Uplynulo několik měsíců.

Naši přátelé přebývali zatím v hostinci, jelikož se jim nepoštěstilo, dopíditi se nějakého bytu přiměřeného jejich potřebám. Život umělcův neposkytnul ničehož, což bychom laskavým čtenářům sděliti mohli co zajímavou věc. Višňovský celý ten čas pilně pracoval, Koutský žil bez namáhání a snahy, oba tužili své síly k důstojnému vystoupení do veřejnosti. Tak v hlučném městě nepozoroval dosud nikdo, že se zmnožil kontingent umělcův o dva údy, kteří ač ve skromnosti nezastihnuti hlukem pestrého světa, časem měli všeobecnou pozornosť na sebe obrátiť.

Docela cizí v Praze, beze všech odporučujících listů na slavné v uměleckém světě osobnosti, beze všech známostí, vyjma dům páně Divíškův, kamž dosuď velmi zřídka docházeli, přilnuli oba přátelé tím více k sobě, vespolně sebe povzbuzujíce, když trpký osud někdy důtklivě zasahoval v jejich nepříliš stkvělý stav nešetrnou a nelítostnou rukou.

Starý Bartoš sdílel všecky nehody svých pánův s heroickou odhodlaností a snažil se všemožně rozmarnými nápady chudobu skličující nejen doma činiti snesitelnou, nýbrž i zakrývati ji všem zrakům nezasvěceným v tichou domácnosť našich přátel. A nyní teprv okázal se býti neobyčejným člověkem své vrstvy. Považoval se sice juž dříve za otce svých pánův v jistém způsobu: když však nastala doba nedostatku, tu snášel trpělivě všecky nájezdy svých sousedův a druhův, kteří nešetrně se dotýkali jeho pánův, vyčítajíce jim, že sobě najali sluhu, sami nemajíce, aby nejnutnějším potřebám učinili zadosť. Bartoš se cítil obyčejně nemálo uražena, ač jinak vychloubal se, že sobě pokládá za velikou česť, sloužiti umělcům, kterým se otevírá skvělá budoucnosť, jak vždy říkával, že to ještě v Linci kdysi slyšel. A v tuto skvělou budoucnosť doufal starý Bartoš nezvratně, ačkoliv byl by směle odpověděti nemohl, kdyby se ho byl někdo důkladněji na to zeptal. A nedávno dal se ten dobrák do usedavého pláče, když mu Jaromír a Václav rozkládali, že by snad líp učinil, kdyby se ohlídl po nějaké výnosnější službě, a takto na svá stará léta požíval pohodlnějšího postavení, než mu poskytovala služba nynější. Tu se dokládal všemi svatými, že se mu vede u nich výborně, že nemá nikdy nouzi, že jde vždycky spat v nejlepším rozmaru, že nemá nikdy tlačení žaludku, že vstává vždy lačný a lehký jako pírko, aby mohl tím volněji nastoupiti denní práci. Po dlouhé hádce ukončil se výstup rozhodný pro Bartoše tím, že mu konečně naši přátelé dali na volenou, aby učinil jak chce, a starý, věrný, neobyčejně příchylný k nim sluha pokládal se za šťastného, že měl opět vyhlídku směti zacházeti s barvami a notami.

Za takových poměrův viděl se Višňovský nucena chopiti se, jak říkával, uměleckého řemesla a malovati prozatím portrety. Z počátku nechtělo se mu nijak dařiti. Neměl žádného jmena, neměl nikoho, kdo by v novinách uvedl naň pozornosť obecenstva, a tak otevřel svůj atelier na zdařbůh.

I Václav musel hleděti, aby sobě zjednal jistou subsistencí, a po nedlouhém hledání a žádání obdržel dosti obstojné místo v jednom z hudebních ústavů Pražských.

Takto napolo zaopatřeni prožili naši umělcové podzimek, zima se blížila a s ní mnohá příležitosť naskytující se Václavovi, aby při nastávajících koncertech veřejnou pozornosť na sebe obrátil.

Mezi tím ztrávil Bartoš na rozkaz svých pánův mnohou hodinku marným hledáním přiměřeného bytu, kamž by se byli naši přátelé rádi odstěhovali, chtějíce si zaříditi pevnou a trvanlivou domácnosť ve středu burácejících vln městského hluku, ne-li na vždycky, alespoň na delší čas.

Po dlouhém hledání naskytnul se pěkný byt podle přání obou přátel. Obsahoval dva pokojíky, tak zvanou ložnici a pak větší pokoj, který byl určen k přijímání návštěv, kdyby se kruh jejich známostí rozšířil, a pak zvláštně vhodným se ukázal ku práci Jaromírově, poněvadž byl jak náleží světlý. Okna obou komnat vedla do zahrady panského jakéhosi domu a vyhlídka lahodila zrakům nad míru, že se člověk maní domníval býti někde na venkově, a nikoliv uprostřed očazených zdí hlavního města.

Nábytek umělcův byl brzy přenešen. Sestával posuď jen ze dvou postelí, z jedinké almary, takřka z půl druhé židle, z rozbitého od cesty z Plzně kufříku, z něhož ihned starý Bartoš počal kramařiti dosuď zachovalý plechový cilindr a děravý vak s barvami. Tyto ostatky minulých dob mermomocí uchrániti se snažil od záhuby Bartoš proto, aby měl Jaromír drahou památku na blahé časy; při tom starý sluha zaplakal pro doby skvělé budoucnosti. Neboť myšlénky na skvělou budoucnosť nechtěl se spustiť doufaje v čarovnou moc a divotvornou sílu umění svých pánův. — Po kufříku následovaly asi tři rámce malířské, kteréž svými rozkošnými barvami po všech koncích rozmazanými osvědčovaly se býti nerozdílnými druhy štětců a paletty.

Odpoledne téhož dne musel objednati Bartoš ještě starý stůl z nějaké dražby, aby hosté měli alespoň položiti kam klobouk a hůl, a přijdou-li dámy, své Pařížské kloboučky, batistový šátek s padělanými Bruselskými krajkami, pak mantilku aneb letní shawl, nebo snad i rukavičky, konečně stínítko, taštičku s váčkem, naplněným neobyčejnou štědrostí budoucího honoráru, a síťový pytlíček s jeho přepůvabným obsahem, roztomilou punčochou.

Největší rozpaky těsnily však tichou nastávající domácnosť našich umělcův a zvláště Jaromíra proto, že jim dosuď ve skvostném salonu scházela elegantní pohovka, bez nížto se nijak obejíti nemohli. A právě elegance této pohovky měla jaksi zakryti všecky nedostatky jejich domácího hospodářství, měla zaslepiti každého, kdož neměl kdy proskoumati všecek ostatní nábytek.

A aby se dle možnosti ukryla nepříliš poetická postel Jaromírova, rezestaven jest ihned jeden z těch ctihodných rámcův, a nějaký velký, právě začatý historický obraz, představující velkolepou jakousi bitvu, musel sloužiti za záclonu u postele, ačkoliv poetická moda, zakrývati postele záclonami, jedině ještě v panských domech se udržela, od městského stavu zavržena jest z ekonomických ohledů a ustoupiti musela konečně vše ovládající moci agrikultury. Jaromír zavedl tuto modu do svého bytu arci z jiných příčin a jeho válečná lesť podařila se úplně.

Tak zdál se pokoj skoro přeplněný, pročež musel Václavův psací stolek přestaven býti do ložnice, aby tam své smutné povinnosti vykonával. Bylť to ctihodný článek velkolepého nářádí, pocházejícího ze sedmnáctého století, jež jistý podivín za veliký peníz po celý svůj život kupoval, aby je dědicové jeho tím laciněji opět prodali. Tento stolek postaven tedy k oknu v druhé komnatě, kde stará bedna sloužila Václavovi za čistě francouský fauteuil, ačkoliv se Bartoš snažil zakryti původní formu tohoto sedadla jakýmsi povlakem, jenžto se mnoho nelišil barvou látky své od obyčejného režného plátna.

Na zad v koutě nacházel se ještě nějaký šrák, kterýž bezpochyby dřívější obyvatel těchto královských síní schválně zde byl zapomněl, aby nezvýšil své útraty za přestěhování, kdyby uvedl nosiče v nebezpečenství života; neboť všecky jednotlivé díly tohoto článku domácího nábytku tak byly zřízeny, jako by vlastně k sobě nepatřily aneb patřivše dříve nyní sobě smrtelnou válku vypověděly. Bartošovo umění však brzy zmocnilo se pozůstatkův bývalého šráku, a za několik hodin vypínala se jeho krásná forma tak volně od země k půdě, jako by nikdy se nebyl nacházel ve velmi churavém stavu.

Ostatně poskytovala komnata Václavova té výhody, že právě pro jakýsi nedostatek nářadí bylo dost místa v komnatě k soukromým procházkám, když se právě umělcům tohoto zaměstnání zachtělo.

Starý Bartoš ubytoval se ve jmenu svých pánův v dosti prostranné předsíni a rozložil celou svou garderobu na starou lavici, kteréž užíval spolu za divan, když ho někdy po obědě překvapil spánek. U dveří vedoucích do prvního pokoje našich umělcův stála židle, kteráž by se byla spíše hodila do salonu, než do předsíně. Bartoš však uměl přemluviti Jaromíra, aby se nechala ta židle v předsíni, by svou novomodní formou každého překvapila, kdo navštíví malíře, a takto zjednala mu větší úcty obecenstva.

Kdo by se byl v předsíni ohlížel po jisté části nábytku sluhova, na kteréž za dlouhých nocí umdlené oudy Bartošovy odpočívaly: ten by byl po dlouhém pátrání nalezl konečně cíl svého hledání v hlubokém výklenku, kdež se nacházela dlouhá plotna — neboť byla předsíň ta původně kuchyní, a kde dříve smažily se ryby a kuřata, kde zadělávané všeho druhu vydávalo čaropůvabné vůně, kde se pekla tak mnohá telecí kýta: tam hověl Bartoš hladovému často žaludku, a pravou jeho rozkoší bylo, vymalovati sobě dosti živou na jeho léta fantasií všecky ty krásné hrnky a rendlíky s jejich roztomilým obsahem vždycky, když si lehal po velké práci povalování svého za celý den. Pak si vzdychl jako snad tušením, že se všecky ty pěkné obrazy předce ještě jednou v skutečnosť promění — a usnul.

Na druhé straně předsíně byl malý stolek, na němž se nacházely štětičky na odpočinutí, pak pokažené smíšeniny barev a několik odřízkův malířského plátna. Podle stolku postaveny byly v pěkné řadě asi tři páry bot, z nichž jeden zvláštní velikostí se lišil ode druhých. Bylyť to jedinké boty Bartošovy. Vycídil je věrný ten sluha co nejlíp a postavil je k botám svých pánův, aby se zdálo, že umělcové oplývají obuvem. Z té samé příčiny postavil k těm ctihodným pokrývkám kuřích ok i jednu lichou botu, jejížto neblahá družka při stěhování se ztratila nevyzpytatelným způsobem. Tři celé dni a tolik též nocí hledal Bartoš po všech koutech, ježto vedly od arcivévody Štěpána z koňského trhu až na příkopy: avšak po ztracené botě ani památky! Při vší poctivosti bál se předce oznámiti pánům svým utrpěnou škodu, než by léčivý čas i tuto ránu vyhojil. A to stalo se brzo; neboť naši umělcové neměli po chvíli vzpomínati si na boty, jen když měl každý svoje v pravý čas při ruce. Bartoš sám zaopatřil si pro dům slaměné střevíce, ku kterýmž přišil kus telecí kůže co podešvy tak uměle, jako by se byl zasvětil v počestné umění svého otce.

Poslední částka krásného nábytku Bartošovy residencí byl malý stoleček o dvou nohou, kterýž svou tíží ku stěně naléhal a takto se obejíti mohl s druhou polovicí bez nevyhnutně potřebných podpor. Asi pět sklenic všeliké velikosti a ceny, barvy a formy, pak pěkný skleněný džbánek na vodu a chmelovinu byl ozdobou toho původního stolku, jehožto forma ostatně i v nejelegantnějších salonech se nachází sloužíc tam za luxus, kdežto v domácnosti umělcův našich zastával užitečnou praktičnosť.

Tak to vypadalo původně v rozkošném bytu našich přátel! Časem arci změnil se stav nábytku velmi k prospěchu celé domácnosti, a netrvalo to dlouho — a Bartoš nabyl takové hrdosti, že si museli lidé jeho druhu pokládati za nemalou milosť, když s nimi promluvil. Zponenáhla počali se snové tak sladce na kuchyňské plotně sněné vyplňovať — starý Bartoš počal zaujímati nové postavení ve společnosti člověčenstva, počal brousiti své mravy, ačkoliv sám říkával, že není spokojen s žádoucím úspěchem, že se mu zdá, jako by všecky ty zvyky a obyčeje byly s ním takřka srostlé, ač to nepochopuje, a že by se nedaly více odloučiť od něho, leč kdyby zmládl.

Velmi pilné cvičení v rozprávce míval se sluhou pana vrchního na odpočinutí, jenž v témž poschodí bydlel a jehož rozsáhlý byt šel s pola na ulici, s pola do zahrady, kamž vedla okna našich umělcův.

Jednoho dne potkali se Bartoš a lokaj pana vrchního.

Bartoš právě nacházel se v elisium, ač nevěděl, co to je; neboť byl milovník cizích výrazův, jako všickni sluhové, jimž se nevede špatně, a uchytiv podobné slovo svou arci juž děravou pamětí, měl je čtyry dni po sobě pořád na jazyku, a kdyby se byl chtěl někdo vsadiť, že se mu o něm zdálo, nevím, jestliže by nevyhrál sázku. — Bartoš tedy nacházel se dnes juž asi po desáté v elisium, a celý svět bral před očima jeho jinakou tvářnosť: tvářnosť radosti a veselosti. A příčina této jeho změny? — Byl proto v elisium, že mohl dnes konečně vyhoditi z pokoje Václavova onu počestnou bednu, jež sloužila kolik měsícův za sedadlo hudebnickému, neobyčejnému talentu. Dnes však nahrazena jest pěknou seslí, pro kterouž se Václav zastavil, když nepředvídaným způsobem oblažen byl zvýšením honoráru. Netrvalo to ani pět minut a stará bedna i s povlakem roztrhaným vyletěla z pokoje do předsíně, kdežto vynesl nad ní Bartoš ortel smrti a odsoudil ji pro velkou zimu do pece.

Pravě se ubíral celý šťastný na dvůr, aby rozsekal a rozštípal neblahou památku smutných časův: tu mu přišel lokaj do cesty.

„Ah pan Bartoš!“ přívětivě promluvil lokaj.

„Dejte mi pokoj! Myslíte, že nemám co dělať, jako vy?“ odpověděl nepříliš laskavě Bartoš.

„Vy jste, s dovolením, hrubián.“ „To se mýlíte, kmotře; můj otec mně dal poctivé jmeno Hadrian Bartoš.“ „Tu bych myslil...“ „Co byste myslil?“ „Že je líp hrubý Jan, než-li z hadry Jan.“ „Já ale myslím...“ „Co myslíte?“ „Že je nejlíp tulipán a podívám-li se na vás, tu se mi zdá, že máte velikou podobnosť s tím zvířetem. Víte, že tulipáni nemají žádné hlavy?“ „To vím, zato mají ale nohy. A kdyby si na váš moudrý rozum sedli, jako na zvrácenou kobylu... tu bych pak myslil...“ „Co vy byste mohl mysliť, vy obšitý kohoute?“ „Že jste chomout!“ „Býti chomoutem je předce líp, nežli koněm,“ dokládal Bartoš.

„Kůň je mi milejší, ten tahá.“ „Buďte tedy koněm, já budu chomoutem,“ řekl Bartoš. „Chomout je prostředek, aby kůň táhl — já jsem chomout a vy jste kůň, já zůstanu stát a vy táhněte.“ Tak se ukončila rozprávka. Kdo by však myslil, že se ti dva lidé rozkmotřili na život a na smrť, ten by se velice mýlil. Ještě týž den vyšli si spolu někam do ctihodné krčmičky a pan lokaj častoval starého Bartoše sklenicí dobré chmeloviny.

Jaromír byl oznámil, že svůj atelier otevřel v novém bytu. Zdali se mu dobře dařilo, mohl se každý lehko dověděti z veselých řečí prostořekého sluhy, i kdyby se byl ani nestaral o domácnosť obou umělcův. Neboť jako dříve Bartoš všemožně zakrýval neskvělý stav svých pánův, buďto že skličoval jeho děti — jak nazýval mezi známými Jaromíra a Václava — aneb že mu trpký bol vynutila neřídká nouze a že se cítil jaksi příliš malým ve společnosti svých druhův: teď držíval příchozím tázajícím se po malíři veliké panegyrické řeči o důkladném umění pana Višňovského a zvláště pak o pěkném bytu umělcově. Podotýkal co největší výhodu, že krásný ten byt má tolik světla, že se každý jeví ve své nejskvělejši záři; pročež prý mnozí se diví, že se podobizny Višňovskému tak dobře daří, a nevědí prý, že největší zásluhu o zdaření to má světlo, ježto i sebe starší pannu a paní učiní mladší!

Nejlepší však důkaz zmáhajícího se blahobytu umělcův našich podávala zevnější změna dříve chudobným nábytkem opatřených komnat, jež obývali synové mus. Ačkoliv blahobyt tento nezahrnoval vyplnění všech potřeb a přání, mohl předce takto slouti domácí stav umělcův poněvadž nejnevyhnutnější alespoň požadavky ukojiti mohli při velmi střídmém životě.

Jaromír byl šťastný ve svém počínání — Václav šířil mimo dům den ode dne rostoucí kruh svého působení, a uznání jeho talentu dobývalo si vždy pevnější půdy.

Takto prchala zima, naši přátelé žili pořád stejně, beze všeho většího rozruchu sil svých; ačkoliv by byli dostáli vyšším požadavkům uměleckého vkusu, předce nevznesli se dosuď nad obyčejnosť a všednosť, jížto bývá utlačen tak mnohý veliký talent, nepřidruží-li se k němu zvláštní náhoda. Tať jej vyvrhne svou divotvornou mocí z okovů jímajícího kruhu v docela nový obor rozčilenější a vyšší činnosti, takto doutnajícímu popeli dadouc novou sílu plamene utlačovaného zevnitřními poměry, až se vhodná příležitosť podá, aby se vznítil v ouplný žár.

Tak se i dělo s našimi přáteli.

Jednoho dne přišel elegantně vystrojený pán v atelier Jaromírův. Oděv jeho velmi vkusný nebyl hledaný a svědčil o sběhlosti uspořádání jeho. Cizinec ten postavy byl prostřední, mohlo se však říci, že se spíše chýlil k velikosti; jeho vzorný vzrůst spojoval v sobě štíhlosť nevšední s lahodnou okrouhlostí svalovitého těla. Tvář jeho byla význakem tiché mysli, čelo podobalo se otevřené knize střídavých myšlének: brzo rozprostíralo svou hladinu jako tichou planinu stojící hloubky, brzo zachvěly se lehounké vrásky na něm, jako když na tiché vodě zahraje vítr s modrými vlnkami. V oku tajil se podivný znak neskrotitelného plamene, jenž byl jedině výrazem ohnivého ducha. Kolem rtův zahrával pořád lehounký úsměv, jenžto pojil v sobě dobrotu srdce, jevící se celým zevnějškem osobnosti, s jakýmsi odstínem satyrického rázu: tak mocně zdály se tyto dva živly v sobě sloučeny, že by byl úsměv nabyl výrazu obyčejnosti, kdyby jedna polovice se mu byla odňala. Pěkně utvořený nos, pod nímž se lehounké kníry vlnily, sloužil k nemalé ozdobě živých tahův, a brada, v nížto se hloubil čtverácký důlek, dodávala krásnému obličeji doplňující okrouhlosti. Černé vlasy velmi starostlivě upraveny býti se zdály, ačkoliv úprava tato vyzrazovala, že není hledána.

Zevnějšek cizího pána účinkoval velmi vábivě na každého, kdo pohledl v jeho milou tvář.

Byl to hrabě Podolský, známý milovník každé duševní zábavy, milovník umění druhu všelikého. Byv vychován od učeného muže, naučil se záhy svých nevšedních prostředkův vynakládati ku podpoře každé dobré věci, vedený nejen vychovatelem, nýbrž i vlastního srdce popudem, zúčastniti se ve všem, cokoli převyšovalo meze obyčejnosti. Z počátku činil to hrabě snad z rozmaru a z libůstky; později však proměnila se náklonnosť tato v jistý faktor jeho povahy, a tak se stalo, že hrabě nemohl více obejíti se bez zaměstnání, kteréž dříve zdálo se jen býti prostředkem k vyplnění času prázdného, jímžto oplýval, jako každý v jeho postavení.

Mysl jeho klonila se juž z mládí k přísnějším studiím. — Všecko, co se druhům jeho vrstvy zdálo býti hloupé a pro život neužitečné, to pojal Podolský s nevšední láskou; ta ještě tužena byla odporem, s nímž se potkával proto, že se byl odřekl marného mrhání drahého času nudnými jemu zábavami, v nichžto se utopuje tak mnohý zdravý, jarý duch mladíků, jimž souzeno státi se časem pány neobyčejného jmění. Po mnohém bloudění na nepřehledných nivách vědy a umění, zásoben nevšedními vědomostmi druhu všelikého, nacházel jen v ukojení vyšších tužeb ouplné útěchy duše své, dobrými vlastnostmi neméně opatřené. Prošed historické pole octnul se náhle v čaropůvabných sadech umění, a zde opět přilnul nejvíce k umění výtvornému. Jsa dokonalý znalec všech děl nejvýtečnějších v tom odboru umělcův, a nabyv zkušenosti dlouhými cestami po Itálii a západní Evropě měl největší svou radosť v tom, odkrývati pohozené drahokamy, neznámé talenty, dávaje jim všeliké příležitosti, osvědčiti, seč jsou, svoje síly. A toto zaměstnání učinil sobě cílem všeho svého snažení.

Pokusiv se i sám v malířství co ochotník uměl uvážiti nemalé obtíže, jež překonati bývá každému, kdo sobě vyvolí tuto slavnou dráhu.

Nepřivedla ho tedy nikoliv náhoda v atelier našeho přítele, nýbrž zvědavosť, poznati snad nadaného mladíka, jemuž schází, jako mnohým, jenom příznivá příležitosť, aby sobě razil divotvornou mocí ducha nevšední cestu k slavnému cíli. Dověděl se Podolský nedávno o Jaromíru, a slyšel i chválu o jeho podobiznách projevenou. Umínil sobě pod záminkou navštíviti nového malíře a přesvědčiti se, zda-li pověsť neklame.

Bylť krásný březnový den. Hrabě Podolský vydal se na cestu k neznámému malíři Višňovskému. Po nedlouhém hledání nalezl byt Jaromírův a na zazvonění vstoupil do síně našim laskavým čtenářům známé, kteráž ostatně také svoji tvářnosť proměnila od toho času, co naši přátelé opanovali nynější stav příznivějších okolností.

Bartoš, vida elegantně vystrojeného pána vstupovati do síně, uklonil se po svém způsobu, jenž měl spíše povahu nejapnosti a upřímnosti než okrouhlosti, a obrátil se k pánovi s dvornou otázkou, co asi jeho žádosť.

„Zde bydlí předce pan Višňovský?“ ptal se hrabě Podolský.

„Oh ano, ano, vzácný pane! Bydlí tu juž na čtvrtý měsíc a musím se vyznati, že sobě ještě nepostěžoval. Prosím uctivě, jak si má stěžovať, když jsme se dopídili konečně bytu podle přání obou pánův! Jsou tu dva pokoje, tato předsíň, vyhlídka do zahrady, pěkný dřevník, bez kterého by však naše hospodářství nezahynulo, a pak máme také velmi dobrý sklep, jen že moji páni netrpí příliš na víno, ačkoliv by...“ Tu zastavil Bartoš svoje vysvětlování, vida se samotna v síni; neboť v nemalém ohni svého vypravování ani nepozoroval, že náhodou uznal cizí pán jeho rozmluvu za příliš zdlouhavou a bez okolkův vkročil do prvního pokoje zůstaviv starého štěbetala v opravené jeho residencí. Pravíme opravené; neboť nábytek starobylý, avšak ctihodný, neouplný a porouchaný, musel ustoupiti lidské kultuře a místo něho rozkládalo se ouhledné nářadí po prostranné síni, kterouž ode dveří z chodby až ku dveřím vedoucím do komnaty malířovy se táhl dosti pěkný koberec, v němžto spočívala všecka pýcha Bartošova.

Když byl hrabě Podolský v komnatu vstoupil, rozhlídl se okamžikem po všech koutech. Výsledek tohoto přebystrého skoumání musel býti uspokojující, neboť se hrabě Podolský usmál a obrátil se přímo k Jaromírovi, kterýž zabrán prací na svém obraze ani nepozoroval, že není samoten. Před malou chvílí dohotovil právě podobiznu jedné paničky a pustil se do přesnějšího díla, jsa toho mínění, že dnes nepřijde nikdo více. Rozestavil tudíž svůj rámec s polo provedeným obrazem k oknu, tak že neviděl, zdali kdo přichází do pokoje. Zabýval se v tu chvíli malováním tváře jedné z osob představených na plátně s nejhlubší pozorností.

Hrabě Podolský přistoupil nepozorován až k samému rámci a pozdravením vytrhl Jaromíra z práce.

„Dobrý zdar! pane Višňovský! Jak pozoruji, malujete s tělem i s duší; neboť juž hodnou chvíli jsem zde a vy dosuď nepozoroval jste, že máte hosta.“ „Odpusťte, pane, že jsem...“ „Je mi skoro líto, že mým příchodem překažena práce vaše; jinak však musíte omluviť zvědavosť mou, požádám-li vás, abyste mi dovolil, podívati se na váš obraz. Přicházím sice s tím úmyslem, aby vaše zběhlá ruka uchovala svým uměním moji tvář pro budoucnosť; vidím však, že jsem přišel pro dnešek už pozdě.“ „Bude-li Vašnosti libo, budu hledět, abych vám učinil v obojím zadosť.“ Po slovech těchto ustoupil Jaromír od okna a hrabě Podolský zaujal po něm uprázdněné místo. Vytáhl svůj malý lorgnon a prohlížel polo dohotovený obraz Jaromírův s největší pozorností. V pozadí rozprostíral se hluboký les, nad nímž hrály poslední paprsky zapadajícího slunce. Magické světlo rozlévalo se svou divotvornou mocí po celém výjevu, jenžto zaujímal nejbližší popředí obrazu. Muselo to býti nějaké přepadnutí, jehož následkové se tu okazovali zrakům divákovým. Na pravo bylo viděť několik jezdcův, jak úplným cvalem mizí v dálce. U prostřed ležela velkolepá postava umírajícího starce v těsném rytířském brnění; hlava s rozcuchanými vlasy spočívala na lůně krásného děvčete, kteréž, jak se zdálo, právě duši vypustilo. Na polorůžové tváři počala si stláti lůžko bledosť smrti; z polo uzavřených očí vyplývaly slzy a zdálo se, jako by se v tom okamžiku měnily v mrtvé perly; neboť stály v důlku pod okem nepohnutě a odrážely se v růžovém lesku slunce. Z levého boku řinula se jí krev stydnoucí; její plné světlé vlasy tvořily truchlý koberec pro krásnou bezvládnou hlavu. Po levé straně stál mladý muž v ouplném brnění; jenom přílbice ležela mu u nohou. Jeho dlouhé černé vlasy padaly v divém nepořádku s vysokých, krásných skrání, obličej bledý jevil chvění bolesti a neskrotitelného hněvu v každém hnutí bouřně tepajících žil; v levici držel napolo přelomený meč a pravicí nad hlavu zvýšenou hrozil ujíždějícím jakoby na pomstu za ohavný, mrzký zločin.

Uplynulo asi čtvrt hodiny — hrabě stál dosuď před obrazem a zdál se studovati každou situací jednotlivých osob, každý stín a každé světlo, ani ten nejmenší záhyb neušel jeho bystrému zraku. Zvláštní dojem činil výraz ve tváři mladého bojovníka na Podolského: nejhlubší bol, zanícení, vášně ruch, vztek, ta zoufalosť byly tak mistrně sloučeny v oku, na tváři a na čele, že člověk z toho výjevu lehko čísti mohl všecko neštěstí, jakéž těžkým osudem zasáhlo neblahou hlavu mladého vojína. Bylo viděť, že zachoval sice krásnou děvu a jejího otce od nepřátel, avšak za jakou cenu? Největší jeho poklad klesl v mrazivou náruč neslitovné smrti, poklad, za nějž byl svůj život nepřátelským ranám nasadil. Celá historie lidského života neblahým osudem zkaleného tanula na mysli diváka zachváceného živostí předmětu a harmonií všech barev, v nichž tajemným písmem líčil se příběh úžasný.

Jaromír neodvážil se vytrhovati cizího pána ze zanícení, s jakýmž obraz jeho takřka v sebe ssál. Po hodné chvíli obrátil se pomalu hrabě Podolský k Višňovskému, jenž jakousi pýchu pocítil v srdci svém, která lichotný cit budila v jeho nitru, že dílo jeho bylo s to, aby cizince na první pohled zachvátilo. Hrabě Podolský stál ještě malou chvilku mlčky před Jaromírem a zíral upřeně v jeho tvář. Pak se usmál přívětivě, pojal ho za ruku, pokynul vážně hlavou a pravil: „Přeji vám mnoho štěstí, pane Višňovský.“ „Vašnosti, ráčíte býti příliš laskav ke mně!“ odpověděl skromně Jaromír, ačkoliv v té samé chvíli zaplanulo jeho modré oko plným ohněm, jenž dával na jevo, že rád přijímá přání cizincovo.

„Zásluze všecka chvála, pane umělče!“ řekl opět hrabě; „zvláště když se jeví tak nápadným způsobem. Musím se vám přiznati, pane Višňovský, že juž dlouho žádný obraz mě tak hluboko nedojal, jako tento. Mne poutá nejen myšlénka, nýbrž i výborné provedení každé sebe menší stránky celého toho skupení, a podoba mladého vojína upomíná mne na něco podobného na jistém obraze, který jsem viděl nedávno ve Florenci a jenž má jednoho z nejvýtečnějších mistrů za svého původce. A i proto zajímá mne vaše dílo tak, že se vidím nucena, tázati se vás, zhotovujete-li obraz tento snad na zakázku?“ „Nikoliv, pane!“ odpověděl Višňovský, trochu na rozpacích; neboť se mu zdálo, že se musí zastyděti, že nemá vzdor takové chvále cizincově ani mecenáše a že pracuje jenom na zdařbůh a bez oučelu. „Práce tato,“ omlouval se, „je pouze vyplněním prázdného času, abych právě nezahálel, když nemám návštěvy.“ „A máte více náklonnosti k malování podobizen?“ tázal se spěšně hrabě a nečekaje ani na odpověď, pokračoval ve svém oslovení: „Já bych soudil, že pohrdáte svým talentem, kterýž na jiném poli má vlastně vykázanou dráhu a slavný cíl! Považoval bych se za šťastného, kdybych vás mohl přemluviť, abyste se spustil nynějšího zaměstnání a obrátil se naprosto na pole historické!“ Jaromír nepromluvil. Udati příčinu, proč se vlastně zabývá malováním podobizen, neměl právě chuti, neboť tomu jeho hrdosť bránila — mělť on sám nejhlubší přesvědčení, že jej jakási tajná moc jedině táhne k poli naznačenému umělým rozsudkem cizince, a že by snad časem mohl vykonati v tom druhu díla dokonalá. Cítil tedy v tu chvíli tím více těsnící moc neblahých poměrův nynějších, čím méně měla jindy trudná mysl přístupu k němu; neboť rázem nahlídnul ve svou prostřednosť dosavadní a viděl spolu možnosť, vznésti se nad ni, kdyby nebyl prost všech prostředkův, vyrvati se z kruhu nepříznivých okolností.

Hrabě považoval mlčení Jaromírovo za němé přisvědčení a zdál se býti potěšen, že návrh jeho není odmrštěn. Pravil pak přívětivým hlasem: „Pane Višňovský, obraz tento líbí se mi nad míru; a že není dosuď zamluven, činím to nyní. Až dokončíte, odevzdejte mi svůj poklad a buďte přesvědčen, že si ho vážiti budu. Zde přijměte prozatím závdavkem malý důkaz mého uznání...“ „To nikoliv, pane, dokuď neodevzdám svoje dílo úplně dokončené. A pak...“ „Prosím vás, pane Višňovský, přijměte, co tuto podávám, sice bych musel litovať, že jsem váš obraz viděl; neboť přinutil byste mne takto odříci se radosti, státi se jeho majetníkem.“ „Nuže, přijmu, pane, abych neztratil ochrany tak neočekávané a příznivé; avšak nerad bych, aby Vašnosť přecenila moje dílo, jak se domnívati odvažuji, ze zalíbení, s jakýmž věnujete mému výtvoru tolik nezasloužené pozornosti!“ „O to se postaráme, milý pane. Avšak dovolte mi otázku,“ pokračoval hrabě Podolský, aby přešel na jiné věci, „zůstanete dlouho v Praze? hodláte se zde usaditi?“ „To vskutku ještě sám nevím, pane; moje nejprvnější cesta povede mne bezpochyby do Drážďan, abych poznal poklady tamější obrazárny.“ „Neznáte dosuď Drážďany?“ ptal se Podolský jakoby překvapen.

„Neměl jsem dosuď příležitosti,“ odpověděl Višňovský.

„Oh! To musíte odtuď co neviděť, milý příteli! S potěšením dám vám odporučující list na tamějšího inšpektora, svého přítele, který vám zajisté podá vše k ruce, co sobě přáti budete.“ „Vzácný pán mně prokazuje příliš mnoho laskavosti!“ odporoval Jaromír a teprvé teď mu napadlo, že se dosuď ani nezeptal, kdo jeho nový a neočekávaný mecenáš. „Avšak neodmlouvám, ba odvažuji se připojiti ještě prosbu tu, aby mně uchována byla i později vaše náklonnosť.“ „To buďte ujištěn, milý příteli, juž napřed!“ „A kam odeslati mám dohotovený obraz, pane?“ „K hraběti Podolskému!“ „Překvapení váže mi ústa, abych vyslovil všecku úctu, jakouž chovám juž dávno k vám, pane hrabě, ačkoliv jsem neměl čest, znáti vás osobně. Avšak krásná pověsť o vašem slavném počínání a jednání vniká i k těm, kdož nemají štěstí, jednati s vámi.“ „Nechte, příteli, všech podobných frází a řečí a mluvte se mnou upřímně, jak vám na srdci leží. Tak se cítím nejspíše mezi svými, a to sobě povždy přeji. — Však dovolte, abychom se opět vrátili k tomu, o čemž jsme prvé mluvili. Kdy hodláte odebrati se do Drážďan?“ „Na druhý měsíc, pane hrabě.“ „A jak dlouho se tam hodláte zdržeti?“ „Nejméně asi tři měsíce!“ „To se právě dobře hodí. Zamýšlím něco, milý příteli, a tu bych vás rád zapletl do svého plánu. V letě totiž slaví moje sestra Matilda svoje narozeniny, a ten den nabude ještě tím větší znamenitosti v našem rodinném životě, že se můj starší bratr navrátil po dlouhých cestách po Itálii a Řecku opěť domů. Takto ujednáno mezi náma, aniž by se sestra čehož podobného domýšlela. Mimo to chci ji překvapiti i něčím jiným. A tu mi napadá, že by mně vaše umění mohlo velmi lehko vypomoci z rozpakův. Nemáte-li nic proti mému návrhu, zamluvím si nějaké dílo, k němuž si volte předmět jakýkoli chcete.“ „Vy mne, pane hrabě, zahrnujete krásnými důkazy své důvěry; obávám se však, že nedostojím vašim požadavkům!“ „Ale snad se předce pokusíte?“ „To zajisté, pane hrabě, juž z vděčnosti k vám!“ „O tom nemluvte, prosím! Tedy se mohu spolehnouť, že mi dohotovíte obraz v určitou dobu?“ „Zavazuji se, pane hrabě!"

Hrabě Podolský podal mu ruku, v nížto Jaromír vložil svoji na znamení, že se zavazuje vůli jeho.

„Osvědčíte-li se tím obrazem tak, jak slušno vašemu talentu, pane Višňovský, budete moci doufať v moji vděčnosť a uznalosť; budu se pokládati za šťastného, pojistiti vaši budoucnosť!“ Jaromír, buď překvapen neobyčejným tímto vyjednáváním, buď příliš mile dotknut krásnou vyhlídkou v příští časy, nebyl s to pronésti slova: uklonil se hluboce a teprvé po chvíli pravil: „Pane hrabě, vynaložím všecky síly své, abych byl i vskutku hoden vašeho přelaskavého nakládání se mnou!“ Hrabě Podolský stiskl mu přátelsky ruku.

Právě chtěl nový ochránce Jaromírův odejíti z atelieru našeho přešťastného malíře: tu vstoupil náhle Václav v komnatu, bruče nějakou veselou melodii a nedbaje, zdali kdo v pokoji či nic. Ve svém rozčilení nepozoroval mladý hudebník na první okamžik, že Jaromír se nenachází v komnatě samoten; k tomu se právě schyloval den ku konci a soumrak počal se vůkol rozkládati. Rozveselen odhodil Václav klobouk na kynoucí divan a zvolal: „Milý Jaromíre, jásej se mnou! První dni budoucího téhodne budu provozovati svoji největší skladbu u veřejném koncertě na Žofíně. Konečně dočkal jsem se vhodné příležitosti a doufám, že budeš se mnou spokojen...“ Byl by ještě pokračoval unášen skvělou a blahou nadějí; tu však spatřil cizince. Mlčky se uklonil cizímu pánovi. Jaromír obrátil se k Václavovi a představil jej hraběti Podolskému co hudebníka a sice houslistu.

„Oh! nepotřebujete déle mluviti o pánu, jako o cizím,“ řekl hrabě; „já znám tvář vašeho přítele příliš dobře a též jeho jmeno není mi neznámo. Slyšel jsem nedávno pana Koutského při jisté příležitosti hráti velmi skvěle rondo a vyznám se milerád, že jsem přispíval dle sil svých ku potlesku, jakýmž byla odměněna jeho kouzelná hra.“ Václava uvedla tato chvála v nemalé rozpaky; řekl něco, což mělo býti omluvou jeho nedokonalé hry, pak nahlídl, že bude nejlíp, když se hraběti hluboce ukloní.

„Tu se vskutku těším na den koncertu!“ prohodil hrabě, odloživ opět klobouk. „Abych se vám vyznal, pane Koutský, jsem tomu velmi rád, že poznávám ve vás přítele pana Višňovského a že jsem se s vámi právě setkal. Nedávno mluvila moje sestra se mnou o tom, že by si přála nějaký domácí koncert, a tu mi přikázala, abych jí byl k tomu nápomocen a abych vynaložil všecku svou snahu k uspořání něčeho podobného. Činím vám, pane Koutský, návrh, spoluúčinkovati, nevadí-li vám v tom vaše zaměstnání!“ „Můj prázdný čas je sice velmi odměřený, pane hrabě, odpověděl s úkloňkem Václav, „budu si však pokládati za velikou česť, býti nápomocen vaší vůli a vašemu přání.“ „Dobře, pane Koutský. Zevrubněji o tom všem promluvíme v patřičnou dobu. Avšak co mi tu napadá!“ pokračoval hrabě Podolský, jako by si byl náhle na něco zpomněl. „Neměl byste snad chuti, pane Koutský, zúčastniti se při jistém plánu, k jehožto úplnějšímu uskutečnění jsem právě přiměl vašeho přítele, pana Višňovského? Jedná se jedině o jakési překvapení, a vaší pomocí stala by se ta věc zajisté zajímavější. Máte-li chuť a dosti k tomu také času, za tři měsíce složiti nějakou simfonii, která se pak úplným orchestrem vaším vedením provozovati bude: tu byste se mi nemálo zavděčil a můžete býti přesvědčen, že se jak náleží odměním.“ Václav rozvažoval nějakou chvíli. Z počátku zdálo se mu, že jeho síly nedostačí k vyvedení něčeho podobného — nejistota tato však dlouho netrvala. Rázem cítil v sobě jakousi vyšší moc, s jejížto podporou chtěl vykonati vše, a odpověděl hraběti Podolskému, že přijímá jeho návrh a že učiní vše, seč bude.

Hrabě Podolský, laskavě a přátelsky pozdraviv naše umělce, odešel konečně, a Bartoš, jemužto byl dán od přírody velmi dobrý sluch, zvláště když se náhodou dostal k pootevřeným dveřím, doprovázel hraběte Podolského velmi uctivě až ku schodům a otevřev zde dřevěnou mříž, ucítil najednou něco v ruce, což se podobalo stříbrnému penízi. A ku podivu účinkovala tehdy moc toho kovu na Bartoše neobyčejně; neboť radostí nepronesl ani slova; za to se však jeho ctihodná záda s takovou hbitostí ohnula, že by se tomu byl i hrabě Podolský sám podivil, kdyby si toho byl více povšimnul. Proto vše nabyla však osobnosť Podolského ve fantasii Bartošově takové vážnosti, že starý ten sluha od té doby každého příchozího vyprovázel až ku schodům, jsa toho mínění, že snad mimo hraběte i někdo jiný bude míti ten dobrý nápad, odměniti se též tak skvělou měrou, jako Podolský. Musel se však Bartoš náramně zmýliť ve svém očekávání; neboť po nějakém čase vrátil se k dřívějšímu postavení věrného vychloubatele znamenitého umění svých pánův a ponechal každému práci, otevříti si mříž a zavříti ji.

„A na malování jeho podobizny jsem dočista zapomněl,“ prohodil Jaromír, když byl hrabě Podolský odešel a naši přátelé se od svého překvapení trochu zpamatovali.

„Na to času dost, příteli; rci mi jen, Jaromíre, jaká šťastná náhoda se o nás otřela?“ „To já právě nevím!“ „A myslíš, že je to vše holá skutečnosť? Že se člověk může spolehnouti na slovo takových pánů?“ „Skoro bych tomu sám neuvěřil, kdybych neměl zde dostatečných a očividných důkazů!“ Při tom ukázal Václavovi svůj obdržený honorár.

„Skutečná pravda!“ odpověděl Koutský.

„Jsem tomu velmi rád, že budu moci odporučiti čertu to nudné malování nudných obličejův lidí právě toho druhu, jakýž člověka pohledává, aby mu učinil více než sama příroda. Ty krásy, jež mne navštívily za celý ten čas, mohl bych i bez prstův spočítať. Líto mi však, drahý příteli můj,“ pokračoval po chvíli němého rozmýšlení Jaromír, „že tě opustím co nevidět, abych se zdokonalil pilným studováním nesmrtelných pravzorů a pak dokázal, že umím více, než malovati tváře bez významu!“ „Ty odjedeš?“ ptal se Václav překvapen.

„Do Drážďan, příteli, až dokončím a odvedu tento obraz. Bartoš musí sundati ceduli se dveří, aby mne nikdo nevytrhoval, bych tím spíše byl u konce. Snad za týden budu hotov, a pak se s tebou asi na tři měsíce rozloučím!“ „Budu tomu velmi nerad, milý Jaromíre, zvláště teď, když počínám i já kráčeti po hladkých vlnách veřejnosti, a když budu míti nejvíce zapotřebí tvé upřímné rady.“ „Povede tě, doufám, tvé vlastní přesvědčení, příteli; neboť dovol, já nemám sám k sobě velmi mnoho víry! Snad se ti dařiti bude i beze mne alespoň tak dobře — ne-li líp — jako kdybych byl okolo tebe.“ „Ty žertuješ, Jaromíre.“ „Jak obyčejně! Žertuji; avšak v žertech mluvím pravdu, jak říkával jistý učenec; a já to, tuším, mohu též říci, ačkoliv mne nepoctil ještě nikdo tímto příjměním.“ „Buď proto bez starosti, příteli! Doufám však, Jaromíre, že se ještě zdržíš alespoň čtrnácte dní.“ „A proč právě tolik?“ „Dostal jsem dnes psaní z Plzně od Plachého. Píše mi, že se chystá s Emilií do Prahy.“ „Kýho ďábla! Tvoje láska nabude nového plamene! Doufám, že dosuď ještě nevyhořela na prášek?“ „Budeš-li dělať špatné vtipy, bude líp, když pomlčím.“ „Jen se nehněvej pro každé nepatrné slovo, sic bych byl donucen k té myšlénce, že se bojíš, abych nezačal se opět ucházeti o její přízeň. Buď bez starosti; právě proto, abych ušel pokušení, musím urychliti svůj odchod.“ „K vůli tomu nebude toho zapotřebí!“ „Jsi tak hluboce přesvědčen o její stálosti a věrnosti?“ „Jsem, a právě v jejím příchodě vidím její lásku osvědčenu přeskvěle. Neboť dlouho se dala nutiť a prosiť, než svolila; bezpochyby, že to považovala za snížení sebe samé, kdyby byla hned mým prosbám zadosť učinila.“ „Tedy tys vlastně ji k tomu pohnul, aby navštívila Prahu?“ „Ano, já! Jak mi psala, hodlá se zdržeti zde asi čtrnáct dní u své tety. Budu však hleděť, abych ji přemluvil, by ztrávila celé jaro v Praze, ačkoliv její otec nechce býti tak dlouho odloučen od svého mazánka!“ „Aj podívejme se, jakýs ty ouskočník; proti otci své milenky užíváš lsti, abys došel svého cíle!“ „Vždyť ji miluji čím dál tím více, ačkoliv nevím, jak to přichází.“ „Toť právě tajemství lásky. O mně se vsak nedovíš nikdy, příteli, že na mne účinkují čáry staroslavné Kandidy, a stane-li se to proti mé vůli, netrvá to obyčejně dlouho, jak víš. Přes noc se mi vykouří všecko z hlavy, jako lehounká opice po Mělnickém.“ „U mne to jinak. Obraz rozkošného toho dítěte se mě zmocnil tak, že se ho nemohu více zbaviti, a věř mi, když hraji, když myslím, že se ty nejměkčí zvuky vyluzují z mrtvého stroje: tu se mi zdá, že se mi hra jedině proto tak daří, že mne její obraz obletuje jako tichý ochránce ...“ „Aby se ti nezlomil smyčec?“ „Jaromíre!“ „Pokračuj, pokračuj tedy!“ „Já jsem myslil, příteli, abys mi pomohl, přemluviti starého Plachého; neboť víš, že drží velmi mnoho na tebe a že si váží zvláště tvého slova od té doby, co byly tvoje oči tak šťastny, že nalezly v jeho jídelně nizozemský obraz.“ „Já mám býti pomocníkem tvého úkladného záměru?“ „Budiž, příteli! Tyť ses stal najednou velmi svědomitým!“ „A zvláště v podobných věcech!“ „Zůstaneš tedy?“ „Neměl bych; čas je drahý. Tobě k vůli však učiním podle žádosti. Teprvé třetí den po příjezdu Emilie odeberu se do Drážďan.“ Václav stiskl mu ruku na znamení svých díků a po této rozmluvě vyšli si na procházku, hovoříce mnoho o dnešní návštěvě, o jejích následcích a zponenáhla vkradla se veselosť v srdce jejich tak hluboko, že uzavřeli, slaviti tento den neobyčeným způsobem.

„Půjdeme k ‚Hrozni, příteli,“ pravil Jaromír.

„Dobře! Jsou tam známí?“ ptal se Václav.

„Ano; bude tam dnes Živnický a nalezneš také nějakého nového kollegu z Vídně, jistého Kornera.“ „Aha! Mluvili jsme dnes o něm v ústavu. Jsem žádostiv, jaký to člověk. Mluví se o něm tak všelicos.“ „To si povíme vše při skleničce dobré chmeloviny!“ V tom vešli do staroslavného hostince divadelních hercův, hudebníkův, malířův, vůbec umělcův všeho druhu.

My zatím učiníme malý výlet k onomu místu, v němžto naše vypravování počalo.

Po odjezdu našich umělcův z Plzně nastal v městě tom opět tichý, na krátko přerušený život. Všickni chválili umělosť malířovu, kteří se zvěčniti dali olejovými barvami Višňovského. Očividná krása podobizen zvyšovala se ještě tím, že vůbec se všem zdálo, jako by byli na obraze o něco mladší, než byli vskutku; krásotinky viděly se bez pih; bezzubé uměly se rukou Višňovského tak rozkošně usmívať, že ani nebylo viděti, kde měly kdysi zuby jako perlové krupky. Všady zněla veliká chvála o malíři, kdekoliv dal důkaz, že není povždy dobře přidržovati se naší pramáti přírody. Jenom na třech místech znamenitého toho jarmarečního města vzpomínali si lidé s hlubším citem, s hanou, záští a s láskou na syny mus.

Paní Sloukovská ze samé lítosti nad zbořeným chrámem překocené a předce ještě živoucí lásky dostala nestydatou žloutenku, a nepoetická tato nemoc zmocnila se i jejích citův a všech myšlének, které zalétaly za hanebným nevěrníkem, jenž směl ji nazvati na veřejném místě a k tomu všemu před panem baronem Matonohou z Čeňkovic kokettou!

Paní baronka Matonohová z Čeňkovic nemohla posuď zapomenouť na tu infamii, že se směl odvážiť bídný houslista, povrhnouti její láskou, kterouž k němu planula z plného srdce, ježto jí krvácelo bolestí asi pět dní po odjezdu Koutského. Konečně se její zoufalosť proměnila ve stav přeblažené zanícenosti, v nížto se nachází děvče, kteréž se stane nevěstou na outraty svého srdce a k tomu vystoupí ze stavu obyčejného měšťáctví ve skvělý stav zadluženého baronství. A předce neustále dral se obraz budoucího mladíka v paměť její jako nepozvaný host; na každé jeho hnutí věděla se paní Karolina upamatovati; ba jeho podoba jevila i tehdy nevýslovný půvab na sobě, když se jí stavěl Václav před mysl v tom okamžiku, kdežto jí napravoval chybu ve zpěvu, brala-li místo cis falešně d. A ona hrdá paní, která myslila, že má co baronka i třeba bez majorátu míti srdce vznešené a tvrdé jako kámen: ta hrdá paní byla by se dala skoro do pláče, kdyby si byla v pravý čas ještě nezpomněla, že je to holá hlouposť.

U pana Plachého však panovalo od doby té, co byli naši přátelé opustili Plzeň, mrtvé ticho. Bývaliť Višňovský a Koutský takřka denními hostmi, kteří opustili dům páně radův jen proto, aby za několik hodin opět přišli. Mohlo se směle říci, že byli posledního času svého pobytí v Plzni u Plachého jako doma. A veselo bylo neustále; buď zaznívaly zvuky piana anebo zpívala Emilie jako lkající slavíček z temné houšti; pak zahrál Václav nějakou veselou melodii na housle, až konečně Jaromír svým hovorem rozveselil celý dům. Sám starý Plachý přivykl tomuto životu tak, že se nyní cítil docela cizím ve vlastním příbytku. Dříve očekávali jej umělci po obědě v zahradě, a Emilie uměla tatínka obyčejně velmi lehko přemluviti k procházce, a za chvílku měli Václav a Emilie nějaké tajemství, nějaké překvapení, anto Jaromír živě hovořil s panem Plachým o Vídni, kdež pan rada byl jedenkráte za svého života asi pět hodin, a předce se uměl upamatovati na každou ulici, o kteréž Jaromír mluvil. Stará teta zatím chystala dobrou večeři a celá společnosť pokračovala při stole v zábavě.

Teď však mrtvo bylo v celém domě jako v učiněném hrobě. Pan Plachý trávil celé dni venku na polích ve vykonávání domácích povinností, aneb musel se obětovati pro dobro vlasti vůbec a svého rodinného města zvláště na radnici, kamž pan purkmistr nemohl docházeti asi pět neděl, že měl zapálení mozku od samého urovnávání domácích rozepří a mrzutostí s panem zetěm, vysokorodým baronem. Když se pak Plachý navrátil domů z radnice obyčejně moudřejší, než když tam šel: tu měl ve svém tajném kabinetu tolik suplikantův, kteří se dříve obyčejně zastavili v kuchyni u paní tetky, tolik, že nemohl ani pohovořiti s dcerou. Co se týče těch návštěv v kuchyni, tu trpěla nejvíce paní purkmistrová, a modlila se každý den, když uléhala a vstávala, aby nebesa dopřála, by se opět jejímu drahému manželovi navrátil zapálený mozek; neboť utrpěla její špižírna nemalou ztrátu substitucí pana rady Plachého.

Tak pozoroval pan Plachý odchod umělcův teprvé po uzdravení pana purkmistra; neboť hodnosť prvního v celém městě vyrovnala všecku mezeru v domácnosti. Teď však nevěděl pan Plachý, kam s časem, a když se konečně i práce na polích ztenčily, tu se viděl nucena, obírati se zapomenutými za ten čas novinami a svou obnovenou obrazárnou. Tu pak maní často si vzpomínal na objevení nizozemského obrazu a milá minulosť okazovala se mu pak v nejskvělejším světle. Přával si srdečně, aby se vrátily ty veselé doby, kdež sám mezi mládeží omládl.

Nejvíce však truchlila po celý ten čas Emilie.

To veselé, ba rozpustilé děvče změnilo se za krátký čas docela. Po odjezdu Koutského neměla v praničemž radosti a utěšení; každý předmět upomínal na prchlé šťastné chvíle; každý den přinášel s určitými hodinami určité zaměstnání, v němžto se bavila jen proto, že se zalíbiti snažila Václavovi. Teď málo kdy zasedla k pianu; vždyť ji hra netěšila, neseděl-li Václav podle ní a nelítaly-li jeho umělé prsty dle jejích v tiché či bouřné harmonii tisícerých zvukův, až se konečně ruce obou náhodou setkaly a dlouhý polibek učinil důkladný všeho kontrapunkt. Její jediná zábava soustřeďovala se v pilném čítání Pražských časopisů, kdežto se někdy dověděla o veřejném spoluoučinkování svého milovaného Václava, a děvče zaplakalo vždycky smíšeným citem radosti a tesknoty, když se dočetla chvály a uznání jeho umělosti. Pak teprvé zasedla sama k pianu a divou fantasií ulehčila obyčejně svým bouřivým citům; pak jí bylo opět milé to bujné rozlévání výmluvných zvukův, jimiž se budily všecky drahé upomínky, v kterýchž se objevovaly ty nejmilejší chvíle minulého leta. Tu se jí zmocnila nevýslovná touha po milenci, kteráž nalezla pak jediného ukojení v několika řádečkách, jimiž kreslila Václavovi celou duši svou. Václav odepisoval přepilně a takto se poměr těch dvou lidiček čím dále tím více úžil a časem stal se docela nerozlučným.

Emilie toužila nyní po Praze. Věděla, že by otec svolil k její žádosti; obávala se ale předce, vysloviti mu svoje přání, aby neprozradila vlastní účel, jejž byla spojovala s odjezdem do Prahy: viděti totiž svého milence.

Takto se sama dívka trápila utajiti chtějíc svou lásku, a nepomyslila, že se nejméně dá ukryti cit, který opanuje mladistvé srdce děvčete neobmezenou silou.

Pan Plachý počal nahlížeti, že tetka Betty nemá nepravdu, když je toho mínění, že bezpochyby zabloudilo srdce Emiliino za hudebníkem. Neboť pozoroval starostlivý otec změnu dcerušky tím spíše, anto tak nápadně její nevázaná veselosť a rozpustilosť přešla náhle v tiché a zádumčivé chování.

Z počátku se sice mrzel, když mu tetka Betty přisvědčila, že bezpochyby láska k umělci učinila děvče truchlé a zamyšlené: muselo mu arci napadnouť, že se člověk jedině proto zamiluje, aby se pak buď oženil anebo vdal. Avšak jak měl svoliti k lásce, v jejížto resultatech nebylo mu ničehož po vůli? Neboť provdati svou jedinou dceru za chudého hudebníka, jenžto nemá mimo své housle pražádného společenského postavení — Plachý smýšlel jen, jako všickni jeho druhu — to se zdálo býti nemožné starostlivému otci, jenž si byl stavěl krásné zámky rodinného blaha dcery své, když se o ni okusí nějaký statkář a pořádný hospodář, aneb alespoň nějaký vysoký úředník. Nejlíp by byl viděl, kdyby se byla časem stala Emilie paní vrchňovou. — Teď však se jinaké stavěly obtíže proti jeho plánům, když poznal lásku dcery své k umělci. Arciže vlastní zkušenosť mu poskytla toho ponaučení, že jsou umělci docela dobří a nezvláštní lidé, ku kterýmž člověk může s úctou a náklonností přilnouti, jako ke všem lidem šlechetného jednání a smýšlení: předce se však Plachému povždy zatočila hlava, když si pomyslil, že by snad měl dáti dceru svou za manželku chudému houslistovi. To arci neproniklo mozkem šlechetného venkovana, že za nynějších dnův skutečný umělec může si pojistiť tak dobře svou budoucnosť, jako každý kancellista sebe menšího úřadu; že skutečný talent při obstojném životě může hromaditi tisíce.

Když však nahlížel, že Emilie churaví touhou po Koutském, když pozoroval, že se její jindy růžové tváře oblíkají v bělostný šat lilií: tu počal rozvažovati, zdali by snad nebylo možná, neodporovati lásce svého dítěte; neboť nedalo se ničehož namítati proti osobnosti Koutského, leč snad to, že byl hudebníkem. A posléze musel se Plachý přiznati, že se k tomu mladému muži počal buditi neobyčejný cit v srdci jeho, kterýž se podobal spíše náklonnosti, nežli odporu a lhostejnosti. A proč se měl déle na odpor stavěti poměru, kterýž se nezakládal v ničemž, což by bylo čelilo proti jeho dobrému jmenu? — A zde právě se přistihl pan rada při té myšlénce, že mu vlastně lahodí chvála, s jakouž se všude činila zmínka o obou umělcích, a často se připojilo i jeho jmeno k jejich proto, že on si byl umělcův všímal nejvíce. A pak ty zprávy z novin, kteréž mu byla Emilie vždycky zvláště a s tlukoucím srdcem a chvějícím se hlasem předčítala: ty zprávy nebyly bez malého účinku při rozvažování starostlivého otce. Byl by snad ztratil jeho dům v ceně tím, kdy by se mluvilo tak pochvalně o jeho zeti?

Tu se pan Plachý konečně rozhodl, a usnesl se na tom, že se nebude stavěti proti tomu poměru, bude-li jen jeho dcera šťastná: — a o tom všem chtěl v brzku promluviti s Václavem. Naskytla se mu příležitosť k tomu neboť měl v Praze nevyhnutelné řízení a jednoho jitra oslovil Emilii takto: „Milá Milko, co myslíš, abych tě vzal asi na čtrnáct dní do Prahy? Mám tam řízení a tu jsem rozvážil, že bys mohla jeti se mnou, chceš-li, toť se rozumí.“ Emilie div že radostí neklesla otci v náruč; hleděla však utajiti svoje pobouřené city a odpověděla lhostejnou se stavíc, předce však třesoucím se hlasem: „Svoluji, tatínku; neboť bych opět ráda viděla jednou za dlouhý čas tetku Obrovskou.“ „A já se opět těším, že snad uvidíme naše známé umělce; co myslíš, Milko?“ Emilie se místo odpovědi zapýřila jako bílá růže, když ji růžové paprsky ranního slunce oblívají. Sklopila oči a odešla s omluvou, že bude činiti přípravy.

„Oh! nemusíš tak pospíchať, milé dítě,“ zlobil ji starý Plachý; „nepojedeme ještě dnes! Ani zejtra nehodlám se vydati na cestu. Já se tě jen pozeptal, zda-li bys měla snad chuti...“ Emilie zůstala na rozpacích.

„Kdybys snad nechtěla,“ dokládal otec, bystrým okem dceru pozorujíc, „tu se dá snad tetka Obrovská přemluviti, aby si vyjela na jaro k nám, když ji chceš viděti.“ „Snad by se hněvala, že jsem sama pro ni nepřijela, tatínku; já jí to musela před rokem přislíbiť, když jsem opouštěla Prahu.“ „Máš-li tedy chuť, uchystej se na pozejtří ráno.“ Emilie políbila Plachého ve tvář a vyskočila z komnaty jako vyplašená laňka, takto dávajíc na jevo, že se nevytratila všecka hbitosť a čipernosť z jejích útlých oudů, ačkoliv děvče dlouho sklíčeno bylo truchlým rozpomínáním.

Právě ten den, když se Emilie těšila nevýslovně na shledanou s Václavem, vstoupil k osmé hodině z rána v byt našich umělcův premovaný sluha a odevzdal nemálo pyšnému Bartošovi velmi úhledný voňavý lístek s doložením, aby jej ihned doručil svému pánu.

„To je velmi těžká věc, milý pane, odpověděl Bartoš, zvláštního ... na poslední slova buď ze ... z toho úmyslu, aby ho ... . „Já mám vlastně ... žádal, abyste mi řekl, které ... mám doručiti?“ „Když vy to nevíte, ... to mám vědět?“ „To máte sice skutečnou ... vaše laskavá odpověď ... nového.“ „Nejlíp snad bude, pane ... adressu; tu snad se vám ....

„Pane, to máte opět ... Bartoš na rozpacích, ačkoliv ... ; za to však věděl Bartoš ... na rozpacích. „Víte co, ... špatný zrak na písmo; mohl ... přečísť,“ dokládal Bartoš, ... vážnosti, jako by byl uměl ... ačkoliv se o pravém stavu ... svěřil.

Lokaj četl jmeno ... dal velmi zdvořile „dobré jitro“ a v milosti jej propustil. Pak si utřel pot s čela, a mezi hovorem, že to velmi nebezpečné pouštěti se do vyššího světa, když člověk nerozumí písmu, odevzdal lístek Václavovi.

Václav rozpečetil a četl: „Vážený pane! Doufám, že budete držeti svoje dané slovo. Zvu Vás tímto ku dnešní večerní hudební zábavě, a zavděčil byste se mi nad míru, kdybyste nezapomněl svůj hudební nástroj. Hrabě Podolský.“ „Zdá se opravdu,“ promluvil Jaromír, „že ten hrabě Podolský je od osudu určen, zasahovati svou rukou v běh našeho života.“ „A předce mi jakýsi nejistý cit probíhá duší, jako by mne zdržeti chtěl od té dnešní zábavy.“ „A proč? — Milý Václave, nebuď tak dětinský a nekladiž na každý náhodný cit tolik váhy! Hrabě Podolský je skutečný vzor své vrstvy a tak příznivě a laskavě jedná, že se podobá člověku, který spíše přítelem, než příznivcem jest.“ „To vím; není to právě jeho osobnosť, před kterouž utíkám.“ „A co jiného by vadilo? Když jsem onehdy odevzdal hraběti svůj dokončený obraz, tu mi tiskl vroucně ruku a přislíbil mně, že se postará o moji budoucnosť, osvědčím-li se obrazem k jisté příležitosti objednaným, že jsem tím, za něhož prý mne hrabě má. Hleď též sobě získati jeho přízeň dnešní hrou, a možná, že ti jeho přímluva pomůže, aniž se naděješ jak a kdy.“ „Budiž přesvědčen, že učiním seč budu.“ „Dobře, milý Václave; dej jen pozor, aby tě sestra hraběte Podolského neokouzlila a nepokazila tvůj triumf nevčasným vítězstvím nad tebou. Oh je to ženská, příteli! Onehdy ji zavolal hrabě, aby se šla podívat na můj obraz: a tu mě svou nelíčenou chválou tak rozpálila, že bych jí byl málem klesl v rozkošnou náruč na ty krásná ňádra, za něž by se nemusela styděti ani Venuše Medicejská. Na tebe to nebude míti arci takový účinek, jako na mne. Tys juž zamilován až nad rozum; ale já! Příteli, je to veliké štěstí, že za tři dni odjedu do Drážďan .“ „Pozejtří přijde Emilie, jak mně píše. Chtěli tu býti juž včera; avšak nehoda nějaká...“ „Příteli, kdyby tě byla onehdy slyšela, jak jsi přednášel ty variace na ruskou národní píseň: tu by ti byla musela klesnouť okolo krku a zlíbať tě horoucně!“ Václav se spokojeně usmál.

„Tys slavil nevídaný dosuď triumf, a sám Korner z Vídně konečně přiznati se musel, že prý dosaváde neslyšel nic podobného. Výrok tento od soupeře tvého platí více, nežli všecek těch krásotinek potlesk libohlučný, jímž tě oblažil cercle. Neviděls zvláště mladou hraběnku Podolskou? Ta se takřka rozplývala samou blažeností, v niž ji byli povznesli tvoji zvukové!“ „Vždyť víš, že ji neznám.“ „To nic nedělá, za to zná ona tebe; a kdybys ji byl slyšel, jak blaženě se usmívajíc vynášela svůj úsudek v slově superbe, ježto asi pětkrát po sobě ve vždy větší roznícenosti opakovala: tu bys ji byl zajisté klesl k nohoum a zapomněl na všecky Emilie celého světa.“ „Tyť zdáš se býti uchvácen její půvabností,“ prohodil něco mrzutě Václav, že se Jaromír dotýkal skoro nešetrně jeho milenky.

„Však ty to zkusíš bezpochyby dnes sám, nebudeš-li příliš zaujat svou první láskou. Věř mi, příteli, že ti závidím dnešního vyražení.“ „A já bych ti je zase velmi rád odstoupil; nejsem nijak v dobrém rozmaru; a nevím, zdali se mi podaří hra, neboť víš z vlastní zkušenosti, že se ti nemaluje každý den stejně.“ „Na všecek případ přeji ti dobrého zdaru. Já si musím obstarati svoje věci a papíry na cestu, abych se nemusel pak déle zdržovati. Tedy zatím na shledanou!“ Přátelé se rozešli.

Václav ztrávil ostatní čásť krásného dubnového dne v největším nepokoji. Nemohl se dočkati večera, a když se byla přiblížila konečně určená hodina, vrhl se do své nejlepší toiletty. Ponabídnuv Bartoše, aby obléknul nejlepší kabát, ladil svoje milované housle. Bartoš rejdil nemilosrdně svým kartáčem po botách a po livrejním kabátě, mumlaje cosi, že je arci lehko vzíti nejlepší kabát, když má člověk jedině dva.

Když se byl konečně Václav upravil, rozkázal ještě Bartošovi, aby najal nějaký kočár, a za malou chvíli vstoupil do fiakru a vůz rachotil přes příkopy ovocnou ulicí na nové aleje. U jednoho z panských domů zastavil vůz a Václav ubíral se po schodech s třesoucím se srdcem ku hlavnímu vchodu. Bartoš kráčel za ním v plné vážnosti svého stavu, a sladký úsměv hrál mu kolem spokojených úst, a zdálo se, že si vzpomínal oněch dob, kdy viděl ve snách skvoucí síně, v nichž se jeho pánové směle pohybovali.

V předsíni čekal lokaj, odňal Bartošovi pěkný truhlík, v němž spočívaly housle jako drahý poklad, Václav propustil jej s doložením, aby byl na blízku, a lokaj vedl hudebníka asi skrze tři skvěle osvětlené pokoje na levou stranu počínajíc od vchodu.

„Paní hraběnka ráčila rozkázať, abych pána uvedl nejprvé k ní,“ počal lokaj; „bezpochyby bude pan hrabě v její komnatě.“ „Nepřicházím předce brzy?“ tázal se Václav, jejžto slova lokajova nějak podivně dojala, že se má nejprvé představiti paní hraběnce.

„O nikoliv, pane; většina hostí se dostavila a pan Korner z Vídně juž odehrál jeden kus na pianě.“ „Pan Korner také zde?“ „Ano, na odporučení hraběte Simojského, příbuzného naší hraběcí rodiny.“ Václav se nemálo divil, že lokaj je zasvěcen v podobné poměry, a právě chtěl se ještě tázati, kdo mimo něho z uměleckého světa je přítomen, anto se lokaj zastavil.

„Prosím, pane, račte se posadiť na okamžik, já se hned navrátím.“ Václav zůstal samoten. Lokaj odešel po levé straně, a když otevřel dvéře, viděl Koutský, že se nachází v předpokoji, jenž vedl do salonu skvěle osvětleného, kdežto se valná společnosť buď procházela, buď rozkládala po houpavých divanech a fauteuilích, buď stála v chumáčích po stranách v nejhlučnějším hovoru.

Václava obešlo náhodou jakési horko. Byloť to ponejprv, že měl hráti u vybraném kruhu vyšší společnosti. Často sice stál v koncertním sále ještě před četnějším davem, avšak byloť to předce jenom publikum, odděleno od něho orchestrem, s nímžto nebyl v pražádném jiném spojení, leč zvukův a své umělosti. Zde však měl ho pojmouti kruh užší, zde měli zvukové jeho nástroje účinkovati bezprostředněji na vybroušený sluch posluchačův, kterýmž je hudba buď skutečným výplynem vyšších mocí, aneb pochoutkou pro ukojení smyslné žádosti: v obojím však očekávati musel kritiku velmi subtilných posuzovatelův. Zde měl jaksi účinkovati na každého jednotlivce, kdežto ve velikém koncertním sále dojímal množství.

Za takových myšlének navrátil se lokaj a požádal Václava, aby vstoupil do protějších dveří. Václav vzal housle pod levou páž a klobouk svůj v pravou ruku a vkročil. Lokaj zůstal v předpokoji a zavřel za ním dvéře.

Komnata, v nižto byl Václav vstoupil, byla prostranná, vysoká, opatřená velmi elegantním nábytkem. Jak se zdálo, byla to pisárna paní hraběnky. U okna hlubokými záclonami zastřeného stál psací, stolek, naproti němu široký pult s knihami co nejstkvostněji vázanými; nazad komnaty nacházel se kulatý stolek, kolem něhož rozestaveny byly židle na perách; podle dveří rozkládal se široký divan, na němž rozloženy byly mapy nejrozmanitějšího druhu, chovající všeliké nejnovější ocelorytiny. Na kulatém stolku stála veliká lampa s broušeným sklem a vrhala dušené světlo vůkol.

Václav se sotva ohlídl po krásném tom kabinetu a právě chtěl odložiti klobouk, aby si urovnal kravatu a aby se přesvědčil, zda-li má vlasy v patřičném pořádku: tu zaslechl blížící se šustění hedbávného šatu a po chvilce vstoupila hraběnka Matilda ve svůj boudoir.

Bylať to paní as pětadvaceti letá nejutlejšího vzrostu; jako topol štíhlá, lehounká jako vání jarního větříčku, milá jako libý zjev nejnevinnějšího snu. Světlé kadeře splývaly okolo tichého, bílého čela jako padlý sníh, a sloužily jako zlatý rámec za obrys nejpůvabnějšímu obličeji. Modré oko oživovalo nevýslovnou milostností něžné tahy jemně růží nadchnuté tváře, ústa stvořena býti se zdála jedině k nejsladšímu úsměvu, a nad nimi vypínal se pravidelný nosík v nejpěknějším souměru. Nádra na polo krytá přilehajícími šaty, napolo zastřena sněhobílým mořem nejkrásnějších Brusselských krajek podobala se právě rozpukujícím se liliím, když je lehounká letní mlha ve svůj čarovný závoj vine. Ruce jako z alabastru vytesané hrály si s vějířem a s batistovým šátečkem, a nejpůvabnější nožka na světě vykukovala v bílém atlasovém střevíčku zpod šatův.

Václav byl nad míru překvapen při pohledu na toho anděla zemských luhů; chtěl se sám uvádět paní baronce co hudebník, ta však předešla jej otázkou: „Pan Koutský?“ Václav hluboce se uklonil.

„Těším se nemálo, že jste držel předce slovo, pane, ačkoliv jsme se juž obávali, že snad více nepřijdete.“ „Nikdy bych se neodvážil zanedbati tak příznivé příležitosti k použití tak přečestného pro mne pozvání.“ „Doufám, že se příležitosť ta nyní častěji opětovati bude, nebudete-li míti nic proti tomu. Jste juž delší čas v Praze?“ „Skoro přes půl roku, milostivá paní!“ „A že vás obecenstvo poznalo teprvé před nedávnem?“ „Neodvážil jsem se vystoupiti dříve veřejně v městě, kteréž hudbou takřka vládne.“ „Za to však naklonil jste sobě rázem všecka srdce hudebního světa.“ „Obávám se, paní hraběnko, že vás snad láska k hudbě činí méně přísnou, než vskutku moje hra zasluhuje!“ „Myslím, že milerád každý se mnou souhlasí. Avšak nesmím četné společnosti déle zdržovat pochoutku, na niž čeká s největším napnutím. Je-li libo, pane, račtež vstoupiti.“ Václav následoval hraběnku Matildu. Prošedše pokoj potkali hraběte Podolského.

„Tu přivádím konečně našeho očekávaného hosta, Alberte,“ pravila Matilda.

Hrabě Podolský beze všech okolkův pojal Václava za ruku a pravil: „Zavděčil jste se mi nemálo, pane Koutský, že jste přišel!“ Václav děkoval několika slovy za tolik laskavé přízně, a co zatím Matilda ohlašovala v salonu, že slavný koncertista konečně přišel, vstoupil s ním hrabě Albert v salon a uvedl ho v hlučnou společnosť.

Václav se hluboce ukláněl na vše strany, a ačkoliv z počátku mu bilo srdce trochu neobyčejně, osmělil se po krátkém čase, a vznesl svoje krásné čelo vzhůru tak pevně a jistě, jako by nebyl v kruhu tom žádným hostem více.

Co zatím společnosť počala zraky své na Koutského upínat, a přísná, v celku však příznivá kritika oněm šla ode rtův ke rtům, hovořil hrabě Podolský velmi laskavě s Václavem a Kornerem, jenž právě byl přestal nějakou salonní skladbu. Hraběnka Matilda kynula jednomu ze sluhů, který se ihned zmocnil klobouku Václavova a krásných jeho houslí a položil je na malý stolek při pianě, k tomu jakoby připravený.

Po čtvrť hodině veseleho rozhovoru dělila se opět společnosť na jednotlivé tlupy a hlučný šum ustupoval zponenáhla polohlasitému šepotu, až konečně nastalo úplné ticho.

Václav uklonil se hraběti Podolskému a dvěma jiným pánům, kteří se k nim byli postavili, uchopil se docela jistou rukou svých houslí, povystoupil na podstavek, na němž se nacházelo piano, a přejev lehounko zpěvné struny svého nástroje, počal silným adagiem nějakou fantasii z paměti.

Po několika přechodech nehnul se v celém salonu ani dech. Šepotné poptávání, jaká to skladba, ustoupila mrtvému tichu.

Václav počal se po adagiu v několika akordech hloubiti v nejtruchlejší tony, a rozbolestniv všecky city posluchačův srdcejemnou, smutnou, krátkou melodií, přecházel v opakujících se přechodech smutného toho názvuku v říši nejmilejších tonův, jako by se měli všickni citové lidského srdce rozplynouti nevýslovnou rozkoší, jež připravovaná zponenáhla tklivými rázy srdcejemných bolův svoji blahostnou moc tím více výšila, čím hlouběji vyplývala ze zdroje bolestí.

Na vlnách nejnevinnějších radostí zdály se teď všecky ty zvuky se houpati, jako lehké sbory ukrytých bytostí, které jeví svůj život jedině zachvěním strun. Celé nebe splývalo v těch mile lkajících zpěvech, a zajímalo celou duši v čarovný obor všech slastí, jejžto jenom v řídkých života dobách srdce lidské v nadšení tuší.

A když všecky ty zvuky v nejrozmanitějších změnách prochvěly celou útrobou, tu se opět počal vraceti, však jedině v ohlasných názvucích, ten srdcetklivý hlas, jako daleké, poloudušené lkání, jako zašlá v paměti upomínka na prchlý bol, a opět vznikala ta melodia nebeských kruhů, až překonala dočista všecky lkavé názvuky a vířícím tonem v nejbujnější síle rázem se ukončila.

Posluchačstvo naslouchalo dosud těm nebeským zvukům, ačkoliv Václav dávno juž byl ukončil.

Zponenáhla teprvé počal se každý probouzeti z těch melodických snův a když se celý ten pozorný kruh přesvědčil, že hudba juž chvíli přestala: tu se vznítil hlučný potlesk a celá společnosť ohrnula Václava, jenžto sám překvapen účinkem své hudby sotva viděl, co se s ním děje. Každý chtěl promluviti s ním o thematu celé té hudební básně; každý chtěl uhádnouti, co vlastně skladatel v té komposicí líčí, a nikdo nemohl spočátku druhému rozuměti.

Když se konečně trochu upokojil ten všeobecný ruch, počaly mocné kontroversí o domnělé myšlénce, ježto sloužila za základ tak podivuhodné skladby. Někteří byli toho mínění, že to píseň neštastné lásky, kteráž jedině ve víře v blaženější budoucnosť po smrti nabývá rázu uspokojujícího; jiní měli za to, že fantasie ta líčí jednoduše vášně srdce lidského bez rozdílu na jejich individuálnosť: že každá vášeň po vybouření zůstavuje trpký přívěsek bolu, až se vytříbená zponenáhla změní v blahé cítění.

„To vše není moje mínění,“ proslovila se hraběnka Matilda k Václavovi, jenžto s utajenou radostí viděl, jak se celá společnosť pachtí za obsahem hádanky a že nikdo dosuď nepřiblížil se úplně k hlavní idei. „Výraz celé té skladby je jinaký. A kdybych se nebála, že je moje mínění nepravé, řekla bych, že to píseň vězně, jenžto v bolesti svého neštěstí, své vazby opěvuje blaho úplné volnosti, až v písni té umře, a vskutku dojde pravé svobody. Proto se mi zdá tak charakteristické rázem ukončení. Co myslíte, pane Koutský, uhádla jsem?“ Václav se uklonil na znamení, že hraběnka vnikla nejhlouběji v jeho myšlénku.

„Chtěl jsem,“ řekl Václav, „touto skladbou předvésti každé citlivé duši nevýslovné bolesti Dalibora vězně, jenž opěvá na strunách starobylých houslí přesmutný svůj osud. V duchu vidí a tuší předce konec všech trýzní, a jakoby unešen tímto krásným tušením přeměňuje bolné zvuky v blahé, ačkoliv sám více neví, co hraje, až v nejkrásnějším vytržení skoná s tím přesvědčením, že ho krásná ta předtucha nezmýlila.“ Některým zdál se tento výklad příliš hledaným; většina však dala hlučným potleskem nezvratné znamení, že souhlasí s hudebníkem. Nejvíce spokojena byla však hraběnka Matilda, že se sblížila na první setkání tak skvělým způsobem k ideám mladého umělce. I Václav cítil, že hraběnka je dařena neobyčejným duchem, a rozmluva, v jakouž se byl s ní pohloubil, dávala toho úplné svědectví.

Hraběnka Matilda byla časně provdána za bohatého hraběte Simojského, jenž před rokem umřel zastaviv znamenité jmění své paní, kteráž i mimo to měla bohatství nemalé z vlastního rodu. Po smrti svého manžela odstěhovala se Simojská do Prahy a obývala s hrabětem Podolským, svým jediným bratrem, starobylý dům hrabat Podolských. Snažila se přemluviti bratra, by se oženil. Podolský však neměl posuď žádné chuti, ačkoliv juž počítal třicítku; a tak vedli bratr a sestra velmi skvostný život o sobě, přijímajíce a opětujíce návštěvy zvláště spřátelených domův.

Matilda vychována byla neméně důkladně jako bratr její. Tak se stávalo, že se skoro ve všem jejich náhledy stýkaly a že tvořil jejich duševní život jakousi krásnou harmonii. Vynikal-li Podolský bystrým duchem a smělým úsudkem, tu doplňovala jeho sestra ve všem souhlas přeoutlou duší a šlechetností svého srdce, kteráž závodila spolu s nevšední dobrotou hraběte Alberta.

Stal se dům jejich brzy středištěm vybrané společnosti, kamž měli umělcové všeho druhu povždy volného přístupu. Tak sobě i Václav dnešním uvedením dobyl práva v určité dni zavítať v tento kruh. Musel ještě mimo to sám přislíbiti hraběnce Matildě, že přicházeti bude velmi často a že nepromešká žádné příležitosti, jížto by ji obeznámiti mohl s novým výtvorem své fantasie aneb novým pojmutím té neb oné znamenité skladby.

Za všeobecné zanícenosti uplynul dnešní večer. Hosté počali se ztráceti, hlučný kruh se čím dál tím více menšil, pan Korner byl laskavě propuštěn od hraběte, i Václav chystal se k odchodu. Na požádání hraběnky uchopil se však svého libozvučného nástroje a před malým kruhem přítomných ještě hostí zahrál variací na ruskou píseň, o kteréž se byl Jaromír zmínil, že se hraběnce tak mocně líbila.

Účinek jemné té skladby nebyl malý, a zvýšil se ještě tím, že byl hrán spíše z úmyslu, aby sblížil srdce mocí zvuků pohnuté, než pro ukázalosť sběhlosti ve hře. Jednoduchá, avšak nad míru dojemná melodie vylívající se melancholickými tóny vrhla jakýsi truchlý závoj na utichlou společnosť, a aby rozveselil Václav vzniklý smutek, zasedl čile k pianu a zahrál nějakou veselou, dovádivou barkarolu s tak překvapující dokonalostí, že celý kruh obsypal jej pochvalou a spolu udivením, že se skoro též tak mistrovsky zná ve hře na pianě jako na houslích.

Tak slavil Václav i dnes znamenitý triumf a naklonil si za jeden večer srdce všech posluchačův a zvláště hraběnky a hraběte.

Když se konečně poroučel, doprovázela jej hraběnka Matilda až ku dveřím salonu a podala mu velmi přátelsky svou krásnou ručinku. Václav uchopil se rozkošné té ručky a vtiskl dlouhé, vřelé políbení na ni, ačkoliv vlastně sám nevěděl proč a jak to učinil.

Hraběnka pozřela naň okem plným jakéhosi zvláštního výrazu, o jehožto základní vlastnosti Václav nevěděl, co má mysliti.

My sice také nevíme, co oko obou těch lidí sobě povědělo; jen to můžeme laskavému čtenářstvu zděliti, že Václav větší čásť noci probděl na lůžku bezesném, zpomínaje brzy na Emilii a brzy na hraběnku; a že hraběnka Matilda svěřila jedině svému srdci co hluboké tajemství, že se jí ten mladý umělec skoro líbí!...

Václav očekával se svým přítelem Plachého.

„Ale, příteli, doufám, že starý Plachý přijede po poště; neboť uvidí-li někdo ten ctihodný kočár, jenž nás vybavil před rokem z nebezpečenství smrti: bude museť každý učeník dělati vtipy na jeho krásnou starobylou formu.“ „Myslím, že přijede Emilie po poště.“ „A bezpochyby bude bydleti u své tety? Tuším, žes veliký přítel té paničky, alespoň ji navštěvuješ každý týden nejméně dvakrát.“ „Jedině když odesílám psaní!“ „Činíš to však nyní řidčeji, než dříve.“ „Jak mi napadne!“ odpověděl Václav rozmrzele.

„Příteli, pozoruji, cos začal s těmi velkými pány, že jsi velmi aristokratického rozmaru. Snad tě předce ta paní hraběnka trochu očarovala?“ Václava se dotkla tato slova nemile, ačkoliv nevěděl proč. Přitom vstoupil obraz hraběnčin před jeho mysl v nejkrásnějším půvabu, ač se snažil zapuditi jej.

„Je pět hodin, Václave, a skoro čas abychom šli. Přivítáš-li svou nevěstu tak rozmrzele, jak se zdáš býti: pukne jí na první pohled srdce, neboť bude mysliť, že jsi se jí stal nevěrným!“ Václav bez odpovědi vstal a oba šli mlčky k obydlí paní Obrovské. Jaromír bloudil svými myšlénkami na cestě do Drážďan, Václav přemáhal se, aby ušel jakémusi neurčitému nepokoji, kterýž se bouřil v srdci jeho tím více, čím se rychleji blížili k cíli své vycházky.

Paní Obrovská obývala malý, avšak velmi úhledný byt na Spálené ulici.

Přátelé vstoupili do předsíně a tázali se, zda-li paní Obrovská doma.

„Právě vyšla se slečnou Emilií a s panem Plachým. Pan rada přijel asi před čtyřmi hodinami a ptal se hned, kde zůstává pan Koutský a pan Višňovský,“ vykládalo čiperné děvče.

„A navrátí se paní Obrovská brzo?“ „Přijde co neviděť se slečnou!“ „Dobře; přijdeme později!“ „Milý příteli,“ pravil na schodech Jaromír, „musím se dříve posilniť na tu strašnou domluvu, a že budu míti řízení s panem Plzeňským radou, musím se uchopiti kdesi dobrého Plzeňského. Tebe arci sytí láska a sladce kynoucí odměna za tak dlouhé vzdálení!“ Václav podal ruku Jaromírovi, nepronesl však ani slova.

Jaromír obrátil se k „Hrozni“ a Václav pustil se koňským trhem na zdařbůh, nevěda vlastně kam jde. Byl nad míru roztržitý a příjezd Emiliin, na kterýž čekal dlouhý čas s netrpělivostí, nebyl mu nyní tak milým a vítaným, jako dříve. A proč? — To sám nevěděl. Ještě předevčírem byl by dal kdo ví co zato, kdyby byl mohl zrychliti povoz, jenž mu přinášel předmět tužeb jeho, a dnes bylo mu přijetí jeho milenky skoro lhostejné. Bylť nespokojen sám s sebou.

Tu jej pojal někdo za ruku. Václav se ohlídl. Bylť to pan Korner.

„Dobrý večer, pane Koutský. Kam pak tak zamýšlen?“ „Vyšel jsem si trochu na procházku!“ „Je krásný den a kde kdo, každý ho chce užiti. Půjdete-li však tak zamyšlen dále, neužijete ničehož. Právě šla okolo nás dívka, tak milá, tak rozkošná, že jsem neviděl dosuď nic podobného. Vzala si vás pěkně do oka, ačkoliv jste si jí ani nevšimnul.“ „Kdy to?“ tázal se Václav jen proto, aby něco řekl.

„Před malou chvílí! Ah! tam je to milé stvoření! Vidíte, jak se nese, jako by právě uběhlá z lesa laňka?! Pojďte hbitěji, abychom ji dohonili.“ Václav se poddal a za několik minut dohonili děvče, které se po straně vysoké paní vznášelo jako květ jarní na zefýrových perutech. V tu chvíli se dívka obrátila a Václav poznal Emilii.

Děvče se zapýřilo jako růže, sklopilo své rozkošné zraky a co zatím Václav představoval paní Obrovské pianistu Kornera, hleděl tento pán překvapeně na Emilii, která jsouc na rozpacích přemilostně si počínala.

„Juž tak dlouho jsem v Praze, a vy jste neuznal ani za hodné mne navštíviti,“ obrátila se konečně k Václavovi, jenž okouzlen jejím přemilostným zjevem zapomněl na všecky hraběnky v celém světě a pozíral na ni s nevýslovnou rozkoší.

„Vždyť jdu právě od vás, Emilko,“ omlouval se Václav, ačkoliv sám cítil, že výčitka dívčina nezakládá se právě na nepravdě. „Nezastihl jsem vás doma!“ „Otec se vás nemohl dočkati a šel vám naproti do vašeho bytu.“ „Tu jsme se bezpochyby minuli.“ „Není pan Višňovský doma?“ „Šel sice se mnou, odloučil se pak, přijde ale ještě jednou do vašeho bytu. A vězte, že zůstal v Praze jen k vůli vám, Emilko; zejtra aneb pozejtří odjede do Drážďan, kamž chtěl juž před týdnem.“ „Vy ale neodjedete nikam?“ „Já? Teď na žádný způsob; později snad. Avšak zůstanete vskutku jenom čtrnácte dní v Praze?“ „Otec tak chce!“ dokládala Emilie; „já bych arci měla jiné přání, abych se opět mohla trochu cvičiť s vámi na pianě. Já jsem mnoho zapomněla,“ doložila čtveračivě se usmívajíc.

„Nahradíme vše, Emilie!“ Co zatím takto rozmlouvali zamilovaní a Korner s paní Obrovskou se bavil, jak právě mohl, dorazili k bytu.

Pianista se poroučel, dosáhnuv dříve dovolení od paní Obrovské, by ji směl navštíviti se svým přítelem Koutským.

Právě se nacházela společnosť na rozchodu, tu přikvapil pan Plachý po boku rozveseleného Jaromíra: „Buďtež nám vítána v Praze, venkovská princezno všeho vděku a krásy!“ volal Jaromír zdaleka, že se okolo jdoucí lidé ohlíželi na skupeninu. „Aj pan Korner také v naší společnosti? To bude veliký koncert. Kam utíkáte, pane Kornere?“ „Mám důležité řízení, pane Višňovský,“ odpověděl tázaný, nahlížeje přirozeným taktem, že hned na ponejprv nemůže se vedrati ve společnosť starých známých, ač by byl milerád zůstal k vůli Emilii, kteráž naň učinila veliký dojem.

Celá společnosť odebrala se do bytu paní Obrovské.

„Zděluji vám novinu,“ počal Jaromír veselým hlasem: „pan rada Plachý rozmyslil se jinak stran pobytu v Praze roztomilé své dcerušky. Jen se nehoršete, slečno, a doslechněte až do konce. Pan rada mne oprávnil ohlásiti vám, že vám dává dovolenou na celé jaro, abyste se trochu povyrazila z těch truchlých písniček o lásce, jež zpíváte, pak z toho pláče a naříkání, jímžto se trýzníte... Ať si ten váš Adonis v Plzni vypláče jazyk a vyzpívá oči, vy zůstanete zde!“ Starý Plachý se smál, až mu oči slzely; paní Obrovská činila, jako by se jí rozpustilá řeč Jaromírova nelíbila; Václav se upřímně hněval a Emilie začervenala se jako pivoňka a hleděla ukryti svoje rozpaky tím, že se posadila k zaprášenému pianu a přejela několikráte svou plnou roztomilou ručinkou klávesy.

Zponenáhla navrátila se opět veselosť a s ní hovor; večer uplynul tak rychle, že naši přátelé museli pomysliti na odchod, aby dopřáli žádoucího odpočinku cestujícím. Rozloučili se tedy a Jaromír musel přislíbiti, že zejtra ještě jednou navštíví paní Obrovskou. Již dávno byl vyšel z domu na ulici. Ohlížel se po Václavovi; tenť však dosuď nepřicházel. Tu mu napadlo, že se asi jeho přítel nemohl ještě odtrhnouti od rozmilé dívky a že buď nyní předsíň aneb osvětlené schody slouží milencům za tiché loubí s nedalekým vodospádem a lampa za romantický měsíc co druh všech slibů a hubiček.

Obrátil se a popojda v průjezdu ku schodům, zavolal na Václava: „Příteli! měj předce nějaký ohled na slečnu; vždyť dostane loupání v lopatce z toho průvanu a z toho chladna nelítostný kašel.“ Tato apostrofa měla nejstkvostnější účinek; za malou chvilku stál Václav před Jaromírem.

„Příteli, tys dnes věru nešetrný,“ oslovil ho Václav.

„Nehněvej se, pozejtří budeš moci v tuto dobu své zastavenícko na chodbě začíti a státi s děvčetem, až se mu samou láskou zavrou očinky.“ Václav neodpověděl; za krátkou chvíli odpočíval každý na svém loži: Václav, maje hlavu plnou lásky a blahých snův a Jaromír kanibalského spaní a nejistých, rozervaných obrazův.

Druhý den představil se Jaromír hraběti Podolskému a žádal o přislíbený odporučující list na inšpektora obrazárny Drážďanské, a připověděti musel ještě jednou, že zamluvený obraz dohotoví v určitou dobu.

Večer ztráven v kruhu rodiny Plachého; a polovice noci pak u „Hrozně“ ve hlučné a veselé společnosti známých umělcův.

Ráno doprovodil Václav přítele na nádraží, a zde rozloučivše se, přislíbil jeden druhému, že si budou velmi pilně dopisovať.

„Za tři měsíce uvidíme se opět,“ volal ještě při odchodu Václav.

„Za tři měsíce!“ odpověděl Jaromír, a šumný vlak unášel malíře k německé Florenci.

V Drážďanech dne 5. května 18..

Uplynuly juž tři dni, co se nacházím v lahodném lůně Saské residencí. Těkám od uměleckého zde chrámu tam ku mocným budovám mus; zde vítá mě duševní zábava, by ustoupila ihned jiné, tam mne okouzluje nový výjev na proudném Labi, ježto se valí v plné své kráse a velikosti ku ctihodnému sídlu umění a věd! Všady nový život, neznámé tváře, cizí zvuky, nápadné toiletty! Nahlížím, že jsem se dostal do víru nových živlů, cítím, že město není mým domovem!

Přislíbil jsem Ti, milý příteli — milejší nyní, že vidím, co mi schází, nejsi-li přítomen — přislíbil jsem Ti, že nezapomenu popsati několika řádečky svou cestu, ačkoliv nevím, zda-li nalezneš v popisu mém nějaké zajímavosti. Učiním to však předce, abych alespoň dostál svému slovu; neočekávej ale ohnivé vymalování všeho, co na mne působilo nápadně; barvy ve slovech nemám tak živé, jako na plátně.

Na den mého odjezdu doprovázelo mne na cestě to nejkrásnější povětří. — Z počátku sice zahalena byla obloha šerými mraky a jarní mlha rozestírala se na rozkvětlých stráních a na bůjně pučících lučinách, okolo nichžto ohnivý povoz unášel mne v cizí kraje. Za malou chvíli zmizela staroslavná Praha z oboru mých zrakův a romantická, divokrásná údolí, jimiž se železná dráha vine, pojala dunící vlak ve svoje lůno.

Sotva urazili jsme několik mil, spustil se drobný déšť, mlha počala klesati k vyprahlé zemi, šeré mraky stávaly se vždy řidčími, až se konečně naprosto rozdělily. Teď ukázal se nám úsměvný blankyt nebe, jenž na mne tím mileji účinkoval, jelikož jsem se juž obávati počínal, že se promění drobný déšť v neustálý a že takto učiní povětří přítrž mým plánům za dnešní cesty. Okolo desáté hodiny prorazilo slunce roztrhanými mraky, blankyt nebe šířil se nad našimi hlavami a všickni pocestní drali se k oknům, aby se potěšili rozkošnou krajinou u staroslavného Mělníka. Celý kraj ležel před námi, jakoby ráj to právě otevřený divoucím se zrakům, na lučinách zářily milliony nejkrásnějších perel, svěží zeleno vábilo nad míru oko, ježto zaplaveno půvabností rozkošné vyhlídky těkalo v modrou dálku, kdežto se v šedém kruhu, opínajícím brunátný obzor, hloubilo v luzně kynoucích pahorcích. Jako na bouřných perutech rozvlněná vichřice kvapili jsme k Oustí.

Tu se náhle objevil udiveným zrakům jako znamení hrozby, jako strašný, černý pomník šedých, krvavých věkův starý zbytek sesutého hradu Střekova, co věrný strážce mezí vlasti, ač věkem jako zbytečná stráž zapomenutý! Snad každého okolojedoucího prochvěje hořeční úpal, když pozří na ty ostatky zpuchřelých věkem hradeb a věží, ježto se shlížejí v rychlých vlnách Labe, jako by se rozmýšleti zdály, mají-li se vrhnouti v tichý, vlhký hrob, aneb vzdorovati ještě větru a lijáku, budoucím rokům smutná památka minulosti!...

V Oustí opustil jsem železnici, bych svou osobu svěřil nikoliv nebezpečným vlnám mírného Labe, ježto spěje z rodné vlasti v dalekou cizinu tiše, němě, v hlubinách svých chovajíc tisícero památek zašlých dějův, a hory, vypravující o strašných bojích uplynulých století, odrážejí se mírně v modré hladině, oživlé jedině loďkami slídivých rybářův a lenivým davem obchodních lodí. Historické upomínky rozletěly se po všech končinách, až konečně opět ustaly na místě, odkuď vyšly. Poslouchal jsem, zda-li ozvěny vůkol naleznou; avšak vše ticho bylo, jenom zvony rušily mír němě výmluvné krajiny, kdežto hřímal kdysi strašný hlomoz zbraní a udatné volání statečných vůdcův...

Blouznění to zaujalo mou pozornosť tak, že jsem ani neviděl, že paroloď, na kterouž jsem byl vstoupil, odrazila od špinavého břehu a že vlny pěnící se unášely lehký ten stroj na svých mohutných ramenech. Oustí počalo se haliti v modrý závoj; tvář údolí střídala každou čtvrtí hodiny svůj půvabný zevnějšek; hluboká úžlabina, jížto se Labe valí jako mocný stříbrný proud, vysílala vždy větší a vyšší boky po obou stranách k nebesům, jen tu a tam roztáhl se lesem obrostlý hřbet obrovským svým tělem v rozlehlejší nížinu, aby co nevidět zapřev svůj původní stav opět se vztyčil ve vysoký vrchol, na sobě chovaje celé ohrady divně nakupených skalisk.

Po krátkém zastavení minuli jsme Děčín; zámek počal za horami mizeti jako drahá památka vlasti; jako poslední pozdravení kynula nám jeho střecha, až se jedním rázem zakryla za bujné listí pučícího parku. Sotva jsem odvrátil toužebné své zraky od venkovského sídla staré hraběcí rodiny a zíral ku předu vytržený půvabností rozkvetlých všady břehův.

Paroloď houpala se dále, jako labuť, a trudné, vzbuzené myšlenky o marnosti všeho, cokoliv staveno v úkor časům, rozptýlila měnící se tvářnosť krásného vůkolí, ježto počalo bráti na sebe ráz srázovitých stěn, utvořených od přírody k ochraně úžlabných břehův. Stromoví květoucích zahrad, nacházejících se na úpatí skalisk, pojilo se s bukovím a jedlemi, ježto vypínaly svá štíhla temena nad ty skladné stěny ohromných balvanův pískovitých skal: to vše střídá se v divoucí soumíře a dodává dojmu, z velikosti těchto výtvorův mnohočinné přírody vzbuzenému, jakési uhlazenosti a příjemnosti.

Obrátil jsem se opět ku předu a tu ve vahavém tanci točil se před námi Lilienstein a Königsstein, brzy dávaje nám pozdravení z pravé strany, aby nám zavítal co neviděť opět z levé v celé své mohutné velikosti a vážnosti. Rozkošné městečko Šandava pozdravilo nás svými červenými střechami a zvalo ku krátkému zastavení. Vzorná čistota tohoto milého zástavního místa, jakož i přepůvabné položení a vůkolní romantická krajina účinkují nad míru lahodně na každého pocestného.

Po krátkém čase vítala nás Pirna a odtuď počíná se úžina těsných břehův zponenáhla rozkládati v příjemnou nížinu, zvláště na levém břehu řeky. Krásný, velebný ten proud po pravé straně poutá stejné pohoří svým vysokým hřbetem, až se konečně u samých Drážďan skloní a rozloží v úplnou rovinu, jako by se takto podrobiti chtělo zákonům hlavního města krásné vlasti.

Kolem rozkošného letního královského sídla, kolem Pilnice, ploula loď urychleným spěchem ku svému cíli. A tu se zaplaveným zrakům objevuje obraz, jichžto málo na světě. K levé ruce rozbíhá se krajina na nepřehlednou skoro rovinu, v pravo pak poutá zraky střídající se měnivosť nejrozmanitějších letohrádků. Zde vidíš letohrádek v slohu francouském, tam opět v italském, jinde v slohu smíšeném z obou jmenovaných elementův; na úpatí pohoří toho rozkládají se vinice a obíhají ty rozkošné letohrady jako od přírody utvořené zahrady. Tu vábí oko velký k výši trčící vodotrysk, tam se kolíbá v jarním větříku rozhrnutý praporec a pozdravuje z daleka cestujicí na lodi. A patříš-li pak ku předu: tu se ti objeví v mlhavé dálce ono sídlo mus, ježto sobě dobylo jak rozkošným položením, takť i vnitřním bohatstvím umění příjmí německé Florence. Jako nějaký půvabný obraz ze snův za májové noci: tak se blíží Drážďany, zponenáhla odkrývajíce závoj setkaný ze šedých mlh a objevujíce se žádostivému zraku svou nejkrásnější stránkou, Brühlským tarasem.

Po malé čtvrthodince zastavila se loď naše na nábřeží Staroměstském a já odebral se ihned do města, abych si objednal byt, jakých zde pro lidi mého řemesla a jiných na výběr. Večer prošel jsem ulicemi Starého města. Je tu živo, pozoruji, že zde brzy přivyknu. — Zejtra proskoumám všecky kouty saského královského sídla a pozejtří odevzdám svůj odporučující list hraběte Podolského.

V Drážďanech dne 6. května.

Navštívil jsem dnes ponejprvé obrazárnu. S jakým dojmem, nemohu ti ani vypsati. Byl jsem překvapen nade všecko očekávání, vida krásnou skutečností předčeny všecky myšlénky o velikosti a drahocennosti nakupených zde pokladův; byl jsem příjemně dojat jednoduchým, však pěkným uspořádáním těch všech arciděl, jimiž v takové hojnosti mohlo by se směle honositi první město světa; byl jsem skoro stísněn a skoro zdrcen, anto se mi ve zraky udivené draly nepojatou silou všecky ty smělé a mistrovské výtvory největších výtečníkův tak mnohého století!

Tu jsem teprvé cítil, čím vlastně jsem: ničím, praničím u porovnání s těmi, jichžto děti smělé a bujné fantasie zde se usmívati zdají na člověka, aby jej buďto povznesly k statečnému následování, aneb aby se jeho silám teprv se tvořícím a vyvinujícím skoro úsměšně samy divily! Já ploval v nevýslovné zanícenosti od obrazu k obrazu; všady musel jsem se obdivovati kráse, nikde skoro nemohl jsem říci, že bych si to či ono přál jinak, než jak se to v moje zraky hloubilo. — Tak jsem ztrávil mnohou hodinu pouze díváním, obdivováním se těm mocným geniům, ježto žijí zde v krásné a vespolek sobě rovné a hodné, velebné společnosti, vznášejíce se svou neznámou a netušenou mocí nad hlavami učeníkův a radujíce se, když se kohosi srdce rozplamení jejich ohněm, planoucím z útvorův vidných neviditelného tvorčího ducha...

Dne 10. května.

Jeť předce člověk tvorem, jenžto původ vzal z vyšších končin! ... Vynutí nám nekonečného obdivu, zasloužené úcty, když vidíme v mocných důkazech před sebou sílu jeho! ... Co může všecko duch lidský! ... Kam se povznese bytosť ona, kteráž stísněna nízkými poměry dochází svého vývinu v slavných příkladech jiných, aby okoušela svoji vlastní sílu k povzletům nadhvězdným, razíc si takto rovnou cestu všemi obtížemi, jež tlačí pružnosť vnitřních popudův jen proto, aby se síla jejich tím více tužila!? ... Člověk metá ohromné budovy k výším nebeským navzdor všem budoucím časům, a požívá v hrdém svém uvědomění rozkoše té, že myslí, že staví pro věčnosť! Ano, pro věčnosť, jakáž na zemi člověku vykázána, arci nepřesahující mezeru tu, v níž nynějšek s temným budoucnem hraničí! Avšak věčnosť tuto na zemi nemůže mu odejmouti žádná moc, toť jeho jediné věno, jímž se honosí vším právem vznešeného svobodného tvora!... A pro věčnosť tu staví, tvoří, myslí, jedná!

V podobných myšlénkách, kteréž nejsou arci novinkou Tobě, příteli, potácel se duch můj tyto dni spěchaje od pochoutky duševní k zábavě umělecké. A za takových dojmův tvořených cizím a slavným zevnějškem na mou duši, počal jsem skoumati a studovati, a doufám, že studie moje podporovány budou zvláštní, dosuď ode mne nepocítěnou pružností ducha, jenž se šíří den ode dne v šeřící se dálky, o nichž jsem dříve neměl ani pojmu.

Takto vedu život sice tichý a stejný na pohled; uvnitř však valí se vlny budících se obrazův, jimiž nabývá moje bytosť jakési vznešenosti, ježto mě unáší nad hladinou obyčejného žití, otvírajíc mi čarovné výhlídky v končiny stkvoucí se tisícerou krásou a nekonečnými půvaby!...

Odporučující list odevzdal jsem před třemi dny. Byl jsem velmi laskavě přijat, a na zvláštní dovolení mohu navštěvovati obrazárnu kdykoliv chci; užívám toho dovolení všemožně a směle mohu se přiznati, že jsem juž teď učinil jakýsi pokrok. Obdivuji se své pilnosti; jsemť při rámci skoro celý den. Mám nejpevnější vůli, zdokonaliti svou techniku za čas svého pobytu v Drážďanech a dodati dosavadní své obratnosti nejpevnější půdy.

Dne 20. května.

Po celý ten čas, co jsem nevzal péra do ruky, abych Tě zpravil o své činnosti, mizí den po dni ve stejné práci. Počal jsem obraz objednaný od hraběte Podolského. Předmět bude moderní, a doufám, že se obraz nemine s dobrým účinkem. — Po odbyté dnešní práci hodlám navštíviti divadlo. Neuplyne skoro žádný večer, kdež bych opominul zajíti v krásný tento stánek mus. — Jinak pilně navštěvuji obrazárnu a kopie Rubensova genia slávy pokračuje znamenitým spěchem. Ostatní prázdný čas vyplňuji vycházkami v čarovné okolí města ve společnosti veselých druhův sběhlých ze všech končin světa. Známý Waldschlösschen, Veliká zahrada, Tharand a vzdálenější okolí navštěvujeme obyčejně in corpore, a veselých dob prožijeme ve zpěvu a rozpustilé zábavě.

Dne 21. května.

Byl jsem v divadle!... Jsem zničen... Sotva chápám pravidelný běh věcí na zemi!... Píši ti v noci o třech hodinách s rána. Proč to? budeš se tázati, a já ti na první okamžik nemohu ani říci příčinu. Sotva se upokojí bouře mých prsou, sotva ochladí se oheň, jenž plane mi ve všech žilách, jako by mě ztráviti chtěl svou nekonečnou výhní. Nemyslil jsem, že dnešní večer pobouří celou bytosť mou až v nejhlubších základech. Kde mám vlastně začíti? Jak ti popsati vše, co se semnou dělo za několik hodin? Vše, co jsem cítil, prožil v té krátké době, vyznačuje v kníze mého života nemalý díl!

Psal jsem Ti včera, že se chystám na večer do divadla. Jistá mladá herečka vystoupiti měla ponejprvé co host na zdejším divadle co Julie v Shakespeareově Romeovi. Pravilo se, že herečka ta má veliké schopnosti, a z Výmaru, odkudž přišla, předcházela ji velmi příznivá pověsť. Umínili jsme si, že půjdeme do divadla, a mnozí, a mezi nimi i já, učinili jsme to tím spíše, ježto se vůbec pravilo, že milovnice ta vládne i neobyčejným tělesním půvabem. Náhodou opozdil jsem se u inspektora, kamž jsem donesl přelaskavý přípis hraběte, jenž byl připojen k poslednímu Tvému listu. Moji známí nečekali déle na mne, a když jsem vstoupil do divadla, skončeno právě první jednání. Množství lidí hrnulo se v koridory; většina ubírala se nahoru do bufetu, jiná čásť procházela se po prostanných, krásných korridorech hovoříce o cizí herečce.

„Tys mnoho zanedbal,“ pravil Semiňský, můj známý, přicházeje mi vstříc. „Děvče to dalo se tak rozkošně od Romea líbať, že bych si byl sám přál, býti na jeho místě.“ „Tedy se líbila?“ „Obecenstvo ji přivítalo laskavě. Vše je napnuto na druhé jednání. Patrně naklonilo se všecko publikum roztomilému tomu děvčeti. My tleskali všickni nevědouce vlastně proč, až jsme se upamatovali, že jí chceme vzdáti takto úctu k vůli její kráse, pravím ti, kráse, skutečné kráse.“ „Jsem žádostiv,“ odpověděl jsem; tu upozornil mě Semiňský, že zazněl zvonek na znamení, že druhé jednání počíná.

Vstoupili jsme. Obecenstvo se urovnalo. Opona vylítla. Hrobové ticho nastalo. Scena na balkoně počala. Sotva že Julie vystoupila na taras, sotva že promluvila několik slov s předojemným výrazem, nevěděl jsem, co se to semnou dělo. Její překrásná tvář, její černé planoucí oko zářilo tak zaníceně, její řeč se rozléhala tak lahodně po celém divadle, že se mi zdálo, jako by to skutečně byla ona Julie, jejížto nešťastné osudy nesmrtelný básník vymaloval obrazem nedostíhlým. Čím více jsem napínal zrak, aby mi neušlo ani nejmenší pohnutí ve významné tváři: tím více zmáhala se ve mně jakási upomínka na podobné tahy, ježto jsem kdesi viděti musel. I v jejím hlase zdál se býti jakýsi známý mně přízvuk, jenž mne dojímal hlouběji, než obyčejně řeč s jeviště divadla k posluchači zaujatému celým výjevem. Cit k nepopsání zmocnil se náhle srdce mého, tisícové vnitřních jakýchsi neznámých hlasův počínali mi šeptati jakési jmeno drahé osoby, na niž vlastně předc zapomenouť nemohu! Dívám se napnutým zrakem na tu krásnou postavu, tak lehkou, pružnou, hebkou, jako by ji byl právě v tom bílém šatě jarní vítr přivanul z krajův krásného jihu: ano, tu poznal jsem, že to známá bytosť, že to Antonie!!... Její hlas tak lichotný, tak mocný všeho duševního výrazu, tak sladce znící, tak elegicky zvonící, tak rozkošně šveholící, jako by si byl vypůjčil všecky ty změny hudebního hlasu slavíkova: ten hlas dosvědčoval, že jsem se v domnění svém nemýlil. Neboť nevyslovitelnou mocí vrýval se každý zvuk v tlukoucí mé srdce, jako opět vybuzené ohlasy kdysi zpívaných písní!... Je to ona! Ano, příteli, ona děva, k nížto jsem zaplanul poprvé, považovav své přilnutí k ní jedině za hračku k vyplnění jistého rozmaru! Ale teď? — Teď cítím, že dávno usnulí citové, o jejichžto moci jsem sám jindy pochyboval, předce žijí v neotupělé pružnosti, a nahlížím, že jim bylo zapotřebí jedině nenadálé příležitosti, aby se objevili opět v původní své síle!

Teď jsem oslepl pro vše vůkol sebe; já viděl jenom ji; ohluchl jsem pro všecek ten potlesk, jenž hřímal celým domem, jakoby to ozvěna tisícerých ran ze vzdáleného bojiště, jimiž se slaví vítězství statečného vojska! Já slyšel jenom hlas její, zavřel jsem oči, abych se tím nerušeněji poddati mohl nevyléčitelně sladkému citu, jenž ovládl pojednou celým srdcem mým. Byl jsem jako u vytržení! Nechtěl jsem dosuď ještě věřiti svému zraku a sluchu! Jak by to bylo možná, aby Antonie byla nastoupila dráhu divadelní? Jak to možná, by se stala za krátký čas dvou let tak znamenitou umělkyní? A předce to bylo pravda. — Hlava mi šla kolem. — V divadle bylo nesnesitelné vedro. — Množství divákův valilo se k východům a tak jsem se s chumáčem tím dostal i sám ven, aniž jsem věděl jak. Běžím přes korridor nedbaje na volání přátel, kteří vychvalovali umělkyni na nejvýš. Přikvapím ku dveřím vedoucím na jeviště; chtěl jsem mluviti s Antonií, ačkoliv jsem v prvním návalu svých bouřících citův a náhlého překvapení nevěděl proč to činím. Nebyl jsem s to, abych uspořádal myšlénky své, abych rozvážil poměry zašlé minulosti, abych pojal nynější její postavení! Všecky ty mezery, ježto nás dříve dělily, zdály se mně splývati v jednu rovinu, a já viděl se v duchu juž po jejím boku. Sluha, jenž mi otevřel, odpověděl na mé potázání, že slečna Eichburgová — pod tímto jmenem nastoupila Antonie divadelní dráhu — nepřijímá žádné návštěvy na jevišti, a že právě nastala nová scéna, že mi nemůže dovoliti vstoupiť. Sotva se dověděv, kde Antonie bydlí, navrátil jsem se na korridor. — Však neměl jsem spokojené stání, žíly mé proměnily všecku krev v živý oheň, myslil jsem, že mne ten požár ztráví. Běžím do foyeru, vystoupím na prostranný taras, chladný vánek občerstvil mne lahodnou mocí. Sotva že jsem se něco ochladil, navrátil jsem se opět do divadla. Hledím se dostati až k samému jevišti, abych z blízka sledovati mohl každé její hnutí, aby mi neunikl ani ten nejmenší názvuk jejího čarovného hlasu. Chtěl jsem se pohloubiti dočista v její duševní i tělesní půvaby, abych vynahradil okamžikem opět vše to, což jsem byl ztratil za léta.

Přišla scéna, kde kojná objevuje Julii, že Tybald zabit. — V tom okamžiku potkaly se její oči s mými: já se zachvěl po celém těle, do nejtajnějších hlubin srdce mého vnikl tento její hled. Antonie upřeně zírá na mne, upomínky na minulé chvíle musely jí vstoupiti v té chvíli před mysl, ona, jak se podobalo, pamatovala se na mé tahy — bolestí musely se sevříti její krásná, liliová ňádra — ona vzkřikla pronikavým hlasem, že jeho tón každého srdcem proniknouti musel, jako plamenná dýka — skoro sklesla ve mdlobu a poněkud zpamatovavši se spustila zoufalou řeč s takovým výrazem, že po ukončení scény obecenstvo zaníceno její hrou nemohlo ustati v potlesku.

Já byl zničen. Opustím divadlo, běhám po městě, bych unavil tělo a přinutil se k pokoji; pustím se přes most na druhou stranu Labe. Měsíc svítil tak mírně; noc byla tak tichá, že jsem tím více cítil neklid a rozbouřenosť svou! Po půl noci navrátil jsem se konečně domů, a nevěda, jak ukonejšit svůj nepokoj, uchopil jsem se péra, bych Ti popsal, co rozrušilo rázem nepředvídaným můj mírný život. Ty se divíš snad, že mne mohla tak pobouřiti krásná děva? Ptáš se mne nadarmo; nevím Ti odpověděti...

Dne 22. května ráno.

Noc ušla mně beze spánku; nebyl jsem s to, abych ukonejšil rozbouřenosť svou, ježto zmítala celou duší v nejtajnějších hlubinách! Antonie zde, na blízku; mne dělí malá prostora od ní, já mohu, ba musím viděti onu dívku, jižto jsem vroucně miloval, aneb alespoň milovati se domníval. Dlouho myslil jsem, že to vše byla lehká hračka mladického rozmaru. Nyní však vidím, že jsem mohl jedině proto zapomenouť na její čarovný obraz, poněvadž byl mne vzdálen. Teď, že jsem ji opět po dlouhém čase uzřel, hlásí se též původní cit lásky k ní v prsou mých. Málo kdy učinil jsem zmínku o tom celém poměru, nyní však zasvětím Tě v úplné tajemství jednoho malého oddílu svého života.

Přišel jsem, jak ti známo, z Vídně do Lince ve velmi nepříznivém stavu. Jmění mých rodičův nešťastnými nehodami a mojí vlastní lehkomyslností rozplynulo se brzy a já donucen byl z pouhé libůstky, z jednoduché hračky učiniti cíl svého celého života. Pokoušel jsem se v malířství s dobrým úspěchem, ba praveno mi od znalcův co povzbuzení k vyššímu a hlubšímu snažení, že mám talent. Takto roznesla se pověsť má po Linci právě v tu dobu, když jsem poznal svého nejvěrnějšího přítele, Tebe. Ty víš, že jsem měl příležitosť, seznámiti se s domem Eichofena. Na první setkání poznal jsem v rozmilém děvčeti tvora nevšedně dobrého srdce, ducha velebystrého. Antonie opanovala za krátký čas úplně srdce mé, a zdálo se, že i já nejsem jí lhostejným. Příležitosť se mi brzy naskytla, přesvědčiti se, zda-li srdce její chová v svých hlubinách nějaký cit pro mne. — Rozkošná dívka spočívala na mých prsou a přisahala mi věčnou lásku. Já byl štasten, svět se na mne počal usmívati opět tak mile, jako za blahých časův ve Vídni, a lehká mysl utlumená trochu nepříznivými poměry zmocnila se mne opět neočekávanou silou. Měl jsem však kromě své lásky ještě jiný cit, — malířství, a právě to bylo příčinou náhlého přerušení našeho sladkého tajemství. Bohatí rodiče mé milenky nepřáli sobě za zetě chudého malíře a velmi laskavým způsobem vyzvali mne, abych pustil mimo sebe naděje, jimiž zavádím rozblouznělou mysl lehkomyslného děvčete. Toto vyzvání učinilo na mne, jak víš, zvláštní dojem. Byl jsem nad míru uražen, a ve hněvu svém uzavřel jsem, opustiť Linec co neviděť. Rozloučil jsem se ještě s Antonií, tuším, chladněji a lhostejněji, než jsem se sám domníval, a za den na to opustili jsme Linec. Za krátký čas zapomněl jsem na své romantické nehody, domnívaje se, že učiní Antonie taktéž. Nyní však poznávám, že měla láska má předce hlubších kořenů v srdci; nyní vidím, že Antonii miluji dosuď a to snad tím horoucněji, čím neočekávaněji se objevila opět zrakům mým. Proč právě zavítala sem, když i já náhodou se zde nacházím? Má to býti pokynutí osudu, jímž nám bude dopřáno, sblížiti se, jakož nás dříve nelítostně rozdělil?... Jsouť to otázky, na něž odpoví budoucnosť.

Dne 22. května v poledne.

Nacházím se ve stavu nejnepravidelnějšího pohybování; ba osměluji se Ti říci, příteli, že se sám více neznám. Je to vášeň, ježto mnou vládne? Jsemť hřička podivně sloučených živlů neznámých mocí? Nemohu si dáti odpověď. Darmo se vzpírám, darmo opanovati chci nevázaný ruch všech tužeb, ježto mým srdcem prochvívají neukojitelnou trvanlivostí. Já nemohu se zmocniti více té bezstarostné mysli, jižto mi příroda dáti se zdála za věno nevyvážitelné ceny!...

Sotva odbilo osm hodin, běžel jsem k divadelnímu dozorci, abych se pozeptal, kde Eichburgová bydlí; neboť ve své roznícenosti zapomněl jsem to, ač jsem se juž včera o tom dověděl. Bylť mi jmenován Hôtel de ***. V největším rozjitření letím takřka na Nový trh k dotčenému hostinci, ptám se co nejrychleji vrátného, kde bydlí slečna Eichburgová. Odkáže mne na číslo 25. v druhém poschodí s výhlídkou na ulici. Za několik minut vejdu do předsíně. Služka mi vyjde vstříc a táže se, co žádám.

„Musím mluviti se slečnou Eichburgovou.“ „Vaše jmeno?“ tázala se služka s jaksi podivným přízvukem.

Já vyňal z tobolky lístek a doručil jsem jej služce.

Čekám v největším rozjitření s nevýslovnou úzkostí a netrpělivostí. Těch několik minut trvalo mi toliktéž století. Konečně se služka navrátí a ohlašuje mi, že slečna právě vyšla.

Nevím, neprochvěl-li mě v tom okamžiku jakýsi přetrpký cit, smíšený s hlubokou bolestí uražené samolibosti. Ona se zapřela! To jsem neočekával! Avšak buďsi! Já musel s ní mluviti stůj co stůj, pročež jsem se odhodlal ke všemu.

„Vyšla-li slečna, počkám, až přijde,“ obrátil jsem se ke služce; „musím na každý způsob s ní mluviti.“ Služka zdála se býti na rozpacích. Předce však neodešla z předsíně. Já se nacházel ve stavu k nepopsání smutném. Všecky city dlouho a dlouho ututlávané v prsou mých doléhaly na mne v divém návalu, a neočekávaným odporem přibývalo jim tím větší síly. Přecházel jsem rychle komnatu, můj nepokoj zmáhal se tím více. Nevěděl jsem, mám-li vstoupiti v její pokoj — neboť viděl jsem na rozpacích služky, že Antonie vskutku doma — či mám-li čekati, až sama vyjde. Uchvácen duševními zápasy vrhl jsem se na pohovku, odhodlán, čekati, až se sama objeví. Hlava moje proměnila se v učiněný plamen, mé žíly chvěly se horečným tepotem, byl jsem v celé své bytosti převrácen; nacházel jsem se skoro ve stavu zoufalství. Služka, vidouc, že jsem se utišil, odešla. Nastalo v síni hrobové ticho. Slyšel jsem, že mi srdce bije horoucími rázy jako k rozpuknutí.

Antonie nepochybně myslila, že jsem odešel. Zponenáhla otevřely se dvéře, vedoucí v její komnatu, Antonie vystoupila, volajíc na služku. V tom okamžiku uzřela mne, vzkřikla a v téže chvíli ustoupila; já však jako blesk vrhnu se za ní, než ještě zavřela dvéře — a jsem u jejích nohou. S touž rychlostí, co já, přemožen svými city, dávám jí takto důkaz nevýslovného pohnutí, opanovala ona svůj náhlý nepokoj neobyčejnou silou ducha, a tichá, chladná, němá jako socha stála přede mnou, ani slova překvapení nemluvíc svýma chvějícíma se rtoma; oko její spočívalo na mně s výrazem mrazivé přísnosti a týravé výčitky.

„Antonie!“ zvolám přemožen, uchopím se sotva bránící se ruky a tisknu steré políbení na třesoucí se prsty. „Antonie, zapřísahám vás při vší památce na minulé šťastné chvíle, odpusťte, že nepovolaný deru se k vám, nemilý snad, nenáviděný a zapomenutý. Já vás musel viděť, musel jsem se přesvědčiť, zdali vaše paměť neopovrhla naprosto mým obrazem, musel jsem se vás zeptati, zda-li se pamatujete na přísahy, s nimiž jste se rozloučila se mnou! Dlouhý čas bránil nám osud, sblížiti se; teď příznivá náhoda svedla nás neočekávaně, a doufám, že vám to nebude lhostejno.“ Antonie stála dosuď přede mnou tichá, beze slova. Konečně s trpkým úsměvem odpověděla na moji srdečnou, plamennými city přervanou řeč, že mne nezná.

„Vy se nepochybně mýlíte, pane; neměla jsem dosuď příležitosti, viděti vás; tvář vaše je mi docela neznámá. Prosím vás tedy snažně, opusťte můj byt a nečiňte si dalších obtíží.“ Příteli, kdyby mně byla dýkou prohnala v té chvíli srdce, nebyl bych pocítil tolik bolestí, jako při slovech těchto. Ona mne nechce znáti, ona se zapírá, ona zpyšněla svou slávou a svými triumfy; ona se stala hrdou svým vlastním uměním a svou pověstí. Ona se zapřela!... V prvním okamžiku strašného překvapení myslil jsem, že mi srdce pukne! Spolu cítil jsem se uražena až do nejhlubších koutů své duše, že dobrota jejího neobyčejně laskavého srdce pokalila se světskou slávou. Ano, ona je proslavená umělkyně a já — bídný žák, slabý učeník — pouhé nic. A proto mne nezná, proto se zapřela!... Stišil jsem se rázem, ač nevím dosuď, jak se to stalo. Musí chovati duch náš ukrytou sílu, která se objeví v nejrozhodnějších momentech rušeného míru vnitřního života. Jakési uvědomění vlastní síly zmocnilo se mne a jistá hrdosť vzbudila se mi v prsou. Vztyčím se a uchopím se klobouku.

„S Bohem, krásná dámo! Račtež milostivě odpustiť mé přílišné přenáhlení!“ Uklonil jsem se chladně, ubíraje se ku dveřím. Ona nepromluvila, ta hrdá žena, ač věděla, že mi srdce puká, že chladnosť má je zákryt tichého zoufalství.

Nemohl jsem opominouti, ještě jednou se obrátiť k ní a s výrazem vší tíže svého hlubokého neštěstí pozřel jsem v její bledou tvář. Vpraviv takto její obraz v pamět svou, abych jej nezapomněl nikdy více: uchopil jsem se třesoucí se rukou dveří. V tom okamžiku, když jsem vycházel, klesla Antonie v blízkou pohovku, zakryla si šátkem tvář — byla bez sebe. Zastavil jsem se ve dveřích a nevýslovně sladký, ďábelský pocit zmocnil se mne, když jsem viděl, že též ji konečně přemohlo darmo utlačované pohnutí a vnitřní rozruch duševních bolestí. Zdálo se mi, že přemohla ji tíže úlohy, že konec byl její hry; teď že se konečně objevila v původním stavu rozpoložení srdce svého. — Chtěl jsem dříve odejíti s předsevzetím, vynuceným odpornými city uražené cti a samolibosti, že se nikdy více nenavrátím. Teď však převráceno moje předsevzetí; já, přikován k nepopsání sladkým, půvabem té dívky jejížto nesnesitelná hrdosť padla bolem srdce, díval se ještě na tu krásnou oběť duševního rozruchu a nemohl jsem učiniti ani kroku. Vida však, že se dívka dosuď nehýbá, odhodím rychle klobouk, spěchám k pohovce, uchopím ji za skleslou ruku a cítím, že je chladná. Volám o pomoc. Nevýslovný strach se mne zmocnil, domýšlím se v nemalé rozjitřenosti, že jí hrozí nebezpečí. Všecky city, jimiž se chvělo srdce mé před chvílí v roznícené trpkosti, náhle mne opustily: sladká tíseň vtiskla se v rozbouřená prsa a hrozila je roztrhnouti. Ve chvatu svém pojmu omdlelou děvu v náruč, nepocítěná slasť zmocnila semne a sladkopalný žár prochvíval vší mou bytostí ve vírné závrati. Skloním se k tomu rozkošnému tělu, líbám ty bledé lilie na tváři, horoucně tisknu ta labutí ňádra k svým prsoum a líbám ji opět, až tím žhoucím líbáním konečně ze své mdloby procitla. Vzkřikla překvapením, zvedla se jako střela, vyvinula se mi z palčivé náruči a zmizela v druhé komnatě. Darmo volám, darmo ji zaklínám, by ustala hráti se mnou tak nemilosrdně! — Žádná odpověď. — Stišil jsem se opět, i v komnatě nastalo hrobové ticho; zdálo se mi, jako bych slyšel tajené štkání. Srdce mé bylo na rozpuknutí.

Za chvíli opustil jsem, uchvácen na duchu, její obydlí zůstaviv jí lístek, v němžto s nemalou trpkostí vyjevil jsem jí svou naději, že ji alespoň viděti budu na divadle, kdežto se mým zrakům nebude moci ukryti.

Bylo jedenáct hodin. Nemohl jsem navštíviti v tom stavu duševní rozháranosti dnes obrazárnu; cítil jsem, že nejsem sto, abych se uchopil štětce. Byl jsem rozčilen nanejvýš; všecky síly utrmácené bytosti mé nacházely se po návalu tak mocně dojemných výstupův v úplné umdlenosti. Každá minuta tíží mne nekonečným břemenem, nevím, jak se dočkám dnešního večera. Musím navštíviti stůj co stůj divadlo, budu ji zúmyslně mučiti svou přítomností, zvolím si místo, kde nucena bude každou chvíli obrátiť zraky na mne. To budiž mojí pomstou!...

Dne 22. května v noci.

Minul den pro mne velerozhodný. Mám Ti vypočísti všecky ty bolesti, ježto na mne doléhaly celý den, aby ustanuvše na okamžik zmocnily se opět celé mé bytosti? Moje nitro je zvráceno; můj duch neustálým napnutím svých sil ztrmácen, nevím a nepochopuji, že ještě dosuď mám dosti rozvahy, že jsem mocen, uspořádať svoje myšlénky, bych je svěřiti mohl mrtvému papíru.

Dnes v poledne obdržel jsem Tvůj poslední list. Ty se ptáš, co dělá obraz objednaný od hraběte? Bohužel, vyznati se musím, že jsem juž několik dní netrhl ani štětcem, A jak mám pomysliti na přesnější práci, když se mi rozprchají všecky myšlénky táhnouce jako letní opeřenci k předmětu všech mých tužeb? Co je ta láska, ptám se bez ustání, a dosuď čekám na odpověď. Nikdy ještě nemohl jsem milovať, sice by mne nedojímala žena tak, jak to činí Antonie. Nevím, kam se poděla moje veselosť, kam moje nevázaná mysl, jížto jsem dříve pojímal všecky zjevy života lidského ze strany úsměvné, ze strany směšné, takto vyhledávaje živel marnosti jen proto, bych ji mohl dáti v výsměch. Jsem naprosto změněn a hanbím se skoro, že jsem změněn ženou marnivou, která se snad těší z pošetilosti mé, v nižto jsem upadl nevěda sám jak...

Po návštěvě předpolední nevěděl jsem, co počíti. Všecko mne nudilo, kam jsem oko obrátil. Chuť ku práci byla ta tam. Do společnosti svých známých jsem se neodvážil, neboť obával jsem se, že bych se mohl prozraditi neobyčejným chováním. Tolik síly nemám, bych zvítězil nad svým nepokojem. — Vyšel jsem tedy za město, kam, to nevím. Ku čtvrté hodině viděl jsem se opět v oživených ulicích, bloudil s místa na místo, proklínaje lenivý chod slunce, že jsem sobě přál, by se juž schýlilo za hory. Prošed sady na Novém městě naskrze a vraceje se přes most železniční náhodou pozastavil jsem se na rohu celního domku, bych z dlouhé smrtelné chvíle přečetl návěští všelikého druhu. Tu vidím, že divadelní cedule oznamovala docela jiný kus než určen byl, že pro náhlé onemocnění slečny Eichburgové repertoire změněn. Projela mne tato zpráva jako elektrický proud. Ona nemocna! Snad já příčinou jejího ochuravění? Snad jsem ji urazil svojí dotíravostí? Cítil jsem jakési výčitky svého svědomí a uzavřel upustiť od svých záměrův. Sotva jsem schválil toto rozhodnutí, a juž počalo se srdce vší mocí vzpírati proti vůli marně upevněné, divý bol zmocnil se mne a pokoj pracně unutkaný vytratil se mi z prsou. Chtěl jsem k ní. Musel jsem ji odprositi, musel jsem slyšeti z jejích úst výrok odpuštění aneb zápověď, bych nikdy více k ní se nehlásil. Čím více jsem rozvažoval, že by snad mohla zapověděti mně přístupu: tím hroznější stavila se mi budoucnosť před ustrašenou duši. Cítím, že nyní opanovala láska k ní všecky mé duševní síly; že žiji jedině v myšlénkách na ni; že možnosť či nutnosť odloučení se od ní zasáhla by smrtelnou ranou v srdce mé.

Obrátím se s dvojnásobnou rychlostí k jejímu bytu. Letím přes schody, v předsíň jejích pokojův. V předsíni přivítala mne služka se slovy, že slečna nikoho nepřijímá. Zkáži Antonii, že jsem přišel pozeptat se na její zdraví, že dříve neodejdu, dokuď se nepřesvědčím osobně, jak se jí vede.

Na to mne uvedla služka do elegantní komnaty, kamž se ráno Antonie přede mnou utekla. Polo ležíc seděla v půvabném domácím obleku na pohovce. V pravo stál malý kulatý stolek, na němž bylo několik kněh, z nichž se učila své úlohy. Když jsem vkročil, odložila Antonie malý sešitek na stolek a uklonila hlavinku na znamení svého přivítání, avšak nepromluvila ani slova. Oh! jak byla krásná, jak přepůvabně spočívala její pravá ruka na lenošce pohovky! Její černé vlasy splývaly v bohatých kotoučích s vysokého čela na sněhobílou šíji, a tvořily takto rámec nejkrásnějším tvářím na světě, ježto se podobaly právě rozpuklým liliím. Černý vlas výšil bledosť jejich, dodávaje jim tím většího půvabu. Černé obočí klenulo se pyšně nad temnými zraky. Řasy jako z hedbáví utkané zakrývaly žhoucí oko jen proto, aby ze svého úkrytu tím mocněji zanítilo, čím neočekávaněji vlhkým leskem spod sněhobílého víčka zaplane. Její ňádra jak z alabastru utvořená sotva utajiti mohla vzniklé v srdci pohnutí, ač se Antonie všemožně snažila, staviti se docela lhostejnou. Na moje pozdravení neodpověděla, aniž pohledla ke mně. Sklopené oči upřeny měla před sebou, patrně nutila se k chladnosti, s nížto nesouhlasilo to jemné chvění ruky, jež jsem cítil, když jsem přikročil a vtiskl vřelé na ni políbení. Pokynula mi, abych si sednul na blízký fauteuil. Já uposlechl; nastalo na chvílku hrobové, traplivé ticho. Já zíral na ni, hloubil jsem své zraky úplně v jejích půvabech a rád bych byl požíval ještě déle této rozkoše: tu mne Antonie vytrhla ze zanícenosti otázkou, co vlastně žádám; zraků svých však dosuď nepovznesla.

„Přišel jsem, abych vás požádal za odpuštění, že jsem tak nešetrně se vedral ve váš byt, a pak, bych se přesvědčil, zda-li mne předce znáte, čili nic.“ „Nedotýkejte se, prosím, minulosti,“ odpověděla ona, „co se stalo, ztratilo pravdy a platnosti.“ „Tedy mne více neznáte?“ Antonie neodpověděla.

„Můžete býti tak chladnou, tak lhostejnou, když se k vám hlásí starý známý, jemužto kdysi popřáno bylo, státi s vámi v užším poměru?“ Možná, že jsem tato slova pronesl s hlubokým výrazem citu, a že snad hlas byl mocnější, než-li smysl toho, co jsem pravil. Pozoroval jsem, že se Antonie zachvěla, že upřela na mne své žhoucí zraky s výrazem nevýslovným. Zpamatovala se však a hledíc udržeti svou lhostejnosť pravila ke mně: „Vy činíte nároky na minulosť, o kteréž abyste nemluvil, vás snažně žádám. Možná, že by hlubší upomínka vynesla rozsudek proti vám; proč tedy chcete upotřebiti jí co zbraně proti mně?“ Zamlčel jsem se na chvíli, cítě, že Antonie nemá nepravdu; přeletlo mi duší pomnění na můj odchod z Lince, a skoro lítosť pojala mne na okamžik, že jsem tehdy mohl tak lhostejně zůstaviť svou milenku žalu a zármutku. Po chvilce pravil jsem: „Tehdejší poměry přinutily mě jednati proti vlastnímu přesvědčení a proti vlastní vůli.“ „A proč tedy probouzíte upomínky na ty doby?“ „Abych se dověděl, zdali nevymřela všecka památka na mne v duši vaší.“ Antonie neodpověděla. Pohledla na mne, sklopila však v též chvíli opět zraky, jako by se uchrániti chtěla před nebezpečenstvím, že bych snad mohl čísti v oku jejím proti její vůli.

„Když jsem vás,“ pokračoval jsem dále kloně se k ní zponenáhla, „když jsem vás onehdy po dlouhém odloučení opět spatřil, a to na jevišti, v divadle, co umělkyni, sotva jsem uvěřil zrakům svým. Celý ten ráj prosněné lásky vznášel se v duši mé, já se cítil navrácena v ony doby, kdežto jsem oplýval blažeností v náruči vaší, kdežto celý svět splýval jedině v lásce k vám, kdežto jsem omámen přeludy nejkrásnějších zjevův zapomněl na všecko vůkol sebe: vzývaje ve vás svou milostnou hvězdu šeřící se spásy! Ó že ty doby neměly trvanlivosť věčnosti. Proč jsem musel procitnouti z těch zlatých vidin, z těch blahotěsnivých citův úplné blaženosti, abych tím tížeji snášeti musel břemena hnusné skutečnosti? A teď, když opět dobrým osudem svedeni můžeme se poddati s plnou radostí těm dávno zašlým snům, ježto v nesešlé kráse nám kynou: teď se vzpíráte, odvrhujete mou ruku, jež vás jindy tiskla k srdci nevýslovnou slastí se chvějícímu. Či zapomněla jste tak brzy a tak lehko svoji lásku? Zavdala jste snad opět srdce své, abyste opět ošálila?... A ne-li, proč mne tedy trýzníte svou přiučenou chladností, proč mne týráte tou ledovou lhostejností, proč svým bezvýrazným slovem vrháte mocně planoucí pochodeň v ututlané sotva jiskry mé neblahé lásky, proč tímto necitným jednáním nutíte mne k zoufalství?“ Při posledních slovech uchopil jsem její ruku; chvěje se po celém těle nepřekonnou rozjitřeností, myslil jsem v tom okamžiku, že mi srdce svým silným tlukotem prorazí prsa, že mi horoucí žár ztráví mozek. Moje zanícenosť vybíhala v šílení. Tiskl jsem ruku její ku svým rtům, klesl na koleno, zapřísahal ji vším, co svato na zemi, by mi řekla, zdali neopovrhuje mou láskou: všecko nadarmo... Nepohnutá seděla, beze slova, tichá jako socha. Jenom křečovité trhání zachvívalo její bledou, krásnou tváří. Zdálo se mi, že násilně tiskne šátek k ústům, aby přemohla své pohnutí, aby se nevyzradila ani slovem. Její ňádra bouřila jako vichřicí rozkolíbané vlny, slyšel jsem skoro tepání jejího pobouřeného srdce, ruka se jí třásla jako největším úžasem, oči měla sklopeny á uzavřeny, jako by nechtěla viděti, co se kol ní děje. Pak se vydralo hluboké vzdechnutí ze sevřených prsou, jež se podobalo utlačenému stkáni. Chtěla rychle vstáti, však nemohla pro umdlenosť těla, ztrmáceného překonanými city, ježto tím mocněji v jejím nitru bouřily, čím více se namáhala, opanovati je. A předce nepromluvila ani slova, ani slova!!

Já neustál prositi ji, by se vyjádřila, smím-li doufati. Neměl jsem v rozbouřenosti své žádné lítosti s jejím snad zoufalým stavem. Konečně zdálo se, že se zpamatovala. S hlasem, v němžto se tajilo pohnutí, pravila: „Prosím vás, pane Višňovský, odejděte, jeli vám libo, přijďte zejtra. Navštivte mne zejtra, zejtra!“ dokládala tak prosebně, že jsem upustil od svého dalšího doléhání a učinil jí po vůli.

Když jsem odcházel, nepodala mi ani ruku a pokynula opět tak hrdě hlavou, jako by právě předešlého výstupu mezi námi nebylo bývalo. A nepromluvila ani slova!!... Přisám Bůh, já musím tu její hrdosť zlomiť, kdybych měl obětovať i svůj vlastní život.

Dne 23. května. Nyní lituji, příteli, jsem že promrhal lehkovážně zbytek jmění, ježto jsem zdědil po rodičích. Jak rád bych použil všeho, abych došel jistého postavení, v němž bych mohl nabídnouti svou ruku Antonii! Vše bych položil k jejím nohoum, jí, jižto nyní teprvé miluji nikdy netušenou silou! Jen kdyby přestala trýzniti mne tou svou neblahou lhostejností.

Byl jsem na její včerejší pozvání u ní. Myslíš, že se zmínila o včerejším výstupu? Ani slovíčkem neupomenula na to, a docela obyčejným způsobem tázala se mne, jak jsem se vyspal. „Špatně!“ odpovím, a ona dala se do smíchu a počala mluviť o špatném povětří. Zdá se, že se docela zotavila od své churavosti; je veselá a mnohomluvná, žertuje velmi rozmilým způsobem a týrá mě takto tím více. Pozoruje-li, že zatáčím na lásku, na svůj nynější neblahý stav; chci-li se něco tázati, co se týče záležitostí jejího srdce: vezme ihned tu neb onu knížku a deklamuje a žádá mě, bych ji nevytrhoval. — A musím se vyznati, že jsem něco mírnější po tom včerejším výbuchu všech vášnivých citův svých a Antonii skoro povděčen, že je dnes tak proměněna, jako by to ani ona nebyla. Ptala se mne, jak jsem dlouho v Drážďanech? co maluji? Přislíbila mi, že zejtra navštíví obrazárnu, aby viděla mou kopii Rubensova genia slávy. Maloval jsem velmi pilně zase jednou po dlouhém čase. — Dnes večer bude hráti Louisu. Že nebudu scházeť v divadle, snadno si pomysliti můžeš.

Dne 28. května.

Uplynulo několik dní tiššího života. Navštěvuji každý den Antonii. Byla vskutku v obrazárně a mé práce se jí líbily; ačkoliv udává, že se nezná v malířství, předce podivil jsem se jejímu bystrému do vtipu a smělému a dobrému úsudku. Je veselá, dokuď nepromluvím o stavu svého srdce. Musel jsem jí přislíbiti, že se více o tom nezmíním. Avšak prohřešuji se proti svému předsevzetí velmi často.

Vystoupila za ty dny asi třikráte vždy s úplným úspěchem: každý se obdivuje jejímu nevšednímu talentu, její kráse a její umělosti, v tak mladém věku znamenité. Zejtra vystoupí naposledy co Markytka ve Faustu. Mluví se o ní v celém městě, každý je napnut na zejtřejší představení.

Navštívil jsem s ní tuty dni všecky památnosti rozkošných Drážďan. Moji známí ucházejí se teď o mé přátelství, abych je představil Antonii, co své staré přítelkyni. Činím to s radostí, neboť lahodí mně nad míru jejich chvála, jižto pronášejí o ní, nejen co o umělkyni, nýbrž i o její nenucenosti a laskavém chování mimo divadlo. Mezi mnohými ze svých známých nejraději se baví s hrabětem N*, jenž se zdá býti veliký přítel dramatického umění a jenž rozmlouvá o divadle nevšedně rozumně.

Včera slavila Antonie příchod své matky, která se zdržela několik dní v Lipsku na cestě s dcerou. Překvapení staré té paní nebylo malé. Nejprvé nevěděla, jak se chovati ke mně; když však viděla naše přátelské obcování, přilnula ke mně a já se stal za krátkou chvíli jejím miláčkem. — Nemluvil jsem ještě zevrubněji s Antonií o záležitostech lásky své; zejtra však musím se dověděti určitě, jak smýšlí.

Dne 29. května.

Byl jsem dnes ráno u ní, zkázala mi, bych přišel odpoledne; studuje prý a připravuje se ku zkoušce na dnešní večer. — Šel jsem do obrazárny; pilně jsem pracoval po celé dopoledne. Práce však na obraze objednaném nechce žádoucně postupovati.

V určitou hodinu dostavil jsem se v její obydlí; čekala s matkou na mne. Vyšli jsme na procházku do Veliké zahrady, bavíce se po cestě vypravováním svých příběhů. Dověděl jsem se, že Antonie hned po našem odchodu z Lince odjela s matkou do Teplic; zde učinila známosť s jistým ředitelem jistého dvorního divadla německého. Zmínila se mu o své náruživé lásce k umění dramatickému; jeho vedením odvážila se k několika zkouškám z té neb oné drámy. Ředitel divadelní překvapen jejími skutečnými vlohami nabídl jí místo při ***ském divadle. Po dlouhém odmlouvání starého Eichhofena a jeho choti svolili konečně předce rodiče její; avšak právě, když se Antonie chystala k odjezdu, došla jí zpráva, že starý Eichhofen umřel. Odjely do Lince. Tam uspořádavše svoje záležitosti, odebraly se do***, a za krátký čas dobyla si mladá herečka veliké slávy. Letos cestuje Antonie ponejprv a hodlá z Drážďan jeti do Lince.

Já opět vypisoval naše nehody od Solnohradu až do Prahy; o tvém znamenitém prvním veřejném koncertě musel jsem povídati až do podrobností. Takto bavili jsme se, procházejíce pěkné sady. Navštívili jsme i museum starožitností; já pyšně kráčel po boku krásné dívky, která spojovala se svým zevnějším půvabem velikou cenu ženské důstojnosti.

Mou radosť kalila však neustupná chladnosť Antoniina. Byla poslední den v Drážďanech. Já musel tedy promluviti s ní ještě o předmětu, jenž vedl všecko moje myšlení k ní. Vyhýbala se však i dnes všem otázkám. Ačkoliv nezavdala mi ani té nejmenší příčiny, doufati, předce pozoroval jsem s nevýslovnou radostí, že jsem ji překvapil častokráte, když upírala na mne své rajské oko s tak sladkým, milým, láskyplným výrazem, že jsem se milerád poddal naději, že pukne snad konečně ta ledová kůra, jížto dívka opásala své srdce, by mne tím více oblažila klenotem své lásky, čím déle mně ho upírala. — A předce nesměl jsem dosuď promluviti o té sladké naději; musel jsem trýzniti se nuceným mlčením.

Byl krásný den, množství lidu hemžilo se po stinných chodbách klenoucích se lip a javorů krásné té procházky Drážďanami. Každou chvíli zastavil se známý; tu člen divadla, tam opět malíř, a jinde hudebník, čas ubíhal rychle. Musili jsme obrátiť opět k městu, aby Antonie včasně dorazila do divadla. Šel jsem mlčky podle jejího boku; rozmluva nějak vázla.

„Kdy odjedete, slečno?“ tázal jsem se Antonie.

„Zejtra s ranním vlakem,“ odpověděla lhostejně.

„Budu vás moci ještě vidět po divadle?“ „Chcete-li, já vám nebráním; přijďte do mého bytu.“ Opět jsme umlkli; celou cestu až k divadlu nepromluvil jsem ani slova. I Antonie zdála se býti pohroužena v myšlénkách. U divadla rozloučil jsem se s ní, zavedl její matku do lóže, sám pak opanoval jsem svoje obyčejné místo.

Nebudu Ti popisovati jednotlivé krásy její hry — zkrátka píšu Ti, že Antonie slavila nový triumf. Obecenstvo bylo zaníceno její hrou; věncův, volání bez konce. Chci jí přáti štěstí, že se řada jejích představení tak slavně skončila, vyběhnu z divadla a čekám u vchodu jeviště, brzo-li vystoupí z divadla. Chci ji doprovodiť domů. Tu konečně vyjde po boku švarného muže, na první pohled poznal jsem v něm hraběte N*. Elegantní povoz čekající u divadla předjel. Antonie vstoupila do vozu, hrabě za ní. Hrabě udal kočímu Hôtel de Cologne na Novém městě, a vůz rachotil přes dlažbu k starému mostu.

Já zůstal skoro bez sebe. Proto se mi vzpírá? Proto opovrhuje mou láskou? Jiný předmět poutá její lehkovážné srdce? — A ještě před několika hodinami dovolila mi, abych ji navštívil v jejím bytu po představení! O mé krátkozrakosti! Proto nebyly jí moje návštěvy vítány, jimž přivykla jenom proto, že jsem byl neodbytný? Proklatá zmije, ježto jen krásnou podobou člověka šálí, by tím jistěji oklamala; by podala s luzným úsměvem v bolnou ránu krvácejícího srdce smrtelného jedu, aby jím duše mřela v tisícerých mukách! Proklínám stokrát onen neblahý okamžik, kdežto ji můj zlořečený zrak po tak dlouhém čase jen proto uzřel, aby útrapami trýzněn litoval, že moje paměť přístupna byla dávno pohrobené památce na její lásku! Nechci ji více spatřiť, nechci viděti ještě jednou tu krásnou její tvář, v níž jsem vzýval svoje nebe, jež též ošálilo, jako vše, co se objeví na zemi...

Dne 30. května.

Probděl jsem celou noc. Nemohl jsem vydržeti doma; stěny mé komnaty zdály se hrnouti se na mne; já zapřisahal osud, by mne v svých ssutinách pohrobily. Byl jsem v zoufání. Vzchopím se vší silou dosuď ještě zbylou, vyjdu ven na čerstvý vzduch, aby chladný ranní vítr ovanul mé tepací spánky a zmírnil žhavý plamen nemocného mozku. Nevědomky dostal jsem se na Nový trh, dvě hodiny ztráviv za městem na těch místech, kdežto jsem se ještě včera cítil šťastným. Zač mám považovati blahou chvíli onu, leč za přetvářku úšklebného osudu, jenž mne pronásleduje a týrá, jako by mne byl sobě vyvolil za oběť všeho vzteku. — Bylo osm hodin. Věděl jsem, že juž musela Antonie býti dávno pryč, jestliže odjela. A předce neopominul jsem, pozeptati se, zdali vskutku opustila město. Slabé vlákno ludné naděje, že ji snad ještě jednou spatřím, upokojilo na chvilku srdce mé. Tu jsem zapomněl na její nevěrnosť, na její přetvařování; opět objevila se mi jedině v své původní kráse, a já doufal, že ji uvidím...

Antonie odjela, já ji neviděl. Nevěděl jsem co mám počíti. Já tomu nechtěl věřiti; běžím přes schody nahoru do jejího bytu. Vidím dvéře otevřeny, pokoje prázdné. Domácí služka počínala právě uklízeti. Vida, že nikdo více v komnatách, předce ptal jsem se ještě, zdali slečna Eichburgová odjela. A na přisvědčující odpověď nevěděl jsem více co mysliti. Lítosť, vztek, zoufalosť zmocnily se srdce mého. Lítosť, že mne tak ošálila láska má, přemohla konečně ostatní vášně srdce mého. Proč mne oklamala Antonie? — A oklamala mne vskutku? Vždyť se mi nepřiznala, že mne miluje! Vždyť nejsem ani hoden její lásky! Co jsem? Bídný začátečník svého umění! A ona? Umělkyně, jížto se koří v úctě celý dav obdivovatelů všeho druhu. Avšak státi se musím i já něčím, aby Antonie alespoň úcty mi neodepřela, když bude slyšeti jmenovať moje jmeno co umělce, jenž nezasluhuje tak netečného nakládání, jak ona s ním učinila!... Chci pracovať, chci zkoušeť své síly, chci jí dokázati, že opovrhla srdcem, v němž plane božská jiskra oné moci, ježto s nebe v ně vštípená, k nebi člověka unáší...

Dne 10. června.

Nediv se, příteli, že jsem se tak změnil. Ty mi vyčítáš, že se poddávám příliš své náruživosti, že bych měl prací ohlušiti své srdce, když mi to nemožno jiným způsobem. A což to nečiním? Pracuji celý den — a předce cítím, že tu déle nevydržím. Že mne sem zavedl právě v ten čas nelítostný osud! Jak jsem mohl krásně užívati času, kdybych ji byl neviděl a její neblahou přítomností nebyl vyvržen z pravidelného kola svého zaměstnání!...

Oh! to jí nikdy neodpustím! Ona odjela, nedavši mi ani „s Bohem!“ Ani lístek nezanechala, v němž by si byla vzpomněla na mne! Alespoň na mne, co svého přítele!

Píši Ti naposled, Václave! Jak dlouho se zde ještě zdržím, to dosuď sám nevím: cítím však, že to dlouho nebude! Doufám, že Tě brzy uvidím, a přál bych si vroucně jedině to, aby mi osud odňal při opuštění těchto míst z paměti vše, co jsem zde prožil. Na shledanou!

Co zatím Jaromír v Drážďanech trávil nejbouřnější dobu svého života, co zatím zdokonaloval se pilnými studiemi a připravoval se k vystoupení v širší veřejnosť; staly se mnohé změny v osudech našich známých v Praze.

Václav, povbuzen prvními zdařilými pokusy, rozkládal čím dál tím více své neobyčejné talenty, a stal se za krátký čas nejen oblíbeným virtuosem, nýbrž i slavným skladatelem hudebním. Kruh jeho známostí rozšířil se na vše strany: jeho spoluúčinkování při koncertech stalo se vítaným, a celá Praha vyvolila si Koutského za svého miláčka; bylť Václav během několika měsícův rekem všech koncertův a hudebních zábav.

I do vyšších kruhů měl nyní volného přístupu, a zde hleděl vybrané obecenstvo nachýliti k drahocenným a nevyvážným pokladům národních písní, předváděje překrásné a jednoduchostí přepůvabné melodie udivenému sluchu s takovou umělostí, že se viděl každý překvapena nejen líbeznou hrou virtuosa, nýbrž i dechem ušlechtilým, jenž vane z útvorův těch čistě národního citu. Skladba ona, jižto předvedl ponejprvé obecenstvu venkovského města, zanítila i v salonech každého posluchače, a mnohý z nich se nemálo divil, že národ český chová v těchto výlevech ještě tak původního rázu.

Václav navštěvoval dům hraběte Podolského velmi často. Hraběnka Matilda požádala jej, aby ji věnoval někdy krátkou chvíli a provázel ji houslemi, když sama hrála na piano, aneb aby sám zasedl k pianu, když zpívala. Mělať hraběnka velmi sympatický orgán, a její zpěv, pěstovaný od mladosti, měl skoro umělecky vycvičený ráz.

Václav nemohl odepříti, ano pokládal si za nemalou česť, bývati častým společníkem nejen vznešené, nýbrž i krásné dámy. Mělť určené dny, kdy ji navštěvoval, a tu hrál buď ve vybraném, úzkém kruhu několika známých hraběte, aneb zabýval se cvičením hraběnky. Tyto návštěvy měly velikého vplyvu na celý jeho nynější život. Hledělť při každé příležitosti překvapiti něčím novým, a to právě tužilo jeho snahu, aby si zjednal známosti nejrozmanitějších skladeb, a takto šířil každým dnem svůj repertoire vybraných kusů.

Pozorovalť s nemalou radostí své množící se síly, přehlídl však jakousi změnu, ježto se s ním děla od toho času, co se častěji nacházel ve společnosti krásné paní.

„Přijdete zejtra?“ tázala se jednoho večera hraběnka Václava tak sladkým hlasem, že se ho dotknul nevýslovným dojmem. „Musíme statečně ještě použiti toho času, v němž nám dopřáno, zabývati se hudbou. Na druhý týden chce opustiti můj bratr město a podívati se na venek.“ „A paní hraběnka ráčí bezpochyby jeti s ním?“ tázal se Václav, jaksi nepříjemně dojat tou novinou, ačkoliv nevěděl vlastně, proč naň ta zpráva tak nemile působí.

„Je to jeho přání, pane Koutský, a bylo by též i po vůli mojí, kdybych nemusela litovať, že toto vzdálení od města přeruší na nějaký čas obvyklý pořádek mého domácího zaměstnání.“ Jako by chtěla dodať svým slovům výmluvnějšího výrazu, pohlídla na Václava s tak pronikavým, a předce tak milostným zrakem, že se mu zdálo, že bude skoro líp, když odvrátí své oko od toho krásného obličeje, v jehožto tazích pozoroval jakési rozrušení vnitřních citův.

„A kam se odebeře pan hrabě?“ tázal se opět Václav a přejel sběhlou rukou klávesnici libozvučného piana.

„Na naši krásnou poušť k M*. Hodláme tam ztráviti celé léto a podívati se také na několik neděl do Teplic. K jisté příležitosti sjedeme se však s bratrem v M* a chceme slaviti čas ten neobyčejným způsobem. Byla bych vám věru velmi povděčna, kdybyste mohl v tu dobu navštíviti nás na několik dní.“ Při slovech těch položila svou krásnou ručku na jeho, zdali maní anebo s vědomím, to nevíme. Václav se zachvěl, když pocítil tu hebkou ručku spočívati na svých prstech; nevěděl, co má říci, bylť roztržit a na rozpacích.

„Nechcete mi to slíbiti?“ tázala se hraběnka s jakýmsi nepokojem.

„Jestli to vaše milostivé přání, budu si ho vážiti nad míru,“ odpověděl Václav, domnívaje se, že asi v ten čas bude ona slavnosť, k níž má složiti objednanou potajmu symfonii.

„Nuže dobře, dejte mi na to ruku!“ pravila hraběnka, podávajíc mu svou roztomilou pravici. Václav nelenil a položil svou třesoucí se ruku v její. Zdálo se mu, že sladký tisk odměnil jeho úslužnosť, a v okamžiku tom obešla jej tak sladká jakási mrákota, že neviděl ani, že se odvážil políbiti docela mimořádně hraběnce ruku a že ji snad déle tiskl k svým plamenným rtům, než kdykoli jindy. Neušlo mu však též, že hraběnka se necítila uraženou touto jeho odvážlivostí, že naopak jaksi zaplála její líbezná tvář neutajenou radostí, že se její oko nevýslovně sladce hloubilo v zraku jeho a že jí zahrál přemilostný úsměv na růžových rtech.

Pak se vzchopila a uškubla krásnou plnou růži z kytky, ježto připnuta na ňádra výšila nebeský jejich půvab, a dávajíc ji Václavovi pravila s milým úsměchem: „Abyste nezapomenul na svůj slib, dávám vám tuto růži; když se na ni podíváte, snad si vzpomenete na její dárkyni.“ Václav překvapen chopil se náruživě vzácného toho daru a podruhé vtiskl horoucí políbení na překrásnou ruku.

„Přijdete zejtra?“ tázala se hraběnka a pohlížela naň okem planoucím neutajenou náklonností.

„Zajisté, milostivá paní,“ odpověděl Václav s hlubokou poklonou, a tu se mu zdálo ponejprv, že je hraběnka Podolská snad krásnější nežli Emilie.

Hraběnka mu pokynula milostivě rukou, a s výmluvným výrazem v oku zmizela do druhého salonu.

Václav se ubíral přes široké schody dolů, líbaje neustále růži, a po hodině octnul se někde za branou na silnici vedoucí k Vršovicům, na cestě to docela opačné od jeho obydlí. Nevěděl, kde bloudil, a kdyby se ho byl někdo pozeptal, kde se procházel, byl by se Václav velice divil podobné otázce; neboť byl domnění toho, že šel od hraběnky Podolské rovnou cestou domů.

V tomto duševním roznícení počal dnes svou skladbu, a probděl skoro celou noc.

Uplynulo několik dní. Václav neopominul navštěvovati skoro každodenně hraběnku Matildu, a k svému potěšení dověděl se, že hrabě Podolský odjede příští dni do Mnichova a že teprvé rodina jejich po jeho návratu opustí Prahu, aby se odebrala na venkov. Vypravovala mu tuto zprávu hraběnka Matilda s nápadnou radostí a připojila, že se bratr teprvé navrátí asi za čtyry neděle.

Vždy více jevila se náklonnosť hraběnčina k Václavovi. Jeho umělecká hra spojena s nevšední vzdělaností v kterémkoli odvětví krásných umění, jeho vybroušené mravy, spojené s velmi příznivým zevnějškem, a jeho mladosť ve spolku s rozumem pokročilého stáří nemohly se minouti s dobrým účinkem u velmi cituplné dámy.

I Václav cítil den ode dne vzrůstati svoji touhu po její přítomnosti, nemohl se jaksi ani dočkati hodiny, ježto jej uváděla v ráj blahého pobytí na blízku vděkův hraběnčiných, a čím více ho půvaby krásné dámy obvíjely v obor sladkého nevolnictví, tím méně vzpomínal na Emilii; obraz její počal blednouti v neobyčejném lesku vznešené paní, která vynikala nejen krásou tělesní, nýbrž i v zdroji ducha svého chovala neobyčejnou vzdělanosť. Touto dvojí zbraní vítězila nad jednoduchým kvítečkem venkovského sadu, jenž měl jedině přirozené vděky nelíčené prostoty za zbroj proti lesku a slávě mocné sokyně.

Václav navštívil po odjezdu svého přítele několikráte Emilii. Rozmilé to děvče domnívalo se býti na nejvyšším stupni blaženosti. Po celý den těšila se jako děcko na večer, kdy Václav přijití měl. Pak zasedli spolu k pianu, zablouznili nějakou arií aneb sonátou; přidali k improvisovanému programu tu neb onu krásnou národní píseň, Emilie přehrála nějakou variací, jižto byl Václav složil, a večer uplynul mimo vše očekávání rychle. Pokaždé okazovala Emilie nový poklad, jímžto se registratura jejích sonát, fantasií, písní beze slov, impromptu, nocturne rozmnožil. Skoro všickni skladatelé byli zastoupeni v její bibliothece nejrozmanitějších musikalií a odpočívali seřadeni na svých vavřínech v pěkné schránce, k tomu účelu nedávno zakoupené.

Emilie nezabývala se celý ten čas od svého příjezdu do Prahy ničím, leč hrou na pianě. Činila to zpočátku jedině proto, aby pokaždé překvapila Václava nějakým nově přiučeným kusem; sotva však uplynulo několik neděl, a Emilie počínala nabývati o hře jiných, náhledův a ponejprv zableskla se jí v roztomilé hlavince myšlénka ta, že by snad mohla konečně též v Praze účinkovati v nějakém veřejném koncertě, když se jí tak dobře podařilo vystoupení ve venkovském městě.

V tom usilování podporoval ji Korner nemálo. Uveden, jak známo, od Václava v dům paní Obrovské, neopominul návštěvovati mladou dilettantku tím méně, že byla krásná a k tomu bohatá. Aby dodal svým přečastým návštěvám jakési příčiny, přinášel ob den Emilii nějakou skladbu a zkoušel ji ve hře. Neopominul též býti jí ve cvičení neunaveným učitelem a přiznal se paní Obrovské soukromně, že snad nemá pilnější žákyně nad Emilii. Stal se takto za krátký čas domácím v rodině tiché a přísnější pozorovatel lehce byl by mohl poznati, že sličná dívka je vlastně vodítkem jeho neunavené píle a jeho návštěv.

Dokuď Václav vídal Emilii skoro každý den, nebylo nic nápadného v častých těchto návštěvách Kornerových. Když ale Václav řidčeji přicházel, než dříve, byl Korner tím úslužnější, tím pozornější a hleděl užiti každé sebe menší příležitosti k svému prospěchu.

Ba uzavřel po šesti nedělích pobytu v Praze, že zde celé léto zůstane, ačkoliv nevěděl ještě, jak vyplniti tolik času; mělť sice na mysli navštíviti české lázně za doby letní a koncertovati tu a tam; nemělť postavení, na něž by poután byl, a proto byl pánem svého času. Když však lépe seznámil se s Emilií a pozoroval neobyčejné její schopnosti k umění, v němž vynikal sám, měl záminku zůstati v Praze, hledě všemožně přemluviti mladé děvče, aby věnovalo se pouze hudbě.

A Emilie činila znamenité pokroky. Navštěvovala nejlepší ústav hudební v Praze s dovolením svého otce, jenž hleděl vyhověti každému přání drahého dítěte od jakživa. Emilie byla veselá, její rozpustilý rozmar opět se navrátil, Václav sám se divil, jak dobře účinkuje její pobyt v Praze na její povahu. A kdyby ji byl nyní viděl starý Plachý, jak byla dovádivá, jak bouřila svým zpěvem celý dům tetky Obrovské, jak hřímala na klávesnici starého sice, však dosuď dobrého piana: zajisté že by byl nepoznal svou dceru, kteráž opustila Plzeň co krotká, touhou stenající žezulinka.

Neměla však blaženosť tato dlouho trvati. Počala Emilie pozorovati, že Václav přichází řidčeji; že mívá sto výmluv, když se ptá, proč včera nepřišel; že bývá po celý čas své návštěvy roztržitý, že se nemá k ní více tak upřímně, jako dříve činíval. Ptala se ho, má-li co na srdci, není-li spokojen s ní, jestli-že ji více tak nemiluje, jako ona jej.

„Včeras opět nepřišel, Václave,“ pravila jednoho dne k němu, když byl vstoupil a klobouk odložil.

„Nemohl jsem, Milko, nemohl jsem; psal jsem včera velmi mnoho, a za dne znáš moje zaměstnání,“ odpověděl Václav; to však neřekl, že byl u hraběnky Podolské, že dostal včera růži od ní, že chová růži tu jako nějakou svátosť; že si vlastně pro samé rozjitření ani nevzpomněl na ni.

„A já se tak těšila na tvůj příchod! Přiučila jsem se právě něčemu, cos ještě neslyšel, a doufala jsem, že budeš míti radosť z mých pokrokův. Tento týden vynechal jsi juž tři dni, Václave,“ pokračovala Emilie elegickým tónem a odvrátila se, aby ukryla náhle vstouplou v oko slzu.

Václav byl v nesnázi. Bylť v tom okamžiku nespokojen sám s sebou a zabolelo ho nemálo vědomí, že vynucuje svým nápadným chováním bolestné slzy ubohému děvčeti ze srdce stísněného. — A pak se mu zase zdálo, že je chování Emiliino dětinské; že chce hned s pláčem nad ním zvíteziti; že žádá příliš mnoho, chtíc, aby každý večer ztrávil ve společnosti její, aby se zabýval pořáde jedině s ní.

První pohnutí zmizelo a skoro mrzuté pravil: „Budeš-li tak citliva, Emilie, pokalíš mi tu krátkou chvíli, co zde pobudu; neboť se nemohu dlouho zdržeti!“ „Sotvas přišel a juž míníš odejíti?“ obrátila se Emilie tázajíc se třesoucím se hlasem.

„Musím, milé děvče; je mi velmi líto, avšak nahradím si to co nejdříve.“ „Tvá přípověd zní chladně, příteli; nejde ti snad od srdce. Tak mne těšíš pokaždé a vždy předce odejdeš, aniž jsi vyplnil, cos slíbil.“ „Nebuď bláhová, Emilie!“ odmlouval Václav a pojal dívku za ručku, již políbil; podíval se jí do očí, jež k němu vzhlížejíce naplnily se opět maní slzami.

Dívka opřela se o jeho rameno a pravila dušeným hlasem: „Ty se na mne hněváš, Václave; rci mi, v čem ti nejsem po vůli a mileráda napravím svoji chybu.“ Přitulila se vroucně k Václavovi a zírala naň s tak milostným zrakem, její kadeřové vlasy splývaly s toho krásného vysokého čela tak půvabně, její bledé líce, nadchnuté pouze růžovým úsvitem, její rozkošná ústka křečovitě v nejistotě a napnutosti se chvějící s tak bolným výrazem k němu lnouti se zdála, že nemohl snésti tento strastný pohled, anižby byl dojat upřímností a oddaností krásného děvčete. Přemožen tolikerým půvabem roztoužené dívky, tiskl ji vroucně k prsoum a plamenný polibek vyrovnal na okamžik všecky nevole, jež počala kaliti nebe lásky jejich.

„Viď, že nepůjdeš, dnes alespoň že mne neopustíš, sotva žes byl přišel?“ „Musím, milá, musím; dobře, žes mne připomněla, je juž pozdě — já musím ještě s Živnickým k hraběti Podolskému...“ „Tak často navštěvuješ dům tento; hraběnka je prý tak krásná, ty ji vídáš každý den a mně nedopřeješ leč krátkého okamžiku. O já vím, že od toho času, cos ponejprv vkročil do salonu Podolského, zapomínáš na mne, že odvracíš svoje srdce ode mne, že mne více nemiluješ v té míře, jaks mi přisahal, když ses loučil ode mne poprvé.“ „Ubezpečuji tě, Emilie, že se mýlíš,“ odmlouval Václav, snaže se vyvinouti se ze sladké náruči rozníceného děvčete; bylať mu celá ta rozmluva nepříjemná a pobouřila novou silou srdce jeho, jež se kolotalo jako slabá loď na moři rozbouřených citův a odporův. Neměl dosti síly vytrhnouti se z loktův Emiliiných, a nemohl též odepírati, neboť cítil, že mluví dívka pravdu. Snažil se předce uchlácholiť ji, však nadarmo.

„Jen tehdy ti uvěřím, Václave, když mi jednou učiníš po vůli. Zůstaň zde, nezůstavuj mne bolům a trýzním nejistoty právě dnes, kdežto mě pronásleduje tak mocné tušení něčeho nepředvídaného. Vím to, vím, že ti můj obraz počíná mizeti z klamné paměti, že mne navštěvuješ ještě jen ze zvyku, že však srdce o tom ničeho neví. Ne, ty nesmíš jíti, ty musíš zůstati, já tě nepustím, kdybych i měla násilím tě k tomu přinutit!“ Při těchto slovech objala jej, anto právě z pohovky vstáti chtěl, a přitáhla ho k svému boku; tváře jí planuly jako rozdmýchaným ohněm, zraky zářily v divém lesku jako žhavé blesky, její ruce křečovitě se pnuly okolo jeho šíje; všecky žíly tepaly rozbouřeně, její srdce div že neprorazilo svůj jindy tichý příbytek; její krásná, plná ňádra dmula se neskrotně a hrozila roztrhnouti těsnící šat: byla Emilie v této divoké roznícenosti krásná a její oko, prosebně upřené na Václava, zajisté by se bylo neminulo s žádoucím účinkem, kdyby se byl Václav nacházel v stavu své obvyklé mírnosti. Dílem však překvapen neznámou dosuď vášnivostí své milenky, pak zaujat nepokojem, že teď právě doba, kdežto jej bude očekávať hraběnka, poslední večer totiž před odjezdem hraběte, a Živnický, by s ním Václav došel na jeho žádosť k hraběti Podolskému: viděl v rozjitřenosti děvčete nevčasný výbuch nesmyslné řevnivosti a chtěl přetrhnouti celý ten neobyčejný výjev rychlým odchodem. Dívka jej však s nadpřirozenou silou tiskla k svým ňádrům, její žhavé tváře planuly na jeho čele a její ústa šeptala dušeným hlasem: „Zůstaneš zde, Václave?“ „Nemohu,“ odpověděl, „zejtra zajisté přijdu a zůstanu jak dlouho budeš chtíť.“ Emilie se náhle vzchopila a s usedavým pláčem vrhla se do druhé komnaty, zůstavivši Václava, jenž udiven a rozmrzen tímto výstupem opustil dům paní Obrovské a ubíral se přímo k hraběti Podolskému, kde juž drahnou dobu Živnický naň čekal.

V tu dobu, když Jaromír tak neočekávaně nalezl v hraběti Podolském svého ochránce, docházel malíř Živnický velmi často k našim přátelům, nikoliv snad upřímnou náklonností veden, nýbrž považuje naše známé pouze za dobré kamarády. Tu pozoroval, že Jaromír má znamenitou obratnosť v užívání malířského štětce, že jevil obraz, jejž hrabě Podolský hned na první pohled zakoupil, neobyčejného ducha v pojmutí a neúhonné provedení i v nejmenších podrobnostech. Chvála od hraběte právě Živnickému projevená o obraze Višňovského zamrzela ho nemálo, neboť před nějakým časem odkoupil hrabě i od něho obraz, nevynášeje dílo to tak ohnivě a nadšeně, jak to činil s výtvorem neznámého dosuď malíře.

Bylť Živnický juž delší čas v nemalé přízni hraběte Podolského. Doprovázel jej na jeho výletech; kdykoli hrabě měl na vůli, zakoupiti tu a tam objevený obraz, jenž pocházel z minulých dob a choval v sobě jistou cenu, tu Živnický vždy požádán také o úsudek. Václav, jenž hned po příchodu do Prahy náhodou seznal Živnického, představil jej Jaromírovi co kollegu a od té doby navštěvoval Živnický často naše známé.

Zponenáhla poznával však nový jejich přítel, že talent, jímž vládne Jaromír, převyšuje umělosť jeho, a jakási nenávisť počala se mu v srdci buditi, k tomu přišlo i seznámení se hraběte s Jaromírem a slavná podpora, jížto usnadnil Podolský výlet Višňovského do Drážďaň, podpalovala vznikající tuto nepřízeň tím víc. Nejvíce zamrzelo však Živnického to, že hrabě Podolský objednal u Višňovského k rodinné slavnosti obraz, od něhožto záviselo jisté postavení mladého umělce. Dověděl se totiž o tom za rozmluvy vedené s Václavem, jenž nemalou radosť maje ze šťastného pokroku svého přítele, vypravoval mu živými barvami o laskavém vybídnutí mocného ochránce. Nepředvídal arci Václav, že se v důvěře své sklamal; neboť Živnický chtěl to všemožně předejíti, aby snad Jaromír, zmocniv se náklonnosti a přízně hraběte Podolského, neupevnil se v přízni této tou měrou, že by snad Živnický ztratil nejen dosavádní vplyv na hraběte, nýbrž i dobré příjmy, jichž dosuď požíval. Tak přemohla řevnivosť na znamenitý talent Jaromíra a úzkosť, vyplývající z budoucí ztráty krásné podpory, podávané od hraběte, šlechetnější smýšlení Živnického, jenž se od té doby snažil, by všelikými prostředky překazil příznivé okolnosti, jimiž dospíval k svému cíli Jaromír.

Aby ukryl své záměry, obcoval pořád stejně s Václavem, a když dnešního dne dověděl se, že Václav ještě večer před odjezdem hraběte do Mnichova k němu je pozván: požádal jej, by mu objevil hodinu, kdy půjde k hraběti, předstíraje, že by rád mluvil s Podolským stran jisté záležitosti.

Jak nahoře praveno, čekal Živnický na Václava a oba vstoupili do pokojů stkvostně osvětlených: neboť se sešla četná společnosť.

Co zatím okouzlel Václav s obvyklou umělostí vybraný kruh: věděl Živnický pohloubiti se v hovor s hrabětem Podolským.

„Pan hrabě ráčí připravovati milé překvapení paní hraběnce?“ „Víte o tom?“ tázal se hrabě.

„Povídal mi pan Koutský s nelíčenou radostí, že jeho příteli učiněn od vaší Milosti velmi čestný návrh, přispěti i svým uměním k slavnosti té.“ „Doufám že dobře obstojí; neboť mám za to, že jej tato příznivá příležitosť povzbudí k usilovné píli.“ „Přeji mu toho od srdce, pane hrabě, neboť doufám i já v jeho nevšední vlohy. Je mi však předce velmi líto, že pan hrabě nepoctil též mne podobným návrhem; umělť bych si věru vážiti milosti té.“ „Odpusťte, že jsem na to nezpomněl. Ostatně máte na vůli také přispěti a zúčastniti se, není-li snad čas juž krátký.“ „O nikoliv, pane hrabě. Za čtvrť roku může se vykonati všelicos. A že budu hledět, učiniti tak vzácnému přání zadosť dle možnosti, o tom račtež býti ubezpečen.“ „Bude mi velmi milo, vzbuditi jakousi konkurencí. Budeť pak vítězství umělosti zajisté sladší.“ „Děkuji nejuctivěji za vaši milostivou důvěru,“ odpověděl Živnický a hluboce se uklonil.

Hrabě se usmál a oddal se hlučné zábavě. — Společnost se rozešla pozdě s půl noci.

Odcházeje Živnický s Václavem, pravil k němu: „Musím ti sděliti nějakou novinu, příteli.“ „Nuže?“ „Pan hrabě Podolský vyzval mne, abych maloval nějaký obraz k té příležitosti, k níž má i Jaromír dohotoviti své dílo.“ „Ah! tedy bude míti můj přítel soupeře?“ „To ho snad nepohne k odstoupení ?“ ptal se Živnický s utajeným úmyslem.

„Nevím sice, doufám však, že si dá spíše tím více záležeti na své práci, by se alespoň vyrovnal dílu zběhlejšího svého soka.“ Živnický se zamlčel, zdálo se, že jej toto vyjádření Václavovo překvapilo a rozmrzelo, neboť se byl domníval, že zpráva ta Koutského více dojme.

Rozloučili se na shledanou.

Václav však neopominul psáti den na to příteli svému o tom. Nemusela však zpráva tato účinkovati mnoho na Jaromíra; neboť jak laskavý čtenář z listův Jaromírových poznal, nezmínil se o tom v žádném dopisu.

Živnický počal příští dni pracovati, obrav si za předmět výjev z venkovského života, domnívaje se, že dojde tím jistějšího uznání, jelikož obraz jeho bude takto přiměřenější slavnosti, která se měla odbývati na venkově.

Příběhy tyto dály se v Praze právě v tu dobu, když Jaromír vybouřen byl ze svého tichého života shledáním se se svou skoro zapomenutou milenkou Antonií.

Václav se nacházel den po výstupu s Emilií právě doma zabývaje se svou skladbou, jížto měl oslaviti jmeniny hraběnky Matildy. Dojmy předešlého dne chvěly se ještě jako ohlasové v nepokojném jeho srdci, ježto podáno roznícenými city za kořisť neukojitelným touhám, sporům a neklidu nevázanému. Všecky tyto rozbroje cituplné jeho duše vylévaly se v tajemnou mluvu hudby, celá říše zvukův rozprostírala půvaby své před ním jako tušení rájův, nacházel se na pokraji neznámých světův, ježto mu kynuly, by smělou nohou vkročil v jejich tajemné obory.

V tom vstoupil starý Bartoš, drže psaní v ruce.

„Právě listonos odešel,“ pravil.

Václav neodpovídal, byl naprosto pohroužen v myšlénkách.

„To Bůh sám ví, co se to děje s tím naším pánem. Juž od rána sedí a počítá noty na papíře, zapomněv, že na mých hodinách juž dávno odbilo dvanácť.“ Při tom okázal na krajinu zahalenou domácím a protož něco rozedraným závojem vesty, již obyčejně v své prosté mluvě nazýval žaludkem. „Až se podruhé narodím, musím se státi muzikantem, který pro samé noty žije skoro od větru. Jen škoda, že i já teď musím se často živiť od božího vzduchu, když mladý pán zapomene pro samou hudbu na oběd. Mladý pane,“ obrátil se opět k Václavovi. „Jsou juž dvě hodiny, juž je dávno po poledních, v hostincích juž sklízejí se stolův a tuto přináším psaní.“ Václav se zpamatoval, jako by probuzen z krásných snův; vstav zasedl k pianu a přehrál, co byl právě složil. Minulo opět půl hodiny. Pak teprve uchopil se listu; byl od Jaromíra. Četl, dojem listu byl neobyčejný. Četl opět, vstal, chodil po pokoji, sedl opět a opět četl. Nepokoj jeho se zmáhal.

„Bartoši, podej mi kabát!“ pravil kvapně, zdálo se mu, že Bartoš dlouho nejde; „Bartoši, kabát!“ křičel „podej mi kabát!“ „Inu Bože, kam pak myslíte, pane? Což tu nečekám juž hodinu s kabátem? Nevidíte mne? Vždyť stojím u vás!“ Václav se vzchopil, viděl Bartoše, že chodí s rozestřeným kabátem ustavičně za ním.

Oblékl kabát, chopil se hole malířské, jež stála u okna a již měl za svoji španělku; bylť roztržitý, držel v levé ruce pořád list Jaromírův. Upozorněn Bartošem, jenž mu onu hůl vzal z ruky a dal pravou, uchopil se klobouku a odcházel.

„Pane, je půl čtvrté, nepůjdete k obědu?“ „Až zejtra, Bartoši; dnes toho nech!“ Odešel.

„Ty můj milý Bože! kdo to jakživ viděl, nejísti od rána, a pak nechati oběd až na druhý den? Co ten drahý pan Jaromír z domu, je u nás svět docela převrácen. Místo obědu musím večeřeť, a místo večeře musím s prázdným žaludkem snídať. Bude-li to dlouho trvať, tu ještě na svá stará léta onemocním, ačkoliv mně dosuď pořád dobře chutná.“ Co starý Bartoš si takto stěžoval, pospíchal Václav ulicemi města, ač nevěděl, kam vlastně se má obrátiť. List jeho přítele překvapil jej nad míru. Jaromír, povždy veselý, vždy dobré mysli, jejž nedojala od pobytí v Linci žádná krásná ženská, jenž nemálo trýznil Václava nevázanými vtipy, když srdce jeho zaujala rozmilá Emilie: Jaromír hárá nyní netušenou vášnivostí, je vytržen ze studií, podán návalům dávno přehlušovaných, teď však trojí silou se zbouřivších citův, ježto nemilosrdně zmítají se v srdci horoucím. Představoval si dobře stav svého přítele, zkusiv teprvé tuty dni, že blahý cit lásky má v sobě podobnou míru trpkosti, že každá její slasť je vyvážena tisícerou mukou.

Takto zaujat obrazy barev křiklavých ubíral se bez vědomí, jakoby snad tajemnou mocí veden, k bytu Emilie. Právě zahnul na Spálenou ulici: tu rachotil poštovní vůz okolo něho. Byl vytržen ze svého dumání a bezvolně pohledl vzhůru. Tu se mu zdálo, že viděl Emilii ve voze seděti po boku Kornerově. Myslil z počátku, že to pouhý klam jeho rozehrané fantasie; předce však zmocnila se náhle srdce jeho jakási nejistota, již v zápětí následovala pochybnosť o možnosti, že by Emilie opustila Prahu.

Urychlil kroky a za malou chvíli byl u paní Obrovské.

Emilie poddala se včera po odchodě Václavově úplně svým citům. Uražená láska, lítosť, žárlivosť zmítaly se střídavě v ubohém srdci, jež krvácelo ranou, jižto jí byl Václav zasadil svou neobyčejnou lhostejností. Domnívala se neštastná dívka, že Václav přestal ji milovati, že zavdal jiné své nevěrné srdce okouzlen novými půvaby. Viděla jej roznícenou obrazností svou v náruči jiné milenky; viděla, jak jeho ústa líbají horoucně prahnoucí k němu rty, ta sama ústa, jimiž jí nejednou přisahal, že ji milovati nepřestane. Celou noc probděla trýzněna podobnými obrazy, v pláči a štkání, neustále stavila se podoba Václavova před její zraky, a bouřila srdce její skoro k zoufalství. Prosnila v největší rozjitřenosti všecky ty krásné doby, jež prožila s ním, když ho její náklonnosť ještě ouplně blažila, když on převroucně lnul k ní, když sobě vespolek ujišťovali svou lásku, když horoucí polibek zasvětil jejich sliby svatou pečetí.

Rozjitřenosť její nepřestala, i když jí slunce zvěstovalo dávno vzešlý juž den; vstala s bezsenného lože, přisedla k pianu, by sladké hudbě svěřila svoje žely: však každý tón upomínal ji na nepřítomnosť nevěrného milence a místo smíru bouřil tím více ohlas jejích citův a budil srdce rvoucí lítosť v rozžalené duši. Jako nesnesitelná tíže trýznila ji skutečnosť, cítila se bídnou a proudy slzí vyřinuly se ze stísněného srdce.

V tomto stavu nalezl ji ráno Korner. Bylť překvapen její krásou, již v bledé tváři vyznačený bol činil ještě půvabnější. Oči Emiliiny plály udušeným ohněm, avšak tím dojemněji, tím kouzelněji. Její rty zachvěly se po chvilkách, její plná, sněhobílá ňádra stísněná vnitřním bolem, zdála se trpěti pod tížícím je břemenem.

Opuštěná, jak se alespoň býti domýšlela, viděla v Korneru svého jediného upřímného přítele. Bylť jí dnes dvojnásob vítaným, poněvadž ji urval zádumčivému hloubání a že očekávala od něho útěchy a možná i nějakou zprávu o Václavovi; neboť jí právě rozkládal, že včera spoluúčinkoval při večerní zábavě u hraběte Podolského.

„Byl tam tedy předce?“ tázala se Emilie třesoucím se hlasem.

„Přišel sice velmi pozdě, nicméně byl vítaným. Hraběnka Podolská činila mu pro to výčitky; musel se však Václav dobře omluviť, neb se hraběnka ihned udobřila a já pozoroval, že byla od té doby, co byl Václav přítomen, veselejší.“ „A co dělal Václav, jak se k ní choval?“ vzchopila se Emilie pohnutím chvějíc se po celém těle.

„Oh! velmi úslužně, bylť samá sladká slova, hrál všecky zamilované kusy hraběnčiny, snažil se vymazati i nejmenší stínek zlého rozmaru, jejž byl, jak sám pravil, bez viny způsobil.“ „A ona, ona se naň usmívala?“ „Nejen to; pozoroval jsem, že po ukončené hudbě odešla s ním do druhého salonu, že jej pobídla, aby sedl vedle ní, viděl jsem, jak horoucně líbá její ruku za její milosť, jížto odměňuje jej nezaslouženě, viděl jsem, že...

„Mlčte, pro Bůh, pomlčte o tom, pane Kornere!“ vzkřikla ubohá dívka zúmyslně trýzněna věrným sice, však příliš svědomitým vypravovatelem viny Václavovy. „A já jej tak milovala, svůj život bych byla dala zaň, já mu obětovala lásku k otci, opustila jsem svůj otcovský dům, abych požívati mohla slasti lásky v přítomnosti jeho.“ „Onť věru nezasluhuje tolik oddanosti, drahá slečno. Ó jsou lidé, ježto byste oblažila na všecky časy života, kdybyste nachýlila pozornějšího sluchu k jejich slovům, kdybyste vyplniti chtěla jejich nejvroucnější touhy.“ Přitom pojal Korner Emilii za ruku a vtiskl vřelé políbení na ni.

Emilie ponechala mu ruku bez vědomí; usedavě plakala, zakrývajíc si batistovým šátkem bledé tváře a utírajíc hojné proudy bohatých slzí.

V tom okamžení vstoupila Obrovská do komnaty Emiliiny a přetrhla rozmluvu, ježto byla bolem utrmácenou dívku ještě více rozjitřila. Paní Obrovská sotva pozorovala neobyčejný stav své neteře. Bylať zaujata důležitou zprávou, již měla sděliti Emilii, ačkoliv nevěděla jakým způsobem. Dostala právě list od tetky Betty z Plzně, kteráž jí oznamuje, že se starý Plachý velmi nebezpečně roznemohl a že touží po dceři. Neměla tedy déle Emilie v Praze otáleť, a měla hned po obdržení toho listu vydati se na cestu: hroziloť starému Plachému nebezpečenství smrti.

„Milé dítě,“ počala paní Obrovská, „nelekej se, prosím tě, a poslyš s rozvážlivostí trochu smutnou zprávu; tetka Betty psala, že se otec roznemohl a že žádá, abys byla u něho.“ Emilie se zachvěla. Strašné tušení opanovala její duši.

„Můj otec nemocen a já trávím zde život marný!“ zvolala rozčileně, „však nahradím vše dvojí péčí.“ „Bude snad nejlíp, když se uchystáš hned na cestu, Emilko?“ „Ano, tetinko! Ale sama mám jeti?“ dokládala ouzkostně.

„Já půjdu k panu Koutskému a promluvím s ním o tom, Emilko!“ „Ne, nikoliv, tetinko,“ odporovala Emilie nabyvši rázem mužné mysli, ačkoliv jí srdce krvácelo, že nesmí svoliti k žádosti svého vlastního přání. Byla však předce na rozpaku a úzkosť o zdraví otcovo zmáhala se v ní vždy více.

„Slečno, dovolte, bych se vám směl zavděčiti nějakou malou službou. Snad svolí paní Obrovská, bych vás já směl dovésti k drahému otci.“ „Přijímám to s hlubokými díky, pane Kornere, považujíc vás za svého upřímného přítele.“ Beze všeho dalšího odkládání uchystáno všecko v největší rychlosti na cestu. Korner objednal místa na poště a odpoledne unášel Emilii pod ochranou Kornerovou poštovní vůz k Plzni.

Paní Obrovská se divila nemálo, že Emilie odjela, aniž by se byla rozloučila s Václavem. Jedině lístek odevzdala dívka v rozjitření a zřejmé rozbouřenosti tetce s prosbou, aby jej odeslala panu Koutskému.

Když Václav odpoledne navštívil paní Obrovskou, dověděl se, že Emilie odjela v průvodě Kornerově za příčinou smrtelného oněmocnění otce domů.

„Nezkázala mně nic?“ ptal se Václav, sotva se zpamatovav z překvapení, jež mu tato zpráva způsobila.

„Mám vám doručiti tento lístek, pane Koutský. Nevím, co se to s tím děvčetem poslední čas dělo? Všecka její veselosť se ztratila, pořáde byla zamyšlena; často jsem ji překvapila v pláči, a na mé otázky nedala mi nikdy důstatečné odpovědi.“ Václav cítil, že se mu vhrnula všecka krev v tváře; vědělť on předobře, proč se asi Emilie tak změnila; třesoucí se rukou otevřel psaní, ježto obsahovalo jen několik řádečků. Znělo asi takto: „Pane Koutský! Milovala jsem, dokuď mně dětinská mysl bránila poznati, že ten, k němuž zaplanulo celé srdce mé, není mé lásky hoden. Jděte, kochejte se v půvabné náruči jiné ženy, přisahejte jí věčnou lásku; miluje-li vás vroucně, lituju jí od srdce; považuje-li Vás za hříčku svého rozmaru, lituju Vás. V obou případech buďte šťasten; já však odřekla jsem se vší upomínky na ty doby, kdežto jste svatým slibem lichotil srdci mému, chláchole úlisnými slovy všecky vznikající pochybnosti. Tuto neblahou slzu věnuji Vám co oběť své upřímné, věrné lásky...“ Když byl Václav list přečetl, poroučel se náhle paní Obrovské, a v zmáhající se roznícenosti spěchal domů. Strávil celý večer v největším nepokoji; ačkoliv se snažil ohlušiti bouři svého nitra prací, nemohl zvítěziti nad neklidem svým. Teprvé až noc svá tichá křídla rozestřela na zemdlelou zem: tišil se neobyčejný ruch jeho srdce, a juž dávno chýlila se půlnoc k ránu, a Václav seděl dosuď při psacím stolku... dohotovilť dnes první oddělení své symfonie. — Uplynulo opět několik dní, vše zůstalo v staré koleji. Václav navštěvoval hraběnku velmi často; zdálo se, že opanovala jeho srdce naprosto. — Živnický pracoval pilně na svém obrazu — o Emilii a jejím průvodčím neslyšel Václav ani slova.

Tak se chýlil zponenáhla červenec ku konci; hrabě Podolský odjel na své statky.

Tu se Jaromír navrátil náhle do Prahy po dvou měsících svého pobytu v Drážďanech.

Neušla Václavovi veliká změna jeho přítele. Jaromír ztratil všecku svou původní rozmarnou mysl, v jeho srdci uhostila se zádumčivosť a smutek obestřel jeho duši. Co se však nejvíce dotýkalo jeho citů, o tom nezmínil se nyní nikdy více. Bylť příkrým odjezdem své milenky beze všeho rozloučení tak hluboce raněn, že nepromluvil s Václavem nikdy o věci té, nikoliv snad z uzavřenosti, nýbrž aby svého přítele nezarmoutil, neboť věděl předobře, že s ním měl ve všem nejlepšího účastenství. Jaromír neptal se též na záležitosti lásky jeho, a kdyby mu byl Václav sám nepověděl, že slyšel od paní Obrovské, že starý Plachý umřel, nebyl by se nikdy zeptal na Emilii: neboť pozorovati se domýšlel, že Václav nezmiňoval se o ní v řečích svých, ježto unášely jedině hraběnku Podolskou na smělých perutech ohnivé výmluvnosti.

Hraběnka Matilda odjela z města s bratrem svým — nastal Václavovi život nad míru mrzutý a jednotvárný; a kdyby byl neměl krásnou zábavu, skládati k slavnosti jejich narozenin symfonii: nebyl by snad ani v městě vydržel. Její obraz tak opanoval všecko jeho myšlení, cítění a sladké doufání, že i on zdál se býti umrlý pro všecek okolní svět, žije pouze svým zamilovaným ideám.

Nastaly takto zvláštní poměry mezi našimi známými.

Zatím se blížil rychle čas, kde měl míti Jaromír práci svou dohotovenou a kde Václav odejeti měl na venkov, aby počíti mohly pod jeho dohlídkou a jeho vedením zkoušky jeho skladby. První týden měsíce srpna byl určen k rodinné slavnosti stkvělé, ježto měla býti okrášlena uměním všelikého druhu.

Jaromír navštěvoval někdy paní Obrovskou. Tu se zponenáhla z jednotlivých úryvkův podaných od ní dověděl všecky ty změny a příběhy, jež se byly udály za jeho nepřítomnosti. Pozoroval lehko, že se Emilie cítí velmi nešťastnou, poněvadž Václav podle všeho zdání zapomenul na ni. Neboť jak psala důvěrně Emilie své tetce v Praze, neodpověděl Václav na její poslední list doručený jemu od ní, ačkoliv pevně doufalo ubohé děvče, že milenec snad navrátí se v rozestřenou její náruč.

Dověděl se tuty dni také Jaromír, že Emilie po uspořádání všech záležitostí domácích hodlá opustiti navždy Plzeň a odstěhovati se s tetkou Betty do Prahy. Vidělť Jaromír v předsevzetí tomto jen nový důkaz lásky nešťastné dívky k svému příteli. Nemálo se zamrzel Jaromír, že Václav zapomíná na Emilii, když se byl juž zmocnil ouplně jejího srdce. Nemohl také pochopiti, že se poddává vášni nové a skoro bezsmyslné: neboť nemohl Václav pomysliti na sňatek s hraběnkou, která snad z pouhé libůstky a z lehkého rozmaru zaváděla ho v poměry těsnivé. I to dralo se Jaromírovi na mysl, že Václav moha šťastnou učiniti dívku jemu oddanou, byl by i zaopatřen jejím jměním pro celou budoucnosť.

Takto rozumoval o stavu svého přítele, zapomněv na sebe, že by se odhodlal ku všemu sám, kdyby se jen příznivá příležitosť, jemu naskytla, aby mohl dojíti svého cíle.

Že však Václav i sám nezapomenul dočista na Emilii, ba že často po ní zatoužil, že by ji byl často i odprosil za všecky strasti, ježto jí byl během posledního času způsobil, dověděl se Jaromír za rozmluvy, jižto byl vedl týž den se svým přítelem, když se byl navrátil od paní Obrovské se zprávou, že Emilie opustí na vždy Plzeň a odebeře se do Prahy.

„Zdá se mi, příteli, žes vypustil dočista roztomilou tu venkovanku z mysli?“ tázal se mezi jiným Jaromír.

„Nepřipomínej mi, Jaromíre; beztoho nevím, co se děje s mým srdcem. Dokud byla hraběnka v Praze, dokud jsem příležitosť měl, nořiti celou duši svou v nevyvážný zdroj jejích půvabův: tu mně vyhynula každá upomínka z roztouženého srdce na Emilii a hraběnka vítězila nad svou tichou sokyní. A když si zas pomyslím, Emilie co by učinila pro mne, že by mně obětovala všecko na zemi; když si na mysl uvedu její lítosť, že se od ní odtrhuji: tu se hlásí první láska vším právem v srdci mém a já bych jí rád klesl okolo šíje a zlíbal všecky ty slzy, jež jí vynucuje bol z utrápené duše. Zde mne popuzuje laskavá hrdosť a tajemná moc hraběnky, tam mne poutá horoucí přítulnosť vášnivé venkovanky.“ „A což onen večer před jejím nepředvídaným odjezdem?“ „Tehdy nemohl jsem jinak; a právě její vášnivosť byla vinna vší tou rozhořčeností, ježto opanovala od té doby moje srdce. A pak odjezd její s Kornerem...“ „Povídal mi Živnický, že prý mu Korner psal, že má naději oblomiti její srdce!“ Václav tehdy neodpověděl. Zdálo se, že tato zpráva nepříjemně dojala srdce jeho.

„Bude to pěkná partie proň,“ pokračoval Jaromír. „Nejen že má Emilie znamenité jmění: k tomu je sama učiněný anděl a jak jsem se od Živnického dověděl, stala se za ten čas svého pobytu v Plzni také umělkyní. Korner zasvětil ji v nejtajnější obory hudby a Emilie hodlá nastoupiti dráhu uměleckou. Škoda, příteli, že tvoje láska obrátila se jinam; mohl jsi snad býti štasten.“ Václav místo odpovědi upadl v hluboké rozmýšlení. Ano, mohl býti štasten, však vlastní rukou sbořil chrám neskalené lásky. Neblahými poměry odveden od ní, zapomněl na ni, a teď, když mu hrozilo nebezpečenství její ztráty, teď cítil k své vlastní trýzni, že jeho láska k ní dosuď neuhasla v srdci toužebném. Ta dívka tak cituplná, tak oddaná jemu přivoluje snad z bolesti k prosbám Kornerovým, snad by se mu opět naklonila v původním citu, kdyby se opět počal ucházeti o její přízeň.

A hraběnka?... Musí přestati ten poměr, jenž bez toho nevede k žádnému cíli. A předce ta její krása, ten její pohled, to krásné, přepůvabné sřadění etherických vděkův tisklo se k jeho srdci a boj v něm vznikl mezi dvěma krásama, ježto stejnou mocí vedly proti sobě celou řadu půvabův nevšedních.

Jaromír pozoroval, že se ozývají v srdci jeho přítele citové sobě odporní; chtěl mu pomoci k pevnému rozhodnutí: tu vyrušil je Živnický, jenž právě vstoupil.

„Tu jsem, přátelé, a doufám, že budu vítaným hostem. Neboť nesu zprávy rozličného druhu, domnívaje se, že vám budou milé. Nejdříve vám povím, že Emilie Plachá, pode jmenem Levická, odebeře se s Kornerem na koncerty do českých lázní, pozdrževši se několik dní v Praze; za druhé psal mi hrabě Podolský, abych vás připomenul, že se čas blíží, kdežto zaslati musíme svoje díla. Vy, pane Koutský, jste zvláště požádán, abyste se za deset dnů dostavil do M***.“ „Totě zpropadená věc!“ odmlouval Jaromír, „já nejsem dosuď hotov.“ „Musíte si pospíšit! Ostatně dovolte, abych se směl podívati na plod vašeho umění, pane Višňovský. Dnes se nedám odbyti; dnes musím viděti to vaše tajemství, k němuž jste zapověděl všeho přístupu.“ „Nemám sice chuť, pane Živnický, neboť jsem nechtěl ukázati nikomu svoji studii, dokuď by nebyla docela vyvedena. Obraz v Drážďanech pro hraběte Podolského počatý odložil jsem a pustil jsem se do nového díla; když však naléhate tak důtklivě, buďsi.“ Přátelé vstali a odešli do druhého pokoje, kam se Jaromír odstěhoval, by nebyl vytrhován každou chvíli ze své práce.

Živnický postavil se před obraz Jaromírův a byl překvapen tak, že se sotva ubránil výkřiku obdivení. Obraz představoval scénu z nesmrtelné básně nešťastné lásky, z tragédie nejsladších citů mladistvých dvou milujících srdcí. Scéna na balkoně z Romea a Julie rozkládala se překvapeným zrakům v nejkrásnější pravdě.

Živnický uklonil se Višňovskému, nepromluvil však ani slova. Nabyl přesvědčení, že obraz Jaromírův musí okouzliti každého, že dojde též všeobecného uznání, že bezpochyby rozhodnouti se musí hrabě ku prospěchu Višňovského. Cítil Živnický, že talent jeho soka je znamenitější, že vyniká nad umělosť, jížto sám vládne. Viděl napřed, že se hrabě Podolský nakloní k výtečnému umělci tím více, že snad Jaromír nastoupí jeho místo v přízni ochránce umění.

Sotva opanoval svoje pohnutí. Obrátiv se k Jaromírovi pravil: „Obraz je výborný a přeji vám štěstí, pane Višňovský. Avšak dovolte, bych se vyjádřil o podobnosti podivuhodné tváře vaší rekyně. Před rokem vídal jsem často ve Výmaru dramatickou umělkyni, která zaněcovala všecko obecenstvo svou krásou a nevšední hrou. Nesloužila vám Antonie Eichburgová za model?“ Jaromír byl překvapen. Touto otázkou dotkl se ho Živnický neočekávaným způsobem. Byl na rozpacích. Malovalť svůj ideál a nepozoroval, že kreslil neomylné tahy té, ježto zaujala všecky jeho duševní síly. Nepomyslil, že by mimo něho snad někdo znal zbožňovanou ženu; že by někomu připadnouti mohlo porovnání mezi živou osobou a jeho ideálem; že pak každý souditi bude na jistý poměr mezi původcem obrazu a kreslenou ženou, ježto dýše každým tahem nejvyšší poetičnosť. Po chvilce odpověděl: „Neznám, koho míníte, pane Živnický.“ „Chcete-li poznati prototyp své rekyně, tu se podívejte do Teplic, tam najdete svůj ideál vtělený v nejkrásnější, lichotivé skutečnosti. Viděl jsem slečnu Eichburgovou před třemi dny, když jsem se zdržel v Teplicích jda od hraběte Podolského z M***.“ Jaromíra zmocnila se náhle nemalá rozjitřenosť. Všecky sotva ukonejšené city počaly se bouřiti v srdci jeho, vzmítané vichřicí před mysl mu vstouplých upomínek a znova se zmáhajících. Tedy v Teplicích žije Antonie, jejížto stopu ztratil z Lince a z Vídně, kam se odebrala, by vystoupila pohostinsku. O každém jejím vystoupení dověděl se novinami, až konečně odjezdem jejím z Vídně uveden byl v labyrint nejrozmanitějších domněnek. Psal jí několikráte velmi přátelsky nevzpomínaje sebe menším výrazem na lásku. Nikdy mu však neodpověděla. Tu uzavřel, bojovati proti vášni bezděky zmocnivší se jeho srdce, a utlumiti ten oheň, jenž háral neustále vším jeho nitrem a trávil jej dvojnásobní mocí, že nedošel ukojení. Konečně domníval se, že zvítězil nad svou láskou úplně: tu se dověděl náhle o Antonii — a všecek jeho klid sotva vynucený a pevnou vůlí vybojovaný prchl okamžitě z prsou jeho.

Vstal — chtěl ukryti rozjitřenosť svou. Avšak pohnutí jeho neušlo Živnickému. Jako blesk projela mu hlavou myšlénka, jejížto uskutečněním hodlal se zprostiť jedním rázem nebezpečné konkurencí svého soka. Odstraniti Višňovského z dějiště nejbližších dní, zdržeti ho od úplného vyvedení objednaného obrazu v pravý čas: toť zdálo se mu býti jediným a zcela nevinným a jednoduchým prostředkem, vyváznouti z rozpakův, ježto mu byl Jaromír tak bezvolně způsobil. Vědělť Živnický, že se pak jemu dostane ceny za obraz, že nezachvátí Višňovský svým dílem diváka, že se jeho jmeno nezmůže nad obor všednosti.

Co však ještě více leželo Živniekému na srdci: udržeti se totiž i budoucně ve přízni hraběte; to doufal z obratného vyvedení svého plánu. Kdyby Jaromír nedodržel svého slova: kdyby neodvedl v určitou dobu svoje dílo, považoval by tuto netečnosť hrabě Podolský za jakýsi druh urážky, poněvadž by se domýšlel, že si umělec mnoho neváží jeho ochrany a zakázky. Pak zmizí Jaromír docela s jeviště, na němž se domníval Živnický býti prvním hrdinou; sok jeho ztratí přízeň mocného boháče, a Živnický zůstane na svém místě co neodbytný vítěz!

Za krátkou chvíli odešel. Ubíral se přímo do hostince „u arcivévody Štěpána“, kdežto obýval Korner pěkné dva pokojíky. Měl tuty dni přijeti s Emilií Plachou do Prahy. I chtěl se Živnický umluviti s Kornerem, na jaký způsob by dojíti mohl svého cíle.

Zatím schýlila se hluboká noc nad Prahou.

Živnický šel přímo do bytu svého přítele. Dvéře byly otevřeny. Korner přijel. Dlouhé objetí, krátké přivítání.

„Jak dospěly tvé záležitosti?“ ptal se Živnický.

„Nevalně, příteli; to děvče má sukovitou pamět; pořád si stýská po svém Ferdinandu a pořád sedí jen u piána a hraje melancholické fantasie. Nemohu ničímž na ni účinkovať. Smrt jejího otce působila tím hůře a děvče stená a pláče, jako by svůj život zakládala v lásce toho milostníka hraběnky Podolské.“ „To je arci zle, příteli, to ti nepokvětou letošní myrty k sňatku.“ „Možná, že by to předce šlo, kdybych ji jen mohl dostati opět z Prahy ven.“ „Vždyťs mně psal o něčem, že hodláte do lázní?“ „Nevím, podaří-li se mi to. Jenom aby se opět nesetkaly! Já jí řekl, že Koutský umírá v náruči krásné hraběnky, že na ni dočista zapomenul. Nic to není platno!“ „Ostatně nemusíš se báti, příteli. Koutský odjede tyto dni do M*** k hraběti: tak se nejen vzdálí, nýbrž podá i dobré příležitosti tobě, abys doléhal tím mocněji na láskonyvou děvu.“ „Máš pravdu! Hleď nějak urychliť jeho odchod a nezmiňuj se, že Emilie přijde tuty dni.“ „Dobře; mámť však i já k tobě nějakou prosbu!“ Sdělil mu svoje obávání stran obrazu Višňovského, svůj plán, odstraniti malíře, vypravoval mu o jeho díle, o podobnosti ženy na obraze s jistou umělkyní, sdělil mu své domnění, že snad musil znáti osobu tu, ježto se nachází nyní v Teplici.

„Poraď mi, příteli, jak to nastrojiť, abych zdržel Višňovského v práci.“ „Docela jednoduše: zkus to, příteli, asi takto. Hleď se dověděti, v jakém spojení stojí Višňovský s onou herečkou. Dovíš-li se, že mu sloužila snad dříve za model, toť se rozumí, ze samého přátelství — napíšeme nějaké psaní, já je odešlu do Teplic tamějšímu kapelníkovi lázeňského sboru, a ten je odevzdá na poštu pod druhou adresou. V psaní tom můžeš podotknouti mezi jiným, že by se jí velmi zavděčil, kdyby ji as na dva dni navštívil atd. Možná, že si dá říci; nepodáří-li se tento plán, musíme se uchopiti něčeho horšího; opijeme ho něčím, aby měl potom asi týden co vyspávať.“ „Sláva tvému ostrovtipu, příteli! Učiním podle tvé rady.“ Po delším přátelském rozhovoru odešel Živnický, a sotva se dočkal rána; sešel se jako náhodou s Václavem a dal se ihned do rozmluvy.

Asi čtyry dni na to obdržel Jaromír následující list: „Milý pane! Píši Vám z Teplic. Nevím, přijde-li Vám moje žádosť vhod, jížto projevuji své přání, abyste mne navštívil. Jsem trochu churava a musím ztráviti zde ještě nějaký čas. V naději brzkého shledání Vaše A. Eichburgová.“ Jaromírovi vypadl štětec z ruky.

„Konečně se obměkčilo to kamenné srdce; konečně nahlídla, že vroucí přátelství neuškodí její dosavadní hrdostí; konečně se roztoužila po mně, snad se přesvědčila, že u jiných nenalezá se tak hluboký zdroj nejvroucnějších citův, jako v prsou mých! Nuže, uposlechnu sladkého volání hlasu jejího; snad se nenaskytne po druhé tak dobrá příležitost, jižto mi podává ona svou vlastní vůlí!“ Takto unášela Jaromíra rozprouděná vášeň: a během několika okamžiků rozhodl se, že poletí v rozkošnou, rozestřenou náruč své nevýslovně milované Antonie.

Přípravy na cestu byly učiněny. Václav nemohl pochopiti změnu svého přítele, a darmo domlouval mu, aby tu cestu odložil, až dohotoví obraz, až by učinil zadosť hraběti Podolskému.

„Vše bude hotovo, příteli. Až se za dva dni navrátím, nahradím vše sterou silou, nabytou zatím uspokojením mysli a ukojením touhy. Vždyť víš, že jsem tuty dni beztoho nemohl pracovati, jak bylo žádoucno. Zpráva neočekávaná přerušila můj klid, a na vlnách bouřivých citův nenastane dříve rovnováha, dokud neuzřím původ svého nepokoje.“ Přátelé se obejmuli, Jaromír opustil Prahu s doložením, že za dva, nejdéle za tři dni se opět navrátí.

Uplynul ouplný týden, Jaromír nepřicházel dosuď. Václav mu psal, aby nezapomněl, že za krátko ujde lhůta určená k odevzdání jeho nedokončeného obrazu. Žádná odpověď. Tu opustil Václav též Prahu nedověděv se, že den před jeho odjezdem Emilie se svou tetkou přijela do města.

Antonie Eichburgová, proslavená dramatická umělkyně po triumfech, ježto všady slavila, kde vystoupila co pravá kněžice bohyně Thálie, zavítala konečně do lázní Teplických, aby se zotavila po tak mnohých obtížích, ježto má ve svém průvodu umění, kterémuž zasvětila všecky duševní své síly.

Krásné okolí světoslavných Teplic, kamž putuje mimo značný počet v skutku chorobných i veliká čásť lázeňských hostí jenom z vyražení a pro zábavu aneb ze zvědavosti, neminulo se s dobrým účinkem na Antonii. Doby věčného rozjitření ustoupily zde hodinám míru, její srdce mohlo se spíše poddati upomínkám, ježto ji obletovaly jako družní motýlové růžové květy. Žila zde první dni ouplně odloučena, naprosto pro sebe, a cítila, že samota působí blahodatně na její duši, jížto za nedávno minulých dob zachvěly bouře neočekávané a tím mocnějšího působení. S bolným sice uzpomněním, avšak předce s jakousi blažící uspokojeností kochala se v proudech svého minulého života, a zírajíc okem ne sice radostným, předce však tichým na objevy nejbližší přítomnosti, hloubila se duší svou s plnou nadějí v krásnou budoucnosť. Prázdných dob používala buď ku čtení a lehkému studování některých rollí, jimiž dosuď se nestkvěla, buď čítala s pravou klidností ve svém denníku a připojujíc ještě mnohé upomínky doplňovala knihu svého života. Bylať to práce její zamilovaná, a Antonie měla pravou rozkoš v tom, že zanášena duchem vanoucím z těch jednoduchých a předce zajímavých řádečkův, ježto často spěšnou rukou nakreslila v době buď veselé aneb trudné, v pocitech sladkých či v bolestech těsnivých, hloubila se ve všecky ty střídavé scény, ježto prožila na divadle svého vlastního života.

Uvedeme tuto několik stránek jejího denníku jenom u výtahu, aby laskavý čtenář líp seznal poměry a okolnosti, v nichž Antonie dospěla z mladého děvčete na znamenitou umělkyni, ze slabé dívky na pevnou ženu, vládnoucí mocně svým srdcem a duchem.

Juž od svého outlého věku ráda se zabývám čtením; bylyť knihy od jakživa mým pravým živlem, a otec často v žertu říkával, že jsem měla býti chlapcem, abych se časem stala slavným doktorem. Nejvíce bavila jsem se však knihami, ježto vedle poučení podávají spolu srdci patřičné zábavy a žádoucího ušlechtění mladých citův. Pro krásu přírody opovrhla jsem však i touto zábavou a v rozkvětlých zahradách, na bujícím drnu, u prostřed rozložitého, páchnoucího jarního padolu mněla jsem se býti vyšším tvorem; můj duch se vznášel na perutech mladých myšlének k výším blankytu; mé srdce tonulo v nevýslovně sladkých citech; každý kvítek mluvil ke mně tajným jazykem, jemuž já jen rozuměti se domnívala. A bylť to předce jazyk, kterému každý rozumí, když své srdce otevře šlechetnějším citům, blahodárným dojmům...

Slavila jsem čtrnáctý den svého narození. Jsem dosuď dítě, a předce cítím v sobě činnosť všech duševních sil, kteréž mne vedou neznámými cestami k jakémusi temnému cíli, o jehožto jsoucnosti mám nezvratné tušení, jež však nemohu si dost jasně pomysliti. Nutí mne tajemná moc ku předu; upomíná mne sebe menší kvítek na snažení, abych se vyvinula ze skořápky své nedospělosti v dokonalého tvora, podávajíc takto ruku okrouhlému zevnějšku.

Jak podivně, jak zvláštně účinkuje na mne jaro! Všecko počíná nový věk, všecko se žene k životu, jako by v čití soustřeďovala se všecka moc tvorné přírody. Nedávno suché větve juž klenou se v listnaté loubí, stíny vrhá bujná letorost a kyne každému v svou voňavou zeleň. Celá příroda strojí svůj sňatek a obléká nejkrásnější šat, by důstojně vkročiti mohla před oltář modrého čistého nebe, vzkládajíc tvůrci světa nejzbožnější svou modlitbu.

I já zdobím svoje vlasy květem vonným připevňuji rozkvětlou růži na toužebná ňádra, a zapláči v citech, jimž nerozumím...

Moje drahá matka často si na mne naříká, že nepřihlížím k ničemuž v domácnosti; že si nevšímám denního pořádku, že nemám smysl pro hospodárnosť. A bohužel! že má pravdu. Mne těší více knížka, než jehla; já raději pouštím nevázaným svým myšlénkám plné uzdy, toulajíc se po obzoru polotušených, polovidných cizích obrazův. Necítím v sobě žádné přítulnosti k pracím ženským, připadá mi podobné zaměstnání buď směšné, buď odporné. A předce jsem zrozena k vedení domácnosti, k úloze to skromné, avšak předce velezáslužné.

Byla jsem v koncertě ponejprvé. Že my ženské musíme se podrobiť jistým společenským zákonům, ježto nacházím malicherné a bezcenné; neboťač nezískáme jimi ničehož, neuškodí nám též a předce jsou. Musíme míti jakési stáří, když se nám mají otevříti brány veřejnosti k zábavám kterým koliv.

Ó hudbo! tys dar, jenž nám ponechán na památku, že byl kdysi zlatý věk našich pradědův, tys důkazem zřejmým, že opustiť musel náš praotec ráj! Ty zvuky jsou řečí srdcí lidských, jížto svatěji a zbožněji mluví člověk ze země této k tvůrci nebeských výšin. Řeč ta je svaté vystřídání našeho srdce se šlechetnými, vznešenými city každého, jenž jí rozumí. Kdo nezná její moc, tohoť srdce neví, že žije.

Nyní neznám vyššího požitku nad zakochání se v poesii. Nevěděla jsem dlouho, v čem se vlastně zakládá její bytosť, a nahlížím, že se nedá vysvětliti druhému, nechová-li člověk v sobě srdce, ježto je schopno poddati se jistému proudu polotušených sladkých citův, jež se budí tónem jednoduché písně, jež se zachvějí nevědomě pronesenými slovy hlubokého smyslu.

Proč tak ráda čítám výtvory vznešených duchův, jižto mluví k srdci, jako ve snách juž slýchanou řečí, která zavítá co starý známý, jehož jsme neviděli dlouhá léta.

Od půl roku mám jen zábavu v tom, že pronáším hlučným hlasem ve slovech všecky city, žely, lkání, to šepotání naděje, to bouření zoufalého srdce, to důvěrné hovoření sloučených duší, a že takto dodávám mrtvým známkám tajemných hovorův úplného života, prociťujíc sama vše to, co cítit musel básník, když svěřoval svoje nitro dřímajícím slovům.

Byla jsem dnes vyzvána deklamovati něco z některého většího básníka. Přednášela jsem vskutku. Nevím, jak to přišlo, že se vůkol rozléhala chvála, když jsem ukončila. Přednášela jsem předce jen jednoduše, takřka bez uvědomění, slova plynula mně z úst, ač jsem nevěděla, zda-li dodávám patřičného důrazu, kde ho bylo zapotřebí. Cítila jsem arci každou slabiku zachvívati v srdci svém a možná, že právě proto bez hledání po effektu líbilo se přednešení moje.

Nejvíce mne však potěšilo uznání z úst mladého umělce, jenž nedávno přišed z Vídně seznámil se s otcem. Pozval ho k dnešní večerní zábavě. Je to muž velmi krásného zevnějšku; mravy vybroušené prozrazují sběhlého společníka; jeho hlas bezvolně nalézá ohlasu v srdci mém, jeho řeči plynou nenuceně z úst a jeví jakousi elegancí ve výrazu. Nevím, proč mne jeho chvála těšila více, než jiných. Onť nepochleboval, onť, zdálo se, řekl vše tak, jak smýšlel. Není v rozmluvě své slaďounký, za to však jádro jeho myšlenek prostě a směle prosvítá z jeho slov.

Vidím Václava skoro každý den; na požádání otcovo dala jsem se malovať od něho; moje podobizna je nad míru povedena. Těším se z toho tím více, že mně jeho ruka předvedla můj vlastní obraz před zraky. Avšak od doby té pohlížím s docela jinými city naň, zdá se, mi, že samovolně poddává se srdce mé jakýmsi nadějím, ježto se zdaleka šeří úsvitem růžovým blahé budoucnosti...

Mám se mu poddati? Mám mu vyzraditi, že mně není lhostejným? že po něm toužím v každé době, že si neustále přeji jeho sladkou přítomnosť? Moje srdce zavdala jsem mu čisté, svatými city naplněné; naděje vládne mou duší, že i Václav mně obětuje svoje srdce plné nezkalené lásky. Ó toho krásného pocitu věděti, co je láska! Míti úplné přesvědčení, že přilnulo k nám jiné srdce, vedeno tajemným souhlasem dvou bytostí!

Teď vím, co mi dosuď scházelo; teď cítím, že jsem nalezla to, po čemž jsem toužila nevědouc, proč ta milá touha opanovala mou duši. Já jej miluji, tak úplně, tak horoucně, tak upřímně, tak přítulně, že se bojím, aby mne tyto přeblahostné city neusmrtily. Kéž mu mohu vyzraditi svoji lásku, přesvědčiti ho, že věčně obraz jeho vyvolila jsem za průvodce každé své myšlénky...

Ó jen ten, kdo poznal všecky slasti z nejhlubších zdrojův lásky čerpané, jen ten může pocítiť strasti její! Ó že jsem jej kdy viděla, že srdce mé pojalo ono tušení krásné budoucnosti, jímžto chlácholíme vždy výstrahy rozumu! Vyznali jsme si lásku: té blahé chvíle nevýslovný půvab nevyhyne nikdy z duše mé... Však sotva vyměnili jsme vespolek svoje srdce hynoucí sladkými touhami: juž krutý osud rozloučil nás. Jen ještě jednou mám jej viděti, pokradmo, abych neprohřešila se zřejmě proti kruté vůli rodičův! Proč mne čeká bohatství, když je nemůže sdíleti on se mnou? Proč musím ctíť vůli matky a otce, když mi puká srdce bolestí nad ztrátou svého jediného pokladu?

Byl chladný a lhostejný; rozloučil se s city promíchanými rozhořčeností a vnitřním bolem. Na mou vlastní žádosť odjede, a přislíbil mi to s takovou nenuceností, jako by mne byl nikdy nemiloval. A já cítím, že jsem na věčno zasvětila mu srdce své, že nezaplanu nikdy více podobným citem, v němž vyrostla láska má k obrovské velikosti! Tak zklamána jsem od toho, jenž opanoval všecky mé myšlénky.

Rozloučili jsme se na vždycky. — Nemluvil o lásce, vyličoval jen, aby mne tím více trápil, bujný vzlet svých nadějí v oboru uměleckém, a opustil mne lhostejně, nepožádav mne ani o nejmenší památku.

Srdce mi krvácí, trápí mne domnění to, že jsem mu sloužila za pouhou hračku k vyplnění prázdného času. Nuže, srdce, ozbroj se pevně proti všem podobným útokům, jimiž jsi kleslo poprvé a naposled.

Cítím, že jsem nešťastná. Ztratila jsem otce po ztrátě své lásky, a hrozný cit tíží mne nesnesitelným břemenem, že musím žehnati tomu, jehožto vůlí láska moje pohrobena. Nevím, čím vyplniti tu hroznou prázdeň svého srdce: donucena jsem klamati nesnesitelný čas zaměstnáním, k němuž jsem přilnula hned za mladších let. Na povzbuzení divadelního ředitele P*** oddám se umění dramatickému...

Neslyšela jsem ničehož o něm dlouhý rok!

Století nikdy netušených bolestí, utrpení, marného doufání, trapného vzpomínání, nekonečné snahy a tuhého namáhání prožila jsem za tento krátký rok!... Upomínka na minulé blahé doby lásky oblétá mysl moji co družná vlaštovice; její mocí budí se v prsou mých život nevýslovné slasti, však i nesnesitelných bolestí, a slzy vznikají mi v oku nad hrobem dávno uprchlého štěstí...

Opět rok uplynul, neviděla jsem ho. Chci zapomenouti na jeho obraz, udusiti všecky ty luzné upomínky hned ve vzniku jejich, aby došlo konečně srdce mé žádoucího míru...

Co jest předce ta láska, ježto jednou navštívivši srdce lidské, promění celou bytosť jeho a usídlí se tam jako drahá památka snů snešených z oborův nebeských? Každý den bojuji proti ní, a každým dnem roste její moc, jako by se v tom zápasu tím více tužila!... Všecky ty důkazy zemské slávy, všecek potlesk, všecka chvála neutlačí její bujný květ. Co jsou ty triumfy krásného umění, když je člověk vykoupiti musí krvavými slzami nevýslovného bolu, když se vlastní srdce svíjí pod krutým břemenem bouřících vášní, z jejichžto bojův samo sotva kdy vyjde co vítěz nesmrtelný!

Těžký osud vládne nade mnou hroznými zkouškami. Kéž mohu vyvolati celému světu plamennými slovy v tisícerých tónech: že jsem jej viděla! A on topil v divé závrati svoje zraky v mých; poznala jsem na první pohled, že láska jeho mu nevymřela naprosto z toužebného srdce! Sladký klam zmocnil se mě; všecky síly napnula jsem, abych nebyla přemožena rázem vzbuzenými všemi city, jež jsem tutlala tak dlouho a jež se sprostily najednou všech okovů, kterými je má pevná vůle poutala.

On mě navštívil! On mi vyjevil svou horoucí lásku, on mě zapřisahal, bych se mu vyznala, zdali ještě chovám jakéhos soucitu k němu! On tiskl moji třesoucí se ruku k svému pobouřenému srdci; já cítila ty plameny jeho polibkův, divý oheň zachvěl mi jako blesk všemi žilami — já bych jej byla tak ráda obejmula, přitiskla k horoucím ňádrám, já bych ráda byla umřela v jeho náruči přitulena k němu, visíc mu na plamenných rtech!... Vroucí modlitba uchovala mne od toho; chci býti chladnou, chci se přesvědčiti délkou času, zdali nehárá opět na krátko srdce jeho ke mně proto, že jej moje nynější postavení a snad skrovné umění zanítilo...

Co mne však tato vynucená chladnosť a lhostejnosť stojí; jak mně srdce krvácí, že nemůže cit můj volně pláti k němu; jak trpím proto, že vidím, kterak trpí srdce jeho krutou bolestí: toť nemohu vysloviť, toť nemohu sděliti někomu...

Odjedu zejtra. Vím, že bude dotírati na mne; zůstanu však i tu chvíli našeho rozloučení chladná!... Srdce mé nesmí zvítěziti.

Štastná náhoda tomu chtěla, že jsem odjela, aniž bych ho byla viděla. Já citím všecek ten bol, jemuž vydáno srdce jeho; vím, že bude proklínati snad okamžik našeho shledání: avšak uspokojena jsem, že jsem se nevyzradila ani nejmenším pohnutím!

Puká mi srdce tou mocnou vůlí; doufám však, že se dočká úplného zadostučinění a že nahrazeny budou sterou blaženosti měrou všecky strasti, jimiž se trýzním nepřirozeně. Nemá však Václav podruhé zahrati se mnou v lehkovážném rozmaru: buď mi dokáže vroucí lásku tím, že neustane i dále milovati mne; buď zapomene na mne opět, a já ušetřím srdce svoje vědomí, že kleslo podruhé.

Psal mi několikráte. Jak se zaradovala duše má, když jsem čtla ty výrazy jeho planoucích tužeb; jak mi bilo srdce ukojenou slastí, když mé slzící zraky se hloubily v každý tah jeho písma, v němž jsem viděla chvějící se jeho ruku! Já líbala ty drahé listy, čtla jsem stokrát ty řádečky, bych konečně zaplakala nevýslovnou slastí, bych dala průchodu sladké naději, že láska jeho nevyhasne nikdy více!

Nepsala jsem mu. Chci se cvičiti ve snášení svého štěstí, abych nebyla uchvácena proudem těsnících pocitův, ježto bouří novou a dvojnásobní silou, že jsem je tak dlouho utlačovala. Za krátký čas chci učiniti poslední krok, jenž rozhodne nad mojí budoucností!...

Denník tento, z něhož jsme předvedli laskavému čtenáři jenom několik skrovných úryvkův, byl nejmilejší čtení Antonie za prvních dnův jejího pobytu v Teplicích.

Nebylo jí však dlouho dopřáno toto úplné odstranění se z veřejného života.

Jednoho dne dal se ohlásiti hrabě N*** na návštěvu k ní.

Antonie jej očekávala ve svém elegantním saloně a po krátkém přivítání posadil se hrabě po boku své vyvolené.

Hrabě N*** byl potomek slavné rodiny; proživ svůj mladistvý věk dílem doma pod dohlídkou bezčíslných učitelův, dílem v akademii, kdežto nezískal mnoho moudrosti ze zdrojův učenosti, vstoupil do vojska, a dosáhnuv stupně kapitána dal se na odpočinek, jsa asi let osmadvacet stár. Příroda však přičinila se o vychování jeho mnohem více, než všickni magistři, a hrabě N*** považoval se vůbec za velmi vzdělaného muže. Obcoval nejvíce s umělci všelikého druhu a byl nemalý milovník divadelního umění; pomluva však vyjádřila se proti němu, udávajíc, že jen k vůli hezkým herečkám věnuje velmi mnoho času bohyni Thalii. Takto poznal i Antonii v M..., a její neobyčejná krása okouzlila jej neodolatelnou mocí. Stal se vroucím obdivovatelem, později však i zbožňovatelem jejím, až se jeho zbožňování počalo měniti na horoucí lásku. Sledoval ji do Drážďan, uvedl ji večer před jejím odjezdem do společnosti vyšších kruhův saské residencí a přislíbil jí, že přijede na návštěvu do Teplic.

„Pan hrabě mne překvapil tak časným příchodem,“ pravila Antonie, podávajíc hraběti ruku, již on vroucně políbil.

„Jak nemám všady toužiti po vás, drahá slečno, když mne obraz váš sleduje, kam koli se obrátím, a mne upomíná, bych spěchal k vám, co k původu všech svých přání. Moje srdce plane tím mocněji horoucí láskou, čím vzdálenější jsem.“ „Prosím, pane hrabě, nemluvte o své lásce ke mně!“ „Nemám dosuď žádné naděje?“ „Já vás ctím, pane hrabě, a vím uvážiti úplně, jak šťastna jsem, že vidím ve vás svého nevěrnějšího přítele. Svato jest mi vaše přátelství, a za díky za vaši přítulnosť odměňuji se vám úplným oddáním; avšak lásku nežádejte ode mne, vždyť jsem vám nedávno upřímně se vyznala, že srdce mé není více svobodno, že juž miluji.“ „A koho?“ tázal se kvapně hrabě.

„Ó, láska se mi mocně vymstila! — Ten, k němuž planu všemi city, opustil mne, přinucen neblahými poměry, dokuď jsem byla dívkou neznámou, krutý osud trpce zasáhnul v souzvuk našich duší a rozdrtil dravou rukou chrámek naší lásky. Rozloučili jsme se, milenec můj zůstavil mne žalu a nikdy více nebyl by snad činil nároky na moji lásku, kdyby nás byla náhoda po dlouhém čase opět nesvedla. V Drážďanech viděli jsme se, a tu nabyli jsme oba úplného přesvědčení, že láska naše vzdor všemu vzdálení zachovala svoji původní sílu.“ „A svěřila jste se mu?“ „Nikoliv, nevím, zdali to také učiním. Chci mu zplatiť jeho nevčasnou lhostejnosť svojí hrdostí a srdce své držeti v úplném podmanění!“ „A nesvolíte, abych se směl kojiti nadějí, že snad se vaše srdce předce jednou změní a dopřeje místečka mému obrazu?“ „Nemohu to učiniť, pane hrabě. Já jsem pro lásku svou opustila otčinu, tichý domácí život; pustíc se do světa cizího, svěřila jsem se kluzkým vlnám nebezpečí a pokušení; však nedotknuta jimi jsem dosuď zůstala. Nesmí asi teď se dověděť můj milenec, že jsem snad klesla pod břemenem těžkých okolností a veřejných poměrů, že jsem slabá žena neuměla se uchovati pomluv důvodných, ježto by lpěly co skvrny na čiré pověsti mého jmena. Pane hrabě sotva dovolí stav váš, abyste svobodně podal mi jmeno, jímžto se stkví rodina vaše v nepokaleném světle: a za míň, než za oprávněnou ženu vaši, nepodám se nikdy.“ Mlčky vstal hrabě N***. Rozmlouval ještě nějakou chvíli s Antonií o věcech všedních; pak uchopiv klobouk poroučel se.

„Pan hrabě neodepře mi svého přátelství?“ tázala se Antonie doprovázejíc hraběte ku dveřím.

„Nikoliv, slečno, nikoliv; naopak vážím si vás tím více. Zatím s Bohem!“ Odkvapil. Zdali jeho slova byla pravdivá, nevíme. Navštívil ještě několikráte Antonii, pak odejel do Mnichova, a od té doby neslyšela Eichburgová nic více o něm. Zůstal jí věrným přítelem!...

Několik dní před odjezdem hraběte N*** dorazil Jaromír do Teplic. Dopátral se lehko bytu Antonie a neváhal odebrati se asi za hodinu po svém příjezdu k ní. Na cestě rozmýšlel o způsobu, jakýmž chtěl vyjeviti zbožňované milence vroucí díky za to, že konečně obměkčila své srdce.

Letěl po schodech, vtrhl do jejího pokoje, a po několika okamžicích ležel jí u nohou líbaje skleslou její ruku. Antonie překvapením ustrnulá ponechala se na okamžik svému pohnutí.

„Konečně dojala vás moje láska, Antonie; konečně otevřelo se vaše srdce horoucím plamenům mého nitra, aby se ujala vroucnosť moje v prsou vašich!“ háral Jaromír, vina vzdorující milenku k svému boku. „Konečně smím doufať? Děkuji vám, že mne vysvobodíte ze stavu úplného zvrácení!“ „Pro Bůh, příteli, co vám napadá?“ odporovala Antonie. „Vy přestupujete meze, ježto smutná minulosť postavila budoucnosti k výstraze. Já nepochopuji vaše jednání!“ „O netrýzněte mne déle, Antonie! Zde, zde mám důkaz, že vás obešla šťastná hodina, když jste svěřila tyto řádečky svému psaní!“ „Jaké psaní?“ tázala se překvapená dívka.

„Což jste mi nedala konečně dávno očekávanou odpověď na moje listy?“ „Já?“ „Ano, zde tyto řádečky mluví více, než vaše odporná slova.“ „Já vám nikdy nepsala, pane Višňovský; to není ruka moje!“ Jaromír byl nanejvýš překvapem. Nechtěl uvěřiti slovům těm; myslil, že snad Antonie lituje onoho okamžiku, v němž ji přemohla touha po něm, a že proto jen zapírá ten list, aby uchovala neporušenou hrdosť svou.

„Vy se mstíte nemilosrdně ubohému mému srdci,“ pravil po chvíli Jaromír, nabyv jakési klidnosti po prvním návalu své pomatenosti.

„Zaručuji se vám svou ctí, že by mně bylo nikdy nenapadlo, psáti vám, a podati naděje citům, jichžto nezdílím,“ právila Antonie opanovavši úplně své pohnutí.

„Tedy nesmím doufati, že se nakloní srdce vaše ke mně, že snad upomínka na první lásku naši probudí opět ony city, ježto vymazal čas z prsou vašich?“ „Buďte mým přítelem, pane Višňovský!“ „Smím vás tedy alespoň vídati?“ „Jak chcete! Zůstanete-li nějaký čas zde, budete mi vítaným hostem.“ Jaromír odešel. Když opustil obydlí Antonie, potkal hraběte N***, jenž se právě k ní ubíral. Jako blesk projela mu myšlénka mozkem, že hrabě i sem doprovodil jeho bývalou milenku, že se k vůli ní zdržuje v Teplicích. Divý bol zmocnil se znova srdce jeho. Jaromír poznal, že Antonie proň ztracena. Nicméně uzavřel zůstati jí na blízku a trýzniti ji svou přítomností.

Takto ztrávil asi čtrnáct dní v Teplicích, každodenně vídal Antonii, ježto se k němu chovala povždy stejně; kdykoli však setkati se měl s hrabětem, vyhnul se jeho společnosti, považuje jej za svého šťastného soka. První dni prožil v největší roznícenosti, všecky trýzně nešťastné vášně a řevnivosti prochvěly jeho srdcem a trávily záhubnou silou na zdraví duše, jížto se zmáhati počala zponenáhla neustupná zádumčivosť. Antonie pozorovala tu změnu s rostoucím úžasem; neboť se zdálo, že se jeho povaha mění v tvářnosť tajemnou, že chová tento mír, prostý vší zřejmé vášně, za zákrytem mrtvého klidu zoufalý stav jeho nitra.

Od té doby nepromluvil Jaromír nikdy více o lásce s Antonií: jenom oko jeho planulo temným zásvitem, a tkvělo v jejím zraku mocí tak skličující a divokouzelnou, že se Antonie často pohledu toho zhrozila. Nezabýval se ničím; všecko zaměstnání zošklivělo se mu úplně; celé hodiny ztrávil vycházkami na nejodlehlejší místa, kamž nezabloudil pražádný, a oddával se zcela hloubání a dumnému přemýšlení. Divý smutek rozestřel se nad duší jeho — vše vůkolí bralo barvu a tvářnosť jeho nitra a týralo jej k tím většímu rozčilení.

I když se dověděl, že hrabě N*** z Teplic odjel, nezměnil se jeho duševní stav ani dost málo. Navštívil Antonii a za rozmluvy objevil jí, že příští dni odjede, aby ji sprostil jejího pohledu na sebe. A vskutku uchystal se den na to na cestu; neboť dostal psaní od Václava, jenž mu nemálo vytýkal jeho nečinnosť a netečnosť, jížto se hrabě cítil uražena, poněvadž nedohotovil objednaný obraz a zkazil takto úplné překvapení, kteréž uchystal hrabě sestře své. Vypisoval mu Václav vítězoslávu Živnického, za jehožto obraz dostalo se mu stkvělé ceny, jež byla proň určena. Psalť dále Václav, že je šťasten; jeho symfonie se líbila nad míru, a jak dokládal, byl odměněn za svou snahu od hraběnky přestkvělým darem. Vypisoval pak ještě, že si svou skladbou získal ouplnou přízeň té vznešené paní, jejížto půvaby je očarován, ač neví, jakou tajemnou mocí jím krása hraběnčina vládne. Vyzval pak ku konci svého přítele, aby nemařil drahého času, aby nepodával svůj talent ve zkázu nebezpečné nečinnosti, aby se navrátil k rámci a dvojnásob vynahradil promrhaný čas. Upozornil jej, že se dověděl z jednotlivých sem tam polapených řečí, že mu Živnický nepřeje.

„Nemyslil jsem nikdy,“ — psal Václav — „že jsem věnoval dosuď důvěru člověku, jenž jí není hoden. Zaslechl jsem, jak se vyjádřil o Tobě, příteli, a od té doby stal se mi odporným. Až se navrátím do Prahy, řeknu mu svoje mínění, a požádám jej, aby více nepřekročil práh našeho bytu. Když se totiž po slavnosti společnosť rozešla po zahradě, hledal jsem hraběnku, abych ji požádal o vyslovení přání, jakou skladbu mám přednášeti večer. Tu jsem spatřil Živnického a Kornera, jenž na žádosť hraběte zúčastnil se při slavnosti přednesením několika skladeb na pianě; kráčeli naproti mně. Nechtěl jsem potkati Kornera. Jdu do křoví, bych počkal, až přejdou. Slyšel jsem několik slov, jež ti zděluji; jejich význam mi však není úplně jasný.

„Moje lesť se mi podařila,“ pravil Živnický. „Višňovský propadl!“ „Mimo všecko očekávání, příteli; přeji ti mnoho štěstí. Jedním rázem došels ceny a udržels přízeň hraběte.“ „Hleď jen i ty dostati se k cíli,“ odvětil opět Živnický, a oba přátelé zmizeli.

Co mínil těmi slovy, nevím, příteli, sděluji Ti je jen proto, že myslím, že byla řeč o ceně z počátku tobě určené od hraběte Podolského...“ Když byl přečetl Jaromír psaní svého přítele, odešel k Antonii, by se s ní rozloučil, „Odpusťte, slečno, že se vás ještě jednou táži, psala-li jste skutečně onen list, jejž jsem vám při svém příjezdu ukázal?“ „Zaručila jsem se vám svou ctí, že nepsala,“ odpověděla Antonie překvapena výrazem, s jakýmž pronesl ona slova Jaromír.

„Buďte s Bohem, vzácná slečno; moje zaměstnání mě volá opět do Prahy. Buďte zdráva!“ Jaromír se uklonil a odešel, nepronesl ani slova více, ačkoliv Antonie viděla, že sotva udržel slzy, jež se tlačily v zraky jeho.

Po jeho odchodu sklesla na pohovku a usedavým pláčem ulehčila svému srdci: okamžik tento zbořil silnou hradbu její ženské hrdosti. Když Jaromír v největším rozčilení doléhajících naň vášní zapřisahal ji, by mu zjevila, zdali nevyhynul obraz jeho ze srdce jejího: tu byla s to, překonati všecky návaly svých citův; teď když se v tichém zoufalství loučil s ní bez naděje, že ji kdy opět uzří: teď nesnesla déle hluboký bol jeho; cítila, že zkoušejíc jeho lásku, vyvolala skoro pomstu planoucích jeho tužeb na hlavu svou.

Bez rozvahy, v největší úzkosti chopila se pera a složivši svůj denník, nejdražší památku minulých dob, jehož obsah sotva svěřila sama sobě, zapečetila a odeslala v obydlí Jaromírovo. Sluha nezastihl ho více doma; pravilo se mu, že právě odešel na poštu. Když Jaromír vstupoval do vozu, dodal mu sluha Antoniin balíček. Jaromír otevřel adressu a nalezl v ní zapečetěné velké psaní, na němž stálo psáno třesoucí se rukou: „Na den 21. října otevřetež psaní to; důvěřuji ve Vaši pevnosť a doufám, že si vážíte slova své oddané přítelkyně Antonie.“...

Poštovní vůz uháněl dále; Jaromíra obešly hluboké myšlénky. Rád by se byl vrátil a promluvil s Antonií o psaní tom; musil však do Prahy; nahlídl, napolo poučen listem Václavovým, že byl hříčkou nenávisti Živnického, jenž zamýšlel zbaviti ho přízně mocného ochránce, hraběte Podolského. Chtěl teď pracovať vší silou a vystaviti svým známým a přátelům obraz, jenž, ač nedohotoven v určitou dobu, předce měl pomstit jej za úklady Živnického a osvědčiti stkvělým způsobem jeho talent a zvítěziti takto úplně nad řevnivostí oulisného soka.

Navrátil se Jaromír do Prahy; po krátkém čase nastoupil i Václav obyčejný běh svého dosavadního života, z něhož jej byla slavnosť u hraběte Podolského vyrušila.

Václav se teprvé po návratu svém dověděl, že je Emilie v Praze a že neopustí více město. Navštívil však bývalou milenku teprvé, když ho Jaromír takřka donutil, viděti Emilii po třech měsících opět. Děvče to změnilo se za ten čas nad míru.

Hluboká vášeň lásky, jížto hořela dosuď v neumenšeném žáru k Václavovi, soustředila všecku moc v nejzazším zákrytu srdce, jedinou památku zůstavivši v temném oku, kde udušený plamen háral potajmo, aby při první příležitosti vyšlehl svou původní, nezkrocenou silou. Hoře jejího srdce vtisklo i v líce její svůj žalný znak; nápadná bledosť umístila se na obličeji, sloužila však dívce utrápené spíše k ozdobě a většímu půvabu. Černý, smuteční šat výšil ještě tuto bledosť a dodával celé postavě Emiliině nevšední zajímavosti.

Nemálo podivil se Václav, když navštívil s přítelem Višňovským Emilii, že se tak změnila. Její vášnivosť ustoupila tiché rozvaze, a když přivítala svého milence, dovedla se tak mocně opanovati, že Václav překvapen tímto tichým chováním byl na rozpacích; očekávalť výbuch žárlivosti a vášnivých výčitek. Více však nežli její zevnější klid překvapila ho její dojemná krása, a v okamžiku shledání se po delším čase mocně se hlásila jeho původní láska v srdci; Václav přál sobě v té chvíli, aby byl nikdy nebyl poznal svůdnou krásu hraběnky Simojské.

Co však ještě více naplňovalo Václava udivením, byla hra Emiliina. Celý ten čas největšího duševního trápení, nevýslovné lítosti pro ztrátu otce a milence, svěřovala dívka svůj hluboký bol soudílně souvěrným zvukům, jimiž se roztály všecky žaly duše stísněné. Zpočátku bylo piano pouze pouhým prostředkem, aby uchlácholila svoje rozbouřené nitro; nyní však stávala se hra sladkým návykem, až návyk tento přešel konečně v nevyhnutnou potřebu, a Emilie počala se zabývati jedině studiemi hudebních skladeb nejrozmanitějšího druhu.

Nemalou zásluhu o velmi krásnou její hru měl arci pan Korner, jehož to úslužnosť a milá dvornosť k opuštěnému děvčeti zakrývala vlastně jen hlubší záměry. Svoje prázdné chvíle věnoval neunavnému cviku nevšedních schopností mladé své žačky a stal se zponenáhla z učitele jejím přítelem, a snažil se všemožně, aby tento platonický poměr konečně přešel v milejší stav dvou milencův.

Buďto nepozorovala Emilie, příliš zaujatá neblahou láskou a novým zaměstnáním, skutečně snažení pana Kornera, čili pozorovavši nechtěla mu podávati práva k sladkým nadějím, zůstala povždy stejnou ve svém chování k němu. Jeho narážky minuly se takto s žádoucím účinkem: nezdála se jim rozuměti a uměle věděla se povždy vyhnouti důvěrnější rozmluvě. Chovalať Emilie svou lásku jako svatou perlu před nejmenším kalem sebe lehčího provinění se ve věrnosti vlastního srdce.

Tak se po delším čase uzřeli oba milenci opět.

Dojem vespolného překvapení byl skoro u obou stejný; později však zmocnil se srdce Václavova silnější ruch a v té chvíli počal Koutský litovati, že se poddal proudu okolností a zpronevěřil se vlastnímu svědomí a srdci věrně oddaného děvčete. Tím více doléhaly výčitky jeho vlastního srdce naň, že viděl důvěrné obcování mladé pianistky s Kornerem.

Jaromír mu sdělil, že slyšel jakousi temnou pověsť, jejížto předmětem bylo zasnoubení Kornera a Emilie. Přivítání chladné zdálo se dosvědčovať, že pověsť snad nezakládá se v nepravdě: a Václav počal litovati, že svou vlastní vinou ztratil bohatý zdroj nekonečné lásky pro luznou sice, však zábludnou vidinu, jížto dosáhnouti sotva mu osud dopřeje. A právě pro tuto nedostihlosť svého ideálu lpěl vší silou své rozehrané fantasie na ideálech těchto, sám snad ani nevěda, že pravé, hluboké city v poměru jeho k hraběnce nahrazeny jsou pouze čarovnými obrazy mocného nadšení, v němž viděl hraběnčinu bytosť co kynoucího genia umění.

Takto kolotalo se srdce jeho u věčném odporování dvojich sobě nepříznivých živlů, a Václav neměl tolik síly do sebe, aby tomuto nejistému stavu rázem konec učinil.

Zatím přikvapil podzimek, hrabě Podolský navrátil se opět do Prahy a hraběnka Mathilda dostavila se též do kruhů obvyklých společností; nastal život plný změn, uměleckých zábav a veselého společenského vyražení; nastala i Václavovi doba velmi častého spoluúčinkování v domácích soukromých koncertech u hraběte Podolského, a každou chvíli měl i mimo to příznivou příležitosť, okouzlovati obecenstvo hudby milovné Prahy svou neobyčejně krásnou, uhlazenou, citem vřele proniklou a protož veledojímavou hrou. — Netrvalo to dlouho a pověsť o jeho výtečnosti přeletla jako bleskem i přes hranice do sousedních Němec, a Václav obdržel z Lipska a ze saské residencí na budoucí zimu velmi čestné pozvání, kteréž po držané radě se svým přítelem Jaromírem přijal po dlouhém rozvažování.

I Jaromír ukončil po krátkém čase svůj obraz, jenž byl vlastně objednán od hraběte Podolského. Že však nedokončen byl v určitou dobu, zůstal dosuď v majitku Višňovského. Vystavil jej ve svém bytu. Za několik dní roznesla se družná pověsť po celém městě o obrazu tom, a každý, jenž měl v umění malířském zálibu, neopominuv podívati se naň, obdivoval se nevšední mistrnosti v pojmutí čistě básnické myšlénky a v krásném vyvedení poetického předmětu. Představovala obraz Jaromírův, jak juž spíše podotknuto, krásný výjev z nesmrtelné tragedie lásky od britanského velikána. Výjev ten s takovou pravdou přenešen z básně na plátno, tak bujný, plný život prýštil se z každého tahu krásných, ideálních tváří obou milencův, že maně tanula celá ta velikosť budoucího blaha a neustupně přísného osudu před duší divákův.

I hrabě Podolský neopominul navštíviti atelier Jaromírův, ačkoliv jej zamrzela netečnosť malířova nemálo, že obraz nebyl dokončen v určitou dobu.

Jaromír přivítal hraběte Podolského s nelíčenou radostí a hlubokou úctou.

„Vaší Milosti návštěvu jsem vskutku neočekával!“ proslovil se Jaromír uváděje hraběte v druhou komnatu.

„Musím se přiznati, pane Višňovský, že byste se mně byl velice zavděčil, kdybyste mi byl podlé svého přiřknutí obraz svůj odeslal.“ „Zvláštní a netušené překážky a obtíže zdržely mne, bohužel! poslední dni od práce a já stísněn okolnostmi ztratil jsem milostivou ochranu vaši, pane hrabě.“ „Netušené okolnosti?“ tázal se Podolský.

„Zajisté, pane hrabě.“ „Vždyť mně váš přítel, pan Živnický, vypravoval, že jste se vyjádřil, že z jistých příčin obraz nedokončíte, což mne tím nemileji dojalo, poněvadž jste sám s ochotou uvázal se v práci objednanou.“ „Pane hrabě, dokládám se svou ctí, že sem podobná slova nikdy nepronesl.“ „Jak? vy jste neřekl, že vám ta práce nestojí ani za drahý čas, jejž byste promrhal kramářským, jarmarečním zbožím?“ „Nikdy, pane hrabě,“ odpíral Jaromír a zachvěl se hněvem, „nemyslil jsem nikdy, že by se můj přítel tak hanebně o mně vyjádřil. Zde dávám své slovo, že je to pouhá vymyšlená řeč! A abych se vám vyznal, pane hrabě, znám veliké podezření, že Živnický hanebnou lstí uměl mě odstraniti z Prahy a zdržeti od práce, abych nemohl zaslati v určitou dobu dílo vámi objednané.“ „ Ah! totě nešetrné! Viděl jste Živnickébo a mluvil jste s ním od té doby?“ „Nikoli, pane hrabě! Můj přítel Koutský, dověděv se náhodou, jak o mně smýšlí Živnický, zapověděl mu práh našeho bytu a od toho času neviděli jsme se.“ Hrabě Podolský poddal se různým myšlénkám. Když jej Jaromír dovedl do druhé komnaty a hrabě najednou stál před obrazem: probudil se náhle a překvapeně upřel zraky na obraz vyznačující se všemi vlastnostmi skutečného mistrovství. Dojem byl veliký. Hrabě stál dlouho beze slova před tím výtvorem skvělého talentu, pak z myšlének náhle se probrav podal Jaromírovi ruku a pravil: „Viděl Živnický váš obraz?“ „Viděl, pane hrabě, nebyl však ještě úplně dohotoven.“ „Skoro souhlasím s vaším podezřením, že vás zdržel od práce, nechtěje, aby vaše dílo zvítězilo nad jeho. Nic méně činí to obraz váš úplnou měrou. Já jej tímto zamlouvám. A jelikož jsem svou ctí se zavázal, postarati se o dobré a jisté postavení vaše, abyste mohl pokojně těžiti ze svého talentu, musím dostáti svému slovu. Zejtra sice k vůli jistým záležitostem odejedu asi na měsíc do Vídně, po svém opětném návratu však promluvíme o tom více.“ Hrabě stiskl přátelsky ruku překvapenému Jaromírovi a odešel.

Ještě téhož dne slyšel, že měl Podolský s malířem Živnickým jakousi rozmluvu, jejíž následkem opustil Živnický ještě téhož večera Prahu, a že se odebral do Mnichova, aby prý tam maloval obraz objednaný od jisté vznešené osoby.

Po krátké době roznesla se pověsť o krásném díle mladého velenadaného umělce ve všech kruzích a jmeno Višňovského pojeno od času toho ku jmenu dobrého zvuku.

Tak dospěli naši známí po mnohém utrpení, po nesčíslných strastech a nekonečných snahách k svému cíli: dosuď však neklenula se tichá spokojenosť nad jejich hlavami, cíl jejich srdcí nebyl dosuď dosažen a bez něho není úplného uspokojení.

Zponenáhla blížil se osudný den, kdežto měl Jaromír doručené psaní Antoniino rozpečetiť. Mělť sice málo naděje, že se vyplní jeho nejvroucnější přání, a předce počítal okamžiky, kdy se přiblíží onen den, jenž měl rozhodnouti nejistotu nesnesitelného stavu jeho srdce. Myšlénky nejpodivnějšího druhu kroužily jeho hlavou, když si vzpomenul, co asi psaní obsahuje. Málem by se byl častokráte prohřešil proti svému vlastnímu slovu: chtěl před časem rozpečetiť list a obeznámiti se s tajným obsahem jeho. Zvítězila však rozhořčenosť na původkyni jeho žalu nad zvědavostí, a že jej práce a nové okolnosti příliš zajímaly, pozapomněl skoro na onen list.

Zato byl Václav celý ten čas po návratu hraběnčině z venkova nade vši míru roztržit a nacházel se ve stavu největší rozjitřenosti a nepokoje. Od té doby, co viděl opět Emilii, jak hluboký žal a smutek obestřel veselou její mysl, cítil, že jej sice oslepná zář krásy hrabénčiny zachvátila k blouznění o nejmilejších ideálech, že však jí schází ono zahřívající teplo, jímž jej lahodně k sobě táhlo děvče venkovské. U přítomnosti hraběnky cítil se Václav unášena v obor kruhův snivých, a když pak dlel podlé Emilie: tu zdálo se mu, že se celý svět k němu laskavě sklání, že se mu šíří srdce nevyzpytatelnou sladkou mocí, že se celý zdroj všechněch citův roztájí jako sluncem, že nevýslovná blaženosť ovládá celou jeho bytostí. Zde mu vítala krása plna velebnosti; tam jej jímala milostnosť plna okouzlujících vděkův. Nevěděl, jak vyváznouti ze sladké poroby jedné, aby vší svou bytostí pohloubil se v milou tajinu milujícího srdce druhé.

Tak se mučil tichým, a však tuhým a tím záhubnějším bojem. Obrazy obou krásek tkvěly mu vždy v myšlénkách před očima, každá z nich rozvinujíc všecky stránky nejdojemnějších půvabův svých.

Jaromír pozoroval sice darmo ukrývaný nepokoj svého přítele, bylť však dílem sám zaujat záležitosťmi svého vlastního srdce, dílem nahlížel, že se v podobné okolnosti nedá raditi, a kdyby se i ta nejlepší rada komus podala, že bývá obyčejně neplatna. Vidělť a zkusilť to sám. Ponechal tedy přítele svého úplně svobodnému jeho jednání a osudu, jenž rozhoduje nejlíp buď ku spokojenosti aneb k bolesti těch, jižto jeho moci propadli.

Jednoho večera zdržel se Václav u hraběnky Simojské déle než obyčejně. Hosté opustili juž dávno salony, i Václav právě se chystal k odchodu: hraběnka přistoupila polehoučku k němu a pravila: „Spěcháte, pane Koutský?“ „V oboru vašich půvabův, paní hraběnko, každý rád pozdrží se, i kdyby měl vskutku naspěch!“ „Nuže, zůstaňte!“ „Vyplňuji takto jedině tajné přání srdce svého, ježto se jednak jen ve vaší blíži cítí úplně šťastným!“ Hraběnka zatím posadila se na tak zvanou causeuse a pokynula Václavovi, by se posadil vedle ní. Václav hluboce se ukloniv nelenil a uposlechl laskavého ponabídnutí. Když si byli usedli, nastalo ticho, byliť oba roztržití a samé hraběnce nechtělo nic napadnouti, čím by zakryla své rozpaky. Konečně pravila: „Jsem žádostivá, jak nám uplyne letošní zima?“ „Pokládal bych se za nejšťastnějšího člověka, kdyby mi osud popřál ztráviti ten čas tak, jako roku předešlého.“ „Vy jste přijal pozvání z Lipska?“ „Přijal, paní hraběnko. Můj přítel mne k tomu pobídl, a já svolil.“ „Budete dlouho vzdálen?“ „Možná, že se snad podívám dále, paní hraběnko; použiji té příležitosti, přesvědčiť se, jaký dojem učiní moje hudba na venku.“ „Jen se tam dlouho nezdržujte, bude mi ten čas velmi teskno,“ obrátila se hraběnka k Václavovi a důvěrně se dívajíc ve zraky jeho sklonila se k němu dodávajíc svým slovům výmluvnějšiho důrazu. Václav pocítil vanouti její vřelý dech po své tváři a zachvěl se jakoby dotknut električným proudem.

„Jest-li že si paní hraběnka přeje, nebudu mařiti venku čas a navrátím se hned po odbytých koncertech v Lipsku a v Drážďanech!“ „Budu vám velmi povděčna; neboť věřte, že vlastně jen k vůli vám jsem letos přijela spíše do města, než obyčejně!“ „Věru, nezasluhuji tolik milosti, paní hraběnko,“ pravil Václav uchopiv krásnou ruku půvabné paní a vřelé vtiskl na ni políbení.

Hraběnka odpověděla mu tajemně mluvícím lehkým tiskem své ruky a pohlížela k němu s výrazem zřejmé náklonnosti. Přisedla blíže, a opřela své bělostné rámě o rameno jeho, a sladkým, líbezným hlasem, jenž umíral v tichém šepotání, pravila: „A víte, proč nezasluhujete tolik přítulnosti?“ tázala se pojmouc Václava za ruku a tisknouc ji ve svých hebounkých, měkkých ručkách. „Víte to, pane? Pro svou netečnosť, pro svou nevšímavosť!“ „Tu napravím hned chybu svou, milostivá paní; račtež jen udati způsob, jak bych mohl nabyti vaší náklonnosti.“ „To je věcí vaší, pane Koutský; tažte se svého srdce, snad vám ukáže pravou cestu.“ „Kdyby smělo srdce mé mluviti tak, jak sotva samo sobě svěřuje, ztratil bych snad rázem celý svůj ráj tak mnohokráte prosněný, tak vřele žádoucí a předc nedostihlý!“ „Vy užíváte slov a obrazův, kterým nerozumím.“ „Kdybych věděl, že moje odvážná řeč neurazí vaši důstojnosť, že mi nezazlíte pro výraz, jímž bych náhle odhalil celý neblahý stav svého nitra, že neodsoudíte mne ke kruté trýzni, již bych rád vypudil ze srdce: tu bych vám vyznal...“ Za řeči této zanícen rozbouřeným pohnutím srdce, horoucí vášní zmítaného, objal štíhlé, krásné tělo hraběnky, z jeho zraků sršely plameny, jeho tvář planula purpurem, jeho prsa sotva oddychovala.

Přemožen svůdným okamžikem, tiskl tu půvabnou ženu k svým pobouřeným prsoum a horoucí polibek utkvěl na žhavých rtech láskou nyvé hraběnky. A ona umírala slastí v náruči jeho, ukrývala hořící tvář na prsou jeho, její krásné lokty vinuly se okolo jeho pyšné šíje a vášeň, dlouho tutlaná, v konečném výbuchu rozlívala se sterými polibky, jimiž div že svého milence neudusila hraběnka v divém záchvatu.

„Miluješ mne?“ šeptala Mathilda a odpověď jeho splynula v novém políbení.

Slasť, jížto oplývalo srdce Václavovo, počala mizeti, když ustupovalo zanícení chladnější rozvaze. Smutný obraz opuštěné Emilie vstoupil náhle mezi milující a hrozil rozloučiti jejich srdce. Václav cítil, že se dal svésti příliš půvabným okamžikem, že snad více ústa jeho pronesla, nežli se v hloubi jeho srdce ozývalo — následkem krátkých okamžikův sladké zanícenosti byla lítosť, že duše jeho klesla pod břemenem mámivé rozkoše...

Zatím měl Korner dosti příležitosti pozorovati s utajovanou radostí, že se Václavovo srdce vždy více odvrací od prvé milovaného děvčete. Neopominul použiti každé vhodné chvíle, kdežto se mohl zavděčiti dost nepatrnou maličkostí Emilii, a předcházel si tu truchlivou dívku všelikým způsobem. Pokoj a zevnitřní poklid Emilie dodával jeho nadějím pevnějšího základu a z dáli zakmitala konečná odměna všech snah jeho bujné tužby. Čím méně Václav dbal o nešťastnou dívku, tím více snažil se Korner, přispěti k tomu, aby Emilie zapomněla na zpronevěřilce a poddala se jemu v lásce za odměnu za jeho přátelství.

Den na výstup svrchu vypravovaný navštívil Václav Emilii. Chtěl s ní promluviti o věcech důležitých, týkajících se svého a jejího postavení; chtěl se omluviti, že byl tak netečný v dobách právě prošlých, chtěl se vyznati, že je trýzněn poměry, v nichž se nachází. — Dělať se přes tu noc nemalá s ním změna. Václav viděl se nyní u cíle, cítil, že hraběnka ztratila vyjevením své lásky onen etherický nimbus, z něhož se naň dívala a usmívala co nepřístupná světice, že jej vlastně jen tak dlouho s to byla poutati, dokud se mu zdála nedostihlou hvězdou sněných a věčně žádaných rozkoší. Teď, když pocítil vřelý tepot jejího srdce ve své náruči, když se ona krásná, velebná, vroucně vzývaná bohyně stala obyčejnou ženou, toužící po loktech milencových: teď ztratila onu kouzelnou, tajnou moc nad ním a klesla s nebes nedostihlých ideálův v obor skutečné obyčejnosti.

Bylť Václav od onoho okamžiku rozdvojen v srdci svém tím více. Výčitky mísily se v jeho zanícenosť, že opustil čistý zdroj pravé lásky pro zřídlo mámivé slasti. Chtěl učiniti konec všem vzporům, všem bojům, ježto burácely v prsou jeho, a překročiti meze sladké poroby, jížto ho poutala k sobě hraběnka v lesku a nádheře. Ale jak to?... Chtěl se svěřiti Emilii, ona aby poradila!...

Přikvapil rozčilen k ní. Nalezl tam Kornera a všecky jeho trudně uchystané řeči uvízly mu v prsou; cítil se tísněna v společnosti té, a sotva se pozdržev odkvapil opět. Emilie nemohla si vysvětliť, co vlastně znamenala jeho návštěva, a obraz jeho vzbudil jenom trapné city v churavějícím srdci. Kornerovi neušel trapný tento dojem, a doufal nyní, že se mu naskytla příznivá příležitosť, promluviti s Emilií v záležitostech svého vlastního srdce.

„Návštěva pana Koutského vyrušila nás ze hry. A já věru nemám dnes více chuti pokračovať.“ Emilie neodpovídala, bylať pohroužena v myšlénkách a přeslechla úplně řeč svého přítele.

„Drahá Emilie, čas dovolil mně, nakládati s vámi co přítel a mluviti upřímně a bez obalu.“ „Žádáte něco ode mne?“ tázala se Emilie probuzena ze svého blouznění.

„Juž dlouho leží mi důležitá věc na srdci, chtěl jsem dočkati se jen vhodné chvíle, bych promluviti mohl s vámi o záležitosti té.“ „Nuže, pane Kornere? Vy činíte dlouhé k tomu přípravy!“ „Celá ta věc týče se mého srdce. Vy jste juž delší čas pozorovati mohla, že chovám city v prsou svých, ježto planou jedině k vám, co k zřídlu všeho blaha!“ „Pane Kornere, prosím, nemluvte o věci té nikdy se mnou!“ pravila Emilie, a odvrátíc se od něho zakryla si tvář šátkem.

„A proč?“ dolehal Korner. „Dnes musí se rozhodnouti osud můj. Neodvracujte se ode mne, Emilie, upřímně promluvte se mnou a já se milerád poddám vaší vůli.“ „Pravila jsem, že si přeji, abyste...“ „Nemluvte dále, prosím, nepoddávejte se okamžitému dojmu, rozvažte pravý stav svého srdce, zapomeňte na neblahé city dřívějších dob a pak vyneste nade mnou rozsudek. — Či je posuď poutáno srdce vaše obrazem, jenž nezasluhuje, byste ho déle pěstila co památku nekonečných strastí?“ „Pro Bůh vás prosím, ustaňte mi rozrývati srdce řečmi tak hrozného obsahu!“ prosila Emilie, s výčitkou pozírajíc ku Kornerovi.

On ale neměl útrpnosti s jejím strastným stavem. Chtěl použiti toho okamžiku přechvatné rozhořčenosti a pokračoval dále: „Nelitujte ho více; vytrhněte ten krásný květ tisícerých útrap ze srdce svého, zapomeňte naprosto na každý tah onoho obličeje, jehožto výraz vám lhal lásku; zapomeňte na ústa, ježto vám přisahala věrnosť, aby se hloubila za krátko v tisícerém políbení na rtech jiné. Viděla jste jeho nepokoj? Pozorovala jste, že vás mučí svými návštěvami jedině proto, aby radosť měl z vašich bolů? Proč by vás jinak týral svojí nenáviděnou přítomností, když se kolébá v sladké náruči vznešené dámy, aby v mámivé rozkoši zapomněl na vás?... Miloval vás kdy? Byl by jinak s to, učiniti vašemu srdci takové příkoří? Jeho láska byla pouhá libůstka rozmarné mysli, byla sladká lež, jížto vás ošáliti chtěl! Hle! zde podávám všecku svou nekonečnou lásku vám, přijměte srdce mé co výměnu za nevěrný slib jeho! Podejte mi ruku; v ní vložím všecky své naděje, všecko své blaho, celý svůj život a věrně budu vám státi po boku co pravý ochránce proti nápadům celého světa!“ Za řeci této těkala Emilie po komnatě jako šílená. Každé slovo, ježto sotva zaslechla v rozjitření svém, projelo jako meč srdce její; všecky bolesti délkou času napolo udušené, vzmítaly se rázem na rovině jejího nitra jako vlny rozbouřené divou vichřicí na moři. Slzy kanuly jí v proudech přes ubledlé líce, bouřné štkání přerývalo každé slovo, jímž ulehčiti se snažila plamenu hárající vášně; její ňádra bouřila v největším neklidu hrozíce roztrhnouti šat, jenž je choval v ušlechtilých formách. Zjev její Kornera skoro poděsil, i přistoupil k ní, chtěje ji uchlácholiti sladkými slovy: nadarmo. Emilie jej zapřísahala, aby odešel, aby ji ušetřil pohledu svého, aby měl útrpnosť s neblahým stavem, v němž se nachází.

Korner viděl se nucena odejíti, zklamán naprosto v naději své. Jeho slova měla právě opačný účinek; on doufal, že vzbudí v srdci mladého děvčete zášť proti bývalému milenci — a zmýlil se.

Sotva odešel, uspořádala Emilie, jak jí jen dovolila roznícenosť její, svůj šat a ustrojivši se opustila pokradmo dům a brala se přímo k paláci hraběte Podolského. Na její dotaz oznámeno jí, že hraběnka Simojská doma. Dala se ohlásiť.

S tlukoucím srdcem vstoupila Emilie v předsíň. Při chladné rozvaze byla by se zhrozila kroku, k němuž ji byla vášeň dohnala. Ona nic neviděla kolem sebe, nic neslyšela, v jejím nitru zmáhala se strašná bouře všech bolestí a přehlušovala takto nejen zevnějšek, nýbrž i všecku rozvahu, ježto jí darmo výstrahami před krokem tak nerozvážným bránila.

Uvedena v komnatu hraběnčinu očekávala v největší napnutosti a v zmáhajícím se nepokoji onu dámu, ježto okouzlila tak mocně jejího milence.

Hraběnka konečně vstoupila. Bylať očividně překvapena půvabným zevnějškem cizí dívky. Emilie pozírala s žírajícím plamenem v oku na svou šťastnou sokyni a hluboký bol sevřel jí ňádra, bouřlivě zmítaná, zaťala v křečovitém trhání zuby, aby opanovala svoji horoucí zanícenosť a úplně zakryla boj, jímž srdce jí krvácelo. Bledý její ret chvěl se nepřekonnou silou náruživosti, v tváři hrálo pohnutí, nadarmo utlačované: celý zjev dívky značil neobyčejný ruch probuzených všech vášní.

Hraběnka skoro v uleknutí couvla několik kroků, když byla vstoupila. Emilie měřila ji svým zrakem pronikavým, viděla ty půvaby svůdné, jimiž nadala příroda sokyni její v přehojné míře, a v okamžiku tom zmocnil se jí dvojí hněv.

„Co vaše žádosť, paní?“ tázala se hraběnka Mathilda zpamatovavši se z prvního překvapení.

„Byste mi dopřála malé chvílky k důvěrnému rozhovoru, paní hraběnko. Moje záležitosť je veledůležitá,“ pravila Emilie třesoucím se hlasem.

„Mileráda, vyjevte mi svoje přání!“ Nesmírné pohnutí zmocnilo se Emilie. S hlasem sotva srozumitelným zašeptala spíše, než promluvila v trhlém spěchu: „Paní hraběnko, vy milujete Václava?“ Hraběnka vztrhla se a dodavši sobě jakési důstojnosti odpověděla chladně: „Na to, tuším, nemusím vám odpovídať.“ „Rcete zkrátka, paní hraběnko, milujete Václava? Netýrejte mne nevýslovnou trýzní, odepírajíc mně odpovědi, jižto žádati mi dovoleno.“ „Nepochopuji, co vás vlastně sem vedlo?“ ozvala se Mathilda s tichým názvukem v řeči své, takto imponujíc tím více rozčilenému děvčeti.

„Co mne sem vedlo? Láska, vzácná dámo, láska, o níž vy nemáte ani podechu! Pro Bůh vás prosím, rcete mi, milujete vy Václava? Ne, nechci slyšeti z úst vašich vyznání takové, ježto by srdce mé pohnati mohlo k zoufalství! Ne, nemluvte tak, jak si žádám, přiznejte se, že ho nemilujete, že se nikdy vaše srdce k němu nenaklonilo, že ho neznáte, že vaše ústa nepromluvila nikdy k němu o lásce!“ Hraběnka mlčela. Vášnivosť cizí dívky překvapila ji nad míru; bystrým duchem nahlídla ihned, že příčina návštěvy té zakládá se v tajemství lásky jejího milostníka, lásky to, o níž neměla ani zdání.

„Vy mlčíte, hrdá paní? Vy máte dábelskou radosť z toho, že se srdce mé mučí neskrotnou bolestí? Vy odměňujete důvěrnou mou prosbu chladným mlčením? Pro Bůh mi rcete: mluvila ústa vaše s Václavem o lásce? blažil se rozkoší vaší půvabné náruči?“ „Nepochopuji, jakých řečí se dopouštíte?“ odpověděla hraběnka nucené, aby uschovala svou hrdosť v stejné míře; v nitru jejím počala se však vzmáhati rozčilenosť každým okamžikem.

„Moje srdce mi tak káže, a jeho moci se poddávám. Vy nechcete vyznati, že chováte lásku k němu? Vy ho zapíráte?“ „Nikoliv, mohu vyznati, že ho miluji!“ „Vy ho milujete?“ vzkřikla Emilie a zavrávorala blíže k hraběnce; její oko planulo, jako by všecek oheň jejího nitra v něm se slučoval, bledá tvář počala se ruditi plamenem roznícenosti. „Vy ho milujete? A čím jste mu dokázala svou lásku? Obětovala jste celý život, své srdce, každé hnutí, každou myšlénku oné lásce, jížto vrážíte trpkou smrť v steré podobě v prsa moje? Vězte, hrdá vy dámo, že já ho též miluji, že já mám starší právo, nároky činiti na srdce jeho! Onť byl mou každodenní modlitbou, mým snem v každé noci, onť každou myšlénkou, ježto zalétala v rozkošné kraje žádaných rájův, onť byl každým citem mým! A vy mne chcete oloupiti o můj vlastní život? Chcete, abych podala na oltář vašeho rozmaru všecko, co mi drahé na světě, co mi dražší nad vlastní srdce mé? Ne, to neučiníte pro okamžitou hračku své libůstky,“ pokračovala Emilie dále v největší roznícenosti klesnouc na kolena a uchopíc hraběnku, ježto celá ustrnulá tím výstupem chvěla se po celém těle — „to nesmíte učiniť, sic mne donutíte k zoufalství. Zde na kolenou vás žádám, vraťte mi ztracený poklad srdce mého! Dejte mi nazpět odcizený drahokam, jehožto cenu neznáte, proto že neznáte bol jeho ztráty! Pro Bůh vás prosím, zapomeňte naň, nevzbuzujte v něm lichotné naděje budoucího blaha, jež proklínám napřed, jež umořiť musím svou nenávistí, i když by vyrostlo v plný kmen!“ Po tom výbuchu klesla Emilie bez sebe v náruč hraběnčinu. Mathilda zazvonila a odporučila ubohou dívku péči své komorné. Sama pak uchvácena duševním, neobyčejným pohnutím odkvapila do vedlejší komnaty a uchopíc tu péro, psala v největším rozčilení Václavovi list.

Outrpnosť s ubohou děvou střídala se s láskou její, a citům náklonnosti ustoupila na okamžik; tu pak se zmocnila hrdosť v prsou jejích, samolibosť nanejvýš uražená počala pojiti se v jeden šik s hrdostí jejího stavu a rozhorčenosť naplnila svou divou mocí úplně srdce její. Uzavřela psáti Václavovi! Psaní znělo asi takto: „Vážený pane! Oznamuji Vám, že je to pevná vůle má, abyste mne nikdy více nenavštívil! Od doby této neznáme se více!

Hraběnka Simojská.“ Asi dva dni na to pravilo se, že odjela hraběnka Simojská na své statky do Polska; Václav neviděl ji více.

Účinek listu hraběnčina na Václava nebyl malý! Nemohl sobě vysvětliti z počátku náhlý neočekávaný převrat ten, až se dověděl od svého přítele, že Emilie mluvila s hraběnkou, a že následkem této rozmluvy ochuravěla nebezpečně. Hluboký bol a celé hejno výčitek tísnilo jeho duši; konečně objevil svému příteli celý neblahý stav svého srdce a požádal ho, aby v té rozhodné době byl jeho prostředníkem.

Jaromír neodepřel prosby té a snažil se tim více, přispěti něčím k budoucímu štěstí svého přítele, anť právě sám nacházel se v stavu úplné spokojenosti a těšil se z uskutečnění svých nadějí nejsmělejších.

Hrabě Podolský po svém návratu učinil mu návrh, aby byl inspektorem jeho malé sice, nicméně však drahocenné obrazárny, a stvrdil pevné postavení jeho ještě tou milostí, že mu dovolil, svobodně nakládati s časem čtyr měsíců v době letní. Jaromír přijal skvělý tento návrh s největší radostí a zavázal se milerád svými službami šlechetnému svému ochránci.

Štěstí jeho nebylo však dosuď dovršeno. V největší nedočkavosti otevřel v určitý den psaní Antonie a s rostoucím překvapením a s pravým záchvatem pročítal denník, laskavému čtenáři známý.

Poslední stránka obsahovala následující řádky: „Viděla jsem ho opět — jak se změnil za ten poslední čas!... Jeho oko plane temným ohněm, tvář jeho zbledla a hlas ztratil svůj původní, lahodný přízvuk a chvěje se vnitřním pohnutím !... Nemohu dívati se déle na hluboký jeho bol, každá jeho výčitka prorývá mi srdce tisícerým bodem... On mne vskutku miluje, teď mi dokázal svou lásku, a v hloubi jeho srdce skrývá se zdroj, jenž mne obdaří blažeností nekonečnou!... Nuže, poddám se i já sladkým citům, objevím mu, že spočívá v srdci mém tajená moc, jížto ukotveno štěstí nás obou v dálné budoucnosti. Budu mu psáti, že jej očekávám s rozestřenou náručí v rodišti svém...“ S jakým napnutím, s jakým roznícením Jaromír četl denník, to sudiž sám, laskavý čtenáři!

Nemohl se dočkati druhého dne. Opustiv Prahu a svého přítele jel pro svou nevěstu do Lince a odtud do Mnichova.

Dle umluvení následoval ho Václav s Emilií, kteráž uzdravivši se, se svým milovaným a vroucně milujícím manželem, pověstným českým houslistou, co virtuoska na klavíru nastoupila umělecké cesty do ciziny!

Starý Bartoš doprovázel je na cestách, a když zahřímaly budovy zasvěcené musám nekonečným potleskem za kouzelnou hru českých umělců: tu by byl objal povždy svou třesoucí se náručí celý svět, a odnášeje noty s jeviště dokládal sobě důkladnou řečí, že jsou nyní předce lepší časy, než bývaly na počátku jeho umělecké dráhy. Konec.