Za horami ještě mešká slunko jarní a lehká mlha zahaluje údolí hrušovské. V klidném spánku doposud je ponořena příroda celá. Ani skřivánek, ani drozd, první tito májového jitra věštitelé, nepovznesli budícího hlasu svého, ba i ta Jizera klidně proudila by se požehnanými nivami, kdyby neprobouzel ji hrušovský jez, s jehož srázu vržená do vířících vln teprv temně zahučela.

Též v mlýně Bartošově noční vládne klid. Stroje stojí, chasa krušnou prací zemdlená k novému posilňuje se lopocení a pan otec s drahou polovicí svou také posud dřímají. Jediná Julie, dcera jejich osmnáctiletá, již vyspalá, netrpělivě očekává na lůžku svém, brzo-li se rozední. A jakmile první jitra úsvit zazrcadlí se v okénku komůrky její, tuť srnčím skokem opouští lože, a zahalivši se na kvap v lehký toliko šat, rychlým spěchá krokem v besídku, na břehu pod mlýnem z proutí spletenou. Jak spanilá a půvabná jest postava její v hebkém tom oděvu! Rusé kadeře, nad hedbáví jemnější, rozpustile splývají po krčku jak labuť bílém, modrá očka planou ohněm i něžností, vlnící se ňadra plaše skrývají se pod průzračným šatem, boubelatá pak a růžovitá tvář dodává krásné postavě kouzla nadpozemského.

Leč co pohnulo ji, že, tak ranně opustivši teplé lůžko, jemnou svou pleť přístupnou činí chladnému vánku rannímu? Snad divý sen vybouřil ji z libého spánku a neb starost milostná vyvábila ji uvítati vycházející jarní slunko? Tam v besídce usedla. Hlavu majíc o levou ruku podepřenou, zírá nyjícím zrakem k vycházejícímu slunci, jehož zlaté paprsky, proniknuvše loubí besídky, oživily ještě půvabněji ruměnec dívky.

Než, zachmuřila se modrá očka její a čtveračivý úsměv pojednou zmizel, když pohledla na kytici, z vonných violek uvitou, kterouž v pravici své na klíně držela. Pozvedne kytici, přiloží k růžovým ústům, a vtisknuvši na ni horoucí políbení, zašepce polohlasem: "Proč nezulíbala bych vás, něžné violky, vy družky mé? Vždyť vlastní rukou natrhal vás včera miláček můj, a klada vás k ňadrům mým, pravil mi: "Julinko, uschovej nevinná tato poupátka na památku, pokud nevrátím se z boje posvátného!" "Ano, uschovám vás," rce dívka, kytici opět celujíc. "A což, drahý Jene, jestliže v krutém zahyneš boji? Pak, ach!" dí hlasem zajíkavým, hlavu sklopí a očka zarosí se slzami, "pak uschovám památku tuto až do smrti své. Leč pryč, pryč vy strašné myšlenky, můj Jan nezahyne, alebrž se vrátí! O, Jene, Jene, kéž bys úplně znal srdce milenky své, přisámbůh, že bys neopustil ji a neodcházel v smrtonosný boj. Nač odvahy tak velké dopouštíš se? Může-li ti světějšího něco býti nad milenku svou, jež spasení své duše obětovala by tobě? Či pudí tě sláva do boje? Zdaž nežili bychom dosti šťastně pospolu, i kdyby věnec vavřínový nekrášlil skráně tvé? Ó, že nemáš tutéž mysl jako já, proč milejší ti marná sláva světská krví lidskou zakoupená, a nespokojíš se raději klidnou chatrčí, v níž bychom, vzdáleni hluku světa, vedli spolu život božský!"

A znovu líbá violky, jež, jako by porozuměly pocitům jejím, sklánějí truchle hlavinky své.

"Avšak marná moje slova, darmo každá slza," běduje dívka dále, "ty mne neuposlechneš. Pročež jdi, jdi, Jene, v boj nebezpečný, cítíš-li se k němu více zavázána nežli k skrovné dívčici. Já však pod tichým krovem domova vroucí vysílati budu modlitby k vesmíru, abys bez pohromy z nebezpečí vyvázl. Bůh zajisté vyslyší prosby mé a ty zdráv vrátíš se zpět. Pak ale uchopím tě v náruč a nepustím dříve, dokud mně přísahou nezavážeš se, že nikdy již neopustíš milenku svou, nýbrž povždy po boku jí zůstaneš."

"Však co dím, povždy po boku!" zvolala, jako by se najednou zpamatovala, "zdali nepravil mi otec můj: "Běda tobě, Julie, neodřekneš-li se tohoto odpůrce mého!" A, přísahav pomstu Janovi, přísahal i mně, nezanechám-li ho na věky. Ach, matko, matko drahá! proč dala jsi mi srdce a vdechla v ně pocit lásky, když zabráněno mi milovati? Co zavinil ubohý Jan, že tak náhle padl u otce mého v nenávist? Zdaž nenazýval ho dříve věrným přítelem, ba i dobrým synem svým? A nyní zbraňuje mu přiblížiti se mně, neb kročiti přes práh domova mého!"

V tom vyšvihne se slavík z blízkého křoví, a usednuv na besídku, plaše ohlíží se v stranu, odkud zapuzen byl šumotem, doposud tam trvajícím.

Nepovšimnouc si šumotu v křoví, vece dívka k ptáčkovi: "Pojď jen blíže, tvore plachý, a potěš mne ubohou. Viď, že i ty miluješ? O, zajisté, a snad šťastněji než já, neboť nebrání ti rodičové jako mně milovati aniž k srdci vinouti toho, jemuž celý život svůj byly jsme věnovaly. Ano i já chci jej věnovati miláčkovi svému, Janovi, byť můj otec ještě přísněji tomu vzdoroval."

Nedomluvila, neboť horoucný polibek , jejž, z křoví vyskočivší, Jan v ústa jí vtisknul, byl jí zabránil dále mluviti.

"Pro bůh, Jene!" zvolala Julie uleknutá, chtějíc se z náručí milencova vymknouti; "tys naslouchal steskům mým a dověděls se, čeho doposud tajila jsem před tebou; buďsi však, nebudu tě proto kárati, že vykradl jsi tajemství duše mé. Odpouštím ti, neboť jsem při rozchodu našem chtěla ti totéž vyjeviti, co nyní samoděk jsi vyposlechl. Nuže, Jene, přesvědčil jsi se, že jen ty vládneš srdcem mým!"

Po slovech těch sklonila hlavu na prsa jinochova a v usedavý dala se pláč.

Kdož by záviděl děvě slz při loučení se s milencem, jejž nad život svůj miluje? Zdali pak toho Jan zasloužil? Aj, nevyniká-li mimo půvabný zevnějšek těla také vnadami duševními, které mu úctu a vážnost zjednávají u všech, již ho znají! Počítal právě pětmecítma rokův, nejkrásnější to stáří, kdy mládec dochází úplného květu a nabývá moudrosti, anaž srdce krotí a ducha ušlechťuje.

Jan miloval Julii již po delší dobu, skorem kdy nastoupil v službu u rytíře Hrušovského. Miloval ji s nejvroucnější duší, jak jen jinoch milovati jest s to. Leč byl pamětliv i toho, že povinností člověka jest kromě děvy také milovati to, co nám býti má nejsvětější. Vlast volala tehdáž do zbraně, evropská výprava křížáků hrozila jí záhubou. Náčelníci národa českého počínali se shromažďovati v radu a bojovníci kalicha hotoviti se k statečnému odporu.

Pročež i Jan neotálel propůjčiti k obraně vlasti rámě své. Dříve však, než bylo mu opustiti Hrušov a vstoupiti v šik válečný, přišel rozloučiti se s milenkou svou, jejížto otec, stav se za doby poslední nepřítelem strany pod obojí, stal se též odpůrcem Jana, horlivého obránce kalichu.

Zulíbav Jan děvu, promluvil k ní pohnutlivě: "Julie, poznal jsem dnes nejlépe, jak laskavá jsi ke mně. I bylo by mi nemožno s tebou se rozloučiti, kdyby svatá nekázala mi povinnost jíti do boje. Slyšíš, Julie, pronikavý ten hlas polnic, pozoruješ úpěnlivé hřímání děl, zemí otřásající? Aj toť o pomoc volá vlast, máti naše, ona, jež život nám dala, nás odchovala a popeli našemu popřeje klidu věčného. O rci, Julie, zdaž nezaslouží, bychom ji milovali nade vše?"

"Ano," vyřkla dívka poněkud směleji se podívajíc v obličej Janovi.

"Však nemysli," pokračoval jinoch opět dále, milenku přisvědčivší ještě horoucněji zulíbav; "že bych i tobě neuchoval srdce i duši nejvěrnější! Vždyť mi jsi po vlasti klenotem prvním, dražším než život můj. A kdož by tě, děvo, nemohl milovati a měl tolik síly zanevříti na tebe? Nejsi-li jak beránek tichý, nesnášíš-li příkoří i zjevný otce svého hněv k vůli mně? Znám, Julie, vše utrpení tvé, vím též, kdo jeho je původcem. Ano, Jiřík jest to, rytíř Hrušovský, člověk ten vrtkavý a věrolomný, jenž, nepřestav na tom, že sám sebe zbavil všeho přesvědčení, unáší i v záhubný proud nesmyslu svého jestě jiné. Však bohda, dočkáme se, že opět přijde k poznání pravému. Jen aby pozdě bycha nehonil."

"Neslušno arciť žehrati na přítele, u něhož nám drahná léta otcovského bylo požívati přístřeší; pomním-li ale, kterak bez příčiny povstal proti národu svému a jakých piklů dopustil se k záhubě jeho, pak nelze mi zdržeti se výroku spravedlivého. Pokud mlád jsem byl i nezkušen a slepá ještě poutala mne k němu poslušnost, snadno nechával jsem vésti se lícoměrníkem; nyní však, nabyv přesvědčení samostatného a, jak doufám, pravého, nechci déle bídným aniž bezvládným býti nástrojem člověku, jenž na účet prastarých svých zásluh a na vrub zpuchřelých svých výsad hřeší a smýšlením, ctí i důstojností lidskou kramaří. Není tomu ani rok, co táhl proti bratřím Bedřichovi a Hanušovi z Kolovrat, tehdáž přívržencům královským. A jak zuřivě na pohled si počínal při obležení jejich hradu Lipštejnu, by oblomil je v prospěch strany husitské! A nyní ledva došla ho zvěst, že Němcův roj vypravuje se proti Čechům, opět najímá pacholky, cvičí je v zápasu a nepravosti s nimi páše na svých poddaných i na pánech sousedních ke kalichu se přiznávajících, by na jevo dal, dříve než křižáci přikvapí, že i on nepřítelem kalichu, a že ochoten v cizáckých jejich řadách bojovati proti vlastním bratřím."

"S nemalými setkal jsem se těžkostmi, kdy snažil jsem se vyváznouti z poručenství jeho. Neustále mi dokazoval, že nikdy nebylo vhodnější příležitosti udusiti vzpoury zemské jako právě nyní. Stůj co stůj," namlouval mi, "nepopustíme dříve, pokud neuvedeme vše v kolej starou. Tobě ale, Jene," pravil ke mně, "budeš-li věrně při mně státi, dopomohu k ztracenému zboží, jež ujec tvůj nepravým spůsobem sobě přivlastňuje. Nemáme se čeho báti, nač tedy tajiti, jakého jsme smýšlení. V brzku vojsko počtu neslýchaného přitrhne sem a odzvoní hrstce Husitů, nenáviděným těmto kacířům, navždy umíráčkem."

"Tak mluvil Jiřík. A u takového ničemníka měl bych potrvati? Posvátný Blaníku, mohl-li bys tomu dopustiti! Ne, nedočkáš se Jiříku, abych proti vlastním tasil meče svého, jako ty činíš; nejsi s to zabrániti mi, abych nepostavil se v řadu bojovníků Páně, byť bych i napřed věděl, že zhynu v boji posvátném. Ano, kdybych tisíc životů měl, obětuji je všecky za přesvědčení své, za víru svou! A nyní, dej mi s bohem, drahá Julie. Odcházím dnes z Hrušova. Nechci déle sloužiti u zrádce, jenž touží po ujařmení národa svého. Přijal jsem službu u pana Pavla Sovinského, poctivého národovce a statečného obhájce Husova. Dověděv se o nesnázích mých, vzkázal mi, bych nemeškal přijíti, že pozejtří vyrazíme ku Praze a odtamtud pod praporem kalicha na Němce."

"Uznávám, že bych marně stavěla se ti déle na odpor;" vece dívka po krátké rozvaze. "Nezbývá mi jiného než vyprositi na tobě, abys i mne s sebou vzal. Učiň tak, Jene; přesvědčíš se za první příležitosti, co slabá dívka pro milence podniknouti jest s to."

"Nikoliv, Julie," odvětil Jan, "pokud stačí mužův síla a pěsti naše zdrávy jsou, netřeba pomoci žen. Dosti na tom, když jen vůle tvá dobrá jest."

"Pochybuješ, jak se zdá, že by útlé ženy ruka schopná byla nésti zbraně?" zapýřila se Julie. "Ó, nepochybuj," dí rozhodně, "navzdor tichému a jemnému vychování jsou přece ženy ducha chrabrého. Mluv, co učiniti mám, bych důkaz ti podala o sobě. Všemu se podvolím, aniž zhrozila bych se hrozného bojiště, na němž smrtonosné střely přívalem srší. Bude-li mi souzeno na něm zahynouti, nuže, padnu jako rekyně, jížto smrt sladkou je útěchou!"

"Ani vlast, ani milenec tvůj nevyžaduje obětí takových na tobě," odvece Jan, milenku k prsoum svým přivinuv; "vrať se jen opět v klidný domov, drahá, a pečuj o domácnost, která přiměřenější jest ženě nežli divý války ryk."

"Proč odsuzuješ mne k domácnosti a s sebou jíti mně zbraňuješ? Vyplň, prosím, touhu moji, mileráda chci zkoušeti s tebou pro vlast nehody válečné. Ochotně podrobím se jim, vědoma, že když tebe zastihne smrt, i mně popřáno bude po boku tvém padnouti a v jednom hrobě s tebou odpočívati."

"Upokoj se, Julie, a vlož na mne všecku povinnost. Spolehej též na mne, že vrátím se zpět, netoliko zachráněn před vší pohromou, nýbrž i co vítěz v náručí tvoje."

Tak a podobně chlácholil Jan milenku svou, až se mu konečně po delší domluvě podařilo upokojiti ji.

"Uposlechnu tedy!" rozhodla se dívka, "a zůstanu doma, kojíc se nadějí, že opět se shledáme. Pak ale, Jene můj -" Kroky blížící se s té strany, kudy z hradu hrušovského vedla stezka přímo k besídce, poděsily mluvící.

"Pro bůh, Jeníčku!" vzkřikla uleknutá, k milenci se přitulíc; "jsme zrazeni, přichází někdo z hradu. Hrušovský vysílá snad slídiče, ten poví to na nás otci mému a otec potrestá mne, že s tebou se scházím."

To pověděvši, hbitě měla se k odchodu. Než však vymknula se z náručí milencova, zastoupil jí dvířka besídky příchozí, jehož kroky zdaleka byla slyšela. Byl to člověk vytáhlého vzrůstu, asi dvaatřicet rokův stár, bledých tváří, ale laškovného pohledu a čtveračivého úsměvu.

"Jen se nelekej, plachá srnko!" promluvil tento žertovně k Julii, která, poznavši v něm Václava Vlka, syna správce hrušovského, hned se utišila; "zdaž nevíš," hovořil dále, "že jsem přítel lásky? Aniž se musíš upejpati přede mnou. Pobuď, Julinko, aspoň ještě chvilku. Vždyť tak krásné jitro, že by člověk celé zlíbal, kdyby je mohl obejmouti v náručí jako tebe Jan. Měl bych chuť, učiniti si zde tři stánky, tobě, mně a Janovi."

"Dnes bych raděj slyšel, abys s Jeremiášem spíše truchlil, nežli žertoval;" odvětil Jan Vlkovi, s nímž od dětinství svého v důvěrném přátelství již trval. "Přichází mi v duši, jako bych blízkou zkázu viděl Hrušovského zboží. Neboť kde nenávist k vlasti a pikle proti národu vlastnímu domovem, tam blízká pomsta hrozí plamenem. Hrušovský trpce pocítí toho."

"Kde není rady, není pomoci!" vece Vlk s obvyklou lhostejností; "marně bychom činili mu výčitky: onť neuposlechne více. Hlava jeho je přeplněna vrtochy, že nelze moudrým slovem přispěti jemu. Lépe odstoupiti zcela od něho. Pročež bych ti přál, Jeníčku, abys nemusel již setkati se s ním, a nerad přicházím s vyřízením, že máš bez prodlení k němu se odebrati. Hned jak z lože vstal, pohřešil tě a nemálo se durdil, zpozorovav, že jsi mimo hrad. Nemeškej tedy, rozluč se s milenkou a rychle se mnou do hradu. Však i já, kdybych tušil, že nebude Julinka na hubinku skoupá, rozloučil bych se s ní. Kdo ví, nevidí-li také mne naposledy!"

"A co pravil Hrušovský, proč mám k němu se dostaviti?" nevrle tázal se Jan Václava.

"Ne dvorně zmínil se o tobě. Měl bych chuť," pravil ke mně rozdurděně, "drába vyslati za tulákem tím. Neboť patrně vím, že opět u té holky mešká!"

"Mne tulákem nazval!" zvolal rozhorleně Jan; "věru, urozenost jeho sama zasloužila by jmena toho."

"Pravil také, že vidí se nucena uchopiti se ostrých prostředkův proti tobě, co osobě velmi nebezpečné."

"On jest nebezpečný, nikoli já," odvětil Jan. "Zdaž nepřijímá tajných poselství od Rosenberka, toho zrádce, a nesměřuje-li veškerými činy svými k záhubě národa? Přesvědčíš se, Václave, kdo z nás dvou smýšleli jsme poctivě s vlastí svou, on či já. Brzká dokáže toho budoucnost!"

"Pravdu máš," přisvědčoval Václav, "odkazuješ-li další rozhodnutí na budoucnost. Nyní však, příteli, pokud jsi v službě Hrušovského, potud víže tě povinnost na rozkazy jeho. Neotálej tedy a doporuč milenku svou mocným vílám v ochranu. Rytíř tě očekává."

"Jdi napřed, bratře, doprovodím prv Julii a pak přijdu za tebou;" doložil Jan. Po té se Václav na počest milencům uklonil a spěchal ke hradu.

V mlýně zatím již vstali. Mlynář Bartoš, muž pětašedesátiletý, mrzutě přecházel po světnici. Plná tvář a slušný objem těla, hlavně ale vážné jeho celé chování dodávaly mu cosi důstojného a ušlechtilého.

I ta dnešní zasmušilost nebyla by mu na újmu bývala, kdyby byl na vzdor dobré své povaze hněvem se nepřetvařoval. Paní Ludmila, manželka jeho, něco přes čtyrycet roků čítající, taktéž přísněji se tvářila, nežli jí srdce laskavé kázalo, a stojíc u okna, pod nímž Jizera se proudila, netrpělivě pohlížela ke břehu, kde stála besídka.

Tu vstoupí do světnice Jan s Julií. Bartoš, uzřev je, trhnul sebou, a sprásknuv ruce, plným hlasem zvolal k Janovi: "U všech raků, pane Zárubo, jaký to spůsob? Nadál jsem se do vás čeho jiného než sprostého svůdnictví! Kdož pak ponuknul vás, abyste pohoršení spůsobil starému otci, panímámě a panu Hrušovskému? Nenapadlo mně, že byste tak málo dbal na svou čest. Proč odlučujete dítě naše od nás a vábíte je v nenáležitém čase v místo podezřelé? Či myslíte, že jí vládnouti můžete, jako by již vaší byla? Mýlíte se, pane Zárubo, tomu my nikdy nepřipustíme. Julie nesmí nikdy býti vaší!"

Slova tato nemile se dotkla Jana, nicméně ukrotil vášnivost svou, nechtěje podnětu dáti k bouřlivějšímu ještě výstupu. Když pak Bartoš domluvil, odvětil teprv mírně: "Na omylu jste, pane otče, hledáte-li ve mně nepoctivost. Kdybych nepočestně s dcerou vaší smýšlel, zajisté bych nepřicházel s ní k vám, abych snášeti musel perných vašich výčitek. Vězte, že miluji Julii, jak šlechetnému muži přísluší, aniž bych toho před vámi tajil, že chci ji za manželku pojmouti. Dříve však, než o poslední požádám vás slovo, dovolíte, bych směl drahé vlasti páží svojí přispěti."

"Dobře, dobře, rozumíme tomu," usmál se trochu zpupně Bartoš; "nejdříve horem pádem za vavřínem a pak teprv z nouze za mým dítětem. Zdaž nejednáte, pane Zárubo, zcela jako velcí páni? Máte-li pak ale také nějakého zboží, byste, až se z boje bezruký neb beznohý vrátíte, měl také od čeho byste byl živ? Či myslíte, že vám dáme dceru jen tak na zdař bůh? Holečku, my staří přihlížíme k jistotě, a to nám nikdo nemůže míti za zlé, aniž dáme si v tom někým poroučeti. U nás nepřestáváme již na tom, řekne-li pan ženich: "Pantáto, já miluji vaši dceru a ona mne, my se vezmem!" Nás udobří teprv tenkráte sedmá svátost, když se ženich vykáže dostatečným k sňatku manželskému jměním, a pak -" dodal povzneseným hlasem, "když u víře s námi se srovnává!"

Na to, popotáhnuv si vestu, kteráž mu až pod břicho sahala, usadil se rozmarně na měkkou lenošku, a upřev přísně zrak svůj na třesoucí se dceru, pravil k ní: "Co říkáš, Julie, měla bys to svědomí, vzíti si za muže člověka chudého, blouznivého, později snad dokonce chromého aneb mrzáka vůbec, a přitom všem ještě co do víry zpupného odpůrce rodičův svých i nevděčníka k milovanému rytíři našemu? Nezdá se ti býti onačejším zámožný, prostosrdečný, pracovitý a nábožný Vojta ze dvorce? Nu, co myslíš?"

Dívka, nechtíc upřímnou odpovědí pohněvati otce svého, mlčela raději.

"Což nezlíbí se dcerušce mé odpověděti na otázky tyto? Jářku, nebyl by pan Vojta onačejším ženichem?" doléhal rozhodně Bartoš.

"Zajisté ne, otče!" povzdychla Julie, po krutém uvnitř zápasu; "ten se mi zcela nelíbí. Uvalte, otče, tisícerých třeba vin na Jana, zasypte ho nadávkami nejhnusnějšími, on přece andělským mi zůstane i nejmilejším!" dodala dívka, odhodlaně hlavu na prsa Janova ukloníc.

"Tedy chuďasa, blouznivce, nevděčníka a kacíře miluje dcera má!" zvolal Bartoš nad svůj obyčej rozkvašeně.

"Pane Bartoši, pane Bartoši, již čas, byste mne přestal hanobiti!" osopil se Jan s hněvem netajeným.

"Jakkoli povždy slušnou choval jsem k vám úctu, jakožto k otci milenky své, nyní nelze zdržeti se mi při tak hanebném a nespravedlivém mne obviňování. Vězte, pane Bartoši, že nenadál bych se byl do vás podobného výstupu."

"Hlehle, panáčka, jak rozvazuje," pravil mlynář uštěpačně; "aj, Ludmilo, zdaž slyšela jsi nastávajícího pana zetě vyjádřiti se? Viď, že bychom s ním krásných asi zažili radostí? Ne, ne, přítelínku, z toho mračna nebude žádný déšť, my ponecháme si dceru a vy hledejte si štěstí jinde. Odeberte se, kam vám libo, třeba v boj za kalich, než dejte dobrý pozor, abyste si neuškodil."

"Neuškodím a půjdu odtud, jak mi kážete; půjdu do boje zastávati národa čest, která, věřte, světější mi nadevše!" zvolal Jan s důrazem a měl se k odchodu. Leč Julie zadržela ho, a slzíc, obrátila k otci zrak, jako by vyprositi chtěla slitování.

Ale Bartoš, ač dobře porozuměl prosebným zrakům dcery své, setrval přece na výroku svém, ba ještě do příkřejších odvážil se výčitek.

"Nesnesl bych od jiného, pane Bartoši, nestoudných takových slov," vece konečně Jan; "vám však promíjím vše, věda, že pobloudil jste ne tak vinou svou, jako spíše vinou Hrušovského. Jemu, věřte, nedaruji toho."

"Vyprosím si, pane Zárubo, abyste od podobných výhrůžek ustal!" vložila se do řeči Ludmila, která až dotud mlčky hádce celé naslouchala; "nemoudré jest tupiti pána, dobrodiní nám prokázavšího. Hrušovský jest zajisté dobrý pán!" doložila pyšně.

"Konec vší řeči!" vzkřikl Bartoš, "netrpím v domě svém žádných nepravostí. Ať nikdo neopováží se přede mnou hanobiti pána, jenž mnohého již z bídy vytrhl. Ostatně, nač poslouchal bych déle třeštěnce, nemajícího nižádné cti." Řekl a kvapně ustoupil do vedlejší světničky, dveřmi za sebou tak prudce bouchnuv, že se celé stavení až otřáslo. Marně Julie i Ludmila, pospíšivše za ním, snažily se obměkčiti a udobřiti ho; odbyl obě krátce a neukázal se již před Janem.

"Matko, předrahá matko!" štkala dívka, v náručí matčino se vrhnuvši; "dovol, bych aspoň tebe jedinou o slitování směla prositi. O, neodepři lásky dítěti svému, nemá-li ještě dnes klesnouti v hrob."

"Utiš se jen, dcero moje, a nezoufej;" těšila ji Ludmila, "otec tvůj, ač přísně jedná, jedná přece otcovsky. Tys doposud mladá, nedospělá, neznáš ještě posouditi, co pro budoucnost tobě prospěšnějšího. I já podrobuji se vůli jeho, nechtíc činiti si někdy výčitek, že jsem byla příčinou nehod, jež by tě potkaly, kdybys neuposlechla rady otcovy. Neboť zřídka kdy se zdaří manželství dvou milenců, aniž stavem i povahou sobě jsou nerovni. Slyš, Jan jest šlechtic, jak soukromě o něm se vypravuje, a tys dcera toliko mlynářova; on odchován v hluku světa, ty ale v klidné domácnosti. Jan miluje povšechnou svou vlast, hledá slávy v bouři války, tys však zvyklá jen na údolí hrušovské a spokojená u přeslice. Věru, veliký to rozdíl mezi vámi. Kromě toho přiznává se Jan k čtyřem artikulům pražským. Kalich jest mu nejsvětějším heslem, kdežto ty, co přísná katolička, držíš s otcem svatým. Víra však, milé dítky, základem je všeho blahobytu. Nemáte-li úmyslu, pane Zárubo, přiznati se také k straně naší, tuť lépe učiníte, zřeknete-li se Julie dobrovolně. Ty pak, dcero má, moudře též učiníš, zapomeneš-li na Jana. Uposlechněte upřímné rady matky dobré a vzpomenete jedenkráte, byť bych snad již v hrobě tlela, že dobře jsem vám radila."

"Díky, paní Ludmilo, za upřímnou radu vaši!" odvětil Jan poněkud nelibě; "však nemyslete že jste mne tím upokojila."

"Doufám, pane Zárubo, že k upokojení aspoň svému řekla jsem dosti. Co ty na to odpovíš, dcero má?" tázala se plačící dívky.

"Jindy mluvíváš pravdu, matičko, zdali ale také dnes, tož odpusť, pakli o tom pochybuji;" odvětila tázaná.

"Přála bych si, abych se tedy tentokráte mýlila!" zvolala paní Ludmila, "a aby výrok můj ukázal se nepodstatným. Ostatně, nechci býti matkou zatvrzelou, přičiním se, seč budu, bych vám naklonila rozhořčeného otce, abyste, pane Zárubo, až se nazpět vrátíte, shledal jej úplně udobřeného. A ty, Julinko, upokoj se, pochopuješ-li, že já aspoň nemám ničehož proti zasnoubení vašemu, ač bude-li se to i s rozumem Bartoše mého srovnávati."

"Ó, matky, nejste-li otcův laskavější?" zvolal Jan, ruku Ludmilinu políbiv. "Spoléhám se, paní Ludmilo, že slovu svému dostojíte a manžela nám nakloníte."

Po těch slovech dal Ludmile s bohem; i s Julií se rozloučil, vtisknuv, jí na čelo vřelé políbení, a opustil Bartošův mlýn.

Takové bylo rozejití se milenců.

Leč co je láska bez příkoří a co ji tuží, ne-li protivenství? Zdali nečiní ji nesnáze, trampoty a neštěstí tím trvalejší? Jen ledový nepřítel její může se posmívati, že zpozdilé a nemoudré jest k vůli lásce trpěti. Kdo je lásce otčimem, snadno vyprostí se tísně její, za to ale neví, co je zlé a co dobré; nezná rozdílu v pocitu. On žije jednotvárně jako dub o samotě stojící, bez vřelého přítulku. Pyšně arciť se vypíná i hrdé zvedá týmě své do výše, a však přikročí-li vichřice, tuť sám vzdorující musí vzteku jejímu podlehnouti.

Na hradě rytíře Jiříka Hrušovského rozložil se od několika již dnů válečný ruch. Jedna část čeledi jeho cvičila se ve zbrani, druhá v stavění vozových hradeb a třetí, nejvíce z najatých cizincův, projížděla tučné koně v šiku vojenském.

S obzvláštní bedlivostí přihlížel pan Jiří k cvičení se každého oddílu, rozkazoval velitelsky a nabádal k rozličným obratům, jakých v boji lze použiti. Obrovskou postavou, mohutností hlasu a přísným chováním svým lišil se od ostatních tak, že na první pohled mohl každý poznati v něm pána hradu, jakož i dle zdání muže k činu odhodlaného a v předsevzetí svém vytrvalého.

Než zmýlil by se každý, hledaje v něm posledních dvou ctností. Dnes by obrátil Jiří celý svět v rub a zítra nechtěl již o ničem věděti. Najednou si vzpomněl bojovati za kalich a hned opět za stranu pod jednou. V bitvě pak pamatoval nejraději na sebe, hledě vždy před rozhodnutím boje opustiti voj, byť i vinou jeho museli jiní trpce toho odnášeti. Tudíž, ač ve válečném umění sestárnul, nevydobyl si v něm přece jmena žádného, nýbrž považován jen za osobu nepatrnou.

Obdržev návěští o značné výpravě křižáků, nemyslel jináče, než že tentokráte vezme za své moc kališníků a že každému, jenž s nimi věrně smýšlí, dostane se od oněch těžké pokuty.

Aby tedy sebe i statek svůj před hrozící takovou pohromou pojistil, nemeškal dorozuměti se s panem Rosenberkem, hlavou to domácích a verbíře zahraničných nepřátel kalicha, a chystal se, že jakmile křižáci přitáhnou do Čech, s nimi se spojí a pak proti bratrům podobojí udeří.

Odtud ty přípravy vojenské a ten válečný ruch na hradě jeho.

Vedle Jiříka stál mladík as šestnáctiletý, s nímž rytíř důvěrně rozmlouval, vštěpuje v útlou jeho duši mimo spůsoby vojenské též povahu a zvyky své. Mezi rozmluvou zpozoruje Jiří vcházeti Jana na dvůr hradní a dí k předešlému mladíkovi: "Pohleď, Ondřeji, již přichází, dobře, v pravý čas, kdy mi nemůže proklouznouti." To promluviv, pokynul mečem, jejž při cvičení vojenském obyčejně nosíval, aby Jan přistoupil. "Mohu říci," pokračoval dále, nežli se Jan přiblížil, "že jsem s ním byl úplně spokojen, pokud byl nezhrdnul na svůj rozum a stál mi věrně po boku. Miloval jsem ho jako svého příbuzného, ba požíval u mne téže důvěry, co ty, synu můj. Nyní však odpadla mně navždy láska od něho. Opovážlivec, nebál se do očí mi vytýkati nepoctivost a nespravedlnost! On, bloud, mně, zasloužilému muži, že jsem nepoctivý! Proč? Snad málo ještě přinesl jsem obětí víře a národu svému? Zdaž k vůli jim neodříkám se i v pokročilém stáří svém všeho pohodlí, rozkoše a domácí spokojenosti? A on opovážiti se smí vrhati na mne hanu takovou? Dnes ještě, ano, této chvíle musí z hradu. Kliď se odtud, chlapče, a nechoď mi již na oči!" zvolal rozzlobeně na přiblíživšího se Jana. "Zasloužil bys, abych tímto dal ti na rozloučenou," vece, mečem pohrožuje Janovi; "já však, duše poctivá, propustím tě bez výplaty. Jářku, kdo ti dovolil za Julií choditi? Zapomněls již rozkazu Hrušovského? Nevíš, že to děvče hodnějšího zasluhuje jinocha, nežli ty jsi, tvrdohlavče? Slyš poslední můj rozkaz: Ty nesmíš milovati ji, já tomu nepřipustím. Abys věděl, já jsem pánem, já to poroučím a podle mého musí se státi. Rozumíš? Pakliže zlíbilo se ti za řemen táhnouti s stranou mi protivnou a hledati útočiště u Pavla Sovinského, tož kliď se z panství mého a nechoď již za Julií. Ostatně, buď rád, že jen na tom přestávám, a že nepoužívám mocnějších prostředkův k napravení tebe. Beru zřetel na sebe, jelikož i sám jsem býval také chybujícím. Věz však, že u mne nebylo takého divu jako u tebe, porovnám-li tehdejší dobu s nynější. Po smrti krále Václava, kdy národ náš toliko z přesvědčení bojoval, totiž pro čtyry artikuly pražské, bylo milo bojovati. Tenkráte zahořel jsem pro válku jsa bezpečen, že Čechové nepopustí dříve, dokud nedosáhnou svatého účelu. Jádro výsledku bylo jisté, jen co slupka byla by rozlousknuta, a o té nebylo pochybnosti, že v brzku praskne.

Nebojovati tehdáž se stranou husitskou, bylo by hříchem. Nyní ale, kdy posvátní vesláři již tak daleko se octnuli se svou lodičkou, že jim nelze již dostati se ke břehu, kdož by hledati chtěl spásy u nich? Dle toho snadno se ti domysliti, že nejsem nepřítelem oprav; avšak snaha má čelí k tomu, vyprostiti národ z náboženské přepjatosti a pojistiti jemu víru, jakož se s důstojností ducha jeho srovnává. Řím dá si říci a popustí, co možného bude. Táboři padnou, my zvítězíme a pak dá se něco dělati. Vůdcové Táborů nedají se jinak oblomiti nežli úplnou porážkou. Vždyť mně to již mozkem třeští, pomním-li na ty různice nekonečné! Byl jsem nejednou na rozcestí, které straně bych měl pomáhati a u které spásy hledati; nyní však nahlížím, že rozhodnouti tu může jen cizí moc a s tou chci držeti. Litoval bych tě, Jene," pokračoval lichotivě, "kdybys i ty takto nejednal. Věk tvůj odměřen k dlouhé budoucnosti, v nížto tobě, co šlechtici, zachováš-li se podle rady mé, větší slávy dojíti nežli v podruží Pavlově, o čemž se ostatně brzy sám přesvědčíš. Rád bych učinil bohatýra z tebe, abys v třídě vznešené prospíval, nikoliv ale zaniknul v kupě sprosté chatry. Též dopomohu ti k hradu tvému, ba věz, i k Julii, jestliže mne poslechneš.

Dnes rozhodni se. Nebývá obyčejem mým, mládeži se podkládati, k tobě však, co mladíku důmyslnému a nadějnému, zvláštní beru zřetel. Nuže, Jene, rozhodni se!" doložil hlasem dobrosrdečným.

"Marně se namáháš, pane Jiříku," odvětil Jan bez dlouhého rozmýšlení pevným avšak klidným hlasem, "ani urputností, ani sliby nepohneš mnou. Poznal jsem, že smýšlíš zle. Ty odumíráš národu svému, já ale počínám žíti pro něj. Ty chceš jeho porobu, a já volnost. Nesrovnáváme se tudíž, jsme si protivníky. Zřekněme se tedy raději jeden druhého. Propusť mne; půjdu, kde nalézti mi svých."

"Mlč s takovou a uposlechni kmeta, jenž, vybřednuv již z podobného blouznění, jest ti radou dobrou. Již na čase, abychom nevázanosti národa přítrž učinili, nikoli ale ještě k většímu bezvládí napomínali. Neschází mnoho a zlý toho odneseme následek. Běda šlechtě, neuchopí-li se záhy mocných prostředkův. Věru, notného zasloužili bychom výtopku, pakliže přijdem o výhody, jež draze vydobyli nám otcové naši. Lituji, že dříve postrádal jsem zkušenosti té," doložil rytíř.

"Bohužel, žes šlechticem, pane Hrušovský," odvětil chvějícím se hlasem Jan, "hanba šlechtici, užívati zděděné přednosti za nástroj k mrzkému utlačení a zotročování národa, z něhož povstal a z jehož přízně jsi živ. Zapomenuls, co národ jest, sice nesmýšlel bys o něm tak lícoměrně. Takto jednají jen zrádcové!"

"Ustaň, bídníče, ať nedojdeš zasloužené odměny!" vzkřiknul Hrušovský rozjitřeně. V brzku však se zpamatoval a mírným pravil dále hlasem: "Pozoruji, že se napraviti nenecháš; tvrdá tvoje hlava nepovolí. Lépe tedy učiním, ustoupím-li sám, abych nesnížil rozum svůj pod nemoudrost tvou. Propouštím tě v dobrotě, bys neměl příčiny pomlouvati rytíře Jiříka z nadužívání práva pohostinství. To si ale pamatuj, dnešním dnem ukončeno navždy naše přátelství! První jak shlukne se boj a my v něm spolu se setkáme, shledáš ve mně úhlavního nepřítele. A nyní jdi, kam ti libo; jdi si k panu Sovinskému, neboť dobře se hodíš k tvrdé jeho lebce. Vyřiď mu to. Neopomeň též podotknouti, že kdo strany proti sobě dráždí, jako on to činí, sám špatně při tom pochodí! Ať toho pozdě nepyká. Rozumím mu; lidé tací, jako on jest, baží po bouři proto, aby hodně vysoko se dostali, zapomínajíce přísloví, že čím výše stojíme, tím hloub možno nám padnouti. Přepjatec jen, jako Pavel jest, může slepě věřiti národu, který skoupě, ba nevděkem splácí činy obětavé. Než marně mu raditi; přílišnou vášní pozbyl již rozumu, a ty Jene s ním. Bujné obou srdce vaše vládne vůlí vaší a vy sami sebe stali jste se otroky. Vyřiď dále též Pavlovi přání moje, aby, až z klamného svého sna se probudí, nezděsil se skutečnosti, a dokonce nepozbyl rozumu. Brzo nastane doba, kdy, čím nyní povrhuje, rád by za vděk přijal. Vyřiď mu to!"

"Ano, vyřídím, aby se přesvědčil, že dokona již v tobě vyhasnul všecken lidský cit." Jan po těch slovech, trpce pronešených, opustil rytíře a obrátil se do hradu, by s bohem dal Václavovi, příteli svému.

Tento právě samoten seděl ve světnici své, krátě si čas hraním na loutnu. Oči jeho těsné byly zaklopeny, jako by tvrdý vyspávaly sen, a pootevřel-li je za dlouhou chvíli, prohledlo toliko bělmo dolejší části, kdežto svrchní upřena byla v sloup, jak by za vroucí pobožnosti. Zvuky strun musely mocně se dotýkati citu jeho; bylo lze tak souditi dle čela, jež hustými zatemněno bylo vráskami, jakož i dle tváři, přečasto se chvějící. Nepozoroval ani, že Jan v světnici vstoupil, až teprv když tento za rameno ho uchopil.

"Tys zde, bratře!" zvolal jako u vytržení, "odpusť, že nevítal jsem tě dříve. Byl jsem pohřížen v zvuky tohoto střepu, kterýž jediný je s to, aby potěšil trapnou mysl mou. Bylo nám lépe, viď, Jene, kdy bez starosti šírošírým harcovali jsme světem. O, kdež jsou časy ony! Leč nechme minulosti. Rci mi raději, jak jsi pochodil u Bartoše? A co Jiřík, zdaž nesliboval ti hory doly? Jsou to staré šelmy! Na mou čest, čím dále od nich, tím lépe. Kdybych nepokládal to za svou povinnost, bráti k tomu zřetel, že otec můj již tolik rokův u Jiříka živ, a pak, kdyby mi nestála v cestě milenka má Lenora, šel bych s tebou ještě dnes; neboť kde úskok vládne a lež, tam běda sloužiti poctivému!"

"Po zlém jsme se rozešli, milý Václave," odvětil Jan, "a nelze již pomýšleti na udobření. Kdož by také v nepřátelství mohl déle žíti s lidmi takovými? Odcházím od nich navždy!"

"A co míníš učiniti s Julií?" táže se Václav.

"Tu svěřuji tobě v přátelskou ochranu."

"Mně v ochranu?" zasmál se předešlý, "lituji, příteli, že nemohu přání tvému vyhověti, musímť i já, jak ti známo, vytáhnouti s Hrušovským do pole."

"Ty tedy přece bojovati chceš v řadě nepřátel?" táže se Jan zaraženě.

"Ne na dlouho, bratře, nýbrž dotud, pokud bych neupokojil přísnou vůli rytířovu;" odvece Václav. "Též nepotáhnu s pravým úmyslem, alebrž -, víš již proč, že živí otce mého a že, až tento oči zavře, tutéž službu obdržím. Také není tebe tajno, že zavázán jsem jiným ještě spůsobem, býti Hrušovskému po vůli. Víš, co mi matka moje, jsouc na smrtelném loži, byla za tajemství svěřila."

"Tedy i v tobě, Václave, shledati mi svého nepřítele?"

"Nikoli, Jene můj, přesvědčíš se, že jsi na omylu.

Nežli se naděješ, shledáš opět po boku svém přítele starého. Chci jen rytíře doprovoditi v tábor a pak chytře mu uklouznouti."

"Nuže, zůstaň si u Hrušovského!" zvolal Jan, obličejem se odvraceje; "buď obojetníkem a spolehej na ošemetnou lásku odpůrce. Dej však pozor, abys se zlou nepotázal se!" rozmrzele doložil, maje se k odchodu.

"Ne tak hněvivě, příteli, věř, že křivdu mi snášeti od tebe;" omlouval se Václav, chtěje rozhněvaného Jana udobřiti. Leč tento, nenechav se uchlácholiti, opustil obydlí Vlkovo. Asi po čtvrt hodině ujížděl již Jan se zasmušilou tváří na svém vraníku k hradu Sovinskému.

Bylo to 1431, kdy vojsko křižácké ve všech koncích Evropy, nejvíce však v říši římskoněmecké, počalo se proti Čechům zbrojiti, aniž neustupně zastali se učení mistra Jana Husa a na základě jeho domáhali se potřebné tenkráte na nejvýš opravy církve římskokatolické.

Provolání krále Sigmunda a Eugenia 4. nedávno na stolici papežskou dosednuvšího mělo jizlivostí svou hlavně k tomu přispěti, aby obecný lid proti "kacéřům" rozjitřil se a v hojné dostavil se síle.

Kardinálu Julianovi, papežskému legatu a na slovo vzatému hájiteli stolice římské, uloženo opět za povinnost, působiti k tomutéž cíli slovy i skutky. Horlivý tento ve svém počínání kněz přičinil se také vším úsilím, aby úloze své věrně a přísně dostál, hlásaje, kudy chodil, odpůstkův těm, kdož by ho uposlechli a přispěli k vyhlazení nepřemožitelných doposud "kacéřů" českých.

A v skutku podařilo se mu, že za nedlouho vylákal k cíli svému tak četná hejna vášnivých katolíkův a potom ziskuchtivých dobrodruhův, že zdálo se, jako by vypočteni již byli dnové bratří z kalicha a jako by v brzku cizáckým rotám těm za podnož padnouti mělo království české.

Potěšen nad míru takovým příznivým počátkem, chtěl kardinál i jiné potěšiti. Psal o tom dne 16. června výše řečeného roku z Rýna Kolína králi Sigmundovi, kterak dobře při najímání křižáků pochodil a jak dospívá vše k vítězství nepochybnému. Aby pak ještě více zalichotil a slovům svým tím větší zjednal pravdě podobnost, žádal již napřed tohoto, by mu některou krajinku pokořených Čech propůjčiti ráčil jakožto odměnu.

Sigmund zajásal radostí, obdržev tak vzácnou zprávu, o jejíž pravděpodobnosti poprvé nepochyboval. Již počal přemítati na mysli, kterak odbojné Čechy dle své chuti bude moci potrestati. Aby ale vítězství si úplně zaručil, ustanovil za nejvyššího vůdce celé výpravy obezřelého Bedřicha, markrabě braniborské, který však, pamětliv jsa budoucí dějepravy, uvázal se, ne tak k vůli pomstě, jako spíše aby moudrostí svou ušetřil národ český před pohromou, v povinnost tuto dosti choulostivou.

Sedmého pak dne měsíce července hnulo se vojsko nepřátelské z Norimberka , majíc v čele řečeného Bedřicha i syna tohoto, později vévodu saského, Jana, knížete bavorského, a z vyššího duchovenstva několik hodnostů, jako byli kardinal Julian, arcibiskup kolínský, a Jan, biskup vircburský. Mimo řečená knížata světská a duchovní súčastnilo se též křižáckého toho tažení nesčíslné množství rytířů i opatů. Veškerou zásobou hojně opatřeno nastoupilo chutě cestu k českému pomezí, kdež u městečka Veiden na řece Nábě spojiti se mělo opět s vojskem na západě najmutým a sem přišedším.

Však i Husité neotáleli, alebrž, odročivše všecky domácí své půtky, postavili se co jeden muž velikému nepříteli na odpor. V málo dnech seřadili se kolem praporu kalicha, a to v tak značném počtu, že ledva nepřítel mohl se toho nadíti.

Když na to rozložili se táborem, aby, odpočinuvše sobě, tím statněji na nepřítele udeřili, tuď teskně ozvaly se na více stranách hlasy, jež ani chřest zbraně, ani lomoz seřaďujících se vozů nepřehlučel: "O, kéž byl by nyní s námi otec Žižka! I nechť bychom slepého na bedrách svých nositi měli, on přece zrakem ducha dovedl by nás k slavnému vítězství!"

Podobné stesky šířily se dál a dále, až jim z prostřed tábora zaburácející hlas odpověděl, hlas to muže, jehož mohutná a zrůstem všecko vojsko přesahující postava, pak ta temná pleť a ten hřímavý hlas, Prokopa Velikého vyzrazovaly: "Jen se upokojte, bratří drazí, a důvěřujte, že jako starý vůdce váš, otec Trocnov, tak i já s pomocí boží dovedu vás k vítězství slavnému! Nabyli jste, tuším, dostatečného o mně přesvědčení. Evropa celá je svědkem toho, že svědomitě užívám moci od vás svěřené. Vládcem nazývají mne národové cizí, já však, bratří, nejsem více nežli chudý kněz."

"Neznám jiného účelu, leč abych vás k šťastnému dovedl cíli. Nebojme se, bratří!" zvolal, že to v nejzazším až konci tábora temně zaznělo, "a dokažme, co může pevná vůle a svorná udatnost. A jako umíme v pokoji žíti mírně a bez vády, buďme v boji opět statni a nepovolni. Jen chrabrost, bratří! Doplňujem pět tisíc jízdných a padesáte tisíc pěších bojovníků. Vozův máme tři tisíce i děl hojnost."

"Nuže, vlasti synové, neváhejme a nepopusťme dříve, pokud nedosáhnem úplného práva kalicha svatého. Nechť o nás svět zví, že jsme porozuměli mistru Janu Husovi, a že pomstiti dovedeme smrt jeho nevinnou!"

Po těch slovech z tisícerých ust zavznělo hurá! veškerý tábor pozdvihnul zbraň a věkoznámá: "Kdož jste boží bojovníci" mohutným rozlehla se hlaholem, tak že ozvěna její daleko zaletla povětřím.

Mezi tím vešel Prokop do stanu svého, aby od dvou pánů, dlouho již na něho čekajících, přijal poselství z Boleslavska.

První byl Pavel Sovinský, muž to as třicetiletý, postavy nevelké, ale silné, obličeje plného a smělého vzezření. Oděv jeho poněkud neuspořádaný stahoval na boku široký pás, na němž visel velký, země se dotýkající meč. Na hlavě měl přilbu s otevřeným hledím, již toliko jedno dlouhé péro zdobilo.

Druhý byl Jan Záruba, čili vlastně Čeček, skvostně a velmi vkusně oděn, jako by schválně nahraditi měl, co prvnímu v ohledu tom se nedostávalo. Na sobě měl černý aksamítový kabátec, těsně přiléhající zvířecí spodky, boty s ostruhami stříbrnými, přes rámě pak přehozený bílý, zlatem lemovaný pláštík. Hlava pokryta byla bohatě krumplovanou přilbicí, na níž pohrával z pestrého peří chochol. Pás měl zlatem vyšívaný a při něm upevněný meč s jilcem stříbrným. Nádhera kroje Janova poukazovala zajisté k většímu bohatství, než jaké posud u Jana známe. Snad nepostaral se o vyšperkování jeho skrovný a velmi šetrný pan Pavel? Ba ano, neboť chtěl-li někomu spůsobiti radost nějakou a neb něco na vzdor, tuť obyčejnou skrovnost odložil a nešetřil nákladu. V případu tomto však věděl, že obé, radost i vzdor spůsobí najednou: Janovi totiž radost a Jiřímu Hrušovskému, jenž ve zvláštním vzkázání vyčítal Pavlovi, by se nabažil šlechticem otrhaným, opět vzdor.

Jakmile Prokop v stan svůj vkročil, předstoupili před něho Pavel i Jan, oba hluboce se uklonivše. Na to pak oslovil ho Pavel: "Nezazli nám, moudrý vůdce, že ti nepřinášíme z kraje našeho zpráv radostnějších. Účastenství pro nastávající posvátný boj jest pohříchu, mohu-li dle kraje našeho souditi, velmi slabé."

"Vynasnažil jsem se, seč jsem byl, bych probudil z netečnosti šlechtu naši a s sebou ji přivedl, leč brzo jsem seznal, že jednati mi s bezdušnými těly. Znáš, vůdce, ty loutkáře. Rozmazlenci neumějí než pitvořiti a v lenoškách povalovati se, hledajíce slávy toliko v marných rejdech. Meče nosí pro pouhou chloubu, by lišili se od lidu obecného, kdežto týž, bohu díky, duchem daleko je předčí a podtají hlouposti jejich se posmívá. Taková u nás většina šlechty. Druzí opět pro vrtochy své nevědí, na čem by se ustáliti měli; dnes myslí tak a zítra zcela naopak. Rádi by přidali se k nám, kdyby se nebáli, že si to u královských zhatí. Jsoutě to v pravém smyslu baby. Strachují se, pak-li by se nás přidrželi a královští měli zvítěziti, že by přísnějšímu podlehli soudu, nežli opáčně u šlechetné strany naší, co vítězné. Skrovný jen počet těch, jenž neohroženě drží se nás, věrných kalichu. A od těch vysláni jsme k tobě, veliký vůdce, bychom životy své prozřetelnosti tvé svěřili. Malý ovšem je nás hlouček, za to však vytrvalý, jejž ani litá bouře, ani blesky boží nepostraší. Největší kde hroziti bude nebezpečí praporu kalicha, tam, vůdce náš, vyšli nás a uzříš, co dokáže malý hlouček boleslavských!"

"Přijmi ode mne díky jmenem celého národa, pane Pavle;" odpověděl nejvyšší vůdce, pravici Sovinského upřímně stisknuv. "Přicházíte, milí přátelé, v nejsvrchovanějším čase;" dí dále, "zítra ráno odrazíme již od Prahy. Hleďte tedy, byste u Plzně, nejdále však u Horšova Týna, s námi se sešli. Rád bych, zbude-li nám oddechu, dříve obě tato místa k poslušnosti naší donutil. Nuže pospěšte, abyste nám pomohli."

Podav oběma pravici na rozloučenou, propustil jich.

Druhého na to dne hnul se Prokop s veškerým vojskem svým od Prahy. Velelť Pražanům, Táborům a Sirotkům. Kromě Hanuše z Kolovrat, jediného to z vyšší šlechty české, ubíral se také s vojem Prokopovým polský kníže Sigmund Korybut, který, přišed právě do Čech, nabídnul se za svědka boje rozhodného.

Když byli do Plzenska dorazili, rozdělil Prokop ve více tlup vojsko své, a přikázav jim, na kterých místech na nepřítele čekati mají, položil se před Plzeň, chystaje se dobývati jí. Prvé však, než útok podniknul, povolal k sobě přednější muže a promluvil k nim následovně: "Daleko ještě nepřítel, a zaháleti, než přijde, bylo by hříchem. Pokusíme se tedy o dobytí nepřátelské nám Plzně."

To vyřknuv, na chvíli se zamlčel; pak si povzdechnul, a upřev zraky na město, před ním se rozprostírající, pokračoval hlasem přitlumeným: "Ach, ty město, české město! Proč tak zpupně se chováš k bratřím svým! Nic nás nerůzní, jazyka jsme stejného i osud náš obou totožný; ty však přece nechceš se znáti ke svým. Zdaž neubližují nám dosti nepřátelé přirození? Netrpíme-li pronásledování se stran všech? A ty ještě pomáháš vrahům našim proti nám! Mám mstíti se za to na tobě a dáti rozkaz, bys v rum a popel obráceno bylo, věda, že jen několik odrodilcův toho příčinou? Mám ti zasaditi rány krvavé, abych pak stejnou s tebou plakal bolestí? Ne, neublížím tobě; nýbrž jen pohrozím. Kdybych spláceti chtěl bezohledně provinění tvé, neubránil by tě, přísámbůh, hejtman Krušina, byť měl i deset dračích hlav a tolikéž tisíc mužův posádky. Viď, Hanuši," obrátil se ke Kolovratovi, "že bude dosti na tom, zahřímáme-li jí toliko z několika děl, bychom ukázali sílu svou a opět odtáhli? Byl jsem dříve toho úmyslu, nepovoliti jí, nyní však, rozváživ vše, opouštím od dřívějšího předsevzetí svého. Snad se dá později nakloniti po dobrém; vždyť jsme svoji!"

"Také jsem toho náhledu;" odvětil Hanuš, "a proto radím, bychom nedělali dlouhých rozkladů. Napřed začněme po dobrém; nepůjde-li to ještě, odtáhněme dále. Nevhodno by bylo, plýtvati tu zbytečně životy; potřebujemť jich na mocnějšího nepřítele, nežli Plzeň jest.

"Za to neodpustíme Horažďovu Týnu!" zvolal Prokop; "podaří-li se nám dobýti ho a pokořiti Zdeňka z Držky, spadne mi se srdce hodný kámen. Ani cizinec nebyl by tak nenasytným ukrutností, kdežto on bez úlevy dopouští se v celém okolí svém lupičství a vražd. Bůh ho naprav! A svíráme-li v uzdu takových, pak ihned vykřikuje se světem, že jsme zlí, neznajíce slitování."

Ledva domluvil, pocítil pádné potlesknutí na své rámě. Poněkud uleknut, chtěl se po smělci ohlídnouti; leč najednou sevřen v náruč Pavla Sovinského, který byl již přitáhl s brannou mocí, by spojil se s Prokopem.

"Živ buď, muži slavný!" zvolal pln radosti; "zdráv buď, vůdce svobody! Co jsem na kvap sehnati mohl, přivádím. Poruč, co činiti máme, zdali přinésti nabodnutého Krušinu aneb tu pekelnou Držku. Mám s sebou, milý Prokope, samé lvy, od nichž se i jedovaté šípy odrážejí. Jen rychle, rychle kaž, ať ztužíme síly své, dříve než připlíží se ta paděra zahraničná. Co myslíš, abychom zítra časně ráno zahučeli Plzni naši posvícenskou? Věř, tisíc mám k tomu chutí!"

"Pro tenkráte, milý příteli, musíme od skutku toho upustiti," dí na to Prokop. "Víš, že Plzeň není tak snadno dobytná a že by stála času avelkých obětí. Ustanovili jsme se na tom, toliko jí pohroziti, zdali by se vzdala po dobrém.

Sovinský ustoupil od přílišného naléhání a spokojil se s návrhem Prokopovým.

Než jinak rozhodli se obleženci. Mstivý a prohnaný hejtman Hynek Krušina, spolehaje na pevné hradby, hojnost posádky a dostatek střeliva i jiných zásob, kázal nevzdati se ani po dobrém, ani po zlém. A nejen že s podivuhodnou statečností dovedl se opříti všechněm útokům, alebrž i sám, časté konav výpady, nemalých spůsobil škod oblehajícím. Vida tedy Prokop, že všecky hrozby jsou marny a že na místě, co by povolnější měla Plzeň býti, ještě k většímu povstává odboji, upustil od dalšího dobývání a hnul se raději s vojskem svým k Týnu Horažďovu.

A však i zde s nemenším setkal se odporem; neboť chytrý a bojovný Zdeněk z Držky, hejtman pevnosti, s toutéž statečností jako Krušina odrážel každý útok, tak že nechtěl-li vůdce Husitův velkých škod utrpěti, musel upustiti raději od dalšího dobývání.

Po té odtáhnul odtud Prokop k bavorskému lesu, kde nejspíše domníval se přistihnouti křižáky. Že však těmto dlouho se nechtělo překročiti pomezí české a vojsko husitské postrádalo již potravy, uznal za dobré, rozpustiti prozatím tábor svůj, kdežto sám jal se mírně s nepřítelem vyjednávati. Leč brzo se přesvědčil, že ne tak šlechetností, jako spíše hrůzou s ním cos pořídí.

Prvního srpna vtrhli nepřátelé poblíž Tachova do Čech, majíce za to, že když Čechové po domovech rozptýleni jsou, snadno se jim podaří opanovati krajinu za krajinou. Zmocnivše se městečka Brodu, povraždili obyvatele jeho a v popel obrátili zboží veškeré.

Po zuřivé této prostopášnosti táhli dále směrem ke klášteru kladrubskému a k Domažlicům, znamenajíce každou stopu svou krví bezbranných obyvatelů, bez ohledu na to, zdaž přiznávali se tito ku kalichu aneb k straně pod jednou. S divokou zuřivostí a slepou surovostí pustošili vše, co v cestě jim se namanulo.

Zpráva o tak ukrutném počínání si nepřátel došla v brzce Prokopa. Pročež nemeškal svolati opět národ do zbraně, a sestřediv ho u Chotěšova, vytáhl dne 14. srpna z rána odtud ve válečném šiku k Domažlicům, by nepřítele krvelačného potrestal. Když pak téhož dne ke třetí hodině spoledne přiblížil se na míli as cesty Domažlicům, došlo ho tajné poselství, že v nebezpečný vrhá se boj, ješto nepřítel daleko přesahuje počtem vojsko české, čítaje přes 90000 pěších mužů a 40000 jízdných, mimo to pak, že má i nesčíslné množství vozů, děl, pušek a jiných zásob válečných.

Nad zprávou takovou zarazil se poněkud nejvyšší vůdce a pohroužil v starostlivost; upřev ale zrak na chrabrý svůj lid, povyjasnil opět čelo zachmuřené, a usmívaje se, promluvil klidně k poslům i pobočníkům kolem sebe stojícím: "A kdyby jich ještě jednou tolik bylo, my přece se jim nedáme!" Na to kázal stanouti celému voji, by slovy svými zmužil ho k boji rozhodnému, počna takto: "Bratři! v brzku nastává nám doba, v níž podnikneme boj na život a na smrt, boj to krvavý, a však posvátný, neboť hájiti nám přesvědčení a víry své, vlasti a svobody! Kdož jsou ti, již zuřivě tasí meče břitké na nás a božskou naši zásadu? Jsou to sobcové, kteří velkého našeho mistra Jana Husa zneřáďují, za kacéře prohlašují; jsou to zatvrzelci, aniž libují si v nešvarech, jimž zákon Kristův sůl v očích jest. Jsou to bohaprázdní, proto že víru, již Kristus založil, v kramářství obrací a toho, jenž ji neporušenou světu hlásá, na hranici co kacéře upalují. Vraždí vyznavače její a k peklu odsuzují a jako lítá zběř plení, pustoší, pálí dědiny, města naše; przní ženy i panny, děti i starce bez rozdílu víry hanebně usmrcují. A s takovouto zlomyslností chtějí si klestit cestu k spasení, nestydíce se nositi kříž na praporu svém? Aj, bratři, zdaž neroznítí se srdce vaše pomstou a pravice vaše nepovznese-li zbraně na ukrutné takové vrahy? Nuže vzhůru, pamětlivi jsouce neohroženosti otce Žižky! Sestupte se pod prapor kalicha, jehož trpkost vyprázdnil učitel náš Hus. A když udeří hodina rozhodného boje, volte, bratři, zahynouti raději na bojišti počestném nežli v rukou surovců. Ztužte paží svých, zmužte myslí svých, obětujte životy své, ale čest jmenu Čechův uchovejte. Dokažte, že jste porozuměli učení Husovu a že hodni jste slouti vyznavači jeho. Bůh jest s námi, kdo proti nám!"

Domluviv, padnul před tváří celého voje na kolena, a skloniv hlavu k zemi, trval dlouhou chvíli na zbožné modlitbě. Příkladu vůdcova následovalo veškeré vojsko jeho. Byl to dojemný okamžik. Lomoz zbraně pojednou utichnul a posvátné ticho rozhostilo se táborem. Potom pozvedl Prokop kalich, požehnal jím vojsko a kázal nastoupiti cestu dále.

S zbožnou i s nadšenou myslí povstalo toto, vztýčilo prapory své a za burácejícího zpěvu "Kdož jste boží bojovníci" chvátalo na nepřítele, který, ač na míli cesty vzdálen, poděsil se zvukem rozkácených Čechův a upadl v zmatek všeobecný.

V tu dobu nacházeli se právě kardinál Julian a vévoda saský na návrší blízkém táboru jejich, pozorujíce vojsko své, a přihlížejíce k příležité krajině, jež nejlepšího výsledku zdála se jim v bitvě slibovati. Nepochybovali dle tak příznivého postavení a přemocného vojska svého o úplném vítězství nad Čechy. Ale tu mimo nadání zpozoruje kardinál neobyčejné v táboru křižáckém hnutí a brzo na to uslyší i hrozný křik. I stane a upře bedlivý zrak v stranu, kde lomoz tento započal, by se lépe přesvědčil, co by to znamenalo. Leč zmatek nabýval povážlivějšího stupně a měnil se v děsný vír, tak že kardinál, nemoha ani uvěřiti vlastním zrakům, zvolal k vévodovi saskému: "Vaše Jasnost, co to za znamení? Hle, veškeré vojsko naše, jak by zběsilé, v kvapný dává se útěk, zůstavujíc děla, střelivo, zavazadla, spíži a vše, co jemu břemenem. Již pro ohromné z toho nástavy ledva mu lze utíkati! Snad se nezděsilo pouhého křiku nepřátel? Běda, kamkoli oko zasáhne, všude tentýž zmatek. Ach, Jasnosti, veta po záměru našem! Co nyní počíti, od kterého konce chopiti se oprati? Mrákoty mne obcházejí, pozbývám smyslů, pospěšme odtud, ale rychle, rychle, neboť nemohu déle dívati se na překot ten!"

A chtěl odkvapiti, uchopiv již vévodu za ruku, by i tohoto do klusu přijměl. V tom však přicválá Jiří Hrušovský s pobočníkem svým Vlkem.

"Milion hromů, hůř jsme to nemohli dotáhnouti, Jasnosti!" volal zdaleka Hrušovský; "proklatí kobylkáři i s tou pěší drůbeží. Přináším vzkázaní od markraběte braniborského," vece dále, skrovně se ukloniv, "aby Vaše Jasnost neprodleně dal se na útěk. Pročež rychle! Pekelná to nehoda, kdybych se jí byl nadál, raději za pecí byl bych zůstal ležeti. Ti cucáci krásně nám to vyvedli!"

"Nezlořeč, rytíři, tím ničeho neprospěješ," chlácholil tohoto Julian, rukama zalomiv; "lépe učiníš, poradíš-li, kterak nejkvapněji dostal bych se k svým. Jsem bez koně."

"Jakže, Vaše Eminencí chce se za svým vojskem vydati?" trhnul sebou předešlý; "neradil bych učiniti tak, neb toto zle jest rozhořčeno na Vaši Eminencí , stěžujíc si, že je zavedla v zhoubnou pasť. Pakli ale Vaše Eminencí přece trvá na svém výroku, tož bych radil, aby nezdráhala převléci se za vojína sprostého a nepozorovaně vmísila se v řadu jeho. Jinak mohlo by to zlé míti následky."

"A jak mám si dopomoci k takovému obleku, zvláště ale ke koni, abych již již octnul se v bezpečí? Jeho Jasnost má ovšem svého -" ukázal na vévodu saského, na koně sedajícího - "já však, ničeho zlého netušiv, zanechal jsem ho v táboru."

"Šatem i koněm může posloužiti pobočník můj:" - dí Hrušovský - "není-liž pravda, Václave?" obrátil se k Vlkovi. Tento ale ani neodpověděl.

"Ó, muži bohem seslaný! Ani nevíš, jak velice bys zavděčil se mi!" povzdychl si Julian, oběma rukama pravici Vlkovu uchopiv, "neslýchaných udělil bych ti odpůstkův pro celý život tvůj, na do smrti, ba pro celou věčnost, čímž zajisté neskonalých dosáhl by si milostí."

S počátku zdráhal se ovšem Vlk, než na doléhání Hrušovského přece dal si říci. Svleknuv se sebe plášť, a vyndav z brašny spodky, poskytnul obé žádajícímu kardinálu; konečně i svého koně mu přepustil. Na to pak, přijmuv hojnou peněžitou odměnu i zlatý prsten od kardinála, opustil jezdce, kteří úprkem za vojskem svým se pustili.

Cesta k bavorskému lesu, k němuž vojsko křižácké utíkalo, byla pahorky ze všelikého nářadí válečného pokryta, tak že výše jmenovaným pánům jen s velkým namáháním podařilo se prodrati se překážkami těmi a dostihnouti utíkajících. Do lesa vchod však byl úzký a nával prchajícího vojska nesmírný. Kázal tudíž kardinál oddílu jednomu sečkati, by nával poněkud se zmírnil a aspoň něco vozů a pušek se uchovalo.

Pozdě ale bylo raditi k pořádku a zachování některých potřeb; stáliť již honci vojska českého křižákům za zády.

"Do lesa, pánové!" volal kardinál na vévodu a Hrušovského, kteří ho nejprve byli uposlechli a vojska svá šikovali k odporu.

"Rozhodniž zbraň, nikoli útěk!" osupil se Jiří, vida, že nelze již uprchnouti "sklíčeni jsme ze všech stran; napřed brání nám zácpa našich a vzad dotíraví Husité!"

"Ustaň, pane Hrušovský, lépe vzdáme-li se na milost!" napomínal kardinál.

"Raději zhynu, než bych milosti se doprošoval; smrt, aneb vítězství!" odvětil rytíř, chystaje se započíti seč s honci rozkacenými. "Ty zlopověstná čeládko, ukážu ti, kdo jsem já, a kdo z nás bude vítězem!" volal divokým hlasem skrze hledí, obličej temně mu kryjící: "rukavicí, jako mouchy všecky vás pobiju; přisámbůh, ani jeden nedostane milost!"

"Uvidíme, starý zrádce, kdo toho zaslouží!" ozvalo se několik honců s Hrušovským potýčku svedších.

"Milion hromů, uvidíme!" zazuřil Jiří, bodnuv hluboko koně, až se tento sepjal tak, že by byl málem i s jezdcem na zad padnul, pak, vztekle vraziv mezi honce, máchal mečem po nich, jako by všecky chtěl zachvátiti. A také jednoho již s koně srazil a i druhého hlavu, roztříštiv mu přílbu, smrtelně zasáhl, třetího pak těžce udeřil v skráň, že též bez smyslu s koně se skácel.

Za příkladem vůdcovým počínalo si i vojsko jeho statečně. Již proklestěna byla k lesu cesta a kardinál s vévodou, prchnuvše v les, vyvázli z nebezpečí; utekli se k biskupovi vircburskému, který, ač s houfem svým také na útěku, přece je zachránil. Jen Hrušovský potýkal se ještě vně lesa, tvrdou ocelí odrážeje od sebe rány hrozící.

V tom vsak proniklo ostré kopí bok jeho, tak že, zavrávorav, s koně se povalil.

Pádem Hrušovského rozhodnut byl boj. Vojsko jeho, vidouc se zbaveno vůdce, upadlo v zmatek a potřeno úplně. A jak zde, tak i na ostatních místech vedlo se křižákům. Kdo nezahynul, upadnul v zajetí. Jen kdo v čas prchl, vyvázl, za to ale postiženi jsou tak nesmírnou myslí útrapou, že když i do vlastních rodišť přiklusali, nemohli domova nalézti.

Tlupa honcův, jež potýkala se s vojskem Hrušovského, náležela Pavlu Sovinskému, který, o něco dále od Hrušovského bojuje, pro prudkost seči nepovšimnul si pádu vůdce nepřátelského. Ani Jan, ač byl ještě blíže bojoval, nepozoroval toho, až teprv, když veškeří nepřátelé dali se na útěk a Čechové jali se pronásledovati jich, přišel mimo nadání ke kupě padlých, mezi nimiž ležel i Hrušovský. Snad by se byl dále bral, minuv bojiště Hrušovského, kdyby ho nebyl upoutal bědující hlas jednoho honce, jenž, drže v náruči mladého spoluvojína, s hlavou nazpět svislou, marně namáhal se, na koně ho usaditi.

"Pro bůh, Jene, pohleď, moje Marie snad umírá!" volal tento. "Ach brzo, pomoz na koně ji vložiti, bych dopraviti ji mohl v ochranu lékaře."

"Ano, milerád Pařízku!" odvětil Jan, hbitě s koně skočiv. "Snad milenka tvá opět přijde k sobě, neb duše její dosud čilá i srdce tluče ve své míře; jen hlava jest poněkud ochablá." To promluviv, chtěl raněnou uchopiti a sám na kůň vsaditi.

"Pozor, bratře," prosil předešlý, "hlava její hluboko rozťatá; bídní chlapi zasadili jí ránu nebezpečnou! Hle, tuto leží vražedlník její, zuřivá ta šelma, ten zlosyn a zrádce vlasti. Však draze zaplatil skutek hanebný; proklál jsem mu za to bok jeho."

Naložili raněnou a rozešli se. Jedva však několik kroků Jan poodešel, zaslechl chraptivé za sebou volání. Domnívaje se, že Pařízek opět o něco žádá, obrátil se a chvíli naslouchal. Leč Pařízek bral se cestou dále, aniž by se poohlednul.

"Jene - prosím - přistup!" opakoval hlas a bylo znáti, kterak mezi padlými obrněnec jakýs ruku pozvedá. Bylť to týž, na nějž před chvíli Pařízek s pernými výčitkami okázal. Ležel tu zpříma, levou ruku, kterou před okamžikem na Jana kýval, měl na prsou složenu a druhou křečovitě držel doposud vedle sebe ležící meč krví zbrocený. Obličej měl vzhůru obrácený, a však spuštěným hledím zakrytý, takže nesnadno bylo rozeznati podobu jeho. Šedivé, různě ze spod přílby vyčnívající vlasy, svědčily o stáří pokročilém. Když Jan se k němu přiblížil, pokoušel se již vší silou, aby týž stařec povstal; opřel ruce o zem a hlavu pozvedl, více však nemohl, sklesl opět.

"Přistup jen - Jene - přistup," šeptal v přestávkách, "pohleď, ten mi dal. Musím umříti. Možno-li, pomoz, aneb urychli raději smrti mé. O, jak to trne! Smrt, jen smrt! Dej mi ruku, Jene, a odpusťme si. Jsem rád, že sešel jsem se s tebou, jak bys s nebe spadl. Sáhni mi za ňadra, vezmi odtamtud list a odevzdej ho bratru mému Milotovi, avšak jen jemu. Splň žádost umírajícího! Jene, Julie jest dítě moje, i chtěl jsem, abys také ty byl můj. Leč neporozuměls mi a s hněvem odešels z Hrušova. Smiřme se tedy nyní, pojmi Julii za manželku. Milota, bratr - věno; pozdrav ho - dej mi ruku - s bohem!"

Ku konci ledva bylo mu rozuměti; ubýváním krve ubíhala i duše; skonal Janovi v klíně.

Válka nečiní dlouhých průtahů; zármutek neb radost stejně ustupují s cesty její.

Jan, obdržev rozkaz, by jednu tlupu zajatých do hlavního města dopravil, postaral se ještě téhož dne o pohřeb rytíře Hrušovského a druhého dne ubíral se již s tlupou ku Praze.

Krutým vedrem vysušená země vyhrnovala po každém kročeji hustý prach, jenž na zapocenou tvář zajatých tak nepříznivě působil, že většina ochuravěla a jen po častém odpočinku dále jíti mohla. Byloť jich šedesáte, jež Jan vedl, a skorem každý jiné řeči, jiného spůsobu i kázně . Dle směsice tlupy této bylo lze souditi, jaký byl asi celek veškerého vojska křižáckého a co za vzájemnost mezi ním panovalo, zvláště když jen ze žoldu vykonávalo povinnost svou.

Též několik praporečníků nalézalo se v průvodu Janovu, z nichž pěkně vyjímal se jeden v kroji uherském, mladík to as dvamecítmaletý, pleti snědé, ale jemné, oka bystrého a ducha ohnivého. Uhlazené mravy příjemný činily dojem na pozorovatele, nasvědčujíce tomu, že mladík z nevšední pochází rodiny. Ač také byl zajatcem a vedrem stýrán, přece hrdě nesl štíhlé tělo a směle si vykračoval. A kdežto jiní ostýchali se přiblížiti se Janovi, co veliteli svému, on jediný přidružoval se k němu a v důvěrný dával se s ním hovor. K první rozpravě zavdala mu ovšem událost domažlická podnětu; vždyť byla ona jedním z nejdůležitějších předmětů pro vítěze i pro přemoženého; pro posledního arciť ne příliš utěšeným. A pak, od kterého konce měl také počíti, aby sblížil se s člověkem, jejž znal jen co nepřítele, jemuž ale svěřiti se chtěl tajemstvím, jež důvěrného obou sblížení se vyžadovalo? Protož po celé cestě do Prahy vyhledával příležitosti, by získal si přízeň Janovu. Příležitosti této dostalo se mu teprv, když na Zbraslav dorazili, poslední to ku Praze zastávku, kde Jan, v klidné chýši u vdovy Soukalové odpočinuv, zavolal si Uhra a s ním až do tmavé noci rozmlouval.

"Dovol, příteli, abych něčím se ti svěřil," pravil po delší rozmluvě Uher k Janovi, "napřed však poslyš, co mi otec říkává: "Kdo šlechetného nalézti chceš přítele, hledej ho o samotě."

"Pochopuji; přeješ si, aby Soukalová se vzdálila?" odvětil Jan, na vdovu poblíž stojící ukázav.

"Ano, rád bych," přisvědčil Uher.

"Tedy, matičko!" - oslovil prosebně Jan Soukalovou, "ponechte nás trochu o samotě."

"I s radostí, milí pánové, když si toho přejete," odvětila ochotná vdova. "Kdybych vojínům neměla učinit něčeho po vůli, pak ani nevím, kdo by toho zasloužil. Vězte, měla jsem muže, jenž také bojoval," hovořila dále; "měla jsem i šest synův, a ti bojovali také. Muž padl mi u Německého Brodu a pět synův padlo mi u Hořic, kde náš tatíček Žižka bojoval. Jediný Řehoř, šestý a poslední můj syn, vyvázl s několika modřinami z osudného toho boje. Ano, Řehoř, právě ten, jenž mi po celý svůj život největší působil starosti a podnes ještě působí. Slakův hoch, již z mládí zakusila jsem nemalých s ním těžkostí! Chtěl býti mermomocí knězem, a když to konečně k cíli přivedl, znechutilo se mu žití v klášteře, tak že na místě, aby o samotě v celi se modliti měl z breviáře, dal klášteru kvinde, a uchopiv meč, šel s tatíkem bojovat. Po bitvě u Hořic vrátil se domu, by se z poranění svého pozdravil. Jak mile se mu ale rány zacelily, pustil se opět do světa a od té doby neviděla jsem ho již. Potlouká prý se někde po Uhrách, jak z hodnověrných úst mi sděleno."

To dopověděvši, měla se k odchodu ze světnice.

"Neodcházej, matičko, ale zůstaň u nás," vece Jan, pojav odcházející za ruku, "žena, která již tolik vlasti věnovala, zaslouží státi v řadě mužův. - Co mi říci chceš" - obrátil se k Uhrovi, "pověz před touto dobrou matkou."

"Bych krátce mluvil: mám žádost na tebe, abys mne na svobodu pustil" - jal se Uher. "Než nemysli, že tě o milost jakousi žebrám! Maďar nežebře, alebrž dovolává se lidského svědomí. Máš-li otce, máš-li děvu, miluješ-li je jako já, pak zajisté seznáš, proč po svobodě toužím. Odešelť jsem od nich, aniž by se nadali. Byv vínem opojen, nechal jsem se snadno přemluviti od druhů, k válce najímajících, a dav své slovo, druhého dne již musel jsem s nimi proti Čechům. Nebojím se smrti, ana smrt mi útěchou; leč střízliv nikdy bych byl netáhnul proti Čechům za svobodu víry bojujícím; neboť věz, že i Uher svobodu miluje. Mimo to však ještě jinou mám příčinu, proč Čechům ublížiti nechci. Matka moje, jež nedávno zemřela, byla Češka, a vychování, jehož od ní se mi dostalo, zakládá se na lásce k národu českému. Propustíš-li mne, vykonáš skutek šlechetný; prchnu za noci, aniž by o tom kdo zvěděl."

Jan na chvíli se zamyslil. Na zasmušilém čele jeho bylo znáti, kterak přemítá o možných následcích, jež ho za propuštění Uhra mohly by stihnouti. "Nebojím se obvinění," vece potom, "že bych zpronevěřil se povinnosti, co vůdci mi uložené, aneb že bych snad dokonce zrády se dopustil, učiním-li z nepřítele přítele. Pověz, jak se jmenuješ?"

"Štěpán!" odvětil krátce Uher.

"Nuže, přísahej mi u svatého Štěpána," vece Jan Uhrovi, "žes mne neobelhal."

"Přísahám!" zvolal Uher s důrazem.

"Přísahej, že nikdy již nechceš zemi české jednati na úkor!"

"Přísahám," vece opět Uher.

"Nuže, jsi svoboden," dí k němu Jan, "vrať se ke svým a vyřiď jim, žeČechové jsou národ dobrý a že i nepřátelům rádi odpouštějí;" doložil, podávaje Uhrovi ruku na rozloučenou.

"Ale kterak pak obstojí cestou v oděvu nepřátelském?" prohodila starostlivé Soukalová, jež byla pozornou svědkyní celé řeči. "Vždyť ho naši opět zadrží, uzříce v něm podle šatu panáčka z křižácké výpravy. Avšak vím tu snadnou pomoc; mám tam po muži a synech svých hojnou zásobu šatstva; pojď tedy, Štěpáne, a oblekni, co se ti hodí!"

Uher šel a přestrojil se; pak, obejmuv Jana a rozloučiv se se Soukalovou, zmizel v šedé noci.

Od události domažlické uplynulo již plných osm dní. Jan, odevzdav zajaté na patřičné místo, ubíral se za večera ulicí mečířskou, nyní Karlovou, k příznivci svému, panu Pavlovi Sovinskému, jenž v téže ulici bydlel. Blíže se k hostinci "u Daňků," zaslechl hluk z úst podnapilých dobrodruhů vycházející a brzkou rvačku věštící. Na ulici pod okny hostince stála shromážděná kupa rozpustilé chatry, která, nemohši se do vnitř vtěsnati, v nevázanosti své rozbila okna, aby pohodlně naslouchati mohla vádě a dívati se na rvačku, až nastane.

A v brzku přešla také hádka v zjevný boj, jehož se veškeří hosté, v jizbě meškající, účastnili buď spíláním, aneb činem. Poháry, džbány, hubatky a jiné hospodské náčiní sloužilo za zbraň a jako o překot házeno jím na osamělého cizince, jenž, postaviv se do kouta, by záda sobě kryl, zmužile bránil se dubovou židlí, odrážeje jí příval sršících naň předmětů, z nichž třepy až na ulici lítaly. Vida, že jedinému nelze se ubrániti, jal se dovolávati noční stráže. Jeho křik a nebezpečné postavení přiměly Jana zastati se nebohého, zvláště když poznal v něm Václava Vlka. Vytrhnuv okno, vskočil do jizby, a vytasiv meč, postavil se před Vlka a hněvivě kázal dorážejícím, aby upustili od další výtržnosti.

Táborskému našemu praporečníkovi, všeobecné úcty požívajícímu, v brzku podařilo se zjednati mír, ač by jinému, takto se odváživšímu, jedva se to bylo povedlo. Host za hostem ustupoval, tichnul a na své místo opět zasedal, až posléz všecko zase vrátilo se v starý pořádek, který mimo volání na hospodského, aby opět nalil džbánek dobrého, nebyl ničím přerušován.

"Nyní seďte jako kvočny, když jste si džbánky rozbili!" mumlal hospodský Korejza, mezi hosty se procházeje a rukama kazatelsky rozkládaje. "Stokráte jsem vám řekl, abyste ho nechali na pokoji, že nikomu neublížil; ale co platí u vás moudré slovo hospodského! Znám toho pána hezkých již pár roků, ba dříve než vás všecky; znám ho od té doby, kdy byl ještě žákem na vysokých školách zdejších, pak znám ho co kněze bosáka, i když co šašek sloužil u kočující jezdecké společnosti. Nyní však znám ho co vojína statečného. Ani jediného dne, kdy v Praze žil, neopominul navštíviti počestný můj dům. Správnějších hostů, věřte na mou čest, nemíval jsem nad pana Václava a nad spolubratry jeho Pařízka i Soukala. Nehleďte na šat a nechtějte utlouci člověka džbány proto, že nenosí se dle přání vašeho; vězte, že šat mnohého již oklamal. Pravím vám, že poctivějšího hosta nad pana Václava neznám, a kdybych k němu některého z vás porovnati chtěl, nevím, nalezl-li bych jediného."

"Pozor, pane Korejzo, ať si hubu nespálíš!" ozvalo se několik hlasů v jizbě.

"Nebojím se, neb vím, co mluvím," odsekl hospodský, "kdyby pan Vlk opět ochotným chtěl se prokázati a za vás řad platiti, jakož platívával, pak nepochybuji, že byste ho ještě více chválili. Však vás tady několik, kteří jste tak činívali, pokud vás napájel."

"Oho, oho!" osopili se všichni.

"I ba arci, že několik," ušklíbnul se potutelně předešlý, "mohl bych na leckterého prstem ukázati. Či ostýcháte se vyznati, že tomu tak? Snad se upamatujete, povím-li vám o jednom mladém knězi, řádu bosáckého, jmenem Melicharus, jenž dal čtyry bečky piva tomu, kdož by panu kvardianovi od bosáků, dříve nežli s lože povstane, do okna vycpaného jezovce vstrčil. Byla to tenkráte pěkná švanda, není-liž pravda, kmotře Strnade?" bral si za svědka jednoho z hostů, který po celé vypravování nepřestal se chechtati a prstem na svá prsa ťukati.

"Máte pravdu, kmotře Korejzo, jaktěživ nesúčastnil jsem se větší švandy, jako tenkráte;" přisvědčil Strnad a dal se zase do takového smíchu, že se mu až oči slzami zalily.

"To je tedy on?" zvolalo několik hostů, a vstali, by podali ruku Vlkovi na smířenou.

"Ano, to je on" přisvědčil hospodský. "Abych ale nezapomněl. Víte, jak se ta švanda skončila? Velmi mrzutě, neb pan Melicharus musel odnesti za všecky. Vyzradilo se totiž, že on jen toho původem, a notná kapitola, jakouž za to od pana kvardiána obdržel, přinutila ho opustiti klášter. Později propuklo, že i Pařízek se Soukalem byli se súčastnili švandy této, začež i oni vystoupiti museli z řádu bosáckého. Nuže, teď jsem u konce s historií svou; lhal-li jsem, pokárejte mne dle libosti."

Po dokončení Korejzovy řeči nastalo divení, doznávání se i chvalořečení, ba původcové mrzutosti ohlíželi se po Vlkovi, by ho, co dávného přítele, odprosili. Tento ale, nabaživ se již staré této známosti, nechtěl dočkati se nové, alebrž odešel s Janem.

"Kdyby nebylo bývalo tebe, bratře, nevím, zdaž všecka žebra byl bych odnesl!" pravil Vlk Janovi, doprovázeje ho k domu Pavlovu; "pár setkráte zařekl jsem se již, že v Korejzovu pazdernu nevkročím , a přece zlý duch po každé tam mne zanese. Děkuji ti za ochranu, přišels, jak bych tě byl zavolal."

"Bezpochyby nahledls opět hloub ke dnu a něco příkrého pronesl jsi proti nim?" tázal se Jan.

"Ani jedno, ani druhé" - odvětil předešlý, "seděl jsem z ticha, jako pěna, neboť svíraloť mne jakés zlé tušení. Pouze oděv můj, jejž mi Hrušovský dle kroje německého ušíti a nositi kázal, byl toho příčinou, že se do mne pustili."

"Proč vešels v krčmu Korejzovu, když jsi tušil, že potkáš se tam s odporem?"

"Bál jsem se, bych jinde v oděvu tomto ještě hůře nepochodil."

"Dobře na tě, proč oblékáš na sebe šat Čechovi nepříslušný!"

"Rád bych byl obléknul jiný, kdybych jej byl po ruce měl," odvětil nevrle Vlk. "Hned jak zpráva mne došla, že rytíř můj mrtev, odebral jsem se na Hrušov, bych oznámil vdově, co se přihodilo, a se převlekl. Jedva mě však vdova spatřila vcházeti do brány, vyletěla mně vstříc jak lítá saň, vyčítajíc mi, proč prý lépe nebránil jsem muže jejího, pána svého; na to poručila psy vy štváti mne z hradu, tak že nebylo mi možno dojíti příbytku otcova. Vědělať již, že rytíř mrtev. S hněvem a hanbou opustiv hrad, vzal jsem útočiště své ku Praze."

"Byls tedy na Hrušově , Václave?" čile uchopil se Jan slova, "pověz, prosím, co dělá Julie? Mluvil jsi s ní? Co ti vše vypravovala?"

"Nemluvil jsem s ní," odvětil lhostejně Vlk, "toliko jsem o ní zaslechl, že zítra slaviti bude svatbu s Vojtou."

"Ty žertuješ, Václave!" zvolal Jan, v tváři zblednuv.

"Zdaž tomu v pravdě, čili nic, nevím; tak jsem to aspoň slyšel," vece Václav klidně, a vrátiv se opět k poslední události, pravil: "Co myslíš, Jeníčku, o krčmě Korejzově? Je to hnízdo, viď? Věru, více v ní koukole nežli pšenice."

"Ustaň, Václave, a povídej mi o Julii," zakřikl ho Jan "nemysli, že mi vše tak jednostejno jako tobě."

"Ten lid mi přichází, jako by se pro nic jiného nehodil, nežli aby se mezi sebou rval," pokračoval Václav, neohlížeje se na přání Janovo, "zbláznil bych se nad ním."

"Jsi-li mým přítelem, Václave, nemluv více o věcech těch, alebrž pověz mi, kdo ti řekl, že zítra bude si bráti Julie toho bídníka?" přerušil Jan další hovor Vlkův.

"Co na tom, kdo mi to řekl. Ať se vdá! Snad si k vůli děvčeti rozum nepopleteš?" utrhnul se Vlk. "Žiješ-li pro válečný svět, nemůžeš žíti pro Julii. Nečiň tedy ani ji ani sebe nešťastna. Žena přísluší muži, jenž navyknul jednotvárnému, domácímu živobytí, nikoli tobě, který jsi zvykl rejditi světem. A teď, prosím, nemluvme už o tom. Viď, Jeníčku, že cíl člověčenstva prabídný měl by základ," vrátil se opět k předmětu předešlému, "kdyby neměl znamenitějších mužův, nežli kteří zasedají u Korejzy? Nelze pochybovat, že cesta naše daleká a že hodně vody ještě uplyne, než dojdem všichni k poznání velké té myšlenky, že svornosti nám nevyhnutelně jest zapotřebí, máme-li státi se národem mocným. Nepochybuji však, že jednou k tomu přijde; a toť jediná útěcha, jež při rozumu mne udržuje."

"Též já jsem náhledu toho," přisvědčil Jan, "nyní pro bůh ale ustaň od mudrování svého a vypravuj mi o Hrušově, sic umru netrpělivostí."

"Nu co o Hrušově? Neřekl jsem ti toho již dosti? Zítra strojí Julinka veselku, Vojta bude mužem jejím," odpověděl Vlk určitěji.

"Ještě nestrojí a nesmí strojiti, toť přísahám," zvolal Jan vášnivě, "zítra, věř, kdyby u oblak byla, musí býti mou. Chceš-li se mnou vydati se na cestu, tedy rychle; do rána ať jsme v Hrušově. Zastihnu-li ji před oltářem klečeti, zmocním se jí a překazím sňatek nevhodný, Bartošem donucený. Bartoš není otcem Juliiným, otcem jejím byl Jiřík Hrušovský, kterýž, umíraje, odkázal mi dceru svou. Pospěš, Václave, rychle na cestu, bychom nepromeškali."

"Nepřenáhli se," odvece pokojně Vlk, "nežli cos podobného podniknem, zapotřebí, bychom moudře o tom pojednali. Poslyš, s jakou pak měli bychom na Hrušov přijeti; po dobrém, tuším, mnoho nepořídíme, a po zlém ještě méně. Lidé jako Bartoš nenechají se tak snadno oblomiti; ba i Ludmilu, zvyklou jednati vždy po slově manželově, nesnadno bude získati pro účel náš. Jeden toliko zbývá nám prostředek, jejž nazýváme chytrostí. Napadá mně tu, bratře, něco velkolepého, -" pokračoval po dlouhém rozmýšlení, "věru, svatá to pravda, že člověk v nesnázích stává se nejdůmyslnějším. Jeďme, cestou vezmem ostatní v poradu," doložil nad obyčej rozhodně.

S věže staroměstské zavzněla právě hodina jedenáctá, kdy oba jezdci vyjeli z brány špitálské, nyní pořičské zvané. Noc byla jasná, ale cesta blativá, neboť před večerem silně sprchlo.

"Máme daleko, šetřme koní, Jeníčku," pravil zadnější, jehož ryzka, po každém ostruhou pobídnutí, ledva ohonem zakývala: "kdybych měl koně, jako je tvůj vraník, aneb jakého přepustil jsem u Domažlic kardinálovi, vsadil bych se, že na vzdor této necestě byli bychom před svítáním v Hrušově; s tímto věchtem však, nevím, jestli při nejlepší vůli dorazíme tam v pravý čas. Čert mi ho byl dlužen. Myslel jsem , ubíraje se od Domažlic, že lépe jest špatně jeti, nežli hezky jíti, pročež koupil jsem ho, abych tak řekl, za dobré jen slovo, avšak vbrzku jsem se přesvědčil, že i toho byla škoda. Pochází z haraburdí křižáckého, a jak patrno, je skoro na scepenění. Měli-li všecky takové, pak věru žádný div, že zatoužili po českém obroku."

"Škoda řeči; žádal jsem tě, abys mi raději o Hrušově a o mé Julii vypravoval," odvětil mu nevrle Jan.

"Ty třeštíš, příteli, pořáde jen o Hrušově, o Julii a opět o nich; toť skorem do omrzení," osopil se Vlk; "o čem vím, pověděl jsem ti vše, až na jeden babský přetřes, jenž tam o tobě povstal. Praví se, že tys prý Jiříka probodnul, a to je to ostatní, co jsem ještě věděl. Každá pověst, byť i sebe nepatrnější, béře prý, jak se říká, z něčeho původ svůj; z čeho však tato povstala, nevím si věru vyložiti. Či máš něco bližšího za lubem?"

"Ničehož více, než co ty," odvětil Jan, poněkud udiven, "toť pouhá smyšlenka, prázdná lež. Hrušovského usmrtil Jan Pařízek, nikoliv ale já." A teď jal se Vlkovi obšírněji vypravovati o celé té události. Také Vlk nezatajil ničehož příteli svému, radě mu ke konci řeči své, aby se varoval veřejně objeviti se na Hrušově, jelikož ovdovělá paní, věříc pověsti té, snadno by mohla ho čeledí svou pronásledovati. V důvěrném takovémto hovoru dojeli Staré Boleslavi. Celá dědina dávno již odpočívala, jen v osamělé hospodě za vískou slyšeti bylo hluk.

Pocestní naši zastavili se zde, aby koně občerstvili; sami ale, mezi tím, co podomek napájel, vešli do světnice. Stoly dotud ještě obsazeny byly hostmi a pokryty nádobím naplněným. V koutě pak seděl harfeník, hraje a zpívaje, že však hloub nahledl v stojící před ním hubatku, podobala se hudba jeho spíše šílenému víření a zpěv ohyzdnému vřeskotu. Leč i neumělecké tony tyto dostačily přece rozjařiti podnapilou společnost, která sestávala nejvíce z vojínův z bitvy domažlické domů se vracejících.

Jedva si pocestní naši zasedli, přikročil k nim z předešlé společnosti jakýs muž, a drže v pravé ruce plnou hubatku, v levé pak chmelovinou naplněný pohár, podával Vlkovi, aby pil.

"Aj, Pařízku, tyť nás překvapuješ!" vece Vlk, poznav bývalého spolužáka, kterýž, vraceje se do Sovinek k otci svému, tamějšímu obročnímu, zde se zastavil.

"Jaktě živo by nám nenapadlo, že bychom tě tuto nalezli!" divil se i Jan.

"Nenapadlo?" zasmál se Pařízek. "Což nevíte, že kde je pivo i já jsem? Pijte, bratří, pijte podle žízně!" pokračoval rozveselen, "zvláště ty, Vášo, napij se tolik, abys na věky zahnal žízeň svou. Buďme veseli, vždyť jsme se dost již narmoutili! Také ty, Jeníčku, nenechej se pobízeti; nemám rád, prahne-li některému z našincův. Měl bych za tě platit několik beček, neboť prokázal jsi mi u Domažlic službu nemalou. Zanechal jsem ubohou v Praze, leží v domě pana Sovinského. Přestála ubohá mnoho, nežli z nebezpečí vyvázla. Za čtrnácte dní, pravil lékař, bude opět zdráva. Protož, radostí dojat, piju jak by o přetrž, bych nový její život oslavil."

"Přišels nám vhod, Pařízku!" dí Vlk, když si byl zavdal, "možná, že tvou pomocí nemálo získáme. Vyprav se s námi, ale rychle, neboť počíná svítati, a ještě řádný kus cesty máme před sebou."

"Ano, nemeškej, příteli, chceš-li nám něco po vůli učiniti," připomněl také Jan s patrnou nedočkavostí.

"Na cestě ti povíme, co nás dohání, a proč časně musíme býti v Hrušově," podotknul Vlk.

"Proč ale teprv na cestě a ne hned?" naléhal Pařízek; "stojí-li to za to, půjdu, neb mne znáte, že bych pro vás duši dal," a na doklad obejmul Vlka jednou, Jana pak druhou rukou kolem krku.

"Nuže, věz," šeptal mu Vlk do ucha, by z přísedících nikdo to neslyšel, "chceme se zmocniti Julie, dcery mlynáře Bartoše, milenky Janovy, která ráno přikročiti má k oltáři s jiným ženichem. Teď tedy víš, proč nám na pilno. Neprodlívej, bychom přišli v čas." Skončiv, měl se k odchodu.

"Oho! toť se na to podíváme!" zvolal s podivením Pařízek, hubatku i pohár od sebe odmrštiv. "Jeníčku, zde máš ruku, že Julie musí býti tvou. Zasadím se o to, a splatím ti službu, jakouž prokázals mi u Domažlic. Spěšme tedy, bychom nezmeškali."

Po těch slovech zaplatil svůj řad, a vzav od hospodského uschovaný vak, odešel s oběma společníky z hospody.

"Co jsme zameškali, pánové, hleďme nyní nahraditi," napomenul Jan průvodčí své, když vyjeli ze vrat; "pusťme koně do plného skoku, nešetřme jich;" doložil, uháněje. Oč si však přispíšil, musel opět promeškati v čekání, jelikož Vlk vinou bídného svého koně a Pařízek těžké hlavy své, daleko za ním poklusávali.

"Nejde to, milý Jeníčku," volal ze vzdálí Vlk; "ryzka moje nemůže s místa, neb mnoho vykonala dnes již cesty. Z Hrušova do Prahy a odtamtud zpět, toť věru příliš na chudinku."

"Ba ovšem, že to nejde," přisvědčil také Pařízek; "ostatně proč tak na spěch? Než se nevěsta vystrojí a starosvat všecky své průpovídky vyříká, dávno tam budeme. Jen volnou, však tam v bázni boží přece dorazíme."

"Pro bůh, pánové, povlovnost a váhavost vaše připraví mne o milenku!" - bědoval Jan, když ho dojeli. "Kéž mi možno postoupiti vám svého místa, zajisté nebyli byste pak srdce kamenného."

"To mně nemluv, Jene!" škubnul sebou Pařízek, "bůh můj svědek, že bys sotva našel v lásce přívržence vřelejšího nade mne, ač teprv nedlouho tomu, co pocítil jsem lásku ke své Marii. Věř mi, drahý Jeníčku, že ani ty tak nemiluješ, jako já. Avšak mám též příčiny k tomu. Slyšte tedy, přátelé! Když vyjel jsem si na křižáky a minul již humna sovinské osady, ohlednu se ještě jednou po rodišti svém; a ejhle: tuť spatřím svou Marii v mužských šatech oblečenou, na koni v zápětí jeti. První na ni pohled přiměl mne k srdečnému smíchu. Zastavím svého bělouše, a uchopiv děvče za ruku, tážu se, co jí to napadlo a kam jede? "Kam?" zašvitořila, "jedu, kam ty jedeš, drahý!" - Nu, co byste jí nato odpověděli? Jářku, Mariánko tedy pojeď, dobrá holka neztratí se nikde! A jeli jsme. Však bezmála bych byl litoval, že jsem ji bral s sebou. Něžná a útlá dívčice nehodí se k těžké zbrani. Kdybych nebýval přichvátal a Hrušovského neproklál, třeba jen rány, již měl už napřaženou, a Marie nebylo by více. Zrádce, neměl na tom dosti, že pobil dva syny Sykorovy, chtěl i připraviti ho o dceru, poslední to podporu starcovu. Snadno bylo habánovi vítěziti nad dětmi; když jsem ale já s ním počal, přestal brzo býti Goliášem."

"Pochopuji, z čeho povstala v okolí našem pověst, že Jan usmrtil Hrušovského;" přejmul Vlk slovo, "zajisté se původce její domýšlel, že to byl Jan Záruba, a nikoli ty, Pařízku?"

"A byť to byl Záruba neb kdokoli jiný, což na tom?" odvece lhostejně Pařízek, "v bitvě nečiní se rozdílu, kdo s koho, ten s toho!"

"Nekárám tě proto," dí Vlk, "ač bolestně jsem dojat; chci toliko připomenout, že k vůli plané pověsti nesmí Jan veřejně se na Hrušově objeviti, kde by v jiném spůsobu mohl snad po dobrém Julii dostati. Mám však po ruce prostředek, který, byť nepatrný býti se zdál, přece v nejhorším nám prospěje."

"Usmysli si cokolivěk, jen když docílím toho, aby Julie stala se mou!" zvolal rozhodně Jan.

"Co chceš počíti, Václave?" ušklíbl se žertovně Pařízek, nepochybuje, že dávný jeho spolužák vytasí se opět s nějakým šibalstvím.

"Povím hnedle," odvětil Vlk. "Dle bídné naší jízdy nepřibudem dříve na Hrušov, leč až budou svatebníci v hojném počtu pohromadě, kteří, kdybychom se chtěli Julie zmocniti, notnou dali by nám výsluhu. Lépe tedy, použijem-li chytré lsti. Ty, Pařízku, dojdeš k vdově Hrušovské a vyřídíš jí, že přicházíš jmenem kardinála Juliana, jehož pobočníkem jsi, aby její urozenost na žádost umírajícího svého manžela neopomněla na panství hrušovském tříměsíční smutek naříditi. Dále, aby v témž čase zakázala všeliké radovánky a veselí, zvláště sňatků manželských, co hlavního podnětu hlučných výjevů. Naopak, aby kajicnost a pobožnost chrámovou rozkázala plniti."

"Docílíš-li toho, hleď ji potom přiměti, by nemeškala sňatek dcery Bartošovy, jakožto nevčasný v době největšího zármutku, zakázati, an s všelikou nestřídmostí a hlukem souvisí."

"Svatebníkům pak ať nařídí, aby do kaple zámecké se odebrali a za zemřelého rytíře pokorně se pomodlili. Nepochybuji, že truchlící žena, ač jinak velmi divné povahy, vykoná vše, jak jí manžel vzkazuje, jelikož ho, navzdor křehké jeho povaze, nemálo milovala. Lhůta tří měsícův poskytne nám dostatečného času k provedení našeho záměru, neboť nezmocníme-li se Julie dnes, pak podaří se nám to jindy, jen když svatba bude odročena. - Mezi tím, co vyjednávati budeš na hradě, přičiním se, bych s Julií se dohodl. Přiloudím se do mlýna ve veteši žebrácké, s obílenými vlasy i vousy, a přitočiv se k ní, zpravím ji o našem úmyslu. Zvláště neopomenu ji upozorniti, aby s hosty do kaple neodcházela, alebrž doma zůstala. Až pak hosté k pobožnosti na hrad se odebéřou, přiloudím se k mlýnu, uchopím děvče a donesu v náručí Janovi, který čekati bude v úžlabině stařechovské. Že nemineme se s dobrým výsledkem, důvěřuji v tebe, Pařízku, co člověka bystrého rozumu a starého ferynu. Až zpozoruješ, že ukončili jsme ve mlýně svou úlohu, vytrať se čiperně z hradu a pospěš na konec lesa stařechovského. Tam se sejdeme."

"Hola, pánové, co říkáte tomuto návrhu?" zvolal, dav se do hlasitého smíchu, "viď, Pařízku, že je velmi dobrý. Toť si myslím, jest to nápad, který nerodí se leč u velikých duchů!" pochleboval sám sobě.

"Ó, jak chytře zosnován, abys vlastní kůži ušetřil a mou nasadil!" zvolal Pařízek, čelo zakaboniv. "Již počátek celého záměru jest nejapný" - pokračoval po krátkém přemýšlení, - "kdybys byl povážil, že nepatrnému vojínu nemožno, horempádem nakloniti si urozenost paní rytířové, sotva bys byl radil takovému nesmyslu. Mám však jiné pomůcky, kteráž návrhu tvému pomůže na nohy, dadouc mu základu jistějšího. Pohleď, čemu šťastná nechtěla náhoda!" pravil, odvazuje u sedla připevněný vak, načež, před očima zvědavých společníkův jej rozbaliv, řekl: "Hle, ničehož více jsem u Domažlic neulovil, nežli toto. Jářku, Pařízku, tenkráte si pomůžeš, myslel jsem si, zdvihaje pohozený uzlík; avšak nastojte, když do něho popatřím, shledal jsem, že to pouze tato planda s kápí."

"Aj, aj, skvostný to nález!" divil se Vlk potutelně, "nemýlím-li se, jest to zboží kardinála Juliána."

"Důležitá byla by pro naše potomstvo památka, kdyby v skutku to byl oděv kardinálův!" připojil Jan, bedlivě roucho i kápí prohlížeje. "Záhodno, bychom co prapor vytýčili ho na veřejné místo, by národ náš, kdykoliv by naň pohledl, připomněl sobě, kdo byli jeho nepřátelé!"

"Ó, velmi důležitá to památka, uvážím-li slov tvých, příteli!" - přisvědčil Pařízek. "Víš, jak tím naložím; daruji obé Domažlicím, pomníku to velikého a neslýchaného vítězství nad křižáky!"

"Dnes ho ale ještě oblečeš a představíš se v něm, co vzácná osoba, paní Hrušovské, vid, že ano?" prohodil Vlk, roucho i kápí Pařízka oblékaje. "Hle, kterak jsi zjinačen, k nepoznání!" divil se potutelně; "dobrá, jen aby tě v skutku nikdo nepoznal."

"A jak ti to výborné sluší," vece Jan se smíchem, "věru, uměl bys na velikého sobě hráti!"

"Jen tím spůsobem lze mi získati si důvěru rytířčinu" -- pravil Pařízek, se zálibou na všecky strany sebe prohlížeje.

"Dozajista, bratře, jen tím spůsobem," žertoval předešlý.

Vám jest do smíchu, bratří, nikoli však mně, neboť vidím před sebou skutek povážení hodný!" vece Pařízek, čelo ještě více zakaboniv. "Poznají-li mne, utržím notný výprask."

"Neměj strachu, bázlivče; chytrá liška dovede i z pasti vyklouznouti," žertoval Vlk dále, "a že by tě poznali, o tom není ani řeči, neb co do podoby, jsi úplně zjinačen. Kromě toho protrávil jsi větší díl života mimo domov, tak že na Hrušově sotva jmeno tvé jest známo."

"Nevěřím, že by lidská paměť tak krátká byla. Jde mi na rozum, že se přece mnozí ještě pamatovati budou na tu tvář, kterouž vidíváli, kdy jsem za let študentských s tebou na Hrušov chodíval. Jinak ovšem za doby poslední; tuť ani neviděl mne takřka žádný; neboť celé dny protrávil jsem v osamotnělé myslivně u polesného Sýkory a dcery jeho, Marie."

"Jen ne dlouhých rozpaků", prohodil Jan trochu nevrle, "máme-li něco dokázati, nenechme se odstrašiti planými předsudky."

"V nejhorším případu nastavíme záda, viď, Jeníčku?" podotknul Vlk žertovně.

"Nikoli," odvětil Jan přísně, "nastavíme meče!"

"K čemu ale násilí? Použije-li Pařízek moudře rady mé i schopností svých, nepochybuji, že vše v dobrém se ukončí," ujišťoval předešlý.

"Pokusím se se vší lstí i péčí, bych učinil Jana šťastným" - doložil Pařízek, nález svůj do vaku opět uschovávaje.

"Ano, pokus se o to, příteli, a přičiň se, seč jsi;" napomenul Jan naposled Pařízka.

Zvonek na hrušovské kapli neodzvonil ještě ranní klekání a v mlýně Bartošově nastal již život nad míru čilý. Kde kdo jen byl, každý byl zaneprázdněn tou neb onou prací, a ledva že s ní hotov byl, již zase jinou ukládal mu mrzutý Bartoš, jenž pro samé rozkazy a obstarávání nevěděl ani, kde mu hlava stojí.

Za to však Ludmila s přívětivou tváří přihlížela k práci pomocnic, z ochoty se nabídnuvších, a na čem hlavně jí záleželo, sama ve své ruce uchopila.

Na ohništi praskal oheň, obklopen obrovskými hrnci i pekáči, z nichž vyčnívala tučná drůbež a zvěř, příjemnou svou vůní celý mlýn naplňujíc. Ve světnici rozléhal se veselý hovor ženštin, jehož obsah zahrnoval v sobě mnohé důležité i nedůležité novinky, domácnosti jakož nedomácnosti se dotýkající. Přese všecko ale vynikal starých matron soud nad nastávajícími manželi, Julií a Vojtou. Ač s počátku každá dosti mírně brala slovo na váhu, přece později zasáhnuly tak daleko, že mnohá z nich odvážila se přetřásati netoliko snoubence, nýbrž i celý jejich rod, a to od samého až kořene. Zvláště jim neušel pan Jiří Hrušovský z paměti, jenž za mladších let svého života pilně navštěvoval mlýn Bartošův a tam paní Ludmile nad obyčej lichotíval, z čehož již tehdáž přepodivná kolovala pověst, až konečně i ta, že Julie, která se v tu dobu právě narodila, dcerou jest Hrušovského a nikoli Bartošovou.

"Kdyby po dnešní den byl pan Jiří na živě -" vypravovala jedna, "tuť jistě nesměla by si Julinka Vojtu vzíti!"

"To je i má řeč" - pravila druhá - "neb pan Jiří opatřil by jí jinačího ženicha, nežli jaký Vojta jest."

"A kdyby se ještě více hněval na Zárubu, přece jen on musel by bývati Julinčin;" dokládala třetí. "Ano, jen pan Záruba, proto že, jak se vypravuje, také prý jest z krve šlechtické a pánem hradu, kdesi za Prahou."

"Přišlo by k tomu, jestliže by se navesti byl dal po vůli Hrušovského!" podotkla prvější, "a uměl-li by lépe se zaonačiti, než jak to u Domažlic učinil."

Když pak v hovoru takovém dostali se po tenounké nitce na samé až klubko, tuť u prostřed nich postavila se paní Ludmila, tato matka plná míru, dobroty i příjemnosti, a ač neráda mísívala se v zbytečné rozmluvy, přece dnes nemohla se zdržeti, by několik slov také nepřipojila k rozpravě svých věrných. Napřed však setřela si upocené čelo, pak, povzdychnouc si, z hluboka počala: "Ach mé drahé, nevím, nevím, co znamenati má dnešní můj sen a co mi z něho vyplyne. Dost starostí a lopot zakouší člověk za dne; a ještě ani ve snách nemá pokoje. Vybývám dceru a svěřuji ji muži, o němž, jakkoli zdá se býti dobrákem, přece nelze s úplnou tvrditi jistotou, že by byl naprosto bezúhonným. Zdaž není to krušné pro matku, pováží-li, co pro dítě vytrpěla, než je tak daleko odchovala, a pak, že svěřiti je musí muži, který, nabaživ se snad dosti brzo vnad a lásky manželčiny, zle s ní bude nakládati. Pomním-li na svůj svobodný stav a porovnám-li jej s nynějším, ó, věřte, že velký to rozdíl. Věru politování hodná jest každá dívka, jež, překročujíc práh otcovského domu, hledá útulku v koutě cizím. Jednou jen vykročí z ráje toho a více nevrátí se v něj. Jen smutná utkví jí v duši upomínka na blažené místo, kde bezstarostně trávívala dny své mladosti. Vychvalují nám ovšem s kazatelen i v knihách, že nejkrásnější jest stav manželský: my však, ježto jsme ho zakusily a nasytily se, přece rády bychom couvly nazpět. Kdyby příroda nebyla nám uložila stav ten za nezbytnou povinnost, zlobila bych se po celé své živobytí, že jsem v něj kdy vstoupila. Než, co platna naše řeč. Když tak činívali prarodičové naši, nechť děje se taktéž i dále; my ubohé nenapravíme ničehož. Za tou příčinou svoluji k sňatku dcery své. Avšak ten sen," vzpomněla si opět, "jen toho kdyby nebylo; obávám se, že zlým je znamením manželství Julinčině." To pověděvši, utřela si znovu s čela pot i s lící kanoucí slze a chtěla odejíti "Ne, ne, panímaminko, vy nesmíte odtud, pokud nám nepovíte, co se vám zdálo!" dorážely na odcházející přišedší ženy, a Ludmila, vidouc jednak nezbytí se jich a jednak, aby trudné mysli ulevila, počala: "Ach, byl to těžký, přetěžký sen! Najednou přivleče se vám jako uhel černý mrak nad údolí naše a zatemní je úplně. Brzo strhne se z něho ukrutná vichřice, jež, oboříc se celou silou na náš háj, počne v něm divoké své rejdy páchati. Láme a vyvrací z kořene nejsilnější kmeny a metá je se stráně s takovou prudkostí v úžlabinu stařechovskou, že v okamžení na roven ji vyplnila. Ó, osude, pomyslím si ve spaní, jsi-li nám tak hrozný jako černý tento mrak, a zlý jako ta vichřice, pak veta po nás! A co tak přemítám, sníží se mrak až na samý mlýn, zachoulí v děsné temno dceru mou, na prahu stojící, zafičí a odletí po dráze smetaných kmenů kamsi na půlnoc. Potom bylo mi, jako bych se byla probudila, a však nebylo tomu tak, neb jsem snila dále. Zdálo se mi, že od té doby, kdy jsem ten úkaz boží viděla, uplynulo již drahně let. Stojím v jakémsi domě na předsíni a cítím se být zemdlenu. Chci sednout na lavici u okna stojící. Sotva ale učiním dva kroky, zahučí bouře, silnější než tehda nad údolím naším; na obloze se zableskne a děsný zaburácí třeskot. Uleknuta sklesnu na lavici. Když pak se vzpamatuji, spatřím, kterak lidé v kroji malebném přinášejí mrtvolu, bleskem usmrcenou a mně ji v náručí kladou. Táži se, co to znamená a kdo ta mrtvola? A dáno mi v odpověď: "Toť nešťastným osudem zachvácená dcera!" Hrůzou pojatá pohlednu mrtvole v zsinalou tvář, a nastojte! poznám svou Julii."

"Ó, nežádejte, bych vám strast a zármutek, jakýž jsem pocítila, na nově uváděla, neb úzko mi a doposud na celém těle se třesu. I chtěla jsem přivinouti k srdci ubohou a zulíbati ji, než síla mne úplně opustila a já zůstala jak zkamenělá. Oči obrátily se mi v sloup a ústa jako by se na vždy uzavřela. Za to srdce svíral krutý bol, tak že bych i já málem bolestí byla zahynula, kdyby byl nezbudil mne Bartoš, řka: "Ludmilo, již se rozednívá a dnes přece svatba Juliina." Tak vyvázla jsem z dalších hrůz."

"Chcete-li, paní Ludmilo, vyložím vám, co váš sen znamená!" nabízela se jedna z pomocnic, kuchyňská to z hrušovského zámku.

"Bůh uchovej, panno Lenoro!" zpěčovala se Ludmila, "dnešní sen považuji za prst boží a takového neradno se dotýkati všetečně." Dořeknuvši, slzícím okem opustila udivenou společnost.

"Inu, inu, ač to jen sen, přece může býti zlým znamením;" počala po odchodu mlynářově Lenora. "Věřte mi, kmotřičky," doložila pološeptem, "dnešní sňatek, zdá se, že bídný vezme ještě konec."

"Možná, že z toho notná povstane mrzutost!" připojila druhá pomocnice.

"A když ne dnešního dne," přejala Lenora opět slovo, "tedy dosti brzo. Jan jest dobrý člověk, ale když se rozhorlí, jest horší než kdo jiný. Prchlivost jeho nesnese příkoří, jaké mu Bartošovic činí."

Ještě nedopověděla, a již vmísila se v řeč pomocnice třetí, čtvrtá i pátá. Načež nastal hovor živý, rozmanitý, při němž úsudky a mudrcké důvtipy podivně se střídaly, a jemuž dříve nebylo konce, pokud nepočali se svatebníci shromažďovati.

Nyní nastala nemalá Bartošovi úloha. Na něm záleželo, aby hosti do světnice uváděl a k zasednutí pobízel. On též měl za povinnost, by nikoho hladu ani žízně nenechal trpěti. Mimo to musel i baviti svatebníky, zvláště upýpavé družičky, ač velmi za krušno mu to přicházelo. Také musel dohlížeti na pomáhající ženštiny, kdy požádala ho za to Ludmila, jež přes tu chvíli do komůrky odbíhala, kde několik družiček plačící Julii strojilo, a aby ji potěšila, vychvalovala Vojtu, že to člověk vší cti hodný, jemuž se ani Jan, ani kdo jiný nevyrovná; Vojta že jediný s to jest, aby učinil ji šťastnu a spokojenu. Leč Julie trpce vyslechla pokaždé chlácholící matku a zřejmým opovržením dávala na jevo, že odmítá vtíraným jí ženichem.

Vojta stál poblíž Julie, a jakkoli viděl i slyšel, kterak si nastávající jeho choť počíná, nechal si to přece všecko líbiti, jako by se ho to netýkalo, a myslel si, co se nepodá dnes, podá se zítra.

Vojta byl ostatně dobrý jinoch a miloval Julii upřímně. Již tenkráte, kdy při první své návštěvě spatřil ji, zamiloval se do ní nemálo. Za nedlouho vyznal se Bartošovi i Ludmile, že chce si vzíti Julii, třeba pražádného nedali jí věna. A pakliže poprvé, tím více líbiti se musela dnes, když v sněhobílých šatech a úpravě svatební vypadala jako bohyně. Ani oka s ní nespustil, prohlížeje ji sobě stále od hlavy až k patě; jen někdy, a to s patrnou skormouceností odvrátil zrak svůj od ní, by na sebe pohledl, zdaliž i on tak vyšňořen, by s ní se mohl porovnati. Nic méně, ač skvostným šatem oděn byl, na nějž jakožto dědic dvorce Brandýska sobě doložil a jejž dle nejnovějšího spůsobu v Praze ušiti si dal, přece poznával, že nevypadá tak krásně jako ona.

Vzdor tomu, že vystrojování a šperkování nebralo konce, trval stále po boku Julie, a čekal na příležitost, kdy by se jí prokázati mohl úslužným. Než Julie nevšímala si ho a stále jen plakala.

Vida to Vojta, počal již v naději své ochabovati, a nemálo skormoucen ohlížeti se po klobouku, aby ustoupil s očí vzdorné nevěstě. Tomu však nedovolil starosvat, pošeptav Vojtovi, že spůsobem to nevěst plakati, kdy přikročiti mají k oltáři. Vysvětlením takovým Vojta udobřen, opřel láskou planoucí zrak opět na Julii, kteréž právě dvě družičky vkládaly na hlavu věnec, z bílých a červených růží uvitý. Krásněji snad nemohl již ani anděl vyhlížeti jako nyní Julie. Dojat pohledem na tak vznešený tvor a uchvácen láskou horoucí, přikročil k Julii, a přitisknuv ji na tlukoucí srdce zulíbal čelo světice své. Leč Julie jako by z kamene chovala se k Vojtovi, aniž by si ho povšimla. Když pak rozčilen radostí hudebníkům na dvoře čekajícím kázal, aby hudbou ulevili citům jeho: tuť Julie v usedavý dala se pláč.

Hudba začala i s ní svatebníků zpěv, opěvající písně národní, k sňatku se vztahující. Zvuk hudby a hlahol zpěvu přivábil v brzku z okolních chýší obyvatele, tak že za nedlouho shromáždil se zástup obojího pohlaví, mlýn, dvůr i celé površí před mlýnem naplniv.

Tu přiloudil se k hlavním dvéřím shrbený stařec, oblečen v režný, rozedraný oděv, jejž na polo zakrývala houně setlelá. Po levém boku visela mu velká mošna, o něco menší po pravém. Široký klobouk hluboko zapadal na čelo, pod jehož přístřeším jiskřilo se dvé sokolích očí, kteréž i hned v pobožnou přetvářily se skroušenost, kdykoli na něho kdo pohledl. Bílé vlasy čeřily se mu po zádech a hustý taktéž bílý vous zakrýval obličej jeho. Vešed do síně, přikrčil se ke dveřím, do světnice vedoucím, a jak by přikován, s místa se nehnul. Ani duch nebyl by proklouznul kolem něho; tak bedlivě prohlednul každého, kdož kolem něho šel. Dobrá Ludmila, kteráž nikoho oslyšeti nemohla, nejprvněji povšimla si prosícího starce.

"Děvčata," tázala se pomocnic, "jestli pak jste již dala některá něco tomu žebrákovi?"

"Ne," odvětilo několik ženštin najednou.

"Panno Lenorko!" zavolala Ludmila na kuchyňskou ze zámku, "přineste mu pár koláčův, ať netrpí chuďas o svatbě hladu."

Lenora šla, vzala několik koláčů z první pece a dala je starci. Tento, uchopiv ji za štědrou ruku, políbil ji a odříkával obyčejné poděkování. Při tom však zpozorovala Lenora, že tvářením svým vyzývá ji ven k zahrádce. Pochopila i hned, že cos důležitého sděliti jí chce stařec žebrající, neboť navzdor okamžitému zaleknutí se poznala čiperná, že to Vlk, a vyloživši si záměr jeho v dobrou stránku, utišila se a dala mu na jevo, že porozuměla, i že přijde.

Po chvíli přiběhla k zahrádce, několik kroků od mlýna vzdálené, přinášejíc v obou rukou výsluhu značnější první. Nikdo si jí nepovšimnul, neb nebývá o svatbě žebrák ani dárce vzácným úkazem. Přijav výsluhu, vyprávěl Vlk bez průtahu milence své o záměru společném, požádav ji, by nemeškala vyříditi Julii, jak se tato chovati má při celém podniku.

"Buď bez starosti, vše dobře zařídím," zněla krátká odpověď odcházející Lenory.

Zdaž možno, aby zřeklo se děvče radovánek, na něž dlouhou dobu bylo se těšilo, tak že k vůli nim mnohou noc ani spáti nemohlo, a nyní, kdy se jich dočkalo, samovolně si je zmařilo?

Než Lenora učinila tak, jelikož tomu chtěl Vlk, jejž milovala. S počátku se ovšem zarazila, obávajíc se, že na ní uvázne všecka vina nezdařené svatby. Bázní se celá třásla, krev jí vstoupila v tváře, tak že, nechtěla-li, aby to kdo zpozoroval, musela hodnou chvíli zdržeti se na dvoře. Krutá též nastala jí doba, kdy všichni hosté chystali se již do kostela brodeckého a z hradu hrušovského dosud žádný nepřicházel s rozkazem, jak ji Vlk byl ubezpečil. Což pak teprv měla si počíti Julie, jížto se hlavně všecko týkalo?

Již přiblížila se chvíle rozhodná, starosvat postavil se před shromáždění, a odříkav několik průpovídek, oznámil, že čas do božího kostelíčka.

Hosté uposlechli a vyšli přede mlýn; hudebníci spustili a dlouhá řada při veselém jásotu čekala jen, až z komůrky vyjde ještě nevěsta.

Tato ale nevycházela. Družičky kolem ní stojící, na místě pohádání jí k cestě, vidouce ji trpce plakati, plakaly s ní, radíce, by nebrala si muže proti vůli své. A Ludmila, jež z počátku tak mnoho se spoléhala ve svou výmluvnost, překonána lítostí upustila od dalšího nabádání, by Julie si Vojtu vzala, a zakryvši si oběma dlaněma obličej, plakala také.

Tu přijde Bartoš a jme se zhurta kázati, by nevěsta i ostatní měly se k odchodu, jelikož je vrchovatý již čas do kostela. Když však slova jeho zůstala bez účinku a Ludmila i Julie nepřestaly dále plakati, tuť i sám pocítil, že mu nelze vytrvati v mužné přísnosti, ustoupil raděj dříve, než by lítost i jeho se zmocnila, podotknuv toliko při odchodu: "Nuže, ulevte si bolu svému, avšak trochu aspoň dbejte, bychom nezmeškali. Dávno prý odzvoněno, a přece nerád měl bych s velebníčkem mrzutost."

"I já si toho přeji, milý otče;" přisvědčil Vojta, mrzutě maje se také za Bartošem k odchodu.

"Ano, slyšela jsem odzváněti!" zvolala za odcházejícími Lenora, "nikoli však na věži chrámu brodeckého, alebrž na kapli zámecké. Nezmeškáme, pane otče, nebojte se a přejte trochu pláče děvčeti před svatbou, nechcete-li, aby vám po svatbě plakalo. Vy pak, pane ženichu," švitořila dále, Vojtu nazpět přivádějíc, "měl byste míti přece více útrpnosti s ubohou nevěstou; ba řekla bych, kdybych směla, že lépe byste učinil, - ano, řeknu to, musíte mi ale prominouti - lépe byste učinil, kdybyste se poohlednul raděj po jiné nevěstě, kteráž by s vámi šťastnější byla nežli naše Julinka. Vezmete-li si ji přece, pak bude ona ženou vaší pouze z přinucení, a takové manželství nedochází požehnání božího. Porozuměl jste mi, pane Vojtěchu?" tázala se potutelně. "Vězte, že s upřímností nelíčenou takto vám radím."

"Kdybych nevěděl, že jste si dali slovo s Václavem, řekl bych ti, Lenorko, také něco peprného," odvětil Vojta hněvivě.

"Je vám na vůli, pane ženichu, řekněte mi jen, co vám libo, jsemť milovnice pravdy," odsekla předešlá za nejlepšího rozmaru.

"Nuže, řekl bych ti, že bys sama ráda vetřela se v srdce moje!"

"Ó, můj božínku!" povzdychla si Lenora čtveračivě, "pane ženichu, což pak vám to jen napadá? Myslíte, že bych vám tolik důvěřovala? Vždyť jsem chudé jen děvče, kuchynská z Hrušova! Avšak dejme tomu, že bych na vás si myslila; co říkáte, pane Vojtíšku, nedal byste mně košíčkem?"

"Ale, Lenoro!" zakřikl ji Vojta, oči sklopiv, jako by se před Julií nejvíce upýpal.

"Inu, pane Vojto?" opětovala tímtéž zvukem Lenora, na nevěstu potměšile zašilhávajíc.

"I s pánem bohem!" ozvala se paní Ludmila, hovorem kuchyňské patrně rozveselená, "jste-li si souzeni, neuhnete se tomu, byť byste i kraj světa od sebe byli vzdáleni."

V tom pootevřel Bartoš dvéře, oznamuje, že došlo ze zámku poselství, jež sám pan správce přináší. "Bude to něco důležitého," doložil, "bezpochyby přání nastávajícím manželům od urozené paní rytířové. Dělejte, a kde jste kdo, pojďte." Na to odkvapil na dvůr, kde všickni svatebníci i diváci obstoupili již starého správce Vlka, zvědavi jsouce, co za novinu přinesl.

Když konečně již všickni se sešli, poručil správce biřici vedle sebe stojícímu na buben zavířiti. Na to kazatelským hlasem jal se čísti z listu následující: "Jelikož zlíbilo se všemohoucímu Pánu, by k sobě povolati ráčil pana rytíře Hrušovského, vrchnost naši milostivou, uznala tudíž za nejprospěšněji urozená paní rytířová, jsouc smutkem hluboce dojatá, oznámiti a rozkázati veškerým svým věrným poddaným, že se po tři měsíce, dnešní den v to počítaje, nesmí nižádných radovánek jakéhokoli druhu, na příklad manželských sňatků, křepčení a jiných veselých výjevů slaviti aniž odbývati, a to pod trestem nejpřísnějším.

Zároveň nařizuje se každému našemu poddanému, by po celý ten čas oddal se kajicnosti a životu pobožnému, aby spíše rozpomněl se na zesnulého rytíře, urozeného a milostivého pána svého. Pročež všem tuto shromážděným nařizuje se, by bez prodlení a průtahu odebrali se do kaple zámecké a tam na důkaz věrnosti, poslušnosti a lásky vděčnou a zbožnou myslí pomodlili se za svého pána."

Dokončiv, pokynul biřici k opětnému na buben zavíření, a mlčky nastoupil cestu ke hradu.

Rozkaz takový učinil na posluchače různý dojem. Nejvíce dotknul se Vojty. Byloť mu, jako by vší naděje byl zbaven a o všecku blaženost na vždy připraven. "Co mi do rozkazu urozené vrchnosti!" hlasitě reptal; "co mi po Hrušovském rytíři, že se nechal prokláti oštěpem Janovým. On, nabaživ se do syta roskoší života, nechť odpočívá v pokoji s mrtvými, nás však, jenž dotud žádné nezakusili jsme slasti, ať nechá užívati světa. Kdož ví, jak na dlouho příznivý nám kyne osud. Julií jest mnoho, ale Bartošovic Julie jen jedna, a tři měsíce jsou tři měsíce!" Chytrák, jako by tušil, že něco podtají se kuje. Měl pravdu, tušení ho nesklamalo. Překažení dnešního dne sňatku, překazilo mu i celou budoucí blaženost.

Též Bartošovi nebyl rozkaz paní Hrušovské mnoho po vůli, ne snad proto, že by byl skrbcem, obávaje se že po třech měsících opět musí strojiti nákladné hody, ale že by byl rád starosti se zprostil, jíž sňatek jediné dcery jeho požadoval, a pak, aby ušel všemu hněvu, kdyby náhodou Jan se měl vrátiti. Byl však věrným poddaným vrchnosti své, a co takový tichý i poslušný. Tím se stalo, že, brzo zpamatovav se, uchopil reptajícího ženicha pod páždí, a přikázav Ludmile, aby dobře celý dům uzamknula a za ním s Julií nemeškala přijíti, ubíral se zatím volným krokem za správcem a celým zástupem k zámecké kapli, dokazuje cestou Vojtovi, že tři měsíce nebudou mu na škodu, nýbrž k většímu ještě užitku, kdežto Julie spíše naň přivykne. Hlavně pamatoval ho na povinnost, s jakouž každý poddaný zavázán jest ke své vrchnosti. Potom obrátil se k svatebníkům, by i tyto uchlácholil. Za náhradu odloženého sňatku, pravil, že mnohem skvěleji po třech měsících se vyznamená, nežli jak by se byl dnešního dne vyznamenal. Přes to všechno, že i dnes, po skončení smuteční mše, hodlá jich hojně vyčastovati, tak jako skutečně sňatek byl by se odbyl. Po něm promluvil starosvat, jenž velkou váhu v sebe kladl, a v každém ohledu první slova se ujímal: "Toť se samo rozumí, že co pro hosti jedenkráte připraveno, také jim po zákonu náleží."

"Nepřipustíme hříchu, aby tolik božího nadělení mělo na zmar přijíti," připojil i jeden z hostů.

"Bylo by to nekřesťanské, abychom tak chudě nechali se odbýti;" prohodil druhý host.

"Vždyť by pan otec nebyl s to, tak velkou zásobu nápoje sám přemoci;" doložil třetí.

"Ani paní Ludmila, s tou hrstkou čeládky, všechen pokrm požiti," namítla též jedna z matron.

"Račtež býti bez starosti!" počal opět starosvat, "o každého svatebníka postaráno, aby žízně ani hladu netrpěl, neb naplnil Pán až do vrchu štoudve dobrým nápojem, jako je byl naplnil při svatbě v Kaně gallilejské. Zvláště o vás, matinky, postaráno," hovořil, jak by to z předpisu odříkával, "tak že vám hojnost ještě zbude domů na výsluhy. I na vás, páni hudebníci, vzpomenuto, třeba jste nám ani sousedskou nesměli zahousti, neboť v mlýně páně Bartošově dochází každý náležitého uznání. Jen na vás, boubelaté družičky, nevím, zdali něčím vzpomenuto," končil rozmarně, "vás by nejlépe takhle skočná oblažila a té, bohužel, máte zabráněno. Inu, co musí býti, jako bychom nejraději."

"Je to štěstí pro Julinku, že se tak stalo;" polohlasem odvětila mu nejstarší družička, "neb jaké by to bývalo manželství, jsouc násilným způsobem zosnováno."

"Zdali oblažil by ji muž, jehož na počátku již nenávidí!" vmísila se v rozmluvu jiná družička. "Běda otci, běda matce, jižto sedmou svátost považují za kupecký krám," dodala.

"Škoda, že paní Ludmila je tak málo rozšafná, dopouštějíc toho, by Julie na své narození bědovala," vyčítaly ostatní, tak že to Ludmila, s Lenorou nedávno zástup dohonivši, na vlastní uši zaslechla.

"Proč mne viníte!" osopila se Ludmila, nemálo se cítíc uraženu, "což nevíte, že to vůle mého Bartoše?"

"Moudrost vaše, paní Ludmilo, může dotud všecko napraviti," vložila se Lenora do řeči, přetvařujíc se, jak by o ničem nevěděla, co podtají se kuje, a výmluvností svou na Ludmile toho vymohla, aby Julii doma zůstavila. "Věřte, že rozkaz naší vrchnosti," dokazovala dále, "s nebe byl seslán, sice by po Julince navždy bylo veta;" doložila hlasem věštkyně, Ludmile páže své poskytnuvši, by jí do příkré stráně pohovila.

Radostí okřála Julie, vidouc se býti v celém mlýně samu. Jako srnka poskočila, a přiblíživši se k oknu, zvědavě pohlížela k zahrádce, zdali tam Vlk dosud nečeká. Tomuto nemálo se také ulehčilo, spatřiv Ludmilu vycházeti poslední ze dveří. Přikrčen za zahrádkou seděl jako pěna, pozoruje, co se všecko v mlýně děje. K upokojení svému dostal odcházející Lenorou znamení, že kromě Julie nezůstalo doma nikoho.

"Buďte bedlivá, Julinko," volala Lenora do okna, z něhož tato pohlížela, "a dobře dvéře uzamkněte před zlými lidmi."

Nyní Vlk rychle pospíšil do mlýna, a uchopiv Julii za ruku, spěchal s dívkou, jak by o závod, v úžlabinu stařechovskou a dále k háji, kde s Janem umluveno měl, že se sejde.

"Za půl čtvrt hodiny, pospíšíme-li si, jsme u Jana," těšil spoluprchající, by ji k rychlejšímu skoku chuti dodal.

"Ó, kéž bychom ještě dříve byli u něho!" povzdechla si dívka.

"I já bych si toho přál, Julinko," přisvědčil Vlk uřičený.

"Obávám se," dí předešlá, "že trapnou nejistotou miláček můj zahyne, nežli ho dojdem." Jedva dořekla, zaslechne z prostranního houští na sebe zavolati. Dívka se zachvěje, chce vykřiknouti, v tom Jan přiskočí, přivine ji na svá ňadra, a políbiv ji v ústa, zabránil děsnému jejímu výkřiku. Dlouho, ó velmi dlouho zdálo se mu, že v háji stařechovském meškal. Když pak nemohl se již dočkati, přivázal oba koně k dubové větvi a krok za krokem loudil se k mlýnu. Tu objeví se před zrakoma jeho zástup svatebníků, k hradu hrušovskému se beroucí. Jan stane a bystrým okem pozoruje každou postavu. Vidělť Bartoše, Vojtu z Brandýska, poznal jich mezi hostmi, ale Ludmily nikdež neviděl. "Ó, skrbivá ženo!" zvolal hněvivě, "ty závistivá a sama sobě nepřející, jistě obávala jsi se, by ti černé, tvrdé kůrky žádný neuzmul, a proto raději omeškalas i té nejpovinnější pobožnosti." A nejen Ludmile že počal zlořečiti, nýbrž i všemu osudu, jenž nedal zdařiti se jeho záměru. Leč umírnil se brzo, a opět v mysli přemítal, jakého by prostředku měl užíti v nejhorší případnosti, aby Julii osvobodil. Rozhodnul se posléze, že přepadne Ludmilu ve mlýně a stůj co stůj že jí dceru vyrve násilně. A již chce páditi, any právě dvě ženštiny vycházejí, ze mlýna. Jan sečká a zírá bedlivě jim v tvář. Čelo jeho vyjasní se a ústa radostí se zasmějí.

"Ó, jak k dobrému se všecko chýlí!" jásá, "zajisté, že poslední to odchází Ludmila s Lenorou, a Julie sama že doma zůstala. Výborně!" zvolá, "nyní bez překážky může Vlk přikročiti k dílu."

Čeká ještě chvíli. Zástup zašel, i Ludmila a Lenora za ním zmizely. V tom objeví se v okně dívka a brzo na to viděti ji přelétnouti po dvoře v průvodu otrhance. "Hle hle, toť Julie a rozedranec ten, Václav!" praví Jan dále, sehnuv se do křoví, a tiše očekává milenku svou i jejího osvoboditele, aby je příchodem svým překvapil.

"Ó, Julie, ty duše má jediná!" zvolal, když ho došli, dívku uchopiv v náručí, aniž by na další útěk pomýšlel.

"Není na čase celovati se vám, nechcete-li dáti se polapit," napomínal Vlk. "Raději rychle odtud!" To vyřknuv, kvapil skokem napřed, dívku Janovi zanechav, jenžto, uposlechnuv, vzal drahou kořist za ruku a spěchal s ní za Vlkem.

Bylo pod mrakem a teplo až mrtvo. S Vlka jen se lilo. I odhodil se sebe houni, mošny i klobouk, by si ulevil, ale nadarmo. Však přece neochabnul a pádil stále, dokud nedostihnul dubu, u něhož byl jeho i Janův kůň přivázán.

Daleko zpět zůstali milenci. Během a vedrem umdleni, nebyli s to, aby déle za ním stačili. První stín háje, odkud Jan před chvílí ještě nedočkavě pohlížel vstříc Julii a kde strastí plných zakoušel nesnází, poskytnul jim nyní klidného odpočinku a nejslastnější náhrady. Ano, háj stařechovský zdál se jim dnes býti pravým rájem. Jakkoli již neozýval se v něm lahodný zpěv opeřenců, přece prochvívala jej příroda dechem rozkošného pocitu. Z polehounka poskakoval si slavík křovinou, přívětivě pohlížeje k družce své, v hnízdečku klidně sedící; jemně švitořila červenka, v důvěrném srozumění se samičkou svou, libujíc sobě, že bohu milejší jest láska manželů, nežli láska plachých milenců. I pěnkava lichotivě tulila se k snoubenkyni své, a ač krátce, přece upřímně doznávala, že toliko svůj k svému jest nejlaskavější.

A pakliže celým hájem blažený takový vanul pocit, jak mohlo ubrániti se mu dvé oddaných si srdcí lidských?

Jan a Julie kochali se v rozkoši, jakou jen nejvroucnější láska může zroditi.

Ještě chvilku, co tanuli v milostném objetí, an tu ozve se Vlkův hlas, zvěstující, že Pařízek přichází. Hbitě opustili místo ráje a pospíšili k volajícímu příteli, jenž na druhém kraji lesa Pařízka očekával.

Zatím Pařízek se přiblížil. Již na několik honů cesty radostnými posuňky na jevo dával, že s dobrým vrací se pořízením. Brzo koně škádlil, divných rejdů s ním provozuje, aneb kápí kardinalskou, již na meči měl nabodnutou, vysoko nad hlavou pohrával. "Hola, bratře!" bylo první jeho Vlka oslovení, jak mile se k tomuto sblížil, "kde máš mlynářovic Julinku? Ulovils ji šťastně?"

"Ano, ulovil;" odvětil mu tázaný.

"Věru, nepočítal jsem, že bychom ji tak lacino dostali!" dal se předešlý v hlasitý smích, Vlkovi na rameno potleskav. "Byl to skutečně, Václave, velmi dobrý nápad. Leč pověz, kde ji skrýváš a kde jest Jan?" tázal se po chvíli, když se v smíchu upokojil.

"Tamto mezi bor pohleď, jak se mihají," odvětil Vlk, ukazuje v háj, odkud milenci ke kraji se blížili.

"Ó, kéž bych směl vzácnou tu kořist aspoň obejmouti!" zvolal Pařízek žertovně k přikročivší dívce, "viď, Vášo, že to dosti skrovná odměna hodnostáři, na jakého jsem musel na Hrušově před paní rytířovou hráti?"

"Nemám, pánové, jiné pro vás odměny než toliko vroucích díků!" pravila k nim dívka, něžnou pravici Pařízkovi i Vlkovi podavši.

"Ani já, přátelé," připojil též Jan, "nemám zavděk ničeho, kromě lásky bratrské. Vězte, že prokázali jste mi službu, již vám nikdy nejsem s to splatiti."

"Vykonali jsme jen svou povinnost, Jene, milenku ti vymohše," odvětil Vlk, "na tobě jest nyní, abys na dále uchoval ji sobě. Pročež nemeškej, vezmi buď ty dívku na svůj kůň, aneb já, a bez prodlení spěšme odtud, by nás svatebníci nepostíhli, či chasa Bartošova, které, nevím, jestliže bychom se z klepet vydrali."

Ještě nedořeknul, a již seděl Jan na vraníku i Julie v popředí svého miláčka a již již cválali společně všichni v ochranu pana Sovinského.

Západně od Hrušova, asi hodinu vzdálí, stál hrad pana Sovinekého. Nehonosil se arci skvostným tak průčelím jako hrad Hrušovský, aniž věží velkolepou aneb zděmi pevnými i vysokými. Hradby jeho podobalyť se spíše jednoduché ohradě nežli zdem, jichž účelem bývalo chrániti libovolné, po svém vlastním právu vládnoucí šlechtice, kteří, nebyvše pro své skutky před sousedy svými jisti, útočiště brávali k tvrdé skále, hledíce zde bezpečnosti, jaké hledá v nepřístupných místech dravý tvor.

Avšak úpravný i slušný přece proto byl zevnějšek hradu pana Pavla, a oč co do zevnějšku skrovněji vyhlížel, to vnitřek jeho nahrazoval. Dobré hospodaření svorných manželů rozmnožovalo důchod a poskytovalo důstatek prostředkův k zařízení slušné, ba skvělé domácnosti, kterouž příkladně vládla paní Kateřina, manželka Pavlova.

Bylať to také žena, jíž daleko široko nebylo rovné. Žádný ji neviděl nevrlou, aniž by ji kdo slyšel slova mrzutě promluviti. V kuchyni, po dvoře, v chlevích a na polích bylo jí plno. Všude dohlížela, o všem se přesvědčila a vše ve vzorný uvedla pořádek. Směle mohl manžel její na delší čas vzdáliti se z domu svého a nemuselť se báti, že v nepřítomnosti jeho zle by hospodařila neb z dlouhé chvíle věrnost, kterou mu byla před oltářem slíbila, porušila. Proto s myslí úplně klidnou vracel se povždy pan Pavel z cest pod svůj krov, jsa celý blažen, když jen zdravou spatřil svou milou choť. V hradě našel vše, od nejmenšího až po největší, v tomže pořádku, v jakémž při svém odchodu byl to zůstavil, a zhusta v lepším ještě rozkvětu i požehnání.

Takovým spůsobem hleděla paní Kateřina vždy vrátivšího se manžele překvapiti. Pročež žádného divu, že pan Pavel do své smrti podržel v paměti přísloví, že ženu, jako byla jeho Kateřina, marně by v celém světě hledal.

Dorazivše na hrad a připravivše cestou znepořádaný svůj oděv, představili se i hned dobrodruzi naši paní Kateřině. Po vlídném uvítání vyslechla je s nemalým v prvním okamžení udivením. Přísná paní ta uvedla jim na pamět, že těžce provinili se proti řádu občanskému, porušivše svazek rodinný. "Oloupiti rodiče o jejich dítě," pravila, "jest netoliko nedůstojný, alebrž i trestu hodný skutek, jejž může si jen všetečná neb zpupná osoba na své svědomí uvaliti." Když pak z další jich řeči úplně nabyla známosti o věci, jež se udala, udobřila se, doloživši žertovně: "Divím se věru, pánové, obětavosti, již přinášíte k vůli, byste se ženy dopídili. Kdybych neznala pohlaví vaše, myslila bych, že žena dochází u vás největší ceny, kdežto zatím, jak z mnohostranných příkladů jsem poučená, jináče tomu. Pakliže dopídíte se jí, byť třeba s nasazením vlastního života, a uzavřete s ní svazek trvalý, ó tuť přepodivně chováte se k ní. Řeknu vám, že i s ní nakládáte jako s kořistí, již jste polapili v pasť. Rcete, pánové, nemluvím-li svatou pravdu?"

"Nemyslím, šlechetná paní, že by nenašla se výminka!" odvětil Vlk; "vímť patrně, že z husta tomu naopak. Věděl bych však vhodný prostředek k vybavení té ubohé kořisti a spůsob, jakým by se na roveň svých pánů povznesla;" doložil lichotivě.

"Tak mnoho si, pane Vlku, ani nepřejem," pravila paní Kateřina, "ač dle přirozeného práva, tuším, máme tentýž nárok na samostatnost jako vy, pánové, neboť neznám spravedlivých toho důkazův, proč bychom za vámi měly pokulhávati a sloužiti vám za podnož. Rcete, pánové, kde to zaznamenala matka příroda, že k takovému zrozeny jsme osudu? Postačí-li vám ale za důvod pouze to, co sami jste si napsali, pak arciť stojíte výše nás. Avšak i my, odpovím vám krátce, také bychom dovedly lecos sobě napsati!" doložila s úsměchem, jejž potlačiti nemohla.

"Neupírám slovům vašim, šlechetná paní, spravedlnosti;" přisvědčil Vlk, též s úsměvem.

"Nesmíte upírati!" ujmula se předešlá slova, ale poněkud přísněji, "také jsem ve vás, pane Vlku, tolika uznalosti se nadála. Vždyť nemáte ani žádných příčin, abyste nám spravedlnosti mohl upírati, a co příčinou nazýváte, zakládá se na pouhé důmínce. Jakkoli nás pokládáte za tvory nedokonalé," pokračovala s nejvážnější tváří, "přece bez naší rady a pomoci nezřídka uvázli byste v nesnázích. Není-li to patrná protiva, když na jedné straně přiznati se musíte, že bystřejších jsme smyslů, a na druhé, když nám upíráte, že bychom schopny byly vyšší myšlenky! Toť mi přichází, že s námi zacházíte asi tak, jak dítko s loutkou, které, s ní si pohravši, nevrle ji odhodí a po jiné se shání. A víte, pánové, v čem hlavní toho spočívá příčina? V tom že žena zapomíná sama sobě býti důslednější. Toť hlavní vada žen. Než, dosti jsem již řekla, račte mi laskavě prominouti. Mívám v obyčeji pamatovati mnohé panáčky na rovnoprávnost obého pohlaví, ač není úmyslem mým pohněvati vás, a čemu v pozdějším snad věku ženské dospějí;" doložila povážlivě.

"Obviňování takové, šlechetná paní, nelze přes srdce mi snésti!" ozval se na to Pařízek, méně dvorně, nežli mrzutě; "doufám, že i mně dovolíte několik slov promluviti," pravil dále, "a mužům za obhajce se mi postaviti."

"I s pánem bohem, pane Pařízku!" zvolala paní Kateřina, "stojí vám svobodno, jak dlouho se vám líbí. Co jsem chtěla pověděti, pověděla jsem, proč byste i vy nepověděl;" čtveračivě doložila.

"Nezvyknul jsem krásnému pohlaví pochlebovat proto, že krásné je, aniž vzdorovati jemu, že slabší," počal předešlý směle; "rád jdu cestou přímou, jak mi káže rozum a svědomí. Mám-li tudíž i dnes zvyku svého se držeti, tuť mi pohlaví vaše prohlásiti, šlechetná paní, za křehké a povahy vratké, kteréžto vady na újmu jsou rozhodnému rozumu a vznešenému povolání. Přirozená nestálost, čili nedůslednost, jak jste sama, šlechetná paní, podotknouti ráčila, odjímá pohlaví vašemu, co ozdobou jest mužů. Byť i sebe bylo bohatší na ostatní dary, byť i citu něžného, srdce ušlechtilého a dobré bylo duše, přece pevná vůle, tato hlavní ctnost věčností nám dopřána, vám bude chyběti. Tolik budiž mi dovoleno, šlechetná paní, odvětiti na řeč vaši."

"Nebojte se, příteli, že bych za zlé pokládala odpovědi vaší," ubezpečovala paní Kateřina; "nejste první, jenž se zbraní takovou na nás přichází. Jste všichni stejného vesměs náhledu, všichni k vůli klamným předsudkům zůstavujete nás ženy v bídném otrocví. Leč upusťme od záhadné této otázky a přiznejte se krátce, že jen z osobního prospěchu odjímáte nám práva přirozená, bojíce se, že kdybychom se jich domohly, málo kdo z vás obstál by před spravedlivým soudem naším. Pozor, Julinko, pozor i vy, pane Zárubo; budoucnost vaše dosti ještě dlouhá může býti, ale bez manželské rovnoprávnosti snadno by se vám mohla státi věčným trápením, neboť jen tam pravá kyne manželům spokojenost, kde muž i žena jedno jsou."

Ač mezi celým vypravováním paní Kateřiny patrně bylo pozorovati, že těžce nese Pařízek důvodů od pohostitelkyně své uvedených, přece od dalších zdržel se námitek, jsa přesvědčen, že paní Kateřina častým přemítáním o rovnoprávnosti žen tak daleko dospěla, že by snadno i v sebe prudčí odvážiti se mohla boj, v němž by odpůrce své novými a opět novými důvody zasypala. Také Jan neměl dosti odvahy, by se zastal slovem soudruha Pařízka. Bezpochyby činil to více ze šetrnosti a pak k vůli Julii, již by na ponejprv nerad byl polekal. Pohrouživ se raději v rajské myšlenky, jakéž Julie, po boku mu stojící, v prsou jeho vzbuzovala, nevšímal si dalších řečí a jen na rozkošnou krajinu s milenkou svou oknem pohlížel. Však nenechala ho tak dlouho paní Kateřina, nýbrž, zavolavši jej, pravila: "Nyní na tom záleží, pane Zárubo, abyste Julii pojal za svou choť. Bude to úplně v pořádku, vezmete-li si dívku, jež vás horoucně miluje, tak že k vůli vám opustila domov, kde byla ctnostně a zdárně odchována, a když s ní v svazek manželský vstoupíte, jak si toho umírající její otec přál. Co však mne se dotýče, tož ubezpečuji vás i jmenem manžele svého, že nesklamali jste se v důvěře své, hledajíce útulku na hradě našem. Poznáte, že přátelsky přijme vás náručí naše."

Po slovích těch propustila příchozí, a zasednuvši k stolu, napsala manželi do Prahy list, v němž, vlíčivši celou o Janovi a Julii událost, žádala ke konci, by pan Pavel neváhal přivoliti k jich sňatku a neobmeškal poskytnouti neb zaopatřiti jim prostředků k slušné výživě.

V málo dnech došla z Prahy odpověď, v níž pan Pavel úplné se shodoval s úmyslem své manželky, vyslovuje netoliko spokojenost nad sňatkem Jana s Julií, nýbrž že i chce o jich zaopatření se postarati. Také připomenul, aby paní Kateřina připravila skvělou hostinu a k ní všecky okolní pány sezvala, jižto by ochotni byli nastávající manžele k oltáři doprovoditi. Co se pak jeho samého dotýče, že jistě také se súčastní.

Jak řekl, splnil. Večer před svatbou přijel se svým sestřencem, panem Mikulášem Krabicem z Veitmile, byv vroucně domácími obyvateli uvítán i shromážděnými okolními pány, jako byli: Rozvoda, čili Rameš ze Stakor, pán na Všelisích; Zdislav ze Záhoří, pán na Krnsku; Mikuláš Vančura, pán na Řehnících a Hrdlořezích; Jan Hupík z Vrutice; Jan z Obřiství, pán na Brodcích; Bohunek ze Stranova a Ctibor z Bezna, vesměs sousedící to páni a rytíři, s nimiž pan Pavel v dobré vůli a stálém přátelství žil.

Hlučný nastal na hradě život již téhož večera před sňatkem, zvláště když po vzácných a úpravných pokrmech okusili hosté výborného piva z vyhlášeného tehdáž pivováru brodeckého a prastarého vína, jež pan Smil z Obřiství, otec Jana z Brodec ze svého vinohradu s sebou byl přivezl.

Nejhlučnější trval hovor u stolu, kde paní Kateřina seděla. Majíc vyhraženou, co známá řečnice, přednost v rozmluvě, použila výhody té k obraně svého pohlaví, jakožto nejdůležitější otázky životní, přičemž nemohla se i dnes uhnouti, aby citlivě nedotkla se přítomných hostí. Paní Kateřina uměla také v skutku do živého jim zasáhnouti, jakkoli jinak velmi byla mírná. Vysvítalo to nejlépe z těch zamračených a roznícených všechněch obličejů, ji obklopujících, a i ne z jedné, dosti perné výčitky za odpověď jí činěné. A však když pan Pavel ujal se slova, utichnul povšechný hluk a celá pozornost obrátila se k jeho rozmluvě. Nemluvil mnoho, leč co řekl, bylo jadrně promyšleno a ze srdce plynoucí. Zvláště když poukazoval k trpící vlasti, k stísněnému národu českému a hynoucímu jeho blahobytu. Připravoval přátele své na dlouhé ještě boje, dodávaje jim srdnatosti k vytrvání v započatém díle svobody. Ke konci však, přešed k záležitosti Janově, pravil: "Také ženichu našemu snášeti jest mnohé křivdy a nemilých obtíží, za příčinou zemského nepořádku. Již tomu třinácte roků, co ubohý zbaven jest dědičného svého hradu Květuše, aniž by dovolati se mohl spravedlnosti. Zlopověstný ujec jeho, Kašpar Lopata, třetí bratr Habarty a Vitáka ze Hrádku, přiosobiv si samovolně a bezprávně zboží Janovo, hospodaří na něm již od smrti Václava Čečky, otce Janova, jako by od věčnosti vlastním byl jeho pánem. Aby mu nikdo nepřekážel, usmyslel si sprovoditi Jana se světa. Též dvě sestry Janovy, Anežku a Helenu, odstranil a dle vší podobnosti života zbavil. Takového ohavníka neměli bychom, pánové, bez trestu nechati. Slyšte tedy můj návrh: Jakmile první naše cesta bude k Táboru, udeříme sjednocenou silou na hnízdo, kde necitelná ta káně živoří. Kdo se mnou souhlasí, povstaň a slib mi pomoc svou."

Ledva dořekl, všichni povstali, slibujíce čestným slovem pomoc vydatnou.

"Slyšels, Jene, slovo poctivcův, jakéž hledati lze jen mezi krví nezkažených Čechův!" zvolal pan Pavel na Jana; "slovo a slib těchto mužův, přátel mých a věrných synův vlasti, budiž drahocenným tobě darem svatebním. Čech splní slovo, za něž byl se zaručil.

Přál bych ti, bychom co nejdříve slibu svému mohli dostáti, abys přestal v cizích koutech útočiště hledati a stal se pánem samostatným. Jest ti toho nutně zapotřebí, neboť kdo chce klidně v manželství žíti, musí též míti hmotných prostředkův, by trapnými nedostatky nebyl znepokojován. Není-liž pravda, nevěsto?" pousmál se na Julii. "Věru nedivím se již," pravil trochu žertovně k Janovi, "žes k vůli takovému andělu nedbal, ať již padne oko nebo zub, a že podniknul jsi skutek odvážlivý. Odpouštím ti lest, jíž jsi se byl ve spojení s Vlkem a Pařízkem dopustil, by si milenky své dosáhl." To dopověděv, podal Janovi i Julii pravici svou a na jich zdraví vyprázdnil pohár. S ním i stejně ostatní hosté povstali a učinili totéž. Načež brzo potom odebrali se ke spánku.

Druhého pak dne odbýván jest sňatek Jana s Julií v kapli zámecké, při kteréžto příležitosti nechal se i Pařízek oddati s Marií, dcerou to domácího polesného Sykory, jež se z poranění svého u Domažlic úplně již uzdravila. Místní duchovní vykonal nad oběma párky obřad církevní.

Po zapuzení křižákův sešli se veškeří náčelníci strany táborské v Praze. Účelem valné jejich schůze, jíž nejvyšší vůdce Táborův, Prokop Veliký, předsedal, byla porada o nové výpravě do Uher.

Mezi rokováním ujal se slova Prokůpek v tento smysl: "Bratří v Kristu! Již tomu rok, co u Trnavy šlechta uherská vystrojila pluku našemu krvavý kvas. Ano, rok již, co Stiboru podařilo se povražditi dva tisíce chrabrých našich bratrů a s nimi statečného vůdce Veleka. Drahná to zajisté doba mstiteli spravedlivému, kdy v netečnosti dlíti a lhostejně dívati se musí na hrdého a zpupného nepřítele posměch si tropícího na hrobě padlých našich bojovníkův. Či nesměje se, řka, že takových pár bitek dostačí na věky nás zastrašiti? Ha, pomstozvyklý lid ten domýšlí se, že tři neb čtyry porážky uhnětou našeho ducha a pohřbí slavné jmeno Čechův? Nežli dále trpěti, aby vrah posměch si z nás tropil, tuť raději, bratří, volme smrt. Či chcete, abych uzavřel se v děsné zdi kláštera a tam život v trudu, jako bídný hříšník strávil? Vzhůru raději, bratří, do Uher! Nechť zakusí nepřátelé naši, jak neustupni jsou Čechové. Ano, do Uher, jedná-li se o čest naši, pomstěme a oslavme smrt svých bratří!"

"Čím dříve, tím lépe, pánové!" zvolal Jan Zmrzlík ze Svojšína a s ním Filip z Pádeřova.

"Do Uher! do Uher!" opakovali i ostatní vůdcové.

"Nuže, s pomocí boží, vyrazíme!" přivolil Prokop Veliký na žádost všeobecnou. "Avšak Táboři nechť se spojí se Sirotky, neboť bude nám potýkati se s krutým nepřítelem, který již nejednou dokázal, že se ani čerta nebojí. Sebeřte veškeré síly své, a když dorazíte k řece Váhu, počkejte na mne. Rád bych napřed učinil pořádek v sesterské Moravě, a pak teprv za vámi pospíšil. Ty, bratře Prokůpku, půjdeš s panem Kolovratem. Panu Čapkovi ze Sán a Otíkovi z Losy vzkáži do Slezka, aby neprodleně vypravili se za námi a příležitě zastavili se u Opavy k upamatování knížete Přemeka i synů jeho na čtyry artikule pražské. Poslední dny měsíce září bude naší péčí, bychom se všichni u Váhu shromáždili." Domluviv, rozpustil schůzi, jejíž členové nemeškali na svá stanoviště odebrati se, by hotovili lid svůj k výpravě.

Již čtvrtého dne shromáždilo se četné vojsko Táborův a Sirotkův kolem nejvyššího vůdce, jenž, rozkázav hlavnější moci přímo odebrati se do Uher, sám s menší částí vydal se na Moravu. Ke konci září sešel se pak s nimi opět na Váhu, a utvořiv jeden tém, dal se v pochod k Nitře. Doraziv sem, zmocnil se města, načež bez překážky prostoupal Uhry.

"Co říkáš, bratře, této naší návštěvě?" tázal se žertovně Prokop Veliký Prokůpka, když večer po denním pochodu ulehli táborem.

"Rozumím, že se mi posmíváš, Prokope!" odvětil oslovený trpce, "že vloni nedařilo se mi tak, jako letos tobě. Kdo za to může, že příroda uzavřela mne do malého těla a tebe do obrovského, že o něm s hrůzou vypravují si nepřátelé, a že kam kráčíš, jako zběsilí prchají zpět? Tuším, že i Stibora, osedla třesavka, uslyšev, že mu neseš pouti svatováclavské. Bezpochyby nemá na koho se spolehnouti, kdežto v loni hřešil na pomoc Jana Matíka, toho mazlíka králova. Tehdáž učinil výpad, dříve nežli jsme se toho nadali, a svedl s námi boj tak tuhý, že si podobného - mezi námi řečeno - jaktě živ nepřeju. Protož nezapomeň, bratře, bys měrou spravedlivou splatil mu dluh veliký!"

"Pomstit a oslavit smrt bratří padlých, svatou jest povinností Táborů," vece Prokop Veliký, "avšak co živ nedopustím, by k vůli několika vinníkům páchala se pomsta na celém národu. Dopouštějí-li se hříchu tak hanebného nepřátelé naši, my jich následovati nebudem. Srdce mi trne bolestí, pomním-li na Brod, Kladno a celou tu cestu k Domažlicům, jakých vražd a spoust napáchala tam ruka nepřátelská na nevinném našem národě. Přijde doba, bratře, kdy potomstvo vezme v přísnou úvahu a nestranný soud skutky takové. A měl-li by zaznamenati někdo z těchto v knihu dějepravy, že Prokop Veliký to byl, jenž, ač knězem, neznal přece lásky k bližnímu, tuť bych bolestí v hrobě se zachvěl. Z posavadních skutkův našich, doufám pevně, že nás budoucnost ospravedlní, porovná-li spravedlivě skutky našich nepřátel na nás páchaných. Kdyby nám nesvírali hrdla a krev naše byla jim krví lidskou, přisám, že bychom mile rádi ustoupili. Vždyť jsme národ dobrý a po dobrém chceme se s každým narovnati. Jen čtyry artikule pražské, více sobě nežádáme a ani ty nechtějí nám povoliti, nýbrž za svaté přesvědčení, za víru Kristem hlásanou a i za to, že tak skrovni jsme, spílají nám kacéřů a hanebně nás usmrcují."

"Pravdu řekls, bratře, že dobrým jsme národem," přisvědčil Prokůpek, "než přílišná dobrota holá žebrota. Kdybychom přísněji jednali, věz, že více bychom měli, nežli máme. A tak doma i v cizině si počínáme. Mocně a slavně přicházíme, ale chudě odcházíme, aniž bychom ze samé šetrnosti a lásky k bližnímu podrželi toho ve své vládě, co jsme draze krví zakoupili."

"Chudoba cti netratí, Prokůpku;" odvece prvnější, "neníť účelem ani povoláním naším, na záhubu jiných sebe obohacovati. My přicházíme i odcházíme toliko, bychom pohrozili, nikoli ale pohubili. Neboť lépe držíme-li se zásady, jež dává rozumu přednost a nikoli podlému násilí."

"Dobrá to vůdce zásada, leč málo kdo se jí drží, a proto bez dobrého účinku zůstává. Neřídí se jí, kromě několika chudých dobráků pražádný. Jinak smýšlí člověk zchytralý. Jemu nezáleží tak na přísných prostředcích jako spíše na vydatných výsledcích. Za to sedí v skvostné lenošce či purpurové stolici a žije v rozkoši, kdežto onen nahotou neb lačností umírá. Když pak několik jen roků mine, zapomíná každý, jakým spůsobem onen dosáhl slávy, ano i onen chudobný koří se a nohy líže tomu, jenž mocným se stal. Na poctivého však chuďasa nezpomene nikdo. Myslím, že dosti jsem řekl. Nyní rci, co počnem s Uhry."

"Co s nimi počnem?" opakoval nevrle Prokop Veliký; "Stibora, jenž by zasluhoval výprasku, není tuto a ti ostatní, kteří nám jsou po ruce, nemohou za jednoho. Pročež uspokojíme se pouhým zapálením nepřátelských chatrčí, aby pro domácí zaměstnání nezbylo jim času navštíviti a mořiti českou zemi a aby dali nám aspoň na chvíli pokoje. O výplatné neprosíme se jich, jen stáda a vína vezmem, co nám zapotřebí, abychom odměnili se jim za to, že nechtějí kupecký obchod s zemí naší vésti."

"Tímto spůsobem ovšem Uhry zaměstnáš;" upozorňoval Prokůpek, "zdali ale také vojsko naše, pochybuji. Myslím, že by mu milejší byla jiná, tužší práce, neb netrpělivě již čeká tvého rozkazu, by smělo pomstiti bratry své lonského roku zde padlé. Ani hojná kořist neuspokojí je, ba naopak podráždí mysl jeho, tak že z dlouhé chvíle pro malichernost spolu se sváří a výstupů nemilých se dopouští. Bohužel, po nějakou dobu častých důkazů toho vídáme, ba i sami náčelníci nejeví lepších příkladů."

Radili se dále oba tito vůdcové, jakým spůsobem předešli by podobným nepříjemnostem a na čem se ustanoviti stran Stibora, proti němuž veškeré vojsko nemálo bylo rozkaceno. Z rozmluvy jejich brzo vyrušil je neobyčejný hlomoz a bouřlivý pokřik, jenž od zadního konce táboru blížil se k stanu jejich.

"Co to opět za výtržnost?" táže se Prokop Veliký.

"Zde máš, vůdce, nový doklad výpovědi mé!" odvece Prokůpek, "nemýlím-li se, tedy to hluk tlupy Sovinského a Hanuše Kolovrata. Bezpochyby, že, nemohše se porovnati při rozdělování kořisti, novou třenici spolu svedly."

"Nechť i hned dostaví se vůdcové nepokojného vojska sem!" kázal Prokop Veliký svému pobočníku.

Hanuš Kolovrat a Pavel Sovinský za nedlouho objevili se před nejvyšším vůdcem, provázeni jsouce několika hejtmany.

Jaká to opět zpoura zahnízdila se v tlupě tvé, pane Pavle, a jaká v tvojí, pane Hanuši?" oslovil povolané Prokop mrzutě.

"Vojsko mé," odvětí Pavel, "a vojsko tuto bratra Hanuše vyšlo si dnes na kořist. Před hodinou vrátilo se s dobrou pořízenou. I chtěl jsem poděliti obě strany stejným dílem, spoléhaje se na prozřetelnost páně Hanušovu, ale zmýlil jsem se. Lid Hanušův domýšlel se, že jest skrácen, povstal proti mému vojsku i proti mně samému, dokládaje, že si více zasloužil, a pan Hanuš, na místě co jej měl krotiti, ještě k větší mrzutosti popouzel, až konečně z toho povážlivá třenice povstala."

Na to odvece pan Hanuš: "Původ různice, moudrý vůdce, zakládá se arci na tom, jak pan Pavel udává; nicméně, pan Pavel zamlčuje, že sám tomu zlu zavdal podnětu, byv při rozdělování pamětliv více svých, kdežto vojínům mým uskrovňoval skoupě, jako by nepřátelům, uváděje za příčinu, že moji nezaslouží dílu takového ani též ceny, jelikož prý nebyli tak přičinliví v kořistění, a že přišli o hodinu později. A přece tak dobře o bojovnících jako o dělnících na vinici platí Pána výrok, že totiž stejným dílem zaslouží mzdy, i jenž přišli později."

Když potom Prokop Veliký poručil, aby se spůrní hejtmané smluvili a v dobrém srovnali, neuposlechli tito, nýbrž tuhou půtku mezi sebou počali, jíž ani oba Prokopové nebyli s to přítrž učiniti, neb též ostatní hejtmane zde shromáždění, na dvě strany se rozdělivše, proti sobě povstali.

Rozhořčen nad neústupností a neposlušenstvím takovým, poručil Prokop již druhého dne z rána Táborům, pluku svému, odděliti se od Sirotkův, a spojiv se s vojskem pana Hanuše Kolovrata, odtáhl přes Uherský Brod nazpět do Čech.

Po odtrhnutí Táborův spojili se Sirotci s měšťany hradeckými i s Pražany novoměstskými, a utvořivše takto pluk sedm tisíc mužův silný, ustanovili Prokopa Malého za vrchního vůdce, kdežto jednotlivým tlupám veleli opět čapek, Jan Šmikovský ze Žďáru, Zikmund Huler z Hořovic, potom mladý Kolovrat Libštejnský a Pavel Sovinský, jemuž po ruce stál Jan Záruba, čili vlastním jmenem Čeček. Rozhodnuto v radě jejich, že se pustí hloub do Uher, by vyhledali a ztrestali Stibora a jeho vrstevníky, již loňského roku nesmírnou škodu učinili ve vojště Prokůpkově. Než v brzku nabyli přesvědčení, že ani výteční vůdcové, ani stateční vojínové nezvítězí s nepatrným počtem nad celým národem. Krušného tohoto poučení zakusili zvláště, když časté deště a mimo nadání mrazivá povětrnost krutě počaly trýzniti vojsko jejich, a s druhé strany opět Uhrové skličovati jich. Za okolností takových nezbývalo vůdcům českým jiného prostředku, než aby bez prodlení vrátili se do své vlasti. I učinili tak, a obrátili se po krátkém odpočinku k řece Váhu, kde před měsícem byli se spojili s Prokopem Holým. A však Uhrové, dověděvše se, kterým směrem míní táhnouti, zaskočili jim cestu, a strhnuvše most přes Váh vedoucí, jali se s větší a větší silou na ně dorážeti, až pak devátého listopadu, když se vojsko české přiblížilo k městysi Bánovu, obořili se na ně Uhrové a se značnou posilou Moravanův svedli boj krvavý. Nicméně děsná děla i dobrá ruční zbraň a k tomu zmužilost bojovníků českých odrazila vojsko nepřátelské tak, že Čechové nastoupiti mohli opět další cestu k domovu, ztrativše jen několik odvážlivců, kteří hněvem neukrotitelným pronásledovali couvajícího nepřítele, od voje hlavního daleko se odchýlivše.

Ačkoli se Sirotkům podařilo zvítěziti u Bánova a vojsko nepřátelské na čas odstrašiti, přece si nedůvěřovali prodlévati, hledajíce raději útočiště v rychlém pochodu. Leč vozy, bohatou a hojnou kořistí přeplněné, vázly v močálech, neustálými deštěmi na nejvýš rozbředlých, že z toho nesnáz mezi vůdci povstala, co činiti.

"Máme-li se uchrániti," radil Bořek Sovinskému vedle něho koňmo jedoucímu, "nezbývá jiného, než abychom poručili odházeti kořist, cenu velkou nemající, a podržeti jen zboží vzácnější."

"Též já jsem toho náhledu," odvece pan Pavel, "pochybuji však, že by vojsko naše bylo tím spokojeno. Obávám se, že to dříve neučiní, až snad bude pozdě."

"Až bude pozdě?" usmál se trpce pan Čapek, k předešlým se přiblíživ, "vždyť naprosto již zmeškáno! Zbytečným nákladem polámali jsme skoro všecky vozy, a ty dobré, co zbývají, pro velkou tíž nelze z bláta vytáhnouti. Udeří-li na nás královští ještě po druhé jako u Bánova, pak místo hradby vozové, nezbude nám jiného, než abychom utvořili ji ze svých těl."

"Nemyslím, pane Čapku," dí Pavel, "že by se královským opět zachtělo s námi v seč se pustiti; nevěříť nám oni doposud a mají proč nevěřiti. Se svou hrstkou, troufám si, notně jim naprášiti."

"Jednou asi mohlo by se ti to podařiti," odvětil pan Čapek, "jestli ale podruhé, pochybuji. Věz, že vojsko naše je příliš utrmáceno."

"Nebojím se, bratře, že bych po druhé i po třetí jich neodrazil. Zdá se mi, že ten jejich odpor pouhé jest škádlení, či, abych řekl, malých dětí hra na vojáky;" pravil předešlý pokojně.

"Pěkná to hra, když v ní nejlepších sil potratíme!" odtušil pan Čapek.

"Nikoli v bitvě, bratře, nýbrž v tom psím počasí," upozorňoval pan Pavel. "Doufejme však, že co nejdřív oddechneme si v městečku Jilavě."

"Tuším, přátelé, že nám přijde draze toho oddechnutí!" zvolal Smikovský, jenž se mezi řečí těchto přiblížil. "Musíme snad násilím městečko dobýti, a to bude, tuším, nemalé stát oběti. Věřte pánové, že mne trpělivost počíná opouštěti, a nestačí již všecky blesky, co jsem jich na ten náš psotný osud vybouřil. Běda tomu, kdo nehody té příčinou!"

"Ustaň, bratře!" zakřiknul ho Sovinský, "rozumím ti, čí dotýkáš se cti. Prokop Velký, pravím, není ničím vinen."

"Nechci uvalovati naň příčinu bídy naší," vece mírně Smikovský, "avšak že opustil přátel svých k vůli trochu hádce, nejednal po rozumu. Vojsko naše počíná naň žehrati tak, jako někdy Israel na Mojžíše, že je v poušti zůstavil."

"V takové nejistotě neměl nás opouštěti," prohodil Huler z Hořovic, právě s předešlými se setkavší; "nechybil-li nikdy, tedy tentokráte mnoho."

"Žádám, pánové, abyste se nedotýkali déle muže, jenž toho nikdy u vás nezasloužil!" osupil se pan Pavel hněvivě, "vyznejme, že svízele této nesvornost naše byla příčinou."

"Aj, aj, snad se nechceš, pane Pavle, hněvati?" chlácholivě pravil Čapek, "nenapadlo mně, zmíniv se o našem Holém, že bych k mrzutosti jaké zavdal příčiny. Upusťme tedy, pánové, raděj od dalšího a obraťme pozornost k Jilavě, s jakou bychom měli tam zavítati. Dejme rozkaz vojínům, aby hotovili se k dobytí jí.

Za též řeči přicválal k nim mladý Kolovrat Libštejnský, jeden z oněch smělců, již se jali po bitvě bánovské přemožené vojsko královské daleko pronásledovati. Kůň jeho byl naskrz tak propocen, že kapky potu jako dešt s něho padaly. Z nozder jeho valila se temná pára, u úst pak houpala se velká pěna, jež při každém zafrčení daleko se rozletla.

"Nejprv, přátelé, čerstvého mi dejte koně," vece Libštejnský, "neboť nesnese mne déle ubohý můj vraník." To pověděv, slezl s koně, aby jiného, čerstvého obsednul.

Ledva však ucítil vraník býti se prost jezdce, vrhnul se na bok a těžce sobě oddychoval.

"Ubohé zvíře," litoval Libštejnský vraníka, "mne jsi osvobodil, ty však padneš smrti za obět, jako padnul snad pán tvůj." Na to, obrátiv se k předešlým pánům, počal takto: "Pronásledujíce vojsko nepřátelské, zapomněli jsme, že se příliš hlavní moci své vzdalujem a že se skrovnou naší hrstkou vrháme se samoděk v nebezpečí. Hořovský, jenž byl převzal velitelství nad námi, zle se potázal, že prchlivost svou tentokráte nedovedl zmírniti. Kázal nám totiž, bychom neupustili dříve, pokud nepřátelské čety úplně nerozprášíme. My mladí uposlechli ho a jako lvové vrhli se na královské. Zuřivě jsme si počínali, tak že chumáč náš podobal se vichřici, jež co zasáhne, šmahem uchvátí. Boj byl dlouhý, až konečně délka jeho umořila nás. Vida Hořovský, že nejsme s to odolati přesilnému nepříteli, kázal nám udeřiti na zadní křídlo nepřátel, bychom si takto cestu zpáteční proklestili. V tom však, těžce raněn, sklesl s koně a od nepřátel byl polapen. Týž osud stihl také Jana Zárubu, jakož všechny ostatní. I pode mnou padl kůň, a nežli jsem se vzchopil, obklopil mne nepřátel roj. Po rozhodnutí bitvy odvedli mne do vězení, kde, osamělý sedě, očekával jsem odhodlaně, brzo-li kat otevře a mně za sebou jíti pokyne. Přikvačila noc, a jakkoli byla mi mořem, přece dvanáctá hodina nemálo mne překvapila. Po celém obecném domě, v němž jsem byl uvězněn, rozhostilo se hrobové ticho. Tu přikrade se kdosi ke dveřím mé šatlavy a zpolehounka je otevře. Pak mlčky vstoupí, uchopí mne za ruku a na zápraží vyvede.Při kmitu hvězd, zpozoroval jsem dle jeho oděvu, že to jakýs mladý Uher. Tvář jeho byla mi však neznáma. Lituji, že jsem se ho aspoň neotázal na jmeno. Při odchodu pošeptal mi dobře po česku: "Je vás zde více v zajetí a všichni, kdo jsou vůdci, musí zítra umřít rukou katovou. Pro tebe," doložil, "přináším v obět život vlastní, bych oplatil ti, cos mne na cestě z Domažlic prokázal." Po těch slovech zapísknul. V mžiku byl tu jezdec. Koně, s něhož sestoupil, podal mi můj osvoboditel, řka: "Neváhej za svými." Načež, stisknuv mi pravici, zmizel. I ženu úprkem za vámi, aniž bych popřál koni oddechu. Když pak se rozednilo, poznal jsem, že kůň, jenž mne nese, vraník Janův jest."

"Hořovský, můj Jan i ostatní bratří, že padli v ruce nepřátel!" zvolal Sovinský, který ledva že se dočkal, kdy Libštejnský smutnou zprávu ukončí. "Bratře, bratře," vece celý zbledlý k Prokopovi, "neslyšel jsi, co Libštejnský vypravoval? O, nepřipusť k hanbě naší, by poctivé ty duše tak bídně zahynuly a poruč nám vrátiti se k rychlému jich osvobození."

"Již pozdě, pane Pavle," odvětil Prokůpek truchlivě, "slunce značně postoupilo k polednímu a ráno byla poprava."

"Prokope, ty musíš poslechnouti, nechceš-li, aby tvou váhavostí zhynul Hořovský a můj Jan!" zvolal Sovinský rozhorleně.

"Znáš mne, příteli, že nerad obmeškám, aniž že bych se dával pobízeti," odvece trpce předešlý; "dnes však marně ke mně mluvíš. Co zmeškáno, nelze již nahraditi. Vrátit se pak pro pouhou pomstu, toť, bratře, věz, že tenkráte nezdá se mi býti na čase, neboť vojsko naše bídnou cestou tak zemdleno je, že svůj život rád bych v oběť dal, jen aby se šťastně domu dostalo.

"Souhlasím s tvým výrokem, vůdce náš!" ozval se pan Čapek.

"I já - zvolal pan Huler - souhlasím s Prokopem!"

A jako tito, tak též ostatní se pronesli, jakkoli je pan Pavel slovy žalostnými dlouho hleděl pro svůj návrh nakloniti.

"Není tedy žádné pomoci, musí ubozí zahynouti!" povzdychnul si po marné domluvě zoufanlivě Sovinský. "Nuže, zhyňtež, bratří, vy bohatýrové;" doložil bolestně se zachvěv. "Ano, zhyňtež, avšak duch váš chrabrý nechť se s námi spojí, abychom pamětlivější byli, že svatou naší povinností dvojnásobně smrt vaši mstíti!"

Zpráva, jakouž mladý Uher sdělil Libštejnskému, vyváděje ho z bánovského vězení, ukázala se býti pravdivá. Hned z rána, sotva že vycházející slunce ozářilo oblohu, vyvedeni jsou čeští zajatci z obecného domu a za Bánovem v širém poli popravčímu v moc odevzdáni. Nesčíslný dav lidu, z domácích a přespolních se skládající, obklopil popraviště, by spatřil statečné Čechy, jak hrdě umírají pod sekyrou katovou. Již odlítla hlava Hořovského od mohutného těla, již i více soudruhů jeho za ním dokonávalo a všichni s neohrožeností příkladnou. Nyní přišla řada na Jana. Přistoupil. Pochopové vrhnou se na novou kořist, spoutají ruce Janovi a k polehčení katovi připraví. Popravce pak, setřev se sekyry krev, po odpravených obětech na ní lpící, stane před klečícího Jana a očekává, jen kdy mu vůdce královský pokyne k dílu. Leč tento shovívá ještě, až by Jan dokonal modlitbu. V tom rozrazí jakýs mladík na bujném oři přijíždějící zástup diváků i stráž odsouzence obklopující, a mžikem octnuv se na místě popravním, odehnal kata s pochopy. Načež, nakloniv se s koně, obejmul kol krku spoutance a jal se z plného hrdla o milost volati.

Byl to týž mladík, jenž v minulé noci osvobodil Libštenjského, propustiv jej z bánovského vězení. Na pokřik jeho přidružilo se k němu několik sourostenců, těmto k vůli opět několik, a nežli vůdce královský odhodlal se dáti rozkaz k použití zbraně, bylo místo popravní lidem zaplaveno tak, že nejen vojsko, nýbrž i sám vůdce v tísni té nemohl se hnouti.

"Milost, milost!" rozlehalo se na jednom konci. "Zbavte ho pout a propusťte na svobodu!" voláno na druhém. "Milost, milost!" nepřestal i mladík dotud volati, při čemž Janovi ruce rozvazoval. Když poutichnul hluk a Jan byl prost okovů, jal se ochrance tohoto k vůdci královskému i k zástupu takto mluviti: "Zapřísahám všechny Uhry, otce, matky, bratry a sestry, tento člověk nesmí umříti! Kdo přítelem jest Uhrů, jako on byl můj, hoden aby žil. Žádal jsem jej, dostav se u Domažlic v zajetí, by mne na svobodu propustil, a on to učinil. Nyní, kdy příležitost osvědčiti se Uhrovi, že velkomyslný jest, měl bych smrtí se mu odměniti? Vůdce královský, prosím, uděl mu milost. Kážeš-li však, aby zahynul, vynášíš i rozsudek smrti nade mnou. Smrt jeho bude smrtí mou. Uher dovede umírati, nikoli ale nešlechetným býti!"

Řeč jeho neminula se s dobrým výsledkem. Celý zástup, jak by z jedněch úst, počal opět o milost volati a neustanul dříve, dokud královský vůdce neslíbil po vůli mu učiniti.

Jan byl zachráněn, kdežto ostatní zajatí pohynuli. Dosáhl milosti avšak s výminkou, že nebude dříve na svobodu propuštěn, dokud se neukončí spor mezi Čechy a králem. Do té doby odkázán v žalář novozámecký, aby se stal neškodným.

Ne lehčí osud postihl osvoboditele jeho, mladého Uhra, v němž poznal Jan vděčného Štěpána. Ještě toho dne pohnán byl před soud, který jej pro zločin pobuřování odsoudil k smrti. Trest tento byl zmírněn mu však cestou milosti ve mnoholetý žalář a on odvezen také za Janem do Nových Zámků.

Žalář novozámecký byl o dvou patrech, s jedné strany přiléhala k němu jednopatrová zásobárna vojenská a s druhé o mnoho nižší hostinec u "Tygra." Hustých mříží, co obyčejného významu trudného obydlí nechybělo i zde, tak že malounká okna byla jimi skoro zabedněna, bráníce vniknutí zbytku denního svitu, který by se jinak do hluboké komůrky přece byl prodral. Jen mezi polednem, kdy slunce nejmocnějších vysílalo paprsků, prohledlo kousek černé stěny, na níž se smrdutá vlhkost zatřpytila. Dvéře z chodby sem vedoucí byly dubové, pásy železnými okované a velkým zámkem opatřeny. U prostřed nich vydlabáno bylo malé okénko, jež k pozorování vězně mělo sloužiti, které však bylo mřížkami propleteno a mimo to dvířkami opatřeno. Pro větší ještě jistotu stál na chodbě strážník, jemuž uloženo nad vězněm bdíti a jej přísně stříci. Třikrát denně otvíraly se dveře, když totiž spurný sluha přinášíval potravu, ze sousta sporého chleba, džbánu vody a v poledne z nechutné slaniny pozůstávající. Při otevření musel zrak vcházejícího nejprv temnu navyknouti, a když pak volněji mohl se rozhlédnouti, tu zabloudil na nuznou postel v koutě stojící, neb na drsnou lavici, na níž vězeň zádumčivě seděl. Slovem, vězení novozámecké podobalo se hrůznému předpeklí, jež tělesně i duševně utrápiti mělo člověka. A v takovém byl náš Jan zavřen. Člověk vetché povahy sotva by snesl děsného tohoto místa, tím méně aby v něm dlouho měl trpěti. Ba nebylo by divu, kdyby i rek v tísni takové na duchu ochabnul.

I Jan, zdálo se, jako by ochaboval. Seděl tu skormouceně, různé myšlenky na pamět si uváděje. "Aj, co to za žití - mluví sám k sobě - k jakému as cíli se lopotím? Proč to všecko namáhání, když ten život jen tak krátký? Chvátám jak by o závod, bych dopídil se šťastného cíle, a co jest pak onen cíl, ne-li jednotvárná, bídná smrt? Proč tedy to všecko namáhání za tak chudou odměnu? Či polepší si za to naše potomstvo, vystavíme-li mu štěstí chrám? Ó, nikoli, neb co mu dnes, tisíc nás, s největší obětivostí zbudujem, to mu zítra jeden závistivý opět zboří. A tak to jde dál a dál, rok za rokem postupuje, až jich na sta uplyne, - beze všeho polepšení. Snad bylo lépe tenkrát, dokud celé člověčenstvo obmezovalo se na jednu rodinu, a kdy jen bratr s bratrem žil? Ba ani tenkrát, neb i tu bratr bratru záviděl a ze závisti jej usmrtil. Ó, ty hanbo člověčenstva!" zastenal, obličej dlaněmi si zakryv, "rodíš-li se stejně s životem, pak jest lépe, bychom se ani nezrodili, a neb, aby duši uvědomělou zatemnil raději neprůzračný závoj, by neviděla v sobě lidský obraz. Než, jaké by to bylo žití bez života? Ó, nikoli!" zvolal, najednou se zpamatovav, "tak nechci žíti. Lépe člověku, byť i v žaláři žil, jen když žije s vědomím, s přesvědčením!" Po těch slovech se upokojil, na tváři objevil se mu klid a v oku, prv trpkostí naplněném, rozhostila se vnitřní útěcha.

Noc již dávno své černé peruti rozložila, v celém žaláři uhostilo se hluboké ticho, právě takové, jako nyní v prsou Janových. "Kéž možno věděti, co dělá má Julie!" povzdychl si po chvíli; "ví-li pak již o mém trudném stavu? či jen ve snách vidí mne spoutaného a truchlí nade mnou, nešťastným? Utiš se, drahá, vždyť trpím pro čin důstojný, a těš se, že se ještě jednou shledáme!"

Takto zaměstnával trudnou mysl svou a kojil ji nadějí i v následujících dnech.

Zatím minula zima a nastalo příjemné jaro. V zahradě zadní části vězení, kam vedla řada oken od komůrek vězňů, zelenal se trávník a několik po různu nasázených stromů. Místo toto výhradně bylo dozorci nad vězni ponecháno. Klíč od dveří visíval v pokoji jeho a nikdo nesměl bez svolení dozorcova dotknouti se ho. Pročež pořídku bylo zde někoho viděti, ba ani samého dozorce, jelikož pro pokročilost stáří a přílišnou rozmařilost nerad pohovky se vzdaloval. Jen za nejpříjemnějšího jarního počasí, a to ještě na radu pochlebujícího lékaře, přicházíval sem, aby pod stínem dvou akacií použil zdravého povětří. Tu však musel býti obklopen přečetnými služebníky, kteréž hojnou prací dovedl poděliti.

Mezi těmito nesmělo také chyběti několik služek, neboť pan Viták Lopata na vzdor vysokému stáří rád si s krásnou pletí dosud zažertoval, zvláště nemalých choutek činíval si na Anežku, dívku dvamecítma rokův mající, ač i k Heleně, sestře Anežčině, o dvě léta mladší, láskou neostýchal se vychloubati. Hrával si před nimi na mladíka, namáhaje se, by jedné více nežli druhé se zalíbil, přičemž nezapíral, jakkoli po třetí byl již vdovcem, že by se ještě jednou rád oženil. Obě dívky, záměru jeho dobře porozuměvše, tvářily se, že jej v skutku také milují, leč v soukromí hnusilo se jim na starce toho pomysliti, neřku-li láskou k němu zatoužiti.

Hlas jejich při žertovném hovoru s Vitákem vloudil se k Janovi oknem a nepokojnou zvědavost v něm spůsobil. Zdálo se mu, jako by jej vícekráte kdesi byl již slyšel, a proto uváděl si na mysl rozličné osoby, krajiny i místa, zdali by se na něj neupamatoval. Avšak nadarmo. Cizina, kde nyní žily, obydlí v tak trudném domě příčily se každé jeho další důmínce. "Snad kdybych jim v obličej mohl pohlednouti - pravil jednou k sobě - tedy bych se spíše upamatoval, kdo jsou ony ženštiny?" Jak to měl však učiniti? Okno bylo příliš vysoko a ničeho nebylo tu po ruce, co by byl mohl k němu přistaviti, jelikož lavice i postel, jež nejlépe mohly mu za podnož posloužiti, měly nohy hluboko v zemi vraženy. Nezbývalo zde jiného prostředku, než toliko použiti slamníku. Zticha tedy přistaví jej k oknu, vyšine se po něm vzhůru, a zachytiv se oběma rukama mříže, pozoruje dívky do kořene duše. Avšak opět nadarmo. Nebyl s to ani takto rozpomenouti se na ně. Po velkých rozpacích a nesnázích upustil od pátrání, uspokojiv se, že mu snad náhoda popřeje lepší příležitosti, aby blíže se s nimi setkal a ústně se dorozuměl.

Od té doby cítil se být pokojnější, dnové počali mu míjeti tak, jako míjí chorobnému, jenž v naději našel nejlepšího léku.

Jednou v noci otevřelo se u prostřed dveří okénko a vojín, na stráži stojící, na Jana z povolna zavolá, aby k němu přistoupil. Když tento k samému se až přiblížil, promluvil k němu vojín pootevřeným okénkem následovně: "Přináším ti od Štěpána vzkázání, abys mužně nesl, co ti za břímě uloženo."

Jan se podivil laskavosti Štěpánově, více však ochotnosti vojínově.

"Kde jsi mluvil se Štěpánem?" tázal se dychtivě vojína, nevěda, že by Štěpán také v Nových Zámcích byl uvězněn.

"Zde, na též právě chodbě, co ty jsi uvězněn," odpověděl vojín polo zadrhuje maďarštinou. "Bídná jeho šatlava" - pokračuje dále - "bídnější než tvá. Kdykoli tu stojím na stráži a nepřekáží-li nám žádné přísné oko, hovoříváme pospolu skrze okénko, jako nyní s tebou. Trpělivě snáší a nezlořečí tobě, ani jinému, ba na tebe co přítel na přítele vzpomíná. Již dávno byl bych ti od něho pozdrav vyřídil, kdybych se byl nadál, žes také zde a v které komoře jsi uzavřen. Nedbal bych, byť by se mi i od tebe za ochotnost mou důtky dostalo, jako od jednoho z krajanů tvých, jenž je zde též žalářován."

"Ó, ubohý Štěpán, tedy i on uvězněn!" ustrnul Jan, dověděv se teprv nyní, že osvoboditel jeho nalézá se také ve vazbě.

"Ano, i Štěpán uvězněn, a sice proto, že se rozkazu vyššímu zprotivil, tebe násilím z rukou spravedlnosti vytrhnuv;" odvětil strážník.

"A nezlořečí? Ó, vyřiď mu, příteli, že snad přijde jednou doba, kdy za jeho utrpení budu moci se aspoň z části odměniti, jakož i tobě za tvou ochotu."

"Spolehej, že to vyřídím," sliboval strážník, okénko zavíraje.

"Ještě něco, příteli, mám ti připomenouti!" volal Jan za odcházejícím, leč tento, neslyšev a neb slyšeti nechtěv, odešel.

Brzo na to, jsa znovu postaven sem na stráž, přikradl se jako prve k Janovi, aby mu od Štěpána opět pozdrav vyřídil. Po krátké rozmluvě a několika dotazech vzpomněl si Jan také na onoho krajana, o němž se byl vojín zmínil, že zde uvězněn, žádaje, by mu o něm více pověděl.

"Nevím ničeho kromě, že to člověk zpurný, Uhrův a Němcův nepřítel;" odvětil vojín nevlídně. "Jest tomu půl druhého roku," dí dále, "kdy u Trnavy padnul našim v zajetí a co vězeň v Nové Zámky byl odvezen. Jiného mi o něm neznámo."

"Tedy ani nevíš, jak se jmenuje?"

"Zaslechnul jsem od žalářníka, jejž jediného dovoluje s potravou k sobě připouštěti, že se zove Milota Hrušovský."

"Milota Hrušovský!" zvolal Jan nemálo překvapen. Zpráva tato bolestně se ho dotknula, právě jako ona o Štěpánovi. Avšak brzo v něm oživnula útěcha, jež všecku jeho soustrast zapudila. Kojil se nadějí, že mu blízko jest žíti přátel a s nimi stejně trpěti. Nešťastný, nemaje se nad jiným radovati, raduje se nad spolunešťastnými.

"Možno-li ti, vyřiď i Hrušovskému ode mne pozdrav," žádal Jan vojína.

"Nikoli, brachu, tomuto nevyřídím ničeho!" osupil se vojín. "Kdo nenávidí Uhra, nezaslouží, aby od tohoto byl opět náviděn. A Hrušovský nenávidí Uhra, a i mne, poctivého cikána. Jen jednou otevřel jsem k němu dvířka a již zakusil jsem perné důtky od něho. Abych se klidil, pravil mi, sice že mne rukavicí odežene," "Mýlíš se, pakli ho za protivníka svého považuješ," odvece Jan; "kdybys jej blíže poznal, shledal bys v něm muže přísného ale i šlechetného. Jen se pokus ještě jednou a přistup k jeho okénku."

"To neučiním !" osupil se opět vojín, chtěje odejíti.

"Postuj, jsi-li přítel můj!" zvolal Jan za odvracejícím se již vojínem; "rád bych ti svěřil více nežli pouhý pozdrav."

"Nepřijímám žádných tajností," odvětil předešlý mrzutě, "jsem zde proto na stráži, abych králi konal službu, nikoli tobě."

"Doufám, že neporušíš věrnosti, splníš-li mi, zač tě požádám;" vece Jan více prosebné. "Rád bych zvěděl jmena oněch dvou dívek, jež v zahradě dozorcově -" "Vídáváš, není-li pravda?" doložil vojín; "bezpochyby, že jsi se do jedné z nich zamiloval?" dal se do smíchu.

"Uhodnuls, příteli," přisvědčil Jan, "jsem zamilován do obou, aniž vím si rady, které bych měl dáti přednost. Věz, kdybys mi jednu naklonil, že bych se ti skvěle odsloužil. Jakkoli v tom okamžení nemám darů, přece dosti brzo postaral bych se ti o hojné zpropitné. Také mějž mé slovo, že až vyjdu na svobodu, opatřím tě na svém statku stálou výživou."

"Aj, aj kterak jsi štědrý za tak malou službičku!" žertovně prohodil předešlý. "Abys ale věděl, že s úslužným cikánem máš co jednati, použiji první příležitosti a zmíním se jim o tobě."

Ledva minuly dva dni, stál opět u dveří Janových.

"Mluvils s nimi?" tázal se nedočkavě vězeň.

"Nemluvil," odvětil mrzutě vojín. "Potkal jsem je včera na večer v průjezdě, a nemaje za to, že by byly tak plaché, obejmul jsem starší kol štíhlého boku, v krček bělounký ji políbiv. Tímto poděšena dala se na útěk, za ní i mladší a já zůstal na holičkách. Snad je poděsila neúhledná moje tvář aneb pověst nekalá, jako bych největší byl dareba. Tak to bývá, koho krutý osud potkal, také lidská nenávist musí jej stihnouti."

"Když to nešlo podle tvého, snad to půjde po mém," jal se Jan. "Možno-li ti opatřiti olůvka a papíru, napíšu úmysl svůj a ty jej odevzdáš jedné z nich."

"Opatřím i zařídím, pak ale nesmíš zapomenout na svůj slib."

"Nikdy, spolehej na mé slovo!" ubezpečoval Jan.

"A ty spolehej na Arpádovo, dobrého cikána;" doložil vojín.

Brzo potom přinesl papír i olůvko.

Jan napsal list, zalepil jej pevně a Arpádovi k obstarání odevzdal.

Leč obsah jeho nebyl týž, jaký si Arpád představoval, neboť nerozcházelo se Janovi o to, by si k milence dopomohl, maje již svou Julii, nýbrž aby se dověděl jmena obou oněch dívek, ke kterým důležitějšího cítil se míti podnětu. A proto také rozhodně v listu se vyjádřil, že ne co milenec hlásí se k nim, ale co bratr dávno od nich odloučený.

Několik dní na to vkročil žalářník do vězení Janova, a sprostiv ho okovů ohlásil mu, že z milosti dozorcovy úlevy této se mu dostává. "Kromě toho," pravil lichotivě, "dovoluje se vám také každého dne vycházeti na volný vzduch."

Radostnější zprávy nemohl žalářník zmořenému vězni přinésti, jako tuto. Bylo to právě za krásného odpoledni, když přišel opět pro Jana, aby jej v průvodu ozbrojeného vojína do zahrady dozorcovy vyvedl. Dozorce tu dnes nebylo, ale na místě něho seděly zde pod stínícími akaciemi ony dvě dívky, jimž byl Arpád psaní od Jana doručil, každá na pohled šitím zaměstnána, kdežto zatím po očku pošilhávaly na přicházejícího vězně, zdali by v něm nepoznaly svého bratra Jana. Zlých následkův nebylo se co báti, jelikož důmyslně uměly jim předejíti a vybrati si okamžení, kdy podnapilý dozorce na pohovce tvrdě spal. A kdož by upírati chtěl, že chytrá žena nedovede si po své vůli příležitost zjednati?

Vojín, jenž měl vězně střežiti a v patách jej sledovati, pozdržel se zpět, byv hovornou služkou, prádlo na výsluní sušící, opoután. Žalářník, opět usadiv se vedle zahradních dveří do výklenku, zavdával si vína ze džbánu Anežkou obratně sem podstrčeného a tvářil se, jako by praničeho vůkol sebe neviděl ani neslyšel. Mohly tudíž směle obě dívky použíti času a přesvědčiti se, jestli to skutečně bratr jejich.

"Ty mlčíš, Anežko, snad pochybuješ, že to on!" jala se mladší mezi tím, co Jan poblíž, procházeje se, nedůvěřoval si přikročiti k dívkám a dáti se s nimi v řeč, byv žalářníkem při vycházení z vězení přísně toho vystříhán.

"Nevím, co ti na to odvětiti," dí starší s patrnou nesnází; "bylo mi tenkráte devět rokův, když jej zbrojnoš Hromádka z hradu květušského odvedl, pročež nepamatuji se dobře na něj. Nic méně ty jeho kaštanové vlasy, modré oči a ta tajuplná tvář připomíná mi jako z dávného snu třináctiletého bratra Jeníčka."

"Myslíš tedy, sestro, že to přece on?" zaradovala se mladší.

"Ano, domýšlím se," přisvědčila určitěji první. Najednou se ale rozpomněla a zděšeně zvolala : "Ne, ne, Helenko, to není bratr, já se mýlila! Vlasy tohoto jsou ovšem téže barvy, nikoli však kadeřavé a tak hebounké, jako míval Jeníček. Oči také nejsou ony; hle jak vyhaslé a hluboko zapadlé! Též lící nebyl snědých. Očka Jeníčkova zářila jak dvě hvězdičky, líčka byla bělounká a jemná, tvář pak ruměnná, andílkově podobná!"

"Nediv se, Anežko, čas změní podobu člověka; všimni si ho bedlivěji, snad to přece on!" připomněla Helena, milostně na vězně pohlednuvši. Anežka si dala říci a s novou důvěrou upřela na něj zrak svůj.

V tom oči její setkaly se zároveň s jeho očima. Zamyslila se na chvíli, pak sebou trhla a třesoucím hlasem zvolala: "Bože, jest to přece on!" To vyřknuvši, sklonila hlavu na prsa Helenina a dala se do pláče. Helena plakala s ní.

Kohož by v době tak posvátné byly s to zdržeti neb odstrašiti výstrahy, aby nepřiblížil se ke svým a je po drahných letech neobejmul? Několik jen kroků a Jan držel již obě dívky v objetí.

"Anežko! Heleno! sestry drahé!" jásal radostí, aniž by v tom okamžení na stráž si vzpomněl.

Tiše, bratře, uchovej se před zlým ujcem dozorcem!" napomenula po chvíli Anežka; "veta po tobě, dověděl-li by se, žes na živě a v moci jeho."

"Ó, mluv jen, Jeníčku, a nedbej žádného," pravila na to Helena, "ujec tvrdě spí, nemáš se čeho báti. Pověz nám, ký osud zahnal tě v trudné naše obydlí?" Vyřknuvši to, k Janovi se vroucně přitulila, "Nepochopuji, že dozorce zdejšího jmenujete ujcem a mne před zlobou jeho střežíte?" pozastavil se Jan. "Neznám žádného dozorce nad žalářem, jenž by ujcem naším byl. Také nevím, proč bych se ho báti měl. Vždyť jsem proti žádnému ujci jaktě živ se neprovinil!"

"Což nevíš, že Víták Lopata je zde dozorcem?" divily se obě dívky.

"Víták že dozorcem zde? toť slyším poprvé!" ulekl se Jan; měl jsem za to, že bydlí v Brodě na svém zboží, jež manželkou mu připadlo?"

"Bydlel tam, však před šesti lety, přijav službu za dozorce nad vězením novozámeckým, přestěhoval se sem a my musely s ním;" odvětily dívky.

"A na čí radu dostaly jste se v ruce jeho?" tázal se Jan v udivení.

"Povíme ti, bratře, až si zabezpečíme vhodnější čas; nyní pověz ty, kdes trávil všecka leta, ach drahná leta od smrti otcovy, a kterak jsi dostal se sem;" prosily obě.

"Abychom se však uchránily před slídícím zrakem, odstup dále, opatrnosti nikdy nezbývá;" upozornila Anežka.

"Dobře máš, sestro drahá, uposlechnu tě;" vece Jan, ustupuje. "Pakli by se ale stalo, pravil dále, "že by nás zrádné oko přece vyslídilo a my nesešli se více, tuť neopomeňte přispěti Štěpánovi, jenž zde proto uvězněn, že mi život zachránil. A nyní slyšte," započal, usadiv se v bujnou trávu: "Když náš otec ležel na smrtelném loži, žádal bratra manželky své, Kašpara, by se ujmul nás tří sirotků, jelikož v něm domýšlel se upřímného svata nalézti. Za péči a moudrou kázeň, s kterou zavázal se do zrůstu našeho nám prokazovati, měl polovici užitku z hradu květušského bráti pro sebe. Býval to člověk, jak se pamatuji, velmi dobrý, dokud se ho nezmocnila touha po dědictví cizém. Žalostnými slovy slíbil otci věrně dostáti uložené jemu povinnosti. I žena jeho Klotilda slíbila, že tak se zachová a že nahradí matku, jež nám tři léta před tím zemřela. Srdce div mi nepuklo, když jsem vás tenkrát u nohou umírajícího otce klečící plakati viděl.

Otec oči zamhouřil a ujec uvázal se v hospodářství. Nejprv jednal dle daného slova; později hospodařil zcela ve svůj zisk, nás si nevšímaje; posléz však, považuje cizí rodinu za obtíž, vyhledával slušné záminky k odstranění nás. Přemýšlel o tom neustále, radil se se svou ženou Klotildou, jež podlá ve svém chování, podporovala jej v lehkovážnosti. Čím dál cvičil se víc a více v umořování svědomí, až konečně všecka slušnost zdála se mu zbytečnou. Příležitost dovedl si snadno zjednati, neboť lupič, jenž chce vniknout v cizí dům, lehko najde vchod.

Mne, co prvorozeného dědice, bylo především nutno zbýti s krku. Za nástroj zvolil zbrojnoše Hromádku z Jistebnice, důvěrného svého přítele, předpokládaje, že tento propůjčí se mu k vykonání hanebného záměru. Zavolav jej do komnaty, přiměl ho nejprv přísahati na mlčelivost. Hromádka odpřísahl. Na to přinesl ujec dva měšce stříbrňáků, a vysypav je na stůl, jako zlý pokušitel jal se mu je slibovati, pakli připraví mne o život. Hromádka zbledl. Kašpar pokračoval dále: "Neboj se, hlupče, mám to chytře nastrojeno; sedneš s klukem na koně a řekneš že jej do Prahy k vychování odvážíš. Až se vrátíš, řekneš opět, že když jste přejížděli řeku Sázavu, spadl s koně a utonul. Zatím ty mu ale dopomužeš, aby v hlubině na vždy zanikl." To byla poslední slova ujcova. Poctivý však Hromádka, byv věrnější přítel otce mého nežli Kašpara, uzavřel ve svém dobrém srdci učiniti jináče. Mne zachrániti, stůj co stůj, rozhodl se a ujce pohnati k soudu. Jsa však zbožný, bál se trestu božího, zrušil-li by přísahu. Ty pamatuješ, Anežko, kterak jsem se smutně loučil s domovem. Bylo mi v prsou, jako bych se neměl vícekráte vrátiti. Tys byla jediná, ježto provázela mne na konec rolí květušských. Helena byla tenkrát nemocna. I plakal jsem co dítko, jemuž celý svět jest macechou a nepřestal se ohlížeti zpět k domovu, dokud nepřebrodili jsme Sázavu; ješto přes ni vedoucí most toho roku povodní byl stržen.

Na druhém břehu zastavil Hromádka a ke mně takto promluvil: "Jedeš do širého světa, milé dítě, do ciziny, jest ti tudíž zapotřebí poučení. Buď dobrý v činech, úslužný v povinnostech, tichý v chování a tajiž svůj stav, ba i jmeno. Buď věrný přítel Husův. Chudáku, nevíš, že ti není Praha za bydlo určena, jak ti bylo doma praveno: tvé útočiště a obživy musíš u dobrých lidí po veškeré vlasti hledati. Netrap se však proto; země naše, matka tato laskavá, poskytne ti všude domova i výživy. Na místě vlastního přijmí Čeček, zvol jiné, například Záruba, a nevracej se dříve domu, dokud neuslyšíš, že Hromádka z Jistebnice nevypudil z hradu květušského Kašpara Lopatu, tohoto krve žíznivého dravce, jenž o tvůj život stál a snad drápy svými daleko tě bude stíhati.

Nevyčítej, až se jednou statečnosti dožiješ, že já to byl, jenž převzal zákeřnickou na sebe úlohu. Jednal jsem tak proto, bych tě zachránil, kdežto jiný byl by se dal penězi omámiti. Zde na cestu přijmi poslední můj groš, je to peníz poctivě zasloužený. Toto hříbě vezmi také s sebou, vždyť jsi je odchoval. Teprv čtyry roky staré, můžeš je dobře zpeněžiti. Pamatuj si, co ti všecko radím, a nezapomeň na Hromádku." Dokončiv, hlavu sklonil nízko na prsa. Pozoroval jsem, že slzí. Pak mne obejmul, políbil několikráte v čelo a mlčky pustil se opět přes Sázavu; nikoli však ke Květuši, jak mi později vypravoval."

"Neviděly jsme ho více," dotvrzovala Anežka, "a jestliže se později navrátil, nevíme, an po půl roce zavezl nás ujec v uherský Brod na statek svého bratra Vítáka."

"A jak s váma sestry, nakládal Víták po všecka leta, vypravujte i co vám bylo zakoušeti u něho?" tázal se útrpně Jan.

"Bídný byl náš život, trapný každý den," počala Anežka, "teprv od smrti Emilie, ženy své, již byl před rokem do hrobu usoužil, stal se nám příznivější. A uhodl bys proč? proto že se do mne tento starý blázen zamiloval. Bože, jak se mohla v tom vyhaslém krbu vzníti jiskra pocitu! Ó, kéž bys jej viděl, když mne potká, tuť neví, odkud počíti; Anežko a opět Anežko, štěbetá a vzdor tomu, že všecek nad hrobem, přece sebou čile potřásá. Umím slabou jeho stránku ve svůj prospěch použiti. Chci-li něco na něm vymoci, zalichotím mu, načež vše obdržím. "Celý svět dal bych ti, Anežko!" říká. Takto uvolnila jsem ti, bratře, žalář a doufám, že i v ostatním ti ulevím. Jen nezrazuj jmena svého, sice veta po tobě. Je podnes srozuměn s bratrem Kašparem, a jelikož má od něho třetinu květušského zboží slíbenou, snadno by našel i příčinu, aby tebe zahubil. Nezáleží mu praničeho na životě lidském, jako bratru jeho. Není tomu dávno, co by byl již již zahladil Milotu Hrušovského, že týž se spravedlivě opřel proti surovému nakládání s ním, kdybych nebyla bývala prosbou a pláčem vyprosila mu milosti."

"Pro bůh, sestro, ty mne děsíš, připomínáš-li mi na Milotu. Slyšel jsem již od cikána, že je také zde uvězněn. Pověz, prosím, co o něm všecko víš, vždyť jest to můj věrný přítel!"

"Mnoho měla bych ti o něm vyprávěti," nesměle odvětila Anežka, "nemohu však pro veliký žal. Ať Helena přejme raději za mne slovo."

"Sestra jej miluje," jala se Helena mluviti "od té doby, co jí při procházce na dvoře pravil: "Anežko, dokud mne budeš na blízku, rád ponesu okovy," nemluví než o Milotovi a jak bychom jej vyvedly ze žaláře. I říkám jí, aby byla trpěliva, že přijde jednou anděl a vyvede nás odtud všecky. Viď bratře, že neukládá moudrost boží člověku delších trápení, než co síla jeho stačí a cíl života sahá? a cíl náš není tak daleký, vždyť život lidský krátce odměřen! Věz, že raději uvítala bych již smrt, nežli abych takto bídně vedla život. Zdali možno svědomitému dívati se bez bolesti na ten počet nešťastných, jichž strasti nevýslovné jsou? Obávám se, potrvala-li bych déle na živé, že by ve mně víra v spravedlnost věčnou utuchla, naděje v slitování jakés zanikla a cit lidskosti úplně vyhynul. Ó, kéž postihne mne dříve hrob, než těchto hrůz se dočkám. Jak radostně uvítala bych chladné jeho náručí! Těším se, bratře, že se brzo přání mému zadost učiní. Můj předtuch stále mi šepce, že blízko jsem žádaného cíle."

"Sestra se trápí a upadá v těžkomyslnost;" vložila se Anežka opět do řeči. "I já kormoutívala se podobně, dokud jsem nepoznala svého Milotu. Nyní ale, kdybych mnohem krutší měla nésti tíseň, nesla bych ji klidně podle svého miláčka tak, jako on ji nese podle mne."

"Přeju ti tvého Milotu, sestro," odvětila Helena, "co mne však se týče, mne láska nikdy neoblaží. Navyklá jsouc sirobě, strastem, a bolestem, neuměla bych ani milovati. Pročež nezmiňuj se více o lásce a nech vypravovati raději bratra o trpkostech, jakých člověku lze přetrpěti. Jen v těchto, zdá se mi, že lze duši mé nalézti potravy, jen těmito že sílí se ke hrobu."

Jan chtěl započíti vypravovat dále, v tom však Kilián dopil poslední doušek ze džbánu, a zachřestiv klíči, pokynul vězni, by se ve svůj byt navrátili.

Jednou v neděli musel Víták za příčinou úředních záležitostí odjeti do Nového Města. Mladá čeleď, byvši zproštěna přísného pána, rozešla se po letní zábavě, nezanechavši doma než toliko starého Kiliána a nepatrný počet stráže. Byla to poprvé nejvhodnější příležitost ke shromáždění se našich přátel. Vše záleželo na žalářníku Kiliánovi, a jelikož obě dívky znaly dobré jeho srdce, nepochybovaly, že by i dnes neučinil jim něčeho po vůli. Věděliť také, kterak ho sobě nakloniti. Mělť do sebe onu slabou stránku, že za štědré vyčastování nad lečímž oči zamhouřil, ač nikdy nad tím, co se mu zdálo býti nebezpečno. Pročež i dnes připravily pro něho v zahradě pod akaciemi skvělou hostinu, ke které přijíti slíbil, jakkoli uměl se domysliti, že kromě něho budou si dívky přáti, aby se jí též ještě někdo z vězňů súčastnil. Když pak Anežka pobízela ho k usednutí si ke stolu a zároveň chtěla se vyznati, koho by si přála ještě míti po boku, nepřipustiv ji k slovu, pravil s úsměvem: "Rozumím, rozumím, krasotinko, aniž mi zapotřebí napověděti. Co si mám počíti!" zvolal jako by v rozpacích. Jakmile ho ale Anežka s Helenou, každá s jedné strany uchopila pod páždí a lichotivě pohladila, pokynuv hlavou, zahovořil: "Aj, aj jak přívětivy jste! kdož by vám mohl odepříti? Však nemyslete, že bych každému byl ochoten. Nu, ať jen z toho žádné nebezpečí nevznikne!" Načež, vzav svazek klíčů, měl se k odchodu. Za odcházejícím volala ještě Anežka, aby neopomenul i Štěpána s sebou přivesti!

Po malé chvíli vrátil se žalářník, přiváděje Milotu Hrušovského, Jana a Štěpána. Bylo to dnes prvně, co se po delším utrpení vespolně shledali. Nejdřív ujal se z nich slova Milota, muž čtyřicitiletý, slušné postavy, plecí mohutných, tváří snědých, přes polou dlouze zarostlých, zraku zamračeného a hustě obočím zastíněného a chování nepříliš uhlazeného. "Blesky boží, Jene, příteli můj, jsi-li pak to ty!?" zvolal udiven, ledva vykročil z temna žaláře, Janovi ruku podávaje. "Kdybych tě dokonale neznal," pravil dále, "řekl bych, že to nemůže býti tvoje tvář. Vždyťs k nepoznání! Tuším, že tě přemohlo několikadenní vězení? Nejsi-li slaboch! kdo si vytknul za heslo pravdu a předsevzal si ubírati se po její dráze, toho nemá a nesmí ani stoletý žalář přemoci. Pomni, že toliko život poctivého národovce vysazen podobným zlobám a že nám tudíž zapotřebí otuženého ramene, abychom všechněm psotám odolali. Slyšel jsem od Anežky o tvých nehodách i žes se rozkmotřil s mým bratrem Jiříkem," pokračoval vedle dívek a Jana, ke stolu se usadiv, "nedivím se tomu praničeho, neb neznám husity, jenž by nezakusil psot i slot, a který by neměl aspoň deset mandel nepřátel. Spíše se divím, že při všech těch nehodách zbylo ti tolik času k zamilování se, a co více, k oženění. Kdybych to byl neslyšel z úst Anežčiných, nevěřil bych tomu a řekl bych, že to holá nemožnost. Aj, co pravím jaká nemožnost?" ustál na okamžení, jako by v nesnázích, "nemám-li příkladu na sobě, že na světě všecko jest možno? Co bys řekl Jene, že i já se zamiloval? přiznala se ti již Anežka? Hleď, abych se byl na smrt vsadil, že se nikdy nezamiluji! Osud jinak rozhodl.

Mimo lásku k meči, vzbudil ve mně také lásku k dívce, tvojí sestře Anežce. Viď, že toho nebudu litovati? Dobrá žena, myslím, že není na příkoř svatému účelu. Není-liž pravda Anežko?" obrátil se k dívce. "Dej mi slovo, prosím, že se nikdy nebudeš příčiti, nasadím-li život, tebe a vše co mého bude za vlast?"

"Ó, nikdy, Miloto!" zvolala dívka, "a netoliko, že se nezpříčím, nýbrž ráda s tebou umru." Při těch slovech přivinula se k Milotovi a s plnou laskavostí pohledla mu v tvář.

"Pohleď, Jene, zdali nepřibude nové síly vlasti naší, až se odtud dostanem?" vece opět Hrušovský klidně, na Anežku zíraje; "věru, budeme mít práce plné ruce, nežli všecko nahradíme, co tuto promeškáváme, a největší snad s pány Uhry, než jim za to jejich pohostinství vyplatíme řad." Tu najednou rozpomněl si, že na blízku stojí Štěpán a že naslouchá. "Kdo jest tento mladík?" tázal se přítomných polohlasem.

"Jest to Štěpán," odvětila Anežka, "za kterého Jan se přimlouval."

"Že to Štěpán!" zvolal Jan, jenž svého osvoboditele pro hovor s Hrušovským nebyl si v obličeji dotud povšimnul. Nyní ale, přiskočiv k jinochovi, vroucně jej na svá prsa přitisknul. "Po třetí, příteli, co se spolu v životě svém vidíme, leč pohříchu, pokaždé v trudném postavení;" oslovil tohoto. "Nedej bůh, abychom se po čtvrté v podobném, aneb v horším ještě měli sjíti."

"Horšího nás nemůže již potkati," odvětil Štěpán pokojně, "neboť bídnějšího nad popraviště a novozámecký žalář nemůže ani stávati. Než, milerád za tebe odnáším;" doložil.

"Zajisté, veliká to oběť od tebe, příteli!" zvolal Jan, opět jinocha obejmuv. "Avšak vyřkni, čím se ti mám za vše odměniti?"

"Předešel jsi mne vděčností," odvece Štěpán, "ba co dím, žes mne předešel, vždyť já nevykonal za tě dotud ničeho! Z rukou katových arci vyprostil jsem tě, za to uvržen jsi v trapný, horší stav, nežli byla by ti spůsobila ruka katova. Pokus v Bánově, bych tě vyvedl z vězení, nepovedl se mi také. Na místě tebe vyvedl jsem Libštejnského, jak jsem se druhý den přesvědčil, zmýliv sobě v čiré noci dvéře i osobu.

"Nechybils, byť jsi za mne osvobodil Libštejnského," odvětil Jan; "muž, jenž pro svobodu bojuje a své štěstí hledá v blahu svého národa, zaslouží takové ochrany."

"Nevím, co si vyložiti mám z rozmluvy vaší," vmísil se do řeči Hrušovský, "nemořte mne slepotou a povězte mi vše od počátku;" doléhal.

"Propustil jsem v loni přítele tohoto ze zajetí u Domažlic," odvece Jan, Štěpána za ruku drže, "a on z vděčnosti chtěl opět mne z bánovské šatlavy vyprostiti. Když se mu to nezdařilo, pokusil se druhého dne vyrvati mne z rukou katových."

"Žes jej propustil ze zajetí u Domažlic?" ujal se rychle Hrušovský slova, aniž by čekal, až Jan dopoví, "tedy bojoval proti našim. Věru, nesrovnává se mi s rozumem, aby člověk zasluhoval počestného jmena, jenž s jedné strany bičuje a s druhé hladí. Dej si pozor, Jene, tací lidé bývají pro svou obojetnost nejnebezpečnější, byť se nám snad někdy prokázali býti velikomyslni!"

"Jsi na omylu, Miloto," opřel se Jan, "kdo za nás obětuje život, o tom nemůžem za to míti, že by byl nespolehliv."

"Ano, jsi na omylu, pane Miloto," doložil také uražený Štěpán, "jsou okolnosti, kdy člověku nelze o své vůli jednati aneb kdy z přechvatu, či ze slabosti dopustí se chyby. Když všaknapraví, v čem pochybil, proč by nezasloužil býti omluvenu?"

"Nuže, odpusť mi, příteli!" zvolal Hrušovský, ruku podávaje Štěpánovi na smíření; "byl jsem tedy na omylu. A nyní dosti o tom. Povězte mi raděj, čí strana vydobyla si u Domažlic větší památky? Ó, proč i já nesměl jsem být přítomen! Prosím tě, Jene, vypravuj, které připadl posvátný vavřín a kdo z jednotlivcův nejslavněji si počínal? Ha, toť byla asi mela."

"Tenkráte jsme beze všeho namáhání zvítězili," počal Jan; "pověst o bojovných Češích a písně posvátné postačily nepřátele překonati, že se z pouhé bázně na útěk dal, jako bídník, jenž se leká sama sebe. Spravedlnost božská dokázala opět, na čí straně pravda jest. Opanovali jsme bojiště, aniž bychom byli svedli tuhý boj. Se strany naší padla nepatrná část, ale z nepřátelské značná, a mimo to mnoho jsme jich zajali. Jednoho z padlých nepřátel, bude ti želeti. Jsem na rozpacích, mám-li jej jmenovati."

"Jmenuj bez okolku!" naléhal Hrušovský, "nezhrozím se praničeho, byť to vlastní můj bratr byl. Kdo zradil svůj národ a proti vlasti tasil meč, nezaslouží býti oželen."

"Povím ti jmeno, avšak u jiné až příležitosti. Zatím věz, že jsem se tam také setkal s bratrem tvým, Jiříkem;" pokračoval dále Ján. "I dal mi list, abych ti jej odevzdal. Zde jest, dotud zapečetěn tak, jak mi jej byl podal;" doložil, nesměle podav Hrušovskému svinutý papír, jejž ze zaňadří vytáhl.

Hrušovský jej uchopil, a přelétnuv přípis první stránky, na svou osobu znějící, zmačkl jej v hrst a s patrnou nelibostí opět do kapsy uschoval.

V tom pokynul Kilián na znamení, by se všichni rozešli. Strážník přinesl mu zprávu, že před vraty čeká jakýs pán, podoben úředníku, který si přeje s představeným žaláře mluviti. Před takovými věděl Kilián i ostatní, jak se míti na pozoru. Pročež rozešli se vězni po zahradě, dívky zmizely a Kilián odebral se k neznámému pánu. Za chvíli přichvátala Helena k Štěpánovi s vyřízením, by nemeškal pospíšiti s ní do dvoru, že jej tam otec jeho očekává. Byl to týž, jejž strážník za osobu úřední považoval.

Poselství Helenino překvapilo nemálo Štěpána, tak že s radostí ujal dívku za ruku a vřele na svá ústa přitiskl.

"Jaká to smělost!" zašeptala Helena, hlavu k zemi sklopíc; brzo však, lichotivými jeho slovy udobřená, hovořila dále, radíc Štěpánovi, kterak by se měl přiblížiti ke špížníku, v pravo ve dvoře nacházejícímu se, by ho žádný nezpozoroval, a tam s uchovaným otcem skrze okno promluviti.

"Kdo by rady tvojí neuposlechnul, dobrá dívko!" zvolal Štěpán, ruku Heleninu, ač proti její vůli, ještě jednou políbiv.

Když přišli na dvůr, ukázala Helena, kam má Štěpán přikročiti, kdežto sama odstoupila v průjezd, aby mohla rychle dáti znamení, kdyby dozorce, neb který koli z představených přicházel. Též Kilián, pro větší ještě jistotu, postavil se na stráž před vrata, na ulici vedoucí.

Trudné, a přece radostné bylo shledání se Štěpána s otcem. Vřele tiskli sobě skrze mříže ruce, aniž by dlouho mocni byli slova promluviti. Teprv za hodnou chvíli zaslechla Helena u vnitř špížníku hlas, jemuž ale pro vzdálenost ničeho neporozuměla. Otec Cyril to mluvil a Štěpán u vytržení poslouchal. Když hlas ve špížníku utichl, viděla Helena, kterak jinoch zakryl si oběma dlaněma obličej a litostně zaštkal. I litovala ho a přála si, jakkoli nevěděla proč, kdyby mohla polovici jeho zármutku na sebe převzíti. Potom, zaslechnuvši Cyrila, jak, těšiv Štěpána, pravil: "Ožel, synu, dívku, anaž mimo nevěrnost více pro tě nechovala," nemálo se skormoutila. "Možno-li," pravila sama k sobě, "aby dívka nevěrnou se stala jinochu, jako Štěpán jest!"

"Ó, že jsem kdy poznal, otče, onu lehkovážnou!" zabědoval mladík, "snad mnou povrhla proto, že co vězeň zdál jsem se jí býti ohavníkem, lotrem? či snad proto zmrhala lásku a stala se mi nevěrnou, bídná tato frejířka, že ji touha hnala po chlípnosti? Takové hříšnice snadno oželím a věčně vyvrhnu z paměti!" Po těch slovech ztišil hlas a v bolný stesk proměnil. "Ó, vy lásky ošemetní snové, vy to jste, jež v duši útlé kouzlíte ráje, kdežto v skutečnosti nejste více nežli pouhý přelud; z vás pravda nikdy neprocitne. Vím to, přesvědčils mne otče; poznávám i, že Rozina má plachý byla tvor, dívka bez citu a lásky, a přece, přece bych ji miloval. Helenko, zda nejsem nešťasten?" obrátil se k Heleněv, jež plna útrpnosti mezi tím přikročila sem, aby Štěpána potěšila.

"Nejste nešťasten, Štěpáne, odvětila chlácholivě tato, "vždyť jest dívek více, k tomu ctnostných a upřímných, z nichž by zajisté kterákoli podala vám ruky své. Proč vám truchliti po nevěrné, jíž láska byla pouhou bublinou? Vás oblaží milenka, která hodnější bude Roziny, a jež i život pro vás dá, tak, jako vy jste jej za mého bratra nasadil."

"Heleno, anděle můj strážce, ty dobrá, šlechetná duše, rci, rci dále, já ti neporozuměl!" zvolal rozervanec, chtěje před dívkou na kolena se vrhnouti, ale tato mu zabránila. Nyní přišel Jan. Uzřev Štěpána, kterak je celý u vytržení, tázal se ho, co se mu přihodilo. A Štěpán, hořekuje, vypravoval: "Měl jsem v Bánově milenku, sličnou Rozinu, dceru úředníkovu, onu, pro niž nejvíc hynulo mi srdce, když jsi tenkráte vedl mne zajatého ku Praze. I nepřál jsem si v životě jiného, jen abych mohl věčně s ní žíti. Tentýž však den, kdy nás spojiti měl kněz, přišli drábové a odvlekli mne do vězení, že jsem zprotivil se zákonu, tebe na popravišti se ujav. Nezbylo mi, nežli touhy po vzejití slunka svobody, nežli chudé naděje, že snad přece budem jednou svoji. Dnes přináší otec můj zprávu, že u nohou krále vyžebral mi milost, a však také onu smutnou zvěsť, že Rozina má vdala se za jiného!"

"Je to smutná zpráva, ano," odvece Jan, "je to šíp jedem kalený, leč zapomeň na bolesti jím spůsobené . Nezaslouží dívka taková, jež zúmyslně svazek lásky porušila, nejmenší vzpomínky. Věř, že bys trpkou budoucnost zakoušel po boku lehkovážné. Chceš-li, nabídnu ti za náhradu dívku jinou, která tě věrněji bude milovati, nežli Rozina. Aj, tuto jest má sestra; hledáš-li blaho v děvčeti, nuže, Helenka tě zajisté oblaží." Štěpán pozvedl hlavu, podíval se přívětivě v obličej zapýřivší se dívky, a vzav ji za ruku, pošeptal jí něco, čemu však jen Helena porozuměla.

Tu přiběhl Kilián, celý uřícen s návěštím, že dozorce se blíží domovu, aby všichni pospíšili na svá místa.

V skvostné komnatě nádherným nábytkem a bohatým náčiním ozdobené hověl si na měkké pohovce Víták, dozorce novozámeckého vězení, podpíraje levicí těžkou hlavu, pravicí pak hladil pohár vínem naplněný. Oči jeho, ač věkem již vyhaslé, zaplápolaly přece po každé, kdykoli pohledly na sličnou Anežku, starci posluhující. Pil a opět pil, tak jako by o závod. Anežka ledva stačila ze sklepa přinášeti čerstvé a pohár mu naplňovati. "Dnes mi náležitě chutná!" pravil rozhárán, "Anežko, ty je musíš asi cukrovati? Není možná, tak mnoho jsem dávno již nevypil. Lituji tvých nožek, těch čiprných nožek, že se musí lopotiti. Kde je Helena, proč ona neslouží a ty ubohá nepohovíš sobě raději vedle mne? Či myslíš, kdyby jiný naléval, že by mně tak nechutnalo? Ovšem, ovšem že ne tak, ba od žádného jako od tebe, boubelatá! Za to jsi v celém domě paní a teprv se podíváš, jakou tě udělám, až jen z úst tvých uslyším, že mne miluješ! Ty mlčíš, Anežko? Aj, aj, řekni mi přece toho příčinu, co tě hněte? snad se ti zdám býti trochu při letech, není-li pravda? Vidíš, to je právě dobře, člověk dospělejší má aspoň zdravý rozum a ví, jak s ženou zacházeti, kdežto mladík, hotový jest blázen. On zná arci fiflenkáře udělati, nikoli však muže, a stane-li se jím, bývá obyčejně ženě pro obtíž. Ale člověk při rozumu, ku příkladu jako já, toť zcela něco jiného, Anežko. A nač pořád o mladosti, dlouho-li tato trvá, zvláště u vás křehotinky? Jak se holka vdá, tuť opadá s ní květ a co potom? zmizí její krása, ztratí zuby, zapadnou jí tváře, i vtáhne potom na hlavičku čepeček a tu to máte, babička z ní hotova. Vždyť to znám, bývával jsem také jednou mlad. - U čerta, co jsem to opět prořekl?" V tom se celou silou zakašlal. "Buď tak dobrá, Anežko, nalij ještě jeden, ať to zapiju," pravil dále, když si pooddechl; "a přistup přece blíže, nemám rád, vzdaluješ-li se ode mne. Vyznej, co za štěstí může holka udělati, není-li dost bohata? Však nemysli, že bych ti chtěl činit výčitky skrze chudobu, bůh uchovej; nechci pochybovat, že by na tě ujec květušský úplně byl zapomněl. Nebude toho nadělení arci mnoho pro mne, ale postačí, jelikož mi ne tak na penězích, jako spíše na tobě záleží. Proč kloníš hlavinku? chybí ti něco? chceš-li nové šaty, rci, koupím ti je. Pojedu brzo do Břetislavi, skoupím tam třeba celý krám!"

"Žádné šaty, ujče," jala se mluviti nesměle dívka, "já bych prosila -" chtěla více říci, ale bázlivost jí zabránila.

"I neostýchej se a dolož, co bys ráda," lichotil jí Víták, všecko, byť to stálo celý svět, zaopatřím ti. Jen vyslov co jsi přeješ a jmeno ujče zanechej, drahá, milejší mi slyšeti choti."

"Bojím se vysloviti, co bych nejraději," počala Anežka, "že však necháváš mi na vůli, vyslovím to přece. Hrušovský a Záruba jsou naši rodáci a ty dopouštíš, aby více trpěli, nežli jim přisouzeno. Žádám, bys jim ulevil, pout jich sprostil a dovolil pospolu přebývati. Učiň to, ujče, již z příčin, že jsou Čechové a naši bratří, sice věz, že svrchovanost božská pomstila by nevinné."

"Fij, takového přání jsem se věru nenadál!" osupil se prchle dozorce, "co tě napadlo? bídníci tito nezaslouží útrpnosti. Nekal si spokojenosti, Anežko, a zamhuř oči nad nimi. Vše jedno, zahynouli dnes nebo zítra; nezáleží na jich životě praničeho. Ty neznáš, Anežko, tuto luzu, kdybys věděla, že je pouhý vyvrhel člověčenstva, jako já to vím, zajisté bys za ni ani slova neztratila. Co medle záleží na ní, vzdechne-li o několik hodin dřív či později? A že by svrchovanost božská všímala si jí, jsi na omylu. Lidé toho druhu ztraceni jsou před veškerou tváří, a proto nezaslouží nižádného slitování. Pro ně zbudovány jsou jen žaláře a vycvičení kati. Nech tudíž všecko běžet jak to běží, a hleď si raději, co pro tě užitečnější, totiž mne. Nechybíš, Anežko, věř mi na mou čest, že nechybíš, vezmeš-li si mne za muže. Já ti zaopatřím pohodlí, hojnost jídla, pití i šatstva a vše, po čem zatoužíš. Jiného neznám na světě, co by tě více šťastnou učinilo, ano, ostatní hlupství jest, jež k žádnému cíli nevede. Chytrák proto vybrousil si rozum, aby mohl dobře žíti, neváhej ty a podej mi ruku, abys také dobře žila."

"Ujče, dotýkáš se spravedlnosti božské!" ustrnule dívka zvolala, "pamatuj, že stává soudu božího. Jsem slabá žena, tolik ale přece vím, že kdo se rouhá lidem, rouhá se i bohu. Já vyznávám věčnou bytost a ctím moudrost její; vyznávám všemocného boha i nepochybuji o spravedlnosti jeho. Nemohu tudíž nenáviděti člověka, jakožto nejhlavnější jeho dílo. Milovala bych tě, musel bys však věřiti jako já a skutky se osvědčiti."

"Ty bys mne milovala, Anežko?" zaplesal Víták, "aj, nejsem tak zatvrzelý, abych slovy tvými nedal se obměkčiti, Anežko, má drahá Anežko, já věřím v totéž co ty, a ctím i modlím se k tomu. Shledáš-li ale, že se úplně s tebou nesrovnávám, tuť jen skrovničkým slovem kaž, a já uposlechnu jako dítko. Vždyť nemůže nic býti vznešenějšího ani dobřejšího, nežli k čemu ty se přiznáváš a modlíš! Anežko, chybí-li mi jedna z ctností tvých, prosím, nauč mne ji znáti." To vyřknuv, přibatolil se k dívce, a uchopiv ji v lokte, na sebe přitiskl. Vida ji však tesklivou, tázal se pitvořivým hlasem, čeho by se jí nedostávalo?

"Vyplnění, zač jsem tě žádala," odvětila. "Dokaž skutkem, újče, žes přišel k poznání. Nejprv jest ti milovati blížního. Ulev tedy jemu, pomoz nešťastnému, a pak teprv uvěřím, že tvá slova nebyla lichá."

"Miluji blížního i uleviti mu chci. Vyřkni jmeno jeho a přesvědčíš se o mé ochotnosti."

"Jmenovala jsem již Hrušovského a Zárubu, zůstávám při nich."

"Opět Hrušovského a Zárubu!" rozdurdil se dozorce, "proč raději ne jiné a jen pořád tyto kacéře, lidi to, již sužují celý svět, všecko podvracují a nic nevěří! Prosím tě, Anežko, rozpomeň se přece a zvol raději jiné, kteří by přímluvy tvé stali se hodni."

"Chceš-li, bych tě milovala, ujče. -" "Nuže, učiním dle tvého přání!" mrzutě přisvědčil stařec, "považ však, že kletbu svaté stolice přivoláváš na sebe, pomáháš-li kacířům k volnosti!"

"Dals již slovo, ujče, držím se ho."

"Ovšem že dal, ty však také neopovaž se bráti je zpět."

Jedva vyřknuv, obejmul dívku a políbil ji v ústa. Nenasyta, neměv ale na jednom políbení dosti, políbil ji ještě jednou, ba až do třetice. "Nyní jdi a vyřiď Kiliánovi, že má tvému přání vyhověti," doložil za spěchající dívkou blaženě pošilhávaje.

Žalářník uvěřil a bez prodlení uposlechl. Anežka jej provázela. Když vešli k Milotovi, prohodil žalářník potměšile: "Ó, Vítáku, Vítáku, nejsi-li starý blázen, myslíš-li, žes dozrál k nejlepšímu rozumu! Věru, slabá dívka daleko tě předstihla."

"Co se to stalo, jakou novinu mi přinášíte?" tázal se s nemalým udivením Hrušovský přicházejících.

"Jakou novinu?" ušklíbnul se Kilián, "věz, rytíři, že nad míru vzácnou. Dlouho tomu již, asi tak, co Víták dozorcem zde, aby se něco podobného v Nových Zámkách přihodilo."

"Přijdeš ve spolek s Janem, vyprosila jsem to u ujce;" s radostí vyřizovala Anežka," a i v ostatní tísni bude vám uleveno;" doložila.

"Nu, co tomu říkáte, pane Miloto, není to překrásná novinka?" prohodil opět Kilián, "na svou čest, nechtěl bych se vsadit, že to navlekla pouhým šibalstvím naše Anežka;" hrozil žertovně dívce. "Ten starý věří jí jako v neomylnou pravdu, ale počkej, však se tvá šedivá kotrba přesvědčí, že se napálila! Třeba se ti děvče zdálo jako anděl nevinné, vyvede tě přece na vrch střechy. Jděme, jděme pane Miloto, ať Jan dlouho nečeká," pobízel sám, napřed vykročiv.

Vešedši v Janovu komůrku, přitočila se Anežka k bratrovi a v ucho mu pošeptala: "Až potud věděla jsem si rady, nyní potřebuji člověka, jenž by mi byl nápomocen v ostatním. Hledám přítele spolehlivého i odvážlivého, jenž by se buď z lásky neb za odměnu propůjčil k vašemu osvobození. Dej rady bratře."

"Rozumím ti, Anežko," odvětil tiše Jan; "vím o takovém, jest však příliš vzdálen."

"Nechť, jen když obětavý; pravila dívka. "Nemeškej a pověz jmeno i obydlí jeho."

"Je to Václav Vlk, syn správce hrušovského!" dí Jan.

"Dobře, více nežádám;" odtušila předešlá a hned na to obrátila se k ostatním, aby Kilián ničeho nezpozoroval, bavíc je tak dlouho, dokud tento nepokynul, že již s vězny musí se rozejíti.

"Nyní nám aspoň volno ve spolek mluviti," pravil Hrušovský, když Kilián za sebou dvéře pevně uzamknul. "Nejprv pozdrav tě bůh, bratře!" zvolal, ruku Janovi upřímně stisknuv. "Octnuli jsme se v divném Babyloně, není-liž pravda?" pousmál se; "býval jsem rozhodný proti všeliké moci osudu, leč od té doby, co žiju u prostřed tvých sester, skorem bych uvěřil, že podobného něčeho stává, k čemu člověk dřív neb později neodolatelně spěje. Zdá se mi, jako bych ubírati se musel dle jistého měřítka, ať to cestou utrpení či rozkoší, a že nedostihnu dříve cíle svého, pokud nepřetrpím, co přetrpěti mi souzeno. A však rozpomenu-li se na bratra Jiříka, tuť všecka tato důminka pojednou ve mne utlumí, že opět jsem tímž rozhodným proti každému předsudku, jako jsem vždy jindy býval. Sice kdy bychom měli za měřítko všecko bráti, co lidé napáší, a přisuzovali tomu neubránitelné moci, tož by i ten nejhanebnější čin musel dojíti svého ospravedlnění. Kdo pohrává slovem i přesvědčením a komu hříčkou jest vše, co svaté, ten pozbyl pevné vůle i důstojnosti lidské a stal se nástrojem okamžiku. O takovém nemůže potom býti řeči, že jej osud vede k cíli.

Však nechci o Jiříkovi šířiti slov; dosti na tom, co jsem řekl. Jen tomu divím se, že za mladších let býval jako skála pevný a vytrvalý ve své zásadě, zvláště kdy se o blaho národa a o pokrok v církvi jednalo, kdežto nyní stal se třtinou větrem klátící se. Jsem na nejvýše proti němu rozhořčen, tak že doposud nečetl jsem ani list, jejž jsi mi byl od něho odevzdal. Ba nikdy nechci jej čísti; zde přijmi jej nazpět, a až se s Jiříkem někdy sejdeš, vrať mu jej s vyřízením, by nepočítal na svého bratra Milotu."

"Jsi na omylu, příteli, myslíš-li, že Jiřík je na živě;" odvětil Jan. Načež jal se vypravovat, co vše o něm věděl, až pak smrtí jeho u Domažlic ukončil.

Milota poslouchal, aniž by po celé vypravování slova promluvil, a když Jan dokončil, zůstal ještě dlouho v myšlenkách pohroužen. Konečně se zpřímiv, přešel několikrát komoru a jako by osamotnělý jal se k sobě mluviti: "Tedy nežiješ více, bratře! Hněval jsem se na tebe, nyní ti ale odpouštím. Hněv můj nepřesahuje nikdy hrob, rád odpouštím i nejúhlavnějšímu nepříteli, bůh ti buď milostiv." Dopověděv, obrátil se k Janovi a dále pravil: "Nuže, přečti mi ten list, nemohu pro roztržitost mysli a bolestný dojem sám jej přečísti. Také chci zvukem tvým napodobiti si zvuk bratra svého, jako bych slyšel slova, na papíru tomto naznačená z vlastních jeho úst mluviti."

"Ó, Jiříku, Jiříku!" bědoval, nežli Jan rozevřel doposud zapečetěný list, "jak bohatýrská byla by to smrt, kdybys věren vlasti byl umřel. Ty však tasils meč na vlastní záhubu k rozkotání vlasti a k vyhlazení bratrů svých. Dosti o tom, nechci připomínat hříchu na hrobě, aniž zlořečiti tvému popeli. Byls člověk, žádný z Čechů nevzpomene na tebe myslí dobrou , jenž, poklesky obsypán, chybils jako slaboch, potrativ rozvahu. Čti, Jene, čti."

Jan započal: "Bratře Miloto! Není tebe zajisté tajno, v jakém poměru stojím se svou domácností. Víš také, že choti svou nad míru ctím a si vážím. Nejednal bych tudíž moudře, dada jí na jevo, co tobě samému. Příroda jest mocná, mocnější než vůle naše, jejímuž zákonu nesnadno člověku odolati. Jakkolivěk vážil jsem si choti své a ve všem přednost jí ponechával, nebyl jsem přece s to ubrániti se, bych nemiloval ještě Bartošovu manželku. Ludmila byla krásná, ušlechtilá i dobrosrdečná. Okouzlila mne, že, jsa překonán, musel jsem ji milovati. Julie, dcera její, jest také dcerou mou. Co otec chci se o ni postarati, aby, zahynu-li v nastávajícím boji, netrpěla nedostatku. Pročež vyplatíš jí z oněch dvou set kop grošů, které jsem ti před dvěma roky k zakoupení statku šibřínského zapůjčil, jednu polovici, kdežto druhou vyplatíš podle svého pohodlí Václavu Vlkovi, k němuž se též přiznávám, co k vlastnímu synovi, ač pro jeho lehkovážnost neměl bych tak jednati."

"Přál jsem si ústně s tebou v záležitosti této dohodnouti se, avšak nikde jsem tě neviděl, tak že obmeziti jsem se musel na přítomný list. Podivíš se: čta tyto řádky, že starší bratr podkládá se mladšímu, věz však, že nebral jsem nikdy ohledu na stáří, nýbrž na bratrský svazek, byť jsme jinak proti sobě stáli. Uchovej mne v dobré paměti, jako tebe bratr Jiřík."

"Ano, uchovám!" zalkál Milota. "Ó, proč nezůstals, bratře, při svém prvém přesvědčení, jež po tolik let statně zastávals; proč zhnusils sobě svobodu a zatoužils opět po otroctví národa? Zpozdilá myšlenko, jež bys ráda proud mocné řeky dlaní lidskou zastavila, proud ducha času! Byla to nerozvážlivost, bratře. Smrtí svou vydobyls sobě zlořečené památky.

Žádný z Čechů nezpomene na tebe s myslí dobrou, leč tak, vezme-li si z tebe příklad, že když mohls umřít na záhubu svaté věci, proč by on neumřel za svaté právo!"

Nyní umírnil rozčilenou mysl a pokojně Janovi pravil: "Zapravím ti, příteli, dluh, který na Julii připadá, a druhou polovici Vlkovi, jak mile se odtud vybavíme. Mimo to zavazuji se ti přispěti proti Kašparovi Lopatovi. Podivil jsem se nemálo, dověděv se od Anežky, že ubohý Záruba, chudý tento sluha Jiříka Hrušovského, pánem jest Květuše. Zazlil jsem však také, že jsi neprozřetelně se zachovával dle Hromádkova naučení, an bys byl jináče mohl dávno dosáhnouti svého zboží. Proč neřekls, kdo jsi, a nepřiznal jsi se, jakou křivdu snášíš od Kašpara? Dávno byl bych sebral lid a lupiče tohoto vypudil z Květuše."

Ještě nedokončil, když otevřel kdosi ve dveřích okénko a nahledl do komůrky k nim.

"Ký to opovážlivec!" vzkřiknul Hrušovský, ke dveřím se obrátiv.

"Odpusť, příteli, toť cikán Arpád, věrný posel můj;" odvece Jan, přiblíživ se k strážníkovi.

"Tak jest, rytíři Miloto," přisvědčil Arpád, před chvílí sem na stráž přišlý; "pozoruji, že tě urazilo objevení se sprostého vojína? Hm, rozeznáváš-li lid jako ptáky po peří, tuť jsi na velkém omylu. Věz, že jsem také býval krásného peří. Třikráte, na mou duši, byl jsem praporečníkem, ale náruživost k přílišnému pití, tato jediná má vada, tolikrát mne opět pokořila."

"Dosti velká vada!" mrzutě odvětil Hrušovský; "piják nezaslouží žádného povýšení, jelikož pozbyl ducha svého samostatnosti, a člověk postrádavší této hlavní ctnosti, nehoden vyššího stupně. Proto nenávidím pijáka!" Poslední slova pronesl Hrušovský s takovým důrazem, že jej Jan musel k mírnosti napomenouti.

Arpád nezdál se však býti příliš uražen; usmál se a pravil: "Káráš chudáka pro řídké někdy klopýtnutí, kdežto vy velcí nezřídka se povalíte. Kdybychom měli bráti třídu vaši na přetřes, jako vy nás berete, přisám, že byste, pánové, nás daleko nepravostí předstihli."

"Aj aj, umíš mluvit do duše!" odpověděl Hrušovský udobřeně, "jestliže tak všudy statečně se tužíš, pak jsi Uher od slova."

"Budoucně neodsuzuj, pokud nebyls sám souzen," hrdě pronesl Arpád. "Ostatně k čemu si máme vyčítati chyby naše? Nepřišel jsem, abych podnět zavdal k pohoršení, nýbrž abych novinku vám sdělil, která, doufám, že vás potěší."

"Tedy pověz, příteli, a nezazlívej tuto mému společníku, že tě přísně poněkud oslovil;" chlácholil Jan vojína.

"Roznáší se pověst, že Čechové chystají se opět do Uher," počal Arpád tiše; "snad chtějí předejíti naši výpravu, již král náš hodlá příští jaro proti Čechům podniknouti, pakli že se neshodnou v shromáždění basilejském s otci církevními. Předejdou-li ale nás, vtrhnuvše sem, nepochybuji, že to bude potom rvačka, jíž sotva některá z předešlých dala by se porovnati, neboť naučili jsme se od vás stavět hradby vozové i válčiti touž obratností a uměním jako vy. Proslýchá také, že naši vytáhnou proti české posádce v Trnavě meškající, by ji nazpět vytlačili a města opevněného se zmocnili, které tak lacino nechali si uzmouti."

"Slyším dnes prvně, že naši leží posádkou v Trnavě," přerušil Hrušovský strážníkovo vypravování; "pověz přece, Jene, jak se to stalo, že tak lacino dopomohli jsme si k ní?"

"Vím to lépe nežli Jan," přejal Arpád slovo, jelikož jsem toho času nalézal se v Trnavě. Několik mužů z vojska Sirotkův vloudilo se za kupce přestrojeno do města," tvrdil Arpád, "a když měšťané nejtvrději pohroužili se v sladký sen, otevřeli tito zakuklenci brány a vojsko české pustili do města s takovou tichostí, že nežli domácí něčeho zpozorovali, bylo již město v rukou Čechův. Od té doby drží ho v moci své, a budeme-li o ně přísně státi, tuším, že je draze musíme vykoupiti."

"Výborně, již ti rozumím!" zvolal rozveseleně Hrušovský; "s takovými novinkami uvítám tě vždy. Že by se vám ale povedlo, nás z Trnavy vypuditi, pochybuji;" doložil.

"Nepochybuj," pokrčil Arpád rameny; "síla sílu přemáhá! Dejme tomu ale, že zvítězíme, proto přece zůstali bychom dobří přátelé. Možno-li nám jednotlivcům odolati vůli povšechné? Zajisté že ne, aniž bychom zastavili příval času, byť bychom sebe lepších byli náhledů; pro nás a za nás ať to kráčí dle své libosti. Zatím na shledanou, přichází stráž, by mne vystřídala. Dobrou noc!" Uzavřel dvířka a vězni oddali se spánku.

Jaký to dnes převrat v domě dozorcově? Co znamená, že na všech tvářích, z každého jednání pozorovati neobyčejnou radost, tak že kdo tu byl včera a přišel sem také dnes, nemyslel by jináče, než že z těsného žaláře stal se dům svobody. Sám Kilián, posouvaje se s místa na místo, prozrazoval stálým mnutím rukou cosi utěšeného. "Vida, vida, že starý lišák není doma, kterak mláďátka volně sobě oddechují"; hovořil, bedlivě přihlížeje na ohniště, na němž hojnost zvěřiny a jiných lahůdek k obědu se kuchtilo, aneb, přiloudiv se v předpokoj, upřímně si zavdával vína. Dnes musíme slavně zasvětiti Helenčino narození, čili dva a dvacátý rok stáří jejího!" švitořil, neboť nedostalo se nám té příležitosti nikdy ještě, aby právě na ten den pan Víták se vzdálil domova. Zajisté, že by byl neodešel, byť to stokráte nutnější bývalo, kdyby se to Anežčiných narozenin týkalo. Inu , něco za něco!" dal se do chechtotu; "člověk zamilovaný bývá schopen přepodivných nápadů. "Jedu do Břetislavi nakoupiti nevěstě své šaty," pravil mi při odchodu; "dej pozor, starý nedbalče, abys všecko ve svém koleji udržel!" I bohdejž bych neudržel, odpovím jemu; ani duch nesmí se mi hnouti, sice bych ho nekřesťansky napravil. "Dobře, dobře," řekl mi na to pan Víták, pysky své po samé čelisti roztáhnuv, a dal prásknout do koní." Po těch slovech přiblížil se Kilián k Anežce, a ovinuv jí pravici kol boku, dále zahovořil: "Ó, má Anežko, šibalská Anežko, mám-li pak opravdu věřiti, že s mým pánem smýšlíš tak, jak se mi na oko stavíš? Kdož mi může za zlé pokládati, že já, člověk při rozumu, nevěřím dříve žádnému, pražádnému děvčeti, co mluví, dokud se o skutcích jeho náležitě nepřesvědčím? A že bys ty, Anežko," pravil prostosrdečně, jak míval v obyčeji, jsa v nejlepším rozmaru, "činila výminku, to také nevěřím!"

Anežka se začervenala, nevědouc co má na to odvětiti.

"Hle, hle, kterak na rozpacích!" zachmuřil žalářník čelo a ústa zašpičatil, "není-liž pravda, že si z něho toliko žerty tropíš! Neřekl jsem to, že pokolení tvému není radno věřiti? Na mou čest, ze mne by byl věštec pravdomluvný, jenž by uměl hádat do duše;" doložil, sám sobě zalichotiv.

"Mějž strpení, staroušku, snad se dosti brzo dočkáš mého sňatku," odvětila dívka pólo žertem i polo v nesnázi; "mohu tě ubezpečit, že jsem úmyslu pravého provdati se. A jak mile se to stane, spolehej, že tě prvním hostem učiním. Avšak, musíš mi za to prokázati nějakou službičku, abych v tobě seznala, že toho zasloužíš;" přivinula se lichotivě k žalářníkovi.

"Nuže, křehotinko, vyřkni, v čem bych ti měl posloužiti?" nabízel se starý, celý rozkochán.

"Abys mezi nás přivedl Hrušovského a Zárubu, by i tito s námi pohostili;" vyřkla dívka, bedlivě žalářníka pozorujíc, co na to odpoví.

"By i tito s námi pohostili!" zarazil se Kilián, "věru, neočekávaná to žádost. Věz, děvče, že jakkoli ve všem jsem ti po vůli, v tomto přece nevím, mám-li svoliti, neboť právě dnešního dne, kdy na mne všecka zodpovědnost spočívá, mohla by mne nejspíš nehoda potkati. Což nemohlo by se státi, že by při vší poctivosti některý z vězňů nepoužil této příležitosti a mně neupláchnul? Aneb že by nás pan Víták v nejlepším rozmaru nepřekvapil? Než, chytrá liška dovede si i tu pomoci!" pravil rozhodně, na čelo si prstem ukázav; "přivolím, ano, leč s tou výminkou, že mi dovolíš, Anežko, postaviti dvojnásobní stráž ke dveřím komnaty, kde budem shromážděni." To odpověděv, vyprázdnil naplněnou číši a s přivolením Anežčiným odvrávoral pro stráž i dva vězně, Jana a Hrušovského.

Radostí zajásala Anežka, vědouc, že pravdomluvný Kilián splní, co byl slíbil, a že Jana i miláčka jejího jisté s sebou přivede. Snad nikdy nebyla tak blažena a šťastna jako v tomto okamžení. Ale Helena nejevila tohotéž pocitu. Tichá, tajuplná tato dívka, jejíž přirozeně zasmušilý obličej a ta její skrovnost o zvláštní povaze svědčily, místo co měla se sestrou stejně se radovati, div že trudem nedala se do pláče. Toliko když Anežka jala se ohnivou řečí o svém Milotovi vypravovati a s odhalenou duší doznávati se, jak horoucně ho miluje, zmínila se také o svém miláčkovi, avšak s takovou šetrností a nesmělostí, že Štěpána, který dávno již byl žaláře prost a dnešní hostiny také se zúčastnil, skorem až zarmoutila.

"Proč také ty, Helenko, neraduješ se," pravil jí, "a nevyjasníš zasmušilé čílko? Pohled, jak Anežka je blažena, že jí aspoň okamžiku dopřáno, býti po boku svého milence? Či pro tebe nestává ničeho, co by tě šťastnu učinilo? Mám tak o tobě souditi a mysliti si, že jen z útrpnosti popříváš mi lásky své? Heleno, ty mne nemiluješ, jako Anežka miluje Milotu, sice bys aspoň dnes, kdy otec můj plesá nad šťastnou mou budoucností, projevila se soucitnou a ne stále lhostejnou!" zvolal, od dívky se odvrátiv.

"Ty se mne bolestně dotýkáš, Štěpáne," odvětila Helena, k jinochovi se přivinuvši; "možno-li, abych byla mysli klidné a radovala se v poušti žaláře, kde můj bratr, přítel Milota a i my sestry musíme zakoušeti? Dokud se nevyprostíme z temných zdí těchto, dotud budu mysli skormoucené;" doložila okem zaroseným.

"Odpusť tedy, Helenko, že jsem mylně soudil o tobě;" vece Štěpán, ruku dívky vroucně stisknuv; "jedno mi však přece dovol, bych ti přímo pověděl. Již tomu více než rok," pokračoval, "co jsem ti vyznal, že mi nelze žíti bez tebe. Leč o úmyslu tvém, Heleno, nedověděl jsem se po dnešní den ničeho. Heleno, nejsme-li si rovni a není-li srdce i celá povaha naše totožná? Nač máme sobě tajiti déle, že se milujem? Vyznej, dívko, milenko má drahá, co ti srdce radí, abych přece jednou vyváznul z té nejistoty. Svorně-li pak se mnou smýšlíš, o, tu poskytni mi pravici svou, by nám tuto otec můj požehnal!" To dopověděv, pojal Helenu za ruku a přistoupil s ní k Cyrilovi, též zde přítomnému a opodál podle Anežky sedícímu. Po otázce Cyrilově, zdali Helena věrně smýšlí se Štěpánem, vztýčila tato hlavu, a milostně pohlednuvši na jinocha, jemným hlasem odvětila: "Jak bych nesmýšlela a mohla nemilovati Štěpána, jenž tak dobrý jest! Věz, otče, že jen s ním přeju si věčně žíti a všechen osud sdíleti."

"Nuže, přijímám tě, dívko, za svou dceru!" pravil Cyril hlasem povzneseným a za patrného pohnutí citu; "učiň tedy syna mého šťastna a oblaž život jeho láskou nezkalenou." Při těch slovech požehnal milujícímu se párku.

Mezi tím vešli do dveří Milota a Jan.

"Dej bůh štěstí!" zvolal první, uzřev snoubence před Cyrilem klečeti.

"Ano, štěstí věčného!" připojil též druhý. Načež přikročili v přátelský kruh a vespolně se obejmuli.

S udivením pohlížel na to Kilián, jenž zůstal u dveří státi, aniž by si důvěřoval dále vkročiti. Teprv když mu děvčata pokynula, aby se neostýchal vjíti a ochotně ho každá s jedné strany uchopila, dal si říci, ke stolu se usadiv.

"Buď jsem tak opilý, či se mi to zdá, že pojednou v domě pána mého vše v rub se obrátilo?" bručel si k sobě; "nehrozí mi z toho žádné nebezpečí?"

"Neboj se, příteli, a spolehej na mou čest, že se nemáš čeho báti," zaručoval se Cyril, kmet to šedesáte rokův mající, jenž nejvíce věnoval svůj život umění lékařskému, trmáceje se za hordami vojsk, nemocné i raněné ošetřuje, a který od času Štěpánova odsouzení z Bánova se přestěhoval v Nové Zámky, aby poblíže svému synu žil.

"Poskytnul jsem vám přílišnou až příležitost," vece opět Kilián, "ušetřte mne, prosím, abych za vás nemusel odnášeti!"

"Nechcem jiného, než zasvětiti Helenčiny narozeniny a trochu se pobaviti," chlácholila rozpačitého žalářníka Anežka; "upokoj se, staroušku, a neboj se, že bychom ti nějakých nesnází spůsobily."

"Ano, chceme se jen pobaviti," převzal lékař slovo, "a abys se přesvědčil, že tomu tak, poslyš s ostatními, povím vám něco ze svého života, a sice od které doby stal jsem se vroucím přítelem Čechův. "Před třiceti lety," počal Cyril vypravovat, "meškaje v Praze za příčinou zručnější zkušenosti co do oboru lékařského, seznámil jsem se s Bertou, komornou rodiny Jiřího Hrušovského. Shledav, že počestného jest chování a že za věrnou pomocnici se mi hodí, pojal jsem ji za manželku. Berta měla ještě jednu sestru, Ludmilu, která, ujmuvši po otci hrušovský mlýn, svědomitě nám věno vyplatila."

"Jakže, pane Cyrile, tys měl ženu z Hrušova?!" přetrhnul řeč lékařovu Milota.

"Co pravíš, otče, že tvá choti byla sestrou Ludmily!" zvolal překvapený Jan; "tedy jsme -" Nedopověděl, neb mu Anežka i Helena dala znamení, aby se měl na pozoru a Kiliána od většího ještě strachu uchoval, ješto týž si beztoho nemalých výčitek činil, že se pustil v nebezpečí.

"Dopověz jen, otče," prosila Helena, "milé nám každé slovo z úst tvých."

"Nuže, pokračuj dále," žádali též oba vězni, "co ostatního se týče, povíme si na místě příležitějším."

"Navrátiv se po nějakém čase opět do Uher, vlasti své," jal se Cyril dále, "žil jsem jako manžel nejšťastnější, ale Berta nebyla tak šťastna; ani má, ani dítek našich láska, nemohla jí nahraditi, po čem stále tesklila. Vlast, česká vlast, tanula jí dnem i noci na paměti, po ní práhla a jen v ní toužila býti živu. Ano, přála si toho i tu, kdy ubírala se již k věčnosti, neboť slyšeli jsme při posledním ještě jejím vzdechu, kterak zašeptala: "Ach, mé Čechy, drahé Čechy!" Kdykoli jsem odcházíval z domova, abych raněným vojínům rady aneb pomoci poskytnul, tuť slzícím okem provázívala mne, žádajíc, bych neopomněl především věnovati všecku péči raněným Čechům, pakli by se v ruce Uhrů dostali. Člověk bývá mnohdy nevrlý a nevšímá si ani nejlaskavějších slov ženy své, aniž by bral ohledu na jemnocitnou její povahu. I odbýval jsem Bertu slovy lhostejnými, tak jako navyklý jsem býval u sténajících chuďasů, jimž nebylo již žádné pomoci. Nyní však, kdy nezbylo mi po ní než toliko bolné upomínky, myslívám si, jak ochotně bych splnil každé její slovo a milerád učinil jí po vůli. Slyším ještě ty bolestné vzdechy, vidím ji s rukama sepjatýma, kterak ke mně praví: "Cyrile, muži drahý, pomáhej, kde pomoci jen můžeš Čechovi." Zdá se mi, jako by mne po dnešní den sprovázela a přimlouvala se touž vroucností a laskavostí, jako za jejího žití, a proto jest mi svatou povinností, abych Čecha miloval." To dopověděv, setřel si slzu, jež vzdor ztuženému citu jeho přece se mu na líce vyronila. Na to, posilniv se douškem vína, pokračoval dále: "Není člověka, který by, poohlednuv se zpět, neuzřel pomník svého utrpení, byť i z rozkoše snad ani nevycházel; neboť kdyby ničeho nezakusil, tedy zná aspoň bolest nad ztrátou, jež mu smrtí přítele byla spůsobena. "Měli jsme patero dítek, nezůstal nám než toliko Štěpán na živě. Deset tomu rokův, co již ubohá v hrobě odpočívá, deset, pravím rokův, a já nevím, zdaž bych za tu celou dobu byl omeškal a šťastně nepozdravil každého z Čechů, jenž se dostal pod mou ochranu; neb kde láska spojena jest se skutkem, tam samoděk štěstí kyne. A tak i tobě, pane Miloto, zhojil jsem smrtné rány, jež jsi byl v bitvě trnavské před třemi skorem roky utržil."

"Jsem ti za to, příteli, nevýslovnými díky zavázán!" zvolal Milota, ruku Cyrilovu upřímně ve svou sevřev. "Kdybys přivolil, vzal bych tě s sebou na svůj hrad, jakmile dostane se mi svobody, a o vše pohodlí tobě do smrti se postaral."

"Pravil jsem ti již, že nevzdálím se vlasti své, byť bych jinde hojností oplýval;" odvětil Cyril. "Také věz, že by to nebylo spůsobno, abych přijmul odměny za to, co jsem z povinnosti vykonal. Však mimo tebe měl jsem také na starosti více jiných z bratrů tvých. Bylo vás tenkráte mnoho raněných a ještě větší počet padlých. Sám Prokop Malý, tento bojechtivý vůdce, zastenal prý nad tak velkou obětí. Dva tisíce Čechů zaplatilo svými životy dluh jeho moudrosti. Pozdě bědoval, pozdě vyzýval Prokopa Holého k pomstě. Oč jej připravila bitva trnavská, nenahradí žádný Prokop. Pánové, jakkoli jsem mnoho přestál ve svém životě a nejedné bitvy byl svědkem, přece nikdy neviděl jsem zuřivějšího zápasu nad trnavský;" mluvil Cyril dále, "neboť když v něm nejvybranějších na šest tisíc z naší strany padlo a dva tisíce mužů z vaší strany, musel to býti strašný boj! I mněl jsem, že ne tak brzo zapomenete na rok 1430, vy však příštího již léta vrátili jste se opět. Nepochopuji, proč v dálnou končinu tolik životů v obět přinášíte?"

"Král Sigmund mohl by ti na to nejlíp odpověděti!" zvolal Hrušovský rozčileně, "on to, jenž zavdává nám příčiny, bychom životů svých tak málo si cenili. Však měně jemu nežli nám slouží to ke cti. Kdyby uměl rozumem tak vládnouti, jako umí mečem, a nenechal se mrzkým pochlebníkům sváděti, posloužil by si zajisté k větší památce. Na něm záleží, mají-li národové od záští svého upustiti a podati si ruce. Nechť zruší břímě okovů, zaručí české zemi nezlomným slovem volnost v náboženství, nechť důvěrou přilne k nám, jako otec ke svým dítkám, uvidíš pak, otče Cyrile, že přestanou veškeré sváry, a národ náš že pohlížeti bude mírumilovně k trůnu svého panovníka, nemaje mu čeho vytýkati. Čechové touží po svobodě kalicha, ať vyhoví jejich přání. Těch tisíců Čechův neprolévalo by zajisté krev svou, kdyby nevedlo je přesvědčení k činu!"

"Pomlč o tom, Miloto, a nepřipomínej bolestného osudu národa našeho," napomenul Jan rozohněného svého přítele; "zvolili jsme k rodinným toliko vzpomínkám dnešní den, pročež setrvejme při svém ustanovení."

"Mohou-li pro nás důležitější býti vzpomínky nežli ty, které zahrnují události národa našeho?" ohradil se Milota.

"Věru, žádné jiné!" přisvědčila Helena. "Než dovol přece, pane Miloto, bychom pro tentokráte na soukromou domácnost se obmezili," prosila; "Jan nám nedokončil v zahradě vypravování o cestě svého života, po níž bylo mu krutě do dnešního dne kráčeti, pročež ať nyní dokončí."

"Až k řece Sázavě vypravovals, Jeníčku, kde ti bylo v šírý svět nastoupiti," připamatovala Anežka.

"Ano, až k řece Sázavě," podotknul Jan. Načež jal se vypravovati: "Hromádka dávno již řeku nazpět přebrodil, kdežto já, slovy jeho ohromen, dlouho ještě na břehu trval. Bázeň před nastávající budoucností úžila mi prsa i ohlížím se na posledy za odjíždějícím, leč tento v dáli již zmizel. Bylo mi nesnesitelno, jako pomatenci, jenž hledá úlevy v zoufalství. Zatočím k řece a chtěl jsem pohrobiti se v ní, bych ušel nastávající své tísni. V tom však, jak by anděl strážce uchopil se uzdy, kůň můj sebou trhnul, a obrátiv se hbitě od řeky, dal se do bujného skoku v širé pole. Nechal jsem jej, podav se dobrovolně náhodě. Slunce chýlilo se k západu, poslední paprsky, vrhajíc na temena modrajících se za mnou kopců i na náš Blaník, o němž vypravovávala mi chůva, že ukrývá v lůně svém sbor českých bohatýrův, který jednou přispěje Čechům ku pomoci, až se jim nejhůře bude dařiti. V útěše dětinské připomínaje si, že i mně v rozhodném mém postavení pomůže a zlého mého ujce ztresce, dojel jsem do Jilové a hned také do hospody. Odevzdav vraníka svého podomkovi, vešel jsem do jizby, jež právě byla přeplněna lidem, obstupujícím několik pestře oděných osob k jízdě umělecké připravených, z nichž jedna v zubaté suknici, špičatém klobouku a s načerněnými kníry i braďousy šaška představovala. Po malé chvíli vyhrnuli se tito umělci před hostinec, kde, vsednuvše na koně své, odebrali se za četného průvodu zvědavých a za hlučné hudby na náměstí. Šel jsem za nimi, abych seznal zvláštnost tohoto umění. Neshledal jsem však ničeho nemožného, co bych i sám nedovedl; neboť na otcově hradě naučil mne Hromádka i vraníka mého podobným divům, tak že se mi zdálo, že bych jezdce tyto co do obratnosti ještě předčil.

Napadlo mně, že bych nejlíp učinil, kdybych se povolání takového odvážil. Celá společnost, jak dalece rozum dítěte posouditi jest s to, nemálo se mi líbila co do chování a snášelivosti, nejvíce ale malebný její šat a ten rejd na plachém koni chuti mi dodával. Rozpomenuv se na Hromádkovo naučení, počal jsem přemýšleti, kterak bych se s ředitelem smluvil. Příležitosti dostalo se mi pojednou. Po ukončení prvního jednání odstoupil ředitel do zákoutí, přehrazeného oponou plátěnou, a já vešel za ním. Bez dlouhého průtahu osmělil jsem se žádati ho za službu, uvoluje se ke všem povinnostem a slibuje nejlepšího zdaru. Aby se přesvědčil o mých schopnostech, nabídl jsem se, že již v dnešním představení vystoupím. Ředitel se mne tázal, byl-li jsem kde u podobné společnosti? A když jsem mu záporně odpověděl, dal se do hlasitého smíchu a ode mne se odvrátil. Na mou však snažnou prosbu přivolil konečně, řka: "Uvidím, jak se vyznamenáš, učiním tedy již dnešního dne s tebou zkoušku." Na to zavolal s jeviště šaška a pravil mu: "Pane Vlku, račte trochu pozornosti věnovati tomuto chlapci, jenž by rád přichytil se nás a který mermomocí ještě za tohoto představení podrobiti se chce zkoušce. Kdybyste ale nahlížel, že nikam nemůže a že by nám na dobrém jmenu mohl uškoditi, hleďte čiperně to nějak zprostředkovati, by raděj dřív než později vytratil se z jeviště."

Šašek se na mne bystře podíval, přisvědčil hlavou, a pousmáv se za žertovného vtipkování, všetečnosti mé se dotýkajícího, na jeviště opět odkvapil. Nyní poručil "otec", jak všichni ředitele nazývali, bych ve zvláštní, těsně přilehající oděv se obleknul. Načež ze společnosti načernil mi jeden kníry, druhý nakřídoval spodek střevíců a dcery ředitelovy opět uhladily mi hlavu a ji vyšperkovaly.

Při třetím jednání vystoupil jsem již před zraky dychtivě pozorujícího mne obecenstva. Otec přísně pohlížel ze zákoutí, kterak asi budu si počínati. I nevěděl jsem, komu měl bych se spíše zachovati, pročež činil jsem se, seč mi možno bylo. Avšak jako při každém počátečním podniku setkáváme se s obtížemi, tak i mně bylo se setkati. Než, štěstí moje byl Vlk, že slušným spůsobem netoliko jsem vyváznul, nýbrž ke všemu všudy za hlučného potlesku jeviště opustil.

"Buď rád, že naponejprv odcházíš s takovou!" pravil ke mně šašek, doprovázeje mne k řediteli v zákoutí. Ale otec, pokrčiv rameny, podotknul: "Však nemůže se on, ani my doposud radovati. Ještě notná doba mine, nežli, milý hochu, měřiti se budeš moci s nejmenším z mých. Obecenstvo arci ti zalichotilo, leč mi zkušení nedáme se hlukem jeho mýliti a neupustíme od skutečných zásluh umělcových." Potom vyptával se mne do podrobna, odkud jsem, co jsou aneb byli moji rodičové, kde jsem přišel k svému vraníku a dovedu-li také poslouchati. Já zapřel, co jsem mohl, a jen k poslednímu upřímně se přihlásil, že totiž umím a chci býti poslušen.

Po skončeném představení přidružil se ke mně Vlk, a doprovázeje mne do hostince, kladl mi na srdce, bych nevolil zaměstnání takového, jež spojeno s nemalými nehodami i strastmi, dokazuje, že co krásného v něm zřím, trvá toliko chvíli na jevišti před zrakoma obecenstva, kdežto skutečnost jeho obsahuje pouhé živoření, bídu a lopotu. "Až déle u nás potrváš, teprv poznáš trudný náš stav!" doložil. Než marné bylo všecko předstírání jeho, pevná vůle moje nepřipustila již více, bych se předsevzetí svého vzdal. Zaměstnání takové líbilo se mi proto, že poskytne mi příležitost poznati větší část světa, nežli doposud jsem znal, a že naučím se lépe lidi v něm znáti.

Vida Vlk, že marně by se namahal, upustil od všelikých námitek, a vzav mne pod ochranu svou, bratrsky o mne pečoval i všemožně v započatém úkolu mne zdokonaloval.

Také kůň, jejž jsem s sebou přivedl, musel přísnému podrobiti se cviku a netrvalo to dlouho, prokazoval mi službu, jakou nejvýše na zvířeti lze žádati.

Minuly dva roky, když nás ředitel v hromadu svolal a povážlivě všechny oslovil: "Již vlast celou, kříž na kříž projeli jsme, pánové, sebe menšího městečka nevynechavše, a všudy dobré pověsti si vydobyli, jen ne dosud v královské Praze, v té jsme ještě nebyli. Co myslíte, abychom se k ní obrátili? Je to arci krok veliký, třeba nám tu úplně na sebe se spoléhati, jelikož velká města dovedou netoliko umělce povznésti, ale také jej zničiti. Tam se neklade váhy na dobrou jen vůli, nýbrž na spravedlivé zásluhy! Jinak v nich těžko obstáti. Možno-li vám spolehnouti se na síly své, nuže, s pomocí boží překročíme její práh." To vyřknuv, starostlivým okem odměřoval člena za členem a dlouho v mlčení potrval. Nikdo nedůvěřoval si jemu odpověděti, všichni, jako bychom úzkostí pojati, mlčeli jsme."

"Aj, aj, což pak žádný sobě netroufá?" usmál se trpce, "tedy necháme Prahu Prahou a počkáme opět až za několik rokův!" mrzutě doložil.

"Nikoli, otče!" ozval se po chvíli Vlk, "jestli žádný si nedůvěřuje, já si důvěřuji. Znám Prahu od svého dětinství, vždyť nežádá na žádném nemožnosti, ba přijímá nezřídka pouze dobrou vůli za vděk. Pročež radím, bychom odhodlali se navštíviti ji."

"Ano, otče, odhodláme se!" zvolali jsme i my ostatní, nabyvše řečí Vlkovou smělosti. A ředitel svolil.

Ó, ty krásná Praho, ty chráme památek posvátných, možno-li si více přáti, nežli v tobě rozbyti stánek svůj! Anežko, Helenko, já zapomněl na vše strasti moje, aniž bych byl pomyslil na úkol, který měl jsem podniknouti v ní, jsa dotud nepříliš proslulý.

Po několika dnech otevřeli jsme u prostřed náměstí jízdárnu svou. Návštěva byla četná a den ode dne ještě četnější. Bylo to poprvé, co jsem počal na své umění býti hrd; neboť neminulo ani jediného představení, aby jmeno šaškovo aneb mé hlučně nebývalo provoláno. Zvláště skvělé přízně vydobyl si Vlk, jenž od přírody nadán byl pružností těla a obzvláštními dary, šaškovi hodícími se. On dovedl nejen obecenstvo rozesmáti, nýbrž i nejlepšího znalce na sebe upoutati a ze zasmušilosti převésti ho ve veselý rozmar. Každé hnutí jeho bylo čtveračivé a každý vtip nevšední důmyslností protkán. Již pouhý jeho vzhled, jímž šibalsky uměl vládnouti, postačoval rozjařiti obecenstvo.

Jednou, když jsem se na svém vraníku projížděl, který ledva země se dotýkal, utkvěl mi zrak na ozbrojeném muži, mezi diváky stojícím. Zdál se mi velmi býti Hromádkovi podoben. Srdce počalo mi hbitěji tlouci, prsa vzpomínkou dmouti se, až jsem posléz v myšlenkách ponořen, zapomněl, že pode mnou kůň jako šipka míjí. V tom mi noha minula koně, já zavrávorám a již za největšího posměchu chlapců ležím na zemi. Tu překročí zábradlí onen muž, pozvedne mne z prachu a horoucně obejme. "Můj Jeníčku!" zvolá a více vysloviti nemohl. I protřu si uprášené oči, pohlednu na cizince a poznám, že to v skutku Hromádka. Ředitel přikročil a žádal nás, bychom odstoupili v zákoutí, aby v jízdě mohlo býti dále pokračováno. Taborita ale, na místě zákoutí určil místo v hostinci. Nežli však jsme opustili jeviště, obrátil se k obecenstvu a pád můj hřímajícím hlasem ospravedlnil, sám na sebe vinu potáhnuv.

V hostinci vypravoval mi, že k ujci Lopatovi více na hrad se nevrátil, nýbrž že zvolil raději chudě vésti život v rodišti svém, městě Jistebnici, a že živí se průmyslem zvonařským, jemuž se byl z mládí naučil. Avšak touha po svobodě, láska k Husovi vylákala ho brzo z tiché domácnosti. Uslyšev, že Oldřich, strýc a poručník mladého Prokopa, dědice Ústí, vypuzuje Husity z panství Prokopova, pospíšil ke kněžím Vaníčkovi a Janovi Bydlinskému na radu, jakého by proti libovůli Oldřichově užíti měl prostředku. Uradiv se, sebral z okolních vesnic husitské rolníky, a uschovav se s nimi na několik dní v lese, až se byl dočkal příhodného času, obořil se proti hradu Ústí a po krátkém boji dobyl ho. Potom, právě na popeleční středu v noci, když každý masopustními marnostmi přemožen tvrdě spal, přitrhnul k městu Ústí a i toto, s pomocí spolusmýšlejících měšťanův, kteří zotvírali mu brány, slavně opanoval. Leč Oldřicha ani v hradě, ani v městě nepostihl. Chytrá liška, ucítivši nebezpečí své, jako puch předčasně se vytratila a v tvrzi Sedlci se ukryla. Za to ale postíženi byli mniši, nohsledové Oldřichovi a notnou pobudkou z města vypuzeni.

Hromádka, vyčistiv takto, co za škodlivé uznával, a zřídiv radu města z mužův kalichu věrných, obrátil se opět proti zle smýšlejícímu Janovi, staršímu bratrovi Prokopovu, pánu na Hradišti. Zvítěziv i nad tímto, odejmul mu za trest Hradiště a na jeho místo usadil téhož Prokopa, co věrného přítele kalichu.

Byv hotov s nejnutnějšími věcmi, vzkázal Janu Žižkovi, právě v Plzni meškajícímu, kterak by měl dále činiti, aby dobytého Hradiště, nyní Tábora zvaného, uchoval.

Slepý Trocnov neváhal a odeslal tam jedno oddělení vojska svého pod rytířem Chvalou, přísně přikázav, by tento i Hromádka přičinili se důležitého tohoto místa pro budoucí časy uchovati, i nezapomenul rekovného Hromádku za hejtmana povýšiti.

I zaradoval jsem se nemálo, setkav se s ochráncem svým, jakožto hejtmanem, nepochybuje, že nyní jisté pomoci mi poskytne a ke hradu dědičnému dopomůže. Pročež, jakmile vše mi dopověděl, připomněl jsem mu na slib, žádaje ho, by zboží mé vyčistil od zlého Kašpara. On však zatím dal mi za odpověď: "Čekej, milý synu, času, neboť důležitějších povinností mám před sebou, nežli tvá jest. Nic méně spolehej, že ujce tvého vypudím z Květuše, tak jako jsem Oldřicha vypudil z Ústí. Nepřipouštěj sobě, že ti trochu zakoušeti," končil, váčkem stříbrňáků mne obdařuje, "co s úmyslem dobrým podnikáme, přináší nám hojného užitku. Potrvej u této jezdecké společnosti, dokud tě nezavolám." Na to rozloučil se a ode mne odešel. Ano, odešel na vždycky! Brzo potom dověděl jsem se, že byl v městečku Chotěboři, kterého nedávno byl dobyl, od královských zrádně jat a mučenicky usmrcen. Když totiž zpozoroval, že nelze udržeti se mu tuto, ano nepřátelské vojsko, pod vůdcem Mikšem Divůškem a pány Janem z Opočna, Arnoštem, Tlučkou, Čapkem z Přibislavi a Patem z Častalovic množstvíkráte silnější jest, a že v samém městečku zrada proti němu se obmýšlí, uzavřel s vůdci nepřátel smlouvu, že smí volně a bez uškození odtáhnout. Než sotva opustil městečko, přepaden jest nepřáteli a po nevelkém odporu přemožen. Větší díl vojska jeho uzavřen do stodol a spáleno, ostatní část vmetána do propasti šachet a Hromádka s několika sobě věrnými kněžmi na náměstí chrudimském na hranici upálen. Tak zhynul věrný vůdce kališníků a s ním sedm set statečných Táborův, tak skonal ochránce můj, v kterého jsem skládal všecku naději!"

"Nebesa, možno-li se nadíti v lidi ukrutnosti takové!" zvolala Anežka hlasem rozechvěným, že ji až bratr její musel k mírnosti napomenout.

"Jaká to mrzkost!" zaštkala Helena, "k víře nepodobno, aby člověk, tento vznešený tvor, dopustil se takového zločinu. Vždyť by ani divá šelma nespáchala horšího."

"Již tomu tak, milé sestry," truchlivě Jan doložil. "I já nevěřil bych, že by lidé něčeho podobného byli schopni spáchati, kdybych nebyl přesvědčen ze skutků našich nepřátel. Není jináče, kdo potratí citu lidského, slepou vášní páše potom zločin nad zločin, tak že nepochopitelno, kterak nebe dívati se může na takovou surovost."

"Arci že to surovost," podotknul Milota, "však nesmíme se proto nechati jí odstrašiti. Čím větších nátisků, tím větší pomsta. Bůh mně svědkem, že jim za to ani haléře neslevím. Vím dobře, že ta hříšná čeleď ráda by nás hrůzou odstrašila, a však, když se nebál ukrutnosti její Hus, ani Jeronym, proč bychom se my jí báli? Přísahám, že než kosti své uložím v hrob, jí trojnásobně všecko splatím. A nyní, Jene vypravuj dále, sice zbytečně se rozhněvám." "Po roce octnuli jsme se v Karlových Varech," pokračoval Jan dále; "končili jsme denní představení, kdežto šašek, dle svého obyčeje, vybíral zpropitné mezi diváky. Tu ho zavolá jakýs pán a při nemalém chechtotu osloví: "Pro bůh, Vášo, jsi-li pak to ty? snad nesloužíš světu za blázna? Mněl jsem, že sedíš někde v dobré službě, ty ale, jak pozoruji, plahočíš se z místa na místo a jako ubožák hlady mřeš. Což nevěděl jsi lepší sobě rady?" Vlk se uleknul, aniž byl s to hostu odpověděti. Bylo mu jednati s Jiřím Hrušovským, který přišel do Karlových Varů, aby se zotavil. Co takto zaražen před rytířem stál, přikradl se k němu můj vraník, jenž vycvičen byl šaškem žertovati, a vytrhnuv mu z rukou klobouk, v němž měl značný počet sebraných drobňáků, neupustil od svého skotačení dříve, dokud poslední nerozházel v prach. Nežli Vlk mohl se od rytíře vzdáliti, vše již rozhmatáno bylo od dětí vhrnuvších se na jeviště. Ničeho jiného nemohlo Hrušovského k většímu smíchu pohnouti, jako dobrovolný tento žert. I rozesmál se tak, že ledva dechu popadal. Konečně, když se utišil, přivolal k sobě Vlka, jenž rozhořčen stíhal všetečnou mládež a pravil k němu: "Věz, Václave, že dávno nezasmál jsem se upřímněji jako dnešního dne. Pozoruji, že vůčí tomuto okamžiku většího zdraví jsem nabyl nežli za dvouměsíčného léčení lázeňského. Co myslíš, neprospělo by mi lépe na zdraví i na kapse, kdybys se mnou šel a podobnými žerty doma mne bavil? Nepochybuji, že bys neuposlechl, zvláště když ti zaručím stálého sousta. Také přičiním se u Šimona, otce tvého, aby se na tě udobřil, jakkoli je nemálo na tebe rozhořčen, že jsi bez příčiny z kláštera bosáckého vystoupil." Vlk neodporoval, toliko, ukázav na mne, připomenul, že uposlechne, poskytne-li Hrušovský i mně jakési služby."

Rytíř přivolil a druhého již dne opustili jsme společnost jezdeckou i Karlovy Vary.

Krásná jest má upomínka na hrad hrušovský, pokud jsem v něm v svornosti žil. Tam jsem našel domov svůj i milenku svou, jež život můj trpký oblažila. Jiří, jemuž jedinému byl jsem všecku tajnost odhalil, ujal se mne otcovsky, dada mi úplnou příležitost ke vzdělání se a ke všemu, co k ušlechtění mému bylo zapotřebí. Za to miloval jsem ho, ctil jak otce svého a věrně stál mu po boku. Nikdy nenapadlo mne, že bychom spolu nepřátelsky se rozešli."

Nyní přestal Jan vypravovat, hluboko v myšlenky se ponořiv. A nežli rozechvěná prsa utišil a slova stal se opět mocen, probudil se Kilián, jenž byl skorem celé Janovo vypravování chrápal, a k odchodu pokynul. "Dosti vaší rozmluvě, pánové," pravil jazykem neohebným, "zdá se mi, že již čas, bychom rozešli se, kam kterého osud volá;" doložil, a zachřestiv klíči, sám napřed ze dveří vystoupil.

Horlivost národa českého, četným vítězstvím vždy více podněcována, nepřestala svobodě náboženské netoliko ve vlasti české, nýbrž i v zemích sousedních dráhu klestiti. Mezi tím, co vůdcové strany podobojí hádali se s náčelníky církve římské ve sboru basilejském, prostoupal hejtman Sirotkův, Jan Čapek ze Sán, s vojskem svým Poznaňsko, Nové Marky a Prusko, odkud až k moři baltickému dorazil, kdežto Jan Pardus z Horky a Bedřich ze Strážnice pokročili opět do Myslenic, a přerazivše hory Tatry, vnikli do okolí spišského.

Páni uherští, byvše sice připraveni k odporu nejtužššímu, přece rychlého příchvatu Čechův ulekli se tak mnoho, že beze vší rozvahy dali se na útěk, a vojsku českému, sestávajícímu ze sedmi set jezdcův a osmi tisíc mužův pěších, jemuž po boku táhla se hradba ze tří set vozův sestavená, otevřeli dráhu, že mohlo bez překážky bráti se, kamkoli si zlíbilo. A jestliže ozbrojení a k všelikému odporu připravení páni nedůvěřili si postaviti se na odpor, tož tím méně obyvatelé ostatní, jimž příchod kališníků boží dopuštění znamenal. Pročež jakmile došla zpráva v některou krajinu, jako by tam Čechové obmýšleli přiraziti, opouštěli obyvatelé města i vesnice, dávajíce se na útěk. Také do Nových Zámků musela taková pověst dojíti, jelikož se i zde činily přípravy k útěku, a to za největšího zmatku. Jen v hostinci u Tigra nevěřili tomu, či spíše rozveselená společnost nepovažovala to za dosti důležité, staráno tu jen málo, kterak uchovati se před blížícím se nepřítelem. Rekovské činy arci ten neb onen opěval a i sobě na zdar vítězství Uhrů připil, to však jen z pouhé obvyklosti, kdežto pravý bohatýrský duch dávno již v každém utuchnul. Co se takto jedna část hostů bavila, křepčila opět druhá při hudbě loutny, z níž jakýs dobrodruh, u prostřed dvou děvčat za stolem sedící, umělé vyluzoval zvuky, a jenž dle snědé pleti i dle kroje spíše Uhrovi se podobal nežli komu jinému. Na tom však nezáleželo společnosti, tať spokojena, ať si hudec náleží ke které koli národnosti, jen když umí po uhersku hráti. Více na něm záleželo oněm dvěma ženštinám, vedle něho sedícím, jež byl úlisnou svou řečí a půvabným zrakem na sebe tak mocně upoutal, že je až k žárlivosti popudil. Již několikrát byly by se spolu v zjevný spor pustily, kdyby je hudebník lichotivými slovy nebyl opět uchlácholil. Než čím dál tím větší břitkosti nabývala slova jejich, až posléz lahodná řeč hudebníkova ani chlácholivé konejšení jeho ničehož neprospělo.

"Ty máš svého žoldneře Arpáda, Blanko!" vzkřikla starší.

"Ty opět svého mastičkáře Sábu, Terko!" zasoptila mladší.

"Tys dryáčnice, oplzlá nevěstka!"

"A ty družka hampejzu, kořen vší ohavnosti!"

"O tobě celý svět ví, že jsi v spolku s čertem!" zuřila starší.

"A o tobě, žes dávno peklu propadla!" odsekla jí mladší.

Ještě několik slov a obě sokyně pustily se do sebe.

Veselá společnost obrátila nyní pozornost všecku na rvoucí se ženy a dychtivě očekávala, která z nich zvítězí. Když to dlouho trvalo a boj, ač krví znamenán, přece nechýlil se k rozhodnému cíli, ujmula se jedna část společnosti starší, kdežto druhá polovice opět mladší ženštiny, i počali zprvu spíše žertovně nežli přísně obě rozsuzovati. Nemohše je ale nikterak udobřiti, dopustili se jedni násilí, čemuž však ostatní hosté hrubě se opřeli. Nastala konečně povšechná třenice. Hospodské nářadí i zde hodilo se za nejpříručnější zbraň. Nešetřeno žádného. Lítající nádobí mrštností svou hrozilo každému pohromou, kdo v cestu se mu nachomítnul, a koho zasáhlo, tenť trpce toho odnesl. I hudebníku bylo by se zle dařilo, kdyby nebyl loutnou svojí nedovedl dorážející na sebe předměty odrážeti. Avšak slabý tento nástroj brzo se mu stal neschopnou záštitou. Přilítnuvší opět jeden džbán udeřil nehorázně v tenkou desku loutny a okamžitě ji roztříštil. Snad by se byl hudec neulekl tolik, kdyby sám tu ránu byl obdržel, jako že to potkalo loutnu jeho; neboť rozraženým otvorem vyčouhala najednou část provazu, uvnitř loutny ukrytého. Rychle se však vzpamatovav, stěsnal se pod stůl a porouchaný nástroj šátkem obvázal, by co možná nejhbitěji záměr svůj utajil. Třenice trvala dále, aniž by kdo pro vlastní obranu zpozoroval, co se hudebníkovi přihodilo a proč se byl pod stůl schoval. V tom, kdy svářlivost nejvášnivějšího stupně dosahovala a kdy krev se všech tváří potůčkem se lila, zastavil před krčmou vůz. Vozka jeho, vkročiv v krčmu, vyřizuje hospodskému, že přiváží synovce jeho Sábu, sluhu od lékaře Cyrila, jenž byl tomuto na místě nápoje lihového vypil jakýs lék, který v krátkosti smyslů jej zbavil.

Ledva dořekl, vnášeli již dva ochotní muži mrtvého v jizbu a odtud na pokynutí hospodského, hlasitě nad příbuzným svým bědujícího, do vedlejší světnice.

Přinesení mrtvoly, jakož i hořekování hospodského spůsobily na nepokojnou společnost takový dojem, že záhy od další různice upustila a k míru se navrátila, zvláště když Terezka, poznavši v mrtvole svého milence, jala se rukama lomiti a jako bez rozumu sobě počínati, až konečně sama smyslu zbavená musela odtud býti odnešena.

Netrvalo to dlouho a v hostinci nezůstal nikdo kromě hudebníka a Blanky. Ostatní se zponenáhla vytratili. "Toť onen mastičkář, kterého jsem vyčítala Terezce;" bázlivě šeptala Blanka hudebníkovi, ustrašeným zrakem patříc k světnici, kam mrtvola byla uložena. "Snad zúmyslně požil nápoje otravy, aby lehkovážné milence své ušel. Aj, jaký to byl mezi nimi rozdíl!" povzdychla si zhluboka, "on, chudák, pln dobroty a lásky, kdežto Terezka zlá a ošemetna. Ó, že není můj Arpád podoben jemu, proč on srdce kamenného! Však dosti již jej mám, nechci ho více milovati, aniž o lásku nikdy žebrati. Od dnešního dne přidržím se tebe, Václave, a jen tobě budu věrnou. Že v pravdě smýšlím, přesvědčíš se, až u nás déle potrváš. Leč i na tobě jest řada, abys mne taktéž miloval. Pro dnes nežádám jiné upřímnosti, než abys mne domu doprovodil. Pohleď, kterak venku již noc a jak temná, že smutno bylo by mi samé domu jíti. Obraz mrtvého Sáby, ta zsinalá a hrůzy plná jeho tvář zprovázela by mne v každém kroku. Bála bych se, že bych úzkostí jako Terezka smyslů pozbyla. Viď, Václave, že neoslysíš milenku svou?" Hudebník ochotně přivolil, a vzav mladou dívku zraku ohnivého pod páždí, doprovodil ji v chatrč její na nejzazším konci ulice ležící. Když pak po delší době vracel se nazpět a vejíti měl v krčmu, zastavil ho na prahu mladý jakýs Uher, který, uchopiv jej za ruku, ryze po česku mu zašeptal: "Pro bůh, příteli, kde prodlíváš? Dlouho tomu, co na tebe tuto čekám!"

Hudebník se zalekl, že ledva vychroptiti mohl: "Kdo jsi, kdo, pověz, a jak se jmenuješ?"

"Jmenuji se Štěpán," odvětil Uher, "jsem přítel Jana Záruby i sester jeho. Ty pak jsi Václav Vlk, není-liž pravda?"

"Ano, jsem," přisvědčil po nemalých nesnázích tázaný. "Leč kdo tě sem posílá, pověz, bych neměl déle čeho se strachovati?"

"Anežka, jež vyzvala tě listem, abys přišel do Nových Zámků a kterou jsi dnes zpravil, že již u Tigra na ni čekáš;" odpověděl Štěpán.

"Nuže již si rozumíme!" uspokojivě pravil Vlk, kolem krku Štěpána obejmuv. "A nyní pověz, jak bychom nejlépe úlohu svou provedli, aniž bychom nechali se polapiti?"

"Na tobě záleží, má-li podařiti se úmysl náš!" jal se Štěpán kvapě řeči. "Však i my budem ti stejnou péčí nápomocni. Tamo v bytu Heleninu," ukázal k prvnímu patru vězení na prostřední okno, "až uzříš hořeti kahanec za červenou záclonou, přikročíš k dílu. Zatím čekej v této krčmě, zítra ráno zpraví tě Anežka o ostatním. S bohem!" doložil, odcházeje.

"Na shledanou!" polohlasem i Vlk doložil a rozešli se.

Druhého dne, před svítáním, dokud u Tigra všecko ještě spalo, přiběhla Anežka, prostě oblečena, s košíkem kuchyňským v ruce, jako by potřeby domácí vyšla nakoupiti, a pootevřevši zticha dvéře krčmy, opatrně kol kolem se rozhlížela. Potom, překročivši práh, brala se zlehounka k Vlkovi, dotud na stole spícímu. Došedši k samému, dotkla se ramena jeho a v ucho jemně mu pošeptala: "Přicházím jmenem Janovým!"

Vlk sebou trhnul a čile polo vstal, pak, nahlednuv ve tvář děvy, pousmál se a opět na znak se položil, obličej lokty si zakryv.

"Snad se mýlím," šeptala si uleknutá dívka, "což nejmenujete se Václav?" tázala se úzkostlivě.

"Jmenuji!" odvětil ležící, ze spod loktů na dívku pokukuje.

"Proč tedy jste tak netečný?"

"Netečný?" pousmál se opětně předešlý, "o, nikoli, slečno, smím-li se vám vyznati, tedy andělská podoba vaše překonává odvahu mou. Aj, zdali nejste s cherubínem totožná! Věru, přál bych si, abych sám podobnou za žínku dostal. Slečno, jsem ještě svoboden, a vy, snad také?"

"Bože, on jest pomaten!" povzdychla si Anežka, "v rozhodné a povážlivé době tak mluví. A takovému Člověku svěřiti máme nejtěžší úlohu, naši spásu!"

"Nebojte se, slečno, přísahám, že obezřelejšího sotva byste našli," opřel se Vlk poněkud dotknut, zaslechnuv dívku úskostlivě zalkáti. "Jen rcete, co mám počíti, a přesvědčíte se, že dosti spolehlivý jsem."

"Porozuměl jste listu, jejž jsem vám do Čech poslala?"

"Porozuměl a na základě jeho také do Uher se vydal."

"Proč nepřišel jste dříve a nás tak dlouho nechal v rozpacích?"

"Nemohl jsem, až teprv u příležitosti. Byv zpraven, že vojsko naše vypraví se do Uher, čekal jsem, bych takto usnadnil nejen sobě, nýbrž i vám jistějšího útěku."

"Vzal jste s sebou provazový řebřík?"

"Ano, vzal, tuto v loutně mám jej uschovaný."

"Výborně!" zajásala Anežka, "dejte ho sem. A nyní poslyšte: V dnešní noci, jakmile spatříte v okně Helenině rudou zář, pospěšte na hůru této krčmy a skrze vykýř proderte se na povrch střechy. Pak přivlečte se k přilehajícímu vězení, v jehož štítě nad hřebenem krčmy nalezá se okno na podkrov vedoucí. Tam vás budu očekávat. Hřebřík tento připevním ke krovu a druhý konec spustím na střechu krčmy. Po něm vylezete na hůru a mne pomůžete prolámati strop, pod nímž Jan a Hrušovský žalářováni jsou. Jiné, snadnější cesty nemohla jsem usmysleti, jelikož všude jinde brání bud vysoké hradební zdi aneb přísná stráž. Vzdor však všem obtížím vysvoboditi je musíme, byť bychom i sami měli zhynouti. O vše jest postaráno. Za dne proskoumejte si všecky místnosti, zvláště podkroví krčmy, abyste za noci věděl povědomou cestu. Buďte opatrn a chraňte se všeho, čímž byste upadl v podezření."

Po těch slovech schovala do košíku řebřík a jako duch zmizela.

Vlk v starostech pohroužen dlouho ještě zůstal seděti. Na to se vzchopiv, vyšel na zápraží, aby volného vzduchu použil, neboť cítil se být mdlý.

Na ulici bylo dosud pusto, nikde ani kroku slyšeti. Oko jeho zaletlo nejprv na osudné okno ve štítě vězení. I změřil ho několikráte, i celek budovy si prohlídl, aniž by opomenul krčmu proskoumati. Potom s myslí pokojnější pohlednul na okno Helenina pokojíčku, kde mu v nejbližší noci očekávati bylo znamení k činu. Našel ho ještě slabým svitem dohořujícího kahance osvětleno. Záclony nemělo, pročež poněkud mohl pozorovat, co se u vnitř děje a rozeznati dvě mužské a dvě ženské postavy, z nichž Štěpána i Anežku po obličeji poznal, ač je teprv jednou ve svém životě byl spatřil.

Anežka právě nyní vkročila a cosi ostatním vypravovala, přičemž nezřídka rukama zalomila.

"Snad vypravuje o mně a v pochybnost mne uvádí, že neprovedu, co mně za úlohu svěřila?" mluvil Vlk sám k sobě. Bláhová, zajisté soudí z okamžení, kdy člověk, probíraje se ze sna, neví odkud počíti, zvláště překvapen-li tak spanilou dívčicí. Vždyť bych se byl nevydal sem, nebyv sebou jist." To dopověděv, vrátil se v krčmu a na stůl opět položil.

Domnění jeho, že Anežka o něm pochybuje, neklamalo ho. Hned jak se v pokoj Helenin vrátila, kde ji sestra, Štěpán a starý Cyril uvítali, jala se stěžovati na netečnost Vlkovu, pochybujíc, že by tak obětavý byl a k povážlivému kroku se odhodlal. Bědovala, že ho Jan navrhoval a ne raděj spolehlivého, srdnatějšího člověka. Mrzutě odhodila košík a řečí zajíkavou vzdávala se vší naděje. Když pak Helena počala jí raditi, že by tedy lépe bylo od pokusu jejich upustiti a raději na jinou dobu to odložiti, tuť rozhorlila se na ni, vyčítajíc, že i ona není rozhodna.

"Nevím, děti, co znamená již tak časně z rána to vaše rozčilení mysli?" ujal se slova Cyril, který o něco dříve v pokoj Helenin vkročil nežli Anežka, vrátivši se od Vlka, a jenž až dosud mlčel, jako by o celém záměru jejich praničeho nevěděl.

"Povím ti, otče, oč se jedná," dí mu na to Anežka, "v úmyslu máme krok nesnadný a přetěžký učiniti. A že zapotřebí nám rady tvojí, bychom nechybily, raději se ti přiznáme. Chceme v příští noci -" Než dořekla, pohrozil jí Štěpán, načež přiblíživ se k ní tiše jí pravil: "Pro bůh, Anežko, uchovej tajemství našeho před otcem, jemuž zákon nade vše jest světější, tak že spíše by dopustil se zrady nad námi, než aby jej porušil. On nesmí o ničem věděti!"

"Ano, svatý jest mi zákon!" zvolal Cyril, zaslechnuv slova Štěpánova. "Nemyslete však, že jste, ujednavše se beze mne, snad mne oklamali? Kroky vaše po celou noc střežím, ani oka nezamhouřiv. Opatruji vás, jako děti před úrazem. Běda, dopustíte-li se zločinu! První, kdo by vás trestal, byl by starý váš otec. Neuvalte kletbu na šediny jeho. Bůh mi nedej dočkati, abych vás viděl co zločince státi před soudnou stolicí. Štěpáne," pokračoval okem uslzeným, "nezarmoutil bych se tolik, kdybys v rakvi byl uložen na věky, jako abys k vůli ženě zřeknul se vlasti drahé. Pomni, Helena chce uprchnouti do vlasti své, já to vím; ona spěchá domu, do kolébky své, ke svým milým, a ty jíti míníš s ní. Jak bys to mohl učiniti? Možno-li, abys méně vlast svou miloval nežli slabá dívka? Byl bys srdce tak necitelného, že bys lhostejně lůno svaté matky opustil, kde prvně uzřels světlo Páně, a aby zanechals ji, jejíž každá píď drahá nám a za kterou praotcové naši nešetřili životů svých!"

Potom obrátil se k Heleně, a ujav ji za ruku, pravil trpce dále: "Běda tobě, dcero, odloučíš-li syna mého ode mne, jedinou to podporu starého otce. Spíše sama prchni, kam tě osud volá, prchni tedy domu, do země své. Vždyť každý živočich, každá bylina libuje si, kde jí moudrost božská vykázala domov: proč by člověk neměl ještě více po ní zatoužiti? O, veliká jest láska k vlasti a touha po ní nevypráhlá! Jdi, Heleno, a neboj se, že tě zradím, jen syna mého popřej mi, sice bych hořem po něm zahynul!"

"Co na to odpovíš, Heleno"? tázal se Štěpán, když byl otec domluvil, v oči milenčiny bolestně popatřiv.

"A co ty, miláčku můj?" vrátila dívka s patrnou bázní otázku zpět.

Štěpán mlčel, ale na tváři bylo mu znáti, kterak v duši zápasí.

"Aj, synu můj a dcero má, proč nemluvíte, dokud ještě čas!" zvolal Cyril hlasem rozhodným, jako by poroučel.

Leč milenci přece neodpovídali.

"Nuže, když nejste s to vy se rozhodnouti, tedy já za vás odpovím!" ujmula se Anežka slova. "Když muži mlčí," počala, "mají ženy volno mluviti. Souhlasím s otcem Cyrilem, pravícím, že svou vlast máme milovati a v lůně jejím svatém potrvati. Bůh mu za to žehnej, že i Čechovi lásky oné nezávidí; neboť jestli vlast jest milá Uhrovi a lůno její posvátné, tož neméně i Čechovi. Také tebe, Heleno, byť jsi jen dívka slabá, víže láska k vlasti, již ti nebe za nejsvětější určilo. Pročež rozhodni se, a tu, kdy doba důkazů, osvědč, kdo ti nejmilejší, sice věz, že bys dočkala se bídného cíle, kdybys svědomí vlastního neuposlechla. Štěpán, co povážlivý muž, zachová se také po slovech otcových a tebe propustí. Až pak v příznivější době někdy se shledáte, blaženěji tě přivine k srdci svému nežli nyní." Při těch slovech pojmula Heleninu i Štěpánovu ruku, a křečovitě obě stisknuvši, prosebně doložila: "Sestro, Štěpáne, uposlechněte mé rady upřímné."

Leč Helena, klidně sestru vyposlechnuvši, odvětila: "Bohužel, Anežko, že dle upřímné rady tvé nelze jest se mi zachovati. Ačkoli po své vlasti toužím, jako ty, a stejně s tebou pro ni pláču, přece nemohu ti zamlčeti, že bez Štěpána na cestu se nevydám. Kdyby Štěpán se mnou šel, jako s tebou Milota, pak bych úprkem letěla v náručí její. Ale bez něho? ó, Anežko, nežádej toho. Vždyť bych neměla žádného, komuž bych duši svou svěřila a kdo by slabou, osiřelou dívku v trudných dobách samoty těšíval! Štěpáne, ty mne nesmíš samu nechat odejíti. Zapřísahám tě a pro spasení duše vyzývám, bys milenku svou doprovodil do její vlasti."

"Nesmím, Helenko, a ty také ne;" temným hlasem mladík odvětil, "či možno ti žádati na mne, abych otce svého zanechal, by opuštěn hořem sklesnul v hrob? Zdali nevíš, co jest otce ztratiti? Jsi-li věrná milenka má, Heleno, tedy neodcházej beze mne."

"Děti, děti, pořáde čekám nějakého výsledku, ale pořád nadarmo;" zvolal Cyril netrpělivě; "doba míjí, jitro se blíží a lidé počínají vstávati. Neprodlívejme v planém rozmýšlení. Máte-li ve mne důvěru," pravil neodkladně, "poradím vám jako dobrý otec, na čem nejlépe měli byste se ustanoviti. Však nemyslete, že bych si při tom otcovského práva vyhražoval! Zříkám se ho a nechci o vaší újmě jednati. Za to ale, shledáte-li, že vám dobře radím, podvolíte se bez průtahu mému výroku. Poslechněte. Pouhá náhoda to byla, že jste se zde sešli a láskou k sobě zahořeli, nechť i také tatáž náhoda rozhodne nad budoucím štěstím vaším. Hodím kostky, sudá bude Štěpánova, lichá Helenina. První značiž v Uhrách potrvání a druhá v Čechách. Padne-li tedy sudá, zůstanete oba zde, padne-li však lichá, propustím vás oba do Čech a já samoten tuto zůstanu. Jste-li spokojeni, rcete, s pánem bohem kostky vrhnu."

"Nevrhneš žádných kostek, otče!" zabědovala Anežka celá poděšena; "nedopustím tomu, aby nad láskou rozhodoval hmotný jakýs nástroj aneb prazdná náhoda. Nechej na vůli milencům, popřej jim času na rozmyšlenou a uvidíš, že prozřetelnost božská, ona záštita lásky, nejlépe poradí."

"Radu takovou, již očekáváte s hůry, milé dítky, propůjčila ona prozřetelnost lidem, kteří moudrostí svou stali se jí hodni," odvětil Cyril; "neb kde zkušenost, tam i moudrost se uhostila, a kde potom této se dostává, hledati lze střízlivé rozvahy i úsudku. Ty znáš, Anežko, že láska béře svého původu ze srdce; víš-li však, co jest srdce v rukou badatele? Ničeho více, než toliko částí ústrojí těla, jako všechny ostatní části, která ale o sobě není než jen kousek hmoty. A to jest, Anežko, ten tvůrce oněch vrtochů, jenž za mladistvého věku účinkuje tak mocně na mozek, že div jej nepomate."

"Otče, tys zapomněl, co prve jsi pravil, že ti všecko svaté, co láska byla posvětila;" připomněla Anežka lékaři. "A když takto mohls říci, kdy již zešedivěla tvoje hlava a horoucnost v utrobách tvých povychladla, co má říci mysl bujará? Nedbej, Štěpáne, slov, ježto lásce na újmu jsou, a ty, Helenko, vyznej, zdali neoblažíš muže, jenž z lásky k tobě opouští domov i vše, co ho jindy poutalo k němu, a s tebou odebéře se, kam osud tvůj tě vyzývá?"

"Mějž úctu k výroku starcovu, Anežko!" káravě zvolal Cyril; "odříkám-li se já co otec práva k synovi, aniž bych po rozumu jednati chtěl, a na náhodu kostek odkazuji rozhodnutí důležitá, tož tím více ty povinna jsi od nároku svého, jakožto sestra, upustiti. Naposled pravím," vece hlasem důrazným, "mám vrhnouti kostky, čili nic!? Mlčení vaše budu považovati za znamení, že je mám hodit."

A když dlouho žádný nedůvěřoval si odpověděti, hodil Cyril kostky. Anežka se naklonila a s napnutou pozorností mlčky sčítala. Najednou zbledla jako sníh; pak, připotácevši se k Heleně, padla jí kol krku a bolestně zvolala: "Rozhodnuto, ale nešťastně!"

A Cyril s klidnou tváří doložil: "Ano, rozhodnuto, padla sudá."

Noc se schýlila, hlásný odtroubil desátou, ulice zpoznenáhla pustly a hrobové ticho prostíralo se po městě.

Víták Lopata dávno již spal. Těžkou hlavu jeho vínem přemoženou jímala děsná obrazotvornost. Svědomí nepoctivé muselo jej ve snách jaksi tížiti; neboť sebou křečovitě trhal, očima vzhůru kroutil a pěstí zaťatou bil se v prsa, jak to obyčejně činí lidé, kteří slovům svým víry chtějí zjednati.

Zdálo se mu, k čemu druhého dne lékaři Cyrilovi se přiznal, kterak před soudem věčné spravedlnosti stál. "Ničemníče!" zvolal naň jakýs hrůzy plný hlas, "dokonal jsi život bídný, jejž zmrhals v hříších přetěžkých. Rozkoší ti bylo neštěstí bližních a choutkou porobenství jejich. V krvi nevinné mývals ruce své a život bratra považovals za bublinu. Ani na sklonku žití svého, kdy ti ke hrobu jediná píď již vybývala, neupustils od mrzké své návyklosti, nýbrž ještě smýšlels, jak bys o ctnost oloupil dívku, již otcovsky měl jsi opatrovati. Za to věz, že pomsta nemine tě spravedlivá!" Hrůzou chvěl se Víták po celém těle, ale tvrdé spaní nedalo mu probuditi se. A to právě bylo Anežce vhod, ana se chystala k útěku. Oblékala na sebe mužský šat, jejž jí Helena od Štěpána přinesla, aby nepoznána stráží snáze mohla z domu ujíti. "Aj, jaký to nápad!" zvolala, když se oblekla; "kdož by nyní uhodl, že to slabá dívka! Ještě tento cop ustřihni mi, sestro," pravila k Heleně, "pryč s tou příšerou věku pokročilého, a bude-li ti možno, odevzdej ho zítřejšího dne újci Vítákovi; neboť tací páni hledají v něm moci kouzelné."

Pak si posadila lehký biret na hlavu, a k boku připásavši meč, pravila dále: "Není-li to pýchou býti mužem! Pohleď, sestro, zdali i mně oděv tento nesluší? Možno-li domysliti se, že v něm žena ukryta? Či pozoruješ nějakého rozdílu? Věru žádného! to ze zvyku jen učiněno upírati nám schopnosti mužské, vytýkati nám, že bychom neschopné byly vládnouti samy sebou. Kéž bys nyní viděl mne, Vítáku, zajisté neupíral bys možnost, že bych tě bídníka nedovedla zničiti. Nuže, jsem již připravena!" zvolala rozhodně, "vezmi, Helenko, kahanec a za červenou záclonu postav jej, aby se Vlk dověděl, jak se má říditi. Štěpán bude o jedenácté u hradby městské čekati a ty zůstaneš zde, kdyby snad Víták o něco měl žádati, abys jej obsloužila. Ráno, až vstane a bude po mně se sháněti, zapři vše, a pakli tě před soud popožene, zapři také, čeho jsi byla svědkyní. Nehněvá se bůh, zamlčíme-li pravdu před zlými lidmi."

Po těch slovech objala Helenu, která, ač všecky potřeby na cestu Anežce byla snesla, přec nevěřila, že by v pravdě měla s ní se rozloučiti.

"Dotud nepřipadlo mi na mysl, Anežko, že bys zanechati mohla sestru v cizině!" pravila posléz Helena hlasem zajíkajícím se. "Anežko, zdali nebyly jsme spolu od nejútlejšího stáří, od kolébky, jako jedna duše? Pro bůh, neodcházej a nechej raději bratra i Milotu uprchnouti a dočkej, až i já budu moci s tebou."

"A kdy obmýšlíš, sestro, uprchnouti, ne-li dnes?" tázala se okem uslzeným Anežka.

"Tu, kdy půjde také Štěpán."

"On nepůjde nikdy, neb mu otec nad milenku dražší!"

"Přesvědčíš se, Anežko, že půjde; až mne kněz s ním spojí, pak se spíše osmělím i obejmu ho kol krku, i přitisknu na svá horoucí ňadra a budu jej tak dlouho prositi, pokud mne neuposlechne a po vůli mně neučiní."

"Neklamej se pouhými doměnkami," odvětila Anežka rozhodně, "tenkráte, kdy se dívka domýšlí, že nejspíše muže ovládne a mocnou nad ním se stane, věř, že nejméně dokáže; jelikož tento, jsa jist, že si ji svazkem manželským zaručil, použije sám té nadvlády, na niž počítáš. Chceš-li něco dokázati, dokaž nyní, pokud jsi vůlí i skutkem svobodna."

"Nikoli, nejsem již svobodna!" zaštkala Helena, "Štěpán mne okouzlil a stal se mým pánem. Pozdě mi dáváš rady, sestro, když mi nelze podle ní se již spravovati."

"Nuže, nezbývá nám jiné pomoci, než abychom se rozešly;" s hořem končila Anežka. "Tedy s bohem, sestro, uchovej mne v lásce!"

"S bohem!" opětovala Helena hlasem vzlykajícím a po dlouhém obejmutí rozešly se - na vždy.

Nyní za nejčiřejší tmy vystoupila Anežka úzkou chodbou a příkrými schody na podkrovní vězení, a připevnivši jeden konec provazového řebříku k lomenici, spustila druhý na střechu krčmy. Potom rozhlížela se bystrým okem po Vlkovi, zda by jej poblíž někde očekávajícího nespatřila. Leč tohoto nebylo zde nikde. Snad ho opět krásná Blanka pozdržela, jako včera? Či potkala ho nějaká nehoda? Ano, nehoda, jež by byla málem všecko pokazila. Vlk byl vratké a bázlivé povahy, kterou ani hojnou svou zkušeností nebyl s to zjinačiti, tak, že kdyby nebyl míval na proti této jinou, dobrou opět vlastnost, že se uměl v pravý ještě čas vzpamatovati, nezřídka byl by sebe i jiné v záhubu uvedl. Také dnes nescházelo do toho mnoho. Pozorujme ho, kterak sobě počíná, maje se odhodlati k rozhodnému činu. Od rána do noci nemá stání, každého okamžení vychází před krčmu, a kdykoli mu přijde pohlednouti na okno ve štítě vězení, změní se v tváři. Brzo zbledne aneb zapýří se, načež potřeštěně sebou trhne a jako zmatený spěchá nazpět v krčmu. Zde usedne, a aby si ukrátil času, nechá si nalíti vína, to však do malého jen poháru, by se nespustil střízlivých smyslů. Než těchto vyprázdnil takové množství, že co do míry, byl by tolik ani ze džbánu nevypil. A přece jest mu dlouhá chvíle. I rozpomene se na loutnu, stáhne v hromadu porouchanou a počne hráti. V krátkosti ale nabaží se bídných její zvuků, odloží ji a opět vyjde na zápraží. Když konečně přiblíží se určitá hodina, kdy má odhodlati se k činu, narovná se několikráte v kříži a dlouho se rozmýšlí. Potom si vtáhne do očí čapku a nesměle loudá se ke dveřím; však kolikráte sáhnouti již chtěl na kliku, tolikráte opět ruku odložil, až pak, pro samou nerozhodnost postižen jest nemilou onou nehodou, jíž s větším úspěchem snadno mohl uniknouti. U postranní světničky, kde ležel Sábo, otevrou se dvéře a domnělý mrtvý objeví se tu v dlouhém rubáši, bílé čepičce, v ruce drže rozžetý kahanec. Vkročí do jizby, popatří truchlivě na osamělého hosta, který, zpozorovav, že v světničce někdo povstává, odskočil ode dveří a za stůl se posadil, by na sebe neobrátil žádného podezření. Na to posuje se Sábo k Vlkovi, pootevře na ně ústa, jako by ho o něco žádal a chtěl mu po ruce sáhnouti. Ještě se ho ale nedotknul, když tento poděšeně sebou trhnul a ke dveřím zamířil. Sábo to zpozoruje, pospíší ke dveřím a zastoupí je. Tímto teprvé Vlk poděšen obrátí se k oknu a beze vší rozvahy vyskočí jím ven. Uběhnuv asi třicet krokův, zastaví se a těžce sobě oddechuje: "Ó, zdali jsem toho netušil," praví k sobě, "že kam nejevíš chuti, tam abys nechodil? Či zbývá přece trochu naděje v provedení nějakého záměru, kde mrtví staví se na odpor? Ó, ten ti nahnal, Václave. Učil jsi se arci drahná léta, že tělo bez duše pozbývá veškeré své působnosti na vždy, zde ale snad jakás výminka, něco proti učenému světu." Po těch slovech přikrčil se k zemi, aby při kmitajícím kahanci, v krčmě na stole hořícím, lépe dopatřil, co se tam dále děje. Neuzřel však ničeho, kromě potácejícího se Sáby a jak ke stolu usedá, hlavu na své lokte si pokládaje. "Nejsi-li střeštěnec!" dí opět Vlk k sobě, "zda nelekáš se pouze bledé tváře a jako děcko neutíkáš před ní? Proto jsi se učil, abys v pověře se utvrdil? Nevíš, že babské jsou to smyšlenky, že člověk i po smrti světem klábosí?" Umoudřiv se, do krčmy se vrátil. Mimo něj nebylo v celé krčmě nikoho, leda jedné stařeny, jež ze mzdy měla hlídati a u zemřelého se modliti. Tato však nenadálou změnou svého svěřence jsouc postrašená seděla v koutku světničky, aniž by si důvěřila pohnouti se. Teprv po chvíli, zpozorovavši vrátivšího se Vlka, dovolávala se pomoci. Na otázku Vlkovu, co by si přála, odvětila stařena, že ničeho jiného, než aby ji z krčmy doprovodil ven. Po nabídnutí se tohoto vzchopila se, a požehnavši se několikráte křížem, čile krčmu opustila.

Mezi tím vztýčil Sábo hlavu, napnul na Vlka strhaný zrak a zašeptal, aby jen přikročil blíže, že se nemá čeho báti. Co když Vlk učinil, žádal jej tento hlasem sípavým o trochu nápoje, sice že duše jeho žízní zplane.

Vlk nemeškal a poskytnul mu poslední doušek vína, jež náhodou sám byl nedopil. Vyprázdniv je, Sábo do krapte žádal Vlka dále, by mu dovolil položiti se na slámu, která pro Vlka k odpočinutí byla poblíž rozesílána. Po ochotném přivolení ulehnul si Sábo a brzo slabostí také usnul.

Zatím minula jedenáctá. Zbývala ještě jedna k uchránění se čtyř osob, neb o půl noci měla nastoupiti na místě zpilé a tvrdě spící stráže, v níž byl také cikán Arpád, stráž jiná. Anežka dávno již očekávala na podkroví, netrpělivě pohlížejíc, kdy se Vlk objeví. Zachvěla se hrůzou, vidouc ho vyskočiti oknem a pryč utíkati. A však upokojila se, spatříc ho opět vcházeti do krčmy. Vlk ji také poznal, ač byla v mužských šatech oblečena; z posuňků jejich domyslil se, že to ona, a nemaje ničehož již v cestě, vykradl se na podkroví krčmy, odtud vykýřem na střechu a dále ke štítu vězení.

"Nebojte se a směle vzhůru ke mně vstupte!" volala dívka napolo z okna nahnutá.

"Buďte ubezpečena, slečno, že se nebojím," odvětil Vlk šeptmo a již jako okřídlený octnul se u Anežky.

"Odvažme řebřík, neb jej u vnitř budem také potřebovat;" upozorňovala dívka. Pak ujmula Vlka za ruku a s největší obezřelostí vedla ho dále. "Zde, zde to jest," šeptala třesoucím se hlasem, nohou v popředí šmátrajíc; "právě tuto, kde leží můj vak. A nyní ku práci," pravila, vak s místa odhodíc, "chopte se špice a já lopaty, musíme vylámati cihelnou dlažbu a prokopati strop, pod nímž vězněn Jan a Hrušovský. Avšak zpolehounka, bychom ze stráže žádného nezbudili. Vy kopejte, já budu odklízeti rum."

I bylo již na čase, neb do dvanácté nechybělo než ještě půl hodiny. Milota i Jan vzdali se již vší naděje, předpokládajíce, že nejspíše vinou Vlkovou celý úmysl přišel k pokažení.

"Jsme opět zklamáni, Miloto!" zabědoval Jan, mrzutě na postel se ukládaje; "proč mne nenapadlo, byv Anežkou o radu žádán, že ten choulostivý, rozvláčný a zbabělý chlap jaktě živ nic moudrého nedokáže? Zdali nezasloužím za takovou radu pokárání?"

"Nechci tě právě za toto kárati, bratře," odvětí klidně Hrušovský, "a však dovol, bych ti pro budoucnost výstrahu dal, abys nutné důtce se uhnul. Slyš, kdo přílišně důvěřuje, zaslouží tolik, jako onen, jenž nás podvedl; neb mnoho důvěřovati, jest tolik, jako sama sebe oklamávati. Takž i kochání se v naději přílišné náleží k tomuto druhu. Pozoruji, bratře, žes podobnými vadami nemálo obsypán, tak že se obávám, abys někdy neupadl v horší ještě postavení, nežli v jakém jsi. Lidé tací, byť sebe více byli zkušeni i obětaví, nedocílí přece toho, co by jinak docílili, kdyby navyklí nebyli od jiného více očekávat nežli sami od sebe. Chceš-li dožíti se něčeho užitečného pro sebe, mějž na zřeteli sebe sama. Leč nespolehej, že co započneš, musí se ti již zdařiti a pak se nikdy nesklameš. Hleď použíti každého okamžení k nabytí zkušenosti a tuž se stále, abys nikdy nepodlehl horšímu. Na poklid a štěstí nikdy se netěš, nýbrž na lopotu a zlo budiž stále připraven. Toť jest zásada věrného bratra z kalichu."

Ledva dořekl, zazní na povrchu stropě temný tlukot.

"Slyšíš, Miloto?" radostně se vzchopil Jan a jako dítko nadějí uchvácen obejmul Hrušovského kolem krku. Tento ale zůstal nepohnutě seděti.

Tlukot, jenž na počátku zdál, že přicházeti zdaleka, přibližoval se více a více, až pak zaduněl na nejspodnější části stropu. Tu teprv Hrušovský vstal a poněkud se znepokojil. Ještě jedno udeření a železná špice pronikla naskrze stropem. Třístka za třístkou ubývala, otvor zponenáhla se šířil, až byl co objem člověka protesán. Rum a prach s povrchu stropu řítil se do světničky vězňů, a naplnil ji tak hustým dýmem, že těmto nebylo lze oči otevříti a řebříku, právě Anežkou spuštěného, dopatřiti. Teprv na zavolání Anežčino přikročili k němu. Nejprv lezl Jan, a když hůry dostoupil, následoval ho Hrušovský. Ještě neprolezl rameny a již obejmulo jej náručí milenky jeho, která všemožnou silou přičinila se, by mu do výše pomohla.

"Jsi ty to, Anežko?" tázal se Hrušovský šeptem, že to po celé hůře bylo slyšeti.

"Ano, jsem," odvětila dívka, "a však pro bůh nemluv tak hlasitě!" napomínala ho.

"U všech ďasů, trochu úzce protesáno!" zašeptal Hrušovský tímž hlasem jako prve. "Nerad bych zde půlku plecí zanechal, neb je chci na dál ušetřiti;" mrzutě hovořil, "tuším, že jich bude doma notně ještě zapotřebí. Zpropadený chobot, člověk by si mohl při tom mysliti, že opět stupuje v slzavé to údolí. Nejde to, Anežko, musíš mi i ty, Jene, trochu pomoci."

"Již jest výhra, jen dále, Miloto, ještě krok!" těšila ho Anežka. "A nyní rychle odtud;" doložila, jakmile Hrušovský vystoupil. V okamžení odvázala řebřík, a připevnivši jej opět k lomenici, spustila druhý konec na krčmu, jako to prve byla učinila. Potom hodila na sebe vak, opásala se mečem a první odvážila se lézti dolu.

Zahučela dvanáctá, když Hrušovský poslední vycházel z krčmy, byv pobízen Anežkou toužebně na prahu jej očekávající, aby si pospíšil. Jan a Vlk byli již daleko v před. Tuť slyšeli s okna ze štítu vězení žalostný hlas, usedavým pláčem přerušovaný, jenž toliko za dnešní tiché půlnoci mohl býti slyšán: "Bratře! sestro! přátelé drazí s bohem, s bohem!" Anežka s Hrušovským hbitě se obrátili, napnuli zraky ke štítu, avšak nespatřili již žádného tam, ani řebříku prve tam visícího. Byl to hlas Helenin, jež byla proti rozkazu Anežčinu přece z bytu svého odskočila, aby se naposledy se svými rozloučila.

Tré koní vedle sebe spřažených ujíždělo od Nových Zámků, s lehkým vozíkem, v němž čtvero osob sedělo a pátá na kozlíku v kožichu na rub obráceném pobízela mladou spřež, jež bez pobudky dosti uháněla. Vozík i dusot koní tichnul zponenáhla, až pak ve trávnaté stepi zcela utichnul a jen jako by větrem hnán, zdál se míjeti.

"Kudy hodláš, Václave, že bychom našich dojeli?" promluvil jeden ze spolu sedících.

"Myslím na Szered," zněla tohoto odpověď, "odtuď na Trnavu a pak přes hory do Křemnice, kde nás naši budou snad ještě očekávati."

"Toť velká zajíždka, příteli," odpíral předešlý, "proč ne raději na Šťávnici a odtud do Křemnice? A neb, máme-li již na Trnavu jeti, tedy proč se nepustíme potom přímo k domovu? Posádka trnavská dá nám na pomezí české průvodní stráž a mnohem dříve vyvázneme z nepřátelské polohy."

"Nelze nám říditi se podle tvého náhledu, pane Miloto," dí Vlk, "v Šťávnici a jejím okolí leží vojsko uherské, které by nám snadno mohlo cestu do Křemnice zastoupiti. Chtíti ale z Trnavy s nepatrným průvodem posádky naší přeraziti malé Karpaty, to také nebezpečno, ano celé úpatí hor vojskem královským je obsazeno. Nechej mi tedy na vůli, vím dobře, kudy nejlépe, poradiv se, jak bychom si nejbezpečněji cestu zaručili."

Hrušovský se spokojil a umlknul, Vlk pak, přikázav vozkovi, aby směrem k Trnavě dále jen jel, utichnul též, podaje se bezstarostnému spánku. Však i Jan, přemožen byv dotíravou dřímotou, brzo také usnul. Jen Milota a Anežka, nazad vozu podle sebe sedící, hovořili a opatrně nad jedoucím Uhrem bděli, jenž vínem nemálo rozhárán stále měl co vypravovati. Brzo počal o svých koních, kolikráte celé Uhry přeměřili a že by bez oprati dovedli moudře jeti, a opět o sobě, kde všude byl, co kdy znamenitého dokázal a kolik krásných takových spřeží, jako přítomná, za svého života v neúhledné láhvi utopil. Také si vzpomněl na dozorce Vítáka, vybrav z žití jeho nejtklivější výjevy, tak že kdyby to byl Víták slyšel, zajisté by se nemálo hanbou byl zarděl. Mezi řečí neopomněl začasté nehorázně koně pobízeti, by jich do prudčího skoku ještě pohnal a, jak míval v obyčeji, notně po uhersku zaklel. Ke konci se zmínil také o Štěpánovi, mnoho-li s ním včerejší noci vyjednal za dovoz, podotknuv, že to velmi skrovná cena za takovou nebezpečnou jízdu, nic méně, že doufá v hojné zpropitné od jedoucí společnosti jakožto doplněk umluvené částky.

Obdržev od Hrušovského zaručení, že ho odměna dobrá nemine, zvolal s radostí: "Do šesté ráno musíme být v Trnavě, byť bychom o jednom koni doraziti měli. Jsou pokrmeni a nechybí jim ničeho, leč až do Szeredu přibudem, abychom je trochu napojili." Při těch slovech jako by se rozpomněl, že i sám žízní, vytáhl z košatiny plechovou láhev a neodložil ji dříve od úst, dokud z ní do krapte nedopil. Na to zaobalil se do kožichu a utichnul. Okolo páté dorazili do městečka Szeredu. Ulice jeho byly ještě osiřelé, a objevil-li se v nich některý jednotlivec, nevšimnul si pocestných našich, kteří, přijedše na náměstí, uhnuli do krčmy, nýbrž spěchal za svým povoláním. Jediný toliko člověk obrátil k nim pozornost svou. Byl to rychtář obce, proti krčmě bydlící, jenž na posteli na zástěnku doposud si hověl, kde obyčejně po celé leto noclehoval. Potměšilá jeho tvář a sokolí, slídící oko nevěštily ničehož dobrého novozámeckým utečencům.

Když byl vůz, koně i pocestné od prvního do posledního proslídil, vyskočil kvapně z postele, a přehodiv přes sebe bílý plášť, jejž mimo denní služby také za přikrývku noční používal, letěl od jednoho sousedova okna k druhému, až značný počet sousedů vybouřil. Po čtvrt hodině, nežli se pocestní naši nadali, obstoupena byla již krčma tlupou ozbrojených sedláků.

Hrušovský, Jan a Anežka seděli právě za stolem.

Tu vejde několik odvážlivějších do jizby, z nichž jeden spůsobem drzým přikročí k pocestným, chlubně daje na sobě znáti moc svou rychtářskou, a po krátké výpovědi prohlásil neznámé na tak dlouho za zatčené, dokud nebude vypátráno kdož by oni byli. Potom, mrštiv zrakem na své soudruhy, jako by na srozuměnou jim dal, aby se cizinců zmocnili, přikázal, pakli by se některý ze zatčených zprotivil, by proti němu použili zbraně své.

Hrušovský povstal a zlostí rozechvěn zvolal: "Běda tomu, kdož by se nás dotknul. Nepocítil-li ještě sílu ramene českého, tož pocítí ji dnes!" To řka, uchopil Anežčin meč a zuřivě jím několikráte mávnul povětřím.

Hřmotný jeho hlas přivolal brzo ostatní sousedy venku čekající, kteří, spojivše se s prvými, jali se násilím na cizince dorážeti. Po tuhém odporu a mnohých ranách s obou stran zvítězili Uhrové. Ani vozka z Nových Zámkův nebyl ušetřen. Napojuje koně, byl jest přepaden, přemožen a s ostatními zatčenci do obydlí rychtářova odvlečen. Jen Vlk šťastně vyváznul. Vida ke krčmě hrnouti se ozbrojenou tlupu sedláků, domyslil se záhy, co to znamená. Byl by rád přátel svých také o tom zpravil, ale nezbylo mu již času, jelikož tlupa byla již na blízku. Pročež hleděl aspoň sám sebe zachrániti. Uschoval se ve stoh sena v rohu dvoře složeného, odkud později, když sedláci trhli v krčmu, nepozorován vylezl, a vypřáhnuv čile od povozu jednoho koně, vsedl naň a jako střela letěl k Trnavě, kde vojsko české leželo posádkou. Jsou lidé, kteří ze samé bojácnosti stávají se opatrni a ke své hanbě raději se zapřou, než by pro bližního sebe skrovnější obět přinesli. Oni vidí ve všem, co požaduje jich pomoci, újmu vlastní, a aby se jí uhnuli, schopni jsou nejsměšnějších nestvůr dopustiti se buď v řeči, neb v skutcích. Málo kdy najdeme v řadě těchto jednotlivce, jenž by ochoten byl oběť jakou o své újmě přinesti, leč tenkráte, když něčím je uchvácen. Tak podlý však nebyl náš Vlk, ač také z velké části podroben byl tétéž vadě. Dobré svědomí, jež člověka k poctivému pudí smýšlení, převládalo u něho.

Prudkým během padnul již pod ním kůň, tak že jezdec nucen byl vzchopiti se a ostatní kus cesty doběhnouti. O desáté před polednem přichvátal do Trnavy. Vojsko sirotkův uvítalo s radostí krajana svého, dychtivě se ho vyptávajíc, za jakým účelem tak rychle spěchá. Na výpověď tázaného vypraveno polovic posádky do Szeredu a Vlk přikázán jí za vůdce.

Téhož ještě dne u večer, když obyvatelé szeredští hověli si u ohnišť a rychtář bez starosti napájel se v krčmě, přirazil Vlk před rychtu. Okna její byla temná, dveře uzavřeny a po zajatých ani sledu.

Vlk zbledl a nemálo se toho zděsil. Domníval se, že rychtář odvezl buď zatčené k soudu, aneb ubohé o své újmě zbavil života. Pročež poručil přivésti sem záhy rychtáře a tak dlouho jej trýzniti, dokud by nevyznal, kterak s nimi naložil. Sám pak slezl s koně a s několika vojíny dobyl se v rychtu.

Na pravo v síni vedly dvéře do světnice, v níž mimo nemocné rychtářové nebylo žádného, a v levo vedly druhé do šatlavy, jež byly tak pevně uzavřeny, že k otevření jich muselo nástrojů i síly býti použito, což nemalého spůsobilo povyku.

Pozorujíc nemocná žena rychtařová , že marně by klíče od šatlavy déle zamlčovala, vyšla na předsíň a podala je Vlkovi, aby pohodlněji mohl otevříti.

"I ty rarachu, proč nás o čas drahý okrádáš, když klíče chováš u sebe?" osopil se Vlk, při čemž ženě mečem pohrozil.

"Milost, milost," pravila tato, na kolena se vrhnuvši, "měla jsem od muže zakázáno, abych nikomu klíčů nevydávala. Můj muž jest člověk zlý," pokračovala zajíkavě, "bála jsem se, abych nebyla od něho týrána. Slyšte," vypravovala dále, "pouze proto, že jsem o polední poskytla doušek vody žíznivým věznům, zbil mne nelidsky a po světnici vláčel za vlasy. Potom, aby ukonejšil svůj hněv zuřivý, vešel v šatlavu a tam s bezpříkladnou surovostí poličkoval spoutané, že ubozí bolestí se svíjeli. Vkročte v šatlavu a přesvědčíte se o ostatním."

Polekán i hněvem podrážděn, uchopil Vlk klíče a otevřel šatlavu. Zde shledal vše, jak mu žena byla vypravovala. Pospolný výkřik zavzněl z úst vězňů, bolest i radost v jednom zrazuje. Jen Hrušovský mlčel. Z očí sršel mu hněv a prsa jeho dmula se pomstou. Hanbil se, že byl nečestně přemožen. "Rozvažte mne!" zvolal z hrdla plného po chvíli, "ať těm tigrům šlápnu na krky. Přiveďte je sem, kde jsou, kde?"

"Zde, zde rytíři přivádíme je!" odvětili vojínové, jenž nedávno do krčmy byli odešli a nyní právě spoutaného rychtáře a konšela přiváděli, který byl v krčmě neméně proti zatčeným zuřil a Anežku těžce v leb udeřil. Jsa Hrušovský prost vazby, přikročil před oba vinníky a je v zlosti takto oslovil: "Bídníci, kterého prv rozdrtiti mám, tebe, padouchu," chopil rychtáře a do výše jím vymrštil, "čili tebe, zlosyne," i porazil na zem konšela, "co jsi opovážil se Anežku mou udeřiti? Však vězte, že vás nechci o své újmě trestati, ale nechť nad vámi lid tento vyřkne výrok svůj; a ukázav na vojíny kolem stojící, "tito ať rozhodnou dle práva přirozeného, mnoho-li zasloužíte!"

"Buď ubezpečen, rytíři, že spravedlivě usoudíme," odvětili vojínové; "ještě jsme odnikud neodešli, abychom dlužni byli zůstali, pročež doufáme, že i tu tak se stane."

"Nuže, vykonejte pokutu, anaž mírnější by byla pokuty nepřátel vašich!" doložil Hrušovský. A pojav Anežku za ruku, usedl s ní na připravený vůz, přede dveřmi na ně již čekající.

Uher novozámecký prásknul opět do svých koní a již ujížděl dále k Trnavě, ač ne tak vesele jako včera, jelikož mu množství políčků poněkud překáželo.

Polovice vojska provázela novozámecké uprchlíky a druhá polovice zůstala zpět, dokud vinníky szeredské by nepotrestala.

Asi po půl hodině vystoupila nad Szeredem rudá zář. Černý dým valil se k oblakům a děsný plamen ozařoval cestu průvodu k Trnavě se beroucímu. Vycházející z městečka ostatní vojsko, jež brzo na to následovalo za přednějším, podobalo se v záři této proudu plamennému a sirá pusta hladině mořské, jež při vycházejícím slunci rudě je potažena.

Když se opět oba díly spojily, přistoupil Vlk před Hrušovského a takto jej oslovil: "Jednohlasně usnesli jsme se potrestati rychtáře na hrdle, dům jeho, čili mučírnu obrátiti v popel a konšelu utíti onu ruku, jíž se děvčete nevinného hanebně dotkl."

"Dobře jste jednali," odvece Hrušovský, "zodpovím si za to vůdci posádky trnavské i světu celému. Nyní poruč, Václave, zahráti hudebníkům, by nám cesta lépe ubývala."

Trubači zahudli, vojsko, okřávši, zapělo a zvesela kráčelo dále.

"Ha, není-li to radost slyšet tyto zvuky, není-li to rozkoš žíti v ryku válečném!" zvolal Hrušovský, nemálo pohnut; "Jene, snad jsem nikdy nebyl tak blažen jako dnešního dne. Přichází mi, že jsem znovu se zrodil a novým životem ducha svěžejšího nabyl. Jen ještě hodně pádný meč mi chybí a pak bych byl nejšťastnější na světě. Anežko, kdybych tě velice, více nežli sebe, nemiloval, obával bych se, že bys mně z řady bojovníků nikdy nevylákala, a že bych z lásky k meči na tebe zapomněl!"

"Budu ti vždy na očích, Miloto, abys na mne zapomenouti nemohl," lichotivě dívka odvětila. Hrušovský ji za to vroucně políbil.

Na úsvitě dorazili do Trnavy. Bylo krásně, nebe bez poskvrny. Hvězdy vymizely s oblohy až na dennici, poslední družku bledé luny. V městě trvalo doposud ticho, lid sladce ještě spal. Když pak vojsko české octlo se na náměstí a hudebníci spustili píseň: "Svatý Václave, vévodo české země!" počala se okna otvírati a obyvatelé trnavští pohlíželi z nich na ulici, tázajíce se jeden druhého, co by to znamenalo.

"Snad z našich dostal se někdo v zajetí!" šeptmo obíhalo z úst k ústům, "bůh mu račiž býti milostiv, provinil-li se proti Čechům." I bylo patrné, kterak všechny obličeje bolestná soustrast dojímá a jak těžce svůj svého oželuje. A však najednou vyjasnily se všecky ustrašené tváře, když domnělí zajatí s největší slávou v obydlí hejtmana posádky byli doprovázeni.

Zvědavý člověk bývá smělý a rád se všeho súčastní. Takových nechybělo i v Trnavě. Nejprv objevilo se před domem hejtmanovým několik osob, z těchto vzrostla po chvíli kupa a po čtvrt hodině nestačilo již sběhlému se lidu celé náměstí.

Jednotlivec dá se odstrašiti, zástup se však spoléhá na svou sílu a nerad se dává odbýti, leč dokud nedoví se úplně příčiny, jež jej sem vyzvala. "Kdo to přibyl v naše město?" tázaly se hlasy tu a onde.

"Snad to někdo z vůdců uherských dostal se Čechům opět v zajetí;" zněla odpověď.

"Spíše to kdosi z rodiny královy," tvrdili jiní.

"Ano z rodiny královy, ne-li dokonce sám král!" přísahali na to ostatní. A již zřídilo se ze shromážděných poselství, aby u hejtmana posádky vyžádalo milost zatčeným. Leč na místě abecední odpovědi, které žádajícím dostává se obyčejně, jen aby slušným spůsobem byli s krku zbýti, vystoupil Hrušovský na pavlán a k celému zástupu takto promluvil : "Aj, národe slovenský, jenž jsi jazyka našeho i srdce téhož, slyš: Když ti na osvobození jednoho neb dvou z kruhu tvého tak mnoho záleží, proč ti nemá tím více záležeti na osvobození celého národa českého? Proč vyhledáváš pomstu proti nám a pomáháš na záhubu naši? Považuješ-li za užitek osvobození jednotlivce, nemáš-li tím spíše dopřáti svobodu velikému svému kmenu? Nač tasiti máme proti sobě meče a nepodati sobě raději rukou na smíření? Či není život i osud Čecha tentýž jako tvůj? Však pohříchu, nechceme se k tomu znáti, anobrž sami sebe ničíme, přes to všecko, že jazyk náš, zvyky, právo, krev i povolání obou jedno jest. Domýšleli jste se, že z vás dostal se nám kdosi v zajetí, a proto poslali jste zaň o milost prositi, ale Čecha vídáte rádi hynouti, ba pomáháte ukrutníkům trýzniti ho. Ano, smiřme se, bratří, co nejdříve, ba raději ještě dnes. Neodlučuj nás víra ani dálí a pomáhejme sobě svorně ku zdaru. Přísahejme, že bratrsky nakloněni sobě zůstanem, a vlasti jedné, vlasti české věrně že chceme sloužiti!"

"Přísaháme! přísaháme!" zvolal veškerý zástup současně a mnohá slza byla svědkem upřímného smíření se.

Slunce právě vystoupivší milostně zavítalo národu, jenž, se poznal a bratrsky dorozuměl. Den tento zasvětili Čechové i Slováci památce, náměstí zůstalo po celý den, ba až dlouho do noci obydleno a Slovák s Čechem hodovali přátelsky u jednoho stolu pod širým nebem, vespolně se radujíce.

Obraťme pozornost nazpět, abychom se dověděli, proč tak dlouho nepřišel Vlk osvoboditi svých přátel, kdežto Anežka dávno mu již poslala list, v němž důtklivě o pomoc jej byla žádala a který on dosti brzo zprostředkováním posádky trnavské byl obdržel.

Vojsko Sirotkův chystalo se pod hejtmany Bedřichem ze Strážnice a Janem Pardusem z Horky k opětnému vtržení do Uher. Vlk chtěl tedy příležitosti této použíti, aby vězňům novozámeckým zjednal bezpečného průvodu nazpět do vlasti. Že však řečení vůdcové zvolili cestu skrze země polské, čímž se cesta protáhla, tudíž Vlk se omeškal, zvláště při přechodu Tater, kde museli Čechové sekyrami raziti si průchod skrze ohromné záseky, jež král Vladislav nadělati dal, by jim vpád ze svých zemí do Uher zabránil.

Než přes to všecko dostali se přece Čechové, kam si byli usmyslili. Tentokráte ale rozhodli se netáhnouti daleko do Uher, jakkoli jim páni uherští nepřekáželi. Nabravše dostatek kořisti v zemi spišské táhli přes Turec do Kremnice, odkud po krátkém odpočinku hodlali nastoupiti cestu k domovu.

Odtud vydal se Vlk sám do Nových Zámků, požádav mladého Kolovrata Libštejnského, aby všemožně přičinil se u Pardusa, by neodtáhl dříve, dokud by se s osvobozenými sem nevrátil. Když pak několik dní již minulo a Vlk ani osvobození nepřicházeli, rozkázal Pardus vojsku připraviti se na cestu k domovu.

Tu přikročil před něj naposledy Libštejnský a prosebným hlasem ho žádal, by aspoň jeden den ještě se pozdržel. "Můj předtuch mi praví," vece mladý tento šlechtic, "že dnes, nejdéle pak zítra Vlk šťastně se vrátí. Nejsem pověrčivý, přece ale nemohu vnitřnímu tušení odolati, ano mi stále napovídá brzké jejich navrácení. Vsadil bych se o celé své jmění, že se nezklamu. Proto poshov, příteli, a čekej času."

"Přál bych si toho i já, milý bratře," odvětil Pardus; "když však nedočkali jsme se toho za deset dní, tak nedočkáme se toho za jedenáctý. Ostatně, kdybych ti i po vůli chtěl učiniti, pohleď na můj netrpělivý lid, jest-li on tak učiní; nepozoruješ, že již celý zpromrzelý? Deset dní jest deset, neslýchaná to věc, aby Čechové tak dlouho zůstali netečni!"

"Netrpělivost vojska troufám si zmírniti, ty ale vezmi si na zodpovědnost osud patera přátel;" zvolal rozhodně Libštejnský. "Pro jeden den nezanikne nám štěstí na vždycky. Chceš-li, čekej, sice jen podnes trvalo naše přátelství!" doložil, odvraceje se od Pardusa.

"Nuže, co mne se týče, jsem srozuměn a u Bedřicha postarej se, aby také byl povolný žádosti tvé!" svolil konečně přísný hejtman.

Ještě téhož dne, dříve nežli slunce zašlo za hory, přijel vůz pod ochranou několika dobře ozbrojených jezdců z Trnavy. V čele vozu ubíral se na koni Vlk, hrdě jako vítěz vypínaje čelo a vůkol pánovitě se rozhlížeje. Na voze seděl Hrušovský, jemu po boku Anežka, ve předu Jan.

Libštejnský, jenž za posledních dnů tak mnoho byl po svém příteli roztoužen, že opouštíval lůžko ještě za temného šera a ve společnosti věrného sobě Pařízka vyjíždíval mu v ústrety, zaradoval se dnes nemálo, zpozoruje v dálí hlouček jezdců, v jehož středu zdálo se, jakoby se tříspřežní vůz pohyboval. "Co říkáš, brachu," pravil Pařízkovi, zraku k blížícímu se hloučku napnuv - "jsou to oni, čili ne?"

Po příznivé odpovědi tohoto bodnul Libštejnský vraníka a za malou chvíli byl již u pocestných. "Nemýlil jsem se" - radostně volal na Pařízka, který o několik kroků se opozďoval. "Hurá, přátelé," zvolal, jedním skokem octnuv se s koně na voze - "přistáli jste šťastně ke břehu jistoty! Chvála cti boží, tušení mne nesklamalo. Také nemohlo, neb mi slovo Vlkovo za váš návrat ručilo. Buď zdráv, milý můj příteli!" oslovil Jana, kolem krku ho obejmuv, "věz, že jsem o tebe větší měl starosti nežli o sebe. A co ty, bradáči!?" zvolal k Hrušovskému, také ho obejmuv; "věru vyhlížíš k nepoznání. Ti chlapi divně vás tam asi častovali! Mluv přece a neupýpej se, jako bys na ženicha si hrál. Hola" - pozastavil se, na Anežku dobře popatřiv, "co to za jonáka s sebou přivážíte? snad to není na zapřenou nějaká křehotinka? Není možno, že by tato tvář náležela pohlaví Adamovu. Kde jste ji ulovili? A kdes Jeníčku nechal sestry, Anežku a Helenu? Pověz, co se s nimi stalo i též, kterak se vám ubohým dařilo. Ale rychle, rychle, neb jsem nedočkavý, an osud váš málem byl by býval také můj, kdyby mne byl nevyvedl z bánovské šatlavy anděl strážce a kdyby tento kůň" - i ukázal na svého vraníka, jenž volný otěže stál - "byl neurychlil útěk můj. Jak jsi ušel, Jeníčku, tenkráte z rukou katových? Bylo mi praveno při odchodu ze šatlavy bánovské, že všichni, kteří jste vůdcové, pohynete na popravišti!"

Jan vyprávěl mu krátce o všem, i kdo to byl, jenž ho tehdáž z vězení vyvedl. Když byl dokončil, teprv, popatřiv na vraníka, po krku jej pohladil. Kůň však nevšímal si ho. Jakmile ale z úst jeho uslyšel obvyklým jmenem na sebe zavolati, tu jako by najednou se zpamatoval. Nejprv vztýčil hlavu, uši napnul, potom, vykouliv na Jana oči, dal se do frkání. Když na něho Jan po druhé ale zavolal, zařičel a kolem vozu plaše počal sebou zmítati, aniž by koho nechal k sobě sblížiti. Jen Jana, jemuž nejlépe porozuměl, připustil k sobě i vsednouti mu na sebe se nezdráhal. Jedva však ucítil ho na svých zádech a že rukou dotekl se jeho otěže, již jako větrem letěl ke Křemnici, že ho ostatní průvod teprv za dlouhou chvíli u města čekajícího dostihnul.

Zde se všichni museli pozdržeti, dokud by jich nedošla odpověď od vůdce Pardusa neb Strážnického, ke kterým Libštejnský byl vyslal Pařízka s předběžným poselstvím, že vězňové novozámečtí přicházejí.

Netrvalo to dlouho a oba vůdcové, jakož i jiní páni, mezi nimiž také byl Bohuněk ze Stránova a Vančura ze Řehnic, vyšli jim za město vstříc, četným vojskem byvše provázeni. Pan Strážnický uvítal je řečí prostosrdečnou, mezi jiným také podotknuv následující: "Již jsme pozbývali veškeré naděje ve zdar osvobození vašeho, litujíce, že jsme raději s mocí nevytáhli k Novým Zámkům a vás branně nevybavili ze žaláře. Avšak obětavost i obezřelost přítele Vlka přesvědčuje nás, že mnohdy chytrostí se více zmůže nežli silou bojovnou. Zavítejte bratrům svým, jižto vám přinášejí pozdrav národa, za nějž jste trpěli. Přinášíme vám také věnce oslavy i slib, že vás uchováme v paměti; neb komu čest, tomu čest. Kdo z lásky vlastenecké přinesl takové oběti, že šíji svou za svobodu vlasti sklonil pod sekyru katovu, ten zaslouží oslavu jmena svého. Však i těm, jimž jest za svobodu víry trpěti, kyne slávy odměna. Leč nenechte se odstrašiti sekyrou ani mečem a nehřešte na to, že, odbyvše jedno utrpení, jste již všecko odbyli. Vůle vaše budiž železná a snaha vaše neukojitelná. Pracujte, dokud vám nepokyne pán, že čas jest k odpočinku!" Po té podal pravici přicházejícím, což i ostatní z přednějších pánů učinili a za hlučného hovoru odebrali se všichni v obydlí páně Libštejnského, kde za četného shromáždění dlouho se bavili. Jen pan Pardus dlouho váhal ujmouti se také slova. Skoro stále mlčky trval, a dívaje se na Anežku proti sobě sedící, cosi přemítal. Byl by rád, jak bylo patrno, již dávno o něčem se zmínil, nevyskytlo se mu ale žádné příležitosti. Posléze, nedbaje příležitosti, prohodil takto: "Ničehož bych si nepřál, jako aby pan Milota zasvětil svůj šťastný návrat tuto se slečnou Anežkou sňatkem manželským, a to nežli opustíme Křemnici, či abych krátce řekl, zítra. Co tomu říkáš, příteli, nezasáhnul jsem ti do živého?" i podíval se Hrušovskému šibalsky do očí, též proti sobě sedícímu. "Věz, že bys takto dobré věci nejlépe posloužil. Či nudím tě takovým návrhem?" usmál se; "mluv, chceš-li poslechnouti po mé radě, čili ne, sice nemyslíš-li upřímně, nabídnu se Anežce za ženicha sám a tebe předejdu. Zítra, nemáš-li ničehož k namítnutí, dám se s ní oddati. Smával jsem se pořekadlu, jako by manželství bylo nejkrásnější svátostí, dnes ale skorem bych v to uvěřil. Ostatně, proč bychom si tajili upřímného úmyslu? Nejlíp, co na srdci, to na jazyku. Nemáš-li pravého úmyslu, stav svůj mládenecký změniti, nuže, škoda času, vezmu si já Anežku, a to třeba ještě zítra. Jsi srozuměn, bratře?" i opět se usmál.

"Nejsem," odvětil Hrušovský zpurně, "leda tehdy, když by si toho Anežka přála."

"Nikdy, pane Parduse!" rozhodně dívka odmluvila.

"Abych tě však sprostil všechněch vrtochů" - vece Hrušovský, k Anežce si přisednuv - "tedy již zítřejšího dne necháme se oddati."

"Uvidíme, uvidíme, zřekne-li se pan Milota přece jednou svého mládenectví!" zvolala společnost, na zdraví snoubencův plné číše vyprázdnivši.

Pan Milota dostál slovu. Druhého dne z rána skutečně s Anežkou přistoupil k oltáři schválně u prostřed náměstí vystavenému a za velkého shromáždění známých českých pánů i ostatního vojska nechal se oddati.

Když však kněz doložiti již měl závěrečné amen, vylítla střela z okna jednoho domu a v prsa Pařízka, jenž v zástupu vedle Vlka stál, hluboko zajela. Všichni účastníci sňatku, vidouce raněného klesati, tázali se vespolně s nemalým uleknutím, co se to přihodilo. Také pan Pardus zarazil se nad tím velice, dověděv se ale, že rána vyšla z protějšího jednoho domu, domyslil se záhy původu jakéhos zákeřnictví, pročež kázal přítomnému vojsku nasaditi zbraň a bez prodlení hnáti na týž dům útokem, kdežto Vlk mezi tím uchopil krvácejícího přítele a s pomocí přístojících odnesl ho v lékařskou ochranu.

"Ať zhyne vrah, pomsta jemu!" volal veškeren zástup.

"Zmocněte se domu, zadržte zákeřníka a přiveďte ho sem!" velel pan Pardus vojsku svému. Načež dům byl obstoupen, prohledán a zákeřník polapen. Před soudem, ještě téhož dne odbývaným, vyznal vrah, že nechtěl zahubiti Pařízka, nýbrž Vlka, jenž dopustil, aby konšeli szeredskému ruka byla uťata. "Jako šílený běhal jsem s místa k místu," vyznal se zločinec, „abych potrestal zloboha, jenž dopustil zohyzditi otce mého. Zaradoval jsem se, že zde pomstím otce svého. Než pohříchu chybil jsem; střela zasáhla člověka zcela nevinného. Stala se však bolest za bolest. Nežádám smilování, odmítám milosti, chci jen umříti. Ano, umru, ač bych radostněji umíral, kdybych byl vykonal pomstu na Vlkovi!"

Takto ukončiv vrah svou výpověď, podal se na milost i nemilost výroku soudců. Tito vyřkli smrt a pan Pardus potvrdil výrok jejich.

"Toho bídníka mrzel asi svět, tedy ať ho více nemrzí!" pravil Vlkovi pan Pardus, podpisuje výrok. "Jak by se ti, Václave, líbila as moc velitelská?" tázal se na to Vlka položertovně; "tuším, že nepříliš, není-liž pravda? Byls jím toliko den a již stopovala tě pomsta třeštěnce, což pak kdybys jím byl déle! Tak jest, milý brachu," hovořil dále, "povolání vůdcovo zajisté souvisí s všelikým protivenstvím. Člověk, lehaje, neví jakou ráno vstane. Damoklův meč hrozí mu stále. Při vší svědomitosti má nepřátel jako much a nezřídka takové, o nichž by nejméně se toho nadál. Praví se, že komu nejlépe činíme, nejhůře se nám odslouží; a v skutku nelze přísloví tomu pravdy popírati, ba stává se nám takový nebezpečnější nežli tento vrah, jehož sprostá pomsta vedla k zločinu. Krásná to odměna muži šlechetnému, viď, Václave? Chvála cti boží, že to dovolují si jen pomatenci na smyslech. Co prospěje potom usmrcení ohavníka takového, zdali nahradí ztrátou svého života, co byl zmařil? Pohleď, tuto potvrdil jsem výrok, vinník zhyne, ale Pařízkovi nebude tím zpomoženo. Ta dobrá duše činí mi velikých starostí, nevím, jak mu uleviti. Cesta domů daleká, a přece rychlé pomoci jest mu zapotřebí. Snad bychom učinili nejlépe, dopravivše ho nazpět do Trnavy, kde by došel klidného pokoje. Ano, takto bude nejlíp; tělesní stráž, která vás sem dovedla, vezme ho v ochranu."

To dopověděv, odeslal Vlka s výrokem smrti k mistru popravnímu, sám odešel k vojsku posádky trnavské, a odporučiv mu Pařízka v ochranu, odebral se opět k vojsku svému, by mu rozkázal připraviti se k pochodu.

Na počátku června došli domova, kde jim pevné město Hradiště, čili Tábor, tato mohyla nesčíslných vítězství, radostně zavítala.

Dlouhou cestou utrmáceni, jako plavci z rozbouřeného moře, k břehu přistávše, zatoužili po oddechu. Pročež vůdcové sestoupili se v radu, aby se ustanovili, kterak by nejstálejšího pokoje zjednali. Nejlepší naděje byla v obecný sněm, který 12. června v Praze započal svá sezení. I rokovali vůdcové tito dále, všichni srovnávajíce se v tom, že nezbývá jiného prostředku k ukrocení sporných stran než toliko rozšafnosti sněmu zemského.

"Zdá se mi, že bychom i my nechybili, pakli bychom změnili válečnou lopotu v práci duševní!" pravil pan Bedřich ze Strážnice vůdcům obstupujícím ho. "Co na to odpovíš, bratře?" - i přichýlil se k panu Pardusovi - "nebylo by lépe, kdybychom též účastnili se sněmu pražského, jemuž takových obrovských sil jest přítomno, že se tomu celý svět až obdivuje? Bude to za to státi; neboť jazyková seč bývá mnohdy prudčí našich mečův a končí se s větší pohromou ducha nežli na bojišti našem, kdy kupy nepřátelských těl zůstavíme."

"Podíváme se tam, pane Bedřichu, ano, na každý spůsob," přisvědčil pan Pardus; "máme právě pokdy, kdož ví, zda také v seči takové neprospějem."

"Prve však, pánové, než se rozejdeme, prokážete tuto Janovi Čečkovi nějaké služby," vece pan Milota, byv Janem na to upozorněn. "Máme na starosti ještě Kašpara Lopatu, jejž vypuditi musíme z Květuše, a na místo jeho usaditi Jana jakožto po právu dědičného pána;" doložil, Jana všechněm představiv.

"Dobře připomenuls, pane Miloto!" zvolal pan Strážnický a za ním též pan Pardus; "nežli se rozejdeme, vyklidíme tedy Květuš."

"Nemíním vás, pánové, zdržovati;" - odvětil pan Milota - "odeberte se, kam jste si předsevzali, leč svůj lid nám zapůjčte a my se o ostatní sami postaráme;" doložil.

"Jakže, pane Miloto, ty bys nás chtěl ze spolku svého vyhostiti!?" osupil se Libštejnský, Vančura i Bohuněk ze Stránova.

"Myslím, pánové, že tak velkých sil lze prospěšněji použiti jinde;" vece Milota; "jen pana Libštejnského ponechejte nám a přesvědčíte se, že než třikrát slunce zajde, zvítězíme nad Kašparem. Několik děl a trochu pušek, k tomu abych si směl vybrat mužstvo po své libosti, a více na vás nežádám. Spolehni na mne, pane Parduse," - dí Milota za přísného vzezření dále - "že se o vše náležitě postarám! Znáš mne, že nerad mířím na prázdno. Nemáš-li ničeho proti tomu, tedy rozkaž, kdy mám vytáhnouti."

"Nuže pozejtří!" přivolil pan Pardus, "leč šetřte zbytečných obětí; neb chatrč tato za to nestojí."

Třetího dne stáli již Táboři kolem Květuše.

Na hradě bylo ticho, hradby bez stráže, aniž s věže slyšeti, že by hlásný znamení jakés dával, že by někdo ke hradu se blížil; kdežto jindy neprošlo žebráka, aby ho bedliví hlídači nezradili. Na opak ale dělo se u vnitř hradu. Brána byla pevně uzavřena, most vyzdvižen, chasa všecka v největší činnosti a Kašpar Lopata v nejstarostlivějším uvažování.

"Ta tichost jest mi podezřelá," dí pan Milota Hanušovi a Janovi, "věřte, že ten lišák o záměru našem zvídal, že chystá se odraziti nás tuhým odporem. Než buď jakkoli, my mu nepopustíme; vždyť jsme již na podobné chytráky leckdes dovedli vyzráti. Učiníme nejprv zkoušku, poženeme naň útokem, bychom se dověděli, s jakou prokáže se silou. Hurá, bratři, na hradby!" zahřměl na vojsko, a uchopiv prapor pravicí, vyřítil se v před.

Ledva se však sblížili hradbám, tu jak by z mračna spustil se déšť výstřelů, kamení a vařené smoly, tak že v krátké době nemalý počet Táborův zůstavilo životů svých v zákopech.

"Nazpět, bratří, nazpět!" velel Milota, "zkusíme to jinak." A poodešed kus cesty zpět, pravil Hanušovi: "Věděl jsem, že nás s hlučnou uvítají. Však jen potud dopřál jsem jim radosti té. Počnem na ně páliti z děl. Nejprv na brány, bratří!" kázal střelcům.

Tu rána za ranou počala na bránu dolehati a železo i kámen drtiti tak, že vratně ze stěžejí svých vysuly se a pilíře postranní vůčí dolů se řítily.

Leč co koule rozbily, postačila čilá čeleď Lopatová opět hmotou příruční vyplniti. Stříleno po celý den i druhého dne skoro do večera. Z brány nezůstala nežli hromada rumu a z hradeb s branou souvisících spousty divoké, ale o vzdání se obklíčených dotud žádné zmínky. Pročež třetího dne chystal se Milota k rozhodnému činu. Dříve však, nežli vydal vojsku rozkaz, by se zbraně uchopilo, otázal se Jana, nemá-li ničeho k namítnutí, pakli užije nejpřísnějšího prostředku k dobytí hradu. "Chci buď oheň vrci na tu chatrč a úplně ji zpustošiti, aneb vojskem hnáti se vší silou a nešetřiti životů svých ani nepřátel!" pravil Janovi. Obdržev ale za odpověď, aby po své vůli jednal, kázal vojsku hnáti útokem. Po krátkém, avšak zuřivém zápasu pomocí řebříků hrad byl slezen a udatně dobyt. Smrt řádila pod hradbami i na hradbách, vně i zevně hradu. Strašný styk obou, hrobové hltali v stejném počtu oběti. Po čtyřhodinném zápasu ukončen teprv boj ve prospěch dobývajících. Táboři zvítězili. Poslední, jenž nejzoufaleji vzdoroval, byl Kašpar Lopata. Leč i na tohoto došla řada. Byv smrtelně raněn, sklesl s hradby v zákopy. K umírajícímu, temným hlasem o pomoc volajícímu přikročila nejprv Anežka, jsouc za vojína ustrojena. Poznala újce, on jí ale nepoznal. "Co žádáš, nešťastníku?" tázala se ho útrpně.

"Abys mi hlavu rozpoltil, bych déle nemusel se na vás dívati!" zachraptil Kašpar. V tom přiskočil jiný z vítězů, a napřáhnuv palcát svůj, hněvivě zvolal: "Padouchu, učiním podle tvého přání!" při čemž udeřiti již chtěl Kašpara v leb. Než Anežka zadržela ruku jeho. "Pro bůh, slituj se nad bídným!" vzkřikla hlasem nejmocnějším, oběma rukama palcát vojínův uchopivši, "zadrž, v poslední hodině odpouštíme i nejúhlavnějšímu nepříteli!"

Hlas dívky byl tak pronikavý, že umírající dojmutím celý se zachvěl. Mluvil cosi nesrozumitelného a rozpřahoval ruce, jako by někoho obejmouti chtěl. Potom pootevřel ztrhaný zrak, a upřev jej na Anežku, s patrným uleknutím zašeptal: "Můj spasiteli, toť Anežka! Přikroč, duše drahá" - šeptmo pravil dále - "a neboj se nepřítele skonávajícího. Anežko, dítě dobré, již bych tě byl nepoznal, ale hlas tvůj, ona děsná z minulosti ozvěna upamatovala mne na tebe. Ano, tys to, děvče, a v tobě i Jan i Helena. Odpusť mi, odpusť mi také jmenem těchto, sice nedošel bych ani v hrobě pokoje." To dopověděv, uchopil křečovitě Anežku za ruku a tak dlouho ji tisknul k ústům svým, dokavad nevypustil ducha.

Zajatý probošt spišský, jejž s sebou bratří táborští přivedli, pohřbil zemřelého dle obřadu katolického a hrad prázden nepřátel ujmul v plném právu Jan.

Sněm zasedající v Karolinum rozhodnouti měl, buď aby blaho vrátilo se národu českému, jakéhož vždy požíval, a neb aby v strastech dále se potácel. Zdálo se však, jako by tenkráte s dobrým se ukončil a že otcové církevní prokáží se nejen ochotni, nýbrž i povolni k podání si rukou na smír. Takto důvěřili Čechové, a proto rádi svinuli prapor války, četnými vítězstvími posvěcený, i zbraň světu známou odložili, spěchajíce v shromáždění, by se jednání jeho súčastnili, či aspoň svědky stali. Praha byla toho času přeplněna hostmi. Zvláště dnes sešlo se sem takové množství lidu, jakéhož sotva bylo pamětníka. Náměstí staroměstské, pak ulice blíže Karolinum ledva stačily. Veselý hlahol rozléhal se se všech stran, každý se radoval, že v jeho prospěch bude dnes rozhodnuto. I v chrámech zaznívalo "Te Deum" a v domech veřejných i soukromých činily se přípravy jako k nejslavnější památce, která ukončiti se měla povšechnou hostinou.

Dům pana Pavla Sovinského přeplněn byl známými hostmi, pány to se Sovinkami sousedícími a kromě těchto i s Bedřichem ze Strážnice, Janem Pardusem, Roháčem z Dubé, mladým Kolovratem Libštejnským a jinými přáteli. Důvěrný hovor trval zde již od rána, k němuž důležitého podnětu zavdával zasedající sněm. Jediný, jenž se hovoru nezúčastnil, byl Libštejnský. Roztržitě popocházel na předsíni a po každé, kdy došel okna na ulici vedoucího, nachýlil se, jako by někoho nedočkavě očekával. "Nevím, proč tak dlouho nepřichází!" promluvil k mladé paní u samého okna stojící, jež na rukou držela asi pět čtvrtí roku staré pacholátko a ještě větší netrpělivost vyzrazovala. "Pravil mi, když jsem z Květuše odcházel" - vece Libštejnský dále, - "že dnes v poledne jistě přibude do Prahy, abych vám to neopomenul vyříditi: poledne však dávno minulo a on dotud nepřichází. Viďte, paní, že to pro vás doba ukrutná?" přikročil k paní a dítko, jež v náručí držela, úlisně pohladil.

"Věru ukrutná, pane Libštejnský!" povzdychla si panička; "neboť očekávati toho, po němž duše naše tak velice práhne, viděti se u cíle svého přání, a přece ještě marně čekati, ach to nesnesitelné! Ani po dva skorem roky, kdy v žaláři, ubohý, trávil a já bez naděje žila, nezakusila jsem takové trýzně, jako za tohoto okamžiku. Snad se vám zdám, pane, příliš proto dětinská? ano, jsem, uznávám to; vězte, že cit můj stal se za mé trýzně roveň něžnosti tohoto dítka, které nejhoroucněji miluji, ač jest mi Jan nejmilejší. Lidé praví, že když žena stane se matkou, tedy že prý polovici lásky své, již chovala pro svého muže, věnuje svému dítěti; já však pravím, že nikoli, nýbrž že muže ještě více miluje nežli před tím, třeba také dítku nestala se macechou. Či myslíte, že to mluvím proto, jsouc láskou roztoužena po želeném manželi? Mýlil byste se, pane Libštejnský! Otažte se choti pana Sovinského a přesvědčíte se, že nejen já, nýbrž každá ctnostná žena k vůli dítku nikdy v lásce k muži svému neochabne."

Sotva dořekla a paní Kateřina, jsouc sprovázena rytířem Vančurou, přicházela sem. "Zaslechla jsem svoje jmeno," ujala se tato rychle slova, "prosím za zodpovídání se, k jakému to bylo účelu?"

"Abyste nám, šlechetná paní, dokázala, je-li tomu tak, že by žena neochabla v lásce k svému manželi, třeba se matinkou stala;" ospravedlňoval se pan Libštejnský.

"Jakže, vy byste chtěl o tom pochybovati?" zvolala paní Kateřina ruce dohromady sprásknuvši; "ó, velice jste na omylu, pane Libštejnský! kterak to možné, aby láska, ten nevyčerpatelný poklad ženy, ochudnouti měl v ní k vůli dítěti? Oba, muže i dítko, má žena čím poděliti, oba hojnou láskou obohatiti, aniž by jeden pro druhého trpěl u ní jakés újmy. Díky bohu, že se tak velebně o nás postaral. Jen tenkráte neznáme, co jest láska k muži, když se tento stane nám nevěrný. Tu, kdybychom na věky dovedly ji vyhostiti ze sebe, učinily bychom to."

"Snad nemíníte těmito slovy mne se dotýkati, šlechetná paní?" zamračil se Libštejnský, "a jestliže to má býti obyčejnou důtkou, tedy proč se raději neobrátíte proti panu Vančurovi, jenž se vám za zády potutelně ušklebuje. On zajisté byl by spíše důtky vaší hoden nežli já!"

"Jak, pan Vančura že se mi posmívá?" začervenala se uražená paní Kateřina, na zpět rychle se obrátivši, "věru, ani vás, pane rytíři, nevyjímám, ba žádného mužského, neb jste všichni sobě rovni!" zvolala, přísným obličejem panu Vančurovi do očí popatřivši.

"Tedy ani mne, paní, že nevyjímáte?" zachechtal se Vančura.

"Ani vás, bohužel, pane Vančuro;" doložila předešlá ne tak přísně, jako spíše prostosrdečně.

"Nuže, buďsi!" zvolal Vančura, "pak ale nesmíte také svého manžela vyjmout;" ukázal na pana Sovinského, který sem právě přicházel, aby jim zprávu jakous sdělil.

"Ne, ne, pane rytíři, tak jsem nemyslela, netýkalo se to mého Pavla;" ospravedlňovala se předešlá; "neb jestliže vy, pánové, toho zasloužíte, tož jistě ne můj manžel, sice bych mu jinak křivdu činila. Pojď, drahý" - volala z daleka na Sovinského, - "proti tobě, bůh mi svědkem, nemám žádné příčiny."

Pan Pavel přikročil, avšak kromě skromného pousmání se, nedal na sobě nejmenšího znáti, že by sobě slov své choti všimnul, ač vždy jindy býval k ní velmi zdvořilý. Po krátkém, takřka povinném jen oslovení obrátil se k přítomným pánům a duchem patrně sklíčeným pravil: "Důležitějších rozprav máme před sebou, pánové, nežli pouhé žertování. Musím vám sděliti úsudek mistra Rokycany, který mi dnes ve sněmovně svěřil. Chudá naděje plyne nám z chování se poslův basilejských - pravil mi - neb ničehož nehledí než toliko lsti a úskoku. Písemní náš výklad o čtyrech artikulech pražských, jejž jsme jim dnes předložili, nedošel jimi uznání, jakkolivěk většina sněmu a i z části duchovenstvo pod jednou uznávalo jej za podstatný. Že prý se liší od včerejšího výkladu, omlouvali se tito poslové míru, jejž jsme ústně přednesli." "Pánové, není-li to zarytost!" rozhorlil se Sovinský při těchto slovech; "zdali nechtějí nás obejíti a jako úhoř vymknouti se nám, kdy na nich žádáme, by se v pravdě vyjádřili? Dále mi vypravoval Rokycana, že nelze nám spolehati se na tyto důvěrníky sboru basilejského, aniž jim důvěřiti, že by dobrého výsledku pro nás obmýšleli, nýbrž spíše, bychom střežili se jich a očekávali od nich toho nejhoršího. "Tak to vyhlíží, milý pane Pavle!" zabědoval ke mně starostlivý tento kněz, "a ještě hůře, zdá se mi, že to dopadne;" skončil. Pánové, obávám se, že to vskutku divně dopadne!" zvolal pan Pavel; "neboť máme proti sobě dvě strany, basilejskou a naši vlastní. Basilejská rozdurděná jest na nás proto, že prý jí nechcem ani v nejmenším povoliti, a naše opět se horší, že až příliš povolujem. Nevím věru, komu se tedy zachovati, a nemusí-li opět motanici tuto roztíti ostří meče. Bůh nám propůjč síly i zdatného výsledku."

"A k tomuto náhledu přišels teprv, pane Pavle, slovy Rokycanovými?" trpce pousmál se Vančura; "kterak mohl jsi tak dlouho klamati se a důvěřiti těm, jižto přirození nepřátelé naši jsou, že by nám v něčem ustoupili? Ti, jenž válku rozdmychali proti nám, nepřišli zajisté nyní, proto, by ji odvrátili a aby se s námi smířili. Věz, že všecko jejich chování se neznamená nežli holé šibalství, za nímž se ukrutuost a záhuba ukrývá. Nic nás nespasí, leč mocná naše zbraň!" doložil pan Vančura nadšeně.

"Máš pravdu, příteli," přisvědčil pan Pavel; "než rozvaž si, jak dlouho již pustne naše země a kterak národ náš vůčihledě hyne bezděky! Nežli zbraní ukrotíme protivníky své, pomysli, mnoho-li ještě utrpíme. Jsem ovšem přesvědčen, že když i uzavrou s námi mír, tedy že ne na dlouho; neboť právě ti, jenž prvně pečeť vtisknou na smlouvu, budou opět první, aniž různici nové podnět zavdají. Avšak předpokládám, že popřaným nám časem nabudeme příležitosti mravně protivníky své přesvědčiti a je sobě nakloniti. Vždyť nežádáme ničeho příkrého, jen čtyř artikulů, které s rozumem zdravým se srovnávají. Nechť méně předpojatí nepřátelé naši na dobré svědomí své vyřknou, zdali vidí v nich nějakou neshodu, jako ku příkladu v článku prvním, jenž zní: aby přebožské svátosti bylo všem křesťanům jak v Čechách, tak i na Moravě a vůbec, kde vyznavači naši bydlí, od kněží svobodně přisluhováno? Zdali i v článku druhém příčí se cos, jež by se s nábožnou myslí nesrovnávalo? Či je to proti bohu, když se v něm přikazuje, aby hříchové smrtelní, zvláště zjevní, byli rozumně a podle zákona trestáni? Tím méně závadnosti jakés shledají v článku třetím, znějícím, by slovo boží od kněží Páně a jahnův hodných svobodně a věrně bylo kázáno. Však ani čtvrtému není čeho vytýkati, v němž se praví, že nesluší kněžstvu za času zákona milosti nad zbožím pozemským panovati. Pročež nepostrádejme důvěry v přátelské narovnání."

"Divím se veliké tvé důvěře, pane Pavle," vložil se do řeči Libštejnský, "mluvíš tak, jako bys nebyl slyšel posla Palomana ve sněmovně, vytýkajícího, že nelze jemu ani ostatním basilejským pronesti se o čtyřech článcích našich, jelikož prý nestejně o nich smýšlíme. Zdali nemluvil jako pokrytec a na jevo patrně nedal, že nepřišli porozuměti nám, nýbrž aby do většího víru nás ještě uvrhli? Věř, že jiného nezamýšlejí, leč aby nás do příhodné doby za nos vodili a pak jako malé děcko cumlem jakýms odbyli. My však, díky bohu, odrostli již daru macešinu a nedáme se ledačímž více odbýti. Sněm karolinský nerozhodne v tomto smyslu ničeho, rozejde se bez účinku a poslové církevní vrátí se, s jakou sem byli přišli. Že znovu počnou proti nám pikle kouti, jakmile do Basilee přibudou, nepochybuji, my jim ale ukážeme, že se jich déle doprošovati nemusíme. Nežli zůstat na rozcestí a spolehati se v pomoc jalovou, souhlasím raději s panem Vančurou, pro rozhodnou seč!"

"Dobře, bratře, zdravého jsi náhledu!" zvolal Vančura, "jen meč dovede nás k cíli!" Shodnutí se obou těchto pánů nezdálo se, že by Sovinského potěšilo, i chtěl, dle rozohněné tváře, důrazně se vyjádřiti, an tu vkročil Jan Čeček, na nějž mezi řečí bylo zapomenuto.

Celá společnost obrátila nyní zřetel na něho.

Nejprvnější přichvátala v náruč jeho Julie.

Viděli jste někdy ženu setkati se s mužem svým, dávno oželeným? Myslíte, že kolikráte si byla v trapné sirobě po něm zasteskla, že opět tolikráte zaraduje se při shledání se s ním? Ano, nemýlíte se. Radostí nemohla Julie ani promluviti, toliko, přitisknuvši sebe i dítko na prsa Janova, hlasitě štkala. Slze ronily se jí po lících, leč byly to slze, ježto citům radostí pobouřeným měly uleviti i srdce rozhárané ukojiti.

A co myslíte o Janovi? Pohleďte v jeho tvář a uhodnete záhy, kterak též on v duši zápasí. Jakby ustrašen, slídí zrakem po Julii a opět po dítku skorem vášnivě, až oba k prsoum svým tulí.

Dítě zaplakalo, snad že příliš náručí otcovou sevřeno aneb z bázně před neznámou tváří. Než matka, vtisknuvši mu v ústa políbení, božskou přívětivostí vložila je v lokte otcova. Tento, pohlednuv v útlá jeho líčka, potom na matku, chtěl se něco otázati, umlknul však dříve, nežli půl slova z úst vypustil. Porozuměl z pohledu manželčina, čeho si v okamžení tomto přál věděti, podržev háj stařechovský dotud v paměti.

Všichni z přítomných pohlíželi po celou tu dobu tiše k shledavším se a teprv za dlouho přičinila se paní Kateřina rozpřísti řeč. "S pomocí boží shledali jste se šťastně!" počala, "ba šťastněji nežli kdy jindy; neboť přibylo vám radosti. Pohleďte, pane Čečko, není-li vám zcela podobno?" vyřknuvši, na dítě se úlisně usmála. "Na mou čest, jak by vám z oka bylo vyňato ! A kterak na čtrnácte měsícův rozumné! Leč, co byste tomu řekl, pane Čečko, že skoro v témž čase i nám přibylo podobného potěšení? Není to arci pacholík, jakého by si snad manžel můj spíše přál, za to ale roztomilé děvčátko, jež opět já si přála. Přesvědčím vás, že tomu tak." A již odkvapila do vedlejšího pokoje, kde byla útlou Boženu v ošetření chůvě Lucii svěřila.

Nežli se vrátila, promluvil pan Pavel k Janovi: "Dobře přicházíš, příteli! Důležité zaměstnání v otázce náboženské nedá mi odtud vzdáliti se. Prahu nelze mi v době nynější ani na okamžik opustiti, a přece na statku svém nutně měl bych co činiti, tím více, když i choť moje domova jest vzdálena. Musíš tedy nás zastati, dokud sněm karolinský se neskončí. Nebudeš škoden, neb zapotřebí ti po tísni žalářní vzduchu venkovského. Na zpustlé Květuši nebylo by beztoho k útěše hospodařiti. Co mi nejmožněji bude, chci ti býti vděčen, abys v brzku statek svůj měl v úpravě. Kdo se obětoval za vlast, netrpí škodu na jmění svém."

"Pane Pavle, proč se dotýkáš naší cti!" zvolal uražený Vančura; "ty nás považuješ za skrbce a jako bychom pouze měšců vlastních byli pamětlivi, pozbyvše srdce přátelského. Věz, mnoho-li poskytneš Janovi, že i my tolik jemu poskytnem."

"Moudře řekls, Vančuro, souhlasím s tebou!" přisvědčil také Libštejnský. "Cítíš-li v sobě, pane Pavle, srdce lidskosti, tož tím více já. Jene, jsem ti mnoho povinen!"

Zatím vrátila se paní Kateřina a s ní přichvátal i Milota a Anežka, byvše onou o příchodu Janovu zpraveni. "Tutoť jest, pane Čečko," jala se opět paní Kateřina mluviti, malou Rozinu svou přinášejíc; "hle, jaké to poupě! Bože, co to za radost," hovořila dále, "možno-li větší býti na světě?"

Libštejnský se pousmál a Julii žertovně pravil: "Nuže, slyšíte, paničko, jak to s láskou naší vyhlíží?"

"Mýlíte se, pane," opřela se mu Julie, "to se netýče lásky manželské."

"Ano, mýlíte se, pane Libštejnský," přejala slovo paní Kateřina a chtěla se z prořeknutí svého ospravedlniti; leč Sovinský nenechal ji domluviti, započav sám takto: "Věříme vám," pravil, "a přáli bychom si, abyste k nám nikdy v lásce neochably."

Na to, uchopiv Jana za pravici, vece k němu: "Nezdá se mi, že bys nenáležel v rodinu naši. Od prvního poznání se s tebou navyknul jsem považovati tebe za svého. Rozdíl jmění není u mne nikdy měřítkem; měj mnoho čili nic, vše mi jedno, jen když jsi poctiv a věren. Abych se osvědčil, jak vysoko ctnosti této sobě vážím, poslyš: Budou-li se děti naše náviděti v dospělosti své, jako my, a dočkáme-li se, že láskou po sobě zatouží, dám jim svého požehnání!"

"Chvalitebně, pane Pavle," pochlebil Vančura tomuto, "podobných přátel, věru, našli bychom pořídku."

"Ty mne překvapuješ, příteli!" zvolal Jan, sevřev v lokte pana Pavla; "rci, jak bych se odměnil tvojí dobrotě?"

"Jak?" usmál se Sovinský, "když také dáš těmto dětem svého požehnání;" doložil.

"Tu je ruka, pane Pavle; "ochotně svoloval Jan, pravici podávaje Sovinskému, "slovo s to."

"Nuže, matinky, víte aspoň, kterak s dítky svými máte naložiti, až jedenkráte dorostou!" zahovořil pan Vančura, obě paní současně pod paždí uchopiv; "kéž bychom se jen toho dočkali. Mnoho, přemnoho vody uplyne. Aj, tu přichází Michalovič!" zvolal k mistru Strakonickému, jenž mezi touto řečí dvéře otevřel; "v pravý čas, mistře, přistup jen blíže, a než započneš, co započíti máš, požehnej tomuto útlému párku."

"Přistup, mistře, přistup a rci, co nám přinášíš nového?" promluvil pan Pavel, přicházejícímu v ústrety popošed.

Strakonický přikročil, a odevzdav Sovinskému zapečetěný list mistrem Rokycanou zasílaný, měl se opět k odchodu.

"Ne, ne, mistře!" zadržel ho Vančura, "ty neodejdeš, dokud nepožehnáš našim mladým snoubencům."

"Nejsi otcem jejich, rytíři, abys sluhovi páně kázal spojovati, co nikdo již nesmí rozdvojiti!" odmluvil kněz, odcházeje.

"Zůstaň, mistře, snad ti nevypršela hodina a požehnej dítkám těmto!" domlouval Sovinský.

"Ano, nyní uposlechnu," odvětil Strakonický, načež vložil ruce na hlavy dítek a polohlasem odříkával modlitbu. Pak se všechněm uklonil a pospíchal pryč.

"Nepochopuji, proč máš tak na spěch?" zdržoval ho pan Pavel. "Dočkej naší hostiny."

"Dal jsem slovo Bořkovi, že o třetí ho navštívím;" omlouval se Strakonický; "bezpochyby, že mne již toužebně očekává, má prý mnoho důležitého se mnou mluviti. Musím tedy, snad to bude pro nás něco poučlivého. S bohem."

"Nechej Bořka Bořkem, brachu!" zvolal v udivení pan Pavel; "znáš Bořka, že obojetný jest a velmi nespolehliv. Proslýchá o něm, že kuje proti nám pikle. Měj se před ním na pozoru, jsi-li přítel Rokycany!"

"Nebojím se nákazy," odvětil mistr, "aniž bych měl příčiny hledati v něm tak malé poctivosti. Půjdu;" pravil jako na vzdor a odešel.

Brzo potom stal se důvěrníkem Bořkovým a neminul ani rok bojoval s ním proti Sirotkům, přispívaje k záhubě nejvěrnějších přátel kalicha a obou Prokopův.

Po odchodu Strakonického rozpečetil Pavel list a pro sebe jal se jej čísti. Již byl u konce, a přece ještě, pohroužen v mysli, nahlížel v něj.

"Pověz přece, pane Pavle, co v něm podivuhodného jest, žes tak znepokojen?" tázal se zvědavě Vančura, pozoruje v obličeji Pavlovu nemalou změnu.

"Nevěřím vlastním očím," odvětil tázaný, "záhodno, abychom obsah jeho všichni uvážili. Přečtu jej celému shromáždění." To vyřknuv, odešel s ostatními do komnaty, kde všichni hosté byli shromážděni. Zde se u prostřed postavil a prv, nežli počal čísti, takto promluvil: "Obdržel jsem list, pánové, jehož obsah nemálo mne skormoutil i posud ducha mého hněte. Kdyby nebyl psán naším slovutným Rokycanou, řekl bych, že zúmyslně nastrojen, by nám strachu nahnal a všecku vyhlídku do budoucnosti pokalil. Že to však jsou slova muže neúhonného, o blaho naše pečujícího, cítím se být tak velice dojat, že bych v trudnou mysl upadl, nemaje po ruce jiné potěchy. Pohled na vás, pánové, rozjařuje mne a všechen trud z duše mojí vyhání. Zapomínám v kruhu vašem na příkoří našich nepřátel, jelikož mi jest doufati, že se všichni sjednotíme tu, kdy dojde k nejtužšímu odporu proti zhoubci našemu. Obraťme pozornost, co za psaní posílá mi náš Rokycana poslem Václavem z Michalovičů, mistrem Strakonickým."

"Pane Pavle!" počal vážně čísti, "nemohu opomenouti, bych Ti nezjevil výsledku dnešní porady, již jsme v příbytku mém za účastenství věrných našich i poslův basilejských odbývali. Jedva přes srdce jsem snesl, když nám otcové církevní předstírali, kterak prý nehodné jest, že my, jenž ve cti měli bychom vládnouti královstvím, musíme sami poslouchati ve všem lid, ješto přece ani za sluhy nám se nehodí, a jak země naše nesvorná je odtržena od celého křesťanstva. Co do článkův pražských, tuť tvářili se, jak by nejvíce byli povolni, pravíce, že tři z nich zdají se dosti býti přístupné, ba i čtvrtý, o přijímání podbojí, že sbor basilejský také povolí. Pozoruj, bratře Pavle, zdali nám na oko nelichotí? Rádi by nás za vůdce neobmezené povznesli, jen abychom jim národ svůj pomohli spoutati. Bože, snad nás nedrží za schopné zrady, že se tak velice opovážili k nám promluviti? Suď, Pavle, kdybychom ducha byli slabého a dali se jimi svésti, jak nešťastný učinili bychom národ svůj! Rozvažuj o poctivosti jejich a pak snadno si vysvětlíš, kam záměrem svým čelí a nejsou-li pleticháři i tvůrci osidel! A co tomu dále řekneš, že pan Menhart z Hradce a s ním několik našinců z námluv těchto se radovali? Nedopusť bůh, aby dle povolnosti pánův těchto nepřibylo nám nepřátel. Ty nás ale, pane Pavle, doufám, neopustíš, aniž bys tváře své od svých věrných odvrátil. O, stůj jen pevně při nás a pomáhej nám k svobodě zákona božího."

"K čemu té obavy!" ozval se Bedřich ze Strážnice, ledva Sovinský dočetl; "zda neděsíme sami sebe? Což jsme se ještě neosvědčili, že se nebojíme? Čechové neznají stran, kdy se jim jedná o blaho společné!" Po těch slovech sejmul tento se stěny meč svůj a opásal se jím, jako by chtěl výrok svůj branně zastávati.

Tímto si však pan Pavel nedal ještě důvodu psaní vyvrátiti, dotud spíše Rokycanovi nežli Bedřichovi víry přikládaje. "Jest se vskutku čeho obávati," odvětil Strážnickému, "aby počet nepřátel nezrosil. U první příležitosti, nevsadil bych ničehož, že nás Bořek a za ním Menhart neopustí, přidělivše se k Rosenberkovi. Již dosti dlouho čenichám zrádný jejich puch. Běda však jim, těžké pocítí za to odplaty!" Při těch slovech opásal se také mečem, doloživ: "Přísám bůh že přísně budu trestat farizeje tyto, a že neustanu v pomstě, dokud země naše nebude jich vyčištěna. Kdo se mnou smýšlí, nechť povstane!"

Všichni povstali z lenošek svých, až na Roháče z Dubé, Sezimu z Kunštatu, Jana z Borgova a Jana Koldu ze Žampachu, jenž nepohnutě seděti zůstali.

"Co to znamená, pánové, vy s námi nedržíte!" zahřměl pan Pavel a s ním rozhorleně také Pardus.

"Až pokyne vlast, uvidíte, kdo z nás bude rozhodnější," odpověděl klidně pan Roháč jmenem ostatních pánů sedících; "pro lichou ale domínku neradi loučíme se s lenoškou."

"Neslušno tajiti poctivého smýšlení!" zvolal pan Pardus, "a vy ho tajíte, pánové; nasvědčuje tomu vaše chování."

"Netajíme, pane Parduse, aniž bychom měli proč ho tajiti," odvětil pan Sezima z Kunstatu klidně; "avšak nechceme se také marně s ním vychloubati. Až přijde doba, kdy se budem míti osvědčiti, uvidíš, kdo z nás bude první. Tuším, že nemáme do toho daleko; tuhý boj jest za dveřmi, ne-li u Plzně, tedy jinde, v němž se bohda rozhodne, má-li vládnout pravda čili lež. Tyto nepořádky, pletichy, pokrytství a podlost, jež se v milé naší vlasti zahnízdily, musí dohnati spravedlivého našeho Prokopa k ráznému vystoupení. My pak, pánové, - pohlednul na své soudruhy dotud sedící - my s ním vytrváme!"

Snad by bylo přišlo k tuhé při, kdyby byl pan Libštejnský neobrátil celou společnost k jinému předmětu. "Pane Parduse a pane Strážnický!" oslovil tyto, "dochází vás list od Prokopa Holého. Posel na předsíni čeká vaši odpověď." To vyřknuv, podal každému z řečených pánů list.

"Co píše za novinu vůdce náš?" táže se pan Bergov, aniž by se byl dočkal, až tito list přečtou a sami zprávu podají.

"Rozkazuje, bychom nemeškali položiti se před Plzeň, která se silně zásobí a dle všeho nepřátelstvím zapáchá;" odvětil pan Pardus.

"Smutná to věru novina," dí pan Bergov.

"Tím smutnější, že opět týká se města toho, o němž jsme myslili, že se s námi po dobrém sbratří;" připojil pan Libštejnský.

"Kdyby otcové církevní uznali kalich za platný, jako uznávají stranu podjednou, zajisté by se Plzeň umoudřila;" podotknul pan Strážnický. "Uváží-li člověk chladně celý ten spor," pokračoval dále, "zhrozí se těch prostředků, jakých se v něm ke spasení duše užívá. Proč to nenahlížejí tam v Basileji!" zvolal trpce.

"Co píše dále Prokop náš?" tázal se pan Roháč z Dubé.

"Právě to, co podotknul pan Strážnický," vece pan Pardus. "Také píše, že 36000 bojovníků zapotřebí k oblehnutí Plzně, má-li se nám pro vždy podříditi. Města Žatec, Louny, Klatovy, Domažlice a Stříbro, dále Nové i Staré Město pražské, potom vojsko Sirotků a sám Holý, že tuto moc musí utvořiti. Půjde-li prý také šlechta husitská, o tom že nejvyšší vůdce pochybuje, uváděje za příčinu, že jsme po některý čas v přesvědčení svém kolísaví."

"To je urážka!" zvolali všichni páni rozhorleně.

"Promiňte duchabystrému vůdci," opřel se pan Roháč, "kdož ví, jakých pramenů se dopídil. Snad bude jináč souditi, až se o nás přesvědčí úplně."

"Doufám, že jináč;" doložil pan Pardus zamračeně.

Brzo potom celá společnost se rozešla.

Ne dosti na tom, že národ český dlouholetou válkou sotva se potácel, ale měly ho ještě postihnouti dvě rány, by i těch nejtěžších bolestí zakusil. Drahota a mor byly to, jež se ke všemu zlu přidaly. Však ani toto neštěstí nepohnulo posly basilejskými, aniž jich obměkčilo k šlechetnému jakémus nálezu, jímž by byli aspoň v největší tísni ubohému národu ulevili a možná že i od dalšího zla vystříhali. Či dalo se nadíti, že odváží se blahodatného nějakého prostředku teprv tenkrát, až s hojnou zkušeností navrátí se z Čech k sboru basilejskému? Na to se arci nikdo netěšil, kdo znal osobnosti poslův těchto, zejmena Jana Palomara, a proto také vzdával se každý horlivý národovec naděje v dobré pořízení u sboru. Ano, Palomar to byl, jenž, přišed před sbor církevní, postavil se první na místě smírčího jakožto nejnebezpečnější nepřítel Čechův, ač druhdy, pokud v sněmu karolínském usednul, vykládal a chválil dobrodiní, která cestou míru dala by se s Čechy božím vedením vyjednati. "Jako s plachým a bezuzdným tvorem zacházeti nutno s Čechy - vyslovil se tento kněz důvěrným svým v Basileji - a nakládati s nimi jako s hřebci aneb mezky při jich okrocování, dokud by se nepoštěstilo hoditi jim na krk ohlavce a jich v ovčinec církve uvésti." Však žádná cizí lest, žádné pokrytství ani pikle jedovaté neublíží svornému národu. Také zbraně hmotné nestává, jež by uškodila chrabrosti vlastenecké. Jen vlastní zradou může národ býti přemožen. A o tu postaral se Oldřich z Rosenberka, použiv za svůj nástroj čelnější šlechtu českou, o níž věděl, že se již nabažila lásky národa, a že snadno dá se zviklati. Nejprv získal sobě pana Menharta z Hradce a Aleše Vřešťovského. Zprostředkováním těchto přilákal sobě dále Hynka Ptáčka z Pirkštejna, Diviše Bořka z Miletínka a Viléma Kostku z Postupic. Později se mu podařilo i jiných pánů sobě nakloniti, až pak dosáhl toho, že veškerá šlechta česká přilnula k jeho praporu a proti straně městské, zvláště Táborům a Sirotkům nepřátelsky vytrhla.

Při obležení Plzně projevila prvně šlechta tato, jakého pevného jest přesvědčení, neb téměř žádný z ní nedostavil se sem na pokynutí Prokopa Velikého. Za to sešlo se vojska národního na 36000 mužů, tak že bylo předvídati, že i bez ní národ zvítězí. Leč nepřišlo k boji, aniž dosaženo jakéhos výsledku, ba ani tu, když Prokop sám k Plzni přitáhl a vrchního velení se ujal; neboť pevné hradby zabránily všemu bližšímu setkání se bojovných stran. Stříleno arciť ze čtyřiceti děl, i jiných prostředkův použito, ale nadarmo. Koule kamenné, dalekým letem vysílené, hromadily se ve městě, aniž by byly jakés škody spůsobily. Když pak po více dní beze všeho účinku dobýváno, ustanovil se Prokop na tom, že donutí vzdorující hladem, aby vzdali se. Pročež rozložil patero vojsk kolem Plzně a všechen dovoz i jiné spojení mezi ní a okolím přetrhnul. Než ani tímto spůsobem nemohl ji oblomiti, tím méně, když v samém jeho táboru počala se nouze o potravu a píci zmáhati, ana krajina plzeňská, byvši nejvíce neúrodou stížená, nebyla s to, aby zásobou obilní vystačila. Chtěl-li tedy Prokop vojsko své vystříhati hladu, musel mu dovoliti, aby se rozešlo a v končinách zazších potravy si hledalo. Také viděl se nucena vlastní vojsko své vyslati v počtu 500 jezdců a 1400 pěších mužů pro spíži do Bavor, ustanoviv mu za vůdce pana Pardusa z Horky a Jana Řitku z Bezdědic, tyto jediné ze šlechty, jenž k praporu jeho dostavili se k Plzni. Leč při zpáteční cestě, zaskočeni jsou vojskem bavorským, jemuž, stál v čele Hynek Pflug, rodilý Čech, a přemoženi tak, že 1177 Čechů na bojišti padlo a 330 těžce raněných v zajetí se dostalo. Jen pan Pardus a Řitka se skrovným zbytkem bojovníkův svých vyvázli. Netoliko že se žalostným srdcem vrátil se pan Pardus v tábor Prokopův, byv zvyklý vždy vítěziti, ale mělo se mu ještě dostati potupy od vojska vlastního. Toto, jsouc rozjitřeno domněním, že pan Pardus spíše z bázně nežli silou nepřátel dal se přemoci, vrhlo se naň, a svázavši ho, chtělo jej co babu k smrti odsouditi.

A když Prokop jal se ho zastávati, obořilo se i na tohoto, a jeden z drábův, jmenem Tvaroh, udeřil Prokopa stolicí v tvář, že se mu záhy krví polila, načež ostatní, přiskočivše, svázali nejvyššího svého vůdce a na jeho místo Tvaroha si ustanovili. Byv pak Prokop z vůle těchto opět vyproštěn, opustil hned tábor z lítosti i ošklivosti a odebral se do Prahy s úmyslem, že se k němu více nevrátí. I zdržel se tak dlouho v soukromí, až jej svědomí poctivé vybouřilo, aby totiž neprodlíval a radou i pomocí přispěl k udržení svobody zákona božího, kterou chystali se nepřátelé ukrutným spůsobem pochovati.

Pod záminkou založení míru v Čechách a poddání se v poslušenství nového zemského správce, pana Aleše Vřešťovského z Risenburku, dorozuměv se schytralý pan Menhart z Hradce se šlechtou moravskou a českou, jakož i se Starým Městem pražským a některými obcemi, uzavřel s nimi jednotu. "Pomáhati sobě vespolek až do těch hrdel," bylo jejich heslo, a kdo by s nimi nedržel, že má býti mocí i násilím připuzen. Vojsko polní mělo se rozejíti po domovech, a pakliže by neuposlechlo, mělo s ním býti naloženo jako se škůdcem zemským. Zatím ale sami tito noví spojenci svolávali žoldnéře do zbraně a úskočně najímali i ty, jenž dotud věrně stáli v řadě Prokopově. Však pochopil brzo Prokop Veliký, ač v soukromí trávil, kam Menhart i vrstevníci jeho čelí; seznal, že také ostatní šlechta téhož úmyslu jest a že zradou zapáchá proti svému národu. A proto neváhal uvázati se opět v povinnost velitelskou, aby učinil přítrž takovému nebezpečí.

Útok staroměstských proti novoměstským měšťanům, s pomocí vojska kačínského nedávno u Hor Kutných z různých polních rot nasbíraného, přivolal ku Praze nejen Tábory a Sirotky před Plzní leževší, jimž velel Prokůpek, nýbrž i velký počet českých měst, mezi nimiž nechyběla Boleslav Mladá, Nimburk, Kolín a Litoměřice. Ze stavu však panského dostavili se jen Jan Roháče z Dubé, Sezina z Kunštatu, Jan z Bergova a Jan Kolda z Žampachu.

Nejprv přirazili sem Táboři a Sirotci, potom, když se s nimi spojil Prokop a Čapek, odrazili ke Kunraticům a ulehli zde táborem.

Též strana šlechtická neváhala sebrati veškeré své síly, jež měla po ruce, a zvolivši sobě za nejvyššího vůdce Diviše z Miletínka, vytáhla do pole. Leč na vyzvání, aby započala s prvějšími boj, necítila se naproti 18000 mužům dosti silna. Nechala tedy raději odtáhnouti Prokopa ke Kolínu a čekala, až by se s ní spojil Oldřich z Rosenberka, páni kraje plzeňského, posádka karlštejnská a vojsko jednoty panské z Prahy. Docílivši pak počtu na 25000 branných mužův, pustila se teprv za Prokopem k Českému Brodu.

Dověděv se o tom Prokop, nemeškal obrátiti se od Kolína a pospíšiti nepříteli vstříc. Čtvero pánů výše jmenovaných šlo mu věrně po boku, i Čapek následoval za ním, ale pán Pavel Sovinský, Milota Hrušovský a Jan Čeček, jakož ostatní, jižto se byli zavázali vytrvati s Prokopem, dotud zde nebyli.

Již došli na hodinu cesty Brodu, tak že hradby vozové nepřátelského táboru mohli dobře dopatřiti a ještě žádný z nich nepřicházel. "Suď, Roháči," vytrhnul se tu Prokop ze svého zádumčivého pohřížení, "jak potom spoléhati se nám na slovo svých přátel! Kdybych měl mluviti v podobenství našeho vykupitele, kterak jeden hostitel k večeři sezval důvěrné své, aniž byli přišli, zaplakal bych žalem, že pravda toho i u mne se spatřuje. Pozval jsem, koho se mi hodna vidělo, leč nasycení, či, abych řekl, zmlsaní lahůdkáři nepřišli. Přišli však lační, jimž večeře milá, a kteří jí zajisté hodnějšími se stanou, nežli oni, jenž povrhují vším, co bratrství sluje a jižto se straní tváři národa. Budu ti jmenovati pány nepřišedší a ty, dle došlých od nich listů, zodpovídej mi je: "Pan Pavel Sovinský?"

"Není zde," odpovídal pan Roháč, "umřel mu syn; musel zůstat doma při pohřbu."

"Milota Hrušovský a Jan Čeček?"

"První shání dotud lid a druhý nemůže bez Pavla."

"Pan Vančura ze Řehnic?"

"Již prý jest na cestě."

"Pan Pardus?"

"Onemocněl."

"Bedřich ze Strážnice?"

"Onemocněl."

"Diviš Bořek z Miletínka?"

"Stal se zrádcem."

"Menhart z Hradce?"

"Stal se zrádcem."

"Bohuněk ze Stránova?"

"Onemocněl."

"Ctibor z Bezna?"

"Onemocněl."

"Václav z Michalovic, mistr Strakonický?"

"Stal se zrádcem."

"A ti ostatní, jižto nám pomoc slibovali?"

"Stali se - jak vyřknuls, vůdce náš, nehodnými večeře!"

"Dobře, že jste již s těmi litaniemi u konce!" zvolal pan Kolda celý rozechvěn; "bez mála byl bych zlostí shořel. Dočkali jsme se krušné doby, viď, vůdce náš?"

"Ano, dočkali," klidně Prokop odvětil; "bohužel, že nám pozdě v ní poznati těch, kteří jinak mluvili, než jak nyní plní. "Co prospěje, bratří moji, - dí Pán - praví-li kdo o sobě, že má víru, nemá-li skutků?" Neschází jiného, jen aby ještě přišli, a políbivše nás v tvář, vydali nás v ruce fariseů. Mohl bych jich mnohem větší řadu vyčísti, zvláště těch, jižto proti nám již táhnou, nechci však, bych srdce své více ještě nezarmoutil, jemuž zapotřebí mužnosti před nastávajícím bojem. Pomlčím tedy o nich, věda, že národ náš sám je pozná. Také se jich nebojím, maje na paměti slova kazatelova: "Nebojte se těch, kteříž zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti." Až nás jednou nebude, teprv budou zpomínati na nás. Pak se i rozpomenou, co jsem v Karolíně pravil poslům basilejským, že husitou i býti i slouti za čest sobě kladu, a že ne my, ale strana vlasti naší protivná pozdvihla proti nám kříž krvavý, ač jsme toho nezasloužili."

"Vůdce, ty upadáš v trud!" zvolal uleknutý Jan z Bergova, "prosím, vyjasni mysl, uchop ve dlaň meč a dej příklad statečnosti. Od tebe závisí buď naše vítězství, neb smrt."

"Neboj se, milý příteli," odvece Prokop, "že bych na mysli ochaboval; uvidíš, až přijde k činu, že dám příklad dobrý. Meče však, přísahám, nikdy se neuchopím, jako jsem se ho dotud nechopil. Zbraň moje jest slovo Páně, kterým mohu napraviti chybujícího, nikoli ale meč, jímž se plodí záhuba."

"Prokope, tenkráte ti radím, abys přece meče se uchopil," domlouval předešlý; "a kdybys jím neublížil žádnému, tedy aspoň pohrozíš odpůrcům našim, kteří o do chrabrosti nám se vyrovnají. Jestli že na ně neudeříš mocí neobyčejnou, nevím, zdali zvítězíme. Jest jich více nežli nás a jsou to také Čechové. Obávám se, dobrý vůdce, že nás jinak přemohou."

"Pravil jsem ti, příteli," odvětil nevrle Prokop, "že, byť nás přemohli, duši naši nepřemohou. Hlavní dílo jsme již vykonali, víru Kristovu zkřísili, nechť ji ještě krví naší zasvětíme."

K rozmlouvajícím přikročil nyní Prokůpek. "Přináším ti, bratře, potěšitelnou zprávu," oslovil Prokopa Velikého; "pan Pavel Sovinský a Milota Hrušovský jsou již na blízku. Jan Čeček přinesl mi od nich tento list," vece dále, podávaje otevřené psaní nejvyššímu vůdci, "žádáš-li, bych ti krátce pověděl obsah jeho, povím ti jej, a neb přeješ-li si, bych ti jej doslovně přečetl, přečtu jej."

"Doslovně, bratře, buď tak laskav," odvece Prokop s patrnou radostí. "Věz, milý Prokůpku, že slov takových poctivců, jako Pavel a Milota jsou, musíme si vážiti. Bohu díky, že nám na věrných přibylo. Již jsem myslil, že i v těchto jsem se oklamal, čti tedy, co nám vzkazují dobrého."

"Otče Prokope!" počal Prokůpek hlasem vážným, "jedu úprkem za tebou, jako bych božskou mocí byl unášen, abych nahradil, co jsem zameškal. Psal jsem ti předevčírem, že mi umřel milý můj syn, kterého jsem s nevýslovnou láskou miloval, i musel jsem ho tedy ke hrobu dříve doprovoditi a pak teprv na cestu za tebou se vydati. Však ani ve velkém tom žalu neopomněl jsem pořádati lid svůj do boje, abych neomeškal nejsvětější povinnosti, vlasti a tobě přispěti. Spojiv se s Boleslavskými, chrabrými to bratry, táhnu nyní chutě za tvým témem, jehož bohda dnes u večer dostihnu. Přijmi ode mne srdečný pozdrav i od Miloty Hrušovského, jenž, spojiv se s námi u Labe, táhne také za tebou. Buď s bohem. Tvůj věrný Pavel Sovinský."

"Milý jest mi tento pozdrav, milejší než vítězství nad tisíci zrádci!" zvolal rozháraně Prokop; "spatřuji v něm úkaz, že Pán náš všemohoucí nezastřel před námi zraku milostného, aniž se odvrátil od svých. I v tom spatřuji mocný úkaz, že Jan Čeček došel nás tak šťastně, nebyv zaskočen rosenberskými, jako onen posel, jehož jsem, Prokůpku, za tebou vyslal k Plzni, aby ti ode mne odevzdal list. Psal jsem ti tehdáž, že z dopuštění božího falešní páni zemští s Pražany staroměstskými, obořivše se na milé naše bratry, měšťany novoměstské, některé z nich zabili a města na nich dobyli, abys tudíž nemeškal a hnul sebou od Plzně k Sedlčanům, že Čapek svolává veliký lid a i my od Tábora nápodobně, jakož doufáme; neboť lépe jest nám umříti, nežli nepomstiti nevinny, úkladně vylité krve milých bratří našich."

"Musím ti, bratře, ještě jednu důležitou zprávu sděliti;" dí Prokůpek, když byl Holý domluvil.

"Nuže sděl!" svolil předešlý.

"Před chvílí přišel ke mně Vlk, vyzvědač náš, s novinou," pokračoval Prokůpek, "že panstvo nepřátelské připraveno jest v jedenácti řadách, dobře hradbami vozovými ohrazených, a že jen čeká, kdy na ně udeříme. Dříve že se sotva boje odváží. Co tomu říkáš, bratře, máme také čekati, až opět ono na nás udeří? Zdá se mi, že bychom na ten spůsob dlouho asi čekali?"

"My nebudeme prodlívati!" odvětil Prokop Veliký rozhodně; "až se s námi spojí Boleslavští, vyrazíme na ně."

"Sláva ti, vůdce statečný!" zvolal ochotně Prokůpek a odešel ke svým.

Zatím přiblížil se večer, poslední to v měsíci květnu 1434. Slunce zašlo již za hory, nezanechavši po sobě ani jediného červánku, jako by bylo na vždy zaniklo. Za to rozprostřel se na místě něho černý mrak, který celou oblohu tak hustě zakryl, že o osmé hodině, kdy právě pan Pavel Sovinský přitáhl, krajina českobrodská byla jako by půlnočním šerem zahalena. Prokop Veliký ještě stál před svým stanem, rozmlouvaje důvěrně s panem Roháčem a Sezimou z Kunštatu, když Sovinský s Hrušovským a Čečkem k němu přikročili. "Zdráv buď, vůdce a pane náš!" zvolal pan Pavel, pravici Prokopovu ve svou stisknuv.

"Zdráv bud též ty, bratře, i vy, přátelé drazí!" odvětil Prokop, políbiv Sovinského v tvář, a ostatním dvěma pravici podal. "Nikdy jsem tak toužebně neočekával posily," pokračoval dále, "jako nyní. Žehnej vám Hospodin za vaši ochotnost. Jste připraveni, pánové, na nejhorší?" tázal se ke konci.

"I na nejhorší, i na smrt;" přisvědčili příchozí.

"Tedy podstoupíme zítra tuhý a rozhodný boj s odpůrci našimi. Jen, pane Pavle, přivádíš-li s sebou hojný počet statečných bojovníků."

"Přivádím, vůdce!" odvětil Sovinský.

"A co ty, pane Miloto?" tázal se Prokop Hrušovského.

"Také přivádím s sebou lid, na nějž se mohu směle bezpečiti;" odpověděl Milota. "Nejsou to arci vyrostlí na mém zboží, leč věrni přece i statečni dosti. Větší jejich část jest to, která mne ze zajetí v Szeredu vysvobodila."

"A ty, Jene?" dí vůdce Čečkovi.

"Jan povede vojsko mé," přejmul Sovinský slovo, "a já postavím se v čelo rekův boleslavských."

"Dobře, dle mého přání vše jste rozdružili," se spokojenou tváří pravil Prokop. "Nezáleží již na jiném, než aby nám zítra ponechal bůh vůli svobodnou a nebyl při nás ani proti nám. Pak se na to každý podívá, zdali nezvítězíme! Nyní jděte, přátelé, a položte se, byste sobě k těžké práci odpočinuli." To vyřknuv, rozloučil se se všemi a odešel ve svůj stan, aby i sobě také poodpočinul.

Sotva naši přátelé poodešli, potkají Vančuru s Libštejnským. "Pozdrav vás bůh, pánové!" zvolá hovořivý Vančura, jako by příchodem jejich velice byl překvapen. "Přicházíte od Prokopa? Jest v stanu?" tázal se pana Pavla.

"Ano, jest;" odpověděl tento.

"Jdu, abych se mu omluvil, proč tak dlouho nepřicházím, a zpravil ho, že nás nepřátelé cestou zaskočili, krutou bitvu s námi svedše, z níž jsem jen se zbytkem vojska vyváznul. Jestli však pan Milota bude laskav a dojde k Prokopovi za mne, nemálo se mi zavděčí; neboť mám s tebou, pane Pavle, o velmi povážlivé věci mluviti, kterou, až co na to odpovíš, sdělím i vám, pánové;" doložil, po přítomných jaksi nesměle se rozhlednuv.

"A proč to nechceš pověděti hned?" zvolal Milota.

"Promiň tenkráte, příteli, a učiň mi to k vůli;" žádal Vančura, "víš, že v méně vážné věci neznám tajemství." Potom, když Milota uposlechl a odešel ve stan Prokopův, vzal Sovinského pod páždí a za důvěrné rozmluvy loudil se s ním v stranu, kde měl rozloženo vojsko své, z dvaceti vybraných mužův sestávající, jemuž před chvílí byl rozkázal, aby na každé jeho pokynutí bylo připraveno vzchopiti se. Jim v zápětí kráčeli Jan a Libštejnský, též důvěrně mezi sebou rozmlouvajíce. Leč na panu Pavlovi bylo pozorovati, že průvodci svému opírá se v řeči, a že připustiti nechce k jeho žádosti. Nezřídka zastavil se tváří v tvář a urputně Vančurovi domlouval, ba častokráte i pěstí mu hrozil, tak že tento, chtěl-li ho uchlácholiti, musel mnoho se namáhati. Když pak došli vojska Vančurova a pan Vančura chápal se Sovinského, jenž se mu z ruky vyškubnul, by ho opět pod páždí uchopil, odskočil tento od něho a v zlosti dotekl se svého meče, chtěje jím pohroziti dotíravci svému. Ale Vančura, zadržev ruku Sovinského, mírně pravil: "Ustaň, příteli, a pochop přece, že ti upřímně radím; vždyť se o tebe starám lépe než sám o sebe."

"Jdi mi s očí, slabochu!" zvolal Sovinský rozčileně; "přísahám, že to nikdy neučiním. Raděj zhynu na věky." Na jeho vzkřiknutí přichvátal Jan, vytrhnuv se z rukou Libštejnského.

"Co se ti stalo, pane Pavle?" tázal se tento, mezi Vančuru a Sovinského se postaviv.

"Chce mne svésti tato baba k smrtelnému hříchu, ke zradě!" zvolal Sovinský; "radí mi, bych -" Nedopověděl a již obklopen byl vojskem Vančurovým. Ani nezbylo mu času, aby meč z pochvy vytasil a slova dále promluvil. Meč jeho zadržel mu Vančura a ústa zahradili vojíni téhož, kteří na pokynutí pána svého přiskočili, a zmocnivše se Sovinského i Jana, zahalili oba v pláště a v tmavé noci s ostatními zmizeli.

Dovlekli je v stan Vančurův do táboru nepřátelského. Pan Vančura i Libštejnský, sprovázejíce je, v zápětí vkročili v stan stejně s nimi. "Pro bůh, příteli, udobři se přece a pochop, že ti dobře radím;" prosil Vančura Sovinského, jenž hněvem celý ochraptěl.

"Proklatý padouchu," zasoptil Sovinský; "dej mi meč, ať buď tebe, aneb sebe usmrtím, než abych se zrádcem stal svého národa."

"Usmrť mne, příteli," odvece odhodlaně Vančura, "zde máš meč a tuto moje prsa, stojí ti volno naložiti se starým přítelem, jenž nelituje, život svůj dáti za tebe." To vyřknuv, podal Sovinskému meč a prsa svá přímo rozhalil. Sovinský, dopídiv se meče, rozpřáhnul se a chtěl již prokláti prsa Vančurova, ale Libštejnský, přiskočiv, zadržel mu ruku, prosebně žádaje, by se umírnil a na přítele svého udobřil.

"Jak bych mohl udobřiti se na zrádce tohoto i na tebe!" obořil se Sovinský; "vy baby, vy loutky, ježto jste pozbyly veškerého přesvědčení a jen za nástroj náhodě sloužíte. Jene, přispěj mi k pomoci, ať potrestáme hanebníky takové!"

"Oloupili mne o meč," trpce Jan odvětil, "a bez zbraně nelze jich s krku zbýti. Hanba jim však za to, že tak nestoudně poskvrnili čest svého jmena, zákeřnicky nás přepadnuvše."

"Mluvte si i čiňte si, co chcete, jen když jsme vás zachránili;" odtušil Vančura ústy usmívajícími. "Znám tě, pane Pavle, žes duše poctivá a že s upřímným přesvědčením stojíš při národu. Však i já jsem tentýž, věř mi na mou čest. Nepostavil jsem se na stranu panstva proto, bych ke škodě národa pracoval, nýbrž abych pomohl uchovati jeho čest. Vypleniti v něm koukol chci jen, který ho čím dál více trýzní. Což nerozbřesklo se ti, pane Pavle, dotud v očích, že bys nepozoroval škůdce toho? Nevíš, že ten koukol nazývá se jinými slovy ona zdivočilá chátra, která po milé naší vlasti loupí, hubí, ani chudinu nevyjímajíc, a ji o poslední majetek připravuje? Zdali již sám obecný lid neradoval se, když jich pan Menhart u Horažďovic na mnoho set pobil a rytíř Malovec opět u Benešova a Chotýšan? Bůh milý ví, co to za luzu, z kterých končin přitáhla k nám, jelikož tak nestydatých lidí země česká dotud neviděla. Ke všemu je schopna, všemu se podrobí, za mizerný groš, ba z pouhého záští dopustí se i své spolubojovníky zraditi. Prv v okolí plzeňském nemalých škod natropila a nyní vmísila se do vojska Prokopova, aby taktéž činila. Rci na své dobré svědomí, pane Pavle, i ty pane Čečku, jaké budoucnosti od ní se nám nadíti? Nejste děti, abyste neuměli zrale tu věc uvážiti si. Kněz Prokop Veliký, kdyby byl tak chytrý, jako je poctivý, a oblomný, jako je zarputilý, mohl by slavněji posloužiti vlasti naší, nežli jí poslouží. On by se měl nejprv obrátit na takové škůdce, zahnati je za hranice, odkud přišli, a obrátiti zřetel na vlastní svůj lid a jej sobě podříditi i v meze zákona uvésti. Mohl by pak s pánem bohem vladařiti, jen když by obezřele vladařil, my bychom mu toho nezáviděli, nýbrž rádi stali se ho poslušni. Než on jedná zcela po svém rozumu, aniž by nám stůj co stůj v něčem povolil. Spíš lecjakémus sprosťákovi poshoví nežli nám. To není bratrské, aniž by to vedlo k dobrému cíli. On pozná teprv, až se sklame ve svém lidu, že dobře nejednal. Ano, pozná, až ho tentýž lid buď opustí, aneb dokonce zradí. Proto také odtrhla se ho šlechta, že takřka nenajdeš, pane Pavle, ani jednoho v jeho tábo-" "Zadrž!" rozlítil se pan Pavel, nenechav Vančuru domluviti, "dábel tě osednul, že tak za krátko v stavu jsi mluviti. Nebyls z prvních do nedávna, jenž vyhledával chloubu v národu? Až budeš tak chud jako ubohý ten lid, až budeš tak mořen a utlačován se všech stran, pak přijď a promluv se mnou, jsi-li vděčnější nežli luza tato."

V tom vešel do stanu Michalovič, mistr strakonický, jenž se dověděl, že Pavel, s nímž býval dobrý přítel, zajat jest. "Proč se zlobíš, bratře?" oslovil pana Pavla; "snad proto, že tě chceme uchrániti před pádem? Či myslíš, že byste nad námi zvítězili? Bůh mi svědkem, že nikdy."

"Kliď se mi s očí, ty starý šejdíři" osopil se proti němu pan Pavel; "tisíckráte oželel jsem, žes dotekl se útlých našich dítek, uděluje jim svého požehnání; neboť ruka zrádcova uvaluje do kolikátého pokolení neštěstí a záhubu. Odstup, zlý satanáši, abych nevešel v pokušení."

"Tys pomaten, příteli, takto nemluví moudrý;" odvětil mistr a zahanben opět odešel.

Pan Vančura snažil se ještě dlouho do noci, by přítele svého uchlácholil, i Libštejnský přičiňoval se, kromě Jana, by též tohoto udobřil, ale nadarmo. Museli oba odejíti bez pořízení a postaviti stráž k stanu, která by je přísně střehla.

Druhého dne nastal boj. Z prvu nedůvěřila si žádná strana vytrhnouti z hradeb vozových a v šírém poli pustiti se v seč. Ani Prokopu Velikému nechtělo se udeřiti na soupeře svého, Diviše Bořka z Miletínka, tohoto někdejšího vůdce Orebitův a přítele Jana Žižky. Konečně odvážil se purkrabí zvíkovský, Mik. Krchlebec, vyraziti se svým vojem na bratry Tábory a je také z hradeb jejich vylákati. Vyskočil tedy zchytralec tento z řady vozové právě tu, kdy nejtužší střelba zuřila, a obořil se na oko na Tábory i Sirotky. Jakmile však tito obrátili střelbu proti němu, kázal vojsku svému od útoku upustiti a jako by za největšího zmatku dáti se v rychlý útěk. Co když bratří zpozorovali, opustili hradby své, a nehledajíce v Krchlebci nižádného úskoku, jali se nepřítele daleko pronásledovati. Tu ale páni nepřátelští, kteří na to byli připraveni, vyřítili se na pronásledující, a zaskočivše jim zpáteční cestu, rozkaceně na ně se vrhli. Mezi tím nezanedbal Mikuláš Borotín, Arnošt Leskovec, Malovec a Janský udeřiti na hradby bratří, jež byli zůstavili otevřeny a slabě osazeny. Po tuhém, ale krátkém boji odraženi jsou Táboři i Sirotci a hradby od nepřátel opanovány. Nyní obrátila se veškerá síla panská proti straně národní, anaž již na počátku byla utrpěla, počnouc ji sevšad klíčiti i mořiti tak, že jí nezbývalo jiné rady, chtěla-li se z panské pasti vyprostiti, než aby s nejprudším útokem na svého protivníka se obořila. Nastal tudíž s obou stran boj, jenž se stejným úspěchem i silou byl zastoupen, boj zoufalý a pln hrůzy. Tu i tam statečně bráněno, aniž by jakého rozdílu bylo v umění válečném aneb vášnivé obětovnosti. Na všech místech strašný styk, všude divý hněv a zuřivý zápas; ba nebyl to již žádný boj, nýbrž holé zabíjení. Panští, podníceni jsouce počátečním zdarem, mužně dotírali na bratrstvo a toto opět, vidouc se býti sevřeno, rozlíceně vrhalo se na své odpůrce. Hromady těl pokrývaly záhy krajinu českobrodskou, potoky krve zaplavovaly pole lipanské a úpěnlivý křik pronikal daleké bory kouřimské. Brzo klonilo se vítězství na stranu národní a hned na panskou; brzo se zdálo, že již přemožena tato a opět ona. Až pak k ránu, kdy vojsko národní bojem po celý den i noc stále trvajícím bylo umdleno, počal Bořek, který co do počtu mnohem byl silnější a i s vůdci výtečnými četněji zastoupen, opravdově vítěziti nad Prokopem, jemuž hlavní válečníci buď zradou, buď obelstěním, aneb z bázně odpadli, zvláště když ho poslední podpora, na niž hlavně byl spoléhal, totiž pan Čapek, s lidmi svými opustil, uprchnuv z bázně na Kolín. 13000 bratří leželo již v krvi i vůdcové jejich téměř všichni pohynuli, ale tam kde stáli oba Prokopové, bojováno dotud touž udatností, jako na počátku bitvy. Roháč z Dubé, Jan z Bergova, Sezima z Kunštatu, Jan Kolda ze Žampachu a Milota Hrušovský byli to, kteří se tak rekovně do konce drželi, života svého za víru a vůdce svého, Prokopa Velikého, nelitujíce. Leč vtom, kdy poslední odvahou udeřili na panské a tito, jako proudem uchváceni nazpět couvali, postihnul Prokopa Velikého šíp nenadále vystřelený a prsa mu proniknul. I potácel se ještě, ubohý, k nejvěrnějšímu příteli svému, Prokopovi Malému, poblíž stojícímu, aby s ním na posled promluvil, avšak nežli učinil dva, tři kroky, sklesnul k zemi a ducha vypustil.

Na okamžik bratří Táboři ochabnuli, než rychle opět zpamatujíce se, bojovali dále, ale ne více touže srdnatostí a tímž duchem jako prve, tím méně, když jim dále i jiných sil ubývalo. Také Milota Hrušovský postižen jest šípem a klesal s koně. Ještě však nedopadnul země, an tu přiskočí jeden bojovník, jenž mu byl stále po boku a klesajícího nyní v lokte své uchopil. "Pro bůh, můj Miloto!" vzkřiknul tento hlasem ustrašeným; načež, vymknuv těžce raněného ze třmenů, položil si ho na klín a bědoval dále: "Nebesa, snad nejsi, miláčku, smrtelně zasáhnut? Ó, zmuž se jen, cítíš-li v sobě tolik síly, a povstaň, probůh, povstaň. Nežádám toho pro sebe, abys k vůli ženě žil, ale popatř, popatř Miloto, jak ti vrazi na nás dorážejí a jak s vítězstvím jejich záhuba vlasti naší roste. Zde máš můj meč, ženy své, a dej mi svůj, snad nám bude štěstí více přáti, vyměníme-li si je. Než brzo povstaň, ještě čas, vsedni na kůň a hurá na vraha, pojedu s tebou i budu jako ty zápasiti, dokud nezvítězíme a neb oba nepadneme!"

"Nemohu, Anežko, pozbyl jsem síly přílišnou bolestí;" odvětil Milota manželce své. "Zavaž mi raději ránu a nech mne ležeti, sama pak pospěš tamto k Prokopovi Velikému, a potřebuje-li také pomoci tvé, přispěj drahému příteli."

"Přispěji!" zvolala Anežka. A jakmile obvázala Milotovi ránu, již mu šíp spůsobil, letěla k padlému vůdci. Došla ho záhy; neboť neležel odtud daleko, i poznala ho také prvním pohledem dle oděvu, zvláště podle kalichu, jejž posud v ruce pevně držel. Však nebyla by ho poznala po obličeji, an tento měl již zbledlý jako sníh a mnoho zapadlý. Též oči měl hluboko v důlky ponořeny, a ač dotud zůstaly pootevřeny, nezářila z nich více bývalá bujarost, ani ta bystrost, s kterou uměl do duše zrádné vniknouti a ji seznati. I ústa jeho nezdála se, že jsou táž, jakkoli se ještě usmívala; neboť byla již zmodralá jako chrpa a ten úsměv, jež dávala na jevo, nebyl to týž, co za žití, když plesala, že pravdě zjednala volnou dráhu. Přišedší Anežka vzala ho za ruku; leč podivila se, kterak tato je studena. Když pak v čelo jej políbila, přesvědčila se teprv, že úplně jest mrtev; neboť bylo jako led studeno. I zaplakala trpce nad ubohým a chtěla pokleknouti, by se u nohou jeho pomodlila, v tom však přilítl šíp a i ji těžce ranil, tak že bez smyslu sklesla po boku Prokopa. Vida to Vlk, jenž několik krokův dále s Marií také bojoval, pospíšil k raněné, by jí poskytnul pomoci, hlavně ale, aby ji před další a snad ještě horší pohromou uchoval. Obvázav rychle ránu Anežčinu, uchopil dotud omdlelou do náručí a odnesl ji k Milotovi. Zde ji položiv, jal se snášeti vůkol padlé vojíny a Milotu i Anežku jimi tak vysoko i tak pevně ovrubovati, aby v pádu, kdyby tudy nepřítel útokem hnal, nemohl jim koňmo ani pěší uškoditi, ba aby jich nemohl ani dopatřiti, kdyby se mělo státi, že by bojiště opanoval. Marie mu v těžké a kvapné této práci pomáhala. Ještě však nebyl hotov a pomocnice jeho, ledva že vykřiknouti mohla, sklesla bez smyslu, byvši též šípem do boku střelena.

Nepřátelé mocně doráželi a bratří počínali mdlobou ochabovati. Brzo ustala střelba šípův a sveden jest boj, poslední sílu vojínův vymáhající, který již v předposlední řadě započal, za níž Vlk obvazoval právě ránu Mariinu. Hrotem proti hrotu bojováno, sudlicí proti sudlici a cepem proti cepu. Muž za mužem klesal, řada víc a více řidla, síly ubývalo a s ní poslední naděje k vítězství. Byla to řada vojska Sezimy z Kunstatu a Jana Koldy ze Žampachu. Ostatní vojsko, jež dotud před tímto bylo bojovalo, leželo již i s vůdci svými pobito. Netrvalo to dlouho a pan Kolda, udeřen byv palcátem v leb, padl mrtev. Též Sezima, dostav cepem ránu do hlavy, k zemi se skácel. Pádem těchto byl boj takřka ukončen a vítězství rozhodnuto. Ani pan Roháč, ani Jan z Bergova, když s nejzuřivějším hněvem na nepřítele se vrhli, nebyli již s to odraziti ho, tím méně poraziti, nýbrž sami po krutém zápasu jsou přemoženi a se zbytkem sedmi set chrabrých svých bojovníkův zajati. Jen s počtem velmi skrovným podařilo se uprchnouti, mezi nimiž byl také Václav Vlk. Vida tento, že nepřítel vítězně počíná sem dorážeti a že nejzadnější bratří chvatem ustupují, uchopil raněnou Marii, a vsednuv s ní na svůj kůň, prudkým útěkem se zachránil.

Po přemožení Roháče a Bergova byl boj úplně rozhodnut a šlechta stala se vítězem. Všecka děla, vozy, zbraně a kořist dostaly se nepřátelům v moc, zajaté ale bojovníky poručil Menhart z Hradce, skrze biřice své, jednoho po druhém vyvolávati a ty, kteří by chtěli dále ve vojsku sloužiti, odděliti od ostatních, války se zřeknuvších. Potom za záminky, aby oni sobě zatím odpočinuli, nabídnul jim vjíti do stodol; co když učinili, kázal za nimi vrata zavříti a stodoly zapáliti. Tak se ukončila bitva lipanská, tak zaniknul tém bohatýrův Prokopových, jenžto dříve dovedl nad evropskými hordami vítěziti a vlast svou, čest i kalich chrániti. Tak dokonali synové českého národu.

Schýlil se již večer, když bojiště bylo zůstaveno zcela pusté. Nikde ani človíčka, jenž by procházel se mrtvolami, hustě pole pokrývajícími, všude pusto, jak by život celé krajiny vyhasnul; neboť obyvatelé okolní buď byli utekli, aneb jsou zahnáni. Až teprv za šera viděti jedinou postavu, bludné duši podobající se, která bojištěm kráčí a bedlivě každého padlého reka pozoruje. Chodí sem i tam, kříž na kříž prochází se, větší kupy rozmetává a pohlíží v zsinalé jejich tváře, pak ale smutně odchází dál, počne rozmetávati opět, pohlíží, než nezdá se, že by byla dotud našla, koho přišla hledati. Ještě dlouho se procházela, neopomenouc místečka, zvláště kde byla větší počet mrtvol nahromadě zahlednula, leč ještě nadarmo. Konečně přiblížila se opět jedné kupě. I zastaví se a chvíli ji pozoruje. Hned na to přikročí k dílu a jme se kupu rozmetávati a s bedlivostí mnohem větší, než jak prvé, každého padlého prohlížeti. Přišla ke dnu a zde, dle patrného jejího překvapení, musela asi nalezti, kohož hledala. "Miloto! Anežko!" zvolala polouleknuta i potěšena; "přicházím, bych vás osvobodila. Nehrozí nám již nebezpečí; neboť nepřátelé odtáhli, tak že jsme tu sami. Možno-li vám, vzchopte se, pakli ne, vezmu vás na svá bedra a tamto na vůz donesu, jež jsem pro vás uchystal."

"Jak tě může napadnouti, že bych se mohl vzchopiti!" zachraptil Milota, že mu sotva bylo rozuměti; "kdybych měl té síly, zda bych jí byl nevynaložil raději proti nepříteli? Čiň, Václave, jak ti libo; buď nás odnes, a neb nechej tady zahynouti. Zhnusil se mi již všechen život, netoužím po ničem než toliko po hrobě. Sklamali jsme se, Václave, viď, v pobratřené naší šlechtě. Toho jsme se věru nenadáli, aniž toho, že nás bůh proti ní opustí."

"Ještě neopustil, pane Miloto!" odvětil Vlk mužně; "dotud máme za sebou národ, který, byť byl nyní v menšině, bude rok od roku zrůstati, až se z něho utvoří tém, jenž bude nad Prokopův silnější. Miloto, my musíme jednou zvítěziti; neboť boj náš podniknem opět za pravdu, a této nedá bůh padnouti, byť by na ni třeba svízele dopustil." Po těch slovech podal raněným posilňujícího nápoje, jejž s sebou přinesl, načež naložil Anežku na bedra svá, a když ji na vůz odnesl, přišel i pro Hrušovského a oba šťastně osvobodil.

Po skončené bitvě lipanské propuštěn jest pan Pavel i Jan na svobodu, aniž by se jim nejmenšího bylo přihodilo; neboť Vančura bedlivě chránil prvního a Libstejnský druhého, aby se strany panské nestalo se jim žádného násilí. Leč pan Pavel utrpěl přece, nikoli od nepřátel, ale vlastním hněvem a lítostí, jež při přepadení a celém zatčení vysoptil a pocítil, tak že nyní bylo mu hůře, než kdyby se byl bitvy súčastnil. Pročež odebral se nyní přímo na svůj hrad Sovinky a zde následkem velké rozervanosti mysle těžce onemocněl. Ledva pak poněkud pookřál, sklíčen opět neduhem jiným, pakostnicí, na niž začasté trpíval. I musel na dlouho ulehnouti a dívati se jen nečinně na ostatní převrat země české, který za vítězstvím strany panské následoval, a trpce nésti násilné potlačování Táborův, jimž se věrností na vždy byl zavázal. Dlouhou chorobou tížen nedal Janovi od sebe dřív ode- jíti, leč až by se poněkud zotavil, jakkoli tento všemožně jej o to žádal, by aspoň mu dovolil na krátký čas hrad květušský uspořádati. Teprv když pan Pavel mohl se lůžka vzdáliti, propustil přítele svého na jeho hrad, který byl mimo nadání Janovo v nejlepší stav dal uvesti. Sám pak oddal se domácímu životu na tak dlouho, pokud by se úplně nepozdravil, podržev si toliko Vlka, jenž by ho v nejtrudnějších okamžicích vyrážel. Milé bylo panu Pavlovi, když již mohl vyjíti si do polí, zvláště do blízké doubravy asi půl hodinky od hradu vzdálené, kde bydlel polesný Sykora. Kdykoli příjemný tento háj navštívil, tuť neopomněl také sobě zajíti k starému polesnému, jehož myslivna stála na pahorku se dvou stran roklemi obehnaném a křovím březovým hustě porostlém. Zde v nízké světničce potrval mnohdykráte více hodin a rád poslouchal Sykoru, když tento vypravoval se srdečnou upřímností o svém mladém věku, o minulých rozkošných časech, jaké tehdáž každý okusil za panování Karla 4. , "ačkoli - dokládal starý polesný - mohl je ještě lépe okoušeti, kdyby Karel byl býval též tak srdce vlasteneckého, jako byl moudrý." Avšak o přítomnosti střežil se Sykora zmínky jaké učiniti; neboť věděl, jak by se o této zmínil, že by se i neuhnul něčeho prohoditi o bitvě lipanské a tím že by pana Pavla nemálo skormoutil. Pročež se musel všeho vystříhati, co by jej bylo v přítomnost zavedlo, ač jemu samému nejmilejší bývalo, když se mohl dáti o ní v řeč. Vždyť v ní bojovalo poslední jeho dítě, Marie, které bez mála že neztratil. Leč snad by byl tak netruchlil nad její ztrátou, jako truchlil nad její smutným stavem manželským, jelikož muž její Pařízek, jenž před dvěma roky odtáhnul do Uher, dotud se nevrátil, a Marie, ani jako vdova, ani jako svobodná nezůstavená musela žíti a dnem i nocí se soužiti. To kormoutilo Sykoru velice, tak že by byl býval nejednou již upadl v těžkomyslnost, kdyby ho nebyl Vlk, jenž s panem Pavlem, i kromě něho tam chodíval, opět nepotěšil, že se dotud může všecko napraviti a v dobré obrátiti. A jestliže Sykora se tolik kormoutil, kterak pak se neměla kormoutiti Marie! Často měl jí to Vlk co rozbírati, by ji utišil, zaručuje se, že Pařízek na živě jest a že se u příležitosti vrátí. "Upokoj se, Marjánko," pravil jí jednou, když tato mnoho opět naříkala a Vlkovi jako by vyčítala, že neštěstí Pařízkova jest příčinou: "vždyť on dotud žije. A, pakli ne, nuže, jaká pomoc, kdož by za to mohl? Či myslíš, Marjánko, že já? Bůh mi svědkem, že nikoli! Věř, kdyby to bývalo z moci mé a ne z vůle ukrutného osudu, že bych stokráte byl raději za Pařízka zahynul. Marjánko, každá tvoje slza, již za něho rosíš, padá na srdce mé a pálí je tak, jako by byla žhavý uhel. Pročež, nechceš-li mi bolest takovou déle působit, neplač, neplač aspoň přede mnou. Jestli ale ty výčitky mne se mají dotýkati, tedy věz, Mariano, že od dnešního dne přestanu k vám choditi, bych ti nepřekážel."

"Co pravíte, pane Václave, že bych vám výčitky jaké činila?" opřela se mladá žena; "mně ani nikdy nenapadlo, vás se doteknouti! Nevím také, proč bych se toho dopouštěla, jsouc přesvědčena, že jste úplně nevinen. A že byste k nám přestal chodit, pravíte? bože, pro jakou pak příčinu? snad abyste svojí vzdorné hlavě zadost učinil, není-liž pravda? Nevídáno! Či snad na vzdor mně? To mně ani nenapadá, pane Václave. Jediné, proč bych vás za to musela pokárati, bylo by, že by se mému otci po vás zastesklo; neb nikdo nedovede ho tak obveseliti jako vy, aniž chýšku naši tak oživiti jako hovor váš. Běda mi, dověděl-li by se otec, že já byla příčinou, že jste k nám přestal chodit. Jste-li tedy laskavý přítel otce mého, nečiňte toho, pane Václave, prosím."

Skromná taková omluva a nevinné nabídnutí Mariino dostačilo, že se Vlk záhy udobřil; a aby dal na jevo, že se nehněvá, potrval zde hned na to déle než jak obyčejně, ba jestliže Marie projevila se k němu laskavěji, zůstal tady třeba do noci. Zatím vrátili se z Trnavy čeští vojínové, kde po pět let posádkou leželi, a neopomenuli u nejbližší příležitosti Sykorovi vyříditi, že když Pařízka doprovázeli z Křemnice do Trnavy, tlupa sedlákův je přepadla, rozprášila, a postihnuvši raněného Pařízka, zajala. Kterak se zajatým dále naložila, nevěděli ničehož, ale Marie hned si ostatní doložila a nemálo se skormoutila, nepochybujíc, že ubohý muž její musel asi zahynouti. I bědovala pro něj dnem a nocí, nikde nenaleznouc útěchy. Žádný nebyl s to, ani Vlk, bolest její umírniti. A Sykora? ten chodil s místa na místo celý utrápen, až pak, usednuv si za stůl, položil hlavu na své lokte, a pohrouživ se v trudnou mysl, nedal se z ní nikým vytrhnouti, ba ani panem Pavlem, když sem přišel. Až teprv po delším čase smířil se s myšlenkou sám, že kdyby totiž sebe více naříkal, že by tím přece ničehož již nenapravil, ani dcera jeho. Pročež utišil se a i Marii měl k tomu, aby též se upokojila, řka: "Neplač, Marjánko, bohu poručeno, stala se vůle jeho. Musíme si dobře rozvážiti, že nejen Pařízek náš, nýbrž i my i každý člověk a veškeří národové jedenkráte pomrou. Ničeho zde nepotrvá věčně. Přišli jsme jen na krátko podívati se na tento svět, na tu krásnou, zázračnou v přírodu, a pak abychom opět v lůno její odešli. Život náš jest toliko pouhý vánek a tělo naše hrstka prachu. Těžko tedy nám tak skrovným, klásti jakého odporu naproti zákonu věčného zřízení." Marie dala si říci a upokojila se zponenáhla, až posléz na Pařízka dokona zapomněla. Oč však míjela vzpomínka její po Pařízkovi, o to stával se jí Vlk příbuznější, tak že, nepřišel-li některého dne, co se arci zřídka kdy přihodilo, zasteskla si po něm nemálo. Kdož by se jí také divil? Otec její míval mnohdykráte po celý den v lese co činiti, aniž by měl času dům svůj navštíviti, kdežto Marie, nepřišel-li aspoň Vlk, musela doma trvati sama; neb od smrti své matky, která jí před pěti lety zemřela, byla otcem připoutána k domácímu hospodářství, a jen když největší nebezpečí vlasti hrozilo, směla opustiti dům a v pluk bratří Táborů se postaviti. Jednou, odcházeje Sykora opět do lesa, pravil ke své dceři: "Marjánko, jdu na čekání a nevrátím se, leč až po půl noci. Přijde-li sem pan Václav, vyřiď mu, aby za mnou přišel k travné cestě, že tam budu pod dubem seděti." Vlk přišel před večerem a Marie mu to vyřídila.

"Půjdu, Marjánko," odvětil Vlk, za ruku ji uchopiv; "jen jestli se ti nebude samotné stýskati?"

"Jakáž pomoc!" povzdychla si Marie.

"Ty vzdycháš, Marjánko? viď, že se ti zasteskne? chceš-li, já zůstanu raději u tebe."

Jděte jen, pane Václave, vždyť jsem samotě zvyklá. A že vzdychám, divíte se? Což nevíte, že mám příčinu vzdychati? Právě tomu jsou dnešního dne dva roky, kdy jsem se naposledy s mužem svým rozžehnala. Ach, žalostná to upomínka, tím žalostnější, pakli se s ním nikdy více nespatřím. Vám se přiznám, pane Václave", pokračovala po dlouhých přestávkách, jelikož jí pláč zabraňoval, "kdybych se nebála věčnosti, tedy jistě že bych zúmyslně zahynula."

"Tím bys pražádnému neprospěla, Marjánko, a nejméně sobě," domlouval jí Vlk; "naopak zle bys sobě posloužila; neboť věz, že by nad hrobem samovražednice nezatruchlil, jenom ten, jenž tě miloval a se sklamal. Nebudu ti déle tajiti, Marjánko, že bych já to byl, jenž tě miloval a jehož bys smrtí svojí navždy učinila nešťastným."

"Nepochopuji, pane Václave, co tím míníte?"

"Nepochopuješ, Marjánko?" opakoval Vlk za hlubokého povzdychnutí; "nuže chceš-li, otevru ti prsa svoje, abys dopatřila vně a poznala, kdo tě nejupřímněji miluje."

"Co to pravíte!" ulekla se mladá žena; "zdali nevíte, že náležím muži svému, který snad dotud na živě?"

"Nenáležíš více než jen sama sobě; neboť jsi svobodna, an muž tvůj dávno pochován. Kdybych věděl, že na živě jest, přisám bůh, že bych nikdy nevypustil z úst, že tě miluji. Kterak bych také mohl toho se opovážiti? Nejednal-li bych jako člověk bez citu, srdce kamenného, jenž na místě vděčnosti odměňuje se příteli svému tak přílišným úkorem? Že však jsem přesvědčen, že Pařízek není více na živě, chci se mu spíše odsloužiti tím, když se tebe opuštěné ujmu a za manželku sobě pojmu. Marie, ještě nikdy jsem se o ruku ženy neucházel s takovou upřímností jako o tvoji, i nemiloval jsem též tak žádné dívky jako tebe. Tys jediná, jížto bych srdce, duši a vše, co člověku nejdražšího jest, v obět dal, jen kdybych věděl, že i ty mne miluješ. Rozpomeň se, že nemáš již žádného muže, žes prosta všeho závazku a že ti nemá kdo brániti ve tvé vůli. Cítíš-li tedy trochu ke mně náklonnosti, nezamítej mnou. Neboj se překážek, neb odstraním vše a postarám se, abychom byli spojeni."

Marie nedůvěřila si odpověděti, toliko pohrozivši Vlkovi prstem, zakryla si uplakané oči zástěrkou, a vzlykajíc, odkvapila do své komůrky. Vlk zůstal tady dlouho ještě státi, čekaje, zda by se nevrátila; když však nepřicházela, opustil myslivnu. Nešel ale za polesným k travné cestě, nýbrž nedaleko za myslivnu a tam, položiv se v hustý háj, dlouho přemítal v mysli pobouřené o Marii.

Aj, kterak se domysliti máme, že to tentýž Vlk, jenž tolikerý boj lásky byl již přestál? Vždyť nemnil jinač o lásce, než že je otrokyní rozumu a že není s to srdce zdravé uchvátiti. Také nenavyknul o ní jiného mysleti, než to, že jest výbuchem okamžité vášně a že, oč prudčeji z prvu soptí, o to že je později netečnější. Považoval ji též za blouznění a city její božské za nemoc, proti které že nejlepším jest lékem rozum dospělý, jako by nebyl jaktě živ slyšel, že i starší panicové podléhají kouzelné její moci, jakmile na ně dojde řad. Slovem, Vlk miloval krásnou pleť jen proto, že jest krásná, nikoli však pro její ušlechtilost a srdce dobrotivost, a zatoužil-li někdy po ní, hned také opět zapomněl. Za to dnes musí odnášeti, v čemž se kdy proti ní prohřešil; ano odnáší, ale jest to všecko málo na takového hříšníka.

Již přikvačila půlnoc, když se teprv rozpomenul na domov. Musel jíti kol myslivny, neb jinudy nevedla pěšina. Sebral se a šel. Přišed ke vrátkům dvorku myslivny , zastavil se a na okamžik zamyslil; potom opatrně odstrčil závorku, otevřel a jaksi nesměle vkročil. Nyní bral se velmi nejistým krokem ke dveřím u síně. Otevřel i ty, leč opět je zavřel a uhnul se pod okénko komůrky, kde Marie spala. Zde se přitisknul ke stěně a tiše naslouchal, jestli by neuslyšel po dechu, že Marie spí. Noc byla tichá, že ani list se nepohnul, a tak světlá, že by člověk špendlík našel. I slyšel Marii, jak za jemného oddychání sladce spí. Chvilku se opět rozmýšlel, pak učinil krok a přikradl se zase k síni. Otevřel, ale velmi zpolehounka a jako páv povznášel se dále, že by ledva pírka se dotknul, až přešel práh komůrky. Postel, na níž Marie spala, stála u samého okénka, tak že měsíce zář dost jasně celou osvětlovala. Když se Vlk asi na krok sem přiloudil, že mohl dobře v obličej Mariin dopatřiti, zůstal státi. Tato, jakkoli jemně spala, neuslyšela přece ničeho, že by se byl někdo k ní přiloudil. Spala klidně, jako anděl nevinnosti, zapomněvši na všecky trpkostí života. Ruměnec její podobal se jarnímu kvítku, jehož dotud uchoval pěstitel od všeliké pohromy. Vlasy měla na dvě stejné části podle sebe rozložené, jejichž konce na páse v sebe se pojily. Na rtech spočíval jí libý úsměv, jenž však začasté spíše cosi bolestného nežli utěšeného vyzrazoval. Ruce ležely na odhalených prsou sepjaté, bezpochyby, že než usnula, hledala v modlitbě útěchy. Než najednou počala těžce sobě oddychovati a ruce v sebe těsněji svírati, jako by o něčem trudném asi snila, tak že se Vlk uleknul, že se již probudí. Avšak utišila se opět a spala dále jako člověk čistého svědomí.

Čím déle Vlk na ni hleděl, tím více zdála se mu býti krásnější. I přiblížil se ještě blížeji, vzal ji jemně za ruku a k ústům přitisknnl. Ani to Marii nezbudilo. Jakmile ale políbil ji v ústa, tuť najednou oči protřela, a ucítivši, že ji cizí ruka drží, ulekla se tak mnoho, že se v ní až dech zatajil. Pozoruje to Vlk, že se bázní celá chvěje, pravil k ní úlisně: "Neboj se, Marjánko, vždyť to jsem já!"

"Co zde děláte, pane Václave?" osupila se tato, když se trochu zpamatovala, a studem se zardíc, rozhodně jej touž rukou odstrčila, již Vlk k ustům byl přitisknul, i opět přitisknouti chtěl, a pod peřinu se schovala.

"O, ty čtveračivá, snad se nechceš na mne hněvati?" žertovně Vlk prohodil, na židli u postélky stojící se usadiv. "Či hněváš se opravdu?" Nedostav však žádné odpovědi, vstal a měl se k rychlému odchodu, jako by kdoví proč pospíchal. Ve dveřích se ale zastavil, a obrátiv se čelem zpět, trpce doložil: "Nuže, Marjánko, hněvej se; to si však pamatuj, že dnešního dne vidělas mne u vás naposled!" Slova tato pronesl s takovou dojemností, že Marie nemohla ho déle oslyšeti. Pročež, poodkryvši si trochu hlavu, žertovně na něj pokřikla: "Uvidím, pane Václave, jestliže jste mluvil pravdu;" a znovu se uschovala.

"Ty si ze mne, Marie, jen žerty tropíš," odvětil jí na to Vlk nevrle; "vše ti jedno, buď láska nejvroucnější, aneb necitelné povržení! Počínáš sobě, jak bys byla bez srdce a beze všeho předložení. Ty nestojíš o toho, jenž ti do smrti chce býti věrným ochráncem i náhradníkem oné lásky, kterous v Janu svém ztratila. Marie," mluvil dále, mezi čímž vrátil se k posteli a opět se na židli posadil, "kdybych věděl, že jsi ke mně tak ukrutna, jak se děláš, zřekl bych se tě na věky.

Leč znám tvou dobrou duši, i srdce laskavé, znám tě na skrze, žes žena nejušlechtilejší, jíž bych rovné nenašel, a proto odpouštím tobě, ba milerád odpouštím, Marjánko." Domluvil a ruku, jež ho prve hněvem odmrštila, volně nyní k ústům přitisknul. Marie mlčela aniž by se na něho více horšila, jen když ji v ústa políbiti chtěl, pohrozila mu prstem; to však ze žádné již vášně, nýbrž pouze ze žertu.

V tom zafňučel na dvoře pes a brzo na to zašustil lidský krok. Sykora se vracel z čekání a pes, jenž fňučel, byl jeho rezek. Nezbeda vyčenichal stopu Vlkovu, kterého tuze dobře znal, a proto fničel, zmítal sebou po dvoře, jak by se pominul, dokud se nedopídil pravého místa, kam se Vlk poděl. Nyní dal se pod oknem komůrky v pronikavé vytí, podobající se výskotu, skákal s výši okna, tak že starý polesný nad tím se až pozastavil a co to znamená, na Marii volal.

"Nevím, otče, proč ten zloboh právě dnes sebou tak zmítá," dostal oknem za odpověď, "počíná si, jak by byl zběsilý."

"Ano, jak by byl zběsilý," přisvědčil polesný, hlavou zavrtěv. "Jest mi to velice divno, neb nikdy takto sebou nezmítá, nemá-li podstatných příčin. Věru, musí v tom něco vězeti. Nebyl tady pan Václav?" tázal se Marie; "můj rezek nerad se kdy zmýlí."

"Nebyl, otče, aniž jsem ho od rána viděla;" zněla Mariina odpověd.

"Že nebyl? Toť bych všecko na to vsadil, Marjánko, že zde býti musel. Mně se zdá, kdyby rezek uměl mluviti, že by lecos vyzradil. Však až sem pan Václav zítra přijde, optám se ho na to, abych se přesvědčil, jestli můj pes nadarmo nebláznil;" bručel si polesný, do světnice vlevo od komůrky dceřiny odcházeje.

Vlk druhého dne přišel; tenkráte ale ne již k vůli pouhé návštěvě, nýbrž aby otce Sykoru požádal o ruku Mariinu. Sykora právě chystal se do lesa a rezek číhal na něho u dveří. Jakmile Vlk otevřel, dal se šlakův pes do takového skákání a výskotu, jako by se chtěl polepšiti zato, čeho v noci pod okénkem nemohl dosíci. Tímto Sykora upozorněn, vzpomněl si, aby se Vlka otázal, byl-li o půlnoci zde čili nic. Leč tento předešel Sykoru, uchopiv se slova sám, a že hodlá Marii za ženu si pojmouti, otci vyjevil. "Nezáleží na jiném", končil, "než na vás, otče, byste nám udělil požehnání svého."

"Není možno, pane Václave!" zvolal polesný; "což kdyby se stalo a Pařízek se přece vrátil, co bychom si potom počali?"

"Na to nepomýšlejte, otče," ubezpečoval ho Vlk, "neboť máme úplné důkazy, že již dávno jest mrtev. Slyšel jste sám také od vojínů z Trnavy se vrátivších, že byl od nepřátel přepaden, a jak se samo rozumí, i usmrcen. Kdyby podnes žil, jistě by neopomněl domov navštíviti. Pročež nečiňte si zbytečných výčitek a nakloňte se nyní ke mně, když z vděčnosti k nebožtíku ujímám se opuštěné vdovy, dcery vaší."

"Jest-li tomu vskutku tak, že ubohý Jan mrtev, a vládne-li v tom ruka boží, nuže, staniž se!" svolil Sykora, s božnou myslí upřev zraky vzhůru. "Jděte tedy, pane Václave," pravil potom, "a smluvte se s mou dcerou. Uslyším-li z úst jejích, že z dobré vůle chce si vás vzíti za muže, máte mé slovo, že vám ochotně dám požehnání své."

A když v několika týdnech měli jíti k sňatku, požehnal jim i milerád, postoupil polovici příbytku, jakož celého hospodářství svého a s utěšenou tváří pohlížel z pradědičné lenošky na vroucně se milující párek.

Jednoho dne, když Sykora z lesa vracel se domu a vcházeti již měl na dvorek, překvapen byl nevýslovnou radostí. Stará tetka a spolu kmotra, myslivcova ze Řehnic, jež od několika dní zastávala hospodářství za Marii, poněkud onemocnělou, přišla mu v ústrety s novorozeňátkem. "Pane strýčku," volala tato z daleka, "Marjánka posílá vám svého synáčka na uvítanou. Jest to vnoučátko vaše, klučík zdravý jako buk. Zahledla vás oknem, že se blížíte, a proto rychle poslala mne vstříc, bych vás jím překvapila. Pohleďte, strýčinku," hovořila stařena plna radosti, "zdali ji bůh nepotěšil! Všimněte si jeho obličeje, těch všech tahů, zvláště očí i toho nosu, a pak hádejte, komu nejvíc podobno? Viďte, že vám, dědečku? Ano, jak by vám z oka bylo vyňato, ač také trochu otci podobno a něco málo matce. Nejvíc ale vám, dědečku. Věru, můžete mít z něho potěšení." To vyřknuvši, podala dítko Sykorovi. Tento vzal dítko, a přeměřiv je několikrát milostným pohledem, nevěděl, co si radostí počíti. Velká slza, jež mu na to vystoupila na líce, svědčila, jak hluboko jest dojat. Hned však vyjasnil opět zrak a celý blažen jal se k němu hovořiti i je celovati. Načež pokynul stařeně, by odešla a sám s dítkem odebral se na blízký palouk, aby pod křížem zde se pnoucím pomodlil se za zdar svého vnuka. K místu tomuto choval Sykora zvláštní uctivost a nemenší důvěru. Před mnoha lety stával tu dubový les, při jehož zporážení zastihnul kácející se jeden kmen mladého Sykoru, tehdáž ještě za mládence slouživšího, aniž by mu uškodil. Na památku postavil zde Sykora svěcený kříž, z téhož kmene ztesaný, a od té doby brával sem útočiště jakožto k místu zázračnému. Vykonav zde i nyní pobožnost, vrátil se do myslivny, a odevzdav dítko roztoužené rodičce, oddal se naději v blaženou budoucnost. Avšak nebylo mu na dlouze přáno kochati se v této útěše. Bylo to ještě téhož roku na podzim. Sykora s Vlkem seděli podvečer u plápolajícího krbu, s sebou rozmlouvajíce, a Marie konejšila v komůrce malého Milvoje. Někdo zaklepal na dvéře u síně, načež Vlk šel otevříti. Tu vkročí rozedraný muž, s bledou hustě zarostlou tváří, jenž, dav temným hlasem dobrého večera, přiblížil se k polesnému. "Přicházím trochu pozdě, viďte, otče?" oslovil příchozí Sykoru, pravici mu silně stisknuv. "Ba, hodně pozdě!" povzdychnul si zhluboka; "neboť tři leta, jsou tři leta, strašná to doba pro muže, vzdáleného ženy své, kterou nad svůj život miluje; tím strašnější, když neustále žalářem mučen." Při těch slovech povšimnul si lépe Vlka, jenž byl opět k Sykorovi usednul. Poněkud se zarazil; pak vzal Vlka za pravici a nedůvěrně zvolal: "Aj, nemýlím-li se, jest to Václav! Však bych tě již málem nepoznal. Jak se máš, brachu, kde jsi se tu vzal tak podvečer?"

Vlk ledva mohl odpověděti, a co promluvil, bylo neurčité a plno nesnází.

"Tys potratil všechen rozmar, Václave," dí předešlý, "co to znamená? Přichází mi, jako bys byl notně zmodrchán. Nenahlednuls opět příliš hluboko ke dnu? Skorem bych nepochyboval. A proč vy, můj otče," tázal se Sykory, "chováte se ke mně neméně nežli k cizinci? Povězte mi přece, kterak se vám po tři léta, co jsme se neviděli, vedlo a co všecko za noviny víte? Chvátal jsem, aniž bych byl známých navštívil, jen abych za tohoto ještě večera v klidu vaší chýšky sobě pohovořil a s vámi se potěšil."

Polesný byl by rád započal, ale nevěděl z uleknutí, odkud počíti. Také si netroufal hosta nenadálého obelhati, jelikož se mu zdálo, že již o všem jest zpraven, proto že se posavad po Marii nesháněl, jako by věděl, že se s dítkem zabývá. Raději tedy mlčel.

"Co to znamená, otče!" zvolal předešlý zděšeně, nedostav žádné odpovědi; "proč neodpovídáte a třesete se přede mnou jako před zlosynem? Či stalo se zde něco neobyčejného, nějaké snad neštěstí, mne se týkající, že má přítomnost učinila na vás takového dojmu? Snad nezemřela Marie? Kde jest, kam se poděla, že jí tuto není? Mluvte, kde jest moje žena?"

"Není doma, milý Jene," odvětily Sykora za velikých rozpakův, "teta myslivcová v Řehnících roznemohla se těžce a povolala ji ke své obsluze. I mešká u ní drahný již čas."

"Díky bohu, že se nic horšího nepřihodilo!" oddychnul si Pařízek volněji, první to manžel Mariin. "A nyní, otče, dejte jísti, dejte píti," pravil s veselejším rozmarem, "jsem hladov jako chrt a žízniv jako ryba. Přicházím z daleka, z Velkého Varadína, věru dosti z daleka při prázdné kapse. Uháněl jsem bystrostí koně, aniž bych si poctivého spánku dopřál po celou cestu. Chtěl jsem nahraditi každým krokem ten dlouhý, předlouhý čas, který jsem v žaláři bídně zmrhal. Ach, byla to pro mne věčná, nemilosrdná doba, seděti pořád sám a jako červ v temnu stále býti zavrtán. Ani pes nebyl by to předržel, já ale musel. Ba věru, ani pes; neb i tomu zapotřebí volnosti, aby žil, kdežto já stále jen vězel v okovech. Přilož v krb, Václave," napomenul Vlka rozervaného, "ať to jasněji hoří; hnusí se mi od jakživa v temnu klábositi, zvláště od té doby, co jsem poznal tmavý žalář varadínský. Vy pak, otče, přisedněte blíže ke stolu, chci vám pověděti, kterak se mnou bylo nakládáno. Naději se, až mne vyslechnete, že dlouhou moji nepřítomnost omluvíte. Napřed ale dejte jísti i píti, abych v polou řeči hlady nezemřel."

Sykora odešel v komůrku, aby přinesl pokrmu i nápoje, při čemž vyřídil Marii, která, dítě konejšíc, dotud ničem nevěděla, co se přihodilo, a přikázav uleknuté, by se v soukromí prozatím zdržela, než by Pařízka z ponenáhla o domácí změně zpravil, vrátil se s potravou a nápojem do světnice.

Pařízek chutě jedl i medoviny si přihýbal, vyptávaje se mezi tím na domácí poměry a co všecko za změnu se stalo. Jsa pak syt, počal o svých nehodách. "Ledva jsme od Křemnice asi hodinu cesty urazili, vypadli na nás ozbrojení sedláci, z okolí se shluknuvší, kteří s takovou smělostí na nás se odvážili, že vojsko naše nemohlo jim déle odolati, nýbrž donuceno bylo dáti se na útěk a mne polomrtvého za sebou nechati. To vida můj vozka, tentýž, jenž také vezl utečence novozámecké, neváhal mne s vozu vyklopiti a jako zběsilý pospíšiti za vojskem posádky trnavské. V malé chvíli byl jsem od nepřátel postižen a zajat. Všichni doráželi na mne zuřivě, neméně, než jako bych byl původcem veškerého zla, tak že jsem nemyslel jinak, nežli že se musím státi žertvou jejich. Tenkráte jsem poznal, mnoho-li česká lebka vydrží. Potom smyslu úplně zbaveného odvezli mne do obecní šatlavy, odkud marně dovolával jsem se spravedlnosti. Dlouho a mnoho bylo mi trpěti. Leč určeno-li člověku, aby žil, překoná i to nejtěžší utrpení. Pozdraviv se, zatoužil jsem po svobodě; avšak kterak si k ní dopomoci, když se žádné strany nekynulo mi vykoupení? I odvážím se prostředku nejsmělejšího, bych si k ní sám pomohl. Jářku, Jeníku, dím k sobě, až ti bratr rychtářův přinese pokrmu, zmocni se ho a pak čile prchni. Učinil jsem tak. Jakmile bratr rychtářův ke mně vešel, chopil jsem ho za krk a o zem jím s takovou mrštností udeřil, že v okamžení zůstal bez ducha ležeti. Nyní vzhůru, Jene! pomyslím si a již ženu o překot z chýšky ven. Než se špatnou jsem se tehdáž potázal. Domácí lidé seděli právě na zástěnku , obědvajíce, a spatřivše mne prchati, pustili se za mnou s takovým křikem, že se na to celá ves sběhla. Již za humny mne polapili; neboť se všech stran byl jsem stíhán a jako lupiče, spůsobem hanebným, odvedli mne zpět do šatlavy. Hnusno jest mi vzpomínati na to utrpení, jež jsem musel opět podstoupiti. Nežádejte, bych vám o tom zevrubně vypravoval. Druhého dne odvezli mne v bezpečnější místo, do žaláře břetislavského. Cestou dostoupila bolest utržených mých ran nejvyššího stupně. Nevím ani, co se se mnou všecko dále dělo, až teprv po několika dnech, nabyv smyslu, poznal jsem, že jsem opět uvězněn. Vedle mne seděl na stolici jakýs stařec, věkem i utrpením celý sklíčen, leč přes to všecko přece přívětivý a laskavý. Byl to můj spoluvězeň, jak se mi později vyznal. Usmíval se chudák, s radostí vida, že jsem z nebezpečného zápalu vyváznul, a seznav, že jsem opět nabyl úplných smyslův, jal se ke mně takto mluviti: "Díky nejvyššímu, žes, milý synu, vrácen životu. Však nevěnoval jsem žádnému churavci tolik péče jako tobě. Byl bych musel sám zde dlíti, kdežto nyní budu míti tebe za věrného spoludruha. Chránil jsem tě, opatroval i pomáhal, seč mi bylo možno, tím více, abych v tobě život Čecha uchoval. Rád bych ti mnohé věci svěřil - pravil mi dále - jsi však dotud slab. Avšak povím ti jen, co uznávám za nejdůležitější, aby snad zítra nebylo již pozdě. Budou tomu brzo tři měsíce, co mne v tento žalář nešťastná událost uvrhla. Měl jsem syna Štěpána, jenž miloval dívku z Čech, jejížto dva příbuzní byli také uvězněni v Nových Zámcích. Z lásky k synovi i z lásky k člověčenstvu dal jsem si říci a přivolil k útěku těchto vězňů, a krom toho i dívky jedné, Anežky, sestry totiž, milenky synovy, nepomysliv na zlé následky. Hned druhý či třetí den po jich útěkupadlo podezření na milenku synovu, Helenu, že jim přispívala k útěku. Dozorce, hříšný to člověk, rozkázal uvězniti Helenu a mučiti ji, dokud by se k činu nepřiznala. Zatím ale stařec tento smýšlel pekelného úskoku. Nezáleželo mu tolik na uprchlých, jako aby donutil ubohou, by si ho za muže vzala a čest svou jemu věnovala, s kterou zavázala se synu mému. Avšak bůh ho za to potrestal, seslav na něho anděla pomsty. Já a syn můj vynasnažili jsme se, bychom trpitelku osvobodili, ale pohříchu minuli jsme se žádoucího účinku. Dívka i miláček její, syn můj Štěpán, padli za oběť a já musím v žaláři pokutu nésti. Mohl jsem arci dávno odtud vyváznouti, leč bál jsem se, bych ještě většího trestu neuvalil na šediny své. Ty však můžeš užíti příležitosti té, abys nemusel do nekonečna v žaláři trpěti; neb jsi ještě mlad. Odhalím ti tajemství, pakli slíbíš, že teprv po mé smrti k činu přikročíš, který ti poradím. Nebudu již dlouho žíti, cítím hodinu poslední, že se blíží a s ní také ukončení vší mé tísně. Dej pozor," mluvil dále stařec, když jsem hlavou přisvědčil, že se po jeho slovech zachovám, "tamto vlevo vyhrabán jest otvor, jenž toliko na píď zvýší hlínou je zasypán. Jím možno dostati se ti do domku na blízku stojícího, který bratrovec můj schválně koupil, aby otvor ten vykopal a mne jím odtud vyvedl. Když jsem mu však toho odepřel, přinášíval mi tudy za mrtvé noci aspoň potravy a čeho bylo mi více třeba, jakož i pro tebe masti a léku. Po několik dní ale nepřichází, tak že nevím, co se mu přihodilo. Snad se musel v záležitostech rodinných vzdáliti aneb, onemocněv, leží chudák na lůžku. Ano, nejspíše onemocněl, a já nešťastný nemohu mu ani poskytnouti lékařské pomoci!" zabědoval stařeček, obličej si oběma dlaněma zakryv. Takto byl mi vypravoval. I vyposlechnul jsem jej bedlivě, jakkoli mne mrákoty obcházely. Strava, již nám žalářník přinášíval, byla chuda, nechutna a stařeček, nedocházeje bratrovcem více žádné podpory, počal chřadnouti, až po krátké nemoci, prv nežli jsem z lože mohl povstati, zemřel. Slova jeho, ač jen jako ve snách slyšena, podržel jsem dobře v paměti a později jsem se dle nich řídil."

Ačkoli Vlk nevšímavě pomíjel řeči Pařízkovy a jen stále přemítal v mysli sklíčené, co na to řekne sok jeho, až se doví o druhém manželství, přece sebou trhnul a bolestně byl dojat, uslyšev, že se to týče nejbližších přátel Čečkových. Zvláště když Pařízek doložil, že Štěpán i milenka jeho, Helena, zahynuli, zachvěl se po celém těle a truchlivě zvolal: "Ty mne v zoufalství uvádíš, příteli! není možno, aby těm šlechetným duším dostalo se takové ukrutné odměny."

"Neméně i já byl dojat zprávou touto," přejmul Pařízek opět slovo, "a však upusťme od smutné upomínky na ubohé, sice bych neukončil řeč sám o svém osudu. Trudno a teskno, bída, hlad i trýzeň nedaly mi úlevy," jal se Pařízek ve svém vypravování dále, "pročež rozhodnul jsem se pro útěk, jakmile cítil jsem se zdravějším. Odhrabu na píď hlíny s místa, kde mi Cyril byl ukázal, vyndám prkenný poklop a vtěsnám se v hlubinu. Čtvermo, jako tchoř, drápu se dál a dále, aniž bych konce a neb svitu před sebou pozoroval. Až pak najednou zavadím hlavou o jakýsi jiný poklop, podobný onomu, jako na počátku chodby, a který dle temného zadunění zdál se, že také hlínou je pokryt. Nyní naslouchám. Avšak neslyším žádného nade mnou přecházeti, ani slova promluviti, jakkoli jsem po druhé i po třetí o poklop zašustil. Všude panovalo tak hluboké ticho, že jsem myslil, že se mnou všecko poslouchá. I odvážím se konečně a vyrazím poklop s takovou silou, že až kolébka s dítětem, na neštěstí zde stojící, povalila se na rub. Tu dítě zavřeští, matka vedle spící procitne, a spatříc mne polo vyčnívajícího, dala se v děsný křik, ostatní spící také pobouříc. Tito přiskočí, uchopí mne za bedra a vzhůru vytáhnou. Marně jsem jich prosil o slitování, marně odvolával se na lékaře Cyrila: srdce jejich zůstalo nepohnuto jako skála; neboť vězni nepopřívá se srdce soucitu, naopak, přičítá se mu všecko zlé, byť i byl nejspravedlivější. Rozžehli světlo, přivolali stráž, odvedli mne opět v pevné zdi žaláře, odkud po krátkém pobytu dopravili mne v dálný žalář velkovaradínský. Cestou jsem se dověděl od stráže, jež mne doprovázela, že bratrovec Cyrilův zemřel na popravišti, byv obviněn ze zločinu loupeže. Aby totiž usnadnil útěku strýci svému, uznal za hodno koupiti domek nejbližší žaláři, nemoha ale poctivým spůsobem sehnati kupní částku, sehnal ji spůsobem loupežnickým. Leč brzo na to jest vyzrazen a mimo nadání zatknut a odpraven, aniž by se byl mohl se strýcem svým rozloučiti. A nyní slyšte, jak se mi vedlo ve Varadíně;" upozornil Pařízek, maje o sobě opět počíti. "Zde se mi vedlo ještě hůře nežli v Břetislavi. Vše tu bylo bídnější, okovy těžší a strava mnohem chudší. Nevím, jestli bych byl déle snesl ukrutného takového jha, kdyby náhodou nebylo mi přispěno. Nastoupil nový žalářník, v němž jsem poznal někdejšího spolužáka, bratra řádu bosáckého, Soukala ze Zbraslavi. Opustiv bojechtivý tento člověk milé naše Čechy, odebral se do Uher a odtud proti pohanskému Turkovi. Bojoval takto po více let, až se poslez nabažil válečného lopocení, a oženiv se s jakousi děvou, Rozinou, dcerou úředníka v Bánově, vstoupil do služby při žaláři varadínském. Poctivec tento pečoval o mne jako sám o sebe i přičiňoval se, bych došel uvolnění. Nejprv vyměnil mi těžké okovy v lehké a pak na stravě přilepšil. Nesměje však bráti mne za dne ve svou společnost, činíval to v noční době, když představení vyšší dávno již spali. I přicházíval ke mně, aby buď zde pobyl, aneb brával mne ve svou světnici, kde se mnou dlouho rozmlouval o mladistvých našich letech, hlavně ale o prostředcích, jakými by se vlasti naší odpomohlo ode všeho zla. Žena jeho, krásná Rozina, která byla rozená Maďarka, leč i po slovensku uměla hovořiti, a jež o polovic let byla mladší muže svého, poslouchávala nás. Zrak její plamenný nezatajoval, že by více milovala mne nežli muže svého, jenž, ač srdce dobrého, poněkud byl přece nevrlý. Nejednou dotíravě chovala se ke mně a láskou svou div že se nerozplynula, tak že bych byl kolikráte muži na ni žaloval, kdyby ta její velká smělost nebývala také sloučena s horoucí přívětivostí. Neznal jsem, co v ní vězí, až teprv ke konci, když jsem se o její chlípnosti a nevěrnosti manželské přesvědčil. Shledal jsem v ní potom ženu, která nezaslouží dobrého a poctivého muže, jako jím byl Soukal; naopak takového, jenž by ji s kantorskou přísností připoutal ke své vůli a jako rozpustilého chlapce choval pod tuhou dohlídkou. Jednou, nevím, kam se manžel její odebral, aneb kam ho lstivá tato žena poslala, přišla ke mně do žaláře. Nikdy před tím neviděl jsem ji tak našnořenou, ani tak uhlazenou jako dnes, jakkoli bývala velmi vkusně, ba skorem rozmarně upravena. Z oka jejího sršely nejvroucnější city, tváře jí hořely bujarostí a prsa poloodhalená bouřila se láskou neukrotitelnou. Přikročíc ke mně, vzala mne za ruku a vedla do své světnice. Slyšel jsem, jak jí srdce vášní tlouklo. Nemohl jsem ji odmítnouti, neb byla příliš uctivá, i hněvati jsem se na ni nemohl, neb byla opět tuze přívětiva. Šel jsem tedy, aniž bych se vzpíral, tím méně, abych na ni zanevřel. Byla ženou mého přítele a co takovou musel jsem ji ctíti i jí prominouti. Vedla mne jak dítko, ano nemá vlastní vůle; neboť člověk stísněn břemenem žaláře nemůže míti tolik síly, by se mohl zprotiviti. Když jsme přišli do její světnice, sejmula mi nejprv okovy, potom mne usadila a skvěle častovala. Po hostině sedla si vedle mne a jako anděl nevinnosti kolem krku něžnou ručkou ovinula. V okamžení tom nebyl jsem sebe mocen, bych jí to zakázal, ba kdybych byl býval i dvojí přísahu Marii své složil, ještě bych byl neměl tolik síly na přívětivou Rozinu osopiti se, i jí to zakázati, jelikož jsem v tomto celém jejím chování nepozoroval dotud ničeho hříšného, aniž co by zavdávalo podnětu k zlému úmyslu. Muž poctivý nevšímá si příležitosti k chlípnosti a nehledá zlou mysl u žádného. Já myslel, že to činí z pouhé útrpnosti nade mnou, že tak dobrotiva k nešťastnému vězni! Leč později - inu, doložte si ostatní ve příkladu ženy Putifarovy. Ano, právě tak, až na konec příběhu toho, kterak Putifarova, tato chlípnice, aby se před mužem svým očistila, zadržela Josefovi egyptskému plášť co důkazu, Rozina zadržela opět okovy mé, by se jimi před dobrým Soukalem ospravedlnila a mně přitížila v utrpení za mou nevinnost. Ráno přikvapil ke mně Soukal. Příchod jeho, jakkoli mne nepřekvapil, přece nemálo mne poděsil. Jednou rukou držel uděšenou, prostovlasou ženu svou a druhou moje okovy, jež mu Rozina se zlým asi dokladem podala. Bledá jeho tvář, zvraskované čelo a ten chladný úsměch nasvědčovaly dosti zřejmě člověka, jenž nanejvýše jest rozhořčen. "Jene!" vzkřiknul na mne; "zapřísahám tě, mluv pravdu: byls svůdcem ty ženy mé aneb ona tvojím?" "Chceš-li uvěřiti, nuže věř mi na mou čest, že já nikoli!" opřel jsem se mu. "Mějž mé slovo," dím dále, "že v počestnosti jsem od ní odešel." "Žes v počestnosti od ní odešel?" tázal se pokojněji přítel můj; "zdali mám spíše tobě, či ženě své věřiti?" "Zde máš ruku, že jest tomu tak, jak ti pravím;" ubezpečil jsem ho.

"Dobře, na tvém slově přestávám, jakožto na slově muže, jejž za neúhonného navyknul jsem pokládati;" klidněji odpověděl.

"A což, kdybys na mém slově nepřestával, bratře," táži se ho, "a mne za vinna jsi shledal, jak bys potom se mnou naložil?"

"Jak?" odvětil Soukal rozhodně, "věz, že bych ti hlavu rozpoltil, ženu svou katu odevzdal a sobě srdce proklál. Či jednal bys jináče, kdybys byl na mém místě?" tázal se mne zvědavě.

"Přisám, žene jináč než jako ty;" odpovím mu.

"Dosti na tom, již ti věřím," doložil, "slovo tvé mi ručí za tvou neúhonnost. Abys ale věděl, že si umím muže takového vážiti, prokáži ti skutek, který bude hoden tvojí zásluhy. Obětuji sebe za tebe. Příští noci propustím tě na svobodu, byť bych i měl za tebe odbývati trest dlouholetý."

Jak vyřknul, tak splnil. V příští noci spěchal jsem již svoboden do své vlasti, k domovu, kde jsem nepochyboval, že mne obejme náručí milého tchána a pak náručí drahé mojí Marie!"

Až potud Pařízek vypravoval. Po celou tu dobu poslouchal Sykora s největší tichostí, a Vlk? Inu, co měl dělati, poslouchal také; neb se to týkalo jeho přátel; avšak stálo ho to mnoho přemáhání, aby se z hlubokého zpytování vymknul. Jen ke konci, když Pařízkovi přisvědčil, že by i on jináč nejednal, byl si trochu více vědom a poněkud rozhodnější. Leč kdyby se byl raději tu ještě zdržel a neprojevil se, že by ne tak snadno ženě nevěrné prominul! V síni za dveřmi, hned po jeho slovech, zalkál bolestně jakýs hlas, Sykora, zaslechnuv jej, vyšel ven. Než brzo se opět vrátil, a jako by nic, na své místo si usednul.

"Nuže, kterak se vám líbí příběh můj?" tázal se Pařízek obou přísedících.

"Vytrpěl jsi, chudáku, muka neslýchaná;" odvětil Sykora, blíže k Pařízkovi si přisednuv. Načež vzal pravici tohoto, a stisknuv ji srdečně ve své dlaně, jal se vypravovat o domácí povšechné změně, až pak zponenáhla přišel na Marii. Zprvu poslouchal jej Pařízek s myslí pokojnou, když ale polesný vypustil z úst, co se s Marií stalo, že totiž provdala se za Vlka, tuť se vzchopil a jako šílený běhal po světnici. Vysoptiv ze sebe všechen hněv i sílu, sklesnul na lenošku a těžce sobě oddychoval, tak že stíži bylo rozuměti steskům jeho. "Tedy Marie není více mojí!" pravil polohlasem několikkrát za sebou, "zdali jsem se toho mohl nadíti? bože, spíše smrti její byl bych se nadál, než že nevěrnou se mi stane. Ne, ne, to je žert, vy se mnou, otče, žerty tropíte!"

"Odpusť, bratře, že tomu vskutku tak," vložil se Vlk do řeči; "nemyslel jsem, že bys byl na živě. I ujal jsem se osiřelé vdovy po svém příteli, abych se mu prokázal vděčným za to, co za mne podstoupil. Stal jsem se věrným jejím průvodčím!"

"Řekni, že jsi se stal jejím svůdcem a přítele svého ukrutným vrahem!" vzkřiknul Pařízek s nejprudčí vášní. Hned se však utišil a mírným hlasem pravil dále: "Věz, Václave, žes nepoctivě jednal; takto by žádný příteli svému se nezachoval. Mějž to na paměti do smrti!"

"Ty mi zasazuješ bolestné rány, aniž bych toho zasloužil;" ospravedlňoval se Vlk. "Přísahám, že jsem šlechetného byl úmyslu."

"Nikoli, Václave, tys člověk, jenž oplzle a nectnostně jednal!" domlouval Pařízek, rukou dávaje na srozumění, aby raději, před prchlivostí jeho ustoupil. "Bylo to od tebe, Václave, hanebné. Ó, Marie, nešťastná Marie!" hořekoval; „tolik jsem se do tebe nenadál. A však věz, že tě nechci pomstou stíhati, aniž kletbu na tebe vrhati. Jsi mi dotud milá, tím andělem, jímž jsi mi bývala, když jsem tě jako dítko na klíně chovával. Marie, tys zapomněla na svůj slib, ale já na svůj nezapomněl. Než stalo se, již jsi vypustila mne z paměti a poddala se muži jinému, nepovolanému." Na to pozvedl hlasu svého a rozhodně pravil dále, jako by se navždy zříkal vší naděje a všeho nároku: "Nechci vymáhati mocí zákona, příslušíš-li spíše mně či Vlkovi; nestojím o takovou lásku, která jen z povinnosti a neb dokonce z přinucení a ne z upřímnosti povstává. Zůstaň Václavova, muže toho, jemuž dala jsi se svésti. Buď jím šťastna. Pakli ale mělo by tě někdy trýznit svědomí, žes zlomila nepočestně pravé naše manželství a snad proto i zle se ti dařilo, zamlč to, abych se o tom nedověděl; neb nic by se mne bolestněji nedoteklo jako trýzeň tvá. Srdce by mi krvácelo nad tebou, ubohou, tak dlouho, až by života pozbylo. Sdělte jí to otče, co vám tuto všecko pravím a vyřiďte jí také věčné s bohem!"

To dopověděv, měl se k rychlému odchodu, než polesný, zastoupiv mu cestu, s slzeným zrakem jal se ho prositi, by zde aspoň do rána potrval, k čemuž Pařízek po delším zdráhání se přivolil. V tom v síni slyšeti opět zalkáti, leč hlasitěji jak před chvílí. Sykora pospíšil ven, i Vlk a Pařízek, aby se přesvědčili, kdo to zde jest. Avšak nepostihli žádného, všude prázdno a ticho. Jen v komůrce na posteli ležící dítko že leckdy zakvílelo. Sykora zavřel pootevřenou komůrku, by Pařízek nezaslechnul dítka hlas, a pošeptav Vlkovi, aby hosta do světnice nazpět odvedl, odešel sám kolem myslivny poohlédnouti se, jestliže by tu nenašel kvílící Marii. Chodil dlouho kol kolem, rozhlížel se všude po ní, ale nikde jí nespatřil. Prochodil celou noc, prohledal každé křovisko, avšak Marii přece nenašel. Až ráno , když se rozednilo, zahlednul ji nedaleko myslivny - utonulou v nádržce. Hořem sklíčen vrátil se v obydlí,, aby smutnou tuto zprávu vyřídil Vlkovi a Pařízkovi, leč nepostihnul zde než jen Vlka. Pařízek před chvílí byl již odešel, aniž by se dočkal polesného. Tušil, že se neobyčejného něco stalo, neboť poznal podle lkání za dveřmi, že to hlas Mariin a že nepřítomný Sykora hledá ji, by ji od zoufalství uchránil. Znal povahu Mariinu jako svou, domyslil se tedy snadno, že neodolá srdce její jemnocitné návalu kruté proměny. A proto zmizel raději předčasně, aby nebyl svědkem trudného jakéhos výjevu, zmizel, aniž by se více navrátil.

Hrůzná smrt posledního dítěte pohrobila brzo lítostí se dotknuvšího starého otce. Soužil se čím dál víc a více, až pak usnul na věčnost. Před skonáním vyžádal si, aby ještě dovedli ho na palouk ke kříži, a ledva se k němu přiblížil a pokleknul, skonal v rukou Vlkových. Vlk pak jako poutník siré pouště vzal své dítko v náručí a odstěhoval se k milému příteli na Květuš.

Strana Prokopova, pozbyvši vrchní moci své, přilnula ku Praze, spojíc se s horlivými kališníky, jejichž vůdcem byl M. Jan Rokycana. Jaké požíval důvěry i vážnosti a naopak protivenství druhdy Prokop Veliký u všeobecného lidu, takové opět požíval nyní M. Rokycana. Sám Aleš Vřesťovský, toho času správce zemský, přilnul k němu, ba i Rosenberk a Menhart z Hradce uznali, za dobré ač bezděky, podporovati jej. Jakkoli Čechové mnohokráte byli se v nadějích svých sklamali, nic méně dali se navésti a počali opět důvěřiti i v takové osoby, jako byl Rosenberk a Menhart, ježto do nedávna proti všem opravám brojily, neb vrtkavostí svou dobré věci škodily, a vešedše s nimi v přátelství, těšili se, že jím spíše ve svornosti dosáhnouti svého přání, než aby ve sváru s nimi žili. Též Táboři a města Sirotkův: Kolín, Tábor, Písek, Žatec a Mladá Boleslav, konečně i páni, Čapek a Mikuláš z Padařova zapsali se panské straně, že přistoupí k jednotě zemské. Však pan Rosenberk nebyl tímž, jak se tvářil. Jako kdy jindy hleděl si i nyní pletichářství a všelikého uskoku proti vlasti své. Ještě v témž roce, kdy nešťastná bitva u Lipan byla svedena, kdy nezažil dotud krve bratří svých, vyjednával již podtají s legaty basilejskými v Řezně, žádaje na nich důstatek peněz, aby veškerý národ český úplně mohl potlačiti. V častých dopisech neopomněl popouzeti posly tyto proti Čechům a k pomstě je drážditi, na místě co by byl měl krotiti je a k řádnému vyřízení nutkati. Za to však, oč legaté svůdníky takovými nechávali se klamati a národa českého vzdalovali se, přibližoval se k němu opět král Sigmund, netajiv na sněmu brněnském, v měsíci červenci 1435 odbývaném, že se chce s národem českým smířiti, a to nejen v náboženském ohledu, nýbrž i politickém. Obrat tak nenadálý nejdůležitější hlavy nemálo polekal i pohoršil legaty, tak že rozhodně vystoupili proti jednání královu. Ale Sigmund, nabyv již přesvědčení, že nutno také bráti zřetel na národ, odpověděl těmto lhostejně: "Co pak jest ten sbor basilejský? Co vykonal dobrého? Chtěl by leda obmezovati a rušiti moc papežovu i císařovu; nedovede ani upokojiti Čechův; bude po něm tolik, jako po jiných sborech!" Tímto vystoupením získal si král i u nejhorlivějších kališníků nemálo důvěry a sněm brněnský stal se tudíž památný výrokem, že kdyby král prost byl rádců škodných, že by od něho mnohé dobré věci ku prospěchu národa dalo se nadíti. Národ měl zde také příležitost poznati některé ze svých pánů, jižto se honosívali, že z lásky k svaté církvi bojují, kdežto zatím bojovali za drahý žold, z úplatku. Ukázalo se to při rozchodu v Brně. Pan Menhart z Hradce přijal od legatů co odměnu za svou čistou lásku 600 zl., pan Rosenberk též tolik, i pan Ptáček 400 zl. a pan Aleš Holický ze Šternberka 300 zlatých.

Kdyby byl král Sigmund dle svého vyřknutí se zachoval a upřímněji se ohlížel po národu českém nežli po jednotlivcích, jako byli řečení legaté, jichžto jednání samému králi již se hnusilo, a na jiném místě, totiž v královském Bělehradě v Uhřích 8. ledna 1436 opět před těmito tajně toho neoželel, co v Brně prořekl, potom kdyby byl zůstal věren slibu, který brněnskému sněmu učinil, a nebyl se nechal legaty opět zraditi, zajisté že by byl více získal a sobě i zemi české nemálo prospěl. Pohříchu však, bylť jiného slova a jiného skutku, sobě pro obtíž, národu pro neštěstí. Na sněmu v Jihlavě, brzo na to odbývaném, ukázal se arciť znovu, že by dovedl strany sporné smířiti, že by ale sám dovedl této krásné podmínce podříditi se, toho nedokázal; neb sotva na český trůn dosednul, po němž tak dlouho se lopotil, nechal se již známými legaty přemluviti, zrušiv závazek, jaký s Čechy v Jihlavě učinil, že totiž kompaktátům pražským zjedná úplnou platnost. Věděliť legaté, k čemu král tajně se jim vyznal, a proto beze všeho namáhání docílili na něm, že nenáviděným kališníkům slova svého nedodržel. A kdo byl ten hlavní svůdce jeho, ne-li opět Jan Palomar? Po něm vynašel se druhý takový rádce, Filibert, avšak tento, více jsa rozšafný, poznával záhy chybu svou a stal se rádcem svědomitým ke každé straně, ať si ona vyznávala pod jednou a neb podobojí. Leč zbylo ještě nepřátel jiných, nejvíc ale domácích, kteří byli horší nežli předchůdcové jejich a jenž škodlivěji působili na krále nežli zarputilí cizinci. Těchto pomsta stíhla nejprv M. Rokycanu, arcibiskupa pražského, muže to pevné povahy a věrného obhájce čtyř artikulův pražských, tak že, chtěl-li pronásledování nepřátel svých uniknouti, musel se utéci k Diviši Bořkovi z Miletínka a na hradě jeho, Hoře Kunětické, útočiště hledati. Však netrvalo to dlouho a král Sigmund zakusil toho zlé následky, že porušil slibu svého a že se nechal ovládnouti zlými rádci. Poprava Jana Roháče, pána Hory Sion, blíže Hory Kutné ležící, přispěla mnoho k urychlení převratu na dvoře královu. Smrtí tak ohavnou, již musel podstoupiti tento rytíř udatný, vůdce Táborův a někdejší korouhevník, potom smrtí padesáti jeho bojovníkův, kteří s vůdcem svým dne 9. září 1437 na staroměstském náměstí byli sťati, urazila se na cti veškerá šlechta česká a na nejvýše popudila proti králi, tak že od dnešního dne vyhledávala příležitost, jak by hněv svůj dala mu pocítiti. Sněm brzo po smrti Roháčově na radnici staroměstké odbývaný poskytnul jí příležitost tuto. Diviš Bořek, známý vítěz bitvy lipanské, jenž však nyní přilnul k horlivým bratřím z kalichu a který poskytnul Rokycanovi záštity své, tentýž vystoupil ve sněmu první jakožto žalobník naproti králi ve jmenu četných pánův, rytířův, zemanův a vůbec krajanův svých, odhaliv shromážděným členům v devatenácti článcích obsaženou žalobu, v níž vytýkáno králi Sigmundovi, kterak se byl zpronevěřil národu českému a jak daleko se uchýlil od kompaktat pražských. Nedosáhnuv ale ve sněmu žádoucího ohlasu, uradil se toliko se stejně smýšlejícími pány, že se uchopí zbraně. V měsíci říjnu podnikl již s několika pány válku proti královským. Nové tyto nepokoje, pak těžká nemoc, pekelný oheň zvána, přiměly krále opustiti Čechy a odebrati se do Velkého Varadína. Na cestě ale, v Znojmě nemálo se mu přitížilo. I odporučiv svého zetě Albrechta rakouského za krále zemi české, zemřel. Nyní nastaly rozepře o Albrechta. Jakkoli se kníže tento honosil zásluhami co do reformace ve svých zemích, nedůvěřila mu přece strana národní v Čechách. Horliví kališníci nenechali se již šáliti, tím méně, když ho dávno znali jakožto nepřítele kalicha a i co do národnosti české pramalého příznivce. Znali ho již z bitvy u Býdova v roce 1431 svedené, kde s zajatými Tábory tak ukrutně nakládal; a proto ranně shaněli se po králi jiném v Polsku, nežli by moc svou zasadil v kořeny. Avšak Albrecht nejevil, že by se jich mnoho strachoval; měl za sebou řadu přívržencův po zesnulém tchánu Sigmundovi, v jejichž čele stál Oldřich z Rosenberka a Menhart z Hradce. Z různých náhledův, jaké se rodily v stranách proti sobě stojících, dalo se předvídati, že již vznikne opět nebezpečná zpoura, jaká pohříchu za Sigmunda trvala a která národu českému novou ránu zasadí. Již v lednu 1438, pokud Albrecht meškal ještě v Uhřích, kamž se za příčinou korunovace byl odebral, vznikly v Čechách patrné třenice, jelikož strana panská, čili rosenberská, nechtěla upustiti od Albrechta a strana národní, čili Rokycanova, opět od Kazimíra Polského. Třenice tyto nabyly tím povážlivějšího rozměru, když hejtmané zemští a podkomoří, Jan z Kunvaldu, zjímati kázali konšely pražské, jenžto drželi s horlivými kališníky a na Karlově týně neb Žebráku vězniti je; a jiné měšťany i s rodinami jejich z města vypudili. Jestliže zbývalo ještě některých Husitův, kteří se dotud nebyli rozhodli pro Kazimíra, tož rozhodli se nyní; neboť se obávali, že toto násilné vystupování strany rosenberské předchůdcem jest nové vlády Albrechtovy. Pročež nemeškali všichni ti, jenžto náleželi straně rokycanové, obeslati důvěrníky své na Mělník, kde by se ushodli pro Kazimíra, a to bez meškání, jelikož strana panská rokovala již v koleji karolínské o přijetí Albrechta za krále českého. Ke konci měsíce května dostavili se veškeří zástupcové na Mělník. Byli mezi nimi pánové: Hartvik z Rousinova, Beneš z Mokrovous, Jan z Perštejna, kněz Bedřich ze Strážnice, jakož i Pavel Sovinský, Milota Hrušovský a Jan Čeček, kteřížto hned po ztracené bitvě lipanské přilnuli k straně Rokycanově a co nejvěrnější bratří z kalichu sloužili jí. Po delším rokování zvolen jest jednohlasně Kazimír za krále českého. Leč důvěrníci strany panské, kteří pro nepokoj města Prahy museli se do Jihlavy přesídliti, nemeškali tam zvoliti si opět Albrechta a přispíšiti si s ním do země.

Po skončeném sjezdu na Mělníce odebrala se většina pánův přímo ku Praze, aby se zde o další přijetí nového krále postarala. Cestou promluvil pan Pavel k Milotovi a Janovi Čečkovi následovně: "Kdybychom neměli přesvědčení o zemřelém Sigmundovi, že král, jenž nechová žádné lásky k národu, nad nímž vládne, neštěstím jest země, nestavěl bych se zeti jeho na odpor neb dle příbuzenstva přísluší jemu spíše nad námi vládnouti, než komu koli jinému: že však zkušeni jsme, kterak nám sklamati se bylo v tchánu jeho, který takřka mezi námi odrostl, jak bychom mýliti se mohli v pánu, jenž dle jazyka, zvyků a všech přirozených základů zcela jest nám cizí? A co více mám říci, že věcí dokázanou jest, že již nyní nás Čechy nenávidí? Či bude laskavějším k nám a změní povahu svou, jižto mu pěstounové zlí a odpůrcové naši úhlavní v duši vštěpili, až k nám zavítá a vezme nás na otěž? Věru, toť těžká hádanka! Nechci arciť tvrditi, že by národ byl nejšťastnější, když by nad ním vádia ruka zcela domácí; neboť i tu máme důkazův, že nedaří se všecko tak, jak by se mělo dařiti. Hospodaříme již hezkých pár rokův, ale pohříchu, nepříliš šťastně. Závist neb ctižádost čouhá na nás ze všech koutů a dobré naší věci škodí. Stává-li však jednoho, jemuž po právu sluší hospodařiti, zajde choutka oněm závistivým i ctižádostivým a nastane aspoň jakýs takýs klid v zemi. Ovšem že musí umět hospodařiti! Třináctiletý Kazimír bude míti s námi notnou práci. Člověku dvakráte plnoletému jde hlava kolem, jak by potom jemu nešla! Než musíme to vzíti se stanoviska našeho. Osobnost jeho zaručuje nám spokojenou budoucnost. Mladost jeho poskytne nám výhody té, že nám bude volno v zemi založiti pořádek takový, jaký vyžaduje učení Husovo, a pak, že si jej odchováme dle duše i dle srdce národního." Pan Pavel mluvil ještě dlouho, aniž by soudruhové proti tomu měli čeho namítati; neboť všichni byli téhož právě náhledu jako Pavel, dokázavše to volbou Kazimíra na Mělníce. Přešla tudíž řeč s jednoho stupně na druhý, na Albrechta, jestliže jej totiž prosadí strana panská, jaké povstanou z toho následky.

"Co soudíš o tom, pane Miloto?" tázal se Sovinský na konec své řeči Hrušovského; "neprotrhne se nad námi ten černý mrak, jenž z tolika protivných živlů jest sloučen, a neuchvátí opět stranu naši jako onen před čtyřmi roky u Lipan? Přísloví praví: koho prý bůh navštíví jednou, že ho navštíví i po druhé."

"Z tvých posledních slov, pane Pavle, rozumím, že se lekáš následků, jaké snad z odporných dvou voleb vzejdou, ba přichází mi, jako bys o volbě mělnické pochyboval!" utrhnul se Milota. "Věz, že ten mrak, jenž ti tolik strachu nahání, zaplašil bych čepicí."

"Zkušenost nás naučila, že máme spíše na zlé býti připraveni nežli na dobré," vece Sovinský. "Pádem u Lipan, nelze nám zapříti, že jsme podrobeni straně panské a že postrádáme moci bývalé na vzdor tomu, že s největší napnutostí ku předu se tlačíme. Vítězové lipanští leží nám na prsou a tíží duši naši jako noční můra. Předstihli nás v každém smyslu slova a snad i předstihnou s volbou jejich."

"Kdybys tak byl mluvil před čtyřmi roky, pane Pavle," opřel se nyní Jan, "řekl bych ti do očí, že nejsi více bohatýrem tím, jímž jsi býval, nýbrž že jsi mudřec, jenž sobě hloubáním krátí čas."

"Jene, i ty mi chceš odporovat?" osopil se Sovinský; "má mi tento výraz sloužiti za poklonu?"

"Nikoli, příteli," ohrazoval se předešlý, "pravil jsem, že kdybys tak byl mluvil před čtyřmi roky!"

"Však ani nyní nezasloužím důtky takové!" zvolal pan Pavel, "přisám bůh, že netoliko pokud jsem byl Taboritou, nýbrž i co bratr z kalichu zůstal jsem si důsledný. Nikdy neustanu od pravdy, nikdy od čtyř článkův pražských. Přesvědčení, jaké jsem si vložil do srdce, podržím bez změny až na věčnost."

"Promiň, pane Pavle," ospravedlňoval se Jan, "nemínil jsem svědomí tvého dotknouti se."

"Ani já, bratře," dobřil Milota přítele svého; "ač kdybych tě neznal, řekl bych, žes velice ducha zmírnil" "Nezmírnil, to mi nemluv, pane Miloto!" nevrle Sovinský odvětil. "Nechceš-li, abych tě vyzval na kolbiště, tedy s takovou ustaň. Opatrnost neznamená ochabnutí. Dotud jsme se nevymknuli ze železné náruči panské strany. Až se dopídíme naší volnosti, o kterou nás připravili, potom zvíš, že se ze Šavla více stalo nežli Pavel. Po dnešní den, známo vám, pánové, že jsem se této straně nezapsal, jakkoli to učinili skorem všichni páni a města, ba i Mladá Boleslav, o níž jsem nechtěl ani opovážit se pochybovat, že by to kdy učinila; po dnešní den, pravím, zachoval jsem sobě samostatnost, jako vždy jindy. A ty máš o mně pochybovat, pane Miloto?"

"Nikoli, bratře, bůh mi svědkem!" omlouval se tázaný; "kdybych měl v tebe pochybovat, aj, v koho bych pak mohl ještě věřiti? Vždyť již nevím o jiném, jenž by se mnou stejné trval; zbýváme již toliko tři, ty, Jan a já, kteří jsme dotud nevybočili z koleje původního a ješto se držíme pevně zásady Prokopa Velikého, že totiž v národě jen nalézti nejlepší zásluhy."

"Buď ubezpečen, že i my držeti se budem pevně této zásady, a že se v nás nikdy nesklameš!" zaručovali se oba předešlí.

"Ano, nesklameš se, příteli," dokládal se ještě jednou Sovinský, "spoléhej v naši čest, že s tebou stejně vytrváme. Táboři se arciť již nejmenujem, neb smrtí Prokopovou ustoupil slavný těm bratří těchto, avšak na místě jeho vzrostl tém Rokycany, bratří z kalichu, jenž neustoupí s jeviště světového nikdy. Přísahejme, že při něm na vždy potrváme."

"Přísaháme, přísaháme," souhlasně všichni tři zvolali, meče při tom pevně držíce. Pak pobídli koně do trysku a přímo ujížděli ku Praze.

Zde za jich nepřítomnosti stala se veliká změna. Kam pohledli, všude činěny jsou přípravy k přijetí Albrechta, krále českého, většinou šlechty české zvoleného a s ní již k sídelnímu městu ubírajícího se. Na náměstí staroměstském stavěl se pro něj nádherný trůn a po ulicích, kudy měl jeti, vše se skvostné krášlilo. Lid se počal v davech scházeti, prostory města naplňovati a hluk i jásot tu i tam, zvláště v hostincích probouzeti. Pan Pavel, jakmile to spatřil a dověděl se, že ta všecka příprava náleží knížeti rakouskému a ne Kazimírovi polskému, rozhořčil se tak mnoho, že nebyl s to s provázejícími přátely ani se rozloučiti. Mlčky toliko podal jim pravici, hněvem se třesoucí, a pokývnuv několikrát hlavou, jako by dal na srozumění, že jeho tušení nebylo bez důvodu, pustil koně do plného skoku z brány ven. Odstranil se na svůj hrad Sovinky. Totéž učinil pan Milota, jen Jan pozdržel se zde, než by koně k další cestě v některém hostinci pokrmil. Vjel na Šmerhov, do hostince na staroměstském náměstí stojícího, jenž souvisel s radnicí a jehož průčelní okna vedla na velké náměstí. S tíží že se do něho protlačil skrz veliký nával hostů, jimž rozsáhlá jizba, všecky postranní výklenky a posléz ani průjezd nestačily; neb kdo sem vkročil, nechtělo se mu více odtud, jako by pan Klobásek, nájemník hostince, za darmo naléval, kdežto zatím ani za peníze nemohl se žádný posloužení dočkati. Leč přišel-li některý vzácnější host, na němž důvtipný hospodský spozoroval, že jest zvyklý platit dvojnásobně, tuť se pro něho přece postaral, aby tento ve zvláštním pokoji došel pohodlí i dobré služby, nedbaje perných výčitek méně vzácnějších hostů, že se i o ně lépe nepostará, že se mu odrazí, ať si patoky jeho, kdo chce, pije a se zlobí nad hubatkou, na tři prsty nedolitou. Zahlednuv Klobásek přijíždějícího Jana, nemeškal, aby ochotnost svou dal mu na jevo. "Kdybych neměl tak velké potěšení z vzácné vaší návštěvy," pravil Janovi, "nemohl bych vám, věřte, pane, za žádné peníze nějakého místa popříti." Načež, přivolav podomka, by ošetřil Janova koně, odvedl hosta v první patro do pokoje. "Račte přijmouti místa třeba u těchto pánů," pravil na to, když vyhledal kdesi dubovou židli a ji ke stolu postavil, kde mimo jiné hosti seděl také Ondřej Hrušovský, jinoch třimecitma rokův mající; "a poručte, co vám libo. Nepochybuji, že by vám nechutnala má výborná chmelovina," hovořil dále s největší přívětivostí. "Mám přinesti pohár či raděj celou hubatku?" Na přisvědčení Janovo stála v okamžení na stole vysmolená, hustou pěnou překypující nádoba a krom toho kýta telecí v nejlepší úpravě. Mezi tím, co Jan odkládal meč a na stěnu jej zavěšoval, uchopil Ondřej Hrušovský hněvivě hospodského za ruku, a zaskřípav hlasitě zuby, zvolal: "Nepravil jsem ti, Klobásku, abys žádného nepřipouštěl k stolu našemu? Ty však, jako bys na vzdor, usazuješ k nám netvora, ničemu, kterého abychom se jako zmije štítili! Nechopíš-li se ho a nevyvedeš ze dveří, přísahám, že ti notně natru záda. My věrní Albrechtovci nechceme seděti podle bídných Kazimírovou. Ven s ním, ven ze dveří!" vzkřiknul z plného hrdla, že sebou Klobásek uleknutím celý trhnul.

"Dnes s tebou nemluvím, Ondřeji," odvětil Jan mírně; "neboť pozoruji, žes rozum utopil v chmelovině."

"Nikoli!" osopil se předešlý; "přísahám, že ho mám střízlivý a že již co chlapec měl jsem ho střízlivější, nežli tys ho měl a nežli ho podnes máš! Pamatuji se na tvé hlupství, kterak stáls před mým otcem zarputilý jako zlosyn, tak že tě musel otec pro tvoji tvrdošíjnost od sebe vyhnati a návrat na Hrušov pro vždy ti zakázati. Nemysli, že jsem tak vratké paměti, že bych byl zapomněl, co jsi u nás všecko natropil. Pamatuji to dobře, jaks moji matku za blázna použil, abys dceru Bartošovu zákeřnicky unesl. Styď se a ustup raději, tamto máš dveře, jdi, odkud jsi přišel!"

Takovou hanu mohl toliko dobrý Jan snésti. I stál tu užaslý, aniž by našel slov proti drzému mladíkovi. Hosté přítomní uděšeně poslouchali, nevědouce náhlost příčiny sobě vyložiti, a ti, jenž byli opilí a na řad Ondřejův pili, smáli se neb hrozbou Jana pokoušeli.

"Slyšels padouchu, že máš odtáhnouti?!" zařval Ondřej opět rozvztekleně, že mu až pěna na ústa vystoupila; "či čekáš, až tě sám uchopím a v rukou rozmačkám?"

"Ondřeji, Ondřeji!" zvolal Jan trudně i poněkud rozhodně; "omlouvám tě ve tvém opilství; neboť předpokládám, že bys střízliv takto nemluvil. Věz, že to od tebe neslušné a hrubé. Lépe učiníš, když ty sám odtud odejdeš, abys vystřízlivěl na zítřek. Zvu tě na kolby!"

"Styděl bych se jíti s tebou v zápas!" zasmál se Ondřej uštěpačně; "co tomu říkáte, pánové," tázal se přísedících, rukávy si vysoukávaje, jako by již chtěl zápas svésti, "mám s tím chlapem počít zítra či raději hned?"

"Nestojí ti za to, pane Ondřeji!" odpověděli společníci Hrušovského.

"Ba že nestojí za to tento vývrhel člověčenstva;" dokládal Ondřej; "a pak nač se nechati krví zrádcovou pokáleti, krví kacéřovou!"

"Zadrž, vzteklý pse!" roznítil se Jan, jenž byl dotud hněv svůj mocně tajil. "Opovážíš-li se ještě podobnou hanu vypustiti z úst, tedy věz, že tě jednou ranou skotím." To vyřknuv, rychle se vzchopil a mečena opásal.

"Ďáble!" zařval Ondřej rozkaceně; "ty myslíš, když se ti povedlo otce mého usmrtiti, že se ti to povede i na mně?! Sečkej okamžik, až se i já opásám, potom tě naučím, jak se tací vrazi trestají." Při těch slovech sahal po meči blíže v koutě stojícím. V tom však zasáhnul ho Janův meč a hlavu mu rozpoltil. Vidouce hosté mrtvého Ondřeje sklesnouti k zemi, vzbouřili se do jednoho proti Janovi a již již chtěli se ho zmocniti, leč tento, rozkročiv se, mávnul mečem v povětří a hlasem tuřím zapřísáhl každého, kdo by se mu sblížil. Podnapilá i bezbranná společnost, nedůvěříc sobě pustiti se zhola v zápas s rozčileným odpůrcem, ustoupila, aby nářadí hospodského co zbraně se uchopila; Jan ale, použiv okamžiku toho, vyrazil ven, neopomenuv dvéře za sebou rychle zavříti a petlicí připevniti. Nežli se vězňové dovolali pomoci, ujížděl již Jan na svém koni ze vrat šmerhovských.

Dne 15. června 1438 přijel král Albrecht do Prahy a na trůn, na náměstí stojící, se usadil. Přijat jest za veliké slávy panstva, Pražanův a lidu obecného. Po přijmutí slibu poslušenství a člověčenství od Pražanů složeného odebral se král s pány urozenými na pražský hrad, kde byl řečí legata Filiberta uvítán, načež s průvodem kanovníků a žáků do chrámu svat. Víta uveden a tam 29. téhož měsíce také slavně korunován. Maje většinou národa království české zaručeno zasadil se nyní nový král o to, by i ostatní část národa, zvláště šlechty, dostal pod svou moc, která pod vůdci, knězem Bedřichem, Petrem Polákem, potom panem Ptáčkem, Janem Čapkem, Hartvíkem, Benešem Mokrovouským, Jiřím Poděbradským a Pavlem Sovinským statečně vzdorovala. Nejprv rozeslal král listy do Rakous a Uher, aby tamějším pánům věděti dal, že vojsko polské táhne do Čech ku pomoci straně králi odbojné a že již nachází se na Moravě. Též dal věděti skrze pana Šlika říšskému sněmu, toho času v Norimberce odbývanému, o nebezpečí, jež hrozí netoliko moci jeho v Čechách ledva založené, nýbrž i okolním knížatům, pakli horliví kališníci zvítězí. Na ponutku takovou přitáhlo brzo mnoho pánů uherských a rakouských, zvláště panstvo české dostavilo se četně, ježto Albrechtovi bylo věrné. Také přijel markrabě míšeňský, kníže Krištofor bavorský, kníže Albrecht, syn markraběte braniborského a jiní hodnostové, tak že vojsko celé této výpravy obnášelo úhrnem 25000 a postavili se proti městu Táboru, kam se byla soustředila hlavní moc strany Kazimírovy. Jakkoli královské vojsko bylo dosti silné, Táborští se ho přece neulekli, neb i jim dostalo se hojné posily od Vladislava, krále polského, bratra třináctiletého Kazimíra. 4000 mužův vojska jízdného posláno jim z Polska pod vedením přednějších pánův polských, a sice Sudivoje z Ostrorohu, vévody poznaňského, a Jana Trenčína, vévody sudomírského. Mimo to soustředěna zde také velká část lidu obecného. Nyní se měl započíti boj; vůle byla pevná i síly dostatek. Tu i tam hojný počet děl, hromady střeliva a jiných nástrojů k zjednání blahobytu člověčenstva. Jen ještě scházela odvaha k rozhodnému činu, buď z té, a neb oné strany. Té však pro tu dobu právě se nedostávalo na obou stranách, tak že po nepatrných toliko půtkách a některém vyjednávání sešlo s boje, aniž by se výsledku jakého bylo docílilo. Po šestinedělním pokuse odtáhl král opět ku Praze, a rozpustiv veškeré vojsko, podržel si toliko Jakoubka Bilínského z Vřesovic, jemuž přikázal provoditi Bedřicha, knížete saského s Míšeňskými do jejich země. Když však Jakoubek blížil se již s nimi městu Mostu, zaskočil ho mladý Petr Holický, pak Petr Zvířetický, Václav Carda z Petrovic, Jan Čeček, Absolon a Svojše, jakož i Žatečtí s Lounskými a na tři sta Poláků na koních. Pan Jakoubek, zpozoruje nebezpečné soky, sešikoval rychle proti nim lid svůj s houfy knížecími a obořil se na ně nejprv s jezdci. Po tuhém boji podařilo se mu poraziti Žatecké i Lounské, načež, udeřiv na pana Holického a Svojše, tlupy jejich přemohl neb zjímal. Po takovém vítězství odvážil se s tím větší smělostí na ostatní a i jim nemalých škod spůsobil. Ztráta, již tu Kazimírova strana utrpěla, byla veliká, tak že král Albrecht, jakmile se o tom dověděl, zaradoval se, že se stal úplným nad ní vítězem. Půl šesta sta mrtvých zůstalo na místě a pět set přemožených dostalo se v zajetí, mezi nimiž také byl Absolon a Jan Čeček z Květuše, kterýž bojoval se strýcem svým Jindřichem Čečkem z Pakostnice. Po skončené bitvě , zahledna Jakoubek Jana, přikročil k němu a úsměšně jej oslovil: "Aj, aj, přece jednou došlo na tebe, pane Čečku? dobře, dobře, s takovými ptáčky musíme jinak započíti. Jest-li se nemýlím, tedy tys to, jenž zabils u Domažlic Jiřího Hrušovského? Také prý jsi zabil Ondřeje, syna Jiříkova, v hostinci šmerhovském? Je to pravda? Kromě těchto, slyšel jsem, žes i pohřbil Kašpara Lopatu na hradě Květušském? Nu, odpovídej na mé otázky, vždyť snad nejsou horší skutečnosti tvé?"

"Neodpovím!" osopil se Jan; "neb se dotýkáš mé cti. Chceš-li ale pravdu toho zvěděti, pane Jakoubku, musíš zvolit jiné místo, ne-li kde jsem podlehl."

"Že bys mi to jinde pověděl?" ušklíbnul se Jakoubek drze; "inu, když myslíš, že bys jinde mluvil lépe, tedy ano. Než, nechci se ti zaručiti, že na místě, na které tě dovedu, nedostaneš ve svůj erb za přídavek hodnou šibenici."

"Takových výčitek nechej si pro sebe, pane Jakoubku," odvětil Jan hněvivě, "a buď rád, že tě podobná čest dotud minula. Možná, žes ji dávno již zasloužil."

"Aj, aj, kterak jest prostomluvný, panáček!" povytáhnul si Jakoubek ramena a oči nemálo vykoulil; "uvidíme, kdo z nás dvou více jí zasloužil a kdo k ní spíše dozrál. Prozatím zůstaneš u mne a tento pán také;" končil vítěz, na Absolona prstem ukazaje; "tebe, Jeníčku," dokládal, "odevzdám k zemskému soudu a tebe, Absolone, potrestám sám." Po těch slovech rozkázal Jana odvesti do Prahy a Absolona dáti do vazby, načež vydal se s vojskem svým na cestu, aby knížata německá dopravil do Mostu.

Po osmiměsíčném uvěznění postaven jest Jan před soud, u kterého pan Oldřich z Rosenberka a Menhart z Hradce byli se přičinili, aby obžalovaný odsouzen byl k smrti. Několik žalob leželo na stole, u prostřed soudní síně stojícím, za nímž seděla řada soudců. K žalobám těmto, jakkoli byly podány od úhlavních nepřátel Janových a doznány svědky podlými a úhonnými, přihlíženo k nim přece co k důkazům podstatným i nezvratným; neb již v průběhu vyšetřování odstranili nejvyšší hejtmané, Oldřich a Menhart, všecky námitky a důkazy, jež mohly obžalovanému k polehčení sloužiti, ba i tam, kde jim pražádného práva nepříslušelo do věci se míchati, účinkovali, jen aby svou moc dali na jevo a straně sobě odporné pohrozili. Po skončeném závěrečném výslechu vynesl soud nad obžalovaným výrok, který zněl, že Jan má co sprostý zločinec pro příklad a výstrahu býti na veřejném místě sťat rukou katovou.

Zpráva tato jako bleskem roznesla se po vší zemi, a tudíž nemohla i minouti hradu Sovinského. Pan Pavel arci předpokládal, že Jan neujde pokutě perné, že by ho však stihnul tak přísný trest, toho se přece nenadál. Domysliv se ale, odkud toho příčina, nemeškal pospíšiti k panu Oldřichovi i Menhartovi, by se u nich přimluvil za zmírnění trestu tohoto, aniž by dbal, že s pány řečenými jest u veliké nevoli. Příchod jeho překvapil velice oba hejtmany, jenž právě ve své úřední světnici seděli, vespolek rozmlouvajíce, a bylo patrno, kterak jim vzácná návštěva páně Pavlova lichotí. Aby to však nedali na sobě znáti, chovali se k němu co nejlhostejněji ve své řeči, pokračujíce dále, aniž by si ho všímali. Pan Pavel, nedbaje toho, přikročil k nim a beze všech okolků jal se takto mluviti: "Věz, pane Oldřichu, i ty, pane Menharte, že nepřicházím proto, bych vám vytýkal tajné účastenství v soudě nad Janem a neb abych kárati chtěl nespravedlnost výroku, která nepochází než jen z vůle vaší: nýbrž přicházím proto, abychubohému příteli, jenž má ohavnému trestu podlehnouti, vyprosil vaší přímluvy, by ho trest ten minul neb aspoň byl mu zmírněn. Pánové, dlužno i vám míti na paměti přísloví, že dnes mně a zítra tobě. Pročež nemstěte se nad člověkem srdce dobrého, který překročil meze práva toliko v přechvatu, v okamžiku popudlivosti. Kdož ví, pane Oldřichu, neb ty pane, Menharte, jestli bys se nedopustil horšího činu, kdybys byl měl tutéž příčinu jako Jan. Myslíte-li ale, že usmrcením člověka poskytnete příkladu, aj, vždyť máte Barabášů dosti, jichž svedla k vraždě zlomyslnost, nikoli čest muže, čest šlechtická!"

"Přišels pozdě, pane Pavle," odvětil pan Rosenberk chladně; "nemožno jest nám přimluviti se již ve prospěch Janův. Soud uzavřel. Také věz, že bychom jednali na újmu zákona. Kromě toho, jest již ortel prohlášen. Abychom jej chtěli nyní měniti, pochopil by lid skutky naše a pak pochyboval v spravedlnost další. Není tedy pomoci, propadnul smrti, musí umříti!"

"A co ty, pane Menharte, ty mi také neučiníš něco po vůli?" obrátil se pan Pavel k druhému hejtmanovi. Tento pokrčil ramenoma, aniž by tázajícímu odpověděl.

"Tedy ani tobě nestojí starý přítel tvůj za dobré slovo?" osopil se žádající; "nuže, čiňte, jak vám libo;" končil, odcházeje, "předchůdcové vaši postarali se o popravu Roháče a vy se postarejte o popravu poctivce tohoto. Ale ať nepykáte těchže následkův jako oni!" doloživ, hněvivě dveřmi za sebou bouchnul. Ubírajícího se nyní s hlavou sklopenou, s myslí zádumčivou a se srdcem plným trudu potká Vlk u mostecké věže. Jsa i sám v mysli pohřížen byl by kráčel dále, aniž by si pana Pavla povšimnul, kdyby jej tento maně byl nezahlédnul a nezastavil. "Kam se ubíráš, Václave?" tázal se Vlka.

"Na hrad!" odvětí tázaný; "šťastná náhoda, pane, svedla nás v hromadu," pokračuje s patrnou radostí, pravici Sovinského uchopuje, "spěchám, bych u nejvyšších hejtmanů odevzdal listy tyto," ukázal na svazek papíru, jež nesl pod páždím. "Obsahují stížnost kněze Bedřicha a Petra Poláka," pravil dále, "potom Hartvíka, Jana Čapka i Beneše Mokrovouského. Kromě těchto také pánů Ptáčka a Jiříka Poděbradského, kteřížto poslední nejostřeji kárají Oldřicha a Menharta z výroku nad Janem. Vytýkajíť jim, že jsou příčinou soudu tak přísného a že by byli mírněji jednali, kdyby to byl někdo jiný a ne Táborita. Skutky takovými že popudí proti sobě národ český, jejž co by měli vésti k dobré vůli, že ho spíše k sváru a zpouře dohánějí. Ke konci dokládá pan Ptáček a Poděbrad výslovně, že jestli hejtmané neupustí od podobných nátisků, že jim neručí za pokoj. Dosud prý nezanikla síla božích bojovníkův a ostří jejich mečův že nezrezatilo. Přejí-li sobě míru, aby tedy upustili od všelikého pronásledování bratří a Janovi v pokutě ulehčili."

"Pochybuji velice, dají-li sebou pohnouti," odvětil pan Pavel duchem sevřeným; "neboť hejtmanům těmto nezáleží tak na své cti, jako na příležitosti, kdy jim možno ukázati moc svou a kterak o nás smýšlejí. Přicházím od nich, vím, co jsem pořídil. Mluvil jsem jim v tomže smyslu do duše, ale nadarmo. Pro všecko však odebeř se k nim, a jak pořídíš, přijď mi do domu pověděti."

Vlk odešel. I vzpomněl brzo na slova pana Pavla, pravivšího, že pochybuje, dají-li sebou hejtmané pohnouti. Opustiv úřední světnici, nevěděl z celé výpovědi Rosenberkovy ani Menhartovy jiného, než tato slova: "Zprav všecky pány, jenžto nám listy posílají, že nám nelze měniti zákonů a míchati se v obor nám nepříslušný, jak by to snad oni činili, kdyby stupně naše zaujímali. Vyřiď jim dále, že si budem pamatovat výhrůžek jejich. Bude-li kdo litovati zpupnosti své, budou to oni." Tak zněla hejtmanů odpověď. Ačkoli byla obsahu krátkého, upříti přece nelze, že co do přísnosti zahrnovala v sobě mnoho. Avšak ještě těžšího závaží byla by dostala, kdyby byl pan Rosenberk a Menhart hned zpočátku, dokud tam byl ještě Vlk, uvážili lépe obsah listů, jako to teprv učinili později. "Zdali to jaká důstojnost!" zvolal pan Oldřich, když se byl déle probíral v hromadě dotyčných stížností; "pane Menharte, rci na dobré svědomí," vztýčil čelo a zaťatou pěstí přitisknul ke stolu složené listiny, "není-li to popouzení od té čeládky proti zákonům zemským, když se zastává člověka trestu hodného? Neměla by ho spíše oněmi meči, jimiž se nám opovažuje vyhrožovati, sama potrestati? Nezaslouží-li jeden každý z nich, abychom mu pohrozili?"

"Učiň, pane, podle svého rozumu," odvětil Menhart; "co mne se týče, já bych jim neodpustil, tím méně tomu zlosynovi."

"Však ani já jim neodpustím, zvláště Čečkovi;" zvolal Oldřich rozhořčeně. "Musím jim dokázat, že potřeštěnost jejich umím ještě na jiný spůsob zkrotiti nežli smrtí jednotvárnou. Co mi na to odpovíš, pane Menharte, jsem toho úmyslu," tu se na chvíli zamyslil; potom pravil dále, "jsem úmyslu, abychom tomu chlapovi vystrojili pohřeb za živa. Uvážil jsem na mysli jistý spůsob, kterým odpůrcům našim učiníme nejlepší poklonu a lidu obecnému hezké podívání. Život Čečkův nezahrnuje v sobě beztoho nic jiného nežli samé kejklířství a vraždy a dle přísloví: "Jaký život, taková jest smrt," výrok soudců změníme tedy v ten smysl: Přejede-li na koni mostecké zábradlí, dostaniž milost. Jsi s tím srozuměn, pane Menharte?" tázal se uštěpačně, jak to míval v obyčeji a liboval si v dobrém nápadu."

"Zajisté pomýšlel jsi, pane, aby vrah ten zahynul vlastním přičiněním a aby v smrti jeho poníženi byli nepřátelé naši;" pochleboval pan Menhart.

"Ano, ano, aby zahynul trochu po šlechticku, totiž hrději nežli sprostý chlap a tím právě aby ponížil vrstevníky své!" zachechtal se předešlý. "Smrtí Čečkovou okážeme, mnoho-li nám na povyku několika přepiatců záleží a jaké cti u nás požívají. Kdybychom jim povolili v jedné věci, věz, že by nás obsypali samými žádostmi, až pak ke konci byli by s to nám předpisovati, ba i nás ovládati. Nás však nesmí prosba ani hrozba oblomiti; neboť cíl náš, za kterým se ubíráme, mohl by nás snadno minouti. Kdo se nám opováží v cestu stavěti, toho skrze kata odklidíme. Srovnáváš se s mým náhledem, pane Menharte?"

"Jak bych se nesrovnával!" odvětil tázaný, při čemž si oběma rukama rozčeřil všecky vlasy, jako na znamení, že jej slova páně Rosenberkova velice zajímají. "Kam bychom také přišli bez užití přísného zakročení?" mluvil dále, "neprotiví-li se nám chasa tato i vzdor naší přísnosti? Ledva že se sprostíme jedné její neřesti, vytasí se nám hned opět s jinou! Jsou to tvrdohlavci, s nimiž nám věru mnoho bude co činiti. Znám je od počátku skrz na skrz, vím o nich, že prosákli jsou krví škodlivou. Sotva se naučí žvatlati a již slovy jedovatými brojí proti naší zásadě, ba pohotově v okamžiku jsou mečem nám odporovati. Nelze v jejich středu dobrému vůdci aneb vládci obstáti, jelikož jsou navykli jedním i druhým jako míčem házeti. Radím ti, pane Oldřichu, abys je v hrůze choval a nikdy se neukázal povolným, neb laskavým, sice bys padl u nich v obyčej. Nepovol u výroku, jejž byls sobě předsevzal a pro příklad vystav kejklíře toho v posměch veřejný. Bude to věru znamenitá výstraha nepřátelům našim! Ať se doví, že mocí naší řídí se též záležitost soudní, nikoli jen politická. Tím jich aspoň doženeme k slušnější zdvořilosti, nežli jakou nám dotud prokazují."

Po čtrnácti dnech přivolal neobyčejný spůsob trestu na tisíce lidí ke břehu Vltavy, aby uzřeli hrůznou jízdu Jana Čečky. Již za šera počaly se sem zástupy shromažďovati, by zaujaly příležitá místa, z kterých by nejlépe dopatřily k mostu. Po osmé ranní přijevší na most, tlupaozbrojencův rozehnala odtud veškeré diváky a obě mostecké věže zatarasila. Z prvu stavěli se zvědavci, kde nebylo bráněno, když pak oba břehy Vltavy, ulice, okna čelních domů i střechy byly jimi přeplněny, tuť násilně vtírali se později přišlí na místa, kde by již ani jablko nebylo propadlo. Na ten spůsob dostalo se největšího nátlaku ulici mostecké a výše krokevní, vedoucí na Hradčany k vězení Janovu, před nímž stála stráž kopiníků, aby před návalem zvědavců ušetřila aspoň prostoru, kde měl odsouzený vsednouti si na koně. U prostřed stráže, v čtverhran sestavené, stál již osedlaný kůň, vraník to Janův, jsa držen Vlkem, skormouceně pohlížejícím ke dveřím, odkud měl Jan vykročiti ven. Brzo potom vyjde odsouzený v průvodu soudcův a několika žalářníkův. Černý oděv jeho a pláštík téže barvy, pak to dlouhé černé péro, jež se od biretu až k bedrám kroužilo, dodávaly zádumčivé tváři Janově velmi truchlivého vzezření, tak že pozorovatel zajisté byl by si všimnul, kterak odsouzený zápasí v trudu myšlenek a že připraven jest k úkolu, v němž mu bude zahynouti. Vešed Jan do prostřed stráže, uchopil Vlka v náručí a s třesoucím se hlasem oslovil ho: "Příteli, mám zlé tušení; nevím, jestli šťastně vyváznu. Kdybych tě nebyl býval oknem zahlednul, snad bych byl požádal soudce, aby mi uložili raděj zemříti mečem. Kdykoli tě však spatřím, tuť opustí mne všechen trud a duch můj sklíčený opět oživne. Donívám se, že když jsem přestál tolika nehod, tedy že i dnešní přestojím."

"Jen mužně, Jene, odhodlej se na cestu a nepotrať smyslů čilých, jichž jsi býval vždycky pánem;" těšil Vlk předešlého. "Jsi dobrý jezdec a koně máš také dobrého. Od útlého mládí navykli jste spolu rejditi a mnohdykráte nebezpečnou jízdu také jste podnikali. Činil jsem s vraníkem tvým zkoušku; zvroubil jsem s ním celou divokou Šárku a skály její nebezpečné přeměřil kříž na kříž, aniž bychom který utržili pohromy; proč bys ty nedůvěřoval sobě přejeti zábradlí mostecké, tuto pevnou i dosti širokou zeď, která koni vycvičenému zajisté k chůzi dostačí? Neboj se a směle odhodlej se k činu; nechybí ti než toliko statečnost. A byť to i byla poněkud nebezpečná cesta, přece po ní snáze dojíti opětného života nežli po meči katově. Pro větší jistotu budu tě s Milotou na člunu stříci a pan Pavel opět na mostě."

Jedva dokončil, zavzní polnice k odchodu. Vlk musel ustoupiti a Jan, uchopiv se otěží, měl se k vyšinutí v sedlo. Prv však pohladil vraníka po krku a úlisně jej oslovil: "Provázels mne na všech cestách života a všude dobrou službu prokazoval. Ať to bylo za účelem zábavy, rejdu pro obdiv, ochrany života aneb slávy vítězné, vždy uměls pánu svému vyhověti i ke cti dopomoci. Kéž bys také dnes prokázal mi dobré služby, bych se šťastně dostal od jednoho břehu k druhému." Kůň, jak by slovům těmto porozuměl, nemohl se dočkati, kdy ho Jan osedne, aby se i tenkráte vyznamenal. Buď hrabal netrpělivě kopytem, čile houpal hlavou aneb vysoko se zpínal. Lid, jenž kolem odsouzence v mračno byl se splynul, pohlížel s úžasem k nebohému. Bylo viděti na všech tvářích netajený stesk i slzu po lících kanouti, avšak nedůvěřil si přece žádný ani slovem zpříčiti se rozsudku, tím méně mocně proti němu povstati. Vždyť tu stála četná stráž, která by zajisté nedopustila k násilnému výstupu. To také Jan věděl, a, proto podav se vlastnímu osudu, vsednul na kůň a směle, jako by do pole proti nepříteli, nastoupil cestu krokevní ulicí čili ostruhovou, nyní zvanou, k mostu. Ještě nedojel polou cesty, když zahučel velký zvon s věže sv. Víta na poplach. Než zahučel podruhé, již jako by mu v odpověď zahučel jiný zvon u sv. Kajetána i u sv. Tomáše. Vůčí povstal zmatek, lid se jitřil a nastal lomoz povšechný provázen křikem: "Pusťte ho! pusťte ho, sice jej násilně vyrveme!" Nechybělo mnoho a vzpoura povážení hodná byla by již nastala, kdyby nebylo vojsko v pravý ještě čas zakročilo a pořádek opět nezjednalo. Nejprv, aby zamezilo dalšímu zvonění, obsadilo věže chrámové. Zde zjímalo několik smělých zvoníků, ponejvíce občanů podskalských, a obrátilo se proti vzdorujícím na ulici, které, rozprášivši, ovroubilo těsně cestu tak, že musel celý průvod za nejlepšího pořádku bráti se dále. I odsouzený nastoupil další cestu, obstoupen jsa těsně kopiníky, dokud nepřijel na most. Nyní ponechána jest mu volnost, aby upravil si koně a i sám se připravil. Nikdo jiný nesměl za odsouzencem vstoupiti, neb stráž jako zeď postavila se tu v cestu. A přece na vzdor přísné stráži, na vzdor všemu rozkazu viděti jest procházeti se mostem pana Pavla Sovinského a pod mostem na člunu opět Milotu Hrušovského s Vlkem plovati. Prsten kardinála Juliana, který Vlk u Domažlic za odměnu obdržel, vymohl přímluvy legata Filiberta, že panu Pavlovi bylo dovoleno, jíti mostem podle Jana, Vlkovi pak s Milotou na člunu jeti Vltavou pro případ, kdyby Jan měl sklesnouti, aby mu mohli ochrany své poskytnouti.

Uzřev pan Pavel přijíždějícího odsouzence, zdaleka naň jal se volati: "Jen dále, příteli, mužně do toho!

Kdo se smrti bojí, neměl se raději naroditi." A, došed Jana, stisknul mu pravici a pravil: "Seber ducha, seber všecky smysly, Jene můj, bude to kousek perné cesty. Proklel jsem původce soudu takového, že nevěděli nalezti si lepší choutky k ukojení msty. Však vyvázneš-li šťastně, pomůžeš mi potom odměniti těch, jenž jsou vinni. Důvěřuj, že ti brzo vzejde slunce svobody; nebo poctivost a spravedlnost musí zvítěziti vždycky. Nastup cestu směle a neboj se!"

"Pane Pavle, bojím se, že slunce, které bude zítra tobě svítiti, mně nezasvitne!" zalkal Jan s patrným pohnutím. "Zahynu-li ale, tedy mne neopomiň pomstiti. Můj předtuch věští mi blízký cíl života; neobyčejná tíseň svírá duši mou a umořuje všecku odvahu. Příteli, čeká mne pohroma. Buďsi však, ať i zahynu. Bude to aspoň památná smrt, již neuměla než jen mrzká pomsta nastražiti. Ani kat nedopustil by smrti takové."

"Pozoruji, že sobě netroufáš přejeti?" utrhnul se pan Pavel polo uděšen.

"Troufám," odvece Jan, "nemohu však odolati smutnému tušení."

"U všech všudy, ustaň přece jednou od takových babských tretek!" rozhorlil se předešlý. "Jsi-li opravdu muž, tedy hleď přímo smrti v tvář, pakli ale cítíš se býti zmalatněn, tož raději přepusť mi koně a já vykonám jízdu za tebe."

"Nechtěj mne zahanbiti, příteli," odvece Jan, "a mějž se mnou strpení; vždyť se dočkáš, že jsem se nenechal ani touto šerednou cestou poděsiti; bojím se jen, aby kůň nedostal závrať a se mnou se neskácel. Kdyby se mělo státi, že bych zahynul, aj tuť neopomiň ujmouti se mojí Julie i syna mého Jaroslava. Také neopomiň vyříditi jim ode mne vroucí pozdrav a věčné: s bohem!"

"Jene, tebe slabost ducha klíčí, dej pozor, ať se zbytečně nepohrobíš!"

"Neklíčí mne žádná slabost, příteli, leč nemohu dotíravé teskno zapuditi;" doložil Jan, vyjížděje po schvalně upravených stupních na zábradlí mostecké. Jsa již nahoře, sehnul se k Sovinskému, a podav mu pravici na rozloučenou, nastoupil cestu rozhodnou. Kůň, jehož nechal nyní samovolně jeti, kráčel zprvu nesměle a při každém kročeji jak by nedůvěřil v jistou půdu. Dostoupaje, namakával zábradlí a pak teprv, ucítiv pod kopytem tvrdý kámen, bezpečně šlápnul. Čím však dále postupoval, nabýval větší a větší smělosti, až pak když došel polou mostu, kde se jeví oku obraz nejžasnější, ubíral se již s takovou smělostí, jako po bezpečném koleji. Sovinský šel mostem vedle jezdce. Ústa jeho byla pevně zaťata, oko přísně na každý krok koně upnuto. Ani na Jana nehleděl s takovou bedlivostí, jako spíše na vraníka jeho. Na Vltavě poblíž mostu pluli opět dva muži, držíce se v tom samém směru, kudy se jezdec bral. Zraky obou zvedaly se vzhůru k jezdci s nemenší napnutostí zraku Sovinského. Byli to Vlk a Milota Hrušovský. Kdyby bylo možno z blízka na ně dopatřiti, poznali bychom v obličejích jejich, kterak trapnou nejistotou zápasí a s jakou nedočkavou dychtivostí ostatek cesty odměřují. I shromáždění vůkol diváci zakoušeli strašná muka; neb všechněch uchvacovala jedna a táž touha, aby odsouzenec dostihnul šťastně břehu druhého. Tiše, aniž by si kdo důvěřoval směleji oddychnouti, tím méně promluviti, pohlížel každý brzo na jezdce a hned opět na koně, uchovají-li onu zmužilost a ostražitost, s jakouž započali jízdu. Každý oblouk mostu, každý kámen, každá píď zdála se dnes desetkráte delší, než jak byly v skutečnosti. Teprv když se jezdec blížil ke konci, počalo se tu a onde ozývati: "Ještě trojí oblouk a bude u cíle! - Již jen dvojí," zahlaholí radostněji, "a bude míti vyhráno!" Tu zavlaje s protější mostecké věže bílý šat. Mladá žena lící bledých a zraku uslzeného máchá jím povětřím. Již z počátku, jakmile Jan nastoupil cestu, bylo ji na věži mezi jinými diváky rozeznati, kterak nejúzkostlivěji pozoruje jezdce a jak s myslí pobouřenou sleduje každé jeho hnutí. A čím více se blížil, tím s větší horoucností a mysli napnutostí sledovala ho. Když pak vjížděl na předposlední oblouk, tuť nemohla se již zdržeti, aby nerozpiala náručí své, jako by vítězného jezdce chtěla obejmouti. Ubohý, kéž by byl k ní zraku svého raději nepovznesl. Až potud jel dobře. Krátké však popatření na věž přimělo ho proti vůli trhnouti otěží. Kůň, jenž dlouhou cestou byl již uhněten, spletl si trhnutím tímto snadno krok. I zavrávoral, minul levým kopytem zábradlí a skácel se s jezdcem v hlubinu Vltavy.

"Rodičko Kristova!" zalkala s věže ona žena, jež před okamžením rozpínala náručí své k jezdci; "můj muž, můj Jan jest mrtev!" doložila, sklesnouc bez sebe. Pan Pavel, vida Jana padati, ulekl se nemálo, tak že nebyl s to ani z místa se hnouti a přes zábradlí nahlednouti, co se dále s nešťastným děje. Též veškerý zástup, který dotud tiše se choval, strnul úžasem a zabědoval, že to až otřáslo soudci Janovými na Hradčanech. Však i řeka celá polekána divě zahučela pod tíží koně a jako by hořem rozechvěna rozčeřila vlny na hladině své, že by byl člun, na němž seděl Milota a Vlk, málem se zalil. Kůň i jezdec hluboko se ponořili a miliony perlí vzplynuly nad hlavama jejich, nežli opět dostoupili povrch vody. Rychlou přítomností ducha přirazili nyní vesláři ku pomoci Janovi, jenž, váznuv ve třemenech, unášen byl koněm opět pod vodu. Vlk řídil člun a co možná držel koně na uzdě aby se nepotopil. Hrušovský pak vrhnul se v řeku a pomáhal Janovi vyváznouti ze třemenů. Bylo štěstí, že krátce toho dovedl; neb kůň, vysokým pádem těžce jsa poraněn, strácel síly a vůči tonul v hlubinu. Malý člun počal se již potápěti s ním. V tom se Hrušovskému podařilo vyrvati Jana a polomrtvého naložiti na člun. Jedva to dosáhnul, zmizel kůň navždycky. Uzřev zástup nejblíže čekající, že Jan jest při životě uchován, zajásal radostí, jako by se to vlastního jeho života týkalo, a hlučně dal se do volání: "Milost, milost, dostál svojí úloze!" Hluk tento rozmnožoval se čím dále tím více, přecházeje s pravého břehu na levý, z jedné ulice do druhé, aniž by mu bylo konce. Teprv když zavlál s obou mosteckých věží bílý prapor na znamení milosti a Jan v průvodu svých přátel odjížděl svoboden, utišil se hluk ten a lid pokojně opustil divadlo pořídku vídané.

V klidném hradě všeho hluku odchýleném, na své Květuši, předsevzal si Jan nyní tráviti. Žije po boku své choti Julie, která zapomněla na přestálé strasti, po boku svého syna Jaroslava a přítele Vlka, cítí se být nejšťastnějším na světě. A jak by nebyl? Vědom-li jest člověk sobě, že z toho všeho, co kdy podnikl neb utrpěl, vlast jeho získala a že mu národ za to žehná, musí býti šťasten, třeba byl sám chudákem. Pohledněme na vojína, jenž utrpením a věkem celý jest sklíčen a bídou dohnán až k žebrotě, zdali přece nevztyčí se hrdě a neovane-li ho jarý duch i nerozechvěje-li ho pocit radostí, pakli sobě připomene, neb jiný na mysl mu vloží činy jeho, jež byl pro svou vlast kdy podniknul? Zdá se, jako by se potěšil rek ten z bohaté žně, k níž byl símě do země zasel. Vědomí, že děti jeho, potomstvo, bude z činu jeho kliditi, dostačí ho oblažiti. Též Jan, týmž vědomím jist, pohlíží nyní s pokojnou myslí do budoucnosti. Touha po boji na čas v něm utuchla, neb neslyšel války ryk, zvuk polnic, ani vlasti stesk. Vykonav již tolikerých zemi služeb a zakusiv přemnohých nesnází, spokojil se domácností, hledaje útulku v rodině své. Bývá to také i u jiných lidí v obyčeji, že podobně činí, u lidí totiž, kteří myslí, že když vlasti něčím přispěli, dosti již prospěli. To však činí jen tací lidé, jižto se nechali unesti proudem časových událostí a pak, vyváznouce, odstraní se v zákoutí, řkouce: "Jestli tolik každý jiný vykoná, co já vykonal, zajisté se dočkáme spasení vlasti své." Jan však neodstoupil pro tuž příčinu z vlasteneckého jeviště, aby zůstal netečným, aby na duchu zakrněl a věk svůj další protrávil v sobectví: uvidíme ho opět dostaviti se tu, když člověk oželí rád domova i rodiny milované, aby se navrátil k povšechné rodině, již zoveme národ. Obraťme pozornost k němu, jaké hledá sobě útěchy, když ho domácnost někdy omrzí. Za šera se krade z domova, mine vísku nedaleko hradu stojící, kde u prostřed svých poddaných, statných občanů krátívá si každodenně čas, a maje luk přes rameno, kráčí k lesu hluboko zamyšlen, aniž by si Vlka všimnul, jenž ho sprovází. A kdyby tento nesnažil se zavdati nějaké příčiny k rozmluvě, stíži že by sám promluvil. "Ty počínáš být poněkud nevrlý, příteli," domlouval mu dnes Vlk, přikročiv Janovi k boku; "nevím, neomrzela-li tě již tichá domácnost a nezatoužil-lis opět po hluku válečném. Snad se pamatuješ, co jsem ti říkával na Hrušově: člověk, který jednou navyknul na válečný lomoz, že se neřád vtěsná v mírumilovnou domácnost. Měl jsem pravdu čili ne?"

"Tenkráte ano, nikoli však dnes!" odvětil Jan, jsa z přemýšlení vytržen. "Pokud vlasť žádala naše páže, bylo by to bývalo nevděčné, doma klábositi, nyní ale nebezpečí minulo a pokoj jakž takž opět se navrátil; nemám příčiny po válce toužiti. Jsi-li však domnění toho, že snad domácnost mne omrzela, tož věř, že jsi na omylu. Kdo umí býti sebe pánem, zůstává si vždycky důsledný. Kdy je čas k válce, jsem vojínem, a kdy k pokoji, jsem pro pokoj."

Za takové rozmluvy došli blízkého lesa. Slunce právě vyšedší rozehřálo krajinu květušskou v nejbujnějším květu rozvitou. Ptactva zpěv rozléhal se lesem uvítávaje naše přátele. Mezi steré jeho zvuky mísil se však i zvuk lidský, neznámou píseň opěvající, již hlas harfy zprovázel.

"Pojďme blíže," pobízel Vlk Jana, když byli hodnou chvíli naslouchali, "nelze mi prodlévati, abych se nepřesvědčil, kdo jest tvůrcem těchto okouzlujících písní." A již kradli se krajem lesa dále, až došli záhybu, kde v stínu sosen ležel tábor cikánů. Všichni tito dobrodruzi obklopovali velký plamen, na nějž střídavě přikládal jeden cikán suché větve, kdežto ostatní s jakýmsi zbožným poklidem poslouchali zpívající ženu, jež něžnou pletí i chováním svým nade všecky vynikala. Podle ní seděl snědý vousáč, který temným hlasem sprovázel píseň krásné pěvkyně a na harfu přizvukoval. Polonazi, tváří vesměs plno bídy, bez přístřeší, bez domova, stále světem hnáni a přece mysli šťastné! Zdaliž jest to možné? Či byl toho příčinou líbezný a půvabný zpěv oné ženy, již královnou svou nazývali? aneb pouze v tomto okamžiku rozjařil jim mysli zvuk umouněné harfy a bídě jejich ulevil? Aj, což i bída, lopota, nahota a hlad dala by se také zpěvem neb hudbou ukonejšiti? Inu, již tomu tak, jelikož jemné nejraději dotýká se jemného. Člověk bídák bývá citů nejjemnějších, proto že jej strasti učí dnem i nocí cítiti, trpěti i plakati. Leč jako dovede něžnocitným býti, tak též bývá schopen vášní nejprudčích. Hněv jeho jest neukrotitelný i plný pomsty. Bídák nezná horších následkův nad svou bídu, která mu zošklivila vlastní život i život soudruha jeho. Přesvědčíme se o tom záhy, že tomu tak. Mezi tím, co se celá společnost při zpěvu a hudbě bavila, skřípěla zuby podál o samotě sedící a dítě kojící žena, pohlížejíc zrakem zlostí naplněným ke královně pěvkyni, která neostýchala se tuliti k vousáči harfeníkovi a zjevně dávati mu na jevo, že ho miluje. Ještě okamžení a již vyřítí se rozhněvaná žena, dítě daleko od sebe odhodivši, na královnu, a zatnouc obě ruce v kadeře její, dá se do křiku: "Ty poběhlice, dryáčnice! ty cizopasná frejířko! Proto utekla jsi muži svému, abys jiné muže podváděla a ženy jejich k zoufalství doháněla?" Při těch slovech mrštila pěvkyní o zem a sem tam jí vláčela. Nejprv jal se vousáč, muž oné rozhněvané cikánky, poraženou brániti a pak i jiných více, ale rozhněvaná, oboříc se s prudčí ještě vášní než jak dříve proti sokyni, pokračovala ve své surovosti dále: "Tak, tak, já tě naučím, já ti dám!" volala rozvztekleně, aniž by se odtrhnouti dala bránícím. "Nechte mne," křičela dále, "musím ji zničiti. Pomstím sebe, pomstím i muže lotřice této, by déle netrápila dobrý lid." Vida vousáč, že pěvkyně nalézá se v nebezpečí, osopil se proti ženě své co nejpřísněji, aby všemu zlu předešel. Uchopiv ji, chtěl se těchže surovostí dopustiti jako tato na pěvkyni, než v tom jest zadržen ostatními a čím chtěl spláceti ženě své, dostalo se samému za podíl. Hrozný to pohled na takový lomoz. Křik mužů, nářek žen a pláč dětí musí rozechvěti i toho nejlhostejnějšího pozorovatele. Však ani Jan, ani Vlk, kteří povzdálí na to se dívali, nezůstali lhostejni. Nemeškavše, vrhnuli se v chumáč rvoucích se a všemožně se přičinili, aby mezi nimi zjednali mír. Vousáče se zastal Jan a pěvkyně, již polo bez sebe ležící, opět Vlk. Se zaťatou pěstí hnala se ještě rozvzteklená cikánka za královnou, chtějíc poslední svůj hněv na ní si vylíti, ba i na Vlkovi, že se zastal svůdkyně. Vyzáblou pravicí hrozíc, chtěla se na kořist unášenou opět vrhnouti - najednou však sklesne jí ruka, sklesne jí hlava a z líté ženy stane se žena nejmírnější. Odchází zahanbena, celá se třese po těle, a usednouc si k dítěti, jež byla před chvílí odhodila, dá se do pláče.

Vidouc pěvkyně, že jest prosta nepřítelkyně své, klesla před Vlkem a s rukama sepjatýma jala se takto mluviti: "Jsem nešťastna, pane, ba nejnešťastnější žena na světě. Trpím, trpím mnoho za svůj hřích. Jako bludná duše plahočím se po světě, aniž bych měla naděje, že dojdu klidu. Ráda bych pracovala, kdyby se mne lidé neštítili a poskytli mi práci. Smiluj se, pane, a poskytni mi ji ty. Budu pracovat až, mi krví zalejou se dlaně, než bych v hrozné této společnosti déle žila. Na místě mzdy dávej mi jen režný oděv a suché sousto za pokrm. Se vším budu spokojena, vše přijmu za vděk, přisám Hospodin, jenž mne za mou křehkost ztrestal více nežli Marii ze Samaří." Nedopověděla, jelikož sokyně její přichvátala a slovo jí odejmula. "Zaklínám tě," zvolala tato k Vlkovi, "nevěř ničeho úskočné té ohavnici; neb vše, co ti praví, jest nestoudná lest a klam. Kdyby byla hodná, držela by se muže svého a vážila si domácího pokoje, který požívala s mužem ve Velkém Varadíně. Varuj se jí, upřímně ti radím a vzdal se raděj chlípnice takové, jež nezná žádné poctivosti. Obrať se od její tváře, sice věz, že tě svede v hřích. Podej mi ruku, povím ti o tvém celém osudu, co jsi přestál a co ještě musíš přestáti. Přísahám, že ti v pravdě uhodnu. Pojď jen dále," pobízela Vlka, "ustup od bídnice této." Potom když s ní Vlk několik krokův poodešel, chopila mu pravici, a obrátíc ji dlaní vzhůru, tvářila se jako by každou žilku její zpytovala. "Ano, již to vím!" zvolala po chvíli; "nyní ti uhodnu, věř mi na mou duši, co tě vše potkalo i co tě dále potká, kdo tě miloval a kdo ti dotud zůstal věren. Tys nestálý," počala, brzo na dlaň, brzo ve tvář Vlkovu pohledajíc, "ani v obyčejném žití, ani v lásce nenalézáš útěchy. Miloval jsi, leč vždycky zrádně. Také milovals dívku, daleko odtud, kdesi v končině uherské. Snad bys ji ještě miloval, kdyby byla krásná jako bývala, ona však jest nyní ohyzdná, šeredná a vyzáblá, tak jako já jsem. Či chtěl bys ji přes to všecko dotud milovati?"

"Nejsi hodna, abych ti ruku k hádání podal!" osopil se Vlk, chtěje se jí vymknouti, ale cikánka ho zadržela, řkouc: "Zaklínám tě, postůj a popřej slechu, až ti dopovím. Běda dívce, která lásce tvojí uvěří," pokračovala dále, "neb mnoho slibuješ, avšak málo plníš. Že jsi nebyl dále nežli na pomezí českém, nezapírej, tys procestoval větší část světa. Hle, tyto rozvětvené žilky znamenají cesty a tato malá skvrna jedno království. V tomto království měls těžkou jakousi úlohu, z níž jsi ale šťastně vyváznul. Odbyls vše k svému prospěchu i těm, jichž se to týkalo, než ostatní, již zůstali zpět, odnášeli za tebe muka, žalář i smrt. Tuto, nedaleko palce, viděti jest křížek, pohleď a přesvědčíš se, že tě nešálím. Křížek ten máš hned, jak jsi světlo páně uzřel, a mnoho výkladu v sobě zahrnuje. Život tvůj, předně, že měl býti věnován nábožnému účelu. Škoda, že se to nestalo; neb bys mnohé dívce nebyl býval na ujmu. Za druhé značí nějaké utrpení. Nezakusil-lis dotud soužení, nepostihla-li tě ještě žádná pohroma, tedy věz, že mnoho musíš odbývati. Modli se a pros Hospodina, by tě zbavil všeho zlého. Za třetí křížek tento znamená ještě něco jiného. Jest nachýlen, jako by polo ležel, znamená tedy římskou desítku. Možná, že jsi mnohou tuto číslici přežil, aniž bys byl sobě povšimnul , co jsi v ní zvláštního zakusil. Bylo to však vždycky něco podobného ke kříži. Nyní jsi čtyřicet let stár, tedy čtyry křížky celé a aj, přišla za tebou matko, čtyř dětí, matka sluncem opálená, hladem, nouzí usoužená, se srdcem rozervaným a s duší zoufalou hledajíc u tebe lidskosti. Tři dítky jsou muže tamto ležícího, toho vousáče, a to čtvrté jest tvoje, Václave. Nuže, co tomu říkáš? nebude to pro tebe trochu velký kříž?" Slova tato poslední, bylo patrno, že Vlka ohromila. Až dotud se přemáhal, by v sobě ututlal všechen úžas, nyní však musel s pravdou ven a vyzáblé Blance vyznati se, že se na ni pamatuje a že ji kdesi viděl i snad také s ní rozmlouval. Aby ji ale uspokojil, dal jí svůj váček s celým obsahem a měl se k rychlému odchodu. Než cikánka, odmítnouc jednou rukou dar, druhou uchopila Vlka za ruku, aniž by ho po dobrém ani po zlém více pustila. Družina cikánská nevšímala si toho, neb po tu dobu svářila se mezi sebou tak, že ji Jan měl co krotiti. Též pěvkyně odešla odtud, a přikročíc k družině, aby se jí ospravedlnila z obvinění, pro které povstala celá různice. Jen tří dítek bylo zde, jedno ležíc vedle Blanky a dvě, ježto mezi rozmluvou matčinou s Vlkem přibatolily se, aby za čiprné kotrmelce a jiné nevinné šprýmy něco na cizinci vyprosily. Dar, jehož Blanka nechtěla přijmouti, dal Vlk dětem jejím, přičemž bystře popatřil na nejstarší a poněkud se zamyslil. "Co se ti zdá, brachu," dí na to Blanka polohlasem, "co tě pobádá k útrpnosti, již ti v oku pozoruji? Hledáš v těchto třech snad ono, jež by se ti podobalo? Nuž sečkej, až někdy přijdeš na hrad Sovinský, pak je uvidíš. Nechali jsme je tam, ubohé, by se zotavilo. Pan Pavel jest dobrý pán, neb nám ním ulehčil, nabídnuv se, bychom je odevzdali v péči obročního Pařízka. Bůh mu za to žehnej a za vše, co kdy dobrého chlapci tomu prokáže. Slíbil nám, že se o něj postará jako lidumil, ba co přítel, jelikož můj Arpád také mnoho učinil dobrého pro člověčenstvo, přispěv k útěku přátel Sovinského z vězení novozámeckého, začež musel vytrpěti množství ran. Uvidím, kterak se nám prokáže pan Čeček na proti panu Pavlovi a jak se zachová k opuštěným cikánům!" doložila s hrdostí.

"Zajisté také vděčně, milá Blanko," odvětil Vlk šeptmo, jako by si nedůvěřil nahlas promluviti. "Leč dej mi slovo, že vše, co mezi náma řečeno, v tajemství uchováš."

"Neboj se, že bych na tebe chtěla žalovati," ubezpečovala Blanka; "vždyť jsem žena, nikoliv již svobodna. Miluji muže svého přes to všecko, že mi činí nátisky a vzdory. On a ty zůstanete mi povždy nejmilejší." To řkouc, chtěla Vlka políbiti v tvář, ano tu z družstva slyšet volati: "Blanko, Blanko, rychle poleť!" Nemeškajíc, opustila Vlka a letí k volajícímu vousáči, Arpádovi, jenž se také čile sebral, a jako dítko zatleskav radostí rukama, uchopil v náručí ženu svou, na niž se před chvílí ještě strašně byl hněval, a vypravoval jí, že již našli Jana Čečku, kterého tak dlouho hledají. To vyřknuv, políbil Blanku. "Nehněvej se, drahounká," hovořil opět celý rozveselen, "již jest všecko napraveno; jedno sladké políbení smířilo nás na věky. Přisám, co se stalo dnes, nestane se již nikdy. A nyní, má ženuško, vyjasni svou tvář," laskavě švitořil, ruku ženy líbaje; "pohleď na mne opět milostně, bych tě uvesti mohl před pána, který draze zaplatiti musí všecky moje rány, jež jsem v Nových Zámcích za něj utržil."

"Dej si pozor, starý hříšnice, by tě za tvé činy ruka páně nezachvátila!" osopila se na něj Blanka; "již tisíckráte podobně jsi mi sliboval, avšak tolikráte opět slova nedržel!"

"Sto ran není maličkostí!" zvolal nyní Arpád, přikročiv před Jana; "sto ran, pane Zárubo čili pane Čečko, aneb jak se pravým jmenem zovete. Ano sto ran, pěkná to hromádka za to, že jsme bližního osvobodili. Však pan Pavel Sovinský uznal, že to bylo nekřesťanské a že jsem pro vás mnoho vytrpěl. Uznání jeho neprojevil však pouhými toliko slovy, nýbrž obdařil nás hojnou odměnou. Předně, ponechal si nejstaršího mého syna Jonáše, zaručiv se za jeho výživu, a za druhé, dal nám dva pěkné koně i několik kusů drobného stáda s doložením, že nás tímto neoddílí. Když jsme odcházeli, pravil, bychom vám vyřídili, rytíři, že se máte o nás na budoucí časy postarati. Ó, zajisté jest to velikomysný, šlechetný a dobrý pán, když s takovou upřímností ujímá se opovržených cikánů. S ochotností dal jsem mu své dítko, ač mi bylo nejmilejší upomínkou na šťastnou minulost, kdy Blanka moje byla mi ještě lásky korunou a Nové Zámky rájem rozkoše. Nemyslete ale, že vám tímto kladu na srdce, byste i vy odměnil nás tak, jako pan Pavel; nemíníte-li se nás ujmouti z vlastního popudu, upřímně, tož nežádáme na vás ničeho a půjdeme dále. Pak i zapomenu snadno, že jsem za vás musel tržiti sto ran. Vám bylo tehdáž arciť lépe, neb jste šťastně ze všeho zla vyváznul, já však a tuto moje celá družina těžce jsme toho odnesli. Draze musel jsem zaplatiti oněch několik doušků, jež mi sestra vaše Anežka na stráži poskytla. Sto ran stálo mne to, věřte na mou duši. Tak drahé bylo trochu toho napití, tak peprné malé moje schrupnutí a tak bolestná vaše svoboda. Sto ran, přisám bůh, není maličkostí, a sto jich bylo zúplna. Však přetrpěl jsem všecko. Jinak ale stalo se s vašimi přátely. Brrr, jsem starý vojín, zvyklý na lecjakou nehodu, kdykoli však připadne mi na mysl osud vaší sestry Heleny, Štěpánův a otce jeho Cyrila, tuť bych plakal jako rozmazlené dítě. Nevíte-li, co se s nimi všecko stalo, povím vám to." Dostav od Jana ochotně přivolení, usednul si na bobek, a když si byl obě kolena lokty obejmul a chtěl již vypravovat, přejmula mu Blanka slovo, počnouc takto: "Truchlivý byl osud jejich, velmi truchlivý, protože se i nás ubohých dotknul. Jakmile se Víták dověděl, že vězni i s Anežkou uprchlí, přiletěl v ostavený žalář a jako pominutý proháněl se po všech koutech, proklínaje, že těm, kteří kolem něho stáli, vlasy až se ježily. Nemaje se na kom mstíti, shrnul všecken hněv svůj na stráž i služebníky žaláře. Nejprv kázal mému Arpádovi vysázeti sto ran, že nedbale hlídal vězení, potom kázal ztrestati ostatní stráž i služebníky a z Nových Zámků na vždy vymrskati." Za svými milenci musely jsme též my. I nastoupily jsme cestu a kráčíme s nimi od dědiny k dědině, od města k městu. Však cesta tato jest trním porostlá a lidskou nenávistí zbrázděna. Vcházíme-li do chýšky, býváme nazpět vyháněni, a blížíme-li se k paláci, býváme vyštváni psy. Lesy, doly musí nám tudíž sloužiti za obydlí, bychom nepřekáželi lidské společnosti a aby bědování naše neuráželo lidský sluch. Takto bloudili jsme po šest rokův, an tu Arpád rozpomněl se, že má v Čechách přítele, za nějž mnoho utrpěl. I vybídnul nás, bychom zamířili do Čech, že tam nalezneme upřímného útulku a spravedlivé odměny."

"Ano, spravedlivé odměny, pane Čečko!" zvolal na to Arpád, dlouhý vous si uhlazuje; "sto ran není maličkost. Za takovou obět jste povinen šlechetně se nám odsloužiti. Již tomu dosti dlouho, co vás hledáme, již čas, bychom sobě u vás odpočinuli. Hledali jsme vás v Pakoměřicích, mně vše, že jste tam domovem, našli jsme tam ale Jindřicha, strýce vašeho. Hledali jsme vás v Sovinkách a také marně, nyní však, když jsme vás našli, nemyslete, že se dáme chudě odbýti. Snad nám dáte takový kus pole, na němž bychom mohli postaviti stany své i ochrany nám propůjčíte, bychom nebyli pronásledováni?"

"Vše, co vám bude zapotřebí, obdržíte," zaručil se Jan; "tuto máte pravici i čestné mé slovo, že pokud bude květušský hrad státi, dotud má se vám dostati zde domova i výžvivy. A nyní vypravuj, Arpáde, co víš o mé sestře, o Štěpánovi a Cyrilovi?" doléhal Jan, celý již netrpěliv.

"Bůh vám žehnej, rytíři," zvolala Blanka, před Jana pokleknuvši, "a tisíckráte vám nahradiž, co dobrého prokazujete nuzným. Popřejž vám též ochrany své a osvěť rozum váš při udílení darů, abyste ke škodě své nepodporoval osob, kdo toho nezaslouží a jež nejsou hodny, by je země páně nosila." Při těch slovech ukázala prstem na pěvkyni, řkouc dále: "Žena tato jest první, která nezaslouží daru vašeho, a aby ji země páně nosila; neb zmrhala lásku i poctivost muži svému a uprchla z domu jeho, by volněji v hříších žila. Muž její, žalářník ve Velkém Varadíně, byl mužem vzorným a miloval svou ženu, jak na muže přísluší, ale Rozina, ta zhýralá Rozina byla žena zlá a plna hříchů. Mimo muže svého milovala i muže cizí. Když jsme jednou přistáli u Varadína, přišla v náš stan, žebrajíc, bychom se jí ujmuli a za svou společnici přijali. Žalovala na muže svého, žalovala na jiné a celému světu zlořečila. Muži vytýkala, že jest zlý a ukrutný, a lidu varadínskému, že jest utrhačný a mstivý. Muž že ji vyhnal, dokládala, město pak že ji co vinnici trestem stíhalo. Vtírala se nám tak dlouho, až jsme se nad ní slitovali a mezi sebe přijmuli. Od těch dob, ač tomu již tři roky jest, obcuje s námi, leč za největších nepokojů. Skrovná její krása, za to ale hrubá oplzlost, odlučuje naše muže od nás a nás ženy poctivé a čisté jako hvězdy na nebi, užírá a moří."

"Zadrž, nežli se ve mně rozpění žluč!" zakřiknul ji Arpád, rozpřáhnuv zaťatou pěst proti ženě své. Hned ale utišil se a mírně k Janovi pravil: "Chcete-li, rytíři, bych vyprávěl o sestře vaší Heleně, rozkažte mé Blance, aby mlčela." Sliby a domluvou podařilo se Janovi, že tato umlkla. Načež Arpád počal vypravovati: "Jedva že se rozbřesklo, přikvapil dozorce Víták v žalář. Nevím, jest-li náhodou, či na nějakou zprávu; neboť nebývalo u něho v obyčeji, aby tak ranně vstával. Já byl ještě na stráži. Ležel jsem dotud opilý a tak tvrdé spal, že jsem ani nevěděl, kdy dozorce přišel. Tito bratří," ukázal na kolem rozložené cikány, kteří při každé přestávce řeči jeho nasvědčovali, "jsou toho svědky, neb byli se mnou právě na též stráži. Tito bratří musí mi pravdu doznati, že jsem ze všech nejvíce odnášel, že vězni uprchli. Všechen hněv obrátil dozorce na mne. Kázal mne spoutati, do žaláře uvrci a po čtyři dni mrskati. Sto ran, pane rytíři, dostal jsem zúplna. Tak rozhněvaného člověka neviděl jsem nikdy, jako tenkrát Vítáka. Též Kilián musel mnoho zakusiti. Když se dozorce přesvědčil, že žalář, kde utečenci byli zavřeni, jest prázden, obořil se na ubohého starce, jenž ho v patách sprovázel a nemálo ho ztrýznil. Pak ho chopil za ruku, škubal jím jak vzteklý a běhal s ním po všech chodbách, světnicích a hůrách, zlostí řvaje, že se to po celém žaláři rozlehalo. Nenašed však žádného z uprchlých, pomstil se na Kiliánovi tak, že až následkem velkého utrpení po několika dnech zemřel. Neměv ale na tom dosti padouch tento, přiletěl k Heleně, na niž padlo podezření, že vězňům přispívala k útěku. I ji týral, mučil a divou zuřivostí poličkoval, nutě ji, by se přiznala, že jest útěkem svých přátel spoluvinna. Když však viděl, že jest marné všecko jeho naléhání, odvážil se uvězniti ubohou. Mezi tím napadlo ho, že by v děsném stavu jejím mohl ji k jiné věci oblomiti, nežli k pouhému přiznání se, totiž, že by ji mohl získati na místě uprchlé Anežky a snad dokonce za ženu pojmouti.

Vešel tedy s touto mrzkou myšlenkou v žalář její a jako pomatený vrhnul se na kolena před sklíčenou, slibuje i za odpuštění prose, v čem jí ublížil, ba nestyděl se i plakati a ji kolem krku objímati. Věru mohla potud žíti, kdyby jej byla uměla obelstiti, neb Vítákovo slovo bývalo kladeno na těžkou váhu a nezřídka rozhodovalo nad osudem všechněch jeho vězňů. Měla se jen umět přemoci a aspoň trochu lásky dáti mu na jevo. Na podobné blázny musí děvče věděti, jak vyzrát. Ale Helena, bohužel, byla příliš svědomita a odbyla ho jednoduše, řkouc, že než by si vzala za muže takového otrapu, že raděj desetkráte zahyne. Když pak ještě jednou přibatolil se k ní, a aby ji obměkčil, počal hory doly slibovati, odmítla jím, hněvivě zvolajíc: "Bůh mne trestej metlou jakoukoli, jen ne Vámi, ujče!" Prostou, ale také příkrou touto odpovědí popuzený Víták zvolal: "Tedy se ti nelíbím!? Nuže dostaneš za muže kata." "Bohu poručeno", odvětila dívka, "nechť umru třeba katem, umru aspoň s čistým svědomím a s nevinnou duší; ty však, třebas na pohled počestněji umřel, umřeš se svědomím hříšným a s duší pokálenou. Pamatuj sobě, že až ti vyprší poslední okamžik života, že se zhrozíš činů svých. Sáhni si na leb, nevěříš-li, že blízko jsi hrobu; rozpomeň se, že snad zítra aneb již dnes nastoupiti musíš cestu před věčný soud. Věz, že čas, bys polepšil života svého, abys neulehnul v kaluž neřestí." Slova tato vyřkla s takovým pohnutím, že se celá rozplakala. Slyšel jsem ji i vše viděl, neb vězení mé a její dělila toliko prkenná pažba. Také jsem viděl Vítáka kterak se namáhal, aby úskočně dosáhnul svého účelu, nemoha však ničehož poříditi, odešel rozdurděn, nehorázně dveřmi za sebou uměřiv. Pohlížel jsem dlouho k opuštěné, ana brzo se modlila a opět plakala. Velebná tvář její mocně na mne působila, tak že se mi zdálo, jako bych před sebou viděl světici boží klečeti a ji osiřelou zírati k výsosti, kde jediná útěcha nešťastnému kyne. Nejsem zvyklý na velikou nábožnost, ani v dálné budoucnosti hledati úlevy, nic méně nemohl jsem se ubrániti, abych nezaslzel s trpitelkyní a nepovznesl mysl svou i já k výši s nábožnou vroucností. Jsou okamžiky, kdy se i srdce kamenné musí pohnouti a jemností rozplynouti. Asi za hodinu přišel Víták opět. Byl-li rozhněván prve při odchodu, tož tím více nyní při vcházení. Bez příčiny, hned jak vkročil, jal se ubohé spílati nevděčnic, zrádkyň a bůh milý ví jakých více. Ke konci pak, dupnuv, zvolal: "Podívám se, kdo ti bude milejší, já anebo kat!" "Již jsem vyřkla, ujče, že raději umru;" odmluvila Helena pokojně. "Že raději umřeš?" ušklíbnul se Víták ďábelsky; "ha, ty tvrdošíjná, zarytá obludo, tedy jest ti milejší kat nežli přítel tvůj, jenž se o tě tolik let již nastaral? Nuže, umřeš!" zasoptil, a proklínaje, jal se spoutanou trýzniti. Děva ani nezalkála, mlčky snášejíc všecko utrpení. Leč tichá její vytrvalost rozvzteklila tím více ukrutníka toho, tak že dříve neustal od trýznění, až teprv když byl celý unaven a mdlobou sotva se potácel. Děkoval jsem bohu, vida jej odcházeti, a proklínal jsem opět, slyše Vítáka šípati mezi dveřmi, že tímto není ještě všecko vyřízeno. "Hladem budu tě mořiti, ano, hladem!" doložil naposled. Od té chvíle zakázal Heleně donášet pokrmu. Mučennictví takové dojalo mne nejbolestněji. Až po tu dobu choval jsem se tiše, jakož sto ran odjímalo mi poněkud smělosti. Nyní se zostražím a zavolám na děvu skulinou, kudy jsem nepozorován od počátku celému výjevu přihlížel. Snad se pamatujete, pane rytíři," pokračoval Arpád, bystře Janovi pohlednuv do očí, "kterak vězeň z dlouhé chvíle vyhledává prostředkův, by tuto dlouhou chvíli sobě ukrátil a na jaký spůsob domáhá se cesty, aby se dopídil lidské společnosti. Věděl jsem to ze své dlouholeté služby, kdy jsem stával na stráži vězňů, jak vespolně skrze štěrbiny aneb těžce vydlabané skuliny hovoří. Skrze takovou skulinu, již můj některý předchůdce vydlabal, pohlížel jsem a nyní spolutrpitelku i zavolal, abych s ní promluvil a sousto sdělil. Byl to počátek k další známosti. Radoval jsem se, že jí mohu býti k pomoci a těšil jsem se, že vzdor nelidskému ujci z nebezpečí vyvázne. Pohříchu, bylo to však jejím neštěstím. Lékař Cyril chodil ke mně každého dne obvazovati mi rány. Poctivý a neúhonný život starce tohoto odvracel od sebe veškeré podezření, že by stál ve spojení jakém s uprchlými vězni. Též o Štěpánovi bylo dosud tajno, že by byl útěku jejich napomáhal; neboť co z nás kdo o něm věděl, každý zamlčel. Dověděv se Cyril o škulině, chodil ke mně vícekráte denně, a kdykoli přicházel, přinášel s sebou v kapsách potravy pro dívku. Marná byla tudíž všecka snaha Vítákova, marné jeho namahání, aby dívku hlady donutil, by ho milovala, tím méně za muže si vzala. Avšak míjeli dnové a my se přece nedočkali lepšího výsledku na mstivém dozorci, naopak větší ještě nepovolnosti. Zatím blížil se den, v němž se mělo rozhodnouti nad osudem Heleny. Cyril přišel, přikročil k skulině a k Heleně pravil, aby se připravila na nejhorší, že jest rozhodná hodina nedaleko. Dívka odvětila, že se již připravila. "Nuže, dcero má!" zvolal stařec; "chceš-li ujít dalšímu pronásledování, tedy vypij tento nápoj." Při těch slovech podal jí naplněnou láhvičku. Helena již musela věděti, co to jest za nápoj, bezpochyby, že jí to pošeptal Cyril, abych se o tom ničehož nedověděl. Uchopila láhvičku a jala se píti. Já přikročil k skulině a půl okem díval se s lékařem na následky nápoje. I neodložila ji od úst dříve, dokud do dna nevypila. Potom, vrátivši láhvičku, tiše zašeptala: "Otče, vyřiď mému miláčkovi, jestli se nesejdeme zde, tedy na věčnosti že se shledáme!" Asi za čtvrt hodiny položila se na lůžko a jemněji a jemněji počala si oddychovati, až pak zcela utichla. Cyril se ke mně obrátil, povzdychnul si a s uroseným okem ke mně pravil: "Bůh ji posilniž!" Načež, rozloučiv se se mnou, odešel. Na večer přišel opět Víták k Heleně. Pozoroval jsem ho, s jakou drzostí vkročil. Uzřev ale, že dívka leží, zůstal u dveří státi a naslouchal. Bezpochyby myslel, že spí. Šeredný obličej jeho utkvěl mi po dnešní den v paměti. Ty odulé pysky, od přírody již zohyzděné, ještě více hyzdil tím, že je přes příliš vyčpoulel, ten obří nos, na konci zardělou čočkou opatřen, ty vymřelé oči, červeným masem ovroubené a celé v moku zatopené, tak jako by neustále plakaly, k tomu ten rudovitý obličej a ta lysá hlava, toliko po skráních řídce porostlá, nemohly ho již hůře poznamenati. Jindy jsem si ho nikdy tak dobře nepovšimnul jako tehdáž. Kromě toho musel býti také opilý, neb když po dlouhém slídění loudil se k spící, několikrát zavrávoral, div že se nepovalil. Pak se k ní naklonil a s nucenou ostýchavostí políbil ji v ústa. Najednou sebou trhnul, odskočil a vyvalil oči. Hned se však sebral a celý zděšen utíkal odtud. Za malou chvíli opět se vrátil, přiváděje s sebou Cyrila a dva sluhy. Sám však nevešel do světnice, nýbrž, stana před prahem, poroučel, co všichni mají činiti. Lékař, dívku ohledav, zvěstoval, že jest mrtva. "Mrtva!" zvolal Víták, pryč utíkaje. Cyril nařídil vynésti mrtvolu na jiné místo. Co se dále s dívkou dělo - končil Arpád řeč svou za nejhlubšího pohnutí - nebyl jsem již svědkem, leč dověděl jsem se to od mého přítele, tuto Sáby, když jsem přišel na svobodu. Sábo ví o ostatním nejlépe, neboť byl toho času věrným sluhou Cyrilovým." Při těch slovech okázal Arpád na spoludruha vedle sebe sedícího.

"Ano, byl jsem toho času věrným sluhou lékaře Cyrila," ujal se řeči Sabo; "byl jsem zasvěcen v nejskrytější tajemství starce toho, a protož neušlo mi ničehož, čeho bych nebýval svědkem. Jako že slunce svítí ve dne a měsíc v noci, tak jsou slova má pravdiva a celé mé podání. Tedy slyšte," počal u svém vypravování. "Třel jsem právě masť na rány Arpádovy, an tu vešel Cyril do mé světnice. Na polici stála láhev naplněna lékem, podobným lihovině. Z láhve té odlil Cyril částku do láhvičky, kterou, naplniv, schoval do kapsy a odešel do vězení. Z té samé láhve a téhož právě léku požil jsem před několika dny částku v domnění, že to jest nápoj posilňující. Však aby do toho udeřil hrom; byl bych se málem posilnil na věčnost. Nahnul jsem si bezpochyby přes čáru. Pro koho Cyril naplňuje lahvičku, nenapadlo mně; až teprv když jsem byl zavolán do vězení, bych pomohl odnésti Helenu v příslušné místo, domyslil jsem se, že lék ten určen byl Heleně a že můj pán buď se v léčení přenáhlil, aneb že ho zúmyslně dívce poradil, aby jí na svobodu pomohl. Druhého dne naléhal Cyril na Vítáka, aby nechal dívku pohřbiti, jelikož prý nemoc, jakouž dívka měla, obsahuje v sobě známky morové. Víták ale, dílem z přirozené váhavosti, dílem pro své zvláštní vrtochy, odkládal a opět odkládal, až se pohřeb zdržel do třetího dne. Byla tedy pochována na místě druhého teprv třetího dne. Tu noc po pohřbu přišel ke mně Cyril. Já spal jako bez duše. Přikročiv k posteli, zavrtěl mnou. Nejprv zpovolna, abych se snad neuleknul, potom silněji, až konečně musel zhurta. Procitna, slyším v ucho šepot: "Vezmi rýč a pospěš se mnou. Jdu na hřbitov." Porozuměl jsem mu, co tím míní, a pročež neváhal jsem hoditi přes sebe plášť a jej hbitě sledovati. Vkročiv na hřbitov, vedl mne ke hrobu Heleninu, u něhož nás chvějící se Štěpán netrpělivé již očekával. "Bože, toť věčná doba, co nepřicházíte!" volal na nás zdaleka; "přiskoč brzo, Sábo, a pomoz, pro boha tě prosím, pomoz!" naléhal rukama sepjatýma. "Trnu po celém těle, otče," pravil potom zádumčivému Cyrilovi; "zdá se mi, že jsme zmeškali a že mrtvou již shledáme." "Jestli ji bůh sílí, tedy se dočká pomoci naší," těšil jinocha otec; "jen možná, kdybych v ní postihnul aspoň jiskru života, k ostatnímu jí pak dopomohu. Přičiním se, seč budu, abych ji vzkřísil. Ó, že nebyla pochována včera!" zabědoval; "hrozím se výsledku, milý synu, neb to příliš dlouhá lhůta k zachování života. Poštěstí-li se nám ale, že jí opět ducha vdechnem, pak ti nebudu více brániti, abys s ní nepřehnul, i uchopíš ji a rychle jako anděl strážce odletíš do Čech. Vůz a koně čekají již za hradbami městskými, vše jest připraveno k rychlé cestě a nezáleží již na jiném, než abychom dívku tvoji našli při životě. Pospěš, Sábo, rychle pospěš a ty, hochu, také," pobízel nás ku práci. Leč nám nebylo potřebí popudu, neb jsme se tužili s vlastní chtivostí, jako by o náš život šlo, ba ani o svůj vlastní nezápasili bychom s takovou zoufalostí jako o život Helenin. Dopídivše se rakve, odhodili jsme víko její. Štěpán pohledl v oblyčej dívky a já také. Pozorovali jsme ji okamžik, ale že by živa byla, myslel jsem si v duchu, to není možno. Štěpán ji vzal za ruku, volal na ni, líbal ji v ústa, plakal, trhal si vlasy, avšak nezbudil ji přece. Cyril netrpělivě i úzkostlivě pohlížel s výše a spěchal na nás, bychom rychle vynesli ji vzhůru, že se sám přesvědčí o jejím stavu. I uchopíme ubohou, Jan u hlavy a já u nohou, a vyneseme ji vedle hrobu. Nyní přikleknul Cyril, položí ucho své na prsa dívky a tiše naslouchá. Po chvíl si vzdychnul, zavrtěl hlavou a opět tiše naslouchali. Pak, povstav, přikročil k Janovi a slzícím okem pravil: "Použijem všechněch prostředkův, nebudeme litovati ničehož, bychom se přesvědčili, možno-li ji ještě vzkřísiti. Že bych to však činil s nejmenší nadějí, vyznám se ti, to že nikoli."

"Co pravíš, otče, že bychom ji nevzkřísili?" ustrnul Jan; "tomu nesmí nebe dopustiti. Jen vlož ruku, použí moudrosti své a přičiň se s největší pílí bys ji opět probudil. Otče, drahý otče, navrať jí života, dej jí sílu, rozjař mysl ochablou a srdce její svadlé rozněť. Vynasnaž se, prosím pro všecko na světě, prosím s nejvroucnější láskou synovskou!"

Učiním vše, co v mé moci spočívá," odvětil Cyril a jal se mrtvou křísiti. Po dlouhém však namáhání, když byl všechněch prostředků a rady použil, povstanul, a sepjav ruce, zvolal zajíkavým hlasem: "Omeškáno, již ji nikdy nevzkřísíme! Poslední dech dávno v ní zaniknul, Helena jest úplně mrtva." Jaké to bylo pro Štěpána překvapení, můžete si snadno pomysliti. Milovati dívku, milovati ji s horoucí láskou a najednou ji zříti mrtvou! Měli jsme mnoho co činiti, bychom zoufalství ho zdrželi. Neviděli-li jste nešťastného rozervance, v něm byste ho byli viděli. Konečně, zbaven všechné síly, umdlíval jako ta sopka, když poslední její plamen dohasíná. Ležel potom více bez sebe, nežli při paměti. A vzkřísil-li ho otec, tedy jen na okamžení, neb jediný pohled na zsinalou tvář milenky odňal mu opět všecky smysle. Dlouho to trvalo, než jej pečlivost lékaře přivedla k pravé síle a nežli mi mohl pomoci vložiti nebožku v hrob. Když pak jsem se chápal víka, chtěje rakev zabedniti, abych mohl přikročiti k zahrabání hrobu, tuť mne odstrčil a pravil, že ji sám uzavře i zahrabe, bych jen spokojenou myslí odešel domu. I otci to pravil, žádaje ho, by odstoupil, že se chce soukromě u nohou milenky své pomodliti. Jakkoli otec dlouho nechtěl připustiti žádosti jeho, nechal se jím poslez přece uprositi, a netuše ničeho zlého, odešel se mnou. Seděli jsme doma při truchlivé rozmluvě a tisícerých stescích. Cyril by byl vypravoval do bílého dne, kdybych ho byl poslouchal. Já však, unaven prácí a seslaben krátkým spaním, počal jsem dřímati tvrději a tvrději, až jsem usnul jako kámen tvrdě. Jest to u mne obyčejně, že spávám jako bych byl bez duše, tenkráte jsem musel ale spáti ještě ukrutněji, proto že mne ani moudrý lékař Cyril nemohl zbuditi. Již se rozednívalo, když někdo zaklepal na naše okno. Cyril vyšel otevřiti. Po malé chvíli zaslechnu ve spaní někoho ustrnule zvolati: "Běda, běda!" Slova tato zazněla mi v uchu s takovou hrůzou, že jsem vyskočil vzhůru rovnýma nohama. Chci do síně, leč mezi dveřmi zastaví mne Cyril a nazpět vrátí. I tážu se, co se stalo? "Pohleď, Sábo," praví mi Cyril; "kterak ten ubohý spěchá k věčnosti!" Při těch slovech ukazoval mi oknem na Štěpána, který rovně pádil ke hřbitovu. "Přišel ještě," pokračoval Cyril, "bych mu odpustil, aby se srdcem ulehčeným odebral se na dalekou cestu." To vyřknuv, zakryl si dlaněma tvář a dal se v usedavý pláč. Neporozuměl jsem slovům jeho až teprv ráno, když se roznesla zpráva, že Štěpán leží otráven v hrobě u své milenky, a dozorce Víták že leží ve své posteli dýkou proklán. Klidná naše domácnost vzala na sebe pojednou děsnou tvář. Smrtí Štěpánovou jako by byl přestal celý život náš. Lékař Cyril seděl stále v mysli pohroužen a nemluvil po celý den. Kdybych byl u něho déle zůstal, nevím, jestli bych i já neupadl v těžkomyslnost. Otažte se tuto mojí Terezky, pečlivé mé ženy, zdali tenkrát nepochybovala o mých smyslech a jestli mne neměla sama k tomu, bych vystoupil ze služby Cyrilovy, nežli budu zcela blázen a přidal se raději i s ní k společnosti Arpádově, s níž po dnešní den světem se plahočím.

"Ať mne země černá pohltí, jestli jsem Sábovi takto neradila!" doznávala Terezka, vložíc ruku na srdce. "Věřte na mou duši, že to byla dobrá rada. Však též rada, aby opustil Nové Zámky a odebral se v širý svět, nebyla bezdůvodná. Věděla jsem, že se neudrží dlouho v tajemství, že můj Sábo pomáhal také na osvobození utečenců novozámeckých i na osvobození Heleny a kdož ví na čem více. Běda pak jemu, neb jestli Arpád utržil sto ran za to, že spal, co by byl asi musel utržiti Sábo, že nespal?"

"Uposlechna rady Terezčiny, šel jsem lékaři Cyrilovi poděkovati se ze služby;" ujal se Sábo opět slova. "Dobrý ten člověk, jakmile uslyšel, že se mám k odchodu, zatruchlil nemálo. "Tedy mne již opouští i můj Sábo! zvolal. Nuže jdi," pravil po dlouhé přestávce; "však i já půjdu také brzo. Leč ty jdeš, abys sobě polehčil, já ale půjdu, abych si zhoršil." Asi za půl roku, když jsme jednou rozbili stan u Břetislavi, dověděli jsme se, že ubohý stařec přihlásil se dobrovolně k soudu a že se na vše přiznal, čím byl vinen, začež přišel k odsouzení k doživotnímu žaláři v Břetislavi a tam také skonal. Takto zahynuli tvoji přátelé," končil Sábo, "takto zahynul laskavý můj Cyril."

"Ano, takto zahynuli!" přisvědčil celý sbor cikánův s očima zakalenýma. Jakkoli Jan odjinud zprávu tuto byl slyšel, a tudíž již ztráty svých milých oželel, přece se velice skormoutil, slyše očité svědky zevrubně celou událost vypravovati. Odcházeje se srdcem plným trudu zaručil se jednomu každému z pocestných těchto, že se jim pro budoucí časy postará o stan i chleb. A již druhého dne povolal dělníky, aby vystavěli na jeho zboží dům o tolika obydlích, kolik rodin tlupa cikánů novozámeckých čítá, načež každé odměřil kus pole, jež by jí poskytlo dostatek výživy.

Panování Albrechtovo nemělo v Čechách delšího trvání než toliko patnácte měsícův. Leč i za té krátké doby bylo Albrechtovi zakoušeti přemnohých ústrků a nesnází. Jedva že se mu však podařilo smířiti se s odpornými stranami a vejíti v příměří s Poláky a udobřiti se s Uhry, s nimiž také v nevůli žil, musel vytáhnouti proti sultanu Muradovi 2. , jenž vpadnul do Uher a tam moc svou rozšiřoval. Leč po krátkém tam pobytu roznemohl se král těžce na červenou, a vraceje se do Vídně, nežli dostihnul Ostřihoma, zemřel 27. října 1449 ve vsi Nesmili, zůstaviv po sobě manželku Elišku v stavu těhotném. Smrtí jeho otevřela se opět brána k novým nepokojům po veškerém mocnářství, nikoli však v Čechách, neboť zuřící zde mor, který bez lítosti uchvacoval denně nesmírných obětí, přinutil nepřátelské strany upustiti od dalších sporů, zvláště když uchváceno bylo i mnoho vůdců jejich, jako biskup Filibert, nejvyšší legat sboru basilejského a M. Křišťan z Prachatic, administrator konsistoře pražské; potom se strany krajné Ambrož, který byl po dvanácte rokův vládnul Hradcem Králové, a Jakub Vlk, kněz od Marie Sněžné na novém městě, jeden z nejvěrnějších obhajců učení Husova. Nebylo v Čechách také tolikerých příčin k nepokoji jako druhdy, když sbor basilejský osobil si nad nimi všecku moc a krále popuzoval proti nim. Též Oldřich z Rosenberka a Menhart z Hradce neprojevovali se tak nepočestně jako jindy a ti ostatní nepřátelé, kteří ještě zbývali, byli to ponejvíce Čechové, jenžto se již nabažili dlouholetých různic a přáli si dobré vůle a svornosti. Proto rozepsala strana Ptačkova ke dni svaté Lucie sněm na Mělník, k němuž by se také dostavil pan Hynce Ptáček, Aleš Holický, Jiří z Poděbrad, Pertold z Lipé z Moravy, M. Jan Rokycana a jiní páni z měst; strana pak rakouská pod hejtmany pánem Menhartem z Hradce a Hanušem z Kolovrat sezvala se opět na sněm do koleje Karolinské, aby též za příčinou vespolného se dorozumění rokovala. Hlavním však předmětem měla býti volba nového krále. Na nový rok 1440 ustanovil se sněm pražský na tom, že pozve sněm mělnický k obapolnému se dohodnutí ve věcech duchovních i světských, jakož i k jednomyslné volbě budoucího krále. Co když se stalo, povstal byl pan Ptaček Holický a položil za základ rozmluvy své narovnání přátelské obou stran řka, aby kompaktata pražská odevšech uznávána a za platná držena byla a Jan Rokycana, aby se stal arcibiskupem kostela pražského. Ostatní pak věci aby byly v pořádek uvedeny. Leč to, co král Albrecht učinil a jež by vedlo ke škodě království českému, aby moci své pozbylo. Když dokončil, projevil svou spokojenost nad tím pan Menhart i Rosenberk, a učinivše mezi sebou smlouvu na dobrý mír, pečetí ji stvrdili. V nastalé na to volbě zvolen téměř jednohlasně kníže Albrecht bavorský za krále českého. Avšak kníže tento, obávaje se rozbrojů mohoucích povstati následkem dědičného nástupce trůnu českého, Ladislava, jehož nedávno Eliška porodila, zřeknul se podávané mu koruny této. Nastala tudíž opět doba, kde přední vůdcové království českého uchopiti se museli samovlády a vésti národ český, všelikými spory roztříštěný, k společnému zájmu. Jedním z těchto vůdců byl Hynce Ptaček z Pirkštejna, nejvyšší hejtman čtyř krajů, maje k ruce přátele, pana Jiřího z Poděbrad, hejtmana v Boleslavště, a Aleše Holického, hejtmana v Žatecku. Vůdce tento nejvyšší, od té doby co se stal věrným přítelem Rokycanovým, stal se i horlivým kališníkem, tak že neměl ničeho tak na zřeteli, jako prospěch vlasti, jehož vyhledával ve sbratření národa svého nehledě na rozdílnost vyznání u víře, ač přes to všecko nemálo horlil na Tábory, kteří dotud ovládali města Písek, Vodňany, Sušici, Klatovy a Žatec, že nedrží s kališníky a že neústupně trvají při své zásadě. Upřímným a nezlomným chováním svým získal sobě brzo takové důvěry u národu českého, že každé jeho slovo docházelo uznání a platnosti, ba nezřídka musel i Rosenberk, i Menhart jemu ustoupiti a dle rozumu jeho říditi se. Nemenšího uznání docházel též ve sněmech, kde se rokovalo o opravách zemských neb jiných důležitostech, či dokonce o volbě nového krále. Tuť návrh jeho nabýval převahy a nezřídka všeobecného uznání. Škoda, že ho tak předčasně odejmula smrt, která ho 27. srpna 1444 překvapila. Po něm zaujal místo neméně důvěry hodný Jiří Poděbradský, jemuž značně i šlechta přála a jej činně podporovala. Jakmile národovec tento nastoupil v úřad, tuť jako by nestávalo více žádných stran v Čechách a jako by celý národ jedním bratrem byl. Trvala-li jaká nevůle v náboženství za času Holického, tož i ta musela ustoupiti moudrosti Poděbradově; neb když Táboři, tento zbytek povšechného utrpení, tato skála nesčíslnými blesky rozrytá, avšak přece nepohnutá poddala se Jiřímu, kdož by to byl jiný neměl učiniti? Vždyť ho znali Čechové odedávna co horlivého přítele husitismu, co věrného syna vlasti české i co zetě hodného tchána Smila Holického ze Sternberku, jenž byl nejupřímější obrance bratří Sirotků. Či měli národovci nenáviděti snad Jiřího proto, že bojoval také u Lipan proti nim a že pomahal na záhubě milovaného jejich Prokopa? Aj, kdo by neodpustil člověku, jemuž vlast jest nejsvětějším heslem a jenž ve zdar její ochoten jest šíji svou skloniti pod meč; kdo by mu neodpustil také, že se zbraně uchopil a postavil naproti soku s tím přesvědčením, že přemožením jeho bude vykoupena vlast od veškeré pohromy?

Sněmem dne 25. listopadu 1444 v Českém Brodě odbývaným, kam také přijel Jiří Poděbradský a Zbiněk Zajíc z Hasenburka co plnomocníci národa českého, mělo se rozhodnouti, má-li býti Ladislav, král uherský a kníže rakouský, volen býti za krále českého, čili ne. Též tam rokováno o kompaktátech pražských a Jiřím pevně naléháno o jich potvrzení, jakož i o potvrzení M. Jana Rokycany za arcibiskupa pražského. S nemalými nesnázemi bylo jest tam bojovati Jiřímu o zvolení Ladislava za krále českého; neboť nechtěla tomu připustiti veliká většina, která mnila, že od útlého dítka nelze očekávati onoho zastoupení, jakého by poskytnul král dospělého věku, zkušeného rozumu a v moudrosti proslulý. Co se však týkalo kompaktát, toť také nebylo snadnou úlohou pro Jiřího, aby podal rady, jakým způsobem a cestou dalo by se docíliti zjednání jim platnosti u nejvyšší hlavy církve, jelikož toho času stávalo dvou hlav církve římské, totiž papeže Eugenia 4. a Felixe 5. Papežové tito nemohli se sami mezi sebou dohodnouti v zásadách církve, jakého tedy u nich bylo se nadíti pořízení co do článků pražských? Na čem se ustanovil jeden, tomu odporoval a rušil druhý. A u koho jiného měli Čechové pomoci hledati? Zbývala ještě jedna osoba, v niž bylo doufati, že jim nemálo prospěje. Byl to kardinál Julian, zajisté pán důmyslný a vzácný již proto, že býval největším důvěrníkem sboru basilejského i pravou rukou papeže Eugenia 4. , a pak, že sobě ve věcech politických, vojenských a kdož ví v čem všudy rád omočil. Za ním tedy odhodlali se Čechové vyslati poselství do Uher, kde proti Turkovi bojoval, jestli by si důvěřil věci jejich se ujmouti. Avšak nežli se poslové připravili na cestu, došla jich již zpráva, že Juliána není více mezi živými. Polapil prý ho vlastní jeho lid a dosti bídně usmrtil. Pročež učiněn opět sjezd a sice 24. června 1445 v Hoře Kutné. Tam ale jednalo se více o krále, nežli o článcích víry. Strana Poděbradova sestavila si tu arciť program, jak by kompaktáta nejlépe vyšinula na pravý stupeň a dle smluv s císařem Sigmundem uzavřených zaručila si je; leč důležitějším předmětem rokování zde bylo to, že chtěla projeviti se, koho si přeje za krále a koho chce také zvoliti. "My chceme krále takového," pravila jednomyslně - jenž by se hodil koruně české a který by dovedl svobodu víry i práva národa spravedlivě a statně hájiti a i sám dle toho uměl se zachovávati. Pak se usjednotila strana ta pro sněm obecný, jenž by se mimo Prahu odbýval. Na jeho místě však odbýván byl toliko sjezd některých pánů ve Slaném, potom na Zvíkově v sídle páně Rosenberkově. Z jednání a všeho pořízení tu a onde často opakovaných sjezdů a sněmů přesvědčila se posléz strana Poděbradova, že by se žádného dokonalého výsledku nedocílilo, poněvadž strana Rosenberkova hleděla všude úskokem aneb zúmyslnou netečností dobré věci škoditi. Pročež rozepsala opět sjezd na 30. dubna 1446 na Hory Kutné a pod osobností pana Jiřího z Poděbrad, Aleše ze Šternberka, Jiřího z Dubé a Visenberka, potom pana Petra ze Zvířetic, Mikuláše Trčky a hejtmanů kraje boleslavského, kouřimského a chrudimského, a tam naléhala na všechny pány české a žádala je za pomoc k ukončení dlouho trvajícího nedorozumění i nepořádku celého národa se týkajícího. I svolán tudíž sněm do města Pelhřimova, na němž se ustanovili všichni páni na těch kusech, aby totiž svolán byl poslední sněm z celého království, nejprve příště odbývaný, kde by se zřídilo poselství k římskému králi Bedřichovi se žádostí, aby vydal mladého Ladislava co krále koruně české, jehož hned za živobytí matky jeho Elišky ve svémoci držel, a aby kněžstvo podobojí uvedeno bylo v jednotu vedle kompaktat a vedle smluv předešle sepsaných; přitom také, aby byl M. Jan Rokycana za arcibiskupa pražského posvěcen a potvrzen. Dále se usnesli, aby vysláno bylo poselství k papeži do Říma, neb tam, kde by se brzkého pořízení dalo nadíti. Následoval na to o sv. Martině v Praze jeden z nejpamátnějších sněmů, ač jen co do počtu veledůstojných hodnostů, nikoli však co do šťastného jeho provedení, neboť i tu překážela dobrému výsledku strana rosenberská, a na čem bylo ustanoveno, podtaji opět buď v Římě u papeže, aneb u krále Bedřicha všecko pokazila. Pročež při všem úsilí a namáhání zůstal národ na tom samém místě státi, kde stál před tím, totiž na moři rozbouřeném, jako na počátku svého osudu. Tomu nemohl již přihlížeti poctivý Poděbrad, jelikož se to nesrovnávalo s jeho povahou ani srdcem šlechetným. I odhodlal se posléz s vůlí pevnou a rukou chrabrou uchopiti se vesla, aby utrmácený český národ dopravil na bezpečný břeh. Nevšímaje sobě více jalového vyjednávání ani co strýcové jeho Oldřich z Rosenberka a Menhart z Hradce po straně kují, tím méně výčitek, že by ze ctižádosti aneb osobního prospěchu jednal, svolal nejvěrnějších sobě pánů do Hory Kutné ke dni 11. listopadu 1447 i opětně 24. června 1448, a tam učinil návrh v ten smysl, že nutno jim hledati spásu ve skutcích, nikoli v planém hádání se, a že tudíž především jest zapotřebí zříditi válečnou moc, a sice v síle, která by postačila zvítěziti nad Prahou a nejvyššími zemskými úřady, ježto obmezovaly dobrou vůli jeho. Na pokynutí Jiříkovo slíbili veškeří shromáždění páni, že tak učiní, a hned také, jak se domů navrátili, sbírali vojsko do zbraně, to však za nejhlubší tichosti, aby si toho strana rosenberská nevšimla. Potom, jsouce připraveni, čekali vhodnou dobu, kdy by mohli zjevně vystoupiti. Brzo potom vrátilo se vojsko české z výpravy, kterou kníže saský Vilém vyzval proti svému staršímu bratru Bedřichovi, markraběti míšeňskému, stěžujíc sobě velice na nelidskosť Němců, aniž by byli bezmála celou výpravu českou nechali hlady a bídou pomříti. Národ český rozjitřil se hněvem, uslyšev stesky tyto, a nemálo naléhal na přední pány, aby skvrnu takovou mečem setřeli. Jiří Poděbradský použil té záminky, a jakoby se zbrojil proti markraběti míšeňskému, chystal se zatím k dobytí Prahy. S pomocí pana Holického podařilo se mu obelstíti nejmocnějšího a vojskem nejčetněji opatřeného Rosenberka, tak že, jakkoli byl dosti chytrý, uvěřil přece v boj proti Míšeňským, a netuše ničeho, co by čelilo proti mysli jeho, odebral se do Vídně ku sjezdu Čechův dne 1. září odbývanému.

Vzdálením se Rosenberka a s ním zároveň Jana Švihovského z Risenberka, též mocného pána, odpadlo dvou sil i překážek Jiřímu, že mohl směle spoléhati na zdar svého předsevzetí. Maje devět tisíc ozbrojenců, ponejvíce z kraje hradeckého, čáslavského, chrudimského a kouřimského, kde měl podřízené sobě hejtmany, mimo to i pomoc z Boleslavska a Litoměřicka, rozložil se nejprv u Kačína a Kolmarku nedaleko Hory Kutné na tak dlouho, než by ho ještě došla pomoc ze západních Čech pod vůdcem Alešem Holickým ze Šternberka i jiných pánů. Když pak se dověděl, že jsou na cestě, pospíšil jim v ústrety; načež, spojiv se s nimi u Loun, obešel Prahu a položil se táborem u Běchovic a Počernic. 2. září pošinul veškeré vojsko k Vršovicům proti Vyšehradu a jal se vyjednávati s panem Menhartem z Hradce, toho času nejvyšším purkrabím, též Hanušem z Kolovrat, hejtmanem tří pražských měst, jakož i s Petříkem z Kunvaldu a Pavlem Dedřichovcem co purkmistry novoměstskými, by mu dovolili táhnouti Prahou za příčinou markraběte Míšeňského. Nemoha však na řečených pánech po dobrém ničehož docíliti, čekal času. Praha byla klidna, obyvatelé její tiší a stráže po hradbách slabě obsazeny. Nejvyšší páni spolehali na pevné zdi a silné brány, lid pak neměl příčiny báti se šlechetného Poděbrada. Také nemohl žádný ani tušiti, co tím míní vůdce kališníků, neboť kromě jeho nejbližších nevěděl nikdo o záměru tom. Ani z věrných pánů strany podobojí, v městě bydlících, nevěděli, proč Jiří ulehl před Prahou. Ale v domě pana Sovinského bylo přece pozorovat, že není tajno k čemu se na zejtřejšek chystá. Při zavřených dveřích a zastřených oknech bylo zde shromážděno několik pánů, mezi nimi také viděti kromě Sovinského též Milotu Hrušovského, Jana Čečku, Bohuše z Kováně, Jana z Brodec, Ješka z Horek, Prokopa ze Všelis, Petříka ze Vtelna, Pruška z Niměřic a Absolona, onoho, jenž s Janem u Železnic dostal se v zajetí Jakoubkovi. I paní Kateřina Sovinská, Anežka Hrušovská a Julie Čečková byly zde přítomny. Vážně i důmyslně mluvil k společnosti pan Milota, napomínaje ke konci své řeči všechněch přítomných, zvláště paní, k posvátné mlčelivosti a k statečné vytrvalosti. Po něm ujal se slova pan Pavel, podotkna, kolik krutých rokův bylo již zemi české přetrpěti od smrti Václava 4. , a mnoho-li nesnází zakusil národ všechen, nemaje panovníka z vlastní kolébky odchovaného. "Ještě dlouho museli bychom se potáceti," pravil dále, "kdybychom nepoužili doby nynější k prospěchu našemu. Neznám věrnějšího syna vlasti, aniž upřímnějšího obhájce učení Kristova nad Jiříka Poděbradského. Doufám, pánové, že mi rozumíte. Nežli však rozpředeme rokování další," připomenul opatrně, "vyzývám vás, byste se zapřísáhli na svaté evangelium a na svou čest, že nezradíte účele předsevzetí našeho." Všichni odpřisáhli tak, jak jim pan Pavel předříkával. Na to jal se mluviti pan Milota: "Pánové, účelem našeho shromáždění jest, abychom pomohli Poděbradovi dobyti Prahy. Pročež prv nežli se rozbřeskne, povinností naší bude uvésti ho v královské sídlo. Slunce nesmí dříve vyjíti, dokud nestane se Poděbrad vítězem Nového i Starého Města. Souhlasíte se mnou, pánové?" tázal se přísně všechněch přítomných.

"Souhlasíme," přisvědčili všichni, až na jediného Absolona, který s jakousi nesnází nevěděl, co by na to odpověděl.

"Zdá se mi, že ti úvod mojí řeči nejde pod vousy?" pozastavil se pan Milota, na Absolona se zamračiv.

"Nepochopuji dosud, co má znamenati řeč tvoje," odvětil Absolon ještě za větších rozpaků; "stojím zde jak kůl, jenž, ač na všecko se dívá, přece neví, co se všecko vůkol něho děje. Chcete-li, abych úplně s vámi souhlasil, musíte mi dříve zděliti, oč se jedná. Přítel můj," pravil dále, ukazuje na Jana; "potkal mne na náměstí staroměstském, a vybídnuv mne v spolek váš, nepověděl mi o čem se bude jednati."

"Ano nepověděl," přihlásil se Jan; "řídil jsem se dle stanov našich, že kde jednati jest o rozhodné věci, neradno bývá ani bratrovi se svěřiti. Nechával jsem vám pánové na vůli, zdali záhodno uznáte přijmouti v spolek Absolona čili nic. Že jest úplně spolehliv, zaručuji se za něho. Znám ho od desíti let co poctivce. U Želenic stál při naší straně, bránil se jak lev a mnohou lebku rozdrtil. Ubezpečuji vás, že i zítra potáhne statně s námi."

"Věříme, věříme!" zvolali všichni; "vždyť by byl nepřísahal, kdyby s námi nechtěl držeti."

"Zapotřebí jen tvrdou jeho hlavu poučiti, aby věděl, oč se jedná," podotknul pan Prusek z Niměřic.

"Nechápe, a přece snadno mohl by uhodnouti!" zvolal pan Petřík ze Vtelna.

"Když Jiřík je již před samými dveřmi, tedy mohl bys se domysleti, že chce vejíti dále," připojil pan Prokop ze Všelis; "přišel-li by ale k tobě a ty bys neměl doma žádného, jenž by mu otevřel, nespěchal bys sám do domu ho uvésti? Aj to chce na nás Jiřík, a my opět na něm."

"Však nám pan Absolon porozumí, doufám," vložil se pan Milota do řeči. "Poslyš, povím ti to důtklivě," pravil, Absolona pojmuv za ruku; "ve dvě s půl noci musíme býti všichni na zdích vyšehradských a novoměstských. Bude-li nám překážeti stráž, tedy se jí zmocníme. Kudy se tam přikrademe, jest již postaráno."

"Dovol, pane Miloto, bych se tě na něco otázal," starostlivě přejmul slovo pan Jan z Brodec; "vrtá mi v mozku, zdali jest nám spolehati bezpečně na pouhé jmeno velitele vyšehradského a věřiti tomu, že by ten premovaný voják v nejlepším nás neuchvátil?"

"Jak to, pane Jene," utrhnul se Milota; "že bys v něho nedůvěřil? Což neznáš Jana z Rabštejna, bratrance Prokopa Velikého? Nesuď nikdy člověka dle zevnějšího postavení, ani dle chování jeho; štěstí naše, že dovedl udržeti mocné páže své, jež ku prospěchu našemu může nám dnes propůjčiti. Věz, jakmile se přesvědčí, že strana naše zaručeno má vítězství, tak se okamžitě přidá k nám. Však není Rabštejn sám, který to učiní; na tisíce napočítám Rabštejnů, kteří, jakkoli se tváří dosti přísně, přece by tak učinili."

"Že je s celou duší pro Jiříka, chtěl bych přísahati," podporoval předešlého pan Pavel. "A kdo by pro něho nebyl? vždyť jen jemu nejmožněji jest učiniti konec všechněm pletichám, různicím a zmatkům zemským. Kdo má tolik důvěry, tolik schopnosti i lásky jako on? Je-li někoho, jenž by podle zásluh zasedati mohl na stolici knížecí, tedy to jest Poděbrad. Pánové, nejsem zvyklý blaho vlasti přičítati zásluze jednotlivcově, ani osud národa klásti v ruce pouze dvě, ale Jiříkovi nebál bych se svěřiti všecko. Dosti jsem se již namyslel, čím by země naše více získala, události věku našeho nejsou skoupy na příklady, ke konci pak, dnes pánové, přiznávám se vám, že jsem s duší celou pro Jiříka. Jen kdybychom toho docílili, by se co nejdříve domohl žezla! Již mne unavilo to dlouhé hledání hlavy pro korunu naši, tím více mne omrzelo to doprošování se o ni u Bedřicha německého. Jest vám vědomo, pánové, čeho jsme u císaře toho za poslední doby pořídili, prosíce ho za vydání Ladislava, i jak se zachoval, když jsme na konec své žádosti připojili, že jestli nám ho nevydá, tedy že z toho pojde zlo v celé naší zemi. Vysmál se nám feryna tento, jako bychom nevěděli sobě jiné rady, kterak bychom sami sebe řídili. Kdyby to nebyla vůle celého národa, že chce míti jednoho nad sebou, nuže, zasmál bych se tomu i já s chytrým Bedřichem. Takto ale přestává všechen žert. Vůle národa jest posvátná, a kdo jí vzdoruje, hřeší proti přírodě. Leč ten, jenž tak šťasten jest, že ji na sebe potáhl, nemysli, žes ji také opanoval, jako to myslí pan Rosenberk a Menhart. Máš-li neúhonným vůdcem jejím býti, vediž ji rozšafně a svědomitě, abys ji doprovodil v zdárnou skutečnost, k veliké budoucnosti. Řiď ji otcovskou péčí a nenechej ji vybočiti z koleje přímé, aby se neodchýlila z cesty pravé a nezabředla v močál nesmyslu. Měli jsme toho důkaz u vsi stadické před třemi lety, jak bez moudrého návodu snadno zabředne. Víte to dobře, pánové, kterak u dědiny této, právě tam, kde se náš důmyslný kníže Přemysl narodil, odvážila se o své újmě výstupu. Jeden blázen, praví přísloví, nadělá více bláznů. Tak se stalo i tam. Jakýs člověk šílený, jmenem Soukal, obleknul se v roucho žíněné a usadil se v poli u Stadic na planou hrušku. Hloupí sedláci, naleznuvše ho, popřáli tlachům jeho slechu. Chlap jim toho namluvil až přespříliš, že by to člověka jen trochu netrpělivého z kůže vyhnalo; než ten pověrčivý lid věřil v každé jeho slovo, nechaje si namluviti, že Soukal jest s nebe seslán, aby přijmul korunu sv. Václava a stal se králem českým. Já jsem hlava, tlachal, a vy mé tělo. Jakmile se pověst tato roznesla, aj tuť přicházeli zástupové z blízka i zdaleka, aby králi divotvornému skládali poklony své. I mnohý urozený pán přišel tam a nechal si od toho přepjatce pověsiti na nos ukrutného roháče. Tak hluboko může lid klesnouti, nestojí-li moudrý vůdce v čele jeho vůli. Proto povinností naší jest, máme-li dospěti slavného jmena, abychom se postarali o výtečnou hlavu koruně naší. A ta hlava jest Jiří Poděbradský. Čím dříve mu otevřeme brány královské naší Prahy, tím líp pro nás všechny; neb omeškáme-li, vetře se nám v ni člověk, s kterým se natrápíme více nežli Soukalem. Stůjme pevně při sobě a seč jsme, to přinesme v oběť, bychom dnešní noci pomohli Jiříkovi zvítěziti nad Prahou. V jednu hodinu s půlnoci, pánové," končil Sovinský, "ať jsme tady opět všichni pohromadě."

"Připrav se každý k tuhé práci," podotknul Milota. "O jedné počneme se odtud vytráceti."

"A my, pánové?" tázala se paní Kateřina, s Anežkou předstoupivši.

"Vy, paní, zůstanete doma;" odvětil Zdislav z Krnska, jenž před chvílí vkročil.

"Pane Záhořský, co jste to vypustil z úst?" kárala ho uražená Kateřina.

"Pane Záhořský, vezměte vaše slovo zpět!" zvolala i Anežka rozmrzele.

"Pro Boha, co vám to dnes napadá, roztomilé ženušky?" hovořil předešlý, "snad se nechcete mísit i v takovou úlohu, kde nám samým bude co činiti?"

"Hezky, hezky, pane Zdislave," zasmušila se paní Kateřina; "ještě nikdy nejednal jste ženám na úkor, až teprv dnes. Divno, že právě dnes, kdy vám můžeme nejvíce prospěti."

"Pan Zdislav bezpochyby zapomněl, že i ženy mají tentýž cíl jako muži," dodala Anežka.

"I nezapomněl!" zachechtal se pan Záhořský; "což vám neříkávám, že když jsme jedno tělo, že máme také býti stejné činnosti? Pán Bůh nepřikázal toliko Adamovi, aby se lopotil, nýbrž i ženě jeho, aby mu pomáhala. Když umíte vládnout tak uměle jazyky, proč byste neuměly meči? Bude nás těšiti, matinky, uvidíme-li vás v temné noci také jednou na povrchu, na hradbách vyšehradských."

"Aj, aj, pan Zdislav jest velmi milostiv!" povzneseným hlasem pravila Kateřina; "vězte, pane, že kdybyste nám třeba bránil, přece bychom jednaly o své vůli. My půjdeme, proto že nám to káže svatá povinnost, my musíme jíti, kdyby šidla s nebe padaly."

"Výborně, tenkráte jste paní dokázaly, že jste roveň mužům svým!" usmál se pan Ješek z Horky. "Pojďte a osvědčte se opět, že i žena jest ducha chrabrého. Čím nás více, tím jistěji zvítězíme."

"Chcete jíti, paní, opravdu?" tázal se Jan v udivení, přiváděje Julii v hovorný chumáč.

"Může-li se nám někdo diviti, že také půjdeme?" skoro mrzutě již odmluvila předešlá, "toť mi přichází, jako byste nás poprvé viděli po boku svém."

"Ale ta nesnadná cesta, paní, považte, za temné noci slézti hradby vyšehradské!" upozorňoval Jan.

"Když není pro vás nesnadná, proč by měla býti pro nás?" odvětila předešlá; "snad se nebojíte, že bychom to nedokázaly? či netroufá si to choti vaše?"

"Věru, ani já se toho nebojím, paní," vmísila se Julie rychle do řeči. "Jsemť připravena, první dostaviti se na určité místo."

"Jen pak abyste dobré věci neublížily, než spíše jí prospěly;" podotknul pan Pavel povážlivě.

"Buď ubezpečen, muži, že Vám v tuhé práci značně přispějem. Přesvědčíš se, že to srdce, které jindy citem oplývá, bude v okamžení rozhodném naplněno pomstou rekovskou!" ohradila se paní Kateřina, obejmuvši muže svého kolem boku.

"Hura! hura!" zahřměla celá společnost, "takových žen kéž by nám dnes nebe na tisíce seslalo."

"Však se obejdeme i bez počtu takového," ujal se slova pan Pavel; "spoléhám na Podskalské, že nám značně přispějí. Jen kdyby se Vlk vrátil, aby nám vyřídil, jak u nich pochodil. Čas nám utíká jako voda, vše ostatní je již připraveno, zbraň pohotově, provazových hřebříků hromada, nezáleží nyní na jiném než kterak přípravné tyto nástroje vlouditi v Podskalí a tam mezi statečný lid, s kterým se má Vlk shodnouti, rozdati."

Asi po půl hodině Vlk přišel. Jak mile ho pan Pavel uzřel vcházeti, pospíšil mu vstříc, a odstoupiv s ním v předsíň, zvědavě se ho tázal, jestli šťastně pořídil. "Ve dvě s půlnoci, vzkazují ti pane, že budou pohotově," vyprávěl posel; "třicet jsem jich najal za slušný plat, když jsem jim však řekl, že se jedná o dobrého Poděbrada, abychom mu pomohli v nejvyšší úřad, tuť se cítili uraženy vzetím nějaké mzdy. Máš se na ně spolehati, i kdyby jim největší nebezpečí hrozilo. S nasazením životů svých že se přičiní, a kam jim budeš kázati, že se sřítí jako boží dopuštění. Za zbraň mají palcáty, cepy a sudlice; co však žebříků se týče, pro ty že si přijdou, až se setmí. Dále ti vzkazují, abysi se uspokojil počtem jejich, jelikož prý jeden Podskalák prospěje více nežli deset jiných. Ku konci tě pozdravují a snažně žádají, abys jim u vítězného Poděbrada vymohl, by jej po dobytí Prahy směli na hrad pražský v oslavě vynésti. Tož jest vše, šlechetný pane, co jsem u nich pořídil."

"Cos jim na to odpověděl?" tázal se Sovinský ve smíchu.

"Že skrovné žádosti jejich zajisté vyhovíš."

"Dobře řekls, zajásal předešlý; "a nyní, milý Vášo, máš ještě jiné poselství před sebou. Musíš za soumraku v ležení vršovické a tam panu Jiřímu odevzdati tento list;" při těch slovech podal Vlkovi psaní, v němž se dohodoval o hodině i místu, kdy a kde bylo by nejlépe, aby vojsko Jiřího slezlo hradby. "Čekej, až ho přečte," upozorňoval pan Pavel, "abys věděl, co mi vzkazuje. Neopomiň se mu také zmíniti o žádosti Podskalských. Ostatně připoj, že v městě vše jest tajno a Pražané že končí klidně dnešní den tak jak obyčejně. Dej pozor," končil, "ať tě nikdo nezpozoruje a snad dokonce i nepolapí." To dopověděv, propustil Vlka a sám vešel v prvější společnost. Mezi tím, co byl vyjednával, popocházel nevrle Absolon od jednoho pána k druhému, vyzvídaje na každém, o čem by asi pan Pavel s poslem byl mluvil. Otázky Absolona byly nejistý, rozčilenost jeho nápadná a chování se plno nesnází. Všichni přítomní pozorovali ho s podivením, leč přičítali to bázlivosti jeho, které prý, jak sám doznával, od zajetí u Želenic podléhá, kdykoli má rozhodného něco počíti. Většina chtěla ho přísahy zprostiti radíc mu, by raději zůstal nazpět, než aby věci uškodil, avšak ostatní horšili se na to, nemálo kárajíce ho ze zbabělosti. "Styděl bych se býti na tvém místě!" horlil pan Milota, "nemohu již déle snésti tvých vrtochů a všelikých vytáček. Člověk, který by měl v tolikerých válkách býti nejotuženější, stojí před námi jako děcko rozmazlené, a to právě tu, kdy vlast žádá rychlé a odhodlané pomoci. Či nežiješ pro vlast? Pakli tomu tak, tedy věz, že bys neměl ani vcházeti v společnost naši a raději vystříhati se bojovníků Páně. Zalez jako hmyz v skulinu a boj se spravedlnosti jako netvor před mrazem."

"Nesnižuj mne tak přílišně, Miloto," dí na to s bledou tváří Absolon; "podnes se ti vyrovnám statečností na otevřeném poli. Nejsem hmyz, přísahám, nýbrž rytíř jako ty. A že nechci trpět nižádného pokrytství, jež si pan Pavel dovoluje s poslem na předsíni, proto přece nezasloužím tvých nadávek. Nepochopuji, proč vám mám sloužiti za terč a proč mne v každém kroku stíháte, jako bych nebyl hoden vaší důvěry. Pozoruji to již od počátku, kdy jsem vkročil mezi vás, aniž bych věděl toho příčinu. Pročež odstoupím raději ze spolku vašeho."

"Ano, učiníš nejlépe!" ozvalo se několik hlasů, mezi nimiž také hlas pana Miloty.

"Dobře, půjdu," vece Absolon; "avšak vězte, že pro budoucí časy budu se stříci domu toho, v němž se mi dostalo nezasloužené důtky." Po těch slovech připásal si meč, hodil na sebe plášť a měl se k odchodu. Tu přikročil ale Jan, uchopil starého známého za ruku a hleděl ho smířiti s celou společností. Též pan Pavel, jenž se právě vrátil, přičinil se zjednati mír.

"Ty nesmíš odtud, brachu," pravil pan Pavel, "neboť kdo jest s námi, musí vytrvati až do konce."

"My tomu nedovolíme, pane Pavle," stál na svém Milota; "lépe když odejde dřív než později, aby nám přítomností svou neuškodil."

"Dnes mi dopřej výhradného práva v jednání," opřel se Sovinský proti Hrušovskému; "Absolon nesmí odtud, i kdybyste všichni na to naléhali. Starý Táborita třeba trpěl trochu na křeče, přece umí vládnout mečem."

"Dobře, že právě ty nejvíc se mne ujímáš;" odvětil Absolon s čelem k Sovinskému. Však jen ty byls příčinou celé naší mrzutosti. Proč vyjednávals s poslem po koutech a nás nechal v slepotě? Důvěřil-lis v nás na počátku, proč ne i potom? Mám pravdu, pánové, čili ne?" otočil se k přístojícím. Tito však neodpovídali a jen očekávali, co na to pan Pavel odpoví.

"Kdybych se byl nadál," odvětil Sovinský, "že tě moje opatrnost urazí, věř, že bych byl jednal po tvé vůli. Musím se ti vyznati, že jsem měl k tomu příčiny, ať nedím důvodu. Jakkoli zdál jsi se mi zprvu spolehliv, přece později odstrašilo mne podezřelé chování tvé a ta záhadná řeč. Jedná se nám o důležitý čin, milý příteli, a u takové příležitosti musíme být opatrni."

"Kosti bych ti rozdrtil, věř mi brachu, kdybych věděl, že smýšlíš nepoctivě!" zasmál se pan Zdislav z Krnska. "Nyní ti však věříme, že jsi náš. Dejme tomu, abys smýšlel zle," pokračoval, prstem hroze Absolonovi, "a nás, až budeme na hradbách v největší činnosti, takhle s tlupou pochopů překvapil, nu, snad bychom ti měli potom teprv za šlechetnost tvoji děkovati?"

"Chvála cti boží, že tomu jest jinak," podotknul pan Bohuš z Kovaně. "A nyní, pánové, ukončme naši poradu," doložil.

"Dobře máš, bratře Bohuši, abychom přišli jednou ku konci," souhlasil Petřík ze Vtelna; "máme před sebou dílo, ku kterému potřebí moudré rady." I počali vážně rokovati. Pan Pavel požíval opět přednosti v slově. Poučoval, napomínal a všeliké výstrahy dával k nastávajícímu podniknutí těžké úlohy. Mimo Pavla měl též dlouhou, jakož i důmyslnou řeč pan Milota, ostatní pak páni, kromě některého připomenutí, poslouchali. V době takové, kdy člověk mní, že se beře za nejsvětějším povoláním a kdy pro nadšenost zapomíná na sebe, nevšímá si, co se vůkol něho děje, aniž jest bedliv zraku slídiče. A tak i společnost v domě páně Pavlově nevšímala sobě Absolona, který dost patrně dával na jevo, že svědomí jeho černou zradou pokáleno jest.

Ku konci schůze napomenul pan Pavel ještě jednou přítomné, by o jedné s půlnoci dostavili se v obydlí jeho, odkud že s ukrytou zbraní a potřebnými nástroji po části se vytratí a noční hlídce uniknou. Na to se rozešli.

V postranní ulici, blíže řeky, stál nepatrný domek o jednom patře, na jehož průčelí visela jediná tabule s nápisem: "U růže." Pořídku bylo do něho viděti někoho vcházeti a ještě řidčeji vycházeti z něho, jelikož kdo tam vešel, odcházel obyčejně malými dvířkami, odtud pak úzkou uličkou v ulici hlavní. V celém domku nebydlelo než pět osob, paní, šestnáctiletá dcera její a dvě služky, které po celý den s rukama založenýma hleděly na paní a tato opět na ně, aniž by si práce jaké všímaly. Toliko dcera Oliva hleděla si šití, kterému ji matka Leonora již v útlém věku naučila. Kde by byl hospodář, nestarala se z nich žádná, neboť byly navykly příchodu jeho očekávati teprv před úsvitem, a to obyčejně za takové opilosti, že mu Lenora, manželka jeho, musela vždy přispěti, by se na posteli a ne jinde uložil. Že se Lenora chovala k svému Vojtovi tak úslužně, a že při vší vadě jeho zdržela se perných výčitek, či dokonce vády, mělo svou příčinu. U růže bývávalo zvykem, že se hosté scházívali teprv po dvanácté v noci, když již všude jinde bylo zavřeno, a tu skorem pokaždé vydrželi proklábosit do bílého dne. Nepokoje manželské snadno mohly míti za následek rozprášení každodenních či každonočních hostů, i snad přivolání noční hlídky, která odtud pár krokův bydlela a leckdy také navštěvovala krčmu tuto, ač jen podlé známosti. Dnes bylo viděti vcházet k růži dva pány slušně oděné za bílého dne. "Zde to jest, Jene," pravil první, vcházeje do síně.

"Zde?" pozastavil se druhý hbitě, zevnějšek prohlížeje. "Odpusť, Absolone, místo toto, jakkoli jsem přítel chudoby, přece se mi nelíbí."

"Mně také ne, ale Oliva, ten démant neocenitelný!" zvolal Absolon, kráčeje síní ke dveřím, nad nimiž byl vymalován pohár s překypující chmelovinou. "Až ji spatříš," pravil dále, "pak se přestaneš diviti chatrnému domku a řekneš: Absolone, věru ty máš zvláštní libůstku; dívka taková zasluhuje býti tvojí milenkou." To vyřknuv, vešel s Janem do světnice.

Jest to k nepochopení, že Jan mohl Absolonovi tolik důvěřiti a provázeti ho na taková nápadná místa, ba věru k nepochopení, že právě dnes, kdy měl před sebou skutek plný rozvahy, pomoci Jiřímu, neželel času v zabývání se v malichernostech, co u něho nebývalo nikdy v obyčeji. Než Absolon uměl jidášsky na Jana působiti, použiv k tomu nejjemnějších a nejtklivějších slov. Znalť on ústy jako mečem vládnouti a potměšile kolem srdce ovinovati se jako had. Kdyby Jan býval tak důvtipný, jako byl poctivý, zajisté že by byl v soudruhu záhy poznal ošemetníka, avšak, považuje podle sebe, že každý člověk jedná šlechetně, nechal se jím vylákati z domu Pavlova a dlouho do noci sem a tam voditi. Leč člověk dobrého svědomí vysuje se přece i z těch nejlákavějších osidel. Sám anděl strážce přispěje mu pokaziti úkladu nepřítelem nastrojeného.

ešedše do světnice, nechali si nalíti. Jan přisednul ke stolu a Absolon, přilichotiv se k mohutné Lenoře, v prostorné lenošce si hovící, tázal se po Olivě, které zde nebylo. "Jen před malou chvílí odešla, vážený pane," odvětila hospodská příjemně; "škoda, že se vás nenadála; po celý den seděla chudák v práci zapražena a jen nyní právě v tomto okamžení popřála jsem jí vyjíti na procházku."

"Škoda, že jsme nepřišli dříve!" litoval Absolon.

"Škoda, vážený pane;" přisvědčila skormouceně Lenora. "Ach, kdybyste věděl, pane, jak to bude tu holku trápiti, že právě odešla! Škoda."

"Brzo-li pak přijde, paní?"

"Brzo-li? Já myslím, že brzo, nejdéle za malinkou hodinku. Je-li vám libo zdržeti se trochu?"

"Jest mi líto, že nemohu, avšak za hodinu přijdem opět," doložil Absolon, a dopiv svůj díl, pobídl Jana k odchodu.

Jak se to stalo, že Vojta z Brandýska a Lenora, kuchyňská z Hrušova, dostali se v krčmu u růže? Inu, na světě jest všecko možné. Stalo se to takto: Když se Vojta vracel z kaple hrušovské do mlýna Bartošova, tehdáž po nezdařeném sňatku přidružila se k němu Lenora a tak laskavě i tak přívětivě dala se s ním do řeči, že tento, nechtěl-li se zraditi, že jest zarputilý, či dokonce drzý člověk, musel se též vlídné chovati k průvodkyni své, jež se mu šelmovsky k boku stále tulila. Čím blížeji přicházeli ke mlýnu, tím více rozvazoval Vojta jazyk. Konečně, když vešli na dvůr a Lenora se dosti jasně vyslovila, že aby takhle Julinka byla ta tam, co by sobě asi počal? odvětil Vojta s klidným úsměvem: "Ať si, vezmu si tebe, Lenoro!" A skutečně dostál svému slovu; nežli minul měsíc, byli již svoji. Leč sňatek jejich stal se spíše ze msty, na vzdor Julii, nežli z lásky pravé, a protož také manželství jejich nemohlo dojíti trvalé spokojenosti a ještě méně jakého štěstí. Jedva přešla Vojtu zlost, zpromrzela ho žena, domácnost a posléz celý svět. Zprvu si vyhledával příležitost, jak by se na týden odstranil z domova, potom na měsíc, až pak navyknul stále světem bloumati a ve všelikých hrách čas si krátiti, tak že býval doma velmi pořídku vídán. A přišel-li někdy podívati se na své hospodářství, bylo to zajisté jen po žněch, když bylo na vůz co naložiti a do Prahy na trh odvezti. Tenkrát nastaly Vojtovi zlaté časy; staří známí, jenžto se s ním byli rozkmotřili, udobřili se opět, vědouce, že má čím platiti, a hospodský, který nechtěl již na visící tabulku hejno čárek novým rozmnožovati, setřel s ní na jednou všechen hřích, a podav přátelsky věrnému hostu pravici, chutě naléval poznovu. Tak to šlo dál a dál, až se velké hospodářství scvrklo na malé, z toho na hostinec a konečně jen na nájem krčmy u růže. Minulo tomu již sedmnácte let, co se Lenora za Vojtu provdala a po tu celou dobu Jan ji neviděl, aniž byl o ní slyšel, jak se jí vede. Pročež nemohl se dnes nadíti, navštíviv krčmu její, že by to byla ona, bývalá milenka Vlkova. Značně se již změnila, že nebyla k sobě více podobna. I Lenora nepoznala Jana, neb jí vyšel také z paměti. Možná, že se snad spolu domluví, až se opět později sejdou. Nyní obraťme pozornost na odcházející.

"Kam hodláš jíti?" tázal se Jan, vida Absolona uhýbati se v úzkou uličku.

"Navštíviti svoji tetu," odvětil tázaný, pojmuv Jana pod páždí; "půjdeš se mnou, viď bratře; nebudeš litovati, uvidíš u ní sedmero divů na světě. Nezdržíme se tam dlouho, pojď, Jene, učiň mi to k vůli." Šli.

Dům, kde bydlela Absolonova teta, ač těžko souditi, byla-li dost málo jeho příbuzná, byl velmi slušný, skorem nejslušnější v celé ulici v níž stál. Přízemí náleželo obchodníkům, první patro několika nájemníkům a druhé naskrze tetě Absolonově, již nazval paní z Dolánek. Průjezd domu byl dosti prostranný, za to ale schody úzké a tmavé, nejužší však a nejtmavější byly v druhém patře, tak že tam musíval za pravého dne kahánec hořeti, aby příchozí bez úrazu po nich se dostal. Kdo nejprv vyšel příchozím v ústrety, byla obyčejně stará, shrbená služka, která, vyzvěděvši úmysl návštěvy, otevřela dveře a uctivě požádala za další vstoupení. První vkročení bylo v předpokoj, také tmavý, jelikož skleněné dveře, skrze které mělo sem přicházeti světlo z hlavního pokoje, byly záclonami zastřeny. I ty musela služka otvírati, aby neznámá ruka marně kliku nehledala. Avšak Absolon věděl po paměti, kde jest klika i jak si má otevřiti, neboť zde býval velmi často. Otevřev, nechal Jana vjíti napřed, sám pak jako domácí vkročil směle a bez rozpaků v kruh sedmero dívek, any kolem stolu rozmarně seděly. "Aj, aj, toť jdou k nám vzácní hosté, i pěkně vítám mladí páni!" volala paní Dolanská k příchozím, nataženou pravici zdaleka jim podávajíc.

"Zůstaňte jen sedět, paní teta," odvětí Absolon, "ruka vaše pozbyla již vřelosti a nám přece zapotřebí jest ruky plné ohně, ku příkladu takové, jako těchto křehotinek, jejíž dotknutím člověk by okřál. Sedni, Jene," hovořil Absolon dále s rozjařenou myslí, "a popatř na ten výtvor přírody," ukazoval levicí na dívky, kdežto pravicí objímal bok jedné z těchto, jež se zdála nejkrásnější; "viď, Jene, že to je pořídký úkaz, aby sedm dcer byly sobě zcela podobny? Věru, nikdo by nehádal, že tetka Dolanská jest původkyní těch sedmero krásotinek." Jan se pozastavil nad smělostí Absolonovou a divil se velice tomu, že ho teta neokřikla; zvláště když potom přes míru rozvázal a počal dotýkati se citu útlého pohlaví, očekával, že mu některá z dívek pohrozí, či dokonce dotíravce odstrčí. Mrzel se v duchu, že s ním vstoupil v místo, kde jest třeba slušnosť uchovati před něžnou a jemnou pletí, jelikož se domýšlel dle vší spůsobilosti dívek, jejich počátečního chování a celého zevnějšku, jakož i dle úpravnosti obydlí i vážného vzezření paní Dolanské, že jest v obydlí rodiny ušlechtilé. Leč Absolon, zpozorovav soudruha, že jest v nesnázi, chopil ho za ruku a takřka strhnul na pohovku vedle své dívky, již mezi tím zanechav, obejmul jinou a tuto Janovi ponechal. Dolanská mlčela a jen se tomu všemu usmívala, i dívky byly při vší rozvázanosti Absolonově lhostejny, leda že se také trochu usmívaly. Ale Jan rděl se studem nad takovým vychováním dcer, pohlížeje s jednoho obličeje na druhý, aniž by svým vlastním očím mohl uvěřiti, že tak ušlechtilá pleť schopna by byla takové smělosti. Vyskočiv z pohovky, chopil biret do ruky a pospíchal ze dveří.

"Jen ne tak kvapně, Jene!" volal za odcházejícím Absolon, dívkám se vytrhnuv z náručí.

"Pane Jene, proč tak kvapně, kdo vám ublížil!" volala i Dolanská s patrným uleknutím. Též dívky volaly za Janem, rychle za ním pádíce až ke schodům, aby ho odprosily, pakli byly příčinou pohoršení. Než Jan nenechal se již udržeti a spěchal dále, Absolon pak, nechtěl-li ho pozbýti, musel pospíšiti za ním.

"Dnes tomu naposled, co s tebou vcházím do neznámého místa!" osopil se Jan hněvivě na Absolona.

"Nevím proč?" ušklíbnul se tento, "vedl jsem tě k tetě Dolanské, abys poznal sedmero jejích dcer."

"Nelži v hrdlo, brachu, ať se s tebou navždy nerozkmotřím!" utrhnul se Jan. "Jakože Dolanská není tvoje teta, tak též nejsou ony dívky dcery její. Místo, v něž jsi mne uvedl, jest místo hříchu, a běda počestnému muži, vbloudí-li v ně. Srdce jeho uchované rozreje mu oplzlost ženštin takových, základ věrnosti rozhlodá mu červ nestudu a o cit jej oloupí budoucí vyžilost. Absolone, jsi-li ty mravů podlých, já co muž nikoli!"

"Nechápu, žes tak zčista jasna rozkaboněn," dal se předešlý do hlasitého smíchu, společníka svého lichotivě pod paždí uchopiv; "mluv přece, co tě popudilo k hněvu? vždyť sobě nevím vyložiti toho všeho příčinu. Slovem jsem ti neublížil, tetka také ne; či urazila tě některá ze sedmi těch dívek? to zajisté nejméně; neboť tak sliční, tak vznešení, a co více, tak jemnocitní andílkové nejsou ani s to člověka pohněvati. Jene, tys věru ještě nezakusil rozdíl rozkoše, ty nevíš, jak člověk, byť sebe více na mysli byl uhněten, v jednom okamžení může opět okřáti a duši vyjasniti. Jedno zavanuti kytice, jakouž chová matka Dolanská, tetka moje, dostačí, učiniti mne na dlouho šťastna. Věz, že dům její jest dům útěchy."

"Dům takový jest dům záhuby a neštěstí celé rodiny!" zvolal Jan nanejvýše podrážděn. I chtěl se již mocně vymknouti nezbytnému společníku z rukou, ale tento obratnou výmluvností uchlácholil jej a přinutil na novo, aby s ním vešel v místo opět jiné, kde prý dal slovo jedné nouzi trpící ženě, že jí poskytne pomoci. Bylo to na cestě ke krčmě "U Růže", ničehož si tedy nezašli a hodina ještě neminula, kdy měla Oliva vrátiti se z procházky. Šli tedy.

V zastrčené a smrduté uličce, ač skorem uprostřed města nalézající se, stál nízký domek, či spíše umouněná chatrč, jejíž střecha napolo byla opelichána a okna celá buď papírem zalepena, aneb veteší ucpána. Dva schůdky od hlavních, umouněných dveří vedly v rozrytou a smetí naplněnou síň, odkud opět vedly dvéře do učazené světnice, v níž bydlela četná ale neodrostlá jedna rodina. Nedbalost veliká pohlížela sterým zrakem z každého kouta a zároveň též bída taková. Šestero otrhaných, hladem zmořených dítek hrálo si zde na zemi, a sedmá matka, obraz nouze nejvýznamnější, přišívala záplatu na záplaty děckých šatů. Nejstarší dítě bylo patnáctileté děvčátko, chovajíc nejmladší, půl roku staré na klíně. Otec jim nedávno zemřel, čímž ještě k větší bídě jejich přimnožil, nežli jakou zakoušely za jeho živobytí. V místo toto plno utrpení a strasti vkročil Absolon. Jan zůstal státi v síni. Matka poznala příchozího, ledva vkročil do dveří, a dítky též. Všechny, jak by si řekly, najednou utichly, obrátíce zraku k pánovi. Absolon se přiblížil k matce a něco jí pošeptal v ucho. Tato vzala dítko z náručí nejstarší dceři, pokynula druhým pěti, by se s ní vzdálily, nejstarší ale dala znamení, aby zůstala zde s pánem. Utlá, sotva poznavší své žití, stejně odchována s ostatními robátky, a tudíž ani o píď nejsouc dále rozumem od těchto, uposlechla a zůstala zde s pánem samotna. Neboť co jí matka radila, myslela, že jest nejlepší, a co jí poroučela, že jest svatou povinností poslechnouti. Absolon uchopil nyní děvče za ruku a podíval se jí v modrá, dotud nezkalená očka, potom sevřel v štipec růžově prokvetalou, leč bídou zapadlou tvář její a v poloslovech cosi k ní promluvil. Když děvče ničehož na to neodpovědělo, toliko, naklonivši hlavu, žertovně se usmálo, pootevřel dveře a zavolal Jana k sobě. "Co tím míníš?" tázal se Jan, brzo na Absolona a opět na děvče v udivení pohlížeje.

"Co?" zasmál se oslovený, "snad se nechceš přede mnou ostýchati, aneb tvářiti se, jako bys nevěděl, že dvě a tři jest pět?"

"Bůh mi svědkem, že nechápu, co to má znamenati!" zvolal Jan důrazně. "Tys mne sem vyzval, že chceš přispěti chudé matce, a proto vcházím s tebou pod krov domku tohoto. Zde jest můj dar, přijmi jej dítko a odevzdej matce své. S bohem!" doložil Jan za kvapného odchodu, uděliv děvčeti podporu. Absolon ho však mezi dveřmi zadržel, a nachýliv se, něco mu pošeptal. Než Jan, nenechav se zdržeti, s největším hněvem opustil chatrč. "Co třeštíš Jene?" volal za ním Absolon, "zdali nepozbýváš rozumu? chceš-li býti moudrý, musíš znáti svět v jeho skutečnosti. Rozum nabýváme ze zkušenosti," pokračoval v rozmluvě dále, když byl Jana dostihnul; "a k zkušenosti si opět dopomáháme předměty, jež si můžem oku představiti. Holé vypravování nepůsobí nikdy tak zdatně na mysl, jako když se člověk očitě přesvědčí o tom, co má duševně zužitkovati."

"Nemysli, že jsi s to ospravedlniti se z hanebného svého předsevzetí!" osopil se Jan; "kletba tobě, svůdce mrzký."

"O, Jene, tys na omylu, předpokládáš-li mi mrzké předsevzetí," ohrazoval se Absolon; "věz, že jsem kroky podobné činil proto, abych ti ukázal život rozličných vrstev lidu. Kdyby si připustil, dovedl bych tě ještě na jiná místa. V různých třídách naučíš se nejlépe znáti zkušenosti té. Všechna moc přírody, všechen její div, necháš-li si na tom záležeti, odhalí se ti v pravé nahotě. Nehledej moudrost nabýti ve veřejné komnatě, na ulici ani na trhu, kde se lidé staví na odiv, ale hledej ji v skrytých místech, kde nesvítí denní zář, aneb plamen pochodní, věz, že tam uzříš pravdu v téže podobě, jak se na svět zrodila. V pravdě jest nám toliko rozum osvítiti, ať ta pravda lahodí nám, anebo se hnusí. Kdo se o všem přesvědčí, bývá nejmoudřejší. Ty však, Jene, za to, že tě vodím k pravému poznání, chtěl by si se na mne hněvati?"

"Ano, hněvám se na tebe!" zvolal Jan rozmrzele; mějž mé slovo, že již s tebou nepůjdu ani kroku."

"Ani kroku?" zamračil se Absolon; "vždyť jsi mi dal slovo, že navštívíme hostinec "U Růže," kde má milenka, Oliva bydlí?"

"Tedy věz, že naposledy půjdu ještě k Růži;" svolil Jan. "Pro budoucí ale časy vyhrazuji si však, abys mne v nižádná podobná místa nepřemlouval. Dnes to bylo poprvé a také naposled."

Vkročili k Růži. Oliva byla již dávno doma, mnohem dříve nežli se setmělo, jelikož se chránívala pozdních potulek, jako se chránívá denní ptáče před nočními dravci. Vedla ji k tomu obezřelá matka, které záleželo, aby dceru svou odchovala v počestnosti, na vzdor, že v krčmě domácí leckdy udala se nepříjemná příležitost k podkopání dívčí cudnosti. "Buď jako růže v trní," říkávala matka Lenora. "Děvče, je-li ctnostné, nerozchází se mu o zbraň, jíž by škůdce svého odehnalo."

Spatřiv Absolon milenku podlé své matky seděti, zamířil přímo k ní a celý blažen usadil se jí po boku. "Kdes chodila, dušinko?" jal se mluviti sladkými slovy, v sličnou tvář dívky pohlížeje; "kdybys věděla, jak jsem byl nešťasten, nenaleznuv tě doma, zajisté bys mne politovala. Kudy jsem chodil, neměl jsem pokoje, vše mě hnětlo a v srdce bodalo. Tuto můj přítel pověděl by ti nejlépe," bral si Jana za svědka, "zač považuji život bez milenky, člověk jest červ, zahrabán za živa, opuštěn-li od své dívčice. Nikde, v celém světě nenajde útěchy, žádný není s to mysl jeho povzbuditi, neb všude vidí pusto, smutno a mrtvo. Ani nemám slov, jak bych ti milostenko vylíčil jen okamžik, když tě nemám před očima. Věz, že život svůj považoval bych za hříčku, kdyby se jednalo, abych ti dokázal, že té miluji. Ba co dím, vždyť bych nemohl ani umříti bez tebe. Olivo, kéž bys mi jen porozuměla a splatila aspoň tisící díl lásky mé, ježto k tobě chovám." Dívka neodpovídala, toliko přívětivým zrakem, jako ta hrdlička, pohlížela k snoubenci svému; když však za nejskroušenější tváře doložil, že by bez ní nemohl ani umříti, obejmula ho kolem krku. Věřila mu víc než sama sobě. Tak se děvče může snadno klamati. Ó, proč nám nebe neudělilo aspoň štipce vševědoucnosti, abychom se mohli vlouditi v srdce těch, jenžto se nám umějí tak jidášsky v oči stavěti! A což ta zkušená matka, je také tak věřící? k čemu to její stáří, ta mnohonásobná zběhlost, když ani neumí dítěti svému poraditi, aby nevěřilo neznámému muži, co všecko mluví, čím se vychloubá a co slibuje? "Komu bychom měly věřiti, kdybychom i pochybovaly o takových urozených pánech?" pravívala dceři své, když tato brávala s ní radu, co má smýšleti o panu Absolonovi. A tak věřily jedna více nežli druhá lichým slovům nepovědomého chytráka. Pobaviv se Absolon s milenkou svou, přikročil k Janovi, který již netrpělivě pohlížel, brzo-li se odtud vypraví. Avšak Absolon jakoby zúmyslně dal nalíti do velké hubatky chmeloviny a pohodlně se usadil ke stolu. Přivolal pak k sobě obě sklepnice, započal s nimi neslušně žertovati, čímž Jana nemálo pohoršil. Vida, že se dotekl citu soudruhova, jal se ho chlácholiti, řka: "Snad se nechceš, Jene, k vůli malichernosti hněvati? Vždyť by to nebylo důstojno. Udobři se, bratře, a popusť trochu uzdu mudrcké své přísnosti. Popatř, není-li to radost míti po boku takovou boubelatou dívčici? Uchop přece jednu v náručí a buď vesel jako já. Věz, že by se ti tato nejlíp hodila;" ukázal na děvče, jež kolem krku ovíjel. Aj, kterak se jí ty tváře rumění a jak se ta očka stydlivostí sklání. Viď, Jene, že to jest obraz pln kouzla a že bychom podobného nevynašli ani za onoho času v Konstancii, jakkoli se tam andílků pohlaví tohoto sešlo na třinácte set." Při těch slovech, aby většího spůsobil žertu, posadil děvče mimo nadání na klín Janův. Leč Jan, přesycen již rozpustilostí takovou, vyskočil ze židle a přísně pokáral společníka svého. Byv však na místě polepšení s větší ještě necudností podněcován, rozhněval se tak, že až Absolonovi vsadil několik poličků. Na to zaplatil svůj řad a s ošklivostí odtud odešel. "Jdi, jdi, ty, blbe, ať tě raděj více nevidím!" volal Absolon za odcházejícím. "Však se rozpomeneš dosti brzo, že bys byl učinil lépe, kdybys byl zůstal pod mou ochranou. Chtěl jsem ho ušetřiti, a proto zdržoval jsem ho pod všelikými záminkami. Paní Lenoro, nyní nemeškejte jíti pro vůdce noční hlídky!" kázal hospodské, petrovsky se usmívaje. "Ať nedožiji rána, pakli se tomu hromotluku neodsloužím." Po té přikročil k Lenoře a v soukromí jí sdělil, co má vůdci hlídky vyříditi. "V domě Pavla Sovinského kuje se veliké spiknutí," šeptal jí; "rcete vůdci, aby neprodlel přijíti ke mně, bychom se o všem smluvili. Vyřiďte, že mu přísně vzkazuji. Víť on, že má s Absolonem co činiti. Ty však, dívenko," pravil k Olivě, "máš-li mne ráda, tedy přines čerstvé vody, abych okřál, neb mne dotud brní rány, jež mi ten chlap zasadil. Má on ruku, bůh jest svědkem, ze železa ulitou."

"Kdo byl onen pán?" tázala se Oliva polekaně.

"Zdá se mi býti velmi povědom," připojila Lenora mezi dveřmi stojící. "Nikdy bych v něm nehledala toliké opovážlivosti."

"Rád věřím," přisvědčil hněvivě předešlý; "však ani já nebyl bych v něm hledal tygří této vzteklosti. Jest to Jan, jenž za svou sběsilost potrestán byl jízdou po zábradlí mosteckém."

"Že to tentýž Jan?" poděsila se Lenora. "Není možné, aby to byl on! Pamatuji se, že nebylo dobřejšího člověka nad něho."

"Dovíte se brzo o jeho dobrotě!" zvolal Absolon. "Jako přítele byl bych ho zachránil, nikoli však jako nepřítele. Zejtra stojí před soudem zrádce tento. A nyní rychle, paní Lenoro, pro vůdce, sice půjdu sám, a ty, Olivo, přines vody." Obě odešly, ale v síni, nežli se rozešly, na něčem důležitém se uradily.

Bylo po půl noci, když někdo zatloukl na dveře domu páně Sovinského. Vrátný otevřel a útlá dívka vkročí do průjezdu. "Nespí ještě jeho urozenost, pan Pavel?" tázala se uřičeně a po celém těle třesoucí se dívka.

"Co bys ráda, noční bludičko?" oslovil ji vrátný.

"Musím s ním mluviti, ale brzo, nežli bude zmeškáno."

"Pravda, ještě nespí, že by tě však k sobě připustil, tuto pozdní hodinu, tebe krásný pokušiteli, tož velice pochybuji;" vrtěl si starý hlavou. "Snad mu to budu moci vyříditi za tebe, he?"

"Nesmím to sděliti mimo něho žádnému," odvětila dívka; "prosím, rychle mne u něho opovězte, sice bude zmeškáno. Připomeňte mu, že se jedná o jeho život a všech těch, kteří jsou mu po boku."

Vrátný na ta slova rychle odkvapil, než v malé chvíli vrátil se již opět, přiváděje s sebou rozčileného Sovinského. "Co mi přinášíš dobrého, drahé dítě?" tázal se mladé poselkyně pan Pavel, a pojmuv dívku za ruku, pospíchal s ní v první patro.

"Matka moje, Lenora, vzkazuje vám, šlechetný pane, že Absolon o jedné hodině překvapí váš dům s noční stráží;" vyřizovala dívka chvějícím se hlasem. "Ve všem se již smluvil s vůdcem hlídky, kterak by vás polapili a k soudu odvlekli. Kdyby matka moje nebývala prodlívala s přivoláním vůdce a neobelhávala Absolona, že kromě jednoho strážníka na strážnici není nikoho, snad by byl Absolon dávno již obstoupil dům váš, takto ale shání roztroušené jednotlivce po městě, tak že mu možno silou přitáhnouti teprv až před jednou s půlnoci, jak se matce moji vyznal. Před chvílí odtroubil hlásný dvanáctou, tedy ještě čas, šlechetný pane, abyste uchránil sebe i dům svůj. Máte též vyříditi Janovi, by se budoucně střežil zrádného Absolona, že mu to matka moje, bývalá kuchynská na Hrušově vzkazuje. Dobrou noc, šlechetný pane, opatruj vás bůh!" doložila, a již chtěla odkvapiti, leč pan Pavel, nežli ji propustil, povolal Jana, aby doznal, možno-li v poselství dívky této věřiti. Po přisvědčení Janově, že ano, propustil poselkyni s hojnou odměnou a za příkré domluvy Janovi, proč držel spolek s nepoctivým Absolonem, vrátil se v komnatu k shromážděným tam pánům, kteří se byli nedávno opět sešli, a jal se jim vyprávěti o blížícím se nebezpečí. "Pánové, hrozí nám veliký zmar!" oslovil všechněch přítomných, jakmile vkročil. "Absolon, onen bídný chlap, jenž se před námi tvářil jako bídný satanáš u kříže, svolává noční hlídku na naši záhubu. Chce o jedné obstoupiti dům můj a nás polapiti. Jsem tudíž radou, přátelé, abychom se uchopili zbraně a co nejrychleji vytratili se odtud, dřív než nám ta šelma cestu zamezí. Kdo chce první, nuže jdi, aneb půjdu já; musíme však následovati část po části, bychom neobrátili na sebe cestou pozornost."

"Pozoroval jsem to v obličeji ničemníka toho, že v něm zrada ukryta!" zvolal Hrušovský u vytržení; "vždyť již na počátku, ledva zaslechl, k čemu se chystáme, prozrazoval, že jest ďáblem posedlý."

"Však i mně neušel z oka!" připojil Sovinský; "než bylo již pozdě, kdy jsem tajiti před ním počal poselství Vlkovo."

"Důvěřili jsme v zaručení Janovo, že to člověk z našinců;" připomenul Kovánský.

"Ano důvěřili, pohříchu ale sklamali jsme se;" doložil Zdislav z Krnska.

"Na tom otrapovi, pánové, nevím věru, jak jsme se mohli klamati," rozhorlil se prudce Hrušovský; "neboť na žádném člověku neviděl jsem ještě známek záhubnějších, jako na něm. Vyhlížel, věřte, jak by z mrchoviště povstal. A ty Jene, ty bratře, měl jsi v něho tolik důvěřiti?!" pohrozil tomuto mrzutě prstem.

"Nemáme-li zmeškati a sami sobě škoditi, tedy rychle každý ke svému!" napomenul ještě jednou pan Pavel.

"Nepobízej, příteli, leží nám zajisté předsevzetá povinnost tak dobře na srdci jako tobě;" odvětil Brodecký, pospíchaje ze dveří, jemuž v zápětí pádil Rameš ze Stakor čili Všeliský a hned na to Vtelenský, všichni mnohonácterou zbraní opatření a plní rozhodnosti. Potom vyšel Jan s Julií, za ním Sovinský s Kateřinou a naposléz chladnokrevný, za to ale nejstatečnější Hrušovský se svou Anežkou, která ani kroku nikdy se ho nevzdálila. Vrátný zavřel dveře, shasil všecka světla v komnatách a dům Pavlův spříbuznil se s temnými ostatními domy v ulici Mečířské. Noc byla tmavá, bez měsíce a bez hvězd. Z černých mraků valících se nad tichou Prahou hučela děsná bouře, sršely křižující se blesky. Mělo se k dešti, velkému lijáku. Ostrý vítr nevázaně fičel městem, smetal s ulic prach, unášeje ho do výše a poslední lampu u kostela svaté Anny hořící dohasil. Ani človíčka nebylo již viděti, snad proto, že se každý uschoval před hrozící bouří, aneb že bylo tak pozdě, jelikož s věže staroměstské zavzněla již před chvílí jedna. Sotva na krok možno na cestu dopatřiti, kterak bylo temno, jen když se zablesklo, mohl teprv směle nakročiti tamto jakýs pocestný, jenž se ubíral z ulice Mečířské v uličku svaté Anny, čili kláštera Jerusalemského. Přicházel od domu p. Pavla, kde našel všecko pusté, noční hlídkou rozmetáno a na čem záleželo uzmuto. Poručil tak učiniti Absolon, této chvíle pověřený vůdce hlídky. Co to asi za pocestného, těžko rozeznati v černé noci, jen když na okamžik ozářil ho blesk, bylo v něm znamenati Václava Vlka. A byl to skutečně on, přicházel od domu Sovinského, kde měl vyřiditi od Poděbrada poselství, aby shromáždění tam páni obsadili hradby Vyšehradské již o jedné hodině, jelikož došlo pana Jiřího tajné poselství, že s jakýmsi návodem chystá se vojsko městské o druhé hodině obsaditi hradby. Nepostíhnuv ale pana Pavla ani jiného z účastníků tohoto v domě, zahalil se v plášť a spěchal na zpět v Podskalí, kde měl za to, že pana Pavla nalezne a poselství mu sdělí. V tom však počalo sprchati, a ledva se zahnul za roh ulice mečířské, změnily se krápěje v potůčky. Ještě chvilku, co byl došel kláštera a již strhnul se takový liják, že nebylo lze v dopuštění tomto jíti dále. Co sobě počíti, nežli přistoupiti k některému domu a ukrýti se pod přístřeší. Tož i Vlk učinil. Přichvátav k domu, v levo kláštera stojícímu, přikrčil se pod výklenkem dveří a čekal, až by trochu ulevilo. Vítr ochábnul a hřímání také poněkud, ale déšť trval bez úlevy i blesk nepomíjel, ozařujíc okna chrámu svaté Anny, tak že se zdálo, jako by v něm steré svíce hořely. Též okénko kostnice, kam se zbytky vykopaných mrtvol ukládaly a kam i zesnulá těla chudých obyvatelů byla se uzavírala, nežli přišla k pochování, zářilo se bleskem, které však nepozbývalo světla, ani když zanikl dokona blesk. Snad tam leží opět některý chudák, a to světlo jež se těsně prodíralo okénkem přímo k Vlkovi, jest to lampy svit za hlavou mrtvému plápolající. Co ale znamená ten stín na průčelní stěně stále se kmitající? Zdá se, jakoby naznačoval člověka v dlouhém rubáši klečícího, který rukama sepjatýma po krátkých přestávkách hluboce se klaní a začasté pravicí v prsa bije. Vlk si toho dobře všimnul a neváhal přiblížiti se k okénku, jež bylo z výši člověka, aby se přesvědčil co se tam děje. Nepudila ho arciť žádná pověrčivost, jež tak ráda používá svatých míst, by se obohatila opět o jeden přelud, ani ze všetečnosti, neb již dávno dospěl k poznání člověka s moudřejšího stanoviska, ale vábil ho jakýsi tajný předtuch, tento věštec, jenž nám napovídá mnohdy událost, dříve nežli se o skutečnosti její očitě dovíme. Okno chráněno bylo přístřeším před deštěm tak, že mohl Vlk dosti pohodlně dáti si na čas a vše do kořene vypozorovati. A aj, jaký to obraz objevil se zraku jeho! V temné, dusným dechem naplněné kostnici leželo podlé sebe na márách dvou skvostně oděných, ale krví zbarvených mrtvol, z jejich jizev po těle i obličeji zasazených proudila dotud čerstvá krev, zahalujíc všecky známky původní podoby. U nohou jim klečel kněz, oděn temným rouchem, jež mu pás ovíjelo bílé cingulum. Hlavu měl pokrytou kapuci, na nohou těžké trepky a na prsou velký kříž, na šňůře od krku vysíci. Ústa jeho stále se pohybovala, z očí v sloupek obrácených ronily se slze, a po zapadlé tváři potůčkem až na prsa mu stékaly. Křečovitě svíral dlaně v sebe, vysoko je povznášeje, aneb hbitě rozepjav je, bil se v prsa tak mocně, že se to po kostnici rozlehalo. Nezřídka slyšeti ho také úpěnlivě volati: "Pane, rač jim býti milostiv!" Modlil se, a jak patrno s největší horoucností, tak že ani nepozoroval přikročivšího k sobě muže se ženou, kostelníka to a manželku jeho, aniž by se dal vytrhnouti jimi, když se ho tázali, co s ostatními počíti. Teprv po ukončení modlitby povstal, a obrátiv se k nim, polohlasem pravil: "Nyní se odebeřte k odpočinku. Vykonali jste skutek dobročinný, prokázali jste služby bližnímu, jež vám bůh jedenkráte oplatí."

"Nevykonali jsme, otče, co jsme měli všecko vykonati;" odvětí kostelník. "Pět jsme jich jen uložili v chrámovou síň, šestého však, vůdce pochopů, ještě ne. Leží dotud na prahu svatyně. Nabyv smysle, přeje sobě, abys ho sprostil hříchů, dříve že se nedá vnésti dále."

Bůh mu odpusť, jako já mu odpouštím," odvece kněz. "Přineste ho sem, zbývá zde ještě místa pro třetího. Vyslyším nešťastníka a potěším na dalekou cestu. Ulehčí-li se mu po zpovědi, věnujte mu kostelníku péče do rána; bůh vám to zaplatí. Vy pak, starostlivá matko," pravil ženě kostelníkově, "pomozte muži svému vnésti ho sem. Až odbudete i tento skutek milosrdný, můžete se s pánem bohem odebrati ke spánku. O to ostatní postará se již muž váš." To vyřknuv, pokleknul na dřívější místo a opět se modlil touže horlivostí jako prve. S poděšenou tváří pohlížel k tomu Vlk. Vysoká zeď, vroubící dvůr kláštera a čelem kostnice se spojující obmezovala ho na pouhé jen pozorování okénkem. Chtěl-li ale býti celého výjevu svědkem, musel se jím spokojiti. Avšak byl to výjev, že nad ním trnul. Ledva se zdržel, aby již již nezavolal na řeholníka, co se tu přihodilo a kdo jsou tito nešťastní. V tom vnášel kostelník s manželkou svou krví zbroceného a poloumírajícího muže. Kněz se obrátil a kostelníkovi pravil: "Položte ho na máry a přistavte podle těchto v Pánu zesnulých. Smrt, teto nejspravedlivější rozsudkyně, nečiní rozdílu v obětech svých. Tak jest, kdo jednou dokoná. Něchtěl-li se smířiti a klidně podle bratra svého žíti, pak, bezdušný, nechá se s ním tiše svinouti na rýč hrobníkův. Tak to kázal hospodin, aby pokoj zachován byl aspoň v hrobě. Vždyť by mnohý neupokojil ani nesmířil se nikdy, kdyby na tisíce rokův žil. Jediná smrt, ach ta krásná, utěšená milostenka, která s nejklidnější náručí obejme souzence svého, ta panna, jež poctivost svou věčně uchovává, ač každému ruku k zasnoubení podává, oblomí i největšího zatvrzelce a získá ho pro svaté obcování. Též s tebou se brzo spřátelí nevěsta tato," pokračoval kněz, v zbožném nadšení přibližuje se raněnému; "hodina poslední odbije tobě, a ty půjdeš, odkud přišels. Kdo jsme si co dobrého uchovali, vezmeme s sebou na věčnost. O, kéž bychom předstoupili před tvář hospodina se skutky dobrými!"

"Doufám, že před tváří tou obstojím!" povzdychl si raněný. "Než však ducha vypustím, prosím, otče, popřej ucha k vyslyšení hříchů mých."

"Popřeji, buď utěšené mysli," odvětí kněz; "vždyť jsme lidé křehcí, podrobeni všichni hříchu." Potom, pokynuv kostelníkovi i ženě jeho, aby se vzdálili, naklonil se k těžce raněnému a zbožným hlasem ho oslovil: "Pověz, synu, co ti tíží svědomí a co svírá duši tvoji. Spolehej, že ti odpustí sluha páně a že vroucně bude se přimlouvati, abys došel odpuštění i u hospodina. Mluv, bych vyslyšel žalobu tvou."

"Slyš, otče, co mne nejvíce tíží a proč duše má jest sklíčena tak, že nemůže ani s tělem se odděliti;" jal se vyprávěti hříšník, celý již umdlívající. "Učinil jsem dvojí přísahu. Jednu panu Jakoubkovi na bojišti u Želenic, a druhou včera v domě pana Sovinského. Jakoubkovi přísahal jsem, když mne ze zajetí propustí, že se přidržím strany Rosenberkovy a že budu zastávati zájmů, jakéž sobě Rosenberk za účel vytknul. Každého pak, kdo by se zájmům těmto příčil, neb pracoval na jich záhubu, že budu pronásledovati a pokutovati. Slovo, jmění, čest a blaho, jak své, tak i rodiny, ba i jakoukoli přísahu a život že přinesu za obět, než bych zrušil Jakoubkovi danou přísahu a věrnost Rosenberkovi. Naproti tomu přísahal jsem v domě Sovinského, že zamlčím pikle, jež směřovaly k podvrácení vlády Rosenberkovy a k záhubě jeho zájmů. Jednu ze dvou těchto přísah musel jsem zrušiti. Pročež zrušil jsem druhou, danou panu Pavlovi. I zradil jsem na to dům tohoto poctivce. Nejprv, když jsem vypozoroval, oč se jedná, navedl jsem stráž, aby o dvou hodinách obsadila hradby, načež s jinou stráží, hlídkou noční, která leží v sínci pobita, obsadil jsem dům páně Pavlův, měv za to, že spiklenci postihnu tam a všechny polapím. V úmyslu však byl jsem sklamán, podlehnuv stejné kletbě spiklenců. Vidíš-li v činu mém, otče, smrtelný hřích, o, prosím, odpusť kajícímu. Lituji provinění svého, tím více, že vinou mou zahynul tuto přítel můj, dobrý Milota a choti jeho Anež-." Ještě nedopověděl, když zařinčí několik ran na okno s takovou silou, že se toto sřítilo na tisíce kusů a divý třeskot spůsobilo v kostnici. Načež slyšeti pronikavým hlasem: "Otevři, otče, otevři, ať mohu vjíti dále a toho -" "Neotevru, až mi povíš kdo jsi a co zde v této pozdní hodině pohledáváš;" přerušil další řeč Vlkovu řeholník.

"Jsem Vlk, mstitel Hrušovského; otevři dveře klášterní, musím za pokutu zničiti Absolona, hanebného zrádce!" volal Vlk oknem kostnice, že hlas jeho rozzuřený hrůzou naplnil skonávajícího.

"Nikoli, neotevru," osupil se kněz; "místa svatá buďtež prosta pomsty. Chceš-li vjíti dále, rci, že vejdeš se srdcem křesťana. O, ty ukrutná vášni, ty svůdkyně srdce člověčího, kam tě vedou kroky tvoje! A Vlk, onen dobrý Vlk, pomstou také naučil se vyhrožovati. Ne, tys dotud dobrý Václave," pokračoval chlácholivým hlasem kněz, oknu se přiblíživ; "kde by se v tobě vzala pojednou ta prchlivost? vždyť jsi nikdy ani kuřeti nebyl s to ublížiti. Viď, že odpustíš nešťastníku tomuto? Prosím, podej mi ruku na věčný mír, ať může předstoupiti před pána s myslí pokojnou."

"Tobě ji podám, otče, ano, nikoli však s úmyslem, že se to vztahuje na zrádce tohoto;" odvětil Vlk mírněji.

"Nepravím o zrádci, ale o člověku, a tomu, doufám, Václave, že co křesťan odpustíš;" dí dále kněz. "Když jsi vstupoval v řeholi, složil jsi slib, že se nepřátelům budeš dobrým odměňovati. Snad se na to pamatuješ? pakli ne, připomenu tobě. Neznáš více Soukala ze Zbraslavi? nepamatuješ se, že jsme spolu slib ten stejně skládali v klášteře bosáků? Aj, nyní mi snad podáš pravici? Jdi a zatluč, bude tobě otevříno;" doložil, když mu Vlk, celý v udivení, ruku podal. Zatím, nežli Vlk vešel v márnici, dal kněz rozhřešení Absolonovi a pomodlil se za něho, právě ducha vypouštějícího. "Nuže, zahynul smrtí, ale hanebnou, smrtí zaslouženou zrádcem!" zvolal Vlk, opovržlivě se odvraceje od Absolona. "Chtěl se radovati z neštěstí poctivců, tuto klidně odpočívajících, přikročil k marám, na nichž ležel Hrušovský a Anežka; zatím ale dokonal také život svůj, život, jejž dovršil skutky nejpodlejšími. Tak umírá zlosyn, který prázden všeho svědomí, tak umírá lítá šelma, již byl vlastní vztek uchvátil." Na to se přichýlil k Hrušovskému, a jakoby nedůvěřil ve své oči, setřel mu s tváře krev, aby se přesvědčil, že to v skutku jest on. "Nebesa!" bolestně zasténal, klesaje k nohoum mrtvole, "nemýlil jsem se, jest to šlechetná ta duše." Pak se nachýlil k Anežce a i této setřel z obličeje krev. "Též Anežka to jest!" přisvědčil, bolestně jsa dojmut.

"Ano, jsou to manželé Hrušovští;" dodal řeholník, přeloživ si ruce přes kříž na prsa. "Bože, proč mám býti svědkem ukrutnostitakové, která mne i o poslední poklid připravuje!" bědoval. "Ukryl jsem se v pustou samotu kláštera, abych nemusel zříti déle na strasti člověčenstva, a přece nejsem osvobozen ani zde divých hrůz. Trval jsem právě na modlitbách ve své cele, prose Boha za pokoj svého národa, an tu zaburácí pod okny kláštera divý ryk a ostří zbraně zařinčí. Otevru okno a pohlednu na ulici. Nastojte, spatřím při svitu lampy, dotud na zdi kláštera hořící, ukrutenství, jak člověk s člověkem se rve, zápasí nejzuřivěji s sebou a smrtelné rány si zasazuje. Trnul jsem, hledě na to déle a zaklínal mrzkou vášeň, jíž se dává člověk ve vzteklý proud. Slepec na duchu, mrzák od přírody může se jen tak daleko zpustiti; ale kdo má duši probuzenou, kdo cítí v sobě život tvora vyššího, ten by neměl nikdy tak hluboko klesnouti. Nač nám dalo nebe rozum, ústa, srdce a svědomí, když následujeme tvora duševně nevyvinutého? Asi deset ozbrojených žoldnéřů potýká se s dvěma zakuklenci na život i na smrt. Boj byl tuhý, ač počet protivných si stran daleko nepřiměřený. Jako v kuželky když hraje, porážel první zakuklenec odpůrce své, spoustu nemalou v nich spůsobuje. Též spoludruh neméně si počínal. Vůči řídnul počet desíti. Leč v delším boji ztenčil se i s druhé strany na jednoho. Druhý, útlejší, ležel povalen. Myslel jsem si: veta po tobě, osiřelý, bůh ti přispěj, jsi-li duše poctiva. Tu však ojedinělý tento rek přitočí se střelhbitě k vůdci biřiců, jenž více velel, nežli se súčastnil, a rozpřáhnuv se sáhodlouhým mečem, skolil jednou ranou vůdce. Děkoval jsem nebesům, že tímto bude ukončen celý boj, avšak ledva se naději, kácí se opět jeden z biřiců a s ním i poslední zakuklenec, tuto odpočívající Hrušovský. Utrmácen podlehl ránám oštěpů. Boj byl dokonán. Vítězové, přikázavše mi, abych se postaral o úklid padlých, odkvapili v ulici mečířskou, bezpochyby do domu páně Pavlova. Co počíti s nešťastnými? rozvažuji potom. I nemeškám zavolati kostelníka a ženu jeho, by mi pomohli je odnesti v klášterní síň. Nejprv chopíme se toho, jenž nás o přispění žádal a o němž bylo lze doufati, že rychlou pomocí bude zachráněn. Když jsme jej však uložili na patřičné místo, tuť nás opět žádal, bychom nezapomněli na Milotu Hrušovského, muže jejího. Teprv jsme poznali, že to žena v oděvu mužském. Tázal jsem se jí, co se to přihodilo, jaká povinnost vyzvala je v divý tento souboj, ale Anežka neodpovídala srozumitelně, toliko jsem jí porozuměl, že byli postíženi od pochopů, kteří, vedeni jsouce zrádným Absolonem, táhli k domu Pavla Sovinského, aby tam shromážděný spolek polapili a úmysl jeho pokazili. Ke konci mne žádala, abych neopomněl položiti Milotu podle ní. Nežli jsme ho však přinesli, skonala již. Přenesli jsme je v pokojné toto místo a vedle sebe položili, jak si toho žádala. Až potud, Václave;" končil řeholník, "nyní ale, miluješ-li ještě starého přítele, následuj za mnou v mou celu, abychom si pověděli o tom, co se nás živých týče. Mrtvých nechme na pokoji a přejme jim věčného odpočinku. Marné tvoje naříkání!" pravil hlasem povzneseným, uchopiv Vlka za pravici, jenž bolestně hořekoval nad svými přátely; "marný všechen stesk; neb co již jednou odumřelo, nedovolá se více smrtelník. Za padesáte let, Václave, ba zajisté dříve, nebude zde ani nás. Jako pára zanikneme, aniž by po nás zbylo jaké památky. Za padesát let, jenom za tu skrovnou hrstku, nezví již o nás nikdo toho nejmenšího, že jsme byli také kdysi obyvateli této krásné země. Pojď, bratře, zasteskneme sobě sami nad sebou." Při těch slovech pojmul Vlka pod páždí a odvedl ho do své cely. "Zde se posaď, a máš-li žízeň, přinese nám kostelník trochu mělničiny. Však věz, že mnohdy nutno, aby člověk zapil svoje trampoty!" počal opět, usadiv se proti Vlkovi. "Díky Bohu, že nemusím v ničem nedostatek trpěti. Obec pražská postarala se o mne jako o člověka, ač se nepočítám jejím členem, i jsem úplně spokojen. Povím ti, Vášo, kterak jsem se dostal sem. Prv však vyslechnul bych rád tebe, abych zvěděl, jak se ti daří, kde bydlíš a čím se zaměstnáváš. Zvláště neopomeň podotknouti, kterak jsi se hodil k dnešní události? Rád bych se také dověděl o všech známých, zejmena o Pařízkovi, upřímném tom příteli, s nímž jsme tisíckrát na tě vzpomněli, trávíce po spolu delší čas ve Velkém Varadíně. Ó, proč mi tane na mysli osudné to místo, kde jsem přestál nejkrutější dobu svého života, proč nevymřela raděj ve mně všecka paměť, abych se nemusel více trápiti při vzpomínce na nevěrnou Rozinu. Pryč s tou myšlenkou, marnost nad marnost! Neváhej, Václave, a vyprávěj o své minulosti, prosím, sice mi bolestí pukne srdce, nepočneš-li záhy." Na velké nalehání Soukalovo pověděl Vlk o některých změnách, jež se staly tu neb onde u toho aneb u onoho známého, avšak o Rozině, že byla přišla s tlupou Arpádovou na Květuš, nejmenším se nezmínil, bezpochyby proto, aby Soukalovi nerozmnožil žalu. O čem ale vypravoval, nebylo příliš k útěše řeholníkově, jelikož to byly výňatky skorem z nejtrudnějších událostí, obzvláště když počal o sobě a o Pařízkovi. "Ha, tož jsou smutné zprávy, Václave!" zabědoval; "splakal bych nad každým jednotlivcem, nad každou chyžkou, ba nad celým žitím každého, s kýmž mi bylo kdysi obcovati. Nejvíce ale, bratře, věz, že bych zatruchlil nad svým národem, který strastí nejbolestnějších musí stále zakoušeti od svých protivníků. A jak mu dopomoci, aby opět mocně povstal a setřásl se sebe vředů těchto škodlivých?

Věru těžko pomýšleti, neboť běda, kde svůj svého mučí a osidla mu klade. Co soudíš, přijde ještě doba, kdy se pozná i pobratří? Snad až Bůh se smiluje?"

"Ano, až se smiluje!" přisvědčil Vlk. "Že však nejsme toho smilování dalecí, mohu tě ubezpečiti, bratře. Snad ještě dnes zasvitne nám hvězda jisté naděje."

"Ještě dnes, pravíš?" rozohněným zrakem popatřil Soukal ve tvář Vlkovu; "ó, kéž by se pán smiloval. Prosím tě, bratře, vysvětli mi toho možnost, nemůže mne ani napadnouti, že by nám tak blízká byla spása. Podáš-li důvodů, věz, že padnu na tvář a rozpláču se v modlitbách radostí."

"Znáš Jiříka Poděbradského?" tázal se Vlk.

"Jak bych tohoto národovce neznal!" odtušil Soukal pozorně.

"Nuže, tentýž leží před Prahou," vypravoval předešlý; "a podaří-li se mu v dnešní noci vtrhnouti do města, jsme vykoupeni. Národ náš, jenž tak toužil po rozšafném vladaři, shledá ho v Poděbradovi; neboť není muže šlechetnějšího nad tohoto. On zná své a oni znají jeho. Žádný nedovedl by tak soustřediti pod jeden prápor všecky syny vlasti jako Jiří. Bůh dej, aby dnes zvítězil!"

"Jak, Poděbrad že obmýšlí státi se naším vladařem?" zajásal Soukal, oběma rukama Vlka obejmuv; "ó, kéž se nebe smiluje, aby zvítězil! Jen muž takový v stavu jest vrátiti poklid zemi naší a učiniti z ní opět požehnané království; jen muž z rodu domácího, jako byl otec Přemysl, může to dokázati. Věř mi, bratře, že myšlenka, jež se mne u Stadic zmocnila, nebyla bezdůvodná. Rozum můj byl arciť tenkrát notně popleten, nicméně i v té největší přemrštěnosti nespouštěl jsem ze zřetele jistý cíl. Kdybych byl o tom nepřemýšlel již za zdravého rozumu, divil bych se, odkud rozervaný člověk, jako já byl, nabral toho důmyslu."

"Nerozumím řeči tvé;" odvece Vlk v udivení.

"Nerozumíš?" usmál se řeholník; "což neslyšel jsi ničeho o divotvorném králi, kterak před lety u vsi stadické založil svou moc?"

"Slyšel jsem zajisté o tom pomatenci, avšak nevěřím, že bys ty jím býval."

"Nevěříš?" dal se Soukal v hlasitý smích, osvědčuje směšnými posunky známky někdejší pomatenosti; "tedy mějž strpení, povím ti od počátku, o čem jsi třeba neslyšel. Zatím se napij. A nyní dej pozor. Každý člověk vypravuje nejraději o sobě," pokračoval v řeči dále; "a nemá-li podstatných důvodů, snaží se z titěrností vylíčiti ohromné velikány, a to, co za ohyzdné uznává celý svět, on jediný v stavu jest sobě vyšperkovati. Já započínám také o sobě, avšak neodchýlím se od pravdy. Byl jsem blázen, milý Vášo, nezapírám to před tebou! ano, v pravém smyslu blázen, jímž mne učinila žena moje. Věříš tomu? hahaha, co to za kotrmelce u člověka vzdělaného, zkušeného a na vše strany broušeného, není-liž pravda? Když jsem opustil klášter bosáků, šel jsem s otcem a bratry svými na nepřítele, jenž hubil naši českou zem. Potom, ztrativ drahých mojich na bojišti, pustil jsem se přímo do Uher proti Turkovi. Pudila mne k tomu náboženská vášeň. V domnění, že kde budu přítomen, nepřítel že strachy bude mříti, pouštěl jsem se mnohdykráte v největší seč. Leč proti síle, poznal jsem brzo, že kruto jednotlivci bojovati. Zmrhav větší část zdraví svého v cizině, obrátím se na zpět k domovu, abych raděj, pokud ještě možno, prospěl vlasti své. Na zpáteční ale cestě zastavím se ve Velkém Varadině, bos a hladov, tak jak se obyčejně stává lidem blouznivým a vrtkavým. A hle, zde se na mne po prvé usmálo štěstí. Stal jsem se tam žalářníkem a brzo také mužem sličné Roziny, dcery úředníka z Bánova. Rozvaž, bratře, já a žalář, já a žena! Leč vzdor svému blouznění navykl jsem přece býti žalářníkem i mužem své ženy. Vykonával jsem svou povinnost co žalářník a miloval jsem svou ženu, jak na muže sluší. Ba miloval jsem ji více, nežli toho zasloužila; neboť brzo nabyl jsem přesvědčení, že jest v lásce nestálá, nespokojená a že muže svého neváží si, jak by toho byl hoden. Den ode dne potrácela ke mně příchylnosti, stávala se lhostejnější, až pak mníla, že jsem u ní v podruží. Musel jí nafučeti nějaký had, by povrhla mnou a zakusila ovoce cizího. Větroplachá poslechla, zanevřela na mne, až jednoho dne, dříve nežli jsem povstal z lože, uprchla z domu bezpochyby s nějakým lotrem, aniž bych po tu dobu věděl kam. Událost tato dojala mne bolestně. Den po dni počal jsem malátněti, postrádati sílu duševní a na rozumu ochabovati. Žalář, žena, staly se mi totožné, strašidlem, a lidé, jež jsem kolem sebe viděl, ukrutníky. Zdálo se mi, že kdybych dosáhl opět toho, co mne z mládí trápilo, že bych byl nejšťastnější. I toužil jsem po klášteru, po hábitu, po soukromém obcování. Nevím, kterak jsem se v zmatenosti své dopídil žíněné sukně, této právě, již podnes na sobě nosím. Obleknuv ji, nedal jsem se již více zdržeti ve Velkém Varadíně a pádím rovnou cestou do své vlasti. Cestou se mně nahromadily přepodivné myšlenky, zahrnujíce v sobě různé směsice, z nichž však některá zdála se mi přece vážná a důležitá. Blázen bývá bohat na předměty, z těch pak utkví mu obyčejně na zřeteli ten, jímž se za zdravého rozumu nejvíce zabýval, a při takovém setrvá. Tak též bylo u mne. O čem jsem po drahná leta hloubal, totiž jak by se naše vlast domohla šlechetného krále, aby již přestala jednou v cizině ho vyhledávati a o něho se dožebrávati, pojmula nyní chorobná má mysl v živé obrazotvornosti. A tu, jako božím dopuštěním napadlo mne: co, kdybych takhle já tu úlohu převzal a za krále českého se vydal? Suď, Václave, já, člověk bez rozumu, bez zdravého ponětí, pomatenec, třešténec chtít se stati králem národa, jenž si jmena pověstného dobyl a tisícerými zásluhami se proslavil! Přes to všecko vedla mne přece blouznivost k největšímu nesmyslu. Spolehal jsem se na značný počet lidu neuvědomělého, jemuž bývá vhod i ten největší nesmysl. Odeberu se ke vsi stadické s jistotou, že místo toto, kde se narodil Přemysl, kníže české, poskytne místa nejpříležitějšího k účelu mému. Uhostím se v poli na košatý strom a očekávám, pakli by se sem některý rolník přiblížil, abych se mu objevil. I přišel jeden dobrák, jemuž kousek země, kde stál onen strom, náležela. Spatřiv mne, tázal se mne, kdo jsem, a když jsem mu dotvrdil, že král z rodu Přemyslova, dal mi za pravdu a v udivení odešel. Brzo však přivedl s sebou ostatní sousedy, ženy, stařeny a děti, všechny, co jich bylo v obci. Tito, uzříce mne, počali mne zprvu kárati z přepjatosti, druzí litovati blázna, třetí zažehnávati příšeru a děti tropiti si ze mne smích. Já však, se zmuživ, chopil se slova a snažil se dokázati, že jsem jediný, jenž má rozum na svém místě. Měl jsem k nim ohnivou řeč, v níž jsem jim vylíčil stav opuštěné vlasti, při čemž kladl jsem jim na srdce, jak nutno by bylo zvoliti si krále, leč krále takového, jenž by pocházel z rodu Přemyslova. A tentýž že jsem já. Na to jsem dokázal, že rod můj pochází ze Stadic, a že jsem se uhostil na košatý strom, že znamená původ korunovaného mého kořenu. Nechtí-li mi věřiti, pravil jsem k nim, že se osvědčím divy, jimiž budou za svou svéhlavost nemálo poděšeni. To účinkovalo; neboť sprostý lid nedá se jiným tak oblomiti jako pověrou. Takto jsem ukončil první výstup. V málo dnech táhli již ke mně zástupové se všech stran a skládali mi poklony své jakožto novémukráli. Utvrdiv si jakž takž postavení důstojné, pokusil jsem se založiti vládu, jež by se dle mých náhledů a rozumu spravovala. Svolal jsem k tomu cíli muže, kteří mi byli nejoddanější a mé každé slovo zbožňovali. Tito, vezmouce v radu návrhy mé, ustanovili zákon, jímž by se celá země spravovala. Již bez mála byli bysme dosáhli, co by ne tak snadno moudrý člověk dosáhnul, totiž že by nás byl veškerý národ poslouchal. A však nastojte, jiný bývá výsledek jednání našeho, nežli na jaký počítáme. Panstvo české a obezřelá Praha, jakmile zpozorovaly, že vláda naše počíná poněkud kořeny své hlouběji zarývati, vyslaly proti nám brannou moc pana Smiřického z Roudnice, která vzala mne u vazbu i celou mou radu, a odvezši nás do Roudnice, učinila říši naší konec. Když se potom pan Smiřický přesvědčil, že to byla pouhá hra, propustil mou radu na svobodu; ale mne, více podezřelého, odkázal v péči pana Pešíka, purkmistra pražského. Tento mi dal na vůli, buď abych vstoupil do vězení, aneb do kláštera, věda, že jsem býval řeholníkem. I rozhodl jsem se pro klášter a trávím tu po dnešní den."

"A toho všeho byla příčinou tvoje Rozina?" divil se Vlk.

"Kdo jiný, ne-li táto svůdkyně!" trpce Soukal přisvědčil. Štěstí, že jsem opět nabyl zmužilosti a že ve mně nábožná mysl zvítězila."

"Ke kterému učení přiznáváš se nyní, bratře?"

"Ty se tážeš, ke kterému?" vztýčil se řeholník vážně; "aj, zapomněls již, co praví Kristus u svat. Matouše? Nevíš, že abychom milovali pána boha svého z celého srdce a z celé duše své, bližního pak svého jako sebe sama? Věz, že nečiním rozdílu u víře, jen v tom, kdo jak zachovává přikázání boží.

Cesty naše mohou býti rozdílné, jen když jest náš cíl stejný. Leč ustaňme již od toho; chci si postěžovati na Rozinu," s bolestným výrazem připomenul. "Nevím, žije-li ještě, či snad dávno v hrobě odpočívá. Pakli stojí již před tváří Boží, přeju jí, aby jí Bůh odpustil, neb mi mnoho ublížila."

"Dotud jest na živě," zvěstoval Vlk s radostí; žádáš-li věděti, kde se nalézá, povím ti. Bydlí na Květuši u mého přítele."

"Kdo, má Rozina?" ulekl se Soukal.

"Ano, Rozina tvá!" přisvědčil Vlk ochotně. "Mohu tě ubezpečiti, že se chová velmi počestně."

"Počestně?" ušklíbnul se předešlý za patrného rozčilení; "kterak jest to možná, aby ta ošemetnice, ta jedovatá nestvůra najednou se změnila v počestnou ženu? vždyť jí byla ctnost největší nepřítelkyní!

"Spolehej, že mluvím pravdu," dokládal se Vlk; "od té doby, kdy se zřekla tuláctví a odloučila se cikánů, není příkladnější ženy nad Rozinu."

"Jak, ona se toulala s cikány!" ustrnul Soukal; "ha, toho jsem se do ní přece nenadal. Až po dnes hryzlo mne svědomí, že jsem jí snad na cti utrhal a že jen z pouhého domnění podezříval jsem ji z nevěrnosti; nyní mám však důkazů o podlosti její. Díky nebesům, že jsem jí prost, a že nemám příčiny, proč bych jí více litoval."

"Ona tě však oplakává, truchlí po tobě a vinu svou bolestně želí."

"Nemluv mi již o ní!" osupil se řeholník; "nechci více o ní slyšeti. Míníš-li v přátelství se mnou potrvati, nevypusť nikdy z úst svých jmeno žena. A sejdeš-li se s ní, ubezpeč ji, že již pro ni Soukal nežije. Nyní dosti o ní, příteli, sice bych se v mysli musel popuditi a snad opět na rozumu splésti. Dobrou noc, na shledanou!" skončiv řeč, jal se mlčky celý rozechvěný sem tam přebíhati.

"Dobrou noc!" doložil Vlk a opustil klášter. Jedva za ním kostelník uzavřel vrata, zahučely zvony u svat. Štěpána na Novém Městě na poplach, a hned rozlehl se z té strany divý ryk i šumot, podobající se temnému dunění bouře, dokud se ještě neprodere skrze hustý mrak. Čím více blížil se hluk tento k Starému Městu, přebývalo polekaného lidu na ulicích, zvláště na staroměstském náměstí, mezi nimiž mnozí strachem a bázní zhrozeni utíkali, co kozelci, zmítajíce se, po hlavě padali, jak by po každém tisíc oděnců běželo. "Kunstat hr! Hradec! Kunstat hr! Hradec!" hroznými hlasy volali. Čechové však s myslí klidnou pohlíželi tomu všemu vstříc, důvěřujíce pevně, pakli to jest vskutku hlahol vojska Jiřího z Poděbrad čili z Kunštatu, že se jim nemůže nižádného násilí státi. Po chvíli však přibylý nový proud zvědavého lidu, jenžto byl sem zatlačen postupem vojska od Nového Města, zvěstoval z tisícerých úst, že se to blíží vítěz Prahy, šlechetný Poděbrad!

Nový pán, nové právo. I Jiří, dobyv Prahy, duši českého království, stal se pánem celých Čech a založil nové, ale takové právo, jemuž se ochotně podvolil veškerý národ. Co vítěz mohutného páží a co věrný syn vlasti české mohl arciť na základě moci své i přízně národa svého státi se bez překážky již na počátku samostatným panovníkem, avšak Jiří, co prozřetelný státník, spokojil se službou zemského správce a poddal se vůli mladého Ladislava, o něhož se již po delší čas všemožně zasazoval, by na český trůn dosednul. Jsa vroucí přítel svobody, zničil povšechné nátisky v náboženském i politickém ústrojí a učinil konec pletichám, jež po dvanácte rokův trvaly za nejbujnějšího rozkvětu, neopomenuvpotáhnouti za sebou všechny vypovězené horlivce podobojí. Praha opět se probudila k čilejšímu životu, nenáviděná kapitola vystěhovala se do Plzně, protivný M. Papoušek prchnul z hlavní fary týnské, mistři a studenti němečtí opustili universitu a M. Jan Rokycana, přichvátav za největší slávy z dlouholetého vyhnanství, zaujal opět místo své předešlé. Nejprv, co za nejnutnější uznával pan Jiří, bylo obsazení všech měst pražských novými purkmistry i konšely a uvedení důkladného řádu v obci; potom udělení nejvyššího purkrabství pražského Zdeňkovi ze Sternberka, pánu na Konopošti, muži to vyznání pod jednou, aby takto dokázal, že chce býti ke všem stranám spravedliv i stejně přízniv. Načež obrátil všecku péči na celou zem, použiv k tomu cíli nejvydatnějších sil, jež mu poskytnul sněm dne 28. října téhož roku 1448 v Praze shromážděný. Nic méně přese všecku snahu jeho a upřímné starání se o blaho své vlasti, setkal se přece s odporem některých jednotlivců, jako byli Oldřich z Hradce, Jan Kolda ze Žampachu a Bedřich ze Strážnice. Pan Oldřich totiž vzal si první záminku proti Poděbradovi, že vězní bez příčiny otce jeho, pana Menharta, aniž by dbal propustiti ho, Hněv páně Oldřichův roznítil se pak tím povážlivěji, když ho došla zpráva, že otec jeho, za kterého tak mnoho u pana Jiřího se naprosil, propuštěn byl teprv tenkráte, když již takřka o sobě nevěděl. Svolav hlavnější pány strany své do Strakonic k panu Václavovi z Michalovic, toho času velmistru řádu melitenského, ustanovil se s nimi na tom, že vyzve prvně pana Jiřího k zodpovídání se do Plzně, pakli by se tam ale neměl dostaviti, že vytáhnou proti němu polem. Jelikož pan Jiří nepřijal pozvání takového do města naskrze jemu nepřátelského, povstal proti němu nejdříve bojovný Jan Kolda, spojiv se s pověstným Krištofem Šoffou, majetníkem loupežnického hradu Valdstejna a počali páchati nemalých škod na zboží jednoty Poděbradské v kraji hradeckém. Násilí takovému neváhal pan Jiří brzo postaviti se na odpor. Sebrav větší sílu bojovníků pod vůdcem Soběslavem Mrzákem, udeřil na Koldu a přinutil ho vzdáti se na milost. Na to se obrátil na Kuneše z Dubé, jenž také stál ve spolku s panem Oldřichem z Hradce i velikých škod tropil jednotníkům poděbradským, a též toho pokořil. O nic lépe nevedlo se ostatním vzbouřencům, tak že všichni nuceni se viděli žádati o příměří. Pan Jiří mile rád přivolil, jen aby dosáhl pokoje, i učinil jim po vůli, že mohou vyjednávati v Hradci, kdežto strana jeho opět v Pelhřimově, odkud by se skrze posly na trvalém příměří dále smluvili. Po nesnadném dohodování se uzavřely mezi sebou obě strany příměří až do svat. Jiří 1450, mezi kterýmž časem uloženo čtyřem členům z pánů a zemanů, by co mocní opravci i co rozsudí uvázali se ve vedení pře a aby vynášeli výpovědi spravedlivé a neodolatelné. Zvoleni jsou k tomu se strany Menhartovy pan Oldřich z Rosenberka a Arnošt z Leskovce; z Poděbradovy pak pan Aleš Holický ze Šternberka a Oldřich Močihuba z Královic. Načež museli se zavázati pan Oldřich z Hradce i pan Jiří z Poděbrad, že chtí poslouchati netoliko svou osobou, nýbrž se všemi jednotníky svými i pomocníky soudu čtyř opravců a dle výroku jejich říditi se pod pokutou desíti tisíc kop grošů českých. Na zápis učiněný přivěsiliv pečetě své pan Oldřich z Rosenberka a pan Aleš ze Šternberka, do nichž, co důvěrných spolupřátel bylo se nadíti, že po tolika zkouškách přičiní se k udržení míru na budoucí časy. Než marná byla všecka snaha šlechetného Aleše, marné jeho úsilí, aby získal sterého Rosenberka tohoto svéhlavce a drážditele, na svou stranu; nebyl s to aby ho oblomil, i když se o vlastní blaho tohoto jednalo. Navyknul byl již starý tento pán na hřích smrtelný, a protož bylo mu nepatrné hřešiti všedně. Kde to nešlo po vůli jeho, věděl záhy o pomoc se obejíti. Vždyť mu stál po ruce jedné král Bedřich a po druhé opět saský vévoda Bedřich. Dal se arciť vybídnouti na společný sněm jihlavský v měsíci srpnu 1449, to však jen proto, aby použil delšího času k uzrání svých pletich, v nichž ho věrně podporoval Václav z Michalovic. Také se súčastnil sjezdu pelhřimovského v dubnu 1450, leč tam pohříchu dovršil míru svého pletichářství, tak že pan Jiří, jakkoli byl pán dosti utužený v trpělivosti, přece se nemálo rozhněval, žaluje v manifestu svém, po návratu 30. dubna v Praze vydaném, na nepoctivost pokrevního přítele, jenž pod záminkou, že musí jeti do Lince k nemocné sestře, chtěl rokování o stálém příměří pokaziti. Když se mu to však výmluvou touto nezdařilo, umínil si tedy zahrnouti v řečené příměří též Němce cizozemce, zejmena markrabě Bedřicha Míšeňského. Co zbývalo tedy jiného, když to nikterak po dobrém nešlo, než aby obě strany přikročily opět k zbrani. Již 13. května vytáhla síla strakonická z Krumlova, sídla pánů Rosenberků, pod vůdcem Jindřichem z Rosenberka, synem předešlého, pak Oldřichem z Hradce a Janem Popelem z Lobkovic, pánem na Hluboké, která měla býti rozmnožena vojskem německým, knížete saského Bedřicha a potom krále Bedřicha. Tvrz Božejovice, majetek vdovy po Janovi z Drahonic a zboží pánů Zmrzlíků na Tachově dobyty a zdrancovány. Toť bylo vše, co síla strakonická uměla dokázati. Spolehala se, že teprv dokáže něco kloudnějšího, až jen přitáhne jí ku pomoci vojsko Bedřichů. Avšak ať se jen spolehá! Přesvědčila se zajisté brzo, čí kůže jest bližší; neboť obratnou výmluvou vyzuli se oba chytří páni z daného slibu a neposlali ubohým ani - muže.Na proti tomu s druhé strany, Poděbradovy, učiněny jsou kroky, že bez značných škod dobyto v měsíci květnu Černého Kostelce a Nového hradu, potom Kunratic a tvrze lobkovické . Jen Buštěhradu čili Buštěvsi nedobyto, jakkoli se o to pokusili vůdcové jednoty poděbradské, pan Pavel Sovinský a Jan Čeček, aby vytlačili odtamtud posádku Kolovrata Libstejnského, která výpady svými sužovala Pražany. Prudká střelba z houfnic a hromové výbuchy z těžkých děl, k tomu mračno šípů i jiných smrtících nástrojů odrazily každého útoku dorážejících. Již mnohý jarý jinoch klesá mrtev, jsa uchvácen kulí obrovskou, vedle něho potácí se jiný prohnán šípem a pod hradbami svíjí se bolestí opět třetí, zohaven tekutinou vařiči. A přece útok jeden druhý stíhá. Děla s hradeb čím dál víc a více burácí, šípy srší jako déšť, že se jimi obzor až zatemňuje a pan Pavel dotud káže hnáti útokem. Leč Jan, vida, že jest marné všecko jejich namahání, napomenul bojechtivého přítele, aby pro dnešní den poshověl. "Patrno, že ani s největší obětavostí nesvítězíme," pravil po opětném ucoufnutí; "nevíš-li jiné rady, pane Pavle, tož smrtí naší neprospějem ničehož."

"Pozoruji to, že tu loupežnickou chasu sotva vypudíme z brlohu jejího," odvětil oslovený; "kdyby nebylo toho krkavce, však bych již dávno ustoupil. Víš, že mu jsme povinni veliký dluh z války lipanské."

"Nevím, jestli se marně nepachtíme k vůli otrapovi," dí Jan; "zdá se mi, že dávno opustil hrad tento a zalezl v bezpečnější doupě, hrad Libstejnský. Ztratili jsme velký počet bojovníků a ztratili bychom jich dokona, kdybys nechtěl povoliti. Radím ti, abys raděj odtud odtáhl a počkal na čas příhodnější."

"Ať mne tisíc šípů postíhne, Jene, pakli to ostanu Jindřichu Libstejnskému dlužen!" zvolal předešlý; "když ne dnes, tedy zítra musíme být pány Buštěvsi. Jene, na úsvitě počnem znovu."

"Nevím postačí-li síla naše, mnoho jest jich raněných;" připomenul Jan. "Ani by mne nedojímalo, že též můj syn Jaroslav došel pohromy, ale že i tvá dcera Božena utrpěla na těle."

"Vše jedno, milý Jene," odvětil pan Pavel; "kde se domaháme blaha vlasti, tam přestává rozdíl pohlaví. Kdybych měl deset dcer, musely by všechny vytrhnouti se mnou. Zítra, Jene, kdo se bude moci trochu aspoň vrtěti, postaví se v řadu, ať to jest tvůj syn aneb dcera má!" Na to ustoupil se vším vojskem zpět, pojmuv s Janem na cestě ležící raněnou Boženu a vešli v stan, kam také před chvílí přinesen byl Jaroslav. "Jak se ti daří, bodrý junáku?" tázal se pan Pavel u vkročení sklíčeného jinocha; "a jak nyní tobě, milé dítě? Neželíš, žes vlasti podala rámě své? Aj, co záleží na jedné ruce, zdali není lépe býti o jedné pracovité, nežli abychom oběma zaháleli? A co by nám prospěly obě nohy, kdybychom jich nechtěli k jinému užiti než toliko pro vůz a pohovku? Štěstí, že jste podrželi, co kdo podržel, v takové metelici nebylo by divu, aby člověk všech údů nepotratil. Rychle pro hojiče;" volal na svého panoše; "ať ohledá rány těchto mladých rekův a moudře je ošetří. Leť, hochu, leť, rád bych se dověděl, budou-li zítra opět moci pod mým praporem bojovati."

"Jen mužně, bujará mládež, uč se za svatá práva trpěti;" těšil i Jan oba raněné. "Kdo zná, co jest vlast, že to naše drahá máti, tenť za ni podstoupí mučennictví nejtěžší. Takovému jest všecka bolest útěchou a smrt božským poklidem; neb si vědom, že se mu dostane tisíceré náhrady za vše, co jí v obět přinesl."

"Dobře pripomenuls, Jene, na náhradu," přejmul pan Pavel slovo; "jak se mi zdá, Jaroslav s Boženou budou sobě tou nejbohatší odměnou. Až ukončíme válečné nehody, potom uskutečníme náš dávný závazek. Co mi na to odpovíte, milé dítky?"

Mladí snoubenci neodpověděli ničehož, ač slova pana Pavla velice jich oživila. Až dotud seděli s hlavou sklopenou, s tváří trpkou a s myslí sklíčenou, a sice v té podobě, jakou bolest obyčejně naznačuje: nyní však vztýčili pojednou hlavy, trpká tvář jejich zrůžovatěla a mysl v andělskou se změnila. Očka, která tesklivě mžhourala, zatřpytila se horoucností a ústa zkamenělá šelmovsky se hbitě začpulila. Tak náhlá změna nastala v podobě a citu, v duši i srdci jinocha a děvy. Pak ať se opováží zarputilec některý tvrditi, že láska není tím nejlepším lékem, že není zázračná. Ano, jest velice mocna, tak to tvrdí aspoň ti, jenž milují, aneb někdy milovali; ona jest královna divů a tak mocná, že jedním pohledem opoutá či očaruje dvou duší, byť si byly zcela neznámy. Aj, tož jí příliš přisuzujem, tak mnoho, že již jiného nezbývá, než abychom se jí ještě kořili, jak by se to neobmezené vládkyni slušelo, ba dokonce abychom jí za podnož sloužili, či dokonce modlili se k ní, by nás od úrazu leckterého uchovala. Nikoli, vždyť ona není v každém ohledu tak mocná, ani že by jedním bleskem uchvacovala, věru, stojí ji to tu i tam, zvláště u některých houževnatých srdcí velkého namáhání, nežli je oblomí. Leč mladého, dotud nezhýralého Jaroslava a Boženu ovládla vůči s úplnou mocí. Jakého ale štěstí přinesla jim do vínku, ponecháme si na potom, abychom raději poohledli se k činům našich praotcův.

Druhého dne, když pan Pavel obnoviti chtěl útok s lidem svým na Buštěhrad, dostal rozkaz panem Jiřím, aby ustoupil a raděj obrátil se s ním k Rokycanům proti nebezpečnější síle vojska strakonického, jež se právě spolčilo s panem Mikulášem Hasistejnským z Lobkovic a jemuž přijíti má i pomoc ze Sas. Bez průtahu vydali se bratří z kalichu k Rokycanům, kde pan Jiří, přejmuv vrchní velení, kázal prudkou střelbou páliti na nepřátele, až tito, byvše vytlačeni z hradeb vozových, museli se za noci utéci k příznivé sobě Plzni. Na to přirazil Jiří k Nepomuku, aby tam potrestal odbojného Hynka Krušinu ze Švamberka, což se mu tak povedlo, že dal pohubiti zboží jeho . Vidouce Strakoničtí, že odevšad jsou sevřeni, aniž by jich pomoc jaká docházela, a že čím dále do většího nebezpečí padají, žádali o příměří vítěze českého, pana Jiřího. V širém poli učiněno toto prozatím a 11. června teprv uzavřena obapolná smlouva na hradě Vilstejně, z jejíž kořene vyrostla palma míru. Pan Oldřich z Rosenberka nebyl tam na štěstí přítomen, a když později povolán přivěsil na ni také pečeť svou, celý mrzut zřekl se téměř všeho dalšího působení na roli národní, nad čímž se arciť celá země zaradovala. Jako se byly mezi sebou smířily strany, tak se i hleděli spřáteliti jednotlivci, jenž v dlouhém rozbroji a záští byli žili. Za tou příčinou svolán nový sjezd do Pelhřimova, při němž patero opravců na Vilstejně jmenovaných a šestý z Moravy teprv zvolený, pan Jan z Lichtenburka, vynesli 3. srpna nález, jímž se pro vždy zakázalo jak panu Jiřímu z Poděbrad, tak Oldřichovi z Hradce haněti sebe, aniž přátel svých, jelikož prý těmi věcmi proti sobě strany obě vinny nejsou. Pomýšleno tu bezpochyby na pana Oldřicha z Rosenberka, že toho vinu nese, an od svého početí nejmilejší mu bylo, strany proti sobě štváti, tak že mu ještě 27. května b. r. musel pan Jiří připomenouti lehkovážnost jeho. Psalť mu: "Pane Oldřiše z Rosenberka! Přivodímť ku paměti, kteraks mi se byl pode ctí a věrou zavázal pomáhati proti mým nepřátelům, a jestliže by toho neučinil, podvolils se, abychom tě měli za zrádce a za z kurvy syna. I netoliko by tak vysokému svému rčení chtěl, byl dosti učiniti: ale místo pomoci, nepřátely mé, jakožto Oldřicha z Hradce, Koldu, Bedřicha i jiné bouřils a jednal proti mně a mým přátelům, i hanění křivá a nepravá skládals o mně atd." A to byl pan Oldřich z Rosenberka v stavu učiniti, když se pode ctí; věrou a pod desíti tisíci kop grošův zapsal, což teprv jindy?

Kromě výše řečeného nálezu nad panem Poděbradem a Oldřichem z Hradce vyhlášen téhož dne také nález ve prospěch míru a pokoje křesťanského mezi všemi obyvateli země české. Na znamení dobré vůle pozval pan Jindřich z Rosenberka, syn Oldřichův, prv nežli se rozešli, sestřence svého, pana Jiřího, na hrad Kámen k přátelskému pohostinství. Potom o svaté Kateřině sešel se valný sněm do Prahy, jenž mocí úplnou uskutečniti měl smlouvu míru v Pelhřimově uzavřenou. Všichni čeští stavové sjeli se tentokráte bez pobudky, aby se mezi sebou sjednotili a veškeré zemi České zaručili pokoj, bezpečnost a řád, i aby se o zřízení vlády postarali. V tak důležité a vážné poradě, kdož by mohl pochybovat, že by se také náš Sovinský nebyl upřímně súčastnil? Leč pozorovat na něm, že mrzut odchází, dříve nežli se veliké rokování ukončilo. Na cestě k obydlí svému dostihnul ho Čeček. "Ty odcházíš, příteli, celý rozhořčen!" dí k němu Jan; "co ti chybí?"

"Zahynu hněvem, milý Jene!" odvětí předešlý, zuby zaskřípav; "takové nešlechetnosti nikdy jsem se nenadal. Považ, co se ten dobrý Jiřík nastaral, co ho to stálo namahání, než pořádek nynější zavedl a vše v kolej uvedl; a za to ledva se mu dostalo jakéhos uznání v dnešním shromáždění! Každému dostalo se zadost; co kdo pohřešoval, jest mu vráceno; i tomu novoměstskému purkmistrovi Pavlu Detřichovcovi, jehož nešlechetnost celé zemi jest známa a jenž za své dobré kousky vyhnán byl z Prahy, stojí na vůli prodati své zboží a peníze za ně podržeti, aby škody neutrpěl; ale Jiřímu, který jest nejpoctivější, o němž patrno, že smýšlí o zem jako pravý otec, ten zasloužilý muž nemá dostat, co sobě právem zasloužil, totiž ani úřad skutečného zeměsprávce? Je to uznalost od našich pánů? A víš, co mu kladou za příčinu? že prý vede dům svůj příliš nádherně, že si vydržuje na Poděbradech komonstvo ve spůsobu knížecím, jako páni z Rosenberka. Nejvíce mne pohoršilo, když jsem tak slyšel mluviti i Aleše Holického, do něhož jsem se nejméně toho nadál. Že prý Jiřík jest nadutý pýchou, vytýkal, a že se netoliko jemu, Alšovi, rovná, nýbrž i nad něj vypíná. Hleď, bratře, jak nesnadno v naše pány spolehati! Než, všeho do času; bohda, že se ještě dočkáme, že ti nejpříkřejší protivníci jeho budou ho do nebe vychvalovati." Za té řeči dostali se v mečířskou ulici a brzo také do domu páně Pavlova. Zde v komnatě čekaly je manželky jejich Kateřina a Marie s myslí rozechvěnou, neboť je pan Pavel při početí dnešního sněmování nemálo poděsil, nechav jim věděti, že výsledek rokování přinese nejspíše zlé ovoce. "Sedím na řeřavém uhlí, milá choti," zněla zpráva jeho ze sněmovny; "nevím, jestli strana naše nespojí se s odpůrci a pak společně nezabrání k vůli zdánlivému míru pokroku ducha. Buďsi však jakkoli, náš hlouček nepovolí, dokud se Jiří nestane hlavou nové soustavy." Toť byla ovšem znepokojující zpráva pro paní, jimžto pokrok ducha a vůdce jeho Jiří ležel hluboko v srdci. A proto, jakmile vešli oba sněmovníci v komnatu, bylo přede vším paní Kateřiny dozvěděti se, v čí prospěch ukončilo se dnešní rokování. "Zajisté že vám bylo co činiti, abyste zjednali pravdě volnou dráhu!" pravila. "O, věděla jsem, že to bude tuhý spor."

"Až příliš tuhý!" zvolali sněmovníci s patrnou nevrlostí.

"A bouřlivý, není-liž pravda?" připojila Julie.

"Počínali jste si statečně?" tázala se Kateřina.

"Seč jsme byli, milostivá paní;" odpověděl Jan. "Že však protivníci naši byli silnější, zůstal výsledek boje nerozhodnut."

"Tedy jest to s panem Jiřím dosud na vahách?" ulekla se paní Kateřina.

"Ba skoro!" utrhnul se Sovinský. "Není to však naší vinou; my si počínali tak, že vzdor naší menšině byli bychom Jiřího prosadili. V tom ale, když jsme již byli u samého cíle, povstalo několik přestárlých hlav a učinilo návrh, aby prý s volbou nového správce posečkalo se na tak dlouho, pokud by nám císař Bedřich nevydal krále Ladislava. Za touž příčinou odloženo rokování o zemském správci, a přikročeno k volbě poslův, jižto by se vypravili k císaři. Jest to opět jeden pokus z těch, jakých jsme již pohříchu mnoho učinili. Výsledek jeho leží na bíledni. Nepořídíme ničehož u Bedřicha, leda že se dovíme o možnosti, že když celá země pláče, při tom může nejvyšší hlava se smáti, jako to má tento pán ve svém zvyku. Věru lehko tak činiti, když ho nebolí. A ti naši páni hledají v něm přece pomoci! Však není to rozum nežli těch čelnějších katolických, kteří by nerádi viděli Jiřího zemským vladařem. Nuže odporujte, vy, naši otčimové, však on i bez vás dosáhne svého cíle. Jen dejž Bůh, abychom se toho brzo dočkali!"

"Dle všeho bude to ještě dlouho trvati, milý příteli, nežli bude Jiří tím, čím ho sobě přejeme," trpce Jan podotknul; "mnoho bude nám přestáti, nežli zjedná pokoj zemi naší, i kdyby záhy ovládnul."

"O tom nepochybuji, že by nedovedl rychle pokoj zjednati," vece pan Pavel; "muž tento, ač se nám zdá mírný, není také bez patřičné přísnosti. On jest dobrý, ano, avšak neodpustí těm, kteří toho zaslouží. Národ český pozná v něm upřímného otce a škůdcové trest boží. Zemi naší bude ho nutné zapotřebí. Jsme sirotkové od smrti Žižky a Prokopa Velikého. Doma jsme šizeni a v cizině tupeni. Kacéřů nám opět spílají nepřátelé! Ani císařský dvůr, ani papežská stolice nehledí k nám svědomitě. První si z nás žerty tropí, žádáme-li na něm svého krále, a druhý na nás hanu sype, žádáme-li Rokycanu za arcibiskupa a potvrzení kompaktat. Co by měli k lásce a svornosti křesťanské nabádati, popouzí proti nám a k nešetrnosti zákona božího vyzývají. Leč všeho do času, rekovná a nábožná mysl Čechův zvítězí přece a spravedlnosti se dožije. Dočkáme se, uvidíte přátelé, dosti brzo, že kalich páně zaskvěje se v rukou syna vyvoleného, chrabrého bohatýra, Jiřího Poděbradského!" Uvolniv si takto pan Pavel duchu stísněnému, usednul teprv, jakož i ostatní přítomní, aby si dále pohovořili o dnešním sněmu a co zemi českou očekává. "Dlouho se již lopotíme, přátelé drazí, aniž bychom došli u krále Bedřicha v Rakousích aneb u papeže v Římě jakéhos uznání," končil pan Pavel společní rozmluvu; "nezbývá nám, než abychom zvolili si neodvislého krále a připojili se k církvi řecké. Máme vůdce politické, již prosluli činy vlasteneckými, ti by zajisté dovedli seděti v radě toho, jejž by národ zvolil za krále. Máme i vůdce církevní, kteří by nás ku spasení duše svědomitě řídili. Jiří by hodil se za krále a administrátoři konsistoře pražské za otce církve. Kde sídlel Karel 4. a syn jeho Václav, nechť i sídlí Jiří z Poděbrad a odtamtud vládne, a kde klášter slovanský, ať sídlí i nadále vůdci bratří z kalichu."

Nastal měsíc duben 1453. Veškerá příroda počala odívati se v roucho sváteční, lučiny se zazelenaly, stromoví vypučelo a útlá kvítka rozvíjela hlavinky své pestře okrášlené. Byl to v pravdě velebný počátek jara, jaký nemohl rolník, zeman ani měšťan tak snadno opomenouti. Každý, kdo se cítil aspoň trochu mocen, pospíchal na volný vzduch, do polí, do háje aneb v brčálové lučiny. Rolník a zeman odebral se na role, by užil příjemného toho počasí i aby nahradil, co byl po čas nepokoje obecného v orbě zameškal, a měšťan, aby si oddechnul volněji na svobodném vzduchu; neboť dlouho již nebylo mu lze vyjíti si ze zdí městských, z těchto babylonských hradeb, ježto se podobají spíše velikému žaláři, uzavírajícímu na tisíce nešťastných odsouzenců, nežli sídlu svobodných občanův. I Jan Čeček, který s přítelem svým, panem Sovinským, z většího dílu trávíval v Praze, odebral se na hrad květušský, ale pan Pavel, jakkoli byl také velmi zatoužil po venkově, nebyl s to, aby se rozloučil se staroslavnou matičkou. Leželo mu ještě něco na srdci, proč se tu musel dotud zdržeti. Očekával hlavní zápis Ladislava z Rakous, o jehož obsahu docházela Čechy přívětivá zpráva, a sice že král Ladislav přistupuje na všechny výminky a závazky, které jak ve Vídni, tak v Znojmě byly buď skrze posly české, aneb pana Jiřího umluveny. Až dotud nevěřil pan Pavel, že by všecky spory tak snadno se skončily a že by Jiří spokojil se úřadem, jenž podléhal moci a vůli čtrnáctiletého panovníka, ale spíše očekával, že mladý Ladislav návodem svých rádců nestvrdí zápisu hlavního, nýbrž ho zamítne a Jiří že uchopí se této příčiny a uváže se potom v úplnou správu království českého. Když pak došel zápis od 1. května datovaný do Prahy a pan Pavel přesvědčil se na své vlastní oči, že v něm obsaženy jsou nejdůležitější smlouvy s Čechy, i že král zavazuje se v něm věrné je povždy zastávati, tuť nevěděl, má-li skutečnosti uvěřiti. Četl opis zápisu, jenž mu Poděbrad po mladém Čečkovi poslal, za největšího udivení, ba četl ho po druhé i po třetí, aby se dokonale přesvědčil o pravdě jeho. "Aj, co si mám mysliti a co na to říci!" zvolal k Čečkovi; "Ladislav se zavázal, že chce zastávati i hájiti Čechy a Moravany s jejich kompaktaty a všemi smlouvami, jež s císařem Sigmundem byli jsme uzavřeli. Na doklad toho zavazuje se, jakmile přibude k pomezí českému, že složí přísahu věrnosti své, jakož tu samu že slavně utvrdí při korunování svém v královském sídle. Též se zavazuje, že vypraví poselstvím českým zvláštní své posly k papeži, neb tem kam by bylo užitečno a kdykoli o to bude požádán, aby tak snáze Jeho Svatost potvrdil i posvětil M. Jana Rokycanu za arcibiskupa pražského. Pakli by ale bylo nemožno dosáhnouti toho, tedy že nechce žádného jiného voliti o své ujmě, než koho s radou pana Jiřího uzavře. Ke konci, že bude práva a svobody jak v zemi vůbec, taktéž každého stavu zvlášť zachovávati. Toť věru něco zázračného!" zvolal, když byl obsah přečetl; "člověk neví, má-li skutečnosti věřiti, byv tolikráte oklamán. Věz však, mladý králi, že naposledy ještě necháme si říci, abys poznal, že máš s upřímnými Čechy jednati. Věřím, opět věřím. A jsem-li tak krátkozraký, nuže, Jiříku, snad aspoň ty dále dohlížíš, když se činíš poslušen. Kdyby to byl učinil jen slibem, tuť bych si toho ani nepovšimnul; neboť jsme se nejednou již přesvědčili, že slib považován u těch pánů za bublinu; ale zavázati se zápisem, že přistupuje na všecky naše požadavky, toť přece něco více nežli obyčejná hodnost. Nuže, když si ho přeje veškerý náš národ a i sám Poděbrad uznává, že se nám Ladislav nejlépe hodí za krále, tedy i já ochoten jsem podrobiti se vůli této. Vždyť snad trochu krve zdědil přece po svých předcích, o jichž poctivosti otcové naši neměli příčiny pochybovati. A byť byl mlád, může aspoň býti šlechetný. Přilne-li s důvěrou svou k otcovskému Poděbradovi, o ostatní se postaráme sami. Jen dej Bůh, abychom se v něm nemuseli nikdy sklamati. Ustálím se tedy na tom, že nám hvězda míru pod žezlem tohoto krále zasvitne a že nás i snad dovede v požehnané luhy." Na to, obrátiv se k Jaroslavovi, vece k němu: "Sděl otci svému, že opouštím Prahu v šťastnější naději než kdy před tím. Odjíždím na svůj hrad, odkud důvěřuji, že s klidnou myslí pohlížeti budu v budoucnost naši. Odložím meč a přilnu k nové soustavě, jakouž za pomoci Jiřího král založí. Srovnává-li se otec tvůj s tímtéž náhledem, ať učiní po mém. Důvěřujme, třeba jsme se již tolikráte, bohužel, sklamali, že se nám aspoň nyní lépe povede. Neopomeň mu též vyříditi, aby tě brzo vypravil na můj hrad, bychom uzavřeli mezi sebou bližší přátelství." Po těch slovech propustil jinocha a sám, jakmile bylo důležité zemské ústrojí uvedeno v pořádek, odjel také na svůj hrad, kam byl před několika dni vypravil již choti svou, paní Kateřinu i dceru Boženu. První bylo, když Jaroslav přišel domů, že vyřídil uložené sobě poselství, a sice to, že jej má otec brzo vypraviti do Sovinek. Jan seděl právě u prostřed dvora v stínu košaté lípy rozmlouvaje s Vlkem. Když byl Jaroslav ukončil, zavrtěl si Jan několikrát hlavou a za velikých rozpakův tázal se opojeného láskou syna. "Což nevzkázal ničehož jiného pan Pavel, než toliko že máš k němu přijeti na návštěvu?" Tu teprv rozpomněl se jinoch, že má též vyříditi otci, jakého jest pan Pavel náhledu o králi Ladislavovi. "Aj, aj nejdůležitější věci byl bys opomenul!" zvolal Jan poněkud rozmrzele; "jde-li u tebe nejpředněji láska k dívce, tož u nás, věz, opět požívá té přednosti drahá vlasť. Ó, zajisté velmi jest choulostivo, abychom beze všeho přesvědčení uvěřili v pána, jenž Bůh milý ví, jakého jest smýšlení. Nic méně divím se s panem Pavlem oné rozhodnosti, již mladý král projevuje. Bude-li jednati po skutcích jako po slově, půjdu i já po stopě milého Jiříka a drahého přítele Pavla. Ano, drahého tohoto muže, který se již tak mnoho nalopotil za vlasť, že mu v skutku zapotřebí odpočinku. Přeju mu, by šťastněji ubíral se pod svůj krov. Snad se přece dočkáme jednou, ať to již jest pod Ladislavem, že se bude vlasti naší lépe dařiti. Věru nepomyslel jsem si na tak rychlou změnu. Však kdyby nebylo Jiříka, sotva bychom se toho kdy dočkali. Proti tolikerým šmejdům, jež Rosenberk natropil, nevím, jestli by kdo jiný zvítězil. Jest to věru zázračné vítězství, ani krve, ani jiné pohromy, a přece učiniti nepleše tak bídné najednou konec! Tolik může dobrý a poctivý člověk dokázati." Ukončiv řeč, Jan obrátil se nyní k Vlkovi, aby se s ním uradil, kdy asi bylo by nejvhodněji vypraviti Jaroslava na hrad Sovinky a sázel se, zdali by také Vlk neváhal, jakožto dobrý rádce, doprovoditi ženicha k nevěstě. Prv však připomenul následující, řka: "Co soudíš, příteli, dospěl ten hoch toho rozumu, aby dovedl učiniti ženu svou šťastnu? Obávám se toho, pomyslím-li sobě, jakých podmínek vyžaduje jemnocitné toto pohlaví i jakých povinností, kdežto Jaroslav jest člověk, jak říkáme, samorostlý, neuhlazený a předčasným bojovnictvím nezvyklý na velikou přívětivost, tím méně shovívavost, bez níž nelze jest se obejíti k svornosti manželské. Naopak Božena jest dítko ušlechtilé, mravů něžných a srdce útlocitného.

Súčastnila se arci také tu i tam boje o vlasť, tak že utužila se v povaze své, avšak obezřelou paní Kateřinou opět vpravena jest v kolej přirozenou. Předvídám, že, duchem bystřejším jsouc nadána, bude bystřejší než Jaroslav. Neměl jsem času pro povinnosti válečné, dáti mu vznešenějšího cviku, a když poodrostl, dbal jsem raději, aby uměl mečem zacházet. Vlasť jest přednější nežli žena. Také se samoděk ohlížel spíše po palcátu a sudlici; neboť vložil jsem mu již v děcké srdce za svatou úlohu, aby se tužil proti nepřátelům."

"To mu nevadí, bratře, aniž ti třeba starati se o to zbytečně," zasmál se Vlk; "jest-li Božena opravdu tak dobrá, jak se o ní praví, pak se k sobě velmi snadno hodí. Pan Pavel bude jim zajisté v ostatním upřímným rádcem a paní Kateřina pečlivou matkou. Ani co se námluv týče, při nichž bývá jinochu nejtěsněji, nepochybuji, že by se Jaroslav nechal prodati; vždyť již vícekráte rotil s touto koroptvičkou a velmi trefné dovedl se s ní shodnouti. My dospělí myslíme, že kdo není s námi stejného stáří, jest daleko též od nás rozumem, ale nejednou bývá toho opak. Pamatuj se, Jene, co jsme dokázali v bujném našem věku! rci, zda-li bychom se toho odhodlali i nyní, kdy nám rozum, dle našeho náhledu, tak mnoho se obohatil? Věru stěží; neboť oč nám přibylo na rozumu, o to ubylo nám na odhodlanosti srdce. A tak, kdybychom to měli přísné vzíti na váhy, zůstáváme vždycky pro tu a onu vadu na stejném místě. Pro všecko však, kdyby se měl trochu ostýchati, zastanu se ho a řeknu zkrátka: "Žádných odkladů, co má býti zítra, ať je dnes."

"Tys dotud v tomže rozmaru jako za mladistvých let," vece Jan za klidného úsměvu; "kéž bychom podrželi tuto volnou mysl do své smrti!"

"Podržíme, bratře, věř mi na mou čest!" dokládal se Vlk. "Když jsme jí nepozbyli v těžkých dobách, proč bychom měli zmalatněti za dnů příjemných? Či má nám býti na překážku hrstka let, jež jsme přežili? Co znamená dvacet, třicet rokův u člověka, jenž navyknul stále mladě žít a slunce jara nikdy se nespouštět? Věz, bratře, že ani šediny ani ty vrásky nepřesvědčí mne, že jsem věkem zasypán. Procházel bych se jen s mladou chasou, švitořil a radoval se s ní, jako bych byl její spolurostenec. Pakli ale maně slyším počet svých let vysloviti, i tu bych se rval, že tomu není tak." Co toto pravil, přišla Julie, paní plná živosti a mohutnosti, i krásná dotud a čiperná, tak že by jí každý hádal teprv něco málo přes třicet let věku. S ní také přišla Rozina, ta sličná Rozina, jež tolika neštěstí byla příčinou a kterou nedávno pojmul si Vlk za manželku, aniž by se bál, že též jeho učiní nešťastným. Když se usadily pod lípu ke stolu, kde seděli předešlí, promluvil Jan: "Vzkázal mi pan Pavel, že ho má Jaroslav navštíviti, jelikož prý by rád uskutečnil dávný náš závazek. Nemáš-li ničeho namítati, Julinko, řeknu hochovi, aby jel."

"Aj, aj, toť věru překvapení!" usmívavou tváří zvolala Julie; "domýšlela jsem se, že to pouhý žert, pan Pavel ale míní opravdu. Ano, nemám ničehož namítati, s pánem Bohem!"

"Tedy tě béřu, Václave, za slovo," dí Jan; "na svatého Vavřince vypravíš se s Jaroslavem na Sovinky;" doložil. Dva dni před svatým Vavřincem ubírali se již ženich i starosvat k Sovinkám. Prv však nežli byli vyjeli, vyslali schválního posla s listem, v němž Jan oznamoval panu Pavlovi i celé rodině, že Jaroslav na jisto v sobotu večer hrad Sovinky navštíví. Jaké to starosti a péče, měl-li se jinoch vypraviti za děvou, nastávající svojí chotí, co tu bylo za výčitky a všeliké obavy rodičův, aby v ní našel věrnou pomocnici. A což teprv u rodičův dívky! Již od kolébky musel býti ženich znám, měla-li se mu dívka svěřiti, že jest bez úhony, aniž že by byl nachýlen k nějaké křehkosti. Jinak marně se ucházel o dívku ctnostně odchovanou. Pohleďme v dům páně Pavlův, když tam došla zpráva, že Jaroslav přijíždí, s jakou ochotností jej očekávali a kterak sobě nevěsta počínala. Pan Pavel rozkázal okamžitě zbrojnošům vyleštiti všecku zbraň, již měl hojně v zásobě a jí chodby hradu okrášliti. Jezdci i vozkové museli koně vyšperkovati a vozy se vším orním příslušenstvím ve dvě řady na dvůr sestaviti. Ostatní chasa dostala nařízení, aby měla vše, co jí bylo na starosti, v nejlepším pořádku. Též obec dostala vzkázaní, by se přičinila u příchodu ženichova, budoucího svého pána, něco potěšitelného spůsobiti, totiž nějakou zábavu na zámeckém dvoře, s doložením, že všecky zběhlé útraty zapraví se z panské pokladny. Paní Kateřina byla opět zaměstnána v kuchyni a Božena v pokojích. Zprvu se děva tato nemálo ulekla, uslyševši, že ženich již jest na cestě. I běžela k matce a skorem plačky žádala ji o radu, co by bylo pro ni lépe, ne-li zůstat ještě svobodnu pod ochranou starostlivých rodičův? A když jí matka poradila, aby jednala podle svého svědomí, tuť ji opět prosila o naučení, kterak by se měla chovati, až ji ženich požádá o ruku. Když i tu vložila jí matka všecko na srdce, přisvědčila teprv slovy, ač velmi nesměle a za největší cudnosti: "Však kdyby to nebyl poctivý a šlechetný Jaroslav, nikdy bych se nevdávala." Na to proletla všechno obydlí, prohlídla každý kouteček, zdali jest vše na svém místě, jak to byla ráno udesátala. Byvši se vším hotova, počala přemýšleti, jak by uvítala Jaroslava, jaká bude jeho první otázka a co mu na ni odpoví. Nejvíc ji však znepokojovalo, ačkoli jí matka dala již v tom radu, jak se zodpoví, až se jí bude tázati, zdali ho miluje. Ač byla jinak dosti povážlivá a láskou po Jaroslavovi při dobývání Buštěhradu byla zatoužila, přece v tomto okamžení nevěděla sobě poraditi, jak by se nejvěrněji vyslovila. Pročež obrátila se opět k matince, této nejdůvěrnější rádkyni, která vzdor nemalé práci neváhala ji ještě jednou poučiti. "Chovej se vždy tak, jak jsi v skutečnosti, milé dítě," pravila matka; "mluvíš-li i činíš tak, jak ti káže srdce a svědomí, pak se nehroz odpovědnosti." Po těch slovech připoutala dceru ke kuchynské práci, by neměla času nepatrnosti se lekati, a přikázavši jí, by co nejchutněji i nejúhledněji upravila každý pokrm pro svého ženicha, obrátila péči k čeledi, na dvůr, chlévy i ostatní hospodářství. Však kdyby paní Kateřina nebývala dnes s takovou přísností dokročila, byla by se řádná čeleď samoděk o tentýž pořádek postarala; neboť zde od svého počátku na pořádek byla navykla, také proto, že se chtěla zachovati laskavé Boženě, k čemuž se dnešního dne nejlépe příležitost hodila. Bylo patrno z té ochotnosti, rychlé práce, z toho radostného zpěvu tuto boubelaté dívčice a tamto švarného jonáka, že se tu dnes s chutí a myslí veselou všecko vykonává. Což teprv když měl Boženu některý z čeledi potkati! Aj, tož z daleka se již usmíval na šťastnou nevěstu aneb jinak dával na jevo, jako by se ho to samého týkalo. Jediný Jonáš, syn Arpádův, jinoch dvacet let čítající, zasmušoval nad nevěstou Čelo a s jakousi žárlivostí pohlížel k ní. Zpráva, že k ní přijede ženich a že již zítra uzavrou svatební námluvy, doháněla ho až k zoufalosti. Byltě navyknul na Boženu od útlého stáří jako na svou sestru a láskou nejvroucnější dobrodiní její splácíval. Měl to v duši vrozeno, chovati se tak ke každému, kdož by mu to tedy zazlil, že i k přívětivé Boženě? Manželé Sovinští ujímali se ho jako svého, pečovali o něj s upřímností rodičův, též naložili na vychování jeho, by se z něho stal vzorný občan. Když pak dospěl věku jinošského, udělili mu první místo ve své službě; neboť toho zasluhoval za svou věrnost a důmyslnost. Jel-li někam pan Pavel, brával ho s sebou, musel-li ale delší cestu podniknouti, tuť mu odevzdal celé hospodářství v moc. Skrze patnácte rokův obcování s rodinou páně Pavlovou a při tak velké laskavosti navyknul byl mladík ten čítati se spíše za vlastního nežli za cizince. Škoda, že si toho neuměl vážiti. Zpupněl. Moci, jež mu byla svěřena, počal zneužívati a láskou přátelskou plýtvati. Jen Božena byla mu nejsvětější, jen na její přízni zakládala se spása jeho. Vždyť s ní od dětinství jako jedna duše žil, s ní si hrával, na procházku chodíval a nerozešel se leč až u večer. Přemýšlíval arciť někdy za největších nesnází, není-li to odvážlivost zbytečná milovati dívku, jejíž rodiče poskytují jemu, chudému cikánu, z pouhého milosrdenství přízně: než, představiv si tu její milostnost, andělskou ctnost a tu božskou spanilomyslnost, nepochyboval o možnosti skutečného zasnoubení se s ní. A nyní najednou uslyšel, že přijede Jaroslav, který se má státi pravým jejim ženichem, Jaroslav že to jest, jenž ho připraví o milenku, o všecko blaho a o celý svět. "Kdyby jeho nebylo, zajisté by jen mne milovala!" bědoval v chýšce u Tvaroha, onoho surovce, jenž u Plzně udeřil stolicí vůdce Táborů, Prokopa Velikého. "Dej rady, zkušený muži," prosil tohoto, když se mu byl se vším svěřil; "co mám činiti, abych se soka tak nebezpečného zprostil? Vím, žes býval statečný a že jsi nejednou i rozumem vynikl. Pomůžeš-li mi a Jaroslava -" při těch slovech zamlčel se na chvíli, pak ale doložil, "hojně se ti odměním."

"Nech mi na uváženou;" odvětil obrovský Tvaroh, poddaný pana Pavla, jenž se tu živil výdělkem práce nádennické a pro svou nesnášelivost i časté rvačky všude byl znám. "Přijď ke mně večer a přines s sebou kopu českých," pravil po krátkém rozmýšlení; "pak ti povím prostředek, kterak se soka svého zbavíš. Ostatně bylo by lépe, abych ti neřekl ničeho a co míním počíti, podržel pro sebe. Přines jen kopu českých za odměnu, o ostatní se postarám sám." Takto byl učiněn první pokus k hanebnému skutku, první průchod plamenu pomsty, který pohltil mnoho nevinných obětí a i vlastní strůjce děsně pokutoval. Jonáš se spokojil, podal Tvarohovi ruky na znamení že porozuměl a odešel, netuše ve své duši smutné následky, jež potkají dobrodince jeho, aniž že samého stihne krvavý soud.

Chýlilo se k večeru. Slunce opustilo již údolí strnické čili strenické a příjemný chládek rozprostřel se po lučinách, jejž vděčně uvítali dva jezdci od úpatí hradu stránovského sem se blížící a na nichž bylo znáti že dlouhou cestou i vedrem slunečním nemálo jsou umdleni. I koně jejich počali též ochabovati tak že starší jezdec, útrpností jat, skočil se sedla, a vzav svoji ryzku za uzdu, kráčel pěšky vedle ní.

"Máme toho všichni dosti, my i koně naši," pravil tento soudruhu, rusovlasému jinochovi; "věru urazili jsme dnes větší kus cesty nežli tehdáž křižáci, když prchali z Domažlic. Ó, mé záda, mé celé tělo, a ta nesnesitelná žízeň!" bědoval, v kříži se narovnávaje. "A což teprv koně ubozí!" útrpně popatřil na svoji ryzku, kterou dle všeho spíše choval pro jakousi památku než pro své pohodlí, "vždyť nám leknou žízní jako kapr na suchu. Co myslíš, Jaroslave, abychom je trochu napojili a i popásli, máme-li se slušněji představiti nevěstě?" Jinoch přivolil, a skočiv se sedla, následoval průvodčího svého Vlka k potoku, jenž se blíže cesty v křoví vinul. "Kdyby tak i člověku bylo lze žízeň zahnati a tak snadno ukojiti hladové své ústrojí, jako je ukojí tito skrovní čtvernožci, aj nestal-li by se mnohý lakota ještě větším velmožem?" hovořil Vlk dále, když se napojení koně opět v bujné trávě popásali. "Že však jsme lidé, kterým mocná příroda udělila rozmanité chuti, a že umíme sobě těchto vzácných darů vážiti, chudinké jsou arciť naše měšce. Nuže napaste se, vy milá zvířátka, když vám příroda tak lacino vystrojila. Povím ti zatím něco, Jaroslave, o údolí tomto z mých mladých let, když jsem si tenkráte počal teprv mysleti na svoji Marii;" při posledním vyřknutí z hluboka si povzdychl. "Vše, co vůkol vidíš," počal s trpkou tváří, "ať to jest stráň, pahorek, lučina, potůček tento, ať to háj aneb pahejlí, vše jest svědkem šťastné mojí minulosti. Popatř na tuto stráň, tudy jsem chodívával Marii své vstříc, když se vracela domů od svých příbuzných, myslivcovic ze Řehnic; tamto opět na pahorku mezi pahejlím čekával jsem na ni, až natrhá trávy pro skot tety řehnické; na lučině pomáhal jsem jí seno snášeti v kůpy a v háji loudíval jsem se za ní, když trhala kvítka, by mi z nich kytici uvila, abych ji poplašil a nevinný žert s ní spůsobil. A hle, co ten mlýnek hravě klepá, tam jsem chodívával na návštěvu k strýci Sykorovi, bratru otce jejího, kde jsme mnohý den i noc v kruhu upřímných pohostitelů protrávili. Posléz kostelíček svaté Kateřiny, jenžto se nám tamto na stráni objevuje, povzbuzuje ve mně památky nejzbožnější. V něm jsme s Marií slíbili si před oltářem věrnost do smrti; a co těch několik stromů stojí u mlýna Sykorova, pod těmi nám vystrojili přátelé svatební hostinu. Smrtí Mariinou zaniklo vše, co mne těšívalo a činilo šťastného, tak že mi nezbylo než jen upomínka bolestná na celou tu minulost, upomínka totiž, která půjde se mnou do hrobu. Jest-li žes nemiloval ještě, Jaroslave, a teprv milovati prvně počínáš, ó přeji ti, abys nebyl stížen nešťastným osudem, jako já byl. Jakkoli byl jsem tehda již dospělý, byla to přece první moje láska, kterou jsem s upřímností horoucí pěstoval, a že láska první bývá nejslastnější, poví ti každý, kdo se odvážil i po druhé milovati."

"Ještě jsem nemiloval, příteli!" zvolal jinoch; "leč nazývá-li se touha láskou, pak bych ovšem s horoucí láskou miloval Boženu."

"Dej Bůh, aby ti byla štěstěna větší přítelkyní nežli mně," započal opět Vlk; "avšak tobě bude štědřejší, vždyť nemáš žádného soka, jehož bys musel lekati se, jako já lekal se Pařízka. Tebe Božena nemůže minouti, neb tě nemá kdo o ni oloupiti. Vsedněme si opět na koně, Jaroslave, a jeďme dále!" pravil, po údolí smutně se rozhlížeje, "pověděl jsem ti vše, co jsem měl k připomenutí." Již se blížili k čejcké stráni, zakrnělým křovím a černým pahejlím porostlé, na jejímž vrcholu stála polopustá kaple svaté Kateřiny.

Cesta vedla od potoka příkře ke kapli, odkud teprv zakroužila v rovinu úrodných rolí. Vlk se ubíral v před a Jaroslav za ním, oba kráčejíce pěšky, by koním svým v neschůdné cestě ulevili. Celé údolí klidně odpočívalo, jako by v něm všechen život byl vyhasnul, jen potůček si trochu zabublával, aneb někdy zachřestila o kámen podkova klopýtnuvšího koně. Najednou když došli polou stráně, kde křoví bujněji se plemenilo, zahlomozí se cosi v tmavém hvozdu u cesty, jako by to bylo hnutí lesní šelmy, ana větříc blízkou kořist, opouští svůj brloh a chystá se k lupičskému výpadu. Koně se počali toho děsiti, zježili hřívu, a frkajíce, zpínali se zpět. Než průvodcové jejich nevšímali si plachosti zvířat svých, alebrž, popohnavše jich, ubírali se dále. Jedva však popojeli několik kroků, vyřítí se z houští zakuklený chlap a zastoupí jim cestu. Na zapísknutí jeho vyskočí ještě jiní tři, načež současně oboří se pevnou zbraní na nepřipravené jezdce. Nastal zápas, avšak zkázonosný pro naše přátele, jelikož zákeřníci odvážlivě sobě počínali, a v pomoc nějakou nebylo doufati. Po delším odporu přemožen jest nejprv Vlk, byv udeřen palcátem do hlavy. Po pádu jeho osopila se všecka sběř na Jaroslava; ale mladík tento, jsa dosti silný i v boji otužený, bránil se se statečností rekovskou, až se mu podařilo zlosyna jednoho skoliti. Leč smrtí tohoto neulehčil sobě bojovník náš, naopak ještě přitížil; neboť padouchové ostatní, rozpálivše se pomstou, udeřili s tím větším vztekem na Jaroslava, tak že kdyby v tom okamžení nebylo se vyskytlo jiné pomoci, stíží by byl vlastní silou život uchoval. Pan Pavel a Božena objevili se právě u kaple sv. Kateřiny. Nemohliť se dočkati příchodu toužených hostů, a proto vyjeli jim podvečer v ústrety. Divý lomoz zbraně, zoufalé volání a zuřivé láni polekalo je hned z daleka, prv nežli přijeli na svah stráně, odkud jim bylo teprv lze dopatřiti výstupu lotrovského. Když pak poznali Jaroslava a nebezpečí jeho, tož tím více ustrnuli. Rychle jako pták musela Božena ujížděti do Čejk, nejbližší to dědiny, pro pomoc rolníků, mezi čímž odvážil se pan Pavel, jakkoli byl bezbranný, vtrhnouti se v chumáč zákeřníků. Jaroslav se právě potácel k zemi, utrživ těžkou ránu do prsou, když přítel jeho přirazil mu ku pomoci. Se zbytkem síly vztýčil se ještě jinoch, a ledva podav ochránci svému meče, sklesnul bez sebe. Jakmile se dopídil pan Pavel zbraně, aj tuť jako rozhněvaný tur udeřil na vrahy a se statečností obrovskou počal je rozmetávati. I poštěstilo se mu za krátkého boje, že jednoho z nich notné vyplatil, učiniv jej dalšího boje zcela neschopna. Na to obořil se na Tvaroha, který byl již nejednou mohutné tělo páně Pavlovo poškodil, a hle, i tohoto řádně odměnil, utnuv mu pravici u samého ramene. Než v tom, kdy pozvednouti chtěl opět meče na posledního ohavníka, synovce Tvarohova, přitočil se tento a udeřil cepem pana Pavla tak mocně v týlo, že týž se okamžitě bez smyslů, skone, povalil. Zatím přichvátala Božena v průvodu ozbrojených občanů Čejckých a rozprášila zbytek padouchů. Také to netrvalo dlouho a též pomoc ze Sovinek došla sem, pro niž nemeškala Božena rychlého posla vyslati z Čejk. Byli to zbrojnoši a ostatní chasa pana Pavla, jimž jela paní Kateřina v čele. Noc se již schýlila, a ač měsíc vysoko byl postoupil na obloze, nebylo přece tak jasno, aby od kaple sv. Kateřiny možno bylo dopatřiti k místu křovím zastíněnému, kde se stel výpad zbůjníků a kde dotud leželo tré těžce raněných, pan Pavel totiž, Jaroslav a Vlk. "Kde jest můj manžel a kde moje Božena?" tázala se paní Kateřina nedočkavě zástupu, jenž jí se smutnou tváří vyšel vstříc.

"Bůh vás potěš, milostivá paní!" odvětilo několik sousedů hlasem truchlivým; "manžel váš leží tem ve stráni, aniž by zrazoval naděje k opětnému vzkříšení, a Božena truchlí nad ubohým. Jaroslav pak a Vlk -" nedopověděli neprozřetelní sousedé, neb jim paní Kateřina odejmula slovo, zvolajíc: "Kdo, můj manžel že zahynul! o, nikoli, tomu nedopustí bůh, aby můj dobrý Pavel stal se nevinnou obětí." A co toto praví, přinášejí z tmavého stínu ochotní občané bezvládného pana Pavla, za ním pak polomrtvého Jaroslava. V zápětí těmto kráčela Božena, pohlížejíc uslzeným zrakem brzo k otci aneb snoubenci svému, a dále následoval ostatní průvod nesoucí omráčeného Vlka. Byl to obraz dojemný, tím dojemnější v té siré poušti a za svitu bledé luny. Útlé a jemnocitné srdce Kateřinino nebylo s to, aby ho bez těžkých následkův sneslo. Již pouhá zpráva o něm byla poděsila paní tu; když však uzřela skutečnost, zachvěla se hrůzou i bolestí, jako by ji stihl prudký blesk. Zalomivši křečovitě rukama, potácela se bez paměti, a než Božena přiskočila, by ji uchopila v náručí, ležela již bezduchá na zemi. Mrtvice ji byla uchvátila. Ozýval-li se dříve úpěnlivý nářek všech zde shromážděných svědkův, tož teprv nyní. Celé údolí naplnilo se steskem, ba i v dáli rozlehl se žalostný ohlas. Sama příroda zdála se truchliti; neboť jedva paní Kateřina ducha vypustila, potáhla se veškerá krajina smutečním rouchem, šedou mlhou a přívětivá luna zahalila se v černý mrak, aniž by pak za celou noc opět jasně vystoupila. Asi za půl hodiny po skonání manželky své procitnul pan Pavel ze mdlob. Pronikající hlas bědující Boženy, jakož i ostatních obklopujících ho matron, vzpamatoval ho k životu. Byl však velmi sláb, aby sám povstal, pročež musela mu Božena přispěti, by se mohl posadit. Protřev si krví zalité oči, rozhlédl se vůkol sebe. Dlouho se rozmýšlel, nežli pochopil, kde se nalézá a co ten stesk shromážděného zde lidu znamená. Spatřiv ale po boku svém mrtvou Kateřinu, pochopil záhy, co se stalo. I sepial ruce a bolně si povzdychnul. Studený pot vyvstal mu na čele a mrazivá zimnice otřásla jím až do nejhlubších útrob. Potom tázal se Boženy na poslední okamžik manželčin; a když tato všecko pověděla, tuť sklonil hlavu na prsa svá a lítostí se zachvěl. Po chvíli požádal dvou svých zbrojnošů, by ho dovedli k zesnulé, u kteréž jal se bědovati: "O, jaká to změna v krátké době, kam se poděla ta bujará mysl, to rekovné srdce a všechna mužná povaha? Zda neuměla vzdorovati každé nehodě, jakémukoli protivenství i nebezpečí? A hle, dnes ji překonala pouhá domněnka, že jí oželeti jest muže svého. Tak velice mne milovala. O, proč raději já se nestal obětí tou, duše drahá! Rcete, lidé," obrátil se k zástupu: "rcete, čím bych se měl odsloužiti upřímnosti její, jakou památku založiti mám na hrobě šlechetné své ženy? Mám ukrutné vrahy obětovati, jako to pohané činili, nad mrtvolou nábožné světice? Či mám zhrotit srdce vlastní a popel svůj smísiti s popelem jejím, abych stejnou dobou dřímal s ní věčný spánek? Ha, tož nežli umru, musím ohavné padouchy prve pokutovati. Přiveďte je sem, vyslyšte rozkaz pána svého, chci vykonati nad nimi pomstu krvavou!" Při těch slovech prokvetl mu krví obličej a hlas jeho nabyl důrazné zvučnosti. Brzo se však opět utišil, a obrátiv se k Boženě, laskavě pravil: "Ne, ne dítě moje, nemáš míti otce zuřivého mstitele, aniž matka tvoje památky bídné. Zdali není každá pomsta tím, čím byl počáteční zločin sám? Zničí-li kdo libovolně lidský život, jest to skutek týž, jako byl ukrutného vražedníka. Soud vyřkniž nad vinníkem trest po zákonu svědomitém, nikoli by jednotlivec dopouštěl se ve svém přechvatu ohavnosti lotrovské. Slyš, Boženo, a i vy, věrní občané!" povznesl hlasu svého; "založím jinou zbožnou památku na místě, kde ubohá choti života trpkého dokončila. Kaple nová, avšak opět sv. Kateřiny, stůjž tuto, která by dlouhé budoucnosti zvěstovala smrt mojí Kateřiny." To dopověděv, požádal přístojících, aby naložili mrtvolu na vůz, sám pak s dcerou, Jaroslavem a Vlkem usednuli na druhý vůz, jejž sem sousedé Čejčtí byli dopravili, načež za volné jízdy odebrali se k domovu.

Od toho dne nastala v domě páně Pavlově patrná změna. Veselý život přešel v hrobovou dumu, utěšená spokojenost v trapnou tíseň a rozkoš společenská v chudou jednotvárnost. Zaniknutím Kateřiny zanikl i všechen rozmar na hradě sovinském. Tolik může spůsobiti smrt dobré a moudré hospodyně. Nenahraditelné ztráty takové bylo věru těžko panu Pavlovi oželeti. Ač byl muž v každém ohledu otužený a velmi povážlivý, v tomto ohledu musel přece podlehnouti citům bolestným. Dlouholetý zvyk, ustavičná spokojenost a nejvroucnější láska založily v srdci jeho tak hluboké kořeny, že mu nyní přicházel domov bez manželky mrtvým mořem. A proto, jakmile se pozdravil z poranění svého, nemeškal s Boženou přestěhovati se do Prahy, aby v tomto čilém a duchem pracujícím stánku národa českého nabyl opět předešlé mužnosti a duševní posily. Sňatek dceřin odložil prozatím, pokud by neminula doba smutku. Doba tato trvala patnácte měsícův. Právě blížil se den svaté Kateřiny, kdy došel Sovinského přípis ode všech poddaných jeho, že Kaple v Čejcké stráni jest dostavena. "Oznamujeme Vaší Urozenosti," zněl obsah jeho, "že svatyně, k níž Vaše Urozenost ráčila základ položiti, dokonána jest, tak že na den svaté Kateřiny, jak bylo ustanoveno, může býti na památku Vaší milované choti a naší milostivé paní zasvěcena. Dále prosíme, abyste ráčil, Urozený Pane, zapomenouti již na všechen zármutek a nás přítomností svou na den řečené slavnosti poctíti. Netajíme toho, že též my zakusili nevýslovných strastí nad ztrátou dobrotivé paní, jakož i nad zármutkem Vaším, co pána svého, jemuž jsme vždy zavázáni s nejupřímnější láskou." Když pan Pavel počal čísti, bylo znamenati dle jeho skormouceného obličeje i dle temného hlasu, kterak se přemáhá, aby v sobe utlumil bolestné pohnutí; avšak ledva pokročil ve svém čtení, vyjasnil pochmurnou tvář a s nemalou útěchou připomenul Boženě, jež soustrastně pozorovala otce svého, toto: "Domýšlel jsem se, že zajitím choti své zašlo i mé všecko štěstí, všechna spokojenost; leč tuto objevuje se mi jiná útěcha, která nahrazuje ztrátu, již jsem v smrti Kateřiny utrpěl. Doznávají osadníci moji v přípisu svém, jak vroucně mne milují i jak po mně touží. Aj, není-li to štěstí, býti od národa svého milován? Boženo, dítě drahé, neopomeň nikdy po příkladu rodičů svých jednati, chceš-li míti věrných kolem sebe. Pak se nemusíš báti, vyrve-li ti smrt jednoho z kruhů tvých, že jsi zůstala opuštěna na světě. Pohleď, jaká jest to radost míti tolik milovaných, jaká útěcha v době trudné! Čiň dobře a zachovej svornost, najdeš vždy věrných, až ti bude nejhůř. Nuže neodepru jim toho," končil, list v schránku ukládaje; "na sv. Kateřinu navštívíme náš dobrý lid a pobudeme mezi ním tak dlouho, pokud nás matička Praha nezavolá nazpět. Pozveme tem i Jaroslava, bychom při té příležitosti zasvětili též sňatek tvůj. Vynaložím na to, aby osadníci naši užili okamžení radostného." Božena se pousmála a zulíbala s vděčností otce svého. Bylo to poprvé od pohřbu matčina, co Božena se usmála a co pocítila, že jest opět šťastna. Mělať k tomu arciť příčinu. Vždyť věděla, že jí zavítá milostný snoubenec, jehož duše jest bez poskvrny, čistá jako hvězda, a srdce prosté všechněch vad i jakéhokoli poklesku, vědělať, že to jinoch uchovalý v poctivosti a lásce neskalené. Proto se zaradovala a otce z vděčnosti pocelovala. Pan Pavel dostál slovu svému, jako obyčejně. Den před svatou Kateřinou poručil zapřáhnouti a již na úsvitě vydal se s Boženou na cestu. Sousedé Sovinští vyjeli mu daleko vstříc, by ho uvítali s nejsrdečnější upřímností. Potom, doprovodivše ho v hrad, rozbili tam stánky po komnatách, chodbách i nádvoří a při skvělých hodech jakož hlučných radovánkách bavili se s panem Pavlem dlouho do noci. Na druhý den byla připravena mnohem hlučnější zábava. Příjemná povětrnost, vzdor podzimnímu počasí, přispěla nemálo k útěše té. Slunce již u východu svém zplanulo tváří příjemnou a vytrvalo tak po celý den. Jelikož desátá hodina předpolednem určena byla k započetí slavnosti svěcení kaple, vypravil se pan Pavel již o deváté a čekal na nádvoří, kdy ještě hosté květusští přijedou, kteří příchod svůj na tuto hodinu skrze posla byli oznámili. Též Božena čekala připravena, pohlížejíc oknem ke bráně, brzo-li se objeví vůz, vezoucí miláčka jejího. V pokoji jejím nebylo nikoho kromě obstárlé věrné Marty, bývalé chůvy Boženiny, jež nyní zastávala posluhu v pokojích a kromě toho pečovala o drůbež. Když Jaroslav ani rodiče jeho nepřijížděli, počala Božena velice býti netrpěliva, ale Marta, která dobře znala obtíže cest, brzo ji upokojila: "Co vám napadá, slečno," pravila rozhodně; "snad nedomýšlíte se, že by jich opět potkalo nějaké neštěstí? Vždyť bych musela prv cítiti v levém oku nepříjemné svěděni, a toho jsem dosud neznamenala. Jen sečkejte ještě, však oni přijedou. Jsem zvědava, jak asi bude pan Jaroslav vyšňořen. Vězte, slečinko, že to jinoch přerozkošný, krásný jako melounek a dobrý jako beránek;" švitořila stařenka celá blažená. "Jen jedné chyby se obávám, aby při něm nebylo, totiž lehkověrnosti. Roznesla se pověst v obci naší, že prý po delší již čas, nastojte slečno! milujete našeho Jonáše! Dovolte, jest to možno, aby ten hoch stal se vaším vyvoleným? Já tomu nevěřím; přijde ale na to, pakli tomu i Jaroslav nebude věřiti."

"Ustaň od takové řeči!" zamračila se Božena; "jsou to lživé pověsti."

"Lživé pověsti!" vzdychla si Marta; "a přece naše obec jest toho plna, že to pravda skutečná. Jonáš, ten ubohý Jonáš, jenž prý vás navyknul nejprv sestrou nazývati, tentýž ubožák že vás nyní nejvroucněji miluje. Dokud prý byl čas, že jste mu nebránila, naopak lásku jeho nechala vyšlehnouti v plamen, a nyní, kdy nešťastný klesá pod jejím břemenem, že ho opouštíte a v strastech necháváte hynouti. Příčina že toho, domýšlí se lid, chudý Jonášův rod, z něhož pochází; kdo prý ale za to může, že jsme nenarodili se všichni z rodin zámožných, ač nám celý svět jest tím, jako boháčovi, totiž stejnou vlastí. Nechci tvrdit, že by na té pověsti bylo něco pravdivého, nicméně dovoluji si vás upozorniti, jakožto pečlivá někdejší vaše chůva, abyste se měla na pozoru. Tolik ale nesmím opomenouti, že od některého času pozoruji, kterak ten hoch velice se trápí, ba mnohdy počíná sobě, jak by pozbyl rozumu i jako by se ho zoufalost zmocňovala. Zkrátka, vidím na něm známky ukrutné lásky, kterou nevyléčí nikdo jiný, leč vy, drahá slečno!"

"Dosti již, Marto, nepopuzuj mne více ani slovem!" osopila se Božena. "Víš zajisté, že jsem nemilovala nikdy jinak Jonáše než co přítelkyně přítele, aniž o tom vím, že bych mu kdy byla příležitost poskytla k zplanutí lásky. Bůh mi svědkem, že si nejsem ničím vědoma. Myslel-li však on jináče, lituji ubohého. Nepochopuji také, k čemu těch tajných výčitek? Zdali třeba lásce vnucování, neb dokonce výhrůžek? Kdybych ho byla milovala, neměla bych nyní příčiny odmítati jej. Co spoluodchovance a ctnostného jinocha budu jej vždycky milovati, nikdy ale v též míře jako Jaroslava." Jedva dořekla, otevřely se kvapně dvéře a Jonáš se zrakem jiskřícím vešel do pokoje. "Zaslechnul jsem, slečno, vaše vyznání!" zvolal potrhle; "děkuji vám za tu velkodušnou štědrotu. Nyní aspoň vím, že jsem zklamán úplně. Až do této doby důvěřil jsem v upřímnost vaši, avšak vyznání, jež jsem vyslechnul za dveřmi, podalo mi důkazu, že nešťastný nenalézá nikde soucitu. Nepřeji vám, slečno, byste se i vy měla setkati s takovou nevděčností u Jaroslava, jako já setkal se u vás!" Božena ulekla se, seznavši z krátké této výpovědi, kterak Jonáš vře pomstou. Chtěla ho za to pokárati a dle obyčeje svého pohroziti mu sestersky, an v tom zarachotí vůz s hostmi květušskými. Upustila od další rozmluvy a spěchala na dvůr, aniž by si více Jonáše povšimla. Po krátkém odpočinku a uspořádání se usednuli hosté květušští na vůz, jakož i pan Pavel s Boženou, a vydali se ke kapli. Cestou ujednali mezi sebou, aby již druhého dne po slavnosti čejcké zasvětili také sňatek Jaroslava s Boženou. Za touž příčinou nezdrželi se dlouho u svaté Kateřiny, nýbrž hned po ukončení církevních obřadů vrátili se na Sovinky, by na zítra učinili všechny přípravy. Leč ostatní účastníci dnešní slavnosti pobyli při rozmanitých zábavách na prostranství kaple ještě dosti dlouho, až pak za samého večera odebrali se v blízkou vísku Čejky, kde jichopět v krčmě očekávala hostina, kterou nechal pan Pavel pro všechny poutníky na své útraty vystrojiti, nezapomenuv také na hlučnou hudbu. V ničem nesmělo chyběti, všeho muselo býti hojnost, aby každý uchoval v paměti den, jenž měl za výroční slavnost sloužiti pro všecka budoucí léta. Po hostině spustilahudba, a to tak z vesela, že celá hospoda ocítila se v kole. I ti zpromrzelí starcové, jižto si byli usednuli u samých až dveří za okrouhlý stůl, aby v svatém pokoji zavdali sobě na zdraví pana Pavla,nemohli se zdržeti aspoň mírného poskočení. Již se setmělo, když se mezi tyto poslední přimísil také jakýs neznámý host, jenž za největší tichosti odjímal jim džbán za džbánem, hltavě každý do dna vyprazdňuje. Režná, naskrze setlelá a až po paty sahající halena, na hlavě opelichaná, do očí sahající kožešina a na nohou místo obuvi obvázaná provázky veteš, toť byl jeho oblek, který ho měl před zimou a dle všeho i před vyzrazením uchrániti. Nicméně podle uťaté jeho pravice a hranatého těla byl přece tak nápadný, že snadno mohl každý uhodnouti, že to není nikdo jiný než zlopověstný Tvaroh. A byl to on. Po patnácte měsícův byl potuloval se stále v lesích, ukrývaje se v temných skrýších před pronásledovníky: dnes však nemoha se déle zdržeti vychrtlý tento dravec, aby hladový žaludek opět jednou nasytil, připlížil se k pohostinství v čejckou vísku. Právě si nahýbal, když ho hospodský pevně zadržel. Na pokřik hudba umlkla a veškeří hosté shlukli se ke dveřím. Po mnoha políčcích spoutali vraha a za velikého účastenství dopravili ještě téhož večera na hrad sovinský. Tam netušil nikdo, co se v Čejku přihodilo, aniž jaká pohroma blíží se s Tvarohem v klidný kruh svatebníků, jižto ve velkém večeřadle přátelsky se bavili, co zatím Jaroslav s Boženou slibovali si na pavlaně pod hvězdnatým nebem věčnou lásku. Hle, jak jsou blaženi mladí tito snoubencové, že jim zítra nastane již rajské žití! On i ona v rozkoši se kochá, oba vidí, jak celý svět je šťastný, jak vše plesá a v lásce se rozplývá. Jemu není nic světějšího nad milenku a jí nad miláčka svého. Kdybychom měli tak jemného slechu, že bychom mohli doslechnouti šepotu srdcí jejich, slyšeli bychom božská slova: "Tys věčně má a ty opět věčně můj!" Proč jest tak naděje klamná a proč tak nahá ve své skutečnosti? Neminulo ani čtvrt hodiny od toho šťastného okamžení, co se snoubenci naši kochali v rozkošných snech, a již smutná skutečnost rozryla celou jejich krásnou budoucnost. Sousedé čejčtí zatlukou na bránu a vrátný na jich ozvání otevře. Zástup vtrhne do hradu a nechá se ohlásiti u pana Pavla, že přivádí Tvaroha. Jonáš stál tu dobu na předsíni, jsa lítostí i hněvem celý sklíčen. Pomýšlel právě na Boženu, jak lhostejně ho odbyla a s jakou hrdostí se vyslovila, kdo jí jest milejším. Od rána do večera zněla mu slova její jako věčná kletba odsuzující ho v propast bezedných muk. Společnost lidská zhnusila se mu naskrze, i stranil se jí od milého rána, aby v mrtvé samotě ulevil rozhořčenému srdci a aby utajil v sobě zuřící hněv. Zaslechnuv na nádvoří neobyčejný hluk, procitnul z myšlenek a vyšel na dvůr podívat se, co se bylo stalo. Poznav ale ve středu zástupu spoutaného Tvaroha, užasnul hrůzou, div že na zem nesklesl. Leč v stejném okamžení, zahlednuv na pavlaně Jaroslava s Boženou, umořil v sobě záhy všechen cit a jako zběsilý zatočil do hradu, přímo na pavlan. Přišel tam právě, když snoubenci pohlíželi k zástupu, aby vypátrali, co se stalo. Krok za krokem postoupal nebezpečný škůdce dále k nim. Pomsta děsná prohledala mu ze všech částí těla; z očí mu sršely vzteklé jiskry, z tváře zuřila pekelná msta a z chvějících se rukou vražedná odvaha. Ač slova nepromluvil, poznali milenci z patrných těchto známek, zvláště dle obnaženého meče jeho, že zamýšlí dopustiti se zločinného pokusu.Nežli se však dovolali pomoci, přiskočil již vrah a prsa Jaroslavova proklál. I Boženu neušetřil ukrutník hanebný, dostihnuv prchající na samém prahu síně a poranil ji mečem tak nebezpečně, že druhého dne v nesnesitelných bolestech skonala. Teprv na zoufalý její pokřik přichvátali všichni páni a mladého vraha zadrželi. "Cos to učinil, bídný padouchu!" volalo celé shromáždění k rozervanému a hněvem překypujícímu Jonášovi. "Co jsem učinil? tuto vizte!" ušklíbnul se vrah ďábelsky; "potrestal jsem nevěrnou svou milenku. Nyní mne odvlečte, kam se vám líbí, buď do žaláře neb k šibenici. Netřeba vám hledat důkazůvv sprostém Tvarohovi, vykonal jsem dílo sám, jenž měl tento za úlohu již loňského roku v čejcké stráni vykonati. Umru rád, věda, že nad hrobem mé nešťastné lásky žádný sok se neověnčí věncem svatebním. Ano, přijmu vděčně každý trest," opakoval zločinec na své cestě do žaláře; "neboť podstoupím jej za milenku, které bych byl nejen sebe, ale celý svět obětoval!"

Sněmem českým, dne 6. ledna 1451 shromážděným, přitužen byl zákon trestní a starodávný spůsob poprav obnoven. Učiněno tak proti osobám, ježto by se opovážily povrhovati zemským řádem neb právem a které by se dopustily zlodějství, zvláště ale vraždy. Přísností tou obmýšleno zjednati bezpečnost osoby i jmění, jakož i zaručiti bezpečnost na veřejných silnicích, toho času obchodnímu životu velmi nebezpečných. Vykonávání soudní moci svěřeno kromě větších měst též některým přednějším šlechticům, jako byl příkladně pan Pavel. Tímž spůsobem zavedeno vyšetřování na hradě sovinském proti Jonášovi, Tvarohoví a synovcovi téhož, kterýžto poslední na základě vyznání svých spoluúčastníků byl dostal se do žaláře. Pan Pavel nečekal výsledku soudu, věda, že bude velmi smutný, alebrž hned po pohřbu dceřinu, již byl do nové hrobky v kapli sv. Kateřiny uložil, odstěhoval se do Prahy, svěřiv veškeré hospodářství Václavu Vlkovi. Brzo po odjezdu jeho rozhodl soud v ten smysl, že Jonáš, Tvaroh a synovec Tvarohův zasloužili sobě jednostejné a též smrti, jakouž zákon na zločince stanoví, totiž smrt popravní. Třetího pak dne po prohlášení rozsudku přikázáno všem třem vinníkům nastoupiti cestu k popravišti. Bylo to o deváté hodině, slunce bylo již dosti vysoko vystoupilo, ale pro hustou mlhu neproniklo ještě ani jediným paprskem k zemi, jež minulého dne hluboko byla zamrzla a na to v noci silně byla potáhla se sněhem, jako by zúmyslně odepřít chtěla vřelého útulku nevděčným synům, kteří se jí tak mnoho byli zpronevěřili. Všude, kam jen oko dostihlo, jevil se jednotvárný, smutný obraz krajiny, podobající se právě životu odsouzence, jenž, ač duší na dlouho by ještě žil, tělem odumírá. Nikde ani cestky ušlapáno, všude plochá hladina, neboť žádný z domácích, tím méně přespolních obyvatelů nenechal se viděti, aby se neřeklo, že přichází v ústrety těm, kteří uvrhli neštěstí na celý hrad sovinský. Jen několik kročejů bylo lze stopovati od humen na blízké návrší, ježto byli ušlapali mistr popravní a dva jeho pochopové, aby v pravý čas připravili odsouzencům místo k smrti. Tu zavzní ze zámecké vížky zvonek, jako by umíráčkem, oznamuje, že odsouzenci ubírají se již k zaslouženému trestu. Z hradu vyhrne se domácí čeleď, za ní řada zbrojnošů a v středu těchto tré zpoutanců duchovním sprovázených, jenž je připravoval k poslední hodince. Tiše ubírali se všichni tři nešťastníci ku površí, několik honův vzdálenému od hradu, a ač krutě přicházela jim cesta ta, i ač byla pro ně plna hrůzy, přece si přáli, kdyby konce neměla. Báli se umříti, lekali se nastávající věčnosti, neb svědomí je hryzlo, že se byli dopustili činu hanebného. Jinak v životě smýšleno a jinak při smrti. Avšak kdo se řídil podle přesvědčení čistého, kdo si uchoval svědomí poctivé, tenť směle kráčí i smrti vstříc, ba přijme za vděk i temný hrob za všecky své namahavé snahy. Umírá statečně, vědom sobě, že vykonal vše, co mu bylo svatou povinností vykonati. A byť neočekával žádné budoucí odměny a ukládal duši k spánku věčnému, přece oblažen útěchou, že bude za své dobré činy aspoň klidně spáti! Jen vrah trpce hledí smrti v tvář, neb se hrozí svědomí, které krví bratra svého pokálel. Však politujme ho, vždyť by tak byl neučinil, kdyby býval ducha ušlechtilého a znal oceniti život lidský. Již došli popravního místa. Jonáš i jeho dva spoluvinníci smutně se poohledli po krajině, naposledy, pak poklekli a chvíli se modlili s knězem. Mezi tím přikročili pochopové k synovcovi Tvarohovu, svázali mu ruce na zad těla, na to přikročil kat, napřáhnul meč a jedním udeřením hlava nešťastníka padla k zemi. To samé opakováno na Tvarohovi. Poslez došlo řadem na Jonáše. Kat přikročil. Než však zkusil ostří meče svého, vyžádal si zločinec na knězi, by tento vyřídil cikánům na Květuši, aby mu neopomenuli postaviti na hrob kámen, a matka Blanka aby zasvětila pomník ten slzou útrpnosti. Nemaje více, čeho by připomenul, sklonil šíji svou pod meč a kat vykonal poslední své dílo. Tři dni a tři noci vpleteni jsou v kole na odiv, načež za soumraku zakopáni pod šibenicí. Jedva minul týden, stál již velký kámen na hrobě Jonášově, aniž by kdo věděl, mimo kněze, čí ruka byla jej sem přivalila. Obyvatelé sovinští strpěli ho na svých rolích a nazvali místo toto na památku u Kamena. Tak zaniklo tré životů za nešlechetný čin. Avšak smrtí jejich neukojila se mstivá Morana! Ještě na jednu obět cenila ostrý zub, ještě jeden život byl jí přiřknut, jenž nikdy ničím se byl nezavinil. Julie, matka Jaroslavova, měla se státi žertvou její. Od toho dne, kdy spatřila syna v krvi umírajícího, byla pozbyla zdravých smyslů. Rukama sepjatýma, prostovlasá a zrakem strhaným pohlížela stále z hradu sovinského ke kapli sv. Kateřiny, kam byl také Jaroslav pochován. Neznala již Jana, muže svého, nenaslouchala sladkým jeho slovům, radivším, aby mysl pobouřenou ukojila a odebrala se raději na Květuš. Vše jí bylo lhostejno, cizo a protivno. Odmítala každého, kdo se k ní přiblížil, nechtíc slova promluviti. A když byla donucena k řeči, tuť jen šeptmo vyjádřila se, připojujíc vždy ke konci při hlubokém povzdechnutí: "Ach, můj Jaroslav, můj drahý Jaroslav!" Ustavičně truchlila, leč v oku nebylo jí zříti nijaké slzy. Mělať již důlky na práh vyschlé, tak že se zdálo, jako by v nich poslední slza na vždy byla vymřela. Ba i v tom truchlení nejevilo se vědomého jakéhos žalu, alebrž spíše pobouření vášní, jež vídáme u člověka šíleného. Zrak její upřen byl nepřetrženě v jedno místo, v čejckou stráň, ale v tom zraku, jakkoli vyhaslém, prokmítala nebezpečná zoufalost. Kromě jmena Jaroslav tanulo jí ještě na ústech jedno jmeno, a když je zašeptala, pokaždé si zakryla oči oběma dlaněma. "Matko, o, má laskavá matko!" znělo toto jmeno, tak často opětováno. "Snad bychom jí ulehčili, kdybychom k ní přivolali matku její Ludmilu," pravil jednoho dne Jan k staré a nemálo zpromrzelé Martě.

"Věru, nezbývá jiného, urozený pane, máme-li se vyprostiti z té veliké obtíže;" odvětila tato dávnověká služebnice. "Jen se nám rozchází o to, pak-li nás ta stará paňmaminka uposlechne. Vždyť jsem sama pro ni několikráte již poslala, ač bez vašeho vědomí, ale vždycky na zdař. Snad by bylo nejlépe, kdybyste se pro ni sám vypravil. Možná, že by vás snáze uposlechla. Nemůže prý zapomenouti na ten žal, co jí Julinka, tenkrát při svatbě Vojtově, spůsobila, totiž vlastně vy, urozený pane. Těžce prý to odstonala a Bartoš, manžel její, dokonce zaplatil smrtí. Považte, ona si to podnes pamatuje!"

Jan uposlechl Martu a odjel rychle do mlýna Bartošova, kde Ludmila od více již let trávila co vdova na výměnku. Stařenka nevěděla dotud ničehož o neštěstí na hradě sovinském. Nikdo z domácích ani přespolních lidí neopovážil se učiniti jí o tom nejmenší zmínky, obávaje se, aby vetchou ženu tuto neskormoutil a snad do hrobu nepřivedl. Miloval ji každý pro její dobrotu i nevšední moudrost, a tudíž nerad by jí byl kdo zavdal trpkou příčinu. Když Jan vešel v komůrku, kde obyčejně Ludmila na modlitbách trvala a vyřídil jí, že si Julie přeje shledati se s ní, aj tuť dala se stařičká matka v usedavý pláč, že nebyla dlouho k upokojení. "Půjdu, a jak ráda půjdu!" zvolala hlasem zajikavým; "vždyť již dávno, po celých čtyrmecitma let přeji si toho, abych se opět s dítětem svým shledala." To vyřknuvši, ustala pojednou od pláče a na okamžik se zamyslela. "Pane Jene, nesmím vám tajiti, že příchod váš jest mi velmi divný!" povážlivě pravila dále; "nepochopuji, co právě dnes pudí moji Julii, po tolika letech, že chce sjíti se se mnou, že vy přicházíte ke mně osobně. Nemohl byste mi to sděliti? Viďte, že ta dobrá holka nejspíše jest nemocna? Vím to, že se dítě pozná teprv tu a ohlíží po svých rodičích, když je utrpením vtěsnáno v nejtěžší strast. Viďte, že ubohá jest těžce nemocna?" doléhala starostlivě.

"Ano, jest," přisvědčil Jan s úzkostí; "doufám však, že opět okřeje, až se shledáte."

"Ó, zajisté že okřeje!" zvolala potěšená Ludmila. "Rcete, pane můj, kdož pak jest s to, aby více ulevil duši, srdci a celému životu dítěte, jako matka, jež s duší jeho splývá, srdcem napolo se dělí a životem svým jedině v něm žije. Věřte, že není žádné lásky na světě, která by byla trvalejší, upřímnější a obětovnější jako láska matky ku svému dítěti!" Po těch slovech ustrojila se v sváteční šat a usedla s Janem na vůz. Julie seděla opět jako obyčejně u téhož okna, odkud bylo dopatřiti čejckou kapli.

Okno, jímž pohlížela, vedlo přímo k bráně, tak že při vjetí vozu na nádvoří uzřela záhy Jana i podle tohoto sedící Ludmilu. "Aj, toť přijíždí moje matka!" zvolala radostným leč také třeštivým hlasem. "Jan a Ludmila popatří vzhůru, však ustrnou, vidouce vystupovati Julii na okno. "Ach, matko!" volá dále šílená, křečovitě ruce spínajíc; "rodičko předrahá - pohleď - pohleď na nešťast-" hlas utichl; v tom ale následuje hrůzný, srdce uchvacující skok do hlubokého příkopu. Jan chtěl rychle přichvátati k nešťastné, nemohl však pro mdlobu učiniti ani kroku. Všecky rány , jež ho dosud postihly, odrážely se o pevnou hruď jeho, jako se odráží ostré šípy o tvrdý krunýř; než tato poslední dotkla se ho hluboko. Neméně i Ludmila byla dojata. Vzkřikla úzkostlivě, spráskla ruce k sobě a bez paměti sklesla na zem. Přiběhnuvší zámecká čeleď musela ji odvésti a v předsíni posaditi k oknu na pohovku, dokud by nepřišla k sobě. Vzpamatovala se právě, když vnášeli zbrojnoši mrtvolu dcery její. Zrakem napínavým sotva že popatří Ludmila v obličej ubohé, klesá opět pólo bez paměti. Nevěříc vlastnímu zraku, táže se, kdo jest tato mrtvola? A kolem stojící čeleď odpovídá: "Dobrá, ale nešťastná tvá dcera."

Země česká kochala se toho času v svatém míru, jsouc zastoupena po čtrnáctiletém mezivládí opět králem, mladým Ladislavem, a správcem rozšafným, Jiřím z Poděbrad. Popatřme poněkud k věhlasným těmto pánům i k vladaření jejich, abychom si utvořili o nich určitější pojem a poznali působnost jejich, jížto mnohá vláda po zkušenosti několika věků nemá tu čest honositi se. Ladislav, jakkoli byl věku útlého, prospíval již moudrostí a ducha ušlechtilostí. Srdce jeho bylo dobré a povaha jemnocitná. Tuhý život, trpké odchování, jež zakusil pod přísnou vůlí císaře Bedřicha, oblomily duši jeho a nachýlily k spolučlověčenstvu, probudivše v něm vědomí, jak krutě jest žíti bez volnosti, bez svobody. A proto nikdy nevzdoroval správci země, budoval-li soustavu své vlády na základě čisté svobody, jak to zkušený a důmyslný Jiří, tento výtečný státník, jenž znám pro svou poctivost a neúhonnost i srdce dobré i povahu jemnocitnou činíval. Bohu díky, že národ český nebyl opět sklaman, a že došel svého štěstí aspoň tenkráte. Neboť král kraloval svědomitě, důsledně povolání svému, a správce opět vládnul spravedlivě, podle zákona. Bystroduchý král, poznav brzo, že má s proslulým státníkem jednati, nikoli s obvyklým, plížícím se nástrojem, že má po boku muže stejně dbajícího o krále jako o národ, muže, jemuž na srdci leží štěstí společné: přilnul k Jiřímu s takovou upřímností, že ho nejinak než za svého otce považoval. Aby se však Jiří tím více osvědčil, že důvěry té zaslouží, zasadil se, seč byl, aby Ladislava dostal v českou zem, a aby vložena byla koruna na hlavu jeho, maje při tom na zřeteli skutečné vyplnění a potvrzení nového pořádku. I dosáhl toho na vzdor mnohým odpůrcům, jižto zrazovali krále od podobného kroku, radíce mu, by se střežil národa českého, an prý o něj zle smýšlí. Však netrvalo to dlouho a jednomu z těchto svůdců, Smiřickému, radovi pana Jiřího, dostalo se za to zasloužené odměny. Kat jej sťal na náměstí staroměstském. Nedbaje Ladislav podlých výstrah, přibyl dne 24. října 1453 do Prahy za četného panstva českého a stavů moravských, s nimiž právě ukončili Čechové velký sjezd v Jihlavě. S nevýslovnou radostí a úctou přijat jest od národa, načež 28. téhož měsíce v chrámu sv. Víta od biskupa olomúckého, Jana Háze, korunován, jelikož národ český, než by byl upustil od milovaného Rokycany, zůstal raději bez arcibiskupa. Hned po korunování svolán byl valný sněm do Prahy, který vybavil všecky královské statky z rukou nepravých držitelů až svolil k mimořádné berni na zřízení a chování dvoru královského. Kromě toho postaral se o bezpečí života, cti, jmění a práva osobního, jakož o zachovávání kompaktat ode všech stran. Dále zakázal veškeré násilí i záští, a zavedl starodávný řád, jakož zákon zemský pro každého člověka platící, že totiž, když by někdo uslyšel volati: Nastojte! aby bez meškání přispěl pronásledovat zloděje neb škůdce zemské a je ku popravě odevzdat. Přísně též zakázal státi v stráži na lesích, silnicích a překážeti kupcům neb jiným povozům, od nich pak vybírati cla. Zároveň neopomněl učiniti přítrž všemu poběhlictví i povalování se po krčmách a zařídil pořádek služební čili čelední. Naproti tomu, kdo by se takto nezachoval, ustanovil trest na statku aneb hrdle. Důrazným tímto ustanovením se strany sněmu a rozhodným zakročením se strany vlády osvobozeny jsou cesty, silnice a obce nebezpečných a zhoubných výpadů, jindy zhusta se opakujících, a zaručena bezpečnost kupcům i průmyslníkům, že mohli opět pohodlně jezditi na výroční trhy a je zásobiti. Však i v jiných oborech učiněn rozhodný krok a postaráno o to, aby veškerému národu českému dostalo se úplné volnosti a práva jeho slavné zahájení.

Na ten spůsob docíleno jest žádoucího pořádku a učiněn pokrok s nesmírnou rychlostí v každém odvětví, tak že ne bez příčiny uchoval národ český v paměti kralování Ladislavovo co věk zlatý. Jelikož Ladislav vychován byl na dvoře císaře německého, a jak se samo dá rozumět, proti duchu českému, bylo tudíž péčí pana Jiřího, aby nejprv krále obeznámil s poměry, mravy a historickým právem národa, nad nímž počal kralovati. K dosažení řečených pokladův radil Jiří, by se král pozdržel v Čechách aspoň tak dlouho, pokud by se nenaučil dobře česky mluviti. Načež jest dvůr osazen pouhými Čechy, mladými jinochy z přednějších rodin šlechtických, jižto měli za úlohu s králem se baviti a jej v řeči české cvičiti. Zbývala však ještě jiná, těžší úloha, totiž postarati se o rozkvět národního blaha, o zvelebení země a navrácení jí prvého vlastnictví, jako bylo odcizené Lucembursko, jež Eliška Zhořelská, bratrovna Elišky královny české, byla o své újmě zadala vévodovi Filipovi burgundskému, strýci a poručníkovi svému, že jí slíbil pomoc proti Němcům. Leč i úlohu tuto hodlal pan Jiří šťastně provésti. Za touž příčinou učiněn 1454 válečný pokus, avšak upuštěno opět od něho a vyjednáváno jest cestou míru. Také s knížaty saskými započato jest rokování o hrady a města pohraničná, druhdy k zemi české patřivší. V Lounech na sjezdu dne 25. ledna 1454 odbývaném měla býti celá ta záležitost rozřešena; než poslové němečtí, jižto se tam dostavili, nepřipustili Čechy k právu a raději podvolili se k opětnému sjezdu ke dni 1. června do Řezna, dále pak ke dni 6. prosince do Vratislavi a posléz v měsíci březnu 1455 na sněm do Nového Města v Rakousích, kde se mělo o dotýčné vlastnosti právem rozhodnouti. K sněmu tomuto uznal král Ladislav s radou svou za nutné, aby dle žádosti a usnesení frankfurtského druhdy sněmu zabrali se také oba královští radové, Poděbrad a Hunyady, anto rozsáhlost a důležitost předmětů, o nichž se tam mělo jednati, toho vyžadují. Uvedeme sobě na pamět některý díl z předmětů těchto, co sterý důkaz, že již tenkráte byla každá zem nebohá, zamotala-li se v záležitost sousedního Německa. Nuže, rokovalo se tam o nevoli mezi králem českým a císařem německým; o sporu mezi Čechy a Sasy; o válce mezi křižovníky pruskými a králem polským; o reformách vůbec, o konsiliích a papežích; o dekretech někdejšího sboru basilejského a konkordátu vídeňském z roku 1448, o placení daní ku potřebám říše a křesťanstva; o daleko široko rozvětvených přích a půtkách knížat celé říše; o nové výpravě proti Turkům; o lepším ústrojí moci soudní a výkonní v říši atd. atd. Pořádná úloha! Kdyby jen čtvrtinu páni sněmovníci byli spravili, byli by si získali nemalé zásluhy. Po hříchu však vyřídili toho poskrovnu, jakkoli se dosti namáhali. Sněm novoměstský nezůstavil po sobě ničeho zvláštního, co by bylo hodno dějepisu, přes to přese všecko, že se četně a dosti slavně sešel. Jak to bylo před ním, tak to bylo po něm, vše při starém, jak obyčejně. Ani neprospěla divoucí výmluvnost Kapistrana, toho času pověstného missionáře, jenž ze samé horlivosti náboženské a pro spasení duše bouřil veškeré národy k vyhlazení Čechů, těchto tvrdošíjných kacéřů, ba ani nevyřízeno ničehož o výpravě proti Turkům, kdežto hlavně k účelu tomu sněm se sešel. Nářek křesťanů, na tisíce hynoucích pod mečem ukrutných pohanů, nedošel zde ohlasu. Jediní, již se osvědčili ochotností svou, byli Poděbrad, který osobně chtěl vytáhnouti s brannou mocí celých Čech, a potom poslové knížete burgundského s dvěma ještě či třemi hlasy. A tak pro sváry a hněv, pro sobectví a lakomství nehleděno na škody bližního ani jeho muka. Ochrana křesťanstva stala se již mimotní věcí, nepatrnou podmínkou, jíž si sněmovníci ostatní ani nepovšimli, jako by se jich to netýkalo. Možná, kdyby se jim byl učinil návrh, aby vytrhli proti Čechům, že by si snad byli dali přece říci. Za takové netečnosti bylo k obávání, že celé křesťanstvo úplně ztratí důvěru v samo sebe, a že zoufá nad spravedlností. Nedůvěra tato počala se v skutku zmáhati v mnohých, a to čelnějších osobách, že totiž obecný lid, když nespatří odnikud pomoci, hledati bude ulehčení své bídy v dobrovolném podrobení se Mahomedánům. Sněm se na to rozešel po jalovém rokování, aniž by si činil jakých výčitek, že tak málo vyřídil, jen pan Jiří s těžkou myslí odebral se do Vídně, a pozdržev se tam do 15. května u krále Ladislava, vrátil se pak do Prahy. Zatím přiblížil se den 25. května, kdy vypršelo příměří, jež Čechové se Sasy byli lonského roku ve Vratislavi mezi sebou uzavřeli. Pan Jiří neváhal připraviti válečné vojsko a 8. září, přiraziv k městu Mostu, dobyl jeho, hrad však Landesvart, poblíž města, ponechal ještě v moci knížat saských. Sprostředkováním pana Matouše Šlika, purkrabí chebského, obnoveno opět příměří, jež později král Ladislav prodloužil až do 23. dubna 1457, v kterémžto čase mělo se počíti ve Vídni rokování o konečném narovnání vlastnictví. Leč Bedřich saský nevyhověl výminkám příměří, alebrž stavil vozy kupecké z Čech a do cech jezdící. Proto dána jest mu výpověď příměří a 11. března 1456 udeřil pan Jiří na hrad Landesvart a dobyl ho. Z té příčiny započato v Lounech rokování, kde obě strany přijaly opět ono příměří, jež byl Ladislav posledně ustanovil. Mimo tuto výpravu, která se ukončila beze všech značnějších obětí, a pak výpravy proti Janu Koldovi ze Žampachu, jenž se byl zprotivil právu zemskému, začež vyhnán za hranice, netrpěla země nijakých svízelů, naopak těšila se z blahé vlády Poděbradovy, požívajíc úplného pokoje. Nyní zatoužili Čechové po králi, zdržujícím se opět ve Vídni. Tím více si ho ale přáli u prostřed sebe, když se dověděli, že zemský pokladník, Kunrad Hölzler, druhdy purkmistr vídeňský zneužívá přízně jeho a téměř samolibě vládne, ba že se vypíná nad samého krále a jen o své vlastní se stará. Po mnohých poselstvích a osobním vyjednávání s panem Jiřím na Korneuburku, přijel konečně Ladislav s celým svým komonstvem dne 29. září 1457 do Prahy, která jej slavně uvítala, jakož i veliké množství lidu obecného. Vyhověv žádostem národa, rozpomněl se po nevěstě. Vyslal tudíž poselství do Francie ke králi Karlovi 7. , žádaje ho o patnáctiletou dceř Magdalenu, o niž se již déle ucházel. Manželstvím tímto mělo býti dosaženo spojení dvou nejmocnějších králů, kteří by napotom pokořili zpupného Turka, proti němuž vytáhl byl loňského roku Ladislav, leč pro nepokoje jednotlivých pánů uherských musel od dalšího úmyslu upustiti. Nežli se však poselství ono vrátilo a nežli se kdo nadál, postihla královského ženicha pohroma, jejíž následek dotknul se též těžce veškerého mocnářství Ladislavova. Ještě 20. listopadu, jsa úplně zdráv, dostavil se za kmotra dítěti páně Zdeňkovu ze Sternberka v chrámu sv. Václava, leč na večer již ucítil neobyčejnou bolest hlavy. Druhého pak dne vyvrhly se mu dvě hlízy, za nimiž následovaly bolesti žaludku, načež 22. nemoc se zhoršila a 23. před samým západem slunce ležel mrtev. Stalť se jest poslední obětí morové hlízy zuřivší v Čechách do nedávna, a která v Uhřích a Polště dosud trvala. Před smrtí požádal pana Jiřího o dvě věci, aby se přičinil o zachování pokoje mezi národy a za druhé, aby propustil beze škody neb jakéhokoli ublížení všechny osoby, jež přišly s králem do Čech.

Nenadálá smrt králova spůsobila nesmírný zármutek v celém mocnářství; neboť v mocnářství nebylo národa ani jednoho, jenž by nebyl očekával od nadějného Ladislava velikých oprav a pojištění šťastné budoucnosti. Proto také při velkolepém pohřbu, jemuž byl přítomen nesčíslný dav lidu, nebylo se Čemu diviti, že trvala všeobecná soustrast, bez ohledu národnosti neb stavu. Neméně dotknula se zpráva ta krále franckého, an ji byl uslyšel prvně z úst poslův svatebních, kteří v zemi francké dosud se zdržovali. Nejvíce však dojala nevěstu Magdalenu, předčasně ovdovělou, jelikož věděla, že ztratila v Ladislavovi ženicha nejlaskavějšího. Nastala doba, kdy národ český počal opět strachovati se, aby vlasť jeho neoctnula se v divém zmatku, a aby v obnoveném, snad mnohem těžším zápasu nežli v dobách minulých, nepodlehla nepřátelům. Ucházeli se o korunu českou arciť někteří nápadníci, leč povážliví vlastenci neviděli mezi nimi žádného, jenž by s upřímnou láskou uchopil se žezla. Nejprvnější po smrti Ladislavově přihlásil se Vilém kníže saský, manžel starší sestry Ladislavovy, Anny, o němž každý dobře věděl, kterak s ubohou chotí nemilosrdně nakládal, ač byl jinak rozumný i srdnatý pán. Za ním se ucházel Kazimír, král polský, manžel druhé sestry Ladislavovy, Elišky, jenž neměl ke vládě zemí vlastních schopností ani spůsobilosti, jak potom pro zem českou! Kromě toho byl všeobecně znám co marnotratce. Třetí byl Bedřich braniborský, čtvrtý bratr tohoto, Albrecht Achiles a pátý kníže bavorský Ludvík, příjmím Bohatý. Též král francký, Karel 7. , velíce si přál, kdyby mohl koruny české dosáhnouti. Avšak jednoho odchovala země česká, jehož v lůně svém byla počala a o kterém nedalo se pochybovat, že by nejvěrněji i nejschopněji dovedl zastávati svatá její práva. Byl to Jiří z Poděbrad. Ten ale nedůvěřoval sobě tak vystoupiti, leč až by nutnost toho kázala, čili až by ho národ svorně vyvolil. I netrvalo to dlouho a hlas národa počal se po veškeré vlasti rozléhati, že když Uhrům podařilo se nedávno zvoliti sobě krále sourodáka, Matyáše Hunyadyho, proč by se i nepodařilo Čechům zvoliti si krále národovce, svého Poděbrada. V tomto smyslu neopomněl též M. Rokycana s kazatelen hlásati a Jiřího co muže o vlasť nejzasloužilejšího odporoučeti. Neméně i šlechta Jiřímu věrná přičinila se, aby tohoto výtečníka prosadila. Pan Pavel Sovinský nebyl nikdy tak činný jako právě nyní. V domě jeho, kde od smrti paní Kateřiny všechen ruch byl vymizel, probudila se najednou taková živost, jakouž jen možno sobě představiti. Zvláště večer 1. března 1458, kdy se chystala na druhý den volba nového krále a kdy všichni jeho přátelé z přednější šlechty kolem něho se shromáždili, aby se ustanovili, koho by měli pro český trůn voliti. Jakkoli byl toho času pan Pavel nemálo sklíčen opakujícím se neduhem, zlořečenou pakostnicí, tak že ledva z lenošky mohl povstati, přece dotud nebyl pozbyl ducha svěžího ani vůle rozhodné. Rázně vystupoval proti těm, jižto pokoušeli se, ač s dobrého stanoviska, navrhovati Karla, syna Karlova, krále franckého, vyvraceje všecky důvody jejich.

"Hle, hle!" zvolal pan Zdislav z Krnska, proti panu Pavlovi se postaviv; "přítel náš se durdí, že chceme potáhnouti na sebe výhody Francie. Kdybys neměl za lubem našeho Jiříka, soudil bych, žes krátkozraký. Zdali nám nezaručuje Francie v osobě Karlově mocné ochrany? A pak, není-li Karel dosti bohat, aby království našemu hmotně také nevypomohl? Mimo to, stálo by též za mnoho, kdyby nás ten národ poznal blížeji. Přísahám, že by nám potom nepřezdíval cikánů! Bojoval-li některý národ pro nejsvětější předmět, aj toť byl národ náš; měla-li některá vlasť nejtěžších nesnází, měla to vlasť naše, a porodila-li některá země nejvíce mučeníkův za opravy, bůh to ví, že to byla země česká! I stálo by to za celý svět, aby národ francký, který o nás tak chudý má pojem, nás skrze panovníka aspoň poznal."

Proti důvodům těmto chtěl pan Pavel rozhodně se ohraditi, nežli však povstal, vyžádal si Zdeněk Kostka z Litomyšle slovo a jal se shromážděným pánům takto mluviti: "Pánové, veliký nastává nám úkol zítřejším dnem, leč větší ještě budoucnost s ním souvisící. Svornosti jest nám zapotřebí, spojitosti všechněch hlasů v jeden. Rozpomeňte se, prosím, co jsme kdy již vytrpěli následkem, že jsme v důležitých okamžicích nedbali sjednotiti se. Možná, že kdybychom zvolili zítřejšího dne Karla franckého, že by země naše získala, jak pan Zdislav tvrdí; avšak muže-li která země více získati, jako když jí vládne muž, jenž tělem, duší na ni jest upoután, muž, o němž víme, že jest ducha šlechetného, svědomí poctivého a srdce upřímného. Není vám třeba muže toho jmenovati, víte, že to jest náš Jiřík, jenž zná nejlépe potřeby naše a jenž vlasť svou může učiniti nejšťastnější. Víte dobře, pánové, co ze srdce vychází, to že opět k srdci jde: pravíť to dávné přísloví. Nerozmýšlejte se dlouho, když se den již chýlí a doba rozhodná přede dveřmi jest. Na nás bude záležeti, ke komu se připojíme, my rozhodném. Národ čeká, žádá Jiřího, běda, neuposlechnete-li hlasu jeho!"

"Mluvils, bratře Zdeňku, v duchu mém; živ buď Jiří, král a pán náš!" zvolal pan Pavel celý radostí i vášní unesen. A za ním opakovalo tatéž slova veškeré shromáždění: "Živ buď Jiří, král a pán náš!"

Druhého dne sešli se stavové v staroměstské radnici, kde již od 27. února byli sněmovali a tam po vykonané sněmovní modlitbě potázal se po tichu nejvyšší purkrabí , Zdeněk ze Sternberka, s pány, načež, krátce promluviv o potřebě i právu vlasti, první dal hlas panu Jiřímu. Potom, pokleknuv nenadále, oslovil hlasem povzneseným dávného přítele tohoto, řka: "Živ buď Jiří, králi a pane náš milostivý!" Ledva dořekl, ozvou se i jiné hlasy po příkladu jeho a v okamžení spočíval již celý sněm na kolenou, slibuje věrnost a poslušnost volenci národa. Však i na náměstí shromážděný dav stejnou dobou zaburácel jásotem: "Živ buď Jiří, král a pán náš!" Po ukončení slibu zapěli všichni voličové "Te Deum", načež při zvucích veškerých zvonův a za jásotu nesmírného veden byl pan Jiří do kostela týnského, kdež co novému králi prokázána byla čest s ukončením opět "Te Deum laudamus", i řečí M. Rokycany, jenž za velikého mysli pohnutí dobrořečil nebesům a zemi, že se dostalo národu českému panovníka, jenž bohu i člověčenstvu stene se prospěšným. Po vykonané pobožnosti doprovoděn jest pan Jiří za největší slávy a hlučného prospěvování "Svatý Václave" do královského dvora.

Nyní obraťme pozornost k našim známým, abychom se dověděli, jak asi na ně účinkovala volba Jiřího. Hned po ukončení volby opustil Jan Čeček radnici a spěchal k domu Sovinského s vyřízením, že Jiří jest jednohlasně zvolen za krále. Věděl, že pan Pavel netrpělivě očekává výsledku, a proto nesměl se omeškati.

Při největším chvatu a nemalé tlačenici, prodrav se náměstím, vešel v ulici mečířskou méně lidem naplněnou. Chtěl právě nahraditi rychlostí kroků, co byl na náměstí omeškal, když ho zastaví mimo nadání jakás stařena, dlouho zde již čekající a všech nemilých ústrků ráda snášející, jen aby se dověděla také o výsledku volby, cestu mu zastoupíc. Celá rozčilena a plna zvědavosti, s očima rozohněnýma a ústy obtěžkanými tisícem slov, vidouc, že Jan přichází od radnice, chytne ho za ruku a táže se především, jest-li Jiří skutečně zvolen? Jan přisvědčil, že ano, a chtěl opět spěchat dále, ale stařena, nedbajíc na jeho spěch, vyptávala se s napnutou myslí do podrobna na celou volbu, jako by se jí jednalo o vlastní život. A když Jan chtěl opět se vzdálit, chopila ho ještě pevněji, zvolajíc: "Mám s vámi mnoho co mluvit, prosím, posečkejte, až sobě trochu ulevím, neb na mne velice účinkuje tak šťastná volba." Po těch slovech na chvíli se zamlčela, neb pro pláč nemohla více vyřknouti. "Pověděl jsem vám již vše, co se stalo, matko, nyní doufám, že mne propustíte;" poněkud mrzutě odbýval Jan shrbenou stařenu a nakročil k odchodu. "Prosím ještě o chvilku, pane Jene," sepiatýma rukama žádala tato. "Snad učiníte něco k vůli staré Leonoře, vaší věrné přítelkyni? Vždyť jsem na vás nezapomněla a prokázala vám také služby, které byly věru více nebezpečné. Buď bohu chvála," hovořila nepřetržené dále, aniž by připustila Jana k slovu, "že věrný Husův přítel stal se naším králem. Vězte, pane, jakkoli jsem chudá a sprostá žena, že mne dnešní den oblaží až na věčnost. Stalť se božský div, buď bohu za to čest. A nyní bych si s vámi ráda pohovořila o Hrušově. Bože, kdyby se ten sňatek váš nebyl stal!" povzdychla sobě; "snad by vás Jeníčku, Julinku a Jaroslava i těch ostatních nikdy to neštěstí nepotkalo."

"Leonoro, nechcete-li obnoviti rány moje, tedy o tom pomlčte!" zvolal Jan nemálo pohnut.

"Bůh uchovej, Jeníčku, abych vám snad měla přitížiti," odvětila Leonora; "chci jen po tolika letech trochu sobě postěžovati; vždyť víte, že jsem vás všecky stejně milovala a neskalila vody před žádným! Kdybychom jen tenkráte byly dovedly si vyložiti ten sen paní Ludmily, ten hrozný, pravdivý sen! Viďte, že to byla matka dobrá? tisíckráte vzpomněla jsem na ni i na ten její sen."

"Ustaňte, Lenoro, a nevzpomínejte na truchlivou minulost. Povězte raději, nežli se rozejdeme, jak se vám vede a kde bydlíte, abych vám mohl v potřebě přispěti."

"Díky bohu, že mne nenechá trpěti hlad. Dobrá Praha, ach ta pečlivá Praha nezavírá ani před cizí ženou štědré ruky své. Nemám již ničeho, jsem poukázána na lásku bližního a té dostává se mi od matičky Prahy. Bůh jí to tisíckráte račiž nahraditi. A nyní jděte, Jeníčku, pověděla jsem vám, čeho jsem si vždycky přála, bůh vás provoď." To vyřknuvši, s klidnou tváří propustila Jana, sama pak napnula opět zraku k náměstí,aby jí z dnešní události ani toho nejmenšího neuklouzlo. Jan pospíšil k panu Pavlovi. "Pro bůh, co tak dlouho nepřicházíš!" zvolal rozmrzele pan Pavel, ledva že Jan dvéře otevřel; "toť aby byl člověk kamenného srdce, aby vydržel sám a sám, při slepém klábosení doma seděti, kdežto venku celý národ napíná síly duševní. Pověz, rychle, rychle, prorazil Jiřík? Jest-li ne, tedy mi sraz na tom místě hlavu."

"Jednohlasně, příteli , zvolen jest náš Jiří!" zvěstoval posel.

"Jednohlasně, pravíš?" rozehřál se Sovinský; "aj, aj, snad by i Jan z Rosenberka, Zbyněk Zajíc z Hasenburka a i těch jiných několik z pánů přísně katolických nebyli snad také hlasovali?"

"I ti připojili se k nám," odvětil Jan. "Hned jak poslové vrátili se z Karlova Týna," pokračoval ve vypravování, "a předložili sněmu listinu odtamtud přinesenou, z níž se všichni shromáždění stavové přesvědčili, že mají právo svobodného volení: odpadla i těm nejbojácnějším pánům chuť od knížete saského a volili jako svorní bratří jednohlasně s námi pana Jiřího. Musíme si za štěstí klásti, že se vše tak klidně skončilo; neboť veliký byl lidu shon po všem všudy městě, a ze všad voláno o krále, tak že kdyby se byl neosvědčil sněm v duchu národním, bůh milý ví, jak by se dnešní den schýlil."

"Bídně, Jene, velmi bídně!" zvolal pan Pavel; "ať se nikdo neklame, že národ proto snad jest národem, aby sloužil pouze za podnož, komu by se zlíbilo. Běda vůdcům, pakli neberou zření k hlasu a svatým požadavkům národa. Dnes však porozuměly si obě strany, pročež také dobře pochodily. Haleluja, živ buď národ, živ buď Jiří král a sláva budiž naší české šlechtě! Od dneška jsem opět šťasten, právě tak jako tehdáž, když nastoupil Ladislav. Doufám, že se štěstí moje nezvrátí, neboť jisto jest, kde vládne král po vůli národa, tam že země požehnáním oplývá.

Milerád budu státi k ruce takového panovníka, sdíleti s ním jmění své, síly jemu poskytovati a i život za něj obětovati. Bohu díky, dostalo se přece jednou upřímného obhájce kalichu páně. Mocná ruka Jiřího propůjčí mu štítu a zjedná dráhu volnosti po rozumu. Vždyť máme důvodů těch nejsvětějších pro něj, vždyť nám slouží za základ učení Kristovo! Nebyl náš úmysl nikdy, abychom mečem zjednali platnost kalichu, nesrovnává se to ani s vyřčením mistra božího, ale protivníci naši vyzvali nás, oni to byli, jižto se nespokojili krví umučení na kříži, alebrž práhli ještě po krvi nás ubohých. Nenazýváme se proto bratřími z kalichu, abychom se vyznačovali hrůzou dějů; náš účel jest, jíti po příkladu Kristovu, totiž cestou pravdy. Toliko když této nebezpečí hrozí, povinnosti naší jest, mocně se jí zastati."

Pan Pavel vytrval při této zásadě do své smrti. Po celé kralování Jiřího stál na stráži dvora, Prahu zřídka jen opouštěje. Ať to bylo v pokoji neb ve válce, podporoval krále buď osobně či jměním, aniž by dbal stáří svého. Ba mnohdy třeba byl sklíčen neduhem svým, osednul koně a proti nepříteli vytáhl s přítelem věrným Čečkou, jenž se ho nikdy nebyl vzdálil a vše s ním stejně sdílel.

Bylo to na jaře roku 1471, ne dlouho po smrti voleného arcibiskupa pražského, M. Rokycany, a po smrti krále Jiřího z Poděbrad, když za krásného jitra opustil pan Pavel, jakož i Jan staroslavnou naši Prahu a nastoupili cestu k Sovinkám. Šedivé kadeře jejich k bedrám až sahající, zvráskovělá tvář, hlubokými jizvami rozbrázděná, nasvědčovaly o pokročilosti stáří obou, a že byli přetrpěli bojovníci tito nejednu krutou srážku. Postava páně Pavlova nemálo se lišila od dřívější, z doby minulé; mohutná tělnost odpadla věkem a všelikými lopotami, pravice pak, ježto jindy s obrovskou silou mečem vládla, nyní slabostí se třásla. Však i Jan, ač byl o několik let mladší, změnil se v podobě. Neviděls již tu přímost těla, neobyčejnou čilost ducha, ani to ohnivé oko. Zdálo se, jako by přestálými strastmi velmi mnoho utrpěl, a že stářím převyšuje pana Pavla. S hlavou na prsa skloněnou a s myslí zádumčivou urazili již hodný kus cesty, aniž by byli dotud na sebe promluvili. Bylo patrno, že s jakousi tesklivostí opouštějí Prahu. "Nevím, nevím, milý Jene," promluvil konečně pan Pavel, hlavou sobě zavrtěv; "co si nyní počne země ubohá! Ztrátou Rokycany utrpěl kalich a ztrátou Jiřího celá vlasť; neboť jako uměl první brániti slovem učení Kristovo, tak opět druhý mečem právo země. S takovým prospěchem, s jakým tito dovedli vládnouti, nedovede nikdo. Nepochybuji, že se najde několik protivníků, jižto budou vytýkati těmto poctivcům nepoctivost, leč možno-li se všem lidem na světě zachovati? Možná, že ti, jižto proti nim vystoupí, budou nejpodlejší patolízalové, kteří, kdyby byli představili se před ně za jich života, největšími by byli bývali jejich pochlebníky. Kdož by mohl také opovážiti se, kárati jich z nemoudrosti, nespravedlností, nepečlivosti a skrovné lásky otcovské? Zda by jich oplakávali nyní pod obojí i katolíci, kdyby nebývali byli náviděni od nich? Bůh to nejlépe ví, kdo zachovával věrně zákon boží a kdo miloval s nejupřímnější láskou bližního svého! Nastává otázka, veliká otázka, budou-li i nástupcové těchto muži takoví, a půjdou-li šlépějemi jejich. Nevím, Jene, dovede-li toho Vladislav 2. , jakkoli ho sněm kutnohorský uznal za nejnadanějšího; máme sice mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Proto jest mi truchliti ztráty nevýslovné, jež vlast naše úmrtím Jiřího a Rokycany utrpěla."

"I já se bojím, aby země naše neupadla v nové svízele, či dokonce v ruce našich nepřátel;" připojil Jan hlasem rozechvěným. "Nedospělý a jak se zdá nepamětlivý Vladislav stíží jí prospěje, zvláště budou-li mu scházeti rozšafní rádcové. Ó, že neprodlel zde ještě Jiří, zajisté, staral-li se kdy otcovsky o blaho vlasti, byl by se tím více staral nyní po těžkých bojích s nevděčným a mrzkým Matyášem. Nesmíme však pozbýti naděje v sebe, vždyť jsme se uměli i co opuštění statečně brániti."

"Dobřes řekl," pousmál se předešlý;" snad také něco zmůžeme. Kéž možná, Jene, jen čtyřicet let ustoupiti zpět a nabyti oné pružnosti! Jene, já bych drtil pádeř všecku, jež se staví v odpor ducha pokroku a která moří národ náš, aniž by mu dala oddechu. Věru jest nám mnoho zakoušeti: ledva vymkneme se z jedněch rukou záhubného nepřítele, již se u nás dere druhý; toť jest přece nesnesitelné! Potom, že prý o nás nikdo nestojí!" Za takové rozmluvy dojeli Brandýsa. Blížilo se k polední. Pocestní naši vjeli do hostince, aby sebe i koně své k další cestě občerstvili. Před okny hostince rozkládalo se prostranné náměstí, po němž právě ubíralo se čtvero otrhanců, lidé to, jichž se každý pro opovržené řemeslo jejich štítil a kteří výdělek svůj obyčejně dříve propili, nežli k práci přikročili; těchto čtvero viděti nésti na ramenou odhalenou a z režného prkna hrubě sbitou rakev, jim pak v zápětí poskakovala řada uličníků, ohyzdně se ušklíbajíc a všeliké útržky z rakve si tropíc. "Již nesou toho chuďasa!" zvolal hospodský na svou čeládku, k oknu blíže přikročiv. "Nedopřáno ti ani hřbitova, ani křesťanského průvodu, alebrž pusté, šíré pole vykázáno tobě a za průvod dáno tobě čtvero holomků a řada těchto rozpustilých kluků. Jdi nešťastný, vždyť jest země Páně všudy." Nedořekl a již všichni domácí přikvapili k oknu, aby průvod řídce tady vídaný také spatřili. Též u ostatních domů pozorovati, že jsou všecka okna i každé zápraží četně zastoupena zvědavými: "Čí jest pohřeb tento?" tázal se Jan, přiblíživ se také k oknu.

"Antikristova učeníka!" zvolala čeládka současně.

"Zticha, ani muk!" osopil se hospodský proti svým podřízeným; na to se obrátil k panu Pavlovi a Janovi a pravil: "Pozorujte, pánové, jakého jest ten sprostý lid dotud smýšlení. Kdyby měl o věci lepšího pojmu, věru by se zcela opačně vyslovil. Leč ta nešťastná krátkozrakost, té kdyby nebylo! Považte, vždyť očekává všechen zdejší lid, že z rakve povstane nyní na sta čertů a podobných tatrmanů, kdežto kdyby se přesvědčil, že ubožák, co v té rakvi leží, počestný byl kněz, a že snad čistější byl duše nežli který z nás, zajisté by nedovolil sobě této křivdy. Nebohý, bera se tudy na hrad sovinský, kde býval otec jeho před dávnými lety obročním, roznemohl se těžce a brzo na to skonal. Zdá se, že více následkem bídy nežli stářím, ač již přes sedmdesáte let čítal. Před skonáním svěřil jisté ženě, jež ho obsluhovala, svoje spisy s doložením, by je sovinskému správci Václavu Vlkovi doručila, leč žena ta odevzdala zatím celou jeho pozůstalost zdejší obci ke zkoumání. Obec pak, uznavši, že spisy tyto obsahují mnoho závadného a neméně i rouhavého proti svátostem církevním, spálila je včera na náměstí, zemřelému ale, jakožto bludaři a hříšníku, odepřela církevních obřadů i svěceného hřbitova. Nezachováno po něm jiné památky než toliko jediného listu, který blízko smrti byl svému příteli Vlkovi napsal. List končí takto: "Přál jsem sobě, Václave, odpočívat podle svojí Marie, než osud vytrvale skoupým zůstal ke mně i po smrti. Odpusťme sobě. Bratr tvůj Pařízek."

"Mám věřiti, že to jest náš Pařízek?" uděšeně tázal se Jan Sovinského.

"Nuže, kdyby to byl i Pařízek náš, co bys sobě počal?" odvětil pan Pavel. "Zda-li nenaložila jím obec podle soudu krále Jiřího i M. Rokycany? Provinil se byl za živa proti vyřčení zákona, není tudíž hoden soustrasti ani po smrti."

"Měj ho omluvena, pane Pavle," pravil Jan; "chybil-li, zajisté musel již dlouhým vězením na rozkaz Jiřího odbývati. Miluješ-li mne a nehledíš-li ty sám přísněji na chybu člověka nežli Jiří, nuže pojď se mnou, doprovodíme tělo jeho ke hrobu, abychom dali důkaz, že nemá pomsta stoupati až za hrob."

"To neučiním, Jene, i kdybych té sebe více miloval!" rozhodně odmluvil pan Pavel; "neslušno nám rušiti výroků pánů svých. Mimo to nesrovnává se učení jeho s přesvědčením mým a nikdy je nebudu chváliti."

"Pozoruji, že mám jednati s vzácnými hostmi," ujal se hospodský slova, muž smělého vzezření i rozhodného ducha, jenž s nejpilnější bedlivostí naslouchal rozmluvě pocestných; "budiž mi dovoleno, pánové, také promluviti o přesvědčení, když již o něm zmíněno jest," pokračoval. "Býval jsem jindy horlivý ctitel církve katolické, a nyní jsem s duší tělem pro kalich. Jindy byl mi svatý otec nejsvětější, nyní ale mučeník kostnický, M. Hus. Pozor, pánové, kdyby mne byl tenkráte pro mé přesvědčení někdo zatratil, tážu se, byl by jednal po rozumu? A což nyní, jednal by líp, kdo by totéž učinil? Zatracovati toho neb onoho, že právě nesmýšlí jak bychom sobě přáli, jest násilnictví. Víra, pánové, neslušno nikdy, aby se vnucovala, tak jako aby se zatracovala, když jednoho a téhož boha obsahuje, jehož nás spasitel naučil znáti a k němu se modliti. Vždyť ani Kristus neosvojil sobě vyřčení, že by ten neb onen člověk hoden byl zatracení za svou víru. Spisy Petra Chelčického, původního učitele tuto zemřelého Pařízka, jež byl roku 1433 napsal, líbily se toho času nemálo volenému arcibiskupovi pražskému, M. Rokycanovi, aniž by byl později čeho namítal, když z bratrstva jeden, Řehoř, jal se zakládati podle nich novou stranu náboženskou. Naopak, přimlouval se ještě u krále Jiřího, aby chelčickému bratrství uděleno, bylo místo v Litoměřicku, na zboží kunvaldském za Žampachem, kam se také řečené bratrstvo, jak vám pánové vědomo, v roce 1457 přistěhovalo a za ním na tisíce lidu jiného. Přesvědčení jejich bylo, že náboženství jedině na slovu božím, totiž písmu svatém založené, prosté poručnictví papežova i Rokycanova, jest to nejlepší. Proto, odřeknuvše se bývalého kněžstva svěceného, zřídili si sami ze sebe nový řád kněžský. Že však přesvědčení jejich pudilo je čím dále tím k větším změnám, ba že nepostačovalo jim konečně učení ani Petra Chelčického, proto dotud nezasloužili trestu dlouholetého uvěznění, jako se toho dostalo nešťastnému Pařízkovi a jiným z bratrstva. Bůh jim dal zajisté toho přesvědčení, aby většími a těžšími zkouškami docházeli poznání, dokud by pravou láskou k němu nepřilnuli."

"Kdyby si se nebyl zprvu osvědčil, žes duší i tělem pro kalich a že ti M. Hus jest nejsvětější, držel bych tě věru za Kunvaldce!" odvětil pan Pavel nevrle. "Ze slov tvých vysvítá patrně, jako bys zasvěcen byl tajně v spolek ten a že rušitel jsi rozkazů královských. Měj se na pozoru, nehodno jest klásti odpor pánu svému a v pochybnost uváděti vyřčení jeho."

"Nebál bych se, pane, kdybych přesvědčení toho byl, co jsem vám vypravoval;" ohrazoval se hospodský. "Neosvojuji si však zboží cizího, které náleželo Pařízkovi. Slova, jež jsem pronesl, obsahoval jeden spis po tomto zemřelém knězi. Nežli jej uvrhnul rychtář v plamen, přečetl nám jej, jakožto přísedícím, na důkaz, že čelí proti zásadám církve Kristovy. Nechci býti ani soudcem, ani rozhodčím o podstatnosti jeho; mé přesvědčení jest, že víra má jest ta nejlepší, a kdo věří jinak, ať se opět přesvědčí podle svého. Nicméně lituji, proč měl hněv našeho Jiřího stihnouti tak přísně celou osadu kunvaldskou, že nebráno ohledu na žádného, nýbrž všichni, kde kdo byl, vypuzen byl z vlasti, neukryl-li se v horách aneb v lesích, ba co více, mnozí z nich jsou dlouho vězněni."

"Ty brojíš proti Jiřímu!" osopil se pan Pavel hněvivě.

"Bůh mi svědkem, že nechci ani slovem ublížiti tomu poctivci!" opřel se hospodský, "lituji jen, že užil nejpřísnějšího rozkazu."

"Nech jej odpočívat v pokoji a modli se, abychom dostali opět takového;" zmírnil se předešlý. "Všem lidem těžko vyhověti, tím méně se zachovati; pamatuj si to. A teď přines, co ti pán bůh nadělil, ať se posilníme a opět dále jedem."

Za krásného odpoledne dojeli naši přátelé údolí jizerního. Zdaleka již uvítala je vysoká věž hradu hrušovského, kde Jan před čtyřiceti lety byl přebýval, a tiše šumící Jizera přinášela pozdrav ze mlýna Bartošova, odkud pocházela Julie. Ačkoli na hradě vše se od té doby v cizí proměnilo a v mlýně již žádný nepamatoval se, že tam jednou bylo dívky vroucné milované, přece přicházelo Janovi, že tam podnes v tomže stavu vše se nalézá, v jakém to bývalo za mladistvých jeho let. Vždyť ten rachot mlýnských strojů byl týž, co tenkráte, a to šplouchání kol také.

Též ten háj, i to loubí a na břehu Jizery, trochu pode mlýnem, ta besídka byly tytéž a doposud tak ladné, plny jarosti i květu. A co ta louka, snad aspoň ta se změnila? Nikoli, ani ta ne; ještě byla tak krásná, pestrá a půvabná. Ptactvo také ještě pělo tímž zvukem, jako když je s Julií poslouchával. "Kterak mám připustiti, pane Pavle, že všecko to, co zraku mému staví se na odiv, jest jen odznak minulosti mojí, jen pouhý sen?" promluvil Jan, vytrhnuv se z hlubokého pohřížení. "Či jest to pravda, že zde dotud žiju a že jen uprchlo mi něco málo let? Kdyby hlava moje nekryla se šedinami, věřil bych, že tomu nedávno, kdy jsem tudy chodil mlád; neb se mi zdá, že jsem podnes jinochem a že počínám teprv nyní v pravdě žít."

"Nechceš v sebe věřiti, Jene?" zasmál se Sovinský hlasitě; "nuže pohleď náležitě na mne a pak zajisté uvěříš!" při těch slovech obnažil si hlavu, jež toliko kolem skrání byla ovroubena řídkými šedinami, ale lebka úplně nahá. "Tak se člověk nejlépe přesvědčí o pravdě," doložil; "nevídáme arciť rádi na sobě, co se nám u jiných lidí nelíbí, leč stáří zapříti nemůžem. Přežili jsme, milý Jene, naši hrstku let, i vykonali, co jsme měli vykonat. Práce měli bychom ovšem ještě plny ruce, než dospěli jsme svého cíle."

"Ano, máš pravdu, příteli, dospěli jsme cíle!" přisvědčil Jan; "vidím to též na sobě, a proto jest mi tím dražší každá upomínka na minulost, tím více zbožňuji každé kvítko, každý list, jež mi nápodobí mládí moje. Příteli, vyznejme, že nám v srdci trudno. Prsa se mi úží, pomyslím-li, jak blízci jsme hrobu. Není-liž pravda, že přece lépe žíti mlád?"

"Blouzníš, Jene?" utrhnul se pan Pavel; "věz, že špatně rozměřils sobě věk. Jinak ale já. Pokud jsem žil mlád, těšilo mne jaro, bavila mne kvítka, stav se mužem byl mi milý meč a žena, nyní však počínám těšiti se hrobem. Starce nečeká již nic jiného. Ano, hrob to jest, jejž vděčně uvítám a do něhož kosti své klidné složím."

"Mluvíš, pane Pavle, tak, jak ti leží na srdci?"

"Ty mi nevěříš, Jene?" pohleď, naši staří dokládali se nejsvětější pravdy tím, co jim bylo nejčestnější a já také." To řka, chopil pravicí dlouhé, jako sníh bílé vousy a bystře na Jana pohlednul.

"Mluvím pravdu čili nic?" tázal se nyní.

"Věřím ti příteli, odpusť." Na to ujal se pan Pavel opět slova, aby dokonale odůvodnil výrok svůj; pak mluvil i o jiných předmětech, to však s takovou rozvahou a upřímností, že nejednou pozapomněl se a dlouho zůstal na jednom místě státi. I blížil se již večer, když teprv přijeli k čejcké stráni. Zvuky ptactva zponenáhla umlkaly, rolník po své polní práci vracel se pod přístřeší a život denní ustupoval klidné noci. Jen ten potok údolím se vinoucí bublal stále, jako by žehral na svůj osud, nedada si dříve oddechu, leč až našel lůžko v tiché Jizeře. S vížky kaple sv. Kateřiny zavzněl zvonek ku klekání. Jezdci zarazili, obnažili hlavy své a pohroužili se v svatou nábožnost. Po dlouhé chvíli tázal se pan Pavel: "Jak ti jest, milý Jene, při zvuku tohoto zvonku? věř, mně jest tak, jako bych již úplně náležel rodinné hrobce."

"Ano dosáhneme jí, ať jsme připraveni, čili nic," odvětil Jan; "jen samoděk do ní nespěchejme. Ty však, příteli, jednáš, jako bychom již zítra ukončiti měli život vezdejší."

"Nemyslím, že právě zítra, avšak dlouho to trvat nebude. Viď, Jene, že to bude řádné odpočinutí? Kéž by se mi zdálo, aneb lépe, kéž bych aspoň jedním okem mohl přihlížeti ke své drahé vlasti! Možná jen jeden, dvě, tři, či ještě lépe čtyři věky! Co říkáš Jene, dojdou-li pak národové poznání, aby, zvyknuvše na svá práva, nezáviděli sobě samostatnosti své a žili svorně jeden podle druhého? Až dotud prabídně se osvědčili, zvláště k nám Čechům. Měla-li by býti i taková budoucnost národu našeho a my museli tak draze jako doposud svobodu svou platiti, pak neručím za to, kdybych dostal v moc blesk Páně, že bych jím leckterého nezbedu nepostihl. Leč národové pokračují ku předu, nevšímajíce sobě planého hlasu jednotlivcova, a co dnes zatracují u nás, zítra budou po tom pachtiti sami. My nechceme a nehájíme jiného než svobodu, ať to v náboženství či životě politickém. Nechceme více, než co nám bohem jest přisouzeno. A že totéž budou sobě přáti časem svým i národové ostatní, ukáže zajisté budoucnost. Dej bůh, aby se toho svorně domohli!" Při té řeči minuli kapli i vísku Čejky. Od kaple ozve se naposled zvuk rohu pastýře, stáda pasoucího, jako by na dobrou noc. Troubil píseň nábožnou "O, svatý Václave, vévodo české země!" Pocestní se ještě poohlédli, spojili mysl s písní pastýřovou a za volné jízdy dorazili na Sovinky. Dlouhou chodbou, slabě jen osvětlenou, přikročili ke dveřím, kde bydlel Vlk. Zaslechli, že tam není sám a že mluví, jako by byl s někým v společnosti. Jiného však nebylo slyšeti, toliko stále hlas jeho. Příchozí zůstali u dveří státi a chvíli naslouchali. Vlk pokračoval: "Za několik dní po popravě Jonášově přišel k duchovnímu zdejšímu, jenž byl připravoval Jonáše k smrti, Arpád, nejstarší úd tlupy cikánské na Květuši se zdržující prose o radu, kde leží Jonáš, že chce na hrob jeho přivaliti kámen, jak si toho odsouzený před svou smrtí byl přál. Potom se tázal, kde jest pan Pavel aneb Čeček, že by s nimi rád mluvil. A když mu kněz pověděl, kde leží Jonáš, a že není pan Pavel ani Čeček na hradě sovinském, vyžádal si tedy pozdrav na pány tyto, ukončuje řeč svou následovně: "Přišel jsem, bych jim složil jmenem společnosti své nejvřelejších díků za laskavé pohostinství na zboží jejich. Odcházíme na vždy z Květuše, ba i ze země české. Podlý skutek úda našeho Jonáše poděsil nejen nás rodiče, nýbrž celou společnost a hoře největší nám spůsobil. Nelze, bychom déle požívali přízně dobrodincův, jimžto zle jsme učinili. Bolestně opouštíme klidnou chýši, truchlivě loučíme se s požehnanou zemí. Není však pomoci, musíme! Kletba by na nás lpěla do poslední duše, pakli bychom tady zůstali. Lidé ukazovali by na nás prstem, řkouce: Hle, to jsou ti vrazi. Za jednoho trpěla by celá rodina i celý sbor. Na tisíce vylili jsme slz za hřích svého syna. Neopomeň, otče, co tuto pravím, vyříditi jmenovaným pánům." Když domluvil, stiskl ruku duchovnímu a slzícím okem měl se k odchodu. Kněz ho zdržoval, odpouštěl mu jmenem dobrodinců jeho, ale cikán, vzdoruje, doložil: "Musím pospíšiti, neb daleko již budou bratří moji za Květuší, nežli jich dojdu. Vracíme se opět v širé pusty uherské, kde se budeme živiti chudě a skoupě. Však i v chladných nocech chceme se raději mořiti, utrhání a všeliké hany snášeti, než abychom výčitek poslouchali při rozkoši, že náš syn dopustil se zločinu. S bohem, otče!" byla poslední slova Arpádova, načež odkvapil. Brzo za ním přišla Blanka, žena jeho. Vypravovali si lidé, že ji viděli toulati se prostovlasou, polonahou sněhem po návrší, a že jako by něco hledala. Druhého pak dne našli její mrtvolu na hrobě Jonášové. Zemřela, jak se potom shledalo, lítostí!" Až potud naslouchali za dveřmi naši přátelé. Nyní však vkročili do světnice. Zde ležel na lůžku po dvě lete věkem sešlý stařec a vedle jeho lože u přistaveného stolku seděl jakýs muž, asi pět a třicet rokův čítající. První byl Vlk a druhý syn jeho Milvoj, který mu pozůstal po Marii Sykorově, a jenž před několika lety pojal na radu Čečkovu za manželku Růženu, dceru Leonory, bývalé kuchynské z Hrušova. Co Vlk právě mluvil, nežli Sovinský s Čečkem vkročili, bylo předříkávání, jehož obsah zapisoval Milvoj do svého denníku. "Zdráv buď, bratře Václave!" oslovili Vlka příchozí.

"I vy, pánové!" zvolal Vlk, rozpínaje náručí své k obejmutí starých přátel.

"Prosím tě, Václave, snad se nezabýváš na stará kolena romantickým spisováním?" žertovně prohodil pan Pavel, když byl Vlka propustil ze srdečného obejmutí.

"Ano, zabývám," přisvědčil tento; "vždyť bych nemohl ani umříti bez zanechání památky, která se nás všechněch týče. Čím bych si také osladil zbytek svého života, ne-li upomínkou na minulost? Mluvím-li o ní, zdá se mi, jako bych je slyšel v skutečnosti mluviti."

"Jen piš, Václave, a neopomeň ničeho!" napomínal Čeček. "I já sdělím ti vše, co jsem ve svůj denník zaznamenal, a pan Pavel, tuším, také."

"Ano, ano také!" přisvědčil tento za lehkého úsměvu; "to však až u jiné příležitosti, neb bych se rád dnes mezi vámi obveselil, nikoliv abych se trudnými vzpomínkami ještě více skormoutil. Přicházíme s úmyslem, milý Václave, že na hradě déle pobudeme. Nelíbí se nám v Praze s nynější šlechtou obcovati, protože její politický směr nebezpečný jest národu. Nassála se pýchou, počíná býti zpupná a ráda by odtrhla se od národu. Těší se, že toho dosáhne za Vladislava. Bůh mi svědkem, nežli býti údem takové šlechty, lépe státi v světě osiřelý. Když za ni ubohý národ takřka všecku svou krev vycedil, tedy jím povrhá. Fi, pak má býti hodná jmena, že jest šlechtou českou! Než pomlčme již o tom, sice bych se vztekem celý uřítil. Schopte se bratří, půjdem do velké komnaty!" naléhal na společníky, "však nemysli, Václave, že tě nechám dnešního dne lenošiti, musíš s námi, ať máš neduh jakýkoliv, jen když srdce cítíš zdrávo. Dnešní večer chci, abychom v rozmaru strávili; možná, že jich máme skrovně již odměřeno." Pan Pavel se neklamal, že život jeho brzce dohasne. Nepobyl dlouho mezi současníky svými. Nemoc, jež ho po mnohá léta byla trápívala, přimnožila letos nad obyčej bolesti tak, že více nepovstal. Pohřben jest v hrobku sv. Kateřiny k choti své. Také Jan odebral se brzo za ním. Hoře po příteli, s nímž bratrsky větší díl života byl obcoval, urychlilo jeho cíl. I on pohřben jest v hrobku sv. Kateřiny; neboť si toho před skonáním vyžádal. Nad hrobkou postaven jim společní náhrobek, v němž vyryta byla nad ostatním nápisem veliká slova: Zde klidně odpočívají v pánu bratří z kalichu!

Jen Vlk, ač také celý již nad hrobem, přece dotud žil. Přečkal téměř všechny své přátele i Rozinu, již pojal za druhou svou manželku, a s níž se do smrti vzorně snášel. Jen on ještě jako svědek všechněch osudů pozůstal zde, předříkávaje synu svému vše, co viděl a slyšel, až konečně i na něj došlo řadem. Jeho syn pak po smrti otcově přejal dozorství nad veškerým zbožím sovinským a spravoval je dotud, pokud nebylo po právu přiřknuto mladšímu Mikuláši Krabicoví z Veitmile.