1.

Pan Kaftan se minul účelu, neboť na vzdor spěchu přišel předce už pozdě. Hrabě byl právě den před tím pochován, dědic jeho, baron Kopoty, hned jak strýc oči zavřel, odjel z Vídně, jak se pravilo, na daleké prý cesty do Francie, Italie a snad ještě dále.

To nebyla malá rána, jež zasáhla pana Kaftana, který si už ledacos vymyslil na oučet skvělé budoucnosti, a skvěleji žil i více utratil, nežli povážlivé vypočítání by bylo připustilo.

Pan Kaftan ale nepočítal, pokud měl peněz, byť jich třeba jen i málo bylo.

Manželka jeho, jsouc opatrnější a nedůvěřujíc se v nejasné poměry, jež slabým poněkud zrakem [6] svým proniknouti nemohla, nabývala ode dne ke dni vždy většího podezření, a tušíc sebe a muže svého v nejistotách, posléze přímo k němu se s otázkami obrátila. Pan Kaftan ji galantně odbyl žertem a lichocením, čímž ji však neuspokojil.

Nejhůře ale při tom bylo, že sám sebe uspokojiti nemohl. Poslal justiciárovi už několik psaní, ale odpověd nepřicházela.

Tu mu teprv napadlo, neobrátí-li se to k jiné straně, že co nevidět zase bude na holičkách, což by ve Vídni ovšem tíže nésti bylo, než doma na Brázdově bývalo.

Dal tedy zapřáhnout a jel co pravý kavalír k známému jednateli.

„Jest tomu už dlouho,“ pravil tento, „co jsem nižádných zpráv od bratra nedostal; postarám se však okamžitě o tuto věc a v několika dnech musíme nabyti jistoty.“

Pan Kaftan byl prozatím uspokojen. O několik dní nebylo zle, ale několik týdnů by ho zajisté bylo v největší nesnáze uvedlo, neboť kasa jeho se počala patrně prázdniti. K tomu [7] také se přidala zrůstající nespokojenost paní Kaftanové, jíž se život ve Vídni dokonce nelíbil, takže neustále manžela doháněla, aby se na Brázdov navrátil.

Bylať to v skutku jenom péče o dceru, jež ji na cestu do Vídně pohnula. Baron Kopoty jí nebyl tak cizím, jako panu manželu jejímu. Pamatovala se naň velmi dobře a zpomněla si, že ta i ona paní ve společnosti se o něm velmi chvalně projevila a za dobrou partii ho považovala, poněvadž nebylo tajemstvím, že se stane dědicem hraběte Buksbauma.

Když muž svobodný, bohatý a jinak v dobrém světle stojící a v přiměřených okolnostech se nacházející oči své na některou slečnu obrátí, tuť za našich časů, kde o dobré partie skoro nouze jest, dobrá matka neopomine mu přístup k rodině usnadniti.

Paní Kaftanová potají s častými povzdechy zpomínala na to, kterak s Herminou as bude, až dospěje, a do jakých rukou se dostane. Její obávání nebyla marná. Povaha dcery její podávala mnoho ku přemýšlení. Nebylo [8] při Hermině ničeho, co by na skromnost poukazovalo. Vešken ráz její směřoval k nádheře, již nadevše milovati se zdála. Bylo tedy patrno, že do skromných poměrů se nijakž nehodí, že její pravé místo jest v čele vyšší společnosti. Obávalať se matka její, a to nikoli bez důvodů, že Hermina pravého povolání, a tudy životního blaha svého, docela se mine, neboť se předvídati nedalo, že jakés zvláštní štěstí na ni čeká, ba bylo se nadíti, že jí krušní dnové nastanou.

Nabídnutím se barona Kopotyho byla ovšem obávání zmizela a paní Kaftanová s důvěřivou ochotou se na cestu vydala. Ve Vídni ale naděje její valně poklesly. Kopoty nejen že na příchod jejich ani nečekal, ač, jak justiciár byl dokládal, o něm věděl, ale ani lístkem se neomluvil, aniž kým jiným se omluviti dal. Toť se neshodovalo s vroucností pocitů baronových, o nichž justiciár právě románovým slohem se byl pronesl.

Při tom jí vysvítalo, že k takovému životu, jaký pan Kaftan nyní v domácnosti zavedl, [9] jmění jejich nedostačuje, a to tím méně, čím více pan manžel její se právě nyní vydáním přeháněl, nežli kdy před tím.

„Kam to povede?“ tázala se jednoho dne paní Kaftanová svého manžela, který právě byl skvělou besedu na pozejtří ustanovil v domě svém.

„Kam to povede?“ odvece pan Kaftan v nejlepším jsa rozmaru a při jasném úsměvu v tváři ruce si mna. „Otázkou touto jste dokázala, má drahá paní, že nemáte dostatečného společenského taktu. Co ze sebe člověk dělá, za to ho lidé považují. Nám však ještě nikdy na tom nezáleželo tolik, jako právě nyní, abychom osvědčili, že vedeme, jak se říká – skvělou domácnost, že jsme něčím na světě, to jest – že máme všeho nazbyt. A víte proč? Proto že mne právě dnes jednatel zpravil, že pan baron Kopoty pozejtří ráno se do Vídně navrátí. Vyjel prý na cesty, byl ale jen v Uhrách pojednati se svými úředníky o svých hospodářských a dědičních záležitostech. Ukončil už své důležité věci a zamýšlí prý [10] nyní k nejdůležitějšímu přikročiti, totiž zkusiti své štěstí u naší dcery. Nuže, bude v takových okolnostech beseda naše v nečas? Sluší se zde ohlížeti na několik zlatých?“

Proti tomu se nedalo ovšem mluviti. I prozřetelná paní uznala, že se tam nějaká obět přinésti musí, kde o budoucnost jediného dítěte se jedná. Pustila tedy starosti mimo sebe a snažila se k ustanovenému večeru vše v slušný pořádek uvésti.

V jedné však, a to nejdůležitější věci jí ještě zbývala nesnadná práce. Posud ni otec ni matka se Hermině ani slovem nezmínili, co se díti má. Pan Kaftan hned z prvopočátku se přímo projevil své manželce, že promluvení s dcerou o dotčených záležitostech docela jí ponechává, necítě se schopna pravého tónu k takovémuto pojednání. Paní ale meškala a odkládala hovor na Vídeň. Tam pak zvěděvši, že Kopoty odjel, byla tomu povděčna, že se jí posud o tom nezmínila. Nyní ale jí už nic jiného nezbývalo, nežli se na to odvážiti.

Ano, odvážením se jí zdálo promluviti s Herminou o takové věci.

Nejednalo se zde jen o pouhé promluvení. Nebylo u Herminy jako u jiných děvčat, která vlastní vůle nemajíce, své „ano“ a „ne“ docela dle nařízení rodičů projevují. Herminina povaha se k úplné neodvislosti chýlila. Bylo se nadíti, že už proto, že jiní nad osudem jejím rozhodovati se odvážili, a byť to i vlastní rodiče byli, v odpor se postaví. Protož zde bylo veliké prozřetelnosti a nevšedního taktu zapotřebí u pojednaní s Herminou o této věci.

Ba paní Kaftanovou děsilo i to obávání, že Hermina vůbec zamýšlí nikdy se neprovdati. Posud aspoň vždy jen s povrhujícím úsměchem vyslýchávala zprávy, že se ta neb ona ze známých provdala, a když se někdo náhodou projevil, kterak ona o tom smýšlí, říkávala: „Po jiných mi nic není, mně však nech se nikdo s něčím takovým nepřiblíží, neboť nejsem k otroctví a poslušenství zrozena.“

„Bravo, bravissimo!“ zvolal pak pan Kaftan, „jsme aspoň jisti, že naše dcera se mesalliance nedopustí!“

A paní Kaftanová zase tomu byla povděčna, [12] že Hermina vzdálena jest všeho citlivůstkářství a že netřeba ji v tom ohledu hlídati.

„Až přijde pravý, hlavu jí spraví!“ myslívala si.

Nyní zde bylo, kdož by se pravým mohl státi; zdali jen Hermina tu pravost uzná?

Hermina o tom o všem neměla ani nejmenšího tušení, vedouc jako jindy svůj život neobyčejný, ba podivný, ohledem na pohlaví, stav a stáří své.

Hermina měla svou zvláštní komnatu a neviděla ráda, když někdo do ní vstoupil mimo mladou služku, která výhradně pro slečinku najmuta byla. Pan Kaftan tam nikdy nevkročil a i paní jeho toho už proto zanechávala, že jí návštěva u dcery vždy bolestně dojala. Uznávala nyní a litovala, že vychování dceřino na nepravých základech se dělo; avšak nedalo se změniti, co se již stalo, aniž překonati dospělá už dívka. Nezbývalo leč zůstaviti ji samostatnému vývinu k oněm stranám, ku kterým se povahou a uvyklostí chýlila.

Ale i Hermina se jen zřídka kdy octnula [13] v komnatách rodičů. Toliko u oběda a na večer ve večeřadle se otec, matka i dcera scházeli, a ni zde mezi svými dlouho neprodlévala Hermina, v rozprávkách jejich málo kdy se zúčastňujíc.

Chtěla-li tedy paní Kaftanová s dcerou soukromě promluviti, nezbývalo jí, než vejíti k ní, což toho dne také učinila.

Hermina nebyla ještě doma. Odjela právě do jízdárny a služka ji teprv až po hodině očekávati měla.

Paní Kaftanová, ohlížejíc se po komnatě dceřině, nemohla se zdržeti hlubokých povzdechů. Tu nebylo jako u spořádané dívky, kde každá věc na svém místě stojí a leží, kde rozestavený nábytek leskem čistoty a mile zajímající vkusností všech předmětů v komnatě se nacházejících ladný souzvuk působí a čarovným dojmem téměř okouzluje.

V Herminině komnatě bylo jako u zámožného studenta, jehož důchody připouštějí všeliký luxus v knihách, obrazích, v pěkném nábytku a v rozličných šperkách, na které [14] chudý člověk ani nepomýšlí. To vše ale se mísilo tak zvaným geniálním nepořádkem. Knihy a rytiny se tu a tam po sedadlech, ba i na koberci podlažním povalovaly.

Charakteristickým ale zjevem byl stolek blíže okna. Jevil přímo, čím Hermina se nejraději a nejčastěji doma zaměstnává. Nebylo tu ani známky toho, co na stolkách slečinek se nalezává, nic, co k toilettě přináleží, ni módního journalu, alebrž několik knih seřaděných, z nichž bílé papírky vyhlédaly na znamení, že čtenářka si některá místa zvláště naznačila. A nebyly to knihy, jaké v ženských rukou se nacházívají, v sametové obálce, s pozlacenou ořízkou lehké básně, novely neb romány; – nikoliv, stály tam Descartes, Leibnitz, Helvetius a Spinoza, z básní pak Byronův Manfred, Goethův Faust a básnické spisy Shelleyovy. V předu pak ležel balík papíru, rukopis nedokončený ještě, ale sepsaný Herminou.

Paní Kaftanová nahlédnouc v něj trnula leknutím, když spatřila nadpis: „Proti malým lidem. Úvaha o nicotách společenského života od Herminy Kaftanové.“

„Kterak jen možná, že to děvče na takové myšlénky přišlo? Vždyť doma nikdy ani řeči nebývalo o takových věcech, aniž jedinké ze jmen spisovatelů těch se tam kdy ozvalo!“

Nebylo však starostlivé matce dlouho přemítati o tom, neboť Hermina se vrátila dříve, než se očekávalo.

Do komnaty své vstoupíc zarazila se spatříc matku u stolku zabranou v rukopis.

„Kterak to přichází, matinko, žes mne dnes navštívila?“ tázala se s ne právě srdečným přízvukem.

Paní Kaftanová nacházela se v patrném rozpaku. Takové převahy si vydobyla Hermina v domě, že nejen služebnictvo, ale i rodiče její se téměř ostýchali přímě − co na srdci to na jazyku – s ní mluviti.

„Ráda bych s tebou o něčem důležitém promluvila, Hermino,“ pravila matka; „odkládala jsem to ode dne ke dni, ale konečně déle odkládati nelze. Dříve ale, než o tom promluvíme, co mne sem vlastně vedlo, vysvětli mi pak, co to zde všecko znamená? Kdes se [16] dopídila takových kněh a kde těch náhledů? Co tím zamýšlíš? A kterak to zde u tebe v komnatě vypadá! Můj Bože, co by se mluvilo o tobě, kdyby sem někdo vešel!“

„O to neměj starosti, matinko; však já sem žádného nepustím! Co se kněh těchto týká, ty jsem skoupila u antiquarů; co však mých nápadů, v něž jsi nahlédla, nepozoruj je za nic jiného než za plody dlouhé chvíle.“

„Ty máš dlouhou chvíli, Hermino? Proč si ji neukracuješ něčím příslušným?“

„Ku příkladu, matinko, co nazýváš příslušným?“

„Inu, ženské práce, čtení kněh tobě přiměřených, společnost lidí, tobě rovných.“

„Ženské práce? Ah, s těmi se zanáší moje služka. Buď ubezpečena, matinko, že je znám, ano i zběhlosti v nich že jsem dostatečné nabyla. Když jsem se tomu všemu právě hrou naučila, čím ženské pohlaví život tráví a čas maří, nudilo mě to, jakož vše mě nudí, s čím ku konci dojdu. Tamhle máš mé práce. Najdeš tam nejkrásnější a nejtěžší vzory dokonale [17] provedené. Když jsem je provedla, cítila jsem prázdnotu v duši své, ani rozum, ani obraznost má jimi nezískala, a to sezení při tom ani zdraví mému neslouží. Zanechala jsem věcí, jichž každá jiná též by dovedla, a chopila jsem se jiných. Viz, matinko,“ doložila na knihy své ukazujíc, „s těmi to nejde tak rychle jako s vyšíváním a pletením punčošek; není to ale také tak prázdné a nedalo by se to mašinami odbyti. – Co se pak čtění kněh mně přiměřených týká, ubezpečuji tě, že právě tyto jsou mi přiměřeny. Nebudeš snad předce ode mne žádati, abych čtla Nieritzovy povídky, Šmída i podobné? Počala jsem se probírati některými spisy tak zvaného klasického slohu. Pouhá to gramatika a skladna! Holý suchopár, kde člověku nelze ani pod jediným myšlénkovým stromkem spočinout a se zadumat! Pohodila jsem tím a vzala jsem básníky do rukou. No, při některých jsem také zůstala. O románech ale, matinko, mi nemluv. Knihy, v nichž se o tak nepatrných věcech, jako jest láska mužského k ženské a ženské [18] k mužskému s takovou důležitostí pojednává, jako by se na nerozumném tom poměru celá budoucnost světa zakládala, konečně se mi zhnusily. Ona láska, o které se v románech a v povídkách píše, a ony způsoby, jež se tam popisuji, jsou mi protivné všady a pronásledují mě dosti v životě, což bych je ještě v knihách sama vyhledávala?“

„Tys podivná ženská, Hermino, a musela bych se dlouho s tebou baviti a hádati, než bych ti docela porozuměla. Jenom při jednom jest mi se pozastaviti, při tvém náhledu o lásce. Ty tedy zavrhuješ tento pocit?“

„Nezavrhuji, ale pojímám jej jináče než jiní.“

„Jen ať jej tak pojímáš, drahé dítě, aby ti z něho budoucí tvé blaho vykvetlo!“

„Ty žertuješ, matinko; jaké pak blaho by mi z lásky vůbec vykvésti mohlo? Snad se nedomýšlíš, že bych mohla muže milovati?“

„A kdyby on tebe miloval?“

„Co mi po tom? Nebudu se nikdy tak vázati, aby se láska mou povinností stala.“

„Kterak to možná, když se vdáš?“

„Já že se vdám?“ zvolala Hermina hlasitě se rozesmějíc. – „Oh, matinko, ty máš věru více humoru do sebe, než bych byla kdy v tobě hledala!“

„Což se nikdy vdáti nehodláš?“

„Ano, matinko, takž tomu as bude.“

„A proč?“

„Nemám příčiny, nenalezám pohnutek. Jak mi právě jest, tak mi jest nejlíp. Jsem svobodná, to jest: neodpovědná. Činím, co za dobré uznávám, a nemám příčiny se zlobiti, když jiný jináče jedná. Což ale bych se nazlobila s mužem nerozumným a kterak bych mučila muže, který by mužským despotismem nade mnou vládnouti chtěl! Nač ty zbytečné roztržky mysli? Jsem takhle nejspokojenější.“

„Vždyť ale netřeba, aby tvůj manžel byl buď hloupý, buď despotický; může býti moudrý a shovívavý.“

„Ah, matinko, nechme hovoru o mužských! Ať jsou andělé neb co jiného, mně na tom nezáleží. Nechci věděti o pohlaví, jež si přiosobilo práva, která mu výhradně nepřináleží. [20] Nenávidím celé to pokolení! Jakž pravím, takhle, jakž mi jest, tak mi jest volno. Přála bych si jen na poušti žíti, kde bych mimo tebe, otce a své koně ani živého stvoření neviděla.“

„Ale, milé dítě, co ti to napadá? Jaké to máš náhledy? jaké mínění o světě a o životě?“

„Dobré, ty jedině pravé! Svět jest dosti hezký, ale ničemnost lidí v něm mě nudí. Tys mi radila společnost lidí, mně rovných. Věř, matinko, kdybych takovou společnost zde nenacházela a v okresu těchto velikánů světa se mi nenahradilo, čeho jinde všady se mi nedostává: nechtěla bych vůbec ani žíti! Poznala jsem ji – tu společnost, kterou mi radíš, rozmlouvala jsem s lidmi, ku kterým mě odkazuješ. Nicota u nich, prázdno v nich, pusto kolem nich. Oh, matinko, dopřej mi té radosti a vraťme se na Brázdov, sice mě ten velkoměstský život ještě utrápí. Vyjedu-li si na koni, zevlují na mne jako na zvíře z dalekých zemí, začnu-li hovor s nimi o něčem jiném, než jaký oni se mnou začínají, nevědí co odpověděti, [21] a urážejí mne hloupými otázkami. Prosím tě, matinko, pojeďme na Brázdov. Náš podskalní lesík jest mně milejší, nežli vešken ten zdejší Babylon!“

„Mám-li se ti upřímně vyznati, Hermino, shoduji se strany domova s tebou úplně. Ale jsou okolnosti, jež nás ještě na nějaký čas zde zdržují. Otec se postaral, aby nám čas lépe ucházel. Nebude ti třeba chodit tam, kde se ti nelíbí. Budou se dávat u nás besedy.“ „Tedy mě chcete už i z domu vyhnati?“

„Jen pak se upokoj; můžeš si sama vybrati společnost a naříditi, koho pozvati máme.“

Hermina se posadila k stolku, pohrávala s knihami, pak napadnouc některé místo, jež ji obzvláště bavilo, dala se do čtení a zapomněla docela, že matka na blízku stojí.

Paní Kaftanová chvíli ji mlčky pozorovala, nevědouc, co si počíti a kterak dceři předvesti věc svou stran ženicha. Vysvítalo jí, že Hermina není právě v takovém rozpoložení mysli, aby o takových záležitostech pohovořila, a odložila přednášku svou na příští večer.

Hermina si už ničeho více nevšímala, co kolem ní se dělo aneb nedělo. Uzavřela po chvilce knihu a přemýšlela. Potom péra se chopíc dala se do psaní:

„Proti malým lidem.“

Paní Kaftanová s úžasem pozorovala hbitost, s jakou dívka nápady své na papír takořka sypala.

Výraz tváře Hermininy při tom byl nadobyčejně vznešený. Poukazovalť na činnost důmyslu, jejž velkolepé myšlénky obletaly.

2.

Venku bylo deštivo, a neladno vyjíti.

V skvělé komnatě nádherného hostince vídeňského seděl baron Kopoty a hrál – patience!

Co to jest? bude se mnohý ptáti a podívá se snad do francouského slovníku, neznamená-li toto slovo také ještě něco jiného nežli trpělivost.

Najde tam, že za ním skutečně i jiný význam vězí. Jmenuje se totiž „patience“ i jistá hra v karty, kde člověk sám s sebou hraje – aby čas umořil.

Pochybujeme, že by u nás v Praze bylo mužského, – mimo výhradní snad vznešené okresy, do nichž sprosté oko se nevetře – který [24] by takovým způsobem drahé chvíle krátkého života vezdejšího ubíjel. Obstárlých ženských jsme nalezli dosti, jež tak činily – čemuž jsme se však nedivili, neboť ráz jejich hlavně na nicotách spočívá.

Když vyřkneme, že pan baron Kopoty hrál „patience“, jest nejen jako bychom řekli, že se nudil, že nevěděl kam s časem, ale i jako bychom naznačiti chtěli, že byl as trochu přihlouplý.

Úplný hlupák dlouhou chvílí usne, přihlouplý člověk hraje v karty.

Pravda-li, jak někteří tvrdí, že se protivy k sobě hodí, tedy zajisté byli Kopoty a Hermina pro sebe stvořeni. Hermina z dlouhé chvíle se vrhla mudrctví do náručí, Kopoty – hrál patience!

Nebylo divu! Měl všeho dost, a peněz více, než kdy zpotřebovati mohl, málo se byl na světě učil, málo věděl, málo čeho si všímal a o málo co dbal, věda, že se jiní dosti o něho starají. Měl komorníka, kuchaře, lokaje a kdož ví co jiných lidí kolem sebe, kteří [25] neměli jiných starosti než pozorovati, čeho se pánovi nedostává, co by mu svědčilo, chutnalo a lichotilo.

Kopoty pocházel po meči z panského rodu pánů „Kopotů,“ o nichž sice velká historie mlčí, ale malá historie statků jejich a okolních mnoho dosti podivných kousků vypravovala, z nichž nejpodivnější byl ten, že praotec kterýs baronův se vlastně „Kopyto“ jmenoval, kteréžto sprosté jméno vtipným obratem zvelebil a maďarským přízvukem oděl.

Po přeslici pocházel z rodiny Buksbaumův, na kteréžto slávě si ale méně zakládal než na ohromném jmění, jež mu dědictvím připadlo.

Kopoty byl dobrý člověk, ale při své flegmatické letoře netečný až ku podivu. Tato netečnost byla zajisté příčinou, že dozrál a už skoro přezrávati počínal, aniž v sobě pocítiv ruchu náruživosti jakés a nepoznav pravé lásky.

Mnohdy už mu napadlo, že by snad neškodilo, kdyby se oženil; ale jsa vahavý ve [26] všem, buď zapásl dobrou příležitost, buď s nehodou se potkal. Zůstal tedy mládencem, až konečně zvykl svobodnému stavu tak, že na ženění posléze už ani nepomýšlel.

Buď že mu poměr takový za to nestál, aby se proň příliš snažil, buďže se ještě nepotkal s ženskou, která by snažnost takovou v něm byla zbudila, – stál posud osamotnělý se srdcem nepohnutým a téměř bez zkušenosti v oboru milosti.

Pravíme „téměř,“ neboť s jednou se předce potkal, avšak s nelibou a nepříjemnou nad míru!

Tenkráte byl ještě mlád a před nedávnem teprv dědictvím po otci nastoupil statek a letohrádek blíže Budína. Avšak, bohužel, nebyl stvořen, aby ho na světě něco skutečné těšilo, tudíž se na vzdor statku a letohrádku přehrozně nudil a trápila ho dlouhá chvíle.

Kdož nezná dlouhou chvíli, onu zsinalou starou pannu, ježto kdesi na skvostných kobercích se zrodivši, strašidlem se stala boháčů a lenochů všech národů a časů?

U Ferdinanda Kopotyho se zponenáhla tak pevně zahnízdila, že si někdy až zoufal, neznaje prostředků k zahnání jejímu. Nemaje ani přátel, kteří by mu byli od ní pomáhali, ani kněh, z nichž by se byl aspoň naučil života používati, žil na své Tulipánce – takž se totiž nazýval letohrádek jeho – jako pravý tulipán.

Leč někdy i k lidem nerozumným rozumné myšlénky přilétnou a na mžik se tam usadí, a tak se stalo, že i Ferdinanda jasný nápad proniknul.

„Ano, ožením se!“ pravil polohlasně sám s sebou rozmlouvaje, a jako by se byl ulekl svých vlastních slov, s lenošky se vzchopiv okno otevřel – snad k ochlazení neuvyklé vřelosti, ježto s nápadem tím spolu ho pronikla.

Vyhlídka s Tulipánky, ač byla velmi půvabná, předce Ferdinandovi časem se ovšednila a zošklivila; neboť každý den viděl ty samé předměty, ten samý proud Dunaje, ty samé stromy, sady a louky kolem příbytku svého. V půl letě se mu to vše zhnusilo, neboť se mu [28] nedostávalo oné pružnosti ducha, která vždy nových půvabů vyluzovati umí z předmětů třeba nejznámějších.

Postaviv se k oknu s patrným rozčilením do kraje hleděl.

Někteří lidé skrovničkého ducha umějí tváři své jakéhosi zvláštního rázu dodati, že by se člověk domýšlel, kdož ví co v nich vězí, a kdož ví jak hluboko v myšlénky se zabírají; jest to však pouhá fysiognomická léčka a nic za tím.

Ferdinanda však tehdáž skutečně navštívila myšlénka, ba i druhá a třetí, i neníť to maličkost, když takového člověka tré myšlének v jedné půlhodince překvapí!

Na západní straně hraničila zahrada jeho s „Kovalovkou,“ to jest s vinicí paní Kovalové, vdovy prostředního stáří, o níž se mluvilo, že za svých mladých let mívala všech pět p, z nichž některé sice časem odběhlo, jedno veliké však při ní ostalo - totiž: peníze. Všickni lidé prý všecko vědí, a zpráva o bohatství paní Kovalové se oklepávala celým [29] okolím, ba mluvilo se docela, že zeď mezi Tulipánkou a Kovalovkou se rozpadává a dvě tyto zahrady v jednu splynou. To však byly posud pouhé řeči a domněnky; sousedé se ještě ani neznali.

Náhodou se Ferdinand dověděl, že paní Kovalová dvé sličných neteří u sebe má, a již několikráte si předsevzal, že použije práva sousedského, ano počal se na návštěvu chystati; ostalo však při pouhém chystání.

Tohoto dne ale daleko z okna se vyloživ, kolem se rozhlížel, zdali by se některá z krásných neznámých v sousední zahradě okázala.

Místo krásenek však objevil se u zadních dvířek zahradních nějaký neohrabaný chlap a nemoha je otevříti nerázně na ně zatřískal.

Zahradník rychle otevřel a cizí sluha mu podal list s nápisem: Panu baronu Ferdinandovi Kopotymu a t. d.

Bylo to pozvání na Kovalovku, a sice na večer před svatou Annou, ke cti jmenin paní Kovalové. Tím Ferdinandovi nastala nová [30] doba živobytí; celá povaha jeho přestrojovala se do nového rázu, i připravoval se na ten večer po celý předběžný den.

Na večer vstoupiv do společenské síně zaražen se pozastavil. Lesk světel, od ohromných skvělých zrcadel se odrážející, zrak jeho téměř omámil; ale mocněji naň působila hlučná, elegantní společnost, jejížto každý člen zevnějškem svým nad druhé vynikati se snažil. Zde Kopoty ponejprv v životě svém pocítil, jak zlou to věcí jest býti bohatým, ale nedospělým na rozumu.

Věru, mnozí šviháci za to nemohou, přihodí-li se jim totéž. Nemůžeť každý všecko míti; jednomu uštědřil rozumný osud jen peněz, druhému jen rozumu; proč nedal každému obojího trochu? Tím se stává, že nejbohatší hejskové tak málo rozumu a naši nejrozumnější mužové tak málo peněz mívají.

Zevnějšek Kopotyho zasluhoval uznání. Zrostlý byl jako jedle; vlhký lesk tmavohnědých očí, černé, hebounké, poněkud kadeřavé vlasy ho zvláště zdobily a při tom i jakási vážnost – plod časté dlouhé chvíle, kde se [31] člověk ani netěší, ani nermoutí, alebrž jako kláda po tiché řece životem se nese. Takováto vážnost mu dodávala zvláštního rázu.

Mnohý by byl za tou tváří hledal blouznivého ducha, jakož vůbec v životě se stává, že prázdné flegma a jakási dubová usedlost za hluboký rozum se brává.

Kopoty hned při svém vstoupení s všeobecným oblíbením se potkal. Tuto výhodu mají boháčové, že se jim přičítávají přednosti, jakých nemají, co zatím nadaný chudý člověk každé pídě uznání si teprv vydobyti musí s mnohým a obtížným namáháním.

Paní Kovalová vlídností a ochotou k Ferdinandovi takměř oplývala, a jak paní, tak i všickni hosté.

Konečně mu paní představila obě své neteře, Julii a Marii.

Julinka byla patrně zajímavější. Prvním okamžením bylo na ní poznati zbystřelou obyvatelku hlavního města, slečinku v salónech vyrostlou a péčí guvernantek uhlazenou. Oblek její byl tak vkusný, tílko tak outlé, vzhled [32] tak živohrdí a tvářnost její při mámivém lesku zářících girandolů rázem tak velebným se značovala, že obdiv povšechný nemohl ji minouti.

Marie vedle ní jevila se co nepatrné kvítko polní vedle exotické vzácné květiny. Prosté toto kvítko v skvostné zahradě nevzbuzovalo pozornost.

Marie byla skromné děvče. V plné tváři její zdraví a síla se jevily. O duševních vlastnostech jejích nedalo se souditi, neboť málo mluvíc ještě méně mysliti se zdála.

Spatřiv Julii a naslouchaje hovoru jejímu byl Kopoty takměř u vytržení. Tak mnoho věděla a tak vybranými slovy to projevovala, s takovou jistotou a tak ostražitě myšlénky jeho na čele mu čtla, ba nepatrným slovům jeho tak hluboký význam podkládala, že celý omámen a stopen v moři neznámých mu posud blažeností žádného účastenství ve všeobecné zábavě neměl a s celou duší i s celým srdcem jedině na Julii lpěl.

Marie vedle nich téměř bez života seděla, i zdálo se, jako by oči její smutkem jakýmsi [33] tajemným se kalily. Patrně nepříjemně působila na Julii blízkost mlčelivé sestřenice i omlouvala ji, dokládajíc, že to děvče nedávno teprv z kraje do města přišlo.

Kopoty ze zdvořilosti se Marie zeptal, kterak se jí v městě líbí?

„Nehrubě,“ odvece tato, „pohřešuji zde uvyklé své domácí způsoby, práce i zábavy. – Věřte,“ doložila pak s vyjasněnou, usměvavou tváří, „ač jest zde dosti veselo, předce mi doma na našich lukách a zahradách mnohem volněji bylo.“

„Chuti jsou rozličné,“ pravila Julie s hlasitým smíchem. „Věru, Marie nikdy nepřivykne besednímu životu, ani vyšší směry jeho kdy pochopí.“

Kopoty mlče přisvědčil pokynutím hlavy, a když Marie právě k tanci vybídnuta odešla, posmívala se Julie venkovské sprostotě.

„A vy netančíte?“ tázala se pak Julie, na mladíka důvěrně pohlednouc, tak že tvář jeho hledem jejím dotknutá mu zahořela; „či vás zábava tato netěší?“

Kopoty by byl mnoho za to dal, kdyby byl v okamžení tom mohl zvěděti, zdali Julie ráda tančí čili nic, dle čehož by odpověď svou byl uspořádal.

„Já, slečno? – já sice tančím, ale ...“

„Příliš náruživě? není-li pravda, mladý pane?“ skočila mu Julie do řeči. „Poznala jsem to na vzezření vašem, neboť povaha v tváři se odleskuje, jako břehy v hladinách vodních. Pružnost, jakož i váhavost mají své zvláštní tahy. Co se mne týká, musím se vyznati, že tanec za velmi krásnou zábavu uznávám, neboť on dodává živosti a rozněcuje mladistvou mysl. Nic nenávidím tak, jako neobratnost. Od těch dob, co jsem se přesvědčila, že proti tanci jenom ti horlí, kteří sami tancovati neumějí, neuznávám podobných kázaní a tančím dle chuti.“

Kopoty byl u vytržení; nežli se ale osmělil k tanci ji pobídnouti, už jiný hbitější ji vyzval, a Julinka v náručí tanečníka svého se vznášela jako rusalka nad jezerem.

Kterak ty skvěločerné, husté kadeře ji ochvívaly! kterak se vznášela nad podlahou co bohyně noci v oblacích plující.

Kopoty roztouženými zraky sledoval let její a v blouznění svém ani nepozoroval, že paní Kovalová vedle něho se usadila.

„Aj, mladý pane, což dřímáte s otevřenýma očima? Či hledíte na naši divou bajadérku? Což soudíte, zdali Julinka dobře tančí?“

„Dobře? oh, tančí nevýslovně!“

„Vyť jste básník, neboť jinak byste nemohl o děvčeti s takovým vytržením mluviti. Věru, pozoruji to na celém vzezření vašem, že jste básníkem.“

To předce bylo lapidarní lichocení!

Kopoty, člověk obyčejný, mladý, vegetující kapitalista – on že básník, člověk rozčilený, jehož plamenný zhled po říších snů a myšlének bloudí!

Kopotymu ale lichotilo takové uznání i namáhal se dle možnosti, aby všecka pěkná slova, na něž se upamatovati mohl, do hovoru vplétal.

S podobnými pány se často ve společnostech potkáváme; avšak jen na krátko jim stačí pásmo pěkných slov jejich. Podobajíť se kolovrátkům. Když válec kousky své po řadě [36] byl přehrál , opět od prvního začíti musí, nechce-li mlčeti.

Paní Kovalová ale Kopotyho neuvedla v nesnáz, neboť mluvila sama tolik a tak nepřetrženým proudem, že jemu nezbývalo leč mlčeti a poslouchati. Vypravovala mu o svém zemřelém manželu, o svém ovdovění, o všelikých nebezpečenstvích stavu svého, a konečně i o Julince a Marii.

To byla voda na jeho mlýn.

Paní Kovalová, nemajíc vlastních dítek, obě ony dívky za vlastní přijala a jako své milovala. Marie a Julie byly dcery po dvou sestrách jejích; Julie již od dětství svého u ní se chovala; Marie teprv před krátkým časem z venkova k ní se přistěhovala. Julie byla sluncem domu, Marie jen nepatrnou vedle běžící lunou. Co Julie v domě nařídila, to se stalo; ji nejen služebníci a služky domácí, ji i teta poslouchala.

V tom hudba umlkla, tanec přestal a Julie pobídla Kopotyho, aby ji salonem provázel. Tetinka s velikou libostí za nimi pohlížejíc, [37] milované své neteři v myšlénkách již svatbu vystrojovala!

Hovor Juliin byl rozmanitý a živý a Kopoty hleděl na děvče jako na věštkyni duchem vyšším nadšenou.

Předsevzetí jeho každým okamžením se víc a více utužovalo a prsa se mu úžila při tajných jeho myšlénkách. Okamžením stal se jiným člověkem, světla, hudba, lesk besední a nade vše dvé tmavých očí a houšť kadeří Julinčiných překonaly jej tak, že by v rozčilenosti své sám sebe byl nepoznal.

Tu sluha přistoupiv slečince něco vyřídil a jako blesk vylítla Julie ze síně.

Kopoty ji dlouho netrpělivě očekával. Konečně, dočkati se nemoha, lomoz salonový opustil, a zemdlen dojmy neuvyklými, do nejzazší komnaty se odebral. Tam na měkkém divanu v hluboké klesl zamyšlení, představuje sobě budoucí svůj život v obrazech rozmanitých, v nichžto Julie nejjasnější zaujímala místo. Bylo to ponejprv v životě jeho, co se v něm obraznost hnula.

Lampa sklem rubínovým mdlé rozlévala světlo a zvuky hudební z odlehlé taneční síně v slabých ohlasech k němu doznívaly.

Vždy víc se temnilo před zrakoma jeho, vždy slaběji mu zaznívaly tóny, myšlénka myšlénkou umírala, obraz obrazem hynul a Kopoty klesl v náruč dřímoty.

Tu ho probudil šumot jakýsi. Otevra oči nalezl se v nejstinnějším koutě komnaty, uprostřed síně stála Marie přímo pod lampou mdle dohořující a hořce plakala. Nevěda, co to as znamená, nepohnutý na místě ostal. V několika okamženích se blížily kroky a záře světla probleskovala otevřenými dveřmi. Marie vzchopíc se jinými dveřmi odkvapila, co zatím Julie s hořící svíčkou do komnaty vstoupíc kolem se ohlížela.

Nikoho nezočíc postavila svícen k zrcadlu a rovnala si kadeře. Na tváři její bylo viděti neobyčejné rozčilení, oči její se jiskřily plamenem vášně.

V tom vzezření jejím se krylo něco démonického, mocnost, jež bytostí pozorovatelovou [39] potřásla. Byl se právě z líbezných snů o ní probudil, ze snů, v nichž se mu představovala co anděl míru a milostnosti. Nyní v skutečnosti zočil před sebou tu samu ženskou v divém jakéms zanícení, jehož se až zděsil.

V tom přišla paní Kovalová.

„Ale, Julie, kam se poděl pan Kopoty? Snad neodešel – snad…“

„A což!“ pravila Julie mrzutě, „odešel-li, přijde podruhé zase.“

Kopoty, nejsa zkušen a dosti chytrý, domýšlel se, že by se hrozné nezpůsobnosti dopustil, kdyby nepozorován déle vyslýchal hovor obou ženských a počal se hýbati.

Julie nemálo se ulekla, ale mžikem tvář její nového mírného rázu nabyla; stala se opět andělem.

Omluvy nebylo třeba, kde paní i Julie milostnosti k němu oplývaly. Paní ale brzo odstoupila a Julie vynaložila vše umění své, aby vyloudila žádoucího slova z náviděného muže.

Nestálo jí to mnoho. Kopoty ani sám nevěděl, kterak se stalo, že se nepředloženým slovem zadal.

To nejisté mezisvětlí, ten tmavorudý svit lampy, slovem – celá ta místnost k tomu as přispěla.

Když se pak ráno doma probudil, nevěděl, zdálo-li se mu o tom, čili to pravda byla.

Nebe bylo modré jako chrpa, ani mráčkem se nekalil blankyt jeho, a slunce ranní z plných úst sypalo planoucí své záře na rozjitřenou zem.

Chladícím stínem stromů kaštanových kráčel Kopoty přímo k letohrádku paní Kovalové. Minulá noc jako těžký sen na mysli mu tanula.

V domě bylo mrtvé ticho; zdálo se, že veškeré obyvatelstvo po bále vyspává.

Když mu nikdo vstříc nevycházel, osmělil se Kopoty a kráčel nahoru ku pokojům paniným. První síň byla pootevřena. Zaklepal; nikdo se neozval; otevřel, nikoho tam nebylo. Šel dále. I dvéře druhého pokoje nebyly uzavřeny. Zaklepal opět; předešlé ticho. Otevřel zlehounka, [41] a hle – krev v žilách se mu zarazila – byla to ložnice Julinčina. Po skříních, po seslích, ano i po zemi rozloženy byly články včerejšího ozdobného oděvu jejího, a hrozný nepořádek v komnatě panoval.

Na divanu odpočívala ženština, patrně v hluboké spaní pohřížena. Byla to ona? či ne? Ano, Julie to byla; avšak nebyl to onen ideální ráz tváře, nebyly to ony omamující tahy, ono vše sobě podmaňující vzezření. Tváře byly poněkud vpadlé a zažloutlé, jako by náruživost všecky barvy s nich byla setřela; kadeře zcuchané zvětšily nepříjemný dojem, čelo její se kabonilo, tenounká ústa pevně se svírala, bylo vůbec, jako by zlobivost nejpatrnější své známky byla na čelo i pod ně byla vložila.

Kopoty nevěřil svým očím a vzchopiv se jako hrůzou hnaný rychle a nepozorován opustil síň. Dole před domem teprv, když pod jasné opět vstoupil nebe, a celý obzor blahem dýchaje vnady své rozkládal, opět se zpamatovav počal rozmýšleti o tom, co byl zočil. Ale [42] v hlavě se mu vířilo; nebyl schopen jasné myšlénky.

„Je-li možná? To by byla ta krásná, sličná Julie? ten vtělený anděl? Tato tvářnost a ona noční, jaký to rozdíl!“

Takovými i jinými podobnými slovy poněkud si odlehčuje procházel se po zahradě, očekávaje, až lidé v domě se probudí, neboť byl den jmenin paní Kovalové a on zamýšle mezi prvními gratulanty se představiti.

Dlouho čekal, avšak na Kovalovce bylo dlouho jako po vymření. Konečně vrzly hlavní dvéře domku, Kopoty se ohlédnul. Vystoupila služka jakási s uzlíkem pod paždí a hořce plačíc zdála se někoho po zahradě hledati.

V nejzadnějším konci zelenala se skromná besídka; tam služka zaměřila kroky, neustále vzlykajíc.

Slunce už vysoko stálo a vešken kraj se blažen usmíval v odlesku horoucích jeho dechů. Tu stromy ovocní po mezi žitného pole se chvěly, tam akacie shýbaly se přes zídku do zahrad sousedních a vše tak mladistvě, tak [43] vesele se jevilo, jako by příroda svátek jakýs světila.

Kopoty si toho nevšímal, mnul si čelo, sám na sebe se zlobě, že tak kvapně vlezl do pasti; neboť slova, jakýmiž byl k Julii mluvil, nedala se tak snadno odvolati.

Zatím pozornost jeho se obrátila ke služce plačící a k besídce, z níž vystoupila Marie tak čistotně uspořádaná, tak hezounká, tak zdravočilá co májová růžička za prvního jitra svého se rozvinování.

Kopotym to trhlo. „Kdež jsem měl oči zvolal jako v zoufalství; „toť skutečně den a noc!“

Tu však mu napadla povaha Julinčina, její duch, její vzdělanost, její náhledy do života, a bylo mu útěchou pomýšleti, že vedle vzdělané a srdečné ženy blaho života začíná tam, kde vedle krásné, ale nevzdělané a sprosté již přestává, totiž v stavu manželském. Krásná milenka tě okouzlí, ale moudrá žena tě oblaží!

Ani nevěda zašel do stinného houští a chládkem pěšiny podle zdi se vinoucí došel [44] konečně až k besídce. Tu jej hovor živý zarazil a pozornost jeho zbudil.

„Neplač, Bětuško, vždyť na tom tak mnoho nezáleží; nejsi-li tady, budeš jinde, a všady je chléb o dvou kůrkách! Tys zvyklá na jiné způsoby, na jiné zacházení s čeládkou; zde toho nenajdeš nikdy. U matky mé jsi vydržela patnácte let, zde ani patnácte neděl. Však ty nalezneš ještě místo, kde ti bude, jako ti bývalo u nás, ale já svou matinku více nenaleznu!“ Poslední tato slova byla hlasem zajíkavým mluvena, a Kopoty poznal Marii.

S druhé strany se na to jen usedavý, srdce jímající pláč ohlásil a po chvilce žaluplné ozval se hlas služky:

„O, slečno, kterak to přečkám, když se s vámi rozloučím? Nosila jsem vás na rukou, byla jsem okolo vás po léta, jsem jako dědičně vám odkázána od matičky vaší, i doufala jsem, že neopustím já vás i vy mne až do poslední hodinky, a – nyní musím z domu. Těšívala jsem se, až slečna Marie se vdá, že půjdu k ní a že budu chovati dítky její, jako [45] jsem chovávala ji! To vše se změnilo a vše jest zničeno! Kam mám jíti bez vás? O suchém chlebě chtěla bych žíti s vámi, bez vás pro mne nikde života! – Ale té dračici, té Julii strhám ty falešné zcuchané vlasy, aby každý viděl, jaký ona jest netopýr!“

Sotva však slova tato byla projevena, tu to zašustlo v křoví a jako divá saň vylítla Julie z houští. Mžikem se odrážela vyzáblá ruka její od tváří Bětuščiných, až se krev ukázala a Marie jako omráčená sotva byla s to, aby rozvzteklenou sestřenici zadržela.

„Tak? ty ještě jsi zde, obludo venkovská, sprostá, hnojná děvko, a ty se opovažuješ tak o mně mluviti? Však já ti dám památku na cestu! A ty nezpůsobná Marie, ty bys měla věru co jiného dělati než s děvečkami si sestřičkovati. Kliď se nahoru k nějaké práci a nepomlouvej své přátele a dobrodince!“

Takový způsob k Marii rozhorlil Bětušku i následovala scéna, ježto by pro Julinku bezpochyby zle byla se skončila, kdyby maně Kopoty nebyl z houští vystoupil.

Marie počínala si vážně a smířenlivě, Julie však divě rozcuchána jako furie odběhla do domku a Bětuška rychle s Marií se rozloučivši zahradu opustila.

Kopoty jako vyděšený běžel za ní, aby se dověděl, jaká to byla příčina, a hle – Bětuška prý v předešlé noci při bále roztloukla pětikrejcarový hrnek, a proto ten hřmot! – O, blahoslavená domácnost spořádaných a povážlivých hospodyň!

Kopoty se sebral, běžel domů, dal zapřahnout, odjel a neukázal se více na své Tulipánce.

Marie už po léta byla kdes v kraji šťastně provdána, i s Julií prý se někdo napálil – avšak Kopoty měl na té jedné zkoušce dosti, a zašla mu všecka chuť k podobným podniknutím.

Úmrtí strýce, největší posud a nejdůležitější změna v životě jeho, nezměnila předce v ničem jeho povahu a způsoby – toliko že nyní, stav se ještě větším boháčem, ještě víc se nudil než kdy před tím.

3.

Kopoty hrál patience, když jednatel jeho do komnaty vstoupil.

Muže toho zdědil Kopoty se statky Buksbaumovými a vážil si ho velmi, neboť nebylo snad potřebnějšího a ke všemu způsobnějšího v celé říši právníků a jednatelů nad Chvalského, bratra justiciára Brázdovského. Tito dva bratří byli sobě příbuzní krví i myslí a pomáhali si v případech potřeby právě bratrsky.

Takový případ objevil se právě nyní. Jednatel brzo prohlídnul dědice a neopominul se mu ode dne ke dni vždy potřebnějším činiti. Kopoty zase poznal v něm člověka, jaký mu posud scházel, rádce ve všech případnostech a pořadatele všech záležitostí jeho.

Chvalskému neušlo, že Kopoty při nynějším nesmírném bohatství dlouho svobodným nezůstane. Kdyby byl člověk jako pařez mrtvý a netečný, když jest hodně bohatý, postarají se lidé o něho a uspořádají mu ženidlo, takže mu pak nic jiného nezbývá než učiniti krok do stavu manželského.

Chvalský nemínil tuto starost a zásluhu někomu jinému ponechati. Jsa muž rozumný vypočítal všecky výhody, jež mu z toho pojíti mohou, když se pro pana barona postará o nevěstu, která, stanouc se paní, po pánových oučtech ohlížeti se nebude.

Šťastná náhoda příznivě uzpůsobila poměry. Bratr justiciár se smluvil s bratrem jednatelem: jeden se staral o ženicha, jemuž nevěsty bylo potřebí, druhý o nevěstu, kterážto, dle domnění jeho, ženicha potřebovala.

Oba bratří uspořádali vše a umluvili se o všem tak důkladně a zevrubně, že výsledek dobrý jich sotva minouti mohl. Síla jejich spočívala v důslednosti myšlení a jednání, ve které dobří lidé, bohužel! méně dobře se znávají než zlí.

Kopoty neměl ani tušení o tom, co jednatel jeho chtěl z něho učiniti. Žil tedy úplně pokojně, což by as nemožno bylo bývalo, kdyby byl na ženění pomýšlel.

Ženiti se jest v mnohých případech dobrovolné sebe vyhnání z ráje svobody. Kopoty posud jako v středu ráje toho seděl, ač vnadností jeho užívati neuměl. Tu však se přikradl had v osobě Chvalského.

Člověk tento požíval všeobecné důvěry, byl všady vážen a veleben pro uznanou spravedlnost, bodrost a nelíčenost chování. Po léta šťastně a chytře provozovaných praktik si vydobyl takového jmění, že mu netřeba bylo malichernostmi se špiniti. Pracoval, jak se říká, jen ve velkém s velkými, což se mu v hlavním městě snadněji dělati dalo, než mladšímu bratru justiciarovi ve vsi. Proto také onen si získal rozsáhlejšího obzoru a jasnějšího přehledu všech poměrů, nežli tento, ač ohledem nadání a právnické vědomosti se jeden druhému docela rovnali. Justiciar by se byl ale nikdy neodvážil ke krokům, jež v tento čas učinil, kdyby [50] bratr mu byl rádcem nebýval a penězi k tomu nepřispíval.

Posud jednateli nenapadlo panu baronovi nabídnouti nevěstu. Příliš mnoho mu na tom záleželo, aby se cíle neminul, a protož příhodné chvíle očekával. Čekal, až buď baron sám o něčem podobném se zmíní, aneb až se naskytne zvláštní příležitost, začíti hovor o ženění.

Od hry patience není příliš velký skok k hovoru o ženění. Jedno i druhé se zakládá na trpělivosti.

„Z vás se stane, až se oženíte, nevyrovnaný manžel, vzor všech manželů, pane barone!“ pravil jednatel.

„Jaký to nápad! já a manžel!“ odvece Kopoty s trpkým úsměchem.

„Jak pak ne? Hluk světa nemilujete, tichá domácnost vám jde nade všecko, shovívavý jste a myslivý, mírný a střídmý ve všem. Nejsou-liž to základy blahostí manželských?“

„Možno; mně se ale těch blahostí nechce; mně jest takto lépe.“

„Sebeklam, pane barone, pouhý sebeklam. [51] Jste jako některá z oněch věčných hvězd na nočním nebi, jež mile záříc a vábíc toužení po sobě budí, sama o tom nevědouc aniž si toho všímajíc.“

Kopoty, jenž posud hru svou dále provozoval, položil nyní karty a s podivením na jednatele hleděl.

„Vyť dnes mluvíte jako ve verších!“ pravil po chvíli.

„Nebylo by také divu, kdyby se člověk zapomněl a verše dělal, když se s takovým ideálem potká, jako já právě před chvílí,“ odpověděl jednatel.

„Vy, pane – vy věříte v ideály? No věru, taková novina by byla s to i mne z uvyklé rovnováhy vytrhnouti. Jděte pak, jděte! ani vám to z očí nehledí!“

„A vy v ně nevěříte, pane barone, aniž jste kdy v ně věřil?“

„Nevěřím, a když jsem věřil, prohloupil jsem jako blázen.“

„Aha! tuť jste mě upamatoval na historii , kterou mi nebožtík pan strýc váš jednou [52] o vás vypravoval. Ten dobrý pán! kterak se smál a kterak vás litoval, dolože, kdyby věděl, že ostanete pro to směšné nedorozumění starým mládencem, že by veškeré své jmění za živa mezi chudé rozdal, aby vám nic nezbylo. Dobře o tom vím, pane barone, a mnozí jiní lidé též o tom vědí, a vědí více, nežli vy jste věděl. Vědí, že vás ona tichá rozmilá sestřenička Juliina nevýslovně milovala a pro vás se utrápila.“

Kopoty touto novinou byl skutečně z rovnováhy vytržen, aspoň v této chvíli, a po chvilce trnutí pravil: „Marie? A co se s ní stalo?“

„Mluví se, že hořem umřela, a lidé přičítali vinu vašemu tuhému srdci, pane barone. Ano jest se obávati, že Marie nebyla jediná.“

Kopoty byl jako zkamenělý. Takového něco by mu bylo ani ve snách nenapadlo, ba byl by to za lež považoval, kdyby muž jako Chvalský za pravdu byl neručil.

„A můj strýc, pravíte, že si přál, abych se oženil?“ promluvil po chvíli.

„Tak jest, přával si to vždy a často se mnou o tom mluvíval, ano i v poslední hodince.“

„Kterak to ale možno, kdežto se mně nikdy ani slovíčkem o něčem takovém nezmínil?“

„Ze zásady, z pevné, přísné zásady, kterou vyvrátiti se mi u něho nepovedlo. Uvedu vám jeho vlastní slova a poznáte v nich znova jeho nevyrovnanou dobrotu. „Můj sestřenec“ – pravil pan hrabě ke mně, – „má příliš velkou úctu pro mne, aby se přání mému protivil. Protož se vyhýbám jemu je projeviti. Ale vynasnažím se, aby sešel se s tou, kterou proň jsem vybral, a jsem jist, že od ní neupustí.“ Několikráte také jste se s ní sešel, ale vaše netečnost a chladnost odstrašila pana strýce a od dalších snah ho zdržela. Bylo mi podivno, proč právě na tu jednu připadl, a teprv pozdě jsem zvěděl, že prý on sám před dávnými lety matku její miloval. Nuže, pan strýc jest mrtev a vy jste se stal jeho dědicem. Není zákon, který by vám přikázati mohl, abyste na přání jeho jakéhos ohledu bral. Celá ta věc mi vůbec ani na mysl nepřišla. Dnes ale jsem potkal [54] otce té jisté – právě přijel do Vídně s paní a dcerou. Uvedl mě do svého domu, aby se mnou o jakýchsi právnických záležitostech se poradil. Tu jsem viděl i ji – oh, pane barone! něco takového jsem nikdy před tím nezočil!“

Kopoty pootevřel ústa a s upjatýma na jednatele očima veškerou pozornost svou na rozprávku jeho obracel. Chvalský byl s tímto počátkem úplně spokojen. Byloť už tím mnoho dosaženo, že Kopoty z obyčejné své netečnosti vykročil.

„V skutku, pane barone, takové stvoření, jako Hermina, nenarodí se v každém století. „Jen, prosím vás, nikdy si nepřipomínejte onu líčenou krásu, která vám před lety mysl zkalila. Tam zajisté pouhý klam vás vedl. Byl večer, a jakž vám as povědomo, jsou tvářnosti, které při večerním světle právě tak krásné, jako při denním hnusné se jeví. Co přírodou zanedbáno, to pak uměním se vynahrazuje. Ale Hermina jest krásná, ať ji pozorujete při jakémkoliv světle. Když pak k tomu se [55] přidá vznešenost smýšlení, výhradní, docela zvláštní ráz způsobů, povaha původní, v každém zjevu svém překvapující: což se pak ještě požadovati může od ženy, jež způsobena jest, aby ozdobila domácnost mužovu?“

„Vy jste buď zamilován, aneb jste se naučil stránku z nějakého románu nazpamět!“ pravil Kopoty s úsměvem. „Člověku by se věru zachtělo to vzácné stvoření seznati.“

„To záleží jedině na vás, pane barone. Divím se toliko, že jste si jí ani nevšimnul, sešed se s ní několikráte ve společnosti u nebožtíka pana hraběte. Kdybych se spolehati mohl na vás, že mě nikdy – nikdy nevyzradíte, svěřil bych se vám ještě s něčím, co se vaší osoby týká.“

„Což jsem mluvka?“ odvece Kopoty, jehož zvědavost vždy výš a výš se napínala. „Tak dalece mě aspoň znáte, že není mým způsobem vyhazovati marná slova.“

„Ano, a jedině proto také se ve vás důvěřuji. Víte, že na znalosti lidí zakládá se síla právníkova. Cvičením mnoholetým dojde našinec [56] posléze tak daleko, že na první pohled cizí povahy a myšlénky pronikne. Bylo mi svěřeno od komorné Hermininy, že to děvče jakousi tajnou lásku v sobě přechovává, a nebude vám divno zvěděti, že jsem se vynasnažil, abych celé pravdy se dopídil, neboť mi na tom záleželo už proto, že jsem znal smýšlení nebožtíka pana hraběte ohledem na slečnu Herminu. Zbytečné bylo by vykládati vám cesty, jimiž jsem co nejopatrněji stoupati musel, bych cíle došel; obmezím se toliko na výsledek a ten jest – že vás v srdci a v mysli nosí.“

„Mne?“ zvolal Kopoty překvapením povstana. „Což mne zná?“

„Ano, zná vás už dávno. Vaše skromnost, vaše stranění se společenského hluku ji vábilo. V davu obskakujících ji tlachálků měla předce jen pro vás oči, pro toho, který si jí ani nevšimnul. Jest to předce něco jiného, pane barone, zamilovati se do kokety, která pravého citu ani nezná, a milován býti od anděla, který cit svůj co nejhlubší tajemství v srdci ukrývá.“

Kopoty se zamyslil. Poměr takový byl [57] mu docela nový. Milován býti! ovšem to jest slovo, jež nesmírná kouzla v sobě chová, a i nejnetečnějším stvořením pohnouti musí. Milován býti od takového stvoření, jaké mu jednatel právě vylíčil, a v takových okolnostech, toť pravý zázrak! Kopoty byl jinak dobrý člověk, neschopný někomu bolest způsobiti. Při tom ale, ač nebyl právě marným, předce tolik samolibosti do sebe měl, že mu lichotilo býti předmětem tajné lásky. Chvalský tak chytře postupoval, tak důsledně krok za krokem obkličoval mysl jeho, tak chytře probouzel dříve pozornost, pak zvědavost, cit a posléze samolibost Kopotyho, že následek žádoucí ho sotva minouti mohl. Znal svého svěřence. Člověk jako Kopoty se na světě nudí. Jakž by se nenudil, nemaje v sobě nižádných zájmů a nebyv vychováním k nijakým veden! Přirozené flegma a navyklá netečnost nedala Kopotymu ohlížeti se po něčem, co by mu čas ukrátilo a život ovnadilo. Ač skoro ničeho nezažil, podobal se Kopoty předce na vlas oněm blaseovaným lidem, kteří všeho zažili, se vším [58] téměř ku konci došli a všeho se nabažili. Takoví však lidé se nedají z pozdní netečnosti své už vytrhnouti. Jináče povahy jako Kopoty. Povede-li se někomu jen poněkud je povzbuditi k životu, chopí se podané příležitosti jako nemocný uzdravujícího léku. Záleží jen na lékaři, povede-li se mu důvěry získati.

Jednatel, vida Kopotyho v dobrém proudu, nedal mu víc ochladiti se. S touž důsledností jako dříve pokračoval v provedení svého plánu, až Kopotyho přivedl tam, kde ho míti chtěl, k napnutí obraznosti a k vřelému účastenství v zamýšleném zájmu.

„Nedejte se odstrašiti jejím zevnějším vystoupením,“ pravil posléze k němu. „Povědomo vám zajisté, že povahy ženských podivnými protivami se značí. Jakž teprv povaha dívky tak hrdé jako jest Hermina! Jest v povaze její, vždy opak toho na jevo dávati, co v ní žije. Když pak nastane pravá chvíle, otevře se vám srdce její a budete nejšťastnějším člověkem.“

Chvalský zajisté si mnoho zakládati mohl [59] na svém umění, neboť provedl svou úlohu podivuhodným způsobem a sám se povznešena cítil vědomím svého neomylného taktu. Protož odešed od Kopotyho byl s sebou velmi spokojen. Byl o sobě také přesvědčen, že nejen chytře jedná, ale že i dobrou a všem stranám užitečnou věc provede, dojde-li skutečně k sňatku. Byl ovšem ještě daleko od cíle; nepochyboval však, že i zbývající ještě překážky odstraní. Jaký to cíl, o tom jen nejtajnější skrýš myšlének jeho věděla.

Nynější cesta ho vedla přímo ku Kaftanovi. Napadl ho v právě zoufalém rozpoložení.

„Pane, nevím už věru, co si mysliti mám!“ zvolal Kaftan. „Od bratra vašeho nepřichází ani zpráva, ani peníze!“

„Neračte se obávati, pane barone,“ odvece Chvalský, jsa na Kaftanův výbuch připraven. „Není pochybnosti, že nejkratším časem vás oboje dojde.“

„Nejkratším časem? Co jest to? to může býti dnes aneb za týden. Tím však se mi nepomůže. [60] Víte, že jsem si pozval lidi, že odvolatí už ani nelze – a nemám v domě skoro žádných peněz.“

„To je ovšem zlá věc,“ pravil Chvalský v tváři se zasmušiv; „a nepochopuji bratrovu váhavost. Bezpochyby neví, že tak nutně potřebujete, sice by nemeškal. Vždyť vám, pane barone, as povědomo, že můj bratr vás miluje a na nic na světě tak horlivě nepomýšlí, jako na to, aby spokojenost vaši získal, jakž i povinnost mu káže. Protož se domýšlím, že netřeba se obávati. Jinak vím, kterak věc stojí a že peníze obdržíte, pročež vám někoho sem pošlu, kdo vám as na osm dní na směnku půjčí. Budete aspoň na ten čas bez starosti.“

„To ano! Jen buďte tak laskav a pospěšte si, neboť věru jsem už v hrozných nesnázích. – No jakž jest s baronem Kopotym? přijde?“

„Oh, a jak rád! Neračte o to mít starostí, půjde vše co nejsnadněji a nejkrásněji.“

„Tím líp! jen aby už zde bylo peněz.“

Jednatel nemeškal je obstarati. As po hodině se objevil žid u Kaftana udávaje, že nemá [61] více pohotově než pět set zlatých a že je na delší čas půjčiti nemůže, než na osm dní. Ani k tomu prý by se nebyl odhodlal, kdyby pan Chvalský mu to nebyl nařídil, neboť pan Chvalský u něho požíval nejvyšší důvěry.

Pět set bylo ovšem málo a osm dní jen krátká lhůta a ouroky žádané příliš velké, ale Kaftan, spatře peníze na stolku vysázené, podlehl magnetu, který u něho vždy největší mocnost osvědčoval, podepsal směnku na osm dní a na pět set a pětadvacet zlatých a shrábnul bankovky s oním vnitřním uspokojením, jež v sobě vždy pociťoval, když prostředků k novým vydáním nabyl.

Přípravy k besedě se nyní konaly velmi živě a téměř nádherně. Pani Kaftanová s obáváním a s nedůvěřivým tušením na to hleděla, neboť jí vysvítalo, že vedle potřebného k slušné representací také mnoho zbytečného se děje, čímž jen výlohy se bez potřeby rozmnožují. Hlavní příčina nepokoje jejího spočívala ale v obávání, že všechny ty přípravy jsou snad marné a k nijakému cíli nepovedou, že [62] Hermina chováním svým svého nápadníka zapudí.

Před samým večerem ještě jednou do komnaty dceřiny vstoupila s předsevzetím, že ji aspoň upozorní na záměry barona Kopotyho a ji požádá, by váženého muže toho neurazila přepychem a výstředností svou.

Hermina seděla u stolku a probírala se v Shakespearu.

„Ale, Hermino! což ještě nejsi ustrojena, a v síních už světlo! Každou chvíli očekáváme hosti!“

„Aj což!“ odvece dívka knížku odložíc, „na to jest věru dosti času. Snad se předce nedomýšlíš, že ty šperky na sebe navléknu, jež mi dnes otec poslal? Ani pomyšlení!“

Paní Kaftanová leknutím až trnula; znajíc ale dceru, ani se na odpor neodvážila, toliko podotknouc: „Kterak se oblečeš?“

„Docela jednoduše, jako na venku.“

„Co tomu řeknou lidé? Vždyť se uvedeš v posměch!“

„V posměch? Věru bych nikomu neradila, [63] aby se mi posmíval! Ostatně – vždyť můžete i beze mne svou besedu odbyti.“

„Bez tebe, Hermino? – A předce jen pro tebe ji otec ustanovil!“

„Pro mne? Což jsem kdy projevila touhu po ní? neodporovala jsem vždy, když jste mne do tak zvané společnosti uvésti chtěli? a když jsem vás poslechla – nebyla to obět, kterouž jsem otci přinášela?“

„Ovšem, – ale, milá Hermino, – v klášteře se předce uzavříti nemíníš a samotnou po celý život ostati též sotva. Jest čas, aby tě lidé poznali – a konečně, milá dcero – bylo by záhodno, abys – abys se pro společnost uzpůsobila, v které žíti bude tvým povoláním.“

„Kdo rozhodne nad mým povoláním? kdo mne nutiti může, abych v té společnosti, která se mi hnusí, život svůj trávila?“

„Inu, milé dítě – o nucení zde není řeči; ale – což kdyby předce muž šlechetný a vůbec způsobilý…“

V tom přikvapila komorná a ohlásila příchod prvních hostů.

Paní Kaftanovou nelibě dojalo toto přetržení pásma řeči, kterého beztoho jen stíží se dopídila. Nebylo však pomoci, musela odejíti a Herminu bez přípravy samu sobě a náhodě ponechati.

Nežli minula hodina, byly síně naplněny. I Kopoty se dosti brzo dostavil, hoře dychtivostí spatřiti děvče, o němž se domníval, že ho potají vroucně miluje.

Hermina ale dlouho na sebe čekati dala. Kaftan každou chvíli pro ni posílal, paní Kaftanová dobíhala ke komnatě dceřině, ale komnata byla uzavřena a Hermina se omlouvala, že se právě strojí.

Konečně přišla. Docela prostě oděna, ale tak vkusně, že se obdivem všecky oči na ní pozastavily.

Kaftan div že neomdlel, vida ji v tak nelíčeném ozdobení; avšak jevila se v tom tak krásná, tak právě okouzlující, že posléze uznal, právě tou prostotou že ladnou působí protivu vedle ostatních slečinek a nad ně nade všecky vyniká.

V tentýž smysl se i Chvalský k němu stranou projevil, řka:

„Slečna Hermina by dnes světů vydobyla, kdyby jí na tom záleželo. Tak krásného tvora nelze najíti po celé říši! Jen pak si račte povšimnout, kterak baron Kopoty úžasem až trna ani neví, jak se k ní přiblížiti! Dovolte, abych mu byl k tomu nápomocen.“

A odešed Chvalský po tomto vyjádření přistoupil ke Kopotymu, který skutečně netečnosti své v okamženích těchto byl pozbyl

„Nuže, pane barone!“ pošeptal jednatel užaslému Kopotymu, „byla to báseň, již jsem vám přednesl, čili skutečnost? Líčil jsem spravedlivě či ne vlastně jen mdlými barvami? Jen pak si všimněte té prostoty v oděvu a v chování! Tu není líčidla, není dělaných kadeří a malovaných tváří, není šperků a všedních lákadel! Zde vidíte andílka, jako by se s oblak sem byl snesl, beze vší přípravy. Má to svůj význam, a umíte-li jen poněkud na tvářích čísti – snadno se dočtete. Ta zádumčivost, [66] to skromné vzezření, vešken ráz tento – není-li poesie?“

Kopoty ale ani polovici chvalořeči této nedoslechl, jeho smysly byly v té chvíli docela jinde, než na blízku výmluvného advokáta. Proto ale mu předce neušlo, nač Chvalský úmyslně ho upozornil, a domýšlel se skutečně, že Hermina jen na něho pomýšlí a jen jemu k vůli se tak prostě objevila, aby mu dokázala, jak pravdivá jest povaha její a vzdálena ode všeho líčení.

V tomto domýšlení ho zvláště potvrdilo Kaftanovo projevení. Tomuto nelze bylo snésti, že by snad předce někdo jináče si vykládal prostotu dceřinu, as jako by se slečně Hermině šperků a ozdob nedostávalo. Neopominul tedy tu a tam v hovoru s dámami na to upozorniti, jak podivná, docela zvláštní jest povaha dcery jeho, jak málo ona si na zevnějšku záležeti dává; projevil i přímo, jak hezkých věcí jí nakoupil v domnění, že velikou radost jí tím způsobí. „A hle, ona je všechny ležeti nechala“ – doložil, – „aniž pochopiti mi možno, [67] proč se tak jednoduše, tak zamyšleně tváří, jako by právě z kláštera byla vyšla a zase do něho se vrátiti chtěla.“

Hermině ale v skutku nic podobného ani nenapadlo. Vešken ten lesk, všickni ti lidé i s hovorem svým prázdným a nudným ji nezajímali. Přála si toliko, aby jí bez patrného uražení společnosti možno bylo se odstraniti.

Chvalský potom zase přistoupiv ku Kopotymu měl ho k tomu, aby s ní promluvil. To nebyla snadná úloha pro tohoto, konečně ale předce jakés příležitosti použiv odvážil se na to.

Rozhovoření se Kopotyho s Herminou hned z počátku proudem električným na celou společnost působilo.

Roznášela se totiž už od některých časů tajemná pověst, že Hermina Kaftanová pro barona Kopotyho ustanovena jest a že Kaftan uspořádal besedu v domě svém jen k vůli tomu, aby ten soukromý poměr veřejným prý aktem zaslíbení se posvětil.

Pověst tato, o jejíž rozšíření se jednatel [68] co nejhorlivěji staral, byla ovšem velmi přenáhlena, i zdálo se v očekávaný večer, že planá to řeč, neboť nebylo pozorovati, že by se Kopoty a Hermina byli k sobě blížili.

Když se to ale stalo, tu všechny oči se po nich otáčely, a každý ze způsobu, jakým se k sobě mají, už i poznati chtěl, jak daleko spolu došli. Slečinky a zvláště starostlivé matičky záviděly Hermině pověstného pro bohatství ženicha. Těšíce se z počátku, že pověst se neosvědčila, byly nyní zase na rozpacích.

Chladné, odměřené chování Herminino nebylo důkazem. Hermina nebyla všední děvče a nepoddala se dojmu některému tak dalece, aby mysl její před lidmi se objevila. Ale Kopoty je brzo všechny rozmrzel – až na tři osoby, jež chováním svým na nejvýš blažil. Tyto tři osoby byly – pan Kaftan, paní Kaftanová a Chvalský.

Nezkušený Kopoty se docela klamal v způsobech dívčiných. Vykládal si je as jako někteří učencové si vykládají dávnověké hieroglyfy. Čím nepatrněji se projevovala, čím méně na [69] ní pozorovati bylo, že by hovor s ním, ba i přítomnost jeho nějakého zájmu v ní zbuzovaly i tím značnějším mu to bylo důkazem, že sama s sebou bojuje, že se snaží, by nevyzradila své srdce a svou duši. Domýšlením tím se rozehříval, vždy více a více na jevo dávaje své vnitřní pohnutí, a všemožně se snaže, aby ji přímé vyznání usnadnil.

Hermina ani nepozorovala to obzvláštní jeho rozjaření, tím více však je oba celá společnost pozorovala a každý svým způsobem si chování jejich vykládal.

Posléze ale přílišný afekt nezkušeného muže, jenž mohutným dojmům zvyklý nejsa, neuměl je v sobě ukrývati, předce patrným se stal ostrozraku Hermininu. Jsouc velká nenávistnice vší sentimentálnosti a všeho afektu hleděla řeč na jiné strany uvesti, což když se jí nepovedlo a Kopoty vždy zase do citlivého tonu upadal, přetrhla rázem hovor udávajíc, že ji trochu hlava zabolela a že společnost opustit musí.

Nikdo by byl tušiti nemohl, co se v ní [70] v té chvíli zbudilo. Tváře její byly patrně zahořely, zraky se živěji jiskřily – zlostí, že se tu kdosi objevil a opovážil, z povzdálí ovšem, ale předce dosti patrně, city své jakés ji předkládati a vůbec s odpornou jí důvěřivostí k ní se míti, člověk to, jejž prvním okamžením prohlídla, že je nevědomý a neschopný vyššího duševního vzletu. Ale to vnitřní její pohnutí jiného došlo výkladu.

Celá společnost byla nyní přesvědčena, že Kopoty a Hermina se co nejlíp smluvili, že si už nemají před lidmi co říci, že Hermině na ostatních přítomných nic nezáleží, pročež se na odpočinutí odebírá.

Kopoty zase jásal v duši své a choval v sobě nezvratné přesvědčení, že nevědouc už, kterak poslednímu slovu se vyhnouti, neočekávaného, ale jediného prostředku se uchopila – a odešla. Panenský stud, přirozená hrdost, celá povaha její se zpěčovala přímému vyznání, což tedy divu, že na nejvýš napnuta odešla?

Ale nyní i on neměl už žádného zde stání.

Přitočiv se ku Chvalskému pravil k němu :

„Omluvte mě u domácích, že odcházím nepozorován. Nechci rušiti společnost – a nikdo mne tu nyní už beztoho nepohřeší. Jakmile ale vám možno bude, za půl hodiny, za hodinu, za dvě, – jak jen budete moci, vykraďte se a přijďte ke mně; budu vás až do rána očekávati.“

Odešel pak, jakoby nepozorován, avšak nebylo osoby v saloně, jež by si toho byla nevšimla.

Chvalský pak tu a tam se pozastavil a jako ze zvláštní a výhradní důvěrnosti pošeptal:

„Všecko v pořádku. Bude svatba. Co nevidět se slavné zaslíbení konati bude. Veškerá vyšší společnost bude přítomna, skvělý bál vás nemine.“

Když zvěst svou dostatečně byl roznesl, chystal se k odchodu. Ještě několik slov s paní Kaftanovou promluvil, kteráž v růžovém se nacházela rozmaru, pak trochu pana Kaftana oblažil řka: „Chystejte se, pane barone. Možná, že co nevidět se všickni odstěhujeme na skvostný zámek Buksbaumhof!“ a na to odešel.

Kopoty naň čekal jako na proroka. Kůra byla prolomena, vešken toužením se rozplýval.

Ležíť v povaze takových lidí, že nesnadno si něco do hlavy vezmou, co jim tam ale uvázne, to se rozkládá celou myslí jejich, že pak nic jiného vedle toho tam místa nenajde.

Takž bylo i s Kopotym. Vešken ráz jeho jako by se tím jedním večerem byl změnil, jako by celá povaha jeho tím ostatně nepatrným hovorem s Herminou se byla zvrátila.

Usadilo se mu v mysli, že Hermina ho nesmírně miluje, a toho myšlení se pevně držel. Domů přišed, po komnatě se procházeje, vykládal si všechna slova její, a o veškerém jejím chování přemýšlel, jiného však výsledku se nedopídil, než že Hermina láskou k němu stůně!

Proti té nemoci bylo léku. Vždyť se co živ s takovým stvořením, jako ona, nebyl potkal! Jaké tu vnady, jaká kouzla těla, duše a srdce!

„Věru, věru!“ pravil sám k sobě, „kdyby mne to děvče nemilovalo, byl bych nešťastným [73] na vzdor svému bohatství. Co by mi byl vešken můj majitek, kdybych jej s ní sděliti nemohl, co ty skvostné komnaty, kdyby ona v nich nekráčela, co ten dům, kdyby ona jím nevládla?“

V takových a jiných podobných myšlénkách se ztrácel po celý skoro zbytek noci, jen chvílemi se vytrhoval ze snů těchto, když totiž se mu zdálo, že Chvalský přichází, jejž s největší dychtivostí očekával.

Ano, Chvalský se stal nyní znamenitým mužem v očích jeho. On to byl, jenž ho upozornil na věc, která by nevšímavosti jeho byla ušla. On to byl, jenž ho svedl s tou, která mu zajisté byla souzena. Bez Chvalského by život jeho byl prázden zůstal a prost všeho pravého blahoslavenství, bez Chvalského by srdce jeho bylo mrtvé a nejdražší poklad, jehož se mu na zemi ještě nedostávalo, byl by nepoznán v úkrytu ostal.

Předsevzetí zamilovaného Kopotyho bylo pevné. Chtěl učiniti konec tomu zbytečnému trápení srdce dívčina, chtěl ji sám v oustrety [74] vstoupiti a skončiti domnělý boj citu s panenskou hrdostí.

Když Chvalský vstoupil, uvítal ho jako nejvroucnějšího přítele, jako blahodárce a dobrodince svého, takže vychytralý jednatel se sám v mysli své až podivil překvapujícímu účinku nastrojení svého.

„Svěřuji důmyslu vašemu ještě jednu úlohu, kterou napnouti musíte důvtip svůj a doplniti své zásluhy o mne.“

„Jen račte poroučeti; co v mé moci leží, tomu se podvolím.“

„Není to tak příliš obtížné,“ odvece Kopoty, „mohl bych to i sám učiniti, ale jsem příliš rozčilen, nevypadlo by to tak dobře, jako když vy tu práci podniknete. Ale musí se to státi ještě dnes, třeba hned, neboť nechci váhati, nechci ji nechati v nejistotách… ani den! Posaďte se tedy, možno-li vám v té chvíli, a napište psaní.“

„Komu a jakého obsahu?“

„Och, že se jen tázati můžete! Komuž jinému než jí – ode mne? o čem jiném než o [75] tom, nač nyní jedině myslím? Oustně by se mi to nijakž nepovedlo. Jest mi na blízku jejím, a zvláště když o nejhlavnější své záležitosti promluviti zamýšlím, jako by se mi mezi mysl a jazyk zeď postavila, nedajíc myšlénkám mým na jazyk vstoupiti. Ale písemně to půjde a vy to zajisté dobře provedete.“

„V té chvíli, pane barone, by mi to předce zhola nemožno bylo. Jen pak považte, do jak cizího kruhu myšlének musím se tu vpraviti, abych takové psaní sestavil, jakéhož účel váš požaduje. Nutno mi o tom přemítati a – abych upřímně řekl, na to se vyspati.“

„Oh, jak váhaví jste vy páni advokáti! Myslil bych věru, že kdo celé dny propíše, ba celá léta nic jiného nedělá, než píše a neustále píše, že by mu kratičké psaní bylo i ve spaní bez obtíže napsati.“

Jednatel se pousmál řka: „Jestiť tu rozdíl, pane barone! Mezi slohem právnickým a milostnickým leží téměř celý svět mezerou. Naše akta se v ničem nepodobají výjevům lásky.“

„Jaká to přemrštěnost náhledů!“ prohodil [76] Kopoty. „Není-li láska procesem jako jiný proces? Požadavky a stížnosti, repliky a duppliky, vše jedním a týmž během a vývinem. – Ale když jináče nemožno, tedy se jděte vyspat, ale proto pro všecko vás předce v několika hodinách s psaním očekávám.“

„A o čem vlastně mám psáti? na které věty, jak se říká, nejráznější akcent položiti?“

„To také vám mám říci? Oh, pane, kdybych se do toho zabrati mínil, napsal bych si list sám. Vždyť ji znáte a víte, kterak se jí nejlíp přiblížiti možná.“

Chvalský odcházeje cestou přemýšlel, nikoliv ale o psaní, jež složiti úlohou mu bylo, ale o podivnostech a přechodech lidské povahy. Takového skoku, jaký Kopoty z netečnosti a chladné vody do ohně učinil, by se chytrý jednatel nikdy byl nenadál. Odkud ten zázrak?

„Inu,“ pravil sám k sobě, „promluviti pravé slovo v pravý čas, v tom zajisté leží základ umění na jisto pracovati a dobrých výsledků se dodělati.“

Ano, v pravý čas! na tom hesle spočívá veškerý příznivý postup věcí. V pravý čas mluviti neb mlčeti, jednati neb jednání jiných pozorovati, jest jeden z nejhlavnějších artikulů lidské mudrovědy.

V této chvíli však nebyl k ničemu rozpoložen, pročež byl pravý čas toliko k vyspání se.

Po několika hodinách posilněn vstav napsal žádoucí list a běžel s ním bez prodlení k baronovi Kopotymu.

Hle, ten předce ještě nespal! Hermina mu nedala spáti. Rozehříval obraznost svou zpomínáním na ni a představováním si ji v nejrozmanitějších situacích domácích a společenských. Všady se mu jevila stejně půvabnou; odevšad mu z čela, z očí a z úst jejích zářila nevýslovná milostnost její.

Chvalský tedy zase přišel v pravý čas se svým konceptem, jejž baron za mistrovský uznav, vlastní ač třesoucí se rukou opsal.

Jednatel na se vzal odevzdání listu a s ním odešel.

Nyní teprv bylo Kopotymu ulehčeno. Kolo bylo spuštěno, – osudné psaní na cestě, nejhlavnější krok učiněn. Mohlť tedy snadněji spáti, což hned na to se stalo.

4.

Kdo by byl jednatele viděl s psaním vycházeti z domu Kopotyho, byl by se zajisté domýšlel, že horlivostí téměř hoří, aby je na patřící místo odevzdal.

Tomu ale tak nebylo. Uschoval poklad ten v své tobolce a neobjevil se s ním, ač přímo k panu Kaftanovi zaměřil.

U Kaftanů ještě všecko spalo. Proto ale Chvalský předce sluhovi nařídil, aby nahlídnul do ložnice, zdali by se s pánem mluviti dalo.

Sloužící, znaje osobní důležitost jednatelovu, nemeškal uposlechnouti.

Kaftanovi zbytkem noci vedlo se as tak, jako Kopotymu. Měl o čem přemýšleti; ovšem že předměty přemýšlení obou těch mužů se od sebe lišily jako den a noc.

Kaftanovi, jakž každý sám uhodne, neušlo, že Kopoty s Herminou se rozhovořiv, jaksi do hluboka se pustil. Klamal-li se Kaftan, nebylo to zajisté jeho vinou, neboť vedlo se i jiným tak jako jemu, ba nebylo člověka v skvělém saloně, který by se byl v duchu téměř nepodivil tomu vzácnému, ba zázračnému rozjaření bohatého barona, jejž nikdo z přítomných v podobném stavu a v tak patrném rozčilení byl posud neuzřel. Kaftan se tomu ale ani příliš nedivil, ba snad nejméně ze všech, neboť se domýšlel, že Kopoty Herminu už ode dávna miluje a že toto konečné smluvení se s ní docela přirozenou jest věcí a v pořádku, jakž byl očekával.

Pro všecko na světě by byl jen rád věděl, o čem vlastně Kopoty s Herminou tak vřele mluvil, a jestliže o své lásce, – kterak as u hrdé Herminy pochodil?

Aby se dcery přímo poptal, bylo mu zhola nemožno, ba i nemožno mu bylo, nějakým způsobem to z ní vylouditi. Spoléhal se v tom ohledu docela na svou paní, již hned po snídaní [81] k Hermině na výzvědy vyslati si předsevzal.

Ale nejjistější a nejbezpečnější zvěstovatel důležitých novin těchto byl mu předce jenom jednatel. Na toho čekal s velikou dychtivostí, jsa přesvědčen, že jen Chvalským nejlepších zpráv nabude.

Záležitost tato nebyla v očích Kaftanových jen tak ledajakous nepatrnou věcí, alebrž na ten čas jedna z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejdůležitější.

Kaftan zajisté sám jediný nejlépe věděl, jak těžké jest nynější postavení jeho v životě, jak nejisté a nebezpečné. Byť i nejasné a zmatené poměry své obyčejně jen na lehkou váhu byl brával, nastávaly mu předce od času k času chvíle krušné a hořkosti plné. Ničeho se ale tak neobával, jako toho, kterak as bude, až manželka se o prodeji Brázdová doví. Vyhýbal se všemožně myšlénce té a z mysli ji vypuzoval, avšak nelze mu bylo zakázati jí, aby se vždy zase nevracela, hrozíc mu a nanejvýš ho znepokojujíc.

Kopoty byl jediný lék, kterým si ulehčoval. Lék ten, posud jen domnělý, hledaný pouze a ideální, nabyl touto nocí reálnosti jakés, a Kaftan, který nikdy nepočítával, když se jednalo o řízení a uspořádání vlastních záležitostí jeho, dal se nyní do vypočítávání všelikých výhod, jež mu z toho vzrostou, když Hermina se stane manželkou barona Kopotyho.

Nebyl to stateček se skromným zámečkem a s vesničkou jako Brázdov, byla to velká, znamenitá panství, jež Kopoty dědictvím nastoupil! Kaftan se už v duchu viděl ředitelem a samovládcem v těch nádherných zámcích, uzřel velké nádherné síně v plném osvětlení, sjíždějící se kočáry okolní šlechty k dceři jeho na besedy.

Tu byl ku příkladu Buksbaumhof, místnost, kterou Kaftan velmi dobře znal. Velkolepé stavení v slohu renaissančním s nesmírnými sály, bezčíslnými kabinety! Kaftan tam býval mnohokráte návštěvou za časů nebožtíka hraběte, a býval tam život! Jindy si ani nevšímal těch okras zevnějších a vnitřních tak, jako se nyní [83] obraznosti jeho představily v světle docela novém a nadevše půvabném.

Nádherný zámek stál v středu daleko rozlehlého anglického parku.

Co byl Brázdov vedle tohoto právě knížecího sídla?

V tom okamžení, kde právě nejživěji si představovati počal život tamější, plný zábav a kratochvílí, dal se ohlásiti Chvalský.

„Ah, jen honem, honem ať vstoupí!“ zvolal Kaftan v posteli leže.

„Odpusťte, pane barone, že vás z odpočinku vytrhuji,“ pravil jednatel do ložnice vkročiv, „avšak s dobrou zprávou člověk ani o půl noci v nehod nepřijde.“

„Ba věru, ani o půlnoci!“ zvolal Kaftan potěšen už pouhým tím počátkem. „Vy ale a váš pan bratr justiciár jste v jistých ohledech praví čarodějníci. Zkusil jsem to aspoň sám osobně, že kdykoliv jsem si přál s bratrem vaším promluviti, tu jako magnetickým proudem přitažen se u mne objevil. A o vás nyní totéž říci mohu. Kdož by uvěřil, že jste v té [84] chvíli, ano právě v tom okamžení se u mne zastavil, když jsem na vás v duchu svém volal? Nuže tedy, mluvte, drahý důvěrníče, mluvte, jaké zprávy přinášíte? Hořím už věru dychtivostí jich zvěděti.“

„Dobré, ba nejlepší!“ odvece jednatel s výrazem jistoty a bezpečnosti, mělť důkazy v kapse.

„Jak daleko došel Kopoty s Herminou? Co mu odpověděla?“

„Ah, to nevím, pane barone! Co vím a o čem vás bezpečně zpraviti mohu, jest toliko jistota, že pan Kopoty bez slečny dcery vaší ani žíti nemůže! Zdá se, že se u ní s odporem nepotkal, neboť mi řekl, že ještě ten týden bude jí psáti, že se jí projeví se svými city a návrhy, slovem, že veškeré blaho budoucnosti své v ruce její položí. Znáte-li jen poněkud Kopotyho, přisvědčíte mi jistě, že podivný a obzvláštní ten muž by se na takový krok nikdy neodvážil, kdyby nebyl dobrého následku jist, kdyby nevěděl, že se mu příznivé odpovědi dostane.“

„Ano věru, takž jest!“ pravil Kaftan; „ten by nepsal, ten zajisté ne! Ale mnoho, mnoho bych za to dal, kdybych zvěděti mohl, co mu Hermina vypravovala.“

Chvalský si dobře vypočítával prostředky a následky, pročež za dobré neuznával najednou se vším se vyskytnouti, alebrž po kapkách podávati dobré svým svěřencům, aby se zásluhy jeho téměř čísly množily a vděčnost i uznání služeb jeho vždy znova opakovaly a zvyšovaly. Protož spokojen jsa s efektem, jaký novina jeho způsobila, brzo odešel, odlože odevzdání listu na jiný čas.

Kaftan v oblažení svém nemeškal zprávu tuto své paní donesti, a její zvědavost ještě víc se popudila. I ona byla by mnoho za to dala, kdyby jí možno bylo bývalo vypátrati smýšlení dceřino.

Prozatím se pán i paní upokojili tím, že se jim v několika dnech všecko vyjasní, neboť bylo jisté, že Hermina aspoň na psaní odpoví, a kterak odpoví, to zajisté že nezůstane tajemstvím!

Chvalský a vzdálení společníci jeho už tím mnoho byli prozatím získali, že veškerá pozornost pana Kaftana i paní Kaftanové k tomuto nerozluštěnému ještě poměru se obrátila, a téměř všechny jiné zájmy jejich v pozadí se stavěly. Paní Kaftanová nedoléhala na manžela, aby se vrátil na Brázdov, a on zase zapomínal na vše, co ho mrzelo pro věc, která ho těšila.

Kopoty, těše se z dobrého spaní, neprobudil se až na samý večer. Což ty rozmanité, neustále se střídající dojmy málo unavily jeho mysl míru a stálé rovnováze uvyklou? Byl zajisté ztrmácen jako po nejtěžší práci, a teprv tuhým, as dvanácte hodin trvajícím spaním se zotavil a posilnil.

Život minulé noci a ranní na to podniknutí mu nyní přicházely jako pouhý sen, v jehož pravdu by sotva byl uvěřil, kdyby rukopis milostného listu Chvalským vypracovaný byl na stolku neležel a nepřesvědčil, ho, že nikoliv zdání, ale skutečnost to byla, nač se nyní zponenáhla pamatoval.

A však byl patrně vystřízlivěl a hleděl na celou tu věc mnohem jasněji a povážlivěji, ba tak střízlivě, až i sám sobě se divil, že k takovému kroku, jako bylo poslání milostného listu, se odvážil. Napadlo mu, že se tím u dívky vzdělané snad docela směšným učinil, i počal přemýšleti, kterak by toto přenáhlení své zase napravil. Posléze ale předce uznal, že, dobře-li vše se skončí, pravé štěstí ho potkalo, neboť Hermina byla skutečně naň učinila dojem ideálu, který schladlou poněkud mysl jeho vždy znova zahříval, kdykoli mu v zářícím svém lesku před duší vstoupila.

„Buďsi jak buď!“ pravil posléze. „Chybil-li jsem, nebude právě zle, a nech jednatel vyrovná, co kde poroucháno.“

Touto myšlénkou se upokojil. Kopoty spoléhal se docela na obratnost Chvalského. Proto ale předce byl v některých chvílích velmi napnut zvědavostí, kterak list se do rukou Hermininých dostal a jak jej přijala.

Když Chvalský se opět dostavil, byla první otázka Kopotyho: „Jak to vypadlo?“ – [88] ale hlas jeho při tom nejevil už nijaké rozčilení, ani zimniční napnutí, což Chvalskému neušlo. Byl na podobné otázky připraven a měl rozličné odpovědi pohotově, avšak neočekával, že by Kopoty už nyní střízlivým hledem věc tu pojímal.

Uznal tedy potřebu, aby ochladlého poněkud milovníka znova rozehřál, a způsob, jakým to činil, svědčil o zvláštní, téměř básnické vymýšlivosti jeho.

„Ah, pane barone! dopis váš způsobil pravé zbouření u Kaftanů. Stál jsem jako nezkušený žák před povahou nepochopitelnou! Odevzdal jsem psaní komorné, ta s ním běžela do komnaty, co zatím já, nemoha se pro sžíravou zvědavost zdržeti, za dveřmi jsem poslouchal. Tázala se, kdo psaní přinesl, a poslala hned pro mne. Div že komorná mne u dveří číhajícího nenapadla. Co byste řekl, že slečinka dělala? Plakala, ano pro pláč sotva promluviti mohla. Prosila mě, bych nevyzradil, že cit ji přemohl. Kdož by to hledal v té hrdé, duchaplné dívce? Ale takové jest to pohlaví, [89] že zůstává pohádkou všem a jenom lásce v pravém světle se objeví, nemohouc jí odolati. Ano, lásce nemohou se ubrániti. Kdo ženskou miluje, nejsa od ní milován, stane se zajisté otrokem jejím; ale milující ženská za to úplnou otrokyní jest milovaného muže! Co živ jsem ale ani zdání neměl, že by ženská vůbec takové lásky schopna byla, jakou Hermina k vám pociťuje.“

„No a odpověď?“ tázal se Kopoty, znova rozčilen slovy jednatelovými.

„Odpověd dostanete v osmi dnech. Ano osm dní lhůty si vyžádala. Tolik času potřebuje k uspořádání pobouřených citů svých a prochvívajících ji myšlének.“

„Osm dní? Toť přehrozně dlouho,“ pomyslil si Kopoty a počal přemítati, když jednatel odešel, kterak by ten čas nejlépe strávil a nejméně se nudil.

Nejlepší prostředek v takových okolnostech bez odporu bývá proměna místa, cestování, poznání nových krajin a lidí.

Kam by bylo nejlíp odjeti na osm dní? – [90] Daleko se odebrati nestojí za to a na blízku by zase nic se nezískalo. Hoj! tuť mu něco napadlo. Do Prahy se na nějaký čas podívati, bylo už dávno jeho přáním.

Ostatně se mu i prospěšno zdálo, aby poznal vlast Hermininu. Což ona se potěší, až jí popisovati bude místa jí známá! Ano i rodiště její navštíví, Brázdov a celé okolí si prohlídne a co se mu tam nejvíce líbilo, o tom jí bude vypravovati. Možnoť mu se tam sejíti s někým, kdo ji zná, mluviti o ní, slyšeti chválu její z úst cizích, což vše blahým požíváním milujících bývá!

Tato myšlénka se mu tak zalíbila, že dle způsobu svého nikoho se neptaje, po kratičké přípravě na železnici se odebral. U podomka svého zanechal zprávu, že se v osmi dnech zase navrátí.

Chvalský se druhého dne nemálo ulekl, slyše o odjezdu Kopotyho. Nerad pouštěl kořist svou z rukou, mrzelo ho, když se některý svěřenec jeho o krocích svých s ním dříve neporadil. Jen kdyby aspoň byl věděl, kam odešel?

I vyptával se, v kterou hodinu a v kterou stranu odejel. Ze všeho vysvítala možnost, že snad Praha stala se cílem krátkého výletu jeho. Neopominul tedy bratra svého v Brázdově rychle o tom zpraviti.

Mezi tím měl co dělat, aby ustrašeného už Kaftana ukonejšil. Lehkomyslný tento muž nehledě nikdy na zadní konce, utrácel pokud jen bylo z čeho, a při nastalém pak prázdnu nevěděl si rady ni pomoci, když se jiný o něho nepostaral.

Posud mu býval justiciár vždy ochotným rádcem a pomocníkem; nyní ho zde nebylo a zdálo se, jako by v dálce na něho zapomínal. Jednatel ovšem zastával bratrovo místo, ale nevyplnil ho.

Kaftan se kolotal mezi strachem a mezi nadějemi. Oboje bylo veliké a strach nabýval převahy, neboť opět nových pět dní minulo a z Brázdova nepřicházelo ani psaní ani peníze.

Tu se vyskytl jednatel.

„Víte-li pak, pane, že pozejtří mám vyplatit směnku?“ obořil se naň Kaftan. „Víte-li pak, že nemám ani halíře v kase?“

„Jedno vím, druhé nevím, pane barone,“ odpověděl Chvalský hluboko se pokloniv. „Ale vím také, že pánu, jako vy, netřeba v nesnázích zůstati. Jakýž by také byl rozdíl mezi pány a sprostými, kdyby se oni starati měli o peněžní záležitosti jako tito?“

Takové náhledy, vycházejíce jako ze srdce Kaftanova, přímo do srdce mu vplývaly, i stal se tedy docela přístupným dalšímu rozkládání jednatelovu.

„Přináším dvé důležitých zpráv,“ počal Chvalský po chvílce dále mluviti. „Jedna jest méně příjemná, zdá se však horší, nežli v skutku jest; druhá za to velice potěšitelná. – Bratr mi psal stran prodeje Brázdova a zvěstuje mi, že Rejdlic nemá dostatečných peněz, že koupil statek váš jen proto, aby na něm hodně vydělal, a že nemůže ze svého vám doplatit. Bude prý ale líp, když výdělek připadne vám než židovi. Jakýsi Kopal se hlásí a má prý nyní dostatečných peněz. Položil hned osm set závdavku, jež vám bratr posílá s tím doložením, byste mu poslal plnomocenství k prodeji. Ujišťuje [93] mě při tom, že se Brázdov nejkratším časem opět do vaší moci dostane, ba dříve, než paní manželka vaše se doví, že vůbec prodán byl.“

Přidal pak k tomu ještě dlouhý výklad, aby Kaftana docela přesvědčil a ubezpečil; posléze vytáhl tobolku s psaním justiciárovým a s penězi.

V psaní bylo mnoho pěkných slov, nadějí a slibů obsaženo; ale hotové peníze mluvily mocněji než psané litery, a Kaftan jsa přesvědčen o pravdivosti všeho, co jednatel a justiciár ustanoví, pravil:

„Buďte tak laskav a napište to plnomocenství, ať je potvrdím.“

„Toho není ani potřebí, vždyť račte míti takovou jakous listinu v rukou.“

Listina, kterou jednatel z rukou Kaftanových loudil, bylo ono upsání, že se Brázdov nikdy a nikomu prodati nesmí bez přivolení původního držitele. Chvalský nedal Kaftanovi dlouho přemýšleti o tom, by mu snad nenapadlo, jak důležitého práva se vzdává.

„Co tuhle mám,“ pravil pozdvihna zapečetěný lístek, „to stojí za tisíce! Pan Kopoty mi poslal tyto řádky, by se odevzdaly slečně dceři vaší. Nabízí se jí v nich za manžela!“

To bylo ovšem kouzelné slovo. Kaftan radostným překvapením užaslý, popadl psaníčko a běžel s ním k paní. Radili se pak otec a matka, jakým asi způsobem by se dopis Kopotyho Hermině podal.

„Nejlíp bude, když ji ten list sama odevzdáš.“

„Toť nemožno,“ pravila paní. – „Vždyť se baron u nás ještě neucházel o ruku dcery naší, což by se bylo ovšem slušelo. Ale Kopoty, tuším, také zapáchá romantikou a bylo by věru od místa, kdybychom mu to za zlé měli. Poraď se s jednatelem; není to maličkost. Nesmíme si co rodiče ničeho zadati, a bude skoro nejlíp, když se budem stavěti docela nepovědomi věci té.“

Výsledek porad jejich pak byl, že Hermina ještě toho dne obdržela psaní poštou. Marně však očekávali otec i matka, že se dcera o něčem zmíní. Nebylo na ní ani nejmenší změny pozorovati, jako by list ani byla nečtla.

„Jak podivné to stvoření, ta naše dcera!“ pravil Kaftan. „Kdož by se nadál, co v hlavě jí vězí?“

Chvalského neméně znepokojovalo toto mlčení Herminino. V listu bylo přímo udáno, aby odpověď, buďsi příznivá, nebo nepříznivá, jednateli se odevzdala jakožto prostředníkovi. Hermina se ale chovala k němu jako dříve, jako by listu ani nebývalo.

Mezi tím odeslal Chvalský plnomocenství justiciárovi na Brázdov a tento neopominul je hned Flinkovi ukázati.

Základ byl položen, hlavní překážky odstraněny a bylo jim nyní možno s Kopalem hbitě pojednati.

Kopalovi bylo, jako by odstěhováním se Mařenky z domu všecken mír a poklid z mysli jeho se byl vystěhoval. Byl-li už dříve nepokojný a nestálý, stal se tím nyní dvojnásobně. Aby ten vnitřní svůj nepokoj poněkud umírnil, dopřával si nyní častěji vína, jímž se ale ještě více rozčiloval, i přišlo to už tak daleko, že vlastně po celý den ani nevystřízlivěl, [96] a tudíž k jasné myšlénce nedošel. Doma už docela mu skoro nemožno vydržeti. Selský statek jeho, ba celý Krupín ho až k nevyslovení mrzel. Měliť tedy justiciár a Flink snadnou hru dovésti ho tam, kam zamýšleli, totiž ku prodeji statku na Krupíně a ke koupení Brázdova. Obklíčili ho jako hadové, zmocnili se celé duše a vůle jeho, zbavili ho vší samostatnosti myšlení a jednání.

Pracovali tak hbitě a tak skrytě, že nikdo ani nezvěděl o tom, co se děje, až jednoho dne Flink a justiciár postarali se o roztroušení pověsti že Kopal koupil Brázdov. Pověst se rozbíhala jako povodeň po celém vůkolí. Mluvívalo se o tom už dříve zde onde, ale nebylo nijaké jistoty. Nyní ale všecka pochybnost míjela, neboť i pánové zámečtí ji potvrzovali. Statek svůj na Krupíně prý prodal Kopal za nesmírné peníze nějakému pánu z Prahy, jehož plnomocníkem byl justiciár. Zevrubnějších zpráv se ovšem nikdo nedověděl, ale dosti bylo na těchto povrchních, aby celý kraj se divil.

Penězi za Kopalův statek složenými měla [97] se zaplatiti jedna třetina sumy, za kterou Kopal Brázdov koupil. Každý poctivý člověk ale by byl uznal, že statek Kopalův stál za víc; jediný Kopal se domýšlel, že dostane panstvíčko z polovice darmo.

Avšak ještě nebylo všecko ukončeno, srovnáno a podepsáno. Kopal počal jaksi váhati a příčinou toho byla jeho žena. Jsouc velmi churavá, takže některé celé půldne na loži stráviti musela, trápíc se nevýslovně a předvídajíc svůj brzký konec, vrhla se jednou chvílí mužovi svému k nohoum a s usedavým pláčem mu předložila, že přímo do zkázy se žene, a živým Bohem se dokládajíc, prosila ho, aby marností se svesti nedal a nic na kvap nečinil, neporadiv se aspoň s rozumnými lidmi.

„Vždyť se ti všickni lidé ve vůkolí smějou a předpovídají ti úplnou žebrotu. Vždyť se ženeš do svého neštěstí jako šílenec a nedáváš povážlivému člověku ani k slovu přijíti, když s tebou poctivě promluviti chce. Na mne se neohlížej! Těch několik snad už jen neděl, jež zde ještě tráviti mi jest, nebude ti překážeti; [98] ale nerada bych, abys nad mým hrobem oželoval slepotu svou, abys děti své o vše připravil a sám sebe nejen v bídu, ale i v posměch lidí uvedl.“

Takové dorážky neminuly se všeho působení. Kopal počal přemítati a napadlo mu, že by skutečně na škodu nebylo, kdyby také s někým jiným se poradil.

Při takovém rozmýšlení dopadl ho Flink. Kopal neopatrným způsobem se projevil, že si předce jen ještě tu celou věc promyslí a s někým se poradí. Flink ho v tom potvrzoval. Potom ale hned zaběhl k justiciárovi a pravil:

„Jest potřebí nějakého podnícení, sice nám upláchne.“

A brzo na to roztrousilo se po vesnicích, že Kopal v neděli nastoupí své panství, aby se lidé sešli jej slušně uvítati, jakož pánové ze zámku to učiniti zamýšlí.

Lidu ze sousedních vesnic nebylo ovšem nic po Kopalovi. Že však se mluvilo o jakýchsi slavnostech, jež Brázdovští připravuji, a že byla právě neděle, sešlo se diváků veliké množství.

Kopal o tom nevěděl. Hned ráno ale přijeli justiciár, Flink a správce ve dvou kočárech. V prvním seděl Flink a vezli ho čtyři koně. Vystoupil u Kopala a pozval ho, aby s ním jel na Brázdov, že se tam něco připravuje. Justiciár a správce mu domlouvali a Kopal se dal přemluviti.

Celý Krupín byl na nohou a lidé vidouce souseda Kopala do kočáru vstoupati a čtyrmi odjížděti, byli jako ve vidění.

Ano, Kopal se vezl s Flinkem čtyrmi koňmi v prvním kočáře, v druhém seděl pan justiciár s panem správcem.

Byl-li Kopal toho dne ještě střízliv, tato jízda mu musela splésti mozek. Premovaný kočí na kozlíku, premovaný lokaj za vozem!

Hned jak vyjeli na kopec, s něhož bylo Brázdov viděti a který ku statku tomu přináležel, očekávalo je tam několik písařů a zástup lidu. Písař justiciárův pak vystoupiv uvítal Kopala co nastávajícího pána na Brázdově. I zahřmělo několik ran z moždířů a bouchání se opětovalo na rozličných stranách, i hajný se [100] svým mládencem a několika známými pytláky u druhého konce doliny, pokraj lesa, jali se z pušek stříleti a lid sběhlý vykřikoval: „Vivat.“ a pacholci zámečtí i všecky děvečky na rozkaz panský hulákali v to a šátkami v povětří máchali.

Když s kopce sjeli, přiklusalo několik pacholků na panských a selských koních, předjížděli kočáry a hluk a lomoz sběhlých se nadenníků, čeládky, podruhů a školních dětí neměl ani konce.

Tak byl krupínský sedlák jako pán na Brázdov uveden už nyní, kdežto tam ještě ani pánem nebyl. V jaké teprv úctě a slávě státi bude, až skutečným pánem se stane!

Při takovémto zjevu nebylo divu, že Kopal o sáhy vyrůstal a že jsa celý omámen ani neslyšel, co Flink k němu mluvil.

V zámku pak teprv ho uvítaly paničky a slečinky s veškerým sborem komorných, panských, kuchařek a kuchyňských a uvedly ho do hořejších pokojů, kde bylo slavné snídaní uchystáno a i slavnější ještě oběd se očekával, [101] jejž ouřednictvo novému pánu svému uchystalo.

Možno-li pak Kopalovi ještě váhati neb ucouvnouti? Justiciár potom před obědem u přítomnosti svědků držel jakousi řeč, kterouž se celá slavnost tato vysvětlovala. Byl to slavný jim všem prý den, na kterýž vážený a vzácný pan Kopal z Krupína nastoupil panství své. Vytáhl pak akta a předložil smlouvy a listiny shotovené Kopalovi k podepsání. Písař mu podal péro a Kopalovi se ruka třásla, nevěděl ani, kterak se s ním děje.

„Račte podepsati!“ pravil písař, dávaje oknem znamení, a jak Kopal perem papíru se dotknul, tu znova zazněly bubny a trouby a moždíře a pušky a pokřik lidu, až bylo hrůza poslouchati.

Takového něčeho se Kopal ani ve snu nenadál. Na takový den nech pak následuje cokoli, neboť se v jeho slávě sestřeďovaly skoro všechny radosti života, a slávou tou byl všecek omámen. Necítil ničeho mimo důležitost své osoby, neměl smyslu leda pro [102] zjev, který ho v té chvíli nade vše pochopení povýšil – či vlastně nad vše očekávání snížil! – Ale byl zaslepen a neviděl než na krok před sebe.

Smlouva byla tak upevněna, ba on sám na takové upevnění dorážel, že odstoupení skoro nemožno bylo, leda s obětmi, jež by ho snad o polovici jmění byly připravily. Na to ovšem nepomyslil, že i vyhozením jedné polovice aspoň druhou by byl zachránil!

A ta sláva jeho trvala celý den. V lesku, jakým byl ozářen, při lichocení pánů, paní a slečinek mu domov, žena a děti ani nepřipadly. Někdy jen si zpomněl, jak nešťastný jest, že tak sprostou ženu má, tak nevzdělanou dceru a tak nezdárného syna.

Ze známějších mu sousedů nebyl nikdo přítomen, nežli mlynář. Ten však toho dne byl jaksi zaražen a docela v pozadí se držel, čemuž Kopal se ale nedivil. V takové společnosti nebylo mlynáři možno hovor vésti, leč jen mlčky poslouchati.

Hostina trvala dlouho; bylo to jako o [103] svatbě neb o posvícení. Rozličná vína se střídala a Kopal zajisté nebyl poslední z těch, kteří si připíjeli z panského sklepa!

Tak to šlo až do tmavé noci. Na večer se uspořádal malý ples; v zámečku všecky síně byly osvětleny.

„Ani jste se ještě nepodíval na svůj budoucí příbytek,“ pravila paní správcová, jež u sebe chovala klíče celého domu.

A písař jeden na blízku stojící chopil se svíce a nabídnul se, že posvítí urozenému pánu, chce-li projíti síně a prohlednouti je.

Kopal učinil vše, co mu kdo radil, a všemu se poddal, k čemu ho kdo pobídnul.

Hosti měli skoro vesměs sami s sebou dost co dělati, a protož si Kopala skoro nikdo víc nevšímal. Kromě paní a slečinek bylo všecko v otroctví vína pohřbeno a každý se tu jevil svým zvláštním způsobem.

Pan správec právě vykládal domácí hospodářství s filologického stanoviště a bral všecky jazykozpytce známých i neznámých národů za svědky, že jeho výklad jest pravý. [104] Rozhodujícím rozumem byla však jeho paní, ku které se vždy znova obracel a k přisvědčení ji pobízel.

„Aj, pročpak nás nepoctila dnes vaše paní dcera také svou přítomností?“ tázala se správcová, než z velké síně vystoupili, a Kopal odpověděl: „Odjela s manželem svým k jakýms příbuzným jeho na návštěvu.“

„Slyšíš, ženo a paní má!“ vzkřikl tu správec na svou drahou polovici; „není-li pravda, že slepice české pocházejí od německého „schleppen,“ proto že zanášejí vejce do cizích kurníků? – Hej! kam odcházíš? Jen tady zůstaň a pomáhej mi. Jsem právě v proudu. Máš-li kam odejít, pošli někoho za sebe. Sem pojď ke mně!“

Paní správcová znala svého pána a věděla, když se nad míru vína napil, což se zřídka kdy stalo a vždy jen na cizí útraty, že neradno bylo mu odporovati. Dala tedy písařovi klíče a přisedla si k manželu.

Mlynář při stole usnul, navzdor cinkání sklenic a hlučnému hovoru rozjařené společnosti, [105] která za zdraví nového pána a na útraty jeho si připíjela. Flink a justiciár jediní střízliví hovořili pospolu v soukromí, co zatím písař Kopala v zámku prováděl.

Kopal byl úžasem uchvácen při pohledu na ty nevelké sice, ale nad míru krásně ozdobené pokoje, na ten skvělý nábytek, na ta vysoká zrcadla, na ohromné girandoly, na množství stolků, sedadel a damaškem potažených pohovek a posléze i pohledem na nádhernou domácí knihovnu, což nyní všecko za svůj majitek považoval. Nade vše ale líbila se mu panská ložnice, kde ohromné postele s nebesy a záclonami z nejdražší látky, podlaha perským kobercem pokrytá a podušky s hedbávnými povlaky jej nad míru překvapily. Zde pociťoval, co to jest, pánem býti, a jaký tu rozdíl u porovnání s přístěnkem, v němž na Krupíně spával. Ani mu nenapadlo, jak pevného tam požíval spaní a jak spokojených nocí tam strávil!

Z poslední komnaty vedly dvéře na chodbu, chodbou pak schody k pozemí. Písař ho chtěl vésti zpátky.

„Aj což,“ pravil Kopal, „když už jsme došli až sem, podíváme se i dále a prohlídneme všecko. Co pak jest tam dole?“

„Na jedné straně kuchyně a několik pokojíků pro čeládku, na druhé rozličné neobývané pokoje, z nichž jedna někdy za šatlavu sloužívá, když nějaká vzácnější osoba se zavře.“

„Co že? což se vzácné osoby také zavírají?“ tázal se Kopal.

„Právě tam máme jakous. Nevím, kdo vlastně jest a proč zde ten čas tráví; ale nezdá se býti z venku. Písař justiciárův ví, co zakousla, mně to není povědomo.“

„A dlouho-li tu ještě má zůstati?“

„To nevím, ale pan justiciár to vzácnému pánu beztoho as vysvětlí.“

„Bylo by možno ji viděti?“

„Vzácnému pánu jest v tomto domě všecko možno!“ odpověděl písař s hlubokou poklonou. „Potřebí ale přivolati vrátného, který má klíče od šatlavy.“

Kopal každým téměř okamžením vždy víc a více pánem se cítě poslal pro klíče. [107] Ale vrátný použiv panské slavnosti a považuje se též za kus pána a za část brázdovského zámku i za člena úřednictva, přihnul si toho dne také více než jindy a spal jako dřevo. Písař tedy sundal klíč s hřebíku a přinesl jej.

Došli k naznačeným dveřím a otevřeli.

Rachocení klíče a vrzání otvírajících se dveří probudilo osobu uvězněnou. Odpočívala na bídném loži, vedle lože na zemi byl džbán s vodou a kus chleba.

Hlavu pozdvihnuvši najednou vykřikla a hbitým skokem vedle Kopala se objevila – paní Rozalie.

Počínání její bylo zoufalé, pokřik její přehrozný. Kopal leknutím a překvapením v okamžení docela vystřízlivěl.

Mezi tím co Rozalie své záležitosti mu přednášela hlasem, jakýž by byl k postrašení celého zámku dostačil, postavil polekaný písař svícen a běžel nahoru, aby panu správci novinu tuto oznámil.

S panem správcem ale nebylo již ani řeči, obrátil se tedy písař k panu justiciárovi, a ten nemálo se uleknuv dolů odkvapil.

Flink zatím se přidržel společnosti, jež si tak živě počínala, že se sotva pochopiti dalo, kterak mlynáři jen možno při všeobecném tom hluku tak pevně spáti.

Teprv as po hodině se Kopal s justiciárem zase navrátili. Ale Kopalovi se už nechtělo společnosti. Novina, již právě od Rozalie byl zaslechl, nemálo jím zatřásla. Justiciár považoval cizí ženu za lhářku a utrhačku na cti Vojtěchově, a posléze jí vysvětlil: kdyby to i pravda bylo, že předce největší trest na ni samu padne, pročež že ji ze šatlavy pustit nemohou, pokud spor se nevyjasní, rozsudek se nevyřkne a trest se nepřestojí.

Rozalie nyní ovšem uznala, že udáním svým si pomohla z bláta do louže; bylo jí však útěchou při tom, že také Vojtěch trestu neujde a bezbožná Františka za dvojnásobný podvod též potrestána bude.

Justiciár vyprovodil Kopala do panské ložnice. Tam spolu ještě dlouho hovořili a Kopal pravil, když justiciár odcházel:

„Děkuji vám už tolik, pane justiciáre, že [109] ani nevím, kterak se vám odměniti. Největší ale dobrodiní jste mi prokázal tím, že jste tu ženu zavřel a rodinu mou před veřejnou hanbou zachránil. Byl bych se zbláznil, kdyby můj zeť takové potupy před zdejšími lidmi byl došel. Jen o to vás ještě žádám, abyste tu věc co nejšetrněji mlynáři přednesl, neboť jemu bude při tom ještě hůře nežli mně!“

„Zůstane tedy při tom,“ pravil justiciár odcházeje. „Zejtra pojedeme do Prahy a – přesvědčíme se o pravdě.“

Ejhle, Kopal v panské ložnici! Byl samoten, mohl sám k sobě říci: „Jsem doma, jsem pánem těch okras!“ Mohl si lehnouti za ty skvostné opony, pod ta pozlacená nebesa, do těch měkkých hedbávných podušek! Proč tak neučinil? Posadil se k stolku, nevšímal si ničeho – ani těch koberců, a přál si, kdyby se ta krásná komnata proměnila a on by namísto zde seděl na Krupíně v přístěnku svém a Mařenka aby byla ještě doma a vše jako jindy bývalo.

Byl to jen prchavý mráček myšlénkový, [110] jenž mu v té chvíli nebe přítomnosti kalil; ale ten mráček stačil k probuzení nespokojenosti sedlákovy.

Proč to as? Vždyť byl nyní pánem, jakým si od jakživa býti přával, kolem něho nic sprostého, nic selského se nenalezalo, všecko panské a nádherné!

Ulehl si pak do těch hedbávných podušek, ale ani k podřímnutí nedošel. Doma se mu jináče spávalo!

5.

Bílý už skoro nastával den, ale justiciár a Flink v nejzazší jedné komnatě zámku ještě rozmlouvali. Obsah této rozmluvy jejich byl pro ně dosti důležitý.

Především se byli rozdělili o čistý užitek, který skutečně nemálo obnášel. Kopal koupil Brázdov za takovou sumu, že tím, co dlužen zůstal, byl statek tento dostatečně zaplacen, a hospodářství jeho v Krupíně připadlo co čistý užitek prodavačům, jákož i ony hotové peníze, jež původně byly za věno Mařence ustanoveny.

Rozdělili se o to následujícím způsobem. Justiciár podržel všecko a Flink se spokojil hotovými těmito penězi a tím, co ještě vyzískati doufal z Brázdova, a polovicí toho, [112] co byl už vyzískal. Přivolal totiž hned prvním dnem, jak Kaftan odejel, obchodníky a prodal několik set sáhů dříví z panského lesa ještě neprosekaného. To se stalo tak chytře a rychle, že ani Kopal ani mlynář o tom nevěděli. Ale ještě většího užitku doufal příštím dnem se dopíditi, a to způsobem nikomu nepovědomým a od nikoho netušeným.

„Co vyděláte, to vyděláte,“ pravil justiciár, „já o tom nic nevím a věděti nechci. Právní rozepře z toho nižádná povstati nemůže. Smlouva doslovně udává, že Kopal pozejtří se stane pánem na Brázdově, pánem polností, zahrad, lesů, stavení a všeho, co v stavení zděno a hřebíky upevněno jest, co však přibyto neb přiklíženo není – to mu nepřináleží. Mlynář a Kopal musí se mnou do Prahy. Vy pak si zde zatím spravte své věci, jak nejlíp vám možno bude.“

Rozešli se. Justiciár šel ještě domů a povolal k sobě písaře. Rozkazy, jež mu dal, zdáli se býti důležité a veletajné, neboť mu je téměř do ucha jen šeptal.

Flink mezi tím šel do hospody a v hořejším pokojíku se uzavřel, peníze své uschoval a pak, jsa mdlý a ospalý, si ulehl.

Asi v osm hodin se vydali justiciár s mlynářem a Kopalem do Prahy.

Mlynář byl neustále zamyšlen. Leželo mu mnoho věcí v hlavě a všecky ho tísnily. Byl to a ono pozoroval, a čím více o tom přemýšlel, tím více ho to znepokojovalo. Nejvíce ho mrzelo, že se přemluviti dal k postoupení hotových peněz, jež Mařenka co věno přinésti měla. Vedle toho pak i jiná obávání v něm povstala, jimižto ani k jasnu v sobě dojíti nedal, a mezi nimiž nehezká historie s paní Rozálií nemalého místa zajímala.

Ale i Kopalovi bylo ouzko, jako nikdy před tím. Vědělť zajisté proč! Styděl se před syna stoupiti a napadlo mu maní při tom: „Což ten Vít i v jiných věcech nemá více rozumu nežli já?“ – A předce se měl právě nyní nejvíc těšiti! Vždyť dosáhl toho, po čem se vždycky sápal! Vždyť provedl všecko, co proti [114] ženě, dceři i synovi tvrdá jeho hlava provésti se snažila!

Co se pak Víta týkalo, tu teprv se mohl těšiti! Prohloupil co otec, urazil syna a marně tři sta zlatých vyhodil; za to ale získal čest a vědomí, že syn jeho jest poctivý člověk, a nikoliv prostopášník a hejsek, za jakého jej v posledním čase považoval.

To mu také napadlo; proto však pro všecko si předce jen přál, aby Vít byl chybný a vinný.

Ale i mimo to mu bylo celou cestou jaksi tesklivo a nevolno, a justiciár měl co dělat, aby výmluvností svou společníky z patrného omrzení vytrhl.

I jemu ta zasmušilost těch dvou mužů velmi překážela. Nebylo s nimi smluvení, čehož mu předce tak nutně potřebí.

I to nebe se kabonilo, mlha pokrývala cestu, tak nitro i zevnějšek přispívaly k tomu, že mezi těmito třemi lidmi docela proti obyčeji jejich nechtěla živost se rozložiti.

Jak by teprv Kopalovi bylo bývalo, kdyby [115] byl jen tušiti mohl, co se mezi tím na Brázdově a co se v Krupíně dělo!

Písař justiciárův zajisté jednal jen podle rozkazů pánových, když přesvědčiv se, kde Flink jest a co dělá, odběhl k paní správcové, která ho patrně už očekávala.

„Flink nyní spí a může se k věci rychle přikročiti,“ pravil k ní.

„A jakž ostatní?“ tázala se ona.

„Všecko v pořádku, vrátný čeká.“

Tento kratičký hovor docela pošeptmo se vedl; pan správec chrápal ve vedlejším pokoji. Paní správcová vzala klíče a odkvapila s písařem nahoru do pokojů. Nejprv sundali drahé obrazy s pozlacenými rámci, pak zrcadla a všecky menší věci, které tam byly a nějakou cenu měly. Pak hedbávné podušky, damaškové záclony a drahé koberce. Drahé sklenice, bílé i barevné porculánové nádoby všeho druhu, posléze i knihy, což jich tam bylo, pěkně vázaných i nevázaných, slovem vše, co se z menších těchto věcí odnésti dalo, odnesli a na rozličných připravených už místech tak [116] uschovali, že skoro nemožno najíti je tomu, kdo o skrýších těch nevěděl.

To vše se stalo s největší rychlostí a tichostí; svědkové toho jediní byli písař, paní správcová a vrátný.

Bylo již všecko odstraněno. Paní správcová pak zase doma po probdělé noci si lehla a ještě spala, když Flink se ohlásiti dal. Jemu však byl přístup otevřen do všech pokojů správcových, vešel tedy na správcovo pozvání.

„Nuže, pane správče, ještě se lidé nehlásili?“ tázal se Flink. „Či jste zapomněl učiniti, oč jsem vás včera požádal?“

„Všecko v pořádku, vzácný pane! všecko v pořádku! – Náhodou se i cizí kupci tu vyskytli a domácích tu bude až nazbyt. Slyšíte, jak mušketýr bubnuje? Svolává je, ano svolává!“

Skutečně bylo slyšeti bubnování a ohlašoval mušketýr po vsi, aby se lid sešel ve dvoře a zúčastnil při veřejné dražbě.

Když Flink do zámeckého dvoru vešel, bylo se tam už mnoho venkovského lidu sešlo, [117] a též některé městské osoby, jež náhoda touto cestou právě vedla.

„Jaká to škoda,“ pomyslil si Flink, „že nezbývalo času k sezvání všech známých, jak jsem si přál a se domýšlel, že bude. Byl bych as třikráte tolik vytěžil!“

Marné však zde bycha honiti. Záleželo na rychlém odbytí výkonu, aby se opožděním nějaká překážka v cestu nehodila, a proto Flink usiloval o to, aby se licitace začala.

Ano, takž bylo! Licitace v Brázdově! Pan Flink použil poslední chvíle panování svého k tomu, aby vyprodal vše, co v zámku hřebíkem upevněno nebylo, a co se prodati na místě nedalo, zamýšlel panskými a selskými koňmi odvézti do Prahy dříve, než nový vlastník se navrátí. Rozkázal všechna okna vysaditi a všechny dvéře, pak kázal snesti nábytek do dvora, kde se dražba konala, sám stoje při snešených věcech. Chtěl to šmahem za fatku odbyti, jen když něco vytěží za to harampátí, pravý užitek, věděl, že ho lepšími věcmi v Praze nemine.

Nejdřív se vyvolaly skelníky ze zahrady. Hle, nikdo nic na ně nepodával; jediný Burák chalupník z Dřína, podal co vyvoláváno a – zůstaly mu. Lidé se tomu nemálo divili.

„Ejhle, chalupník! nač ten potřebuje skelníky? mluvili sedláci mezi sebou. „A kde vzal tolik peněz?“

„Inu, kde vzal peněz! jak hloupá to otázka! což nevíte, že se syn jeho stal pánem kdesi v dalekých zemích?“ prohodil kdosi.

Sedláci se tomu smáli.

„Možno je všecko, ale nejde to tak zprudka!“ soudili mezi sebou.

Zatím došlo na licitování oken a dveří. Hle – Burák koupil dvéře i okna, nedaje se ničím odstrašiti a nikým přeplatiti. Došlo na nábytek, pěkná sedadla damaškem potažená, lenošky, divany, stolky – Burák kupoval a kupoval, až lidé úžasem trnuli.

„Ten chalupník buďto našel poklad, aneb někoho okradl! pravil sedlák kterýs.

Ale bylo to také skutečně podivení hodno . Vše, cokoliv do prodeje přišlo – Burák, nejchudší [119] chalupník v kraji, koupil a hotovými zaplatil. Co koupil, dal pak naložiti na vůz a domů odvezti.

Na dvoře už bylo všechno vyprodáno, většího nábytku v komnatách už nebylo.

„Nuže, Buráku!“ pravil Flink, „vy máte jaksi chuť ke kupování. Jsou nahoře ještě pěkné obrazy, zrcadla a jiné drahé věci. Máte-li peněz, dám vám je lacino.“

„Jen sem s tím, budiž cokoliv, sem s tím pokud mám chuť!“ odpověděl Burák.

A Flink si vyžádal klíče od paní správcové a běžel nahoru pro drobnější sice, ale drahocennější věci.

Ale v několika okamženích se strhl nesmírný pokřik v zámku. Všecko bylo vykradeno, a to z uzavřených pokojů! Flink jako divoch lítal po chodbách, lál na vešken lid, na úřednictvo i na čeládku v zámku a hrozil nejpřísnějším vyšetřováním. Všechny lidi maje v podezření, kromě správce a správcové, o nichž věděl, že z domova byli nevyšli, obořil se nejvíce na justiciárova písaře, kterému nejméně věřil.

Správec, nemaje ani pomyšlení, kterak by možno bylo, věci, které ještě nedotknuté na místě se nacházely, bez vědomí jeho ukliditi, a jsa přesvědčen, že paní jeho, která klíče u sebe chovala, ještě pevně spala, když on se probudil, považoval za svou povinnost, ujmouti se věci, která cti jeho se týkala.

O svém písaři byl přesvědčen jako o své manželce, že nijaké viny na sobě nemají; ale justiciárův písař mu byl, jako justiciár sám, už dávno sůl v očích.

Nastal nyní veliký shon po písaři, ale písař byl ten tam. V okamžení byl zmizel, aniž kdo věděl, kam se poděl. Nyní nebylo pochybnosti, že on ty věci vzal, a Flink rozeslal čeládku, by se ho zmocnila.

Vrátný, nejochotnější ze všech, běžel přímo do Krupína. Vědělť zajisté, že ho tam najde; ale neběžel ho hledati, aby ho vyzradil, alebrž aby ho upozornil na nebezpečenství.

V krupínské hospodě ho také vskutku dopadl. Seděl tam docela pokojně ve společnosti s jakýmsi cizím pánem a s Vítem, synem Kopalovým.

V cizinci poznal vrátný okamžením člověka, který se hned z počátku mezi licitanty v Brázdově objevil, potom ale, pohovořiv s písařem justiciárovým, se ztratil. Písař zase hned na to pošeptal vrátnému, že půjde do Krupína, kde ho najíti lze, kdyby se po něm poptávka stala.

Vrátný vstoupiv kýval na písaře, jako by mu tajemství svěřiti chtěl; ale písař pravil:

„Jen přistupte a vypravujte beze všeho obávání. Není se čeho strachovati, nejméně výhrůžek toho koňaře.“

Písař totiž byl v duchu svém pevně přesvědčen, že pán jeho, justiciár, jedině k prospěchu původního majetníka, totiž pana Kaftana, jedná, sám pak činil, jak mu přikázáno bylo, prost jsa vší odpovědnosti.

K mínění písařovu se nakloňovati zdál též cizinec, ač se přímo neprojevil. Jediný Vít ostrým svým zrakem dále viděl a pravil:

„Pozoruji v tom ve všem rozsáhlé a mnoho spletené okliky a myslím, že rovná cesta bude zde ze všech nejpřiměřenější. Má rada by [122] byla, abychom se bez meškání odebrali na Brázdov. Pán kancelářský může zde prozatím na nás čekati. Skutečně-li s rodinou páně Kaftanovou tak smýšlíte, pane barone, jak jste se projevil, tedy nelze vám meškati a nutno přímo zakročiti, pokud vinník neupláchne. Vám ale dáme zatím důležitou úlohu, pane kancelářský. Posaďte se a sepište prozatímní zprávu tak, jak jste nám ji podal, a pošlete ji hned na krajský úřad. Doplňky se podají později. Vrátný nech si vezme koně z našich stájů a doveze listinu na patřičné místo a tam ji odevzdá. Znáte beztoho formule, jakých potřebí, aby úřad rychle zakročil.“

Pak Vít a cizí pán se odebrali koňmo na Brázdov.

Společník Vítův nebyl nikdo jiný než – Kopoty.

Byla to divná hřička osudu, jež tyto dvě osoby na cestě svedla. Vít dopisem od Janova otce dověděv se, jaké změny na Brázdově a v Krupíně se dějí, nemeškal okamžením domů se odebrati, by napravil, co se napraviti ještě [123] dá. Šel pěšky. V poledne ho dojel kočár, zastavě se v té samé hospodě, co Vít, a jelikož tam nebylo nikoho než dvou cizích, nelze se diviti, že se rozhovořili a posléze i sblížili.

V Krupíně se Vítovi vyjasnila celá ona spousta pletich, jimž otec jeho as podlehl, i tajemná pásma, jimiž Kaftan obklíčen v největší nebezpečenství upadl, pozbyti totiž všeho majitku svého. A hle, ten mrtvý, netečný Kopoty nabyl zvláštního zájmu pro ty nejasné poměry a následujíc přirozený mu ruch spravedlivosti a poctivosti, svrhl opět svou netečnost se sebe a slíbil, že slabých se ujme proti silnějším a zchytralejším.

Kopotymu to všechno bylo věcí docela novou a zajímavou. S něčím podobným se posud nikdy nepotkal vzdálen žijíc téměř od života lidí, a nepoznav sporů a hádek, jež světem hýbají. Na nejvýš ale ho zajímala povaha Vítova, jeho ráznost a takt, s jakým se choval a který ho nikdy neopustil. Vít ale zde skutečně se jevil co příkrá skála pokraj víru, který všecko v sobě shlcuje, jenom skalou pohnouti nemůže!

Jak mile se Vít v Krupíně objevil, množství známých a přátel přihrnulo se k němu a každý věděl nějakou novinu a každý podal nějakou zprávu, a ze všech zpráv těchto ovšem nikoliv celé pravdy, ale předce valné části její se domysliti mohl.

Zvěděl, že hospodářství v Krupíně jest prodáno, ale nikdo nevěděl komu, neboť justiciár právem plnomocenství sám tu věc spořádal a ku konci přivedl. Zvěděl také o všem co se na Brázdově dělo a děje – i o veřejné dražbě na kvap ustanovené.

Kopoty chtě zachrániti, co zachrániti možno, splnomocnil Víta, aby skoupil vše, co se na prodej vyvolá, bez ohledu na cenu, a Vít k tomu ustanovil chalupníka Buráka, otce Janova, a sám se na Brázdově ani neobjevil.

Takž tedy se zponenáhla protrhávaly mraky nad Krupínem a Brázdovem stažené, ale zbývalo ještě mnoho k úplnému vyjasnění.

Na Brázdově se zatím podivné věci děly. Paní správcová, jíž dříve ani na mysl nepřišlo, že by z odstranění věcí těch něco zlého povstati [125] mohlo, a domýšlejíc se též, že Flink nemá ani práva k nábytku a k věcem, jež panu Kaftanovi přináleží, a že tedy Kaftanovic rodinu ošiditi zamýšlí, tázala se nyní svého manžela, zdali v odstranění věcí chybila, a nemálo se ulekla, když správec odpověděl: kdo je odstranil, že za zloděje považován a co takový potrestán bude.

V strachu svém se tedy vyznala z toho, co se stalo, i udala místo, kde věci uschovány jsou. Správec úžasem dojat by to snad byl zamlčel, kdyby v tom okamžení nebyl Flink přistoupil a rozkaz vyřknul, že se musí v tu chvíli celá ves prohledati, i všecky sklepy a komory v zámku.

Tu správec uznal, že není jiné pomoci než s Flinkem upřímně promluviti, a Flink hned na to i zvěděl, že písař nebyl toho původcem, alebrž justiciár sám.

„Ah! tedy mě ten panák chtěl ošiditi? Nuže ať dá pozor, aby se sám neošidil!“

Najednou se rozneslo, že se věci našly a že dražba znova začne. Ale Flink neměl chuti [126] do prodeje. Dal zapřáhnout koně k vozům a nakládati věci. Bylo patrno, že je odveze.

Byl by to také bez pochyby učinil, kdyby v pravý ještě čas Vít s Kopotym byl nepřijel.

„Ani na krok ze zámku! ani na krok!“ zvolal Vít, s koně nesleza a jako pán aneb soudce si zde počínaje.

Veliké tu povstalo podivení a hnutí mezi lidem. Nikdo nevěděl, kdo Kopoty jest, jenž se právě pobočníkovi vedle velitele podobal; ale Víta znal každý a každý si ho vážil.

„Můj otec jest zde nyní pánem a já jakožto syn a zástupce jeho pravím, že se nesmí ani pírkem hnouti v tomto domě bez mého vědomí a před navrácením otce mého. Přiřkne-li vám pak právo tyto věci, nebude překážky je odvezti: do těch dob ale se ničím nehne.“

Flink slabě odporoval, jsa nemálo zaražen tím neočekávaným vystoupením; zvláště Kopoty, jehož si nyní lépe všimnul, dělal mu nemalé vrtochy. Pamatoval se, že toho člověka s tou mramorovou netečnou tváří kdesi už ve vyšší [127] společnosti viděl, nevěděl ale kdy a kde. Toliko o tom byl přesvědčen, že to vznešená, skoro důležitá jakás osoba, s níž se nedá mluviti jako s poddanými.

A i to, že Kopoty ani nepromluviv, chladně jako kamenná socha, ale s výrazem jakýms mnoho významným s koně hleděl, polekalo Flinka.

Protož odpor jeho byl mírný, slabý a nyní tím podezřelejší, čím větší se ho míra od přítomného lidu očekávala.

Posléze pozval neústupného Víta a průvodčího jeho do zámku, podotknuv, že se tam bez svědků dá lépe pojednati.

Slezli s koní a šli s ním.

„Byť jste se nám i v cestu stavěl, pane Flinku, zajde vám k tomu chuť před soudem. Žaloba na vás již je na cestě ku krajskému ouřadu a co nevidět bude vše zevrubně a důkladně vyšetřeno, co se zde dělo. O svědky, totiž o očité svědky nemějte starosti. Předběžní žaloba jest od jednoho z účastníků složena – sám justiciárův písař proti vám vystoupil, – a že pan justiciár za ním stojí, nebudiž vám [128] zatajeno. Co se mne týká, není mi po záležitostech páně Kaftanových pranic; ale zde stojí dobrý přítel a zástupce jeho, který se ho vší mocí svou ujme – pan baron Kopoty.“

Flink se zamyslil a kolem úst mu pohrával smích.

„Tedy pan justiciár – a zde pan baron Kopoty! Hm! – račte býti ženichem slečny Herminy, jak se říká nápadníkem?“

Kopoty se zarděl; mrzel ho ten ousměšný způsob, jakým ho koňař oslovil.

„Odkud vám taková zpráva přišla?“ pravil Kopoty; „a co na tom směšného?“

„Nic, než že vás lituji, pane barone. Dle mého mínění by vám důležitější býti mělo, abyste svoje záležitosti spravoval nežli záležitosti jiných. Váš jednatel jest bratr zdejšího justiciára, a jsou bratr bratra hodni! Račte se mnou jíti, snad se vám trochu v mysli vyjasní. Mám v hospodě pokojík, kde s panem justiciárem časem pojednávám, leží tam několik listů, jež tam náhodou nechal – možno, že se z nich něčemu naučíte.“

Kopoty, nejsa na něco takového připraven, s podivením pohlédl na Víta, tento zase slova se chopiv pravil:

„Pan baron si nyní mne za jednatele svého vyvolil, půjdu tedy s vámi.“

Flink se mlčky poklonil a šli.

Dvůr se mezi tím naplnil lidem. Divné pověsti se rychlostí blesku rozbíhaly po Brázdově a vůkolních vesničkách. Paní správcová strachy doma omdlívala, písařové běhali ustrašeni sem tam, správec sám pozbyl téměř rozumu.

Jaký to rozdíl mezi včerejškem a dneškem!

Před hospodou též bylo množství lidí počumujících, kteřížto nejpodivnější báchorky přemílali. Stál mezi nimi i jezdní sluha Flinkův.

Kopoty vstoupil napřed do průjezdu, za ním Vít, Flink, jsa poslední, mrknul na sluhu, a když tento se přiblížil, letmo mu něco pošeptal, aniž to kdo pozoroval.

„Zůstaneme dole v krčmě, pánové?“ – pravil Flink. „Lid uvidí, že spolu jen pojednáváme [130] a se nervem, jakž asi se vůbec domýšlí. Přinesu v okamžení ty listy.“

Odešel nahoru. Vít šel za ním až ke schodům a čekal tam, až se vrátí.

Po chvíli přinesl Flink balík rozličných spisů.

„Vím, že by nyní marné bylo, něco zamlčovati a zapírati; ale vím také, že přímým vyjevením všeho toliko získati mohu před vámi i před zákonem. Pročež poslyšte, pánové! Justiciár Chvalský je největší šibal pod sluncem a jeho bratr jest mu věrným pomocníkem v taškářství. Justiciár mě chtěl ošidit, kdežto beze mne by nic byl nepořídil; to mu vynahradím mnohonásobně!“

I počal vypravovati vše, co o justiciárovi věděl, od počátku až do konce to vyložil, a na důkaz všechny listiny připojil i všecky své denní zápisky.

Měli co prohlížeti! Ale Vít všecky ty nečisté poměry pronikal s onou setrvalostí a chladností, jakáž myslitele vyznačuje, a již zpozoroval velké mezery, jakéž se v písemnostech těchto jevily.

„Možná, že ještě něco tam najdu,“ pravil Flink; „račte posečkati. Právě mi napadá, že ještě na jeden celý ouložek jsem v rychlosti pozapomněl.“

Odskočil opět. Přede dveřmi se na okamžik pozastavil, pak zaslechna, že Vít Kopotymu vysvětluje zmotané ty pletichy, zlehounka vyšel na dvůr, dvorem na zahradu a přes plot hbitostí právě mladíkovou přeskočil. Tam naň čekal sluha jeho na koni sedě a druhého osedlaného za uzdu drže. Sluha před sebou ležeti měl náramný vak řemeny k sedlu upevněný.

„Sebral jsi všecko?“

„Všecko, co se rychle dalo!“

„Nuže s Bohem, pánové! a čekejte, až se justiciár navrátí, snad vám vysvětlí, co vám ještě nejasno. Výdělek nebyl špatný, peníze mám a není mne tu déle potřebí!“

Takto v duchu k sobě mluvě cvalem ujížděl a byl už k nejbližšimu lesu dojel, než čekající zvěděli, že uprchl.

6.

Kopal s mlynářem a justiciárem přijeli šťastně do Prahy a první cesta Kopalova byla do domu, kde paní Rozalie ondy přebývala.

O paní Rozalii tam ovšem nebylo památky a taktéž o schovance její; ale řečí o ní bylo mnoho a přehrozných. Kopalovi až vlasy vstávaly, když zaslechl, jaká to luza. I dalo se dle pověsti ženských těchto souditi, že vší špatnosti jsou schopny.

Nebyl tím ale ještě důkaz podán, že Vít byl nevinen. Mlynář obzvláště nepřestával všemi důvody, jež mu napadly, Kopala přesvědčovati, že podvodnice, za jakou Rozalie vůbec byla považována, i této poslední lži schopna jest za příčinami, jež ovšem posud udati nelze.

„Vše by se mžikem vyjasnilo, kdybychom se dopíditi mohli té mladice, která prý je všechny přelstila a ošidila,“ pravil justiciár.

Františky však se dopíditi bylo téměř nemožno.

„A což zde stojíme a se radíme?“ jal se Kopal posléze mluviti. „Posud jsem ještě s Vítem o tom nepromluvil. Jsem přesvědčen, že se jedině jím pravdy dopídíme, byť i vina jeho byla.“

Mlynář neměl chuti, musel se však poddati.

Šli tedy hledat Víta. Marně však na dvéře příbytku jeho klepali.

Sousedka vyšla a tázala se, kdo jsou a má-li panu Vítovi něco vyřídit, až se vrátí.

Kopal se představil co otec. Sousedka hned plna přívětivosti zvala je, by dále vstoupili do jejího příbytku. – Vít byl u ní v nájmu. Odešel prý; nevěděla sice kam, ale to jí nedělalo starosti.

„V pana Víta se mohu důvěřovat, jest to řádný, šlechetný člověk,“ pravila. „Těší mě, že jsem poznala otce tak výtečného syna.“

Mluvila ještě mnoho a vypravovala o způsobu života Vítova, nemohouc se ho dost vynachváliti, což Kopalovi ovšem lichotilo.

Tázal se, zdali ho kdo navštěvuje?

„Zřídka kdy!“ odpověděla sousedka. „Toliko známá jedna slečinka ho zde dnes hledala a zanechala mu lístek. Pak včera večer sem přivrávoral také zas po dlouhém čase krajan jeho, lehkomyslný a nemravný člověk, který skoro nikdy ho nenavštíví, leda když se přijde peníze dlužit Bylo už pozdě z večera, když se tu objevil. Byl až hrůza opilý, motal se, sotva moha na nohou státi, a tloukl na dvéře, až celý dům vybouřil. Ale vyprovodili jsme ho nerázně z domu.“

„Kdo to as byl?“ tázali se jeden druhého.

„Příjmění nevím, pan Vít ho obyčejně nazýval Vojtěchem, a jest prý mlynářův syn.“

„To je lež!“ obořil se mlynář hbitě povstana. „Vojtěch odejel se svou ženou do Křenic k příbuzným a musel bych o tom věděti, kdyby se byl do Prahy odebral. Jsem jeho otec, mlynář z Červeného mlýna.“

Sousedka se poněkud ulekla a omlouvala své přenáhlení; avšak posléze doložila:

„Lituji velice, dotkla-li jsem se pana otce nepříjemně zprávou svou; avšak nejen že na to přisahati mohu, co jsem vyřkla, ale i celý dům, veškeré mé sousedstvo mi svědectví dá, budete-li je žádati. Aniž jsme se v osobě mýlili, neboť ho známe, bohužel, příliš dobře. Nevěříte-li ale, tedy ať vás nejbližší soused a sousedka přesvědčí. Jest chudobná jen pradlena, ale poctivá a bohabojná žena, jakož muž její pořádný člověk.“

Věc tato byla dosti důležitá, aby Kopal, který si Vojtěcha posud jináče představoval, nebyl si úplného vyjasnění přál. Požádal tedy, aby někdo ze sousedstva dosvědčil, co paní právě prohodila. I stalo se a mlynářova nesnáz nanejvýš vzrostla, když druhá sousedka vypravovala:

„Znám pana Vojtěcha i odjinud velmi dobře, nemohu se tedy v osobě mýliti. Není zlý člověk, ale příliš lehké a nestálé povahy. Nedaleko odsud v … uličce má milenku, dceru šlechetných [136] rodičů, děvče jak náleží hodné. Otec býval malým ouředníkem, zemřel ale příliš časně a zůstavil chudou vdovu a nezaopatřenou dceru. Dcera se jmenuje Lidmila. Až ji poznáte, přesvědčíte se, že jí rovno není mezi tisíci. Je obzvláštně moudrá a povážlivá; ale i nejmoudřejší se někdy zapomene. Zapomněla se i ona nebohá a věřila panu Vojtěchovi, ba snad posud věří slibům jeho a očekává, že si ji vezme.“

To nebylo malé leknutí pro mlynáře a ještě větší pro Kopala. I sám justiciár byl touto novinou nad míru překvapen.

„Ano, že si ji vezme!“ vypravovala sousedka dále, „ale přisahala bych na to, že to neučiní, neboť měl i jiné známosti, a to s nepočestnými ženskými. Právě vedle v domě slouží děvče, jež by vám podivné zprávy dáti mohlo. Neopominula jsem také panně Lidmile přímo oznámiti, s čím se mi Kačenka svěřila ohledem na jakousi paní Rozalii a nestydatou její schovanku. Jsou to kroniky, pánové, až hanba povídat.“

A tak to šlo ještě dále. Sousedka se rozhovořila, právě jako by ji těšilo mučiti otce vyličováním nezdárnosti synovy.

Kterak ale Kopalovi při tom bylo! Muž ten nepovážlivý byl tou chvílí úplně zničen, srdce jeho jako by na dví se bylo rozpuklo. Lítost a zlost, stud a pozdní želení nepředloženého kroku, pocit zahanbení před vlastním synem a před celým světem, vše, co mír duše ruší, prsa ouží, mysl kalí a srdce rozrývá – to vše na něho doráželo, a k tomu se přidala i myšlénka přebolestná, že dítě své, svou dceru nešťastnou učinil svévolně a téměř násilně!

Ale že už trpký nápoj se mu sám podával, tedy jako na doplněnou vyhledal bývalou služku Rozaliinu. Mlynář stavě se zoufalým přímo se projevil, že mu nemožno dále jíti po stopách veřejné hanby synovy, a odebral se do hostince. Justiciár ale, jakožto zkušený a chytrý člověk, nespustil se Kopala ani na okamžik, obávaje se, aby se mu náhodou nějakého nevčasného vysvětlení mezi tím nedostalo.

Kopal jsa už v běhu nedal se více zadržeti [138] a zastaviti. Nebylo mu dosti na tom, že věděl pravdu, chtěl věděti celou pravdu. Neuspokojil se tedy ani tím, co mu bývalá služka Rozaliina řekla, ale předsevzal si, že také Lidmilu navštíví.

Věděliť už všickni tři, že nejen Vojtěch, ale i Vít k Lidmile docházíval, a mlynář doufal, že snad v tomto poměru nějaká poskvrna na Vítovi ulpí, ba vmyslil se do toho tak, že sám v sobě přesvědčen byl o nějaké vině Vítově. Kdyby se byl jen jediného stínu dopíditi mohl, jen jediného proutku, na němž by háček visel, bylo by mu stačilo k úplnému očernění Víta. Ale posud vše marno! O Vítovi všady tolik chvály, co hany a potupy na Vojtěcha. Ze všeho ale nejvíce mlynáři leželo v hlavě, že lidé Vojtěcha v Praze prý viděli, kdežto on by na to byl přisahati mohl, že to lež.

Šli tedy vyhledati Lidmilu. Vstoupivše v chudobný příbytek její, nemálo se ulekli.

V komnatě bylo šero, ač bílý venku den. Okénko bylo záclonou pokryto, v zadu v koutě vedle lože stál stolek, na stolku noční lampička [139] slabým kmitem dohořovati se zdála, u nohou lože klečela ženská hořce plačící. Ani nevěděla, že kdo vstoupil.

Justiciár okamžením pochopil, že k smutnému přišli zjevu. Kopal a mlynář zůstali u dveří státí, justiciár přistoupil až k loži a přesvědčil se, že se neklamal.

Na loži spočívala žena – mrtvá.

Dotknul se Lidmily; ta se ohlédla a vstala.

Krátkými slovy oznámil jí justiciár, kdo jsou a proč přicházejí.

Lidmila na mlynáře bolestný a spolu hněvivý upřela zrak, až muže toho mráz obešel. Ale po chvilce mlčení pravila:

„Otec není vinen zločiny synovými! Odpouštím mu vše, co mi učinil, ale pochybuji, že by spokojené chvíle kdy nabyl po celý budoucí život svůj! – Vy ale“ – pravila ke Kopalovi se obrátíc – „vy máte poklad, jakéhož z tisícův jednomu otci dopřáno… bohužel, že ho neznáte, a tím zajisté ještě nešťastnější jste než onen, neboť vás bude svědomí pronásledovat a lítost, že jste byl tak velice zaslepen!“

Projevila slova tato hlasem právě věšteckým, ale při tom ubledlá, hořem unylá tvář její tak mocně působila na oba otce, mlynáře i Kopala, že se v srdcích zachvěli, ani slova promluviti nemohouce.

Justiciár mluvil za ně a Lidmila odpovídajíc mu na otázky otevřela zaslepencům oči docela. Ano, Vojtěch byl v Praze, ale neukázal se posud u ní. Lidmila věděla už vše, i to, že jest ženat, ale zamlčela to vše před matkou.

Minulého prý dne odskočila na chvíli a tu na neštěstí přišla jakás ženská s psaníčkem do příbytku jejich, a nenalezši Lidmilu rozhovořila se s nemocnou matkou a vše jí vyjevila. Matka dostala leknutím přehrozné křeče, a když se Lidmila navrátila, nalezla ji v posledním tažení. Přivolání lékaře bylo už marné – matka na to v noci skonala.

To bylo ovšem hrozné a nenapravitelné. Sám justiciár tím byl hluboce dojat. Lidmila s náramným pláčem vrhla se na mrtvolu, justiciár a oba otcové poodstoupli stranou, nemluvíce a v úctě majíce bolest dceřinu.

Tu se rázem otevřely dvéře. Mladý muž zavrávoral do komnaty, maje klobouk na stranu, oděv špinavý, tvář zsinalou a patrně opilstvím zohyzděnou.

Byl to Vojtěch tak opilý, že sotva na nohou se držel.

Vraziv do komnaty nezočil přítomné, leč jen lampičku u lože, k níž, motaje se, nejistými kroky zaměřil.

Mlynář trnul a chtěl na něho vyraziti, ale justiciár ho zadržel a ruku na ústa mu položiv, na srozuměnou dal, aby ho nechal a čekal, co dále činiti bude.

Lidmila vzchopivši se, s výrazem nejvyššího povržení proti němu se postavila a ruce vztáhnouc zvolala:

„Zpátky, bídníče! ať blízkost tvá víc nezhanobí toto místo, jež jsi dechem svým už poskvrnil! – Zde viz vraždu, kterou jsi zpáchal prostopášností svou. Jdi a vynasnaž se, abys se ospravedlnil před soudcem na věčnosti a tam před těmi, jimž jsi snad neméně ublížil, nežli mně!“

Vojtěch se na chvílku zarazil a nemoha poznati, že to mrtvola na loži, postavil si klobouk na druhé ucho a s odporným úsměchem a nejistým jazykem mluviti počal:

„No, no, holoubátko! jen se tak nedurdi, že ti lidé něco nalhali. Nevěř nikomu, nežli mně… budeš předce jednou má – he, he! věř jenom mně!“

„A mně, ty darebáku!“ zvolal Kopal ze stínu vystoupiv, nemoha se déle zdržeti.

Vojtěch okamžením vystřízlivěl. To bylo ovšem překvapení nesmírné. Třásl se celým tělem, mžitky se mu před očima dělaly, nohy mu pod tělem klesaly, jazyk mu dřevěněl . Vrhl se pak na stolici, zakryl si tváře oběma rukama a seděl jako mrtvý.

Tu vystoupil i mlynář a justiciár. Justiciár jal se mluviti; mluvil mírně a opatrně, jakž toho přítomnost nešťastné dívky na blízku mrtvé matky požadovala. Pak justiciár mlynáři pokynul a mluvil s ním stranou, co zatím Kopal za příkladem justiciárovým se přemáhaje, nyní též mírným způsobem výčitky činil zničenému, [143] ale jako v mlhavé sny pohříženému Vojtěchovi.

„Nelze vám jináče, sice budete míti největší opletání. Čiňte, jak vám radím!“ šeptal justiciár mlynáři. Ten ke všemu přisvědčil a byl rád, že se mu ukázala cesta k jakémus zakročení v té věci.

Požádali Kopala, aby na ně chvíli počkal a vyvedli Vojtěcha z komnaty. V několika okamženích seděl Vojtěch s otcem v kočáře. Kam ho otec veze, ovšem nevěděl. Byl v duchu už rád, že se to všecko tak krátce skončilo a že otec v kočáře vedle něho sedě výčitky mu nečinil, ba ani slova více k němu nemluvil. Když pak se vůz zastavil a otec pravil: „Pojď se mnou. Uhlídáme, zdali se dá co napraviti,“ tu nemohl pochopiti, kam ta slova as směřují. Dal se vésti otcem do domu, ani si nevšimna nápisu nad vraty, do nichž vstoupil. Byla to veřejná nutní pracovna, byla to káznice, do níž mlynář syna zavedl a správci tamnímu odevzdal.

Netrvale to ani hodinu a mlynář se opět navrátil.

Mlynářova mysl byla poněkud upokojena, ale v Kopalovi vyrůstal nepokoj vždy výše a výše a počalo se ho téměř zoufalství zmocňovati, když zvěděl, kam zeť jeho se dostal. Toho tedy se dočkal ten marný, ctižádostivý sedlák! Tak daleko ho dovedla neústupnost a svévole jeho! To byly plody domnělého zdravého rozumu, jehož proti přemrštěnostem synovým a proti sprostým náhledům manželky a dcery své používal? Napadla mu dcera jeho. Jak nešťastná to žena! Muž její, zeť jeho v káznici! To byla nejhroznější pro Kopala myšlénka, a čím víc se mu v hlavě rozbíhala, tím bolestněji na srdce mu dorážela!

„Proč jste mi jen tohle udělali! Nebylo-li by lépe notným výpraskem potrestati prostopášníka a donutiti ho, aby dále s ženou pořádně žil? Byl bych je vzal na Brázdov a pod přísnou dohlídkou by se z něho snad předce byl opět pořádný člověk stal.“

„Ty s tvým rozumem bys to byl spravil, ty! Nechci tě ani upozorniti na to, jak hloupý jsi a jak do každé sítě lezeš, která se ti nastrojí!“ pravil mlynář.

Přišli na to do sebe tak, že justiciár měl co vyrovnávati. Ale mlynář posléze utišiv se a postoupiv Kopalovi poslední slovo odešel a nechaje justiciára s Kopalem samotny, vyhledal si příležitost a zlobou i hořkostí naplněn odejel z Prahy.

Justiciár se Kopala nespustil, doprovázeje ho téměř každým krokem, těše ho a poukazuje na výhody, jichž novým postavením svým na venku získal.

„Vít vám všecko odpustí, až se přesvědčí, že jste mu pomohl k tak pěkné majetnosti; dceru vezmete k sobě a v nových svých okolnostech zapomene Mařenka na své neštěstí v manželství. Jen se nedejte ničím odstrašit a nestavte se přemoženým nepříjemnými těmi náhodami.“

Takovými a podobnými řečmi chlácholil Kopala, avšak nepovedlo se mu nyní už v oné míře přemluviti sedláka jako jindy. Kopal uvěřil na chvíli a upokojil se, ale jen na krátko, a vždy z nova se mu vracela podivná obávání, zlé předtuchy a nespokojenost se vším. Nejvíce [146] mu bylo líto, že se Víta minul. S Vítem by byl nyní nejraději promluvil a se poradil, Vít by mu zajisté byl všecko spravedlivě vysvětlil, a jemu by nyní nejvíce byl uvěřil, neboť lidé o něm mluvili, že jest moudrý a spravedlivý, a na tom, co lidé mluvili, Kopalovi přede vším záleželo. Cítil se povýšena, že o synovi jeho takové mínění obíhalo. Vít mu nahradil, co jinak ztraceno na veřejné cti a dobré pověsti, Vít očistil, ba oslavil jméno Kopalův, protož jediný Vít by byl mohl ukonejšiti znepokojenou mysl jeho! – Proč dříve tak nesmýšlel?

Justiciárovi už bylo nemožno déle v Praze čas mařiti, čekaly na něho doma práce mnohé a důležité. Ale divné mu bylo, že, ač ode dne ke dni na poště se poptával, předce očekávaných psaní z Brázdova se nedočkal.

Ani Flink, ani písař o sobě nedali věděti, ač je oba požádal, by ho o všem zpravili, co se venku děje.

Posléze jednoho dne – ejhle psaní z Brázdova!

Otevřel je: avšak pouze obálka pocházela z Brázdova, psaní v ní s novou adresou z Vídně na Brázdov bylo od bratra.

Byl to onen list, v němž jednatel justiciárovi ohlásil, že Kopoty jel bezpochyby do Čech, nejspíše do Prahy a že možno se ho i v Brázdově dočekati, což ovšem jen domněnka, ale nikoli bezdůvodná.

„Hoj!“ zvolal justiciár, „tuť se něco nevšedního přihodilo. Proč by Flink, proč by písař nepsal?“

Obrátiv se ke Kopalovi pravil:

„Jakž bude, vzácný pane? račte se navrátit domů, či ještě zde zůstanete? Mně jest už potřebí se navrátiti.“

„To učiňte, pane justiciáre; toliko vás žádám, byste mi několik set zlatých opatřil na nutná vydání. Vždyť to snad nebude nesnadné? – Počkám zde, až se syn můj vrátí. Vždyť předce nemožno, aby na dlouho byl opustil svůj příbytek. Jen kdybych se dověděl, kam odejel!“

Justiciár ho v tom utužoval. Nepřál si, [148] aby se novopečený pán na Brázdově příliš brzo objevil, aspoň ne, pokud by tam snad Kopoty byl. Pro jistotu se vyptal v Praze prvé po všech hostincích, pak i na poště, zdali by se něčeho o baronu dopídil.

Dotazování nebylo marné. Z toho, co zvěděl, snadno mu bylo souditi, že Kopoty se odebral na Brázdov. A kdož by byl pochybovati mohl, že tam i Vít není?

Justiciárovi napadlo, že Vít byl prostředníkem při dopisování mezi chalupníkem Burákem a Janem, o čemž Lidmila mezi jiným se byla zmínila.

Napadly mu i jiné rozličné, ne právě vítané a milé možné věci, i uznal jak mu nutno, aby co nejrychleji se domů odebral. S patrným spěchem tedy odkvapil nechaje Kopala v Praze, skoro ouzkostí na Brázdov poháněn.

Kopal mezi tím čekal a čekal – ale Vít se nevracel. Tu došel ještě jednou k Lidmile, s nížto měl velkou outrpnost.

Nebohá Lidmila, pochovavši matku, stála nyní osamělá a osiřelá na světě. O, kéž by v [149] těchto dnech největší tesknoty a ouzkosti bylo přítele Víta na blízku bývalo!

V takových dobách poznati lze cenu pravého, bezzištného přátelství! Jako cestovník v tmavé tnoci zabloudilý zaraduje se a strachu pozbude, když protrženým na obloze mrakem zářící hvězda vystoupí, takž člověk opuštěný věrným přítelem se zotaví.

Proč meškal Vít tak dlouho a nepřicházel potěšiti přítelkyni svou? Cítila se nyní dvojnásobně opuštěnou; srdce žalostí jí pukalo a zpomnění na minulost, již oplakávati tolik příčiny měla, ji rmoutilo!

Co byla minulost její? Řada nevyplněných nadějí – řada klamů! Příliš živá obraznost ji byla sváděla, nedavši rozumu vítěziti. Nyní ve veškerých ranách osudu poznávala trpkou za to odplatu.

Ale jak podivné jest srdce lidské a jaké protivy v sobě přechovává! Nevěra Vojtěchova, přetržení všech svazků s ním jí bolest nepůsobily. Ba naopak, v nejskrytějších hlubinách srdce procitoval hlas tajemný, jako zvuk z [150] zpodálí, jenž potěšení z toho jevil, a čím více mu naslouchala, tím blíže hlas ten přistoupal, tím živěji se ozýval.

Lidmila vlastně už od těch dob nemilovala Vojtěcha, co náležitě jej poznala a v prázdnou duši jeho nahlédla. Klamajíc se v muži, s nímž náhoda a okamžitý snad ruch náruživosti ji svedl, přestala v něm zbožňovati ideál svůj a toliko zvyk a okolnosti ji k němu ještě poutaly.

Počal se v srdci a v mysli rozkládati obraz jiný, obraz muže, jehož veškerá bytost, ráz i povaha při každém s ní sejití se nové stránky důstojnosti, nové okrasy ducha a srdce objevovaly. Sloula přítelkyní jeho a on jejím přítelem; ale komu ženské srdce tak vroucím přátelstvím se nakloní, jako Lidmilino k Vítovi, ten budiž jist, že za přátelstvím tím už láska dlí.

Ano, Lidmila milovala Víta, ale láska její byla nejhlubším ještě tajemstvím i jí samé. Ještě se myšlénkou neosmělila pocitu tomu přístupu dopřáti, ač pocitu toho v ní už dávno bylo, a on za jmenem přátelství se skrýval. Posud překážel Vojtěch, že ku poznání sebe nepřišla. [151] Nyní ale, když poměr její k Vojtěchovi na vždy byl zrušen, sama sobě počala se diviti, že odloučení od něho ni nejmenší bolesti v ní nezpůsobilo. Jen že tak hanebně jednal, rmoutilo ji.

Rmoutilo ji, že sprosté duši té se povedlo mysli její se zmocniti, že člověk, v němž šlechetnou povahu hledala, mezi nejnižší lháře a podvodníky patří. A když pak na ubohou ženu jeho zpomněla, tu se hořem až rozplakala; neboť oné nešťastnici nemožno bylo více zprostiti se bídného toho muže!

Jak mnohem šťastnější byla v tom ohledu Lidmila!

Ale u přemítání o tom posléze se naskytla myšlénka zničující, poznávalať Lidmila, že Víta jest nehodna!

Tento pocit rozrýval nyní srdce její a zoufalstvím je naplňoval. Přátelství jeho, – jak málo to nyní, kdež po lásce jeho práhla! Ale ta láska právě nemožností se jí jevila, nemožností se strany muže tak přímé, vážné, křišťálové povahy k ženské jinou už láskou dotknuté!

Neštěstí a bolest její vzrůstaly přemítáním o tom, a když žalost její nejvyššího stupně dosáhla, nemohla si ulehčiti jináč, leč – básněním.

Tu jí nastávaly chvíle zanícení, okamžiky zvláštního, nového posvěcení; tu mysl její od neladné přítomnosti se odpoutajíc, v říši nových vidění se octla. Nikdy před tím s takovou vroucností, s takovým vzletem obraznosti nebásnila, neboť nikdy před tím nezavála tak mohutná vichřice v naladěné struny básnické té duše.

Bylo to vybouření všech citů lidských, jež se v slovích jejích zrcadlilo, řítily se jí téměř z pera unášejíce spolu všechny ladné a vznešené myšlénky, jež kde v duši její dřímaly. A když city své vyřkla, plamenným básním svým je svěřivši, bylo jí zase ulehčeno , a s mírnějším zápalem na matku zpomínajíc, zádumčivými elegiemi opěvala nenahraditelnou ztrátu jediné přítelkyně své.

Pak zase jako na ukonejšení sebe vytáhla všecky lístky Vítovy a balík rukopisů, jichž jí byl ku přečtění poskytnul. Právě se v ně byla ponořila, když Kopal vstoupil.

Přítomnost jeho ji prvním okamžením polekala. Bylo jí teskno při pohledu na člověka tak nešťastného a nepoznávajícího neštěstí své. Ale napadlo jí, že slušno, aby užila podané příležitosti a působila na mysl muže, jehož zatvrzelé srdce synovi uzavřeno bylo, a který svéhlavostí svou sobě a rodině své hlubokou jámu kopal.

Nedlouho však trval hovor jejich. Lidmila ukázala Kopalovi dopis Vítův, kdež mezi jiným i následující stálo: „Domovu vlastně ani nemám – a nebudu míti v brzku i rodičů. Matka hořem k hrobu se chýlí, otec pak ode dne ke dni sám se vraždí a není léku pro duševní neduh jeho. Měl-li ještě trochu zdravé mysli, pozbude ji zajisté, až se vrátí, neboť pochybuji, že by snesl, co ho zde očekává. Ne snad, že by se to napraviti nedalo, ale obávám se, že marnost jeho a to, co on ctí nazývá, příliš velkou pohromu utrpělo, aby se rána tak snadno zaceliti dala. Jen kdyby se aspoň vrátil a uzřel, na jakou poušť se vyplavil...“

Vít tedy byl doma! Nyní ovšem neměl [154] Kopal stáni a nezdržev se běhal po hostincích, zdali by se nějakého povozu dopídil. Ale nebylo náhodou nikoho v Praze z brázdovského okolí. K zjednání zvláštní příležitosti neměl peněz. Aby čekal, až justiciár mu nějaké pošle, k tomu se mu nedostávalo trpělivosti.

Předsevzal si tedy, že pěšky půjde. Tu ale zase mu napadlo, že by ho cestou někdo známý potkati mohl. Pokud byl sedlákem v Krupíně, nebyla by mu vadila cesta do Prahy pěšinami, nikdy ale pěšky nešel, vždy ve vlastním voze tam jel. Nyní ale justiciár odjel se svými koňmi a pán na Brázdově měl pěšky klusati? Jaké to zahanbení!

Na vzdor všemu ale mu předce nic jiného nezbývalo.

Vyšel tedy k večeru doufaje, že před úsvitem na Brázdov dorazí.

Cestou mu bylo smutno a teskno; nepotkal živé duše, nebe bylo zataženo, tma daleko široko rozprostřená, povětrnost mlhavá a vlhká.

Z večera to ještě bylo snesitelné; zde onde opozdilý povoz z povzdálí rachotil a vrzání [155] kol pronikalo samotou, tu a tam po vesnicích i v osamělých chaloupkách světýlka se míhala; později ale uhasla v dědinách světla, a hvězd na nebi nebylo.

Vešken život jako by byl zahynul. Jenom psi někdy zaštěkali, někdy zdaleka trouba ponocného se ozvala, ale pak zase ticho a tím tišeji, čím vzdáleněji vesnice od sebe ležely.

Kopal byl samoten se svou myslí; myšlének neměl, ale nápady měl všeliké a ne právě utěšující, jež ho znepokojovaly.

Takovému cestování nebyl zvyklý, nevěděl, jak dlouhá je cesta člověku bez myšlének! – Mluvil sám s sebou.

„Je to předce podivné! Já, pán na Brázdově, jdu z Prahy pěšky domů! V stájích mých stojí dvanáct panských koní, a já jdu pěšky! – Tak jest, když si člověk dříve nepředloží co činiti. Ale poušť! poušť že je Brázdov, psal Vít tomu děvčeti? Možno, že jest jinak moudrý člověk, ale hospodářství nerozumí, sice by neřekl, že jsem na poušť vyplaval. Až se tam jen dobře rozhlídne, přesvědčí se, že to ráj, [156] a ten ráj bude jeho! – Ano Vít bude pánem. Vem čert Vojtěcha i s mlynářem a se všemi vysměváčky. Vít bude pánem! On jest má jediná radost a naděje, i až žena uhlídá, že jsem se s ním docela smířil, zotaví se zase a bude zdráva. – Což by nebyla? V těch pokojíčkách je milé přebývání, v těch měkkých panských peřinách blahé pospání. Kež bych tam už jen byl!“

Jakkoliv ale si vše co nejladněji vyličoval a představoval, nemohl se předce ubrániti chladu a vlhku a ostré vichřici, jež mu v tváře bila.

Avšak dokázala se zde pravda, že naděje někdy mocnější bývá než i samo vyplnění její. Někdy člověk požívá nejlepšího vyplnění, aniž se tím tak oblažen pociťuje, jakož se pociťoval u očekávání; někdy člověk i nejtrpčí zkušenosti bez obtíže snáší, když pěkná výhlídka mu je oslazuje.

Kopal měl výhlídku na odpočinutí v panských peřinách brázdovských, – a bylo mu zpomněním tímto ulehčeno. Ano, veseleji si [157] vykračoval, když si zpomněl na krásné lůžko, v němž snad po staletí bývali baronové brázdovští spávali a v němž si on, nový tam nyní pán, ulehne.

Spustí damaškovou oponu, aby naň ráno slunce nedosáhlo, a bude spáti po nepříjemné cestě tím příjemněji. Vstane pak a zazvoní – panská přinese snídaní – pak – pak si pošle do Krupína pro ženu a pro syna.

„A dcera? – Inu – uvidíme, co se dělati dá!“ pomyslil si rameny pokrčiv.

Ze snů těchto ho vytrhly blížící se kroky a hlasy lidské.

„Kýho ďasa, kdož pak to tak pozdě ještě ku Praze kluše?“ pomyslil si Kopal a odstoupil stranou, dílem, aby nepozorován zůstal, dílem, aby hovor okolojdoucích vyslechl.

Podle kroků a hovoru to byli dva muži, již cestou ku Praze kráčeli.

„Ano, takž jest!“ pravil jeden, „nyní už se u nás ve vsi ujalo pořekadlo o člověku, který si fouká: „Ten kopaluje“– „ a kdož se v přepychu napálí a o své připraví, o tom zase říkají, že „dokopaloval.“

„No, a je to jisté, že Kopal dokopaloval!“ řekl druhý. „Prodal hospodářství a koupil Brázdov za trojnásobnou cenu, nežli za kterou statek stojí. Byla tam už veřejná licitace a on prý hanbou utekl, aby to ani neviděl. Prodali všecko, kde co bylo v zámku. I okna i dvéře, takže tam vítr všemi konci a kouty fičí jako na starém zbořeništi! Dceru provdal a ona po několika dnech od muže utekla a je doma. Nechtěl ji dát Jeníkovi Burákovi z Dřína, teď ji má sám! Celý kraj se mu směje a nevím, zdali mu ještě někdo nevybije za vlastní jeho hloupost a že uvedl ženu a dceru do neštěstí.“

„U nás se vypravuje,“ ozval se první, „že prý v Praze s mostu skočil a se utopil; jiní zase praví, že utekl do Ameriky, a jiní zase, že prý ho zavřeli. Tuto poslední zprávu roztrousil mlynář. Něco na tom býti musí, sice by se nebyl mlynář sám vrátil a justiciár také sám, bez Kopala. Justiciár chodí ale jako zmoklá slepice, jako člověk, který se bojí vykročiti…“

Dále už nebylo Kopalovi možno doslechnouti, [159] ale měl na tom dost, co vyslechl. Mžitky se mu dělaly před očima a div že neomdlel.

Jednou chvílí mu připadlo, aby se vyřítil na ty dva chlapy, kteříž ho tak potupovali; druhým okamžením ale mu zase připadla marnost takového snažení.

Jaká to licitace? odkud ty podivné řeči?

Takovéto otázky se mu křížily v mysli.

Již již se chtěl rozběhnouti za pocestnými a tázati se jich, co ty jejich řeči vyznamenávají; ale styděl se za to, že v noci pěšky domů jde.

„Je to luza!“ ukonejšoval sám sebe, „nepříznivá, závistivá luza! – Všecko, co ti sprostí lidé mluví, jest lež a podvod!“

Nepovedlo se mu ale upokojiti se. Docela bez důvodů se takové řeči předce roznášeti nemohly; něco za tím muselo vězeti!

Tu ho popadl strach jakýs, zlé, nejasné tušení nějakého neštěstí. I zrychlil kroky, ba pospíchal, co mu síly stačily, až horký pot na čele mu vystoupil.

Svitalo právě, když na Brázdov došel. Mrtvé [160] ticho po vsi. Nechtělo se mu hlavními vraty, přelezl tedy zahradní zeď a došel až k domu.

Nejistým mezisvětlím se už daly předměty od sebe rozeznávati.

Hle – skutečně v přízemí okna vysazena. Co to? vždyť bylo vše jak sluší a patří, když odcházel!

Vstoupil nízkým oknem do komnaty… byla prázdná, dvéře vysazeny.

Vstoupil na chodbu… ostrý průvan ji províval, všemi otvory to jen fičelo. Nebylo u komnat ani dveří, ani oken.

I došel do prvního patra; tam právě jako dole, všechno prázdno.

Běhal z pokoje do pokoje… všady pusto.

Co se to stalo? kdo to vykradl? kdo způsobil toto bezpráví?

„Ach – vy jste se neutopil, Kopale?“ ozval se tu hlas na chodbě.

Kopal se ohlídnul. Ponocný stál před ním.

„Co se tu dělo? odkud ta změna?“ tázal se Kopal všecek jako u vyjeveni

„Inu víte, sousede, to je takhle: pan Flink [161] to všecko prodal a pravil, že prý jste koupil jenom to, co hřebíkem přibito jest. Ti vás napálili, Kopale! Celý kraj se vám směje! Což jste byl slepý, Kopale? Vždyť prý zde není ani cihla vaše!“

„Směje? mně se lid okolní směje? A nevědí, že jsem zde pánem? Kde je justiciár?“

„Nemejlím-li se, právě ho večer dali nějací pánové zavřít.“

Kopal byl téměř bez sebe. Vlasy se mu ježily, oči z hlavy vystoupaly.

„Ano, a vypravuje se, že prý jste se v Praze utopil. Váš syn tam poslal lidi, aby vás hledali.“

„Ano! utopil jsem se!“ zvolal Kopal a odkvapil síněmi, chodbami, po schodech ze zámku.

Nebylo ho více spatřiti. Nikdo nevěděl, kam se poděl.

7.

Mlynářovi se cestou z Prahy všelijaké věci v hlavě rozlehly, mnoho nepokoje v mysli mu způsobujíce.

A věru, čím více přemítal, tím jasněji mu vysvítalo, že není, jak by býti mělo. Maje bystřejší zrak nežli Kopal, pozoroval ledacos v řečech a jednáních justiciárových, co se mu nelíbilo.

Nejvíce ho ale mrzelo, že se přemluviti dal ku postoupení věna Mařenčina.

Kdo ho přemluvil? Justiciár. – A proč? – Na to proč se mu v hlavě vypřádalo dlouhé proto, tak dlouhé, až ho hrůza obcházela.

Hůře mu ale bylo, když, přišed domů, zaslechl, co se mezi tím na Brázdově událo [163] a jaké pověsti se o Kopalovi a dílem i o něm samém roznášely.

Jakož se dříve honosíval přátelstvím Kopalovým, tak se nyní za ně styděti počal, a doma sedě, u veřejnosti se ani neobjevil.

Ale mlýn je jako tržiště a schází se tam mnoho lidí, a každý něco ví a vypravuje. Takž se tam tedy sbíhaly noviny se všech stran, ale žádná nebyla způsobena k utěšení mlynářovu.

Dověděl se, že Kopalův Vít s jakýms velmožným pánem na Brázdov přijel, že tam záležitostmi prodeje mocně zatřásli i že se tam z krajského města komise objevila, justiciárův byt zapečetila, všechny písemnosti mu pobrala a justiciár prý odevzdán soudu k vyšetřování.

Tu napadlo mlynářovi, že by snad pomocí Vítovou a toho cizího pána Mařence – či vlastně sobě – k postouplému věnu pomohl, a považuje svou myšlénku za velmi moudrou posadil se a napsal Vítovi dlouhé a široké psaní, v němžto vyložil vše, co u justiciára a u Flinka pozoroval, ničehož nezamlče, co se i Kopala a jeho samého týkalo, zapomena při [164] tom, že tím sám sebe u veliké podezření uvádí.

Psaní toto bylo příliš podlézavým a licoměrným způsobem sestaveno, aby Vít prvním okamžením byl nepoznal, že mlynář jako plášť větrem se obrátil.

Proto pro všecko se mu tím psaním předce ledacos vysvětlilo.

Kdo by ale v té době byl měl příležitost pozorovati Kopotyho, byl by se až k úžasu podivil, jaká změna se s ním stala.

Osvědčilo se zajisté, že netečný, na pohled blaseovaný baron nebyl od krve tak mrtvý a nepohyblivý, jak se zdálo, alebrž nepravým způsobem vychování a zvykem teprv zmrtvěl.

Dosti brzo se mu vyjasnilo, že Kaftan na mizinu přišel, že mu téměř ničeho nezbývá, než aby vzal mošnu a od domu k domu s Kopalem žebrati chodil, neboť oba na jednom stupni stáli.

Nyní ovšem se věc obou zlepšila zakročením Vítovým a pomocí baronovou, ano dalo se předvídati, že prodej i koupě za podvodné uznány [165] a zrušeny budou. Kopoty se věcí těch ujal s podivuhodnou ochotou.

Proto ale byla přítomnost dosti zlá. Valná část drobnějších věcí ze zámku byla Flinkem ukradena, dříví v lesích bylo obchodníkům prodáno a Flink utekl s penězi.

Kaftan se před ukončením soudu za pána na Brázdově považovati nemohl. A co by mu jméno vlastníka bylo pomohlo? Brázdov byl nyní skutečně o dobrou třetinu předlužen, což před tím nebyl, pokud dříví v lesích stálo.

Veškeré zprávy, jež Kopoty od správce a písařův obdržel, shodovaly se v tom, že Kaftan je dobrý člověk, ale že s penězi zacházeti neumí. Vít přímo proniknuv všecky ty poměry pravil:

„Z listů, v něž jsem nahlédnul, a z řečí, jež jsem vyslechl, vysvítá, že se panu Kaftanovi zle povede, pakli se ho štěstí samo neujme. Je-li předsevzetí vaše posud pevné, bude nejlíp, když si Herminu vezmete; tak nejrychlejším a nejsnadnějším způsobem se všecko vyrovnati dá.“

„Mé předsevzetí – ovšem, ale ona? Psal jsem do Vídně, ale nedostal jsem ještě odpovědi.“

Tu Vít se zamyslil a pravil:

„Ano – vy čekáte na odpověď! Nevím, kterak to tedy vypadne. Vždyť váš jednatel jest bratr justiciárův!“

„Ovšem, ale bratr za bratra nemůže a – jednatel se zdá býti poctivý člověk.

Vít neodpověděl, ale šel přímo k písařovi justiciárovu na výzvědy. Napadl tam právě hospodského.

Ten přišel na kancelář ohlásiti, že pan justiciár měl též jako Flink zvláštní pokojík v hospodě, kde pracovával docela v soukromí, – že jest nájemné sice zaplaceno, ale že jsou tam rozličné písemnosti a knihy i něco nábytku, což by rád měl odstraněno.

Asi za hodinu se tam odebral správec a všickni kancelářští, též i Kopoty a Vít. Nábytek se sepsal, písemnosti se odnesly a písař na žádost Vítovu u přítomnosti Kopotyho nahlédl v dopisy, jež justiciár od bratra z Vídně byl obdržel.

Kopoty úžasem trnul. Bylo mu, jako by z některých těch dopisů odsouzení k smrti mu vyzíralo. Nebyl tedy pouze krupínský sedlák a lehkomyslný Kaftan oklamán; i on, i Kopoty se vpletena viděl v ty věci, a to způsobem přehrozným, proto že směšným.

Jaká to směsice lží a podvodů! Byloť k vyjasnění jejímu zajisté ostrohledu Vítova potřebí; ale to vyjasnění baronem nemálo zatřáslo.

Tedy lež to byla, co jednatel mu vypravoval o lásce Herminině! A hle, on na tu lež naději staví, sám sebe přelhával a domýšleje se věcí nepravdivých, na nejvýš směšným se učinil.

Na Kopotyho ty přechody rozličných dojmů a tato poslední přímo jeho se týkající zkušenost tak mocně působila, že div neonemocněl.

„Kam bych byl přišel bez vás, Víte!“ zvolal s mladíkem o samotě se nacházeje. „Kdybyste vy mi byl oči neotevřel, bylo by zahanbení mé ještě výše vzrostlo, a já bych se byl na vždy ze země vystěhovati musel; [168] neboť kterak bych byl obstál ve společnosti?“ Tímto uznáním ale nebylo nic napraveno. Jednalo se nyní o to, aby se věci ty vyrovnaly, což nebyla lehká úloha.

Především bylo potřebí, aby se Kopal vynašel a dostavil. Avšak marné posud bylo pátrání po něm. Skoro všickni lidé mluvili o samovraždě. Jediný Vít tomu odporoval.

„Nikdy tomu nepřipustím, aby se takové mínění ujalo,“ pravil; „neboť ačkoli mi docela nepovědomo, co se s mým otcem stalo, předce každému domnění, že by si sám život byl vzal, odporuji. Není v něm ani nejmenšího základu k odvážení se k tak rozhodnému skutku. – Nebude už jináče, než že někam odešel ku vzdáleným příbuzným, jichž mnoho máme po Čechách, a že bezčinně očekává, kterak osud nad ním rozhodne.“

Vít tímto svým projevením nikoho nepřesvědčil než jedinou matku svou a barona Kopotyho, který nyní všecku svou důvěru v něho skládal, o všechno se s ním radil a jemuž nyní takořka ani možno nebylo bez Víta žíti.

Změna, jakáž s Kopotym v posledních dobách se stala, byla ovšem nesmírná a stálejší, než se očekávati dalo. Nebyl to výbuch náruživosti, nebylo to rozohnění okamžité, jemuž se Kopoty nyní poddal; byla to mocnost spravedlnosti a pravdy, mocnost myšlének a šlechetnosti, která Vítem naň působila.

Nikdy před tím ho náhoda nesvedla s člověkem tak rázným, přímým a všestranně vzdělaným, nikdy před tím se nepotkal se zásadami, jež by ho v proud svůj tak mocně byly vtrhly.

Ano, Vít byl první, který se osmělil v důvěrném hovoru mu vysvětliti nicotu a prázdnotu života jeho a na jiné dráhy ho uváděti. Proto také Kopoty mu vyrovnání záležitostí svých svěřil a radě jeho se docela poddal.

„Přede vším se vás tázati musím, pane barone, co vlastně v této věci činiti zamýšlíte?“ pravil Vít. „Nechci vás k ničemu přemlouvati; vše ze svobodné vaší vůle ať vyplývá.“

„Ah, milý Víte,“ odpověděl Kopoty, „především vás žádám, abyste v řečech svých pana [170] barona vynechal, mne za přítele považoval a z krátka Kopotym nazýval, sice by se někdo domýšlel, že jste pouze mým jednatelem, ne však mým přítelem, za jakéhož vás předce uznávám.“

Vít se usmál a ruku mu podav odpověděl:

„Nuže tedy, Kopoty – projevte se.“

Kopoty pokrčil ramenama a pravil:

„Co mám říci? vždyť nevím ani, u kterého konce počíti, ba nevím věru, co vlastně činiti, abych se snad ještě směšnějším neučinil, nežli už jsem se stal. Očekávám vaši radu.“

„Důvěřujete se ve mne?“ tázal se Vít s výrazem nelíčené srdečnosti.

„Úplně a bez výminky.“

„Tedy pojedu do Vídně a spravím za vás všecko osobně a oustně u Kaftanů.“

„Je-li možná? Odvážil byste se na to?“

„Proč ne? Zastavím se na cestě u příbuzných, kde i otce najíti doufám. Vy zatím zůstanete zde. Dříve se smluvíme o všem, čeho potřebí, a pak učiním, co možno mi bude.“

„A co hodláte činiti, když otce najdete?“

„Což jiného, než že ho vezmu k sobě i s matkou a se sestrou a že se vynasnažím, abych je uživil a spokojenost jejich sobě získal.“

„Vy jste dobrý člověk!“ pravil Kopoty. „Od vás se mi naučiti možno nejen rozumnosti, ale i šlechetnosti. Kde jste se tomu naučil.“

„Ah, pane! to se nedá naučiti, není-li to člověku do srdce vloženo. Hůře jest tomu, kdož to s sebou na svět přinese a v sobě zakopává. K dobrému i zlému se člověk cvičením vyvine. Běda tomu, kdo dobrým v sobě jest a rozumným, ale v dobrotě se necvičí a rozum svůj zanedbává. Kdyby se lidé jen dobře mysliti naučili, k činění dobrého jest pak jen jeden krok.“

Den na to se nacházel Vít už na cestě do Prahy, odkud v nejkratším čase do Vídně odjeti zamýšlel.

V Praze naň čekalo několik dopisů a některé důležité zprávy, ale o otci ničeho nezvěděl.

„Ubohý otec pravil Vít sám k sobě, „kdybych se ho jen dopídil a jemu ulehčiti mohl v hrozném jeho stavu!“ Ne méně důležitý mu ale byl list od Jana z Italie. Z řádek mladého umělce vyzíralo mohutné rozvinování se ducha a překvapující šíření se obzoru Janova, aniž se převaha citu a obraznosti zapírala. Nejvroucněji ale zpomínal Jan na drahou vlast, na rodiče a na milenku svou, nemaje ni nejmenšího tušení, že Mařenka proň na vždy už ztracena jest.

„Nebohý hochu! potřebí, abys se ještě více utužil v životě a v mužném zápasení s osudem snášeti se naučil všeliká protivenství, jež snažnému člověku v cesty se staví. Láska tě posud povznáší a ku předu žene; ale přál bych, abys i ji bez zoufání vyšším svým směrům obětoval. Jakož tě nyní naděje k vzletům probouzí, takž nech odřeknutí nové plameny v tobě roznítí. Ano, odřeknutí! zdali jedině v tomto hesle nekryje se nad všední budoucnost mladého genia? Nezakládá-li se všecka vyšší, rozsáhlejší činnost ducha na odřeknutí [173] se požívání nižších? A láska? láska pohlavní – zasluhuje-li pak, aby lásku vyšší a vznešenější, lásku k vlasti, k národu a k člověčenstvu převyšovala, aby tato teprv druhého místa zaujímala? – Zda-li pak ona všední láska zasluhuje obětí, jež se jí denně přinášejí? Zdali hodna jest toho, že vyplňuje celé srdce, celou mysl člověka, jehož účely vysoko nad přítomnosti se vznášejí? Co se pro ni už podstoupilo! jaké síly se pro ni už zmařily a pusud zmařují! – Nepoutej se na ni, Jene, tak úzce a s onou vroucností, která vyšší záměry ruší a vzletu důmyslu překáží. Odpoutej se od myšlének a od citu, které s tebou, ba zajisté i dříve než ty sám by zašly, a vrhni se v proud oněch, jež věkům odolati mohou. A my, drahý Jene, my zvláště nesmíme se poddati citům podobným. Nám jest uloženo, bychom veškeré síly napínali k účelu jedinému, veškeré chvíle obětovali vytknutému cíli svému. A cíl ten jest povznešení národu, zvelebení vlasti naší! Jest nás tak málo a jsme postaveni jako oni zálesní pionerové američtí, kteříž [174] na sta mil společnost předešedše, cestu klestí těm, kteří za nimi přijdou a osamělou poušť na zázraky civilisace připravují. I u nás jest pusto, a mysli a srdce dřímají a hnijí jako stromy v oněch dalekých, rozlehlých lesích! Což by pak se stalo z národu našeho, kdyby ten malý kruh pro velkou věc zanícených horlivců v dřímotách utonul a pro všední, soukromé, osobní své zájmy všech velkých, všeobecných, ba světodějných se spustil?“

A v tento smysl zněl dlouhý list, jejž Vít Janovi napsal, připravuje ho takto na skutečnost bolestnou, kterouž mu však teprv budoucně objeviti zamýšlel.

Odeslav pak list svůj pospíchal k Lidmile.

Představoval si ji nanejvýš zoufalou a obával se, že rozervané srdce její snad nikdy víc se nezacelí. Jaká by z toho škoda vzrostla pro krásnou a dobrou věc! – pomyslil si. – Domýšlel se, že při chorém srdci i mysl ochuraví, jasna pozbude a tím i tvořivé své mocnosti.

„Kdyby to děvče v mírné, aspoň poněkud [175] snesitelné okolnosti postaveno bylo, kterak by se duch její rozvinul, jak krásné plody by vydával!“ pravil sám k sobě.

Že nevšední nadání v ní spočívají, o tom byl zúplna přesvědčen. Proto také jí byl tak nakloněn. Vážil si její nadobyčejné básnické schopnosti, snažil se je rozněcovati a získati tím novou sílu, novou podporu skromného kruhu myšlének ve vlasti a pro vlast zrozených.

Ale takovým ranám osudu i silnější duše by podlehla, nežli jakou měkká ženská povaha se osvědčuje. Ve víru tak trudných okolností a po tak hrozné zkušenosti ani možno se mu nezdálo, aby ubité srdce dívčino ještě důvěry v lidstvo v sobě chovalo, aby vedle zoufalství i jiný ještě pocit v něm místa nalézal.

Byl ale nemálo překvapen. Nalezl ji smutnou sice, ale nikoli zoufalou.

Brzké úmrtí matčino jí bez toho už od nějakých časů očekávati bylo. Byla na ně tedy už připravena. Že náhodou smrt si přispíšila, byl jen jako blesk z mraků, ne však z čista [176] jasna. Tomu se tedy nebylo diviti, že ji sice oplakávala, proto si však nezoufala.

Ale láska tak hanebně zklamaná mine se málo kdy hrozných působení na ženské. Domníval se tedy Vít, že Lidmilu najde zničenou pod tíží myšlénky této a pomýšlel na útěchy; a však hle, nebylo ani utěšování potřebí! Lidmila chováním svým při nejvyšším zármutku objevila novou stránku vznešené povahy své, osvědčujíc sílu ducha, jakéž Vít v ní nehledal.

I nemohl zamlčeti podivení své, jež k pravému obdivu vzrostlo, když se mu Lidmila svěřila, že zoufalost veškeru i vešken zármutek svůj překonala vyslovením se v některých básnických plodech, jež mu ku přečtění podala.

„Ach, Lidmilo!“ zvolal Vít, „nyní teprv poznávám, jaký poklad jsem získal pro náš na tvořivé a rázné povahy chudý svět, pro naši krásnou, ale od značných sil opuštěnou věc! Nežiju pro jiné na světě, nemám vyššího účelu, než aby se obohacovala a rozmnožovala duševní naše říše, aby v národě našem vznešené a krásné myšlénky se ujímaly a věda a umění [177] rozkvětly! Ano, když jste tuto ránu přestála, nebude zajisté, co by vás odvrátiti mohlo od vznešeného směru vašeho, státi se věštkyní naší, prorokyní na poušti zanedbaného našeho básnictví!“

Oči se mu radostí jiskřily; i tiskl Lidmile ruce tak vroucně, tak významně k srdci, že se celá tajemným blahem zachvěla. Kterak ta jará, unášející ideálnost zanícenému mladíkovi krásně slušela! kterak ho šlechtila a povznášela!

Lidmila zajisté v okamžení tomto hleděla více na něho nežli na luzný přízrak, který jí vyličoval.

Jakkoliv šlechetná byla povaha její, jakékoliv krásné účely v sobě pěstovala, v této chvíli byla předce více ženskou než básnířkou, a fantasie její nezaletala k obrazům vzdáleným, alebrž na přímo nejbližším ulpěla, na náviděném před ní stojícím mladíkovi.

Oh, kéž by se nyní jen jediným slovem, jen hledem, jen přilnutím byl projevil, že vedle velké ideální také i jiné skromnější lásky sobě [178] připouští! Ale myšlénka taková byla daleko od Víta.

„Přál bych si,“ mluvil dále, „aby i Jan dospěl k odřeknutí, jako vy jste dospěla, a psal jsem mu v tento smysl. Věru, kdo z nás se neodřekne všech pout obyčejných, ten k nadobyčejnosti nedospěje! O, kéž bych mohl ve veškerou mládež českou svá přesvědčení a předsevzetí vdechnouti!“

„A jaké jest vaše předsevzetí?“ tázala se Lidmila třesoucím se hlasem.

„Ostati samoten s myšlénkami svými a žíti jenom jim, aby se ve mně rozvětvily, květly a k plodům dospěly, jimiž by se slabší, nežli já jsem, na blahodárné působení posilniti mohli.“

„A lásky se navždy odříkáte?“

„Lásky? Oh, Lidmilo! nejste vy mi nejkrásnějším příkladem? Nebyla by hanba pro mne zůstati za vámi? Jako vaše láska, Lidmilo, na muže se nepoutá, takž i má k ženě se nikdy nenakloní. Co nám láskou sluje, drahá přítelkyně, nepůsobiž citlivým dojmem [179] luny aneb hvězdičky nějaké, ale plamenem slunce nad vlast naši vystouplého!“

Lidmila sklopila oči. Souhlasila s myšlénkami jeho, ale bolelo ji , že i on sám se tak vysoko staví, tak vysoko, že jí nemožno dostihnouti ho.

Druhého dne pak opustil Vít Prahu a odejel do Vídně.

Měl tuhou práci před sebou; ale byla to jedna z jeho nejvzácnějších vlastností, že se všeho nejen hbitě a rázně uchopil, ale i po dobrém všeho uvážení s pravé strany pojímal vše, co přímého zakročení požadovalo.

Vystoupení jeho ve Vídni stálo ho mnoho přemýšlení. Nebylať to také snadná úloha, již na se byl vzal, leč cit pro pravdu a spravedlnost ho posiloval, a pak i myšlénka, že povinen jest přinésti tuto obět muži, který i jemu nemalou službu prokázal; zaručil se totiž Kopoty svým jměním za Kopalův dluh, takže Vítova matka a nešťastná její dcera na statku v Krupíně zůstaly a obávati se nemusely hrozného [180] pro ně okamžení, kdy nový vlastník z rodinného sídla je vyžene.

Pan Kaftan byl mezi tím v největší nesnáze upadl, a jsa až po krk zadlužen, nevěděl si rady ni pomoci.

Jednatel odejel na nějaký čas z Vídně a zanechal mu místo peněz, jež Kaftan od něho žádal, jen několik řádek. Nesnáze se shrnovaly, až už nebylo možno je déle ukrývati tak, aby paní Kaftanová jich konečně nezpozorovala. Nyní ale také doléhala na to, aby se manžel s ní a s dcerou domů navrátil.

Kaftan odkládal ode dne ke dni, a čím výše nebezpečenství jeho vzrůstalo, tím méně schopným byl se přetvařovati. Pletl se v řeči a protivy na jevo přicházely. Paní Kaftanová uznala, že as něco velmi nepříjemného se přihodilo; že by ale tak zle bylo, jak skutečnost v pravdě se jevila, to jí předce nenapadlo.

Mohlo-li býti Kaftanovi ještě hůře? Vydal se z peněz do posledního krejcaru a stál zde právě jako žebrák – ba hůře, neboť žebrák se svou rodinou jest bídě zvyklý; ale rodiny, [181] jako Kaftanova, i nejmenší nedostatek už v největší nesnáze uvádí.

Mezi panem Kaftanem a paní jeho nastaly a opakovaly se prudké výstupy, a to hlavně proto, že pan Kaftan už i menší šperky paniny, jakož byly prsteny, náušnice, zlaté hodinky a jiné podobné věci, zastavoval, aby jen k výživě prostředků nabyl.

Nedostatek bývá nejhlavnější zřídlo domácích rozepří, při nedostatcích a nesnázích podobného druhu i manželé vyšších stavů a vyhlazenějších způsobů se zapomínají a někdy až i k sprostým výčitkám se snižuji.

Takž se nyní dělo i u Kaftanů. Celý dům už o tom věděl, služebné se chystaly opustiti pány, jimž peníze došly – jediná Hermina ještě o ničem nevěděla.

Zdálo se zajisté, že od oné chvíle, v které ji byl dopis Kopotyho doručen, na celý svět zanevřela a jen ve svém oblíbeném zaměstnání žila.

Co jí hlavně při tom mrzelo, bylo to, že prohlídnuvši rodiče své, uznala jejich při tom [182] účastenství, a celou tu hru s dopisem, na oko tajným, za pouhé nastrojení považovala. Kopoty byl boháč a rodiče si přáli, aby si ho pro bohatství vzala; – takovéto bylo její myšlení a hrdost její tím nanejvýš byla uražena.

Kopoty zajisté byl ten nejposlednější člověk, jemuž by otec ji byl dal, kdyby nebylo toho nesmírného bohatství! Ano, pro peníze si měla vzíti muže! Tato myšlénka jí ani spáti nedala!

Jednoho jitra přišla její služka a plačíc službu jí vypověděla.

Hermina s podivením na ni hledíc nepochopila z počátku ani slova. Když pak služka věc svou opět přednesla, tu povstala Hermina a k děvčeti přistoupíc srdečným hlasem pravila:

„Což jsem ti ublížila, že ode mne odcházíš? Přivykla jsem ti a domýšlela jsem se, že mým vrtochům zvykneš. Nerada střídám a nesnadno by si jiná získala mé důvěry. Proč se ti u mne nelíbí?“

Služka se zamlčela a pohnuta jsouc dobrotivostí slečninou odpověděla:

„Po celý svůj život bych u vás zůstala; ale milost paní – mně dnes dala výpověd.“

„Má matka! a proč?“

„Vypověděla všem, které z nás posud samy nevypověděly. Kuchařka, kuchynská, panská, všecky půjdou. Mně nařídila – abych vám vypověděla.“

Hermina nepochopujíc, co se stalo, dorážela na služku otázkami, a ta konečně vypravovala, co sama věděla aneb co jí ostatní služky pověděly.

Hermina se toho nemálo ulekla. Ničeho takového by se byla co živa nenadála.

Šla tedy promluviti s matkou; v předsíni u velkého pokoje se ale zastavila.

Dvéře pokoje byly pootevřeny, v pokoji bylo slyšeti jakýs hlas neznámého muže.

„To snad nějaký věřitel!“ povzdechla si Hermina zastavíc kroky své.

Nebyl to věřitel, byl to Vít. Mluvil s rodičemi jejími. Ale ten způsob mluvení jí sahal až k srdci. Vypravoval, co se na Brázdově stalo, a když zmínil se o prodeji statku, tu musel [184] ve vypravování svém přestati, neboť paní Kaftanová leknutím omdlela.

Hermina vrazila do pokoje. Služky přikvapily a položily pani na lože. Kaftan stál jako omráčen, všecek zničen.

Vít se v nemalé nesnázi nacházel. Uznal mžikem, že s Kaftanem se rozumně pohovořiti nedá, že ten člověk téměř smyslů zbaven jest. Mlčky tedy očekával, až se paní neb aspoň Hermina zase navrátí.

Kaftan, ani nepozoruje, že Vít mluviti přestal, jako zkamenělý před sebe hleděl.

Ale Hermina nedala na sebe dlouho čekati. Ponechajíc matku opatrování služebných, poslala pro lékaře, a vrátivši se do pokoje rozhovořila se s Vítem.

Posléze vzala od něho i dopis od Kopotyho jí poslaný, v němž tento krok svůj omlouval a za odpuštění ji prosil, ne bez zřejmého litování sebe, že krásný sen jeho pouhým byl klamem.

Vít vykonal své poselství co nejslušněji. Šetřil Kaftana, ale neopominul bezzištné, obětivé [185] jednání Kopotyho v nejkrásnější světlo postaviti.

Když pak projevil, že nebezpečenství jsou odstraněna, že Kopoty záležitosti Kaftanových s obětivou a přátelskou horlivostí se ujal: tu Kaftan zase k sobě přišed až ku podivu rychle se zotavoval; docela ale se vyjasnil, když Vít soukromě s ním promluviv, směnku Kopotyho mu doručil k volnému použití.

Způsoby a povahou svou sobě Vít v několika dnech získal všechna srdce, a zvláště Hermina se mu patrně nakloňovala.

Když projevil, že se opět domů navrátí, pravila k němu:

„Posud jsem nikoho nepohřešovala; ale vás pohřeším. Jsem však přesvědčena, že spolu v přátelství setrváme. Tento list odevzdejte panu baronovi a vložte mu na srdce, že očekávám odpověď co nejkratší a co nejrychlejší!“

List ten zněl takto:

„Vaše Blahorodí mě poctilo dvěma dopisy. Že bych na prvnější byla neodpověděla, o tom, jakž jste se v druhém sám projevil, pevně [186] přesvědčen jste. Avšak kvůli druhému Vašemu dopisu odpovídám Vám nyní na první v ten smysl, abyste neopominul se s žádostí svou k rodičům mým obrátiti a svolení jejich sobě získati. Jednáním svým tak šlechetným a bezzištným jste si vydobyl vážnosti mé v oné míře, která mě oprávňuje slovům Vašim věřiti a ruku svou Vám podati. Jak s námi dále bude, o tom bez toho sám osud rozhodne. O mém přátelství však i o mé vděčnosti buďte ubezpečen. Nemiluji slov, alebrž osvědčení skutkem. Až mne lépe poznáte, nakloníte se i přímosti mé, která nic jiného není než bezelstná upřímnost k těm, kteří jí zasluhují…“

8.

Nebyl to letobyt v obyčejném smyslu, byl to kus s nebe spadlého ráje!

Vše, seč krásného zahradnické umění bylo, co geniální nápady a nejvybroušenější vkus způsobiti může, spojovalo se na Hermince.

Takž se už skoro tři léta nazýval širý park, jejž Kopoty za Brázdovem založiti dal a který se od zámecké zahrady až k samému podskalnímu jezeru táhl, nad nímž se šedé rozvaliny zříceného hradu jevily.

Původ čarovných sadů těch byl zvláštní a téměř romantický.

Před třemi roky se tam rozkládala úrodná panská pole. Zde onde osamělá hruška na mezi jediné poskytovala rozmanitosti v rovině a stínu [188] za horkých dnů. Ale jednoho dne se celá ta rovina počala hýbati. Sta pracujících lidí tam počalo rýti, kopati a zem odvážeti a přivážeti. Bylo to divadlo, v krajině té posud nevídané.

Pak se objevily řady vozů s podivným nákladem. Bylo na nich rostlinstvo v tuzemí neznámé, stromy kaštanové, pomerančové a citronové z Italie, amarisky a pinie, jež se v pěkný háj sestavily, nad nímž pak veliký skleník se udělal, aby chladný vítr neměl k nim přístupu

Byla to budova nad popsání krásná, na způsob zimních zahrad co nejuměleji utvořená.

Kolem ní se táhla zahrada všemi ozdobami okrášlená, jakéž živé obraznosti jen možno bylo tam uvésti. Čínské vížky, gotické chrámky, potoky tu v květinových sadech, tam v houšti agacovém se ztrácející, přes něž ladné můstky se klenuly, tu a tam besídky z růžových keřů, místy skupení stromků bezových, zde onde rovinka vzácnými květinami posetá.

U jezírka jevil se skvostný pavillon, jehož pozadí krylo se v háji vysokých oleandrů, jehož však průčelí na hladinu hledělo.

V pavilloně tomto jako by se byla vyznačiti chtěla plnost fantasie tvořitelovy. Podlahu ze sněhobílého mramoru kryly drahé koberce perské, podle stěn táhly se pohovky východního způsobu, červeným, vkusně zlatem výšíványm aksamitem potažené. Lazurové, stříbrnými květinami protkané záclony zdobily okna. Na stěnách vypínala se ohromná benátská zrcadla mezi rozmanitými obrazy.

Velký otvor poskytoval výhlídku na hladinu vodní. Protější skála, nad ní les a zříceniny v ozáření odpoledního slunce se leskly. Opodál na břehu houpalo se několik lehkých, uměle dělaných člunů s bílými plachtami, jež hravý větřík lehounce nadýmal.

U dveří pavillonu stál mladý muž jako u vytržení. Vábná to postava mužská vzezření vskutku půvabného. Tvář jeho byla přihnědlá, oči důmyslem zářící. Nad myslivým čelem tmavohnědé dlouhé vlasy dodávaly mu rázu nevšedního, cizího. I oděv jeho neobvyklým zde se značil krojem.

Byl to Jan, syn chalupníka Buráka, jenž [190] po třech letech domů se navrátiv, v Brázdově se zastavil.

Už zdaleka s pomezního pahorku pozoroval změnu nepochopitelnou, která se známých těch míst zmocnila, tak že docela neznámými se mu jevila.

Z dopisů už dávno zvěděl, co se na Krupíně bylo událo, i o tom, co Brázdova se týkalo, částečně ho zpravili otec jeho a Vít. Ale psaní Vítova byla příliš šetrně způsobena, úmyslně šetrně, aby mladík v cizině si nezazteskl a pro osobní žalost vyšších směrů nezanedbával. Otcovy listy zase byly příliš skromné a nejasné.

Starý Burák psal o věcech doma se sběhlých jen velmi povrchně, pojav je s obmezeného stanoviště svého a podav je tak, jak se buď jemu pouze jevily, aneb kterak ten neb onen soused o nich soudil.

Jan věděl, že se Mařenka nešťastně provdala za Vojtěcha, že mlynář Červený mlýn prodal a kamsi do jiné vzdálené krajiny se přestěhoval; kam se však Mařenka potom poděla, [191] co se s ostatními dále stalo, o tom nijaké zprávy se mu nedostalo.

Dlouho se pro Mařenku trápil, ale konečně dojmy časové a neustálá pilnost překonaly hoře srdce jeho. Zponenáhla se mysl jeho zotavila, uvykl myšlénce, život svůj bez Mařenky tráviti, ač na ni zapomenouti nemohl.

Krásnými pracemi svými upozornil na sebe bohatého milovníka umění, který mu pěkné postavení ve Francii nabídnul, se slušnou výživou a pod čestnými uspokojujícími výminkami.

Jan to ochotně přijal. Dříve však než se na místo povolání svého odebral, oznámil Vítovi nový záměr svůj a též rodičům svým, jimž spolu zvěstoval, že si pro ně přijede, aby zatím chaloupku prodali a jej do nové vlasti následovali.

Vít mu odpověděl… „Tedy i Ty, Jene! zapomenuv na krásná předsevzetí, na vznešené účely, pro kteréž jsem se vynasnažil Tě vychovati! Jak nešťastná jest ta ubohá naše česká vlast, že většina synů jejích, jižto nadáním [192] a umělostí zvláště povoláni jsou k oslavení a povýšení jejímu, dospějíc od ní se odvracuje. Pokud žákové jsou a mladistvým zápalem po vznešených směrech prahnou, zaslibují mysli a skutky své opuštěné matičce; jakmile ale dorostou a k skutkům dozrají, již již zapírají ubohou, aby na cizích zasévali polích!

Mámeť toho příkladů přemnohých. Z lůna vlasti naší vychází sta a sta vzdělaných a vzdělanců, umělých a umělců, učených a učenců, ba i moudrých a mudrců; ale oni skoro všickni se poddají výhodám okamžitým, chytrost vítězí nad moudrostí, zisk a dobrodružství v cizině mohutněji je vábí než tiché blahoslavené působení ve vlasti. A i ti, již doma zůstávají, nevěrnými se stanou krásným směrům, jež za dnů mladosti si vytknuli, a oddají se nicotám a snižujícímu pohodlí.

Oh, což mě ten celý život klamal a květy jeho všecky opadaly! Vidím krajany své, v něž jsem nejkrásnější naděje skládal, po všech krajinách světa rozptýlené pracovati v cizích zahradách, kdežto doma dělníků se nedostává. [193] Všady se s Čechy potkáš i v daleké Americe, jenom v Čechách jich brzo nebude!

Jsem velmi zarmoucen tvým předsevzetím, a to tím více, čím rychleji následovalo zkušeností dvé velebolestných. Neméně než od Tebe, očekával jsem od Lidmily, že leskem hvězdy se zaskví na nebi básnictví našeho. Nadání její o tom svědčilo, i veškera povaha její mě podporovala v nadějích mých; ale přesvědčil jsem se, že ženský život přestává na oné lásce, které já nerozumím a kterou neuznávám ani za tak důležitou a mocnou, aby mysl mou od jiné vznešenější odvrátiti mohla. Velebil jsem Lidmilu, že nevěru Vojtěchovu tak bez obtíží, bez rušících trvanlivých žalů snesla; později se mi vysvětlilo, že snadno pohřešiti, co se srdcem nesrostlo. Náhodou seznámila se s jiným mladým mužem – a provdala se. Nebyv dlouho v Praze, nezvěděl jsem o tom, až po měsících.

Přebývá v K…, malém městečku, kde muž její ouřaduje. Psal jsem jí několikráte, ale nedostal jsem odpovědi. [194] Vyjel jsem tedy jednoho dne k ní a – sotva že jsem ji poznal. Manžel její byl právě na několik dní mimo domov. Lidmila mě přijala s patrným rozpakem. Nevěděla ani, kterak mne osloviti – ano, zdálo se, jako by v těch několika měsících, jež na venku strávila, velmi zevšedněla. Tváře její byly sice červené, ale duše – ubledlá. Když jsem ji připomenul na minulé dny a na krásná předsevzetí – tuť se zarděla a pravila: „Což to byly dětinské hřičky, na něž v hospodářství domácím pomýšleti nelze.“ – Šla pak a krmila slepice!

Idyllické to zaměstnání, život v selánce! Mně však bylo skoro až do pláče...“

Dále se dotýkal list Vítův ještě mnohých jiných věcí a okolo rozličných poměrů domácích i veřejných se otáčel. Hlavní směr jeho ale byl odvrátiti Jana od kroku zamyšleného a získati jej pro vlast.

Ale ten byl od některých časů odumřel citům, jež mu Vít byl vštípil a které on sám v sobě přechovával.

Pravil v listu svém Vítovi zaslaném :

„ ... Až vlasť naše sesílí a s to bude, aby se pokročilým synům svým slušné odměnila, pak zajisté se od ní málo který z nich odvrátí; jakž ale nyní v Čechách jest, nelze tam umělci prospívati a vynikati, a nejméně umělci, který i jiná než obvyklá smýšlení vlastenská v sobě chová. Namítneš mi, drahý Víte, že povinností jest lidí velkých, aby pro velkou věc se obětovali; necítím však síly v sobě k obětivosti a počítám se vůbec mezi malé lidi.

Neodsuzuj mě však domýšlením, že jsem docela ztracen. Pociťuji v sobě toliko toužení po zkušenostech, po poznání širého světa. Snad se toho nabažím a pak zajisté domů se vrátím, a usadiv se Tobě na blízku, znova se chopím puštěného pásma. Nyní ale mi nelze činiti jináče, nežli jak činím. V Čechách není pro mne dostatečného zaměstnání, aniž bych se tam dopíditi mohl takového postavení, jakéž mě v bohaté Francii očekává…“

Vít mu na tento dopis více neodpověděl, ideální rouška mu před očima padala, přesvědčoval [196] se čím dále tím více, že v skutečném životě jest mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Blížila se doba, kde Jan cestu svou nastoupiti měl. Nastoupil ji o něco dříve, než vlastně zamýšlel, a tedy také dříve k domovu došel, než otec jej očekával.

Na Brázdově se pozdržel. Doufal, že se tam s Vítem sejde, a předce se toho také obával.

Co mu byla vlast, co mu byl domov v prvních dobách vzdálení? Půl života, půl srdce! – Co mu byly nyní? Krajinou, jež ho upomínala na krásné zámysly, o nichžto nyní docela jináče soudil.

Zde nyní stál hluboce zamyšlen a bojuje s sebou. Ano boj v něm povstal, protivy se probouzely v mysli jeho.

Dvojí cesta před ním ležela. Jedna jistá s pěknou výhlídkou, druhá nejistá s patrnými obětmi v pozadí.

V cizině mu kynuly výhody, jakých doma dosáhnouti nemožností se mu zdálo; ve vlasti [197] ale naň čekaly snahy, v nichžto samých už blahoslavenství spočívá pro velká, obětivá srdce!

Byl na rozpacích a zajisté se klonila duše jeho k posvátným povinnostem a odpoutávala se od luzných výhod v cizině. Ano, pohled na ty známé lesy, zvuky domácí mluvy, zpomínky na dětství, i ten vzduch naň působily mocnými dojmy.

Tu se blížily kroky. Poodstoupiv od pavillonu do stínu vonného stromoví spatřil z povzdálí muže již obstárlého, v oděvu panského služebníka.

Srdce se mu v těle zachvělo... ta postava... ta tvářnost… ano, byl to on… byl to otec jeho!

Vyběhl mu vstříc a bylo to shledání srdce jímající.

Po chvíli pak odběhl stařeček připraviti matku na příchod synův.

Slunce zacházelo. Otec, matka a syn ještě seděli na kraji háječku a rodiče s vroucím účastenstvím poslouchali vypravování Janovo.

„A nyní mi povězte, drahý otče,“ pravil [198] Jan posléze, „kterak jste se sem dostal a jak k tomu oděvu přicházíte?“

„Stal jsem se dozorcem parku,“ odpověděl starý Burák; „Vít mi to místo zaopatřil a díky Bohu za toto dobrodiní. Jsem zaopatřen do smrti a netřeba mi těžkou nádennickou prací každodenně chleba si vydobývati. Ano, milý synu! zde se mnoho, mnoho zvrátilo a změnilo v krátkých třech letech! Bývalý justiciár sedí v chládku a bude prý seděti tak dlouho, až se Flinka dopídí, který, jak se praví, v Americe hezký statek si koupil. Pánem na Brázdově jest jakýsi pan baron Kopoty, jejžto si vzala Hermina Kaftanova, Pan Kaftan sídlí kdesi na Buksbaumhofě, nevím, kde to jest, ale je prý tam velmi hezky. Mladé paní baronce se tam prý ale nelíbí, protož se zde připravilo toto bydliště pro ni.“

„A Vít?“ tázal se Jan hbitě.

„Vít? Což ten se stal velkým pánem. Tyká si už s panem baronem a vládne vším, jak to stoji a leží. Slušno ale se vyznati, že [199] vládne spravedlivě a poctivě. Matka jeho s Mařenkou hospodaří na Krupíně.“

Jan zaslechna o Mařence, zarděl se.

„Ano, s Mařenkou jak se dělo, bude ti as povědomo. Muž její zemřel v káznici. Je tedy vdovou.“

Tu se starý Burák zamlčel, jako by očekával nějakou otázku. Ale Jan nepohnutě před sebe hleděl a mlčel.

Otec tedy zase dále vypravoval:

„Starý Kopal byl dávno jako do vody padlý. Provolání v novinách, dotazy na všech stranách, snahy Vítovy jej nalezti, byly marné. Už i sám Vít tomu skoro počínal věřiti, že otec jeho více na živě není; tu se dověděl, že ho někdo viděl v Uhrách na železnici co nádenníka. Byla to jen zpráva nejistá, ale Vít se jí uchopil a jel tam. Ještě se nevrátil, ale očekáváme jej každou chvíli.“

Už se stmívalo, když otec a matka se synem do obydlí svého se odebrali. Nebyli však ještě s hovorem svým u konce. Jan měl mnoho co vypravovati a matka se ani nasytiti [200] nemohla zpráv milovaného jedináčka. A Jan zase na všecky sousedy se vyptával a na všecky lidi, jež kdy na blízku dědiny byl znával.

Posléze vypravoval Jan o svých nadějích a o svém budoucím postavení, a zeptal se otce a matky, zdali by s ním nejeli a život svůj v cizině sice, ale všickni pospolu netrávili?

„Toho ode mne nežádej!“ odpověděl otec, „nevzdálím se od rodiště svého a nepodám své kosti cizí půdě.“

Matka též dokonce ani slyšeti nechtěla o tom a přemlouvala s výmluvností právě materskou syna, aby se od nich tak příliš nevzdaloval.

Jan strávil noc bezesnou. Rozjímal až do samého rána, má-li jíti aneb v Čechách zůstati. Výsledek rozjímání jeho byl, že si předsevzal – zůstati ve vlasti.

Předkládal si v mysli, jakou radost tím Vítovi způsobí, a usrovnával si spolu svou budoucnost.

Starý Burák byl mu zjevil pravdu. Bylo skutečně, jak synovi svému byl vypravoval, od nejmenšího do největšího. Neznal však [201] základů věci se zběhlých a nepovědom byl pohnutek známého jednání.

Poměr Herminy Kaftanové k baronovi Kopotymu byl zvláštní a podivný. Došlo až k sňatku a Hermina se stala ženou barona Kopotyho před světem. V skutku ale zůstal Kopoty manželce své cizím člověkem.

„Chcete-li se na to odvážiti,“ pravila Hermina ku Kopotymu, když se ponejprv byli sešli, „a mě za ženu pojmouti, zkuste to. Neberu si vás však z lásky, alebrž z pouhé vděčnosti za šlechetné jednání vaše ohledem na mého otce. Nevím vůbec, jsem-li lásky schopna. Bude-li možno, hleďte si ji vydobyti. Pokud se vám to ale nepovede, považujte mě pouze za dlužnici – třeba za přítelkyni svou; ale více vám býti nemohu.“

Kopoty se nepoddal nižádným rozvahám a přemítáním. Celý jsa zaslepen způsoby Hermininými přivolil ke všemu a – takž žil s Herminou, ač se neodvažoval co manžel k ní se blížiti.

Avšak konečně jej poměr tento počal [202] tísniti. Hermina se k němu chovala vždy vlídně, ale vždy chladně. Vynasnažoval se všemožně činiti vše, čím se ji zavděčiti zamýšlel, choval se k ní tak laskavě a šetrně, jakž jen z nejvroucnější oddanosti chování takové vyjíti může; ale vše nadarmo. Krásná socha zůstala nepohnuta.

Vít v těchto dobách mu byl nenahraditelným pokladem. Co by si byl počal Kopoty bez přítele a rádce?

Vpravil se do citů před tím mu téměř neznámých, viděl se plavcem v písku zadrženým. Vír lásky táhl ho ku předu, ale nemožno se pohnouti. Došlo to tak daleko, až nelze bylo déle snášeti stav tento. I poradil se s Vítem o poslední rozhodující krok.

„Jednej, jako já,“ pravil Vít, „a odřekni se jí. Nech ona jde svou cestou, ty nastup jinou a mne nech navrátiti se k mým knihám, myšlénkám a záměrům mnou už příliš dlouho zanedbaným. Nabažil jsem se života a společnosti lidské, svět mě nudí a zkušenosti mně v ničem neprospěly, leč že poznání mé [203] rozmnožily o jednu pravdu: že každý člověk jen za sebe státi může a o sobě pracovati má, na jiné se nespoléhaje. –Herminina touha sestřeďuje se na Brázdově, rodišti jejím; uspořádej jí ten statek, dej jí ho darem, propusť ji z vazby, která ji tísní, a vydej se na cesty. Hermina zajisté lépe spravovati bude statek otců svých, nežli Kaftan jej spravoval, a bude v neodvislosti své šťastnější, a ty též. Světu o tom zvěděti netřeba. Tobě bude též lépe u vzdálenosti od ní než jí na blízku.“

Kopoty se k tomu odhodlal. V Brázdově dal zřídit ony nádherné sady, a vůbec celý ten statek za nejkrásnější bydliště připraviti. Oznámil pak Hermině, posud dílem v Buksbaumhofě, dílem ve Vídni žijící, že si přeje, by ho na Brázdov doprovodila k ukončení některých věcí v záležitostech statku toho.

Hermina neodporovala v ničem, co se věcí povšedních týkalo, a slíbila, že se tam s ním odebéře.

Vít se odebral napřed na místo, aby se [204] v zámku činily přípravy k uvítání panstva. Dověděv se ale o otci, nezdržel se tam, alebrž odejel, zpraviv o tom Kopotyho.

Jan se už několik dní na Brázdově zdržoval, když tam došla zpráva, že baron se svou chotí sem přijede. A v brzku tento také přijel.

Jan po čas meškání svého u rodičů již se zase přátelil s myšlénkou, že zůstane ve vlasti. Čekal jen na Víta.

Bylo to okamžení nad míru pohnutlivé pro Herminu, když se v rodišti svém octla; ale ještě pohnutlivější, když v komnatě své spatřila vše v tom stavu a pořádku, v jakém to byla zůstavila. Když ale spatřila, co před zámkem se jí objevilo, překvapením skoro užasla.

Kopoty mezi tím, co ona park prohlížela a z lepých tam staveb a sadů se těšila, odebral se do svého pokoje a opsal list od Víta mu zhotovený.

Jsa s ním hotov přikázal, aby se vůz jeho k odjezdu uchystal. Pak vešel do komnaty Hermininy a položil list svůj na stolek a vedle [205] něho darovací listinu, v níž ustanoveno bylo, že Hermina od této chvíle jedinou samovládnou paní na Brázdově jest.

V listu se loučil s Herminou na vždy, a to způsobem, z jakéhož vřelá lítost, ale i zmužilá obětivost a odhodlanost vysvitala.

Sotva že z komnaty vyšel a do svého pokoje se navrátiv přípravy k odjezdu svému činil, vstoupila Hermina do své komnaty.

Byla patrně rozčilena. Dojmy, jež na ni procházkou těmi sadami dorážely, mocného působení se neminuly. Nebylo jí však ještě jasno, co ji vlastně znepokojuje, co se v ní probudilo a živosti nabývá.

List baronův, darovací listina, tento krásný skutek šetrnosti a odřeknuti se však valně přispěl k vyjasnění.

Prvním okamžením jako omráčena před sebe hleděla, jako socha bez pohnutí stojíc. Pak obě ruce k prsoum přitisknouc jevila se, jako by se tázala srdce, co činiti má.

Tu zařehtali koně na dvoře a psi zaštěkali. Přiskočila k oknu a spatřila, jak kočí [206] už na kozlíku sedí a Kopoty na smrt ubledlý do kočáru vstupuje.

Jako zděšená sebou trhla. Ne během, ale letem kvapila dolů.

„Kopoty! Kopoty!“ volala na dvůr přikvapíc, a když manžel se obrátil, tu ona již za ruku jej uchopila a volala:

„O! zůstaň u mne, drahý muži, a neopouštěj svou Herminu více!“

A Kopoty zůstal. –

Po několika dnech se navrátil Vít a přivezl s sebou otce.

Kopal byl o deset let sestárnul a zešedivěl, ale povaha jeho byla jako zlomena. Utrpení, svědomí a zlé zkušenosti z něho učinily člověka jako dítě!

Nebylo, kdož by se mu byl posmíval, leč každý litoval před časem sestárlého člověka, který za marnost svou dosti vytrpěl.

Nejšťastnější ale ze všech byl nyní Kopoty.

„A tvá rada to byla, Víte! Rci pak, ty podivný člověče, zdali jsi se nadál takového konce?“

„Nadál jsem se ho, ale neočekával jsem jej. Byl to poslední prostředek, jakým se dala jiskra citu ze srdce ženy tvé vylouditi. Kdyby i tento krok jí nebyl pohnul, byl bys se po léta snad marně snažil s ní se sblížiti.“

„Ale nyní zůstaneš u mne a obohatíš dům náš; žena má zná už skoro všecky tvé skutky a přeje si tvou společnost.“

Vít se pousmál a odpověděl:

„Zde jest práce má ukončena; čeká na mne mnohá jiná – jinde. Navštěvovati tě budu často a manželka tvá mi zajisté porozumí lépe nežli ty. Ale stále zde meškati mi nemožno! Ah – hleď – tamhle syn zahradníkův! zastavil se na kopci – jde daleko hledati štěstí!“

„Jan? Vždyť mi otec řekl, že zde ostane.“

„Poslal mi včera psaní, v němž se též tak projevil; ale vysvitalo ze slov, že myslí, že přináší nesmírných obětí, když zůstane. Odpověděl jsem mu dnes: „Vlast naše tisíce Tobě podobných synů ztratila. Ztratí i Tebe. Kdo necítí v sobě plamen vyšší a povinnost [208] vznešeného působení, kdo s horlivostí a s ochotou se pohodlí neodříká pro vlast, ten si jdi tam, kde se ho o milosti nikdo neprosí .“ – To jej snad urazilo – a jde! Ať jde a baví se – my bez takových obstojíme!“

Konec.