval, nebyl to výtvor rozohněnó fantasie, nýbrž pevné a ódů59 vodněné přesvědčení, jež v letech pozdějších strašně se osvědčilo.

Po výtce Hypolitovi učiněné nastalo mezi přítomnými delší mlčení, kterého oba mladí lidé použili k tomu, aby významnými pohledy si sdělili, že se starým tvrdohlavcem nesouhlasí. Bartoš mezitím ukládal svůj těžký, pěknou kožešinou obšitý plaší do černé šatnice v koutě jizby umístěné. „Aj, což jste tak najednou oněměli?"

přerušil po chvíli mlčení. „Vždyť jste se mne ještě ani neoptali, odkud přicházím!"

„Máme dnes neděli; odkud byste mohl přicházet, ne-li z kostela?" namítl Hypolit.

„Ano, z kostela, a z jakého kostela!" odsekl mistr. „Jen poslyšte! Jdu právě kolem Platejsu, abych se zastavil u svého přítele kováře Martina, tu spatřím před chrámem Marie Sněžné nepřehledný dav lidu. Kýho ďasa se to tam přihodilo, pomyslím si a zamířím přímo ku Františkánům. — „Jářku, sousedé," ptám se nejblíže stojících, „co se stalo?" — „Pater Severin má dnes kázaní," zněla odpověď. Tím vysvětlen mi neobyčejný sběh. Nerozmýšleje se dlouho vešel jsem s mnoha zvědavými do chrámu. Ah, bylo to roztomilé kázaníčko l Hrom do těch cizáckých huhňavých kněžourů i do všech, co nám je do Cech nasadili!"

„Mohu si pomyslit, o čem asi pater Severin kázal," přerušil rozhorleného mistra Hy60 polit. „Vždyť jej znám co nejhorlivějšího odpůrce všeho nekatolického."

„A dle toho se také choval," dodal Bartoš. „Proklatá kacířská láje, proklatí potomci arcikacíře Husa atd. atd. Škoda prý, že císař změnil svůj úmysl aPasovským kázal odtáhnouti.

Ti prý by byli poslední špetku kacířství z našich lebek vy tloukli."

„To že mluvil ?" zvolal rozhorlen Hypolit.

„A vy jste toho lotra nezakřikli?"

„Těžko zakřikovat," pravil mistr. „Posluchačů mého rázu nebylo tam právě mnoho.

Však on dobře věděl ten vykrmený žok, že káže svým beranům a bahnicím, a že jest jimi chráněn před každým nebezpečím. Ale všeho do času ! Však doba již brzy nadejde, kdy těm proklatým cizáckým mnichům dokážeme, že jich hulákání je mlácení prázdné slámy. Jen co Pasovští budou za hranicemi!"

„Myslíte tedy, otče Bartoši, že skutečně odtáhnou?" otázal se jaksi nedůvěřivě Hypolit.

„Ba že, vždyť jsou již 'na -zpátečním pochodu do Krumlova," zněla odpověď.

„A vy tomu věříte?" přerušil ho opět Hypolit.

„Jakž bych nevěřil! Vždyť jeden o tom panuje v Praze hlas, že císař v tomto smyslu s pány stavy se dorozuměl. Včera ještě sám jsem o tom pochyboval a také jsem se mezi 61 přáteli vyslovil, že to snad pouhý uskok; ale dnes je tomu zcela jinak. Hromování katolických knězi a reptání našich katolických spoluobčanů, tof nejlepší důkaz, že plány jejich počínají se jaksi hatit."

Hypolit neodpověděl. Bartoš přistoupil zatím k vysokému oknu a vyhlídnuv na chvíli ven obrátil se opět k oběma mladým lidem.

„Jest čas," pravil, „abyste se také vy do kostela podívali. Lid houfně za týmž účelem ubírá se kolem našich oken."

Ještě nedomluvil, a již s mohutných věží starobylého chrámu Týnského zazněly velebné zvuky zvonů vyzývající zbožné osadníky ke službám božím. Hypolit i Monika chystali se k odchodu. Mezitím co Monika šat svůj si upravovala, přistoupil starý mistr k Hypolitovi a pojav ho za ruku pravil: „Dnes odpůldne tě očekávám, rád bych s tebou soukrornně promluvil.

Dostavíš se?"

„Přání vaše jest mi rozkazem," odvětil pokorně Hypolit. „Dostavím se." Pak nabídl Monice, kteráž byla otce svého v ústa políbila, rámě a opustil s ní klidnou jizbu. S blaženým úsměvem pohlížel mistr za nimi.

„Pěkný párek, roztomilý párek," pravil po chvíli. „Škoda, že hoch ten otci svému tak nepodoben !"

63 Díval se oknem, z něhož jasná slunka zář smývala mrazem utvořená kvítka ledová, tak dlouho za odcházejícími, až úplně zrakům jeho zmizeli.

V.

Zneuctěný svátek.

Památný, neblahý den 13. února 1611!

Veškeré chrámy, v nichž odbývány protestantské bohoslužby, byly v tento den — byla právě poslední masopustní neděle — přeplněny, a nábožné množství s pozorností naslouchalo slovům nadšených kazatelů.

„Bdětež, abyste nevešli v pokušení!" hlásáno touž dobou se všech téměř protestantských kazateten, jako by tušeno, že nebezpečí skutečně je tak blízké. A přec jevila se ve tvářích posluchačů, ba i ve tvářích samých kazatelů taková klidnost a bezstarostnost, že připomínaly dobu největšího poklidu a míru. Jakž také jinak! Již dne předešlého roznesla se po celém městě zpráva, že páni stavové měli u císaře Eudolfa slyšení, při kterém jim slíbeno, že Pasovští dají se na zpáteční pochod; ano ujišťováno, že sám biskup pasovský, arcikníže Leo-" pold, meškal dne předešlého na zapřenou na hradě, kde prý velmi nemilostivě od císařského svého strýce přijat byl, a kde prý mu výslovně nařízeno, aby ustal od dalšího pochodu ku Praze.

63 Co se týče návštěvy biskupa Leopolda u dvora Hradčanského, bylo tomu skutečně tak, jak povést vyprávěla; jinak mělo se to však s účelem a výsledkem jeho návštěvy. — Vyjednávajícím stavům protestantským dáno ovšem za odpověď, že biskup hodlá berounský tábor opustit, a že odvede své voje nazpět do Krumlova; však výmluvnost biskupova, který hned na to opět z Prahy odejel, zanechav jenerala Althana co svého zástupce v domě kancléře Slavaty, hlavně ale přičinění Sendivojovo zvrhly jedním okamžikem vše, co byli stavové málo chvil před tím s císařem ujednali. O tom, co dalo se po odchodu protestantských stavů ve královských komnatách a hned nato v pověstných konírnách, neměli stavové tušení nejmenšího, a to ta příčina, že města pražská chovala se tak bezstarostně, jako by Pasovští byli skutečně již za hranicemi.

Klid panoval po všech ulicích pražských, jen z chrámů zaznívaly velebné zvuky varhan provázející dojemné starořecké chorály zbožnými zástupy k nebi vysílané. — Touž dobou seděli v síni nádherného paláců Thurnovského na Újezdě dva mužové, v živý pohříženi hovor. První z nich, muž v nejlepších letech, hřmotnó a statečné postavy, byl sám majitel paláců hrabě Henrik Mates Thurn, toho času purkrabí karlštejnský a hlava stavovského 64 odporu proti rádcům císaře Eudolfa II. Druhý, o něco mladší, však též statečného vzezření, byl pan Václav Vchynský ee Vchynic, pravá ruka Thurnova a možno-li ještě zarputilejší protivník panující dvorské strany.

K oběma těmto mužům jakož i ke starému panu Václavu Budovcovi z Budova, který však již po delší dobu meškal na Moravě, aby moravské stavy přáním českých protestantů naklonil, obraceli ve chvíli této nejen protestantští stavové, nýbrž většina českého národa zraků svých, jedině od nich -kýženého obratu a zdaru očekávajíce. Stálť Thurn již více let v čele protestantské oposice, přispívaje radou i éinem k vyplnění tužeb a přání nekatolického obyvatelstva českého království; ano jemu nemalá příslušela zásluha o vymožení památného majestátu Eudolfova, o nějž většina národa od T. 1609 již se opírala. Majestát Eudolfův byl tou dobou českému národu posvátným paladiem; ký tedy div, že k jeho spolupůvodci pohlíženo s úctou neobmezenou.

Že táž důvěra i k Václavu Vchyňskému byla chována, nezakládalo se ovšem na jeho zásluhách, neboť nedlouho ještě stál mladý ten bohatýr ve službě svého národa; však již ta okolnost, že Thurn čítal jej ke svým nejdůvěrnějším přátelům, pojistila mu všeobecnou vážnost a úctu. Jinak byl ale Vchynský muž rázný, 65 a ač byl posud nic velkého neprovedl, přece při nejedno příležitosti osvědčil se co nepoddajný bojovník za práva majestátem Rudolfovým zaručená. Takž i dne předešlého stál vedle Thurna v čele deputace, která měla u císaře slyšení, o jehož výsledku právě tak uspokojivé /právy celým kolovaly městem. O této audienci nyní oba přátelé hovořili.

„Myslíš tedy, příteli," tázal se mezi jiným Vchyňský, „že nelze důvěřovati slibu císařovu, a že nestane se, čím jsme byli ujištěni?"

„Aj, znáš tak málo vrtkavou mysl Kudolfovu?" odvětil Thurn. „Nevíš, že již dávno to není týž Eudolf jako před lety? Do vymezení majestátu jsem mu ještě důvěřoval, však od té doby ani za mák. 'Dokud měl jen úctu před našimi požadavky, mohli jsme mu věřit, však teď, kdy báti se jich počíná, je všemu konec.

Bázeň činí jej neodhodlaným, vrtkavým, neboť v každém našem slově vidí zradu jen a odpadlictví. On nedůvěřuje nám, jakž máme my-jemu důvěřovat?"

„Toť pravda; byli jsme nejednou již sklaniáni," řekl Vchyňský. „Včerejší tajná návštěva ýasovského biskupa ve hradě nemálo mohla přispěti ke změnění či dokonce k odvolání daného slibu."

„O tom chci právě s tebou pohovořit," přerušil ho Thurn. „Kdybychom byli bývali poKrál a biskup. 5 66 sledními, 'kteří byli k. císaři předpuštěni, snad bj«h uvěřil; ale po nás přišel biskup a,po něm Mavtinic a Slavata. Co nedovedl on, dovedli zajisté oni evým hladkým, pokryteckým jazykem ; neb mnoho věru k tomu není třeba, aby Badolf -řekl ne, když před půl hodinou teprv řekl ano. Nevěřím proto, dokud bezpečné nedostanu zprávy, že Pasovětí vrátili se do Prácheňska."

„A co hodláš učinit?"

„Již jsem učinil. Ač na oko nepřipraveno, jest 'veškeré <vojsko naše pohotově, a nebude mu dříve přáno oddechu, dokud nebude Praha v úplné beapeěnosti."

„Což ale, kdyby zradou nebo uskokem —" namítal Vchyňský.

' „Právě proto jsou naši vojáci pohotově," odpověděl Thurn. „Též naši vyzvědaěi nejsou nečinní a zpraví nás o každém pohybu biskupova vojska. Nedůvěřuji biskupovi, ale také se ho nestrachuji. Nejsmeť ani Budějovičtí, ani Táborští, ani Třeboňští, abychom se tak směšným spůsobem dali přelstít jako ti měšťáci."

„Nesmíš, milý příteli, zapomenout, že na Třeboni ne měšfáci, nýbrž sám pan Kožmberk vlezl do nastrojené pasti," namítal s úsměvem Vchyňský.

„Za to jej také za nic jiného nepovažuji než za hlupáka," odvětil příkře Thurn, „ač 67 opět nelze upřít,,že straně naší velkých služeb prokázal, neboť on to vlastně byl, který nás první upozornil, kam pasovská .výprava směřuje. Co však záleží nám nyní na Eožmberkovi!

Starý ten jinládenec je pro zem j#ko mrtvým; jest pravým blížencem Kudolíbvým. Pohodlí, bezstarostnost, radovánky, milostenky, to je vše, 06 se stará. A proto skoro dobře na něj, že ho Pasaváci z jeho lenosti a ospalosti trochu vyburcovali a o trochu jeho zlata oloupili. Zde se jim to však přisámbůh nepodaří, a kdyby —" Nedomluvil. Táhlý, zádumčivý zvuk svatovítského zvonu Sigmunda rozlehl se vzduchem.

Oba přátelé jako hadem uštknuti vyskočili a spěchali k oknům.

„U sta ďáblů! co se to děje?" zkřikl Thurn, a pozvednuv .pravici jedním rázem vyrazil těžké vysoké okno, z něhož bylo lze přehlédnouti celé prostranství újezdské. „Příteli, tam pohleď," pravil Vchyňskému. „Z kostela Karmelitánů jako zmatené stádo hrne se zástup lidu na ulici. Teď rozbíhají se na všecky strany. Probůh, co se asi přihodilo?"

„Hoří, hoří!" zaznělo náhle podél celé ulice, a zmatený šum a nářek doléhal až do komnaty Thurnovy.

„Lidé volají, že hoří!" pravil Vchyňský, a uchopiv plášť a klobouk chystal se k odchodu. V tom otevřely se dvéře, a do síně vrazil 08 starý Thurn&v domácí Správce Šimon se zrakem vyděšeným a polekanou tváří.

„Mluv, Šimone, co znamená ten zmatek, to zvonění na poplach?" oslovil jej Thurn.

„Nevím, milostivý pane," jektal Šimon.

,. Lidé volají, že hoří, však nikde nelze viděti ani kouř ani plamen. Snad někde na Starém nebo na Novém městě."

„Osedlej nám rychle koně," nařizoval Thurn.

Šimon se uklonil a pokud staré jeho nohy stačily pospíchal z komnaty.

Šum a zmatek pod okny Thurnova paláců stával se každým okamžikem značnějším, tak že hrabě znova přikročil k oknu, aby se o jeho původu přesvědčil. Ze všech příbytků vybíhali lidé na ulici a tlačili se ku kostelu Karmelitánů, kdež hlavní zástup polekaných mužů a žen byl se soustředil. Navzájem se tázáno a vyzvídáno, ale nikdo nedovedl dát určitou odpověď. Náhle nastalo v zástupu živé hnutí a jako na povel obrátili se zrakové všech k malostranskému tržišti, odkud na spěněném oři cválal důstojník stavovských barev, sledován nepřehledným davem mužů, žen i děti.

„Běda, běda nám!" vřeštěl zástup provázející stavovského vojína. „Zachraň se kdo můžeš, sice je po nás veta!"

„Co se stalo? co se stalo?" voláno z druhého u Karmelitánů stojícího zástupu, a vše hrnulo se k tržišti. Za malý okamžik byl jezdec obklíčen, a jen s tíží podařilo se mu cestu si proklestit. „Ustupte, sousedé!" zvolal. A rozehnav se vytaseným mečem ujížděl dále přímo k paláců hraběte Thurna. Několik zvědavých, kteří se příliš k jezdci byli přiblížili, povaleno na zem. Hluk, spílání a zmatek rostly každým " okamžikem, tak že veškeré vyptávání s jedno a odpovídání s druhé strany nebylo ani slyšáno.

A již opět jako zběsilý hrnul se celý zástup za jezdcem. — V témž okamžiku zazvuěely s více věží temné zvony, na všech téměř stranách menšího města Pražského zvoněno na poplach.

Nové nastalo hnutí mezi poděšeným lidem.

„U sta hromů, což je Praha na všech koncích zapálena?" ozval se pojednou drsný, mohutný hlas. Svalovitá, obrovská postava karmelitánského pulsanta Jakuba, vyšedšího ze dveří chrámových, vyšvihla se na kamenné zábradlí vroubící průčelí nákladného kostela. Hluk na chvíli ustal; zraky veškerého lidu obrátily se k hulákajícímu zvoníkovi.

„Jářku, sousedé, co se stalo ? Kdo nám může povědět, co znamená to zvonění na poplach?"

volal se svého vyvýšeného místa hranatý Jakub.

„Pasovští stojí před Prahou!" ozvalo se několik hlasů ze středu tlupy, kteráž byla se hnala za stavovským důstojníkem přes tržiště.

70 Hromová rána nebyla by strašnéji účinkovala než tato slova.

„Pasovští před Prahou! běda nám!" voláno zmateně v davu, a o překot hrnul se lid plným proudem do svých opuštěných příbytků. V tu chvíli rozlítla se také vrata Thurnovského paláců, a z nich vyjeli tři jezdci v plné zbroji s obnaženými meči v rukou.

„Bychle! rychle!" volal první z nich, jenž nebyl nikdo jiný než sám Thurn. „Ty, Václave, na Staré město, a vy, setníku Pichtnere, n* Nové! Nechť se zvoní se všech věží na poplach, a veškerá posádka ať vstoupí do zbraně!"

Bodnuv svého koně uháněl přes Újezd kolem tržiště na malostranské náměstí a odtud přímo ke Hradčanům, co druzí dVa jezdci, Václav Vchyňský a setník Fichtner k maltezskému náměstí a odtud kolem saského domu přímo ke Karlovu mostu ujížděli. V malostranské mostní věži setkali se s tlupou stavovských jezdců, kteří panem Vilémem Vchyňským ze Vchynic, bratrem Václavovým a toho dne velitelem Hradčanské posádky, vysláni byli za týmž účelem na druhý břeh Vltavy. Spojivše se s nimi pádili s větrem o závod ku předu.

Nemenší sběh a poprask panoval touž dobou na Starém a Novém městě. Při prvním zazvučení poplašného zvonu svatovítského vybíhali lidé ze svých příbytků a z přeplněných 71 chrámů tázajíce se jeden ctauhóho, co se přihodilo. Marný však byly veškeré otázky* 'Vise: hrnulo se ku křižovnickému klášteru, ano mladší postoupili jeětě dále, na Karlův most. Však již uprostřed něho setkali se s jezdci stavovskými, z jichž úst vyslechli děsnou zprávu, že Pasovtátá objevili se před Prahou. Mžiknutím roaneela se zpráva ta. po celém Starém i Novém městě* Se všech věží zvoněno na poplach, & TA malou chvíli na to tisíce ozbrojeného lidu hnaly sek ohroženým Hradčanůnh Tam panoval život, nejčilejší, zvláště ale u tak zvané říšské brány* u níž Vilém Vchynský velel, stavovské posádce.

Právě chystal se dáti svým důstojníkům! no\sé rozkazy, týkající se okamžitého, svolání veškerého ozbrojeného mužstva, když objevil se pojeho boku na uříceném koni Tkum „Aj u ďábla!" zvolal Thura, „kde jawi naši vyzyědači, že nezpravili náa o/ tomto mvdělení? Do jednoho dám je pověsit."

„Toho bude sotva třeba," přerašil bx> Vilém, „neboť toho osudu dostalo se jim zajisté již dříve od Pasovských, jinak byl by s» aspoň, jeden z nich navrátil."

„Hrozí nějaké nebezpečí?-" otáa-al se zhurta Thurn.

„Posud žádné," zněla odpověď. „Pasovští se jistě nenadali, že budem na jich přiehod připraveni, neboť jak se objevili, tak po prvním 72 zaznění poplašního zvonu ustoupili opět ke klášteru svaté Markéty."

Bylo tomu skutečně, jak Vilém vypravoval. Hned z večera předešlého dne, když byl jenerál Althán doručil biskupovi známý nám Rudolfův patent, kázal Leopold vytrhnouti z be- " rounského tábora. K půlnoci dal se první oddíl pasovské jízdy, vedený surovým plukovníkem Eamé-em, na pochod, aby přezvěděl, zdali veškeré cesty jsou bezpečny. I podařilo se mu, jak Vilém Vchyňský se byl vyslovil, že zmocnil se veškerých stavovských vyzvědačň, kteří dle vojanského práva až do jednoho byli pověšeni.

Tak stalo se, že v Praze nejmenšího neměli tušení, jaký krok se připravuje; neměliť Pasovští skutečně nic jiného v úmyslu než náhlé přepadnutí Prahy. Domnívali se, že v tuto dobu — bylať, jak již praveno, neděle — vše obyvatelstvo bude v kostelíeh a že tudiž ani ve snu nepomyslí na nějaké nebezpečenství.

O desáté hodině dopolední dorazily první řady Raméovy jízdy ku bránám pražským, kde však ostražitým Vilémem Vchyňským okamžitě byly spozorovány. K rozkazu Vilémovu dáno na svatovítské véži první znamení o blížícím se nebezpečí.

Nenadálé toto zbouření Prahy Eamé ovšem neočekával; ješto pak hlavní síla pasovňkého vojska teprv jej následovala, odvrátil se rychle 73 od města a tryskem uháněl ku klášteru svaté Markéty, asi půl hodiny od Prahy vzdálenému, kdež velel svým lidem rozložit se táborem.

Zmařený plán Pasovských byl již nyní pro stavy velkým vítězstvím, neb patrně se přesvědčili, že veškeré sliby, jaké se strany dvorské jim byly činěny, jsou pouhou lží, že nelze věřit už v poctivost jich odpůrců, a že nyní jest jim jednati bez okolků a bez ohledů na císařovu osobu. Myšlénka ta nabyla nyní pevné formy ve hlavě Thurnově.

„Bídná, zrádná láje!" pravil Vilémovi, když se přesvědčil, že Pasováci odtáhli. „Tak tedy se s námi jedná? Však pozor, pánové! jak vy nám, tak my vám. Ničemný ten skutek vám nezapomenu."

Pozvednuv mohutnou pravici s hrozivým pohledem obrátil se ku královskému hradu, k tomu sídlu domácích i cizích dobrodruhů pletichářů, kteří svými piklemi katastrofu tu přivolali.

V témž okamžiku nesmírný hřmot z dáli dolehl k jeho sluchu. Zraky všech přítomných obrátili se ve stranu, odkud jako blížící se bouře zaznívaly zmatené zvuky.

„Aj, jaký to shon!" zvolal Vilém.

„Pereat Slavata a Martinic!" rozlehlo se pojednou vzduchem, a tisíce rozličných hlasů v divé směsici hulákali: „Pereat! pereat!"

74 „Aj, toť1 jsou Staro- a Novoměstští!" zkřikl rozjařený Thurn; „Výborné! Ta lekce půjdepánům k dnnu. Rozestavte podél celé hradby stráže!" nařizoval na. to Vilémovi. „Podivám se ke hradu."

Bodnul' svého vrance- a cválal provázen něV kolika důstojníky k místu abourení vždy víc a více se blížícího.

Nemýlil se. Přikvapip se- svým. průvodem ku hradu spatřil nepřehledné davy lidu, rozličnými nástroji a zbraněmi OBbnojaného, jenž žádal bytí vpuštěn do nádvoří. V čeíe lidu na statečných, komoníoh projížděli se nejvznešenější členové šlechty protestantské v Praze mé*skající, mezi nimiž zvláště Václav Vchyňský za.

Vchynic jako pravý Mars vynikal.

„Toť zrada, ničemná zrada! Ať se zodpovídají!4' volal mohutným hlasem.

„Zabte ty lotry! pověste je!" povykoval DOZlícený zástup a déle hrnul 38 za svými vůdci ku předu.

„Stůjte, přátelé! žádné přenáhlení !* zvolal Thurn vjicb středu se objeviv.

Na chvíli ustalo řádění hřmotícího množství ; však sotva že pozaáne, z čí úst velitelská, ta slova vycházejí, již opět nové pokřikování rozlehlo se kolem. „Hurá l Sláva Thurnovi! Pereat Martinic a Slavata!" hulákal zástup jako zběsilý, mávaje přitom, čapkami a klobouky.

75 „Jest po nebezpečenství," promluvil Thurn k nejblíže stojícím kavalírům: „Poničte lidu, aby se rozešel a našemu vojsku další: jednání ponechal. Přisámtiůh, že tento skutek Hradčanským pánům nezapomeneme, a že budeme žá* dat zadostučinění;" Po těchto slovech rozjeli se šlechticové mezi lid a laskavými slovy jali se mu prohlašovat vůli Thurnovu. Lid vypukl v nový jásota seřaďoval se ku zpátečnímu pochodu. S< blatsitým provoláváním „Sláva Thurnovi!" ubíral se nazpět na Staré mésto. Thurn pak s četným průvodem šlechticů tryskem uháněl ku avéma paláců, kdež ihned zasednuto k poradě o krocích, jaké podniknouti by nutno bylo.

VI.

První útok.

Chýlilo se k poledni. V konírnách císařových1 Itylo po delším čase opět jednou živo, neboť Rudolf povolal k sobě některé z oněch velmožů, kteří mu k povolání Pasovských na< české území byli radili. Mimo známého nám Martinice a Slavaty nalézali se mezi přítomnými předseda dvorní komory pan z Donlna, hrabě BerTm e Dube, vyslanec španělského krále Filippa III. don Zuniga, tajný rada pasovského biskupa František Tennagel a některé osoby 76 z vyššího duchovenstva, mezi nimi též papežský nuntius. Zaraženi, se skloněnými šíjemi stáli všichni velmožové uprostřed konírny ani zraků netroufajíce si pozvednouti k Rudolfovi, jenž bled, sklíčen a o rámě svého komorníka Euckého se opíraje před nimi stál.

„Vaše Milost ráčí býti na omylu," řekl po delší přestávce Martinic, učiniv přitom krok nazpět, jako by se obával zlých následků za smělá ta slova.

„Ne, nejsem na omylu!" zvolal Eudolf.

Přitom napolo se vztýčil a zapadlé, vyhaslé jeho oko pronikavě pohlédlo na smělého mluvčího.

„Sám ďábel byl mi to dlužen, že poslechl jsem vaší rady. Spůsobem počestným, vojanským měl biskup vtrhnouti do města, ne však jako sprostý vrah a lupič je napadat."

„Eačtež odpustit, Milosti," namítal opět Martinic. „Pan biskup zajisté věděl, proč tak činí; zajisté bylo mu známo, že páni stavové za nepřítele a nikoli za spojence Vaší Milosti ho považujou."

„Vím to," přerušil jej zhurta císař. „To však nevadí, aby nejednal co muž. Jsem odpůrcem všeho násilí, a jakož jsem se ho posud sám nikdy nedopustil, nemohu trpět, aby i jiní se ho dopouštěli. A proto odvolávám vše — vše!"

„Výsosti!" zaznělo z úst všech přítomných.

• 77 „Již jsem řekl," odvětil přísně Rudolf. „Nezapírám, že chtěl jsem své nepřátele pokořit, načež jste mi slíbili, že pasovský biskup v tichosti do města vejde, a až se to stane, že započnu se stavy vyjednávati. Teprva tenkráte, kdyby nepovolili, byl bych se chopil přísnějších prostředků. Však není tomu tak; co se právě nyní udalo, nasvědčuje tomu, že proti mé vůli z Pražanů mi rebelly vychováváte, což nechci a nemohu trpět. Až posud žil jsem s nimi v míru a pokoji, a jen proto povolal jsem k vaší radě biskupa do Čech, aby chránil mou autoritu, kterou páni stavové u lidu chtěli podkopat. Ne proti Pražanům, jen proti stavům čelilo mé jednání. Biskup přivádí mi však lupiče do Prahy, a lupiče já neuznávám za své ochránce." Na to obrátil se k biskupové radovi Tennaglovi a doložil: „Kado Tennagle, okamžitě vydejte se ku svému pánu a vyřiďte mu mým jménem, že všecko odvolávám a že nařizuji, aby biskup ještě dnes se svým vojskem odtáhl!"

„Výsosti," namítal oslovený, „snad jest již pozdě."

„Žádné odmlouvání! Jděte, pánové, jste propuštěni!" velel Eudolf přísným tonem, načež od svých rádců se odvrátil.

Zdrceni uklonili se ničemní pletichán a chystali se k odchodu. V témž okamžiku zaznělo však zdáli hlučné troubení a víření bubnů. Vši78 okni .zdiáeni opět stanuli. Rudolf pustil rámě komorníkovo a jedním skokem octnul se u okna 'vedoucího do jeleního příkopu. „Santa Maria!

co znamená to bubnování?" zvolal a výraziv okno nahnul se polovicí těla ven.

Jako omráčeni hleděli ostatní na jeho počínání.

„Hluk vychází ze Starého města," řekl po chvíli fiudolf. „Oč, že páni stavové stropili mi nějaký masopustní žert. Jdi, Ručky, a nahlédni, co se stalo! Netrpím výtržnosti. Vše zůstane při starém. Jdi, jdi!"

Eucký hluboce se uklonil a odcházel, aby vladařův rozkaz vykonal; tu rozlétly se hlavní dvéře konírny a jimi vrazil do vnitř téměř bez deehu setník pobožní stráže císařovy.

„Co jest?" zvolal Rudolf.

Ještě nedomluvil, a z dáli strašná zaduněla rána dělová, a hned na to úpěnlivý rozlehl se zvuk poplašního zvonu svatovítského.

„Spravedlivý bože! již opět!" rozkřikl se císař a uchopiv vešedšího důstojníka za prsa volal zuřivě: „Mluv, co se stalo? co znamená ten hluk? to zvonění na poplach?"

„Pasovští chystají se k útoku, a stavovské vojsko za znění trub a kotlů pospíchá hradčanské posádce na pomoc," odpovídal polekaný vojín.

Děsný výkřik vydral se z prsou císařových.

„Proklatí lupičové! proti mé vůli!" zvolal jako 79 šílený. 'Tvář jeho zbledla, údy se chvěly, a sotva že slova ta .proti velmožům namířená .pronesl, potácel se jako smyslů zbaven nazpět a byl by snad klesl, kdyby jej Eucký, blíže něho stojící, nebyl zachytil.

S ustrnutím hleděli všickni na tento výjev.

„Pryč mi s očí, ničemní zrádcové! pryč, sice vás dámTŠecky postínat!" zvolal po chvíli.

A sáhnuv k meči rázem vytrhl jej z pochvy.

Však rámě jeho opět skleslo, meč vypadl z ruky, z úst vyvalila 'se mu' bílá pěna, a on téměř bez ducha padl v náruč podpírajícího jej komorníka.

„Eychle pro lékaře!" zvolal španělský vyslanec don Zuniga. „Tak jsem ho ještě neviděl."

„Obyčejná to jeho choroba," prohodil chladně Martinic. „Za čtvrt hodiny bude zas dobře. Však prodlíti tu déle nesmíme; kdyby nás tu spatřil, mohl by upadnouti v neblahý onen stav, z něhož nadarmo magistr Jesenius snaží se jej vy hojit." * „Jaký stav to myslíte?" tázal se udivený Španěl.

„Dle výroku doktora Jesenia spočívá prý v povaze císařově cosi zvířecího, jež neradno vzbuzovati k životu," poučoval ho Martinic. „Tato pěna kolem úst patrným je toho důkazem. Nepřejte si, pane vyslance, hroznou tu stránku jeho povahy seznati. A proto raději pryč!"

80 Tiše vykradli se všickni velmožové z konírny zanechavše císaře péči Euckého a setníka poboční jeho stráže. Bucky zamračeně pohlížel za odcházejícími. „Počíná se to hatit," pravil po chvíli, když se dvéře za nimi zavřely. „Sendivojův horoskop nebyl dosti silným prostředkem. Snad nyní na čase, abychom užili tajemného obcazu. Přesvědčíme se." — Mezitím co v konírnách císařových toto se udalo, odehrávalo se mimo ně druhé odděleni hrozné tragédie, kterou císařovi rádcové tak dlouho připravovali.

Jak již pověděno, odebrali se všichni šlechticové po vzdálení se zbouřeného lidu do paláců Thurnova k poradě. K návrhu Thurnovu usneseno, aby byli vysláni do dvorské kanceláře poslové, kteří by žádali za vysvětlení události právě minulých, načež měl býti císař požádán, aby okamžitě kázal pasovskéruu vojsku odtáhnout, jinak že stavové neručí za nic, co se stane.

Již hotovili se páni šlechticové k rozchodu, když náhle vešel pobočník Viléma Vchyřiského ze Vchynic, zvěstující jménem svého velitele, že celá síla pasovského vojska objevila se na návrší proti Bílé hoře, a že volným krokem postupuje ku Praze.

Překvapení bylo všeobecné, neboť nikdo z přítomných se nenadal, že by Pasovati měli 81 tolik smělosti a hotovili se k nějakému útoku, kdežto teprva přede dvěma hodinami se přesvědčili, že Praha bdí a že je na každý útok připravena.

„Jaká neslýchaná drzost!" zvolal Thurn.

„Rychle na kůň, pánové! Oddíl staroměstské posádky nechf táhne Hradčanům na pomoc."

První uchopil se pláště a klobouku a měl se k odchodu. Ostatní ho následovali. — Asi dvě hodiny po odtáhnutí Eamé-ova předvoje objevila se jako ze země vyěarována celá pasovská armáda, čítající deset tisíc pěších a jezdců, na planině u Bílé hory. V její čele stál sám mladistvý arcikníže, biskup Leopold.

Ač teprv dvacet čtyry roky stár a nepříliš zkušen, byl přece Leopold dosti odvážný a smělý, aby mu výprava proti protestantským stavům mohla býti svěřena. Dobrodružná jeho povaha, jakož i ta okolnost, že ze všech Habsburkovců on císaři Rudolfovi byl nejmilejším, povýšily jej na toto ne příliš záviděni hodné místo. Že však biskup Leopold především svůj prospěch měl na zřeteli, baže o3e dávna již po české koruně, bylo veřejným tajemstvím. Již před vymožením Rudolfova majestátu dvorská strana k tomu pracovala, aby proti stavům protestantským vojsko bylo sbíráno a vrchní velitelství odhodlanému arciknížeti Leopoldu svěřeno, ve kteréžto hře biskupovy stvůry, hrabata Sulz a Althan jakož Král a biskup. 6 82 c, i plukovník Eamé u dvora Rudolfova velkou hráli úlohu. Ješto však se k výpravě té peněz nedostávalo a biskup Leopold marně u své sestry královny španělské jakož i u dvora belgického o vypůjčení potřebných peněz se zasazoval, sešlo tenkráte s připravovaného plánu. Nedlouho trvala však biskupova nečinnost. Když stavové po vymezení majestátu k ochraně jeho hotovost sebrali, čímž Eudolfova moc značně byla obmezena, vystoupil Leopold opět a znova nabízel císaři své služby. Stísněný, pokořený Rudolf svolil; poněvadž by ale sbírání vojska v Čechách bylo zbudilo podezření, obrácen biskupův zřetel k události, která právě záměry jeho úplně dovedla zastříti. Zemřelf na jaře r. 1609 vévoda Julišský bez potomků a dědictví jeho mělo po právu připadnouti protestantským knížatům s ním spříbuzněným. Poněvadž ale vévodství Julišskó leželo na území katolickém, přiměla dvorská strana císaře Rudolfa k tomu, aby na ochranu jeho vojsko dal sbírat a velení aby biskupu Leopoldovi bylo svěřeno. Tak se také stalo. Pod záštitou, že děje se výprava ta na ochránění Julichu, sebráno v biskupství pasovském 8000 jezdců i pěších, kteří za nedlouho překročili české hranice. Nikdo ze stavů protetantských netušil, že výprava čelí vlastně proti nim samým, až teprr český pán, pan z Rožmberka, na to je upozornil. Bylo však pozdě.

83 Pasovští stáli na českém území a dobyvše, jak víme, lstí a uskokem více čelnějších mést, s drzostí neslýchanou hotovili se na Prahu. — Na hrdém komoni, oděn vkusným krojem španělským, jejž mnohem raději oblékal než roucho kněžské, přijížděl biskup v čele své jízdy ku Praze. Eamé s průvodem svých důstojníků u kláštera Svato-Marketského jej očekával.

„Nuže, jak jest?" oslovil biskup svého plukovníka.

„Hůře než jsme se domnívali," odvětil pokorně Eamó, muž obrovské postavy a příšerné, zamračené tváře.

„Jak to?"

„Henkl maloval příliš křiklavými barvami tvrdě, že v době, když odbývají se ve všech chrámech bohoslužby, nejsnadněji lze města se zmocnit," vysvětloval plukovník. „Zdá se, že Pražané byli někým varováni."

„Aj, nevěděl bych kým!" odsekl zhurta arcikníže. „Vždyť jsme všecky jejich vyzvědače pochytali a pověsili."

„A přece tomu tak," namítal Ráme. „Neb sotva že jsem se s několika svými jezdci na této planině objevil, již zvoněno v samém hradě .na poplach a za malou chvíli celé město bylo vybouřeno. Okamžitě jsem tedy obrátil, abych vyčkal rozkazů Vaší Milosti."

84 „Nuže, zbavuji váe dalšího velení!" zvolal prudce Leopold. „Nyní jsem tu já a sám povedu své voje proti městu."

Ráme kousl se hněvivě do pysků a mlčky sklonil před biskupem svou šíji.

„Vám, hrabě Sulze, svěřuji pravé křídlo, a vám, hrabě Althane, levé," nařizoval biskup oběma po jeho boku se nacházejícím jenerálftm.

„Bez prodlení af se troubí k útoku."

„Kačtež odpustit, Výsosti, že se osměluju činit námitku," prohodil pokorné Sulz. „Vojsko je po cestě poněkud unaveno."

„Ne víc než já," odbyl jej Leopold. „Chci tomu, poroučím to. Dejte znamení k útoku!"

Mlčky oba vojevůdcové se uklonili a ujížděli ku svým praporům.

Za nedlouho na to stálo celé vojsko pohotově a volným krokem postupovalo směrem ke strahovské bráně. V touž chvíli zaduněla také rána s bašty u říšské a strahovské brány, a stavovská posádka vedena Vilémem Vchyňským ze Vchynic se všech stran hrnula se na hradby. — Na obou stranách zarachotily bubny a zazvučely polnice. Půtka započala.

Jako neprolomná zeď postupovaly první řady pasovské pěchoty s obléhacími řebříky, háky a lehkou střelbou ku hradbám. Ješto pak celá síla útočníků jen k jednomu místu se tlačila, objevilo se stavovskému vojsku nebezpečí 85 mnohem hrozivěji, než z počátku se zdálo. Nechť i první řada úplné" byla potřena, stála přímo za ní hned druhá, třetí a čtvrtá, i dalo se dle rozestavění vojska soudit, že biskup je odhodlán třeba půl své armády obětovat.

Bylo tomu skutečně tak. Sotva že po prvním výstřelu s městských hradeb podél celé čáry sta pasovských vojínů k zemi se skácelo, již na jich místě stála nová, pevná hradba, a než obležení k novému výstřelu se mohli připravit, bylo nesčíslné množství těžkých řebříků na hradební zdi zakotveno, a jako hejno kobylek hrnuli se otužilí Pasováci vzhůru provázeni děsným výstřelem třetí, v pevném šiku sestavené řady pě • choty. Celé prostranství zahalilo se neprůhledným závojem z dýmu a kouře; když pak tento poněkud se rozptýlil, stálo několik pasovských žoldnéřů na kraji hradby a vytasenými meči klestili cestu svému praporečníku, jenž snažil se pasovský prapor na prvním cimbuří zakotvit. Spatřivše vláti prapor nad hlavami se silou dvojnásobnou hrnuli se Pasováci ku předu. V tom ale opět strašný výstřel podél celých hradeb, prapor pasovský zmizel, a většina obléhacích řebříků s rachotem skácela se do příkopů, na sta lidských životů pod svou tíží pohřbívajíc. Zároveň zavřeštěly směrem od vlašské ulice válečné rohy, a staroměstská posádka, v její čele celá téměř protestantská šlechta, tryskem uháněla k ohrožené strahovské bráně.

86 Však nebylo toho již třeba. Po prvním odražení Pasovských i v táboře biskupové ozvaly se na všech stranách polnice svolávající k ústupu.

Boj byl ukončen, krátký sice ale krvavý.

„Jak je před branami ?" volal Thurn Vilémovi Vchyňskému vstříc.

„Jsou odraženi, v celém táboře troubí se k ústupu," zněla odpověď.

Thurn seskočil s koně a hbitým krokem ubíral se ke hradbám, aby přesvědčil se o pravdě Vilémových slov.

V největším pořádku seřaďovaly se pluky Pasovských, načež po malé chvíli rozptýlily se na dané znamení po celém kraji.

„ Aj, což jsou opravdu tak slabi, že již po prvním útoku ustupujou?" otázal se Viléma Thurn.

„Sám to nemohu pochodit," zněla odpověď.

„Zdá se, že v tom nějaká lest, a třeba míti se na pozoru."

Thurn přisvědčil. „Nuže, nechť se vojsko vystřídá!" velel na to. „Postupte místo staroměstské posádce!"

Stalo se. — Zvláštní byla příčina, proč Pasovští tak náhle ustáli v boji, neboť jak víme, měl arcikníže Leopold pevný úmysl za každou cenu ještě toho dne do města se dostati. A skutečné již chystalo se vojsko jeho po odražení prvního útoku k novému, již seřaďovala se pasovská 87 jízda, aby po prolomení strahovské brány vtrhla na Malou stranu, když objevil se pojednou u říšské brány jezdec uhánějící tryskem ke klášteru Svato-Marketskému, odkud biskup Leopold se svou jeneralitou na průběh šarvátky pohlížel. Za málo okamžiků stanul jezdec před biskupem. Udiven pohlížel tento na něj, a jediné slovo, jež mohl pronésti, bylo: „Tennagel!"

„Ano, Výsosti, já to jsem," odpovídal jezdec, jenž nebyl skutečně nikdo jiný než tajný biskupův rada, známý nám František Tennagel.

„Aj, kde jste se tu vzal? což nejsou všecky brány města uzavřeny?" tázal se biskup.

„Ovšem že jsou," odvětil Tennagel. „Bylo k tomu také kus práce třeba, abych se dostal ven, ale stalo se."

„Nuže o tom později. Co mi přinášíte?"

přerušil ho biskup.

„Především dobrou radu."

„Jakou radu?"

„Aby se okamžitě ustalo v boji."

Biskup ustoupil překvapen několik kroků.

„Jste šílen?" zkřikl upíraje jiskrné své oko na Tennagla.

„Mluvím pouze ve prospěch Vaší Milosti," omlouval se tento. „Na dobytí města nelze ani pomyslit. Skoda každého lidského života, a protož prosím: kažte troubiti k ústupu!"

„A u6iním-li to, co stane se?"

88 „Zítra ještě bude Vaše Milost pánem celé Prahy bez prolití krve."

Biskup se zarazil. „Cože dítě?"

„Bučím za pravdu svých slov životem. Prosím, poslechněte rady mé a kažte troubit k ústupu," naléhal Tennagel.

„Na vaše odpovídání, rado!" zvolal biskup.

„Nebudeme-1 i do dvou dnů pány města, dám vás na nejbližším stromě pověsit." Pak obrátil se ke svým důstojníkům a velel zastavit boj a ustoupit.

Za málo okamžiků byl rozkaz biskupův vykonán. Biskup sám ubíral se v průrodu jenerálů Suiza a Althana a rady Tennagla do kláštera Marketského, v němž hned po svém objevení se před Prahou zarazil hlavní svůj stan. Zde ihned zasednuto k poradě.

Nejprve obrátil se biskup ku svému radovi a přísným oslovil jej hlasem: „Nuže, jak je v Praze? jaké zprávy přinášíte? Jak smýšlí o naší náhlé operaci císař?"

Málo slovy vylíčil Tennagel biskupovi výstup, který se udal v konírnách Eudolfových, a že císař ve své zuřivosti patent svůj odvolal.

„Áj, dle toho poznávám svého císařského strýce!" zvolal rozhorlen Leopold. „Tak daleko to tedy dospělo?"

„Nezapírám, že jsme pro tento okamžik všickni v nemilosti, ani Vaši Výsost nevyjímaje, fc" •V" avšak jenom na krátký čas; až se císař vy bouří, bude zas dobře."

„A kdy myslíte že se to stane?"

„Ještě této noci."

„Této noci?" opakoval biskup, hlede pátravě na svého rádce.

„Ano, této noci," tvrdil Tennagel. „Věziž Vaše Milost, že násilím nelze Prahy se zmocnit; obnášít síla stavovského vojska jakož i ozbrojeného měšťanstva, jež Praha ve svých zdeqh přechovává, na třicet tisíc mužů, kteří všickni považujou lid Vaší Milosti za nejúhlavnéjší nepřátele."

„Proklatá luza!" zvolal biskup. „Nuže povězte," dodal po chvíli, „na čem se usnesla meudrost Hradčanských pánů?"

„Že zítřejší noci lidu Vaší Milosti jedna z pražských bran bude otevřena," zněla určitá odpověď.

„Výborně! a která?"

„Kartouzská."

„Kartouzská?" tázal se překvapen biskup.

„Tať leží zcela na opačné straně."

„Právě proto. Musíme hledět pány Pražany zmást," pokračoval prohnaný Tennagel.

„Káže tedy nutná potřeba, aby dnes k večeru ještě jeden útok na strahovskou bránu byl učiněn, ovšem toliko na oko. Zítra však ať veškeren lid Vaší Milosti dá se na zpáteční pochod 90 směrem ku Zbraslavi. Pražané budou se domýšlet, že nezdařené dva dnešní útoky přiměly Vaši Milost k odtáhnuti, a zemříti chtěl bych na to, že samou radostí z domnělého vítězství zapomenou na nejbližší budoucnost."

„Pouze na to spoléháte?" prohodil s jakousi nedůvěrou biskup.

„Případ ten by ovšem nevystačil," pokračoval Tennagel. „Však naše plány sahají dál.

Líčený odchod pasovského vojska zbudí zajisté v Pražanech myšlénku, že Vaše Milost vzdala se všech nároku na Prahu, vy však u Košíř se zastavíte a budete činit na oko přípravy k dalšímu tažení, které se ale až do noci protáhnouti musí, načež zítřejší noci —" „Eozumím vám," přerušil ho biskup. „Plán jest výborný, kdo však mi ručí za jeho zdar?"

„Já a většina malostranského měšťanstva, které, jak Vaší Milosti známo, k nejvěrnějším přívržencům vašim lze čítati," odpověděl Tennagel.

„A kdo nás povede? jakou lstí zmocníme se kartouzské brány?"

„O tom poučí Vaši Milost muž, kterého ještě za dne vyšleme do tábora."

„Jaký muž?"

„Vaší Milosti dobře známý Lazar Henkl."

„Henkl?" zvolal vesele biskup. „Tedy jsem úplně upokojen, neboť již pouhé jméno toho muže zaručuje nám dobrý výsledek. Nuže díky, milý Tennagle, za rasi radu. Spoléhám na věrnost malostranských měšťanů a na důvtip Hradčanských pánů. Propouštím vás."

Se hlubokou úklonou odcházel Tennagel z komnaty. Za malou chvíli nato uháněl již opět s větrem o závod touž cestou nazpět, kterou přibyl do tábora pasovského, totiž k Bubenči, kde nalézaly se letohrádek a pověstné lázně Eudolfovy. Tam zanechal svého koně, kterého si byl od dozorce ohrady vypůjčil, a oklikami pešky ubíral se do hradu královského. Zacházky té byřo mu nanejvýš třeba, nechtěl-li padnouti do rukou některého přívržence protestantských stavů. Byla to výprava v každém ohledu nebezpečná, však podařila se.

VIL Diplomaté pletichati: „Hanebná věrolomnost! ničemní zrádcové!"

zvolal Thurn, když po skončeném boji u Strahovské brány lid pasovský nazpět se ubíral.

„Však přisámbůh, urážku tu tak drze ve tvář naši vrženou déle nestrpíme."

„Je to ošemetné, jak se s námi nakládá," doložil Václav Vehyůský ze Vchynie. „Co včera slíbili, dnes chlapecky ruší, a přitom ještě domýšlejí se, že hrdinský vykonali čin."

„Tak to nemůže, nesmí zůstat!" voláno ve středu protestantské šlechty. „Vzhůru do hradu!

vzhůru k císaři!"

Již hotovili se, aby na císaři vynutili ospravedlnění minulých právě událostí; však Thurn zastoupil jim cestu.

„Stůjte, přátelé!" zvolal. „Ne tak zhurta!

Co chcete u císaře? Jest on starý, churavý muž, nemající samostatné vůle, muž, na kterém lze hrozbou vše vymoci. Ne císaře se ptejme, nýbrž jeho rádců; ti jsou vinni vším, ti s námi hrajou, ti nás zaprodávají za jidášský žold, a proto vzhůru do dvorské kanceláře!"

„Vzhůru do dvorské kanceláře!" opětovali souhlasně šlechticové.

A již seřadili se k průvodu, v jehož čelo postavili se Thurn, Václav Vchyňský a mladý pán z Bičan. Ke třiceti šlechticů na statečných, bohatě ozdobených ořích jelo od strahovské brány přímo do hradu královského, průvod to ne sice velký, ale dosti okázalý. Ký div, že zvědavý lid naplňující hlavní i postranní ulice Hradčanské, hlavně ale tak zvaný Pohořelec, k průvodu tomu se přidružil, a že zástup čím více ku hradu se přibližoval, tím více rostl.

Celá Praha téměř dostavila se touž dobou na Hradčany. — Již od onoho okamžiku, když první rána dělová zaduněla na hradbách, panoval ve dvořské kanceláří hradčanské život nad míru bouřlivý. Nejvyšší purkrabí království českého, pán Adam ze Šternberka, seděl pravé u svého psacího stolku zabývaje se prohlížením rozličných písemností, když otevřely se náhle dvéře kanceláře a jimi vešli velmožové, s kterými jsme se naposledy v konírnách císařových setkali, totiž pánové Martinic, Slavata, Berka z Dube, pan z Donína a Tennagel. Španělský vyslanec don Zuniga již u koníren od nich se odloučil předstíraje, že má mnoho na práci, že musí neodkladné králi svému podati zprávy o nejnovějších událostech. Byla to pouhá výmluva, neboť jakkoli byl Zuniga prvním, jenž neblahý vpád Pasovských pomáhal uskutečňovat, přimlouvaje se již před lety u španělské královny, sestry biskupovy, za půjčku potřebných peněz: přece sám nyní opět první nahlížel, že celá ta výprava jest rázu příliš dobrodružného a máloslibnóho. Proto ještě záhy hleděl se vymknouti z oné sítě, v niž nejen Eudolfa, nýbrž i sebe a španělského krále Filipa III.,-svého pána, zapředl. Obrat tento děl se ovšem velmi zvolna a spůsobem svědčícím patrně o diplomatických vlohách Zunigových, tak že později nikdo se nedivil, když on co zřejmý odpůrce vpádu Pasovských se vyjádřil, „že sám ďábel nemohl Eakousku a katolické církvi větší škody přinésti než právě neblahý vpád vojska pasovského." — 9 V Jakmile pánové vešli, povstal pan ze Šternberka a e otázkou: „Nuže, pánové, co se děje?"

spěchal jim vstříc.

„Biskup hotoví se k útoku na Prahu," odvětil krátce Martinic.

„Jaká to nerozvážnost, jaký nerozum!" zvolal Šternberk. „Věru, biskup svou nedočkavostí vše, čeho napolo již vydobyto, pokazí."

„Ba málem," přisvědčil Martinic. „Přicházíme z koníren, císař je tak popuzen, že nechce o biskupovi ani slyšet, i vydal rozkaz, aby Paso vští hned odtáhli."

„Kozkaz písemný?" ptal se zvědavě Šternberk.

„Díky bohu, že pouze ústní, jejž můžeme považovat za nevydaný," odvětil Martinic. „Císař pronesl jej v největším rozčileni, a snadno můžeme mu zítra namluvit, že jej ani nevydal."

Šternberk zavrtěl povážlivě hlavou.

„Biskup pokročil již tak daleko, že nelze mu ustoupit," řekl pan zj)onína.

„A nesmí ustoupit, nemají-li veškeré naše plány býti zmařeny," doložil Slavata.

„Co tedy hodláte učinit, pánové?" tázal se jaksi skormouceně purkrabí.

„Eada Tennagel sdělil nám již cestou jakýsi plán, který, bude-li uskutečněn, jediné může napravit, co pokaženo," odpověděl Martinic.

* 05 „Proto přicházíme, abychom ho sdělili i vám a vaši radu u věci té vyslechli."

Pan ze Šternberka pokynri pánům, aby se posadili, načež obrátiv se k Tennaglovi pravil: „Prosím za vaše návrhy, pane rado!"

Výmluvným jazykem jal se Tennagel líčiti svůj plán, tentýž plán, jejž — jak již dříve vypravováno — pasovskému biskupovi byl svěřil.

„Jiného nezbývá," pravil Martinic, když Tennagel se svým návrhem byl u konce. „Biskup musí Prahu osadit, ať to spůsobem jakýmkoli."

„Kdo však se odváží v povážlivé této době do tábora paso^ského?" namítal nedůvěřivě Šternberk.

„Já sám," odvětil hrdě Tennagel. „Jste-li, pánové, srozuměni, vydám se okamžitě na cestu, a za hodinu, ne-li dříve, bude biskup zpraven o našem úmyslu."

Eozumí se, že ctihodní rádcové císaře Eudolfa úplně s návrhem Tennaglovým souhlasili, načež tento hned vydal se na nebezpečnou výpravu. Jak pořídil, zmínili jsme se již na jiném místě. — Nelze se tomu divit, že tito lidé tak ledabyle usnášeli se o věcech, kteréž rozhodovaly nad osudem celého národa. Nestaralť se Budolf, jak již praveno, příliš o vládu; vlastními rladaři byli čistí jeho rádcové, jichž veškerá jednání císař teprv tenkrát se dozvídal, kdy vše již bylo vykonáno. A jako vždy, věděli i tento96 ^ krátě šlechetní ti pánové, že, věc-li dobréí vypadne, císař jistě řekne ano. A byť i Spatné vypadla, což na 4om záleželo! Provedli již tolik špatných a ničemných kousků na vrub císařův, že i na tento;se mohli odvážit. Vždyť věděli, že Rudolf je slaboch a že jeho nemilost nad jepicí kratší má život. Je mohl zničit jiný toliko panovník, Matiáš, nikdy ale Eudolf. Drzé, ničemné jich jednání spočívalo na pevných základech. — Mezitím, co u strahovské brány krutá zuřila seč, co Tennagel oklikami spěchal do hlavního stanu biskupa a svěřoval mu svůj a spojenců svých úmysl, radili se Hradčanští pánové o dalších krocích a prostředcích, jimiž bylo by lze uvolniti biskupovi vpád do Prahy. Martinic vytasil se s podrobným plánem vypočítav veškeré možnosti i nemožnosti, které by se mohly naskytnouti, načež po uvážení všech okolností usneseno, že hlavní rána zítřejší noci protestantským stavům má býti zasazena.

„Prospěch náš vyžaduje, abychom celý spor již teď přivedli ku konci," dokládal Martinic.

„Dle spolehlivých zpráv panuje již v samém táboře Pasovských rozmrzelost, která jedině tím může být utlumena, když vojsku biskupovu poskytneme příležitost, aby za své dlouhé namáhání zde v Praze našlo odměny, a proto radím k činu neodkladnému."

97 „Souhlasíme, souhlasíme!" přisvědčovali ostatní.

„Zítřejší noci budiž rozhodnuto," doložil pan ze Šternberka. Povstav dal tím na jevo, že porada jest ukončena.

Již hotovili se všickni k odchodu, tu pojednou zazněl na nádvoří divoký hluk, vycházející z řad blížícího se zástupu. Všickni se zastavili a zraky jich obrátily se k oknům vedoucím na nádvoří.

„Pereat Martinic a Slavata!" rozlehlo se jako bouře vzduchem, a hned na to bylo slyšeti na schodech vedoucích do dvorní kanceláře hřmotné kroky, řinčení zbraně a zmatené hlasy.

„Probůh, co se děje!" zkřikl Šternberk a skokem octnul se u dveří, aby sluhům svým dal rozkaz k nahlídnutí; v témž okamžiku rozlétly se dvéře, a na prahu objevil se Thurn provázen Václavem Vjchyňským, panem z Éičan a více mladšími šlechtici. S výkřikem uskočil Šternberk nazpět. Též ostatní pánové ustoupili a jako na povel položili pravice na své meče.

Thurn postoupil spěšně do prostřed síně a zvolal: „Jenom nechtě svých mečů tam kde jsou! My nepřišli potýkati se zbraní, nýbrž slovy."

Překvapení velmožové volněji si oddechli.

Viděli, že jest nebezpečí menší než se z počátku domnívali. Poněkud osmělen přistoupil Král a biskup. 7 98 purkrabí Šternberk a oslovil smělého mluvčího panské deputace: „Jaká jest vaše žádost, pánové?"

„Přicházím se svými přáteli," odpověděl Thurn, „abych jménem celé Prahy ohradil se proti loupežnému přepadnutí královského tohoto města."

„V té záležitosti rozhoduje pouze císař," vece Šternberk. „S jeho toliko srozuměním děla se ta výprava k obhájení vévodství Julišského, on tedy sám —" „Ano on," přerušil ho Thurn. „Však co se stalo, stalo se k vaší radě. Pouhou zástěrou jest záležitost vévodství Julišského; výprava pasovská děje se na naši záhubu. Však vám dobře známo, že již na počátku těchto různic nejednou proti Pasovským jsme se ohrazovali, načež nám odpovídáno, ba královským slovem zaručeno, že další jich pochod bude zastaven.

A jak slovo to dodrženo? Tak, že nejúhlavnější náš nepřítel stojí této chvíle před pražskými branami."

„Nevím o žádném nepříteli," odpověděl s jakousi vytáčkou Šternberk.

„Že nevíte? Prstem bych mohl na« něj ukázat!" zvolal Thurn a pozvedl pravici proti purkrabímu. „Věru, horším jste vy národu mému nepřítelem, než sběř ta pasovská, kterou jste si na nás zavolali."

99 „Pane hrabě!" odvětil Šternberk na celém těle se třesa. „Toť urážka! Pasovské vojsko jest ve službách císaře: jestliže tedy lid biskupa Leopolda považujete za voj nepřátelský, jest to totéž, jako byste se proti samému císaři prohlašoval."

„Ne proti císaři, ale proti ničemným jeho rádcům!" zakřikl jej Thurn.

„Ustaňte, pane hrabě!" vmísil se v hovor Martinic. „Císař jednal dle vlastní vůle, a jako my i on nepovažuje lid pasovský za vojsko nepřátelské."

„To tedy ochrana, kterou jest nám dvorská kancelář povinna? Tito lidé lhou všickni jako darebáci!" rozkřikl se Václav Vchyňský a pokročiv do předu uchopil Martinice za ruku.

Příkladu toho následoval ihned mladý pan z Ěiěan. Uchopiv Slavatu za pravici zvolal ku Vchyňskému: „Vezmi, bratře, jednoho na sebe, já druhého, neb tak jen zachráníme dobré jméno své a zamezíme zároveň, aby tito ničemní lháři nás už nepodváděli."*) „Vyhoďte je po staročesku oknem! Smrt zrádcům vlasti!" zaznělo z úst protestantských velmožů, a již hrnuli se tito na své protivníky, aby exekuci na nich vykonali.

Snad bylo by se všem těmto pánům z dvorské kanceláře .téhož osudu dostalo, co o ně*) Vedené tuto řeči jsou historické factum.

* 100 kolik let později (23. května 1618) Martinkovi, Slavatovi a písaři Pabriciovi, kdyby Thurn rázným zakročením tomu nebyl zabránil. „Ustaňte, přátelé! žádné přenáhlení!" zvolal postaviv se s rozpřaženýma rukama před horlivé vykonavatele pěstního práva. „Jednali bychom ovšem zcela po právu, kdybychom zrádce země po staročesku oknem vyhodili. Ať však se dříve ospravedlní, proč dané nám slovo bylo zrušeno, proč dovoleno, aby sběř pasovského biskupa táhla na Prahu! Neodůvodní-li jednání své, nedojde-li dané nám slovo do zítřejšího dne splnění, přisámbůh, že první budu pro to, aby se s nimi naložilo co se zřejmými zrádci!"

Po těchto slovech Thurnových ustoupili protestantští šlechticové, však rozestavili se tak, že všecky východy síně byly jimi střeženy a nikdo z obžalovaných nemohl .uniknouti.

Mimo Martinice a Slavatu, kteří s drzým čelem vyslechli Thurnovu žalobu a s neobyčejnou odhodlaností očekávali svůj osud, všickni ostatní jevili sklíčenost. Bledé tváře, chvějící se údy nasvědčovaly, jak trapné jest jim toto postavení.

„Nemáme z čeho se ospravedlňovat," odpověděl Martinic. „Ani císař ani my nejsme vinni posledními událostmi. Biskup pasovský jedná ve prospěch císaře, chce-li svým vojskem Hradčany obsadit. My si nenamluvíme, pánové, že 101 stálé držení vojska a nové sbírání hotovosti s vaší strany svědčí o zvláštní oddanosti k císaři."

„Ustaň, zlolajný jazyku!" zakřikl ho Thurn.

„Ne císaři, nýbrž nám hrozí nebezpečenství, a proto povoláráme vojsko ku své obraně. Přemluvte císaře, aby Pasováky ze své služby propustil, a hned také my rozpustíme brannou svoji moc. Však nebudeme se, pane maršálku, o to hádati, kdo nyní jest ohrožován; my poroučíme, a nestane-li se dle naší vůle, neručíme za nic, co se stane. Jděte a vyřiďte to císaři!"

„Jdu a vyřídím!" zvolal zpupně Martinic a již chystal se k odchodu. V tom otevřely se dvéře, a sluha ohlašoval císařova posla.

„Nechť vejde!" velel Šternberk, jenž poněkud se byl zpamatoval.

Do komnaty vešel Eudolfův komorník Eucký a ohlašoval Martinici a Slavatovi, jakož i všem přítomným korunním úřadníkům, že císař přeje si okamžitě s nimi mluviti.

„Zdá se, pánové, že vás císař předešel," prohodil Thurn. „Nuže jděte, prosím; za půl hodiny očekáváme určitou odpověď, císařem podepsaný patent, jímž musí veřejně prohlásiti Pasovské za nepřátele této země."

Pokynuv svým přátelům usadil se do křesla, aby zde očekával návrat zemských hodnostářů, kteří pospíchali za Euckým dlouhými 102 chodbami hradčanského zámku do kabinetu císařova. — Hlučný panoval touž dobou život na nádvoří hradu královského. Již dříve vedral se lid přes odpor císařských stráží za protestantskými stavy do dvora; nyní pak rozestaviv se pod okny dvorské kanceláře s netrpělivostí očekával návrat Thurna a jeho společníků.

V prvních řadách spatřujeme též několik známých osobností, statečného kováře Martina, koželuha Záhlavu, krčmáře Prokopa a více měšťanů navštěvujících každodenně pověstnou krčmu Šmerhovskou.

„Kdo by si to byl do těch lotrů pomyslil!"

rozumoval mistr Martin. , Spoléhej někdo na dané slovo!"

„Ba že, darebáci zde, darebáci tam!" doložil krčmář Prokop, a ukázal rukou na okna dvorské kanceláře a hned na to směrem ke strahovské bráně. „Přece měl tedy mistr Bartoš pravdu, když tvrdil, abychom se měli na pozoru. Ale ten žert přijde těm holomkům draho."

„Dal bych za to půl své duše," zapřísahal se kovář, „kdybych teď mohl býti s hrabětem Thurnem tam nahoře. Ten jim tam asi drží kázaní, že nepostačí své dlouhé uši natahovat."

„Ó že nejsem já na jeho místě," vmísil se mezi hovořící malostranský soused Sekyrka, svého řemesla řezník, muž to obrovské postavy.

* 103 A pozvednuv lesklou svoji sekyra dodal: „Já bych jim jinak zakázal. Oknem je vyhoditi, to bylo by nejlepší kázaní" Hlučný smích provázel slova hranatého řezníka. „Ano, dolů s nimi! Pereant!" rozlehlo se opět se všech stran, a na sta svalovitých pěstí s výhružnými posuňky pozvedáno k oknům dvorské kanceláře.

Takové řeči vedeny mezi lidem po celou dobu, co stavové protestantští dleli ve dvorské kanceláři čekajíce na návrat rádců Eudolfových.

Trvalo to déle než půl hodiny, a již počaly se nejen mezi lidem,' ale i mezi šlechtici jeviti známky netrpělivosti. Konečně otevřely se opět dvéře, a pan ze Šternberka provázen dvěma dvorskými úřadníky vešel mezi shromážděné velmože.

Při objevení se purkrabího, jenž držel složenou jakousi listinu v ruce, povstali Thurn i jeho přátelé. Hluboké panovalo na okamžik v komnatě ticho, načež purkrabí rozhlédnuv se po shromážděných chvějícím se hlasem promluvil: .Jménem Jeho Milosti císařské oznamuj u vám, pánové, že ještě v průběhu dnešního dne vysláni budou do hlavního stanu Jeho biskupské Milosti arciknížete Leopolda pasovského poslové, kteří inu doručí tento patent, jímž nařizuje se, aby vojsko pasovské hned po jeho obdržení okolí pražské opustilo."

104 * Mlčky přijal Thurn podávanou mu listinu.

Nahlédl do ní, načež po chvíli pánu ze Šternberka ji vrátil.

„Jsme spokojeni," pravil významně. „Však nebude-li do dvou dnů plněno, co tímto patentem se nám zaručuje, přijdeme si pro poslední odpověď1 s vytasenými meči." Pokynuv svým přátelům ubíral se rychle z komnaty přímo na nádvoří, kde lid netrpělivě očekával výsledek audience.

Zdrcen sklesl purkrabí do svého křesla.

Osudná listina vypadla mu z ruky, a on podepřev malomyslně hlavu o dlaň teprva po dlouhé chvíli s těžkým povzdechem pravil: „Po všem veta!"

V tom ozval se na nádvoří nový hluk, Thurn a jeho přátelé vyšli právě z budovy dvorské kanceláře. „Sláva Thurnovi t Ať žije Thurn!"

vypukl nedočkavý zástup ve hlučný jásot. A jako na povel rozstoupil se houf, aby vycházející velmožové volný měli průchod.

„Rozejděte se, přátelé!" zvolal mohutným hlasem Thurn, načež když se zástup poněkud utišil, dodal: „Král znova se nám zaručil, že do dvou dnů ani jediného pasovského vojína nebude před branami pražskými. Ať žije král Eudolf l" „Sláva Eudolfovi! Pereant Martinic a Slavata!" přizvukoval lid a mávaje klobouky a čapkami za stálého pokřikování ubíral se ze hradu.

105 Šlechticové vyšvihli se opět na koně, jež tyli na nádvoří zanechali, a na pokynutí Thurnovo klusem ujížděli ke strahovské bráně, aby veškerá místa a zvláště Pohořelec svým vojskem osadili.

VIII.

Poslední prostředek.

Ne z přesvědčení, že povoláním Pasovských na české území velké se dopustil křivdy na svém národu, ne z přesvědčení, že po rázném ohrazení se protestantských stavů neblahá ta výprava minula se s očekávaným účinkem, ne z ohledů politických jemu samému i říši prospěšných, nýbrž z pouhé pohodlnosti, z pouhé slabosti a bázně podepsal Eudolf závažný svůj patent.

Po výstupu, který udal se v královských konírnách, Eudolf dosti záhy se zpamatoval, a to právě v okamžiku, když na hradbách i před hradbami nejhlučnější střelba byla zahájena.

„Do pekla se všemi, kdo mi to nastrojili!" zvolal probouzející se císař. „Však přisámbůh, učiním tomu jednou ranou konec. Chci mít pokoj, nechci být rušen vražednými šarvátkami ze svého poklidu."

Hbité obrátil se k Euckému, který skroušené vedle něho stál, a přísným velel mu,hla106 sem: „Zavolejte mi okamžitě Martinice, Slavatu a veškero dvorské úřadníky. Očekávám je ve svém kabinetu."

Za hodinu na to odbývána v kabinetu Rudolfově audience, o jejíž výsledku jsme se pravé zmínili.

Že objevení se protestantských stavů ve dvorské kanceláři, jakož i rázné povykování lidu vyhotovení pověstného patentu urychlily, netřeba ovšem dokládati. Jak již praveno, bázeň před opakováním se podobných výstupů a pohodlnost mžiknutím dovedly zvrátit veškeré ovšem ne příliš pevné úmysly Eudolfovy. Neočekávaná, ohromujicí byla to rána pro dvorskou stranu, která všem těm pletichářům tak hlavy pomátla, že nevěděli si rady ani pomoci. Vyplněním Rudolfova příkazu byly by veškeré jich plány zmařeny a vítězství protestantských stavů pojištěno. Však pro tento okamžik nebylo vyhnutí, museli vůli císařovu stavům oznámit, neboť jen takto mohli se zbaviti hrozícího nebezpečenství.

Jinak mělo se to ovšem s vysláním císařova posla do tábora pasovského. Nevědouce si okamžité rady usnesli se na tom, že" za hodinu sejdou se ve Slavatově paláců, aby záležitost tu důkladně vzali na přetřes; Porada, k níž tentokrát povoláni také Ručky a Sendivoj, skutečně odbývána. Po dlouhém hádání přijat návrh vrátivšího se právě 107 Tennagla, aby vůle císařova biskupovi nebyla ohlášena, nýbrž aby všemožnými prostředky k tomu bylo pracováno, by vojsko pasovské již příští noci vpuštěno bylo do města. Jakým spůsobem mělo se to stát, o tom výmluvný a prohnaný Tennagel podal zevrubnou zprávu, načež k návrhu Sendivoje i na tom se usneseno, že císař nějakým spůsobem z Prahy musí býti odstraněn, aby biskup volně mohl jednati. Co císaře se týče, slíbili Sendivoj a Eucký, že v pravý čas o odstranění jeho se postarají. Za to uvolil se opět Tennagel, že ještě jednou se odebere k biskupovi a že s ním vše umluví.

Tak se také stalo. Již za malou chvíli na to uháněl Tennagel opět ku strahovské bráně. Vykázav se Eudolfovým patentem byl bez překážky propuštěn. Jaký byl výsledek jeho cesty, o tom přesvědčili se Pražané k večeru téhož dne. Pasovští započali ještě jeden útok, který však po krátké půtce byl odražen, či vlastně samými Pasovskými přerušen, neboť jak víme, již dříve mezi biskupem a Tennaglem tak to bylo umluveno.

Na omluvu líčeného toho útoku dal vrátivší se Tennagel protestantským, na výsledek jeho cesty čekajícím stavům odpověď, že Pasovští jsou volni uposlechnout císařova rozkazu, že však biskup Eudolfovým patentem velmi byl popuzen. S pokryteckou tváří varoval tedy stavy, radě zároveň k prozřetelnosti, kdyby snad Pa108 sovským zachtělo se ještě jednou je znepokojovat. Proto také byli stavové připraveni, a když líčený útok Pasovských byl odražen, nepovažovali jej za nic jiného než za pouhou mstu Rudolfovým patentem vyvolanou. — - Temná, mlhavá noc počala se skláněti nad staroslavnou Prahou; však živo bylo posud ve vSech ulicích, tak živo jako v poledne svátečního dne. Nejbujnější život panoval na náměstí staroměstském jakož i ve hlavních ulicích z tohoto náměstí vybíhajících. Možno říci, že celá Praha byla téhož večera pod šírým nebem, neboť kdo jen mohl, vyšel si na ulici, aby nějakých novin se dověděl. Že také všecky krčmy byly přeplněny a že krčmářové velmi dobré obchody dělali, rozumí se.

Ve hlučné té směsici spatřujeme též dva muže z dřívějšího vypravování již známé; že ale byli těsně ve pláště zahaleni a jejich tváře španělskými klobouky širokých střech téměř zcela zakryty, nikdo je nepoznal, ač byli po celé Praze alespoň dle jména známi jako falešný peníz. Byli to naši polští dobrodruzi, Rudolfův komorník Ručky a alchymista Sendivoj.

Však záhy vytratili se z náměstí a zamířili kolem Šmerhova do platnéřské ulice, která úplně téměř byla liduprázdna. U Šmerhovské krčmy se na chvíli zastavili. Sendivoj přistou109 pil k širokému, dvojí okenicí zastřenému oknu a zvědavé úzkou skulinou nahlédl do vnitř.

„Posud ho zde nevidím," pravil k Ruckému. „Musíme vyčkat."

Eozhlédnuv se na všecky strany urychleným krokem spěchal se svým soudruhem ku předu. Za malou chvíli zastavili se u známého nám domu mistra Bartoše, v jehož hořením patře dvě okna byla osvětlena.

„Myslíte, že se můžeme toho odvážit?" otázal se Sendivoje tlumeným hlasem Ručky.

„Teď ještě ne," odpověděl tento. „Musíme počkat, až starý odejde na Šmerhov, kam každodenně dochází, a kde skoro až do půlnoci se zdržuje. Cizích nájemníků v domě není; odejde-li, máme úplné volnou ruku."

„Kde tedy počkáme, abychom nebyli pozorováni ?"

Sendivoj se rozhlédl, pak uchopil svého soudruha záruku a pravil: „Tamto! Hle, dvéře domu jsou otevřeny a průjezd tmavý."

Bez dalšího rozmýšlení vklouzli oba do průjezdu. Sotva však několik kroků učinili, narazili na nějaký pevný, nepovolný předmět, v němž Sendivoj po důkladném ohledání poznal vysokou, širokou skříň. „Tato skříň nám může velmi dobře posloužit," pravil a již táhl Euckého za sebou dokládaje, že lepšího úkrytu nic jim nemůže poskytnouti než staré toto haraburdí.

110 Mlčky*vtlačili se oba do kouta čekajíce na příhodnou dobu. Nečekali dlouho, neboť v hořením patře vrzly právě dvéře, a za malou chvíli nato ozvaly se pádné kroky dvou mužů po schodech sestupujících. Téměř ani nedýchajíce přitlačili se oba dobrodruzi k sobě a jen do tmy zvědavě své zraky upírali. Postavy obou sestoupivších mužů mihly se kolem nich, načež prošedše krátkým tmavým průjezdem na prahu domu se zastavily.

„Zdá se, milý Hypolite, že's mým vyjádřením nepříliš spokojen," pravil jeden z mužů, v němž Sendivoj okamžitě poznal majitele domu, statečného mistra Bartoše.

„Přiznávám se," odpověděl druhý, jenž nebyl nikdo jiný než mladý Hypolit Henkl, „že očekával jsem potěšnější zprávy, když jste mne dnes ráno vyzval, abych vás odpůldne navštívil. Věděl jste dávno, jak Moniku miluju, nekladl jste obapolné naší lásce žádné překážky, a proto nikdy jsem se vaší přísnosti nenadal."

„Upokoj se, milý hochu, musí to tak býti," chlácholil mladíka poctivý mistr. „Tvůj otec zaujímá v nynější době postavení velmi pochybné. Rád bych tě co syna svého k srdci přivinul, však pro tento okamžik to nemožno. Musíme vyčkat, až jak se otec tvůj v nynějším našem boji proti Pasovským zachová, čistým, neni zkaleným musí býti jméno Henklovo, jež někdy dítě moje nosit má."

„Jsem spokojen," odpověděl s hlubokým povzdechem Hypolit.

Stisknuv mlčky starému svému příteli ruku spěšně ubíral se z místa pro něho tak osudného.

Chvíli hleděl starý mistr za sklíčeným mladíkem. Teprva když Hypolit za rohem platnéřské ulice zmizel, obrátil se v opačnou stranu a se sklopenou hlavou kráčel ku Šmerhovu mezi své každodenní společníky.

Ticho rozhostilo se opět v průjezde Bartošova domu. Sendivoj byl první, který je přerušil. Vykradl se ze svého úkrytu a pravil: „To byl on. Jsme nyní samotni."

„A druhý muž?" tázal se Eucký.

„Aj, což jste z jich řeči nevyrozuměl, že to nebyl nikdo jiný než zdařilý synáček našeho milého přítele Henkla? Zde jsou tedy jeho spády.

Hlavu chtěl bych vsaditi, že starý Lazar nejmenšího nemá o tom tušení."

„Mladý Henkl?" podivil se Eucký.

„Ano, Hypolit; na tom však nyní nezáleží.

Dle řeči starého mečíře vychází na jevo, že na Starém městě mají nějaké tušení o jednání Henklově; musíme ho o tom zpravit, a proto bude nejlépe, když hned odeberu příbytku."

112 Eucký se zarazil. „Chcete mě snad opustit?"

vypravil po dlouhé teprva chvíli ze sebe.

„Vždyť znáte svůj úkol," odsekl zhurta Sendivoj. „Jen proto svěřil jsem vám tajemství svého obrazu, poněvadž toliko vaší pomocí možno dojíti cíle. Mě zná celá Praha, možno tedy, že i obyvatelé tohoto domu; nemohu se něčeho takového odvážit. Dnes ještě musíte vyzvědět, co a jak, neboť zítřejší noci musí býti vše dokonáno. Je to poslední prostředek, nezdaří-li se, jsme se svými plány u konce."

„Máte pravdu," omlouval se Eucký. „Nuže na shledanou! Ještě dnes u Henkla sejdeme se, tam sdělím vám výsledek své výpravy."

Sendivoj stiskl svému soudruhovi ruku, načež vykradl se z průjezdu. Octnuv se pod šírým nebem rozhlédl se prozřetelně a kvapně ubíral se touž cestou, co před málo okamžiky mladý Hypolit Henkl.

Eucký osamotněl. Eozpřáhl ruce a počal kolem sebe hmatati, aby dopídil se schodů vedoucích do hořejšího patra. Brzy octnul se na prvním stupni úzkých točitých schodů, po nichž zvolna ubíral se nahoru. Dostoupiv stupně posledního obrátil se v pravou stranu, odkud táhla se nedlouhá, na druhém konci slabým kabancem osvětlená chodba. Smělejším krokem ubíral se ku předu a za málo okamžiků stanul před nevysokými, pěknou řezbou vykládanými dveřmi.

113 Položil ruku na kliku a již hotovil se zaklepati, když se dvéře náhle otevřely a na prahu objevila se stará, zavalitá ženština, držící malý kahanec v ruce.

Lehce vykřikla stařena a rychle nazpět do komůrky uskočila. Též Bucky na okamžik se zarazil ; brzy však se zpamatoval a lichotivým hlasem oslovil stařenu: „Odpusťte, ctihodná paní, že v tak pozdní hodině osměluji se poklid váš rušiti. Jste zajisté domácí hospodyně?"

Nato bez vybídnuti vešel za couvající stařenou, která kladouc kahaneO na stůl třesoucím se hlasem odpověděla: „Ano, jsem Veronika, stará hospodyně mistra Bartoše. Kdo však jste vy, pane?"

„Nedivím se vám, paničko, že mě neznáte," řekl Eucký. „Jsem po celý den svými studiemi a pracemi tak zaměstnán, že téměř ani z domu nevycházím. Zbývají mi pouze večery, a proto jen volím tuto chvíli ku své návštěvě.

Jsem dvorní malíř císařův, Eoland Savery, a přicházím za tou příčinou, abych v jisté záležitosti promluvil s pannou Monikou."

Udiveně vyvalila Veronika na neznámého pána oči. „Malíř císaře Eudolfa ? A s Monikou přejete si mluvit?" ptala se.

„Bude-li to totiž možno?" pravil s líčenou pokorou Eucký. „Nerad bych koho proti vůli vyrušoval."

Král a biskup. 8 114 Zdvořilá slova komorníkova jakož i skvostný, z pod pláště vyčnívající oblek nezůstaly u stařeny bez účinku. Pán z císařova komonstva, malíř, umělec, slova jeho, to vše popletlo ji tak, že mimovolně, nevědouc ani co činí, ukázala na protější dvéře vedoucí do vedlejší jizby. „Monika je v tomto pokoji," řekla. „Jest-li to vaše přání, vážený pane, dovedu vás k ní."

„Velmi se mi zavděčíte," odvětil Eucký.

Nato vyňal z kapsy velký zlatý peníz a vtlačil ho udivené stařeně do dlaně.

Pohled na leaknoucí se zlato zmátl stařenu docela. Uklánějíc se téměř až k zemi zladila tváře své k tak slaďounkému úsměvu, že Eucký již ani na okamžik nemusel o její ochotnosti pochybovat. „Uvedu vás okamžitě, vzácný pane," šveholila a již otvírala dvéře do vedlejší jizby. Za málo okamžiků stál Eucký Monice tváří v tvář.

Nalézáme se v malé, velmi úhledné jizbě, sloužící Monice, sličné dceři mistra Bartoše, za ložnici. Monika seděla právě u kužele, a jako malé, hbité vřetýnko její kolovrátku, tak i myšlénky kroužily se v malé, bystré její hlavince, soustřeďujíce se v jediném předmětu, v lásce k milovanému Hypolitovi. Nevědělaf posud ničeho o úmluvě, která stala se před malou chvílí mezi její otcem a miláčkem, a proto s nelíčenou radostí oddávala se blaženým snům o mladé 115 a šťastné lásce své. Nenadálý příchod Buckého vyburcoval ji z dumání. Vzkřiknuvši vyskočila a ucouvla jaksi bázlivě několik kroků nazpět.

„Promiňte, panno, mé pozdní návštěvě," omlouval se Bucky hluboce se ukláněje.

„Přejete si snad mluviti s mým otcem?"

přerušila ho Monika, poněkud ze svého překvapení se zpamatovavši.

„Nejprve s tebou, milé děťátko, s tebou jedinou," žvatlala stařena nabízejíc Buckému pohodlné křeslo.

„Ano s vámi, panno Moniko," doložil velmi přívětivě Bucky. „Neboť záležitost, která mne do vašeho domu přivádí, týká se jedině vás."

Nesměle pohlížela dívka na pozdního hosta, však přívětivý jeho pohled a zdvořilé chování záhy zaplašily její ostýchavost.

„Nerozumím vám, pane," řekla po chvíli hlasem jakousi důvěru prozrazujícím.

„Porozumíte mi hned," odvětil Bucky. „Dovolte však, abych se na okamžik posadil."

Nečekaje ani na odpověď usadil se v křeslo Veronikou již dříve mu nabídnuté. Nastalo delší pomlčení, při němž Bucky s napnutostí pohlížel ve sličnou dívčinu tvář, tak že tato nemohouc Suésti jeho pohled, s uzardčním sklopila k zemi oči své.

116 „V skutku, nápadná to podobnost," myslil si Bucky. „Sendivoj má pravdu, to děvče může konat za nynějších okolností pravé divy."

Opět pozvedla Monika oči a spatřivši, že cizí pán posud upřeně na ni hledí, pravila nesměle: „Prosím, pane, vyslovte své přání!"

„Dovolte především, abych vám učinil svou poklonu," jal se mluviti Eucký. „Jste v skutku krásnější a vnadnéjší, než vás pověst líčí."

„Pane," přerušila ho Monika a ustoupila o krok nazpět.

„Pravím, že jste krásna," pokračoval prohnaný komorník, „a nedivím se, že jste Jeho císařskou Milost tak dovedla nadchnouti."

„Pane, kdo jste? za jakou příčinou ke mně přicházíte?" zvolala dívka rozhorlena. Též stará, dříve tak ochotná Veronika počala po těchto slovech komorníkových povážlivě vrtěti hlavou a již v duchu litovala, že jeho zlatem se dala pohnout.

„Odpusťte," omlouval se pokorně Eucký.

„Jsem vaší spanilostí tak unesen, že bych byl bezmála na účel své návštěvy zapomněl. Má žádost je krátká, ale spravedlivá, a mám pevně za to, že ji neoslyšíte. Jmenuji se Eoland Savery a jsem dvorský malíř Jeho Milosti císaře Eudolfa, který mi nařídil, abych pro jeho modlitebnici vymaloval obraz madony s děťátkem, čestný to návrh a hoden skvělého provedení."

117 „Nuže, jaká vaše žádost?" opětovala Monika netrpělivě svou otázku.

„Jeho císařská Milost pouze jednou vás spatřila, bylo to tuším před týdnem ve svatovítském chrámu," pokračoval Bucky, „a od té chvíle o ničem jiném nemluví než o vaší spanilosti, kterouž jedinou považuje za hodnu, aby mně byla vzorem při vyhotovení objednané madony. Dlouhého stálo mne to namáhání, než jsem se stopy vaší dopátral, ale podařilo se to, a pevné doufám, že přičinění mému skvělé dostane se vaším přivolením odměny."

Neočekávaný a neobyčejný návrh cizincův tak obě ženštiny překvapil, že delší dobu slova ze sebe nemohly vypravit. Eucký použil té příležitosti a znova výmluvnými slovy líčil přízeň Eudolfovu, které by se prý Monice i její otci v nejhojnější míře dostalo, kdyby pronesené jím žádosti bylo vyhověno. „Mohu tedy doufat, že návštěva má nezůstane bez výsledku?" končil Eucký svou dlouhou, básnickými figurami vyšperkovanou argumentaci.

Monika se opět poněkud zpamatovala, však jediná slova, která mohla pronésti, byla: „Oznamte to mému oči."

„Milerád," odvětil Eucký. „Ale kdy naskytne se mi příležitost, abych statečného mistra doma zastihl? Jak jsem již řekl, jsem po celý den zaměstnán, mimo to odeberu se za 118 dva dni na krátkou cestu, a rád bych ještě před svým odjezdem svému císařskému pánu sdělil, že podařilo se mi nalézti originál madony jím tak vřele žádané."

Monika neodpovídala, za to však Veronika nabyvši opět důvěry byla okamžitě s návrhem po ruce. „Snad ani netřeba," pravila, „abyste se sám obtěžoval. Oznámíme mistrovi vaše přání samy."

„A samy dáte mi také odpověď?" přerušil ji kvapně Bucky. „Chtěl jsem právě za to žádat. A kdy mohu býti zpraven?"

„Třeba zítra," ujišťovala horlivě žvatlavá stařena, nedadouc Monice, která chtěla své námitky činit, ani k slovu přijít. „Bacte nás v touž hodinu navštívit jako dnes."

„I to mi nemožno," omlouval se Eucký.

„Jsem v touž dobu objednán k Jeho císařské Milosti, abych vyslechl jeho rozkazy týkající se nových uměleckých pokladů, které na své cestě pro Hradčanskou galerii mám koupit.

Avšak mám znamenitý nápad!" zvolal najednou.

„Bečeno mi, že často docházíte do kláštera Svatojirského."

„Ano, každý pondělek," odpověděla Veronika. „Jsem totiž katolička a mám tam svého zpovědníka, patera Anastaze; hodný, nábožný to muž! Monika již několikrát mne provázela, a ač nekatolická, zamilovala si tiché, svaté ono .••* 119 místečko tak, že nyní ani jednou nenechá mne jíti samotnu. Zítra máme prárě pondělek, možno tedy, že se tam opět podíváme."

„Toť by bylo výborné," řekl Bucky. „Opravuju v témž chrámě velký oltářní obraz. Tam bych se tedy mohl dověděti —" „Můžete být jist, že přijdeme," pravila ochotně stařena, která pokaždé, kdykoli slyšela o svém milém kostele, radostí zářila. „Není-liž pravda, Moniko, že mne doprovodíš?"

Monika, která až posud mlčky poslouchala, chtěla právě něco podotknouti; však Eucký ji předešel a lichotnými, laskavými slovy tak dlouho na ni naléhal, až konečné přivolila. „Nuže ano, doprovodím Veroniku," pravila.

„A svolíte k mé prosbě?" tázal se pokorně Eucký.

„Ač sama cítím se příliš nepatrnou a nehodnou, abych za vzor sloužila dílu tak vznešenému, nebudu ničeho proti tomu namítati, přivolí-li můj otec."

„Kdy a kde vás tedy mohu očekávat?"

„Před Svatojirským chrámem po skončených nešporách," odpověděla hbitě Veronika.

„Jistě se dostavíme."

Eucký vstal a oběma ženským hluboce se ukláněje pravil: „Budu vás očekávat."

Mlčky pokynula Monika hlavou, a Veronika ochotně vyprovázela vznešeného pána ze 120 dveří a odtud až do průjezdu, svítíc mu malým svým kahancem. Když sestoupili se schodů, podal jí Ručky přívětivě ruku ^ se slovy: „Bůh vás, paní, opatruj!" opustil dům. Octnuv se opět na ulici oddychnul si z hluhoka, pohlédl ještě jednou k osvětleným oknům a pravil: „Byla to perná práce, zdali jen povede k cíli? Starý je zarytý tvrdohlavec, neústupný kalvinista; jsem jist, že by nesvolil, aby dcera jeho sloužila za model k obrazu tak ryze katolickému. Na tom ale nezáleží. Jenom nezapoví-li jim zítřejšího dne vycházku? Hm, nač ty vrtochy! ona bláhová stařena ručími za výsledek. Doufejmež!"

Hbitým krokem ubíral se týmž směrem co dříve přítel jeho Sendivoj.

IX.

V pelechu zrádců.

S trudnými myšlénkami opustil Hypolit příbytek mistra Bartoše. Nenadal se nikdy, že jeho lásce tak záhy nepřekonatelné překážky v cestu se postaví. Žil až po tu chvíli šťastně, bezstarostně. Blažená budoucnost po boku mi.lované ženy byla ideálem veškerého jeho života, kaleného pouze neblahými, rozervanými poměry zubožené vlasti, ku které lnul s touž láskou jako ku zbožňované Monice. Láska jeho k dceři mistra Bartoše byla mu v té chvíli je121 •dinou pasou v té poušti ustavičných rozbrojů a běd, v ní zbudoval si stan příštího svého folaženství, v ní chtěl zapomenout na vše, co kdy jej tísnilo, v ní chtěl rozvinouti nový život, nový obor svého působení — a teď . . .

Hypolit byl jediným synem svého otce, muže to, jak jsme poznali, povahy velmi pochybné, v ničem nesrovnávající se s přímostí, poctivostí a šlechetností Hypolotovou. Co dorůstající hoch pozbyl své dobré a pečlivé matky, která přes veškeré ústrky surového svého manžela vždy jen o domácnost se starala, majíc především štěstí a vychování syna svého na zřeteli. Pouze jí stal se Hypolit tím, čím byl; símě v dětské jeho srdce vštípené vypučelo v bujnou ratolesť, kteráž ani po smrti matčině nepozbývala své svěžesti, byť ničemný otec v praničem o její zachování a vyvíjení se nestaral.

Již co mladý hoch byl sobě samému ponechán.

Místo lásky otcovské zakoušel jen hrubých, necitelných slov, jimiž jeho matce tak časný hrob byl vykopán. Ký tedy div, že lásky necítil.ku svému otci, že s přibývajícím věkem a rozumem i poslední hráz, totiž povinnost a vděčnost dětská, příkrostí otcovou byla stržena. Zač měl mu býti vděčným? Jaký měl mít pojem o povinnosti synovské, když otec sám svých povinností nebyl pamětliv? Lakota, neukojitelná touha po penězích byly hlavní vlastnosti Henklovy.

122 Pro nabytí mamonu neštítil se Henkl ničeho, byť to bylo sebe ničemnější. Štěstí mu přálo, stal se zámožným a pomocí svých peněz u stejně smýšlejících také váženým člověkem. To ale bylo vše, co vykonal. Pro blaho obecné, pro blaho svých bližních neučinil ničeho. Žena jeho i dítě byly mu obtíží, a proto ani nezaplakal, když choť ku hrobu doprovázel, naopak byl rád, že zbavil se obtížného břemene. Jedinou mrzutost působilo mu, že zanechala mu nedospělé dítě.

Hypolit byl mu nyní ještě větším břemenem než kdy předtím, a proto ty ústrky, ta nelaskavost, jimiž syna svého od té doby poděloval.

Na štěstí byl hoch již v onom věku, ve kterém možno k jakékoli práci nás přiměti, a proto nerozpakoval se Henkl a dal jedenáctiletého hocha do učení. Hmotné poměry Henklovy ovšem dovolovaly, aby zcela jinak syna svého vychoval, ale chtěl jej míti za každou cenu z domu, a proto zcela cizím lidem svěřil další jeho vychování. Přízní osudu dostal se hoch do rukou dokrýeh. V dílně poctivého mistra Bartoše dostalo se mu útulku a přátelského ošetření. Hypolit byl vtipný, dobrý a povolný. Svou oddaností a pilností záhy dovedl si získati přízeň mistra, a touž měrou, jak vlohy jeho se vyvíjely, rostla i přízeň Bartošova, tak že byl starý mistr za krátko mladíku více přítelem neí, učitelem a pánem. Byl-li Hypolit již dříve otci m svému cizím, odcizil se mu nyní úplně. Jen zřídka, jednou, nanejvýš dvakráte týdně docházel na chvíli do jeho domu, a to opět jen proto, aby nové odnášel z něho důkazy, že cizí lidé jsou mu bližšími než vlastní jeho otec.

Minulo více let. Hypolit tělem i duchem prospíval, a ač ze všech dělníků Bartošových byl nejmladším, přece tento pozdéji veškerý dozor nad ostatními mu svěřoval. Ač věku rozdílného, byli oba nejjemnějším přátelstvím k sobě upoutáni, které stalo se ještě pevnějším, když Hypolit svému mistrovi svěřil, že miluje jedinou jeho dceru Moniku. Starý ničeho proti torna nenamítal. Milovalf Hypolita jako svého syna, a znaje přímou, poctivou jeho povahu, jakož i železnou píli a vytrvalost, byl přesvědčen, že lepším rukoum dítě své ani svěřit nemůže. Nejen tedy že lásku tuto trpěl, nýbrž sám ji podporoval, a Hypolit vším právem mohl se považovat za nejšťastnějšího člověka. Tím bolestnější, tím krutější byla pro něj rána Bartošovým prohlášením tak z nenadání mu zasazená. Bartoš učinil to s velikým sebezapřením, však příčina byla příliš vážná, aby byl mohl jinak jednati. — Již dříve řekli jsme, že stal se Henkl zámožným a pomocí svého jmění i váženým mužem. U obyvatelů Malé strany, kde Henkl přebýval, nebylo ovšem těžko vážnosti takové si 124 dobyti. Sestávalif většinou ze samých cizozemců, Vlachů, Němeů, Španělů a j., naskrze kupců neznajících ničeho na světě mimo svůj obchod.

Aby zbohatli, opustili tito lidé svou vlast a přistěhovali se do Prahy. Povahy takových lidí jsou známy. Vznešenější cit, vyšší úkol, náklonnost k té pídi země, již nazýváme svou vlastí, bývají lidem toho druhu pouhou chimérou. Co je jim ryzost, co přímá povaha? Mějž poklady a bud si třeba darebákem, jsi ctěn, jsi vážen.

Vpád Pasovských novou poskytoval Henklovi vyhlídku na skvělý obchod. Vědělť dobře, kam výprava čelí. Naklonit si za každou cenu biskupa pasovského, býti mu jakýmkoli spůsobem nápomocným, k tomu čelilo nyní veškeré jeho činění a konání. Co již u věci té dokázal, víme. Že přes veškeré tajemnůstkářství, s jakým ničemné své dílo prováděl, záměry jeho straně protestantské nezůstaly tajný, slyšeli jsme z úst Bartošových. Bylo to ovšem pouhé podezření, však již to podezření vpálilo mu na čelo tak nehezký, křiklavý znak, že každý poctivec s opovržením se od něho odvracel, vším právem tedy také Bartoš. Nelze mu proto zazliti, že činil Hypolitovi námitky proti zasnoubení s Monikou.

V opovržení bylo jméno Henklovo, byl by tedy i sobě uškodil, kdyby jméno to byl přijal do své rodiny. Dříve neb později mohl to snad bez obavy učinit, ale v tomto okamžiku, kdy 125 zraky celé téměř Prahy k otci Hypolitovu byly obráceny, nebylo to naprosto možno. — Dlouho bloudil Hypolit oživenými ulicemi pražskými. Však mrtvými, pustými byly pro něho všecky třídy, a jen jako vzdálený šum rozbouřeného moře doléhaly ke sluchu jeho veškeré ty známky hlučného života. Mimo nadání, aniž.

sám věděl jak, octnul se uprostřed památného mostu Karlova. Zastavil se. Před zrakoma jeho prostíraly se velebné Hradčany s mohutným Petřínem, a hluboko pod ním šuměla Vltava svou večerní dojemnou píseň.

Podepřel se o kamenné zábradlí mostu a pohlížel na staroslavné město. Steré myšlénky probíhaly jeho mozkem. Minulé, přítomné i budoucí osudy rodného města v určitých tvarech předstupovaly před něho. Mimovolně vynořila se z té směsice postava jeho otce, jenž jediný byl původcem nynější jeho rozervanosti a nespokojenosti. Zpomněl si na slova Bartošova, tvrdícího, že divné proslýchají se o něm věci. Znal otce svého velmi dobře, znal prodajnou, bídnou jeho povahu; že by se ale tak zapomněl a za nástroj se propůjčil ničemnosti cizích vetřelců, nikdy nebyl by se nadál. A přece — počínal věřiti slovům Bartošovým.

Však co by zmohl u věcech tak důležitých nepatrný měšťák? či byl v skutku jeho vliv na osud Prahy tak velký?

126 „Optám se ho, donutím ho k vyznání. Chci mít jistotu!" zvolal náhle jako ze sna vybuzen a již chystal se k odchodu. V tom mihla se kolem něho malá, drobná, těsně ve plášf zahalená postava. Byl to Bucky vracející se z večerní návštěvy v domě Bartoše. Nepoznali se. „Není tak pozdě, promluvím s ním ještě dnes," pravil opět Hypolit, pohlížeje za mužem hbitě k Malé straně uhánějícím. Byl odhodlán. Zrychliv kroky brzy Euckého předešel. Ani se po něm neohlédnuv zabočil liduprázdnými ulicemi k malostranskému tržišti a odtud přímo do vlašské ulice, kde nalézal se rodný jeho dům, budova pošmourná, však dosti prostranná a výstavná. Kolem hrobové panovalo ticho. Nebyliť právě malostranští kupčíci tak zvědavi a sdílní jako jich staro- a novoměstští sousedé, a lhostejně ulehali po bouřlivé, v nejistotě prožité neděli na lůžko.

Všecka okna Henklova domu jakož i ostatních sousedních budov byla temná; patrno, že i v této třídě vše ve hluboký spánek bylo pohříženo.

Již chtěl se Hypolit dáti na cestu zpáteční, tu spozoroval, že vrata vedoucí do domu Henklova .jsou přivřena, důkaz to, že přece ještě někdo v domě tom bdí. Také spozoroval, že drobná ona postava, kterou na mostě předešel, právě do vlašské ulice zahýbá a týmž směrem se ubírá co před malou chvílí on. Kroky vždy víc a více «e blížily. Bylo zjevno, že malý mužík půjde 127 opět kolem něho. Nechtěje se s ním ještě jednou setkati, vklouzl přivřenými vraty do tmavého průjezdu, a již chtěl se po schodech do hořeního patra ubírat, tu zaslechl, že před domem někdo se zastavil. Uskočil několik kroků nazpět a přitiskl se pevné ke zdi. V tom se vrata poněkud otevřela a v průjezdu ozvaly se drobné kročeje. Postava mihla se kolem něho a přes úplnou tmu jistým krokem brala se nahoru.

Hypolit ani nedýchal. Tisíceré myšlénky kolovaly jeho mozkem. V oknech úplná tma, v celém okolí hrobové ticho, a přece pozdní ta návštěva. Nemohl se ubrániti trpkému pocitu.

Předstoupiv naslouchal, zdali někdo není na blízku. Když se přesvědčil, že v temné prostoře je sám a sám, tichým krokem ubíral se zvolna za postavou před chvílí kolem něho se mihnoucí.

Dostoupiv posledního stupně prošel krátkou neosvětlenou chodbou, na jejíž konci nalézaly se vysoké dvéře. Byly pootevřeny, Hypolit vešel.

I zde úplná panovala tma. Zahnuv na právo nahmatal jiné dvéře; přiložil oko ku kliění dirce, aby se přesvědčil, je-li kdo v této komnatě. Přesvědčiv se o opaku zticha otevřel a vstoupil.

V tom zaslechl v nejbližší, uzavřenými dveřmi od něho oddělené komnatě hlučný hovor. Zarazil se. „Zde se něco kuje, sám bůh řídil kroky mé," pravil pro sebe. Postoupil o několik 128 kroků ku předu, aby nahlédl, kdo jsou účastníci této noční schůzky. Hluk pojednou utichl a uvnitř ozval se hlas: „Jsme všickni pohromadě, přátelé. Nutno, abychom se ujistili."

Hypolit poznal mluvícího co svého otce.

„Nejlépe bude, když všecky vchody i dům uzavřete, jako jste již dříve s okenicemi učinil," ozval se jiný hlas.

„Učiním tak," vece opět Henkl.

Uvnitř ozvaly se kroky; patrno, že vybídnutý chystal se k vykonání učiněného návrhu.

Hypolit uskočil stranou a rychle skryl se za těžkou oponu kolem oken až k zemi splývající.

Z vedlejší komnaty vyšel muž a dveřmi, kterými byl Hypolit vešel, zmizel ve vedlejší předsíni. Hypolit téměř nedýchal.

Za chvíli klapla v předsíni závora, muž, jenž předtím byl vyšel, objevil se opět v komnatě, zavřel za sebou dvéře a vstoupil do síně mezi shromážděné. Nato i zde bylo slyšet opětné zapadnutí zámku.

Dle toho, co se právě dělo, spozoroval Hypolit, že všecky východy byly uzavřeny, a že ve vedlejší komnatě chystají se k činu, jenž neměl spatřiti denního světla. Vystoupiv ze svého úkrytu přiblížil se ke dveřím, aby průběh tajemného jednání mohl pozorovat. Nečekal dlouho.

Krátko jen ještě trval zmatený hovor, z něhož nic nemohl vyrozumět. Pojednou ale vše utichlo 129 a jasný ozval se uvnitř hlas: „Povolali jsme vás, přátelé, ke schůzi, abychom se vzájemně uradili o krocích, jaké máme činiti k urychlení biskupova vtrhnutí do Prahy."

Hypolit zůstal téměř omráčen. Přece tedy bylo pravda, co Bartoš mu napověděl! ničemná zrada a to v domě vlastního jeho otce! Však měl se dověděti ještě víc.

„Vše jest umluveno," pokračoval řečník.

„V průběhu zítřejšího dne biskup o tom bude zpraven. Jakým spůsobem a kdy má vtrhnouti do města, zůstane naším tajemstvím až do vykonání, jež převzal věrný a šlechetný náš hostitel."

Hypolit sotva se držel na nohou. Jeho otec tedy mel býti při té zradě hlavním nástrojem!

on měl uvésti nepřátelské vojsko do Prahy!

Ta myšlénka ubohého mladíka ohromila.

„Ano, podal jsem panu maršálkovi podrobný plán své obtížné práce," jal se mluvit Henkl po těchto slovech Martinicových, neboť první mluvčí nebyl nikdo jiný než sám Martinic.

„Bučím za její zdaření, neodepřete-li mi vy, drazí spoluobčané, pomoc svou."

Oslovení týkalo se shromážděných u Henlla malostranských měšťanů, vesměs cizinců a katolíků nevražících stejně jako Henkl na protestanty.

„Co od nás žádáte ?" otázal se jeden z nich pří zvukem vlašským. Byl to jeden z bohatých Král a biskup. 9 130 vlašských obchodníků, mající sklad svůj i příbytek v tak zvaném „míčovém domě".

„Nechť i vpád Pasovských se podaří," poučoval jej Henkl, „bude přece notné práce třeba, než proderou se na Hradčany a na Staré město.

Jsem jist, že stavovská posádka statečně se bude bránit. Nuže — seslabení stavovského vojska budiž, přátelé, vaší prací. Každý z vás ať zásobí sebe i svůj lid střelnou zbraní, a všude, kde jen stavovské vojsko se objeví, budiž z oken a vikýřů na ně páleno. Musí se octnouti ve dvojím ohni, z něhož psové ti kacířští zdrávi nevyvážnou."

S hlučnou pochvalou přijali zrádcové návrh svého soudruha. Jeden po druhém hlásil se, kolik mužů dovede ozbrojit, slibuje zároveň, že i ostatní k této schůzi nepozvanó kupce přemluví, aby spojili se s nimi na záhubu vojska stavovského.

Hypolit nemohl se déle udržet; údovó jeho se chvěly, krev vstoupila mu ke hlavě.

„Ničemní zrádcové!" zahučel pro sebe.

„Však ještě nejste u cíle, bídnou tu hru vám dovedu překazit." Vztýčiv se ubíral se ke dveřím, aby odstrčil závoru a z domu ven se vykradl. Měl úmysl, že okamžitě spiknutí to stavům oznámí, a že sám s ozbrojenými halapartníky zrádce překvapí a soudu odevzdá. Že mezi těmi bídníky též jeho otec, ba že on strůjcem ' 131 celého spiknutí jest, nečinilo mu překážku u vykonání spravedlivé pomsty. Takový otee -*- žádný otec. Jako všem ostatním, stejná měla mu býti odplata.

Závora povolila; Hypolit octl se v předsíni.

Již spěchal dále, aby také druhé uzamčené dvéře otevřel, v tom padla rána, a Hypolit vyděšen potácel se několik kroků nazpět. Ye spě. chu vrazil totiž do vysokého starobylého křesla a porazil je. Ještě se z leknutí svého nezpamatoval a již zaslechl v nejzadnější síni zmatený hluk. Hned nato rozlítly se dvéře a Martiuic s vytaseným mečem vyřítil se do první komnaty.

„Někdo zde byl ukryt, jsme vyzrazeni!"

volal.

Více osob, mezi nimi též Slavata, Tennagel a Eucký, vyběhlo za Martinicem.

Hypolit nabyl opět poněkud mysli. Přiskočiv ke dveřím odtrhl rázem závoru a vyběhl na chodbu. Již ale byl vyrušenými besedníky zpozorován.

„Tam vizte, nějaký člověk!" zvolal Tennagel. „Kychle za ním!"

Vytasiv meč hnal se za prchajícím mladíkem, ostatní jej následovali; brzy byl na konci chodby dostižen. Všickni jako dravé šelmy vrhli se na Hypolita. Ten však se rozehnal, vyrazil nejblíže stojícímu Martinicovi z rukou svíci, a čirá tma rozprostřela se kolem zápasících; 132 ale meče pronásledovniků byly již napřažený a dopadly. Hlasitý výkřik rozlehl se chodbou, a těžký pád lidského těla označoval, že někdo zasáhnut ranou smrtící.

V témž okamžiku přikvapili ostatní besedníci, v jich čele Henkl a Sendivoj s rozžatými světly. Děsné objevilo se všem divadlo. Na nej.vyšším schodu stáli s vytasenými meči vrahové, a pod nimi z hluboké rány krváceje ležel Hy-.

polit bez pohnutí, bez života.

„Mrtev!" vyrazili ze sebe spiklenci.

Sendivoj naklonil se k tělu mladíka a položiv ucho k jeho prsoum skoumal, zdali je skutečně mrtev. Po chvíli se zvedl a pravil: „Pouze raněn. Však podejte svíce, ať zvíme, kdo je ten muž."

Ochotně spěchal Henkl se světlem k raněnému. „Ať to kdokoli," pravil, „zasloužená to pro něj odměna."

Naklonil se, aby posvítil nešťastnému mlat díku ve tvář, ale s hlasitým výkřikem: „Můj syn!" vrávoral ihned nazpět.

Se hrůzou pohlíželi ostatní na děsné skupení.

X.

Únos.

Po bouřlivé masopustní neděli pošmourné, tiché probouzelo se jitro. Celá Praha pevného 133 byla mínění, že Pasovští po dvou nezdařených útocích upustí od dalšího obléhání a že následkem Eudolfova patentu ihned se dají na pochod zpáteční. Velké bylo proto překvapení, když s probouzejícím se jitrem 14. února roznesla se městem zpráva, že Pasovští posud dlí před Prahou, a že hlučný život panuje v jich táboře.

Největší nevole zmocnila se Thurna a jeho soudruhů. Považovali Eudolfův patent za vymoženost ničící veškeré plány nenáviděné strany dvorské', a nyní museli se přesvědčit, že slovo znova jim dané nedodrženo. Buď že Pasovští tak málo vážili si rozkazu Kudolfova a vzdorovat mu se osmělili, aneb nebyl patent biskupu Leopoldovi ani odevzdán. Tato myšlénka vznikla v hlavách stavovských vůdců. Aby se přesvědčili, aby nabyli jistoty, hned z rána odebrali se opět do dvorské kanceláře žádajíce za vysvětlení. Zde dána jim po dlouhých vytáčkách odpověď, že biskup císařův patent obdržel, že však jeho vojsko po včerejších útocích je příliš zemdleno, aby se mohlo dáti na pochod. Slíbeno jim však, že do večera ani jednoho Pasováka nebude před branami pražskými. Poněkud uspokojeni opustili stavové dvorskou kancelář; neopomenuli však proti každému možnému uskoku se ohradit a proto dvojnásobnou posádkou osadili všecka místa, jimž hrozilo od Pasovských dost malé nebezpečí.

184 Pasovští celé dopoledne chovali se klidně.

Nesčíslné ohně, kolem nichž tlupy dobrodružných vojáků tábořily, zabývajíce se vařením a pečením potravních zásob v okolí pražském nakradených, patrné nasvědčovaly, že nepomýšlí se v tu chvíli v táboře pasovském na nějaký útok. Panoval v něm život veselý a bezuzdný.

Všude zpívali, pili a hráli, tvářnost nepřátelského tábora úplnou jevila bezstarostnost.

Když chýlilo se ke druhé hodině odpolední, spozorováno se strahovských hradeb, že v táboře činí se přípravy k odtáhnutí. Se všech stran snášeny zbraně, zbylé zásoby potravní, kotle a rozličná nářadí, a vše to nakládáno na veliké, těžké vozy vojanské. Přípravy ty trvaly skoro dvě hodiny. Teprva ku čtvrté hodině, když začalo se již smrákati, ozvaly se v táboře vřeštivé zvuky trub a rachocení bubnů, a se všech stran kvapili otužilí žoldáci ku svým praporům, pod nimiž počali seřaďovat se. Za nedlouho dáno znamení k pochodu, a celá značná armáda biskupova hnula se ku předu, v její čele sám biskup Leopold, provázen svými jenerály Sulzem, Eaméem a Althanem, a velitelem svého dělostřelectva, panem Adamem z Trautmannsdorfu.

Napřed klusala řada dobře opatřené jízdy, za ní pěšáci s těžkými arkebusami, puškami, obléhacími řebříky a háky, pak kolem dlouhé řady obléhacích děl osmahlé dělostřelectvo, ne135 soucí na svých bedrech kožené žoky s prachem a doutnáky, a ku konci opět zástup těžké jízdy pasovskó. Přes hodinu trval průvod ten ubírající se volným, pravidelným krokem s návrší svatomarketského směrem ke Košířskému údolí, kam za úplné již tmy dorazil. Tu dáno znamení k zastávce, a celý voj rozložil se údolím.

Tennagel se neklamal, když předešlého dne svému pánu ku krátkému tomu pochodu radil.

Sotva poslední muž s návrší svatomarketského zmizel, vypukla stavovská posádka podél hradčanských hradeb rozestavěná ve hlučný jásot, který brzy po celém městě se rozšířil. Celá Praha byla přesvědčena, že Pasovští odtáhli, aby se už nevrátili. Zastávka u Košíř nejmenším nenaplňovala je podezřením. Tvrzeno všeobecně, že vojsko pasovské tu pouze přenocuje, a že hned druhého rána dá se na další pochod ke Krumlovu. Veselý nastal za tou příčinou po všech městech pražských život. Veškeré ulice plnily se jásajícím lidem; když pak úplný nastal večer, tlačilo se vše do hospod a krčem, aby při plném džbánku pohovořili si o svízelech minulé dny přestálých. Bezstarostně světili Pražané téměř až do půlnoci osudný masopustní pondělek. — Touž asi dobou, co pasovskému vojsku dáno znamení, by činilo přípravy k odtáhnutí, seděl Sendivoj uprostřed svého laboratoře a maje mezi 136 nohama malý železný hmoždíř na prášek utloukal jakési koření. Silný plamen šlehající kolem pánve na ohništi postavené nasvědčoval, že Sendivoj se chystá ke kuchtění nějakého čarovného nápoje nebo léku, jichž vyrábění prohnanému mistru doktorovi nejvíce vynášelo. Neboť nejen zlatodéjství, alchymie a magie, ale i medicína patřila v obor rozsáhlého jeho působení, ba možno říci, že právě touto vědou pomocí svých letkvarů, dryáků, mastiček a elixírů nejvíce vytěžil.

Několik minut trvala přípravní jeho práce, pak zvedl se, vysypal ze hmoždíře drobňounký prášek na malou činěnou misku, přimísil k němu z několika rozličných baňatých fiol vyňaté prášky různých barev, a když vše stříbrnou lžicí promíchal, vsypal smíšeninu do rozehřáté pánve.

Pak se opět mlčky posadil a ucpával fioly, jichž tajemného obsahu byl právě upotřebil. Ticho panovalo nyní v pošmourné čarodějné kuchyni, rušeno jsouc jemným toliko praskotem plápolajícího krbu. — Po delší dobu zabýval se Sendivoj ucpáváním a uhrazováním fiol; však pojednou se náhle vztýčil a nakloniv poněkud hlavu něčemu naslouchal.

„Nemýlírn-li se," pravil, „slyšel jsem ve vedlejší síni vzdechy."

Postaviv fiolu, kterou právě v rukou držel, na stůl po špičkách blížil se k nevelkým čeř137 ným dveřím přímo vedle krbu umístěným. Zvolna je pootevřel a prostrčil jimi hlavu do vnitř, načež za malou chvíli úplně za nimi zmizel. Následuj mez ho!

Nalézáme se v malé, úpravné světničce, z níž mimo dvéře, kterými Sendivoj vešel, ještě jiný vchod vedl do vedlejších místností. Po pravé straně stála nevysoká prostá postel, čistými a jemnými prostěradly pokrytá, a vedle ní malý okrouhlý stolek s lahvičkou napolo vyprázdněnou.

Lehkými kroky přistoupil Sendivoj k lůžku, nadzvedl pokrývku a naklonil se ku hlavě člověka bez pohnutí na lůžku spočívajícího. Bledé ssinalé rty a těžké oddychování prozrazovaly, že spící je těžce churav. Opět ustoupil alchymista na krok od lůžka, aby se vrátil do své dílny; tu nemocný otevřel oči a upřeně zahleděl se v zasmušilou tvář Sendivojovu.

Sendivoj se zastavil. „Spal jste dlouho, mladý příteli," pravil. „Zdá se však, že vás spánek posilnil. Nuže, jak je vám?"

„Lip," odpověděl nemocný slabým hlasem.

Pak pozvednul hlavu a zvědavě rozhlížel se po světničce. „Povězte mi, pane, kde vlastně jsem?" otázal se.

„V dobrých rukou, z nichž za nedlouho úplně uzdraven vyjdete," odpověděl Sendivoj.

„A jak jsem se dostal sem?" tázal se opět nemocný.

138 Mrzutě stáhl alchymista obočí; pak pravil r „Raněného a krví zbroceného nalezl jsem vás bez ochrany, bez pomoci. Slitoval jsem se nad vámi a pomocí svého sluhy donesl jsem vás do svého příbytku."

„Pamatuju se, byl jsem přepadnut a zraněn. Kdo však jste vy?"

„Toho se dosti brzy dovíte," odvětil tázaný.

„Nyní však vám třeba poklidu, a proto žádné rozčilování. Chovejte se ve všem dle mého nařízení. Eána vaše není nebezpečná, toliko přílišný výtok krve vás seslabil. Jakmile nabudete trochu síly, bude opět dobře."

Po těchto slovech jal se vymývati a obvazovati nemocnému ránu mezi žebra zasazenou.

Se vší pečlivostí svědomitého lékaře měl se alchymista ke své práci, začež pohled plný vděčnosti byl mu od nemocného odměnou. Když byl Sendivoj se svou prací u konce, řekl: „Chovejte se tiše, za malou chvíli přinesu vám nový občerstvující lék, po kterém opět na .delší dobu usnete. Prozatím pouze spaní může vás posilnit." Přikryl ho opět a vyšel ze světnice, aby přihlédl, jak var jeho léku již pokročil.

čtenář zajisté již uhodl, že nemocný, v příbytku mistra Sendivoje ošetřovaný mladík nebyl nikdo jiný než Hypolit.

Jen málo okamžiků trvalo ustrnutí Henklovo, když spatřil zraněného svého syna; neboť 139 příčinou jeho ustrnutí nebyly ani soucit ani láska otcovská; jen to ho lekalo, že v domě jeho spáchána vražda, a stejný byla by měla na něho účinek, kdyby místo syna zcela cizí člověk byl se stal její obětí. Přesvědčiv se, že poranění není smrtelné, ulehčil několika hrubými slovy své bezcitnosti a surovosti. „Lepší odměny nezasluhuje," řekl. „Co však nyní dělat? Nikdo v okolí nesmí se o případě tom dozvěděti. Mimo to nemám nyní času, abych se o jeho uzdravení staral."

„Mistr Sendivoj sf£ ho vezme do své ochrany," pravil Martinic. „V jeho příbytku je v úplné bezpečnosti."

Pomocí dvou měšťanů dopraven jest Hypolit do příbytku Sendivoje, který ihned na lůžko jej přenesl a ránu jeho obvázal. Jen na chvíli raněný procitl, však po požití léku upadl v tuhý spánek, z něhož teprva druhého dne s poledne se probral. Co se s ním dalo, jak se dostal do příbytku Sendivojova, nevěděl, a proto úplně věřil slovům alchymistovým.

Nový, Sendivojem připravený lék byl hotov. Shasiv oheň na krbu sundal alchymista pánvici, vylil obsah její do křišťálového poháru, a když poněkud vychladl, vešel opět k nemocnému. Mlčky vyprázdnil Hypolit podaný pohár, načež, jak Sendivoj předvídal, znova ve hluboký upadl spánek. Alchymista byl jist, 140 že se dříve neprobudí než až druhého dne z rána.

Zastrčiv závorou dvéře vedoucí do laboratoře vešel druhým, proti lůžku nemocného umístěným vchodem do prostranné, velmi úpravné jizby, jejiž celá jedna sténá zastřena byla těžkou až k zemi splývající záslonou damaškovou.

K této zásloně přistoupil nyní Sendivoj, rozhrnul ji a nepohnutě stál chvíli. Zrakům jeho objevila se nedlouhá, skvostnými damaškovými koberci a velkými benátskými zrcadly ozdobená, temná SÍĎ. Byla to tak %vaná damašková síň, o níž se Sendivoj na počátku našeho vypravování Euckému zmínil, a v níž nalézal se tajný vchod pro návštěvy císařovy. Na protějším konci nádherné té jizby byl prostranný zasklenný otvor velkosti obyčejných dveří, jímž bylo viděti do jiné, poněkud menší, též ale s královským přepychem upravené komnaty. Oken v obou těch místnostech nebylo, pouze ve stropu damaškové síně byl malý, klenutý otvor, jímž denní světlo do vnitř vnikalo. Byl proto pohled, jaký síně ty poskytovaly, poněkud pošmourný a tajemný. Sendivoj spustil za sebou těžkou oponu a vešel do síně damaškové. Chvíli setrval v této komnatě. Popocházeje od předmětu k předmětu urovnával a oprašoval veškeren nábytek, načež, když byl se svou prací hotov, vrhl se v pohodlné veliké křeslo a zamyšlen zahleděl 141 se před sebe. Jen občas pozvedl hlavu a pichlavé jeho oko utkvělo na vkusně vykládaných a bílými záslonami ověšených dveřích, které byly po levé straně komnaty, a jimiž vycházelo se do průjezdu. Patrně očekával někoho. Netrvalo to dlouho a na řečené dvéře tiše zaklepáno. Sendivoj se rychle vzchopil a otevřel. Do komnaty vešel Eueký. „Nuže jak je? je všecko připraveno?" byla první jeho slova.

„Vše v nejlepším pořádku," odvětil alchymista příteli svému ruku podávaje.

„Jak se daří nemocnému?"

„Mnohem lépe, právě upadl ve spánek, z něhož se před jitrem neprobere. Jak jest ale v Praze ?« „Náhoda je nám příznivá; Pasovští se právě seřaďují k odchodu, celá Praha je radostí bez sebe. Mohu tedy býti ujištěn, že jednání naše nikým nebude pozorováno."

„Kde máte své lidi?"

„V určitou dobu dostaví se do „zlaté" uličky."

•„A císař?"

„Jakmile plán náš bude proveden, hned se k němu vypravím a oznámím mu, co jej dnešní noci očekává."

Sendivoj pokrčil ramenoma. „To jste měl již dříve učinit," pravil s jakousi výčitkou.

142 „A což kdyby ženštiny se nedostavily?"

řekl Eucký. „Dost času na to až po práci vykonané. Buďte připraven, nejdéle za dvě hodiny bude vše vykonáno." — Stisknuv svému soudruhovi ruku odcházel kvapně z komnaty. Sendivoj až na práh příbytku ho doprovázel, načež uzamknuv zvenčí dvéře síně damaškové jiným, hlavním vchodem uchýlil se do své laboratoře. — Stmívalo se. Tisíce zvědavého lidu hrnuly se z obou pražských měst ku Hradčanům a na Pohořelec, aby viděli odcházející Pasováky. Čilý a veselý život panoval ve všech hlavních třídách obou pražských měst i Malé strany, za to však bylo pusto a prázdno v ulicích postranních, zvláště ale v těch, které vybíhaly z hradu královského na Hradčany a Malou stranu. Byly samy o sobě nepříliš olidněny, a to většinou lidmi cechu Sendivojova, alchymisty, zlatoději, adepty a p. Úplně liduprázdné bylo též prostranství před velepámátným chrámem svatojirským, v němž právě při nevalné návštěvě odbývány nešpory. Několik starých mužů a žen, kteří, byť i zvědavi nemohli pro chorobu tělesní súčastniti se veselosti, s jakou ostatní Praha oslavovala masopustní ostatky, tvořilo tou dobou nepatrné nábožné stádo tohoto ovčince Kristova.

K posvátnému tomu místu zabočil Eucký ze Sendivojova příbytku. Chrám byl otevřen.

143 Zahaliv se těsněji v plášť vešel do vnitř. Kněz vycházel právě ze sakristie, varhany zazvučely, a vřeštivé, staré hlasy zbožných oveček spustily obvyklou píseň. Tiše plížil se Bucky podél stěny ku předu rozhlížeje se na všecky strany, jakoby někoho hledal. Pojednou upřel zraky své na jedno místo a delší dobu napnutě k němu pohlížel. V první lavici klečely dvě ženské, z nichž starší ve hlubokou modlitbu byla pohřížena, kdežto mladší těkavým okem prohlížela si obrazy na oltářích a po stěnách rozvěšené.

„Ony jsou to," prohodil Eucký. „Výhra je na naší straně." Opět dal se na cestu zpáteční a vyšel před chrám. Zde vtiskl si klobouk hluboko do čela a volným krokem kolem dveří chrámových obcházel. Ticho rozkládalo se kolem. Varhany i zpěv umlkly, neboť kněz právě odříkával své modlitby, a jen z dáli jako temné šumění vodopádu rozléhal se pokřik jásajícího lidu.

Skoro celou hodinu trvaly ve chrámě náboženské obřady, tak že po jich ukončení úplná již tma rozložila se po prostranství. Kněz vyslovil 'poslední „amen", a skrovný zástup jeho posluchačů opouštěl klenbu chrámovou. Eucký postavil se opodál a upřev zraky své na portál bedlivě sledoval každou z něho vycházející postaru. Mezi posledními, kteří objevili se nápřahu kostelním, byly ony dvě ženské, jež byl Bucky 144 již dříve stopoval. Zhlédnuv je hbitě spěchal k nim a hlubokou poklonou je pozdravil.

„Ah, pan malíř!" zvolala stařena. „Již jsme myslily, že se nedostavíte."

„Jakž bych mohl při záležitosti tak důležité!" odvětil s úlisným úsměvem Eucký. „Právě jsem opustil svou dílnu v klášteře svatojirském, abych z vašich úst vyslechl rozhodnutí."

Čtenář zajisté již se domyslil, kdo byly ony dvě ženštiny. Monika a Veronika dostály svému slovu. Sdělivše mistru Bartošovi hned po jeho návratu ze Šmerhovské krčmy, jakou vzácnou návštěvou byly poctěny, přednesly mu prosbu domnělého Eudolfova malíře Eolanda Severyho. Nehrubě však pochodily. Mistr Bartoš se zakabonil a téměř hrubým, u něho neobvyklým hlasem odsekl: „Bláznovský nápad!

Jsem protestant, a již proto měl mne pan malíř tou žádostí ušetřit. Však byť i tomu tak nebylo, k vůli libůstce císařové nevydám své dítě za nástroj lecjakého maliře dobrodruha.

Lépe by bylo, kdybyste celou tu věc byly nechaly pro sebe."

Proti slovům takto proneseným neosmělily se ženštiny ničeho namítat a již ani slovem se nezmínily, že o své vůli slíbily domnělému malíři dostaveníčko, při němž měly ho zpravit o výsledku jeho žádosti.

145 Mlčky odebral se Bartoš do své ložnice, a když již na lůžko se kladl, hovořil rozmrzele pro sebe: „Rudolf ji tedy spatřil! Tomu-li tak, nedivím se smělé jeho žádosti. Zajímá ho nápadná toliko podoba, či zpomněl si na minulost a chce starou vinu napravit? Myslil jsem, že dávno již je všecko zapomenuto a vyrovnáno.

Já odpustil, já zřekl se vší pomsty, a teď.. .

Má snad to být pokynutí osudu, abych slib svůj odvolal, abych stárnoucímu, chorému císaři zadal ránu, jakou nikdy neočekával?"

Nemohl usnout. S trudnými zápase myšlénkami probděl celou noc. Mrzut opustil druhého dne lůžko.

Monika ani Veronika nezmiňovaly se už o nepříjemné této události. Již umínila si Monika, že malíři nedá ani odpovědi, a že tentokrát odloží obvyklou svou návštěvu chrámu svatojirského. Však výmluvná Veronika jí domlouvala, že by bylo neslušno, kdyby se k cizímu pánovi tak nešetrně zachovaly, a že mistr nemusí ani o jich dostaveníčku vědět. Po dlouhém zdráhání Monika konečně svolila a doprovodila stařenu k nešporám, s tím však pevným úmyslem, že jednou pro vždy žádost malířovu odmítne. — Ručky tvářil se překvapeným, když z úst Moničiných se dověděl, jak mistr o jeho žádosti se vyslovil. Litoval nepřístupnosti BartoKral a biskup. 10 146 sovy, která prý značnou přinese škodu malířskému jeho umění, a která prý samého císaře nepříjemné se dotkne. Však přes to vše prokazoval se k oběma ženským tak přívětivým, tak zdvořilým, že nabídl jim svůj průvod, jejž ony tím méně zamítly, ješto jim bylo bráti se pošmournými, nepřívětivými uličkami Hradčanskými.

Za hovoru ubíhala jim cesta velmi rychle, tak že ženštiny ani nespozorovaly, jakou stranou je průvodčí jich vede. Pojednou však se Monika zastavila a rozhlédnuvši se kolem pravila přitlumeným hlasem: „Kam jste nás zavedl, pane? Vždyť je kratší cesta ke Starému městu."

„Mýlíte se, vážená panno; vedu vás cestou nejkratší," odpověděl Eucký prozřetelně se na všecky strany ro'zhlížeje.

Stanuli právě na začátku „zlaté uličky", v níž pro tmu, příšernými, učazenými budovami ještě zvyšovanou, ani na krok nebylo viděti.

„Dovolte, abych vám rámě nabídl," řekl Eucký; „znám cestu velmi dobře, za malou chvíli jsme na volném, osvětleném prostranství."

Nabídl oběma ženským rámě a kráčel s nimi ku předu. Takto došli asi polovice „zlaté uličky"; tu pojednou, jako by ze země byly vystoupily, dvě silné, zakuklené postavy před nimi se zjevily. Obě ženské vykřikly a spustily se ramene vedoucího je Euckého.

14-í „Zpátky, padouchové!" zvolal Bucky a vytasiv kord ustoupil krok nazpět, jako by se chystal k obraně; nato se zvláštním dodal přízvukem: „Zpátky, pravím, sice poznáte, jaké rány dovede zasazovati štětec Rolanda Savery'ho."

Sotva slova tato vyřkl, vrhli se oba zakuklenci na ženské. Též Eucký přitočil se k Monice a uchopiv ji za ruku zvolal: „Tato jest vaše, druhou nechtě běžet."

Schvácena leknutím klesla Veronika k zemi, co zatím zakuklenci zacpavše kvílící dívce ústa vší silou se jí chopili a pryč ji odnášeli. Několika skoky octli se, sledováni Euckým, před domkem, na jehož prahu černá postava je očekávala. „Podařilo se?" tázal se kvapně černý muž.

„Úplně; zde máte originál svého obrazu," odvětil Eucký. „O půl noci mne očekávejte."

Zakuklenci zaskočili do úzkého tmavého průjezdu, načež dvéře okamžitě za nimi se zavřely. Eucký osamotněl. Bozhlédnuv se opatrné dal se na zpáteční cestu přímo kolem Veroniky, která beze smyslů ležela uprostřed ulice.

„Lež si zde, bláhová stařeno, jak dlouho ti libo," prohodil se surovým smíchem a spěchal vzhůru ku hradu královskému.

148 XI.

A m a z o n k a.

Chýlilo se k půlnoci. Sendivoj stál u Ifižka raněného Hypolita, který posud ve spánek byl pohřížen; však nyní volně a zcela pravidelné oddychoval. Lék alchymistův patrně dobře účinkoval. Jevila to především barva obličeje, jehož smrtelná dříve bledost ustoupila slabému uzardění, vzbuzujícímu dobrou naději. „Spánek jest pevný a jistý, netřeba se ničeho obávat," řekl Sendivoj.

Po těchto slovech vzal malý kahanec, stojící u lože nemocného a vešel do vedlejší jizby, z níž přicházelo se do síně damaškové. Bozhrnuv těžkou záslonu, kryjící celou délku stěny, vešel tiše do vnitř a jal se rozsvěcovati štíhlé voskové svíce, jichž přes dvacet v těžkých ramenných svícnech po stěnách se nacházelo. Pošmourná, tajemná síň pojednou jiné nabyla tvářnosti. Lesklý damašek ohnivé barvy, jímž steny byly pokryty, nabyl v záři světel barvy téměř oslňující, tak že sám Sendivoj na chvíli oči zastříti si musel. Vykonav tuto práci přistoupil ku skleněné tabuli, která však tentokráte těžkou záslonou modré barvy byla zastřena. Záslonu tu napolo rozhrnul. Silná záře světel padla zasklenným otvorem do vedlejší, úplně tmavé " ' 149 síně přímo na nízké, skvostné lůžko, na němí ve spaní pohřížena ležela mladá sličná dívka v půvabném obleku Amazonky. Byla to Monika.

Jakým spůsobem dostala se dívka do příbytku alchymistova, pověděli jsme, dlužno nyní se zmínit o dalších její osudech.

Jakmile lupičové se svou kořistí v Sendivojové příbytku zmizeli, poručil tento, aby dívka v řečené síni na uchystanou pohovku byla položena. Monika nevědouc o sobě neprotivila se.

Oba lupičové hned na to odešli a Sendivoj s ní osamotněl. Přesvědčiv se, že nenadálé leknutí zbavilo dívku smyslů, setrval delší dobu mlčky u její lůžka. Když pak spozoroval, že opět k životu se probouzí, a že netřeba už obávati se nebezpečné mdloby, vyňal ze záňadří malou lahvičku, vlil obsah její do bílého, jemného šatu, naklonil se k dívce a zvolna natřel jí čelo, spánky a víčka. Monika pootevřela na chvíli oči, v témž ale okamžiku je opět přivřela, a hlava jí sklesla na měkkou aksamitovou podušku. Sendivoj se k ní naklonil, přiložil ucho k její rtům a pravjl: „Je uspána."

Delší ještě dobu setrval v této kobě, zabývaje se přeměňováním prosté měšťanské dcerky v půvabnou Amazonku. Připravený skvostný šat, jímž bezvládné tělo Moničino přikryl, za krátko metamorfosu tu uskutečnil. — 150 Když nyní Sendivoj po uplynutí několika hodin zasklenným otvorem do vnitř nahlédl, byla dívka posud ve spánek zabrána. Sendivoj zmáčkl jakési péro po pravé straně sklenné tabule se nalézající; tato bez hluku vyletěla do výše, a alchymista lehkým krokem přistoupil k lůžku. Zde se naklonil a přiložil ucho ke rtům Moničiným. Dívka zvolna a pravidelně oddychovala. „Spí tvrdě," pravil Sendivoj. „Mohu být ujištěn, že se tak brzy neprobudí."

Asi čtvrt hodiny setrval v tajemné této síni, zabývaje se rozličnými přípravami, pak vyšel opět ven a spustil za sebou skleněnou tabuli i záslonu, která ji zakrývala. „Vše je připraveno," pravil se spokojeným úsměvem. „Krásnější-li byla Helena nad líbezné toto stvoření, chci okamžitě vyměniti svůj příbytek za vlhké zdi bílé veze. Eudolf může přijíti, kdy se mu líbí."

Pak usedl do velkého, pohodlného křesla a napnutě pohlížel k malým černým dvířkám, kteréž v levém koutě damaškové síně byly umístěny a které vedly do chodby spojující příbytek Sendivojův s Eudolfovými komnatami.

Minulo opět asi čtvrt hodiny, když Sendivoj náhle vyskočil. „Již přicházejí," pravil a pospíchal k tajemnému černému vchodu. V zámku zarachotil klíč, dvéře se otevřely, a do síně veěel Bucky držící za sebou malou, červeně zářící svítilnu. V patách za ním objevil se Rudolf sklo161 boukem hluboko do čela vtlačeným, v bohatou kožešinu zahalen. Sendivoj se hluboko uklonil.

Nejistým, tekavým zrakem rozhlédl se Rudolf, pak přistoupil k Sendivoji a podávaje mu ruku pravil: „Má pozdní návštěva, mistře čaroději, bud* ti důkazem, jak tvému slovu věřím.

Mám ale také za to, že překvapení, kterés prý mi uchystal, jest hodno mé oběti."

„Jinak nebyl bych se ani odvážil, císařský můj pane," odpověděl pokorné alchymista. „Vím, co mému vznešenému příznivci jest ve prospěch, co síly jeho dovede osvěžit a omladit, i trvám, že dovedu si získat nové přízně Vaší Milosti."

„Uvidíme." odvětil přívětivě císař ve velké, pohodlné -křeslo sedaje. „Ale dříve pohár falernského, které mi nikde tak nechutná jako ve tvé čarodějné kuchyni."

Sendivoj s úsměvem se uklonil. „Pokládám si za čest," pravil, „že císařský můj pán nepatrným nápojem mým nepovrhá." Přistoupil k malému kulatému stolku, na němž stála láhev ohnivého vína falernského a několik křišťálových pohárů. Ukápnuv nejprve několik kapek jakési tekutiny, již byl ze záňadří vyňal, do jednoho z pohárů, naplnil ho na pokraj perlícím se vínem, jejž pak s hlubokou úklonou podal císaři. Eudolf přiložil pohár ke rtům a jedním douškem až na dno jej vyprázdnil; pak podal jej Euckému za jeho křeslem stojícímu.

152 „Nuže mistře čaroději, to překvapení," pravil hned nato. „Co jest to, a jaký jeho účel?"

Sendivoj se potutelně usmál a odpověděl: „Jaký 'může být jeho účel, než který po dlouhá již léta s výsledkem sleduji a jenž vrcholí v zázračných účincích Setonova božského elixíru, totiž blaho a štěstí císařského mého pána, jehož zabezpečení tím nutnějším se mi zdá, že právě teď vyskytujou se případy, které nemálo jsou na ujmu spokojenosti mého šlechetného císaře."

Eudolfova tvář se na okamžik zakabonila, hned ale přejel si rukou čelo a pravil: „Pravdu máš, můj hochu, netěší mne ty ustavičné kejkle a rejdy mých rádců. Strpčují mi život, popuzujou mne, a věru rád bych byl, kdybych krátkou alespoň dobu mohl žíti pouze sobě a své alchymii."

Sendivoj pohlédl stranou významně na Euckého, pak postoupil opět k Eudolfovi a odpověděl : „Nic snadnějšího než to. Račiž, císařský můj pane, zapomenouti všech veřejných záležitostí a v klidném zátiší oddati se onomu štěstí, které jindy Vaši Milost tak blažívalo."

Upřeně pohlédl Eudolf na alchymistu a po přestávce prohodil: „Co tím chceš říci?"

„Co jsem Vaší Milosti přede dvěma dny vyjevil," odpověděl jaksi váhavě Sendivoj. „Horoskop Vaší Milosti byl tak zřejmý, tak jasný, že by skutečně bylo hříchem, kdybychom na 153 něj nedbali. Jediným pravým zastancem Vaší Milosti jest arcikníže Leopold. Kdyby jamu jedinému veškerá moc byla ponechána, mobla by Vaše Milost bez starosti a spokojeně na další rozvoj veřejných záležitostí pohlížet. Arcikníže biskup Leopold dopustil se ovšem chyby nemalé, že nevyčkal času a že bez úřady násilím chtěl se Prahy zmocniti. Krok ten lze však přičítati přílišné horlivosti jeho, s jakou bojuje pro dobro Vaší Milosti. Jsem pevné přesvědčen, že již nyní toho lituje a že by milerád všecko podnikl, jen aby Vaši Milost opět usmířil. Již to, že bez reptání rozkazu Vaší Milosti uposlechl a od hradeb pražských se vzdálil, nejlépe dosvědčuje, jakou chová k Vaší Milosti úctu."

. Mlčky a se sklopeným zrakem poslouchal Eudolf pochlebná slova alchymistova. „Netajím se tím," pravil pak, „že Leopold jest mi ze všech mých příbuzných nejmilejší, a že jemu jedinému mohu důvěřovat. Souhlasím také se vším, cos mi tu právě o něm pověděl; ale kdo mi za to ručí, že dovede provésti, co slibuje, kdo mi ručí, že výsledkem jeho práce nebude všeobeené zbouření, jehož obětí stanu se pak já —já jediný?"

„Váš horoskop, Milosti," přerušil ho Sendivoj. „Vaše Milost nemá dosti odvahy ani síly, aby řekla: „To chci, to musí se stát." Povykování luzy a výhrůžky několika křiklounů ne154 dovolujou Vaší Milosti, aby rázně a odhodlaně vystoupila. Nyní jest již ovšem poněkud pozdě, aby v započatém výboji se pokračovalo, a proto nutno vyčkati příhodnější chvíle. Praha či lépe protestantská šlechta je přípudy včerejšího dne příliš rozhořčena, aby mohlo se pomýšleti na další mírné kroky, ba jsem přesvědčen, že odtáhnutím Pasovských takové nabyla smělosti, že bude chtít nyní sama předpisovat."

„Kdo by se osmělil!" zvolal Eudolf vášnivě a napolo vztýčil se při tom ve svém křesle.

Sendivoj pokorné se uklonil a ustoupil několik kroků nazpět. „Mám toho jisté důkazy," pravil po chvíli, „že v paláců Thurnově odbývána dnes porada protestantské šlechty, ve které usneseno se na tom, co jsem právě Vaší Milosti sdělil. Již zítra má započít vyjednávání, i obávám se, že by se mohly opakovati neblahé dni červencové z r. 1609*), že by zpupní stavové znova mohli se pokoušeti o vymezení nějakého majestátu, jehož dosah mohl by býti mnohem osudnější, než onoho posledního, o který se celá strana protestantská opírá."

„Nedopusť bože!" vykřikl pronikavě Eudolf, a třesa se na celém těle zakryl si rukama obličej.

„Den takového ponížení bych podruhé nepřežil."

*) Na počátku července roku 1609 vymožen českými stavy na Rudolfu pověstný majestát, což Rudolf za své největší ponížení považoval.

155 „A proto nutno se mu vyhnouti," vpadl Sendivoj ihned do řeči.

„Vyhnouti? a jak?" tázal se císař.

„Chce-li Vaše Milost mé rady uposlechnout, ručím za výsledek," pokračoval Sendivoj.

„Mluv, mluv!" zvolal Kudolf. „Af to cokoli, svoluju ke všemu, jen když se zbavím nové potupy."

„Předstíraná nemoc a okamžitý odjezd z Prahy, tor jediný prostředek," řekl Sendivoj.

„Eozhodne-li se Vaše Milost, bude zítra z rána vše na cestu připraveno."

„Dám okamžité rozkazy k odjezdu," vmísil se nyní Eucký do řeči.

S významným pohledem obrátil se císař k Buckému a pravil: „A kam chcete mne zavézti ? Kde jaké místo, které by mi poskytlo jistého útulku před dotěravými těmi žebráky?"

Sendivoj ani Eucký neodpovídali. Zdálo se, jako by slova, jež pronésti zamýšleli, ještě jednou důkladně uvažovali. Nastalo delší pomlčení.

„Nuže, kam, tážu se, chcete mne zavézti?"

opětoval Eudolf otázku.

„Kam Vaší Milosti bude libo," odpověděl s jakousi nejistotou Sendivoj. „Hvězda nebo Bubenečské lázně byly by ovšem nejpohodlnější, jsou však městu příliš blízky, aby se v nich 156 Vaše Milost mohla oddat úplné bezstarostnosti.

Krumlov zdá se mi opět příliš dalekým —" Jako hadem uštknut vztýčil se Budolf ve křesle a chvějícím se zvolal hlasem: „Nic mi nemluvte o Krumlovu! či myslíte, že bych mohl spokojeně žíti tam, kde nešťastný můj Julius tak bídně život svůj zakončil?*) Ó můj Julie! jak byl sličný, jak statečný! Škoda, škoda ho!"

Sklesl opět do křesla, sklonil hlavu do dlaně a mlčky chvíli hleděl před sebe. Nikdo z obou dobrodruhů jej nevyrušoval. Po chvíli pozvedl opět hlavu a přitlumeným pronesl hlasem: „Jmenujte mi jiné místo!"

„Snad Brandýs, Vaši Milosti," navrhoval Sendivoj, a jako by byl pronesl velezradné slovo, ustoupil ihned několik kroků nazpět.

Eudolf po těchto slovech pronikavě pohlédl na své rádce, mdlé jeho oko zvláštním zalesklo se ohněm, a zažloutlé tváře zaplály červeností zřídka na nich vídanou. Patrně spů*) Julius Kakouský, známý pod běžnějším jménem don Julius Caesar, aneb pouze don Caesar, byl levobožkem Rudolfovým; jeho matka byla dcera královského archiváře Straddy, s kterou měl Rudolf mimo Julia ještě jiné dva syny a Iři dcery. Don Julius znám je pro svou prostopášnost, v níž prováděl, zvláště na Krumlově, tak neslýchané věci, že považován všeobecně za šíleného, pročež s ním také později až do jeho smrti co se šíleným nakládáno. Zemřel 25. června 1609 v 23tém roce svého věku.

1&7 sobila poslední slova Sendivojova v mysli jeho obrat veliký. Se zatajeným dechem stáli tu oba císařovi důvěrníci čekajíce na první slovo, které vyjde z úst Eudolfových. Nečekali dlouho.

„Brandýs, pravil jsi, milý hochu? Brandýs?" mluvil Eudolf se zvláštním úsměvem.

„Pravdu máš, není rozkošnějšího hnízdečka nad Brandýs. Mnoho již tomu let, co jsem krajinu tu naposledy navštívil, ale utkvěla mi v paměti tak, jako by to bylo teprvá před rokem. Zažil jsem tam mnoho, velmi mnoho veselých dnů, a již pouhá zpomínka na ně budí ve mně nový život. Díky za dobrý tvůj nápad, Sendivoji.

Ano, pojedu do Brandýsa, a to třeba hned, ještě před svítáním." Pak obrátiv se k Buckému doložil: „Nepůjdu již do hradu, zůstanu noclehem u Sendivoje. O čtvrté hodině ranní ať mne zakrytý povoz bez služebnictva očekává, abychom s probouzejícím se jitrem dorazili na místo. Ty jediný budeš o\ým průvodčím. Služebnictvo bude mne teprvá zítra následovat."

Významně pohlédl Eucký na Sendivoje, pak hluboce před císařem se ukloniv obrátil se k tajnému vchodu.

Když Eueký zmizel, vrhl se Eudolf opět nazpět do lenošky a mlčky pokynul Sendivoji, aby mu podal nový pohár vína. Ochotné spěchal Sendivoj ke stolku, naplnil jiný křišťálový pohár ohnivým falernským, a jako dříve i teď 158 nalil do něho několik kapek zvláštní tekutiny.

Jedním douškem vyprázdnil císař pohár, pak jaksi rozjařen jal se hovořit: „Oč, ty černý krtku, že's zpomněl si dnes na onu historii, kterou jsem ti před nedávném vypravoval a jejíž dějištěm byly rozkošné lesy polabské. Jinak byl by ti Brandýs sotva napadl."

„Tak jest, cisařský můj pane," odpověděl Sendivoj. „Pamatuji se, jako by to dnes bylo, s jakým nadšením mi Vaše Milost vypravovala dobrodružství, kterého před osmnácti lety na Brandýsku zažila."

„Bylo to, milý hochu, více než dobrodružství," řekl Eudolf, „a proto skutečné toužím spatřiti ona místa, kdež — mohu to směle říci — zažil jsem dnů nejšťastnějších."

„Eučím Vaší Milosti svým životem, že jich zase zažijete v míře takové, a že jediný den pobytu na Brandýsku dá Vaší Milosti zapomenout na veškerou minulost, přítomnost, ba i budoucnost. " Vytřeštěnýma očima pohlédl Eudolf na svého důvěrníka. „Co tím chceš říci, Sendivoji?" ptal se zvolna.

„To právě ono překvapení, které jsem Vaší Milosti uchystal," odpověděl s úsměvem tázaný.

„Ah, tedy až v Brandýse?"

„Nikoli, zde a ještě této noci." ^ „Zde a této noci?"

159 „Tak jest. Pouhá zp minka na minulost by nestačila, aby na delší dobu připoutala Vaši Milost k jednotvárnému venkovu. Jiným spůsobem hleděl jsem ji tedy oživit, a jsem přesvědčen, že Vaše Milost tak brzy po hradčanských konírnách nezatouží."

Tentýž oheň, jaký při první zmínce Sendivojově o návštěvě Brandýsa zaplanul na lících Eudolfových, zjevil se i nyní v zapadlých jeho očích. Tajemná slova alchymistova naplnila mysl císařovu nevýslovnou zvědavostí a nedočkavostí.

Nemohl se domyslit, jaké by jej mohlo očekávati překvapení. „Nuže, neváhej déle a vytas se s tajemstvím svým," naléhal Eudolf následkem Sendivojova líčení, více ale požitím ohnivého vína celý rozjařený. Duch jeho nalézal se v tomto okamžiku v nepříčetném onom stavu, jakého vychytralému astrologu bylo třeba, kdykoli s ním své kejkle prováděti zamýšlel. Trochu výmluvnosti a několik kapek opojného nápoje, jež Sendivoj dvakráte do vína byl přimísil, postačilo, aby Eudolf do jiného světa byl unesen; jinak by člověk zdravého rozumu, byť sebe pověrčivější a lehkověrnější, nebyl mohl nepoznati, že co se tu s ním děje, jsou pouhé kejkle. „Bychle, rychle!" velel opět Eudolf. „Což nevidíš, že nedočkavost mne umoří?"

Sendivoj spokojeně se usmál a pravil: „Co nyní Vaše Milost spatří, stane se na Brandýsku 160 výhradním Vaším majetkem. Ve stínu chladivých lesu polabských oživím obraz, který zrakům Vaší Milosti nyní bude předveden. Bačiž Milost Vaše jen málo okamžiků sečkati, za malou chvíli se vrátím, abych přijal ujištění, že Milost Vaše nebyla ve svém očekávání sklamána."

Eudolf chtěl ještě něco podotknouti, aby Sendivoje k rychlému konání pobídl, ale ten zmizel již za těžkou modrou záslonou, zakrývající skleněnou tabuli, která vedlejší síň od síně damaškové oddělovala. Následovalo lehko cvaknutí jako nějakého pera; tabule vyletěla do výše, a Sendivoj vešel dále, načež tabule svezla se opět dolů a úplně od Eudolfa jej oddělila.

V ziinničném rozechvění pohlížel císař za odcházejícím kejklířem. Již se napolo ve své lenošce vztýčil a chtěl jej následovat, ale pojednou zazněla jemná, harfě aeolské podobající se hudba. Opět sklesl Eudolf nazpět a opřev hlavu o dlaň s celou duší zahloubal se v čarovné zvuky nástroje dosud nepoznaného. Již ta hudba byla pro něho překvapením nemalým a více ještě napínala jeho zvědavost. Náhle-počala se damašková síň, aniž věděl odkud, plnit jakýmsi zvláštním dýmem, jenž celou prostoru omamujicí nadchnul vůní a jenž učinil volný dříve vzduch tak těžkým, že veškerá světla jako na pokynutí zhasla. Nastala úplná tma. Eudolf 161 tím zápachem téměř omámen pozvedl se ve svém křesle, aby nahlédl po příčině tajuplného toho zjevu; tu se pojednou rozhrnula záslona, zakrývající zaskleny otvor, a udiveným jeho zrakům objevilo se divadlo vskutku čarokrásné.

Za sklem v oslňující různobarvé záři spočívala na nízkém, skvostném lůžku mladá, sličná* dívka v půvabném obleku Amazonky, a s hůry jako z oblak sypaly se na ni proudy nejvzácnějších květin. Dívka majíc hlavu o dlaň opřenu a oči přivřeny nepohnutě dlela; zdálo se, že dřímá.

Jemná, stále znějící hudba a krásný obraz účinkovaly na Eudolfa tak mocně, že několik kroků nazpět se potácel a oči oběma rukama si zastřel. Po chvíli teprva se zpamatoval a s dychtivostí zahleděl se v báječné zjevení. Krok za krokem stoupal blíž a blíže, až stanul před skleněnou tabulí. Náhle jako bleskem zasáhnut uskočil nazpět a s výkřikem „Monika!" sklesl k zemi. Drže se křečovitě oběma rukama pevného lenochu sedadla upíral vytřeštěué zraky na zázračný zjev. Byl pojednou v jiném světě. Sendivojovými přípravami a slovy napnutá obraznost dosáhla nejvyššího vrcholu, neznal již ani sama sebe. „Je to sen či skutečnost? je to pouhý obraz či tvor živoucí?" Tyto otázky křižovaly se jeho hlavou. „Musím se přesvědčit, musím," zvolal a napolo se vztýčiv křičel: „Sendivoji!

Král a biskup. 11 162 Sendivoji! Chci ji mít, chci se jí dotknout, a pak teprva slibům tvým uvěřím."

Sendivoj však se neozýval; stál nevjděn blíže lůžka sličné Amazonky a již v duchu litoval, že použil prostředků tak příliš prudkých a napínavých. Nenadal se, že kejkle jeho uvedou Kudolfa v extasi, která se již šílenství podobala. Chtěl ho pouze rozjařit, rozčilit, nic více.

Nedostávaje na své volání odpovědi a nemoha se ubránit úchvatnému dojmu, který každým okamžikem rostl a veškeré lidské chtíče ve slabém jeho těle rozněcoval, sebral Eudolf své síly a s výkřikem: „Musím ji mít!" vrhl se ku předu, aby se vlastní rukou přesvědčil o bytí či nebytí zázračného toho tvora. Spuštěná skleněná tabule zastavila však jeho kroky. Jenom na chvíli se Eudolf zarazil. „A kdyby za tisíci závorami byla ukryta, musím ji mít!" zvolal a vytrhnuv z pochvy meč udeřil vší silou jilcem do tabule, že s rachotem na sta kusů se rozlétla.

Dvojí výkřik, z mužských a ženských úst provázel násilný tento skutek císařův. S bledou, polekanou tváří vystoupil Sendivoj ze svého úkrytu a rozpřáhnuv obé ruce zamezoval Budolfovi přístup do tajemné jizby; dívka pak rachotem skla ze sna vyburcována jako srna vyskočila a odhodivši oblek Amazonky, jímž byla přikryta', udiveně se rozhlížela.

163 Marno bylo namáhání Sendivojovo. Vší silou odstrčil jej cisař a volaje: „Živa! živa!"

přiskočil k dívce a zpět stáhl ji k sobě na lůžko.

Monika byla se mezitím poněkud zpamatovala; vidouc, že se nalézá ve společnosti dvou mužů, z nichž jeden bez okolků osmělil se ruku na ni vztáhnouti, vykřikla hlasitě a vyvinuvši se Eudolfovi z objetí, dala se, volajíc stále o pomoc, na útěk. Oba mužové stáli okamžik jako přimrazeni, pak ale pustili se za ní a dostihli ji právě v okamžiku, když pokoušela se otevříti dvéře vedoucí do jizby, kde se nacházel Hypolit.

„Ustaň!" zvolal Sendivoj nemoha se leknutím, že úkryt Hypolitův bude vyzrazen, téměř s místa hnouti; Eudolf ale pln rozčilení přiskočil k dívce a opět vši silou za ruku ji uchopil.

Nastal nerovný zápas, který byl by jisté skončil ve prospěch Eudolfův, neboť Sendivoj poněkud se vzpamatovav spěchal pánu svému na pomoc.

V rozhodném tom okamžiku rozlétly se náhle dvéře a na jich prahu objevil se Hypolit.

Ač slab a vysílen vrhl se skokem na Eudolfa nejblíže stojícího, uchopil jej za rameno a vší silou mrštil jím o zem, pak uchopil dívku a mžikem zmizel s ní ve své ložnici.

„Proklatý pse!" zaskřípal Sendivoj a chtěl se vrhnouti za ním; dvéře ale se zavřely, za164 vora zapadla, byl od něho odloučen. Již hotovil se spěchati jinou stranou za zmizelými, tu zaslechl silné stenání a vzdychání. Obrátiv se spatřil Rudolfa křečovitě na zemi se svíjejícího, s bílou pěnou kolem úst. „Po všem, po všem veta!" zvolal. „Sám ďábel byl mi to nadělení dlužen. Yšak uprchnout mi nesmí, postarám se o to."

Naklonil se k Eudolfovi, aby se přesvědčil o neblahém jeho stavu. Výrok magistra doktora Jesenia opět se potvrdil. V povaze Eudolfově spočívalo cosi zvířecího, co neradno bylo vzbuzovati k životu.

část druhá.

Pasov a Praha.

* L Před branou kartouzskou.

V touž hodinu, co Sendivoj ve své brloze s Eudolfem podivné své kejkle prováděl, kráčeli po Újezdě směrem ke kartouzské bráně dva mužové, občas se zastavujíce a opatrně se rozhlížejíce. Vyšli před malou chvílí z domu Henklova ve vlašské ulici a krokem skoro zlodějským ubírali se ku předu.

Tehdejší brána kartouzská stála o něco dále než nynější újezdská, a jako nyní i tenkrát vycházelo se jí do údolí Košířského a dále ku Zbraslavi, Karlštejnu a Berounu. Hradby po obou stranách brány hlubokým příkopem obehnané táhly se na jedné straně k Petřínu, na druhé podél celého Újezdu až k ostrovu Kampě, kde dosti hluboko do Vltavy zabíhaly.

Za úplného ticha, neboť byla noc, stanuli mužové u brány, kde dva ozbrojení stavovští vojáci zimou se tetelící na stráži přecházeli.

„Kdo to?" zakřikla stráž příchozí.

„Fortnýř Záruba a jeho strýc Udička," odpověděl jeden z mužů, načež oba bez zastávky 168 vešli do vnitř brány se strany újezdské pouhou závorou uzavřené.

Uvnitř brány, jejíž východ ku Smíchovu silnými, železem pobitými vraty s těžkými, visacími zámky byl opatřen, nalézala se po pravé straně strážnice, po levé byt fortnýřův, a hned v jeho sousedstvu malá, nízká fortna, vedle níž byl stroj ke spouštění a zvedání padacího mostu. Tento byl nyní jako vůbec po celou dobu obléhání Prahy od Pasovských vyzdvižen, tak že příchod do brány kartouzské od Smíchova byl naprosto nemožný, a to tím více, ješto příkopy kolem hradeb se táhnoucí a s Vltavou spojené až na pokraj vodou byly naplněny.

Oba mužové se na chvíli zastavili, načež muž, který se nazval fortnýřem Zárubou, přistoupil ke dveřím příbytku fortnýřova a otevřev je kynutím ruky druhému dal na jevo, aby vešel do vnitř. Stalo se. Záruba pokročil ku dveřím protějším, vedoucím do strážnice, přiložil k nim ucho a chvíli naslouchal. Všude hrobové panovalo ticho, otevřé^tedy zvolna dvéře a vešel do vnitř.

Stanul v prostranné dobře vytopené jizbě.

Po ložích, lavicích, ano i po zemi bylo rozlořeno asi třicet mužů v úplném obleku a v celé zbroji. Byli to stavovští vojáci, jimž dnešní noci byla svěřena stráž u brány kartouzské; všickni spali. Velitel stráže seděl u nízkého dubového 169 stolu, na němž vedle kmitajícího kahanee velký svazek rozličných klíčů ležel, a maje hlavu o dlaň podepřenu spal jako ostatní jeho soudruhové.

Záruba se opět rozhlédl a kradl se ke stolu. Velitel stráže, se probudil. Záruba uskočil nazpět.

„Co jest? co chcete?" osopil se rozespalý vojín na fortnýře. „Ah, vy jste to, Zárubo? Co se stalo?" dodal oči si protíraje.

Záruba se zarazil, hned však se opět zpamatoval a pravil: „Chtěl jsem vás, pane setníku, na něco.upozornit."

„Nuže ven s tím!"

„Přišel jsem právě od „zeleného soudku*, kamž, jak víte, každodenně po uzavření brány na korbílek si zaskočím. Když jsem se před 'chvílí do své komůrky ubíral, zaslechl jsem ve hradebním příkopu jakési šplouchání, a proto přicházím, abych vám to oznámil."

„Nesmysl!" odsekl rozmrzelý voják. „Co by, to mohlo být? Nějaká hloupá ryba zabloudila z Vltavy do příkopu a provádí tam své rejdy."

„Možná," přisvědčil^áruba, „jsem však přece pro to, abychom se ujistili."

„Buďsi!" zamručel mrzutě setník. „Zde jsou klíče, vezměte je a pojďte!"

Záruba se usmál, vzal se stolu svazek klíčů a vyšel z jizby; setník ho následoval. Přistoupili k fortně, klíč v zámku vrzl, a oba vyšli na malý, asi dvě stopy dlouhý výstupek, pod nímž 170 voda vltavská hradební příkop naplňovala, téměř až k výstupku dosahujíc. Zastavili se. Setník se poněkud nachýlil a naslouchal; kolem bylo hrobové ticho, ani větérek se nehýbal.

„Co jsem řekl? Nějaká ryba, »ic jiného," bručel voják. „Jděme nazpět!"

„Bacte jen chvíli ještě čekat," namítl Záruba, „snad se to bude opakovat."

„Pro mne a za mne," řekl setník mrzutě.

„Uvidíte však, že to je zbytečné."

Stáli několik minut tiše a nepohnutě na výstupku. Nic se nehýbalo, příroda úplně odpočívala.

„Nu, měl jsem pravdu nebo ne ?" zabručel opět vojín. „Jděme spát!"

Vešli zase do brány, Záruba zarachotil svazkem klíčů tváře se přitom, jako by fortnu opět zavíral. Pak přistoupil k setníkovi a podávaje mu klíče pravil: „Zde jsou klíče, pane setníku.

Dobrou noc!"

„Dobrou noc!" odvětil tento hrubě a vrátil ~se do strážnice. ** Záruba se ušklíbl a spěchal ku svému příbytku, malé, přívětivé to jizbě ozářené mdlým kaháncem.

„Nuže, jak jest?" uvítal ho druhý muž.

„Podařilo se?"

„Úplně," zněla odpověď. „Setník sedl na vějičku, fortna jest otevřena, za malou chvíli můžete se vydat na cestu."

17L Zasedli ke stolu; cizí muž, jenž nebyl nikdo jiný než Lazar Henkl, vytáhl dva naplněné sáčky a položil je před Zárubu na stůl. „Zd& polovička slíbené odměny, sto dukátů," pravil.

„Druhá bude vám zítra v mém domě vyplacena."

Záruba shrábl hltavě oba sáčky a zastrčil je do hlubokých kapes svých spodků. Asi čtvrt hodiny seděli ještě mužové přitlumeným hlasem spolu hovoříce, pak zvedl se Záruba, vykradl se ven, přistoupil ku dveřím strážnice, přiložil opět ucho k zámku, a když se přesvědčil, že vseje ticho, postoupil k fortně pouze přivřené, otevřel ji a vrátil se opět ku svému soudruhovi.

Brzy pak vyšli oba z jizby. Záruba nesl úzké, asi deset stop dlouhé prkno. Prozřetelné postavil je jedním koncem na výstupek fortny, načež druhý konec zvolna spouštěl na protější břeh příkopu. „Touto cestou očekávám váš návrat," pravil po vykonané práci k Henklovi.

Henkl vstoupil opatrné na improvizovaný most a za málo okamžiků octnul se na druhé straně, načež kynul rukou a. kvapně ubíral se ke Košířskému údolí. Záruba pohlížel za odcházejícím, až úplně zmizel v noční temnotě; pak vešel opět do brány, přivřel za sebou fortnu a vkradl se do své jizby. Zastrčiv za sebou závoru posadil se ke stolu, vyňal z kapes oba sáčky Henklem mu darované, vysypal obsah jich před sebe a zvolna přepočítával žlufáky.

172 Henkl uháněl zatím co nohy mu stačily Smíchovem ke Košířům, čirá tma rozkládala se této noci nad Prahou, jsouc hustou mlhou ještě zvyšována. Jestliže již v Praze ani živá noha na ulici se neukázala, panovala mimo Prahu úplná prázdnota, tak že Henkl na celé své cestě od kartouzské brány až ke Košířům ani jediného živoucího tvora nepotkal. Vykračoval si směle, jsa přesvědčen, že bez překážky dorazí k cíli své tajemné vycházky. Po půlhodinné chůzi dorazil ke Košířům. Ve spoustě mlhy jako bludičky kmitalo se zdáli několik strážných ohňů na pokraji tábora pasovského zapálených. K těm Henkl zamířil.

„Kdo to?" ozval se pojednou hrubý hlas, a ve slabém kmitu prskajícího ohně zaleskla se napřažená halapartna pasovského vojáka.

„Praha a Pasov!" odpověděl Henkí.

Voják sklonil zbraň, a Henkl ubíral se dále. Každých dvacet kroků rozlehla se otázka „Kdo to?" načež Henkl pokaždé „Praha a Pa8.ov!" odpovídal. Proěed asi desaterou stráží stanul u prvního stanu, u jehož vchodu rozloženo bylo kolem strážného ohně více důstojníků rozličných pluků, mezi nimi sám Eamé v huňatou sobolinu až po bradu zahalený. Jakmile důstojníci příchozího spatřili, vyskočili a na přivítanou ruce mu podávali.

„Nuže, jak jest?" oslovil jej Eamó.

173 „Vše v nejlepším pořádku, pane plukovníku," odpověděl Henkl. „Doveďte mne k biskupské Milosti."

„Netřeba pouti daleké," řekl Ráme. „Jeho Milost netrpělivě očekává v tomto stanu váš příchod. Vejděte!" Ukázal na stan, před nímž právě s důstojníky se nacházel.

Hrdě, s vypnutou hlavou následoval Henkl Eaméa do stanu biskupa Leopolda, který s hrabětem Sulzem, Althanem, Trautmansdorfem a několika jinými vyššími důstojníky seděl kolem improvisované tabule, na níž leskla se nepře- • bledna řada skvostných stříbrných mis a pohárů s nejchutnějšími pamlsky a nápoji.

„Henkl!" zajásal biskup, když příchozího zahlédl; pak vstal a několik kroků vyšel mu vstříc. „Máme naději?" zněla krátká, určitá otázka.

„Úplnou," odpověděl oslovený, načež na pokynutí biskupovo přisedl ke stolu mezi důstojníky.

„Nuže vypravujte, vypravujte!" naléhal nedočkavě biskup, přičemž vlastní rukou naplnil stříbrný pohár a Henklovi jej podal.

Tento přijal pohár s uctivou úklonou a přiloživ ho ke rtům opět na stůl jej postavil. „Jak Vaší Milosti předpovídáno, stalo se," ujal se slova. „Celá Praha je ponořena v bezstarostný, klidný sen, majíc za to, že vojsko Vaší Milosti 174 učinilo v Košířích pouhou zastávku, aby hned 3 rána vydalo se na další pochod. Kartouzská hrána jest sice obsazena, ale v úplné moci Vaší Milosti, a proto radím, aby bez prodlení bylo dáno znamení k pochodu."

Biskupovy oči zářily nevýslovnou radostí.

„Děkuju vám, statečný měšťane; tuto službu vám nikdy nezapomenu," pravil a tiskl Henklovi ruku. Pak obrátil se ku svým jenerálům a doložil: „Přeju si, aby ke čtvrté hodině bylo TŠe připraveno, a aby operace dle umluveného plánu započala."

Důstojníci se uklonili a chtěli opustiti stan biskupův. Tu povstal Henkl a pravil: „Ještě malé pokynutí Vaší Milosti."

„Nuže?" otázal se rychle biskup.

„Poradil jsem včera Vaší Milosti, aby vše-cky pláště stavovských vojáků před říšskou a strahovskou branou pobitých byly sesbírány a uschovány. Stalo se tak?"

„Zajisté. Nuže co s nimi?"

„Bacte nařídit, aby mužstvo, které má první vniknouti na Újezd, těmito plášti se odělo. Prozřetelnosti nikdy není nazbyt. V prvním návalu všeobecného zmatku nebude na škodu, budou-li první řady Pasovských považovány za vojáky stavovské."

Biskup se spokojeně usmál. „Pravdu máte, statečný občane," pravil. „Zmásti protivníka není f 175 v« válce věcí nedůležitou." Pak obrátiv se opět ke svým jenerálům nařizoval: „Dle rady tohoto pána budiž jednáno."

Všickni důstojníci s hlubokou úkbnou se vzdálili, aby četám svým potřebná dali nařízení.

Arcikníže biskup Leopold a Henkl osaměli; biskup pokynul milostivé svému společníku, aby se posadil, načež jali se oba rokovat o věcech nejblíže příštích. — Záruba spočítav a uloživ pečlivě své dukáty vrhl se na lůžko hlavou přímo proti dřevěným hodinám na stene. Hodina míjela za hodinou.

Záruba na nějakou chvíli zdříml, však opět se probudil, a oko jeho utkvělo na ciferníku. Byla čtvrtá hodina po půl noci. Vstal a přistoupil k malému, asi dvě stopy širokému zasklenému otvoru, který místo okna poskytoval vyhlídku na košířskou silnici. Pravé okno, jímž světlo i vzduch do jizby vnikaly, nalézalo se na protější straně proti Újezdu. Sklo v naznačeném otvoru bylo mlhou stále houstnoucí obestřeno, nebylo tedy lze nejmenší předmět rozeznati. Záruba otevřel otvor, prostrčil jím hlavu a na všecky strany se rozhlížel, ale všude čirá neproniknutelná tma.

„Příroda sama spikla se proti Pražanům," zahuhlal. „Pan biskup může býti s pánembokem spokojen." Nato sňal s police huňatý kožich a beranici a opatřiv se jimi proti sychrá' r^*1 .'• ^ •'' '< " •'»>""WT*-? """ 176 vému počasí pošinul k otvoru starou měkkou lenošku, usadil se v ní a napnutě vyhlížel do hradebního příkopu.

Tak minula opět hodina. „Jest nejvyšší čas," pravil netrpělivé Záruba. „Nestane-li se to za půl hodiny, byla všecka moje práce marná."

Sotva že dořekl, zaznělo zvenčí trojí zatleskání.

Záruba vyskočil. „Konečně!" pravil prostrkuje otvorem hlavu. Zatleskání se opětovalo. „Zde jsem," odpověděl na druhé znamení přitlumeným hlasem Záruba. „Je všecko připraveno?"

„Přední stráže biskupovy stojí jen několik kroků od hradeb," zněla odpověď muže stojícího na kraji hradebního příkopu. Byl to Henkl.

„Je vše bezpečno? Můžeme se odvážit?"

„Bez průtahu," tvrdil fortnýř.

Henkl zmizel v noční temnotě, načež Záruba vykradl se ze světnice a bedlivě se rozhlídnuv zvolna otevřel fortnu. Postavil se na výstupek a netrpělivě očekával příchod Henklův.

Za málo minut objevila se podél hradebního _ příkopu tlupa temných postav v dlouhé a široké pláště zahalených. Jako příšerné strašidlo postupovala tajemná tato salva guardia Henklova ku předu. Brzy vstoupil první z nich na prkno přes příkop položené a tiše bral se k fortně. Ostatní, počtem asi čtyrycet mužů, týmž spůsobem ho následovali. Za nedlouho byla vnitřní prostora brány kartouzské neočekávanými hosty přeplněna.

;? ' 7177 Vůdce roty pasoTské, hranatý setník Steinitz, přistoupil k Zárubovi a polohlasitě se ho otázal: „Kde jsou klíče od brány?"

„Tamto," odpověděl Záruba ukazuje na dvéře do strážnice. „Klíče leží na stole, u něhož bdělý pan setník bezpochyby spí."

„Nuže ku předu! Praha a Pasov naše heslo!" velel svým vojákům Steinitz.

Ctyrycet pádných mečů jako na povel vylítlo z pochev, a s hlukem řítili se Pasováci, dle rady Henklovy v pláště stavovských vojínů odění, za svým vůdcem do strážnice. Nenadálým hlukem vyburcován vyskočil setník noční stráže s lavice, na kteréž byl, jak Záruba dobře tvrdil, opět usnul, a vytrhnuv z pochvy meč zkrikl na spící své soudruhy. Než ale tito mohli ze sna se probrati, stála již polovice tlupy pasovskó uprostřed jizby.

„Kde jsou klíče od brány?" zahřměl Steinitz a zhurta postoupil ke stolu, na němž dle udání Zárubova měly ležeti.

„Kdo jste? co žádáte?" zkrikl rozespalý setník, plášti cizích žoldáků skutečně na okamžik oklamán.

„Chceme vystřídati stráže," odpověděl Steinitz. Po těchto slovech uchopil klíče ha stole ležící a obrátiv se ke svým soudruhům velel: „Kdo by se protivil, skolte ho!"

Král a biskup. 12 178 Co toto se dalo, zpamatovali se též ostatní vojáci na strážnici a zaslechnuvše Steinitzova výhružná slova sáhli hned ku svým mečům.

Také setník nyní poznal, oč vlastně jde. „Zrada! jsme přepadeni! Do nich, kamarádi!" velel, a již vrhla se celá posádka na vetřelce.

Nastal tuhý zápas. Brzy byli Pasováei ze strážnice vytlačeni, a půtka přenesena do tmavých prostor brány kartouzské a odtud po vylomení přivřených toliko vrat na Újezd. Oba vojáci stojící na Újezde na stráži zaslechnuvši, co uvnitř brány a ve strážnici se děje, nerozmýšleli se a „zrada! zrada!" z plna hrdla volajíce uháněli úprkem k Malé straně, aby co nejrychlejší pomoc přivolali.

Však bylo již pozdě. Mezitím co smečka vetřevších se Pasováků stavovské vojíny vždy dál a dále zatlačovala, kázal Steinitz, aby pomocí uzmutých klíčů otevřena byla brána příchod ze Smíchova zamezující, načež přispěním zrádného Záruby i padací most s rachotem snesl se dolů. Před branou kartouzskou zazvuěely polnice, a korneta pasovské jízdy vedena Eaméem vjela branou na Újezd. Tím vpád Pasovských rozhodnut. Za krátko stavovská posádka až do jednoho pobita, a již cválali Pasováei s rozvitým praporem a vytasenými palaši vzhůru na Újezd. Však jeden z nich ujížděl tryskem nazpět ke Smíchovu, aby hlavnímu voji, který ve179 děním arciknížete Leopolda až na několik set kroků ke hradbám se přiblížil, podal zprávu o zdařeném přepadnutí a pobití stráže.

Na bujném bělouši očekával zde zprávy biskup se svým průvodem. Po jeho boku, též koňmo, stál zrádný Lazar Henkl, pohlížeje napnutě ke bráně kartouzské, odkud zmatený hluk a temné řinčení zbraně se ozývalo.

„Nuže, jak je?" volal biskup již z daleka na jezdce.

„Brána jest otevřena, posádka pobita a volné postupuje plukovník Eamé na Újezd!" zněla odpověď.

„Nuže ku předu!" velel biskup. Nato obrátil se k Henklovi a otázal se ho: „Co nám radíte nejdříve?"

„Až vjedeme na Újezd, ať dá se oddíl jízdy na levo," poučoval Henkl. „Odtud dostane se kolem Petřína až do vlašské ulice, odkud může stavovským, budou-li do této doby ve zbrani, vpadnouti do týla."

„Díky!" vece biskup. Pokynul svým vůdcům a klusal provázen Henklem ke kartouzské bráně. Ostatní voj pravidelným pochodem hnul se za nimi. Sotva že byli na padacím mostě, zaduněly z dáli hlučné výstřely a doléhalo k nim řinčení zbraně a hluk. Biskup se zarazil a silné trhl svým bělouáem. „Co je to?" otázal se svého průvodčího.

180 „Není pochybnosti, že se lidé Vaší Milosti srazili se stavovskými," zněla odpověd. Výstřely se opakovaly.

„Jsme ohroženi!" zvolal biskup. „Ku předu!" Bodnul svého koně a projel branou kartouzskou. Jízda klusala za ním. Na Újezdě opět zastaveno, načež Leopold obrátil se k Sulzovi a Althanovi a velel: „Ve dvou hodinách ať jsou Malá strana a Hradčany v naší moci. Bytmistr Brendl vydá se s kornetou jízdy k Petřínu, aby vlašskou ulicí vpadl stavovskému vojsku do zad. Kdo však ukáže mu cestu?" otázal se k Henklovi se obrátiv.

„Libo-li Vaší Milosti, já," ozval se hlas nedaleko arciknížete.

Biskup se rychle obrátil. „Kdo je ten muž?"

ptal se.

„Nejoddanější náš spojenec, fortnýř Záruba," odpověděl Henkl. „Bučím za to, že pana rytmistra dobře povede."

„Nuže rychle, odměna vás nemine!" velel biskup. A již klusala korneta Brendlova, vedona Zárubou, k Petřínu. Nato obrátil se biskup opět k Sulzovi a Althanovi a pokračoval: „Provedení vypracovaného plánu budiž vám, pánové, přenecháno. Jakmile bude Malá strana ve vaší moci, pak rychle přes Karlův most na Staré město. Baporty ať se mi okamžitě dopraví do příbytku hostitele mého, kde rozhodnutí boje budu očekávat."

181 Polnice zazněly, kotle zarachotily, a ve dvojích řadách hrnuli se Pasovští ku předu, aby co nejdříve přispěli na pomoc jízdě Eaméově, která se skutečně se stavovskými vojáky srazila.

Arcikníže biskup Leopold a Henkl se zalíbením pohlíželi na četné zástupy loupeživé chasy, načež, když hlavní síla jich byla již na Újezdě, volně klusali do prozatímního hlavního stanu Leopoldova, do domu zrádce Lazara Henkla.

n.

„Vae \ictis!"*) (Brenmis.) Bez překážky vnikl Earné se svými jezdci až ku Karmelitánům, odkud jen málo zbývalo, aby se dostal k malostranskému náměstí. Tu však, arci jen pouhou náhodou, smělý jeho pochod náhle byl zastaven. Staroměstská posádka ubírala se pravé přes Karlův most ku Hradčanům, aby vyměnila místo s posádkou střežící po celou noc ohrožená tato místa, když pojednou zaslechla silný dusot koňstva a hned nato spatřila prchající dva stavovské mušketýry, kteří byli své stanoviště u kartouzské brány na rychlo opustili, aby především na Malé straně učinili všeobecný poplach.

Ač do počtu velmi slabi, obrátili se stavovští jezdci ihned k Újezdu, vyslavše zároveň nč*) „Běda přemoženým."

182 kolik mužů ze svého středu ke Hradčanům, aby tamější posádka o blížícím se nebezpečenství byla zpravena. Blíže Karmelitánů vrazily obě strany na sebe. Nastala krutá seč. Eaméovi dragouni bojovali jako zběsilí, ale přece nebyli s to, aby prorazili řady svých protivníků, kteří stáli pevné jako neprolomná ze<ř; naopak po boji nějakou chvíli trvajícím ustoupil Eamé a byl by snad úplně své stanoviště opustil, kdyby jasné zavřeštění polnic nebylo jej poučilo, že další zástupy Pasovských vtrhly právě na Újezd, a že brzy dostane se mu posily.

„Ku předu!" velel svým žoldákům, načež tito se silou zdvojenou vrhli se na své protivníky. Muž stál tu proti muži, zbraň již nerozhodovala, nýbrž zmužilost a síla tělesná. Nebyl to boj, byla to rvačka v pravém slova smyslu, v níž byly by se snad obě strany zúplna potřely, kdyby náhlé objevení se Sulzovy jízdy jiný obrat nebylo spůsobilo. Eaméovi dostalo se posily, osud stavovských byl rozhodnut. Přesila desetkrát větší byla na straně Pasovských, na záchranu nebylo lze ani pomyslit. Dáno tedy znamení k seřadění se, a rozdávajíce rány vpravo vlevo ustupovali stavovští před Pasováky, každým okamžikem se množícími a prudčeji dorážejícími.

Přes čtvrt hodiny trval nerovný ten boj, a jen nadlidské zmužilosti stavovské posádky bylo děkovati, že Pasovští ve svých plánech se 183 přepočtli; neboť mezitím, co na Újezdě .bojováno a stavovští krok za krokem svým protivníkům ustupovali, zbouřeny jsou nejprve Hradčany, a již seřaďovala se tamější posádka pod své prapory, aby dalšímu pochodu loupeživých vetřelců přítrž učinila.

Thurn nalézající se té noci na Hradčanech byl první, jenž při zprávě té vsedl na kůň a se zástupem jezdců tryskem uháněl k ohroženému místu. Václav Vchyňský, Linhardt Colona Felsecký a Vilém z Lobkovic se svými zástupy v patách následovali.

Zatím dospěly obě bojující strany ku vchodu úzké uličky, kterou přicházelo se z Újezdu na náměstí. Stavovští zaskočili do uličky a odtud hlučnými výstřely pozdravili Pasováky. Několik povaleno jich k zemi, ale jako fúrie vrazily zadnější řady přes mrtvoly svých soudruhů do těsné uličky, kde v tlačenici teprva nyní nejděsnější nastalo vraždění.

Eamé stál se svým koněm na rohu ulice a pobízel vojáky ku předu. V tom zaslechl z dáli s dvou stran zavřeštění trub. Jedno vycházelo z nynějšího náměstí Eadeckého, druhé z vlašské ulice. „Valgame dios! Jsme zrazeni!" zvolal zuřivě obrátiv se k Steinitzovi, který po jeho boku stál. „Hradčany táhnou těm kacířským pacholkům na pomoc. Není-li proklatá ulička ta okamžitě v naší moci, je po všem veta."

184 * „Ještě ne," odpověděl Steinitz. „Slyším polnice kornety Brendlovy. Hned musí jim vzad vpadnouti."

„Nuže jeďte rytmistrovi vstříc a zaveďte ho na náměstí!"

Steinitz bodl svého koně a tryskem uháněl vzhůru do vlašské ulice, na jejíž konci objevila se právě korneta rytmistra Brendla Zárubou ředěna.

„Ku předu, hoši!' ku předu!" řval Eamé.

S pekelným hlukem hrnuli se Pasovští do uličky za zbytkem stavovských jezdců, kteří za malou chvíli na náměstí byli zatlačeni. Ulička byla prázdna svých obhájců, a jako rozbouřené vlny valili se vítězové na prostranné náměstí.

Počet stavovských scvrkl se na takovou hrstku, že na další odpor nebylo lze ani pomyslit, a to tím méně, ješto Raméovi dragouni po celém náměstí se rozstoupili a statečné obhájce Ujezda jediným útokem na všecky strany rozprášili.

„Dále! ku předu!" pobízel Eamé své vojáky.

Již seřaďovali se Pasováci ve dva rozdílné zástupy, z nichž jeden ke Hradčanům, druhý ke Karlovu mostu měl se dáti na pochod; tu náhle objevilo se na náměstí vojsko stavovské, nejprve jezdci Thurnovi a hned za nimi čety Vchyňského, Felseckého a Lobkovice; zároveň však vrazili na náměstí s celou svoji silou 185 s jedné strany rytmistr Brendl, provázen Steinitzem, s druhé hrabě Sulz.

Touž dobou, co stavovští jezdci byli z Újezdu do úzké uličky zatlačeni, objevil se ve středu svých lidí arcikníže biskup Leopold, který až dosud z pozdálí průběh boje sledoval. Vyměřiv Sulzovi a Althanovi další postupování zabočil se svým průvodčím Henklem k nynějšímu malostranskému tržišti a odtud do vlašské ulice k příbytku svého hostitele. Jen malý průvod sloužících ho následoval. Zastaviv před domem seskočil s koně a ubíral se do hořejších komnat, které byl Henkl pro něj upravil. "S hlubokými úklonami uváděl Henkl vznešeného hosta, poručiv dříve svým lidem, aby o čeleď biskupovu bylo postaráno.

„Co myslíte, milý příteli, podaří se naše záměry ?" tázal se biskup svého hostitele, když byli oba v hořejších komnatách.

„Již o tom nepochybuji," zněla odpověď.

„Nejtěžší kus práce jest vykonán, vojsko Vaší Milosti vrazilo na náměstí a odtamtud lze velmi snadno operovat."

Zdáli rozlehly se silné výstřely; biskup se zarazil. „Zdá se," pravil, „že boj bude nad míru tuhý, a že si vítězství draze budeme muset vykoupit." Po těchto slovech přistoupil k oknu.

186 „Výstřely tyto ručí za Šťastný konec," řekl s úsměvem Henkl.

„Jak to myslíte?"

„Jsou to rány z pušek měšťanských, které v řadách Thurnových značnější škodu spůsobí než meče a partyzány pasovské."

Výstřely mnohem hlučnější se opakovaly.

„Malostranští kupci drží se statečně," pokračoval Henkl. „Z dvojího toho ohně rota Thurnova zdráva nevyjde."

„Dejž bůh, abyste mluvil pravdu," odvětil biskup.

Sotva že domluvil, rozevřely se rychle dvéře, a na prahu objevil se setník Steinitz.

„Co jest?" zvolal Leopold dychtivě pokročiv mu vstříc.

„Zprávy z bojiště," oznamoval Steinitz po vojansku pozdraviv.

„Jaké? Vypravujte! rychle!" naléhal biskup.

„Obě vojska srazila se na náměstí," ohlašoval Steinitz. „Nastala krvavá bitka. Stavovští se tří stran obklíčeni, totiž plukovníkem Eaméem, hrabětem Sulzem a rytmistrem Brendlem, bránili se jako lvové, a již jsme myslili, že budeme nazpět zatlačeni. V tom otevřela se veškerá okna nárožního jednoho domu a více než padesát ran zadunělo nad našimi hlavami."

„Jak jsem Vaší Milosti pravil," přerušil setníka Henkl. „Byli to naši stateční měšťané, '^rfSWn-ai-v-™^ • 187 kteří se> dnešní noci shromáždili v tak zvaném domě Petržilkově, aby zde vyčkali rozhodného okamžiku a pak ze všech oken na stavovské vojáky pálili."

„Dále!" velel arcikníže.

Setník pokračoval: „Netušeného toho přepadnutí ulekli se stavovští tak, že zůstali na okamžik jako ohromeni, a nebýti Thurna, který na prvním miste velí, byli by se snad všichni rozutekli. Thurn ale uchopil korouhev, která raněnému praporečníku z ruky vypadla, a zamávav ní ve vzduchu první vrhl se proti našim řadám. Ostatní jako slepí jej následovali; ale v tom počaly se na všech stranách otvírat okna, arkebuzy a houfnice se v nich zaleskly, a strašná palba zahájila nový oddíl krvavých hodů. Po každé ráně z měšťanské pušky jest o jednoho kacíře méně."

„Výborně! výborně!" jásal arcikníže.

„Však nejen muži, i ženy účastní se v krvavém boji," pokračoval Steinitz. „Ve všech téměř vikýřích objevily se ženy s rozličnými nádobami a lijou na Thurnovy vojáky vařící vodu a smolu, jiné zase těžké kameny a cihly metají se střech na hlavy zoufalých kacířů. Tímto spůsobem bude boj brzy rozhodnut a vítězství na naší straně."

Biskupovy oči zářily radostí. „Nuže, rychle nazpět!" velel Steinitzovi. „Nejhlavnější zřetel budiž k tomu obrácen, aby si mužstvo prokle188 stilo cestu ke Karlovu mostu. Kdo mi první přinese zprávu, že mostní věž je v naší moci, a byf jen byl prostým vojákem, setnický patent ho nemine."

Steinitz rychle cdkvapil. Uplynulo sotva pět minut, dvéře opět se rozlétly, a jiný důstojník Eaméova pluku vrazil do komnaty.

„Jest vítězství naše?" uvítal ho Leopold.

„Bude co nejdříve," zněla odpověď. „Když jsem opouštěl bojiště, bylo vše napolo rozhodnuto případem nejméně očekávaným. Hrabě Thurn byl raněn, v řadách našich protivníků nastal neobyčejný zmatek, i nebylo věcí nesnadnou okamžiku toho ve prospěch náš použit. Na povel plukovníka Eaméa udeřeno se všech stran na stavovské, jichž řady návalem tím byly proraženy. Polovice jich počala ustupovat ku Hradčanům, druhá polovice k mostní věži. Celek je rozprášen a není pochybnosti, že přesile naší neodolají."

„Kdo se odvážil za. prchajícími k mostu?"

tázal se Leopold.

„Eytmistr Brendl," odvětil posel. „Zaručil se plukovniku Eaméovi, že za půl hodiny proklestí si cestu na Staré město."

„Dokáže-li toho, bude zítra plukovníkem!"

zvolal biskup. „Propouštím vás." Posel se vzdálil.

Věci měly se skutečně, jak Eaméňv posel sděloval. Baněním Thurnovým nastal v řadách 189 stavovských nemalý zmatek, jehož také Pasovští použili a silným útokem voj stavovský prorazili.

Thurn, ač dosti těžce na ruce raněn, prodrav se v nebezpečném okamžiku ku Vchyňskému pravil : „Hleď, Václave, abys dostal se v pravý čas na Staré město; zachraň co možno, zde je po všem veta." Pak kázal ihned troubiti k ústupu, načež provázen Colonou Felseckým obrátil se se značným oddílem svého mužstva ke starým zámeckým schodům, aby aspoň hrad královský před vpádem Pasovských uchránil.

Pamětliv slov Thurnových hleděl Václav Vchyňský, aby se dostal na Staré město a aby postavil se v čelo stavovských zástupů, kdyby snad se Pasovákům podařilo na druhý břeh Vltavy se prodrati. Přes Karlův most nebylo to už možno, neboť již také v ulicích k němu vedoucích tuhá rozpředla se bitka. Obrátil se tedy kolem paláců pánů Smiřických (nyní u Montagů) na nynější Valdštýnskó posud liduprázdné náměstí, odkud dostal se ke staroměstskému přívozu. Vsedl rychle na loďku a bez úrazu přeplavil se na druhou stranu. V pravou ještě dobu dospěl ke klášteru křižovnickému. — Jiný oddíl stavovského vojska, hlavně pěší, uchýlil r- byv od Thurna odtržen, k malostranské radnici. Na povel Viléma z Lobkovic vrazili všickni do radnice a zatarasili se. Ze všech 190 oken a vikýřů radnice zahájena palba, ani jediná rána nechybila. Pasovští byli nuceni hnáti na radnici útokem, neboť ztráty jich byly nyní značnější než dříve v boji otevřeném. Však nebylo to tak snadno, bylaf radnice v krátké době přeměněna v pravou pevnost, z níž na sta záhubných ran metáno v řady nepřátelské, kdežto obležení úplně byli před nimi jisti. Po delší dobu trval tento boj, radnice stála pevná, nepohnuta.

„Však je odtamtud vyženeme, zapálíme jim střechu nad hlavami," prohlásil se Eamé.

A již snaženy se všech stran rozličné zápalné látky: nábytek, sláma a hlavně dřevěné kramářské boudy, jichž tou dobou množství po náměstí bylo rozestavěno. Brzy byla radnice různými těmi předměty až po římsu prvního patra obložena, načež hozeno do této spousty hořlavých věcí několik smolných věnců, které mžiknutím vzňaly se v mohutný plamen. Tím byl osud obležených rozhodnut. Plameny šlehaly vysoko až do oken vyšších pater, nezbývalo než stanoviště to opustit a se prosekat. Na dané znamení otevřena tedy brána radnice, a stavovští pěšáci vyhrnuli se za Vilémem Lobkovicem na náměstí. Neočekávaným výpadem zaraženi Pasovští na okamžik ustoupili. Toho použili stavovští. Vystřelivše ještě jednou na ně, prorazili jich řady a uháněli k zámeckým schodům za 191 Thurnem, aby se s ním pokud možno spojili a královský hrad osadili.

Jen malá část Pasovských pustila se za prchajícími, většina za příkladem svých důstojníků, ba i samého Eaméa vrazila do radnice, aby své loupežechtivosti ulevila. Vědělť Eamé, že na radnici jsou uschovány zemské pokladnice, a že jich uzmutím větší kyne kořist než dalším pronásledováním protivníka seslabeného a skoro již přemoženého. S hlukem vedrali se žoldáci do radnice, vyloupili a pokradli kde co bylo, načež vrhli se i na sousední budovy, které po spůsobu svém vydrancovali, týrajíce a vraždíce při tom každého, kdo osmělil se jim odporovat. — V ulici mostní rozvinul se mezi tím, co Baméova rota po Malé straně drancovala, nový neméně krvavý boj mezi zatlačenou částí stavovské jízdy a rotami Sulzovou, Brendlovou a Althanovou. Upozorněn zrádným Zárubou obrátil se totiž Althan, který až posud co záloha na Újezdě stál, k velkopřevorskému náměstí, odtud pak vrazil v nejrozhodnějším okamžiku kolem kostela Maltézského do mostní ulice. Malá strana byla již v moci nepřítele, šlo nyní Pasovským hlavně o to, aby si proklestili cestu na Staré město. Přede všemi vynikal setník Brendl se svou kornetou, neboť za každou cenu chtěl dostáti danému slovu, že první proseká se na Karlův most.

193 Ustupujíce přasile vítězícího nepřítele byli stavovští zatlačeni k tak zvanému saskému domu (nyní u Steinitzů), kde boj nejhroznějších nabyl rozměrů. Tytéž výjevy jako před domem Petržilkovým opakovaly se i zde. Všechna okna saského domu osazena jsou náhle vlašskými kupci, kteří v domě tom ode dávna měli své sklady, a záhubná palba počala na novo. Stavovští byli se všech stran obklíčeni, nezbývalo jiného než útěk na Staré město. Dáno tedy znamení k rychlému ústupu, a již duněla půda staroslavného mostu Karlova pod kopyty koňů jízdy stavovské. Ale ani v útěku nebylo spásy.

Eytmistru Brendlovi nastal kýžený okamžik.

Sotva že stavovská jízda projela malostranskou věží, postavil se v čelo své kornety, zamával praporem, jejž byl sám uchopil, a zvolal: „Hurá!

za mnou! na Staré město!"

S vítězným pokřikem vtrhla korneta na most a uháněla za prchajícími. Hrabě Sulz, stojící na rohu saského domu, kázal troubiti k seřadění se, načež i jeho jízda vrazila na most, aby nastoupila cestu rytmistrem Brendlem proklestěnou.

Stavovští jezdci projeli staroměstskou věží, načež rozestavili se na náměstí křižovnickém, kde již Václav Vchyňský ze Vchynic, přeplaviv se šťastně na druhý břeh, ostatnímu lidu své rozkazy udílel. V témž okamžiku objevil se již 198 také Brendl se STOU kornetou, jsa pevného mínění, že bez odporu dostane se až ke staro• městskému náměstí, jehož dobytí považováno Pasovskými za věc nejdůležitější. Zmýlil se, záměr jeho Václavem Vchyňským nadobro byl překažen. Sotva že se objevil na území Starého města, zahřměly se všech stran hromové rány, a dobrá polovice kornety Brendlovy se světem se loučila. Bylof se zatím celé křižovnickó náměstí naplnilo měšťanským lidem a silnou četou staroměstské posádky, kteří nyní vedeni Vchynským prudkou palbou přivítali vetřelce.

Uvítání toho Brendl se nenadal. Obrátil koně a chtěl se dáti se zbytkem své roty na zpáteční cestu; ale pojednou zazněl mohutný hlas pana Vchyňského: „Spusťte mříže!"

S děsným rachotem slítla s hořejšího patra staroměstské věže těžká, železná mříž, a Brendl na dobro byl odloučen od hlavního voje pasovského, který vedením Sulzovým dospěl právě • k polovici Karlova mostu. Zároveň zadunělo z mostní věže a z křižovnického náměstí několik děl a ívihavek proti Malé straně namířených, a první čety Sulzovy jízdy kácely se k zemi.

„Zpátky! brána je zatarasena! Brendl je zajat!" zvolal Sulz, a již hrnuli se Pasováci nazpět k Malé straně opouštějíce dobrodružného Brendla.

Král a biskup. 13 194 Po Brendlovi a jeho kornetě bylo réta.

Sotva že mříž dopadla, vrhli se vojsko i lid na smělé lupiče a rozprášili je. V zoufalém tom stavu obrátila se část, vedena samým Brendlem, ku královským lázním, druhá kolem křiiovnického kláštera a klementinské koleje k platnéřské ulici. Za oběma pustili se stavovští jezdci vydatnou střelbou je pronásledujíce. Oddělení, které k platnéřské ulici zabočilo, bylo na staroměstském náměstí dostiženo a zde přispěním měšťanstva až do jednoho ubito. Nelépe dařilo se oddílu Brendlovu asi sto mužů čítajícímu.

Neznaje polohu města prchal Brendl místo ku břehu Vltavy^ odkud mohl snadno na druhou stranu se přebroditi, do staré poštovské ulice, jejíž obyvatelé ze všech oken do mužstva jeho pálili, tak že dobrá polovice dříve zahynula, než ulicí tou projela. Značně seslaben a sám z několika ran krváceje dostal se Brendl, stavovskými jezdci a sbíhajícím se lidem stále pronásledován, konečné až na Příkopy, odkud zatočil se širokou ulicí k dobytčímu trhu. Však tu stejný zastihl ho osud jako v ulici poštovské. Ze všech oken stříleno na prchající Pasováky. Když pak dospěli k novoměstské radnici, scvrkl se jich počet na dvacet mužů. Zoufale, bez naděje uháněl Brendl vždy dál a dále.

Dorazil ku klášteru Emauskému na Slovanech.

Chtěl do něho zaskočit, aby za pevnými jeho 195 zděmi aspoň svůj život uchránil; však i to bylo již marno. Zde zakročili mu Novoměstští a Podskalští cestu a klacky i kyjemi na jeho tlupu doráželi. Opět jich několik k zemi povaleno a spůsobem až nelidským povraždéno. Mimo to i s druhé strany dobytčího trhu nesmírný zástup hrnul se za stavovskými jezdci, kteří pevně byli odhodláni, že ani jednomu Pasovskému nedají uniknout.

Nezbývalo Brendlovi než další útěk. Nevěda kudy a kam, pádil jako slepý dále k Vyšehradu, vojsko a ozbrojený lid v patách za ním.

Již jen asi deset jezdců dorazilo ke strmému svahu Vyšehradské skály, pod níž vlny Vltavské se čeřily. Jediná to možná cesta k zachránění, nenaskytnou-li se opět překážky. Hluk rozlíceného lidu vždy víc a více se blížil, již slyšeli hlasité výkřiky: „Ani jeden z nich nesmí ujít! Zabte ty psy papežské!" již objevili se nedaleko nich první tlupy pronásledovníků — bylo rozhodnuto. Bez rozmýšlení skočili všickni se svých koňů a odhodivše zbraně vrhli se s příkré skály do chladných vln, aby na druhou stranu se přebrodili. Ale i poslední tento prostředek nepomohl. Umdleni a vysíleni udrželi se někteří sotva nad vodou, neb sotva že několik pohybů" učinili, již klesali, a za malou chvíli Vltava se nad nimi zavřela. Mezi těmito byl též Brendl. Tak smutné skončila smělá, dobrodružná jeho výprava. ^ 196 Jiní co síly stačily brodjji se ku předa, ale uradlenost a těžké vojanské odění jim překážely. Nedospěli ještě ani třetiny řeky, když se skály Vyšehradské zaslechli volání: „Nenechte je uklouznout! Utlucte je vesly!"

Hned nato objevilo se na Vltavě několik pramic osazených hranatými převozníky ze sousedního Podskalí. Jako šípky letěly pramice ku předu a brzy byli nešťastní plavci pasovští obklíčeni. S pokřikem „Utlucme je vesly!" vrhli se převozníci na ubohé oběti. Následovalo několik pádných ran, a Pasovských nebylo více.

Hlučným jásotem provázel lid na skále Vyšehradské děsný tento výjev. Do posledního muže byla dobrodružná korneta Brendlova povražděna. Staré i Nové město bylo zachráněno.

ni.

Krvavý masopustní úterek.

Mezi rozlíceným lidem měšťanským, fterý hned při první zprávě o vpádu Pasovských ku klášteru křižovnickómu pospíšil, aby přispěl k ochránění Starého města, bylo též několik našich známých ze Šmerhovské krčmy, mezi jinými též hranatý a rázný kovář Martin a koželuh Záhlava. Dostavili se na místo teprva v okamžiku, když boj na malostranském náměstí chýlil se ku konci a raněný Thurn kázal troubiti 197 k ústupu. Netušenof na Starém a Novém městě, jakých rozměrů bitka na druhém břehu Vltavy dosáhla. Rozespalí skákali lidé z loží a jako zmatení si počínajíce vráželi jeden do druhého, aniž kdo věděl, co se děje a co dělati se má.

Tak stalo se, že teprv po boji skoro již rozhodnutém přikročeno k obraně Starého města.

Nejinak počínala si staroměstská posádka.

Jen chvíli ještě, a Brendlův záměr by se byl podařil. Teprva ve chvíli, když u saského domu svedena krvavá bitka, přikvapilo oddělení stavovské jízdy ke staroměstské mostní věži, aby přispělo malostranským soudruhům na pomoc.

Bylo však pozdě, neboť most plnil se již prchajícími jezdci Thurnovými. Jako spasitel objevil se v osudné té chvíli mezi zástupem Václav Vchyňský ze Vchynic, který právě ku břehu přirazil, a vyskočiv z pramice na koně nejblíže stojícího vojáka se vyšinul.

„Naši jsou poraženi, prchají!" zvolal mocným hlasem. „Zachraňte Staré město!"

Na povel jeho namířena jsou okamžitě děla, ve věži a blíže kláštera křižovnického umístěná, proti mostu, a vrátníku poručeno, aby připravil se ke spuštění ochranné železné mříže. Solva se to stalo, již vrazily první čety stavovských na náměstí a hned v patách za nimi korneta Brendlova. — Po rozprášení Pasovských přidali se kovář Martin a jeho přátelé k zástupu, jenž pustil se za 198 onou částí kornety Brencílový, která kolem královských lázní k poštovské ulici zahnula. Ač bez koní stačili prchajícím bezmála úplně a svým pokřikováním: „Chyťte je! zabte je!" nemálo přispěli k pobouření ostatního lidu; ten ze svých příbytků vybíhal a zaslechnuv, oč jde, na rychlo YŠemožnými vražednými nástroji se ozbrojoval a k pronásledovníkům se přidával, tak že počet jeho, než dospěl ke skále Vyšehradské, na několik set hlav se páčil. Martin byl mezi prvními, kteří slezli Vyšehradskou skálu a byli svědky děsné exekuce na posledních pasovských lupičích.

„Hurá! Tak ať zhynou všickni ti psi, které návodem římské kurie pasovský biskup na nás přivedl!" zvolal statečný kovář, když poslední Pasovák zmizel ve vlnách Vltavských.

„Ať zhynou!" přisvědčoval celý zástup a hodiv za potopenými ještě několik balvanů dal se na zpáteční cestu. Eozjaření vítězové došli právě na úpatí památného Vyšehradu, když spatřili nový zástup lidu úprkem k nim se ženoucího. V jeho čele byl obrovský muž pádným kyjem a palašem ozbrojený. Byl to známý náš Prokop, krčmář Šmerhovský.

„Stůjte!" zvolal mohutným hlasem, a zaskočil vracejícímu se zástupu cestu. „Kam hodláte?"

„Domů, neboť práce naše jest už ukončena," odpověděl mistr Martin.

199 „Ba ještě ne!" zvolal Prokop. „Jste na omylu, přátelé, myslíte-li, že Pasovští jsou porubáni. Lidé* viděli, kterak někteří z nich v rozličných domech a hlavně v klášterech se ukryli, zejména u Benediktinů na Slovanech a u Františkánů."

„Vzhůru do Emaus! vzhůru k Františkánům!" zvolal souhlasně celý zástup.

„Stůjte, přátelé," pravil Prokop. „Dříve musíte vyslechnout, co vše se udalo, abyste pochopili, jakým spůsobem hráno o naše hlavy, abyste poznali své nejůhlavnější nepřátele a stejnou mincí jim mohli oplatit."

„Známe je, jsou to mnichové a knězi.

"Vzhůru na kláštery! vzhůru na fary!" voláno se všech stran.

„Nejen knězi a mnichové, všickni katolíci jsou zrádci!" mluvil Prokop. „Oni se spojili s našimi nepřáteli, uvedli -je zrádně do města a po , celou dobu malostranské bitky stříleli z oken do našeho vojska."

Výkřik zděšení rozlehl se po těchto slovech v zástupu. Prokop vyšvihnul se na kupu kamení a výmluvnými slovy líčil průběh úskočného přepadnutí Malé strany, jakož i výsledek boje mezi stavovskými a Pasovskými. „Malá strana je v moci Pasovských," končil svoje vypravování, „hrabě Thurn jest raněn a na Hradčanech zajat, veškeré pokladnice jsou z radnice 200 ukradeny, většina domů vydrancována, a málem i Staré město bylo by se stalo obětí té lotroviny. A kdo, tážu se, tím vinen? Především katoličtí knězi a cizácká ona láje, která z našich mozolů tyje a k jich straně se přidává.

A proto oko za oko, zub za zub!"

„Hurá! Vzhůru na kněze! vzhůru na katolíky!" hulákal zástup.

Nenávist proti katolíkům po delší již dobu doutnala v srdcích potlačovaných a odstrkovaných protestantů; ký tedy div, že ohnivými slovy Prokopovými rozdmýchána v záhubný plamen vyšlehla! Ze všech zraků zářila nenasytná zášť a pomstychtivost, pěstě zatínaly se a hrozivě mávaly nad hlavami vražednými nástroji.* „Jen po pořádku, přátelé!" ozval se opět Prokopův hlas. „Nač dále choditi, když jsme právě u pramene? Nejdříve na Vyšehrad, pak teprva dál! Jsem jist, že několik těch lotrů i zde jest ukryto."

„Hurá! na Vyšehrad!" hulákal zástup, a obrátiv se hnal nejprve útokem na kněžské příbytky. Však tyto nalezeny j*>ou prázdny; proto obrátil se lid ke kostelu sv. Petra a Pavla, vypáčil dvéře, vedral se do vnitř a pobral všecky jeho poklady; odtud s ohromným hlukem táhl do Eoiaus, kde prý se několik Pasováků ukrylo.

Dva mniši, kteří tu lidu vběhli do cesty, byli bez milosti zavražděni. Druzí klášterníci za201 chránili se útěkem, mezi nimi také převor ráda benediktinského, který před blížícím se lidem do komína zalezl. Nato jako na Vyšehradě i zde klášter a kostel vydrancován.

První oběti náboženského fanatismu, oba zavraždění Benediktini, byly počátkem dalších hrozných výjevů, byly děsným zahájením krvavého masopustu. Rozlícený lid spatřiv krev jako zběsilý vrhl se na zavražděné mnichy a stápéje konce svých zbraní v proudech řinoucí se krve přisahal, že neustane, dokud poslední nepřítel protestantů nebude zahuben. Z klidných, rozvážných měšťanů, mezi nimiž ovšem velká část poběhlíků a rozličných dobrodruhů se nalézala, stali se převratem chvíle zuřivci a fanatikové, nedovedoucí činit rozdílu mezi skutečnými vinníky a nevinnými. Oko za oko, zub za zub bylo povšechné heslo, nikdo neměl být ušetřen.

Vybivše klášter Emauský rozdělili se buřiči ve tři zástupy, z nichž jeden táhl ke Karlovu, druhý ke klášteru sv. Anežky na Starém městě a třetí do kláštera minoritského u sv. Jakuba.

. Mezitím bylo se již úplně rozednilo. Po mlhavé noci pošmourný nastal den. Nebe bylo zachmuřeno, jako by zatracovalo skutky, jichž nejprve Pasovští a pak navzájem Staroměstští se dopouštěli. — Na Karlově zabiti jsou dva mnichové a převor, načež kostel úplně vyloupen. Taktéž stalo 202 Se s chrámem sv. Anežky; ale knězi v pravý ještě čas útěkem se zachránili. Za to každý kněz, který na ulici byl napaden, stal se obětí rozzuřeného lidu, mezi jinými též jakýsi jezovita, kterého několik zuřivců k Vltavě zavleklo a přes veškeré prosby utopilo.

Zástup táhnoucí na klášter svatojakubský neprovedl vražedný svůj úmysl. Zvěst o ukrutnostech v jiných klášterech a kostelích páchaných dospěla zatím do těchto končin. Několik méně fanatických, rozvážných měšťanů čtvrti svatojakubské, mezi nimi zejména staroměstští řezníci, mající u sv. Jakuba své krámy, na rychlo se ozbrojili a postavili se blíže kláštera minoritského výtržníkům na odpor. Po krátké šarvátce, .

v níž zuřiví obrazoborci byli zatlačeni, obrátili se tito ku Františkánům, kde setkali se opět se svými Vyšehradskými soudruhy, kteří byli již na Karlově a u sv. Anežky svou práci vykonali.

V klášteře františkánském vyzváněno právě na mši, když zástup od Minoritu zapuzený k oběma druhým houfům se přidružil.

„O zvoňte si jen, zvoňte, vy plešatí lenoši!"

ozval se v zástupu surový hlas. „Zvoníte si umíráčkem!" Divoký smích provázel výhružná ta slova.

„Ba pravdu máš, brachu!" zvolal mistr Martin, stojící v čele zástupu Karlovského. „Dnešní .mzdy mělo se těm huhňavým kutňákům již aoa dávno dostati. Přisám bůh, že jim nikdy nezapomenu nedělní kázaní, jímž ctihodný pater Severin chátru proti nám popuzoval. Dokážeme jim, jak neradno, aby se přistěhovalí cizáci u nás roztahovali."

„Vzhůru do kláštera!" zvolal lid hrozivé zbraněmi mávaje.

Bylo-li katolické kněžstvo tehdejší doby u pražských protestantů u velké nenávisti, byli to členové řádu františkánského nejvíce. Byliť vesměs cizinci a proto nejmenší měli příčiny, aby proti domácímu obyvatelstvu se svých kazatelen horlili. V ohledu tom byli jezovité Ferdinandem I. do Prahy povolaní mnohem chytřejší. A6 tajně vší silou o záhubě protestantismu pracovali, tvářili se přece co přátelé českého národa a ve mnohém tak dovedli své protivníky oklamat, že nenávist proti nejnebezpečnějšímu tomu řádu u nás ponenáhlu ochabla. Tak dělo se hned v prvních letech po jich uvedení do Prahy. Jakých prostředků se chápali, aby si náklonnost pražského lidu získali, poznáme z následující na oko velmi nepatrné události.

Jak známo byli Pražané ode dávna milovníci divadelních her, ale tehdejší doba to nesla, že divadelní hry, zejména pražským studentstvem provozované, jazykem latinským byly spisovány.

Staroměstští jezovité připadli na dobrou, zajisté původní myšlénku, že by provozování ně204 jaké české hry mocný mělo na lid účinek, a jim samým že by mnoho přátel získalo. Napsal tedy jezovita Mikuláš Salius českou původní tragédii „Svatý Václav mučedník", která také 12. října r. 1567 ve staroměstské koleji jezovitské provozována byla, a jak chytří otcové tovaryšstva Ježíšova předvídali, „tak česká srdce dojímala, že nejen bezpočtukrát se opakovala, ale i velký díl zášti a nenávisti Pražanů proti nim zapudila". Šlechta pod jednou jednomyslně uznala, že Tovaryšstvo tím spůsobem více získat může, nežli všemi marnými řečmi o lásce křesťanské, a lid sám z divadla jdoucí veřejně volal: „Nyní teprva jezovité český chléb náš zasluhujou."

Ne tak chytře jednali Františkáni. Byvše roku 1603 kancléřem království českého panem Zdeňkem z Lobkovic do kláštera panny Marie Sněžné uvedeni, domýšleli se, že bezohledným vystupováním proti protestantům věci své prospéjou. Žádný řád kněžský nebyl od Pražanů více nenáviděn, než právě tento. — Veškeren hněv rozlíceného lidu obrácen nyní proti cizím, nenáviděným mnichům. Někteří obstoupili budovu klášterní a obsadili veškeré východy, aby ani jfdiná obět nemohla uniknout. Druzí s hlukem vrazili do vnitř a správou bfstialností vrhli se na bezbranné mnichy, jichž celkem patnáct ve klášteře přebývalo. Jeden z bratří, nesoucí právě dříví do kuchyně, 205 byl povalen a zabit, druhý nenadálým hlukem z refektáře vyvolaný sochory a kyji do smrti utlučen. Jinému opět, který stál právě u oltáře a oběma rukoma brašnu s hostiemi držel, chtěje před kacířskými buřiči se ukryti, byly ruce uťaty, načež vrahové, probodnuvše ho, posvěcené hostie nohama šlapali. Stejně smutný osud potkal jiné čtyry bratry, kteří v rozličných místnostech kláštera byli nalezeni. Zbývalo jich ještě osm, kteří zatím, co zuřivci vnitřek chrámu ^znesvěcovali, útěkem hleděli se zachránit. Jeden z nich dostal se po dlouhém namáhání na střechu sousedního domu, kde skrýval se celé dva dni, až pak v klášteře sv. Jakuba dostalo se mu útulku.

Ostatním sedmi podařilo se ve věži nalézti úkrytu, ale za nedlouho i zde byli vypátráni a čtyři z nich okamžitě ubiti. Druzí tři prolezli vikýřem až na střechu, však jen ku svému neštěstí.

Lid stojící před klášterem spatřil nad hlavami svými nešťastníky mezi nebem a zemí spásu hledající, a tím i jejich osud byl rozhodnut.

„Sestřelte je!" zvolal kdosi v zástupu.

Několik pušek se zalesklo, rány zaduněly, a dva z mnichů střemhlav slítli mezi rozlícený lid. Třetí v témž okamžiku pronásledovníky svými dostižen a na kusy rozsekán.

Však nedosti na tom. Lid krví zavražděných opojený vrhl se na mrtvoly a zohavil je.

Pak vrazila celá smečka do kostela, vylámala 208 všecky zámky a pobrala mešní nádoby a roucha. Ješto pak byl právě masopustní úterek, oblékli někteří pokradené ornáty a pluvialy a k obveselení chátry vyšli tak na ulici a prováděli své masopustní frašky.

Zatím rozlétla se po Praze zpráva o ukrutnostech, jakých se lid ve své vášni dopustil.

Velká část Pražanů násilné to jednání kárala, však zuřivci byli v proudu a nebyli by se snad štítili vstoupiti do šlépějí tvůrců bartolomějskó noci pařížské, kdyby rozvážnější, zejména sami protestantští stavové nebyli řádění tomu přítrž učinili.

„Vzhůru na jezovity!" ozval se opět v zástupu hlas, když klášter františkánský úplně byl popleněn.

„Vzhůru do Klementina!" voláno o překot se všech stran. A již valil se zástup proudem dále ku klementinské koleji, o jejíž obyvatelích tvrzeno, že přechovávají ve svých sklepích značné zásoby střelné zbraně a prachu, jimiž katolické obyvatelstvo mělo být ozbrojeno, kdyby se Pasovští Starého města byli zmocnili.

Zástup, k němuž ve všech třídách, kudy táhl, nové tlupy se přidávaly, vzrostl v počet úžasný, a byl by se dopustil zajisté krvavých výtržností, kdyby Václav Vchyňský nebyl svou .autoritou další pochod jeho zastavil.

207 Když se zástup — jedni kolem královských lázní, druzí přes staroměstské náměstí — k nožířské*) ulici přiblížil, shledal, že všecky průchody ku Klementinu stavovskými vojáky jsou obsazeny. Nastalo nové jitření a kvašení. Zuřivci důrazně žádali, aby jim byla cesta uvolněna, a když jim to odepřeno, neostýchali se někteří a obviňovali starý z tajného spolku s nenáviděnými jezovity.

„Pryč s jezovity! pobité je! zapalte kolej!"

Tak voláno a již chystáno se k protržení vojanských řad. Ve chvíli největšího nebezpečenství objevil se Václav Vcbyňský a jal se výtržníky přemlouvat, aby ve svém řádění ustali.

„Považte, přátelé," pravil mimo jiné, „jaké následky mělo by vaše jednání. Hrabě Thurn, pan Vilém z Lobkovic a velká část našeho vojska jsou na hradě zajati. Kdo nám za to ručí, že Pasovští, až dobudou hradu, stejnou měrou nám nesplatí a že nepovraždí naše zajaté ? Staré město je zachráněno, odnikud nehrozí mu nebezpečí, a proto netřeba již skutků násilných."

„Jezovité přechovávají ve svých sklepích zbraně a střelivo," přerušil řečníka jeden z vůdců výtržnických.

„Je to pouhá báchorka," odvětil Vehyňský.

„Vojsko naše prohledalo celou kolej a ničeho *) Nyní Karlova ulice.

208 nenašlo. A byť i tomu tak, netřeba se čeho bát, neboť klementinská kolej jest od tohoto okamžiku naším vojskem osazena a všichni otcové řádu jezovitského jsou v naší moci. Prosím, přátelé, abyste se v pokoji rozešli."

Jen málo odporujících hlasů ozvalo se po těchto slovech. Většina s nimi souhlasila, zejména proto, že dalším vybíjením klášteru a kostelů osoba Thurnova skutečně mohla býti ohrožena.

Po delším bouřlivém rokování, v němž zejména krčmář Prokop a kovář Martin přimlouvali se za splnění žádosti Václava Vchyňského, počal zástup zvolna se rozcházet.

Tím zakončeny hrůzy krvavého úterku inasopustního. *) IV.

Král sní.

Jak víme, byl úmysl hradčanských státníků pleticháni, aby arcikníže Leopold bez vědomí císařova vtrhl do Prahy, a proto aby byl Eudolf v pravý čas odstraněn a daleko od Prahy zavezen. Nevěděli arci, jakým spůsobem Sendivoj hodlá toho docílit, avšak důvěřovali věr*) Události v posledních třech kapitolách vypravované líčeny jsou dle Gindelyho spisu „Rudolf II. und Seině Zeit".

209 {lemu svému spojenci ve všem a úplně. Bylo ujednáno, že ještě před invasí pasovskou Rudolf Prahu opustí. Možno si tedy představiti překvapení Martinic"vo, když o druhé hodině po půlnoci přikvapil k němu Ručky a dav jej ze spaní vyburcovati sděloval mu, jaké věci se v Sendivojovu příbytku udaly.

Eucký, který, jak víme, Sendivoje opustil, aby učinil přípravy k cestě na Brandýs, vrátil se opět do „zlaté uličky". Chtěl královskému pánu sděliti, že přípravy brzy budou ukončeny, a že král ještě před svítáním bude moci Prahu opustit. Děsné očekávalo ho divadlo.

S tváří bledou a golekanou vyšel mu Sendivoj vstříc a třesoucím se hlasem vypravoval mu průběh nezdařené své produkce; přitom ukázal na lůžko, které před malou ještě chvílí hostilo půvabnou Amazonku, a na němž nyní ležel Rudolf těžce oddychující a Bez pohnutí.

Ručky stál nepohnut, jako by blesk byl do něho udeřil.

„Věčný bože, po všem veta!" pravil po chvíli. „Co máme činit?"

„Tutéž otázku jsem chtěl předložiti vám," odpověděl Sendivoj. „To jest jisté, že s cesty císařovy do Brandýsa sejde; jakých ale bude to míti následků, nemohu předvídat."

„Což abychom se optali Martinice a Slavaty?" navrhoval Ručky. „Jsme beztoho pouhým Král a biakup. , 14 210 nástrojem k provedení jejich záměrů, ať si tov tedy sami zodpovědí."

Sendivoj přisvědčil. „Nejinak," pravil, „času však není nazbyt, musí být rychle jednáno."

„Okamžité," doložil Eucký a již chystal se k odchodu. Však u dveří se opět zastavil a pravil: „Což probudí-li se císař?"

„O to nemějte starosti," chlácholil ho Sendivoj. „Bylo mou první péčí, abych ho uspal, jinak byl bych sám sotva ušel výbuchům jeho zuřivosti. Jak tu nyní leží, bude ležeti, dokud toho třeba, a až se probudí, postarám se, aby události dnešní noci považoval za pouhý sen.

Nejde tu nyní o to, co se stalo, nýbrž o to, co bude se teprva dít. Vpád vojska pasovského jest ujednán, a císař neodjede. Tyto dvě věci ať mají páni na zřeteli a dle toho ať jednají!"

Eucký pokročil zase blíže k alchymistovi.

„Zapomínáme na hlavní věc," pravil. „Kam poděla se dívka a kam její ochránce?"

„Máte pravdu, toť velmi důležité," odvětil Sendivoj. „Jsou posud v mém domě a nikudy nemohou uniknout, neboť všecka okna jsou zamřížena a všecky východy uzamčeny."

„Co hodláte s nimi činit?"

„I to ponechávám rozumu velmoených pánů hradčanských. Můj návrh jest, aby ještě této noci oba byli zatknuti a do některého vězení uvrženi."

211 „Zbláznil jste se, mistře Sendivoji?" zvolal Bucky. . „Tak daleko přece ještě moc naše nesahá, či myslíte, že by zmizeni těch osob mohlo zůstati tajemstvím ? Zajisté ne. A mimo to sám jste před chvílí řekl, že události dnešní noci musí být císařem považovány za pouhý sen."

„Co tedy navrhujete?"

„Jisté jest," pokračoval Eucký, „že mladík ani dívka nevědí, kde se nalézají. Naší starostí tedy budiž, aby i dále zůstalo jim to tajemstvím. Ještě této noci musí být oba z vašeho příbytku vyvedeni spůsobem takovým, aby nejen váš dům, nýbrž celé okolí zůstalo pro ně hádankou. Nestarejme se o ně dále."

Sendivoj přisvědčil. „Provedení toho úplně vám,ponechávám," pravil; „čiňte jen, aby vše bylo raději ukončeno, a především aby císař do hradu byl dopraven."

Oba přátelé stiskli si ruce, načež Eucký známou tajnou chodbou odkvapil. Sendivoj si oddychl. Těžký kamen spadl mu se srdce, nová naděje mu svítala. Nakloniv se ke spícímu Budolfovi s uspokojenou tváří naslouchal jeho dechu, načež tiše opustil damaškovou síň, aby nahlédl, co dělají jeho zajatí. Přiložil ucho ke dveřím, oddělujícím ložnici Hypolitovu od předsíně damaškové komnaty. Zaslechl polohlasitý hovor.

„Po všem veta!" mluvil Hypolit. „Hodina míjí za hodinou, a za malou chvíli snad stane se Praha obětí pasovské lotroviny, a já nemohu tomu zabránit."

„Utiš se, milý Hypolite," chlácholila ho Monika. „Dbej nyní hlavně o svou osobu, abys poranění svému nepodlehl. Děj se co děj, já tě neopustím, a bude-li to muset být, i zemříti s tebou dovedu. Však nyní pověz, kde ylastně jsme?"

„Nevím to sám, a jen bůh nám může podat rozluštění této události," vece Hypolit. „To však jest jisto, že měl tu býti spáchán zločin, a ty žes měla se státi jeho obětí. Kdo byli oba oni mužové? Neznám je a nikdy snad je nepoznám, jinak, přisámbůh, dovedl bych si zjednati právo, bychť u trůnu samého císaře za ně měl žádat!"

Sendivoj se ušklíbl. „S té strany netřeba se ničeho báti," pravil pro sebe. „Eada Buckého byla dobrá. Nebudu se o ně starat; ať, libp-li jim, pátrají po stopě nevyzpytatelného tajemství!" — Eucký za krátko poslání své vykonal. Martinic, ač v pletichářství pravý mistr, nevěděl si rady ani pomoci, teprva pokynutí komorníkovo osvětlilo temné jeho myšlénky. Jiného prostředku pro ten okamžik nebylo, než jaký byl Eucký Sendivojovi naznačil.

213 „Jsem s plánem vaším úplně spokojen," ujišťoval Euckého s blahosklonným úsměvem starý diplomat. „Učiňte, aby císař ihned do hradu byl přenesen, a aby původci onoho zmatku stali se neškodnými."

„K tomu cíli potřebuji několik spolehlivých a mlěelivých sluhů Vaší Milosti," pravil zchytralý komorník.

„Bučím za Baptistu, Ondřeje, Jana a Franceska," odpověděl Martinic. „Staěí-li vám tito čtyři, svoluju k vaší žádosti."

„Úplně."

„Nuže spoléhám se, že vyřídíte vše dle našeho přání; i toto vaše namáhání nezůstane bez odměny."

Eucký se vzdálil. Znaje v domě maršálkově každý kout zaměřil hned k jizbě, v níž jmenovaní čtyři sluhové přenocovali. Zbudil je a krátkými slovy jim sdělil, oč jde, načež jménem jich pána jim nařídil, aby za půl hodiny dostavili se s talavaškou pro dvě osoby k příbytku magistra Sendivoje. Pak šel rovnou cestou ke komnatám královským. Za nedlouho na to ubíral se s dvěma královskými sluhy tajnou chodbou do příbytku alchymistova.

Sendivoj s toužebností ho očekával. „Nejvyšší čas, že přicházíte," pravil mu šeptem.

„Do svítání není už daleko a biskup jest jistě na pochodu. Eychle tedy, než bude pozdě!"

Pak obrátil se k oběma sluhům a doložil,: 214 „Jeho Císařská Milost náhle ochuravěla; j» nutno, abyste pána svého odnesli do králov* ských komnat."

K jeho pokynutí přistoupili sluhové k lůžku, na němž Eudolf odpočíval, zvedli jej a volným krokem ubírali se s ním do tajné chodby. Ěucký je následoval. Na cestě se ještě zastavil a pravil Sendivojovi: „čtyři spolehliví lidé čekají před vaším příbytkem, aby mé rozkazy vykonali. Jsou o všem poučeni. Nuže, vpusťte je a veškeré další jednání ponechte jim. Pak ale rychle do hradu, abyste byl přítomen při každém hnutí císařovu." Stisknuv alchymistovi ruku následoval sluhy.

„Vše se daří výborně," pravil k sobě po jeho odchodu Sendivoj. „Jsme zachráněni, a tím i moje umění."

Vzal kahanec a vyšel do průjezdu, aby vpustil ony čtyry muže, o kterých se byl Eucký zmínil. Postaviv světlo na zem odstrčil závoru a vyšel na práh domu. Ve pláště zahaleni stáli hned u vchodu kolem prostranné talavašky čtyři mužové; při vrznutí dveří všickni 'Sebou hnuli.

„Signor Sendivoj ?" ozval se jeden z nich.

„Tak jest," odpověděl alchymista. „Jen dál! Jaká jest vaše práce, víte, spoléhám úplně na váš důvtip."

Zakuklenci vešli do průjezdu a odtud do osvětlené komnaty. Teprva nyní pohlédl jim 215 Sendivoj do tváře. „Kýho ďábla!" zvolal překvapen. „Baptist! Ondřej! Jan! Francesco!

Věru, spolehlivějších lidí nemohli jsme získat."

„Doufám ale, že také odměna bude podle toho," prohodil Baptist, ošklivý protivný zrzoun.

„O tu, brachu, neměj starosti," těšil ho Sendivoj. „Dle toho, jak práci svoji vykonáte, bude vám zaplaceno."

Důvěrný toň, jakým Sendivoj s dobrodruhy hovořil, svědčil, že nejsou si neznámí a že nevidí se poprvé. Všickni čtyři patřili k nejhorlivějším odběratelům alchymistových elixírů, prášků a jedů, jimiž vedle svého zaměstnání ještě jiných, výnosných výdělků docilovali. Slovem byli to lidé, kteří za peníze vše dělali, ba ani vraždy se neštítili. Takové ničemy nazýval maršálek Martinic lidmi spolehlivými.

Po krátké úřadě, po níž Sendivoj i najatí dobrodruzi nasadili černé, neprůhledné škrabošky, přikročeno ihned ku provedení plánu Euckým naznačeného.

„Ještě něco!" pravil Baptist.

„Nuže?" tázal se Sendivoj.

„Což budou-li se zpouzet? budou-li volat o pomoc?"

„Toho netřeba se obávati. Mladík je raněn a vysílen, jediná pevná ruka dovede ho skrotit. Ještě marnější bylo by vzdorování dívčinoř 216 Ale pro všechen případ opatřte se zbraní; myslím, že pouhé pohrozem postačí."

Nato sám první přistoupil ke dveřím Hypolitovy ložnice, odstrčil závoru a vstoupil se svými společníky do prostřed jizby.

Monika s hlasitým výkřikem vyskočila se sedadla; Hypolit patrně sesláblý snažil se totéž učinit, ale sklesl zase nazpět.

„Zanechte vzdorování a následujte bez odkladu," oslovil je přidušeným hlasem Sendivoj.

„Kam nás chcete zavléci?" zaúpěla dívka na celém těle se třesouc a starostlivě k Hypolitovi se vinouc.

„Kam patříte," zněla odpověd.

Na pokynutí Sendivojovo přistoupili dva zakuklenci k Hypolitovi, druzí dva k Monice a železnými pažemi uchopili je za ruce. Hypolit se nezdráhal, nemohl pro slabost a vysílení. Za to Monika učinila pohyb, jako by se chtěla z drápů svých protivníků vyprostit.

V tom ale zaleskla se před její zrakoma Baptistova dýka a surový ozval se hlas: „Jediné slovo odporu, a dýka ta učiní konec tvému životu." Monika vykřikla a potácela se nazpět.

„Zanech odporu, milé děvče," napomenul ji slabým hlasem Hypolit. „Stali jsme se obětmi surového násilí, nuže vytrvejme." Pak obrátil se k zakuklencům a doložil: „Odveďte nás kam vám libo. Bránit se nebudem."

217 Mléky přistoupil Baptist k Hypolitovi a vytáhl ze záňadří hustou černou kápi.

„Co ještě chcete?" zakřikl ho Hypolit.

„Co musí být," zněla příkrá odpověď. „Žádné zpouzení!" Přehodil Hypolitovi kápi přes hlavu a zadrhl ji u krku pevnou šňůrou; pak přistoupil k Monice, vyňal ze záňadří druhou kápi a totéž co u Hypolita i zde se opakovalo.

Mlčky a nepohnutě podrobili se oba tajemnému tomu obřadu, ale trapné myšlénky kolovaly jich mozkem. Jaký byl všeho toho účel? co stane se? byly otázky, které je zaměstnávaly. Hypolit připadl na myšlénku, že vše to děje se následkem nenadálého jeho zakročení proti oběma neznámým mužům. Zajisté byli to vznešení chlípníci, kteří chtějí se nyní mstít, že hanebné jejich záměry byly překaženy. Ač slab a nemocen, přece trpělivě oddal se svému osudu.

Ne tak Monika. Ač před malou ještě chvílí osvědčila mysl zmužilou, byla přec jen ženou a dojmy posledních událostí záhubně na ni účinkovaly. Byla téměř bez smyslů, bez vůle, a kdyby jí snad byli hrozili popravištěm, byla by s touž lhostejností konec svůj očekávala.

„Ku předu!" velel Baptist.

V průvodu zakuklenou vyšli oba nejistým krokem z jizby. Odkud a kam ? Chladný průvan poučil je, že z dusného příbytku uvedeni jsou pod šíré nebe. Stanuli před obydlím Sendivojo218 vým. Baptist přistoupil k talavašce, otevřel ji a poručil zajatým, aby do ní vstoupili. Stalo se.

Dvéře se opét zavřely, talavaška byla pozvednuta a hnula se ku předu.

Sendivoj stojící na prahu pohlížel za podivným tím průvodem, až úplně zmizel jeho zrakům. Zavřel za sebou dvéře a uchýlil se opět do svého domku. Zde přehodil přes sebe dlouhý sametový kaftan, bohatou kožešinou lemovaný, a zhasnuv všecka světla zamířil k tajnému vchodu, jímž před chvílí královští sluhové Eudolfa odnášeli. Ubíral se do hradu, kam zatím Ručky se spícím králem dorazil. Zcela nepozorovaně donesen Eudolf do své ložnice, kde bezvládné jeho tělo, zbavené těsného obleku, na lůžko uložili. Chýlilo' se k páté hodině s půlnoci, když také Sendivoj dostavil se do královské ložnice. Poručil Euckému, aby zpravil Martiniee o zdařené výpravě, a aby činěny byly náležité kroky vzhledem k událostem před kartouzskou branou připravovaným.

Bucky se vzdálil, načež Sendivoj přistaviv ke hlavám Eudolfova lůžka velké křeslo pohodlně se v něm rozložil a bedlivě každé hnutí císařovo pozoroval. — Nebylo příhodnější noci k provádění hanebných záměrů než právě tato. Počasí chladné, pošmourné a mlhavé, a Praha jako vymřelá.

Ani ve hlavních ulicích královského města živá duše se neobjevila, tím méně v ulicích odlehlých, jimž i za dne s úmyslem se vyhýbáno. Měli tedy Martinicovi sluhové volné pole.

Minulo asi půl hodiny, když zakuklenci se zastavili a postavivše talavašku na zem ji otevřeli.

„Jsme na místě, vystupte!" velel Baptist zajatým.

Mlčky vystoupili Hypolit a Monika z talavašky. Srdce div že se jim nerozskočilo. Kde jsou? co je očekává? Náhle ucítili, že uchopeni jsou za ruku a vedeni kostrbatou, kamenitou cestou do jakési nížiny. Cesta nebyla delší než padesát kroků. Zastaveno. Oba cítili se opět volnými a ke sluchu jejich zaléhaly kročeje vždy víc a více se vzdalující.

Baptist a Francesko, kteří Hypolita a Moniku do končiny té byli zavedli, stanuli brzy opět u svých soudruhů stojících u prázdné talavašky na stráži. „Naše práce jest ukončena, ku předu!" pravil Baptist. Jan a Ondřej uchopili talavašku a všickni zmizeli v noční temnotě. — Minulo několik minut. „Zdá se, že jsme osaměli," ujal se slova Hypolit, když kroky odcházejících zakuklenou dozněly.

"; „Kde jsme?" tázala se dívka.

„To ví bůh!" odpověděl Hypolit.

220 Naslouchal ještě chvíli. Nikde ani hlásku, ani větérek se nehýbal. Jen z dáli jako šumění vodopádu doráželo ke sluchu jejich jakési temné hučení.

„Zdá sa, že jsme na blízku řeky," řekl po chvíli. Sáhl si ku krku, nahmatal šňůru, jíž kukla byla zadrhnuta, uvolnil ji a strhl kápi s tváře. Ale i nyní čirá tma rozprostírala- se kolem něho. Přistoupil k Monice a též ji zbavil nepohodlné kukly. Oba dýchali volněji.

„Co se to děje? jaká to hádanka?" zašeptala dívka k miláčkovi svému se tulíc.

„Mýlil jsem se a přece ne," odpověděl Hypolit. „Tušení mě jistě neklame, pravím-li, že měla jsi státi se obětí nějakého vznešeného chlípníka, který, aby bídné jeho jednání nebylo vyzrazeno, dal nás z příšerného svého příbytku odstranit. Myslil jsem, že horší osud nás očekává. Jest patrno, že i vznešení lidé bojí se ještě spravedlivého trestu. Tak je to jistější.

Domnívají se, že se nedovíme, kde jsme byli vězněni, a bohužel sotva se toho také dovíme. Patrně jsem pozoroval, kterak nás ti lotři rozličnými třídami pronášeli, než nás v tato místa zavedli. Chtěli nás zmásti a podařilo se jim to."

„Jsme však zachráněni," odvětila Monika.

Najednou ale se zachvěla a starostlivě Hypolita obejmuvši doložila: „Pouze já, ne ale ty. Jak 221 možno tobě slabému a churavému přetrpéti.r útrapy dnešní noci beze zlých následků?"

„Neměj starosti, drahé dítě," konejšil ji Hypolit. „Je pravda, že jsem slab, ale mám dosti síly duševní, abych útrapám-těm vzdoroval. Do rozednění nemůže býti daleko, a pak nalezneme v domě otce tvého jistý útulek."

Monika se zachvěla. „Ubohý můj otec!"

pravila s povzdechem. „Ó že jsem hlasu jeho neuposlechla! Mohlo býti všecko dobře."

„Bude zas dobře," těšil ji Hypolit. Nato popošel několik kroků a hmatal kolem sebe, aby pokud možno vypátral, kde vlastně jsou. Nahmatal hromadu kamenů, při jichž dotknutí ucítil, že se drolí, a že na prstech jeho něco té droliny zůstalo viset. „Nemýlím-li se," pravil, „jsme blízko některé městské vápenice. Ty kupy vápeného kamene a hučení vody tomu nasvědčují."

Nalézali se skutečně blíže městské vápenice, jakých na Újezdě a podél ostrova Kampy několik bylo. Martinicovi sluhové prošli s nimi několik malostranských ulic kříž nakříž, pak zahnuli kolem kostela Maltézského k ostrova Kampě, kde spůsobem výše vylíčeným břímě své složili a opět na zpáteční dali se cestu.

„Jest-li tomu tak," pokračoval Hypolit, „mohli bychom hned odejíti."

„Ne, ne," pravila dívka. „Chůze jest nebezpečna a nejistá. Vyčkejme, až se rozední!"

222 Hypolit neodmlouval; usadili se na kupy nahromaděného vápence, aby vyčkali jitra. Však neminulo ani čtvrt hodiny, s ke sluchu jejich donášely se divý lomoz, křik a řinčení zbraně.

Pasovští zmocnili se právě kartouzské brány.

Hypolit byl ohromen. „Přece tedy se to podařilo!"

zvolal zoufale. A zastřev rukoraa tvář klesl na kupu chladných kamenů. Monika vrhla se k němu.

Brzy rozléhal se válečný lomoz po celém Újezdě. Zrada otce Hypolitova byla dokonána.

V.

Probouzí se.

Přičiněním Sendivojovým procitl Rudolf teprva když na Malé straně bylo dobojováno, když vražedné výstřely byly dozněly a Thurn s ustupujícími vojáky přidal se ke hradní posádce.

U císařova lože seděl pouze Sendivoj v témž obleku, v jakém byl příbytek svůj opustil.

Vytřeštěnýma zrakoma pohlížel Eudolf kolem sebe, pak se na svém loži vztýčil a uchopiv se oběma rukoma za hlavu zasténal slabým hlasem: „Můj bože, co to bylo?"

Sendivoj neodpovídal. Naklonil se k císaři a pojav jej za ruku ohmatával mu tepnu. Eudolf odstrčil ho od sebe. „Ptám se, co to bylo?"

zvolal. „Mluv, bídníku, sice přisámbůh tě zardousím!"

Sendivoj ustoupil na krok od lůžka a pravil: „Vaše Milost patrně churaví. Nával horečky byl příliš prudký, a proto radím, aby Vaše Milost chovala se klidně."

„Jaká horečka? co mluvíš o horečce?" obořil se na něj Budolf.

„Vaše Milost patrné neví, co dnešní noci se udalo," pakračoval Sendivoj.

„Dnešní noci? Ó víin, velmi dobře vím.

Ede je ten padouch? Musí zemříti, na kůl s ním!

na kůl!" mluvil přerývaně císař.

„Kaěiž dovolit Vaše Milost," řekl alchymista, „abych Vám směl podat chladícího léku.

Horečka se posud neutišila."

Vzal se stolu křišťálovou sklenici, naplnil ji jakýmsi nápojem a podával ji Eudolfovi. Ten však se ohnal a vyrazil ji alchymistovi z rukou.

Střepy rozbité nádoby zařinčely o podlahu. Sendivoj se zarazil. Pochybnost, že krále přemluví k uvěření vymyšlené báchorky, počala se zmocňovati jeho duše.

Eudolf se poněkud utišil. „Ona byla tak krásná, tak spanilá," hovořil polohlasitě. „A lotr ten mi ji ukradl!"

„Nemýlím-li se," přerušil ho Sendivoj, „měla Vaše Milost ošklivý sen."

„Sen?" zvolal císař a upřeně pohlédl v bledou tvář alchymistovu. Sendivoj nehnul ani obrvím. „Ne, to nebyl sen, byla to skutečnost.

224 Vidím ji posud před sebou tn krásnou Amazonku, a tys to byl, který jsi mne k ní zavedl."

Sendivoj se usmál. „Já, Milosti? Jak to možno ? Od první hodiny s půlnoci bdím u Vašeho lůžka, k němuž byl jsem nakvap povolán, a pozoruji, co jsem již dříve řekl, že Vaše Milost zápasila s prudkou horečkou, ve které bezpochyby viděla předměty a osoby, kterých ani není a nikdy nebylo."

„Co pravíš?" zvolal udiven Eudolf.

„Po .půl noci byl jsem královskými sluhy ze sna vyburcován," pokračoval Sendivoj. „Jménem pana maršálka Martinice mi nařízeno, abych se okamžitě do hradu odebral, že Vaše Milost postižena jest náhlou chorobou. Ihned jsem uposlechl, a skutečně nalezl jsem Vaši Milost ve stavu nad míru povážlivém a nebezpečném.

Lékům mým se podařilo, že Vaše Milost upadla v tuhý spánek, z něhož teprva teď se probudila.

Však pozoroval jsem dle pohybů Vaší Milosti, že ráčil jste býti znepokojován ošklivými sny, které tak mysl Vaší Milosti rozčilily, že posud nemůže se z nich probrati."

S úžasem naslouchal Rudolf slovům alchymistovým. „Tedy sen, pouhý sen?" vyrazil ze sebe. „A Amazonka? a padouch, který mne k zemi povalil?"

„Vše jest výtvorem horečného návalu Vaší Milosti/ tvrdil Sendivoj. „Pan maršálek Mař•225 tinic a komorník Vaší Milosti Bucky dosvědčí, že jest od slova k slovu pravdivé, co jsem právě pověděl."

Jako na zavolání vešli oba právě jmenovaní mužové do ložnice. Po delší již dobu dleli ve vedlejší komnatě a naslouchali rozmluvě mezi císařem a alchymistou, čekali na vybídnutí Sendivojóvo. „Díky bohu, že Vaši Milost opět zdrávu nalézáme!" pravil Martinic k lůžku císařovu přistupuje. „Stav Vaší Milosti byl velmi povážlivý, a jen zázračným lékům mistra Sendivoje lze přičítat, že zotavení Vaší Milosti tak brzy docíleno."

„Dejž bůh, aby se to již neopakovalo!" doložil Eucký.

Eudolf těžce oddychoval. „Tedy pouhý sen?" šeptal pro sebe. Pak obrátil se k Martinici a pravil: „Děkuju vám, maršálku, za vaši péči."

Císař uvěřil slovům Sendivojovým, s té strany nehrozilo již nebezpečí. Obratu takovému netřeba se divit. Lehkověrná povaha Rudolfova, s níž jsme čtenáře dostatečně seznámili, byla toho schopna. Návaly podobající se jakémusi druhu padoucí nemoci, které doktoru Jeseniovi podaly příčinu k výroku, že v povaze císařově spočívá cosi zvířecího, velmi často u Rudolfa se opakovaly; bylo tudiž velmi snadno císaře přesvědčiti, že i tentokrát zase své chorobě podKrál a bisk.p. 15 226* • lehl, a že v nepříčetném stava tom duch jeho naplnil se fantastickými obrazy, vzbuzujícími nejvyšší rozčilení.

Dav se Martinicem a Buckým ještě jednou o domnělých událostech minulé noci poučit, což tito v souhlasu se Sendivojem svědomité učinili, propustil je Eudolf milostivým pokynutím.

„Tato záležitost byla by šťastně odbyta," pravil Bucky, když Eudolfovu ložnici opustili.

„Nechtěl byste mi sděliti, pane maršálku, jaký je další váš záměr?"

„Milerád," odpověděl osloveuý, „neboť nám nyní hlavně vaší pomoci třeba."

Eucký se ušklíbl. Každé slovo podobného druhu naplňovalo jej nadějí ve značný výdělek, k jehož rozmnožení veškerá jeho snaha čelila.

„Na mne můžete, pane maršálku, ve všem a úplně spoléhat," odpověděl s úklonou.

„Véztež tedy, na čem jsme se v ranní úřadě usnesli," jal se mluviti Martinic. „Císař neví o vpádu pasovského vojska až posud ničeho.

Když Thurn po ukončení boje se svými vojáky do hradu vrazil, bylo první jeho myšlénkou navštíviti císaře a za vysvětlení událostí jej žádati. Však poranění jeho dosti značné tomu zabránilo. Svěřiv své vojáky Linhardu Felseckému odebral se do domu kancléřova, aby ránu svoji obvázal. Okamžiku toho jsem použil a jménem císařovým prohlásil jsem ho za zajatého."

227 „Výborné!" zajásal Bucky. „Jest tedy Thurn pro tento okamžik neškodným."

„Nejen pro tento okamžik, ale pro vždy,* pravil Martinic. „Postaráme se o to, aby z příbytku kancléřova rovnou cestou putoval do bílé veze, a to ještě dnes. Tam zajde mu chuť ucházeti se o audienci."

„A co dále?" ptal se Bucky.

„Jak praveno, neví císař o vpádu Pasovských," pokračoval maršálek, „a nesmí se toho dověděti. Musíme ho přesvědčit, že Pasovští vtrhli do města v dobrém srozumění s malostranskými měšťany, ve kterémž ohledu připadne hlavní úkol samému arciknížeti Leopoldovi. Ujednali jsme proto, abyste se okamžité vydal do Henklova domu, kde biskup jest ubytován, a abyste ho v době co nejkratší uvedl tajně do hradu. Jsouť u dvora osoby, jichž pozornost bychom neradi vzbuzovali."

„Myslíte španělského vyslance don Zunigu?" vyzvídal Eucký.

„Ano jej, a papežského nuncia."

Udiven pohlédl Bucky na Martinice. „Papežského nuncia? Jak tomu mám rozumět?"

„Nepochopuju jednání obou těch mužů, ale je tomu tak," poučoval ho Martinic. „Don Zuniga vyhýbá se již po dva dni našim poradám, i sděleno mi z bezpečného pramene, že 228 odeslal již také několik dopisů svému králi do Madridu, v aichž prý spůsobem nepříliš lichotivým líčí naše počínání."

„Ójá nikdy tomu Španělovi nevěřil!" ujišťoval Eucký. „Což ale papežský nuncius?"

Maršálek odpověděl: „Před malou chvílí sdělil mi signor Miraballo, kterého arcikníže Leopold vyslal z Henklova domu k nunciovi, jak přátelsky byl od něho přijat. Arcikníže žádal papežského vyslance za jakousi intervenci a podporu, načež nuncius vyjádřil se doslovně takto: ,První jednání té komedie tedy jest odehráno; dej bůh, aby byla již ukončena, neboť jsem přesvědčen, že pan biskup spůsobil oheĎ, jejž jen s tíží bude moci uhasit.'" „To ie řekl nuncius?" zvolal Eucký.

„Ba ještě více," odpověděl Martinic. „Vzkázal biskupovi pasovskému, že nemůže nic pro něho učinit, aby prý sám své jednám u císaře omluvil. Stejným spůsobem odpověděl Miraballovi také don Zuniga, vysloviv se, že považuje vpád Pasovských za nebezpečný nejen pro blaho církve a císaře, nýbrž i pro blaho celého domu Rakouského. Nahlédnete tudiž, že každé spojení s těmito lidmi přestává, a že přístup k císaři musí jim být zamezen, alespoň potud, pokud záležitost biskupova nebude urovnána. Jak již praveno,'biskup Leopold musí vejíti do hradu tajně."

229 „Rozumím a postarám se o to," přisvědčil Eucký. Dle rozkazu Martinicova odebral se ihned do příbytku Henklova, kde biskup Leopold přijímal od svých vůdců zprávy o průběhu zkončeného a jen napolo zdařeného boje.

Věci měly se skutečně, jak Martinie tvrdil. Násilný vpád vojska pasovského učinil na vyslance španělského a papežského nepříznivý dojem. Jak jsme na počátku svého vypravování pověděli, byl Zuniga mezi prvními, kteří dobrodružnou výpravu pasovského biskupa podporovali ; však pozdější události, zejména barbarské řádění Pasovských a hlasitý odpor českých stavů dovedly ho k přesvědčení, že celá ta akce není ničím než dobrodružnou hrou, která může míti pro Eakousko a katolické jeho spojence nebezpečných následků. Zuniga byl důmyslný diplomat, neméně papežský nuncius. Oba shodli se ve svých náhledech a dnes poprvé bez obalu hlasitě je projevili. Oba ti lidé nebyli ovšem menšími pleticháři než páni hradčanští, ale byli přece poctivější. Pracovali pro své chlebodárce svědomitě, kdežto oni toliko ve svůj prospěch. — Mezitím co na Starém a Novém městě rozlícený lid zášti své proti kněžím a klášterům 'nejhroznějším spůsobem ulevoval, bylo Menší město pražské úplně již klidné. P.asovští vybili a vydrancovali kde co bylo, načež rozhostili se 280 po všech příbytcích, aby po přestálé práci dopřáli si oddechu. Jak se při tom měšťanům malostranským dařilo, lze si pomyslit. Ať katolík neb nekatolík, každý musel se vytasiti se svými zásobami, buď po dobrém nebo po zlém.

Fasovští počínali si jako doma.

Na ulicích bylo ticho, pouze kupy mrtvol a raněných dávaly svědectví o boji zde svedeném. Za to živěji bylo v domech, hlavně v krčmách, které nalézaly se v pravém obležení. — Chýlilo se k poledni, když arcikníže Leopold v průvodu Euckého a v zakuklení vešel do královského hradu. Zamířil přímo ku dvorské kanceláři, kde jeho pomocníci, zejména Martinic, Slavata, Šternberk, pan z Donína, Berka z Dube, Tennagel a jiní byli shromážděni. Očekávali ho. Martinic vyšel mu vstříc a takto jej oslovil: „Přijrniž Vaše Milost nejvřelejší přání svých oddaných sluhů ke slavnému vítězství dnešního dne."

Biskup podal maršálkovi ruku a odvětil: ňMohlo býti, milý maršálku, slavnější; ale doufejme, že co dnes se nepodařilo, zajisté zítra se podaří." Pak pokynul, a všickni se usadili, aby porokovali o věcech, které by se nejdříve měly dít.

„Především," ujal se slova biskup, „jak smýšlí císařský můj strýc o dnešních událostech?"

231 „Nedověděl se pravdy a nesmí se jí dovědět," odpověděl Martinic, načež krátce sdělil, co již ve prospěch biskupův podniknuto. Pak pokračoval: „Císař jest poněkud churav, ne tedy s to, aby vše řádně uvažoval a posuzoval. Podařilo se nám jej přesvědčit, že mezi Vaší Milostí a malostranskými měšťany stalo se dorozumění, a že vojsko Vaší Milosti ve vší tichosti vešlo do města. O svedených bojích nemá císař nejmenšího tušení, možno tedy s největší jistotou na to spoléhat, že Vaše Milost příznivě bude přijata, a že mírnými slovy docílí, čeho k dalším krokům třeba."

Biskup spokojeně se usmíval. „Děkuji vám, pánové, za vydatné vaše služby," pravil. „Nikdy jich nezapomenu. Je příchod můj císaři oznámen?"

„Tak jest," zněla odpověď.

„Nuže půjdu; myslím, že za málo dní budeme u cíle svých spravedlivých tužeb."

V průvodu Euckého odebral se do ložnice císařovy. Zde setrval asi půl hodiny. Jaké bylo jeho uvítání se strany Eudolfovy, jaký byl obsah jejich rozmluvy, není známo, však dle událostí příštího dne bylo lze soudit, že návštěva ta biskupa uspokojila.

Eudolf byl již dříve svými rádci dostatečně spracován; mimo to nebyl, jak Martinic dobře podotkl, právě sto, aby vše uvažoval a posu232 zoval, a proto bylo pro hladkého, výmluvného Leopolda prací nepříliš těžkou, aby si Rudolfa úplně naklonil. Jako se rychle rozčiloval, také rychle Rudolf zapomínal, a tím spíše, ješto mu vše líčeno opačnými, naskrze přívětivými barvami, a ješto Leopold zajisté neopomenul doložiti, že jednání jeho čelí hlavně ku prospěchu Rudolfa a k upevnění dynastie Habsburské.

S veselou tváří opouštěl biskup po půlhodinné audienci ložnici císařovu. Na otázku Martinicovu, jak byl přijat, odpověděl: „Věc naše zvítězí." Pak obrátil se k ostatním pánům a pravil: „Několik pokynutí, pánové, bude třeba, máme-li docílit úplného úspěchu. Sděleno mi, že hrabě Thurn se uchýlil se zbytkem vojska svého do hradu, a že ubytoval se v domě pana kancléře Zdeňka z Lobkovic."

„Tak jest, Výsosti," přisvědčil Martinic.

„Jest ale úplně neškodným, neboť jsem ho prohlásil za zajatého."

„To nestačí: postarejte se o to, pane maršálku, aby ještě dnes co zajatý byl vydán mně."

„Stane se, Výsosti."

„Dále!" pokračoval biskup. „Kdo velí nyní hradčanské posádce?"

„Linhard Colona Felsecký," zněla odpověď.

„Jménem císařovým ještě dnes mu budiž nařízeno, aby zítra o poledni otevřel brány vojsku pasovskému. Císař si přeje, aby obě voj233 ská, pasovské i stavovské, složila mu slib věrnosti. Jakmile to se stane, počneme operovati proti Starému a Novému městu; do té doby bude císař, byť nyní ještě kolísal, úplně mým náhledům nakloněn."

Shromáždění pánové slíbili biskupovi, že rozkazy jeho vykonají, načež tento v průvodu Euckého opustil královský hrad. Nechtějíce zbuditi pozornost ubírali se jako již dříve pěšky starými zámeckými schody k Malé straně. Obličej obou zářil spokojeností. Biskup viděl již v duchu, jak okolo jeho skrání skví se koruna svatováclavská, a jak pod mocným jeho žezlem nenávidění kacíři sklánějí šíji svou. Neméně šlechetnými myšlénkami zabýval se Bucky.

Skvělé postavení předchůdce jeho Filipa Langa zdálo se mu již dosaženým, cítil se v tomto okamžiku malým králem. Bez promluvení dospěli k malostranskému náměstí. Tu zaslechli divý lomoz, křik, ano i řinčení zbraně. Zastavili se.

„Co je to?" otázal se Leoopld.

„Hluk vychází z té krčmy tam," pravil Bucky, ukazuje na malý nízký domek nedaleko paláců pánů Smiřických. „Zajisté nějaká rvačka."

Sotva domluvil, vyřítil se z krčmy muž v měšťanských šatech, celý rozedraný a zkrvácený, a v patách za ním tlupa Baméových dragounů s vytasenými palaši.

234 „Pomoc! pomoc!" volal pronásledovaný, a seč síly jeho stačily ubíhal k malostranskému náměstí. Brzy byl však opilými vojáky dohoněn, napřažené palaše dopadly, a nešťastník několika ranami zasáhnut skácel se k zemi.

„Stůjte!" zahřměl biskup a rozhrnuv plášť postoupil k surovým vojákům. Uleknuti potáceli se všickni nazpět. „Co učinil vám ten muž?"

tázal se přísně nejblíže stojícího.

Voják, ač sotva na nohou se držel, postavil se po vojansku a odpověděl: „Muž ten přimísil se mezi nás a vytáhnuv z kapsy váček dukátů a kostky vybídl nás, abychom s ním hráli. Hráli jsme neznamenajíce, že kostky jeho jsou falešný, a že z nás chce poslední halíř vymámiti. Skoro všickni byli jsme už o své peníze oloupeni, když jsme teprva podvod jeho poznali. Žádali jsme nazpět, oč nás oloupil; poněvadž to nechtěl vydat, nastala rvačka a —" „Proklatí ničemové!" zakřikl ho biskup.

„To tedy vaše kázeň? Však učiním důkladnou mezi vámi prohlídku. Kliďte se do svých příbytků a zítra očekávejte mého soudu!"

Zaraženi odešli vojáci s osudného místa.

„Nešťastník," pravil biskup. „Nahlédněte, Eucký, zdali jest ještě živ, abychom mu přispěli na pomoc!"

Eucký naklonil se k tělu povaleného muže a nadzvedl hlavu obličejem k zemi obrácenou.

235 Však náhle jako hadem uštknut vyskočil a vykřikl.

„Co jest? co se stalo?" otázal se biskup.

„Je to mrtvola muže, který otevřel dnes v noci Vaší Milosti bránu kartouzskou," zněla odpověd.

„Fortnýře Záruby?"

„Ano."

Biskup se zamlčel. „Ubohý brachu!" pravil pak. „Špatné dostalo se ti odměny za tvou práci.

Postarejte se, Kucký, aby mrtvola jeho slušně byla pohřbena."

Pokynul rukou, a oba ubírali se dále do Vlašské ulice k bytu hlavního zrádce Prahy — Lazara Henkla.

VI.

Zbloudilá.

Vraťme se k dřívějšímu vypravování, k večeru bouřlivé noci, jejíž události jsme právě vylíčili.

Setmělo se již úplně, když Veronika z mrákoty procitla. Vztýčila se napolo, rozhlížela se, všude však čirá, neproniknutelná panovala tma.

Chtěla volat o pomoc, ale hlas jako by jí byl v hrdle uvázl; nemohla slova za sebe vypravit.

Leknutí a prudký pád zbavily ji na okamžik smyslů.

236 Ede byla? kam se měla obrátit? a bez Moniky ? Smyslové ji opět pomíjeli, zoufala si.

Minula opět dlouhá chvíle, než se poněkud zpamatovala a seznala, že musí se něco stát, že především mistr Bartoš musí se dověděti únosu své dcery, aby o její zachránění mohl se pokusit. Mimo to sychravý, mlhavý vzduch citelné uváděl jí na pamět, že takto přenocovat nemůže, že musí hledati přístřeší.

Nerozmýšlejíc se vztýčila se a brala se ku «předu; kam, sama nevěděla. Prošla ulicí, zahnula do druhé, prošla i tou, a zase již stála na rohu třídy jiné, a nikde ani živé duše. Již přes hodinu bloudila neznámými ulicemi malostranskými a nikoho posud nepotkala, jenž by jí byl mohl naznačiti cestu, jenž by ji byl mohl z labyrintu toho vyvésti. Zemdlena sklesla u patníku jakéhosi domu. Těžce oddychujíc seděla tu opět asi čtvrt hodiny; pojednou zaslechla těžké kroky, nebe samo se nad ní smilovalo.

Pozvedla hlavu a naslouchala. Kroky vždy více se blížily a brzy zakmitlo se v dáli slabé světélko. Jako by se jí nová krev v žilách byla rozproudila, vyskočila stařena a co jí nohy nesly spěchala v onu stranu, kde doufala najíti pomoc a spásu.

Postava se světlem přicházela jí vstříc.

• „Smilování!" zvolala stařena, když se asi na deset kroků k neznámému přiblížila. Tento se zastavil.

237 „Kdo zde?" ozval se drsný hlas, načež postava učinila několik kroků ku předu a pozvednuvši lucernu svítila stařeně do tváře.

Tato sepjala ruce a plačtivým hlasem pravila: „Mějte smilování se ženou nešťastnou, která zabloudila a již několik hodin potuluje se neznámými ulicemi. Byla jsem přepadnuta a týrána."

člověk s lucernou, muž obrovské postavy, ustoupil na krok jako překvapen. „Ať mne kníže všech pekel!" zvolal, „nepoznávám-li dle tvého skuhrání starou Veroniku!"

„Ano, ano, já to jsem," přisvědčila stařena. „Jsem Veronika, hospodyně mistra Bartoše."

Muž dal se do smíchu. „Vida, vida, kdo by si byl pomyslil, že panna Veronika ješté na stará kolena bude přepadena? Prosím té, starucho, jak se jmenuje ten tvůj rytíř? Ale dobře na tebe, proč se touláš, proč běháš v noci za mužskými!"

Veronika vypukla v pláč. „Zanechte žertů a povězte raději, kudy se dostanu na Staré město," prosila. „Kdybyste znal moje neštěstí, nemohl byste se tak smáti."

„No no, snad nebude tak zle," chlácholil ji neznámý muž. „Podívej se mi lépe do tváře, a poznáš hned, že ti nedám už ublížit. Jsem dnes trochu více vesel než jindy, ale proto by 238 přece deset tisíc čertů muselo přijít, aby starého Sekyrku zastrašili."

Stařena radostí vykřikla a křečovitě uchopila svého ochránce za ruku.

Malostransky mistr řeznický Tomáš Sekyrka vracel se právě ze své oblíbené krčmy „u korbílku" na Pohořelec, kde se svou rodinou v malém výstavném domku přebýval. Byl to týž Sekyrka, který minulou neděli se svými přáteli Prokopem Šmerhovským a kovářem Martinem přede dvorskou kancelář se dostavil a zde ráznou svojí řečí nemálo přispěl k postrašení císařových rádců-pletichářů. Sekyrka bydlíval dříve na Starém městě, byl starým, důvěrným přítelem mistra Bartoše a častěji docházíval do jeho domu, znal tedy Veroniku. „Kýho ďábla!" zvolal nyní.

„Pověz, stará, co tu vlastně děláš? V takové psovské noci sama na ulici?"

Několika slovy vypověděla Veronika své příhody, načež ochránce svého úpěnlivě žádala, aby jí řekl, kde se vlastně nalézá, a aby jí cestu k domovu ukázal.

Sekyrka, ač dle vlastního vyznání poněkud napilý, vystřízlivěl při vypravování její úplně.

„Ó vy ženy!" huboval. „Já to vždycky říkám: dlouhé vlasy, krátký rozum. Nu, Bartoš bude mít radost, až mu přijdeš se svou novinou domů. Ubohá, nešťastná Monika! A nemáš nejmenšího tušení, kam ji ti lotři zavlíkli?"

239 „Leknutím padla jsem do mdlob, nevím o ničem," bědovala stařena.

„To je pěkné nadělení! Co však počít teď v noci?" bručel řezník, .času není nazbyt, musíme především Bartoše o tom zpravit, a proto ku předu!"

„Kde ale vlastně jsem?" tázala .se stařena.

„Na Pohořelci, a potřebujeme dobré půl hodiny, abychom se do platnýřské ulice dostali," odvětil mistr. „Dovedl bych tě na chvíli do svého domu, abys trochu se zotavila, ale jak povídám, není času nazbyt. Do půl noci není už daleko, a čím dřív se Bartoš o té pěkné historii doví, tím lépe pro něho i pro tebe."

Po těch slovech vzal stařenu za ruku a ubíral se s ní ke Starému městu. Na věži staroměstské radnice odtruboval hlásný právě půlnoc, když dorazili do platnýřské ulice. Dům Bartošův byl otevřen.

„Tu to máme!" zvolal Sekyrka. „Dům jest posud otevřen. Starý zajisté očekává vašeho návratu. Nu pomoz bůh, to bude pěkné hromobití!"

Vešel s Veronikou, která se na celém těle třásla, do průjezdu a odtud nahoru. Znaje v domě každý kout zamířil přímo k jizbě starého svého přítele. „Je zavřeno," pravil snaže se marně dvéře otevříti. „Což by se byl posud nevrátil?"

li 240 „Snad se jako vy dnes trochu opozdil a jistě pranic netuší," podotkla Veronika. „Zajděte, mistře, na Šmerhov a přiveďte ho!"

Sekyrka uvedl stařenu do její a Moniěiny světnice, načež co mu nohy stačily kvapil ku Šmerhovu, aby přítele svého vyhledal a o neštěstí, které rodinu jeho potkalo, jej zpravil.

Veronika se nemýlila. Mistr Bartoš zdržel se dnes na Šmerhové. Bezstarostně seděl mezi přáteli, kteří bouřlivě rokovali o událostech dne minulého. Nenadálý pozdní příchod Sekyrkův, který se všemi hosty Prokopovými ode dávna byl znám, všecky přítomné překvapil. Ještě větší bylo však jich podivení, když jim sdělil, proč přichází. Bartoš byl zprávou starého svého soudruha ohromen. Chvíli to trvalo, než mohl promluvit a na bližší okolnosti se pozeptat.

„Mé dítě, mé nešťastné dítě!" zvolal, když Sekyrka své vypravování dokončil. „Mám ale tušení, kým ta lotrovina byla nastražena, a přisámbůh že strašlivé se pomstím!"

Soucitně poslouchali vyrušení pijáci slova zoufalého svého přítele.

„Kdo mohl se dopustiti skutku tak hanebného?" ptal se naříkajícího Bartoše krčmář Prokop.

„Kdo? kdo?" opakoval Bartoš. „Muž, který by nikomu z vás ani ve snu nenapadl; muž, který zničil celé blaho mého života, který 241 mne oloupil o nejdražší poklad, který je strůjcem hanebného vpádu pasovského; muž, kterého bůh, je-li spravedliv, musí trestati —" „Kdo? kdo?" voláno se všech stran.

Bartoš vztýčil hlavu a odpověděl: „Císař Kudolf."

„Císař!" zvolali všickni ustrnuti.

„Ano, císař Kudolf!" pokračoval Bartoš.

„Však ne císař — mastiěkář, čaroděj Eudolf.

Ale přisahám, že tímto skutkem míra hříchů jeho dovršena jest, a že pomstím nejen svou rodinu, nýbrž i svou vlast."

Jako šílený vyřítil se po těchto slovech z krčmy.

„Duch jeho jest pomaten! Za ním!" ozvalo se více hlasů. Několik měšťanů, vedených mistrem Sekyrkou, pustilo se za kvapícím, však nedostihli ho, zmizel v noční temnotě. Spěchali přímo de jeho příbytku, tu však jim starou Veronikou sděleno, že mistr se posud nevrátil. Cekali asi půl hodiny, ale nadarmo, Bartoš se nevracel. S obavou odešli opět na Šmerhov, kde druzí měšťané jich návratu očekávali. Jako hromová rána účinkovala na ně zpráva, že Bartoš ve svém obydlí nebyl nalezen. „Ubožák! zbláznil se!" bylo konečné jich rozhodnutí, načež zarmouceni opouštěli oblíbenou svoji hospůdku.

Stav Bartoše podobal se skutečně šílenosti, a jen pevná jeho mysl byla příčinou, že výrok Kr&l a biskup. 16 242" cechovníků Šmerhovských se neuskutečnil. Události dnů minulých, návštěva císařova malíře v jeho domě, nesmyslná žádost Veroniky, aby svolil k přání malířovu, vycházka obou ženských do kostela svatojirského a konečně únos milované jeho dcery, TŠe utvrdilo v něm myšlénku, kterou byl se předešlé probdělé noci zabýval, a která soustředila se v osobě císařově.

Opustiv krčmu Šmerhovskou zamýšlel nejprve do svého příbytku, aby si od Veroniky dal opakovati průběh událostí; ale rozmyslil se.

času nebylo nazbyt, každá minuta byla drahá.

Nevěda ani co počíná spěchal přímo k Malé straně a odtud ke královskému hradu. „Musí se mi zodpovídat, donutím ho," hovořil cestou pro sebe. „A kdybych to svým životem měl zaplatit, pomstím se za veškerá příkoří mně učiněná."

Veškeré ulice byly pusty, liduprázdny, nepotkal živoucího tvora. Tak dospěl až ke bráně hradu královského. Zemdlen chůzí, více ale dojmy duševními sklesl blíže hradebního příkopu na haldu nakupeného kamení.

Minulo více nežli čtvrt hodiny, než se zpamatoval, a než myšlénky jeho klidnějšího nabyly směru. Lekl se úmyslu, který byl ve chvíli nejvyššího rozčilení veškeru jeho mysl rnilnil.

„Co hodláš počíti? S člověkem tak mocným chceš měřit síly své? Co můžeš provésti při 243 nejpevnější vůli? Vždyť se ti ani přístupu k němu nedostane." Tak rozumoval. Opět se zamyslil. Eozum převládal okamžitou vášeň. Chtěl zapomenout. Avšak opět rozpomenul se na své dítě. „Ne, ne!" zvolal, a veškera sotva potlačená nenávist vzňala se v nový plamen. „Ne, nemohu. Své dítě ve drápech jeho nenechám, musí mi je vydat. Ale jaké mi vydá?' Pozvedl hlavu proti královskému hradu a střely hněvu a pomsty sršely z jeho zraků.

Dřívější úmysl znova nabyl vrchu, touha po pomstě ovládla opět veškerou jeho bytostí, myšlénky pozbyly klidu, změnily se v pustý chaos.

Bartoš věděl, co chce, co chtít musí, nevěděl však, jakým spůsobem toho docílit.

Hodina míjela za hodinou. Nepohnut jako socha seděl nešťastný otec u hradní brány a přemýšlel ; snad že by jej ani nový, budící se den z myšlének těch nebyl vyburcoval.

Na Újezdě zaduněly první rány zvěstující Praze, že Pasovští se srazili se stavovskými.

Bartoš procitl. — Válečný ryk vždy více vzdaloval so od Újezda, a již jen jako ozvěna doléhal k újezdské vápenici, kde jsme Hypolita a Moniku zanechali.

Po dosti dlouhé chvíli procitl Hypolit v náruči Moniky, která zimou a strachem na celém těle se třásla. Naklonila se k němu a pravila: * 244 „Můžeš-li, milý Hypolite, vstaň a následuj mne s tohoto místa."

„Kam?" tázal se slabým hlasem nemocný.

„Zbraně nemám a nemohu připustit, abys stala se obětí chasy vojanské."

„Netřeba se toho báti," odvětila dívka. „Na Újezdě je dobojováno, můžeme se tedy vydat na cestu, abychom vyhledali nějaký bezpečnější útulek."

Hypolit neodmlouval a mlčky podrobil se vůli své společnice. Opřev se o její rámě opouštěl s ní smutné to místo. Brzy stanuli na Újezdě. Jak Monika předvídala, byla ulice prázdna, jako vymřelá. Obé bojující strany byly již dávno na Malé straně, a měšťáci neodvážili se strachem ani z domu vylézti. Veškerá stavení byla uzavřena a v nejednom i okna silnými okenicemi zatarasena.

Marně ohlížela se Monika po některé budově, do níž by byla mohla Hypolita zavésti a za krátké přístřeší požádat, vše bylo jako zabedněno. Tak došli po dlouhé a namáhavé chůzi k paláců Thurnovskému. Moničino oko pojednou se vyjasnilo; vrata paláců byla pootevřena a na prahu stál, zahalen v hustý kožich, věrný sluha hraběte Thurna, starý Šimon.

On jediný měl tolik zmužilosti, že odvážil se v té kruté době na ulici.

245 „Jeme v bezpečnosti," pravila dívka a urychlila kroky.

Starý Šimon spatřiv oba mladé lidi překvapen vykřikl: „Svatý Šimone, co vidím? Hypolite! Panno Moniko! Jste to skutečně?"

Málo slovy vypověděla mu Monika své příběhy, načež žádala, aby jim v paláců dopřáno bylo útulku. Nikomu nebyl by dobrosrdečný Šimon prosbu tu odepřel, tím méně dceři starého svého přítele, s nímž nejednou ve Šmerhovské krčmě si poseděl, a kterého, když prázdná chvíle dovolovala, i v jeho obydlí navštěvoval. Bez rozmýšlení uvedl neočekávané hosti do paláců, poukázal Hypolita na měkké, pohodlné lůžko a všemožně se staral, aby se oběma dostalo obsluhy nejpečlivější. Sám se Monice nabídl, že jakmile jen bude možno, na Staré město doběhne, aby mistru Bartošovi podal zprávu o jeho dceři, jejíž zmizení zajisté velkých působilo mu starostí.

Se vší péčí starostlivého přítele ujal se hlavně churavého Hypolita. Vlastní rukou připravil mu na ryehlo sílící nápoj, po jehož požití upadl nemocný v tuhý, tělu jeho velmi prospěšný spánek.

VIL Po osmnácti letech.

Vytřeštěným zrakem pohlížel Bartoš v onu stranu, odkud právě první rány zaduněly. Eány l 246 se opakovaly, nastal hluk, pokřik, zvonění na poplach, a brzy na to hnaly se tlupy stavovských vojáků, jezdců i pěších, vedených Thurnem, Vchyňským a Vilémem z Lobkovic, z Hrad.čan ostruhovou ulicí k Malé straně. „Zrada!

zrada!" rozléhalo se ze sta hrdel.

Udiven pohlížel Bartoš za vojáky. „Zrada?

tedy přec?" šeptal si; pak obrátil se ke královskému hradu, pozvedl hrozivě pěstě a zvolal: „Hodina tvá udeřila, králi! Ať mne bůh zatratí, odpustím-li tobě. Jako bídný červ budeš se svíjeti přede mnou, budeš žebrat za bídný svůj život! Euka má ukáže ti cestu do pekel!"

Vytrhl z pochvy meč, jímž v poslední době každý téměř měšťan byl ozbrojen, a pádil za zmizelými vojáky stavovskými. Doběhl na malostranské náměstí právě v okamžiku, když obě vojska na sebe vrazila. Bez rozmýšlení vrhl se v řady pasovské a pádnými ranami ubíjel, co přišlo mu v ústrety. Mezi jinými padl mu též do rány mladý pasovský důstojník, právě když raněný Thurn a Vilém z Lobkovic dali znamení, k ústupu. Bartoš byl zatlačen do průjezdu jakéhosi domu, kde mladý, obratný důstojník ho zaskočil a jistou smrtí mu hrozil. Zemdlený Bartoš byl by jistě podlehl, kdyby náhoda nebyla mu přispěla na pomoc. Mladý Pasovák chtěl ve své horlivosti soupeře svého obejít a ze zadu probodnout, ale při skoku tom klopýtl 247 a s celou tíží svého těla padl k zemi. Toho použil Bartoš a rozpoltil hlavu odvážnému mladíku.

Zase chtěl se vrhnouti v řady bojujících.

Pospíchal z tmavého průjezdu ven, ale na prahu náhle se zastavil. Podivná, smělá myšlénka projela mu mozkem. Chvíli otálel, pak se ale obrátil, zavřel za sebou dvéře průjezdu a spěchal k mrtvole zabitého důstojníka. „Toť jediný prostředek, staniž se!" pravil pro sebe. Zastrčiv meč do pochvy naklonil se k mrtvole a jal se ji svlékati. Brzy byl důstojník zbaven klobouku, pláště, těsného kabátce a bandaleru. Eozepnuv svrchní svůj šat ukryl pod ním Bartoš uzmutý oblek, načež uchopil opět svůj meč a vyřítil se na ulici.

Thurnovo mužstvo bylo se zatím seřadilo a ustupovalo ke Hradčanům. V řady stavovských vojáků přimísil se a tak dostal se s nimi bez překážky až do hradu. U všeobecném zmatku nikdo to nespozoroval, a ostatně byl Bartoš co zbrojíř u celé posádky znám, ano i se samým Thurnem několikrát již hovořil, a proto byl by mu zajisté nikdo nebránil.

Hlavního účelu, totiž aby se dostal do hradu, bylo dosaženo. Veškeré jeho myšlénky směřovaly nyní k tomu, aby se dostal také k císaři.

V obydlí dávného svého soudruha, hradního žalářníka Weigla, starého houževnatého mlá248 dence, kamž se ihned uchýlil, popřáno mu útočiště a zbývalo mu také času dost, aby o záměru svém přemýšlel. — Prese všecko utajování půlhodinné návštěvy biskupovy u císaře roznesla se přece zpráva o tom po celém hradě. Přispělo k tomu hlavně počínání si Martinicovo proti Thurnovi a panu Colonu Pelseckému co veliteli hradní posádky.

Jakmile se totiž biskup vzdálil ze hradu, nařídil Martinic okamžité zatknutí Thurna. Však tentokrát se zlou se potázal. Manželka kancléře pana Zdeňka z Lobkovic, do jehož domu Thurn se obrátil, rozhodně opřela se drábům Martinicovým, dokládajíc, že Thurn je pro ten čas její hostem a pak že nalézá se v lékařském ošetřování. Mamo bylo dovolávání se jména biskupova; sám kancléř, ač zarytý katolík, přidal se ke straně své choti paní Polixeny a naprosto žádost Martinicovu zamítl. Jednání kancléřovo Martinice nad míru popudilo. V rozčilení svém prohodil před svými posly několik slov o návštěvě biskupa Leopolda, při níž zatknutí Thurnovo bylo stanoveno, a již kolovala zpráva ta se všemi možnými přívěsky po hradě.

Lépe než u Thurna pochodil Martinic u Felseckého. Navštívil ho osobně a jménem císařovým přednesl mu žádost za otevření hradní brány a za vpuštění oddílu pasovského vojska do hradu.

Pan Colona Felsecký nebyl právě vlastencem rázu 249 Thurnova. Lichotivá slova maršálkova a ještě lichotivější sliby o uznalosti biskupa Leopolda po nedlouhém vyjednávání srdce jeho úplně obměkčily. Vůbec byl Felsecký, jak později seznáme, muž, jakých biskup mohl potřebovat, totiž člověk bez samostatné vůle, klonící se vždy ku straně, která mu dovedla zalichotit. Nebyl prodajný, nýbrž slabý, nebyl zrádce, nýbrž ramenář. Tak tedy ujednáno, že příštího dne brána Pasovským bude otevřena. Thurn nebyl by to nikdy učinil. — Chýlilo se k večeru. Bartoš seděl v obydlí svého přítele Weigla sám a sám. Záměr jeho počal se poněkud hatit. Dověděl se totiž, že císař churaví a že je k lůžku upoután. Nebyl tedy přístup k němu možný a tím jeho úmysl zase zmařen.

Dvéře se otevřely, a do jizby vešel Weigl.

„Co nového ve hradě?" uvítal ho Bartoš.

„Aj novin jako smetí," odpověděl Weigl.

„Přicházím jenom na skok, abych ti je sdělil, pak půjdu zas po své práci; především nejradostnější novinu, že milostivý císař opět se zotavil, a že dovolena mu vycházka do koníren."

Jako jelen vyskočil Bartoš. „Skutečně?"

zvolal se zářícím pohledem.

„Podívejme se! ani ve snu mi nenapadlo, že tato zpráva tak tě potěší," pravil Weigl.

250 „Což není císař mým pánem jako tvým?"

odpověděl poněkud mírněji Bartoš. „Ano, raduju se i plna srdce z jeho zotavení a přeju si, aby nám ještě dlouhá léta byl zachován."

Dobrosrdečný Weígl vytasil se nyní s haldou novinek; vypravoval o návštěvě biskupově, o zmařeném zatknutí Thurna a o jiných více méně důležitých událostech, načež opět po své práci odešel.

Bartoš žehnal okamžiku, kdy mnohomluvný starý mládenec ho opustil. Beztoho ani jeho tlachání neposlouchal, bloudil myšlénkami jinde, honil se v duchu za vzácnou zvěří královskou.

Jakmile starý žalářník odešel, uzavřel Bartoš rychle dvéře, přistoupil ke staré, vysoké skříni a vyňal z ní bedlivě složený vojanský oblek, o nějž byl před málo hodinami pasovského důstojníka oloupil. Svlékl svůj oděv a hbitě jal se oblíkati do cizích šatů. — "Weiglovo tvrzení, že císař úplně již se zotavil, a že chystá ee k vycházce do oblíbených koníren, bylo pravdivo. Mezitím co Bartoš dokončoval svou prapodivnou a záhadnou metamorfosu, ubíral se Eudolf v průvodu Euckého a dvou jiných komorníků do královských koníren. Oba komorníci zůstali v předsíni, jen Bucky pána svého následoval.

Octnuv se mezi svými tichými hřebci oddychl si Eudolf. Cítil se opět volným, cítil se 251 zase šťastným. Jako sen byly mu události dne minulého, události předešlé noci byly úplně zapomenuty. Objevení se biskupa Leopolda v jeho ložnici, jeho tvrzení, že vojsko pasovské v dobrém srozumění s měšťany do Prahy vstoupilo, jakož i lichotivé ujišťování, že teprva nyní možno pracovat o upevnění vladařské autority Budolfovy, vše to naplnilo jej nejvyšší spokojeností, a již v duchu viděl, jak všeobecný mír roz-' kláda se nad cechy tak dlouho různými hádkami a sváry stíhanými. Byl v okamžiku tom opět jednou mírným, dobrým vladařem. Přecházeje volným krokem po konírně přistupoval ke svým roztomilým zvířatům, hladil jim hřívy, hovořil s nimi, žertoval, slovem počínal si jako šťastné děcko, které života běd posud nepoznalo.

Dvéře vedoucí do předsíně tiše se otevřely a jimi vešel jeden z komorníků, kteří byli Budolfa doprovázeli.

„Co jest?" tázal se Eucký.

„Nějaký pasovský důstojník prosí, aby byl k Jeho Milosti předpuštěn. Přichází prý od arciknížete Leopolda s důležitými zprávami," zněla odpověď.

Eucký přistoupil k císaři a týmiž slovy oznamoval mu příčinu komorníkova příchodu. „Aí vejde," pravil mírně Eudolf. „Je to zajisté něco velmi důležitého, že přichází v tak pozdní hodinu."

252 Komorník se uklonil a opustil konírnu; hned ale se opět vrátil uváděje staršího, přišedivělým vousem zarostlého vojína pasovského, který popošel několik kroků ku předu a vojanským spůsobem císaře pozdravil.

Eudolf vyšel mu několik kroků vstříc a mírným oslovil ho hlasem: „Jaké zprávy přinášíte mi od mého milého strýce Leopolda?"

Vojín se rozhlédl a spozorovav, že není s císařem samoten, pravil: „Mám je sděliti pouze Vaší Milosti, tak zní výslovný rozkaz pana biskupa."

Císař pokynul, načež Bucky i komorník do předsíně se vzdálili.

Bartoš, neboť čtenář zajisté již uhodl, že starý Pasovák nebyl nikdo jiný než on, byl u cíle svých tužeb, byl jen několik kroků od Kudolfa vzdálen, byl s ním sám. Jediné hnutí rukou, a mohl býti pomstěn. Již sáhl také skutečně za ňadra, kde dýka byla ukryta, aby děsný čin vykonal. Vzpamatoval se však, zpomněl si na Moniku, k vůli níž hlavně nebezpečnou tu cestu podnikl, chtěje se od Eudolfa, domnělého vinníka, dověděti, kam byla unesena.

„Nuže, co vzkazuje mně můj milý synovec Leopold?" opětoval Eudolf svou otázku.

Bartoš se opět rozhlédl a jal se mluviti: „Odpustiž mi, Vaše Milost, že s falešnou záminkou překročil jsem tento práh. Vím, že bych 253 byl jinak rozmluvy té nedocílil. Nepřicházím jménem biskupa Leopolda, aniž jsem tím, co můj oblek jeví. Jsem prostý toliko měšťan a přicházím za vlastním zájmem."

Překvapen ucouvl Eudolf několik kroků a zachytil se lenošky nedaleko stojící.

„Přicházím k Vaší Milosti s prosbou, a doufám pevně, že nezůstane oslyšena," pokračoval Bartoš.

Eudolf se poněkud zpamatoval. „Ač jednání vaše je podvodné," odpověděl, „chci vás přece vyslechnouti, neboť mám za to, že žádost, která vás k takovému kroku dohnala, není lichá. Nuže mluvte!"

Bartoš pohlédl přísně na Eudolfa a promluvil takto: „Měl jsem spanilou deeru, která mně minulé noci byla ukradena. Jakýsi člověk, vydávající se za dvorského malíře Vaší Milosti Eolanda Saveryho, navštívil za mé nepřítomnosti můj příbytek. Se záminkou, že Vaše Milost si přeje, aby dle vzoru mé dcery vymaloval obraz Madony, přemluvil starou moji hospodyni i mé dítě, aby se druhého dne dostavily do kostela svatojirského a zde určitou mu daly odpověď.

Lehkověrné ženštiny uposlechly jeho hlasu a vydaly se včera na nešpory do chrámu svatojirského ; když pak za úplné tmy v průvodu onoho domnělého malíře domů se vracely, byly nenadále přepadeny a dcera moje unesena."

254 „Toť nemožno!" zvolal Eudolf. „Jest sice pravda, že stala se Praha sídlem všech možných dobrodruhů, však přece nevěřím, že by mohl zákon tak býti nohama šlapán. A mým že jménem ten zločin vykonán?"

„Neví tedy Vaše Milost, kde dcera moje ukryta?" ptal se drsně Bartoš.

Eudolf se zarazil; tón, jakým slova ta byla pronesena, a divoký pohled starcův jej polekaly.

„Jakž bych mohl —" řekl po chvíli.

„Nuže, zapíráš-li, povím ti to sáni," zkřiknul Bartoš; přitom uchopil Eudolfa za ruku a strhl jej do křesla, o jehož lenoch se opíral.

Eudolf chtěl vykřiknouti, ale Bartoš zacpal mu rychle ústa a vytrhnuv ze záňadří dýku nasadil mu hrot její přímo na srdce. „Jediné slovo, a konec je tvému životu," zahrozil.

Zničen, bez ochrany, v moci cizého člověka ležel Eudolf ve křesle.

„Pohlédni mi do tváře a rozpomeň se na dobu před osmnácti lety I" mluvil Bartoš. „Bozpomeň se na Brandýs, na Moniku, dceru mečíře Plátěná, a můžeš-li, zapři, že ukradená dívka, plod tvé zapovězené lásky, znova tě roznítila, že měla se státi obětí tvou, jako před osmnácti lety vlastní její matka. Mluv, kde je dítě nešťastné Moniky, o kterou jsi mne oloupil, a kterou tvá vášeň před časem do hrobu sklátila?"

255 Ety Rudolfovy zimničně se chvěly, jako by chtěly odpověděti. Však opět sevřely se a po chvíli teprva zašeptaly: „Amazonka! Amazonka!"

„Odpověz, pravím, kam jsi dal odnésti nešťastnou dívku!* naléhal Bartoš.

„Nevím — žab mne!" zněla slabá odpověď.

„Ano, zabiju tě!" zvolal v nejvyšším rozčilení Bartoš a pozvednuv dýku namířil ji proti srdci císařovu. Ale v témž okamžiku ucítil sám silné bodnutí a s výkřikem: „Budiž zatracen!"

skácel se k zemi. Eudolf byl zachráněn.

Eozmluva císařova s cizím důstojníkem trvala Euckému příliš dlouho a znepokojovala ho. Puzen zvědavostí pootevřel dvéře z předsíně do konírny právě v okamžiku, když Bartoš na Eudolfa naléhal, aby pověděl, kam dívka byla unesena. Mžiknutím poznal Eucký, 06 běží. Bez rozmýšlení vrazil s oběma komorníky do vnitř a v pravý ještě čas vrazil zuřivému Bartošovi kord svůj do těla.

Omdlelého císaře odnášeli komorníci do jeho ložnice. Bartoš, krvácející z hluboké rány, svíjel se na zemi a proklínal nezdařený svůj záměr. Sluhové, kteří se asi po čtvrt hodině s Euckým vrátili, nalezli ho ještě živého.

„Starý pes ten posud nezcepeněl!" zvolal Eucký. „Také dobře. Odneste ho do bytu žalářníkova. Vydrží-li do rána, dostane se katovým pacholkům příjemného zaměstnání."

Odnesli jej.

2§6 vm.

Brandýs.

Mezi četné a oblíbené letohrádky císaře Eudolfa patřil též zámek Brandýsský na levém břehu Labe mezi městem Brandýsem a památnou Starou Boleslavi velebně se rozkládající.

Ano je*zjištěno, že v Brandýse Rudolf nejraději dlel, předně pro čarokrásnou polohu krajiny a pak k vůli honitbě, která v bohatých lesích polabských byla odedávna pěstována.

O Brandýse, od Prahy asi dvě míle vzdáleném, činí se první historická zmínka r. 1318, když dobrodružný král Jan Lucemburský se snažil se svým vojskem překročiti Labe, aby pokořil many proti němu povstalé. Nejstaršími držiteli Brandýsa byli pánové z Michálovic, kteří však sídlili na svém hradě Michalovicích blíže Mladé Boleslavi. Poslední z toho rodu byl statečný Jindřich z Michálovic příjmím Kruchlata, stojící vždy věrně při slavném králi Jiříku Poděbradském, když veškerý téměř katolický svět proti němu se pozvedl. Jindřich pro svého krále také dokrvácel, byl v boji proti Luzičanům a Slezanům r. 1468 těžce raněn a zemřel následkem svého poranění. Dědičkou jeho stala se jeho sestra Markéta, provdaná za moravského šlechtíce Jana Tovačovského z Cimburka. Jan 257 byl vřelým přívržencem utrakvistů a věrným poddaným krále Vladislava, jemuž hlavně v bojích proti uherskému králi Matiáši Korvínovi vydatně pomáhal. Stav se po smrti své manželky Markéty dědicem veškerých její statků, pojal za manželku Johanku Erajířovu z Krajku, vřelou příznivkyni církve českobratrské, která se pod její a chotě její ochranou nejen na Brandýssku, ale i v Boleslavsku valné rozšířila a velmi prospívala. Po Janovi, jenž r. 1483 zemřel, nastoupil v držení statků jeho syn Adam, za jehož nezletilosti vedl správu Brandýsa jeho strýc, známý, proslavený státník a spisovatel Ctibor Tovačovský z Cimburka. Též za Adama prospívala církev českobratrská na Brandýssku valně. Adam zemřel r. 1502, a ještě za živobytí svého upsal Brandýs, Mladou Boleslav a Eohozec své matce Johance z Krajku, která byla tehdáž podruhé provdána za Jana Šellenberka z Kosti, nejvyššího kancléře království českého, jenž ale ji r. 1508 smrtí svou předešel. Po smrti druhého svého manžela zapředena byla paní Johanka v při s panem Albrechtem z Kolovrat, nástupcem její chotě v důstojenství nejvyššího kancléře. Aby ušla veškerým nepříjemnostem, které jí hrozily co ochranitelce českých bratří, proti nimž král Vladislav vydal mandát, postoupila veškeré své statky bratru svému Konrádovi Krajířovi z Krajku, v jichž KrAl a biskup. 17 258 držení i po její smrti on setrval. Jako jeho sestra, byl i Konrád rozhodným přívržencem církve českobratrské, byl původcem pověstné apologie českobratrské, čímž nemálo panujícího tehdáž Ferdinanda L, nejzuřivějšího, odpůrce všeho nekatolického, proti sobě popudil, tak že Ferdinand již tenkrát o to usiloval, aby stavové Brandýs pro něho zakoupili, by hlavní to sídlo českobratrské do jeho moci se dostalo, a on dle chuti s obyvateli jeho mohl naložit.

Ale Konrád rozhodně Ferdinandově žádosti se opřel a Brandýs neprodal. Ye šlépěje šlechetného Konráda, jenž r. 1542 co sedmdesátidvouletý kmet zemřel, nastoupil syn jeho Arnošt.

Ten přidal se zjevně ku straně šlechty, která vypověděvši Ferdinandovi I. poslušnost koruny české jej zbavila. Jak neblahý ten odboj českých stavů r. 1547 skončil, je z historie dostatečně známo. Ferdinand zvítězil a stal se strůjcem pověstného krvavého sněmu hradčanského, při němž čtyři původcové odboje (Jan Fikar z Vratu, Václav z Jelení, Bernard z Baršova a Václav Pětipeský) veřejně byli odpraveni. Mimo to započato s hromadnou konfiskací, podobající se nemálo konfiskaci pobělohorské.

Odbojná města zbavena jsou veškerých svých práv a privilegií a šlechta svých statků. Též panství Brandýsskó Arnoštovi z Krajku skonfiskováno, a vykázána mu za stálé bydliště Mladá 259 Boleslav, kdež 12. května r. 1555 zemřel. Od té doby zůstalo panství Brandýsské přes tři sta let vlastnictvím české koruny, a teprva roku 1860 prodáno jeet Leopoldu II., velkovévodovi Toskánskému, jehož dědicové jsou posud jeho držiteli. *) Musíme ještě několika slovy zmíniti se o samém zámku brandýsském, jenž za parných dnů letních byl Eudolfovi nejmilejším útulkem.

Na skalnatém výstupku čelem proti Staré Boleslavi, od Brandýsa mocným proudem labským oddělené, stojí zámek brandýsský, budova mohutná a až na dnešní doby dobře zachovalá.

Nynější jeho podoba liší se ovšem značně od stavby původní, ale dosud shledáváme se tu se znamenitými stavitelskými a uměleckými památkami, které zřejmé upomínají na „zlatou" dobu Eudolfovu. **) Patrné býval zámek brandýsský jedním z nejkrásnějších a nejnákladnějších. Svědčí o tom také dosti zachovalé zbytky zahrady, která prý za Eudolfa nemálo lišila se od pověstné zahrady císařovy na hradě pražském, a v níž Eudolf v pozdějších létech, když *) Nynější majitelé Brandýsa zřídili mezi Brandýsem a Starou Boleslavi velkým nákladem oblíbené lázuě „Houšku".

**) Vzácné dílo umělecké, zdobivši někdy hlavní oltář zámecké kaple, jest polovypuklina z pálené země a sádry čistě bronzovaná. Obraz představuje svaté tři krále a byl prý Eudolfu II. od papeže darován.

260 honba v polabských lesích se mu znechutila, něj raděj i dlí val.

Za Eudolfa bylo i město Brandýs pod zámkem se rozkládající a nyní ke 4000 obyvatelů čítající velmi živé, neboť veškerá téměř družina císařova v něm se usidlovala, ba někteří i domy si v Brandýse kupovali. Edykofi Eudolf Brandýs navštívil, prodlel tu velmi dlouho, a tak i nejvzácnější hosté, knížata, vyslancové rozličných velmocí z Prahy sem zajížděli a musívali třeba několik dní se zdržet, nežli předpuštěni byli k audienci.

Ve mnohém ohledu podobal se Brandýs pozdějšímu Versaillu, ba právě v tom,proč stal se Yersaill za Ludvíka XIV. a XV. tak pověstným, nerozcházela se příliš obě ta místa. Že Eudolf II. nebyl nepřítelem ženského pohlaví, že nebyl odpůrcem všelijakých dobrodružných, milostných pletek, je známo, a právě k takovým záletům byly nejen brandýsský zámek, nýbrž celé jeho okolí jako stvořeny. Podnes nalézáme v zámku brandýsském tak zvanou Josefínskou chodbu, o níž lid sice vypravuje, že vystavěna byla synem Marie Terezie Josefem II., který za svého pobytu na Brandýse docházíval chodbou tou ku sličné dceři jakéhosi mlynáře, s níž prý tajný poměr udržoval — však mnohé okolnosti, zejména stavitelský sloh a mimo to známá ta261 jemná povaha Eudolfova tomu nasvědčujou, že tajná ta chodba pochází od Eudolfa. *) Na počátku svého panování byl Rudolf na Brandýssku velmi častým hostem; ne tak později, když těžkomyslnost jeho vždy povážlivějších nabývala rozměrů, a on z pražského hradu téměř ani nevycházel. Za to ale čím řídcí byly návštěvy Eudolfovy, tím divočejší a spustlejší život jevil se na zámku brandýsském. Stárnoucí a churavý císař vzdaloval se i zde obvyklým dříve radovánkám, ponechávaje pole své družině, v níž zvláště pověstný chlípník Filip Lang, císařův první a všemocný komorník, nad jiné vynikal. Ničema ten veřejně a bez ostýchání tropil zde neplechy s dcerou mlynáře Lukáše a s dcerou pražského krumplíře, při čemž císařský tělesný trabant Krištof Geissler a hlídač císařských psů Schmied dělali mu prostředníky.

Chlípnost Langova dospěla tak daleko, že samu ženu svého náhončího Schmieda v mužském přestrojení do zámku brandýsského uváděl a s ní zde obcoval.

*) Na slovo vzatý archaeolog a badatel Ferd. Mikovec ve svých „Starožitnostech a památkách země české" pravdivě dokládá, že pobytí Josefa II. na Brandýssku bylo pro takovou příležitostnou stavbu příliš krátké; mimo to že nebyl Josef tak ostýchavý, aby k vůli známosti s mlynářovou dcerou byl dal vystavěti budovu tak mohutnou, která byla za něho nejspíš jen opravena. Proto bezpochyby nese jméno Josefovo, jakož také řada zámeckých pokojů po císaři Josefu nazývá se posud „pokoji císařskými".

'V době našeho vypravování bylo tomu již několik roků, co Rudolf Brandýs nenavštívil, a byl by snad na oblíbené druhdy místo ani ve snu nevzpomněl, kdyby jej Sendivoj na ně nebyl upamatoval, kdyby předvedením sličné Amazonky touhu po Brandýse znova v něm nebyl rozplamenil.

Ale vraťme' se o několik let nazpět, abychom poznali příčinu Seudivojova jednání, jakož i příčinu hrozného činu Bartošova, který s událostmi dávno již zapomenutými patrně souvisel.

Poslední den měsíce května r. 1593 chýlil se ku konci. Ač slunce již za hory zapadalo, panovalo přece po celé krajině brandýsské nesnesitelné vedro a dusno, upomínající na nejparnější dni léta.

Směrem od vesničky Toušeně asi půl hodiny od Brandýsa vzdálené klusalo po silnici několik jezdců v lovecký šat oděných, a veselé jich písně rozléhaly se tichou krajinou. Opustili před malou chvílí Toušeňský přívoz, kamž byli se dali zavésti z hustých dubových lesů zálabských, ve kterých po celý den holdováno svůdné bohyni Dianě. Jako na povel zastavila se pojednou tlupa u vysokého, kamenného kříže, stojícího v oněch místech, kde nyní vesnička Královice začíná. První z jezdců seskočil skone a přistoupil k lovci po boku jeho jedoucímu, aby i jemu pomohl. Tento, muž něco přes čtyi ; 263 řičet let čítající, drobné však pěkně rostlé postavy a příjemné tváře postavil se do třemenu a skokem stanul vedle svého soudruha. „Jeďte i s koňmi napřed, půjdu do zámku pěšky," pravil ke družině, načež tato i s koňmi obou sestoupivších tryskem uháněla ku Brandýsu.

Mlčky kráčeli oba mužové volným krokem ku předu. Druhý, lišící se oblekem i vzezřením od svého soudruha jako sluha od pána, byl muž týchž asi Jet co jeho společník. Byl postavy malé, nepatrné a tváře nad míru protivné; z oka jeho pronikavě zářícího zíralo šibalství a neobyčejná prohnanost. Šli již dosti dlouho, když první z nich ujal se slova.

„Jsem dnešní honbou příliš umdlen; nevím, dovede-li mne tvůj nález rozjařit a upoutat."

„Bučím Vaší Milosti svou hlavou, že zapomenete úplně na své umdlení," odpověděl šibal.

„Uvidíme! Jsem o tvém vkusu přesvědčen, milý Jeronýme, a bylo-li tvé líčení jen zpola pravdivé, odměním se ti jak —" „Jak se jen císař Eudolf odměniti může," vpadl mu do řeči smělý sluha.

Císař — neboť první z lovců nebyl skutečně nikdo jiný než mocný Eudolf — se usmál a doložil: „Jsi prohnaný šibal a dovedeš ze všeho kořistit. Uvidíme!"

Opět mlčky ubírali se dále. Muž, kterého Eudolf Jeronýmem nazval, byl tenkráte prvním í 264 komorníkem císařovým a nazýval se Jeroným Máchovský, později z Machova na Eichendorfu a Bůrkenthalu. Byl předchůdcem pověstného Langa a Buckého, a jako tito dva, i on již tenkráte měl Budolfa ve své moci. Vůbec měl Budolf na podobné stvůry veliké štěstí; jeden byl horší než druhý, však dovedli se povýšit a až po jistou dobu také udržet.

Po chůzi, malé čtvrt hodiny trvající, dorazili k nízkému, velmi úpravnému starení na začátku předhradí, tam asi, kde jest nynější panský pivovar. Jen málo kroků odtud stála východně v gotickém slohu pěkně vyvedená brána, jíž vcházelo se do zámeckého předdvoří, a za níž na dvou obloucích spočívala řečená již tajná chodba, později Josefínskou nazvaná.

U naznačeného stavení malou vkusnou zahrádkou obehnaného a dokola nízkým plotem vroubeného oba mužové se zastavili. V tom okamžiku rozlehl se uvnitř domku přijemný zpěv, vycházející patrně z hrdla velmi mladého.

„Jsme na místě, a zdá se, že v pravou dobu," pravil Máchovský. „Jak líbí se Vaší Milosti zpěv mého roztomilého slavíka?"

„Je-li tak sličná, jak příjemný jest její hlásek, tedy již nyní věřím tvému líčení," odvětil Budolf se zalíbením pěkné písni naslouchající.

„Po celém kraji brandýsském jest Monika, dcera mečíře Plátěná, známa co nejsličnější 265 dívka," dokládal Máchovský. „Přesvědčil jsem se o tom osobně a přiznávám se, že podobná laň nevběhla mi jeěté do cesty."

„Nuže vejděme," pobídl Ěudolf netrpělivé svého soudruha.

Vešli malými dvířky uprostřed plotu do zahrádky a odtud květinovými, velmi vkusně upravenými záhony do stavení. Hned na prahu setkali se s mužem asi třicet let čítajícím; byl pěkné velké postavy a obličeje nad míru zajímavého. Zahlédnuv příchozí ustoupil rychle stranou a hluboce se uklonil.

„Je mistr Pláten doma?" oslovil Ěudolf přívětivě mladého muže.

„Je v dílně, císařská Milosti," odpověděl pokorně tázaný.

Ěudolf pokynul milostivě hlavou a veden svým komorníkem zamířil k dílně mistra Plátěná v zadním oddílu stavení se nalézající. Mladý muž pohlížel udiven za vzácnými hosty. „Co ti tu asi chtějí?" pravil vycházeje ze stavení. „Však se toho dovím ještě dnes; Monika jest u mistra v dílně a sdělí mi všecko." Pak pošel několik kroků a usadil se na drnové zelené sedátko, které po pravé straně dveří pod okny se nacházelo.

Mistr Pláten dokončil právě svou denní práci a ukládal nástroje na místo, když dvéře dílny se otevřely, a na jich prahu objevil se čí266 sař s komorníkem Máchovským. Mečíř byl nanejvýš překvapen. Dceruška jeho Monika, pomáhající otci svému při práci, na několik kroků uskočila a snažila se vykrásti se ze světnice.

„Dobrý večer, mistře," oslovil starého mečíře císař. Pak obrátil se k dívce a doložil: „Nu, snad nebudeš před námi prchat? Jen zůstaň!

co s tvým otcem chci vyjednati, není tajemstvím!"

„Jaká to milost! jaká to čest!" zajíkal se mečíř a klonil se před vzácnými hosty až k zemi.

Eudolf zatím s největším zalíbením pohlížel na dívku, která sklopivši oči stála tu nepohnuta jako socha. Byl sličností její unesen.

Máchovský měl skutečně pravdu. Krásnějšího děvčete nebylo zajisté v celém okolí brandýsském, ba snad ještě i za jeho pomezím. Monika čítala něco přes dvacet jar. Stihlá, zdravím kypící postava, tvář nad mramor bělejší, vlas v bujných pletencích po šíji splývající a oko plné výrazu — to byly hlavní přednosti krásné této děvy. Eudolf v duchu se přiznával, že neviděl nikdy spanilejší.

Máchovský spozoroval, co děje se v nitru císařově, a spokojený úsměv objevil se na jeho tváři.

„Sděleno mně, mistře," ujal se slova po delší přestávce Eudolf, „že jste ve svém umění skutečným mistrem, a proto přicházím, abych si • 267 osobně u Tas zamluvil několik předmětů, jimiž hodlám hradčanskou sbírku svoji obohatit."

„Milosti, jaká to čest!" jektal Pláten, nemoha se posud ze svého překvapení zpamatovat.

„Vidím, že jste mým nenadálým příchodem příliš překvapen, a proto bude lépe, když mě zítra sám navštívíte, abychom čeho třeba spolu umluvili. A ty, děvčátko, nesmíš býti také tak nesmělé," pravil hned nato. Přitom přiblížil se k dívce a pojal ji za ruku. Ona se zachvěla.

„Přisámbůh, mistře," pokračoval císař, „to dítě vám závidím. Každé síni královské sloužila by za ozdobu. Zajisté že ji před celým světem ukrýváte jako nějaký klenot. To nesmíte; tak sličná dívka má poznati svět, aby svět poznal také ji."

Máchovský zaťal při těchto slovech netrpělivě rty. Slova Eudolfova zdála se mu příliš ohnivými a mohla před časem vyzradit záměr, skrývající se za jeho návštěvou. Na štěstí se Eudolf sám v pravý čas vzpamatoval. Pustiv dívčinu ruku pohladil ji ve tváři a pravil: „Doufám, že jsme se neviděli dnes naposled." Pak pokynul přívětivě starému mistru a se slovy: „Nuže nezapomeňte! zítra vás na zámku očekávám," opustil dílnu.

Vyšedše ze stavení zahlédli mladíka na drnovém sedátku. Jakmile je tento spatřil, vstal a hluboko se uklonil.

268 „Edo je ten mladík?" tázal se Rudolf komorníka, když opustivše zahrádku k východní bráně zámku zamířili.

„Platonův pomocník. Zdá se mi, že se jmenuje Zbyněk," zněla odpověď. — Úplná tma rozložila se již nad Brandýsem, když Eudolf se svým společníkem vešel do zámku. Nepromluvivše slova vešli do královských komnat. Zde vrhl se Eudolf do křesla a oslovil komorníka, pokorně u dveří stojícího: „Přisámbůh, Jeronýme, překvapil's mne!"

Máchovský se uklonil. „Lichotí mi, že získal jsem si nové přízně Vaší Milosti," pravil.

„Eaěiž Vaše Milost ustanovit, co má se dále dít."

„Ta dívka musí být mou, ta dívka musí zdobiti mou komnatu!" zvolal Eudolf s nadšením.

„A proto ještě dnes ať sedne některý z mých sluhů na kůň a rychle ku Hradčanům ujíždí.

Chci, aby mistr Jan z Cách ještě zítra přijel na Brandýs a aby mně svým štětcem zvěčnil tu božskou tvář."

„Ah, tedy pouhý obraz!" ozval se Máchovský.

„V mé vlastní pracovně zařídí si mistr Jan svou dílnu; nejdéle za týden musí být obraz dohotoven. Jdi a vykonej, co jsem poručil."

S hlubokou úklonou odcházel Máchovský z komnaty. „Císař začíná příliš ideálně," hovořil pro sebe. „Doufejme však, že s dohoto> 269 vením obrazu idealnost na dobro ustoupí do pozadí." — Mistr Pláten nemohl se posud zpamatovat.

Když vznešení hosté dílnu jeho opustili, vyběhl rozčilen do zahrádky a drže se oběma rukama za hlavu volal ustavičné: „Ta čest, ta milost!"

Zbyněk, neboť tak se mladý muž jmenoval, ho zastavil. „Jste, mistře, celý bez sebe," pravil; „co se stalo?"

„Ta čest, ta milost!" jektal ustavičně Platen. Jen s těží dovedl svému pomocníku vypověděti, jaký účel měla návštěva císařova, i poručil mu, aby zítra sám převzal dohlídku nad pracující chasou.

Ne jinak než otec počínala si Monika. Nikdy se nenadálá, že by mohl který panovník býti tak milostivým, aby se snížil k prosté dcerce měšťanské. Plna nadšení vypravovala Zbyňkovi, jak císař s ní hovořil, jak ji pojal za ruku, jak ji ve tváři pohladil, a jak jí řekl, že je sličná.

Zádumčivě poslouchal Zbyněk dívku, a když dokončila, pravil: „Zvyky velkých pánů jsou zvláštní a slova jimi pronesená zcela jinak znějí, než když je pronesou ústa člověka obyčejného."

Monika mu nerozuměla, pozorovala však, že Zbyněk není dnes takovým jako jindy. „Co je ti, Zbyňku?" tázala se ho starostlivě. „Jsi dnes tak zádumčiv. Stalo se ti něco?"

270 „Nic, pranic. Dobrou noc!" odpověděl Zbyněk. A podav Monice ruku opustil ji.

Chvíli pohlížela za odcházejícím. „Již opět žárlí," vzdychla z hluboká. „Nemine den, abychom se takto nerozešli, a přece ani nejmenší příčiny mu nezavdávám, aby mi nedůvěřoval, aby mne mučil! Ubohý hoch! Nešťastná povaha!"

IX.

Král se baví.

Před rokem přibyl Zbyněk z dalekých cest, které za příčinou svého zdokonalení podnikl, do Brandýsa a hlásil se u osvědčeného mistra Plátěná o práci. Pláten požíval daleko široko co dobrý zbrojíř zvučného jména. Měl více tovaryšů, poněvadž ale zakázky od okolního panstva a rytířstva vždy se množily, nerozmýšlel se a přijal také Zbyňka, tím spíše, když se přesvědčil, že mladík ten jest výtečným a přičinlivým dělníkem, a že jeho výrobky značně slávu Platenovy dílny zvýší.

Nesklamal se. Zbyněk, který byl prošel hezký kus světa a u rozličných čelných mistrů pracoval, osvojil si v oboru svém tak rozsáhlých vědomostí, že přičiněním jeho dílna Platenova co den zkvétala a stále na dobré pověsti jí přibývalo. Mistr si svého dělníka záhy tak oblíbil, že by ho nebyl za žádnou cenu propustil, a proto 271 se upřímně radoval, když mu Zbyněk vyznal, že miluje jedinou jeho dceru, a že má pevný úmysl pojmout ji za ženu, nebudou-li otec a dcera ničeho proti tomu namítat. Lepšího nástupce ve svém obchodu nemohl si ani přát. Přijal Zbyňka s otevřenou náručí, a když se přesvědčil, že oba mladí lidé se milují, neotálel se svolením. Ještě před adventem chtěl Monice požehnat a svou dílnu správě budoucího zetě svého odevzdat.

Též Monika byla šťastna. Jediné, co ji trápilo, byla ustavičná, někdy až nesnesitelná Zbyňkova žárlivost, chováním její a oddaností její úplně neoprávněná.

Neblahá ta vlastnost spočívala poněkud v povaze i ve zkušenostech Zbyňkových. Zbyněk byl zádumčivý, malomluvný a následkem prožitých útrap i nedůvěřivý. Co mladý, sotva dorůstající hoch pozbyl svých rodičů, a již od té doby na sebe byl odkázán. Zakoušel mezi cizími lidmi velmi mnoho; dostalo se mu nejednoho trpkého sklamání zejména od lidí, které považoval za své přátele, a jimž mnohou platnou službu prokázal.

Co jinoch dvacetiletý oloupen byl nejlepším svým přítelem o dívku, kterou se zápalem první lásky miloval, a když hlásil se ku svému právu, byl jí samou lehkomyslně a nelítostně odbyt.

Tíe to změnilo jej ve člověka prozřetelného, vypočítavého, nedůvěřivého, avšak pevného, správného, poctivého. Láska jeho k Monice byla druhu 272 zcela jiného než první láska k dívce lehkovážné a nestálé. Miloval nyní co muž, který jest si vědom svých povinností, miloval s rozvahou a přecevřele a něžně. Nemalá příčina jeho žárlivosti byla ovšem nevšední krása Moničina, která skutečně zbuzovala mnohý obdiv a mnohou zášť.

Veškerá mládež brandýsská, zejména Zbyňkovi soudruzi záviděli mu Moniku, a závist u věcech lásky bývá nezřídka velmi nebezpečnou. Nemálo též znepokojoval Zbyňka bujný a výstřední život dvoru císařského na Brandýse. Brandýs byl téměř přeplněn rozličnými cizími dobrodruhy, kteří pro své obveselení a k ukojení svých panských choutek dopouštěli se mnohých výstředností. Nezřídka již se přihodilo, že měšťanské dcerky ano i manželky dobrodruhy těmi veřejně byly napadeny, ba proslýcháno dokonce, že i nejbližší okolí císařovo počíná si u věcech lásky velmi nevázané. Slovem iujný život hradčanský přenesen jest za letních měsíců na Brandýs, což lidem rázu Zbyňkova, lidem naskrze poctivým a přímým v každém ohledu se protivilo.

S toužebností očekával proto Zbyněk příštího adventu, který měl mu Moniku navždy zabezpečit.

A jak milovala Monika? Vychována zbožné a prostě, nepoznavši hluku a výstřednosti světa žila život tichý, domácí a spokojený. Cílem veškerých její snah byla šťastná, spokojená do273 mácnost. Duch její nebyl přeplněn fantastickými obrazy a ideály, láska byla jí více povinností než oním horečným zanícením a těkáním po něčem, čeho vůbec ani není, a co žije pouze v nadšené mysli básníkově. Spatřovala v budoucím svém choti muže pracovníka, muže pomocníka. Neujišťovala Zbyňka stále láskou, nehorovala, což nedůvěřivému muži zdálo se nezřídka chladností a lhostejností. Láska Moničina byla bez vášně, klidná, tichá, oddaná. — Poslušen rozkazu císařova odebral se mistr Pláten druhého dne na zámek. Chýlilo se již k poledni, když byl komorníkem Máchovským do komnaty císařovy uveden. Císař nebyl sám; blíže křesla, ve kterém seděl, stál velký, černě oděný muž tváře bledé, však nad míru zajímavé a černým vousem zarostlé. Byl to dvorský •Eudolfův malíř, věhlasný mistr Jan z Cách, zvláštním poslem nakvap z Prahy do Brandýsa povolaný.

Mistr Pláten se na chvíli zarazil a již počala se ho opět zmocňovati nesmělost včerejšího dne. Ale rozpomenuv se na účel své chůze a na laskavost, kterou mu císař předešlého dne projevil, záhy se zpamatoval a směleji pokročil ku předu.

„Ah, náš mistr Pláten!" uvítal jej s přívětivým úsměvem císař. „Buďte mi srdečně vítán!"

Pláten se hluboko uklonil.

Král a biskup. 18 274 „Právě jsem o vás s tímto panem hovořil," pokračoval Rudolf, přičemž ukázal na mistra Jana, „a sice o pokladu, který ve svém domě přechováváte, aniž snad máte o tom tušení."

„O jakém pokladu ráčí Vaše císařská M> lost mluviti?" ptal se mistr.

„O kom jiném než o vaší dceři Monice," zněla odpověď, „či byste, mistře, opravdu nevěděl, že dcera vaše je vzorem ženské krásy, a že zasluhuje, aby podobizna její zdobila síně královské?"

„Císařská Milosti!" jektal Pláten řečí císařovou napolo spleten.

„Přistupte blíže, mistře," hovořil Eudolf dále. „Mluvme spolu upřímně. Než přikročíme ke hlavní věci, pro kterou jsem vás vlastně povolal, chci vás ještě za něco požádat, jsa již napřed jist, že slušnou moji žádost neoslyšíte."

„Vaše císařská Milost ode mne něco žádá?" zajíkal se Pláten. „Což bych mohl já —" „Ano, můžete, milý mistře," přerušil ho Eudolf, při čemž pozvedl se s křesla. „Pohlédněte kolem sebe na tyto stěny. Obrazy, které tu vidíte, jsou díla nejznamenitějších mistrů evropských. Jsou to podobizny nejsličnějších a nejvznešenějších dam celé téměř říše. Ěekněte upřímně, zdali mezi všemi tvář jest jen jediná, která by se mohla dceři vaší po bok postavit?"

275 Udiven pohližel Pláten na řadu ženských podobizen, jimiž steny Budolfovy komnaty byly posety. Eudolf pokračoval: „Přeju si, aby korunou těchto krásek byla vaše dcera, aby mezi princeznami a šlechtičnami první místo zaujala prostá dcerka měšťanská, abych se svým cizím hostem mohl pochlubit, jaké ženy rodí mé milé české království. To má žádost, a štětci tohoto pána," přitom ukázal na Jana z Cách, „chci vděčný a důležitý ten úkol svěřiti. Nuže svolujete?"

„Ta milost, ta čest —" koktal Pláten.

„Nebude-li má dcera ničeho namítat, budu se považovati za nejšťastnějšího smrtelníka."

Oči Eudolfovy zaplály. „Jste její otec," pravil. „Spojíte-li svou vůli s mou žádostí, zajisté přivolí. Nuže ujednáno! Přiveďte ji zítra do zámku! Bude-li pan umělec pilným, může být obraz za málo dní dohotoven, a dcera vaše stane se největší ozdobou mé hradčanské galerie; neboť netoliko zde, i na hradě pražském musí se jí dostati zaslouženého obdivu."

Slova císařova a laskavý tón, jakým byla pronesena, byly by i méně křehkým člověkem, než byl mistr Pláten, pohnuly. Spatřoval v jednání Eudolfově největší milost, jaké se smrtelníku mohlo dostati. Dítě jeho v královské obrazárně a předmětem všeobecného, jak císař tvrdil, obdivu, toť .přesahovalo obmezeného ducha prostého měšťáka.

276 „Ještě něco, milý mistře," řekl opět Rudolf. „Vše, co jsme spolu mluvili, musí zůstati prozatím tajemstvím. Nechci, aby to před ča• ; s^ffi^bylo rozhlášeno, a proto nikomu ze svých dodacích o úmluvě naší se nezmiňujte, a též dceru svoji poučte, aby zachovala u věci té tajemství."

„Jak si Vaše Milost přeje," odpověděl pokorně Pláten.

„A nyní k Haší záležitosti," pravil Eudolf.

„Můj komorník Máchovský dovede vás do mé zbrojnice a ukáže vám několik vzorů, dle kterých mi zhotovíte čeho třeba." Po těchto slovech zavolal Máchovského a odevzdal blaženého mečíře jeho ochraně S hlubokými úklonami opouštěl mistr komnatu císařovu.

„Zítra tedy, mistře, započnete svou práci," pravil Rudolf k malíři. „Doufám, že budete se vzorem úplně spokojen, a že také k mé spokojenosti ho zvěčníte."

„Přičiním se, Milosti, abych úkolu svému v plné míře dostál," odpověděl malíř a políbiv císaři ruku opustil komnatu.

Spokojeně vrhl se Rudolf opět do křesla a prohodil blaženě se usmívaje: „Musí, musí být mou." — Neméně než otec byla překvapena Monika, když mistr Pláten domů se vrátil a svou rozmluvu s císařem jí sdělil. Nebylať jako jiné dívky mař277 niva, nebyla na svou sličnost brda a nepovažovala se nikdy za něco lepšího než byly jiné.

Líčení obrazárny Eudolfovy, jakéž jí otec podal, a tvrzení, že mezi všemi těmi kráskami ona má býti první, ji téměř omámilo. Avšak nehoršila se, naopak žádost císařova naplnila ji pocitem dosud nepoznaným. Ženská marnivost poprvé se v ní probudila. Již chtěla na otázku otcovu, svoluje-li, říci „ano", zpomněla si však na Zbyňka.

„Nikdo, ani Zbyněk nesmí se toho dověděti," poučoval ji otec. „Je to výslovné přání císařovo, a tomu se musíme podrobit."

„Bozmyslím si to," odpověděla dívka a odkvapila do zahrádky. Zde posadila se na drnové, sedátko a přemýšlela. „Proč nechce císař, aby se kdo toho dověděl? Ví snad, že je Zbyněk mým ženichem, a zná snad jeho povahu? Zajisté tomu tak. Zbyněk by k tomu nikdy nesvolil. A já mám bez jeho vůle, snad proti jeho vůli —" Lichotivé vyzvání císařovo, jakého se ještě žádné městské dcerce nedostalo, pomyšlení, že alespoň na plátně bude zaujímat místo v královských komnatách, že návštěvami svými na zámku pozná dvůr a skvělý jeho život — vše ta naplňovalo její mysl a sterými svůdnými hlasy vybízelo ji ku svolení, čím více o tom přemýšlela, tím více zapomínala na dřívější svůj úmysl. Ďábel marnivosti a touhy po něčem, co promeškáno-li nikdy již se nevrátí, 278 stál po její boka a šeptal lahodným hlasem: „Neváhej a svol!"

Svolila. Když se ji otec večer ptal, jak se rozmyslila, odpověděla plna dobrého rozmaru: „Půjdeme zítra na zámek."

Zbyňkovi Moničina vycházka druhého dne nebyla nápadná. Vycházívalaf dvakrát i třikráte v týdnu do blízké Staré Boleslavi, aby navštívila památný chrám knížete Václava a tu ve starobylé kapli sv. Kosmy a Damiána pobožnost svoji vykonala. Jen to ho poněkud znepokojovalo, že byla nad obyčej pěkně vystrojena; však opět se utišil, když viděl, že vychází z domu v průvodu mistra.

Hned u vchodu východní brány očekával Plátěná a jeho dceru komorník Máchovský, který je bez opovězení do komnaty královské uvedl.

Síň poskytovala dnes zvláštního pohledu. Byla přeměněna v malířskou dílnu; Eudolf nařídil, aby mistr Jan veškeré své náčiní sem přenesl, při čemž se zároveň vyslovil, že po celou dobu při mistrově práci bude přítomen.

Když vstoupili, byl pouze mistr Jan v komnatě. Spatřiv dívku ustoupil na krok a se zalíbením prohlížel si vzor, který měl mysl jeho nadchnouti k vytvoření díla uměleckého.

„Při štětci Appolově I" pravil po chvíli kPlatenovi se obrátiv, „závidím vám, mistře, tento poklad."

279 Mečíř spokojeně se usmíval, Monika pak•" sklopivši oči nepohnutě před sebe pohlížela. „Jen směle, milé děvčátko, a beze strachu," oslovil ji malíř. „Vždyť nebudeme provádět čáry."

„Bacte odpustit, vzácný pane," omlouval ji otec. „Je zvyklá toliko domácnosti a nedovede se v tak nádherných komnatách pohybovat."

„Nu, to se poddá, jakmile jen třikrát nebo čtyrykráte dílnu moji navštíví," ujišťoval umělec. Pak přistoupil k Monice, pojal ji za ruku, uvedl ji ke skvostné lenošce a požádal ji, aby se posadila. Bezděky jako nástroj uposlechla dívka hlasu vznešeného pána, který hned nato přikročil k malířskému podstavci a chystal se ku své práci. „Libo-li vám, mistře, zůstaňte," pravil k Platenovi. „Obávám se však, že vám bude dlouhá chvíle."

„To snad ani ne," odvětil Pláten; „mám však doma plny ruce díla, a zde mne snad nebude třeba."

Chystal se k odchodu. Však Monika rychle vyskočila a uchopivši ho za ruku prosila: „Otče, neodcházejte!"

„Zde vidíte to bláhové děcko!" zasmál se Pláten. „Nechce, abych odešel. Nu, pro mne tedy, zůstanu. Ale zítra a podruhé musíš tu zůstati sama, mnoho bych doma zanedbal."

Mistr Jan uvedl dívku opět k lenošce a začal svou práci. Nikdo z přítomných nepromlu280 vil po delší dobu ani slova: malíř proto, že s celou duší zahloubal se v pohled na sličný vzor; mistr Pláten proto, aby umělce nevyrušoval; a Monika? nevěděla ani, co se s ní děje; byla zmatena. Po chvíli teprv osmělila se zraků svých pozvednout. Pohlédla na stěny až po samý strop ženskými podobiznami ověšené. Dech se v ní zatajil; takovou krásu, takovou nádheru nebyla ještě poznala. A nad všecky tyto krásky v drahocenných šatech ona měla vynikat? Zarděla se, nevěřila tomu. Sklopila opět oči, a pohled její padl na plátno na podstavci malířovu natažené.

Na plátně byly křídou naznačeny obrysy vlastní její podoby tak dobře, že hned se poznala.

V tom okamžiku otevřely se postranní dvéře ,?.' a vešel císař. Oba mužové hluboko se uklonili.

' r; Monika vstala a sklopeným zrakem pohlížela před sebe. „Výborně, mistře, výborně!" zvolal císař ještě na prahu, načež zamířil k malířovu podstavci. „Již pouhé obrysy ručí za dílo mistrovské." Pak obrátil se k Monice, pohladil ji ve tvář a doložil přívětivě: „Děkuju ti, milé dítě, žes přání mému vyhověla. Nebudu nevděčným."

•s Pokynuv mistru Janovi, aby ve své práci pokračoval, usadil se blíže Plátěná a přívětivě s ním hovořil. Pláten nabýval každým okamžikem zmužilosti a konečně tak se osmělil, že k vybídnutí Eudolfovu líčil mu celou svoji domácnost a spůsob svého života. Snad ještě ni281 kdy nebavil se Eudolf tak jako při starcově vypravování, a Pláten navzájem v duchu se přiznával, že ještě nikdy nemluvil s pánem tak roztomilým a blahosklonným.

Též Monika, kterou císař několikrát oslovil, nabývala smělosti a brzy vpravila se do svého postavení tak, že skoro litovala, když mistr Jan podotkl, že pro dnešek v práci své ustane. Požádal ji, aby se druhého dne dostavila po poledni. „Doufám, milé dítě," pravil, „že zítra nebudeš tak plachá jako dnes."

„Zajisté ne," odvětila dívka. „Otec může zůstati doma; vím, že tu nejsem ve špatných rukou."

„V nejlepších, milé dítě, v nejlepších," prohodil s úsměvem Eudolf a pohladil hladké, ruměnné její tvářinky.

Mistr Pláten opustil se svou dcerou zámek.

„Nu vidíš, bláhová," pravil k ní cestou, „že ti vznešení páni nejsou tak zlí, a že nečiníme dobře, když se tak příliš před nimi ponižujeme."

„Zajisté, otče," odvětila nezkušená dívka.

„Těším se na zítřek, a kdyby pouze na mně záleželo, docházela bych tam každý den. Ba ani bych se neprotivila, kdyby si mne úplně chtěli ponechat," dodala se smíchem.

Bláhové děvče netušilo, jaká slova proneslo. Nádhera jediné síně císařovy ji zaslepila.

Což kdyby byla poznala celý císařský dvůr ve vší jeho kráse! A poznala jej.

282 X.

Sacrimonium amoris.*) Druhého dne po poledni šla Monika do zámku sama. Kudolf byl již přítomen. Práce mistra Jana z Cách trvala dnes toliko půl hodiny; sám císař vybídl jej, aby pro dnešek odložil štětec a aby ho doprovodil do zámecké zahrady, kterou slíbil Monice ukázat. Šli.

Pravili jsme již, že císařská zahrada na zámku brandýsském podobala se pověstné zahradě Eudolfově na Hradčanech. Tentýž přepych, táž nádhera a totéž tajemné kouzlo rozkládaly se po celé prostoře, měníce zámecký libosad v pravý ráj. Umělé skupiny stromů, záhony nejvzácnějších květin, nesčíslné množství tajemných, zarostlých loubí, jasných vodometů, rozličných sloupení a soch tvořily obraz tak luzný a přitom tak velkolepý, že domníval se člověk býti v jiném, vznešenějším světě.

Monika byla omámena. O takovém přepychu nezdálo se jí ani ve snu. Pohádky o zakletých zámcích, jimiž ji matka co malé dítě bavívala, připadly jí na mysl, ale daleko přesahovala skutečnost veškeré její představy, jimiž byla druhdy dětská její mysl přeplněna. Na *) Svatyně láaky.

283 otázku Rudolfovu, jak se jí to líbí, odpověděla prostě: „To není dílo lidské."

Císař jí slíbil, že příště i ostatním zámkem ji provede, a že zavítá-li někdy do Prahy, i hradčanskou zahradu jí ukáže.

Okouzlena opustila Monika zámek. Se zanícením doma otci vypravovala, co vše viděla.

Však to jí nepostačilo. Tázala se po Zbyňkovi.

Prese vši zapovědí císařovu chtěla mu sdělit, že již po dva dny na zámek dochází, a že tam uvedena do světa, o jakém se jí nikdy nezdálo. Byla by úmysl svůj provedla, ale náhoda to zmařila.

„Zbyněk odjel před hodinou na Benátky," pravil mečíř, „a teprv za týden s« vrátí."*) „Na Benátky? aniž by se byl se mnou rozloučil?" divila se dívka.

„Nebylo času," řekl otec. „Posel benátského purkrabího žádal, aby se Zbyněk a dva dělníci ihned vydali na cestu. Císař prý navštíví za čtrnácte dní Benátky, a je prý třeba, aby zámek, především ale zbrojnice, uvedeny byly do pořádku."

*) V Nových Benátkách nad Jizerou nedaleko od Brandýsa zdržoval se po delíí dobu slavný Rudolfův hvězdář, Tyeho de Brahe. Nenalézaje na Hradčanech pro svá studia dosti klidu žádal Tycho de Brahe Rudolfa, aby mu nějaké jiné místo vykázal. Rudolf dal mu na vybranou Brandýs, Lysou a Benátky, kteréž poslední co nejpříhodnější Tycho si zvolil. V té době byl také Rudolf na Benátkách velmi častým hostem, maje ve výskumech Tycho de Brahových velkého podílu.

284 Monika neodpověděla. Odešla do své komůrky a celý večer, ano celou noc snila o tom, co minulého dne viděla. Nemohla se dočkat hodiny, kdy opět půjde do zámku.

Příštího dne v touž dobu jako dne předešlého se tam odebrala. Císař dostál svému slovu.

Po ukončení malířovy práce, která opět jen půl hodiny trvala, prováděl ji, tentokráte sám, všemi svými komnatami, zavedl ji do obrazárny, do zámecké kaple, do zbrojnice a pak opět obrátili se k císařské zahradě.

Mistru Janovi nebylo vlastně Moničiných návštěv již třeba. Hlavní kontura byla vyvedena, a mimo to utkvěla výrazná tvář dívčina tak hluboko v mysli malířově, že by byl mohl z paměti dílo dokončit. Za dva dni mohl býti se svou prací hotov. Jinak líbilo se však Eudolfovi; .proto také každý den toliko půl hodiny pracováno, ostatní čas vyplněn procházkami a zábavami. — Tak minul týden. Den co den docházela Monika do zámku, bavila se s císařem, který jí prokazoval největší pozornost. Nezřídka zasedali v tom neb onom loubí, kde byl obyčejně přichystán stolek s nejvybranějšími pamlsky a nápoji. V krátkém tom čase přivykla Monika dvorskému životu úplně; byla by třeba celý den na zámku zůstala, aniž by se jí bylo po skromném obydlí otcovu zastesklo. Prostá, nezkušená 285 mysl její těkala ustavičně v jiném světě, posavadní její život zdál se jí pojednou jednotvárným, nudným; zatoužila po něčem, čeho nemohla dosíci. Při pomnění na Zbyňka, jehožto ženou měla se brzy státi, zalekla, zamyslila se.

„Kdy bude již obraz dokončen?" otázal se ji jednoho dne otec, když se ze zámku vrátila.

„Dnes mi řekl mistr Jan, že ještě týden musím na zámek docházet," odpověděla.

„Trvá to příliš dlouho," prohodil Pláten.

„Také Zbyněk není ještě se svou prací u konce.

, Oba jeho pomocníci vrátili se dnes s vyřízením, že Zbyněk celý týden ještě na Benátkách zůstane."

Lehký úsměv objevil se na tváři Moničině.

Minul zase týden. Podobizna byla dokončena. Eudolf se neklamal. Nad všecky krásky zdobící jeho komnatu vynikala Monika. Bjla korunou jeho galerie. „Dílo je v skutku znamenité," pravil k mistru Janovi, když tento u přítomnosti Moniky obraz mezi ostatní podobizny zavěšoval. „Den jeho zakončení nesmí zůstati neoslaven. Jste, mistře, dnes mým hostem. Prosím, následujte nás!"

Podal Monice rámě, v posledních osmi dnech stalo se to zvykem, a všickni tři odešli do parku. U vchodu očekával je komorník Máchovský.

286 Volné prošli celou zahradu a stanuli před malou, bujným břečtanem porostlou jeskyní. Okolí jeskyně bylo hustě zarostlé a tvořilo samo o sobě jakési loubí. Tajemné ticho rušené toliko šploucháním dvou vodometů u vchodu jeskyně rozkládalo se kolem. Do těchto končin parku nebyla Monika posud uvedena. Zvláštní, nevýslovně blažený pocit zmocnil se její duše. Tajemný ten útulek zanesl ji opět do říše báječných, zakletých zámků. Vešli do jeskyně a po mramorových stupních kráčeli do jakéhosi sklepení, které vždy víc a více se zatemňovalo. Monika sotva dýchala. Pojednou se zastavili, Máchovský předstoupil a otevřel malá dvířka na konci chodby; oslňující záře jimi do chodby pronikala. Monika vykřikla. Eudolf ovinul lehce své rámě kolem její těla a uváděl ji dále. Mistr Jan a Máchovský následovali.

Byli v komnatě, která nádherou převyšovala vše, co byla Monika posud na zámku brandýsskéni viděla. Stěny od stropu až k zemi samé zlato a drahokamy, koberce z nejtěžších hedvábných látek, nesčíslná světla rozličných barev, omamující vůně — vše to dívku téměř omráčilo.

Uprostřed komnaty stál malý skvostný stůl, jehož plocha pokryta byla lahůdkami, jaké důvtip kuchařský může vymyslit. Křišťálové láhve a stříbrné poháry vroubily jednotlivé mísy, naplněné nejjemnějšími pokrmy. Po obou stranách w 287 Btolu byly nízké turecké divany, potažené kožemi nejvzácnějších zvířat horkého pásma. K jednomu z těchto divanů uvedl Eudolf Moniku a sám vedle ní se usadil. Naproti zaujali místa mistr Jan z Cách a Máchovsky.

„Nuže bez ostýchání, milé dítě," pravil císař. „Slíbil jsem ti, že tě provedu celým zámkem; nesměl jsem ti proto zatajiti místo, kde nejraději dlívám, a kde jsem zažil nejblaženějších chvil svého života."

Jen malou chvíli trvalo Moničino překvapení. Bylaf za oněch čtrnáct dní, co zámek brandýsský navštěvovala, každým dnem něčím novým překvapena, a tak tomu již uvykla", jako by se byla od jakživa v kruzích těch pohybovala. Jako obyčejně i dnes brzy se rozhovořila. Ohnivé víno, jež Máchovským bez ustání do stříbrných pohárů nalíváno, rozveselilo důvěrnou tu společnost. Když již mužové nad obyčej se rozjařili, ký div, že dívka nápoji takovému nezvyklá octla se ve světě jí docela neznámém. Smála se, žertovala, ano i zpívala, tak že byli vznešení pánové nad její roztomilostí a prostotou u vytržení.

Minula asi hodina; tu Monika pojednou hlavu naklonila a jako bez vlády sklesla na prsa Eudolfova. Eudolf ji zachytil a skloniv se k ní vtiskl lehké políbení na její čelo. Mistr 288 Jan a Máchovský zvedli se po tomto intermezzu a po špičkách opouštěli hodovní síň.

Eudolf s Monikou osamotněl. Držel ji v objetí; srdce její bilo na srdci jeho, dech její dotýkal se jeho lící, byla bez vůle, v jeho moci.

Cíle tužby jeho bylo dosaženo. Žár sálal z jeho zraků, chvěl se na celém těle. Spustiv bezvládnou dívku na měkkou podušku poklekl vedle ní a líbal planoucí její líce. Monika otevřela na chvíli oči, rozpřáhla rámě a s bolným povzdechem zašeptala: „Zbyňku! buď s bohem! nikdy již se nespatříme."

„Ne — nikdy— nikdy!" zvolal Eudolf vášnivě a znova zlíbal její rty.

Hrobové ticho rozložilo se komnatou, která jen nejbližšímu okolí císařovu byla známa pode jménem „saerimonium amoris". Svatyně lásky byla o jednu oběf bohatší.

Minula opět hodina. Monika ležela v objetí Eudolfově a hořké přelévala slzy. Rudolf hladil její líce a lichotivými slovy ji konejšil.

Nepohnutě, bezcitně naslouchala Monika slibům císařovým. Pojednou se vzchopila, vrhla na Eudolfa pohled, plný nenávisti a opovržení a odkvapila z osudné komnaty. Eudolf vyskočiv a volaje: „Moniko, drahá Moniko!" vyběhl za ní.

čirá, neproniknutelná tma rozložila se zatím nad zahradou císařskou. Nebe se zachmuřilo a občas vyskytovaly se na obloze blesky věštící blízkou bouři. Bez ohlasu zanikalo v hustých křovinách volání Rudolfovo. Monika zmizela.

Zemdlen sklesl Rudolf na podstavec . sochy Appolovy blíže východu císařské zahrady.— Téměř beze smyslů vrazila Monika do příbytku otcova a s pláčem vrhla se na jeho prsa.

„Probůh, díté, co jest ti? co se stalo?" zvolal polekaný mečíř až posud nic zlého netušící.

„Běda, otče! běda mně!" zaúpěla dívka a sklesla k nohoum otcovým. Omdlelou odnesl ji na lože. — Druhého dne vrátil se Zbyněk z Benátek.

Rudolf dosáhl svého cíle, mohla tedy i jeho práce býti dokončena; neboť čtenář zajisté již se domyslil, že povolání Zbyňka na Benátky dělo se z rozkazu císařova proto jen, aby odstraněn byl člověk, který mohl dle náhledu komorníka Máchovského úmyslu císařovu překážet.

Zbyněk zastihl svou nevěstu churavou, však nemaje pravou příčinu kojil se nadějí, že za krátký čas bude zase dobře. Sklárna! se. Monika se ovšem pozdravila, ale ku svému i jeho neštěstí, k hanbě starého otce a ženicha. Mistr Pláten div že si nezoufal. Jinak Zbyněk; chladná, pevná jeho povaha vzdorovala kruté, zdrcující ráně. Pouze hněv a nenávist jím zmítaly. Přisahal pomstu svůdci své nevěsty a snad byl by ji téhož dne ještě vykonal, kdyby se mu byla obět jeho nevymknula pod rukou.

Král a biskup. 19 290 Bez přípravy, tajně opustil Eudolf zámek brandýsský,ilevzay. ničeho s sebou než podobiznu poslední oběti pověstné „svatyně lásky". Po více než pět roků nenavštívil pak zámek brandýsský.

Bez rozloučení opustil také Zbyněk diim svého mistra a zneuctěné své nevěsty s pevným úmyslem, že nikdy již se nevrátí. Zamířil ku Praze. Po delší dobu hledal příležitost, aby svou pomstu vykonal, však nadarmo. Odešel do ciziny, zakoušel všech útrap ztraceného života, snášel veškeré strasti a bídu dobrovolného vyhnance, chtěl si vyhledati v cizině svůj hrob.

Však opět se zpamatoval. Odejíti ze světa, aniž by se byl pomstil? neztrestali vraha svého poklidu a štěstí ? — Po pěti letech potulného života vrátil se do Cech. Aniž věděl jak, octnul se v krajině, v níž o celé své blaho, o svoji budoucnost byl oloupen. Divné myšlénky se v něm probouzely. Co asi dělá ona? co dobrý jeho mistr?

Mimovolně stanul před zámkem brandýsským.

Otázal se kolemjdoucího měšťana, zdali císař jest na zámku.

„Ba ne, již celých pět roků jsme ho tu neviděli," zněla odpověď. „Na Brandýse je teď smutno a pusto."

„Nemohl byste mi říci, příteli," ptal se Zbyněk dále, „jest-li ještě starý mistr Pláten na živě?"

291 „Ah ba že jest," odpověděl měšťák. „Ale zle je s ním. Prárě dnes byl zaopatřen, a náš lazebník, ctihodný mistr Linhard tvrdí, že sotva do večera vydrží. Šlo to s ním velmi pomalu; od těch dob, co pochoval svou dceru, jsou tomu čtyry léta, ustavičně churavěl a polehával, až konečně podlehl. Že při jeho nemoci i řemeslo hynulo, jest patrno, a tak pochováme snad ubohého mistra co žebráka."

Hromová rána nebyla by více na Zbyňka účinkovala než tato zpráva. Zatajil však před cizím měšťákem své pohnutí a předložil mu ještě jednu otázku: „A jakou nemocí sešla se světa krásná jeho dceruška?"

„Nerad o tom hovořím k vůli otci," omlouval se měšťák; „poněvadž ale, jak vidím, věc ta vás zajímá, povím vám to. Zapomněla se a následkem těžkého porodu zemřela."

Zbyněk zhluboka si vzdychl. „A kdo jest otcem její dítěte?" ptal se po chvíli.

„Kdož to ví!" odvětil měšťák. „Má se všeobecné za to, že jakýsi Zbyněk, který delší dobu u mistra Plátěná pracoval a pak, jako by ho byla země pohltila, z Brandýsa zmizel. Jsem tu teprva dvě léta, vím tedy jen co jsem slyšel.

Ale lidé si tak vypravuj ou."

„Děkuji vám, příteli," pravil Zbyněk a ubíral se dále přímo k příbytku bývalého svého mistra. „Tedy mrtva, a příčinou její smrti, příJ93 ěiaou bídy otcovy on!" Obrátil se ještě jednou k rámku a pozvednuv hrozivé -pěstě zvolal: „Však tě přece najdu a splatím ti za oba!"

Bez rozmýšlení vkročil do obydlí Platenova.

Byl to týž domek, kde před pěti lety pracoval, ale v jakém nyní stavu! Zahrádka úplně spustošená, zdi opadané, střecha samá záplata.

A uvnitř! Ze všech koutů zela prázdnota, nouze a bída. Vešel do světnice. Obraz srdce rozrývající objevil se jeho zrakům. Na loži pouhou slámou pokrytém odpočíval stařec v rozedraných šatech s rukama na prsou skříženýma a očima ve sloup obrácenýma; u hlav chudobné postele klečelo malé, asi čtyřleté děvčátko bledých, zapadlých tváří a téměř polonahé. Spatřivši vcházejícího muže uleklo se.

„Neboj se, milé dítě," chlácholil je Zbyněk.

„Přicházím, abych dědečkovi tvému přispěl na pomoc." Vzal dítě do náruče a zahleděl se mu do tváře; pak je políbil a se slzami v očích vzdychl zhluboka: „Nešťastná, ubohá Moniko!"

Stařec sebou pohnul. Zbyněk postavil díté na zem a pošinuv chatrnou židli k loži nemocného naklonil se k němu. „Procitněte, otče Plátěné, a podívejte se, kdo přišel vás navštívit," pravil měkkým, pohnutým hlasem.

Stařec upřel na cizince zapadlé, vyhaslé oko. Blažený úsměv objevil se na zmořené jeho tváři a vyzáblé nice Vztáhly se ke Zbyňkovi.

„Zbyňku! můj Zbyňku!" zašeptal.

„Ano, já to jsem, dobrý můj mistře," odvětil Zbyněk. „Máte mi co říci?"

Pomocí Zbyňkovou narovnal se stařec na svém chatrném loži, načež slabým hlasem promluvil: „Odpustil jsi mně? odpustil jsi Monice?"

„Z celé duše," zněla odpověď.

Stařec ukázal na malé děvčátko a doložil: „To jest její dítě. Musím umřít, co stane se s tím ubohým červíčkem?"

„O dítě nemějte starost," odpověděl Zbyněk. „Platím beztoho za jeho otce, budu mu tedy otcem i matkou zároveň."

„Děkuji ti, milý Zbyňku! Bůh ti to záplat!"

zašeptal zase stařec a — nebylo ho více.

S pláčem vrhlo se děvčátko na mrtvolu dědečkovu, a jen stěží podařilo se Zbyňkovi ukonejšit je. „Ode dneška budu ti dědečkem já," pravil mezi jiným, „a zajisté se ti u mně nezasteskne."

Ze zbytku peněz svých vystrojil Zbyněk starému mistru slušný, křesťanský pohřeb, aby lidé neříkali, že zámožný dříve Pláten byl pochován jako žebrák. Hned po pohřbu došel k městskému rychtáři a před svědky přijal vnučku Platenovu, malou Moniku, za své dítě. Než se rozloučil s Brandýsem, odebral se s děckem 294 na hřbitov, kde na hrobě své nešťastné nevěsty paslední modlitbu vykonal.

Odešel do Prahy. Dítě Moniéino vrátilo ho světu. Vstoupil do dílny proslulého mistra Bartoše Schaffnera v platnéřské ulici a znova vší silou jal se pracovat. Za krátko získal si i zde úplnou důvěru mistrovu, stal se prvním jeho tovaryšem, a když po pěti letech starý mistr na věčnost se odebral, koupil z uspořených peněz celou dílnu i s domem.

Meěířská dílna mistra Bartoše Schaffnera měla nového pána, však sousedé, jsouce čtyrycet let starému majiteli uvyklí, neříkali přece nikdy jinak než „u Bartošů", a též Zbyňka jinak nepojmenovali než mladým mistrem Bartošem. Zbyněk se tomu nezpouzel. Co záleželo na jménu ? Všickni jeho přátelé, kterých si svou přičinlivostí, rázností a poctivostí získal, jinak ho nenazývali než mistrem Bartošem. Zůstal tedy Bartošem až do té doby, kdy novou vášní a pomstychtivostí zaslepen odvážil se sáhnouti na život svého úhlavního nepřítele, na život císařův. Dlouhá léta čekal na ten okamžik. Dočkal se ho, však úmysl jeho byl zmařen. Monika zůstala nepomstěna.

295 XI.

Sněmující stavové.

Císař Eudolf odpočíval churav a duchem úplně skleslý na svém lůžku. Mimo lékařům a mistru Sendivoji nikomu nedovolen k němu přístup. Tak byl tedy Eudolf ve vážné té době, která především jeho zakročení vyžadovala, od světa téměř odloučen, a jeho rádcové měli ruce úplně volny. Nic nemohlo jim přijít více vhod než císařovo ochuravění.

Dle úmluvy učiněné předešlého dne mezi Martinicem a Colonou Felseckým dostavil se oddíl pasovského vojska hned druhý den na Hradčany, načež mu hradní brána otevřena. Stavovští nepomýšleli na odpor jsouce přesvědčeni, že by to bylo inarno. Královský hrad, Hradčany a celá Malá strana byly tedy v moci Leopolda, který pomýšlel nyní na to, aby se i Starého a Nového města co nejdříve zmocnil. Po poledni téhož dne vyslal na Staré město hlasatele, který jménem císařovým učinil vybídnutí, aby Staro- a Novoměstští přijali do svého atředu dva prapory pasovského vojska co stálou posádku, začež zaručeno jim udržení pořádku. Eozumí se, že smělá ta žádost zhola byla zamítnuta, a že biskupův posel musel odtáhnouti s nepořízenou. Však pravou a makavou odpověď dali 896 čeští stavové biskupovi teprva druhého dne. Jich rázné vystoupení ho poučilo, čeho může se od Starého a Nového města nadíti.

Z rána řečeného dne (17. února) bylo náměstí staroměstské přeplněno. Skoro celá Praha sešla se, aby byla svědkem zahájení sněmu, jejž čeáti stavové v Praze právě shromáždění nakvap svolali, a v němž mělo se rokovat o krocích, které nutno bylo podniknouti proti Pasovským.

Že též okolní krčmy a hospůdky nedočkavým lidem byly naplněny, lze si pomyslit. Zvláště čilý život panoval na Šmerhové. Všichni naši známí dostavili se a živě rokovali o událostech minulých dnů. Na mistra Bartoše ovšem také nezapomenuto.

„Jářku," pravil ramenatý kovář Martin, „neví posud nikdo, kam se poděl přítel Bartoš?"

„To ví sám bůh," odpověděl krčmář Prokop.

„Nejméně desetkráte jsem ho včera navštívil, ale stará Veronika pokaždé tvrdila, že se posud nevrátil. Též o Monice není slechu ani vidu."

„Snad jest přece pravda, že se zbláznil," řekl mistr Záhlava. „Kdož ví, co se s ním stalo, a jest-li už vůbec na živě."

Dvéře pověstné krčmy se otevřely, a do jizby vešel Thurnův starý správce Šimon. Souhlasné „hurá!" uvítalo vzácného hosta, nebqť jen málo kdy bylo Šimonovi popřáno, že mohl si mezi své přátele na Staré město zaskočit.

207 „Starý Šimon! Vítej nám! Co nového na Malé straně?" Tak voláno ze všech stran, a viickni hrnuli se ke starému sluhovi, aby má tiskli na přivítanou ruce.

„Jen zvolna, zvolna, přátelé!" ozval se Šimon usedaje na židli nejblíže stojící. „Přináším vám novinu, která vás zajisté málo potěší, zprávu o mistru Bartošovi."

„Kde je Bartoš? co se stalo?" voláno.

„Na smrt raněn leží v příbytku hradního žalářníka Weigla, a popravní mistr brousí meé, který učiní konec jeho životu."

Výkřik zděšení rozlehl se jizbou. Krátce vypověděl Šimon svým přátelům, co se v konírnách císařských udalo, a co bylo na Starém i Novém městě posud tajemstvím.

„Jak jsem řekl," podotkl mistr Záhlava, „ubožák se zbláznil. Sáhnout na život císařův!

kdož by to mohl učinit se zdravým rozumem?"

„A což jeho dcera? neví nikdo, kam se poděla?" ptal se Prokop.

„Ta je v bezpečnosti," odpověděl Šimon.

„Je v našem palácn, a jak jen bude možno, převedu ji na Staré město." Též o osudech Moničiných a Hyp slitových musel se starý sluha na doléhání přátel rozhovořit.

„A ví už, co její otce potkalo ?" otázal se mistr Martin.

298 ,Posud ne," zněla Šimonova odpověď. „Dnes ráno teprv odebral jsem se do královského hradu, abych se vyptal na osud zajatého svého pána, a při té příležitosti jsem se dověděl, co se mezi Bartošem a císařem přihodilo. Mel jsem arci úmysl, že ubohou dívku ihned o tom zpravím, ale rozkazy mého pána vyžadovaly, abych se okamžitě na Staré město přeplavil, což se mi také podařilo."

Slovy těmi byla pozornost přítomných v jinou stranu obrácena. O Bartošovi už nemluveno.

„Co dělá hrabě Thurn? Nehrozí mu nebezpečenství?" tázali se o závod.

„Až posud ne," odpověděl Šimon. „Hrabě je následkem svého povážlivého poranění k lůžku upoután, a to chrání jej před zuřivostí jeho nepřátel. Můj pán mé alespoň ujišťoval, že je v domě pana kancléře Lobkovice úplně bezpečen, a že věc naše musí zvítězit, budou-li se páni stavové držeti instrukcí mezi mým pánem a panem Václavem Vchyňským ze Vchynic již dříve umluvených."

• „Statečný Thurn! I v zajetí stará se o naše dobro! Sláva Thurnovi!" Tak voláno po řeči Šimonové se všech stran.

V tom rozlehlo se také na ulici hlučné provolávání slávy. Veškeří v Praze přítomní šlechticové strany protestantské ubírali se právě z paláců pana Václava Vchyňského ze Vchynic 299 (nedaleko Týnského kostela) na staroměstskou radnici, kde se zatím ostatní poslancové drahých stavů shromáždili.

Jak již na jiném místě praveno, požíval mimo zajatého Thurna a nepřítomného Budovce Vchyňský největší důvěry jak šlechty tak obecného lidu. Proto postavil se po nezdařeném vpádu Pasovských v čelo protestantské šlechty, která shromáždila se druhého dne na staroměstské radnici a tu se prohlásila za platný a zákonodárný sněm.

Starobylá zasedací síň radnice staroměstské byla sněmovníky jakož i zvědavými posluchači přeplněna. Václav Vchyňský ze Vchynic ujal se první slova. Ohnivými slovy vylíčil události dnů minulých, při čemž spůsobem nepříliš lichotivým zmínil se o původcích neblahého vpádu pasovského, jakož i o jejich praktikách, které přes důrazný odpor velké většiny národa lidé ti provádějí. Bažná jeho řeě přerušena několikráte bouřlivou pochvalou, a když dokončil, voláno jednohlasně: „Pryč s Pasovskými! Zhouba biskupu Leopoldovi a jeho stvůrám!"

V tom otevřely se dvéře, a do síně vešel sluha oznamující příchod hradčanských poslů, kteří prý přicházejí, aby jménem císařovým začali s pány stavy vyjednávati.

„Pryč s nimi! nechceme je slyšet!" ozvalo se více hlasů.

300 „Ustaňte, přátelé!' pravil Vcbyňský. „Jsou-li již tu, proč bychom je nevysiechli ? Tak aspoň poznáme jejich žádosti a můžeme jim dát odpověď, která panu biskupovi eažeae chuť k dalšímu vyjednávání."

Velká většina souhlasila s návrhem Vchyň» ského, naéež jsou poslové předpušténi.

„Jaká jest vaše žádost, pánové?" oslovil je VehyĎský.

„Přicházíme jménem Jeho císařské Milosti," ujal se slova první z poslů, „abychom se s pány stavy a s obyvatelstvem staroslavného tohoto města v mírnosti dorozuměli, především ale abychom pány stavy ujistili, že přicházíme v úmyslu naprosto přátelském. Proto Jeho císařská Milost věrným svým stavům vzkazuje, že lid pasovský pro samé toliko Jeho Milosti moci a důstojnosti obhajování sem do mest pražských vtrhl a v nich se zdržuje. Z té příčiny ráčí Pražanům a stavům na radnici shromážděným o tom milostivě a dostatečně poroučeti, aby dne zítřejšího ranním jitrem na hradě pražském osobně se postavili a podle téhož i spolu s týmž lidem válečným Jeho Milosti zvláštní povinnost vykonali, přiřknouce sobě vespolek, že jedna strana druhé pod ztracením hrdla nic nepřátelského proti sobě bráti a začínati neoude až do dalšího Jeho Milosti císařské v té. věci vyměření, jinače nikoliv nečiníce, vědouce, že na 301 tom milostivou a dokonalou Jeho Milosti vůli naplní."

Všeobecné reptání ozvalo se po těchto slovech v zasedací síni.

„Jakým právem je nám žádost tato předkládána?" oslovil řečníka Vchyůský.

„Týmž právem," zněla odpověď, „jakým předložena stavoské posádce hradčanské a veškerému lidu malostranskému; neboť ještě v průběhu tohoto dopůldne shromáždí se pasovské a stavovské vojsko před branou píseckou, aby složilo Jeho Milosti společnou přísahu. Podobnou přísahu složí také malostranské obyvatelstvo ještě dnes do rukou biskupových."

„Buďsi," pravil Vchyňský. „Hradčany a Malá strana jsou v moci biskupa, musí tedy plnit jeho vůli. My však jsme posud svobodni a nepodrobíme se rozkazu lecjakého dobrodruha."

„Ustaňte, hrabě !" zvolal posel.

„Ne, pane vyslance," odbyl ho prudce Yebyňský. „Musíte úplnou pravdu vyslechnout, aby pan biskup zvěděl, jak o něm smýšlíme, a s kým jest mu vyjednávat. Nevěříme, že přicházíte jménem císařovým, neboť císař Eudolf je v tu chvíli ve stavu úplně nepříčetném. Vše co jste nám tu pověděl, jso.u slova biskupa paeovského a rádců císařových, jichž vůli plnit my nikdy se nenaučíme."

302 „Pryč s Pasovskými! zhouba biskupovi!"

Tímto voláním provázelo celé shromáždění slova velmožova.

„Zde slyšíte naši odpověď," pokračoval Vchyňský. „S Pasovskými nechceme pranic společného, a proto vězte, že na svém právu trvat neustaneme, dokud jediný jen žoldák biskupův státi bude na území staroslavné Prahy. Aby však také biskup věděl, jakými prostředky vůli svou provésti hodláme, vyřiďte mu, pánové, že od včerejšího dne z celého venkova ozbrojené zástupy táhnou ku Praze. Chce-li podniknouti útok na Staré meto, ať toho zkusí! Třicet tisíc českých paží jej očekává."

Zahanbeni opustili poslové staroměstskou síň provázeni pokřiky: „Zhouba Pasovským !"

Opět ujal se slova Václav Vchyňský a pravil : „Po událostech posledních dnů, při věrolomnosti, jaké se dvorská strana na nás dopustila, nezbývá nám k obhájení svých práv jiného prostředku, než kterého jsme se již dávno chtěli uchopit, a jejž jsme z úcty k císaři Eudolfovi stále odkládali. Král Matyáš ať u věci té rozhodne!"

„Hurá! Sláva Matyášovi!" rozlehlo se starobylou síní.

„Pomocí Matyášovou," pokračoval Vchynský, „domohli jsme se před dvěma roky Rudolfova majestátu, o který nás chtějí stvůry jeho 303 .

oloupit; pomocí Matyášovou musí být majestátu tomu zjednána platnost. Pryč se všemi ohledy, pryč se vší shovívavostí! Ať žije Matyáš!"

„Ať žije Matyáš!" přizvukovalo shromáždění. Nato jednomyslně uzavřeno, aby byl hned vyslán posel ku králi Matyáši touž dobou v Eakousích meškajícímu. Matyáš měl přitrhnouti se svým vojskem ku Praze, spojit se se stavovskými, a císaře Eudolfa donutit k vypuzení Pasovských, v nejhorším pak případě ku složení české koruny. — Odpověď sněmujících protestantských stavů popudila biskupa Leopolda v míře největší. Nerozváživ následky svého počínání kázal ihned, aby ze zbrojnice císařské všecka děla byla vyvezena a aby jimi všecka návrší na levém břehu Vltavy byla osazena. Byl pevný úmysl biskupův, že zahájí hned druhého dne palbu na Staré město. Toliko domluvám Martinicovým, který tvrdil, že by byl churavý císař tím krokem nanejvýš popuzen, podařilo se, že biskup od nepředloženého plánu upustil. Ale ku postrachu Staro- a Novoměstských jsou děla přece vyvezena a proti oběma městům namířena. Zároveň Colona Pelsecký přemluven, aby sám se odebral co posel císařův mezi sněmující stavy a mírnými slovy hleděl jek povolnosti naklonit.

Již zmínili jsme se o povaze Felseckého.

Dle toho, co o něm pověděno, netřeba se divit, 304 že nerozhodný ten muž přijal od Leopolda úřad nepříliš čestný a českého šlechtice nedůstojný.

K poledni příštího dne odebral se Felsecký mezi Rflémující stavy, kde s ním až do sedmi hodin večer vyjednáváno. Výsledek jeho poselství ale byl velmi smutný. Odpověď, kterou biskupovi přinášel, byla „že stavové sice Jeho Milost Císařskou za krále a pána svého nejmilostivějšího rádi znáti a při něm hrdel a statků svých jako věrní poddaní nasaditi chtějí, ale aby se měli buď s arciknížetem Leopoldem aneb s těmi zjevnými škůdci a nepřáteli zemskými v jakou traktaei dávati, že naprosto toho úmyslu nejsou a býti nemíní."

Na toto vyjádření odpověděl Felsecký, že, budou-li stavové na svém trvati, biskup zajisté palbu na Staré město zahájí.

„Nechať to jen zkusí, má-li chuť," řekl Váolav Vchyňský. „Vězte, že 7000 dělníků se spiklo, kteří při první ráně z děla pasovského přepadnou všecky katolické příbytky a jich obyvatele do jednoho povraždí."

Výhrůžka ta nebyla lichá, neboť jakmile Staro- a Novoměstští spozorovali, že Pasovští svá děla proti městu namiřujou, prohlašováno veřejně, že první rána proti městu vypálená bude znamením \u všeobecnému vraždění všech katolíků. Ano stalo se, že pět set židovských mladíků shluklo se před radnicí a za vydání zbraní 305 proti Pasovským žádalo, první to případ v dějinách českých, že židé se spojili se stranou národní.

S nepořízenou vrátil se Pelsecký na Hradčany. Biskup Leopold zuřil. Druhého dne vrazil bez ohledu na posavadní churavost Eudolfovu do ložnice císařovy a trpkými slovy jal se stěžovati si na nepoddajnost protestantských stavů, kteří prý se zpěčujou složiti císaři slib věrnosti. „Avšak donutíme je," končil svou obžalobu. „Jestliže Vaše Milost dovolí, započnu ještě dnes do Prahy stříleti."

Eudolf poněkud již zotavený vztýčil se prudce na loži a zvolal: „Ne! Na Prahu já nikdy nedám stříleti. Můžete-li, získejte mi je jiným spůsobem; ne-li, pak raději ustaňte od dalšího výboje."

Leopold stáhl mrzutě obrví; vida však, že by marný byly všecky domluvy, přešel k jinému předmětu.

„Zabráněno-li mi," pravil, „abych mocí proklaté ty rebelly k poslušnosti přivedl, zbývá jen jediný prostředek, nová totiž pohrůžka. Proto prosím, aby Vaše Milost vydala patent, kterým by mě zmocnila nové vojsko sbírat, pak aby hrabě Thurn postaven byl před soud. Obou těch věcí leknou se snad rebellové a povolí."

Proti první žádosti biskupově nenamítal Eudolf ničeho, co však se týkalo Thurna, vyKr&l a biskup. ' 20 806 slovil se, že by krok ten mohl spůsobiti zbouřeni celé Prahy, jehož následky by katolíkům k nevelkému byly prospěchu. „Kadím," pravil ku konci, „aby pokračováno bylo u vyjednávání, a teprv pak, až by nově naverbované vojsko přirazilo ku Praze, možno pomýšleti na rozhodné vystoupení proti buřičům."

Nepříliš uspokojen opustil biskup ložnici císařovu. Přes to vše vydán ale téhož dne podplukovníku Balderonovi císařem podepsaný patent, jímž udělena mu plná moc, aby v okolí budějovickém započal s verbováním nového vojska. Zároveň započato příštího dne se sněmujícími stavy nové vyjednávání, které však zůstalo jako všecka dřívější bez výsledku. Stavové trvali na svém, až konečně dne 25. února pronesli před hradčanskými posly své poslední, rozhodné slovo.

Téhož dne dostavili se na staroměstskou radnici co císařští komisaři zpupný pan z Donína a pan Černín. Jako předešlí poslové, tak i oni žádali, aby stavovští složili císaři slib věrnosti, mimo to aby otevřeli vojsku pasovskému brány a upustili od dalšího sbírání vojanskó hotovosti. Nejvyšší rozčilení zmocnilo se všech sněmovníků. Nanejvýš popuzen povstal Václav Vchyňský a povýšeným hlasem jal se mluviti: „Totéž, jenom že jinými, mírnějšími slovy již vícekrát od nás žádáno a vždy odmítnuto. My, 307 pánové, nenamluvíme si, že jedná se s námi poctivě. Žádáte, abychom ustali od dalšího sbírání hotovosti, a sami podplukovníkem Balderonem hotovost proti nám sbíráte. Při takovém zákeřnickém jednání nemáme jinou odpověď než tuto: Podrobíme se vůli Jeho císařské Milosti, jestliže Pasovští ihned z Prahy vytáhnou.

Jakmile budou tři míle od Prahy vzdáleni, otevřeme brány Starého a Nového města, začež ale žádáme, aby se Malostranským zbraně a odňaté zboží vrátilo, aby se děla do zbrojnice odklidila, aby škoda od Pasovskýeh učiněná úplně byla nahrazena, a aby tito do šesti dnů opustili č*eské území. To poslední naše slovo, od kterého přisámbůh neustoupíme."

„Přisaháme! Pryč Pasovskými!" přizvukovalo shromáždění.

Ač rozhněván slíbil pan z Donína, že žádost stavů všemožně bude podporovat, zároveň ale žádal, aby stavové vyslali několik ze svého středu na Hradčany k dalšímu vyjednávání. Žádost tu stavové jednohlasně zamítli doloživše, že jinde vyjednávat nemíní než na staroměstské radnici.

Eozhodné to opření se vůli císařově či vlastně '^biskupově popudilo Leopolda tak, že si umínil jednati od tohoto okamžiku o své újmě.

Násilné zmocnění se Thurna a veřejné jeho odpravení mělo býti počátkem krvavého díla.

308 Všichni biskupovi vojevůdcové, hlavně surový Eamé, přimlouvali se též za rázné, neodkladné jednání. Hnusilo se jim bezúčelné vyjednávání, a to tím více, ješto v samém vojšté pasovském počaly se ozývati hlasy žádající konečné rozhodnutí. Celý týden civěla již loupeživá ta chasa na Malé straně, a nesplňovalo se, co jí slibováno; ba ještě hůře, ani žoldu se jí nedostávalo, a mnozí veřejně se prohlásili, že nebude-li tomu záhy konec učiněn, sami přejdou do služby stavovské.

Pevný byl úmysl Leopoldův, že začne jednati bez vůle císařovy, a možno, že by jej byl také provedl, ale jediná noc zmařila jeho záměry.

XII.

Otec a dcera.

K večeru téhož dne, když na staroměstské radnici odbýváno první sněmovní zasedání stavů protestantských, kráčely nožířskou ulicí směrem ke křižovnickému náměstí dvě osoby. Blíže Karlova mostu zahnuly ku královským lázním, odkud se obrátily ke staroměstským mlýnům. Před mlýnem, přímo u vody stáli dva hranatí mlynářští chasníci. K nim šly ony dvě osoby; ač byla již úplná tma, jsou přece hned spozorovány..

„Aj, starý Šimon," řekl jeden z mlynářských. „Již jsme myslili, že ani nepřijdete."

309 „čekali jsme na úplné setmění," odpověděl Šimon. „Vždyť víte, že ta proklatá sběř pasovská za každou loďkou střílí, jak se na vodě objeví." Pak obrátil se k osobě jej doprovázející a doložil: „Nuže rychle, matko Veroniko, se-1 dněte na pramici, ať již raději odrazíme od břehu!"

Oslovená usedla do pramice. Simon a oba chasníci ji následovali, a již uháněla loďka po chladné hladině jako s větrem o závod směrem k ostrovu Kampě. Za malou chvíli přirazila ku břehu. Simon vyvedl stařenu z pramice, načež obrátil se k mlynářským a pravil: „Zítra v touž hodinu mne zde očekávejte, však jen tenkráte, bude-li pohoda, neboť jde o převezení nemocného." Stiskl oběma ruku a rychle ubíral se s průvodkyní svou k Újezdu, přímo k paláců hraběte Thurna.

Lze si pomysliti překvapení Moničino a Hypolitovo, když spatřili starou hospodyni Bartošovu. Sám Šimon se při svém odchodu na Staré město nenadal, že bude mít večer o hosta víc.

Navštívil Veroniku, aby ji zpravil o osudech Bartošových, Moniěiných a Hypolitovýeh, pak aby jí sdělil, že druhého dne oba své chráněnce na Staré město přepraví. Však Veronika hned se vyslovila, že sama si pro ně dojde, a přes veškeré domluvy Šimonovy také svou v&li provedla. Po srdečném obejmutí a přivítání začala 310 stařena vypravovati své příhody; ale hned při počátku byla Monikou vyrušena. „Co dělá můj dobrý otec? nehorší se na mne?" tázala se dívka.

Veronika neodpovídala. Ač byla se již od Šimona dověděla, jaký osud potkal nešťastného její pána, aě tušila, že Monika nejprve na svého otce bude se ptáti, přec byla tou otázkou tak překvapena, že nebyla s to, aby odpověděla.

Více duchapřítomnosti projevil Šimon. „Otec váš jest v úplné bezpečnosti," pravil, když Monika svou otázku opětovala.

„Kde je? Stalo se nějaké neštěstí?" zvolala dívka.

„Jen malá nehoda," chlácholil ji Šimon.

„Starý můj přítel zúčastnil se v boji s Pasovskými, byl nepatrně raněn a je ted s ostatními stavovskými na hradě zajat."

Hlasitě vykřikla Monika. „Eaněn a zajat!"

zaúpěla. „A kdo ho ošetřuje?"

„Starý a věrný přítel," zněla odpověď.

„Ne, nevěřím!" zvolala Monika rozhodně.

„Nevěřím, dokud se nepřesvědčím. Otče Šimone, musíte mi zjednati k němu přístupu, musím ho sama opatrovat."

Šimon se slov těch zalekl. Věděl, že žádost Moničina je nesplnitelná, že nikomu není přístup k uvězněnému Bartoši dovolen, tím méně dívce, k vůli níž se ubohý ten muž tak strašného činu dopustil. Nebylof Šimona tajno, j>roč 311 Bartoš císaře chtěl zavraždit, povědéliť mu Šmerhovští jeho přátelé, jak si Bartoš při poslední návštěvě krčmy počínal, že totiž jmenoval Eudolfa krádcem své dcery, a že mu Vyhrožoval pomstou.

„To nejde tak snadno," pravil Šimon po chvíli. „Do hradu nesmí teď nikdo, kdo se nevykáže průvodním listem plukovníka Eaméa."

Však marný byly výmluvy starcovy. Monika stála na svém. Po dlouhých, naléhavých prosbách Šimon konečné slíbil, že se pokusí, aby zjednal jí do hradu přístupu. Tím se dívka upokojila.

Po delší době strávili naši přátelé opět jednou příjemnější večer. Při vzájemném vyličování svých osudů plynula hodina za hodinou; aniž se nadali, překvapila je půlnoc. Mimo jiné učiněna úmluva, že Hypolit s Veronikou přeplaví se druhého dne na Staré město, kde mělo se dostati pozdravujícímu se mladíku úplného zotavení. Hypolit byl skutečně tak posilněn, že mohl se na tu cestu odvážit.

Hned z rána druhého dne vydal se Šimon na Hradčany, aby pokud možno přispěl k uskutečnění Moničina přání. Vykázav se u brány Eaméovým již dříve vymoženým listem průvodním, kterýmž mu co domácímu správci Thurnovu dovoleno přicházeti a vycházeti, vešel do hradu. První jeho cesta byla k příbytku Weiglov«u ve dvoře domu purkrabského, kdež nalézala 312 se lehčí vězení. Z těchto vězení býval vinník, byl-li usvědčen, buď do Bílé veze nebo přímo na popravišté uváděn.

Weigl stál právě na prahu domu. Spatřiv Šimona, starého svého soudruha z válek tureckých, vyšel mu vstříc a vřele tisknuv jeho ruku pravil: „Aj, toť jsou hosté zřídka vídaní!"

„Přicházím, příteli," oslovil ho Šimon, „abych se zeptal, co dělá náš starý, poctivý Bartoš."

Weigl se zakabonil, pak se kolem sebe rozhlédl a přitlumeným hlasem řekl: „Ten bláhovec! Málem byl by mne svou nerozvážlivostí nešťastným učinil. Na štěstí se nikdo nedověděl, že bydlil u mne, a že v mé komoře oblékal se do mumraje, ve které se dostaJ k císaři."

„A co dělá? jak se mu daří?" ptal se žalářníka Šimon.

„Inu ještě to ujde," zněla odpověď. „Bána nebyla tak nebezpečná, jak jsme z počátku myslili, a myslím, že by byla za málo dní úplně zahojena. Co však plátno, když zemříti musí tak jako tak."

„Tedy to přece pravda?"

„Bohužel. Císařův komorník Eucký a mistr Sendivoj každý den sem docházejí a vyptávají se na jeho zdraví. Když včera večer odcházeli,' vyjádřil se Eucký, že jest nemocný už dosti silný, aby mohl být vyveden na popraviště.

313 A s jakou ostražitostí ho hlídají! Stráže střídají se dnem i nocí, a já sám musím ručit za něj svou hlavou."

„Nešťastný Bartoš!" prohodil Šimon s povzdechem. „Je tedy přístup k němu naprosto nemožný."

Weigl se na chvíli odmlčel, pak pravil: „Jest mi sice přísně zakázáno, abych nikoho k němu nepouštěl, zejména nikoho z jeho příbuzných; kdybys ale. ty ho chtěl vidět —" Při těch slovech opět se zamlčel a prozřetelně se rozhlédl.

„Děkuju ti, starý hochu, za tu zprávu," odvětil Šimon a tiskl mu vřele ruku. „Přišel jsem, abych se za někoho přimluvil, kdo by s ním velmi rád mluvil. Je to jeho dcera; mužeš-li, pomoz jí k tomu, vykonáš tím skutek křesťanský."

Weigl zdráhal se dlouho, konečně ale přece prosbám Šimonovým povolil. Šlo nyní pouze o to, jakým spůsobern by bylo možno dostati dívku do hradu pasovskýini vojáky na všech koncích střeženého. Delší dobu radili se oba mužové; pojednou udeřil se žalářník do čela a zvolal: „Už to mám! Jdi jen domů, brachu, a vyřiď Monice, aby byla připravena, že přijdu dnes po poledni pro ni sám."

„Skutečně?" zajásal Šimon. „A myslíš, že se to podaří?"

314 „Úplné," odvětil Weigl. Po těchto slovech opět se rozhlédl, zdali nikdo nenaslouchá, a pokračoval : „Před týdnem navštívila mne dcera mé sestry Kateřiny ze Staré Boleslavi, mladá, hezká dívčina, a jest posud u mne. S tou dnes po poledni té navštívím. Monika oblekne na sebe selský její šat, a až setmí se, vydá se na cestii se mnou."

„A tvoje neteř?" "~ „Zůstane místo Moniky u tebe dotud, dokud Monika bude u mne."

„Což ale bude-li podvod spozorován?"

„Neměj strachu; Ludmila nevyšla posud ani z domu, a v celém hradě ji nikdo nezná, může tedy Monika směle její místo nastoupit."

Upokojen opustil Šimon starého svého soudruha. Zastaviv se ještě u svého velitele, hraběte Thurna. uchýlil se opět domů, aby zpravil Moniku o zdařené své vycházce.

"Weigl dostál slovu. Hned po odchodu Šimona odebral se k Eaunéovi a přímluvou Euckého vymohl průvodní list ze hradu a opět do hradu pro sebe a svou neteř Ludmilu. Po poledni vydal se s dívkou na cestu jsa přesvědčen, že dobrodružná výprava jeho se podaří.

Celé odpůldne strávil v paláců Thurnovu ve kruhu svých přátel; když pak chýlilo se k večeru, přikročeno k provedení umluveného záméru. Obé dívky, které se v krátkém tom čase 815 úplně spřátelily, vyměnily si své obleky. Též Hypolit připraven byl na cestu na Staré město.

V stejnou hodinu opustili všickni mimo Ludmilu palác Thurnovský. Po srdečném rozloučení kráčeli Weigl a Monika ku Hradčanům, co Simon s Hypolitem a Veronikou k ostrovu Kampě zamířili. Dle úmluvy čekali již oba mlynářští chasníci na břehu. Hypolit a Veronika sedli do pramice, která odrazila od břehu a rozrývajíc vlny Vltavské jako šípka letěla ku předu. Šimon díval se chvíli za odjíždějícími, až loďka úplně zmizela v noční temnotě; pak vrátil se do paláců.

Bez překážky dostal se Weigl se svou průvodkyní do hradu a strážemi před purkrabstvím rozestavěnými i do svého příbytku. Nikomu nenapadlo, že by selská dívka přicházející do hradu mohla být jiná, než ona, která jej před málo hodinami byla opustila.

Bartoš starým svým přítelem již dříve o všem poučen očekával s toužebností dceřina příchodu. Rána jeho nebyla tak nebezpečna jako spíše seslabující. Kord Euckého projel mu pouze žebry, a již druhého dne bylo nad vši pochybnost, že se uzdraví. Bartošovi vykázána malá, nízká jizba v sousedství žalářníka, ve které měl býti tak dlouho uvězněn, až by se uzdravil a na otázky soudců mohl odpovídati.

Tak alespoň dle práva mělo býti jednáno. Ji816 nak ale rozhodl na domluvu Ruckého Martinic. Znaje příčinu Bartošova jednání nemohl připustit, aby se dostalo do veřejnosti. Nejen že byl by Eudolf sám na pranýř postaven, i jemu co spolustrůjci kejklů Sendivojových hrozilo nebezpečenství. Prospěch Eudolfův a celé strany Martinicovy vyžadoval, aby vše zůstalo tajemstvím. Nejlépe bylo by bývalo oběma poslouženo, kdyby byl Bartoš ráně Euckého podlehl. Museli tedy pomýšleti na jiný prostředek, aby se nebezpečného toho muže navždy zbavili.

Hned druhý den po oné události dostavil se k loži raněného Eucký s královským komisarem a několika svědky, kteří se ovšetn přiznávali ke straně Martinicově. Započat s Bar-1 tošem výslech. Nešťastný mečíř přiznal se ke všemu a doložil, že lituje, že se nezdařil záměr jeho. Tím byl soud ukončen. Martinic naléhal na to, aby výrok soudců hned byl prohlášen; též exekuce mela býti provedena, jakmile by se císař poněkud zotavil a výrok soudu svým podpisem potvrdil.

Téhož dne, kdy Monika k otci svému byla uvedena, byl osud jeho již rozhodnut, aniž měl odsouzenec nejmenšího o tom tušení. Věděl arci, že ho smrt nemine, a pokaždé, kdykoli se dvéře vězení otevřely, očekával, že soudcové již přicházejí, aby mu oznámili ortel smrti. Pln trap-'" A 817 ných myšlének odpočíval iia lůžku. V zámku zarachotil klíč, dvéře se otevřely, a vešel žalářník Weigl s malou, slabě zářící svítilnou.

Hned za ním vstoupila Monika. Bartoš pozvedl hlavu a upřel zraky na příchozí. S výkřikem největší radosti i tajeného bolu vrhla se Monika k loži raněného.

„Moniko! drahé, rozmilé dítě!" zvolal slabým hlasem nemocný, a rozpřáhl obě ruce proti ztracené a opět nalezené dceři.

„Probůh, ne tak hlasitě," napomínal žalářník zavíraje prozřetelné dvéře.

Napomenutí toho nebylo už třeba. Monika ležela v náručí Bartošově a líbáním utlumovala jeho projevy radosti a lásky.

„Díky bohu!" zašeptal otec po chvíli. „Mám tě opět, tys zachráněna!"

„Ano, otče, zachráněna, abych i tebe zachránila," pravila dívka. „Od této chvíle jsi v mé ochraně. Dnem i nocí budu se starat, abys brzy se uzdravil a ke svým milým se navrátil."

Mečíř zhluboka si vzdychl. Weigl mu porozuměl. Obávaje se, že by mohl nemocný vyjeviti dívce pravé své postavení, což mohlo vésti k výstupům velmi smutným, přistoupil k lůžku a pravil: „Již dosti, příteli! Blíží se hodina každodenní dohlídky, musíte se na chvíli rozejít. Až bude po všem, přivedu ti dceru tvoji zas, a pak může i celou noc u tebe zůstati."

318 „Ó jak jste laskav, jak jste dobrotiví" řekla Monika s pohledem plným vděčnosti. Pak naklonila se k nemocnému a políbila ho v čelo, načež odešla za Weiglem do malé komůrky přiléhající k jeho příbytku a sloužící neteři jeho Ludmile za ložnici.

Byl nejvyšší čas, neboť za málo okamžiků dostavil se Bucky, aby se zeptal na zdraví vězňovo. Přesvědčiv se, že daří se mu lépe, a že stráže dobře jsou rozestavěny, s uspokojením opustil purkrabský dům. Při té příležitosti dovolil si Weigl, který ho až na práh doprovázel, otázku: „Nemohl byste mi, velmocný pane komorníku, říci, jak dlouho ještě ten ubožák tu bude vězněn?"

„Postaráme se," odvětil Eucký, „aby vám nebyl dlouho za obtíž. Do té doby ručíte mi za něj svou hlavou." Odešel.

Weigl se zachvěl. „Ubohý příteli!" pravil s povzdechem. „Dlouho to již s tebou trvat nebude." Vrátil se opět do komůrky Moničiny, aby jí sdělil, že dohlídka již odešla, a že se může opět ke svému otci podívat.

Monika strávila u otcova lůžka celou noc ošetřujíc ho se vší dětskou něžností a láskou.

Přítomnost její patrné na otce blahodárně účinkovala; již druhého dne z rána jevilo celé jeho vzezření, že na těle i na duchu okřívá. Oko jeho bylo jasnější, bledé tváře pokryly se šla319 bým ruměncem a obvyklá těžkomyslnost ustupovala vždy víc a více. Zapomněl u svého dítěte na minulost i na budoucnost. Byl šfasten.

Tak minulo několik dní. Monika odcházela od lůžka otcova jen tenkráte, když dostavovala se k němu dohlídka. Nikdo tedy nezvěděl, že dcera odsouzencova dlí ve hradě. Oběma, otci i dceři, uplynulo několik těch dnů jako krátký, blažený sen. Bartoš se zotavoval a Monika se těšila, že se s ním co nejdříve vrátí do své domácnosti. Netušila, jaká strašná budoucnost se před ní rozevírá.

Bartoš měl již několikrát úmysl, že jí vyjeví svůj osud, že jí sdělí, co ho očekává, však vida její blaženost zase vše zatajil a nechal ji v domněnce, že jest pouze zajat a že za krátko bude propuštěn. — Nastal den 25. února, týž den, kdy císařští komisaři pan z Donina a Černín sněmujícími stavy tak rázně byli odbyti. V tu dobu byl také císař Eudolf poněkud zotaven, že poprvé lůžko své opustil, a že mu druhého dne dovolena vycházka do císařských koníren. Byly dvě hodiny po poledni. Rudolf odpočíval ve velkém pohodlném křesle a zádumčivě hleděl před sebe, když se náhle otevřely dvéře, a vešel Eucký.

Oznamoval příchod pánů Martinice a Slavaty, kteří prosí, aby k Jeho Milosti byli předpuštěni.

Eudolf stáhl mrzutě obočí, pak pozvedl hlavu 820 a pravil: „Ať vejdou!" Za malou chvíli uváděl Eucký oba jmenované velmože. Martinic držel v rukou jakýsi spis.

„Co mi přinášíte, pánové?" oslovil císař své rádce.

„Důležitá událost vede nás do komnat Vaší Milosti," ujal se slova Martinic. „Jde tf zákeřníka, který se odvážil vztáhnouti svou proklatou ruku na Vaši Milost."

Eudolf se zachvěl. Chvíli pohlížel mlčky před sebe, i zdálo se, že krutý vede se svými myšlénkami boj. Pak chvějícím se hlasem prohodil: „Nuže, co jest?"

„Soud vyřkl nad zločincem ortel smrti," pokračoval Martinic, „a my přicházíme, abychom ho Vaší Milosti předložili k podpisu." Po těchto slovech pokročil blíže k Eudolfovi a vložil do jeho rukou listinu.

Nastalo delší pomlčení. Třesoucí se rukou otevřel Eudolf osudnou listinu a nahlédl do ní; pak pravil: „A spěchá poprava? Víte, pánové, jak nerad takové listiny podpisuji, byť i mého nejúhlavnějšího nepřítele odsuzovaly. Nemohli jste počkat, až budu úplně zdráv?"

„Eačiž Vaše Milost odpustit," pravil Martinic. „Vezen je těžce raněn, i obáváme se, že by mohl dříve zemříti, než by ho stihl spravedlivý trest. Proto naléháme, aby exekuce ještě 321 zítra byla vykonána, a prosíme Vaši Milost, aby ráčila ortel podepsat."

Eudolf neodpovídal. Mlčky hleděl před sebe na osudný papír, jejž držel v třesoucích se rukou. Po delší přestávce pozvedl hlavu a mechanicky pokynul Euckému. Tento se ..přiblížil.

„Podej .mi péro!" pravil císař.

Ochotné spěchal Eucký k malému stolku, na němž leželo psací náčiní, a pošoupl ho ku křeslu Eudolfovu. Eudolf položil listinu na stolek, uchopil péro a několika črty připojil na osudný papír své jméno. Bartoš byl odsouzen.

S hlubokými úklonami opouštěli velmožové s podepsaným ortelem císařovu ložnici. S úsměvem pohlížel Eudolf za nimi, a když se dvéře zavřely, prohodil: „Hodie mihi cras tibi,*) pánové.

Vaši hru s Amazonkou vám nezapomenu." — Chýlilo se k večeru. Monika dlela jako obyčejně u svého otce, který téhož dne poprvé lůžko opustil a nyní ve staré, pohodlné lenošce Weiglově si hověl. Dvéře Bartošova vězení se náhle otevřely, a jimi vešel Weigl, vyděšen a na celém těle se chvěje. Třesoucím se hlasem žádal Moniku, aby se okamžitě do své komůrky odebrala, poněvadž prý každodenní dohlídka přichází.

Monika mlčky uposlechla a rychle opustila jizbu.

*) Dnes mně, zítra tobě.

Král a biskup. 21 322 „Co se stalo, že přicházejí dnes tak brzy?"

tázal se Bartoš.

\ __ „Bůh té, příteli, posilni!" odpověděl Weigl.

„Není to obyčejná dohlídka. Zdá se mi, že hodina tvá udeřila. Buď zmužilým a neklesej!"

Po těch slovech opustil rychle jizbu, zavřel za sebou dvéře na zámek a vyšel přicházejícím komisarům vstříc.

„Otevřte nám vězení kralovraha!" oslovil první z nich žalářníka. Weigl činil, co mu nařízeno. Komisaři vešli do vězení. První z nich postoupil několik kroků ku předu, rozevřel listinu, kterou v rukou držel, a povýšeným hlasem jal se čísti ortel smrti nad mistrem Bartošem pronesený a končící slovy, že má býti odsouzenec dne nejblíže příštího na dvůr purkrabství vyveden a zde mečem katovým odpraven. Zmužile vyslechl Bartoš ortel, načež se komisaři zase vzdálili zanechavše u dveří dvojí stráž. Od té chvíle nebyl mimo knězi, kterého si Bartoš vyžádal, nikomu přístup dovolen.

Eána ta přišla neočekávaně a účinkovala na Bartoše mocí zdrcující. Teprva po odchodu komisarů nahlédl, jak jest nevýslovně bídným.

Aniž by mu bylo přáno se svým dítětem se rozloučit, nepomstěn měl druhého dne odebrati se ze světa. Pevný, všem svízelům a útrapám zvyklý muž sklonil hlavu do dlaně a plakal.

Neméně kruté postavení nastalo poctivému Weiglovi. Nadešla hodina, v níž nedalo se nic více tajiti. Zoufale vešel do komůrky Moničiny.

„Odešli? Mohu zase ku svému otci?" uvítala ho dívka nic netušící.

Starému muži zalily se oči slzami. Sklesl na židli a po chvíli teprva promluvil. Hlasem rozechvěným dívce sděloval, co jí až posud zatajováno. S rostoucí napnutostí poslouchala Monika, když pak žalářník zakončil slovy, že příštího dne má exekuce být vykonána, sklesla s výkřikem k zemi. Omdlelou odnášel ji Weigl na lůžko.

XIII.

Pomsta Rudolfova.

Po celou dobu své churavosti nezmínil se Eudolf ani slovem o události, která chorobu tu zavinila; ale v myšlénkách zabýval se ustavičně sličnou Amazonkou, o niž chtěl mu Sendivoj namluvit, že byla pouhým výtvorem jeho snů.

čím víc o ní přemítal, tím více přicházel k náhledu, že měl se stát obětí kejklů Sendivojových, jichž následky měly mnohem větší dosah než pouhé ukojení jeho chtíčů; přicházel k náhledu, že za Sendivojem stojí celá strana, která chtěla jeho nepřítomnosti ku svému prospěchu využitkovat. Slovem konečné prohlédl a poznal, oč vlastně rádcům jeho šlo. Však nezmiňoval se o tom, -M:324 mlčel chtěje vyčkati, až by se úplně zotavil a se vší rázností mohl jednati. Proto také ničeho nenamítal proti verbování nového vojska a vůbec choval se k Leopoldovi a svým rádcům tak milostivě, že oni se domnívali být vítězi. Naléhavá žádost Martinice a Slavaty, aby podepsal ortel smrti nad Bartošem vynesený, probudila v něm novou jiskru života. Umínil si, že počne opět jednou jednati, že své vůli zjedná průchodu.

V den popravy Bartoše Eudolf velmi záhy se probudil. Cítil se nadobyčejně silným a pružným, i zdálo se mu, jako by choroba posledních dnů byla úplné zmizela. Kázal k sobě povolati Euckého. „Kázal jsem tě k sobě předvolat," pravil k němu, „abych se tě optal, kdy bude odbývána poprava odsouzeného mečíře Bartoše?"

„Dvě hodiny před polednem," odpověděl Eucký otázkou tou nanejvýš překvapen.

„Tedy za hodinu? Dobře," vece Eudolf.

„Zůstaň do té doby u mne, pak mne doprovodíš."

„Vaše Milost hodlá vyjíti ?" zarazil se Eucký. „Vaše Milost zapomíná, že teprva včera lůžko opustila."

„A přece mi již včera mými lékaři dovoleno, že mohu se podívati do koníren," řekl císař.

„Tedy do koníren ráčí Vaše Milost?" oddychl si Eucký.

325 „Kam jinam?" pravil s úsměvem Eudolf.

„Zavolej komorníka!"

Eucký otevřel dvéře do předsíně císařovy ložnice, načež vešel ihned žádaný komorník.

„Vyjdu si na procházku," velel Eudolf. „Připravte zavřená nosítka." Když se komorník vzdálil, obrátil se Eudolf zase k Etickému a pravil přívětivě: „Přisedni ke mně, milý Eucký, nežli přijdou s nosítkami, můžeme si pohovořit." — "Bartoš strávil noc bezesnou, strašlivou. Ještě před ulehnutím na lůžko navštívil ho Weigl, aby ho potěšil a aby se s ním rozloučil. Však slova žalářníkova nebyla s to, aby vlila v duši zoufajícího odsouzence dost malé úlevy; naopak každé jeho slovo bylo hrotem zarývajícím se hluboko v utrápené srdce Bartošovo.

„Ví již Monika, co se udalo?" tázal se mezi jiným Bartoš.

„Ano ví; sdělil jsem jí to se vší možnou šetrností," odpověděl Weigl.

„A nebude mi přáno, abych ji ještě jednou spatřil?"

„Jak rád bych, příteli, tvé žádosti vyhověl, je to však naprosto nemožno," odvětil Weigl.

„Od prohlášení ortele stojí dva pasovští vojáci přede dveřmi tvého vězení na stráži a nikomu není dovoleno tě navštíti mimo mně a knězi, kterého ti zítra přivedu."

326 Oči Bartošovy se naplnily slzami. Kozechvěným hlasem jal se mluviti: „Nesměj se mi, příteli, že jako nerozumné děcko slzy prolévám.

Nečiním to, bůh mi svědkem, z bázně před smrtí. Co stane se s ubohou mou dcerou ? Mám pevné tušení, že moje smrt není poslední pokutou, která za můj čin jest vyměřena, a že ještě mé dítě následků jeho zakusí. Nemám, příteli, mimo tebe nikoho, komu bych sdělil poslední svou vůli, a proto slyš! Jakmile hlava má od trupu bude oddělena, odved1 Moniku na Staré město a vyřid1 Hypolitovi, aby s ní okamžitě Prahu a také Čechy opustil. Z mého majetku ať zachrání co mohou, aby si pojistili v cizině bezstarostnou budoucnost. Monice pak řekni, že jsem na ni až do poslední chvíle zpomínal, a že ještě tam nahoře jí budu žehnat.

Slib mi to, starý, dobrý příteli!"

„Slibuju, že všecko dle tvé vůle vykonám," odpověděl s uslzenýma očima Weigl. Srdečně rozloučili se oba mužové.

Bartoš vrhl se po odchodu Weiglovu na lože, na němž bez zamhouření oka a zápase s trudnými myšlénkami setrval až do chvíle, kdy k němu uveden protestantský kněz, jenž měl mu dáti posilu na poslední cestu.

Neméně krutou noc prožila Monika. Eána, která ji zasáhla, byla příliš neočekávaná a prudká. Však ještě krutěji účinkovala na ni zpráva 327 že otce svého již nespatří, že nebude moci s ním se rozloučit. Úpěnlivě prosila Weigla, aby ji ještě jednou k otci dovedl, ale bylo to naprosto nemožno. Jediné, co pro ni mohl učinit, byl slib, že ji dovede druhého dne do odlehlé jizby, z jejíž okna bude moci se dívati na popravu. Tím poskytnuta jí naděje, že aspoň pohledem bude moci se svým otcem se rozloučit; musela však ouzkostlivému starci slíbit, že ani slovem, ani pohybem nevyzradí svůj úkryt. — Nastal den popravy. Ještě za šera vyvedl Weigl bledou, chvějící se Moniku z její komůrky na zad purkrabského dvora, v jehož přízemí nalézala se malá, tmavá světnička jediným, nevelkým oknem opatřená. Proti tomuto oknu bylo postaveno na druhém konci dvora popraviště, totiž prostranný, vyvýšený čtverhran, na kterém stál prostý široký špalek.

Více než pět hodin strávila ubohá dívka v nepřívětivé jizbě, očekávajíc se srdcem zoufajícím poslední chvíli otcovu. Pojednou počal dvůr plniti se lidi já. Asi dvacet vojáků pasovských vešlo do vnitř a obstoupilo popravišté.

Monika sklesla na kolena a sepnuvši ruce vřelé vysílala k nebi modlitby, aby možno-li otec její byl zachráněn.

Na protějším konci dvora otevřela se malá dvířka, a jimi vyšel průvod popravní, nejprve 328 několik pasovských vojáků, za nimi královský komisař a dva ůřadníci hrdelního práva, pak odsouzený mistr Bartoš mezi knězem a žalářníkem Weiglem, jimž v patách následoval popravní mistr s dvěma pacholky, četa pasovských vojáků ukončila děsný ten průvod.

Vojáci obklopující popraviště rozstoupili se a průvod vešel do jich středu. Nyní předstoupil královský komisař a povýšeným hlasem ještě jednou předčítal ortel smrti.

Vytřeštěným zrakem pohlížela Monika na hrozné to divadlo;. však otce svého zástupem vojáků obklíčeného nedovedla rozeznati. Zoufalá myšlénka projela jí mozkem. Přes veškeren slib, že se bude tiše chovati, nemohla slovu svému dostáti. Spěchala ke dvéřím, aby ještě jednou vrhla se k nohoum otcovým a navždy s ním se rozloučila. Dvéře byly zavřeny. Weigl předvídal, co by se mohlo stát, a ujistil se zastrčením závory před každým nebezpečím. Téměř beze smyslů spěchala Monika nazpět k oknu.

Doběhla k němu právě v okamžiku, když otec její objevil se na vyvjšeném místě, a popravní mistr hotovil se k provedení krvavé exekuce.

Hlasitý výkřik rozlehl se, okno zařinčelo, a Monika vrhla se s krvácejícíma rukoma do nádvoří. Než se kdo mohl zpamatovat, prorazila dívka řadu vojáků a s výkřikem: „Otče! drahý otče!" vrhla se k nohoum odsouzencovým.

„Kdo je ta smělá žena ? Pryč s ní!" voláno se všech stran, a již chápali se katovi pacholci Moniky, aby ji odvlekli. Nastal všeobecný zmatek.

Y tu chvíli otevřela se náhle nízká dvířka, jimiž před malou chvílí průvod vyšel, a na jich prahu ozval se hlas: „Ustaňte! Milost odsouzenému!"

Zraky všech obrátily se k mluvícímu, a ze všech hrdel ozvalo se: „Císaři" Císař, neboť nově příchozí nebyl skutečně nikdo jiný než sám Rudolf, předstoupil ku předu.

Eucký a čtyři komorníci ho následovali. „Ustaňte!" zvolal. „Milost budiž odsouzenému!"

S opovržením pohlížel Bartoš na císaře, pak sestoupil a blíž}! se k Rudolfovi. Hněvivý jeho pohled, chvějící se rty nasvědčovaly, že chce k němu promluvit, ne však slovy uznání a díků.

Ale ještě než tak mohl učiniti, vzchopila se Monika, vrhla se k nohoum císařovým a uchopivši jej za ruku vřele ji líbala.

„Ustaů, Moniko!" zvolal Bartoš a ustoupil nazpět. Však dívka ho neslyšela. Nenadálé zachránění otcovo ji téměř omámilo. Líbajíc ruku Eudolfovu rozechvěným mluvila hlasem: „Díky, neskonalé díky!"

Rudolf naklonil se k Monice, aby ji pozvedl; však sotva že jí pohledl do tváře, zachvěl se a s výkřikem: „Amazonka!" potácel 330 se nazpět. Bucky, sám na celém těle se třesa, zachytil ho. Též Monika pozvedla v té chvíli zraků svých k Eudolfovi. Jako hadem uštknuta vztýčila se, vykřikla a spěchala ku svému otci. Udiveně pohlíželi všichni na podivné to skupení.

„Otče!" zvolala dívka k Bartoši se tulíc.

„Toť strašlivý onen muž, a ten druhý tam —" ukázala na Buckého.

„Kdo? kdo? mluv!" ptal se jí dychtivě Bartoš.

„Císařův malíř Boland Savery!" odvětila Monika.

Poslední slova dívčina účinkovala úžasně na Budolfa. Vymknuv se z náručí Buckého pokročil k Monice a přísným tázal se jí hlasem: ,iMluv, děvo, kdo že je tento muž?"

„Boland Savery, Vaší Milosti dvorský malíř," odpověděl s významným pohledem Bartoš.

Bucky třásl se jako osyka. Takového setkání se nenadal. Již na cestě, když císař pojednou nařídil, aby místo ke konírnám k purkrabskému domu byl donesen, tušil něco nemilého ; ale nikdy nebyl by si pomyslil, že sejde se s osobou, která jediná mohla ho přivésti k pádu.

Budolf přistoupil ku svému komorníkovi a pravil: „Jen to, že jsi mi před krátkým časem zachoval život, chrání tě před okamžitým 331 zatknutím a uvězněním. Za hodinu však tě očekávám ve své komnatě, abych vyřkl nad tebou soud, jejž vším právem zasluhuješ. Odejdi!"

Zničen opouštěl Bucky osudné místo. K pokynutí císařovu vzdálili se též vojáci a popravní mistr se svými pomocníky. Eudolf obrátil se nyní ke královskému komisaři a řekl: „Přeju si, aby mečíř Bartoš ještě dnes byl propuštěn, a poněvadž je posud churav, s bezpečným průvodem do svého příbytku dopraven." Pak přistoupil k Bartošovi a doložil: „Veškerá škoda, kterou jste utrpěl, i útrapy, které vám bylo snášeti, budou vám nahrazeny. Tak mstí se král Eudolf." Pokynuv všem milostivě rukou opustil se svým malým průvodem purkrabské nádvoří.

Bartoš chvěl se na celém těle a jen s těží, jsa Weiglem a Monikou podporován, došel do obydlí žalářníkova. Zde vrhl se na židli a zakryl si rukoma tvář.

„Co je ti, tatínku? Co je ti, příteli?" tázali se Monika i Weigl.

„Stud mne usmrtí," pravil slabým hlasem Bartoš. „Nechtě mne, abych se zpamatoval.

Šlechetná pomsta Eudolfova tíží mne víc než smrtelná muka, která jsem minulé noci protrpěl." — Eychlostí blesku rozlétla se zpráva o události právě vypravované po hradě. Zděšení mezi dvorskou stranou bylo všeobecné.

332.

První cesta Euckého byla k •Martinicovi.

„Poj^všem, po všem veta!" zvolal překračuje práh kancléřova příbytku, načež mu líčil průběh události. „Za hodinu mám dostaviti se k císaři, kde mne soud očekává."

„A chtěl byste to učiniti?" pravil poděšený Martinic obávající se, že by mohl Bucky z bázně a snad i z přinucení pletky jeho strany vyzradit.

„lot bych byl b^wn!" qdvětil Ručky. „Nemám chuti následovali svého předchůdce Langa.

Má úloha na Hradčanech je pro tento okamžik dohrána, a proto půjdu tam, kde mohou mých Služeb potřebovati, k biskupu Leopoldovi." Martinic úplně s ním souhlasil.

Maraé čekal Rudolf ve svém kabinetu na RuckéhOí- Prohnaný komorník byl již dávno ze hradu a v domě Henklově líčil biskupu Leopoldovi události posledních okamžiků. Rudolf rozhorlil se v míře nejvyšší. „Proklatý ničema!"

zvolal. „Unikl maje tušení, co ho očekává. Však nepodaří se tak druhému." Ihned poručil, aby několik vojáků stavovské posádky vydalo se k Sendivoji a zajatého přivedli jej do hradu.

Však za nedlouho vrátili se vojáci se zprávou, že alchymistův příbytek nalezen jest prázdný.

Ručky nezapomněl na svého rodáka. Sotva že sám z-hradu vyvázl, zpravil ho okamžitě o blížícím se nebezpečenství, naóji| Sendivoj ani 338 chvíli nev&hal. Sebrav, kde co drahocenného, uchýlil se rychle k Henklovi. Zde chtěU>oba dobrodruzi vyčkati, až jak se věci rozvinou, kojíce se pevnou nadějí, že je biskup v dřívější jich místa zase dosadí.

Události minulé byly biskupovi a jeho stoupencům patrným znamením, že věc jejich počíná se hatit, a že nyní bez ohledu na císaře musí vystoupit a svých požadavků se domáhat. Na čem «e jiřJSninulého dne usnesl, dozrávalo teď v pevný umyli. Okamžité zatknutí a odpravení Thurna mělo býti počátkem krvavých dějů.

Bystrým zrakem sledoval pan Vilém Lofikovic, rovněž jako Thurn na hradě zajatý, činění a konání dvorské strany. Neušlo mu ani slovo, které v táboře tom bylo proneseno, a záhy prohlédl, jaké pikle kujou se proti Thurnovi.

Výhružné hlasy, které se po nezdařené exekuci Bartošově ozývaly, poučily ho, že jest nejvyšší čas, aby přítele svého varoval a na hrozící nebezpečenství upozornil. Ihned odebral se tedy do obydlí kancléřova, kde se Thurn posud nalézal.

Statečný šlechtic seděl s obvázanou rukou ve vysokém křesle a naproti němu hostitelka jeho paní Polixena z Lobkovic.

„Přicházím, drahá tetinko," pravil Lobkovic, „abych vás upozornil na nebezpečenství, které hrozí vftfcnu hostu."

334 Paní Polixena se usmála a odpověděla: „Pánům bezpochyby opět napadlo, že by byl hrabě Thurn v jejich rukou bezpečněji ukryt než za mými závorami. Není-li nic jiného, buďte bez starosti. Dokud je pan hrabě mým hostem, nevydám ho."

„Jak se vám, milostivá paní, za vaši dobrotu odměním?" pravil Thurn líbaje ruku její.

„Chráníc bezbranné činím jen svou povinnost," odpověděla paní Polixena. „Jste posud churav a nikdo, ani císař nemůže mi poručit, abych vás vydala v ruce vašich nepřátel."

„A přec o to usilujou," vece Lobkovic. „Násilím má býti hrabě z vašeho domu vyveden a co velezrádce okamžitě odpraven." • Zděšeně vykřikla šlechetná paní. Též Thurn vztýčil se ve svém křesle a udiven pohlédl na svého přítele.

„Proti surovému násilí je marný každý odpor," pokračoval Lobkovic, „a proto nutno pomýšleti na ochranu."

„Pravdu máte, příteli," pravila po chvíli paní Polixena. „Bezohlednost biskupa pasovského nezná mezí. Jak ale možno dostati se ze hradu ? Všecky brány jsou osazeny vojáky pasovskými."

„Znám prostředek, který však je platný pouze dnes," řekl Lobkovic. „Poslyšte! Mečíř Bartoš, kterému císař tak velkomyslně život dá335 roval, bude dnes večer v nosítkách na Staré město dopraven. K výslovné žádosti císařově má ho mimo žalářníka Wejgla provázeti deset stavovských vojáků. Naskýtaje se pro nás oba nejvhodnější příležitost, abychom se dostali v přestrojení ze hradu. Obstarám, hrabě, pro vás i pro sebe vojanské obleky. Přeměníme-li poněkud i tváře, jsem jist, že unikneme bez překážky."

Návrh Lobkovicův byl přijat. Hned odebral se mladý šlechtic k Felseckému a sdělil mu svůj záměr. Felsecký přivolil a sám se o to postaral, aby žádané dva obleky odeslány byly do domu kancléřova.

Vřele rozloučil se Thurn se svou hostitelkou, a když se počalo stmívati, odebral se sLobkovicem, rovněž zakukleným, do příbytku žalářníka Weigla, kde ostatních osm stavovských vojínů příchodu jeho očekávalo. Weigl i Bartoš byli o tajném plánu Lobkovicovu již dříve zpraveni a radostně vítali oba velmože.

Bartoš vsedl do nosítek, dva vojáci ho vyzvedli, a již hnul se podivný průvod, ve kterém nalézala se také Monika, ku hradní bráně.

"Weigl vykázal se průvodním listem císařovou pečetí opatřeným, načež jsou bez průtahu propuštěni. Bez překážky dostali se k ostrovu Kampě, kde je starý Šimon a Ludmila, už dříve Weiglem zpravení, očekávali. Dvě velké mly336 nářské pramice se statečnými převozníky stály na břehu. Mimo Weigla a starého Šimona vsedli všickni ostatní do loděk, načež po srdečném rozloučení odpluli ke druhému břehu.

„Díky bohu, jsou zachráněni!" pravil Weigl, když loďky v temnotě zmizely.

„Ano, zachráněni tebou, ty stará, poctivá duše," vece Šimon a vřele tiskl ruku přítelovu.

XIV.

Právo vítězí.

Druhý den byla celá Praha na nohou. Bychlostí blesku rozlétla se zpráva, že Thurnovi se podařilo ze zajetí uniknout, a vše tlačilo se ke staroměstskému náměstí, aby spatřili svého miláčka, který prý bude dnes poprvé zasedati mezi sněmujícími stavy.

V nejbližším okolí radnice stála tlupa sestávající ze samých našich známých, totiž z každodenních navštěvovatelů pověstného Šmerhova.

Porokovavše si o denních událostech, zejména o zázračném vyváznutí hraběte Thurna, přešli ihned na Bartoše, o němž někdo mezi zástupem prohodil, že vrátil se včera s hrabětem Thurnem na Staré město.

„Těším se věru na dnešní večer," pravil mezi jiným kovář Martin. „Bartoš zajisté neopomene přijít na Šmerhov, a od něho se dovíme pravdy, jak jest na Malé straně."

f 337 „Tím vám mohu posloužiti také já," ozval se hlas krčmáře Prokopa. „Přicházím od Bartoše, a povím-li vám jen polovici toho, co mi sdělil, nebudete věděti, kde máte hlavu."

„Vypravuj! vypravuj!" naléháno na něj se všech stran.

Prokop nedal se dlouho pobízet a líčil přátelům příhody Bartošovy, o nichž neměl nikdo na Starém městě nejmenšího tušení. Prokop se neklamal, posluchači jeho byli novými zprávami tak překvapeni, že skutečně nevěděli, není-li vypravování Prokopovo pouhou báchorkou. Vyptávání nebylo by snad mělo konce; ale v tu chvíli rozlehl se lomoz blíže kostela Týnského a paláců hraběte Vchyňského. Zraky všech obrátily se v onu stranu.

„Již přichází, již přichází!" voláno.

Thurn vycházel ve středu protestantské šlechty z paláců. Po jeho boku kráčeli Václav Vchyňský, Vilém z Lobkovic a starý pan Václav Budovec z Budova, který se přede dvěma dny vrátil ze své moravské cesty. Jakmile se Thurn a jeho přátelé na prahu objevili, vypukly zástupy shromážděného lidu ve hlučný jásot, čapky a klobouky lítaly do výše a hromové: „Sláva Thurnovi! Ať žije Thurn!" otřásalo vzduchem.

Nato se zástupy rozstoupily, a volným krokem ubírali se jimi šlechticové na radnici, kde za předsednictví Thurna odbýváno bouřlivé sezení.

Král a biskup. 22 338 Všichni tři hlavní vůdcové protestantské Šlechty, Thurn, Budovee a Vchynský nalézali se nyní v její středu, i dalo se očekávat, že bude nyní s důrazem přikročeno k rozluštění neblahých poměrů mezi trůnem a stavy panujících.

Již první Čin Thurnův byl toho důkazem. K jeho návrhu zvolena prozatimná vláda třiceti direktorů, která měla se starat o prospěchy země až do příchodu Matyášova, k němuž, jak známo, vyslán zvláštní posel, jehož návratu každou chvíli očekáváno. Kozhodným tím činem napolo vysloveno, že vláda Eudolfova chýlí se ku konci. — Tou měrou, jakou uniknutí Thurnovo na Starém a Novém městě všeobecný jásot zbuzovalo, množil se mezi přívrženci Leopoldovými šílený vztek, a veškerá jich zuřivost obrátila se proti paní Polixeně z Lobkovic, kterou obviňovali, že pomohla Thurnovi k útěku. Tím však popudili kancléře pana Zdeňka z Lobkovic tak, že zřekl se jich spolku a od té chvíle se všemi svými přívrženci proti nim pracoval.

Nejtrapněji účinkovala zpráva o zvolení třiceti direktorů na Eudolfa. Nyní teprva poznal, co mu jeho rádcové ustrojili a jakou propast spůsobili mezi ním a protestantskými stavy. Když pak došla ho zpráva, že posel k Matyáši vyslaný s příznivou odpovědí se vrátil, a že část vojska Matyášova u Štokeravi tábořícího dala se ku Praze na pochod, tu byla jeho shovívavost a trpě339 livost zlomena. Nanejvýš popuzen kázal k sobě povolati arciknížete Leopolda. Odhodlaně a drze předstoupil knížecí dobrodruh před císaře.

„Dal jsem Vás, milý synovce, k sobě povolat," pravil Rudolf, „abych Vám sdělil, že si preju míti konec těm různicím a hádkám, v jaké jste mne se stavy a s poddanými tohoto království zapletl. Ze všeho, co mi slibováno, nesplněno až posud pranic, a výsledek Vaší práce jest, že jste mne s mými Oechy nejen rozdvojil, nýbrž i mého bratra Matyáše proti mně popudil."

„Očekával jsem takové uvítání," odpověděl s drzým úsměvem Leopold; „však Vaše Milost odpustí, řeknu-li, že vším tím není vinen nikdo než Vaše Milost."

„Já?" zvolal rozhorleně Eudolf.

„Ano, Vaše Milost," pokračoval biskup.

„Kdyby mně bylo bývalo dovoleno hned po dobytí Malé strany a Hradčan i na Staré město udeřiti, mohl být již dávno všemu konec, a já nemusel bych si nyní stěžovat, že celá moje výprava byla zbytečná a bezúčelná."

„Tedy to nahlížíte?" zvolal Eudolf.

„Více než Vaše Milost," zněla odpověď, „neboť události posledních dnů pohřbily mé naděje. Podplukovník Balderon, kterému nařízeno, aby sbíral pro nás nové vojsko, vrátil se včera ze své výpravy sám, bez jediného muže. Kde340 koli verbovní jeho buben zavířil, rotila se selská chátra a hrozila mu ubitím, neodklidí-li se ihned. Nám nepřibylo ani muže, kdežto našim nepřátelům přicházejí na pomoc celé pluky a nyní dokonce i vojsko krále Matyáše. Největším ale neštěstím jest útěk Thurnův. Jeho příkladu následuje Hradčanská posádka, a nemine den, aby patnáct i dvacet stavovských vojáků na Staré město neuprchlo."

„Nahlížíte tedy, že Vaše úloha je dohrána, a že bude nejlépe, když Prahu a Cechy opustíte?"

„Ano, nahlížím," odpověděl Leopold.

„Nuže dobře!" zvolal Eudolf. „Ještě dnes obdržíte královským patentem plnou moc, že můžete vojsko svoje propustit."

Biskup pokrčil ramenoma a odpověděl: „Kdyby záleželo pouze na tom, nebylo by ani královského patentu třeba. Však věci mají se hůř, než se Vaše Milost ráčí domýšlet."

„Co tím chcete říci?" ptal se císař.

„Tolik, že lidé moji nedostali po více měsíců svého žoldu, a že než je propustím musí jim býti zaplaceno. Dobytím Starého a Nového města byli bychom ohromnou tu sumu získali, jinak jest ale teď. Jsme bez halíře. Žádám proto Vaši Milost, aby dlužný žold mým lidem vyplatila, a okamžitě opustím nejen Prahu, nýbrž i Čechy."

341 „Tof přílig!" zvolal Eudolf. „Ještě zaplatit vám za to mám, že jste celý národ proti mně popudili? Jakým právem to smíte žádat?"

„Zde není řeč o právu či neprávu," odpověděl drze biskup. „Potřeba to káže. Bez peněz nelze mi odtáhnout. Dávám to Vaší Milosti na uváženou a zítra přijdu si pro určitou odpověď."

Po těchto slovech opustil komnatu.

Žádost biskupova, ač nespravedlivá, byla přece nanejvýš nutná. Mélo-li být vojsko pasovské propuštěno, musel mu být vyplacen zadržený plat. Poklady a skvosty, které za pobytu Pasovských na Malé straně byly ukradeny, obnášely arci mnohem víc než veškerý dluh, ale to chtěl nechati biskup pro sebe, aby jeho dobrodružná výprava aspoň něčím byla odměněna.

Eudolf si zoufal. Nyní, když Pasovští dobrovolně se nabízeli, že odtáhnou, a on mohl na to pomýšleti, aby se s rozhněvanými stavy smířil, nyní naskýtala se překážka, jejíž odstranění vyžadovalo největších obětí. Hradčanská klenotnice Rudolfova byla ovšem posud nedotknuta, však Eudolf byl by se raději se životem rozloučil, než aby byl sáhl na umělecké ty poklady, jež po celý svůj život sbíral, a které byly chloubou celé Evropy. Dlouho seděl zadumán a přemýšlel, co by se dalo dělat. Náhle zaslechl pod svými okny divoký povyk. Poděšen 342 vyskočil domnívaje se, že rota pasovských vojáků se shlukla, aby násilím vymohla zaplacení zadrženého žoldu. Přiskočil k oknu a nahlédl na nádvoří. Divné-objevilo se tu zrakům jeho divadlo.

Ohromný zástup žen a dětí tlačil se pod okny Budolfových komnat a s nářkem žádal, aby byl předpuštěn k císaři. Marno bylo namáhání přikvapivších vojáků, aby povykující zástup rozehnali. Než se mohl Eudolf zpamatovat, otevřely se dvéře, a více než dvacet žen s dětmi na rukou vrazily do komnaty. Zde vrhly se před Kudolfem na kolena a úpěnlivě prosily, aby učinil něco k umírnění bídy, do které je řádění pasovského vojska uvrhlo. Byly to ženy malostranských měšťanů, kteří, ač dříve Pasovákům nadržovali, nyní nejvíce od nich museli zakoušet.*) Až do nejhlubších útrob rozechvěn pokročil Eudolf k zoufajícím prosebnicím a pravil pohnut : „Bozejděte se, milé dítky, a buďte dobré mysli. Svým královským slovem se vám zaručuju, že bídě vaší co nejdříve bude odpomoženo."

S vřelými díky a s žehnáním osobě mocnářově opustily ženy Eudolfovu komnatu.

*) Skoda, kterou Malostranští za krátký ten čas utrpěli, páčila se na 700.000 zl., suma na tehdejší dobu nesmírná.

343 • Kdyby Rudolfem nic nebylo pohnulo, tento výjev musel ho obměkčit. „Nelze jinak," pravil, když byl opět samoten. „Zde musí být rychle jednáno. Pokořím se sám a k vůli těm ubohým odhodlám se k prosbě."

Hned druhého dne odebral se pan z Donína z rozkazu Eudolfova na Staré město, aby •zahájil se stavy nové vyjednávání. Jménem královým oznámil jim, že Pasovati nejen Prahu, nýbrž i Čechy opustí, uvolí-li se páni stavové přispěti králi nějakou částkou peněz, aby mohl býti zaplacen zadržený žold. Není prý to vůle, nýbrž prosba králova. Dříve byli by se snad stavové žádosti té podrobili, však nyní bylo pozdě. Odtrhli se od Eudolfa úplně a majíce nejen právo, nýbrž- i moc na své straně odpověděli královskému poslu záporně.

„Máme-li již peněz svých na něco vynaložit," pravil mezi jiným Thurň, „učiníme to na vypuzení a potření Pasovských, ne však na jich zaplacení."

Odpověď stavu zadala Rudolfovi smrtelnou* ránu. Nyní viděl, kam věc dospěla, že jest opuštěn, a že závisí na milosti a nemilosti svých protivníků. Chtěl-li se udržeti, chtěl-li zameziti příchod Matyášův, musel se s nimi za každou cenu smířit a všem jich žádostem povolit. Mnohem většího mělo se mu dostat ponížení, než za jaké považoval vymožení osudného majestátu.

944 Však byl ke všemu odhodlán, jen aby se ne- • musel pokořiti před svým nenáviděným bratrem Matyášem. Za jedině možný krok ke smíření považoval okamžité propuštění Pásovskýeh.

Vyprázdniv celou svoji domácí pokladnici nabídl biskupu Leopoldovi tříměsíční žold a zaručil se mu, že ostatek ve druhé polovici března na českých hranicích mu bude vyplacen. Však drzost Leopoldova neznala mezí. Trval na svém, že Prahu neopustí, dokud celý zadržený žold nebude vyplacen.

Nastalo opět vyjednávání mezi Rudolfem a Pasovskými. Stavové věděli velmi dobře, jak mají se věci na Malé straně, proto klidně popohlíželi na události, chtějíce teprva ke konci jednat a za své právo žádat.

Byl den 3. března. Chýlilo se k večeru. Na radnici staroměstské bylo velmi živo, neboť do Prahy přibyl právě nový posel krále Matyáše, který pánům stavům sděloval, že pomocné vojsko, sestávající z tisíci jezdců a patnácti seti, pěáích, do osmi dnů přirazí ku Praze. Voji tomu, vesměs Eakušanům a Moravanům, velel maršálek Herberstein a plukovníci Buchheim a Dampír.

„Myslím," pravil po vyslechnutí Matyášova posla Thurn, „že tato zpráva útěk Pasováků urychlí. Abychom je však nenechali tak zhola ujíti, musíme se připraviti také my."

345 „Vojsko je každou chvíli pohotové," řekl Vchynský. „Bez řádného naučení lotři ti cechy neopustí."

Sezení sněmujících stavů chýlilo se ku konci; tu vešel panoš a oznamoval, že jakýsi stařec, který se vydává za domácího správce hraběte Thurna, žádá býti předpuštěn.

„Můj starý Šimon?" zvolal Thum. „Aj, toť musí býti věc velmi důležitá, že přímo sem přichází!"

„Ano, Milosti," odpověděl panoš. „Jde prý o překažení velkého lotrovství, kterého se chtějí Pasovští této noci dopustit."

„Ať vejde!" velel Thurn.

Za malou chvíli vstoupil do síně starý Šimon.

„Jen směle, milý Šimone," oslovil ho Thurn.

„Přistup blíže a pověz, co přinášíš."

„Byl jsem v bytu Vaší Milosti," pravil Šimon, „tam ale mi řečeno, že ráčíte být ještě na radnici. Poněvadž věc netrpí odkladu, osmělil jsem se vejíti sem."

„Nuže k věci, milý Šimone," pobízel ho netrpělivý Thurn.

„Před hodinou navštívil mne starý můj přítel žalářník Weigl. Přišel jménem pana Colony Felseckého a odevzdal mi pro Vaši Milost tento list; poručil mi, abych se okamžitě vydal na Staré město a Vaší Milosti ho doručil." Po těchto slovech vyňal z kabátce zapečetěný list a po346 dal ho Thurnovi. Tento strhl rychle pečeť, rozevřel psaní a jal se číst. čím dále četl, tím více zářily jeho oči, a když dospěl ku konci, zvolal nadšeně: „Výborně, výborné, pane biskupe!"

„Co se stalo?" voláno se všech stran.

„Poslyšte, přátelé, co mi píše Felsecký," pravil Thurn a četl následující: „Přátelům svým nejmilejším na Starém a Novém městě! Zvěstuji Vám, že vláda Pasovských se chýlí ku konci. Z příprav, jaké se dějou na hradě, vysvítá, že biskup Leopold a jeho jenerálové chtějí se nepozorované vytratit, aby nemuseli svému vojsku vyplatit žold, jejž mu za více měsíců dlužní jsou. Všecky peníze a skvosty na Malé straně nakradené nakládají se v domě Henklově po celý den na vozy, a Tennaglovi nařízeno, aby dnešní noci opustil s nimi tajné Prahu a zavezl je prozatím do Drážďan.

Můžete-li, zabraňte té lotrovině a buďte i na další kroky připraveni. Colona Felseeký."

Křik rozlehl se v zasedací síni. „Ničemná luza! lupičové!" voláno se všech stran.

„To nesmíme připustit!" rozkřikl se Václav Vchyňský.

„A nepřipustíme," přisvědčil Thurn. „Okamžitě bude vydán rozkaz, aby tlupa jezdců vydala se z večera za prchajícími lupiči. Přisámbůh, že ani jediného českého plíšku nevyvezou přes hranice!"

847 Již za malou půl hodiny po ukončeném zasedání vyjížděl silný zástup jezdců špitálskou (bývalou poříčskou) branou z města. Před branou rozdělil se na více tlup, aby ujíždějící Tennagel spíše mohl býti zaskočen a s nakradenými poklady zajat. Výprava neminula se s výsledkem. O čtvrté hodině po půlnoci podařilo se tlupě, kterou vedl bratr Václava a Viléma Vchyňského, mladý Oldřich Vehyňský, že Tennagla s nákladem u Velvar dostihla. Mužstvo doprovázející naplněné vozy postavilo se ovšem na odpor, ale po krátkém boji jest bud1 pobito neb zjímáno, načež dal se celý průvod se zajatým a spoutaným Tennaglem ve svém středu na zpáteční cestu ku Praze, kam po poledni druhého dne dorazil. Tennagel uvězněn jest v paláců Václava Vchyňského, kam také ukradené poklady v ceně 200.000 zl. jsou zavezeny.

Hned druhý den započat výslech s Tennaglem, který ze strachu před mučírnou přiznal se ke všemu, co žádáno, jmenovav zároveň osoby, které jakýmkoli spůsobem zúčastnily se u výpravě pasovské. — Morová rána nemohla na biskupa Leopolda a celou dvorskou stranu děsněji účinkovat než zpráva o zajmutí Tennagla. Bylo jim to znamením, že stavové bdí, a že každé jich hnutí je střeženo. Však největší hněv zmocnil se Eaméa, který se byl s Tennaglem umluvil, že 318 čtvrtinu nakradených pokladů tajně odstraní a o ni se rozdělí. Jeho naděje, jimiž se při počátku yýpravy kojil, rozplynuly se v nivec.

Chtěl se nakradenou kořistí obohatit a nyní viděl, že bude muset jako jeho pán s hanbou a potupou Prahu opustit. Již chtěl si kulkou hlavu prorazit, ale smělá myšlénka projela pojednou jeho mozkem. Nerozmýšlel se dlouho a šel přímo ku komnatám Eudolfovým. Byl předpuštén.

„Co mi přinášíte, plukovníku?" oslovil jej císař.

„Přicházím jménem Jeho Milosti biskupa Leopolda," mluvil Ráme. „Pan biskup zdráhal se před několika dny přijmouti nabídnutí Vaší Milosti, žádaje zaplacení celého dlužného žoldu."

„Nuže, co dále?" ptal se Rudolf.

„Okolnosti se změnily," pokračoval Ráme, „a my se musíme podrobit. Náš lid zuří a vyhrožuje zapálením celé Prahy, nebude-li mu ještě dnes aspoň za tři měsíce zaplaceno."

„Co tedy žádáte?" tázal se Rudolf.

„Aby Vaše Milost ráčila vyplatit onu částku, kterou pan biskup přijmouti nechtěl, a my okamžitě Prahu opustíme."

Oko Rudolfovo zajiskřilo. Konečné počalo se vyplňovati, čeho si z celé duše přál. Opustiv lenošku, ve které po celou dobu audience seděl, přistoupil ke psacímu stolku a psal nějaký list, 349 k němuž pak přitiskl svoji pečeť. Nato obrátil se k Eaméovi a podávaje mn zhotovenou listinu pravil: „Zde poukázka na žádané peníze z mé soukromné pokladnice, královský pokladník hned vám je vyplatí. Však zítra ať jest Malá straina vyčištěna!"

„Co mne se týče, odjel bych nejradéji hned," řekl s úsměvem Eamé. Uklonil se a rychle opustil komnatu.

Záměr Eaméův se podařil. Obdržev žádané peníze hned činil kroky k další operaci. Sezval veškeré důstojníky svého pluku a nařídil jim, aby se druhého dne z rána (8. března) se vším jízdectvem dostavili před bránu kartouzskou co nejtajněji a bez hluku. Slíbil jim, že mužstvu bude zadržený žold vyplacen, a že každý muž obdrží mimo to pět dukátů. Hltavým dobrodruhům nemohlo být nic vítanějšího. Jak Eamé nařídil, stalo se; druhého dne za svítání stála veškerá jízda pasovská před řečenou branou.

Eamé vylíčil svému mužstvu, jaké nebezpečenství hrozí všemu lidu pasovskému, a proto že bude nejlépe, když hned Prahu opustí. Ani jediný hlas proti tomu se neozval. Bez vědomí biskupova vytratil se tedy Eamé se vší jízdou z nebezpečného města, zanechav pána svého a pěchotu v největší tísni. Dvě míle za Prahou zastavilo se vojsko a tříměsíční žold mu zapraven. Co zbylo, zůstalo Eaméovi. Byla to velmi 350 značná částka, již ale Bamé dvě léta později velmi draze másel zplatit.

Zrada plukovníkova zasluhovala okamžitého potrestání, avšak Leopold potřeboval jeho služeb a proto vyčkal času jsa pevně odhodlán, že to Baméovi neodpustí. Jak praveno, doba odplatj dosti brzy nadešla. Dvě léta po nezdařené výpravě zahynul Eamé z rozkazu bisku-« pova mečem katovým.

XV.

„Všecka krása, všecka sláva — polní tráva."*) Teprva po poledni rozlétla se po Praze zpráva, že Eamé uprchl.

Co na Starém a Novém městě všeobecný jásot panoval, propuklo mezi zrazenou pěchotou pasovskou zbouření. Hlasitě prohlašováno, že Eamé ušel ve srozumění s biskupem, a, veškeren hněv rozlícených žoldáků obrátil se proti Leopoldovi a dvěma jeho jeneralům Sulzovi a Althanovi. Se zbraní v ruce jim vyhrožováno, aby do 24 hodin dlužný žold vyplatili, jinak že se vojsko zmocní vše~ch důstojníků, vydá je cechům a samo vejde ve službu stavovskou.

V té tísni uchýlil se biskup opět k Eudolfovi a prosil za peníze, kterými před málo dny *) Heslo českých bratíi.

$51 opovrhoval. Jaké bylo však jeho překvapení, když se dověděl, že peníze byly už Raméovi vyplaceny, a že Rudolfova domácí pokladnice jest úplně prázdna. Biskup zuřil, však co naplat ! Tíseň byla velká. S rukama sepjatýma hrdý arcikníže císaře prosil, aby jen tenkrát ještě pomohl, jinak že neručí za nic, co se stane.

Také Rudolf cítil, že zběsilá ta luza je všeho schopna, a že by se mohla ve své zuřivosti dopustit činů, které by nijak nemohl zodpovídat.

Se srdcem krvácejícím odhodlal se tedy k činu, jejž by za jiných okolností nikdy nebyl podnikl.

„Staň se," pravil, „co musí být! Mně dostalo se za můj poklesek úplného pokoření, odhodlám se tedy k oběti poslední. Ještě dnes obdržíte žádané peníze, však přisahejte mi na spásu duše své, že pak okamžitě Prahu opustíte, a že se o to postaráte, aby i Cechy co nevidět byly prázdny vašeho lidu."

„Přisahám na spásu duše své!" zvolal biskup a položil dva prsty své pravice] na krucifix nnd křeslem Rudolfovým zavěšený. * Rudolf dal ihned nařízení, aby veškeré stříbrné a zlaté mince, jakož i velká část drobných skvostů z klenotnice jeho byly vyneseny, a aby vše bylo zavezeno do příbytku biskupova.

Vojáci spatřivše, že konečně dostane se jim platu, utišili se; však vyslovili zároveň žádost, aby po výplatě okamžitě s Prahou se rozloučili.

352 Ku kroku tomu byl Leopold i bez jich žádosti odhodlán, neboť věděl, že jeho výprava jest úplně zmařena, a že čím déle bude otalovat, tím horších mohlo by to míti následků.

Ve vší tichosti činěny jsou od té chvíle přípravy, aby zbytek pasovského vojska ušel z Prahy tajně, aby se vyhnul všemu pronásledování se strany stavovských. Po poledni dne 10. března vyplacen jest mužstvu tříměsíční žold a nařízeno mu, aby příští noci připraveno bylo na pochod.— K večeru téhož dne seděli v komnatě Leopoldově v domě Lazara Henkla čtyři muži a důvěrný vedli hovor. Byli to biskup Leopold, Henkl a oba polští dobrodruzi Eucký a Sendivoj.

„Lituju, Vaši Milosti," řekl pokorně Henkl, „že veškeré moje namáhání zůstalo bez výsledku a že veškeré naše naděje jsou pochovány."

„Ještě ne, milý příteli," odvětil biskup. „Co se nepodařilo mně, podaří se jinému. Neprovedl-li jsem ničeho, mám aspoň tu zásluhu, že zahájil jsem divoký ten boj, který musí skončit úplným potřením té luzy kacířské'. Za málo let bude slavit církev katolická i v této zemi úplné vítězství. Ale nyní k jiné věci, pánové!

Vyslovte se, co hodláte nyní činit. Jest patrno, že po mém odchodu nikdo z vás tu není jist, a proto musíte pomýšlet na záchranu."

353 „Již jsme o tom přemýšleli," pravil Ručky.

„V Praze zůstati nemůžem a proto vznášíme k Vaší Milosti prosbu, abyste nás ráčil přivtěliti svému průvodu."

„Milerád,* odpověděl biskup, „nebot jsem ubezpečen, že vydatných vašich služeb i dále ještě budu moci potřebovat. Nuže připravte se, dnes po půl noci opustíme Prahu." — Praha byla ve hluboký sen pohřížena, jenom na Újezdě a u malostranské mostní věže panoval život čilý, přece ale tak tajemný, že ani obyvatelé těchto končin ničeho nespozorovali.

Biskup obávaje se možného pronásledování se strany stavovských kázal malostranskou věž úplně zatarasit. Odbila právě půlnoc, když četa vojáků s prací tou byla hotova a nyní tichým krokem ubírala se kolem maltézského kostela na Újezd, kde veškerá pěchota pasovská, vedená biskupem Leopoldem, v pravidelných četách byla rozestavena od Karmelitánů až ke bráně kartouzské. V průvodu biskupově nalézali se též Henkl, Ručky a Sendivoj.

Na rozkaz biskupův otevřela se brána, a rychle vycházeli pasovští lupiči z města. Brzy byl Újezd úplně prázden, brána se opět zavřela, a Praha byla prosta svých trýznitelů. — Teprve druhého dne z rána dověděli se stavové, že podařilo se biskupovi ujíti. Ihned dán . stavovské jízdě rozkaz k vytrhnutí. Rozednívalo Král a biskup. 23 354 , ge, když silné oddélení jezdců, vedeno Vilémem Vchynským a Pavlem Řičanským, vjíždélo na Karlův most, aby se pustilo za prchajícími pěšáky. Však hned na konci mostu potkalo se s překážkou, věž byla zatarasena.

Část mužstva seskočila s koní a jala se odstraňovat zatarasení sestávající z nakupených kramářských bud, rozličného nábytku, cihel a kamení. Malostranské měšťanstvo strany nekatolické dověděvši se, oč jde, přikvapilo jezdcům na pomoc a s druhé strany odklizovalo nakupené předměty. Brzy obížná ta práce vykonána, jezdcové vyšvihli se opět na koně a tryskem uháněli přes Újezd ke kartouzské bráně a odtud směrem k Berounu.

U Berouna Pasováky dostihli, však příliš pozdě; dřevěný most klenoucí se přes Berounku byl právě stržen a celá téměř armáda biskupova již na druhém břehu. Jen asi sto mužů, kteří byli bořením mostu zaměstnáni, dlelo posud před řekou, mezi nimi Henkl a Ručky, jimž byl Leopold svěřil dohlídku nad pracujícím lidem. Zahlédnuvše blížící se jezdce všickui o překot skákali do dvou pramic, aby se na druhou stranu přeplavili. Většina, mezi nimi Henkl, odrazila šťastně od břehu, však druhým zaskočena cesta, byli zajati a spoutáni. Za prchajícími vystřeleno, a několik Pasováků skácelo se do vody.

Ale tím přivedena jedna z přeplněných pramic 355 z rovnováhy, překotila se, a celý její náklad zmizel v rozčeřených vlnách. Druhá loďka dorazila sfastné ku břehu, však jen asi s dvacfti muži, ostatní byli postříleni.

Mezi nešíastníky nalézajícími se na potopené pramici byl také Henkl. V Praze melo se později všeobecné za to, že zdržuje se v Pasové; nikdo, ani syn jeho Hypolit, ba ani sám Bucky, který byl mezi zajatými, netušil, že ve chladných vlnách rozvodněné Berounky nalezl svůj hrob.

Tak i druhého zrádce Prahy zastihl spravedlivý trest.

Ručky byl, jak praveno, mezi zajatými.

S těmi dali se jezdcové, zanechavše dalšího stíhání, nazpět ku Praze. Zajmutí jeho bylo zároveň jeho odsouzením. Ze tří dobrodruhů, kteří s biskupem uprchli, aby se zachránili, zbyl pouze Sendivoj, jenž zdržoval se později nějakou dobu u dvora biskupova. Když ale biskup po krátkém čase i jeho kejkly prohlédl, vypověděl ho navždy z Pasová. Zmizel beze stopy, bez památky. — Jen málo slovy musíme se zmínit o posledních koncích Leopoldovy dobrodružné výpravy.

Vyváznuvše bez pohromy z Prahy rozptýlili se Pasováci po venkově a osadili zejména Budějovice, Krumlov a Tábor. Čeho dříve Malá strana, zakoušela nyní jmenovaná města a celé jich okolí. Když pak řádění Pasovských konec vzíti 356 nechtělo, vystoupili zase stavové a se vší přísností naléhali na císaře, aby arciknížeti Leopoldovi uložil okamžité rozpuštění vojska. Leopold se nezpouzel, žádal však, aby mu bylo vyplaceno 175.000 zl. na uhrazení nově zadrženého žoldu. Ježto pak stavové nechtěli přispěti, nezbylo Rudolfovi nic jiného, než aby opět sáhl na svou klenotnici. Po dlouhém vyjednávání podepsána jest teprva 20. května smlouva, ve které se biskup Leopold zaručil, že po zaplacení žoldu opustí české území, což se také stalo.

Tak tedy skončila dobrodružná ta výprava.

Veškeré naděje Leopoldovy na českou korunu byly zmařeny, a on s hanbou a potupou opouštěl zemi, na kterou byl tolik neštěstí a útrap uvalil. — Téhož dne, kdy biskup Prahu opustil, dostavil se Thurn se značnou silou vojáků na Malou stranu; učinil tak hlavně proto, aby zamezil každé násilí, kterého se bylo malostranským katolíkům obávati. Jiných kroků prozatím neučinil, chtěje vyčkati příchodu vojska Matyášova, které téhož dne ku Praze mělo přirazit.

Nečekal dlouho. Již o polednách zazvučely před horskou (bývalou novou) branou polnice Matyášových Rakušanů a Moravanů, a maršálek Herberstein vtrhl s nimi do pražských bran.

Bez zastávky táhl přímo k Malé straně. Thurn vyjel mu až k mostu vstříc. Srdečné bylo pozdravení obou velmožů.

357 „Díky, pane maršálku, za vaši pomoc," oslovil Thurn Herbersteina. .Jsme nyní ovšem pány celé Prahy, vsak proto přece vyčkal jsem vašeho příchodu, abych vyslechl vůli Nejjasnějšího Vašeho pána, krále Matyáše."

„Jeho Milost mi poručila," odpovédě IHerberstein, ,abych se ve všem podrobil vůli pánu stavů. 'Prosím tedy, pane hrabe, abyste lidu mému vykázal příští jeho stanoviště.* Po krátké úřade dán přibylému vojsku rozkaz, aby Rakušané osadili Malou stranu a Hlubokou cestu, Moravané pak aby se rozložili před hradem. K Moravanům přidružil se také Thurn a veškeří vynikající členové protestantské šlechty, i žádali, aby byli neprodleně do hradu puštěni.

Zpráva o vtrhnutí cizího vojska na Malou stranu ohromila Rudolfa. Domníval se nešíastný panovník, že vyplacením Pasovských učinil první krok k žádanému smíru, a že stavové zapomenou vše, co se stalo. Povolnost Rudolfova přišla příliš pozdě. Stavové pokročili již tak daleko, že nemohli ustoupit. O smíření nemohlo být už řeči.

Žádost Thurnova, aby byl se svými přáteli puštěn do hradu, polekala císaře. Svolav veškeré své rádce a korunní úředníky, žádal je, aby ho před stavy ochránili. Po dlouhém domlouvání podařilo se Zunigovi Rudolfa přemluviti, že sta358 vové nepřicházejí v úmyslu nepřátelském, a že by bylo nešetrné, kdyby se jim přístup do hradu zamezoval. K rozkazu císařovu otevřena tedy hradní brána, načež Thurn žádal ihned za slyšení. Byl předpuštěn. Rudolf se poněkud opět utišil, ano zdálo se, když Thurn s několika šlechtici vstoupil do audienční síně, že se vší možnou klidností hodlá přání jejich vyslechnout.

„Přicházíme,* ujal se slova Thurn, „abychom Vaší Milosti vzdali nejvřelejší díky za konečné odstranění úhlavního našeho nepřítele.* Slova ta plná trpké ironie nezůstala u císaře bez účinku. Líce jeho se zarděly, a jen s velkým sebezapřením udržel na uzdě odpověd1, která by byla mezi stavy vyvolala bouři a také pro něho mohla se státi osudnou. Potlačil svůj hněv a mírným odpověděl hlasem: „Těší mne, pánové, že spůsobem tak okázalým své díky mi projevujete; neboť mám za to, že veškeré ty pluky vojska domácího i cizího jen ku zvýšení slavnostního dojmu před královský hrad byly zavedeny."

Thurn porozuměl té odpovědi a pravil: „Nikoli. Milosti. Netajíme se tím, že prosili jsme krále Matyáše za pomoc, a že jest náš úmysl, aby také královský hrad vojskem byl osazen.

Nutná potřeba toho vyžaduje. Proskakujet mezi lidem pověst, že pasovský biskup uzmul českou korunu a mnohá důležitá privilegia této země.

359 Dokud nebude opak toho zjištěn, prosíme, aby královský hrad směl zůstati v naší moci."

Rudolf nemohl se déle udržet „Tot příliš l" zvolal: „Zapomínáte, hrabě, že biskup je členem mé rodiny, a že je neschopen skutku takového. Vaši prosbu naprosto zamítám."

Dospělo k hádce prudké. Ani Rudolf ani Thurn nebrali už slova na vážky a vzájemné činili si výčitky, které nijak necelily k dosažení smíru Rudolfem žádaného. Thurn zapomněl se konečné tak, že v nejvyšším rozčilení zvolal: ,K čemu ty obapolné výčitky? Doba proseni již dávno minula, nadešla doba žádání. Hrad královský zůstane v moci našeho vojska.' Po těchto slovech opustil se svými přáteli audienční sin. Rudolf zakryl si rukama tvář a vrhl se do křesla.

Za malou chvíli po tom výstupu vjížděla do hradu stavovská posádka, sestávající z tří set českých a sto padesáti moravských vojínů.

Rudolf a veškeří jeho důvěrníci byli od té chvíle v zajetí stavů protestantských. Tburn stal se neobmezeným pánem královského hradu a strážcem Rudolfa.

Takového ponížení Rudolf se nenadal. Však nebyla to poslední rána, která neštastnému panovníku zasazena. Thurn jednal nyní beze všech ohledů. Úplné zničení Rudolfa bylo jeho heslem — 360 Dne 8. března opustil král Matyáš Vídeň a odebral se s celým vojejn svým do 'Znojma.

Zde dostalo se mu od moravských stává nejen hojného počtu mužstva, nýbrž i peněz k dalšímu pochodu. Dne 15. března dorazil do Jihlavy, kdež mimo jiná četná vyslanectva i stavovští poslové ho očekávali. Matyáš vydal jim zde revers, kterým se zaručoval, že veškerá práva země zůstanou v platnosti, a že přičiní se k tomu, aby dlouho postrádaný mír opět byl zabezpečen.

Bez přestávky táhl nyní ku Praze, kam dne 24. března dorazil. Stavové i Pražané uvítali slavně svého spojence, který se ubytoval na Starém městě. K jeho poctě strojeny radovánky a turnaje, při nichž úplné zapomenuto na útrapy a svízele dnů minulých.

Hned třetího dne po svém příchodu do Prahy zahájil Matyáš svou činnost, přinutiv bratra svého, aby ke dni 11. dubna vypsal jeňerální sněm. Rudolf úplně duchem skleslý nepříčil se této žádosti, ač dobře věděl, co ho očekává. Prohlásilií stavové veřejné, že na příštím sněmu má se jednat o odstranění „špatné a škodlivé vlády". Již nyní byl Matyáš za nástupce Rudolfa veřejné prohlašován.

Mezitím započato rozsáhlé vyšetřování všech osob, které se súčastnily v neblahé výpravě pasovské. Mezi těmi byl též Ručky. Však prohnaní rádcové císařovi zničili ještě v čas veškeré 361 důkazy, které by mohly proti nim svědčit; mimo to odvolal Tennagl veškeré své dřívější výroky, a ani mučírna nepřiměla ho k tomu, aby vyzradil, čeho k odsouzení vznešených spiklenců bylo třeba. Jen méně nepatrné osoby, na něž míti ohledu nebylo třeba, byly buo* uvězněny anebo ze země vypovězeny. Hlavní strůjcové všech oněch piklů, Martinic a Slavata. dovedli se proti všem žalobám obhájit, tak že soud prohlásil je bezvinnými. Že nedělo se to spůsobem přirozeným, a že oba velmožové ani slov ani peněz přitom nešetřili, netřeba dokládat.

.BuoTsi!" zvolal Thuru, když mu zpráva ta byla donesena. „Však ještě neumřeli jako lidé poctiví. Mám za to, že brzy nadejde doba, v uíž my sami budeme nad nimi soudit" *) — Jeneralní sněm vypsaný ke dni 11. dubna zahájen o den později. První návrh Thurnera pronesený zněl: „aby král Rudolf s ohledem na vysoký věk a ua bezcestí, na které klidné toto království zlými rádci bylo uvedeno, po příkladu svých předku klidnému se oddal životu."

Návrh tento přijat jednohlasně, načež sepsány jsou veškeré výminky, s nimiž měl se Rudolf zříci českého trůnu ve prospěch svého bratra *) Thnrn se neklamní; neboť o sedm let později byl on prvním, který vztáhl na Martinice a Slavatn ruku, když od zbouřených stavů oknem královského hradu byli vyhozeni.

362 Matyáše; zároveň ujednáno, že za čtrnáct dní po jich přijetí má korunovace býti vykonána.

Usnesení to bylo poslední, nejkrutější ranou pro nešťastného panovníka. Po krátkém zdráhání se přivolil ke všemu vyžádav si pouze, aby mu aspoň titul českého krále až do smrti byl ponechán, a aby mu bylo dovoleno zemříti na hradě pražském. V prostřední svátek svatodušní (23. května) byl Matyáš s velikou slávou na krále českého korunován, načež ujal se ihned vlády. Vítězství protestantských stavů bylo úplné a tak skvělé, že všeobecně tvrzeno: „Vláda protestantského živlu bude v celém mocnářství rakouském co nevidět dokonaným činem."

* * Měl-li kdo v těchto událostech vřelého podílu, byl to zajisté statečný náš mistr Bartoš a mladý jeho přítel Hypolit, kteří v době dosti krátké se uzdravili a opět svému povolání oddati se mohli. Oba odcházeli každodenně'na Šmerhov, kde ve přátelském kruhu sdíleli si veškeré zažité slasti a strasti.

V rodině Bartošově rozhostil se opět bývalý klid. Štěstí, o kterém Hypolit a Monika posud jenom snili, blížilo se každým dnem ku svému uskutečnění. Otec Hypolitův beze stopy zmizel a s ním také všecka památka na jeho hanbyplný život. Šlechetný syn všeobecně od363 délován od ničemného otce. Nebylo už překážky, pro niž by se byl musel poctivý mistr hanbit přijmouti Hypolita do své rodiny. Svolil tedy k žádosti obou mladých lidí a požehnal jim. Svatba mela být ještě před adventem odbývána.

Nadešel den korunovace Matyášovy. Mezi zvědavými, kteří se dostavili do královského hradu, aby byli přítomni při slavnostních obřadech, byl také Bartoš s celým svým domem, veškeří naši přátelé ze Šmerhova, starý Šimon a poctivý Weigl. Do slavnosti zbývalo ještě asi půl hodiny; naši přátelé stáli před kaplí Svatováclavskou a hovořili spolu.

,Jak povídám, přátelé," mluvil žalářník Weigl, „něco takového se ještě nestalo. Jen poslyšte! Jak jsem tedy řekl, byl Ručky jako mnozí jiní uvězněn a vyslýchán, však praktikami pánů Martinice a Slavaty jako oni nevinným uznán. Je tomu asi týden, co jsem ho pustil. Od té doby zdržoval se až do předvčerejška v domě pana maršálka Martinice. Ted1 ale dejte dobrý pozor!"

„Jen vypravuj, vypravuj!" naléhali zvědaví posluchači.

„Předvčírern večer," pokračoval Weigl, „ubíral se Ručky okolo komnat královských. Pojednou zaslechl hlasité volání o pomoc a hned na to zvuky, které se podobaly řvu rozlíceného lva.

864 Lekl se a chtěl se dáti na útěk; v tom otevřely se náhle dvéře z předsíně královských komnat na chodbu a jimi vyřítil se Rudolf bledý, prostovlasý, s rozžatou svící ve vyhublé pravici. .Zachraňte mněl oni mne chtějí zabiti" volal. Bucky uskočil stranou. Od té doby, co byl z hradu utekl, nesetkal se s Rudolfem a právem obával se bouřlivého výstupu. Císař ho zahlédl. Skokem octnul se u něho, chopil ho levicí za hrdlo a zvolal: „Nejsi ty Ručky, ten ničema, ten zrádce?" Ručky chvěl se na celém těle. Pojednou vypukl Rudolf ve hlasitý smích a pokračoval: ,Ano, ano tys to. Jsi ničema, ale přece ještě lepší než ti druzí, kteří mi ukradli korunu a teď mne chtějí zavraždit. Pojd1 se mnou, poroučím to!" A uchopiv jej za ruku táhl ho do své ložnice. Od té chvíle jest Ručky opět jeho komorníkem. Král Matyáš prý ho nechtěl připustit, však Rudolf nepovolil. Vyhrožoval, že se zabije, nedají-li mu Ruckého za komorníka. On jediný jest prý člověk poctivý."

.Patrno," přerušil vypravujícího kovář Martin, „že nešťastný císař jest pomaten."

„Nejinak," řekl Šimon. „Však nedivím se tomu, jeho trest byl příliš krutý."

„Ale zasloužený," pravil Bartoš. Pak pozvedl oči k nebi a doložil: „Monika je pomstěna."

365 XVI.

Závěrek.

Minulo osm měsíců od vypravovaných událostí.

Jak jsme již vyrozuměli z Weiglova vypravování, byl stav nešťastného Rudolfa velmi smutný. Yšak ještě se zhoršil po korunovaci Matyášové, která zbavila ho veškerých nadějí, jimiž se někdy kojíval. Od té chvíle uzavíral se do svých komnat a mimo sluhy nikoho k sobě nepustil. Celé dni seděl zadumán a nepromluvil slova; za to ale počínal si v noci tak divoce, že sluhové, kteří měli u něho stráž, strachem se chvěli. Vyskočiv polonahý ze svého lože probíhal komnatami, rval si vlasy a vydával ze sebe zvuky zvířecí. K ránu našli ho obyčejně na zemi ležícího s bílou pěnou kolem úst. Řídké jindy nápady opakovaly .se každý den, a jeho lékaři tvrdili, že stav ten nemůže již dlouho trvat, že konec života Rudolfova blíží se kroky kvapnými. Neklamali se, o novém roce r. 1612 ulehl seslabený, na těle i na duchu zničený mocnář na lože, aby více nepovstal. — Den 19. ledna r. 1612 chýlil se ku konci.

Mistr Bartoš a mladí manželé Hypolit a Monika seděli ve vytopené jizbě a důvěrně hovořili.

Stará Veronika zašla si opět jednou do svého 366 oblíbeného kostela svatojirského na nešpory.

Někdo zaklepal na dvéře. Hypolit vstal, otevřel, a na prahu objevil se muž od hlavy k patě černě oděný. „Jsem tu u mečíře mistra Bartoše?» oslovil překvapené besedníky.

„Já jsem to," odpověděl Bartoš. Vstal a vyšel hostu vstříc.

„Mohu s vámi promluvit o samotě?" pokračoval cizinec, „či patří mladí ti lidé k vaší rodině?"

„Je to má dcera a můj zet,* vece mistr.

„Tedy myslím, že nemusím se před nimi ostýchat." )' „Zajisté ne. Mluvte, pane, co si přejete?"

„Jsem Barvitius, komorník Jeho Milosti císaře Rudolfa, a mám vám odevzdati především tento list." Vyňal z pláště veliký, císařskou pečetí opatřený list a podal ho Bartošovi.

Třesoucí se rukou otevřel Bartoš list a nahlédl do něho. Sotva že dočetl, sklesl na nejbližší sedadlo, list vypadl mu z ruky a oko jeho zalilo se slzou. Starostlivě přistoupili "Hypolit a Monika k otci, nemohouce pochopit jeho počínání.

„Císař tedy dokonává?" pravil po delší přestávce Bartoš.

„Lékaři tvrdí, že vydrží nejdéle do rána," odpověděl Barvitius. „On sám jako by to tušil, nebot když mi toto poselství svěřoval, pravil • 367 s důrazem: Ještě dnes je vykonejte, abych se před svou smrtí dověděl, jak bylo vyřízeno.'" ,.A onen předmět, jejž mi máte odevzdat?"

otázal se Bartoš.

Barvitius postoupil na práh dveří, pokynul, a do jizby vešel jiný též černě oděný muž nespucí Velký, neprůhlednou rouškou zastřený obraz, jejž na pokynutí Barvitia na stůl položil. „Nuže, co mám Jeho Milosti vyřídit?1 ptal se komorník.

S uslzenýma očima přistoupil Bartoš k Barvitiovi, uchopil jej za ruku a s povzdechem odpověděl: .Vyřiďte, že jsem na všecko zapomněl, že jsem odpustil, a že já i dcera moje v modlitbách svých na něj zpomeneme."

Barvitius se uklonil a opustil se svým soudruhem jizbu.

„Co je ti, otče, že jsi tak pohnut?' oslovila Monika teprv nyní slzícího starce.

„Byl slaboch, měl však přece dobré srdce!"

pravil Bartoš místo odpovědi. Pak zvedl se země list, podal jej Hypolitovi a řekl: „Hypolite, čti!"

Hypolit četl následující, třesoucí se rukou psaná slova: „Oloupili mne o všecko. Poněvadž vím, že musím zemřít, a že se po smrti zmocní všech mých pokladů, chci aspoň zachránit, co nenáleží mně. Odesílám poklad, o který jsem před 368 .

18ti lety poctivého muže oloupil, a prosím, aby mi muž ten za to neklnul. Jakož já jsem odpustil všem svým nepřátelům, tak žádám, aby i oni odpustili mně. Pomodlete se za mou hříšnou duši. Rudolf."

Udiveně pohlíželi Hypolit a Monika na sebe nechápajíce smysl podivných těch slov.

Neznali posud poměr mezi Rudolfem a Bartošem, nevěděli posud, jaké tajemství se skrývá za posledními událostmi života Bartošova.

Mezitím co Hypolit předčítal tajemný list Rudolfův, přistoupil Bartoš k obrazu na stole ležícímu a stáhl s něho roušku. Zrakům všech objevila se půvabná ženská tvář. Obličej nad mramor bělejší, vlas v bujných pletencích po šíji splývající a oko plné výrazu — to byly hlavní půvaby krásné té ženy. Mimo to jevila se v každém ryse nápadná podobnost s Monikou.

„Kdo je ta krásná dáma?" tázala se Monika hledíc upřeně na skvělý obraz.

,Což ji nepoznáváš, milá ženuško?" odvětil Hypolit. .Kdo jiný než ty?"

„Mýlíš se, Hypolité," řekl Bartoš. „Je to její matka, její dobrá, nešťastná matka." Zakryv si rukama tvář vrhl se na sedadlo a hořce, zaplakal.

Oba mladí lidé k němu přistoupili a doléhali na něj, aby jim vysvětlil příčinu svého pohnutí. „Až zítra, milé děti," odpověděl Bartoš, „až 369 zítra sdělím vám podivnou pohádku svého života.

Až se však dnes odeberete na odpočinutí, zpomeňte si ve svých modlitbách na ni a na nešťastného umírajícího císaře." — Druhý den o sedmé hodině z rána ohlašovala kovová ústa svatovítského Sigmunda, že král Rudolf odebral se na věčnost. Celá Praha byla zvěstí tou dojata. Smrt usmířila ho s uraženým národem, jenž jednohlasně prohlašoval: „Byl slabý, lehkověrný, ale dobrý a šlechetný." — Abychom i historické pravdě učinili zadost, musíme se zmínit několika slovy o událostech, které se hned po smrti Rudolfově na pražském hradě přihodily.

Jakmile nešťastný císař oči zavřel, začato ihned zatýkání veškerých osob, které se v jeho okolí nalézaly. Vyšetřování jednak přerušené, jednak se špatným výsledkem pro stranu protestantskou ukončené mělo býti obnoveno. Mezi těmi nešťastníky byl též Ručky. S ním započat výslech nejprve, poněvadž ale zapíral, pohroženo mu mučírnou. Druhý den mělo býti pokračováno, ale Ručky dne toho se nedožil. Ze strachu před mučírnou oběsilse na šňůře, na které komornický svůj klíč nosíval.

Výprava Pasovských byla na všech původcích porostena^,, \\ ! 24