1.

V utěšené krajině milé naší vlasti leží blízko silnice ouhledná a spořádaná vesnice. Hezké je podívání na stavení obílená, skoro naskrze červenými střechami pokrytá, která ve dvou řadách naproti sobě stojí a takto rovnou ulici tvoří, která jest asi pět minut dlouhá a kterou čistotné dívky vesnické každou sobotu zametají. Uprostřed vesnice, když se silnice na návsí se přijde, stojí na levé straně výstavná fara, která se zámku podobá; něco dále také na té straně stojí na návrší pěkný kostel, stavěný ve způsobu kříže, s vysokou věží, ve které jsou starožitné zvony; naproti chrámu na druhé straně je rozsáhlý panský [4] dvůr se stavením, kde býval někdy úřad; vedle něho je nově vystavená prostranná Škola a naproti ní přes ulici veliké stavení hospodářské, statek to bývalého rychtáře Pokorného, o kterém v povídce této budeme velmi mnoho mluviti.

Pokorný byl muž, který měl hlavu i srdce, jak se říká, na pravém místě; každý rozumný ho miloval, každý si ho vážil, každý k němu měl důvěru; avšak on toho také zasluhoval. Byltě to člověk, který žádného jakkoli trpícího bez pomoci aneb aspoň bez útěchy a moudré rady od sebe nepropustil. Byl již dvanáctý rok rychtářem a za celý čas řízení jeho nebyly v obci žádné hádky a různice; na tom si velmi zakládal a nazýval se sám „šťastným rychtářem".

Nebyl však jenom šťastným rychtářem, byl i šťastným otcem. Lidunka, dívka ušlechtilá a spanilá, asi sedmnáctiletá, byla jeho dcerou, [5] a poněvadž neuprositelná smrt již před třemi roky byla odňala jí matku, otci pak milovanou manželku, byla Lidunka také otcovou hospodyní, na outlé své stáří dosti obezřelou a rozumnou; za pomocnici v kuchyni měla jen Bětušku, vzdálenou svou příbuznou, která veselým svým rozmarem jí ulehčovala břímě toto, které aspoň z počátku poněkud ji tížilo.

Lidunka byla dívka k pomilování. Krásný, souměrný zrůst, štíhlá, svěží postava, jemné a uhlazené mravy, které si v dívčím ústavu v Praze byla osvojila, něžná pleť a městský kroj, ve kterém od příchodu svého ze hlavního města sobě libovala, její krásná outlá nožka a malounká ručinka, její co perly bílé lesknoucí se dvě řady zoubků, množství krásných, na dvě strany rozčesaných a ve vrkoče spletených dlouhých rusých vlasů, ty prostomilé důlky ve bleděrůžových tvářinkách při libém [6] usmání a důlek na bradičce — to všecko činilo ji tak milostnou, tak vnadnou a andělskou, že by člověk, který má citu pro takovou dokonalost, za jediný její úsměv, za jediný její pohled, za jediné sladce z purpurových rtíků jí plynoucí slovo snad do ohně byl skočil. Rozumí se tedy, že tolika půvaby musela okouzliti každého, kdo jen jedenkráte ji spatřil. Jenom to mohlo se jí vytýkati, že myšlénky její příliš vysoko bloudily, což byl neblahý následek, jaký mívá vychovávání mnoha dívčích ústavů a společnosti s velkoměstskými, přepiatými dívkami; tím nechceme říci, že byla Lidunka snad pyšná, nikoli, ona byla velmi skromná , avšak vyšší její vzdělání dodávalo jí jakéhosi rázu hrdosti, tak že ji celá ves jenom „pyšnou" nazývala. Ale srdce její bylo pouhá dobrota; s každým ráda hovořila, s každým v počestnosti ráda se zasmála, chudým byla [7] štědrou dárkyní; a přece ji každý za hrdou měl a jen ostýchavě s ní mluvil. Čím to bylo? — Ona nevyhledávala společnosti ostatních dívek, a tyto ji nazvaly zato hrdou; ona nechodila do hospod k tanečním zábavám čili k muzice, a tím popudila proti sobě všecky mladíky, zvláště ty, kteří o sobě též nemálo si myslili; ona nepřijímala žádné klevety, a tím rozhněvala na sebe všecky babičky, které se takto dověděti nemohly, co se u rychtářů děje. A konečně bylo ještě něco, a sice to hlavní: ona odbyla mnohého hodného jinocha, který se jí nabízel. Tak chtěl se do statku rychtářova, a sice „s hodnou pomocí", přiženiti syn zámožného souseda, jonák to řádný a pro selský stav dosti vzdělaný; otec Liduščin sám by to rád byl viděl; ale Lidunka zavrtěla hlavou a tatínek ji už nenutil. Měla se provdati za mohovitého mlynáře do hezkého městečka; tu pohleděla milostně [8] na tatínka, zakroutila hlavičkou a nebylo z toho nic.

Tak to trvalo skoro celý rok. Mnohý, kdo poznal ji a okouzlující vnady její, byv ovšem způsobně ale přece jen odbyt, odcházel nejen s bolestným, nýbrž Často i s rozhořčeným srdcem.

Na venku je takové děvče brzo rozkřičeno, a tak dělo se i zde. S Lidunkou konečně málo kdo mluvil; děvčata si s potutelným, škůdnickým úsměchem prstem na ni ukazovala, když do kostela šla, mladíci pak zamračeně se odvraceli, a teprvé když okolo nich přešla, toužebně a s udušenými vzdechy za ní hledívali. Ona to věděla, bolelo ji to, ale nemohla jinak, musela tak jednati.

„Pánbůh s námi! ta si myslí, že nějaký kníže pro ni přijede," pravila jedna kmotra klepna jdoucí do kostela ke druhé a ukazovala při tom na Lidunku; pak rozhodila pravou rukou a ohrnula při tom opovržlivě [9] dolejší pysk, že jako jelito vyhlížel.

„Čekejme jen času, milá kmotro!" odvětila druhá, moudře se tváříc, „avšak se dočkáme, že jí bude ještě dosti dobrý někdo horší, nežli je váš František. Máme hojnost příkladů, že ty nejvyběračnější naposledy obyčejně přebraly a konečně tím za vděk vzaly, co zbylo a co ještě uloviti se dalo. Ó, kmotro, věřte mi: pýcha předchází pád!" doložila a pozdvihla při tom prst.

Škoda, že byly již u kostelních dveří! Mohli jsme slyšeti, co si dále povídaly a jak přetřepávaly ubohou dívku, která nemohla za vychování a za povahu svou. V kostele, toť se rozumí, že ve své křesťanské rozmluvě pokračovaly, ale pro varhany a zpěv nebylo možná více jim rozuměti a jenom podle častého mrsknutí okem po Lidunce, která jim na neštěstí na blízku stála, jakož i podle hlav jejich, které zdály [10] se býti k sobě přirostlými, dalo se souditi, kdo je předmětem šeptavého jejich hovoru, který při tišší hře varhan až na kruchtu bylo slyšeti.

Nejvíce ale mrzel se na Lidunku pan Zelenka, ouřední aktuar, který po ní, po písařsku řečeno, celý zblázněn byl a od něhož ona pozvání na písařskou merendu nebyla přijala, vymluvivši se co možná. Podobná nečest, pro kterou se mu ostatní kamarádi jeho ještě vysmívali — neboť se byl napřed již vychloubal, že on ji vyvede, s ním že zajisté půjde — podobná nečest se mu ani od žádné slečny ještě nebyla stala a on si svatě umínil, že se na ní strašlivě pomstí, bude-li kdy míti příležitost.

Byl však ve vsi ještě někdo, jehož srdce ve slasti a žalu se rozplývalo, kdykoliv Lidunku uzřel. Byl to Sobol, školní pomocník. Mládenec tento miloval ji nevýslovně, miloval ji s celým ohněm své mladistvé duše [11] , se vší horoucností a prudkostí první čisté lásky. O ní snil, o ní spisoval básně; vždyť láska i žebráka básníkem činí! k básním skládal melodie a jenom ty zpívával; kapitolu třetí „o lásce" a „druhé přikázaní lásky" snad již stokráte dítkám byl vysvětloval, a to s tak zbožnou myslí, s takovou horlivostí — vždyť myslil při tom na ni! — že kdyby nejstarší žáci byli jen o tři léta starší bývali, by si byli museli šeptati: „pan Sobol je zamilován!" Ale tak to nikdo nepozoroval, ba ani ne Lidunka, a ubohý Sobol trápil a soužil se nadarmo tajnou láskou, jeho jindy plné tváře počaly blednouti a hubeněti. Avšak co měl činiti? Vyznati zbožňované dívce svou lásku? Co by mu to bylo prospělo? Odmrštila bohatší nápadníky, jemu by se byla při nejmenším vysmála, tak se aspoň domýšlel. Uzavřel tedy city své ve hloubi srdce svého, povzdychnul si a trpěl.

Tak odstrkovala tato jinak dobrá dívka chtíc nechtíc všecka, i nejlepší srdce od sebe.

Proč se ale vyhýbala všem společnostem? proč odmršťovala každého ženicha? Pravili jsme už na počátku, že hlava její samou fantasií přeplněna byla, k čemuž nemálo přispělo čtení románů německých, které obsahovaly sladký jed. Kmotra, kterou jsme před kostelem mluviti slyšeli, neměla tak docela nepravdu, když pravila, že na nějakého knížete čeká, čímž asi nějakého vznešeného ženicha mínila; ano, abychom tuto kmotru aspoň poněkud omluvili u těch, kteří ji snad za přílišnou klepnu považovati počali, musíme vyznati, že slova její v tomto ohledu skoro docela pravdivá byla.

Lidunka se znala, jí nebyly vnady její neznámy, ona věděla, že je hezká a způsobná, způsobnější a hezčí nežli jemnostslečny páně správcovy; [13] ona znala dobré vlastnosti své, které ji před jinými, rodem i nad ni postavenými, vyznačovaly; ona — zkrátka: ona byla sama do sebe hodně zamilována a skutečně se domnívala, že pro něco vyššího, lepšího stvořena jest, nežli aby ruku, srdce, sebe samu sedlákovi nebo mlynářovi obětovati měla, nežli aby takový člověk mohl ji oblažiti. Co by tomu říkaly bývalé její soudružky, slečny, které s ní v ústavu byly, až by se dověděly, že se frälein Lidi selkou stala? Jak by se jí vysmály! Ani by je k sobě nikdy pozvati nemohla, jak se při rozchodu vespolek byly umluvily. Takhle nějaký justiciar, inšpektor, statkář anebo jiný vysoko postavený a vzdělaný muž, zkrátka takhle nějaký jemnost- anebo milostpán, ano, takový kdyby přišel, tu nebyla by váhala říci „ano".

Avšak takoví páni ji snad ani neznali, a jestliže ji který znal, tedy [14] mu bezpochyby jiné vyhlídky, jiné ohledy, zájmy a špekulace na mysli tanuly a on ji asi nejvýše hezkým, způsobným děvčetem nazval. Ale to zase ona nevěděla, a poněvadž byla mladá a nezkušená, žila ve blahé naději, ve které ji následující náhoda ještě více posilnila.

Byl poslední den v roce, den sv. Sylvestra, den to, jak známo, plný kouzlů a proroctví. Nebude, zvláště laskavým čtenářkám, neznámo, že dívky k proměnění stavu panenského schopné den tento toužebně očekávají, aby ze slitiny olova a z jiných pověrečných malicherností o svém budoucím něčeho se dověděly. A takovýchto pověrečných předsudků ani vzdělaná Lidunka prosta nebyla; neboť i v ústavu, ve kterém tři léta byla strávila, bavívaly se toho dne odrostlejší dívky titěrnostmi, a ačkoli všecko jen žertem odbývaly, škádlíce jedna druhou nepodařenou, zmrzačenou slitinou, přece [15] nalézaly aspoň přepiatější hlavinky v lecjaké náhodné figurce vyšší, neklamný význam, a zakořenila se v nich tato víra v neomylnost proroctví i pro budoucnost. Lidunka, jak víme, byla jedna z těchto posledně jmenovaných, pročež také hned jak domů přišla z kostela, kdež se ukončení starého roku poděkováním Nejvyššímu bylo slavilo, nemyslila na nic jiného tak horlivě jako na slévání olova. Tu bylo příprav, řádění a běhání! Bětuška musela všecka stará a roztlučená okna prohlédnouti, olovo z nich vytrhati a i rozlámané lžíce olověné, které snad půl století ve starém haraburdí již odpočívaly, vybrati a snésti. Lidunka vzala pak starou plechovou sběračku, skroutila olovo nebo ho rozsekala na menší kousky, vložila na lžíci, tuto pak na žhavé uhlíčko a za malou chvilku, když se otčenáš a zdrávas třikráte byla pomodlila, byla připravena kouzelná tekutina, [16] která osud Lidunčin rozhodnouti měla.

S tlukoucím srdcem udělala dívka sběračkou tři kříže nad misou vody — a již to syčelo a vířilo v míse! Oddechnula sobě a potopila s napnutou myslí ruku ve vodu, aby spatřila, co se jí ulilo. Kromě několika nepatrných odpadků slilo se všecko v jedinou figuru, čili lépe řečeno, v jediný chuchvalec. Lidunka musela tímto výsledkem býti radostně překvapena, neboť libé usmání pohrávalo koralovými rty jejími, oči se blahostí jen leskly, ruka se chvěla, ňadra se dmula, že sotva dýchati mohla. I Bětuška skákala do výšky jako veselé jehně a jásala radostí.

Co se jí as ulilo? Jakou asi podobu měla slitina? Poslyšme rozmluvu dívek samých.

„Tu hleď, Bětuško," okazovala Lidunka u vytržení; „vidíš, co to jest?"

„I pro Pána!" divila se Bětuška, „toť vyhlíží jako krytý kočár pana správce."

„A což zde?" ukazovala Lidunka na dvě vypukliny před domnělým kočárem, od kterých tři nebo čtyry tenounké rampoušky dolů visely; „nevyhlíží-li to jako dva zapražení koně?"

„Ale tady," přetrhla jí Bětuška hovorem svým další řeč, „tady vzadu? Toť jest jako myslivec našeho pana hraběte!"

Lidunka vtiskla na ten kus bezcenného kovu políbení, jakýmž by byla mohla k novému životu vzkřísiti mnohého mladíka, který hynul bolem lásky k ní. „Raduj se se mnou, Bětuško, raduj se, buď veselá; přání mé, touha má počíná se uskutečňovati. Naděje má mne nezklame; ne, ne! já budu šťastna, ano vnitřní hlas mi to praví, že budu šťastna podle přání. Raduj se; štěstí mé bude i tvým štěstím!" tak jásala Lidunka.

„Štěstí vaše že bude i mým štěstím?!" radovala se BětuŠka, slovy těmi oblažená. „Vy se mne snad ujmete? snad se o mne chcete starati? snad — o, vy jste tak dobrotiva! Ano, musíte, musíte býti šťastna! A hleďte, přece jsou zlí lidé, kteří mluví, že—"

„Nech je mluviti!" vpadla jí Lidunka do řeči, „nech je mluviti; oni mě neznají. Já jim odpouštím," doložila, a radost její byla poněkud zkalena.

Bětušku to hnětlo, že proti své vůli dobrou dívku zarmoutila, i stálo ji to mnoho slov a šprýmů, než ji opět rozveselila. Konečně se jí to povedlo; Lidunka vzala pak věneček svěcený o slavnosti Božího Těla a běžela s ním do zahrady, aby ho vyhodila na vysokou hrušku, která stála podle silnice. Věřilať nyní pevně, že ji nemůže minouti žádané štěstí, jestliže se věneček do třetice na hrušce zachytí a nespadne.

Po prvním vyhození zůstal věneček na hrušce. Z tohoto šťastného proroctví měla Lidunka nesmírnou radost, neboť v něm byl hluboký význam pro ni; a právě když se celá blažená domů vracela, ozvala se poštovská trubka a jako vítr ujížděl postilion okolo zahrady. Tento nový neočekávaný důkaz o pravdivosti všeho, co dnes byla podnikla, aby vyzvěděla budoucí osud svůj, velice ji překvapil. Sotva že nožky její země se dotýkaly, běžela letmo ze zahrady, a když přiběhla domů, padla blahostí opojená milému otci okolo krku a objímala a líbala ho, div že jej hubinkami nezadusila. Otec nevěděl, co se děje, i tázal se na příčinu její nápadné rozčilenosti.

„Všecko se mi dnes výborně daří, drahý tatínku, všecko nad očekávání," odpovídala potěšená dívka a počala otci hned vypravovati, ukazovati a vykládati, co všecko se jí dnes bylo přihodilo.

Tu otec poprvé hlouběji nahlédnul v mysl její i zarmoutil se, neboť seznal směr myšlének jejích, a snažil se, aby ji o marnosti pověrečného jednání jejího poučil a přesvědčil. Dokázal jí příklady ze vlastního svého života a ze zkušenosti jiných, jak malicherné je přikládat víru pověrám a kouzlům, jak často pověrčivý Člověk ku své vlastní škodě, ba dosti často i ku své zkáze jedná; avšak se vším svým rozumováním, se vší svou výmluvností nebyl s to, aby jí vyvrátil zamilovanou myšlénku její; neměla tolik síly, ba nechtěla ani od ní se odloučiti. Lidunka stavěla se na oko poučenou, ve svém srdci ale byla přesvědčena o pravdivosti a neomylnosti známých nám již kouzel.

2.

Kdo šel odpoledne na Nový rok okolo rychty, viděl tam veliké hemžení se lidu; jedni přicházeli, druzí [21] odcházeli; na tvářích mnohých odcházejících jevily se tesknost a zármutek, na jiných zaraženost a zádumčivost a opět na jiných radost a veselí, jako by se jim cosi dávno žádaného bylo vyplnilo; ze sednice pak vyrážel chvílemi hlahol podobný živé, prudké hádce.

Bylo to dílo mstivosti pana aktuara, jakouž byl přisahal Lidunce a celému domu rychtářovu.

Oč pak se tu as jednalo? O nic více a o nic méně než aby se Pokornému stala nečest, aby s rychtářství sesazen a na místo jeho byl volen Stránický, otec onoho Františka, jehož ruku Lidunka byla zavrhla.

Chytře zosnoval pan Zelenka plán svůj, musel se mu podařiti. Po nějaký čas již vábil jednoho souseda za druhým do svého bytu, osočoval Pokorného a vinil ho z rozličných vymyšlených chyb, ano snažil se i v podezření jej uvésti, jako by měl na zřeteli jenom své, ne však blaho [22] a dobro celé obce, a jako by ve všem sobecky jednal. Sousedé ovšem otvírali oči a ústa a nemohli to pochopiti a pan aktuar měl s mnohým odporem co zápasiti; ale což jest nemožno vychytralému aktuarovi, nejchytřejší to hlavě ve vsi!

„Vidíte, Stránický," mluvil k tomuto, „já bych vám otevřel oči, že byste se podivili, kterak vás ten liškou podšitý šedivec za nos vodí. Vezměme na příklad jenom jednu věc a pozorujme ji. Vy máte ovšem skoro všichni hezké domky, to je pravda; ale podívejte se na rozsáhlost a důkladnou výstavnost jeho stavení hospodářských, nevyhlíží-li proti všem ostatním stavením ve vsi jako nějaký panský dvůr? Jak to přichází? odkud takový náklad na to? Má on větší příjmy než jiný? než vy? Vždyť máte vy o dvanácte korců polností více než on, vaše půda je též lepší, a tudíž vydajnější než jeho, a byl jste vy s to takový [23] náklad na stavbu vésti? A což zmíním-li se o té jeho slečince, kteráž pohrdla vaším hochem, tak hodným a zachovalým to mladíkem, jako by jí nebyl hoden? Vy své dítky také milujete, není-li pravda? Mohl byste na ně tolik vynaložiti, jako on vynaložil na tu hrdou panenku — co? Ó, přítelínku, ten čerpá z jiného pramene. Okrádá vás, okrádá obec, já vám za to ručím a k tomu se ještě staví, jako by vám v nouzi vypomáhal, jako by srdce jeho z ryzího zlata bylo! Potká-li vás nějaké neštěstí, potká-li ono celou obec, na příklad krupobití, pád dobytka a tak dále, nepotká-li to i jej? Kde bere ty peníze, kde to obilí, kterým vám s jidášskou vlídností pomáhá? Jsou to vaše vlastní peníze, vaše vlastní obilí! Peníze, které do obecní pokladnice odvádíte, podržuje za sebou, vám pak je na úroky půjčuje a z nich pro sebe těží; obilím, které si na obecní sejpku ukládáte, vaším [24] vlastním obilím prokazuje vám milosti! a ještě se vám vysměje — ha, ha, ha! Vím, co chcete říci," pospíšil si mluviti dále, když viděl, že Stránický má něco na jazyku; „chtěl jste namítnouti, že jeden klíč od sejpky chová též vrchnostenský úřad, není-li pravda? Ó, krátkozrací! Chte-li mě zlý člověk okrásti, přijde dříve ke mně pro klíč? Ne, on umí si ho zaopatřiti, když ho potřebuje. Ondyno, když jsem noční prohlídku držel, viděl jsem na své vlastní oči, kterak plný vůz obilí cestou od sejpky vezl," lhal pan Zelenka; „odkud mohlo to býti nežli z obilnice? Protože jsem ho ale při činu nepostihnul, nemohl jsem ho také zastaviti. Ó, milý Stránický, ten z vás má rozum! Avšak tím jste vy sami vinni. Což jste s ním uzavřeli smlouvu, že věčně rychtářem zůstati musí? Není mezi vámi nikdo, který by úřadíček ten zastávati dovedl? Stránický, Stránický! vždycky měl jsem [25] vás za rozumného, ba za nejschopnějšího mezi všemi sousedy, a vy byste si to netroufal? — Vy musíte býti rychtářem! Ano, všecko vynaložím, abyste se jím stal. Co vám z počátku bude scházeti, v čem byste snad pochybiti mohl, v tom ve všem budu vám přátelsky k ruce, neboť s obcí upřímně smýšlím. Byl bych vám jinak bělmo s očí sejmul, kdyby mi blaho obce na srdci neleželo? Mohl jsem se s ním spolčit, mohl jsem spolu s ním odírati vás, mozoly vašimi se obohacovati; ale ne, dobré mé srdce nutilo mě k tomu, co jsem právě nyní učinil. Musel jsem tak jednati, musel jsem vám oči otevříti, bylo mi vás srdečně líto. — A nyní, milý Stránický, buďte prozřetelný; co jste slyšel, podržte pro sebe až do času, kdy se volení rychtáře obnovuje, až do nového roku; pak jednejte mužně a my budeme se z toho velice těšiti, když tak dokonalého rychtáře, tak hodného [26] muže získáme, jaký jste vy. Buďte pamětliv mých slov — a nyní s Bohem!"

Po těchto slovech odešel do vedlejšího pokoje a zanechal Stránického v udivení, radosti a naději.

Jako k tomuto, tak a podobně mluvil ke každému sousedovi; Pokorného haněl, na cti mu utrhal, onomu pochleboval, lichotil; každému pak dělal laskominku na budoucí rychtářství. A pan Zelenka neminul se cíle svého. I ti, kteří o pravdě slov jeho nejvíce pochybovali a jemu odpírali, i ti konečně nedůvěrnými se stali; neboť dobrý stav Pokorného počínal jim skutečně býti nápadným, a jestliže panu Zelenkovi ihned všecko nevěřili, vzbudil v nich přece podezření onou smyšlenkou o odvážení obilí, a čím déle o tom přemýšleli, tím více zdálo se jim to býti možným; a proto ubírali se s myslí pobouřenou v novoroční den na rychtu s pevným [27] předsevzetím, že si zvolí jiného rychtáře.

Nejrozhořčenější ale byl Stránický, a sice z příčiny nám již známé; a poněvadž jazyk svůj na uzdě držeti neuměl a mnohomluvné ženě své všecko, i naději na rychtářství byl svěřil, nebude nikomu divno, když jej ubezpečíme, že celá ves o provinění rychtářově mluvila dříve nežli určený čas ke schůzce se přiblížil; s jakými dodatky, může si každý pomysliti, kdo seznal z rozmluvy před kostelem matku Františkovu a sousedku její, které byla svěřila celé tajemství pod výminkou mlčelivosti.

Lidunka, které tak jako otci jejímu ani ve snách nenapadlo, že by byli předmětem všeobecných klepů a pomluv, byla nejvíce přetřásána právě toho dne a v tu dobu, kdy se kojila nejsladší nadějí, že se jí přání její uskuteční.

„Tu to máte," doložila známá nám sousedka, když si byly se Stránickou za přátelské návštěvy opět hodně poklepaly, „tu to máte! Přišlo-li pak na má slova? Nyní si té hrdopyšky nikdo ani nevšimne a ona bude konečně ráda, když dostane takového, který nebude moci ani unesti košíčky, které od jiných děvčat byl dostal. Váš František dostane děvče jako lusk; já mu sama svou Kačenku dám, a že ji s prázdnem nevyhodím, to víte. Nu, co myslíte?"

„O tom si ještě povíme, až se svým starým o to se poradím," vyhýbala se kmotra určité odpovědi, neboť mimochodem řečeno do Kačenky kmotřiny velké chuti neměla. Rozešly se. —

Uvedeme nyní laskavé čtenáře do sednice rychtářovy, abychom pozorovali, co se tam děje.

Hned z počátku, když se totiž sousedé scházeti počali, bylo Pokornému [29] nápadné chování jejich k němu, jindy vlídné a přátelské, nyní pak odrážející a nucené. Jsa svědomím svým jist nevěděl, co o tom souditi. Když pak již přes polovici jich se bylo sešlo a nikdo se s ním jako jindy do přátelského hovoru nepouštěl, přerušil trapné, tížící jej mlčení sám, přehlédnul všechny zkoumavým okem a tázal se s udivením a jaksi zaraženě po příčině. Se svěšenými hlavami, ani slova nemluvíce, stáli tu sousedé; neodhodlanost a vnitřní zápas jevil se na jejich tvářích. S rostoucím udivením a napnutostí opakoval rychtář předešlou svou otázku. Tu Stránický drze vystoupil a počal ho viniti z nepravostí, které si pan Zelenka byl vymyslil. Pokorný zůstal jako hromem omráčený; ruce mu sklesly, oči se obrátily ve sloup, nohy se pod ním třásly a prsa se mu zoužila, že sotva dýchati mohl. Mrtvé ticho panovalo nějakou chvíli. Když [30] pak rychtář nabyl poněkud zase smyslů, mohl sotva uším svým uvěřiti, i tázal se ouzkostně, zdali byl dobře slyšel?

Svedení a popuzení sousedé vykládali si zaraženost jeho za malomyslnost a překvapení, jakéž na nepředvídané odhalení viny obyčejně následuje, a protož počali nyní jeden přes druhého křičeti a jej viniti, ba ozývaly se i hlasy, které žádaly nového rychtáře. Mysliliť všichni, že teď je na bílední hanebné a podlé jednání rychtářovo. To bylo více, nežli mohl snésti poctivý, vší viny prostý Pokorný; síly jej opustily — on omdlel.

„Jest nevinen!" ozvaly se některé hlasy.

„Přetvařuje se! Mámí nás!" volali jiní.

Tu přiběhla Lidunka. S pláčem vrhla se na milého otce; nevěděla, co se bylo přihodilo, a poněvadž ještě nikdy nebyla viděla člověka ve [31] mdlobách ležícího, nemyslila jinak, nežli že mrtvice otce jejího ranila. Nářek její rozrýval soucitnější srdce starších sousedů. „Vodu sem!" volali někteří z nich a omývali Pokorného.

Dlouho, dlouho to trvalo, nežli zase smyslů nabyl. Dcera zatím div že ouzkostí neumřela.

Mezi tím se starší a tedy chladnější a zkušenější sousedé domluvili; i seznali, odkud vítr věje, a počali již překvapenosti své želeti; ostatní pak, zvláště ti, kteří si přece jenom naději na rychtářství dělali, stáli na svém, že se musí ospravedlniti.

Rychtář se poněkud zotavil; těžké, hluboké vzdychnutí vydralo se ze stísněných prsou jeho. Otevřel oči, pohlédnul okolo sebe i viděl a přesvědčil se, že to není strašlivý sen, jak se domníval, nýbrž smutná skutečnost, co srdce jeho nevýslovným bolem naplňuje. Oči se mu [32] zarosily a proudy slz lily se po lících jeho. Pokynul uplakané dceři, aby odešla.

„Můj Bože!" zvolal pak rozlítostněn, „tak daleko to se mnou přišlo, že mne má obec, že mne ti, které jsem co bratry, co děti své miloval, vyhlásili za podvodníka? Ó, čím jsem to zasloužil!"

Když pronesl tato boluplná slova, působila šlechetná, nevinná tvář jeho na mnohé tak, že zahanbeni a se slzami v očích jej odprošovati počínali; avšak ti, kteří doufali státi se na jeho místě rychtářem, neupustili od vyzývání, aby se ospravedlnil. A to bylo příčinou, že se přítomní sousedé na dvě strany rozdělili: jedni, a sice ti, kteří o nevinnosti rychtářově více nepochybovali, jej zastávali; druzí pak z pohnútek soběckých byli neustupnými. To bylo také příčinou onoho hluku, který jsme hned na počátku ze sednice slyšeli.

„Ano, ospravedlním se, když si toho tak žádáte," promluvil rychtář, jehož bolest prolitými slzami poněkud byla zmírněna, a bledá jeho tvář nabyla výrazu veledůstojného; „ospravedlním se; ale dovolte, abych k vám dříve několik slov promluvil a vás požádal, abyste je sdělili i těm, kteří přítomni nejsou. Slyšte, uvažte a pak suďte! — Dvanácte let," pokračoval po krátké přestávce, „dvanácte let je tomu, co jste mě jednohlasně za rychtáře zvolili; dvanácte let uplynulo od toho času, kdy jsem správu milé naší obce na sebe vzal; dvanácte let jsem se vám obětoval, všecky mé síly náležely vám, pracoval jsem jen pro obec, snažil jsem se jenom pro její blaho působiti. Pamatujete se ještě na stav svůj, na stav celé obce, v jakém se před tímto časem nalézala? První, co mi na srdci leželo, bylo přání, abych uvedl v pořádek zanedbanou, zpustlou obec tuto. Rád zapomínal jsem na [34] odpory, ano i na nátisky, s jakými jsem se z počátku potkával, neboť jsem nalézal hojnou odměnu ve zkvétání rodiště svého; to mě blažilo. Mým návodem vysušovaly se bařiny a poskytovaly vám pak hojných žní; louky byly očišťovány od hubícího je mechu a zlepšovány, tak že jste z nich brzo nad vlastní potřebu těžiti počínali; na můj návrh vykupovali jste se společnými snůškami rok po roce jeden po druhém z nepohodlné, tížící roboty, tak že po uplynutí ještě jen krátkého času stanete se všichni svobodnými; společnými příspěvky, které jsem zavedl, vystavěl si každý z vás ouhledná, přiměřená a dokonalá hospodářská i domovní stavení; na mé povzbuzení vystavěna také nová, prostranná škola, přiměřená zdraví i účelu, dále vystavěna též nová obilnice; mým přičiněním vzrostly obecní důchody a zařídilo se více jiného, obci prospěšného. Ano, to [35] všecko stalo se za mého dvanáctiletého spravování obce: ale ovšem, obec je tím okradena, a já — ? já jsem jejím zlodějem!"

Domluvil. Překonán pak opět bolestí a přemožen nevděčností těch, na kterýchžto blahu po tak dlouhý čas byl pracoval, zalomil rukama a sklesel na lavici.

I nemohl se déle zdržeti a vystoupil jeden ze starších sousedů, uchopil jej důvěrně za ruku a celý sklíčený pravil: „Odpusťte, milý sousede a rychtáři, odpusťte nám naši přenáhlenost! Nezrodila se nedůvěra tato, za kterou se stydíme a která hanbu na nás vrhá, nezrodila se v srdcích našich; byli jsme svedeni, svedeni lhářem hanebným, kterého teď nechci ani jmenovati. Hanba naše však padniž na něj! Vy pak, sousede a příteli náš, odpusťte nám a zůstaňte, za to vás žádám snažně, za to vás prosím ve jménu většiny, která, jak vidíte, lítostí sklíčena tu [36] stojí, zůstaňte nám tím, čím jste nám až dosavade tak věrně byl, zůstaňte naším přítelem, naším rádcem — naším rychtářem!"

„Pokorný buď zdráv a naším rychtářem!" volala většina hlasů a jenom ti, kteří v naději své zklamáni byli, svraštili čelo a mlčeli.

Pokorný zavrtěl hlavou, kterou byl ve dlaně položil, pomlčel ještě chvíli a jal se pak znovu mluviti: „Důvěra vaše ve mne jest už jednou zviklána; vždycky naleznou se někteří, kteří o nevinnosti mé pochybovati budou, v jejichžto srdcích semeno nedůvěry a podezření nalezlo dobrou půdu. Nemohu nic jiného nežli upřímné díky vzdáti těm, kteří lépe o mně smýšlejí a kteří Čest mou i budoucně hájiti budou. Jsem přesvědčen, že ten, kterému se podařilo svésti i ty nejšlechetnější sousedy v obci, aspoň na krátký čas a po jehožto jmenu nikdy pátrati nebudu, jsem přesvědčen, že by nepřestal, že by to nebyl [37] jeho poslední čin, kterým by se snažil srdce mé rozrývati. Pročež, milí sousedé, přijměte nejen úplné odpuštění mé, nýbrž i díky za vaši tolikaletou důvěru a za vaše dosavadní přátelství, které mě povždy tak blažilo; přijměte i vroucí mé přání, aby nástupce můj tak spravedlivě o blahobyt obce pečoval, jako já povždy činil, seč byly síly mé. Nemohu déle zastávati čestné místo, na které mě důvěra vaše postavila, na kterém jsem okusil slasti a žalu, a proto skládám hodnost rychtáře nyní se sebe a jsem první, který volá: Budiž nový rychtář volen!"

„Ne, ne! to nám nemůžete, to nám nesmíte učinit!" zaříkal ho jiný soused; „nemusel bych znáti vaše dobré srdce, kdyby mi jenom na mysl vstoupiti mohlo, že byste nás tak přísně trestati chtěl za přenáhlení, za chybu, ke které jsme svedeni byli a které srdečně, upřímně želíme. Vždyť by to vyhlíželo jako msta."

Takovými a podobnými řečmi činilo více sousedů útok na jemnocitné srdce rychtářovo; on však nevzal už nazpět ani svá slova ani svůj úřad, Čímž připravil velikou radost těm, kteří se hodnosti té sami dopíditi chtěli; ale povážlivější a moudřejší sousedé nemohli nabyti ani pokojné mysli, tak těžce nesli ztrátu tohoto šlechetného muže. Více ještě tížilo je svědomí, že příčinu k tomu byli zavdali sami; z té příčiny jevily se ty rozmanité výrazy na tvářích oněch, které jsme na počátku povídky této byli viděli, když z rychty vycházeli.

Na volení nového rychtáře nedalo se ani pomysliti, neboť myšlénky veškerých sousedů byly příliš pobouřeny; odložilo se tedy jednání toto na krátký čas a můžeme jenom tolik říci, že nebyl zvolen za rychtáře ani Stránický ani kdo jiný z těch, kteří největší naději byli si dělali, nýbrž onen stařeček, který nejprvé [39] k poblouzení svému se přiznal a nevinnost Pokorného hlásal. Stařec tento nazýval se Jan Nekvasil. Následkem této schůzky byla ještě všeobecná stížnost, kterou si vedli sousedé u místní vrchnosti na pana Zelenku, jakož i vypovězení tohoto ze služby. O něm pak samém a dalším jeho osudu nedošlo nás nic určitého.

3.

Rychtář — na vesnici to je důležitá osoba, a jeho úřad dodává mu velikou důstojnost; rychtářem býti je tedy Čest nemalá. Proto si to pokládal Pokorný, ač se byl sám poděkoval, přece za velikou nečest, že hodnosti této, s kterou byl takořka srostl, už pozbyl, a proto se také vší společnosti vyhýbal a nikam nevycházel kromě ku svým polím. Žil jenom ve své Lidunce a pro ni. Jediným jeho přítelem, kterému si postesknu], ke kterému celým [40] srdcem přilnul a kterýžto důvěry jeho získati a vážiti si uměl, byl Sobol, známá nám již osoba. Byl to jinoch as pětadvacítiletý, ušlechtilé, mužné postavy, příjemné tváře, dobrého srdce, bezúhonných mravů a odporučujícího vzdělání. Celé zimní večery trávíval u Pokorného; buď předčítal něco zábavného nebo poučného, anebo hovoříval se starým Pokorným o záležitostech domácích, anebo spolu s Pokorným vypravoval veselé a žertovné anekdoty a šprýmy , a oba se srdečně radovali, když poslouchající Lidunku rozveselili. A tenkráte býval náš Sobol nejveselejší. Hned toho více věděl, hned byla jeho řeč plynnější a desátá hodina, čas obyčejného rozchodu, tak rychle se přiblížila, že se tomu všichni divili. Tu Sobol vstal, políbil starého Pokorného a Lidunce — podal ruku na „dobrou noc".

Čím to asi bylo, že se vždycky celý zachvěl, když pojal její něžnou [41] ruku? hned zbledl a hned zase zčervenal? Čím to bylo, že sotva ta dvě nevinná slova „dobrou noc" ze sebe vynutiti mohl? Laskavý Čtenář to ví, Sobol to také věděl — avšak Lidunka neměla o tom ani zdání. Byla to láska, nejčistší, horoucí láska, jakou srdce mládencovo pro dívku plálo! Kdo by se mu divil, že dlouho, dlouho po půlnoci teprva oči zamhouřil? že duše jeho i ve snu s andělem svým se obírala? že ve snách o ní úplně blaženým se cítil? Vždyť snové jeho byli mu tak příznivi! Tu se mu nic nepříčilo, a když se mu nějaké překážky v cestu kladly, přemáhával je obyčejně, a sen jeho končil se vždycky uskutečněním nejtiššího jeho přání. Každý večer přemýšlel na loži, co asi Lidunce druhého dne řekne; sestavil si řeč srdce dojímající i zdál se pak sám sobě dosti smělým býti, aby ji přednesl. Ale co to bylo všecko platno? Druhého dne byl zase tak nesmělý [42] jako předtím a zase mlčel. Tak ubíhal čas a Sobol nijak se nepřibližoval ku cíli svých žádostí. —

Jednoho dne přišel o něco dříve než obyčejně na návštěvu k Pokornému. Tento byl záhy z rána odjel s obilím do Prahy a ještě se nebyl vrátil; Lidunka byla sama doma.

„Nevím," stýskala si, když byla Sobola vlídně uvítala, „nevím, proč otec dnes tak dlouho nepřijíždí. Jsem plna starostí, že se mu snad něco nepříjemného přihodilo."

„Uchovej Bůh!" pravil Sobol soucitně. „Avšak dovolte pro všecko, abych mu šel vstříc."

„Děkuju vám srdečně," odvětila líbezně dívka, „ale zůstaňte; venku je čirá tma, vítr a déšť studený, a konečně mohl byste se ho minouti. Každým okamžikem ho očekávám."

„S radostí bych mu šel vstříc, panno Lidunko; půjdu až ke křižovatce a tam počkám."

„Jste příliš dobrotiv, milý pane Sobole; byla bych pak ale ve starosti i o vás."

„Ó, teď už běžím! Když takový anděl o člověka je starostliv, nemůže ho potkati nic zlého." To pravil a kvapně odešel.

Tato významná slova, pronešená s nevídanou u něho rozčileností a provázená nejněžnějším pohledem, sejmula Lidunce roušku s očí a ona nahlédla až na dno srdce Sobolova. Poznala, uhodla kam směřuje a — zachvěla se. Chvíli zůstala zamyšlena, zraky její upřely se na dvéře, kterými byl Sobol vyšel, pak sedla ke stolu, položila hlavu ve dlaň a ponořila se ve hluboké myšlénky. Oko její nabylo výrazu outrpnosti; bolný úsměv pohrával rty jejími. Zponenáhla ztrácela se však outrpnost z oka a ustupovala výrazu zármutku. Na jejím obličeji bylo patrně viděti vnitřní nepokoj, jaký počínal zmocňovati se jí; nepravidelné [44] dmutí bujarých ňader a častější hluboké vzdechy o tom svědčily. Co ji tak náhle zjinačllo? — Zajisté si myslí čtenáři naši, že se v Lidunce probudila láska k mladíku, který ji tak vřele miloval. Ale bohužel! nebylo tomu tak. Pro Sobola neozýval se v ní tuto chvíli kromě outrpnosti žádný jiný, žádný něžnější cit. Ne, že by jej byla nenáviděla; mohlať jej velmi dobře snášeti, ano těšívala se na jeho návštěvu; ale to všecko jenom z té příčiny, že byl příjemný, ji bavící společník, pro kterého kromě přátelství ničeho více necítila. A proto se objevil v jejím obličeji onen výraz outrpnosti, když jí Sobol tajemství srdce svého byl vyzradil, právě tak jako by byla řekla: „Jest mi ho líto, ale nemohu mu pomoci."

Učitelského stavu sobě sice vážila, znala jeho důstojné povolání; avšak učitelkou se státi — ne, ne! pomyšlení toto jí skoro opovržlivý [45] úsměch vyloudilo. Učitelka, paní učitelka, a nic více? Příliš skrovný to titul pro ni, která mohla býti bohatou selkou, bohatou mlynářkou anebo něco podobného. Na almužnu „školní plat" zvanou nebyla by arci musela čekati, neboť co jediná dcera zámožného otce měla vlastní mohovitost; avšak učitelka, to pojmenování tak prostinké se jí nechutilo. Malou chvilku ještě a jiné myšlénky křížily se v hlavě její, myšlénky to, které ji tak nepokojnu činily.

Duben schyloval se již ke konci, čtvrtý to měsíc od oné tak mnoho slibující doby, od Sylvestra; čtvrtý to měsíc, a dosud se nikdo podle jejího přání a dle prorocké slitiny o ruku její neucházel. Byla by se snad zklamala? Snad slitina něco jiného byla představovala, což ona v nadšení tehdejším byla přehlédla anebo nepravě si vyložila? Běžela ku skříňce, vyndala z ní známý kus olova a prohlížela ho znovu. Nemýlila [46] se: zde ten kočár, tu myslivec a zde ti dva koně — všecko tak, jak to hned po slévání byla shledala. Oddychla si a bylo jí volněji; slitinu pak opět co drahý klenot uložila a očekávala příjezd otcův. — Nyní ale sledujme Sobola, jenžto se tak úslužně byl nabídnul, že otci jejímu vstříc půjde. Padal déšť hustý promíchaný sněhovými krupičkami a vál vítr mrazivý; avšak na to Sobol pranic nedbal; cestou, která mu byla velmi dobře povědoma, běžel jako o závod a k tomu si hned hvízdal, hned zase zpíval nejveselejší písně, jaké jenom znal; někdy také jako jelen do výšky si poskočil. Co se to s ním dělo? co rozveselilo toho mladíka, který býval jindy tak tichý a nesmělý? Ach, což nevíte, že jej Lidunka byla nazvala „milým panem Sobolem"? Milý! slyšíte? Ó, ona musela mu rozuměti! A přitom na něho tak byla pohlédla, tak, jako nikdy ještě! Nebyl [47] to pohled lásky, jenžto z očí jejích k němu mluvil? Nehleděla za ním ještě, když dvéře zavíral a oči své ještě jednou k ní pozdvihnul? „Bože! snad zpozorovala," mluvil sám k sobě, „že srdce mé ranila? Snad i ona v tichosti mně jest nakloněna? snad i ona mne — o, Bože! jakou slastí pouhé to pomyšlení mě naplňuje — snad i ona mne miluje? Dobrotivý Otče na nebesích! jestliže tě prosba trpícího pohne, ó, vyslyš, vyslyš mě a popřej mi toho přenesmírného štěstí! Jestliže prosbu mou vyslyšíš, tedy ti svatosvatě zde pod šírým nebem slibuju, že nikdy horším nebudu, ano že ze vší síly se přičiním, abych vždycky lepším a dokonalejším byl nežli jsem nyní!"

Když skončil tuto svou samomluvu, zaslechl rachocení vozu, který se blížil. „To jest on," zajásal, „můj nastávající otec! Dnes, ano teď hned všecko mu vyjevím, co mi na srdci [48] leží, a on — on mě snad nevlídně neodmrští."

Ach, milý jinochu! kdybys věděl, co my víme, zmírnil bys radost svou, kterou ti srdce překynuje, a utajil bys myšlénky i slova svá, která ve blažící naději pronésti hodláš.

„Prosím vás, pantáto, svezte mě s sebou do vesnice!" prosil žertovně Sobol, když se s vozem Pokorného potkal.

„I toť jest náš pan učitel!" zvolal radostně Martin, vozka, který jej po hlase poznal.

„Kýho šlaka! Kde pak jste se tu tak pozdě vzal?" ptal se Pokorný v udivení.

„Lidunka byla o vás ve starosti," odvětil Sobol a vyskočil při tom na vůz, „já také, a poněvadž jsme se vás oba dočkati nemohli, šel jsem vám vstříc."

„Ale, ale! v takové zlotě!" domlouval mu dobromyslný Pokorný, „toť vás může zdraví státi."

„Inu, kdybych ho ihned kus ztratil," řekl Sobol hlasem něžným, „vždyť by to bylo pro vás a — pro Lidunku," doložil pološeptem.

„Dobrý jinochu," pravil srdečně dojatý otec, „vaše srdce je z ryzího zlata; to je kapitál, který vám ponese steré úroky. Kéž byste nalezl jednou srdce vašemu podobné, které by upřímně a bez reptání s vámi sdílelo slast i strast, s jakou se tak Často v živobytí tomto potkáváme!"

„Nalézti, drahý pane Pokorný," namítnul Sobol, „nalézti takové srdce je snadnější, nežli ho sobě získati." Přitom si povzdychnul.

„A tak! Tedy jste snad už nalezl nějaké, ku kterému i vaše vroucně se kloní?" tázal se důvěrně starý Pokorný.

„Jestli — ano — inu — ach, Bože!" zajíkal se tázaný.

„Nechci se v tajemství srdce vašeho vtírati," omlouval se Pokorný; [50] „nepokládejte mi za zlé otázku, kterou jsem vás překvapil." „Ach, vždyť vám musím vyjeviti tajemství srdce svého, které jsem už dlouhý čas ukrýval, s kterým jedině jsem se těšil a jím se obíral. Ale potom — potom, drahý pane Pokorný, nehněvejte se vy na mne, budu-li se vám příliš smělým zdáti."

„Nu, nu! vyť se již napřed omlouváte, jako byste si naši milostivou slečnu ze zámku byl vyhlídnul," žertoval starý.

„Ano, milostná, ba milostnější je to dívka nežli slečna ze zámku!" pravil Sobol v rozčilení; „anděl, vtělený cherub jest ona, ke které zraky své pozdvihnouti jsem se osmělil. Ach, vězte: anděl, kterého z celé duše své miluju, kterého zbožňuju, bez kterého by mně živobytí bylo mukou, anděl ten jest — o, drahý, předrahý otče!" šeptal stydlivý mládenec, líbal ruce Pokorného, tisknul je k srdci a smáčel je velikými, [51] vřelými slzami, „anděl ten jest — vaše Lidunka," doložil a sklonil se při posledních slovech až k uchu starouškovu, neboť pro ouzkost a tíseň, jakáž prsa jeho sevřela, sotva že již mohl mluviti.

Na slova tato následovalo traplivé ticho. Déšť a vítr byly se již utišily a bylo slyšeti jen rachocení vozu, práskání biče Martinova a štěkot psů ve blízké již vesnici, což jediné tlukot srdce Sobolova přehlušiti mohlo.

Pokorný byl velice překvapen, nevěděl, co odpověděti. Zdálo se, že přemítá na mysli. „Ví to má dcera?" tázal se konečně a otázka ta zněla ubohému zamilovanému tak opravdově, tak přísně a vážně, že leknutím ani odpověď dáti nemohl. Pokorný vzal jej za ruku. „Svěřte se mi docela," pravil důvěrně, „ví Lidunka o vaší lásce k ní?"

„O, Bože! vždyť jsem se sotva osmělil vám tajemství své odhaliti," [52] řekl ostýchavě tázaný, „jakž bych byl mohl jí —"

„Nemíním přímé vyznání," pátral otec Lidunčin dále, „nýbrž každé na lásku narážející slovo, každé jednání náklonnost jevící a city srdce prozrazující. Ničím podobným jste se neprozradil?"

„Bojím se," odvětil přidušeným hlasem ubohý náš hrdina, „bojím se, že jsem to snad dnes učinil, a přece jest mi přitom opět, jako by se mi byla nesmírná tíže se srdce svalila." Nyní vypravoval kratičkou svou rozmluvu s Lidunkou, se zvláštním ale důrazem a skromnou radostí vytknul to, že ho Lidunka „milým panem Sobolem" nazvala.

Pokorný při chladném pozorování hned poznal, že to nic jiného nebylo nežli něžný její cit, který si bláhový podle přání vykládal. Byl na rozpacích, co asi mu na to má říci. Tu Martin prásknul bičem, až [53] uši zaléhaly, a zastavil vůz. Byli u domovních vrat.

„U šlaka! což jsme již doma?" zvolal Pokorný, jako by se divil, byl však tomu povděčen, že se takto dalšímu hovoru o té choulostivé věci vyhnouti mohl. „Pojďte, pojďte, příteli, ať se ohřejete," nutil pomocníka ku vchodu; „vezu několik žejdlíčků dobré mělničiny," šeptal mu do ucha, „okřejete na těle i na mysli."

Sobol ale, který tu stál jako zaražený, uchopil kvapně ruku Pokorného, jako by ji chtěl k srdci přivinouti, pak ale jako nějakou zlou myšlénkou uchvácen, právě tak rychle opět ji pustil a odkvapil.

Zatím vyběhla Lidunka a po několika dětensky dobrosrdečných předhůzkách vzala milovaného otce pod paždí a vedla jej do vytopené sednice, kdež na něho úpravná večeře čekala.

„Ale kde pak je pan Sobol?" divila se, když otec příčinu delšího [54] se zdržení ve městě jí byl pověděl.

„Jak mohl bych já o něm věděti?" přetvařoval se tatínek.

„Bože, vždyť vám šel vstříc!"

„Mně vstříc?"

„Ano! poněvadž jste dlouho nepřijížděl."

„A tys mu v té plískanici dala jíti?"

„Nedal si bránit."

„Byl zde dlouho?"

„Na obrat odešel. Ach, jen aby ho nic zlého nepotkalo!"

„Litovala bys ho?"

Lidunka vyvalila nad touto otázkou své krásné oči. „Což jsem tak zlá, otče," pravila skoro plačtivě, „že o mém soucitném srdci pochybujete? Či by toho snad nezasloužil? Není on tak dobrý, že — " „Dobrý, dobrý to jinoch," přetrhl jí otec další řeč, obejmul dítě své a líbal je, celý jsa blažen. „I vždyť mi přišel vstříc! Poněvadž ale byl [55] zimou celý zkřehlý, odešel domů. Chtěl jsem tě jenom poškádliti a jsem hodně vesel, že se mi to podařilo," žertoval. Lidunka se usmála a byla spokojena. Tatínek povečeřel; žejdlíček výborného nápoje českého rozehřál mu srdce a on se rozveselil.

„Pojď sem, milé dítě," volal na dcerušku, „pojď a sedni si tuhle ke mně. Tak!" liboval si, když ona podle přání jeho byla učinila. „Nu, dnes jsem zase jednou celý blažený," pokračoval; „víš, na koho jsem si zpomněl? Na svou Lidunku, na svou drahou starou Lidunku, na tvou dobrou matku. Tady sedávala, kde ty nyní sedíš; tu povídávali jsme si o tom a o jiném, nejčastěji ale o tobě. Ó, jak se těšívala na tebe, až vyrosteš! Ubohá! Pánu Bohu jinak se líbilo, On si ji vzal a — " Nemohl dále mluvit, bolestná upomínka ho příliš uchvátila, slzy lily se mu potokem po lících a oko jeho s výrazem [56] neskončené lásky upřelo se na milovanou dceru. Lidunka plakala s ním.

„Bůh mi ji ale nahradil tebou, milé dítě," mluvil dále, když se byl zotavil; „tys tak dobrá, tak dobrá, jako byla ona. Ó, kéž by tě viděla! Srdce poskakovalo by jí radostí v těle nad tak zdařilou dcerou. — Ale, ale safraperte! jsi ty také děvče!" lahodil blahostí unešený tatínek krásné dcerušce, hledě jí do modráčkových očí, které ona stoudně klopila a až po čelo se zarděla.

„Nestyď, nerdi se, dítě mé," konejšil ji otec; „chvála otcova není lichá řeč pochlebníka. Či nemáš radost, že tě tak miluju? že tě miluju více nežli sám sebe?"

Lidunka vrhla se na jeho prsa překonána takovými důkazy lásky otcovské. „Laskavý, předobrý tatínku!" zvolala, „kdož by se z vaší lásky neradoval? kohož by neblažila?"

„Ó, milé dítě, celý svět nesmýšlí tak jako dobrá, zvedená dcera. Víš, že jsem jednou všecky lidi miloval, že bych pro ně jmění a snad i život byl nasadil, ano, já je dosavade miluju, avšak oni — oni nejen že mě nepoznali, oni zhanobili Čestné mé jméno a — "

„Otče," přimlouvalo se srdce dceřino, „oni poznali svou chybu a litovali jí."

„Ovšem, a já jim odpustil — avšak srdce mi přece rozervali," doložil s povzdechem. „Zanechali mi bolestnou upomínku; já ztratil důvěru v ně a s touto — bývalé své přátele." Odmlčel se na chvíli a ulevil konečně hlubokým vzdychnutím stísněným prsoum svým. „Avšak," přetrhl opět mlčení, „jeden jediný drahý přítel mi přece zůstal a neopustil mne."

„Sobol!" doplnila dívka řeč jeho.

„Ano, ano! tento dobrý jinoch přirostl k srdci mému. Kéž bych [58] mohl jemu přátelství, lásku jeho kdy odměniti! — A což bych nemohl? Ba, sám ne! Ty, ty bys musela mi nápomocna býti."

„Já, drahý otče?" divila se Lidunka; „kterak to?"

„Ty, ano ty, milá dcero! Znám tajemství srdce jeho, svěřil mi je — on tě miluje, skromná však povaha jeho činí jej ostýchavým, nesmělým, tak že trpí v tichosti, bolest pak a žal dobré srdce jeho sžírají. Rukou svou dala bys mu nový život."

Lidunce sklesly při posledních slovech ruce. Toho se nebyla nadála. Veškery její utěšené naděje počaly mizeti. Měla se jich tak náhle odříci? oněch nadějí, které ji tak nevýslovně blažily? Ztrnula. Její krátký a čerstvý dech prozrazoval nevýslovnou tíseň prsou a růžové tvářinky její proměnily se v lilie bílé jako sníh. Otec se jí lekl.

„Ty se chvěješ, milé dítě?!" zvolal celý poděšený; „co je ti?"

Neodvratně hleděla ubledlá dívka na otce, aniž mohla odpověděti.

„Dítě, ty mě lekáš!" zvolal nyní skutečně polekaný otec a vzal ji za ruku.

Lidunka se zpamatovala a se hlubokým vzdechnutím vyřinuly se jí dva proudy slz na sněhobílé dosud líce. „Otče," tázala se s ouzkostným napnutím, „otče, mluvil jste s ním?"

„Proč se tak ouzkostně tážeš? Či nenávidíš jej?"

„Ach můj Bože! to ne, ale — "

„Byl jsem prozřetelný, milé dítě," pravil otec, který poznával příčinu jejího strachu; „on mi pouze svou lásku k tobě vyjevil, já pak vyhnul se určité odpovědi, neboť chtěl jsem slyšeti dříve tvé mínění." „Díky vám, drahý tatínku!" radovala se Lidunka a slza nová, ne více slza bolesti, nýbrž slza vděčnosti zaleskla se v jejím oku.

„Dítě, dítě!" hrozil dobromyslný otec prstem; „ještě nejsi prosta těch blouznivých myšlének?"

„Milý tatínku!" prosila Lidunka, „popřejte mi toho, co mě netíží. Je to ovšem jenom hříčka," pokračovala útulně, „ale dosud mě neomrzela." „Podrž tedy ještě svou hříčku," svoloval otec, „ale co dobrá dcera musíš mně, milujícímu svému otci, slíbiti dvojí věc: předně, že když blouznivá tvá přání do roka a do dne se ti neuskuteční, podle rady mé otcovské jednati budeš, a za druhé, že ani jediným slovem ani jednáním svým ubohému Sobolovi nevyzradíš, o čem jsem s tebou dnes mluvil. Slibuješ mi to?"

„Ano, otče! slibuji," přisvědčovala Lidunka, neboť doufala pevně, že do toho času proroctví i přání její se vyplní. Políbila vděčně ruku otcovu, a když obdržela každodenní požehnání a políbení od něho, odebrala se do své ložnice.

Pokorný poseděl ještě nějakou chvilku, pokýval si několikráte hlavou, vyřknul několikráte „šlakovité čáry!" a „ubohý hoch!" pak shasil také svítku.

4.

Nyní budiž nám dovoleno, abychom Sobola i Pokorného, ano když laskavé čtenářky za zlé nám pokládati nebudou, i Lidunku do ložnice její následovali a všechny tři pozorovali.

„Jsem zničen! Marné mé doufání! Jsem zavržen! — Ó, kterak se vyhýbal ten dobrý přítelíček určité odpovědi, ha, ha, ha! — Ovšem, ovšem; pomocník, chudý, bídný pomocník chtěl býti jeho zetěm, osmělil se pozdvihnouti zraky z nicoty své k dceři boháčově! Ha, ha, ha! Tisíci, ano tisíci kdybych se vykázati mohl, pak by se snad nezpěčovali, ani starostlivý tatínek ani hrdá dceruška, a řekli by „ano"; takto ale, když kromě [62] srdce, kromě upřímně milujícího srdce ničeho nemám nežli vzdálenou naději, že se někdy mohu státi učitelem, a to zase jenom chudým učitelem — tak to nemůže být! — Ó, což se boháč na srdce táže! Neberný to peníz pro něho. Zlato, stříbro, bohatství, to je mu nad srdce, to jest jeho modlou, kterou vzývá, kterou miluje, které se klaní. Chuďas, byť i měl nejlepší srdce, bývá všude nepoznán, odmrštěn, zahanben, potupen! — Ano, potupen budu i já pro chudobu svou. Ó, to bolí!"

Tak bouřil a hořekoval Sobol, když přiběhnul napolo bez sebe domů; tak mluvil plný hořkosti sám k sobě, běhaje jako zoufalec po skrovné své sedničce, neboť byl dobře pozoroval Pokorného vyhýbání se určité odpovědi, a poněvadž neznal pravou příčinu jednání takového, vykládal si všecko podle svých náhledů. Při posledních slovech svých sklesnul, jsa duševně i tělesně unaven, [63] na stolici, zastřel si obličej rukama a hořce plakal. Pláč tento ulevil poněkud bolesti jeho. Sedl ku klavíru. Nikdy ještě nehrál tak srdcedojímavě, tak bolnoněžně, nikdy s takovým citem jako nyní. Každý tón byl plný významu, každý tón kus jeho srdce; ve dlouhé, blouznivé hře zrcadlila se rozháraná mysl jeho. Přestal hráti. Obličej jeho nabyl výrazu tichého žalu, pohroužil se v myšlénky. „Nikdy, nikdy více nevkročí noha má v příbytek jeho!" šeptal. „Ó, jak jsem ji miloval! jak ji dosavade miluju! — Jest po všem!" doložil a ani se neodstrojiv přebděl na židli celou dlouhou trapnou noc. —

Pokorný sice hned, jak byl svíčku shasil, ulehl do postele, spáti však také nemohl. Milovalť pomocníka srdečně, byl by jej rád šťastným viděl, ano, přál si sám, aby se mu Lidunka naklonila. O bohatství nestál, mělť sám nad potřebu; hleděl pouze na srdce a srdce Sobolovo [64] bylo tak dobré, tak nezkažené, lásky a přátelství tak plné; on je znal, uměl je oceniti a bažil po něm. Miloval však také dceru svou; láska jeho k ní byla snad až přílišná, a ta nedopustila tomu, aby milovanému dítěti, ve kterém obraz nezapomenutelné manželky své spatřoval, nějakého násilí učinil a ji k tomu neb onomu nutil. Věděl dobře, že pro dceru jeho žádný vznešený nepřijde, neboť protože vycházela málo kdy z domu, neměla také mnoho známostí, což mu velmi milo a vhod bylo, neboť zkušeností byl se stal moudrým a přesvědčil se, že manželství nestejně podle stavu volené zřídka šťastné bývá. Očekával ale, že budoucnost všecko napraví.

„Čas, neuskutečněná přání, zklamané naděje — to ji vyhojí," pravil sám k sobě; „musím jí tedy hříčku tuto ještě ponechati. Až pozná, že doufání její bylo bláhové, že všecko předpovídání a čáry jsou pouhý mam [65] a klam, pak bude podle rozumu jednati, pak i otci něco k vůli učiní, a — " mluvil s přestávkami, neboť jižjiž dřímal, „a — mým zetěm bude — bude — přece jenom — přítel — So — Sobol." Usnul a vroucí jeho přání došlo ve klidném snu uskutečnění.

A nyní podívejme se ve vší slušnosti k Lidunce. Hlava její byla prázdna všeho myšlení, srdce však bylo přeplněno podivnými, nikdy necítěnými pocity; na prsou ležela jí tíže náramná. S rukama křížem složenýma v klíně, se svěšenou hlavou seděla již přes hodinu u postele, která ji k odpočinutí zvala. Najednou se vzchopila, pokleknula, pak sepjala bělounké ruce, pozdvihla je i zraky své vzhůru a zdálo se, že vysílá modlitby k nebesům. Ano, modlila se. Její zprvu tichá modlitba proměnila se v šepot, tento pak dál a dále ve hlasité, štkavé volání. Proudy slz smáčely její dnes bleďounké [66] líce a padaly co hojný déšť na panenská ňadra; oči její upnuty byly na obraz, který visel na stěně a představoval podobu zvěčnělé roditelky její. S dětenskou důvěrou hledala útočiště u této a třesoucíma se rtoma žalovala jí svůj bol.

„Ach, drahá, milovaná matinko! Shlédni s hůry na dceru svou, která nemá nikoho, u něhož by v ouzkosti své mohla hledat útočiště; stůj při mně, duch tvůj vediž ducha mého: ukaž mi cestu, kterou bych měla kráčeti, abych nezarmoutila dobrého otce. Jestliže vznášíš se nade mnou, jestliže jsi pečliva o blaho dcery své, ó, tedy mi vnukni, co mám činiti! Oživ obraz, oživ podobiznu svou — to nejmenší znamení spokojenosti nebo nespokojenosti tvé s dosavadním mým jednáním bude mi svatým zákonem, podle kterého zříditi chci všecko své budoucí počínání, všecko své jednání. Oznam, ach, oznam mi, zdali jsi spokojena [67] s mým slibem, který jsem otci učinila?"

Zrakem upřeným a plným důvěry hleděla na obraz, jako by přesvědčena byla, že duch milované matky oslyšeti ji nemůže. Obraznost a uslzené oči její byly příčinou, že se jí zdálo, jako by podobizna matčina se na ni usmívala.

„Ó, díky, neskončené díky tobě, rozmilá matinko!" zvolala u vytržení, „tys se mnou spokojena; tedy jsem se ještě ničeho zlého nedopustila, čím bych tvůj hněv na sebe byla uvalila? Rok a den, ano, rok a den budu se kojiti nejsladší nadějí. Sylvestrův večer mi ji podal, Sylvestrův večer mně ji buď uskuteční, anebo zmaří — jak se bude líbiti Pánu Bohu a tobě. Nový poklid vlila jsi do mého srdce, má prsa budou opět volněji dýchati a já budu pokojně očekávati, co mi určila prozřetelnost boží."

Po těchto slovech ulehla na lůžko a její duch, který jižjiž ochaboval [68] a klesal, byl těmi nejsladšími sny baven, tak že opět okřál a Lidunka z rána vesele a čile jako vždycky jindy vstala a otci „dobré jitro" přáti spěchala.

„Jak jsi spala, dceruško?" tázal se starostlivý otec.

„Dobře, tatínku! Zdálo se mi o vás a o mé milé matince; oba jste byli tak přívětivi, tak laskavi ke mně, že bych do smrti tak sníti chtěla."

„O matce se ti zdálo?" divil a spolu radoval se otec; „toť musel její dobrý duch při nás býti! I já ji ve snu viděl a — " Chtěl ještě něco říci, ale uzdálo se mu záhodnějším mlčeti.

„Ó, tedy bdí duch její nad námi!" jásala Lidunka. „Láska její bude nám štítem a ochranou proti každému nebezpečí," doložila a s myslí uspokojenou odešla po své domácí práci.

Dlouhou chvíli hleděl za ní otec okem, které slastí zářilo.

„Děkuju ti, Bože! za tak dobré dítě," pravil se zrakoma k nebi pozdviženýma; pak jal se přecházeti po sednici a pohroužil se v myšlénky. „Rok a den," mluvil po chvíli sám k sobě, „tak jsem si to vymínil; rok a den byla slova, která manželka má ve snu ke mně promluvila; rok a den bude muset i přítel Sobol čekati." Pousmál se a vyšel ze světnice.

5.

Skoro celý měsíc již uplynul od té doby a Sobol neukazoval se u starého přítele svého. Po skončeném školním vyučování zalezl vždycky do své světničky, zamknul dvéře a oddal se docela svému bolu a zármutku. „Oni na mne zapomněli!" tak naříkal, „zapomněli na mé přátelství; žádný si mne více nevšímá — jako by mě neznali!"

Byl však tím sám vinen, neboť když měl Lidunku anebo otce jejího [70] potkati, vyhnul se jim zdaleka a jenom zdálí vysílal za nimi toužebné pohledy. —

Jednoho večera seděl opět celý tesklivý doma a nevěděl, co by měl činiti, neboť hra na klavír již dávno jej byla omrzela, jelikož mu na mysl uváděla doby krásnější, dříve nadějné, nyní však, bohužel! ztracené, které vněm tím bolestnější upomínku vzbuzovaly, čím více jej dříve byly blažívaly; v tom zaklepal někdo na dvéře. Celý mrzutý šel otevříti.

„Přeju vám dobrého večera, pane učiteli!" pozdravil ho známý ženský hlas prvé, nežli docela otevřel.

„I BětuŠko!" divil se tento a ucouvnul.

„Božíčku! vy se mne snad lekáte? Nu, není divu, když jste u nás již tak dávno nebyl. Jen se na mne podívejte; musímť vyhlížeti celá ztrápená, neboť od té doby, co jste přestal k nám chodit, jest náš pantáta [71] tak nevrlý a divný, že se s námi pořád jen hašteří a nic mu nemůžeme vhod udělati. Dnes je to již asi po páté, co mě sem posílá, abych se vás zeptala, proč prý jste se na nás rozhněval, a abych vás v jeho jménu požádala, abyste nás zase navštívil. Je z toho skoro až nemocen, ano viděla jsem i slzy v jeho očích."

Sobol nevěděl, co na to odpověděti. Hned sklopil hlavu, hned zase hleděl Bětušce tázavě v oči, jako by ještě něco jiného rád byl slyšel. Bětuška uhodla otázku jeho očí, a proto pokračovala dále: „A co pak se Lidunka již nazpomínala na ty zábavné večery, když jste nám tak krásné povídky předčítával, a co se jich naželela! Pročpak se ale ten pan Sobol na nás rozhněval? říkává jako sama k sobě; bývali jsme vespolek tak věšeli i nevím, čím by mu kdo byl ublížil?" Těmito posledními slovy mu Bětuška arci trochu lhala, ale ona věděla dobře, že jimi raněnému [72] srdci jeho podá občerstvujícího léku, a jenom proto si dovolila tuto malou lež.

Napnutě poslouchal Sobol řeč její; oko jeho počalo se jasniti, radost jevila se v jeho obličeji a on jí každé slovo takořka od úst chytal. Konec řeči její učinil jej však znovu trudnomyslným; hluboce si vzdychnul. „Ne, ne," pravil a vzal Bětušku za ruku, „mně tam nikdo neublížil."

„A proč k nám tedy více nepřicházíte?" tázala se jako vyčítavě Bětuška. Sobol pokrčil ramenama. „Pane Sobole," řekla dívka důvěrně, „jsem jenom sprostá dívka, děvečka, a neměla bych se opovážit mluviti více, nežli mi slušno a nežli mi dovoluje stav můj; ale vám jest povědomo, že jsem Lidunčina příbuzná a že jsem jí srdečně oddána i že si vás velice vážím co dokonalého a hodného pána, a proto také osmělím se promluviti k vám několik [73] slov ne co děvečka, nýbrž co Lidunčina příbuzná; doufám, že mi za zlé pokládati nebudete. — Vy milujete Lidunku," pravila, a pohleděla mu přitom bystře v oči, které tento celý bledý kvapně sklopil.

„Děvče! co to povídáte?" zvolal pomateně a oku jeho nebylo možno utkvěti na nějakém předmětu.

Bětuška věděla již dosti i nedala se mýliti a pokračovala dále: „a domníváte se, že vás nenávidí, anebo že vás považuje za sebe nehodna; mýlíte se ale: ona jest vám nakloněna, váží si vás, jest ráda ve vaší společnosti, a to je zajisté velmi lichotné pro vás. A pantáta? Nu, ten vás již docela co vlastní dítě miluje. Vidíte," pravila co možná ještě důvěrněji, „vím i to, že jste se mu svěřil, ano vím ještě více, že totiž pantáta s Lidunkou o vás mluvil."

„Pro všecky svaté! děvče, vy mne usmrtíte!" zvolal Sobol pln ouzkosti a počal se po celém těle třásti.

„Lidunka — ale počkejte," přetrhla si žvástalka sama započatou řeč, „musím vám dříve něco jiného pověděti, abyste se tím říditi mohl; doufám, že vám to nebude na škodu." A nyní vypravovala mu příčinu Lidunčina dosavadního jednání. „Jest ještě pouhé děcko," doložila konečně, „a děti si rády hrajou. Mrzutě pohodí dítě loutkou, když si bylo dosti pohrálo a když mu tato na sto, ba na tisíc otázek přece odpovědi nedává. I Lidunku to omrzí a pak zajisté podá ruku svou raději vzdělanému muži, jako jste vy, nežli aby měla se spojiti s takovým, který by pro její vzdělanost snad ani citu neměl."

„Bětuško," zvolal radostným pocitem unešený Sobol, „Bětuško, vy vléváte novou krev, nový život v žíly mé; vy podáváte mi naději, kteráž mě nevýslovnou blahostí naplňuje!"

„Čas přináší růže, milý pane! Prozatím buďte jen opatrný; mlčelivost, [75] proukázaná pozornost a nějaká malá službička mohou vám býti velmi prospěšny, tak jako by vám nedočkavost, nevčasné vyznání a dotíravost škoditi mohly."

„Děvče, vy mluvíte jako mudrc!" pochleboval jí rozradovaný jinoch.

„Vidíte, že pode dlouhými vlasy a ve sprosté hlavě také někdy špetka zdravého rozumu vězí," žertovala Bětuška.

„Jen ještě jedno, zlatá Bětuško, jen ještě jedno mi povězte: co mluvil s Lidunkou pantáta v onen osudný večer, když totiž z Prahy byl přijel?"

„Nemohla bych vám to beztoho od slova k slovu pověděti, poněvadž jsem z toho již mnoho zapomněla," vyhýbala se tázaná, „mohu vás však ubezpečiti, že vám jejich tehdejší rozmluva, budete-li prozřetelný, mnoho usnadní. Pantáta Lidunku jen zkoušel, ona neví, že ji milujete, [76] a tak můžete beze vší ostýcbavosti před ni předstoupiti a k nám zase choditi."

Jak vidíme, lhala Bětuška zase trochu, věděla však, že tím zamilovanému ostýchavci i Lidunce dobrou službu prokáže, a proto si z toho příliš veliké svědomí nedělala. Sobol se ovšem poslední její řečí poněkud zarazil, brzo však nahlédnul, že jen tím způsobem nenuceně jednati a bez ostýcbavosti do domu Pokorného opět vkročiti může. Ještě jednou Bětušce srdečně poděkovav slíbil, že druhého dne Pokorného dojista navštíví, načež dívčice plna radosti, že dobrý skutek vykonala, domů spěchala.

Kdo pocítil strasti lásky, kdo ví, co to je, vřele milovaného předmětu museti se odříci; kdo zakusil, jak hrozno je všecku naději ztratiti: ten, ano jenom ten jest s to, aby si představil slast, v jaké plynulo srdce nově oživeného jinocha. Sednička [77] jeho zdála se mu mnohem příjemnější nežli kdy jindy, zvuky polohluchého klavíru tak líbezné a housle, kteréž z Kremony mimo jmeno na přilepené uvnitř cedulce ani tříšky neměly, tak sladké tóny uchu jeho vydávaly jako nikdy před tím. Okno, které mu vyhlídku na dům bývalého rychtáře poskytovalo a ku kterému již po tři měsíce jen s těžkým srdcem přistupoval, okno to stalo se mu nyní opět neocenitelně drahým; mohlť jím zase volněji a směleji pohlížeti na Lidunku, ke které srdce jeho tak pevně bylo přilnulo. Ó, jak mu bylo opět blaze! jak ulehčilo se prsoum a srdci jeho! Byl jako znovu narozen. A což když mu spánek oči zavřel! Tu teprvé nebylo blaženosti konce. Lidunka byla jediným předmětem dlouhého, sladkého snu jeho; jí se obíral, s ní se bavil, ano k dovršení štěstí svého viděl se s ní i u oltáře, kde kněz ruce jejich spojoval. —

Druhého dne u večer navštívil v obyčejnou hodinu poprvé zase Pokorného. Srdce mu ovšem mocně tlouklo při vstoupení do světnice a i Lidunka měla co dělati, aby pokojnou zůstala, přivítala ho však s otcem přívětivě a srdečně a činili mu pouze přátelské výčitky, že návštěvy své tak náhle byl přetrhl; on vymlouval se, jak mohl, a za čtvrt hodiny seděli zase tak přátelsky a nenuceně pohromadě, jako dříve byli sedávali, a kdo od té doby se Sobolem u večer chtěl mluviti, musel ho zase jen hledati u „starého rychtáře", jak posud Pokorného nazývali.

6.

Objevilo se jaro v plné, čarovné své kráse. Zelené lučiny byly posety tisícerými květinkami nejpestřejších barev; v každém koutku zahrad a hájků vydychovaly skromné fialky svou líbeznou vůni; stromy, plny květu a skropeny stříbrnou rosou, [79] třpytily se v kouzelné ranní záři sluneční; okřídlení zpěváčkové lahodili sladkým svým šveholením uchu i srdci; mladá drůbež štěbetala mladistvými hlásky svými a batolila se beze strachu pod nohami čtvernohých domácích velikánů; rolník hvízdal, kráčeje za pluhem, veselé nápěvy; děvčata na trávu jdoucí anebo s ní přicházející prozpěvovala bodré písně; přespolní dítky jdoucí do školy skotačily a veselily se po cestě; zkrátka, každý tvor byl vesel, celá příroda zase obživla a radovala se, že procitla ze dlouhého, smutného spánku.

I náš Sobol byl veselejší. Vždyť mohl obětovati Lidunce každý den novou kytku z nejvonnějších fialinek, vždyť jí mohl podati každodenně plné kornoutky vlastnoručně nasbíraných nejkrásnějších ranných jahod, které ona s vděčným úsměvem přijímala; vždyť mu zase jedenkráte řekla: „Jste příliš dobrotiv, milý [80] pane Sobole!" — Kterak neměl býti vesel? Aj, což vesel! Šťasten, přešťasten byl opět! Sterou službičku a pozornost prokázal již milované dívce, kteréž ona všecky s andělskou vlídností přijímala. Tu jí opsal nějakou pěknou, novou píseň, tu zase něco pro klavír aneb i sám něco složil — a skladby takové mluvily zajisté k srdci; v tomto případu ale byl tak skromný, že se vždycky zapřel a udával, že je právě z Prahy přinesl; i byl blaženější nad nebešťany, když se dívce jeho srdce líbily. Šel-li do Prahy, tu jí přinesl buď pěkný jehelníček, anebo náprstek, tu zase jinou maličkost, a ve skromnosti své byl přešťasten, když ji nezamítla. Klubko bavlny anebo drát anebo šáteček zdvihnouti a jí podati měl již asi desetkráte příležitost, a tu mnohou noc o tom snil, když se prsty jejich sebe dotkly.

Avšak i Lidunka se mohla ve společnosti jeho již nenuceně chovati. [81] Líbila se jí skromnost a úslužnost jeho i jeho spůsobné chování; byla mu nakloněna co domácímu příteli, co příteli svého laskavého otce. V jednom jen se mýlila; myslila totiž, že lásku svou k ní už byl ze srdce vyhostil. Vždyť ji neobtěžoval ani jediným na lásku narážejícím slovem — a tomu byla velice povděčna.

Když starý Pokorný tyto dva lidičky tak důvěrně a beze vší ostýchavosti spolu hovořiti, ano často i laškovati vídal, říkával sám u sebe: „Však oni budou přece svoji," a Bětuška zpívávala: „Oč jsem prosil, Bůh mi dal!"

Musíme podotknouti, že i Sobol měl tuto píseň s průvodem klavíru, ale nikdy se neosmělil dáti ji Lidunce. —

Ale nic není stálého pod sluncem, nejméně pak štěstí! Tak ušlo jaro, ušlo i léto, ba i podzim ovoce nesoucí, práci a přičinění odměňující, přes polovici byl uplynul; všecko [82] přicházelo ku svému cíli: jenom Sobol a Lidunka od cíle svých tužeb a přání jako by se byli vzdalovali. U Lidunky počala víra v neomylnost věštby čili předpovídání ochabovati, Sobol pak již skoro docela pochyboval, že by přání srdce jeho se kdy uskutečnilo, neboť Lidunka nedávala na sobě znáti jakousi větší, něžnější náklonnost k němu, nýbrž spíše malomyslnost, která se jí zmocňovala. Nejšťastnější byli ještě otec a Bětuška. Pozorovaltě starý Pokorný, že Lidunka již sama počíná o Sobolovi mluviti a vlastnosti jeho chváliti, ano s utajenou radostí poslouchal, kterak se ho ujímá, kdykoli jí on, ač jenom na oko, hned nepřisvědčuje, anebo dokonce hlavou vrtí, jako by pochyboval. Byl to starý čtverák ten tatínek; on věděl dobře, že tím nic nepokazí. „Jen kdyby již ten Sylvestrův večer byl za zády," říkal sám k sobě, „nic bych si z toho nedělal, třeba bych se tak [83] o několik kroků ke hrobu přiblížil; viděl bych dítě své aspoň dříve šťastným!"

„Za šest neděl bude ruka v rukávě," hovořívala opět Bětuška, ale chránila se také, aby ji kdo slyšel, „a Lidunka bude paní Sobolovou a já — " Tu nedokončila ani svou samomluvu, zajásala vesele, octnula se skokem u hradební zdi a zdálo se, že radostí jiskřícíma očima ve vedlejším dvorečku někoho hledá. A hupky byl u ní mladík asi dva- nebo třiadvacetiletý; po stisknutí rukou následovalo polohlasité políbení a několik šeptem pronešených slov a již byli zase od sebe.

Mladík tento byl syn chalupníka Antoše, hodný, počestný a pracovitý hošík; otec jeho mel asi osmnácte korců polí a něco dluhů, ze kterých se chtěl oženěním synovým vytrhnouti; tento však miloval upřímně, ale bez vědomí otcova Bětušku i nechtěl tomu rozuměti a předstíral [84] své mládí, otec pak až dosud příliš jej nenutil. Bětuška svěřila mu, že se jí Lidunka jednou ujmouti chce, a tak očekávali oba ve blahé naději své budoucí štěstí od štěstí Lidunčina a zajisté jí to štěstí nikdo tak vroucně nepřál jako oni.

Ale týden ubíhal za týdnem, již byly i vánoce za dveřmi, kočár však se ženichem dosud nepřijížděl. Pokorný mnul si potají radostí ruce; Sobol stal se docela malomyslným, zádumčivým, neboť mu byla neznáma rozmluva, kterou byl otec k jeho prospěchu měl s dcerou onoho osudného večera, jak jej náš hrdina sám nazýval; Lidunka pak opravdově počala přemýšleti. Náhoda chtěla tomu, že oko její utkvělo na kalendáři, který visel na stěně a který od Sobola darem byla obdržela. Obraz dárce vznášel se jí před očima. I neodvrátila myšlénky své od něho, jako byla činívala, nýbrž naopak déle se u něho pozdržela a obírala [85] se jím. Jeho dobré vlastnosti stavěly se jako zrcadlo před oči její. „Snad," mluvila v duchu, „snad bych i s ním šťastnou býti mohla. Vždyť je tak dobrý a otec pravil, že mě miluje, ano, sama to pozoruju, ač mu skromnost jeho mluviti nedá. Tím více si ho za to vážím."

Jelikož Bětuška do sednice vkročila a Lidunka mluviti přestala, nemůžeme pověděti, jak by samomluvu tuto byla dokončila.

„Milá Lidunko," promluvila Bětuška smutným hlasem, "pan Sobol k nám dnes nepřijde a kdo ví, jak dlouho to trvati může, nežli bude moci zase přijíti."

„Co pak se mu přihodilo?" tázala se Lidunka soucitně.

„Na dnešek v noci se tak rozstonal, že ani ráno vstáti nemohl a starý pan učitel sám do školy jíti musel," zněla odpověď.

„I Pane Bože! A nevíš, co mu schází?" tázala se podílu beroucí dívka dále.

„Je prý se báti, že dostane hlavničku. Chvílemi prý usne a mluví pomateně ze spaní; paní učitelka povídala, že prý fantazíruje."

„A o čem? nevíš, o čem mluví?" tázala se dychtivě Lidunka a hlas její počínal se třásti.

Bětuška přišla do rozpaků. „Inu — ale proč bych vám to neřekla," dodávala si smělosti; „fantazíruje prý o našem pantátovi a — o vás." „Pro všecko na světě! Mluv, mluv! Ptej se, nevíš-li, avšak pověz mi, co v blouznění svém mluví," nařizovala ouzkostně dívka, která příčinu nemoci tušila.

„Vaše jmeno prý má pořád, jak se říká, na jazyku a hned prý naříká na svou chudobu, hned zase mluví o nesmírném bohatství, o statcích a panstvích; hned pláče a hned [87] zase se směje, až prý přítomné hrůza obchází."

„Ví to můj otec? Byl u něho lékař? Obsluhuje ho někdo?" Tak stíhala otázka otázku, aniž Bětuška času měla na některou z nich odpověděti. V tom vešel otec. Bětuška odešla.

Obličej Pokorného byl živý obraz zármutku. „Nás přítel stůně," pravil k dceři.

„Ano, slyšela jsem už," odvětila tato a stavěla se co možná lhostejnou.

„Byl jsem u něho; může to s ním dosti dlouho trvati. Lékař, který k němu přišel, pravil, že rozhodne jedenáctý den, zdali se vůbec pozdraví, anebo — "

„Mohl by snad — "

„Umříti!" doplnil otec s povzdechem nedokončenou její otázku. Lidunka sebou trhla.

„Jest jenom jediný známý prostředek, kterým by se zabrániti mohlo [88] úplnému, snad usmrcujícímu vypuknutí nemoci," pokračoval otec se hlavou k zemi skloněnou.

„A proč se ho nepoužije?" zněla vyčítavě otázka dívčina. Otec na ni něžně pohlédnul. Ona mu rozuměla, uchopila ruku jeho, zvolala prosebně se vnitřním zápasem: „Rok a den, drahý otče!" a zmizela.

„Rok a den!" opětoval zarmouceně otec; „rok a den, a nejlepší člověk může zatím umříti a já ztratím nejvěrnějšího přítele."

Slabost otcova, následek to přílišné, až přepjaté lásky k dceři, nedovolila mu, aby s touto vážněji promluvil. Každý den byl u Sobola, celé hodiny strávil u jeho postele a jenom podpoře a naději, jakouž mu podával, bylo děkovati, že pátého dne již lepšiti se počínal.

„Vy a nikdo jiný, ano, vy budete mým synem," těšíval ubohého; „nebažím po bohatství, po mamonu, vaše dobré srdce má u mne větší [89] cenu nežli všecky statky bohatého surovce. Buďte dobré mysli; přijde čas, že i dcera má pozná malichernost svých myšlének a pak bude jednati podle rozumu."

„Ach, nevím, otče Pokorný, nevím!" hořekoval Sobol; „skrovné mé postavení — můj stav — "

„Nebude vám zajisté na překážku. Či snad si nevážíte sám stavu čestného povolání svého? Toť byste zasloužil domluvy! Nezískal jste si vážnost a lásku jak u představených svých, tak u dítek a u celé obce? Tolikeré vyznamenání, jakého se vám i od vyšších představených před mnoha jinými dostalo — není to nic? Není čest a dobré jmeno více nežli plné truhlice všelijak dobytého zlata? — Či byste chtěl dceři mé obětovati bohatství? Mýlíte se, jestliže se domníváte, že po tom baží. Myšlénky a přání její jsou pouhá hra dětinské neustálené, rozhárané mysli a obraznosti; až rozum zaujme místo [90] jejich, bude ona jinak smýšleti, jinak jednati. — A co jste pravil o svém postavení? Nejste jím spokojen? Běda člověku, který se nezávislým již narodil, anebo bohatství a důstojenství beze všeho přičinění nabyl; běda mu, jestliže školu moudrosti a zkušenosti neprošel, moudré a dobré zásady si neosvojil a, nejsa dobrými a zkušenými rádci veden, podle nich jednati a člověčenstvo milovati se nenaučil! Kdo se sám prvé poslouchati nenaučil, kterak může kdy moudře a rozumně veleti? Postupovali musí člověk od stupně ke stupni, nemá-li se státi přesyceným, omrzelým, hrdým a pánovitým; málem se spokojovati musí, z počátku se učiti, má-li si kdy důstatku vážit. Vy jste nyní pomocníkem; přijde čas, že budou zásluhy vaše nejen uznány, ale i odměněny; pak stanete se samostatným učitelem." — Sobol si vzdychnul.

„Stav učitelů" pokračoval rozhovořený Pokorný, „jest aspoň na našem [91] panství tak zlepšen, že tito slušně živi býti mohou. A kdybyste ihned tak brzo žádnou školu nedostal, nu! vždyť v tom můžeme udělati jiný prostředek," mírnil se poněkud rozhorlený stařec. „Buďte jen moudrý, vzmužte se a nepoddávejte se malomyslnosti; šetřte svého zdraví a hleďte, abyste se brzo docela uzdravil, o to ostatní postarám se já."

S němou radostí, s očima plnýma slz líbal Sobol Pokorného. „Bůh vám odměň vaši lásku, otče, kterou jste mi vrátil život, jenžto počínal býti pro mne bezcenným; Bůh vám ji odměň!" děkoval jinoch srdečnými slovy odcházejícímu příteli.

Pokorný umínil si promluviti s dcerou důvěrně, otcovsky, upozornit ji ještě jednou na srdce, na lásku přítelovu, ano předevzal si, že jí bude i domlouvati a že jí zřejmě řekne, kterak si vřele přeje, aby Sobolovi ruku svou podala. Uspořádal si to v myšlénkách tak, aby [92] Sobol od školy odstoupil, a on že mu hospodářství popustí.

Když ale k tomu přišlo, když měl nejlepší příležitost s dcerou promluviti, připadl mu na mysl sen, ve kterém k němu jeho manželka osudná slova „rok a den" byla promluvila — a on mlčel. Za to ale Lidunka sama o té věci víc a více přemýšlela a v duchu víc a více k Sobolovi se klonila. Kdyby otec byl nyní mluvil, zajisté by byla k žádosti jeho svolila. Tak necháváme často minouti rozhodnou dobu a naříkáme pak na pronásledování osudu, kdežto bychom nepříjemnosti a strasti, jaké nás potkávají, měli přičísti své vlastní neopatrnosti, neodhodlanosti a malátnosti.

7.

„Já již těm čarám pranic nevěřím, zlatá Lidunko," mrzela se Bětuška, když rovnala šaty Lidunce, která se strojila do kostela; neboť [93] se blížila čtvrtá odpolední hodina posledního dne v roce a lid podle obyčeje spěchal skládati díky své Tvůrci světa; „pranic jim nevěřím! Řekněte mi jen, zdali se nám co vyjevilo z toho, co nám to hloupé olovo předpovídalo? Obě měly jsme se vdát, vlastně vy dříve, pak já, a nevdala se z nás ani jedna! Toť je k zlosti! Ale copak — vám je hej! Vy jste ještě mladá, hezká a bohatá a máte tedy dosti času; já ale jdu již do jedenadvacátého, pomalu sestárnu, žádný hoch mě nebude chtít, a já — " mluvila skoro plačtivě — „já budu muset konečně zůstat starou pannou!"

Lidunka musela se bezvolně zasmáti. „Což by ses tak ráda vdávala?" tázala se žertovně.

„I božíčku, toť víte! Copak bych samojediná dělala, až bych sestárla? Vy arci — ale nedopouštěj toho Pánbůh! — vy byste měla od čeho živa [94] býti, ale já — já bych musela snad — na vždycky sloužit." „Nu, máš-li do vdávání takovou chuť, tedy si jen už nějakého hocha vyhlédni; ani otec můj ani já nezapomeneme na věrné tvé služby."

„I chraň Pánbůh, abych se dříve vdáti chtěla nežli vy!" zaříkala se šibalka přetvářeně. „Neřekla jste: mé štěstí bude i tvým štěstím? Musím dříve vás šťastnou viděti, pak — pak se obrátím na vaše dobré srdce." „To bys musela snad ještě dlouho čekati."

„To záleží na vás, milá Lidunko. Daleko-li pak máme ještě do sv. Tří králů? Sedm dní! Když budete jen chtít, jest za čtyry neděle svatba."

„Dříve ale musely bychom ženichy mít, ne?"

„Hm!" usmála se Bětuška, „o ty je nejmenší starost."

„Tak?" divila se Lidunka; „ty sis tedy snad již vyhlídla a mně jsi se dosud o ničem nezmínila?"

"Inu," zastyděla se Bětuška, „je to se mnou skoro tak jako s vámi, jenom že naopak: ten, který mě má rád, chce mě udělati šťastnou, nemá ale posud svobodnou vůli, a ten, který vás rád má, čeká a touží, abyste vy ho šťastným učinila, k čemuž vy zase své svobodné vůle použiti nechcete."

„Co to zase žvatláš?!" kárala ji Lidunka.

„Buď jak buď," myslila si dobrosrdečná štěbetalka, „jednou to musí ven! — Odpusťte, zlatá Lidunko," řekla pak nahlas, „myslila jsem na ubožátko Sobola."

Lidunka upustila šátek, aby při sehnutí se pro něj zardění své ukryla.

„To mi věřte, drahá Lidunko, mimo mne a pantátu nemůže vás na celém božím světě nikdo tak rád míti jako on; vždyť ta jeho nemoc — "

„Ty jsi dnes opět příliš žvatlavá," vskočila jí Lidunka do řeči; „je to [96] tvoje stará chyba, které tě tvůj budoucí bude muset odnaučovati."

„I pak to přejde samo sebou; budete-li ale vy hodně šťastna, ó, pak mi nikdo ústa nezamkne, ani on, a já nepřestanu o vás a o vašem štěstí mluviti."

Lidunka na ni něžně pohlédla. „Tys přece jen dobré děvče!" pravila, hladíc jí tváře. Bětuška však, majíc slzu vděčnosti v oku, které dobrotu srdce jevilo, celou ji zulíbala. „Dnes budu se za vás v kostele tak pobožně modlit, jako se modlívám za svou zemřelou matku; bude se však jistě ještě někdo jiný za vás modlit, a za toho — i já." To dořekla a odběhla. —

Nežli Lidunka do kostela odešla, odebrala se ještě do své ložnice, k obrazu své roditelky. Zastavila se před ním, povzdychnula si a sepjala ruce. Mluvila, rozmlouvala v duchu s duchem předrahé matky. Po chvilce pokleknula a vykonala [97] krátkou modlitbu. Sezvánělo se do kostela. Ještě jednou důvěrně na obraz matčin pohlédla, pak se zdvihla, aby pobožnost kostelní nezameškala. „Staň se vůle boží a tvá, matinko; doufám, že i s ním šťastnou býti mohu." Tak promluvila a spěchala s nábožnou myslí do chrámu. Poslední hlasitě pronešená slova týkala se Sobola, jak snadno lze uhodnouti. Umínila si totiž jednati podle otcova přání a podati Sobolovi svou ruku, až ji slib více vázati nebude. Slib její vázal ji jen ještě jediný den! Ó, kdyby byl Sobol věděl, na čem se ustanovila, byl by si mnoho ouzkosti a bolu uspořil! —

8.

„Pozdrav vás Bůh, kmotro! Však jsem se k vám sotva dotlačila," volala již zdaleka kmotra Stránická na druhou kmotru, která šla z kostela. „Viděla jste tu hrdopyšku? [98] Všimla jste si jí, jak vyhlíží? Umučená hodino! jako z tvarohu. Mně se zdá, že jí to teď vrtá mozkem a že často na mého Františka zpomíná; ale —"

„Nu, nu! vy s tím svým Františkem také tolik naděláte jako ten starý blázen s ní. Vám také byla pro něho má Kačenka sprostá, není-li pravda? Nu, dej Pánbůh, aby nějakou slečnu dostal!"

„Mně se zdá, že mě chcete špičkovat! No, to si dejte zajít; na mne nepřijdete! Takovou, jako je vaše Kačena, dostane z největší nouze vždycky!"

„A o takového božídárka, jako je váš Franta, nebude mé dceři také ouzko, abyste věděla!"

„I vy štěkule! Snad se nechcete vadit se mnou na návsí!"

„Vy jste štěkule, vy! Vy přetřepáte celou vesnici, živé i mrtvé, abyste věděla!"

„I vy milionská dryáčnice! já s vámi ode dneška nemluvím!"

„A mně by bylo hanba, kdybych vás mela na návsí potkat a vám se nevyhnout, abyste věděla!"

Tak se rozešly tyto jinak nerozdílné přítelkyně ve hněvu od sebe; ale podle toho, jak je obě dobře známe, ubezpečujeme každého, že druhý den zase jako dříve pohromadě seděly a po krátkém dorozumění své klevetářské řemeslo výborně provozovaly. —

Když Lidunka přišla z kostela domů, políbila otci ruku; tento na ni s otcovskou něžností pohlédnul. Zarděla se a líbala jeho tváře.

„Dítě — drahé dítě!" volal radostí unešený otec, který se domníval, že v oku jejím čte svolení ku svému přání; „rozumím ti? Ty snad — snad —"

„Chci být a zůstat věčně vaší vděčnou, poslušnou dcerou!" pravila stydlivě Lidunka a znovu jej líbala.

„Dcero, milá, drahá dceruško!" mluvil Pokorný s výrazem neskončené radosti, „jestliže to možná, tedy tě nyní tisíckrát více miluju. Ó, ty nevíš, jakou slastí srdce mé naplňuješ! Ne, ne, já nejsem s to, abych pojmul celou tvou lásku, tvou dětenskou vděčnost, tvou dobrotu! Dítě, tys lepší než — než já!" usmíval se otec a slzy, následek to pocitu nevýslovného blaha, kanuly na krásné vlasy dobré dcery, neboť hlava její spočívala na prsou otcových.

„Ó, s jakou radostí vám požehnání otcovské udělím! I matka vám bude s hůry žehnati. A což ten utrápený, věrný přítel? Musím hned k němu, abych — "

„Zítra, milý tatínku!" prosila dívka.

„Ano, ano, třeba pozejtří, milé dítě; jak ty chceš. Ale — mně bude ta noc nesmírně dlouhou."

„Rok a — den!" připomínala Lidunka.

„Budiž, nepůjdu však spát; věř mi, já bych neusnul. Musíš mi něco vypravovati. — A slyšíš, Lidunko, poněvadž jsem dnes jak náleží vesel, dej veškeré čeládce z mého soudečku k večeři, ať pije na tvé, na mé i na mého — syna zdraví. Mně přines ale lahvičku mělnického a pošli mi sem Bětušku, neboť musím též... Ale u šlaka! vždyť bych byl hnedle na ten rok a den zase zapomněl."

Lidunka šla připraviti večeři.

„Vidíš, Venclíčku," hovořil jako se Sobolem, „vidíš , neříkal jsem ti to, že dcera má jinak se rozmyslí a že ty jenom budeš mým synem? Hleď, a tys pochyboval! Ó, já znám své dobré dítě! Nyní budeme neustále pohromadě; ty budeš nyní mít od čeho živu býti — nesmíš ale být lakomý! to ne! Své dosavadní místo musíš jinému postoupit, a bude-li hodný, jako jsi ty, bude i on naším přítelem."

Lidunka přinesla večeři. Sotva že ji požívati počali, rachotí vůz okolo oken a náhle se zastaví. Otec s dcerou podívali se na sebe, neboť se nemohli domyslit, co by to bylo. Najednou se dvéře rozlítnou a Bětuška celá vyděšená vrazí do sednice. „Lidunko, pantáto!" volala, „nějaký pán zastavil se před vraty s kočárem a posílá sem lokaje."

Otec i dcera zbledli. „Co to znamená?" vyrazil ze sebe otec pojat ouzkostnou předtuchou.

„Již je zde!" šeptala Bětuška, an se někdo ku dveřím blížil a je otvíral.

Sloužící s premovaným kloboukem v ruce vkročil do sednice. „Dobrý večer!" promluvil. „Odpusťte, jestliže vás ve vaší tiché domácnosti vytrhuju. Přicházím ve jmenu svého milostpána s prosbou, abyste byli tak laskavi a popřáli jemu i jeho koním přístřeší přes dnešní noc. Když jsme jeli mimo váš dům, zlámalo se nám [103] kolo, tak že dále jeti nemůžeme. Milostpán se vám zajisté vděčným prokáže."

Pokorný chvíli přemýšlel, načež přeměřil zrakem svým zdvořilého sluhu a dobrosrdečně pravil: „Ovšem, ovšem, hospoda je zde skrovně zřízena, tak že by tam nalezl malé pohodlí. Inu, vezme-li zavděk tím, co mu poskytnouti můžeme, bude nám vítán; není-li pravda, Lidunko?" Tato přisvědčila ukloněním hlavy.

„S radostí běžím, abych milostpánu úslužnost vaši zvěstoval," řekl sluha, uklonil se a spěchal ven.

„Hm! to je divná náhoda!" řekl Pokorný sám k sobě, vrtě hlavou.

„Snad jsem zrušila slib před časem!" šeptala si bázlivě Lidunka.

Mlčky a s napnutou zvědavostí očekávali oba příchod nenadálého hosta.

Tento vešel do sednice. Se dvorným úklonem pozdravil a opětoval svou žádost. Byl to mladý, asi třicet [104] roků čítající muž vážné a dobře zrostlé postavy, jak se zdálo vzdělaný, spůsobný a vznešený. Líbeznou a skromnou řečí svou získal si hnedle Pokorného i dceru jeho, kteráž se zalíbením naň pohlížela a jej poslouchala.

„Odložte, odložte, vzácný pane, a dělejte, jako byste byl doma," nutil jej Pokorný. „Lidunko!" zavolal, významně dříve na ni a pak na stůl pohlédnuv. Lidunka mu porozuměla a odešla do kuchyně.

„Je ta spanilá dívka vaše dcera?" tázal se pochlebně vznešený pán, svrchník a klobouk odkládaje.

„Obraz mé nebožky manželky," odvětil Pokorný.

„V tak sličném těle bydlí zajisté ještě krásnější duše."

„Je to mé dobré dítě a má jediná radost, vzácný pane."

„Jistě že byste ji rád šťastnou viděl, není-li pravda?"

„Který otec by dítěti svému štěstí nepřál? Až ji blíže seznáte, budete jí totéž i vy přáti."

„Již nyní, milý příteli, to činím; na první pohled poznal jsem dobrotu srdce jejího, a protož srdečně přeju, aby se jí, jak náleží, dobře vedlo. Škoda, přeškoda, že naše pobytí pospolu tak na krátko trvati bude!"

„A což musíte ráno v skutku dále?"

„Nemusel bych, arci; ale kterak bych mohl laskavosti vaší nadužívati? Vždyť vám nemohu ani za dnešní úslužnost dosti díků vzdáti." „Maličkost, maličkost, vzácný pane! Rád posloužím, kde služby mé potřeba. Avšak zejtřejší den to sám spraví; vy zde budete muset zůstati," hovořil Pokorný dále, popustiv uzdu dobrému srdci svému a zapomenuv na předsevzatou opatrnost. „Či myslíte, že by vám zejtra někdo kolo spravoval? Vždyť je Nový rok, a na ten den u nás nikdo nepracuje." [106] „A vy byste chtěl v skutku tak — "

„I s radostí! Bude nás těšit, když nám tu čest prokážete a u nás zůstanete."

Lahodnými slovy jevil urozený pán svou vděčnost.

Lidunka věděla každé slovo jejich rozmluvy, neboť Bětuška, pravá to dcera matky Evy, poslouchala za dveřmi a sdělila jí všecko, co byla slyšela. Chvála urozeného pána jí lichotila. Co nejchutněji připravila dvě nejlepší koroptve, které na zejtřek určeny byly. Když byly hotovy, nesla chutnou večeři na stůl. Vznešený pán nemohl nalézti dosti slov ku pochvale, k díkům a k pochlebování; večeře mu výborně chutnala a za každým soustem sypal pochvalu „milostné hospodyňce".

„Ó, jak šťasten byl bych, kdyby takovéto ručinky domácnost mou spravovaly!" pravil, ruku Lidunčinu políbiv a povzdychnuv si.

Lidunka počala se chvěti. Otec zpozorovav to, měl chuť úslužnosti své litovati, neboť měl strach o svého přítele.

„Jestliže jste, vzácný pane, dosud žádnou dívku rukou svou neoblažil, nebude vám zajisté při takových přednostech, jakéž vás vyznačují, zatěžko podle přání voliti," pravil Pokorný, očí svých s dcery nespouštěje.

„Podle přání, pravíte?" povzdychnul opět urozený pán. „Ach, teprvé nyní vím, co bych si přál!" pokračoval dále a oči jeho, plny plamenných a přece tak něžných vzhledů, setkaly se s očima Lidunčinýma. Toto pohlednutí nemohla snésti. Zapýřila se a odešla ze sednice.

Otec nevěděl, co nyní počít, neboť mu neušlo její vnitřní pohnutí. „Musím," pomyslil si, „musím jednou ranou všemu konec učinit. — Možná," pravil, nutě se k úsměvu, „možná, [108] že bych i já přání vaše uhodnul."

„Ó, kéž byste to chtěl!" skočil mu ohnivě do řeči vznešený pán.

„Myslím, že byste si přál takovou dívku, avšak stavem i rodem sobě rovnou, jaké se dostane příteli mému, nastávajícímu synu mému — jako jest má dcera. Umím hádat?"

„Bože!" vykřikl urozený pán, „vaše dcera je zasnoubena?"

„Ano, vzácný pane! Z vlastní vůle a přece podle mého nejsrdečnějšího přání."

Vznešený pán se na chvíli zamlčel. „Jsem pouze k tomu zrozen, aby mě neštěstí pronásledovalo!" pravil polohlasitě, načež vstal a podal Pokornému ruku. „Přeju," řekl srdečně ač s truchlivým přízvukem, „aby sličná dcera vaše byla šťastna!" Pak pootevřel dvéře a volal na svého sluhu. Tento vešel. „Přines něco z mé zásoby!" velel mu pán.

„Jednu? dvě?" tázal se pokorně sluha.

„Do třetice všeho dobrého," odvětil pán.

Za malou chvíli přinesl a postavil sluha tři láhve s vínem na stůl.

„Budeme pít na zdraví a štěstí vaší spanilé dcery," řekl vznešený pán a vytáhnul zátku. Pak nalil do třech sklenic. „Krásná Lidunko!" volal ze dveří. Lidunka přišla. „Dovolte," mluvil dále, „abych vás směl tímto milostným jmenem nazývati." Uchopil sklenici a vnutil ostatní dvě Lidunce a Pokornému do rukou. „Spanilá nevěsta ať žije!" zvolal. „Na její a jejího ctitele zdraví!"

„Též na vaše, vzácný pane!" odpověděl Pokorný.

Vznešený pán vrazil při ťuknutí na sklenku Pokorného tak silně, že svou rozbil. „Jsem dnes velmi neobratný," omlouval se a pohled jeho odprošoval Lidunku; „dovolte, abych vzal jinou. Ano, aby přátelství [110] a vzájemnost naše trvanlivěji upevněny byly, dovolte, abych si nalil vašeho vína." Potom si nalil do jiné sklenice z lahvice Pokorného. „Opakuju svůj přípitek," pokračoval, „a dodávám ještě: na šťastné manželství!"

Pokorný i cizí pán vypráznili jedním douškem sklenky i rdící se Lidunka byla přinucena přes polovici vypiti. Nyní nastal veselejší hovor i Lidunčina trudnomyslnost počala mizeti. Urozený pán byl samá něžnost; Pokorný jsa již jedenkráte rozveselen, častěji si přihýbal.

Tak míjela hodina za hodinou a nikdo nepozoroval, že jedenáctá se přiblížila. Pokorný počínal dřímati i Lidunku přemáhalo spaní.

„Je to jeden z nejkrásnějších večerů, jaké jsem kdy přežil," pravil cizí pán vstávaje, jako by na srozuměnou dával, že večerní zábava je ukončena; „těším se velmi na zejtřejší [111] den a jsem přesvědčen, že mi zůstane nejblaženější upomínkou."

„I nás bude velice těšit vědomí, že na nás někdy zpomenouti ráčíte," odvětila povděčně Lidunka.

„A já na tento příjemný večer nezapomenu nikdy!" doložil zívající Pokorný. „Račte jen vzíti zavděk," pravil a ukázal na malou sedničku, kde Lidunka vlastníma rukama vzácnému pánu lože byla připravila; „račte jen vzíti zavděk, čím vám posloužiti můžeme, a dejte pozor na sen; o čem se vám dnes bude zdáti, to se vám vyplní," smál se tatínek, narážeje na dceruščinu pověrčivost.

„O čem jiném bych mohl sníti než o vaší vzorné úslužnosti a — o spanilé nevěstě?" prohodil s vlídným úsměvem cizí pán; pak dal „dobrou noc" a odebral se na lůžko.

Lidunka zůstala s otcem ve velké sednici, sotva však že dolehli, sevřel jim víčka tvrdý spánek.

9.

Abychom své vypravování nepřetrhli, nemohli jsme již dříve říci, jak se zatím Sobolovi vedlo. Budiž to tedy nyní pověděno.

Jakmile Lidunka s večeří do sednice byla odešla, neměla Bětuška žádného stání více v kuchyni. „Naposledy ho Lidunka ještě zamiluje a ubohý pan Sobol se buď zblázní, anebo umře," pravila sama k sobě a běžela ke škole. Ani nezaklepala a vrazila k pomocníkovi do sedničky. Tento se ulekl jejího vyděšeného pohledu.

„Ach, milý pane učiteli," vyrazila ze sebe třesoucím se hlasem, „bojím se, že je zle!"

„Co se přihodilo?" tázal se ulekaný Sobol.

„Dnes je poslední den v roce, a — a — vy víte o té prožluklé příhodě s tou slitinou — "

Sobolovi počínalo být ouzko. „Co jest?" tázal se ve své ouzkosti a dech se mu tajil.

„Zdá se, jako by se vyplnit melo, co ona slitina na pohled znamenala. Dnes dostali jsme divnou náhodou nějakého vzácného pána s premovaným kočím a lokajem za hosta. Je takto hezký a jak se zdá bohatý, a jest — svobodný. Z těch několika slov, která jsem zaslechla, hned jsem poznala, že Lidunku na první pohled zamiloval. Mám takovou ouzkost, že není možno ji vypověděti. Bojím se, aby — "

„Všemohoucí Bože! nyní je tedy po všem veta!" úpěl Sobol a vrhnul se na židlici. Na další řeč Bětuščinu již neodpovídal, on ji ani neslyšel. Hlava mu šla kolem, před očima dělaly se mu mžitky, mrákoty naň přicházely. Bětuška, která pozorovala, že další řeč její už neposlouchá, ba že si jí ani nevšímá, odešla tesklivě domů.

„Ó, kéž bych nyní mohl umřít!" zasténal po chvíli osamotnělý. „Ne, ne! dlouho to již nevydržím!" Bolest zbavila jej řeči. Přes hodinu seděl jako bezdušný, bez citu, bez myšlének, bez sebevědomí. Pak vstal a šel k oknu. S nesmírnou bolestí v srdci pohlížel na osvětlená okna Pokorného statku. Ó, kéž by byl mohl jen plakati a tím bolesti své uleviti! Ani jediná dobročinná slza nevyrosila se z očí jeho, neboť vnitřním ohněm vyprahly tyto tak, že se jako ořechy v důlkách svých obracely. Tu se kmitla Lidunka okolo okna. „Ach, ještě jednou ji musím vidět!" vzdychnul s největším výrazem bolného se odřeknutí a hlavu sotva přikryv, vlekl se na smrt ubledlý ke statku bývalého rychtáře. Nešťastná náhoda tomu chtěla, že právě v tu dobu k oknu přišel, když se v sednici připíjelo, ano zaslechl i slova vznešeného pána „spanilá nevěsta ať žije!"

„Nevěsta? již nevěsta!?" vzkřikl s divým smíchem. „Ó, jak si pospíšili!" To vyřknuv odkvapil jako šílený od okna a běhal ve mrazivé noci po návsí, kde panovalo hrobové ticho, neboť ani ponocnému ani jeho psu nezdálo se býti radným dáti zdraví své v šanc, jelikož mráz až mozek pronikal. Ubohý Sobol však běhal samoten až do půl dvanácté, nemoha přemoci bolest svou a bouřící v sobě city.

Právě přišel zase ke statku Pokorného, kam jej to jako mocí kouzelnou neustále táhlo. Světla byla shasena, vůkol čirá tma; na věži kostelní skřípala a vrzala větrem otáčená korouhvička; sova a sejček, prorokové to neštěstí, houkali jeden přes druhého ve strašlivém dvojzpěvu.

Tu náhle dvířka u statku zlehka se otvírají i bylo slyšeti frkání nedočkavých bujných koní. Sobol, plný zvědavosti a také žárlivostí poháněn, [116] nabyl poněkud smyslů a skočil za vrata, aby viděl, co se bude díti.

Ze dvířek vyšel člověk; opatrně se kolem ohlížel a naslouchal, jako by se přesvědčiti hleděl, zdali nikdo na blízku není. Shledav, jak se zdálo, všecko dle přání, vrátil se do vnitřku, dvířka však nechal pootevřená. Těmito vklouznul Sobol co nejopatrněji do dvora, kdež se nepozorován schoval a následující tichou rozmluvu neznámých mu třech mužů vyslechl.

První: Jest tu již všecko?

Druhý: Ještě na dva- nebo třikráte.

První: Kdo by si byl pomyslil, že u toho chlapa vězí takové bohatství!

Třetí: Ale jak to ten čertův Zelenka všecko tak udati dovedl?

První: Vždyť chtěl býti jejím ženichem tak jako dnes já.

Druhý: Ha, ha, ha! ti by byli ráno oči otvírali, až by všecka kola v pořádku spatřili!

Třetí: Však oni je budou přece otvírati!

První: Ale aby se tak byl někdo včera na kola chtěl podívati! Třetí: Vsak já byl hned venku, jak jenom se někdo hnul, aby z čeledníku vyšel.

První: Zdali pak ale všecka chasa pila?

Druhý: O to jsem se já postaral.

Mimo tu upejpavou děvečku, která si také na smutnou hrála a sotva k vypití půl sklenky přinutit se dala, neprobudí se z nich žádný ani zejtra dopoledne. A což tady?

Tak se tázal a ukázal na sednici, kde spali otec a dcera.

První: Ti mají také dost. Ale nyní rychle! co ještě k ulovení, ať to zde máme, abychom se nezdrželi.

Všichni tři odebrali se do vnitř domu.

Sobolovi vstávaly hrůzou vlasy. Ani slovo neušlo mu z rozmluvy; věděl již, kdo je ten vznešený pán. [118] Vyšel pozorně ze dvora a běžel co mu nohy stačily, aby několik blízkých sousedů zbudil. Za několik minut táhlo ke staré rychtě asi šest mužů ozbrojených holemi a vidlemi; dva z nich měli i staré zrezovatělé šavle. Právě když v největší tichosti ke vratům přicházeli, počala se tato otvírati. Otevřenýma vratama vrazili sousedé do dvora a obklopili vůz. Vozka seděl na kozlíku a jiný muž ve voze. Byl to onen urozený pán. Když zpozoroval, co by to bylo, vyskočil z vozu i vozka skočil dolů a třetí, který vrata otvíral, přiběhl na pomoc. Strhla se krutá rvačka. Strašlivé, ač přidušované proklínání lupičů, křik sousedů a vzájemně padající rány naplňovaly podivnou hudbou povětří. Lupiči se bránili velikou silou a obratností. Dva sousedé a jeden lupič byli již poraněni.

„Běžte pro pomoc!" volal jeden ze sousedů, „a zavřete vrata!"

„Nemáš, chlape, zdráv z mých rukou vyjíti!" řekl Sobol, škrtě vzácného pána.

„Pusť mne!" řval tento.

„Pojdi!" opětoval onen.

Bác! vyšla rána a Sobol se skácel. Sousedé uslyševše palnou ránu a uzřevše pomocníka na zemi ležeti, velmi se ulekli; ruce jim sklesly a oni na okamžik pustili zločince. V tom však slyšeti bylo hlahol přibližujících se na pomoc. Lupičové použili rozhodného okamžení všeobecného leknutí a uprchli malýma dvířkama vedoucíma do zahrady. Ti, co přišli na pomoc, rozběhli se za nimi, ale vrátili se po marném běhání a pátrání asi za čtvrt hodiny nazpět.

Mezitím byl raněný Sobol, kterému kulka z pistole masem ramena byla projela, vnešen do sednice, u které dvéře vyraženy býti musely, jelikož po dlouhém tlučení nikdo otevříti nepřicházel a lupičové buď z prozřetelnosti [120] anebo náhodou byli zamkli. Pokorný a Lidunka dosud spali.

„Ti mají dojista učarováno!" mudroval jeden z přítomných, žehnaje se křížem.

Dlouho, dlouho nemohli je zbuditi. Konečně vstali. S úžasem tázal se Pokorný, co by přítomnost tolika lidí znamenala? Lidunka se třásla jako osyka, neboť tušila něco neobyčejného. V krátkosti vypravovali jim sousedé šťastně přestálou strašlivou udalost. Otec i dcera při vypravování strachem trnuli.

„A kde jest můj, kde jest náš ochránce?" tázal se Pokorný, jenžto u stolu sedícího polomrtvého Sobola, který duševním utrpením, leknutím a ztrátou krve velice byl zemdlel, dosavade si nebyl povšimnul, protože jej před ním stojící zastiňovali; „kde jest, abych jej k srdci přivinul?" Brzy ho spatřil, přiskočil k němu a líbal ubledlé jeho líce. Když ale znamenal bledost jeho, zachvěl [121] se, vyběhl ven a volal Martina, pohůnka, Bětušku, veškerou chasu; když pak nikdo nepřicházel, spěchal do konírny a chlévů i nalezl všecky ve tvrdém spaní.

„Jen jednu, jen jednu odměnu mám pro věrného přítele," pravil sám k sobě. „Ó, jaké neštěstí odvrátil ode mne!" — Čeleď sotva že zbuditi mohl. Pak poslal honem pro lékaře, a když tento přišel, vymyl Sobolovi ránu, přičemž mu Lidunka statně pomáhala, a odporoučel mu prozatím sílící spánek.

Sobolovi se zdálo, jako by cítil slabounké stisknutí své ruky. Kvapně pohlédl vzhůru, Lidunka se zarděla a sklopila oči. V oku i na tvářích pomocníkových jevil se výraz neočekávané, překvapující slasti; vřelé políbení vtiskl na něžnou ručinku.

„Odpočiňte si, milý pane Sobole!" šeptala Lidunka.

Ještě jednou vřele ruku jí políbil, pak vstal a chtěl jíti domů. Pokorný [122] k tomu nepřivolil, nýbrž uváděje ho sám do malé sedničky, s výrazem něj vetší něžnosti pravil: „Spi dobře, drahý synu, a odpočiň si! Smutné bylo pro tebe dokončení starého roku; nový rok má ti vše vynahraditi."

Vrátiv se do sednice, děkoval srdečně sousedům za prokázanou mu službu a přátelskou pomoc.

Lékař ohledal víno i shledal, že bylo smíšeno s uspávacím práškem. Sousedé, kroutíce nad tím hlavami, odešli se srdečným „s Bohem".

„Otče," zvolala Lidunka, když byli samotni, andělským svým hláskem, „drahý otče, viďte, že budu se Sobolem šťastna?"

„Bůh ví, že budeš, drahé dítě; a nedáš jenom jemu, dáš i mně nový život!" ubezpečoval blažený otec milovanou dceru a k srdci svému ji vinul.

Druhého dne již každý věděl, že si Sobol Lidunku, Toník Antošův pak Bětušku bráti bude, a než minuly [123] čtyry neděle, byly ty dva párky před oltářem na věky spojeny.

Sobol vzdal se učitelství a stal se rolníkem; a Lidunka ještě nikdy, totiž až podnes, volení svého nelitovala, ač ji z počátku známé nám kmotry dosti přetřepávaly a jí všecko nepříjemné prorokovaly.

Sobol zapomněl ve své blaženosti na všecky přestálé strasti, a jelikož se po trojím ouředním ohlášení a vyzvání ani o kočár ani o koně nikdo nehlásil, prodal obé a ztržené za to peníze uložil pro budoucího nástupce svého v úřadu, který se sebe složil.

Slitině z olova dostalo se místa ve starém haraburdí.