Část prvá.

Po kraji daleko táhnoucích se lesů šumavských se rozprostírá daleká pláň, sem tam hrbolatými vrchy, na nichž před věky statné hrady k oblakům čněly, posetá.

V předu jest viděti Klatovy, v pravo Horažďovice, dále pak v tutéž stranu Strakonice, které však již jen jako mlhou na obzoru naznačeny jsou. Mezi Klatovy a Plzní rozsívaly dávnověké lesy šerou noc, v níž se hrad Švihov jako labuť na zelené pláni zaskvíval.

Lesy dobříšské a příbramské jsou ještě pozůstatky oněch nesmírných lesin, které tehdáž daleko široko za velmi nebezpečné rozkřičeny byly.

Slunce měsíce května rozsívalo žhavé své pablesky po krajině té a vedro polední, jakové panovalo l. P. 1307 od měsíce března až do konce listopadu, za který čas ani krůpěj vody zem vyprahlou nezvlažila, zapudilo vše z polí do bytů [17] aneb v stromů chladící stín, an tu muž z lesa kvapným krokem vystoupil a nedbaje na parno, na písčité cestě státi zůstal, jako neznámý se ohlížeje.

Bylť pak muž tento vysoké postavy, rouchem poutnickým přioděn, provazem kolem beder opásán, na hlavě měl široký klobouk, pod nímž husté vlasy sněhem skropené až na šíji řásně se vlnily; v ruce držel tlustou, sukovitou hůl, kteráž k podpoře těla, jakož i v čas potřeby k platné obraně sloužiti mohla. Celý tento zevnitřek jevil poutníka, však přísné obličeje tahy, hrdě nad obočím se klenoucí čelo a planoucí zrakové, z nichž ovšem jakýs tajný žal, jakási vnitřní bolest svítati se zdály, jakož hrdé, pevné kroky a zvýšená, pyšná postava spíše by člověka stavu rytířského, vládě a vítězství uvyklého, v šatu poutnickém zakukleného prozrazovaly. —

Dlouho hleděl kolem sebe s nadšeným zrakem a jakoby nektar, s patrnou libostí povětří vlažné, zřídka jen od severu polednem zavívající, do sebe ssál.

„Ó vlasti má!" zvolá pak v roznícení a dvé slz kanulo po vráskovité tváři jeho. —

„Ó vlasti má — drahá, milovaná Čechie!" zvolal ještě jednou, ruce jako k obejmutí rozestřev.

„Ano" — mluvil po chvíli mírněji dále, — „ano, jest to větřík, jenž přes české luhy vane, ano cítím, ssaji jej co nektar nebeský po dvacíti [18] letech! — a duše má hořem vyprahlá se zvlažuje a v rány srdce mého se vlévá balsám hojitelný po dvacíti let dlouhém putování — ó zemi mateřská!" volá opět v nadšení a k zemi sklesnuv, ji horoucím políbením pozdravme, pak vstana k západu se obrátí.

„Mějte se dobře, bratří na Sekvaně!" zvolal truchlivě — „stroskotána jest sláva Sionu a z jeho rumu si vystavěl Filip nesmrtelný pomník. Hranice bratrů mých mu sloužily co pochodeň i budouť tak sloužiti, dokavad svět v dráze vykázané kolovati bude, dokavad se obor nesesuje v prvopočátek svůj, budou hřímati jména: Molay a Filip a Nogareto, a kdo potom vyhraje — tos nepomyslil, Filipe, kdyžs krví bratrů mých skropil břehy Loaru a Sekvany, kdyžs popelem jejich posypal utěšené nivy Francie, nepomyslils, že jednou před tváří Boží zodpovídati se musíš, kde ti nespomohou najatí svědkové, žádný Nogareto, a že Kliment tě neospravedlní před soudem Páně, kamž tě vyzval mistr můj — ó Jakube, Jakube! ó bratři moji, vy mučedlníci sionští! což jsem já jediný zůstal, bych oplakával zhaslou hvězdu naši nade hroby vašimi?!" volal s náramným žalem a hlavu na prsa skloniv, setrval za dlouhou chvíli v teskném mlčení.

„Ó krásní snové jinošství mého!" — mluvil pak polohlasitě z myšlének — „když jsem ještě bloudíval po břehách Vltavy — aj! tu mě mocně touha svatá jímala skropiti si čelo vodou Jordánu [19] — i neodolal jsem — vlast pozemskou opustiv, následoval jsem hlasu srdce mého, vzal kříž na prsa svá a bojoval pro Krista. Syrie viděla poslední boje rytířů sionských, jejich vítězství a porážky; i vypršeli dnové jejich, již jest po všem veta!" – –

„Nuže tedy!" zvolal hlasem silnějším hlavu povznesa — „vítej mi, dědino má! kosti své opět přináším v lůno tvé, kdež počaty byly — osud jinak nechtěl!"

Domluviv kvapným krokem putoval dále, až jej unavující parno donutilo odpočinouti v stínu košaté lípy, kteráž u prostřed pláně mimo silnice stála.

Nedlouho tak seděl, když se tou samou cestou od Šumavy dva pocestní blížili. Nepozoroval jich dříve, až když k němu samému se přiblíživše, též stín věkoleté lípy k oddechu zvolovali; tu pozdvihl hlavu a zamračiv se, dále hbitě poposednul, jako by se štítil společnosti příchozích; neb první pohled prozrazoval, že jsou potomkové nešťastného, tehdáž tak opovrženého národu israelského. Měla-li však první osoba (hubený to, vysoký muž a dle dlouhého zvyku kořiti se v prachu před mocnými tohoto světa, jsa shrbeného týla, v chatru pak šatstva, jakž v oněch časech nešťastní židé bohatství své před loupežnými zraky mírumilovných vyznavačů Kristových a pokorných náměstků jeho skrývati musili, obléknut) — cosi nepříjemného do sebe, zvláště v jeho pronikavém [20] zhledu jiskřících se černých očí, okolo nichž zažloutlá, vráskovitá líční kůže hluboké jamky působila, nad kterýmiž vysoké, trpkým osudem a mnohými strastmi rozbrázděné čelo se klenulo: jímal tím více průvodčí jeho pozornost každého pozorovatele.

Bylť to mládeneček as patnácte jar čítající, lepého zrůstu a nad míru jemné pleti jak tváře, tak i oudů. Hedvábné nad havrana černější kadeře se vlnily bujně kolem sněhobílých růžemi prokvetajících lící jeho až na šíji, takto větší skvělosti půvabné tvářnosti jeho dodávajíce; veliké černé oči jeho zářily jakousi dětinskou zbožností a důvěrou nezkušeného srdce, což každého jímati musilo, zvláště kdykoliv libý úsměv kolem rtů purpurových jeho si pohrával.

Ouzce k tělu přiléhající šat zvyšoval lepost a skoro panenskou jemnost oudů jeho.

Jel na oslíčku, na jehož hřbetě i dva malé tlumoky upevněny byly, an zatím starší průvodce, otec jeho, krotké hovádko za uzdu veda, před ním kráčel.

„Budiž veleben, jehož jméno vysloviti nelze, synu můj!" promluvil starší hlasem drslavým; „který stromy zeleným závojem přiodívá, v jejichž stínu umdlévající sobě pohoviti může!" A již stál pod stromem a pozorně sundav syna outlého se hřbetu zvířete, pak i oba tlumoky, ve stín do bujné trávy podlé syna se usadil.

„Dobrý den, pane!" pozdravil dříve s plazivou oulisností poutníka, než tento hlavou jen pokývnuv, dále se pošoupnul.

„Jsi unaven, Meleku?" ptal se starší příchozí starostlivě syna svého.

„Nikoliv, otče!" zašveholil tento hlasem stříbrozvučným, tak že poutník hluboce dojat bezvolně v tu stranu se obrátil, ale v okamžiku zase v hluboké myšlénky se pohrouživ, před sebe k zemi hleděl.

„Nikoliv, otče!" — pěl mládenec — „vždyť jsem jel, an tys na mé prosby nedbaje v takovém vedru svých stářím sesláblých nohou nešetřil."

„Nech jen, nech, synu! což jest tato nesnáz proti osudu našemu? Tvář Hospodinova jest obestřena rouškou hněvu, dáni jsme v moc Amelikitů a potomků Esauových a nésti musíme břímě spravedlnosti Vševědoucího, dokavad se nevyplní soud a trest Jeho. Však tuto" — mluvil dále, z tlumoku skrovnou špíži vyndavaje — „nám poskytuje dobrota Jeho potravu těla, bychom posilnili sesláblé oudy a nezoufali, neboť nechce Nejmilosrdnější, by bludem umírali synové Jakubovi u yyhnanství Filištínů a horších než Asyrských — jméno Jeho budiž velebeno!"

Tak domluviv sklonil hlavu, a jak se zdálo, tiše se modlil. Též mládenec položiv ruce přes prsa hlavu sklonil; načež otec s patrnou chutí požíval se synem jídlo skromné.

Poutník si toho všeho nevšímal, buď jen před sebe hledě, buď líbeznou krajinu kolem sebe pozoruje. Tmavozelené lesy kroužily se kolem pláně, z nichž průhledný zamodralý dým v křivolakých sloupech vystupoval; sem tam vísky v rozkošných hájích, dále pak města a pyšné hrady a nad tím vším se pnula čistá klenba nebeská, na kteréž se jen zde onde jednotlivé obláčky kolébaly — aj! čarovný to pohled!

I jinoch židovský byl dojat krásou a velebnou divokostí krajiny této a jako v nadšení zíral vůkol.

„Adonai!" — zvolal v zápalu — „pohledni, otče, jak krásná to krajina! ó, pohled to Edenu!"

„Pravdu díš" — přisvědčil otec — „pěknou zem dal Hospodin těmto Amonitům v dědictví, ale pravím ti, Meleku, vše to jest stín proti kráse krajiny, již Nejvyšší zaslíbil národu svému, potomkům Jakubovým, v niž nás opět uvede Mesiáš, jehož pošle Hospodin, až se vyplní hněv Jeho: tak jest psáno v Talmudu."

„Zaslíbil národu svému?" — opětoval chlapec. — „A kdo jest ten Mesiáš, otče? a kde ta zaslíbená země?"

„Mesiáš jest král králův, jenž se narodí z pokolení Judova," odpověděl otec, „i vyrve národ svůj z otroctví a shromáždí jej ze všech končin světa a svolá při rachotu hromů: „Totoť jest meč Páně a Gedeona!" i potře všechny ty Amonity, Amalekity a Filištíny, jenž se nazývají křesťany a [23] muhamedány , jako potřel druhdy Gedeon Madionitské, a klesnou všickni národové v jarmo naše i panovati bude Israel nad veškerým světem, sám pak přebývati bude v utěšených nivách, jež dal Jehova v dědictví národu svému. Aj, synu, tam věčné bude panovati jaro, nikdy neztratí stromové květu a ovoce, mlékem budou prouditi řeky a potůčky, skály vyprýští med a mana bude pršeti z nebes; takť bude oplývati národ Páně v rozkošech nepomijitelných."

Chlapec poslouchal s pobožností výklad otce svého, ačkoliv vše, co mu tu povídal, pochopiti nemohl. I byl by otec dále ještě tak hlásal, kdyby nebyl maně a nemile z proudu řeči své vytržen byl.

Na blízku se totiž ozval dusot koní a ohlédnuv se žid, spatřil asi osm jezdců, cestou ku Klatovům se blížících, jichž byl prvé v zápalu řeči nepozoroval.

I poutník, dříve slov pravověřícího Mosaisty si nevšímaje, hluboce vzdychnuv a z těsných jakýchsi myšlének jako ze spaní se prodrav, zvědavě obrátil zraků svých v stranu, odkud dupot a frkání koní slyšeti bylo, a jakoby radostně překvapen byl, zaplálo oko jeho plamenem žhoucím, i tváře se mu polily růměncem radostným, každá žíla jeho se radostí třásla.

Byliť to, jakž na první pohled poznal, dva rytířové řádu templářského se svými služebníky. Rytíř v pravo jdoucí byl vysoké, kostnaté postavy, as ke čtyřidcíti letům stár. Jeho svalovité pěstě [24] a vysmáhlá, vášně a urputnost mysli zrcadlící tvář jevily člověka, který celý čas živobytí svého v bojích a mohútných pracech, obrovské síly žádajících, strávil.

V levo jedoucí rytíř byl jinoch as osmecítma jar čítající, přímého, prostotu srdce a však i neohroženost mysli jevícího obličeje, modrých očí, v kterýchž čistota duše, vášní prosta, zápal udatnosti v nejkrásnějším souměru zářily, hnědých vlasů a štíhlého, skoro panenského těla, tak že by sotva se nadití dalo, jaká síla v těchto outlých oudech spočívá.

Háv obou byl skvostný, neb templáři od prvotní pokory upustivše a bohatými se stavše, milovali nádheru a skvostnost, hovili sobě a přilnuli k mnohým pokleskům věku tehdejšího.

Sluhové jejich nesli za nimi stříbrné přílby a štíty, an zatím oni hlavy své lehkým, opéřeným byretem kryli; lehké, sněhobílé kašmirské pláště, lehýnkým větrem v malé záhyby a vlnky se nadýmající a kolem beder zlatou sponkou sepnuté, okazovaly z předu po levé straně osmirohé červené kříže hedvábím vetkané, z pod se blyštěl na dobře uhlazeném ocelovém krunýři drahý kříž z českých granátů s třemi diamanty, takto je za důstojníky řádu oznamující; po boku visel každému pádný meč a po straně ve třmenu sedla vetknut byl k zadu nahnutý oštěp.

To byli ti jezdci, jenž našeho hlasatele o zaslíbené zemi z proudu řeči, poutníka však z jeho [25] myšlének příchodem svým byli vytrhli; však vyznavatel zásad Mojžíšových nezradoval se jako poutník, neb, jako by rytíře poznal, zbledl a na celém těle ztrnnv, zvolal v ouzkosti:

„Bože Abrahamův! — buď nám milostiv! — totě komthur Vilém z Valdeků, ten divý krahuj lesů křivoklátských!"

Bázlivě se přilnul chlapec k otci, an tento s jakousi náramnou hrůzou a neodvratným okem pozoroval blížícího se jemu tak strašlivého muže.

„Pohleď, Raimunde!" — mluvil tento k průvodci svému, koně zastaviv a vůkol po krajině rukou ukazuje — „jaká to krajina! hoj — srdce radostí plesá! a jak mrtvá, lenivá vypadá nyní! Však brzy ji probudí trouba válečná a vláti bude po nivách těch prápor Sionu; haha! rozkošně se to bude bíti s panem Rudolfem v hájích těch — raduj pak se, Raimunde!"

„Krvavé slze bych spíše plakal", odtušil tento libozvučným hlasem — „že tyto krásné nivy, tato ourodná pole kopytem koňským zdupána, v nivec uvedena býti mají. — Ó nešťastná Čechie! cožs ještě dosti krutých ran osudu neutrpěla?"

„Přisám Bůh!" — zvolal komthur křivoklátský Vilém z Valdeků — „Raimunde! mluvils ty, čili z tebe mluvil duch láskou churavé, bojácné [26] ženštiny? Habaha!" — zasmál se z plného hrdla — "totě mi krásný rytíř Sionu, a k tomu komthur pevného hradu Švihova, který před radostným bojem hlavu věsí a již napřed s žalostí počítá, že se v železné hře o krky hráti bude a že jich mnoho prohráti musí. Ne, ne, brachu! věřím, žes udatný, viděl jsem to na své vlastní oči; ale toto želotání, toto bolestnění zanech nevěstkám a básníkům a těm, kteří nic lepšího dělati nemajíce, u psacího stolku o blahosti míru mudrují."

„Myslíš tak?" — dí jinošský komthur švihovský. „Milý Valdeku! měl bych se na tebe horšiti, ale nemohu, neb tvé náhledy jsou náhledy světa, kleslého člověčenstva, kleslého řádu sionského."

„Ha! co že pravíš?!" zvolal Valdek.

„Lidstvo ztratilo cenu svou", odpověděl Raimund, „a považováno jest jen za nástroj od vyšších k uskutečnění záměrů jejich." —

„Tak jest, slavný komthure křivoklátský! tak jest, a bohužel! již vymřely city jemné, láska k Bohu, láska k bližnímu. Vyhynulo náboženství Kristovo a mimo to máme soustav plný obřadů, soběctví opanovalo svět — věř mi, tak to dlouho býti nemůže! A cožs mi pravil o nevěstkách a básnících? Tíms dokázal, že tvá duše červu rovná v blátě se válí, že nikdy nepostihla ducha vyššího, jenž nás na perutích tónů nebeských [27] v kraje nadehvězdné zanáší, kde se milovati učíme Boha a bližního."

„A jaký jest konec kázaní tvého?" tázal se Valdek ousměšně.

„Takový, že bez velikomyslnosti žádného udatenství není a člověk bezecitný, jenž sobě hrdinů spílá, jest lítá saň, plna vášní, plna žluče, zvíře hnusnější" —

„Živé blesky!" — rozkřikl se Valdek — "chlapče, co se to opovažuješ?"

„Co chceš ode mne?" tázal se Raimund pevným, ale mírným hlasem, oko modrojasné v tvář průvodčího svého upřev.

„U všech všudy!" – zvolal opět Valdek po chvíli — "člověk se nemůže ani na tebe horšiti, jakkoliv mu žlučí notně mícháš." –

„Buďme přátelé!" doložil, ruku jinochovi podávaje; při tom však zraky obrátil ke stromu, kde oni tři pocestní stáli a žid strachy se tetelil, a jakoby hadem uštknutý se ušklíbnul, trhnul rukou zpátky, zaťal ostruhy do boků oře svého, až se kůň sepial a stranou divě odskočil. „Ha, ďáble! právě vhod mi toho v cestu přivádíš!" zvolal při tom Valdek, načež ousměšně se usmívaje k židovi krokem se blížil. Bylo patrno, že tito dva dobře se znají.

Raimund hleděl s podivením brzy na Valdeka, brzy na žida, brzy na poutníka, aniž pochopiti mohl, co přítele jeho tak hluboce dojalo; též i poutníku se tak dělo. Služebníci Valdekovi ale, [28] jak se zdálo, znali též ubohého žida, jeden na druhého mrkal a starý Bořita pravil polohlasitě: „Pomoz Pán Bůh ubohému Abrahamovi! tenkrát ho náš rytíř tak lehce z klepet nepustí!"

„Dobrý den, Abrahame!" mluvil komthur křivoklátský ousměšně k židovi. „Nu jak je, ty pijavko váčků křesťanských?"

„Bůh náš i váš požehnej vaší velemocnosti!" odpověděl žid až k zemi se skláněje.

„Již požehnal, šibeničníku! vždyť mi tě vyslal v cestu a" —

„Dej vám stálého zdraví a stáří Methusalemovo" — skočil mu žid do řeči.

„Drž hubu, starý padouchu!" — rozkřikl se templář — „anebo ti jilcem meče zuby vymlátím, jestli něco jiného odpovíš, nežli co se tázati budu."

„Starý Abraham poslouchá s pokorou milostivé rozkazy vaší velemocnosti!" vypravil polekaný žid z ztrnulých úst.

Pověz mi pak, nevěřící pse! mneho-li jsi vyšejdil z těch desíti hřiven stříbra, které jsem ti na rozkaz velmistrův vyplatit musel?"

„Bůh můj svědek!" — zaříkal se Abraham — "ani vindry" —

„Nelži!"

„Ať se propadnu, jestli jen jedno nepravdivé slova mluvím. Moje nebyly ty peníze, vždyť jsem to vaší velemocnosti povídal, když jste se je ode mne dlužil, že se je musím od souseda Davida [29] vypůjčit; on byl u jeho vysosti, slavného velmistra." —

„Hromová ráno!" — rozlítil se Valdek — „lživý pekelníku! žide! od souseda Davida vypůjčit, a máš doma truhly naplněné zlatem a stříbrem — co?"

„Lež!" —

„I aby do tebe — ty jablíčko z čertové zahrádky!" — řičel komthur křivoklátský a kopí jeho se mihalo židu kolem hlavy — „ty se opovažuješ mne ze lži viniti. Ďáble! a soused David mě ohlašoval u velmistra?" —

„Jak Bůh na nebi!" dokládal se trýzněný žid hlasem plačtivým.

„Ha, pse pekelný! a kdo mě obžaloval, kdyžs mi z křivoklátské věže v noci utekl?"

„Bůh jest veliký!" zvolal žid v smrtelných ouzkostech. Syn jeho, mladistvý Melek, jenž se byl po celý ten čas bázlivě za otce schovával, po těch slovech vystoupil a po straně otce svého na kolena sklesnuv, uslzené oči a sepiaté ruce prosebně ke komthurovi křivoklátskému pozdvihl. Tento trhnul koně zpátky a ušklíbnuv se, tázal se: „Čí je ten kluk?"

„Je to syn můj!" odpověděl žid.

"Milost!" prosil mladík.

„Rytíři Valdeku!" — promluvil nyní nevrle Raimund, koně popožena — "již dosti toho žertu, a pakli to víc než žert, tedy pomni, že nejsi na baštách křivoklátských, kde tě, a to právem, jmenují [30] dravým vlkem! — Proč nenecháš žida jeho cestou táhnouti?"

"Proč? to se neptej! a kdyby tu sám velmistr stál, nesměl by se ptáti proč?"

Mezi tím Melek na mladého, přívětivého Raimunda pohlížel a důvěrou k němu dojat se vzchopiv, jedním skokem stál mu po boku a na kolena sklesnuv, chopil se třmenu koně jeho, volaje: „Pro umučení Spasitele tvého, rytíři! chraň nás před přítelem tvým!"

Při tom se mu svezla červená čepička s hlavy a porůznu se řásily vlasy jeho kolem lící a splývaly na prsa i bedra, což však krásné, pravidelné tvářnosti mladíka nikoliv na ujmu nebylo, tak že Raimund ve tvář jeho popatřiv, hluboce dojat byl, tím více, když slyšel mladíka židovského ve jménu Spasitele stříbrozvučným, nikdy neslýchaným hlasem o ochranu prositi; i pokynul přívětivě hlavou. Valdek se hlasitě zachechtal: „Přísám Bůh! toť si vyzískáš cenu rytířskou! Tu patř, jak toho starého padoucha skolím, jemuž jsem pomstu přísahal, kdekoliv mi ho peklo v cestu přivede!"

Tak zvolav, napnul kopí, rozehnal koně, i byl by nebohého žida prohnal, nežli by překvapený Raimund tomu zabrániti mohl, kdyby se byl jiný na místě neobjevil, který posavad jen co němý pozorovatel tu stál. Poutník totiž, jenž posud vší pozornosti se vyhybal, při tom však ani oka s komthura křivoklátského nespustil — přiskočil, jak mile jeho černý úmysl zpozoroval, co střela k němu, [31] jednou rukou odmrštil kopí stranou, tak že mimo hlavu žida fičelo, druhou se silně chopil uzdy koně jeho, tak že tento se sepiav a na zadní nohy sklesnuv i s rytířem k zemi se svalil.

Toto všechno stalo se tak rychle, že ani Valdek, ani kdo jiný hned pochopiti mohl, odkud? kdo? co?

„Zpátky!" — zvolal při tom poutník — „vražedný jestřábe! skvrno štítu tvého, hanbo Sionu! Nepáchne povětří ještě dosti od Sekvany, že se takové potupy dopouštíš?"

Hrobové ticho nastalo, jen vítr šustil listím lípy vysoké, s úžasem hleděli všickni na neznámého tajemného poutníka, který takovou obratnost a sílu na jevo dal, jakovou se jen cvičenci v bojích krvavých honositi mohou.

Valdek se vzchopil a brzy opět seděl v sedle koně svého; sliny mu kypěly od huby, když se k poutníku obrátil: „Hromový blesk tě zlíbej od paty až do hlavy, zákeřníku!" soptěl a vytasiv meč, chtěl na poutníka hnáti. Tu Raimund ruku mu zachytiv a koně ke Klatovům obrátiv řekl: "Obrať koně, komthure křivoklátský, Viléme z Valdeků! k doupěti svému a nechtěj, bych tě stíhal před soud sboru sionského, kde smrt jedinkým jest soudcem!"

Dlouho hleděl po těch slovech Valdek na mladistvého průvodce, byl to vzhled jedovatý baziliška, jímž by rád protivníka svého uštknutím zdrtil, pak se divě vůkol ohlédnul, meč zarazil a [32] pravici pozvednuv zvolal: „Běda vám, kdo z vás přestoupí meze křivoklátské; peklo mě nazývati bude mistrem!" Dochrliv bodnul koně a uháněl ke Klatovům, jeho dva zbrojnoši za ním. Ubohý Abraham pohlížel brzy na mladého rytíře, brzy na poutníka, který opět lhostejně se byl pod lípu usadil, jako by se bylo nic nestalo. Žid nevěděl, komu z těchto dvou dříve za osvobození své děkovati má; Melek blížil se k rytíři sionskému, oko jeho plálo jakýmsi mutným, sžírajícím, nadpřirozeným ohněm, obličej jeho byl výrazem vlasti anjelské, vděku a důvěry; než Raimund blížícího se nepozorovav, pravil k židovi: „Střež se, žide, podruhé setkati se s nepřítelem tvým, sotva by se ti poštěstilo mu opět vyváznouti!"

A k poutníku se obrátiv, řekl: „Kdo jste vy? Znáti jest, že tento šat vaše tělo vždycky nekryl; a co jste pravil o Sekvaně? I k nám se trousí pověst divná, víře nepodobná — snad by přece — rcete, kdo jste?"

„Blaha vyhnanec!" odpověděl tento dušeným hlasem. „Slunce mé zašlo, hvězdy vyhasly, já jen se toulám, nemoha najíti přístavu, v němž bych loď života svého ukotvil, na nižto jsem ztracený klid a štěstí naložil, o něž mě osud omámil, a bouře mě hnaly ku vlasti — však já — viděl jsem — zde jsem již cizincem!" Na to se poodvrátil, jako by dalšímu vyptávání se vyhnouti chtěl. Raimund tomu porozuměv, obrátil pomalu koně, tajemná slova poutníkova na mysli přemítaje, an [33] tu jeho pravice jemné stisknutí ucítila. Byl to mladý Melek, který byl k rytíři přistoupil, a aby pozornost jeho na sebe obrátil, za ruku jej uchopil. Pronikavý, duši jímající vzhled mladíka spočíval prosebně na templáři, v levé ruce držel skvostný prsten vzhůru, an se takto mluviti jal: „Žehnejž vás Hospodin, mladý rytíři, za outrpnost, kterou jste s opovrženými měl! přijmětež tuto na památku činu vašeho skromný dar!"

Raimund se zarděl, zlostně pohledl na chlapce, odstrčil ruku jeho se skvostným darem, že prsten Melekovi z ruky vypadl. "Pryč!" zvolal hrdě a uháněl cvalem ke Klatovům, služebníci jeho za ním.

Dlouho hleděl židovský chlapec na místo, kde byl mladý templář stál, slze mu kanuly proudně po ubledlé, co smrt tuhé tváři, křečovitě se stáhly vnitřní bolestí ústa jeho, i zdálo se, že zkamení, že jakási muka duševní se snaží rozbedniti života jeho schráň; až teprva po chvíli tahy obličeje jeho nabyly života, an takto pološeptmo k sobě mluvil: „On mnou pohrdá — on jediný, jenžto jest s to opoutati a usmrtiti srdce každé — ale co pak chci?" — tázal se podivný chlapec – „on jest templář, křesťan — a já? — ó, to je hrozné!" zvolal a prsten, jejž v prachu zahlédnul, odkopnul. Co jsi mi platný, mrtvý kove, když on mnou pohrdá!" zabědoval a s hlasitým pláčem se vrhnul otci na prsa, kterýž se byl starostlivě k němu přiblížil.

„Ustaň, drahé dítě!" těšil starý Abraham syna svého. — „Nehodnýť jest hrdý templář slz vděčného, jehož díky odmrštil. — A což učinil tak velikého? Zahnal sivého krahuje, ano! když na křesťanského poutníka, nikoliv na opovrženého žida dorážel. Ó dítě mé! nedoufej nikdy, že by kdy který křesťan laskavě se podíval na syny a dcery israelské, a právě templáři jsou naši největší trýznitelově. Hle, tamto sedí, který pod rouchem křesťana kryje srdce lidské, tenť jest ochránce náš!"

Mladík se utišil a následoval otce, kterýžto odhozený prsten starostlivě opět zdvihnuv k poutníku, který se byl již vzchopil, by dále putoval, se blížil.

„Křesťane!" promluvil žid — „přijmiž díky na ochránění naše. Jestli cesta tvá do Prahy, ptej se na Abrahama, každé dítě zná jméno mé i byt můj, a poznáš, že nevděčný není Abraham, syn Eli-Melekův, neb nepoznal jsem ještě žádného mezi křesťany, jenž by se takto ujal žida opovrženého krom tebe a komthura klermontského."

„Ha!" — zvolal s úžasem poutník — „tys tedy — ó jak se časové mění! — a znals ty — poznal bys komthura toho?"

„I půdu, kudy noha jeho kráčela!" — odpověděl v zápalu vděčný žid. — Šmejkali se mnou templáři, plivali na mne co na psa, když poraženi byli na poli syrském, a mně nadali vyzvědačů, kdežto jsem teprva přistál na pobřeží asiatském. [35] I byl bych vypustil ducha pod nohama jejich, tu přišel on a vysvobodil mě z dravých rukou společníků svých. — Žehnejž mu Hospodin!"

Poutník si vtlačil klobouk hlouběji do obličeje a k odchodu se chystaje řekl: „Jestli cesta tvá ku Praze, doprovodím tě k branám městským!"

A více se neohlédnuv kráčel napřed. Žid jej hbitě následoval se synem svým. Tento jel na oslíku s hlavou svěšenou, tiše, lhostejně při kráse krajiny, jen prsa jeho zdvihala se mocně při častém vzdychání; otec jeho kráčel za poutníkem, oslíka za uzdu veda.

Část druhá.

Slunce již bylo valně na dráze odpolední postoupilo, když se takto až do Klatov dostali, kdežto ulice davem lidstva naplněné, mezi nimiž se zbrojenci proháněli, neobyčejnou udalost, kteráž město potkati musila, prozrazovaly. Stályť tehdáž Klatovy pod správou templářů, a to komthury strakonické, kteráž Rudolfu, synu císaře Albrechta, nejvíce odolala, poněvadž i nejmocnější byla. Sdíleli tedy i obyvatelé klatovští vše, co se templářů týkalo. Donesla se totiž zpráva, že snažení mezi Rudolfem králem a templáři s jinými pány českými, kteří mocí válečnou zapuzenému Jindřichu [36] Korutanskému věrní zůstavše, Rudolfu králi poddanost odřekli smír učiniti, na kterémž již přes půl léta pracováno bylo, maně se přetrhlo, a Rudolf že všecky odpůrce své za zrádce koruny a odbojníky prohlásil a již že s četným vojskem, pomocí otce svého valně rozmnoženým, přímo ku Strakonicům táhne; velmistr české templáře osudu jejich zanechav, že z Prahy na Moravu ujel. Tolik se dověděli příchozí naši z jednotlivých slov a povídek mezi davem ustrašeného obyvatelstva, skrze kteréž by sotva žid sobě se synem cestu byl proklestil, kdyby poutníka nebylo. Neb jak to vůbec při takových případnostech a zprávách bývá, panoval zmatek největší a každý vypravoval ochotně s přídavky návěští toto sousedu svému bez dotazování, ano někteří jistili, že Rudolf již zejtra mezi Klatovy a Strakonicemi táborem se položí, a mnozí docela tvrdili, že přílby a kopí blížícího se vojska Rudolfova od lesů švihovských blýskat se viděli. Boje schopní muži se chápali zbraně, běhali sem a tam nevědouce, co počíti, a všickni se posléz tlačili na náměstí, kamž i naši tři příchozí i s oslíkem mimovolně vetlačeni byli. Tam před radnicí panovala největší tíseň, sotva že zbrojnoši templářů koně své (mezi nimiž poutník náš také koně Raimunda, komthura švihovského, poznal) a koně jiných na kvap tam přišlých rytířů za uzdu držíce, dav lidstva zády svými zadržeti mohli, by dost malou prostrannost před vraty radního domu uchránili, kdežto několik skvostně [37] osedlaných koní stálo, mezi nimiž se koně templářům náležející od přespolních rytířů dle nádhernějšího hávu a bílých, červeně proužkovaných šabrak snadně rozeznati dali.

„Nuž, a co máme dělat, pánové?" ozvaly se některé hlasy mezi lidem; „vyjdětež a vykažte nám místa, aby nás páni Němci v pasti nechytili!"

"Ano, ano!" řičeli všickni, „vyjděte, a nebo půjdeme Rudolfovi vstříc a vyvoláme ho za pána!"

A všickni v divém proudu ku předu se valili; ale jako skála granitová rozrazí a zastaví vlny rozčeřené, tak se opřeli zbrojnoši na stráži stojící proti proudění lidstva, i zadrželi outok jeho.

V těsnání tom ale nebylo cestovníkům našim možno se udržeti pospolu, mocně byli davem od sebe odděleni, ano jeden hranatý chlap, vzhledu potměšilého, uchopil se uzdy oslíčka, na kterémž chvějící se mladý Melek seděl, a skrze lid sobě cestu klestě, jej za sebou táhna mluvil: „Pojď, ty dlouhouchý, učený osle, tvůj dech rozpaluje krev na deset honů, a zde nic platen nejsi. Jaktěživ jsem nic lepšího nelapil jako tebe s tvým břemenem — he! dobře se mi zaplatí ten košer!" Při tom si mlasknul a radostí prstami zalusknul.

„Otče! otče!" volal úzkostí Melek hlasem pronikavým, snaže se, aby na zem se dostal.

„Nevřešti, kluku!" okřikl ho chlap; „zůstaň jen sedět! zůstaň! nemysli na uprchnutí, sice tě pod žebrami polektám, že na útěk a hulákání na věky zapomeneš. — Vidíš?" při tom plátěnou halenu [38] poodhaliv, mladíku ostrou dýku okázal. „Nyní to víš, tedy se dle toho řiď!"

„Adonai!" zvolal Melek a sklesl bez sebe k sedlu. I byl by málem na zem spadl, kdyby strašný jeho krádce jej nebyl zachytil, kterýž z davu se prodrav, klusem s kořistí svou za město uháněl.

Tam čekali dva zakuklení, dobře ozbrojení jezdci, u nichž smělý zákeřník běh svůj zastavil.

„I ať mě ten nejrohatější rarach!" zachechtal se jeden z jezdců; — „poštěstilo se! Chlape! tyť jsi čertem vrub zevrub podšitý."

„Ai, co se týče zlosynství" řekl druhý jezdec, „toť náš komthur, bohužel, dobře ví, že není nad Hlizoně!"

„Ha, to si myslím, moudrý Bořito;" ušklebil se Hlizoň, „a váš rytíř zná své lidi voliti. A nebo myslíš, ty moudrá kotrbo, že by se každý odvážil do úlu rojících se včel holou rukou pro med sáhnouti? Nech si chuť zajít! Proto si velectěný komthur váš vyhledal mne, poněvadž ví, že se takové práci vyhýbáte jako čert kříži. A chlapíka nade mne není v celé české zemi! Byl to kousek, nuž tedy pak mne pochvalte u rytíře — a nehrab se tak dlouho v kapse, vyklop mi od rytíře vykázanou mzdu za ten mistrovský kousek!"

Jezdec mu hodil k nohoum plný váček, řka: "Tu máš pekelnou mzdu svou a dej pozor, by se žádnému spravedlivému do rukou nedostala."

„Nech jen, nech, moudrý kazateli!" odpověděl Hlizoň pro vak se shýbaje; — „postarám se [39] o to, bych jich tak dobře užil, jako jsem je vydělal. Nu a tu máte kluka! Žídě mžhourá očima, jako by sedělo na koši za nebožku bábu. Hýbej se, kluku! tady jeden z těch poctivých mužů tě vezme k sobě na koně, tvůj bratr nebo strýc, co tě tak dlouho na hřbetě nosil, by sotva postačil!" Mlčky vyplnil Melek, osud svůj předvídaje, rozkaz ten; jezdec jeden jej vytáhl k sobě na koně řka: „Střež se vydati hlasu cestou o pomoc volajícího, po straně mi visí zámeček, ten by ti v okamžení prostořekou hubu zamknul. Táta má peněz dost, aby rytíři nějakou náhradu za tebe dal."

Tak domluviv, bodnul koně a oba uháněli k lesům, nad nimiž slunce již poslední své poblesky rozsívalo.

„Nezapomeňte rytíři vyřídit!" volal za nimi Hlizoň, „má-li něco podobného na práci, že je Hlizoň k službám!"

„A co tady zanechalo žídě v těch tlumocích?" mluvil k sobě přikročiv k oslu, kterýž se na trávnaté pláni pásl a radostně jáhal. „Pojď sem, příteli ušáku, a okaž, jaké drahé břímě hřbet tvůj tíží, já ti ulehčím. Jsou-li to klenoty nebo peníze — mně vše jedno! i košerované stříbro může poctivý křesťan potřebovat."

Jak se ale podivil, když místo zlata a stříbra něco nesoleného chleba a jiné k cestě potřebné, žádné však ceny nemající maličkosti nalezl. Mrzutě tím hodil na zem a židu laje, že nic lepšího na

zvíře své nenaložil, se obrátil a jako obluda kolem městské zdi kvapně odcházeje, za rohem zmizel.

Abraham, proudem hrnoucího se lidu od syna i poutníka oddělený, zaslechl pronikavý hlas syna svého a „Meleku, Meleku!" volal úzkostně, skrze dav protlačiti se snaže.

„Neprskej, žide!" okřikovali volajícího nejbližší, — „máme co důležitějšího poslouchat nežli tvé hulákání!"

„Meleku! dítě mé, dítě mé!" bědoval ubohý v zoufanlivé úzkosti, mocně se skrz lid dera.

„Však on ti ho čert nevezme a Pánbůh o něj nestojí!" zlořečili někteří. „Dejte mu štulec, až za město vyletí!" volali druzí. „Povětří zapáchá!" křičeli třetí a tomu jen snad měl Abraham co děkovati, že se brzy z tlačenice dostal, což ovšem bez mnohého štulce a drzého posměchu se nestalo.

„Meleku, Meleku! dítě mé, dítě mé!" volal hlasem žalostným po městě běhaje, aniž se byl ještě nadál, jaký hrozný osud syna jeho potkal.

Syna však v městě nenašed, kvapil za město, domnívaje se, že syn raději cestou napřed postoupal, nežli by ostal v rozjitřeném městě.

Spatřil oslíka a: „Buď veleben Hospodin!" zvolal radostně — „zdeť mé zvíře a tady čeká syn!" Přikvapil až na místo, tede tlumoky a obsah jejich na zemi pohozeny a roztroušeny byly. „Adonai!" zkřiknul v úžasu. — „Což by toto učinil syn můj?" A kolem se ohlížel, nikde však nespatřil miláčka svého. „Dítě mé, drahé dítě!" volal [41] hlasem dalekozvučným — „Meleku! Ester-Meleku!" Ale jen ozvěna mu jako na posměch odpovídala. A tu ho projela co blesk drtící myšlénka i vztýčil se jako v křečech, tvář jeho se polila barvou smrti, rtové mu zsinali a oči jeho se daleko vypnuly z důlků svých co dva krvavé topasy a prsa jeho vydaly ryk bolesti ze sebe, jako by se rozlítnouti chtěly. „Ukraden!" zachvěje se mu z úst; zasáhl krahuj sivý holubici bílou!" úpí a roucho na dví roztrhnuv sklesne žalostí překonán tváří k zemi, hluboce se zaryjí prsty jeho v půdu a vyhrnuje prsť, až prach se zdvihá a prsty jeho se barvějí krví, jenž z podnehtí se proudí. „Jehovah! Jehovah!" drtí slova z úst — „prokletý Goi! Proklet buď a všechny kletby, co zaznamenány jsou v Toře, nechť ho zachvátí. Divou zvěř pošle Eloim naň a vmísí jej ve zlost a pomstu svou. Ó dítě mé! krásná ratolesti stromu vadnoucího." — Tu se vzchopí a kolem se otáčeje, srká vanutí větru večerního do otevřených úst a chřípí jako honící pes, když ztratil stopu zvěře. — „Hoj! vítr zavání vzdechem tvým od Křivoklátu! Běda mně! Esther-Meleku! Adonai jest jediný, všemocný Bůh! vysvobodím tě dříve, než se vlk ten doví, kde jsi. — Rudolf buď mým štítem!" Domluvil a kvapným city přepodivnými urychleným krokem pospíchal ku Praze; an zatím poutníka jiný osud v městě zdržel.

Slyšelť ovšem pronikavý hlas Melekův i úzkostné volání otce jeho, nemohl se však skrz [42] tíseň lidu prodrati k nim, a že brzy napotom oba hlasy utichly, upokojil se i on, tím spíše, ježto jiná jej samého se týkající udalost pozornost jeho jímala.

„Ticho!" volali někteří hlasové z předu. „Rytíři přicházejí."

A jako vlny mořské bouří rozčeřené s dalším a dalším jekotem dohučují, když Eol větry upoutá; tak se utišil lomoz i hluk ozbrojeného lidu a zvědavé ticho se rozhostilo nad shromážděním.

A v pravdě četná řada statečných rytířů, templářů i přespolních, po kamenných schodech scházela dolů a vystoupila na náměstí, v čele jim Raimund, komthur švihovský, nejmladší skoro mezi nimi, dle hodnosti však jim nejpřednější.

Vystoupili až na prostranné, od zbrojnošů jejich dosti stěžka uchráněné místo, někteří, a to z většího dílu rytíři přespolní, vsedali na koně, rytíři však templáři obstoupli v půlkole komthura švihovského, kterýž zástupy lidstva libým okem přehlédnuv, takto mluviti se jal: „Děkuji vám jménem slavného velmistra Jiřího Eka, jménem Jindřicha Korutanského, v jehož prospěch jsme se tuto sešli, děkuji vám, měšťané klatovští, za vaši věrnost a horlivost; však upokojte se, není ještě sněm v Praze dokončen a dosavad dlí veleslavný velmistr, obklopen květem Sionu, v městě tom a dosavad ještě nevytáhl Rudolf, syn Albrechtův, z Prahy. Odejděte nyní v pokoji, však zachovejte vaši udatnou mysl a věrnost do času, kdy se v železné [43] hře losovati bude, kdo budoucně obemkne rukou vládnou stolec Přemyslovců, a ono okamžení není, jakž se obávám, již daleko. S Bohem, moji věrní! s tím vás propouštím."

Tak promluviv uklonil se lehce proti lidu a lid zajásal: „Sláva Sionu! sláva Jindřichu! smrt Rudolfovi!"

A mezi sebou živě rokujíce rozešli se na kvap ozbrojení měšťané i rytířstvo se rozjíždělo na rozličné strany, též templáři od mladistvého komthura po hradech templářských s rozkazy rosesíláni začali se rozjíždět. Vždy menší byl zástup před domem radním, až posléze jen Raimund s jedním ještě templářem a několika zbrojnoši na náměstí zůstal; opodál pak stálo ještě několik zvědavějších měšťanů, mezi nimi i náš poutník, co nejblíže mohl u oněch dvou rytířů, by rozprávku jejich doslechnouti mohl, jako by jej podnikání a osud templářů více než koho jiného dojímaly.

„Dle všeho tedy, co mi, bratře milý, jménem velmistra pravíš" — mluvil Raimund k soudruhu svému — „není žádné naděje, by se spor ten mírně ukončil; neb tak ztěžka se Jindřich k odřeknutí koruny české odhodlá jako Rudolf, by se pak nové volení zavedlo, v kterémž by oba propadnouti mohli."

„Tak jest, slavný komthure!" přisvědčil templář pražský. — „Jeho velemocnost velmistr náš také neočekává smíření žádného a dosavádní pojednávání [44] o smír nemá žádný jiný oučel, než aby se obě strany přihotovily k boji krutému. Jeho velemocnost vše již pohotově má a jak vidím, nebyli jste také liknaví, a tedy jest s obou stran vše k rozhodné ráně připraveno, neb i Rudolf má četné přívržence v Čechách a již valný jich počet u Prahy táboří. Očekává též ještě vojska od otce svého, který však, jakž nám dobře povědomo, pomoci mu nemůže, neboť Bedřich s pokousanou tváří v říši jej zdržuje, a než se válka tam ukončí, bude snad již rozhodnut osud vlasti naší."

„A opět rozpustí válka domácí vzteklice své po nivách českých a barviti se bude půda vlastenská krví synů svých. Ráz za rázem vtíná osud rány své do útrob Čechie, a ještě první rána nepřestala krváceti, již jest druhá rozervána. Tam Otakar na poli Moravském, tam Vácslav v městě moravském — ó Moravo — hrobe králů našich! což jsi ty vynutila sestře své slz, že by darmo povrch tvůj se snažil v jezero je zatarasiti!"

„Ó, tu bolest jsme pocítili všickni, ctihodný komthure!" vzdychnul templář rytíř. „Však co naplat, když krvavé rány jen krví opět léčeny býti chtějí — aj tu se nehledí, mnoho-li do hry vsadíme, mnoho-li výhra stojí, jen jest-li výhra naše."

„Vím, vím!" přisvědčil Raimund — "že národové malé ceny mají ve váze vládochtivosti, a zeměchtivý Albrecht to, jenž syny české země v boj proti sobě veštval a Rudolfa na trůn rozviklaný posadil, kterýž každou chvíli se zvrátiti [45] a majetníka v rumu pochovati může. — Nechť si přivede Rudolf houfy své, jsme připraveni; a kdo mu poradil vyhledati proslaveného komthura strakonického, tu zeď nerozbornou Sionu, tenť byl jistě nepřítel jeho."

"Neračte se mýlit, velectěný komthure!" dí posel templář. Takť se pouze domýšlí Jeho velemocnost, vlastně ale se praví, že dříve učiní outok na velmistra, a nebo na Křivoklát. Na velmistra se neopováží, neb prohru si může na prstech vypočísti, kde Pražané na pokynutí k pomoci naší povstanou. A bez toho se Jeho volemocnost při prvním zavíření bubnu do Ouřinovse aneb do Kundratic vrhnouti chce, odkud spíše bratřím svým pomoci může; neb není k pravdě podobno, že by Rudolf sídlo své opustiv, nechal je v moci odpůníků svých. A mnoho má též přátel v Praze, kteří by všecko naše podnikání překaziti mohli. Já bych velemocnosti vaší radil, abyste pilný zřetel měl na Křivoklát a po ruce byl, kdyby se tam Rudolf obrátiti chtěl."

"Nech jen, nech, bratře milý! Vilém z Valdeku má dosti ostré zuby k pokousání pana Rudolfa a on umí dělat hluk. Ba věru! teď mi nepřichází úmysl Rudolfův vojem vtrhnouti na strakonického tak bláznovský. My sílu naši ukryli — dnes právě viděl jsem, jakou moc komthur strakonický pohotově má postaviti proti Rudolfu. Hahaha! oni arci mysliti musí, že my naši moc shromáždili na Křivoklátě, neboť dobře vyvedl Valdek úlohu svou."

„Co se týče udatnosti," doložil templář rozveselen, „tuť ovšem komthur křivoklátský za žádným nekulhá."

„Ovšem, to se mu upříti nemůže" — přisvědčil Raimund; „kdyby jen s udatností surovou spojoval také srdce lidské. Než tedy jen jeď, bratře milý, a pověz velmistrovi, co jsi viděl a co jsi slyšel."

„Aj ples se rozhostí v Jerusalemě a Praha bude dávat ozvěnu!" zaplesal templář na koně sedaje a s ním přišlým zbrojnošům kyna, by totéž činili. „Však, jakžpak," doložil, zastaviv se, „abych zajel na Křivoklát a pana Viléma pobídnul, kdyby se hra ocelová zde započala, by vám ráměm svým přispěl, nežli to možno bude Jeho velemocnosti?"

„Nech ho tam! on je si pro sebe dost a nám by zde surovostí svou dílo pokálel!" — odpověděl Raimund za příčinou udalosti před několika hodinami proti Valdeku nevrlostí pojat. — „A bez toho by si učinil špehýře pozorny; děkuji náhodě, že jsem se s tebou a našemi přátely zde setkal a tebe zadržel. Rozkazy velmistrovy vzkáži potaji do Strakonic, a seč budu, pomohu Bavoru Strakonickému. O Zvikov se nebojím, tam by darmo Rudolf lebky vojínů svých rozrážel a také mu za výpravu jeho hrad ten nestojí, on umí ceniti podnikání [47] své zná strakonického, umí si rozpočísti, jakžkoli mladý jest, že by pád strakonického moc naši v hlavním sloupení rozviklal. S Bohem tedy! jeď celou noc, já se ještě dnes odeberu do Zvikova, až jen poselství do Strakonic vypravím!"

Po těch slovech kynul rukou a templář pobodnuv koně, cválal se zbrojnoši svými zpátky ku Praze.

Poutník, jenž celou rozprávku zaslechl, vzdychl hluboce: „Poslední trhání umírajícího!" a obrátiv se, měl se k odchodu, an se již byli i všickni měšťané, posud zvědavostí na místo poutaní, rozešli.

Část třetí.

„Dobrý večer, poutníče od Jordánu!" ozval se tu podlé něho chraplavý hlas ženský, a sebou trhna ohlédl se poutník v stranu tu.

Postava ženská důvěrně a jaksi známě mu kývajíc stála před ním. Byla to osoba as padesátiletá, vysoké, skoro velebné postavy, hrubým rouchem přioděna. Modrý kabát s dlouhými varhánkami a s množstvím měděných knoflíků posázený volně upínal tělo její až pod bradu; šerková v mnohé záhyby sešitá sukně až do polovice lejtek, které nahé, jen řemínkami obvinuty, jakož nohy, zpod sandály opatřené, bosy byly. Hlavu [48] její kryla pod bradou na uzel zavázaná světle červená plachetka, však dosti byla k týlu nahrnutá, by šedivé, pečlivě přičesané vlasy nad vysokým, strastmi a věkem rozbrázděným čelem viděti bylo. Černé, poněkud do důlků vpadlé oči neztratily posud ještě prvotní živosti a ohnivosti i měly cosi přívětivě dojímavého v pohledu svém, tak jako od větru a slunce vysmahlý, zvrázkovatělý obličej se nikoli nepříjemným jmenovati nemohl. Ták tu stála před ním s tělem ku předu nahnutým, o krátkou berličku se podpírajíc a na divícího se poutníka jaksi důvěrně kývajíc.

„Hvězdy zplanou a hasnou" — jala se po chvíli mluviti — "větry vanou a dovanou, slunce přichází a zachází, aniž víme, odkud a kam! jen Bůh trvá věčně a před ním není světlo ni temno, on je všechno sám a v něm všechno, cožkoliv jest — on tě střehl; i vítám tě jménem jeho, on v pravý čas řídil kroky tvé!"

Poutník poslouchal s úžasem řeč tu, již pochopiti nemohl. Když ale poslední slova její uslyšel, couvnul v obdivu o krok a: „v pravý čas? mé kroky?" — z úst vypravil.

„Ano, ano!" přisvědčila žena. — „Krásné kvítko rozkvětlo na palouku vlastenském a milovníku svému vůně své dopřálo; svůdným škůdcem přelomeno bylo v jarním rozkvětu, vyrváno násilně z jeho útrob poupě vonné, kvítko ale ještě nemělo vydati poupě ze sebe, protož se darmo koupalo v rosných perlách lítosti, chřadlo a uvadlo, milovník [49] však jeho si zasteskl a přenášel žel svůj přes hory a moře, by omyl upamatování své v Cedronu a se očistil ve vlnách jordánských – dobře, dobře! dozrálo poupě kvítka tvého, vítám tě poutníku želu ve vlasti, již dávnos očekáván!"

„Ha! divotvorné nebe!" zvolal ztrnulý poutník k ženě přistoupiv — „znáš mne? kdo jsi, ženo? Co kvítko a poupě? Proč mě zavádíš do snů minulosti a rozrýváš dýkou sedmihrannou bol můj, jejž jsem ni na horách větrům vzdáti, ni na moři v hlubinu bezednou pohroužiti nemohl? I pověz, kdo jsi, ženo, a jak znáš ume a sny minulosti mé?"

„Znám tě, znám!" usmála se podivná žena — „jako ryba proud, jako pták hnízda mláďat svých" —

„Kdys mě vídala?" otázal se poutník s žhavou dychtivostí.

„Vídala jsem tě po břehách Vltavy stříbrovlné s loutnou a kopím" —

„Vševidoucí nebe!" zkřiknul poutník — „mluv, kdo jsi?"

„Nástroj v rukou božích, jako ty!" odpověděla žena vážně, znamením kříže se žehnajíc.

„Odkuďs přišla, abys každou strunu žalostné minulosti mé zvlášť a zvlášť rozebrala?"

„Vím to já? víš ty, odkuďs přišel? Není všechno z Boba a božské, cožkoliv jest?" dala za odpověd žena přepodivná.

„Ó, nezahaluj řeč svou v slova tajemná!" řekl poutník poněkud přísně. — „Pravím ti, musíš mi vyjeviti" —

„Musím?" přejala mu žena další řeč, opovrženlivě řkouc: — „Jsi ty pánem mým? Kdo mi může veleti, abych mluvila? a kdybych i chtěla, mohla bych, kdyby to On nechtěl? a kdybys mně i přikazoval, abych mlčela, a já mlčeti chtěla, nemusila bych pak mluviti, kdyby On mi velel, jenž veškerým světem vládne?"

Poutník poznal, že mu jednati jest s ženou na smyslech poněkud pomatenou a nebo s tak nazvanou sestrou duše, která k přepiatosti oněch lidí se uchýlila, jenž mnoho na zbožnosti své si zakládajíce se domnívali, že všechny činy jejich toliko divy a mocí nadpřirozenou řízeny jsou, tak svobodnou člověka vůli v nábožném bludu svém odpírajíce. A takových pobožných bludařů obojího pohlaví žilo tehdáž mnoho v zemi české, kteří sem tam po zemi rozptýlení buď po vesnicích se potulovali aneb v lesích, v jeskyních bydleli, o nic se nestarajíce, vše řízení božímu jen ponechávajíce. Což by jim však malé výhody bylo přineslo, kdyby outrpní vesničané těmto beránkům Božím, jak je také nazývali a u velké uctivosti měli, potravy a jiných věcí nebyli poskytovali. Rozumí se, že také mnozí zahaleči a lenoši lehkověrnost lidu použivše, tvárnost bratrů a sester duševních na sebe přijali a sem tam po zemi se potulujíce, dobromyslný lid o jejich pracně vydělaný [51] chléb odírali. Na slovo vzatá byla svatost takových lidí, známa ale i neustupnost v důmínkách jejich, a poutník seznal, že musí víru ženy použiti, chce-li se více od ní dověděti.

„Věřím," řekl, „že nemožno nám jazykem vládnouti bez vůle Páně, a protož tě nenutím, bys mluvila. Poslal-li tě ale Pán, tedy rci, cos pravila o minulosti mé a jak a kdys mě vídala?"

„Nezakázal mi Vševládný vyjeviti tobě, žádáš-li to" — odpověděla umírněna žena. — „Viděla jsem tě očima cizíma, slyšela tě slovy cizími, vše, jak to chtěl On. A protož jsem tě přivítala, neb vyvolen jsi dokonati předsevzetí své" —

„A ty znáš předsevzetí mé?" užasnul poznovu poutník.

„Tak chtěl Nejsvětější!" uklonila se žena. — „A proto mě vyslal, bych ti zjevila, že na tebe čekají zásluhy mnohé a náhrady za utrpení tvé, i pohřbíš žel svůj, kterýs zpět přinesl přes hory a moře."

„Ha nebesa!" zkřikl poutník — „možná-li to ještě? Domluv, ženo nevyzpytatelná! nahlížím, že otevřena před tebou záclona světovlády — odhal i roušku budoucnosti před zrakem mým, bych neprahnul dychtivostí po ní jako jelen žíznivý po pramenu čerstvém."

„Neptej se po věcech, které ti vyjeví Pán, až přijde čas tvůj — jemu neujdeš, a byť by jsi do nejhlubší hlubiny země se pohroužil. S Bohem, putuj dále! mně není více s tebou jednati!"

Po slotech těch se od něho odvrátila, k radnímu domu kroky zaměříc, odkud právě Raimund, komthur zvikovský, vycházel, zbrojnoše své k Strakonicům a Horažďovicům rozesílaje, sám pak v pozdním již soumraku na Zvikov se vrátiti chtěje.

„Postůj, ženo věštná!" řekl poutník ženě cestu zakročiv. — „Kdy se opět shledáme?"

„Až bude veleti On, tenkrát poslechne Maruna hlasu Vševládného a vyjde tobě vstříc, by ti zvěstovala vůli jeho."

Po těch slovech se beze všech okolků odvrátila a kráčela přímo ke komthuru zvikovskému, kterýž právě na koně sednouti chtěl. 1 chopila jej za ruku, a když se s podivením na ni ohlédl, pozvedla proti němu ruku s napřaženými prsty: „Zašlo slunce a hustěji se spouští černý závoj noci od temena hor až pod patu jejich; v mé duši je ale světlo, a protož vidím, jak se zráda nade hlavou tvou v šeru noci klikatí." Tak mluvila hlasem povýšeným rukou zpátky ukazujíc.

Raimund měřil ženu, jako Sibyllu před ním stojící, od paty až do hlavy, vrtěl hlavou, jako by sluchu svému nevěřil, domníval se, že řeč to šílenosti, a tázal se: „A co chceš ode mne?"

„Tebe varovati" — dí Maruna — „neb nepřítelem jest člověku noc, a běda tobě! volíš-li ji za štít svůj, nikdy nedojdeš cíle svého!"

„Děkuji ti za dobré mínění" — usmál se komthur a z váčku malý peníz vytáhnuv, Maruně jej podával: „Tuto vezmi za dobrou radu tvou."

Maruna však s ošklivostí ruku jeho odstrčila. „Ustup ode mne, jenž chceš zakoupiti penízem zrádným ženu slabou, by nevydala slov, které jí kázal Pán!"

„Vezmi jen, vezmi!" pobízel ji Raimund outrpně, neb slova ta byla mu novým důkazem, že se šílenou mluví. — „A stane-li se dnes dle proroctví tvého, uposlechnu po druhé rady tvé!"

Při tom jí hodil peníz k nohoum a jedním skokem se vyhoupnul na hřebce svého, k odjezdu se maje. Žena ale neohroženě uchopivši zpínajícího se koně za uzdu, zvolala: „Zpátky, mladíku! a uvěř Maruně, jenž po celé krajině mnoho let vydává svědectví Páně neomylné!"

Výjev tento přece poněkud zarazil nevěřícího Raimunda i pohlížel dlouho jaksi rozpačitě na ženu, co zatím několik měšťanů zvědavostí puzených se k výjevu tomu sešlo.

„Uposlechněte rady ženy té, velectěný pane!" jal se jeden z nich mluviti. — „My ji máme za prorokyni krajiny naší a ještě nikdy neselhala, ona vám ví věci, že by je člověk nikdy v hloupé kotrbě své nehledal, ačkoliv někdy tak pomateně mluví, že by jí ani mudrc neporozuměl!"

Raimund se ohlédl po novém tom řečníku, zas pak po ženě a krví se mu líce polily. „A kdyby celé peklo se na mne vyřítiti mělo," zvolal s hrdě povznešenou hlavou, „a při každém kroku se pode mnou zem probořiti měla, musím jeti. Ustup, ženo!" doložil hlasem rozkazným a koně [54] ostrahou pohodnuv, letmo po známé cestě k Zvikovu uháněl.

„Volal jsem, Pane! oni ale neslyšeli hlasu mého!" volala Maruna, za odjíždějícím zraky vysílajíc, načež hlavu na prsa sklonila.

„Aj, Maruno?" prohodil onen, kterýž Raimunda zdržoval — „nechte ho, když se mu tak líbí, však on bude pozdě bycha honit. Vejděte raději ke mně, neb se již valně setmělo. Moje žena vaří kaši z pšeničné mouky, tedy myslím, že je lépe u plné mísy posedět a potom na lůžku si pohovět, nežli v noci do vaší chalupy se trmácet."

„Nikoliv, kmotře Vávro!" řekl jiný. „U tebe již byla Maruna po dvakráte, u mne se ani nestavila a má bába se bez toho onehdy nastudila, až jí to po dnes v žebrách jako pichlavý ježek vězí; Maruna nám poví, co jí schází."

„Můj Vašík trpí na zvodnatělost hrudí" — mluvil třetí — „k nám musí Maruna, aby poradila, jak mu pomoci!"

A tak se hádali vespolek, každý chtěl ženu tu věštnou míti u sebe, aniž ona rozepři tuto pozorovala. Náhle však pozdvihla hlavu, vytýčila nahrbené týlo a kolem se ohlížejíc usmála se: „Haha! vyletěl holub krahujci vstříc, nedal si uvázat křídla! Ale Sara probila Siserovi hlavu hřebem, proč bych neuchránila holuba před krahujcem? — — Za ním, za jeho letem!" To domluvivši, rozběhla se do postranní uličky, jak se zdálo, za komthurem zvikovským, a hostinní měšťané se [55] dívali s otevřenými hubami za ní , jejíž běh by jistě nižádné mladici k hanbě nesloužil.

Vše toho byl poutník svědkem, čekaltě v tom mínění, že ještě s ženou tou bude moci promluviti; když ale naději svou zmařenu viděl, odešel, by vyhledal hospody, kde by sobě po dlouhém celého dne postu a po unavující cestě odpočinouti a se posilniti mohl.

Část čvrtá.

As hodina byla již uplynula, co Raimund z Klatov vyjel, a jakkoliv se snažil, na ženu věštkyni, jej od cesty noční zrazující, zapomenouti, přece vždy myšlénky jeho stanuly u výjevu toho, bezvolně si vzpomínal na udalosti dne toho, a tu mu připadly slova mstivého komthura křivoklátského, při čemž se domníval, že žena, kterouž za šílenou držel, jej snad před Valdekem varovati chtěla. Pročež uzavřel, že se na pozoru míti bude, a tak přece dále pojede, neb přítomnost jeho na Zvikově byla nejvejš potřebna. Koni uzdu povoliv, ubíral se krokem dále; noc již byla neprozračným černým závojem svým zem přikryla, tak že sotva na krk před koně viděti mohl. Jednotlivé hvězdy jen temně mihaly se na obloze, an silný vichr noci černější mračna po obloze proháněl. [56] Zádumčivě spočívala noc na krajině celé, silně vál vítr přes rovinu, ohýbaje klasy obilní, a skučel v křoviskách a mezi větvemi sem tam roztroušených stromů, jejichž vrcholky skláněl. Lesy zvikovské hučely mu vstříc jako skalní proud s výšky přes kamení v hlubinu se hrnoucí, i působila také příroda valně na jarého Raimunda. Zahalil se úžeji a v duši jeho se křižovaly různé myšlénky, jejichžto předmět dle jednotlivých polohlasitě pronášených slov pochopiti možná bylo.

„Burácej, burácej!" mluvil mezi jiným; „právě přizvukuješ bouři duše mé. — A jak se ty třtiny klátí a ty stromy sklánějí! – I člověk pod tíží osudu spoután tak sem tam se pachtí, darmo losu svému se opíraje. – – Ó mistře můj! což tě to asi stálo práce, než jsi ducha mého tak daleko vykroužil, že jsem poznal mam a zradu světa, nicotu lidskou! Kýž bych byl ostal v nízkotě, v níž jsem žil dny pacholectví mého, a blažen byl a ostal, neznaje žádostí světa zrádného! Aj tu osud chtěl, by mistr můj mě nalezl, péčí a láskou otcovskou mě obsypal, na rytířstvo pasoval a ducha rytířského ve mně vštípil — ano, to je něco — ale málo, velmi málo!"

Tu umlknul a v hluboké myšlénky se pohrouživ, jel mlčky dále. Nevelký kus cesty tak ujel, když kůň nepokojným býti počal, ušima stříhal, frkal, jako kdyby něco větřil. Raimund se prodral z myšlének a kolem se po příčině nepokojnosti koně svého ohlížel, ničehož však nezpozorovav, [57] neb kdyby i něco k zpozorování bylo, neuzřel by pro temno noční ničehož, pohnal koně ostruhou ku předu; však sotva tento dva kroky popošel, an tu maně, jako ze země, před ním postava lidská se vztyčila a koně za uzdu chopíc, ním tak silné trhla, že kůň se divě sepial a rytíř, který se ničehož nenadál, bez mála by se sedla byl spadl.

"Zpátky!" zavzněl chraplavý hlas ženský, pracně z udychtěných prsou se vinoucí. —

„Zpátky, odvážlivce, a poslechni varovného hlasu mého, jímž mi velel Pán mluviti k tobě, zrychlil kroky mé, bych tě odvrátila od lesů zvikovských; neb lépe jest ti přebdíti noc celou mezi hady a žížalami, nežli jedním krokem jen vstoupiti do lesin tvých, kde za každým stromem smrt a zrada na tebe číhá."

Tu poznal Raimund starou Marunu, která jej již v Klatovech darmo zrážela, a vidíc v své vášni věštecké první snahu svou zmařenu, uběhla, jakž podotknuto, stranní uličkou z Klatov a pěšinami nadběhla mládeneckému templáři, by jej ještě jednou varovala, což by se jí snad lépe bylo povedlo v Klatovech, kdyby byla zřejmě příčinu a hrozící nebezpečenství pověděla. Nyní však působilo u Raimunda její objevení se právě naopak zámyslu jejímu. Leknutí, zlost, ano i podezření zňaly se v duši jeho a slova pro vření své kvapně nalézti nemoha, poněkud se zamlčel, což Marunu zavedlo k důmínce, že rytíř přemýšlí, zdali se vrátiti [58] má, čili nic, a aby jej tím spíše k návratu donutila, zvolala prosebně úpěnlivým hlasem ještě jednou: „Ó, vrať se, vrať, Raimunde z Chýše! neb přišel, kdo tě zpět požadovati bude a já slíbila každý vlas na hlavě tvé před úrazem ostříhati." —

„Do propasti pekelné s tebou, lživá dračice!" zahřměl hrdý komthur, znovu popuzen — „a nebo sama vězíš v spolku zrádném. — Ha! Bůh ti pomozi! jak ty víš původ můj a jméno mé, ježto krom mne a mistra nevyšlo přes ústa lidská? Mluv!"

„Nesluší tobě veleti stáří!" dí Maruna hrdě a spolu opovrženlivě.

„Živé blesky! mluv — a nebo" — rozkřiknul se opět Raimund, ruku pozdvihna.

„Ustup, jinochu drzý!" zvolala Maruna hlasem velitelským. „A nepozdvihuj ruku proti mně, by ti neseschla jako pouště strom a ty se záhy nepovalil v prach v květu mladosti jako sutiny hradní nade chýší pacholetství tvého!"

Slova ta pronesla tak plamenně, že Raimund bezvolně ruku napřaženou svěsil a koněm o krok couvnul. Žena se vztýčila i zdála se víc a více růsti, pravici napřáhla proti Raimundovi, levicí pak se podpírala rovně na berli svou; tak tu stála jako noční duch ze země vystouplý věštit lidstvu losy budoucnosti. Raimund cítil něco takového, mráz ho obešel, neb měsíc mezi tím na chvilku z mraků se prodrav, temně osvěcoval scenu tu a jako duchové noční šepotalo listí několika podlé [] silnice stojících jeřábů. Hrůza obcházela mladistvého rytíře, Maruna to pozorovala: „Ha, třeseš se, hrdý templáři! a sotva jsi nahlédnul průsvitem do tajemstvích světovlády. — Aj! pozdvihnuls ruky proti mně, jenžto jsem tě varovala hlasem Páně před úrazem, nevděčníče! za to tě opouštím, ješto jsem vyvolena byla bdíti nad tebou, a Spravedlivý tě tresciž hněvem svým. Jdi! již nemám spolku s tebou více!"

Silně zavál vítr a rozvázal červený šátek její, který se jí jako temně žhavý ohár kolem hlavy až pod bradu otáčel a nyní větrem dmutý co plamen se vzhůru kotoučil. Kůň Raimundův se uleknuv, odskočil stranou.

„Pohlť tě plamenný jícen pekla, čarodějnice!" zaskřípal mezi zuby komthur a uháněl ouprkem odtud. Bílý jeho plášť vál u větru za ním jako křídlo labutí. Měsíc se opět skryl za mračna.

Dlouho již objímaly jej dávnověké lesy zvikovské a střásaly listí usvadlé na hlavu jeho, když on ze snů svých, skoro zimničných, se prodral, anžto s ním umdlený kůň státi zůstal, a tu teprva poznal, že se zcela od cesty uchýlil a v neznámé straně dalekosáhlých lesin se nachází.

„Kýž by tu babu čarodějnou země byla pohltila!" zlobil se — „než mně v cestu přišla! Teď jsem docela zbloudil, aniž vím, kudy kam?"

I ohlížel se bystře vůkol, pozorně dále popojížděje, an tu jakýsi blesk nedalekého světla houštím se prodíral, jako když z ubedněného domku [60] ohně zář skrz štěrbiny v noc zalétá . „Hoj!" zvolal radostně Raimund — "nikdy mi nebyl poblesk ohně vítanější jako nyní!" A hřebce na krk poklepávaje, řekl: „Klusem, klusem, vraníku, dostane se nám oběma obroku!" Kůň, jako by mu rozuměl, zařehtal radostně; s klusem to však nešlo tak lehce, neb pracně se museli prodrat skrz houští, než dostihli trávnatý nevelký palouk, na jehožto protější straně malý, z dříví sbitý domek stál, odkudž ono světlo přicházelo; zavznívaly i veselé hlaholy odtamtud. Baimund opět pozorlivěji vůkol se ohlížeje poznal, že to obydlí zvikovského lovčího, odkudž skoro tak daleko na Zvikov jest jako z Klatov.

„Aby hromová rána do baby z čista jasna!" zakypěl zlostí Raimund — „teď jsem pět hodin cesty ujel, a přece nejsem blíž domova, jako když

jsem z večera vyjel. Hned bych uvěřil v čáry! – – Než co naplat!" doložil po chvíli — „již musím zde rána vyčkati. Starý Bartoň, zdá se, má bez toho hosti, aspoň tu zlost poněkud zaplaším!"

Tak pověděv, popojel dále: „Hoho! — toť to jde vesele!" zvolal, zaslechna sloku písně národní:

„Juhe!" zavýskl hlas mužský, na němž znáti bylo, že krkem dobře medovinou propláknutým [61] se proudí. Raimund stál již u okna a zvědavě nahlédnul štěrbinou od okenic do světnice, by zpozoroval, jaké hosti to as jeho lovčí má, co si tak vesele počínají; nemoha ale žádného vypátrati, vypátral přece něco, co ho poněkud překvapilo. U stolu totiž, na němž hojnost pečené zvěřiny, a jak Raimund pochybovati nemohl, z jeho lesů na miskách a v pekáčích rozstaveno stálo, seděl Bartoň, starý lovčí zvikovský, sám a sám, často z velkého žbánu, nikoliv — patrnoť to z následků u Bartoně — vodou naplněného si přihýbaje a vesele si počínaje.

„Na mou čest!" pomyslil si Raimund — „Bartoň není žádný blázen — naši kuchyni zvěří zaopatřuje nezapomene na sebe. — A jakž jinak? těžko je sedět u ohně a nespálit se, být myslivcem a nezahnat něco do své kuchyně. — Budiž! okusím naši zvěřinu z kuchyně našeho lovčího." Tu zaklepal na okenici, již napřed se těše na překvapení Bartoňovo, když od komthura svého při slavném, nedovoleném hodování dopadnut bude.

Dva velicí chrti zaštěkli, z podstolí se vyřítivše.

„Kuš, Hltoni! — lehni, Chytavko!" zvolal lovčí. „Kozel mi byl toho hosta s tím zaklepáním dlužen. Však abych v peci sníh nesušil, honem s tím pryč! jestli to Čeněk s tovaryši svými, tu bych se sotva s něčím více shledal – lépe uklizeno, nežli oželeno; těžko vlka za uši držeti."

Při tom rozschovával, jak Raimund dobře viděl, jídla i žbán, a postavil místo toho jiný žbán a chléb a sýr na stůl.

„Prožluklý šibal!" řekl Raimund, ještě jednou klepaje.

Chrti opět zaštěkli a mezi jejich štěkot se mísil Bartoňův hlas: „U všech všudy vlků! nemohou ty kuny počkat? — Hltoni! Chytavko! sem!" zvolal na chrty, lampičku se stolu vzav a ke dveřím se blíže. — „Možná, že to nejsou ty noční sovy; hloupost je zajíce v pytli kupovat, a potmě se může snadně zastřelit osel místo srnce. — He! kdo je to?" —

„Já!" odpověděl Raimund, rozveselen řečí starého lovčího, kterouž byl ouplně zaslechl.

„Máš dobře, příteli! — aspoň se nezmejlíš, když tak odpovídáš," řekl lovčí; „musíš ale vědět — stůj, Hltoni! tiše, Chytavko! — musíš vědět, povídám, že je bratr čertův také já!"

„Nuž tedy!" — ozval se Raimund — „dobrý známý!"

„Aj, můj milý! jestli jsi nepotkal na cestě lišku, tedys přece slyšel medvěda, a hleď, on je také můj dobrý známý! — A však přece se ti chci podívat na zuby! Pozor, Hltoni!" zvolal na psa a otevřel, lampu před sebou drže, by se podíval příchozímu do tváře; chrti cenili zuby na Raimunda, pohotově jsouce na pokynutí pána svého naň se vrhnouti.

„Dobrý večer, Bartoni!" pozdravil Raimund lovčího do dveří vstoupiv. Ubohý lovčí zavrávorav úžasem zpátky, málem by byl leknutím lampu upustil. „Chval každý duch Hospodina!" zvolal — „Vaše vznešenost!"

„Ano, jak vidíš" — přisvědčil Raimund lhostejně. — „Zbloudil jsem. Proč pak jsi mě nechal tak dlouho venku čekati?"

„Ó já mezek, já hlucho-slepý krtek!" lál sobě ulekaný Bartoň. — „Co si ráčí vaše vznešenost o mně mysliti? že jsem divý kanec, že jsem osmirohý bůvol, že jsem —"

„Nikoliv!" přejal mu Raimund řeč, usmívaje se — „myslím ale, abys koně mého někam pod střechu vpravil a dobře obrokem ho zaopatřil — pak budeme dále spolu mluvit."

„Ano, ano, milostpane;" zvolal Bartoň, vlídností pána svého potěšen a ještě trochu chmelovinou napařen, ačkoliv se mu již větší část leknutím z hlavy vykouřila. „Ano, budeme mluvit, a jak budeme mluvit! — Hltoni! Chytavko! kliďte se!" poručil vrčícím psům, každého kopnutím obdařiv, že bolestně skučíce do otevřené světnice zaběhli. — „Kapitální to psi! Chytavka vám dohoní srnce v skoku a Hltoň se nebojí žádného kance. Ale jsou jen hovada, cení zuby na vaši vznešenou osobu, aniž vědí, s kým mají čest mluviti." —

Raimund se hlasitě zasmál.

„Ou, ou! kdo do povětří střílí, trefí vrabce místo straky, a kdo si nevidí do huby, aby raději mlčel; a vaše vznešenost ráčí vědět, že zámeček u huby nenosím a často mi proklouzne něco, co by spíše za zuby ostati mělo, inu! mám to již podílem po matce, a pročež se neračte horšiti, jestli mi něco proklouzlo; já myslil jen, že ti psi někdy více rozumu ukazují, nežli některý člověk, ačkoliv jsou jen hovada, ale kapitální psi."

„Věřím ti; dříve však o koně mého se postarej!"

„Toť se rozumí! — Nuž tedy pojď, vraníku rychlonohý, starý Bartoň neumí jenom srnce honit — a to umí výborně, jedním ohnutím tětiva padne i dvacítiliberák — on dovede také tebe nakrmit, že na něj zpomeneš, uvidíš. Nebo račte vědět, milostpane, že dobrý lovčí musí vždycky nějakou zásobu sena pro zvěř chovati, kdyby tuhé mrazy přišly; o něco ovsa se také postarám, a ovísek to i seno výborné, jaké jste snad, vznešený pane, ještě nikdy nejedli."

„Jak že?" zasmál se Raimund plným hrdlem.

„I devět tisíc vlků!" ulekl se hovořivý Bartoň — „tu mi zas něco proklouzlo, něco hranatého jako jelení parohy! Hlava se se mnou točí jako větrní mlýn a huba nezadrží více slov než řešeto vody. Ale abych holou slámu nemlátil a ještě něco neprobleptnul, což by tak odporné jako tchoře zápach bylo, zavedu si raději vraníka pod střechu a s ním přátelsky pohovořím; neboť Pánbůh [65] rovnost miluje a rovnost dělá dobré přátely. — Nu tedy pojď!" Tak koně pobídnuv, stranou do stáje ho uváděl, an zatím Raimund v dobrém rozmaru do komnaty vešel.

„Totě výborné!" usmál se na lavici se usadiv a knot v lampě, jižto byl již dříve od Bartoňě vzal, urovnávaje, by lépe hořela. — „Ten chlap je opilý, že sotva ví, co mluví: aspoň se tím má nevrlost docela zapudí. Ale za jeho malou zpronevěřilost mu přece musím trochu strachu nahnati."

Část pátá.

Po dlouhé chvíli se vrátil Bartoň do světnice, kde se již byl Raimund uhostil, plášť a celé brnění odloživ, zůstal jen v spodním oděvu z dobře vydělané kozloviny.

„Nu, jak je, Bartoni?" řekl k vstupujícímu; „co mi dáš k veřeři?"

Bartoň mačkal v levé ruce čepici, pravou se škrabal za uchem a v duchu si myslil: „Jen ať mi čert řeč neplete; to by bylo pěkné nadělení, kdybych se prozradil. Neboť neradno s pány třešně jíst, a panská láska po zajících skáče, mohla by také lehce s mého hřbetu skočit!"

„Co se rozmýšlíš? Něco jiného snad přece máš nežli jen sýr a chléb. Dej sem, co máš!"

„O to je hej!" vyhrklo Bartoňovi ze sevřených prsou; „vznešenost vaše ráčí ale vědět, že sprostý lovčí spokojen být musí s tím, co mu Pánbůh nadělí, a jestli ráčí vznešenost vaše hlad míti, tedy uhlídá, jak prospěšná jest modlitba: Chléb náš vezdejší dejž nám dnes! — A tu si vždycky vzpomenu, co mi říkávala matka: Jez doma, co máš, a u lidí, co ti dají!"

„Dobře máš," odpověděl Raimund smích v sobě taje, „že mě na to pamatuješ. Nemáš tedy krom chleba a sýra ničehož? také dobře! Ale jak vidím, snědl bych ti snad večeři tvou, pojď tedy a jez se mnou!"

„Ó, nikoli, nikoli vznešený pane!" omlouval se kvapně k nemilé večeři pozvaný lovčí. — „Mé přísloví je: Kdo se mezi otruby míchá, svině ho sežerou, a kdo mezi pány sedá, bývá tahán za uši; neb kdo chce psa bít, snadno najde hůl."

„Aj, tyť máš velikou zásobu přepodivných průpovídek!" usmál se Raimund.

„Po matce, po matce!" odpověděl lovčí vousy si hladě.

„Ale přece se pro nynější pád nehodí!" dí opět Raimund — „neb nemám v úmyslu tě bít, chci pouze, abys se mnou pojedl; jím-li sám, nechutná mi."

„Já vaší vznešenosti od srdce přeji!" vymlouval se lovčí, „neboť jsem již večeřel, a jak večeřel; to zajde chuť na — ale devět milionů medvědů! teď bych se byl prozradil!"

„Prozradil? s čím pak?" tázal se Raimund s líčenou důrazností.

„Tu to máme!" zakoktal Bartoň leknutím, ruku rychle k ústům pozdvihna, jako by nešťastně vyklouzlá slova tam nazpět vehnati a ostatní tam zadrželi chtěl; — „vždyť jsem si to myslil, že mi čert ňákou kličku udělá. K mluvení mé to píchá, jako by devadesát devět kop ježků v hubě mi sedělo, a jazyk se mi točí na kolečkách, které, když jedenkrát rozvázaly, dříve se nezastaví, až převrhnou, a potom je pozdě bycha honit."

„Inu tedy, když to sám uznáváš," řekl Raimund jakoby lhostejně — „tedy tě sám požádati musím, abys mi podal tu jelení kejtu, kterou jsi do krbu schoval!"

„Jak? — co?" — zavrávoral překvapený lovčí nazpět — „vaše vznešenost to ráčí vědět?" —

„Nemáš žádné přísloví na jazyku?" usmál se Raimund.

„Až na zbyt, jako ku příkladu" —

„Nech jen, nech a podej raději, oč jsem žádal!"

„To ví ten nejrohatější rarach, jak je to možná!" mumlal pro sebe, opravdu ohromnou kejtu z krbu vytáhnuv a na stůl ji přinášeje. — „A však říkáme," řekl nahlas , „kdo chce kam, pomozme mu tam, a já si myslím, kdo z koho, ten z toho, milostpane! prosím, račte si pochutnat."

Vyhladovělý Raimund, libý zápach zvěřiny ucítiv, začal místo odpovědi tak čile kejtu rozkrajovati, [68] že se patrně před očima Bartoňovými ztratila, což mu jakési bolestné chvění srdce působilo. Očima mžouraje a za uchem se škrabaje, myslil si: „Na mou milou — tu se musím dívat, jak má výborná zvěřina mizí; rád bych jen věděl, jak mohl věděti, že ji v krbě mám? Inu ovšem, templáři — to je vůbec známo — umějí více než hrách vařit; však co na plat! kdybych pořád volal: med! med! přec mi huba neosládne, a dobře říkala moje matka: líná huba — holé neštěstí. Pročež domluv se, Bartoni, dokud železo horké."

Tak sám sebe napomenuv promluvil ostýchavě: „Přestatečný, vznešený pane! neračte se horšiti, já si ale myslím, dobrá pamět není nikdy na škodu a jídlo dodává chuti, i pamatuji se, že jste mě ráčili nabízeti, abych s vámi povečeřel.

„Ovšem!" přisvědčil Raimund s kejtou přátelství horlivě uzavíraje — „tys ale toho důmění, kdo se mezi otruby míchá, toho že svině sežerou."

„Hloupé to přísloví, věřte, ukrutně hloupé a neslušné!" jistil Bartoň, omlouvaje se.

„Však kdo mezi pány sedá, bývá tahán za uši." „

Předsudek, nic jiného než předsudek!"

„Tys ale již večeřel;" škádlil ho Raimund, an se byl skoro již nasytil; „jak pak to přichází, žes najednou hlad dostal?"

„To pochází z toho, poněvadž já celý, jak se domnívám a jak mě tu vidíte, zvěřinou porostlý jsem a můj nynější hlad není tedy nic jiného nežli mocnost přírody."

„Výborně!" řekl Raimund, mísu poodstrčiv. „Proto jsi od tvé přírody odloučiti se nechtěl a učils mě modliti se o chléb vezdejší."

„Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým vinníkům! stojí dále, vznešený pane!" odpověděl lovčí, netrpělivostí přešlapuje.

„Pozoruji," usmál se Raimund, „že již očima výbornou kejtu pohlcuješ —"

„Po lovecku, po lovecku, a což kdybych ji skutečně jedl, tu byste divy spatřili!"

„Nuže tedy ukaž, co umíš!" pobídnul ho Raimund.

Bartoň se nedal dvakrát pobízet, sedl si na konec stolu, uřízl napřed dva kusy a hodil je psům, kteřížto naň po straně čmuchali, pak se sám s takovou obratností do jídla dal, že by za našich časů na to umění co mistr cestovati mohl.

A nyní máme právě čas tohoto zvláštního muže, jehož povahu z předešlé rozprávky poněkud známe, pozorovati, an se do jídla tak zabral, že by Horácova slova „Impavidum ferient ruinae" naň přeložiti se dala.

Nevelké, zavalité postavy zdál se býti asi šedesát let stár, hlava jeho šedinami pokrytá seděla na masitém a tak krátkém krku, že rudý obličej z mohútných, širokých ramen jako měsíc v úplňku z černých mraků vykukoval, uši se mu ustavičně ramen dotýkaly, oči jeho, poněkud přimhouřené, [70] jakož i celá tvářnost jevily dobrý rozmar s šibalskou tupostí promíchaný, také ale neohroženost a jakousi lhostejnost pro všechny dojmy duševní i tělesní, což jej nebezpečím opovrhovati učilo. Svalovité, drsnatou kůží potáhnuté pěstě, jakož veškeré ostatní oudy svědčily o náramné síle těla, jakož i o častém jí užívání. Zazelenalá, po rukávích a kolem límce tukem se lesknoucí kazajka, zpřed měděnými knoflíky takořka posetá, objímala jeho tuří plece a nejsouc z předu zapnuta, prozrazovala košili, před několika měsíci pranou, s rozhaleným rozparkem, z něhož vysoce klenuté hrudí jako sádelná tůna vykukovala. Ostatní jeho oděv byly kožené, širokým pasem k tělu připevněné spodky, které někdy žluté bývaly, nyní však během všelikobarevných nápojů, tuku i rozličnostmi země a bařin peřesté barvy na se přijaly; vysoké, nad koleny opět ku kotníkům chrnuté, zablácené boty z dobře vydělané teletiny kryly jeho od dlouhého stávání a častého trmácení po lesích při číhání aneb honění zvěře trochu přiokrouhlé nohy, jimž však potřebné mrštnosti nechybělo.

Tak vypadal ten muž, který tak dobře všechny průpovědi matky své v paměti podržel a jemuž se její vyřídilka v dědictví dostala, a který nyní, u konce dubového stolu proti zvikovskému, jej s obdivem pozorujícímu komthuru sedě, jelení kejtu tak čile požíval, že se mu — abychom se dle jeho spůsobu vyjádřili — od huby prášilo. [71] Při tom ale přece nezapomněl, jakožto věrný lovec, chrtům svým časem kousky pečené házeti.

„Výborná to kejta, jak jste se ráčili sám přesvědčiti" — promluvil konečně břicho si hladě — „a sotva jste snad podobnou kdy jedli."

„Ovšem, a to jen tvou vinou," odpověděl Raimund.

„Nikoliv, ale vaší vznešenosti kuchař se nezná v připravování zvěře jako starý lovčí, který za jeho živobytí dvakrát jen z lesů svých vyšel. Však voda nechutná na takovou lahůdku" — doložil od stolu vstávaje — „a jak doufám, nezazlí mi vaše milost, když s vlastně připravovanou medovinou se proukáži." Při tom postavil jiný žbán před Raimunda, z něhož si tento notně přihnul.

„Dobrý to nápad, Bartoni!" řekl komthur — „a ku podivu jest, že jsi takový nápoj se naučil připravovati v lesích tvých, z nichž, jaks pravil, jen dvakráte jsi vyšel."

„A tak tomu také jest," dotvrzoval lovčí. — „Prvníkrát jsem táhl s naším Otakarem na ono nešťastné pole moravské —"

„Tys byl s Otakarem?!" zvolal templář. Tys byl svědkem posledních činů jeho? svědkem boje mužů světovládných? svědkem slávy Čechie a porážky její? svědkem zrády pekelné u smrti Otakarovy? ó, vypravuj pak!"

„Pane!" odpověděl Bartoň zcela zjinačen, neb veselý rozmaru ráz zmizel s tváře jeho a v oku se mu slza zatřpytila; — „pane, když o boji [72] tom vypravuji, nikdy mi není veselo okolo srdce, a tu zapomínán na své průpovídky; chcete-li však, bych vypravoval, tedy slyšte!"

Raimund pokynul netrpělivě rukou; starý lovec však, ještě jednou krk svůj hodným douškem medoviny propláknuv, začal; „Slyšel jste o Záviši, o onom nejkrásnějším listu červené růže Vítkoviců, o onom kouzelném pěvci a čarovném loutníku, jehož nazývali českým Jasoňem — — já ho znal i Otakara a Kunhutu. — — Pravdať, Záviš nebyl pouze Jasoň, ale byl také hromovládce a orel královský bojů i zpěvů českých; ale přece byl větší Otakar, tenť byl pravým synem purpuru, již co děcko přikájený nápojem slávy nesmrtelné, onť byl více než hromovládce a orel nadhvězdný, však nebyl Jasoněm! — Záviš jím byl, a proto si jej oblíbila Kunhuta, jejíž duch postihnouti nemohl let ducha Otakarova, a ona se poddala kouzlu zpěvu Závišova — ta marnivá! — ona vtiskla meč do ruky Otakarovy a pole Moravské pilo krev jeho i slze Rudolfovy, jimiž oplakával smrt odpůrce svého." —

„Ó Rudolfe velkodušný!" zvolal Raimund, „hodens byl nositi půl světa na hlavě své, a jen Otakar se ti vyrovnati může."

„Tak se mi také zdá!" přisvědčil lovčí. "Byli to největší mužové, jež zplodilo pokolení lidské — a nechtěla-li se slabá hmota země pod jich tíží sesouti, nemohla nésti najednou dva tvory, jež i obor širokosáhlý obmezoval, a dvě slunce najednou [73] zářiti nemohou. Protož musilo jedno zajíti. Slunce Otakar již vystoupilo až přes poledne slávy; slunce Rudolf teprva vycházelo, a proto se schýlilo slunce první tak rychlorychle k západu, by slunce vycházející zářiti mohlo. Bylo to na poli Moravském, kde obě slunce o světovládu mezi sebou losovaly. Tam vlály prapory Rudolfovy, zde se větrem dmuly znaky české a moravské. Ráno bitvy se probudilo, a tu se blížili poslové Rudolfovi, zrádce v poutech svázaného mezi sebou vlekouce k stanu Otakarovu: „Zrada se plíží mezi sluhy tvými!" tak mluvil Rudolf posly svými k Otakaru, „viz, tento zrádce chtěl otráviti tebe, já ti ho posílám spoutaného! Chraň se sluhů svých!" Tu se ohlédl Otakar tiše kolem mezi řady bohatýrů: „Jestli to takové," zvolal, „nač tedy se potýkati? nač mně potaji smrt připravovati? Hle! tu prsa má! Bodněte, žiji-li vám dlouho! tak umře Otakar!" A bohatýři couvli zpátky ubledlí, slze se třpytily v očích jejich, žádný nemluvil; jen Milota, trn krvavé oné růže Vítkovičů, z níž Záviš byl květem trním obloženým, přísahal s srdcem pekelným, zrádným věrnost! Aj, tu Otakar, vítězným okem vůkol pohlédnuv, hlasem velikým zvolal: „Nuže tedy — do boje spějme! Praha budiž heslem nám!" — Válčili jsme, ale zašlo slunce Otakarovo, my klesli a zrádný Milota opustil krále, ten pak vyproudil život svůj z osmnácti ran a Rudolf oplakával smrt soka svého. — To bylo prvníkráte, co jsem zůstavil lesy tyto, mlád jsa, [74] šestnácte jar čítaje. — Po druhé pak, když panu Albrechtovi stříbra kutnohorského se zachtělo, kdež jsme mu takovou rejdovačku zahráli, že mnoho tisíc vojínů jeho smrtí tu hudbu zaplatit muselo. A nyní budu museti po třetí z lesů těchto." —

„Po třetí?" divil se Raimund. — „Aj, jak to?" —

„Inu, milostpane!" odpověděl Bartoň, opět k štěbetavosti své se navrátiv, „staré jest přísloví: čí chléb jídáš, toho píseň zpívej. A já, jakž vaší vznešenosti povědomo, jídám chléb" —

„Zvěřinu snad?" prohodil komthur.

„E! to snad bude jedno. — A já, jak jsem pravil, jídám chléb velemocného a svatého řádu rytířů sionských, tedy jest také slušno, bych s ním nyní vojenskou zazpíval, a podivíte se, jaké ťafky já rozdávati umím; neb co se z mládí člověk naučí, k stáří jako by to našel. A již co šestnáctiletý výrostek stál jsem s Otakarem proti Rudolfovi a nyní budu s templáři opět proti Rudolfovi, vnuku Rudolfovu, státi!"

„Zadrž, člověče!" okřikl ho komthur, „jak můžeš jistit, že k boji to přijde, kdežto se již vše k smíření schyluje?"

„Liška je nad čerta chytřejší, dobrého lovčího však přece nepřelstí. A tak já také vím, že než týden mine" —

„Jsi s peklem v spolku?" užasnul Raimund. — „Vyznej, odkud tobě známo, co tajně vyřízeno jen nám?"

„Hle, hle! milostpane!" uhýbal se odpovědi lovčí do žbánku nakukuje — „žbán je prázdný a jazyk můj již dřevění, neb všecko vláhu miluje, protož raději ještě jednou naplním a po vraníku se ohlédnu, než dále věc tu zpytovati budeme."

Raimund neodpověděl a čelo dlaní sevřev, do myšlének se zabral. Brzy opět stál žbán výbornou medovinou naplněný na stole a starý Bartoň po něm zamilovaně očima jiskřil a déle zdržeti se nemoha, k ústům ho přihnul. Tu nenadále silné houknutí lesem nedaleko myslivny se rozlehlo . Se štěkotem řítili se chrti ke dveřům, Raimund se na polo vzchopil se stolice, co zatím lovčí s hubou na polo k pití otevřenou po hlaholu se otočil a žbánek jaksi mrzutě na stůl postavil. Houknutí se opětovalo nyní již u samé myslivny.

Část šestá.

„Zráda tu!" zkřikl komthur zvikovský a rychle uchopil a obnažil meč odložený.

„Nikoliv!" odpověděl pokojně lovčí — „znám hlas ten i heslo příchozích; neb vlk vlka lehce pozná po vytí a starý honec rozezná také doupnáka od vlaštovky, a já právě poznal, že to naši přátelé!"

„Ho, holla! ho!" zavzněli hlasové přede dveřmi; „starý kulichu! sádelná tůno! rozviklej čápové nohy své! Honem! holla, holla, honem!"

„I aby vám do chřtánu devět millionů parohů!" křičel, zlobil se lovčí k nemalému podivení Raimunda — „vy sovy, vy jestřábové, vy — vy — u všech všudy medvědů! což neznáte staré přísloví: Dočkej času jako husa klasu? vy netopýři!"

„Jetřichu!" zavzněl hlas venku s chechtotem, „neslyšels vrzání pily?"

„Toť bych byl hluchý," odpověděl jiný hlas, „abych neslyšel, jak Bartoň přísloví mámy své přeřezává."

„Tiše!" ozval se tu na blízku zvučný hlas mužský. „Co tu stojíte?" tázal se přísně dále. „Vedete žida? — Hoj, Bartoni!" hřměl, ani odpovědi nedočkav, dále.

„Čeněk a Sion!" a silné řinknutí na dvéře donutilo motajícího se lovčího k větší rychlosti. Chrti, jenž byli dávno utichli, drápali se na dvéře a skučeli jako k uvítání známých. Závorky klaply a do světnice vstoupil muž Raimundovi neznámý.

Raimund byl již dříve vstal a o meč obnažený pravicí se podpíraje a levici o bok podepřenou maje, pozorné zraky příchozímu vstříc vysílal, kterýž, spatřiv jej, rovněž překvapen na prahu státi zůstal.

Bylť to muž vysoké štíhlé postavy, podlouhlého skoro vyzáblého obličeje, ale právě to jej činilo krásným jako jiskřící se černé oči a vysoké, [77] přísnost a hrdost vnitřní jevící čelo velebným. Hlavu kryl černý biret, s něhož červené péro, k pravé straně nahnuté, vlálo. Krátká, zelená kožená kazajka u boku sepiatá, na prsech otevřená nechala lehké ocelové brnění prokukovati; srnčí spodky dosahovaly až do polou lejtek, kdežto s nimi červené botky s třapečkami se pojily. Široký pás ohnivé barvy a stříbrem vyšívaný objímal boky jeho, odkud mrštný lovecký tesák dolů visel; přes prsa se křížila silná páska od pravého ramena pod levé páždi, na níž nepochybně toul k plecem upevněn byl, jelikož dalekoleté šípy přes pravé rameno vykukovaly. Dlouhý luk držel v ruce, jejž při vstoupení do světnice k zemi přirazil a na Raimunda pohlížeje, o něj pravicí se podpíral.

"Komthur zvikovský, Raimund z Chýše!" pravil po malé chvíli bedlivého pozorování.

„Ano, ten jsem!" přisvědčil Raimund na krok poucouvnuv. „A vy?"

„Já?" řekl neznámý smělým krokem do světnice postoupiv — "já jsem ten, jehož jste honili co zvěř lesní, já jsem ten, jehož jméno bázní a strachem duše předsudné naplňuje, slovem já jsem pán lesů zvikovských a krajiny klatovské."

„Čeněk! vlk krvežíznivý od Šumavy až pod Krkonoše!" zkřikl Raimund a líce jeho zplanuly rudým zápalem, z očí mu sršely jiskry.

I přes obličej Čeňkův přelítla červená zář jako červánky severní; sáhnul po tesáku, než však [78] zpamatovav se, vzdálil od něho ruku a ní si obličej přejel. „Kdo mě může viniti z krvežíznivosti?" otázal se hlasem mírným, avšak přece důrazným.

„Pověst obecná!" odvece Raimund.

Hlasitý smích vyrazil Čeněk z prsou, načež řekl: „Ha, tato obluda tisícoústá, pověst obecná, již tolik natropila zlého, že se diviti musím, jak ještě kdo jí věřiti může, a právě vy, templář, an to i o řádu vašem ta sama pověst obecná" —

„Lež!" zakřikl ho komthur.

„Nuže tedy!" vece Čeněk — „zplaťte i mně touž samou měrou!"

„Nikdy!" zvolal Raimund; „neb tolik životů již na tvých rukou lpí, že zahlazením tebe celé okolí obživne, jehožto pánem ty se drze zoveš.— Vzdej se, odbůjníče!" velel o krok k Čeňkovi blíže přistoupiv.

Než tento ruce přes prsa si složiv, díval se lhostejně, ba úsměšně na mladíka, jehož zápal se při pohledu tom valně umírnil.

„Mladíku!" řekl Čeněk přísně — „kdybych neměl útrpnost s mladostí tvou a úctu pro osoby vyšší, dal bych — ha, zpozdilý! pohledněte tamto, komthure zvikovský!" mluvil dále rukou ke dveřům ukazuje — „tam stojí dvacet mužů, a to lepších, za to vám ručím, nežli jaké vy jste kdy v boji viděl, a ti všickni jsou mého kynutí poslušni. A lovčí váš – – můj onť jest sluha, nikoli váš! a vy jste se opovážil — hahaha! — [79] myslil jste, když jste rytíř a komthur řádu sionského, že vás již strachovati se budou ti, kteří mému kynutí otročí? — Já jsem pán jejich, pán lesů zvikovských a pán krajů od Šumavy až po Krkonoše, jehož jste honili co zvěř lesní, který se vám ale smál jako děcku s hříčkou si hrajícímu — ha!" zvolal v zápalu, rukou před sebe máchnuv a několik kroků divě po komnatě učiniv; než opět zotaven, ukonejšen před Raimunda, který pln úžasu, nikoliv bázně, na muže vždy podivnějšího pohlížel, se postaviv, pravil: „Avšak nikoli, Raimunde z Chýše! znejte i vy mne nyní!" Tak promluviv, sáhnul za brnění a list pergamenový vyňav a rozvinuv, okazoval prstem na podpis, řka: „Tu Jindřich Korutanský! a tu Jiří Eko, velmistr templářů v Čechách a na Moravě! — a heslo mé jest: Čeněk a Sion!"

Raimund následoval zrakoma prstu ukazujícímu: „Pravda!" dí, vše, co viděl a slyšel, pochopiti nemoha. — „Však nevím, bdím-li čili sním; ale přece jest to podpis velmistrův, a povinnost má velí jemu býti poslušen, pročež nechť zhyne zášť a spor!"

„Tak dobře!" vece Čeněk, list opět za brnění bedlivě schovav. „A nyní poznejte i vládu mou, poznejte příčiny, proč mě pověst obecná vlkem krvežíznivým nazývá, týkáť se to i vás!"

Na to se usadil na stolici, taktéž i Raimund za příkladem jeho.

„Nechť počne soud!" rozkázal hrdě Čeněk a asi dvacet mužů vstoupilo do světnice; mezi posledními Raimund k nemalému úžasu poznal žida Abrahama, skrze něhož se byl před Klatovy s komthurem křivoklátským rozhněval. Bylať postava jeho tak jako z rána shrbená, obličej jeho však nesl známky náramného smutku, jakož i oko zářilo ohněm zoufalosti a msty nenasytné. Hrobové ticho panovalo, ticho to úctu vzdávající Čeňkovi, muži podivnému.

„Znáte žida tohoto, komthure!" řekl Čeněk, k Raimundovi se obrátiv, jehož hnutí byl zpozoroval, „a divíte se, jak sem přichází?"

„Věru!" odpověděl Raimund — „vše co vidím a slyším, jest mi tak nepochopitelné —"

„Aj! jako zima a led, sníh a voda pochopitelné!" doložil Čeněk. — „Vy jste ale neznal nepřítele svého. Slyšte a pochopte!" A k židu se obrátiv, tázal se: „Abrahame! poznals muže, jehož chechtot tě omráčil a který před šípy našemi útěkem se uchránil?"

„Eloim jest Bůh můj!" odpověděl žid s hlubokým povzdychnutím, zraků ani nepozdvihna. — „Prokletý Goi! komthur křivoklátský! dítě mé v jeho pazourech a chtěl jímati i mne — prokletý Goi!"

„Lžeš!" obořil se naň Raimund se stolice vyskočiv. „Černá jest duše Valdekova, takový padouch však není!"

„A přece jest to pravda!" dotvrdil Čeněk vypověd židovu, „a větší jest padouch, nežli se domýšlíte, mladíku! — Na vás, Raimunde z Chýše, číhal, vás jíti chtěl soudruh váš; i bylo by se stalo tak, kdyby Maruna —"

„Co slyším?!" zvolal s úžasem Raimund — „Maruna — Znáte ji? Kdo jest ta Maruna?"

„Aha!" usmál se Čeněk, — „sešel jste se s ní a ona vás poděsila věštbou svou? — Však jest to žena jako jiná, aniž má ducha, jehož perutě by s to byly závoj budoucnosti rozhrnouti; ale trpkým osudem stíhána nabírala útěchy v náboženství a nyní přilnula tak silně k němu, že se domnívá, ona že jest vyvolená prorokyně a v takové nezvratné důmínce mluví vždy tajemně, a často i uhodla věci rozličné, což ji v přepiatosti její posilňuje; ačkoliv to není nic jiného, než že ustavičně po krajích chodí, mnoho vidí a slyší, a to, sama sebe obelhávajíc, lidu za proroctví prodává!"

„Tedy by byla slyšela, když mě zrazovala od cesty" —

„Tak jest!" přisvědčil Čeněk. „Mluvila s duchem, jak se vyjadřuje , když se sivý Vilém z Valdeků, ji nepozoruje, kolem ubíral, a tak slyšela, jak najímal pochopy, by vás a poutníka i žida s chlapcem jali, by se pomstíti mohl za potupu" —

„Ha, živé blesky!" zahořel Raimund hněvem — „to že učinil komthur křivoklátský? — [82] Zrádce pekelný! – – A nikoli, ne — to není

možná, není možná?"

„Nikdy ještě nelhal Čeněk, vlk to lesů zvikovských!" dí hrdě náčelník.

„Nuže tedy," zvolal Raimund, „pohroben budiž poslední úsvit slitování. Nehodenť jest znaku templářů a soudit bude řehol celá nad ním" —

„Až čas jeho vyprší!" doložil Čeněk. „O tom však později." A opět se ke svým obrátil, jenž co sochy v nevelké komnatě stáli, s hlubokou úctou slova náčelníka svého poslouchajíce. „Kdo se opovážil spáchat krádež chlapce židovského v kraji, kde jméno mé strašně hřmí?" tázal se přísně.

„Hlizoně jsem viděl v Klatovech!" odpověděl jeden.

„Hlizoň a všudy a vždy jen Hlizoň" — horlil náčelník. — „Aj, Jetřichu!" řekl, obrátiv se k jednomu ze soudruhů svých, „ty liško a vyzvědači, jenž bys mohl s každým mnichem v závod vjíti, za tři dni očekávám od tebe odpověd jasnou!" Tento se uklonil a náčelník pokračoval dále: „To by bylo ukončeno; nyní ještě mám s tebou co vyjednávat, Abrahame!" Tento povznesl skloněnou hlavu a jako ze sna probuzený pohlížel kolem sebe zrakem pitomým, plným však bolu a zoufalosti.

„Co dáš za vysvobození dítěte svého?" tázal se Čeněk.

„Těžko vydrat holubici z pazourů jestřába" —

„Mlč!" zakřikl jej náčelník. — „Jedním sáhnutím ruky mé yyrvu křivoklátské zdi ze skal granitových, že se hradu báně sesují v rum, a ty pochybuješ —! Než co s tebou? Uložím ti sám tvého dítěte výplatek. Neseš u sebe pět set kusů dukátů od opata vysokobrodského, jež jsi utržil za dva koně jízdecí. O sto dukátů jsi jej ošidil" —

„Bůh veliký jest živ!" zaříkal se žid v úžasu.

„O sto dukátů jsi jej ošidil!" opakoval Čeněk hlasem silným — „a dobře se stalo opatovi za to, že kupoval tak drahé koně z důchodů kostelních pro potřebu svou; však tys dobře nejednal. Předně tedy vylož těch sto kusů dukátů!"

Žid vida, že každá lež a každé zdráhání marné vzdychnul, pod šatem široký opasek odepínaje: „Velká to cena! přivedete mě na mizinu; ale jest to dítě mé!"

„Dobře máš, že se takto těšíš!" odpověděl s úsměchem náčelník, opasek od žida přijímaje, a sto dukátů na stůl vypočítav, ostatní židovi vrátil. Raimund tajiti nemohl své podivení nad tímto jednáním.

„Jest to jen závdavek!" řekl Čeněk. „Ostatní výplatek vykáži na jiné místo, kde ho nyní více potřeba. Bartoni, vyndej péro a ingoust!" rozkázal lovčímu, sám pergamen za brněním vytáhnuv — „a ty, Abrahame, synu Eli-Meleka, přistup blíže ke stolu a piš!" Při tom mu péro a pergamen podával.

Žid vše činil, co mu veleno bylo.

„Já Abraham, syn Eli-Melekův" — předříkával Čeněk — „se uvoluji za dítě mé, Esterku —"

„Adonai!" užasnul žid, oči na náčelníka vyvaliv.

„Snad nemyslíš," usmál se Čeněk — „že nás šat mýliti může?"

„Jakže?" zvolal s podivením Raimund. „Kluk ten židovský že by dívka byl? A Valdek to věděl — ha toť —"

„Upokojte se!" přejal mu Čeněk další řeč. „On to tak málo věděl, jako vy! — Nuže tedy piš, žide!" kázal opět — „za dítě mé, Esterku, tři tisíce kop grošů pražských vyplatit —"

Žid pustil péro z ruky: „Bože Abrahamův!" zvolal a jektavě opakoval — „tři tisíce kop — já nemám —"

„Mlč!" zahřměl Čeněk. — „Jest ti to mnoho za dítě tvé? Lpí duše tvá více na mamonu nežli na dceři?"

„Vezměte vše, jen mi vraťte dítě mé!"

"O tom později!" odpověděl náčelník — „vyplatit" — předříkával dále — „hned po příchodu do Prahy a je do rukou průvodců mých k doručení slavnému velmistru templářů odevzdati s tím doložením, že kdykoli Rudolf, arcivévoda rakouský" — Žid se zachvěl a jako před duchem strnulý se díval na vševědoucího náčelníka.

„Co to?" vyskočil horkokrevný Raimund.

Čeněk však hrdě rukou pokynuv dále mluvil: „arcivévoda rakouský opět ode mne dlužiti [85] se bude, žádanou sumu do rukou přeslavného velmistra templářů odevzdám!"

Žid dopsal a Čeněk úpis za brnění schovav, řekl židovi: „To však pravím tobě — střež se smlouvu tu zrušiti, sic s tímto listem v ruce před tebe vstoupí posel můj a vrazí ti dýku do prsou zrádných!" Při tom si pohrával s dýkou po straně za pásem zastrčenou.

„A dítě mé?" tázal se žid hlasem mdlým.

„Zůstane u nás v zástavě, bychom pojištěni byli, že vyplníš, jak v úpisu slibuješ. Volno však tobě navštíviti dítě své, až první částku vyplatíš. Máš ji pohotově, o tom svědčí psaní opata vysokobrodského, jež jsi Rudolfovi odevzdati měl, kterés ale u Klatov ztratil."

Žid sáhl rychle za ňadra.

„Nehledej ho!" řekl náčelník, list mu ukazuje. „Tuto je v rukou mých! I píše tady opat krajanu svému, žes ty se uvolil dvanáct tisíc kop českých ve čtyrech lhůtách půjčiti mu k výpravě proti templářům."

„Hromové blesky ať zdrtí kluka zrádného!" obořil se Raimund na žida; Čeněk jej však zadržel slovy: „Uduste plamen hněvu svého. Co mu do bojů vašich? On jde tam, kde jej zisk očekává, jediná to náhrada za ztracenou vlast. Neškodným jej učiniti umíme. A nyní slyš, Abrahame, pro útěchu svou. Než jsi vyšel z Brodu Vysokého, již nám všecko známo bylo, neb povětří šeptá vše, čím se ozvaly zdi klášterní i hradní, tak že zejtra [86] v těchto dobách věděti budu, co vyjednával Rudolf s rady svými v tajné komnatě, anto více než tisíce uší do všech hradů českých, do nejtajnější celi naslouchá. Dcera tvá jest v bezpečnosti; jak se k nám dostala, není třeba tobě věděti. Nyní jdi, dva z mých soudruhů tě doprovodí do Prahy. Však to si pamatuj: co se dnešní noci dělo — nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel!"

Na to kynul a již byli dva pohotově s ním na cestu se vydati.

„A dítě mé?" tázal se žid třesoucím se hlasem, neb poznal, že muži tomu nic tajno není.

„Až vyplatíš lhůtu první, udá se ti místo, kde dceru spatřiti můžeš!"

Tu se obrátil a oni dva pobídli žida k odchodu, zarmoucen i potěšen uposlechl žid Abraham, syn Eli-Melekův. Raimund však na muže, jímž z počátku opovrhoval, nyní s jakousi bázlivou úctou pohlížel.

„Toto mzda vaše!" pravil Čeněk vstana a na zlato na stole ležící ukázav. — „Volno vám se povyraziti."

"Hurrá! Čeněk a Sion hurrá" zvolali všickni, až se stěny úzké jízby zatřásly. A po tomto výrazu rozčilení se zcela oddali plesu a žertům, jako by již zde ten nebyl, který jejich vůli a všechny jejich síly i vášně slovem svým mocně k sobě poutati znal. Zlato nechali na stole ležet, by dělením ples si nezkazili. Ohromné žbány medoviny přinášel Bartoň na stůl; byloť patrno, že ve svém živlu se nachází.

Čeněk však žádného podílu na plesu soudruhů svých nebera, přistoupil k divícímu se Raimundovi: „Od rána již daleko nebude," pravil — „a vy jste chtěl časně do Zvikova, chcete-li, tedy vás kus cesty doprovodím."

„Velmi povděčen jsem nabídnutí tomu!" odpověděl Raimund, hned na cestu pohotově jsa, — „neb se vás, jehož posud pochopiti nemohu, tak mnoho tázati mám, tak mnohého vysvětlení jest mi zapotřebí, bych pochopil vše, co jsem viděl a slyšel; anto si přicházím jako spící, s nímž si sen divotvorné zahrává!"

„Právě proto, neb vše, co vám povědíti mám, nehodí se pro každé ucho." Po těch slovech Čeněk k odchodu pokročil, Raimund následoval. „Pane," řekl Bartoň Raimundovi vsedajícímu na koně, jejžto přede dveřmi mu držel, an Čeněk již několik kroků byl napřed popošel, „neračte se na mne horšiti, věru já za to nemohu, a dvěma pánům je těžko sloužit."

„Dobře máš!" odtušil Raimund, jehož ctižádost chování Bartoňovo valně urazilo. „A protož tě propouštím do služby pána, jehožs sám sobě zvolil. Děkuji ti za tvou hostinnost!" Po těch slovech se vyhoupnul na vraníka a klusal za Čeňkem, jej ale dohoniv jel krokem, musel však silný držeti krok, by postačil náčelníku, který neobyčejně čerstvým krokem po tajných stezkách k Zvikovu pospíchal.

Část sedmá.

Mraky, jenž z večera bouří hrozily, se byly roztrhaly a obloha modrojasná miriadami třpytících se hvězd posetá se klenula průsvitně nad krajinou, tak že jakési bélavé nejisté světlo vrcholky stromů lemovalo, anto ještě hrdinové naši ve stínu nad noc černějším putovali.

Mlčky kráčel Čeněk po úzké stezce napřed, za ním se bral Raimund. Takto již drahnou chvíli se ubírali, aniž byl ještě kdo z nich slova promluvil, an tu najednou Čeněk ke komthurovi se obrátil, řka: „Ha, toto ticho — jak krásné, jak vznešené! Nezdá se vám také tak? — A dlouho-li as, myslíte, že takto ještě tyto lesy spočívati budou v tichosti, kterouž jen šumění stromů jako šepotání duchů spřízněných nebo jelena dupot, an mocně cestou houští poráží, neb ptactva zpěv kdy zrušuje?"

„Dlouho-li?" opakoval Raimund otázku. — „Ba snad brzy, snad dříve, nežli se obávám, bude se rozléhat rachot bubnů po lesích těch tisícerou ozvěnou."

„Pravda," přisvědčil Čeněk, „pravda, že brzy a to než minou dvakrát tři dni."

„Než minou dvakrát tři dni?" zvolal Raimund. — „Ha, toť brzy, velmi brzy! — a jak to můžete jistit? Doufám, že Rudolf —"

„Nedoufejte ničehož!" přejal mu Čeněk další řeč; — „Rudolf jest syn Albrechtův, a Albrecht od otce svého onoho velkodušného, hrdinného Rudolfa, který korunu svou hraběcí s korunou císařskou

povoláním změnil – – krom jména a meče – – nezdědil ničehož. A pak nestojí-li úkladná Polka Alžběta nebo Rejčka co duch zrádný české země Rudolfovi po boku?"

„Alžběta? vdova po Vácslavu?"

"Ano, ano ta! — Ona jest Kunhutou Rudolfovou a Závišem jí Jindřich z Lipé. — Mladíku, jakkoliv jste v Praze pod očima slavného velmistra vychován a již z mládí na veřejné jeviště povolán, přece jste ještě nenahlédl do všech strojů, jimiž tato velká hmota, jenž české království se zove, se pohybuje."

„Ano, to se přiznávám," odpověděl Raimund. "Táhly léta udalostí plná přes vlast naši, jenž se mi tak k nevěření podivné zdály, že jen ruka všemocnosti je nahromaditi mohla. — Podával osud krutý synům české země nápoj bolesti, i pili jej až k opití a pak se vrhli v proud, sem tam odbornými větry zmítaný; i já vesloval v tomto proudu všeobecném, aniž jsem mohl posud na pevnou půdu vybřísti. Neb kdož může nahlédnouti za záclonu, za nížto se o koruny losuje?"

„Nic není snadnějšího," řekl Čeněk. „Když Otakar padl, dozrál již rod Přemyslovců k vyhynutí."

„Nedozrál, nedozrál!" zvolal Raimund mocně. „Ještě doutnala jiskra žití českého, ač Braniborem k vyhasnutí chovaná, ale císař Rudolf ji obestřel záštitou svou a na půdě vlastenské opět se rozehřála a zňala se plamenem, zemi českou blahodatně zahřívajícím. Bylť to Vácslav, Otakarův syn. Ale — bohužel! — než dílo celé bylo dokonáno, klesl v hrob a syn jeho, poslední to Přemyslovec, Vácslav třetí — ha kdož nezná osud jeho? — Orel mladý byl dopadnut na prvním výletu a jako holubice krvácel pod mečem vražedlníka. Olomouc slyšela nářek lidu českého, když Morava krev českých králů podruhé pila. Tu vzteklice rozbrojů domácích a pomsty ducha Otakarova a Vácslavova rozpustily všechny své hrůzy po nivách českých, krvavě kročeje své znamenající. Tu byl počátek nynější doby strastné, jejížto ukončení jakož i osud vlasti nyní se rozhodnouti má."

„Tím jste pověděl, co jsem dokázati chtěl!" vece Čeněk. „Vácslav z vězení braniborského vyšed, nalezl vlast svou v zříceninách ležící, z nichž si teprva budovu a trůn svůj stavěti musil. I vystavěl si jej a zhojil rány národa svého Braniborem mu zasazené, neb po boku jeho se vznášel anjel strážný, Rudolfem velkodušným mu daný, Jitka, dcera císařova, co matka země české. Však sotva klesla v hrob, tu obrátil Vácslav zraky své do dálky za příkladem otce svého, jeho slávu dostíhnouti se snaže; a to bylo zkázou jeho. Místo [91] co měl pokořiti hrdé a odbůjné pány a barony, co měl vládu nad nimi opět získati žezlu svému, z nížto se byli po smrti Otakarově ku zkáze vlasti vymkli, co měl doma síliti se a opět vydobyti, co v domácnosti k ztracení přišlo; zaměřil do dálky zraky své a jednou rukou obemknul Uhersko, syna svého Vácslava, dítě dvanáctileté, na výšku trůnu břetislavského posadiv, odkud v závratu děcko to do hluboké propasti se dívalo, a druhou rukou vyrval Rejčku, dceru Přemysla Polského, do nebetýčné výšky stolce českého, na místo, kde Jitka sedala, posadiv sobě a synu a vlasti druhou Kunhutu, by sám obemknouti mohl stolec Jagellonů."

„Dále, dálele!" nabízel ho Raimund pln dychtivosti. „Duše má již postihuje léta minulá, ačkoliv se ještě všeckno jen co v světle šerém před ní mihá."

„Rejčka, čili jak ji před korunováním nazvali, Alžběta vznášela se na oblacích lesku královského jako ona Bulharka, v mrákotách oslepena leskem trůnu českého, jakový neviděla u trůnu Jagellonů. Vácslava ducha postihnouti nemohouc opřela se o nižší rámě Jindřicha z Lipé a ten jí nemohl nahraditi ztrátu koruny, když po brzkém úmrtí manžela svého s oblak slávolesklých se stolce českého sestoupiti musela. Jindřich neměl a nemá obrovského ducha Záviše, který byl s to, kdy toho třeba, naučiti každou ženu na purpur, korunu i světovládu zapomenouti. S bolestí viděla macecha [92] syna nevlastního vstupovati na trůn, a aby aspoň docela vlády neztratila, sosnovala to s Jindřichem tak, že mladý, nezkušený Vácslav v druhou matku svou se důvěřuje, jejím nabádáním a rady společníků svých, Rejčkou mu daných, uposlechna, méně prozřetelně si počínal, než by třeba bylo. Korunu uherskou daroval dobrovolně Otonovi Bavorskému a všemu poslušen pojal Violu, dceru vévody těšenského, za manželku, neb se obávali spiklenci, by mocný tchán zetě svého z rukou jejich nevyrval. Konečně tažení do Polska k opanování země té — bylo-liž cos jiného než návod Rejčky a přívrženců jejích? — Šestý den měsíce srpna v Olomouci" —

„Ó, dosti, dosti!" zvolal Raimund žalostně — „bylť to krvavý den a pozoruji, co říci chcete. Však posud ještě nenahlížím, jak se to vše vyvine — kdo přece opanuje stolec Přemyslovců? Na tu otázku, tuším, nám jen budoucnost odpoví."

„Jindřich Korutanský bude sotva v Čechách jísti ovoce se stromů, které se letos sázely," odpověděl Čeněk.

„Ha, tedy myslíte, že Rudolf —?" tázal se komthur templářský.

„Jej opanovala Rejčka," řekl Čeněk — „jest mu Kunhutou, jako byla Vácslavovi, otci i synu, a pláň šumavská mu bude tolik co pole Moravské Otakaru."

„A kdo tedy?" jal se Raimund pln podivení opět tázati.

„Vácslav druhý zanechal ještě jednu dceru" —

„Tedy Alžběta?"

„Možná, a více než možná. Pláň šumavská to rozhodne."

„Tedy tento boj má rozhodnouti osud Alžbětin? A co Jindřich?"

„To závisí od něj, zdali v Čechách panovati bude."

„A což Albrecht?"

„Nechť si přijde pak, když stolec český opět pevně otarasen bude, a přivítáme jej tak, jako tehdáž, když se mu zachtělo stříbra kutnohorského."

Raimund zavrtěl nedůvěrně hlavou, Čeněk však promluvil po chvíli opět: „Pravím vám, templáři, koruna česká do výhry se dává — ha! toť přece za něco krve stojí, a však nerozhodne tato nastávající a krvavá hra jenom osud stolce českého, ale i osud váš ve hře stojí."

„Osud náš!" opakoval Raimund s žasnutím — „Osud náš??" zvolal ještě jednou — „ha, člověče, jsi s nebem čili s peklem v spolku? Co víš o osudu našem?"

Náčelník se zasmál dutým chechtem, tak že nejisto bylo, zdali to ousměšek, nebo smích radosti, jaková pochází, když člověk vědomostí svou jiného překvapí.

„Dnes putoval cestou ku Klatovům přes šumavskou pláň poutník neznámý" pravil — „a ten —"

„Co — kdo jest ten poutník?" vyhrnula se Raimundovi z úst otázka. — „Viděl jsem ho, mluvil i s ním. On není, čím se zdá!"

"On nebýval tím, čím se zdá, nyní ale jest obraz osudu vašeho, zvítězí-li Rudolf!" řekl Čeněk důrazně.

Raimund trhl uzdou koně, ústa na polo otevřel k otázce, nemohl však ani slova pronésti ; tak jej omráčila slova tato. Čeněk ale mluvil dále: „Ten poutník nese poslední vzdechy od Sekvany, an zatím jiný posel z Aviňonu k Vyšehradu spěje, ale — upokojte se — on přijde Rudolfovi pozdě. A toto jsem vám říci chtěl. Mějte se dobře! Zde jsme na rozcestí, v den bitvy se opět shledáme!"

Po těch slovech se obrátil chtě odejiti; Raimund ale zatočil koněm a stál před ním, cestu mu zamezuje: „Stůjte a dejte odpověd ještě na jednu otázku!" zvolal při tom.

„Nač mám Odpovídat?" tázal se Čeněk, ruce, jak v obyčeji míval, přes prsa překříživ.

„Kam cesta vaše?"

„Co vám po tom, kam má cesta vede?" odpověděl Čeněk — „mohu-li vás tím upokojit, tedy vězte: k soudu, kam povolán jest Vilém z Valdeků, komthur křivoklátský."

„Ha! — a kdo jste vy, jenž vše víte, do všeho rukou činnou saháte? Rcete, kdo jste?"

Čeněk se hlasitě zasmál: „Čeněk, vlk to lesů zvikovských, pán a soudce přísný krajiny celé, a však přítel vlasti nejvřelejší, tedy i od toho času, co se řád Sionu o její blaho uchází, přítel templářů, zapomenuv, že někdy templář ránu srdci mému zasadil, která ještě krvácí!"

Tak pověděv a mimo koně se uhnuv, kvapným krokem odcházel a než se Raimund zpamatoval, již byl zrakům jeho zmizel. Raimund pomalu koně obrátil na cestu širší, ke Zvikovu vedoucí. Zlatá brána jitřní otevřela již dříve dvéře své purpurové a lila zář svou přes vrcholky stromů, na nichžto se rosa ranní co démantové v mnohopeřestých barvách třpytila.

Divá bouře se znala v duši mladého komthura, kříž křížem se honily myšlénky mozkem jeho, jejichžto předmět se mu na obličeji zrcadlil a jejichžto svírajícímu proudění jednotlivými slovy sobě ulevoval, an se brzy cválem, brzy krokem po cestě dále ubíral. „Všude vlast a templáři, a opět všude žaloba na templáře!" — zvolal zuby zatnuv. — „Ha, toť může smysly pomásti a rozum z koleje vyhnati! Bitva a koruna česká ve hře

a Rudolf a Jindřich i templáři – – rozhodne se vše. Ano, rozhodne!" zvolal silným hlasem — "rozhodne a pevně, slávoleskle bude státi Sion jako věž ta Davidova. — Hoj, co poutník ten? – – [96] Nechť si nese zprávu, že Sekvana i Loar proudem krverudným se plnily, my neklesnem! Ha — kropili jsme krví naší půdu syrskou a slunce syrské se dívalo na tisíce mrtvol padlých bratrů našich za dnů Saladina, a ještě dosti jich zbývalo k vydobytí Jerusalema a vyproudění krve své pro Krista v potok Cedron! — Nikoliv, nikoliv! my nezahynem, ale slavněji než kdy jindy povznesem se vzhůru a obemknem obor celý mocí naší!" Tak v zápalu mluvil a uháněl ouprkem dále, nepozoruje, že se cesta vrchem hlubokého ouvozu krouží a že větší pozornosti potřeba, by k úrazu nepřišel. Divě bodal koně k větší rychlosti; tu se svezla zem pod kopytem jeho, kůň odskočil, sepial se a již letěl i s jezdcem svým v hlubinu.

Část prvá.

Když člověk se životem a smrtí zápasí, kdežto říkaje na úzkém, oba světy od sebe dělícím prahu stojí, tu duch jeho mocně peruti své napíná, schráň pozemskou rozlomiti se snaže, by let svůj jižjiž vzíti mohl do vlasti své, v kraj to nadehvězdný, a tu čaruje, jakoby na rozloučenou, obrazy všeliké fantastické té hmotě prsti, v níž posud uvězněn byl, a člověk zírá v posledních okamženích rozloučení se se světem buď v hrůzy pekel, aneb ve vlasti nebes. Tak se dělo i Raimundovi, an z omráčení, v nějž byl vysokým pádem klesl, k procitnutí a životu se probuzoval. I zdáloť se mu, že zírá v kraje nadvětrné, kdežto se před ním u víru červánek anjel slávy vznáší, jemu kyne, k němu se sklání. I mnilť, že cítí jeho lehký medový dech, a žhavě proudila krev jeho žilami, tak že hlava jeho nesmírnou palčivostí se rozpoltiti chtěla; a tu opět se mu zdálo, že vidí před sebou [98] propast bezednou, nad nížto ona věštkyně, tak jako se mu byla v noci na cestě z Klatov ukázala, jemu hrozíc se vznáší, a on že v mrákotě klesá v hlubinu, aniž že starý lovec Bartoň, kteréhož podlé sebe vidí a kterýž jej udržeti se snaží, skutečně ho zachrániti může; i letí dolů hloub a nad sebou slyší úsměšný chechtot Čeňkův; hrůza mu mrazí oudy, zachvěje se a opět vidí toho anjela spasného, anž pásku z růžových obláčků dolů spouští. I chopí se jí Raimund a spěje v letu vzhůru do blankytu jasného a opět ucituje dech anjela spasného i zvolá v radostném opojení: „Ha, díky tobě, duchu věčnosti! Rci mi, jsi anjel slávy neb milostnosti božské? Ach ano anjel milostnosti, anjel spásy — ó, jak krásné jest dlíti tobě na blízku, zapomenuté jsou hrůzy propasti —"

„Ba věru, milostpane!" odpověděl mu známý hlas Bartoňův — „devět sáhů hloubky! Kam jste jen dali oči?! Ale tak je, když se oslu dobře vede, jde na led tancovat. — I — hou! hou! já nemyslil tím oslem vaši vznešenost, jeť to již tak moje přísloví, neboť co se člověk z mládí naučil, k stáří jako by to našel."

Tu praskaly poslední nitky smysly Raimundovy poutající; otevřel oči, a nyní teprv se mu zdálo, že sní, i zavřel je opět a opět otevřel, pohlížel vůkol sebe pomatený, nemohlť pochopiti vše, co viděl. Uzřel se v chýši neznámé na skromném, a však čistém lůžku ležícího. A tu se opět [99] objevil onen tvor anjelský s tím jen rozdílem, že nyní poznal, že jest ten tvor živý jako on a že to panna krásy neobyčejné, an mu právě s výrazem outrpnosti v modrojasném oku šat se studenou vodou na hlavu přikládá, co zatím věštkyně Maruna lék nějaký po lžíci mu do úst vpraviti se snažila. Dále viděl státi u postele starého Bartoně a u nohou spatřil tajemného náčelníka Čeňka se založenýma rukama a — ku podivu! — u nohou mu klečel židovský chlapec Melek, čili spíše dívka Esterka, krásná židovka; velké slzy jí kanuly po lících, zíralať s celou duší na Raimunda, jako by v jeho životu i její spočíval.

„Pro Bůh! jest to pravda pravdivá, čili ještě spánku klam?" ptal se konečně Raimund celý pomatený.

„Porazil nejsvětější sílu lidskou!" dí Maruna polo vytýkavě polo žalostně — „a sklátil pýchu jejich jako třtinu slabou, že neslyšeli hlasu volajícího."

„Nech prorokování, svatostí napáchlá nádobo!" rozmrzel se Čeněk — „a svářej raději léky a vodičky, by se brzy uzdravil mladý rytíř, budeť záhy jeho rámě zapotřebí."

„Co mi velíš drzým slovem, bych sahala hříšnou rukou osudu v koleje?" odpověděla Maruna pohněvaná. „Mohla bych zadržeti život jeho, kdyby jej anjel smrti v knihu svou již byl zaznamenal? Ale vidím skrze oči Pána a pochopuji rozumem jeho, že nevejde ještě mladík v život živých z života [100] smrti, ale pozdraví se, by se uskutečnilo řízení Nejvyššího." —

Mezi tím ale bedlivě ohledávala hrnky na krbu, v nichžto se při malém ohníčku byliny svářely.

„Ale jak jsem medle sem přišel?" tázal se Raimund. — „Co se dělo se mnou?"

„Ráčili jste spadnout, milostpane," odpověděl Bartoň — „a jakkoliv by každý vrabec bez úrazu dolů sletěl, přece to váš pěkný vraník snésti nemohl — ten je ten tam, všechny hnáty si přelámal a vy jste ležel také jako zabitý, když nás k tomu místu tuto ušlechtilá Berta přivedla" —

„Ha, tedy vy jste byla mým anjelem strážným, panno ušlechtilá!" zvolal Raimund s uzarděním, ruku Bertinu tiskna. — „Ha, viděl jsem vás co tvora nadehvězdného, jenž otvíral bránu nebes, i vidím ji nyní otevřenu v oku vašem, drahá ochranitelko!"

Rudá zář polila tváře Bertiny, zlehka vyvinula ruku svou z rukou Raimundových stydlivě šeptajíc: „Nikoli mně, rytíři, máte co děkovati, ale tamto dívce židovské!"

Pomalu se svezli zrakové Raimundovi na klečící Esterku a ruku jí podávaje pravil: „Nepřijal jsem v hrdosti díky tvé, dítě milé, přijmiž ale moje!"

Esterka chopila ruku jeho s divokou prudkostí, tiskla ji na prsa svá a pak ke rtům; horoucí políbení a dvé žhavých slz ucítil Raimund. Záhy se vzchopila a hlasitě vzlíkajíc vyrazila ze [101] dveří dívka židovská. V užasnutí hleděli všickni na sebe.

„Holka se pominula!" řekl po chvíli starý lovec — „a to rád věřím, když jí křesťanský rytíř a k tomu komthur svatého řádu templářského ruku podá, jí židovce!"

„Co mluvíš o židovce?" kárá ho Maruna, před něj se postavivši. — „Pravím ti, zaslepený! — stvořilť Bůh žida i křestana, otec obou, a před Jeho zrakem nestává rozdílu žádného i rozumí ucho Jeho, když se k němu volá: Jehova! a nebo Bože! — Pročež nemetej bláto potupy na jméno židovské bratra tvého."

Bartoň vyvaloval oči, jako by je sluchu svému na pomoc posílal: „Milá Maruno!" promluvil posléz, hlavou nějapně vrtě, „tomu já rozumím jako koza petrželi, ale přece tě ujistit mohu, že jsem nikdy po koms blátem neházel, aniž se pamatuji, že bych kdy bratra měl a dokonce židovského. Tu jsi brkla, moudrá kotrbo!"

„Dosti řečí prázdných!" velel Čeněk. — „Nechme v pokoji přítele našeho, by se spaním posilnil. Nuž, mějte se zatím dobře, rytíři! Stará Maruna rozumí lékům, a vaše rány nejsou nebezpečny!"

Po těch slovech odešel s Bartoněm, a Maruna následovala, činíc jakoby dle své vůle, nikoliv nabádáním náčelníka jednala.

„Spěte sladce, rytíři! nechť vám spánek zdraví opět navrátí!" zašeptala Berta, k Raimundovi se [102] skloníc a ruku svou na hlavu jeho položíc, po čemž lehkým krokem odcházela.

„Ó! zdraví se leje v žíly mé slovem tvým, anjeli spásy!" volal za ní Raimund. Vše mu bylo podivné! Upamatoval se na rozchod s Čeňkem, na jízdu svou divokou a konečně i na svůj pád s vysoké skály; též pochopiti mohl, že pádem omráčen do této chýše přinešen byl; to mu ale bylo nepochopitelné, jak sem Bartoň, Čenek, jak Esterka a ta podivná Maruna přišli, a konečně kdo jest ta krásná outrpná Berta, která srdce jeho, cítilť to, tak hluboce dojala, a v jakém spojení s těmi podivnými, podezřelými lidmi, na něž on ale sobě stěžovati nemohl, stojí. I darmo se snažil nit průvodnou z tohoto labyrintu nalézti, až posléze obrazy duše jeho temnější, pomatenější vždy víc a více se stávaly a on hlubokému spánku do náruče padl.

Když po několika hodinách tichého a posilňujícího spaní opět se probudil, seděl Čeněk samojediný u jeho postele, a jak Raimund v polobdění zpozoroval, byl přes něj nahnut, jako by stopoval dech jeho, a bedlivě ošetřoval rány jeho. Jak mile však Raimund oči otevřel, zpříčil se kvapně, opět ráz hrdosti a lhostejnosti si dodávaje.

„Spal jste dlouho, rytíři!" pravil pak s obyčejnou svou hrdostí — „a již dlouhý čas na vaše procitnutí čekám. Mámť velmi na spěch a rád bych ještě s vámi porozprávěl."

„Ale povězte mi přece," řekl Raimund poněkud sesílen, na polo se v loži povznesa a takto se o loket podpíraje „povězte mi, jak já, jak vy a všickni, s nimiž mi včera jednati bylo, semto přicházíme?"

„Bral jsem se okolo, když vás již Bartoň s pomocí ženských semto nesl, a tu jsem ovšem nemohl jíti dále, dokud se o zdraví vašem nepřesvědčím. Tato chýše jest obydlím Maruny a vězením Esterky. Bartoň chvátal za vámi do Zvikova, by si vás opět udobřil, neb prý jste naň zanevřel, a to ho hnětlo těžce — již mu musíte odpustit, že mému kynutí poslušen býti musí! — dám vám ho za sluhu v nemoci a za průvodce, až se pozdravíte; zná všechny cesty vůkol a věrný je jako chrti jeho; můžete ho dobře potřebovat za posla."

„Já mu od srdce odpouštím!" řekl Raimund upřímně — „ačkoliv pochopiti nemohu, proč —"

„Proč mému kynutí otročí? chcete říci. Jest to tak zapotřebí, bych všechny ty živly, z nichž má po celé zemi rozptýlená chasa sestává, na krátké smyčce udržel, abych vyvedl úkol svůj, jehož pouhé zdání by již ducha obyčejného polekalo."

„A jaký jest tento úkol váš?"

„Pravím vám, nestojí člověk tak vysoko, by mému sondu podroben nebyl; slyšeli jste snad o smrti rytíře z Bílé Hory a mnohých jiných. Mnozí se zdáli světu spravedliví; ale není tajné komnaty po všech hradech, ani cely klášterní po [104] celé naší české zemi, kam bych já okem nezíral a uchem nenaslouchal."

„Tedy i víte, ano snad již dokázati můžete —"

„Nechte mě, rytíři! ničehož dokazovati nebudu, než že Sion z boje tohoto slavně vyjde."

„Více věděti nechci! Neb pak jest i budoucnost skvělá!"

„Krátkozraký!" zašeptal Čeněk. — „Než dobře tak! — Mějte se dobře, za tři neb čtyry dni vás zdravého uzříti doufám. Pak vás opět navštívím. — Chtělť jsem ovšem s vámi důležitější věci vyjednávat, než jinak jsem se rozmyslil — slyším, že z každého dechu vašeho templář mluví."

Odešel, Raimunda přemýšlení a nejistotě zanechav.

Raimund pod péčí oddaných mu lidí nabýval brzy úplného zdraví; ale srdce jeho mladé, nezkušené začalo vříti ohněm nikdy nepocítěným, kdykoliv se Berta k loži jeho blížila — poznal konečně ten cit; ale pohlédna na svůj komthurský kříž, zubednil mocně lásku svou v nejhlubší útrobu, lituje jen, že i Berta tím samým citem k němu opojena jest, k němu, templáři! —

Esterku více neviděl. Ale když říkaje na polo dřímal, tu se mu zdálo, že se Esterka k němu blíží a slzíc u lože jeho klečí; často i ucítil horoucí polibení na ruce své, a když oči otevřel, odkvapila dívka větroplachá.

Raimund si přicházel jako v očarování; i tázal se jednou Bartoně, který u něj k posluze [105] zůstav náklonnost svou slovy i činem na jevo dával, co to za lidi jsou?

„Inu, Vznešenosti!" dal Bartoň za odpověd — "já si myslím, co se tě netýče, nestrkej do toho rýče; a protož jsem se jich po celý ten čas, tuším, že tomu bude dvacet a několik let, co tu zůstávají, neptal, odkud jsou?"

„Divno, podivno!" pomyslil si Raimund — „zdali najdu cestu z labyrintu toho, do něhož mě osudná náhoda zavedla?"

Část druhá.

Hustá mlha hrad křivoklátský a okolí celé posud zahalující se rozstoupila a krvavě se obrážely poblesky sluneční od zlatoskvělých bání hradu toho, anto dva oděnci na uhnaných koních u brány zastavili. I museliť býti očekáváni, neb ještě ani doleního místa, kde se obyčejně na spuštění mostu čekalo, nedospěli a již rachotily řetězy s mostem dolů a takto po spuštěném spěchali oba oděnci do hradu.

„Vedete žida, chlapi?" zněl jim hlas Viléma z Valdeků z vysokého okna na náhradí vstříc. „Hoj, jestřábové!" zařičel divě, když je samotné vjížděti uzřel — „snad jste se vrátili samotni? — [106] a — morová ráno! ani to chlapisko , ten klouček Raimund nevydýchal svou poženštilou duši tam v stínu jedlí a buků v tratách hradu stého, jak jsem vám přikázal? Co? Jak? mluvte! kde máte žida?"

Oděnci neodpovídali, ale jejich mlčení bylo divému komthuru křivoklátskému dostatečnou odpovědí.

„Já bych všechny štyry na jednu vsadil , pane Viléme! že ho nemají!" zachechtal se za ním pitvorně šišlavý panic Mikuláš z Haumannů, rodem Němec, pod Vácslavem druhým do země přišlý, a vystrkoval hlavu oknem na náhradí.

„Hoj, červi!" zasoptil Vilém — „zachtělo se vám hráti se mnou na blázna?" Tu řinknul oknem, až se sklo dolů hrnulo. Mikuláš z Haumannů, jemuž vůbec Mikeš říkali, zapomněl čerstvě hlavu zpátky táhnouti, a tudy se stalo, že jedna celá tabule na jeho tvrdé lebce se roztříštivši, až na krk se mu svezla. Tudy čouhala hlava jeho na náhradí, aniž byl s to ji zpátky vtáhnouti, anto olověná kolečka, z nichž okno sestávalo, pevně krk jeho sevřely. I pitvořil se jako pominulý, řval jako raněný bůvol a po zadu třepal nohama a šermoval rukama v povětří, tak že ani Valdek, ač rozsápán byl, srdečného smíchu zdržeti se nemohl. Pacholci řváním Mikšovým přilákáni stáli houfně na náhradí a jednohlasným chechtem se smáli podivně uvězněnému panicovi.

„I vem si vás všechny kat, vy holomci!" zlobil se oknem uvězněný panic.— „To jsou hloupé žerty , pane Viléme!"

Tento však pro smích odpověděti nemoha, udeřil silnou pěstí do okna a tak chyceného Haumanna osvobodil.

„Ale Mikši!" pravil pak — „ký ďábel tě lákal, bys hlavu vystrkoval? Zanech po druhé té zvědavosti!"

A po těch slovech kvapil ven a po schodech dolů na náhradí již skoro udobřen. Jak ale zbrojnoše spatřil, opět se zamračil: „Nuž, a jakou zprávu mi nesete, vy lotři?" tázal se milostivě.— „A co Hlizoň, zachtělo se snad té lišce se mnou na bábu si zahráti?"

Tu mu vypravovali, co již z předešlého dílu víme, že jim Hlizoň kluka židovského skutečně odevzdal, ale sotva že se byli v temnu lesin zvikovských ukryli, by na Raimunda počíhali, byli přepadeni lesní chasou mocného náčelníka, pod jménem Vlka známého, a oni vidouce nemožnost odolati, pustili kořist a dali se raději na útěk, by se neprozradilo jméno slavného komthura.

Ještě však nebyli se zprávou u konce, když pozornost divého templáře jinde poutána byla.

Branou totiž, jenž otevřena zůstala, nahlédl vrátný ven a tu dvěma dýkami křížem přes sebe zaraženými uzřel na vratech zevně upevněný list pergamenový i svolal nejbližších sluhů a letmo roznesla zpráva o listu na vratech po celém hradě. [108] A již se tlačili všickni zbrojnoši, jakož i rytířové komthury křivoklátské za Valdekem na náhradí přišlí zvědavě okolo listu osudného, když teprv Vilém z Valdeku toto hnutí zpozoroval.

„Hoj! co tam?" tázal se hřmícím hlasem.

„Poselství z čertové písárny!" odpověděl rytíř Aleš z Bozetína, zbrojmistr křivoklátský. — „Pojď jen, pojď, pane komthure! a přečti si to radostné psaníčko, jest to překrásné nadělení!"

Komthur Valdek rozplašil kvapným krokem zbrojnoše a vskočil do kola rytířů i zasyčel jako podrážděný had, jak mile onen pergamenový dvěma překříženými dýkami na vratech upevněný list spatřil. Zmodral vztekem, vypínal oči z důlků, až se mu krví zalily; sotva že první řádku spěšně přečetl, i nemohl dále čisti a kynul jen, mluviti nemoha, zbrojmistru, by dále četl. Četl pak tento následující:

„Ve jménu sv. Trojice Boží!"

My soudcové, přísedící a údové všickni tajného a spravedlivého soudu, kterýž v tichosti kráčí a zločince tresce, vyzýváme tímto listem Viléma z Valdeků na Hazmburku a komthura templářského na dvoře křivoklátském, by se dostavil příští noci před půl orlojem před soud náš a se zodpovídal z proviněních —"

„Dosti toho!" zařval komthur. — „Hromová ráno! Tropí peklo šašky se mnou?"

I rozběhl se pan Vilém, vyskočil na vrata, strhl list a v prudkosti sklouznuv, svalil se i s listem v ruce k zemi, ale rovnýma nohama se opět vztýčil a chňapal po povětří, jako by se zalknouti měl.

„Já bych všechny štyry na jednu vsadil , pane Viléme! se" — šišlal za ním Mikuláš z Haumannů, hlavu do papíru nastrkuje.

„Že si mezek!" vycenil na něj zuby Vilém, po něm se pitvoře.

Tu se mocně přetrhla uzda zakořenělé vážnosti zbrojnošů a hřmotný chechtot se rozléhal po náhradí, v nějž jak rytíři, tak i zbrojnoši souzvukovali, i sám Valdek se konečně rozesmál.

„Co o tom soudíte?" ptal se posléz mírně svých rytířů. „Nezapáchá tento list Jerusalemem? Hoho! pane Jiří — všechnu čest před vaším velmistrovstvím, ale chytrosti Viléma z Valdeků nepřelstíte. Lišce se nechce bosýma nohama do ohně, když jí Rudolf ocas již podpaluje, a pročež se obula do tajnosti soudu — a myslí snad, že já budu oslem, pane Mikši! a vlezu mu do tenat. — I ne, ne, slavný a velemocný pane velmistře! I my jsme přichystáni. Nechť si čekají ti soudcové, přísedící a údové yšickni — hrom a peklo; to je toho. — Ty Alši! přibí mi toto hostinné pozvání na vrchol věže zámecké, aby ti tajní páni zvěděli, že jsme ho obdrželi — a nechť si čekají pak až do soudného dne, my jim zatím jinou zahudem. Hoj, hoši! nebuďte líní a namažte si pěstě, začne brzy [110] rejdovačka, až vám zuby cvakat budou, a nešetřte sklepníka ani kuchaře, než se od mých přátel vrátím, byste neřekli, že jsem vás žízní a hladem mořil, jako to dělá velmistr v Praze a miláčkové jeho po hradech!"

Tato poslední slova byla s jásáním ode všech přijata a hbitě spěli zbrojnošové vyplnit milý rozkaz pánův, co zatím tento s rytíři a jinými přednosty komthury své v důležitém hororu do vnitř hradu se ubíral. Po nějakém čase se mnozí z rytířů vraceli a na koně vsedavše kvapili z hradu, na rozličné strany se rozjíždějíce; posléz přišel i komthur Valdek s několika rytíři v průvodu zbrojmistra svého Alše z Bozetína a panice Mikše z Haumannů, taktéž k odjezdu připraven.

„A nezapomeň mi ty chlapy v dobrém rozmaru udržet a nás dobrou večeří přivítat, bude nás hodná hrstka, až se všickni sjedem – budeme si připíjet na zdraví nového velmistra!" doložil již na koni sedě s chechtem Valdek a uháněl s třemi rytíři z hradu. Dlouho se za ním díval Aleš v hlubokém zamýšlení, až to již přistojícímu Mikši předlouho trvalo, který by rád byl něco pověděl.

„Ah, tam tedy míříš?!" pravil konečně Aleš jako pro sebe. — „Nu, uvidíme!" připojil vůkol se ohlédna . —

„Hej!" volal na vrátného po dvoře dále se ubíraje — „most vzhůru! — Neb co činů v tomto hradě k porodu se chystá, nesmí ani známka větrem vyklouznout!" doložil tiše, skoro pološeptmo, [111] tak že sotva podlé něj poklusávající Mikeš slova jeho uslyšeti mohl.

„Hehehe! pane Alši!" dostal se konečně šišlavý pan Němec k slovu — „já bych všechny štyry na jednu vsadil , že v tom pytli —"

„Mikeš vězí!" připojil Aleš usmívaje se.

„Ah, pane Alši ! — já jen povím, že pan Valdek zajíce v pytli kupuje!"

Aleš zarazil kroky a měřil panice od paty až do hlavy: „Až do tvé tvrdé lebky nalezla tato moudrost průchodu?" pravil — „a Vilém jí přece nevidí! Mlč, mlč ale, Mikši, at ničehož z tvé moudré kotrby po dvoře neroztrousíš! A co nám po tom? Kdo ví, s čím je přítomnost těhotna a co se nám dále nenarodí. — Radujme se, dokud čas náš! Hle, naši lidé se nenechají dvakrát k veselosti pobízet!"

Tak rozprávěl po dvoře se procházeje, kde se již veselé tlupy bratří služebných kolem vyvalených sudů hromadily. — Tu si poskakovali někteří s plnými číšemi medoviny kolem hudebního soudruha, který jim na dudy skočnou pískal, a jiní přizvukovali, nosem hlas vyrážejíce a vesele dupajíce, nápěvu kollegy dudáka písní :

Tam zase znělo z postranné dílny bušení bratří kovářů a mečířů, provázeno nápěvy vojenských [112] písní, při čemž ohromné korbele z ruky do ruky a od huby k hubě kolem jen lítaly. Největší tlupa se ale shromáždila okolo z rána přišlých soudruhů a okolo břichatého sudu, na němž jeden z přišlých oděnců jako na koni seděl.

„Nuž, tak jen vypravuj, plechatý Bořito, jak to tam dole vyhlíží a co tak našeho komthura pohněvalo?" znělo několik hlasů.

„Nechte ho, ať vypravuje Jetřich! Bořita hraje na svatouška;" volali jiní.

„Jen se o to starejte, když má plný korbel u huby!" odkřikovali první.

„A to si myslím, vy holobrádci!" přisvědčoval tento stranou se ohlížeje.— „Byli jsme v Strakonicích, byli jsme v Klatovech a nyní jsme tu, není-li pravda, Jetřichu?"

„Shoďte ho! špatný řečník! shoďte ho!" volali všickni, a již letěl Bořita se sudu, s ním se ale překotil i sud a drahá medovina se hrnula srkotem na náhradí. I vrhli se nejpřednější na zem, by jim nápoj milý z díry do huby běžel, jiní je tahali a zadnějsí překotili tyto přes první, sami pak jim sud od huby odvalujíce, co zatím medovina ubíhala, aniž jí kdo více užiti mohl, než že se notně v blátě jejím poválel. Bylť to chumáč ležících, padajících a vstávajících, až se jim konečně poštěstilo sud dírou vzhůru obrátiti.

Aleš z Bozetína a Mikuláš z Haumannů obcházeli od tlupy k tlupě, přítomností svou jejich [113] hrubé radovánky ještě tak tak v mezech slušnosti udržujíce; ačkoliv sem tam i oplzlé písně a řeči zavznívaly, čehož si však nevšímali; neb zdi a komnaty křivoklátské byli svědkami ještě horších věcí od těch dob, co hrad ten královský po zavraždění Vácslava třetího Vilém z Valdeku a Hazmburku dobyl a na dobytém od velmistra co velkomthur usazen byl, jemuž i podkomthura hazmburská podřízenou se stala.

Zde jen panoval duch kleslého templářstva, totiž surová udatnost, pýcha, ukrutnost, mamon, hýření a chlípnost a z těchto pocházející spoura, zrada, nesvornost a vády. Pravdivost toho uvidíme dále.

I libovali si jak rytířové, tak i zbrojnoši v komthuře té, neb Valdek jim popouštěl často až příliš uzdu.

Dnes se mu podařilo lépe než kdy lid svůj rozveseliti, i našel je v dobrém rozmaru, když se již pod večer navrátil. Přijeloť s ním však více hostů, jak rytířů světských, tak i několik templářů z Hazmburku s komthurem svým, Miškou z Nových Dvorů.

Brzy pak přijížděli všickni rozeslaní rytíři jeden po druhém, každý v průvodu svém buď jednoho, neb dva hosty přiváděje.

Sjeloť se dnešního dne hostů na Křivoklátě, že ani místa více nezůstalo při ohromných stolech velké síně hradní.

Část třetí.

U dlouhých dubových pod jídlami skoro praskajících stolů seděli četní hosté komthura křivoklátského , často sobě z ohromných zlatých číší připíjejíce. I nešetřili drahého nápoje, ano plýtvali jím tak, že co douškem jedním nevypili, na zem vylili, až obsluhující bratří zbrojnoši skoro po kotníky v pěnícím se malvazu chodili. Bylť to kvas pravotemplářský! Nejvýš u prostřední tabule seděl Valdek, podlé něho Miška z Nových Dvorů, komthur hazmburský, z druhé strany mocný Florian Krispek z Krispachu na Královicích a Nelahozevsi. Ostatní hosté seděli po různu, tak jak je náhoda k místu přivedla.

„Čas jest!" prohodil pán z Krispachu a Valdek přisvědčiv, vstal číši povznesa: „Na svornost celého shromáždění!" zvolal a číše všechny zařinkly. Připíjeli sobě pánové .

„Naplňte číše!" zvolal Valdek ještě jednou již vášnivě — „a připíte mi na rozloučenou!"

„Hoho, Valdeku!" zvolal Krispek, když všickni s číšemi na polo povznešenými při slovech Valdekových hlav k němu obrátili — „hoho, Valdeku! nech žertů —"

„Žádné žerty, Floriane!" dí komthur křivoklátský — „tady moji rytířové jsou svědkové, že [115] se s vámi snad na vždy rozloučiti musím. Mám se dostaviti před soud milostivého velmistra, že jsem s vámi radosti života užíval — a protož jsem vás dnes všechny pozval, bych se ještě jednou s vámi veselil. Nuž, tedy mi připíte na rozloučenou!"

„Hoj!" zvolal divoký Mireš Mirešovský od vedlejšího stolu a udeřil číší o stůl, že zlatý tok vyžblunknul a číše na dva kusy se rozlítla — „abych jed pil, Valdeku! ale nikdy tobě nepřipiji na rozloučenou! Hrom a peklo! má-li velmistr tvůj dlouhá slova, máš ty dlouhý meč a bedra přátel tvých také něco udrží. Podepři se o ně, příteli, a vysměj se starému Ekonovi, ne-li, templáři? — mluvte?"

Ale tito seděli jako sochy; darmo metal komthur Vilém sršícími zraky po nich, jen světští vstali rytířové a sestoupli se kolem Mirešovského.

„Ha! kliďte se!" řičel Mireš — „sluhové, roztlučte jim číše o hlavy —"

Tu se rázem všickni vzchopili: „Ďáble! tak bez trestu nemáš pohanět rytíře Sionu!" zvolal vlastní zbrojmistr komthura křivoklátského Aleš z Bozetína, a: „Pomsta!" volali druzí po něm; meče se zablýskly z obou stran.

Tu se utrhl na ně komthur Vilém z Valdeku co raněný tur : „Živé blesky!" soptil proti rytířům svým — „vy se opovažujete obnažiti ocel u přítomnosti mé bez poručení mého!" I byl by se byl na ně vrhnul, ale Florian Krispek jej zadržel, [116] řka: „Zůstaň sedět, všechno pokazíš!" A sám mezi odporné sobě strany vstoupiv, jal se mluviti: „Přátelé! schovejte meče! Všechno se porovná v dobrotě, jest to jen nedorozumění z prchlivosti našeho přítele Mirešovského. Stateční rytířové Sionu myslejí, že se jedná pro Rudolfa rakouského; nikoliv, přátelé — o to se tu nejedná, ale naopak jsme všickni srozuměni podporovati řád váš v boji nastávajícím — jedná se jen o to, bychme ochránili našeho všech přítele před nespravedlností, což i pro vás, páni templáři! velká výhoda jest, neb žádný z vás si nemůže stěžovali, že mu přísnost slavného komthura vašeho v užívání světa rozkoší překážela."

„Moudré slovo najde pozorlivého ucha!" odpověděl Aleš, meč svůj schovávaje — „také my jej chceme sobě zachovati, a mlčeli jsme jen proto, že jsme také zvěděti chtěli, jakým spůsobem se to učiniti dá; a tu nás pohaněl Mireš drzým slovem —"

„Odpusťte jeden druhému!" smiřoval Krispek — „a však velemoudré slovo jste pronesl: jakým spůsobem? Pánové, to je otázka, na nižto jsme snad žádný nepomyslil. Hle, tu je komthur hazmburský, nechť on ji zodpovídá."

„Ano, ano!" volal Mireš Mirešovský - „napni tětivo rozumu, pane Miško! a vyklop nám moudrost tvou z plné nádoby!"

„Pakli se ctná společnost mému rozsudku podrobí, povím vám své mínění!" odpověděl tento.

Jednohlasně svolili všickni, a templáři i ostatní rytířové obstoupili v půlkole oba komthury a Floriana z Krispachu.

„Že náš přítel Valdek klesnouti nesmí," jal se mluviti Miška, „každý pochopí; neb jeho pád by v našich hradech nepěkně vymetal. — Často již hrozil Eko přísným vyšetřováním mravů našich! — a ačkoliv se proti mravům našim ničehož namítati nemůže, přece by nepřátelé naši mnoho nalezli! neb nechce velmistr, by jsme se radovali z darů přírody, jakové nám poskytuje svoboda a boje, víno a časem láska — není-li pravda?"

„Dobře tak, dobře tak!" volali všickni.

,„Padne-li Valdek" — mluvil Miška dále — „zmizí veselí z hradů našich a královský Křivoklát , jehož nádherné věže nás k radovánkám vyzývaly, promění se v modlitebnici; v ty doby, v kterých plesné hlasy z hradu toho zaznívaly, bude hučeti modlení hóry a rachot zbraně neuslyšíte jindy, než když se rytířové a zbrojnoši ve zbrani cvičiti budou."

„Já bych všechny štyry na jednu vsadil , že bych tu ani o zeď nohou nezakopnul !" zašišlal panic Mikeš z Haumannů.

„Dobře máš, šišlavý Němče!" přisvědčil rytíř Mirešovský, k němu se obrátiv — „a pocestní by to nejlíp zkusili, že již Valdek na Křivoklátu není. Hrom a peklo! to by bylo pěkné hospodářství z hostince udělat káznici. — Hoj, to se nestane!"

„To se stane, pane Mireši!" doložil komthur hazmburský důrazně — „stane se to, ostane-li Eko velmistrem! Již jsem řekl," připojil k tomu poustoupna.

„Tu slyšíte, přátelé!" promluvil nyní Valdek, který po celý čas ten mlčel — „tu slyšíte, že mně nic jiného nezbývá, než s vámi se rozloučit. Žádný jiný prostředek není!"

„Je!" zvolal Florian Krispek — „a to ten — aby Eko přestal býti velmistrem!"

Hrobové ticho nastalo v shromáždění, viděti bylo, jak větší díl templářů zbledl. Florian se ohlédl vůkol a než se kdo, než se i Valdek sám vzpamatovati mohl, zvolal povýšeným, pronikavým hlasem: „Eko přestal býti velmistrem! — templáři! zvolte nového velmistra — a já jsem první, jenž do řádu vašeho vstupuje a takto jako rytíř Sionu vzdávám první úctu novému velmistru." Tak řka, před Valdekem koleno skláněl.

„Jsi-li ty první, Floriane!" zvolal Mireš Mirešovský — „jsem já druhý! Hrom a peklo! pod Valdekem býti templářem a číši radosti a rozkoše píti ústy plnými žádný se zdráhat nebude. — Valdeku! — já jsem tvůj!"

Tu přistoupil i komthur hazmburský, za ním se hrnuli všickni templáři přítomní a rytířové světští do řehole vstupující obstoupili Valdeka a vzdávali mu úctu co nově zvolenému velmistru. Valdek se ani slovem nezdráhal, ba radostí ani slova pronésti nemohl, která z celého vzezření [119] jeho vysvítala, že se mu záměry jeho tak dobře zdařily, a on u cíle se octnul. Lehce porozumí každý, že vše, co se dříve jednalo a řečnilo, již napřed umluveno bylo, neb se obával Valdek přece odporu některých rytířů mladších, ještě dílem neporušených.

… et crearunt sibi nonnulli conspirati in arce Krzivoklat antimagistrum magnum, Guilielmum de Valdek et de Husmburg, adhunc vivente magistro magno Georgio Eccone, qui degebat Pragae in aula ordinis militi aetempli primaria, cui nomen erat Hierosolimitae … stojí v starém rukopisu psáno, z něhož tato událost čerpána jest, který však — bohužel! — již časem i nerozumem utrpěl, že jen fragmenty drahé té listiny do rukou se nám dostaly a že původce jejího udati nemožno.

Tak tedy byl, zvolen nový velmistr lichý, čili samozvanec, a místo „Te Deum!" znělo řinčení číší a místo hlasů nábožných uráželo klení a řeči oplzlé křivoklátské zdi posvátné, v nichž často slavní Přemyslovci bydlívali. — Připíjeli sobě pánové na zdraví nového velmistra! Tento seděl u prostřední tabule na stolici povýšené, pod ním komthur hazmburský co řádu maršálek a Florian Krispek co kanclíř.

Záměry těchto bláznivých, křivopřísežných, zaslepených lidí byly ohromné; týkalyť se řádu i trůnu. Nejen že všechny hrady templářské sobě podmaniti a je mezi sebe rozděliti chtěli, ale i [120] vládu vlasti své chtěli překotit a všechny dynastie od trůnu českého na věky vyloučit a zřídit vládu templářskou: velmistr že má být i vladařem země, Čechy že se mají státi říší, shromážděním a srdcem templářstva, odkud po celé zemi odvětvenými a mocnými spoluřeholníky i jiné říše podmaniti hodlali. Myšlénka to z blázince uprchlá a nebo opilstvím zplozená, neb nebylo připíjení konce a sám velmistr samozvanec se již na povýšené stolici klátil.

„Počkejte jen, přátelé!" mluvil již s těžkým jazykem — „brzy budeme slaviti skvostnější hody, vínem vám naplním hrady — vínem a dívkami, nejkrásnějšími z celé země, byste vyvážili studnici rozkoší světa plnou nádobou!"

„Nuž, tak jen dělej!" blábolal Mireš Mirešovský — „a vyklop na nás honem ten lijavec milosti své. — Hrom a peklo! až já budu komthurem zvikovským, pak vás budu častovat také malvazím a dívkami, jakové jste nikdy nevídali. A ty Mikši mě také navštívíš!" Při tom udeřil vedle sedícího a již dřímajícího panice na rameno.

„Já bych všechny štyry na jednu vsadil !" koktal a šilhal tento hůř než kdy jindy — „že se u tebe vína nenapijem," a jako by na tyto slova všecku duševní svou sílu vynaložil, klesla mu hlava na stůl a silný chrapot oznamoval jeho stav.

A tak jeden po druhém umlknul; pozdě bylo již na noc, čili spíše hodně na den, když sluhové [121] panstvo na lože odnášeli, neb málo jich bylo, kteří ještě k ložím svým vrávorati mohli. Valdek, ten vzorný velmistr kvasu nočního, se potácel o ramena dvou sluhů podepřen, do své komnaty a nesvlečen se převalil na lože. Ale události dnešní noci se velmi mocně dotýkaly duše Valdekovy, takže, sotva že první pára vína zažilého z hlavy se vykouřila, jeho spaní tvrdé a pokojné býti nemohlo. I zahrával si s ním podivně svévolný sen; vzdoroval hrdé vůli jeho. Vidělť se co velmistr na kolmé skále nad propastí bezednou, hrůzou odvrátil oči a tu uzřel zástup lidu za sebou jmu se posmívající, i chtěl se naň vrhnouti i jej potrestati, ale tu pod ním ustupovala písčitá půda, padal hloub a hloub, až pod ním všechna zem zmizela a on letěl do propasti. Vykřikl leknutím, lehký šramot jako kročejů tichých se ozval v komnatě; Valdek procitnul, otevřel oči — byl samoten.

Slunce již lilo světlo své vysokými okny do komnaty, ptáci se honili před okny a z náhradí zněly podivné hlasy vzhůru.

Valdek vyskočil z lože, ohlédl se po komnatě a — odskočil k oknu; vlasy se mu ježily, nevědělť, zdali ještě to, co vidí, pokračování hrůzyplného snu. Ve stole totiž dvěma křížem přes sebe zaraženými dýkami byl upevněn list pergamenový, rovný tomu od včerejšího dne. Odvrátil zraky k oknu a opět tak kvapně zavrávoral nazpět. Nade branou, zrovna nad příbytkem vrátného [122] klátilo se tělo mrtvě, na železném sochoru ze zdi vyčouhajícím zavěšené, a Valdek to tělo poznal; a starý Bořita vypravoval okolo shromážděným soudruhům, že to Hlizoň, náhončí pána jejich. Nad ním byl zavěšen nápis: „Odplata zrady a hříchu!"

Dlouho těkal Valdek poděšený zrakoma nejistýma kolem sebe, než se tak dalece vzpamatoval, že k oknu přistoupiv, rozkaz dáti mohl, aby tělo mrtvé sundali a odstranili, by se přívrženci a hosté jeho jemu ku zkáze tímto výjevem nepoděsili. Ale pozdě již přišel rozkaz ten — hostů již více na hradě nebylo. Ráno vystřízlivělí zhrozili se činu včerejšího, zhrozili se ale tím více, an každý z nich v komnatě své nalezl již známé vyzvání soudců tajných. I utíkali z hradu, by je Valdek nezastihl; nejprvnější byli Florian Krispek a Miška, komthur na Hazmburku, ti jediní, kteří záměrně a důvodně jednali, anto ostatní sami zchudlí šlechticové a rytířové byli. Toto mu oznámil zbrojmistr jeho Aleš z Bozetína, za nímžto čiperný panic Mikeš z Haumannů přiklusal; a když Valdek dlouho neodpovídal, prohodil: „Já bych všechny štyry na jednu vsadil , že si sobě, pane Viléme, tím velmistrovstvím nanic posloužil ."

„Mlč!" zakřikl jej Valdek, opět Valdek bývalý — „a byť bych i velmistr nebyl, přece jsem posud komthur křivoklátský – to nezapomeň, zbrojmistře; ať to nezapomenou podřízení moji. - I sám se postarám — ty druhé snadno oželím! — [123] Kaž vyvaliti sudy vína a medoviny, nechť se rozveselí hrad — oznam rytířům i zbrojnošům, že jsem vesel!" Tak rozkázav hrdým krokem odešel.

Část čtvrtá.

Praha stověžatá, Mekka Čechů, na pahorcích kolem břehů Vltavy stříbrotoké malebně rozložená, vyvinula se z šera ranního a báně královského Vyšehradu, báně i věže templářského dvora Jerusalema, jakož i kostelů všech koupaly zlatoskvoucí své makovice v pablescích slunce rudozářných.

Museloť to býti zajisté dojímavé divadlo, anto poutník nám z pláně šumavské známý již za prvního jitra úsměvu na pravém břehu řeky Vltavy stoje s pohnutlivým nadšením panoráma krásné pozoroval. Petřín vypínal co duch strážný českých Athenů vysoko nad všechny pahorky zelenou hlavu svou, kteráž první v zlato slunce se odějíc, zahořela leskem růžovým, a rosní perle působily, jako by nevěsta královská vlasy své posela démanty a rubíny a drahým kamením druhu všelikého, anto polotemný šat po těle se line. A však pršely líjavcem poblesky sluneční s nebes a Strahov i nový hrad královský na sviňském vrchu, věže i domy, Praha celá se smáčela v purpuru jitra. [124] Tu poutník, jehož celá bytnost posud rozkoš největší prozrazovala, bolestně vzdychnul a zraky zaslzené od čarovného divadla obrátiv, zalkál: „Krásná jsi, Praho má! a však co já se z toho raduji? — shasla již hvězda má, pro mne nesvítí slunce naděje, to již zašlo na břehu Sekvany! — Ha! tak krásně vzešlo slunce nad Syrií, když jsme opouštěli břehy země, kde tolik bratrů mých v krvavém pro víru zápasu pochováno, a slzy naše padaly do vln mořských — tak krásně zaplálo slunce nad Sekvanou, když se kotoučily plameny nad hlavou mistra mého a slzy mé padaly na prsa má a posud v srdci hoří! — A tu opět plane slunce tak čarovně nad vlastí mou a já stojím v kolébce dětinství i jinošství svého i plane slunce posud nad hrdým praporem Sionu, ale mně již milostně nesvítí! — Uvidíme, zdali bude Jerusalem pražský s to, hvězdu naděje opět mi rozsvítiti!" zvolal a k domu zrovna před ním ležícímu zaměřil.

Bylť to dům veliký, čtverhranný, dle prvního pohledu nádherný palác, kdo však zevnějšek jeho bedlivěji pozoroval, brzy seznal, že to tvrz neobyčejné pevnosti, skorém nedobytelná. Vše, co jako k okrase sloužilo, mělo hlavní oučel většího ohražení paláce; četné vížky přepěkně stavěné byly stanovištěm strážníků , kdež jim zbraň nepřítele uškoditi nemohla, ano i ta veliká věž se zlatoskvělou bání měla účel, by z její výšky se pozorovati mohlo, co se ve vůkolí děje, a kdyby [125] toho třeba, by se vojenské nástroje s větším prospěchem užívati mohly. Střecha byla plochá s vysokým pevným zábradlím, za nímžto bylo viděti stráže, od hlavy až do polou prs, na hlídce chodit! V bílé roucho byli strážníci oděni, každý měl na levém rameně v šat vetkaný osmirohý červený kříž. Nade branou, kterou řada sloupů mramorových krášlila, byl vytesán ve zdi znak: dva rytířové na jednom koni jedoucí. A na vrcholku věže hlavní vlál u větru prapor poločerný a zlatý nápis na něm se třpytil v slunci: „Ne nám, Pane! ne nám, ale Tvému jménu budiž sláva!" Totoť byl Jerusalem, hlavní dvůr templářů, sídlo velmistra českomoravského.

Velká živost panovala ve dvoře již od prvního rána a hluk se rozmáhal, čím více hostů přijíždělo. Nebylo snad nikdy více viděti nádhery jako dnešního dne, neb bohatství a nádhery milovnost templářů byly na slovo vzaté, a dnešního dne přijížděli sami templáři. Jak rytířové, tak i bratří služební byli oděni v skvostné brnění, šňůry perel a drahého kamení visely přes brnění nebo byly ovinuty kolem přílbic, jež mimo to — jaká nádhera pro věk tehdejší! — dvě pštrosová péra, jedno bílé a jedno červené, krášlily. Koně nebylo viděti pod šabraky z červeného aksamítu, které zlatem lemované a všelikými květinami a okrasami zlatem uměle vyšívány byly , ba koně staroměstských komthurů vlékli zlaté třapce za sebou. Před dvorem se shromáždil četný zástup [126] Pražanů, a nebyla to lůza aneb zahaleči, ale bylo viděti i měšťany vážné a pilné dělníky, kteří práci opustivše sem pospíchali, by zvěděli snad o hodinu dříve, jak sněm se skončí, k němuž vyslal Rudolf posly své. Neb od dnešního již posledního sezení, k němuž se komthurové ze všech krajů sjeli a nebo, obzvláštně z jižných hradů, vyslance a zastupitele své poslali, závisel osud vlasti.

Zvědavých neustále přibývalo; mezi nimi z předu i poutník o sloup podepřen stál. Pozorovalť s jakýmsi trpkým úsměchem hrdé templáře mimo do brány jedoucí, a když již poslední jej minul, tu se pozdvihl a přikročil k zbrojnoši vchod do vnitř střežícímu.

Brána hlavní vedla na velké, čtverhranné nádvoří, odkud skrz nevysokou klenbu opět průchod k menšímu dvorku vedl. V každém úhlu velkého nádvoří nalezaly se široké kamenné schody, u velké chodby se končící, kteráž kolem celého domu běžela, jsouc na nádvoří otevřena a nevysokým brlením a sloupy slohu římského, na nichžto druhé podnebí spočívalo, opatřena, odkud dvéře do hlavních síní a komnat velmistrových vedly. Po této chodbě se procházelo služebnictvo, anto pánové v hlavní síni se nacházeli, kdežto se měl držeti sněm. V malé komnatě, několik pokojíků od hlavní síně vzdálené, sedělo u podlouhlého, černým kobercem přikrytého stolu, na němž mnohé pergamenové listy popsané ležely, osm komthurů, vrchní maršálek řádu, kanclíř a tajemník [127] — poslední u dolejšího konce stolu péro za uchem, něco nepopsaného pergamenu před sebou a vedlé ingoust maje hotov napsati, co mu veleno bude.

Čekali na velmistra, by se napřed vyjednalo, co se celému shromáždění přednésti má, neb takto znělo pravidlo řeholní: „Ve všech věcech rozhodne vůle velmistrova a každý jest povinen bez odmluvy jí se podrobiti. Než když toho potřebí, může i komthury povolat na radu a tito jsou zavázáni se dostaviti; ve věcech však celého řádu hlavně se týkajících povolají se všickni, od nejmladšího rytíře až do polního maršálka k sněmu a každý, kdož jinak zaneprázdněn není a vlastně kdož od velmistra jinam určen není, pod přísným trestem se zavazuje přijití k rokování!"

Učinilo se pravidlu zadost, vyjmouce komthury: strakonického, křivoklátského a hazmburského, sjeli se všickni. V pravo podlé sedadla povýšeného a pro velmistra určeného seděl polní maršálek řádu Zikmund Chvalovský z Čachořic a proti němu velkomthur bezdězský Jan z Vartemberka, po Bavoru strakonickém nejvýtečnější muž řádu, jakož i rodem samého velmistra vznešenější.

Tu se rozlítly dvéře do vnitř komnat vedoucí a muž vysoké postavy, poněkud nashrbeného týla v hrubý šat templářský oblečen vstoupil do komnaty. Všickni se vschopili se sedadel, kolena před vcházejícím sklánějíce. Bylť tentýž muž asi let šedesáte a něco přes stár, vysoké, velebné, [128] úctu žádající postavy, šediny kryly hlavu jeho, pod nimiž vysoké, přímé čelo nad černými, posud ohněm jarosti plápolajícími očmi se klenulo, a na něm výsost ducha, přísnost s dobrotou duše a hrdost s pokorou v soudruží stany své rozbily. Ráz obličeje jeho mohl se spíše jmenovati odporným, jakož i tahy jeho více tuhé se býti zdály, kdyby je úsměv vždy kolem rtů si zahrávající a celé vzezření příjemnými nečinilo. Šat jeho byl přísně dle pravidla řádu templářský, totiž z hrubého sukna, beze všech okras, sprostý, jednoduchý. Jen z červeného sukna vystřihnutý na levém rameně přišitý osmirohý kříž a velký, na širokém řetězu se houpající kříž z diamantů prozrazoval stav i hodnost jeho. První pohled naň značil jej co muže ve škole života a zkušenosti k činům dozralého, který více vášněmi nezmítán, ale jehož pevná, neustupná vůle za vytknutým cílem bez ustání pevným krokem kráčí; první pohled ale jej také značil co muže, který vládě uvyklý hlubokou úctu ode všech, neobmezenou poslušnost ale od svých podřízených co slušnou daň požaduje, který větší milovník činů než slov dlouhé úlisné řeči sobě oškliví.

Tento muž byl Jiří Eko, velmistr templářů, který třinácte hradů jen v moci maje, na odpor se postavil Rudolfovi, kterýžto celého království moc a sílu pod Vyšehradem v táboře shromáždil a každodenně ještě posilu z říše od otce svého Albrechta očekával; ale Eko věděl, že mezi těmi [129] tisíci pod Vyšehradem v táboře shromážděnými také tolik duší vládne, kolik vůdců a rytířů vojsko to čítalo, a že Rudolfovy rozkazy větrem zavanou, anto jeden v pravo, druhý v levo spřežení voje toho táhnouti chce, co zatím velmistrův rozkaz v Praze vyřknutý blesku rázem po všech hradech od jihu k severu, od západu k východu mocně hřímal a všechny ty rozptýlené články velmistrovství jeho v jeden klín srážel, kterýž mocnou rukou hnaný, jako sukovitý kmen, tak i vojsko Rudolfovo rozpoltiti, roztříštiti a zničiti může. Však musela to býti ruka Briareova, k jejíž soustavě se mu osob nedostávalo a již si teprva tvořiti měl. Ale muži jako Eko nemohlo býti zatěžko vykonati stvůru tu a věděl již prostředků dosti na vzdor nouzi, která v řádovní pokladnici panovala; ale jiná to byla příčina, která nyní vrásky na čele jeho budila.

„Vítám vás, bratří! jménem Páně!" pozdravil Eko důstojníky a na stolici povýšenou dosednuv, kynutím ruky k sednutí velel. „Povolal jsem vás, bychom se uradili, co sněmu vyjeviti dlužno. — Krátký čas nám zbývá, protož zakročme záhy k věci hlavní!"

Komthurové hluboce sklonili hlavy na důkaz srozumění. Eko vytáhl ze šatu svinutý list s černým okrajkem a jej přes stůl tajemníku podávaje řekl: „Tuto mi posílá bratr můj Bedřich z Alvenslebenů, velmistr braniborský, list, jehož obsah duši mou velmi zarmoutil. — Přečti ho, písaři!"

Tento rozvinuv pergamen, četl list ten v jazyku latinském psaný, kterýž takto začínal: In nomine patris et filii et spiritus sancti — Amen! Fridericus de Alvensleben, magister domorum militae templi per Germaniam et Slavoniam, fratri suo Georgio Ecconi, magistro domorum militiae templi per Bohemiam et Moraviam." — „Bůh budiž naše útěcha a naše důvěra v časech bídy. „Bůh, můj Pán, jest moje síla!" praví svatý prorok Habakuk a dále mluví Pán skrz Nahuma: „Pán zná všechny, kteří jemu důvěřují. Milostiv je k nim a sílí je v den jejich bídy!" Důvěřujme se v Boha, bratře můj! neb nastala bída veliká Sionu, jak mně bratr náš, rýnský hrabě Hugo, listem mi učiněným věděti dal. Bylo znamení na nebi a dravý vlk se vrhl do ovčince, kdy pastýř spal a dávil ovce polekané a drží pastýře v pazourech, by se zmocnil zásoby ovčince. A vlk ten je Filip, král francouzský, kterýž jal našeho bratra Jakuba Molaye v okovy a jímá rytíře řádu posvátného a soudí nad nimi soudem církve pod pečetí prstenu rybáře! neb Kliment, jenž sedí na stolici sv. Petra, vydal prý breve k zničení Sionu. Toto vše nám oznámil hrabě Hugo z Mohuče s tím doložením, že se horších ještě věcí obává, abychom se sjednotili, jak naše jednání zříditi máme. I zdá mi se, že nejlepší ochranu v přízni knížat [131] najdeme,

a protož tobě radím, bratře můj! strhni korouhev boje a vytkni prapor míru na bašty hradů tvých, bys udobřil Rudolfa, než přijdou dnové bídy a zkoušení, bychom pak v spojení mezi sebou a s knížaty světskými odolati mohli proudu nám zkázou hrozícímu. Oznam smýšlení své bratru tvému v Žitavě. Psáno pod heslem řádu templářského: „Ježíš a Maria!" v roce vykoupení světa 1307 a založení řádu našeho 195 v den před sv. Jiřím rytířem."

Tajemník dočetl a list svinuv, jej opět velmistru, kolem stolu k jeho stolici došed, odevzdal. Byloť patrno, jak mezi čtením Jan z Vartemberka netrpělivostí sem tam na stolici své se postrkoval, i byl by již dávno vnitřnímu vření svému ne příliš vybranými slovy průchod učinil, kdyby jej přítomnost velmistrova nebyla zdržovala.

„Klam a podvod jest to, Velemocnosti!" vyhrozil z prsou sevřených. — „Nechť si píše ctný Alvensleben, co chce, to velmi němčinou zapáchá. Známe ty písně o příměří s Rudolfem, již nám je přes půl léta zpívají; a že české ucho nechce rozuměti německému nápěvu, tedy nám nastrčili past, abychom do ní vlezli. Ne, ne, pane Alvenslebene! Že jste Němec a že Rudolfu přejete, to si můžeme pomyslit, ale zradit řád svůj v bratřích svých, to je hanebné!"

„Mluvte s úctou o velmistru, komthure!" káral jej Eko slovem přísným. — „A však" — připojil opět mírně — „budiž ti to odpuštěno, neb [132] láska k vlasti a řádu tobě vložila slova ta na jazyk. Zdali to klam neb podvod, rozsoudí budoucnost. Jistá ale pravda jest, že velké neštěstí bratry naše ve Francii potkati muselo, anto se všech stran podobné pověsti doslýcháme. Bud jak bud, připravit se na každý pád musíme, kdyby se ono neštěstí i na tuto zem vztahovati mělo. Maršálku! mluv ty, jak bys jednal v takové případnosti ? aneb co bys radil, jak tomu zlému předejíti?"

Zikmund Chvalovský z Čachořic vstal, na dovolení velmistrovo ale opět se usadil. Totéž činili všickni, kdykoliv k velmistru mluvili.

„Na cizí pomoc se spoléhat, když si člověk sám pomoci může, je bláhové!" mluvil Zikmund Chvalovský, řádu maršálek — „a přátelé bývají jen v štěstí věrni; protož si musíme pomoci sami — a právě nyní jest nejlepší příležitost upevniti řádu blaho na všechny časy. — Rudolf začíná boj o korunu českou, o kterou jen my ještě s ním zápasíme. Lid je vrtkavý, ještě nedůvěřuje Rudolfovi, jediné slovo povolá jej pod prapor náš. Korunu českou s hlavy Rudolfovi svrhnouti, pravím, korunu královskou, ji na vždy pohrobiti a pevnou rukou uchopiti veslo vlády pod heslem naším: zříditi říši templářů a útočiště. Pak bych rád věděl, která moc by byla s to nad námi zvítěziti! Toto jest moje mínění!"

„Bůh té naprav, Zikmunde!" odpověděl nevrle velmistr a oči jeho se zajiskřily — „naprav tě a otevřiž tobě oči, jak se pod takovou vládou [133] kyprá země drmolí. A byť by všecky ty slzy a nářek lidu, všecka ta prolitá krev při vyvádění návrhu tvého dvakrát silněji na duši tvé hořela — ha — — pryč s tím, návrh tvůj jest ohavný!"

„Dovolte, Velemocnosti!" namítl maršálek — „vždyť i Albrecht —"

„Chceš ty odpovídati za něj?" rozhorlil se Eko — „anebo mu závidíš soud věčnosti? Krev, která nyní poteče, poteče jeho vinou — on vrhl syna, a to syna hodného, na kraj propasti, on nás vyzval k souboji, my přijali vyzvání to, ale jen to, bychom loď blaha české země skrze víry bouřlivých bojů v bezpečném přístavu ukotvili. Toť jest nynější úkol náš, a paklis něco jiného se domýšlel, tedys osvobozen od úřadu tvého pro tento boj!" řekl přísně a maršálek zaťal zuby a vrhnul se na stolici v tajeném soptění.

„Vartemberku!" obrátil se velmistr opět ukonejšen ke komthuru bezdězskému — „pověz nám ty mínění své!"

„Slovu danému dostáti bez ohledu na následky velí čest každého právě smýšlejícího, a tím více posvátného řádu templářského" — vece tento — „my zadali slovo před celým světem Jindřichu Korutanskému a jemu je držeti jsme se odhodlali dokázat před celým světem. Rovnou cestou kráčeti, neohlížeti se ani v pravo ani v levo, a klesneme-li, nestane se to naší vinou; budoucnost pak bude lépe souditi, i na soudu potomstva si mnoho zakládám. Totoť jest moje mínění!"

„A moje!" zvolal Eko radostně. „Doufám, že ctní komthurové stejného mínění budou. — Pedej mi ruku, Jene! Takovou odpověd jsem od tebe očekával — jen horkou krev svou někdy ochlazuj! — Dobře tak! — Napiš to, písáku, za odpověd velemocnému Alvenslebenovi a řekni, to že jest mínění komthurů mých, to že jest mínění českého templářstva! — A připoj ještě: toto praví a vzkazuje velmistr Eko bratřím braniborským: ochrana řádu našeho spočívá v něm samém a žádná jiná moc pozemská jej nebude moci ochránit, kdyby dnové jeho vypršeli; ale navrácením se k zásadám prvopočátečním, vyhostěním všech členů červem hříchu a hanebností nažraných, příkladným, bezouhonným životem se odvrátí všeliké neštěstí záhubou mu hrozící, vše jiné počínání jest marné, ono jest zpoura, hřích trestu hodný. — Tak to bylo ukončeno a uzavřeno, komthurové, mezi námi! A nyní přikročme k domácím, neméně důležitým věcem. — Kanclíři! předložte tyto listy ctnému shromáždění!" kázal Ondřejovi z Vrchotic, řádu kanclíři, na svinuté pergameny ukázav. „Jeho Vznešenost, komthur strakonický —" vysvětloval kanclíř obsah listů po bedlivém přečtení — „oznamuje Velemocnosti Vaší, že již zbrojným lidem i vojenskými zásobami dostatečně zaopatřen jest, že ale posud ještě málo zásob potravních nashromážditi mohl, poněvadž mu peníze docházejí, ano že se mu již i žoldu pro najatý lid nedostává, a tudy žádá o brzkou pomoc!"

„Náš strakonický vždycky myslí dříve na burčáky než na špižírny, jest mu to přirozeno!" prohodil pochvalně Jan z Vartemberka.

„A protož musíme mu rychle pomoci —" řekl Eko. „Maršálku! mnoho-li je peněz v pokladnici?"

Tento pokrčil ramenama, řka: „Pět hřiven stříbra, a i těch jsou dvě určené na almužny; kdyby se —"

„Almužny nedávaly" — vskočil mu velmistr do řeči — "že by nám celých pět zůstalo, chceš říci. Ne tak — chudí jich více potřebují nežli my a my tak chudí nejsme, zlata máme dost v našich dvorech."

Všickni komthurové hleděli s úžasem na velmistra.

„Což je vám to tak podivné?" dí tento — „vždyť máme tolik zlata, že se i koně v zlato odívají. Polovička toho dostačí pokladnici naplniti. Maršálku! dej sobě po skončeném sněmu od každého z přítomných komthurů dvě hřivny čistého zlata vyplatiti!"

Komthurové se kousali v pysky a hleděli v rozpačitošti jeden na druhého.

„Zdá se vám to býti obtížné? a přece jest to vaše povinnost" — pravil Eko po chvíli poněkud zarmoucen — „povinnost obtížná se stane obětí, koná-li se s ochotou — bohužel! — u vás to nevidím — Bůh vás naprav! — Hleďte na mne! nenosil jsem skvostný oděv, opovrhl vší nádherou a vším pohodlím, žil jsem přísně dle pravidel [136] řádu jako nejnižší sluha můj; jediná ozdoba od předků zděděná byl tento řetěz a tento kříž, tuto je snímám a kladu je v obět Sionu, v obět vlasti!" Při tom sňal řetěz s krku a na stůl jej položil, slova jeho byla ohnivá, třesoucím se hlasem pronesená.

Tu se zarděli komthurové a jakoby mlunným strojem dotknuti, vzchopili se všickni, snímali všechny okrasy, kříže, řetězy, šňůry perel a kladli je před maršálka; vzali však řetěz velmistrův se stolu a jej obstoupivše, dotírali naň všemožně prosbami, by jej opět přijal; i ohlížel se ctihodný kmet vůkol s rozjařenou tváří: „Ha, to duši mou porozhřálo, bratří! dejte sem, dejte!" pravil po kříži sahaje — „přijímám ho co dar váš, s tímto svatým znamením drahého vykoupení pojí se i blahé upamatování na čin váš, i neodloučím se více od něho." —

„Hle, hle maršálku!" mluvil dále na hromadu klenotů na stůl pohlížeje; „totoť jest mnohem více, nežli by zapotřebí bylo, nám z nouze pomoci. — Nuž, i to by bylo zapraveno, a již nejsem na rozpacích, jakou odpověď vyslancům Rudolfovým dáti mám. Tedy pojďme k shromáždění."

„Než však —" jal se opět mluviti, zastaviv se, an byl již vstal a na něco se upamatoval — „ještě něco vám přednésti musím. — Valdek – Bůh ho naprav! — opět nových přestupků se dopustil, jak k Strakonicům vypravený posel vypravoval, [137] a protož jsem uzavřel jej k soudu pohnati."

„Ó, jen nyní ne, Velmocnosti!" řekl Vartemberk; „jen nyní ne, kdežto tak rozhodující boj nastává a Valdek má rameno pádné." —

„A kdyby od něho celé vítězství a všechna spása závisela" — vskočil mu Eko prudce do řeči — „a kdyby již boj v zemi zuřil, netrpím, by posvátný řád zneuctíval činem hnusným. — Písáku! napiš pod pečetí řádu přísný list Valdekovi a komthurovi hazmburskému, ten s ním bez toho pod jedním poklopem jedná — by se připravili k dostavení se na soud v den, který se jim teprv určí. A vy, bratří milí, podepište se co soudcové! — Maršálku, varuj se budoucně takových náhledů, pro nynějšek ti budiž odpuštěno — Bůh tě naprav!" Tak doložil obrátiv se k maršálkovi, kterýžto kleknuv políbil šat velmistrův na poděkování.

„Vše jiné se přednese v sněmu obecném! Pojďme!" pravil velmistr, když rozkaz jeho již vyplněn byl, a k odchodu nakročil, an tu komorní službu obstarávající rytíř do komnaty vkročiv, velmistra zastavil oznamuje, že cizí poutník v předsíni čeká, předstíraje, že velmi důležité zprávy přináší.

„Poutník? co za poutníka?" tázal se Eko — „Bůh tě naprav, Zbyňku! což nevíš, že důležitější věci k vyjednání mám nežli poutníků smyšlené pohádky poslouchati? Odbuď ho!"

„To jsem již činil, Velemocnosti! on se ale odbyti nedá a stojí na tom, že s Vaší Velemocností ještě před sněmem a to soukromě mluviti musí a na důkaz poselství svého tento prsten odesílá!" pravil rytíř, zlatý kroužek velmistru podávaje.

Tento sotva že prsten blíže uzřel, jako omráčený nazpět zavrávoral, by neklesl — mocně pak kynul nad tímto neobyčejným výjevem, žasnoucím komthurům řka: „Pryč! nechte mě samého a žádný mě nevytrhuj! Zavolej poutníka!" uvelel rytíři; komthuři komnatu kvapně zůstavili, nevědouce, co o této udalosti souditi. Rytíř šel zavolati poutníka. —

Část pátá.

Poutník vstoupil, hluboko vtlačil klobouk do obličeje, tak že tentýž skoro celý zastíněn byl.

Velmistr, který se byl již od prvního úžasu poněkud vzpamatoval, pokročil mu vstříc. „Odkud máš tento hromový klín" — tázal se poutníka, prsten vzhůru drže — „který by mě i z hrobu vyburácel? a kdo — ha!" zvolal do obličeje poutníkovi nahlédnuv, zpátky se potáceje, a zastřel si rukou oči, jako by nemohl snésti pohled cizincův. — [139] „Mrtví rozbedňují rakve a vstupují zpět do života. Tys duch Ladislavův." —

„Ano, Jiří!" vece poutník, klobouk odhodiv a k velmistrovi přistoupiv — "jsem Ladislav, přítel mladosti tvé, ale nikoliv duch, v mých žílách koluje krev horká živých — i přišel jsem —"

„Bych se ti zodpovídal ze zklamaného přátelství, ze zpáchaného nad tebou zločinu za dnů mladosti? Ano, pomsti se! hle! tu u tvých nohou klečím — pomsti se — ale odpusť — nemohlť jsem posud smazati léta mladosti z knihy paměti mé a čin ohavný mě vyháněl co vzteklice pekel o půlnoci z náruče klidných snů. — Odpusť!"

Eko, tento hrdý muž, velmistr, králům a mocnářům zemským rovný, od nich neodvislý, klečel před poutníkem cizím, posud ještě neznámým, kolena jeho objímaje. I zachvěl se poutník a velmistra ze země v náruč pozdvihnuv, zvolal: „Pohřbena jest pomsta a kletba má na poli syrském, smyta vodou Cedronu; jen žal jsem přenesl přes hluboké moře až k břehům Sekvany — a tam — ó Jiří, Jiří! tam zašlo slunce naše obapolné — tam zhasla hvězda Sionu! — a tu jsem chvátal zpět, bych se smířil s tebou, neb dny naše jsou blízko." — A na prsa přítele svého klesnuv, zaplakal. Dlouho si leželi starcové v objetí, hrozné tajemství musilo v jejich prsou skryto býti — hluboké vzdechy se vinuly z vnitřností jejich, až konečně, když první výraz citů ukonejšen byl, do vypravování a dotazování se zabrali.

„Oplakával jsem tě co mrtvého," řekl Eko, "jejž nešlechetnost má v náruč smrti vehnala; rci, jakým to spůsobem —?

„Pohledni na mne!" vskočil mu poutník do řeči o krok ustoupnuv. Rozvázal provaz, svrchní jeho šat k tělu pásající, roucho poutnické se rozhrnulo a on se objevil v oděvu komthura templářského.

„Komthur!" zvolal Eko v úžasu.

„Katanům uprchlý komthur klermontský!" pravil Ladislav s drtící chladností.

„Spěj, spěj rozhaliti roušku udalostí trudných!" nabízel ho velmistr.

„V onu noc" — vypravoval komthur poutník — „kde jsem přesvědčení nabyl — však nechmež zpomínky na onu noc, smazána budiž z našeho života na věky až posud, co se drahé pozůstalosti, syna mého týče —"

„On žije" — řekl Eko — „já mu byl otcem, vůdcem, žije k slávě řádu — jest komthurem na Zvikově." —

„Ha, tedy on to byl, který první na mezích vlasti mé se mnou se potkav, srdce mé tak mocně rytířskou myslí svou dojal?" — zvolal poutník radostně.

„On jest okrasou Sionu, jenž měl býti přímluvcem mým u tebe."

S duší pobouřenou přecházel poutník komnatu, až pak z víru citů pobouřených se propracovav a pokojné poněkud mysli nabyv se opět [141] obrátil k prvnímu předmětu. „V oné noci tedy, kdy jsem nad mrtvolou její přísahal tobě v nejskvělejší době života tvého se co duch pomsty se znamením uzavřeného přátelství zjeviti, v oné noci jsem prchnul, dítě, mrtvolu chotinu, vše opustiv, žal a pomstu do dalekých zemí s sebou nesa. Putoval jsem přes Ptolomaidu k hrobu Božímu, bych se zasvětil vodou Cedronu k pomstě. Tam jsem se sešel s Jakubem Molayem, velmistrem tak slavným a tak neštastným! — On byl skvělá hvězda Sionu, byl sluncem na obzoru slávy nejjasnějším. — Pověst o něm dohnala mě k němu i odhalil jsem mu srdce své a žádal o útěchu a o pomoc. Slíbil mi ji a splnil slib svůj. Podal mi roucho rytíře templářského, a já — se stal templářem! — Byl jsem udatný, ba odvážlivý, neb nejen že jsem smrti se nevyhýbal, já ji i hledal — a to mě neslo od stupně k stupni výš a výš, a když komthur klermontský v boji posledním padl, nastoupil jsem místo jeho. I viděl jsem hrob Páně, posvětil se vodou Cedronu, nikoliv k pomstě, ale k odpuštění — a templáři ještě jednou nad Turky zvítězivše, smáčeli ruce ve vodách libanonských, pohřbili bratry své, neb draze — draze bylo vykoupeno vítězství poslední, tak že rovina syrská pokryta jest mohylami, jako když rádlo pevnou půdu rozvorá, a v údolí Gilead nešlápne noha poutníkova na místo, kde by nedostal ozvěnu Siónu. — Tak se ještě jednou zaskvěl prapor sionský slávoleskle a my vydali ryk vítězný, [142] pak jsme couvli před mocí Seldšuků a dvakráte ještě poraženi, pokropili jsme krví břehy Asie a rozloučili se s zemí slávy naší a slzy naše padaly do vln mořských. Ale tu kázal velmistr zazpívati píseň bojovnou a my roztáli jako ledová kůra pod dechem jarním a s heslem: Ježíš a Maria! jsme vstoupili na půdu Francie!"

Toto vypravoval brzy v zápalu, brzy zněla slova jeho jako hlas umíráčku, v nějž se rachot dálných hromů mísí; ale když připomenul o vstoupení na půdu francouzskou, tu se vztýčila postava jeho, jako by duchy pomsty vybízela, a pak sklesla jako zármutkem překonána; i pokračoval takto dále: „Vstoupili jsme na půdu Francie, kde nás okovy očekávali, kde se katané již po dvě léta na nás připravovali. — Templáři francouzští již nejsou více!"

Eko nepromluvil, ale duše jeho pracovala mocně a poutník komthur mluvil dále: „Jakub Molay a Gui, preceptor Normandie, byli první jati; chtěl jsem následovat mistra svého, ale on mi poručil, bych se skryl — a tak jsem stával každou noc před jeho žalářem a byl svědkem mučedlnictví jeho — viděl jsem plameny nad ním se klenouti, neplakal jsem, neb duše má byla raněna, ale pokleknul a modlil jsem se — za Filipa, katana našeho, by Pán mu peklo ještě více peklem nečinil. — A tuto!" — zvolal, ze šatu zlaté pouzdérko vyňav — „tuto odevzdávám [143] kšaft posledního velmistra francouzského, jest to popel upáleného Molaye."

Držel nádobku s popelem upáleného velmistra francouzského Ekonovi, velmistru templářů českých, vstříc; tento ale nesahal po ní, křečovitě pohybovala se ruka jeho, nemohl ji však pozdvihnouti ani promluviti slova, jakkoliv se pohybovala ústa jeho, a zrakem bezdušným hleděl před sebe na komthura klermontského, který s trpkým, bolestným úsměchem popel drahý mu podával. I vzňal se konečně Eko, jako by všechny vazby duši jeho svírající rázem praskly a zlatou nádobku uchopiv, nad hlavu ji povznesl: „Molayi, Molayi!" zvolal hlasem velikým — „nezajde hvězda tvá! Při tomto popeli ti přísahám vystavěti budovu a pomník, jejž někdy Francie krví srdce svého pokropí. — Nahlédá duše má průsvitem záclony černé do budoucnosti a viděla přehazovati osudy národů, a los Francie padl do urny krvavé!" Tato slova pronesl hlasem velebným, stál tu jako věštec, jako vysoký kněz Talmudu, kletbu nad Jerusalemem volající. Doslovil a ke komthuru klermontskému se obrátiv, pravil opět bez vášně: „Nuž, tedy již zachází slunce Sionu a poslední poblesky jeho tkvějí ještě na horách českých, by se rozloučilo valným činem s zemí tou, v níž klidně chováno bylo. Nebe tě zachránilo, bratře můj! bys nám mužnou ruku svou zapůjčil k slavnému se rozloučení! — Pojď do shromáždění, [144] tímto talismanem jim každou žilku zvlášť a zvlášť rozburácím!"

Vešli skrz dvě menší komnaty do veřejné síně. Byla to síň dlouhá a široká do čtyr úhlů stavěna — nejvýš na místě, k němuž stupeň vedl, stála pod nebesy stolice velmistrova s vysokou lenoškou, uměle vyřezávaná a pozlacená, jsouc trůnu velmi podobna, nad ní visel štít skoro celý stříbrný se znakem templářským, pod stupněm stálo čtyřiadvacet stolic bez lenochů, červeným aksamítem potažených, pro komthury a vyšší důstojníky řádu. Po stranách sálu podpíralo dlouhé pořadí sloupů mramorových vysokou klenbu, nezabraňovalo však světlu volného přístupu, anto mezi každým dvém vysoké gotické okno se nacházelo, z nichž každého vystoupiti se mohlo na pavlán kolem sálu zevnitř běžící.

V této síni byli shromážděni templáři, komthurové, rytíři, jednak v tlupách stojíce, jednak po síni se procházejíce, a všickni rokovali o záležitostech nynějších, tak důležitých. A ačkoliv všickni již dávno o ukončení sněmu věděli a srozuměni byli, přece se hádali strany prostředků k ukončení šťastnému vedoucích; tak sice, že mnohohlasný nesrozumitedlný hluk ve společnosti panoval, který se ale najednou v úctu vzdávající ticho proměnil, jak mile velmistr s cizím neznámým mužem vstoupil, jehož oděv poutnický rozhrnutý z pod komthura templářského prozrazoval.

Mlčky kráčel velmistr skrz řady rytířů svých, podivného jim cizince za ruku veda, až k povýšenému místu, kdežto ještě jedním kynutím ruky větší pozornost na se obrátil.

„Ladislav Kryspek z Kryspachu!" zvolal hlasem pozdviženým poutníka představuje, „komthur klermontský, který v oděvu tomto uprchl, by nám zvěstoval vyhasnutí slunce Templu. — Bratří! — Molay jest v Paříži upálen — tuto popel jeho!" A při tom povznesl nádobu s popelem Molayovým, ji po hodnou chvíli vzhůru drže. Slova tato jednoduchá byla slova hromu, bleskem nejhlubší útroby všech prokřižující. A veliká ta síň se stala tišší hrobu, že by bylo slyšet pavouka průhlednou síť svou předoucího, neb slova velmistrova rozdrtila život v každém, stály tu sochy templářů, sochy s tahy obličeje živých, ale bez dechu hnutí, bez krve.

Stáli tak mnoho okamžení, až si posléze to moře citů pobouřených silným rykem průval učinilo, opětovalo se v ozvěnách vykřiknutí, to po všech klenbách dvoru, zalítlo až daleko přes ulice a bylo to vykřiknutí bojovníka po ztracené bitvě, bylo to vykřiknutí krále nad zříceninami trůnu svého stojícího. — Opět nastalo ticho, neb velmistr kynul, že mluviti chce: „České hory líbá slunce naše ještě v západu, protož spějme k činům, pokud ještě jeden úsvit náš — by, nechť i jméno naše vyhynulo, nikdy nezašlo ovoce činů našich, a duch náš by províval světy budoucí, losy [146] jejich metaje. Takový pomník chci vystavěti Molayovi, když s vlastí slavným činem se rozloučíme — a že přispějete pomocí vaší, zavažte se při tomto popeli přísahou!"

„Přísaháme!" zvolali všickni jednohlasně, velmistra obstoupivše, a jeden po druhém ruce na popel posvátný kladl.

V tom zavzněla s věže trouba táhlým hlasem, oznamuje, že se vyslanci Rudolfovi blíží, a vše se opět navrátilo v staré koleje, z nichž touto strašlivou zprávou vyšinuto bylo. Zmatek a vášně ustoupily dávnému přísnému pořádku a chladnému úsudku. Eko nabyl opět navyklou hrdost svou, byl opět velmistrem, posadil se na stolici svou, komthurové a důstojníci zaujali stolice před stupněm, k nimž i poutník se připojil, jemuž oni z úcty, jakovou proň cítili, prvního místa postoupili. Rytířové stáli po obou stranách síně od stolic důstojníků až ke dveřím s meči podepřenými, neodvratně na velmistra hledíce, tak že si ani vstupujících vyslanců, v jichž čele mocný bohatýr Jindřich z Lipé stál, nevšímali.

I pokročil Jindřich kvapným krokem až do prostřed síně, aniž by jej byl kdo jen tím nejmenším znamením přivítal, což jeho samolibost a ctižádost nemálo urazilo.

„Vyslanci Jeho královské Milosti" — promluvil trpce — „bývají vítanějšími jinde než se tuto děje, a protož si myslím, že bude zbytečné, začátek [147] našeho vyslanství vám přednášeti, a tedy záhy k závěrku přikročím."

„Vyslanci Jeho královské Milosti" — odpověděl Eko — „bývají zdvořilejšími než se vyslanci arcivévody Rudolfa okázali, a protož bývají vítanějšími."

„Jeho Milost Rudolf, český král!" dí Jindřich, schvalně velkou váhu na slovo „český král" dávaje, „nemá vždycky chuti snižovati se k poddaným, kteří —"

„Nikdy nebyli poddáni templáři knížatům zemským" — rozkřiknul se Eko a nevolné hučení přebíhalo po sále — „a velmistr Sionu sedával před knížaty a králi. — Pamatuj si to, hrdý Jindřichu, a nebo jest sněm ukončen!"

Vstal, komthurové též a rytíři zarachotili mečmi o mramorovou půdu. Jindřich z Lipé se kousal v pysky a Volfram, měšťan pražský, zašeptal mu do ucha: „Poděkuj vám čert a Rejčka za tu službu, kterou jste osvícenému Rudolfovi a našim městům prokázal!"

A o krok před něj předstoupiv, pravil: „Sečkejte ještě velemocný velmistře! snad se dá opět slovem napravit, co slovem pokaženo bylo."

„Již přes půl léta napravujete" — dí Eko — „a ještě to k žádnému konci nepřišlo. Než, jaké jest opět vaše poselství?"

„Náš nejosvícenější Rudolf žádá příměří s vámi" —

„Až se s zemí českou loučiti bude, podáme mu přátelskou ruku přes hranice" —

„Hlas národa jej povolal na stolec Přemyslovců" —

„Aj, Volframe! což máte tak krátkou pamět, že jste již zapomněl na dům biskupský, kde bohatýr bechyňský takovou lež smrtí zaplatil? A byl-li pak ryk vojů Albrechtových hlas národa?"

„On musel chrániti věrné své" —

„Kteří zapomněli, že krev Přemyslovců ještě v žilách českých koluje" —

Volfram se zarděl: „Nuž tedy vězte, že opět ten samý Albrecht s tím samým rykem vojů svých k hranicím českým se blíží" —

„Tedy jej musel landkrabě durynský s rozraženými lebkami časně zpátky poslati" —

Vyslanci Rudolfovi se zajikli, lehký úsměch přeletěl po síni. Tu se utrhl Jindřich z Lipé, hněvem nakvašený: „K čemu slov mařiti? Tuto slyšíte, velemoudrý Volframe! a zažíte to, byste si váš městský žaludek nepřecpal." — Tu odepnul od pásu rukavici železnou s pozlacenými šupinami a poskočiv, hodil ji velmistrovi k nohoum, zkřikna: „Tuto závěrek našeho poselství. — Tak tresce Rudolf zpupnost templářskou!"

A komthurové i rytíři se hrnuli k předu, by podali velmistrovi rukavici Rudolfovu, vyzvání to k boji.

„Tu vidíte a oznamte vašemu Rudolfovi," zvolal Eko — "jak milé nám vaše poselství bylo!"

„Jeho královská Výsost žádá" — řekl Volfram k předu se dera — „byste jej nenutili pokropiti krví bojovníků města pražská." —

„Než se slunce po druhé s nocí spojí, nebude již ani nejnižšího sluhy v Praze!" odpověděl Eko, sestoupiv z místa povýšeného.

Vyslanci odešli, sněm byl ukončen, již padl los země české, hra železná počala. A lid před dvorem stojící dozvěděv se o úmyslu templářů, že vytáhnouti chtějí z Prahy, by neutrpěly města pohromy vojem divým, jásali slávu Sionu a roztrousili se upokojeni na vše strany. Na to projížděli jezdci Rudolfovi při zvuku trub ulice pražské.

Část šestá.

Pod Vyšehradem nad vsí Podolí, kde nyní ves Pankrac leží, až ke Krči táhly se stany vojska královského zde v táboře shromážděného jako mocné valy dílem z hlíny a dřeva zbudované, dílem, a to však jen stany bohatých rytířů, z plátna silného; i mohlť Rudolf, kterýž se byl již několik dní dříve z Hradčan na Vyšehrad přestěhoval, z vysokých oken královského hradu svého celý tábor přehlédnouti, v němž větší díl pánů českých pluky své shromáždil. Na pahorku nad Nuslemi stála tlupa královských střelců, v řemesle [150] svém se cvičících, a museloť býti cvičení toto kratochvilné, jelikož veliké množství diváků okolo nich se shromáždilo, mezi nimiž i mnozí rytíři se nacháseli, pochvalou nebo úsměškem střelce buď k vyvinutí větší schopnosti, buď k závisti povzbuzujíce. Blízko u nich stál cizí, neznámý muž, dle celého zevnitřku lovec z lesů vzdálenějších. Oblečen byl v zelenou koženou kazajku, srnčí spodky dosahovaly až do polou lejtek, kdež se s nimi červené botky s třapečkami pojily. Široký pás ohňové barvy objímal boky jeho, odkudž mrštný myslivecký tesák dolů visel; na plecech se mu houpal toul, ostrobodými šípy naplněný, luk měl před sebou k zemi obrácený, o nějž oběma rukama se podpíraje, vysokou, štíhlou postavu svou k předu nahýbal.

„Nuž, jak se poštěstilo Florianu Kryspekovi" — tázal se jeden z rytířů přistojícího soudruha — „tys byl při té komedii s Valdekem a ještě jsi se ani nepochlubil"

„Kdyby se byly záměry naše zdařily" — odvece tento — „nebyl bys ho dnes ráno na Vyšehradě uvítal."

„To ví čert, že nám s těmi templáři štěstí nechce přáti" — zaklel první.

„Hoho! výborně!" zvolal, an jeden střelec dalekého cílu se trefil, totiž na prkně namalovaného holuba, jehož pravé oko cílem bylo.

„Výborně, Zbihoni!" volali druzí po něm a první rytíř připojil: „Tys králem dnešní střelby, [151] něco podobného jsem ještě neviděl. — Jeho královská Výsost si může štěstí přáti k takovému střelci, který rovného sobě nikde nenajde!"

„Dovolte, stateční pánové!" řekl neznámý lovec, popojda a ruku na černou čapku, odkud jedno červené péro vlálo, polože. — „Kdyby se tento střelec, jehož jste pochvalou vaší poctili, do rakovnických lesů odebrati chtěl, našel by střelce, kteří jej daleko předčí; neb vídal jsem, ano i sám jsem vypouštěl střely mnohem těžší." —

Rytířové jej měřili od hlavy do paty a Zbihoň, jenž byl blíže přistoupil, se naň úsměšně díval.

„Ty se vychloubáš něčím, co jsi snad někdy v báchorkách slýchal" — pravil jeden z rytířů — „ale dokaž také, co umíš, nebo ti tvá prostořekost tak zhola neprojde."

„Chce-li se mnou Zbihoň" — odpověděl lovec — „který rovněž o pravdě slov mých jaksi pochybuje, v zápas se pustiti, dokáži vám, že jsem nelhal."

„Hoj, Zbihoni!" volali rytíři jeden přes druhého — „zahanbi toho cizopanského vychloubálka!"

„A to si myslím, velmožní pánové!" usmál se Zbihoň, v prsa se hodě — „naučím tu přespolní volavku, jak se střelci královskými mluviti se má, a pošlu ji s chlíplým nosem do lesů rakovnických zpátky bůvoly střílet."

Všeobecný smích zavzněl tomuto hrubému žertu, cizí lovec ale mlčky předstoupil, vyndal z toulu šíp, napnul luk a odložil ho, zvolaje: „Cíl

jest velmi blízko, odstavte žerď o padesát kroků dále!" I odnesli žerď, na níž nové prkénko s namalovaným holubem upevněno bylo, o padesát kroků dále. Tu teprv napnul lovec luk a ani nemíře střelil — šíp vězel v pravém oku holuba.

„Dobře!" zahučelo vůkol, lovec ale lhostejně, jako by se nic nestalo, odstoupil, na Zbihoně čekaje.

Připevnilo se nové prkénko a Zbihoň nastoupil.

„Dej pozor, Zbihoni!" volali na něj rytíři — „máš tady nebezpečného soka!"

„Nestarejte se, velemoži!" — dí tento — "vystřelím já tomu holoubku oko tak — jako jiný v království." I napnul luk, mířil dlouho a pozorně, vypustil šíp a tentýž vězel opravdu v pravém oku holuba.

„Nuž, neřekl jsem to?" zvolal vítězně vůkol se ohlížeje.

„Výborně, Zbihoni, výborně!" volali všickni diváci — „zahanbils ho!" Lovec se usmál a předstoupiv řekl: „Ještě není zápas ukončen, musíme ještě jednou stříleti. — Nechte viset první terč, prostřelím mu šíp!"

A sotva tak dořekl, již střelil a jeho šíp se napíchl do prostředka šípu Zbihoňova. Diváci umlkli a: „Ah!" proletělo povětřím. Zbihoň se díval po straně na soupeře svého.

„Ten chlap má čerta v ruce a dva ďábly v oku!" pravil po tichu za uchem se škrábaje.

„Nuž, Zbihoni!" volali rytířové — „dokaž něco podobného!"

„Račte poshovět, velemožní pánové!" odpověděl Zbihoň ostýchavě — „já sice umím střílet jako kdo jiný v království, ale něco takového nejde tak snadně, mohl bych se snadno chybit cíle." —

„Počkej, Zbihoni!" řekl lovec — „okáži ti ještě lepší střelby. Tuším, pánům že to nebude protivno, jestli si jejich pochvalu vydobudu. Hle!" — při tom ukázal na jednoho rytíře — "velemožný pán má dvě péra na přílbě, nechtěl byste mi ji na chvílku za cíl mých šípů zapůjčiti? Sestřelím vám jedno péro s ni, které mi naznamenáte, aniž bych s druhého tknul."

I sejmul rytíř přílbu a podal ji smělému střelci, kterýžto s ní až k žerdi doběhl a ji na žerď nastrčiv, zpátky se vrátil.

„Než ale, abych darmo do povětří nestřílel" — pravil již připraven — „mohli bychom nějaké znamení s mým šípem spojiti, jako ku příkladu nějaké znamení, z něhož by se na ukončení nastávajícího boje hádati dalo." —

„Dobrý to nápad, věru!" zvolali rytíři.

„Dvě péra jsou v chocholi!" pravil jeden — "jedno černé a jedno bílé, to bílé ať je Rudolfem, to černé velmistrem. A nyní střel mezi ně, které z těch dvou srazíš, to nám bude znamením!"

„Dejte pozor!" řekl lovec, napnul luk a něco déle i pozorněji než dříve mířiv, střelil a péro bílé sletělo s přílby.

"Krále srazil, krále!" volal jeden přes druhého.

„Nuž, tak to bude asi pravda!" prohodil úsměšně Čeněk — neb pozorlivý čtenář již dávno uhodl, že to jiný nebyl — a skryl se v dav zvědavých diváků.

„Hrom a peklo!" zaklel rytíř, který přílbu půjčil, „Rudolfa srazil, schvalně mířil na Rudolfa, dával jsem pozor na oko jeho. — Vyzvědač je, náhončí templářů! zajměte ho!"

„Zajměte ho, zajměte ho!" volali všichni a vyvalovali oči, když seznali, že jim podezřelý lovec zmizel. Čeněk totiž, něco takového snad předvídaje, sešel od žádného nepozorován s pahrbku a chvátal hlubokou úžlabinou, která se mezi Vyšehradem a tak nazvaným větrním vrchem od Nuslí až k břehům Vltavy pod Vyšehradem táhne, podlé nevelkého, touto úžlabinou se hadícího potoka k bráně zdarazské. Jen jediný muž jej zpozoroval a ten chvátal tou samou úžlabinou kvapným krokem za ním, jako by jej dohoniti chtěl. I poštěstilo se mu již v městě, a to v zdarazské ulici Čeňka dohoniti, an tento jednou do brány vešed, rychlý krok svůj umírnil.

„Račte se mít na pozoru, mistře drahý!" promluvil pronásledovník jeho, dohoniv jej, ale tak se stavě, jako by ho neznal, obrátil hlavu k druhé straně a slova jen pošeptával, taktéž i Čeněk ani po něm se neohlédl. „Račte se mít na pozoru a hleďte se vyhnout jezdcům Rudolfovým, vůdce každé roty nosí tak spravedlivé popsání o vás, že by slepý jen vás nepoznal. A mně je divno, jak [155] jste jim nyní vyklouznul, an jste holou rukou do toho oulu sršanů plného sáhnul!"

„Obdrželi jste peníze od žida? a doručils je již velmistrovi?" tázal se Čeněk varování jeho si ani nepovšimna .

„Obdrželi a as před hodinou jsme je odevzdali velemocnému velmistrovi, v jehož pokladnici velká mezera panovati musí. Jetřich se již vrátil a já se ještě šel podívat do táboru, bych vám něco nového vypravovati mohl, an jsem vás k mému největšímu podivení mezi těmi hrdopýšky spatřil — haha! — bylo to radostné podívání, jakou jste jim ťafku dal."

„Vrať se do židovského města k Abrahamovi a kaž mu jménem mým, by se nejdéle za hodinu v Jerusalemě dostavil, chce-li zítra dceru svou spatřiti. Jdi, ať nás žádný nezpozoruje!"

Tak pověděv, zahnul do poštovské ulice a noční průvodce žida chvátal přes příkopy okolo městské zdi k bráně havelské.

Když Čeněk do dvora Jerusalema vstoupil, chystalo se již vše k odchodu a nezběhlému se zdál panovati všude největší zmatek, pozorlivý ale poznal hned, že mocná ruka s pevnou vůlí spojena každého k největší činnosti pohání a vše v nejpěknějším pořádku udržuje. Zbrojnice a jiné sklady se vyprázdňovaly, všechno všudy, co se odnésti dalo, se vynášelo a skládalo, aby na první pokynutí hned již na mezky vloženo býti mohlo, mnoho vozů již bylo všelikém nářadím obtíženo, [156] hromady zbraně všeliké, balíky, truhly, špižírny ležely různo po dvoře, sem tam, kříž křížem běhali zbrojnoši a sluhové, mezi nimi rytíři; tito nařizujíce, onino rozkazy plníce.

Všeho toho si nevšímal Čeněk, kráčel jako zdomácnělý po hlavních schodech nahoru a po známých mu chodbách k obydlí velmistrovu.

Maršálek Zikmund Chvalovský z Čachořic, Jan z Vartemberka a Ladislav z Kryspachů, komthur klermontský byli právě s velmistrem v důležité rozmluvě, když Čeněk neohlášen a nepozorován vstoupil.

„Maršálku!" mluvil právě Eko — „nejdéle tedy za tři neděle ať sem templářstvo moravské vtrhne, do té doby se strakonický udrží; a vyjev jim také úmysl můj, jak mile Jindřich na stolec český dosedne, všechny vás ze závazku vašeho propustím."

„A opustíš stádo jako pastýř najatý?" pravil Vartemberk.

„Osud váš vložím do rukou Jindřichových, mně kyne cíl jiný."

"Cíl odplaty nebo kajicnosti?" promluvil nyní Čeněk k předu pokročiv; „nebo tamto vidím Ladislava Kryspeka!"

„Čeněk!" zvolal velmistr, maršálek i Vartemberk jednohlasně.

„Čeněk?!" opakoval komthur klermontský a pronikavě utkvěl zrak na náčelníku. — „Ha! nechť by ses v roucho černé noci a jméno své [157] v zvuk duchů ukryl, jen tvůj obličej když v šerém světle vidím, poznám bratra —"

„Sionu, Čeňka!" vskočil mu Eko kvapně do řeči. — „Sečkejte zde, než se s těmito vrátím" — pravil k důstojníkům svým a oba cizince za ruku pojav, vešel s nimi do vedlejší komnaty. Dlouho trvala rozmluva jejich, co se však mezi těmito třemi, jež nějaká dávnoletá udalost strašlivě spojovala, událo, nevyšlo nikdy na jevo. Když ale opět do první komnaty vstoupili, poznali zde zůstalí důstojníci, že již pevnou vůlí sjednoceni jsou k činům obrovským.

„Tedy každý na své místo spějte!" promluvil k nim velmistr — „a ty, Jene, nám v Bezdězu pevné hnízdo uchystej. Až se s námi moravští templáři spojí, potáhneme za Rudolfem. — Maršálku! jistého posla objednej, který by se troufal na Vyšehrad malý lístek Florianu, bratru vznešeného komthura klermontského, odevzdati! — Jděte s Bohem!"

Oba odešli, načež obsluhující rytíř vstoupil, ohlašuje žida Abrahama ještě s jedním mladým židem.

Velmistr velel je předpustiti a brzy vstoupil Abraham a za ním jeden mladší žid. Oba zůstali u dveří státi a skláněli se až k zemi.

„Jehova pohleděl na dům můj!" plazil se Abraham — „a já patřím ve tvář Výsosti Vaší! jméno Jeho budiž pochváleno!"

Připomenouti musíme, že to ta samá komnata byla, kdež z rána komthurové shromážděni byli, a na stole leželi posud klenoty jejich; Čeněk stál u stolu a cinkal a pohrával si s nimi, což žida lákalo, k stolu se ohlížeti, pročež nejisto bylo, zdali jeho slova velmistru nebo drahým klenotům platí.

„Kdo je to s tebou?" ptal se velmistr ostře.

„Prach Vaší Výsosti nohou líbám!" uklonil se Abraham a za ním kýval mladý žid hlavou — „jest to sluha můj Levi, syn Ben-Davidův z Mohuče, sluha za dceru sloužící dle spůsobu v Israeli jako Jakub sloužil u Lábana za Ráchel. —

„Ženich Estřin?" promluvil u stolu Čeněk velkou jednu šňůru perlí prohlížeje — „toť mi milo, budeť tedy nápomocen k jejímu vysvobození."

„Adonai!" zděsil se Levi — „hrozí růži Israelu nebezpečí klikaté?"

„Jistější jest Estra, dcera Abrahamova, v chýši cizí nežli otec její v domě svém vlastním," řekl Čeněk.

„Ach ano!" přisvědčil Abraham — „příčinou jste vy, že mi Rudolf vyvrácením domu hrozí, jestli jemu nepůjčím."

„Násilí se vyhnout můžeš, použiješ-li návrh můj!" dí náčelník tajného spolku.

„Sešliž Eloim proroka svého v ústa tvá!" skláněl se Abraham.

„Seber statek svůj a já tě povedu cestou k dceři tvé!" pravil Čeněk.

„Bůh požehnej vám až do devátého kolena!" zajásal žid — „učiním tak!"

„Dříve však musíš" — zarazil Čeněk obradovaného žida — „dvě stě hřiven stříbra vyplatit, tyto klenoty ti dávám v zástavu."

„Ach, ano, ano!" nutil ho Levi— „učiň tak, pane můj!"

„Nesluší se sluhovi mluviti bez dovolení!" káral žid ženicha dcery své — „a nepřestupuj zákon otců, bych tě netrestal. Dvě stě hříven a tři tisíce kop a sto kusů dukátů" — mumlal počítaje. — „Okažte sem ty klenoty, mohu-li na ně tolik půjčiti?"

Na to prohlížel s velkou pozorností zlato i kameny drahé, třásl se radostí a lesk jejich jej skoro oslepil — ale když se nejvíc naproblížel, položil je opět na stůl, řka: „Ne, tolik nemohu půjčit!"

„Abrahame!" promluvil nyní komthur klermontský, kterýž byl s velmistrem poodstoupil, jako by nehodné jim bylo rokovati se židem. — „Pravils mi u Klatov, že bys poznal komthura klermontského." —

Žid v obličej mluvícímu pohlédna, hlasitě vykřiknul a vrhl se Ladislavovi k nohoum plesaje: „Adonai uslyšel volání mé a zář obličeje jeho zasáhla pobleskem, ba celým plamenem svým hlavu mou. — Jehova budiž veleben, že jsem uzřel tento den. — Levi, běž! seber všeckno, i poslední hřebík se stěny. — Ach pane, pane! odstup nohou, [160] bych políbil prach země, kde noha tvá stála. — Třikráte volal Pán, Bůh můj: Samueli! a Samuel nepoznal hlasu Páně — Levi! běž a slož všechno v hromadu a k nohoum mého dobrodince, mé spásy, mého vysvoboditele z rukou vrahů! Ale nech, já sám, neznáš všechny místa, kde jsem zlato nahromadil, bych je složil k nohoum vysvoboditele mého, neb viděl duch můj den tento a oči se radují!"

Tak mluvil a jásal vděčný žid Abraham, syn Eli-Melekův, líbal šat komthurův a slzy mu kanuly po zvráskovatilé tváři; pak u vytržení se vzchopiv chtěl odkvapiti. Všickni hleděli v rozpačitosti jeden na druhého, byloť patrno, že je tento výjev velmi dojímal.

„Zadrž!" zvolal komthur klermontský na odkvapícího žida — „přines jen, co požádáno, i vrátí se ti vše s úroky!"

Žid se bolestně usmál, pak se vztýčil a postava jeho nabyla jakési hrdosti.

„I seschla by mi ruka" — pravil — „seschla jako červem podežraná palma na pahrbku Samaria, kdyby sáhla po úroku. — Aj! což nechcete židu přáti býti člověkem. A přece jest tvor Boží jako vy?"

„Jak? co?" užasnul velmistr. — „Ten starec by zasluhoval býti křesťanem" — doložil polohlasitě.

„On jest ním více než mnohý křesťan!" řekl Čeněk.

„Čiň tedy, co se ti líbí!" pravil komthur Kryspek a žid radostně jako střela odkvapil. Levi chtěl za ním ; Čeněk jej zachytil, řka: „Počkej, i na tebe tady služba čeká. — Znáš Floriana Kryspeka?"

„Ještě stojí v rejstříku našich dlužníků," odpověděl Levi.

„Vezmi tento list a dones mu jej na Vyšehrad. Dej však pozor, by tě žádný nespatřil.

„Postarám se!" řekl Levi odcházeje.

„Tak!" usmál se Čeněk, radostí ruce si mna; "teď jsme Rudolfovi nejhlavnější žílu podťali, musí mu krev ujít. Žoldu se mu bude brzy nedostávat a tvůj bratr, Ladislave, se ještě po obdržení tvého listu strany naší přidrží; skrz tebe se mstil celému řádu. — A nyní s Bohem! musím Alžbětu navštiviti."

Odešel.

Část sedmá.

Okna královského Vyšehradu byly slavně osvíceny, neb tisíce v sálech a chodbách hořících světel se snažilo zaplašiti noc, která již nad Vyšehradem a krajinou celou neprůhledný svůj závoj byla rozprostřela; veselá hudba se ozývala po hradě. Stalo se to návodem Rejčky. Snad chtěla [162] již slaviti napřed vítězství nad templáři, snad také zejtřejší obchod manželův? — —

V domě probošta vyšehradského, Jana, seděly u výklenku okna tři osoby. Malá lampa osvěcovala temně komnatu; přece ale bylo dosti světla, by se ony tři osoby pozorovati mohly. Nejhlavnější a největší pozornost na se obracela mladá, krásná ženština jemného, prostotu a upřímnost srdce, ale i výsost ducha jevícího obličeje. Kdo znal Vácslava druhého anebo jeho nešťastného syna, nemohl pochybovati, že tato paní neb panna z rodu Přemyslovců pochází, a bylať to skutečné dcera Vácslava druhého Alžběta, sestra zavražděného Vácslava třetího a Anny, manželky vévody korutanského. Proti ní seděl bratr její dle otce, k poznání z obleku duchovního, a třetí osoba byl nám již známý Čeněk. Ale matná lampy zář lila ještě světlo své na čtvrtou postavu lidskou, která u dveří na bobku seděla. Byla to divná, směšná postava mužská, podivným šatem ještě podivnějšího kroje odína. Již od narození zakrnělých oudů nedosáhl pídimužík ten ani čtyry střevíce a jako na posměch rozmaru svého obdařila jej příroda dvěma hrby, tak že jeho malá, dětská hlava z nich jako z dvou hradeb vykukovala. Ale jako na vzdor tomuto zpotvoření byl jeho obličej významný a přímý, i mohlť by se jmenovati pěkným, kdyby jakési směšné, odporné nakřivení úst, nikoliv přirozené, ale navyklé, a jakýsi potutelný, vždy kolem rtů si pohrávající úsměch neznámého od důvěry [163] k němu nezrazovaly, k jakéž jeho přímé, nějakýms vnitřním žalem zářící oko vábilo. Než šat jeho — jaká to strakatina, jaký to divný kroj! Úzce k tělu přiléhající, dle hrbů přistřihnutá kazajka byla as ze sta kousků barev rozličných; taktéž i spodky jeho, z nichžto jedna nohavice široká kolem tenkého hnátu se házela, druhá pak pevně nohu svírala; jedna botka jeho byla žlutá, druhá červená; na hlavě měl podlouhlou ze dvou rozličnobarevných kusů záležející čepici, na jejímžto konci nevelká rolnička při každém pohnutí hlavy cinkala. Byl to dvorní šašek Bačko.

„Hra, kterou hrajeme, milý strýčku!" promluvil probošt po dlouhé přestávce k Čeňkovi — „jest velmi odvážlivá." —

„Kdo vysoko hraje, může mnoho vyhrát," odtušil tento; „a my máme výhru jistou — já míchám kostky dle mé libosti a žádný, ani úkladný Jindřich, ani zchytralý velmistr, netuší, že provozují úkoly ode mne jim uložené." —

Šašek se zasmál.

„Co se směješ, blázne?" ptal se probošt.

„Inu, blázen měl tak bláznovský nápad," odpověděl tento se směšnou opravdivostí; „vypočítal jsem, kolik stupňů k trůnu vede. — Co byste hádali?"

„Ta otázka by byla moudrá, kdyby ji blázen nedával" — pravil Čeněk. — „Trůn jest vysoko, vysoko nad zemí, tak že se oko zkalí, když do té výšky hledí, a k němu nevedou žádné stupně; [164] buď sletí majitel jeho z oblak purpuru, anebo se zachytí zábradlí jeho mocnou rukou a vyšvihne se jedním skokem pod blankyt koruny."

„Chyba lávky! chyba lávky!" tleskal Bačko rukama a skákal po jedné noze, druhou nohu se širokou nohavicí před sebe vyhazuje. — „Kmotřičko Alžběto! ty se také k trůnu pachtíš, aniž jsi snad vypočítala, kolik stupňů k němu vede? — hádej ty?"

„Jaký to nápad?" vece Alžběta.

„Bláznovský, kmotřičko, bláznovský! — Ty nevíš! — počkej, já ti to povím;" při tom se postavil před ní rozkročiv se, ruce podepřel o bok a vzal na se vážnosměšnou opravdivost — „Vždycky tolik, kolik bláznů se o něj uchází." —

„Bačko, Bačko!" kárala ho Alžběta, prstem mu hrozíc — „budu se hněvat!"

„Ne, kmotřičko! hněvat se nesmíš! Kmotra králová se také někdy hněvá a tu bere metlu na ubohého Bačka; to bolí, kmotřičko! bolí; ale kdybys ty se hněvala, tu bych se nemohl zasmát a snad bych se stal moudrým. — Nuž, tak jen povídej, strejčku Volku, nebo Čeňku, nebo vlku krvavý, nebo jak se ještě jmenuješ — šašek bude poslouchat a bude němý — povídej, jaks ty kostky promíchal?"

V tom zavzněla opět hudba hlukem veselým z bytu králova.

„Slyšíte, kněžno?" pravil Čeněk naslouchaje, „Rudolf se raduje, že se budou rváti mezi sebou synové země české."

„Rudolf nikoli, věrný příteli můj!" odvece Alžběta s hlubokým vzdechem. „On ještě truchlí, znám ho dobře; on jest mým otčímem, i byl by otcem, kdyby Rejčka, nehodná manželka otce mého, jako medusa mezi nás, mezi něj a národ se nestavěla."

„Ó má drahá kněžno," zvolal náčelník — „co musíte trpěti! Ale brzy, brzy se vše ukončí."

„Bůh dej, by šťastně!" doložil probošt ruce sepiav.

„To doufám, to věřím, to vím!" ubezpečoval náčelník. „Ne nadarmo smazal jsem jméno své z knihy činů slavných a ze řady bohatýrů vystoupiv pochoval se u věčnou lesů noc. — Zdaž bych tolik účinkovati mohl, stoje na místě rodem mi vykázaném, pozorován ode všech?"

„Ó, věrný příteli otce mého!" zvolala Alžběta vděčností jata; „jak se vám dcera Vácslavova odmění — obline-li purpur ramena její — za tolik služeb, za tolik obětí?"

„Obět přináším ode dneška!" řekl Čeněk ohnivě. „Dříve, vyznat se musím, sloužil jsem pomstě své. — Život můj, srdce, celé blaho mé templářem rozervané zasvětil jsem pomstě, a tu dnes několik slov dávno již oželeného přítele vrhlo mě s báně záměrů mých — než — to jest na vždy [166] pochováno — dobře tak! — Teď sloužím spáse vaší! Pobuďte s Bohem!"

Dořekl a odkvapil, takže již byl zmizel dříve, než žasnoucí Alžběta se vzpamatovala.

„Bratře! co se ti zdá o tom všem?" tázala se pak probošta jako ze sna procitnouc.

„Hrajeme vysoko a hra jest nebezpečná," odpověděl tento.

„Ale koruna stojí v sázce" — pravila Alžběta vstanouc hrdě — „koruna otců mých. — Pojď, Bačko! půjdeme k hostům Rejčiným!"

„Ano, k hostům Rejčiným" — doložil Bačko; — „a Bačko bude sloužit hostům k posměchu a musí se smát, když mu do pláče je, a pohněvá-li hosta, ucítí metlu kmotry králové. — Ale za to jsem dvorní šašek — Juche!" Tak zavejsknuv v bolestném rozmaru a před Alžbětou poskočiv poklusával před ní rolničkou potřásaje až do společné síně; ale Rudolfa tam ještě nebylo.

Ve své komnatě, daleko od hudebního hluku vzdálené, přecházel Rudolf kvapným krokem a bylo patrno, že velké záměry duši jeho proletují, a nemilé myšlénky vrásky mu na čele budí.

„Tedy Kryspek odešel?" mluvil sám k sobě — „Ha, Bůh mi pomozi! — vše se zdvihá proti mně — ale počkej!" — Tu se zamlčel a prudčeji přecházel komnatou.

U dveří stál usedlý měšťan pražský Volfram, již od sněmu templářského nám co řečník známý.

Přidržel se strany Rudolfovy, ale nikoliv z vlastního pudu, nýbrž co stranník Rejčky, jelikož tato druhá Kleopatra po smrti manžela prvního, Vácslava druhého, s trůnu sestoupivši svými vnadami a svou úlisností ve všech stavech stranníky sobe hledala a ve svůj prospěch udržovala; tak byl Volfram vůdce strany městské jako Jindřich z Lipé strany šlechtické.

„Tedy bylo všechno marné?" otázal se konečně Rudolf před Volframem kroky zaraziv.

„Tak jest, Jasnosti královská" — odpověděl Volfram; — „templáři mají hlavy tvrdé jako berani; i roztlučte jim je a nebude vám třeba loučiti se s krásným Vyšehradem."

„Jak to?" tázal se Rudolf zvědavě.

„Noc je, templáři usnuli v bezpečnosti noční, přepadnutí dá Vaší Milosti do rukou vítězství." —

"A já rozbořím sídlo své a z Prahy udělám zříceniny, vlastní král! — Či myslíš, že by mě to bylo před půl letem více práce stálo, kdybych byl chtěl trůn můj rumem českých měst ohradit? Jest to válka mezi syny jedné země, a ta jest strašlivější, nežli bylo pro zem tuto zahynutí Otakara, pro nějž jeho zvítězitel, děd můj veliký, slzy vyléval. — Ta rada není rada přítele mého. — Jdi!"

A opět procházel Rudolf komnatou; táhlé, povědomé, od města tichou nocí zavznívající zvuky trub mu oznamovali, že templáři nespějí v bezpečnosti, jak Volfram pravil.

„Hm!" řekl k sobě, zastaviv se a tvář rukou si přejeda — „čím jest to, že jsem posud trůn můj v pevné skále lásky národa ukotviti nemohl? — Co chce národ ten? — Ach otče můj!"- zvolal po chvíli; neb hledal příčinu toho zlého v nepolitickém, protinárodním s zemí touto jednání otce svého, což ovšem velikou příčinu k nelibosti zavdalo, ale tu již zastřel svou vlídností , svým moudrým sobě počínáním, a žádný mu již nebyl na odpor, než templáři mu ještě trůn podkopávali, a to byli ovšem mocní nepřátelé, jelikož před vyzdvižením jejich i církví chráněni byli, a tak je bez zřejmé, důležité příčiny trestati nesměl. Nehledal ale hlavní příčinu zlého svého tam, kde ještě vězela, totiž v manželce své Rejčce, vdově po Vácslavu druhém, která později příjmí bis regina (dvakrát královna) dostala. Větší díl národa ji nenáviděl pro její marnivé chování a měl jí velkých přestupků v podezření; kdo však blízko ní dýchal, toho okouzlila vnadami svými tak, že se více z jejích tenat vyplésti nemohl. Neb krásná byla i ve věku jejím popošlém, to jí žádný odepříti nemohl. A tak zaslepila i Rudolfa, kterýž vedlé ni ani jemnou Violu, ani královskou Alžbětu nezpozorovav, jí ruku i srdce podal, takto ji na vrch všech jejích žádostí, na trůn, podruhé povznesa, a to zavdalo největší příčinu k nespokojenosti. Na to však Rudolf nemyslel, jiné, docela jiné měl důmínky, které však nikoliv liché nebyly.

„Ano, rozumím vám, hrdí templáři!" mluvil hlasitě sám k sobě. — „Na východu jste hříčku svou ztratili, krále jerusalemského, a tudy hledáte jiného, s nímž byste si jako lev s psíkem pohrávati mohli; neb se vždy a všudy nad krále a knížata vypínáte. — Ha! Bůh mi pomozi! — mne jste vyhledali, mne?! — Jako že vnuk Rudolfův jsem, tak vypršeli dnové vaši v Čechách! I nechám vás jit, a budu se z toho těšiti, jak vás oud po oudu rozmetu. — Shovíval jsem dlouho dost, ješto mi líto bylo této země ztrápené; ale vy jste hodili los vlasti své a los svůj — zajde Sion v této zemi a pak zavřu bránu hranic českých, by se žádný templář více nenavrátil!"

Takovými slovy rozjitřen pohledl oknem k táboru vojska svého, kdež právě stráže polní hesla vyvolávaly, pak k městu hrozícím pohledem a odešel k slavnosti noční.

„Kmotr, kmotr!" volal při vstoupení Rudolfovu do síně Bačko vedlé Rejčky a Jindřicha z Lipé, kteříž v laskavém hovoru po straně stojíce, nepozorovali vstup králův, a to zvolal tak hlasitě, že tito dva se leknuvše, daleko od sebe odskočili.

„Brr!" otřásal se Bačko — „mrazivý vítr zavěl parnem lásky. — Strejčku Jindřichu! tvé líce posypala zima sněhem!"

„Šašku!" ozval se kdosi, Bačka při tom za ruku zatáhna. — „Odevzdals lísteček můj božské Viole?"

„Ty šípy, ty holubičky, ty srdečka, ty přísahy, to zoufání — všecko v jednu hromadu na papír ingoustem slité odevzdal jsem tvému anjeli, tvé bohyni, tvé božské Viole."

„Nu a?" jal se onen opět tázati, při čemž zrakové mu dychtivostí zplanuli.

„Vítkoviči!" káral tazatele šašek, „to nebyla otázka synovce Závišova. Drž se proutku, na nějž jsi lep svůj nalepil. — Viola je ženská! Hle! tam rytíř Dubský Alžbětě osidla klade."

„Ten troup! pozdvihnouti očí svých ku královské Přemyslovně!" —

„Neostýchá se jich pozdvihnouti hranatý Volfram ku králové." —

„Šašku, šašku!" káral jej Jindřich Vitkovič – "ty se řečí svou ještě o krk připravíš."

To pověděv, odkvapil.

„Jak se každý pachtí;" smál se šašek do sebe, „jeden druhého klame! ten nabíhá lásce, onen trůnu vstříc, a žádný nevidí vír a proudy je zmítající — ti moudří blázni, blázni, blázni! — Naposledy jsem já jediným moudrým zde!"

„Rudolfe můj! drahý, milovaný manželi!" jala se mluviti Rejčka k Rudolfovi se přihadíc — „již jsi přece vyrval se víru strasti a přítomností svou oblažils věrnou choti svou ? Pojď, zdaž mi možno bude čelo tvé vyhladiti!"

Přitom táhla jej za sebou do kola; Rudolf, jen vnady její zrakoma pohlcuje, bezvolně následoval. [171] Hlučná hudba zavzněla a hosté tleskali pochvalu.

Tu klouzla Rejčka a korunka ve vlasech vpletená jí odletěla s hlavy, před Alžbětu se koulejíc. Bačko byl po ruce i zachytil diadem u nohou Alžbětiných.

„Blázen hraje s diademy!" volal poskakuje. — „Kmotřičko! koruna ti nechce na hlavě sedět, zlé znamení! Lepší jest má rolnička, ta mi nespadne, nedám jí za tvou korunu."

I podával jí korunu jako s opovržením, králová ji od něj přijímajíc, zatahala ho za uši.

„To byl bláznovský nápad, kmotřičko!" zamračil se Bačko a odešel do vedlejší komnaty za králem, kterýž jakousi neodolatelnou teskností zaujat, déle v síni vydržeti nemoha, jako pronásledovaný Rejčku opustiv, semto utekl a Jindřicha z Lipé zde naleznuv, jej k šachování vyzval, by zatajil svůj vnitřní boj.

Ale ani ve hře mu štěstí nepřálo; buď že Jindřich hře lépe rozuměl, buď že Rudolf velmi roztržitý méně pozor dával, brzy dostal Jindřich převahu a zajal mu královnu.

„Jindřich zajal královnu!" promluvil Bačko dutým hlasem za stolicí královou stoje — „král se musí vzdáti, již ho žádný rytíř ani věže neochrání!"

Rudolf se ohlédl a prudce vyskočiv odstrčil šachovnici a ani slova nepromluviv odkvapil do sálu, by ukonejšil mysl svou pobouřenou. Hlučná [172] hudba se ozvala po hradě a trvala daleko přes půlnoc, co zatím templáři k odchodu se zbrojně chystali, táhlé zvuky trub s cimbuří dvorů jejich každou čtvrt hodiny polekané Pražany ze spaní vyděsovaly.

Část osmá.

Jitro se opět vyvinulo z této tak znamenité a bouřlivé noci; žádný však poblesk sluneční neprorážel hustý mrak, který jako tmavošedý závoj oblohu přikrýval, každou chvilku se protrhnouti hrozíc, by proudy vod k zemi vycedil. Zádumčivost a velké hnutí panovalo mezi Pražany, kteříž za prvního úsvitu houfně sbíhali se na ulice ku bráně havelské vedoucí a nebo proudili jako řeka po ulicech k Zdarazu a dále pak za bránu až k Vyšehradu a odtamtud zpět. Velebně se snášel český Olymp, královský Vyšehrad, nad Vltavou stříbrotokou, zdálť se však — ku podivu při takové případnosti! — býti opuštěn, jako vymřelý; neb ni známky živého člověka nebylo v něm k pozorování, též i v táboře královském pod Vyšehradem panovala hrobová tichost, jako by ani tu, ani na hradě, odkud vždy buď veselý, buď bojovný hluk zazníval, žádného života nebylo. Taktéž se dělo i ve všech dvorech templářských.

Nadarmo naslouchali zvědaví, zdali u vnitř nějaký lomoz, drnčení zbraně, dupot koní uslyší, ale nadarmo! hrobové ticho poděsilo pověrčivé, strachem a očekáváním věcí budoucích rozvážlivé, jelikož každý věděl, dnes že poslední los osudu vlasti padne, a každý též věděl, že nepadne los míru. Neb ještě jednou chtěl Rudolf rokovati s velmistrem a sice osobně, v čele pluků; následek to nočního poděšení.

Mohloť býti as sedm hodin, dle našeho počtu, an tu najednou hlavní brána dvora jerusalemského se rozlítla a při víření trub a rachotu bubnů táhli templáři hrdým řadem na náměstí, v čele jim velmistr, pověstný Jiří Eko, jemu po boku onen neznámý poutník v skvostném havu komthura templářského a za nimi nesl zbrojmistr poločerný prapor řádu, za ním teprva pohybovali se druzí důstojníci, rytíři, zbrojnoši a ostatní družina, tak že pusté ostalo stavení, jako když zedník posledněkrát kladivem do zdí jeho udeřil.

V tu samu chvíli se totéž událo v obou druhých dvorech, řeholníci vytáhli všickni pod správou komthurů svých s celou družinou a veškerým nábytkem. Oni se Staroměstského náměstí blížili se Železnou ulicí, ti pak z Celetné ulice přes Havelské tržiště, nynější Ovocný trh, k Svatohavelské bráně , kdežto se s hlavním vojem jerusalemským spojili.

„Hugo Pajens!" byl první výraz templářů, jenžto tiše byli přitáhli.

„Hugo Pajens!" zaplesali templáři ze Železné ulice přicházející zpět, a: „Hugo Pajens!" zavznělo z Havelského tržiště při zvuku trub; vítr zavál a nadmul prapor jejich, až do dálky se třpytil nápis zlatý na něm: „Ne nám, Pane! ne nám, ale Tvému jménu budiž sláva!" Tu pak vytrhli spojení templářů zástupové na předměstí a dále až na vršovskou pláň, kdežto v řadách státi zůstali.

„Sláva Sionu!" volal lid je doprovázející.

"Dolů s nimi! sláva Rudolfovi!" ozvali se jiní v zástupu.

„Smrt Rudolfovi!" překřikovali opět první hlasové, an tu výjev nový všechny oněmil.

Sotva že se totiž první zástup templářů před branou objevil, stalo se, jako by byl Vyšehrad a tábor královský náhle obživnul; pluky královské se brali druhou stranou po pahorcích a sšikovaly se v řady na protější pláni nad Nuslemi, tak že jen údolí nuselské oba voje dělilo. Z brány pak vyšehradské cválal král Rudolf v zlatoskvoucím brnění, obklopen četným zástupem rytířstva českého i německého, na bílé brůně dolů a blížil se údolím oběma vojům tak, že u prostřed obou státi zůstal. I velmistr sjel, jak mile Rudolf se přiblížil, s komthury s pahrbku dolů, kdežto se oba setkali.

Lid pak v uctivé dálce státi zůstal, poněvadž se obával, že to ku krvavému útoku přijití může.

„I safiente!" vykřikl jeden z diváků na větrním vrchu stojících, muž to hranatý rozježených vlasů. —„Koukněte se, sousede Jehličko! velmistr již také sjíždí dolů. — Na mou milou! — celé ty žluté botky, co jsem dnes pro rychtářovic hocha vykrojil, bych za to dal, kdybych mohl věděti, jak to as vypadne."

„To je snadno k uhodnutí" odpověděl krejčovský mistr Jehlička, hubený, malý, titěrný mužiček. — „Jen počkejte, až se rozjedou, pak vám to řeknu!"

„Věru?" vysmíval se obuvník — kdo by hledal takovou moudrost v tom vyzáblém hnidopichovi?"

I rozpálil se mistr Jehlička, postavil se na prsty a jal se takto nadávati: „Ty rozježený obuvníku, ohavníku! dej pozor, ať se ti kopyta nezrojí, a neutrhuj na cti lidem učeným, jejichž umění divy na lidech tvoří, před tebou ale volají: ostříhej nás od satanáše!"

„I ty zakrnělá ťopko!" rozsápal se švec na krejčíka ruku napřáhna; tento ale se sehnul a vjel pod nohy ohromného obuvníka, tak že on rovnováhu pozbyv, hubou k zemi se převalil a luza měla komédii.

„David porazil Goliáše!" vejskali. — „Pusťte se!" volali jedni. — „Výborně! braňte se!" křičeli druzí; krejčí ale, bez pochyby že chuť k bránění ztratil, dal se na útěk a švec se pustil za ním.

Nové, znamenitější divadlo odvrátilo pozornost diváků od směšného zápasu. Jak mile obě strany nepřátelské as na deset kroků k sobě dojely, zůstaly státi a položením ruky na přílbě se pozdravily.

„Zpátky, moji věrní!" zvolal Rudolf — „mně je horko!"

Velmistr se zarděl, že přemožen byl vysokomyslnou důvěrou, a prudce kynul družině své, by odstoupila.

„Žádostiv jsem, proč mě arcivévoda rakouský" -

„Opravte řeč svou!" zakřikl ho Rudolf — „a rcete král český" —

Velmistr se usmál: „Nechť jest to takové nebo takové, o prázdná slova se hádati nebudem. Rcete, proč jste mě ještě o rozmluvu žádal?"

„Bych vás ještě jednou varoval dopustiti se počínání zbujného, z něhož vám nikdy žádaný cíl nevykvete."

„Znáte vy cíl můj? — a dobře vám, že ho ještě neznáte, zhrozil byste se strašné budoucnosti."

„Já se zhrozit? — vnuk velikého Rudolfa se zhrozit? — Ha! pohledněte tamto, a jedno kynutí mé a pluky mé rozmetou zástup váš jako vichr prach nahromaděný."

„Zkuste toho a naběhněte na klín ten ostrobodý, budete nám vítán!"

Tu se Rudolf rozpálil hněvem. „Nuže tedy! vy nechcete jinak — budiž boj mezi námi! — [177] Hrad po hradě vám nade hlavami skácím a strhnu prapor Sionu s blankytu české země, by více vyzdvižen nebyl."

„I my víme, že zmizí Sion s povrchu země — a proto se loučíme se životem svým!" odvětil velmistr koně svého obrátiv a k družině své zpět přicválav, kázal: „Volejte heslo západu!"

„Molay!" zvolali komthurové, k svým zástupům pospíchajíce, a: „Molay!" vydali tito ozvěnu.

Rudolfovi jezdci cválali s pahrbku do údolí a pěchota se šikovala po bokách, jako by chtěla zameziti cestu templářům.

„Ježíš Maria!" jali se zpívati templáři při rachotu bubnů; daleko se rozléhal hlahol zpěvu jejich a ve čtverhranník sraženi táhli hrdě, pomalu podlé šiků královské pěchoty cestou k Bezdězu, jelikož jim Rudolf cestu do Kundratic a Úřiňovse zamezil, až za pahrbky zrakům všem zmizeli, kdež i jejich zpěv utichl.

Nyní teprv se obrátili plukové Rudolfovi a ještě toho dne opuštěné dvory v Praze, Kundraticích a Úřinovsi obsadivše, hrnuli se k jihu země české, neb Rudolf rozhněvaný chtěl zponenáhla jim smrtící rány zasazovati; vlastně však, že se opovážiti nesměl velmistra jiti, jelikož posud papežský posel Prahy nedospěl. — Hra o korunu českou se začala.

Část prvá.

Lesy zvikovské zašuměly ranním větrem a ptactva plesy přivítaly vycházející slunce. I mísily se ve zpěv opeřených pěvců čarovné zvuky loutny, jimž líbezný ženský hlas přizvukoval.

Před chýší, kterouž Raimund uzdraven teprv včera opustiv, na Zvikov, kde jej mnohé práce očekávaly, pospíchal, seděla na zeleném pahrbku pod vysokým javorem Berta, ke Zvikovu obrácena, lásku toužebnou, a však beznadějnou v hlahol zpěvu posílajíc. Nedaleko od ní stála Estra, dívka židovská, a trhala květ z kvítků lesních, jež byla v kytku svázala a rozšlapovala jej nohou; pozorně však naslouchala nápěvu Bertinu. Zpívalať tato:

Dospěla a struny dozvučely truchlivým akordem; svěsila hlavu na prsa, jako by se vpraviti chtěla do žalu lásky beznadějné.

Estra ale opakovala dvakrát, třikrát ještě: „Že milence umíráčkem zvoní!" Přikročila k Bertě, a jí u nohou do trávníku se posadíc: „Blažena!" pravila — „milenka křesťanská, které již umíráčkem odzvonili. Nás nevyprovází trudné zvonku cinkání na poslední cestě naší, ale sladce se to odpočívá v hrobě; blažen ten, kdo usnul na vždy, na věky!"

Berta sevřela hlavu židovky ve dlaň svou a pozdvihla jí bradu vzhůru. Slunce přelilo právě zář svou přes krásnou tvář dívky židovské. „Blaze mi, Estro, že nejsi křesťankou!" zachvěla se Berta, hlavu její pustíc.

„Že jsem židovka?" táže se Estra trpce. — „Ach ano, to cítím, a přece se na mne příroda tak líbezně usmívá, jako na tebe křesťanko! ale nikdy zapomenouti nemohu nicotu mou — každodenně vidím opovrhování národem mým, jeho snižování, jeho otročení a plazení se před mocnými toho světa — a tu cítím, že jsem otrokyně, že nejsem ničím, že jsem židovka!" Zastřela si obličej rukama, hlasitě zvlíkajíc.

„Estro!" zvolala Berta pohnuta, přitáhla dívku k sobě a políbila ji na čelo. — „Estro ! bud křesťankou!"

„Abych se zbavila zaslíbení proroků a v soud Sanchedrýnu vrhla otce mého, který by na mne svolal všechny kletby Tory — proto že jsem nechtěla nésti utrpení národa mého nešťastného a stala se křesťankou, a proč, abych vyvržena byla od národa mého a od křesťanů větší posměch a opovrhování snášela? — Uchovejž mě toho Hospodin!"

„Estro! cožs uražena byla slovem za čas tvého zde přebývání?"

„Žehnejž vám Hospodin!" líbá vděčná dívka ruce Bertiny; „vy jste nepostrkovali s ošklivostí židovkou; ale vy jediní, ty a tvá pěstounka, i druzí měli útrpnost s nešťastnou — i byla bych zapoměla, co jsem, kdyby nebes vidina mi do duše nehřímala, že jsem židovka!"

„Estro!" zvolala Berta vášnivě — „ty miluješ, miluješ templáře!"

Dívka hleděla dlouho s podivením na Bertu, jako by postihnouti nemohla smysl těchto slov, i zasmála se hořce: "Židovka milovati hrdého templáře; ačkoli Raimund se velmi od jiných liší, přece jest to myšlénka, již bych smrtí zaplatiti musela, kdybych se opovážila ji kojiti. – V jeho pohledu mi září zjevení se proroků, to jest všechno – a já cítím, že bych v stavu byla proň krev svou až do poslední krůpěje vycediti, ale jej milovati – nikoliv! – Miluji otec svého, miluji národ svůj a proroky, miluji konečně i Leviho, jenž o mne slouží na sedmý rok, by mě pojal za manželku." –

"Tys nevěstou?" oddychla si Berta.

"Tak uzavřeno mezi otcem mým a Ben-Davidem, otcem Leviho, a Levi jest mírný a miluje nevěstu svou, ráda jej budu následovati pod střechu jeho; i nad Mohučem září světlo Páně."

"A následujíc ženicha neoželíš vlast svou?"

"Vlast svou? – Kde je vlast má? Národ nešťastný Israelu darmo u vyhnanství lká po vlasti. Nám jest všady vlast, kde se blankyt nebes klene, my žádnou nemáme!"

"Nešťastní!"

"Ba rci nešťastní!" pravila Estra poněkud vášnivě. – "Ale to jest přece menší část utrpení našeho. Nésti jarmo otroctví a nesmíti být člověkem, když se srdce city přeplní – to jest hrozné!"

Po těch slovech kvapně vstala a odešla. Dlouho z ní hleděla Berta.

„Rozumím ti," zašeptala, „tak jako sobě rozumím. — Ale co chceš ty? a co chci já?"

Tu se ozval dupot koňský, křoví praskalo a brzy stanuli tři jezdci před chýší.

„He, Maruno!" volal Bartoň — „napni uši, stroj, co máš, hlad je nejlepší kuchař; ta prokletá jízda nás po čertech vytřásla, není-li pravda, vznešený pane?" doložil k Raimundovi se ohrátiv, kterýžto mu uzdu koně svého podav, s Čeňkem mlčky do chýše vcházel.

„Tu to máme!" durdil se Bartoň — „řekl jsem dosti zřetelně, že mám hlad, ale žádný mi nerozuměl. Inu, říkáme: čiň čertu dobře, on se ti peklem odmění. Dobře, že jsem na Zvikově ke kuchyni se přistrčil — byl bych nyní hladem oplakal, kdybych nebyl schoval."

Při tom vytáhl z kapsy hodný kus pečené, a tak se zabral s ní do rozprávky, že si ani nepovšimnul, že již Čeněk s Raimundem z chýše vystoupili.

Raimund odešel kolem pahrbka, Čeněk však schvalně zůstal pozadu.

„Již se všechno schyluje ke konci!" řekl Čeněk k Maruně, kterážto byla za ním popošla. — „A nyní počnu já svůj úkol hráti. Maruno! Zpytuj myšlénky dívčiny — a Estra, jak otec její přijde, ať opustí krajinu tuto s ženichem svým. Vše se mi vede dle žádosti."

„Tak chce Pán!" odpověděla Maruna sepnouc ruce — „a člověk se darmo protiví vůli jeho. Vyřídím tak dívce židovské!"

"Ještě jedno!" řekl opět Čeněk – "kdyby se mi cos lidského přihodilo, což Bůh nedopouštěj, tedy se svěř velmistrovi." –

"Jemu?" tázala se Maruna s podivením.

"Ano, jemu! Pochoval jsem pomstu svou a uzavřel odhaliti mu tajemství; by nezvítězil nade mnou Ladislav z Kryspachů!"

Odešel za Raimundem.

Na druhé straně pahrbku se nacházelo místo květinami obsazené a kolem akaciemi ostíněné, v jehož středu se malý rov, jako při hrobech obyčejných jest, vypínal. Tam pospíchal Raimund a k místu posvátnému přistoupiv, nalezl tam Bertu. Dívka v hlubokých myšlénkách pohřížena nepozorovala jej dříve, až když z druhé strany rovu před ní stál. Tu se zarděla a pohlédla na jinocha okem uslzeným.

"Tento hrob" – pravil Raimund zádumčivě – "asi drahé ostatky kryje, že naň proudí slza vaše!"

"Matka má!" odpověděla Berta.

"Blaze vám! že jste matku znala a hrob její slzou porositi můžete. Já neznal otce ani matky, ba ni nevím, kde jejich kosti hledati?"

"Ubohý!" vzdychla Berta. – "Já slzela, že nemohu proniknouti hrobem k tajemství, jenž se osudně kolem mé jestosti vine."

"Tak i má minulost v černé, neprohledné roucho zahalena jest; ačkoli dráhu budoucnosti mé dosti zřejmě naznačenu mám – tento budiž útočiště mé!" doložil, na kříž na prsou ukázav [184] a prv k ústům, pak na srdce jej tiskna. — „Berto! přišel jsem s vámi se rozloučiti na poděkování za vaši péči o mne; — buďte s Bohem! — zpomeňte si někdy na templáře!"

„S Bohem — na věky!" šeptala Berta. Raimund zahaliv se v plášť obrátil se. Za ním stál Čeněk dle obyčeje se založenýma rukama. „Loučení nade hrobem zní jako píseň pohřební!" promluvil Čeněk s obyčejnou chladností. — „Berto! utrhni mi tamto růži z keře u hlav hrobu, my se rozdělíme s Raimundem o ni, sobě nechám mláz a trní. Raimundovi dám květ."

Raimund a Berta slova jeho nepochopujíce pohlíželi naň s podivením, Berta však učinila, co žádal.

„A nyní, templáři!" pravil náčelník — „vzhůru do boje! Z hrobu štěstí vykvétá, ve hrob klesá zpět; mé již kleslo, tvé snad vzejde!"

Tato slova pronesl vášnivě, načež kvapně odešel. Raimund, snad že poněkud tajný smysl těchto slov pochopil, snad že zápalem vždy mu podivnějšího muže i sám rozohněn byl, zvolal: „Z hrobu štěstí vykvétá! — snad — ó snad — ha! já jsem templář!" zvolal perutě zápalu svého skládaje. — "S Bohem, Berto! za věky!"

Doslovil a rychle odkvapil nepozoruje, že Estra již dříve na pahrbku, jej pozoruje, stála, a když odcházel, se vztýčila a jako v pominutí smyslů volala: „Klenba oblak se trhá — zem se puká pode krokem jeho! Již tam letí s hrdým [185] čelem, s šípem v srdci! — Oštěp letí, meč zabřinkne, toul zařechce a pod toulem — Adonai! — vždyť jsem židovka!" Tak hlasitě vykřiknouc sklesla na zem.

Tu u ni stáli dva muži: „Estro!" zvolal jeden, „dcero má!" druhý.

„Ha, Levi! otče!" zkřikla Estra.

„Levi, jdeš již pro mne? Pojď, ó pojď! jsem připravena! — Eloim vedl kroky tvé — žel prohnal srdce Estry, otče! — pojď, ó pojď! nad Mohučem se blankyt nebes jasně klene, zde mi hrozí sesutím — Bůh žehnej zemi této! — Tam již letí život můj!"

Tak a takovými sobě odporujícími slovy dlouho ještě mluvila Estra jako v zimničném zápalu, co zatím předmět všech myšlének dívky, Raimund totiž, s průvodci svými na rychlých koních lesem ke klatovské silnici uháněl, kterou četná tlupa jezdců, rytíři a zbrojnoši komthury zvikovské, ke Klatovům táhli.

Zamyšlen jel Raimund v čele rytířů svých, tak též i jemu po boku jedoucí Čeněk, kterýž se často do sebe smál, ruce rozpřáhnul, jako by se s někým potýkal, následek to záměrů jeho obrovských v duši jeho se vlnících. Nejlhostejnější byl Bartoň, kterýž svou neumělostí v jízdě velkou kratochvíl druhým zbrojnošům působil. Měl neustále rozepři s koněm, kterýžto jaksi tvrdošijně od té doby, co se na silnici dostali, ubohému lovci nijakž po vůli býti nechtěl. Chtěl-li Bartoň v pravo, [186] jel kůň v levo, tu jej tahal tak dlouho, až kůň na zadní nohy se sepiav, jako člověk vzhůru chodil, že se Bartoň sotva na jeho hřívě udržeti mohl, a jiné kousky víc. Nejsměšnější však bylo, jak Bartoň svou nevoli na jevo dával, kterou dle svého obyčeje průpovídkami a příslovími tak promichoval, že se žádný smíchu zdržeti nemohl. Přece však se šťastně dostali až do Klatov.

Část druhá.

„Hoj! ký rarach vás tak dlouho zdržel, pane Raimunde?" vyletěl jim z klatovské brány jezdec vstříc. Byl to vysoký, sukovitý muž, jeho sluncem a větry osmahlá tvář jevila hrdost a urputnost mysli, která přes všechny těžkosti k cíli záměrů svých spěti sobě oblíbila. Jeho hrubý, sprostý oděv templářský svědčil o jeho přísnosti u zachovávání pravidel řeholních, a sotva by kdo v něm poznal onoho pověstného komthura strakonického, ten sloup nerozbořitelný Sionu, pravou ruku velmistrovu, jakž jej nazývali, v jehož rukou osud templářů českých spočíval, kdyby na černém, železném brnění houpající se skvostný kříž jej co komthura byl neznačil.

„Dnes v noci teprva jsem dostal poručení od Jeho Velemocnosti s tebou se spojiti, příteli!" — [187] dí Raimund ruku padanou strakonického vřele tiskna.

„V noci již?" zvolal Bavor strakonický. — „A přísám Bůh! v poledne teprva přijíždíš? Což tak hluboko již klesla poslušnost v řádu našem, že i jeden z těch nejlepších komthurů u vykonávání svých povinností váhá?"

Raimund se zarděl a chtěl odpovědíti, Čeněk však ho v tom předešel řka: „Nestalo se vinou vznešeného komthura, včera teprv se vrátil na Zvikov, byv úrazem po několik dní vzdálen, a dnes již se opět vydal na cestu."

Pohled strakonického se vyjasnil. „Vždyť jsem si hned myslil, že ďábel do toho své parohy strčiti musel. Podej mi ruku, hochu můj! — Jáť říkávám velmistru, že se na tobě velké radosti dočkáme! A to jest Vok, či jak pak?" doložil k náčelníku se obrátiv.

„Čeněk, znějí hory české jménem mým v ozvěně!" odpověděl tento zamračeně.

„Buďte vítán! velmistr vás velmi odporučil; ačkoliv vám pověst velmi přízniva není. Však co mi po tom! Jaké rozkazy mně máte sděliti?"

Mezi tím byl již i poslední jezdec do brány vjel a město podávalo celý obraz boje. Ulice byly zákopy zataraseny neb řetězy přepaženy, okna zabedněny, tak že jen malé díry k průchodu denního světla ponechány byly. Ze vzdálí řinčely zbraně nebo znělo bušení kovářů a mečířů; po valech se ozýval pádný, jednotlivý krok na stráži [188] stojících zbrojenců, též i po ulicích chrastily meče nebo oštěpy o železnou zbroj vojínů sem tam přecházejících bijící. Byloť patrno, že nic vynecháno nebo zanedbáno nebylo, co by k upevnění místa sloužiti mohlo, a že zkušené, obezřetné oko všecky přípravy řídilo. Strakonický zůstal u brány, až se tato tlustými kládami a velkým kamenem zatarasila; co zatím jezdci s velkou opatrností jeden za druhým do vnitř města se ubírali, jelikož příkopy a paseky dvěma jezdcům podlé sebe jeti nedovolovaly. Pročež Bartoň za nejmoudřejší držel, pěšky, tvrdošijného koně za uzdu veda, skrz město projíti. Na náměstí stáli v řadách ozbrojení Klatované, mezi nimi několik templářů správu vedoucích; zbrojmistru strakonickému, Hynkovi z Nalžovic, byla vrchní správa odevzdána.

Jak mile komthur zvikovský v čele svých rytířů na náměstí se objevil, pozdravili jej a tlupu jeho oděnci klatovští s jásajícím: "Hurrá!" načež i tím samým spůsobem rytíři a zbrojnoši zvikovští děkovali. Komthur strakonický na vysokém vraníku svém k náměstí přicválav, projel řady ozbrojených měšťanů, jejich horlivost chvále, a krátkou, důkladnou řečí je k větší udatnosti i setrvalosti rozplameniv, pokynul na zbrojmistra svého stranou, řka:

„Hynku! to ti povídám, kdyby se Rudolfovi zachtělo v Klatovech přenocovat, ustel mu přede zděmi mrtvolami jeho vojínů." —

"Co se toho týká" – odvětí zbrojmistr – "máme šípů a dvoubodáků dosti pohotově jeho nečesaný lid až k zalknutí nimi nasytiti, jen že ta strava pro nás se nehodí; my bychom sotva čtrnáct dní vydrželi, kdyby nás Rudolf sevříti měl – a co potom?"

"Mezi čtrnácti dny ti jistě pomoc přijde; a bez toho Rudolf nebo vůdcové jeho tolik obezřetnosti míti budou, že se spíše k Horažďovicům nebo ke Strakonicům obrátí. Kdyby se však přece státi mělo, což ani k víře podobno není, a pomoc tobě žádná nepřišla, pak rokuj s Rudolfem o město, těch hodných měšťanů by mně bylo líto, kdyby pro náš prospěch k zničení přišli. Ty ale jednej, jak v takové případnosti povinnost templáři velí!"

Zbrojmistr položil ruku na červený kříž na plášti a pravil: "Nikdy nezapomenu, že mi komthur strakonický učitelem a vzorem byl. Buď město ochráním, a nebo si ustelu krvavý hrob na poli klatovském!"

To jest předsevzetí pravého templáře!" dí Bavor v srdci pohnut, ruku zbrojmistra tiskna. – "Buď s Bohem, Hynku!"

A ještě jednou zmužilé Klatovany kynutím ruky pozdraviv, odjížděl v čele pluku zvikovského podlé Raimunda ulicí v levo, k východní bráně vedoucí. Malý průchod byl ještě ponechán, tak že sotva jeden jezdec s koněm projeti mohl. A sotva že poslední jezdec vyjel, byl i tento průchod dobře zabedněn a pevně zatarasen.

"Nuž a co mi vzkázal velmistr na můj dopis, v kterém jsem ho o brzké odeslání potravy žádal?" ptal se strakonický Čeňka, když již po silnici k Horažďovicům klusem pospíchali.

"Nesu vaší vznešenosti padesát hříven stříbra, ty prý postačí na čtyry neděle se zazásobiti." –

"Přísám Bůh!" rozhorlil se Bavor – "o potravu jsem žádal, ne o peníze! – Což když nám dnes neb zítra Rudolf na krk přijde, pak se nechá co zásobiti? – Proč neposlal peníze o týden dřív?"

"Bez pochyby, milý příteli!" vece Raimund – "že jich před týdnem neměl." –

"Přísám Bůh! že jich neměl? Kdy pak bylo slýcháno, že pokladnice templářů až na dno vyprázdněna byla? – A kdyby i neměl, nemají komthurové, nemají rytíři – co?"

"Poslední přípravy a všeliké poplatky naše kasy tak vyprázdnily, milý Bavore," dí Raimund – "že bohatí komthurové templářští tak zchudli jako kostelní myši."

"Přísám nejsvětější Bůh!" rozkřiknul se komthur strakonický – "třináct bohatých hradů v Čechách a šestnáct na Moravě, a nemíti halíře v hlavní pokladnici! — I to ať si tomu ten nejrohatější rarach rozumí! — Neplatil jsem také stejné poplatky s vámi, co? nedělal jsem ty největší přípravy a nežádal od řádu ani halíře, co? — Ale tak jest, tu se nastrojí komthur, rytíř i zbrojnoš v aksamít a hermelín jako hastroš, pozlatí si koně, [191] a když peněz potřeba, tu aby je z rukávu vytřásl." —

Čeněk pohledna na Raimunda se usmál, tento však pravil s jakousi trpkostí: „Náhledy železného komthura strakonického jsou poněkud přepiaté!"

„Přepiaté? Což to není pravda? Pohledni na sebe, pane Raimunde, a na tvé rytíře, nevyhlížíte-li jako svatební hosté, ale nikoliv jako templáři do rachotu boje se beroucí? No, dobré chutnání, jedete-li ke strakonickému na hostinu, za čtrnáct dní bude i prach ze všech špižíren vymeten, a pak si kousejte vaše pozlacené čalouny a kmentové pláště!"

„Když se komthur zvikovský s svými rytíři na svatbu béře," odtušil Raimund uražen — „pak hodlá krkavcům vystrojiti hostinu, to mu žádný neodepřel, kdo se s mečem jeho jen poněkud seznámil."

„Hm, dobře! — Přísám Bůh, dobře!" vece Bavor polohlasitě. — „A však co nám to platné? Tu mi velemoudrý Eko pošle rychlíka po rychlíku, bych se připravil k boji, v mých rukou že spočívá blaho řádu a Jindřicha, zde že se chce Rudolf po dobytí hradů mých spojit s vojem otce svého, odkud až po paty Krkonošů nečistě hrady naše vymetati hodlá, i sháním žoldnéře, platím jim napřed, dám opraviti a opevniti města i hrady, nahromadím zásob vojenských a myslím, že mi velmistr špíži odešle, vzkazuji, žádám, prosím — a tu mi konečně pošle, když již nepřítel přede [192] dveřmi, padesát hřiven stříbra. — Přísám Bůh! co mám s nimi dělati? — S čím chce velmistr odolati Rudolfovi, který, jak se dle všeho souditi dá, tak bláznovsky vojnu nezačal jako někdo, který větší činnosti míval, než velmistrem byl."

„Komthure strakonický!" pravil mladistvý Raimund přísně a horlivě — „nezapomeňte na slušnou úctu pro velmistra i ve vzdálenosti jeho."

Strakonický se zarazil. „Provinil jsem!" pravil prostosrdečně — „před celou kapitolou se vyznám, nechť rozhodne trest můj. Dobře máš, Raimunde! že mě pamatuješ, má krev časem překypuje. — Ale přísám Bůh! jen mi řekni, hochu můj! nač se spoléhá velmistr?"

„Na povinnost naši!" vece Raimund důrazně.

„A já ji znám. Dokážu mu, že, ač někdy z horka nakvašen bývám, se ve svém strakonickém nezmejlil, který se smrti nikdy nevyhýbal!"

„Tak zlé to není!" promluvil nyní Čeněk — „ale vše jest tak zřízeno, že nás vítězství minouti nemůže."

„A jak to?" tázal se Bavor strakonický — „my se sotva tři neděle udržíme, hlad nad námi zvítězí!"

„Vy se musíte tři neděle, i více držet!" dí Čeněk — „za čtrnáct dní se teprv spojí templáři moravští s velmistrem." —

„Za čtrnáct dní!" zvolal komthur ruce spráskna. — „Přísám Bůh! to je pěkný pořádek. Nemělo [193] být již všechno pohromadě? — a jedním rázem bychme utlačili Rudolfa."

"A vrhli na se ošklivý stín původců domácích rozbrojů a před světem odbůjnictví!" vmísil se do řeči Raimund. – "Ne, ne, Bavore! nás vyzval Rudolf k boji, my se bráníme, a padne-li Rudolf naší obranou, bude jeho vina."

"To je všechno dobře" – vece strakonický – "kdyby se jen vše vedlo, jak my chceme. - Velmistr se vrhl do Bezdězu, jak mi píše – za čtrnáct dní vytáhne, za tři neděle může zde být – Rudolfa se nebojím, ale hladu, hladu se bojím, ten bude náš největší nepřítel."

Když toho třeba bude" – pravil Čeněk – "budete vší zásobou zaopatřen –"

Můžete-li lid ze země čarovat a z prsti utvořiti chléb, pak vám věřím" - pravil strakonický.

Čeněk máchnul kolem sebe rukou, řka: "Neslyšeli jste nikdy výti vlka lesního? Čeněk a Sion! – jedno kynutí ruky mé vše otřese od Šumavy až ke Krkonošům a vozy s chlebem Božím přikolují třemi sty muži střežené, kteří chléb ten do hradů vpraví, a byť by Rudolf stráže své kolem hradu jako zdi nahromadil, byť by si je i do oblak postavil strhnou mu oblaka na hlavu jeho."

"Slyšel jsem o moci vaší, která tajným krokem kráčí, však buď si jak buď, velmistr mi vzkazuje ty nejdůležitější udalosti skrze vás – rcete, jaké jsou to?" mluvil strakonický.

„Až se kolem hradů rozléhati bude ryk houfů Rudolfových, pak vám je vyjeviti mám."

„Nuž, nevím, nevím!" vrtěl strakonický hlavou — „jak se tato hra ukončí — začátek se mi nechce líbiti. — A co kuje Valdek?"

„Zradu!" odvětil Raimund a Čeněk jednohlasně.

„Přísám Bůh" — rozhorlil se strakonický. — „Nabubřel již ten ještěr jedem? Pohnal ho již velmistr před soud?"

„Vznešený komthure!" dí Čeněk s lehkým úsměvem — „soud přestává při nynějších okolnostech." —

„Nikdy nemůže a nesmí přestati!" rozkřikl se komthur. — „Kdo prašivině na svém těle zmáhati se dovoluje, musí trpěti, když celé tělo nakažené kus po kusu se rozpadá. Viděli jsme to v Syrii — porážky u Askalonu a Damiate byly následek vnitřních rozbrojů. — A kdyby již Rudolf celé těleso templářstva silným vojem obklíčil, přece se má pravice velmistrova k první ráně povznésti nad odbůjníkem."

„Mně se zdá, že jste mluvil duchem věšteckým. — Rudolf nás již jistě obkličuje!" pravil Čeněk k předu ukázav, když na malý pahrbek, as hodinu od Horažďovic vzdálený, byli vyjeli.

Všech zraky se obrátili ku předu. Dlouhé černé řady se pohybovaly mezi Strakonicemi a Horažďovicemi — více nebylo při prvním pohledu k rozeznání — anto vysoko se dmoucí prach ve [195] svých kotoučích všechno zahaloval. Mechanicky zarazili všickni koně a pozorovali s úžasem výjev ten.

„Přísám Bůh!" zvolal strakonický. — „Rudolf jest již zde a táhne přímo k Strakonicům. Hoj bratři! tuto zřetelnici oka Sionu musíme zachovat — středem houfů Rudolfových si proklestíme cestu, a —"

„Voj se pohybuje k nám" — zvolal Raimund — "hleďte, hleďte! jak se pluky rozrážejí. — Horažďovicům platí první výprava." —

A v skutku bylo nyní viděti jednotlivé oddělení vojska z prachu vystupovati a blíž a blíže se pohybovati. Zbraň jejich se leskla v pablescích slunce skoro již zapadajícího i byly již i jednotlivé pluky k rozeznání, jak se od sebe oddělují a opět srážejí. Tu bylo viděti jezdce, tamo pěchotu. — Strakonický hleděl na pochod vojska nepřátelského okem zkušeného vojína a zapoměl již při pohledu tomto na všechny své pochybnosti, na vši svou nevoli , jakouž vždy proti zmáhající se rozmařilosti templářů žehrával; neviděl než válku — cítil se v živlu svém.

„Ha, přísám Bůh!" zvolal konečně — „blaze nám, že žádný vůdce v čele těchto nesčíslných pluků nestojí! — Jaká to zmatenice! — jedno oddělení překáží druhému! — skoro by člověk soudil, že posud Rudolf neví, co chce?"

„Horažďovic dobyti!" odpověděl Čeněk krátce.

„Hoj! to se mu nepoštěstí! — Cválem k Horažďovicům!" zvolal, koně bodnuv a země hřměla dutým zvukem pod kopytem v úprku uhánějících komoňů.

„Co člověk nechce mít, čert mu pošle v ústrety" — zvolal starý Bartoň. — „Z hlubokosti mé těžkosti volám k tobě, Pane! — Ten kůň má devět čertů v těle."

„A však nebudu dělat blázna, bych se s ním uvondal. — Jeď si třebas k satanáši — Bartoň se tě nespustí, dokavad hříva držet bude. — Hop! koníčku! hop, hop!" volal lovec nohy pod břichem koně sepnuv a za hřívu se chytiv, co zatím dobře vycvičený kůň s druhými v stejném úprku uháněl.

Byl to krásný pohled na tu dlouhou řadu jezdců templářských! Jako křídla labutí vlály u výšce v kotoučích za nimi bílé pláště jejich a hlasitě šuměl vichr, jehož lehké vlny koně v prudkoletém cválu rozhrabovali.

„Raimunde!" jal se strakonický na cestě mluviti — „tobě odevzdávám Horažďovice — více ti není třeba říci, jsi zmužilý a znáš povinnost svou. — Já musím do Strakonic — nyní mohu potřebovati peníze velmistra Vítk — či Čeňku — ještě dnes v noci učiníme výpadem útok a já si proklestím cestu k Strakonicům." —

„Nebude útoku třeba!" pravil Čeněk — „provedu vás i v poledne skrz tábor Rudolfův."

Již nebyli daleko od Horažďovic a plukové Rudolfovi již obkličovali město.

„Hoj! Rudolf kvapí!" zkřikl strakonický — „mně se zdá, že si průchod k městu vydobyti musíme."

„Našinci nás již vidí!" zvolal Raimund tušením bitvy rozjařen; „a tamto cválají Rudolfovi jezdci, ti bídáci nám chtějí cestu zamezit."

V skutku se přihnalo asi sto jezdců a postavilo se přijíždějícím templářům v cestu.

„Jeďme krokem!" rozkazoval komthur strakonický — „sice by myslili, že se jich bojíme! Tamto cválá ještě jedna tlupa, nechme je, až se postaví v šik."

„Hahaha!" dal se Raimund do hlasitého smíchu — „hleď jen, hleď! jak se za nimi pěchota pachtí! — Však nyní snad bude čas?" Přitom se obrátil dychtivě k strakonickému, když se byli již asi na padesát kroků k první tlupě přiblížili.

„Ajta, templáři!" zvolal nyní Čeněk, kterýž posud nepřátelské voje bedlivě pozoroval — "již stojí koruna česká ve hře — a osud váš! Vyhynulo templářstvo francouzské — templářstvo české vstupuje na světa jeviště v slunce jeho západu. Nechť se ještě jednou ověnčí Sion listím bobkovým. — Vzhůru na Rudolfa!"

Ale templáři stáli zkamenělí, neb postihli slova náčelníkova.

„Ha, rozumím ti!" zvolal Bavor strakonický. — „Slavně zajde Sion v luhách českých! Stavte se [198] v šiky! Raimunde! ty v levo, já v pravo! Napněte kopí! — A nyní ve jménu svaté Trojice na ně!" zahřměl koně bodna, až se tento k divému skoku sepial.

„Ježíš Maria!" zvolali templáři a jako zeď v hromadu stěsnaní udeřili na jezdce Rudolfovy.

Ti se také s mocným rykem rozehnali proti templářům, těchto útok byl však tak prudký, že v jejich náběhu jezdci královští skoro udušeni byli; pozůstalí se roztříštili na všechny strany.

„Držte šiky!" hřměl opět strakonický bojem rozpálen. — „A na druhé! Sláva Sionu! Dostaneme ještě práci!" připojil, anto četný pluk k pomoci první a druhé tlupě semto přiháněl, za nímžto se pěchota rychlým krokem pohybovala.

Mocně se obořila druhá tlupa jezdců královských na templáře, kteří co proud pádný se přihnali; a již jim bylo více zápasiti. Než i tyto jezdce porazili, a když řady jejich rozrazili, šikovala se již třetí tlupa k útoku, anto na jednou brána městská se otevřela a ven proudila posádka horažďovická z templářů a najatých vojínů záležející.

„Dobře tak, Břeňku!" zvolal strakonický. — „Vzhůru na ně!" kázal opět rytířům zvikovským a tito se vrhli po třetí na nepřítele.

Jezdci Rudolfovi, z předu a ze zadu tisknuti, dali se brzo na útěk a templáři vtrhli do Horažďovic. A když pěchota královská na místo válečné [199] přišla, byla již i brána vnitř zatarasena a četné stráže se procházely po valech.

Největší radost ze šťastného do Horažďovic příjezdu pocítil snad Bartoň, jehož kůň v střední řadě šiku sevřen šťastně neumělého jezdce až do města donesl. Jak mile se zástup zastavil, nemeškal protřesený lovec, kterýžto jaktě živ ponejprv na koni seděl, se hřbetu jeho se svaliti a pevnou půdu pod nohama ucítě, otočil se radostí asi třikráte na patě, sáhnul na plece, zdali tam má luk a toul, které si byl před výjezdem ze Zvikova na záda přivázal, a když je tam shledal, pravil: „Šťastně vykonáno! — Slepý kohout najde také někdy zrno a slepé štěstí hmatá po lidech. — Neuháněl se mnou ten kůň, jako by mu devět tisíc čertů v nohách vězelo? — a přece jsem tu jako kdo jiný. — Než však, jakkoliv rozumu mého koně všechnu chválu vzdáti musím — sám ďábel by mě lákati musel, abych si ještě jednou na jeho hřbetě pohověl. Říkávají: Co se tě netýče, nestrkej do toho rýče — že se to mne ale velmi týkalo, to mohou nohy mé dosvědčit, které sotva zdvihati mohu."

Takový monolog držel, když na valy vystupoval, by se podíval na voje Rudolfovy. Se všech stran již se kroužil temný pruh vojska nepřátelského, město kolem obkličujícího; sem tam se bělaly v šeru večerním již některé stany, jichž více a více přibývalo. Na některých místech byli nepřátelé pilni vyhazovati náspy proti městu; jednotlivá [200] hejna lehce ozbrojených přebíhaly s velkým křikem až pod hradby městské a šíp na zdi vypustivše odbíhaly zpět.

"Blázni byli, kordy měli!" promluvil Bartoň vše přehlednuv – "pouštíte na nás strašáky! – holečkové – hastroš není bubákem."

Tu mu zafičel šíp kolem ucha, tak že péra vlasů jeho se dotkly. Bartoň se lhostejně ohlídl po střelci, který asi čtyřidcet kroků ode zdi stoje, bedlivě za střelou hleděl.

"Milý brachu, tyť si se tak dobře učil střelbě jako já jízdě" – mluvil, po šípu do toulu sáhaje a tětivo o prsa podpíraje. – "Je vidět, že ji ještě vlašťovku nikdy v letu nesrazil. Počkej, já ti okáži, jak lovec zvikovský střílí."

Při tom vypustil šíp a střelec nepřátelský se svalil k zemi.

"Vidíš?" zvolal Bartoň k největšímu potěšení druhých strážníků, kteří radost svou hlasitým smíchem na jevo dávali. "A nezapomeň na cestu s sebou vzíti toto přísloví: Kdo komu jámu kopá, sám do ní padá; a kdo z koho, ten toho!"

Po těch slovech přehodil luk přes rameno a odešel do města. Na náměstí stála celá posádka a vyděšení obyvatelé se tlačili k oběma komthurům.

„Jděte domů, lidičky!" mluvil právě komthur strakonický. Nevyženem vás z města, ale poslední sousto chleba s vámi sdělíme — tady můj bratr, Jeho Vznešenost komthur zvikovský, zná vůli mou a jest to také žádost jeho. Upokojte [201] se, a kdo by vám ještě něco podobného namluviti chtěl, udejte ho a přísně potrestán bude. A nyní jděte!"

Obyvatelé jeho přísnost i dobrotu srdce znajíce se rozešli a oba komthuři procházeli řady vojínů. Strakonický jich ještě jednou napomínal na povinnost jejich a pak prohlíželi zásoby vojenské a špížní.

„Pravím ti, zapřísahám tě, Raimunde!" mluvil mezi tím strakonický — „drž mi Horažďovice, dokud kámen na kameně držeti bude. — Rychle ti pomoc přinesem; že ty tady a já v Strakonicích svobodně rukou vládnouti mohu, to si Rudolf nepomyslil. — A ještě něco, dej mi pozor na obyvatele, mně se zdá, že se jakýs zrádce mezi nimi plíží."

„Na nějž bych skoro prstem ukázati mohl, milý Bavore!" vece Raimund, „jen jeden krajan Rudolfův jest zde, ostatní jsou věrní Čechové" —

„To je Filibert" — užasnul strakonický.

„Ano, ten kněz řádu našeho, vlastně však vyzvědač Rudolfův. My ho známe a jeho zrádná mysl jest pána více k prospěchu než ku zkáze."

„Dej si tedy na něj pozor!" napomínal strakonický — „a jak mile při zradě postihneš, suď nad ním, jak ti pravidlo řeholní velí. — Však tamto již se hvězda večerní třpytí a od půl noci měsíc vzejde, musím se již na cestu připravit — kde je Čeněk?"

„Bavore!" řekl Raimund — „učiň zadost zvědavosti mé. — Znáš ty tohoto muže tajemného, kterýž se tak vřelým přítelem Sionu a zvláště mým prokázal? — Čeněk není jeho pravé jméno."

„Rodu jeho jméno s kletbou vyřkne syn české země, a však velmistr mi jen některé stránky života jeho odhalil a tu jsem poznal, jak pověst tato hydra ostrozubá, jeho a rodu jeho jméno z blankytu slávy, kde by se skvíti mělo, nestoudně strhala."

Mezi tím již skoro celý val přešli, aniž byli ještě Čeňka nalezli, i popošli ještě několik kroků a tu jej spatřili nad bránou západní, kde se hlavní voj nepřátelský roztábořil a v jehož středu se vysoký stan Rudolfův bělal, přes zeď přehnutého, i zdálo se, jako by byl tvrdě usnul. Nedaleko od něj stál lovec Bartoň o tětivo luku svého podepřen.

„Čeňku!" zvolal strakonický — „hvězda večerní nám svítí k útěku."

Tento sebou trhl, přejel obličej rukou a obrátil se. Náramný smutek svítal z obličeje jeho.

„Spěly stíny otců mých nadvětrným krokem přes stan Rudolfův a rosa krvavá pršela na hory české — já jim rozuměl. — Ó Albrechte! co jsi učinil?"

„Lituješ snad příbuzenství se Sionem?" tázal se Raimund s trpkou pochybností.

„Kdyby velmistr byl tebou, litoval bych jej, Raimunde Kryspecký nebo z Chýše!" odvětil Čeněk s uraženou hrdostí.

„Co že díš?" rozkřikl se Raimund jedním skokem u Čeňka stana. —

„Praskají kamenné švy dávné minulosti" — vece náčelník opět s obyčejnou lhostejností — „ale nade mnou jsou zastřeny na vždy, na věky! Nikdy neprorazí spravedlnost předsudek zakořenělý, ale já přece miluji vlast svou, neb jest tak krásná, ráji podobná!"

Tu učinil několik kroků prudkých a opět se před žasnoucí komthury postaviv mluvil dále: „Dvě leta minuly, než jsem očistil krajinu tuto od zločinců, a tu mě nařkla pověst vlkem krvavým tak jako předky mé, když čistili stolec český od bratrobijců a despotů země. — Však to buď na vždy pochováno. Slunce naše již dávno zašlo a více se nenavrátí, my jsme byli předchůdcové Sionu!"

„Hromu klíny meteš v prsa naše tichým slovem svým!" zvolal strakonický. — „Mluv zřejmě, co máme k očekávání!"

„Cedra pyšná na Libanonu vykvětlá jest vyvrácena v hlavních kořenech a větve schnou a padají k zemi. — Molay jest v Paříži upálen — to vám vzkazuje velmistr."

Divá vichrů bouře přes kraj zuřící, když v úžinu skal nebetyčných sevřena na chvíli jako dozuří a pak rázem průchod naleznuvši, mocí dvakrát silnější ven vyproudí, takový byl dojem ten, jenž se v obou komthurech divou bouří vzňal.

„Zajdi, zajdi, hvězdo nebes, zajdi Sione!" volal Raimund žalostně — „Bavore! ustelme si k věčnému odpočinutí!" —

„Ano, přísám Bůh!" chrlil Bavor strakonický — „ustelme si na koruně české. — Ven ať proudí templář i zbrojnoš, povedu je dnes ještě jednou k boji a to poslednímu!" volal hlasem silným a poslušní sluhové se hnuli vyříditi rozkaz jeho.

„Stůjte!" zahřměl Čeněk a všechny k zemi pevně přimrazil. — „Stůjte, odbůjníci!"

Všickni žasli. —

„Ha!" mluvil rozjařen dále — „chtěli jste pro zisk váš se potýkat, nebo vás vedlo blaho vlasti do boje? — Odpovídejte, slavní komthurové!"

Tito však, cítíce provinění své, mlčeli.

„Vím!" dí Čeněk opět mírně — „že hromu rána i pevnou skalou otřese a zoufalost jest člověku tak blízká jako myšlénka mozku, znám to z vlastní zkušenosti! — Však tamo již okazuje měsíc srp svůj, musíme chvátat, bychom dostihli Strakonic před svítáním!"

Tak mluvil dále podivný tento muž, nad nímž žádná vášeň zvítěziti nemohla, a pronesl to tak lhostejně, jako by se o všedních věcech bylo mluvilo.

„Přísám Bůh!" zvolal strakonický opět bodrosti své nabyv. — „Voku, nebo Čeňku! velmistr o tobě málo psal — já ti důvěřuji — pojďme!"

„Sečkej, příteli!" zadržel ho Raimund. — „Nač se vydávat v nebezpečenství? Vojsko Rudolfovo [205] odpočívá bezpečně v táboře, učiníme výpad a tobě jistou cestu proklestíme."

"Přísám Bůh, hochu můj!" zvolal strakonický, mladistvému komthuru ruku tiskna — "ta myšlénka jest statečného muže hodna, a jakkoliv mému stolci lahodí, přece návrh ten přijmouti nemohu. — Nemluv mi více o tom!"

"Nuže tedy, aspoň dolovíš" — vece starostlivý Raimund — "že ti kus cesty s vybraným plukem následovati budu, kdyby tě neštěstí potkati mělo." —

"Hahaha!" zasmál se Čeněk — " to je moudrost přeučeného. — Ne, ne, milý Raimunde! všechnu čest před vaší zběhlostí v knihách neb na bojišti, ale když chcete zahnat psa, nesmíte na něj zuby cenit."

"Dobré přísloví" — prohlásil se nyní Bartoň — "a nebo býku nesmíte lézt pod rohy."

"Když za hodinu na temeně protějších hor oheň uvidíte, máte znamení, že se k Strakonicům ubíráme. — Mějte se dobře, templáři! Heslo vaše budiž: Molay a vlast!"

Tak se krátce ale srdečně rozloučil náčelník s Raimundem, anto všickni čtyři k malé brance pospíchali. Tam svinul strakonický bílý svůj plášť, který by jej prozraditi mohl, meč pevněji k boku připásal a ještě jednou Raimunda napomenuv, by Horažďovice pod žádnou výminkou nevydával, popošel několik kroků napřed, kdežto Čeněk ještě s Bartoněm něco tajného mluvil.

„Životem mi zplatíš, nevyplníš-li rozkaz můj!" pravil na hlas, již odcházeje.

„Dobře, dobře!" volal za ním Bartoň. — „Vždyť znáte moje přísloví: Čiň právě a neboj se žádného."

„Co ti velel náčelník tvůj, Bartoni?" tázal se Raimund.

„Inu Vznešenosti" — odpověděl lovec, čapku z jednoho ucha na druhé postrkuje — „on na vás, jak říkáme, medvěda snědl — a tu spojil — a však račte odpustit — já se pamatuji na přísloví: Ne všecko zvídej, budeš dlouho mladý."

Raimund se usmál a odešel do města, by proti vůli přítele svého pluk vojínů před branku vyvedl, aby již pohotově byli, kdyby se nějaká nehoda utíkajícímu přihodila.

Brzy se opět vrátil v čele statečného pluku, udatného Břeňka Švihovského, setníka horažďovického, po boku maje.

Vše bylo vůkol ticho, jen stráže na valech městských vyvolávaly časem hodiny, jimž strážníci kolem rozlehlého tábora nepřátelského odpovídali.

„Již skoro vypršela hodina!" dí Raimund, zraky nocí do dálky napínaje — „a ještě žádné znamení!"

„Ba Vznešenosti!" prohodil Bartoň — „vždyť mají přes půl hodiny touto úžlabinou co jít, a což než vylezou oklikou tam na vrchy; neb není to tak snadné, jak se zdá, opatrnému nepříteli na nos bulíka pověsit."

„Rád bych jen věděl, vznešený komthure!" řekl Břeněk – "jak se Rudolf dopídil, že vy a Jeho Vznešenost, komthur strakonický, do Horažďovic dorazit jste hodlali? – neb vás dva chce zde sevříti, to je patrno – viděl jsem to dle jeho pochodu. – Z prvku táhl rychle k Strakonicům, pak ale, pochod svůj změniv, otočil maně k Horažďovicům, by vás buď zde sevřel, buď na cestě jal, a kdyby byl o čtvrt hodiny dříve přišel, snad by se mu bylo poštěstilo." –

"Slyš!" zarazil jej Raimund – "jaký to povyk?"

"Strážníci se v táboře neshodli" – vece chladně Bartoň – "a tu se bezpochyby za pačesy popadli."

"Hodina již dávno vypršela" – dí Raimund – "a ještě žádné znamení." –

"Dočkejte času jako husa klasu!" pravil Bartoň do dálky zíraje. – "Jestli oko zvikovského lovce nemýlí, tedy se mi zdá, jako by tamto na temeně vrchu někdo oheň rozdělával." –

A sotva dořekl, zaplápolal oheň, znamení Horažďovickým dávaje, že se komthur s náčelníkem šťastně táborem na cestu bezpečnou k Strakonicům dostali.

Část třetí.

Od začátku měsíce června již ležel Rudolf před Horažďovicemi táborem, každodenně města útokem dobývaje, aniž byl při ztrátě mnoha set svých vojínů větších výhod dosáhl než jako prvního dne. Co za dne nástroje vojenské, římským katapultám podobné, jimiž se ohromné kameny do města házely, na hradbách rozbouraly, bylo přes noc opět opraveno, a tak musel Rudolf druhého dne opět z předu začíti. I dal vyhazovati náspy až k samým zděm; tu se ale naň obořil statečný Raimund s lidem svým a svedl s ním v zákopech tak krutý boj, že se Rudolf více k městu přiblížiti neodvážil. I umínil město hladem vymořiti, k tomu konci a cíli sevřel město tak, že jen povětřím do města se dostati lzelo. Nahlíželť dobře Raimund úmysl jeho a strachoval se následků, neb jakkoliv s potravou velmi šetřeno bylo, přece již skoro docela vyšla; a přislíbená pomoc, ačkoliv obležení již přes čtrnácte dní trvalo — posud nepřicházela. Tu dal vyvolati Raimund, že kdo se dnešní noci odváží se správou táborem projíti do Strakonic, velkou odměnu dostane; neb nutiti nechtěl žádného k podniknutí, kde jej smrt jistě skoro očekávala. I vyslal [209] Břeňka do města oznámiti provolání toto, sám pak vyšel na hradby prohlížeti stráže a hradby, zdali kde nějaké opravy neb nařízení třeba. Černá noc se svinula nad krajinou, protrhané chmůry se poháněly na obloze a silně vál vítr od západu. Kolem tábora nepřátelského hořely veliké ohně a při rudé záři jejich bylo viděti stany Rudolfovy jako mocné valy daleko se táhnoucí, a tu nahlížel Raimund nemožnost jimi nepozorovaně se ven dostati. I procházel se, všeliké prostředky na mysli přemítaje, po hradbách, kde stateční vojínové bedlivě města střehli; neb důležitost věrné ostražitosti dobře nahlížeje, rozstavil jen templáře a zbrojnoše ze Zvikova s ním přišlé na stráže, kteří se s templáři od strakonického v Horažďovicích ponechanými střídali, žoldnéře, jimž zcela nedůvěřoval, jen k odrážení útoků a často podnikaným výpadům ponechávaje.

Všechno již prohlídnuv a opatřiv, přistoupil k náspům a opřev se o zeď, pohlížel k severu, ke Zvikovu a tamnějšímu okolí. Chmůry, jenž by byly vyprahlou zem občerstvily, se rozháněly a jasná obloha zírala k zemi miriadami třpytících se hvězd. Nad lesy zvikovskými hořela jasná hvězda všech krásnější i ztopil Raimund zrak svůj ve hvězdu tu a duši svou v stín lesin zvikovských, kde mu hvězda milosti jako holubička zasvitla, neukrotitelný žal v srdci ponechajíc, že lovec zvikovský Bartoň k boku jeho přistoupil.

„Sviť, hvězdo jasná!" — mluvil z myšlének — „lej zář svou tam blahodatně na ono místo, kde snad nyní odpočívá a o mně sní. — O mně? Běda ti, Berto! sníš-li o mně — o templáři!" —

Opět utichl.

„Ha, pryč, pryč!" volal vášnivě — „pryč myšlénko zradná, strašlivá. — Jestli kořen cedry sionské podkopán, ještě pučí ratolesti a mohou vydati kořeny nové — já jsem templář! již první myšlénky pacholetství mého se kroužily kolem znamení tohoto" — pravil a řádový kříž k ústům vřele tiskl — „a tu se marně snaží citové srdce mého prolomiti svatost takovou — ačkoliv — ba pravda jest to svatosvatá, že život můj na věky již ztratil ceny své. Ó mistře můj! učils mě znáti života cesty, vedls mé slovem a příkladem svým ku spáse duše mé; ale všemocnost citu toho, jenž nyní prsa moje svírá" —

„Ba, Vznešenosti!" vypleskl Bartoň, na němž bylo viděti, jak netrpělivě příležitosti k mluvení očekával — „mně již také hlad po čertech břicho svírá — a pravda je, co mi říkala matka: Všude dobře, doma nejlíp. — O to je hej! moudrá mámo! jen kdybych tam byl!"

Raimund tak prosaicky z nadšenosti své vytržen, srdečného smíchu zdržeti se nemohl.

„Stáhni si pas, Bartoni!" pravil.

„Již jsem to učinil včera i dnes, a půjde-li to tak pořád, tedy nezůstane za týden jen kus kůže pro můj široký pas k stáhnutí."

V tom se přibližoval přes hradby Břeněk.

„Nuž, jak je?" volal Raimund příchozímu vstříc.

Břeněk pokrčil ramenama, řka: „Vše bylo nadarmo!"

„Ovšem, ovšem!" vece Raimund; „neb nemožno jest táborem projíti; dobře si nás hlídá pan Rudolf." —

„Však co počíti?" tázal se Břeněk. —

„Nevčasná otázka!" dí Raimund — „to, co nám povinnost káže — město držeti do posledního muže."

„Račte mi prominout, vznešený komthure!" odpověděl Břeněk — „že se odpírati vám osměluji. Proti nepříteli zevnitřnímu bychom drželi Horažďovice třebas přes půl leta, ba i celý rok, ale nám hrozí jiný strašlivější nepřítel, kterémuž žádná udatnost neodolá, a to jest hlad."

„To vím tak dobře, jako vy, setníku!" rozhorlil se Raimund.

„Tedy i nahlídne Vznešenost vaše" — vece Břeněk poněkud zaražen — „že jenom jeden prostředek voliti můžeme."

„A ten jest?"

„Potravy máme ještě, co by při skromnosti na zejtří postačilo; odrazíme-li obyvatelstvo, které snad přes dva díly posádky obnáší, vystačíme tři i čtyry dni, mezi tím časem se snad přislíbená pomoc přikulhá."

„A kam s obyvately, setníku! — Nahlížím, kam váš černý úmysl čelí. — A ty ženy, starce, děti nevinné chcete vyhnat na bodáky Rudolfových pochopů?"

„V jeho řadách stojí Čechové, Vznešenosti, nebudouť prolévat krve nevinné."

„Když strannictví a víra národ jeden ve dvě půle rozlomí, tu se stane veliká mezera, do níž svazky člověčenstva i pokrevnosti vpadají, a dvě vzteklice stojí v boji proti sobě. Pamatujte si pravdu těchto slov, setníku! — Váš návrh jest ohavný!"

„Pravdu těchto slov tak dobře cítím jako vaši nevoli" — odtušil Břeněk — „a však vyřídil jsem žádost celé posádky —"

„I templářů?" rozkřikl se Raimund — „živé blesky! — i templářů?"

„Tak jistí bratr Filibert!"

„Kažte jej sevříti v okovy" — velel Raimund — „že pohaněl jméno řádu posvátného, nechť ucítí celou tíži zákona!"

Břeněk se uklonil, chtě odejíti.

„Břeňku!" zavolal jej Raimund mírně zpátky. — „Vystačí-li pak potrava naše vystrojiti hostinu?"

„Hostinu!?" užasl Břeněk — „jak to?"

„Slyšte vůli mou!" mluvil nadšeně Raimund, plášť do zadu přehodiv a pravici jako k přísaze pozdvihnuv . — „Zejtra budeme po celý den trvat na postu, a pakli až k večeru žádný nám k pomoci [213] nepřispěje, tedy vystrojíme kvas a vyrazíme na Rudolfa. Žádnou námítku! tak vůle má! — Jděte, setníku, a střežte bedlivě nehodného toho kněze řádu, by náš úmysl nevyzradil."

„Zrádce je Filibert, Vznešenosti!" vece Břeněk — „zpozoroval jsem to dávno — štěstí pro nás, že jste vždycky jinak jednal, než jste před ním mluvil."

„Tak?" usmál se Raimund. — „Znal jsem ho dříve, a víte-li co, setníku! Nechte ho ještě na svobodě, varujte se však slova má před ním vytrousit; i k zejtřejší výpravě nám může být prospěšným!"

Kynul a Břeněk odešel.

„Již snad los můj zaznamenán jest v knize věčnosti" — mluvil po chvíli Raimund. — „A ty, hvězdo večerní! budeš zítra opět líti světlo své na mrtvolu mou — ó pak jí vyřiď, že v smrti všechny ty železné vazby slibů a přísah padají, a tu že jsem tiskl kříž řádu na prsa svá a ústa má že volaly jméno její v posledním se otevření!"

„Tak zle nebude, Vznešenosti!" prohlásil se nyní starý lovec před Raimunda předstoupiv. — „Prominul jste mi onehdy, že jsem před vámi kejtu tajil — zpropadená kejta! jak mi na ni laskominy jdou! — než, co je tam, to je tam, a takovou kejtu — není-li pravda, Vznešenosti, že vám chutnala?"

„A jaký je konec řeči tvé?" ptal se Raimund netrpělivě.

„Konec je takový — jako že každá věc konce míti musí — a aby se neřeklo o mé řeči, že nemá paty, ani hlavy — tedy se krátce vyjádřím: svěřte mně to poselství, já se vydám sám do Strakonic."

„Ty!?" tázal se Raimund s podivením. — „Rozvážils také nebezpečenství podniknutí takového?"

„Rozvážil a převážil, Vznešenosti! nebo jako dobrý lovec nekoupím zajíce v pytli, ale podívám se mu hezky na srsť. — A tu jsem tedy zpozoroval, že se tamto úvalem dobře projíti dá, poněvadž tam Rudolf za zbytečné uznal stráž postaviti, aby vrabce hlídala. Já však znám tam cestku, kterou jen kuny a lišky chodívají, někdy i zkušený lovec; ačkoliv na koni, i po rovině jako mlat, nikam bych nepřišel."

Raimund se zamyslil po dlouhou chvíli, načež řekl: „Těšil jsem se na noc zejtřejší — ale — Bartoni! jdi s Bohem! — na vždy si zavděčíš posvátný řád Templu, vyvedeš-li šťastně poselství své. — List psaný ti nedám — oni to mohou vědět a ty mluv, co víš —"

„Nestarejte se, Vznešenosti! vždyť mě naučila matka dvě přísloví pravdivé jako ryzí zlato, předně: Líná huba holé neštěstí, a za druhé: Pravdu sobě mluvme a dobří spolu buďme! — Tedy se můžete na mne bezpečit a kažte jen otevřít branku!"

I kvapili oba k malé brance a brzy vystoupil Bartoň; závorky opět vrzaly, branka se za ním [215] zavřela a on spěl v šerou noc, anto se opět chmůry, jako jemu k pomoci, na obloze shlukovaly.

Stráže z tábora nepřátelského, jakož i z hradeb horažďovických odvolávaly půlnoc. Raimund vyšel opět na valy a ještě jednou všechno prohlédnuv, zahalil se do pláště a lehl si na valech k odpočinutí.

Část čtvrtá.

Ve svém stanu se převaloval Rudolf bolestí na lůžku, neb vedro sluneční, jakové panovalo léta Páně 1307, tak že i dějepisci o tomto suchém roce, v kterém od začátku března až do konce září nepršelo, se zmiňují, a z takového vedra pocházející výpary, jakož i zápach hnijící kolem prolité krve i ze země vystupující páry zahrabaných mrtvol jednak, a pak zlost a žluč, že nemůže dobýti Horažďovic a všechny jeho záměry že se mu naopak daří, vše toto naň tak účinkovalo, že se mu žluč po těle rozlila, a on do nebezpečné nemoce upadl, jižto lékaři úplavice jmenují a kteráž jej tak trápila, že žádným prostředkům, žádnému umění odstoupiti nechtěla.

Právě vyšel životní jeho lékař ze stanu a venku čekající pánové a rytíři poznali již z jeho obličeje, že se zdraví Rudolfovo nezlepšilo. Lékař [216] vida všech zraky tázavě na sebe obráceny, pokrčil ramenama, a aby se všem dalším otázkám vyhnul, okázav na stan řka: „Jeho královská Výsost vás očekává!" rychlým krokem se odebral.

Pánové vešli zticha do stanu. Byli to mocní a slavní bohatýři, — jako Jindřich z Lipé, Jindřich Vítkovič , rytíř Zámrský a rytíř z Uherska, Ruthardové kutnohorští a jiných více, tak že při pohledu na tyto železné postavy podivno bylo, jak se město při jejich útokách ještě držeti mohlo.

I zdálo se něco takového Rudolfovi; dlouho spočívalo vyhaslé, vpadlé oko jeho jaksi radostně na těchto mohútných kmenech českého bohatýrstva. Ale upamatovav se, že i těmto titanům mladistvý vůdce templářů odoluje, rozžhlo se oko jeho tajným, sžírajícím ohněm, vybledlé líce jeho přelil bledý ruměnec jako jitrem nadchlý a kolem ssínalých rtů se uhostil trpký úsměch, v nějž se výraz bolesti, kteráž tělo jeho svírala, mísil.

„Nesete mi zprávu, že se Horažďovice vzdaly?" otázal se trpce a pichlavé.

„Přišli jsme na rozkaz Vaší královské Jasnosti" — vece Jindřich z Lipé — „a jmenem statečných soudruhů –"

„Statečných?" vskočil mu Rudolf do řeči – „ba ovšem, vždyť jejich udatnosti to děkujeme, že nás ten templářík posud z táboru nevyhnal."

Mocní bohatýři ztrnuli nad tímto potupením a z očí jejich sršely blesky.

"Královská Jasnosti!" řekl starý Ruthard předstoupiv – "pamatuji se na rok 1304, v kterémž váš pan otec s svými německými pluky Horu oblehl a kde jej ti učazení děrolezci, jak udatné horníky pánům Němcům nazvati se ráčilo – však co vám budu povídat známé věci, vždyť jste slýchal, jak čerstvě váš pan otec cestu k domovu hledal, a mnoho-li jeho chrabrých Němců jí více nalézti nemohlo."

Rudolf vyvalil oči z důlků a dlouho pohlížel na smělého řečníka.

"Dobře, že mě na to pamatujete, Rutharde!" pravil konečně s úsměchem. – "Zapomněl jsem, že Čechové jen v odbůjnictví –"

"Pro Bůh! zadržte, královská Výsosti!" ulekl se Jindřich z Lipé předvídaje, jaký následek by ukončení takové řeči míti mohlo.

"Nechte domluvit jeho královskou Milost, Jindřichu z Lipé!" – vskočil mu Ruthard do řeči a všickni bohatýři přistoupili blíže. – "Královská Milosti, my všickni jsme žádostivi, co jste říci chtěl."

Rudolf nahlížeje nerozum prchlivosti své, promluvil po chvíli s utajenou zlostí: „Ptát jsem se vás chtěl, kdy mně odbůjníky svázané odevzdáte; jistili jste —"

„Odpusťte, Jasnosti!" přejal mu opět Ruthard další řeč — „my slíbili jen pod tou výminkou , [218] pakli se s námi spojí vojsko otce vašeho, jak jste nás ujišťoval , posud ale nebylo ani přílby viděti."

„Vždyť víte" — odtušil Rudolf — „že landhrabě durynský —"

„U Luky zvítězil" — doložil Ruthard — „a tudy vám nemůže Jeho císařská Majestatnost pomoci odeslat, to víme; ale spravedlnost Vaší královské Osvícenosti také nahlídne, že jsme vše podnikli, bychom opanovali města, a že se nestalo naší vinou, že s hradeb horažďovických posud prapor templářů věje, a tudy jsme nezasloužili pohanění."

„Jestli jsem co řekl" — vece Rudolf pravdu těchto slov a bezpráví jim učiněné nahlížeje — „vezměte to na účet mých tělesných bolestí!" Tato slova udobřila opět nakvašené pány české.

„Čekáme s pokorou na rozkazy Vaší královské Výsosti!" uklonil se starý Ruthard.

„Umínil jsem" — mluvil po nedlouhém přemýšlení Rudolf — „ještě jednou na Horažďovice útokem hnáti."

„Marně obětujeme lid náš" — odpíral Ruthard — „útoky města nedobudem."

„Musíte!" rozpálil se opět Rudolf — „ještě dnes musí být město v našich rukou, zejtra by již bylo pozdě, velmistr již vytrhl z Bezdězu."

„Odstupme tedy od města a táhněme mu vstříc!" radil zkušený Ruthard.

„Nikoliv," rozkřikl se Rudolf, na polo v loži se vztýčiv — „aby se odbůjní templáři vychloubali, [219] že zahnali Rudolfa od Horažďovic? — Ha, při památce mého slavného děda! — to se nesmí státi! Udeřte útokem na město se všech stran — a musíte jej vydobyti, musíte! slyšíte Čechové! — i vám by se hrdí templáři smáli." —

Tato poslední slova účinkovala.

„To se nesmí státi!" zvolali skoro všickni — „Bůh nám pomozi!"

Na to odešli rychle sšikovat pluky k útoku.

Rudolf kynul Jindřichovi Vítkoviči a Jindřichovi z Lipé, by zůstali.

„Vítkoviči!" jal se mluviti Rudolf — „tys povznesl zraků svých k ovdovělé králové Vácslava třetího, ruka její bude tvá odměna, jestli první vetkneš prapor můj na zdi horažďovické!"

V radostném chvění hleděl milující Jindřich před sebe, pak se na koleno skloniv zvolal: „Královská Milosti! a kdybych vám měsíc s oblohy nebeské strhnouti měl, vydobudu si ruku andělské Violy! Dnes ještě budou Horažďovice v moci naší!"

Dořekl a rychle odkvapil.

„Toť bude krvavý útok!" pravil Jindřich z Lipé — „avšak vítězství máme jisté."

„Myslíš, Jindřichu?" obrátil se k němu Rudolf a bolestí zuby zaťal — „já si to přeji, ale nedoufám. Se mnou to jde ku konci!"

„Královská Výsosti!" řekl důvěrník jeho, jako by se slov těch leknul — „upusťte od takové myšlénky —"

„Ne, ne, milý Jindřichu!" odpíral Rudolf bolestí se svíraje — „to já nejlépe cítím, nechť si mluví lékař co chce, já vím, že brzy spadne opona nad životem mým."

„Nikoliv, nikoliv! to se nestane!"

„Nech jen, nech, můj věrný Jindřichu! někomu je větší, někomu menší úkol na života jevišti uložen, někdy i osud herce právě ve hře odnese, a já se tuším nebudu ptát: „Hrál jsem dobře úkol můj? Plaudite! poněvadž jsem ještě nedohrál!"

„Ó králi a pane můj!" zvolal Jindřich poněkud pohnut.

„Tedy jsem tě žádati chtěl" — mluvil opět Rudolf — „bys nad mou manželkou a nad dítětem, jež mi poroditi má, bděl a jemu trůn dochoval, až se zavrou víčka života mého. — A nyní rozhrň záclonu stanu mého, bych se dívati mohl k Horažďovicům." —

Jindřich se chystal vyplniti rozkaz jeho, an tu setník královské stráže životní do stanu vstoupil.

„Královská Výsosti!" jal se setník mluviti — „jest tady cizí muž a žádá, by s Vaší Milostí soukromně mluviti mohl — nese důležité zprávy stranu templářů —"

„Co jest to za muže?" ptal se Rudolf.

„Dle šatu a zbroje zdá se býti lovec; z našinců však není. Má prý list u sebe, který jen Vaší Výsosti vlastnoručně odevzdati chce." —

„Jdi, Jindřichu, a zeptej se na příčinu příchodu jeho a vezmi od něho list!" velel Rudolf a Jindřich odešel se setníkem.

Rudolf slyšel venku hlasy, slyšel Jindřicha hlasitě se smáti, kterýž smích ještě utajiti nemohl, když po chvíli opět do stanu královského s listem v ruce vstoupil.

„Co se přihodilo?" ptal se Rudolf.

„Jest to směšný člověk, vydává se za lovce templářského a má velkou zásobu přepodivných průpovídek. — Má prý do Horažďovic tady s listem od komthura strakonického —"

„Vždyť jsem pořád říkal," — zakypěl hněvem Rudolf — „že ten lotras v Horažďovicích nebyl" —

„Byl tam, Výsosti! s komthurem zvikovským přijel a pak s loupežníkem Čeňkem nebo s Vlkem krvavým, jak ho tu jmenují — skrz naše jezdce si cestu prorazili."

„Jak by ale z města ušel? — leda ho byl pekelný mistr jeho povětřím odnesl."

„Ještě té samé noci ho vyvedl ten pro šibenici zralý náhončí templářů — dobře nás o všem zpravil Filibert."

„A co píše ten zbůjník svému soudruhu?"

Jindřich rozvinul list a četl jej tiše, úžas a překvapení se jevily v obličeji jeho.

„Pro živý Bůh! Výsosti!" zvolal netrpělivě — „kažte posečkat s útokem —"

„Proč? — co tam stojí?" ptal se Rudolf s napnutou zvědavostí.

Pekelné úklady! a však pro nás velmi výhodné, jestli jim předejdeme. Píše tady, že má ke dvěma stům jezdců pohotově, dnes že ještě k němu templáři z Hluboké, z Písku a z Budína přirazí, aby tedy Raimund zvikovský dnes o půl noci na náš tábor vypadl, co zatím strakonický ze zadu se na nás oboří." —

„Ukaž sem!" zvolal Rudolf po listu sahaje.

„Tu čtěte, Výsosti! znám ruku strakonického, vlastnoručně to psal! — Všechno přijde na to, kdyby Raimund místo o půl noci v poledne vypadl, my bychom couvli a pak jej zaskočili a on i město by bylo v naší moci bez velké ztráty!"

„Skutečně tu tak stojí!" pravil Rudolf — „ale podezřelé se mi zdá toto celé poselství a přichází mi jako past, do nížto se chytit máme. Já těm templářům nevěřím. A co pravil ten chlap?"

„On mluví tak podivně, tak promichuje řeč svou všelikými příslovími, že mu člověk hrubě ani nerozumí."

„Víš-li co, Jindřichu!" — rozmyslil se konečně Rudolf. „Strakonický myslí, že budeme blbými dosti, abychom slovům jeho uvěřili. — Zkusme toho, co na tom bude — jdi a místo o půl noci, přepiš dnes v pravé poledne. — Pak zavolej toho chlapa, ať ho také vidím!"

Jindřich učinil tak, jak mu nařízeno bylo. Podav pak opravený list Rudolfovi, odešel zavolati posla. Brzy se vrátil a za ním vstoupil do stanu — Bartoň.

"Od koho máš ten list?" tázal se Rudolf, když Bartoň ještě ve dveřích byl.

"Tuším, Milosti!" odpověděl lovec zvikovský – "že to tam státi bude; nebo já, ačkoliv jsem nejednou vlašťovku v letu srazil, rozumím psanému jako koza petrželi –"

"A kdo ti kázal, abys ho odevzdal mně? – Vždyť patří do Horažďovic?"

"O to je hej, Milosti! – ale snad ráčíte znáti to přísloví: Když nemáš křídla, nelítej – a rád bych věděl, jak se do Horažďovic dostati – vy mne nepustíte."

"To ne!" – vece Jindřich, anto Rudolf opět bolestí na loži se svinul. – "Jsi odbůjník a půjdeš k šibenici."

Bartoň si sáhnul na krk.

„Nevím, bude-li pro lněný obojek místa" pravil lhostejně. — „A však buď jak buď! přece nějak bude! — Ale pravda je to, že jako každý člověk nos pro sebe má, tak i myšlénky. Jeho Vznešenost, komthur strakonický, mi pravil: Jdi! on myslil do Horažďovic — a já šel, myslil jsem k vám — a vy myslíte na šibenici — to je rozličnost náhledů."

„Kdo tě ale poslal ke mně?" tázal se opět Rudolf.

„I, Milosti! já se poslal sám. Já počítám takhle: Do Horažďovic nemůžeš, to je jisto — k Jeho Milosti panu Rudolfovi můžeš, to je také jisto — v tom listu stojí všelicos, co by se Jeho Milosti [224] hodilo — to je zas jisto — a když mu to sdělíš, tedy dostaneš snad odměnu, to je skoro jisto — a když všechny ty jistoty do hromady seberu a je při dobrém světle pozoruji — holla Bartoni! co učiníš? — Nu, Milosti, co učiním?"

Přes bledé líce Rudolfovy přeletěl lehký úsměv a Jindřich měl co dělati, by hlasitý smích zatajil.

„Račte tedy vědět" — mluvil opět Bartoň — „já si myslím takto: kdo se po větru točí, tomu nepadá prach do očí; a mezek, kdo nezná použíti příležitost k svému prospěchu. Nebo musí věděti Vaše Milost, že se železo má kouti, dokud je horké — a tudy jsem rovnou cestou zaměřil k vašemu stanu; ale pohříchu! matka moje měla pravdu, když mi říkala: Čiň čertu dobře, on se ti peklem odmění."

„Nuž, strakonický si vyvolil dobrého posla" — pravil Rudolf poněkud rozveselen. — „Jindřichu! vrať mu psaní, nestojíme o jeho obsah, a ty chlape! vyřiď tam tomu templáříkovi, Raimund z Chýše, tuším, že se jmenuje —"

„Ano, ano, Milosti! Jeho Vznešenost, Raimund z Chýše, komthur na Zvikově —"

„Mlč!" okřikl ho Rudolf — „vyřiď mu, jestli že do poledne brány města neotevře, tedy ať se k přísnému trestu hotoví. Již snad tuto hodinu obkličují vojska má toho zpupného komthura strakonického a zítra přejdou pluky otce mého lesy šumavské — spásy ať nehledá. — Vyřiď, cos viděl [225] a slyšel! — Jindřichu, dej ho vyprovodit z tábora!"

„Bůh popřej Vaší Milosti brzkého zdraví!" vece Bartoň neohrabaně se ukláněje; „neb jste ráčili pochopiti přísloví: Kdo chce kam, pomozme mu tam! — Vyřídím a poradím mu, bude-li jen na mou radu dbát."

Když ze stanu vyšel, stály již všechny voje k útoku sšikovány, příchod nejvyššího vůdce, Jindřicha z Lipé, jen očekávajíce, by začaly opět často již zkoušenou krvavou půtku. Na poručení Jindřicha provodil strážník jeden lovce zvikovského z tábora, který si všech těch příprav ani hrubě nevšímal.

Když však dosti daleko již od tábora vzdálen byl, skoro na prostřed cestě k branám městským, obrátil se a klaněl se proti stanům nepřátelským, usmívaje se: „Chystejte se, chystejte! přijdete však již po svatbě. — Hahaha! pane Rudolfe! děkuji vám, že jste mě tak snadně propustil — Máte strakonického sevřeného? — kde pak? — ve vaší hlavě! — a ty pluky vašeho otce? — Dělejte si blázny z moudřejších lidí; — leda by je byl váš otec někde u pekaře upekl. — Nuž, tedy se mějte dobře; počkejte! budete oči vyvalovat!"

Tak sám k sobě domluviv, mnul si radostně ruce a pak chvátal kvapně k Horažďovicům .

Část pátá.

Jako hustý les strom vedlé stromu stáli na hradbách udatní hajitelové města, hotovi nepřítele k seči krvavé přijmouti. Tu stáli vedle kamením naplněných košů prakovníci a každý již houpal kámen na praku; tam zas byli směstnáni ostrostřelci s lukem a ostrobodými šípy naplněným toulem; zde chystali jiní nástroje k vyhazování kousků hranatého a ostrého železa; tam zas rozpalovali ve velkých kotlech smůlu a vodu a mezi nimi stály tlupy s dlouhými oštěpy a meči ozbrojených.

Raimund probíhal od místa k místu, od tlupy k tlupě, všudy nařizuje, všudy opravuje a řídě, i všechny slovem svým k větší chrabrosti, k zápasu v udatných činech rozněcuje, a se strašně hrozící tichostí očekávají příval nepřítele.

Tu najednou spatřejí známého lovce zvikovského od tábora královského přicházeti a s obdivem hleděli všickni na jeho podivné se objevení. —

Přikvapil Bartoň ku bráně, rychle mu otevřeli malou branku postranní a Raimund šel několik kroků příchozímu vstříc.

„Bartoni!" volal v překvapení — „odkud to přicházíš?"

„Přímo od Rudolfa, Vznešenosti!" odvece tento těžce oddychaje, neb čerstvá chůze ho při jeho [227] tloušťce poněkud zchvátila. Pročež se i beze všech okolků na jeden koš posadil a všickni se tlačili k němu, by zaslechli vypravování jeho.

„Od Rudolfa, pravíš?" tázal se Raimund s rostoucím úžasem. — „Ký ďábel tě tam poslal? cos tam měl co dělat?"

„Nosil jsem mu psaní od Jeho Vznešenosti komthura strakonického!" vece Bartoň potutelně.

„Člověče, co pravíš?" strnul Raimund.

„Když býka chytit chceme, musíme jít po zadu, Vznešenosti! a kdo lišce kůži svlíknout chce, musí to chytře navlíknout. — Hehe! — okázal jsem jim vrabce na střeše a oni myslejí, že je to strakapoun. — Ale již mluvili o šibenici, Vznešenosti! a tu jsem již napřed litoval popravního mistra, ten by měl kus práce se mnou, že ne?"

„Chlape, tyť máš čerta v těle!" zvolal Raimund. — „A co stálo v tom psaní?"

„Co tam stálo, to mi pověděl vznešený komthur Bavor, co tam ale nyní stojí — to si přečtěte sám — a já mám hubu, bych opravil, kde chybeno!"

Při tom podal list Raimundovi, radostí si kožené spodky šoustaje a do sebe se usmívaje.

Raimund zatím přečetl psaní to, načež řekl: „A tento list jsi nesl Rudolfovi?"

„Ten samý, Vznešenosti! tak to bylo umluveno! Prosím, co pak tam stojí?"

„Jeho Vznešenost píše", pravil Raimund hlavou vrtě, „že má dvě stě jezdců pohromadě —"

„Pravda!" přisvědčil Bartoň — „živá pravda!"

„Dnes že ještě k němu bratří — z Hluboké, z Písku a z Budína přirazí —"

„To není pravda! oni jsou již s ním!"

„Dnes v poledne —"

„Hej, hej, Vznešenosti!" vyskočil Bartoň — „stojí tam v poledne?" — „Dnes v poledne, pravím." —

„A tak?" zachechtal se Bartoň a obrátil se k táboru, řka — „vešli jste do pasti, vešli? Nu, když to tak pan Rudolf napsal — a sice co ten? tomu vězí nemoc ve všech oudech, že se sotva hnouti může — Jindřich z Lipé to psal, a však je to přece pravda."

„Co to zas?" užasl poznovu Raimund — „já ti nerozumím." —

„To je ta klička, Vznešenosti!" pravil Bartoň a zalousknul si prstama. — „Stálo tam o půl noci, neb Čeněk počítal takhle: buď tomu uvěří a budou nenadále přepadeni, a nebo tomu neuvěří a my do nich vjedem z cista jasna, bude to slavná merenda! oni tomu věří i nevěří, ale chtěli chytit Vznešenosti a chytili sebe. — Nuž tedy, pane z Lipé, když jste napsal v poledne, tedy dostanete v poledne štulec." —

„A, Bartoni!" řekl Raimund ruku na ramena věrného lovce položiv — „tys to podnikl, tys se odvážil do tábora nepřátelského — buď ubezpečen, že se ti velmistr odmění."

"Všechno přijmu s poděkováním!" vece starý lovec – "a však nevidím nic tak velkého, co bych byl podnikl. – Jiná pomoc nebyla za dne se dostat táborem do města, takové psaní v kapse a přímo s ním k Rudolfovi, to je nejlepší průvodní list – pravdu nosím v hlavě."

"Ale povídals, že mluvili o šibenici – aspoň se ti to mohlo lehce stát."

"Ó, Vznešenosti! já si myslil: když tě budou chtít oběsit, tedy tě musejí nejméně čtrnáct dní postit nechat, by bylo místo pro provaz, a zatím kdo ví, co se nestane; neb se jen na mne podívejte a řekněte mi, zdali zde místa pro ten zpropadený lněný obojek?"

Na takovou otázku se rozesmáli všickni, jak daleko slova jeho slyšeti bylo.

"Jak se však srovnává s pravdou udání zde v listu", tázal se opět Raimund – "že strakonický v noci ze Strakonic vytrhne?"

"To stojí v listu" – dí Bartoň – v pravdě však stojí tamto za horou v lese. Dnes v noci hned po mém příchodu jsme vytrhli ze Strakonic, dali se na levo k Volínu a dostíhli houští šumavského. Pak jsme táhli lesem k západu a před devátou hodinou z rána stáli jsme již na jižní straně města, ani co by pětkrát z luku dostřelil od posledních stráží Rudolfových – totiž Jeho Vznešenost komthur strakonický asi s dvěma sty slavných bratrů, pak statečný Čeněk s celou svou chasou pěšky a s ním třidcet vozů plných chleba a nasoleného [230] masa — a maso je to — u všech všudy jelenů! — sám jsem lepší nemíval, a že dobré mívám, o tom ráčí Vaše Vznešenost míti přesvědčení."

Toto návěští účinkovalo jako mlunné udeření, všech tváře se objasnily a radostný pokřik se rozléhal na hradbách až k nepřátelskému táboru. —

„Slyšíte, pánové?" zvolal Jindřich z Lipé ke svým soudruhům — „jak stádo bučí, že snad zelenou louku zahlídlo?"

Někteří a nejvíce Jindřich Vítkovič se smáli, někteří však a to starší a zkušenější z bohatýrů přijali tento nevčasný a nerozumný vtip s nevolí a starý Ruthard se obrátil k rytíři z Lipé, řka: "To stádo má jaksi dlouhé rohy, poněvadž se již tolik set našich ovčiček na ně napíchlo. — Dejte pozor, Jindřichu! ať se vám dnes to samé nestane."

„Dnes, moudrý Rutharde!" odvětil Jindřich poněkud se uražena cítě, dnes jsme dostali bejkovce a poženem celé to hejno zbůjníků do krvavé koupele." —

„Hle, hle Jindřichu!" pravil úsměšně Ruthard, ku městské bráně ukazuje — „to stádo jest jaksi žádostivo po vaší koupeli, již prolamuje dvéře chlíva svého — mějte se na pozoru, ať neostanete ve lži!"

„Na svá místa, vůdcové!" zvolal Jindřich. „Dnes bude město naše!" jistil vší důvěrou.

„Dejž pán Bůh!" vece Ruthard na své stanoviště cválaje. Všickni páni se každý ke svému [231] pluku rozprchli, jen Vítkoviče podržel Jindřich ještě u sebe.

„Vítkoviči!" pravil — „z hradeb horažďovických ti kyne lože nevěsty královské; tak se vyjádřila Jeho královská Milost. — Na tebe se nejvíce spoléhám. — Když já s pěchotou ustupovati budu, zaskoč ty s jezdci svými voj zbůjníků a za zády jejich der se ku bráně. — Vše mi na tom záleží, by dnes poslední byla půtka, buď zvítězím, anebo padnu!"

„Ne, ne, příteli!" od vece Vítkovič s úsměchem — „padnouti nesmíš, snad nenecháš královnu v náručí hranatého měšťana?"

Jindřich se zajíkl, vyvalil oči daleko z důlků a krví se mu nalily žíly.

„Ďáble, co to bylo?" vypravil pracně ze sebe.

„Hahaha, Jindřichu!" dal se do smíchu Vítkovič — „což ještě nevíš, co již žáby ve všech bařinách kuňkají? — Ale dobře to nebylo, Jindřichu, žes dělal tajemství z lásky své přede mnou? — Já pozdvihl oko k ovdovělé králové, ty se ale chytáš ruky samé králové, bys se snad vydrápati mohl na —"

„Na své místo!" zařval Jindřich a uháněl na své stanoviště.

„Trefilo to, trefilo!" mluvil Vítkovič pro sebe, na stanoviště své cválem se ubíraje. — „Arciť, král na smrtelném loži, krásná to příležitost. — Ale Jindřichu z Lipé — trůn stojí vysoko nad hlavou tvou — synovec Závišů jest jemu blíže!"

Rudolf ještě žil, Jindřich Korutanský se koupal v záři trůnu českého, jehož lesk mu až do Korutan svítil, a tu se zas úkladili zpupní bohatýři o korunu; strašlivá anarchie hrozila zdáviti blaho české země. Tak to bylo v naší vlasti za onoho krutého, železného času, tak to bylo všady a bude vždycky, kde a kdykoliv trůn osiří a žádného stoupence poslední jeho majitel nezanechá, který by dosti síly měl všechny ty červy, jenž se k němu vzhůru plazí, buď mocí práv božských a národních, buď váhou svého meče zničiti. –

Mezi tím již velká část obležených z brány pod správou setníka městského Břeňka vyšla. Byli všickni pěšky, v čtverhranník jako zdě ulití. První a druhá řada záležela z lancéřů, kteří své dlouhé železem pobité oštěpy vzhůru nesli. Za nimi a v jejich středu se nacházeli ostrostřelci. Toto oddělení sestávalo ze samých žoldnéřů.

Sotva že tito z brány vyšli, objevili se za nimi templáři na koních pod správou komthura zvikovského, a jak poslední vyjel, zavřela se opět brána a na hradbách zůstali jen prakovníci a něco málo dlouhými kopími ozbrojených zbrojnošů pod správou starého lovce Bartoně, který si posledním svým podniknutím vážnosti u všech vydobyl.

Seděl na koši kamením naplněném, nejbližší stráže přistoupily blíže k němu, by slyšely jeho k smíchu lákající povídání.

"Slunce stojí právě na poledni" – mluvil k okolostojícím – "by se plnými vraty koukalo [233] na tu slavnou merendu. – Jen se podívejte, hoši! jak krásně postupuje Břeněk. – Zdali pak zná Jindřich z Lipé spůsobiti tak úhledný čtverhranník, až se srdce směje?"

Tu zavířily bubny a píšťaly mezi pluky nepřátelskými, a tito se dali s heslem: "Vítězství a pomsta!" na pochod.

Plukové však templářští posud nevydali hlasu, tiše a pevným krokem postupovali ku předu; jezdci zůstali zpátky, jako by záda postupujících krýti a spojení s městem udržeti chtěli.

"Hoši! jděte na svá místa!" pravil Bartoň povstana – "tady pohlíží ta bílá růže Vítkovičů k městu jako liška na drůbežní posadu, ale starý lovec zná všechny chody a skoky její – ten si nabere! – A tamto se blíží znaky Kutnohorských, právě nechávají místo prázdné, kudy strakonický proraziti chce. – Hahaha! rádi byste se tam vrátili, – Holla, Břeňku! drž se, již začne mela!"

S náramným rykem se přiblížila pěchota královská až na sto kroků, a tu vypustili šípy na zástup Břeňkův, větší díl šípů však ani nedolítl; a které dosáhly cíle, odrazily se od železných brnění a spadaly bezeškodně k zemi.

Zástupové templářští posud nevydali ryku bojovného. Ale najednou, jako nástroj v rukou umělcových, se rozlomil čtverhranník Břeňkem vedený na dvě půle a anto jedno oddělení šikmo se zatočivší cestu k bráně krylo, postupovalo druhé [234] s heslem: „Zde Sion! zde Sion!" ku předu až na padesát kroků od předních šiků nepřátelských, a tu teprva napnuli ostrostřelci luky, šípy fičely větrem a kamení, praky mocně metané, zvučelo prostorou, oba voje dělící — mnoho bojovníků královských se hrotilo k zemi, couvli — a Břeněk postupoval dále. Tu zavzněly trouby ze strany nepřátelské a Jindřich Vítkovič hnal s jízdou k útoku, chtě prolomiti zástup zpáteční cestu kryjící; ale hustý les ostrobodých oštěpů se mu vztýčil vstříc, vysoko se spínali koně i museli couvnouti, pravé křídlo, které se příliš k hradbám městským přiblížilo, uhánělo ve zmatku a úprkem zpátky, neb jako krupobití se sypalo kamení a střely s hradeb na hlavy jezdců.

První útok nesmyslně započatý byl šťastně odražen; však tu se již blížili Ruthardové s pluky svými, tamo šikovali druzí vůdcové vojska svá k útoku i nezdálo se jinak, než že takový počet vojů nevelký zástup chrabrých hajitelů Horažďovic v prvním náběhu udusí.

Však nežli ještě voje nepřátelské z úplna k pravidelnému útoku zšikovány byly, zavznělo hlučné: „Ježíš Maria!" a rytíři templářští se hnali ku předu, jako když lavina z kolmé skály v hlubokou dolinu burácí. Šiky nepřátelské se táhly dle umluvení zpátky, myslíce, že Břeňka dále od města za sebou přilákají. Tento však se z místa prvé zaujatého nehýbal, jen Raimund se rozjížděl se svými bratry řeholními na pohled, jako by útok [235] obmýšlel; když však se mu zdálo, že již dosti prostory k vyvedení záměru svého má, zatočil se nenadále s celým zástupem v pravo a uháněl letmo k jižní straně města, odkudž větší díl pluků nepřátelských k hlavnímu útoku na stranu severní povolán byl, a kdežto tedy nejslabší strana táboru královského se nacházela.

Taková nenadálá a skoro v letu vyvedená zatáčka pomátla vůdce Rudolfovy, a nežli se vzpamatovali, prorazil již Raimund táborem jižním, slabě obsazeným. Zlostí, že přelstěn byl, dal Jindřich z Lipé znamení k všeobecnému útoku, obrátil jízdu Vítkovičem vedenou a vrhnul ji s druhé strany rytířům templářským vstříc, sám s lancéři a ostrostřelci za ní postupuje, anto Ruthard a druzí bohatýři s pluky svými na zástup Břeňkův doráželi.

Krutá počala seč, na dvou stranách krvavý se rozpálil boj. Vojsko královské, neméně udatné jako zástupové templářští, ale, ačkoliv rozumnými a udatnými, přece mezi sebou rozdvojenými vůdci vedeno, doráželo nicméně s velkou chrabrostí na zástupy Břeňkovy a Raimundovy, tak že již oba před množstvím couvati počali. — Hrozně zuřil Raimund na straně jižní, každé jeho máchnutí meče bylo poslem smrti, za jeho příkladem následovali bratří řádovní; mnoho udatných vojínů královských se již kochalo v náručí smrti, ale i po mnohém templáři dupaly kopyta koňská. A na druhé straně darmo odpíral Břeněk přívalu nepřátelskému, [236] sotva že ještě řady své v spojení a pořádku udržel, viděl se nucena postupovati nazpět ku bráně městské.

Rozsudné okamžení se blížilo, templáři ustupovali a řadami královskými se již rozléhal vítězný pokřik — anto najednou se cosi na pahrhku zabělalo, jako když hejno labutí k letu vyvstává — a hlučně zavznělo povětřím: „Molay! Molay!" — strakonický pádil v čele dvou set rytířů a bratrů služebných dolů na nepřátely.

Templáři Raimundovi to sotva uzřeli a již se vrhli, příchozí bratry své nápěvem: „Ježíš Maria!" pozdravivše, s obnovenou silou na pluky královské.

„Molay!" odpovídal zástup strakonického s divým rykem, v řadách Rudolfových krutou seč působíce.

Darmo hřímal Jindřich Vítkovič rozkazy v řady své, darmo soptěl Jindřich z Lipé; pluky jeho nenadále přepadení couvali, veliká mezera byla proražena, a tu hrčelo pahrbkem dolů třidcet vozů, a to bez překážky až k bráně městské; brána se rozlítla a vozy vjely do města.

Objevením se strakonického zotavil se také Břeněk, anto naň dorážející se zalekli; a když opět hlasem vůdců k útoku dohnáni byli, nebylo více možno Břeňkovi cestu do města zameziti. Šťastně se dostal Břeněk, ačkoliv se ztrátou mnohých svých vojínů udatných, do brány, krok za krokem jej následovali plukové královští, chtíce [237] zároveň s ním do města se vedrati, ale sotva že se až k samým hradbám přiblížili, úprkem zas utíkali před hořící smolou a kamenným krupobitím zpátky. — Poslední rota vtrhla do města, brána se zavřela a Bartoň volal s hradby: "Husá! není-li pravda? koukáte na to jako vůl na nová vrata? Tu kaši jsem já míchal. — Ale Bartoni!" napomenul sám sebe — "ať nezapomeneš na přísloví: Kdo se naposled směje, nejlíp se směje — Raimund je ještě pořád v blátě." —

A v skutku bylo tak.

"Pekelný podvod! ďábelský list!" syčel obelstěný bohatýr z Lipé. — "Kýž tady toho lotrovského posla mám — vlastníma rukama bych —"

Více nedořekl, neb právě zočil příležitost k šťastnějšímu útoku.

Ve víru boje se přihnal strakonický k Raimundovi, řka: "Raimunde! zítra přitáhne velmistr — ale já je musel naučiti strakonického znát! — Hurrá! na ně!" volal, ke svým uháněje.

Raimundův rozkaz zněl v roty jeho a tyto upustily od boje a postupovaly k městu zpátky, od nějž se příliš daleko vzdálily. Tím se stala mezi oběma zástupy templářskými veliká mezera, což když sotva Jindřich z Lipé zpozoroval, jeden pluk lancéřů, kteří vidouce, že se více nepřátel neobjevuje, od prvního překvapení se zotavivše, již opět mocně templářům odporovali, jako klín mezi oba templářské zástupy vrhnul, anto i pánové ostatní, jimž se úmysl s Břeňkem do města se [238] vedrati nepodařil, z druhé strany již přikvapili, takto cestu Raimundovi ku bráně zamezíce.

Nahlédlť okamžitě mladistvý komthur zvikovský svůj nebezpečný stav, ohlédl se po strakonickém, ten však se v stejné tísni nacházel. Vítkovič, který málo byl couvnul, nadchl záhy v pluky své důvěru a zaskočil jízdou svou strakonického tak, že se ani k předu, ani k zadu hnouti nemohl.

Tu pozdvihl Raimund komthurský svůj kříž vysoko nad hlavu a k valně již ztenčenému zástupu se obrátiv, zvolal: „Bratři! nyní nastává povinnost naše! Ustelme si lože bojovníka! — Za mnou!"

„Ježíš Maria!" zaplesali templáři a již se spínali koně k útoku, an tu nenadále: „Čeněk a Sion!" na blízku mnohohlasně zavznělo, chmůry šípů fičely větrem a každý šíp zasáhl cíle jistého. Takové objevení se Čeňka muselo přivésti pluky královské ve zmatek, a Raimund toho použiv, prorazil šťastně ku bráně.

„Přísám Bůh!" zvolal strakonický — „znáš svůj čas, starý jestřábe! — To je pomoc v pravý čas!"

A tak pověděv k novému útoku hnal, prorazil šťastně středem zástupů Vítkovičových, ačkoliv sotva polovičku bratrů svých z boje vyvedl.

Hrozně zuřily střely chasy Čeňkovy v zástupech královských, tak že tito zdálky šípům jejich ustoupiti museli, načež strakonický pod ochranou dobře mířených střel spojeného s ním náčelníka [239] zpáteční cestu beze vší překážky a beze všeho dorážení nastoupil.

A tak se skončil tento krutý pro obě strany stejně záhubný boj, ten nekrvavější a nejznamenitější za čas celého obležení, a templáři, ačkoliv cíle svého, zazásobení města totiž, dosáhli, nemohli se radovat z toho, neb ztráta jejich byla veliká, a několik takových vítězství by je zcela zničilo. –

Rudolf dal rozhrnouti záclony a čalouny stanu svého, by alespoň divákem byl boje, na němž činného podílu bráti nemohl; následoval všechněm i těm nejmenším udalostem zrakem svým, a když ukončení jeho spatřil, přeletěl trpký úsměch bledé líce jeho.

„Dokonáno jest!" zašeptal. — „Hrál jsem s hříčkou ctižádosti. — Již se koulí koruna česká po bojišti krvavém. — Bůh mi buď milostiv. — Zastřete stán!" velel slabým hlasem životním strážníkům svým. — Slunce právě zacházelo! —

Část šestá.

Vlažný vítr západní se napájel krví dnes na bojišti prolitou, měsíc za horami vystupující ozářoval stříbroleskem svým bojiště, město, tábor a okolí celé. Ticho hrobové panovalo na bojišti, [240] zde ležely trupy po různu krví zbrocené o samotě, tamo byly navršeny v hromadu, pokojně odpočíval templář podlé bojovníka nepřátelského, jež v posledním ještě bití srdce jejich vášeň a zlost proti sobě dráždila; roztlučené přílby a brnění, přelámané meče sem tam ležící se leskly jako kusy zrcadel, ale nic nerušilo pokoj zde odpočívajících. Jen s nejbližších pahorků zněly hlasové stráží přes velký, krvavý hřbitov do města a odtud opět zpátky v blízké okolí.

V hlavním ležení ale, kde se stan Rudolfův nacházel, panovalo veliké, neobyčejné hnutí; bylo viděti dílem při měsíci, dílem při strážních ohněch osoby rozličné sem tam přebíhati a hlasové dušení, podobní hučení rojících se včel, se zanášely až do města, což příčinou bylo, že bedlivý Raimund stráže zdvojnásobnil, sám pak, jakkoliv dnešním bojem umdlen jsa, odpočinutí velmi zapotřebí měl, nicméně na hradbách bděl bedlivě, tábor nepřátelský pozoruje.

Nacházel se právě nad místem, kde Břeněk tak krvavý boj svedl, a s hlubokým želem odvrátil obličej svůj, polohlasitě sám k sobě promluvě: „Kolik plodů jest asi zničeno na tomto místě — ha! — a mnoho-li slz poteče dnešnímu dnu? — Kdo jest tím vinen? — Rudolf? — My? — Kdo to rozsoudí?"

„Bůh!" zvolal chraplavý ženský hlas z dolejška a stráž právě zkřikla: „Kdo to? zpátky! Dej heslo, nebo ti střelou prsa rozbedním!"

„Nerouhej se vůli Nejvyššího, člověče z hlíny a bláta!" odpověděl ten samý hlas — „ale třes se u přítomnosti jeho. — Pán jest ti blízko s soudem svým!"

„I ať mě ten nejrohatější rarach!" zvolal Bartoň, kterýž nedaleko Raimunda stál, ku kraji bašty přiskoče: „Kulich pozná sovu po hlase — to je Maruna!"

Žena vystoupila nyní ze stínu hradeb; v skutku to byla ona.

„Maruno!" užasnul Raimund, náhlé objevení se ženy pochopiti nemoha, — „co tě vyhnalo z klidné chýše tvé na místo toto bouřlivé?"

„Pán řídí kroky člověka!" odvece žena, ale hlas její byl žalostný, skoro plačtivý. — „I nemáť hříšník mysliti: tak a tak to bude, neb Bůh, jenž hvězdám cesty vykázal, tresce hrdost takovou — a mou chýši zhlédl sivý krahuj, který na Křivoklátě hnízdí, zhlédl holoubátko mé a cizí ovčičku, zaťal drápy v jejich tílka a odlítl na Křivoklát. — Pane, měj je ve své ochraně!" Při tom sepiala žena ruce, k hvězdojasnému nebi zraků pozdvihnouc.

Kdyby vedlé Raimunda blesk byl udeřil, nebyl by více ztrnul jako nad těmito slovy. Ale okamžitě se opět vzchopil jako raněný lev, nevida nic než Bertu a Valdeka, necítě než bolest a lásku svou — hrozná myšlénka projela duši jeho; — ale při jeho násilném sebou trhnutí se nadmul bílý jeho plášť ve vlnu a oko jeho padlo na červený [242] kříž — zarazil se, a jakkoliv toto návěští jej nejvíce se týkalo, zpamatoval se dříve nežli ostatní, jenž se rovněž takové drzosti komthura křivoklátského zděsili.

„A tak!" — pravil Raimund. — „Maruno! svalilas tíži celého světa na prsa má — ale já jsem templář a nesmím z místa mi vykázaného se hnouti, dokud Rudolf —"

„Slyš!" přetrhla mu žena další řeč. — „Anděl smrti se dotknul skrání jeho a mrtvola leží v stanu Rudolfovu!" —

„Rudolf mrtev!" zvolali všickni, a co blesk čile letěla tato zpráva od stráže k stráži a brzy se roznesla po celém městě.

„Ó ženo, posle hromů nenadálých!" zvolal Raimund k ženě se obrátiv. — „A kdyby i veškerý tábor objal sen věčnosti, víže mě povinnost svatá na místo toto vazbami železnými, jež jenom velmistr rozvázati může! Jdi, templář ti pomoci nemůže!"

Obrátil se a zahalil obličej svůj v široký plášť, prvně snad bolestně lituje, že jej tuhé vazby povinností řeholních spínají.

„Nehledala jsem pomoci u tebe!" dí Maruna s jakousi hořkostí — „neb vím, že svlíkáte člověka přijímajíce roucho templáře! Měj se dobře, Raimunde z Chýše!"

Po těch slovech odcházela přes bojiště a podobala se v jejím fantastickém obleku duchu podzemnímu, kterýž na světlo vystoupil, by prohlížel [243] hřbitov krvavý, zdali všechny oběti mu ukrutná Bellona přivedla.

Bartoň hleděl chvíli za ní, pak jakoby přemýšlení jeho k předsevzetí pevnému dozrálo, předstoupil před Raimunda, řka: "Vznešenosti! vás víže povinnost jako lep ptáka – ale já neznám kamenná pravidla vaše, já půjdu s Marunou!"

Raimund kynul rukou svolení a hbitě sběhl starý lovec bez odpovědi ku brance a již ho bylo vidět přes bojiště za ženou pospíchati.

Mezi tím se byly hradby na zprávu o smrti Rudolfově naplnily – porůznu stáli bojovníci, ženy, starci, ano i dospělejší děti; neb nemohli tak tvrdě spáti obyvatelé horažďovičtí, by je nevylákalo návěští osudné na místo, kde úplného přesvědčení nabýti mohli; anto prvé mnoho spoluměšťanů jejich, mnoho otců a synů v řadách templářských bojujících půdu kolébky své vlastní krví porosilo.

"Vznešený komthure!" pravil Břeněk, k Raimundovi přistoupiv, pro jeho bolest soucit tichým útrpným hlasem na jevo dávaje. — „Rudolf je mrtev, čekáme na rozkazy vaše!"

Raimund hluboce a bolestně vzdychl, ohlédl se vůkol, dobojoval, cítil, že na vždy jest ztroskotán srdce jeho poklid, a to mu vynutilo trpký, zoufanlivosti rovný úsměch na líce — svrhl nyní všechny vazby k životu jarému jej poutající, jeho řádové povinnosti stály před duchem jeho jako příšery noční; ale síla jeho duševní zrostla k obrovské velikosti, jako se to obyčejně stává, když člověk poklid srdce a všechno blaho vezdejší ztrativ, ve svém duchu útěchy a posily hledá, i najdeť ji poněkud, ale nikdy zapomenutí. Vždy se ozývá jakýsi žal v srdci jeho a on povědom jsa své oběti vynucení, stane se bezecitným služebníkem povinnosti, buď nerozumem, buď jinou pohnutkou mozku lidského mu vykázaných. Tak i u Raimunda; ale prsa jeho ještě chovaly soucit pro bídu nebo blaho lidské.

„Kažte zvonit umíráčkem!" dí konečně po dlouhé chvíli hlasem pevným, ale přece poněkud se třesoucím — „muselť mít bolestnou hodinku poslední, an jej tolik set k smrti vehnaných lidí na cestě k věčnosti provodilo."

Tak praviv sejmul přílbu a pokleknul, všickni následovali jeho příklad; právě zavzněl mutný hlas zvonku s kostelní věže horažďovické, a na hradbách klečící pozvedli hlasů ku zpěvu; daleko se rozléhal nápěv písně: „Hospodine! pomiluj ny!" — Tábor utichl a při měsíci bylo viděti jako stíny dlouhé řady bojovníků již nikoliv více nepřátelských, kteří, jak mile templáři první sloku písně dopěli, daleko zvučným hlasem v ten samý nápěv, jako na srozuměnou přestalého nepřátelství, vpadli: „Svatý Václave! vojvodo české země! — Pros za nás!" — Bylo to okamžení velebné, ba svaté! pohled srdce pronikavý, radostný! — viděti hradby města naplněné lidem kleče prozpěvujícím a z druhé strany kolem města podlé pobitých soudruhů [245] a nepřátel ty dlouhé řady vojínů tím samým spůsobem odpovídajících. — Věru! málo panovníků slavilo takové rozloučení se se světem!

V těch hlaholech svatých zavála všechna vášeň, všechno nepřátelství k věčnému zapomenutí a obě strany se poznaly co děti jedné matky, jedné vlasti. — Tolik záviselo od žití nebo smrti

jednoho člověka!

Za prvního jitra úsvitu již proudili bojovníci Rudolfovi bez zbraně z tábora; taktéž i obyvatelé horažďovičtí a stranníci templářů z města, náspy a příkopy se zahazovaly, a ti, kteří ještě před nemnoha hodinami jako dva tygři proti sobě stáli, se objímali mezi mrtvolami padlých soudruhů a příbuzných co bratři, jenž se nenadále poznali — nebylo více nepřítele na pláni šumavské! — Vůdcové však z obou stran potud ještě nevyšli proti sobě; neb jakkoliv již stranníci Rudolfovi od půl noci až do rána ve sněmu trvali, nemohli se přece shodnouti, jak se při takové případnosti chovati mají a kdo se na trůn osiřelý povolati má. Jindřich Vítkovič i Jindřich z Lipé sami dalekosáhlými záměry se obírajíce, schvalně kojili nedorozumění a nepořádek, tak že se potud ještě shodnouti nemohli.

„Aj pánové!" rozhorlil se konečně starý Ruthard — „nač dlouhého rokování? — Zkusili jsme vládu cizí, vraťme se k přemyslovskému kmenu a vší války bude konec. Jindřich Korutanský budiž nástupce Rudolfův — a protož držme s templáři [246] dobré přátelství. — Vypravíme posly do Horažďovic na zvikovského komthura a jiné velmistru vstříc a dáme jim známost o našem úmyslu a požádáme jich, aby se s námi spojili k uctění královské mrtvoly a uznali Rudolfa za krále, jemuž za živobytí jeho odpírali — svolí-li k tomu — podáme jim bratrskou ruku. Kdo se mnou smejšlí, ať povstane!"

A skoro všickni bohatýři se vzchopili, hlasitě moudrý návrh pochvalujíce, jen Vítkovič a z Lipé zůstali sedět; vidouce však, že by osamotnělí darmo všeobecnému proudu odolati se snažili, a dílem také, že jeden záměry druhého prohlídnul — přirazili se také ač vahavě k straně Ruthardově.

Rychle se vypravili poslové do Horažďovic a naproti velmistru, který cestou přes Písek táhna již daleko býti nemohl.

Raimund vzkázal shromážděným pánům, že jakkoliv z jejich úmyslu se raduje, an takto domácím rozbrojům konec se učiní, že přece sám o sobě bez příkazu velmistra ničehož, co se týče Rudolfa, slíbiti nemůže, jelikož jen velmistrovi právo přináleží kroky a činy bratrů podřízených v takové případnosti říditi.

S tou odpovědí se prozatím spokojili pánové, a když o desáté hodině oznámeno bylo, že se velmistr blíží, vyjeli mu vstříc. Též Raimund, příchod velmistrův znamenaje, vyjel s templáři svými z města a setkal se s ním před stanem, kde mrtvola Rudolfova odpočívala.

Skromná byla družina velmistrova, neb po obdržení zprávy o smrti Rudolfově zastavil a rozpustil voje své, sám pak za pozváním pánů českých do ležení pospíchal. V průvodu jeho se nacházeli mužové, jejichž jména se v dějinách české země slavně skvějí, jako Bavor Strakonický, Jan z Vartemberka, Zikmund Chvalovský z Čachořic, Florian Kryspek z Kryspachů a bratr jeho Ladislav, komthur klermontský, a mnozí jiní.

Raimund upřel zraky na neznámého mu komthura, kterýž po pravém boku velmistra přijížděl; i zdálo se mu, jako by tento obličej již někde byl viděl, a tu se upamatoval na jeho hrdinný čin za Klatovy, kdež zpupného Valdeka pokořil; poznalť tajemného poutníka, nevěda ještě, jak blízko srdci jeho jest.

To-li blaha vyhnanec?" opětoval v duchu slova poutníkova za Klatovy vyřknutá. — "Možná; ale jisto, že mně hvězda naděje nezasvítí nikdy!"

„Totě on!" pravil velmistr ke komthuru klermontskému, na Raimunda ukazuje.

Ladislav zbledl, slza se mu vymkla z oka, již se darmo zatlačiti snažil.

„Bratře!" řekl, k Florianu z Kryspachů se obrátiv. — „Bůh mě posilň, bych tuto dobu přečkal!"

„Bože!" zvolal Florian z Kryspachu. — „Raimund z Chýše syn tvůj, Ladislave? on můj synovec Kryspeku! — mohlť-liž jsem se toho nadíti?"

Mezi tím se již byli setkali a slézali s koní; Raimund se uklonil před velmistrem, řka: „Velemocnosti! [248] — svěřené mi město odevzdávám v ruce vaše."

„Nech se políbiti, hochu můj!" zvolal Eko a srdečně ho obejmul. — „Ne, že jsi zachoval město, jakkoliv to velká sláva pro tebe odolati tak slavným vůdcům, jenž nám právě ruku přátelskou na smíření podávají; ale že jsi zvítězil nad srdcem svým, jak se templáři sluší!"

„Vy to víte?" zarděl se Raimund a užasnul.

„Přísám Bůh!" vyhrknul strakonický — „Raimunde! já se klaním před duchem tvým, který dosti silen byl nevyšinouti se při návěští stařeny té z koleje povinnosti."

„Ladislave!" jal se Eko opět mluviti, k příteli mladosti své se obrátě, Raimunda za ruku pojmuv — „a to jest dílo mé! Hle! tak jsem ti vychoval syna!"

„Syna!" zvolali všickni s podivením. —

„Co! jak?" tázal se Raimund jako ze spaní a komthur klermontský sé třásl radostnou dychtivostí obejmouti syna svého.

„Poutník? otec můj? co to?" mluvil opět Raimund za hlavu se popadaje, by se přesvědčil, zdali spí nebo bdí?

„Pánové!" řekl Eko, k okolostojícím bohatýrům se obrátiv. — „Ladislav Kryspek z Kryspachů, komthur klermontský, a tuto syn jeho posud známý pod jménem Raimund z Chýše!"

„Přísám Bůh! tak je to, já všechno věděl!" zvolal strakonický. Ale dosvědčení jeho již žádný [249] neslyšel, otec i syn leželi si poprvé za živobytí v náručí a v slasti, jakou cítili, zapoměli na vše okolo sebe, duše jejich splývaly v jednu. Druzí pánové, z nichž mnozí za mladosti Ladislava znali, se tlačili k němu a i ostatní se radovali z takového výjevu a Vartemberk se obrátil k druhým s těmi slovy: „Tuším, bratři! že si toho Raimund zasloužil!"

„Máš pravdu, Jene!" přisvědčil strakonický — „přísám Bůh, máš pravdu! — Škoda, žes tu včera nebyl, starý partizane!" — V tom zahlídl Jindřicha z Lipé a doložil: „Není-li pravda, pane Jindřichu! byl to horký den — a stranu toho listu — nu! — to víte: kdo z koho, ten toho — však jste nám nic dlužen neostal. — Přísám Bůh! vy a tuto slavný Vítkovič jste to zle s námi smejšleli. — Kdo by si byl včera pomyslil, že se takto dnes shledáme?" —

„Raimunde!" volal Florian z Kryspachu z druhé strany jej objímaje — „ohlédni se na mne, na svého strýce, který, jako pravý Kryspek, bratra svého, otce tvého, tak miluje, že z pomsty i proti mistru a učiteli tvému pracoval."

Dlouho ještě trvalo toto nadšení, až když zbouření citů radostných poněkud se ukonejšilo, promluvil Eko: „A nyní, bratři moji a slavní pánové! vzdejme úctu mrtvole královské!"

Slovo „královské!" vyřknul silným významným hlasem a pokročil ku stanu druhdy Rudolfovu, odkud prapor s českým znakem vlál; [250] všickni následovali po různu, Raimund s jedné strany otce, s druhé strýce svého po boku maje, vešel do stanu.

Stan byl u vnitř černými čalouny potažen, u prostřed ležela na černě pokrytém dlouhém stole mrtvola Rudolfova. Bylť ve své vojenské roucha oblečen, skvostný jeho plášť pod bradou zlatou sponkou sepiatý splýval v četných záhybech po celém stole a kraje jeho visely se stolu. V rukou držel kříž, u nohou mu ležel přes příč položený meč a přílba v podobě koruny kryla hlavu jeho, hledí bylo vyhrnuto, tak že dobře jeho obličej viděti bylo, na němž i dech smrti jakýsi trpký ráz nevyrovnal.

Za hlavou ležel balík pergamenu, bez pochyby poslední jeho vůle. Životní jeho strážníci stáli v půlkole s obnaženými meči u hlav mrtvoly královské, nehýbajíce se ani, když velmistr včele bohatýrů českých a bratří svých do stanu vstoupil. Popošel až k hlavám Rudolfa a dlouho hleděl v tuhý, zsínalý obličej jeho: „Při svátosti a nevinnosti řádu mého, při kříži mém velmistrovském a při koruně české" — pravil posléz, pravici na prsa položiv a levicí se ruky studené zemřelého chopiv — „svatou skládám přísahu jménem řádu a mocí svou, že poslední vůle tvá, co se netýče stolce českého, zachována býti má; neb ti přeji po tvé smrti úcty královské a koruna slavných Přemyslovců, pro nižto jsi se neunaveně pachtil a jíž tě teprv, jak se zdá, posel smrti [251] pohrdati učil, má tě provázeti na poslední cestě. — Odpočívej v pokoji!"

Tak pravil pověstný Eko a poklekl, by se pomodlil za spásu duše toho, za jehož živobytí mu nejouhlavnějším nepřítelem byl. Vystoupili ze stanu a velmistr maršálka Zikmunda Chvalovského a velkomthura Jana z Vartemberků k průvodu krále zanechav rozloučil se s pány a odjel ještě tu hodinu s družinou svou, pojav s sebou nyní i Raimunda, Břeňku nejvyšší správu nad Horažďovicemi odevzdav.

"Povinnosti k vlasti jsme vyplnili," pravil, z ležení odjížděje, aniž se byl v Horažďovicích zastavil; — "nyní musíme učiniti zadost zásadám řeholním."

"Přísám Bůh, Jiří!" zvolal strakonický jako v nevoli — "ty měly být přednější —"

"Mlč, mlč, Bavore!" zakřikl ho vlídně Eko — "dřív nežli plášť templářský — měli jsme vlast a budeme ji míti, i když Sion strhne prapor svůj s blankytu české země!" —

Ještě toho dne vložili mrtvolu královskou do rakve na kvap z prken zbité a vezli ji v průvodu četných bohatýrů ku Praze. Tam ji vložili do rakve měděné a dne třetího července leta Páně 1307 byl slavně pohřben Rudolf v kostele sv. Víta na novém hradě pražském a biskup Jan, kteréhož Rudolf za živobytí mocně pronásledoval, jej uložil do hrobu. Choti své Rejčce odkázal a připojil v poslední vůli své k dvaceti tisícům grošů stříbrných, [252] jež co věno vdovské po prvním manželi svém, Vácslavu 2. , požívala, ještě nových dvadcet tisíc grošů stříbrných a zastavil jí na pojištěnou města: Hradec (po ní napotom Královéhradec — Königingrätz — zvaný), Poličku, Vysoké Mejto a Kolín. Vše se vyplnilo, jak byl velmistr v ležení horažďovickém přísahal.

Část sedmá.

Silně dul vítr lesy křivoklátskými, anto se k jedenácté hodině noční četná tlupa jezdců templářských tryskem přímo ku Křivoklátu brala.

„Jak jsem pravil, Bavore!" řekl velmistr Eko — „při tomto soudu budu posledněkráte seděti na stolici velmistra. Úmysl můj je nevyvratný. — V tvé ruce pak složím blaho řádu —"

„A já je nepřijmu, přísám Bůh! nepřijmu, to ti povídám, Jiří!" odpíral strakonický.

„Musíš, Bavore! musíš!" vece Eko. — „Co bych více dělal? Víš, že se pevná budova Sionu sesuje, tak že kámen od kamene daleko se rozlítne — a co bych já se hrabal v sutinách chtě udržeti tu hmotu v celosti, jenž se mi v rukou rozdrobiti musí — poněvadž v starosti již nemohu a nechci podepříti cedru sionskou o kmen cizí; — ty převezmeš veslo ode mne a dáš lodi té jiný [253] běh a zakotvíš ji v bezpečném přístavu rodyzském!"

„To i ty učiniti můžeš," namítnul strakonický.

„Vyšší mne volá povinnost, Bavore! Molaye popel volá o pomstu!"

„Příteli!" zvolal strakonický — „jdi, já vyplním vůli tvou!"

Tu se jim objevil velebný Křivoklát, okna jeho byly slavně osvícená a veselé hlasy hodujících se zanášely jako daleké šumění k nim.

„Ha, totě Valdek!" zvolal Raimund koně bodná — „a Berta v jeho moci!"

„Nechvátej, Raimunde!" napomenul ho Eko — „přijdeme včas, Čeněk je jí bez toho na blízku!"

„Myslíš-li" — řekl komthur klermontský — „že z našeho utrpení blaho vykvete dítkám našim?"

„To doufám, to věřím, Ladislave!" vece Eko pln důvěry. „Na práhu života našeho se nám objasnila obloha, černými chmůry tak dlouho zakrytá — a Bůh se smiloval nad hříchy mladosti mé."

„Věř mi, Jiří!" řekl Ladislav, „že vida blaho jejich radostněji ruce k dílu obrovskému přiložím, neb vím, že jim bude bratr můj, cos ty a co jim Vok byl — není-li pravda, bratře?"

„Ladislave!" káral jej Florian, „což nejsem Kryspek? — Láska rodinná byla vždycky dědictvím Kryšpachů — a že jsem ji zdědil, to dokázalo —"

„Tiše, tiše!" vskočil mu velmistr do řeči — „to buď na vždy zapomenuto!"

Na vysokém cimbuří hradu se zňal oheň, jako by kdos pochodeň rozžehl, a několik okamžení se lila rudá zář v temno noční, načež uhasla.

„Ha, totě Vok!" zvolal velmistr.

Hrad zavzněl hřmějícím vyvejsknutím.

„Přísám Bůh!" pravil strakonický. — „Valdek si vesele počíná."

„Tenť se nenaděje hostů;" usmál se Florian Kryspek.

A v skutku by se byl Valdek dříve všeho jiného nadál, než že velmistr tak brzkou návštěvou jej obdařiti hodlá.

Ve velké síni seděli hosté Valdekovi kolem dlouhých dubových stolů, a že vína šetřeno nebylo, dosvědčovaly skleněné, naběhlé oči hodujících a jejich těžký neobratný jazyk.

„Hoj, kuliši!" zvolal Valdek — „jak vám povídám, čert sám by nevyčenichal tu pečinku. — Hahaha! — ten pobožný Raimund ten!" —

„Já bych všechny štyry na jednu vsadil " — chechtal se panic Mikuláš z Haumannů — „že se bude pan Raimund notně mrzet , až najde hnízdo prázné !"

„To máš pravdu šišlavý Mikši!" — udeřil Valdek pěstí na stůl. — „Ha ďáble! mne vyzvat před soud řádu a svému miláčku povolit, by se kochal v tajném doupěti ve slastech lásky?! — Živé blesky! tak sebou nedá Valdek zahrávat.—

Píte hoši — dnešní hody nám musí zaplatit žid. — U sta hromů! byl to krásný lov! —"

„Takový se nám brzy nepoštěstí, Vilíme!" přisvědčil Miška z Nových Dvorů. „Ale velmistr bude blesky metat, nebe i zem pozdvihne proti nám! —"

„Nechť si!" odpověděl Valdek — „pevně jest hrad v křivoklátské skále ukotven, a nemá-li Eko křídla orličí, nedolítne na bašty naše! — Hejsa, hoši, nechce vám víno jaksi chutnati, počkejte — oči dívek vám mysl rozjaří — vyznati se musím, že si Raimund vybrati znal, když si dívku hebrejskou k své křesťance připojil. — Holla sluhové! hněte se — přiveďte sem ty berušky — rcete jim, že na ně oko milosti mé padlo, a doufám, že se mi vděčnými prokáží."

Sluhové odkvapili.

„Vilíme z Valdeku, střež se! soudce tvůj se blíží!" zvolal cizý hlas na blízku jakoby za jeho stolicí.

Všickni utichli — uleknutí hleděli na sebe.

„Živé blesky!" rozkřiknul se Valdek — „kdo z vás si tropí se mnou šašky?"

Jeden hleděl na druhého: „Já ne!" — „Já také ne!" byly odpovědi všech.

„A kdyby se peklo i nebe s nepřátely mými spojilo!" zvolal Valdek — „nehrozím se a plnými ústy vyprázdním nápoj lásky s přátely svými! Hoj — tu přicházejí!"

Všech zraky utkvěly na postavách vstupujících dívek. Stud a hrdost ruměnčili obličeje jejich a nebylo na nich viděti sklíčenost a přílišnou bázeň, jak by se nadíti dalo; jednání jejich bylo tiché, důstojné a Estra dávala skoro více přítomnosti ducha na jevo než Berta.

„Přistupte blíže!" zvolal Valdek. — „A posaďte se v čelo tabule naší, by se potěšilo oko hostů mých ve vašem pohledu. — Vydobyly jste si srdce mé — a já nedělám ve víře rozdílu."

Opovrženě pohleděly dívky na drzého řečníka, což jej nemálo popudilo.

„Živé blesky!" zakypěl zlostí. — „Dám vás zpoutati a pacholkům k hříčce vás na dvůr vyhodím! — Avšak doufám, že budete rozumné, mé lokty vás tak silně obejmou jako Raimundovy! — Hoj Berto!" zvolal k ní přiskoče — „rozpřáhni labuťové oblouky své, dám ti přednost před židovkou!" Ale Berta jej silně odstrčila a podnapilý Valdek nazpět vrávoral.

„Vilíme z Valdeku, střež se; soudce tvůj se blíží!" zvolal opět onen neznámý hlas. Valdek se otočil divoce kolem sebe, polekaní hosté byli se se stolic vzchopili — a bylo slyšeti, jak těžeje brány vrzají a most po řetězích dolů rachotí; brzy se ozval dupot koňský na dvoře a povětřím zavznělo: „Ježíš Maria!"

„Velmistr!" zvolali všickni a zbledli, zmužilost jejich byla ta tam!

„Zrada!" vychrlil ze sebe Valdek, meč vytasiv. — „Tasme meče a –"

V tom se rozlítly dveře a na prahu se objevil náčelník chasy tajné. „Vilíme z Valdeku!" pravil, „střež se! soudce tvůj již zde!"

„Hromový blesk tě slízej od paty až do hlavy!" zasoptil Valdek. — „Jdi k peklu před soudcem svým!"

Napřáhnul meč chtě po náčelníku máchnouti; tento však, každé hnutí Valdekovo pozoruje, mu podskočil pod ruku a Valdek se překotil na zem.

V tom vstoupil velmistr a za ním družina jeho; žádný z hostů se nehýbal. Velmistr vešel kvapným krokem až do prostřed síně: „Bůh vás naprav!" zvolal; „to-li sídlo templářské?" a na kynutí jeho vešli rytíři s ním přišlí a jímali templáře křivoklátské; žádný, ba ani Valdek, se více na odpor nestavěl, neb hrozná jest hříšníkům přítomnost soudcova. Tak se ukončila hostina na Křivoklátě.

Raimund držel Bertu v náručí, která posud pochopiti nemohla, jak se taková změna tak nenadále udati mohla.

„Berto!" zvolal, „hvězda jasná nám vzešla — rozpoutány jsou vazby mé slovem církve!"

„Bože!" zalkala Esthra, která neodvratně po Raimundu hleděla, „zjevila se mi vidma Edenu a zář její omráčila duši mou. — Eloim jest Bůh můj, Hospodin! Pryč, pryč odtud! rozváži okovy otce a ženicha svého a ptáče do povětří puštěné [258] budu následovati Leviho okřídlenou nohou ve kraj cizí, kde mne neomráčí zář vidiny edenské!"

Tak promluvivši odkvapila rychle. —

Pustá ostala síň, jen velmistr, strakonický, oba Kryspekové, Čeněk a Raimund s Bertou tam prodleli.

Berta slovy a nadšením templáře milovaného opojena, sklonila hlavu na prsa jeho, usmívaje se stál za nimi Čeněk a velmistr bojoval vnitřní boj. —

„Eko!" pravil Čeněk — „nyní se s tebou rozloučím, naše cesty jsou rozličné, tebe volá proud Sekvany, mne poutá vlast. Zapomenuta budiž minulost na vždy." — A Bertě hlavu pozdvihna, mluvil dále: „Jsem smířen s hrobem matky tvé — buď štastna, dcero druhdy milenky mé. — S Bohem Ladislave, na vždy, na věky!" zvolal v náruč se oběma přátelům vrhna; ale záhy se vyvinul, mocně potlačil slzu v oku a s obyčejnou hrdostí odcházeje ještě se obrátil, řka: „Tak se mstí poslední Vršovec!" Dosloviv rychle odkvapil, žádný za ním nevyšel, nepromluvil slova; velmistr a jeho přátelé že přeplněná byla prsa jejich city bouřlivými, Raimund a Berta že nepochopili smysl slov náčelníkových. —

Druhého dne zajaté templáře k soudu s sebou vedouce, ubírali se ku Praze, skrovnou posádku na Křivoklátě zanechavše.

Část osmá.

Brzy po návratu velmistra do Prahy jásali rozjaření Pražané Jindřichu Korutanskému vstříc, který hned po obdržení zprávy o úmrtí Rudolfa s chotí svou Annou do Čech pospíchal. —

V Krokvové ulici stál mezi diváky také muž v oděvu rytířském, červené péro vlálo s biretu jeho, i nebyl to žádný jiný nežli nám již známý Čeněk nebo Vršovec. Ruce měl dle obyčeje svého překřížené, trpký úsměch si pohrával kolem jeho rtů při pohlednutí na to množství hotové radostným pokřikem přivítati pána svého. Za ním stál šašek králové Rejčky, která ze zlosti, že opět sestoupiti musela s trůnu a že z Lipé , dověděv se o jejím úzkém spojení s Volframem, ji opustil, se uzamykala v komnaty a větší část družiny své, mezi kterou i šašek, propustila; tento však nalezl u Alžběty útočiště. Vyslán byl od ní vyhledati náčelníka a povolati jej k velitelkyni, která se v domě bratra svého, probošta vyšehradského, ubytovala. I poštěstilo se mu zahlídnouti Čeňka v davu lidstva a jako vokoun skrze lid se prodrav umístil se za Čeňkem, který ho nepozoroval, [260] poněvadž Alžběta, přijmuvši šaška pod ochranu svou, pořádný, slušný oděv zhotoviti mu dala.

Tu začaly zvony hučeti a vždy víc se blížící nevelký hluk a jásot oznamovaly, že se král Jindřich blíží.

„Hle, hle!" volali někteří, „tamto již odkrývají hlavy — již jdou, již jdou. — Tu je král — odkrýte hlavy!" zvolali. A v skutku objevil se na začátku ulice průvod Jindřicha; pohled na něj však ochladil valně zápal Pražanů. Zpředu jela tlupa korutanských zbrojnošů pod správou korutanského rytíře Albrechta z Hiršenšteinu, za nimi teprv jeli bohatýři čeští a za těmito bral se Jindřich sám, opět Korutany obklopen. Krom velmistra templářů po pravém a Bavora Strakonického po levém boku mu jedoucího bylo málo ještě bohatýrů českých okolo něj k pozorování, ano teprva za Korutany bylo se jim bráti.

„Ai, což patří cizincům přednost před domácími?" reptali někteří. — „Snad myslí, že má být korunován na krále Korutanů?" tázali se třetí, což příčinou bylo, že přivítání dožádaného pána tak hlučné nebylo, jak by se nadití dalo, a sotva Jindřich popojel, rozbíhal se lid, mezi sebou reptaje.

Trpce a spolu úsměšně se usmál náčelník, vida zklamanou naději Pražanů a obrátiv se, ubíral se ulicí dolů, šašek poklusával za ním.

„O ty červový rozume lidský!" mluvil polohlasitě náčelník k sobě, „chceš bořiti trůny a [261] neznáš poutati příznivé okamžení k štěstí svému. Blaze ti Alžběto! zdali se poučíš neštěstím jiných!"

„V pravdě, má toho nyní nejvíce potřebí, poněvadž již na nejvyšším stupni žádostí svých stojí," ozval se za ním šašek; náčelník překvapen se ohlídl. „Bačko!" zvolal, šaška od hlavy k patě měře.

„Hehe! divíte se!" usmál se šašek — „kdyby matka moje místo plecem oudům mým byla přidala, klaněli by se panoši Alžbětinému. Nebo králová dostavši podruhé štilec, po kterémž vždy s trůnu kotrmelec udělala, strhla v zlosti štilcem se mne úřad šaška dvorního a já nyní v neobvyklém kroji nevím, jsem-li moudrý, a nebo teprv notný blázen."

„Mluv, blázne! co máš s Alžbětou?" velel náčelník.

„Předně se musím poděkovat za napravení pochybnosti mé a za druhé mám vám vyřídit, abyste neotálel navštiviti pannu mou, nevím jestli na poradu, a nebo abyste potěšil hostí, šílenou stařenu a mladou čarodějnici, které velmistr pod ochranu její postavil."

Táhlé: „Tak!" vyklouzlo po chvíli udivenému náčelníku z úst a slova nepromluviv, kvapil k Vyšehradu, tak že mu trpaslický Bačko sotva stačiti mohl.

„Nuže, tady bychom opět byli" — pravil Jindřich Korutanský, koně ve bráně hradu nového zastaviv — „a tuším že Čechové nyní majestat [262] náš na stolci svém udrží. Vítej mi, koruno česká!" doložil a s koně sleza kráčel po boku velmistra a strakonického po kamenných širokých schodech vzhůru; družina ostatní dílem následovala, dílem se rozptýlila.

„Přeji štěstí Vaší Jasnosti!" — pravil Eko, do tajné komnaty s Jindřichem a Bavorem vstoupiv — „a doufám, že nezapomenete nikdy na služby, které vám řád náš prokázal."

„Nikdy, můj milý!" — odtušil Jindřich — „vždy budu ochráncem řádu vašeho."

„Ai, ochráncem si je a bude vždycky řád sám" — přetrhne mu další slova Eko — „a ani vy, ani žádná jiná mocnost nezadrží koleje losu jeho. Řád náš ví o přístavu bezpečném, kam se před bouří uchýliti má — o ochranu nám nežádám; však skrze služby námi vám proukázané splňte naděje lidu českého."

„To chci, nejsem já král český?" ptal se Jindřich.

„Přísám Bůh!" — zvolal strakonický — „král, ano; ale národ český očekává více nežli pouhé jméno."

„Co s tím míní komthur strakonický?" tázal se Jindřich poněkud uražen.

„To, abyste zacelil rány, kterými osud naši vlast tak nelítostně sešlehal; abyste slyšel moudré rady domácích a nestavěl je za cizince jako dnes. Přísám Bůh! toť bychom se po Rudolfu roztoužili."

"Tak jest" — promluvil Eko vážně — „poslechněte rady této a národ český vám vystaví kolem trůnu zeď prsy svými, kterou žádný Albrecht více nerozlomí."

„My žádáme," — vece Jindřich nadutě — „aby lid český nezapomínal, co majestatu královskému povinen jest, a my pak budeme jednati dle uznání našeho."

Prchlý strakonický chtěl již odpovědíti , ale pohlednuv na velmistra, který s opovržením mlčky z komnaty se ubíral, učinil taktéž.

Hluboce bodlo žíhadlo toto Jindřicha a od té doby zanevřel na templáře.

„Nastanou kruté doby jak řádu našemu, tak i vlasti, milý Bavore!" — mluvil Eko cestou k příteli svému — „a jak vidím, neostane vám nic jiného nežli vrhnouti se do náruče nepřátel templářů, rytířů rodyzských."

„Dokud budu moci" — odtušil strakonický — „budu chránit loď naši před ztrozkotáním, pak ale chci následovat rady tvé."

Přišlým do Jerusaléma vyšel rytíř bratr vstříc.

„Nuž jak?" tázal se ho velmistr.

„Vyplněny jsou rozkazy Vaší Velemocnosti" — dí rytíř — „kněžna Alžběta přijala s radostí hosti jí odporučené."

„A Raimund?"

„Jeho Vznešenost byl poslušen rozkazu vašeho."

„Zítra nastane nejtrpčí den života mého!" vzdychl velmistr, do komnaty se ubíraje. „Zavolej [264] tajemníka!" — velel sluhovi a obrátiv se k strakonickému, který jej byl následoval, pravil: „Prodal jsem na Moravé Setenice a Freundsdorf Bočkovi z Kravařů, bych mohl zaplatiti dluh, který na řád výlohy válečné byly uvalily, aby se neřeklo, že templáři dluhů po sobě zůstavili."

„Dobřes učinil!" posvědčil strakonický.

„I kázal jsem tajemníku," mluví Eko dále — „aby hned po obdržení peněz velikomyslnému věřiteli našemu, židu Abrahamu, nejhlavnější dluh zapravil i s ouroky, ačkoliv se jich ten Israelita odříkal."

Hluboce se ukloniv vstoupil tajemník do komnaty.

„Učinils, jak jsem kázal?" táže se velmistr.

„Tuto potvrzení obdržených peněz" — odvětil tento, pokorně list velmistru odevzdávaje — „a zde přináším ouroky zpět, neb žid jich dokonce přijmouti nechtěl" — doložil, těžký vak na stůl položiv.

Přísně pohleděl Eko na tajemníka. „Znáš zákon, smělče! žes se opovážil obejíti příkaz velmistra?" Tajemník položil pravici na srdce své. „Znám, pane!" dí pevně, a však pokorně — „ale i také spravedlnost soudu řeholního."

„Čím se můžeš ospravedlnit?" táže se velmistr.

„Žid nechtěl přijmouti ničehož, pakli ouroky zpět nevezmu, anebo že za mnou do ulice vyhodí peníze."

Velmistr pohleděl s úžasem na strakonického, i tento nemohl svůj obdiv tajiti.

„Jdi!" obrátí se Eko k tajemníku — "jsem a tebou spokojen."

Po dlouhém mlčení se usmál trpce velmistr: „Nuž tedy vidíš, že již pád náš nevyhnutelný, neb svět je zcela převrácen, anto se žid zisku odříká."

„Podivná arciť to věc" — dí strakonický — „a však co míníš s těmi penězi činiti?"

„To jest, co právě na mysli přemítám" — vece Eko — „mluv ty, příteli, sám, pakli důmění mé na nepravé se nachází cestě?"

Strakonický pokynul hlavou.

„Víš dobře — mluvil velmistr — „že jsem život i jmění celé řádu obětoval, ačkoliv ne vždycky řádu ke cti sloužil. — Však to je ti tak dobře povědomo jako mně. Ale nyní spěly činy dávné minulosti jen jako stíny před duši mou, však časem přece zahřímaly na bránu svědomí mého a vyděsily ducha z mrákotné dřímoty. Až příchod komthura clermontského Kryspeka všecky ty uspalé hydry hříchu vyburácel, ale Bůh a šlechetnost Čeňkova mi nedali zoufati, a brzo jsem našel, po čemž jsem dlouhá leta mamě bažil, i mohu nyní smířit stíny zesnulých. Ale vraťme se k účelu prvnímu. Co soudíš na dobré svědomí, — mohu-li nazývati tyto peníze své, bych ověnoval jimi [266] Bertu, by snad Raimund někdy nepředstíral dívce, že ničehož nemající ji učinil paní statků velikých!"

"S Pánem Bohem!" pravil strakonický – "jest to jen malá náhrada za služby řádu prokázané a za jmění na statcích jemu darované. A však nevím, zdali kapitola souditi bude dle přísných náhledů tvých, by vyvrhla oblíbeného Raimunda z řehole – toť spíše odsoudí Valdeka k smrti –"

"Nemluv o vůli kapitoly" vskočil mu do řeči velmistr – "zákon zde velí, a když u Valdeka milost místo přísnosti zákonní panovati necháme; tedy musí i Raimunda necitný soudce souditi dle provinění jeho. My ho viděli spočinouti v obětí dívky a zákon velí vyvrhnouti jej z řehole, a tak se i stane. Neb jen takto ho vrátíme životu zpět, vystavíme budovu štěstí jeho, anto miluje by podlehl lásce, a já znám moc její – ty, Bavore! záměry mé nezkazíš –"

„Přísám Bůh, že ne!" zvolal strakonický — „vždyť víš, že toho hocha miluji, a k štěstí jemu dopomoci je má největší snaha."

„Nuže, tedy se přece zastkví blahý duše mír nad stářím mým," pravil radostně Eko — „a málo komu je popřáno napraviti hříchy mladosti. Pojďme tedy, bych oznámil bratrům, že zítra velmistrovství složím pro památku Molaye." — Odešli.

V bytu probošta vyšehradského se nacházela zajímavá společnost. Alžběta Přemyslovna seděla podle bratra svého, po druhém boku svém majíc Bertu nám z lesů zvikovských jako i z hradu [267] křivoklátského co milenku Raimunda známou. O zábradlí stolice této se podpírala Maruna, hovoru obecnému mlčky naslouchajíc a jen časem pokynula anebo zavrtěla hlavou na znamení její libosti aneb nelibosti se zásadami mluvících, což Bačkovi, nejzáze v komnatě na bobku sedícímu, vždy příležitost dávalo rozmaru svému rozličnými posuňky uzdu pouštěti. V předu stál Čeněk dle obyčeje se založenýma rukama a jakýsi tajný žal svital z oka jeho a mísil se i v řeč, která o jakémsi vnitřním pohnutí svědčila.

„Nynější můj účel jest vykonán, drahá kněžno!" mluvil právě — „a vám svítá koruna otců vašich již z blízka, Jindřich sám pracuje, ač nevědomky, o tom, by se brzo zaskvěla na hlavě vaší; tedy se vracím do skrytosti své, z níž mě osud vlasti vyvolal, i vrátím se opět na jeviště života, kdy toho nutno bude, až totiž přijde čas upevniti purpur na bedra vaše."

„Ó drahý příteli!" pravila Alžběta vděčně — "jak se vám odměním za tolik služeb? Nikdy nevyhasne památka vaše v srdci mém; ale rcete mi konečně, komu jsem povinna za tolik obětí!"

„Nepátrejte po jméně rodu mého," zasmútil se náčelník ještě více — "jehož slávu zlomyslnost lidská potupně strhala. Ale" zamyslil se — "možná, že snad vy svědectví vydáte o nepravosti otcům mým učiněné, protož nebudu tajiti déle tajemství po tak dlouhá leta v prsou mých svírané. Slýchala jste proklínati jméno Vršovců," počal [268] vypravovati povýšeným hlasem se vztýčiv a oko jeho planulo — „a věkové budoucí, jimž slova má sotva se oddědí, budou jim láti co zrádcům vlasti, co vévodobijcům, a oni přece krváceli jen pro vlast, pro národnost, pro lid. Bránili, by se cizota nevedrala ve vlast jejich a nepokazila mravy národu, prostotu vladařů českých, která jim velela považovati poddané za děti, za spolubratry, nikoliv za otroky a nevolníky, jak to bývá u Němců. Sami vyššího rodu, pokořili šije své pod žezlo Přemyslovo a potomků jeho, bojovali v spravedlivých bojích pro otce vaše, kněžno! a byli vždy silný taras, aby despoti netlačili národ. Povědomé vám budou roztržky domu vévodského, i byly zhejřilému bohatýrstvu českému vítány, které starodávné, prosté mravy národa svého zavrhnuvše raději se přidrželo marnivých, ukrutných zvyků cizinců a drželo vždy s tím pánem, který sám lásku k vlasti ze srdce svého vypudiv, pouštěl uzdu nevázavosti a cizotě. Tu se stavěli Vršovci na odpor, a kníže i sluha vinili je ze zrady. Ha, kdyby byli zrádcové, nebyli by ochránili tolikráte vlast před záhubou. Slyšelať jste o pověstných sekerkách , o polních vůdcích vršovských, kteří vítězoslavně bojovali pro stolec český a vlast; ale to nic nepomáhalo, oni byli a musili býti i ostati zrádci, že milovali národnost více nežli pokažené mravy nevázaných cizinců, a na stínidle padli [269] slavní předkové moji, jen já jediný Vok ostal z nich; dědictvím mým byla horoucí láska k vlasti. I hospodařil jsem dobře s ním, otec váš i vy, kněžno, jste toho svědkové. Nyní však již vykonán účel můj, aspoň na dlouhý čas, pak se vrátím opět, bych pomohl přátelům vašim zahrnouti purpurem bedra vaše."

Tak v rozčilení pověděv, kvapil odtud, aniž se byl více navrátil. Teprv po dlouhém čase, když již mnoho let na trůnu seděla, dozvěděla se Alžběta, že šlechetný poslední kmenovec slavných druhdy Vršovců v chýši své lesní zemřel a od svých věrných dle žádosti jeho podlé hrobu, kde matka Bertina odpočívala, pochován byl. Jeho stranníci se rozptýlili po hradech pánů českých, kteří rádi přijali cvičené bojovníky do žoldu.

Ještě se žádný v úžasu nad řečí Čeňkovou nezpamatoval, an služebník do komnaty vstoupil, Bertu ven volaje, že tam někdo, který s ní mluviti chce.

I vyšla ven a do komnaty své. Mladá ženština bohaté ošacená s hustým závojem zastíněná čekala na ni. Podlé neznámé ležela na stole nevelká skříň z dříví ebenového, stříbrem draze a vkusně vykládaná. I pozastavila se Berta nad neobyčejnou a neočekávanou návštěvou; ženština rozhrnula závoj zpět a Berta vyvolala v největším překvapení: „Estro!"

„Tkví ti ještě obličej můj v paměti?" táže se tato.

„Mohla bych snad zapomenouti družku zajetí svého" odtuší Berta — „a lásky své?" připojila polohlasitě se sklopenýma očima.

„To již na vždy zapomenuto," vece Estra — „bylť to rozmar dítěte, které zapomělo, že je židovka. Raimund se okázal co skvělý meteor na obzoru vycházejícího života mého, a také tak zašel, já jsem provdaná za Leviho dle zákona otců."

„Provdaná!?" oddychla si Berta.

„Ano, a proto jsem přišla s tebou se rozloučiti," dí Estra — „tyťs byla jediná, která rozuměla duchu mému, neohlížejíc se na to, že neštěstí národa mého již při počátku mém hanbu v čelo mé bylo vyrylo. Nikdy nezapomenu na dny s tebou prožité, zpomínka na ně a na tebe mě bude provázeti v kraje cizé co smiřující anjel mezi mnou a křesťanstvem i bude mne vždy poutati k zemi této."

„Tak přece chceš opustiti zem českou?" ptala se Berta.

„Opustil ženich můj dům otcovský, by sedm let sloužil na mne dle zvyku otců," odtuší Estra — „a zákon mi velí následovati muže svého, u něj je místo mé!"

Srdečně se rozloučily a Estra odcházejíc nechala skříň na stole.

Teprv po dlouhé chvíli pozorovala Berta skříň tu a domnívajíc se, že ji Estra zapoměla, chtěla ji za ní poslati. Jak ale užasla, když čtla na víku nápis: „Nevěstě Raimundové od vděčné židovky."

I obdarovala ji Estra skvostným šperkem k sňatku jejímu, neb předzvídala ze všeho, že velmistr vše na to vynaloží, by oblažil sňatkem milence.

Část devátá.

Táhlé zvuky trub zavzněly ranním větrem s cimbuří dvoru Jerusalema, prapor hrdě v povětří se dmoucí byl svinut a brzy na to vjížděli rytířové druhých dvou komthur do dvora hlavního. Bylo dnes veliké shromáždění ve dvoře templářském, četnější než tehdáž, když se komthurové na poradu k boji s Rudolfem byli sjeli, nebo pro řeholi samou byly dnes důležitější věci k vyjednávání a žádaly přítomnost kapitoly celé.

Ve velké síni byli shromážděni rytířové velmistrovství českomoravského, všickni komthurové byli přítomni a s každým nejméně dva rytíři. Na povýšeném stolci seděl Eko a podle něj na každé straně patnácte komthurů, mezi nimi i komthur klermontský Ladislav Kryspek, místa však komthurů hažmburského, křivoklátského ano i zvikovského byla prázdná; dále pak po obou stranách sálu stály ostatní rytířové. Sál byl dnes v prostřed dřevěnou mříží přepažen a za touto bylo vidět Floriana Kryspeckého a několik světských [272] rytířů na jedné, Bartoně a Marunu na druhé straně, ostatně bylo oddělení toto prázdné až na dva zbrojnoše vchod do sálu střežící. Hluboké mlčení panovalo v shromáždění a všech zraky byly upřeny na velmistra.

Tento bystrým okem veškeré shromáždění přeběhnuv, kynul kancléři řádu, který na pokynutí toto vstal a napřed před velmistrem, pak celému shromáždění se ukloniv vyňal pod pláštěm nevelkou knihu a otevřev ji četl následující:

„Patnáctý článek regulí řeholních: Kdokoliv z řeholníků řádu Sion, nechť rytíř, kněz neb bratr služebný zákony a povinnosti předepsané nezachovává, buď trestán od představeného; je-li viník komthur, zbrojmistr nebo jiný vyšší řádu, pohnán buď před soud velmistra, je-li provinění velké, jako zpoura, smilství, zrada a t. d., buď trestán přísně, třeba i na hrdle, o tom však musí rozhodnouti kapitola celá." A zavřev knihu obrátil se opět k shromáždění: „Rozuměli jste, bratří, slovům zákona?"

„Ano!" volali po síni.

„Jest vám povědomo, proč jste svoláni v sněm?" ptal se kancléř dále.

Opětné „ano!" se rozlehlo kolem.

„Pusťte herolty do shromáždění!" zvolal kancléř a v okamžiku se rozlítly dvéře, čtyři herolti vstoupili do síně a popošli až ku mříži. Každý držel v ruce hůl na spůsob hada kroucenou a na prsech se třpytil každému obraz vkusu podivného.

Bylo znáti tři hlavy, které však jakoby rouškou zatřené se zdály, pod něma bylo v pozlacené oceli vyryto tele a na okraji kolem obrazu celého běžel nápis latinský z písma svatého.

„Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice Boží!" volal nyní kancléř a všickni komthurové i velmistr vstali, "já řádu kancléř provolávám jménem velmistra českomoravského dle moci papežem Kalixtem a Eugeniem svaté paměti jemu udělené veřejně soud nad Vilímem, komthurem křivoklátským, nad Miškou, komthurem hažmburským, a nad Raimundem, komthurem zvikovským. Herolti, oznamte soud!" kázal těmto.

Tito odstoupili od mříže a hole své vzhůru pozdvihnuvše opakovali jednohlasně slova kancléřova, po čemž se brali ze sálu. Velmistr i komthurové se usadili, kancléř zaujal své místo opět a hluboké mlčení panovalo v shromáždění. Sotva několik minut uplynulo, vstoupili opět herolti do síně, za nima nadjmenovaní komthuři, Valdek s komthurem hažmburským, Raimund pak za nimi a za tímto několik zbrojnošů co stráž. Vilém a Miška byli sice oblečeni v havu řádovém, ale bez křížů komtburských, bez mečů, slovem bez okras všech hodností svých; Raimundovi však, ačkoliv i on na rozkaz velmistra, který jej na Křivoklátě v náručí Bertiném spatřil, též uvězněn byl, nebyly odejmuté okrasy řádové. I postoupili herolti a vězňové až ku mříži. Hrobové ticho panovalo v četném shromáždění, ano veškeré rytířstvo i důstojníci [274] řádu se ani neohlídli po vcházejících. Bylo to zajímavé podívání na tyto vězně . Hrdý, divoký Valdek neodložil zpupnost svou i díval se ousměšně po shromáždění, co zatím Miška bázlivě a ouskostně k zemi hleděl. Velice se lišil od těchto obou Raimund. Jasným pokojným okem zhlížel na spolubratry, nyní soudce své, a celé jednání jeho bylo prosto vší bázně jakož i urážlivé zpupnosti. Nyní kynul velmistr a řádu maršálek Zikmund Chvalovský z Čachořic, se vzchopil a meč svůj obnaživ, obrátiv se k heroltům „Co chcete od shromážděné kapitoly svatého řádu Sion?" se tázal.

„Provolán byl jménem řádu svatého soud," odpovídali tito jednohlasně.

„Nad kým?" ptal se maršálek dále.

„Nad Vilémem Valdekem, komthurem křivoklátským" odpovídali tito, „nad Miškou z Nových Dvorů, komthurem hažmburským, a nad Raimundem z Chýše, komthurem zvikovským."

„Z čeho jsou obviněni?"

„Nechť předstoupí svědci" odvětí herolti, „my plnili povinnost svou."

„Blaze tomu, kdo se nikdy neuchýlil od povinností svých" vece maršálek; „odstupte!"

Herolti sklonili hole své a odstoupili několik kroků od mříže.

„Kdo chce svědčiti proti obžalovaným, ať předstoupí!" obrátí se nyní maršálek k shromáždění a Bavor Strakonický se vzchopil i mnoho z rytířstva předstoupilo.

„Z čeho viní ctný komthur strakonický obžalované bratry své?" tázal se maršálek.

„Viléma z Valdeku a Mišku z Nových Dvorů" odvětí strakonický vážně „žaluji v soud kapitoly českomoravské na živobytí a na smrt. Oba se protivili rozkazům velmistra, prznili svatost pomazání svého a zrušili přísahu svou smilstvím, zradou a obloupením bezbranných. Slova má jsou pravdivá, tak mně pomoziž Bůh!"

„Velká to provinění zajisté" vece maršálek, „co mají ostatní žalobníci k přednešení?" tázal se dále.

„Komthur strakonický mluvil za nás!" odpověděli tito porůznu.

„Viléme z Valdeku!" obrátí se nyní maršálek k tomuto, „táži se tě ve jménu Boha, ve jménu církve, ve jménu řádu posvátného, zdali se přiznáváš k proviněním na tebe dosvědčeným? mluv pravdu, jako že chceš, aby ti Bůh byl milostiv v soudcích tvých."

„To napomenutí jsi sobě mohl uspořiti" odvětí drze Vilém, „či myslíš, že bych zapíral činy své? Pravda, že jsem často se vymknul tuhému zákazu řeholnímu a neželím toho, že jsem sáhal po slastech života, když mi příroda k požívání kynula; ale lež to, že bych byl kdy jako zákeřník na bezbranné vypadal, vyjmouc žida Abrahama, tuto pijavici váčků křesťanských, což potud mi líto, že se mi nepoštěstilo natáhnouti toho nevěřícího psa na skřipec. Kdo však mě může viniti ze zrady?"

„Já!" ozval se na straně hlas a Florian Kryspek, který se byl při vstoupení vězňů mezi ostatní světské rytíře soudu přítomné skryl, předstoupil ku mříži. Valdek se patrně ulekl, nebo mněl za to, že žádný ze společníků na kvasu a úmluvě křivoklátské před půl rokem podílu bravších na něj před soudem templářským svědčiti nebude a, jelikož všickni od té doby již rozptýleni byli, také nemůže; tudy byl ovšem na nejvýš nemile překvapen, spatřiv Kryspeka co žalobníka proti sobě vystupujícího.

Kryspek sposoroval ustrnutí jeho: „Nelekej se, rytíři Valdecký" pravil, „nebo mluviti budu jen to, co se v skutku přihodilo, na čemž jsem i já, bohužel! poněkud podílu bral, a tak tedy budu žalovat i na sebe, máš spoluvinníka, nelekej se!" A k shromáždění se obrátiv, mluvil následovně: „Celému rytířstvu slavné kapitoly bude známa moje prvější nenávist k řádu templářskému, příčinou byl vždy milovaný bratr můj Ladislav, komthur klermontský. Jak a proč? jest slavnému velmistru povědomo, jakož je i celému řádu známo, že sotva o návratu bratra svého již dávno oželeného se dozvěděv, jsem věrně při hesle: „Ježíš Maria" stál. Než se však to stalo, stál jsem u nepřítele a hleděl na to, kde by se jaká ujma řádu vašemu učiniti dala. I přišlo mi tedy vhod odvážení soudruha vašeho Viléma, rytíře valdeckého, tehdáž velkomthura na Křivoklátě. I povím krátce, co se bylo mezi námi přihodilo. Jednou, budeť tomu [277] asi půl leta, přijel odpoledne rytíř Valdek s komturem hažmburským na brad můj Královice i zvali mne na Křivoklát pravíce, že budu něčemu přítomen, co velmistru a stranníkům jeho velmi záhubné bude, a poněvadž o mé nenávisti k řádu vědí, že opominouti nemohli, jelikož se o mém návratu ode dvora královského na hrad otců mých dozvěděli, i mne tam pozvati, kde mnoho známých naleznu. I vysvětlili mi, když jsem se zdráhal tak zhola pozvání tomu zadost učiniti, celý záměr svůj, načež jsem bez meškání s nimi odejel a v skutku jsem našel mnoho rytířů vůkolních dobré i zlé pověsti na Křivoklátě shromážděných. Bohatá hostina nás bavila až do rozhřání krve, a tu se teprv začala již dávno umluvená hra s mladšími rytíři komthury křivoklátské, a sice: Velemocný velmistr jerusalemský byl ssazen hodnosti své a na jeho místo vyvolil se tehdáž Vilém Valdecký, mně samotnému uděleno bylo řádu maršálství , trůn český se měl překotit a na jeho rumu měla se vystavěti říše templářská, střediště všech rozptýlených kolejí a klášterů. Všickni přítomní, i já mezi nimi, vínem rozehřátí jsme s jásáním přijali návrh ten bláznovský, ale ráno když se pára vínová rozkouřila, a výhrůžky tajných soudců jako kouzlem do komnat našich vpravené rozehnaly všecky. To jest, o čemž svědčiti mohu. Vilém z Valdeka a Miška z Nových Dvorů se dopustili zrady na řádu svém a co více i na vlasti naší, to chci dosvědčiti kopím i mečem a nebo palcátem."

Tak praviv ohlížel se jiskrným okem vůkol, hněv, úžas se jevily v obličeji každém; Valdek hleděl divoce na Floriana, Miška však klonil rozpačitě hlavu k zemi, tvář jeho byla zbledlá, rty zsínalé, patrnáť bázeň největší.

„Viléme Valdecký!" mluvil opět maršálek důrazně — „zodpovídej se nyní!"

„Kdyby se byly záměry naše povedly, které nedověrný Kryspek proti přípovědi své vyzradil," odvece Valdek — „nebyl by ses mne takto tázati směl."

„Miško Novodvorský!" obrátil se nyní maršálek ke komthuru hažmburskému, „jak ty se zodpovídati můžeš?"

„Tento mě zavedl!" dí Miška třesoucím se hlasem, na Valdeka ukázav.

„Dobře, výborně!" chechtal se tento divoce — „ale neboj se, milý brachu! ty časy již zašly, kde velmistr nad živobytím a nad smrtí podřízených rozhodl," a polo k němu, polo k shromáždění obrácen mluvil povýšeným hlasem: „Tiara zlomila moc velmistrů, budova Sionu je zbořená, templáři již nejsou více!"

Výraz nevole nad smělou řečí touto rozlehl se rykem po sále a velmistr se vzchopil se sedadla svého: „Zadrž, odbůjníče!" volal — „ještě nerozdrtil výrok kardinálů shromážděných slávu naši; Molay a Vilém de la Moore ovšem již zašli, [279] ale potud strmí k oblakům prapor templářstva českého a moc jeho rozdrtí zpupnost tvou. Přikročte k soudu!" kázal.

Hluboká mlčení nastalo okamžikem po tak velkém rozhořčení všech a černá nádoba se podala komthurům, každý vyňal již připravenou kuličku a hodil do ní, tak to šlo řadou až k rytířům a těmito opět zpátky, až se dostala nádoba k maršálku zpět. Tu vstali všickni důstojníci řádu a velmistr vytahoval jednu kuličku po druhé, všecky byly černé, žádná bílá; při pohledu tomto zachvěl se i Valdek.

„Viléme Valdecký a Miško Novodvorský!" volal nyní velmistr — „nestranný a spravedlivý soud kapitoly celé vás vydal jednohlasně na smrt, Bůh budiž duším vašim milostiv!"

Sotva tato slova dořekl, pozdvihli herolti, kteří potud jako sochy po zadu stáli, hole své a opětovali výrok velmistra, pak obrátivše se kráčeli ze dveří a na prahu provolávali do předsíně rozsudek kapitoly, načež se rozstoupili, a zbrojnoši, novicové i jiné služebnictvo vstoupilo do síně soudní, tak že i oddělení před mříží, potud prázdné, naplněno bylo.

Nyní vystoupil kněz templář z postranné komnaty, ubíral se na místo povýšené, kde jen velmistr sedával, a všickni poklekali, i sám velmistr sklonil po boku kněze kolena svá a veškeré shromáždění se modlilo za knězem hodinky předříkávajícím. Když chtěl tento začíti modlitby nad umírajícími, [280] vstal najednou velmistr a knězi k mlčení kynuv, obrátil se k shromáždění: „Kapitola vyřkla smrt nad vinníky, velmistru však ponechána moc rozsudek umírniti. Bratří! brzo se skloní jméno naše k západu; my dokončili běh náš slavným činem, tak že se mi za nehodné zdá poslední dny naše utracením vinníků pokáleti, i volám tedy odsouzeným: milost —"

Úžas, jaký panoval po výroku tomto, nelze popsati.

„Bez trestu však nesmí ostati jejich provinění," mluvil velmistr po chvíli dále — „vyloučeni jsou z řehole, svlečeni z šatu posvátného, v potupu dáni přítomným i budoucím — toť výrok můj!"

A sotva toto vyřkl, chopili se zbrojnoši obou komthurů a snímali s nich brnění i zlaté ostruhy. Se zatajenou zlostí podrobil se Valdek nevyhnutelnému osudu, dobrovolně Miška; a když již všeho, co by na templáře upamatovalo, zbaveni byli, odebrali se zbrojnoši s ostatní družinou ze síně.

Valdeka a Mišku doprovázeli herolti ze sboru templářského, který zhanobili, který zradili. Miška zašel neznámý, na něm se vyplnil výrok velmistrův, nikoliv na Valdeku, který, vybouřiv záhubný oheň mladosti, se stal oslavou vlasti, vzorem bohatýrstva, opěván básníky a zpěvnými krajany svými. Takových příkladů nenadálého převratu duševního nám podává historie vůbec mnoho, aniž jsme s to příčiny toho tajné vyskoumati.

Když se opět rozbouřená mysl rytířstva utišila, předstoupil řádu maršálek opět. „Raimunde z Chýše!" obrátil se ke komthuru zvikovskému, který se s velkým účastenstvím na celý výjev díval — „i na tebe se pronesla žaloba, žes přestoupil hlavní přikázání řádu, které zapovídá naslouchati svůdnému hlasu lásky." — Veškeré shromaždění užaslo a v každém oku bylo největší účastenství znáti.

„Žalobníci nechť předstoupí!" volal maršálek a Bavor Strakonický, ano ku podivu! i velmistr sám dal znamení, že proti miláčku svému svědčiti chce. Všickni ovšem žasli, neb nevěděli, že to mezi nimi umluveno bylo, ba ani Raimund netušil, že tito mužové, kteří ho nejvíc milovali, za tou příčinou proti němu svědčí, by mu vystavěli budovu štěstí budoucího, které by nikdy v řeholi dosíci nemohl; neboť z vlastní zkušenosti znali moc lásky, která toho, koho opanovala, neodolatelně za sebou táhne a jemu buď ráje nebes, nebo hrůzy pekla tvořívá, tak že, zdali cíl její v neprohledné dálce zmizí, obět její buď v porobu časnou někdy i věčnou klesne, anebo, zdali duch silnější nežli láska, outlý proutek štěstí pozemského na vždy podlomí.

I ranilo svědectví strakonického, že jej viděl spočívati na prsou Bertiných, Raimunda velice, tak že se zpočátku ani zpamatovati nemohl, tu vyzval velmistr i starého lovce zvikovského k svědectví.

„I ty, Bartoni?" obrátil se Raimund trpce k němu.

„Ano, Vznešenosti! já také," odpoví tento, poněkud předstoupiv — „neboť znám od maličkosti dvě krásné přísloví a sice: Komu štěstí na kobylku sedlo, ten se ho nesprostí, a kdyby ho železnými pruty zaháněl — a za druhé —"

„Nech si svá přísloví," okřikl ho velmistr, obávaje se, by hovořivý Bartoň úmluvu celou nevyzradil — „povídej krátce, co o udalosti v chýši Čeňkově víš!"

„Ano, Velemocnosti!" ukloní se neohrabaně Bartoň — „povídat budu, zdali však krátce, nevím, neboť celá udalost je tak dlouhá, že by se o tom několik večerů napovídat dalo; — chcete-li však dobrou historii slyšeti, zeptejte se tuhle Maruny, ta má dobrou vyřídilku, lepší než jaký kazatel. Nuž, jen mluv!" obrátí se k Maruně — „já ti budu svědčiti nebo ponapravovati —"

„Ženo!" osloví maršálek usmívavě Marunu — „vydej svědectví!"

„Povolal jsem vás, abyste vydali svědectví, a oni mluvili: ano, ano; ne, ne!" odtuší Maruna — „tak píše prorok; i já chci mluviti pravdu, neboť slova lživá pochází z ďábla, od něhož nás ostříhej Pán! Bratr váš Raimund, mocí Boží poraněn, že neslyšel varovná slova má, ležel nemocen v chýši mé a jiskra se v něm roznítila, která ho vábila k schovance mé citem, který nás nejvíce k Bohu víže, láskou. Ano, milovali se [283] vespolek, on však více stvůry smýšlenek lidských než hlas přírody a Páně ctíc, vyrval se po jediném objetí z náruče její, ponechav ubohou žalu, až vadla jako kvítko pod dechem mrazivým —"

„Dosti toho!" přetrhl jí velmistr další slova — „důkazy jsou patrné a on zapírati nemůže —"

„Také nebudu," promluví Raimund — „ano miloval jsem a nepřestanu nikdy, neboť v prvním rozblesku lásky jsem porozuměl hlasu Božímu a tajným hlaholům přírody, ale mocně jsem tajil cit ten, nebo na prsou mých se skvěl kříž templářský a pod tíží jeho pukalo srdce mé, a já odolati nemohl."

„Přísám Bůh, hochu můj! věřím ti," zvolal strakonický — „ale provinění to přece a já hlasuji: vyloučení z řádu!"

„K pořádku!" okřikl ho maršálek a strakonický utichl.

Velmistr se však vzchopil: „I já hlasuji se strakonickým," pravil — „nebo nemůže ostati ve sboru našem, komu břemenem je kříž templářský!"

Tu se rozblesklo všem a každý porozuměl jednání velmistrovu, i jednohlasně volali všickni: „vyloučení z řádu!" neboť žádný nechtěl překážeti v štěstí jinochu vůbec milovanému, který nyní též poznal péči přátel svých o blaho jeho, i pozdvihl modrojasné oko své vděčnou slzou zarosené k velmistru a jako sen mu přicházela změna, spatřiv se sproštěn vazeb jej k pustému, bezradostnému životu poutajících; neboť bratří [284] jeho pílili vyplniti výrok kapitoly, by soudruha svého navrátili záhy životu šťastnému.

A ještě toho dne složil Eko velmistrovství se sebe, na nějž Bavor Strakonický pozdvižen by. Toť byly poslední činy templářů v Čechách.

Část desátá. (Závěrek.)

Pět let uplynulo od této doby, aniž bylo více o Ekovi a komthuru klermontském slyšeti, kteří již druhý den po obecném soudu templářském z Prahy byli zmizeli. Raimunda pojal Florian Kryspek za syna, poněvadž otec jeho Ladislav hned po soudu templářském s velmistrem se pryč, ani žádný nevěda kam, odebral, aniž by byli na zasnoubení dětí svých čekali. I daroval Raimundu hrad a statek nelahozevský v dědictví a on změnil, jak jsme u Horažďovic viděli, dosavádní jméno své, od velmistra mu dané, z Chýše v ono slavné Kryspek z Kryspachu a bezdětný Florian mu i Královice odděditi připověděl. Mnoho se změnilo v tom čase. Templáři byli brevem apoštolským

i v Čechách vyzdviženi, větší část jich však vstoupila do řádu Rodizů a strakonický převzal mistrovství království českého ( Grand prior Rodizů [285] a nyní Melitů). Tak skončili templáři v Čechách bez krveprolití, bez ukrutností. Na stolci českém seděl Jan Lucemburský a Alžběta Přemyslovna po boku jeho, a tak se vyplnilo proroctví Čeňka neb Voka Vršovce, že Jindřich Korutanský sám o to pracuje, by brzo oblinul purpur bedra její. Raimund se více do záležitostí vlasti nemíchal, jen jednou se uchopil zbraně, když táhl s biskupem pražským mladistvému Janu z Roudnice do Budína vstříc a bojoval statečně pro něj u Kolína, na Horách Kutných i při vydobytí Prahy; nyní však opět trávil již půl druhého leta dny své po boku manželky své Berty, která ho již třemi dítky oblažila, každodenně žehnaje památku velmistra i obou Kryspeků. Maruna kolébala malou dcerušku nábožné písně zpívajíc a každý večer se modlila: „Co Bůh činí, dobře činí!" Bartoň si hrál se starším chlapcem na myslivce, řezal mu šípky z dřeva, vysvětloval mu, jak má natáhnouti tětivo a jak mířiti, a učil ho příslovím svým. Kdykoliv se příležitost nahodila, vypravoval nejraději, jak ho rytíř, tehdáž komthur zvikovský, při hostině přepadl a jak mu výborná kýta chutnala. Slunce se chýlilo k západu a pod hradem proudící se řeka Vltava hořela v rudém požáru, když hlásný radostně zatroubil příchod milého hosta oznamuje. A v skutku vyjížděl na návrší od Minic četný zástup jezdců, v jejichž čele pan Florian Kryspek k Nelahozevsi uháněl. Radostně vítali domácí příchozích, pan Florian se sice těšil nad štěstím dětí [286] svých, jak Raimunda a Bertu nazýval, ale oko jeho se nevyjasnilo jako jindy. Jakýsi tajný žal rozestřel nad ním roucho své a časem se okázala v něm slza, již on mocně zpátky tlačil. Neostalo to miláčkům jeho tajno a na starostlivé otázky jejich neodpovídaje, vzal Raimunda stranou a vedl ho do jiné komnaty.

„Raimunde!" pravil „ohraž srdce své a seber všecku zmužilost svou, by jsi nevyzradil ničehož před chotí. Milený bratr můj a otec tvůj zemřel v Paříži" mluví dále několik svinutých pergamenů z náprsníku vytáhnuv. „Eko ti posílá poslední dědictví jeho i své, i jej poznáš z listů těchto, a že choti tvé blíže stojí, nežli se domníváš."

Tak pověděv ponechal Raimunda žasnoucího o samotě, který po chvíli k stolu přistoupil a pergameny tam uložené rozvinuv čísti počal. Nejprvé mu padl list otce jeho Ladislava Kryspeka do očí i četl následovně:

Drahý Raimunde!

Když tento list čísti budeš, objímá již chladná zem tělo mé a nade hrobem ti vyjevím tajemství zmizení mého. Synu můj! Přijmi požehnání mé, jež ti s vroucí modlitbou o tvoje blaho z hrobu uděluji a které jsem ti loučiv se s Prahou jinými svatými povinnostmi vížen uděliti nemohl. Odpusť, synu můj, že mě domělá nevěra přítelova a smrt matky tvé hnali ze vlasti, a já tebe ještě nemluvně zanechal péči cizích, tak že i jméno otce [287] tvého neoddělilo se na tebe a ty pod cizým jménem velmistrem vychován stal se oslavou řádu Sion. To obradovalo duši mou a blankyt nebes se ještě jednou usmíval jasně na mne, nešťastného poutníka, jemuž smrt Molayova, vyhynutí řádu našeho, smrt choti mé na srdci hlodaly, tak že jsem již jasnou štěstí bránu na vždy pro mne zavřenou mínil. Ve vlasti se mi však otevřela brána ta, našel jsem tě, synu můj, smířil jsem se s přítelem, viděl slavný odchod templářstva s jeviště světa, a co více, ve vlasti se začal stavětí pomník Molayovi, o jehož sloupy někdy Francie za Filipa se skrvácí. Ekův připiš ti vysvětlí ostatní, já již nemohu, nebo cítím blížení se smrti. Bůh tě žehnejž, synu můj!"

Hluboce dojat seděl Raimund po přečtění listu toho i radoval se nad zprávou otcovou, ale želel, že smrt mu ho odejmula již dříve, nežli ještě jednou ho mohl nazvati otcem. I chopil se nyní listin druhých, by dozvěděl z nich, co v přípisu otcovém jen napovědíno bylo.

„Často se vykládá za hřích," četl Raimund, „co nevyhnutelně los usoudil, náhoda vládne světem a osudem lidstva. Toto jsem ti psáti musel, milý Raimunde, bys přísně neposuzoval, co ti vypravovati budu. Již od dětinství jsem byl nejútlejším přátelstvím sloučen s bratříma Kryspeky a přibývajícími lety rostlo přátelství naše. On jsa dědicem na Nelahozevsi, zamiloval sobě krásnou pannu a pojal ji za manželku, kdežto mne sláva [288] a lesk templářstva zaslepily a já si připnul kříž krvavého pro víru zápasu na prsa svá, aniž jsem pomyslil, jaké obtíže a povinnosti na se beru, že duch častokráte silný, ale tělo slabé. O tom jseš i ty přesvědčen, neb jakkoliv jsi ty se proti lásce zpouzel, odolati jsi nemohl všemohoucnosti její. Tak také i já, když ještě krev mladistvá v žilách mých proudila. Slýchal jsi o nádheře a mrhání templářů, které já, stana se velmistrem, všemožně zamezoval, nebo z něj pocházelo veškeré neštěstí, které buď jednotlivce, buď i celý řád v posledních časech stíhalo. Při turnaji naším řádem strojené jsem spatřil paní krásnou a ušlechtilou, při jejímžto pohledu srdce mé roztálo v horoucí lásku; kdo však si pomyslí ustrnutí moje, když večer přijde můj přítel po boku jejím a představuje mi ji co manželku svou! — Od té doby jsem mužně bojoval proti náruživosti této, ale láska má nepřestala nikdy. Uplynul rok, srdce mé ale krvácelo pořáde, ačkoliv jsem jí neviděl více. I uzavřel jsem do boje vejíti v slavný pro víru zápas. Polměsíc se zdvihal na východě více než kdy jindy, bojovníci Templu vzdorovali mocně, i já uzavřel rozmnožiti sílu jejich. Tus ty se narodil rodičům svým a otec tvůj zval mne, přítele svého, k radostné hostině. Neměl jsem jiti, ale šel jsem přece, bych se rozloučil s ní, bych ji posledněkráte viděl, ji zbožnou, anjelskou matku tvou. I lákal mne duch pekla, bych rozdrtil blaho celé rodiny.

"Nezlořeč mi, že jsem tě, sotva zrozeného, rodičů tvých oloupil. Z předešlých listů jsi poznal lásku mou k matce tvé, o níž jsem nevěděl, že jest manželka otce tvého. Poznals i, že jsem mužně bojoval, dozvěděv se o stavu jejím. Tvé narození bylo nevinnou příčinou hrozné katastrofy. Za pozváním otce tvého na hrad nelahozevský se dostaviv jsem vyhledal matku tvou, bych se s ním rozloučil. I podala mi tebe v náručí a sama se sklonila nad tebe a slze její kanuly na líčka tvá. I položila hlavu na prsa moje a bezvolně se ovinula ruka má okolo šíje její. V tom okamžení vstoupil otec tvůj do komnaty a zrazen se míně zvolal strašlivou kletbu nad námi, i mijeli smyslové moji, a když jsem se vzpamatoval, zmizel otec tvůj a tys se darmo usmíval na máti svou, ona tě již více neviděla, srdce jí puklo.

I pojal jsem tě a dal vychovati pod cizým jménem, ačkolivs ještě strýce měl, který by pro tě všecko obětoval. A já měl útěchu vynahraditi tobě otce, abych někdy, když Bůh svolá člověčenstvo k soudu, mu hrdě na tebe okázati mohl: Hle i on mezi vyvolenými! Věrná služka Maruna byla vychovatelkyní let tvých dětských, až pak se od tebe odloučila, když nová nepravost poskvrnila život můj. Neboť šla, by varovala nešťastnou, ale již bylo pozdě. Nediv se, že jsem zapomenouti mohl následky provinění prvního, že jsem zapomenul matku tvou, to se nestalo, ale chvíle opanuje člověka, a nepřispěje-li Bůh, jest po něm [290] veta. Tak to bylo i se mnou. Že jsem chudému Vlku proti mocnému Tasovi u krále pomáhal, věnovala mi dcera prvního z vděčnosti srdce své, které již jinému, poslednímu kmenovci druhdy slavných Vršovců náleželo. Mnil jsem se býti otužen proti všem nápadům lásky a necítě podobné s dívkou jsem se jí nevyhýbal, a hle! jediné okamžení rozproudilo krev mou a skrotilo zásady mé. Berta jest dcera má. — Nepovídej jí o rodičích, hanba světská lpí na původu jejím , ty však ji milovati nepřestaneš, nebo žádný krom Maruny a Čeňka nezná původ její. Čeněk jest onen nešťastný milovník matky Bertiny, který, šlechetnější nežli já, neopustil kleslou, která hanbu svou ukryla u věčné noci lesů, kde on pečoval o vychování dceřino vlastní své nevěrné nevěsty. Darmo jsem pak se sháněl po nešťastné, ona ostala pro mne ztracenou a nikdy jsem se dopíditi nemohl, kde se zdržuje. Já se stal komthurem, posléz velmistrem, tebe jsem pozdvihoval od stupně k stupni a v pravdě mohu říci, nikdy bez zásluh. Tu se strhly záhubná mračna nad vlastí naší i řádem Sionu a české templářstvo vystoupilo poprvé a naposled z nečinnosti své na světa jeviště. Vřelá k vlasti láska přemáhala osobní zášt Čeňkovu a on smířiv se se mnou vyzradil mi v posledním okamžení, kdyžs již ty řád celý v Horažďovicích před velkou pohromou uchránil, hrob její a útulek dcery mé. Záhuba templářů francouzských zapudila otce tvého do vlasti zpět, neboť on vstoupiv [291] do řehole, naší stal se komthurem v Klermontu, a tu jsem pocítil radosti té smířiti se s ním a sjednotiti se k tomu a samému cíli, totiž k pomstě bratrů našich, kteří kropili krví svou půdu Francie. I zavázali jsme se přísahou odříci se radosti té kochati se v náručí dětí naleznutých, dokud nevykonáme účel náš; to jest příčina, proč jsme ti vše již před pěti lety nevyzradili. Strakonický i strýc tvůj věděli o úmyslu našem a byli nám nápomocni. Nyní máš klíč ke všemu, co se ti tajného býti zdálo. Otec tvůj se odebral na věčnost, dočkav se radosti té, že uhlídal ústav náš, templářstvo v jiném smyslu, zkvítati, a někdy, třeba i století se v mezeru minulosti ponořila, pomstí duch ten padlé bratry naše. A nyní ti ještě z dálných krajin sekvanských volám: Templáři zašli, ať žijí freimauři!"

Prorocká byla slova Ekova. Po pěti stech letech spláceli vnukové vinu otců svých, nebo známá jest revoluce francouzská. A příčina její, příčina totiž hlavní? — Pověstný Egalité a vývoda südermannlandský byli velmistři freimaurů.