NOVOROČNÍ POBOŽNOST LEI BA BLUMENDUFTA Leib Blumenduft sedě před oprýskaným zrcadlem pokojíka v jednom z nejlepších konfesio- nálních hotýlků tehdáž zbylého ještě starého Josefova, horlivě zaměstnával se úpravou svých pejsesů.

Docela jinak, ba právě naopak než jindy při této toaletě.

Kdežto jindy co největší péči vynakládal na jich všemožně dokonalé zakroucení, dnes vy- nasnažoval se úsilně tenké jich visuté praménky narovnati a přilepili nahoru na leb, jinak do hola ostříhanou.

Marně !

Ocelovou vývrtku by byl snad spíše natáhl v rovný drát; umíněné rituální kadeře na jeho skráních vždy smrštily se v původní svou podobu se živostí napadené dešfovky a všechno namáčení bylo málo plátno, nejvýše že prodloužilo tento proces, o jehož neměnitelném výsledku Leib byl tak přesvědčen, že se svému počínání sám útrpně a shovívavě usmíval.

Když se mu i nakrásně podařilo namočené vlasy vytáhnouti do stužky a bílkem, jejž tu měl ve skořápce, na temeno přilepiti — věděl na vlas, jak dlouho to potrvá. Než obul — na boso — své u boty s dlouhými, nenačerněnými holinkami, zaio téměř bez opatků, dnes však nádherně vyleštěné, visely zas obě kadeře na svých místech, jak jim otecké zákony kázaly.

Sám sobě podivil se Leib, jak se mu podařil nóbl ironický výsměch do tváře hloupému chudému židu, který naň vyzíral z poza oprýskanin zrcadla, nebof Leib před zrcadlem a Leib v zrcadle byli docela dva různí židé a tomu v zrcadle nic nepomáhalo, že se také smál neméně ironicky.

Přes to, že se smál, musel uvěřiti, že všechny pokusy o ukrytí pajesů pod čapkou na temeni hlavy jsou marností nad všechny marnosti.

Ale Leib Blumenduft před zrcadlem byl Leib Blumenduftovi v zrcadle dlužen tento důkaz — sám ovšem dobře a napřed věděl, jak dopadne — dříve než Leib Blumenduft v zrcadle svolil k tomu, co Leib Blumenduft před zrcadlem nato provedl, — nutno doznati, že nikoli bez otálení a bez hlubokých vzdechů.

Chopiv se nůžek na stolku již připravených a odtáhnuv druhou rukou lokýnku levé skráně co možno od kůže, přiložil k ní ostří nůžek, zavřel oči a střihl. A se zavřenýma očima ustřihl Leib i druhou kadeř Na nějakou vteřinu ještě neměl odvahy otevříti oči, aby se podíval na svůj svatokrádežný a rouhavý čin, jakýmž porušil přikázání, podle kteréhož nůžky nesmějí se dotknouti „hrotů vlasů a vousů tvých", a když prohlédl, viděl, jak Leibovi v zrcadle ztuhla ironie na tenkých rtech, jak cosi jako ruměnec ztemnělo Leibovy tváře, věčně žloutenkové, nebof teprve teď připadlo Leibovi v zrcadle, že je dnes šábes a že tedy hřích je více než desetkráte tak těžký, ale že se tak napálili dal, za to se Leib Leibovi tváří v tvář vysmál.

Ale ruka jeho se zřetelně chvěla, když při- střihoval zbytek pajesů, takže se potom podobal moderně upraveným, aristokraticky kratičkým licousům. Tak Leib Blumenduft sebe sama podvedl a podvod ten byl železnou nutností, aby se neřeklo — „es sei damals und damals gesehen worden e' polnischer Jud bei der Firma von de Gebridr Ullik" 1, — jak si Leib řekl tu chvíli tak nahlas, až se sám ulekl a bezděky ohlédl, je-li tu sám. Nu, ovšem, krom obou rozpustilých kofat, hrajících si tamhle na žhavém výsluní u okna, nebylo tu nikoho. Kotoulela se v jediném klubku, až jim hlavičky o podlahu jen tak cvakaly.

Byla to zvířátka tak ušlechtilá, že vypadala ve špinavém okolí až cize, párek perských koček vzácné krásy, zřejmě sportovní a luxusní drahocennost. Jedna z kočičích lebek buchla trochu zvučněji o podlahu, v zápětí ozvalo se zavilé bručení jednoho a úzkostlivé vrnění druhého zápasníka.

Leib vyskočil a odtrhl kofata od sebe.

Ještě teď, jak je držel ve vzduchu proti světlu, zdali nevzala škody, koťata sekala z dálky po sobě tlapkami a z oček sršely jim jiskry.

To upokojilo Leiba velice, nebof kdyby některá z těchto čtyř na slunci mhouravých hvězdiček byla poškozena, celý párek ztrácel na ceně! Musel je odevzdati dnes v celé jich nedotknuté kráse tam, kam určena ; to byla pro zdar dnešního jeho poslání v Praze okolnost velmi důležitá.

Bylo však nutno dokončili úpravu vlastní osobnosti k témuž poslání. Podařilo se mu to velmi dobře, nebof nepředělával dnes po prvé ortodoxního Poláka na laxního Pražáka. Když byl hotov, usmál se sám na sebe se značnou dávkou pýchy, nebof přimhouril-li jedno oko, mohl platiti z povzdálí za člena oné pražské společnosti soukmenné, která sama sebe nazývala vznešenou, což polští páriové téhož plemene parodovali nenapodobitelnou ironií, jaká je možná jenom ve směsi pražské „vysoké němčiny" s opovrženým žargonem, řekne-li se na př. „eine Gesellschaft — esoi vornehm".

Přeměna byla tak dokonalá, že Leib před zrcadlem vida v zrcadle pana Blumendufta, neodolal, s uctivým posměchem se mu poklonil a z čiré zlomyslnosti přál mu „Šono tóvo!", t. j. nového roku, nebof nejen byl dnes šábes, ale i Nový rok. Pan Blumenduft v zrcadle odpověděl takovým obrovsky opovržlivě zdrcujícím pohledem, jakého by se Leibovi jistě dostalo, kdyby se byl opovážil pozdravili takio na veřejné ulici nějakého vznešeného pražského soukmenovce.

Tak opovržlivě, že se Leibovi až naježil knír tak notně navoštěný, že to Leiba zakrákalo, z čehož jej pojal mráz po celém těle, trpícím ostatně velmi i nezvyklým pocitem svěží košile včera koupené.

Mráz i var polévaly Leiba a chuďas se potil, neboť „špasetle", jimiž ohlušoval své svědomí tím, že rozdramatisoval ideový rozpor v každé židovské duši dlící takřka ve dvě osobnosti, kteréž se navzájem ironisovaly, nemohly v něm docela utlumiti hrůzu ze smrtelných hříchů, jakých se dnes už dopustil a k nimž se dnes ještě chystal. Už to, že o tak „vysokých svátcích" nebyl doma, v Bardějově, ale v Praze na obchodních cestách, stačilo na prokletí duše na dlouhá století, ale že si ustřihl pejsy v sobotu, přestoupiv přísný zákaz ruční práce, jenž nedovoluje o šábesu ani dvě stébla přes sebe položili, a že to byly právě pejsy a že to musel učiniti právě prvního dne měsíce Tišrí, dunělo v jeho duši jako břeskný tón stříbrného šofaru, jímž v synagoze vytrubují po celý den Nového roku — avšak nikoli radostně, nýbrž výhrůžné jako fanfára věčného zatracení.

Jak to, že musel ? Mohl to přece učiniti včera, když přijel! Včera neměl kuráže — ano to je jeho prokletý zvyk, odkládati všechno až na poslední chvíli, až už nebylo odkladu.

2e se dopustil tohoto nejhroznějšího hříchu, náleželo takřka ke stylu oněch lidí, jimž hromadění hříchů jest rozkoší podle zásady když už, ať už ! Byltě Blumenduft jednou z oněch démonických povah rasy, kteréž při veškerém náboženském positivismu nemohou se obejiti bez nejvyššího požitku husí kůže takřka na nahé duši, jimž jest potřebou, vzdorem vyzývati Hospodina (jehož jméno budiž ostatně pochváleno !).

Leib pásl se na své vlastní mystické hrůze, znatelné z plápolavých očí na žloutenkové jeho tváři v zrcadle, na muěednictví mysle, jež mu bylo podnikali pro skvěle promyšlený podnik, znamenitý plán, „enormes Geschäft", ,,e' grausses Rebbach". Neboť všechno, jak se dálo, nutně díti se muselo, mělo-li se zdařiti, mělo-li se do- síci onoho kynoucího výdělku, k jakému se Blumenduft nepřizná ani velkorabínu v lasích, jenž vždycky s jeho duše potom sloupával tu husí kůži, kdykoli se s ní k němu uchýlil.

Nepřizná za nic na světě a zadušuje se, kdyby se na tom místě měl propadnout, neboť už nyní se mu krev pěnila pomyšlením na hroznou sumu peněz, jakou by činila procenta, kteráž bral ja- senský. Ne, nepřizná se, ačkoli podvést svatého muže jest hřích všech hříchů — tak říkají všichni svatí mužové.

Blumenduft není žádný nebbich \ aby se dal takto škubat od vezdejších prokuristů Hospodinových (jehož jméno budiž pochváleno 1), bez- ioho mu žluč, Leibovi, kysne, vzpomene-li na ty hříšné peníze, jaké bude zas stát tenhle Frey, proklatý hrbáč, jemuž by mělo krom jeho křivých zad růst kamení v břiše a rybíz na nose *.

Za takového mudrování doplnil Blumenduft na sobě výstroj příslušníka vznešené společnosti pražské, a se živou lítostí uložil zas do škatule cylindr, který si včera od vetešníka z unáhlení vypůjčil, vzpomněl si, že na jeho dnešní výpravě vyskytne se chvíle, kdy by mu „schabesdeckel", jinak k převleku jeho velmi výhodný doplněk, spíš škodil než prospíval.

„De Reschie 1" vzdychl si Leib; zítra bude muset zaplatit 1 K 25 h za vypůjčení.

Nastal nejdůležitějši. nejhlavnější okamžik přípravy.

Ze zavazadla velmi podobného takovým, jaká vozívaji s sebou obchodní cestující s obrazy, vyňal s nesmírnou opatrností značně objemný foliant, jejž vybalil z nesčetných hedvábných papírů Ukázala se starobylá nádherná vazba maroquinová se zlatými ozdobami a zlatou ořízkou, která ve špinavém brlohu tom vypadala jako monstrance v doupěti loupežnickém, zkrátka věc nápadně ušlechtilé fysiognomie. Pan Blumenduft chvějícíma se rukama a tak, aby se jejích stránek ani špičkami prstů nedotkl, mezi její listy vložil dvě zelené stužky, zakončené stříbrnými cetkami, představujícími šesticípou hvězdu Israele. A knihu pak ukryl v novém zeleném lepenkovém pouzdře, na němž vytištěny byly desky desatera. Ježto kniha vsazena do pouzdra obráceně, ořízkou se stužkami ven, nelišila se ničím od dědičných modliteb staro- ortodoxní rodiny, a Blumenduft přesvědčil se o tom několikerou obchůzkou slolu, kde ležela.

Zbývalo mu nyní jenom obléci kabát, velmi zachovalý a svými hlubokými a obšírnými postranními kapsami prozrazující, že byl přistiižen ze zánovního šábesového kaftanu.

Právě takové kapsy potřeboval dnes Leib Blumenduft. To se ukázalo, když vzal jednu kočičku po druhé a nacpal si je do nich přes všechno vzpírání a zatínání drápku do látky. Nebylo to bez práce, přesvědčit neposedy, že všechen odpor jest marný. Musely to nakonec uznat, a jenom tu a tam tenké mňouknutí, nedokončené jak u pravých perských koček ná- padno, ozývající se jako z hluboké studně, svědčilo o neúplné jich resignaci.

Největší překážkou dalšího činného odporu byla jim vlastní hedvábná hřívnatě chundelatá srst, znemožňující v Leibových kapsách každý pohyb.

Takto vystrojen a opatřen posadil si Blumenduft na hlavu docela neutrální měkký klobouk, vsunul modlitby pod paži a vyšel ven po skřípa- vých dřevěných schodech, nemytých snad od té doby, kdy nejnižší čtyři jich stupně omyla Vltava, vniknuvši sem tehdáž z jara kanálem.

Dlažba v tmavém průjezdě truchlivého tohoto herberku jako by byla pokryta ještě bahnem tu zůstaveným a jen napolo uschlým v hutnou vrstvu, stále stejně vazkou, af bylo venku jak chtělo.

Leib mínil se jen mihnouti kolem skleněných dveří v průjezdu, představujících t. zv. portýr- skou lóž, ale už před ní stál portýr a majitel hotelu v jedné osobě s čepicí veřejného posluhy na hlavě, pronikavý skřípot schodů jej už upozornil, že některý z jeho hostů odchází.

Přijal klíč od Blumendufia, blýsknuv po něm v temnu běliznou svých pronikavých očí, a z jeho pohledu a z nepatrného úsměvu, prozrazeného sotva znalým pohybem do tenká navoštěných, tykadlovitých knírů tohoto tarakána, žijícího ve své těsné škvíře, ani petrolejkou nikdy neosvětlené — poznal Blumenduft, že krčmáři neušlo, že si Blumenduft ustřihl pejsesy.

Neřekli si ani černé ani bílé a Blumenduft utíkal spěšně, neboť držitel přísně věreckého pensionátu s rituální stravou byl také umývačem mrtvol v nedalekých židovských lázních a pořadatel pohřbů, povolání výnosnější nežli samo hostinství, a nevědělo se tudíž nikdy, je-li právě a jak dlouho ještě ve smyslu mosaismu nečistý.

Přes to byla jeho hospoda vždycky plná hostů z oné vrstvy, k níž náležel Blumenduft, ačkoli se jí po josefovských kavárničkách a mezi konkurenty neříkalo jinak než „kascheme" *.

Teprve když Blumenduft otevřel vrata, vniklo do krátkého průjezdu trochu denního světla, jehož bylo i v úzké uličce málo. Osvětlilo za průjezdem i několikametrový dvorek takového vzhledu, jako ze Šikanedrovy „Vraždy v domě".

Blumenduft zapráskl hlučně vraty — protože to Schefkesa, hoteliera a portýra, velmi zlobilo, i vydal se za svým cílem.

„Was wer'n de Laiť for dich denken ?" 2 přemítal Leib, staraje se, aby všemožně zůstal ve stínu, mimo zář bílého slunce zářijového, v této nejčernější Praze tím skvělejšího.

„Co by si myslili," pokračoval dále v myšlenkách, „až mne potkají iinsere Leuť, pomyslí si, ajaj ! nějaký chudý cizí žid, ale pravověrný, který jistě doma platí si v modlitebně své sedadlo, ale tady v cizině bude rád, nechají-li ho postát za lavicemi. A nejen cizí, ale chudák je také ne přílišného zdraví, e' Laus is ihm Liberde Leber gekrochen, wern se sagn 3. Jistě, že je to cizinec, žádný pražský žid nemá už takové velké modlitby, anebo je nechává v templu.

Kdyby tak věděli, jaké to má modlitby Leib Blumenduft pod paží 1 Takové modlitby, že by zasloužil, aby pán zástupů jím udeřil o zem a zabil jej náhlou smrtí, za to, že užívá zbožné přetvářky, aby bezpečně pronesl Prahou kradené zboží! Phiih! Jak to kradené ? Bůh ví, že jenom vypůjčené 1 Ale i za to by mohl býti potrestán trefením šlaku a pochován v Praze bez pejses 1" Mráz pojal jej z takové možnosti, i přidal do kroku mumlaje před se tři čarovná slova: „Fiinefzig Tausend Gulden! Funefzig ! Reingewonnen 1"* Z hrůzy pomáhal si Blumenduft zoufale žertovnými představami.

„Teď si myslí naši lidé — aha, tu kráčí pan Blumenduft do staronové synagogy, ne, to už nemůže, snad by nešel do novoměstské anebo vinohradské, dazu is'r doch zu schábig 4, a to jistě jde do libeňské modlitebny mezi sobě rovné. A zatím co si lidé budou lámat hlavu, do které modlitebny kráčí Leib Blumenduft, anebo jde-li už naposled z modlitebny nazpátek, Leib Blumenduft jde někam docela jinam a dá si dobrý pozor, aby nikdo nevěděl kam. A co je komu do toho ? A co by taky dělal v modlitebně mit de zwei jungen Katzen in den Taschen, wie eine iráchtige Kaize, Gottdr Gerechte! * Teď se mu dokonce zdá, že ho la ďábelská kofala důkladně promáčela, kocour s jedné a kočka s druhé sírany..."

Za takových a podobných myšlenek a řečí, jimiž s pravé stopy sváděl své svědomí, lze-li tak nazvati pekelnou úzkost, aby Hospodin (jehož jméno budiž pochváleno!) neprohlédl podvod, jaký s ním Leib provádí, prošel spoustou ulic Starého i Nového města a pustil se Poříčí, odkudž ztratil se na severozápadní nádraží podjezdem do Pobřežní ulice karlínské. Tu došel téměř až na konec nábřeží a stezkou, vedoucí s chodníku, sestoupil až k vodě. Bylo tu pusto a rameno řeky bylo vlastně zalidněnější než ulice. Do otvoru velkého labského člunu hranáči jeden po druhém vysýpali přes hlavu žoky s obilím a na ostatní hladině bylo několik loděk s rybáři. Marně díval se Leib proti vodě, do níž bílé světlo pralo plnou silou a odrazem oslepovalo churavé oči jeho, viděl jenom černé ostře ohraničené obrazy loděk a postav na nich nerozeznal, na stříbrně žhoucí hladině praskaly hojné jiskry, bubliny plynatého bahna.

Ježto Leib stál už dlouhou chvíli nemoha poznali, a okamžiky tyto náležely k nejchoulosti- vějším celé jeho výpravy, musel hleděti, aby byl sám poznán.

Zakašlal co možno hlasitě, až se lekl ozvěny ze zdi obilního skladiště tak zvučné, jako by na ni obrovskou dlani pleskl.

Na tento zvuk jeden z rybářů ihned složil udici a opřev se několikrát vesly, ve chvilce byl s loďkou u Leiba.

„Maj' ty kočky ?" oslovil Blumendufta.

Leib však, věda ovšem, že tu bude tázán po kočkách, a to také bylo umluvené heslo, zůstal na rozpacích, nebof česky, zvláště pak pobřežní češtině nerozuměl.

To muži v loďce vysvitlo.

„Hábnzí dý mňau — dý koc ?" přeložil svou otázku do němčiny.

„Jawohl!" přisvědčil Blumenduft a přendávaje knihu z ruky do ruky, povytáhl z jedné i druhé kapsy po kotěti dosti okázale, nebof mohlo to rníii po případě svou důležitost.

„Tak si sednou, pojedem!" a ukázal příchozímu velmi názorně do loďky.

Nalodění jeho neodbylo se však jen tak bez přispění, loďka byla mělké kolísavé plavidlo rybářské. Než se posadil, bylo čelo Leibovo potem hojně oroseno.

Veslař zabral a loďka rozjela se proti proudu.

„Václave, netop ty kočky," volal jeden ze zahalečů s udicí již zdaleka, „já bych si je vzal domů pro děti 1" „Ale nech jenom na hlavě, Vincku, to je na pekáč ještě tuze mladý a aby tě srdce nebolelo, tak iy koťata do vody nepudou, ty jsou pro na- šeho kočičího iáiu nahoře, ale prolože tomu mladej nechce, musíme s tím vod vody 1" „Was hatr gságt, un was habn zí gságt ?" * otázal se Blumenduft nesmírně dychtivě.

„Fresn vil er dý koc!" 5 odtušil Václav nevrle a nadzdvihl pravé veslo, aby levým zarej- doval lodku do úzkého ramene řeky, zatáčejícího soutěskou mezi vysoké, fošnovým, od staletí zčernalým bedněním a šikmými jehlami vyztužené břehy.

Byl to starý ramenáč, jeden z oněch vodo- milů' podpražské a hlavně podštvanické Vltavy, jichž slávě od té doby konec učinila vnitřní regulace, zalavši záspou mezi Primátorským a Korunním ostrovem i pravým břehem nejdů- ležitější tepnu jich složitého rejdiště.

Tenkráte však Václav, svým povoláním noční hlídač v továrně Ullikově. byl ještě v plném požitku své vlády nad bludištěm vltavských ramen té končiny, jakožto přeslavný lososář a co ještě více váží, nejprvnější vydrař široko daleko.

Ale nad Štvanicí byla už rozložena celá ta kamenná stavebnice, chystaná na zbudování tvrdého lože řeky, válející se dosud v měkkém pobřežním písku.

POUSTEVNÍK V PCDSTŘEŠÍ DVORNÍ TOVÁRNY Asi po čtvrthodinné plavbě tímto ramenem, potoku podobným, vyjel Václav se svým nákladem do širší laguny u Korunního ostrova a přistál vlevo Pěšinkou v sítině — voda tu byla značně klidná — dospěli oba k plotu ze silných tyčí, do polou nabarvených uschlým bílým bahnem na důkaz, jak vysoko řeka v těchto končinách stoupává, a prohnutých pod návalem hustého proutí, hrnoucího se k řece až sem a ne dále. Vysoké olše stály rozkladitě za ním a — jak bylo vidět pod trávníkem tu, tam podemletým — kořeny jich tvořily sukovité svorníky sypkým břehům tohoto nahodilého ostrova, vzniklého nánosem za pamětí generací čtyř set let.

Již odtud bylo slyšeli soptivé vydychování plynového motoru, a když Václav odsunul kus plotu, tvořícího vráteň nejprimitivnějších dvířek a oba vystoupili nahoru, octli se v zadním nádvoří, t. j. nekrytém skladišti všemožného harampádí, náležitém k dvorní továrně „K. Ullika a spol.".

Továrna sama, její hlavní budova, byla tak stará, že její adaptace k účelům průmyslovým vypadala bezmála jako drzá neúcta. V bezpro- střední blízkosti její kolosální plechové a červeně natřené střechy, která svou bání a končitě z ní vyhnaným hrotem označovala původní objekt jakožto stavbu věžovitou a panský kdysi majetek, drze dmychala výpust hnacího stroje To byl zjevný výsměšek té z pradávna hrdě naduté, hranaté, z osmi širokých plátů ohromně sestrojené cibuli, vespod zadrhnuté ve stručný, energický přístřešek, nasedající bez dalšího římsoví přímo na zdivo čtverhranné široké budovy.

Co ze zdiva toho přečnívalo kulisu stromoví o málo snad mladšího než budova sama, honosilo se nefalšovaným zlatohnědým tónem, naneseným několika sty lety, jaký bývá původem horoucího nadšení milovníků staré Prahy, té teskné lásky k nenahraditelnému, ale nezabra- nitelné, třeba pozvolné zkáze propadajícímu.

Zde popadla se novodobá chamtivost se starobylou noblesou obzvláště názorně. Ačkoli továrna z devatenáctého věku a panské sídlo ze šestnáctého odděleny jsou od sebe časovou nedozírností, tady prostorově byly sloučeny co nejtěsněji, až se navzájem prostupovaly. Pod- střešek věže protknut byl rourou až k báni vyčnívající a ze zbytnělého jejího konce pře- ctihodné starobylosti přímo do tváře : — fut — fut — fut — foukala zištná bezohlednost dneška. Stěna budovy obrácená do ostrova, vyjímajíc poslední poschodí, zakryta byla přístavkem šedě natřených prostorných pavlačí o železné kon- strukci, patrně dílen, po jichž jednom konci čile pojížděla zdviž, snášejíc ze čvrtého patra bedny s hotovým zbožím.

To všechno dálo se jako blasfemií, každodenním cvikem na pravšední hřích kleslou, a hle, barokní báň se nezesula, zdi její přespříliš solidní nerozestoupily se, aspoň ani o patrné zdáníčko více než prapůvodní nepatrná trhlina, tenká čára jdoucí od střechy všemi okny a naznačující míru, do které ssedla se těžká stavba snad hned po svém zbudování, anebo věkem, aniž to mělo na její věkovitou bytost nějaký vliv.

Zdálo se spíše, že vznešená stařena ve zlato- hnědém aksamitu zúmyslně přezírá dotěrnost dělníka, v šedé, třebaže nedávno natřené pracovní kytlici na ni se tlačící. Velké čtvercové okno, vetknuté do baňaté střechy v nejvěiší šíři její, stále stejně k nejbližšímu okolí lhostejné, neodvratně pozorně hledělo přes řeku do letenské stráně.

Bílé, oslnivé zářijové slunce, pražíc svými paprsky do nádherného jitra toho dne, kreslilo široké stíny tím hlouběji, a ostře světlé kontury věcí tím břitčeji, ale hnědavou měkkost starých zdí změkčilo ještě více — nejvýše že hrany stěn a střechy obrýsovalo jasným zlatem, jak tomu bývá na některých pošetilých pohlednicích s architekturami — Václav vedl Leiba velmi ostražitě až do zahrady, továrnu s této strany obkličující, před vstupem do ní ukázal mu, aby počkal, sám pak přistrčil nos blíže.

„Je starej v závodě ?" zeptal se za rohem skladníka, dohlížejícího k nákladu.

„Ale kdežpak, ten má dnes obchodní komoru," zněla odpověď.

„Dobrá !" pomyslil si Václav a se srdce mu spadl kámen.

Ruče pobídl Leiba k železným šnekovým schodům na rohu, nebylo nebezpečí, že tu někoho potkají, když šéf nebyl doma, nebof ze zřízenců nikdo nesměl na tyto schody vkročili.

Václav měl nahnáno, a Leib mrkal plápola- výma svýma očima jako noční šelma, která se vydá ve dne na lov. Ve čtvrtém poschodí šnek spojený s každým z dolejších poschodí končil a oba vešli na chodbu.

Tady už v úplném bezpečí před jakýmkoli překvapením dostali se k hlavnímu schodišti, a po několika jeho stupních k starobylé dřevěné mříži, jejíž tyče byly velmi jemně soustruhovány ; modrá moirová látka, těsně za mříží natažená, bránila pohledu dovnitř. Na mříži překrásná, ač jednoduchá renesanční klika, do stříbrná vyleštěná dlaněmi generací a vyhlazená až do zrnité struktury kovu, jak se jevívá na prastarém kování. Také zámek byl pozoruhodné staré práce.

Ale ve veřeji mříže skryt byl elektrický knoflík, o němž věděli jen zasvěcení, Václav sám jej musel hmatem hledali, než se zvonek uvnitř ozval.

Teprve za chvíli bylo slyšeli za mříží velmi opatrné šustění. Václav, jenž věděl, kolik uhodilo, s obvyklou svou nevrlostí prohodil : „To je ten šmul, kočičář!"

Suché, hluboké zakašlání, svědčící o velmi resonančním hrudníku, odpovědělo mu, ještě chvilka otálení a potom se mříž otevřela, aniž by klika cvakla, bylo patrno, že účel její i zámku byl jenom ozdobný.

Ve dveřním otvoru, vedoucím do velmi tmavé předsíně, objevila se hlava starce, jejíž líce měly svěží, téměř mladistvou barvu, ale hojné vlnité dlouhé vlasy a předlouhé, ve dvou pramenech, na konci jak závoj tenkých, hluboko splývající vousy byly bílé, neznatelno, zda šedivé.

Bylo zapotřebí jistého úsilí, aby se člověk vymanil z optického klamu, že tato osvětlená hlava sama bez těla tkvějíc vznáší se v prázdné jinak tmě prostoru — známého triku salonních kouzelníků bylo tu vědomě využitkováno, neboť hlava starce, zřejmě překrásného, s nesmírnou hrdostí poněkud nazad nachýlená, s přizavře- nýma očima produkovala chvíli přespříliš dlouhou, než aby to nebylo nápadno, očividně zamýšlený živý obraz. Při tom napadlo Leibovi, že vlnění skvělých vlasů a vousů způsobeno bylo vlastně — horkým želízkem.

„E'meschugger Kerl 1" * pomyslil si Blumen duft, který toto divadlo neviděl po prvé.

Konečně hlava ožila, a sice nejdříve očima, kteréž se podívaly nesmírně hidě, ano hrozivě na příchozí, což nebylo bez efektu, nebof oči byly veliké, černé, ohnivé, ukázaly se starcovy ruce a hned nato bylo možno zjistili v černé té komoře celou postavu, napřed nezbadatelnou proto, že oděna byla v černé sametové sutaně, a že předsíň byla rovněž vyložena touže látkou.

Cvakla zámyčka žárovky, otevřely se další dveře, vstoupilo sem z nitra velkého sálu prudké denní světlo, a bylo po kouzlu a po komedii.

Ne docela, nebof aktér zůstal v kostýmu. Byl to černý aksamitový háv s dlouhými rozstřiže- nými křídelnatými rukávy, splývajícími téměř až k zemi s obrubou hávu zároveň, z rukávů vyčnívaly paže v těsných rukávech z černého atlasu, na hlavě aksamitová čapka — úbor člena rady sta druhdy benátské republiky.

Uhodnouti, k čemu taková černě drapovaná komedie — k tomu nebylo ani lřeba psychologa. Hlava i s nádhernými svými čupřinami čapěla poněkud nazad a příliš nízko v ramenech, aby í méně bystré oko poznalo, že sedí na těle sebe mírněji, ale přece jenom znetvořeném. Úkolem řasnaté togy bylo, zakrýti tuto nepravidelnost. Ale nebylo ani možno představiti si sličnější hlavy nad tuto. Na plném denním světle bylo nyní patrno, že domnělé její šediny mají vlastně barvu onoho okouzlujícího tónu nejdokonalejší pla- vosti, kterouž vlasová vlna téměř svítí v ohbí svém, však lomem ztmaví div ne do černá, je-li vlas jen trochu olejem napojen.

Plef tváře byla jen tak růměná, aby to snesla světlost vlasů, vůbec byl obličej tak ušlechtile stylisován, aby tím patrnějším byl krutý vtip přírody, která jen za cenu zkřivené šíje vytvořila hlavu tak dekorativní.

Armin Frey vyrovnal se se svým osudem tím, že vtip přijal a přesiupňoval, co bylo na něm sličného, rafinovanou úpravou svého zevnějšku do té míry, že i své obydlí držel jako interiér nejrannější renesance.

„Schainen gutn Morgen, Herr kaiserlicher Rat 1" * uklonil se Blumenduft co nejníže.

„Císařským radou v tomto domě jest jedině šéf firmy Karel Ullik a spol., švakr, já se jmenuji Armin Frey a jsem soukromník, nejvýše ještě soukromý sběratel starožitník," řekl oslovený rovněž německy s nesmírně důstojnou pózou.

„Prosím pěkně, pane císařský rado !" odtušil Leib Blumenduft.

„Přinášíte mi, pane Blumenduft! ?"' „Eppes schaines, myslím, že nebudu vyhozen !" Řka, položil Leib domnělé své modlitby na kožené křeslo a hbitými hmaty vytáhl z kapes po kotěti.

Držel je za kůži v týle a koťata syčela a statečně kroutila hlavičkou, jako by chtěla prsty vzadu je držící ukousnout, všechny čtyři tlapky s vytaženými drápky od sebe.

jakmile je Armin uzřel, zbledl.

Okamžitě je vysvobodil z prstů židových.

Koťata ihned přitulila se k sametové hazuce Arminově a vášnivě jala se tríti hlavami o jeho hrud.

Armin zahlédl na světle doužkující oči jednoho z nich a zase zčervenal potěšením.

„Kolik ?" hnedle šeptem olázal se Blumen- dufta.

Ten v rozpacích rozhodil rukama.

Armin obrátil se na Václava, kterýž s velikým zájmem očekával cenu, jakou kočičář poví, a řekl : „Jdou nahoru na půdu, když už tu jsou a seškrábou to holubicí s báně, beztoho jsem slyšel dnes po ránu někoho dole na dvoře tuze hlasitě vyhrožovat, že mi postřílí všechny holuby. Ale dají pozor, ať jim hřablo nevypadne dolů jako ondyno 1" Václav, ač nerad, poslechl a odešel po schodech z rohu prostranného sálu vedoucích, jediném to přístupu na půdu. Armin zavřel za ním padák ve stropu na klíč a vrátil se tak rychle k Blumenduťtovi, že až shodil těžký turecký koberec přehozený přes zaPradlí scho- dů, právě tak soustruhované, jako sloupky vnější mříže.

Odhodil kofata vpravo vlevo a dychtivě vrhl se na pouzdro s foliantem, nebof znalecké jeho oko již na ořízce poznalo, že kniha nemůže býti židovskými modlitbami, přes Šalamounovu pe~ čef na stužkách.

Rozčilením rozechvěné prsty jeho nebyly však s to, aby knihu z pouzdra vybavily, musil to učiniti Blumenduft sám.

Zraky mu zaplanuly když zočil celou knihu, e chvatně vzal ji z prstů Blumenduftových, jehož napuchlé nehty s černými obrubami vy- pedály ne maroquinovýcli deskách foliantu, zlátýir" bourbonskými liliemi po: etých, opravdu jako rouhání.

Dvě tri vteřiny stačily Arminovi na prohlédnutí vazby, koženého hřbetu, rychle otevřel vrchní desku, aby se podíval na předsádku, narůžovělá jeho tvář zbrunátněla, rty jeho mumlaly : „Toť se ví! Jak také jinak 1 Nemýlil jsem se!"

V očích jeho, tak podivných hlubokou černí, vroubenou bílými brvami, sehrál se rychlý sled dojmů, jako za blýskavice každý blesk z jiného kouta.

Nesmírné zadostiučinění z nálezu právě učiněného přešlo v přehnanou vítězoslávu, nadýmající jeho beztoho vzdutou hruď, že muselo dojiti k výbuchu.

Jeho paroxysmus skončil smíchem tak frene- tickým, že Leib Blumenduft, jemuž hysterie mužů nebyla věcí neznámou, úžasem až ustoupil o dva kroky.

Armin válel se na polštáři křesla v křečovitém záchvatu smíchu, který skončil takovou zádu- chou, že mu při kašli oči úzkostně z důlků vystoupily.

Konečně utišil se, utíraje si slzy za neustálého stenání: „Ajejej — ajejej 1", jako by bezuzdné jeho veselí bylo skutečným tělesným utrpením.

„Počkejte, Blumenduft, počkejte ; za chvíli se budete taky smát, jen co sc zdvihnu... Ale musíte si sednout, abyste to vydržel... Vemte si tamhle židli... ano tu... vši letos nemáte ? ... Já vím, že nemáte, že jste nikdy neměl... tak dušovat se nepotřebujete ; ale než sednete, obrafte se ke mně zády... nu, obrafte se, povídám ...! A teď, jak napočítám tři, rychle se zase obrátíte nazpět!"

Leib uposlechl, Armin počítal velmi zvolna : „Jedna !" a hlas se mu snížil shýbnutím.

„Dvě !" a na stůl za zády Blumenduflovými udeřilo.

„Počkejte ještě !" zavelel Armin, zabývaje se tajemným šukáním.

„A teď - tři!"

Blumenduft otočil se náramně zvolna, podezíravě podhlížeje, neztropí-li si pán z ubohého žida necitelnou švandu, sotvaže však zavadil zraky o stůl, vůčihledě zkoprněl.

„Gott der Gerechte, gelobt sei sein Name !"

i Na stole vedle knihy, kterou přinesl, ležela ještě jedna, na vlas taková, tak na vlas, a tomu Leib Blumenduft rozuměl, neboř nebyl o nic menším znalcem, než Armin Frey — že se mu zdálo, že jeho původní se zdvojila.

Nic se nesmál — jak pan Frey prorokoval — smích mu zašel, nebof obě knihy před ním representovaly cenu — 180.000 franků, každá po 90.000 1 Měly-li obě týž obsah, a to měly, o tom Blumenduft nepochyboval, potom tady ležely dva exempláře — „Stanov řádu svatého Ducha", jejž založil král Jindřich III. r. 1578, onen pár exemplářů, které scházely do plného počtu 42, jež kancléř řádu na rozkaz králův tisknouti a vázati dal pro prvních dvaačtyřicet řádových rytířů z roku 1578, jedenačtyřicet z nich nacházelo se v pevných rukou, jedenačtyřicátý z těchto známých a zjištěných tisků, vázaných nejslavnějším z francouzské dynastie královských vazačů Éveů, přivezl Leib Blumenduft včera do Prahy a přinesl dnes sem k panu Freyovi, a ten, zatím co se Leib k němu zády obrátil, dříve než by tři napočítal, k jedenačtyřicátému položil dvaačtyřicátý, teprve „hledaný". Nebof, že ho Václav s půdy neshodil — tak chytrý byl Blumenduft také.

Oči jeho srovnávaly oba drahocenné, ach pře- drahocenné tisky. Oba byly vázány v oranžovém levantském maroquinu, desky obou byly v rovnoběžných řádkách pokryty zlatými „fanfárami", to jest tlačenými ozdobami, vždy ob řádku stej- nými, první sestavena byla z heraldických lilií královských, druhá z plamenných jazyků svatého Ducha, v každém rohu šifra Henryho III., H křížené dvojitou řeckou „y" anebo „y", uprostřed znak bourbonský s lotrinským vedle sebe s korunkami, obtočený velmistrovským řetězem řádovým pod bourbonskou korunou a konečně symetricky čtyři vignetky sv. Ducha, uvnitř vejči- tého rámečku holubice ve svatozáři s otevřených oblak se snášející, znaky sv. Ducha značně menší než královy...

Leib Blumenduft, jehož odboinická mazanost v těchto věcech byla stejně proslulá v brokanter- ských kruzích „obchodních" jak v Londýně, tak v Paříži a Římě, srovnával obě vazby, lilii na lilii, plamen na plamen očima takřka přenášeje, lístky vavřínových snítek pod znaky počítaje, identita formiček, jimiž tlačeny, byla nepopiratelně „felsenfest".

Kterou z obou knih vázal Nicolas Éve v šestnáctém století a kterou pan Armin Frey r. 187* ? ! A jestliže jedna z lěch vazeb pochází skutečně od pana Freye, kterak to dokázal, když dublin- ská objednávka došla ho teprve před měsícem, když neměl než folografii originálu a rozměry, a když mohl za tu dobu přichystali nejvýše holé desky s maroquinem, jejž ovšem dovedl na světě imitovali a k nerozeznání od levaniu šestnáctého století impregnovali na celém světě ovšem jedině on, pan Armin Frey v Praze ?

Mráz pojímal Leiba Blumendufta, jemuž odbor- nickou soustředěností nabíhaly vény na skráních, zatím co do hlubokého ticha, v komnatě panujícího, kašlala motorová výpust nad stropem své neúnavné „kch — kch — kch" ...

Vycvikované oko mezinárodního šejdíře, jenž neměl sice nejmenšího smyslu pro uměleckou lahodu a půvab, pro ornamentální raport ozdob, pro monseigneurskou grandezzu bibliofilské památky královské z XVI. věku, ale zato pudově neomylný smysl pro znaky její pravosti, těkalo s desky na desku, oceňovalo vryp tlačené linie, onu jistou průsvilnost na povrchu maroquina, jakou způsobila lidská ruka dotekem několika století — a dosud nemohlo odhadnouti, který z obou exemplářů jest pravý, a který falsum, který z obou přinesl, a který zde našel.

Zraky jeho, přepětím až šilhavé, zdvihly se k Arminovi s takovým výrazem záštivého obdivu a pochyb, že Armin pochopil.

„Alzo, vazágnze, Herr Blumendufl," začal imitovati jeho žargon, „které pak z obou jsou ty pravé Statuty svatého Ducha, a které z nich měl král Jindřich doopravdy v rucc ? ... oho, nic čichat, to by Václav poznal taky novou knihu 1" a Armin dlaněmi přitiskl knihy ke stolu.

Nastalo zase bývalé ticho — hřáblo Václavovo, seškrabující holubí trus s plechové střechy, skřípalo pronikavě.

Frey prožíval té chvíle plným douškem umělecký triumf, jaký nemůže poskytnouti žádný jiný druh uměleckého zaměstnání, a k jehož vy- vršení jest zapotřebí vlastně — zločinu, rozkoše z mistrovsky zdařeného podvodu.

Jeho triumf však měl býti ještě překonán.

Po dlouhém váhání položil konečně Blumenduft ruku na jeden ze svazků a řekl : „Das san de rechtigen I" „Falsch, falsch 1" * křikl Armin.

Déle se nedal Blumenduft držet a jako dravec vrhl se na knihy.

„Počkat!" zadržel jej Frey velitelským pokynem. „Vy tedy říkáte, tohle že je váš a tohle můj exemplář. Nuže, dobrá. Právě opak jest pravda, abyste věděl. Zmýlil byste se stokrát a uhodl byste jenom pouhou náhodou. Takový jste vy konoasér. Jste to v pěkné blamáži. A při tom vědět, že jeden exemplář je pravý a druhá pouhá imitace!"

A Armin dal se do řezavého smíchu, který dopaloval Blumendufta k vzteku stále netajeněj- šímu. Díval se na Armina takřka vytřeštěn, nechápal ze všeho nic, jedině snad, že se stal zázrak, a že fen vousatý sraženec se sametovýma, uhrančivýma očima v sametovém taláru je přece asi jenom kouzelník.

Při tom všem smál se mu Armin do očí bez- uzdně.

Poskakuje až smíchy, otevřel přístolí, i začal z něho vykládali různé divné krámy a nářadí uměleckého knihvazačstvi, zejména želízka na tlačení zlatých ozdobných faníár do kůže.

Podal jedno z nich Blumenduftovi do ruky a druhé. První z nich bylo s formou královské lilie, druhé s plamenným jazykem sv. Ducha.

„Zblázním se z toho, nedovím-li se, kterak jste přišel k těmhle formám, ty se měly dělat teprve podle originálu, jejž přináším !"

„Lieber Blumenduft," řekl Armin vážně, „něco vám řeknu, ale musíte mi slíbit, že to jakživ nikomu nepovíte !"

„Gott hab' mich selig !" zapřísáhl se Leib, „af pojdu na tom místě !"

„Tak tedy, tahle želízka už mám patnáct let !"

„Jestliže je máte patnáct let, potom jste, pane císařský rado, gauner, jakému na světě rovno není, potom, potom..."

Armin mu přikyvoval s největším gaudiem.

„Jen ven s tím, jen s kuráží !"

„Potom jste dělal nejenom tuhle falešnou, ale také tuhle pravou vazbu ze šestnáctého století."

„Ano," odtušil Armin s největším klidem, „před patnácti lety, když jsem byl v Paříži a sice podle exempláře v Bibliothèque Nationale !"

„Schuft, Gauner, Ganef !" nadával Blumenduft, vzteky všecek rudý, tryskaje slinou, jak ušlechtilý oř ve cvalu, „potom jste nás připravil na mizinu, neboť zaplatili jsme za tyhle Statuty svatého Ducha na padesát tisíc franků a vy nyní říkáte, že jste je dělal sám před patnácti lety."

„To je důkaz, že největší zloději při každém obchodě jste vy, obchodníci. )á za to mistrovské dílo obdržel od pana Dupanloupa pouhých 47 dukátů a půl, právě tolik, co dostal Nicolas Éve r. 1578 od královské pokladny za všech 42 vazeb; volil jsem tento obnos výslovně, z úcty k nesmrtelnému mistru svého umění."

„Ale mýlíte se, že nás napálíte, máme od bibliotékáře národní bibliotéky v Paříži, dále od ředitele musea nápisů a pečetí vysvědčení, že je to pravý výtisk Státu svatého Ducha a autentická vazba od pana Évea !"

„Bratříčku, co si tedy žádáte ještě víc ? Je-li tomu tak, potom tím snáze dostanete vysvědčení a nález od pana bibliotékáře i od pana ředitele, že i tento docela nový, dvaačtyřicátý a poslední exempláš státu pochází také z dílny Nicolase Évea !"

Blumenduft zarazil se a tvář, řičivým vztekem odulá, opadla mu zas.

„To zas máte pravdu, abr a Ganef senen se doch 1"* „Nu, konečně mluvíte rozumně, doufám, že nebudete od toho, a že mriě toho ganefa také zaplatíte."

„Jak to myslíte, snad byste nechtěl najednou zdražovat ?"

„Nic bych nechtěl, než dvacet tisíc korun víc, a ty dáte za to jediné slovo, že jste řeki : ganef1" „Woln se mech umbringen ?"

„Schrein se nich so, odr ich las se 'naus- werf J" 6 odvětil Frey persifláži žargonu, bavil se božsky. „A vůbec nemluvte moc. Af vás režie a všechno všady i s reklamou v Americe stojí devadesát tisíc, pan Pierpont Morgan zaplatí za oba kvarty třikráte tolik a to je váš čistý výdělek Leib Blumendufl!"

„Cože, vy taky víte, kdo koupí ? Vy jste přece jenom..."

„Pozor, pane Blumenduft, každá další nadávka stojí vás pět tisíc korun, dělám to tak lacino, abych vás nepřipravil o kuráž."

Blumenduft skřípaje zuby řekl : „Jednejme zkrátka, kolik žádáte celkem za svou práci ?"

„Dvacet tisíc a za ganefa taky dvacet!"

Blumenduft se dusil : „Se wern uns ruenieren !" ** zachroptěl.

„Bluimendufta a Leiba ? Vždyť já vím dobře, že není jiných kompaňonů, než těchto dvou, a ti dva drží spolu jako tělo s duší. Nechcete ? Dobrá, vemte si svoje Statuty číslo jedna, a z těchhic čblo dvě strhnu svoji vazbu, to nebude trvat ari minutu," a Armin chopil se dlouhého knihařského nože na řezání velkých archů.

Blumenduft zkaleným zrakem zoufalce pozoroval chvíli počínání svého úhlavního nepříiele, klerý, znaje dobře psychologii spoluvinnikovu, věděl, že Blumendufi, jemuž celé toto jednání bylo jenom požitkem, a k tomu požitkem náruživým, zvyšuje jej otálením, vydávaje tak dílo Arminovo nebezpečí, že bude zničeno, což by skutečně bylo znamenalo pro Blumendufta ztrátu ohromného zisku.

Ale také Blumenduft věděl, že Frey hrozbu svou nikdy neuskuteční, přes to však, když Armin popadl desku a s velkým gestem nůž rozmáchl, s vřískavou emfásí, až se okna otřásala, rozkřikl se : „Halien se ein, se Narr 1* a vytasil napěchovanou tobolku ze svého vnitřního, povážlivě čistého člověka. Zvolna počítaje, kladl na stůl jednu bankovku vedle druhé a každou provázel srdcervoucím vzdechem.

„Podívejme na Blumendufta, jak pouští chlup," dobíral si ho Frey, „jako liška na zimu, o šábesu a o Novém roce počítá peníze, a k tomu své krvavé peníze vyhazuje ze tří čtvrtí zadarmo, ale v břiše svém směje se hloupému gojimovi, že to dělá tak lacino ! Ale dám vám ještě nádavkem radu, Leibe. Na dvaadvacátém listu vašeho tisku, který jsem pro vás vázal, schází dírka po kniho- molu, který se prožral všemi ostatními listy, celým kvartem a jenom jediný, dvaadvacátý, vynechal. Až pan Pierponf Morgan prolistuje novou akvisici své sbírky a najednou přijde na dvaadvacátý list, co řekne pan Pierpont Morgan ? Tazis schon, řekne, proč pak tomu červu nechutnal zrovna dvaadvacátý list, že jej vynechal ? Hm, pomyslí si pan Pierpont Morgan, knižní červové jedí přece jenom siarý papír, není tenhle list naposled nový ? A pan Pierpont Morgan vezme lupu a bude študýrovat a študý- rovat! A když se dost naštudýroval, řekne si pan Pierpont Morgan, list je na mou duši starý jako ostatní velín, ale písmo na něm není staré, a na mou duši, řekne, to není tisk jako na ostatních stránkách, to je kresba rákosovým pérem. A řekne ten pán, svazek není komplet, a já ho koupil jako komplet. Vidíte, a zavolá si profesora z Bostonu, zavolá si profesora z Filadelfie a na pana Blumendufta bude vydán zatykač. Já na to přišel hned a mohl jsem to opravit, mám všechny kalibry červotoče, ale myslel jsem si, počkáš, až přijde pan Blumenduft, a ukážeš mu, jak se v Londýně ledabyle pracuje !"

„Ruka by vám byla musela uschnout od ramene až dolů, kdybyste to byl udělal," rozlítil se Blumenduft. „Was zenen ze meschugge, Herr kaiserlicher Rat! * Z toho, co povídáte, je vůbec vidět, že tisku nerozumíte ani za mák. Právě ten list — bože, co ten dal bratru Šmulovi práce 1 — je důkazem pravosti pro ty ostatní.

Panu Morganovi ukáže se ten list, ukáže se mu, že nemá dírku a on podepíše revers, že to ví. Tím bezpečněji bude věřit, že ostatní listy jsou pravé a v naši obchodní počestnost 1 ... Proč mlčíte, pane Frey ?"

„Zí, Blumenduft! Vás holčičky přece jenom připraví do kriminálu. Jste už od nich žlutý jak citron; aspoň když děláte velký kšeft, mohl byste si dát pokoj, patříte mezi lidi, kterým jde láska na mozek. Pracovat s vámi dohromady je nebezpečno ! Nejste spolehlivý !"

Blumenduft zíral na aksamitového černo- kněžníka nedbale rozloženého ve vlašském křesle, očima plnýma opravdové úzkosti a nedočkavosti, co z řeči Freyovy na konec vyleze „Ano, z toho, co povídáte, vidím, že je tisk proveden u vás v Bardějově. Všechna čest vašemu bratru Šmulovi, oklamal i mne. Ale to pojištění s deklarovaným jednotlivým falešným listem, to má háček. Nezeptá se vás pan Pierpont Morgan : Jak se tedy dostal ten pohnutlivě poctivý list do vazby ze šestnáctého století s těmi ostatními ? Aha !"

Blumenduft, který až dotud poslouchal s otevřenými ústy, zavřel je nyní, nechal peníze na stole penězi a dal se do prudké chůze podél stěny rozsáhlé komnaty, vzdychaje a rva si své kuíié pejsesy. Chvilku k vůli změně lomil rukama, až kotníky zvonily.

Jach wcr miř die Ohren ab — und die Augen ausereissen J" 7 Avšak Frey vyhledal ve vzorně uspořádaném instrumentariu svém elegantní pouzdro, v němž jako ve švýcarském rysovadle ležely hedvábím chráněné krátké teničké ocelové rourky, otevřel knihu s vadným listem a s nejsubtilnější opatrností jal se zkoušeli, která z rourek by se do červotočinky před i za listem s naprostou snadností nastrčili dala. Vyšetřiv to, pomocí téže rourky protiskl otvůrkem červotočovým jeho obrýsek na list nedotknutý, a když takto zjištěno bylo navlas místo, vsunul do svazku hned za dvaadvacátým listem tenký ocelový plech, na jedné straně suknem polepený, a otáčeje trpělivě rourkou, vyřízl ostrým jejím okrajem asi v pěti minutách v listě dvaadvacátém kulatou dírku, která při oboustranné revisi i svým místem a rozměrem naprosto se shodovala s přirozenou chodbou červotočovou. V plném svazku, všemi listy najednou, lze ovšem červotočinu mnohem snáze a bezpečněji imitovali.

„Bezvadně 1" řekl Blumenduft s úpěnlivým vzdechem a udeřil se do čela, až zadunělo.

„Tímhle to půjde snáz 1" řekl Armin a podával Leibovi silné kladívko, „leda že byste dal přednost čistě rituálnímu odchodu s tohoto světa," a podával mu dlouhý knihařský oboustranně broušený nůž.

Blumenduft proklel svého irapiče strašnou, půl minuty trvající kletbou, ale ten hbitě přepočítav peníze, shrábl je a ztopil v záhybech své togy.

A než se Blumenduft nadál, byly obě knihy zabaleny do spousty hedvábného papíru, zavázat je do zevního, lepenkového obalu pomáhal už Blumenduft s obratností a péčí, náležitou tak drahocennému zboží.

Otevřeny dvéře ve stropě, zavolán Václav, kterýž podle svého opožděného „hned — hned" patrně nahoře usnul a Frey obrátil se k svému hosti s vlídným proslovem : „Tak teď už tady nemáte co dělat, Leibe, pozdravujte svoji kale a držte se jen jí, a jestliže vám mohu radit, před uplynutím půl roku se Statuty svatého Ducha nedělejte žádné obchody, každý den dvakrát obrafte v nich listy, ať vyčichnou."

Ale už se mu nepodařilo dohřáti Leiba Blumen- dufta, jeho plápolavé oči nepozbyly už vyděše- ného«výrazu, s jakým neustále pozoroval Armina Freye, jako by to byl vtělený Belzebub anebo Belfegor.

Všechny hrůzy z toho, co se mohlo státi, kdyby nebyl Frey přišel na jeho trik, obe- stíraly ho.

„E" geschaitr Mann!" * řekl na schodech Blumenduft, největší to chvála, jakou může vyslovili syn Israele o někom, kteréžto uznání stojí vysoko nad klasifikací : E' gerechtr Mann! (Spravedlivý muž!) Vtom se otevřela ještě jednou dřevěná mříž a Armin, podávaje Václavovi obálku, řekl : „Až půjdete nazpátek, Václave, odevzdáte to slečně Tyndě, že dávám prosit o jedné hodině."

Potom uzavřel se Armin ve své poustce pečlivě a pochytav obě perská kofata, Blumen- duftův přínos, jejž ve svém ohromení zapomněl účtovat, ovšem že jen prozatím, znalť přece svého dodavatele velmi dobře — odešel s nimi po schodech stropním padákem na tak zvanou půdu. Byla to místnost, představující nitro takřka pravidelné kostky, z trámů a prken zbudované uvnitř plechové báně střechy a rozdělené přehradami na čtyři oddíly ; veliké okno v každé stěně jasně osvětlovalo celý prostor, věnovaný druhé veliké náruživosti Arminova života — sportovnímu pěstění angorských koček.

Holubářství, kteréž ovšem zajímalo nejmenší část srdce poustevníka v podstřeší knihařské velkodílny „Ullik a spol.", bylo umístěno v končitém hrotu střechy, tam vedl už jen žebřík.

Kofata tulila se do náruče jeho s takovým nadšením, že jim musel až násilím hlavy zvrátit, chtěl-li se do opravdy přesvědčit o nejdůleži- tějším znaku jich původu.

Ano, tak jest!

Zřítelnice angorčina smrštila se na štěrbinu takřka vláskovitou, takže duhovka opanovala celé oko, tím více vynikla smaragdová zeleň její, opalisující všemi barvami duhy — „les vraies yeux perses du madame de Fayel", citoval Armin Lafoniaina.

Nebylo pochyby, obě zvířátka pocházela přímou linií z čisté rasy perské, jakou do Itálie přivezl v šestnáctém století Pielro de Laval, oči jich byly nezvratným dokumentem tomu, kdo by se nespokojil žlutavou srstí hnědě pruhovanou a jemnější než kajčí prach.

Prsty Arminovy chvěly se potěšením, zatím co rozdováděné kotě ležíc klidně na zádech v lokti jeho a taktujíc huňatým ohonem, převalovalo své do smaragdova žhoucí oči nepatrně sic, ale přece znatelně sem tam, jakoby Jeničkou zornicí svou chtělo svého nového majitele jak náleží obhlédnouti.

Míti párek pravých Lavalek, to bylo víc, než míti padělek Éveovy vazby 1 „Jak je len neřád se mne chytrej 1" řekl Armin, a fascinován tímto čtveračivě výsměšným pohledem kočičího děcka, zdvihal jeho tvářičku vzhůru k svým ústům. Byl by zvíře jistě políbil, kdyby v téže vteřině ...

V tom okamžiku totiž protknut venku prohřátý vzduch zářijového předpolední vysokým mužským výkřikem : „Hej ! rup !"

a v zápětí ozvala se dusně temná rána jako nepodařený výstřel z děla. Ne tak mocná zvukem, jako otřesem. Armin slyšel ji spíš kostmi a páteří než uchem, i aby tomu bylo tak, musela napřed projít kostmi a páteří celé budovy.

A bylo také nejinak.

Odhodiv své nové miláčky daleko od sebe, stál Armin s roztaženýma rukama se zavřenýma očima, vyčkávaje druhé rány.

Nedošlo k ní prozatím.

Jenom motorový výfuk frkal.

Armin vychýlil se z okna, co mohl nejdál.. .

TOVÁRNA A JEJÍ ŠÉF Knihvazačská veledílna „K. Ullik a spol., c. a k. dvorní dodavatelé", byla jedním z větších závodů průmyslových a živnostenských, kteréž tu hojně obsadily mezery, na pobřeží vynechané starobylými mlýny. Byly to hlavně výrobny, odkázané na hojnou spotřebu anebo vydatné spolupracovnictví vody, zpravidla drobné dílny o neěetném personálu, jež usídlily se na rubu ostrova, proti pravému břehu řeky obráceném a od něho odloučeném neširokým, ale tím hlubším ramenem prudšího a čistšího spádu. Vedl přes ně můstek, spojující výrobny s obytnými domy, zbudovanými už na břehu řeky v nepřerušené takřka frontě uliční.

Pohled na toto pracovní rameno řeky byl z ulice otevřen jedině okázalým vjezdem k panskému sídelku Ulliků, vystavěnému v nejnaivněj- ším a nejrozmařilejším copu. Architektura jeho připomínala dílo cukráře, jemuž se zlíbilo zbudovali monumentální dort. Roztomilému jeho vzezření nemohl ublížili ani nepřiměřeně veliký nápis firemní, sestavený ze železných, silně zlacených písmen, mřížované spojených prolamovanými ornamenty a vbodaných do prejzového hřebene střechy. Za to však škoda, že rozmáchlé zátočiny štukových spirál na štítě, náramně á jour provedené, téměř zakryty byly dodavatelským znakem, ač bohatě vyzlaceným, jehož gryfové nějak přespříliš strašně se mračili. Snad těžce nesli elegantní rozvernost vodotrysku, hrajícího si po celé dny a někdy i noci gumovým míčem v sádečku několik pídí hlubokém a vysypaném tak žlutým pískem, že se zdálo, jako by byl k tomu účelu barven. Středem jeho vedla širší cesta průjezdem obytného stavení a můstkem až k továrně, komunikace to velmi nepraktická, nebof ani menší valník tudy neprojel, a bylo tudíž nutno větší náklady — a ty „veledílna" dosti často odváděla — přivážeti továrními vozíky až na ulici. Proto byl celý ten copový domek nynějšímu šéfu firmy trnem v očích, zvláště nyní, když bylo nutno dopravovali touž cestou také stavivo.

Tu mezi dnem přečasio vyvstal panu Ullikovi meandr žil na skráních, velmi citlivý to aneroid jeho nálad, a jeho elegantní, jindy šeptané „sapristi !" leckdy zaznělo mu se rtů s řízností kletby bez vší preciosity.

Zvláště když se pan šéf nahodil ku střetu závodního, dodavatelským znakem, šprlením, zlatem a lakem ozdobeného vozíku s plochou nízkou károu, na níž dělníci na ostrov k továrně tlačili a tu skládali osmimetrové, železným kováním vyhrocené kmeny-jehly, jichž bylo zapotřebí padesát k vystužení nevelké jímky v rameni řeky na stavbu — turbiny!

Ach, tato turbina, sapristi !

Kdyby se byl někdo opovážil a předložil panu Karlu Ullikovi, předsedovi společenstva knihařů, císařskému radovi, komornímu radovi (t. j. členu obchodní komory), městskému radovi atd., otázku — co je mu nejmilejší, zdali jeho zbožňovaná, již pohříchu bez mála před čtvrtstoletím narozená dcera Tynda — o mladší Máně, která právě složila přísné zkoušky lékařské, ovšem ani nemluvě — anebo jeho dosud nenarozená Turbina, jistě žc by nebyl hned odpověděl rozhodně.

Byl by se zamyslil, přechodil svou pisárničku — bože, jak bylo všechno v rozkošném domku jeho předchůdců malé! — a byl by došel k nezvratnému poznání, že jsou mu i Tynda i Turbina stejně drahé, to jest vlastně vzato, že jest mu jedna drahou v zájmu druhé, nebof jednu budoval pro druhou.

S myšlenkou totiž, že jeho nástupcem ve firmě nebude syn, nejmladší ze sourozenců, Bouda (Bohumil) Ullik, který k tomu ukazoval také pramálo schopností, už se pan císařský rada dávno smířil, i stejně dávno dal v srdci svém sankci pragmatické posloupnosti ve firmě, kteráž na jméně svém i jeho primissina chval- ném zvuku (u tohoto bodu svých úvah pan císařský rada vždycky vzdychl) nic nezmění, bude-li jejím šéfem zef pana císařského rady, chof slečny Tyndy. Jen když to bude řádný muž a schopný převzíti tradice rodu Ulliků. To jest — Ulliků ? Rodem ullikovským se stal teprve protokolováním firmy, nebof kolikrát změnil rod, vládnoucí „na Papírce" (tak zněl tradiční a populární název továrny), jméno a krev! Vždycky to bývala v druhé, nejvýš třetí generaci dcera, kteráž se stala dědicem živnosti, nebof synové tu „na Papírce" degenerovali. Pan císařský rada měl v domě dva živé příklady, švakra Armina a syna Boudu, za oba vzdychl hluboce.

Výteční ovšem byli otcové a dcery přirozeně, poněvadž dcery jsou po otcích. A tak se stávalo, že „na Papírce" ode dávných dob zaveden byl vlastně matriarchát se samými „princi manžely", kteří tu jaksi jenom pohostinsku vystupovali. Dědicové jejich jmén hasli, vymírajíce anebo z Papírky ztrácejíce se do světa, kdež dříve či později mizeli po nepříliš slavné, zpravidla hned první kapitole svého samostatného života, která rodný dům stála pravidelně značnou část zděděného blahobytu na hotovosti. Někdy se také vraceli.

Jako — Armin!

Pan císařský rada znal předobře historii Papírky, na niž se byl před dvaceti pěti lety přiženil, právě tak, jako jeho tchán a bývalý šéf, který byl také jeho předchůdcem v tovární pisárně jako vrchní účetní. Dnes je tam proku- rista a pět úředníků, ale ovšem žádný z nich. .

Stanuv u okna, máchnul pan císařský rada rukou, ... tradice vrchních účetních jako potomních šéfů „na Papírce" vezme patrně jím za své, ačkoli právě režim obou, jeho i tchánův, firmu povznesl na nynější její výši...

Tchán provedením přístavku k původní Papírce a instalací plynového motoru, on pak sám merkantilním zvelebením závodu, tak skvělým, že v odboru nebylo příkladu ...

Tak skvělým, že patrně dosaženy jsou meze možných výrobních i obchodních rozvojů, jež fento odbor připouští. Vlastně bude zapotřebí zvýšeného úsilí, udržeti závod na dosažené výši. Nejen úsilí, i kapitálu ...

Ostatně, i kdyby konjunktura v modlitebních knihách, vlastním to zákadu firmy, vlivem sociálně demokratické propagandy již poněkud se drobící, i dále měla povolovati, jsou tu jiné ještě vývojové možnosti.

Zraky páně radovy, sledující dosud jen mechanicky hru vodotrysku s míčem, oživěly a utkvěly na ní s vědomou intensitou.

Bylo něco z lidsky energického temperamentu v tomhle neúnavném, zrovna náruživém přičinění prudkého trysku, fence z ofvoru fontány soptícího, kterak se spadlého míče znova a znova chápal, na svém kučeravě zpěněném temeni úsilně do výše vynášel, když mu uklouz- nouti chtěl, kolem něho se ovinul, div nezauzlil, až míč kofouleje na všechny strany stříkal, ale přece jen musel do výše, kde s ním trysk jak náleží zatočil, než jej odhodil, aby se ho zbavil. Marně, spadlf vždycky do nálevkovité sítě a zalehl vodotrysku zřídlo, a sisyfovská hra počala znovu.

Tento vodotrysk byl nejen symbolem oněch naznačených jiných vývojových možností firmy, ale souvisel přímo s nimi tak úzce, že byl i citován ve spisech a právních řečech sporů, vedených panem radou od let a let s oběma náhor- ními mlýny o vodní právo náhonu, připojeného nad ostrovem k jezu, a čile protékajícího na přič Ullikova majetku.

Stálo tu pod ním nevelké, ale po případě vydatné, ač prastaré vodní kolo, v celém pražském povodí na vrchní vodu snad jediné.

Bylo posměšnou, mezi všemi interesenty šířenou, při každém soudním roku opálanou legendou, že hlavní, ne-li jedinou prací této vodní síly jest živiti vodotrysk s míčem před průčelním domem Ulliků. Nebylo tomu ovšem doslova tak ; kolo zdvihalo také vodu pro dům a závod i celou rozsáhlou květinářskou i zelinářskou zahradu na ostrově, a že se nenosila voda na půdu pro vodotrysk v putně zvlášf, bylo samozřejmo.

Mohl ovšem tchán na místě plynového motoru využití převodu vodního kola, tenkrát, kdy ještě žádnému advokátu nenapadlo popírali nepřetržitost užívání vodní síly „na Papírce", ale z důvodů technických doporučoval se lehký motor plynový.

A konec konců, nebylo to tak naprostou nepravdou s tím vodotryskem ; podařilo-li se právnímu zástupci Ullikovu dokázat, že co stojí Papírka, ode vždy pracovalo tam její vodní kolo, zprvu pro valchu v punčochářslví a barvírně, později v jirchářsiví a poiom papírně, přece byla jistá krátká doba, po kterou nehnalo nic jiného, než vodotrysk s míčem. Ale stačilo to na důkaz, že ani tenkrát nezahálel na dobro.

A pan cis. rada proces vyhrával, a byl by ho vyhrál podle svého přesvědčení i v poslední instanci, ale protivná strana nabídla vyrovnání, jímž za polovinu útrat upustila od žaloby ; pan rada na pokyn svého zástupce přijal.

Polovina útrat na něj vybývající byla tak značná, že když spolumajetník Armin prohlásil, že sporný náhon na příště jmenovali se bude Paktolus, pan rada přisvědčil po výkladu, že to bylo jméno zlatonosného potoku Kroisova.

„Ale to zlato přiteče nazpět s tisíceronásob- ným užitkem," prohlásil tenkrát pan rada, a když tento vážný pán, vystříhající se vždy a za každých okolností přespříliš hlučných projevů nálady, přinesl po šesti měsících z místodržitelství koncesi pro zřízení vodní turbiny na náhoně dotud sporném, vykřikl : „Už je to tady!" tak mocným hlasem, že se to po celém závodě rozlehlo.

Ačkoli nikdo nevěděl, oč těží, ježto všechna jednání se dála s nejhlubší te jemností, přece už samo jméno záhady „turbina", nyní na jevo vyšlé, přijato závodem i rodinou s jásotem jako projev neurčité sic, ale veliké radosti, která ne- věděla, až po jaké meze má se rozprosiraniti, iušíc pouze, že jde o věc náramnou.

Málo kdo věděl, co to je turbina, ale popraskem, jaký zpráva o jejím příští způsobila také v povodí, zvláště v obou náhorních mlýnech, stoupal význam příštích událostí „na Papírce" chystaných tou měrou, že představa s jménem spojovaná nabývala ve fantasii tvářnosti až osobní a Turbina již nyní hrála úlohu dobrotivé čarodějky, která přijde a všechny poměry na ruby a tím k největšímu dobru firmy obrátí.

Když jednoho dne šéf v pisárně závodní v rozmaru1 vzácně dobrém a se skráněmi od spleti žil naběhlými úplně roztál a personálu nad rozloženými plány a inženýrskými nákresy vykládal o turbině, a skončil sdělením, že produkce energie na novém motoru bude obnášeti 180 koňských sil, vyskočilo prokuristovi bezděčně • „A co bychom si počali my se 180 koňskými silami ?"

Pan šéf usmá' se vítězně a prohodil : „Na náš tisk svatohorských a mariacelských obrázků a těch pár modlitebních knížek, co ještě máme, bylo by těch koní ovšem trochu mnoho, to si odkašle i na dál náš motorek, pánové... Avšak nyní, když jest věc hotovou událostí, mohu vám sděliti, že na našem pozemku započneme co nevidět se stavbou obráběcí dílny na pototovary průmyslu dřevařského a později snad i továrny na klavíry! Komanditní společ- nost už je ustavena, dnes došla potvrzení, a celá záležitost přestává býti tajemstvím. Sapristi, pánové, ještě jednu věc : při obsazování pisámy bude vzat zřetel především na náš dosavadní personál. Má úcta 1" ftka, odešel, zůstaviv pisárnu u velkém vzrušení, ano i nadšení. Sdílel-li je také starý pro- kurista, bývalý kancelářský podřízenec nynějšího svého šéfa, nebylo jasno. Zůstal stát před svým psacím pultem, laskaje prsty chlupaté ušní boltce jeden po druhém. Měl-li starosti, vydržel tak po celou hodinu obírali své uši o pst, jíž na krajích porostly. A v poslední době — věru div, že mu na nich zbyl i jen jediný chloupek.

Panu cis. radovi, když se tenkrát octnul na dvoře, přihodila se zvláštní věc.

Proti otrlosti lidí, žijících v továrnách a úplně přeslýchajících šramoty jejich chodu, najednou slyšel Ullik velmi zřetelně výfuk motoru, jak si vesele kašle na okolí i na celý svět vůbec. Slyšel jej tak intensivně, že se musel podívat vzhůru, a tu se mu zdálo, že v tom, jak si motor od- fukuje, jest něco výsměšné škodolibosti, která neplatí ani okolí, ani světu, ale tuhle nádvoří a obstarožnému, ale výtečně representativnímu pánu v černém cutawayi, oslnivě bílé veslě, s dvojitým řetízkem, v pepitových spodcích, kamaších, skvělejších než sama vesta a ve žlutých botkách, trojnásobnému radovi a nastávajícímu presidentu...

„Doštěkáš, miláčku, doštěkáš," pomyslil si pan rada a tělem jeho ve vzpomínce projelo jemné brnění, jako tenkráte, když se byl dívat v Německu na vodní turbiny a když taková 300 koňovka spustila a celá fabrika nahlas začala hrát tónem s ní stejným, jako vichr v lese.

Pan rada vzpomněl si však také na čtyři stovky, jež včera musel zaplatiti mizernému psáři redaktoru předměstského plátku za to, aby neuveřejnil článek, jejž mu byl k nahlédnutí přinesl.

Nějaký „znalec poměrů" a mistr jedovaté slo- vesnosti rozepsal se v něm sic jen několika, ale naprosto dostatečnými větami o novýcn podnicích majitele Papírky a zejména o turbině, o procesu, který předcházel a článek končil proroctvím, že nic nebude ani z turbiny ani z podniků spekulativně na ni zavěšovaných, i naznačil, že majiteli koncese šlo jen o to, aby utvořil fait accompli a své domnělé, výsledkem známého procesu ovšem přiřčené vodní právo o cennou koncesi rozmnožené mohl výhodně prodati při vyvážení všech práv povodí, nutném před nedalekou regulací vnitropražské Vltavy.

Jsa včas informován, způsobil prý tento proces proti mlynářům jenom ze spekulace... jenom aby se od nich trhl.

Jak takový chlap přijde na věci, jaké by si člověk ani ve spaní nepřipustil, protože se nacházejí v tak dalekém a hlubokém zámezí myšlenek, starostmi aktuální přítomnosti vyčerpávaných ... 1 Ostatně nebyla myšlenka onoho — musí se říči, že opravdu — skutečného znalce poměrů tak zlá, jenže závěry jeho úvah nebyly správné. Právě naopak ! A zrovna k vůli té eventualitě s vyvážením musí stát turbina i továrna co nejdříve.

Neminuly ani dva měsíce a přiblížil se den, kdy od pouhých příprav přistoupí se k činu.

Dnes ! Dnes!

Rázem jedenácté hodiny padne dnes první rána beranidla na čep první jehly, která bude do dna říčního ramene vehnána. Už stojí v bahně palicemi naražena a k oslavě tohoto, pro celý závod a firmu vysoce důležitého okamžiku dáno všemu personálu a dělnictvu po celou poslední hodinu dopolední prázdno.

Zrovna přinášejí dělníci závěs beraní, lano s provazci, na něm jako důtky visícími, jednotlivými to táhly pro dělníky ; ráno bylo vráceno provazníku, protože opomenul lano opatřili železným kroužkem, nutným na ucho beranidla, dvě stě kilogramů vážícího.

Toto opomenutí a nutnost opravy u provazníka velmi zle působila na starého vedoucího dělníka, prosáklého ještě spoustou pověr v nepříznivá znamení a zlé věštby, takže stůj co stůj naléhal na to, aby se s beraněním započalo až zítra, při nejmenším stává prý se za takových chyb, že jehlu toho dne nedostanou, kdyby se i přefrhali, ani o coul hloub.

Ale polír i inženýr a hlavně stavebník stáli na tom, že se má začíti dnes děj se co děj, a panu cis. radovi tolik na tom záleželo, že osobně vyhlížel návrat posla s lanem a sám přivedl jej nyní na staveniště.

Lano přehozeno znovu přes kladku beranidla, trojnohého vysokého to stojanu, jehož jedna noha kolmo stojící jest zároveň „loutkem", t. j. drážkou berana, velmi podobného obrovskému koňskému kopytu, beran zavěšen, obřadné připíjení z obrovského džbánu „na štěstí" provedeno ještě jednou, poněvadž se poprvé štěstí nepovedlo, zdvihací postavili se na prknech lešení do kruhu — bylo jich deset — krátké, ale zbytečné napomenutí závodčího, provázené drastickým posuňkem dvou rytmů práce při beranění, následovalo a konečně zařváno z plna hrdla první: „Hej 1" — dvacet ramen s příčlí táhla v pěstech mrštně vyšvihlo se nad hlavy, pokud vyšálila, a : „Rup !"

— deset chlapáckých dříků mrsklo sebou co nejhlubší a ještě mrštnější poklonou, pokud vyšálilo a zase se narovnalo, kovový dvoumetrák v loutku vyskočil jak pírko, až se lano nad ním zavlnilo, a vztekle sedl zase na čep jehly.

Hlavy všech deseti zdvihačů jedním a týmž tempem vyklonily se na zad, některé horlivější paže povyskočily, ale zůstalo při tom a při první ráně, neboť neozvalo se už žádné hej 1 ani rup !

Cvičený sluch závodčího poznal, kolik uho- dilo. Dopad na čep zazněl příliš dusně, beran nezůstal sedět, nýbrž ještě povyskočil, lešení otřáslo se stručně, ale důrazně.

„Neřek' 'sem to ! 7" obrátil se závodčí k po- lírovi i k inženýru a panu cis. radovi s vítězoslávou, velmi mrzutě vyznívající.

Sehnul se s metrovým měřítkem k podlaze lešení a přeměřil, o co kleslo znamení na jehle.

„Tři centimetry !" hlásil. „Skála ! O tu kost si rozlámem zuby!"

„A co ! Jen dál, a nedostaneme-li se do večera aspoň o metr, postavíme zítra berana parního !"

„Sapristi, sapristi!" řekl pan cis. rada, „jen žádné zdržení, pánové !"

Hlouček zdvihačů zahučel, nebof parní beran znamenal pro ně ztrátu práce.

V tom však sběhlo se cosi úžasného, co rázem obrátilo všechny tváře vzhůru, první páně radovu, rudou, se skráněmi naběhlými.

Rozlehlí se náhle s hůry hlas veliký jako z hlásné trouby : „Padouši, bídáci, ničemové 1" znělo to zřetelně, jakoby to povídal tady dole, „bůh vás zatrať, opovážíte-li se udeřit ještě jednou, barbaři!"

Tam nahoře však v čtyřhranném okně, bílými rámy z nejbaňatější střechy vyčouhlém, čněla ven hlava vlasatá s bílými vlajícími kšticemi, vousem daleko z okna visutým a od každé slabiky se otřásajícím.

„To je svaiokrádež, vy rouhači, a já si io za- kazuju, abyste mi podkopávali základy pod nohama ! Běda vám, třikrát běda 1" Jednou rukou držel se mluvčí rámu a druhá s hluboko převislým černým rukávem pěstí ven hrozila.

Ustrnula v pohrůžce, ještě jednou zahrozila, potom se položila na rám vedle druhé ; ještě strašně dlouhou chvíli, jakoby zkameněla, dívala se hlava dolů a potom zase zmizela pomalu.

„Komediante!" zasyčel pan rada a obrátiv se k panu čurdovi, prokuristovi, prohodil, těžce se ovládaje : „Já budu muset toho blázna přece jenom dát zavřít do blázince 1" Bylo to zase poprvé od té doby, co se stal pan Ullik šéfem Čurdovým, že se zmínil o Ar- minovi, ale pan čurda jenom pohladil jedno ucho po druhém a mlčel, nebof pochopil, že to bylo řečeno více pro okolí, než pro něho.

„To svatej Ivan z nebe nás napomíná 1" prohodil jeden ze zdvihačů.

Bylo v tom porovnání mnoho lidového humoru pražského, bijícího na bílý vous Freyův, a proto se narážka ihned ujala.

Zaslechla ji Líza od papírových sáčků, ta „chechtna", která, i když nemá čemu, směje se z ničehož nic, i vybuchlo to z ní, jako když z pistole vystřelí.

„Prej svatej Ivan I" proběhlo mezi děvčaty, a dělnice, mezi nimiž Armin měl velmi určité renomé, zasmály se sborem a pošfouchly se lokty.

Pan cis. rada porozuměl a ještě jednou pohlédl vzhůru vyčítavě a bolestně, ačkoli věděl, že už nikoho neuvidí.

Se vzdechem obrátil se k svému okolí a byl zase tím korektním, elegantně vážným trojnásobným radou jako dříve. Toliko k inženýrovi pronesl polohlasně jako na omluvu : „Tak, ted, pane inženýre, sám vidíte, co umí! To jsou rozkoše !"

Řekl to docela zbytečně, nebof i šíře neznámo, že pod střechou Papírky mají podivína, výstřed- níka, originál anebo také „rapla", a pan nžcnýr znal tedy skandální kroniku svého světa.

Trapnost chvíle mezi pány tím jenom vzrostla.

„Tak, co je, pánové, co bude ?" potal se pan rada netrpělivě.

Ale stálo psáno v dějinách Papírky, že netrpělivosti páně radově kyne nová zkouška. Pokušitel objevil se tentokráte i v osobě temně- modrého muže se stříbrnými knoflíky, který se na scéně objevil tak z nenadání, jakoby byl z řeky vystoupil. Velmi uctivě smekl čepici s vysokou stříbrnou portou a znakem král. hlav. města Prahy, i podával panu radovi úřední spis.

Magistrátní sluha nebyl v závodě nijak zjevem neobvyklým, ale tento nebyl z presidia, dostalo se mu tudíž od pana městského rady cize tázavého pohledu.

Přijal spis s procítěným „hm 1" a pustil se do čiení. Trvalo hodnou chvíli a páně radova tvář zrovna rostla při něm do kulata a očividně brunátněla.

„No, sedí, pane inženýr," použil okamžiku ticha závodčí dělník a rozhodil rukama, „mohli bysme jít dál, ale rozbijem ji. To nám ukáže hned druhej pohlavek, sehne-li se! Tak, chlapci!"

„Stát 1" zavelel však pan císařský rada, „stát! Prozatím už ani ránu 1" „Pěkné nadělení!" dodal, podávaje spis inženýrovi, mrsknutím hlavy odhodil skřipec s nosu, velmi hlasitě přidal své „sapristi" a také si dupnul, ale hned se uklidnil.

„To by v tom byli všichni čerti 1" rozkohoutil se inženýr, „aby mi zakazoval magistrát stavbu, mám-li v rukou konsens místodržitelství, to přece nejde jen tak honem, na pouhý rekurs Spolku pro zachování starých památek. Vždyť tej památce prozatím nic tak dalece neděláme," a pohled inženýrův letěl vzhůru po stěně Papírky a jejich hnědých kvádrech.

„Fuj tajxl!" dodal ještě, odplivnuv na sucho.

„Prosím, prosím !" napomenul pan rada inženýra k zdrželivosti, „rekurs má působnost naprosto odkládací na základě konservátorova dobrozdání, a jak vidíte, je nařízena nová komis !"

„Inu ovšem, pan vrchní stavební rada jest čestným členem, jak pak také ne ! Takhle je to úřad k zakazování a ne k povolování stavětý stojí-li někde starší barabizna !"

„Pane Hůrko, skočte mi na Poříč pro fiakra !" zavelel pan šéf vysokým tónem, „af mi jede k sv. Petru naproti 1" Nejmladší komptoarista odletěl průjezdem jako vítr.

„Panu magistrátnímu radovi vyřiďte, že prosím, aby mne očekával, že jsem ihned u něho v úřadovně 1" Magistrátní posel přijal tento vzkaz s velmi uctivým „Prosím" a vzdálil se.

Ale pan císařský rada tak se rozběhl, že jej ještě na můstku předhonil, nebof nyní už neuznával za dobré hráti před svým personálem rozhorlence, který se sice velmi těžce, ale Dřece jenom opanuje, nýbrž raději autoritu, která dovede nejen ve svém vlastním závodě udělat náležitý pořádek.

„To aby čert!" odlevil si ještě inženýr, posunul klobouk na druhé ucho a rychle se rozhodnuv, zvolal : „Pojedu s vámi, pane rado !" Na energický pokyn polírův pustili dělníci provazce a nad lešením zaklátilo se lano jako svislé důtky, dvoumetrákový beran zůstal sedět na svém místě ; on to byl, který zvítězil, skutečně zůstalo pro dnešek při té jedné ráně.

„Leccos už jsem viděl, ale takhle jsem ještě nikdež nezačínal," řekl polír. „To ten svatej Ivan nám lo všecko uhranul, to je první strašidlo, který jsem viděl ve dne !" podotkl jeden ze siláků.

„Neřek' jsem to, že dnes nezarazíme víc než na coul ?" rozesmál se závodčí zdvihačů, a dodal: „Půvěry neznám a nedbám, ale na znamení věřím 1" Ale políra tím nerozesmál. Také všichni ostatní, zvláště zdvihači, mrzuti odešli s lešení.

Zůstal tu jenom beran, sedící na čepu jehly, s umíněností zřejmě vyslovivší: — jedna rána a dost. Než padla druhá, uplynuly měsíce...

e?

TYNDA, MÁŇA, BOUĎA Lokty majíc opřeny o stůl, palce pod bradou u sebe položeny, vztyčené ukazováčky těsně při ústech, prostřední dva prsty dolů sepjaté a malíčky vzpřímeny, pozorovala Tynda Ullikova naproti přes stůl svou sestru Máňu velmi soustředěně.

Máňa to ani netušila, bylať přespříliš hluboko pohřížena v studiu nějaké knihy s ilustracemi, do níž nahlížela přes talíř.

Byl velký rozdíl mezi oběma sestrami už vzezřením i oblekem. Starší, Tynda, teprve vstala, byla ve skvělém krajkovém deshabillée, průzračném a prolamovaném, kde jen bylo možno, kdežto medik Máňa vrátila se k obědu přímo z kliniky, jako obyčejně oděna ve svůj věčný temně zelený kostým z dámského sukna s mužským límečkem ani nepříliš oslnivě bílým.

Máňa byla snědá až do olivová s kusou černou kšticí, po mužski přistřiženou poněvadž studentky nemají časi na frisury vlásky hustě přilínaly jí na hlavě jako períčk n vráně, což její zdravé vyzáblosti dost svědčilo, kdežto Tynda !

Ach Tynda !

„Poslouchej, Tyndinko 1" řekla do ticha teta Vašrlová, vzdálená příbuzná rodiny, u níž žila, panna sic v lelech, ale nijak sladkokyselá, zjevem nijak hřmoiný společenský seržán Tyndin (Máňa, ač mladší, jako medik, obešla se bez dámské stráže), „něco bych ti řekla, Tyn- dinko, kdybys se na mne zas nerozhněvala ... Když takhle sedíš — vidíš, ta nonšalanc ti sluší báječně — nesmíš staré tetě, která tě hlídá od maličkosti, míti za zlé, kdybys měla maminku, taky by ti to řekla, ale kde ty si sedneš, tak si sedneš takhle. Povídám, jsi takhle parfét, ovšem doma v kruhu rodinném, i kdyby tu byla třeba polointimní návštěva, ale ty sedáš takhle i v divadle v loži, taky v kostele. Paní dvorní radová Mukovská seděla včera o svatbě Fro- ziny Meclové za námi a řekla tak nahlas, že jsem to musela slyšeti: Je to sice nezpůsob, jak tu sedí tahle slečna Tynda Ullikova — že viděla, že poslouchám, řekla slečna, jináč by byla řekla zrovna Tynda — ale ta si může směle dovolit každý nezpůsob, protože je vždycky graciés. Rada zabručel na to něco, jako že ta grácie je trochu moc definitiv anebo infinitiv, to jsem dobře nerozuměla ...

„Rekl asi cum gratia ad infinitum," dechla Máňa nad svou knihou.

„Dopálila jsem se na svatém místě až hříšně," pokračovala fetička, „ta jejich grácie je osmadvacet a taky ji mají ještě doma."

„Ale, vyřídilas to věrně, tetičko, co Tyndě Mukovští vzkazujou 1" zasmál se Bouďa ze svého sportovního časopisu ; krátil si čas před obědem — dnes iak mimořádně opožděným — svou odbornou četbou také.

„Tomu ty nerozumíš, Bohumilku, já znám své povinnosti v tomto domě a plnila jsem je tak, jak jsem to tvé matce slíbila den před tím, než ty's poprvé zaplakal a ona naposled vzdychla. Vynasnažila jsem se nahradili vám matku, jak jsem mohla, ale já si vždycky říkám, že jsem se dostala jako kvočna ke káčatům, všichni tři rozběhli jste se mi, kam jsem nechtěla, o tobě nechci ztrácet ani slova, ty patříš otci; Mánička je ostatně taky ztracena, to tys měl dělat nějaká ta rigorosa a ne ona... A já tady sedím na místě matky nejkrásnější dcery pod sluncem, z první rodiny... a řekne se infinitif — to je přece .unbestimmte Arť, jak jsme se učily, a .infini' to zas znamená nekonečný, ale žádná grácie není bez konce."

„To přece nepotřebuješ ještě povídat, teto, to přece vidí na tobě i slepej 1" fal Bouda.

„Klacku 1" řekla teta Rézi Vašrlivá klidně a vytáhnuvši drát ze svého pletení, zašfárala se jím v týle. Byla to osůbka dosti útlá, ale nelekla se hranatějšího slova a konečně nemusila si dát nic líbit, nejedla tu žádný chléb z milosti jako nějaká „rešpektsdáma" a nebyla vůbec bez prostředků, malý svůj kapitál měla uložený v závodě ; dokud se jí bude ííbit, zůstanou tu její peníze a ona taky.

Už toho měla ovšem leckdy až po krk...

Tynda ani brvou nedala znát, že ji tato rozmluva zajímá, jenom snad ješlě více prohnula se v týle a rty dokořán otevřenými jala se líbati své sepjaté prsty- I jazyk se ukázal.

Tento klid patrně Boudu dráždil.

„Naše Tynda ?" začal dráždivou otázkou. „Onehdy jsem stál v parketu, když naše Tynda vstoupila do lóže k Jarským a gastýrovala tam až do konce. Kluci si začali půjčovat na ni kukátko. Pár bohémů hned vedle mně. Kerá — kerá ? ptal se sochař. Ta plavka v třetí v druhém pořadí, povídá malíř."

„Plavka ? A to mohli říci o tvé sestře, a tys to tak nechal ?" rozhorlila se teta.

„Což pak to něco je ? To se tak dnes všeobecně o holkách říká mezi mládeží," rozvazoval Bouda stále více sportovní hantýrkou, „tamhle naše Máňa je brůna a milostivá tetička je dnes šeka..."

Teta zdvihla na Boudu brejle do výše, za- mhourala očima, což bylo u ní projevem nej- většího opovržení a shroutila se zas do svého pletení: „Už jsem dnes jednou řekla !"

„Ty ruce, to jsou ornamenty, dlaně to jsou dvě palmety, povídá sochař, a paže klasická vzácnost, nasazujou v ramenách ztenka a k lokti šírnou, to dělá court. Ukaž, ukaž! povídá malíř a vyrve mu kukátko z hrsti. Není možná, aby tyhle vlasy... To je přilba utkaná ze stříbrných stužek, které za reflexem černají. Nebarví-li si je, tak bych to chtěl malovat... Kdyby tady dnes s námi seděl u oběda — bude-li ňákej — mohl by se na vlastni oči přesvědčit..." Tynda ustala ve svém hnutí — že naší Tyndě táž slaměná drchanka jako na hlavě roste i pod paží 1" dopověděl Bouda.

Tynda sevřela znatelně svá pod tylovým přehozem obnažená ramena, ale nedokonala pohyb takto naznačený. Bouda se rozchechtal.

„Ty's nejen klacek, ale taky nestyda infám," řekla teta Rézi s nezměnitelným klidem.

„A to té tvé medicíny nemáš dost na universitě, Máňo, že si ji nosíš ještě k obědu ?" zahovo- řila Tynda svým flétnovým hlasem, kdyby flétna měla tuto hloubku, hlasem, jaký jest na podiv, že se ho zneužívá k hovoru o věcech všedních, tak rozechvíval srdce. „Dívám se na ten obrázek jen z dálky, ale je mi z toho hnedle na nic, co to jsou zase za zkažené vnitřnosti 1" „Když se ti líbí Tynda, tak jsi Tynda, ale mně neříkej Máňa, já jsem ženou vážného povolání, a nemiluji harémových anebo ještě horších jmen —" „Říkej jí Mando !" vyjekl Bouda. „Však Bouda je také krásné slovo 1" podotkla Máňa.

„Co chceš, to je sportovní pseudonym, len jiný není," hájil se Bouda, „a to je křestní i příjmení, to by mně starej vydědil, kdybych šel na Letnou kopat jako Ullik 1" „To předně," pokračovala Máňa, „a za druhé, není iaio kniha spisem lékařským, nýbrž fysickým, a foto schéma nezobrazuje žádnou lidskou útrobu, nýbrž vodní turbinu."

„Turbinu, jako tatínek staví ?" zvolala Tynda radostně.

„Ano, mám zvyk, poučit se o věcech ..."

„Ježíši, dej sem honem, af vidím, jak vypadám," zajásala Tynda a jedním hmatem přes stůl, jako vzpružina zmocnila se knihy.

Upřímně se zasmála vysokým perlivým tónem a řekla : „No, že by mi Albína Kolčova tuze lichotila, to bych říc' nemohla !"

Teta Vašrlová už hned, jak padlo slovo o turbině, zastavila své dráty a nyní zvětšujícími svými okuláry jednoho po druhém takřka nabírala. Pohled na Tyndu byl nejdelší.

„Co že to zas povídáš za ennuyantní nesmysly !?"

„Inu, tu je můj portrét," odpověděla Tynda a posunula knihu tetě až pod obrýlený nos, „nemohu si pomoci, povídala to Albína Kolčova."

„Nebudeš si přece dělat blázny ze staré tety, Tyndo !"

„Už je to tak, obě Kolčovy daly se slyšet, že se v bazaru ani neukážou, bude-li tam mít stánek taky fa Ullikovic — turbina! totiž já. A tohle je ta turbina. Tak tedy, prosím, račte si posloužit!"

„To že se stalo ? ! Taková impertinence ? I A to ty bereš na tak lehkou váhu ? 1 Opovržlivost sotys, jaké se o někom říkají, jest nejspolehlivější známkou jeho společenské hodnoty, pamatuj si to 1 A jak to dopadlo ? Odřeklas přece vystoupení na akademii 1 2e mi takové věci povídáš teprve dnes! A že si ty mlynářky na tebe tak troufají!"

„Ani mi nenapadlo, nejdražší tetinko. Naopak odřekla jsem účinkování na bazaru a zůstala jsem při tom, i když mi bylo nabízeno největší zadostiučinění odstoupením mladého Kolče z komitétu. A dvornímu radovi Mukov- skému, který se bál o akademii a povídal, že si akademii nedovede beze mne ani představit, víš, co jsem mu řekla 7... Já taky ne! povídala jsem. A on vyvalil na mně oči a řekl, že jsem božská. Já na to, že nejsem božská, ale jenom chytrá a že si přece nedám svůj největší triumf zkaziti tím, co semelou dvě mlýnská složení. (Tynda se při těch slovech zasmála, ale i za- rděla.) A on mi na to políbil ruku a dívala se na to celá Kolčovic rodina, však věděla, o čem mluvíme. Vysekl mi kompliment, až se zdvihl na courtu prach a v minutě věděly všechny dámy na tennisu, že se bazar bude odbývat bez té — Ullikovic turbiny CTynda se tu zasmála, ale i zarděla), ale na akademii že přece bude zpívat!"

„A to myslíš, že je triumf ? To je přece vyložená porážka !"

„Neboj se, tetičko, nebyli jsme s drem Mukov- ským sami dva, stála s námi Divizna Fafrova, ta přece Kolčovy ani vystát nemůže, a ta se už o lo postarala, aby se každé slovo z toho, co se mluvilo, dostalo tam, kam patří."

„Mlýnská složení — no to není špatné 1" řekla tetička Vašrlová, před jejímiž okuláry vyvstala v tom okamžiku názorně štědrá rozkladitost slečen Kolčových, dcer ze mlýna nad Papírkou.

„Divizna ? Co tohle je zas za jméno ?" prohodila medik Máňa. „U Fafrů je jenom jedna a ta se jmenuje, pokud vím, Antonie !"

„No vidíš, Máninko, jak jsi svým studiem zaostala, že nechodíš mezi děvčata," vykládala Tynda, „Tóna Fafrovic je Diviznou od letošního masopustu od kostymního plesu matičního odboru, když ji prof. Nykýšek v „Plesové kytici našim dámám" apostrofoval : „Mé ztepilé divizně". Sám jí poradil kostým divizny a pak ji takhle na plese překvapil. Dostal za to kvinde, ačkoli už měl před zásnubami. A takhle se zdá, že ta divizna uschne na thé 1" „Tyndo!" zhrozila se Máňa, „tohle je naše nejlepši společnost, a tomu vy říkáte bonton ? 1 Myslím, že děvčata od sáčků z naší Papírky..."

„Máňo, máš pravdu, je tomu tak ; a já ti závidím, jak jsi z toho všeho vyvázla, třebaže ti doma neudělali ten krok lehkým," zahořovala náhle Tynda. „Myslíš, že je mi mezi nimi dobře ? Ale já... Víš, Máničko, co mi řekla včera paní Maynau ? Slečno Tyny, dnes po třech letech, co ke mně chodíte, musím vám řiď, že byste na dál marně utrácela peníze... Ve mně hrklo a slzy mi vstoupily do očí."

„A to ti nemohla říc' před dvěma roky ?" namítl Bouda.

„To mi taky napadlo, ale Maynau lo myslela jinak," pokračovala Tynda. „Já vás už ničemu nenaučím, umíte víc než jsem já sama kdy uměla a slyšela, vy jste dnes největší hlasový fenomen na celém kontinentě, vy máte v hrdle víc než půl piana, vy jste kontraalt i soprán stejným právem, vy jste druhá Agujarka, ještě jsem vám to nikdy neřekla. Nezapomeň na to, začala mi tykat, a to je největší vyznamenání, až budeš nejslavnější zpěvačkou světa, že máš od May- navky celou hořejší kvintu, tu jsem ti já přidala za ta tři léta a tu se drahá moje bába rozplakala a objala mne, to neudělala ještě nikomu. Nikdy se tuze teple neoblíkej, zpívej každodenně aspoň třicet solfežií od Maynavky, nech sportu úplně, aspoň jej nikdy nepřeháněj, ale což pak ty, ty s tvým dechem budeš zpívat do sedmdesáti let, po celá tři léta jsi nezachraptěla, jakživa jsem na tobě neviděla ani kapku potu a zpíváš-li forte, zpívají v tobě všechny kosti s sebou, i kolena ti drnčí. A ještě mi něco řekla, ale to si nechám pro sebe 1" Tynda mluvila se vzrůstajícím a v očích planoucím nadšením. Povstala v rozčilení, tahajíc rukama krajkový přehoz přes týl sem tam, oddychla lehce a nasadivši nejhlubší tón své polohy pianissimem, vyzpívala celou její chroma- tiku až do fortissima nejvyššího tónu, a nasadivši jej hned pianissimem stakatovala a to zas až do nejhlubšího, jejž vydržela od forte až do dechového vyznění, aniž víc než znatelně zrudla.

Jako duha, jako oblouk ze zvukových barev, nehmotný, ale přece těžší než skutečná duha, vzepial se Tyndin hlas, větší než ona sama a zjevné její síly, z hloubky daleko hlubší a do výšky vyšší, než na jaké stačily rozměry místnosti, tak docela jako mimo ni, že původ zpěvu označoval jen otvor úst měnící se každým stupněm výšky.

Obešla za zpěvu celou jídelnu zlehka taktujíc nádhernou svou hlavou, jako když bourec zapřádá hedvábí a při poslední fermatě zastavila za Máňou s ústy jako na tragické masce kulatými a hlasno znějícími.

Všichni tři na ni hleděli, Máňa nahoru přes své vlastní temeno, teta s úžasem poněkud zamračeným, ale z Boudový fvrdé tváře vypuzen stálý jeho cynický výsměšek, zřejmě podlehl na okamžik kouzlu nejsladší komiky, která tkví v mužně hlaholném a velkém tónu, přirozeně lehce z dívčí hrudi se řinoucím.

Vystačila bez námahy jedním dechem nahoru a druhým dolů.

Máňa vstala a přiložila ucho k levému boku lehce oděné sestry a řekla : „To je bezpříkladné srdce, spíš volnější než zrychlené 1" Tynda ji objala a hlasitě políbila a zas se dala cestou po jídelně za zpěvu nejtklivější na světě altové arie „Inflammatus" z Dvořákovy „Stabat mater", na důkaz, že její orgán jest přece jen v barvě převahou altem.

Nezapěla však ani dva takty, když teta Vašr- lová všecka pobouřena sbalila své pletení, zapíchla do něho drát a energicky prohlásila : „Má-li z tebe být zpěvačka a z tamhle té doktorka medicíny, nevím, co bych tu u vás ještě dělala, takovým dámám gardedáma spíš překáží ; není-li jinak, budu musit dát tatínkovi výpověď 1" Mělo to zníti víc rozmarně, ale vyznělo hořce na svědectví, že staré dámě byla situace skutečně k lítosti.

„Čert houby ví, co pánbůh dá, tetičko," ozval se Bouda, „kdyby Tynda chtěla, mohla by se do zimy vdát jako kněžna, inženýr Mour je zas z Ameriky v Praze ..."

Tynda, jíž veleba a tesknost vroucí melodie nepřekážela v tatrmanech před lamentující tetou, ufala ve zpěvu uprostřed slova, jakmile zaslechla jméno inženýra Moura.

„Ano, ano," pokračoval Bouda, „a povídá se, že je o nějaký milion zase těžší, vydělal prý v Americe za ten rok strašné peníze. Založil zase nějakou novou společnost na nový svůj vynález."

Tyndě nebylo vhod, že se dala překvapit tímto jménem; nebylo v její paměti uloženo s takovou přítěží zájmu, aby se k vůli němu nutně odmlčela a hle, přece se to stalo !

Jenom jsi se měla ještě začervenat, Týno !" zažertoval vážný medik Máňa, „a nešfastnému českému Edisonovi by kynul šfastnější horoskop, než s jakým před rokem odejel."

„Ticho, tatínek 1" řekla Tynda pohledem z okna a usedla na své místo.

„Kdybych já tak přišel o hodinu pozdě k obědu," prohlásil Bouda, „to bych se měl po pěti."

„Bohumile, jen slovíčko na tatínka v tomto tónu, a budeš mít se mnou co dělat 1" ozvala se polohlasem Máňa a v očích se jí rozsvítilo.

„Co zas ?" skoro skemravě řekl Bouda a za- rděl se, on, proslavený brankář „Pragy".

„To víš, jen mlč !" důrazněji zazněla výstraha Mánina, a na místě jazyka mladého muže odpověděly jeho oči, jichž přimhouřený pohled nejisté zavadil o tvář Tyndinu a tetinu, důkaz, že Máňa na něj „něco má".

V tom však už vešel otec této rodiny.

Rudý mrak z podobočí, haf tepen mu odstávala na spáncích jako kus malty na odpadnutí se zdi, jeho „servus", jímž se obvykle se svými vítával, znělo chraptivě, patrně byl do té chvíle mnoho a příliš nahlas mluvil.

„Ruku líbám !" řekly obě slečny, Bouda něco zabručel, teprve, když jej šlehl otcův pohled.

Přinesena polévka a třebaže na talířích viditelným valem zakouřila, pan rada pohybem z rozrušené mysli neopanovaným spálil si jazyk, lžíce cvakla mu o zuby.

Bouda to zpozoroval a zachechtal se.

Pan rada bouchl lžící o stůl.

„Už jsem ti tisíckrát řekl !" rozkatil se na syna, „nechoď mi v dresu ke stolu ! A převleč si kosili, chceš-li se mnou obědvat; to kůň voní líbezněji, než vy kopáči v trainingu !"

Sípal.

„No, dovol!" vybuchl Bouďa.

„Nic nedovolím, co není slušné 1" selhavým hlasem pokračoval starý Ullik.

„Bouďo, ani slova, po-ví-dám, ani — muk 1" vzkřikla Máňa a vylítla jak vzpružina ze židle.

„No, dovol!" opakoval se Bouďa, „taky ty mně budeš chtít rasovat ?"

„Seber si svůj talíř, a tamhle jsou dveře!" už bez křiku, ale pevně ukázala Máňa Bouďovi.

„No, to přestává všechno !" už na polo šeptl jinak nezkrocený rváč Bouďa nesmírně hloupýma očima obzíraje jednoho po druhém, sebral skutečně talíř a lžíci a poslušně odešel, jako by vystrkován pohledy Máninými.

„Sapristi!" ulevil si pan rada a přepětí zmizelo.

Nebylo to ovšem po prvé, co Máňa jadrně předvedla Boudu na svobodě kroceného. Mimo ni nesvedl s ním nikdo nic, nejméně otec.

„Všechno by ušlo, jenom kdyby nebyli tak zlomyslní," už klidněji hovořil pan rada, a všichni věděli dobře, kdo jsou ti zlomyslníci, že to je Bouďa a strýc Armin.

„Apropos 1" rozlítil se znova pan rada, „přeju si a také přísně nařizuju, aby byly ihned přeruseny všechny styky se strýcem Arminem... jakožto největším nepřítelem našeho domu a firmy. Dnes ráno došel zákaz stavby naší turbiny na základě protestu přátel staré Prahy a víte, kdo je podepsán na prvním místě ? !... Pan Armin Frey 1 Ten člověk ! Napřed podepíše jako spolumajitel Papírky žádost za svolení ke stavbě a poiom proti stavbě protestuje ! Ukázal jsem na to vrchnímu stavebnímu radovi — jdu zrovna z magistrátu — a on sám upozornil prý pana Freye na tuto nesrovnalost. A víte, co odpověděl úřadu strýc Armin prostřednictvím svého právního zástupce ? Nebof sám nejde, to víte, ani na krok 1 jako pokrokový člověk a jako průmyslník prý musí jít s duchem doby, a v tom smyslu prý spolupodepsal žádost za povolení turbiny a stavby, ale jako umělec a vzdělaný strážce kultury musí prý se postavit proti ničení starých památek stavebních v Praze, nebof prý jest nepochybno, že Papírka, bývalá vodárna, ovšem pro soukromé zahrady, dnes již dávno zastavené, potom papírna a tak dále a tak dále zasluhuje spíše monografie jako drahocenné památka stavební a nikoli zničení, jež by prý jí kynulo zcela jistě, ne-li průběhem stavby, ale potom pozvolna anebo náhle chodem těžkého vodního stroje, jsem přesvědčen, že ten pamětní spis pochází přímo z jeho pera. A vrchní stavební rada mu dal za pravdu, nachází-li prý se někdo v takovém konfliktu, má prý právo, zaujímaje a háje obě protichůdná stanoviska, dovolávali se rozhodnutí instancí k tomu dosazených a podrobili se jejich rozhodnutí. Fuj! A následkem toho dojde k nové komisi..."

Pan rada vypravoval takřka v jednom dechu přes lehkou astmatickou potíž, sípavým a selhávajícím hlasem přímo Máničce, dítěti v soukromí rodinném zbožňovanému, před cizími však přezíranému. Tyndu ovšem zbožňoval její otec okázale, ta byla jeho prohlášeným miláčkem.

„Ti pánové jdou rozhodně daleko," prohodila Mánička jaksi na neurčilo, aby otce uklidnila.

„No, jestli 1" rozjařil se pan rada. „Co bys tomu řekla, že v tom protestu přátel starožitností pražských je také důvod, že by se výtokem turbiny hladina před Štvanicí příliš rozvlňovala a tak ničil na ní reflex protější stráně a stromoví na ostrově! To na mou duši přestává už všechno. Tak já za to, aby někomu řeka zůstala pro reflexy dost hladká, mám zaplatit — ztrátou dvou set koňských sil 1 To je k zbláznění 1" A korektní pan cis. rada Ullik udeřil tak na stůl, až příbory zazvonily a slánka poskočila.

Teprve nyní Tynda všimla si projevu otcova hněvu, roztomilým, polotázavým a celkem vyčítavým pohybem hlavy a pohledem očí, že nemohlo být mimicky lépe vyjádřeno slovo : „Nu ! ?"

A to stačilo 1 Okamžitě zkrotí pan rada, aby ukázal, která z obou má na něho větší vliv. Dokonce se i rozesmál, jak prý strýc Armin dnes vypadal, když vystrčil ze svého holubníku bradu a celé shromáždění proklel, svatej Ivan, hahaha 1 Saprísti!

Ukázalo se, že o tom nikdo z rodiny neví, což zavdalo tatínkovi podnět k něžné výtce Tyndě, ta že se měla dostavit jako kmotra k první ráně, že mu to včera slíbila.

Zaspala.

A konečně, jako by se bylo stalo, to kmotrov- ství je uskutečněno, jenomže naopak.

Když tatínek zvěděl, že se Tyndě dostalo přezviska po turbině, nechtěl události nikterak rozumět po žertovné stránce a velmi se rozkatil, a když jej Tynda konejšila podivem, kterak prý se může tak zlobit nad tím, co řeknou nějaká „děvčata ze mleina", dostalo se jí hořké odpovědi, děvčata ze mlejna mohou týmž právem mluvit o „děvčatech z papírky" ; tím se strašně nemilá věc neodčiní.

A znova mu skráně naběhly a jedl zuřivé.

Najednou vybuchl : „Něco najednou chtít a nechtít, to nedokáže ani všemohoucí, o něco k úřadu zadat a potom, u jiného úřadu proti tomu protestovat, to dovede jenom bláznivý Armin. To by stačilo, aby dostal kurátora, a kdyby nestačilo, postačí snad protest o obrazu Holešovic, ničeném příliš rozčeřenou hladinou řeky. Dám ho, blázna, vsadit do blázince !"

„Tatínku 1" ozvala se měkce Tynda.

„Ano! Jsem prodán ve vlastním domě, ve vlastní rodině... Tatínku ! Jak to znělo úpěn- livě! Však známe důvody, milá Tyndičko! Myslíš, že nevím, že za iebe strýc Armin doplácí paní Maynau, když jste mi pověsily na nos, že co se jí posílá, je celý její honorář ? Něco podobného jste chtěly provést také s abonomá v Národním, když jsme z ohledů úsporných ... Ale to by se nedalo před tatínkem tak snadno zatajit. Vid 1 Potom se to všechno spraví, když se mňoukne na zrazeného tátu : Tatínku 1" Rozpaky vyjevena pohlížela na otce krásná Tynda.

„Bylo by to jedno — má-li posílat lístky po dvou, kdyby poslal abonement najednou. Je jako společník firmy beztoho také vázán k representaci 1" Pan rada se odmlčel a hryzl se do rtu.

„Tatínku 1" zarokolala Tynda jako slavík a přiložila k otcovu spánku svou skráň, nejspo- lehlivější obkladek, kterým utišovala bezpečně i jeho největši pobouření. Políbila jej na rty a on jí vrátil polibek něžně jako milenec.

Otevřely se dveře a v nich ukázal se hlídač Václav s nesmírně oštídavými posunky jako na omluvu, že se opovažuje sem do niterných svatyní panstva.

„Milostpán Frey se dává poroučet mladší slečně," a Václav postavil na stůl balík nezvyklé formy a odešel.

Všecka divá vyskočila Máňa a vybavila z obalu mahagonovou skřínku a spatřivši ji vykřikla radostí tak výstředně, že všichni užasli.

Ruka se jí chvěla, když miniaturním klíčkem v ní vězícím otvírala stojací skřínku, a když uzřela její obsah, vzdychla tak neskonalou blažeností jako středověký pietista, když otevře domácí oltářík se zlatou soškou Madony. Nescházelo opravdu, než aby poklekla.

Uvnitř stál skutečně žlutě kovový bůžek, jehož jméno hned splynulo se rtů Mániných s akcentem nelíčeného unesení.

„Binokular!"

„S revolverem 1" pokračovala dále, „čtyřmi apochromaty, osmi okuláry, Abbem —" Znělo to jako modlitba a každé slovo zvyšovalo až divoký výraz radosti v tváři slečny doktorandky.

Byl to nádherný mikroskop pro obě oči, nej- větší přístroj svého druhu, bolestně milovaný nedostižný ideál Mánin, nebof aparát s jedním pouze okulárem působil jí nesnesitelné migrénové útrapy.

Nyní bude moci nerušeně pokračovali ve svých histologických studiích, jimiž získala už jako student zvučné jméno.

Ale hned zbledla, lítostivý pohled její spočinul na otci a oči se jí zarosily.

Jí, Máně 1 Oba si porozuměli beze slova a nač také výkladu ?

Půl roku sliboval pan rada své dceři medikovi splnění nejžhavější touhy její, znamenající 2000 marek jako příplatek na starý mikroskop, za nějž cena zmizela v pokladně tatínkové a naposled byl jí binokular slíben k Ježíšku, a nyní strýc Armin tatínka předešel.

Smutně zakýval pan rada hlavou a sklopil oči.

Vidouc to Máňa, rozběhla se ke dveřím volajíc Václava hlasitě jménem.

Všichni uhodli, že chce dar strýcův poslat okázale zpět a všichni věděli, že se nedovolá, ž( už je posel dávno pryč. Také všichni věděli, ze kdyby chtěla, mohla by poslat někoho z kuchyně, ale také věděli, že to neudělá.

Dokázala z tohoto předsevzetí jen dva kroky a vrátila se ke stolu, ačkoli otec neřekl nic, aby ji zdržel.

Potřásal hlavou a rty nakrabily se mu trochu ironicky.

Což aby běžela a přitulila svou hlavu k jeho, jak to umí Tynda tak neodolatelně ?

Tynda ? Ta nejen smí, ale také může, ta dostala od tatínka k vystoupení na koncertu ve prospěch feriálních osad šňůru perlí, aby na hrdle jejím vyzývaly k otázce, co je oslnivější, zda perle či plef slavené slečny Tyndy Ullikovy.

Tenkrát tatínek ovšem učinil zmínku o tom, že ovšem ani Máni nezapomněl, ale její mikroskop že bude stát tolik co perly, že dostane jej k svátku a o jmeninách jejích se to odbylo neskonale laciněji a ona odkazem utěšena na vánoce.

Ošklivá myšlenka zmocnila se Máni: v perlách její nádhernější seshy byl laké vynos za starý její mikroskop I Bystře pohlédla na otce, ale setkala se s jeho pohledem neméně bystrým.

Uhodla tuto otázku velmi snadno. Zněla : Jak se strýc Armin dověděl o tvých mikroskopických bolestech a tužbách ?"

Oba sklopili oči k svým vejcím se špenátem — ani dnes nehonosila se tabule radovic Ullikovic nějakým obzvláštním přepychem !

Nastalo mlčení tak trapné, že teta nemohla jinak než podotknouti: „Ne, tenhle strejc !"

Oběd skončil už za naprostého ticha.

Bouda, který do jídelny vstoupil s Václavem a zůstal po jeho odchodu na prahu stát, pomyslil si: — Strýc Armin má zase peníze, a musí jich mít hodně 1 Pan rada měl myšlenku příbuznou.

— Švagr Armin má peníze, odkud jenom bere tolik peněz ?

Mánička medik měla nitro své blaženě zaplněno číslicí 2000.

„Dvoutisíckrát zvětšuje, za každou marku jednou 1" £ — A hle, mně poslal jenom desetikorunu ! — řekla u sebe Tynda, zapomínajíc na sto korun, jež doplácel měsíčně u paní Maynau !

KLAVÍRNÍ TRIO RUDOLFA VÁŽKY Skladatel Rudolf Vážka byl jinoch, za nímž se dívky ohlížely pro jeho šerednost.

Říkaly mu výslovně „šereda", a některá dodala : „Ani ne tak šeredný, jako spíš uhrančivý," anebo jiná : „Ale není protiva, jako leckterý hezoun." „Je šereda, ale není ošklivec," rozhodla u sebe rozšafná Tynda Ullikova, „nebof nevzbuzuje ošklivost."

Její mínění o lom bylo dost důležiio, nebof v zásadě rozhodovala ona o lom, kdo má být jejím korepetitorem, čímž dostalo se jejímu umění ještě vážnějšího posvěcení, neboť k paní Maynau chodily ještě jiné mladé dámy z prvních domů, aniž doma měly korepelitora.

Nalezen a k tomu úkolu vyhlédnut byl Rudolf Vážka zpola předurčením, zpola náhodou. Přisedl na hlavní zkoušce feriálního koncertu ke klavíru jakožto doprovázeč sólových partií a tudíž také Tyndin. Pochválila jeho hru vůči dirigentovi, i bylo jí řečeno, že to docela není ku podivu, neboť, ač na konservatoři klavír nebyl jeho hlavním předmětem, jakožto absolventa školy skladatelské, přece jen platí za jednoho z nejlepších pianistů na célém ústavě.

„Kluk je jistě všecek nešťasten," dodal dirigent, „dokud byl na konservatoři, měl stipendium a mohl si v bytě držet klavír, nyní nemá tolik, aby si ho najal, chuďas, takový talent, který jen pro svou hudební pokrokovost a samostatnost přišel o první cenu v třídě. Kdyby mu někdo zjednal přístup k dobrému klavíru, získal by si o umění jenom zásluhu."

Zejména to rozhodlo. Když teta Rézi spočinula na něm za půltřetího momentu lorňonem, schválila Tyndin návrh : „Pročpak ne — dobře ho můžu vystát a tebe kompromitovat nebude. A konečně —" 2e to nic nebude stát, teta Rézi přece jen nedopověděla. Nebof Vážka byl ochoten chodit jenom za to, že mu byl výtečný klavír Tyndin po korepetici přístupným k jeho komposičním studiím.

Když prostřednictvím dirigentovým učiněna byla Vážkoví nabídka, zbledl a přijal hned a v karlínských hudebních kruzích, kam Tynda svou pěveckou platností spadala, ježto pražské jí byly uzavřeny z důvodů dámské umělecké politiky, nepřející jejímu zjevu, příliš náhlými úspěchy vystupujícímu, platil tento čin dokonce za mecenášský skutek, dodávající oběma stranám reliefu.

Nikdo na Vážkoví, vždy mračně zamlklém, nepoznal, co za štěstí nastěhovalo se tím do jeho nitra. Jen ten znalec lidských duší by je byl mohl odhadnouti, který by byl postřehl to první zazáření Vážkových zraků hluboko pod obočím ukrytých už tenkrát na generální zkoušce v iom okamžiku, když po předehře klavíru vpadla Tynda takovým měkkým nasazením, že se Vážka až sehnul pod reakcí své muzikantské duše na tento ozev příbuzného bohatsví v duši Tyndině.

Ani si jí předtím příliš nepovšiml, a také po celou arii nepozdvihl očí ze svého partu, až na konec bodl po ní plachýma očima a zbledl. Pohled ten neušel tenkráte Tyndě.

Pro Vážku byl rozhodujícím ; ukázalo se mu, že je i ona sama tak krásná, jako její hlas, jakož vůbec nebylo pro tohoto hudebníka pochyby, že každá žena tak vypadá, jak zní.

Tou chvílí počalo Vážkovo modloslužebnictví u Tyndy.

Trvalo to hodně dlouho, než modla vůbec pozorovala svého služebníka. Po zvyku všech božstev, nahlížejících neuhnuté do věčnosti, přezíralo i toto svého kněze sub specie aeter- nitatis, avšak přece nikoli věčně.

Jednou při cvičení mordent — proslulý Ulliko- vic Bósendorfer, který s Tyndou vždy na téže produkci účinkoval, byl z jejího, tak zvaného budoáru přestěhován do jídelny — nutno opakovali, že to bylo při pouhé etudě, přihodilo se něco, čeho by se nebyla od něho do nejdelší smrti nadála.

Plnozvuký její orgán stoupal chromatickým meandrem do výše v úplném klidu, jaký je první podmínkou odborného hlasového treningu a tu u přechodu v hrdelní rejstřík, navlas tu, stalo se, že lokty Vážkový zvučně distonicky zabořily se do kláves klavíru a jeho tvář octla se v jeho dlaních a škubot jeho hlavy nasvědčoval, že pochází od vzlykotu jeho prsou.

Přišlo to tak nenadále, že se Tynda v první chvíli lekla, ale hned pochopila, kolik uhodilo.

Přikročila k němu a položila mu ruku na hlavu.

Výboj dotykem tím způsobený byl tak vzně- cující, že Vážka až hněvivě, div ne vztekle trhl rameny, aby setřásl její lokte, které se tu nějak docela mimo její vůli octly. Tynda Ullikova vyznala se však v čivech mužů do třiceti let tak, že věděla, že to není nevůle, ale ohromení z příliš nenadálé rozkoše, v níž zemřela vzdor- nost mladistvého fakira lásky. Nadlidské jeho sebezapření překotilo se v něm náplní hudeb- nosti jeho duše; právě nejdrahocennější skla druhdy pukají, ozve-li se v bezprostřední jich blízkosti, uprostřed jiných náhle tón, na jaký jest jejich zkáza laděna, a možno dost, že se Vážka trochu zastyděl za svou bezděčnost, ale hněv na ni, ó hněv to nebyl!

Protož neurazila se Tynda ani dost málo, neodtáhla svých prstů s jeho temene, ale roz- čísla jimi v ježatém kartáči jeho vlasů pět cestiček, a končité její prstíky vydaly se po nich.

V praktikách ženského laskání málo jest rafinovanějších a v lyrice němé erotiky má svůj určitý výraz. Bývá to projev lítosti, spojený s odmítnutím mužovy vášně, jíž se žena zříká z důvodů mimo ni ležících. Tynda, asi o dvě léta starší než Vážka, šla ještě dále.

„To je na ruby obrácený Jakesch," řekla, „na jeho .Staré písni' pláče u klavíru ona a ne on."

Vedena nezkrotnou touhou viděti, co se nyní v něm děje, obrala svýma krásnýma, překrásnýma rukama jeho tvář od jeho kloubnatých pianistických prstů, slabých v tom momentu jako dětské, a uviděla nyní pár zmučených očí, mimo nadání suchých, tak divoce úpěnlivých, že se zhrozila.

„Takového — takového něco už nikdy víc 1" řekla do těchto ubohých očí s nejsladší a nej- rmutnější něhou, jaké byla schopna.

Zajikla se při tom leknutím, ale zároveň i potěšením — s tak velikým a žhavým ohněm, jaký z téhle výhně vyšlehl, dosud nehrála ...

Na pohled dal se tenhle hoch zkrotili jako beránek, jen vydechl a sám hned začal znova hráti průvod, ale když potom na odchod vstal, zavrávoral.

Krotitelka bazarových, tennisových a bálových lvů až dosud nesetkala se s nelíčeným projevem překonaného a neovládaného citu, a když Vážka odcházel, neodolala a natáhla proti němu ruku, jak se podává k políbení.

Ona, která nikdy před tím z jeho přítomnosti nic nepozorovala, přezírajíc jej naprosto, krom ledového poděkováni za pozdi av a několik vět k věci!

„Nu tak í" řekla, když otálel.

Vážka pohlédl na ni výstrahou nevýslovné smutnou, ale polom sáhl po její ruce svými, jen ke klavíru ohrabanými prsty.

„Ne tak !" řekla a dvojím mávnutím je rozehnala.

„Takhle 1" a sama přiložila ruku k jeho rtům.

Sotva že se opovážil, ale ona sama přitiskla, až mu na rtech zabolelo.

Odešel zpitostí až ztuhlý a po tři dny nepřišel.

„Tak jste se přece na nás nerozhněval na dobro !" uvítala jej, nabízejíc mu ruku k polibku zase tak volně ve vzduchu jako minule.

Políbil ji tentokráte, jako líbá věřící relikviář, unesen grácií posunu její ruky, stylisované jako živý ornament. Bylo mnoho omamných variací v takové její rafinované koketerii, s jakou jej vždycky vítala a propouštěla, dávajíc mu líbati někdy jen špičky prstů, jindy vrch ruky, ba i dlaň a jednou zápěstí pod dlaní se třemi z růžová bělostnými vršečky, tu a tam přetkanými fénickou modrou žilkou. Zápěstí měla vsazeno na paži nápadně velikým kloubem, ale právě pro ten nebylo možno zapomenouii na krásu její ruky, byl v rytmu její foremnosti zrovna" akcentem.

Pozorovala na něm značnou přepadlost a ze ztrhaných rysů tváře uhodla velikost jeho lásky, miloval ji stokrát tolik, než jak mohli všichni ostatní muži, jež znala, — dohromady.

Ale kdož ví! ? Jeden byl mezi nimi — a na toho vzpomněla Tynda právě v tomto okamžiku zvláště živě, ten, co do vášně ...

Ale af! Ona, Tynda, nemiluje než své umění a mužové, ti ji jenom zajímají.

Baví se jimi a v této chvíli baví se Rudolfem Vážkou.

„Nu a ted do práce a s rozumem!" řekla vesele a s povzdechem dodala tišeji: „Oba dva 1" Tak tiše, aby to neslyšel a přece slyšel.

Poznal úmysl a udeřil odhodlaně do klavíru — na pultu leželo totéž osudné cvičení. Vydržel kritické místo tentokráte bez zachvění, ale byl neodolatelně ztracen, nechf se vztekal jak chtěl. To bylo vyřízeno a rozhodnuto za ty tři dny, ještě v poledne čtvrtého sám sebe zapřísahal, že nepůjde a přece přišel.

Tynda věděla na vlas, co se v něm děje, stojíc za ním a pějíc nejobtížnější koloraturu tak snadně a s takovým dechem, že cítil jeho vláni mezi svými tuhými, trochu, ale stejně řídkými vlasy. Bylo na jich dno vidět jako do kartáče.

„Ne tak forte 1" řekla dosti nevrle a klepla jej na rameno.

Posedl při tom a její hlas ve zpěvu se zasmál.

Jinak už nikdy ani slůvko mimo hru a zpěv a za nic na světě ani zdáníčko nějaké narážky, jdoucí za meze přípustné mezi pěvkyní a jejím korepetitorem.

Ovšem se někdy stávalo, že když obrátil dva listy omylem, pleskla ho přes ruku, víc posun- kem než ve skutečnosti; bylo to dotknutí nepatrné, ale vždy stačilo k novému vzrytí šílené vášně v něm.

Zablesklo se mu v očích jako viditelnou jiskrou z výboje, jehož napětí cítil v celé rozloze svého hřbetu z jemných tepelných vln, vyzařujících z postavy za ním stojící tak těsně, až k dotyku, zatím co sluch jeho byl takřka bezprostředním a znaleckým svědkem práce jejího pěveckého orgánu, do něhož, do jehož kouzelné čistoty, mohutnosti, rozlohy a kulaté lahody byl vlastně jedině a nejhlavněji zamilován.

Slyšel šumný dech jejích zdravých plic, když nabírala dechu a slyšel její srdce, jak rovnoměrným tlukotem proniká pianissimem doznívající fermaty.

Takhle železně pilně, takhle svědomitě s nej- zevrubnějším šetřením všech základů, příkazů a návodů slavné učitelky pracovati mohla jenom pěvkyně nejvážnějších úmyslů a to Rudolfu Vážkoví, cudnému fakiru své lásky, do jisté míry bylo úkojem jakožto spolupracovníku na vůči- hledém vývoji drahocenného nástroje hudebního v jejím vznosném hrdle, nejskvělejší, nejzářivější vox humana, jakou kdy slyšel.

Když studovala operní part, stávala před ním v prohbí klavíru, co nejblíže zdvižené desce, aby překonávajíc nejsilnější fortissima stroje, zvykala dynamice dramatické pěvkyně, nad orkestrem triumfující.

V těchto momentech skutečně zapomínala na svět, na sebe samu a svým vlastním zpěvem a hlasem unesena, rozhořela uměním jako pochodeň ve vichru, její ústa kulatící se, rozšiřující a zúžující stala se v té chvíli dmuchavkou žáru, soptícího z roztaveného kovu v jejím hrdle, zatím co oči její planuly vytržením věštkyně anebo menady.

Tu strhla s sebou Vážku především jako umělce a když blesky jejího hlasu a hromy k nim zpod jeho prstů ustaly, ubohý korepetitor ulpěl na ní očima úžasem zpitýma.

Nepoznávala ho v prvním okamžiku, teprve když z očí jejích odešla zlatá mlha nadšení, prozřela pro vezdejší věci, šfastně se usmála náruživému obdivu umělcovu a řekla mu nejněž- nějším názvukem : „Ošklivče !"

Vzal toho „ošklivce" doopravdy, domyslil se, že vrátivši se právě z říše svrchované krásy, konstatuje první dojem, jaký na světě zase shledala.

Ze je ošklivcem, šeredou, o tom přece není nejmenší pochyby, řekla si Tynda i dnešního od- půldne, odpočívajíc ve svém, íak zvaném budo- áru na pohovce, zvané obecně „šeploun", poněvadž tak říkaly dámy kuchyňské a po nich dámy domu, ač mluvily jinak dosti plynně francouzsky.

Ku podivu často ji navštěvuje nehezká ivář Rudolfa Vážky. Tou chvílí ovšem to není nic divného, když vedle v jídelně hraje !

Zřetelně vidí před sebou jeho hlavu nad klavírem skloněnou, tu hlavu rzouna, onoho temného odstínu, jaký nehned na sebe upozorní, ježto v jistých osvětleních vypadá jako kaštanový. Ale Vážka má i oči rzivé, právě z jich nejhlubší temnoty vysvitne občas červená jiskra.

Občas — to jest, kdykoli se Tyndě zlíbí, nebof je až mlsně chtivá na tyto záblesky tajené jakés a výhružné energie, před jejímiž nepředvídá- nostmi dlužno míti se na pozoru — otvor na dně kráteru, který se někdy rozohní na důkaz, že pod ním vře sopka.

Sopka 1 Tento chuďas, který se po čtyři léta cvičil v dvojím umění, v skladbě hudební a v hladovění a v obojím i nyní pokračuje s takovou tklivoi: virtuositou 1 Ale co to dnes hraje podivuhodného ! ? Je to ¡istě něco vlastního, pravlastního, ona už zná jeho taleni tak originální, tak odlišný, neboF umělec je, bůh ví že ano a proto jest s ním možno jisté kamarádství s podmínkou jakéhos odstupu mezi oběma, proto by ho nerada postrádala... leho láska — ubohého hocha k ní není přece žádným ponižujícím pro ni vědomím.

Tynda posadila se na své pohovce.

Co to dnes má Rudolf Vážka ? !

Tenhle motiv Tynda dobře zná, to je přímo transkripce jejího mordentového cvičení; ne, Vážka neimprovisuje, nýbrž to, co přednáší, jest hotové skladba, jak originální to adagio s arpežiovým rozvedením alterovaných akordů z etudy...

Déle to nevydržela !

Už byla ve dveřích, prudce rozevřených s prudkou otázkou : „Co to hrajete, člověče Vážko 7 1" (Takový byl tón mezi nimi, to jest od ní k němu.) K pocelování její ruky tentokráte nedošlo, jen letmo mu ji podala.

Neodpověděl, viděla sama, že má na klavíru trojhlasou partituru rukopisnou.

„Co je to 7" a vzala noty z pultu.

„Trio pro klavír, čelo a housle (op. 3). Složil a slečně Tyndě Ullikově v hluboké úctě a obdivu věnuje Rudolf Vážka," četla nahlas.

„Vy ? ... Podívejme se na tajného hříšníka ? ! A kdo vám tohle dovolil 7" řekla, ukazujíc na dedikační řádku.

„O dovolení chtěl jsem milostivou slečnu teprve prosit, až by byla skladbu vyslechla, napsat věnování dřív jsem ovšem neměl právo, ale bez dovolení by nebylo přišlo do tisku."

„Do tisku ? člověče Vážko, co to povídáte 7" zvolala Tynda plna úžasu, tolik slov najednou od něho ještě neslyšela. „Snad nemáte nakladatele 7" „Nakladatelem je Akademie, včera jsem se dověděl, že moje trio dostalo první letošní cenu !"

„Ale to je skvostné, to je nádherné, to se vám musí gratulovat; z toho mám sama radost, jako vaše upřímná kamarádka ; vidíte, vždycky jsem vám říkala, neztrácet odvahy, k umění jest zapotřebí především práce, za druhé práce a za třetí zas práce, a potom přijdou peníze, zas peníze a zas peníze (říká paní Maynau). A rozum !"

Tu vzdychla Tynda tak, jako kdyby se jí ho nejvíc bylo nedostávalo. Leč oči jí zvroucněly, posunky její oživěly, byl to však zájem nikoli ženy, nýbrž umělkyně.

„Těžko však skladbu vyslechnout, je-li trio, kde vezmem čelistu a houslistu ?" „Něco z toho přece jenom sehraju —" „Počkejte, snad to svedem dohromady 1" A přisedla na druhý taburet tak prudce, že přirazil k jeho sedadlu.

Ježto byla rutinovaná hudebnice, snadno našla v partituře zpěvné hlasy, bylo mu ku podivu, jak lehce četla různé klíče v čelu ; Vážka byl všecek vyčerpán klavírním partem a jen zřídka kdy ukázal jí v hořejších linkách místo, jež nutno vyzdvihnouti.

Když jednou za hry první věty, sledujíc vedoucí tou chvíli hlas četový, sáhla do basových kláves mezi ruce Vážkový a tím jej zmátla, bylo nutno na chvíli ustati. Malá pauzička byla vyplněna kratičkým zachechtnutím Tyndiným, suchým, ale zimničným, a hned se šlo dále. Byla naprosto unesena elánem hudby.

Sehráli první větu dosti obtížnou po leckte- réms klopýtnutí a několika návratech. Dály se mlčky, anebo na udychtěné jednoslabičné její požádání a byla taková místa, že to svědčilo nejen o jejím zájmu na nejzevrubnějšim seznání jeho díla, ale také o její veliké hudební inteli- genci, jakou v těchto komorních končinách u ní ani nehledal.

Proto nesmírně jej oblažila její levá ruka, když se po první větě zdvihla a našla jeho pravici, pokryla ji a stiskla a ještě jednou stiskla.

Jako v odpověď na tolo uznání zahrál šťastný skladatel několik taktů první věty v náležitém, několikráte rychlejším tempu, aby z něho vysvitla opojenost zoufalství, řítícího se v ní až do nejvášnivějšího projevu beznaděje na konci věty.

„Vím, vím 1" řekla mu Tynda, obrátila k němu na okamžik roznícené oči a dodala : „Dál, dál!" a sama uhodila první tón k Adagiu.

Tváře její, spánky i čelo hluboce jí byly zrůžo- věly, vypadala ve svých světlých vlasech jako ruměnná a napudrovaná rokoková krasavice po tanci.

Zrovna tohle její vzezření naplňovalo Vážku nejblaženějším rozechvěním.

První tři takty Adagia byly doslovnou transkripcí z počátku onoho Tyndina cvičení, kteréž ve Vážkovi bylo zlomilo ťakirsiví jeho lásky, začínaly houslemi bez průvodu, pak se připojilo čelo ťugovitě týmž motivem a potom teprve po několika taktech klavír.

To, co hrály dál smyčcové nástroje, bylo převzetím a duetovým rozvinutím tématu, to, co klavír, pak konfesí duše Rudolfovy, takovým překypujícím hymnickým vyznáním, že Tynda hned po první lince, aniž přerušila hru, obrátila se k němu se xářivým : „Tohle vy, človíčku Vážko ? Víte, že je to nádherná věc ?" a když potom všechno, co znělo, nasadilo náruživě plnozvuce, neustále hrajíc, překřičela klavír : „To je božská kantilena, potom se říká, že skladatelé už vyčerpali všechno možné melodické bohatství — já vám gratuluju, pane Vážko!"

Pana Vážku zamrazilo při tom, očekával od tohoto výtrysku svého srdce od ní něco více, rozhodně méně objektivnosti. Což nechápe, že je to přímá apostrofa na ni ? Výklad k jeho zaštkání beze slz, jež konejšila tenkrát jako chlapecký citový výbuch ?

Hle, jak hodí se k tomu, co právě cítí, propastné zklamání, v němž utápí se v té chvíli klavír tichoučkou mollovou parafrásí thematu v subkontrové oktávě.

Najednou Tynda přerušila hru a položila ruku na rameno jeho : „Sečkejte," řekla tiše, „to, co mají housle, je píseň, — — zazpívám to ! Znova 1" A zpívala houslový part, ovšem beze slov, jichž nebylo, pouhým svým ohebným sopránem, jehož jas vypadal jako lesk nitra perleťové škeble, když zpívala part houslový, a který zářil jako slunce, prosvítající zelenavě blankou roz- tepaného zlata, když altem imitovala několik taktů čela.

Vážka trnul sladkostí nad tím, že může být, co napsal, lak krásné a sám hrál svůj pari krásněji, než jak si jej představoval při komposici.

Není pochyby, tentokráte porozuměla 1 Duše obou, hudebníka i pěvkyně, dlely v zámezí vezdejšího světa i nevěděly o ničem jiném, než jedna o druhé. Nemohlo býti vroucnějšího a cudnějšího prolnutí jedné druhou a druhé první, než v onom zásvětí, jehož jedinou hmotnotou jest zvuk.

Ale vrátili se oba zase na svět.

Ona bledá, s očima zarosenýma, rysy tváře ještě zidealisované vytržením hudebná.

Ani nevěděla, jak se stalo, že držela jeho ruce ve svých a upjatě pohlížela do jeho lehce spoce- ného, hnědě červeného obličeje, pleti připomínající skladače cihel.

„Vy ? 1" řekla schváceně, „jak vy se jmenujete křestním jménem ?"

Rozčarován až k ohromení touto otázkou v takové chvíli, zíral na ni chvíli, než mohl promluvili.

Ale její ruce, jimiž držela studené jeho prsty, byly horké, klíční oblouk kypře vymodelovaný na jejím poprsí zdvíhal se mocným dechem.

Mínila otázku svou vážně.

Konečně řekl.

„Tedy Rudolfe 1" pravila potom, „za tohle zasloužíte —" A nachýlivši přesličnou hlavu svou, sunula pomaloučku svá rajská ústa k hrubým, ruděhnědým rtům jeho, snad proto tak silným, aby jeho nos mohl být tak krátký.

Ubohý netvor Rudolf Vážka nechápal přes příliš dlouho, co krásná Tynda zamýšlí a řež se vzpamatoval, bylo pozdě, sama jej musela políbili.

Zdrcen velikostí tohoto daru — až dosud nebyl okusil ženských úst — bleskem napravil své opoždění.

Vztáhl po ní paže, strhl ji na prsa a vrátil jí polibek tak, že jí hlavu až do týla zvrátil.

Vykřikla, když ji pustil, a dlaní přikryla ústa, jako by byla poraněna.

Po prvé spálila se o tento oheň, s nímž zahrávala.

Úžasem otevřela na Rudolfa oči dokořán.

Víc než kdy jindy připomínal jí známou masku čínské práce, kdesi ve výkladu s čajem viděnou, zobrazující tvář džina, sloužícího zlému principu. Pochopila, že tento oheň je jí nebezpečnější než se domnívala, musí si dáti dobrý pozor, aby v něm někdy neuhořela.

Ne, neměla to dělat, co provedla, ach neměla ...

Na štěstí otevřely se pomaloučku dveře a v nich ukázal se Václav : „Milostpán Frey dává se poroučet, jestli prej slečna neráčila zapomenout."

Strýcova upomínka přišla jí jak náleží vhod.

Na její rozkaz otevřel Václav okna jídelny, vedoucí k „Papírce", dokořán; to byla první podmínka strýcovy objednávky.

Potom ze stojanu vyňala noty a položila lhostejně na pult klavíru, byla to „Ukolébavka" z „Hubičky",, první ze tří písní, za které jí posí- lával pětku, aby mu je zapěla.

Když za Vážková průvodu dozpívala, zazněl zvenčí shůry potlesk ; byl to strýc Armin ze své poustky v podstřeší Papírky.

K třetí větě Vážková klavírního tria už nedošlo. Jakmile dozpívala strýcův repertoár, beze slova, bez pozdravu chopila kliku u dveří svého pokoje a po krátkém významném pohledu na Vážku zmizela.

Dlouho přemýšlel o tomto pohledu. Vypadal jako pohled Tyndy, dříve zmýlené a nyní lépe poučené.

A víc než to.

Odprošovala těma očima za to, že s ním tropila jako se zamilovaným hošíkem a slibovala, že jej už nikdy nebude v jeho mužství podceňovali ?

Ačkoli závěrečná produkce pro strýce Armina trvala bez mála půl hodiny, přece na jejích lících plál hluboký růměnec rozpaků ještě když odcházela.

Ale což na tom, to se všechno ještě vysvětlí a ukáže.

Hlavní věc — ej 1 — duší jeho duněly varhany, všemi rejstříky pějíce vítězný hymnus a otřásajíce celou její prostorou. Stěží rozpomínal sc na své vášnivě blažené představy, jaké míval, když sníval o nemožnostech chvíle, jakou měl právě za sebou. Jak daleko 'ehdejší pomysl zůstával za dnešní zkušeností!

Ach, neměl ani tušení, oč rozkošnější než splynutí duší, jemuž platila střední věta jeho skladby, může býti — splynutí rtů 1 Jemu, až dotud naprosto čistému muži, byl tento polibek zjevením a zvěstováním tak ohromujícím, že teprve nyní vzpomněl si, jak nejapně se vlastně zachoval.

Tak mlčky přece nemůže loto jich vzájemné dnešní zaslíbení skončit; to slovo, které měla od něho slyšet po svém růměnci rozpaků, jímž vzdala se své superiority nad ním, musí být ještě dnes proneseno.

Nic nebude snazšího ; není pochyby, že jako jindy, každého krásného odpoledne po studiu půjde na tennis.

Jindy čekával na ni, aby z úkrytu mohl ji aspoň očima provázet.

Dnes, dnes je jiná, poměr se mezi nimi změnil, po tom, co se dnes mezi nimi přihodilo, dodá si práva, oslovili ji, ovšem v přiměřené vzdálenosti od továrny.

Postavil se do své obvyklé skrýše k plakátům za velikou zelenou boudu trafiky v příční ulici, odkudž mohl ještě počítali, kolikrát vyšplhal se kotoulivý míč, odtud na tečku zdrobnělý, po trysku své fontány a zase spadl, než se objevila ona, Tynda.

V bílém tennisovém úboru.

Ten vždycky velmi skličoval bohéma Vážku , kdykoli ji v něm zočil, narostla mu společenská distance k ní nějak nesmírně nedostižně, nikdy nepocítil tak vzájemnou výlučnost svého a jejího světa.

Ovšem dnes jej tato dívka políbila — sama ! — jaká přehrada mohla vlastně ještě mezi nimi padnout ?

Vystoupí a osloví ji, ujme se svých práv k ní.

Ale čím více se blížila její běloskvoucí, z dálky oslňující silueta, nabývajíc rysů hrdopýchy pro ulici zvlášť honosné, tím dále zalézal Vážka do své uličky, až přešla.

Ale vybičoval svůj prokletý proletářský ostych k nezdolnému rozhodnutí : její cestu k hřišti zná, nadběhne jí k Městskému parku na rozhraní Karlina a zde uvnitř mezi houštinami odváží se !

Až se udýchal pospěchem, aby ji sem předešel.

Ale hned viděl, že toto místo bylo nejnevhodněji voleno.

Klackoval se tu v parčíku, který krom dětského hřiště nemá takřka jiného určení, leč že jím chodci prošli, mladík, velmi mu sic neznámý, ale velmi povědomý ; za nic na světě by nebyl Vážka dopustil, aby právě ten stal se svědkem scény mezi ním a ní prozatím nevypočitatelně.

Potkalť jej Vážka několikráte v závodě Ulli- kově, k němuž nějakým způsobem náležel a sice k jeho nitru, zacházíval až za most k samé Papírce.

Na úředníka závodu se mu nezdál, ti nechodí všedního dne tak okázale elegantně, a potom, proč by tak pokradmu a téměř letmo přicházel a odcházel, jako by se styděl ?

A nyní tady chodí s cylindrem v týle a rukama v kapse, Vážka měl co dělat, aby ještě včas couvl do krytu, jak rychle se neznámý mladý pán obrátil.

Ještě také včas, aby jej nezahlédla ani slečna Tynda.

A úžasno 1 čekal tu na ni ten elegán, sama k němu běží, laskavostí záříc, nevědouc ani, co raketou v náručí počít, aby mu co nejsrdečněji mohla ruku podat.

A on !

Div o hlavu nenarostl, jak se natyčil, když těsně k ní přistoupil, bez pozdravu prudce cho- piv její pravici tak, jak to mezi mladým mužem a dívkou opravňuje jenom známost velmi důvěrná.

To bylo zjevné dostaveníčko 1 Povídá jí něco velmi vášnivého. Mezi jejíma obočíma — Vážka, kryt zelení, vidí přímo do její tváře — kmitla jí nevůle, ale hned zazvonil její smích ; jako když empirové hodiny laškovného zvonku udeří čtvrt, a hned cvakají dál, ani ona neustala švitořili.

Elegantní mladík rychle vpravo vlevo otočil hlavu a pak se shýbl rychle k líci Tyndině.

Na krok odstoupla a strašně rozblesklo se jí v pánovitých očích, změřily jej od hlavy k patě a když se zas vrátily, až zašilhaly čarovné oči Tyndiny snahou, aby vypáiraly dojem, jaký učinil její únik, aby co nejrozkošnější něhou pohledu nahradily odepřený polibek.

Stála ještě chvilku zas těsně u něho, jak může jen milenka u milence, ústa její stále cosi slibného štěbetala, ale potom odstoupila, po- sunkem dlaně přimrazila jej, že zůstal stát na svém místě a odchvátala.

Ohlédla se, dvakrát kynouc hlavou, naposled zase už jako běloskvoucí silueta v plné zářijové záři sluneční už mimo park a zmizela.

Ten, jejž opustila, chvíli ještě stál s rukama v kapsách krátkého amerického kabátu s cylindrem v týle a pak odešel opačnou stranou parku.

Ale Rudolf Vážka zůstal ještě dlouhou chvíli se svým klavírním triem pod paží a dopřával si toho požitku, že stále znova dával odehrávati před svýma očima scénu, kterou právě zažily, a pořád mu ještě nešla do hlavy.

Pro Vážku pořád tu ještě stál mladý atlet v řasnaté americké eleganci, takový ramenatý Kroton, s nímž nehnuli čtyři, když se pořádně rozkročil, pořád viděl oble vystouplé nadobočí vyholeného obličeje mladíkova, častý to detail herkulských tváří, a rusá síla tohoto junáka, prudkého v gestu, ovšem odůvodnila obdivnou a láskyplnou něhu, jakou Tynda vložila do svého pohledu.

Výjev byl netrval ani čtvrt minuly, ale jeho svědek stál ještě po půl hodině u jeviště...

LÁSKA ABSTRAKTNÍ A KONKRÉTNÍ Dost malé okénko, tak malé, že mělo jen čtyři čtvercové tabule, zato čisté, bohužel že nikoli jako křišťál. Ale kdyby křišťálová deska byla tolik desítek let každodenně několikrát, zvláště za zimy, hrubou ševcovskou zástěrou dřena, také by se jistě pokryla takovou hustou matenicí vlasových čar, zřejmých ostatně jenom, když sklo zasaženo sluncem.

Dnes svítí sem už jenom úkosem, ale ťantas- tická spleť na skle je znatelna až do nejjemnější linky a to dodává neobyčejné snivosti obrázku, oknem vyříznutému ze zevní skutečnosti. Poněvadž protější břeh jemnou poškrábaninou takřka úplně smyt do mlhavého nekonečna, vypadá tu řeka při dost malém trošíčku dobré vůle jako moře.

Okno je hodně nízko k hladině, a poněvadž tu zelené vlny z pod nedalekého, odtud neviditelného, válcového mlýna velmi prudce uhánějí, docílila Máňa, kdykoli sem přišla, velmi snadno optického klamu, že ševcovský ateliér, okénkem osvětlovaný, je vlastně kajutou velikého zámořského parníku, rychle k přístavu svému plujícího.

Nic ji v této ilusi nemýlila stará, šedivá, obrýlená hlava mistra Martina Zouplny, provádějící v pravé dolejší čtvrti okna svou automa- tickou produkci ve dvou pravidelných iempech, jednou, když mislr v popu lovil kolíček a po druhé, když jej vbíjel do podešve.

Jen trochu přimhouřila oči a řeka stála a světnice ujížděla i s mistrem Zouplnou, jeho verpánkem i s ní, i s paní Zouplnovou, která tolik kašlávala a přece pořád chovala těžkého Arnoštka, hošíka téhož stáří jako Máninka Ullikovic, ačkoli ještě stále neběhal, kdežto Máninka byla jako rtuf, když se tu se služkou někdy stavívala.

Tomu už je dávno dvacet let a posledních patnáct anebo aspoň deset se tu Máňa ani neukázala, od té doby totiž, kdy už jako slečna dcera bohatého továrníka nemohla nosit botky s podrážkou anebo „krátkým nártem", nebof Zouplna byl pouze ševcem oprávcem, který se do těchto končin svatopetrské čtvrti lépe hodil než obuvník novotný.

Časem dostávalo se Zouplnovi i ještě potom, co se pan Ullik stal dvorním, zakázky z Papírky, ale většinou od čeledi, ačkoli sportovní, kopácké boty mladého pána často ležely pod Zouplno- vým verpánkem, nehledě ani k nasazování bruslí pro mladé dámy „a tak dálejc", konečně v nej- poslednějším nějakém tom páru měsíců i starý milostpán nějakou tou podrážkou zase na Zouplnu vzpomněl.

Dnes je tady slečna na novo zase po druhé, když tu byla před šesti nedělemi, to bylo hůř než dnes, ba zrovna nejhůř, to byt pan doktor ještě v nemocnici.

Pan doktor — to není nikdo jiný, než bývalý Arnoštek, dnes je doktorem filosofie a jeho olec přištipkář, i když jej oslovuje, ne jinak než „pane doktore" a ovšem „ty".

„Dnes už máme pana doktora doma tejden, už je mu hej. Leží pravda na kanapi, — to on si vždycky trochu lehne, když se vrátí z procházky, ale už je úplně zdráv, přišel zas už ke svej barvě, jenom kdyby chtěl zas trochu víc jíst, aby na sebe zas nabral" vypráví i dodává : „Zápal plic, to sedře, panečku, velký štěstí ještě, že je pan doktor náturou po mně, kdyby byl po nebožce, nebyl by ty horečky vydržel," Tak vykládá mistr Zouplna slečně továrníkovic dveřmi, z dílny do pokojíku vedoucími.

Vlastně to byl pouhý veřejemi obedněný otvor, dveře byly z něho dávno vysazeny.

S úžasem dovídá se mistr Zouplna teprve dnes, že taky slečna Ullikovic má před samým doktorátem, a když se dověděl, že se jeho pan doktor se slečnou znají krom dětství nanovo zase bezmála pět let, bylo to po prvé, co jeho hlava, mezi miskou popu a sídlem se potácející, udělala třetí tempo.

Mistr obrátil své brejle na slečnu a udělal : „Ale !"

Potom se podíval přes brejle oknem déle, než měl zapotřebí, aby zatloukl cvok.

Vrátiv se k práci, dodal : „To se podívejme, já nevěděl docela nic !"

„My se známe s panem doktorem zas už od maturiiy," řekla Máňa vesele a hodně hlasitě, neboř starý pán nedoslýchal, „dělali jsme písemku spolu, seděli jsme vedle sebe a když jsem plavala z matematiky, zachránil mne takovouhle malou ceduličkou, na níž pro mne logaritmy vypsal, já jsem logaritmy nedostala do ruky až při maturitě, to dělá soukromé studium, neuměla jsem v nich hledat... Ostatně všichni kluci by byli pro mne do ohně skočili, ale já nepotřebovala než ty logaritmy."

„Hmhm!" zasmál se starý Zouplna beze smíchu.

„Bez nich byla bych jistě propadla, vidte ?" a s tím obrátila se k dru Zouplnovi.

„Nóo!" protáhl mladý doktor, aniž blíže označil, jak to myslí.

Věnoval v tom okamžiku víc pozornosti starému u verpánku než jí, i nastala pomlka.

Příštipkář, obraceje útlou ženskou botku dnem nahoru, znalecky prohlížel místo, kde scházel podpatek hladce ulomený : „Kdyby to byli udělali sváně, milostslečno, lak se jim to nemohlo ani lip' povést. To se mohlo stát jenom na kanále, anebo na tramwajovej koleji, ale jistě na kanále, sic by byli jináč kramflek přinesli."

„Na kanále !" řekla slečna Ullikova nápadně tiše a nemluvila nepravdu.

A začervenala se i schovala nohu pouze v punčoše oděnou pod sukni; náhle se zastyděla, na štěstí starý Zouplna ani netušil, jak blízko se ocitl pravdě, ba přímo v ní svou bezděčnou narážkou na úmyslně odtržení podpatku.

Ano, udělala to schválně, aby měla záminku zastavit se u Zouplnů a zvědět, jak se daří mladému doktorovi, jejímu milenci.

Nastala pomlka a Máňa ve zmatku pohlédla oknem. Stačilo na okamžik opřít zrak o jich černý rám a už řeka stála a oni pluli.

„Nač, myslíš 7" ozval se najednou polohlasem rekonvalescent na pohovce, polohlasem tak něžným, jako byl — jak se ihned přesvědčila — pohled. Cítila ostatně, že na její tváři již chvilku utkvívá.

„Už se nehněváš, že jsem přišla ?" otázala se tiše a živě a hlasem zvlhlým, ona Máňa, která nikdy neplakala.

„Hněvat ?" a šepot jeho zrovna háral vřelostí, „lek/ jsem se enom, když jsem tě náhle viděl u nás, tady 1" Krátký pohyb jeho hrsti do půlkruhu, jak ležela na pokrývce, s dostatek ilustroval toto „t a d y".

„Tadv," v tomto kutloušku, bezdveřími dveřmi ve dvé rozděleném, do něhož se -vstupovalo z chodby šeplavými dveřmi, pobitými v zimě v létě napouchlým slamníkem, „tady," mezi těmi dvěma okny, jedním z nich starý Zouplna leckdy na udici nachytal večeři — tu Iradici Máňa dobře znala — a podíval-li se kdo druhým, na ulici vedoucím, viděl kolemjdoucím jenom po kolena zdola nahoru.

— Tady — můj bože — stojí tady někde lůžko ? Jistě že ta pohovka slouží oběma za lůžko — pomyslila si Máňa.

Nahoře spí pan doktor a pro starého jeho tatíka vytahuje se dolejší zásuvka ; její škvírou cosi světlého prozírá na nepříliš bílý den charého interiéru.

Nebožák se zjevně styděl. Styděl se za takové tohle „tady", on, ten zlatý hrdý hoch, který nejen že se nikoho za nic neprosil, ale taky si od nikoho nic nedal darovat, hrdopyšný syn matematiky, pohříchu z věd matek nejchudší.

Podivuhodným způsobem všichni tři zabývali se touže myšlenkou, nebof starý povzdechl si hlasitě : „Jojo, kdyby on, syn, byl si zvolil radši medicínu na místě milostslečny, a slečna mohla jít na matematiku, to je studium z luxusu — pro dámy!"

Konečně našla slovo, jímž chtěla odpovědět: „Tam, kde jsi ty," pravila po tichoučku, „tam je všude pro mne nebe !"

„Neohlížej se po tatínkovi — to ho upozorníš — stačí, mluvíš-li po tichu, on slyší jen očima 1" řekl doktor unaveně, už zase bez něhy.

„A kdyby na to přišlo, nerozpakovala bych se ani dost málo a přistěhovala bych se třeba sem k tobě a navždy 1" „No to je opravdu škoda, že tohle tatík neslyší !" zasmál se doktor zlým smíchem, a POJÍ« drážděný hrian jeho dvojím chrápnutím. „Na iohle jsi jistě nemyslela před chvíli, když jsi se zahleděla do okna, nebof jsi se usmívala."

„Myslela jsem na iy tři minuty, po kteréž jsme oba dva skutečně byli na nebi, ty i já, myslela jsem na Jupitera."

Chrápnul zas, a když se naň podívala navzdor šerému koutu, v němž ležela jeho hlava, postřehla v jeho tváři mocné pohnutí.

„Nemluvíš moc, Arno ?" zeptala se.

Jupiter byl oběma heslem vzpomínky na nej- památnější chvíli ze všech, jež spolu zažili.

Tenkráte, bylo to za šťastnějších anebo aspoň slibnějších dob pro dra Zouplnu, ještě předtím než svým hrdopychem zkazil svou kariéru, a kdy ještě těšil se zplna mocné přízni vládce hvězdárny na vysoké škole technické, kdež zatím uvázl na první příčli akademické jako soukromý docent.

V samém prvopočátku, ale daleko přes rok byl poměr jich pouhým studentským kamarádstvím, živeným hlavně jenom společnými vycházkami a návraty z university do končin svatopetrských původně dosti vzácnými a skutečně jen nahodilými, a pro Máňu, jak se jí zdálo — a nebyla by ani jinak v mysli své připustila — dotud lhostejnými, dokud se sama jednou nepřistihla, že na něho čekává.

A že zacházka, kterou si na své cestě do koleje dělá, je vlastně k vůli němu.

Poměr jejich nacházel se ve stadiu, o jakém říkávalo se v žargonu pokročilých a samostatných družek Mániných, „můžeme se dobře vystát, ale můžeme bez sebe obstát", celá tři léta od společné maturity. Aby se něco na něm změnilo, na to byli oba přes příliš dobrými studenty. Až najednou tenkrát, kdy medik Ullikova marně čekal na filosofa Zouplnu, ukázala se Máničce druhá polovice devise „mohu bez něho obstát" poněkud pochybnou a téměř planou, když nepřišel ani druhého, ani třetího dne, ba ani po celý týden.

Tenkrát nebylo mezi nimi ještě tak povážlivo, aby šla a na nejbližší kanálové mříži ulomila — záminku, aby jej mohla doma navštívit, důvod, pro který se tenkrát neukazoval, byl však týž jako dnes, ležel doma churav.

2e ovšem nikoli valně, dověděla se Máňa velmi snadno a nenápadně od Bábiny z kuchyně, stálé zákaznice mistra Zouplny.

„Postonával jenom."

Skutečně byl student filosofie Zouplna po celý týden nejdůležitějším a takřka jejím výhradným pomyšlením po celý týden, ale po té lhůtě nabývalo zase „můžeme bez sebe obstát" platnosti, ačkoli Máňu bodlo kdesi u srdce, když po prvé zas šla jinudy, než zacházkou přes Staroměstské náměstí na Dlouhou třídu.

„Co s klukem ?" řekla si v žánru klubu pokrokových žen, ale v mysli její cosi odprošovalo zasmušilého filosofa za toho „kluka".

Několik dnů vydržela v pevném umínění, ne- brali si do hlavy krom sludia ruc jiného ; vědělaf přes příliš dobře, že eroiika jest největším nepřítelem studující ženy a chtěla se státi hodnou pocty a důvěry, se kterou na ni a ještě asi pět mimořádných posluchaček university hledělo celé tehdejší feministické hnutí jakožto na exempla ad viros — Ale jednoho pozdního odpoledne listopadového, když vyšla z anatomického ústavu, ukázaly se nad Karlovým náměstím tak melancholické červánky, že neodolala představě o týnských věžích od západu zahořelých a rozběhla se tak spěšně, jak nutno, aby půvabný ten zjev ještě zastihla.

Když přišla na náměstí Staroměstské, nebyl na věžích než už slabý narudlý oplach, ale jinak se nemýlila, před výkladní skříní velkého antikvariátu stál syn příštipkářův, zasmušilý filosof. Znala dobře jeho rozvrh hodin, vracel se z matematického semináře, málem by ho byla minula.

— Kdož ví, kolik dní už se tu stavívá, pomyslila si Máňa se záchvěvem vřelé lítosti a postavila se před výklad vedle něho s tichým : „Dobrý večer, kolego 1" Podali si ruce a její se slaboučko zachvěla dojmem z jeho vzezření. Máňa se však překonala a nedala na sobě nijak znát, že se ho ulekla, ale právě ten okamžik to byl, který rozhodl o obratu v jich poměru.

Než udělali spolu první tři kroky návratem k domovu, věděla, že patří k němu na čas života.

Nemluvili o iom nic, ani vzdálenou narážkou, ale všednost prvních jejich slov nahrazovala vřelost hlasu, zvláště u ní, neboť on za nic neopustil ani odstínem výhradu hrdopýchy proletář- skěho dítěte oproti dítěti třídy privilegované, zvláště ní, bezprostřední představitelce útisku jím a jeho otcem přímo pocifovaného.

— ]e-li už zdráv ?

— Poměrně, rozhodně se mu vede lépe.

Máni ani na okamžik nenapadlo, že si strašně zadává ; to, co provádí, mohlo se vlaslně ozna- čiti stručným a případným rčením, že „za ním chodí", ale nad něčím podobným byla vysoce povznesena.

Už samou povahou styku s ním. Neboť co nevidět octli se zas v oněch regionech, jimiž duše jejich procházívaly se těsně zavěšeny, zatím co na pozemském chodníku mezi sebou zachovávali odstup dvou kroků, jen tak, aby se slyšeli.

Hovor jejich nebyl ničím jiným, než filosofickým disputem, pokud se může projev vzájemného souhlasu o nejsubtilnějších předmětech přemítání lidského disputem nazývali.

Mánin přítel měl naprosto samostatné názory libomudrcké a ona sama nejen že je s jásotem přijímala za své, ale čiperným svým intuitivním domyslem nadcházela mu v závěrech a analogiích i nebývalo pro ni větší rozkoše nad to, když názor její, diletantčin, byl přijat jím, skvělým filosoťem, přes své mládí ve vědecké organi- saci spolkové proslulým, za bernou minci ve směně názorů. Stávalo se někdy, že její některý výrok poskytl téma pro celou jich procházku až ke svatopetrské věži, obvyklé to stanici jich rozchodu a někdy postoje delšího, než byla celá cesta.

Možno dost, že je leckdo pokládal za peri- patetiky lásky, kteří se od sebe nemohou odtrhnout, ale ve skutečnosti byli to anachoreti výšin ducha schůdných jenom nejčistším Pravda, že v těchto končinách, od všedního pozemského údolí oddělených hutnou clonou mraků, zhusta stávalo se, že duše jejich ocitly se v důvěrném stulení, chvíle to, na něž Máňa vzpomínala ještě před usnutím s rozkoší, jakou působí vzpomínka nai krásné místo v knize anebo osobní úspěch v kolokviu.

Tenkráte byli by jeden jako druhá domněnku o erotické povaze svého poměru odmítli s úsměvem, jemuž k projevu opovržení stačilo jenom nepatrné navraštění nosu a mžiké stáhnutí koutků úst, jakým uměl on vyjádřiti svůj despekt vůči každému pokusu povznášení lásky nad fysiologii.

Ale onoho červánkového večera, kdy postáli spolu pod svatopetrskou věží tak dlouho, že ani nepozorovali dávno rozsvícené pouliční svítilny, až se do jejich hovoru věž vložila cymbálem svých hodin, zvěstujícím úžasnou už hodinu, takže nutno bylo rozejít se, řekla Máňa, když si podali ruce: „Tak se m i šetřte, kolego !"

Nad takovým úžasným sdělením jejím užuž šla jeho obočí do výšky, ale úžas jeho byl ve vzniku udušen tepelným tónem, jejž nehledajíc našla pro svá slova, a jenž svou nefalší prozrazoval náležitou strunu přes příliš, než aby nebyl probudil ozvuk u něho.

Neřekl než : „Děkuju 1" a rozešli se.

- Mi!

Kdo až dosud, co je Arnošt Zouplna na světě, vyslovil takové přání ? Ani vlastní otec ne! A právě na tom „m i" zachvěl se její hlas jemnou, ale nepřeslechnutelnou vibrací...

„D a 1 i v u s s y m p a t h i c u s !" řekl si Arnošt Zoupina.

Po prvé, co se se slečnou Ullikovou potkává, vyskytlo se mezi nimi cosi ze sféry citové a jak doznati dlužno, něco nepřetvářeně citového ...

Jest však něco takového vítáno ? ! Jemu, Arnoštovi Zouplnovi, jemuž se dnes po prvé a hned několikráte stalo, že ve výkladech vůči vnímavé žačce uvázl.

Stalo se to vždycky a jen proto, že se jejich zraky potkaly...

Kdo tu byl vinen ?

On — svou zvědavostí. Hned, jak mu podala ruku a potom iejí hlas, jindy tak koncisní a objektivní, nasvědčoval, že vedle řady abstraktních myšlenek, společně projednávaných, plyne v ní ještě jedna myšlenková rovnoběžka, allerujíc klidný vývoj pásma jejich závěrů, jimž jindy naslouchali byla radost 1 Stalo se mu bezděky, co mu jakživo nepřipadlo, podívat se jí do očí, co je dnes tak nesvá. A shledal, že oči její jsou stejně měkce ovlhlé, jako její hlas. A nyní: „Tak se mi šelřte 1" Principiis obsta! Ano, hned v samých počátcích dlužno se opříti takovýmto svodům, směřujícím k jeho idejové decentralisaci, z níž hledí jenom ztráta klidu, hle, pozbývá ho, už ted, zabývá se tou věcí již déle půl hodiny — jindy, když se rozešli, nevzpomněl ani na to, že slečna Ulliková existuje 1 A příštího večera už ho slečna Ulliková nenalezla na Staroměstském náměstí u povědomého antikvariátu.

šla se tam podívat ještě třetího večera a nebylo ho tam ani třetího večera.

Čtvrtého večera pocítila Máňa ve svých tvářích plam ruměnce, když se přistihla na cestě k Staroměslskému náměstí, ale z půl cesty odešla ke svému domovu přes Václavské. Vyhýbá se jí zúmyslně, tof nepochybno. Od toho času chodila slečna Ulliková domů Václavským náměstím.

Uplynuly dva měsíce, jichž klid přišel Máničce velmi vhod, obstála při practicum skvěle.

A tu jednou koncem ledna v parku vystoupil před ní jako ze země zasmušilý filosof Arnošt Zouplna.

„Dobrý večer, kolego 1" řekl a podal ruku.

Nebylo dobře znát, je-li toto oslovení studenta v sukních humorem, či pedanferií, ale jinak jí neříkal.

A hned pokračoval ve svém traktátu tam, kde přede dvěma měsíci přestat, nejinak, než kdyby se byli viděli včera naposled. Máňa se střežila, aby ani slůvkem nenaznačila dvouměsíční lhůtu jich rozdvojení, anebo aby se optala, jak se po tu dobu měl, co dělal — tak intimními spolu nebyli ve své transcendentální známosti, aby pozorovali všední okolnosti jeden druhého.

Zůstalo při fikci, že jejich opětné setkání dlužno děkovati náhodě, ale došlo k pozoruhodné nápravě jich poměrů — od onoho dne totiž nescházívali se už před antikvariátem na Staroměstském náměstí, nýbrž na Václavském náměstí a iniciativa těchto jich každodenních dostaveníček, u svatopetrské věže končících, připadala jemu, na místě obvyklém býval vždycky od první a nebyl-li tam včas, Máňa už nikdy na něj nečekala.

Nacházívali se tu dokonce i o prázdninách, jež Máňa k vůli studiu trávila v Praze.

Byla prozatím naprosto spokojena tímto návratem jich styku v pravidelnost jaksi měšfáckou, nebof zadosfučiněním bylo jí tu vědomí, že dr Zouplna musel přece nové její cesty k domovu vystopovat...

Byla také dokonale šfastna, šfastnější než milenka sebe horovnějšího zbožňovatele, přes to, že na tu dobu nejdůležitějším a takřka výhrad- ným předmětem jich hovorů bylo nepoznatelno, jehož „ignorabismus" skvělý matematik dr. Zou- plna hájíval s vřelým zanícením. Vysmíval se běžnému tvrzení positivismu o nepředstavitel- nosti nekonečna a užaslé Máni exaktně dovodil, že právě metoda, kterouž empirismus vylučuje nekonečno z představivosti lidské mysli, jest dokladem nemožnosti představ o prostorovém a časovém konečnu, jehož prý se nemůže zhostiti pouze autosugestivní omyl zděděné spekulace. Za týž, jak říkal, „autosugestivní omyl filosofie spekulativní" pokládal nutkavost kausality, pří- činnosti, tuto nezhostitelnou vlastnost lidského myšlení. S bravurní lehkostí vyřešil pod svatopetrskou věží slečně z Papírky záhadu existence všehomíra tím, že záhadu jednoduše popřel.

„Jak se může někdo tázat," oslovil Máňu, „proč jest něco, když nemožnost nicu — dovolte, abych slovo nic takto skloňoval, nebof jinak nelze se srozuměti — když nemožnost nicu je tak kategoricky očividná 1 Jest nic možno ? ! No tak vidíte \ Bylo někdy nic možno ? Proto tedy muselo býti vždy něco bez počátku! Jak se možno tázat, proč něco jest takové, ne jinaké a ne opačné, když něco může být jen jediné, a totéž něco než jednou 1 To jsou věci tak jednoduché a do očí bijící, že se divím, divím, věru divím..."

A dr. Arnošt Zouplna se odmlčel, hledě v Mániny oči, v jichž zřítelnici plála vznícená, šfastná vroucnost, totéž nadšené účastenství na jeho myšlenkách, bez něhož nemohl být přes dvouměsíční odvykání. Dnes byl pohled jejích očí zvlášf jiskrný ...

„Jsem přesvědčen," pokračoval jako s katedry, „že v tom směru instruktivnější než všechna slova jest pohled z observatoře do hlubin hvězdaté oblohy, j á aspoň bych jakožto ne- prominutelnou disciplinu studia filosofie nařídil praktickou astronomii."

„Ó, to bych já si přála, aspoň jednou v životě, ale kdepak by medik přišel k něčemu takovému, skoro lituju, že jsem se nedala zapsat na filosofickou fakultu."

„Chtěla byste opravdu ? Nic není snazšího. Jsem adjunktem na observatoři techniky, jsem tam nyní sám, dvorní rada jest mimo Prahu, přijďte zítra, jak se setmí, do ústavu, víte přece kde, Manina nad Smíchovem, Koperníkova ulice, anebo půjdem raději spolu, ale ne, musím leccos připravit. Bude-li tak krásná noc, jaká se chystá dnes, uvidíte nádherné věci. Znáte toho pána ? 1" Nemile vyrušena z radosti své, již ostatně střežila se druhu svému všecku ukázat, ohlížela se Máňa po někom, jejž měla znát, ale dr. Zou- plna ve smíchu — jak zřídka se smával! — ukazoval nahoru na věž nad nimi: „Tamhle odtud přímo z římsy na vás kouká 1 Nevidíte ho ? Ne ? 1 A je to přece grand- seigneur první velikosti. Ale kolego !" Zahanbena, že tak pozdě pochopila, vykřikla : „Ach, Jupiter I" „Ano, Jupiter! Tomu prokážete čest, že mu budete zítra osobně představena. Hodí se to velmi dobře, máme právě 21. srpna, tof jako na zavolanou 1 Na shledanou zítra u Jupitera, tam nahoře, kolego 1 Stačí tuhle moje visitka, sluha v přízemí už bude uvědomen 1" Měla takovou radost, že nebyla ani slova mocna. Jen stiskla jeho ruku s visitkou mezi svými dlaněmi a hned ji zase pustila leknutím, aby neprozradila, co se v jejím nitru děje.

Nebof energická Máňa Ulliková, tento vzpurný duch v rodině majitele továrny na Papírce, hrdý ten uprchlík z dusného ovzduší flirtující společnosti, i v nejtajnějších myšlenkách svých cudná Máňa, jejíž jediný pohled stačil, aby přimrazil ústa mužských jejích studijních kolegů dříve, než se otevřela na impertinentní slovo, tato „my- sandra", kteréžto slovo bylo na fakultě zvláště pro ni raženo, Máňa Ulliková, která každý zvědavý pohled mužský dovedla tak vydrželi a zlomiti, že už se nikdy neodvážil směrem k ní zdvihnouti, musela si doznali, že nejbanálnější fráze románová — „byl jejím bohem 1" —, která ji vždy k smrti urážela — splnila se na ní do písmene.

Tamhle zahnul za poslední dohledný roh a zmizel v bídné pobřežní uličce, svém domově, aniž měl tušení, že Máňa Ulliková zůstala dívat se za ním, až zašel, ona, která kromě něho žádnému, af starému, af mladému muži nikdy ani špičky prstů nepodala a dnes jeho štíhlou, hubenou ruku — s protektorskou visitkou polaskala mezi svými dlaněmi a hned pustila v úzkostech, aby ji neutrhl 1 Fikce pouhého zájmového přátelství, půvabného, společným majetkem oslňujícího duchovního bohatství už před ní samotnou neobstála. Pravda, zamilovala si ho právě pro jeho ducha, ale naposled milovala jeho hlas ještě víc než jeho slova, snad právě, že ten hlas je pronášel, jeho oči ještě více než jeho ducha, ovšem že proto, že byly duchaplný, jeho bledé líce ještě více než jeho nadšení, právě proto, že tím nadšením někdy se zardívaly a že tato „někdy" byla nejšfastnějšími chvílemi, jaké zažila.

Ovšem že výšinám jeho pomyslů svědčila vážnost letory, ale přes to, jak sladký byl dnešní jeho rozmar tím slunnější, čím vzácnější 1 Uráčilo se mu zpozorovali, že její úloha kolegy navzdor rigorosu a vlasům až na kůži střiženým jest dohrána a že Máňa už dále nemůže ? !

Dlouho do noci ležíc na lůžku a pohlížejíc k zlaté hvězdě na nebi (— Jak to rozkošno, dostaveníčko u Jupitera 1 —) přemýšlela Máňa o těchto předůležitých věcech.

S jakýmsi ustrnutím naznala jistou komiku svého postavení. Utekla ze svého světa, t. zv. první pražské společnosti z hnusu před jeho silným pohlavím a s hlasitým, v celé rodině a kruhu známých slyšeným posmíváním nikdy! dala se do řádu samostatných žen, v němž se také stří- hají vlasy a skládají sliby resignace a hle, právě tu, třeba že prapor myšlenky vždycky zachovávala ve cti, musela se setkati s mužem, před nímž se chvěla, ježto tohle „nikdy"... už jenom od něho záviselo.

Tento problém ji notně pokořoval, to jest — jí jako feministce slečně Ullikové bylo značně líto Máničky Ullikovy, která bude asi hodně trpět, až se bi de muset v téhle věci stůj co stůj učinili pořáde!

A když v je m nitru, rozeštvaném ženou nejkrajněji, nikoli jen teoreticky pokrokovou a ženou reakcionářkou, bohužel musela si to říci, že ženou milující, došlo tak daleko, tu Máničce rozbřesklo, kterak pokroková vůle reakcionářskému srdci pomůže anebo je navždy oněmí!

Není-li absolutní rovnost obou pohlaví pouhou frází a nevzdává-li se přece ani žena nejdůsledněji pokroková sebe samy, to jest ženy, potom nemůže jí býti ani se stanoviska jejího vlastního tábora zazlíváno, že se ujme v této záležitosti mezi drem Zouplnou a ní sama iniciativy.

Nebof ona, Marie Ulliková, posluchačka pátého ročníku a vlastně už doktorand lékařství, není taková, aby si dala něco, anebo někoho přerůst přes hlavu 1 A s tím usnula. Zvítězila v ní žena novodobá, což se jí vždycky podařilo, když byla sama se sebou.

2eně zpátečnické bylo pak dovoleno před usnutím podívali se ještě za Jupiterem. Musela se hodně nahnout z postýlky, její hvězda byla zatím odešla z rámce okna.

A s tím se také probudila a po celý den urputně pracovala bez jakékoli jiné osobní myšlenky, než té, aby bylo dnes večer krásně I Podvečer byl opravdu i na srpen vzácný.

Máňa byla ráda, že se vypravila za řeku ještě za plného slunce, nebof hvězdárna české techniky byla skutečně „někde na horoucí skále", jak řekl smíchovský občan, jehož se dotazovala. Po ulici, jejíž jediné a první číslo astronomický ústav nesl, nebylo tu krom něho a jména na plánu polohy ještě ani stopy, ale vyhlídka odtud s vysokého nadkošířského úbočí byla jednou z oněch nezapomenutelných modrých srpnových básní o Praze, za jakých na jejím obraze je více blankytu než na nebi, což podmíněno náležitou distancí, naskytující se jenom z této strany města.

Slunce nad západem vnášelo už do své modré malby města něco nachu, jenom velmi útle roze- rdívajícího opar nad Prahou zázračně průzračný a únosná harmonie obou těchto jemných barevných tónů tak rozněžnila Máňu, že náhle pocítila rosu ve svých řasách.

Ale hned nato úpal ve tvářích. Zastyděla se za svou měkkost před tváří Prahy, která ji k slzám pohnula a řekla si, že by se jí to nebylo podařilo, kdyby její mysl nebyla bývala i n f i 1- t r o v á n a zeslabujícími pocity.

Užila v myšlenkách toho lékařského výrazu bezděky a to vrátilo Máňu Máni — vzchopila se — bude jednati dnes jako muž !

Nová tenkrát budova technické observatoře, postavené na nejvýhodnějším místě pražského okolí, ovládajícím nejrozsáhlejší obzor pražský, vypadala tak, jako kdyby ji byli zedníci dnes ráno opustili, země kolem ní neměla ještě ani času, zazelenati se, a nové zdi měly barvu zrnitě písčité půdy svého nejbližšího okolí; poněvadž vysoká poloha nenutila stavěti do výše, byl by střízlivý celek s oběma rotačními kopulemi, ča- pějícími na nízkých pavilonech, připomínal cosi orientálního svou odlehlou zamlklostí, nebýti tolika toho skla a železa, zpravidla vyznamenávajících moderní vědecké ústavy.

Vstoupila otevřenými železnými vraty, uvítána zuřivým štěkotem těžkého hafana, hlídajícího na dlouhém řetězu hlavní vchod.

Teprve až za hodnou chvíli přiběhl člověk bez kabátu, opřel rýč o zeď a spěchal vstříc příchozí dámě, ale stín, který se kmitl za sklennou zevní stěnou ústavu, vyšel na terasu nad schody a ukázal se býti drem Zouplnou.

Ale nebyl to bodrý kamarád od včerejška, ba ani ne po několik let známý přítel, nýbrž representant ústavu, který ustanoven přijmouti ohlášenou návštěvu.

Ani jednou neřekl jí „kolego!", naopak po obřadně chladné pokloně a pozvání „račte dál !" vyhýbal se tomu, aby ji přímo oslovil, avšak co ji naplňovalo největším úžasem — proti svému zvyku ani jediným slovem nenavázal na včerejší rozmluvu, kieráž zavdala podnět, že ji pozval.

Ani když se octli uvnitř, neodložil masku cizoty a přistoupil hned k suchému učenému výkladu, který se asi ani slovem nelišil od poučení, jakého se dostávalo nepochybně všem návštěvám, zvědavým na novou observatoř české techniky.

Znala příliš dobře svého přítele, aby nebyla porozuměla, že jeho dnešní chování jest zase obvyklým jeho pokusem, odčinili včerejší nepopiratelně citové, ne-li vzplanutí, tedy aspoň oblevu svého neosobního chladu, již prozradil Konečně vemluvil se do své masky největší lhostejnosti učeného přednašeče tak výborně, že pozbyl i lehkého záchvěvu trémy, kterou jistě pociťoval ze svého přece jen nejapného chování. Nyní nabyl zas naprosté jistoty jednání a ostré šedé jeho oči nevyhýbaly se již jejímu pohledu a počínal si vůbec lak, že kdyby byl přítomen ještě někdo třetí, musel najisto míti za to, že ti dva lidé vidí se dnes vůbec po prvé, a byl by postrádal v korektním jich styku jenom jednu věc — vzájemné jich formální představení.

Marně vzývala svůj dobrý osud, aby ničím neprojevila, co se v ní děje, ale sotvaže jí připadla tato myšlenka, už zaplála ve tváři — a ježto znala svou olivovou pleť, jak vypadá v takovém okamžiku, zahořela druhým, ještě prudším ruměncem.

Jenom nejprostší, nejnaivnější a nejrafinova- nější ženy bohaté duše rdějí se nad svým zarděním.

Opanovala se však ihned, když se na chvíli odmlčel — hle, její ruměnec přivedl jej z rovnováhy.

S důrazem pocítila, že toto jejich setkání jest v životě jich poslední, nemůže přece býti jinak, než že si toho přeje on sám.

Měla tisíc chutí použiti pausy v jeho výkladu a osloviti jej : „Račte odpustit, zapomněla jsem se představit — moje jméno ..."

Nebyla by se rozpakovala ani okamžik učiniti tak vůči některému mladému pánu rodinné své společenské sféry za týchž poměrů, ale v tomto okamžiku udělala jenom : „Prosím 1 ?"

Dr. Zouplnu slůvko to sice vzpamatovalo, pokračoval ihned ve své přednášce, ale už se neopovážil pohlédnouti na Máňu. Byl zase zasmušilým filosofem a spád jeho hlasu velice zesmut- něl. Ani průvodčí středověkou mučírnou nemohl truchlivějším způsobem vykládati o jednotlivých číslech svého strašného inventáře, než jak mladý adjunkt demonstroval instrumenty i aparáty své observatoře.

Nesnese déle toto neslýchané počínání, snad jí nechce naposled dáti najevo, jak hrozná křivda se mu děje mrzutou povinností sloužili přívětivým výkladem dámě, kterou v nestřežené chvíli bodrosti sám pozval.

Hrdá Ullikovna v nitru svém rozlítila se na příšiipkářova syna, jejž ještě včera považovala za svého boha.

Líto i stydno jí bylo.

„Díky mecenášství inženýra Moura má naše nová hvězdárna nejmohutnějsí refraktor v celé říši po vídeňském," přednášel dr. Zouplna, když se octli v rotundě před velkým hvězdářským dalekohledem, „této okolnosti vlastně děkuje observatoř svůj vznik. Mour zakoupil refraktor z pozůstalosti soukromého hvězdáře v Massachusetts v Americe a daroval jej technice jako vděčný její žák, teprve a možno říci takřka kolem toho daru, aby bylo pro něj umístění, zbudována naše hvězdárna. Z vděčnosti postaveno zde bronzové poprsí dárcovo."

Teprve teď podařilo se mu najiti kohoutek elektrické lampy a mocný refraktor, který před tím jenom v černých obrysech a výrazem své konstruktivní energie, odkazující od věcí vezdejších k nadzemským, prostor pod kopulí napříč protýkal, zaleskl se mnohočefnými a matoucími táhly svého hybného mechanismu.

Překvapení za překvapením dávalo Máni po- zapomenouti na její rozpaky a když se jí docela náhle nad hlavou otevřel kulatý strop kopule a ve výseku střechy objevil se široký pás hluboce modrého nebe, pobitý stříbrnými ještě hvězdami, zamrazilo Máňu dojmem, že se dosud nikde necítila tak v kostele, jako zde — hmat doktorův, kterým mechanismus střechy uveden v pohyb, byl jí ušel nadobro.

Leč další obřad bohoslužby, jenž hned nato následoval, zbavil modlu uprostřed síně stojící okamžitě veškeré její monumentality, jejíž zásadní podmínkou jest klid.

Tichým šumolem otočila se celá kopule i se svým výsekem, jímž letěly hvězdy jako stříbrný a zlatý písek sítem, a hned nato pohybem až komicky čilým obrátila se roura nesmírného dalekohledu týmž směrem a tak tajemná modla chrámu ukázala, že je sama vlastně nářadím ritu. Všechno to dálo se tajemnými manipulacemi doktorovými, že jeho hostu úplně desorientova- nému připadaly jako pouhé pokyny.

„Podíváme se především na Jupitera, jemuž jako největší planetě systému slunečního náleží přednost," přednášel dr. Zouplna tónem naprosto objektivným, „jest ovšem nutno, především jej najiti," pokračoval a sklonil se k refraktoru.

„K tomu slouží malý dalekohled, tuto poblíž okuláru refraktorového umístěný," docíroval dále, zatím co roura refraktoru pod rukama jeho různými táhly pracujícíma provedla několik stručných, sotva znatelných odkyvů. „Tak : Jupiter v celé své mohutné vznešenosti, se všemi svými čtyřmi měsíci. Zbývá jen ještě zaostřit, spustit hodinový stroj, který povede dalekohled za hvězdou s náležitou korekturou a pozorování může začít. Prosím 1" a ukázal na křeslo před okulárem refraktoru.

Máňa usedla a když nahlédla do dalekohledu, takřka všechen její subjektivný rozruch uklidněn, opanovala se dokonale snad i tím, že nyní měla kam své oči skrýti. Ale také překvapující zjev jasně žlutého obrovského terče Jupiterova, ohromujícího tím, že byl neuvěřitelným takřka zvětšením zlatě plápolavého bodu na nebeské klenbě, opanoval její mysl na hodnou chvíli výhradně.

„Jeho střední vzdálenost od slunce obnáší sto čtyři miliony sedm set tisíc mil," pokračoval dr. Zouplna trpitelským názvukem, zcela blízko jejího ucha, nahlížel! stále do hledače.

Máňa na svou vlastní pěst, přeslýchajíc docentovu přednášku, počala badati v tvářnosti Jupiterově. Jevila se jí vznešenou i tragickou ve své zadumanosti za tmavějícími příčnými šmouhami a onou nejistotou žhavosti, tlumené atmosférou.

Pocítila cosi z kosmické úzkosti pozemské krealury, kdyby náhle pošinuta byla na polovinu vzdálenosti mezi Zemí a největší oběžnicí slunečního syslému a vzpomněla si z ničeho, že již jednou měla příbuzný dojem a prudkým mžikem jí vytanulo, kdy to bylo.

Jednou, musela býti ještě velmi malým děvčátkem, dívala se s chůvou pozdě v noci z pod- střešního dětského pokojíka sázavské vily na veliký, ale daleký požár i rozplakala se tenkrát neutajitelným pláčem.

Vtom však oslovil ji dr. Zouplna přímo — zdálo se jí, že tak dnes vůbec po prvé : „Ráčíte pozorovali v severozápadní čivrti terče Jupiterova malou, dokonale kulatou a černou skvrnu ? Jako ozdobná nálepka na tváři krasavice," hlas doktorův pokusil se o úsměv. „To! stín jednoho ze čtyř měsíců Jupiterových ; v tom místě, kde se nachází, muselo by býti pozorováno zatmění slunce; měsíc, který tento stín vrhá, stojí vpravo od terče Jupiterova jako jasná, velká hvězda, asi ve třech minutách a několika sekundách vstoupí do terče Jupiterova a po chvíli v něm zmizí. Je to nejzajímavější a dnes vůbec jediná produkce Jupiterova, kterou mi lze s jakousi nadějí na úspěch předvésti" (nový pokus hlasu doktorova o úsměv), „račte dát pozor, budu počítat."

Nastalo úplné ticho, toliko cvakot těžkého kyvadla hodinového stroje nasekával je.

Máňa, navyklá mikroskopu, našla ovšem ihned naznačené detaily a divadlo, kterak černý stín v tvářnosti Jupiterově postupem svým vlevo táhne za sebou svůj jasný původ z černé noci kosmické k obvodu Jupiterovu mírně zářivému, pojalo ji ve svůj svrchovaně napínavý vliv.

„Jedna minuta!" řekl dr. Zouplna.

Máni počala stoupali krev do hlavy.

Zdá se jí, že jest vyvolenou svědkyní nesmírně důležité události na nebesích, třeba že dr. Zouplna mnohem tišeji než předtím, vykládaje o oběžných dobách Jupiterových měsíců, poučil ji, že fakt zajímavé jinak podívané jest na Jupiteru něčím pravšedním, asi iřiceikrát měsíčně se opakujícím.

— Ale tento fakt, na který se dívám já teď svým okem někde vysoko a daleko nad Prahou, přihodí se než jednou a nevrátí se už nikdy! — pomyslila Máňa.

„Dvě 1" řekl dr. Zouplna.

Srdce v ní zadupalo — stávalo se jí to v okamžicích vzrůstajícího rozčilení, úplněk jupiterova satelitu vůčihledě, pohybem mnohem patrnějším než minutové rafie, blížil se obrubě velkého terče.

„Skvrna, temněrudá, elipsoidní skvrna, jíž se kroužek stínu pravě dotýká —" „Doktore 1" přerušila jej Máňa, a hned se opravila : „Pane doktore 1" Dr. Zouplna chvíli ani muk, potom však ozval se malomyslným : „Prosím !..

Odhadujíc v upřímných úzkostech tenký černý proužek, ještě mezi satelitem a jeho planetou vybývající, pravila Máňa : „Je to naprosto vyloučeno, aby pohyb nebeských hvězd předurčoval osudy lidí, nás pozem- čanů ?"

Ticho.

„Hm 1" nevrle odpovídal doktor, „divím se, že se člověk studovaný a doktorand medicíny může hvězdáře devatenáctého století takto tázat."

„Tázala se tentokráte žena," řekla Máňa lklivě Pausa.

„A ta hvězdáře přesvědčí," pokračovala Máňa vášnivě, „že od toho okamžiku, ve kterémž se oba obvody těchto nebeských těl setkají, až do toho okamžiku, kteréhož malé ve velkém úplně utone —" „To se stane ve chvíli asi kratší než půl minuty..."

„— rozhodne se životní osud dvou lidí, kteří společně tento fenomen pozorují, najisto aspoň jednoho z nich ... Právě nastal první z těchto okamžiků..."

„Tři 1" řekl dr. Zouplna naprosto klidným hlasem.

„Cvak — cvak —" pokračoval hodinový stroj v podstavci, na němž zahlouben refraktor inženýra Moura.

Jupiterův satelit I. přimknul se v tom okamžiku k svému vůdci a najednou zdálo se, jako by příšerný terč nejmohutnější oběžnice slunečního systému nabyl fysiognomie, groteskní, hrůzně výsměšné tvářnosti s bizarníma malinkými očima, jedno z nich černé — stín — a druhé zářivě skvělé, ale hrozně vypoulené — Jupiterův měsíček sám 1 To trvalo celých padesát vteřin, Jupiter vssával a zvolna vssál do sebe svůj měsíc, černé i jiskrné jeho oko podívaly se nyní hloupě klidně a pomalu se otáčely nalevo.

„Rozhodnuto 1" řekla Máňa a smějíc se toni- nou úplně falešnou, vstala rychle od stroje.

Dr. Zouplna už tu slál vzpřímen, ale Máňa kolem něho třemi kroky přistoupila ke stěně, kde na konsolu stálo bronzové poprsí dárce drahocenného refraktoru, pod deskou se zlatým nápisem.

Poznala nápadníka své skvělé sestry, loni odmítnutého : „Ejhle, inženýr Mour!"

Hlas její byl už úplně pevný.

„Slečno Ulliková !" ozval se tu najednou vlevo ponechaný adjunkt astronomického ústavu, „klamala jste se, byla jste na omylu. Okamžik utkání Jupitera s jeho satelitem římská jedna, který se ostatně v Oděse udál před hodinou, ve Vídni nadešel před osmi a v Paříži nadejde za 48 minut, nerozhodl o osudu těchto dvou lidí," a prst jeho šel dvakrát mezi oběma sem tam, „kteří k němu přihlíželi v Praze, nebof pokud já vím, a pokud aspoň já byl přesvědčen a myslím také k tomu oprávněn, jest osud tento dávno rozhodnut."

„Cvak, cvak," podotklo k tomu kyvadlo hodinového stroje.

Nastala dlouhá chvíle ticha.

Navlas tak dlouhý byl zápas dra Zouplny v jeho nitru bojovaný.

\ ) „Slečno Ulliková," spustil potom mladý učenec tónem katedrálním, totiž nejslavnostnějším, jehož byl schopen, „mohu tedy mluvit jenom za sebe z těchto dvou lidí," ukázal zas na oba, „a mohu říci, že jste mi — že jste mi tak drahá — tak drahá — jako můj život, a ještě dražší... chci říci bez mála tak drahá, jako moje věda, a mám-li specialisovaii co nejpřesněji své city, musím říci, že by život můj bez mé vědy a bez vás přestal míti pro mne půvabů."

Máňa před ním jako socha ; elektrická lampa, přímo za jeho hlavou stojící, osvětlovala sice špičky jeho vlasů a jeho docentské licousky do posledního vousku prosvítila, ale z jeho tváře neviděla Máňa nic. Zatmění bylo totální.

Ač cítila, že nyní musí něco říci, přece jí ležel jazyk v ústech jako oblázek.

Předešel ji však dr. Zouplna sám.

„Čemu se však musím divit," krátkozrace zadíval se při tom na nehty své levice a pak odhodlaně vztyčil hlavu, „a neváhám to také doznali, že totiž bylo zapotřebí tohoto vyznání s mé strany, že jste moje city k vám, slečno Ulliková, nepostřehla, neuhodla, neocenila. Zdá se mi, že náš styk, náš poměr byl tím ochuzen o nejútlejší své kouzlo. Nemohu sice bez vás obstáli stejně jako předtím, ale sestoupili jsme z těchto éterických výšin," prst jeho ukázal do výseku ve střeše, „sem, sem ..."

„K Jupiteru," dodala Máňa, nikoli bez hořkosti. „Aspoň jsme slavili své zasnoubení před tváří Jupiterovou, v éterických sférách. Poslyš, Arnošte, tykám ti po prvé, ale věř mi, že tak prostě, jako by tomu ,ty' byly již čtyři léta. Poslyš tedy — to, cos mi právě řekl, ovšem bylo velmi silné. Já jsem neuhodla tvé city ke mně, poněvadž jejich — řekněme vědecky — manifestace byly přespříliš delikátní, ale ty dávno jsi přesvědčen, že jsi oprávněn za to míti, že tě slečna Ulliková zbožňuje, nebof její láska naplnila ta čtyři nebo těch pět let naší známosti nezřízenými výbuchy. To je překrásné! Nuže budiž ; to, co se mezi námi dnes večer přihodilo, bylo železnou nutností, sic bych se byla v našich éterických sférách zalkla. Můžeš být ujištěn, že se na našem poměru nezmění pranic, než to ,ty' a že mi pro příště laskavě nabídneš rámě, když půjdeme spolu. Nemluvme prozatím dále o tomto předmětu a — pojďme."

„Ještě dávno nejsme hotovi se všemi nádhernými úkazy, jež nám za dnešní skvostné pohody poskytuje ohvězdněné nebe —" „Upřímně řečeno, nemám chuti dleti déle se svou šfastnější sokyní pod jednou střechou, aspoň dnes, musím na ni teprve zvykat, pomalu zvykat! Snad se tu ještě někdy shledáme, s tou vědou, která je ti bezmála dražší než Ulliková!"

A šli.

■ Nebof od toho okamžiku v této dvojici lidí vedení ujala se — slečna Máňa a to do té míry doslovně, že ona, hned jak vyšli, nabídla jemu rámě, a on se zavěsil v její loket. A už nikdy nechodívali jinak. Jestliže v krajích nadsmysl- ných po právu duch jeho její duši byl vůdcem, na vezdejších chodnících bylo tomu nyní naopak. U jiných dvojic, je-li muž zavěšen v ženu, je to snad podle zbytků zákona o rytířskosti nemravem. V případě Mánině byl to jenom důsledek skutečnosti, že v této dvojici živel mužský representovala mužatka, za kterouž se Máňa Ulliková považovala, ačkoli byla vlaslně nejry- zejší ženou pod sluncem. Neboť pouze ryzí žena snad vždycky se řídívá samicím příkazem pouhé polarity o mužském ideálu, velícím opovrhovali mužem, je-li nutno slevili něco se stád- ního pojmu o takovém ideálu, ale nikoli žena n e j r y z e j š í. A jen mezi těmi vyskytují se vzácná ženská srdce, kteráž dovedou býti budoucím otcům svých dětí srdci mateřskými, když toho vidí nutnost...

A toho nutnost přivedla dnes vlastně Máňu k verpánku otce jejího soukromého docenta, jejž oklamali hleděla vřelými reminiscencemi na rozhodující jich dostaveníčko u Jupitera.

Starý Zouplna odkláněl hlavu nazad, aby snáze viděl — už dodělával tenčící se podpatek Mánin.

„Což o to," pokračoval v načatých svých vývodech, „ono by snad nebylo tak zle, kdyby Ernest byl zdědil mou bytelnosl."

A zraky starého chuďasa zalétly přes brejle na chvíli k pohovce Arnoštově. Za chvíli bodly po slečně.

„Tak tu je, slečno, botka zase s hákem, jenom se neráčejí zas zaháčit za mříž u kanálu."

Máňa, sedíc na třínožce, chystala se obout spravenou obuv tak, aby nebylo zpříma očitých svědků této procedury. Otáčela se, otáčela, dupala, ale v jednom okamžiku domnělé nestřeže- nosti hmátla do tmavého kouta po čemsi světlém a zastrčila to kvapně do kapsy.

Obula se, zaplatila, starý příštipkář žádal tolik, že si toho povšimla i v této zaměstnanosti mysli, podala ruku doktorovi, přála mu nahlas brzké úplné zdraví, šeptem dodala: „Zítra tedy!"

Zmatena vyjevenýma očima starého, i jemu podala ruku a zmátla se ještě víc jeho úžasu- plným : „Stafraporte, stafraporte 1" Když vycpané dveře za ní zapleštily, sáhl starý Zouplna zase po dýmce a zapaluje si prohlásil : „Ty, Ernestku, poslouchej — hm ! — ale nediv se, že se tě ptám — prosím tě, kdepak máš tvůj šátek ? !"

Arnošt neporozuměním až přivraštil obočí.

„Nu ano, tvůj šátek na nos, šnuptychl 1" Arnošt pozdvihl se a přes rameno pohlédl do zákoutí u hlav pohovky.

„Nu, nehledej se s ním, máš pravdu, tam ležel, ale už tam není, ta holka ho sebrala a vzala s sebou !"

Nyní Arnošt svraštěná obočí na starého do výše vytáhl...

„Jojo, koukám na ni — do kapsy ho strčila ..."

Chvíli jeden druhého pozorovali — beze slova, potom však poprosil Arnošt : „Tatínku, buďte tak hodný a chvilinku nekuřte, škrábe mě to v krku 1" Jako střela letěl starý postavit dýmku do kouta.

Máňa zatím pospíchala domů. Jenom odhodila nevzhledný svůj klobouček i s kabátem na pohovku.

Hluboce, hluboce zamyslela se Máňa, přešla dvakrát pokojem, prudce hněvivě zavřela okno, jímž linula se sem líbezná ukolébavka Tyndina, pro strýce zpívaná.

Pelyňkovými myšlenkami kormoutila Máňa své srdce, a kdyby byl někdo pozoroval její oči, byl by se podivil, proč už dávno z nich nevyhrkla slzička.

Ale Máňa spokojila se vzdechem náležitě vydatným, a vyňavši z přístolí svého psacího stolu podnosovitou misku, v laboratořích zvanou „kádinka", nalila do ní destilované vody a pomalu vytáhla z kapsy svého kabátce Arnoštův kapesník.

Přihotovila svůj nový mikroskop, strýcův dar, a vůbec přichystala se k práci, kterou do té chvíle pro svého milence nevykonala snad žádná anebo jen málo milenek.

SENSAČNÍ ROZHODNUTÍ MDRDA MÁNI ULLIKOVY Asi za půl hodiny poté zaklepala Máňa na soukromý komptoár pana cis. rady, když se nikdo neozýval, zaklepala ještě jednou a vstoupila.

Byly okamžiky, kdy pan císařský rada, dosti hřmotný, otáčel se jako na obrtlíku, zvláště když se někdo opovážil vstoupit bez jeho sonorního : Dále 1 Tentokráte však se nejen otočil, ale z křesla vyskočil.

Deset let jej nikdo z rodiny tady nehledal, a kdyby se byl někoho nadál nejméně, byla to er.o dcera studentka, o které se leckdy žertem vyjádřil, že ji má jen na stravu a na byt. Víc»; z ní sotva užil a tomu „více" bránil ostatně i chlad, zavládlý mezi oběma od té doby, co se jí podařilo „hlavou prorazili zed", jak tetinka nazvala její vítězství nad otcovým odporem proti jejímu medicínskému studiu.

„Ty zde ?" div se neobořil na ni, „to musí být asi nesmírně důležitá záležitost, která tě vede k tvému otci, zdá se mi, že je tomu asi pět let, co jsme spolu naposled mezi čtyřma očima mluvili 1" „Tatínku I" řekla Máňa vřele, „naposled to bylo, když jsem iě prosila o mikrosKop, a to jsem se odvážila přes tvůj zákaz, vždyť tenkrát před pěti lety, pamatuješ se, nařídils mi, abych se víckrál neopovážila přijíti ti na oči. Šla jsem skutečně jenom v nejnaléhavějších záležitostech."

„Vyčítáš ? I" zasykl pan rada.

„Ne, tatínku, přicházím pokorně, jak se sluší na dceru, a zvlášť — zvlášť ve chvíli, kdy mám zapotřebí do jisté míry tvé shovívavosti."

A zrovna tu „shovívavost" vyslovila urputně, byl už to její dar.

„Co tedy má být ?" ptal se pan císařský rada nevrle a začal chodit.

„Prosím o taxy na promoci 1" „No to by se dalo slyšet, sapristi, naopak, gratuluju, milá dcero, tys tomu chtěla, a nakonec to není žádná hanba, když dělají dcery doktoráty, ačkoli to kredit nezvyšuje. Graluluju, no dej mi hubičku 1 Tak, a taxy ti poukáže pro- kurista."

„A po promoci se budu hned — hned vdávat, tatínku 1" Pan rada zastavil se na své pouti pokojem, udělal dva prudké kroky k Máni a zahleděl se na její rty, pevným semknutím až ztenčené.

Do očí své dceři pohlédnout — aspoň té chvíle — se otec neodvážil.

„Tak 1 1" vybuchl konečně, „takhle mluví na Papírce Ullikovic dcera s otcem o takových záležitostech ? 1 Či snad čeká pan ženich za dveřmi ve fraku a bílých rukavicích a tohle mělo být jen úvodem ?! To je skutečně emancipované, a ba právě, ano, to jsem ti chtěl říci především, pamatuješ se, jak zněl tvůj hlavní důvod, když jsi vymáhala na mně dovolení, abys směla studovat ?"

Máňa zbrunátněla.

„Tak vidíš, že se pamatuješ. Nebudu se vůbec vdávat, řeklas tenkrát, když jsem ti namítl, takové věci že dělají dcery z lepších domů, když nemají věna, a že se bude o firmě povídat. A jenom z toho důvodu, to jest z důvodu, kterýs uvedla, svolil jsem tenkrát."

Hněvný tón jeho znatelně se mírnil a Máni neušlo, že se tatínek střeží, aby jeho jindy tak břitké oči nezavadily o její zraky.

„A konečně, saprisfi, otec je také jaksi nějaká instance, kterou v takových záležitostech dobře vychované děti v našich kruzích prosívají o dovolení, myslel bych !"

Pomlka.

„Poslyš, tatínku," a Máňa zase našla vlahý přízvuk, „kdybych tě byla prosila o dovolení, byla bych s tebou jednala falešně."

7" »1 „Ano, falešně, protože bych nejednala jinak, než jak sem se rozhodla, jak je bůh nade mnou, a jak jsem tvoje dcera."

„A co, kdybych ti tvůj úmysl přímo zakázal ! ?"

„Myslím, že by mi to asi nezabránilo, vykonati jej !"

Pan císařský rada odmlčel se hněvem a polom teskně prohodil : „Ba právě, že nic, chachacha," smál se beze smíchu, „slečně bylo včera nebo předevčírem dvacet pět let; na to, prosím, neračme zapomenout, sapristi 1 lnu ovšem, stárneme, děti nám rostou nad hlavu, dosud byly svévolnými, a nyní stávají se svéprávnými, tak, tak 1" vykládal si pan rada, chodě po délce pokoje, a pravice jeho, ačkoli ji držel v levé své hrsti pevně na zádech, mu k tomu gestikulovala.

Odmlčel se a spokojil se vždycky jenom vyčítavě pátravým pohledem na dceřiny zpupně ztenčené rty.

Zkrotí jaksi.

Najednou zastavil se před ní tak nerad, jako by byl ve tmě na ni narazil a hledě zachmuřeně ven na hru míčů ve vodotrysku, prohodil : „Kdo to má být ten můj nastávající zef ?"

„Doktor Zouplna, docent na technice a suplent na karlínské reálce."

„Zou — Zouplna ? To je přece jméno, které jsem už mnohokráte slyšet a četl, vzácné, ale nezapomíná se. Sapristi, vždyť je tady máme v ulici na prkýnku. Poslouchej, Máňo 1" a pan rada blížil se ke své dceři se zaťatou pěstí téměř hrozivě. „Jestliže to je syn toho starého příštip- káře — Máňo 1" rozkřikl se, ale hned zvrátil se na pohovku v nejpustším, ale také nejnucenějším chechtu : „No, to se rozumí, jak bych mohl i jen na okamžik pochybovat, jinak by komedie nebyla ani úplná, chachachacha 1 Škoda věčná, že ten mladík není švec, mohl by vstoupit do firmy a mohli bychom při naší turbině zřídit velkovýrobu obuvi. Chachacha, udusím se, sapristi. Tys mne výborně pobavila."

Máňa tu stála jako hořící hlaveň, cítila plameny ve tvářích, vědělaf, kolik uhodilo.

Tento starý pán, roztřásající se na pohovce před ní předstíraným smíchem, vytírající si domnělé slzy smutné veselosti, žvanící nesmysly, — simuloval, a kdyby jej byla nechala, byl by vydržel takto až do tmy povídat a chechtat se, aby se vyhnul nevyhnutelnému závěrečnému slovu.

Ale Máňa byla nelítostná.

„A to jsem ti ani nepověděla nejpůsobivější vtip," začala tvrdým hlasem.

„Ech-hi," dosmíval se pan rada, utíraje skla skřipce.

„Nedáš-li mi totiž své požehnání k sňatku s příštipkářovým synem," dopověděla nelítostně, „myslím, že mi nebudeš moci odepříti aspoň moje — věno!"

Pan císařský rada vymrštil se z pohovky a vzpřímil se před dcerou Máňou do celé své hrdé starofešácké, císařskoradovské pózy a od tohoto okamžiku stál před ní nikoli jako tatínek, ale jako šéf firmy „Ullik a spol." před obchodní, poněkud nevítanou návštěvou.

Od ioho okamžiku iaké začalo být Máničce tatínka líto.

Cize na ni pohlédl, nasadil si skřipec a šel ve své komedii tak daleko, že jí ukázal na židli : „Prosím !"

„Začínáte-li, slečno, s takovou," pokračoval ledově, „potom se náš poměr utváří čistě a suše obchodnicky a co na mně jest, nemám ničeho proti tomu. Také nesmím — neračte mne, prosím, vytrhovat — ani mne nenapadne, abych i jen vzdáleně popíral veskrze reelní oprávněnost vašeho požadavku, aby vám vyplacen byl podíl po vaší v pánu zesnulé matce. Obchodnicky vzato, sedíte tu jako společník firmy dosud tichý, který na mou čest po čertech zřetelně rozvázal — pardon 1 — a který z ničeho nic najednou žádá vrácení svého podílu. Moje postavení vůči vám jako seniora šéfa firmy jest poněkud ztíženo tím, že nejsem chráněn usancemi výplatní lhůty, a že byste mne mohla po případě i cestou soudní příměti k bezodkladnému realisování vašeho požadavku. Ve chvíli, kdy firma hledá spíše investiční kapitál, vypovídati dílčí jistinu jest poněkud kruté — sapristi!"

Až sem se dostal pan císařský rada ve svém výkladu, ale tu mu došel dech, skřipec mu spadl s nosu, ale nedopadl, nemohl pro překážku dceřiných rtů pevně k otcovým přimknutým.

Několikráte ji to zdvihlo se židle za jeho řeči a nakonec ji to vhodilo do otcovy náruče tak prudce, že ani to : „Tatínku !" nedořekla.

Přerušila svůj polibek jenom proto, aby se ho optala šeptem sotva slyšitelným : „Tatínku, ty nemáš peníze, vid ?"

Aby nemohl mluvit, hned mu zase ucpala ústa. A tak panu radovi ušetřena slova.

Ale slečně Máni stačilo, že několikrát bolestně odkýval hlavou, že nemá.

Potom tatínka propustila ze svého objetí a chytila se tak trochu za hlavu.

„Mých dvacet tisíc 1" zalkala docela banálně, „jsou ty tam !"

„Ne docela," řekl tatínek, ale hned zaplašil z jejích očí paprsek naděje : „Ne docela, něco přece pohltilo tvoje vychování!"

Ted začala chodit po pokoji ona : „Co já udělám, co si počnu ? Kdyby to mohly být aspoň dva tisíce, tatínku 1" „Momentánně, Máninko ? !"

Zalomila rukama.

„A co to, Máňo, že to musí být tak náhle, Máňo ?" a pan rada pokusil se o hrozivý pří- zvuk.

Máňa odpověděla mu tak opovržlivým pohledem, že jím odčinila všechnu svou něžnost před chvílí prokázanou.

„Tak tedy, tatínku," řekla Máňa zas docela tvrdě, „svolení tvého mi není zapotřebí, peněz od tebe nedostanu, tak si přijdeme pro trochu toho požehnání, bude-li nám co plátno."

Lítost pokusila se ještě jednou o její srdce, když tu viděla starého tatínka tak skleslého sedět za stolem, ale před očima jejíma najednou mihnul se mrak dýmu, v něm čtyři hlavy shora osvícené kolem stolu, jedna z nich otcova. Na stole tři hromádky bankovek a v prostřed nej- větší tatínkova, ale rychle se ztrácející, až naposled — zmizela.

Byla tenkrát ještě docela malá, když ji tatínkovi maminka, stále churavějící, dala s sebou na procházku, jako strážného andílka prý. Na místě na procházku zašel s ní tatínek do kavárny, a tu po prvé viděla zajímavou hru o hromádky, při níž vyhrává ten, kdo nejsilněji dovede udeřiti kartou o stůl, jak se jí tenkrát zdálo. Také ji tenkráte bývalo tatínka líto, že se mu to tak málokdy podařilo, a později proto na něho zanevřela, ovšem ne tak silně jako touto chvílí.

Přece však než odešla, sehnula se a políbila otci ruku, aby napravila dřívější opomenutí, když vstoupila. Smutně se na ni podíval, pohnula se mu ramena i rty, zřejmě očekával, že se mu dostane také políbení.

Ale to ne... po druhé už se to nestalo, ani se ve dveřích po něm neohlédla.

Máňa sešla dolů a průjezdem dozadu k můstku ; tu se na chvíli zastavila, otálejíc, ne však na dlouho, vzpomínka na Arnošta pomohla jí dál po točitých schodech až do podstřeší Papírky.

Již na prvních stupních posledního patra bylo slyšeli, že je v poustce strýcově neobyčejně živo. Už to bylo nápadno, že dveře jeho bytu byly otevřeny a ze zlobivých výkřiků strýcových poznala záhy, že někoho vyhání.

„Jdi, prosím tě, opusf mne," volal a hlas jeho chvěl se hněvem, „víc ti nedám, je to mamo, do rána bys beztoho zas neměl ani krejcaru !"

Rozumí se, že to nemohl být nikdo jiný než Boucfa.

Máňa už se schodů velmi dobře viděla na výjev. Její bratr stál uprostřed rozsáhlého pokoje a jak se zdálo, výborně se bavil rozkace- ným strýcem.

„Vsaď se, že dáš, strýčku, dáš výkupné, když ne jinak."

Sklonil se mrštně k zemi a než se vztyčil, vzkřikl strýc úzkostlivým hlasem : „Necháš to kotě!"

Bouda vztáhl vítězoslavně do výše ruku, mezi jeho prsty drženo za kůži v týle. třepetalo se s roztaženými drápky kotě syčíc.

„Buď přidáš ještě jednu, anebo poletí ta mršina do vody, odtud oknem poletí!"

A Bouda zatočil zvířetem tak, že nebylo pochyby, že hrozbu svou uskuteční.

Vtom však ozval se krátký kovový chřest a Bouda vzkřikl vztekle i bolestně. Strýc byl vytrhl ze stojanu u zdi veliký rapír a synovce bleskurychle a obratně udeřil jeho kuličkou na konci — bylo to pouhé šermířské náčiní — přes ruku.

Kotě odletělo velikým obloukem a dopadlo na všechny čtyři na koberec.

Strýce však posedl romantický elán. Popadl ze stojanu druhý končíř a hodil jej synovcovi pod nohy : „Braň se, sketo!"

Zasalutoval zbraní a dupnul šermířsky, levicí hodil nazad a kulička jeho zbraně zabořila se do synovcovy vesly, kdesi do měkkoty mimo žebra.

Bouda vyjekl, ale hned dostal třetí ránu.

„Touché," vykřikl strýc v báječné radosti a přistrojil se k novému výpadu.

Do Boudi vjel pospěch, s mrštností footbal- lového backa vyhnul se nové ráně a pádil k otevřeným dveřím, ale dostal ji přece, strýcovo kordisko švihlo vzduchem, až hvizdlo, a kulička dopadla přesně lam, kam mířeno.

Jako střela vylítl Bouda dveřmi a strýc za ním, před samým prahem zapletla se mu však aksamitová hazuka mezi nohy, i upadl jak dlouhý, lak široký.

Kolohnálný Bouda se obrátil, zachechtal se klackovitě, ale postavil strýce na nohy a upaloval pryč.

Na Máňu vyplázl jazyk.

Strýc postavil se na prahu do posice vítěze se zbraní opřenou u špičky nohy a zvolal velikým hlasem : „Vejděte, sličná Ullikovno, chtěl jsem říci, méně sličná dci Ulliková, čímž nemá vám býti ubráno nic na vašich vlastních půvabech, nýbrž toliko naznačeno, že jest ještě jedna krásnější dci Ulliková, byť i nikoli na duši, ve kteréž příčině vám bez obalu náleží přednost, čím vám může posloužili starý hrbatec, bratr v pánu zesnulé vaší paní mateře ? ! Přicházíte-li děkovat za můj milostivý dar, ujčeno, přišla jste mi zkazit radost, neboť je to dárek nikoli z lásky, nýbrž z nenávisti, a to nikoli z nenávisti k vám, nýbrž k vašemu otci. Ten měl asi vztek, co ? Tak povídej, ty ropucho !"

„Ruku líbám, strýčku 1" řekla Máňa. „A já tobě nohu 1 Tak co, když Václav — doufám, že vás zastihl u oběda — přinesl toho na Aeskulapu vymodleného Zeisse, jejž ti krkavčí tvůj otec tak tvrdošíjně odmítal, zatím co kupoval Tyndě perly, co říkal pan vážený šéf firmy, k níž náleželi za čest si pokládám ? Nadával, co ? I" „Strýce, ani slova ! Vhod mu to snad nebylo, ale v tom ohledu tatínek nedá na sobě nikdy nic znát I" „Mlč !... Je to sice od tebe hezké, že na svého zploditele nepovíš. Ale já vím všecko I Až sem ho bylo slyšet... Sraženec, skrčenec, šílenec I" „Sfrýče, na mou čest 1" „Na tvou čest ? Nu tak na tvou čest ti věřím, beztoho je v tomto závodě asi už jediná a poslední I Ale na mou duši jsem to slyšel až sem 1 Ale ať se pan císařský rada nesplete, ať se on nedostane spíš pod novoměstskou věž než já pod kurátora I" „Tedy s bohem, strýce, takové řeči nemohu poslouchat. Tatínek je můj otec a já jako jeho dcera..."

„O tom nepochybuj, tvoje matka, moje sestra, byla počestná žena ..."

„Strýčku 1" Máňa vzkřikla, až jí přeskočil hlas.

„Podívejme se, pěkná je to dcera, div mi ne- vyškrabe oči, že jsem jí pochválil maminku," řekl strýc už poněkud krotčeji.

Máňa skryla líce do dlaní, bylo jí až plápolavě stydno.

Strýc chvíli mlčel, a klamaje se asi o hnutí její mysli, vybuchl : „Proč mi tedy bourá mé hnízdo pod nohama, proč mi podkopává donjon rodného hradu, který se najisto zesuje v trosky, provede-li Ullik svou ? ! Při první ráně jeho beranidla zachvěla se třistaletá Papírka ve všech čtyřech koutech najednou a do krbu nasypala se mi omítka. Podívej se a vyřiď to svému šlechetnému otci!"

A Frey zdvihl na okenním parapetu lambreký- nový koberec, a pod pokrývkou ukázal se veliký arch papíru, jaký se nalepuje pod tapety.

( „Před dvěma lety," — vypravoval smutně — „když jsem pojal první podezření o stabilitě Papírky, zjistiv, že venkovské pukliny v parapetu, třeba že dosud velmi jemné, jdou až sem dovnitř, nalepil jsem tu tenhle papír a denně odhrnoval jsem tento koberec a neukázala se po dvě léta na papíru ani poskvrnka, až dnes 1 Stačila jediná rána a papír se přetrhl. Jen se podívej!"

A strýc rapírem, jehož dosud neodložil, nakreslil na papíru křivolakou čáru. Ulekaná zvědavost přiměla Máňu, že přihlédla blíže.

Na zhnědlém papíru ukázal se světlý lomený rys, který na první pohled ani nevypadal jako přetrhlina, tak byl jemný, ale znatelně rozestoupla vlákenka papírové struktury, ještě tak pohromadě držící, že trhlina papíru nebyla ještě upíná, nepřipouštěla pochyby.

Práce, kterou vykonal dopad beranidla na jehlu výsledným otřesem ve zdivu masivní budovy, byla sice ohromná, ale její efekt stačil papír jenom natrhnout, vykonané hnutí jenom naznačit.

„Proč's tedy nejen svolil, ale dokonce spolu- podepsal žádost za stavební povolení, strýčí ?"

Strýc Frey sepial ruce jako ke skutečné prosbě: „Řekni mi, prosím tě, proč jsem to udělal! Víš, nerad se cizím lidem ukazuju a proto ¿sem se vzdálil, vlastně jsem ani domů nepřišel, když byla ohlášena komise, abych jí tohle místo ukázal, a přece jsem od této komise očekával vlastně dobrozdání o stabilnosti mé drahé Papírky — ano 1 ano 1 — tak to bylo, proto jsem podepsal, aby takové dobrozdání bylo způsobeno, a ze žádné roztržitosti, jak tvrdí pan císařský rada !"

Stoudná jakás napiatost v rysech jeho povolila tak zřejmě, že jí napadlo, není-li toto zdůvodnění nelogického počínání strýcova teprve dodatečně vymyšleno.

„A když přišlo stavební povolení, uklidnil jsem se Ve dne, ale v noci. " noci, Máničko 1" A krásné oči ookriveného krasavce obestřely se blouznivou hrůzou, ale hned se zase z ní probraly a zasmály se rozpačitě na Máňu.

„Co tomu řekneš — ale nikomu ani slova, to li povídám 1 — dobře bych to poznal, kdybys někomu něco prozradila, jsi vůbec první člověk, kterému se s tím svěřuju, já jsem ..."

Nedomluvil a chodě sem tam prostrannou místností zadumal se tak a na tak dlouhou chvíli, jako by byl úplně zapomenul na to, že má návštěvu.

Dlouho chodil po komnatě, a Máňa ještě klečíc u okna pozorovala s upřímnou účastí hluboké jeho ustrnutí v povážlivých hlubinách duše, jak chodil dotýkaje se špičkami prstů hran a rohů nábytku, jak dosáhl, někdy také naprázdno, do vzduchu.

Až konečně zas zahovořil právě tam, kde před hodnou chvíli přestal, tentokráte tajemným šeptem : „— přesvědčen, že oba, ona i já, zahyneme jedné a téže hodiny. Nebude to ve dne, ale v noci, zato však — jedné a téže hodiny 1" A jak tu stál uprostřed rozlehlé komnaty pitvorný krasavec, podobný zakrsalému druidovi bez varyta a věnce, s vlasatou a bradatou hlavou, bez krku na aksamitové sutaně nasedlou, vytřeštěné oči napiaté do nedozírna hrůz „jedné a téže hodiny", napiai pravici, končířem stále ještě ozbrojenou, k levému rameni tak, až čepel za jeho zády zmizela, a pronášeje po třetí hrozným hlasem : „Jedné a téže hodiny 3" mávl tenkou zbraní tak prudce, až se odporem vzduchu prohnula.

Frčivě šumný, načisto neslýchaný zvuk tím vy- luzený byl tak příšerný, že střízlivou Máňu až zamrazilo ; ačkoli dobře znala tyto maroty strýce Freye, komedianta, zdálo se jí, jako by v tom okamžiku byla zašuměla komnatou ohromná peruf strašného osudu.

Zastyděla se však za své mrazení a honem povstala ; to, že klečí, zvyšovalo přece směšnost situace v očích mdrda Marie Ullikovy.

Tu strýc, jako upozorněn na její přítomnost, procitl ze svého vytržení, honem vsadil končír do podstavce, uklidil k němu i druhý, přikročil k neteři a tónem přívětivého strýčinka optal se : „Tak cos mi přinesla, maličká ? Posaď se a mluv ! Ten kluk Bohuslav vylít', co ? 1 Nesmíš se z mých řečí nic dělat, dceruško, dopoledne jsem úplně normální, jak vy říkáte, ale odpůldne za sebe nemohu, jsem už takový veselý melancholik. Jenom když mi zazpívá Tynda, uleví se mému smutku a vzrůstá moje veselost, ale to ona pod pětku nedělá. Ty aspoň přijdeš strýce poustevníka navštívit. Strýc čeká, pokračuj ve své řeči!"

Přímo dotázána na příčinu své návštěvy, Máňa pocítila choulostivé rozpaky vůči svému, odpůldne abnormálnímu strýci. „No, snad ti nebudu muset dodávat odvahy, Máničko ! ? Přicházíš poděkovat za můj knížecí dar, není-liž pravda ? No, to by tedy bylo vyřízeno. Či snad přicházíš, abys mi jej vrátila ?"

Náhlý ruměnec vskočil do tváří a svrchovaný úžas do očí Mániných, nyní na strýce dokořán otevřených.

A Frey, který byl složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce, ihned poznal, že se octl velmi blízko pravdy, sám netuše, kterak.

„Tak ty mi chceš mikroskop vrátit, není-liž pravda ? Vykonal svůj úkol i nemá snad dalších ? 1" zkoumal dále.

„Strýce 1" vyjekla Máňa uleknuta až k pobouření.

„Ale ty chceš za stroj raději peníze — viď ? !" odvážil se strýc vyvrcholení své šfastné kombinace.

„Které ti pan rada Sapristi nechce dát, viď 1" S rozkoší pozoroval její úžas rostoucí v ohromení.

„Poněvadž je nemá, vid ?"

„Strýce, z tebe jde hrůza !"

Třasla se opravdu.

Frey mohl sice kořistili z tohoto svého úspěchu, ale jeho požitky byly subtilnější povahy.

„A já jsem kdesi slyšel, anebo četl, či )e to moje vlastní dedukce, že učené ženy jsou desetkráte skeptičtější než učení mužové!" řekl. „Snad bys mi nepřikládala nadpřirozené síly ? Něco intuice ovšem při tom je, tof nevyhnutelno, zajisté, ale náhoda, logická bystrost v kombinaci je větší částí věšteckého umění do minula i budoucna. Podívej se, mohl bych tímto směrem po- kračovati dále a kombinovali : Je-li možno, aby této žhavé studentce medicíny něco šlo nad vědu, mohla by to být jenom ..."

„Strýce, uteku !"

„To bych ti mohl zcela spolehlivě prorokovat, že bys nedosáhla účelu své výpravy sem ke mně, a jsi bláhová, žes mi nedala domluvit poslední slovo, neboť usnadnilo by ti ostatní doznání, které je ti tak za těžko ! Nuže ! Smím je říci ?"

Máňa — tváře v dlaních — přikývla.

„Tedy ta mocnější síla jmenuje se láska!"

Máňa byla zticha.

„A teď vypravuj, neti milená 1" řekl Frey slavnostně humorně. „Víš, že dlouhé věštění věštce vysiluje 1" Máňa sklonila ruce do klína a vypravovala o letech své lásky bez lásky, a její strýc čaroděj přitakal : „Vím, vím 1" af věděl, či nevěděl.

Vyvedla strýce až na košířskou observatoř a tu k nadšenému jejímu líčení tehdejší nebeské scenerie podotkl Frey : „Tos mohla vidět u mně taky, mám u vikýře na půdě také dobrý stroj, sice jen pozemní, ale Jupiter — to jsou laciné kumšty!"

Když však došlo na scénu u refraktoru, strýc všecek ožil a konečně vypukl ve smích : „To se ti podařilo ! Vyjde ona si s astrologem na hvězdárnu a tam mu postaví sama horoskop ! Výtečně, Máničko, a docela v duchu doby, žes mu udělala vyznání ty! Tam vede symbiosa, či pardon, koedukace. A on se tím ten tvůj prkenný Galileo Galilei snad nepohoršil, doufám !" Máňa přeslechla ostnitý strýcův úmysl. „Ještě dnes večer učiním mu nabídku k sňatku, strýce," řekla pevně, „a tu bych tě velice prosila, abys mi držel palec!"

„Učiním, co mi bude možno, aby se tvoje ženilba uskutečnila, doufám, že tu lze větším právem mluvit o ženitbě než o vdavkách, jde-li nevěsta takhle do ohně."

„Slovo s to, strýce 1" řekla Máňa, i nastrčila mu dlaň pravice. Strýc plácl ostentativně a bezstarostně. „Děkuji ti, mám tvé slovo, abych dostala jeho, o to už se postarám 1" „Jak to, jak to moje slovo ? !" hájil se, hledě svou ruku z její vykroutiti, avšak marně, drželaf Máňa mužně pevně.

„Jak je to dobře, že jsem si tvou ruku ponechala, drahý strýce, jinak bys mi snad své slovo upřel, také v tom bylo trochu intuice 1" „Dostalas mne, ropucho 1 Ale nebudiž ti to darováno 1" a ruku jí ponechal. „Pokračuj 1" A stalo se, že strýc samotář a nelida do své levice pojal druhou její ruku průběhem jejího dalšího vypravování. Stalo se to v tom okamžiku, když dospěla k výsledku první své diagnosy, provedené pomocí jeho daru.

„A zjistilas ?" zeptal se tiše. „Potvrdila se tvoje obava ?"

Máňa beze slova přikývla.

„Není-li tomu dosud tak, jest nejvyšší čas, aby se něco stalo," řekla po chvíli téměř šeptem.

„A to má být sňatek, Marie ?" řekl muž v aksamitu vážně. „Sňatkem se léčí fthisikové, doktore v sukních ?"

„Strýce, nedomysli tuto myšlenku, anebo ji aspoň nedořekni," rozvášnila se Marie a vztáhla ruku po jeho ústech. „Můj úmysl je svatý, chci jej zachrániti."

Bled zůstal seděti strýc Frey před svou neteří a krásné jeho oči sotva stačily rozevírajíce se na ni.

Dvakrát, třikrát se přimhouřily vnitřní námahou tohoto věštce, porozuměli, pochopili ji.

Polom šeredná frivolní grimasa snížila koutky jeho úst, že až i visuté kníry se mu v tváři pohnuly.

„škoda, že nelze sňatkem napraviti také křivou páteř," řekl nelítostně, „kdo ví, co bych neučinil!"

„Tohle neměl's říc', strýce Freyi!" vydechla Máňa.

„Co jsem chtěl honem ještě říci ?" pravil hodně banálně. „Chápu úplně. Máš už ode mně dosti slov, některá jsem ani neměl pronésli, zvláště to, které mne zavazuje," dodal s nelíčeným vzdechem.

Vstal a přistoupil k svému sekretáři ve slohu Ludvíka XIV., obdivuhodnému to padělku jako všechny ostatní kusy jeho nábytku; záliba v apo- kryfech všeho druhu, tím náruživější, čím byly zdařilejší, byla podstatnou částí jeho podivínství.

„Poněvadž obchody jednou uzavřené už nikdy neruším, podrž můj dar a ponechej si ho na památku jako zakladatele tvého štěstí a zde ekvivalent na jeho další vybudování," řekl strýc Frey s ironií, kterouž se mstil za dřívější své pohnutí.

Podával Máni dvě tisícovky z dnešního přínosu.

Máňa posunovala se vpřed plna vroucnosti, ale strýc ji zakřikl : „Nestojím o žádné díky, už jsem řekl, a na tvém místě bych bral, dokud tvůj nepříčetný strýc dává 1" A Máňa vzala ...

Už byla na odchodu, když ji strýc zastavil : „Poslyš, Máňo, měla-li to být hubička, s čím jsi se tak na mne rozehnala, tož bych nebyl proti tomu. Naopak považoval bych to za velký důkaz lásky k tvému lovci planetoid, kdyby ses k tomu odhodlala. Váháš, rozmyslila sis to ?"

Bezmála by byla litovala, že si to nerozmyslila, neboť strýc Frey líbal tak, že byla ráda, když bylo po všem.

„Prosím tě," řekl popadaje dechu, „buď tak dobrá a nevyškrab mi oči, považ si, že mně ta hubička přijde na čtyři tisíce."

Takový byt poustevník v podstřeší Papírky ; zásadní cynik, od něhož vyváznouti včas a co nejrychleji bylo výhodou i tenkrát, kdy zahrnoval štěstím.

A ty dvě bankovky, jež Máňa od něho odnášela, tvořily všechno její životní blaho.

Div, že půda pod ní nehořela, jak uháněla. Doma hodila na se jakýs takýs přehoz a prosto- vlasá vyběhla na ulici.

V příbřežních vylidněných uličkách nápadný zjev ostříhané studentky nevzbudil žádný podiv, ale na stanici městské dráhy, kdež dra Arnošta Zouplnu bezmála se stupátka vagonu stáhla, vzbudila skoro sensaci.

Dopadla ho zrovna na minutu, jako by si to byla vypočítala! Ó, tušila správně, že použije už první noci po svém propuštění z nemocnice, aby ji ztrávil s Máninou sokyní na své observatoři.

Všecka udýchána takřka vtáhla Arnošta do parčíku městského musea, několik rozveselených a mlsných pohledů následovalo párek v temné už šero pod korunami stromů.

Arnošt se zalekl její vášnivosti, v přítmí parku dvojnásob intensivněji planoucích tváří a jejích žeravějících očí.

Objala jeho paže nad lokty, — bylaf proli němu tak malá, — a náruživě prosila : „Nejezdi nahoru, Arnošte, aspoň dnes ještě nejezdi!"

Nebyl mocen ani slova úžasem, ani hnutí poutem houžve, jímž jej malé, ale pevné její pěsti nad lokty svíraly.

Jakživo se mu s ní nic podobného nepřihodilo, ani ve snu se nenadál, že by přihodili mohlo.

) Veliká a těžká věc to musela býti, která ji iakto za ním přihnala, ji, přese všechno přece jen dámu společnosti a dobrého iónu.

Koktavě pokoušel se o dotaz, proč nemá jezdit, a pronesl cosi o nezbytné povinnosti. Přestávky jeho řeči nasvědčovaly, jak jej v hrtánu dráždí.

„Právě pro tohle 1" řekla Máňa, když se na konec rozkašlal.

„Ale kdež pak tohle nic není, to bych vůbec nikdy nesměl. Ostatně nestůjme, pozorují nás !"

A zaměřil k východu z parku.

„Považ, za těchhle nočních chladů, střecha kopule dopola otevřená ! Jenom sečkej, až budeš úplně zdráv 1" žadonila a dodala : „Arnošte!"

Jeho jméno bylo proneseno tak vřele prosebným tónem, že se v chůzi zarazil.

Pátravě zahleděl se na ni. Ale nepostřehl více, než výraz žensky žádostivé umíněnosti, podmalované znatelnými rozpaky.

„Nerozumím ti, Marie !" pokračoval po chvíli, „takhle tě neznám. Už ta dnešní návštěva v trudně chudé domácnosti naší. Chvat, s jakým jsi se i tu znenadání objevila, ano i tvůj zjev, to vše jest něčím tak mimořádným, že mne to naplňuje až podivem. Chtěl jsem jenom ještě tolik podotioiouti, že všemožné potlačení vzájemné citovosti v našem dosavadním styku, — pravím výslovně citovosti, neříkám citu, a prosím, aby se přesně rozeznávalo, — až dosud bylo podstatou štěstí našeho poměru, poměru dvou lidí, kteří se našli, nikoli proto, že se hledali, ale že jejich cesty za vyšším smyslem života, a tím je nám oběma věda, sc setkaly a odiud vedou iěsně, ano až styčně vedle sebe, což jest nezadatelným a za nic na světě nezhostitelným naším blahem —" „A což kdyby," a Máňa v dalších slovech otálela, „což kdybych byla za tebou přichvátala se sdělením velmi důležitým, jaké nelze do zítřka odložili ?"

„Sdělení, jež nelze do zítřka odložili ? A to by bylo ?"

„Musím se přiznali, že slovo .sdělení' není správně voleno, spíš bych měla říci..." A Máňa dodala potichu : „Nabídka 1" Opravila však svůj hlas a řekla jasně zřetelně : „Ano, nabídka !"

Ušli spolu mnoho kroků, než dr. Zouplna velmi nesměle se optal : „A jaká jest tvoje nabídka ?" Nyní bylo zase na Máničce, aby dala uběh- nouti drahné chvíli, než odpověděla : „Poslyš, milý můj, a shovívavě posuzuj. Nacházím se v situaci, v jaké se asi žena málo kdy ocitá, zvláště dívka mé, naší vrstvy, a když posuzuji své postavení správně, musím si doznali, že žádná žena přede mnou nenacházela se v mém rozpoložení, a sotva kdy se v něm octne. Zkrátka, Arnošte, přišla jsem, abych ti nabídla svou ruku I" Nic neprozradilo, co se v nitru dra Zouplny děje, jen to, že velmi zrychlil krok...

Po chvíli řekl nesmírně klidně a cize : „Na lakovou nabídku nebyl jsem, jak se přiznali musím, ani dosl málo připraven, i jsem nucen dodali, že na sňalek prozalím nepomýšlím 1" Tenlokrále uplynula dobrá minula, než padlo zase první slovo mezi nimi.

„Poslyš, Arnošte," pravila, „pamatuješ se, cos mi řekl letos v srpnu, když jsem byla u tebe nahoře, tam nad Košířemi ?... Řekl's mi, že jsem ti tak drahá, jako tvůj život, a bezmála — bezmála tak drahá, jako tvoje věda."

„Ano, to jsem řekl, a na tom také stojím, věda nad můj život i nad tebe. Půjdu tedy dnes stůj co stůj na observatoř..."

„Poněvadž jsem, jak se zdá, prohrála v soutěži se svou šťastnější sokyní, vědou, jako ... jako milenka, tedy půjde-li nyní o zjednodušenou soutěž, o soutěž tvé vědy s tvým životem, ptám se tě, dáš něco na mou výstrahu — jako ..."

„Jako...!"

„Jako lékařky!?"

„Ty pravíš jako lékařka, že je můj život ohrožen ?"

Dr. Zouplna mluvil s klidem filosofa.

„To jest, mohl by býti za jistých okolností ohrožen, to ti pravím jako lékařka a je to mou povinností, říci ti to, ale jako žena milující tě tak, jak jsi, bez touhy, aby ses stal jiným, pravím ti, že tě zachráním ve prospěch šťastnější své sokyně, když se se mnou oženíš 1" Dr. Zouplna mlčel.

„Nemysli si," pokračovala tedy Máňa, „že za to, že si mne vezmeš, ale proto, že budu míti k tomu příležitost, až budu tvou ženou..."

„Marie," řekl dr. Zouplna, a nyní mluvil jako člověk, tedy jako syn smrti: „Marie, nyní vím, — nyní vím, proč jsi dnes zdvihla a schovala u sebe — můj šátek 1" „Tedy ti to neušlo ?"

„Což mně, ale otec to zahlédl."

„To se stalo jen proto, že jsem nemohla v nemocnici dosáhnout přesného vyšetření."

„Jsem tedy ztracen ?"

„Můj milý, kdybys byl ztracen, nenabízela bych ti svou ruku. Pochopíš-li pak moje ožehavé postavení, přece mne nemáš za všeho studu prostou, Arnošte. Přesvědč se sám 1" I vzala jeho vzpouzející se dlaně a pokryla jimi své líce. Pálily, jako by měla horečku.

„Z toho přece poznáš, že bych raději studem shořela, než bych ti nabídla sňatek z jiných důvodů, než abych ... jak jsem řekla..."

„Než abys ?"

„Než abych měla příležitost, zjednali tobě vyšší míru životní, než v jaké nyní žiješ, přece byt, jaký sdílíš s panem otcem, už jako malé dítě slyšela jsem pana Zouplnu chválit, že z okna přečasto nachytal pro vás večeři, ale každý rok z jara navštěvuje vás tam Vltava, někdy také na podzim, neviděla jsem u vás ani jediného lůžka, a kdo vaří ? Slyšela jsem u nás v kuchyni, že někdy pan otec, někdy ty — soukromý docent na technice. Abych měla příležitost býti tobě stále na blízku, abych tě ošetřila, jsem k tomu konci přímo předurčena svým povoláním ..."

Řeč její byla statečná až na poslední slovo, to bylo zlomeno jako vzlyknutím, a Máňa zmlkla. Snad v tom byl také protest její nevůle proti próse slov, k níž ji přinutil.

Bůh ví, kam až vzrůstající temnotou v těchto končinách zašli; průlina, kterou kráčeli, nebyla už ulicí, nýbrž soutěskou, utvořenou z dvou nevysokých hradebních zdí, tak bachratých, jako by se do sebe byly snížily, starobou na černo zhnědlých až na místa, s nichž oduřelá omítka z části puchýřem odprýskala, anebo dokonce odpadla. Vyskytla-li se někde vrata s té či oné strany, z dola plískanicemi a sluncem vybílená a zplstěná, ukazovala ve svitu ojedinělých, tady ještě petrolejových svítilen proláklé desky, a při zemi hromadu nánosu, kterou bylo patrně vždy odklízeli, byla-li vrata vůbec někdy otvírána.

Skoula, v bednění vrat rozšklebená, bystře živě pohlédla na kolemjdoucí dvojici okem nebe z neodhadně dálky západu ještě světlým.

\ Pak přišla zase plápolavá svítilna a emancipovaná hlava slečny Ullikovy v kuželi jejího světla ukázala svou černou kštici, ustřiženou tak, že zbylé vlasy kladly se vedle sebe jako hrotitá pírka havraního rouna až do zátylí, kamž se vlásky jako černě načárkovány ztrácely hluboko do šíjového důlku.

A dr. Zouplna jda za ní do imy zase nabyl slov : „Řekla's, Marie, že kdybych byl ztracen, že bys o sňatku se mnou ani nemluvila ?"

„Tak jesl 1" „Stůj, Marie !" vzkřikl téměř.

Zastavila se a zplna se k němu obrátila do světla svítilny. Snědé tváře její byly překrveny, až běl zenic jejích vystoupila.

„Polib mne na ústa I" Vzkřikl tak, až mu hlas selhal.

Máňa stoupla na špičky, objetím naklonila jeho hlavu a políbila jej nekonečně dlouhým a důrazným polibkem, jako kdyby se ani odtrhnouti nemohla.

Bylo to vůbec první jejich políbení, a to ještě bylo spíše experimentem než důkazem lásky.

Udýchána optala se potom Máňa : „Bláhový dětino, věříš mi nyní ?"

Otázka ta byla dokladem, že uhodla nejtajnější důvod jeho vyzvání.

„Budou mi vyčítat," — dr. Zouplna neřekl : vyčítali by mi! — „že jsem se chytil tvého věna jako lačný sousta."

„V tom ohledu mohou být klidni, kdo by ti to chtěli vytýkat, své věno musím zatím nechat v otcově závodě, jehož jsem společnicí..."

„A kterak bych se já mohl odloučit od svého otce, zhynul by beze mne, lpí na mně jako duše na těle..."

„Neodloučíš se od něho, jenom se přestěhuješ 170 í ( do prvního patra naproti, viděla jsem tam vyvěšený byt, mám něco hotových peněz na zařízení praxe —" Máňa švitořila potěšením z podařených svých námluv a vyváděla svého ženicha z odlehlé soutěsky pobřežní do ulice, v níž stály oba závody otců nového šfastného párku.

Dr. Zouplna už nešel toho dne na svou zamilovanou observatoř a nešel tam už ani kdy jindy.

NOTTURNO Václav Nezmara syn seděl na kládách, odvěká jich hromada ležela při břehu ostrožny, na níž stála Papírka, a to nad hlavním proudem řeky.

Vybraný elegán dne a ulice byl k nepoznání, jak tu seděl ve tmě zahalen v otcův burnus jako vždy, když za tatíka převzal noční hlídku. To se stávalo pravidelně, byl-li starý zaměstnán daleko mimo tovární pevninu za výdělkem, a to stávalo se dosti často.

Rádně a oficiální působiště Václava otce, výspa tovární, byla východištěm a oporou akcí tohoto vltavského obojživelníka. Na člunu vydělával větší část svých zisků, nejenom dovoleným i zakázaným rybolovem, ale i jinou provozbou na vodách té končiny, pokud se to srovnávalo s nepsaným zákonem pobřežního práva vltavského. Čestné závazky mlčelivého toho kodexu vylučovaly přímé zlodějství, nikoli však rybní pytláctví, anebo také podloudnictví předmětů, podléhající při obvyklých řádných cestách dovozu dani potravní.

Lagunami tamního souostroví pod ochranou převislých pobřežních křovisk provezl starý Nezmara už tak mnohý náklad nekalého původu a určení, jemuž dostalo se cestami, vedoucími přímo z řeky do některých četných zadních vrátek a dvířek pobřežních domů, ležících již za čarou potravní, od těch dob vnitroměstskou regulací řeky dávno smetených.

Ale hlavním zřídlem důchodů starého Nezmary byly ryby vltavské.

Platil za hlavního, na slovo vzatého a vůbec nejproslulejšího rybáře celého dolního povodí podpražského, a všechny jeho rejdy na vodách vynášely mu pověst dobře zazobaného staříka, jemuž by nebylo zapotřebí továrního hlídačství, kdyby právě nesouviselo neodlučně s jeho říčním pirátstvím. Tolik aspoň bylo jisto, že jeho student poněkud protáhlého již počtu semestrů stál také hezké peníze.

Ten seděl na kládách, hlavou zabořen do dlaní a očima do protější zelené stráně za řekou. Už nebyla zelená ani za dne, pokročilá jeseň zbavila ji listoví, a nyní v noci z modra zahnědla do černá, jako z bezhvězdné oblohy na Letnou spadlý mrak, který s sebou smetl všechny hvězdy první velikosli. Háj stráně byl jimi hojně protknut a hustě prosypán, bylo jich tolik, co svítilen po cestách na svahu parkovém. S nej- nižších a nejzářivějších skanulo do noční řeky po ohnivé čepeli plamenného meče obojručného, jehož plamen živý a končitý plápolal pohybem vlnek napříč celé řeky. Odrazy vzdálenějších luceren podél pobřežní cesty nořily se už perspektivně do černé hloubky. Nezaměstnané fantasii mohly se zdáti ohnivými pilotami, až do dna řeky zaraženými a nesoucími protější břeh a stráň, anebo obrysy zlatého sloupořadí podříč- ního Vltavina paláce a jejích vil, po případě také osnovou zlatých nití, jimiž jako na stavu projížděl člunek sem tam, podle toho, kterým právě směrem své žárovky podél řeky nesla tramvaj.

Pro mladého Nezmaru měly přečetné jiskrné oči protější stráně a šípové jich prošlehy černou hladinou cosi zvědavě civějícího a bezúčast pouze předstírajícího, stačilo mu jenom trochu přivříti víčka a z každé té jiskry tam naproti vyskočil břitce trojhrotý chvost, a všechny tyto trojpřímkové paprsky soustředěné střehly sem k němu přes řeku, a přimhouřil-li víčka dost, protknuly mu konečně i hruď.

Mladý Nezmara hodil sebou znakem na klády : „ech !"

Nyní měl nad sebou bezhvězdný sklep nebes, chaře Prahou zdůli osvětlený, a stal se výhrad- nou kořistí tísně na svých prsou, ona to byla, která jej heknutím na lopatky položila.

Ještě jen zdaleka pod ostrovem ozval se výkřik tahací harmoniky. To táta vyhrával — králi Novokřtěnců, Janu Leydenskému — Arminu Freyovi, veslujícímu na plavbě do „Miinsteru", umístěného v jedné z hospod na štvanici, jedné z takových, do jaké ve dne nešli ani noční její hosté.

Podle zalehnutí žalostného zvuku tahačky, otcem jeho pověstně mistrovsky ovládané, uhodl mladý Nezmara na vlas, kudy lodka právě zatáčí.

K těmto nočním výpravám Freyovým do jeho podezřelého království docházívalo každého týdne nejméně jednou, nebyl-li právě úplně na suchu, ale mladý Nezmara nevěděl o nich mnoho, třebaže se ani jediná neodbyla bez jeho otce, nerozlučného Arminova salvagardy.

Musely to bývat po čertech notně výstřední výlety, když otec, ač s ním jinak nejednal, než jako s kamarádem, jenom mávnutím ruky naznačil, že je nejlépe ani se neptat.

Harmonika dozněla a mladý Nezmara stal se nyní neodmluvnou kořistí slečny Tyndy.

Nejinak než jako by tu byla s ním na kládách v noci pohromadě, jakož se to jednou, ne-li proti její vůli, tož rozhodně mimo ni, skutečně stalo.

Tenkrát to byl večer letní, letošního července horký, na jasné obloze stál úplněk jako svítilna s klenby nebes nízko spuštěná a těžkým světlem do tem nad řekou kanoucí.

Bylo také asi jedenáct hodin jako dnes, ale tehdy města pražská, němá, ruchem ječela, však byla neděle.

Na řece koupala se děvčata z kuchyně za hysterického poprasku a líčeně uděšeného chechtotu, daleko při hladině se rozléhajícího.

Rozpustilé jich hlasy se stupňovaly dráždivě a hned potom na chvíli jako poumlkly a na konec ztichly docela.

Z toho ticha náhle vzryl se do noci šíleně hrůzný vzkřek takového úděsu a průniku, že tak křičí žena jenom v neklamném nebezpečí smrti ; v Nezmarovi ustydla krev, když poznal hlas — takový měla jenom jediná žena na světě — byla to slečna Tynda.

Na okamžik ztrnuly na něm všechny svaly, ale potom vyskočil a pádil k řece.

Podle zkušenosti hocha na řece vychovaného ihned poznal, že křičící netone ; vzkřek neroz- léhal se bezprostředně při hladině a také neutonul ve vodě.

Děvčata také nevolala pomoc, ač křičela jak zběsilá, ale spíše se zdálo, že spílají.

Potom později uvědomil si, že byl ihned informován o tom, co se na vodě děje, z jeku děvčat vyrozuměl, že jedno z nich na slečinku volá, aby vskočila do vody a druhá výstředně nadává.

Bylo to přepadnutí.

Mladý Nezmara střelou letěl, letem shýbl se pro obušek, musel přeběhnout až na nejtenší výspu ostrova, odtud skočil na vor u břehu uvázaný, přeskákal jej po špičkách, vzepjal se největší silou a skočil na vor kolem plynoucí, špatně ; pleskl rukama na dřevo, ale ihned se z vody vyšvihl, hmátl po obušku, který mu vypadl, a právě v té vteřině stalo se, že vzkřek slečny Tyndy zaškrcen ozýval se už jen pod dlaní ústa jí ucpávající.

Ale neminuly ani dvě další vteřiny a Nezma- rův obušek přerazil se o čísi chlapskou leb, patrně byl zpuchřelý, ale rána stačila na omráčení, bylo však třeba zdolati ještě jednoho.

Kmitlo se sic na měsíci před očima mladého Nezmary něco jako nůž, ale i druhý se skácel.

Slečna Tynda seděla na voru v dřepu jako žena, která krom svých rukou a nohou nemá, čím by se přikryla, nebof z toho, co měla před útokem na sobě, bylo kolem ní potroušeno něco mokrých cárů.

Úpěla potichu jako dítě, plačící se zafatými zuby a když se k ní sklonil, schoulila se ještě víc, ale ježto, jak asi patrno, nezbývalo nic jiného, než odnésti ji v náručí, dotkl se jejích ramen.

Údy jejími projelo konvulsivní trhnutí, tělo její pohnula se ponukem, jakoby chtěla vskočiti do vody, ale octla se na loktech a na kolenou, chvějíc se velikými otřesy nohou i rukou.

Byl nucen vzíti ji do náruče a odnésti ji, byl také nejvyšší čas. Plující vor, na němž se nacházeli, počal se již vzdalovali uvázaných pltí 5 rychlostí vzrůstající, čelo jeho již přiblížilo se k jezu, takže už bylo strhováno.

Mladý Nezmara byl nucen se svým břemenem seskočiti do vody — tu dosti mělké a přebroditi k břehu.

\ i Vor už už do jezu letěl a na ujíždějících kmenech zahlédl Nezmara oba své protivníky, jeden z nich ležel jako mrtvý, ten dostal přes hlavu, a druhý plazil se po kolenou, mačkaje pěsti k dříku s karakteristickým pohybem do břicha kopnutých.

Později se dověděl, že právě ten poležel si v nemocnici.

Na voru byli ještě tři plavci, ale ti měli plné ruce práce, aby zabránili rozesutí voru před vraty jezu, o něž dřeva tak tak drhnula. Tím se vysvětluje, že se v kritické chvíli žádný z nich ani s místa nehnul. — Mladý Nezmara slyšel u svého ucha dětský pláč přerývaný cvakotem zubů a cítil, že mezi její pletí a jeho dlaněmi není ničeho.

Měl za to, že bude tedy v tomto okamžiku nej- radnější, postaví-Ii ji na zem, ale prudcí sevření jejích rukou, objímajících jeho šíj, poučilo jej, že se má za nejlépe před ním ukrytou v jeho náručí a v nejtěsnějším přimknutí k němu.

Nezbývalo tedy, než nésti ji dále, nebylo jiné rady, poněvadž po děvčatech, s nimiž se byla vyšla za parné noci koupat, jako by se zem i voda slehla.

Donesl tedy nahou až ke kládám, a tu, když spatřila ležet starý burnus, seskočila s Vény jako se stromu a zmizela v kabátu celá až po krk.

Teprve tu nabyla řeči.

Tu přepadla mladého Nezmaru nevýslovná, nikdy dosud nepocítěná něha, stupňovaná úžasným a blaženým soucitem ochránce k zachráněné, a hoch přikročil ke schoulené a nyní už bez cvakolu zubů plačící Tyndě.

„Co byste si z toho, slečno, dělala 1" šeptal jí ne právě nejšťastněji.

A se zlou se potázal : „Pryč jděte, jděte pryč 1" křičela zlobně a umučeně, „zapřisáhám vás, jděte pryč, pryč odtud, pravím 1" pokračovala se vzrůstající podrážděností, když nechápaje, hned nehýbal se s místa.

Odtáhl s jeviště téměř tak, jako by on byl vlastně původcem celé aféry a nikoli Tyndiným zachráncem z ní.

— Rozhodně to nebyly zrovna nadšené díky za jeho čin, při němž zahlédl i blýsknout nůž 1 — myslil mladý Nezmara, přihlížeje z podálí, kterak přiběhla košilatá služka s jakýmsi přehozem nebo županem a pomohla slečně Tyndě do něho, načež obě spěšně zmizely.

Třesa se na celém těle jako před chvílí ona, vejřil mladý Nezmara před se na řeku a desetkrát a snad stokrát odehrál se mu před vytřeštěnýma očima znova výjev, sotva minutu frvavší, obsahující však důvodů ku vzpomínkám na celý život.

Ze svého hrdinství nedělal si nejvíc; jeho pořízená se surovci na voru byla ovšem nej- živější ze všech podobných episod jeho vltavského života, při jakých se nic nemluví a z nichž vyvázne s celou kůží jen, kdo udeří první a dost vydatně.

Ať bude z něho tedy inženýr, v podstatě byl vlastně z téhož masa a krve jako ti zpráskanci, kteří dostali svůj díl, nikoli z Nezmarova rytířství, ale z oddaného vzteku domestikova syna, na Papírce narozeného.

2e to byl vlastně souboj muže s muži o ženu, tak atavistický jako mezi troglodyty, to mu vytanulo teprve, když si vzpomněl na hromadu skvěle bílé nahoty, choulící se před ním na voru v měsíčním svitu.

Viděl ji, slečnu Tyndu, v strašném jejím ponížení teď před sebou snad jasněji než ve skutečnosti, aspoň teprve nyní viděl, co v okamžiku rozčilení přehlédl. Rozvíral oči, až jej koutky bolely, na tuto reminiscenci, která mu byla od té doby nejsnadnější evokací. Nesčetněkráte v duchu sebral tak shroucenou postavu slečny Tyndy, oděné jenom červenou plachetkou na vlasech, zprvu se vzpírající, ale potom k němu co nejtěsněji přilínající, ježto se rozhodla ukryti se především jeho zraku ; nesčetněkráte donesl ji na břeh a viděl ji zmizeti v otcově burnusu, k němuž ovšem musela učiniti napřed tři kroky.

Vzpomínaje na tyto tři její kroky, mohl si mladý Nezmara prsty rozkousat; svítil k nim sic jenom úplněk, ale pro vryp do jeho obrazné paměti bylo toto osvětlení ještě účinnější.

Když si to rozvážil, pochopil ohromný hněv, s jakým jej zakřikla.

Zeny nebyly mu až dosud ničím, tomuto mladému Milónovi karlínského atletského klubu, tvůrci posledního rekordu v těžké atletice, jemuž úporným treningem i na čele vyvstaly svaly, žen se vzdaloval už z nejpřednějšího příkazu svého 5'lň' kého sportu.

To"á?.i'-<ovy slečny znal jenom, aby jej pozdraví a pozdravoval je s okázalou hrdostí poko- řence tak často zazlívanou i posmívanou stejně jako ieho pouliční elegance, kterou začasté 7aněňcva! za noční hlídačský burnus otcův; nevěděl víc o nich, než že jedna je bílá a druhá černá, n že ta plavovlasá, starší než on, je onou zpěvačkou, jejíž hlas je slyšán po celém ostrově, aniž rr.ěla její cvičení pro něj, hudebního sluchu naprosto postrádajícího, jaký význam.

Nyní dostalo se mu však o slečně Tyndě a tím i o ženě náležitého výkladu, o ženě i o slečně ; tof byl psychologický moment obsese, jejíž obětí se sta' ter.to panic přeborník.

Když si uvědomil ohromující protiklad mezi její nádhernou šustící a vonnou toaletou pod skvělými, vždy bílými klobouky, a mezi jejími třemi nahými kročeji, při nichž měsíc nakreslil všecku plastiku zúčastněných svalů, dusil se dravým štěstím, že zná rub této medaile — tak jakoby mu patřila, a nikoli bez škodolibosti vzpomínal na její hrdopyšně přezíravé poděkování na jeho pozdrav.

Kterak kontrastoval ten okázalý chlad s teplým závanem jejích ňader na jeho hrdle, když ji zdvihl do náruče, jak dětsky plakala na jeho rameni chvějíc se hrůzou i studem.

Každá z těchto podrobností, jimiž se znova a znova opájel, byla vlastně dokladem tak horent- ního fakia, že nemohlo na něm byli došli, že muselo míli nějaké pokračování.

Nyní — tak uvažoval mladý Nezmara k ránu té dobrodružné noci — nic jiného už následovali nemůže, než že slečna Tynda — kterak překoná svůj dívčí stud, tof její věcí — svěří vše panu otci a ten zařídí, co potřebno, aby on, Václav Nezmara, byl upozorněn, jaká jest jeho povinnost.

Tak to přece chodívá v těchto kruzích 1 Snad jej zavolá pan císařský rada k sobě do pracovny, poděkuje mu nejdříve za rekovné zachránění jeho dcery ze situace, jejíž choulostivost zajisté není třeba jemu, mladému Nezmarovi, nějak blíže označovat. Ale co je nutno, tof zajisté, upozornili jej, mladého Nezmaru, na jisté obligo, k němuž se sice nezavázal, ale k němuž je povinen svým rytířským činem — samo sebou vyplývajíc ! Nebof, vysvobodiv slečnu Tyndu z rukou nectných zlosynů, zastihl ji, ovšem beze svého úmyslu, v takovém rozpoložení, že je kompromitována. Tof jisto, a že jím, třeba nechtě, tof také nepochybno, sapristi I A nyní přece netřeba jemu, čestnému mladému muži, teprve napovídat, co se od něho očekává ... I S tímto doslovem páně Ullikovým usnul tenkrát mladý Nezmara na kládách maje hlavu zabořenou do otcova burnusu, v němž chtivými chřípěmi hledal stopy sladké vůně Tyndina podramení.

Ovšem, že se nic z toho všeho nesplnilo, ani jediná slabika. Vůbec nic se nepřihodilo, co by nějakým způsobem vzfahovalo se na strašnou událost oné noci. Nejvýše snad, že kuchyňské děvče, jedna z účastnic noční koupele Tyndiny, když mu nazítří přeběhla dvorem přes cestu, vyprskla ve smích a ubíhala ohlížejíc se po něm čtveračivě přes rameno.

Služka vyčkala jej za vraty průjezdu a rychle mu zašeptala : „Nikomu ani slova, pane Nezmaro, kdyby něco přišlo, slečna se topila a vy jste ji vytáh' i" Tyndu nespatřil několik dní. Nastalo vytrvale deštivé počasí, i nebyl by se s ní setkal, i kdyby ji byl za tím účelem i stopoval.

A konečně i to činil, aniž věděl, kterak se k tomu dostal.

Ze msty však, jak tomu původně chtěl.

Když ji zas po prvé viděl a pozdravil, poděkovala — hle ! docela po stáru, s očima zas docela jinde 1 Ve tvářích ani stopy nějakého ruměnce, zato cítil mladý atlet, že se sám začervenal z překvapeného zklamání 1 Ale ještě jen třikráte, čtyřikráte podařilo se to slečně Tyndě.

Horečnatě chtivý Nezmara obléhal její cesty, vstupoval jí v krok zákeřně, kolmo v bok ze zá- roží, že musela na něho pohlédnouti chtíc nechtíc.

Byl to výraz hrozné nevůle, jakým se dotknula jeho tváře, ale něco z ní asi, rozpaky násilně překonanými brunátné, vyčetla, že ihned změnila své chování.

Aniž poděkovala za pozdrav, podala mu ruku — bylo to v parčíku, ležícím na cestě k tennisu — a prohodila : „Jsem ráda, že vás vidím, pane... pane Václav!"

Kdyby jej byla obmyslila políčkem své ručky, bíle omžené nitěnou rukavičkou, nemohla je) hlouběji títi, než tím, že ho oslovila služebným jménem hlídače továrny, jeho otce.

„Nezmara se jmenuju, slečno Ulliková 1" zachroptěl Václav.

„Podívejme se 1 Snad nebudete uražen, že jsem vás oslovila křestným jménem, vyrostli jsme přece vedle sebe !" řekla tak lehce, jakoby byli včera mluvili spolu naposled, a nikoli dnes vůbec po prvé, ačkoli vyrostli takřka vedle sebe — ona ovšem v dortovém domku do ulice a on mezi harampádím za továrnou. Ostatně uhodl docela správně, že se mu Václava dostalo jen prolo, že skutečně neznala rodné jeho jméno.

Pohlížela mu do očí zpříma zblízka neochvějně pohledem, jakého užívala výhradně mezi čtyřma očima a jaký vháněl i ostřílenějším panicům krev do tváře.

Poněvadž jí měl karlínský přeborník těžké váhy více než kdo jiný a ježto nebyl ostřílen hnedle nic, nabíhaly jeho rysy lakřka vůčihledě.

Tynda nemohla spuslit očí s jediného místa jeho tváře, s čela.

Měl lun šíj, ale čelo také 1 Měl tu napříč tři silné, rovnoběžné, nikoli vrásky, ale mocné záhyby kůže, kteréž právě nad nosem stejně svorně provedly dosti hlubokou křivku dolů, hotový dolík v čele, vypouklém ne lbí, ale zbytnělostí.

Tyndě právě tento čelní důlek zdál se zvláštním znakem čehosi býčího ve tváři atletově, široce drzého ve spojení s hranatou bradou a chřípatým nosem, zároveň však nesmírně poutavého, bylí Nezmara krasavcem zavile energického výrazu tváře.

Jen proto, že vždycky hleděla jinam, když jej měla potkati, přehlédla tohle všechno.

„Mně byste mohl říci beze všeho Tyndo ! a neurazila bych se! Proč ne ?" pokračovala svým sladkým hlasem, nespouštějíc očí s brunátného jeho čela a rozčilené hry jeho záhybů.

Ano, těchto několik jejích slov stačilo turu chřípím provléknouti kroužek.

„Ostatně, pojdte mne kousek cesty doprovodit, ale jenom k viaduktu, kdyby nás viděli na třídě spolu, vznikly by z toho povídačky!" flétnovala Tynda, a když mladý Nezmara stále mlčel, nebof měl hrdlo jako zadrhnuté, zvážněla najednou Tynda a řekla : „Jsem ráda, že vás vidím, musím vám přece poděkovat za to, že jste nikomu nic neřekl, ó vím, že jste nikomu nic neřekl o té příhodě, však kdybyste byl pověděl, bylo by už toho plné město, nevíte ani, jak jsou lidé dychtivi, mohou-li mne zaplést do nějakého skandálu."

Mladý Nezmara cítil, že mrákoty, jimiž se mu od oné noci povlékl mozek, jdou mu ted i do očí.

Tyndiny rukávy byly totiž ještě jemnější než její rukavice, průhledný jak sklo, ukazovaly bezpříkladné její páže heroiny, v rameni tenčeji nasazující a teprve k loktům bohaté plnosti nabývající, a ježto znal repliku téhož slohu v její postavě ještě jednou a po třetí v kolenou se opakující, začala mu hlava jiti kolem, k čemuž přispívala i znatelná vůně, o níž dobře věděl, že není půjčkou žádného umělého parfumu.

„Jak byste mohla, slečno, myslet, jak byste se mohla jen domnívat 1" koktal nevěda co.

„Ale kdyby to byl býval někdo jiný, už dávno by byl vyzvonil, co viděl," hlaholila Tynda, „ale řekněte mi, prosím vás, proč nosíte v létě cylindr, vždyf to není šik a krom loho v takovém parnu, a jinak jste tak elegantní. Prosím vás, dejte ho dolů, pěkně vás prosím, jen na tu chvilku, co půjdete se mnou, můžete klobouk nést v ruce. Tak, je mi snáz, vidím-li, že vám není tak horko !"

Mladý Nezmara poslechl, nevěda proč a nemaje tušení, že je to jenom její lest, aby mohla spatřili jeho kadeře, temně červené, přespříliš husté jako persian, a také tak krátké. To byla zase její reminiscence z oné noci. Nyní, když je viděla na denním světle, zdálo se jí, že mu ani delší nerostou. Nic by se nebyla podivila, kdyby z nich byly vyčněly růžky, v prstech měla pocit, jakoby mu měla vjeti do té ryšavé kudrnaté plsti a vyhledat mu je.

Všechno to pozorovala Tynda a přemyslila, zatím co její rty skřivánkem švitořily.

Povídaly nejlhostejnější věci, které se mluvívají k mladému muži její společenské vrstvy, o tom, kam kde která známá, jemu ovšem ani jménem nepovědomá rodina pojede letos na venek, ony, Ullikovy, že zůstanou nepochybně letos doma, bez tatínka že nemohou a také by ani nechtěly, a pan otec že má a teprve bude míti letošním rokem tolik práce se stavbou, že se ani na krok z Prahy vzdálit nemůže. To jemu všechno tak, jako by Papírku nějak jen z dalekého doslechu znal.

„Nu a teď se vám pěkně poroučím," řekla slečna Tynda, když se zastavili pod obloukem viaduktu.

A zlehka sklonivši se v kolenou, jako před členem nejlepší společnosti, dodala : „A na shledanou 1" Poklonil se mlčky a ona odšuměla ve svých bílých sukních.

„Ještě slovíčko 1" vrátila se.

„Prosím vás, pane Nezmaro, — nedáte-li jinak, — když jste až dosud nikomu neřekl ani slova, jak doufám a jak jsem také přesvědčena, nechte tu věc i nadále pro sebe, vím, že jste karakferní a že byste nepověděl, ale chtěla jsem říc' tolik, aby ani mezi námi nebylo o tom nikdy řeči, platí ? 1 Nikdy vám nezapomenu, co jste pro mne učinil, však už nikdy potmě na vor nesednu !"

Mluvila prosebně vlichotným tónem, jaký sluší dívkám jenom do osmnácti let, ale mladý Nezmara byl nadšen a díval se za odcházející slečnou s teskným nadšením.

Šla tak k protějšímu nároží rychle, že zrovna prchala, šumné tennisové sukně kolenům ani nestačily.

— Aha! — myslil si hlídačův syn — utíká, aby se nejrychleji zbavila i ovzduší, ve kterém byla se mnou, aby se co nejdříve octla mezi svými na hřišti... Tof jasno 1 Násilím jsem ji přinutil, aby se se mnou zastavila, a to učinila pouze z obav, abych nemluvil.

Ve skutečnosti pospíchala Tynda jenom proto, že jí prudká chůze velkého kroku jako ztepilé vysoké dívce nadmíru slušela a že věděla, že mladý atlet s ní nespustí očí, dokud mu s nich nezmizí.

Když se to stalo, vzdychl tak, že se někdo po něm až ohlédl, byl churav milostí jako hoch v pubertě, a div neplakal žárlivostí na celý tennis.

Ovšem — od toho prvního setkání s ní mnoho se dalšími změnilo ...

Nastaly krásné dny a Tynda, pro jejíž nádherný zjev sport tento jakoby zvlášť byl vynalezen, nikdy nescházela na hřišti. Cestou od bývalé Poříčské brány k viaduktu byla jeho, v musejním parku vždycky na ni čekával.

S počéiku vypadalo to tak, jako kdyby princezna z Tisíc a jedné noci spěchajíc zahradou královskou zabíhala do houštiny, aby tam od- něnila otroka, jejž jinak ani nevidí, za to, že ví, ale nepoví, a také aby nepověděl na ni kompro- mitující věci, ale ku podivu brzy nabyly tyto Tyn- diny odbočky a záskoky od jejích dosud obvyklých cest pro ni dosud nepoznaného půvabu. Především nedalo se nic romantičtějšího ani mysliti nad toto tajemné a společensky tak nepřípustné.

Mimo tento parčík, nadobro opanovaný chůvami a dětmi, do něhož nikdo z její společnosti ani nevkročil, a nedlážděnou tenkrát pěšinu, vedoucí mezi žalostně sešlými, dnes dávno zbořenými chajdami, jíž se žádná slušně oděná noha nikdy ani nedotkla, nesměl se vůbec k ní ani znáti, sic ji už nikdy neuzří, a nikdy s ním ani slovíčko nepromluví.

Bylo to něco načisto nového, tenhle úžasný hranáč, jemuž vášeň přetrhovala dech, když mu vypravovala o svých sportovních ctitelích, o pletkách žárlivých sokyň a žehravých nepřítelkyň jejích úspěchů na koncertním podiu v měšfanské besedě karlínské, a jemuž krví oduly rty, takže sotva jektal, když se dotkla loktem jeho rukávu, kryjícího kamennou či raději kovovou páži, nebof kámen nelze tak snadno rozžhavěli.

Ano, rozžhavěli; nebof mohla-li muže smažiti na vlastním jich ohni, dělala to k smrti ráda. U nikoho dosud nešlehaly plameny tak vysoko a nikdo se v nich tak mučednicky nesvijel, jako nladý Nezmara.

S nikým ovšem také nezažila svou vltavskou příhodu ...

Nebylo o ní podle úmluvy už ani slova mezi nimi, ale nebylo jediné myšlenky, která by se nebyla byla té noci týkala, když byli spolu, a také nebylo pochybnosti jednoho o druhém, že tomu tak.

Jej ohromovalo, že tak ztuha zpříma může mu hledět do očí, anaf přece ví, že ji v této chvíli nevidí jinak, než oděnou pouze ve svit měsíční.

Při tom cítil, že jest na něm, aby se styděl, neboť on byl předmětem její nezkrotné zvědavosti, a ne naopak, červenal se pod hádavými jejími pohledy, kterým jeho zřítelnice byly patrně příliš těsnými otvory k nazírání do jeho nitra, takže jej obhlížela při každém jeho slově tu s té, tu s oné strany, nahánějíc mu rozpaků.

Vyprávěl zrovna o těžké atletice, odpovídal na bezpočet jejích otázek tohoto velkého jejího zájmu se týkajících, když tu náhle jej přerušila.

Pln údivu ohlédl se po ní, co je jí asi, nebof v tom okamžiku pocítil na své paži dotknutí jejích prstů, palcem a tykačem jako kružidlem měřila šíři jeho bicepsu, při čemž dlaň její prohnula se štítivě. Z hrdla vydralo se jí jakés neartikulované citoslovce, nejspíš ještě projevu ošklivosti podobné, nescházelo, než aby se byla otřásla.

I jemu, nikoli nejbystřejšímu chápavci, bylo m zjevno, že neodolavši provedla něco proti své vůli.

Pohnul ramenem a Tynda zjevně zmatena vstala rychle s lávky a málem by mu byla utekla.

Jindy, nespouštějíc po dlouhou chvíli oči s jeho pěstí, a gestikulujíc svou sličnou rukou, jala se dokládati svá slova prstem dotýkajíc se jeho kotníků, a když domluvila, položila heboučkou dlaň svou svrchu jeho pěsti, vyčkávajíc jeho odpovědi.

Když začal koktat, zamračila se a odtáhnuvši ruku, lehce jej pleskla, jakoby se on byl dopustil nedovolené důvěrnosti, s její strany dost nelibě nesené. Zatím věděl on dobře, že toto pokáráni platilo — příliš živému hnulí bestie v něm.

Velmi ráda však se přesvědčovala, že tato bestie nikdy nespí...

Za takové mluvy jejich čivů bylo lhostejno, co mluví jejich ústa, i bylo by bývalo také za těžko svésti s Václavem Nezmarou, třeba že technikem- strojníkem, nějaký rozhovor, povýšený nad úrovní věčného sportu a ostatních ploch téže výše.

O jediné věci nepřipustila však Tynda nikdy ani vzdálené zmínky, o jeho citech k ní.

Při první zmínce tímto směrem prohlásila : „Prosím ho zdvořile, nechal zbytečných věcí I" Říkala mu „on" podle zvyku mládeže z rodin její třídy, nebyly-li příbuzný, ale velmi známy.

Na jeho námitku, jemu že se ty věci nezdají tak zbytečny, dostalo se mu otázky : „Ví on, kdy dělá nejšpatnější dojem 7" „Když si hraje na vážného nápadníka, který přímo ode mne má zaměřeno k panu císařskému radovi požádat o mou ruku... Tolik rozumu přece snad mále, abyste se nedivil, kdyby taková vaše návštěva u tatínka byla snad přerušena mnohem dříve, než byste se po případě sám nadál. Sapristi 1" Jakmile mu začala zase vykat, bylo to neklamnou známkou počínajícího chladu, který se mohl snadno zvětšit.

„Zbytečné věci," zahuhlal postrašený atlet.

„Ano, zbytečné 1 Přece nejsem tak na hlavu padlá, tak slepá, abych neviděla, že jste do mne zamilován !"

„A vy, slečno ? !"

„Poslouchal, Vašátko," zahovořila Tynda mazlivým oslovením, jehož vynález ji velmi těšil v tehdejší vášnivé zálibě komolení křestních jmen (pronášela „Vašátko" jako „oslátko"), „snad nemyslí, že mu tady padnu kolem krku ? To by se stalo než jednou a víckráte bych už nepřišla 1" „Ale já ... já, slečno ... já si nemohu pomoci, řeknu-li, miluju, zbožňuju, je to všecko málo, já prostě hynu a jistě zahynu, jsem zžírán, neměl jsem ani tušení, že lze do opravdy hořet 1 ..."

„Nechcete-li jinak, tedy vyznání za vyznání... Pro mne jste velmi roztomilým, ano ještě více, velmi interesantním mladým mužem, dokud nezačnete mluvit o lásce jako ti ostatní fadyjáni. Proto bych si přece nezacházela do parku za museem posedět s vámi na lávce! ... Af jsem už docela upřímná — mne bavíte, mladý interesantní muži, jako typ, jaký jsem dosud nikdy nepoznala, ačkoli jsem kolem vás chodila čtyřiadvacet let — je vám tolik ? ! — neviděla jsem vás dosud — protože jsem se na vás zúmyslně nikdy nepodívala, až jste mne k tomu donutil..."

„Slečno, já ? 1 — '" „Mlčte a poslouchejte, co vám ještě upřímného řeknu, když už jsem se dala na upřímnost... ale ne, nevydám se dnes docela z upřímnosti, nezbylo by mi napodruhé nic, a k tomu napodruhé také dojde, nenabudete-li, Vašátko, rozumu ... Až dosud byla s ním zábava ucházející, lehounká, ale teď začíná být — jak bych to řekla — trochu těžší, silnější, a poznám-li jednou odpoledne, že byla silnější než já, potom mne park u musea už neuvidí 1" „Tyndo 1" zablabolily bezmocné rty mladého Nezmary, a prsty obou rukou v jedno zafaté mu zapraštěly.

„Ano, tof právě tón, jaký by mne mohl o lom co nejdříve přesvědčit... Jen tak dál, Vašátko, a Tynda jednou po obědě shledá, že ji opustila zvědavost podívat se, zdali v parku za městským museem sedí zase jistý, velmi interesantní, jí poněkud povědomý mladý muž. A bylo by toho škoda, dokud máme ještě tak krásné dny... však uhodit zase na týden lijavec... jsou ty tam krásné dny samy sebou a je — po tennisu 1" A krásná Tynda hluboce vzdychla.

„Což naplat," dodala po chvilce, „pojdme, chce-li mne doprovodit k viaduktu, kdož ví, kolikrát to ještě bude možno 1" A její dlaň, chtivostí až prohnuta, vznášela se chvíli nad jeho zaťatými prsty, a potom jej přes ně pleskla, neodolavši.

Tynda vstala, ale mladý Nezmara zůstal sedět a hleděl tak žalostně vyjeveně z toho poučení o povaze jich poměru, že ho mohlo být slečně Tyndě líto. Ale to byly právě momenty jejích platonických avantur, na jaké čekala a na jakých se mlsně pásala.

„Hu 1" otřásla se hledíc na něho, „vášeň, ná- ruživost, to pro mne není 1 To by znamenalo jistou plavbu do přístavu beznaděje... Hnul se, hromádko neštěstí, chce-li totiž. Ale jen k viaduktu, za viaduktem už je nemožnej !"

Mladý Nezmara si dal říci a těžkým krokem vydal se po její bok.

„Slečno Ulliková 1" spustil těžkokrevný nemluva a hlas jeho chraplěl (— oho 1 — pomyslila si slečna Ulliková).

„Prosím !" řekla.

„Vy jste mluvila o upřímnosti... že se z ní úplně nevydáte, aby vám zůstalo pro podruhé... pravda-li ?"

„Tak jest 1" zněla odpověd umíněně vysokým hlasem.

„A povíte mi někdy ten doplněk své upřímnosti ?"

„Ano, a to, kdykoli požádáte... vyjma dnes, poněvadž už na io není času," odpovídala Tynda týmž výsměšným monotonem.

„Ale na něco ho upozorním, milé Vašátko 1" zašvitořila zas přirozeným hlasem, „to by potom byla naše poslední zábava na tomto světě !"

„Prosím 1" řekl mladý Nezmara takřka se duse, jako by byl utrpěl těžké vnitřní zranění, „a dovolte, milostivá slečno, abych se vám uctivě poroučel !"

„Už tedy nepůjdete až k viaduktu ?"

„Ne ! Musím přece odvykat!"

Jak myslíte 1" zapěla slečna Tynda skutečným recitativem, a zpod slunečníku, ve společnosti rakety poněkud nesportovního, mu pokynula ručkou a rychle vykročila.

„Oho I" řekla si nyní slečna Tynda nahlas, jdouc sama, a to „oho" platilo poslednímu pohledu, který z jeho oka zachytila.

Bylo! v něm cosi podobného plamenu přespříliš vyšlehlému, o takový oheň lze se přesnadno spálit. Přes takový děvčata moudrá už neskáčou.

Ale zrovna proto ohlédla se.

Rozumí se, že stál na svém místě a díval se za ní.

„Zítra v tuto hodinu, bude-li pěkně," řekla.

Ale on nic.

Mladý Nezmara přihlížeje její šumné, rychlé, velkokroké chůzi, vida, jak bílá dresová sukně bije do jejích mocných lýtek, těsně nad útlými, ale jadrně vyslovenými kotníky, doplňoval si snadno tento architektonický motiv její postavy všemi ostatními jeho doklady, opakujícími se na všech kloubech jejího vzrůstu.

Ještě na nároží parku se ohlédla a mladý Ne- zmara učinil výpad, jako by ji chtěl dohonit, ale slečna Ullikova nešla vpravo, kady slušné děvče skutečně nemohlo jít samo, ale pustila se vlevo do ulic, v nichž po jejím boku syn Václava, hlídače továrny jejího papínka, nebyl možný.

Strašná lítost se ho zmocnila, z vlastního výroku, že musí odvykat, ale bylo pozdě bycha honit, dohánět a odprošovat.

Přeběhl tedy rychle parkem k druhému vchodu, ale už jenom, aby odtud viděl slečnu Tyndu ve~ plouti do Královské třídy karlínské ...

Jako Tyndou přivolán spustil se už v noci na to lijavec, jeden ze sériových dešťů onoho roku, jaké činily z lidstva obojživelnictvo na celé týdny, a mladý Nezmara neviděl slečnu Ullikovu téměř ani na ulici, kde ji ovšem směl nejvýše jen pozdravit a kde jej přezírala zas podle své staré metody, jako kdyby s ním jakživa nebyla seděla v parku za museem.

Pošetilec nescházel sice ani jedné třetí hodiny odpolední na místě, třeba pod deštníkem, ale Tynda nepřišla ani prvního bezdeštného odpoledne, neobjevila se ani následujícího bezvadně skvělého dne.

Taková byla historie jeho lásky do tří hodin včerejšího odpůldne.

Když udeřilo čtvrt na čtvrtou, rozhodl se první přeborník karlínského AK, že nedá déle svému srdci vadnouti, vstal z lávky v parku a dlouhými kroky odešel na Invalidovnu ; tu bylo kdes Tyn- dino hřiště.

Přestoupil tím jeden z nejpřísnějších zákazů, na něž byl vesměs trest, že se na něj už do smrti nepodívá, ale mladý Nezmara bvl si jist, že už je beztak po všem, že nadešla věštba Tyndina o zapršení jejich dostaveníček, a šel.

Šel, protože musel, jako pes — přes pohrůžku velitelky, že bude zpráskán, a jako pes vydržel stát u drátěného plotu hřiště a málem že ne- zafňukal a nezafapkal peskou touhou, kdykoli Tynda provedla některou z obzvláště rozmáchlých evolucí tennisových.

Procivěl u plotu celou hru, pro kterouž předtím neměl jako těžký atlet nic jiného než výsměch, nyní chápal výrok, učiněný v jeho klubovních kruzích, že lawn-tennis není vlastně ničím jiným, než zmodernisovaným trhem na otřokyně, a jako sport nejvýše ještě „uváděním půvabů v pohyb".

S počátku div neschovával se před pohledem Tyndiným v davu ostatních diváků, jichž při tehdejší novotě toho sportu býval vždycky houf; když však viděl, že jej objevila, nestaral se o to, a také jako zfascinován šel po hře za její družinou v soumraku večera, drže se hezky opodál při stěně domů a dávaje pozor, kolikrát se za ním ohlédla.

Af tedy vidí, že jest odhodlán na všechno !

Následky se dostavily, druhého dne, to jest dnešního odpůldne přichváiala Tynda do parku solva několik minut před třetí hodinou, a mladý Nezmara hned poznal, že tento chvat jest pouze předstírán.

Krátká škola Tyndiny koketerie seznámila jej se všemi prostředky ženského umění flirtu. Poznal, že spěšná hra jejích ramen a nepostoj jejích nohou znamená, dříve než to řekla, že „má pro něj jen chvilku, dnes aby odpustil".

Aniž se přerušila, hned v souvislosti s touto omluvou pokračovala : „Ale on vypadal včera, Vašátko, šla z něho hrůza, pořád v tom cylindru v létě, řekla jsem mu to přece už několikrát, ... inu jsou nezahladi- telné rozdíly 1" Proč mlčel, proč se neptal, jaké rozdíly ? Pohlédla na něho nejistě a pokračovala se vzrůstajícím chvatem : „Dostala jsem z vás takovou trému, že jsem byla včera až do konce špatná, a hráli jsme letos naposled, kde kdo se divil, nejsem-li uhranuta, no byla jsem ... od koho — nikdo neměl ar\i tušení, ale ostatní vám povím zítra, bude-li hezky a budu-li moci ... dnes máme schůzi o akademii v besedě, o akademii ... a ne abyste mne chtěl dnes doprovázet, kdo mi odmítne prů-1 vod, když mu ho nabízím, s tím už nikdy nejdu. Tak tedy s bohem 1" Mluvila bez dechu, aby ho nepustila k slovu, růžová v bílých šatech, trochu chvatem uřícená, tím však rozkošnější. Smála se falešně celou tváří, ale její oči hlídaly jeho ústa, aby měla dosti času odlětnouti, než se mu na rtech slovo povědomě těžce narodí.

„Pardon, slečno," začal konečně, „nejedná se o nic, než o splnění vašeho slibu!"

„Jaký slib ? 1" ptala se vraštíc obočí tentokráte opravdovým hněvem, nebof držel ve své tlapě konečky jejích prstů a nepouštěl, když chtěla. „Pusfte přece 1" „Slíbila jste mi zbytek své upřímnosti 1" „Teď nelze, není času nazbyt!" „Slíbila jste, kdykoli požádám 1" Chvíli mlčela; její ručka, která se dotud marně vyvinovala z jeho prstů, ochabla, její zraky pohleděly naň úžasně pronikavým pohledem, jako by chtěla nahnat hrůzy, i řekla pomalu : „Přijďte dnes večer o jedenácté hodině k mému oknu, když jinak nedáte, ale jak jsem řekla, bude to naše poslední rozmluva 1" A její hedvábné prsly, ležící nyní bez odporu v jeho hrsti, stiskly ji jemňoučce, přikývla mu ještě jaksi mnohovýznamně a už byla ta tam.

Kolena jí slyšno bouchala do naškrobené sukně.

Mladý Nezmara zůstal jako po novém zjevení, to se mu s Tyndou přiházelo pokaždé.

— Hle, neušlo jí tedy moje ponocování pod jejím oknem, — pomyslil si. Ovšem, že nemohla přeslechnout! jeho jemňoučké zafukání, k němuž se včerejší noci konečně odhodlal.

Tady sedí nyní na kládách, dlaně v podobočí, a jediná jeho myšlenka, když byl probral zevrub své dosavadní zkušenosti s Tyndou, byla : — Jedenáct hodin 1 Konečně tu myšlenku jako fakt vyslovil vlak ujíždějící nad Štvanicí s pískotem, v dnešní pod- mračné noci téměř ohlušujícím.

Byl to také budíček z dumných mrákot mladého Nezmary, čekal naň, až jej vlastně přečkal.

Vyskočil z klad a vytřeštěně jako z hlubokého spánku pohlížel na protější břeh.

Bylo opravdu jedenáct, stooká letenská stráň zavírala jedno zářící oko po druhém.

Váhavě vybral se Václav ve tmách k tovární budově, obešel ji, než k panskému sídlu nedal se můstkem, ale překročil rameno, použiv gymnasticky plotu, přes ně vedoucího, jako vždycky; chtěl-li se najisto bezpečně skryti každému bezděkému i pátravému zraku.

Co se mu nepřihodilo ani při vzpírání nejlěžší činky — srdce mu začalo biti až do hrdla, když uzřel před a sotva nad sebou okno slečny Tyndy, jediné v celém zadním průčelí osvětlené.

Široký obdélník vyplněný barokní mříží známého vzorku vlnitých tyčí, se svorkami na vrcholech svých vln; byly ve všech oknech zvýšeného přízemku obytné budovy. Hezký vzorek na pozadí, lehce zrůda nadchnutém od světla kdesi vzadu a hluboko stojícího.

Odtud zdola sotvaže bylo vidět štukovou mělkou obrubu stropu, kladoucího se na stěny měkce oble, bez ostré hrany, barokně. Okno bylo otevřeno — i říjnový večer dovede být leckdy tak horký, aby odůvodňoval úbor, v jakém se ukázala Tynda na okamžik s lampou v ruce.

Neměla na sobě více, než dívka na známém Mánesově „Zastaveníčku" — polehčující okolností bylo tu, že slečna Tynda okamžitě zhasla, jakmile poznala, že není sama, a nebyli-li tu muzikanti jako u Manesa, byla tu mříž.

Vypadala za ní ve svém bílém hávu jako obraz zázračné světice, před zloději ne dosti bezpečný.

Obraz promluvil ne úplným šeptem, ale polohlasem, o němž říkal Vážka, že by tak znělo pianissimo C-flétny, kdyby byla o terci hlubší.

Těžkoretý atlet ani nepozdravil.

„To je dost," řekla Tynda nenávistně, „že službu za tatínka neděláte také v cylindru !"

„Zlobíte se ?" udělala, když na to ani nemukl. „Mně je to jedno, mluvím s vámi beztoho naposled."

„Nu tak co," ozvala se po třetí, „oněměl, či co se s ním děje ? Nepozvala jsem ho na svůj monolog, Vašátko ! Tak zlobíte se, či nezlobíte ?"

„Ne !" odvětil mladý Nezmara, ale musel svou řeč opakovati, první „ne" bylo příliš bezezvuké a druhému musel pomoci polknutím prvního.

„Jak vidět, nehodláte nadělat mnoho řečí, pane strojní inženýre," mluvila Tynda stále s touž po- buřující nelaskavosií rafinovaných žen, kierá zdánlivě nezná jiného úmyslu, než ranit, pokořovat, „přistoupíme hned k věci, abych vás příliš dlouho nezdržovala. Vy jste si přišel pro zbytek schované upřímnosti mojí, není-li pravda ? 1 ... Prosím ho, mluvil něco, nebo bouchnu oknem a půjdu spat 1" „Ano, slečno, přišel 1" dostal ze sebe Ne- zmara.

„Tak hlasité to zas nemuselo být 1 Ostatně pojďte sem ke mně blíž, sem až ke mně ... bude to ? ... Však já vím, že když chcete, že to dovedete !"

Mladý Nezmara ztrnul — ona tedy ví, ona tedy věděla 1 Vztáhl tudíž paže, rukama se chopil mříže a opíraje se chodidly o přišli dřevěného špalíru divokého vína, vysoukal se tak vysoko, že jeho tvář byla narovno s oknem.

Tu schýlila se její hlava těsně až ku mříži a Tynda řekla úplně potichu : „Tak je to dobře 1 K tomu, co ti mám říci, musí mezi námi býti mříž, potom musí být tma, abys mi neviděl do tváře, a potom se to může říci jenom co nejtišeji, a když se to poví, nemohu ti víckráte již za bílého dne pohledět do oči. Proto jsem ti to nemohla povědět v parku, a proto jsem nepřišla deset dní... a proto se už nikdy neuvidíme... až ti to povím."

„Tyndo 1" zašeptal mladý Nezmara všecek ohromen jejím „ty", iím méně chápaje souvislost všeho ostatního.

„Ano, Tyndo 1" posmívala se Tynda, „to je všechno, na co jsi se až dosud vůbec zmohl 1 Ale nezamilovala jsem se do tvého ducha, milý hoše, a to je počátek zbytku mé upřímnosti..."

Šeptala mu téměř do ucha a poslední slova horoucně. Její prsty skrze mříže našly jeho kratičké kadeře nad čelem a probíraly se jimi.

„Neboť miluju tě... což to nevíš, že tě tak miluju, že to ani nepochopíš, tak tě mám ráda, že jsem si nikdy ani nepomyslila, že je to možno, že se to sama sobě bojím přiznat, že bych plakala, když ti to povídám. Což opravdu o tom nemáš tušení ? !"

„A — a proto má být mezi námi konec ?" jektal mladý Nezmara štěstím a zoufalstvím bez sebe, tiskna tvář do mříže, až železem líce roz- díral.

„Ano, protože nikdy nebudu tvojí, rozumíš ? ! Naše láska je beznadějnou ! Naprosto !"

„Proč by musela být 1 Proto, že já jsem syn hlídače vaší továrny ? Ale já budu za půl léta inženýrem, a milujete-li mne tak, že to ani není možno ; že byste plakala, když to povídáte ..." téměř jásal mladý Nezmara blahem až zajíkaje „Ne tak nahlas — Vašátko!" napomenula jej Tynda.

„... tož nechápu, proč bychom se měli svého štěstí vzdát, snad až přijdu s diplomem požádat o ruku slečny Ullikovy ..." šeptal nyní duse hlas.

„Ruku ? Tu ji máš !" přerušila jej Tynda, vysunuvši paži pokud mohla z mříže ven. Svítila ve tmě vlastní bělostí, bylaf nahá až po rameno.

„Ber, dokud dávám 1" řekla s hořkým cynismem, který tak často probleskl i jindy předtím z jejích slov.

Mladý Nezmara pochopil a přitiskl rty na teplou oblost její paže tam, kde byla nejužší, pod samým ramenem, a líbal, kam stačil, a laskal její záloktí tváří svou k němu přilínaje.

Vtom se její ruka v lokti ohnula a Tynda jej objala a políbila tak jako — několik hodin před tím svého průvodčího na klavíru, Vážku.

„Tak, a to je vše, co pro tebe mohu učiniti, nikdy bys ode mne více očekávali nemohl a nesměl, ani potom, kdyby i nastal nemožný a předem vyloučený případ, že bych se stala tvojí ženou! Jsem celá Ivoje, ale nikdy ti ze mne nebude náležeti více, než co projde touto mříží. Rty a moje lokty 1" „A nyní prondala i druhou ruku obloučkem mříže a druhá polovina jejího objetí položila se kolem jeho hrdla.

„Líbej víc, je to po prvé a naposled !... Cože, ty pláčeš ? Já tě miluji proto, žes silný a udatný... Směj se raději naší tragikomedii, která by zasluhovala názvu : Romeo a Julie s překážkami 1 A nazvi mne také jednou ty!, af nejsem uražena, žes mi moje ty ještě nevrátil 1" „Řekni jenom, proč — proč nikdy nemáme být svoji ? Jaká je v tom kletba ?"

Tynda vtáhla svoje ruce zpět a zabalila je zase do bílého tylu, jejž musela zdvihnout, spadl s ní, takže dva momenty měla na sobě bezmála méně než milenka na Mánesově „Zastaveníčku".

Chvilku neodpovídala Tynda a potom mrazivě choulíc se do své pokrývky — ač ani tento předstíraný chlad nebyl pravdou — řekla : „Není to ani tak kletba, jako spíše přísaha!"

„Přísaha ? A komu ?"

„Řeknu mu to, Vašátko, ale bude to vůbec poslední slovo mezi námi..."

„Chci to vědět i za tu cenu," procedil mladý Nezmara stisknutými zuby, a než mohl své prohlášení odvolat, naklonila se k němu Tynda a pověděl« : „Je to slib, jako skládá jeptiška, vstupujíc do řádu, je to slib ustavičné čistoty, který jsem musela dáti svojí profesorce zpěvu, paní May- nau ! — abych nepřišla o hlas!"

Řkouc vrátila se do tmy a zavřela rychle a tiše okno.

Konec 1. dílu.

DÍL II.

i KARIÉRA SLEČNY TYNDY r TAMERLANOVA SERENADA Pan Armin Frey, tichý společník firmy „Ullik a spol.", seděl ve svém povětrném sídle v pod- střeší „Papírky" a srdnatě, ač nemilosrdně mrzl, nebof velkolepý krb v jeho rytířském sále byl pouhou imitací bez kamen jako všecek jinak ryzí, ale do poslední nábytkové římsišky falšovaný styl celého interiéru.

Leč Arminovi byl styl vším a raději snášel zuřivý chlad při hranici mohutných polen v krbu nahromaděných a předstírajících žhavou ohoře- lost jako v divadelním krbu anebo ve výkladci obchodu s americkými kamny, než by byl udělal dva kroky, otevřel dvířka nádherné, zdánlivě předrahocenné renesanční kredence a otočil tu ventilem ústředního topení, maskovaného takto ve spodině okázalého toho kusu.

Raději mrzl ve svém renésančním vévodství, než by byl snášel profanaci jeho moderním topícím tělesem, sálajícím teplo z kredence a soptícím štěkotem náhlého návalu páry.

Trochu, trošíčku teploučko bylo v nejbližší blízkosti výfukové roury závodní, vedené bytem Freyovým tady v koutě u okna a protýkající místnost od parketované podlahy až do kasetovaného stropu. S tou mohl se už stylový snobismus Freyův smířiti, nebof podrobil si neod- stranitelný ien předmět skvělým jeho vyřešením. Použil totiž výfukové roury omalované a pozlátkem oštafírované jako osy ozdobeného stojanu na zbraně. Pracoval-li dole motor, hřála v létě přespříliš, v zimě pramálo.

Dnes, ačkoli venku mrazem všechno zvonilo, nehřála docela nic, neboť závodní motor míval poslední dobou častější prázdniny než jindy. Tisk pouťových obrázků pro příští letní kampaň byl dávno skončen a na sáčkovou výrobu a ga- lanterní oddělení vystačily ruční řezací stroje až dost.

Bohužel až přespříliš, to jest víc než dost, vzdychával prokurista, neboť i papírové sáčky, nejvýnosnější to odbor závodní v posledních měsících, jaksi ochabovaly.

Těmito závodními starostmi hlavy své plavě čupřinaté pan Armin Frey nijak neobtěžoval, ba sotva o nich věděl, a kdyby byl věděl, v této chvíli ani času na ně neměl, byl tak zahloubán ve své četivo, že najednou se vybouřiv v prvním překvapu ani nechápal, proč si do pěsti duje, když však pocítil, že má oči napětím až vytřeštěné, mávl zábnoucí rukou a chopil se znovu anglického slovníku, pomocí jehož dosti pracně luštil odborný časopis „The Bibliophile", vydávaný pro „amatéry antické i moderní knihy".

Už dávno nebyl obsah tohoto měsíčníku, vypraveného a tištěného, že se v každém biblio- manu srdce zrovna třáslo, tak zajímavý jako tenkráte. Panu Freyovi srdce poskočilo hned, když vytočiv číslo z tuhé lepenkové rourky poštovní, je rozbalil a zahlédl přeskvostnou trojbarvo- tiskem provedenou ilustraci, nad níž se v něm srdce dokonce i rozesmálo. Představovali vazbu adresy díků, zaslané pražskou zemskou organi- sací výrobců granátového zboží rakousko- německé obchodní komoře v Londýně za tak skvěle úspěšnou činnost ve prospěch anglického odbytu českých granátových skvostů.

Vazbu a desky podle svého vlastního návrhu nezhotovil nikdo jiný než — Armin Frey, a to také doslova stálo pod ilustrací, tištěnou na kartonu jako zvláštní umělecká příloha listu, a umělec nemohl se ani vynadívali na své jméno ze sugestivních versál anglických; průvodní text zrovna shltnul, může-li se mluvili o hltání oříšků, otvíraných jeden po druhém louskátkem dictionary.

Výkladu nebylo po anglickém způsobu mnoho, ježto ilustrace sama za sebe mluví, udával jenom látky, jichž použito a pochvala byla velmi sporá, spokojila se tím, že uvedla, kterak že tento nej- novější výrobek pražského knihařského umění, dávno již na sebe upozornivšího, učinil v Londýně, vlastním prý domově moderní umělecké vazby, takovou sensaci, že jej vydavatelstvo neváhalo vyznamenali reprodukcí, ačkoli vzhledem k použitému množství drahokamů chvíli se rozpakovalo, není-li to spíše produkt průmyslu klenotnického, na konec však buď prý jak buď, přece jenom zůstává klenotem knihvazačského au umění v nejlepším slova smyslu. Armin Frey, který se zpravidla nedával ohromovati žádným překvapením, mocně potlačil prudké potěšení okamžiku, když zahlédl a ovšem ihned poznal ilustraci v „Bibliophilu". Potom snažil se čísli 0 sobě jako o někom docela cizím, ale když dočetl, chytl konečně od této pochodně všecek najednou a vzplál tak slavně, že se musel až projít. Spěchal od jednoho okna k druhému, hledal svůj báječný výhled na ostrovy a reku, ale všechna tři okna zarosila přes noc stříbrolesklou květenou ledovou, jeho rozjařená nálada měla však zapotřebí širých dimensí.

Popadl nůž a seškrábal led s řinčícího okna Venku vše bylo zavaleno sněhem splendidním 1 spoustou i oslnivostí. Bylo ho tak ohromné a dravé množství, že to vypadalo jako hotové znásilnění kraje, bylo ho tolik, že se zdálo, jakoby byl spadl rázem najednou, zvolna nebyl by mohl snad ani za celou sebe delší noc napadali a přece zdálo se, že jenom zvolna a jen pozorně bylo lze navršili na každou i tu nejjemnější jilmovou větvičku takový růvek sněhu až do hrůtku a nejinak než přepečlivě nemohla vznik- nouti sněhová odvalinka od okenního rámu při skle, ostrá jako nůž a přece do vzduchu trčící.

Ovšem není pochyby, že takového cosi dokáže jenom vánice za účasti mrazu, který přišel až po sněhové spoušti, nebof řeka včera ještě hučící černala se kutým ledem bez nejmenšího poprašku a všude jinde bylo sněhu tolik, že bylo dlužno po černých obrysech věcí dívali se zespodu.

Podlé své už leliié nedochvilnosti navštívil intensivní mráz Prahu laké tentokráte teprve až po Novém roce.

Pan Frey chodil od okna k masivnímu pulpitu, na kterém rozestřel anglický měsíčník se spanilou reprodukcí jeho adresy a vždy se vracel k oknu jako pro zvýšení svého výtečného rozmaru zimně radostným výhledem. S velkým zadostiučiněním pozoroval rej bruslařů přes časnou hodinu dopolední už tak rušný a naplnilo jej jakýmsi nevysvětlitelným potěšením, že při jisté námaze sluchu i zavřenými okny zazníval sem karakteristický bzukot ledové krytiny, bruslemi vyluzovaný, ačkoli kluziště bylo tak daleko, že brusliči zdáli se sotva větší než komáři.

Armin, jemuž jindy vždycky bývalo teskno při pohledu na oživené kluziště, poněvadž nikdy nepoznal těchto radostí, dnes bez závidění pohvizdoval si, nevěda co a hvízdaje vracel se k triumfu, který mu byl údělem v jeho vlastním intimním světě.

Všechno, co se kolem něho dělo, byla malicherňoučká melodie, ale v hloubce jeho duše duněla zdviženým pedálem hlučná dominanta radosti. Vesele zamnul rukama, však tentokráte z niterného tepla.

Musil si takřka učinili násilí, chtěl-li se podívali na ostatní obsah tlustého měsíčníku a s úsměvem sobě samému převracel jeho listy maní, až najednou chytil se jeho zrak i zájem na tilulek drobného článku tak dokonale, že už ani nedohvízdl...

„Dvaačtyřicátý a poslední výtisk řádového statutu sv. Ducha objeven?"

tázal se nadpis článku a otázka tato usadila pana Armina Freye dosti zhurta na křeslo před pulpitem.

„Soukromá knihovna vzácných tisků v majetku Mr. Alfreda Stauntona, velmi novopečeného miliardáře ve Filadelfii, obohacena byla v těchto dnech o vzácnou knihu, čtyřicátý druhý a poslední dosud postrádaný výtisk původních Statut francouzského řádu rytířů svatého Ducha. Ježto se jedná o exemplář úplně zachovaný a to v původní Éveově vazbě, dlužno pokládali koupi tuto za akvisici prvního řádu. Tím také vysvětluje se mimořádná amatérská, ryze Pierpont Morganovská cena, která uvede mnohého našeho bibliofila v melancholické vytržení. Statuty prodány za 80.000 dol. Proslýchá se však z našich anglických znaleckých kruhů o okolnostech, kteréž, jak se nám ujišťuje, jsou způsobilé učinili z této interesantní koupě sensaci první třídy. Neklameme-li se, budeme míti ještě příležitost vrátiti se k této věci."

Tolik vypravoval „The Bibliophile" a to stačilo, aby také pan Armin Frey octl se u vytržení.

Mrštil slovníkem o stůl a vjel si všemi desíti do vlasů.

„Proklatý Leib Blumenduft, co asi zase nastrojila špinavá jeho pářata ? 1" sténal pan Frey na svém, nyní mnohem zrychlenějším pochodu sálem.

2e provedl něco nekalého, tof očividno především z ohromné ceny, kterou za Statuty dostal a potom z neurčité sic, ale velmi významně ironické poznámky londýnského měsíčníku: „akvisice prvního řádu" — sensace první třídy, toť přece vyložený výsměch americkému konkurenčnímu trhu.

Armin Frey měl velmi určitý pocit oběti piklů Blumenduftových. Blumenduft prodal za dvojnásobnou cenu, než jakou Arminovi tady v Praze byl předstíral a z jaké Freyovi umluvenou pro- visi zaplatil. A potom jméno kupcovo, až dosud docela neznámé v kruzích sběratelských 1 Prodal někomu jinému, než předstíral.

„Prohnaný podvodníku 1" zaskřípal Armin zuby přímo do tváře bardějovského faktora, která se mu v tom momentu zjevila docela plasticky i s oběma kostěnými hrbolky orlího nosu, nejsvětlejšími to body v celé snědě zsinalé Blumcnduftove visáži.

Zašklebila í.e v odvetu za nadávku jako ve skutečnosti a Armin slyšel jeho odpověď, jako by ji tady pronesl „Selbst aner und was for aner!" 8) Protože Armiri nevěděl, co by hned odpověděl, zmizela Blumenduftova tvářnost právě v nej- škodolibějším rozjevení a Frey vrátil se k oknu, tentokráte s pocity docela jinakými. Nyní by rád zvučící a neutlumitelnou dominantu hnětu v nitru udusil malichernými vněšnostmi.

Zrak jeho zalétl na zevní břeh ostrova, kde postřehl při jakési namáhavé práci dva mohutné muže, starého i mladého Nezmaru.

„Jakým rumpálem či kladkostrojem tam ti chlapi otáčejí ? Včera tam ještě nic takového nebylo, či to snad prokouklo teprve dnes ze sněhu ?" přemítal Frey naléhavě.

— Leib Blumenduft 1 Leib Blumenduft 1 Leib Blumenduft 1 — hlučelo to v jeho nitru.

Oba Nezmarové, mladý i starý, jak otáčeli klikami, jeden po druhém se ukláněli a v důsledcích těchto poklon počalo z řeky, pod břehem nízko položené, po šikmých rahnech stoupali něco pozoruhodného, z čehož vyklubal se ovšem hned sportovní člun většího formátu a neobvyklého vzezření.

Armin sáhl po mohutném binoklu, pamatujícím snad prapůvodní perspicilia svého druhu, i přečetl nyní snadno veliký zlatý nápis na boku člunu : „TYNDA".

Už byl Armin doma.

Toť onen proslulý motorový člun, jejž inženýr Mour přivezl z Ameriky, a který měl býti dnes slavně odevzdán v majetek slečny Tyndy jako dar k jejím narozeninám.

— Ten kletý Bibliophile jistě něco ví anebo tuší, sic by nesliboval, že se k věci ještě jednou vrátí! Leibe, Leibe, proklatý Leibe 1 — jizlivělo to ve Freyově mozku.

Dar neúnavného a letos znovu o štěstí se pokoušejícího ctitele Tyndina k narozeninám měl býti čirým překvapením, a dnes měl Mour po prvé po Vltavě provézt obě Tyndy, loď i její majitelku. Včera za tmy dopraven člun k Papírce a ukryt pod vysokým břehem. S tím vším ještě zatepla přišel včera starý Nezmara, hlavní pomocník v tomto překvapení. A protože musí zůstat až do rána skryt zrakům Tyndiným, zamrzl člun a bylo teď nutno vysekali jej z ledu, dřív než jej mohli vytáhnout na břeh. Bylo to těžké břímě a oba chlapáci Nezmarové točili stále pomaleji a trhaněji klikami a neodpočinuli si jistě jen proto, že se jeden před druhým styděli prozradili únavu.

V tom se objevila v kukátku páně Freyově slečna Tynda, v kožešinách s bruslemi přes ruku.

Na tu si strýc dokonce i vyhlídku navzdor mrazu otevřel.

Všecka rozhořena a v očích rozjiskřena zvědavostí i předtuchou. Rozumí se, že uhodla a co neuhodla, dopověděl asi starý Nezmara, zatím co pečlivě olamoval ledové střípky z dužin člunu.

ZAVODNÍ OCBvRDVÁ KNIHOVNA FERONA, ». p. ctftěpaý xáred, BRNO Spráskla rucc překvapením a polěšením, nadzdvihla plachtu přikrývající motor a zraky jí zableskly jako ženě, když rozevře pouzdro s novým skvostem.

Začala oběma rukama rozkládali, rukávníkem opsala veliký kruh kolem poloviny světa a když se zaškaredila, poznal její strýc, jak lituje zamrzlé hladiny, že z projížďky nebude nic.

— Čertovská holka ! Jaká to krasavice 1 pomyslil si pan Frey, ale v tom mu binokl v rukou až poskočil, tak jej překvapilo nenádálé gesto spanilé jeho neteře. Totiž Tyndina ručka, ještě menší, že vězela v rukávníku s kožešinovou obrubou, z ničehož nic dvěma prsty ťukla do brady mladému Nezmarovi tak notně, až mu brada poskočila.

Z ničehož nic, jenom se ohlédla po starém Nezmarovi, sehnutém pod člun, a sotva že ještě mrskla očima stranou k továrně.

„Dívám se, dívám, děvečko 1" řekl pan Frey nahlas, „a koukám jako blázen !"

A velice něžně mluvila Tynda do mladého Nezmary, zarytě vzdorovitě tady stojícího.

„Klacek kouká jako kakabus," poznamenal pan Frey, „a to se podívejme na Tyndinku!" dodal, když Tynda velitelsky nastavila klackovi ruku k políbení.

„To už jsem od tebe viděl několikrát," řekl pan Armin, „je to trochu banální."

Avšak kakabus neměl se k poslechu, ale svou námitku pronesl už značně přívětivěji než odmluvu předtím.

„To není začátek, to je pokračování," řekl pan Frey, „a ten starý darebák Václav jistě tomu nadržuje, že zpod člunu nevylézá."

V tom však Tynda rázem strhla rukavičku s ruky a pan Frey vyvalil oči nad vroucností, ano divokostí, s jakou mladý Nezmara nyní slečně Ullikově ruku poceloval.

„Chlapíku, ty se vyznáš 1" zabručel Armin, „také nejíš pomoranče se slupkou, docela jako já 1" A pan Frey zasmál se svému aforismu a ještě více reminiscenci, za ním skryté.

V tom však náhle zatajil se v něm dech a jeho ruka s binoklem klesla.

— Blumenduft neprodal do Ameriky ten nový padělek Statut, pro který byl přijel před čtvrt rokem do Prahy, ale starý, z londýnské knihovny na vzor vypůjčený, podle kteréhos měl pracovali 1 — povídalo to najednou v mozku páně Freyově.

Odložil kukátko a vydal se znova na dlouhý pochod širou komnatou.

Ani na okamžik, zatím co sám sobě předslíral ohromný zájem na koketerii své neteře s mladým technikem, synem továrního sluhy, neopustila jej leptavá myšlenka na Blumendufta, až se konečně domyslil.

Že to Blumenduft tak provedl, nebylo pochyby, všechny nápady, které panu Freyovi z pozadí přihnaly se lak inluilivně, bývaly vždycky polom skulečností do písmene ověřovány 1 A pan Frey už byl zas na ceslě, ientokráte přímo do melancholie, a byl už v ní několik sel kroků a ješiě slále nevěděl, jak lo všechno dopadne, jestliže Leib Blumenduft opravdu prodal vypůjčený londýnský exemplář, platný ve světě bibliofilském za nepochybně pravý, ačkoli věděl o tom, že je to právě lakový padělek — pro Krista a všechny svaté! v tom případě zašantročil Leib jistě novou Freyovu imitaci na bývalé londýnské místo domnělého originálu.

Vyjde-li tohle na světlo denní, bude z toho takový skandál ve vědeckém světě, jakému není dosud rovno.

Strašného oslovství dopustil se v tom případě Leib, jemuž přece jako odborníku muselo napadnout, že jakmile se vyskytne nově objevený exemplář knihy tak vzácné, první věc, kterou učiní dosavadní majitelé exemplářů pověřených, bude ta, že se podívají na svůj majetek 1 Jestliže při takové revisi londýnský biblioiekář objevil podvod ? 1 Ten však neprozradí na sebe, že za značný peníz půjčil Blumenduftovi drahocenný majetek svého zaměstnavatele k podvodným účelům!

Nevložil-li se do této záležitosti Mr. Pradley, proslulý specialista henricianský, mazarinský, colberlovský... Týž Mr. Pradley, kterýž před dvanácti lety prohlásil Freyovu práci za naprosto nepochybný originál Éveův ?

Aby tak nyní poznámka Bibliophilu pocházela přímo od téhož Mr. Pradleye, aby tak proslulý učenec háje pravost jedněch Statut a dokazuje nepravost druhých, vstoupil do šraňků učeného kolbiště, aby se potom ukázalo, že autorem obou falsifikátů jest týž jediný ne- vyrovnatelný umělec — týž Armin Frey — potom — pak ovšem by se jméno toto odělo slávou a v rouchu jejím by navštívilo všechny díly světa, všechny jeho pásy a země, kde jen se noviny tisknou, nebof žádný list by jistě nechtěl vyjít beze zprávy o falsifikátoru, který vodil za nos největšího učence svého odboru a své doby ...

V Arminu Freyovi hnulo se cosi z herostratské touhy po slávě, jíž se musí zříci každý umělec „imitátor", pracující pro umělecký průmysl antický, aby stačil poptávce amatérů. Je-li ctižádost takového umělce větší než ostatní jeho vlastnosti, než jeho, řekněme třebas „karakter" — však i řádný falsátor neobejde se bez „karakteru" — potom neodolá a veřejně přihlásí se k padělkům, právě proto, že jeho pravost prvního uznána a nade vší pochybu postavena akademiemi a odbornou literaturou celého světa.

A právě když melancholie páně Freyova dostala se do těchto končin, byla z nich vyrvána a náhle přítomné hodině vrácena způsobem, kterýž šlechetnému panu Freyovi dovolil za- pomenouti na všechnu počestnou i nepočestnou slávu vlastním uměním i podvodným napodobením cizího získanou.

Co se stalo ?

Nic víc, než že na schodech, k renesančnímu vévodství Arminovu vedoucích, mňoukala kočka, jeho kocour Tamerlan, nejstatnější macek angor- ského kočince páně Freyova.

Ráno, když Václav přinesl snídaní, připletl se mu Tamerlan pod nohy a šel za ním až ke dveřím, lísaje se k svému ošetřovateli.

Ve dveřích zastavili se pak oba, Václav i Tamerlan, vyčkávajíce, nezavolá-li pán, a ježto nezavolal, bylo to pro oba znamením, že pán Tamerlanovi dovoluje vycházku a Václavovi, že Tamerlana smí pustit ven.

Tamerlan, mohutné zvíře žlutavě vinné barvy, jemuž jeho pán říkal „el monstruo ingenio", nepodnikal nikdy dlouhé výlety, ba neopouštěl ani poschodí, sešel toliko k nejhořejší dílně a dřepl tu na nejnižší schod a větřil, natahuje krk a pokyvuje hřivnatou hlavou. Jak se zdálo, byl velikým přítelem personálu, zvláště děvčat, jimiž byl vždy, kdykoli se tu objevil, obklopován, obdivován a oslovován.

Na každé slovo věděl odpověď, již zamroukal hlubokým svým hlasem, žebraje o pohlazení. Aby se mu ho dostalo, nastavoval hlavu co mohl nejdále, dělal se všemožně dlouhým, ale za nic na světě nesestoupil s posledního schodu na dlaždičky. Trvalo-li mu příliš dlouho, než ho někdo pohladil, zaškemral nepovedeným mňouk- nuiím, jež bylo spíš viděli než slyšeli, Iřesa při lom bradou a ježe kníry kupředu. Pohladila-li ho některá z děvčat, zbláznit se mohl radostí, prováděl na svém schodu hotový tanec s prudkými obraty, aby se zas hlavou co nejrychleji dostal pod hladící dlaň.

Sáčkářky s ním vyváděly svoje divy, smějíce se rozčileným chychotáním a žertujíce s ním jako s chasníkem : „Ty šmajchlíři záletnická, tys horší než tvůj pán 1" anebo : „To už se zas panu Frajovi stejská, že mu namlouváš děvčata ? !" — a po- zývajíce se na kocoura : „Pojď, Baruško, pohlaď ho, tebe ještě nezná, neboj se, ten neškrábne, ani nekousne, ten je na děvčata dresírovanej!"

Bouřlivý smích několika zasvěcených a nej- rozdováděnějších byl ozvěnou na takové žertovné průpovídky a vůbec byla děvčata krásným zvířetem tak posedlá, že je musel starý Nezmara, zaměstnaný u kraječky, bylo-li co krájeli, notně okřiknouti, aby se vrátily zas k práci.

„Ale mlčejí, pane Václav, voni nejsou o nic lepší než ten kocour!" odsekla mu Líza, se kterou si pan Václav nerad začínal — krom toho věděla dobře, proč to říká.

Tamerlan osaměv, otřel jeden i druhý bok o hranu schodu a potom vyběhl ne jako kočka, ale jako pes až nahoru k ozdobné dřevěné mříži s modrou záclonou, dřepl a ulizoval svůj pocuchaný kožich.

Potom mu napadlo, že je všude dobře, ale doma nejlíp, a ozvaly se jeho drápy, ano i zuby — dobýval se domů.

Dělával tak vždycky, ačkoli mu to u těchto dveří nikdy nic nebylo plátno, zvláště dnes, kdy jeho pán byl úplně vyčerpán sensačními zprávami londýnského měsíčníku pro amatéry antické a moderní knihy.

Konečně i Tamerlan nahlédl marnost svého počínání a ztichl.

Za chvíli se však ozval „srdcervoucně".

Bylo spravedlivo uznali, že, když si dal Tamerlan záležet, mňoukal dokonale, celá hořejší dílna zasmála se jeho výkonu jednohlasně.

„Já myslela, že je to slečna Tynda 1" řekla drze Kačka a kamarádky odpověděly jí novým, ještě mocnějším výbuchem smíchu, nebof poznámka byla dosti trefná, rozhodně měl také Tamerlanův soprán altové zabarvení, měkkost v hloubce a lyrickou horoucnost v přednesu.

„Na mou duši má Kačka pravdu, krom té drahé duše, zpívá hnedle lip než slečna Turbina 1" ozvala se jedna z nejmladších sáčkářek.

„Mlčíš 1" zakřikla ji sama Kačka, „chceš vylítnout ?"

„Hm ! To by toho bylo 1" odtušila pokáraná.

Tamerlan zapěl zase, ještě horoucněji, se stupnicí jeho žalu zdola nahoru jako ze sklepa až pod střechu běželo tentokráte neukojitelné zoufalství, a dílna zařehtala se znova.

Byl to smích přehnaný, ale nikoli nepřirozený, přece však předrážděný; děvčata plála ve tváři a když jedna druhé pohleděla do očí, ještě byla rozpačitější.

Tamerlan mňoukl po třetí a přes to, že v jeho třetím výkřiku byla ještě větší citová gradace — ted nezasmála se už žádná.

Starý Nezmara u kraječky se narovnal a ne- obrátiv se ani, řekl nejistým hlasem : „Kdopak by tohle poslouchal ! ... Zofka, skoč nahoru a zazvoň u dveří!"

Všechny tváře obrátily se do kouta, kde seděla Zofka u práce. Ačkoli jí tam začínala ramena, kde sousedkám jejím končila brada, byla to holka ještě pramladá — ale zřejmě vykutálená.

Oči její zřídka kdo viděl, ježto byly stále sklopeny, nepozdvihla jich ani nyní, když všechny ostatní oči byly na ni upřeny.

„Nechoď nikam, Zofka 1" ozvala se Kačena, „řekni mu, starému Nezmarovi, af si jde zazvonit sám 1" Podle situace, jíž rozuměla dobře jistě všechna děvčata v sále, bylo to, co řekla Kačka, velice k smíchu, ale nikdo se nezasmál, tak byla všechna děvčata napjata na to, p ů j d e - 1 i Zofka. Všechny nechaly práce, vzdálené povstaly, aby lépe viděly na Zofčino rozhodnutí.

Nezměněným tempem práce vzala Zofka pravou rukou z hromady hotových sáčků ještě přehoušli, srovnala je oklepnutím na stole a prsty levice, pohybujícími se jako při akordu na harfě, berouc po desíti, spočítala, že je sáčků padesát, položila k dalším přepočítaným, založila stovku papírkem a teprve potom vstala v celé své ztepilosti a prošla celou dílnou až ke dveřím.

Ponejprv a naposled ukázala Zofka všem holkám v dílně své oči, vyvalila je na ně s nepopiratelnou vyzývavostí a všechny mohly viděli, že — pravda — jsou modré jako blankyt, ale drzé jako hroty jejích nezřízeně vypouklých ňader, zřejmé i na zimním jejím kabátě.

Pohled tento děvčata dopálil; od jednoho stolu ozvalo se zlostné hihnutí, jemu odpověděl z jiného koula dílny krátký, jako za čípkem udušený úsměšek nevýslovné škodolibosti. Jedna z veteránek dílny, ačkoli jí už dávno bylo všechno jedno, neodolala a řekla : „Dyf je to vlastně ještě froc a už je takhle frech 1" „Jen di a nezapomeň si říc' od cesty," vmetla jí do tváře ješlě u samých dveří podubaná Líza.

Ale Kačka vstala a vyšla za Zofkou ze dveří. Nespustila s ní očí, jak šla po schodech nahoru tou pohoršlivou chůzí příliš mladých a přes lo příliš zralých děvčat, viděla ji, kterak se sehnula k Tamerlanovi, vítajícímu ji spokojeným zavrčením, kterak ho vzala do náruče, kterak všecek šťasten rozložil se jí na rameni, div že si neutřel bradu o její lopatku.

Potom teprve Zofka zazvonila.

Kačka nečekala už, aby jí nikdo zhora nezahlédl a vrátila se k práci.

„Ta děvka ví, kam jde 1" prohodila polohlasem k sousedce a když se jí nedostalo hned odpovědi, odplivla na sucho pod stůl : „Tfůj !"

„Jaký tfůj ?" ozvala se nyní sousedka — táž veteránka, která 2ofku nazvala „frocem" — „je to pravda už dávno, ale bylas tam taky!"

„Byla, ale nevěděla jsem, kam jdu ! To je ten rozdíl !"

„No možná ; snad jsi byla hloupější než všechny ostatní, jak tu sedí, dohromady. Ale jestliže tahle ví, kam jde, tak ti řeknu, že už se nevrátí, aspoň ne sem, mezi nás. Ta bude holečku počítat jiný padesátky a ne sáčky 1" TYNDINY NAROZENINY.

Přání slečny Tyndy, aby ji doprovodili na kluziště, vyhověl mladý Nezmara s nadšením.

Po celém čtvrtroce bylo to vlastně a vůbec po prvé, co se s ní selkal zase mezi čtyřma očima, aniž byla mezi oběma mříž. Však i těch zamřížovaných nokturn bylo pořídku, zvláště teď, kdy měla Tynda tolik ovšem oprávněných omluv na nebezpečí, jemuž vystavuje při olevřené vyhlídce za chladné noci svůj orgán! Ale i když bývaly noci ještě vlaze snesitelné, co tu bývalo obav, aby nikdo z domácích prý nezvěděl 1 Dokud byla slečna Máňa ještě doma a dokud se ještě paní tetinka následkem té svatby ne- vystěhovala, chápal Václav Nezmara tyto obavy, ale potom kdo mohl co zvědět ? Služky v kuchyni, která sem měla okna ? Ty byly spíš důvěrnicemi slečny Tyndy než zrádkyněmi a snad ani na mučidlech by nebyly na svou zbožňovanou velitelku pověděly. Starý pán mčl jiných starostí plnou hlavu, krom toho bydlel dopředu a mladý — ten chodíval domů až k ránu.

A leckdy lo býval on, Bouda, jenž bezděky přinášíval konec šfastným, ach přešfastným chvílím, či vlastně hodinám nevýslovného blažen- ství Václavova. A bylo na něj, na Boudu, věru zapotřebí tím bystřejšího sluchu — čím bystřeji se kradl v pozdních popůlnočních časech domů, aby pana Ullika nevzbudil. Z Boudi, z jediného Boudi byl strach, předtím by si byl Václav Nezmare nerad zadal, nejenom proto, že byl synem hlídače u jeho otce, ale hlavně proto, že byli oba členy dvou rivalisujících klubů, a že se vlastně na smrt nenáviděli, neboť úspěch Václavův byl vždycky blamáží Boudovou a naopak, a to tak neúprosně nevyhnutelně, jako že mladý Nezmara náležel jako brankář karlínskému demokratickému „Rapidu" a mladý Ullik novoměstské noblesní „Patricii" jako hlavní a první útočník.

Byla to veliká, ano epochální událost této sezony v pražském světě sportovním, když Václav Nezmara, tříletý již majitel českého rekordu ve vzpírání těžkých břemen, zaměniv kariéru těžkého atleta za atletiku lehkou, znenadání postavil se před branku „Rapidu". Stalo se to naprosto znenadání beze vší reklamy traíningem, — a jak se Bouda i jeho klub později domníval, přímo s úmyslným zatajením těchto příprav — u příležitosti výročního matche „Rapidu" s „Patricií", kdy za nedostavivšího se brankáře „Rapidu" nastoupil jakožto náhradník Nezmara. Posměch, jakým Olymp znalců shromážděných na střeše klubovní budovy uvítal tohoto šíjnatého Hérakla, přejavšího služby Herma okřídlených nohou, málem by se byl stal homérským, kdyby Nezmara už hned první trestný kop Bouďův, jinak jistě neodvratnou branku, nebyl zmařil tím, že jeho monumentální hrsti rasantní míč popadly takovým stručným a bezpečným chňapnutím, jako čelisti louskáčku vlašský ořech. Napsal to květnatý sportovní referent s nehorázným dodatkem, že bylo se čemu diviti, že míč v těchto železných rukách vůbec nebyl rozlousknut jak ořech.

Jisto je, že překvapující výkon Václava Nezmary byl od obecenstva uvítán ohromným, k nebi stoupajícím pokřikem a že nadšení pro nového brankáře „Rapidu" vzrůstalo od minuty k minutě tím vášnivěji, že se zápas v prvním čase odbýval ponejvíce na půlce „Rapidu" a Nezmarovi tak poskytnuta příležitost, aby ukázal hru dosud nevídanou, tak skvěle odlišnou od obvyklého sólového tance brankářů, prováděného v kritických chvílích.

Nezmara stál po celé obležení své branky v posici římsko-řeckého zápasníka před chvatem jako socha s lokty v naprostém klidu, a hnul se, ale potom třeba i skokem — než jednou a to jedině okamžikem příletu míče, neomylně odhadnutým a vzal jej také neomylně.

Tato ekonomie sil a nerozborný klid ohromoval diváctvo tím neodolatelněji, čím nervosněji si počínala „Patricia" a její nevyrovnatelný centre- forward Bouda, jejž toliko sportovní instinkt kapitánův zachránil před hrozným morálním fiaskem. Oba kluby už stály na hřišti, když se tu Patricijové shlukli kolem svého centra rozčileně a poiichu kapitánu vykládajícího, žc s brankářem protivné strany nebude hrát, poněvadž ten kluk je synem fabrického hlídače u nich doma. Patricijové toto stanovisko naprosto chápali a schvaloval je i kapitán, ale prohlásil, že tuto námitku soudci sděliti „prostě" se ani neopováží, nikoli, že by sportovní mob, který s sebou přivedli Rapiďáci, hřiště „prostě" rozházel, ale „prostě" proto, že „Patricia" podle svého karakteru „v nikom naproti nikoho nepoznává" a jenom s tím nehraje, kdo je ústředím diskvalifikován. Episoda tato zůstala klubovním tajemstvím, kapitán pokynul soudci a soudce hvízdl.

Když v „půlčase" oba kluby psaly nulu, přes to, že po celých 30 minut „Patricia" obléhala „Rapida", Patricijové přecházejíce na druhou stranu, měnili navzájem významné pohledy, vyjma zarudlého Bouďu, ryjícího zrakem písek hřiště tak urputně, že ho musel kapitán upozornit, aby si před obecenstvem tolik nezadával.

Bylo málo plátno — osud tomu chtěl, že „Patricia" zůstala při nule a musela si dál líbit na konec dva goaly 1 Věc neslýchaná! Když Patricijové odcházeli z hřiště jako vodou polití, publikum frenesií zrovna třeštilo, ba vlastní platforma „Patricie" tleskala a dupala jak zuřivá. Nejvášnivěji si počínala Tynda, stojíc na verandě a naklánějíc se přes zábradlí tím hlouběji, čím blíže přicházeli Rapiďáci s Nezmarou v čele v triumfálním průvodu obecenstva, zaplavivšího hřiště. Křičela tak, že si toho všichni všimli, na vítězného brankáře zrovna demonstrativně povolávala, byla to hotová zrada. Dělalo to strašný dojem, ale Tynda už byla taková, že si ze strašných dojmů nic nedělala, nebyly-li zrovna jejím účelem.

Proti Boudovi bylo kapitánu. použiti veškeré autority, aby se mírnil a nerušil klubovního pohostinství. Poražený centreforward spílal přespříliš hlasitě nikoli „Rapidu", ale těžce atletickému středisku, z něhož Nezmara vzešel ; narážkám na klub řeznických a uzenářských pomocníků, uhlířských a nábřežních nosičů z Karlina a hlavně fabrických hlídačů ovšem nebylo nesnadno rozuměli, ale Nezmara buď nerozuměl, anebo špatně slyšel a noví soudruzi mu to úplně schvalovali, fakt jich klubovního, tak sensačního triumfu byl přespříliš slavný a významný, aby mohl býfi snížen patricijským nějakým výbuchem.

Dnes zpupnost novoměstských synků patricij- ských citelně ztrestána, a nic na tom faktu nezměnila okolnost, že „Rapid" dostavil se na hřiště „Patricie" s novým brankářem, tím větší pikanterie bylo tak dodáno tomuto obratu ve štěstí nepřemožitelné a pravděpodobným porážkám diplomaticky se vyhýbající „Patricie", když vyšlo najevo, v jaké společenské protivě se nacházejí poražený její centreforward Bouďa Ullik, syn dvorního dodavatele, a vítězný brankář „Rapidu" Václav Nezmara, syn hlídače v továrně jeho otce 1 To zajisté cítil i sám Nezmara předobře. Aby se vyhnul selkání s mladým pánem, jezdil z továrny a vracel se do svého domova — nelidské to boudy mezi kůlnami závodu společně s otcem obývané — loďkou po řece. Jednou však znenadání potkali se v městě a hlídačův syn a zástupce smekl jak obvykle před synem muže, jenž mohl vyhnat jeho otce z továrny každých čtrnáct dní.

Ale mladý patricij novoměstský, který jindy sáhl na obrubu střechy svého klobouku, byl-li v dobré náladě, a vždycky aspoň poděkoval, byf sebe stručnějším „servus", minul tenkráte Nezmaru jako náměsíčník s očima upřenýma do nedozírna...

Od té doby Václav nejen že se mladému pánu nevyhýbal, ale přímo mu nadbíhal, aby jej mohl — nepozdraviti a ukázali, jak teprve on dovede neviděti, když si dá záležet.

A že si záležet dává, bylo patrno z toho, že vždy zbrunátněl pod svým cylindrem, tiskna pěsti v kapsách kabátu a nastavuje do široka lokty, neuhýbaje z cesty, takže mladý pán sám leckdy musel podniknouti lehoučkou, elegantní úchylku od přímky, na potvrzení, že přece jenom vidí, třeba nekouká.

Na místě „servus" říkal nyní Bouďa „socan" — ne sice přesně při setkání s Václavem, ale maličko potom, když se minuli, ale tak opatrně, aby to Nezmara neslyšel. Všaktě pouhé pomyšlení na tlapy rapidáckého brankáře působilo brnění za ušima aspoň na iu chvilku, než je Bouďa zachránil z akčního radia Václavova.

Jiných následků postoupení Nezmarovo z reserv „Rapidu" za goalkeepera prvního mužstva nemělo, a nebylo se jich také ani obávati, nebof starý Nezmara, očitý svědek synova triumfu při onom matchi, sebevědomě mávl rukou a dodal : „Nic se neboj, hochu, na nás nemůžou ani mladej, ani starej 1" A v tom na tatínka bylo spolehnutí. Což konečně se staral mladý Nezmara o nepřízeň Boudovu, když přízeň Tyndina — Ach, Tynda 1 Jak ohnivá byla toho večera ! Její nahé ruce až po ramena z mříže na uvítanou po něm vystřené pálily opravdu jako dva plameny požáru, jímž celá ostatní Tynda plápolala.

Zajikla se, když jej oslovila a v jejím hlase bylo něco jako zaštkání dítěte, jež se konečně dočkalo a jehož první radost vypadá jako za- hořekování: „Vašíčku, proč nejdeš tak dlouho 1 ?" Ale dřív než mohl promluvit, horké její paže kolem hrdla se mu ovinuly, i obdržel pocel, o jehož možnostech se mu dosud ani nezazdálo. Byl z onoho druhu, o němž lze bez fráze říci, že vypíjejí duši, nebof Václav, ač proslulý vytrvalec, byl nakonec nucen dýchati chřípím, vise rukama na mříži, a jí až ramena se zdvihala, když bylo po této fermatě v písni beze slov a melodie.

Vůbcc ioho večera !

Nikdy nepocítil žalostněji a blaženěji, že mříž na okně slečny Tyndy jest vlastně přehradou mezi jeho peklem a jeho nebem. Kdyby byl znal historii o rytíři, který obléhal hrad krásné vdovy, chtěje násilím dobýti její ruky, sám však zajal, uvržen do věže v železné kleci, před niž se denně dostavovala v kráse, veškeré clony prosté, byl by Václav Nezmara svůj osud k tomuto rytířskému přirovnával, neboť kromě mříže bylo té clony, co jí měla Tynda dnes v noci na sobě, také velmi málo.

Dříve leckdy mu napadlo, že je pouhým předmětem rafinované zábavy velmi nemorální dívky, která své polopanenství hradí pohodlnou železnou mříží, spouštějíc se za ní, pokud to mříž jen dovolovala ; tenkráte večer však jistě věděl, že nebýli té mříže, byla by noc skončila skřivánkem, či raději vrabcem, ježto jiných pěvců v nejbližsím okolí Papírky není.

Dříve leckdy jej týrávala neslýchaným rozněcováním, couvajíc před jeho dravýma rukama na vlas za dosah, dnes však ležela na okenním polštáři touhou načisto vychablá s rukama na jeho hrdle položenýma, z nedovřených rtů sálal jí vroucí dech, jehož nevýslovně něžně líbeznou, ale všech reminiscencí na květy prostou vůni ssál ještě dychtivěji než její vášnivá slova, dnes prázdná všech frivolností, jindy tak oblíbených Zato nebránila dnes jeho dravým rukám nijak.

Kdož ví, jak dlouho by bylo trvalo toto utkání, aas kdyby se nebyl do věci vložil úplněk, nepřítel těchto dvou milujících. Vyjel z neprodyšných předtím mraků tak náhle a udeřil na tuto stranu tovární vily tak prudce ostře, že nezbýval než zahanbující útěk. Václav procitl až ve skrýši své z omamujícího vytržení, aniž věděl, jak dlouho trvalo, rty jej pálily a na hrdle, kde po celou tu dobu ležely horké ruce Tyndiny, pocítil náhlý chlad.

V synu proletáře ozval se hlas úžasu jaksi lítostivého z rozdílu mezi láskou, jakou až dosud poznal v náručí jemu přístupných a milováním princezen vonného dechu, svléknutých do nádherného nočního roucha, jehož rukávy až na zem splývající rozdělují se již nad rameny v záclonu, která nemá než odhalovali.

Najednou se mu rozbřesklo, rozsvítilo : „Patricia versus Rapid 0:21" Ano, v tom vězí celé tajemství vroucí něžnosti slečny Tyndy, která jej, lva v zamřížení zuřícího, až dosud dráždívala utrhujíc pacinky, kdežto dnes mu je podávala k snědku, pokud stačí ukousnout.

Rozumí se ovšem, že ji nepřehlédl na verandě „Patricie" s veškerou tou ostatní oštídavou smetánkou nóbl-klubu a že si jak náleží povšiml okázalé ovace, očividně jemu platící, a právě proto byl jist, že dnes přijde k španělskému dostaveníčku, jak říkala dokládajíc se, že španělské krasavice beze svědků jinak nepřijímají své ctitele než za „železnou dueňou", t. j. mříží.

To přihodilo se ledy v plné sportovní sezoně, a tohle nové vzplanutí a překvapující Tyndino přilnutí, jímž jako by jej byla chtěla odškodnili za všechnu trýzeň dosavadní.

Mladý Nezmara trpěl pod ní děsně, nebof nerozuměl lásce jako flirtu, na který se druhého dne zapomíná a za nic na světě nechápal snahu Tyndinu, učinili této nemilé zápletce konec.

Lekla se pěnivého varu jeho převřelé krve a svou přípovědí, že první jejich noční rozmluva bude také poslední, mínila to docela vážně.

Ale Nezmara nevynechal noci, aniž by se přesvědčil, že už nikdy nepřijde.

Nepřicházela, už minul týden.

Ale přišla, když jej nedělního dopoledne potkala na hlavní třídě a okamžitě z jeho zoufalých očí neklamně vyčetla úmysl, zastoupili jí cestu do kostela. Stačilo sice svraštění hrdého jejího čela a zlostné a tichoučké „Co je to ?", aby šel zase svou cestou.

A v noci potom přišla, prý z milosrdenství nad jeho ztrápeným vzezřením, vykala mu i napomínala jej něžně k rozumu, jaký musí míli nejen on, ale aby si nemyslil, ona stejně jako on. Nepustila ho k slovu, jednala s ním velmi zkrátka, bezmála výhružně a v minutě zavřela okno. Po sluchu však poznal, že zůstala s rukou na zá- myčce, a ještě dříve než se nadál, okno znovu se otevřelo a Tyndiny i po tmě běloskvoucí paže vychýlily se z mříže, ale jen proto, aby mu jc dala zlíbati.

„A teď s bohem, můj moudrý hochu, s bohem, doopravdy a opravdu navždy !"

Prý. Ale mladý Nezmara měl nyní vždycky první hlídku a jeho vytrvaleciví ve sportu proslulé i tady co nevidět jej růžemi obdařilo, ovšem jako vždy a jakž jinak nemohlo býti, planými.

Každá další lekce v rozumu připravovala jej v něj tím metodičtěji, čím rafinovaněji k tomu Tynda pracovala.

Tenkráte však, té noci po svém vystoupení s Rapidem, pozbyl ho už nadobro.

Ukázalo se to poté bezprostředně, když nadešel den přeslavného Tyndina triumfu společenského i uměleckého, kdy ji na koncertní podium pěvecké akademie uvedl na svém vlastním rameni inženýr Mour, proslulý česko- americký vynálezce a milionář, podle pověsti z kruhů velmi znalecky se tvářících dokonce miliardář. Anebo jak se z kruhů ještě informovanějších jaksi opravně tvrdilo, loni milionář a teprve letošní zimy po realisování obrovských chicagských zisků loňské letní sezony faktický miliardář.

Mour, o němž vzletný feuiletonista pražský napsal, že jest hotovým Midasem („až na ty uši" poznamenal v závorce feuiletonista dodav, že v tom ohledu platí u Moura-Midase nejdoko- nalejší opak a rovněž „byli jsme očitým svědkem toho, že rubín kalifornského burgundského dokonce nechrastil v zubech našeho hostitele zlatem !"), který prý všechno, čeho se i v Praze dotýká, mění ve zlato, aneb aspoň velmi solidně pozlacuje, jak svědčí jeho úžasné dary na národní účely a podporu věd a umění, počínaje refraktorem pro novou observatoř techniky, konče pak jeho nejnovějším úmyslem zříditi kolosální sportovní stadion na Letné („který se tuto po prvé veřejnosti snad nikoli předčasně prozrazuje s prosbou za dodatečné prominutí slovutného donatora I"), Mour, tato živá, s newyorskou elegancí oděná modla Prahy, kteráž stala se středem, osou i základnou její společnosti, tento vševládce zázračitel, hrdina zaručených i nezaručených legend, skutečně přijel do Karlina ve svém automobilu americké známky, jednom z prvních v Praze, aby „v komnatě umělců" za koncertním sálem s ohromnou orchidejovou, drahocennější než vkusnou kyticí v levé ruce nakřivil loket pravice nabídkou slečně Tyndě Ullikové.

Aby jí poskytl příležitost k neslýchanému triumfu oněch pěti vteřin hrobového ticha celého pokoje, po kteréž váhala položití prsty své levice v záloktí nabobovo, což učinila teprve, když prohlásil : „Slečno Ulliková, není to bohužel ještě oltářní stupeň, k němuž vám rameno nabízím, nýbrž jenom koncertní d a m n e d podium ! Ale vy víte, že stačí jediné vaše slovo a že se dostavím přesně v ustanovenou hodinu, kterou určíte, abyste se stala Mrs. Mourovou 1" Slyšel to celý svět, i mlynářky slečny Kolčovy m i celý ostatní smíšený sbor, slyšel to i dvorní rada Mukovský, který jediný stál s Tyndou, a který své starší průvodčí právo k ní Mouroví postoupil s poklonou aspoň tak hlubokou, jako by byl o ně požádal sám místodržitel a ti všichni viděli, že česko-americký inženýr, vždycky bledý, ještě více zbledl, a ještě urputněji než jindy vzhlížeje, jal se, veda skvělou krasavici pěvkyni, nastupovali ještě hřmotnějším důrazem, než jakým vždycky nahrazoval svůj nevysoký vzrůst.

Všecky děvy smíšeného sboru „Varylo" oněměly, jenom nesmiřitelná Albina Kolčová nedala si ujiti příležitost, aby nepodotkla : „Inu, Turbina 1" při čemž stojíc a nic víc než třemi třasořitnými tempy, ale velmi zdařile karikovala chůzi Tyndinu, pravda poněkud vrtulivou.

Velmi bylo pozorováno, že slečna Tynda dala se sice obecenstvem, nesmírně rozčíleným od toho okamžiku, jakmile se proneslo, že česko- americký mecenáš v budově koncertní dlí, burácejícím potleskem bezpočtukráte vyvolati a vždy a vždy na podium uvésti dupajícím a jako tisíc čertů se škaredícím a jako některý z nich škaredým miliardářem, jemuž jistě náleželo aspoň devadesát procent všeho aplausu — že však nepřidala ani notičku, ale po způsobu nej- slavnějších primadon hned po svém čísle zmizela. Jindy se postavila do řady a zpívala také se sborem.

Odjela hned potom v automobilu svého zbož- ňovaiele, který ji dovezl až k Papírce v kupé, osvěileném uvnilř eleklrickou lampičkou. A lak všem sokyním ve „Varytu" zrak vytřela slečna Turbina, zůstavivši všechny v pathosu distance, do jaké je odkázala, zvláště pak obě Kolčovy, jichž dlouhé nosy zdály se ještě delší. To z toho mají, že slečna Ulliková nebude na zítřejším bazaru prodávat 1 Ostatek koncertu nestál za nic. „Varyto" distonovalo při každém pozdějším vystoupení toho dne vždy falešněji.

To způsobil nenadálý odchod Tyndin, který se vůbec neodbyl jen tak zhola. Odešla hustým špalírem obecenstva, kteréž se všechno vyhrnulo v přestávce do vestibulu na poprask, že Amerikán provází Tyndu také domů. Byl to špalír triumfální a dvojí, jeden nepohyblivý ve vestibulu a druhý pohyblivý po schodech a ten provázel vznešený pár až dolů k povozu.

Nezmara vida, co se děje, pádil pro svůj cylindr do šatny, ale dostal se na schodišti už jen do zácpy zvědavců, dychtivých vychutnali slavnou událost až do posledního okamžiku. Tu se stalo, že Václav, octnuv se těsně v zádech příbuzenstva sólistky, jež považovalo za svou co nejokázalejší povinnost demonstrovali proli intrikám slečen Kolčových, vyslechl poučnou jich rozmluvu.

„Myslela jsem si hned, když jsem po prvé viděla jeho poprsí, že mu Šarapatka lichotil," podotkla dr. Máňa ke svému ženichu, dru Zoupl- novi, cestou ze sálu po schodech z koncertu, vzpomínajíc votívního portrétu Mourová na hvězdárně, „to nebylo zapotřebí. Umělečtější dílo by byl provedl, kdyby byl dovedl věrně zachytit ten posupný výraz energie v rysech loho, toho — boháče. Má ovšem silně vystouplou čelist, ale zase jenom důkaz, že prognatická sanice není vždycky známkou degenerace. Tento malý člověk patří k velikým, je-li pravda, co se o něm vypravuje o tom, co už provedl a co hodlá. A takový člověk je vždycky krásný, jehož duch jest nevšední !" skončila s blouznivým pohledem vzhůru k svému milovanému „kolegovi", jehož duch byl taky nevšední.

„Tak vidíš, Máničko," zarepetila bývalá tetička Vašrlová nad a za Máňou, „byl v tom osud a snad to stálo v jeho knihách psáno, že já jsem se musela z domu první vdát, abych vám, děvčatům, pomohla ze smůly. Sotva jsem se dostala pod čepec já, podívejme se, už ty máš po vyhláškách a jestliže ta dnešní galanterie inženýra Moura neskončí zcela regulérní svatbou, nerozumím už ničemu na světě."

Na bývalou tetičku Vašrlovou, nyní Papau- scheggovou, chof ředitele pomocných úřadů, jímž se stal jako pensionovaný účetní důstojník, byla podívaná. Její metamorfosa z obstarožné gardedámy v mladou paničku, která byla hotova kamarádit se se svými neteřemi pod heslem „mezi námi děvčaty", byla něčím přece jen přes- přilišným, zvláště uváží-li se její bývalá hrůza před skandály, překonala! ji iak daleko, že si dokonce osvojila oblíbený ležerní žargon dám lepší třídy pražské. Styky se svými bývalými svěřenkami vyhledávala, kde mohla, ale práh domu, v němž byla kdysi representaníkou, jí pan císařský rada zapověděl — muself jí vyplatili její peníze na hotovosti, a to hned. Tak to žádal její účetní důstojník, stará a vůbec první její láska, která se hned přihlásila, jak vysloužila svou náležitou kapitulaci.

„Ale že by z nás třech měla největšího fešáka, to nemá 1" dodala tetička Rézi, když Máňa nic neříkala. A koho považuje za toho největšího fešáka, věstil nevýslovný pohled, jejž věnovala svému Papauscheggovi, muži v nejkrásnějších letech a s nejkrásnějším knírem, pravými to marciálními frňousy, jichž docíliti lze jenom racionálním chovem tak, aby jich nejstrožeji čnějící podíl kořenil už vlastně v polovině tváří.

„Tisíc milionů 1" zvolal pan ředitel pomocných úřadů dosti hlasitě.

„S tím proklínáním kdybys mohl přestat, Bertíku 1" řekla tetička Rézi potichoučku.

„Ani mně nenapadá, povídám, tisíc milionů dolarů že má ten maličký 1" řekl důstojně ředitel Papauschegg, chutnaje svůj knír.

„Já měla za to, že tě zas píchlo v koleně," řekla tetička Rézi, ale najednou ustrnula : „Kdo že má mít tisíc milionů dolarů ?" Ale hned pochopila a naklonila se k Máničce : „Slyšelas, Máňo, že prý má inženýr Mour tisíc milionů. Ale ne, tomu nevěřím, to není možno, loni se říkalo mnohonásobný milionář a pan císařský rada tvrdil, že pověst přehání, že by stačilo, kdyby měl tolik set tisíc, kolik říkají, že má milionů. Tisíc milionů dolarů, kolik by to bylo za koruny ?" „Pět tisíc milionů korun 1" řekl Papauschegg. „Ne celých," podoikl dr. Zouplna jediným vmíšením do rozmluvy, „4.935,100.000 korun."

„Děkuju pěkně, pro pána boha, to je nějakých peněz, že po člověku mráz jde, když si to jenom představí!" hořekovala paní pomocná ředitelová, „a kdyby na tom byl jen třicátý díl pravdy, musela by Tynda být ďáblem pýchy a nerozumu posedlá, kdyby dělala drahotu taky letos 1" „To podle toho, jak důkladně se vám podařilo tu smůlu přetrhnout, tetičko 1" ťala Mánička ; časem také neodolala, a krom toho měla z nej- osobnějších důvodů na teličku svrchu.

„A jaké taky drahoty, když dostane jenom výbavu ?" odsekla tetička.

Přes dva schody nezaznělo jí odpovědi, ale na třetím obrátila se Mánička plnou tváří k tetě a řekla přidušeně : „Dr. Zouplna už to ví, že nedostanu víc, mně už vdavky nezkazíš, milá tetičko, ale budeš-li mluvit tak nahlas, mohlo by se to donést inženýru Mouroví a ten by si to mohl rozmyslit, když nám teličky odnášejí tisíce 1" Dr. Mánička zřejmě persiflovala a tím ještě více dohřála tetičku, rozhněvanou už tím, že se jí přívětivostmi nepodařilo vymoci neteřinu odpověď.

„Jen co jim patřilo, jen co jim patřilo 1" roz- kohoutila se.

Václav Nezmara, který po celou tu rozmluvu šel v tlačenici těsně za oběma pány, nezaslechl už její konec. V prostranném vestibulu nával zřidl.

Pracná a zmatená fantasie těžkého přeborníka obírala se již v sále nenadálou postavou inženýra Moura po boku slečny Ullikovy. Slyšel ovšem jeho jméno, věděl o jeho mecenášství, ale ježlo v novinách nic nečetl Jtromě sportovních rubrik, nebyl zevrubně informován. Pochopil však, že vzruch obecenstva, jeho nadšení náleží mnohem větší částí jemu než umělkyni, kteréž dělal kavalíra. Nade všechny myšlenky ostatní převládala však v jeho hlavě jediná : „Kde jsem toho člověka už viděl, kde jenom u všech všudy ?"

Nyní, když vyslechl na schodech rozmluvu obou dám, teď jeho paměf, která neuzdvihla břemeno vzpomínky tahem, náhle vyhoupla je nad hlavu kmihem.

Ano, to byl on 1 V kočovném voskovém museu viděl Václav Nezmara inženýra Moura a to v plastické voskové skupině, od které se dlouho nemohl odtrhnout. Ano, ta gorila, to byl on, jenže tady, dnes, nízká její lebka černých vlasů byla přepečlivě učesána a tvář do leskla vyholena, veleop v panoptiku rovněž neměl pod hustým obočím veliký, černě vroubený monokl. Ale bradu, kupředu jako kulatý balkon vyčnělou, tu měli oba tutéž.

A přisámbohu ještě něco 1 Tohle prudce urputné, vyzývavé hození hlavou hned k levému, hned k pravému rameni, jako by měl inženýr Mour v sobě také hodinový stroj a jak se tu zastavil na podiu, byla reminiscence tak frapantní, že se Václav nyní až zasmát musel ! Pravda, tahle elegantní gorila se zářícími brilianty v náprsence a lakýrkami na dolních končetinách držela v levici na místě kamene klak, ale v pravici obě měly krásnou ženu, tam ta v panoptiku ji unášela nahou a omdlelou pod paží, a tahle na koncertním podiu měla na frakovém lokti jenom svou ruku v bělostné rukavičce, ale inženýr Mour své mohutné ozubí cenil tu vpravo, tu vlevo stejně výhružně jako Frémietova gorila na každého, kdo by se odvážil chtít vyrvali mu jeho Dajačku !

Václav Nezmara přese všechny archy své litografované učenosti vysokoškolské zůslal primitivním synem vltavského piráta a neměl tušení, že jarmarečně zbanalisovaná a zmecha- nisovaná skupina panoptiková jest voskovým padělkem nějakého slavného sousoší a dojem, který se ho před ní tenkrát zmocnil jako pablesk vzteklé hrůzy z netvora, unášejícího lidskou dceru do svého doupěte, stal se nyní utkvělou příchutí jeho, odtud neustálé vzpomínky na netvora Moura a slečnu Tyndu !

Nic nevadilo, že gorila slečny Ullikovy byla o hlavu menší než ona, přes to přese všechno zmizela Václavovi v jejím pralese dokonale...

A od onoho přeslavného a pověstného nástupu a odstupu svého na lokti Amerikánově neukázala se už Tynda Václavovi. Hříšná nokturna, snad hříšnější než nebýti mezi oběma diafrag- matu mříže, ustala nyní nadobro, její okno zůstalo zavřeno a němo přes všechny vytrvalé adorace jeho, ignorovalo jej, i když se pokusil nestydatými kaménky na se upozornili. Od Fandy z kuchyně zvěděl konečně, že se Tynda přestěhovala do průčelného pokoje po Máničce a sem dopředu se neopovážil náhradní hlídač v Papírce, nebof sem hledělo i okno pana císařského rady...

A tu nastaly nebohému atletu dny a noci nejčernější melancholie.

Každý pokus přepadení slečny Tyndy na třídě byl vyloučen, od akademie „Varyta" nedotkla se její podešev chodníku, automobil inženýra Moura byl jí k neustálé disposici, čekaje v ulici „Na Papírce" jenom na pokyn velitelčin.

Slečna Tynda platila vůbec od té chvíle, kdy se jí inženýr Mour zmocnil v ryze americkém stylu neopověněným vpádem do „komnaty umělců" s orchidejovou kyticí, jaký si jen on mohl dovolit, za jeho ne sice vyhlášenou, ale přece vyslovenou nevěstu.

Nevěstu snad, ale také nic míň.

Kolčovic mlýn pokusil se sice uvésti v oběh všelijaké pověsti, ale mamě. Dvorní rada Mu- kovský, který na míslě nabízel se vypiti jakýkoli jed na naprostou bezúhonnost své chráněnky, nestrpěl žádné podezřívání i jen mrknutím oka a slečna Fafrová, řečená „divizna", nejvěrnější její přítelka a tou dobou vlastně nehoronovaná její společnice a spolucestující na všech jejích výpravách po Praze v automobilu Mourově, dušovala se, že nelze si ani představili nic ideálnějšího nad neobmezenou a přímo slavnostně obřadnou úctou, s jakou se chová inženýr Mour k slečně Ullikově, a okamžiky, které prý s ní ztrávil o samotě, daly prý by se spočí- tati na prstech. Slečna Fafrová ostatně také co nejrozhodněji popřela, že by byla Tynda přijala automobil od Moura darem, naopak, odepřela ten dar, když se Mour jen zmínil, ovšem ho používá a mimo kytice nevzala od něho žádných prezentů.

— Přepočítal by se, kdo věří — měla prý k tomu nezaručeně podotknout starší Kolčová, kdežto tetička Papauscheggová prohlásila naprosto zaručeně, že pro společenské postavem Tyndino a vůbec pro celou Papírku jest samo sebou dosti povážlivo, že mohly takové pověsti vůbec vzniknout a ještě tu a tam probleskovat navzdor všemu.

Václavu Nezmarovi byly tyto vrstvy tak daleky jako exklusivní „Patricia" svým zákulisím kruhům okázale demokratického „Rapidu"; pro něho platila všeobecná legenda, podle kteréž oficielní zasnoubení položeno až na konec sezony, jak prý si io Tynda vymínila.

Jinak byl mu automobil, kolem kterého vracíval se do rodné boudy na ostrově za Papírkou, ne- vývratným faktem a svědectvím stavu, za který se zatím nemohlo dále. Co ovšem nestrpělo odkladu, byl training v „Rapidu", co nejvydatněji nutný, aby pozbyl tělesné váhy, když už jednou přesedlal. Konal tuto krušnou práci sportovní se zaťatými zuby a jinak chodil tup jakousi vnitřní zardoušeností tužeb, jichž osten ostatně racio- nelně otupován byl každou lázní potu a sprch, do nichž jej trainer vehnal.

Jeho situace doznala ostatně autoritativně kritiky, kterouž pohříchu nelze jinak reprodukovali, než jak byla vyjádřena. Byl to tenkrát jeho otec, kterýž jej jednou sedícího na kládách s archy v ruce, ale zejícího do Letné přes řeku — také studium vzal si teď Václav do hlavy, ačkoli s nárysy byl v povážlivém opoždění — oslovil takto : „Véno, ňák se mi měníš 1 Rosteš eště pořád." „Ah 1" udělal mladý a sklopil oči do učení. „Víš, dřívejc byls, že odpustíš, tele — tejď ? Tejď seš vůl."

Zúmyslně pomalu snímal čeřen s rohatiny, ještě zdlouhavěji zapaloval dýmku, ale když syn stále ještě neodpovídal, smekl starý posměšně plácačku s hlavy : „To si dej říc. Véno, to je svatý!" Teprve když zazvonil dole řetěz o dno člunu, a tyčka otcova zadrnčela o pobřežní křemení, pozdvihl mladý hlavu a zeptal se : „Říkáte mi to jako tatík ?"

„Tvý štěstí, že sem na vodě !" křikl starý mezi dvojím píchnutím ; byl skutečně už hnedle prostřed ramene.

2e tafka ví, co a jak, to tušil mladý Nezmara, sic jinak nesměl starý mít své rysi, všechny tmy pronikající oči, ale to, co jeho těžce váhavý tafka řekl, ukazovalo, že také ví, jak to s ním stojí, a těch několik slov stačilo, že se Václav sebral a že se raději dal zase kolem ostrova vyvážet do města, než by byl chodil továrnou a číhal za rohem, aby viděl slečnu vstupovat do automobilu.

A držel se vůbec.

A podle toho byla také první slova, která k němu zase Tynda pronesla, když dnes o svých narozeninách ráno vybrala se s bruslemi na řeku náhlým mrazem skutou a jako maní se u ímprovi- sovaného přístaviště „Tyndy" zastavila.

Zahrála si zprvu na zvědavou, co to za loď, ačkoli se od zrádné „divizny" dověděla o chystaném Mourově daru už dávno předtím. Když starý Nezmara začal s vytáčkami, že jeden pán si to místo najal pro svou loď, ukázala slečna na nápis, co že ta „Tynda" ?

Nato starý Nezmara rozhorlen prohlásil, že přece nemohl loď nechat pod břehem schovanou, jak chtěl pan inženýr, od ledu roztrhat, a nechtěl dále mluvit a Tynda přistoupila k mladému a hlasem, jakému by snad neodolal ani nezkrocený lev, ačkoli je také načislo nehudební, otázala se : „A co že vás, mladý pane, od nějaké doby ani spatřit nelze ? Dříve jste se tu a tam aspoň kmitl, a teď, když vás sama vyhledám, ani ne- pozdravíte ?"

„Nejponíženějc ručičku líbám, milosislečinko 1" začal mladý Nezmara s persifláží tónu nejposled- nějšího služebníka v závodě.

Tynda zúmyslně nepostřehla výsměšek proletářova syna v cylindru, jejž si i k této práci nasadil a nastavivši mu ruku k polibku, prohodila : „To se jen tak mluví 1 Prosím 1" Stál tu jako do země vrostlý, jenom jeho oči se pohnuly zlověstným pohledem do jejích.

„Aha!" prohodila Tynda a sesmeknuvši rukavičku, nastavila mu nyní ruku tak.

A Václav Nezmara, jako pes, který chtěje zavrčet, mimo nadání zakňučí, vzdychl a přistoupil pokorně i políbil tu bělostnou titěrnost, která se tak pověstně ráda dávala líbati, jakožto hlavní nástroj koketerie slečny Turbiny.

Starý pod břichem motorky cosi zabručel.

Tvrdá maska spadla s Václavovy tváře, byl zkrocen...

„A nemáte-li nic důležitějšího na práci, hajdy pro brusle a doprovodíte mne na led 1" Odběhl a přiběhl s pospěchem těžkého atlela, kterýž přesedlal nedávno na lehko.

Za chvilku nato ohlédl se starý Nezmara zpod lodi přes rameno na řeku, po jejímž ledu do dálky fapkali jeho Véna s milostslečinkou a opakoval se vzrůstajícím důrazem slovo, které si Véna musel dát líbit v poslední době už několikráte.

Mladý Nezmara, když sestoupili na řeku, dupl na led a řekl : „To je dobrý 1" To tak k vůli otci, aby to ještě slyšel.

„Že tak za jedinou noc řeka zamrzne jak železný plát, to je zrovna zázrak přírody, tak docela bez tříště! To je možno jenom za tak strašného mrazu a při takovém stavu vody 1" navazovala Tynda, také dítě pobřežní, pomyslně nejlhostejnější hovor.

Václav poslouchal, nevěda co a sbíraje všechen svůj intelekt na to, proč asi tohle náhlé vyzvání k tanci po takovém okázalém stranění se.

„Tak kdy do toho praštíte s tím Amerikánem ?" vyjelo náhle z jeho úst tónem, jako by mluvil s děvčetem od sáčků.

„Tsss !" udělala slečna Ulliková, „co tě bere ! To bych si rafla 1 Já bych ho nechtěla ani za dědečka, a za muže ani kdyby mu patřila celá Amerika 1" ale hlas její zakolísal při této imitaci pobřežního tónu svatopetrské čtvrti.

„Ale budeme-li mluvit vážně, Vašíčku !" transponovala hned do jiné polohy, „já toho pána po- třebuju nesmírně, jestliže mi ten nepomůže do Národního divadla, tak je všechno marno, a on mi to, Vašíčku, přece nebude hledět zkazit 1" „Já přece nepůjdu do Národního, a nebudu tam říkat, páni, neberte tu slečnu," pokračoval Václav týmž lehčivým pohrdavým názvukem, k jakému měl kuráž, jenom když se na ni nedíval.

„To ne," řekla Tynda, „ale ví, nějakou nemístnou žárlivostí, Vašíčku 1" „Což já vím, co udělám ?" bručel Václav jako v samomluvě pro sebe, „já vím jenom tolik, že už to není k snesení a že to nějak skončit musí!"

Ruce měl v kapse, cylindr v týle a ve tváří starostlivou chmuru člověka, který za sebe do budoucnosti nemůže převzíti ručení.

„Vašíčku 1" žebronila Tynda a jak tu stáli uprostřed širé řeky sami, vztáhla ruku po jeho masivní bradě s hlubokým důlkem a začala po dětsku násilím točit jeho hlavu k sobě.

Bylo mu nesmírnou blažeností vzdorovat a povolovat. Tynda to poznala na jeho očích pohnutím až teskných, jež konečně k ní obrátil. Tu udělala, co především neudělati si pro dnešní výpravu pod záminkou bruslí podniknutou co nejpevněji umínila.

Štípnutím — a to docela bolestným — vzala ho za bradu, stáhla ho tak níž a vtiskla mu na rty jeden z oněch virtuosních polopanenských polibků crescendo a diminuendo, kteréž by byly Václava připravily i o větší rozum, než jakým vládl.

Také její oči se něhou zamžily, měla ho raději, než sama sobě doznali ochotna byla.

„Ale vypadáte 1" pokusila se o únik z intimity tykání.

„To je training," zabručel Václav, „ostatně říká náš trainer v klubu, že pro sportovce je nešťastná láska lepší než i ta dost málo šťastná, tak co ?"

Polibek sládl mu na rtech, ale v důlku na bradě pálilo jej ještě její štípnutí.

„Až Mour udělá svou povinnost, půjde Mour 1" prohodila Tynda zamyšleně. „Ostatně je snad moje láska šťastnější, pane Nezmaro ?"

„Anebo pan Mour zůstane pro všechen případ jako reserva ..."

„A konečně nešťastná láska je tedy pro sport lepším štěstím stejně jako pro umění... A potom ... řekněme si tedy pravdu. Kdo z vás, pánové, je tou reservou pro všechen případ; elegantní champion z courtu, anebo ve všech sportovních rubrikách opěvaný brankář ? A je-li z vás někdo krom toho něčím, anebo uka- zuje-li..."

„Tak ? A to je tedy pěkná švanda ! To by tedy nebylo pravda, co vždycky u nás slýchám, že tennis je pouhým prostředkem, jejž světí účel, to jest vdavky ? A což synkové v Patricii, ti jsou snad z vosku ?'' Tynda se odmlčela. Zvlášť dnes se domýšlela, že povede mladého Nezmaru jako ťunícího zubra za kroužek nosem provlečený a zatím byl lo on, kterýž jí objasnil její vlastní situaci čiřeji, než se sama kdy o ní nadála.

V žargonu jejích kruhů řečeno, byla situace její taková, že sice nebyl ve sportovních kruzích nedostatek „partií", ale ona sama nebyla „partii", rozumí-li se slovu partie jako oboietnému čili obojpohlavnému.

Už jí nebyla ; ode kdy ? — tato otázka byla hodna samostatné úvahy... Máňa z toho všeho jaksi násilím utekla ...

Také Nezmara mlčel a podezřívavě pozoroval sklopená víčka Tyndiných očí.

Jistě že jí jde, ale dnes doopravdy, o rozchod, sice by nebyla zabloudila do té rozšafné prózy...

„Tu ovšem nezbývá nic jiného," navázal zase Václav, „než adoptovat nějakého bohatého dědečka, anebo lépe řečeno, strýčka z Ameriky!" i dal se svému domnělému vtipu do hlučného smíchu.

Tynda se zapálila studem sama nad sebou.

— Cože ? — řekla si v duši své, — což jsem já nějaká nevěsta ? Já jsem přece umělkyně anebo se Maynauová mýlila, a to je moje partie ! Jak jsem mohla i jenom okamžik na to zapomenout !

„Pamatujete, slečno ?" optal se její průvodčí a zastavil se, ukazuje dokola.

Tak i Tynda a rozhlédla se.

Stáli zrovna na konci nejzazšího hrotu, v jaký po proudu vyspěl ostrov Papírky, za vyšší vody byl ovšem daleko kratší. Ačkoli tedy řeka byla ledem skuta a na výspě vysokého sněhu, okamžitě upamatovala se Tynda na scenerii jistého výjevu jedné letní noci loňského roku.

Zrudla ještě více a záříc plnýma očima do Václavových, řekla : „Af dědeček, af strýček, af co-ko-li jiného, tolik musím panu inženýru Mourovi dosvědčit, že pevně a jako muž plní smlouvy, jednou ujednané."

„Ajjajjaj 1" ulevil si mladý Nezmara docela nestydatě, zdálo se mu, že tímto tónem nabývá vlády nad Tyndou, „tak tedy smlouvy, to už je tedy ruka v rukávě !"

Na místo odpovědi dřepla Tynda v pseudo- astrakánovém svém kožíšku přímo do sněhu a jala si připravovali brusle.

„K čemu to až na kluziště," hovořila jako pro sebe, „dnes je Vltava všude stejně jistá a hladká."

Nastalo, čemu se říká — psychologický moment.

Václav Nezmara stál nad slečnou Tyndou jako kůl, ani mu nenapadlo, aby se sehnul jí k úsluze.

Minula značná chvíle mlčky.

„Chach !" udělal pohrdlivě, pořád pokládal se za vládce nad situací. „Smlouvy! ... Jaké smlouvy ? ... Já neřekl nikomu ani slůvko a také neřeknu ... raději bych si dal jazyk vyříznout!"

Tynda ani slova a dupla na levou již připiatou brusli.

„Aneb co-ko-li jiného !" parodoval Tyndu, přihlížeje k jejímu zapínání bruslí pozorně jako přísežný znalec.

„Věříte, slečno, v jeho miliony, či dokonce v tu jeho miliardu ?" tázal se, když stále zarputile mlčela. „To se rozumí, že věříte," odpovídal sám sobě, „jinak by nebylo — smluv 1" Tynda zas ani muk.

Najednou se sehnul, aby Tyndě přece jenom pomohl, když už byla vlastně hotova.

„Ruce pryč !" vykřikla tak velitelsky, že mladý Nezmara skutečně utrhl a povstal.

Nepřijala ani jeho pomocné ruky, nýbrž vzpřímila se sama.

Vtom zahulákal starý Nezmara.

Jindy by byly protější stráně vrátily jeho „Venóó!" hlučně, ale dnes zahluchlo v sněhových duchnách. V zápětí ozvalo se hvízdnutí starého na prsty, které rozfalo zmrzlý vzduch vydatněji.

Dálkou zdrobnělá jeho figurka seběhla s břehu na led a oběma rukama mávala k naléhavému návratu. Nahoře na břehu zůstala ještě jedna figurka, jako z černého papíru vystřižená a na bílý přilepená.

Sotva ji zočila Tynda, skrčila se v kolenou a už jela zpět jak šíp. Ani nehlesla.

Také mladý Nezmara i z té dálky poznal pána okamžitě, ačkoli jej jakživ viděl po druhé. Byl to veleop z koncertního podia „Varytova". V ohromném kožiše, v jakém vězel, měl ruce ještě delší a nohy ještě kratší.

lil.

KARIÉRA SLEČNY TYNDY NADĚJNĚ SE POČÍNÁ Projíždějíc všemožně co nejeleganiněji těch tři sla metrů zpět, Tynda nevěděla, co by za to dala, kdyby byla věděla, odešel-li mladý Ne- zmara dál ke kluzišti, či zdali se — hlupák ! — za ní vrací.

Ale za nic by se nebyla ohlédla, nebof jistě že s ní Mour oka ani nespouští!

Leč stála už před ním a ještě na okamžik viděla běliznu šedých jeho očí vlevo za jejím průvodčím vyvrácených. Ovšem že ihned náležel všecek jí, ale bystrosti její neušlo, že musel své americké dvornosli dodali jaksi ostruh, aby jeho nákladná poklona dopadla tak okázale obřadně jako jindy.

„Mister Mour!" řekla Tynda rozkládajíc oběma rukama, dříve než mu pravou propůjčila k bolestnému shakes-hands, „takhle vy držíte slovo ? 1 Víte, že v naší smlouvě je nepřekročitelné ustanovení, žádný dar 1 A k tomu tak drahocenný a tak obzvláštní, že se přijde celá Praha na něj podívat, ač bude-li ho kdy použilo, sami bohové tomu nechtějí, jak vidíte. A konečně bych si do toho ani za živý svět nesedla 1" „Miss Ullik I" usmál se inženýr Mour a od zevních koutků jeho očí rozběhlo se mu na skráně po vějířku vrásek (to byl všechen jeho úsměv, smích i checht v každém případě), „nemluvme o tom, úmluva zní, že dary ode mne nepřijmete, já mohu dát, vy nemusíte přijmout, v tom případě zůstane moiorboat ve svém přístave jako můj majetek, myslím, že mi nebudete počítat přílišné nájemné se svobodným přístupem s břehu."

Mluvil jako vždy sotva pohybuje rty a jako vždy se zaťatými zuby, což Tyndu naplňovalo vždy ne hrůzou, ne ošklivostí, ale jistě nepříjemným pocitem.

„A co ta ,Tynda' ? 1" optala se, „celý svět ví, že se tak jmenuju 1" „Celý svět mi přece nemůže zabránit, abych své lodi nekřtil jmény, jaká se mi líbí, dearling I" „Ale já nechci I" dupla Tynda se způsobnou nezbedou, zapomenuvši, že stojí na bruslích.

„Ach I" zvolal inženýr Mour, aniž vykřikl, a natáhl vpřed své dlouhé ruce. Kdyby se jich Tynda nebyla zachytila, nebyl by ji před pádem zachránil ani ladný dřep, který ve vzduchu provedla.

„All right I" pokračoval inženýr, drže její ruce ve svých, „dám nápis zatím maskovat. Ale vždycky jsem se divil, že vy v Praze vždycky nejdříve čekáte, co tomu řekne svět."

T A svým karakteristickým prudkým pohybem brady vpřed sekl hlavou vlevo a vyvrátil oči tam, odkud přišla.

Tentokráte neodolala Tynda a učinila, co neměla : podívala se týmž směrem.

Ano, tak jest: mladý Nezmara nešel tam, ani sem, nýbrž stál v celé své slávě ještě pořád, kde ho Tynda opustila, jako klacek do země vražený, jemuž se říká kůl. V malebné vyzývavé póze...

„Heh 1" udělal inženýr Mour, „Your sweet heart tam zmrzne 1" a vycenil naprosto svůj chrup neobyčejně krátkých zubů barvy staré sloně — to se však inženýr Mour nesmál.

„Jakej svíthárt ? !" udělala Tynda vulgárně, aniž rozuměla anglickému slovu, vzala si zas své ruce a změřila Američana od hlavy k paiě, k čemuž věru nebylo zapotřebí mnoho času.

„Václave, zavolejte na syna!" zavelela potom zkrátka, „z bruslení nebude dnes už patrně nic 1" Starý Václav, který stál opodál hypnotisován přítomností Mourovou — stávala takových zevlujících Václavů, kdekoli se populární americký nabob v Praze objevil, i sta — vybouřen vrazil do úst kolníky obou ukazováků a hvízdl „na prsty", až vzbudil zmrzlou ozvěnu snad až na Hradčanech. Ani tovární píšfala nedovedla tak hvízdnout jako starý Nezmara, a on sám už nic jiného tak krásně nedovedl. Nato následoval výkřik „Po-lez 1", při němž starý hlídač zrudl, a potom ilustrace výkřiku gestem obou rukou i dříkem lak, jako kdyby chlěl obzor nadzvihnout. Nebylo toho sice už třeba, syn už se vydal na cestu, ale ať ten Amerikán „koumá", jak se u nás na řece na sebe volá.

„Pardon, missis," řekl Mour, „jestliže chcete bruslit, all right 1 — jako kdybych vás nebyl vytrhoval, ale ředitel a kapelník národního divadla budou v tom případě marně čekat 1" a Mour vytáhl hodinky.

„Ředitel — a kapelník národního ?" vdechla Tynda na dvakrát.

„Ano, dnes o desáté hodině ráno vás chtějí slyšet, jestliže dostojí slovu, které mi dali 1" „A to povídáte teprve teď, mister ? Ježíš Marjá ?"

„Moh" jsem to ríc' už tři dny, ale to byl můj druhý dárek k vašim narozeninám, kdybyste první zamítla 1" „A co kdybych nebyla doma, kdybyste mne nebyl zastihl ?"

„Bůh mě zatraf, slečno, ale potom by asi ti dva páni neměli čest vás dnes vidět 1" „K čemu ještě mluvíme ?" zalomila rukama, ale hned vypadla zas vpřed rukama na paže Mourový a se zanícenou, docela nic nelíčenou vřelostí zvolala : „Do smrti vám to nezapomenu, inženýre, do smrti, slyšíte!" a rozpomenuvši se, dodala : „A také vám děkuju za gratulaci a kytici. A pojďme I" V záchvatu divoké emfase, nad níž užasl sám Mour, chtěla jiti v bruslích, a když je zpozorovala, v prudké netrpělivosti vykřikla na starého Nezmaru : „No tak, Václave... brusle, honem!"

A už byl na kolenou.

„Dělejte, člověče!" vzkřikla Tynda nyní také na mladého, jenž zvolna přicházel nejparád- nějším krokem nástupu na hřiště.

Vyvalil na ni oči a zastavil se.

„Bude to ? !" vykřikla Tynda tónem, který znamenal víc než bič, kdyby ho byla měla v ruce.

Byla to sázka s její strany a vyhrála ji... Nemýlila se, zděděné otroctví smýklo mladým Nezmarou tak jako starým a mladý klekl si neméně rychle k druhé brusli Tyndině.

Nyní už nemohl být inženýr Mour v pochybnostech o tom, že domnělý její průvodčí není ničím jiným než pouhým domestikem jako jeho otec.

V inženýrově visáži nic o tom nestálo, pozorně prohlížel si placatou čepici a skvělý cylindr klečících Nezmarů.

„A kolik je vlastně ?" řekla Tynda stále rozezleně.

Nespouštěje očí s mladého Nezmary, Mour znova vyňal z hlubin ohromného kožichu veliké, ale prateničké platinové hodinky na dlouhém, rovněž platinovém řetízku, natáhl ruku s nimi téměř až k očím Tyndiným, nebof řetízek stačil, víčko odklaplo a ukázal se ciferník, ale Tynda nepoznala, kolik je, nebof nejdelší rafičkou na něm byla vlasová minutová, zběsile dokola uhánějící na důkaz, že amerikanismu záleží především na minutách. Hodiny ukazovaly na ciferníku menší číselníček ; byly na něm označeny brili- anty a čivrti rubíny. Hlavně Tyndu zmátl zvonivý tikot čtvrtvteřin, který umlkl teprve, když hodinky ukryty. Šňůrkový řetízek hodinek ztrácel se do nitra inženýra Moura pérovým samoiahem.

Teprve teď vznesla se hlava inženýrova současně s povstáním mladého Nezmary se země. Zdálo se, jako by jej byl se země zdvihl tím svým pohledem, i bylo v tom cosi groteskně kohoutího, jak zůstali oba proti sobě stát s nosy blízko u sebe a s očima do sebe stopenýma.

Ale než by napočítal tři, začala se atletická póza Václavova kroutit pod Mourovým pohledem jako papír před plamenem a jeho ruka sáhla po cylindru k velmi uctivé pokloně a mladý Nezmara zakoktal : „Studující strojního inženýrství Václav Nezmara 1" „Vincenc Mour 1" řekl Mour skrze zuby a dodal naprosto neinteresovaným tónem : „Doufám, mister, že ve svém oboru dokážete víc než připínat a odepínat dámské brusle a těšilo by mne, kdybych vám mohl být v něčem užitečným. Jaká jest vaše adresa ?"

To byla obvyklá Mourová seznamovací formule a jestliže uchovával všechny adresy, vždy co nejochotněji sdělované, měl u sebe půl adresáře král. hlav. města Prahy v autentických originálech. Ale byla to také formule kouzelná a to tím účinnější, že Mour adresu nikomu neodpustil a sám si každou vlastnoručně napsal. Měl tak po ruce rejstřík nejšfastnějších lidí pod sluncem a jemu na smrt oddaných, nevyjímaje ani ty, jichž adresu si namnoze již i po druhé zapisoval.

Byla to chvíle téměř posvátná ; na tváři starého hlídače, třímajícího čepici v ruce, háralo vytržení nadšeného štěstí ; za zády nabobovými provozoval svému synu nejnaléhavější a nejne- srozumitelnější posunky, kteréž neustaly ani potom, když mladý pozdvihnul cylindr nad temeno hlavy, ustrnul tak v postavení kočího, očekávajícího rozkazy.

„Ale, ale 1" udělal Mour a popadnuv ruku Václavovu v zápěstí, posadil mu tak klobouk zase na hlavu.

„Učiníte mi veliké potěšení," řekl potom tak roztomile, jak se zafatými zuby říci lze, „navští- víte-li mne dnes večer ; zahajuji dnes slavnostně svůj pražský h o m e a tu bych vás rád viděl u sebe ; zde jest má adresa 1" I podal Vénovi bílý lístek, silný jako plaketa, do něhož hlubokým zlatým tiskem vražen obraz Mourový nové c o 11 a g e, a pod ním řádky, z nichž první zněla : „Platí za legitimaci."* Václavův otec v tom okamžiku celým tělem střelil vpřed po Mourově ruce, ale ten provedl takový půlobrat celým tělem, že se starý Nezmara cíle daleko minul. Byla to obvyklá paráda populárního Amerikána proti atentátu líbání rukou, jemuž byl tak přečasto vystaven, že častý cvik naučil jej ostražitosti.

Tynda zaklepala o zem opatkem, jsouc netrpělivá a ještě více z nevůle, nebof pozváním také mladého Nezmary k dnešní večerní slavnosti byl přivoděn jeden z nejzazších a nejméně nadálých opaků toho, co ona sama sledovala svou dnešní ranní výpravou za ním, zamezili totiž každé bližší a trvalejší setkání Mourovo s mladým Nezmarou.

„A co ty brusle ? !" ukázala Tynda Vénovi špičkou botky ... „to jste mi pěkný rytíř !" a řekla to s takovou pohrdou, že celý svět musel rozuměti tomu „rytíři".

Podivuhodně mrštně, dřív než Vénovi něco napadlo, sehnul se inženýr Mour a sebral Tyn- diny halifaxy.

„Třeba bych nebyl rytířem tak pěkným, dovolte, abych rytířské povinnosti vůči vaší osobě převzal výhradně sám !" řekl důstojně a trhl při tom celou svou osobností.

Potom podal ruku starému Nezmarovi, tak ohromenému, že sám musel sáhnouti po jeho pravici a potřásl mu jí notně, podal ruku také Vénovi, ale k potřesení nedošlo. Mourovo s h a k e s bylo pověstno, ale tady jeho kosa přišla na kámen. Ve Vénovi ozval se primitivní chlap přeborník a štěstí, že se ještě držel v ofensivě, zčervenal trochu a inž. Mour trochu zbledl ; nestalo se však nic víc.

„Vy jste první člověk, který mi v Čechách stiskl ruku, to je dobré znamení," řekl nakysle. — Pomohl potom Tyndě na vysoký břeh a oba zmizeli Nezmarům s očí.

„Seš ty bezinka, Venouši 1" spráskl otec rukama před samým nosem synovi, ztuhlému ještě v posici, v jaké jej Amerikán byl zůstavil.

„Víš, žes mu neřekl ani pozdrav pán bůh ! Tady stojí celej nakřivo, jako bys byl hodil do kuželek a koukal, kolik ti jich padne a zatím jsi ani neotevřel hubu. Studující strojního inženýrství Václav Nezmara a dost. Pěknej studující, kdyby se jinýmu přitrefilo takový štěstí, sekl by s kopáním i vzpíráním a udělal by ty zkoušky, když už má jednou takový protekcí..."

ZKOUŠKA V automobilu již seděla slečna Tonča Fafrová, řečená „divizna", účastnice všech vyjižděk Tyndiných, zvláště s Mourem společných, inženýr byl již dříve pro ni poslal povoz; byla vždycky pohotově jako hasič.

Tynda použivši chvíle, v níž byl Mour zaměstnán šoférem, optala se divizny : „Ty poslyš, co je to svíthárt ?" „Sweet h e a r t ? To je miláček," odtušila slečna Fafrová. „Proč ?"

„Hm — hm!" odkašlala Tynda na výstrahu před Mourem.

Zaujímaje místo proti dámám, zatím co šofér roztáčel motor, pravil Mr. Mour důstojně : „Miss Ulliková, myslím, že mohu na to spoléhali, že mi neupřete uznání, že plním své podmínky naší obapolné smlouvy jako počestný obchodník, ba více než počestný obchodník, neboť spekuluju a la baisse, zatím co vypaluju jednu minu po druhé pro hausse 1" „Vujzzzz !" z hloubky do výše zavyl automobil rozjížděje uličkou od Papírky. Vtom šfouchla slečna Tonča Tyndu loktem : „Vidíš ? !" a hlavou ukázala směrem vpravo z povozu. „Stop I" vzkřikl Mr. Mour na šoféra.

Vzteklým rupnutím povoz zastavil tak prudce, až poskočil.

„Co je, prosím, velectěné dámy ? !" a Mour zvědavostí až povstal a rozhlížel se vůkol.

„Co se přihodilo ?"

Oči dokořán a plné nemilých otazníků seděla tu slečna Tynda, až po oči červená, slečna Tonča pak mlčela.

Ale tvrdý pohled Američanův přece však z úst jejích odpověď vypáčil.

„Chtěla jsem Tynču jenom upozornit na novou firmu v jejich ulici, která ji jistě překvapí."

„Kde to, prosím ? 1" optal se Mour kategoricky.

Slečna Tonča provinile pozdvihla směrem vpravo prst, aniž ruku zdvihla s kolena.

„Ale tadyhle, tabulku naší Máničky 1" zplna a netrpělivě ukázala Tynda na domek v celé řadě nejnižší a pokusila se o svůj ruměnný úsměv rozpaků.

Nad počestným štítem obuvnického mistra Ferdinanda Zouplny, starožitným tak, že byla na něm ještě biedermajerovská bota s holinkou žlutě lemovanou a ozdobným táhlem ven visícím, novotou a lakem skvěla se plechová tabulka, na níž, stojíc na půlměsíci, namalována byla madonna, požehnaná mezi ženami a pod ní nápis, zdaleka čitelný : „MUDr. Marie Ullik-Zouplnová, porodní babička, v I. patře."

„A" nght!" řekl Mr. Mour, „až na to, žc ta residence nemá druhého patra."

„Ta dáma je vaše sestra ?" optal se Tyndy, „aha, pamatuju se, to je ta, co studovala medicínu. Jak jsem mohl na tu zapomenout, když máte než jedinou sestru 1 ? A vdala se ?"

„To nebyla událost — pro společnost, Mr. Mour, ačkoli já, co se mne týče ..." řekla Tynda a tentokráte se zarděla doopravdy a hluboce.

„Ale takhle přijedeme pozdě ke zkoušce 1" zatkala, když Mr. Mour vylezl z povozu.

„Vše, co zameškáno, nutno nahradit, dohoníme i čas," namítl inženýr a zaměřil do „residence" dra Ullik-Zouplnové.

„Porodní babička 1" zahořekovala slečna Tynda, když osaměly, „vydržím leccos, ale tohle je od Máničky přece jen přes míru 1" „Klub pokrokových žen chtěl pomocnici k porodu, ale Mánička si nedala říci, když prý demonstrace, tak af už za to stojí," vykládala Tonča Fafrová.

„Ano, klub demonstruje proti tomu, že Máňa nedostala povolení k lékařské praxi, ale Máňa demonstruje proti rodině. Až se tohle doví tatínek 1 Ale to bych chtěla vědět, co tam nahoře chce inženýr ? 1" „Amerikán se tím nepohorší. Víš, Tynčo, je to výtečný muž ; ačkoli menší, tedy mu ze zdejších nesahá nikdo ani po kotníky, ačkoli není nej- mladší, tedy není na něm znát žádné stáří, a třebaže není na první pohled líbivý, přece má styl energie jako pravý muž činu, který stojí za veltucet veltuctů našich tak zvaných nejpředněj- ších i prostředně předních a méně předních mužů, takže ti závidí celý náš ženský svět pokrokový i nepokrokový, přece jde strach z jedné věci při něm, Tynčo !" „A ta by byla ?" „jeho žárlivost, Tynčo !" „je ohromná, což ?" zasmála se Tynda, „ale čím větší je, tím větší je také bezpráví, kteréž tak na mně páše, nebof nedala jsem mu právo k žádné žárlivosti, Tončo 1 Dosud ne 1 On rozumí našemu poměru neustále po obchodnicku a kdybych se měla vyjádřili v jeho smyslu, přijímám jeho dvoření, ale nejsem ničím za ně povinna 1 Jenom pro jeden jediný případ má moje slovo."

„Já znám len případ, a vím, že ly ten případ považuješ za vyloučený, což bych já si v zájmu tvé umělecké kariéry také přála, Tynčo 1" „Ježíšmarjá, je tři čtvrti na deset a on ještě nejde, co tam tej porodní babičce chce ? 1" za- vulgarisovala si Tynda, „a polom je zima 1" dodala bubnujíc botkami o dno karoserie.

„Ale je přece jenom otázka, zdali zájem tvé umělecké kariéry jako operní pěvkyně je tvým vlastním zájmem, Tynčo."

„Ze máš státní zkoušky z franštiny s vyznamenáním, to vím, ale zasloužila bys je také z chytrosloví, Tončo 1" „Poslouchej, Tynčo, ráda bych věděla, pova- žuješ-li mne za svou přítelkyni, aneb ne!"

„A já bych zas ráda věděla ... nejsi ty, Toněo, spíše spojenkou inženýra Moura a mojí hlídač- kou ?"

„Počkej, Tynčo, takhle se nedovíme ani jedna ani druhá, co chceme vědět 1" řekla slečna Fafrová chladně, neuražena a docela bez malice. „Nezklubej mi moje vlákno zamlouváním ! Máš v ohni dvě želízka, Tynčo, ty tvrdíš, že ti záleží výhradně na tom prvním ..."

„Kriste Ježíši, shořím netrpělivostí!" zavrněla Tynda a rychle otvírajíc a zavírajíc proud, provozovala se žárovkami karoserie blesky.

„A já tvrdím, že to druhé nebude k zahození zvlášf teprve potom, kdyby to první mělo vystydnout, a myslím, že tvůj náhled se od mého neliší, Tynčo 1" „Tedy také v čtení myšlenek se vyznáte, vy pokrokové ženy 1" „Mám pro to důkazy 1" „Jsem tuze zvědava !"

„Jinak bys nebyla přerušila všechny své flirty na courtu, má milá ! Kadet Studený, který tě bral tak doopravdy, že se chtěl také doopravdy střelit, to přece víš, malíř Štabl jako obyčejně, když pohoří, vypůjčil si na dvě burgundské po pětce, jež vypil na posezení, pokladník Štěrba vystěhoval se na Letnou, ačkoli má odtud dvakrát tak daleko do spořitelny, a sládek Žbluňká prohlásil, že prý si nohu za krk nedá. To všechno způsobil inženýr Mour svým vynořením se na obzoru."

„jsi fádní, Tončo!"

„To bývá vždycky tak; děvče, které nemá ctitelů, anebo nejvýš jen jednoho, a k tomu ještě pouhého suplenta, připadá vždycky fádní lvici, která jich má na spáru každé tlapy deset, a to počítajíc jenom přední."

„Nejsi fádní, jsi roztomilá, Tončo 1" „To si myslím ! Ale fadesou se spíše umoříme, a roztomilostí dříve sníme než dojdeme cíle, dosažitelného jenom upřímností a tu jsem ti chtěla upřímně říci, chtěla jsem tě upozornit, že Mour je žárliv," a tu slečna Fafrová vyvalila oči, až ukázala bílé pod i nad panenkou, „jako Othello a že by nesnesl — zkrátka, nikdy bychom neměly, milá Tynčo, příležitost kouti to druhé želízko, kdyby měl příčinu ..."

„Dmýcháš do výhně poctivě, Tončo, to bych mohla Mourovi slušně dosvědčit. Zdálo by se dokonce, že to druhé želízko jest spíše tvým než mým zájmem."

Jest mým zájmem, milá Tynčo," neohroženě pokračovala slečna Fafrová, „sic jinak bych nenacházela v tom zvláštní požitek, dát se tebou dvakrát denně tak nadobro zastiňovat, a kdybys byla tak upřímná jako já, mohly bychom se shodnout."

Při těchto slovech slečna Fafrová nabídla Tyndě k paktu pravici svým hospodárným půvabem, ani ji s kolena nepozdvihnuvši.

Ale pravice Tyndina se vůbec nehýbala.

„Podle toho, co inženýr Mour říká —" dodala slečna Fafrová.

„Pro boha tě prosím, co říká ?" a Tynda všecka oživěla a chopila pravici Tončinu do obou hrstí.

„Zticha, už se vrací!" řekla Tonča, neboř dupavé kroky inženýra Moura, vždycky vzbuzující podezření, že důrazem svým mají nahradili, co mu na vzrůstu schází, ozývaly se už z domovní chodby Zouplnovic residence.

A přitisknuvši levicí svaz tří rukou na svém klíně, řekla slečna Fafrová šeptem : „Platí I" Zrakům obou přítelkyň, nyní na domovní dveře upjatým, po krátkém zdvořilostním zápasu, v němž chtěla mermomocí přednost postoupili inženýru Mourovi, objevila se znenadání tetinka fřézi se svým stopkatým lorňonem na očích, pomocí jehož ihned jala se metodicky vnímaii situaci. Jako by se jí bylo podařilo teprve po dlouhém zjišfování svou neteř poznati, s náhlým rámusem rozběhla se k povozu, vyrážejíc výkřiky nadšení soiva artikulované. Cvičené ucho slečny Fafrovy zaslechlo larmoyanci paní ředitelové pomocných úřadů, také faleš úmyslného zoufalství dlouholeté pěstounky, již byla předrahá svěřenka vyrvána a která nemůže se ani navolili příležitosti zas prvního náhodného setkání. Skutečně neviděla se s Tyndou od své interesantní svatby až zase při druhém polo- skandálním sňatku Mánině, kterým „Ullik a spol." znovu uvedeni do úst lidských, a kdyby bylo šlo podle ní, nebyla by bývala ničeho měla i proti delšímu raulu zde na chodníku. Úsměvný chlad Tyndina : „Ruku líbám, tetinko 1" nebyl by ji zradil v tom hodlání, kdyby nebyla cvakla páka motoru v té chvíli, když tetinka Rézi, vyvelebivši jízdu v automobilu : „To věřím, Tyndinko, v automobilu, to ti dámy závidějí" atd., zrovna se optala, kolik míst je v karosserii, z čehož slečna Fafrová načerpala podezření, že by se byla paní ředitelová pomocných úřadů ráda svezla. Není vyloučeno, že něco podobného napadlo i krásné její neteři, nebof nepochybně byl to pohled Tyndin, spojený s mikroskopicky nepatrňoučkým pohybem trupu vpřed, který přiměl Mr. Moura k břichomluvně pronesenému : „Forward I", na kteréž se automobil hnul.

Ale zatím co Mr. Mour dotkl se dvěma prsty své kanadské bobrovice a mezi oběma „ruku- líbám" slečen našla tetinka Rézi ještě času k sensačnímu výkonu své vyřídilky, k vyřízen! sic jenom čtyřslabičného, ale mimořádně závažného poselství! První dvě jeho slabiky hlasno zněly : „Máňa —" druhé dvě nezněly pak vůbec, poněvadž neproneseny ani hlasno, ani šeptmo, ba ani dechem, poněvadž zůstaly vůbec pouhou mimikou, ovšem tak důraznou, že se jí zúčastnil i tetinčin nos, ba i oči s obočím. Němý tenlo náznak stačil úplně, obě slečny porozuměly: „— j e v i o m 1" Velmi živé pohnutí, projevené zvláště Tyndou, bylo jistě i do dálky patrno, a tak zamaskován v očích přečetných diváků, jež automobil vy- vábil do oken této odlehlé uličky, jeho, pro tetinku poněkud nešetrně předčasný odjezd. „Chudák Máňa 1" špetla Tynda, neodolala. „Co se přihodilo ?" optal se Mr. Mour a jeho brada opsala oblouk mezi oběma tvářemi protějšku.

„Je dovoleno optat se, co jste dělal nahoře, mister," přebila Tynda otázku otázkou.

Ale statečné děvče, Tonča Fafrová, kteráž nikdy neopomenula udati drobty své angličtiny, všecka zrudlá až po kštici, už odpověděla : „Her sister is in the family way." 9) „Ah 1" udělal inženýr Mour, a hned se vzpamatoval.

„Pozval jsem na dnešní večer vaši sestru Mrs. Zouplna i jejího muže Mr. Zouplna. Neklamal jsem se, je to skutečně asistent mé hvězdárny, velmi čiperný hoch." „Také paní Papouškovou jste pozval ?} Viděla jsem, že měla v hrsti dvě pozvánky!" řekla Tynda.

„Yes! Je-li to ta paní, kterou jsme právě přejeli, také tu jsem pozval a jejího muže, každý musí mít jeden lístek. Je to velmi ctihodná dáma."

„Bude nás hodně dnes večer ? 1" „Ano, budu mít dnes u sebe velmi mnoho lidí." i na pohřeb královny Viktorie, ovšem bez mrtvoly."

„Jste velice laskav, mister," vece Tynda, „pro- padnu-li dnes v divadle, bude se večerní zkouška ve vaší residenci konat rovněž bez mé mrtvoly. A máte to tak za jisté, že nepochodím ?"

„Prosím, slečno," a hlas zaoceánského nápadníka slečny Tyndy ještě více se snížil, „nechtěl jsem nic více, než nabídnouti vám dnes večer rámě, abyste... abyste sama posoudila, ne- bylo-li by pro vás výhodnější, ihned nastoupili místo —" inženýr zamlčel se a příšerně navrapiv nos, smeknuv, nesmírně shora špičkou malíku na moment protkl svůj účes až na lebku, „křeslo vládkyně v domě, kdež je než jedno křeslo vládkyně, než abyste konkurovala o jedno z takových křesel v domě, kde jest vládkyní více, a ke všemu všechna obsazena."

„Prosím vás, mister Mour, už ani slova o tom," mazlivě poprosila Tynda, „splňie své slovo až do konce a při tom nezavdávejte podnětu k podezření, že byste i jen jediné písmeno toho slova chtěl zpronevěřit a dopadne-li všechno podle vašeho přání, bude na mně, abych splnila já své slovo, a to také učiním do posledního puntíku, ale napřed musím vystoupit nejen před ředitelem a kapelníkem, ale také s ensemblem před obecenstvem."

A Tynda vstala, povoz zastavil před divadlem a šofér byl už u dvířek. Nyní prudce strmě vztyčil se i Mour a čeho se mu nedostávalo na výši, energicky dorazil bradou. Cosi velikého, modrého vyletělo z vestibulu tak rychle, že to bylo rozpoznáno jako portýr, teprve až se to zastavilo a kliku otevřeného kupé přejalo z hrsti šoférovy. Několik klobouků vpravo, vlevo vzneslo se do výše tak stejně, jako by je byla jedna ruka smekla, jak se děje při hromadném pozdravení veleznámé osobnosti, o jejímž významu není pochyby; jenom jediná nádherně kožešinová čepice vyčkala, aby samojediná provedla svou reverenci s citem, který vyžádal si mnoho slaslně usmívavé mimiky v mohutné, hojnými tučnými závěsy opatřené tváři, na niž čapka zase nasedla. Mour, stoje v automobilu, děkoval všestranně, ale potom prstem ukázal si na majitele sólové čepice, mršině vybral se z povozu, i zaměřil přímo k němu; i on vrhl se Mourovi vstříc. Až do posledního okamžiku vypadalo to, jako by se oba pánové měli obejmout, už už nadnesli proti sobě náruče, ale ukázalo se, že jde jenom o velmi obřadné uvítání s oboustranným, překypujícím důkazem úchvatu z toho štěstí. O obou se vědělo, že jsou staří známí z Ameriky, odkudž se slavný tenorista toutéž lodí s Mourem vrátil z tournée, vykonaného po českých sídlech Spoj. Obcí severoamerických.

Výslup obou dám ze slaveného automobilu byl dosti neslavný, ignorován lotiž docela, sotva že jim ustoupeno z cesty. V rukou inženýra Moura objevily se povědomé plakety z papírové sloniny, jedna z nich nabídnuta slavnému tenori- sfovi, ale íen vytasil se z nitra svého jedním už exemplářem, patrně poštou poslaným, a inženýr Mour bez dalších rozpaků zprostil se své nabídky hned do vedlejší hrsti i obešly se ještě tři a čtyři pozvánky mezi ostatními sólovými umělci po chvatném představení jich slavným tenoristou Ďouděrou.

Tak se totiž Tynda domnívala, ale když se od schodů obrátila po svém opozdilém průvodci, viděla, že Mour rozdává pozvánky z nové zásoby, mocné jako hra karet, do každé dlaně, která se z ostatní družiny pozdvihla.

Vtom však již dupal inženýr Mour za dámami, blýskaje zlatem svého chrupu.

„Dnes večer budu mííi u sebe velmi mnoho lidí 1" řekl.

Na schodech zašlo jaksi slečně Ullikově, mluvila šeptem a přede dveřmi s nápisem „Ředitelství" udělala křížek. Všechen průsvit její skvělé pleti byl zaplaven ruměncem.

V čekárně před ředitelnou, nejbezútěšnějším to antichambru v celé Praze, kde co k sezení už bylo obsazeno. Sluha, dik svému chronickému jaternímu neduhu připomínajícímu indického fakira, zakašlal na pozdrav vstupující společnosti a usmál se zlomyslně problému, kam se asi příchozí posadí. Zakašlal po druhé co nej- Ihostejněji, když krátký Američan svléknuv kožich, nesl jej k stojanu na háku svého prstu vysoko nad hlavou, těsně kolem nosu fakira v dresu zemských zřízenců. Mour byl nucen po- sloužiíi sobě i svým dámám sám. Vyvrátil energicky svou bradu na sluhu a vručil mu svou visiiku tak neodolatelným gestem boxera, že si pan Charvát velmi pospíšil, aby ji přijal.

„Inženýr Mour z Chicaga 1" hlásil se ještě zvláště.

„Znám pána," odvětil pan Charvát, nabyv úplné rovnováhy, „není tu dnes po prvé I" Ačkoli byl Mour jako americký příslušník v Chicagu jedním z demokratických vůdců, div nepovyskočil nad touto odpovědí pana Charváta, ale že se už jednou nacházel v pohybu, prudce vypadl proti velkému plakátu s plánem hlediště na stěně a po stručném jeho propátrání vyňal tobolku a z ní modrou bankovku.

Vtom okamžiku zasvítily jisté oči v šeru čekárny velmi patrně, ale inženýr Mour přikročil ke dvěma velmi mladým a velmi elegantním pánům, sedícím v těsné řadě ostatního čekatelstva na pohovce, celou jednu stěnu zabírající, i oslovil je, zabrané v kamarádskou rozmluvu, slavnostně takto : „Ctění pánové 1 Právě jsem se přesvědčil, že nejdražší dvě sedadla při opeře v tomto divadle stojí tolik a tolik. Myslím, že vaše místa na této pohovce nebudou o mnoho dražší, i dovolím si nabídnouti vám za ně přibližnou cenu, aby si tyto dvě dámy zde mohly sednout. Prosím vás, rozdělte se 1" A podával jim bankovku.

Jeden z jinochů, uštknut lekcí Američanovou, vyskočil jako vzpruha s mumlavým : „Prosím 1", ale jeho soudruh jednou rukou posadil jej zas na pohovku a druhou popadl modrý papírek v prslech Mourových.

Oku, pro maličkost vnímavému, nebylo by ušlo, že papírek už se nacházel zas na zpětné cestě do tobolky Američanovy a že v celé obchodní transakci vyskytl se mrtvý bod, který hrozil bankovce snad roztrhnutím — kdyby byl déle trval, ale nakonec octl se peníz celý v majetku mladého elegantního muže, jehož „Prosím !" mělo docela jiný zvuk.

Teď však vyskočil on jako vzpruha, i vzal s sebou svého kamaráda : „Pojď 1" Přeletem přes čekárnu oba se octli ve svých svrchníčcích a kloboucích, i zmizeli kvapem.

Za hrobově tichého úžasu všech přítomných usedly slečny Tynda a Tonča, pro inženýra nezbylo místa. Pan Charvát zakašlal vslice hořce a řekl : „Těm dvoum se hrozně pomstili, pane inženýr, ti jim to do smrti nezapomenou ; to neznají, co je to za bandu, tyhle kolektanti 1" Kterýmžto označením pan Charvát dokonce nemínil úředníky loterní sběrny, nýbrž pořadatele „kolekt", to jest kočující herce bez angažmá, kteří pod záminkou dobročinné sbírky mezi kolegy u zemského přišli si pro příspěvek k řediteli.

V té chvíli vylítl z pohovky jiný, docela neele- gantní jinoch a velmi uctivě nabízel inženýru Mouroví, aby jeho místo zaujal.

„Thankyou!" zavrčel Američan a celá lavice se zasmála, jako když vystřelí. Ostří výsměchu protklo neelegantního jinocha, jenž teprve teď pochopil podezření, v němž se octl a jehož byl dalek, nebof byl to jinoch čestný, bylf to mladistvý dramatický básník, jehož dramatická báseň byla již přede dvěma lety „zásadně" přijata k provozování, ale už čtyřikráte vrácena k přepracování. Málem by mu byla vypadla z podloktí, jak rychle prchal z čekárny.

„Ode mne nikdo moje místo neodkoupí," rozhovořil se zase s kašlavou předrážkou pan Charvát, „a je to jedno z nejlacinějších míst v celém divadle, dal bych je za pětačtyřicet zlatejch měsíčně i s uniformou."

„Nebyl byste tak laskav a neodevzdal mou visitku ? !"

„Ale co jich napadá, pane inženýr, to bych mohl přijít o své místo docela zdarma," řek! Charvát s tím okázalejším cynismem, čím zjevněji Moura dráždil. „A pane inženýr, i kdyby přišel sám jejich pan president Rózevelt, nemohl bych mu vyhovět, i svatej otec musel by dnes počkat!"

„A kdo to tam je, pro Krista Ježíše ?" ozval se z temného zákoutí čekárny křehký, hobojový orgánek populárního tenora-buffa, roztomilého kmetíčka s pletí osmnáctiletého hocha, nevýslovně komickou karmínovou pusinkou, stále zadrh- nutou do drobných vráseček, jako váček na gumičku.

„Inu, je tam — Božislávk a," prohodil Charvát.

„No, člověče, to jim řeknu, že se nejmenujou zbůhdarma Krobot, ale že taky doopravdy sou !" šveholil bufftenorista sladce jako flašinetek pro ptáky, „proč už nám to neřekli dávno dřív předtím ? !"

„Prosím, já mám výslovně přísně nařízeno odpovídat jenom, když jsem tázán!" odtušil Charvát.

„Von je dobrej," zaimitoval žargonem episo- dista Mestek, „všichni sedíme jak v oukropu a on jedinej má slovo, a furtumfurt!"

„To vedí, pane Mestek," zahovořil Charvát, který náhle pozbyl kašle, „že tady mám v čekárně větší role s partajema než oni na scéně a co oni řeknou, je beztoho pro psa."

Poněvadž Mestek hrál výhradně „psy", to jest drobné jednovýstupové úlohy, ačkoli je hrál nevyrovnatelně a opravdu geniálně, zamítaje důsledně a tvrdošíjně každou větší roli, odměnili všichni přítomní Charvátův vtip výbuchem smíchu ; Mestek smál se nejhlučněji.

„No, je-li tam Božislávka," sladce zapištěl buffotenorista, „to tady nezůstanu, to bych se mohl tady na kanapi taky dočkat pense a to já ještě nechci. Šla se mnou, půjdeme radši na šlehanou smetanu," obrátil se ke své sousedce, úhledně choristce.

„Ježíšmarjá, to jo 1" a šla hned. „Má úcta, vašnosti!" vykřikl buffotenorista výstředně žoviálně na inženýra Moura, odcházeje, „af žije master Mour 1" Mour velice se poplašil, nevěda, na čem je, — ale sáhl do záňadří a vyběhl za veselým buffem. Vrátil se v minutě a ježto příjemně cenil své prognatické zuby, bylo patrno, že na buffa nešel s boxerem, ale s pozvánkou k dnešnímu slavnostnímu zahájení své pražské residence.

„Já to vím, že tam je, předhonila mne na schodech," zahovořila neobyčejně líbezným stařenským, ale zvučným hlasem imposantní matrona, představitelka starých matek, „mám dnes jinak úplně prázdno, mohla bych si uvařit, co ráda ; ale sedím tady schválně, jestliže ta Božislávka ještě dnes tam odsud vyjde 1 jsem už tak dětinská 1" „A milostpaní, jak tam vyvádí už přes hodinu 1" řekl Charvát a zamával rukama nad hlavou, „jen trochu tichoučko 1" A skutečně bylo lze napjatým sluchem rozeznali zlobou vzdutý, mohutný ženský hlas, hlas zpěvačky, znějící jako stříbrná křídlovka, vášnivými, náruživými výkřiky, ubíjející každý odpor.

„To já slyším už dlouho," prohlásil episodista Mestek, „ale já se domníval, že je to Desdemona v Othelu ze zkušebního sálu v třetím patře, dnes přece je Verdi 1" „Všechno je odřeknuto, poslala lékařské vy- svědčení, a potom přišla sama, aby ukázala, jak je nemocná, a to prosím za třetíma dveřma, jsou až u sekretáře!" prozrazoval pan Charvát docela kolegiálně. Poprask v ředitelně vzrůstal, nebof se blížil. Inženýr Mour, který na pohovce prováděl prostocviky upoutaného balonu při vichru, všem spolusedícím citelné, neudržel se déle a utrhl se : „Pane, to přestává všechno, my jsme objednáni na desátou hodinu a je za deset minut půl. Nepůjdete-li nás ohlásit, vstoupíme bez ohlášení !"

Pan Charvát, drže kliku ředitelských, tlustě vyčalouněných dveří, ohradil se minimálním gestem proti Američanu, pohyb jeho levice naznačoval však spíše : „Slyš !" než „Pryč I" A poslouchaly na jeden boltec všechny přítomné hlavy s výrazem výsostného požitku a jestliže někomu napadlo, přirovnati hlas paní Boguslavské k stříbrné polnici, jistě si teď řekl : — ach nikoli, tento jazyk je spíš archandělský meč obouruč a běda tomu, kdo rekyni této strašné zbraně pohoršil!

Třesk — třesk — třesk 1 zafal meč do jakýchsi nezbadatelných bohatýrských brnění za samými dveřmi — a teď nadešel Charvátův okamžik, trhl klikou a čalouněné dveře se otevřely.

„— a bašta 1" vzkřikla paní Boguslavská nej- hlavovějším restříkem, jakým vládla, a vysupěla do čekárny.

Co následovalo, bylo přeplněním desíti vteřin událostmi : Nikdo nezůstal sedět, žádny hřbet nezůstal ohnut, žádná ústa nezůstala zavřena, sborové : „Rukulíbám, milostpaní!" zaznělo tak jednohlasně, že by byl z něho měl radost nebožtík režisér Kolár, který kladl na to váhu, aby davové projevy byly pronášeny jako responsoria věřících při litanii.

Potom nastalo hrobové ticho, přerušované vyzváněním hotového musea závěsků na náramku primadony paní Boguslavské, šlechtičny erbu Zmaj, o níž se věrojatně říkalo, že má na sobě více živé plastiky než socha Opery na balustrádě divadla mrtvého kamene. Také čeiný korálový převěs na oranžové robě pěvkyně cinkal, když jí Charvát pomáhal do drahocenného kožichu, obšírného jak zimní stan kirgiz- ského pohlavára.

A potom už hrobové ticho nebylo přerušeno než několika slovy Američanovými k primadoně. zahuhlanými basově, zašustěním jeho pozvánkové plakety o podlahu, nebof mu ji docela nepopiratelně vhodila k nohám, při čemž se mu dostalo pohledu, o němž právem mohl říci, že jej dosud nikdo tak rychle vydatně nepřeměřil od hlavy k patě a zpět.

Drobným, ale k výstihu nálady šlechtičny Zmajové velmi příspěvným rysem bylo, že veřej, kterou jí uctivě Charvát otvíral, mu odcházejíc z ruky takřka vytrhla, aby jí velmi notně mohla prásknout.

Všemu tomu přihlížel pohledem devotně sho2 86 vívavého Tartuffa nemladý, dobře dužněný, dlouhobradý muž, stojící ve dveřích na prahu ředitelny ; trpný výraz jeho očí mohl býti zajisté předstírán, nikoli však upřímné ručeje potu na jeho čele. V ředitelně pak chodil ještě jeden pán dlouhými kroky se zjevným úsilím, tiskna hlavu do dlaní, snad ji právě zachránil před utržením.

Když nositelka erbu „zmaj" zmizela — tu spocený pán sestoupil s prahu ředitelny k inženýru Mourovi, uvítal se s ním velmi tiše a řekl mu s uctivou důvěrností: „Račte se odebrati s dámami do třetího patra do malého zkušebního sálu vpravo, pianista tam už čeká ; přijdeme hned za vámi, je to jenom proto, aby se nešlo jako s procesím."

Slečna Ulliková v koutku čekárny tiše do šátečku jako by plakala a slečna Fafrová ji těšila. Mour nikterak nad tím nežasl, pochopili, že Tynda dobře uhodla, jak těsně souvisí ta bouřlivá scéna, která se právě odehrála, s její vlastní uměleckou kariérou. On sám jí o tom ničeho neřekl, co překážek a intrik „Božislávkou" nastražených se už naodstraňoval, ale Tynda byla výborně informována paní Maynauovou, nadšenou tímto náruživým sočením přeslavné dramatické lvice operní na její žákyni. Říkala jí : „Víš, že ta ženská má salon vytapetovaný od stropu až k frýsku jenom hedvábnými pentlemi z věnců — ryps a moaré zahazovala 1 — a že má na etažeru tři bible recensí ve všech jazycích světa ? ! Je pravda, když má zpěvačka letopisy své slávy, má iaké leta, ale když se tě bojí ona, tebe, elévky, tak je to pro tebe velká čest. A ty se neboj docela nic, tys fenomen a přezpíváš třikrát takový orkestr jako ona, A ona to ví. A kdyby ten tvůj Amerikán pohořel tady, pojedeme jinam, i kdybych měla na stará kolena kufry pakovat. Nebof kdybys mu v slovu stála, byla bys blázen, to je jistá věc."

Nahoře před malým zkušebním sálem udělala Tynda tentokráte tři křížky, ale kdyby byla udělala třikrát tři, nebyla by zažehnala překvapení, jež jí uvnitř očekávalo. Nebof když do sálu vstoupili, mladý muž, hledící s okna právě naproti dveřím, rychle se otočil a třebaže ukázal proti světlu jen svou načisto temnou siluetu, Tynda podle rzivého přísvitu, hrajícího v řídká jeho kštici, stojící jak pažitka, okamžitě poznala šeredu Rudolfa Vážku, autora „Tria z F-dur pro klavír, čelo a housle, slečně Tyndě Ullikově v hluboké úctě a obdivu věnovaného", vyznamenaného cenou Akademie a ohromujícím polibkem slečny Tyndy.

Od pamálného odpůldne, kdy byl přijal luto druhou poctu, už se neukázal. Jakoby byl utonul.

A nyní — hle 1 — tady v malém zkušebním sále operním náhle se zase vynořil!

Oběma zatajil se na několik okamžiků dech, na lehkém zakymácení jeho figury bylo znatelno, že ani on neměl tušení, s kým se tu dnes shledá, a oboustranné vzrušení bylo tak nápadno, že rozkývalo bradu inženýra Moura k několika střídavým pohledům s něho na ni.

Rudolf Vážka, opíraje se ukazovákem o desku klavíru, obešel jej a usedl na židli před klaviaturou a tu na plném světle ukázal své líce.

Nebylo nejmenší pochyby, její bývalý korepe- titor bude ji doprovázet při její dnešní zkoušce...

# PODVRŽENÝ MANŽEL „To je přece jenom irochu předčasné," řek! dr. Zouplna, vešed v trepkách a ve starém kabátě do tak zvaného ordinačního pokoje své choti MUDra M. Ullik-Zouplnové, která seděla u psacího stolu v úplném zdrcení.

Prsty její byly až prohnuty úsilím, s jakým tiskly tenký šáteček do očí.

Mánička dmýchla nosem do šátečku a to byla celá její odpověď na podotknutí jejího muže. černé pírko z její krátce střižené havraní kštice do šíjového důlku jí knišící — Arnoštovi neodolatelná připomínka na jejich námluvnou promenádu mezi ohradami — zatetelilo se upřímností jejího hoře.

Šlapal kolem její židle ještě značnou chvíli, než v ní zvítězila žena a než se optala slovy v slzách rozmočenými : „A co je ti tak přespříliš předčasné ?"

„Ale to prádýlko tady, ty plenky 1" odvětil Arnošt.

Následující dva vzlyky Mániny vyzněly jaksi na licho, třetí už se nedostavil. Po chvilce úplného ticha vyskočil doktor medicíny nejinak než jako nelíčené dopálená ženská a beze slova strhla s lenochů židlí ke kamnům nastavených jeden, dva, tři, čtyři, pět sušících se tu kapesníků.

do šestého právě ždímala a na šesté židli seděla, snad měla do výbavy obého po půl tuctu.

S touž prudkostí přikročila k oknu a nalezši zase tón nelíčené lítosti prohodila : „Všeho spíš jsem se nadála než toho, že z tebe bude cynik, Arnošte ; poznala jsem tě jako idealistu."

„Sama vinna," odtušil Arnošt, „kdo to byl, kdo mne odvrátil od věcí nadzemských k pozemským ?"

Máňa vdychla přerývaně, jako by vdych běžel po schodech : „Rýpáš ? 1" a slovo utopeno v nové ručeji slz 1 „Ani mne nenapadne, milá Máničko !" mluvil Arnošt vesele bezohledně, „ale jen to jsem ještě chtěl podotknout, že dnešní své sladké tajemství tolika slzami konečně přesolíš! Úžasno, jak i nejrozšafnější ženská pozbude rozumu, právě kdy ho má nejvíc zapotřebí!"

„Takhle mluví on, který mne zasvěcoval do hudby sfér 1" hořekovala Máňa tisknouc oči do šátku, šátek do dlaní a ruce do okenního rámu.

„Počkej, Máňo, až se naplní dnové tvoji, poznáš áčko pravé hudby pozemské i lidské."

„Jenom toho výsměchu kdyby nebylo 1 A já jsem nechtěla 1" „Nevysmívám se, Máňo, ale směju se, mohu říci, že mi dávno nebylo tak dobře jako dnes 1" Tu se stalo, že jedno Mánino oko zpod šálku jejího vyšlo na zvědy, docela tak naivně, jako to dělávají oči menších holčiček někdy uprostřed největšího nářku.

„Jenom je-li ti co věřit ; bylo by to přespříliš zábavné, kdyby tahle diagnosa, kterou jsi sama na sobě činila, ukázala se mylnou, chachacha- cha!"

Teď ukázalo se i druhé oko Mánino, čichla do vzduchu a řekla : „Prosím tě, snad nekouříš ? Pro živého boha, Arnošte!"

Tato odbočka Mánina vypadá sice jako Pilát v krédu, ale má svůj smysl. Chtěla-li však zamluviti narážku na své diagnosy, nevyvázla. Naopak!

„Jaká pomoc svatá ! Musím, milá Máňo, dokonce i viržinky. Poradil mi to profesor Beneš, abych prý —" „Abys prý?"

„Abych prý tolik netloustl!"

„On ti říká, že tučníš, a ty tomu věříš ?"

„Kdyby to říkal on sám jediný, snad bych ani nevěřil, ale je tady ještě jedna a k tomu neod- mluvná autorita."

„Zvroubíš celou fakultu 1" „Ale ne 1 To je autorita spíš od patníku fakulty, sice taky ženská, ale bez diplomu ; je to zkrátka paní Petráčková s nejpřesnější kontrolní vahou, jakou znám, a ta neomylně zjistila, že mne za poslední měsíc přibylo zase o půldruhá kila !"

Oba manželé mluvili, o čem nechtěli, zvláště paní doktorové byl ienio předmět velmi nevítaný jakožto připomínka jejího falešného nálezu pomocí strýcova mikroskopu, nešfastné té diagnosy, jíž se držela s krajní houževnatostí, vhánějíc bývalého astronoma přímo do náruče hypochondrie. Když všechny okolnosti, především pak Arnoštovo vzezření, svědčily o opaku, zůstalo jí poslední útočiště, že její muž má „fthisis florens" *), ale prof. dr. Beneš, vyšetřiv pečlivě jejího Arnošta, vzkázal jí : „Ano, florens usque ad saecula **)." Od těch dob datoval se úplný převrat v Ieioře Arnoštově, z idealisty stal se cynik perných chvil Mániných, v nichž ráda zaváděla řeč jiným směrem.

Tak i dnes.

„Co to máš pod kabátem, že stojíš jako svatý Utřinos," zahovořila náhle obratem z ulice a hlasem, z něhož pláč už docela vyvětral.

Arnošt stál skutečně všecek vpravo nakřiven a podpíraje to prsty pravice, tajil cosi obdlouhého pod kabátem. Nyní zaklepal na toto své lajem- ství, jež se ozvalo skleněným zvukem a řekl : „Prosím, pane doktore, to mi tak ztvrdla játra 1" Mániny černé oči šlehly po něm až nenávistně a on postřehnuv, že řekl příliš, jedním pohybem vytáhl skrývaný předmět.

Ďyla to těžká, masivní, skleněná deska, skvěle broušená, a na černém jejím podkladu zářila zlatá slova : „Phil. dr. ARNOŠT Z O U PLN A, c. k. vys. místodržitelstvím oprávněný a přísežný revisor obchodních knih, státně zkoušený kontabilist, doporučuje své služby P. T. akciovým a všem obchodním společnostem, průmyslovým a úvěrním závodům, spolkům, fondům a pod." „Co tohle má být ? !" ptala se Máňa stísněně. „Tohle to ? Já bych řekl, že je to firma, čili návěštní tabulka, a tyto čtyři otvory v rozích tomu se zdají nasvědčovali, že bude těmito čtyřmi elegantními rosetami upevněna tam, kam patří, to jest na třetí místo, pod příštipkářství Arnošta Zouplny a pod porodní pomocnictví Med. dra M. Ullik-Zouplnové a pokud jsem správně informován, stane se tak zítra v dopoledních hodinách."

Arnošt položil desku na stůl a zapustil do každého ze čtyř otvorů po lesklém mosazném šroubu s ozdobnou hlavičkou. Máňa sklonila se nad ním v nyvém postoji. „Výborně 1" „Co zas ? 1" „Čekal jsem chvíli, a teď konstatuji, že ti slzy došly, sic by se už byla některá z těch, dnes tak přehojných perel o mou tabulku rozbila 1" „)ízlivče 1" Já vím, ty dáváš přednost tesknému požívání nerozumu vezdejšího života."

„Arnošte, připadáš mi jako vyměněn, to nejsi ty, ten nezapomenutelný kolega našich společných návratů z přednášek, těchto výletů našich duší —" „Možno dost, že jsem naposled dokonce podvržený manžel, to by byl docela nový, původní motiv veseloherní, škoda, že nemám dramatický talent!"

„Ale i ten tvůj bývalý vzlet, který tě tak vysoko nosil nad všedním rmutem, je ten tam. Jsi—ií úplně zdráv, — a já si nad tím umývám ruce — byla bych spíš očekávala, že se vrátíš ke své nejvznešenější lásce, ke své milence vědě, bez níž ti nelze živu býli."

„Nu vidíš, nevrátím. Nadzemské lásky nesnesou sokyň vezdejších. Vzkázala za mnou než jednou, a když jsem poslal výpověď z lásky se žádostí za dovolenou pro zbytek našeho poměru, neváhala ani okamžik..."

„Na místě profesora vysoké školy zkoušený účetní revisor!"

„Nejfafálnější na tom je, že mi tento zfušovaný život vyčítáš právě ty !"

„Rozumím ti — ty vyčítáš, ne já 1 Nuže, jestliže je ti to, cos provedl, zfušováním života, můžeme..."

„Nuže, co můžeme ?"

„Můžeme, Arnošte — jít od sebe 1" Dr. Arnošt Zouplna pohodlně zabořen do oiomanu, na němž seděl iaké lokiy, zachechtal se necivilisovaně, co jen žebra stačila a zvolal : „Velmi lehce vydáváš se těžkému podezření, Máňo 1" Ta však sebrala všechnu důstojnost, jíž vládla, a soustředila ji do svého pohledu.

„Ano, a sice podezření, že se ti jedná o praxi nejnovější feministické theorie, podle kteréž žena nemá na muži požadovati více než dítě a jakmile má to, nechf dá muži boty před práh 1" „Urážíš 1" „Ne ? To jsem teda rád. Tudíž myslím, že tím spíše přikloníš se k mému názoru, že nepůjdeme od sebe, nýbrž teprve jak náleží k sobě. Nebof za ten zfušovaný život nemůžeme ani já, ani ty! Byl to prostě omyl, který se nedá napravit > jaký to mohl být krásný, vzletný, povýšený život, kdybych byl na místě z překrvených mandlí chrchlal krev skutečně z plic 1 Ty nádherné večery, kdybys se byla vracela uštvaná ze své lékařské praxe, abys něžnou ručkou sáhla do mé krypty z peřin na mé horoucí skráně! A kdyby tak do toho byla vpadla dnešní událost 1 Jak melancholicky krásný román nám to ušel! Na místě úbytí všestranné přibyté, já sám o půldruhá kila měsíčně, fuj tajbl! Nehledě ani k tomu, co tebe čeká, netrhej sebou, Máničko 1 A tak bezohledný život zironisuje, zkarikuje a zničí nejkrásnější plány a úmysly! Vezme-li se na příklad tvůj vlastní osobní osud, mně se všechno zdá, že ve svém speciálním akušerském umění budeš ty svou vlasiní praxí a jedinou pacienikou. A jak já sám, bývalý idealisla, zvrlačil! Zrovna v nejrozhodnější chvíli, kdy jsem měl střežili svých ideálů nejpečlivěji, já je všechny daleko od sebe odvrhnu a stanu se koncesovaným revisorem obchodních knih a to v okamžiku, kdy náš poslední groš má býti vystřídán žádným. Jaké to vystřízlivění z bláhových ilusí 1" A dr. Zouplna za řeči kladl na skleněnou desku před sebe bankovku vedle bankovky, až nebylo viděti ani písmene, i dodal : „Není toho sice na štěstí mnoho, ale je toho pohříchu přece více, než obnáší suplentský salér za měsíc a je to revisorský výdělek za tři dny. Obávám se, že mě okolnosti přinutí, že se budu muset vzdáti té středoškolské kariéry; oni mi tohle trpět nebudou 1" Arnošt počítal peníze ždibcem a Mániny oči počítaly spolu, jinak nevěděla, co si z toho všeho vybrati. Mluvil tak nelíčené hořce, že nevěděla, na čem s ním jest. Věru, že nebylo snadno rozuměli mu, jak to doopravdy myslí, když s hlubokým povzdechem dodal : „2e budu kdy účetním revisorem, toho jsem se věru nikdy ani ve snu nenadál, ale nejméně pak toho, že se kdy stanu tátou!" Máňa zalomila rukama. „T á 1 o u ! Slyšíš, Mářo, tátou!" Výkřik tento byl tak náhle zjinačeného zvuku, že se Máňa po něm ohlédla.

„Mářo !" zvolal Arnošt ještě jednou, rozviraje náruč do kořán a směje se hlasno z hloubi srdce.

Teď mu ovšem porozuměla 1 Rozběhla se od okna přes celý pokoj i nemohouc jinak, sedla mu na kolena, což dosud nikdy neučinila, a odtud se mu vrhla do loktů střemhlav.

Jakživo nedošlo k takovému projevu něhy mezi nimi.

„Učiní mne nejšfastnějším člověkem pod sluncem a pláče nad tím od rána do večera, ' šeptal Arnošt, nahlas bál se přílišného projevu pohnutí.

„A když jsme se vzali, tos nebyl šfasten ? !"

„Mám-li být upřímným — byl! Ačkoli jenom do jisté, třebaže značné míry, zato však se značnou výhradou, milá Máňo. Přijal jsem od tebe bez rozmyslu a velmi sobecky oběť života a když se to stalo, pocítil jsem značné taedium vitae, řekněme životní nepohodlí, bylo mi ze mne sama dosti ošklivo. Byl to morální problém dosti složitý a ještě spletitajší stal se, když se krise vyjasnila a když se ukázalo, že kdo přinesl oběť, byl vlastně já ! Počkej, neházej sebou, Mařeno ! Už předem připouštím, že nelze o oběti mluvili tam, kde obětujícímu vysvitla teprve za čtvrt roku. Ale o tom už nemluvím — daleko povážlivějším byla nepopiratelně komická stránka této — tohoto příběhu."

„Tu vezmu sama všechnu na sebe 1" řekla Máňa, zarývajíc ruměnec svých tváří do podpaží starého kabátu Arnoštova.

„Už je ta tam, ale nešla jen tak honem se ze mne odlípnout. Myslím, že mít nevšední aneb aspoň originální osud, je nejtěsnější kabát a při tom nikdo ani tušit nemusí, jak škrtí. Abych tento svůj osud zbanalisoval, zevšedněl, vzal jsem jej sám do vlastních rukou a tak jsem se stal — z jelimánka energickým mužem a to je tvá skutečná zásluha o mne 1" Chvilku bylo ticho, ale náhle popadl Arnošt ženu v předloktích a prudkým vzmachem zdvihl ji ze sebe tak lehce, že seděla vysoko na přehozeném jeho kolenu, trochu zaleknuta o svou rovnováhu.

„jedna věc by mne mohla opravdově zarmoutit 1" řekl dr. Zouplna zas nahlas : „kdybys se totiž byla o svém stavu zmýlila !"

Odkývala mu hrstí, svezla se mu s kolena, namočila ručník a důkladně omyla čelo a tváře od neposlednější stopy pudru, zavedla Arnošta k oknu a řekla : „Tak se na mne dobře podívej! Nic nevidíš ? !"

Vzala na pomoc zrcadlo a hledíc do něho, obkreslila prstem čelo až ke skráním a na lícních kostech maloučké okresy : „Tadyhle!"

Dal si záležet a skutečně objevil na naznačených místech o poznánínko temnější plef, tím však nápadnější, že iemnější skvrny byly osiře ohraničeny jako politická država na mapě.

„Neklamný dokument, teprve dneškem nepopiratelný, jsem v tom déle než dva měsíce, budu vypadat ohavně."

Něco říkalo Arnoštovi, že by měl zulíbat čelo a tváře ženiny, ale neučinil to, když pozoroval, že jest v tváři i jinak změněna, ač sotva znatelně.

2e Máničce trochu nosík opuchl a zrudl, to mohlo pocházeli snadno od její dnešní slzavé výkonnosti, ale lehce naběhlé a okoralé rty, tváře a rysy tak odulé, jako by byla minutu násilím dech zadržovala a zejména cizí, trpný pohled očí, to vše nasvědčovalo, že bezohledná příroda přes všechen brekot kreatury učinila již své neodvolatelné a pokročilé disposice.

Ožasná, ale docela objektivní soustrast s touto nastávající matkou zmocnila se Arnoštova srdce a velmi jasně pocítil tragikomičnost pudrovačky, kterouž se jala znovu zahlazovali tyto stopy.

„Marie 1" vydychl najednou Arnošt tak prudce, že se až ulekla. „Marie, neopovaž se ...!"

Ale nedořekl a vydal se na procházku pokojem.

Máňa ustrnulá s pudrovačkou v hrsti provázela jej očima.

Teprve při třetí obchůzce se u ní zastavil a nyní teprve překonal svou štítivost před íysio- logickou změnou v její tváři a zulíbal jí čelo a obě líce a řekl neskonale mírněji : ann „Já vím, že nejsi ničeho podobného schopna, ale jistota je jistota : přisahej mi — 1" Ale zas nepověděl, co má odpřísáhnout.

„Naprosto ti nerozumím, člověče, musel bys být šílenec, kdybys mne chtěl podezírali snad z nevěry !"

Jenom šeptala.

„To ne, ale miluješ dosti to maličké ?"

„Přisahám 1" řekla Máňa nejslavnostněji a zdvihla tři prsty a teprve po chvilce dodala : „Tos neměl nikdy říci, Arnošte, neměl jsi si nikdy mysleli, co si myslíš, nebof vím io, co si myslíš !"

A přitisknuvši obě dlaně k srdci, dala vytrysk- nouti takovému proudu lítosti, že Arnošt podlehl pathosu chvíle a poklesl u jejích nohou.

„Odpusf — odpusf 1" volal; nenapadlo mu nic banálnějšího.

Když neodpouštěla, povstal a zahučel : „Nemohu věděti, jaké názory u vás, feministek, o lélo otázce právě platí."

„Arnošte 1 Nech feministky na pokoji 1 Já pozbyla práva na tento čestný název a brzy — brzy nebudu se moci ani zdaleka před nimi ukázali 1" Ale hlas její už byl zas vyjasněn, bylo po žalu, snad také proto, že jí slzy došly. Její Arnošt čile toho vykořislil.

„Dokud tedy budeš moci, budeš se jim ukazovat, obleč se a půjdem !"

„A kam bys chtěl chodit v sám večer ?"

„Kam jinam, než na zahajovací večer nové residence mistra Moura ! Byl nás přece osobně pozvat, a nejít, bylo by v tom případě výslovnou urážkou. Ostatně bude tady paní ředitelová co nevidět, snad jsi nezapomněla, že jste si daly slovo !"

„Bůh ví, že nemám ani tušení!" „To jest, ona si je vzala víc sama, ale nebylo jí už odňato, tedy přijde jistě 1" „Co já jenom vezmu na sebe ?" zahořekovala dr. Ullik-Zouplnová.

„Až dosud, když jsme někam šli, vždycky bralas to svatební a vždycky sis libovala, jak je to praktická věc, lze to vzít na vycházku, na návštěvu, do divadla, do koncertu."

Dr. Zouplna mluvil otevřenými dveřmi už zase ze svého pokoje a Máňa naslouchajíc těmto slovům, nazdařbůh proneseným, klepnutím por- culánu a chrstnutím vody do umyvadla provázeným, zívnutím zakončeným, připomněla si sebevražedný vtip Arnoštův o podvrženém manželu a marně namáhala se, aby spojila v jednu představu oba Arnošty, tohohle nynějšího a onoho před čtvrt rokem, se kterým chodívali Dlouhou třídou tak pozorně, aby ani lokty o sebe nezavadili, zatím co jejich duše dávno sesnoubeny lnuly k sobě ve výšinách několikráte vznešenějších než římsa svatopetrské věže — — — Zdálo se jí opravdu, že jest o něco okradena, do prsou vlinul se jí poslední kaskádový vdech a na mysl jí vstoupil poslední motiv jejich dlouhé dnešní debaty. Zašla s ním tak, jak byla, v pouhé košili, ve šněrovačee a vysokých punčochách na šlích až na práh Arnoštova pokoje : „To jsem ti chtěla, Arnošte, ještě říci, takovým podezíráním a takovými řečmi, jako dnes, mohl bys mně a tomu maličkému ublížit víc než co jiného..."

„Uzávěrka na Brno, Máňo 1" zvolal Arnošt úplně již ve své míře, „o tom jsme už domluvili l Vidíš hrudník model ?" otázal se, plácaje se oběma dlaněma po nahých žebrech, bylf se k mytí vysvlékl. „Povídal to profesor Beneš hned při první prohlídce..." pokračoval Arnošt, „... tys můj model hrudník za svobodna ovšem vidět nemohla ...!"

A zasmál se nuceně a vzdychl si upřímně.

Máni dotklo se slovo o tom, co nemohla vidět za svobodna, poznala náhle se studem, že jest méně než polonahá a utekla.

Nastalo ticho, v němž z přízemí zřetelně zaléhaly rány ševcovského kladiva starého Zouplny. Mánin sluch byl už tak vycvičený, že rozeznala tchánův úder na půrko 10) od úderu na kolíček, jimiž podešev přibíjena.

Jí zdálo se, že její tchán neúprosně podráží její ideální ponětí životní nejkoženější prózou k neroztrhání...

Zazvoněno.

Máňa honem vskočila do spodničky a do živůtku, také od Arnošta bylo slyšeti chřest škrobeného prádla.

„Nechoď, Máňo, půjdu sám !"

Otevřel, byla to tetička ředitelová s ředitelem.

„Už jsem chtěla zvonit po druhé," šveholila tetička, bláznivě mladistvě nastrojená, „ale muž povídal, že dvakrát za sebou zvonit na novomanžely by bylo nediskretní, slušnější že je vyčkat. Jejej, lidičky, vy tady máte teploučko jako v lázních. Já říkám, pro zimu není nad tyhle staropražské haluzny; blaze tomu, kdo nemusí mít representační byt jako státní úředníci! Nic není praktičtějšího nad tahle kamna, hledící do dvou pokojů ; parádní to sice není, ale úsporné. Ovšem, v létě bych tu nechtěla bydlet ani za nic. Pane řediteli, račte jenom dál k panu doktorovi, páni k pánům, dámy k dámám 1 Jdi, jen jdi 1" Toto vyzvání bylo velmi místno, neboť pan ředitel živou mocí nepouštěl Máninu ručku ze svých tlap, hovoře do ní se vší přípustnou neslušností věci, prozrazující prozrazené její tajemství, zatím co se mu jednotlivé vousy ohavného kníru rozcházely záluskem.

Panička musela ho vlastníma rukama k Arnoštovi vtlačit, aniž zabránila mu dopověděli, jak ho to hrozně mrzí, že se v té příčině dáma od dámy nenakazí...

„Inu, rytmajstr až do smrti 1" vzdychla tetička Rézi s nenapodobiielným afektem, ačkoli její muž nikdy rytmistrem nebyl.

Brzy byla v proudu řeč o nastávající slavnosti, o niž zvláště paní ředitelová prozrazovala nevšední zájem. Nesmírně byla zvědava na dárek, jakým budou účastníci na konec překvapeni, a vůbec na myšlenku, jaká bude hostině podkladem, dočetla se v různých zprávách svého listu, že to američtí miliardáři jinak nedělají. Nedávno jeden z nich dámám dal podati k slavnosti vějíř perlami a drahokamy vykládaný, kdežto páni na rozloučenou obdrželi každý skvostnou hůl se slonovou rukojetí a zlatým kováním.

Nato pan ředitel pomocných úřadů prohlásil na základě prý docela spolehlivého sdělení, že by mohl prozradili, jaký dárek dnes chystá americký boháč dámám. Nikdo na to nebyl zvědav než paní ředitelová a na její přímé vyzvání pověděl tedy pan ředitel, že každá dáma, která se vykáže pozváním, obdrží ve skvostné úpravě tyglík drahocenného toaletního prostředku, zvaného — krém hurisek.

Nastal okamžik úplného ticha, Máňa naslouchala se svraštěným čelem, výmluvněji projevujícím její nevoli než každý slyšitelný protest. Pan ředitel ve druhém pokoji ovšem nemohl ani otevřenými dveřmi viděli tuto mimiku, která paní ředitelovou pohnula k vybídce, aby si „to nechal, jo ?", že to bude beztoho něco spíš pro pánské kasino než pro dámský budoár, načež pan ředitel pomocných úřadů namítl své „proč- pak" a „právě naopak", i jal se široce vypravovali ohavnou francouzskou anekdolu o králi Milanovi, co se mu přihodilo, když jedné nestřežené chvíle sáhl do kelímku s krémem hurisek, stojícím na toaletním stolku velké kokoty pařížské, a natřel si rty, takže mu srostly.

Ovšem, že Mánička hned po prvních slovech neomaleného pana strýčka šla a dosti demon- stralivně zavřela dveře. Pan ředitel domnívaje se, že to byla jeho chof, teprve jak náleží rozvázal a věc stala se tím horší, že průlom, v němž stojí kamna, propouštěl každé slovo zřetelně.

Mánina maska nevole proměnila se ve fysio- gnomii hrůzy, ale paní ředitelové neušlo, že když pan ředitel přišel s drastickou pointou, blesklo to ve tváři mladé paní tak, že aspoň nos a koutky se jí nepopiratelně usmály. Ale když se její muž Arnošt rozchechtal sonorním smíchem své modelové hrudi, paní Máňa zakabonila se trpitelsky uraženým opovržením.

„Tas hasl tů ábr turchkfýrt, man hért ales turchtn ófn !" řekla paní ředitelová v nejryzejším německém žargonu své vrstvy.

„Prosím tě, snad mi nikdo neutrhne hlavu," odpovídal pan ředitel, který jí nikdy němčinu nevracel, „ty bosa nejsi a co se týče tvé paní neteře, to bys měla teprve slyšet doktory medicíny, když jsou mezi sebou. A dnešní dárek pro pány — ten je neméně důmyslný ..." odvažoval se pan ředitel dále.

„Počkejte, pane řediteli, to si necháme mezi čiyřma ušima až v tramvaji," přerušil veselého zábavníka dr. Zouplna ; uhodit', co se v Máni děje, když ani nehlesla.

A potom ústroj manželů Zouplnových byl dokončen ; Máňa brala na se skvostnou astrakáno- vou imitaci, kterou dostala zároveň s Tyndou a Arnošt oblékl se do svého těžkého menšikova, jehož huňatost na okraji rukávů a v knoflíkových otvorech byla již poněkud valně prořídlá.

Mrzlo třeskutěji než v noci předtím a sníh jim pod obuví zrovna vřeštil, pištěl a suslil.

Černé nebe bylo zlatě vytečkováno, ani nej- menší puntíček nescházel, všechny hvězdičky se třásly, až byl strach, aby se některá neutrhla.

Když došli petrské věže, pohlédla Máňa vzhůru a zatoužila : „Kdepak je asi dneska Jupiter 7" Arnošt, očima hledě neodvratně do pěšiny, chvíli nic, ale potom příkře odtušil : „A kat ho spral... anebo ho někdo ukraď !" A zrovna to křikl.

RESIDENCE MR. JOHNA MOURA To už tramvaj s celou společností uháněla mostem, když paní ředitelové přišla otázka : „Co to dnes dávají u Švandy, že je takový nával obecenstva ?"

„Já myslím, z toho, co vezeme, tam nepáchne ani noha, milostpaní," řekl konduktér, proštipuje )í lístek, „dnes tam mají divadelní večer umělecké družiny a to není to obecenstvo na to — tohle vypadá všechno málo inteligentně."

Krejcar zpropitného, vznášející se už ve ždibci paní ředitelové, nezměnil majitele na tato slova, ačkoli mohla býti projevem docela objektivního mínění zřízencova.

A paní ředitelová, ač měla příležitost ukázati, že náleží k inteligentnímu obecenstvu, jemuž jsou večery Umělecké družiny ve Švandově divadle nade všecko, nepřestoupila k divadlu, a vůbec nikdo z celé tramvaje, která zatočila kolem Ring- hofferovy továrny.

Konduktér, dávaje znamení k odjezdu, konstatoval to zvlášf významným pohledem, věnovaným paní ředitelové. Leč ta neměla ani času dopáliti se, nýbrž obrátila se s náhlým rozbřesknutím k svému manželu : „Ty, poslouchej, tohle všechno jede na dnešní amerikánský večer, jak to tu stojí a sedí I" A bylo tomu tak.

Když zastaveno na konečné stanici, vystupovali poslední a konduktér, vyňav z blusy Mourovu plaketu, řekl : „Milostpaní, není libo jednu vstupenku na tu residenc ?"

„Děkuju vám," odsekla podrážděně, „mám už a přímo od pana inženýra."

„Já taky, milostpaní; škoda, bude tam tedy o jednoho méně, já čas nemám 1" „Pro pána boha, lidinky drahý," zalomila rukama paní ředitelová, „konduktéři tady nabízejí vstupenky na residenc jako na výstavu."

Bylo to skutečně na pováženou a její společnost velmi poplašeně pozorovala následující dojíždějící tramvaj, rovněž plnou společenské turnýry na sedato i stojato a na nejdolejším záhybu skřípěl třetí vůz, zdaleka již prozrazující nadpřípustný náklad slavnostních hostí.

„Nejlépe bychom udělali," navrhla paní Máňa dmychajíc do pěsti a dupajíc, „kdybychom sedli zas do vagonu, hned jak obrátí."

Vtom prošlehl černou tmou ostrý žlutý blesk, provázený pronikavým hvizdem, na strmé stráni nad nimi stoupla tak zvaná zpívající raketa, obrovské velikosti, osvětlujíc úžasná, na okamžik oslňující sněhová břemena svahů, na nichž začernaly se porůznu budovy. Raketa ostře odhalila tu řadu lidských siluet, pohybujících se namáhavě do výše, a když ve výšce dosoptila, Sněhové stěny zase značně zmodraly a průvody lidí vzhůru se pnoucí zčernaly na důkaz, že jsou faktem a nikoli pouhým přízrakem světelného efektu.

V nastalé tmě zůstal vsak trčeli veliký světelný oblouk ve výši a pro úžasně černou noc nebylo oku snadno náležitě daleko v dohledu jej umístili. Teprve za vteřinu ukázalo se, že je to okno neuvěřitelného rozpětí a tím imposantnější, že bylo kryto jedinou jednolitou skleněnou tabulí, bez jakéhokoliv rámového přerušení.

„Tam se vejdou tisíce 1" řekl pan ředitel, „i pojďme, jsme-ti tu jednou, zdá se mi, že to bude brajgl, jaký tak hned neuvidíme."

Přes tu chvíli vyhvizdla k nebesům raketa.

Všichni šli jako fascinováni oknem, nikoli planoucím, ale přesyceným záplavou chladného obloukového světla do noci se šířícího. Čirost skla byla asi do dvou třetin výše zakalena oblakem ledového náletu na okraji zrnitě blyskota- vého, a když naše společnost vystoupila dost vysoko, rozeznala na jinovatém oblaku ost'ý stínový obraz dirigenta v nejnáruživější práci.

Z hudby samotné nebylo na ven slyšet ani zbla pro halas, panující před vchodem, jenom velmi zvolna ssajícím tento nával, který se tu změnil v stojící zástup veselé nálady, mrazem nezkrušilelné. Velmi živě bavil se sporem strážníka s vypalovačem rachejtlí, chlapiskem patrně mazaným. Marně mu strážník, kymáceje dlouhou svou, chocholem zakončenou postavou, zakazoval vypálili už i jen jedinou prskavku, poněvadž SIC „k tejto slavnosti, na vstupenky přístupnej, nebyl ohlášenej žánej ohňostroj a rovněž tak povole- nej".

Ohněstrůjce tituloval strážníka panem inspektorem, s největší zdvořilostí mu vykládal, že zákaz pánu hned po první raketě oznámil, pán že se hned spojil s americkým konsulátem a ten mu sdělil, jen aby se pálilo dál ; strážník hrozil zatčením, což by bývalo velmi těžko, ježto sebe delší rámě bezpečnosti nedosáhlo přes hradbu, a v jejích vratech bylo nazděno přes sto hosti. Ostatně by prý si to pan inspektor rozmyslil, dotknouti se amerického občana na americké půdě, při čemž ukázal na hvězdný prapor nad sebou mrazem ztuhlý, ale když strážník vyslovil přímé podezření, že je Amerikán nepochybně z Vršovic, dostalo se mu odpovědi, že ani z Vršovic, ani z Prahy, ale z Plzně, jenže ne zdejší, ale z té v Šikégu a hned potom pozdvihna hlavu přes hlavy namačkaných set, oslovil negra neuvěřitelně obrovského, pod verandou vstupenky kontrolujícího, sprchou nejhbitějši yankejštiny. Kolos negr, oděný v drahocenný kožich a čepici, snad stejné ceny jako nosil jeho pán, vyrazil ze sebe hrdelní vzkřek největšího opovržení, ale potom vypjal hlavu a vyhledav pohledem strážníka, vychrlil vůči němu spoustu anglických vět s úžasnou rychlostí, mimikou a gesty a skončil pomlkou, za kteréž rozhořelé jeho oči utkvěly na protivníku, rozšklebené jeho zuby vypadaly jako běloskvoucí pěna smetany na čokoládě. Polom se zase vrátil ke své funkci a za každým přijatým lístkem rozlepily se jeho cinobrové rfy po novém : „Please 1" A Plzeňák z Chicaga vece k strážníku v nej- původnější pražštině : „Nu tak viděj, pane inspektor 1" Shromáždění projevili zřejmě nevoli z této vážnosti k veřejnému orgánu, což však nebránilo americkému ohněstrůjci, aby nepokračoval : „Tak ty rachejtle tady máme ještě dvě, pane inspektor, a ty vypálíme současně, aby se io odbylo při jedné zlosti."

„Jménem zákona 1" Ale dříve než dořekl, vyletěly obě prskavky najednou, a drzý ohněstrůjce neodpustil si, aby nedodal : „Tak ty dvě poslední letěly — jménem zákona 1" Tato ukázka neomaleného amerikanismu jistě by se nebyla minula náležitou odvetou obecenstva — jenom nevážnější jeho živly přijaly pro- povídku chicagského šibala chechtem — kdyby všeobecná pozornost nebyla bývala okamžitě upoutána novým neočekávaným divadlem.

Ukončiv zakázaný ohňostroj, Amerikán otočil totiž spouští mocné obloukovky, kteráž příkře ostrým světlem prudce vytrhla průčelí residence Mr. Moura z černá tmy k efektu vpravdě ohromujícímu.

Tato téměř skvěle bílá, zlatem oslňující, vpravdě americká architektura pražského sídla česko-amerického boháče s vyčnělými, do velké vzdálenosti míněnými detaily yankeeovsky aplikované renesance, jichž hranité kontury byly ještě zvláště obtaženy mohutnými zlatými pruhy, přímo přeřvala portál okázale románského stylu s mnohonásobnými oblouky střídavě červeně a stříbrně vinutými, dovnitř se zmenšujícími.

Navzdor ohromující brutalitě prvního dojmu nebyl celek bez fascinující poutavosti, záležející v kontrastu mezi žárovkami, teple žlutými, jimiž byl portál přeplněn a mezi fialově bílým obloukovým osvětlením fasády.

„Kdyby vtom momentu tady venku spustil orkestrion," podotkl pan ředitel, „víte, takový náramný setrvačník, nic bych se nedivil 1" Spustilo však něco jiného, kolosální negr v drahocenné kožešině vyťal někomu nenápadně doručený, ale postačitelný poliček, který zasaženého z řady přistupujících zrovna vyhodil. Ať snad nebylo něco se vstupenkou v pořádku, či se snad jednalo o vetření načisto bez vstupenky, je jisto, že poliček nebyl nemístný. Postižený ošumělec se sportovní čepicí a s vlněným uzlem na krku spílal co nejsprostěji ztráceje se do nočních tem. Ale dra Zouplnu přece jenom pobouřil tento poliček nejen jako surovost, ale hlavně jako útok černé kůže na bílou i falo jej to přímo pudově a hnětlo tím nepříjemněji dodatečnou úvahou, že by si tenhle nigger ve Spojených státech jistě nic podobného proli bělochu nedovolil, dále že podobný dojem měla jistě velká většina svědků výjevu, že však nikdo z nich ani nemukl a konečně že i on sám, dr. fil. Arnošt Zouplna, podržel jazyk za zuby naprosto. Přes tu okolnost ani dost málo mu nepomohla prudkost, ostatně docela ignorovaná, s jakou vložil svou vstupenku do dlaně černochovy, při čemž mu neušlo, že dlaň tato je asi navlas tak bílá, jako líce spílajícího Košířana.

S pocitem, že mu asi schází ještě mnoho do dokonalého demokrata, vstoupil dr. Zouplna se svou společností dovnitř. Již ve vestibulu (pod stropem toskánsky kasetovaným a sochami Evropy, Ameriky a Svobody na bronzovo ozdobeném) bylo patrno, že v domě tomto panuje temperatura v každém ohledu vysoká.

O náladě, vysoce již pokročilé, svědčil bezohledný lomoz, místnost naplňující a každou chvíli vybuchující ve sborové a hromové : „hip- hip-hurá".

Hulákání to až otřáslo skleněnými dveřmi vstupu, zarámovanými do úhlopříčen podle empiru pod velkým severoamerickým orlem.

Otvírali a zavírali je neustále dva groomové.

A „halí" sama ?

Byla tak rozsáhlá, že k jejímu vydatnému osvětlení tak tak stačily dvě obloukové lampy, holdující nestálostí světla tehdejším elektrickým mravům a visící mezi dvěma páry předlouhých praporů buď hedvábných anebo z látky hedvábí nesmírně podobné, což dodávalo síni velmi distinguovaného vzezření. Prapory byly český, rakouský, uherský a severoamerický.

Přes ruch a hluk, a někdy i ryk, bylo přece chvílemi slyšeli jemný hudební cvrlikoi, ovzduší naplňující a ku podivu neumlčilelný. 5rzy se ukázal jeho původ, když spustil forte, jež zaznělo jako rytmický pleskot na veliký kožený kapsář, zvonivými klíči přeplněný. 5yl to velmi četný tamburášský sbor, sedící na orkestrádě, vynesené na sloupech až do výše monumentálního jednotabulového, celý průčelný oblouk za- ujímajícího okna. Týž prostor co okno zaujímala na stěně protější ohromná freska, představující kýs mythologický výjev.

Ostatní dekor hallu zůstal prozatím ne- odhadný, ale ze záhady zákoutí probleskoval cizotvarý, urputný a zpupný ornament zlatitě zelenavých, červenavých a modravých odstínů.

„Nemohu si pomoci," podotkl pan ředitel, „ale dívám-li se na ty oblouky, klenbou se pnoucí, musím nutně vzpomínat na americká plnící kamna."

Dr. Zouplna neodvětil ; jemu, velkými shluky lidí očividně a třeba přechodně zbrklých dosud neobodřenému, bylo z toho všeho trochu divoko. Proto byl rád, když ředitel nalezl pro všechny hned místa a bez otálení svou společnost na nich usadil.

Sedělo se za stoly seřaděnými jako k monstr- banketu a ředitel tíhl k řadě stolů u stěny poměrně ješlě nejméně zalidněných.

Soiva že se svými zasedl, obráfil se k němu jeden z protějších soustolících obličejů a prohodil rozčileně : „Obsazeno !"

„Proč to, pane, konstatujete, když to celý svět vidí ?" řekl pan ředitel, povstana s nejzdvoři- lejším gestem, „abyste však měl potěšení iaké zvěděti, kým obsazeno, tedy prosím : Dr. medicíny paní Ullik-Zouplnová, paní Terezie Papau- scheggová, moje chof, dr. filosofie Zouplna a já, ředitel pomocných úřadů, rrrytmistr Papauschegg."

Oslovený poněkud zmaten ohlédl se po dvou, třech kamarádech jako o radu a potom pověděl pouhou ozvěnou dřívější své kuráže: „To by mohl říc' každý 1" Jenom to dechl.

„To bych neradil nikomu," zněla odpověď pana ředitele, stále co nejzdvořilejší, „nebof kdybych se dověděl, že se někdo vydával za rytmisfra Papauschegga, došel bych si na příklad pro ieho uši. A že si nevezmu na památku vaše, pane, to děkujte jen té okolnosti, že jsme tu vlastně všichni hosty, a že nemám s sebou náležitý kus nepromokavého papíru."

Nastala pomlka.

„Ale pro moje byste si nedošel, za to vám ručím, pane rytmistře," ozval se tenký hlásek, náležející rozkladitému vytáhlíku z družiny.

Pan ředitel pomocných úřadů s nejlíbeznčjší tváří podíval se napřed na jedno, potom na druhé ucho protivníkovo a prohodil s nejpřívětivěji ochotou : „No — proč ne ? ! Nemám sice tak velké kapsy, ale navlékl bych je na motouz jako párek koroptví 1" Máňa popadla svého muže za loket a udělala na něj okrouhlé oči a on na ni nejinak.

Tenký hlásek chvíli neodpovídal, ale než se mohl ujmouti slova, přišla s boku výstraha : „Zaraž, Panocho, ano ?"

Máňa a teta Rézi vyklonily se po mluvčím — ano, byl to on — Bouda, ob tři, čtyři pány vpravo.

Vstal mrzutě, obešel stůl, políbil dámám ruce („Ruku líbám, tetičko ! Tě Bůh, Máňo !") a přivítal se s pány, oslovil je příbuzensky na vysvětlenou pro kamarády. Bylo patrno, že je mu výjev velmi nevhod. Trapnost jeho byla na štěstí zmírněna tím, že tamburáši skončili právě svou třepetavou melodii, což celý stůl uvítal zas demonstrativním : „Hip-hip-hurá 1" Za tohoto halasu odbylo se vzájemné představování s vybranou korektností a tím honosnějším libomravem, čím větší rozpaky bylo navzájem překonávali. Formy při tom byly bezvadnější než slova, jež podobala se jakémusi blahosklonnému huhňání, stěží srozumitelnému, jako : „nemilé nedorozumění" — anebo „omluvitelné přenáhlení", při čemž si všichni podali ruce, vyjma Panochu s ředitelem Panochg před- stavil se jako malíř-umělec, obhájce domněle obsazených míst ukázal se nadějným architektem, o němž lepší znalci domácího stavitelství věděli, že jest majitelem čestného uznáni, před několika lety dobytého, a pokud bylo nuino z nejbližšího prava i leva představivších byl iu s jinými také proslulý „rozený dramatik", otec nenarozených dosud dramat, potom literát zabezpečeného, byf skromného občanského postavení, pilný překladatel z vlámštiny atd., vesměs jména, jež Mánička už kdesi kdysi slyšela.

A když tetička Rézi náležitě prokoukla, ejhle, uviděla, že v nejbližším sousedství této společnosti, právě na doslech, jak zakročení Bouďovo bylo dokázalo, shromážděny jsou všechny smokingy „Patricie", jež jistě představovala nej- jemnější smetánku, jakou byla společenská odstředivka s to, aby dodala dnešní slavnosti.

Toto orientování tety Rézi dálo se za strašného neklidu, jaký by byl býval pochopitelným až v čase popůlnočním, slabiky „hip-hip-hurá I", řvané rytmicky sborem, otřásaly celou místností a to tak důsledně vytrvale, že to jistě nebylo bezúčelno. To nebyla oslava, nýbrž demonstrace I Tetička Rézi sklonila se k Boudovi a řekla mu něžně : „Myslívala jsem vždycky, že jsi ty ten největší klacek v celé Praze, ale dneska jsi se zachoval opravdu galantně !"

„Děkuji ti, tetinko," odvětil Bouďa, „ačkoli mi vlastně jen tak beze všeho popíráš můj pražský rekord ; doufám jej však uhájiti."

Ale to bylo jen tak jalové navázání rozmluvy, jejíž vlastní předmět tetička měla už chvíli na zřeteli, lorňonem soustředěném.

„Prosím tě, co to má strýček s tím divokým malířem ? Před chvílí by se byli málem snědli a teď se baví, jako by se znali léta. Oba zmizeli od stolu jako — jako —" Bouďa dobře věděl o nich a věděl dobře, jak zmizeli.

Panocha dal panu řediteli nepatrné znamení hlavou i očima a vzchopil se, za chvíli, aby to nebylo nápadno, odešel za ním pan ředitel.

Bylo na ně odtud dobře vidět, stáli téměř uprostřed dvorany a zřejmě jeden druhého humorem překonati se snažili.

„To on vykládá strejcovi o svém obraze — tam na zdi naproti, to je od něho," řekl Bouďa tetince. Vypadalo to tak a skutečně nebyl Bouďa daleko od pravdy.

Když se setkali v prostřed sálu, oslovil Panocha pana ředitele takto : „Váš synovec, pane rytmistře, jinak klacek, ale takto dobrý hoch, přerušil naši zábavu, když byla v nejlepším."

„Lituji toho velice," odvětil pan ředitel s výrazem obzvláštní dvornosti, „ale myslím, že nám nic nebrání, abychom v ní pokračovali ; ne- mýlím-li se, bylo právě na vás slovo."

„Prosím, vy iste se ráčil vyjádřili, že bvsle si po případě vyprosil moje uši na památku, pane ryfmistře 1" „Jsem ještě stále velmi ochoten rozmnožiti sbírku svých loveckých trofejí o toto splendidrn číslo !"

„Hm!" řekl malíř a obhlédnuv pana ředitele s pravé i levé strany právě tak, jako mu to udělal on před chvílí, prohodil : „A mně by se zas líbily vaše frňousy, ačkoli jsou podvodně nastavovány a jistě pouštějí... hehehe 1" „Dělejme, prosím, jako bychom studovali tuhle strašnou mazanici naproti, chacha," navrhl pan ředitel, který lorňon své choti takřka cítil v zádech.

„Velmi lichotivé, tato mazanice pochází ode mne 1 Vaše kníry musím míti stůj co stůj, eh-eh-eh 1" „Ó pardon 1 Kdybych měl jenom dost malé tušení... můj unáhlený úsudek mne tím více mrzí, že se jedná o váš poslední obraz, vůbec poslední, nejste-li lepší šermíř nežli malíř, ach-ach !"

„Zdá se, že odbočujeme 1" řekl malíř bledna, „kde vás mají vyhledali moji přátelé ?"

„U mne v úřadě, pane, zítra ráno," řekl pan ředitel a udal adresu. „Budou tam očekávání mými přáteli!"

Oba pánové se rozešli, ale malíř Panocha už se ke stolu nevrátil.

„A co představuje tedy ta malba ?" tázala se paní ředitelová svého muže.

„Ale nevím už, jak to jmenoval!" odtušil tázaný.

„Název obrazu jest : V římsko-řeckém slohu !" pospíšil si posloužit Bouda.

„Dovol, tetinko, na okamžik lorňon!" velmi živě poprosila Máňa, a když jí bylo vyhověno, zahloubala se do fresky.

Malba představovala velký kus trávníku uprostřed lesa, mezi jehož kmeny divé ženky a lesní mužové s velikým účastenstvím přihlíželi k výjevu, na trávníku se odehrávajícímu. Tu zápasila víla s kozonohem a zápas vůčihledě blížil se rozhodnutí, čemuž nasvědčoval i soudcující Mílek, který téměř k zemi nakloněn, tiskna píšfalku mezi rty, nemohl se dočkali, kdy od- píská lopatkám víly, na trávník položeným. Římsko-řecký zápas ... sujet, vzniklý ze současné sportovní horečky.

„Chudák 1" řekla Máňa a vrátila optický aparát tetince. Ta se hned vpila do obrazu.

„Inu, chudák I" řekla tetinka se sentimentálním názvukem, „to je osud nás žen všech, téměř všech !"

Bouda vyprsk' zadrženým smíchem a tetička navraštila obočí.

„Tak to Máňa nemyslí," řekl, „nýbrž lituje ji, Lujsu Loňskou, která se zastřelila, když Panocha vystavil svůj původní olejový obraz téhož sujetu a názvu a ovšem menšího formátu v Rudolfině.

Na tomto provedení ve velkém není ovšem z původního vtipu nic vidět. Tenkrát víla byla věrnou podobiznou Lujsinou a ten kozonoh měl hlavu Panochovu, dostal od ní kvinde a tak se pomstil. Prosím vás, odborná učitelka na měšfance 1.. Byl to tenkrát skandál, obraz musel z výstavy."

„Pacholek!" podotkl pan ředitel.

„A nyní to Mour u něho viděl a dal si to sem namalovat. Mně se to zásadně nelíbí, už proto, že je to vnitřně nepravdivé, římsko-řecký zápas zuby a nehty zakazuje. Pravidelně však se ženská tak dlouho koncentruje nazad, až se dostane na záda."

„Boudo !" řekla Máňa svým z domova druhdy povědomým přízvukem a Bouda zmlk'.

„Prosím vás, přátelé," rozhovořil se najednou dr. Zouplna, který tu až dosud seděl jako v Jiříkově vidění, „kde to vlastně jsme ? Zdá se mi, jako bychom seděli v čekárně v Plzni na nádraží a vraceli se z výletu zčásti značně nachmeleni a zatím jsme přišli na slavnostní otevření tak zvané residence Mr. Moura. A hostitele jsme dosud ani neviděli!"

Srovnání s nádražní čekárnou nebylo tak nevhodné, proudy nových příchozích stále jesle se netrhaly a postupovaly mezi stoly v sivobílé záři obloukovek.

Všude bylo vidět užaslé, ohromené a také rozčarované tváře.

„Bude-li to takhle trvat do devíti hodin, ne- hneme se iu, mohou lady být už aspoň čtyři tisíce lidí," řekl pan ředitel.

„Oho 1 kde by se vzaly ? Bylo pozváno ovšem dva tisíce lidí, počet to věru amerikánský, pro pražský soukromý večírek naprosto neslýchaný, ale došlo k němu čistě kalkulačně, stavebník objednal dvoranu na dva tisíce lidí a dnešní večer má být jakousi obtěžkací zkouškou, zdali architekt držel slovo. Vím to zcela určitě, pánové, tiskl jsem pozvánky a dostal jsem první hned, jak vyšla z lisu — prosím, Beneš Benda, majitel reprodukčního ústavu!" představil se mluvčí po oblíbeném pražském způsobu na konci řeči.

Nejinak, než jako by byl spadl s nebe, ačkoli tu seděl od prvopočátku, dýmaje z veliké, pěkně zakouřené špičky, představující krásnou, docela nahou, ale obutou a nafryzírovanou dívku z pěnky, nemilosrdně probodenou do zad břichem ven krásným jantarovým ostrounem, vlastní to tryskou špičky — smála se svému bolestnému osudu nejšfastnějším smíchem.

Nikdo si dotud pana Beneše Bendy ani nevšiml, ačkoli se chvíli mluvilo i přes jeho hlavu, a když se pan ředitel a jeho společnost odvetou představovali, mávl rukou a odmítl prostě : „Dyf já vím, seděl jsem tady, když vašnosti přišel. Byl jsem tady vůbec první," pokračoval šfasten, že se může zúčastnili zábavy, „a viděl jsem iu celou menažerii."

Je to iu pravda velmi krásné, ale útulné míň !" řekla paní ředitelová, „kdyby ti pánové aspoň s tím ,hurá' přestali! Dlouho bych to nevydržela."

Skutečně, jakmile přestali tamburáši, spustili „pánové" hromové „hip-hip-hurá!", provázené ohlušujícím potleskem a nepřestali, dokud tamburáši zas nezačali. Byl v tom zjevný úmysl.

„Což pak to už nic není, milostpaní," řekl pan Beneš, „proti tomu, jak to začalo a jejej! To bylo boží dopuštění a vlastně dost pěkný škandálek. Ti mladíci tady přišli společně půl hodiny před ustanoveným časem a první, co udělali, bylo, že snědli celý bufet. Ale tak na čisto, jako kobylky, nezůstal ani drobet. Když přišli první hosti, bylo v bufetu jak vymeteno. Já znám tyhle čtveráky od „šaršlů", chodím tam každého dne na pivo, a to je parta odtamtud. Spolek „Zpozdilců", neračte dosud slyšet nic o nich ? Samí propadlí kandidáti života, nesmrtelnosti, rigoros a státních zkoušek. To byla první společnost pana Moura, když přijel po prvé do Prahy. Dlouho si z něho dělali dobrý den, až náhodou poznal, že je voděn za nos. To bylo o slavném večeru, jejž Mour pořádal na počest autorů. Zpozdilci přivedli mu nejpřednější representanty české literatury a když se zasedlo k večeři, seděl kolem stolu téměř všechen současný český Parnas, pokud toho jména zasluhoval, jak to stálo na druhý den v časopisu Podruh, který celou věc prozradil. Geřtl už byl na stole, když tu udýchán přiběhl ještě jeden účastník hostiny, ien byl hostiteli představen po krátké rozpačité vzpomínce jako Zofouš Podlipský. Připomeneme-li, že mezi stolujícími byl také Jablonský a dokonce i Chmelenský, sotva asi musíme dodati, že také z ostatních ani jediný neměl právo na slavné jméno, pod nímž byl od bodrého Cechoameričana vyčastován, psal tenkrát Podruh. Mour nikdy neodpustil tento bluf Zpozdilcům, kteří ostatně jakživi nic jiného nedělali. Mezi nimi a Mourem vzniklo nepřátelství bez dalších následků, poněvadž Mour dostal se brzy do jiných společenských tříd, až dnes po dvou letech došlo k jakýmsi oplatkám. Pan Panocha, jako stálý host u šaršlů, se Zpozdilci známý, měl dostat na Nový Rok od Moura honorář za svůj Římsko-řecký zápas, ale Mour výplatu učinil závislou na posudku znalců o dnešním večeru a Panocha rozzuřen přivedl mu dnes Zpozdilce na krk. Při lehkosti, s jakou se pozvánkami plýtvalo, nebylo nic snazšího, než těm hochům zjednati vstup. Včera s nadšením umluven byl komplot a usneseno hladověli od rána, aby útok na bufet korunován byl co nej- úplnějším zdarem, nebof nečiniti zásob bylo prohlášeno čestnou zásadou. Spoléhání na to, že jest Mour v jistých případech držgrešle, ukázalo se oprávněným a tak smeten celý bufet ve čtvrthodině ..."

„Bufet pro dva tisíce lidí ?" podivil se pan ředitel.

„To je právě to velkolepě rekrační, že tomu iak, vždyť jsem se na ío schválně přišel podívat. Ovšem že se nesmí zapomenout, že pro užší kruh sta pozvaných pořádá Mour zvláštní banket v interních místnostech residence, proto, jak račte vidět, je v čele sálu ještě prázdno a že jakmile se vidělo, že se bufet plení, všichni až do té chvíle přišlí vrhli se na pomoc, ale to už z Moura nikdo nesundá, že mu sto lidí snědlo, co připravil pro dva tisíce. První útok se podařil, Zpozdilci vyhráli, ale v druhém vítězem byla Amerika."

Pan Benedikt Benda všecek rozhořel sdílností a pokračoval : „Když byli hotovi s jídlem, spustili se svým hip-hip, ale nevolali hurá !, nýbrž ,hip-hip-pivo 1' a tu nastal veliký okamžik pro Moura, který se střežil ukázat i jen špičku nosu, jehož beztoho mnoho nemá. Ani kapku piva, řekl si, a na místě piva poslal stewardy s velikými sklenicemi american-drinks. Zpozdilci, kteří šaršlovské považují vůbec za nejsilnější nápoj na světě, napili se podle žízně a výsledek Mourem očekávaný dostavil se v druhé půlhodině."

Pan Benda přerušil na okamžik a odkloniv se nazad ke stěně, vybídl pana ředitele : „Račte se podívat takhle nenápadně tamhle vlevo pod stůl, leží tam tři z největších — tak se třídí mezi sebou — Zpozdilců, nehledě ani k těm, kteří nadobro odešli více méně podporováni svými soudruhy. To byla vyslovená porážka, blamáž utrpěli Zpozdilci a na místě : ,hip-hip.9 2fí pivo!' křičí se ied ,hip-hip-hurá !' To je zas demonstrace proti tamburášům, těch je Mour protektorem a proto mu hrajou zdarma. Mour může se po tamburinách utlouct 1 Ale lo už nejsou Zpozdilci, to už je jiné obecenstvo, které se domnívá, že hip-hip-hurá je ryze americké a řve pro pouhou rozkoš ze švandy."

„Inu, brajgl, jak jsem předpovídal 1" podotkl pan ředitel, při čemž pocítil vzpomínku na svou aféru s Panochou jako zadřenou třísku, které se nelze hned zbavit. Kdyby byl býval spravedliv, byl by musel doznali, že ji zavinil sám svou brajglovskou náladou, do které se venku vemluvil.

„Ostatně, musím se přiznat, že tomu vašemu miliardáři Mourovi tuze málo rozumím 1" „Noohoho, s tou miliardou to nebude lak zlé," řekl pan Benda, „stačí, má-li milion, a miliónek dolárečků, pánové, to je dost hezká věcička v našich poměrech." A pohledná kolem — nej- bližší kamarádi Panochovi byli následovali jeho příkladu a zmizeli po anglicku — pokračoval hlasem důvěrně sníženým : „Vašnostové, on se vlastně nejmenuje Mour, ale Kazimour, a není rozený Amerikán, ale narodil se tady na Smíchově, třeba by to nerad slyšel a málo kdo to taky věděl. Ale já ho dobře znám, byli jsme spolu zaměstnáni jako dělníci v závodu, který mi nyní patří. Já jako litograf, on jako strojník před dvaceti lety, oba chuďa- sové, ale dnes se za to nemusíme stydět, ani já ne ..."

„Ale Kazimour byl otevřená hlava a podnikavec. Najednou se mi svěřil, že udělal vynález, a když se ho ptám jakej, vytáhne z náprsní kapsy, seděli jsme tenkrát na Plzence ve výčep-.! — novou punčochu! Ženskou, modrou punčochu s bílým rantlíkem a pod rantlíkem bílé jméno : Marie. Povídám, schov to, af nikdo nevidí, že si ukazujem ženské punčochy — pardon, milostpaní ! — on ale vytáhne z druhé kapsy balíček modré bavlny jako bíle pokropený a povídá: Z téhle bavlny se uplete taková punčocha s tím jménem Marie. Povídám, co z toho máš, blázne, a on na to, uvidíš za měsíc, a ostatně zapijme to a nemluvme o tom dál. A za měsíc nato ukázal mi pět tisícovek, které mu za ten patenl vyplatila jedna velká barvírna pražská. Ta vydělala s tím brzy značné peníze, zemská školní rada schválila to jako vyučovací pomůcku na dívčích školách, a že se ta věc neudržela, vězelo v tom, že se bavlna dala sice barvit na všechna jména, nikoli však na všechna lýtka zvlášf. Ale Kazimour řekl si: Pro mne je Čechie a Evropa malá, i odejel do Ameriky ..."

„Prosím, pánové a dámy 1" ozval se tu hlas nad hlavami naší společnosti, v uličce mezi stoly ukázal se průvod sklepníků se spouslami příborů na sebe postavených a již naplněných slušnou porcí studeného uzenářského nářezu.

každý talíř byl opatřen ubrouskem z hedvábného papíru.

„Mister Mour dává prosit, abyste ráčili vzíti za vděk !" hlásil první ze sklepníků, oděný jako americký steward.

„To je celý on, Amerikán Mour," podotkl pan Benda, „sázím na to krk, že telefonicky skoupil všechny velké smíchovské uzenáře, když byl Zpozdilci vydrancován, a tak jim dal, jak říkáme, definitýf fleká 1" „Chachá," zasmál se Bouda jízlivě, „k nářezu, to jsme opravdu nemuseli lízl do smokingů !"

Ale pustil se do jídla s chutí. Mezi „Patriciji" bylo sice vidět tu a tam podobný posměšný kritický projev; s nakrčeným nosem ukazovali si papírový ubrousek, známý italský výletník začal jíst řízek šunky jako makaróny, byl však osyknut, zkrátka všichni žertovali, nikdo však neodmítl, poměrně pozdní hodina večerní všem dodala neodolatelné chuti.

„V Americe se Mourovi vedlo hned od počátku znamenitě," pokračoval p. Benda ve svém vypravování, „co vzal do ruky, zdařilo se mu, první jeho trefa byl vynález automatického ohlašovače stanic na železných drahách ; hned, jak se vlak hne ze sianice, spadne v každém kupé tabulka s názvem přišli stanice ; to bylo zavedeno na všech amerických drahách, podobného principu použil Mour ve vyhlídkových vo zech, kdež pruh, běžící transparentně pod oknem, přinášel jména vynikajících bodů vyhlídáš,9 ky jako pod ilustrací. Největší záplavu dolarů vynesl však Mourovi geniální, téměř úplně samou tíhou pracující dopravní prostředek průmyslových materialií jako uhlí, rud a hotového zboží na krátké vzdálenosti, na příklad přes řeky, na zakladě kyvadla. Je prý to věc co nejúspornějši, zvláště jde-li doprava z obou stran, v nejhorším případě elektrické relais vyrovnává jakési malé manko síly, dotahuje totiž neobtížená ramena ..."

„Nesmysl 1" zabručel dr. Zouplna a položiv vedle talíře zápisník, ještě za jídla napsal matematickou formuli jakousi a nasypav za ní několik řádek, připojil velké Q s otázkou, zamračil se, přeškrtl všecko a zastrčil zase zápisník.

Pan Ďenda však pokračoval : „Já tomu nerozumím, ale prodávám, jak jsem sám koupil a sice od Moura samého. Sestrojil na příklad podle mého zdání pěknou a solidní věc pro strojvůdce, řidiče tramvají a automobilů, skleněnou tabuli, která nikdy nezjinovatí ani nezmokne, což jest pro bezpečný výhled na traf velmi důležité. Ale nade všechno jest poslední jeho trefa s chicagskou akciovou společností proti parnům, kterou založil loňského roku. Tato společnost zařizuje na terasovitých střechách chicagských kalorifery, či jak se říká slunečním parním kotlům se zrcadly, spojené s takovou inslalací, která ssacím potrubím spustí ihned automatický déšf tím silnější, čím působivější jest motor, čím větší jest parno. Slunce uvádí prý v pohyb sysfém velikých větrných kol, takže zmirňuje i umělým větrem své vlastní vedro v Chicagu, kde je centrála akciové společnosti a v oněch městech amerických, kde budou zřízeny filiálky. Společnost má svou instalační činnost zahájili ovšem teprve letos. Ale myslím, že to s touhle společností trochu —" Pan Benda se odmlčel.

„— trochu smrdí! Jinak by nebyl Mour prodal všechny svoje akcie a nebyl by složil presi- denfství —" A pan Benda se znovu odmlčel a konečně dopověděl : „— že pak americký i anglický konsul — jak určitě vím — výslovně vrátili pozvánky k dnešnímu večeru, to také asi s tím souvisí, ale vydělal při tom strašné peníze, takže je možno, že má dnes několik těch milionů, snad až i deset, ale o tom on nikdy ani slůvka 1" Ohlušující, všechen dřívější poprask překonávající : „hip-hip-hurá!" přeťalo referát pana Bendy. Všechno obecenstvo za hřmotu židlí povstávalo a tleskajíc zuřivě obracelo se k estrádě pod průčelní freskou.

„Tady ho máme, Kazimoura, i s celým štábem, nebo dvorem 1" řekl pan Benda, povstal však a tleskaje provolával také.

Ani dr. Zouplna neodolal, když si vzpomněl na tubus, Mourem z Ameriky dovezený, a když dámy v sále začaly mávali šátečky, také Máňa a tetinka Rézi vytasily se s kapesníky.

Byl lo uragán v menších rozměrech a Mr. Mour mohl z tělo oslavy pocítili cosi jako závan ze své druhé, zámořské vlasti.

Kráčel v čele své společnosti užšího kruhu, kterou byl pohostil v interních místnostech, bez nejmenší urážky svých druhotřídních hostí, po estrádě, jeho hbité pohyby staly se ještě stručnějšími, jeho poklony podobaly se spíš energickému přikývnutí na potvrzenou než díkům.

Celá skvělá družina přešla estrádou, spojenou dvěma vchody se soukromými místnostmi „residence", v průvodu, který se podobal silně svatebnímu, nebof, páry kráčely od hostiny nejinak, než jak k ní se byly ubíraly a krom toho překrásná dáma, vedená v čele dvěma pány, panem cis. radou Ullikem st. s jedné a Mr. Mou- rem s druhé strany — nebylí to nikdo jiný než sl. Tynda v báječné ústroji s ohromnou kyticí — snadno mohla jmína býti za nevěstu.

A také byla. Pravili zajisté pan Benedikt Benda k paní ředitelové : „Ta mladá, krásná dáma vpředu je jeho nevěsta."

O tom také byla přesvědčena celá dvorana a té okolnosti platila z veliké části i frenesie obecenstva, podléhajícího úplně pathosu z nevídané a výjimečné krásy, vyzařující z Tyndina zjevu. Opravdu vyzařovala, bylaf její nejnápad- nější podslatou oslnivá, takřka svítivá pleť, jíž ovšem použito v rozsahu co nejštědřeiším. Svítila z tak hluboká, že z ramen Tyndiných ne- zpronevěřeno pranic, nádhera útlého jich nasazení k vznosné šíji, překvapujícího zmohutnění, ztrácejícího se k loktům něžností zas hnedle křehkým, uplatněna k plastice sice snad ne úplně klasické, ale tím mámivější, že z poprsí neprozrazeno víc než nápověď, celkem však tolik, kolik z nahé krásy ženiny stačí na iluminaci krásné její hlavy, na překvapující důkaz, že ztepilost těla dokonalé krasavice vyspěla z týchž stylistických zákonů jako sličnost její tváře.

Ježto neměla na hrdle ničehož a také byla bez náušnic a v nastříbřele plavých vlasech neměla ani stopy po nějaké ozdobě, bylo v jejím zjevu od ramen cosi samorostle a květinově čarovného, zvýšeného rafinovanou jednoduchostí účesu v řecký uzel. Toaleta Tyndina byla distin- guovaná, bílý kostým s černým krepovým přehozem a černou plisovanou garniturou gázovou. Když se obrálila, ukázala v černém živůtku do tenká dlouhý, úzký výstřih, až po pás sáhající.

Byla krásná, až bylo po ní teskno...

„Jako pohádka !" řekla tetička Rézi zanícena, „ačkoli ji ráda nemám 1" „Ze nevzala collier, že ona už ty perle nemá!" vzdychla Mánička vzpomínkou na svou starou bolest.

„Nádherně je okšírovaná — plavka 1" podotkl Bouda.

„Mladý pane, jak můžete tak mluvit o dámě !" pokáral jej majitel reprodukčního ústavu.

„Ale vždyf je lo má seslra 1" odvětil mladý pán.

„To — je — ovšem něco jiného 1" zakoktal pan Beneš a pohlédl plaše na ostatní čtyři representanty příbuzenstva nevěsty Mr. Mourový.

„Nic za zlé!" zašeptal.

„A starej Ulik, jak ten se vyparádil, sapristi!" vykřikl Bouda až uličnicky. „To je totiž můj tafka 1" dodal na vysvětlenou pro p. Bendu.

„Af mě čert — není-li tamhle tohle — na mou duši 1" a Bouda nemoha se udrželi, vyprskl v neodolatelný smích, až usedl.

„Co vyvádíš, Boudo, nedělej výtržnost, pamatuj se přece !" napomínala jej Máňa.

„Když tohle je přece jenom k chcípnutí, nevidělas, kdo jsou na té svatbě za mládence ? Mladej Václav, našeho hlídače syn, a Vážka, ten pianista, co k Tyndě chodil na repetice; zrovna jdou po schodech do sálu... Jak ti dva se tam dostali...! To je na mě moc, já tady nebude dělat plebs 1 Platit 1" „Prosím — všechno placeno, vašnosti 1" s grimasou porozumění řekl steward, mávna ubrouskem.

„Ubohej císařskej rada 1" zabručel Bouda zakotviv bradu na ruce na stole složené, „toho je mi líto 1" „Ba ano, nebohý tafka !" přisvědčila Máňa a přisedla k bratru a šeptla : „jestliže ta její toaleta není od tatínka — ke všemu 1" A prudký ruměnec potemnil olivové její tváře.

„Fuj tajxl, to by ještě tak scházelo !" řekl Bouda ještě tišeji než ona.

„To se tatínek hodně praštil přes kapsu, to je šito v Paříži, to je poznat zdaleka," řekla tetinka Rézi a nachýlivši se k uchu Máninu, dodala : „Jestliže se přes ni neuhodil někdo jiný !" Máňa zmučeně pohlédla na přištipkářova syna, takže se jí laskavě zeptal : „Co je ti miláčku ?"

„Psi, mistr Mour mluví !" upozornil kdosi. Všechno zase stálo a za hrobového ticha naslouchalo, což byla práce nemalá ; bylof Mouroví podivuhodně nerozuměli, ač mluvil nesmírně pomalu. Ale řeč jeho byla směsicí češtiny s ame- ričtinou, při čemž česká slova mluvil potichu, anglická pak vykřikoval. Pokud bylo lze sledovali, děkoval Mr. Mour svým hostům — 1 a d y e s and gentlemen! — za četné účastenství na slavnostním večeru, kterýmž počíná se nový oddíl jeho života, kdy dává navždy „f a r e w e 11 ! ' své dosavadní domovině a vrací se navždy do vlasti svých otců, kteráž stala se zas jeho love at firsl sight — jeho láskou na první pohled, když ji zas spatřil. Poněvadž řečník tak sám tento obrat do češtiny přeložil, porozumělo se mu u stolu v průčelí, jejž se svou společností byl zaujal, jakožto narážce ve smyslu přeneseném, i dostavil se psychologický moment, vyznačený u téhož stolu, kolem něhož všichni rovněž stáli, náhle schýlenými hlavami, purpurovými tvářemi, jichž se nejblíže týkalo, zmatenými úsměvy a nerozhodnými pohledy ostatních, nakonec však bezpříkladným potleskem všech, vyjma miss Tyndy Ullikovy a jejího tatínka, pana cis. rady, kterýž hned ustal, jakmile si uvědomil nevhodnost svého potlesku tomuto místu řeči svého podmínečně nastávajícího zetě. Také paní Manyau vzpomněla si včas, že nesouhlasí s tímto závěrem. Její průvodčí, jejž na své zodpovídání k slavnosti přivedla, aby si poslechl hlasový fenomén Tyndin, starý přítel staré profesorky zpěvu už z dob jejího květu na severoněmeckých operních scénách, nyní velmi slovutný referent velmi předního a váženého listu z blízké říšskoněmecké kapitály, dr. Prinz, který se vůbec božsky bavil, aniž rozuměl slovu, volal : „bravo 1" Mladý Nezmara a Vážka, ti neslyšeli, ti jen viděli a jen Tyndu.

Dr. Zouplna vzdal se všaké snahy rozuměti a vůbec sledovali, co se tam od předu děje. Jeho pozornost byla úplně vyčerpávána již chvíli rozmluvou dvou starších pánů, kteří jistě nepatřili ani k Zpozdilcům ani k Patricijům, a bůh ví jakou náhodou — snad jako deputace nějaké filosofické jednoty — se sem dostali. Starší z nich šedocharý, životem vylisovaný hubeňous, téměř nahlas vykládal svému druhu : „Svoboda vůle? Poslouchejte — víte vy, že je to jeden z největších nesmyslů a omylů lidského mozku ? Jediná jest jenom vůle a ta není svobodná a tou jest kategorická vůle živé přírody k nezastavitelnému pokračování, ono skutečné perpetuum mobile, jež vůbec nelze zastavili! Víte vy, vy ubohá kreaturo lidská, kdy byste tak mohl mluvit o svobodné vůli ? 1 Jenom tenkrát, kdyby se vás byl někdo před vaším narozením byl zeptal, chce-li se vám podle vašeho svobodného rozhodnutí života či nechce. Právě nejmocnější vůle, vůle k životu, nezávisí od volného rozhodnutí individuálního, ze své vůle žádný člověk nepočal žiti, nýbrž mimo svou vůli."

„Pst! pst 1" volalo se na popěrače svobodné vůle s nejedné strany, ale marně, bylí nahluchlý. Jeho příteli asi valně nezáleželo na tom, aby zmlk', nebof se k němu naklonil a řekl do jeho ucha : „A což sebevražda ?"

Na to se nahluchlý div nerozlítil.

„Přestaňte mi se sebevraždou 1" rozsoptil se na svého dpůrce, jako by jej chtěl z ní zrazovati. „To je mi teprve representant svobodné vůle 1 Víte vy tak jistě, že sebevrah přestal žiti ze svobodné vůle ? Právě ten z přinucení přestal žiti 1 Hohó ?"

Tu přistoupil k němu vrchní steward a zafukav mu na rameno, upozorňoval přes hlavy ostatních na slavnostní děj vpředu sálu.

„A dejte mi pokoj 1" osápl se na něj nedoslýchavý mudřec, a v ráži svého zamilovaného mínění neměl patrně ani potuchy, kde a co je, i pokračoval ve svých vývodech : .9.97 „Ostatně je lhostejno, jak sebevrah zemřel, nebof na něco zemříti musíme všichni a biologicky vzato jest sebevražda právě tak smrtelnou chorobou jako tuberkulosa ; souchotinář i sebevrah umírají od neschopnosti žiti... a oba neradi..."

A libomudrc zmlknuv, zasmál se do protější stěny.

Pro dra Zouplnu bylo velmi důležito, že tyto sentence byl vyslechnul, i vzpomínal na ně potom častěji a jednou později mu poučka o souchotináři a sebevrahovi přišla velmi vhod.

Tehdy, na slavnostním zahájení residence Mr. Mourový, hluboce se nad ní zadumal a tam mu načisto ušlo, co ještě všechno Mour svým bezprostředním posluchačům řekl a vzdálenějším napověděl o svém nastávajícím šfastném přebývání mezi námi, přeslechl jeho narážku na jakýsi zlatý poklad „g o 1 d h o a r d e d" a ] o w e by Jowe poctivém dělení jeho surplus r e v e n u e výnosu s účely veřejného blaha (hip- hip-hurá !) a že speech jeho skončil s úspěchem závěrečným, když vyslovil naději, že u svého domácího krbu, jejž dnes zasvěcuje a při němž doufá nezůstati povždy sám (pomlčka), ještě častěji bude vítali své dnešní hosty.

Závěrečné nápovědi jeho byly tak okaté, že slečna Tynda, stojíc mezi ním a tatínkem, zafala zoubky do rtu, až zapýřená plef její nabyla temnějšího tónu než její vlasy, což neušlo ani očím pana císařského rady, pozorujícím ji z koutků pod víčky, znatelně se chvějícími.

Před a za řeči Mr. Moura k pivním odlivkám přistaveny na všech stolech číše na šampaňské a ze všech koutů ozývala se střelba zátek, klokot a sykot šumivého vína, na koho se nedostala číše, tomu nalito do pivní sklenky.

Když došlo na Boudu Ullika, bez okolků rozdělal ubrousek, v němž číšník láhev držel a přečetl si etiketu.

„Nenene 1" ohradil se a položil dlaň na sklenici, „to je pražská marka, pánové u předsed- nického stolu pijou Mum-dry, to je vidět zdaleka na láhvi, já zůstanu při smíchovském."

Po něm všichni Patricijové zachovali se tak, byl to elegantní, ale tichý protest proti druhé třídě hostů, do níž „Patricia" zařaděna. Mr. Mour o něm jistě věděl, nebof když skončil svůj proslov přípitkem místní obci, jejímž občanem se stává, přišli mu mladí Patricijové připíjeli pivem, nebylo však znáti, že by to byl pozoroval.

Po Mr. Mourovi promluvil ještě p. náměstek starosty, který za hřmění souhlasu celého shromáždění děkoval panu předřečníkovi, vítaje jej do svazku obce jakožto nového jejího člena, jemuž v dnešní schůzi zastupitelstva (povýšfeným hlasem) propůjčeno právo čestného měšťanství. (Výborně 1 Sláva a opětný bouřlivý potlesk.) A připil mu jako čestnému měšťanu. 2e návrh v městské radě usnesený, aby ulice, v níž kromě nové hvězdárny stála ještě jen nová residence Mr. Moura, byla na jeho počest přezvána Mourovou, pro odpor většiny v plenu předložen býti nemohl, pan náměstek neodpověděl.

Za jeho řeči trval průvod připíječů směrem k Mr. Mourovi nepřetržitě, kde kdo spěchal při- fuknouti si s novým čestným spoluobčanem. Mezi gratulanty k tomuto vyznamenání byl zpozorován také malíř Panocha a zpozorováno i to, že Mr. Mour, spatřiv jej, postavil sklenku na stůl a podal mu obálku, které se autor „ftímsko-řeckého zápasu" dosti ochotně chopil. Mr. Mour neměl pro umělce než právě tento okamžik, nebof hned za ním přistupoval Benedikt Benda, a jemu vstříc : „my o 1 d f e 11 o w (Mour oplýval toho večera angličtinou) vztáhl obě ruce a vítal se s ním ob- zvlášf vřele.

Panu Bendovi, když se vracel, ovšem neušlo, že se malíř ihned přesvědčil o obsahu obálky. Z toho, že si umělec snad až od samého srdce odplil, že si bouřlivě zapálil čerstvou viržinku a ještě hned v sále narazil širák na hlavu, usoudil majitel reprodukčního ústavu, že ve svém zápase s vypočítavým Američanem asi nedobyl úplného vítězství. Panocha demonstrativně odešel a s ním jeho skupina.

Ačkoli se oblékali v sále — všichni hosté své zimní odění vrchní měli přes židle — nezpůsobil tento hřmotný odchod žádnou sensaci a to tím méně, že po přípitku náměstkově všeobecné rozjaření ještě více stouplo. Nastalo všeobecné promísení, ježio nyní túra připiječú vinula sc i k panu náměstkovi.

Utvořily se skupiny vesele hovořících hostí s číšemi a sklenkami v ruce, málokdo se vracel na své místo. Led prolomen, jak se říká, i nastala teplá družná nálada.

Bouda, který přes tu chvíli povstal a na špičky vypjat sledoval, co se děje u elitního stolu před- sednického, náhle dřepl na židli v novém výbuchu nuceně bezuzdného výsměchu : „Máňo, vidělas pana císařského radu, jak si fuká z Nezmarovic Vénou ? Véna si na něho sám došel 1" To byla konečně podívaná i pro Máňu i dala si ji od bratra ukázat. Ale zahlédla už jenom hlubokou poklonu, kterou hlídačův syn usmiřoval svou nesmírnou odvahu vůči aspoň polovičnímu živiteli svého otce.

Pan císařský rada, jistě nejelegantnější a nej- dekorativnější ze všech přítomných starších pánů, donesl svou imponující, poněkud tělnatou, v bílou vestu a tak zvaný císařský kabát oděnou turnýru ke kroužku, utvořenému ze tří dám a dvou pánů, byla tu slečna Tynda, slečna Fafro- vá, paní Maynau, pan Vážka a říšsko-německý hudební referent a přítel české hudby dr. Prinz.

„Miláčku, připrav se, pojedeme domů 1" řekl pan císařský rada slečně dceři.

„Wa ?" vydechla krátká a krevnatá pan!

Maynau, úpějící v jamois aksamitu, na „s" sc ji už nedostalo sil, ,,wa' sagt der Herr Vater ? !"

Měla nejnešfaslnější účes, jaký může mít stará dáma, stižená ticem, třasem hlavy — pštrosí chochol ve vlasech ; nevycházel z chvění a v tomto okamžiku roztřásl se dvojnásob.

„Tafko, myslíš to doopravdy ? Ted, kdy je tady nejpěkněji ?"

„Pozoroval jsem tě před chvílí a viděl jsem, jak je ti tady pěkně, sapristi! Pojedem 1" „To je ajfoch není možnej 1" rozhorlila se paní Maynau doopravdy, „pan doktr Prinz je tady žánej chlapec, aby ho moch' držet negdo k blázna, Herr kaiserlicher Rat 1 Co tomu říkáte, pane doktore," obrátila se německy na doktora, „vy sem přijedete až z Němec, abyste si poslechl můj nejslavnější hlasový fenomen, jaký jsem kdy objevila a tenhle Rabenvater von einem angehenden Theatervater ji chce odvézt."

„Konnten wir uns helfen ?" pravil dr. Prinz flegmaticky, „řekli bychom si, že je nám to líto, že je pravda, že v Praze nejsou zdvořilí lidé a šli bychom spat, je pomalu čas. Zítra máme v Národním divadle Smetanu 1 Budeme se tedy poroučet 1" a zívl.

„Aber davon kann keine Rede sein 1" vykřikla paní Maynau, „máš ty ale jeden zlej táta !" rozhorlila se na Tyndu. „Was sagen sie dazu ?" optala se Vážky, v jehož tváři zračila se úzkost zmařené naděje (ačkoli už dnes jednou Tyndu slyšel a doprovázel !) a nakonec rozběhla sc paní Maynau pro Mr. Moura.

„Tatoušku drahej," zapěla Tynda svým nej- čarovnějším pianisimem a melodií, kterou měla jenom pro tatouška, „to přccc nemůžeš chtít doopravdy 1 Vždyf snad od toho závisí má budoucnost, mám-li ještě někde nějakou. A potom sc odtud nemohu hnout, dokud nebudou z divadla mluvit, jak to tam dnes se mnou dopadlo, budou nás volat telefonicky, jak bude v divadle po konferenci, to už Maynauka spravila, tady hlídá jeden člověk pořád u telefonu, já bych nespala celou noc, kdybych se to nedověděla ... to víš, latoušku drahá, že bych všechno jiné radši než tohle zde ..."

Tynda žebronila, ležíc lokty a hrudí tatínkovi na vestě, mazlíc se, jak to rády dělávají krasavice se svými, k světu ješlě podobnými otci, laskajíce je veřejně tak, jak laskají své milence potají. Pan císařský rada zblízka mhoural na svou překrásnou dceru, kterou dosud nikdy tak krásnou neviděl.

A bylo mu jí strašně líto a poněvadž to na něm poznala, mlčeli chvíli oba.

Kdyby byl pan rada uposlechl pokušení této chvíle, byl by ji něžně pokáral asi těmito slovy: — To je zas toaleta ! Vypadáš sice jako kněžna, pravda, jsi báječná, ale pomyslím-li na ten účet u švadleny, mráz mi přebíhá po zádech, sapristi 1 Co by asi ona na to odpověděla ? 1 Snad nic k věci, anebo něco, čím by jej při iom nechala a spíš potvrdila jeho domněnku, či snad by se byla zarděla, či dokonce bez zardění se přiznala, že tato bezpříkladně nádherná roba byla dnes odpoledne dodána do kuchyně veřejným posluhou, který zmizel dříve takřka, než se ukázal, že jí přinesena do pokoje zrovna v oka mžiku, když seděla všechna nešfastna nad svou bílou, pro dnešní večer „osvěženou" fánglí, ve které už pět koncertů a akademií odzpívala a že jenom na svod a domluvu slečny Fafrovy, náhodou přítomné, ozkusila tuto báseň z čínského krepu a skvostné látky, kterou ani Tynda ani Tonča nedovedly pojmenovat, a že když se v ní viděla v zrcadle, že by už za nic na světě nebyla místo ní oblékla svůj ubohý hadříček, ale že nakonec obě společnou snahou rozluštily na pařížském kartánu velmi nedokonale seškrábanou adresu Mr. Moura a že Tyndě spadl kámen se srdce, když také slečna Fafrová večer pro ni přijela ve společenském kostýmu sice původu pražského, ale tak skvostném, že ubohé divizně nikdy ani nezazdálo se o takovém kvádříčku.

To všechno byla by musela Tynda říci, kdyby se byla chtěla přiznat, ale to bylo nebezpečí, jemuž se její tatínek chtěl vyhnout a proto přehlédl úplně — co celý svět viděl a tušil zvláště po znalecké, ženské své stránce.

Pan císařský rada a dvorní dodavatel nejen že tedy o této věci nepromluvil, ale on se ani neodvážil až do gruntu ji domyslili, nebož kdyby on, jenž nestrpěl ani, aby se Bouda na kopané pod rodinným jménem proháněl, se byl na grunt věci podíval, byl by na něm četl slovo : „Vydrž..."

Ne 1 Nedočetl je ani v myšlenkách. „Prosím tě," oslovil dceru znenadání, „jak sem přichází ten Václavův Véna ? a ještě sem, do užší vybrané společnosti ?"

Pan rada nemusel s tváře Tyndiny zrak ani příliš pozdvihnouti, aby postřehl oheň, sálající ze zevlujících očí mladého Nezmary, tak vytřeštěným pohledem Tyndu zžírajícího, že se při tom až o stůl opíral. Byl to pohled tak nezřízený, že Véna, vida, že je pozorován, schýlil hlavu jako dopadený hříšník. Tynda pokrčila rameny a řekla : „Setkal se s ním dnes ráno na výspě, když byl pro mne a dal mu pozvánku, rozdával je jak misionář obrázky. Divím se, že také starý Nezmara nedostal. Ostatně jistě tady bude tetička Rézi a kdož ví, není-li tady i Máňa s ním, když jsme jeli kolem ní, zastavil a zvlášť je byl pozvat nahoře."

Jména Mánina lekl se pan rada očividně, ale vyvstal na špičky a ohlížel se horlivě po všech koutech, neuvidí-li svou druhou dceru, na jejíž existenci vůbec zapomněl; bylo mu toho najednou také líto, tak divně líto 1 To byl onen okamžik, kdy Bouda zamával šátkem, aby otce upozornil, a kdy pan rada odpověděl rovněž několika elegantními pokyny pravice, kdy i Tynda udělala nad hlavou jakési kruhové signály, jimž se mohlo rozuměli jako : — Pojďte sem k nám !

Tak si je Máňa asi vyložila, nebof hnula sc vpřed, jako by chtěla porazit stůl a hnula sc v bok, kudy bylo nejblíže ven, až narazila na svého muže, který ji vzal za loket a řekl: „Ne, miláčku !"

Arnošt měl ovšem všechno právo nezapomenout, kterak se pan císařský rada o jich sňatku v kostele zachoval k jeho otci příštipkáři a konečně i k němu samému. Starému Zouplnovi vůbec nepodal ruku a mladému jen prst.

I zastavila tudíž hnutí svého srdce, za něž jako kdyby ji byl někdo celou táhl, hle, nikoli neodolatelně.

A pak přestali už tam zpředu pobízeti ; k panu cis. radovi přistoupil Mr. Mour a odváděl jej stranou a Tynda odpovídala na oslovení své profesorky zpěvu.

Co Mour povídal panu cis. radovi, neslyšel nikdo, ani z nejbližšího okolí.

„B 1 e s s m e 1 pane císařský rado," hovořil k němu, „vy jste se na mne rozhněval pro akcie vaší společnosti .Turbina', které nechci upsati, aspoň nikoli ihned upsati ? Rozhněval, rozhněval, proč byste chtěl tak rapid odjíždět z mé slavnosti, jak mi povídá ten starej struthio came- lus ? Sir U 11 i k ! )á akciím rozumím tak a ku- puju a prodávám jako mražené maso, páchnou-li mi, nekoupím, naopak vtom případě bývám to já, kdo prodává. Jsem tak upřímný, pane rado, že jsou mi T u r b i n a s h a r e s tuze špatně mražené, u p o n my w o r d !"

„Pane 1" řekl pan cis. rada a dotkl se prstu Američanových ve svém lokti, jako by je chlěl odtud odstranit. Ale Mr. Mour sevřel paži páně radovu pevným hmatem : „B e d a m n e d, pane rado ! Dejte pozor, dívají1 se na nás, a kdybyste to provedl, co jsle chtěl, a kdybyste teď odejel domů s miss Tynda, možná, že byste dostal vaše akcie zítra ráno pod pari. V Americe by se to stalo jistě. Ale i v Praze by zítra věděly všechny exchangs, že se rozdvojil Mr. Mour a Mr. Ullik, protože Mour nechtěl upsat... Sto kusů po pěti stech, to jsou hezké peníze, very well your honnourl Vy jich máte ve svém tresoru dvakrát tolik jako váš osobní podíl majitele Papírky ..."

„U všech čertů, jak tohle víte, pane ?"

„D e a r sir!" udělal Mr. Mour konejšivě, „proto jste tady tak špatní obchodníci, že máte tak málo chladné krve ! Vím, nevím, a kdybych nevěděl, právě byste mi byl pověděl. Vy tedy máte Turbinashares za sto tisíc, a 11 r i g h t! Kdybych se chtěl oženit pro peníze, a ucházel se o ruku miss Ullik a vy jste mi ji dal — óvím,žektomu máme ještě a long chalk — ale kdybyste mi nabízel sto kusů Turbinashares jako věno, g o d d a m'n, nebyl by z nás párek — kdybych se ženil pro peníze."

Pan rada zařičel, ale jen lak, že io zaslechl jen Mr. Mour.

„Ale já už jsem takový cockney, že se nežením pro peníze a proto koupím od vás sto kusů Turbinashares za kurs, jaký - budou - mít - v den mé svat-by s miss U-llik, ale o tom nikdo nebude vědět, nebof je převedete na svou dceru jako její věno ..."

„Mister Mour !" řekl pan cis. rada zlomeně, „vy ode mne kupujete mou dceru 1" Mr. Mour změřil svého nastávajícího tchána opovržlivě výsměšným pohledem, pokud to šlo a pokračoval: „Kupuju od vás akcie a vy prodáte a vyděláte sto procent a druhého dne po svatbě budu v tak dobré míře, že upíšu na svůj vlastní účel další sto Turbinashares, a vy vyděláte dalších pětadvacet procent hundred blue d e v i 1 s 1 A ostatní sharesholders s vámi a .Turbina' dostane se na solidní fundament, když já vstoupím do správní rady. A to je s a 1- v a t i o n pro ni i pro jejího presidenta, a protože to neudělám jako mládenec, bude největší interes jeho, abych se oženil. Ona nechce lovely Tynda, aby chtěla, bude chtít pan cis. rada, ale on by nechtěl, kdybych hned anebo zítra upsal sto kusů Turbinashares. Miss Tynda by raději byla s t a r při opeře než mistress Mour, já se poctivě přičiňuji, aby došla svého cíle, ale mám při tom svůj s e c o n d t h o u g h t. Dnes mi jedna zpívající bába chtěla v divadle za to vyškrábat oči, ale já bych jí byl dal hubičku. Na divadle miss UUik zpívat nebude, anebo jen jednou a naposled ! To mohu předpovědět ! Tedy sto kusů v den svatby, a sto kusů druhého dne ; t o p p, Mr. Ullik !"

Mr. Mour povídal to všechno pevně semknutou ohradou zubní, usmívaje se jen rty a prudce přívětivě mykaje hlavou a pan cis. rada na to neodvětil pranic. Teprve když jej Mr. Mour opustil oo nejpřátelštějším a nejprudším potřesu rukou, napadla mu odpověď, kterou si řekl sám sobě v nitru svém : — Jsme tady v Praze proli vám přece jenom bačkoráři. A ovšem zůstal. — „Mojí dnešní hrozné trémy při zkoušce v divadle jste vinen jenom vy, pane Vážko!" pravila slečna Tynda svým nejsrdečnějším a sladkým altem k svému bývalému korepetitorovi, když paní Maynau rozhorovala se s drem Prinzem ve starých vzpomínkách, takže nedávala pozor.

„Musela jsem se strašně sebrat, abych vyplavala, ale vy byste mne byl snad ještě utopil, jak živa bycv si nebyla pomyslila, že vy, takový muzikant, dovedete na rovině zvrhnout, a to v akompaňma. Virtuos, klavírní konservatorista. Prosím vás, jen mne neuhraňte, hledíte na mne, až se vám oči sbíhají 1" A její krátké chychtnutí, znějící jako čtvrt, udeřená laškovným cymbálem empirových hodin, jemu tak povědomé, ozvalo se. Tynda .94fl ohlédla se nazad a postřehnuvši Moura, zabraného horlivou domluvou jejímu otci, vrátila se k Rudolfu Vážkovi, šeredovi zmučené tváře.

A přes jeho rameno pichla očima po druhem rzounu, krasavci. Vážkovi, jemuž křeč stáhla rty a zúžila hrdlo, hned, jak byl osloven, neušel tento pohled. Neměl zapotřebí ohlédnout se a věděl, komu platí, o tom však neměla Tynda ani tušení. Rozuměl také, co Tyndiny oči říkají tomu šfastlivci tam za jeho zády.

— Buď moudrý ! zavolal jich smavě hněvný, mžiký zákmit, svědčící dávné důvěrnosti.

„Prosím vás, oněměl jste ? To já bych neměla mluvit na vás, nehodný člověče Vážko! Prch nete jako zločinec a hnedle půl roku o sobě nedáte vědět. A Trio vyšlo bez věnování, vy šeredo ! Jak vy jste se dostal k naší opeře, pro boha vás prosím ? Spíš smrti bych se byla nadála, než vás že lam uvidím při své zkoušce u piana. Nu, řekněte aspoň slovo a nehleďte na mne tak tragicky 1" „Jsem teď korepetitor sólistů opery," zasípal Vážka chvěje se.

„Ježíšmárja, vzpamatujte se, pane Vážko 1" šeptala Tynda, „sice se vám budu muset poroučet !"

„A že Trio vyšlo bez věnování, to proto, že nebyla jeho třetí věta schválena, ba ani vyslechnuta," řekl Vážka už poněkud sebraněji... „A ta příhoda dnes ráno v divadle... byl jsem tak zmaten, když jsem vás spatřil tak neočeká- vaně, neměl jsem ani tušení, co za dámu to přijde na zkoušku ... nikdo mi lo neřekl... Zdá se mi, že v tom okamžiku, kdy jste vstoupila do zkušebního sálu, pozbyl jsem té špetky rozumu, kterou jsem zachránil tím, že jsem se tenkrát... kdy se mi dostalo cti, že jsem vám směl zahrát svoje Trio — potom už neukázal, slečno 1" Vážka pokusil se dokonce o tón humoristický, ale ten mu na posledním slově selhal.

„Vy — vy — dětino jeden, člověče Vážko !" řekla Tynda něžně a s onou spoutávající něhou šeptu, provázeného sotva znatelným názvukem jejího altu, „co vás to napadlo, snad nechcete říc', že jsem to byla já, kdo vás připravil o rozum 1" „Slečno 1 Od onoho okamžiku, kdy se mi dostalo onoho nezapomenutelného, ale přece jen neblahého blaha ..." řekl Vážka hořce.

„Neblahého blaha ? Hm, co tím.. .7 Aha, už chápu... Tedy takhle jste mi porozuměl 1 Nebylo to přece nic víc, než abych tak řekla, vyznamenání, s mé strany snad poněkud nerozvážné, ale nebylo nijak míněno jako nějaké, jako nějaká, jak bych tak řekla, nějaká taková i n it i a t i o n, to ne, to byste mi byl špatně rozuměl. Přiznám se, že jsem byla unesena, jako bývám vždy, silným musikálním momentem, zvláště je-li to kantiléna, a onoho blaha dostalo se vám jako umělci od umělkyně, jako dárci této radosti, nad niž neznám větší, jen jako umělkyně umělci, nic víc, pane Vážko Zapomněla jsem snad v té chvíli na jednu věc, na vaše mládí..."

Tynda povídala tyto věci mladisivému komponistovi s nejčarovnějším úsměvem; vráželi takové žhavé jehly do srdeční jamky zblázněn- cům po ní bylo jí ještě nad všechny hudební momenty. Hlas její zněl jako nejhlubší, ale tichoučký zvuk flétny : „Cítila jsem ovšem ihned, že jste se zmocnil mého polibku docela v jiném smyslu, a byla bych vás vyvedla z toho omylu, kdybyste byl přišel druhého dne, anebo se byl ještě někdy ukázal. Byla bych vám řekla, že bych vás jako komponistu mohla mít velice ráda a taky mám, ale jako milenec byste nebyl mým ideálem..."

Zadívala se pozorně do něho a dodala : „To rozhodně ne !... Ačkoli mám pro ry- šavce jistou jakousi f a i b 1 e ... K tomu se přiznám... Ale u vás je to přece jenom trochu přespříliš přehnáno ..."

Až dotud pil Rudolf Vážka Tyndin bolehlav medem slazený bez odporu, ale nyní se zakuckal : „Já vím, jak musí vypadat ryšavec podle vaší — vaší f a i b 1 e, aby se mohl státi vaším milencem ..."

„Nuže ?"

„Nuže, stojí tady za mnou a nespouští z vás oči 1 A vy — vy své máte taky jen pro něho 1" „Co vy můžete vědět o mé slabosti pro toho pána a jak ho můžete vůbec znát ? !" optala se zbystřivši vylekané zraky.

„Viděl jsem vás s ním v karlínském parčíku onoho posledního odpůldne mého neblahého blaha..

„Ach-cha 1" zasmála se Tynda se vzdechem úlevy. „Tak proto vy jste už nepřišel 1 Ubohý Véna Nezmarů, kdyby ten tak věděl, že jej někdo pokládá za mého milence ! Zamilován jest ovšem strašně, a sice asi tak, jak vy — ani ponětí mít nemůžete, docela podle jiných not, než vy skládáte! Chuďas se ovšem víc neodvažuje než těch pohledů, jež mu tak závidíte a běda mu, kdyby se odvážil 1 Jistě nemáte ani tušení, kdo to je, jinak byste svou domněnku nebyl vyslovil, ale nevědomost urážky nečiní... Ten pán je takto, ovšem ještě dlouho ne, nastávajícím inženýrem, ale jinak je to bohužel syn našeho továrního hlídače, což ovšem nepřekáží, aby nebyl ideálem mužství snad několika set Pra- žanek všech tříd, ale především předních jako brankář .Patricie', který nedostal dosud ani tolik goalů, co má prstů na jedné ruce. Hoši v klubu s ním nemluví, protože je stojí strašné peníze jako tajný profesionál, ale my holky jsme po něm všechny potřeštěny. Uvážím-li, že ze všech zbožňuje jedině mne ' Ale co vám povídám takové věci, chudáčku Vážko ! Na toho byste věru nemusel být žárliv, i kdybych vám byla dala k lomu právo... Moje jediná láska je opera, a jestliže ta bude odmítnula, potom, můj ubohý korepetitore, stanu se paní milionářovou, ženou tamhle toho hezkého pána, který tamhle tolik sotí na pana císařského radu, mého otce. Toho doporučuju potom vaší žárlivosti... ačkoli bych tisíckrát raději studovala s vámi padesát rolí v divadle. Zazpíváme si aspoň ještě dnes spolu, ale seberte se — a nedejte se mi do pláče, blázínku, dívají se na nás lidi."

Bylo nutno vlídně nechat jej stát a jít za paní Maynau a doktorem Prinzem k panu císařskému radovi dát si potvrdit, že otázka, zůstat či nezůstat, vyřízena je příznivě. — V celé dvoraně panoval tou dobou halas několika set rozvázaných jazyků tak hlučný, že crnkot hudby horlivě koncertujících tamburášů ani dost málo neprorážel. Gesta dirigentova byla větší než sonornost jeho kapely, a nikdo ani nepozoroval, že najednou hraje i hudba i řeční pan Benedikt Benda o selfmademanech asi pěti posluchačům.

Pan ředitel, kterýž se také vrátil od pražského žampuse k smíchovskému, marně na tu soutěž upozorňoval dra Zouplnu, až nad hlavu pohříženého v disput s oběma filosofy, z nichž mladší byl na vzdor svým šedinám dosud suplentem místní střední školy a starší objevil se soukromým učencem Josefem Peliškem, originálem, o němž dr. Zouplna mnoho slyšel, a který býval v literatuře i citován, ačkoli sám nic nepsal krom polemik s překrucovateli jeho výroků.

Jak dlouho s oběma ostatními trosečníky tonul v bezednostech analyse i synlhese, ani nevěděl, až ucítil na rameni dotyk Maniny ručky, již by byl ucítil snad i železným brněním, jakkoli byla jemná.

Vybouřen rozhlédl se.

„Pojď se také podívat s námi 1 Ukazujou zrovna soukromé apartmany residence," zvala jej Máňa a potichu dodala : „Abys viděl, jak to bude mít jednou zařízeno Mrs. Mourová 1" Málem by byt odpověděl nevrlým posunkem, jaký si vůči své ženě tu a tam již zvykal, ale vtom padl zrak jeho na obrovské jednolité okno nad orkestrem, již celé pokryté jinovatkou, jiskrně prozářenou od veliké aureoly, v jejímž středu tkvěl touš úplňku — a vzchopil se hned.

Všichni hosté byli v proudech na pochodu k estrádě, která měla po obou stranách vchody k soukromým komnatám residence, ruku v ruce připojili se Zouplnovi se svou společností k průvodu, řízenému služebnictvem ku pravému vstupu.

Uprostřed, v čele své elitní užší společnosti, stál Mr. Mour se slečnou Ullikovou, zavěšenou v jeho rámě, po jejím boku nalézal se pan císařský rada, president akciové společnosti „Turbina", její otec a takovým způsobem byl průvod ostatních hostí jakousi defilírkou kolem hostitele a jeho družiny. Dr. Zouplna podržel ji v bystrém střehu.

Když se blížili k širokým stupňům estrády, po- cítil Arnošt v lokti svém mírný, ale zvyšující se tlak vlevo, provozovaný rukou Máninou, zcela nepopiratelně táhla jej za sebou vlevo, jako medium čtenáře myšlenek. Myšlenku její četl také zcela zřetelně, ale nevyhověl jí, a když nepovolovala, řekl tiše, ale rozhodně : „Ne, za žádnou cenu ne!"

A tak prošli manželé Zouplnovi co nejzáze vpravo od ústřední skupiny, k níž tíhlo poraněné a špatně zahojené dětinské a sesterské srdce Máničky.

Tíseň na schodišti k vnitřním komnatám byla tím větší, že, ač jinak dosti prostranné, nebylo vypočítáno na náhlý nával několika set lidí mimořádně rozjařených a posedlých náruživou zvědavostí, stále novým a novým překvapením ohromovanou. Jedněmi schody šlo se nahoru a druhými dolů ; mezi poschodími naskytovaly se průhledy, jimiž oba proudy na sebe viděly a v těchto místech oslňoval také nádherný lift na podívanou pilně nahoru a dolů jezdící uvnitř ohromného sloupu ze zlaceného mřežoví.

Sta girandolových světel, ztisíceronásobená zrcadly, vyplňujícími celé stěny, ztěžovala orientaci očím, oslněným prudkými barevnými dojmy a nezvyklými formami architektury a dekoru amerického, sluch omamován anglickými jmény komnat, jež vyvolával chicagský Plzeňan : R e- ceptionroom, Parlor, Dinningroom. Do jednotlivých místností se nesmělo, vchody byly přetaženy tlustými šňůrami jako na výstavě interiérů.

Po kobercích příliš silných a měkkých, tyčemi k stupním dosud neutažených, klopýtali k své vlastní švandě hosté Mourovi i teprve tady od- škodňovali se za jeho vychloubačskou zpupnost, ač nejasně pocifovanou fraškovitým pojímáním situace. Do toho všeho řval velký orkestrion vystavený v Dinning-roomu bez ustání „Jankee doodle" a pan ředitel pomocných úřadů s porozuměním podíval se na dra Zouplnu, když jej uslyšeli. Největšímu zájmu těšil se Bed-room íor the mistress v nejhořejším patře ; tady ve dveřích dokořán otevřených viseli zvědavci jeden na druhém jako včely v roji a zvláště paničky měly oči na vrch hlavy, nahlížejíce jedna přes druhou jako do pokladu v blanické sluji. Uprostřed stěny proti vchodu stálo lože nádherou nápodobné státní lodi benátské republiky, bucintoru.

„Tady tedy bude spávat naše Tynda!" neodolala podotknouti tetička Papauscheggové, „pojď se podívat blíž, Máničko !"

Mánička by se byla na ta slova raději propadla vůči překvapeně zevlujícím tvářím a ohlédla se po svém útočišti — Arnoštovi.

Ale ten byl ten tam, ani nevěděla, kdy jeho lokte pozbyla.

Jako by se do země propad'!

Ze by byl všechny ostatní napěchovanou sou- těskou schodiště dolů předběhl, bylo vyloučeno, W nejvýše mohl zmizeli po stupních vzhůru a ty — namoutě! už nikam linam nevedou než na půdu I Máňa vyvinula se z řady a střehla opatrně po Arnoštovi... Opravdu — tu stál v sotva znatelné siluetě na nejhořejší podestě schodiště, už neosvětlené, před černými, zavřenými, železnými dveřmi u velkého okna, jehož jinovatkou svit měsíční sotva proráží.

Co to tu tropí ?

Rukou utírá ledový nálet s okna, hustý jak kožich, až poprašek jako sníh kolem lílá, konečně vytahuje nůž a jím odškrabuje pří- mrázek se skla — marně — průhledu se ne- dodělá.

Tu se už nerozpakuje, ale nahmatav konečně zámyčku, prudkým trhnutím otevírá vyhlídku ... Opatrně jako zloděj... je v cizím domě ...

Snad mu není na nic... Hle, podepřel se loktem o rám otevřené špehýrky a vyzírá ven do měsíčné noci, hlavu opřenu o dlaň ... To je jeho oblíbený postoj u okna — hněte-li jej cosi co nelze slovy vyřídili... Tu schyluje se jeho hlava pomaloučku, až mine dlaň... a pomaloučku se zase pod dlaň vrací... a zas mine a zas vrací... samosvojný lo Arnoštův gest... když hnět hluboko tkví v srdci a když myslí, že jest nepozorován ...

Takhle nejsnáz nastydne. . mrazivý závan sahá až sem k ní.

„Arnošte 1" zavolala Máňa polohlasem.

Marně, neslyší...

Potichu vyšla po stupních za ním.

Neví o ničem.

Chce mu položiti ruku na rameno, ale zarazí se při pohledu vyhlídkou ven.

Výhled její dvojbarevný jako vlajka, nahoře lemně azurná, dole skvěle bílá, nahoře nebesa, na nichž násilná zář měsíce, odlud neviditelného, zhasla téměř všechny hvězdy, dole oslnivě bílý sněhový svah, na němž vybíjí se všechen jas úplňku, dnes až zázračně mohutného.

Temenný obrys daleko protáhlého návrší byl by téměř pravidelně vodorovný, kdyby přímku nepřerušovala kontura skupiny budov, Máničce — ejhle náhlým rozbřeskem povědomých I Ano, to se rozumí, v tu stranu nutně leží observatoř vysoké školy technické.

Kopule, návějí na jednu stranu naběhlá, rozeklaná od temene k římse černě zejícím obdélníkovým výsekem. Náhle se kopule něco pohnula, až se strašidelně svým výsekem otočila, z návěje na jejím čepci kus opadlo a rozlétlo — tak jasno bylo, té noci...

A Arnošt, nemaje tušení, že za ním stojí jeho Máňa, jeho láska vezdejší, pro niž opustil tam tu nadzemskou, neustává ve svém mučivém pohybu hlavou.

„Arnošte — pojd — domů 1" řekla Máňa hlasem, jejž sama za svůj nepoznala.

Neulekl se ani dost málo, okamžitě uposlechl a dal se odvést dolů do sálu, kamž přibyli s po- sledními zvědavci na soukromé apartmány residence Mr. Mourový.

„Kde jste se od nás trhli, a kde jste se opozdili 7" vyptávala se tetinka Rézi.

Ale Máňa neodpovídala a jala se strojili do svého pseudoastrachánového pláště, a také dr. Zouplna byl hned ve svém kalmuku.

„Teď, když lo má být nejlepší ? Počkejte, vždyf Tynda má zpívat 1 My se nehneme !"■ protestovala tetička Rézi.

„Není mi dobře 1" postěžovala si Máňa a trpnému jejímu vzezření lehko bylo uvěřili.

„Pochopiteliio ! Pochopitelno!" řekl nenapravitelný strýc ředitel, když si podávali rucc na rozloučenou.

DRUHÝ VÝZNAMNÝ KROK V UMĚLECKÉ KARIÉŘE SLEČNY ULL.IKOVY Prodlení celé společnosti na obhlídce domem bylo použito k vyvětrání zakouřeného sálu, přes všechnu výši zaneseného zkaženým vzduchem Bylo tu nyní velmi svěže, až příliš ; dámy chápaly se svých vrchních rouch, po opěradlech židlí a stolů, nad kterýmž nepořádkem vlastně Mr. Mour triumfoval, nebof měl o pifku více na stavitele, který se k slavnosti zahájení residence jím budované neobjevil pro neshody se stavebníkem o honorář. K procesu s ním má nyní Mr. Mour o stížnost víc, ten nešfastník zapomněl úplně na šatnu !

Také slečnu Tyndu zamrazilo a na estrádě nad ní zaklátil se obrovský černoch s labutí pelerinou v tlapách, hihňaje se celou šíří svých prostorných chřípí a ceně všechnu nádheru svého chrupu na bělošku před sebou chvějící se chladem, až se vlnil její obnažený hřbet. Ale v tom okamžiku, když se negr, kolos, tak směšný ve své krátké groomské kazajce, už chystal položití pelerinu na šíj slečninu, přitočil se Véna Nezmara a vzal mu pelerinu z tlap znenanání tak náhlého, že černoch držel ruce ještě ve výši, když už v nich pelerinu neměl. Leč tu vyskytl se před Vénou jako by ze země vyrostl Mr. Mour a jenom lehce pozdvihl své dlaně a mladý Nezmara vložil do nich svou kořist s hlubokou úklonou, načež Američan vykonal ukryli Tyndiny šíje jako nábožný obřad s groteskní galanterií, hovoře k ní odzadu, že to vypadalo, jako by svou vystouplou čelisti její ramena objídal.

Celý ten výjev, který měl skutečně cosi clownovského, způsobil nesmírnou švandu kroužku „Patricie", stojícímu u nohou Tyndiných pod estrádou, kamž přišel složit svou poklonu nejspanilejšímu květu svého dámského věnce klubovního. Tak vyjádřil se mluvčí této jakési deputace klubovní, mladý sládek, týž, o němž slečna Fafrová dnes ráno Tyndě referovala, že řekl, že si snad pro její nastávající americký sňatek nohu za krk nedá. Vyjadřoval se vůbec vybraně, druhdy květnatě ; měltě literární sklony a ve večerníku vlivného listu, jehož podílů měl tatík hrst, uveřejnil už několik mondénnich „fajletonků".

Všichni přítomní Patricijové smáli se, jak se sluší na mladé pány dobře vychované, diskrétně, vděk Mourovi a na škodu silně rozpačitému Vénovi, strážci „klubovního sanctissima", jak se ve vzletné footballistice goalu říká, jemuž se lady nepodařilo uchrániti labutího rouna, na černé nestvůře dobytého, jak dále improvisoval literarisující sládek.

Roztomilou náladu z této neobyčejně zdařilé příhody zvýšila i la okolnost, že slečna Tynda, jak se ukázalo, neměla ani lušeni, jak se za jejími zády zápasilo o její pelerinu, což nadchlo Patricije k dalším duchaplnostem: jakože to byla „švanděra", jak se ten Pátek, který má přece „ňáký ploutve", ulekl, když spatřil „rakety našeho Vény" (sportovní jméno mladého Nezmary) atd. atd., ale docela náhle roztomilá nálada polevila, jako by ufal a to bylo co říci, když se to stalo se slečnou Tyndou, kteráž v zábavě svým mrštným končířem stačila třeba dvanácti rapírům „Patricie". Jak se zdálo, uhranul konversaci sám mluvčí o „ploutvích" a „raketách", když na konec pohledem uvázl na rukou Mourových a po něm všichni ostatní, vesměs nazírajíce tento na štěstí nevyslovený superlativ. Nastalé pausy použil Véna, aby odpověděl na raketový vtip svého škůdce. Řekl : „To víš, če-éče" s přízvukem, jejž falšovati jemu nutno nebylo.

Bonmot jeho zůstalo však docela nepovšimnuto. Tu nastalo pak ono strašné odmlčení a nic víc už nebylo podotknuto, než že se z „Patricie" ještě někdo zasmál zlomkem přešťastného dětského smíchu jako ze spaní... Zainteresovaná tvář Mr. Moura zachmuřila se pohrdlivě, slečna Tynda vzdychla.

Leč nadešlo vysvobození.

Černoch společně s ohněstrůjcem, chicagským Plzeňanem, jenž se na estrádě objevil od zákulisní práce jak byl, bez kabátu a vesty a s rukávy košile vysoko vyhrnutými na odiv hustého tetování paží, postrčili estrádou klavír v popředí podia, což zavdalo mluvčímu „Patricie" podnět ke sdělení, že „nebudeme déle zdržovat", neboť tam, kde prý se blíží umění, sport prchá, kteroužto poklonu pěvkyně navzájem kvitovala tolikerými, kolik bylo Patriciů.

A „Patricia" poroučela se s velikým vzruchem a vzryvem a odebrala se na svá místa jako skupina salonních lvů, která v manéži učinila svou povinnost a nyní do klece se vrací.

Na estrádě klavír osaměl, neboť ne hned mělo k zpěvu dojiti, leprve až bude dámám podán čaj s keksy a pánům americké likéry a míšeniny, což společně s produkcí slečny Ullikovy bylo ustanoveno za poslední odstavec pohoštění a slavnostního programu.

Pan ředitel se rozhodl pro whisky se sodovou selterskou, a Bouda pro g i n, a když oba dostali své, neodolal pan ředitel a poohlédl se šetrně vlevo pod stůl, avšak ani pod ním ani při něm nebylo už Zpozdilců. Vyvětrali za přestávky také. Špatně se jim vyplatilo, že s amerikandrinks začali, kdežto se s nimi může nejvýše končit, jak moudře podotkl pan Benedikt Benda, načež se napil coctailu a tak se rozkašlal, že uplynula chvíle, než mohl říci své výstražné a potvrzující: „Vida! Vida!"

Dámám horký čaj prospěl, začaly zas odkládali tepelná svá roucha, Tynda první, čímž slavnosti vrácen zas nejskvělejší a vůbec nej- krásnější její bod, jak napadlo krasořečníku „Patricie" se živým politováním, že sedí od předsednického stolu tak daleko, že nemůže svůj nápad udat. Temperatura se zase zdvihla také dík ústřednímu topení, jež počalo najednou přenáramně dmychati.

Šumot, bzukot, hukot, celá stupnice od úlu až do mlýnice zase v sále narostla, když shromáždění dávno zas zapomněli na účel svého určení, aby zas náhle jako utnutím ustala.

Tynda, vedená pánem domu, co nejparádněji dupajícím, objevila se po boku klavíru.

Obecenstvo za hrobového ticha dalo jí dojiti až na kraj podia, když však jí Mr. Mour odebral kytici a odstoupil — všechny dosavadní poprasky dnešního večera ukázaly se hříčkou proti tomu, jaký se nyní rozpoutal.

„Patricia" ukázala, co dovede, chce-li. Poněkud falešné, řekněme společensky i trochu silně prononcované postavení slečny Ullikovy, které již po delší dobu bylo nemožno objevili se v klubovním věnci dám jako jeho nejspanilejší květ, docela nepřekáželo, ba naopak jenom ještě podnítilo demonstrativní ovaci patricijských jinochů, kleří — u všech všudy! — věděli, jak zachovali se vůči slečně Tyndě, vystoupí-Ii slečna jako umělkyně a to jim konečně usnadněno i tím, že celý ten jejich proslulý ostatní dámský věnec dnešního večera scházel. A vůbec dámy, které přišly, nenáležely zrovna nejpřed- nějším kruhům společnosti, jakkoli pánové přítomní svou distinkcí dodali slavnosti ráz až oficiální.

První její poklona za ovaci náležela také pánům z klubu i byla tak odměřeně korektní a při tom okázalá, tak odlišná od laškovného intermezza jejího s týmiž pány před čtvrt hodinou, že byla zároveň i jaksi mimickým zřeknutím se všech bývalých vzájemných důvěrností — a zkrátka : „Turbina se distancuje !" řekl kdosi z Patriciů, uživ sportovního výrazu a přezdívky dnes večer po prvé v tomto zákoutí pronesené.

A „Patricia" nato zmlkla.

Zato tím nadšenější a nekonečnější byl potlesk ostatního obecenstva a slečna Ulliková nestačila děkovati za tak skvělé uvítání. Konečně, rozevřevši part, sama tím dala znamení konce ovacím.

Rudolf Vážka, který seděl už u klavíru, aniž kdo pozoroval, jak se tam dostal, byl tak zmaten, že ťukl na „A", jako kdyby měl doprovázet houslistu. Pěvkyně obrátila k němu tvář s nejbožštějším úsměvem, jakého byla schopna ; ostatně jen hudebníci, pokud byli přítomni, pobavili se touto příhodou. Avšak Tynda najednou zpozorovavši, že vrchní deska klavíru zavřena, hmátla na ni tak, jako kdyby chtěla otevřít bonboniéru. Vážka vyskočil a desku zdvihl a podepřel, toho použila slečna a řekla mu : „Prosím vás, držte se a forte af hrajete fortisimo a pedálem."

Postavila se v prohbí křídla a Vážka spustil, jako bylo nesčíslněkráte na Papírce.

Hned jak udeřil první akordy, dra Prinze jako když bodne.

„Was will sie damit ? Co s tím chce ?" obrátil se k paní Maynau takřka nahlas, „tohle je přece Lohengrin, Ortruda z druhého jednání mit den .entweihten Göttern', s tím si na nás troufá ? To jsem trochu zvědav."

„Moderieren sie sich doch ein bischen, Doktor. Mírněte se trochu, doktore, a sečkejte !" odvětila Tyndina mistryně, „my vás tady v Praze úžasu teprve ještě naučíme !"

A Tynda zpívala.

Když dopěla, odpovědělo jí hluboké ticho všeho posluchačstva.

Starý dr. Prinz seděl také chvilku jako zkoprnělý, ale potom dodal si švihu a vstal mrštně. Bez ohledu na diváky, tak jako kdyby byl v celém sále s Tyndou sám, klopýtnuv na schodech, vyběhl na estrádu, šlápl jí beze škody na vlečku a uchopiv bez rozpaků její hlavu do dlaní, políbil ji na čelo jednou, dvakrát, třikrát nesmírně spěšně.

Až k tomu okamžiku vydrželo auditorium bez dechu a bez hlesu, ale potom vybuchla jeho frenesie až zběsilým orkánem, burácivým hřmotem, jakého schopno jest několik set lidí pokřikem a dupotem, ano i bubnování pěstmi na stoly ozvalo se. — Za tohoto lomozu oslovil dr. Prinz Tyndu : „Mein liebes und schones Kind ! Nemohu vám nic jiného říci, než že jste mi připravila jeden z nejkrásnějších večerů mého valem stárnoucího života. První dojem, který jste na mne učinila, byl, že jste divem přírodním, ale nikoli, jste divem božím, nebof to, co jest na vašem hlasu abnormálního, učinila jste bezpříkladnou pílí a věru božskou milostí svého nadání fenomenálním. Až to budu u nás doma vyprávět a psát, nikdo mi ani neuvěříI ]sem unesen a ještě jednou vám děkuju !"

A starý pán políbil Tyndě obě ruce a potřásl jimi srdečně. Slečna Ulliková stíží rozuměla všemu, co jí dr. Prinz pověděl, ale poznala, že je to na výsost lichotivé i odvětila prostě : „leh danke ihnen vom Herzen, Herr Doktor." Záře potěšením vracel se dr. Prinz na své místo po bok paní Maynau. Když viděl, že dáma tato, kteráž před dávnými lety stavívala na operních scénách v Německu vrchovaté triumfy a s vrcholu své slávy musela odstoupiti, ježto náhlým a nevysvětlitelným způsobem ztratila hlas — když viděl, že stěží dusí pláč, otřásající pštrosím jejím chocholem, objal starou profesorku a políbil ji na obě tváře a na ústa.

Oba v fé chvíli připomenuli si, že to nejsou první polibky, jež spolu vyměnili, měliť na první velmi určité vzpomínky.

Tento výboj doktorova nadšení byl přijat u stolu Mourová novým potleskem, který obecenstvo znovu elektrisoval, zdálo se skutečně, že projevy nadšení ani konce dojiti nemají. Bylo ostatně zjevno, že společnost, sestávající dalekou většinou z pánů, je mimo umění fascinována iaké krásnou ženou a její grácií, s jakou se znova a znova — a znova musela uklánět ve své bezpříkladně rafinované toaletě, v níž vězel její dřík jako kytice sněhobílých azalek v manžetě „Já bych se ani nedivil, kdyby tenhle pěvecký zázrak spustil najednou dvojhlasou píseň sám !" hovořil dr. Prinz k své sousedce. „Zazpívat Elsu a Ortrudu — hm 1 to jest ovšem spíše umělecký kousek než samo umění... ale je to tak grandiosní, že je to až abstrusní... vedle hlavového, hrudního má to děvče snad také ještě břišní rejstříky — vězí v ní snad dvě třetiny klaviatury ... pro tu se bude muset zvlášť komponovat ... A povážím-li, že bych vám byl málem odřekl 1" „Věděla jsem, že stačí, připomenu-li vám dávné zašlé časy 1" „Meine arme Maynau 1" řekl dr. Prinz utkví - vaje něžným zrakem na jejích tvářích, na jichž rýžové běli zůstavily slzy zřejmé stopy... Vtom lomozná oslava přestala, neboť pěvkyně rozhodla se k nové produkci, rozevřela své desky, vyňala z nich klavírní průvod a položila jej Vážkovi na pult.

„Jen mi, prosím vás, nespadněte se židle!" řekla mu potichu, stojíc za ním.

Vážka byl ovšem u vidění. Hned prvním po- hledem na noty poznal sama sebe, a poznání jeho bylo potvrzeno nadpisem : Z HLUBIN SRDCE.

Píseň. Slova k hudbě Rud. Vážky složil Art. Nykýšek.

Prsty Rudolfa Vážky, listy partu převracející, chvěly se víc než znatelně. Byla to střední adagiová věta jeho Tria, Akademii vyznamenaného, nebylo na tom nic změněno, jenom zpěv houslí a čela postaven do jedné zpěvní linky a pod to napsány verše.

„Prosím vás, člověče Vážko 1 Netroufáie-li si do toho, mám tady .Večerní písně'. Ale byla by toho věčná škoda ; zpívám to báječně — teprve uslyšíte, co jste složil..."

„Jenom moment, af se vzpamatuju ..."

„Také jsem vám to mohla ukázal napřed, ale když teprve v poslední chvíli... Měla mne původně doprovázet Maynau, ona lo sama transkribovala, taky básník tady sedí, je to profesor Nykýšek, ženich slečny Fafrovy... Nejste-li v míře, zaskočí paní Maynau, ale lo bych nerada, ona strašně markýruje takt...!"

„Za nic na světě, slečno, nepostoupil bych nikomu loto místo I" zahořoval šťastný skladatel.

„No tak tedy 1" šeptla ještě Tynda a nastoupila. Mrukot uspokojení proběhl obecenstvem a tu a lam tlesklo se.

„Teď dejte pozor, doktore," řekla paní Maynau, „vaše přání bude ihned splněno, uslyšíte něco extra pro ni komponovaného."

Rudolf Vážka hrál klavírní úvod k Adagiu — ale sotva dohrál tento úvod.

Nebof zrovna v tom momentu, když měla nasadit Tynda, ozvala se sálem děsná rána, při které do výše vyskočil nejen skladatel pianista, ale kde kdo seděl. Znělo to jak výstřel z děla, jakoby venku bezprostředně před samým domem vypáleného. Bylo slyšet, jak venku polekaní koně skočili na podkovy. Ale do sálu zazněla detonace jako ostřejším zvukem, ale celkem tak cize neslýchané, že nikdo nemohl dohadnouti původ rány.

Všechno bylo obráceno do pozadí sálu.

Ustrnutí úzkosti všech se zmocnilo.

Už už počínaly se dámy ozývati hlasitými a pospěšnými vybídkami, předzvěst to paniky, tu však někdo ukázal prstem do výše, vztyčilo se několik jiných rukou, zahovořily uklidněné hlasy, avšak plné úžasu a v malé chvíli věděli všichni, co se stalo.

Napříč velikého, jednolitého průčelního okna od hořeního oblouku až k dolení zárubni táhla se křivolaká puklina, svítící na měsíci, ze světlosti okna již odešlém, jako klikatý blesk, jako škrt osudu přes všechnu tu dnešní slavnostní pošetilost.

„Podívejme se, to musí být venku mráz, když roztrhne takové okno 1" řekla paní ředitelová, „to je asi několik stovek v pekle 1" „Řekněme několik iisíc, milostpaní 1" podotkl pan Benda, „a taky to nemusí být jen od mrazu, je-li taková tabule špatně zarobená, v některém rámu víc utažená, stačí sebe menší ochlazení a neštěstí je hotovo."

O výklad i jinde nebylo nouze, ukázalo se, že událost působí na všechny tísnivě, něco sugestivního jako mene-tekel zelo z runy napříč skla vepsané.

Událost ta zlomila a vyvrátila náladu úplně, rozjařenost vyvanula, nikdo už nesedl.

A jako by se všech Mourových hostí zmocnila obava, že jeho h o m e bude ještě dál pukati, vjel do nich náhle ruch, jako by si byli řekli, počali se oblékali a odcházeli, sám předsed- nický stůl začal. Hostitel podával si s nejbliž- šími svými přáteli ruku, krče rameny nad fatalitami, kteréž učinily slavnostnímu programu předčasnou přítrž. Každému, kdo se přišel rozloučit, vyslovil nad tím upřímné své politování. Poroučela se i slečna Fafrová, která vzhledem k tomu, že je s Tyndou pan cis. rada, volila raději svézt se domů se svým suplentem, tolikrát ztraceným a zase nalezeným Nykýškem.

Po Tyndě nebylo v sále ani stopy.

Seděla vzadu v dravingroomu na pohovce leknutím celá bez sebe, utekla sem z estrády hned po té strašné ráně a paní Maynau nalezla ji zde zuby drkotající a nemohla z ní dostat slova. Konejšila ji takřka násilím a div ne nadávkami a stála na tom, že musí svůj program dozpívat. Ale vešel nešťastný Vážka a na dotaz profesorčin, jak je v sále, sdělil, že se obecenstvo rozchází valem všechno. Tu se paní Maynau rozčepýřila na něj, on že jest vším vinen, kdyby byl měl dost ducha, že by byl nevyskočil jak šílenec, nýbrž byl by zůstal sedět a klidně ve hře pokračoval. Tynda byla by se vzpamatovala a byla by dozpívala jako bohyně.

Za živý svět by nedostala ze sebe tónu, hrdlo má jak zadrhnuto, ujišťovala Tynda a cvakala zuby jako v horečce. Najednou propukla v slzy, klesla paní Maynau do náruče i rozplakala se zouťalým zahořekováním : „Milostpaní, uvidíte, že tohle špatně skončí, to nebylo šťastné znamení!"

Pan císařský rada uviděv slzy, uklidnil se ; nyní již nebylo Iřeba obávali se některého z oněch nervových záchvatů, z nichž znal Tyndu, co dovede. Pláčem bylo po katastrofě, jako když se hrozící krupobití promění v lijavec.

Do nastalé tišiny zakřičel najednou zvonek telefonu.

Ruka paní Maynau, hladící témě Tyndino, ztuhla, její hlava pozdvihla se z věrných ňader její učitelky a obě pohlédly si uleknuty do očí.

Ano — právě na co po celý večer nejnapjatěji čekaly, na to v tu chvíli zapomněly.

Pan císařský rada skočil k telefonu a přijal „haló 1" a odpověděl do aparátu : „Ano, sečkejte okamžik, hned je zde ... právě přichází!" a podával sluchátko Mr. Mourový jenž zrovna s drem Prinzem vstoupil: „Pan inženýr Mour jest volán z divadla." „To je zrovna po představení 1" řekl si Rudolf Vážka, který měl na podíl z napětí, jak to dopadne, také své právo.

Mr. Mour kvapně sedl k telefonu, neméně mrštně měla se paní Maynau k druhému sluchátku.

„A 11 r i g h 11" řekl Mour do aparátu a dodal po chvíli : „2e je dobře, že jsem tady 1" a pak po troškách a po pausách, ovšem více pro sebe : „Yyes-yes-y-Yes — —" „Damned 1" „G o d bless you!"

„1 m p o s s i b i 1 y 1" Z toho si ovšem nikdo nic nevybral, ale zato tím výmluvnější a také zlověstnější byla tvář paní Maynau. Hlava staré profesorky se pštrosím chocholem rozklepala se, oči vystupovaly jí z důlků pokud mohly, potom však mrštila druhým sluchátkem, jehož se byla ujala, pokročila přímo k dru Prinzovi a zaklela s vervou divadelní veteránky : „Verfluchte Bande 1 Víte, co jí nabízejí ? I Místo v dámském sboru! Místo v dámském sboru, jí, mé Tyndě, druhé Agujarové."

Tynda neučinila nic víc, než že povstala.

spráskla ruce nad hlavou, přitiskla je ke skráním a klesla zase bezvládně na pohovku.

„Co že povídáte ?" rozkatil se dr. Prinz, „je taková blasfemie možná ? Kdo to mluví ? Sám direktor ? Ale tomu já řeknu své mínění na místě ! Uvidíte!"

A docela tak, jako by byl doma a jako by se jednalo o jeho vlastní telefon, odstrčil Mr. Moura, sotvaže se dovolil, i ujal se sluchátka sám.

Hned první věty, které do telefonu promluvil, nasvědčovaly, že mezi drem Prinzem a mluvčím na druhé straně jest stará známost a poměr naprosto důvěrný.

Dr. Prinz vítal se s ním velmi zdvořile a obšírně, odpovídal na to, jako se mu vede, sám se ptal navzájem, a zjistil veliké své nad něčím potěšení a patrně na narážku na svůj pobyt v Praze odpovídal : „Ano, přijel jsem z dvojí příčiny, především na zítřejšího Smetanu, kterého dosud neznám, těším se na něj nesmírně ... prosím ; zajisté ... spoléhám na to a děkuju ... děkuju ... velmi zavázán, a potom jsem přijel do Prahy k vůli své staré kamarádce, té milé Maynau ... znáte ... ovšem že... aba still 1 1 (to pověděno od aparátu v bok paní Maynau), abych si poslechl její fenomenální žačku ... Fräulein ... Fräulein ..."

„Ullik!" všeptla paní Maynau doktorovi do ucha.

„Ullik..." pokračoval dr. Prinz, „právě jsem ji slyšel tady dnes večer na soukromém koncertu a zvěděv, že jste u telefonu, pospíšil jsem, abych vám gratuloval... věděl jsem ovšem, že tady máte v Praze, v té vaší katarhální Praze, je to pamětihodno, závidění hodný hlasový materiál... jakže ? ... ano, ale co jsem dnes slyšel, bylo přímo märchenhaft 11), věřte, pane řediteli, že v celém svém dlouhém životě a za celé své dlouholeté působení, zasvěcené božské hudbě, nezažil jsem mnoho hodin tak nadšené radosti jako právě dnes. Waaas ? Haló 1... Ale z Lohen- grina Ortrudu, ,entweihte Götter'. Ujišfuji vás, milý direktore, že jsem něco podobného dosud nezažil, co jsem na světě. Přece víte, že jsem v těch věcech starý Švéd, a nedám se tak hned něčím omráčit, slyšel jsem přece kde koho na světě, kdo měl na to právo... haló — kdo to tam ještě mluví ? ... aha !... die Ehre Herr Kapellmeister... ano, takový dojem, že dnes tak hned neusnu, ale jak se vrátím do hotelu, napíšu o tom dopis pro .Allgemeine MusikZeitung' — aby šel hned ráno expres, a to je hlavní příčina, pro kterou s vámi mluvím. Jedná se mi totiž o pointu této miscely, mám totiž v zásobě skvostnou. Napíšu-li na konec: a této mladé pěvkyni bylo téhož večera telefonicky nabídnuto místo v dámském sboru pražské opery, bude to mít svůj účinek. Nemohu to ovšem učiniti, aniž by mi tato zpráva, kterou jsem právě slyšel, byla autoritativně potvrzena...

haló — haló — což ii páni odešli ? ... Ale ano, a podepíšu svým plným jménem dr. Alois Prinz. Ale sázím svou hlavu, že ta dáma bude zpívat příštím rokem v Bayreuthu ! Víte, jaké tam mám styky !... Tedy mohu dát aspoň, že se tak proslýchá ? Ani to ne ? 1 Ještě ne definitivně ? ! To je věčná škoda — připravujete mne, pánové, o skvostnou pointu ... Tedy dobrá, odložím svůj dopis až zítra najednou s Daliborem. A těšilo by mne, pánové, kdybych mohl napsat novou pointu, že ta slečna vystoupí co nejdříve na vaší scéně, pro kterouž ostatně chovám nejupřímnější a nej- vroucnější úctu. Na shledanou 1" „Výtečně ! Vy jste mistr, doktore Prinzi 1" zajásala paní Maynau a podala mu obě ruce s pózou, která snad před mnohými a mnohými lety měla na dra Prinze silnější účinek.

To snad cítila sama i všoupla před sebe Tyndu, aby poděkovala. Tynda, ačkoli se chovala celkem obdivuhodně, místo díků nakrabila lítostivě rty ; při veškeré své společenské vy- broušenosti mívala takové — — neodolatelně dětské momenty. Také starý pán neodolal: „Nononononono !" povídal a skláněje se pomalu k Tyndě, stále pomaleji, najednou ji rychle políbil na ústa, ale tak povrchním dotykem, že to ani nebyl polibek.

Maynauka zatleskala a Mr. Mour zamžikal — konečně bylo možno přimhouřit oči, dr. Prinz byl jistě o patnáct let starší než on, tedy dostatečně starý pán.

Maynauka byla jako u vytržení a nedala se utajili.

„Abyste věděl všechno, doktore," křičela na svého přítele všecka triumfálním hněvem bez sebe, „tutéž Ortrudu zpívala dnes ráno o zkoušce v divadle 1 To jsou poměry, co tomu říkáte ? !"

„Ale teď už je hodně pozdě, sapristi 1" řekl pan císařský rada, „už abychom pomýšleli na domov 1" A skutečně nastalo všeobecné oblékání, pan rada, když se obrátil, spatřil svou dceru, vězící od hlavy k patě v sealskinu... ve kterém ji viděl vůbec po prvé.

„Ještě jste nezvítězil, Mr. Mour 1" řekla slečna Tynda, podávajíc mu ruku s onou zpupností, kterou při ní tak miloval, ač věděl, že je dělaná. Líbaje její ruce, obě několikrát s intensitou své výhrady jako pravděpodobný ženich její, řekl : „Vaše vítězství jest mou porážkou, vaše porážka mým pádem k vašim nohám, miss UUik !" pravil Mr. Mour až nad svoje prostředky galantně.

„Ale my zvítězíme spolu," zamumlal k panu císařskému radovi, „af žije Turbina," řekl.

„A vy mi nikdy ani na oči nechoďte," pravila slečna Tynda k Rudolfovi Vážkovi, tkvějícímu při stěně jako přibodený, „vy jste mne pomáhal dnes ráno zahrabávat, vy člověče!"

Všichni měli se k odchodu, hostitel je vedl — černoch svíiil irojramenným svícnem na cestu — zadním vchodem své residence — poslední kráčel Rudolf Vážka.

Radovi usedli do automobilu, paní Maynauová s drem Prinzem do fiakru, mladý skladatel byl by musel jít pěšky, kdyby jej nebyla stará profesorka z kolegiality pozvala, aby přisedl.

Když se Mr. Mour do svého drawing-roomu vrátil, zastal tu ve společnosti druhého svého tělesného sluhy — chicagského Plzeňana — Vénu Nezmaru; hlídačův syn z Papírky neodvážil se dojiti si sem pro svůj zimník, dokud tu dlel svrchovaný vládce Papírčiny výspy — „A! Vy jste tu ještě ?" oslovil jej Mr. Mour velmi přívětivě, „pan — pan — —" „Václav Nezmara, studující strojního inženýrství," řekl Véna.

„To jsem rád, že vás ještě vidím, po celý večeř jsem chtěl s vámi mluvit 1" A svraštiv čelo, jal se Mr. Mour dupali po komnatě za hodnou chvíli, potom se náhle před ním zastavil, vyšinul k němu bradu a téměř vykřikl : „Smím vás prosit, abyste mne zítra v poledne navštívil! Myslím, že se dohodneme. God by 1" A otočil se na tom místě i odešel. Václav Nezmara ml. byl skutečně posledním hostem Američanovým; ve dvoraně, už jen jednou lampou osvětlené, nebylo nikoho. Chicago-Plzeňan choval se k němu kama- rádsky, byl nadšený přítel footballu a viděl Vénu při práci. — Když automobil s panem císařským radou a slečnou dcerou dojížděl k Papírce po namáhavé, bezmála půlhodinné jízdě sněhem pražských ulic, nedostal se hned k cíli. Pobřežní ulice byla tu zatarasena nesmírným nákladním povozem, jehož bájné obrysy vzrůstaly a rozrůstaly se vlastními jeho stíny, přeiétajícími až na okolní domy dle osvětlení velikými laternami, klátivě nošenými při samém sněhu.

Na nízkém valníku nesmírné rozložitosti a síly, jehož rám tvořily klády, ležel kolosální železný válec na jednom konci nálevkovitě rozšířený, připoutaný k povozu tlustými řetězy, jež utaženy sochory. Ve voze zapraženo šest nej- těžších kladrubských tahounů, hnědoušů, jichž plavé hřívy ani v noci se nezapřely. Koně funěli z nozder sloupy mlhy, mlátili sfoupovitými ohři- venými kopyty sněhem až do dlažby, únavou přešlapujíce. Jeli z nákladního nádraží Západní dráhy plných deset hodin.

Povoz přijel patrně před malou chvílí, a sotvaže je pan rada zočil, málem by byl ani nevyčkal, až šofér zajede k chodníku, aby honem, honem z automobilu vyskočil.

Jeho ruka znatelně se chvěla, když pomáhal slečně Tyndě z karoserie.

„Podívej se, Tyndo — turbina je tady!" řekl president akciové společnosti „Turbina" své spanilé, milované dceři.

Přijely obě najednou. Bylo lo historické setkání...

„Turbina! Turbina !"

Pan císařský rada dvakráte pronesl toto jméno s různým procítěním : po prvé jako kdvž náruživý milenec překypěním vzývá nejsladší milenku, spěchající k prvnímu dostaveníčku, po druhé tak teskně, jako když milenka přišla přese všechno přece jenom nenahraditelně pozdě.

Turbina skutečně přicházela jednak pozdě a jednak vlastně záhy.

Betonové její lože bylo již dávno přichystáno, neboť magistrátní odpor proti politické stavební koncesi zlomen po třínedělním řízení mocným slovem místodržitelství a nově nařízené zkoušce zarážení jehel do pracovního ramene řeky, v němž tkvělo skvěle prokázané vodní právo Papírky — ukázalo se náležitým měřením a papírovými zkouškami, že stabilita staré věže ani dost málo netrpí a všechno další sscdání jejích základů jest vyloučeno. Spolek pro záchranu Staré Prahy propadl se svými námitkami úplně, když konservátor, jehož názory se ovšem přečasto rozcházely s náhledy spolku, označil staré části průmyslového závodu firmy Ullik a spol. za architektonicky téměř bezcenné a dodal, že následkem toho nebude škoda ani jich obrazu v hladině, znemožněného zčeřením z turbiny pochodícím.

Ale zahraniční strojovna, která měla dodati turbinu s celým ostatním strojním zařízením, otálela s dodávkou dosti valně, dokud za objednávkou stál jedině pan císařský rada ). Ullik a měla se k projektu ochotně teprve potom, když zakázka obnovena ustavenou zatím akciovou společností „Turbina", jejíž akcie by byly šly na odbyt zajisté mnohem vydatněji, kdyby byla přišla o čtvrt roku dříve. Nyní přichází pro instalaci, na niž bude lze pomýšleli až po odpadu vysokých jarních vod, zase příliš záhy, přes to, že opožděný provoz znamená ztrátu na kapitále, jehož jest ještě tolik zapotřebí!

To všechno prolétlo utýranou hlavou pana císařského rady, jenž podle návěští dopravo- vatelova očekával turbinu teprve na zítří za bílého dne ...

Ležela tady ohromná, jako ulitý a ukutý osud železný a drtivě těžký ... Jemu, panu císařskému radovi, jím jest a bude do posledního písmene, zdaž také jí, slečně Tyndě, jeho poslušné dceři... ? !

Ó — jen do jisté míry a po určité meze poslušné !

Po celou zpětnou jízdu musela slečna Tynda poslouchali tatínkovy naléhavé výklady a urputné domluvy, jimiž její osud a budoucnost uváděna v nejužší spojení s „Turbinou ', to jest tatínkovou akciovou společností a zevrubně je dovozováno, že svrchovanou existenční otázkou této společnosti, zároveň jejího presidenta jest, aby podala svou ruku Mr. Mourovi a to ihned, bez oiálení a bez marot, podmínek a pošetilých uměleckých výhrad. Dnes prý přece slyšela, jaké boje by ji očekávaly počátkem umělecké její dráhy, k jejímuž zahájení se jí dostává skvělé nabídky do operního sboru. Pan císařský rada se dodatečně rozlítil na tuto urážku, učiněnou jeho dceři, a podněcoval její ctižádost lícní jejího společenského postavení jako choti milionáře Moura — sapristi! — i nenedostávalo se mu, vynikajícímu notáblovi měšfácké společnosti pražské, k lícní té lapidárních slov. jakožto moudrému děvčeti — a tak ji také apostrofo- val —, vyložil jí finanční plán dnešního večera s Američanem umluvený a dokázal jí, že jenom od ní závisí, aby se Papírce a jejímu rodu dostalo zase bývalého skvělého lesku společenského. Tynda v tom okamžiku pocítila novou svou pařížskou toaletu a sealskinový kožich na svém těle jako žhavé roucho z kopřiv a uiýra- ným tónem poprosila tatínka, by jí nemučil, že sama neví, kde jí po dnešním večeru hlava stojí.

Zívla a zaúpěla najednou a složitý ten zvuk přeměnila ve slova : Jenom aspoň kdyby, když mluví, dal zuby od sebe, sám pán bůh ví, jak ten člověk jí a ruce má až po kolena 1" Ale hned probrala a vybouřila se z nízkosti této své námitky, i aby nebyla vzata do opravdy, aby si tatínek snad nemyslil, že víc proti tomu sňatku nemá, vykřikla : „Nikdy, nikdy ... nebude-li mi dříve dopřáno vystoupili na Národním divadle bud jako Mařenka anebo Elsa či Ortruda. A teprve polom, kdyby se mi nepodařilo ..."

Tu Tynda „zaklepala neštěstí" kotníkem prstu, jak se to naučila od paní Maynau, a dodala div ne plačky : „A tafko, led mi dej pokoj, oči mi pálí od toho, jak se mi chce spál a brečet."

Teď nechápajíc otvírá oči dokořán na kovovou nestvůru, z noci na ni zející obrovskou svou nálevkou, jako by ji chtěla pohltit.

Ne 1 Už nedoslala tento vjem do své hlavinky, napěchované dnešními zážitky a hlavinka by se jí byla zatočila, kdyby byla zůstala ještě chvíli stát. Byla náhle tak zmalátnělá, že jí únava až kolena podrážela.

Af si dělá tafka co chce. Tynda vytlapkala si mezi řetězy a lany, chumlem lidí, počínajících si jako při požáru, cestu k domovu.

Málem by ji byl porazil Václav Nezmara otec, který tu pádil, mávaje laternou a hulákaje : „Nevypřáhal! Nevypřáhat 1" Ale Tynda nedbala ničeho, namáhavě vylezla na schody a poslední její vědomý čin toho dne byl, že v kuchyni probudila Kačku, svou komornou.

Usnula Kačce takřka v rukou, když ji od- strojovala.

Tafka však se dostal do postele až dlouho po půlnoci, nebof vlastní poprask teprve nastal Václavovým povelem, aby se nevypřahalo.

Vůbec se ukázalo, že pánem a téměř velitelem situace jest starý hlídač tovární. On to byl, který na řediteli vymohl, že když došla zpráva o tom, že se turbina blíží, všichni dělníci byli zadrženi přes čas, on to byl, který turbině vyšel vstříc na půl cesty k nádraží a zastihnuv ji na jedné z četných jejích zastávek, na nichž třeba bylo koňům odfrknouti, shledal, že co činí, dobře činí a on to byl, který o své újmě a osobně uvědomil pana inženýra, že bude nutno, aby se dostavil k uvítání stroje.

Na štěstí náležel inženýr k oněm inteligentům svého oboru, kteří dovedou ocenili praktický smysl, vězící zpravidla v Iypech rázu starého Nezmary, a nevyhodil jej, nýbrž vyslechl jeho důvody, pro které musí ještě večer do Papírky. Nejdůležitějším z nich byl ovšem ten, že turbina je jistě o tři čtvrti metru širší než průjezd předním stavením, vilou a že měla-li by se doslat na své místo v řece z této strany, bylo by nutno polovinu vily — zbořit.

„Co to povídáte, tatíku ?" řekl pan inženýr, ale hned mu vytanula na mysli celá situace, dobře mu známá jako navrhovateli celého plánu. Sáhl po deskách s nákresy pro Papírku a vytáhl půdorys a po chvíli dodal s největším klidem : „Věděl jsem dobře — ten rozdíl nečiní tolik, ale jenom 40 centimetrů, ale to by bylo jedno, to bychom museli přední vilu tak jako tak sbourat, kdybychom chtěli s té strany stroje za- zdívat. Ale snad si, táto drahej, nemyslíte," — a tu se inženýr rozřehonil širokým smíchem — „že jste na to přišel teprve vy dneska ! Turbinu nedostaneme na místo jinak než lávkovým lešením uvnitř pracovního ramene v celé jeho délce 60 metrů a to přece máme v rozpočtu ..."

„Vím, vím, milostpane ; snad bych nechtěl bejt chytřejší než pan inženýr," hovořil starý hlídač konejšivě jako k dítěti. „Ale co by dali. kdybych jim těch pět tisíc, co bude ta lávka stát, ušetřil ?"

„člověče 1" vybuchl inženýr, podnikatel této stavby, ale umírniv se, dořekl jaksi ve studu : „Dal bych pět set..." „Nedali by mně to písemně ? !" „2e vás vyhodím doopravdy, dědku 1" „Žánýho nevyhoděj, pane inženýr, ale oni mi napíšou na ceduličku : Eslivá nebudu muset tu lávku stavět, dostane ode mně Václav Nezmara u pana Ullika pět set 1" To bylo přespříliš 1 Inženýr vstal, přešel kanceláří, přeměřil tohohle chlapa, jemuž pod burnusem čouhá modrá zástěra a hanbě se před sebou a před vědou, řekl selhavším hlasem : „Je to jen k vůli žertu, že vám vyhovím, Václave 1" „Já žáný špásy nedělám, pane inženýr 1" zapěl Václav pobřežní melodií, „jen mi to napíšou na jejich kancelářskej papír, podepíšou a při- tlačejí štampilku 1" Kroutě sám nad sebou hlavou, udělal inženýr do slova podle Václavova přání a Václav, když pozorně přečetl a do tobolky uložil inženýrův úpis, prohlásil co nejslavnostněji: „Tak aby něco věděli, pane inženýr, to lešení teda už dnes stojí a bude stát do rána a čtra- dvacet hodin jim za ně ručím, ale ďýl kuráž nemám..."

Inženýr zůstal před Václavem jako s nebe spadlý, otvíraje ústa ne docela po inženýrsku.

„Ještě nemají žánej šajn, pane inženýr ?" zeptal se Václav, „a přece jsem řekl dost. Po ledě koňma zavezem tu turbinu až na místo, a tam ji složíme a to uděláme ještě dnes v noci. Nu tak viděj, pane inženýr, to nám řeka letos schválně tak vysoko zamrzla, jako dvacet let předtím ne. Z ledu na břeh těch padesát metráků složíme..."

Pan inženýr nelíčené ohromen díval se ještě chvíli, ale potom vytrhl hodinky z vesty, podíval se na ně, skokem otevřel dveře do vedlejší místnosti a zvolal : „Pane Křemen... co nejrychleji k parla- fírovi... af je do deváté hodiny s těmi dvaceti lidmi na zítřek objednanými na Papírce, ten padesátimetrák se skládá ještě dnes 1 Ale s největší rychlostí a jistotou, kdyby měli přijít třeba po půlnoci, skládat se bude. Mzda trojnásobná."

Pan Křemen znaje tón svého šéfa, lítl kanceláří, ale chytl jej za zimník Václav Nezmara : „Na jeden monument, pane asistent, dou se mi ráčit podepsat na tenhle papírek za svědka !" Asistent přečetl, podíval se na šéfa : „Jen podepište a běžte!" řekl inženýr, „po- daří-li se nám to, jak povídáte, pane Václave, dostanete ty peníze ještě dnes ; tady je dávám zvlášf do portmony 1" „Na to se spolehnou, pane inženýr, ty přejdou ještě dnes z té jejich prkenice do mojí 1" „A půjdem!" rozhodl se inženýr, „musíme věc jak náleží obhlédnout 1" „A což, unese-li pak led těch dvě stě metráků s vozem a potahem ?" tázal se inženýr již na ulici.

„Dnes, milosipane inženýr ?" řekl starý Ne- zmara vítězoslavně, „dnes jim vezmu Papírku a řeknu, aby si vybrali ne v rameni, ale na řece za výspou, kde chtějí, místo a tam jim tu Papírku teda postavím a led se nehne, neřku-li v rameni. Tam je tejch půl třetího metru promrzlých až na dno."

„A co když koně na ledě nezaberou ?" 1 tu pochybu rozptýlil starý Nezmara hravě, řka, že se led naseká a koně půjdou jak po dlažbě, a na deset jiných námitek měl nezvratné odpovědi, takže pan inženýr na konec mu poklepal na rameně a pochválil jeho důvtip.

„Což o to," chlubil se Václav, „jak jsem sprostej člověk, tak mi leckdys leccos napadne, jo, Bože, kdyby měl náš Véna kotrbu po iátoj. Ale na něco se nesmí zapomenout, aby bylo dost čaje se silným rumem pro ty lidi, aby se při tom mrazu nevypumpovali z dechu, ale ne dřív do huby, milostpane inženýr, až při práci..."

Pan cis. rada hodil se pak právě k tomu slavnému okamžiku, kdy návod starého továrního hlídače měl dojiti provedení.

Nejtvrdším oříškem byl odpor vozků, kteří chětli vypřáhat a nijak si nechtěli vzíti na zodpovědnost, aby neutopili koně, teprve když inženýr vzal zodpovědnost a záruku úplně na sebe, povolili, ještě více však šustivému argumentu, který se octl v jich tvrdých rukou.

Nakrmili a jelo se, ale dříve bylo nutno vy- říditi odpor pana cis. rady, který se bál o turbinu, málem to skončilo hádkou, ale pan rada umlkl, když inženýr prohlásil, že provede-li své, bude se turbina točit nejméně o měsíc, ale také o čtvrt roku dřív, nevíme přece, jaké a jak dlouhé vody nás letos čekají.

Ale nehnul se domů, až turbina složena.

Nešlo to sice tak honem hladce, jak Nezmara řekl, tak celá dráha po ledě musela být položena prkny, ale ve dvanáct hodin v noci ležela turbina u paty Papírky...

Sotvaže doznělo poslední „hej-žup!" party, už se škrábal starý Nezmara v týli a druhou ruku nastrkoval panu inženýrovi : „Ze bych byl tak smělej, pane inženýr, a že bych teda prosil o svoje 1" „Ano, ano, však já bych nebyl zapomněl," řekl inženýr a pomalu vytáhl pět stovek a položil je starému hlídači na dlaň ; neodolal a řekl : „Takhle lehce jste ještě tolik peněz nevydělal za večer, parie Václav 1" „Voni, milostpane, těch pět tisíc — stačí-li jářku — ještě snázejc !" odtušil bodře k zdařilé replice.

Nym ieprve zvěděl pan cis. rada, že doprava padesátimetrákového kusu po ledě jest nápad Nezmarův a nezbývalo mu, než také sáhnouti do peněz „To bude na pivo, kluci 1" zvolal Nezmara, mávaje dvacetikorunou od pana rady nad hlavou, „všichni půjdete s sebou a do rána to nepro- pijem."

Kluci, všichni to Václavovi známí ze stavby na Papírce, provolali mu nazdar 1 — Arminu Freyovi, poustevníku v podstřeší, neušel ovšem lomoz a halas pod věží, trvající od desíti do půlnoci.

Dlouho si nemohl vyložit, co znamená ta vytrvalá prochazka světel a stínů po kasetovaném stropě jeho zamilované poustky, k čemu při takovém úplviku tolik svítilen a tolik lítání s nimi sem a tam Měl však jiné starosti a tady nahoře u sebe sama, než aby se šel podívat k oknu, co se venku děje. Krom toho ležel tady na tvrdé pohovce stylu Jindřicha IV. těsně zabalen do lehké atlasové přikrývky i nechtělo se mu na dlaždičky zpod koberce tak ohavně studící. Na svém loži téhož stylu měl hostě a jeho hluboký, zdravý oddych z tvrdého spánku bylo zřejmě slyšeti.

Když se však venku dole ozvalo práskání bičů a zvonění koňských zvonců, posadil se pan Armin Frey, aby zjistil, není-li to sluchu mámení, neboť nejenom, že tady jakživo nebylo koní a formanského povozu, ale tady nebylo nikde ani místečka pro ně. V hlavě Arminově ovšem ihned rozbřesklo, věděl, že koně přijeli po ledě, a když se ozvalo první „hej-žup 1", okamžitě uhodl z tohoto kletého pekelného hesla, jehož se za minulého podzimku tolik až k šílení naposlou- chal, kolik uhodilo, bodnutí děsu u samého srdce jej o tom přesvědčilo.

Vstal potichu, vjel do plstěných bačkor, ovinul se co nejtěsněji pokrývkou a dal si na hlavu těžkou čepici. Opatrně otevřel ve velkém okně malé okénko a pohlédl dolů. Měsíc mu jasně posvítil na kolosální kovový válec s leštěnými vřezy na místech, kde další součásti stroje měly býti namontovány — víc vidět nebylo, věděl, že je tu jeho osud — železně mohutný a drtivý, obludná turbina, před níž měl tak neurčitý, ale ohromný strach a páteří mu projela představa onoho otřesu, jaký zažil tenkráte, když po prvé udeřil beran na jehlu do základů Papírky zaráženou.

„Hej-žup 1" ozvalo se zdola znova, zazněl šu- mot, jaký na dřevě vzbuzuje ohromné kovové břímě posouvnutím o píď, ozval se ronivý zvuk řetězu a Frey rychle zavřel.

Jenom nemuset slyšet, nějak se ohlušit — polštářem hlavu ovinout...

Přistoupil k lůžku — hle, tu leželo zapomenutí, ohlušení, hlavou a vysoce se zdvihající hrudí zatěžující všechny polštáře ...

Zachvěl se chladem a už se nerozmýšlel — Sotvaže ulehl, ovinulo se mu kolem hrdla kypré rámě, aniž žena, jíž náleželo, procitla. Sotvaže přervala znatelně svůj hluboký dech ...

Když následoval jejího příkladu, zasmála se ze spaní tichoučkým „Hmhm 1" a spala klidným oddychem dál.

Z loho ovšem Armin poznal, že to není po prvé, co nespí sama, ale přes to přece jenom už potom neslyšel, co se venku děje.

Konec ÍI. dílu.

DÍL III.

TURBINA SPUSTÍ. . .

MÁJOVÁ NOC NA PAPÍRCE Véna Nezmara zdvihl pravé chodidlo až do výše levého kolena, zaměřil a dupl veškerou pádnosií bývalého iěžkého atleta na řetízek a právě ten článek, který Véna mínil, rozpadl se ve dví.

Tof se ví, někdo ho bude učit rozšlapávat řetízky loděk na zámek připoutaných, není-li klíče 1 Je k tomu ovšem zapotřebí fortele, ale hlavní věcí je najít příhodný kámen s ostrou hranou a náležitě podložit. Není potom nic snazšího než jiným kamenem řetízek přerazit, nedařívá se to však naráz a potom je to procedura příliš okatá a Véna v takovém případě nejraději dupnul...

Ale kdyby ho byl nakrásně i strážník spatřil, nebylo by vlastně mnoho na tom, loďka byla přece otcova 1 Ovšem by nemohl při svém dnešním podniku potřebovat žádné pozastávky ani zdržování...

— Kde on asi starej je ? pomyslil si Véna stoupaje do loďky samobytným dlouhým krokem letitého nácviku vltavského piráta.

Je jistě v městě, byla-li tady loďka přivázána na soukromém přístavišti Nezmarově, od Papírky tak odlehlém, otec ji nikdy nenechal přes noc krom výspy — a cesta jeho do města byla takové povahy, že se nemohl vydat závodním ,1f)Z vchodem všech osob, jež tabulka u tohoto vchodu zahrnovala souborem zaměstnaných, přísně zakazujíc vstup nezaměstnaným.

Právě naopak starému Nezmarovi nastával co nevidět okamžik nejpilnější jeho zaměstnanosti hlídačské a v takové chvíli, kdyby byl vyšel vraty ve dne zaměstnaných, snadno mohl uslyšeti otázku jemu z nejmilejších : „Kampak, Václave ?" anebo „pane Václav ?" podle toho, kdo se ptal. Otázku, na kterou starý Nezmara asi jakživ neodpověděl správně, to jest podle pravdy.

Véna pojede snad otce zastat v dnešním jeho úkolu, k čemuž neměl příležitost po celý půlrok, co byl — ano, co byl — osobním tajemníkem Mr. Moura.

A co mu byla Papírka i s výspou přísně zakázána ...

Véna našel tyč v povědomém úkrytu, odpadní rouře v břehu a odpichl do proudu.

Odhodil tyč na dno a lehl k ní, mohl — byl ve starém sportovním dressu — a založil dlaně pod hlavu.

Čerchmant vezme starýho, až se vrátí a lodku nenajde!

Ale Véna zasnil se do věcí zcela jiných, dávaje se unášeti proudem ; na hlídačský úkol dnešní noci je ještě příliš světlo.

Leže v loďce na znaku krom nebe temně sivě zataženého neviděl nic, leda vpravo hranu karlínského pobřeží, tady již vysokého a kamenného s kolejnicí navrchu a nějakou římsu vyššího skla- dišiě, v tomio podšeří ještě smutněji ponurou než ve dne. Z leva nahlížely mu z ostrovů do loďky převislé houštiny a přerostlé stromy samy.

Už měly svou tvářnost časného máje, který spojiv obrys jejich koše první nejzevnější zelení, dodal jim té jisté fysiognomie, která ve dne tváří se nevnímavě, ale večer prohlédne zcela zjevně, buď mračně, anebo, a to zpravidla, udiveně, mnohdy s výrazem úžasu, jak ví každý, kdo se do ní za zvolna temnícího večera dovede zadívali.

Véna to znal velmi dobře od svého nejútlejšího dětství a pamatoval se na večery, kdy stromy na ostrovech úžasem nad oběma Nezmary až hlavami zmítaly a jim hlučno lály, když měli dobré důvody držet se s loďkou hezky pod břehem a nepleskat vesly na vodu, umění, jež si osvojí na řece ten, kdo ho má v noci zapotřebí.

Ovšem, že to byl vítr, který ve stromech hučel, ale malý Véna měl raději za to, že tak stromy samy, jakož dobře věděl i o cvrčcích v korunách stromů hudoucích a přece jich jemňoučký cvrkot měl raději za ukolébavku, kterou mu pějí stromy, an leží v zádi člunu, dívaje se do hvězd, zatím co tatík protřásá vrš s notnou kletbou.

Všechny je zná — staré i mladé brachy na břehu i ty, kteréž s ním rostly od malička ...

Ale ke všem všudy s těmito vzpomínkami dnes, má na cos jiného mysleli...

Na co ?

.3.97 Po případě na to, čeho se lehce může dotknout!, natáhne-li nohy. Leží tu kámen na provazu k zádi lodky uvázaný a rybářům na udici lovícím kotvu nahrazující. Tento kámen může mít Véna po případě ještě dnešní noci na krku a trčet hlavou dolů ke dnu tůně, o níž tady dobře ve průlině ví, hm 1 Nikdo by neměl ani potuchy, kam se poděl, vyjma tály, klerý by uhoď, až by mu z Klecan připlavili loďku, poznavše podle jména „Václav Nezmara, Papírka, Karlín-Praha", na obrubě Vénou vlastnoručně namalovaného, čí to majetek.

Však by mu jistě bylo lépe — a fuj, hanba 1 — že on, který jakživ neměl sentimentální myšlenky — přichází dnes k takovým nápadům — hm 1 Ačkoliv nemůže říci, že by právě dnes neměl k nim příčiny !

Vzpomene-li na dnešních několik okamžiků, od třetí do pěti a na závěrečnou čtvrt hodiny 1 Jakživ neměl lak živý pocit touhy propadnout se do země, jako právě za tu čtvrt hodiny a do vody se to propadá přece snáze!

Véna se zrovna krčí za obrubu loďky studem, vzpomínaje na tuto čtvrt hodiny hanby a vůbee na celý dnešní match, ve kterém „Patricii" prohrál pohár dobročinnosti, na jehož získání byl přece angažován !

Kdyby neměl tak silnou konstituci, musel by na ten škandál vlastně pojit 1 Řekl mu to doslovně kapitán „Patricie" sládek Koutný, který měl vždycky takové nápady, že po nich napadenému kůže div neslezla. Řekl to docela bez vzteku, jak bylo jeho zvykem, ale nejhorší bylo, že nikdo na to ani nemrk' natož aby se byl zasmál.

Všichni patricijové převlékali se mlčky a nikdo se z nich po brankáři klubu ani neohlédl ; to bylo to nehroznější, že to ani nevydržel, že vzal jenom civilní kalhoty a starou kazajku trenáž- skou a utek' a raději riskoval, že ještě chytí u hřiště část obecenstva, které mu, svému favoritovi, dnes ukázalo, jak nakládá se svými miláčky, když mu tak náhle odpadnou od srdce jako Véna.

Jak byl uvítán a jak byl z hřiště provázen 1 Véna osvojil si při nástupu „Patricie" ten tric, že jako brankář nešel první, ale poslední, čímž docílil, že jeho objevením zesílil se potlesk — dnes se mohlo říci — v hotový uragán. Zato když „Patricia" odcházela, byl by rád utek' první tomu uragánu, z něhož hromem vyráželo vždy srozumitelné : Véna 1 Hanba ! a Véna 1 Fuj! To pocházelo od obecenstva stranícího „Patricii" a byla v této bezohlednosti i výtka nekorektního počínání brankářova. Nebof „Patricia" zásluhou Vénovou podlehla bývalému klubu Vénovu : 4:3 1 Ovšem domněnka patricijského tábora, že se Véna dopustil zrady ve prospěch svého bývalého klubu, byla vyvrácena jasně po rozhodnutí.

Forward protivnický neodolal potěšení z ne- nadálého triumfu a nechtě přiliš hlasitě oslovil bývalého klubovního kamaráda : „Těbú, Véno, io's jich nahrabal, co ?"

„Těbú, Véno !" bylo obecenstvem ihned přejato a bouřlivě opakováno tisíci hrdel.

„Véna," sportovní jméno mladého Nezmary, do dneška chlouba hřiště „Patricie", najednou nabylo svého pravého významu přísloty a když jeho držitel uposlechl nešfastného svého vnuknutí a okázale se poklonil, což je naprosto nesportovní, i jedná-li se o pochvalu, došlo k nejpotupnějšímu, obecenstvo obou táborů propuklo ve smích vpravdě homerický 1 A nasadilo potleskem 1 Zuřiv v nitru svém Véna posledních patnáct kroků ke dveřím klubovní boudy prchl...

„Pravý Véna !" řekl kdosi s hůry od zábradlí verandy.

Zbytek dne Véna prochodil za předměstskými humny se zafatými zuby a pěstmi.

A to všechno byla vina — ona !

Ano, jedině Tynda 1 Co prováděla, byl vlastně jediný nepřetržitý škandál. Časem se až i obecenstvo verandě bližší nahoru obracelo.

Vůbec celé seskupení klubovní elity na verandě ukazovalo výjimečné postavení Tyndino v této společnosti, jejíž uznanou královnou kdysi bývala. Byla-li jí dosud, pak je očividno, že až na slečnu Fafrovu byla veškerým svým dámským komon- stvem opuštěna, anebo je sama opustila, či byla z něho vyhoštěna nenásilnými sic, ale nad všechno násilí účinlivějšími prostředky společenskými, veškerého bojkotu ovšem dosud naprosto dalekými.

Všechny dámy „Patricie" seděly pohromadě vlevo a na nejkrajnějším pravém křídle zábradlí verandy zdržovala se slečna Tynda se svou nerozlučnou společnicí — diviznou. Ale poněvadž se všichni pánové drželi takřka výhradně těchio dvou dám, anebo aspoň sem k nim tíhli, bylo na jedné straně verandy od dám světlo a na druhé od pánů temno, až na dvě jasné skvrny toho obrazu, Tyndu Ullikovou a Tonču Fafrovou, oděné co nejjasněji, Tynda co nejletněji a přímo vý- tržně. A co ještě krom toho z dálky bylo patrno, iof okázalý klid na křídle vlastního věnce dám „Patricie" a bezmála taktéž okázalý neklid na křídle Tyndině. Čím veseleji na této, tím mrazivěli na oné straně, čímž se ovšem snadno vysvětluje výtka Tyndě v poslední době tak zhusta činěná, že jediná nadělá v každé společnosti více hluku než všechny ostatní dohromady. Výtka to ne dosti oprávněná, nebof hluk vždy tropili pánové, jako právě teď.

Požívalaf slečna Ulliková všech výhrad módní dámy v obém smyslu slova, to jest nejen jako dáma módu ovládající, ale i dáma v módě jsoucí. Od svého vystoupení při zahajovacím večeru Mr. Mourově nešatila se jinak než z Paříže i bylo, jak se říká, tajemstvím Polichinellovým, kdo tyto toalety platí. Podivuhodným způsobem pohoršení z toho bylo vlastně nepatrné — aneb správněji řečeno, nevedlo k důsledkům, jež by musely slečnu tuto ze společnosti vůbec vylučovali; tomu bránilo mocenské postaveni Mr. Moura, ale na druhé straně nebylo to slečně promíjeno úplně. Byl to vůbec první případ tohoto druhu společnosti k řešení předložený, a řešení bylo takové, že byla-li před chvílí řeč o bývalém kralováni Tyndině dámám společnosti severovýchodní Prahy, nutno k přesnějšímu vymezení jejího nynějšího postavení dodati, že to byla královna, kteréž nebylo od jejích dám upíráno náležitých poct — v tom ohledu se její kralováni dokonce rozprostřelo vůbec na celou Prahu — ale královna, kteráž u svého dámského dvora upadla v nemilost nikoli na odiv stavěnou, ale zřejmou jí i dámám a potom očím, nikoli vlčí mhou zastřeným.

Ó, nebýti Mr. Mour vysloveným králem celého ve zřetel přicházejícího obvodu, bylo by to asi jinak dopadalo! Ale takhle boj byl veden prostředky tichými se strany dámstva, hlučnými se strany Tyndiny, jako právě teď, nebof bouřlivá její zábava s okruhem patricijů, věnec patricijek takřka úplně opustivších, byla jimi pocifována jako vítězství Tyndino, o níž se s apodiktickou jistotou nedalo říci, zdali je nevěstou, či milenkou Mr. Moura, anebo nastávající divou, všemohoucím Mourem protěžovanou. To jest: vědělo se všeobecně, že jeho milenkou není a to věděly i slečny Kolčovy, ač to nepřipouštěly, a jich ná- zoru, že to nemusí být zrovna vyloučeno, byla věišina dám společnosti.

Zkrátka společenské postavení slečny Tyndy Ullikovy bylo zmatečné a jestliže jí kdysi v kruhu rodinném tetička Rézi pověděla, že opovržlivost sotys, jak se o někom říkají, jest nejspolehlivější známkou jeho společenské hodnoty, co by asi dnes byla řekla, kdy přezdívka „turbina", u Kolčů pro Tyndu vynalezená, stala se všeobecnou ? 1 „Turbina" sem, „Turbina" tam, zvláště od té doby, kdy se začaly na zadních stranách listů objevovali půlstranné inseráty akciové společnosti „Turbina".

„Ejhle Turbina 1" říkalo se, anebo také : „Ty dvě dámy v levé loži hned u jeviště ? Z které kornely jste ráčil spadnout ? To je Tynda s Tondou, a ten pán za nimi, to je čechoamerický milionář Mour, známý finančník a mecenáš český."

Páni řešili však složitý problém Tyndin mnohem jednodušeji a zdravěji.

Ti prostě přijali a porozuměli výjimečnému postavení jejímu, jako postavení umělkyně v počátcích její dráhy a ježto její další podmínečné postavení jako případné nevěsty Mr. Moura bylo jejich očím velmi jasno, ustavili se pánové společnosti jako hromadná skupina neobmezených dvořanů feteurů slečny Tyndy ve smyslu nej- vybranějším a nejkavalírštějším všude, kdekoli se jenom objevila.

Zvláště dnes, kdy nesmírně oblíbený a ve věcech společenských směrodatně rozhodující „mondénní" causeur nejpřednějšího listu uveřejnil k zítřejšímu vystoupení slečny Tyndy na jevišti zemské opery jeden z nejduchaplnějších svých feuilletonů, v němž se sic velmi šetrně, ale také velmi průzračně dotkl smlouvy Mr. Moura se slečnou debutantkou, a tím sňal s tohoto, jak napsal, nejmodernějšího a nej- dramatičtějšího románu up to date, který prý „má před psanými tu výhodu, že se odehrává před našima očima", úvazek, chránící jej rozbalení u přítomnosti Mr. Moura či slečny Ullikovy anebo konečně obou.

Bylo to pikantní pro feuilletonistu i pro čtenáře, moci a směti si omočiti s oběma hlavními hrdiny, tímto „geniálním českým vynálezcem a finančním geniem, obdivuhodnou a věru že grandiosní personifikaci strýčka českého národa z Ameriky, který se z Nového světa do vlasti vrátil — pro tetičku" — jak psal týž duchaplný causeur, dodávaje, že „zítřejší večer rozhodne o více než o otázce uměleckých vavřínů nejpůvabnější Pra- žanky tohoto století, a o štěstí českého Kroesa se zlatým srdcem, ale také o tom, zdali v Čechách a v Praze nabýfi má navždy trvalého inkolátu jmění, kteréž dle ujištění zasvěcených rovná se při nejmenším třetině českých kapitálů, uložených v nepochybně českých ústavech finančních 1" Následovalo ještě několik něžných narážek na šlechetnost Mr. Moura, který ze všech sil a veškerým svým vlivem snažil se uskutečnili toto rozhodnuli, na imponující duševní profil mladé dámy, která v konfliktu povinnosti (?) „umělkyně či chof miliardáře" (?) nerozhoduje tak, jak by rozhodlo tisíce jejích závidějících (?) družek 12), nýbrž zůstavuje rozhodnutí osudu samému. Jeho zítřejší verdikt bude rozhodně událostí, jaké na celá desítiletí vývoje pražské společnosti nazad i vpřed sotva se rovné vyskytne.

Feuilletonista, ačkoli byl vysloveným oblíbencem dámského světa, nezískal slečně Tyndě srdce ani tisíců, ba ani třiceti těch závidějících družek, kteréž tu nedaleko od ní seděly na verandě Patricie při závěrečném, rozhodujícím matchi poháru dobročinnosti, věnovaného od Mr. Moura.

Nic neukazovalo na to, že by to Tynda pozorovala, anebo že by se jí to aspoň jakkoli tklo anebo že by si byla vědoma heroického úkolu, literárně jí přikládaného. Vesele a nešetříc drahým kovem svého hlasu, o němž učiněna ve zmíněné causerii zmínka v roztomilé antithesi proti drahému kovu, jímž zas vládne Mr. Mour, odpovídala mladým i starým patricijům, uzavírajícím s Mr. Mourem sázky na zítřejší večer, při čemž Američan nabízel úžasně vysoké sázky proti sobě samému, což se mladým i starším patricijům zdálo nesmírně „americanish" (také slovo osvojené z dnešního feuilleionu)...

Dole však nastal počátek rozhodování dnešního matche.

Obecenstvo jako jedněmi plicemi a jedním chřtánem vyjeklo jek i hradbou hřiště otřásající — první goal zatřepetal se v síti branky „Patricie", při čemž stala se ta neslýchaná příhoda, že brankář „sklapl své ploutve" v okamžiku, kdy míč už dávno kolem něho prolítl.

Nic víc se neozvalo než tento jek a potom nastalo hrobové ticho, pokus o potlesk z tábora protivnického obecenstva neujal se ; tento počátečný úspěch svou nevysvětlitelnou náhodností přespříliš bil do očí.

„Kam čumíš ?" zasyčel v bezprostřední blízkosti Vénově h a 1 f b a c k „Patricie", „takovýhle míč pustit 1 To jako bys udělal schválně, na mou duši!"

Zcela slyšitelně ozval se úryvek vysokého smíchu — již tenkráte zaváděl se v Praze „vysoký smích" — Tyndina a Vénu přejel mráz po celém těle.

Zaskřípěl zuby a umínil si, že se sebere veškerou svou silou a křepkostí.

A pustil v h a 1 f t i m u ještě dva a v druhém půlčase ještě jeden goal, celkem čtyři, to jest všechny míče, které k brance „Patricie" toho dne vůbec byly střeleny.

Jak se to stalo ? Jak se to mohlo stát ?

Marně se tázal Véna sebe sama leže na znaku v loďce, plynoucí zvolna líným proudem zdejším.

Dostavila se na to jediná odpověď : dvě velké slzy, které mu shrkly po tvářích, jemu, jenž krom dávných oteckých, ovšem hlavu vyvracejících políčků jakživ pro nic neplakal, zejména nikoli z důvodů tak říkajíc čiře morálních.

Z toho Véna teprve poznal, jak je s ním vlasině zle a usoudil, že mu nic jiného nezbývá než kámen na krk a tůň, docela podle zásluhy. Jako psu, a on hrál dnes v rozhodujícím zápasu o charity cup ještě pod psa a jisté vítězství svému klubu prohrál. Musí se tak stát, nemá-li se dočkat zítřejší žurnalistiky a jejích škodolibých sportovních rubrik.

Ale ne dříve, dokud neuvidí ještě jednou slečnu Tyndu a neřekne jí zrovna do očí, že ona jest vinou na jeho záhubě.

Ano, ona jediná, jenže nevěděl vlastně, kterak to a na zodpovězení této otázky musel se v loďce posadit.

Tím, že se mu smála, po každém goalu tak strašně smála a když mrskl okem po verandě, tak se tvářila, jako by ani neměla tušení, že se tady dole hraje o Mourův dobročinný pohár, anebo proto, že vůbec o něj ani pohledem nezavadila, jak by si měl, jsa upřímným, doznali, ačkoli jindy zraků s něho nespustila, třebaže boj zuřil daleko v druhé půlce, zatím co on hořel nedočkavostí, aby zápas převalil se sem k němu pro nový důkaz nedotknutelnosti branky, jejímž on je strážcem a pro její hlasité, celou vřavu překřikující: „Výborně, Véno 1" Kdyby byl sám k sobě dosti upřímný a kdyby si snad byl rozuměl, byl by si doznal, že ve chvíli nejtěžšího svého pokoření a nejhlubšího zahanbení rozvášnil se nejnáruživější touhou po ní — právě ve chvíli, kdy mu mizela na věky v daleku nedozírném, zrovna když on, vyděděnec, vy- vrženec, ztrácel ten malý kousek půdy u branky „Patricie", na němž stoje, stál jaksi na pokraji její kasty.

Je po všem, už by se také ani nemohl vrátiti k Mr. Mourovi jako jeho „osobní tajemník", je po angličtině, jíž se učil z příkazu Američanova tak horlivě, aby jej mohl sledovati do Ameriky, jak mu sliboval, ve kterémžto případě by stále trval na jejím blízku, kdyby se stala Mourovou chotí, po všem veta a vlastně škoda každé chvilky, kterou tady ještě tráví na povrchu zemském. Nezbývá opravdu nic jiného ...

A Véna se vzchopil, popadl tyč, obrátil loďku k návratu a v úplném již temnu pod ochranou vysokých břehů ostrovních kvapně vracel se proti proudu.

V jeho zádech odzváněla karlínská bazilika večerní klekání, když Véna se svým plavidlem zatočil vpravo do lagun, v jichž nejužším rameni přejížděl tůň, dnešní to svůj nocleh. Byl s ním tak smířen, že jej ani nezamrazilo při tom. Bude tu tak dobře schován, že ho tu stěží najdou, i kdyby jim napadlo tady hledali a zítra af si píšou sportovní referenti, co chtějí.

Když vyplul z těchto soutěsných průlin zase do řeky, musel chvíli vyčkali, než se pustil dál, nad Strahovem prosáklo zřídlou clonou mraku ještě tolik charého světla, že hrad byl nucen vzíti je všemi okny svého průčelí na vědomí, zatím co všechny strany a hrany, od západu odvrácené, zabrány už noční tmou nadobro.

Ale tady, na rozláklé nádrži říční, svítící značněji než samo zřídlo jejího odrazu na západě, byla každá podrobnost vidu zřetelná s překvapivou určitostí od hřebene jezu, nakresleného tuší napříč říčního jasu, až po trsy trav na vysokém pobřeží Papírky.

Jen maloučkou půlminutu potrval tento zjev, západ zchabl, zhasl, světelný oplach na zámecké frontě ztemněl a znikl, i nastalo náhle takové temno, že si dnešní půlnoc ani nebude moci hlubší přáti.

Ale tato světlá chvilka stačila, aby cvičenému oku Vénovu neušla jediná živá bytost, která se vůbec v celém tomto obzoru vyskytovala, jeho vlastní ploditel, sedící v podbřežním úkrytu, kam musí Véna přistáli, nemá-li jej najisto nikdo z obyvatel Papírky shlédnouti. Očekával jej.

V takové situaci udělá Véna nejlépe, když pojede, jako by lam starého nebylo, a když se bude tvářili strašně překvapeným, až se s ním shledá.

Než starý Nezmara nepopřál mu k tomu času.

Ještě ani nebyl Véna v srozumitelném doslechu a již znamenal jeho tiché láni.

„Ty slívo zelená," zněla první slova, jimž Véna jasně rozuměl, „myslíš, že jsem tě neviděl, jak v loďce dolů ke Karlínu hnípeš ? Měl jsem sebou v pytli izabelky *) a cukerin a nemohl jsem tedy na tebe křiknout, ale že bylo na osmou, musel jsem nazpátek přeběhnout na Korunní, vlízt do vody a přebrodit, chtěl-li jsem včas píchnout kontrolky 13). No, co nepřirazíš, nádivo ?"

Véna se chvíli skutečně rozpakoval a jeho přistání nebylo nijak urychleno, nebof jakmile starý dosáhl přídy, zachrastil pod jeho prsty kusý řetízek a hned ozvalo se tatíkovo zlověstné: „Mordygol 1" — nejstrašnější jeho kletba, k níž utíkal se jenom v nejvážnějších momentech životních.

Trhl loďkou tak prudce, že ji půl vytáhl na písek a málem by byl skočil po Vénovi, ale hned mu napadlo, že provedl-li ten hoch na loďce svého otce jeden z nejbídnějších pobřežních pychů a jestliže vědomě uvedl otce v nebezpečí, že se nebude moci včas vrátit, potom ten kluk musí mít nějakou, ne jen všelijakou příčinu k takovému počínání.

„Co tady vyhledáváš ?" optal se mladého šeptem jako na výpravách, při nichž jim bývalo dobře jen samotným, „chceš mne připravit z chleba, když víš, že ti milostpán zakázal Papírku, nechci-li beji hned s hanbou vy- hnanej ?"

„Musím tady dnes být, i kdyby mi měli ruku useknout 1" 14) Churavý hlas Vénův poučil starého ihned aspoň o něčem, co se v mladém děje.

„Však's to dnes zvoral, Véno, musel jsem hanbou utýct, volali ji na iebe, ale padala taky na mně, znají mně, že jsi můj syn!"

„Tatíku, neříkejte mi to, už se vám ia hanba nikdy nestane, nikdo už mne na hřišti neuvidí, to vám přisahám 1" „Já bych ti řekl, jaká je toho příčina, kdyby tě hned čert nebral, když o tu věc zavadím. To víš, že jsem tě měl ňáko v merku po celej ten čas, tak ti povím, kde si hledal míč, když ti dali tu dvacetimetrovku. Ježíšmarjá, čéeče 1 Nahoře na tej boudě, mezi tím náramným panstvem, zatím co ti prolít hnedle mezi nohama 1" Starý Nezmara mluvil nenávistně výsměšně, jak by asi byl mluvil každý straník „Patricie" a jejího nepřemožitelného goalmana a Véna usoudiv z toho na záší svých přátel, v jakou se proměnil náruživý jich dosavadní obdiv, zaivrdil se ještě víc sám proti sobě a s tůní počítal už jako s dokonaným činem.

„Ta proklatá Turbina bude ještě jednou tvým neštěstím, milej hochu, na takovou kunu seš ty, Véno, tuze náramnej trulant, vodpust! A co tady vlastně chceš, snaďs nepřišel za ní ? 1 Na to bych chtěl vzít jed 1" Véna mlčel.

„A to bych na mou duchu žebral všechnu sílu, co mi jí z tej dřiny zbylo, a dal bych ti tu poslední ránu, kterou máš ještě od táty dostat, a už bys nechtěl žádnou na tomto světě 1" „Však je lo taky naposled, co s ní budu mluvit, abych jí taky svoje mínění pověděl a potom je utrum, že se na ni ode dneška až do nejdelší smrti nepodívám, na to se můžete, tatíku, otrávit ještě jednou !"

Starý se odmlčel a zadíval se mladému do tváře zpytavě, ale marně. Už si ani tak zblízka do očí neviděli.

Znal svého Vénu zevrub a věděl, že mluví-li takhle, mluví skálopevnou pravdu.

Jenom se dlouho s ní neobírej, když už jinak nedáš a řekni jí svoje mínění rovnou a taky žes jí roven ty pro pána boha ; kdo se v Holebouci vyznají, vedí, že pan císarskej je syn hejnýho a přece dostal dceru z Papírky a ly si syn továrního hlídače, to neleží od sebe tak tuze nesmírně daleko... A abys věděl — lejf ti to tera můžu říct, ten zákaz, že sem nesmíš ani nohou vkročit, vyšel vlastně od ní, jen jí to řekni ještě na rozloučenou lej — tej Turbině !"

Véna věděl a sice od slečny Fafrovy věc poněkud jinak, ale jeden zákaz, jeho se týkající, pocházel skutečně od Tyndy a ten platil Mr. Mouroví, aby mu už ani jednou nenapadlo, vozit svého sekretáře jako čtvrtého v automobilu, jede-li s sebou Tynda. A také to dověděl se od Divizny, která zrazovala na všechny strany.

Prohlédla! Tynda jako hlava mnohem bystřejší úmysly Mourový s Vénou, který se i se starým Nezmarou domnívali, že to byla osobní záliba Mourová, která Vénovi pomohla ke dvoru či vlastně do služebnictva Mourová. On to byl pak sám, jenž na cis. radovi vymohl úplné vyhoštění Vény z jeho domoviny.

Do automobilu brával jej jako pokusného králíka, aby na Tyndě i na něm studoval povahu jich poměru, z Papírky jej vzdálil jako vlka, jehož tesákům nebylo co věřili; ostatně znal i Mour prognosu paní Maynau o ní velmi zevrubně, a byl bezpečen ...

Ale to všechno byly věci, jimiž se Véna nemohl této chvíle nikterak obírati. Opatrně prodíral se hromadami a hranicemi výspy, nevyznalf se tu nadobro. Celou její délkou napříč veden byl nyní náhon nad jezem ústící, jejž byl nazval Armin Frey Paktolem, ježto prý tolik zlata pohltil, vlevo od věže slabo prosvítaly bílé, tmavými trámy zúhlopříčené stěny nové velké tovární budovy, za věží Papírkou ponad břeh civěla ve tmě přikrčená masivní strojírna, vlastní ložnice turbiny, stroje.

Všechno jen velice neurčitě patrno, nebof střechy už splývaly v jedno nerozeznatelné černo s nebeským poklopem, jak se zdálo nízko čapějícím a bylo pod ním dusno, až parno toho večera, či to jen Vénovi tak připadalo ? !

Ten sedě nyní v koutě mezi strojírnou a věží, zíral s veškerou soustředěností zmučené své duše na obrazec, utvořený ozdobnou vlnitou mříží na matně osvětleném pozadí Tyndiny komnaty, tušil tedy správně, že nyní na léto a hlavně, že ho tu na Papírce už není, přesídlí zase dozadu ...

Ostře byly vyrýpnuty do temně indigových rudých stěn komnaty obrysy mříže, i svorky vlnovek jejích byly zřetelný a mezi tyčemi pro- zírala nažloutlá běl stropní — to všechno znal Véna přespříliš dobře, ač dosud jenom zvenčí.

Věrný hlídač Papírky vrátil se se sdělením, že je všady bezpečno, takže možno přejiti beze všeho i po můstku.

„Chlapče, nechoď tam," rozhodl se znenadání starý Nezmara, „dej si říc; nemůže to bejt, pojď, ta ženská, jak tě uvidí, spustí rámus na celou fabriku a jsme v tom oba — povídám ti, pojď, vyvezu tě," a nakonec popadl vzpírajícího se syna za rukáv.

Véna se vyškubl, třemi skoky přeběhl můstek a už se popadl rukama za mříže a nadnesl se do výše.

Kamene, na němž druhdy stával, takto se drže, už tu nebylo, ale co viděl, několikrát jej přimělo, že opět a opět vymykal se rukama na mříže, konečně pod oknem, rozškrábnuv si ruku o rustiku, našel kámen za půl patníku, opravdový kvádr, jejž nemalým úsilím pod okno přisunul.

Teď stál pohodlně ...

A srdce v něm rozbuchalo, jako se mu to už jednou stalo, jeho atletské srdce, jež nezrychlila ani rekordní váha Okno samo bylo dokořán.

V komnatě slabě ozářené nočním světýlkem, stojícím u odestlaného lůžka Tyndina, bílé dveře v indigově rudé stěně zrovna naproti oknu byly pootevřeny a v místnosti za nimi plno světla.

Po jejích stěnách, leskle lakovaných, plápolají rychle hybné stíny něčích paží a rukou, nemohl to býti nikdo jiný než ona.

Náhle stíny spadly a na stěně zůstala jen silueta Tyndiny hlavy naznak zvrácené, naznak co nejzáze.

Brzy seznal, co tropí; za hranou dveří objevil se splav její přebohaté kštice, a za ní její profil, k zenitu vyvrácený, takže za hlavou volně visel předlouhý, nesmírný, jediný střapec jejích kovově světlých vlasů, natřásala jím, natřásala, až ji vzala závrat, že musela celé tělo mrštně vzpružit, až couvla.

Pleskla při tom trepka o podlahu a co Véna mezi dveřmi zahlédl, přesvědčilo jej o tom, co tušil, slečna Ulliková nebyla oděna ničím víc, než právě trepkami...

Místnost za přivřenými dveřmi byla — ano — byla koupelna 1 Zmizela sice hned zas za křídlem dveří, ale ne tak docela, aby nebylo vidět kolotavé přemítání skvějných jejích loktů a paží kolem hlavy.

Véna slyšel fascinující šelest hřebene jejími dlouhými třpytnými vlasy, tak dlouhými, že je musela brát přes ramena, anebo nadcházet jim od zadu zdola, aby je pročísla.

Snad není ani vyloučeno, že muž rytířsky kultivovaný a k tomu šlechetný, jsa na místě Vénově, by byl považoval pod svou mravní výší, vytrvali na místě, jež by frivolní ženkýl považoval dokonce snad za výhodné svým choutkám. Ale Václav Nezmara ml., jak víme, nebyl ani zdaleka rytířsky kultivován, a také naprosto nebyl frivolní, nebof třeba že jeho láska k Tyndě držela pohříchu pramálo duševního, přece ji pocifoval výhradně jako utrpení někdy nesnesitelně strašné. Právě teď, snad i kdyby byl chtěl, nebyl by mohl utéci, prsty jeho přespříliš křečovitě svíraly železo mříže.

A jeho jednání ?

Tento vyšinulec z nížin i z kolejí své prolf- tářské vrstvy vlastně co živ od nejútlejšího dětství stál u plotu ohrady, vyhrazené vyšší kastě, a tiskna tváře mezi tyče plotu, třeštil oči do ráje, z něhož vyloučen bez možnosti každého 41fí. . .

přístupu — jako dnešní májové noci. Později ovšem vývojem své poněkud líné inteligence k jakémusi stavovskému uvědomení dospěl laké k posupně ironické představě o tomto ráji.

Až konečně Tynda jej zas přesvědčila, že je to skutečný ráj a že nemůže být větší lítosti, než vyvržení z něho, či lépe jeho nedostupnost a zkrátka jestliže si často říka, že slečna Ulliková jest krásná až teskno, dnes v noci, když viděl všecku její krásu ve svém životě vlastně po druhé — byl blízek slzám.

Najednou vstoupila Tynda dveřmi koupelny do komnaty, a dřív než na se vzala peignoir, za dveřmi visící, spatřil ji Véna za drahný okamžik jako baladický smrtelník nezastřenou sochu Neithinu v Sais a div že nepaď rovněž mrtev.

Srdce jeho v tom momentu udeřilo tak prudce, že ve dví přerazilo šepotný jeho výkřik : „Tyndo !"

Vykřikla dušeně a poněvadž nemohla hned svíci na nočním stolku stojící zhasnout, převrhla ji.

V komnatě nastalo hrobové ticho. — Zdálo se, že už trvá chvíli nekonečnou, když se ozval těsně u okna Tyndin šepot: Je tady někdo ? !" a ještě jednou : „Kdo je tu ? 1" „Véna !" dechl mladý Nezmara sotva slyšně.

„Ale to přestává — — — nevzdálíle-li se okamžitě, strhnu pokřik, že jsou v domě zloději," •ti?

ZÁVODNÍ ommk KNIHOVNA FERGflA, n. p. «dštipný úvtd, BSHO hartusila Tynda polohlasně a dodala docela nahlas : „Slyšel jste ? 1" Bylo to řečeno velmi zlobně, její úlek z nenadálého mladého Nezmary, kdyžtě měla za to, že se ho dávno zbyla, obava, co as má za lubem, byla silnější než pomyšlení, kterak ji dopadl.

Toho všeho však Véna neznamenal, slyšel jenom, že jej vyhání.

„Tyn-do 1" zaúpěl ještě jednou a tak z vnitra, že bylo radno, počínati si s tímto člověkem co nejopatrněji, aby poplach nevznikl posléz jeho původem.

Proto hned zakryla svůj ústup od hrozby docela tichoučkým : „Je to od vás zbabělé a nesloudné, tohle přepadení, já aspoň hanbou celá hořím! Prosím vás, máte-li mne jen dost málo rád, vzdalte se co nejrychleji 1" Vénovi tkvěl ve zraku ještě její obraz před zhasnutím světla a sdělení, že celá hoří, vzňalo v něm představu obzvlášf vzněcující.

„Tyndo, je to naposled v mém životě, než z něho vykročím!" blábolil přerývaně, jako by mu byly rty náhle oduly.

Tynda znala tyhle stavy, v nichž mužům, jinak střízlivým, jazyk vypovídá službu; zpravidla pak nevědí, co mluví a nebývá pravda, co povídají, ale narážka Vénova na sebevraždu přiměla ji k obezřetnosti; nebezpečí, jí tak obá- vané, že tolik bude tímhle hlídačovým synem kompromítována, bylo v tom případě nejvíce nasnadě.

„A proč bys to dělal, blázínku ?"

Srdečný její šepot ozval se mu nyní těsně až u samého ucha. Tynda položila se totiž celým dříkem do vypouchlé prohnutiny mříží dole v předprsní okna na ven utvořené.

Líc ovál mu teplý její dech a zavoněla líbezná svěžest jejího těla.

„Takhle si zas rozdírat znovu rány dávno — počkejme! — ano, už před půl letem zacelené," hovořila Tynda, „sobě i mně ! Viď, nemůžeš se smířit s osudem ? Můj nebohý Vašíčku !"

A vyslovivši jedno z nejněžnějších přezvisek, jakými jej druhdy blažívala, vysunula mezi dvěma vlnami mříže rty s nabídkou polibku, tím sladšího, že nebyl pro železnou překážku úplný. Dlaní přidržela si jeho záhlaví, jako vždy dělávala, ještě pro jedno políbení.

Hle, nic z ní neztratil, jest zase celá jeho, pokud mříž dovoluje, jak byla naposled.

„Ne, dnes ne 1" řekla s potlačeným chychtnu- tím a oběma dlaněma popadla jeho hrabivé ruce, za mříž se deroucí. Dostal ještě jedno políbení a potom jej vyzvala důrazně, aby šel po svých : „Dost, dost; musím se na zítří vyspat, je mi chladno a dlužno mít rozum 1" Avšak Véna nehodlal míti rozum a ježto ruce. jeho nedaly se z mříže ven vytisknouti, Tynda ušla jim tím, že se za oknem úplně vzpřímila.

Nyní neviděl ieprve nic a nejjasnějši na ni byla ještě běl lázeňského pláště ; nyní se jasný vid jejího peignoiru rozpadl poněkud ne docela ve dví a bylo na podiv, že jej zase nesevřela, ovšem, že ji jinak zahalovala tma dokonale.

Tyndě uzdálo se sáhnouti mu nyní na zoubek, co se týče té pošetilé sebevraždy, ve kterouž uvěřiti jí ovšem ani na okamžik nenapadlo. Rozhodla se učiniti tak způsobem škádlivým: „S bohem, Vašrle, s bohem, Vašátko, s bohem, Venoušku 1" říkala, „nu tak se přece hněte, pane osobní sekretáři."

I zasmála se smíchem i šeptmo perlivým a pokračovala : „Nezapomeňte, že máte vykročit ještě dnes z tohoto života, a hledte, abyste jeho branou vylít s takovou elegancí, s jakou dnes vaší brankou lítaly míče kopaničářů karlínských. No, vy jste si dnes s Patricií rozlil ocet jak se patří, milý Véno ; měl jste slyšet, co tomu říkali staří páni výboru na verandě 1" „Všeho vinu toho máš jediná ty 1" a Véna zaskřípěl zuby.

„Především račte pomalu odvykat tomu ty, milý pane, máte k tomu povoleno už jenom pět minut, třesu se už chladem, a co se týče lé mojí viny na dnešní porážce .Patricie', snad vám nenapadlo, pane Nezmaro ..." A Tynda se odmlčela.

Bylo to leknutí, jež jí přeťalo řeč. jestliže se opravdu zanáší vážnou myšlenkou na krok z iohoto života, — jako že iomu Tynda nevěří — potom by mu byla bezmála poradila k tomu, čeho se v tomto případě obávala — jestliže to již neučinil 1 „Neboj-, nebojte se ničeho, slečno Ulliková, takové zbabělosti nejsem schopen, nebudu vás kompromitovati, jsem odhodlán odejiti z tohoto světa beze všeho písemného pořízení a přišel jsem jenom proto, abych vám řekl ústně, co jsem řekl."

Byly to jen dva stíny a jen dva hlasy, jež tu spolu hovořily a třeba že Tynda nevidouc, nemohla si z jeho tváře vzíti doklad k jeho slovům, stačil jejich nelíčené vážný rytmus, že náhle věřila v jeho úmysl, z něhož si tropila až dotud krutý žert, ji samu tak vydražďující.

„Jistě ?" imitovala Tynda naivnost čtrnáctileté a hned pokračovala truchlivě : „Někdy je to to nejlepší, co může člověk udělat, odejít, zamknout za sebou dům a hodit klíč do řeky. Ty dnes, Venouši, já zítra, nebof nikdo mi za to neručí, že to proti té Polce Boguslavské neprohráni docela. Nemohl bys to odložit o čtyřiadvacet hodin, abychom potom odešli spolu ?"

Její končiié prsty probíraly se jeho krátkými, tuhými kudrnami až u samých kořínků vlasových.

„Totiž, budeme-li k lomu došli pošetilí, museli bychom přece zlralit rozum. Budu-li mít zítra úspěch, veliký, rozhodný, podmaňující úspěch, potom mi bude jedno, kdo si co udělá a nechf si i na krásně zanechá, že to udělat k vůři mně, anebo že jsem já příčinou — můj bože ! Potom patřím umění a umění mně. Ale projedu-li zítra mejto, potom budu patřit Mouroví, ale napřed tobě, slyšels ? A já myslím, že za to stojím, aby se někdo k vůli mně odhodlal žít o čtyřiadvacet hodin déle. A potom čtyřiadvacet let či kolik nad to! Můžeš-li být osobním tajemníkem u Mr. Moura, proč bys nemohl býti osobním tajemníkem u mistress Mourové ?"

A tu provedla Tynda jeden ze svých omamných polibků, políbila jej na ucho, pojala mezi rty obruba jeho boltce a potom ji sevřela krátce a ostře mezi zuby.

Ale tu přihodilo se něco hrozného.

Přepjaté dnes čivy Vénovy nevydržely totiž tento zničující otřes i odpověděl naň sveřepým chvatem po jejím těle, při čemž jeho paže vjely do mříží tak daleko, pokud stačily atletské jich svaly.

V Tyndě však týmž okamžikem snad se probudila rozená velitelka tohoto továrního parobka, snad se vzepjal v ní pud sebeobrany, který právě v nejrafinovanějších polopannách volívá zrovna poslední moment k náhlému paroxysmu cudnosli, snad to byl vztek nad neodbytnoslí nechápavého tvrdohlavce, snad všechno dohromady, zkrátka z mříže vyletěla malá pevná pěst a vpeřila do jeho tváře.

A snad i tato malá pěst vedena byla všeobecně tehdáž zavládlým sklonem k násilnosti, zjev provázející první vzplání zápasnického sportu v Praze.

Udeřila však tura a ten zachoval se jako udeřený tur.

Véna trhl rameny v provlakách mříže uvězněnými, až železo zachrastilo a s hůry sesypala se omítka. Trhl ještě jednou, ale tentokráte za- lomcoval tyčemi, drže je ve svých tlapách s veškerou zuřivostí a mříž se poroučela — vysadil ji ze stěžejí tak lehce, jako by to bylo pouhé okno.

Buchla o zem.

Z vnitra komnaty ozval se slabý výkřik, ale dříve, než dozněl, Véna už klečel na okně a byl skokem uvnitř.

Starý Nezmara, na druhém břehu hlídající, na ten hlomozný ruch přeběhl můstek třemi sáhovými skoky, ale přišel pozdě.

Opatrně přiblížil se k dějišti neštěstí a když shledal mříž na zemi, zhrozil se, ale střežil se každého hlučnějšího hnutí, natož hlesu.

Byl tak ohromen, že se musel přesvědčili hma- tavě, že mříže v okně není, hledal ji tam jako slepý pavučinu. Potom teprve se odvážil podívat se dovnitř. Neviděl nic, jenom na protější stěně tři ostře světlé strany obdélníku, škvíry nedovřených dveří, vedoucích do osvětlené místnosti.

Napjatě naslouchal neblahý Vénův otec ... slyšel-li co, nenasvědčovalo to, že se uvnitř páše vražda, přece však zalomil rukama, chytil se za hlavu a pádil pryč.

Slečna Klementina Ulliková pykala za svou podmíněnou a k tomu podvodnou přípověd Vénovi bezvýhradným, bezpodmínečným a bezodkladným jejím plněním ...

V tu pozdní noční hodinu byla celá Papírka už v hlubokém klidu a tmě, nikde ani světélko neprozrazovalo koho bdícího, toliko za velikým oknem podnebí staré věže u pana Armina Freye blikalo zádumčivé světýlko.

Seděl při něm pan Armin Frey, sám velmi zá- dumčiv, nikoli však samoten. U téhož stolu, překrásné imitace Jindřicha IV., seděla s ním jeho neodlučitelná družka Zofka, věrnější než pes, který by byl pošel na to, co jí bylo od jejího velitele zkoušeli, než zvítězila nad ním prostou skálopevnou vytrvalostí a dokonce věrnější než stín, neboť jej neopouštěla ani v nejčiřejší tmě Tomu také děkovala své vítězství nad aksamitovým panicem, že se od něho nehnula od onoho okamžiku, co mu přinesla letos v zimě jeho oblíbeného zaběhlého kocoura.

Nehnula se prostě a zůstala u pana Freye tenkrát na oběd, proti čemuž nenamítal přes příliš, ale když se krátký lednový den valně chýlil ke konci a 2ořka nevypadala podle toho, že by chtěla ještě dnes odejít, houkl si oknem pan Frey na Nezmaru staršího, jakmile jej v polední přestávce na dvoře továrny vyčíhal.

Starý Nezmara sice přišel a přikročil hned k nejradikálnějšímu postupu, aby docílil jejího ústupu, to jest k vyhazovu, leč potázal se s nedobrou, milá kartonářka poškrábala jej krvavě a když si počínal ještě drsněji, prokousla mu malík jako divoká kočka.

Když se Václav po ní rozchvátí jako po chlapovi, s nímž se dostal do rvačky, zakřikl jej Armin a záležitost skončila pro dnešek tím, že Václav přinesl dvě večeře na místo jedné.

Druhého dne zrána, když se probudila a ustrojila, pokusil se pan Frey znova, ale zase mamě vnutili jí poukázku na zlatý poklad Rakousko-uherské banky včera odmítnutou, načež po opětné poradě s V. Nezmarou následovaly dvě snídaně a nový pokus starého hlídače odstraniti Žofku po zlém, podniknutý chytřeji s vyvarováním se nehtů i zubů Žofčiných. Nezmara jí totiž vpadl do zad, skřížíl jí její ruce na prsou a přetáhl jednu přes druhou, takže byla naprosto bezbranná.

Bylo by bývalo hříčkou Žofku takto vlastníma rukama svázanou vypudili, Arminovi připadl při tom úkol ofevříti dveře. Sotvaže to učinil, zařvala Žofka tak, že Armin dveře ihned zase zavřel, odpovědělať Žofce ozvěna snad až ze sklepa, vzhůru po schodišti vyběhnuvší.

Štěstí, že to bylo ještě před počátkem práce v dílnách, škandál skončil prozatím zase dvěma obědy, jeden pro Armina, druhý pro Žofku.

Na smírné výklady Freyovy, že tu přece nemůže na věky zůstat, mlčela zarputile a nedala m se zpiti ani stoupajícími nabídkami ceny za svůj odchod. Když jí bylo namítnuto, co řeknou doma, odtušila prostě, že nic. Kdyby se vrátila domů, táta by prý ji na půl utlouk' a vyhodil na mráz ; ale nepřijde-li domů, nikdo se po ní nebude ptát.

„Která z nás nepřijde celou noc domů, už se nikdy nesmí vrátit domů!" přiznala se 2ofka s prostomyslností až tragickou.

Na dotaz, kolik je jich, odpověděla, že sedm děvčat a na další dotaz, kolik z nich už se nesmí vrátit, odpověděla, že ona bude už třetí. Ale její sestry nejsou prý nic špatného, obě jsou provdány.

Armina zamrazilo při této zprávě.

Čím je její tatínek ?

Komandantem konduktu.

A co to je komandant konduktu ?

To je ten pán, který o funusech první třídy s bílým chocholem, bandalýrem a kordem po boku jde před křížkem, ostatní jsou fakulanii a nemají bílé chocholy. Její tatínek na pohřbu stojí víc než pan farář, jenže tatínek ty peníze nedostane, kdežto pan farář ano, jaká je v tom spravedlnost, ne ? 1 Pan Armin Frey přemítaje o těchto informacích, chodil po své komnatě velmi prudce.

A když není pohřeb první třídy, chodí tatínek na akademii a nic tam nedělá, než stojí a to mu vynese někdy víc než pohřeb, to stání je však horší než každá jiná práce, musí se u něho každou půl hodiny odpočívat, švec od práce od- počívat nemusí. Kdežio iatínek, když je po klase, musí štípat u pekařů dříví, aby udržel svaly.

Jistě že ty dvě její starší sestry — přemítal Armin — také zůstaly někde u nějakých paniců přes noc a už se od nich nehnuly, až byly od nich pojaty za manželky, snad se takovým způsobem vyvdávají slečny u — „Jak vy se jmenujete, 2ofko ?"

S trochou ostychu přiznala se, že Pe- čulíková...

— u Pečulíků, dcery komandanta konduktů, přemítal Frey dále. Není vyloučeno, že tahle Zofka... Armin nedomyslil... A jestliže tomu tak, nelze upříti, že začátek plánu se jí daří... včera a dnes ráno poprask — násilný vyhazov a nyní — hle — už přátelský hovor, a tím zadává si víc než čímkoli jiným.

Také ji chtěl iatínek dostat na akademii, ale pan rektor ji vyhnal, nesměla se ani svlíkat, na svůj vzrůst má prý tuze hubenej akt.

Armin chodě po komnatě, přesvědčil se jediným pohledem, že má pan rektor pravdu, ale to Armina jako estéta nemátlo, co do kanónu ženské krásy pan Frey nebyl klasikem. Vůbec se nedíval na ženy výtvarnickým okem a přiznával si, že se mu s jeho hlediska žádná ženská tolik nelíbila jako tato Zofka — jak že se zas jmenuje ? — Zoíka Pečulíková.

Pro bezpříkladně modré její oko, temně rusý vlas a čelo mezi vlasem a očima třeba nízké, ale bílé, od pih načisto ušetřené a pro tu jistou — jak by se to řeklo ? — ano markantnost rysu, která Arminovi byla nade všechno — Proč na příklad nemůže odtrhnouti pohledu od jejích úst, když s ní mluví ?

Jinému by se její rty zdály snad trochu hrubé, ale on se nemůže nabažit toho, kterak koutky těchto rtů jsou hluboko vbodeny. Tato vykrouže- nost dodává Žofčině tváři toho dětského vzezření, k němuž musí svítit nevídaně přehnaná modř jejích očí jako iluminace.

Ovšem že tady nemůže zůstat slečna dcera komandanta konduktů, jak tady sedí před zrcadlem stylu Jindřicha IV. a hřebenem Aminovým pečlivě přičesává si vlas do složitého nedělního účesu fabrického.

Armin Frey už má plán, kterak se zhostit tohoto hostě, jenom co bude hotova s frisurou, která se jí dařila tak špatně, že nemá želízek, jak si upřímně postěžovala.

Jakmile zastrčila poslední vlásničku, skočil Frey k stojanu se zbraněmi a vytrhl odtud končíř a napřáhnuv jej proti hrudi Žofčině, zařval se strašným výrazem v tváři : „Ven I Ven s tebou, bídnice, ven 1" Jistě, že se mu tato póza podařila, vsak jej sama při tom zamrazilo !

Žofka se pravda ulekla jeho výpadu, až povstala a dokonce i ucouvla, oči dokořán valíc na svého nadálého vraha. Najednou však zkřížila ruce na břiše, přisedla k zemi za strašného až usedavého, nenasytného — smíchu, všecka do sebe na bobku skrčena.

Do prsou — ujišťovala za doznívajícího smíchu — by to ještě šlo, to by vydržela, ale do břicha — jejdanečky I — všechno, jenom to ne — na to je strašně lechtivá 1 Na velké štěstí Arminovo rozuměla 2ofka tomuto výstupu jako žertu a Armin měl tolik rozumu, že se nakonec pokusil o smích také.

Potom to skončilo pro onen den zase dvěma obědy a dvěma večeřemi a nastalo jitro třetí a Armin se už Žofky nezbavil nikdy, ačkoli se o to pokoušel každého jitra.

Podivuhodno bylo, že slarý Nezmara, jenž všemu věděl rady, v tomto případě selhal úplně.

Jediný jeho návod, aby se proti Žoťce Pečulí- kové použilo hladu k jejímu vypuzení, byl by snad vedl k cíli, kdyby byl Frey vydržel, ale pozdě večer musel Nezmara ještě shánět pro vyhladovělou Žofku, která toho dne nedostala ani snídaní ani oběd a celý den proseděla mezi oknem a paravánem.

Prosít se dala 1 A to předně, aby vylezla ze svého úkrytu a po druhé, aby se pustila do šunky.

Polom už nikdy nedošlo k tomuto pokusu hladem. Ale zato bývala potom bita, pěstí-li, ruku popadla a líbala.

Slévalo se to zrána, kdy býval Armin docela jiné nálady k ní než zvečera, ale neodcházela.

Jednou však dostala doopravdy kuličkou končíře a tak notně, že se toho Armin sám ulekl.

Zůstala totiž chvíli klečet se zajiklým dechem a s takovým obrazem bolesti v zavřených očích a otevřených ústech s dodatkem dvou hrachových slz, tak docela jako ztýrané dítě, že se surovec přece jenom zastyděl.

Ale neodešla.

Zrána potom, když mělo zase dojít k pokusu o Zofčin vyhazov, zrovna v okamžik praktických pobídek k němu, sáhla Zofka pod polštář a podávala panu Freyovi silnou rákosku, kterou tu kdesi vyšukala.

„Bolí to stejně a snad ještě víc, ale nedělá to aspoň modřiny, a nemůže se tím píchat do měkkoty !"

Dětská její tvář nabrala při tom tolik opravdové obětavé prosby, že Arminovi Freyovi málem bylo k slzám : „Odpusf!" řekl a — a — políbil ji, Zofku Pečulíkovou, za těch čtrnáct dní, co byla u něho, po prvé.

Přijala tento polibek s překrásným úsměvem svrchovaného vytržení, objala jeho znetvořenou šíj, přitiskla se k jeho znetvořené hrudi se vzdechem tak zryvným, že ji neslyšel tak vzdychnout ani ve chvilce — — S nezřízeností dvouletého děcka, dychtivého lžičky medu, vystřela po ústech Arminových rty své, ale nepřimykla.

Armin pochopil, že políbil jej se neodvažuje, ale vyčkal, co učiní.

Přimhouřila své neuvěřitelně modré oči a přece dopravila svou hubičku na místo určení.

Ale ted se fabrička Žofka už tajit nedovedla a také k utajení nebyla, plakala v loktech Aminových jako blázen...

Konečně ztichla.

Potom se vzchopila a dostrojovala se k — odchodu. A že tedy ted půjde, když dostala, co chtěla a po čem toužila celý ten čas.

Začala mu onikat a říkat zase milostpane, ačkoli mu leckdy v noci i tykala. Armin Frey přeslechl tento nevkus, jindy snad nesnesitelný, a chopil ji za ruce, aby kabát i salup sundala, nikam že nepůjde, že zůstane.

Nato Žofka, že stačí říc' jen slovo a že odejde a že už mu do nejdelší smrti nepřijde na oči, teď, když je na ni hodný, však prý se toho nechce dočkat, aby se zase na ni rozkacoval. ]est prý na něm, aby řekl slovo a ona půjde, a to kudy mu libo.

Tudy a ukázala na dveře, či tudy a ukázala na okno.

Nevěří snad ? Chce to snad vidět hned ?

A sáhla na petličku ...

Že jí neřekl, aby tak učinila, vidět z toho, že tu dnes sedí v květnové noci u stolu oba dva ; podle jeho přesvědčení stačilo tenkrát v lednu říci ano a jistě by byla skutkem učinila poře- kadlo o náramné lásce, pro kierou se z okna skáče.

A dokud io slovo neřekl, nikdo neměl právo pochybovati, že by to nebyla učinila.

Než pan Frey byl i tak přesvědčen o této lásce, která mu byla zázrakem nad všechny jiné, ale věřil v něj právě, že byl neuvěřitelný.

On a láska ženy 1 lile, ta nemožnost přestala býti nemožností a jemu nastaly dny štěstí — je tomu už bezmála půl roku — jaké pokládal pro sebe za naprosto vyloučeno.

Poznal vůbec kdy lásku ženy ?

Ani vlastní matky, která nevzhledného synka svého nejvýše ještě jen tak povrchně pohladila a dost.

Pamatuje se vůbec na to, že by ho byla maminka kdy políbila ? Totiž sama od sebe 1 Takovou vzpomínku vůbec nemá ; ostatně kdož ví, měla-li ho ráda, měla ještě jednu příčinu nemilovali jej, připravili ji už svým pouhým vstupem do světa o zdraví, takže vždy chura- věla a brzy zemřela.

A ostatní ženy, jichž měl tolik, zdaž jej kdy která z vlastního popudu políbila ?

Žádná, žádná, žádná.

Snad také proto, že ani on sám nikdy tak neučinil.

Zkrátka, až dosud mu žádná žena nenáležela tím, co se nedá koupit, to jest srdcem a jen srdcem se líbá doopravdy.

Nyní sfasten, přešfasten, že učinil nález nej- vzácnějši věci, jaký se ani nejforemnějším krasavcům vždy nepodaří, to jest nález ženského srdce, chápal, proč ta divoká kočka, která teď tak blaženě pod jeho rukou přede, zuby a nehty se bránila, aby od něho nemusela jít!

A Frey, který si před půl rokem mohl hlavu rozemnout přemítáním, kterak se Žofky Pečulí- kovy zbavit, později nechtíval ji ani samotnu pouštět ze strachu, že by se mu někdy nevrátila, z obav před nějakým insultem se strany císařského rady a konečně i žárlil na svou ženinu.

Zofka, když to pozorovala, ani se z domova nehýbala, až konečně došlo k velkému rozhodnutí — počal s ní vyjížděli. Aby se nesetkali s dělnictvem, mohlo to býti jen v hodinách doby mimopracovní, aby se vyhnuli radovům, bylo to téměř vždy loďkou otce Nezmary, na nábřeží očekávala je drožka.

Ale i v drožce fantastická sutana Arminova, jeho výrazná hlava s předlouhými vlasy a vousy barvy Tyndiny budily přílišnou pozornost, takže Frey začal se pro tyto vyjížďky oblékati do střízlivých spodků a kalhol a byl dokonce ochoten na zmenšení sensace, když se s ní, za paničku vystrojenou, objevoval, obětovati i svou kštici i čupřiny, ale tomu vzepřela se 2ofka Pečulíková co nejdůrazněji, pokud se kdy pokoušela o důraz. Podržel tudíž hojný a dekora- tivný porost své hlavy tím ochotněji, že krom toho byl maskou nedokonalostí jeho vzrůstu.

Nastal vůbec )iný život v podkrovní poustce na Papírce i v ohledu mravním a právě v tom nejpronikavěji. Přestaly tyhle výpravy Freyovy s otcem Nezmarou do „království novokřtěnců" k hojným svatbám Jana Leydenského, krále miinsterského, jejž představoval Armin, vzpomínající nyní s odporem na tyto orgie ve zvláštní místnosti plavecké a rybářské hospody nejneka- lejšího jména.

Neposlední změnou dosavadního života Armi- nova zvýšení jeho životní míry péčí ženské ruky, jíž tady bylo svrchovaně zapotřebí. Nikdo by nebyl uvěřil, co za spousty smetí 2ofka vypátrala v zákoutích historické komnaty Freyovy a pod těžkými kusy jeho nábytku i připravila Nezma- rovi k odnesení.

Spodní člověk Freyův, tak jak se nosil pod svými hazukami, prosil pak přímo o smilování. Toho se mu dostalo v míře co nejúplnější a s nadšením. Bylof Zofce otázkou cti, dokázati, že dříve než se stala kartonářkou, šila v továrně na prádlo a třeba že byl její požadavek za šicí stroj hladce odmítnut, přece jenom irojskříňový zavírací oltářík ve stylu Jindřicha IV., jemuž nedostalo se malířské výzdoby a který, ježto neustále zavřen, hodil se výborně za prádelník, brzy naplnil se novou a také vyspravovanou svěžestí. Svými štepovacími strojky na šroub nadělala do stolu Jindřicha IV. dolíky, ježto dokonalá ta imitace od dubových originálů lišila se měkkostí materiálu, ale zato neměl pan Frey na ponožkách — as těmi to bylo nejhorši — nikde ani dírky.

Ale nejužitečnější ukázala se Arminovi Zofka jako obratná a také velmi učelivá dělnice knihařská, což mu při jeho uměleckých, výtečně placených pracích, i z ciziny objednávaných, přicházelo velmi vhod.

Zofka Pečulíková udělala z Armina Freye docela jiného člověka tím, že jej povýšila na svého boha, jeho stylový příbytek vypadal jako svatyně, která má nejen přičinlivého, ale také zbožně věřícího kostelníka. Leckdy se stávalo, zvláště při jejích pracích s prádlem, že ztichla jako myška, a když Armin takto upozorněn k ní vzhlédl, podíval se do velikých, modrou vroucností plápolajících očí, na něho upřených tak toporně, že se musely chvíli pamatovat, než nabyly obvyklého vidu. Nebyla-li to vyložená adorace, potom by Armin věru nevěděl, co jiného.

Někdy měly tyto úporné pohledy cosi až páčivého, cítil je na své tváři tak neodolatelně, že musel pohled opětovali, jako právě teď, jak tu sedí pospolu v horké noci májové. Nebylo pomoci, musel si prstem podržeti řádku ve své četbě — anglicky četl těžce — sic by neměla pokoje.

Ale tentokráte nedošlo k jeho vybídavému úsměvu, jímž dával jí dovolení, přiběhnout, pověsit se mu na krk a usednout mu na kolena.

Mlčky vrátili se každý k svému, ona k jeho prochozené patě, on pak k svému „Bibliophi- lovi", který přinášel článek obsahu pro Armina Freye svrchovaně zajímavého.

„O d redakce" zněl nadpis článku typograficky nápadně upraveného a pod tímto titulem pravilo se : „V lednovém čísle ,The Bibliophile' přinesli jsme pod záhlavím .Dvaačtyřicátý a poslední výtisk řádového statutu sv. Ducha objeven ?' zprávu o koupi nového amerického sběratele ve Philadelphii, jemuž podařilo se za nesmírnou cenu 80.000 dolarů koupiti 42. exemplář statutu řádu sv. Ducha. K této zprávě došel nás komentář se strany, v kruzích znaleckých co nejváženější, jejž tuto nezkrácený klademe."

Komentář znalce co nejváženějšího byl skutečně zdrcující. Vypravoval, kterak unesen zprávou o novém, sensačním nálezu a ještě sen- sačnější ceně za něj zaplacené, nelitoval zámořské cesty, jejíž každou mílí jeho, již doma oprávněné pochyby jenom vzrůstaly. Ale pochyby tyto ukázaly se potud neoprávněnými, že Mr. Stauntonem mu s největší ochotou předložený drahocenný statut je nade vši pochybnost pravý a že cena za něj zapravená byla by nepochybně přiměřená, kdyby byl skutečně dvaačtyřicátý a poslední, ale má tu vadu, že jest jedenačtyřicátý a předposlední, a že dosavadní jeho majitel jistě se asi velmi podiví, až se doví, že se v jeho majetku už nenalézá, nebof jest dále nepochybno, že tento gentleman, který za něj zaplatil svým časem dvacet tisíc, neprodal by jej ani za osmdesát a nejméně za předstírání, že je to poslední postrádaný výtisk slavných Statut. Pisatel netajil se svým míněním vůči Mr. Stauntonovi a pán tento sám vyslovil s uznáníhodnou chladnokrevností názor, že tedy exemplář, který má před sebou byl dřívějšímu majiteli ukraden, kterýžto názor pisatel, vzdávaje ostrovtipu Mr. Stauntona příslušnou čest, prohlásil za pravděpodobně nepochybný. Mr. Staunton zachoval se nejen chladnokrevně, ale vůbec obdivuhodně, ihned učinil cestovní disposice a druhého dne odjížděl s pisatelem a ovšem i se statuty sv. Ducha do Londýna. Vykonali společně návštěvu u lorda Kenslye, který nechtěl věřiti svým uším a potom svým očím, jimž však byl nucen dáli za pravdu, poznav na první pohled předložený exemplář statut za svůj majetek. Všichni Iři pánové vydali se ihned do knihovny a jejich úžas, vyjma pisatele, byl nemalý, když nalezli ve skleněné skříni na místě, o němž očekávali, že bude prázdno, ležeti statut sv. Ducha, o němž by nebylo pochyby, že jest čtyřicátý druhý, ač ovšem je-li pravý. Pisateli stačilo ovšem jenom zběžné prohlédnutí, aby věděl, na čem jest — že má v rukou falsifikát, který jest jako imitace dílem geniálního mistra, jediného na světě — pokud se vazby týče, méně bezvadný jest ovšem tisk. Ale vazba jest nádhernou prací od Éveova originálu nerozeznatelnou a zůstala by jí, kdyby nebylo tiskových chyb, jimiž se falsum hemží. Srovnání obou exemplářů oba sběralele v lom ihned přesvědčilo. Podvod byl zjevný. Pravý exemplář ukraden a na jeho míslo položeno do vilriny falsum. Pisatel poznal sice ihned, kdo je umělcem tohoto mistrovského díla, ale odhodlal sc k poslední zkoušce, a sice čichem. Nemýlil se. Dal přivoněti i oběma sběratelům, kteří na to udělali dlouhé tváře. Na dotaz, čím je padělaná vazba cíiiti, dostalo se mu odpovědi, že novotou a na druhou otázku, čím že ještě, odvětil lord Kensly po krátkém vzpomínání, že — „kočičími výměty" a k tomu se Mr. Staunton ihned připojil. Pisatel gratuloval oběma pánům ke skvělému jich čichu a vysvětlil jim, to že je laké nejne- klamnější tovární známka falsálorova, který impregnuje maroquin svých „antických" vazeb mořidlem, jehož úhlavní součástí jest látka právě jmenovaná, čímž dodává svým maroqui- nům vzhledu od pravých antických naprosto nerozeznatelného, ale také zápachu na léta.

„Cecile Terried," řekl si Armin na tomto místě své zajímavé četby, „nikdo jiný nepsal tento článek než on, můj spolužák, neprofesionál v Paříži na knihvazačské akademii a jediný můj důvěrník !"

Když o těchto věcech sepsán tajemníkem Kenslyovým stručný protokol a podepsán všemi účastníky — vyprávěl konec článku — učinil Mr. Staunton lordovi nabídku, že mu vrátí jeho majetek, obdrží-li mistrovský falsifikát v náhradu. Ale lord Kensly vyslovil náhled, že oba, pravý i nepravý siatut sv. Ducha, dostanou se za nějaký čas do soudního deposita a dal kustoda svých sbírek neprodleně zatknout.

K tomu připojila redakce poznámku, že sdělení jejího váženého spolupracovníka v kruzích odborných způsobí jistě náležitou sensaci a že přiměje nos asi tak mnohého amatéra k bližšímu styku s maroquiny jeho sbírky.

Pan Armin Frey měl pro dnešek dost svého Bibliophila ; tak dost, že povstal od stolu s hlasitým povzdechnutím, tak hlasitým, že až na ně odpověděl kocour Tamerlan karakteristickým za- broukáním, jakým ozýval se na každé hlesnutí Arminovo, ať byl kdekoliv. Od té doby, co přivedl Žofku, byl jejím nerozlučným kamarádem.

Armin zavadil o Tamerlana, svého spolu- vinníka při výrobě maroquinu, prázdným pohledem a vydal se na promenádu komnatou v hlubokém zamyšlení.

„Pán nás nevidí, Tamarijánku," hovořila Žofka, „už se na nás ani nepodívá 1" Ale Armin vykračoval dále z kouta do kouta a občas si hvizdl, což nedělával než v nejtěžších starostech.

Prozrazení Blumenduftova podvodu samo ne- hnětlo jej z celé té záležitosti nejvíce, proti možným a pravděpodobným trestním důsledkům, dojde-li ovšem k nim, to měl za jisto, je dostatečně kryt reversem, podepsaným od Blumen- duťta, zákazníka vazby, prohlašujícího a dosvědčujícího, že pan Armin Frey uvázal se v tuto uměleckou práci teprve na čestnou záruku, že jeho výkonu nebude zneužito k nějakému podvodu, v tom případě však, že by se to stalo, má pan Frey právo proti zneuživateli veřejně vy- stoupiti. Víc trápilo jej, že zpráva londýnského měsíčníku projde celým světem a že bude navždy veta po krásných obchodech s Blumenduftem...

Nejvíce však hryzlo jej strašné nedopatření, jehož se dopustil tím, že nerevidoval text statut, tiskové chyby, uvedené v článku Terriedově, byly opravdu strašné, z tohoto Freyova opomenutí bude mít Blumenduft při veškerém svém zoufalém vzteku radost, přes to, že tyto chyby napáchány při sazbě v Bardějově.

,,E' so gschaiier Mann," šklebila se z temného kouta komnaty na Armina bradatá maska Blumenduftova, „červotočivé dírky spravuje, ale tiskové chyby nevidí 1" Ale triumf zůstane v tomto sporu, jejž za kriminální považovati mu ani nenapadlo, přece jenom po boku Armina Freye, jenž se až dětinsky těšil na to, kterak Cecilu Terriedovi, tomu králi znalců v oboru bibliofilie, vytře zrak.

Není příčin k žádné sklíčenosti, naopak, spíše přiblížil se okamžik, ve kterémž zastkví se geniální umění jeho před celým bibliofilským světem v celé své nezkrácené záři. Poví Mr. Terriedovi, zač je toho loket.

Přizná se mu, že vazba domnělého čtyřicátého druhého exempláře Statut pochází skutečně z jeho dílny, ale dokáže mu také, že je tak pravá jako vazba na exempláři lorda Kenslye, nebof i ia pochází z jeho dílny. Poněvadž však tisk je autentický, ježto je to makulatura 15), nalezená šfastnou náhodou na půdě státní tiskárny a šfastnou náhodou brocanteurovi 16) prodaná bez potuchy musejní její ceny, byla ovšem bez tiskových chyb, uznává Mr. Terried i vazbu za autentickou. Tím odhaluje podepsaný — Armin už zase seděl u stolu a psal svou odpověď ve francouzském jazyce — celý znalecký švindl páně Terriedův a celému světu bibliofilskému jej dává na pospas. Podepsaný sám nikdy neprohlašoval o vazbě, že je pravá, naopak má v ruce revers, který jej opravňuje veřejně jmenovali svého zákazníka, kdyby on s takovým tvrzením soukromě či veřejně vystoupil. Aby byt čist veškeré spolu- viny na tomto podvodu, používá tohoto práva a jmenuje jej ; je to : (Tady vynechal Armin Frey prázdné místo, jež hodlal při opisu doplnili.) Aby pak ušetřil všem majitelům a sběratelům antických knih čichání k maroquinovým jich vazbám, aby zabránil zneužívání jeho díla po jeho smrti, uvádí tuto seznam všech svých stylových a antických imitací prozatím v maroquinu, jejž zajisté připravuje způsobem od pana Terrieda naznačeným a jemu známým jen proto, že býval s podepsaným za dob pařížských v důvěrně přátelských stycích.

Seznam tento sepsali odložil na zítří a jeho potěšení z poprasku, jaký způsobí v kruzích amatérských, bylo nesmírné. Byla to rozkoš dvojité jaksi pachuti hcrostratskč, předně z činu a potom z jeho škodolibého prozrazení.

Konečně už může přestali s výdělky tohoto druhu, má už dosti pro sebe, pro jednoho a třeba-li i pro dva ...

Nyní si teprve všiml, že také Zofka je zabrána psaním tak hluboko, že až čelo vraštila a hrotem jazyku rty omývala.

Ano, před chvílí mu šla mimo sluch její slova, pronesená k Tamerlanu : „Když pán, tak my taky, Tameráčku !" a chytrý kocour, který nikdy nezůstal na své jméno dlužen odpověď, brouknutím přisvědčil.

Psala ještě stále vzdychajíc jako pod nej- těžším břemenem, a neměla ani tušení, že jest pozorována.

Aspoň tomu nic nenasvědčovalo.

Psala tužtičkou, patrně velmi tvrdou, namáčela ji pořád do otevřených úst pod jazyk.

„Co to píšeš, Zofka ?"

„Milýmu!" odpověděla bez rozpaků, ano i s jakýms nápěvkem chlouby.

„Jak to, milýmu ? !"

„Tak, milýmu ... dávám mu kvinde !"

„Tak a to teprve teď ? A to's ho měla dosud ?" „Kdypak jindy ? ! Vždyf až dosud byla jsem tu pořád jenom na vyhazovu."

Pan Frey zbystřil sluch.

Slyšel od své Zofky po prvé za len půl roku, co byli spolu, nepokryly projev utilitarísmu a první lriviálnosl. I hlas byl jiný, urputný, připadalo mu, že z ní mluví najednou cosi jako ze služebného děvčete, které za účelem zlepšení svého postavení skrytě hrozí výpovědí. Pokus o jasno v jich poměru byl přirozený, ale rozlaďoval jej. Jinak správně vytušil, že není jejím prvním dobrodružstvím, ale že by se dělil, už pouhé pomyšlení...

Ale kdy ? Vždyf neměla ani příležitosti.

„Poslyš, Zofka, a kdy jsi s ním naposledy mluvila, s tím člověkem ?"

Byla tak dotknuta tímto dotazem, že až rty pokroutila.

„Ráčejí dovolit, snad si nemyslejí, že bych mohla být taková... Od těch dob, co jsem tady, ani okem jsem ho nespatřila."

Jindy Žofka Freyovi vykala, jenom ve chvílích nedorozumění mu onikala, což mělo být zdůrazněním jejího služebnického poměru k němu.

„Ukaž, co píšeš, dej sem 1" „Ne, to je soukromá korespondence, na to neračte mít právo 1" a její modré oči blýskly vzdorem.

„Povídám, dej sem, sic ti ukážu, mám-li na tu tvou soukromou škrábanici právo 1" Ale v tom okamžiku byl ze Zofčina dopisu milýmu chuchval, ale v iémž okamžiku držel její pěst s dopisem ve své hrsti.

Musel ten lístek mít stůj co stůj, svíral její dolíčkovatou ručku železně, a snad právě tak krutě držela jej za hrdlo — žárlivost!

Ano, žárlivost, na tuto — tuhle děvku, která mu byla — proklatě — nad všechny princezny světa!

Vylamoval ji z pěsti jeden prst za druhým nelítostně, ačkoli vzdychala jako kdysi pod jeho ranami, jimiž ji chtěl od sebe vytlouci.

Přitiskla hořejší zuby dosti citelně na jeho kotníky, ale kousnouti se neodvážila. Kladla opravdu odpor až do posledního okamžiku, ale konečně jí vzal smačkaný papír zpod malíku snadno.

Nějak zcela mimořádně pohněvána prchla Zofka za svůj paraván u okna.

„Můj nejdražší Faninku !" začínal dopis.

„Býval býval ale už nejsi. Co jsi mislyš co pak mě to nevěříš ? ? Tak já muším teda přestat tobě psát snad to potom budeš věřit. Nej- draší Faninku, neočekávej ode mně už žádni jini dopis než tendlec a ten je poslední máš to mamo mezi nami je navdicky konec. Vkazuješ mně po Anužce že si mně chceš vzít já se vdavat ne- mislim tejkonc. Nejdraší Faninku nemáš mně co odpouštět, ja sem jse proti tobje ničimš neprovinila to Jsi můžeš mislit že gdiš sem jse ten- krade nedostavila a gdiš sem přes pul roku nedostavila že se odtichčas přihodilo se mnou mnoho vjeci a gdybi sme Jse vzali tak bys mě vyiikal a nic byjsi nedbal na žádní vodpušiěni a nic uš mně takoviho neskazuj ja sem Anužce řekla že zni nebudu do smrti mluvit estliže mje s nečim ještě přídě, Já to nepotřebuju mně nic neschazi mam se jako milostpaní už tejf a snad tou nevjestou Ježišmaria taky jednou budu a dibich ani nigda nemjela býti raděj do vody než nazpatek..."

Tu Zofčin dopis prozatím končil.

Ó, Zofko Pečulíková 1 kéž bys jej nikdy nebyla psala a „gdiš", kéž bys jej pečlivě ukryla před očima pana Freye, nebo! nemáš ani tušení, jak's byla blízko lomu státi se „Ježišmarja tou nevjestou" a do jaké dálky se tento cíl touhy tvé zas odsunul, když „ženich" dopis přečetl. Když jej přečetl po druhé, octl se cíl ten dvakráte tak daleko 1 A když se pustil do něho po třetí, tvářil se jen, jako kdyby četl, nebof měl určitý pocit, že jej pár modrých očí střeží v každém hnutí. Ve skutečnosti běželo mu o to, jak se chovat a co říci, nebof v tom mžiku bylo mu jasno, že ce'ý dopis je nastrojená komedie, aby se mu dostal do rukou i s tou „nevjestou". Napadlo mu sice, že naivnost intriky odzbrojuje, ale když na sucho spolkl, ani to jí neušlo, polykal cosi hnusu tuze podobného, nebof prostota je snesitelná, jenom nebere-li pera do ruky.

Přišlo mu z toho všeho jaksi falešně zívnout a ještě do toho zívnutí zeptal se mimo své i její nadání: „Není starý Václav tvůj strýc či nějaký příbuzný, Zofko ?"

Zeptal se bezelstně, pouhým vnuknutím okamžiku.

To nebylo, co 2ofka čekala, odpověď došla také teprve za chvilku. „]e, ale tuze dalekej," a ještě za chvíli : „Ten o ničem neví."

Armin se usmál nahlas své mimoděké domněnce i jejímu potvrzení a položil dopisek na stůl, řka : „Tak si ten dopis dobře rozmysli, Žofičko, zítra si o něm ještě promluvíme 1" A spěchal zhasnout, aby nebylo na něj ani na ni vidět, ale zahlédl ještě její vzdorně na- krabatěné rty.

Sotvaže byla Ima, dostavovaly se přímluvné a 2ofii shovívavé myšlenky. V duchu a v pravdě přimlouval se Armin u sebe vlastně sám za sebe, i usínal přemítaje, kterak to nastrojili, aby bylo zase tak, jako kdyby Žofčin dopis nejdražšímu Faninkovi (fi 1) nebyl býval ani psán.

2e zatlačil aféru se statuty sv. Ducha úplně do pozadí, už to nasvědčovalo jeho závažnosti pro osud Arminův a čím více se namáhal, aby soustředil své myšlenky na „Bibliophila", tím více zaměstnával se tím, kterak to navléci, aby se přesvědčil o skutečné podstatě Zofčiny náklonnosti k němu.

Nenadál se — jak brzy a jaká bude mu poskytnuta k tomu příležitost.

DEBUT TURBINY Véna ležel ve velikém klubovním kresle přijímací místnosti pavilonu „Patricie" na hřišti a s hlavou nazpět zvrácenou spal hlubokým, tvrdým spánkem, ve kterém se dýchá jenom desetkráte za minutu, jen tak, aby se nezdálo, že jest spící mrtev.

Přes to však vylítl z křesla jak divý, hned na první dotknutí sluhovo, jemuž nařídil, aby jej vzbudil k deváté hodině.

Nechápaje, kde se nachází, vytřeštil oči a utrhl se na sluhu.

„Co je ?"

„Nic není, ale bude za chvíli devět hodin I" zněla odpověd.

Nechápal a civěl na sluhu takovým pohledem, že sluha pochyboval, že jej goalman „Patricie" v té chvíli vnímá.

Ale náhle chopilo jej jasné vědomí a Véna prozřel.

Až do poslední chvíle snu mluvil stále s otcem a ten mu stále vykládal, jaké štěstí, že ty mříže na oknech jsou zavěšeny hnedle jenom na těch skobách na místě bývalých okenic, spolu s otcem snímali a zavěšovali jednu po druhé, a starý ujišfoval, že má v kůlně hrnec vápna, že hodí do něho trochu písku a věc do rána spraví tak, že nikdo nic nepozná.

Stále mu hlučel do uší : „Jen buď bez starosti, jen se nestarej a na tu vydru jsi vyzrál jak se patří!"; skutečně poslední slova starého Nezmary, když dnes ráno vylodil Vénu na povědomém nábřeží, než zase odplul k Papírce.

Měl se co držet, aby starého za ta slova neshodil do vody, jak je to otec, ale ve snu souhlasil i jezdili spolu po řece neustále za vydrami, jenže Véna špatně kormidloval jako dnes ráno ve skutečnosti. Starý vzal totiž veslici pánovu, je to rychlejší a potom lze snáze pod houští podeplout než s lodí, na níž někdo s tyčí stojí. Málem by byli vjeli pod jezem do proudu.

Podivno, že ve snu nezažil ani zdání nějaké reminiscence na to, co událo se dnešní noci mezi jeho příjezdem a odjezdem, zato však nyní popadla jej vzpomínka divoce za chřtán a divoce trhal ze sebe dres, v němž včera utekl z matche.

Pod sprchu zrovna vletěl. Ta odplavila z jeho temene zbytku olověné tíže spánku, a cholerik Véna počal konečně zvolna, ale logicky pře- mýšleti o hlavních událostech této noci.

Vzpomněl na strašný svůj vztek, jaký jej pojal, když obdržel ránu pěstí mezi oči. Kdyby jej byla udeřila mužská ruka, byl by týmž vztekem vytrhl mříž ze zdi a skočil po svém škůdci, a ten by byl svou krví smyl urážku, způsobenou mu pěstí do proletářské tváře.

Jeho prapůvodní počin byl slepý, vražedný hněv a v tom také popadl nešfastnici, kteráž klesla do jeho rukou jako podfata a v tom okamžiku bylo po hněvu a vzteku.

Na nic víc se nepamatuje, než na malomocný a lítostivě rdoušený výkřik její jako krátké zaplakání a potom — hrdopyšná, krutá Tynda, která se pásala na jeho utrpení s takovou bezohledností, potom učinila vše, aby její vlastní porážka byla co nejúplnější a jeho triumf co nej- dokonalejší.

To nebyla událost, to bylo zjevení a o naprostém převratu jejích citů k němu či lépe o nelíčeném důkazu skutečných citů jejích víc než vše jiné přesvědčilo jej rozloučení k ránu.

To byla výheň tak vysokých temperatur, že o jejích možnostech předtím neměl ani tušení. Všechny představy jeho za jeho nočních hlídek, kdy leže na kládách počítal na nebi hvězdy, všechny fantasie o štěstí s ní byly tak převršeny, že se až za jejich malichernost styděl.

Při této vzpomínce nemohl jinak, hrud jeho nabrala tolik dechu, co plíce stačily a pak dech zatajil, jak dlouho vydržel. Byl to jakýsi prostředek proti niternému zalykání se ohromnoslí zažitého, nad níž co chvíli ustrnut zůstal seděli neschopen jiného než tohoto ustrnutí, jehož značnou podstatou byla tesknota oběti neúprosného povelu, jenž jediný zůstal bezesporným vítězem.

Toto pomyšlení dokonce zastavilo jeho prsty, když si v zrcadle upravoval vázanku, zevluje na svůj obraz jako na něco neznámého pro naprosto cizí výraz ustrasenosti v té tváři.

Musel se vzpružiti, aby dokončil převlek do svého občanského šatu v jeho klubovní skříni od včerejška visícího, neboť v deset hodin počínal jeho úřad u Mr. Moura a k residenci jeho je odtud ještě hezký kousek cesty.

Avšak hned první nároží s návěštní deskou jej zarazilo, dvě slova zakřikla jej, aby stál. Bylo to zdaleka viditelné jméno tučně tištěné na dnešní divadelní ceduli pod seznamem osob a třemi hvězdičkami : *** Jako Elsa vystoupí na zkoušku sl. KLEM. ULLIKOVA.

i Celá věta přimrazila jej, div nezkameněl. Mozek jeho, jindy zdlouhavý, tentokráte na tři rychlá myšlenková tempa vyložil mu osudovost, vyzírajíci z nedlouhé té věty. Tyndina záhuba, na niž dnešní noci nikdo a jistě ani ona nevzpomněla a konečně Mr. Mour!

Ano, právě Mr. Mour, nebof význam této osobnosti jest v celé věci zrovna katastrofální, nebof Mr. Mour zná tajemství Tyndino a její zakletí paní Maynau, kdyby se zpronevěřila vestál- čímu závazku svému.

Nedověděl se ho od nikoho jiného, než právě od svého osobního sekretáře Václava Nezmary. Bylo to jednoho večera, kdy jej Mr. Mour zasvěcoval v jemnosti míchání amerických nápojů.

vyslýchaje jej při iom o poměrech na Papírce. Rozhořčen polupným zákazem ostrova, jejž tenkrát kladl na vrub Tyndin, pověděl mladý Nezmara, co věděl a v proudu řeči vyzvonil legendu o výstraze Tyndiny profesorky. Učinil tak v bezkarakterní touze, která byla příškvarem jeho původu z poroby, aby se pánu zavděčil návnadou jeho nápadnictví k Tyndě.

Bůh ví, co by byl tenkráte ještě všecko vyžva- nil, kdyby jej nebyl Mr. Mour zalekl otázkou, odkudže zrovna tohle má.

Touto otázkou překvapen poznal Véna, kam jeho velitel bije, i vyhnul se ráně smyšlenou historkou o své známosti se služkou komornou Tyndinou a jejím sdělení v důvěrné chvilce.

Jestliže dnes večer Tynda skutečně ... jestliže se naplní výstraha paní Maynau, o níž spolu ve svých předpůlnočních schůzkách nesčetněkráte mluvili, potom Mr. Mour ihned vlastně automaticky zví, na čem jest se svou podmíněnou nevěstou a z jeho sňatku s ní, jímž má býti zachráněna společnost Turbiny, a od něhož i jinak tolik závisí, sejde.

Tím lépe pro tebe, uzavíral mladý Nezmara, neboť potom jest Tynda bezesporně tvá, jak se po tvém i jejím právu sluší a patří.

Tohle byl závěrek podle toho, aby jej Véna oběma rukama podepsal, ale Véna se k tomu neměl. Véna věděl velmi dobře, že k této smlouvě s osudem bylo by zapotřebí ještě 4ÍÍ1 jednoho podpisu a sice podpisu slečny Ullikovy, a io se nestane nikdy.

Nejsprávnější bylo by, kdyby on, syn továrního hlídače z Papírky, byl provedl svůj nejpůvod- nější úmysl, se kterým se včera zmocnil otcovy loďky; dnes by trčel s kamenem na krku v tůni, do které by, kdyby o ní věděla, Tynda raději vskočila, než by přivolila k důsledkům, jaké se ani pomyšlením neodvažuje od ní očekávali, a to ani za okolností dnešní nocí utvořených.

Upřímně před sebou samým doznáno, taková byla vlastně podstata jeho triumfu — jeho pokoření, kdyby bylo mělo dojiti k usmíření božských a lidských zákonů tak těžce porušených !

Hluboce zkrušen pomyšlením, co se asi děje s ní v léto chvíli, ve kteréž jistě zabývá se touž záhadou, blížil se k Mourovu domu a ježto ji miloval po dnešním proslovu své dravé vášně nevýslovněji než kdy jindy, cítil se v každém ohledu největším bídákem, a s lim skončil své reflexe, než předstoupil před tvář svého pána a velitele.

Zrovna před samým prahem ulevilo se mu: Vždyť Tynda nemá ani potuchy, že on, bídák, zradil její tajemství 1 Byl očekáván, jak mu sdělil černoch Jim, jeho cvičitel v angličtině.

Mr. Mour byl zřejmě nemilostiv, nepodal svému sekretáři ani ruky, věc to, na které si dal jindy velmi záleželi, nezdvihl ani očí ze svých papírů a strojnických rysů, jichž nákresy podle jeho návodů irávil Véna, mistr rysovadla, největši část svého času a došlo dokonce k výtce, věc to od Mr. Moura neslýchaná.

Pamatuje-li se Mr. Nezmara, že při projednávání podmínek svého služebního poměru svolil k tomu, tráviti své noci doma, to jest ve svém služebním příbytku ?

Véna přisvědčil.

Mr. Mour prohlásil, že jest vyloučeno, aby se to stalo po třetí, poněvadž evidence styků jeho sekretáře, nastávajícího to důvěrníka důležitých obchodních tajemství, jest nevyhnutelnou podmínkou. Doufá, že služné jeho sekretáře nachází se v náležitém poměru k této podmínce.

„Prosím 1" řekl sekretář.

„Well 1" doložil Mr. Mour, „o desáté hodině pojedeme k slavnostnímu zahájení dílen akciové společnosti ,Turbina', jejíž presidentství hodlám převzíti; culeway a cylindr."

Véna poklonil se a šel se ustrojit podle příkazu.

„Charity cup match byl mizerábl 1" řekl Mr. Mour a po prvé obrátil se zplna, ale jen na okamžik, po svém sekretáři, již na prahu pracovny stojícím a učinil tak myknutím hlavy energičtějším než jindy a ve vrásce ostře vrýpnuté mezi jeho zlýma očima seděl úžasný hněv.

Mr. Mour patrně ani nečekal žádné odpovědi na tuto poznámku a Véna odešel pln údivu nad tím, že ani v samém klubovním pavilonu nevzpomněl valněji na svou včerejší porážku, kterou včera považoval za největší neštěstí svého života.

Rovněž bylo mu znovu užasnouti nad zprávou o zahájení turbiny na Papírce, ačkoli už včera o něm zvěděl...

Měl za jízdy co dělat, aby zakryl své rozčilení před Mr. Mourem, který nespustil s něho očí, do nichž se Véna neodvážil ani pohlédnouti. Že jest pozorován a zevrubně studován, to poznal podle neklidného ošívání se Mourová a jeho odkašlá- vání.

Mr. Mour nepromluvil za celou jízdu ani slova.

Spatří ji ?

Ukáže se ku slavnosti, na níž má funkci kmotry ?

Je vůbec ještě na světě ?

1 tuto otázku předložil si mladý Nezmara, jenž nedovedl se zhostiti pocitu delinkventa, jejž komise soudní odváží k dějišti jeho zločinu.

A je-li na světě, kterak asi snáší ztrátu nádherného prostředku svého umění ?

Podle ekypáží, stojících v úzké ulici před závodem, byla již většina pánů pohromadě a nastávající president akc. spol. „Turbina" přijížděl jako jeden z posledních, ne-li vůbec nejposled- nější. Jeho sekretář kráčel za ním všecek do sebe zhroucen a bylo by se zdálo, že čím dále, tím pomaleji...

Vtom zarazil úplně a na vteřinu nemohl s místa, náhlým štěstím, nenadálým blaženým vysvobozením z tísně nitra svého, nebol to za- jásání jako vítězoslavnou fanfárou, zlatou jako dnešní sluneční ráno, která jako Mr. Mouroví a jeho osobnímu sekretáři na uvítanou a vstříc zavířila z otevřeného okna vily, to byla Tynda.

Cvičila jako každého jitra a začala i končila svou parádní solfežií jedním dechem a celým objemem svého kontralt-sopránu od pianissima do fortissima vzhůru a druhým dechem opačnou dynamikou zas dolů. Třikrát za sebou a římsy starých domů na protější straně ozvěnou po ní.

Sladký tón slavičí i břeskná polnice ze stříbra a ještě někde daleko od nějakého štítu dospěl sem opožděný ozvuk.

Mr. Mour zatleskal, když dopěla a Véna neodolal a zatleskal rovněž a neméně hlučně. Mr. Mour vycenil na něj zuby za tuto opovážli- vost a jakou kletbu k tomu jeho pysky zableko- ialy, jeho sekretář neporozuměl.

Slečna Ulliková objevila se u okna, ale jenom na takový mžik, že sotva bylo poznat, že to ona.

Na schodech střetli se s panem císařským radou v novém císařském kabátě, rozzářeným slávou dne, kterýž konečně dal dovršili uskutečnění jeho dávného snu.

Vítal Mr. Moura rozblahostněným a tklivě na- měklým tónem hodnostáře, slavícího jubileum, jenž neustále improvisuje oslavy a díky, a na konec jej k nemalému překvapení Američanovu objal a poceloval, což si dal Mr. Mour líbit s úžasem, leč bez odporu zjevného.

Pro jeho sekretáře neměl pan cis. rada ani pohledu.

Jídelna nahoře byla plna hovoru.

Zrovna když vstupovali do dveří, slečna Ulliková v nejroztomilejší náladě, oděná v překrásný, bledě makový kostým, prosila pány hosty za laskavé prominutí, že se ujímá povinnosti hospodyňky domu tak pozdě, ale provinění není její, nýbrž předrahé její tyranky a mistryně paní Maynau, kterouž pánům tímto představuje. Paní Maynau přes všechny její prosby zůstala neoblomnou a neodpustila jí její každodenní ranní cvičení.

Tynda rozhodně neviděla Mr. Moura a jeho osobního tajemníka a vytrvale mluvila s ostatními pány správní rady a zástupci pokrokového průmyslu, korporací a úřadů o paní Maynau, přijímajíc jejich poklony, takže se rozprávka roz- vlekla do nicotnosti, situace stala se trapnou, ježto oslovení pánové, vzdávajíce čest galantnosti přikyvujíce jí urychleně, tváře měli obráceny k ní, ale oči již k nejdůležitější osobnosli dnešního dne a tou byl rozhodně Mr. Mour.

Bylo pamětihodno, kterak kruh kolem Tyndy se menšil a jeho součásti se kupily stále více kolem Mr. Moura, až s ní a paní Maynau, přirozenou protivnicí Mr. Moura, zbyla jenom nej- mladší mládež pisárny Ullik a spol.

Konečně už nebylo možno trapný ten a při společenské turnýře slečny Ullikovy nevysvětlitelný moment déle protahovali a Tynda s nejskvělejším ze svých úsměvů obrátila se k Mr. Mouroví, vítajíc jej a přijímajíc jeho good morning, miss, s tak oslnivým odleskem své milosti, že svérázný a letitý panic až sladce ustrnul.

To patřilo jemu bezesporně, ale ten strašný ruměnec, který hned potom zaplavil její tvář, ten náležel jeho osobnímu tajemníku Václavu Nezmarovi, ačkoli se mu jinak od slečny nedostalo ani nejmenší pozornosti, ba ani pokynu za pozdrav. Mr. Mour měl se co držet, aby se neohlédl po něm a po nápovědi či dopovědi takového rozžhavění lící své nevěsty.

Co se dálo s mladým Nezmarou, nad tím zase užasla paní Maynau a ta se přece vyznala. Postihla jindy už Rejeden pohled tohoto mladého muže, ztopený v Tyndě, když se domníval, že není pozorován, ale tohohle, co v jeho očích v tomto okamžiku háralo, se stará profesorka umění pěveckého zcela vážně ulekla a umínila si, napříště podrželi oba, nejen jej, ale i Tyndu, v pilném pozoru, nebof takhle nezkroceně dravě dívá se muž na ženu, jenom jestliže ženu zkrolil, anebo má-Ii aspoň všechny důvody k přesvědčení, že se mu to podaří.

Mr. Mour otázal se poté, ceně zuby až po stoličky, kterak že miss Tynda ztrávila poslední noc před nejrozhodnějším dnem svého života, dnem, který i on považuje za nejrozhodnější pro život svůj a slečně Tyndě v lících zhasly plameny tak náhle, jak vzplanuly; zbledla do běla jak stěna. Nezdá prý se mu v nejlepší míře.

Ale přece odpověděla výbuchem nejrozverněj- šího smíchu, perlícího nejbujnějšími kaskádami, vyhledávajícími zúmysla všechny polohy jejího hlasu, aby sebe i Mr. Moura ujistila veškerou jeho svěžestí, která byla opravdu obdivuhodná.

„Vyspala jsem se tak výborně, že mne milostivá paní musela o deváté hodině vzbudit, když přišla."

„Něco mi praví," vece Mr. Mour, „že přes lo výhrám sázku svého štěstí dokonale. Bojíte se toho, miss Tynda, jste velmi rozechvěna, zrudla jsle a zbledla, když jste mne spatřila ; kdo se směje naposled, směje se nejlépe."

„Neztremujte mi mou Tyndu, lieber mister, sice vám ji vezmu a neuvidíte ji až po dnešním představení. Ujišťuju vás, že nebyla nikdy tak při hlasu jako dnes, a že její Elsa bude manifik ! Připravte se na takové triumfy, že budete při nich rudnout a blednout vy 1" A paní Maynau odběhla ke stolu a zaklepala šlěstí tak energicky, až se zachvěla kytice uprostřed bohatě přistrojené tabule.

Tynda naslouchala této rozmluvě s vyjevenýma očima a náhle nasadila tichoučkou rouladu z nej- hlubší své hloubky a v bleskorychlých tercích vyběhla do závratné výše flétnou i stříbrem.

Mr. Mour díval se jí do rozevřených úst pozorně, jako by viděl meander tónu před očima svýma se rozvíjeli a nezměnil postoj ani potom, když Tynda skončila a znenadání zaštkala, a do zaštkání se zasmála.

„Was machst du da, děvečko meine 1" zhrozila se paní Maynau, „nebud přece hysterická, to bys mohla zkazit všecko 1" Až do toho okamžiku nespustil s ní Mour očí, ale tu sekl bradou po svém tajemníku, jejž ani to nevzpamatovalo z jeho toporného zakoukání do Tyndy.

Nato Mr. Mour poklonil se slečně Ullikově prudkým přikývnutím a vrátil se k pánům do kruhu, stojícího kolem pana cis. rady, kterýž horlivě vykládal.

„Du schandllisterner Amerikaner, du 1 17) řekla za ním paní Maynau tak nahlas, že to mohl snadno slyšeli.

Mezi pány nastal vzruch, když pan cis. rada prohlásil, že pány zve k nepatrné předsnídávce narychlo, jejíž skromnosti — tak prosí — nechť laskavě ráčí prominouti, je to jenom zákusek, aby dodal chuti přípitku, ve strojírně přichystanému. Račte, prosím, pánové, zasednouti; řeči a přípitky budou až ve strojírně tváří v tvář naší milované turbině.

„Která dosud spí," řekl Mr. Mour, „ale my ji probudíme. Sacred turbina!"

„Vltavskou vodou," řekl inženýr projektant.

„Uvidíme, jak jí půjde k duhu, pane inženýre, je ío první turbina, která ji pije," nastavovat thema dvorní rada Mukovský, člen správní rady.

„Totiž v Praze první," namítl inženýr.

„Turbině vltavskou, nám šampaňské," vmísil se pan cis. rada.

„Viděl jsem, viděl, ty baterie, jak je skládali do strojírny," zahlaholil kdosi z akcionářů a tímto mělkým tónem nesla se zábava dále.

Nálada byla výtečná, nepatrné příhodě — nedostávalo se židle pro pana osobního sekretáře Mr. Moura — bylo odpomoženo po nějakém otálení.

Pan cis, rada otevřel dveře a houkl do nich.

Za nějakou minulu — bylo patrno, že přes- počeiná židle dala shánění — přinesl židli starý — Nezmara.

„Tamhle pro mladého pána 1" rozkázal pan cis. rada s neochvějnou tváří grandseigneura a ukázal k Nezmarovi mladému.

Starý s tváří úslužné pokory, rovněž neochvějnou, přistoupil k synovi a otázal se : „Kam si ráčejí sednout, mladý pane ?" nejinak než jako by se jednalo o mladého pána, jejž jakživ neviděl.

Výjev byl tak nelíčené vážný, že deputace pisárny, sedící na dolejším konci tabule, umlkla ve svém gaudiu z této švandy, pochybujíc náhle, zdali starý Nezmara mladého vůbec pozr.Dl, tak opravdově vedl sobě starý pirát, ani na jeho synu nebylo znát, že by chápal, kdo mu to židli přinesl.

Scéna ušla ostatní společnosti, hovorem zabavené, vyjma Mr. Moura, jenž prohlásil, že jeho sekretář náleží po jeho bok, když pan cis. rada kynul na úzký protějšek tabule kde seděli hodnostové posledního řádu.

Starý Nezmara, oděný v modrou kamizolu se žlutými lesklými knoflíky, vysoko přepásanou skvěle bílou zástěrou, kopie to stejnokroje služebnictva Mr. Moura, nesl židli pro svého syna na určené místo s nevýslovnou vážností, která vypadala tím groteskněji, že židle byla ubohá, zřejmě z nevalné již kuchyňské garnitury.

Hluboká poklona, s níž synu svému židli podstrčil, způsob, jakým syn otce při tom naprosto přezíral, byly tak neodolatelný, že mladí pánové z kanceláře zasmáli se tentokráte hlasitě. Ale zcela nepatrná vráska na čele pana cis. rady stačila na přítrž pohoršení.

Kratičký ten výjev, svou ožehavou ironií zjevný jenom lidem z Papírky, procítil Véna ještě hloub než pod koží, což dosvědčovala pro tu chvíli i jeho fysiognomie, která přibrala onen zvláštní nenávistný a trpný rys, jaký vídali na posmívaných pro sociální, plemennou anebo náboženskou příslušnost. Fysiognomii takovou ukázal laké panu cis. radovi, a ten jí laké porozuměl, nebof kolem jeho úst kmitl úsměv, jejž Véna měl po- chopiti jako jemný doklad neodolatelné komiky své situace.

Také jeho vlastní otec promluvil k němu úsměvem právě ve dveřích a Véna ihned pochopil, zasmál se na ofce velmi okázale, až hlasilě a potřásl několikráte hlavou; to si dva potupení proletáři dávali na srozuměnou : — Ne oni s námi, ale my svou komedií s nimi provedli jsme si zdařilou švandu!

Tak pouhými jen grimasami vybojován v půl minutě kus sociálního ne snad zápasu, ale aspoň polemiky, v níž se Véna pocítil vítězem.

— Kdybyste tak věděli, hoškové, o dnešní noci! — pomyslil si na adresu kontoai istů, poznávaje, že událost této dnešní noci vypadá skutečně lépe jako triumf a pomsta ranou do tváře udeřeného proletáře než jako jeho zločin.

A Véna pustil se do jídla s chutí daleko větší než kdokoli jiný, nebof nevýslovně lahodné sousto, jež se mu právě na jazyku rozplývalo — nevěděl mu ani jména, nebof jedl po prvé jakživ husí paštiku jatemí s aspikem — bylo zase první, jež požíval od včerejšího poledne.

A od té chvíle podbarvil se jeho názor na věc růžově a zodpovědný princip v něm zvolil si odtud stanovisko — humoru, jehož hranolem viděl náhle také na Tyndu, nebof konec konců jest jeho román s ní vlastně humoreskou, v níž se jí špatně vyplatila ta mříž, kterou postavila mezi oběma.

Na štěstí — slyšme slečnu Tyndu, kterak si po tichoučku trilkuje za rozmluvy s Mr. Mourem, až dokonce někdy hlasitějším popěvkem upozorní na sebe celou společnost — katastrofa, jíž se obávala, nedostavila se, proč tedy bořili bradu do prsou ? !

O čem pak se vlastně mluví! ?

„Prozatím jsem přesvědčena, že zvítězím, i nemám jiné prosby k vám, než abyste dohrál svou roli bezvadného kavalíra až do rozhodnutí a nepřipravil mne o nutný klid, či vlastně nezvyšoval můj neklid a rozčilení, jež si pořád nemůžete vysvětlili, ačkoli jest tak přirozené. A ty dvě slzičky před chvílí vysvětlete si jen mým rozechvěním! Bylo to i trochu z radosti, že jsem tak výtečně disponována, abych byla nadobro upřímnou. Mýlíte se, mister, v tom, co jste pravil; budu vaše bez slz a nářku a nikdy na mně nepoznáte, že jsem kdy dávala přednost dráze umělecké před štěstím, jež mi, jak ujišťujete vy, chystáte, to vám mohu slíbit. Ale slibuii vám také, že se dříve zasadím o své vítězství a že se přičiním, aby bylo co nejdokonalejší... Och, nasadím všechny své síly 1" Tento rozšafný proslov, ačkoli byl míněn výhradně pro Mr. Moura, udělal také radost Vénovi, cítil, jak se mu sbírá úsměv na rtech. Smál se tragice svého dobrodružství s Tyndou. Úsměv viděla i Tynda, sklonila! se v tom okamžiku hlava Mourová, aby jí políbil ruku — dnes vůbec po prvé — a Tyndiny oči setkaly se s Vénovými — dnes vůbec po prvé ...

A Tyndinýma očima roztál poslední zbytek té tragiky nadobro, nebylo v nich ani obvinění, jehož se obával, ani odpuštění, po němž toužil, ale zato takové vyšlehnutí vášně, připomínající němý blesk, svědka nesmírné bouře pod obzorem ukryté, a prozrazující vzpomínku a znovu- prožití. Domníval se, že jest ženě zapotřebí k takovým očím mnoho nocí a nyní seznal, že stačí po případě jediná...

Snídaně, sestávající jen ze tří studených chodů, odbyla se brzy a nastoupen pochod do strojírny; tentokráte už Mr. Mour zase nabídl slečně Ullikově rámě v čele průvodu, ubírajícího se napřed do nové tovární budovy, postavené na ostrově a nesoucí kolosální nápis : „TURBINA", akciová společnost k obrábění dřeva, parke- tárna, speciální výroba klavírů amerického systému Harwey.

Ohromnost písma zavdávala podnět k přemýšlení, ježto největší vzdálenost, ze které mohlo býti čteno, byla okna vily páně Ullikovy.

Upozornil na to pan dvorní rada Mukovský, ale bylo mu od pana inženýra projektanta řečeno, že je to pro symetrii, ježto na druhé straně k řece jest právě takový nápis.

V tovární dílně shledali páni akcionáři, co sami věděli, že totiž strojů na speciální výrobu amerických klavírů dosud není, jenom o tom, zdali už z Ameriky objednány, aneb neobjednány, panovala nejasná pochyba, ježto nebylo dosud rozhodnuto, zdali firma Harwey sama převezme instalaci, anebo ji ponechá risiku společností, při čemž by se omezila na dodávku kalifornských resonančních desek. Toto jednání dosud je „v tahu", ujišťoval prozatímný president pan cis. rada Ullik, ve skutečnosti realisace speciální výroby klavírů závisela od očekávaného úpisu a přínosu budoucího presidenta „Turbiny", Mr. Moura.

Zato druhé křídlo tovární, určené pro obrábění dřeva na polotovary, bylo už úplně vypraveno a u jednotlivých strojů, v jichž záponách upjata již břevna, prkna, desky a hmotité špalky měkké i tvrdé pro pily kruhové i pásové, hoblo- vací, vrtací a soustruhové nože i ťrézy, stáli pohotově dělníci v modrých blůzách se žlutými knoťlíky jako starý Nezmara, uctivě pozdravujíce pány funkcionáře, kteří blahovolně děkovali i tu a tam se tázali po zařízení a jednotlivostech.

Nejdéle pozdrželi se pánové v parketárně, jediné dílně oddílu obráběcího, zařízené na hotový tovar, kdež podával pan cis. rada zvlášť obšírný a nadšený výklad s dodatkem, že se nacházíme u nejslibnějšího a nejvýnosnějšího, chci říci totiž u jednoho z nejslibnějších a nej- výnosnějších odvětví naší milé „Turbiny", k čemuž dodal pan dv. a správní rada Mukovský, po p. cis. radovi nejsilnější akcionář, a to nikoli jen polohlasně : „To bychom také prosili!"

„A nyní, pánové," řečnil pan císařský rada peripateticky i pateticky, „seznavše také elek- trickou insialaci našeho závodu, stojíme před dveřmi nejdůležitější jeho svatyně, v níž jsme si dovolili zapřáhnouti naši stříbropěnnou Vltavu do naších služeb, do služeb pokrokového průmyslu našeho, pracujícího nejmodernějšími technickými vymoženostmi a razícího ve vlasti naší průkopnicky nové dráhy. Vy víte, pánové, jaké překážky bylo nám překonali, překážky, jaké nám, průmyslovým pionýrům novodobým, nastavěla do cesty reakce, kterouž nechci blíže naznačovali. Jestliže se o tom zmiňuji, neděje se tak proto, abych snad neskromně chtěl poukazovali na své zásluhy, ačkoli to byly přetěžké doby mého života, než se mi podařilo ty pány poslgti — na kolo. (Výborně 1 Ojedinělý hlas : ,Kolo mlejnský.' Smích.) Teprve potom, kdy vítězství nad těmito, abych tak řekl, kazisvěty bylo úplné, přiblížila se možnost založili naši akciovou společnost .Turbinu' pro obrábění dřeva s ručením omezeným, sestoupivší se za dvojím účelem, klerý si lady v naší továrně, když jsme tu tak hezky pohromadě, můžeme prozradili, pánové 1 První z lěchto účelů jest, abychom udělali přílrž lomu utrácení milionů, jež vyhazuje naše stříbropěnná Vltava ramenem, vedoucím naším pozemkem a druhý, abychom tuléž stříbropěnnou Vltavu přinutili k tomu, aby tímtéž ramenem odváděla tytéž miliony do pokladen naší Turbiny 1 (Výborně 1 Výborně ! Potlesk : Hlas : ,Máme dost velkou ?' Dlouhotrvající veselost.) Nyní, pánové, když stojíme konečně před, abych iak řekl, komnatou, v níž naše milá, nic netušící turbina, jak duchaplně poznamenal Mr. Mour, ještě dříme, abychom ji probudili, přiznejme si ještě, co námahy bylo u jednotlivce z nás, třeba velmi zámožného, zapotřebí, než se podařilo probuditi a potom udržeti v něm trochu té ctnosti, jíž se našincům tak tuze nedostává, podnikavosti, sapristi, pánové! A tu ovšem, pánové, když stojíme u těchto dveří, nelze mi odolati, vás poprosili, ráčiti dovoliti, projeviti moje soukromé osobní zadostučiněni nad tím, že jsem se octl u cíle svých životních snah, jež jsem se jal pojímati, když jsem sedávai ještě jako účetní síla v staroslavném tehdáž závodě svého tchána Freye. Abychom uvedli turbinu, silotvorné srdce naší stejnojmenné společnosti na obrábění dřeva s ručením omezeným, v chod, netřeba více než otevříti tento vchod a otočiti ventilem vpusti vodní a do celého závodního agregátu strojního vejde život. Pánové, račmež tak učiniti!"

Posluchačstvo odměnilo pana cis. radu nelíčeným souhlasem a potleskem, pan cis. rada otevřel dveře a do strojírny první vstoupil nastávající president „Turbiny", a. s. k. o. d. s r. o., s nastávající pí. presidentovou, vědělif všichni, že to jenom od ní závisí, stane-li se jí.

Ve strojírně poměrně prostranné, ale nízké, hojně festony ze smrčí okrášlené pro dnešní den interní slavnosti závodní, ačkoli vlastní 467 Dr. V. F BRNO zahájení továrny ustanoveno po zítřejší komisi, naskytoval se i průmyslníkům pohled neobvyklý.

Ti ovšem rozpoznali ihned hnací, silné, plné vodorovné kolo, korunující ve výši muže celý imposantní strojní zjev a lesklými palci s hůry zatínající do palců kolmého kola převodního. Viděli, že hnací kolo nasazeno jest na kolmém hřídeli, mocném jak sloup a probíhajícím mohutnou armaturou do kamenné podlahy strojovny a uhodli, že vodní kolo, otáčející hnacím hřídelem na jeho dolejším konci hluboko pod podlahou, nutně musí býti namontováno taktéž rovnoběžně, ale tu jim, po většině starším pánům, zkušenosti vypověděly služby k dalším představám. Jinak nebylo přehlednějšího strojního zařízení nad tohle turbinové — zdánlivě, nebof všechny detaily byly ukryty pod kovovými plášli-krunýři, dodávajícími svými rozlehlými oblinami celku zvlášf kyklopského vzezření, jehož organický lad a konstruktivní harmonie zasluhovaly obrovský věnec květinový, červenobílými stuhami ovinutý, položený svrchu hnacího kola. Také na kole, jímž se roztáčí vpustný ventil, byly květiny ve formě kytice, jejími stuhami uvázána rukověť tak, že teprve rozvázáním mohl se ventil roztočiti.

„Pan vrchní inženýr bude tak laskav a podá nám stručný odborný výklad o naší turbině 1" ohlásil pan cis. rada.

„Milostivé dámy a velectění pánové 1" spustil projektant inženýr, „turbina, kterou před sebou vidíme, náleží k tak zvaným turbinám reakčním a jest v tomto našem zdokonalení dílem geniálního inženýra Francise ..."

Až potud byl inženýrův výklad jasný jako křišfál, ale zkalil se výlučně odbornicky hned v malé chvíli na to, jakmile se přednášející dostal k turbinovému mezikruží, věncům, roz- váděcímu a oběžnému, hluboko pod podlahou i hladinou uloženým. Inženýr vodil své poslu- chačstvo od turbiny skutečně k modrým kopiím nárysů pod sklem a rámem na stěně průřezy ukazujícím — marně. Nakonec provázeli jej na těchto cestách jen tři opravdoví interesenti a ostatek rozpadl se ve skupinky o vlastních řečnících a posluchačích.

Ale pan vrchní inženýr nakonec stal se zase vesměs srozumitelným a poutavým, řka : „A nyní, pánové, chopme se číší 1" Kde kdo spěchal vyhovět sympatickému vyzvání — stálo tu tenkostopkaté skleněné to kvítí v několika řadách na stole srovnáno i bylo velmi rychle rozebráno, nebof na akciových podnicích toho druhu, kde každý akcionář jest nejen hostem, ale i hostitelem, nikdy nebývá žádného, ani formálního upejpání.

I ozvala se střelba zátek a klokot zlatohrd- lých lahví, nejednomu z přítomných příjemnější nad slavičí. Když potom všichni stáli kolem turbiny připraveni, pokračoval inženýr : „Až dosud nevniklo do útrob naší turbiny ani kapky vltavské, hned jak namontován ventil, uzavřen plombou, nejen z ohledů bezpečnostních, ale také z toho důvodu, aby prvenství zachováno zůstalo dnešnímu dnu. Snímám svýma rukama tuto plombu s pocitem oprávněné pýchy technika, jemuž popřáno, aby v našem městě odevzdával první turbinu jejímu určení. (Výborně ! Potlesk nemožný, ježto bylo vždy jen po jedné volné ruce.) Nyní jest ventil ještě upoután lehčí a poetičtější páskou, než byl prosaický motouz a úkol rozvázati pouto stužky a roztočili kolo ventilu zůstaven krásným, čistým dívčím rukám dámy, jíž si všichni vážíme a již neobme- zeně ctíme, rukám slečny dcery našeho přemi- lého dosavadního předsedy a vlastního zakladatele naší společnosti .Turbiny'. Prosím slečnu Tyndu Ullikovou, aby se ujala svého úkolu, a předtím vykonala obřad křlu 1" Nastala chvíle napjatého ticha a všeobecného pozoru, na Tyndu soustředěného.

Tynda sama po celou přednášku sama sobě zůstavená a ve svých myšlenkách utonulá vrchovatě byla překvapena, zapomnělaf pod silnějšími dojmy téměř úplně na svou funkci kmotry, kterou inženýr nadto vnuknutím okamžiku šfastného aranžéra, patrně pod bezděčnou sugescí přezdívky, jíž se Tyndě dostalo vynálezem Kolčových, rozmnožil obřadem křtu, k tomu účelu od něho vymyšleným. Byl jí k němu také návodem.

Ačkoli se silně přemáhala, nebohá kmotra chovala se nápadně ohroženě a dívčí její ruce se třásly, když rozvazovala bílou stuhu na ventilu přívodním. Inženýr vzal kytici tímio odvázáním uvolněnou a podal ji Tyndě s hlubokou úklonou — na této podrobnosti celého obřadu nemálo si zakládal. Potom přinesl veliký zlatý anebo pozlacený pohár, zvlášf k tomu vypůjčený, naplnil jej vlastnoručně šampaňským, až pěna přes kraj převislá, energickým pohybem ruky naznačil, jak má obsah poháru nad strojem vychrstnouti.

Tyndina ruka s pohárem ve výši chvíli drkotala, ale potom zašuměla pěna šampaňského na masivní oblině turbiny.

„Jméno 1 Jaké jméno 1 ?" ozval se všetečný žertéř akcionář.

„Nuže, jaké jiné jméno, než Turbina ?" odpověděl mu soused, ale již ucítil výstražné ťuknutí do žeber se strany dv. rady Mukovského, jenž celý ten inženýrův nápad pokládal za nešťastný a nevkusný.

Zatím však inženýr zase přejal od Tyndy kytici a její čisté dívčí ruce měly nyní roztočili kolo ventilu vodního a tím také těleso turbiny.

„Vlevo 1" bylo slyšet polohlas inženýrův.

Ale Tynda nehnula kolem ani vlevo i upustila od něho s rozpačitým pohledem nemohoucnosti k svému instruktoru.

Na jeho domluvu chopila se kola ještě jednou a když se o ně zase marně vzepřela, přiskočil rychle Mr. Mour a popadnuv svýma dlouhýma rukama obě slečnina zápěstí a za žertovného i pochvalného provolávání akcionářů nutným důrazem pomohl jí ke konečnému úspěchu.

Vodní běs, hluboko pod nohama zástupců akc. společnosti „Turbina" k její službě spoutaný, zaúpěl jako drátěnými důtkami vybičo- vaný, zavyl do tenká a chopil se práce, turbina počala se otáčeti, palce zasáhly do palců, řemen transmise, tlustý jako prkno, mlaskl si a začal svůj koloběžný let z velkého na malý kotouč.

Ale ozubený terč svrchu turbiny neproved! ani půl druhé obrátky — trvalo jen tak dlouho, co mohl inženýr projektant s hlubokou poklonou Tyndě zas nabídnouti její kytici, když vzú- pění vodního běsa v těsné jeho propasti pod strojovnou změnilo se ve skřípavé vzkřekání, kostmi doslova pronikající, nebof chvěla se při něm celá strojovna prudkými otřesy, projevujícími se pocity ohavného brnění v končetinách, páteři i lebce.

Kovově krouhavý lomoz byl ohlušující, ozýval se trhaně, trhavě otáčelo se také hnací ozubené kolo turbiny, řvoucí pekelně, když kolo šlo a jen sténající, když se kolo zastavilo. Řinčela při tom až i okna a obrysy jich rámů staly se tak nejasnými, jako ladičky ve chvění uvedené.

Byl to moment hrůzy, trvající asi čtvrt minuty, než přiběhl vyjevený muž a otočením kola ventilu přítok vody do turbiny zastavil, a hrůza jevila se nepopiratelně na tvářích všech účast- níků, zmlklých až k ustrašenému šepotu, jímž pronášeny dotazy.

Polohlasem mluvil také inženýr s mužem, který turbinu zastavil; byl to montér zahraniční strojírny, turbinu dodavší, pod jehož vedením byla také sestavena. Jich porada byla vážná a stručná a skončila tím, že montér v prkenné části podlahy zdvihl prostranný padák, čímž odkryt vstup do podzemí.

Do otvoru vstoupil nejen montér, ale laké inženýr po železných příčlích ve zdi zapuštěných a vedoucích až ke hladině vod.

Zatím co oba dleli v hlubinách, okřála trochu nálada účastníků této na chvíli přerušené interní slavnosti závodní.

Počátek učinil žertéř, který tvrdil, že slečna kmotra roztočila ventil přespříliš, ale nerozesmál nikoho. Nepodařilo se to v jeho kroužku ani Mr. Mourovi, který rozcenil zuby k poznámce : „Ta kmotřenka je také dobře při hlase, miss Tynda, je-li pravda ?" a zaklepal svou ebenovou holí na podlahu.

„Co říkáte, Mr. Mour ?" otázala se Tynda téměř plačky a hlasem od leknutí osuhlým.

„Co děláš, chceš nastydnout ?" ozvala se káravě paní Maynau, „pojď raději dále od té jedovaté díry, a pojďme raději docela pryč, mám ještě husí kůži jako struhadlo ; od požáru divadla na Vídeňce jsem se tak nelekla jako dnes," a už byla uprostřed vypravování o katastrofě, jíž byla očitým svědkem.

Ale odmlčela se a znenadání bystře se podívala na svou žačku. Dolní víčka Tyndina přelévala se slzami. Svrchovaně ustrašena chytila ji paní Maynau za ruce s opětným : „Was machs du ? Snad bys neplakala, a to bys mohla raději už teď v poledne odříci, a to už na mou duši dnes nic víc nescházelo 1" „To už je po druhé — takové nešťastné znamení," štkala Tynda lítostivě jako dítě, „po prvé letos v zimě, když pukla ta tabule a teď tohle 1" „Pánové 1" ozval se zase žertovný akcionář, o němž kolovalo ostatně podezření, že jest ve společnosti zvědem nepřátelského tábora, „pánové, proč my vlastně s těmi číšemi chodíme jak s lampičkami, vždyť nám zvlaží v rukou, na- vrhuju, připijme turbině, snad přijde k sobě, když to uslyší 1 Sláva, pánové 1" Nikdo sice neopětoval jeho „sláva !", ale pilo se všeobecně, někde se ozvalo i nesmělé ernk- nutí dvou sklenic.

Pan cis. rada, stojící na kraji jámy s panem dv. radou, hořce se rozhlédl po shromáždění. Pronésti přípilek po spuštění stroje bylo pořadem slavnostním vyhrazeno jemu.

Byl nejvyšší čas, že se inženýr v zabláceném fraku a umazaných lakýrkách zase vynořil z otvoru, za ním následoval montér s velikou maznicí v ruce.

„Jsem vědě], nic to není, porucha zaviněna tím, že nadvodní ložisko nedostatečně mazáno, samočinné napajedlo se patrně ucpalo, zatím jsme vypomohli maznicí," referoval inženýr panu cis. radovi.

„Myslím, že to nyní půjde!"

„Nic nepůjde 1" ozval se najednou energický hlas člověka, který tu dnes ještě nepromluvil, „stala se chyba zásadní, vy jsle měli zřídit spirálovou turbinu s násosovým rourovodem nad jezem ! Varuju vás před dalšími pokusy se strojem buď špatně vypočteným, sestrojeným anebo monlovaným, není-li vada vůbec v regulaci přítoku !"

Mluvčím nebyl nikdo jiný, leč osobní tajemník Mr. Moura. Tyndin žal, jehož pravé podstatě rozuměl on jediný, dodal mu odvahy k výroku, později při procesu akc. společnosti „Turbina" o náhradu často citovanému.

Nedostalo se mu jiné odpovědi, leč že jej inženýr nebetyčně pánovitě očima změřil od hlavy k patě — sám si později uvědomil, když stál před vyšetřujícím soudcem, nejednou vzpomněl na tento okamžik výstrahy Nezmarova syna — a přikročil k venlilovému kolu i prudce je roztočil.

Na chvíli, která potom následovala, pamatují se svědci jenom zcela neurčitě. Ačkoli nikdo z nich nezažil zemětřesení, všichni se srovnávali v tom, že nejinak jest asi při tomto zjevu přírodním, pocit pohnutí půdy — zdálo prý se, |ako kdyby jim byla pod nohama podtržena — zmocnil se nejdříve jejich nohou a způsobil u všech šílenou touhu spasili se co nejrychleji ven ze strojovny, mohlo by se říci v základech se kymácející, kdyby výchvěje, způsobené drhnutím kolmého hřídele turbiny, nebyly bývaly tak krátké. Okna strojovny už nedrnčela, ale vřeštěla svými skly v železných rámech vysokým jekem a možno mluviti o štěstí, že tato chvíle paniky nebyla dlouhá. Skončila ohlušujícím třeskem — strašným okamžikem, přelomením namoženého hřídele a vytrysknutím rozvířené vody až nad podlahu strojovny.

To už byli účastníci slavnosti venku a tu setkali se s davem dělníků, prchajících z dílen knihařského závodu Ullikova, umístěného ve staré budově Papírky, tu začala padati omítka a štuk s trámcových stropů. Jaké otřesy zmítaly celým okolím strojírny, bylo patrno i z toho, že s jednoho okna zvýšeného přízemku obytné budovy, stojící přece až na druhém břehu ovšem úzkého ramene řeky, před očima svědků spadla mříž ...

Za takových okolností nelze se ovšem diviti, že účastníci zmařené interní slavnosti závodu co nejrychleji hleděli opustiti jeviště nehody, na niž ovšem dlužno hleděli pro její další katastrofální následky jako na veliké neštěstí.

Katastrofální následky tyto počaly se jevili už hned ve správní radě, svolané nahned do pracovny dosavadního presidenta společnosti. Měla neobyčejně bouřlivý průběh, iak bouřlivý, že dříve než došlo k jakémukoli usnesení, odjel z ní všecek indignován Mr. Mour, čímž v pochybu uvedeno jeho odhodlání, za jistých, úředně ne- povědomých, ale v kruzích společnosti známých podmínek upsati asi desítinásobný obnos svých dosavadních akcií.

Následkem toho bouře, kteráž obracela se až dosud proti projektantu, ohroženému velmi značnou pokutou, jakožto poenale smlouvy, obrala si nyní dosavadního presidenta, jemuž kladena za výhradní vinu volba zahraniční strojírny, od níž turbina objednána. Proti tomu byla obhajoba těžká a správní rada rozešla se za velikého rozčilení a velmi patrných nedostatků urbanity ve svých slovných projevech vůči dosavadnímu presidentu, ještě před půlhodinou tak milovanému — s usnesením hned na zítří svolati mimořádnou valnou hromadu, kteráž by se byla vlastně mohla konali ihned vzhledem k tomu, že všichni akcionáři byli venku na ulici pohromadě, očekávajíce svou správní radu.

ÚČTY A. FREYE S B. ULLIKEM Pan cis. rada zůstaven ve své pracovně sám sobě a svému zhroucení i zjevně znatelnému tím, že seděl u psacího stolu, zabořen až po temeno hlavy do svých loktů.

K zhroucení měl ovšem všechny důvody.

Nebof jestliže ostatní akcionáři ručí podle zákona pouze upsaným podílem, pan cis. rada ručí celým svým jměním, ježto celé upsal jakožto cenu za svůj pozemek na ostrově Papírky společnosti postoupený i s vodním právem, jediné, co tu nepatří ani jemu ani společnosti, jest stará věžní budova, která připsána jeho svaku, panu Arminovi Freyovi, za odstoupenou a jeho podíl na firmě Ullik a spol., takže se firma tato octla vlastně v nájemném poměru k bývalému společníku A. Freyovi. Obytná budova na břehu zůstává dosud v majetku pana cis. rady s výhradou předkupního práva „Turbiny" pro případ takového rozkvětu, že by bylo přistoupiti k další, potom průčelně representační novostavbě závodní.

V nic na světě nevěřil pan cis. rada tak málo jako v uskutečnění těchto snů právě v této chvíli, fiasko turbiny již v této hodině jest předmětem hovoru v průmyslových kruzích pražských a jenom exotičnost 18) akcií „Turbiny" zachraňuje je před veřejným číselným konstatováním jich znehodnocení, a záchrana společnosti závisí skutečně jen od toho, upíše-li Mr. Mour podle své podmíněné přípovědi zbytek akcií, chovaných v tresoru společnosti.

Jeho podivné chování dnešní, unáhlený jeho odchod z rozčilené správní rady pod záminkou, celkem nicotnou, nenasvědčuje tomu, že by dostál nyní svému slovu, podmíněnému neúspěchem Tyndiným dnešního večera. Pan cis. rada věděl sice o tom, že jest intrikou Mr. Moura, jenž neváhal se za tím účelem spojili se slečnou Bogu- slavskou-Zmajovou — a to bylo panu cis. radovi nejznamenitějším důkazem opravdovosti Američanových úmyslů — ale v této zkrušené chvíli vytanulo mu, že boj o úspěch jeho dcery, svedený v hledišti opery, zvláště skončí-li v intencích Mr. Moura, skončí jenom škandálem, a náhle zazdálo se mu, že dvou škandálů s jeho jménem spojených za jeden den by bylo přece jenom trochu mnoho a již zmáčkl knoflík elektrického zvonku v kuchyni.

Vyloží své milované a zhýčkané dceři situaci jak náleží důkladně a bezohledně a přesvědčí ji, že jedině ona může situaci zachránili tím, když vzhledem k rozčilujícím událostem dnešního dne odřekne a nebude-li přesvědčena, že zvýší svou bezohlednost a z moci otcovské zakáže jí vystoupení — přes to, že jej Mr. Mour z takového zakročení vždycky co nejdůtklivěji zrazoval, když se mu o něm zmínil. Bude-li nejhůře, připomene Tyndě matku, což se nikdy neminulo účinkem.

Avšak přivolaná Tyndina služka, když ji posílal pro její velitelku s pozváním k bezodkladné rozmluvě, sdělila, že paní Maynau slečnu odvezla hned po tom poplachu a že milostpánovi zůstaven vzkaz, že je v poledne ještě zkouška na hlavní scény slečniny.

Pan rada mávl rukou a když kuchyňská rusalka zas zmizela, oddal se zase svému zhroucení znova.

A neměl-li dost důvodů k němu, zaklepal na dveře jeho pracovny ještě jeden, který mu dodal.

Na páně radovo : „Dále 1" vstoupil jeho pro- kurista.

„Co zas ?" řekl pan rada s nejoprávněnější mrzutostí, ale sotvaže pohlédl věrnému sluhovi svému bystřeji do tváře, vyskočil pan rada nad očekávání pružně z křesla.

„Co se stalo ?" opáčil dotaz.

„Směnka," řekl prokurista temně.

„Jak to ? Co bylo na medio splatno, vše jsme zaplatili do desíti hodin!" řekl pan rada za- jíkavě.

„Tato", a prokurista se odmlčel, „není v naší lhůtní knize a vůbec není — závodní 1" „Pane prokuristo ?" řekl pan cis. rada hrozivě.

Pravice starého prokuristy opustila jeho boltec, s něhož obírala narostlou tu plst a zúčastnila se gesta neobmezené oddanosti, jež prokurista provedl, řka : „Není! ... Jest soukromá, osobní pana šéfa 1" „Na kolik ? !"

Teprve po chvilce řekl starý prokurista ještě temněji než dříve : „Na čtyři tisíce korun."

„Kolik zůstalo v pokladně po dnešní výplatě ?"

„Kolem čtyř set, pane cis. rado !"

„Sapristi 1" A pan cis. rada vydal se na obvyklou procházku komnatou.

Proto on se tedy Bouda dnešního dne ani neukázal 1 Touto celkem vedlejší myšlenkou, vykládající synovu nepřítomnost, přebíjel otec myšlenku mnohem naléhavější, totiž samu událost falešné směnky, která by sama o sobě nebyla tolik srdci otcovskému — budiž upřímně doznáno — ubližovala, jako obnos čtyř tisíc korun.

Konečně přece bylo nutno uvážili, kde obnos vzít.

„Kdo je to ?" optal se pan rada.

„Nejšpinavější geldgébr v celé Praze. Gro- grauner 1" „Pane prokuristo, zapomínáte, že váš chef neuzavírá úvěrní obchody se špinavými finančníky !"

Prokurista se žalupným úsměvem poklonil se.

Cis. rada přešel ještě dvakráte komnatou a potom řekl: „Ať počká ještě půl hodiny 1" Prokurista odešel a hned za ním vybral se jeho chef na návštěvu k svému svaku a bývalému společníku panu Arminu Freyovi.

Nikdo nevylíčí obrovskou námahu, s jakou se pan cis. rada přinutil k této pochůzce, aby zase jednou po čtvrt století promluvil se svým svakem.

Byl tak zaujat touto neodbytnou a prokletou nutností, že ani největší pamětihodnost, kterou na cestě shledal, nedotkla se ho, jak měla.

Kráčeje po schodech starou Papírkou, nyní o polednách dělníků prázdnou, sotvaže se zastavil v otevřených dveřích sálu, v němž prý spadl strop, jak vřískaly dělnice „papeterky" v první chvíli poplachu. Všechny stoly, rozdělaná práce a podlaha pokryty tříští šedé omítky a když se pan rada jen tak od prahu podíval k stropu, viděl, že na něm nezůstalo ale ani smítečky štuku, smutně koukly na pana chefa závodu obnažené povály, za půl třetího sta let zase na světlo prohlédnuvší...

Byl to jediný neklenutý strop celé vlastní Papírky a tvořil zároveň podlahu Arminova příbytku a pan rada měl už k němu jenom jedny schody. Před vchodem k němu, tajuplně vy- šprleným, zastavil se na chvilku a namanulo se mu, že jakživ za těmiio dveřmi nebyl a namanulo se mu taky proč, jakýsi vieřinový přehled dvacetileté urputné nenávisti mezi ním a Arminem, tak urputné, že kdyby byl o ní uvažoval ještě jednu vteřinu, sotva by byl asi zazvonil, ačkoli tahle Boudová falešná směnka byla nesrovnatelně vražednější než sám zlomený hřídel turbiny.

Pan rada musel zvonit třikrát, než se uvnitř něco šustlo jako myška a zase nesmírně opatrně vnitřní dveře zavřelo a za nimi zmizelo.

Byla to Zofka Pečulíková.

Potom však za hodnou chvíli dostavil se k dřevěné mříži kdosi velmi energicky a když odtrhl modrou záclonu, ukázaly se plavobílé čupřiny prorocké bledé hlavy Arminovy.

Přišel už se zpytavě svraštělým obočím a nesmírnou otázkou v očích : „S kým dostává se mi, prosím, potěšení ? !" zeptal se Armin svaka.

„Císařský rada Ullik," odpověděla návštěva lak odměřeně, jako by se byla s Arminem v životě skutečně po prvé viděla.

„Přicházíte-li navštívit pana Armina Freye, musím vám k největší své lítosti sdělit, že ho není doma, a kdy bude pro vás doma, to se vymyká naprosto mé povědomosti!"

Pan rada pozdvihl na hlavě fez za chvostík, poroučel se němě a zvolna odcházel.

To nesmělo být, to by bylo Armina připravilo o jeho triumf : „Ale jestliže jsi přišel navštívit svého umírají- čího svaka," křikl Armin, „máš ovšem nejvyšší čas 1" a rychle oievřel, aby se Ullik nerozmyslil.

Pan rada se nemýlil, věděl, že v Arminovi na konec zvítězí afekt; i vešel fak, jako by skutečně šel navštívit na smrt nemocného.

„Pojď se podívat na počátek konce své práce, na zhoubu Papírky!" deklamoval Armin dále, i vedl pana radu přes komnatu k protějšímu koutu u okna, zdvihl tu lambrekyn.

Němě ukázal na stěnu pod oknem.

Pan rada, který vůbec nevěřil ve známé obavy Freyovy, ani se nepodíval, ale řekl : „To mi nemáš nic lepšího ukázat, po pětadvaceti letech, co jsme se neviděli ?"

Řeč pana rady zněla lítostivě. Tím tvrdší byl Armin.

„Měl bych ti po těchto pětadvaceti letech ukázat dveře," vybuchl, „ale nechci tak učinit dříve, než ti ukážu, že to zasloužíš 1" „Armine!" vzepřel se pan rada a vyrostl před svakem v celé své důstojnosti, „nežertuj se mnou !"

„Ó nikoli!" vece Armin, „chvíle, ve kteréž se zase po čtvrtstoletí shledáváme, abychom spolu zas po prvé a naposled promluvili, jest příliš vážná a krom toho nemám ani času ani chuti k žertům, ale k něčemu jinému 1" ? l" »1 „K súčtování, pane císařský rado 1" „Přišel jsem s nejlepšími úmysly a ty začínáš hádku 1" „Na vaše úmysly také dojde, pane císařský rado ! Ale zatím súčtujeme... Račte se jenom podívat 1" a prst Arminův přejel klikatě po okenní předprsni dolů až k podlaze.

„Tss 1" zasmál se pan rada, „co bych tady viděl! Vlasově tenká prasklina v omítce!"

„Pardon 1" namítl Armin, „vlasově tenká byla před hodinou, než jste dole spustili s vaší turbinou, nyní už je tak tenká jako kartonový papír, jak se hned přesvědčíme, anebo o něco silnější !"

Armin vzal se stolu dlouhý odřezek tuhého papíru a vstrčil jej do štěrbinky ve stěně. Projel hladce, ale nejen to, ztrácel se do zdi hravě tak, že jej Armin nakonec držel už jenom mezi nehty.

„Kdyby byl ten odřezek tak dlouhý, pane rado, co obnáší síla zdi, mohl byste jej druhou stranou tady pod oknem vytáhnout," vykládal Armin už beze zloby, takřka přívětivě, „to je důkaz, že vaše trhlina v omítce jde celou zdí. Ó, já se vyznám v puklinách Papírky, pane císařský rado ! Tato je vůbec první, která jde veskrze ; všechny dřívější za stavby, to byly hračky, které nepokračovaly. Ale tato před hodinou byla jako vlásek, nevnikl do ní ani obyčejný papír, za dvě hodiny vejde se do ní snadno tenhle nůž !" a Frey sebral se stolu svůj knihařský košerák, tenký jako pružina.

„Potom bude znát puklinu už také v nižších patrech," pokračoval snivě, „a do rána rozsype se stará Freyovic Papírka I A tvoje dílo zhouby bude dokonáno 1" Kdesi v komnatě ozvala se vtom třetí živá bytost úzkostlivým dlouhým vzdechem vyděšeného dítěte. Oči Ullikovy zabloudily k paravánu v koutě a zahlédly tu bosé nohy mladé ženy pod zástěnou už nekryté. Pan rada okamžitě uhodl, komu patří, o Zofce věděl jako kde kdo v domě.

Armin odmlčel se a přivřel oči jako unaven, v mžiku měl je však zas dokořán a strašným hlasem a s divým výrazem tváře vzkřikl : „Bídníku 1" Dlouhá plavá jeho brada třikrát se tím slovem otřásla. Při tom hnul nožem tak šeredně, že pan cis. rada mimoděk couvl.

„Neměj strachu, Bohumile 1" započal Armin zase přívětivě, „byl by to sice sladký pocit pro- bodnouti tě za vše, cos na mně napáchal, ale tato pomsta by byla příliš krátká, a potom připravil bych tě o tvé zásluhy, nebof zasloužíš konec, jaký jsi si sám připravil!"

Nůž odletěl z ruky Arminovy celou komnatou a buchl střenkou do dvířek kredence Jindřicha IV.

„Ano, ano, jižní zeď staré Papírky se sedá," spustil zase Armin pěvně melancholicky jako poslední Mohykán, zpívající svou předsmrtnou píseň, „sedá a ulehne na novou strojírnu akciové společnosti, která ji podkopala v základech, a s ní zahyne její zakladatel a ten celý rod 1" „Poslyš, Armine 1" osuhle řekl cis. rada, „mluvíš nesmysly, sám jsi vyprovokoval svým rekursem smíšenou komisi, která po nejbedlivěj- ším prozkoumání budovy prohlásila každé nebezpečí zamýšlenou novostavbou za vyloučeno, a taková komise se neblámne 1" „Sáms tomu nevěřil, všaks hned po komisi pojistil Papírku na vysoký obnos 1" „To bylo pro všechny případy mou povinností jako chefa firmy i jako spolumajitele závodu a otce rodiny a jestliže jsi pojistku neobnovil —" „Ne, to jsem neučinil, nebof osud Papírky jest i mým osudem 1 Nehnu se odtud I" Pan cis. rada pohlédl bedlivě na svaka i za- tanuly mu živě Arminovy krise v mladých letech, jež lékaři prohlašovali za jakýsi druh padoucnice beze ztráty vědomí. Zapomněl úplně na účel své návštěvy.

„Kdybych věřil i jen jedinému slovu z tvých fantasií, dal bych tě odtud násilím vyvést 1" řekl.

„A poněvadž nevěříš, tedy to neuděláš 1" namítl Armin a zasmál se dětinsky či bláznovsky a dodal : „Moje záhuba však je tak jistá jako tvoje, můj drahý Bohumile 1 Ty jsi už v tomto okamžiku beztoho tak jako tak mrtev 1" „No, dovol 1" „A snad ne ? Jak přežiješ svůj bankrot ?! Nu, jen mě neuhraň, děláš, jako bys nevěděl, že budeš nucen odpoledne ve tři hodiny úředně oznámit zastavení platů ! Vždyť přece přicházíš ke mně pro čtyři tisíce, abys moh' vyplatit fa- lesnou směnku, kterou ti nadrobil tvůj podařený synáček, abychom tedy konečně mluvili také jednou o tvých nejlepších úmyslech, s nimiž prý jsi přišel."

„Jak to víš!"

„Vím všelijaké věci, o jakých ty a tak leckdo jiný nemají tušení, ale tuhle nebylo těžko uhodnout ; tvoje děti, když je jim nejhůře, chodívají totiž ke mně o pomoc a tak tu byl také včera tvůj přeslavný junák Bouda. Nu, odmítl jsem ; řekl jsem si, ten hoch je mi sice sympatický, ale dám-li mu ty peníze, nepřijde jeho otec a ten přece musí přijít a potom se uvidí, co se dá dělat. Vidíš, mám ty čtyři tisíce — mh 1 — hm 1 — a kdybys měl deset Boudů a kdyby ti všichni k patnáctému máji nadrobili každý směnku na čtyři tisíce, mohl bych tě založit 1" Armin sáhl hluboko do nitra své sutany a vylovil odtud ne tobolku, ale bezmála brašnu, jistě že imitaci nějakého starožitného portefeuillu.

Rub hluboké náprsní kapsy všecek vyšel spolu najevo, jako k tobolce přišit.

„Na to vždycky zapomenu 1" zahuhlal Armin na vysvětlenou, i otočil tyčinkou ve hřbetě tobolky, tím uvolněn kovový drápek v látce zafatý a Frey otevřel tobolku.

Vyňal z ní balíček ve staniolu pečlivě zabalený, i ukázalo se, že jeho obsahem jest stučka svěžích bankovek. Armin odpočítal z nich čtyři a ostatní zabalil zase pečlivě do staniolu, uložil do tobolky a tu do hlubin kapsy a neopomenul zase zajistili ji tu otočením drápku.

„Je jich tam ještě čtyřicet šest," řekl a poklepl na ukrytou tobolku. „Tyto čtyři jsou tedy na tu krásnou směnku, vyhotovenou kriminálně od dědice tvého počestného jména. Ale dovol mi dříve malý slovný doprovod. Jestliže ti je dám a já ti je možná dám, co udělám ? Nic jiného, než že ti tak oplatím jednou službu, kterou jsi mi před dvaceti pěti lety, když jsem se vrátil Z Paříže, tolikrát prokázal. Věrně po švakrovsku. Tvůj pan tchán měl nejen na verthajmce, ale i na kapse fexír, zvláště když se jednalo o kapesné pro tvého švakra. Na štěstí měl jsem tebe a tys půjčoval rád, a když tvé půjčky dostoupily jisté výše, prohrál jsi z ničeho nic v barvičce najednou obnos dvakrát tak veliký, jako byl můj dluh u tebe, a poněvadž jsi zůstal svou prohru dlužen, potřeboval jsi své peníze ode mne naléhavě a neodkladně. Pamatuješ se ? Ano ? Odpusf tedy, jestliže tyto události, připomínající doby našeho nejintimnějšího přátelství, ano bratrství a společných flámů — kde jsou ty zlaté časy ! — osvě- žuju pro svůj vlastní požitek. Pomoc byla nasnadě, nebof nic nebylo snazšího, než vyplatiti mi á konto mé tříměsíční služné napřed — když byl náš společný chef, tvůj tchán, v lázních. Všechno bylo v nejlepším pořádku ; než skončí karlovarská sezona, můj dluh v otcovské pokladně samočinně bude uhrazen. Ale když přišlo prvního června, zapomněl jsi na můj bon v otcovské pokladně a poukázals mi mé tak zvané služné beze srážky. Měl jsem ti připomenoui já, ovšem ovšem — ale já, inferiorní karakter, stavěl se teprve tak, jako bych nic nevěděl — však už tenkrát mě žádná ženská zadarmo nemilovala — a velebil jsem tvou zapomětlivost jak náleží, zvláště na prvního července a prvního srpna, ale lýden před zářím jsem ji proklínal, když jsem seznal, že tvoje zapomětlivost nebyla líčená, ale žes zapomněl doopravdy jako na smrt, jak jsi se zadušoval řka, že než se vrátí starý, že peníze musí být v pokladně na vous splaceny, sic prý víme, co nás oba čeká. Já se tomu nevyhnul, nebof když Grograuner, je to týž finančník, který v tomto okamžiku čeká dole v byró na tyto čtyři papírky, přinesl směnku mé výroby — pamatuješ, kolik jsem jich zkazil, než jsi uznal manupropria starého pana Freye za bezvadné ? — zdřevěněla starému pánu ruka tak dokonale, že už se do své brzké potom smrti nepodepsal, ano i poslední vůli, kterouž mne postavil na dceřin podíl a tebe ustanovil chefem závodu — podkřižkoval levicí... Vidíš, tebe neranila mrtvice z falešné směnky tvého syna, jedině ta věc se nepovedla, jinak jsem to byl — budiž k tvému upokojení řečeno — já, kdo Boudoví pověděl o Grograunerovi a také já jsem na tom akceptu schvaloval facsimile tvého podpisu. Hleď, události se opravdu opakují !..."

Armin se odmlčel, aby vypozoroval účinek svých slov na svaka ; bavil se očividné a co bylo na jeho počínání nejdráždivějšího, lof tón tklivě sentimentální, tón vzpomínky na blažená mladá léta, s jakým vypravoval. Pan cis. rada tvářil se stejně tklivě sentimentálně, neboť od dobrého rozmaru toho pomatence záviselo, dá-li či nedá.

„Vidíte, pane cis. rado," pokračoval Armin, „že jste mne připravil o otcovské dědictví, o prvorozenství, o závod, o jeho chefovství, o císařské, komorní a obecní radovství, to všechno bych vám milerád odpustil, dostalo se mi zato zadostučinění, že jste závod dostal na všemožně nejdůkladnějšího psa. Ale že jste mi zničil mou Papírku, že jste mi pod nohama podkopal mé doupě, v němž mi bylo s mou tehdejší hanbou a mou vadou" — při tom slově Armin uhodil na svou znetvořenou šíj a hrudník — „tak dobře, takže mi není možno bez tohoto svého útočiště žít a jen s ním zhynout, to ti neodpustím nikdy, a proto" — tu začal Armin řvát — „táhni ke všem čertům, a Grograunerovi řekni, žes u mne byl a že ho dávám, padoucha po padouchovi pozdravovat."

Tu pan cis. rada nabyt zase svého obvyklého temperamentu a o nic méně hlasitě prohlásil: „Je-li tomu tak, potom dám kluka zavřít do kriminálu a tebe do blázince, sapristi!"

„Nu, kluka do kriminálu nedostaneš, nezapla- tíš-li, střelí se; když mi dal na to včera čestné slovo, dal jsem mu na revolver, a co přijde oa mne, já sletím s Papírkou dnes o půlnoci, a při tom bude mi jenom jedné věci líto, že jsem se nedočkal, až tebe zavrou pro kridu, sapristi 1" Na nenávist, zející z těchto Aminových slov, na tak otrávený hněv, bezmezným záštím soptící, nebyl pan cis. rada připraven, pokročil proti Arminovi a chystal se říci asi něco nesmírného, ale jeho na smrt zbledlý svak položil mu ruku na loket a řekl tajuplně : „Slyš !... Slyšels ? ... Zdi citadely královského hradu, v němž jsem se já narodil, a kam tys se přiženil, rozestupují se dále neúprosně a neodvratně 1" Pan cis. rada neslyšel nic, aniž dbal. Beze slova jenom zapraštiv sepjatými prsty — na okamžik hodlal tak svaka uprositi — rozběhl se ke vchodu, Armin za ním, nebof kdyby mu neotevřel, nebyl by se dostal odtud.

Když už mu odemkl dřevěnou mříž, panu radovi to trvalo dlouho, takže až mříží zalomco- val, zachytil jej Armin za rukáv a pevně drže vzpouzejícího, řekl hlasem dočista změněným : „Tady máš ty peníze, Ulliku 1" a podával mu bankovky v chuchval schumlané... „Není to z lásky k tobě, to víš, ale ten hoch je representantem mužské linie na Papírce, patří k nám vyvrženým a vyděděným, patrně ho čeká můj osud, a proto je mi sympatický a ber, dokud dávám. A ještě něco" — a tu stal se Armin už naprosto kamarádsky důvěrným — „to, co jsem povídal tam uvnitř o zkáze Papírky a rozestupujících se zdech, to je, jak se samo sebou rozumí, nesmysl, ale to platilo tej holce, co je u mne, seděla schována za záslěnou a neušlo jí ani slovo. Nemohu se jí už půl roku zbavit, ale teď jistě čeká, až odejdeš a uleče 1" S tím svěřoval se potutelně čtverácky jako s náramně podařenou švandou, řeč provázel mnohými gesty, jedním z nich sehnul pravici pana císařského rady s veškerou roztomilosií mu nabízenou úplně dolů. Pan rada si to mohl vykládat, jak mu libo.

Pan rada zamručev rozpačité „s bohem" hleděl, aby dostal hodně schodů mezi sebe a svého svaka, stojícího bůhvíjak dlouho ještě na nejhořejším a smějícího se smíchem, nepříjemnějším než kletby.

„Inu, kompletní blázen 1" řekl si pan rada uháněje, aby Grograunera zaplatil.

S každé strany lomcoval jím jeden vztek, jeden měl sám na sebe, že neodpověděl Arminovi ani slovem na jeho sočení a žaloby — ale kdyby tak byl učinil, neměl by snad v kapse u vesty čtyři tisícovky a druhým zuřil na Boudu, stroje se nedočkavě k výbuchu, jen co se s ním setká.

„Inu, kompletní blázen I" opakoval si pan císařský rada, když si vzpomněl, že mu Armin uvěřil čtyři tisíce beze všeho písemného. 2e to v jeho hlavě nevypadá dobře, je vidět z toho, že nosí u sebe padesát tisíc. To by byl býval pěkný šéf závodu ... tenhle Armin ...

— Ale má dnes v kapse čtyřicet šest tisíc svých a ty čtyři jeho, odpovědělo cosi v Ullikovi na třetí vztek, který se také hned dostavil.

Když se vrátil Armin Frey do svého příbytku, seděla Zofka Pečulíková už před zástěnou a obouvala se v největším spěchu do botek.

Armin, aniž jí věnoval nejmenší pozornosti, vrátil se ke své práci, přerušené návštěvou císařského rady.

Jednalo se mu o to, aby co nejčistěji provedl rasuru onoho místa v čistopise své polemiky proti Mr. Terriedovi pro „Bibliophila" přichystaném, kde prozrazuje jméno Leiba Blumendufta. Stud jej pálil z toho, že mohl i jen okamžik vážně na to pomýšleti, ba dokonce to i provésii 1 Na místě zrady spoluvinníka svých padělků vepsal poznámku, že sice podle reversu má právo uvésti jméno svého proradného zákazníka, či lépe komisionáře jeho zákazníků, jenž patrně jeho imitací zneužíval k podvrhům od podepsaného nezamýšleným, že však od tohoto práva upouští z toho důvodu, že by své obvinění nemohl soudně dokázat, nebof ze situace, v níž se nachází, souditi musí podepsaný, že se v brzku, snad v několika hodinách sám octne před soudcem vyšším než všichni pozemští rozhodčí o pravosti a nepravosti.

Zofka už byla zatím obula svoje botky v tom chvatu. Stála před Arminem celá říčná a sotvaže vykoktala: „Je to pravda, milostpane, že to má všechno spadnout ? 1" Zofčino oslovení Armina milostpánem znamenalo, jak již známo, vždycky první stupeň roztržky, přes který se dosud nikdy nepostoupilo.

„— anebo to jen tak říkali před panem Ullikem," dodala Žofka, když si jí stále ještě nevšímal.

„Spadne to tak jistě, jako že tady sedím a s tebou mluvím, jako že se jmenuju Armin Frey a ty Žofie Pečulíková."

„Pro boha, to snad přece ne. A dnes v noci ?"

Zofka jakživa neměla tak velké oči.

„Snad v noci, snad k ránu, kdož to ví 1" odvětil Armin.

Šel pro nůž, ležící pod kredencí Jindřicha IV., a vnořil jej do pukliny, šel tam bez velkého namáhání za půl.

„Takhle to může být taky za několik hodin, půjde-li to tak rychle dál."

„Ale, že byste chtěl s tím taky vy spadnout, to bylo řečeno jenom tak před panem Ullikem, že mám pravdu ?"

„To nemáš, Žofinko. Nehnu se odtud, děj se co děj I" „Ježíšmarjájosef !" zaječelo děvče nejpřiroze - nějším svým tónem, „já tě tady nenechám I" A rozpřaženými rameny chtělo se vrhnout na Freye. Ale na půl cestě setkalo se s jeho včas nastavenou dlaní, bylo tak zachyceno a tím zabráněno prvnímu jich objetí za bílého dne.

Také Zofčino „ty" bylo překročením výhrady nočních tem.

„Tedy dobrá 1" vykřiklo děvče, zulo se zuřivě z botek, mrštilo jimi vztekle do kouta, usedlo tam, vzalo z příokní práci a jalo se plésti. „Taky já se odtud nehnu, af se stane co chce."

— Aha — pomyslil si Armin — nevěří!

„Kdybych měl všechno tak jisto 1" řekl s důrazným posměchem. „Především musí tenhle rekomandovaný dopis na poštu."

„Af ho odnese Václav!" řekla Zofka a už stiskla na stěně knoflík Václavova zvonku.

„Ty půjdeš 1" prudce zvolal Frey rozezlen jejím zpupným zakročením.

„Půjdu-li, zastavím se na policii, že tady padá dům a že se jedna partaj nechce hnout."

Přisel Václav — 2ofka mu nešla ani otevřít, když zazvonil — pozdravil — nedostalo se mu odpovědi, postavil na stůl oběd, jako obyčejně přinesený z hostince ve známých nadsebných miskách na řemeni.

Zofka se ani nehnula.

Václav podíval se s jednoho na druhého, pře- šlápl s nohy na nohu a spustil znenadání: „To měli, pane Armin, slyšet dnes ráno našeho Vénu, jak těm pánům vyčinil, jakou měli postavit turbinu, špilárová prej měla bejt —" Odmítavý pohyb Arminovy ruky zarazil proud jeho řeči.

„Ale povídal jim to tam vejřevně a nahlas 1" odkápl ještě Václav jaksi změkle.

Armin doručil mu dopis již oznámkovaný s nařízením, aby jej dal doporučené na poštu.

„A kdy si mám dojít pro nádobí, slečno, abych přinesl včas večeři ? !" optal se Václav.

„A my už sotva budeme večeřet," odpověděla Zofka velmi podrážděně a posměšně, „nebudeme snad mít ani čas... My tady už od rána pukáme a do večera sletíme do řeky se vším všudy 1" A Zofka dala se do smíchu, jako nejprimitiv- nější ochotnice, najde-li v úloze svoje: „ha- haha !"

Také Václav, který znal Arminovy vrtochy s puklinami a přičítal je slabé mysli „mladého pána", jejž znal od kolébky, zasmál se upřímně, ale dodal: „No, votřes byl náramnej, dyf i milostslečně spadla s okna mříž 1" Zofka užasla, ale úlek její zmírnilo zachecht- nutí starého vltavského piráta; za smíchu odcházel.

Tentokráte mu šla otevřít Zofka.

„Nedej se, holka," řekl jí Václav, „tof patrno, že tě chce od sebe vystrašit!"

„Mně budete učit, strejčku!" odvětila Zofka a mávla vesele rukou.

Vrátivši se, usedla zase do svého kouta a zas se ujala své punčochy.

Armin utrhl kus klížené pásky, naslinil a pře- lepil jí černou klikatou čáru v podokení.

Potom si šel lehnout na pohovku — přes to, že stál oběd na stole — Zofka skutečně čekala, že ji vyzve, aby prostřela.

Pozdvihl ještě jednou hlavu a řekl : „To psaníčko tomu svému znejmilejšímu jsi neodeslala ? 1" Ticho. Teprve za chvíli ozvalo se Zofčino nej- zlobnější: „Ale ne!"

„Tos dobře dělala," řekl Armin, „seber se a běž k němu. A budle spolu šfastni. Máte ode mne moje požehnání. Tady máš, cos měla u mne schováno," a při tom fukl jeho prst na obálku, na stole ležící.

Zofka zase chvíli ani nemukla, ale polom řekla : „Nemám žádného znejmilejšího než tebe a nemám-li dostat lebe, af mne vezme čerl i s tebou 1" Řekla to tvrdým, urputným přízvukem pobřežní pražštiny, jakou se mluvívalo na Františku, její nejužší domovině. Ale právě proto, že mluvila svými původními slovy a nenaučeným výrazem, mluvila pravdu.

To vycítil Armin velmi určitě a vzdychl — pocítil svůj život jako nesnesitelný hnus, právě proto.

Ale přes to usnul velmi brzy, nebof většinu noci probděl, a po jedenácté dopoledne vybouřen byl děsným otřesem iurbiny. Ale přes lo psal až do léto chvíle.

Oběd zůstal nedotknutý na stole.

Zofka, s dolním rtem zavile vyvaleným, pletla dál. Avšak dříve, než nabrala jeden drát, nejméně třikráte podívala se na nápěnku na škvíře ve zdi.

Měla ji na dosah.

Byla už taková tma, že na pletení už ani neviděla. Sbalila, připíchla drátem ke klubku, pohlédla na nápěnku naposled. Zasmála se pohrdl ivě.

Nic se na ní nezměnilo.

Vstala a potichoučku jak myška přišourala se ke stolu. Zdali pak je obálka, kterou pro ni na stůl položil, otevřena ?

Byla.

A co, či kolik je vlastně v ní ?

Byly v ní dvě tisícovky... čtyřiačtyřicet jich má ještě v hazuce.

Položila obálku na stůl a vzkřikla leknutím.

Domněle spící Armin hleděl na ni očima dokořán otevřenýma.

Chvíli zůstala bez hnutí, ale potom vzkřikla, ba zaječela hrůzou.

Ozval se totiž v komnatě vzdech někoho třetího a takový, že se i Armin znepokojen posadil ...

DEBUT TURBINY Takového shonu, jaký panoval v opeře a jejím okolí večer před sv. Janem r. 18**, nebylo pamětníka. Dávno před otevřením tísnil se pod logií takový dav nápadníků galerií, že biletáři za skleněnými dveřmi krčili rameny nad množstvím, jehož se na všechny galerie k stání očividně nevejde ani polovina; sedadla byla už dopoledne nadobro rozebrána, o místech dražších pořadí ani nemluvě, s těmi již od rána provozována ažiotáž takové povahy, jaká byla v Praze neslýchána.

Všecek hudební svět pražský byl vzhůru.

Dnešní „Lohengrin" byl mimo předplaceni, ale abonentům bylo vyhrazeno do včerejšího večera právo předkupní a nebylo ani jediného, aby toho práva nepoužil, co zbylo v ložích, parketu, balkonu a na první galerii, zakoupeno v časných ranních hodinách v několika hromadných partiích a do parteru nebylo vůbec lístku, ten zakoupila pro sebe a svoje šmahem „Patricia", hned jak ranní pokladny otevřeny.

Vrchní tisíc pražský měl už svůj zápas o dnešního „Lohengrina" či spíše o Elsu-Tyndu za sebou, na spodnější a nejspodnější tisíce ještě čekal — i že se očekává tuhý, tomu nasvědčonm valy postavy několika strážců veřejné bezpečnosti, temnící se za skly vedle biletářů.

Vestibul konečně vzplál světly, i bylo nutno hned nato vchody otevříti, sic jinak bylo se vzdutého davu obávali, že okna rozmačká.

Křídla dveří se rozlétla a proud vevalil se dovnitř a hned rozčísl se o postavy strážníků a biletářů, odkazujících vpravo i vlevo — prodávalo! se u obou pokladen jenom na galerie — ve dva toky, z nichž každý na svou pěst podnikl útok na svou pokladnu. Tekutá hmota lidu dala se dvojmo směrem nejvělšího odporu a ztuhla u obou bradel před pokladnami v tlačenici, kterouž mamo bylo chtít opanovat.

Ovšem, že obešlo se bez výtržnosti, neboř i galerijní obecenstvo divadelní i ve vřavě počíná si všemožně slušně, toliko neovládá tíhu svého návalu a fanatický pud býti u pokladny a tím také nahoře u zábradlí prvním, který úprkem žene jednotlivce vpřed. S báječnou routinou a obdivuhodnou rychlostí procedily obě pokladny úzkým prostorem mezi bradlem a okénkem své obecenstvo a vestibul v desíti minutách zpustl na čarovnou čtvrthodinu, jakou vyvolávají kouzelné nápisy na pokladnách : „Vyprodáno 1" Dávno dozněl dusol dostihů po schodech do nejvyšších pater divadla vedoucích, když se začalo trousili obecenstvo lak zvané a domněle vznešenější.

To nemá zapotřebí vřítili se do vesiibulu vichřicí, jeho dámy nejsou nuceny k pádivému souběhu s rozlétlými konci šál za ramena vlajícími a k té soutěži o zábradlí „na Olympu" -není výsměšnějšího příslotku nad toto označeni — dechem pěti a šesti patry, jakéž jest nevyhnutelně zapotřebí, aby milostivé dámy nej- vyšších tříd a nejnižších pořadí mohly zaujati svá vyhrazená místa ve všem klidu a pohodlí.

Neboť diváci „Olympu", kteří jsou nuceni rváti se o svá místa, jsou vlastními tvůrci každého úspěchu, kterýž jest úplný, nebo aspoň co nej- úplnější nejen řediteli, ale i osadníku křesla prvního pořadí v parketu, když v meziaktí obrátiv se zády k jevišti, zjišfuje, že ani v nejvyšší vrstvě, kteráž — počítáno podle plánu od prvního křesla — jest třiatřicátá, by jablko nepropadlo.

Takové to bylo i o dnešním představení „Lohengrina" se slečnou Klementinou Ullikovou jako Elsou na zkoušku, této největší sensaci celé divadelní i společenské sezony téměř na její konec v máji r. 18**, o níž se mluvilo odtud při každé reprisi Lohengrina.

Těchto zevlounů vzad bylo dnes více než kdy jindy a proti zvyku předmětem jich nejnapjatější observace byly právě výšiny, týnící až nad úrovní lustru, všichni zasvěcenci věděli, že tam v těch výšinách dlužno hledali vlastní akumulátor dnešního, ve všech údech pociťovaného elektrického napětí.

Neubránily se mu ani lože, neboť přes tu chvíli v některé kdosi vstal a vyslal kolem rohu vzhůru pohled do regionů, kieréž mu jindy zůstávaly naprosto nedohledny. Dnes tam byla mračna, z nichž soudilo se na počasí a na hromy, kteréž možno někoho zabijí...

Vůbec bylo celé hlediště v horečném napjetí, a šumot nad hlavami se vznášející stával se bezmála hlomozem, mluvilo se přes dva sousedy a přes tři řady, ano s jedné strany loží na druhou vyměňovány bez ohledu na bon ton posunky a balkon byl s přízemím v neustálé korespondenci gestem vedené.

Mladý skladatel a současně kritik, vedle tohoto nevýnosného zaměstnání také kapitalista, což mu dovolovalo seděli akt na svém odborném sedadle a druhý ve své abonované loži a jehož slabostí bylo v meziaktích mluviti co nejsilnějším hlasem a takto konversovati pro publikum co nejsirší, marně se dnes namáhal, tímto oblíbeným způsobem epatovati buržousty — dnes si troufal kde kdo míti tolik rozumu, co on, a kde kdo mluvil hlasitě.

Rozčeření, rozjaření, které bývá druhdy úvodem k rozjitření, bylo všeobecné ; halas vzrůstal, úlomky rozčileného, jaksi škodolibě znějícího ženského smíchu, svědčící o přítomnosti značné dávky hysterie v mixtum compositum dnešní nálady, štěkaly vzduchem již před ouverturou parným, ale náhle jako když utíná a druhým tětím utne, ustával halas a ustal ševel, jenom exaltado skladatel-krifik podržel sólo.

Do lóže prvního pořadí vpravo, jevišti co nejbližší, vstoupila jedna z nejdůležitějších osob dnešního dramatu, jež mělo se odehráli vedle dnešní opery. Byl to bezvadně elegantní nevysoký muž, který nedostatek vzrůstu a mládí nahrazoval za peníze poříditelnou skvělostí zevnějšku, a ta zajisté neuráží, je-li pořízena vkusem a tento případ se tu skutečně vyskytl až na brilianty v náprsence, kteréž velikostí svou přesahovaly poněkud míru, dovolenou i nej- větším bohatstvím. Leč tento, poněkud sveřepý přepych nacházel se v jistým jakéms poutavém souladu s energickou tváří zjevu, přes neznačný úrost postavy, mužného. Vyzírala z ní výstraha, že s tímto pánem nejsou žerty zrovna radny, a neobyčejně mrštný výkrut hlavy vpravo, vlevo, dolů i nahoru, kromě že v tom bylo cosi ptačího, vypadal skutečně podle toho, jako by cholerický ten slehlý silák všestranně pátral po někom, kdo by měl chuti k neřádným žertům z něho.

Přistoupil až k předprsni lóže a postál ve zřejmém požitku z vědomí, že toto utichnutí způsobil nenadálý jeho výskyt na tomto místě.

Imponoval.

Ale jen do té chvíle, než se jal do všech konců a koutů za nesčetné pozdravy děkovati svým stručným a přespříliš prudkým úklonem hlavy, při čemž opřel se oběma rukama o předprseň, a ukázal nepoměrnou jich délku. Úhly loktů šly bezmála až do výše jeho ramen a z ptačího stalo se — opičí.

To dodávalo mu neodolatelně grotesky, ale nikomu ani ve snu nenapadlo, aby se smál, a komu by io bylo napadlo, stačilo říci, že je to Mr. Mour a už se nesmál, aniž se divil, že jeho ruce tak daleko sáhají.

Něco, smíchu podobného, co zaznělo z parketu, obsazeného „Patricií", jistě neplatilo Mr. Mourovi, ale jeho průvodčímu, jehož hranatá silueta shrbeně mihla se v pozadí lóže a snad ještě více tomu, že se neodvážil z tohoto pozadí, což bylo ovšem pochopitelno ; nechtěl na oči svému klubu, jemuž zerval včera všechny dosavadní vavříny tak hanebným způsobem.

Véna Nezmara měl v kapse všechny dnešní referáty a z jich vražedně jízlivého a jednotně zžíravého tónu teprve poznal, co provedl, takže mlčky seděl v koutě lóže a oddával se úplně tísni z tohoto pramene, pomalu těžší, než byla ohromná „t r i s t i t i a" z dnešní noci.

Třetí v lóži Mourově byla slečna Tonča Faf- rová, jejímuž hubenému půvabu stále ještě neobyčejně dobře slušela toaleta ze slavného večera zahájení Mr. Mourový residence.

Přišla trochu později než oba pánové a bylo pozorováno, že důvěrně cosi sděluje Mr. Mourovi.

To byl její referát o slečně Tyndě, od níž právě přichází. Okolnost, že ji Mr. Mour proti původnímu svému úmyslu neodvezl do divadla sám, ale že poslal pro ni automobil, nejevila na Tyndu, jak „Divizna" svědomitě referovala, ani nejmenšího dojmu, nemá prý pro takové hlouposti v této chvíli ani nejmenšího porozumění a o prapůvodním plánu Mr. Moura, kierý hodlal sl. Tyndu dovézt do divadla motorovou lodicí všemi třemi jezy, což zabráněno jen tím, že poruchy tohoto plavidla, utržené z jara při první jízdě, do dnešního dne nikdo v Praze nedovedl spravit, vyslovila prý se slečna Ulliková slovy, jež vůči Mr. Mourovi opakovat nikdo slečnu Fafrovu nepřiměje.

Slečna Tonča mluvila anglicky bez obavy před Vénou Nezmarou, jenž se dosud nebyl dostal z víru jednoduchých vět nauky tohoto jazyka.

Mr. Mour, který mluvě nikdy nerozevřel zubů, měl dnes i rty sevřeny tak pevně, že námaha o to byla zcela patrna při úplné a pečlivé holofe jeho úst, odpověděl slečně Fafrové jakýmsi citoslovcem, při němž netřeba ani rtů otevřití.

Ještě jednou došlo dnešního večera k obdivnému zmlknutí hlediště a to když vstoupila do své lóže právě naproti Mourově paní Boguslav- ská-Zmajová, ve svém černém atlasu, nesmírně zdůrazňujícím její sněžná ramena a dekorativní hlavu na oslnivě nádherném — ach, přehluboko obnaženém poprsí.

Jakmile však přišla k předprsni — bylaf přišla úplně samotna — vyšla najevo všecka její velmi rozložitá tělesnost, obmyšlená půvaby věru přehojnými — nebof náležela-li paní Boguslavská k nejskvělejším dramatickým pěvkyním kontinentu, platila po svém mohutném zjevu za nej- závažnější mezi nimi.

Jakmile ji zočily stojící galerie, spustily «)hluKfífí Sující potlesk a frenetický hlahol, do něhož vpadl v týž ráz všechen vršek hlediště od třetího pořadí vzhůru.

Ačkoli nemohlo býti nejmenší pochyby, že ví, kterak tato ovace jí platí výhradně, tvářila se pěvkyně — původu, přes své vyvdané slovanské jméno plnokrevně vlašského — jakoby nic. Klidně nasadila svůj lorgnon a poznávala svůj protějšek, Mr. Moura, jenž se odvděčoval kvapnými krátkými příkyvy 1 Od onoho lednového dne, kdy mu jeho pozvánku hodila k nohám a šlápla na ni, mnoho se mezi nimi změnilo.

Paní Boguslavská děkovala Mourovi třemi typickými ladnými poklonami, prováděnými v podstatě jenom jejími masivními ňadry, nebof hlava šla při nich nazpět.

Oči její nastoupily potom lorgnonem pouť po lóžích a přízemku, aniž jakým způsobem dávala najevo, že slyší bouřlivé ovace hořejších pater, jí plalící.

Ty zdály se „Patricii" v parketu patrně trochu dlouhými, neboť její trpělivost převřela a zasyčela jako na žhavé plotně.

Sykot parketu, velmi ostře slyšitelný, rozkatil bouři v hořejších patrech teprve jak náleží.

Třepetavými salvami potlesku začaly pokřikovali polnicí hlásky : „o—u—a—á—a—o—á 1" % „Boguslavská-Zmajová."

„Aha 1 Už to tady máme, už to začíná !" říkali si lidé v parteru, s tvářemi obrácenými vzhůru, kamž směřovala všechna kukátka.

Teprve když paní Boguslavská zaslechla své jméno, ulekla se velmi zdařile a všecka vzrušena vyslala pohled k obci svých spíše zfanatiso- vaných než fanatických ctitelů v končinách náhorních.

To, co se led dálo, bylo proti tomu, co předcházelo, bouřkou nad hlavou proli bouřce za horami. Stěny vracely si „o—u—a—á" a když slavená pěvkyně uvedla svá ňadra v děkovný prohýb, jen tomu bylo se divíti, že malované musy na stropu neodhodily své symboly a atributy a nevpadly do potlesku; jedině ony se ho tam nahoře dosud nezúčastnily.

Opakovaná oposice parketu způsobila, že ovace pro Boguslavskou zúčastnila se nyní nahoře i sedadla, která o demonstraci před jejím zahájením ani potuchy neměla. To pobouřilo sedadla přízemní, až dosud mlčky vřavě přihlížející. Dokud slojáci na galerii, tak zvaní galejníci, sami svou králku prováděli, bylo to sedadlům v přízemí lhostejno, ale teď 1 ?

Co že si to dovolují ta proklatá sedadla na kalváriji! ?

A do nekonečna protáhlé : P s s s ... zasyčelo nyní také v parteru.

To se stát — ihned pocítily i balkony svou odvislou solidaritu s přízemím a přidaly se, takže už jedině jen lóže se nezúčastnily; jich tváře s koutky opovržlivě svislými a navinulým, s úsměvem přihlížely jinak docela neutrálním bitvě. Jedině dvěma lóžím nebylo lhostejno, co se děje, řiditelské a správního výboru.

Hned jak prvně přízemí zasyčelo, provedla paní Boguslavská ve své lóži hotový mimický výstup sólový. Rozprostřela své lokty, jež po sněhu měly plef, po mramoru hutnost a od jejího sklonu k otylosti rozměry, nad parterem jako žehnajíc, vysadila svá ňadra, k zbláznění zbožňovaná nejmladšími i nejstaršími pány z obecenstva, na předprseň lóže úplně a obrátila svou sličnou tvář k hořejším regionům, přidavši k vrozeným jejím půvabům i naučené. Nej- působivější mimikou její bylo utrpení, a k tomu byly její velké černé oči a malounká jako dítěti odňatá a do její široké tváře vsazená, vždy co nejkarmínovější ústecka jak stvořena.

Provedši tedy tuto mimiku hluboce procítěného utrpení, sepjala své krásné ruce až k bradince s vroucí prosbou, jejíhož neomylného splnění dožadovala se žadonivým kýváním hlavy.

Zač prosila ?

Zajisté za to, aby demonstranti vzhledem k syčivé nevůli lepšího obecenstva a pro boží mír nabyli konečně rozumu a ustali, či snad předkládala jim křivdu, která se jí děje a žádala za její pomstění ?

Galerie rozuměly její mimice patrně v tomto smyslu a zdvojily své úsilí, ano zečtveřily je, když paní „o—u—a—á" vytrvalým vrtěním hlavy jim projevovala, že jí nebylo porozuměno.

Když se pak její veliké oči vítězoslávou rozzářené shůry na důl vrátily, a když vysokým, co nejvyšším pokrčením svých mohutných bílých ramen parteru projevila i svou nemohoucnost, umlčeii bouři, i svou omluvu za to, a když vrhnuvši se zpět do svého křesla, odňala svůj zjev zrakům shůry i zdůli, byl její triumf i vítězství galerie dokonalé, parter, parket i balkony přijaly její gest za účinný pokyn a sykot ustal.

„Die giftige italienísche sattgefressene Ríe- senschlange, člověk by si mohl myslet — a zatím dala svými lidmi tuhle kolosální klaku zagitovat; ale toho starého osla bych ráda znala, klerý jí to zaplatil, že to není z její kapsy, na to bych chtěla vsadit krk 1" Tato slova, pronesená polohlasem u samého ucha Mr. Moura — mluvčím nebyl nikdo jiný než paní Maynau — nezalekla Američana, aniž jej jinak zneklidněla, třebaže neměl ani tušení, že se sem Tyndina profesorka vplížila, ačkoli nebyla ani zvána, nebof čtvrté sedadlo v loži bylo vyhrazeno pro pana cis. radu Ullika.

„Hroznýš není had jedovatý, milostivá paní!" řekl Mour rovněž německy, to bylo vše, co jí odpověděl ; stáří osla nepopíral.

„Aber sattgefressen ist sie 1" řekla paní Maynau, „arme moje děvečka Tynda, tak božsky krásně dnes o zkoušce zpívala!" a staré učitelce zpěvu vstoupily opravdu slzy do očí. „Ale teď skoro bych jí poradila, aby v poslední chvíli indisponovala, jak to dnes odpůldne chtěl BIO tenhle císařský rada, její krkavčí otec, druhý starý osel, který má snad v tom také prsty. Teprve teď před večerem dostal z toho vítr a takový strach, že se ani do divadla neopováží, jinak bych se byla ani neopovážila, doufám, že mne nikdo nevyžene... Považte si, že mi ta banda přikázala místo na druhý balkon... A k moje děvečka Tynda mne ani nepustili. A když jsem řekla, kdo jsem, řekl ten klacek s čepicí: A to zrovna ne ! Ale af!... Jistá věc je, že bude dnes zpívat jako cherub, při dnešní zkoušce byla velkolepá, ona je vždycky při hlase, ale dnes báječně. To zas se budou jednou házet perly na nepravou adresu ... Nemá vlastně nic prohráno... a možná, že je zkrotí, tyhle bestie, jak ústa otevře. Vždyf tohle, co se děje, je vlastně pro nás, pro ni i pro mne, největší triumf, když ji ta ženská uznává za svou oprávněnou sokyni, tohle všechno je přece jenom důkaz toho, co povídám... Taky to bude všechno stát v .Allgemeine deutsche Musikzeitung", to už mně udělá dr. Prinz k vůli... Ale přece jenom povídám, že ten starý osel, který tohle způsobil, měl by zplesnívěti při živém těle od kosti."

Podle toho, co Maynavka, na jejíž hlavě pštrosí Péra kníšela a přívěsky na náramcích zvonily, povídala, Mr. Mour poznal, že si přišla do jeho lóže sednout jenom proto, aby mu mohla tohle všechno povědět.

„Nu, ano, Boguslavská zpívá taky obě role, neříkám, že špatně," hartusila Maynauová, „ale že Tyndě lip leží Orlruda, nesměla ji zpívat, to vynutila. Jako Elsy se jí tak nebojí," hartusila i dodala : „Ale af si nikdo nemyslí, že zvítězí-li tahle ženská, že je Tynda zkažená. My už se o ni v Německu postaráme, já a dr. Prinz."

Za celou tu dlouhou řeč slaré učitelky frene- tický potlesk hořejších pater neustával, naopak vypadalo to tak, jako kdyby se ti lidé nahoře zařekli, že do půlnoci nepřestanou.

Všichni pánové v parteru už stáli obráceni zády k jevišti a začaly už vstávali i dámy, a tak nastala vzácná v divadelních análech chviie, že si parter s galeriemi stál tváří v tvář, bled a rozlícen pod neúmornou sprchou potlesku.

Když však padlo v parteru po prvé hlasité slovo „Skandál", poznal ředitel, že je nejvyšší čas a dal signál ke shasnutí světel v hledišti — kapelník už seděl na svém místě.

Vtom okamžiku, jak se setmělo, ustala také demonsírace jako když ulne a v nastalém tichu nebylo nic slyšeli, vyjma bezohledně hlasilé poznámky skladatele kritika k událostem dne.

Než však mohla předehra začíti, bylo dirigentovi nutno vyčkati ještě provedení nevyhnutelného obřadu — zasednutí abonentů na místa.

Abonenti tohoto divadla pěstují totiž nezlom- nou tradici, kterou průběhem doby vyvinuli v ne- vykořenilelný prerogativ, že totiž za žádnou cenu nejdou na svá sedadla, dokud se hlediště před počátkem představení nesetmí. To je jim nade všecko a ien okamžik snad nejdražším momeniem celého divadelního požitku.

Vyčkávají jej u vchodů do parteru v houfcích přes všechno zvonění a vyzývání biletářů : „Na svá místa, panstvo 1" naprosto nehnutých, teprve až nastane temno v hledišti, vpádem vhrne se panstvo za žertů, smíchu a laškování dovnitř. Snad je škodolibost ze zničení soustředěné již nálady ostatního obecenstva rozkoší tohoto počínání, snad jest jí možnost potýrati své sousedy vynuceným vstáváním, snad je to touha kmenového obecenstva divadelního po odlišení od ostatních diváků, snad chlouba bezpečným nalézáním předplacených míst potmě osvědčiti se abonentem, snad všechno dohromady, snad nic, potom však jest přetěžko domysliti si pravé příčiny této zvláštnosti.

Teprve když došuměl ševel abonentů, ozvalo se zaklepání taktovky na plíšek dirigentova pultu a bylo mu ještě vyčkali notnou chvíli, než se štěbot panstva utišil na tolik ticha, co jest ho nutno k „pp." předehry — taktovka se zdvihla a klesla a fléty s houslemi nasadily první protáhlé A-dur-akordy předehry k „Lohengrinu".

Korepetitoru Vážkovi, kterýž si pro dnešní debut slečny Tyndy vyžádal v hudebním měsíčníku, kam občas přispíval, referát, sevřelo se při těchto nevýslovně sladkých a přece tak výpravných tónech srdce a když po čtyřech taktech houslím samotným rozvedení motivu zůstaveno, pocítil pošetilec v řasách rosu, ačkoli byl )ako hudebník všim možným spíše než wagneriá- nem...

Ale sevřené jeho srdce řeklo mu, že Jalo rosa vylákána jesi spíše očekávaným osudem IZlsy z Papírky než známým Elsy z Brabant. Milý Vážka za předchozích výjevů Irpěl velice, jako zasvěcený divadelník a zevrubný znalec zákulisí věděl, jaký lo osud očekává slečnu Turbinu, a že po lěchhle událostech jesl už vlastně rozhodnut a nic jí nebude plátno, že bude zpívat jako sama bohyně zpěvu, jak to dokázala na obou zkouškách s orkestrem a zvláště o dnešní.

Umiňoval si pevně, že se nedá žádnými nízkostmi mnohohlavé saně, publika, oloupili o svatost chvíle, v níž jeho duše bude se snoubifi se zpěvem slastných jejích úst a v mysli jeho byla již slyšná slova, jimiž ocení ve svém listě její výkon a pomstí pohanu, jestliže k ní dojde. Pravdě podobnější jest, že zvítězí nejúplnějším triumfem hned prvními tóny, k nimž ústa otevře.

Leč dobouřily trubky a pozouny a z fortisima polyfonického pathosu všech žesfů a dechových dřev orkestru počalo vyznívali zlaté ráno na Seldě u Antverp, předehra skončila vslupním pianisimem flét a houslí a opona zdvihla še k aktu prvnímu.

První výstup prvního dějství minul za všeobecné nepozornosti obecenstva, jehož neklid vstoupil i na scénu. Rozmohla se tu roztržitost, dirigentem těžko spanovalelná, vliv to publika nenáležitě vnímavého vůči umělcům a jich výkoňům, a pěstujícího septy, přetrhované energickým „pssst!" vyrušovaných. Zkrátka, vše tonuto v dráždivém trnutí událostí, jež se dostaví s brzkým vystoupením Elsy-Tyndy.

Sáhodlouhé recitativy krále Jindřicha čižby vášnivé sočení a žaloby hraběte Telramunda na dědičku brabantskou vyslechnuty jako nezbytné zlo, napětí každým taktem jenom stupňující až k prasknutí, jehož nebezpečí se dostavilo počátkem soudního výjevu, když hlasatel pozvedl svůi hlas : „Iilso, nuž objeviž se včas!"

V ten okamžik zatajil se tak mnohý dech v hledišti, znalcům partitury tím notněji, když dirigent byl nucen zastavili takt před vystoupením Elsy, která se neobjevovala, a neobjevila ani, když už nebylo vyhnutí a mužský sbor nasadil : „Ajhle, již jde sem k soudu svému —" Teprve na verš sboru : Ó, jakou záříš velebou!

ukázala se Tynda-Elsa v pozadí soudního okruhu.

„Proklatý inspicient, přece vidí novicku před sebou 1" pomyslil si Vážka.

Zjev její byl tak strhující, že přízemí a balkony tentokráte dokonce i za účastenství lóži energickým, ale iakině krátkým potleskem Tyn- dinu věc okamžitě přijaly za svou bez nejmenší námitky hořejších sfér, jež ostatně plnily jenom pokyn svého vedení, když sokyni paní Boguslav- ské při pouhém jejím mimickém výstupu šetřily, ježto hlavní skandál byl zamýšlen teprve po prvním aktu.

Osud Elsy, jdoucí na soud pod strašným nařknutím, srovnával se podivuhodně s osudem její představitelky, a Tynda hrála výjev podle předpisu scénáře : „Elsa trvá chvíli v pozadí a potom kráčí velmi zvolna a s velikým zahanbením doprostřed popředí," — ale s vlastním, úžasně původním pojetím.

Nikdy nebyla zdrcenost brabantské princezny a její potupa tlumočena úchvatněji, Elsa kráčela k soudnímu dubu takřka za podpory brabant- ských hrabat a šlechticů, a když stanula před králem, sotva se držela na nohou a její trojí němé přisvědčení k totožnosti své osoby, k příslušnosti královského soudu a k tomu, že zná obžalobu, nemohlo býti přirozenější v zoufalém jejím ohrožení a její vzdechem vyjádřené „nic 1" na dotaz králův, co namítá proti obžalobě, bylo provázeno mistrným gestem překonané mdloby.

Když se král otázal : Tedy přiznáváš se snad ?

„pohlížela smutně", ano s nevýslovným smutkem, nikoli však „před se", nýbrž zoufale upřeně na dirigenta, a nikoli „chvilku", trvající osm předepsaných „mírně dlouhých" čtvrtí, ale vůbec tak dlouho, že dechové nástroje dodechly svůj průvodní akord k její kadenci » Ú můj ty braitře 1 aniž se ozvala z jejích, jako křečí sdrhnutých úst, přes důrazný pokyn kapelníkův.

Ten pokrčil rameny a když sbor (tiše k sobě) pronesl své: Tof ipoidivné; jak zvláštní je to způsob !

usmál se nad přiléhavostí této kritiky.

A to byl právě okamžik, kdy Rudolf Vážka vstal uprostřed svých sousedů referentů a takřka násilím, šlapaje jim na prsty, dobyl si odchodu z řady sedadel.

Zastavil se ještě na jeden okamžik, všecek se chvěje a drže se zábradlí, aby vyčkal králova dotazu : Rci, Elso! co mi tedy zjevit máš ?

po němž předpisuje Wagnerův scénář „očekáváním napjaté mlčení".

Ale král Jindřich, saská, durynská i brabant- ská hrabata a šlechtici se šlechtičnami, panoši, many a zbrojnoši mohli i s Rudolfem Vážkou čekati do rána a snad až do samého konce desáiého století, v jehož první polovině koná se soudní přelíčení pod dubem na pobřežním luhu šeldy a nebyli by se dočkali onoho „es" Elsina, k němuž hobojisté dvěma takty tak důtklivě vybízejí a jímž započíná její vypravování o jejím V samotě trudném lkáni, o jejím stenání, bolném lkáni, v mohutných tónech daleko do ovzdušné výše se rozléhajících ... Nebof Tynda stála jako fascinována s výrazem bezmezné hrůzy v očích na dirigenta upřených a když po ní šlehl taktovkou, klesla, jako kdyby ji byl čarovným tím proutkem podfal, hraběti Telramundovi do náruče.

Osud nebohé Tyndy byl zpečetěn ; paní May- nauová přece jen měla pravdu.

Rudolf Vážka zaslechl ještě zuřivé odklepání dirigentovo, ale rychlé spadnutí opony nad tímto žaluplným obrazem už nespatřil.

Vyrazil ze dveří...

Paní Maynau v lóži Mr. Moura vykřikla nej- sprostší nadávku, jakou se nevěstkám spílá, tak hlasitě, že by to bylo vzbudilo pozornost z pravé či z levé strany, kdyby byl někdo měl kdy na nějakou pozornost, vyjma jediné věci, Po spuštění opony nastalo v hledišti nejhlubší ticho co by deset napočítal, ale potom zavířila divadelní dvoranou meluzina, hotová smršť lidských hlasů.

Než se Mr. Mour ohlédl, byla dáma s pšiio- sími péry a zvonivými přívěsky la lam, čemuž byl Američan vděčen, bylť lenlokrále pevně odhodlán poprosili ji o lo, ačkoli její poslední slovo bylo v bezproslřední blízkosli s jeho myšlenkami.

Leč Mr. Mour nejen že se ohlédl, nýbrž obráiil se docela vzad, ano i povslal a přikročil bádavě k svému sekreláři, sedícímu v nejzazším lemném koulě lóže v poloze, kleráž vzbuzovala podezření.

Ukázalo se naproslo oprávněným.

Cand. ing. Václav Nezmara spal bohatýrským spánkem. Když se k němu mistr Mour naklonil, zřetelně slyšel hluboký, odměřený dech, provázený hlasitým chrápáním.

Mourový nekonečné hořejší končetiny vzchopily se k chvatu na hrdlo Vénovo a jeho hrsti zůstaly s křečovitými prsty chvíli nad hlavou oběti.

Ale Mr. Mour měl patrně dosti na pachuti svého hodlání a svěsiv svá chapadla, zatřásl spáčem silou ne vělší, než aby nebylo zapotřebí ještě jednoho pokusu, vzbuditi jej.

Véna vylít' a postavil se jako k startu.

„Jděte se vyspat, dearling, ale do mého domu již nechoďte, dám vám poslat vaše věci na Papírek," řekl Mr. Mour chladně.

Véna neřekl ani „a" ni „b" a vyšel z lóže jako náměsíčný. Ještě nedovřel a Mr. Mour vykloniv se za ním, dodal zticha: „Smluvnou gáži obdržíte zítra 1" Véna odtáhl beze slova, sotvaže se přes rameno ohlédl. Neměl ani nejmenšího tušení o tom, že to s Tyndou dopadlo jinak, než se všeobecně očekávalo. Chápal, že byt propuštěn proto, že ve službě usnul. Ale to bylo mu načisto lhostejno, neměl jiné touhy, než spát. Nejsvůdnější jeho představou té chvíle byl otcův burnus na pod- slamce v rodné kůlně za Papírkou.

Vstoupiv do prázdné karlínské tramvaje, padl do kouta na sedadlo a usnul zas dříve, než se dojelo na nejbližší stanici.

Mr. Mour usedl však na jeho místo v pozadí lóže, k předprsni se pro tu chvíli neodvážil. Tu zůstala jen slečna Tonča, která jediná uhodla, co se tou chvíli děje pod brilianty náprsenky Američanovy.

Přispěla k tomu ze všech svých sil, pověděla mu povždy, co věděla ; o hlavní události ovšem také jí počalo teprve nyní rozbřeskovati.

Hledištěm rozlehlo se zas náhle utišení.

To režisér předstoupil před spuštěnou oponu a sděloval, že slečna Klementina Ulliková byla stižena náhlou a vážnou indisposicí, pro kterouž není s to, aby úlohu Elsy dozpívala. Paní Bogu- slavská šlechtična ze Zmajů, v divadle přítomná, uvolila se na žádost ředitelstva s obvyklou oběta- vosií roli narychlo převzíli. Ředitelství doufá, že tato oběf slovutné umělkyně bude váženým obecenstvem se zadostučiněním i povděkem uvítána.

Hromový potlesk celého svorného hlediště byl mu odpovědí. Dlar;ě mnohoruké „Patricie" zúčastnily se ho co nejvydatněji DOHODA ŽOFKY PF. CULÍ KOVY S ARMINEM FREYEM Ještě více než vzdechu onoho domnělého třetího polekala se Zofka a nepopčrně také Armin koček, kteréž na tento, do morku kostí jdoucí ston vyskočily z prosezeného dolíku v křesle, kde až dotud v jedno klubko stočeny spaly, jak divé a za úzkostného, od koček nikdy neslýchaného skučení zmateně počaly po komnatě pobíhali. Tamerlan vyšplhal se na okno a vydrápav se po rámu až nahoru, držel se tu všemi čtyřmi a vyl příšerně.

V tuže chvíli zatleskala nad okny křídla celého holubího hejna, prchajícího houfně z holubníka — teď za úplné již tmy, a lo holubi nedělají, ani když k nim kuna vnikne ...

Armin ihned uhodl, kdo tak strašně zasténal. Přesvědčil se o tom v koutě, odkudž vzdech vyšel. Shledal tu, že nápěnka, kteráž měla zjistili, rozestupuje-li se puklina pod oknem dále, byla hladce přetržena a dole pod oknem našel kopeček jak mouka jemňoučkého prachu z pukliny vyroněného.

Nebylo pochyby — byla to Papírka sama, z jejích útrob vzdech vyšel.

Mlčky vstal a rychle jako náhlým nápadem jat, vyšel z bytu na chodbu. Zofka hrůzou bez sebe, jemu v patách. Sotvaže však otevřel, veliký kocour Tamerlan od stropu, až kam se byl vyšplhal, těžce spadl na všechny čtyři a se zježenou srstí, mocnými skoky, až mu drápy na podlaze chrasiily, vyletěl pod Zofčinýma nohama ze dveří a ostatní tři kočky za ním a celá smečka pádila, kozelce metajíc, po schodech dolů.

Žofka ryvně vykřikla.

„Holka, neřvi 1 Všecko, jenom lo ne !" zakřikl Armin hrozným hlasem ne tak 2ofku, jako spíš zbabělou kreaturu v sobě samém.

Nato rozsvítil sirku a sehnuv se, objevil také tu v koutě, při téže stěně přilehlém, trhlinu jako naproti, jenže tady, kde okna nebylo, šla od podlahy až ke stropu, kdež už poněkud zela.

Odhodiv zhaslou sirku a vrátiv se do komnaty, rozžehl elektrické světlo.

Když shlédla jeho vážnou, jaksi slavnostně vyjevenou tvář, zaskuhrala nesvým pláčem, ale Armin, nedbaje už toho, poplašně rozechvívají- cím přízvukem, jakého i muži neohrožení nabývají při požáru v domě, či za povodně přes práh anebo za jiné bezprostředně nastávající katastrofy, pravil: ,,'žofko, seber, co tady máš a uneseš a prchni co nejrychleji můžeš. Ne po širokých schodech, ale tuhle šnekem, tu je to jistější 1 Na, tady vezmi, a pospěš si, teď už to půjde zčerstva !"

Přisunul k ní obálku s penězi, na stole ležící.

Stála bez hnutí s vytřeštěnýma očima, od slz přetékajícíma, zuby slyšitelně jí cvakaly a drtily táhlý, žaluplný zvuk, deroucí se jí z hrdla.

Nebylo na ní znát, chápe-li, co pověděno.

„Nerozumíš, co ti povídám ? 1 Rychle odtud, sice zhyneš 1" i zacloumal jí, aby ji probudil k pochopení situace. Ale zrovna jako by jí jeho ruce způsobily největší utrpení ze všeho, zaplakala pod jeho dotykem tím ryčněji s dětskou až svévolí a padla mu do náruče, jako by tato chvíle byla k něčemu takovému nejvhodnější.

Zafala mu prsty do paží.

„Bez tebe se odtud nehnu !"

Tolik jí bylo rozumět z jejích bez přetržení cvakajících zubů a monotonního nářku.

Svezla se po něm, dřepla, až objala jeho nohy. Hned se zas vztyčila na svých kolenou a vzkřikla dětsky zlobně pronikavě — snad zaslechla zas něco výhrůžného z kouta hrůz u okna — a zas ječela stejnoměrně dál.

Náhle Armin takřka násilím na sobě samém nabyl úplného klidu a rozvahy. V hlavě rozžehla mu vzpomínka na včerejší večer a Zofčin dopis, na problém vlastního jeho poměru k ženám i pomyslil si: — Snad tahle 2ofka jest jediná žena, která k vůli mně samému — Jestliže kdy, tedy tentokráte, kdy je hrůzou až nepříčetná, naskytl se okamžik, vyzkoušeli ji. Přesvědčí-li se, jest ješlě na světě možno štěstí a přesvědčí-li se rychle, ještě zbude dost času, aby se s ní odtud rozběhl do světa pro to štěstí!

Zdvihl ji se země, objal ji prudce a políbil ji na ústa a řekl jí horoucně : „Jen běž, holčičko drahá, nebezpečí jisté záhuby blíží se každou minutu, tebe by byla škoda, tak mladé a hezoučké, ještě bude s tebou někdo šfasten. Rychle se vzdal a nezapomeň na Armina Freye, hrbáče z Papírky 1" A zase jí přistrčil obálku. Ale Zofka nedbala.

Začala jej rvát, popadla jej za rukávy a hekajíc úsilím, táhla jej směrem ke dveřím, takže Armin udělal půldruhá kroku, vlečen zoufalým děvčetem. Tato nadlidská síla byla mu takřka plným důkazem, že její počínání nemůže být přetvářkou. Ale chtěl se přesvědčit ještě pevněji Vrhl s sebou prudce na pohovku a prohlásil : „V mém osudu jest psáno, že zhynu s Papírkou, propadnu se s ní do propasti, jak tu ležím ! Ty však, Žofko, běž a pamatuj! Rychle, snad v nejbližší minutě může být pozdě 1" Nyní se přetvářel on, nebof s jistotou její lásky vzrůstala v něm láska k životu. Co je na tom, jaká je ; že je to ženština 1 ? Je to jediná žena, která jej miluje !

„Já se sama bojím, na schodech je tma, doprovoď mne, pak se můžeš zase vrátit 1" prosila Zofka úpěnlivě.

— Jaká je to naivní lest 1 — pomyslil si Armin — jen co by mne měla dole, nahoru by mne už nepuslila.

„Však ty víš, kde nahmátnout elektriku, sto- krát běželas už lak nahoru a dolů ! Jen se zachraň, dokud čas a mne přenech mému osudu !" řekl jí.

Zatím však sám nemohl se dočkat okamžiku, až se vzchopí, vezme ji za ruku a řekne : „Pojd tedy!"

„Armine," po prvé jej křestným jménem oslovila, „pro pána boha, pro Ježíše Krista, pojd ! Ježíšmarjá, utečme spolu !" ječela nefalšovaným vzkřekem a slovy děvčete svého původu, když se octne ve svrchovaném zoufalství.

„Hrozně se bojím 1" zaúpěla ještě a hned se dala do trvalého dětského pláče, přerývaného neustálým usedáním dechu.

Ale hned zase přestala plakat a vrhnuvši se na Armina, zafala mu nehty do masa zápěstí, spustila takový ryk, že bylo až sem slyšet ozvěnu se schodů. Oči jí vytřeštěním až z hlavy vystoupily, spánky jí naběhly, měla dokonalý vzhled šílené.

Ještě poslední zkoušku a jestliže tu vydrží, jest její až do smrti, kdyby ji měl odtud v náručí odnésti.

Vzchopil se a posadil se — předstíraje vrcholné vyděšení.

„Slyšelas ?" otázal se hlasem, nad nímž jej sama zamrazilo, „slyšelas ?" a ukázal prstem přímo do podlahy.

Neozývalo se sice v tom okamžiku nic, ale Armin naslouchav ještě vteřinu, vzchopil se s nejvěiším kvapem, viiskl jí obálku do dlaně, popadl ji za ramena, obrátil ji a tiskl k východu : „Rychle, rychle, nemeškej a na mne nedbej. O mně je nezvratně rozhodnuto. Ale tys ztracena dříve, než napočítáš padesát 1 Zachraň se 1" „Ne, je to málo, jsme na to dva 1" vyjelo najednou ze Žofčiných úst zcela novým přízvukem — něco zcela jiného, než očekával.

Nepochopil hned, čeho je málo, ale ve chvějící se ruce držela obálku.

„Ach 1" udělal, „tedy peněz je ti málo pro dva 1" Mozkem mu kmitlo, že viděla, když Ullikovf ukazoval svou tobolku.

Vystřízlivěl docela.

„Tak tedy přece máš někoho ?! Zapíralas tedy marně. Ale, co tam je, a ty už to víš, to stačí k založení šfastné domácnosti a můžete se oba za mne modlit, co budete živi," žertoval zapomínaje na situaci úplně.

„Ne, nic takového," odtušila s podivuhodným klidem, „já nejsem sama už na třetí měsíc!" a položila ruku na život.

„Ženská, přísahej 1" vykřikl nyní Armin a sevřel bez paměti její ruce do svých jako do svorníků. Chtěla-li mu vyhověti, sama musela mu svou pravici vykroutit.

Pozdvihla tři prsty jektavě se chvějící do výše.

„A proč jsi včera nic neříkala ?"

„Protože včera to nebylo tak jisto, jako právě ted před chvilkou 1" Mluvila klidně, mocně potlačujíc své rozčileni, jež opanovala tak, že jí aspoň zuby necvakaiy, ač jí brada nepfeslala klepat.

Chvíli hleděl na ni s největším úžasem a polem řekl: „Je-li tomu tak, polom —" a odmlčel se i dodal a učinil docela něco jiného, než co chtěl původně.

„— potom tu máš!" a vyňal ze své logy tobolku s celým svým zbývajícím jmčníin a podával ji Zofce.

Udělala něco docela jiného, než očekával.

Žofka totiž přijala tobolku ovšem s pláčem a podávajíc mu ruku, měla se kvapně k odchodu.

Frey byl nadobro zmaten a nevěděl proč. Netušil, že se se svou znalostí Zofčiny duše ociíl v koncích a že vůbec pohořel s psychologií žen lejího rodu a druhu, ač jich tolik prošlo jeho rukama, nevěřil, že by bylo bývalo možno, aby se najednou takhle chovala, když ji přesvědčí 0 nezvratnosti svého rozhodnutí a nevěděl vůbec, že mohou nastali v životě takového srdce konečně i takové momenty, že se může rozloučiti 1 s předrahým jinak odsouzencem k smrti v drá- savé lítosti, ale také v resignaci...

Strašně jej spletla i ta okolnost, že z jejího chování úplně vymizela všechna ta slzavá křik- lavost dřívější hrůzy, docela nelíčené a že smrtelná jejich záležitost nabývá téměř obchodního rázu.

Sám ovšem musil si přiznali, že přepjal hrozivosi situace, aby Žofku ohrozil a že patrně přišla na to, nebof mohlo se odpočítat už několikrát padesát a nestalo se nic, co by bylo ukazovalo na bezprostředně nastávající sražení vazu!

Ale tohle nebylo východiště po jeho chuti a naději...

„Počkej, Zofka," řekl zdánlivě klidně, „nikdo by ti nevěřil, žes nabyla tolik peněz poctivým způsobem, dám ti o tom osvědčení, víš co, napíšu ti poslední vůli, udělám testament, sedni si zatím 1" Zofka si sedla (— opravdu usedla si 1 —) na židli a on na pohovku k stolu, vzal arch papíru, zbylý po dnešní jeho práci a jal se psáti: „Já podepsaný Armin Frey, knihvazačský a ozdobnický mistr, v očekávání své brzké dobrovolné smrti, ale při plném vědomí a v plném užívání svého zdravého rozumu odkazuji a současně odevzdávám své milence Žofii Pečulíkové, bývalé dělnici v továrně B. Ullik a spol., nyní mé hospodyni a dítěti, jež ode mne pod srdcem nosí, částku čtyřicet šest tisíc korun."

Když napsal tuto sumu, vzpomněl si náhle na to, jak jí v očích vysvítil ukájený chtíč, když ji k obálce přidal ještě tobolku.

Jak se asi nyní tváří, nepozorována ?

Kvapně pozdvihl hlavu a pohlédl na ni.

Nedívala se mu do pera, ale pozorovala jeho tvář s nesmírnou bedlivostí a z jejích očí řinula se při tom slza za slzou. Na jejích lících, pokrytých rovnoměrně broskvovým chmýřím, bylo znát několik vlhkých steziček k bradě. Takovým pohledem jako ona a takovýma očima dívávají se lidé na lidi neodvolatelně ztracené a umírající.

— Jestliže se má něco stát, nyní se to stát musí — pomyslil si Armin Frey a již v celém těle pocítil chvíli činu, kdyžtě lu — — náhle ozvala se dutě znějící rána, jdoucí ze základů budovy až nahoru, a hned poté v komnatě jako výstřel z pistole a z kouta až k nohám Zofčiným roztrhla se podlaha lak prudce, až i sě židlí odskočila.

Rozsedlina vypadala jako klikatý blesk, šla po pravých úhlech jednotlivých destiček parketových a obnažila bílé dříví ; než doběhla až k Zofce, prasklo to ještě v podlaze ostře, lousklo a zaševelilo. Tentokráte už Zofka nepochybovala, be nedala si ani času, aby mohla vůbec uvažovali, vykřikla nejen nesvým, ale vůbec nelidským hlasem, zdvihla se tak se židle a tak odpádila ze dveří, jako kdyby ji nějaká neviditelná moc odnášela, skutečně zdálo se, že její nohy nestačí kvapu jejího úprku, u dveří vzala pochopa a kolenem dunivě udeřila o otevřenou veřej, letěla horempádem a její pokřik děsu bylo slyšeti ještě, když upalovala můstkem.

Armin osaměv spráskl rukama a dal se do smíchu nejbolestnějšího, jakým se kdy smál ve svém životě, šfastně nesmál se v něm snad nikdy, af se smál jiným anebo sám sobě. Tentokráte pocítil s vysmívaným, to jest sám se sebou hořko- trpce lítostivou soustrast, po prvé uvěřil v ženskou lásku a po prvé se v ženské zklamal.

Avšak proč jí také ukládal tolikerou nadlidskou zkoušku ? ! Kdyby nebyl hnal věc do takových krajností a byl se se Zofkou včas spasil, mohl snad s ní býti šfasten ještě dlouhá léta, s ní a svým dítětem !

Blesky boží — svým dítětem!

Vždyf ano — tak jest, Zofka odnáší s sebou jeho dítě ; co je za zvíře, že je nechává oba na neshledanou prchnouti, že neutíká s nimi! ?

Ještě je snad čas, ale je ho jistě na mále, a on si tady sedí a jako ke své zábavě pozoruje v rozeklané podlaze, kterak rozestup velkých mas působí přenesen na nejtenší částečky dříví, jež pomalu, pomalounku rozštěpuje po nejtenších, až vlasových štěpinkách za sotva slyšitelného ševelu, do něhož přes tu chvíli zazní suchý zvuk jako odkašlání obra, šupějícího pod břemenem nad své síly.

A při tom přemítá Armin — jestliže tahle ta trhlinka dospěje dřív, než napočtu sto, ke špičce mé nohy, není dítě v Zofčině lůně mou krví, a když věštba v tom smyslu se potvrdí, pošoupne nohu o kus zpět a počítá znova sto se zoufalou nadějí, že tentokráte trhlinka — Počílá zběsile rychle, aby lentokráte nebyl dostižen, nebof jestliže tahle stovka mine šfastně, pak se spasí za svým dítětem ...!

Náhle ustal v šílené hře a přetřel si rukou lebku s nenormálním mozkem, násilím přemáhá zá- vrátivou, v hrdle lehtivou a také hrdlo svírající a dech zadírající rozkoš čelení nebezpečí valem vzrůstajícímu, až do nejzazšího okamžiku, v němž bude ještě možno uniknouti mu, leč co to ? !

Odkudsi zvysoka nad stropem sneslo se žalostivé zažalování tenkého, ještě dětského kočičího hlásku, jejž by byl Armin poznal mezi tisíci — byla to Fatimé, jediné kotě, jež zbylo z pelechu po perských Lavalkách, donesených mu loňského roku Leibem Blumenduftem. Její rodiče i sourozenci podlehli letošní kruté zimě a jediná Fatimé zůstala.

Zas a znova ozval se žadonivý hlásek kotěte z neodhadných výšin. Kde asi vězí, že se nezachránila s ostatními ? Stranila se jich vždy jako princezna cikánů a ted se jí to špatně vyplácí.

Zdálo se mu něčím neslýchaným, zanechali zde tu falešnou bytůstku s doužkujícíma očkama a kajčí srstí, jedinou pražskou Lavalku. Je jistě na půdě a žebroní u padáku o vpuštění. Ale na půdě nebyla, a když ji Armin zavolal jejím jménem, na kteréž se vždycky ozvala, af byla kdekoli, mňoukla usedavě radostně — na střeše.

Vikýřek na báni u samého jejího hrofu byl otevřen. Armin vystrčiv hlavu, ihned Fatimu objevil v charém šeru, tady ještě trvajícím. Kotě sedělo až u samé vrcholné žerdi, až kam nejvýše vylézti mohlo a sotvaže zočilo svého pána, brouklo velmi spokojeně a začalo přísti; vědělo určitě, že mu pán pomůže.

Armin promluvil na Falimu co nejsladčeji i zval ji k sobě dolů, Fatima přešlápla na všech čtyřech tlapkách a odvětila mňouknutím, že by ráda, ale že se tuze bojí hnouti se. Při tom zatřepetala se jí bradka, jako před chvílí Žofce, jenže Fatimě tohle dělala na ptáky a vždycky, když ji očekávalo něco příjemného.

Ale nehnula se.

Armin vylezl z výkuše, na svrchní části cibulovité báně takřka vodorovně ležící a nahoru se otevírající, a usedl na okraj otvoru. Seděl tu nesčíslněkráte, byla tu jeho holubářská pozorov- na, se kteréž dával svému hejnu signály. Znal tu každý nýt v červeně plechovém krytu a plechová korouhvička na věžní žerdi, jíž vřez a vy- dloubnuté kolečko dodávalo zvláštní tlamaté fysiognomie; byla jeho stará známá, vždycky se na něho dívala takhle škodolibě a pichlavě zvědavě svým světlým očkem jako právě led.

Armin lákal Falimu všemožným způsobem, natahoval k ni ruku, ona k němu krk, ale měli k sobě pořád ještě asi na dvě stopy příliš daleko, ale Fatima předla hlasitě na doklad své nezlom- né důvěry, že jí pán jistě pomůže a vysvobodí, leč nehnula se.

Co počíti ?

Kdyby vystrčil žebřík vikýřem na střechu a příčlí navlékl jej na žerd, snad by se tak dostal k Fatimě, ale jediný pohled na masivní postranice žebříku postačil, aby Armin upustil od svého úmyslu.

Vytáhl z podstřeší holubářský svůj praporec a natáhl jej tyčkou ke kotěti.

Fatimé, broukajíc, očichala dřevo a vycenivši zoubky, mňoukala něžňounce vyčítavě a bolestně, jako by chtěla říci: Je-li tohle všechno, co můžeš pro mne uči- niti, potom jsem ztracena!"

Armin byl jat nesmírným náruživým soucitem k tomuto kočičímu tvoru a jeho prosba rozdírala mu srdce doopravdy.

Byl však bez rady a pomoci.

Korouhvička otočila se jízlivě výsměšným skřípnutím dokola a větřík rozdut dlouhou srst Peršanky. Fatimé zvolna zamhourala a potom zamňoukla tak zoufale hlasitě, jako by volala zas už někoho jiného na pomoc.

Zdola zaléhal sem syčivý šumot tak hlučný, jako by se celá řeka varem vařila, to řádil tak věnec turbiny, od hřídele utržený, nebylo možno zastavili jej.

Armina rýplo do svědomí kvačící nebezpečí: hle, své dítě opustil a tady si láme mozek, kterak zachránit zvíře. Chce-Ii svému dítěti zachránit otce, af jen ihned co nejrychleji — Než Armin, jako přečasto ve svém životě, tak právě v posledním jeho okamžiku jednal právě naopak rozumovému příkazu.

Armin chytil se rukama za víko vikýřku, opřel se jednou a potom druhou nohou o jeho dolejší okraj a natáhl se celou svou délkou k Fatimě. Dosáhl jí tak daleko, že se kotě mohlo lichotivě hlavou olříl o jeho dlaň, ale popadnout je za kůži v záhlaví nemohl a nemohl, af se natahoval jakkoli.

Povyskočil tedy Armin Frey a také se mu skutečně podařilo Fatimu popadnout a už ji také nepustil.

Poněvadž však a tak měl jenom levici volnou, práskl jenom levicí do plechové krytiny tam, kde výduf střechy největší, a potom narazily jeho nohy na vystřený okap, Armin překotil se a spadl střemhlav do hlubiny.

Opustil svou poustku v podstřeší Papírky takto navždy cestou naprosto nenadálou.

KONEC TURBINY Rudolf Vážka vyšel z divadla na nábřeží všecek zdrcen.

Nenadál se takového výsledku od vystoupení slečny Ullikovy ani ve snu.

Vážka byl přesvědčen, že Tynda podá hlasově a pěvecky výkon skvělý, i kdyby nakrásně herecky pohořela ; soudil tak podle zkoušek, nevynechal ani jedinou Tyndinu scénu, aby ji neslyšel. Ze však nedostala ze sebe ani jediného tónu, ona, která měla dosti hlasu a dechu pro Elsu i Ortrudu, což ostatně skvěle za jeho vlastního průvodu dokázala, to na vlasiní uši slyšel, či vlastně na vlastní oči viděl!

A ještě v poledne o zkoušce prý Boguslavská, zamknutá ve své garderobě, naslouchajíc zpěvu Tyndinu, vzteky šálek o zuby roztrhala 1 To nebyl succes, to byl exces a Vážka rmoutil se z loho velice a děsně se mrzel na hrdopyšnou, v každém počinu tak bezpečně jistou Klementinu Ullikovou, že jí v nejrozhodnějším okamžiku nervy vypověděly — ačkoli nebylo se, venkoncem vzato, čemu diviti. Postavili se takhle zpracovanému a zterorisovanému hledišti, na to bylo zapotřebí čivů, kolikátou již horkou lázní jeviště zocelených, připraví-li se debutantce takové propadliště, tuze snadno se do něho poroučí!

Vážka želel Tyndina zmaru především jako muzikant, jako umělec, který nezažil dosud většího hudebního štěstí nad její zpěv, který z nej- bližší blízkosti slyšel šuměli dech jejích ňader při tvoření nejvyšší krásy, jakou kdy poznal — tónu jejího hlasu.

Ovšem — ovšem 1 Ovšem že v nejtajnějším úkrytu jeho duše žhavěl stále onen nezhasitelný už asi uhlík, rozdmýchaný v nezapomenutelné hodině, i nestačil jej zasypávali popelem nejtrpčího zklamání, krutou nelítostí Tyndinou tak houfně nahromaděným.

A u všech všudy, přesto bylo mu jí děsně líto, plavovlasé Tyndy-Elsy, když jako podfata klesla Telramundovi do náruče.

Ten obraz mu pořád nešel z mysli a vedl jej stále blíž k zadním jevištním vchodům do divadla. Tu se z prvních úst doví, jak to vlastně s ní dopadlo a dopadá.

Za jevištěm nahodil se zrovna ke konci prvního aktu opery, opakovaného od druhé scény, a byl svědkem neslýchaného triumfu pí. Bogu- slavské opět a opět vyvolávané obecenstvem na vrchol rozjařeným, kteréž nemohlo se nabažili toho, aby ji vždy a vždy vidělo s ohromným věncem v rukou, opatřeným jedinou širokou stuhou, hvězdnou to vlajkou severo-americkou. Tenlo věnec byl ostatně největší pikantností večera, všechny referáty se o něm nazítří zmiňovaly ; ústní dodatek hned ještě v meziaktí o představení rozšiřovaný věděl, že věnec měl původně ještě jednu stuhu a sice červenobílou, tu že prý dárce vlastníma rukama odstranil, poněvadž na ní bylo jméno slečny Tyndy Ulliko- vy. Tu legendu slyšel Vážka ostatně hned v zákulisí, ale to nebyla zpráva, o niž stál. Leč nebylo ani třeba ptáti se po nebohé Tyndě, uprostřed ruchu k druhému, značně zpožděnému aktu opery nastala sháňka po povozu pro slečnu Ullikovu, nemalým přičiněním divadelního lékaře tak zotavenou, že bylo lze pomýšleli na dopravu do domácího ošetřování a to raději dříve než později, aby se ta dáma co nejrychleji dostala z ovzduší, v němž utrpěla takový otřes, zvýšený ještě setkáním s její rozlícenou učitelkou, kterou musel doktor bezmála už nezdvořile poprosili, aby garderobu opustila.

)ak se stává, nebylo nahned nikoho, kdo by povoz objednal a když se konečně kdosi neb kterási vypravili, vrátili se s nepořízenou, že není ani fiakru ani drožky široko daleko. Ukázalo se znenadání, že záležitost slečny Tyndy jest z nejposlednějších, o kterou by se někdo ochoten byl starali.

Toho zželelo se korepetitoru Vážkovi, takže se inspicientu nabídl, že pro povoz doběhne sám, ukázalo se, že jej funkcionář ten chtěl právě požádali, poněvadž tu překáží zrovna tak, jako ta padavá slečna.

A v půlhodince na to vložili Vážkovi do lokte rameno slečny Tyndy i odváděl si ji v kostýmu Elsy — bylaf tak z domova přijela — do drožky, jíž dal přednost před fiakrem z důvodů čistě soukromých. Toliko divadelní paruku s kolosálními pletenci barvy slaměné zůstavila za sebou.

Divadelní lékař uložil mu, aby slečnu neopouštěl, dokud ji neodevzdá přímo panu otci, nebof jedná prý se o dosti značný choc a proto Vážka mohl se odvolali na tento příkaz, když jej slečna Tynda zapřísahala sepjatýma rukama, aby ji nechal odjeti samotnu.

Prosbu rukama sepjatýma tak, až zalomené klouby praskaly, opakovala Tynda ještě v kočáře, když skladatel se pokusil promluvili na ni, snad aby ji potěšil, či bůh ví z jakého jiného důvodu.

Nic neukazovalo na to, že by úžasně rozčilená slečna poznávala ve svém průvodčím bývalého průvodčího svého od klavíru ; říkala mu : „Pro boha vás prosím, pane 1" aniž řekla zač, ježto bylo dosti zřejmo, že za to, aby mlčel. Vyhověl jí, nebof slyšel dosti; byla stižena takovým chrapotem, že až sípěla ... Nebyla s to, aby pověděla tři slova, aniž by odkašlala, jako v nejprudší angině.

Ponechal ji tedy její bolesti, jíž se oddávala bezuzdně, ležíc v koutě nevalného kupé a tisknouc do očí prsty, až se prohýbaly. Když za dlouhé smutné jízdy do svatopetrské čtvrtí zvědavé svítilny pouliční jedna po druhé do drožky nahlédla, zdálo se Vážkovi, že mezi překrásně štíhlými a končitými prsty jejími prýští slzy.

Mlčel zkroušeně a díval se na ni jako fanatický věřící na modlu, která selže hned při první příležitosti, kdy se očekával od ní s neomylnou jistotou ohromný zázrak.

Venkoncem vzato — Rudolf Vážka dožil se ohromujícího úžasu, slyšel slečnu Tyndu Ullikovu úpět a viděl ji plakat.

A jak plakat! Bezmocně, neutajitelně, křečovitě, až jí hrud i s jejími lokty na ní skákala.

Byl sklíčen a do značné míry — rozčarován.

Nastaly však ihned nové, netušené události a okolnosti, kteréž způsobily, že Rudolf Vážka do nejdelší smrti nezapomněl na tehdejší jízdu se slečnou Tyndou.

Už to, že ulice před Papírkou byla policejním i vojenským kordonem uzavřena.

Pustili dovnitř kordonu drožku teprve po delším vyjednávání, ale přivolaný policejní revírník nikterak nechtěl dovolili, aby slečna vystoupila. I kdyby prý tady tisíckrát bydlela, nesmí dovnitř, všichni obyvatelé vily a všech budov Papírky jsou beztoho vystěhováni a místnosti vyklizeny pro nebezpečí, životům a majetku hrozící.

Tynda jako bezduchá velikýma očima zírala na kaluž vody, valící se sem průjezdem vily a patrně nebyla s to, aby soustředila svou pozornost na hlavní věc.

Hasič, otírající pochodeň o dlažbu, stál jí při tom za pohled, ovšem zmatený a všeho chápání prázdný a policejní úředník musel jí dvakráte opakovali, že spadla za vilou na ostrově věž, to jest ne celá, ale přední její zed, od shora až dolů, a dodal po druhé, že jsou oprávněny obavy, že zbytek zdiva bude následovali, než se jí vrátila duše zase do zraků a než pronesla slova : „A co tatínek 1 ? Pro všechno na světě, je živ a zdráv ? 1" To už ani nezasípěla, ale zašeptala. Úředník ujišfoval ji, že se panu cis. radovi nestalo ni nejmenšího, ale počínání svrchovaně rozčilené, šeptající dámy v kostýmu staroněmecké princezny bylo takové, že nezbývalo než posílat strážníka pro pana cis. radu, aby se přesvědčila.

Přišel ve vysokých rybářských botách inundačních, zachovávaje i v těchto a zvláště v těchto vážných, ano katastrofálních okolnostech výraz neotřasné důstojnosti; změkl však, vida svou dceru.

„Ano, ano, děvečko drahá, naše stará Papírka je ta tam, a také je ta tam nová strojovna, je pochována pod ssutinami přední zdi věže, vyplnily celé rameno," a pan rada ukázal na vodu sem se řinoucí jako nejdůležitější úkaz katastrofy.

„To však půjde ihned nazpátek, jen co se námor vody v ucpaném rameni nazpátek zase vyrovná," vykládal dále pan cis. rada docela po způsobu prostých lidí, kteří v nejhroznějších chvílích životních mají zřetel i slova pro vněs- nosti a podružnosti. Pan cis. rada však malíkem zamáčkl cosi v koutku oka a líbaje vroucně svou dceru, docela slyšitelně dýchl dvakrát nosem, a ukazuje na haldu velkopanského nábytku a svršků, složenou venku těsně před vilou — mimochodem řečeno dosti nerozumně, ježto takto nebyl zachráněn před zničením, kdyby bylo vile hrozilo — pokyvoval jen hlavou, nejsa mocen slova, vyjma jediného : „Žebráci 1" a to mu překazilo vzlyknutí, či lépe řečeno — vzlyknutíčko.

„A co strýc ! ?" zašeptala Tynda.

„Ubohý strýc Armin 1" zalkal pan cis. rada. „Toho právě hledáme, a myslím, že už nenajdeme, je jisto, že ve zřícenině ho není, Václav i se synem prohledali všechna patra co nejbedlivěji, zadní schody zůstaly neporušeny a ve všech patrech svítí světla, ale po strýci ani stopy, není-li v ssutinách či pod nimi. Ale, dceruško drahá, to si všechno nepřipouštěj, sem nemůžeš, pan Vážka bude tak laskav a doprovodí tě k Máničce" — bylo to po prvé od jejího sňatku, co zas vyslovil její jméno — „tady zůstat nemůžeš, o mne se neboj nic, kolega císařský rada inženýr Nábělek tvrdí, že už ani cihla se nehne, ačkoli by bylo pro mne lépe, kdyby mne nějaká na jeden ráz zabila. Ale to se nestane — dám na sebe dobrý pozor — sapristi 1 — aby se neřeklo, že se starý císařský rada Ullik vyhnul zodpovědnosti za to, co se stalo, a všem ostatním následkům !"

Poslouchala-li Tynda, či neposlouchala, roz- uměla-Ii, či nerozuměla ? !

Slála iu jako zkamenělá ve své bělostné říze Elsy brabantské, přepásána těžkým pukléřovým pásem, na ramenou majíc moderní plesovou pelerinu s labutěnkou, prsty pravice na rtech a zírala přes střechu vily do vrcholu odvěkých rozkladitých stromů vzadu na ostrově, vyrostlých téměř až nad střechu Papírky, osvětlených zdola rovněž pochodněmi. Větrem, který se setměním vzrostl, větve ve volném adagiovém tempu taktujíce, ukazovaly střídavě stříbrnou spodinu listoví i jeho jasně zelený líc při pochodních tak svědomitě, jako při večerních červáncích a hrotitý stín střechy chodil mezi vrcholky stromů sem tam podle toho, jak tam po ostrově s pochodněmi běhali.

Z pozadí vily zazněl signál hasičské trubky a pan císařský rada končil právě svou ukájivou řeč k Tyndě a všem, kdo kolem slyšeli.

„To se nestane! Ostatně neměj strachu o tatínka, je tam vzadu kolega císařský rada Ná- bělek, místodržitelský rada, dvorní rada a oba vládní radové. Odpusf, musím se vrátit a ty požádej Máňu, aby tě nechala u sebe na noc."

A pan císařský rada vracel se tak k ostatním radům a k dějišti své osobní a rodinné katastrofy s toutéž důstojností, jako do důležité schůze, z níž byl vyvolán na chvilku a na slovíčko.

Tynda poslechla jako stroj i odcházela pro fíka vážena Rudolfem Vážkou, jejž sama vedla, nebof přirozeně nevěděl, kde bydlí sestra slečny Ullikovy.

Tynda poslušně a stále náměsíčně kráčela až k Zouplnovic příbytku a nepromluvila na Vážku už ani slova kromě toho posledního „Děkuju !", jež mu dala ještě na chodníku před domovními dveřmi.

Přijal ruku, podanou mu na rozloučenou, ale doprovodil ji ještě po schodech až k doktorovic bytu, aniž si toho všimla, či o tom věděla.

Rudolf Vážka se potom vzdálil dovnitř Prahy, v jejíchž ulicích prochodil celou noc, aby se zbyl strašných dojmů toho večera z obou katastrof, jichž očitým svědkem se byl stal.

Avšak Tynda nenalezla klidu ani u Zouplnů, nebof v jich domácnosti nemohl býti tenkrát vítán žádný jakýkoli, třeba sebe drežší host. Nebof právě jim přibyl nade všechno nejdražší, docela malounký a nahounký hošíček a jak ujišfoval lékař k tomu povolaný, nedosti na tom, ještě jeden je na cestě, ncní-li to sestřička...

Za těch okolností dr. Zouplna, bláznivý strachem a radostí, nemohl a také nebyl s to věnovali Tyndě ani půl minuty.

„Já vím, já vím 1 Vím všecko!" ujišfoval překotně dříve, než dostala ze sebe tři slabiky, „ale pro všechno na světě buďte zticha, Mánička neví nic, ani toho nejmenšiho a nesmí slyšet ani slůvka ; na štěstí už ležela, když se to stalo, a když ta rána otřásla celou petrskou čtvrtí, byla zrovna v největších bolestech a neslyšela nic."

Přezíral úplně její kostým a o jejím vlastním neštěstí v divadle neměl potuchy.

A v druhé půlminutě poté odváděl ji starý Zouplna k tetičce Rézi. Právě se vrátila z divadla se strýcem, i uvítala svou nef otevřenou náručí i larmoyantním : „Nešťastné dítě, moje ubohá Tyndičko, měla's ty dnes smůlu!"

Ale ubohá Turbina nepadla tetičce do přichystaného objetí, ale dříve než tetička k ní doběhla, na tom místě, kde stála, jako podťata klesla na kolena a ještě po kolenou udělala dva kroky kupředu, načež padla celým tělem na bok do bezvědomí, kteréžto v tom okamžiku pro Tyndu podle tetina mínění největší dobrodiní trvalo celkem bezmála čtrnáct neděl... Ještě téže noci musel strýc pro lékaře.

• Čtrnácte neděl, to je čtvrt roku, a za čtvrt roku se přihodí víc než se kdo nadá. Akciová společnost „Turbina" neměla tak zdravý organismus jako Tynda i nepřežila svatojanský svat- večer ani o dva měsíce... Bylo to koncem července, když pan císařský rada B. Ullik, první a poslední její president, naposled opouštěl vilu na Papírce nedlouho po veřejné dražbě svršků tenkráte při poplašném vyklízení obytné budovy nerozmlácených. Nejzachovalejším z nich byl Tyndin Bósendorfer, poněvadž zůstal stál na svém místě, fen vydražil za peníz poměrně velmi levný hudební skladatel Rudolf Vážka ; byl by jej koupil za každou cenu, bylf si vypůjčil trojnásobný obnos, než jaký při dražbě zaplatil.

Výnos této dražby byl tak jediným aktivem, jež si bývalý dvorní dodavatel, nyní pouhý pan císařský rada Ullik, z Papírky odnášel. Tento inventář byl jediným, co zachránil pan rada ze dvojího svého konkursu, jímž se současně prokousali musel, jeden úpadek stihl jej jako šéfa a jediného už majitele firmy „B. Ullik a sp." (svou ženu revisor dr. Zouplna energicky a beze ztráty jejího podílu zavčas z firmy vysekal) a druhý jako hlavního a největšího akcionáře „Turbiny", který do jejích papírů vložil celé své jmění.

Starý Nezmara těšil se na ten okamžik, až se pan císařský rada postěhuje, jako malé dítě a od samého poledne cpal dýmku za dýmkou, aby mu neušlo zadostučinění z toho, až pan císařský rada naposled půjde kolem a jej, Nezmaru, zastane s hořící lulkou, pro kterou se ho za své hrůzovlády na Papírce tolik naproháněl, kde jej jenom dopadl.

Aby se pan císařský rada tak na něho utrhl jako za stara: „Václave, co to zas vidím 1 Sapristi 1" to by od starého Nezmary uslyšel jeho mínění!

Ale i v tom případě, jestliže se pan císařský rada nesplete, má starý Nezmara ještě jedny kleště v ohni a těmi jej štípne na rozloučenou za všechen med, co od něho užil za těch pětatřicet let svého otročení na Papírce.

„Dovolejí a odpustějí, pane císařský rado !" řekne a zastaví si ho zrovna na prahu, „že jsem lak smělej ! Jestlipak se voni ještě pamatujou, jak byli letos v zimě na mně zlej a jak mně slíbili, že pudu z Papírky na hodinu, jestliže lu dopadnou mýho Vénu. A zatrápený dílo a podívejme se a kdo to jde pryč z Papírky na vždicky ? ! Inu, pan císařský rada. A kdo tady zůstane ? Inu, starej Nezmara a mladej Nezmara, jeho syn! Nic za zlý, pane císařský rado I" Starý hlídač Papírky byl totiž od správce konkursní podstaty ustanoven za hlídače budov, výspy a různého bezcenného harampáti, tu ještě složeného.

A opravdu, když pan císařský rada vypravil z domu napřed a na počkanou u vrat veřejného posluhu s nevelkým, ale elegantním kufrem, v němž složeno všecko, což jeho jest — toho posluhu musel mu Václav jako ještě naposled sehnat — a když pan císařský rada nastoupil bývalým svým majetkem poslední obchůzku na rozloučenou, starý Nezmara podle své povinnosti v patách za ním statečně dýmaje. Ale pan císařský rada ne a ne si ho všimnout I Starý pán všecek byl zaujat a soustředěn, po- hroužen v pozornost, kterou věnoval různým koutům a zákoutím druhdy svého království.

Nejdéle zdržel se před sesutým průčelím staré věže. Zachmuřeným zrakem navštívil všech pět poschodí v obnažených útrobách Papírky, dílny, skladiště a pisárnu, kdež všude všechno ještě dnes stojí na svém místě ; šestnáctku na trhacím kalendáři odtud zdola lze docela snadno přečíst.

Jeho kolega císařský rada Nábělek měl pravdu, kromě zřícené průčelní zdi, odříznuté hladce jako pilou, nehnula se víc ani cihla, vypadalo to jako rys průřezu celé budovy až na střechu, která zůstala celá.

Tam nahoru k čtyřhrannému oknu, bílými rámy z nejbaňatější střechy vyčouhlému, neodvážil se pan císařský rada pohlédnouti ani dnes naposled, aby se mu neukázala vlasatá hlava s bílými vlajícími kšticemi, vousem daleko z okna visutým a proklínající: „Běda vám, třikrát běda 1" jako tenkrát, když beran po prvé a na hlucho udeřil na jehlu k turbině.

Mráz pojímá pana cis. radu, když si vzpomene na to, jak viděl bradu a kštice svaka Armina naposled — při agnoskování jeho mrtvoly, nalezené již třetího dne po katastrofě. Původně myslelo se, že pan Frey leží na dně říčního ramene, zasypán ssutým zdivem, a pan císařský rada vzhledem k tomu, že jeho svak měl v poslední chvíli u sebe a sice ve veliké staré safiá- nové tobolce obnos nejméně 46.000 korun, vy- psal cenu 400 korun iomu, kdo mrivolu nejdříve objeví.

Dělníci, zaměstnaní odklizením trosek, mohli se strhat, ale hned po prohlášení odměny dostavil se k panu cis. radovi starý Nezmara a zeptal se ho s dovolením a odpuštěním před svědky, co by asi dostal člověk, který by snad tu mrtvolu neobjevil, ale pověděl o místě, kde snad může bejt ?

Když mu bylo ujištěno, že by takovému člověku připadla odměna celá, řekl starý Nezmara : „Tak teda dobrá!" a připomenul pánům, pama- tují-li se, že to utržené kolo turbiny s rámusem ohromným jelo až do večera a potom, když to spadlo, najednou jako když utne ?

Pan inženýr, jejž předběžné vyšetřování o příčinách katastrofy prozatím zbavilo veškeré viny, ježto původ její ležel nepochybně ve vadné konstrukci strojů, zahraničnou strojírnou dodaných, pochopil ihned, kam míří a poklepal si na čelo : „Prosím vás, vy mudrci, jak by se tam mohlo něco krom vody dostat ? ! Podívejte se na to železné ohrabí!" a ukázal na příčku železnými pruty až na dno přítočného náhonu sahající. „To by musel spadnout mezi ohrabí a komoru 1" „A snad, pane bože, tak !" namítl Nezmara, „shora musel spadnout, když nahoře není. A když tudíž nemůže nic tím ohrabím, tak prosím, s odpuštěním, že se ptám, co potom zastavilo tu jejich turbinu ? A vostatně, co budeme dlouho mluvit, přesvědčíme se."

Starý Nezmara svlékl se a slezl z niira síro- jovny, kamením zle pošramocené, do komory s tyčkou v ruce a když zas vylezl, zeptal se pánů : „A co je tohle ? !"

Byl to dlouhý bílý vous, jaký narostl jenom na jediné bradě na světě.

Začalo se pracovat s veškerým úsilím na zdvižení přelomené turbiny a o půl noci byly všechny ostatní vousy a vlasy pana Armina Freye na suchu. Bylo nutno vyplésti je z korečků turbiny velmi opatrně i dá rozum, že za takových okolností nebylo lze poznali pana Freye podle rysů tváře, vůbec — „Popadl se s ní, s potvorou neřádnou, naposled jak náleží a důkladně ho seřídila!" podotkl starý Nezmara.

Ostatní dělníci mu přisvědčili a zvážněli, ale když v křečovitě sevřených prstech nebožtíkovy pravice objeveno utopené kotě, dali se všichni do smíchu — surovci. To proto, že neznali Aristotela, jenž na komickém žádá „milý dojem" a „neškodnou převrácenost". Složky tohoto příšerného kontrastu nezasáhly ovšem jich útlocit z té prosté příčiny, že se nenalézal v inventáři jich duševních mohutností.

Ale událost tato rozmnožila proslulost Václava Nezmary ve farnosti svatopetrské a potom dostal 400 korun, což bylo pro starého vltavského piráta hlavní věcí.

Hlavní věcí pro pana cis. radu byla zas safiá- nová iobolka se 46.000 korun — ié však při Arminovi Freyovi nebylo ...

Tu rozbřesklo se panu cis. radovi, že do nej- zazší poslední chvíle se zesnulým jeho svakem bylo „fo děvče". Ano, Zofka to byla, která, pádíc z věže, pokřikem způsobila první poplach ještě před neštěstím a přímo na komisařství pro policii běžela.

Dal tedy milý pan císařský rada předvolal Zofku Pečulíkovu. Ani jí nenapadlo zapírati, že ty peníze má, předložila úřadu dokonce i spořitelní knížky o nich, ale předložila také poslední vůli pana Freye, kteráž byla uznána za právoplatný testament, ovšem ne hned. Když skončily Zofčiny opletačky pro poplatky, bylo už na ni budoucího jejího spoludědice vidět všestranně.

Starý Nezmara ovšem panu cis. radovi ne- pověsil na nos, že on to byl se svým Vénou, kdož důležitý ten dokument nahoře u pana Freye nalezl a své příbuzné donesl.

„Proklel nás, proklel !" pomyslil si pan císařský rada, „ale sám zhynul v tom zápase i" vzdychl a zasmušil se velice a na dlouhou chvíli.

„Povídám, pane cis. rado," osmělil se starý Nezmara, vybafl kouř a odplil daleko do vody, „můžeme eště mluvit o štěstí, že to tenkráde spadlo samej večer, až po fajrumu a že jsme nemuseli vykopávat za živa pohřbený!"

Pan císařský rada neslyšel a již se déle taky nezdržoval. Poslední jeho pohled platil symbolu jeho zborcených a roztříštěných nadějí, přelome- němu hřídeli turbiny, opřenému o stěnu nové tovární budovy...

— Inu, dělá svýho starýho mocnostu ! — pomyslil si starý hlídač a dodal v myšlenkách : — Můj zlatej, ty nemáš ani zdání, co bych já ti moh' vypravovat, stálo by to za švandu, kdybych ti tak pověděl historii tejhle mříže pod oknem milostslečny Tyndy!

Potom pan cis. rada posmekl klobouk jako na odchodu ze hřbitova a vykročil.

Teď nastal dramatický okamžik Václava Nezmary !

Vybafl, odplil a spustil: „Dovolejí a odpustějí, pane cis. rado, že jsem tak smělej —" „Dobrá, dobrá!" vskočil mu pan rada do řeči, „žádné řečnění, víte, že nemiluju mnoho slov, tady máte maličkost, kdyby mi bylo přálo štěstí, byl bych se o vás lépe postaral 1" A podával bývalému svému hlídači desetikorunu. Starý Nezmara přiložil svou dlouhou dýmku k patě jako zbraň i děkoval poníženě. 5a běžel dokonce otevřít vrátka železné hradby panu radovi.

Ten zastavil se ještě ve vrátkách, aby se pohledem rozloučil se svou vilou, do níž před třiceti lety po prvé vkročil jako mladý korespondent.

Pan rada zbledl, na prejzové střeše vily v parnu červencového odpoledne seděl klem- pířský dělník a oddělával s jejího hřebenu zlaté písmeny jeho bývalé firmy.

„B" před jménem „Ullik" už bylo sňato.

Byla to vlastní poprava, vyslovená škrtnutím firmy z obchodního rejstříku...

Panu cis. radovi rýplo v nose, ale ne, slzy mu nevyhrkly, naopak zasmál se lehce. A lehce — od té doby, co přišel o závod, přibylo mu jaksi tělesné svěžesti — přikročil do prostřed bosketu před vilou a z drátěného košíku bývalého vodotrysku vyňal — pryžový míč, který tu zůstal ležet nepovšimnut od té doby, co vodotrysk svou neúnavnou hru s míčem navždy dohrál. Míč skryl pan cis. rada do kapsy, ale že mu dělal velkou bouli, otevřel kufřík posluhou nesený i vmačkal jej tam. Byl tomu velice rád, že měl takový nápad, žádná památka mu nemohla být z Papírky milejší než tenhle míč. Co se naň jenom nakoukal ze své soukromé pracovny, na to jeho laškování a skotačení s tryskem vody, jemuž neustále kazil přímý vzestup udatně se bráně proti vyhození...

A hvízdaje si „Trebizondskou princeznu" překročil pan cis. rada práh, kdysi svůj, jako ban- krotář, ovšem s úpadkem nezaviněným, ale přece jenom bankrotář...

Na nároží se ohlédl ještě jednou, klempíř na slřeše se pustil už do „U".

Pan cis. rada dohvízdal, vzpomněl si, že je toho jména — aspoň v Praze — poslední, nebof od dědice ioho jména obdržel dnes z New Yorku dopis, že po bouřlivé plavbě šťastně přistál.

Ze akc. společnost „Turbina" vzala za své, stalo se z velké části také proto, že Mr. Mour nesplnil svou přípověď a neupsal slíbený počel akcií. Přípověd ta ovšem byla vázána určitou podmínkou, ale přes to, že změnou věcí splnění této podmínky nyní záviselo výhradně na Mr. Mourovi, neměl se k ní nikterak. Nebylo brzy c tom ani nejmenší pochyby, jak by se k ní asi měl, kdyby Tynda byla zdráva, nebof třetího dne po nešfastné její Else odjel horempádem a se slečnou Tončou Fafrovou z Prahy navždy.

Ano, se slečnou Diviznou a zasvěcená ústa ujišfovala, že jej slečna Divizna od onoho wagnerovského večera už vůbec neopustila, ústa nevymáchaná pak vypravovala, že zaslíbený její ženich, prof. Nykýšek, zajel za uprchlíky až do Terstu a že vyzval Mr. Moura na souboj po americku, následkem jehož prý se má ještě dodnes stále ještě zastřelit.

K vůli úplnosti dlužno podotknouti, že na karlínskou faru nedošlo nikdy nic, z čehož by se bylo mohlo soudit, že poměr slečny Fafrovy k Mr. Mourovi se byl nějak jinak utužil.

Do Terstu přestěhoval se Mour proto, aby tu spíše než v Praze dosáhl svého cíle, to jest prodeje svého, ve všech státech světa patentovaného vynálezu na ochranu ponorek, jež nemohou se samy od sebe zmoci na hladinu. Chtěl toho dosíci prostřednictvím a vlivem svých pražských konexí, ale pokus len, pokud se lýce Prahy, založený na informacích naprosio mylných, docela selhal. Buď se Mr. Mourovi nepodařilo zjednali si tylo konexe, a když — tož ukázaly se naprosto bezvlivnými. Také si stěžoval na to, že mu v Praze odpíráno ono společenské místo a stupeň, na jaký si činil oprávněné nároky.

Af tak či onak, jisto jest tolik, že když koncem týdne přijel pan cis. rada k jeho residenci, bohat různými naléhavými otázkami rázu komerciál- ního a konečně i soukromého, zastal již jen oba tělesné sluhy Mr. Mourový, chicagského Plzeňana a černocha elegána, zaměstnané utahováním několika kolosálních kufrů na dvojkolém vozíku. Od nich zvěděl, že to, co provádějí, je závěrem stěhování celé pražské domácnosti Američanovy a když se pan rada tázal, kam, sdělili ochotně, ale posměšně, že do Terstu. Od dalších dotazů pan rada upustil, poněvadž sluhové stávali se drzými. Na dopis, do Terstu zaslaný panem cis. radou v zastoupení společnosti „Turbina" i jménem vlastním, došla krátká odpověď anglická, z níž pomocí svého korespondenta pan rada vyrozuměl, že se Mr. Mour pokládá za příliš dobrého, než aby se stal společníkem porouchaných turbin, nebo cosi podobného, nebof korespondent překládal dost těžce. Podívejme se, o Tyndě ani slova, pomyslel si pan cis. rada už docela resignovaně, nebof škandál s tou Fafrovic Tončou byl už veřejným majetkem.

S Mr. Mourem bylo po všem v každém ohledu a Praha mu také nikdy neodpustila ryze americký způsob, jakým se s ní rozešel. Způsob ten pokládán byl všeobecně za nezpůsobnější než anglický a poněvadž naděje „Turbiny" nebyly jediné zklamané naděje, jež po sobě v Praze zůstavil, zbylo po něm v Praze ještě toho víc, než trochu zlých řečí. Jeho tak zvaná residence pronajata se vším všudy velké restauraci, kteráž, jak už bývá, dělala zpočátku velkolepé obchody.

Jest přirozeno, že když se slečna Tynda probrala ze své čtrnáctinedělní nervové horečky a když se ujala zas užívání svého, taktéž uzdraveného rozumu a když na zvláštní dotaz zvěděla, že se krom Rudolfa Vážky nikdo po ní neptal, už se o Mr. Mourovi ani nezmínila.

2e mladý Nezmara pod okny nemocné, ležící u tetičky Rézi, prochodil celé půldny a všechen svůj čas, jejž neztrávil na vodě, to Tyndě nikdo nepověděl, ačkoli si toho teta tuze dobře povšimla a přečastokráte přehluboko se o tom zamyslila. S Máničkou si každodenně vypravovaly o tom, že tady zas byl a že dole zas chodí len amerikánský sekretář.

Jistě by se byl s Tyndou sešel, když začala chodit na své rekonvalescentní výsedy do parku, kdyby nebyl zrovna v tu dobu sám ulehl, stižen jsa pozoruhodnou nehodou.

Seděl na člunu, tvrdě zíraje na splávek, když tu s voru, už do vrat se ženoucího, přiletěla rána, která Vénu shodila s člunu do vody hravě. Dostal železným hákem po hlavě, ani nehlesl. Ale neutonul, ačkoli mu bylo jistě velmi zle, když nemohl ani vzkřiknout!

Snažil se jenom, aby se udržel nad vodou, o padesát metrů níže seděl starý na druhém člunu a upravoval vlas.

Zočiv Véna svého původce, natáhl po něm ruku, ale nepozbyl vědomí dříve, dokud jej otec neměl na člunu. A ještě měl tolik duchapřítomnosti, že ukázal na vor. Otci nepotřeboval povídat, ten uhodl ihned, jak se věc zběhla ! jenom se ještě podíval na firmu na poslední plti právě kolem bleskurychle uhánějící. Ostatně poznal i lidi na voru. Teprve potom počal omývali Vénu, padajícího z mdloby do mdloby přes všechno úpěnlivé napomínání olcovo.

„Véno, pro pána boha, pamatuj se!"

Myslel tenkráte starý Nezmara, že syna nedoveze domů živého. Na štěstí slyšel Novák, nej- milejší kamarád starého Nezmary, lovivší o hon níže, jeho nářek a přivesloval úprkem. S jeho pomocí donesl Vénu na výspu a uložil ho v boudě. Kamarád zatím zůstal u raněného a starý Nezmara letěl pro doktora. Cestou stavěl se však iaké na strážnici a ještě téhož večera byli všichni tři voraři v Libni zatčeni. Dva z nich propuštěni, ježto se třetí přiznal, že on to byl, kdo mladého pána fukl hákem, ale nerad. Při „házení šreku" (kormidlování) nad jezem sesul se těžký hák, takže byl by málem spadl do vody a bezděký původce zranění, chtěje hák zachytiti, navážil jej přes veslo tak nešfastně, že „ten mladej" dostal tu „šupu" přes hlavu.

Ježto rána Vénova označena jako těžké zranění, byl pachatel ponechán ve vazbě až do konfrontace s raněným, k níž došlo až třetího dne; dříve byly pochyby s Vénou, vydrží-Ii. Ačkoli bylo zkušenému vyšetřujícímu soudci při konfrontaci z velmi určitých známek jasno, že se oba neviděli tentokráte po prvé, zapřeli oba na krev. Komisař tázal se plavce, který chodil i stál s dříkem ku předu značně nachýleným, od čehož to má a tázaný odvětil, že od toho, že jako kluk dlouho píchával vodu bokem (t. j. opíral tyč o bok). Komisař chvilku se rozmýšlel, nemá-li použiti osvědčeného svého triku a vyzvati oba, aby si navzájem odpustili, nebof je-li mezi dvěmi mladými lidmi této vrstvy „něco", neodpouštějí si, ale upustil od toho, když si připomenut, že jeden z nich je nastávající inženýr.

Jeden na druhého nepověděli a tak se stalo, že nahnutý plavec dostal pro těžké zranění, lehkovážnou neopatrností zaviněné, tři neděle.

Véna odnesl to pěti nedělemi, jež si odležel v nemocnici. Náhodou téhož dne, kdy si jej odváděl starý domů na Papírku, setkali se se — svatbou slečny Tyndy s Rudolfem Vážkou. Náhoda nebyla tak čirá, jak by se zdálo, starý Nezmara zúmyslně nastrojil a to s úplným zdarem tuto ostrou kúru na Vénu a šlo to nenápadně, nebof svatba byla vypravena od doktorů Zou- plnů, kdež Tynda trávila od svého uzdravení.

Ncbylaf pro nadějného komponistu partií tak docela špatnou, nebof excindační žalobou, výborně připravenou od dra Zouplny, nyní pojišfo- vacího technika v pražské filiálce jedné z nej- větších pojišťoven světových, byl jí vymožen celý její podíl.

Změna ve fortuně pana cis. rady Sapristi nijak nezmenšila účastenství veřejnosti na Tyndině svatbě.

Spíš naopak !

Svatopetrská věž by snad nebyla viděla u svých nohou většího shonu, ani kdyby na místě skromného, ale zářícího Vážky, byl dupal k oltáři sám Mr. Mour, zářící jen svými brillianty a nejvýš ještě svými zuby.

Kde kdo přišel, nebo raději přišla se podívat na tu společenskou událost první třídy — rozuměj ve smyslu zhrzeném ! — což bylo patrno už na zevnějšku, v jakém se společnost dostavila.

Za jiných okolností byla by svatba slečny z Papírky bývala módní přehlídkou letních vycházkových kostýmů dám, kteréž se dostavily jen na pouhé ohlášení do kostela na gratulační kúru o oltáře ; zkrátka, na slavnou podívanou byli by přišli i diváci slavně.

Té nebylo, když se vdávala Zouplnová, to byl sňatek víc než zpola tajný, bez poznámek, o šesté hodině ranní a potom ta studentka nic nerepre- sentovala, kdežto Tynda 1 Ovšem, že její společenské postavení poslední dobou bylo jaksi hodně kompromifováno, jak podotkla pí. dvorní radová Mukovská před kostelem, „ale to by byla všechno spravila svatba s tím Amerikánem, na tu bychom nebyly přišly s trhovkami na ruce, není-liž pravda, paní lékárníková ?"

Paní lékárnice Potměšitá obzírla okolí i odtušila : „Na mou duši, jako bysme si byly řekly."

„No, jestliže takhle také ke kostelu sv. Madeleine v Paříži chodí haute volée se dívat na svatby s taškami z trhu nabitými 1" podotkl pan dvorní rada, letošním rokem už také pensista.

„Tohle přece není mondén svatba, dovol!" pohoršila se dvorní radová.

„Podívejte se, paní dvorní radová 1" zarepetila paní lékárnice. „Kolčovic děvčata přiběhly jen tak, jak byly, v zástěrkách, to vypadá jako demonstrace !"

„Tak jak byly ? Věřte mně, paní lékárníková, ty zástěrky s kapsičkami jsou parádní, ty vybraly z výbavy ; tenhle výstroj jim dal víc práce, než kdyby byly přišly v klobouku, takhle ani nemusely vyklepat všechnu mouku z hlavy."

„A přinesly s sebou tu pravou veselost mezi ostatní děvčata. Nepamatuji veselejší svatby ani o masopustě. To všechno slečny z pěveckého spolku."

„To je úmysl, třebaže ne umluvený, kdyby si brala amerického milionáře, shořely by všechny závistí, ale že je to chudý muzikant, hoří všechny škodolibou nedočkavostí. Ta svatba má být patrně trochu skandálem naparfumovaná,' řekla paní dvorní radová.

„Cožpak ty mladé dámy někdo lehtá ? Tof už opravdová výtržnost. Pak se řekne h a u t ev o 1 é e. Kdežpak mohou husiěky letět vysoko 1" rozhorloval se pan dvorní rada doopravdy.

Bylo také nad čím.

Slečny pískly hysterickým sborem ne jako husičky, ale jako houf vlaštovek k jihu kroužících, když zatáčejí a skutečně houfem nahrnuly se kol rohu vpřed k chrámovým dveřím — nebylo pochyby, svatba Tyndina chápe se v tomto publiku — jako podařená švanda.

Po řídké, ale hlavaté dlažbě svatopetrské přirachotil první fiakr se svatebčany — teta Pa- pauscheggová a strýc !

Když se v kočáře vztyčila její osůbka pod koketním oranžovým slamáčkem s pivoňkovou květinou, bílými atlasovými pentlemi, v černých hedvábných šatech s vlečkou (1), vykřikla mladší Kolčová tak, že se tetinka Rézi zastavila na moment, aby věnovala slečr.ě jeden ze svých, Meduse odkoukaných, zdoia nahoru jdoucích pohledů a sebravši vlečku levicí, kráčela velebně dál.

Slečna Kolčová mohla děkovali Pánubohu, že nezkameněla, ale ve chvíli udělalo se jí z tohoto jedovatého uhranutí tak na nic, že musely se sestrou odejít.

S nimi také vyvanul všechen, k této svatbě nastřádaný humor ostatního dívčího světa, takže nyní s hlubokým odmlknutím přijal i zjev nevěstin, všecek zahalený v oblak bělostných závojů, dosti objemný. Kdyby byl býval přítomen Kolčovic smíšek, byl by jistě dal poslechnouti aspoň zlomek svého rozkošně rdoušeného smíchu, když Tynda, stojíc na stupátku, vahou svou nahnula celý fiakr. Naopak slečny z „Va- ryta" jako vyjeveny hleděly na tuhle Tyndu, která se tak strašně lišila od překrásné ztepilé Tyndy z akademií Varyta ...

Nezmarové nahodilí se k svatbě, když už se ubírala z kostela. Véna ve své rekonvalescentní apatii šel dále, ale starý upozornil mladého: „Helef, milostslečna Tynda se nám vdává !"

To se právě nevěsta se ženichem v chrámových dveřích objevila.

— Co ? cože ? — Véna skutečně si musel tuto otázku v mysli dvakráte opakovat — to ? tohle že je Tynda ? !

A co se potom v jeho mysli dále odehrálo, bylo velmi podobno probuzení z rozkošného snu ke skutečnosti, kterouž nutno přijímati tak, jak jest, zkrátka bylo to nejdokonalejšm rozčarováním, jaké si jen mohl starý Nezmara pro syna přáti, ačkoli se tento výraz v jeho slovesném pokladu nevyskytoval.

Kdyby byla Tynda hlavničce podlehla, byl by zasáhl hlídačova syna zalézavý, hlodavý, hluboký žal, mrtva byla by žila v jeho srdci dále, ale tahle nynější živá Tynda ubila v něm bývalou Tyndu nadobro a ne-li nadobro, tož ještě hůře, ubíjela ji každodenně. Kdykoli se totiž Véna sedě na lodce nebo na kládách zasnil do toho, co bylo, kdykoli mu vyvstala vidina nejintimnější Tyndy před očima vzpomínky, vždycky postavila se vedle ní Tynda dnešní skutečnosti s nesmírnými rozměry své tělesnosti, jakými ji překvapilo zdesateronásobené zdraví po její nemoci a bylo po všech sladkých reminiscencích.

Tento dokonalý převrat, kterýž Vénovi vzpomínku učinil až nepříjemnou, projevil se zvláštním úkazem. Když Nezmarové zůstali jedinými obyvateli Papírky, tu za otcovy nepřítomnosii přestěhoval se Véna do bývalé Tyndiny ložnice a jeho lůžko stálo na vlas na tom místě, kde stávalo její.

Nyní po Tyndině svatbě začal Véna zase noc- lehovati v rodné boudě na výspě. Když to starý zpozoroval, zabručel si : „Málem by ho byl tou tyčkou zabil, ale zdá se, že mu ji z hlavy vytloukl 1" V každém vzhledu to byla výhoda, nebof Véna začal věnovali pozornost konečně také jiným věcem než splávku udice a když spatřil starý v jeho rukou opětně přednáškové archy, poznal, že je všechno zas na správných drahách, což potvrzeno i tím, že se Véna vrátil od lehké zas k těžké alletice.

Rudolf Vážka byl však v sedmdesátém sedmém nebi, nebof třebaže Tynda ve svém zevnějšku podlehla přeměně z květinové dřívější podoby své v plod druhu nejokrouhlejšího, její hlas, fenomenální její orgán, s opětným zdravím vrátil se ji v plnosti a svěžesti, nad níž pani Maynau užasla až k nejdrastičtějším výrokům své odborné hantýrky. Když pak učinila narážku na nutnost odtučňovací léčby, která by musela předcházeli opětnému jejímu pokusu o scénu operní, vzepřela se Tynda každému pomyšlení na jeviště co nejrozhodněji a tuto svou resoluci opakovala vždycky, kdykoli jí někdo přišel s operní kariérou, a to stávalo se zhusta po jejích opětných koncertních a oratorních triumfech.

„Podívejte se na Boguslavskou, jak vypadá jako Markétka," odpovídala Tynda na tyto podněty, „a já jsem o polovinu mladší než ona."

Dodatek „a jsem už dnes taková 1" ponechala si Tynda pro sebe, když se několikrát stalo, že mu nebylo odporováno.

Spokojila se slávou nejznamenitější pěvkyně písní a oratorií, bez níž nebylo žádného onačejšího podniku toho druhu. Bylaf to také píseň, kteráž se zas první ozvala po nemoci z jejího hrdla, když povolila několikadenním domluvám a lákání Rudolfa Vážky, vysedávajícího u ní za její rekonvalescence za krásných dopolední i odpolední v městském parku u Musea, témž, kde ji po prvé viděl s mladým Nezmarou. Ani mu nenapadlo, připomínali si nějak luto aféru.

Dodá-li se, že píseň, kterou zas po prvé zpívala, byla její píseň od Rudolfa Vážky jí věnovaná, nikdo se asi nepozastaví nad tím, že šfastný skladatel klesl k jejím nohám a že povstal zase jako její šfastný — ženich I Svatba byla omezena, jak se samo sebou rozumí, jenom na nejintimnější kroužek — i při nejlepší vůli nemohl býti větší, než byl: Tetička se strýcem, jehož knír mohutněl více než kdy jindy, ježto mu jej malíř Panocha nikdy neufal a také sám o ucho nepřišel, nebof je-li nutno zvláště podolknouti, že hned druhého dně po vyzvání ani ten ani onen o souboji nevěděli, děje se to tímto. Další svatebnící : pan císařský rada, nevěsta a ženich, dr. Zouplna byl šestý, všeho všudy tři fiakry. Dr. Mánička nemohla se vzdálili z domova ani na okamžik, tak důkladné byla upoutána svými hošíky blíženci, jež k od- davkám do kostela s sebou vzíti nemohla.

Slarý Zouplna dal se prosit celé dopoledne marně, dokud prosila jej jeho snacha a její sestra, teprve když si pro něj došel pan císařský rada sám, přivedl jej přec k obědu, a tím vytržen konečně ze srdce starého příštipkáře trn, po celý rok tam vězící.

Pan císařský rada byl o svatbě vtěleným dobrým rozmarem. Vedlo se mu teď výtečně, jak ujišfoval každého přes tu chvíli i tenkrát a zvláště tenkrát, když se ho nikdo netázal, jak se mu vede a to s tvrdohlavostí, prozrazující obavy, jako by se mu nevěřilo. Nynější jeho zaměstnání — stalf se místním agenlem v oboru papírnickém — udržovalo jej stále na nohách a následkem toho i při stálém zdraví, a tím i při větší štíhlosti. Na svou hotovost ovšem už neměl nedobytné zapotřebí, ale jeho obchodní bilance obešla se s jedinou zásadou soběstačných podomních agentů : „Co potřebuju, to vydělám, jen ty pohlednice samy vynesou mi na doutníky a na pivo 1" a při tom si ani nebyl vědom pathosu distance mezi dřívějším a nynějším cis. radou Sapristi, jak se mu nyní všeobecně a to i do očí říkalo...

Nehnětlo ho to ani dost málo, naopak této vydatné reklamě byl jenom vděčen, nebof v obchodě je známost všecko a cis. rada Sapristi stal se veleznámou figurkou pražskou, ve vši úctě, nebof byl obětí neštěstí. Nebýt toho, byl dnes milionářem.

Největší chybou podle něho bylo, že z komanditní dělali akciovou společnost!

Na svatbě se dokonale smířil se svým zetěm drem Zouplnou i jeho otcem, i měl delší povídání o tom, že se hory s horami nescházejí, ale lidé s lidmi, a prohlásil za docela žádoucno, aby se sešli zvláště svoji lidé v dobré vůli a svornosti pospolu.

"Io už svatebčané byli v přípitcích a dr. Zouplna, ten druhdy tak zaDřisáhlý nepřítel každého i nejnepairnějšího šosáckého hnulí, také pozdvihl číš a to k společnému přípilku oběma přítomným dědečkům, jimž blahopřál ke štěstí, že nemusí, jak v rodinách bývá, jeden na druhého žárlit, neboř pro každého je tu jeden vnouček, mají na vybranou. Připilek vzbudil srdečný ohlas v rodinném kroužku, pan císařský rada žertoval, že pan otec, t. j. starý Zouplna až dosud měl oba, nyní že se bude muset vyrovnat na padesát procent; starý Zouplna, mile dojat srdečností pana cis. rady, odporoval, jeden mluvil přes druhého, jak bývá při občanských svatbách anebo křtinách v pokročilých hodinách odpoledních.

Mánička hleděla dýmem doutníků na svého muže a náhle se podivila, že on, druhdy nej- zarputilejší abstinent ode všech narkotik a výslovný protialkoholik, kouří nyní o závod a pije jako do důchodu a všecek růžový a rozjařený vyměňuje nejmělčí banality s ostatními čtyřmi pány, stejně blaženými v kouři doutníků a oparu plzeňského jako on. Stálo ji to jisté namáhání viděti v něm bývalého průvodčího jejích návratů z university, kdy duše jejich spolu putovávaly po výšinách nadhvězdných, těsně jedna do aiuhé zavěšeny, zatím co oni dole na zemi zachovávali mezi svými lokty náležitý rozestup. Vzpomínala prvních měsíců svého manželství, kdy dr. Zouplna zcela zřejmě litoval a nejraději hlavu obracel kdekoli stál směrem ke své hvězdářské Kaabě nad Košířemi. Teď už mu to ani nenapadlo a Mánička přemýšlejíc o tom, uznala otázku, který Zouplna je jí milejší, onen bývalý, či tenhle nynější, za hodnou řešení, jež však odložila na příště.

Ze svých snů prohlédla najednou na Tyndu, rovněž hluboko zasněnou, jak bývala nyní po nemoci většinu dne, a zatím co na hrotu svého ňadra odhadovala umdlévající práci rtíků jednoho ze svých nemluvňat — druhé již spalo — vzpomínala, kterak silynda česávala své plavo- stříbřité vlasy před čtvrt rokem docela jinak než nyní, když její tváře nabyly obrysů tak značně širších než její skráně. Zítra nastoupí svou definitivní kariéru jako chof majitele hudebního ústavu, na němž bude sama příslušnicí dvojčlenného učitelského sboru.

Vůbec všechny tři dámy zmlkly pro sebe za hlučného hovoru pánů, i tetička Rézi byla zticha, v bedlivém zpytování svém střídajíc tváře svých neteří, jimž tak dlouhá léta byla matkou.

Najednou umlkli také pánové.

To strýc Papauschegg připíjel. Ačkoli bylo úplné ticho, přece zazvonil nožem na sklenici.

Vtom jí dítě na klíně usnulo nadobro, odpadlo od ní jak nassátá pijavice. Vstala a donesla je k druhému do kolébky v druhém pokoji. A tu chvilku zakolíbavši, MUDr. Marie Ulliková- Zouplnová od srdce si zívla... Byla by snad stojíc usnula ...

Bylo to asi navlas téže chvíle, co starý vltavský pirát Václav Nezmara procitl ze své dřímoty, jíž se oddával sedě na člunu, kamenem ke dnu řeky upoutaném, s prutem v ruce, nesnaže se o nic jiného, než aby všemožným nahrbením vystavil co nejvíce hřbetu slunci, od západu žhoucímu. Jest věru pamětihodno, že nyní, kdy trávil nejblaženější život, jaký si do- vede představili jenom noční hlídač, život bez kontrolních hodin, jež netřeba každé hodiny píchat, dřímával s nadšením, předtím nikdy nepoznaným. Ovšemže jenom za takové pohody, jako dnešní, kdy ani nejpitomějšímu karáskovi nenapadne o udici zavadili, tak jako rybáři švihnout prutem, když se šňůra natáhne, natož obnovit vnadu. Byla to všem dřímota kocouří, po většině s nedovřenýma očima, jimž neujde ani nejmenší hnutí v okolí, ale dřímota, z níž po případě nutno násilím se probrali, jako se to starému Václavovi právě přihodilo.

Už chvíli pozoruje dřímavýma očima kohosi v dálce na kamenném nábřeží karlínském provozujícího cosi jako plavčí tempa, jež si onen kdosi opakuje, než skočí do vody. Klímající rozum starého Nezmary ovšem chápal, že to není možno, poněvadž kdosi byl oblečen, ba přespříliš na to dnešní horko oblečen, a krom toho nikomu nenapadlo a také bylo zakázáno ... Či snad chce ten člověk, rukama mávající lak jako podškubaná husa křídly, vyletět do povětří ? !

„U Všech všudy sedmadvaceti sakramentů 1" — prostocviky neznámého platí vlastně jemu, Nezmarovi a nyní procitl jeho sluch a slyšel nesmírně hlasité a od všech stěn nábřeží ohlácha- jící se kašlání, signál — Leiba Blumendufta !

A Nezmara už mrštil prutem a vesloval pro Leiba ze všech sil. Ale leknutím málem by byl vesla upustil, své vlastní myšlenky se tak lekl.

Rozjel se v důmince, aby co nejrychleji vyhověl panu Arminovi, který se Blumendufta nikdy nemohl dočkat, a věru že by se byl přežehnal, kdyby neměl vesel.

Teprve v tomto okamžiku se stalo, že starý Nezmara ze své, sluncem zapeklité dřímoty úplně procitnul.

— Ale počkej, Poláčku, s tebou si zahraju) pomyslil si.

„Maj' ly kočky ?" oslovil Blumendufta starým smluveným heslem, ale neměl zapotřebí legitimovali se, příchozí poznal jej okamžitě : „ls'r Frey z'Hause un zu sprechn ?" zeptal se kvapně.

„Ja vól 1" odvětil Václav a už jeli.

„Čerslvej 1 Čerstvej 1" napomínal Leib a jeho oči šlehaly po nábřeží, ale nebylo nikde ani človíčka, jen oni sami dva, šlechetné duše, na vodě i na zemi.

Ale přece si Leib oddechl zcela zřejmě, když se octli v meziostrovní laguně, a spustil jakési kvapné dotazy, jimž Václav tím méně rozuměl, čím polštější byly.

„Pst!" udělal na hostě svého, a ježto nemohl položili prst na ústa mocně mrknul vpravo i vlevo, jakoby bylo lískoví plno zrádců.

Blumenduft pochopil a nabrav strachu do očí, přikrčil se a již celou plavbu ani neduti.

Přistálo se s největší opatrností a za neustálého „psstění" Václavova, jenž zvysoka špičkami do písku našlapuje, pečlivě a úzkost- livě pozor dával, šetří-li také Blumenduft těchto opatrností ticha.

Šetřil, ač za Nezmarou zhluboka i úpěnlivě vzdychal, tlumě i ten horoucí vzdech.

Držíce se všemožně za stromy a kůlnami, dostali se brzy k točitým schodům, vedoucím ze zádě k podstřeší; nic se tu nezměnilo od té doby, co tu byl Leib naposled a všechny otázky jeho nenarodivše se zemřely, když viděl, kterak jeho průvodčí při každém vrznutí písku pod jeho podešví vyvalil na něho oči co nejstrachlivěji.

Zatím měl se starý pirát co držet, aby nepro- pukl ve smích, když uvážil, že kdyby řval, še nedovolá.

Konečně stanuli před vchodem k podstřešní kdysi poustevně Freyově a Nezmara provedl před ustrašenýma a utrápenýma očima Leibo- výma ještě jednou všechnu mimiku k naprosté opatrnosti, otevřel jedny i druhé dveře, jak to učinil, průvan vssál do dveřního otvoru modrý závěs jako vzdutou plachtu s tak výstražným šelestem, že Leib Blumenduft ucouvl.

Ale už bylo pozdě, Nezmara pomohl mu přes práh.

„jajvaj 1" vykřikl Leib z plna hrdla vůči otvoru, plnou světlostí dne na místě protější stěny zejícímu a poskytujícímu pohled na střechy do nepřehledná a hlučícímu veselým ozvukem množného života. „Jajvaj !"

A Leib zblednuv jak mrtvola, zavřel oči a přimknul se ke zdi za sebou. Pootevřená ústa jeho propouštěla jakýs dětský skuhrot, jakého se nyní, a to doopravdy, polekal sám Nezmara.

Neartikulovaný, nosově chvějný nářek Leibův neustával a prsty jeho, co nejšíře rozestřených rukou lapaly po stěně, aniž očí otevřel. Na každý dotek Nezmarův odpověděl mávnutím směrem k němu a výkřikem: „Jach ver šrá-jn 1" To bylo trochu více švandy, než jí Nezmara očekával, i bylo mu přemítali, kterak odtud Blumendufta dostane. Ale než se nadál, prsty Leibovy nahmátly hranu veřejí a lasička ni ještěrka nezmizí tak rychle, jako Leib ve dveřích, jimiž vstoupili.

A už bylo slyšeli jenom hlučné tlápoty jeho zkornatělých bot, pádících po kamenných schodech dolů.

Spocena jak myš a na všech údech se třesoucího zastihl jej dole Nezmara, značný kus cesty od zborcené věže, kterou obzíral, hrůzou se chvěje.

S nevýslovně blaženým výrazem v tváři stál tu Leib Blumenduft a roztáhnuv paže své zvolal: „Gott dr Gerechte, geloibt zoi doi Name 1" Dík tento patrně platil jeho záchraně z hrůz a nebezpečí právě zažitých. Chápal, co se stalo.

A potom vychrlil prudkou otázku, již pochopil Nezmara jako dotaz po panu Freyovi. Nezmara sebral všechnu svou němčinu a řekl : „Dersauft, konc und kór, tort untn in Wosr!" „Nochmals zoi geloibt doi Name I" zavolal Leib Blumenduft náruživě k nebesům; ale výraz divoké radosti v očích jeho náhle zhasl, s úžasem zahleděl se na Nezmaru a řekl temně a s nesmírným důrazem : „E gschaiter Mon wor er 1" A z očí židových vykulily se slzy jako hrachy. A stkal opravdu usedavě až k železným vratům, jimiž jej nyní Nezmara na ulici pustil. Tu usušil své slzy holou dlaní, ježto šátku neměl, spáchal neslýchaný čin darem jedné koruny Nezmarovi i odešel volně, ježto nebylo nyní příčiny, aby se skrýval. Aniž padlo mezi oběma další nějaké slovo o katastrofě, jejím původu, o firmě či něčem podobném, aniž se tomu jeden či druhý podivil.

Nezmara díval se za Leibem Blumenduftem, až zmizel. A vraceje se pomyslil si: — Jestliže ly slzy platily panu Arminovi, potom byly jediné, které byly za ním prolity!

Co však pochopili nemohl, lof i dík Blumen- duftův za smrt Arminovu i usedavý pláč jeho nad ní — — — Konec III. a posledního dílu.


Holder of rights
ELTeC conversion

Citation Suggestion for this Object
TextGrid Repository (2022). Czech Novel Corpus (ELTEC-cze). Turbina (vydání ELTeC). Turbina (vydání ELTeC). European Literary Text Collection (ELTeC). ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001B-D7DD-8