I arnik »Vladimír Mononiach« chystal sc k odplutí z přístavu města Taganrongu.

Bylo pošmourné letní odpůldnc a z týlu, z rozsáhlých stepí jihovýchodní evropské Rusi dul pronikavý vítr. Sedé oblaky, líně z místa na místo se posunujíce, vznášely se nad městem i přístavem. Avšak nepršelo a nikdo se dle všeho deště ani nebál. Vlastně neměl nikdo ani času, aby si povětrnosti všímal — všechno bylo zaujato starostmi plavby a obchodu.

\ Kufuán na moři. 1 MM V celém přístavu bylo živo, jako v rozhrnutém mraveništi: les stožárů, že pro jejich houšť a mohutuá těla korábův ani nebylo vody viděti a z tohoto lesa ven i zase nazpět do něho valily se neochabujícím proudem roje plavců a hejna přístavních dělníků, po celém prostranství prášivého břehu hemžila se pestrá směsice lidu, vozů, kočárů, koní a volů, tak že do výše vymetané oblaky prachu ani nebyly s to uleh- nouti.

Na konci zátoky, opodál plachetních korábů, kteréž těsně k sobě sraženy hlavní část' velikého přístavu plnily, dýmaly mocně dva poštovní parníky »Kavkaz« a t Vladimír Mono- mach«.

Onen byl menší a přijímal jenom cestující pro kratší plavbu černomořskou, tento pak o více než polovici větší určen byl pro dalekou plavbu suezským průplavem, přes Aden a Bombay do Austrálie. Měl na palubě ruskou vědeckou výpravu, jejíž účelem bylo měření mořských hlubin, spojené s pozorováním mořské zvířeny a květeny, a vybíral se na tuto dalekou cestu poprvé.

Cestující, kteří k vědecké výpravě nepatřili, přijímali se ne dále než do Adenu; odtud měl »Vladimír Monomach« sloužiti jenom přírodo- zpytecké výpravě.

Záhy před šestou hodinou bylo cestující obecenstvo již pohromadě a s patrným rozechvěním očekávalo všechno třetího zvonění. Udeřením šesté zaznělo očekávané znamení, s kapitánského pavlanu ozvaly se ostré, úsečné povely, obrovská / kola parníku roztočila se zvolna, v jejich mohutných lopatách zasyčely první zpěněné proudy a »Vladimír Monomach« odtrhl se zvolna od přístavního mostu. Na přístavišti mával hustý zastup lidu bílými šátky a klobouky, a pozdrav ten opětován neméně živě a vroucně s paluby rychle se vzdalujícího parníku. Dokud do přístavu viděti bylo, stálo téměř všechno cestující obecenstvo jako přimraženo u samého pažení lodi a skoro nikdo nic nemluvil — byloť mezi odjíždějícími málo těch, kteří se vespolek důvěrněji znali, a krom toho bývají lidé na počátku plavby obyčejně zamlklí.

S paluby, zejména s jejího vyvýšeného mostu, byl volný rozhled po severním cípu Azov- ského moře.

Don vrhá se tu s velkou prudkostí do moře, vleka s sebou množství prsti, hlíny a písku; tím podobá se celá zátoka při ústí řeky obrovskému rozbředlému bahnu nebo veliké nádržce kalných splašků. Voda je tu líná, neprůhledná a šedá, učiněný paskvil na opěvané jasné a šumné vlny okeánu. Takový je celý severovýchodní konec Azovského moře, jejž považovati lze toliko za liman ruským lidem zbožňovaného Donu.

Asi hodinu plul parník mezi ruským břehem a úzkým pruhem země, kterýž u Taganrogu do moře trčí, stále kalnou vodou a stále tiše, tak že nebylo cítit ani sebe slabšího kolébání. Tím časem byl arci přístav již dávno s ob- zoru~žmizel a zábradlí spodní paluby bylo kolkolem volné.

Jako na všech velikých parnících, bylo i na »Vladimíru Monomachu« obecenstvo dle tříd rozděleno. Přední polovici paluby zaujímalo obecenstvo třetí třídy, to jest obecenstvo, kteréž je- nom pro palubu lístky si koupilo, do žádných kajut přístupu nemělo a samo se stravovalo. Zadní polovice paluby byla vyhrazena pro cestující druhé a první třídy, pokud by tito na volném vzduchu pohybovati nebo zdržovati se chtěli. Pod palubou třetí třídy nalézaly se velká společná kajuta mužských passažérův druhé třídy, jakož i oddělené kajutky dam této třídy, pod zadní pak polovicí paluby upraveny kajuty pro cestující první třídy a nad nimi, či vlastně jenom nad střední jejich částí zřízen nádherný salon, kterýž dvěma třetinami své výšky nad palubu čněl, celý střed panské paluby zabíral a svou plochou střechou tak zvanou vyvýšenou palubu čili most tvořil. Paluba první třídy — kteréž mlčky také passažérům druhé třídy dovoleno bylo užívati — pozůstávala tedy z široké promenády kolem stěn salonu, tak zvané spodní paluby, a z ohrazené terassy nad jeho stropem, vyvýšené paluby čili mostu.

Obecenstvo první a druhé třídy, pokud se společně na spodní i vrchní palubě procházelo, nejevilo nic zvláštního. Moderní kroj oděvu u pánů převládal, u dam skoro výhradně panoval; promísen byl jenom trochou vojenských uniforem a krojů národních. Mlčelivá upjatost? cestujících postupem času ochabovala a čím dále loď do širých vod vnikala, tím více oživoval na všech stranách hovor — dělalyť se dole i nahoře obvyklé cestovní známosti, kterých nezbytně potřebí jest zejména na moři, kdež každý jednotlivec od rodné země a ode všeho, s čím byl vyrostl a srostl, odtržena se cítí a mocným, nespolehlivým živlem obklopen, celou bytostí svou na tu hrstku lidí odkázán jest, s kterouž jej -náhoda byla svedla.

Parník pluje šumně a dávno již plnou parou dále. Voda kolkolem znenáhla se čistí, břehy roz- stupují se každou minutou — »Vladimír Mono- mach« vjíždí z donského limanu do čistého moře. A čím. více se voda čistí, tím více se také vlní a proud1', a ostrý, studený vítr duje lodi vstříc, až se cestujícím na palubě nosy zardívají a oči zalévají. Také kolébání lodi jrž začalo, ale nad tím se všichni ještě pohrdlivě usmívají.

Na právo a na levo stojí na kotvách, daleko po obzoru roztroušeny, kupecké koráby, klátí sebou jako zpité, ale nehýbají se z místa. Nemohou do zátoky, protože tam příliš mělko jest a ony na hluboký ponor zařízeny jsou ... Roz- stoupily se břehy do nedozírné dálky, voda jest už všechna zelená, ale bez jiskry, nebot lesku odnímá jí olověná, temně obestřená obloha. Vítr skučí ustavičně a čím více břehy mizí, tím více hází sebou moře a tím více kolébá se na všechny strany loď. Již není vidět nic než smutnou oblohu a tmavé more, a den se nachyluje.

Do té doby setrvala většina cestujících na palubách — chtělť, komu příliš chladno nebo teskno nebylo, každý užiti dojmuv širého, prostého moře. Potom rozcházeli se pánové i dámy do kajut, ale mnozí již »na mořských nohách«, nemohouce kroků přizpůsobiti k silnému kolébání lodi. Již se tomu kymácení nikdo nesmál.

Setmělo se a zvonec volá obecenstvo dolů k večeři. Vlastně nikdy k večeři, nýbrž jenom k čaji, neboť tam, kde o čtvrté nebo páté hodině odpolední velký oběd se podává, o večeři v našem smyslu ovšem řeči býti nemůže. Podává se pouze horký čaj s jemným pečivem a leda ještě trochou nějakého ovoce. Cestující druhé třídy odebrali se do své velké společné kajuty, panstvo první třídy pak do svého nádherného salonu.

2 Koiuúii 11a moři.

Tento salon měl stěny povlečené zelenými, 11a spňsob brokátu květovanými hedvábnými čalouny, jež zlatými lištami na souměrná pole byly rozděleny, a bohatě dekorovaný strop s třemi uměleckými malbami, představujícími mythologického vládce moře ve vší moci a slávě, pak největší svátek okeánu: narození Venuše z pěny mořské a posléze sbor Najádek, laškujících s malebnými nádobami na břehu klidně rozlitého moře. Pod tímto na nápadném místě zasazeným obrazem skvěly se ve zlatém písmě proslulé hexametry: Ludite Najades librantes ponder' aquarum; nunc est tuta quies, nunc dormit et Amor ct Aequor! — laškujte Najádky, čerpejte do džberů vody; teď jistý je klid, teď dříme i Amor i Aequor (i láska i moře)!

Podlaha byla uměle vykládaná hvězdami a ornamenty z různých barevných dřev, nábytek byl mahagonový, křesla zeleným aksamitem potažená. Osvětlen byl salon od stropu čtyřmi skvostnými, na trojích osách zavěšenými lodními lampami, kteréž dle kolísání parníku ve velkých pozlacených kruzích mírně se houpaly a při tom slabounce skřípaly.

Jako při každém jídle seděl v čele dlouhého stolu jakožto president kapitán lodi, Vladimír Nikolajevič Avramov v úřadní uniformě; kapitán byl muž statný, v hovoru i obcování s lidmi obratný a silně již prošedivělý. Předsedal společnosti s dokonalou grandezzou a byl přece zdrojem živé, neochabující zábavy.

Jemu nejblíže, na prvním místě pravé podélné strany stolu seděla stará, nesmírně choulostivá, ale jinak dosti hovorná dáma, kněžna t Jelisaveta Romanovna Volkovskaja, kterouž jako zřítelnici oka svého střehla mladá, nevíce než osmnácte let čítající pikantní brunetka, slečna Sabina Nikonovna Kuzněcova, kněžnina před- čítatelka a společnice. Tato slečinka byla velmi živá, dle všeho bodré povahy a příjemná. Vedle kněžny arci nikterak vyniknouti nemohla, neboť byla celou pozorností upoutána na svoji velitelku, kteréž ustavičně musila býti k službám skutkem nebo slovem. Slečně po boku seděl kněžnin tělesný lékař, Konstantin Ivanovic Sacharov, muž elegantního vzezření, něco přes třicet let starý, s hnědýma očima a černým, krátce přistřiženým plným vousem.

»Odporučuji vaší Jasnosti, abyste si nalila do každého koflíku čaje aspoň dvě lžičky arraku nebo rumu,« pravil kněžně mezi řečí kapitán, ukazuje na stojan, ve kterémž se dvě prostřední láhve z jakéhosi mléčného neb křídového skla na osách lehce houpaly.

»Máte zde na lodi pravý anebo padělaný?« otázala se s jakousi nedůvěřivou starostlivostí kněžna.

»Jasnosti,« odvětil kapitán, »etikety a křestní listy našeho arraku, rumu i koňaku jsou bezvadný a chuf jejich nevzbuzuje žádného podezření; za nic jiného ručiti nemohu, neboť dle dosavadního stavu lučby není žádného prostředku, kterýmž by se pravý arrak, rum nebo koňak od nepravého, pečlivě zhotoveného zboží bezpečně rozeznati mohl. Všechny vědecké autority to vaší Jasnosti dosvědčí. Nezbývá tedy nic, než spokojiti se v důvěře či s resignací příjemnou chutí a dobrým účinkem těch nápojů. V tom ohledu pak zasluhují naše marky plného odporučení; ostatně vyžaduje už samo moře, aby se požívalo lihovin.« Stará kněžna přimhouřila významně oči a pravila s jakýmsi pohrcllivým úsměvem: »Na vaše odporučení odhodlám se k tomu zoufalému činu — podejte mi arrak! .... Tak, děkuju. A ted mi, milý pane kapitáne, povězte laskavě, kdo je ta velká, krásná dáma tam dole s těmi oválovými zlatými kruhy v uších ?

XENIA OSIPOVNA.

Nemluví s nikým, přijímá s odměřeným úsměvem poklony i úsluhy sousedních pánů a hledí tak snivě do svého okolí, jakoby duchem docela nepřítomna byla — slovem učiněná sfinx!« Kapitán podíval se docela nenápadně na protější konec stolu a odpověděl poněkud ztlumeným hlasem : »Vaše Jasnost má bystré oko! Jest to velmi zajímavá dáma! Povšiml jsem si jí hned, jak na loď vstoupila a zvěděl jsem, že se nazývá Xenia Osipovna Bolgarinova a že jest vdovou po plukovníkovi, jenž za poslední války na bojišti padl.« Stará kněžna přistrčila k očím lorgnon a pohlednuvši spěšně v tutéž stranu, prohodila: »Mladá ještě vdova! Čtyřiadvacet let snad ještě ani nečítá. A cestuje sama ?« »Myslím, že má s sebou starší jakousi služku, ano, ano! Ta bude někde dole v kajutě,« odvětil kapitán a dopíjel zvolna druhý kotlík čaje.

Stará kněžna pozorujíc, že kapitán nemá hrubě chuti o Xenii Osipovně dále mluviti, obrátila se na svého tělesného lékaře a otázala se: »jak se líbí ta dáma vám, pane doktore?« Sacharov pohlédnuv plaše na doleiší konec stolu odpověděl krče rameny: »Ani nevím, co bych Vaší Jasnosti řekl. Zjev to každým spůsobem imposantní, ale dle mého vkusu není. Já mám raději dámy drobné, živé pikantní. .. ostatně já ženským nerozumím; to jest tamto můj protějšek, štábní kapitán Pisem- skij, jinší znalec ! Od toho vyžádejte si, Jasnost', odbornický úsudek.

Štábní kapitán Diomid Glebovič Pisemskij, na něhož se Sacharov odvolal, byl vojín každým coulem: postava téměř athletická, tvář ostře rýsovaná, s jiskrnýma očima, jejichž vlastní barvu nebylo tak snadno lze rozeznati, mohutné hnědé kníry, vlas hustý, krátce přistřižený, vzezření člověka sice přísného, ale vášnivě vznětlivého. Pocházel ze staré bojarské rodiny, ale jmění valného již neměl; o tom, jak se mu rozešlo, vypravovalo se několik neurovnaných kapitol, ale v tom shodovali se všichni, že je štábní kapitán náruživý hráč v karty. Krom toho lichotilo se mu obecně, že je znamenitý jezdec, ale toto ušlechtilé umění nemá na moři žádné ceny a doktor Sacharov odvolal se tedy 11a jeho třetí vynikající vlastnost: neobyčejnou prý znalost' žen a ženských povah. Pisemskij byl totiž navzdor svým již minulým pětatřiceti letům panicem a věnoval všechen volný čas, kterýž mu vojančina a hra v karty zůstavovaly, zajímavému studiu krásného pohlaví. K jakému stupni skutečného znalectví v tomto oboru dospěl, nevědělo se ovšem, jako se vůbec nikdy o tom neví; zde nahrazuje všechno skutečné přesvědcení pouhé renommée, a jméno znalce žen, jak už řečeno, štábní kapitán Pisemskij měl.

Kněžna, kteréž Pisemskij již dříve byl představen, uposlechla rady svého tělesného lékaře a oslovila štábního kapitana: »Diomide Gleboviči, zjevte nám laskavě svoje mínění o paní Bulgarinové!« Pisemskij, jemuž patrně lichotilo, že jest o znalecký úsudek tázán od dámy světa nad míru znalé, odpověděl s naivní až upřímností: »Jasnosti, žádná druhá! . . . Velkolepá ženština! ... Be^ mála dva metry vysoká, vlasy jako zlato, oči jako sova — k zbláznění krásná ! . . . Zuby — slonová kost; rty — růžový korál; pleť — bílý aksamit. Celo jako Minerva, tvář jako Venuše, hruď jako Dido, — Medea nemohla být lepší!« Stará kněžna usmála se jaksi shovívavě, zu mžourala očima a prohodila žertovně: »Vy jste nadšen, Diomide Gleboviči, mějte se na pozoru!« »Nadšen, zajisté, Jasnosti!« přisvědčil týmž spňsobem jako prve štábní kapitán. »Objekt stojí také za to ! . . . Každý znalec je nadšen, když objevil skvostný exemplář, a tento exemplář je hors concours, svého druhu jediný, aspoň zde na lodi! . . . Abych se měl na pozoru, Jasnosti? Pah! Nejsem už žádný mladý zajíc, ani snad poprvé nadšen nad krásnou ženštinou; kdo v ženském sportu vyniknouti chce, musí býti stále schopen nadšení! Bez nadšení se u dam nic nepořídí !« <5 Roman na moři.

»Ku podivu !« prohodila s ironickým úsměvem kněžna. »Od proslulých lvů, kteří se obecně za neodolatelné považovali, slýchala jsem vždy, že se bašty ženského srdce nejsnáze dobývají okázalou chladnosti, jakousi na umění vypěstovanou nedbalostí a lhostejností.« *> 4 »V lásce, Jasnosti, není toliko jedna me- thoda,« namítl učeně Pisemskij; »možná, že pracují jedni ohněm a druzí ledem. Já, toč se ví, ohněm. Jako ve válce: nadšení, ohnivý útok, vítězství, opojení! ... Té chladné methodě, Jasnosti, jaksi nevěřím; ženskou může těšit jenom, když vidí, že svým zjevem muže rozehřála. Útokem bývá pak sama uvedena do žáru.« r »Můj drahý,« pravila, Pisemského žertovně poučujíc, stará kněžna, »jsou také ženy, kteréž nejvíce dráždí, když muž chladným a lhostejným zůstává. K těm patří zpravidla dámy — abych tak řekla — již zkušenější, kdežto nezkušené, prostomyslné mladice více na oheň drží. Vy jste měl patrně dosud nejvíce řízení s housátky!« Ted usmál se zase sebevědomě Pisemskij, zakroutil si samolibě na obou stranách kníry a odpověděl: w, * »Nebylo by nejhorším sportem, nač, Jasnosti, ráčíte narážet; ale voják je pravdomluvný, a proto musím doznati, že se moje methoda stejně osvědčila u housat jako u světa znalých dam, kterýmž se říká »les grandes coquettes«, kokety velkého slohu.« »A do jaké kategorie řadíte, pane štábní kapitáne, paní Bulgarinovou ?« otázala se již opět docela prosfounce kněžna Volkovskaja.

»Že Xenia Osipovna již žádným housátkem není,« odvětil poněkud uštěpačně Pisemskij, »jest ovšem samo sebou zjevno; avšak lze-li ji vřadit do kategorie velkých koket, nejsem s to ještě říci. Dle celého vzezření a chování nezdá se by ti koketní.« »Pane štábní kapitáne,« zvolala s nápadným důrazem stará kněžna, »vy pravíte o sobě, že jste velký znalec žen, aneb to ji stě myslíte; já ale rozumím také trochu svému pohlaví, a já pravím vám, že jest tato krásná žena koketou druhu velmi nebezpečného. Vy jste pro ni nadšen, můžete se snadno zamilovat — dovolte abych vás před ní přátelsky varovala.« »Proč soudí, Vaše Jasnost, tak přísně o paní Biťgarlnové?« otázal se co možná jemně důstojník.

»Některé z nás jen,« odvětila vážně kněžna, »zejména ty, kteréž se trochu po světě a mezi lidmi poohlédly, máme na ostatní ženy zvláštní, jakýsi čich; my zvětříme již z daleka, jakou zvěř před sebou máme, a tento náš instinkt nás skoro nikdy neklame. Přijměte tedy mou přátelskou výstrahu.« »Nejvroucnější díky za tuto vzácnou péči,« pravil s úsměvem a poklonou Pisemskij; »avšak, Vaše Jasnost, přesvědčí se, že jí nebylo potřebí.« »Slibujete mi tedy, že se té dámě budete vyhýbat ?« otázala se s líčenou starostlivostí kněžua.

»To nikdy ne!« zvolal už zase docela ne- nuceně, svým obvyklým spůsobem důstojník; »útěkem se statečnost nedokazuje; já vrhnu se naopak do samého proudu nebezpečí a ukážu tam svou sílu!« Stará kněžna chtěla k tomu něco břitkého připomenouti, ale kapitán lodi, Vladimír Nikolajevič Avramov, povstav se židle, pravil suše: »Vzácná společnost mne zajisté již propustí; musím ještě trochu 11a palubu dohlédnouti, potom vrátím se a budu k službám pánům, kteří by snad nějakou partii si chtěli zahrát.« Vzdálení se lodního kapitána bylo znamením, že »večerní čaj« je u konce a že mají všichni dokonalou volnosf. Většina hostův povstala také ihned a ti, kteří se již byli seznámili, jali se rokovat, čím by asi zbytek večera nejpříjemněji vyplnili. Po delší plavbě, když se passažéři první třídy již vespolek znají, bývá po večerním čaji v salónu nejvíce živo a veselo; avšak prvního večera přichází zábava jen stěží do proudu, a není-li přítomno několik smělejších pánů, kteří se v nějaké zábavné specialitě znají, nastupuje trapná nuda. Ta byla by jistě také zavládla po odchodu kapitána Avramova v salónu »Via- dimíra Monomacha«, kdyby nebylo staré kněžny Volkovské bývalo. Zkušená tato dáma, která při svém věku valného spaní již neměla a ráda ustavičně se bavila, dala si pošoupnouti velké houpací křeslo do nejbližšího rohu, odkudž celý salón snadno přehlížeti mohla, a pravila doktoru Sacharovu, když byla dobrá polovina hostův, nejspíše do kajut, odešla: »Doktore, jste dobrý pianista, zasedněte laskavě k nástroji a pobavte nás trochu — vdechněte trochu ohně do společnosti! Snad najde se ještě nějaký hudebník!« Sacharov, kterýž byl člověk sám sebou již veselý a jemuž hudba byla nejmilejší zábavou, nedal se dvakráte nutit, nýbrž přisednuv k pianu v protějším rohu salónu, otevřel je rychle a za- natoval jednu ze tří Tomáškových dithyramb. Hned při prvním taktu ztišila se společnost' a s napjetím naslouchali všichni těm klassicky opojným zvukům. Když pak Sacharov dohrál, otřásl se salón nadšeným potleskem.

»Co to bylo?« — »Co jste to hrál?« — »Jaká jest to hudba ?« zvolalo rychle za sebou několik pánův, kteří se byli k pianu přihrnuli a Sacharova už jako důvěrného známého za ruce brali.

»Jest to skladba staršího už českého skladatele Tomáška, dithyramba, jedna ze tří, jež Tomášek složil,« odpověděl úspěchem svým uspokojený doktor.

Tazatelé učinili rozpačité tváře a hleděli tázavě druh na druha, jakoby se vespolek tázali: »Tomášek ? . . . Český skladatel ? . . . Slyšeli jste již někdy o něm ?« Sacharov, kterýž té němé mluvě rozuměl, nevyčkal přímých dotazu, ale odpověděl ihned: »Pánové jsou, jak vidím, jménem toho skladatele překvapeni, a nedivím se tomu. Byl jsem před rokem sám v Cechách a seznal jsem, že ani tam širší obecenstvo o Tomáškovi nic neví. Tomáškovi děje se jako vůbec velkým umělcům, kteří neuměli pracovati reklamou. Reklama značí a vydává více, než díla sama. Avšak nechrne toho! . . . Jménem vzácné společnosti dovoluji si prosit, aby některá z přítomných dam, která se ve zpěvu zná, ke klavíru přistoupila, a také, je-li někdo z pánův vycvičeným pěvcem.« Nastalo obecné rozhlížení se a bezděčné hledání neznámého. Nikdo se nehýbal. Jenom Xenia Osipovna, kteráž byla opodál v širokém křesle pohodlně seděla, povstala prudce, ale pojednou, jakoby se byla své odvahy zalekla, spustila se opět rychle do křesla. Leč pohyb její došel obecného povšimnutí a doktor Sacharov, přikročiv směle k ní, zvolal dňtklivě : »Madame ! Vy jste se bezděky prozradila a projevila jste také svým bezděčným pohybem chuť zazpívati nám něco. Prosím vás tedy co nejuctivěji, abyste nám toho potěšení neodpírala.« Xenia Osipovna povstala a její majestátní postava stala se teď teprve všem nápadnou.

»Když jsem se již prozradila, nesmím odporovat,« pravila hlasem, kterýž zněl čistě, jasně a velmi lahodně; rozumí se ovšem, že mne budete, doktore, s patřičnou shovívavostí doprovázet !« »Budu velmi šťasten,« odvětil dvorně Sacha- rov, »a shovívavosti nebude asi potřebí; naopak bude mojím, snad nesnadným úkolem, abych dle potřeby vyhověl.« »Ale co mám vlastně zpívat?« otázala se s rozpačitým úsměvem Xenia.

»O tom se, madame, ihned dohodneme; prohlédneme si nejprve noty a povíme si po případě, co kdo umíme z paměti,« zvolal živě Sacharov a pokynul dvorně Xenii, aby se odebrala ke klavíru.

Xeaia Osipovna popošla k pianinu se sklopeným zrakem a docela týmž spůsobem, jako kráčejí velké primadonny přes jeviště v prvním aktu »Fausta a Markéty«, po prvním oslovení Faustově. Na její prosté, půvabné chůzi nebylo však znáti nic stiojeného, nic umělého a také její držení těla zdálo se docela přirozeně lahodným, což při imposantní, plné a vysoké postavě mladé dámy tím mocnější dojem činilo. Xenia Osipovna byla žena opravdu krásná: tvář její měla rysy téměř klassicky pravidelné, plet byla zrovna oslňující, barva tváří zdravá, svěží, oko sivé a velké, vlas jasně rusý, tvary ramen a hrudi elegantně plné. Oděna byla velmi vkusně.

Probravši se Sacharovem několik hotových sešitů, rozhodla se, že zapěje velkou koloraturní arii ze Spohrovy opery »Jessonda«.

Nepříliš četné posluchačstvo bylo velmi napjato, ale záhy příjemně překvapeno, neboť Xenia Osipovna zpívala čistě, správně a s bravurou. Hlučný potlesk rozlehl se sálem, když byla dopěla a někteří pánové, dodavše si odvahy, tlačili se k pěvkyni, aby jí zalichotili a ještě o nějakou »píseň« poprosili. Xenia vidouc opravdové jakési vzrušení mezi posluchači, zazářila radostí, usmívala se blahosklonně jako mladé děvče, jemuž se poprvé něco podařilo a děkovala co nejvlídněji za každou poklonu. Pak obrátivši se plnou tváří do salonu, pravila zvučným, nad míru melodickým hlasem: »Nezná se nikdo z pánův ve zpěvu? Bylo by mi příjemuo zazpívati vzácné společnosti v duettu.« Chvilku bylo ticho kolem, ale v tom ozval se z povzdálí mladý, tenký hlas tenorový : »Nebude-li příliš mnoho žádáno a je-li vzácná společnosť dosti shovívavá, nabízím svoji službu !« Do popředí vystoupil při tom mladý, elegantní muž s vlnitým kaštanovým vlasem a hebounkým knírem téže barvy. Tvář jeho byla jako studem uzardělá a celé chování jevilo jakousi ještě panickou ostýchavosť. Na první pohled seznal každý, že jest to mladík výborného vychování a ideální povahy.

4 Rom.in nn moři.

»Jste vítán, pane!« odpověděla na jeho nabídku Xenia a mladý muž, přikročiv až k ní, poklonil se hluboce a pravil: »Jsem Alexandr Feodorovič Karenin, docent moskevské university a přírodozpytec, člen výpravy pro měření a prozkoumání mořských hlubin, váš nejpokornější sluha.« Xenia Osipovna pověděla mu svoje jméno a podavši mu k políbení ruku, začala se s ním a Sacharovem domlouvat o duettu, jež by spolu přednésti měli. Po krátké po radě oznámeno posluchačům, že zvoleno zahradní duetto z Gou- nodovy opery »Faust a Markéta*. Po krátké předehře začali Alexandr Feodorovič a Xenia Osipovna zpívat. Xenia zpívala správně a jistě, jako routinovaná pěvkyně a dodávala lahodné Gounodově melodii výrazu namnoze velmi vroucího. Však to byl jenom přednes divadelní a z posluchačů nenapadlo nikomu, že by krásná pěvkyně nějak byla vzrušena; za to divili se všichni pozornější posluchači neobyčejně citu- plnému zpěvu Alexandra Feodoroviče, kterýž s rozehřátými tvářemi a sálajícíma očima nadšené Faustovo vyznání lásky pěl tak měkce, sladce a ohnivě, jako by sám své vyvolené dívce činil jásavě roztoužené vyznání. Také Xenia Osipovna povšimla si toho a když byli dopěli, pravila mu rychle, tisknuvši zlehka jeho pravou ruku: > Zpíval jste výborně! To byl zase jednou kus opravdového citu!« Alexandr Feodorovič chtěl se za poklonu poděkovati, ale nemohl, nebot? salónem zabu- rácel tím časem energický potlesk a pánové tlačili se ke Xenii, aby jí každý několika aspoň slovy zalichotil. Poslední z nich byl štábní kapitán Pisemskij, avšak jeho poklona byla nejdů- raznější. Políbiv totiž Xenii vroucně ruku, pravil Diomid Glebovič hlasem, na němž znáti bylo valné pohnutí: »Teprve dnes seznal jsem, madame, jaké kouzlo a jaká opojná síla se tají v hudbě této zahradní scény. Nikdy ještě neslyšel jsem Markétu tak slastně horovat!« Xenia Osipovna usmála se samolibě a odpověděla: »Jste, pane štábní kapitáne, patrně velký hudební enthusiast, jinak nedovedl byste tak nesmírně přepínati. Ale děkuji vám přece za poklonu.« »Nepřepínám nikterak, madame,« odmlouval Pisemskij, »jako já soudí všichni zde přítomní pánové...« »Pánové snad,« vpadla mu do řeči Xenia, »ale nikoli dámy a ty rozhodují!« Sotva že byla Xenia tato slova pronesla, předstoupila před ni mladá dívka cizokrajného vzezření a pravila poněkud stísněným hlasem a 28 29 SFRVÁC HEl.LER růži umělé filigráno- vé práce, dárek to hned na první pohled velmi skvost ný.

Xenia vzala růži do tří prstů pravé ruky a prohlédnuvši ji znaleckým okem, zavrtěla hlavou a odpověděla: »Jste příliš la- skava, milé dítě, děkuji vám za vadnou výřečností, ale přes to přece velmi důrazně : »Nikoli, madame, také my ženské se vám koříme a já zejména prosím, abyste přijala tento malý důkaz mého velkého pro vás nadšení.« To po- vědivši, podala dívka Xe- nii zlatou Xcnia Osipovna zpívala čisté, jasné a s bravurou. . (Str. '¿6.) dobrou vůli, ale tak skvostného dárku od vás přijati nemohu.« »Proč pak?« zvolala smutně překvapená dívka. »0 prosím, madame, nezarmucujte mne!« »Mé drahé dítě,« odmlouvala dále Xenia, vy se ukvapujete; takovéto dárky se za pouhou písničku nedávají . . . Snad je to památka nějaká — mohlo by se vám to míti za zlé, že jste se jí zbavila.« »0 ne, madame,« prosila vroucně dívka a zvláštní, nedocela správná výslovnost' s nezvyklým přízvukem dodávaly jejím slovům jakéhosi neobyčejného půvabu, »ne, ne, tu maličkost nesmíte odmítnouti. Není to žádná památka! . . . Můj otec je arménský klenotník, jest to dárek od něho a on dovolil, abych vás poprosila . .. buďte tedy tak dobiá a přijmete tu růži na památku našeho setkání!« F Xenia Osipovna zatkla si rychle růži do zá- ňadří a nachýlivši se prudce k dívce, políbila ji dvakráte na ústa a jednou na čelo. Dívka pak použivši tohoto pohybu, vtiskla Xenii horoucí políbení na pravou ruku.

»Jak pak vám říkají, mé dítě?« otázala se na to Xenia.

»Isaura, madame,« odvětila skromně dívka, »a otec můj zove se Polydor Čavčavadze. Jsine domovem v Erzerumu.« »Jsem velmi povděčna náhodě, jež mne s vámi seznámila,« prohodila co nejvlídněji Xenia a pohlednuvši na Pisemského, kterýž dosud jí po boku stál, doložila: »Dovolte, abych vás seznámila tuto se štábním kapitánem Diomidem Glebovičem Pisemským — potřebujete, jak vidím, trochy známostí, abyste se tu lépe bavila. Pan štábní kapitán seznámí vás třebas s celým světem.« Poslední tato slova pronesla Xenia Osipovna již stranou odvrácena, neboť v tu chvíli byla k ní přistoupila pikantní předčitatelka kněžny Volkovské, slečna Sabina Nikonovna, dávajíc posuňkem na jevo, že má cosi vyřídit, a když se byla Xenia k ní nahnula, pravila: »Kněžna Volkovská, moje velitelka, prosí vás, madame, abyste si neobtěžovala k ní přijití. Soudí, že jí stáří dává právo, aby prosbu tu na vás vznesla. Kněžna by se ráda s vámi seznámila.« Slečna Sabina vyřizovala zcela přesně, co jí byla kněžna uložila a učinila to s tak prostinkou upřímností, jakoby ani nebyla zaslechla, že kněžna ku svému rozkazu doložila: »Musím tu ženštinu seznati, abych se přesvědčila, zda-li mne cit neklame. Snad je přece lepší, než se domnívám!« Xenia Osipovna omluvila se několika slovy společnosti a šla se Sabinou ku kněžně, kteréž s jakousi okázalou uctivostí ruku políbila. Kněžna pocelovala ji za to na čele, posadila ji vedle sebe a zabrala se s ní do důvěrné rozprávky. Avšak hovor ten nepotrval příliš dlouho, neboť kapitán lodi svolával již důtklivě pány a dámy ke hře a kněžna, stisknuvši Xenii levou niku, otázala se: »Hrajete také, má drahá?« »Jenom někdy, Jasnosti,« odpověděla Xenia, »hrajou-li také starší dámy.« »Tak tedy pojďte,« zvolala na to odhodlaně kněžna »zahrajeme si. Ale musíte mi dobrotivě Román na moři. 5 pomoci povstat! . . . . Tak, dekuji vám, má drahá! ... Slečno Sabino, přineste mi peníze a posaďte se s nimi za mnou!« Pánové, kteří se na hru chystali, uvítali starou kněžnu zrovna s jásotem a kněžna odvděčila se tím, že začala hrát lehce, vesele a směle, čímž hru záhy uvedla do pravého, velkohazard- ního proudu. Slečna Sabina mohla na své ve- litelce oči nechati ; tato pak pozorujíc její podivení, obrátila se za příhodné chvíle ode hry a zašeptala jí do ucha: > »Divíte se, že tu hraji? Má zlatá: při hře ukazují lidé svou pravou povahu a víte přec, že mne některé zdejší osobnosti zajímají!« ( Hrálo se dlouho, živě a vesele. Nikdo ne- reptal, nikdo nejásal, ale všichni stále žertovali O jedné hodině s půlnoci ukončil kapitán Avramov hru obvyklým vyzváním, aby si vzácná společnosť zůstavila revanche na zítřek. Vše odebralo se do kabin; poslední opustil salón Avramov.

» v II.

M oře bylo po celou noc sice nepokojné, ale nikoli tou měrou, aby bylo cestujícím rušilo spaní. Chuďasové na palubě měli arci špatnou noc, ale cestující v kajutách, zejména pasažéři první třídy, mohli spát výborně. Když člověk pohodlně leží, necítí kolíbavého kymácení se lodi, není-li přílišné, a je-li zdráv, spí při něm docela klidně.

Někteří z cestujících první a druhé třídy přivstali si a vystoupili záhy z rána na palubu, patrne, aby užili ranního vzduchu a obrazu moře na počátku dne.

Moře obestřeno bylo ještě polosvitem jitřního šera. Dul dosti ostrý vítr a paluba byla mokrá od vln, jež časem přes lodní ohradu přeskakovaly. Marináři vidouce den se blížit a vítr ochabovat, uléhali tu a tam do krytých koutů, halíce se do houní a ovčích kožichů.

r II <7 ROMÁN NA MOŘI Dosud, za šedého přítmí, bylo moře temné, skoro černé. Ale zatím se zvolna rozednívá a okean mění barvu: tmavá čerň přechází v bledou, jako blátivou zeleň, více šedou než zelenou; leč čím více se den bělá, tím více zelená se voda. Však barva ta je stále ještě kalná, .na pohled jako špinavá. Blednoucí měsíc nachýlil se tím časem již k samému obzoru a od jeho tváře rozestřel se přes moře, jako chvost komety, až skoro k východu vždy širší a širší pruh světla, hrbolatý a jako stříbro bílý; v tom zarděl se rázem takřka východ, chvost měsíčního světla na vodě proměnil se ve zlato, a kalně zelené vlnky na celém prostranství vody dostaly na- červenalé hlavičky. Než pak oči tu proměnu obezřely, vynořilo se již na východě jako z pozadí mořského obzoru, rudé témě sluneční koule a pruh světla, od zapadajícího měsíce přes moře se táhnoucí, rozžal se v plamenuý lesk růžového bengalského ohně; moře zazelenalo se rázem jako mladá jarní tráva a hlavice vln zapálily se rudě, tu» jako jiskrné granáty, tamo jako krvavé, mdle svítící korály. Však ani tato metamorfosa neměla trvání: vystoupilo celé slunce, zmizel s vody pruh měsíčního světla, křiklavá zeleň vody zbledla zase a oblila se leskem zlatě narudlým; celé moře podobalo se pak delší dobu roztavenému, světle zelenavému bronzu s pozlacenými korunkami vln a stříbrnými mezi nimi rýhami, až posléz barva jeho se učistila, v temně zelenou, jako skleněnou přešla a odlesk slunce na vodě docela zbělal.

V tom přihnalo se po větru proti lodi, křídly tleskajíc a polou ve vodě se brouzdajíc, nesmírné množství černých ptáků, jimž Rusové »baklány«, Němci pak »mořští havrani« říkají. Černý ten roj obklopoval chvilku parník a pískání jeho svištělo a svrštělo vzduchem, jakoby se to z moře rojila nová generace vřeštivých opeřenců. Pak minul ten zjev a čisté proudění slaných vod objevilo se v novém lesku.

Jaké to podivné figury tvoří moře pod šlehy rostoucího zase větru: ještěří tlamy, velbloudí hřbety, obrovské mu šle, sopečné jícny, kulaté pahorky . . . všechno krásně zelené a jako skleněné. Sněhobílí rackové, moře vlaštovky a nerozdílní společníci větrů v, poletují zase houpavě nad vlnami a mrzutě vynořuje se tu a tam z vody nemotorný delfín; delfíni hrají si rádi na povrchu vody, ale moře je příliš neklidné, odtud ta očividná mrzutost Na obzoru, tam kde moře už jasně modrou barvou se skví, objevují se chvilkami bílé plachty kupeckých korábů a mizí zase jako vzdušné přeludy. Jest jasný, slunný den.

Jeden z cestujících, mající na hlavě skotskou cestovní čepici a přes bedra přehozený pestře pruhovaný plaid, neodvrátil očí od divadla, jež východ slunce na moři působil. Stál na zadním konci lodi, aby měl volný rozhled od východu na západ a sledoval s patrnou rozkoší různé ty proměny barev a světel. Teprve, když už docela den byl, odvrátil se od moře a pravil důstojníkovi, kterýž od středu lodi k němu přicházel, anglickým jazykem: »Viděl jste, jak vypadá Azovské moře při východu slunce?« »Bohužel neviděl — zaspal jsem!« odvětil oslovený.

»To máte z toho hazardu,« huboval jako důvěrný přítel muž se skotskou čepicí. »Hrajou hluboko do noci, prohrajou spoustu peněz a připravují se ještě o všechen přírodní požitek!« »Mýlíte se, pane Stewarde,« odmlouval důstojník, »aspoň co se hry týče. Neprohrál jsem ani kopějky, protože jsem se jenom díval.« »Byla tedy hra zajímava?« »O velmi, neobyčejně zajímava, poněvadž střídavá.« »A kdo nejvíce prohrál?« »Kněžna Volkovskaja.« »Ta baba? Dobře jí tak, proč se na stará kolena ještě do takových věcí plete! A kdo prohrál po ní nejvíce ?« Důstojník přemýšlel okamžik, jakoby počítal, a odpověděl pak pevně: »Každým spůsobem Pisemskij, štábní kapitán.« »To jsem si myslil, hahaha!« zasmál se trpce pan Steward. »A mnoho-li asi prohrál?« »Nu — pět tisíc rublů to asi obnáší... « prohodil chladně důstojník.

»Pět tisíc rublů?!« zvolal jako s úžasem Steward. »Co pak to zde blázníte? O takové sumy se hraje u vás na moři? . . . Ne, ne, tak lehkomyslných lidí my v Americe nemáme!« »Račte odpustit, pane Stewarde,« namítl s úsměvem důstojník, »tak se u nás, aspoň na lodích, také obyčejně nehraje. Z pravidla drží se všichni tak, aby zůstalo na několika imperiálech zisku nebo ztráty; ale včera strhla všechno do tisícového víru ta stará paní, kněžna Volkov- skaja. Ona sázela jako posedlá, celé závitky zlatých imperiálů, ale beze vší vášně, se stálým úsměvem na rtech. Slečna Sabina nestačila jí peníze z kožené torby podávat. Mně zdálo se, že nehraje kněžna k vůli sobě, nýbrž jenom, aby hráče do ohně dostala a někoho bud' skou- pala anebo obohatila.« »Možná,« přisvědčil Steward, »ale to mne nezajímá. Vzal ďas babu, Pisemského je nr líto!« »Doufejme, že ty peníze zase nazpět vyhraje,« prohodil chladně důstojník.

»Ano doufejme,« opakoval jako posměšně Steward, »ale což prohraje-li znovu a potom zase?« »To se tak často nestává,« odporoval důstojník. »Při týchže hráčích se difference obyčejně vyrovnávají; ostatně — z naší zde společnosti nechce jistě nikdo nikoho citelně obehrát !« »Nespoléhejte na to přes příliš,« varoval Američan, »hra přináší různá sklamání!« »Neodmlouvám,« pravil s nezměněnou chlad- ností důstojník, »avšak zde bych se žádného zvláštního překvapení neobával. Společnost je příliš průhledná.« »Má Pisemskij dosti peněz při sobě?« otázal se dále Steward.

»Pokud vím, je silně zásoben, tak silně, že mu věc až dělá starosti,« odpověděl suše důstojník.

»A jsou to všechno jeho vlastní peníze?« vyzvídal Steward dále. Ale důstojník pokrčiv rameny již neodpověděl, neboť v tu chvíli dáno zvoncem znamení ke kávě.

»Volají nás do salónu,« zvolal místo odpovědi; »pojďme, žaludek hlásí se o své právo !« »Jděte napřed,« odvětil Američan obvyklým Román na moři. 6 nehledaným spusobem, jenom co dokouřím, přijdu za vámi!« Když pak byl důstojník odkvapil, pohledl Steward na valný ještě kus hořícího doutníku, zabafal několikráte silně a kráčeje zvolna ku středu lodi opakoval si dvakráte: »Zvláštní lid, tihle důstojníci — a všude stejný!« Ale pak doložil, jako by se opravoval: »Ti zdejší hledí si arci více učených věcí, než jinde, ale lehkomyslní jsou jako ti ostatní!« Potom vyňal z náprsní kapsy skládací zrcadlo a zkoumal v něm, má-li vše na sobě v náležitém pořádku .... Pan Steward byl muž dle celého vzezření a chování velmi bohatý, ačkoli se docela prostě nesl a žádnými stkvosty nezdobil; značný stupeň blahobytu ohlašoval se u něho zcela nepochybně již z pohybů těla, ze spůsobu řeči a výrazu očí. Do seznamu cestujících zanesl se pan Steward jakožto »majitel realit ve státě Louisiana Spojených Obcí severoamerických, 40 let starý, svobodný.« Vlas měl krátce střižený a vous po anglicku vyholený; šatstvo jeho bylo nenápadné, ale z velmi drahé látky zhotovené; hodinky nosil v kapse u spodků, bez řetězu i přívěsků, a kolem krku měl volně uvázaný černý hedvábný šátek, jehož široké konce svobodně po hrudi mu poletovaly. Celkem činil dojem mírného podivína nebo starého, poněkud již omrzelého, ale přec velmi živého panice, kterýž světa slastí i strastí hojnou měrou zakusiv jakýsi pessimistický názor o lidských věcech si osvojil a o všem velmi bezohledně soudit obyčejem si učinil. Oči měl hnědé, pronikavé a velké, obočí hustá a vlas černý, tu a tam již prokvetlý.

Pan Stevvard zahodiv zbytek doutníku vešel do salónu. Zde podávali již dva číšníci v černých fracích a bílých bavlněných rukavičkách čaj nebo kávu, jak si kdo přál. Jakožto zákusky naloženy byly na skleněných miskách jemné suchary, »barany« čili drobné preclíky a rozkrájené bílé housky, vedle nichž stály křišťálové nádoby s nasoleným máslem. Na několika stojanech kynuly svůdně velké třešně, meruňky a obrovské jahody. Stůl nebyl plně obsazen, poněvadž se dle loďního řádu celou hodinu podávalo a cestující tedy porůznu přicházeli a odcházeli.

Pan Steward nalezl u stolu ze svých nej- bližších známých jenom štábního kapitána Pisem- ského a lékaře Sacharova a pravil po obvyklém pozdravu, přijímaje od číšníka koflík čaje: »Jak pak jste se, vzácní pánové, vyspali?« »Děkujeme za optání,« odvětil vesele Sacha- rov; »dohodli jsme se právě tuto s Diomidem Glebovičem, že byla noc celkem dobrá, ale poněkud krátká, poněvadž byl na lodi již od páté hodiny pekelný povyk.« »Z toho plyne poučení, vzácní pánové,« mentoroval Stevvard, »abyste chodili na moři co možná záhy spat....« »A co dělat ve dne?« vpadl mu do řeči Pisemskij. »Čtení je při neustálém kymácení lodi velmi obtížné a jiných zábav tu není; jest tedy nejlépe ve dne pospávat a ztrávit vždy večer a čásť noci ve kruhu veselé společnosti.« »Při kartách?« prohodil tázavě Steward.

»Zajisté!« přisvědčil důrazně Pisemskij. »Ne- ní-li lepší kratochvíle, jest vítán i baccarat, ba nepohrdne se ani stukulkou.« »Mně se zdá,« namítl zase Steward, »že je vám baccarat milejší, než co jiného!« »Po dobrém obědě, moudré rozprávce a malém koncertu není na lodi nic příjemnějšího, než lehká, elegantní partie, to vyznávám každému a směle,« odpověděl Pisemskij a dopil prudce druhý koflík čaje.

»Abyste mi rozuměl, pane štábní kapitáne,« na to zase Steward, »i já rozumím zálibě na lehké partii, zejména po celodenní únavě, ale nejsem s to porozuměti, jaká to slasť, prohráti za jediný večer třebas několik tisíc rublů a připravit! se ještě o noční odpočinek.« »Aha!« zvolal s ironickým úsměvem Pisemskij, »narážíte patrně na můj včerejší nezdar! Neračte se však o mne strachovat, nejsem ve hře nováčkem; tím méně pak náležím k těm hlupákům, kteří bez rozvahy sázejí, a když prohráli, kulkou hlavu si prohánějí. Vidíte, pane Stewarde: po několik let už trávím svou dovo- lenou v Monte Carlo, hraji tam den jako den a přece jsem pranic ještě neprohrál!« Stevvard usmál se jako člověk, jemuž nějakou zpozdilou báchorku vypravují a prohodil kousavě: »To máte asi hrozný nezdar u ženských!« »Ne, ne, milý pane,« odmlouval horlivě štábní kapitán, »to není holé, hloupé štěstí, to je čistě kupecký, ba mohl bych říci vědecký výpočet. Uvažte jenom laskavě: neodvažuji se nikdy dále, než okolnosti dovolují a držím se neustupně svého rozpočtu: šest set franků dávám v šanc, jakmile do Monte Carlo vstupuji, na tu ztrátu jsem připraven. Prohraju-li, nejsem nikterak překvapen; vyhraju-li, udělal jsem obchod, jako kupec, jemuž se spekulace podařila. Vojáku, jehož řemeslo na přízni vrtkavé válečné štěstěny závisí, jest vždy příjemno, sledovati nějaký čas rozmary obíhající kuličky a zápoliti obezřelostí a důvodnými kombinacemi s patrnou přesilou té temné a tajemné moci, jež hazardní hře vládne. A jaká to rozkoš, když si múze člověk říci: tu tajemnou sílu jsem přelstil! A jaká to pikantní rozkoš, když tak našinec obrovsky bohatnoucímu bankéři část kořisti z lichvářských drápů vyrve! Usmíváte se, jako nevěřící Tomáš — tak přece jen uvažte: já mám oproti bance v Monte Carlo velikou výhodu, neboť banka může na můj pro- spěch prohrávati do nekonečna, moje prohra však je obmezena na řečených šest set franků. Chápete již?« »Chápu, chápu dokonale,« přisvědčil s žertovnou ochotou Steward; »vaší promyšlené taktice v Monacu rozumím, ale nikoli tomu, že dáváte v šanc tisíce rublů na lodi, kde oproti ostatním hráčům žádných výhod nemáte!« »To je zase něco jiného,« odvětil poněkud mrzutě štábní kapitán. »Do toho nás strhla stará kněžna; mně nebylo arci nikterak příjemno, že hra tak vysoko vystoupila, ale poněvadž náhodou na mne vyhrávala mladá krásná dáma, nesměl jsem ukázati mrzutost a musil jsem prohrávat, dokud dámám bylo libo.« »Aha!« zvolal důvtipně Steward, »to je ta mladá vdova, Xenia Osipovna! Nehrál jste snad špatně proto, že jste se více na ni díval, než do karty?« »To nikoli,« odporoval Pisemskij, »ale ve společnosti dam, zejména méně známých, hraje člověk vždy lehkomyslněji, poněvadž roztržitě. Ostatně doufám, že dostanu prohru co nejdříve nazpět. Společnost musí zůstati ještě několik dní pohromadě. — Fortuna má tedy dosti času, aby svou chybu napravila.« Steward pokrčil rameny a pohlednuv na Sacharova otázal se: »A co pak dělá vaše kněžna? Ta asi naříká, že tak silně předržela!« »Co pak vám napadá!« odvětil vesele lékař. »Ta je ponocování od maličkosti zvyklá; ale ona za to také vždy dlouho vyspává! . .. Tak rozja- řenou, jako včera, neviděli jsme již už dávno. Ona sice silně prohrávala, ale čím více tratila, tím více ji hra těšila. Když pak se společnost rozcházela, pravila slečně Sabině: »To byl zajímavý večer, co? Jaké to zajímavé studium pro člověka, k němuž žádná vášeň už nemá přístupu! Sabino, pravím vám: první večer na »Vladimíru Monomachu« byl začátkem románu!« »Románu na moři — hahaha!« zasmál se po- hrdlivě pan Steward. »Je to zde romantické plémě: ze všeho dělají romány, do všeho vde- 1 chují romantismus svojí osobní nálady . . . Několik tisíc prohraných a vyhraných tisíc — jaký pak to román?« »To ovšem není ještě román,« odpověděl měkce Sacharov, »ale kdož ví, co kněžna všechno zpozorovala! Ona vidí za čtyři a zná lidi, jako málo kdo jiný. Něco zajímavého každým spňso- bem zpozorovala, neboť byla v neobyčejné míře a její bystré šedé oči těkaly ustavičně s osoby na osobu, čehož jindy nebývá.« »Tak tedy hleďte zvědět, co asi kněžna vypátrala a pobavte nás tím; ale teď dopijte a pojďte na palubu, zakouříme si!« zvolal vesele Američan a povstal.

Steward, Sacharov a Pisemskij vyšli na palubu a rozmlouvajíce o různých více nebo méně lhostejných věcech přecházeli nějaký čas loudavě semo tamo, až Steward pohlednuv na palubu třetí třídy, své společníky zastavil a jako překvapen zvolal: »Vizte, pánové, ten zajímavý obraz! Včera jsem si ho ani nepovšimnul a nikdo mne také naň neučinil pozorná. Nu ovšem, vám to asi není nic nového! Mně však musíte již dovolit, abych si ten s námi cestující Babylon trochu blíže prohledl!« Román na moři.

7 »Nic nevadí,« odvětil Sacharov, i nám stojí ta směsice vždy ješte za podívanou!« A stála skutečně! Obecná paluba s přiléhajícím polokrytým mezipalubím vypadala v tu chvíli jako zmenšené vydání veletrhu v Nižním Novgorodě — jenom koně a velbloudi scházeli. Byly tu snad všechny národní typy starého světa, všechny řeči a kroje, ale cár a špína měly převahu. Jedlo a pilo se bez ustání — ký div: mořský vzduch tráví a lidé ti byli ustavičně pod širým nebem.

Zde rozložila se na ovčích kožešinách četná rodina malého ruského kupce kolem dýmajícího samovaru; všichni pijou čaj, sklenici za sklenicí, a jedí k tomu sýr a sušené ryby; tamo sedí v živém hovoru zástup Rekův a veliká bandaska s něčím palčivým koluje od úst k ústům; vedle y Reků hašteří se společnost vousatých židův a chroupá jako z roboty česnek, cibuli a mladou bílou ředkev; jinde hoví si družina Arménů, kteří za přidušeného hovoru z ploských kovových misek kořeněné víno srkají; tamo stojí o zábradlí nedbale opřeni tři Mongolové a pohlížejí jaksi z vysoká na kruh osamělých dervišů; opodál krčí se na podložených nohách skupina Tatarů, kteří jako ovce hlavy sestrkavše cosi tajemného si šeptají a ze společného nargilé kouří; středem pak, kolem kotle a strojů, jakož i v polokryté špici parníku rozložen tábor spáčů, hlavně žen a dětí.

Steward a jeho ruští společníci hleděli dlouho do této malebné směsice cestujícího lidu, kterýž vlnami nedávno všecek smáčen, na teplém ranním slunci rychle osýchal a v každém ohledu spokojeným se zdál.

»Poslechněte, pánové,« pravil odkvapiv od přehrady Steward, »mám chuf těm lidem tam závidět! Jaká to zdravá prostota a skromnost, jaká spokojenost! S veselou resignací snáší každý tu strakatou, namnoze nepříjemnou společnost kolem sebe, nikdo se nad souseda nevypíná, druh druha se neštítí, všichni snášejí s chladnou trpělivostí nepohodu takovéhoto cestování, každý hledí si svůj kout nebo tu dlaň půdy co nejpohodlněji zařídit, nikdo nedává nikomu přednost, nikdo nezná tu žádných ohledů a přece si také ti lidé navzájem nikterak nezá- vidějí. Připadají mi jako různé druhy zvířat v Noahově arše: nikdy se neviděli, nehodí se k sobě a až zase na břeh vystoupí, rozejdou se do všech úhlů světa, a přece vedou si tu jako členové jediné rodiny!« »Nemyslím, že takový rajský klid mezi nimi panuje,« namítl Sacharov; »zpozoroval jsem už několikráte na našich lodích, že mají i tito lidé mezi sebou všelijaké zajímavé nebo mrzuté pletky; také mezi nimi vídá se totiž hra hazardní a Amor je jako všude, také u nich potutelným kazimírem.« »Možná,« přisvědčil Steward, »ale tisíce rublů tam jistě za večer neprohrává nikdo!« »To věřím!« zasmál se ironicky Sacharov. Tisíci se tam asi neplýtvá.« »Pst! Mluvte o něčem jiném!« napomenul své společníky přidušeným hlasem Pisemskij.

Steward a Sacharov porozuměli ihned, co to napomenutí značí, nebot již přiblížil se až k nim zajímavý pár lidí: starý Ar- ménec s mohutnými šedými kníry, s hustým, také již šedým obrvím a velkýma pronikavýma očima nad mohutným orličím nosem, a vedle něho něžná dívka, jako pukající teprve poupě cizokrajné růže — jeho dcera Isaura. Otec i dcera byly v úpravném národním kroji a doplňovali se ve v dvojici velmi malebnou; klenotník Cavčavadze byl krásný, dosti hřmotný stařec, ještě plný síly a života, Isaura pak byla rozkošná jeho odnož, černooká a černovlasá, s pletí mírně nažloutlou, na tvářích lehce kvetoucí, s malými šťavnatými rty a elegantně ztepilou postavou, vskutku pravá orientalská kráska, »jakéž rodívá Ararat«.

Isaura hovoříc ledabylo s otcem rozhlížela se po palubě, jakoby někoho hledala; v tom obrátili se k ní Steward, Sacharov a Pisemskij a učinili jí dvornou poklonu. Isaura spatřivsi Pisemského očividně se zachvěla; avšak přemohla rychle dojem toho setkání a poděkovala pánům tak vlídně, že Sacharov ihned odvahy nabyl ji oslovit.

»Vyspala jste se dobře, slečno ? Jsem jist, že výborně a také pan otec měl asi noc pokojnou!« »Děkuji vám srdečně, pane doktore,« odvětila měkce dívka a celá se zapýřila. »Otec je mořským cestám zvyklý a spal bohudíky velmi klidně; ale mě to kolébání zrovna příjemně neuspávalo! Vy, pánové, jste arci otužilejší, vás kymácení lodi asi neruší.« »Jste na omylu, krásná slečno,« namítl dvorně Pisemskij; na moři jsme všichni slabým pohlavím, ženy jako muži, a výhodu poskytuje jenom návyk. Doufejte, že budete druhou noc již spáti jako v Elisiu. A takto vám moře dosud svědci?« »Děkuji,« odpověděla žertovně Isaura, asi jako když si dítě poprvé dovoluje zakoketovat, »dosud není příčiny ku stížnostem — ale ne- posýlejte ji na mne, tu šerednou mořskou nemoc, jinak se na vás rozhněvám, ač jsem vás teprve včera čest měla seznati!« »Budu se modliti, slečno, aby vám moře dalo pardon, jiného prostředku není,« odpověděl týmž spůsobem Pisemskij.

»Tak se modlete, ale pobožně!« zvolala s povzdechem Isaura. »Ale teď povězte mi laskavě, nevyšla-li již na palubu madame Bul- garinová?« »Xenia Osipovna?« otázal se nevěda ani proč, Pisemskij.

»Ano, táž!« přisvědčila Isaura.

»Ani nevím, slečno,« odpověděl pak trochu rozpačitě Pisemskij. »Dosud jsem ji neviděl; avšak možná, že vyšla již mezi tím, co jsme si tamo pasažéry třetí třídy prohlíželi. Dovolíte-li. pomůžeme vám ji hledat ...« »Jste příliš dobrotiv, pane štábní kapitáne,« pravila ostýchavě Isaura, >a poněvadž otec můj asi ničeho proti tomu nemá...« »Nemá, nemá!« vpadl jí silně do řeči starý Armén, jehož ruský přízvuk byl ještě vadnější, než Isauřin a mluva dosti chybná. »Naopak, bude rád, když nám pánové česť prokážou.« Pisemskij a Sacharov znali se již s Arméncem i zbývalo tudíž jenom představiti pana Stevvarda. Zajímavý tento Američan uměl, jak se nyní ukázalo, dosti dobře rusky, aspoň nikoli hůře, než Arménec, a další rozmluvy jeho děly se tedy ponejvíce již jazykem ruským.

Společnost volně se bavíc a co chvíli se zastavujíc obešla zvolna již celou palubu první třídy, když Sacharov ohlednuv se vesele jakoby něco zvláštního byl objevil zvolal: »Vzácné panstvo, madame Bulgarinová vystupuje právě na most; libo-li, obraťme se a pojdme za ní!« »Nechci pány nutit,« ozvala se opatrně Isaura, »není-li jim snad příjemno. .. « »Naopak!« zvolal bystře Sacharov, »i my těšíme se krásnou tu dámu pozdravit!« Pisemskij odkašlal si nuceně, jakoby byl něco nehrubě příjemného zaslechl, ale neřekl nic, než prostě: »Tak jest, jdeme s vámi, slečno!« Za chvíli stanula společnost na vyvýšené palubě před Xenií Osipovnou, kteráž majíc jakousi knihu na klíně pravou rukou o zábradlí se opírala a opačným směrem do šírého moře hleděla.

Isaura přiskočila hbitě k ní a políbivši prudce její levou ruku zvolala s dětinskou zrovna radostí; »Dobré jitro, madame! Já a tito pánové přišli jsme, abychom vám poklonu učinili a se otázali, jak jste se vyspala?« Xenia Osipovna obrátila se a děkujíc vlídným posuňkem celé společnosti za ranní poklonu odpověděla hlasem, jehož srdečný tón až srdce jímal: »Jste příliš laskavi, pánové, a zejména vy, milé dítě; dovolte, abych vás za to políbila.» A pocelovavši Isauru na čele doložila: »Není libo plnům posaditi se ? S tohoto místa je na všechny strany nejlepší rozhled . . . Vy, mé drahé dítě, posaďte se vedle mne!« Isaura uposlechla jejího povelu a když se byli pánové obloukem proti ní na loďové židle posadili, otázala se Xenia Osipovna jednoho po druhém, jak se vyspal, jak mu mořský vzduch svědčí, nestýská li se mu po pevnině a tak dále, a obdrževši řadu více méně rozmarných odpovědí, obrátila se opět k Isauře a pravila: »Tak vy jste, milé dítě, Arménka! První Arménka, se kterou jsem osobně se seznámila! Vlasť vaše je asi krásná země?« »Země rodná, myslím, že líbí se každému; nestranně však dovede o její kráse soudit jenom Cizinec,« odpověděla dívka. »Arménsko považuje se za jednu z nejhornatějších, ale také nejúrod- nějších zemí světa. Na výšinách leží devět měsíců sníh a v samém okolí Erzerumu zamrzají ještě v červenci noční dobou kaluže, jež arci slunce potom ihned rozehřívá. Ale v údolích, Román na moři. o V madame, bývá často velmi parno a půda musí se zavodňovat, aby osení neuschlo.« »Tedy půda je u vás úrodná,« opakovala Xenia; »a jaké pak tam máte ovoce?« »Fíky, granáty, mandle a jiné druhy, kterýmž prý v Evropě říkají ovoce jižní. Také se považuje naše země za vlasť švestek.« »Podivný kraj!« zvolala Xenia Osipovna obrátivši se k pánům: na výšinách děvět měsíců sníh a ovoce jako na jižním břehu Krymu nebo v Itálii!« v »Žádný div, madame,« namítl Sacharov; »podobné protivy jeví právě také náš Krym. Na vrcholech hor, jež jižní břeh chrání a dále na stepích a rolích, bývají krutá zima, led a sníh, když dole na břehu cizinci již v prostém obleku chodí a v sadech měsíčné růže řežou. To bývá na příklad v měsíci lednu.« »Ano, slyšela jsem o tom!« přisvědčila Xenia Osipovna a položila Isauře novou otázku: »A kam vlastně až plujete, má zlatá? Daleko?« »Až do Adenu, madame,« odpověděla pro- stince dívka; »to je daleko, viďte?« Xenia Osipovna se usmála a prohodila: »Na vás, mé dítě, až příliš daleko; divím se, že jste se hned ponejprve tak daleko odvážila. Otec vás přece nenutil?« »To nikoli, madame!« ujišťovala Isaura. »Otec naopak mne varoval, ale já cítila jsem neodolatelnou touhu po delší mořské plavbě a zejména po této; proč, ani sama nevím — snad to bylo nějaké řízení osudu. Plavba po Černém moři a Suezským průplavem nepovažuje se přece za nebezpečnou?« »Rozkřičená sice není,« pravila krčíc rameny paní Bulgarinová, »ale prosím vás: moře je moře a žádnému není co věřit! Toto mořisko, po němž právě plujeme, tak zvané moře Azovské, je arci učiněný beránek, ale pak připlujeme do moře Černého, a to je nepokojný ďábel. Středozemní pak moře je střídavě hodné a nezbedné; v Suezském průplavě a v zálivu Arabském nehrozí ovšem již žádné nebezpečí, ba ani žádná zvláštní nepohoda, aspoň v této výroční době. Ostatně bučíte jen klidná: naše novodobé parníky jsou tak pevné a solidní, že by mohly směle podstoupiti i plavbu přes Atlantický okean. Člověk může jim docela důvěřovat ... A smím-li se tázat: proč cestuje pan otec tak daleko?« »Za obchodem, madame,« odvětila dívka; »on má obchod velmi rozsáhlý; béře z daleka kov a drahokamy a výrobky své daleko zase rozváží. Také dělá obchody bankéřské a má na několika místech Arábie filiální závody.« »Ale pak zvolil si cestu velmi nepraktickou,« namítla s úsměvem Xenia Osipovna; »kdo z Erzerumu do jižní Arábie cestuje, nedělá přece okliku přes celý Kavkaz až do Taganrogu!« »O ano, madame,« odvětila s dětinnou pevností Isaura, »dělá tu okliku, když toho obchod žádá, a otec měl zrovna v Roštově důležité jednání.« »Pak prosím za odpuštění!« zvolala vesele paní Bulgarinová, »vidíte, že nejsem dosti důvtipná, mé dítě. Ale to nic nevadí, jen když jsme se dohodly!« »Nehněváte se, madame, pro mou přímost??« otázala se bojácně Isaura, jakoby vyznávala, že mluvila s paní Bulgarinovou nedosti uctivě.

»Nebuďte bláhová, mé dítě,« odpověděla tato a vtiskla Isauře nový polibek na čelo; »čím budete přímější, tím více vás budu míti ráda. Ale teď bychom si mohly zase trochu hledět tuto našich pánů, jinak se nám zvednou a odejdou !« »Vy jste, madame, vtělená líbeznosf,« pravil dvorně Pisemskij, »ačkoli nás co do slušnosti příliš podceňujete! Jak mohli bychom bez vašeho pokynutí odejiti, odejiti od vás, kteráž jste nám všem zde magnetovou horou a sluncem zároveň !« »Pane štábní kapitáne!« zvolala Xenia Osipovna a dala se do smíchu, »nebásněte, Marsovi lyra nesluší! . . . Ale za kompliment a dobrou vůli přijměte přece srdečné díky!« Obrátivši se pak tváří k ostatním pánům doložila: »Prosím vás, pánové, čím budeme si čas krátit po celou tu dlouhou plavbu?« »Snad nebojíte se, madame, nudy v našem středu?« otázal se rozmarně Sacharov.

»Zajisté!« odpověděla s vlídnou vážností Xenia Osipovna; »ve vaší společnosti je ovšem veselo, ale nemůžeme přece býti stále pospolu! Toť bychom se docela omrzeli a pak byly by asi poslední věci horší prvních. O večery strachu nemám, ty budou zábavné, ale co dělat, pro Bůh, za dne?« »Procházeti se po lodi,« poučoval vážně Sacharov, »promluvit! několik slov tu, několik tam, potom pozorovat nějaký čas moře, pak usadit se někam do stínu a číst něco poutavého nebo si pohrát s nějakou lehčí ruční prací, zdržet se vždy delší dobu u snídaně a u oběda, po obědě si trochu zdřímnout, pak zase ven na palubu, shromáždit kolem sebe kruh přátel k veselému klepu . . . tak a podobně lze den vyplnit bez všeliké téměř nudy. Pravím téměř, nebof jakási nuda je na moři nezbytná, avšak ta je dobrá, neboť zvyšuje požitek následujících pak zábav. Takovéto zábavy přicházejí, madame, samy sebou — nestrachujte se: dáma tak krásná a duchaplná, jako vy, nikdy se přes míru nenudí, o to pečují už lidé ostatní!« »Až nebudete vědět s nudou kam,« pravil bodře Steward, »zavolejte si mne — já dovedu resonovat a svět kolem trhat, že až peří z něho lítá. Já vás rozčilím, rozohním, rozladím a zase rozesměju, že nebudete ani znamenat, jak nám čas rychle ubíhá, a učiním to prost všelikého sobectví, nebo nebudu za to žádat ani díků, ani uznání, ani odvety, slovem ničehož nic, nejméně pak už, abyste mne snad za to měla ráda!« »To je přece slovo upřímné!« volala vesele Xenia Osipovna. »Děkuji vám, pane Stewarde; buďte jist, že vašeho nabídnutí co nejochotněji použiju, a to třeba častěji, než vám bude milo ... « »Pro večery pak,« vpadl jí do řeči Pisemskij, »vyprošujeme si vaši vzácnou přítomnost při cerclů i partii.« »Buďte jist, pane štábní kapitáne,« odvětila Xenia, »že dokud zdráva budu, večer nikdy mne nepohřešíte! Včerejší zábava navnadila mne co nejdokonaleji akromě toho uložila mi povinnost..« »Žádnou povinnost!« přerušil ji zase Pisemskij; »celá zdejší společnost, ani dámy nevyjímaje, bude vám jenom povděčna, když se jí nikdy nebudete stranit — ani si nedovedete pomyslit, jak vás všechno zbožňuje.« »Už zase!« zvolala Xenia a dala se opět do smíchu. »Prosím vás, pane štábní kapitáne, ne- vyzývejte moji satyru! Já nejsem za dvornosti ani dost málo povděčna — neračte se tedy namáhat! . . . Ostatně odejmu vám k tomu všechnu příležitost — tamo přichází nahoru kněžna Vol- kovskaja; jdu jí vstříc a bude-li dobře rozpoložena, přivedu ji mezi nás.« Stará kněžna, provázena slečnou Sabinou vy- stupovala skutečně již na poslední stupeň k hořejší palubě. Xenia Osipovna povstala prudce a šla jí v ústrety. Také doktor Sacharov spěchal, aby svou velitelku pozdravil.

Než tomu kněžna zabrániti mohla, políbila jí Xenia Osipovna uctivě ruku, kterýžto opětovaný projev pokory u tak hrdé, mladé dámy na přítomné zvláštní, ale nikoli nepříjemný dojem učinil. Také stará kněžna byla jím mile dojata, ačkoli každý bystřejší pozorovatel znamenati musil, že ona Xenii valně nedůvěřuje.

Xenie Osipovny bylo to asi nejméně tajno, avšak ona byla si patrně umínila, že z kněžny přítelkyni si učiní — proč, nebylo ani jí samé jasno; nejspíše jen tak pro zevnější dojem a pak, jak se říká, pro všechny případy. Ze svým chováním na nedůvěřivou a jinak bystře prozíravou starou dámu příznivý dojem činila, viděla zcela nepochybně a to ji v úmyslu jen ještě utvrzovalo.

Kněžna přijala s nejvlídnější tváří poklony všech přítomných, usadila se pak co možná pohodlně na lavici při zábradlí »mostu« a pozvavši pány i dámy, aby kolem ní místa zaujali, zahájila živý, lehký rozhovor o minulém večeru a uplynulé noci, o přednostech a nedostatcích lodi, o kuchyni, posluze, povětrnosti a podobných věcech, o kterýchž se obyčejně na lodi mluvívá mezi lidmi, kteří se ještě málo vespolek znají. Potom dala si kněžna předčítat noviny, kterých den před tím pro cestovní starosti nebylo lze čisti, a promenovala posléze na rámě slečny Sabiny pevně zavěšena, jak jen možno bylo, po rozhoupané palubě. Tím časem bylo také mnoho jiných passažérů na most vystoupilo a kněžnina společnost se zvolna rozptýlila.

O jedenácté hodině zvonilo se ku snídani. Snídaně na ruských lodích není špatná: nejprve podávají v křišťálových kalíšcích »ačiščenuju« t. j. dokonale rafíinovanou samožitnou vodku, potom polévku, pak nějakou delikátní rybu na másle, potom nějakou jemnou pečeni, jeřábky, kuřata nebo cosi podobného, kaviar, víno a čaj . . .

Zábava rozproudila se velmi nadějně, ale pokazila se brzy, neboř hned po polévce začali jednotlivci, tisknouce si šátky k ústům, od stolu odcházet, a odcházeli stále, aniž se kdo z nich vracel. Kdykoli někdo povstal, aby »ven se podíval«, pohlédli nejblíže sedící významně druh na druha a zakývali významně hlavami; ale nikdo se ani neusmál, nikdo nedovolil si fri- volní poznámky. Jenom kapitán lodi vida, že řady stolovníků řídnou, zvolal vážně: »Posejdon se již hlásí o tribut, připijme si, aby se nás co nejvíce sešlo k obědu!« To byl smutný přípitek, a na tvářích všech rozložil se výraz jakési svrchovaně komické úzkosti, když šedý kapitán doložil: »Je viděti bez kompasu, že se blížíme Černému moři. Až poplujeme průlivem Kerč-Jeni- kalským, prosím panstvo, aby hodil každý okeanu nějakou oběť!« Od snídaně rozešli se cestující v nedobré míře. Nikdo nevěděl, proč povšechné rozpoložení myslí se zkalilo, ale skoro každý to cítil. Málo kdo cítil se docela svěžím a zdravým; někteří byli již schváceni více nebo méně prudkou mořskou nemocí, jiní pociťovali teprv její předzvěsti, a ti, k nimž prozatím ještě přístupu neměla, byli rozčileni a cítili nervosní bolení hlavy.

Nedlouho po polednách plul »Vladimír Mo- nomach« průplavem Kerč Jenikalským, ale zajímavý tento přechod z Azovského do Černého moře sledovalo jenom několik málo osob, a ty pozorovaly s nevelikým potěšením, že se lod tím nepokojněji kolébala, čím více se Černému moři blížila.

Černé moře bylo pohnuté, ale nikoli bouřlivé. Slunce bylo sice jasné a na nebi ani obláčku, ale bez ustání dul odporný vítr a moře zmítalo sebou za krátko, jakoby bylo tarantellou uštknuto. Za takových okolností, zejména když cestující pociťuje první účinky pobytu na neklidném moři, zdá se plavba jednotvárnou, ba nudnou: člověk nevidí nic, než malý obzor modré, na okrajích leskle zářící vodv, a nad ním ohromnou klenbu * 7 nebes — ustavičně týž obraz! Nasytíš se ho brzy a pak — musíš se na něj dívati znovu a ustavičně.

»Kdyby bylo ticho, zcela ticho v povětří,« myslí si každý, »kdyby voda byla klidná a hladká jako olej, oj, jaká by to byla teď rozkoš ! Ani bych neslezl s hořejší paluby, toho vzdušného mostu: seděl bych tam v rohu u zábradlí, četl bych, kouřil bych, a ukájel bych nervy své pohledem na klidnou, lesklou hladinu mořskou, ale takto! . . . Protivná voda, nic než voda, věčně nepokojná a sebou zmítající voda!« Na vlnobití u samé lodi vydrží málo kdo se dívat, aniž by dostal závrať a záchvaty mořské nemoci, ale do dálky je pohled obyčejně klidný, jako se zcela klidně hledí z rychlovlaku do širého kraje, kdežto zpáteční let blízkých telegrafních tyček a stromů podél dráhy člověku jen poněkud nervosnímu nesnesitelným se jeví. Proto hledí citlivý cestující na moři, když toto nepokojné jest, do dálky, tam kde moře od sklenuté oblohy jaksi vypoukle se odlišuje, přestává bezděky myslit, necítí nic, než obtížený žaludek, a pozoruje lhostejně, jak voda v dáli si hraje.

Tak činilo i těch několik a pouze mužských cestujících, kteří chvilkami posedávajíce, po palubách obcházeli a dosti špatně nudu si zaháněli.

Loď byla se zatím docela rozkolébala, houpala a vrtěla sebou, až z toho věčného kolísání zrak všem přecházel. V této trapné nudě vraceli se jednotlivci do salónu nebo sestupovali dolů do kajut. Ale i tam bylo všude nevolno. Na divanech v salóně i ve velké společné kajutě druhé třídy v nitru lodi chrápalo několik lidí s drátěnými čivami, v kabinách pak hekaly dámy a děti mořskou nemocí stížené; markéři roznášeli ustavičně led, limonádu a cremor tartari — zlá fadessa, ještě horší, než na palubě a vysokém mostě!... Na štěstí má všechno na světě, i ta nejhorší nuda, konec, a takž pronudili se bohatší passa- žéři šťastně až do čtvrté hodiny.

Zvoní se k obědu. Zdraví lidé na moři dobře tráví, kromě toho bývá u oběda dobrá zábava, zvonec slyší tedy každý rád. Zasedá se k bohatě pokryté tabuli v salóně. Oběd je nádherný, pravá hostina, začínající vodkou s drobnými zákuskami a končící sýrem, čerstvým ovocem, zmrzlinou a černou kávou. Ale všeho nápadně mnoho zbývá.

»Fatální věc,« praví předsedající kapitán lodi, přehlížeje řady svých věrných, »ráno u čaje byli jsme všichni pohromadě, mezi velkou snídaní o jedenácté odešla nám třetina družek a soudruhů, a teď k obědu dostavila se už jenom polo- vice. Ano, ano, tak ohlašuje se Černé moře pokaždé. Nepokojný rybník!« »Nepokojný oběd!« zvolal kdosi od dolejšího konce stolu a měl pravdu. Loď kolébala se stále nejrůznějšími směry a všechno jen tančilo. Láhve s vínem poskakovaly na stole, sklenice musily se zapouštět do kruhových děr ve stole, jako kalamáře do školních lavic, talíř si musil každý držet, aby mu neutekl a proto vše rozhlaholil se na všech stranách hlučný smích. Bylo po nudě a zoufalém rozmaru. Jídla byla znamenitá, vína výborná a anekdoty, jež se rojit začaly, byly plny humoru. Záhy lítaly kolem vtipy jako jiskry v kovárně. Dobrá polovice cestujících nedostavila se k tabuli, ale za to vedl si tím statečněji onen vítězný nad mořskou nemocí zbytek. Ruské parníky obstarávají své passažéry opravdu velkolepě a páni cestující jedí za to kolosálně. Smutno u oběda nikdy není, a kdyby se k ohnivému vínu a rozkošné černé kávě v salóně nebo v kajutě ještě kouřit smělo, seděla by společnost vždy několik hodin pohromadě. Ale krutý, opravdu danteovský nápis: »E permesso di fumare sotlanto sulla coperta — Kurií pozvoleno toťko na palubě« vyhání všechno záhy nazpět na vzduch.

Opět ty jednotvárné obchůzky, opět trapná nuda těch, kteří po obědě spáti nemohou nebo nechtějí. Všechno kouří, tu a tam nutí se někdo do čtení, jinde se v malých skupinách hovoří, ale líně a lhostejně. Dámy jsou vesměs ve svých kabinách, neboť kdo leží, trpí méně kymácením lodi.

»To Černé moře, jak záhy stává se nesnesitelným !« vzdychají tu a tam netrpěliví, poněvadž ještě neotužilí cestující, nudí se zase již kolikátou hodinu a napínají zraky, neukáže li se již brzy kus zelené krymské země.

Konečně objevily se na obzoru hřebeny holého břehu a pozvolna rostou z vody velebné hory a divoké skály. Všechno hrne se ku předu, kde jaké sklo jest, nasazuje se na oči a každý, i nejlhostejnější passažér pozoruje mlčky, jak majestátně se z okeanu povznášejí ty velkolepé horské bašty. Vždy větší a jasnější jsou skály, jež strmí před námi ve vší divokosti a imposantní síle, již vidíme v jejich titanském amfi- theatru nádhernou zátoku, moře pod námi vůčihledě se ztišuje, a jakoby ty skály silou magnetových hor náš parník přitahovaly, letí tento do jejich objetí a v několika okamženích už vjíždíme jako do tichého, velebného chrámu, do rozsáhlého a klidného přístavu světoznámé Kaffy čili Feodosie. Polokruhem obstupují jej vysoké šedé skály, v jejichž bocích také šedé město se rozkládá, tak že toto od oněch teprve v zátoce rozeznáváš.

Cestující si z hluboká oddychli: po větru ani památky, vzduch mile teplý a voda hladká jako zrcadlo.

Parník stanul na kotvách a kapitán oznamoval, že odpluje teprv o jedenácté hodině, tak že mají cestující dosti času na břeh vystoupit a město si prohlédnout, také koupelí použit a co komu libo. Caj že podávati se bude na lodi, jak kdo přijde, od devíti hodin až do odplutí parníku. Sotva že tato veselá zvěst' byla vyslechnuta, hrnulo se již všechno přes položený můstek na břeh a drožky v přístavu čekavší rozvážely cestující do všech úhlů města. Na lodi zůstal málo kdo, neboř i passažéři, kteří mořskou nemocí trpěli, pocítivše značnou úlevu spěchali na břeh, aby se na pevné půdě zotavili.

»Vladimír Monomach« stál opuštěn a samo- jediný v celé rozsáhlé z.ltoce.

Uplynuly tři plné hodiny, než první cestující z města se vrátili. Tím časem bylo se již docela setmělo a Feodosia zmizela ve tmách. Ale tam daleko v širém moři bylo dosud jasno, arci liché jenom jasno z posledních červánků, a zátoka míhala se ve slabých duhových barvách. Byla tichá, jako mrtvé jezírko a s paluby jevila se hladina její jako opálové zrcadlo ve stínu, poseté trochu odfouklými šupinami a na přič zbarvené duhovými pruhy : ve stínu pruh temně zelený, skoro černý, a čím dále k širému moři, pruhy tím jasnější, do žlutá, do černá pohrávající a poslední pruh, až s širým mořem na obzoru splývající, je zcela světlý, brzy do modra, brzy do zelena fosforeskující, jako ve tmácli oči ostrovida.

Kdo od tohoto luzného obrazu nazpět se obrátil, aby zase na město pohlédl, byl překvapen: po městě na temném amfitheatru hor ani stopy! Ale v tom zakmitlo se světlo kdesi v okně, bliklo ve druhém, zaplálo ve třetím — a rychle za sebou poskakují světla jako bludičky v těch skalních bocích, po valném prostranství velebného sklonu hor, a ve čtvrt hodině kmitaly se již na černém základě neviditelného města celé roje světýlek a rudě ozářených okýnek, jako v osvětleném dětském Betlemu. Pak zaštěkal kdesi pes a v minutě štěkalo celé město.

Když se bylo nad zátokou úplně setmělo, tak že bylo jenom v nejbližším okolí parníku lze rozeznati, zdali co na vodě se nalézalo, vrátila se větší část cestujících z města, jednak aby výtečného čaje požila, jejž na lodi podávali, jednak aby se na palubě pokochala luzným večerním obrazem zátoky, hor a osvětleného města. Poněvadž lod zcela tiše stála, procházeli se pánové i dámy s velkou chutí po vyvýšené palubě, kteráž byla jakousi terassou nad salónem první třídy, a ti z cestujících, kteří pěšky vykonanou obchůzkou unaveni byli, usedli si pohodlně na lavice, opřeli záda o zábradlí a odfukujíce spokojeně bělavé obláčky cigaretového dýmu hleděli tiše do temnoty anebo bavili se vespolek vypravováním všelijakých vodních příhod. Paluba byla osvětlena několika na různých místech zavěšenými lampami, což se na »Vladimíru Mo- nomachu« arci jenom tehda dělo, když se pozdě večer z přístavu odjíždělo anebo když před časem taková tma se učinila, že bez osvětlení chodit se nemohlo a na spaní ještě příliš záhy bylo.

Když společnost na »mostě«, jak říkáme, v nejlepší zábavě byla, přišel nahoru mladší loďový poručík a vyřizoval: »Pan kapitán vzkazuje vzácným pánům i dámám, že začne ihned s kapitánského můstku zkoušeti sílu a účinnost elektrického refraktoru, kterýž mu na cestu dodán byl a který včera ještě nebyl úplně zařízen. Pánové a dámy žádají se, aby použili mořských binoklů a sami také kriticky pozorovali, do jaké dálky a s jakou jasností refraktor moře osvětluje.« Rozumí se, že byla zvěs£ tato uvítána s upřímnou radostí a za chvíli byly již zraky všech přítomných obráceny na kapitánský můstek, od- kudz malé, trhané blesky z jakéhosi temného tělesa netrpělivě proskakovaly. Konečně odestřel kapitán stroj a mohutný chvost pronikavého namodralého světla rozletěl se vzduchem a dopadl asi do středu temné dosud zátoky, kdež velký kruh jako denním světlem ozářil.

Nastal okamžik napjatého ticha, ale pojednou propukl celou řadou divákův, kteří skoro vesměs ostrými binokly hleděli, nevázaný smích, do něhož i kapitánův zrovna hřímavý chechtot za- burácel: jádro světelného chvostu bylo totiž ozářilo elegantní člun, ve kterémž důstojník jakýsi, opustiv veslo, u nohou mladé elegantní dámy klečel a její na klín spuštěné ruce právě horoucně líbal. Dáma spatřivši překvapující osvětlení zastřela si rychle tvář černým krajkovým šatem, ale důstojník vyskočil, aby se po původu světla ohlédl, a v tu chvíli ozvalo se na palubě » Via- dimíra Monomacha« najednou několik hlasů: »Pisemskij! Hleďte ho! Pisemskij! Hahaha!« »A kdo je ta dáma?« otázala se pronikavě jakási, dle všeho již obstárlá ženština.

»To se hnedle ukáže, jakmile jen kapitán světlo o kousek ještě otočí,« odpověděl ve tmě kdosi. Ale sotva že to byl dořekl, ozval se jiný hlas, poněkud drsný ale bodrý, volající na most kapitánův: »Pane kapitáne, gentlemani viděli už dosti!« »Zajisté«, odpověděl vesele kapitán, »pan Stevvard má pravdu!« a proud elektrického světla přeletěl táhlým obloukem na protější stranu zátoky, tak že lodička s milostným výjevem zase ve tmě zmizela.

Když po skončené zkoušce elektrického refraktoru většina diváků s mostu do salónu se ubírala, zvolal pronikavý ženský hlas, kterýž jak 76 SERVÁC HELLER později se ukázalo, obstárlé komorné kněžny Volkovské, Věře Jefremovně náležel: »Kdyby toho nikdo neuhodl, já přece vím, komu to štábní kapitán na locfce lásku vyznával! To nebyl nikdo jiný, než paní Xenia Osipovna Bulgarinová. Kdo nevěří, ať se vsadí!« Co tomuto odhalení kdo řekl, nebylo lze v šumu hlasů a klapotu kroků na dřevěné podlaze paluby jak náleží rozeznati.

III.

Ještě o třech čtvrtích na jedenáctou vraceli se někteří cestující na palubu »Vladimíra Mono- macha« a mezi těmi nalézali se štábní kapitán Pisemskij a paní Xenia Osipovna Bulgarinová.

Když byli pevnou půdu opustili, pravil Pisemskij přitlumeným hlasem: »Teď mi přece, krásná přítelkyně, řekněte: uspokojila vás naše projížďka po zátoce ?« »Zůstavte těch zbytečných otázek,« odpověděla, avšak nikoli nevlídně Xenia Osipovna, »a pospěšte raději do salónu, ať dostaneme ještě koflík čaje. Ci o něj nestojíte ?« »Stojím,« přisvědčil důrazně Pisemskij, »avšak neskonale více záleží mi na vaší odpovědi, zda-li vás projíždka uspokojila?« »Nuž tedy,« zvolala s koketní nevrlostí paní Bulgarinová, »když to mermomocí slyšet chcete, tedy — — uspokojila!* Pisemskij políbil jí místo odpovědi ruku a kráčel pak mlčky vedle ní do salónu.

Zde sedělo hojně cestujících při čaji nebo ve skupinách, kdež o různých věcech se hovořilo.

O jedenácté hodině zdviženy kotvy a »Vladimír Monomach« hnul se s velikým rachotem ku předu. Společnost v salóně shromážděná začínala se rozjařovat a se všech stran i koutů ozývaly se záhy výbuchy hlučného smíchu. Sum byl v salóně takový, jako v přestávkách hojně navštívené taneční zábavy. Avšak veselý hovor začaly pojednou přerušovat udivené výkřiky: »Hahou!«... »No, no!«... »Kýho ďasa!« a podobné, nebof lod, jež byla dosud tiše plula jako po másle, trhla sebou několikráte, že lidé stojící zavrávorali, židle s míst se posunuly a lampy v bronzových kruzích pronikavě zaskřípěly, a od té chvíle silně se kolébala.

»Vypluli jsme ze zátoky do širého moře«, ohlašoval kapitán Avramov nemile dojatým cestujícím, »a zde duje patrně ostrý vítr.« Společnost ztišila se rázem, jakoby o pravdivosti kapitánových slov přesvědčiti se chtěla, a tu bylo zcela zřetelně slyšeti burácení vichru.

»To se vítr strhl najednou?« otázalo se několik hlasů kapitána.

»Možná,« odpověděl s úsměvem kapitán, »ale pochybuju! Bylo trochu větrno již dříve, jak se asi ráčíte pamatovat, a teď nepochybně vítr jenom vzrostl. V zátoce neměli jsme o tom ani tušení — vzácná společnost račiž z toho po- souditi, jakou cenu má dobře krytý přístav !c Slova tato zavdala podnět k novým dosti šumným rozpravám, které však přerušeny byly příchodem mladšího lodního poručíka, jenž vstoupiv do salónu kvapně k Avramovu přikročil a služebnou formou zvěstoval: »Pane kapitáne! Vítr prudce roste, po obloze valí se děsivé mraky a moře metá vždy větší vlny. Prosíme o rozkazy!« »Hned přijdu, hned!« zvolal odměřeně kapitán a vyhledav si čapku, pravil nejblíže stojícím, poněkud znepokojeným pánům: »Dostaneme bouři, možná že prudkou; avšak neračte se příliš znepokojovat, ona se brzy přežene. Kdo ještě bouři na moři neviděl, ať vy- stoupí na palubu a dívá se odněkud z krytého místa. Bývá to pěkná podívaná.« To pověděv, vtlačil si kapitán čapku na hlavu, salutoval a hřmotně odešel. Za ním pak vyšlo za chvíli několik do plaidfi zahalených pánů, kdežto dámy vesměs v salóně zůstaly a úzkostlivě k oknům hleděly. Kdo ven vyšel, byl ihned mocně upoután živým obrazem, jejž paluba lodi a okolní moře poskytovaly.

Kapitán dal rozžíti vyzkoušený prve refraktor, jehož praktická cena nyní poprvé osvědčiti se měla. Světlo refraktoru, zařízeného, aby prozatím jenom jako maják svítil, utvořilo kolem parníku jasně ozářený kruh, za nímž obzor mořský v polo- svitu vždy neurčitějším se míhal, až obruba jeho s temnou oblohou v neproniknutelnou tmu se slévala.

Následkem ustavičného se zmítání lodi dostávaly hlavní proudy světla, od zrcadel refraktoru se odrážející, stále jiný směr a osvětlovaly jako ve skocích, na všechny strany jednotlivé pruhy moře až na pokraj obzoru. V těchto pak letmo ozařovaných pásmech objevovaly se v dáli tu a tam vrcholy větrem nadutých plachet, kteréž se na pohled zde blížily, onde zase vzdalovaly, místy pak ukázal se také celý, řasnatým oblakem bílých plachet jako zastřený koráb, kterýž zápase s vlnami buď do světlého obvodu parníku nebo dále někam dostati se snažil. Pohled na tyto slabé plachetní lodi vzbuzoval při vyvinující se bouři opravdový soucit.

Do plaidů zahaleni, přes kterýž ještě kaučukové pláště přehodili, zírali Steward a vedle něho stojící Pisemskij mlčky do nočního obrazu moře. Jako příšerné obludy s bílými hřebeny a zpěněnými tlamami zdvihaly se, prohýbaly, vypínaly a kácely se potvorné útvary vody mořské ve světlém kruhu ozářeného parníku, a z blízka i z dáli bylo slyšeti jenom jejich šumné chlestání, provázené temným hukotem.

. . . Vítr zuří už divoce, že mohutné stožáry se prohýbají a spodem hlučně vrzají, jakoby každou chvíli vejpůl přelomiti se chtěly, a houká příšerně ve vydutých vlnách, do nichž proudy rozkaceného vzduchu hluboko se boří; když pak nárazy vichru na okamžik ochably, šumí vůkol moře, syčí a kypí, jako by se vařilo; vlna láme se, hlučně tleskajíc, o vlnu, a kde která nezlomena dopadla, zaštěká moře, jako by bolestí úpělo. Pak skoro úplné ztišení: vítr fičí přes vodu, jen jakoby s vln pěnu sfukoval, rozhoupané proudy štěbetají pouze a padání vln rozléhá se, jakoby si moře oddychovalo.

Však nedlouho trvalo to ztišení: již zase rozvzteklil se vichr a s ním přivalilo se nové vlnobití; vzadu je moře tišší, avšak nával vodstva zpředu mocně se odráží a vzpíná, vlna doráží do vlny, jedna pozdvihuje druhou, již podnímají se kolem parníku celé hory a obskakují jako zlobné příšery.

»Ďáblova povětrnost!« prohodil mrzutě Pi- semskij.

»Mějte jenom strpení,« odvětil posměšně Ste- ward, »však se ještě zhorší! Co nevidět pravá symfonie teprve začne.« V tom zaburácel od severozápadu strašný vichr a dorážel do slaných proudů s takovou prudkostí, že moře pod jeho ranami až kvílelo. Zablesklo se po celé obloze, na několika místech vystříkly z moře vysoké, štíhlé sloupy vody a ■ ohlušujícím rachotem otřásl se všechen parokruh Mraky se srazily, studený proud větru je schladil, a do rozkaceného vodstva spustil se strašný liják. Liják hučí a šumí, jakoby zrovna potopa světa se blížila, a pod ním ječí větrem štvané vlny a houkají, jakoby samo to hromobití chtěly překřičet. A když pak zase blesk se vznítil, není vidět nic, než prudký, hrubý déšť, jako milliardy k moři napjatých vodních provázků.

Déšť se přenesl a obraz se změnil. Blesky ukazují vzedmuté, kalné, zpěněné ' a sbičované moře; hrom tříská do něho a rozsápaný vítr ^ mrská do jeho chladných proudů, že pod těmi šlehy řvouc a vysoko pěnu stříkajíc, tu do vrchů stoupá a tam opět do prohlubní klesá, se válí, vaří a kloktá. — — Tak potrvalo asi hodinu. Hrom odtáhl dále a také vítr už jen daleko se strany houká. Unavené moře hučí a syčí již ochable, jakoby k odpočinku se chystalo, a když z pozdálí ještě blesk je ozařuje, okean už jen hravě v jeho modrém zážehu laškuje.

Roztrhala se oblaka na nebes báni a klidný měsíc se objevil; třaslavým svitem oblévá vlny již skoro bezpěnné, temné a lesklé jako roztok w černého mramoru, v němž ustavičně se tvoří oblé mísy a zakulacené prohlubně. Na právo a na levo stojí, v -dalekém kruhu kolem parníku, roztroušené kupecké koráby, klátí se jako zpité v na vodách a nehýbají se z místa. Cekají, až nepohoda docela pomine a nastane příznivý vítr.

»Měli jsme to pěkné divadlo, co?« zvolal štábní kapitán odhazuje kaučukový plášť, kterýž valně zvlhčen byl, ačkoli Pisemskij i Steward s krytého stanoviska bouři pozorovali.

»Zajisté,« přisvědčil Steward, »velmi pěkné, kdož by mohl odmlouvat? Ale poslyšte, milý příteli, ještě zajímavější obrázek zahledli jsme prve v zátoce Feodosijské, když kapitán nový elektrický refraktor zkoušel. Vás jsme poznali ihned . . . .« »Vy jste mne poznali?« vpadl mu překvapen do řeči Pisemskij.« A dámu —?« »Tu jsme sice nepoznali, ale obstárlá komorná kněžny Volkovské ujišťovala mne, že to byla paní Xenia Bulgarinová.« »Tedy je přece vyzrazena? Aby tisíc hromů do toho refraktoru!« zvolal zlostně Pisemskij.

»Neklejte, příteli!« napomenul ho klidně Steward a položiv mu ruku na rameno doložil důvěrně: »Což byste si z toho dělal!? Takový už je na celém světě důstojnický sport. Avšak, jste-li mi přítelem, povězte mi upřímně: zamiloval jste se do té dámy?« Pisemskij odpověděl rozpačitě: »Abych vám pravdu řekl — ano! Zamiloval jsem se do ní šíleně, ačkoli proti své vlastní vůli .... Původně chtěl jsem si s ní jenom zalaškovat, chtěl jsem oproti ní vyzkoušeti svoji pevnost, a zatím .... Příteli, před tou ženou ? rozplývá se v dým všechna mužská hrdost a statečnost . . .« »Vaše!« vpadl mu důrazně do řeči Steward. »Protože jste muž sice bojovný, ale po citové stránce rozmazlený, jako tak mnohý z vašich soudruhů .... Ostatně za svoji přirozenost nikdo nemůže; někdo není lásky vůbec schopen a jiný zase je ustavičně zamilován, ne-li do určité nějaké ženštiny, aspoň do nějakého jenom citem a fantasií vykouzleného ideálu, kterýž arci ochotně ustupuje každé skutečné krásce, zejména je-li tato řádně vyvinutá. Nu a paní Bulgarinová je opravdu exemplář skvostný!« »Pane Stewarde,« pravil vroucně Pisemskij, »ta žena je kouzelnice!« »Spaste duši!« zvolal vesele Steward. »Pro Bůh, neříkejte to nikomu! Námořníci bývají pověrčiví, mohli by ji hodit do moře, hahaha!« »Smějte se, jak chcete,« pokračoval započatým spůsobem Pisemskij, »ale v mém smyslu jest to pravda. Mne považují všichni soudruzi za svévolného Dona Juana, za cynika ve věcech lásky, a zde — sami bozi vědí co se to děje — jsem docela proměněn! I dřívější spůsob řeči mne opustil. Mluvím jako nějaký seladon, blouzním, rozplývám se citem .... stydím se za to, ale nemohu si pomoci!« »Pane štábní kapitáne,« rozhorlil se Steward, »nemluvte takové zpozdilé věci, či ještě lépe: nejednejte tak zpozdile! Jste příliš vyspělý, nesluší vám to!. . . Zahrát, zalaškovat si z dlouhé chvíle na moři s ženskými, tomu rozumím, ale poddávati se takto hned prvnímu dojmu a prvnímu návalu citu, jest nemoudré, ať nedím pošetilé! Vždyť pak ani snad nevíte, kdo ta dáma jest?« »Jak pak nevím!« zasmál se Pisemskij. »Její muž byl plukovník a padl slavně na hranici afganské v první a jediné bitvě, již svedl generál Komarov s Afganci.« »Na jejím zesnulém muži nic nezáleží,« odvětil suše Steward, »o ni tu jde! Abyste tedy více věděl, slyšte, že byla paní Bulgarinová dříve operettní zpěvačkou, ovšem velmi dobrou, stejně že vynikala zpěvem i hrou a že bývala vždy obklopena nadšenými ctiteli.« »Tomu se není co divit!« zvolal vesele Pisemskij. »Tak krásná dáma, výborná pěvkyně a herečka, jak pravíte — spíše bylo by s podivením, kdyby jich byla neměla!« »Jste dětina, milý příteli,« na to zase pan Steward; »kdo pak by se divil, že měla signo- rina de Monte Rosa — tak se totiž na divadle nazývala — mnoho ctitelů! Jest toliko otázkou: jedná-li moudře vyspělý muž, když se vším citem oddává ženě, která hned z mládí uvykla celým zástupům ctitelů?« »Pane Stewarde,« napomenul jaksi káravě Pisemskij, »tato otázka mohla by se považovati za podezřívání, za urážku paní Bulgarinové, a té bych strpěti nemohl. Prosím tedy, abyste v té věci dále nezabíhal aneb raději abyste řeč na jinou stranu obrátil.« »Rytířská obrana dam vám sluší, pane štábní kapitáne,« odpověděl bodře Steward; »chraňte paní Bulgarinovou před všelikými nájezdy, braňte její reputaci, nedávejte jí nijak ublížit, mějte si ji i rád — jenom nezůstaňte do ní zamilován! Zapamatujte si laskavě tuto výstrahu a vzpomeňte si na ni, až se budete zase tváří v tvář té krásce obdivovat. Později dovolíte mi snad někdy, abych svou radu trochu blíže odůvodnil. Nyní však pojďme již spat! .... Máte příjemnou kabinu?« »Proti kabině není námitky,« pravil rychle Pisemskij jakoby povděčen byl, že Steward list obrátil, »ale soudruh můj, jenž kabinu se mnou obývá, chrápe tak nemilosrdně, že chvilkami až jako na pozoun troubí . . .« »To tedy špatně spíte,« vpadl mu do řeči Steward, »lituju vás, ale mohu vám na štěstí pomoci. Mám sám pro sebe kabinu, zaplatil jsem ji, poněvadž jsem nechtěl dostat neznámého soudruha — pojdte a vyspěte se u mne ! Kabina jest, jako vaše, pro dva cestující a obtěžovat vás nebude pranic.« »Děkuju vám srdečně, pane Stewarde; ale nemohu vašeho nabídnutí přijati « namítl poněkud rozpačitě Pisemskij.

»Rád bych věděl, proč!« zvolal rozmarně Steward. »Snad se přede mnou neostýcháte ? Anebo máte snad ještě nějaké dostaveníčko, hahaha? Milý příteli, teď už není nic — bouře ruší všechny úmluvy! Dámy už dávno spí — pojďte a následujte jejich příkladu!« Po těchto slovech zavěsil se pan Steward Pisemskému na rámě a odváděl ho skoro mocí dolů do kajut. Na Pisemském bylo vidět, že jde se starostlivým Američanem jenom nerad.

Tou dobou opouštěl s druhé strany palubu mladý muž, kterýž, také pečlivě zahalen, celou bouři napjatě byl pozoroval a nyní dle všeho na lože odebrati se chtěl. Avšak kráčeje mimo salón nahlédl do jeho oken a zastavil se. Pak vyňal z kapsy hodinky a vypjal vrchní čásť těla tak, aby světlo z refraktoru na ciferník mu posvítilo. Byl to. Alexandr Feodorovič Karenin, týž elegantní mladík, který minulého večera s Xenií Osipovnou tak cituplně zpíval.

Rafičky na ciferníku kapesních hodin ukazovaly hodinu s půlnoci a mladý muž se patrně o něčem rozmýšlel. Však neváhal dlouho a zabočil rychlým krokem ke dveřím salónu, jež pak zlehounka otevřel.

V salóně bylo ticho jako v noci v kostele; jenom skvostné', na trojích osách zavěšené lampy dle kolísání parníku slabě se houpajíce, skřípěly slabounce, jako když ptáčata se líhnou, ve velkých pozlacených kruzích a cinkaly téméř do taktu, jako nesrovnané kyvadlové hodiny. Lampy ty ještě svítily, neboť kapitán Avramov nechával za bouřlivé nebo nejisté povětrnosti salón po celou noc osvětlený, aby cestující, kteří v bouři spáti nemohou, měli vlídný útulek.

Na lesklých mahagonových stolech ležely tu a tam rozevřené knihy, ale zelená aksamitová křesla kolem byla pustá a pohovky u stěn prázdné. Však nikoli do cela!

V levém rohu seděla, září čtvrté lampy ozářená, ve velkém křesle paní Xenia Osipovna Bulgarinová, opírala se pohodlně o vysoké opěradlo, držela jakýsi časopis v ruce, ale nečetla, nýbrž hleděla vzhůru ku stropu asi tam, kde vyobrazena byla Venuše z mořské pěny právě zrozená. Byla krásná v tom snad bezděkém zadumání, nad míru půvabná! Její hojné, volně sepjaté, rusé a mírně kadeřavé vlasy leskly se v mohutných uzlech mírným svitem zlatého bronzu, její tvář s ostrými a přece jemnými rysy byla zdravě zbarvena jako čerstvá zralá broskev, rozsmeknuté rty rděly se jako dva pruhy korálu, a velké oči její fosforeskovaly kmitavým leskem růžovým. Seděla klidně, skoro jako v sochu obrácena, ale kolem slabě rozevřených úst pohrával jí lahodný úsměv a hruď její v malebných liniích zvolna se zdvihala a zase klesala.

Alexandr Feodorovič Karenin stanul u dveří na měkkém koberci a zahleděl se s tichou rozkoší na to luzné, živoucí zjevení. Paní Bulgari- nová nezpozorovala jeho příchodu, nebo — nechtěla ho zpozorovati; hleděla stále ke stropu, jakoby z jeho maleb nějakou věštbu chtěla vyčisti a tvářila se, jakoby snila. Alexandr Feodo- rovič opojiv zrak jejím vnadným obrazem, dodal si po valné chvíli odvahy a pokročil pevně ku předu.

»Konečně !« zvolala plným hlasem paní Bulga- rinová, zaslechnuvši blížící se pevné kroky; avšak pohlednuvši směrem ku dveřím, vzkřikla jako zaleknuta nebo trapně překvapena: »Co vidím? Kdo to?« »Dobrý člověk, milostivá paní, kterýž velmi lituje, že vás polekal,« odpověděl co nejdvorněji Alexandr Feodorovič. »Můžete, milostivá paní, tomuto bídnému hříšníku odpustit?« »Ach, to jste vy!« oddychla si přívětivě Xenie Osipovna. »Ošklivče, vy jste mne celou poděsil! Avšak neučinil-li jste toho úmyslně, odpustím vám. Vyznejte se tedy: neměl jste ani tušení, že mne tu najdete, pravda-li?« »Milostivá paní!« odvětil s vroucí pokorou Alexandr Feodorovič. »Ačkoli mi na vašem rozhřešení nesmírně záleží, nesmím si přece svědomí obtížiti nepravdou . . .« »Vy jste tedy věděl, že tu jsem, a přišel jste naschvál?« zvolala káravě, ale nikoli nevlídně paní Bulgarinová. »Dovedete sobě na omluvu uvésti nějaký platný důvod?« »Kdybych se odvolal na okolnost, že je osvětlený salón každému cestujícímu přístupen, urazil bych vás,« pravil dodávaje si vždy více odvahy xAlexandr Feodorovič, »proto zasmítám tuto omluvu výslovně, vyznávám se opětně, že jsem k vůli vám, milostivá paní, sem vešel, a prosím tisíckráte za odpuštění, protože . . .« »Nuže — protože?« otázala se důtklivě Xenie Osipovna, jakoby opravdu zvědava byla a mladému muži zvukem svého hlasu smělosti dodati chtěla. Tento rozpakoval se nějaký okamžik a odhodlav se pak, odvětil prudce: »Protože jsem nemohl odolati kouzlu vašeho zjevu, milostivá paní! Jda kolem, pohledl jsem do oken salónu a tu spatřil jsem vás — zamy- šlenou a tak nevýslovně krásnou, že . . . se mi až dech rozkoší zúžil. Nemohl jsem odolati, musil jsem vejiti, abych vás tváří v tvář zočil a, bude li možno, vaší kráse několika slovy nadšený hold vzdal.« Paní Bulgarinová vyslechla beze všeho pohoršení tato lichotná slova, usmála se na konec a odpověděla novou otázkou: »A to jste šel ovšem náhodou tak pozdě kolem salónu?« »0, nikoli,« zvolal zaníceně Alexandr Feodo- rovič, překonav vrozenou sobě ostýchavost, »nebyla to náhoda, milostivá paní! ... Příčí se sice společenskému mravu, co nyní říci chci, avšak musím vám to, madame, vyjevit, sice mne to udusí — nehněvejte se na mne, prosím snažně...« »Vy jste mne tedy hledal?!« zvolala s líčeným podivem a s přídechem humoru paní Bulgarinová. »Aj, totě věc podivná! . . . Máte patrně něco na srdci, co vás tíží — nuže, posaďte se vedle mne a svěřte se mi s plnou důvěrou!« v v »Žádné tajemství nepřivedlo mne sem, milostivá paní, nýbrž touha, mocná, nepřekonatelná touha spatřiti vás, jejíž obraz všechnu duši moji pronikl a naplnil!« odvětil ještě o stupeň vrouc- něji mladý muž, a posadiv se na okraj nejbliž- šího křesla, pokračoval kvapně, jakoby se bál, že mu paní Bulgarinová nedá domluvit: »Hned v tu chvíli, když jsem vás, milostivá paní, poprvé na palubě »Vladimíra Monomachac zočil, byl jsem vaším zjevem unešen, a od té chvíle, co jsem s celou vroucností svého srdce v dvojzpěvu s vámi zapěl Faustovo láskou překypující vyznání: »Tě miluji.. .« jsem opojen a okouzlen, tak že nic mne již netěší a nic mému citu již nelahodí, než upomínka na vás! Přímý pohled na vás pak jest mi svrchovanou rozkoší a — milostivá paní, račte to blahosklonně uvážiti — po celé dnešní odpoledne ani večer na to jsem vás nespatřil! Nedivte se tedy, že se mne tak neodolatelná touha zmocnila . ..« Alexandr Feodorovič zůstavil větu nedokončenu. Paní Bulgarinová pak, kteráž ani dost malou známkou na jevo nedávala, že by byla vyznáním mladého muže nějak překvapena prohodila zkoumavě: »Když nebylo náhodou, že jste mne tu oknem spatřil, odkud jste věděl, že tu jsem ?« Alexandr Feodorovič odvětil: »Pozoroval jsem, milostivá pauí, pod výstupkem hořejšího mostu ukryt bouři na vodách, touže, aby ten grandiosní zápas živlů zvlněný cit můj trochu ukonejšil. Když pak moře se trochu ztišilo a já o zábradlí lodi opřen do měsícem magicky osvětleného okeanu jsem hleděl, šli kolem dva páui, z nichž jeden pravil: »Ta krásná paní, Bulgarinová jí tuším říkají, nemá patrně spaní, sedí samojediná v saloně a čte. Zvláštní dáma, v každém ohledu zajímavá!« ... To mi stačilo! Uslyšev o vás, milostivá paní, a vida možnost přiblížiti se k vám, pocítil jsem . . .« »To ostatní je mi už známo!« vpadla mu do řeči paní Xenia Osipovna a zasmála se. »Tak jste mi už, milý Alexandře Feodoroviči, všechno vysvětlil. Nyní pak, když se již důvěrněji známe, povězte mi ještě, co nevím, totiž kolik je vám let a kam plujete?« »Let jest mi pětadvacet,« odpověděl Alexandr Feodorovič, načež paní Bulgarinová, nečekajíc dalších sdělení s uspokojením prohodila: »Jste tedy o tři leta starší, než já. Dobrá! A dále?« Karenin pokračoval: »Můj otec je zámožný kupec z Moskvy, kupec starého ještě rázu a dosud nespokojen, že jsem také nezůstal při kupectví. Mne svedla totiž láska ku přírodním vědám, abych studoval; otec se zdráhal, pak povolil a když jsem napotom skvělá vysvědčení domů nosil, nedělal již velkých překážek. Avšak litoval stále, že se vrhám na ty učené věci, za kteréž prý se nikde nic téměř neplatí. Nedávno učinili mne docentem moskevské university. Když pak se carská společnost přátel věd přírodních usnesla, že vyšle do indických vod rovníkových vědeckou výpravu na srovnávací prozkoumání mořské zvěřeny a květeny, byl jsem vyzván, abych se v této výpravě súčastnil a takž vidíte mne zde, milostivá paní, jakožto člena té expedice... Bylo zajisté šťastné vnuknutí, abych pozvání přijal, sice bych nebyl snad nikdy seznal vás, kteráž...« »Dobře jste udělal,« vpadla mu do řeči paní Bulgarinová, »mladému učenci musí takováto cesta vždy prospěti. Ale prosím vás: váš pan otec není přece přírodozpytcem ?!« »Není, toť se ví', odpověděl s úsměvem Alexandr Feodorovič, »ale on je o svého jediného syna tak starostliv, že se odhodlal plouti na »Vladimíru Monomachu« až do Adenu a pak zase nazpět. Rozhodnutí to usnadnila mu okolnost, že má spojení s velkými obchodními firmami v Bombaji a Madrasu, kteréž za účelem nových negociac z Adenu navštíví mezitím, co naše výprava život v moři zkoumati bude.« »Váš otec je tedy obchodník velmi přičinlivý a jak vidno, i praktický,« prohodila, jako beze všeho účelu Xenia Osipovna.

»On by, milostivá paní, vlastně již všeho obchodu mohl nechat,« vykládal prostosrdečně Alexandr Feodorovič, »neboť má již jmění až přespříliš, ale on je muž poměrně ještě dosti mladý a silný — čítá teprve padesáte let — a nedovedl by se nepochybně ničím jiným zaměstnávat. Musí tedy svoje a naše jmění z prostého strachu před nudou rozmnožovat. To je komické, pravda li ?« »Nevidím v tom nic komického,* namítla vážně paní Bulgarinová, »jest to docela rozumné, vždyť se může nově získaného jmění všelijak rozumně a velkodušně užívati! Vy jste tedy, prosím, samojediné dítě?« »Nikoli, madame«, odvětil Alexandr Feodo- rovič, >mám ještě sestru, sedmnácte let starou, jmenuje se Naděžda.» »A tu ovšem hlídá nyní pečlivá matinka...,« prohodila bezvýznamně Xenia Osipovna.

»Bohužel nehlídá, milostivá paní!« zvolal s bolným úsměvem mladý muž. »Matka naše už dávno nežije a Náďu hlídá jako zřítelnici svého oka její bývalá chůva, kteréž dal otec velký dům se zahradou za dlouholeté věrné služby, ale kteráž proto přece stále s námi žije jakožto sestřina duenna . . .« »Naděžda Feodorovna se asi brzy provdá?« ozvala se s nevelikou napohled zvědavostí paní Bulgarinová.

»Je už zasnoubena, milostivá paní,« pravil jaksi smutně Alexandr Feodorovič. »Potom bude v naší domácnosti teprve pusto. Sám otec se / toho děsí a říká, že se bude musit znovu oženit. On to jistě udělá, a pak odejdu i já z domu. Kéž bych měl už sám také svůj vlastní krb!« »Vám nebude přece nesnadno založiti si domácnost!« zvolala vesele Xenia Osipovna.

»Kdož ví, milostivá pani!« povzdychl si Alexandr Feodorovič. »Jsem tou měrou idealista, že nesdružím svůj život se žádnou ženou, kterouž bych nemiloval ze vší duše své. Ta pak, pro kterouž jsem vzplanul celým srdcem svým, kterouž nadšeně zbožňuji a u jejíchž nohou bych tráviti chtěl nejkrásnější chvíle svého života, kdož ví, zda-li mnou nepohrdne? Milostivá paní, vy, jenom vy mohla byste mi věštbu učinit, smím-li doufat, že takového blaha kdy dosáhnu, jenom vy ... .« Paní Bulgarinová, chtíc nepochybně zameziti, aby mladý muž proudem slov a citu unésti se dal až k určitému, jasnému prohlášení, na kteréž by také více nebo méně určitá odpověď násle- dovati musila, vpadla mu do řeči a pravila: »Doufejte důvěrně, milý příteli, že najdete ženu, kteráž lásku vaši stejnou láskou odmění. Avšak teď ukončme již svoji besedu ! Čas valné pokročil, moře se ztišilo, jděme spat!« IOO Paní Bulgarinová povstala a podala Alexandrovi ruku. Ten však vyskočiv prudce s křesla uchvátil ji za obě ruce a vtisknuv na ně střídavě několik žhavých polibků, zvolal roztouženým hlasem: »Milostivá paní, neodcházejte bez slova útěchy! Vroňte krůpěj balšámu do žáru mé duše: smím si vaše slova vyložiti ve smyslu mně nej- vzácnějším .... Ó rcete, prosím, že smím, rcete!« Paní Bulgarinová podívala se dlouhým, tázavým hledem do jeho zanícené tváře, usmála se vlídně a vyrazivši ze sebe hlasem přitlumeným, jako citem súženým: »Vy blouznílku — důvěřujte, doufejte!« vtiskla mu ostrý polibek na čelo a prudce odešla.

Alexandr Feodorovič chtěl se rozběhnouti za ní, avšak dvéře byly se již zavřely a cit slušnosti upoutal jeho kroky. »Můj Bože, jak jsem šťasten!« zajásal pak a spustiv se znovu do křesla, oddal se slastnému dumání.

Paní Bulgariová vešla zatím do kabiny, kterouž sama obývala, a hledíc spokojeně do zrcadla zvolala: »Dva výboje za jediný den, totě víc než žádoucno!.. . Na jednoho jsem čekala a — druhý přišel! . . . . Jenom aby mi nebyla těžkou volba!« Pak povzdychla si a prozpěvujíc slabounkým hlasem jakousi arii, začala se ¿volna odstrojovat.

IV.

ezi tím, co bouře na moři zuřila a potom Xenia Osipovna s mladým Kareninem v salóně rozmlouvala, odehrál se v kajutě arme'nského kupce malý, ale dosti tklivý výjev.

i i Něžná Isaura trpěla zle mořskou nemocí. Tento potměšilý a úkladný nepřítel poutníků přes širý okean byl se jí zmocnil zrovna před ulehnutím, když venku bouře plnou silou se rozpoutala. Mořská nemoc je veliká rebellie v lidském organismu, spůsobená kolébáním se, houpáním, klácením nebo vrtěním lodi. Každý, koho přepadla, stává se málomyslným. I nejsilnější muži, praví olbřímové před Hospodinem, zma- látňují namnoze jako děcka, kdežto zase nezřídka dokonalí slaboši účinkům mořské plavby vítězně vzdorují. Mořská nemoc spůsobuje ve výkonech a v celém hospodářství lidského ústrojí takový rozruch, že osoby jí postižené z pravidla všelikou pomoc za nedostatečnou, ne-li zhola nemožnou považujíce, takto jakémusi tichému zoufalství propadají.

Starý Arménec Cavčavadze, muž valně již obstárlý, s velkým, dolů splývajícím šedým knírem a hlavou napolo již holou, s hladkou ještě tváří a jasnýma očima, vida, že jemné ústrojí jeho dcery návalem nemoci krutě trpí, vylezl navzdor prudkému kymácení lodi nahoru na palubu, kdež lodní lékař vedle příbytku lodních důstojníků svou kabinu měl a nedbaje hromobití a deště přeběhl prudce přes polovinu paluby a vrazil plnou tíhou těla, pohybem lodi ještě více rozehnaného, do dveří doktorovy kabiny, tak že se tyto jako samy sebou rozletěly. Avšak lékaře tu nebylo — patrně byl jinde zaměstnán. Znepokojený otec přemítal chvíli, drže se pevně veřejův a tu rozpomenul se na doktora Sacha- rova, tělesného lékaře kněžny Volkovské. »Ano, k tomu půjdu!« pravil odhodlaně sám sobě.

»On je muž galantní — půjde rád Isauře poradit!« A již chtěl se zase nazpět rozběhnout; avšak tu napadlo mu, že by mohl utíkaje spad- nouti do schodiště. Déšť lil se ještě prudce, blesky se v mracích křížily a loď ustavičně se houpala; za takých okolností nemohl Isauřin otec se jinak nazpět dostati, než o čtyřech. A on tu cestu tímto způsobem také hbitě jako op vykonal.

Doktor Sacharov ještě nespal, když Arménec do jeho kabiny vstoupil; uslyšev, že mladé asijské krasavici ku pomoci přispěti má, upravil si rychle úbor a vzav krabici s léky, následoval Arménce k loži jeho dcery.

Isaura ležela a sténala. Spatřivši doktora Sa- charova, nadzvedla se malinko a podávajíc mu útlou ručku pravila vroucně, ale hlasem zastřeným : »Vítám vás, doktore, vítám!... Ale myslím, že se znepokojujete marně!... Je mi tak zle,... že pochybuji, že byste mi s to byl pomoci!« Doktor Sacharov se zasmál a odpověděl v vesele: »Co pak to mluvíte, slečno! Ze je vám špatně, věřím a nedivím se pranic; při mořské nemoci již tak bývá. Avšak nebojte se : mořská nemoc není nikterak nebezpečná, ba ona ne- zůstavuje ' ani žádných nepříjemných následků. Je ošklivá, protivná, svrchovaně obtížná, ale celkem neškodná. Známe jenom jediný případ, kdy spůsobila úmrtí, a ten není zjištěn. V Syra- kusách stojí totiž žulový pomník jistého sicilského prince, kterýž prý mořskou nemocí zahynul. Na pomníku tom nalézá se nápis: »Ob- iit auctoritate maris«, což jest tolik, jako »Zemřel z moci okeanu*, avšak to je svědectví pro lékaře velmi nedostatečné, poněvadž scházejí všechny bližší okolnosti tohoto jediného případu. Kdož ví, co tomu princi vlastně bylo!« Isaura neříkala nic a jenom tiše sténala. Arménec však, jemuž doktorova řeč mile zněla, otázal se s patrným úmyslem, aby dceři zjednal upokojení ještě důraznější: »Jste tedy, Konstantine Ivanoviči, úplně přesvědčen, že mořská nemoc neškodí?« »Mořská nemoc je tak neškodná«, odvětil vážně Sacharov, »že ji za stara, ba ještě v minulém století považovali za pravé dobrodiní. Již římský přírodozpytec Plinius tvrdí, že je vracení, pohybem lodí spůsobené, výborným prostředkem proti mnohým nemocem hlavy, očí, prsou a při různých affekcích, a ještě v minulém století hlásali někteří angličtí a francouzští lékaři ve vědeckých spisech, že je mořská nemoc velmi zdravá a při mnohých neduzích odporučení hodným léčebným prostředkem. Dnes už ji arci za nějaký lék nikterak nepovažujeme, ale máme ovšem plnou jistotu, že ona kromě velkých obtíží nikomu valně neublíží. Však proto přece hledáme účinné prostředky proti ní.« »A co dáte mně pro ulehčení!?« otázala se již s jakousi důvěrou Isaura.

»Vám, slečno, dám lék docela příjemný, od námořníků hojně již vyzkoušený — tak zvané Hofimannovy kapky«, odpověděl vesele Sacha- rov. »Tyto kapky jsou, tuším, světoznámý; slyšela jste zajisté již také o nich?« »Zajisté,« přisvědčila s mdlým úsměvem Isaura; »znám je, jsou velmi příjemné, ale pochybuji, že mi pomohou!« »Nepomohou-li, dám vám prostředek téměř neomylný: opiový praeparát, kterýž se nazývá theriak; ale pro dnešek musíme už zůstat při Hofifmannových kapkách.« »Sl)šela jsem, že cremor tartari....,« prohodila slabounce dívka, ale Sacharov vpadl jí rozmarně do řeči: »Ne, ne, slečinko! Toho vám užívati nedám! Všem onemocnělým nedává se totéž! Kdybyste byla silným mladým mužem, dal bych vám klas- sickou medicínu: abyste polykala pepřová zrnka, ta dělají na mnoze pravé zázraky. Avšak, jak praveno, pro dnešek zůstaneme při kapkách.« Sacharov vyňal z krabice lahvičku s kapkami a podal jich Isauře kávovou lžičku.

»Pokud si bude slečna naříkat,« pravil pak Arménci, »podávejte jí každou hodinu takovou lžičku. Však myslím, že po druhé lžičce již usne, pak ji nebuďte! Ráno se přijdu zase podívat!« Po těch slovech podal Sacharov Arménci ruku a odešel.

Isaura poživši Hoffmannových kapek pocítila úlevu a zdřímla; Arménec seděl naproti ní na svém loži a bděl. V kajutě bylo dokonalé ticho, ale nikoli tam venku, na moři; locf kymácela Sfe prudce a do kulatých dvou okének bily ustavičně proudy zpěněné vody; vítr skučel příšerně a vlny hučely a bouchaly mocnými ranami do lodní SERVÁC HELLER ioS 109 ROMÁN NA MOŘI vedlejší kajutce na levo rozvřískalo Isauřín otec nemohl se nijak nazpít dostati, než-li po čtyřech . . (Sir. 104.) stěny. Ve se dítě; sotva že je byla matka nebo chůva uchlácholila, ozvalo se ze sousedství na právo hřmotné bouchnutí, potom proklínání a po- sléz ho ■ mérický smích dvou mužů, někdo spadl tam při nárazu vln s vyvýšeného lože. Isauřín otec proseděl takto nějakou hodinu a přistoupil pak k okénku, aby se podíval, není-li ještě den. Nebyl! Měsíc, přes nějž chvilkami ještě roztrhané mraky přeletovaly, osvětloval bledým, modravým svitem nepokojně se zmítající moře . .. Dlouho se Armé- nec okénkem nedíval, neboť již zase byla Isaura vzhůru, vyrušena ze spaní novým záchvatem mořské nemoci. Když byl výbuch překonán, podal otec Isauře kapek.

Dívka, poživši jich, vzala otce za ruku a tisknouc ji nervosně, zvolala polohlasem: »Otče, posaď se ke mně a vyslyš mne!« Arménec přistavil si lodní židli a hladě Isauru po čele a hebkých vlasech odpovídal: »Zde mne máš, holoubku můj sivý! Co pak mi chceš vypravovat!?« »Otče,« zalkala slabým hlasem dívka, »doktor nemluvil pravdu. Ta nemoc je zlá, • ona mne zahubí! ...« »Ale dítě,« zvolal chlácholivě Arménec, »co pak to mluvíš? Je ti špatně, já vím a doktor to uznává, ale buď jista, nic to není!« »Ne, ne, otče,« odmlouvala už skoro horečně Isaura, »nevymluvíte mi, co cítím. A já cítím, že už se blíží konec! ... Otče, nedovedeš si ani představit, jak trpím! Uvidíš, že mne to strhá... Neusmívej se, bolí mne, že nechceš věřit . . . Ach ano, slábnu, slábnu . . . otče: polib mne na čelo a požehnej mne! Obestírají mne mrákoty . . . vezmi mne do loktů, at zemru ve tvé náruči !« »Isauro, má duše, má radosť jediná, nezoufej tak! Buď pevné mysli! Hleď: skoro každý, kdo poprvé přes moře cestuje, musí tuto chorobu prodělat, ba někdo musí ji přestát při každé mořské plavbě. A všichni se pak smějí jak byli málomyslni pro takovou maličkost! Uvi- díš, až se jenom řádně vyspíš, že ti bude volno a že budeš ihned docela zdráva, jakmile se moře stiší.« »Může být,« odpovídala Isaura slabým hlasem, jako prosta všeliké již důvěry, »že je mořská nemoc neškodná, ale pak trpím ještě něčím jiným, jako ten princ ze Syrakus .... Otče, chceš vyslyšet a vykonat poslední moje přání?« »Každé tvoje přání, můj holoubku, jest mi svaté,« odpověděl něžně Arménec; »pověz, čeho si žádáš, jenom nemysli, že jest to přání poslední! Co mám tedy učinit?« »Slib mi, otče drahý,« prosila teskně Isaura, »slib mi svatosvatě, umru-li na lodi, že mne pohřbíte do širého moře, aby neměl nikdo se mnou již žádných nesnází. Slibuješ?« »Ale Isauro!...« jal se odmlouvati otec, avšak dcera nedala mu mluvit a opakovala důtklivě otázku: »Slibuješ? Slibuješ?« »Nuž tedy slibuji!« odvětil odhodlaně Ar- ménec. »A jiného přání nemáš?« »0 mám, otče!« zašeptala Isaura a pokračovala pak hlasitěji: »Druhá moje prosba jest, abys, drahý otče, všechny šperky, jež zde mám, na památku odevzdal paní Bulgarinové. Vyřiď jí, že prosím, důtklivě prosím, aby je přijala ráda bych, aby si časem také na mne vzpomněla. Ten těžký diamantový nákrčník ať vezme na šíji, až bude míti zase svatbu « »Nemluv tolik, má drahá, šetři se!« chlácholil znovu Arménec, avšak Isaura nedávajíc se z proudu svých myšlének rušit, otázala se opět: »Slibuješ, otče?« »Slibuji!« odpověděl ochotně otec. »Jenom se, prosím tě, holoubku, neunav!« »Slyš, otče, ještě prosbu poslední: VšiniFs si toho statného ruského důstojníka s těmi velkými hnědými kníry?.. . Přisvědčuješ, tedy dobrá! Jmenuje se Diomid Glebovič Pisemskij a je štábním kapitánem . . . Tento nešťastný důstojník prohrál na včerejšek několik tisíc rublů. On bude hrát znovu a dále. On prohraje všecko, co při sobě má, snad ještě více! ... Já to s jistotou předvídám.« »Ale, co mám proti tomu činit, má zlatá beruško?« vpadl jí do řeči Arménec.

»Moje prosba jest, otče,« pokračovala Isaura a hlas její nabýval vroucnosti, »umru-li, nech ho hrát... dojdou-li mu peníze, založ jej a cokoli celkem prohraje, nahraď mu hotově, vnuť mu a kdyby se zdráhal přijati, vyřiď mu, že jsem o to prosila na krátce před svojí smrtí...« »A proč máš, mé drahé dítě, tak zvláštní přání?« otázal se všecek udiven Arménec.

»Mně praví cosi, že bude ten muž nešťasten, když všechno prohraje«, pravila s patrným rozechvěním Isaura, »a tu bych ráda učinila dobrý skutek. Otče, slib mi, že mu, ale uctivě a šetrně všechno nahradíš! Bude to moje věno! Potom nebude tě Isaura již nikdy nic státi! Nuže: slibuješ i to?« »Slibuji!« zvolal se slzami v očích Arménec a objal vroucně svoji dceru.

Tato pak zašeptala: »Díky, tisíceré díky, otče!« sklopila hlavu nazpět na podušku a s blaženým úsměvem na tváři usnula.

Arménec vida, že dcera tiše spí, povstal na špičkách, shasil lampu a také ulehl. Lampy nebylo již potřebí, neboť na východě začínalo se již rozednívat.

Nastal den jasný, slunný. Vítr se zvolna ztišoval a také vlnobití citelně ochabovalo. Slunce hřálo, ale nepálilo; žár jeho paprsků chlazen byl prouděním vzduchu a cestujících zmocňovala se veselá mysl.

Mnozí byli již • po snídani a kouříce s velikou chutí tlustá cigara nebo tenké papirosy procházeli se hbitě po spodní i vrchní části paluby. Z dam neobjevila se dlouho žádná na palubě — vyspávaly patrně po neklidné noci anebo omeškávaly se opatrným děláním úboru. Na moři, zejmena mezi cestujícími první třídy, hledí se přísně na toilettu a jsou paní i dívky, jež úbor několikráte za den mění, jako ve velkých, světových lázních. Některé poutala arci také na kabinu mořská nemoc.

Pánův každou chvílí přibývalo. Jedním z posledních, kteří na vzduch vystoupili, byl Arménec Cavčavadze. Tento, sotva že byl několik kroků na palubě učinil, setkal se s tělesným lékařem kněžny Volkovské, doktorem Sacharovem, kterýž s Američanem Stewardem zvolna se procházel. Sacharov spatřiv Arménce rychle k němu přistoupil a otázal se : 4 »Jak pak se daří slečně? Zapomněl jsem na ni docela !« * »Děkuji za optáuí,« odvětil Arménec a uklonil se. »Nyní jest jí už hezky; prospala se řádně, vypila pak s chutí dvě číšky horkého čaje s arakem a vyžádala si nějakého čtení.« »Nu, sláva Bohu!« zvolal spokojeně Sacha- rov; »nebylo mne tedy potřebí. Jenom at ještě leží a až pocítí hlad, ať jí něco silně kořeněného, rozumí se, že jenom tím kořením, . jež ráda má nebo aspoň dobře snese. Dle všeho dostaneme brzo tiché povětří, pak se slečna ihned sebéře. < i Arménec se znovu uklonil a vyžádav si, aby se doktor po příležitosti zase na Isauru podíval, odešel na druhý konec paluby. Sacharov a Stevvard pokračovali ve své rozmluvě.

»Nemyslíte, pane Stewarde,« pravil mimo jné Sacharov, »že můžeme po včerejším výjevu v zátoce Feodosi- ské, jejž nám kapitánův elektrický refraktor zrádně ^ osvítil, považovati Pisemského za prohlášeného milence paní Bulgarinové?« »Co pak vám to napadá?« odpověděl poněkud drsně a posměšně Stevvard. »Milence!... Kdo pak by dělal na moři vážného milence!.. Pi- semskij je prostě voják, voják výborný, a zkouší jenom tak svoje štěstí u té krásné dámy.« »Tomu bych si dovolil odporovati,« namítl s úsměvem Sacharov; »Pisemskij není z těch mužů, kteří každou chvíli ochotni jsou stanouti na kolenách u párku hezkých nožek. Pisemskij se v ženských zná a nevzplane tak rychle; vzplane-li pak přece, je zamilován opravdu a celou silou.« Steward se hlasitě zasmál a odpověděl: »Kdo pak vám to všechno vypravoval? Vždyt jste sám prve pravil, že znáte Pisemského jenom teprve několik dní! Máte se patrně za výborného znalce lidí, ale já vsadil bych se, že se ve štábním kapitánu mýlíte. Mně je věc docela jasna: Pisemskému se paní Xenia Osi- povna líbí a on řekl si asi: »Tato reduta stojí za útok!« a žene na ni útokem. Ze mu na vítězství záleží, rád věřím; avšak že by měl nějaké vážné záměry, nejde mi nikterak na rozum! Prosté dobrodružství, nic více!« »Možná, že máte pravdu, co se vzniku a počátku té vášně týče,« odmlouval zase Sacharov. »To také konečně na věci nic nemění. Možná, že se Pisemkij tou krasavicí obírati začal jenom k vůli pomíjejícímu triumfu, ale uvázl zcela vážně v tenatech lásky. To stalo se již bez- počtukráte a děje se dosud.« »Vím, vím, nejsem začátečník v těch věcech,« prohodil sebevědomě Stevvard; »ale proč pak soudíte, že se tak stalo Pisemskému ? Vždyť jest přece přirozenější a prostší můj výklad! Co pak může vážného pojiti z kratinké liaisony na moři ? Pasažéři přistanou každý na svém místě anebo u společného cíle a rozjedou se do všech úhlů světa. Takovéto dobrodružství na moři zůstává vždy jenom více nebo méně hezkou upomínkou pro život.« »A proč by musilo zůstati bez účinku na další osudy súčastněaých?« otázal se důrazně Sacharov. »Či není snad možné, aby lidé, kteří se na moři zamilovali, poměr ten po skončené plavbě dále udržovali a pěstovali? Třebas by vlastní cíle jejich cesty byly různé, zamilovaní mohou se dohodnouti o dalším stýkání se, mohou také cíle svých cest zaměnit, mohou druh druha následovat a co ještě více Není tedy odůvodněno tvrzení, že by milostná zápletka z mořské plavby musila zůstati bez účinkův. * »Soudí-li se o věci takto filosoficky,« pravil Steward a zasmál se, »uvažuje-li se o všem, co by státi se mohlo, máte arci pravdu. Avšak pro obecný a praktický život stačí a hodí se lépe souditi ze zkušenosti na pravděpodobnost. Pravdě- podobným pak nikterak není, že by Pisemskij vážnou lásku k té krasavici byl pojal. Jeho vášeň může býti hluboká, prudká — na moři jest to spíše možné, než na suché zemi — ale trvalou jistě nebude! Při prvním kroku na pevný břeh rozplyne se jako pestrý vzdušný přelud.« »Nechci dělat proroka,« odpověděl namítavě Sacharov, »a připouštím tedy, že může se státi, co předpovídáte. Avšak naproti tomu jest neméně možným, že by se ta vášeií Pisemskému osudnou stala ještě na moři. Pozoruju, vzácný příteli, štábního kapitána velmi bedlivě a začínám se o něho strachovat. On je docela proměněn, chová se a mluví docela jinak, než se choval a mluvil dříve, on je láskou anebo, chcete-li, vášní všecek opojen a omámen.« »Nuž a co to škodí?« zasmál se Steward. »Ať si je opojen, však on zase vystřízliví!... Nerozumím vám, doktore: proč pak jste tak starostliv o toho důstojníka? Co je vám po něm? Ať si konečně třebas spálí křídla, nemá-li dosti vlády nad sebou samým!« Nemám arci žádné příčiny, o Pisemského se starati,« odpověděl vážně Sacharov, »avšak jsme na moři, a na širém okeanu, jak víte, stávají se cestující takřka rodinou. Jsou přísně na sebe odkázáni, společnému nebezpečí v šanc vydáni a na týž spůsob života uvázáni — lho- stejnými k sobě zůstati nemohou. Na cestách, zejména pak na mořských plavbách uzavírají se rychle přátelství — vy znáte to lépe, než kdo jiný — nuže: já považuji se už za přítele Pi- semského a to stačí snad na vysvětlení, jestli ho bedlivěji, než ostatní pozoruju.« »Chcete-li mermomocí, tedy to stačí!« zvolal s přídechem ironie Steward. »Ale vaše péče o Pisemského má ještě jednu stránku, zajímavý rub: ona svědčí, že nemáte o paoí Bulgarinové příliš dobré mínění!« »To aby hlásal, nemohu nikomu dovolit,« odporoval rozhodně Sacharov. »Znám paní Xenii Osipovnu příliš málo, abych směl o ní nějak nepříznivě soudit. Však proto přece lituju Pisemského, neboť záhubnou může se státi každá nerozvážná vášeň, i láska k nejslušnější ženě. Jako ve všem, má býti i v lásce rozum; v té pak, o níž mluvíme, rozumu není!« »V žádné lásce, milý pane, není rozumu,« odvětil vesele Steward. »Rozum a láska se sice nevylučují, ale nebývají nikdy pospolu, já aspoň jsem jich v párku ještě neviděl. . . . Avšak dosti toho! Tamo přichází kněžna Volkovská se svou pikantní předčítatelkou. Příteli, divím se vám, že jste se do slečny Sabiny Kuzněcovy ještě nezamiloval! Býti jí stále na blízku a zůstati k ní lhostejným, totě už více než statečnost!« »Předně nevíte, zdali jsem k Sabině Niko- novně tak docela lhostejným«, pravil s úsměvem Sa- charov, »a za druhé řekl jsem již, že má býti strážcem lásky rozum. Buďte jist, že se chovám jenom tak, jak rozum káže. Avšak tu jsou!« Pánové uči•i • 1 V v V nili knezne dvornou poklonu, načež stará šlechtična odpověděla : »Děkuju vám, pánové, za pozdrav; avšak jsem podivením naplněna, že tak málo o přírodu se staráte. Stojíte zády k moři obráceni a nevšímáte si ani velkolepé produkce, již . nám k lepšímu dávají delfíni. My už je s oné strany lodi hezkou chvíli pozorujeme a vyprosily jsme dokonce na kapitánovi mužstvu dovolení, aby si nějaký kus z nich ulovilo. Uvidíte tedy za nedlouho kousek námořní honby. Avšak teď vystupte s námi na most, odtamtud přehledneme nejlépe celý ten rybí turnaj « Společnost vystoupila na hořejší palubu a upjala zraky na nejbližší okolí lodi; toto poskytovalo také obraz nad míru poutavý.

Velké hejno delfínů prohánělo se po obou stranách parníku a plovouc s ním jako o závod, provádělo hru na pohled velmi rozmarnou. Však nebyli to delfíni obecní, ruští námořní jmenují je poněkud drasťcky. Vědecky jmenuje se ta ryba delphinus tursio, také mořský rejdil čili delfín harcovník. Rejdil má, jako ostatní delfíni, tělo válcovité, ale docela zvláštní tlamu, kteráž v deset až dvanáct palců dlouhý rypák vybíhá; tento rypák nla zevně tvar kachního zobanu a uvnitř řady ostrých, špičatých zubů. Obecný lid přirovnává tuto do špice vybíhající hlavu s hlavou vepře a říká proto asi delfínu harcovníkovi mořská svině; však snad i také proto, že maso tohoto delfína nad míru chutnou pečínku poskytuje. Válcovité tělo, do špice vybíhající hlava a neobyčejně silné i svalovité ploutve usnadňují rozhrnování vody a delphinus tursio jest také jedním z nejhbitějších plavců, pravým akrobatem moře. Ocasová ploutev nestojí u něho, jako u jiných ryb kolmo, nýbrž leží vodorovně. Následkem toho nepohybuje se delphinus tursio na Rjiuán na rnoíi. l6 právo a na levo, než toliko nahoru a dolů — ovšem kromě střelhbitých pohybů v před i nazad — a kdykoli ocas dolů se prohýbá, vy- mršfuje se tělo nad povrch a noří se pak zase půvabným obloukem do proudu. Pak vyšvihuje se delfín opět vzhůru, potápí se znovu s velkcu elegancí, a rejdí takto v tisícerých pohybech jako střela podél lodi sem a tam.

V mořské vodě, zejména když slunce svítí, sálají i předměty docela nepatrně zbarvené mnohonásobným jarým leskem a proto září a jiskří roj delfínů zrovna kouzelnou hrou barev a světel.

Kdo jen na palubě byl, každý nořil s obdivem zrak do toho turnaje v rozhoupaných, tu smaragdových, tamo jako lazur modrých vlnách. Ocasy těch nádherných zvířat skvěly se jako zlato a štíhlá, oblá těla jejich mihala se všemi barvami duhy. Voda, tam kde nízko pod ní chumáč delfínů bystře plul, blýskala a jiskřila se jakoby poseta byla nesčíslnými drahokamy všech barev. Námořníci říkají, že delfín devětkráte barvu mění, než zhyne; tomu ovšem tak docela není, aie jisto je, že krásné zbarvení ryby té stále se mění a že tedy stádo jich, zejména ve slunečním jasu, nad míru pestrý obraz dává.

»Pozor, pánové a dámy,« zvolal pojednou starší lodní poručík, »tecf začne lov! Naše mužstvo těší se už na skvostnou pečeni.« Delfíni byli se před chvílí shrnuli více ku předu parníku, ale tančili stále vesele jako zástup šašku, předstihujíce se jako o závod smělými, elegantními i komickými skoky. Ryba tato je příliš chytrá, aby se jinak lapiti dala, než harpunou čili kyrem. Námořnici shrnuli se k obrubě parníku a jeden z nich vyšplhal se hbitě po kulatém rahnu, jež od přídy parníku šikmo vzhůru do vzduchu strmí, spustil se pak po štíhlé tyči, jež od rahna téměř kolmo dolů k vodě ční a na spodním konci napjatým lanem k lodi připevněna jest, usadil se v úhlu, lanem a tyčí utvořeném a nasadiv kyr číhal na příhodnou chvíli.

Než minulo pět minut, zaslechli diváci na palubě vítězoslavné »hura!« jakožto znamení, že harpuna dobře dopadla a ve hřbetě tučného delfína pevně uvázla. Mžiknutím oka rozprášilo se stádo delfínů a jenom nabodnuté zvíře, zmítajíc se malomocně na ostrém železe, jehož hrot hluboko v mase mu trčel, barvilo chladnou krví svou pěnivé kolem vlny.

Nabodnut tedy delfín byl, ale jak dostat jej nahoru, na palubu ? Kdyby jej prostě vzhůru táhli, vytrhla by se harpuna a raněná ryba by unikla. Musí se tedy vzíti druhé lano a z toho udělati klička, kteráž se delfínu přes hlavu i tělo stáhne a na konci ocasu pevně utáhne. Za tím účelem povytáhne se zvíře lanem s harpunou na tolik z vody, aby hlava ostře se vztýčila, načež pak oko snadno již přes ni se přehodí a označeným spůsobem utáhne. Ze se zvíře při tom prudce zmítá, netřeba zajisté teprv dokládat; avšak za krátko bylo na palubě a několika silnými ranami do hlavy zabito. La-' pený a poražený takto rejdil byl přes půl druhého metru dlouhý a vážil více než osmdesát kilogramů. Námořníci jásali a vzkázali na palubu první a druhé třídy, že příští lapený exemplář panstvu pošlou podárkem.

Když po skončené honbě na delfína Steward a Sacharov kněžně se poklonili a v jinou stranu lodi se obrátili, ježto se byla tím časem kolem kněžny společnost dam utvořila, spatřili paní Xenii L I Osipovnu, ana smějíc se a mávajíc vesele obrovským španělským vějířem mezi Pi- semským a mladým Kareninem zvolna kráčela. Bylo vidět, že oba pánové všemožně se přičiňovali, aby krasavici pobavili a ona, chytajíc bystře jejich slova, že vtipnými obraty jim přizvukovala. Pánové smáli se také, ale patrně jenom ze zdvořilosti, jako obyčejně bývá, když jedna strana naschvál žertuje, aby druhá nemohla býti vážnou.

»Co myslíte,« otázal se Sacharova pan Ste- ward, »který z těch dvou chodil nebo šel s paní Bulgarinovou dříve?« »Tof zcela jasné,« odpověděl klidně Sacharov. »Paní Xenia Osipovna šla s mladým Kareninem a Pisemskij se k nim přidružil.« »Proč tak soudíte?« tázal se dále Steward.

»Ten mladý přírodozpytec je příliš ostýchavý a neosmělil by se nikdy rušit milostnou rozpravu bojovného důstojníka,« odpověděl suše Sacharov; ■ »avšak Pisemskij, ten se jistě ani na okamžik nerozpakoval odstrčiti toho upejpavě vrkajícího seladona.« »Proč nazýváte mladého Karenina seladonem ?« ptal se dále pan Steward, tváře se nechápavým.

»Proč?« opakoval jako s podivením Sacharov. »Podívejte se jen, jak upjatě, jak zářícíma očima se na Xenii Osipovnu dívá, jak hltá zrakem všechen její tvar! Ten je také zamilován až po uši, hahaha!« Dále nebylo lze mluvit, neboť paní Bulga- rinová již tu byla se svými průvodci.

»To se divíte, pánové, jaký to mám průvod, co?« otázala se vesele po obvyklém pozdravu. »Na právo Mars, na levo Pallas Athéně — tu meč z ocele, zde zbraň ducha; může-liš býti člověk bezpečnějším?« »To je, milostivá paní, sauve-garde prvního řádu,« prohodil týmž spůsobem Steward. »Takováto stráž nikdy neusne a bije se jako čert! Jsem přesvědčen, že by oba tito pánové pro vás s největší radostí několikrát po sobě skočili — s paluby do moře. Prosím, zkuste toho!« »Nebyla by špatná podívaná na pány, když by mi takto svou oddanost osvědčovali,« žertovala dále Xenia Osipovna a pan Steward doložil už se smíchem: »Což je o skákání dolů s paluby! Avšak zdaliž pak by dovedli pánové ze samého nadšení pro vás skákati z moře vzhůru na palubu ?« »Zajisté,« odpověděl řízně Pisemskij, »avšak musili bychom vzíti dříve několik lekcí u pana Stewarda, neboť v Americe dělají proti nám všechno naopak, a takž skáčou asi také nejraději z vody na palubu.« »Vy mne, pánové, nepochybně všichni zbožňujete?« zvolala s překypujícím humórem paní Bulgarinová, chtíc zameziti, aby se pánové snad nepohaštěřili.

»Tak jest!« — »Zajisté!« — »Ovšem!« a »Jak pak by ne!« ozvalo se rázem ze čtyř úst a krásná dáma nadhodila další otázku: »Což tedy, kdybych si tak na vaši bohyni zahrála, na improvisovaný trůn zasedla a vás vyzvala, abyste nějakým rytířským turnajem o moji milost zápolili?« »Nepochybuju, že by tuto naši milí přátelé pravé divy konali!« zvolal rychle Steward.

»Nuž tedy, pánové, mluvte, co byste každý pro mne vykonali« zvolala rozmarně Xenia Osi- povna, usadivši se na nejbližší sedátko. »Začněte vy, pane Stewarde!« Steward, vzav na se komicky vážnou tvářnost, zvolal důrazně: »Já, missis, vypil bych pro vás třebas ještě před snídaní láhev nej- lepšího krymského vína!« Paní Xenia Osipovna uklonila se s úsměvem a odvětila: »Vaše obětavost naplňuje mne obdivem. Čím předstihnete ji vy, Konstantine Iva novici?« Doktor Sacharov tvářil se chvilku, jakoby na rozpacích byl a pravil pak, jakoby se byl na něčem pevně ustálil: »Já, sudaryňa, vypil bych pro vás dvě láhve a třebas kachetinského!« »Vy překonáváte sama sebe, doktore!« odpověděla veselým povděkem paní Bulgarinová a obrátivši se na štábního kapitána, dala mu gra- ciosním pohybem na jevo, že si žádá nyní jeho prohlášení.

»Já,« pravil rychle a pevně Pisemskij, »jsem ochoten zůstati vám k vůli, po celý život panicem!« Xenia Osipovna uklonila se hluboce a zvolala : »To jest heroické odhodlání — nemám slov na jeho ocenění!« Pak pohle'dnuvši na mladého Karenina, pravila o znatelný stupeň měkčeji: »A čím překvapíte mne vy, Alexandře Feodoroviči?« Mladý Karenin, pohlédnuv výrazně na Xenii Osipovnu, zvolal hlasem, z něhož vroucí cit vyzníval : »Opakem toho, milostivá paní, co pan štábní kapitán v oběť vám nabídl: jsem odhodlán zba- viti se pro vás svojí svobody, kdykoli poručíte!« Paní Bulgarinová usmála se malinko, že úsměv sotva lze bylo zpozorovati a stisknuvši krátce Kareninovi ruku, pravila slavnostně: »Hluboké díky vám všem, pánové! Jste všichni bohatýři srdce — mějtež všichni moji svrchovanou přízeň! ... Avšak,« doložila změněným hlasem, »nebude již brzy čas ku snídani?« Sacharov, podívav se rychle na hodinky, odvětil: »Mohli bychom už jiti — už musí býti uvařeno a prostřeno!« Společnost se zdvihla a žertujíc dále kráčela zvolna směrem k salónu. Než k tomuto došla ozval se zvonec, svolávající panstvo ku snídani.

Za chvíli bylo v salóně šumno jako na burse a při tom neobyčejně veselo. Lodní lékař vysvětloval to zvláště příznivým stavem povětr- nosti, to jest vysokým tlakem vzduchu, jemuž za zásluhu přičítal, že »je nápadně málo od moře nemocných« a byl by rád zahájil učenou rozpravu o mořské nemoci a jejích účincích, o prostředcích proti ní a spfisobech, jak se jí nejspíše ještě lze uchrániti, avšak stará kněžna Volkovská přestřihla mu niť hovoru hned na začátku, zvo- lavši vesele a přec jaksi nervosně: »Můj drahý doktore! Ušetřte nás i vzpomínkou na tu příšernou nemoc teď, když s chutí pojisti chceme. Jindy, až nám zase bude nanic, rádi vyslechneme vaši učenost. Vizte, podávají branzina na másle — branzino jest mi nejmi- lejší ze všech ryb Středozemního a Černého moře. Co říká mu madame Bulgarinová?« Xenia Osipovna, kteráž opodál na protější straně seděla a s panem Stewardem právě se bavila, obrátila se rychle směrem ku kněžně a prosila za odpuštění, že přeslechla jádro otázky. Kněžna opakovala ji a Xenia Osipovna prohlásila živě, že jest jí branzino nejmilejší mořskou rybou vůbec. Kněžna usmála se, jakoby dobře rozuměla, proč mladá vdova tak stupňovaný souhlas projevuje, a hovor plynul dále v křivo- lakých proudech labužnického rozjímání. Když pak snídaně ku konci se chýlila a pánové již zase cigarra a papirosy chystali, povstala stará kněžna, pokynula společnosti rukou, v níž skvostný krajkový šátek mačkala, a zavěsivši se na rámě slečny Sabiny, kráčela zvolna pryč; u paní Bul- garinové však zastavila se a pravila co nejvlídněji : »Nechtěla byste mi, madame, prokázati česť a vypiti se mnou, to jest v mojí kabině, číšku čaje? Pohovořili bychom si o nějakých večerních zábavách. »Vladimír Monomach« začíná býti nudným — přijdete?« »Přijdu, jasnosti — jsem vaší laskavostí překonána!« odpověděla Xenia Osipovna s úklonou a doprovodila kněžnu ke dveřím.

Nedlouho po kněžnině odchodu se společnost? po celé lodi rozptýlila. Někteří hráli v šachy u postranních stolků salónu, někteří écarté nebo jinou nějakou hru v karty o nepatrné sázky, mnozí šli si ulehnout do kabin, jiní zase odebrali se na návštěvu do druhé třídy a opět jiní obsadili s knihami v rukou všecky rohy a kouty spodní i vrchní paluby. Tak potrvalo, až odpoledne zvláštní divadlo všechny na vyvýšená místa paluby shromáždilo.

*ť v.

P o polednách, když byl parník hluboko do moře zajel, začaly se na vlnách objevovati krátká prkna, kusy přelámaných tyček a všelijaké trosky po tesařsku nebo po truhlářsku zpracovaného dřeva. Ba připlul »Vladimíru Mono- machu« za krátko na dlouhé vlně v ústrety i celý dlouhý trám, z něhož ještě dlouhé hřeby ven trčely. Kapitán Avramov, kterýž na výši svého můstku to všechno arci nejdříve spozoroval, pátral bedlivě, hledě skrze mohutný binokl, odkudž by ty trosky přicházely, a jeho příkladu následovali ovšem i cestující, tak že záhy všichni passažéři první a druhé třídy na východní straně paluby a velkého mostu shromážděni byli a skrze operní kukátka nebo jiné dalekohledy moře zpytovali.

Za nedlouho objevili také — skoro všichni zároveň, ale kapitán ovšem nejdříve — asi dvě nebo tři mořské míle na východ od »Vladimíra Monomacha« z vody strmící zbytky jakéhosi ztroskotaného korábu. Trosky tyto byly tak rozbité, chatrné a defektní, že se nemožným zdálo, aby na nich ještě nějací lidé nebo vůbec živí tvorové se nalézali. Proto soudili mnozí, a téhož mínění byli oba lodní důstojníci, aby si »Vladimír Monomach« toho »vraku« ani nevšímal a klidně dále plul; avšak šedivý kapitán zavrtěl hlavou a nesděliv nikomu ani svých důvodů, dal rozkaz, aby kormidelník v tu stranu zarej- doval.

Pozornosť cestujících na chvíli ochabla, ale byla zase a tím mocněji vzpružena a napjata, když se byl parník k troskám na tolik přiblížil, že pomocí skel všechny podrobnosti na nich lze bylo rozeznati. Všech cestujících zmocnilo se veliké rozčilení, ba zděšení, nebot co za nemožné považovali, objevilo se jako hrozná sku- tečnosť: na troskách korábu byli lidé, kteří se všelikým spůsobem namáhali, aby pozornost parníku na sebe obrátili.

Jedni mávali kapesními šátky, druzí navázali na kusy jakýchsi žerdí všelijaké pestré cáry a klátili jimi v povětří, třetí pak vyšplhali se na pahejl hlavního stožáru, který asi patnácte stop ještě nad troskami do výše trčel, a upevnili tam rozbitou italskou vlajku.

Na dostřel od trosek dal kapitán parník za- staviti, povolal všechno mužstvo na palubu a učinil vyzvání, aby se dobrovolně přihlásili, kdož by nebohým lidem »na vraku« pomoc a záchranu přinésti chtěli. Avšak vyzvání toto kapitánovi výběr neusnadnilo, neboť mužstvo hlásilo se celé; i ustanoveni tedy mladší důstojník, druhý kormidelník, dva veslaři, tesař a plachtář, aby záchrannou loď na vodu spustili a s ní ke troskám odpluli.

Ačkoli moře účinkem větru, kterýž tím časem valně byl zmohutněl, vysoko se dmulo a vlny opět silně se zmítaly, podařilo se rychle záchrannou loď na vodu spustiti, deset vesel zabořilo se s prudkým tlesknutím do slaných proudů a již letěla pomoc ke troskám. Lidé na záchranné lodi měli na sobě korkové kazajky a jsouce jinak lehounce oděni, veslovali s neobyčejnou prudkostí a silou. Ostatní mužstvo »Vladimíra Monomacha« a všichni passažéři sledovali jejich plavbu s utajeným dechem, i naplňovalo je chvílemi skutečným nadšením, vidoucí, jak obratně se záchranná loď velikým nárazům vody vyhýbala, kterak často rychlostí střely podejela pod vysoko vzepjatou vlnou, jako mrštná ještěrka pod řítící se skalou, kterak jako pták albatros kolébavým letem přes vrcholy vln se přenášela a do jejich dolin spouštěla, kterak proti všemu odporu živlů rychle ku svému cíli se blížila . . .

Konečně dorazila loď ke troskám a tu teprve přehledli statní junáci ruského parníku celý obraz spustošení.

Byla to statná loď plachetní, jež zde bouři byla podlehla a zkáze propadla ; její tři silné stožáry zmizely a jenom několik stop vysoké pahejly čněly místo nich nad palubou ; hrazení na obou stranách bylo strženo, tak že moře chvílemi ceIon šířkou přes palubu trosek se valilo a s těchto • stále nové kusy trhalo a odplavovalo. Hladina korábu byla místy pro lámána a voda vyvážela stále z jeho nitra lehčí kusy nákladu.

Mužstvo ztroskotané lodi bylo na přední části shromážděno, ale odkvapilo pak do zadu, aby záchrannou loď uvítalo.

Tklivý a zajisté svrchovaně pohnutlivý výjev tohoto uvítání vzdáleným divákům arci unikl, avšak nebylo nesnadno domysliti se, co asi ubožáci říkali, když záchrannou loď ke »vraku« přitahovali. Cestující na »Vladimíru Monomachu« viděli jenom, kterak se několik mužů najednou lana chopilo, jež byli ruští junáci na trosky hodili, a kterak potom muž za mužem s největším kvapem do loďky lezli a skákali, jakoby se byli báli, aby se zbytky korábu snad přece pod nimi dříve na dno moře nepropadly, než se jim podaří z nich utéci. Za chvilku bylo všech deset mužů v záchranné loďce a chrabří ruští junáci začali opět, však ještě rázněji, prudčeji a s větším ohněm veslovat, aby spasené mužstvo nešťastného korábu co nejrychleji k parníku dopravili. Zpáteční tato plavba podařila se jim snáze, než jízda ku »vraku«, neboť vlnobití bylo náhodou v tu chvíli krotcí než dříve, a také vichr si právě trochu odpočíval.

Konečně byla záchranná loď zase od par- niku polapena a zachránění plavci, ačkoli strašně vysíleni a zimou zmořeni, vystupovali rychle po spuštěných schůdkách nahoru, na palubu. Jaké city naplňovaly asi v tu chvíli jejich nitro, jaké myšlenky rojily se a zanikaly v jejich duších? Oči zachráněných hostů zářily radostí a štěstím, avšak ústa jejich, řečnění nezvyklá, marně hledala slova díků . . . Však jich také nikdo nečekal ; naopak: plavci ruští a všichni na parníku vítali příchozí hlučným jásotem, a každý chystal se, aby je dle možnosti obdaroval.

Z toho byl by vznikl dokonalý zmatek, kdyby se nebyl věci ujal rozšafný kapitán. Především odvedl zachráněné marináře do velké kajuty druhé třídy a nařídil, aby ze skladiště přinešeno bylo deset suchých obleků a tolikéž čistého prádla. Mezi tím, co hosté »Monoma- chovi« s velikou chutí do měkkých a suchých látek se převlékali, podávali jim lidé — také na rozkaz kapitánův — horkou černou kávu s výborným koňakem, a jiní prostírali již na velké tabuli příchozím ku snídani. Snad nikdy ještě neviděli pasažéři »Monomachu« s takovou chutí pojídati horkou beranní pečeni, jako při této snídani. Dvě velké mísy zmizely takřka mžiknutím oka, a skyv černého chleba s máslem pojedli hosté tři statné hranice. Potom zapili každý sklenku »očištěné« a přijímali s výrazem nesmírné dychtivosti z rukou kapitánových krátké nové dýmky, naplněné temně žlutým tabákem macedonským. Jak vesele zahořelo vonné to listí ve hlavicích dýmek, jak rychle zakouřilo se nad hlavami příchozích !

»Mládenci!« zvolal kapitán, rozpomenuv se, že v kajutách nikomu není dovoleno kouřiti. »Máte-li dosti síly, pojďte nahoru na palubu. Vítr stále ochabuje a slunce již zase vesele svítí. Usaďte se kolem kotle, aby se vám záda náležitě prohřála, a kuřte, co jen vydržíte. Z předu vyhřeje vás slunce samo, a až na vás přijde spaní, odejděte si bez ostychu na kutě.« Na tato slova vyhrnulo se všechno z kajuty na palubu, a kolem kotle, jehož vrchní část jako malá hora nad hladinu paluby čněla, rozložil se záhy malebný tábor. Zachránění plavci rozsadivše se dle rady kapitána Avramova kouřili statně, popíjeli zvolna a libujíce si se svrchovaným povděkem toto pohodlí, jali se vypravovati, čeho na troskách svého korábu zakusili.

»Předevčírem k večeru,« vypravoval nejho- vornější ze zachráněných námořníků, »strhla se prudká bouře a vichr dul od východu s takovou silou, že naše ubohá plachetní loď odolati nemohla a na právo se překotila. Rozumí se, že jsme ihned svinuli a stáhli plachty, neboť šlo 141 I4o SERVÁCJHELLER ROMÁN NAfMOŘI . V nesmírném rozčilení napínali jsme zraky daleko do moře, pátrajíce, kde by se nějaká lod objevila . .. (Str. 143 ) o to, bychom se do konce bouře nad vodou udrželi. Ze loď naše je ztracena, bylo nám všem jasno, ale nemohli jsme si přáti, aby nás vichr ještě sem tam smýkal. Proto musily plachty pryč. — Však starosti, abychom se- mo tamo nebyli vláčeni, zbavil nás záhy veliký příboj vody: než se setmělo, byl bok naší lodi pro lomen. Za chvíli na to přivalila se k nám veliká vlna, vysoká jako hora, spadla na naši palubu a smetla všechno, co na ní bylo pevného. Stožáry zlomily se téměř u kořene, jako kdyby hrom byl do nich udeřil, smeteny kuchyně, bouda kapitánova i dům pro mužstvo, tak že jenom hrazení kolem paluby a pa\ hejly stožáru zůstaly. Nitro korábu bylo děravé a voda valila se mocnými proudy do něho a z něho. Byli jsme všichni bez přístřeší a teplého obleku — na troskách lodi, v dešti, zimě a vichru." Bouře potrvala celou noc a ochabla trochu teprve někdy k ránu. V tu dobu se vítr sice zmírnil, ale moře zmítalo se neustále a házelo na ubohou naši »Violandu« obrovské vlny, kteréž také hrazení paluby nám strhaly a kus po kuse i ostatní části korábu odnášely... Bože můj, byla to bída! Až mi z toho dýmka zhasíná! Podejte mi někdo ohně!».. Tak, dě- kuju! ... Nu a tážete se, jak se nám dařilo po ránu? Zle, velmi zle! Oschnouti nebylo možná, protože vlna za vlnou na nás se řítila, tabáku nebyla ani špetka, totiž suchého tabáku, sirky všechny rozmočené, nohy ustavičně ve vodě . . . aj; aj, milí pánové, něco takového nedovedete si ani představit!« »A měli jste přece něco k jídlu?» otázal se někdo z posluchačů.

»Měli, ale co!« odpověděl námořník. »Trochu slanou mořskou vodou promočeného chleba, pánev syrového nasoleného masa a kbelík mouky, také mořskou vodou rozdělané. To bylo všechno. Rumu nebo koňaku ani krůpěje a takové mokro! Dosud máme kůži na těle scvrklou a sůl se s nás jen trolí!« »Nuž a neplul žádný parník nebo koráb kolem vás?« vyzvídal zase někdo ze zástupu.

t »Pravím vám,« pokračoval námořník zapaluje si znovu dýmku, »že si nemůžete ani pomyslit, jak se nám celý včerejší den a noc na dnešek vedlo. Vypovědět se to nedá, a kdo sám něco podobného nezažil, nemůže snad ani uvěřit . . . Nelítostná voda bila bez ustání do naší ze dvou třetin již potopené lodi a odnášela z ní prkna a latě kus po kuse. Počítali jsme, nepřijde-li pomoc, za kolik hodin se s posledním trámem do hlubin ponoříme, jestli nás do té doby zima a mdloba nezmůže ... V nesmírném rozčilení napínali jsme zraky daleko do moře, pátrajíce, kde by se nějaká lod objevila, ale nadarmo. Obzor byl pořáde čistý a naděje na pomoc ustavičně mizela . . . Chléb byl dojeden, těsto odplavila nám voda a zbytku naloženého masa nechtěli jsme se již dotknouti, uschovávajíce jej na okamžik největší bídy . . . Hahaha! jakoby byla možná nějaká ještě větší psota! ... Ale takový už je člověk — odkládá stranou a uzavírá poslední sousto, aby si život o chvíli prodloužil! . . . Několikráte jsme se uradili, že se pomodlíme a pak všichni najednou do moře skočíme, ale vždy jsme to na radu svého kapitána zase odložili ... »To by v tom musilo býti deset tisíc čertů,« povzbuzoval nás kapitán, »aby se nějaký parník neobjevil! Vždyť není Azovské moře tak veliké a vodní cesty nejdou daleko od sebe. Vytrvejte jen, mládenci, dokažte, že dovedete i takovéto slotě odolat . . . zachovejte se, již pro příklad jiným! . . .« Tak napomínal nás, chuďas, ačkoli mu byla několik hodin před tím vlna nohu přerazila! Zavázali jsme mu ji, jako jsme na velikých korábech od lékařů vídali, lýkem do malých deštiček a on, hrdina, chodil, jakoby mu nic ani nebylo. Jak se ale do pysků a do jazyku asi kousal, když na přeraženou nohu nastupoval, můžeme si snadno pomyslit . . . Tak tento náš kapitán — před chvílí tamhle ještě seděl . . . nejspíše ho teď dole obvazují — odvrátil nás od samo vraždy . . . Bůh mu to odplať! My byli jsme již pevně odhodláni, nevyčkat, až se »vrak« docela potopí. Hlad měli jsme jako psi, nevyspalí jsme byli, zima námi lomcovala, voda z nás ustavičně tekla, těch několik trámů pod námi vždy více a více se propadalo a pomoc odnikud nepřicházela! . . . Ale dobře se stalo, že jsme kapitána uposlechli! Dnes ráno smluvili jsme se, že dojíme zbytek masa a že uděláme všemu konec — to bychom to byli vyvedli . . . za několik hodin připluli jste vy a teď sedíme tu v suchu a teple, kouříme a pijeme. Ať žijí váš i náš kapitán, ať žije celá společnost!« Bodrý námořník ukončil takto případně své vypravování, když byli dva lodní sklepníci na rozkaz několika dam přinesli pět láhví šampaňského a jedenácte pohárů — pro hosty a kapitána Avramova, kterýž za celou společnost námořníkům měl připiti.

»Ať žijete i vy, slavní junáci!« provolal italsky velitel »Vladimíra Monomacha« a doložil: »Vaše vytrvalost a chrabrost oproti zuřivému živlu bude zářícím příkladem všem vašim soudruhům. Buďte zdrávi, vy i váš kapitán, jejž právě tamo přivádějí!« Učiniv takto zadost svojí povinnosti, vystoupil Avramov zase na svůj můstek a velel, jakoby se nebylo nikdy nic událo, odměřeně a klidně prvnímu kormidelníku u zubatého kola. Pojednou však, přiloživ velký mořský binokl k očím a hledě upjatě v tu stranu, odkudž bezděční hosté byli přiveženi, zvolal slavnostně dolů ke kotli: »Hej, hoši Italové! Požehnejte se svatým křížem — vaše »Violanda« klesla právě pod moře.. . ještě čnějí kusy stožárů nad vodu . . . už toliko jeden — je po všem! Beze stopy propadly se trosky vaší lodi do bezedná.« Italové povstali, smekli čepice a upjali zrak v onu stranu. »V tuto chvíli byli bychom jistě zhynuli!« zvolal slavnostně kapitán ztroskotané lodi. »Snad druh druhu v náručí, snad zlobou moře rozptýleni. Poděkujme Bohu a pomodleme se za spásu všech plavců v bouři!« Plavci smekli čepice, poklekli a odříkávali šeptem jakousi modlitbu. Také všichni kolem stojící obnažili hlavy a požehnali se křížem.

* * * Příchod zachráněného mužstva z trosek kupeckého korábu, spůsobil mezi cestujícími »Vladimíra Monomacha« tak mocné vzrušení, že se při obědě a po celou zbývající čásť dne o ničem jiném ani nemluvilo. Teprv večer při čaji vrátily se všem, kdož mořskou nemocí netrpěli, obvyklý klid a zároveň touha po kratochvíli a zábavě.

Společnost rozdělila se na několik skupin, z nichž každá nějakou hru prováděla. Jedni hráli v karty, druzí domino, třetí malou tombolu, H7 čtvrtí novou jakousi společenskou hru s figurkami, a tak dále. Skupina, kteréž předsedal lodní kapitán, hrála dnes roulettu; byly to dámy: kněžna Volkovská a paní Xenia Osipovna Bul- garinová, z pánův pak mimo jiné štábní kapitán Pisemskij, doktor Sacharov a kupec Feodor Va- siljevič Karenin, otec Alexandra Feodoroviče. Američan Steward obcházel kolem hrajících a provázel rozmarné skoky Štěstěny satyrickými poznámkami, mladý Karenin pak obstupoval z pozdálí anebo díval se z širokého křesla v pravém rohu salónu na ostře ozářenou společnost kolem rouletty, ponejvíce ovšem na paní Bulgarinovou, jejíž krása ho vždy více opájela. A ještě někdo díval se v tu stranu z pozdálí: líbezná Isaura, kteráž překonavši první nával mořské nemoci vedle svého otce u tomboly seděla, ale ustavičně na protější společnost pohlížela; každý jen poněkud bedlivější pozorovatel byl by takřka na první pohled seznal, že snivou tu dívku ona společnost aneb aspoň někdo z ní více zajímá, než celá tombola sa všemi svými ponejvíce komickými výhrami. Ba on byl by záhy zpozoroval, že její oči pokaždé nejdéle spočívají ]na martialní tváři štábního kapitána Pisem- ského, kterýž ale do hry a do své sousedky tak zabrán byl, že těch naivně vlídných pohledů nezkušené arménské dívky ani zpozorovati nemohl. • Pisemskij byl se totiž — zajisté nikoli náhodou — posadil vedle paní Xenie Osipovny a okolnosti činily nutným, aby spoluhráči co možná blízko u sebe seděli. Paní Xenia Osipovna zářila opět krásou, svěžestí, zdravím, veselou myslí a duchem, a Pisemskému zdálo se, že z té luzné ženy jakési sálavé a slastné teplo na něho přechází. On byl náruživý hráč a škádlivé proměny hazardu zaujímaly z pravidla všechnu jeho mysl tak, že nic neznamenal, co kolem něho se dělo; ale tentokráte byla na blízku moc vyšší a pozornost štábního kapitána byla rozdělena. Zrak jeho přeskakoval s rouletty na krásnou paní a s její bělostné šíje zase nazpět ku hře; on byl jako ve dvojím ohni a proto více než kdykoli dříve rozechvěn, ač povrchnímu pozorovateli docela klidným se jevil. Ze by nepozorně hrál nebo roztržitě, nikdo by nebyl mohl říci, ale přece nehrál dobře. Prohrával a sázel přece s umíněností člověka, kterýž si obrat Štěstěny chce vynutit; avšak přes to všechno nebylo na něm vidět ani stopy nějaké zlosti. Naopak chvilkami zdálo se, jakoby mu dělalo rozkoš, že prohrává, a jakoby jen proto tak směle sázel, aby ještě více prohrál. A tomu tak skutečně do jisté míry bylo. Jeho půvabná sousedka totiž vyhrávala touž skoro měrou, jakou on tratil, a čím více ta krasavice vyhrávala, tím byla veselejší, líbeznější a — tak se aspoň Pisemskému zdálo — krásnější, tím duchaplněji mluvila, ač se při roulettě mnoho mluvit nemá; a tím laskavější posílala svému sousedu pohledy. Její šumné roucho položilo se při tom a onom bezděčném pohybu těžkou řasou na jeho koleno a pohnutá hra spůsobila nejednou, že se i nohy jejich spolu setkaly a na krátký okamžik teple k sobě přitiskly. To všechno přivádělo Pisemského do zvláštního ohně a působilo mu jakési slastné opojení, ve kterémž mu hra i ztráta byly jenom pomůckou rozkoše. Chvilkami činil ovšem rozum námitky, že hra již meze překročuje, avšak námitky ty odbyl milostně rozpoložený vojín myšlenkou: »Však ono se to všechno zase nazpět vyhraje! . . .« Stará kněžna Volkovskaja seděla zase naproti Xenii Osipovně a vyhrávajíc i prohrávajíc s týmž, nezměněným a jako nezměnitelným úsměvem, pozorovala nikoli sice upjatě, avšak přece bedlivě, jak Pisemskij a jeho sousedka si vedou. Když hra byla nejvíce pohnuta, naklonila se kněžna nazpět ku slečně Sabině, kteráž za ní seděla a pošeptala jí do ucha: »Podívejte se, Sabino, jak je štábní kapitán v ohni! . . . Ta ho má jako v čarách!« Také mladá, dobromyslná Arménka pozorovala Pisemského bez ustání. Ani její prosté mysli neušlo, jak dvorně a vroucně se štábní kapitán navzdor rozčilující hře ku Xenii Osipovně chová; avšak ona považovala to za přirozené a jsouc také pro tu krásnou a spůsobnou paní srdečně zaujata, neviděla v tom nic pro sebe pohoršlivého. Ale jakýsi stín zármutku to přece do její duše vrhalo, ač sama ani nevěděla proč. Když pak ku konci hry kdosi vedle oznamoval, že Pisemskij zase šest tisíc rublů prohrál, pocítila něžná dívka mocnou soustrasč s prohrávajícím a naklonivši se k otci pravila: »Otče, štábní kapitán prohrál dnes zase! Sest tisíc rublů prý. Neublíží mu to?« »Což je nám po tom!« odpověděl chladně Arménec. »Našich peněz neprohrává a poruč- níky jeho také nejsme.« »Ale mně je ho přece líto — již proto, že nemá, jak se zdá, žádného štěstí,« prohodila Isaura.

»Kdo nemá zbytečných peněz anebo spolehlivého štěstí,« na to zase Arménec, »ať nehraje. Lidí, kteří v hazardu prohrávají, nelitujeme, pravda-li, pánové?« Pánové kolem přisvědčili, ale dívka odv^ila s jakýmsi vroucím vzdorem: »Já však lituju každého hodného člověka, když se mu nějaká nehoda stala, i když si ji svou slabostí sám zavinil. Nebot ta slabost sama jest už jeho neštěstím a za svou povahu nikdo nemůže!« Arménec obrátil se na Isauru, pohleděl jí tázavým zrakem do očí, usmál se pak a pohladiv ji po tváři pravil laskavě: »Jsi hodné dítě, Isauro, vím to, vím! Ale bud' tak dobrá a netrap se pro cizí věci, kterým ani ještě nerozumíš! . . . Víš co, půjdeme spat! Ještě jsi se ani po záchvatu mořské nemoci nezotavila — potřebuješ klidu a odpočinku!« Po těchto slovech starý Cavčavadze povstal a pokloniv se společnosti se svou dcerou odešel. Kapitán Avramov byl tím časem hru u protějšího stolu za ukončenu prohlásil a všechno chystalo se zvolna na rozchod. Ještě utvořilo se několik hlučně hovořících skupin, ještě vybuchl tu a tam veselý smích, ale šumu rychle ubývalo a za krátko zbylo v salóně už jenom několik osob.

Mezi nimi nalézal se Pisemskij, kterýž přistoupiv ve příhodnou chvíli k paní Xenii Osi- povně přitlumeným hlasem rychle k ní promluvil: »Milostivá paní, směl bych vás prosit o kratinkou rozmluvu na palubě?« Paní Bulgarinová oblékajíc dlouhou rukavičku odpověděla týmž spůsobem nepohnuvši ani hlavou: »Ale jenom několik slovl Pozorují nás!« Potom podala ruku přítomným ještě pánům a odešla. Jdouc pak kolem Pisemského, zvolala ostře: »Dobrou noc, pane štábní kapitáne,« a doložila rychle šeptem: »Čekejte nahoře!« Salón se po odchodu paní Bulgarinové docela vyprázdnil. Všechno odebralo se do kabin. Jenom Pisemskij zapáliv si papirosu vyšel ven na palubu. Noc byla teplá a jasná. Na obloze svítil měsíc jako rybí oko a moře bylo celkem tiché. Kromě odměřeného komanda loď řídícího poručíka a úsečných odpovědí kormidelníka nebylo nikde slyšet lidského hlasu.

Pisemskij opřev se o hlavní zábradlí lodi, zahleděl se do měsícem ozářeného moře. Sotva že byl papirosu dokouřil, zaslechl za sebou šustění ženského šatu a ohlednuv se, spatřil paní Bulgarinovou, jejíž hlava a větší čásť obličeje zahaleny byly černým krajkovým šatem.

»Zde mne máte,« zvolala přidušeným hlasem příchozí, »mluvte rychle, co chcete?« Pisemskij vloživ galantním pohybem její kyprou ruku do svého ramene a pokročiv maličko ku předu odpověděl: »Mějte tisíceré díky, madame, za to, že jste přišla, a dovolte, abych vám na důkaz své uzna- losti políbil ruku.« Paní Xenia Osipovna nebránila mu a když jí byl Pisemskij na obnažené místo ruky, mezi koncem rukavičky a krajkovou obrubou rukávu vroucí polibek vtiskl, prohodila: »Musila jsem přijití! Vždyť jste mne vyzval s tak vážnou tváří, jakobyste mi sděliti chtěl nějaké zvláštní tajemství nebo nějakou sensační událost. Nuže, co se stalo?« »Co se stalo?« opakoval Pisemskij. »Stalo se, milostivá paní, že jste mne dnes na dobro okouzlila!« »A jenom to jste mi chtěl říci?« vpadla mu do řeči Xenia Osipovna.

»Ano, to,« zašeptal vroucně Pisemskij, »to a ještě něco více! Dnes, milostivá paní, objevila jste se mi v celé svojí kráse, dnes poprvé po- • znal jsem všechen mně nevýslovný půvab vašeho zjevu, dnes poprvé pocítil jsem libý, vonný váš dech . . . dnes, milostivá paní, byla jste tak krásná, tak oslňující a rozkošná, že . . .« v »Ze jste z toho až prohrával!« zvolala paní Bulgarinová a dala se do smíchu. »To snad si chcete na mne postěžovat, že jsem vás svou koketerií — vy dovolíte již, abych takto za vás promluvila — přivedla do nezdaru,« doložila pak a opět se zasmála.

»Milostivá paní,« protestoval jemně Pisemskij, »takovéto žerty jsou docela nemístný! Buďte tak dobrá a nenuťte se do nich! Ony vám sice dobře sluší, ale odvracejí nás od vlastního před- mětu . . . Milostivá paní! Dnes, sedě vám docela na blízka a vida vás při hře v nenuceném, přirozeném rozpoložení, zářící, duchaplnou, veselou a roztomilou, že... co bych jenom řekl... roztomilou až až . . . líbeznou k pomilování, ba co pravím: rozkošnou, že by z toho člověk zšílel . . . dnes dospěl jsem vrcholu svého nadšení pro vás, dnes . . . poznal jsem, že vás mi- luju nesmírně. A to musil jsem vám ihned vyjevit. Proto prosil jsem vás o toto dostaveníčko. Milostivá paní, smím doufat aspoň na slabou ozvěnu toho citu?« »Především prosím, pane štábní kapitáne, abyste mi tak nemilosrdně netiskl ráměl« odpověděla vesele Xenia Osipovna. »Nepovolíte-li, rozmáčknete mi ruku a prolomíte si žebra. Totě jako svírací kazajka, jako rukáv železné panny, hahaha! . . . Tak, tak ? Teď mohu zase volněji myslit a mluvit ... Co se vašeho vyznání týče, račte vzíti na vědomí, že mne velmi pobavilo. Nikdy bych si nebyla pomyslila, že jste takový řečník! To je zajisté účinek moře! Doma, u pluku, byste takovou nadšenou oraci jistě nesvedl. — Vidíte, co dělá vnucené muži — soustředění myšlenek! . . . Udělal jste dobře, že jste mne sem povolal — ten výkon byl by mi ušel, neboí zítra už byste ho nesvedl. Takováto, zrovna umělecká nálada nepřichází každý den, «56 ROMAN NA MORI '57 SERVÁC HELLER »Co pak vám napadá!« odpověděla rozmarně Xenia Osipovna »Víte přec, že jsem byla za svobodna herečkou, a nedivte se tedy, že vaše vyznání nejprv s této stránky posuzuji.« »Ale já jsem mluvil opravdově,« namítl důrazně ta je vzácná a proto přijměte ještě jednou můj srdečný dík za pozvání.« Paní Bul- garinová přitiskla si kapesní šátek ^ ke rtům, jakoby potlačovala výbuch veselí. Pi- semskij však stanul zaražen a pravil: »Milostivá, vy se mi posmíváte ?!« a ohlédnuv se, spatřil paní Bulgarinovou, jejíž hlava a větší číst obličeje zahaleny byly krajkovým šatem . . . (Str. 153.) Pisemskij, >z plného a skutečného citu! Milostivá paní: já vás miluju nesmírně!« »To mne těší, pane kapitáne,« odvětila srdečným tónem Xenia Osipovna, »opravdu mne to těší. Když se žena tak vážnému a přísnému muži zalíbí, může si lichotit, že není z nejhorších. Pane štábní kapitáne: já vám za vaši přízeň upřímně děkuju! Buďte ubezpečen, že si jí jak náleží vážím, že jsem na ni hrda!« »Ale madame,« zvolal nejisté Pisemskij, »to není to, čeho si žádám! Žádných díků nepo- třebuju, o žádnou hrdost na moji lásku nestojím . . .« »Co tedy vlastně chcete ode mne, drahý příteli?« otázala se, tváříc se nechápavou paní Bulgarinová.

»Abyste mi,« vybuchl ze sebe jako násilím Pisemskij, »abyste mi krátce a upřímně řekla, máte-li mne také aspoň trochu ráda!« »Zajisté, mám vás ráda,« odpověděla bodře Xenia Osipovna. »Jste muž ctihodný, šlechetný, dobrého srdce — mám vás opravdu ráda, spoléhejte na moje přátelství!« »Díky za to!« pravil vroucně Pisemskij a políbil Xenii Osipovně ruku. »Avšak, milostivá paní, moje láska žádá více, než přátelství a přízeň . . .« »A to by bylo?« otázala se Xenia.

»Také lásku!« zvolal roztouženě Pisemskij. »Xenie Osipovno, ty krasavice luzná, ty hvězdo, kteráž's mi vzešla na širém moři, ty slasti moje a touho nejvyšší, rci, že mne miluješ!« Xenia Osipovna, bráníc se mírně proti Pi- semskému, kterýž ji obejmouti chtěl, odpověděla přidušeným hlasem, jako na rozpacích: »Pane štábní kapitáne, my ženy se v lásce tak neukvapujeme, jako vy muži; nás chrání příroda tím, že nám dává cit méně vznětlivý. U nás trvá vždy déle, než si koho zamilujeme, ale pak je láska naše za to trvalejší. My dva známe se ještě příliš málo, abych vás již nyní mohla milovat; milý jste mi jak náleží, ale láska ve mně ještě neprocitla.« »Četl jsem u jednoho z předních francouzských spisovatelů,« pravil rozechvělým hlasem, ale dosti pevně Pisemskij, »že láska nejrychleji propuká v energickém objetí, nuž tedy . . .« Nedomluvil, ale schvátil oběma rukama Xenii Osipovnu, přitiskl ji prudce ku svojí hrudi a sevřev ji jako železnými klepety, vtiskl jí na polo- rozevřené rty dlouhý, ohnivý polibek a odtrhnuv rty svoje od jejích úst, jal se ji po celé tváři vášnivě celovati.

Xenia Osipovna nebyla zpočátku s to se vymknouti; teprve po chvilce, když byl Pisem- skij bezděky povolil, vyprostila se prudce z jeho objetí a zvolavši s koketní rozhorleností: »Vy ošklivče, vy mne kompromittujete!« zastřela si tvář krajkovým šatem a kvapně odešla.

Pisemskij, těžce oddychuje, postál chvíli na ™ témž místě a hleděl za prchající ženou; pak zakroutiv si knír zvolal vášnivě: i »Totě božská ženal Nikdy jsem ještě neměl rozkošnějšího tvora v náručí. Ta mi nesmí ujiti!« A takto se zařeknuv, odešel také do kajut.

»Vladimír Monomach« nalézal se tou dobou na cestě k Cařihradu. Byv vypraven za zvláštním účelem, nepřijal passažerů ani nákladu pro Sevastopol a Oděssu a nezajel také do těchto přístavů, nýbrž plul šikmo přes Černé moře a přímo na Zlatý roh. Povětrnost měl celkem příznivou a cesty mu tedy valně ubývalo. Když následujícího jitra na jeho palubě zase obvyklý ruch nastával, měl již polovinu cesty — z Feodosie do Cařihradu — za sebou.

Společnost z první a druhé třídy byla — poživši v salóně kávy nebo čaje — k 10. hodině většinou na palubě roztroušena a delekto- vala se krásným letním jitrem. Slunce svítilo plným jasem, na lazurové obloze poletovaly jenom malinké bílé obláčky a vítr nedul větší, než žádoucno bylo, aby žár slunce netísnil. Moře bylo lehce pohnuto, bíle vzpěněné vrcholy křivolakých vlnek proháněly se, kam jen oko dohlédalo, a bílí rackové prchali ku vzdáleným, s lodi neviditelným břehům.

Cestující byli toho rána jaksi zamlklí. Hleděli bud' mlčky do širého moře čekajíce, až se někde na obzoru nějaká plachta objeví, anebo seděli po různu a čtli v těžkých knihách z lodní bibliothéky. Málo kde se hovořilo — patrně scházelo těch několik osob, kteréž hovor i zábavu do proudu uváděly.

Moře bylo dosud na celém obzoru prázdné. Ale pojednou objevila se na právo, daleko v okeanu, velká jasně červená skvrna, jako obrovská spařená humra, — nebylo lze roze- znati, co by to bylo; teprve když byl parník silně popojel, vystoupily z té červené skvrny zřetelné obrysy lodi s mohutným, nápadně velikým a silným stožárem. Locf tato křiklavou červení veskrze natřená, nehýbala se s místa, ale kolébala se mocně na právo a na levo, do předu i do zadu, pak vlny ji podnímaly a svážely. Stála patrně na kotvách.

»Na kotvách v širém moři? Co to znamená?« tázali se někteří cestující obcházejícího důstojníka.

»To je majáčná lod,« odpověděl důstojník; »rozumějte, pánové: loď, na níž se nalézá maják jiným lodím na znamení a výstrahu. Bez ustání a proměny stojí tu, jako zakletá stvůra a kolébá se věčně na nepokojných vlnách, neměníc svého místa. Podle této majáčné lodi poznáváme, že se blížíme k obvyklé cestě parníků a kupeckých lodí, plujících z Oděssy na Cařihrad.« »A co dělají obyvatelé této majáčné lodi?« tázal se dále kdosi z cestujících, a důstojník odvětil: v »Žijí většinou stále na ní, jako mořští poustevníci, a neznají touhy světa. Jejich jedinou péčí a starostí jest, udržovati noční dobou světlo v majáku. Jinak žijí tu jako korál na skalisko v moři přirostlý.« Za nedlouho připlul »Vladimír Monomach« k červenému korábu a hleděl stanouti. Červená loď houpala se jako škeble na rostoucích a zase klesajících vlnách a také parník rozkymácel se pojednou tak, že nebylo dlouho lze docíliti mezi oběma loděmi žádného spojení. Konečně přiblížil se »Vladimír Monomach« k »zakleté stvůře« a spustiv kotvy stanul na tolik, že při všem kolébání se místa neměnil. V tu chvíli v) skákali lodníci červeného korábu na okraje lodi a plavci z parníku začali jim dolů házet pytle s dřevěným uhlím, dřívím, chlebem, masem a jinými potřebnostmi pro »mořskou domácnost«.

Posádka majáčného korábu přijímala vše rychle a dychtivě, jakoby na zásilku již dávno byla čekala, a když bylo vše dodáno, zahájena mezi posádkami obou lodí rozprava o nejnověj- ších událostech na Černém moři. V rozpravě té súčastnili se také lodní důstojníci »Monomacha« a proto se »mořský klep« slušně protáhl, tak že cestujícím bylo lze palubu červeného korábu důkladně si prohlednouti.

Paluba »majáčné lodi« byla jako mušle vyhloubena a kolkolem jakýmsi přístřeškem opatřena, ve kterémžto přístřešku dorostlý člověk patrně jenom ležet nebo shrbeně sedět mohl. Na dně mušlovité prohlubiny v palubě stálo, velkým plechovým štítem od majáčného stožáru — k vůli ohni! — odděleno primitivní přenosné ohniště: na sbité mříži z tvrdých polen tlustá vrstva hlíny. Na ohništi tom oblévala se modrými plaménky rozhrnutá hromada žhavého dřevěného uhlí a nad uhlím trčela železná třínožka s rožněm. Na rožni pak prskal již obrovský phuchval po anglicku stlučeného, lojem prolož^ ného, svinutého a potom nabodnutého hovězího masa — světoznámý rosbif.

U rožně krčil se osmahlý výrostek, pravý to jestřáb co do vzhledu a otáčel s posvátnou úctou- pečinku, ze které již mohutnými slzami * rozpálený lůj kapal.

Asi o krok dále přestala právě foukati do komínu velikého mosazného samovaru žena . . . svatý Mikuláši, ale jaká to žena! Matkou olbřímu mohla by slouti a rodičkou nesmrtelného Igora býti! O zázračný kraji, jenž takové ženy rodíš! ... lato mořská rekyně tedy, kterou tři mladí obři (od čtyř do osmi let stáří) za sukně a nohy nezbedně tahali, klečela u samovaru — vakuum prostředního cukrovaru by se mu asi vyrovnalo — a plnila půllitrové číše ze žlutého plechu.

Matka olbřímu vztýčila se a cestujícím na palubě »Monomacha« zdálo se, že sám majáčný stožár jí dělá uctivou poklonu; pak promluvila zvučným hlasem — pozouny před hradbami Jericha měly asi takou sílu zvuku — na mladistvé obry a tito jali se od ní přijímati a »dehtovým mládencům« podávati plechové číše s čajem.

Námořníci červené lodi, lidé s krátce při- střiženými, většinou již prošedivělými plnovousy a krátkými kazajkami, přijavše od hřmotných kluků číše s čajem, zapustili je do koše s přihrádkami a připevněným k uchu provazem, vyhodili konec provazu na palubu »Monomacha« a zvali své kollegy na parníku, aby koš vzhůru vytáhli a od nich čaje se napili, což se také stalo. Plechové poháry obcházely na palubě parníku od úst k ústům a námořníci ssáli s patrnou rozkoší jejich sladký, vonný obsah.

Mezi tím podstrčila obryně na červeném korábu k rožni tlustou dubovou desku, jestřáb sňal propečený již rosbif s železa a titanská máť jeho začala krájet pečeni tlustým jakýmsi tesákem a kladla asi liberní kusy horkého masa na velké skyvy kyprého chleba, z nichž několik jakožto i68 čestný dar potom na palubu »Monomacha« bylo posláno. Když bylo mužstvo parníku srdečného pohostinství soudruhů z majáčné lodi — na kolik mořská etiketa předpisuje — použili, dal kapitán Avramov povel k odplutí a parní kolos odtrhl se hrdě od rudého korábu.

Dlouho dívali se někteří cestující »Vladimíra Monomacha« na červenou loď, kteráž komicky sebou klátila, jakoby odjíždějícímu parnímu velmoži nemotorné poklony činila, a při tom vůči- hledě se tratila, až posléz zase vypadala jako velká opařená humra, jako jasně červená skvrna na moři . .. Mezi těmito nalézali se Američan Steward a štábní kapitán Pisemskij.

Steward shlédnuv opodál stojícího štábního kapitána přistoupil k němu, položil mu důvěrně ruku na rameno a pravil: »Dobré jitro, statný Marši! Ještě jsme se dnes ani neviděli. Jak pak jste se vyspal ?« »Děkuju, velmi dobře,« odpověděl vesele Pisemskij, »a vy zajisté nápodobně?« »Což je o mne!« prohodil jaksi pichlavě Steward. »Mořská nemoc na mne nemůže a jinak neměl jsem žádné příčiny k rozčilení nebo znepokojení...« »A já jsem ji snad měl nebo dosud mám?« otázal se jako s podivením Pisemskij.

»Rozumí se!« přisvědčil s humorem Steward. »Nedivil bych se pranic, kdybyste vůbec nemohl spáti, kdybyste celou noc po palubě bloudil jako muž, jejž měsíc tahá z postele.« »A proč soudíte tak zoufale o mém duševním stavu?« otázal se s nuceným poněkud smíchem Pisemskij. »Či pozorujete snad na mně příznaky šílenství?« »To bohudíky ještě nikoli,« odtušil Stevvard; »avšak za váš klid bych nedal ani pět centimů. Jak pak může býti klidným člověk, který tisíce prohrává a strašně zamilován jest?!« Pisemskij se opět zasmál a prohodil nedbale: »Tak vy tedy myslíte, že zamilovaní nemají žádného spaní? To jste jistě nebyl ještě zamilován!« »Nebyl, nezapírám, a nestydím se za to,« pokračoval svým spůsobem Steward, »připouštím také, že zamilovaní pořáde nebdí, ale když se neklid lásky sdruží se zlobným nepokojem hanebné prohry, pak bych řekl, že vzal čert všechno spaní.« »Pane Stewarde,« zvolal táhle a vážně Pisemskij, »jakým pak právem mluvíte o prohře hanebné?« »Jakým právem?« opakoval meutorsky Steward. »Vy naivní človíčku! Což pak nevíte, že jest nejhanebnější nectností hráče, když má stálý nezdar? Hrát a nemíti štěstí, anebo míti chronický nezdar a přece hráti je neřest, kteráž nemůže zůstati bez trestu! Proto nazývám velkou opětnou prohru prohrou hanebnou.« »Nejste vy, pane Stewarde, také nějakým .důstojníkem of salvations army, té komické vaší armády spásy?« otázal se jaksi s vysoká Pisem- skij. »Vám jest snad vůbec každá hra podlostí!« »Každá nikoli,« odpověděl důrazně Steward, »ale podlostí jest mi každá hra, při níž se činí sázky, jež mohou míti zhoubný účinek na život, na blaho a čest lidí ve skutečném životě. Hra, která do skutečného života zasáhá, není žádnou hrou, nýbrž jest hauebnou robotou, při níž se člověk stává buď lupičem nebo hlupcem. Kdo velké sumy vyhrává, je lupič, ne li obyčejný zloděj, kdo prohrává, je blbec, který patří do káznice. Hazardní hra jest čirá hloupost, špinavá lakota, špatnost a sprosťáctví.« Pisemskij se hlasitě zasmál.

»Vy jste Američan,« pravil pak jako sou- strastně, »a žádný Američan nemůže za svoje vychování. Vás vychovávají v předsudcích středověkého puritanismu a proto soudíte o všem skoro tak — řekněme jenom zvláštně. Váš úsudek o hazardní hře je docela mylný. Neboť: kdyby byla hazardní hra čirou hloupostí, jak tvrdíte, nehazardovalo by tolik jinak chytrých, ba duchaplných lidí; kdyby plynula ze špinavé lakoty, jak se vám uráčilo soudit, nehrálo by tolik bohatých lidí; kdyby byla špatností, neviděl byste U rouletty nebo baccaratu tolik naprosto slušných lidí a kdyby byla sprosťáctvím, nehrálo by tolik paní nedotknutelného jména. Hra má se posu- zovati dle hráčů, a nikoli dle nahodilého štěstí či nezdaru!» »Nikoli, můj drahý!« odmlouval klidně Ste- ward. *Hra musí se posuzovati dle svojí povahy a dle účinkňv, jež má na lidi, kteří se jí oddávají. Ze hazardují také lidé jinak chytří, bohatí a slušní a že hrajou i ctihodné jinak dámy, vím už dávno — avšak, pane štábní kapitáne: stává se snad hetéra ctnostnou anebo jenom lepší proto, že svádí také nevinné, ideální mladíky? Proto, že i slušní jinak lidé hrajou, nepřestává býti hazardní hra v mých očích tím, co jsem o ní řekl. Ti slušní lidé, hledajíce jenom změnu, zábavu a požitek v nespolehlivých skocích Štěstěny aneb i v samém nebezpečí velké prohry, nejsou si prostě vědomi podlosti, ve kteréž se súčastňují, a je omlouvá tedy do jisté míry říkadlo, že nevědomost hříchu nečiní.... Pravil jste, že není pohnutkou hazardní hry lakota peněz, poněvadž prý hrajou také lidé bohatí. Zajisté, že hrajou, ba hrajou i velmi bohatí; avšak: neviděl jste ještě nikdy člověka bohatého, kterýž by byl ziskuchtivým lakomcem? Obecná zkušenost učí, že tvoří aspoň padesát procent bohatých lidí lakotní sobci — jakýž tedy div, že mnoho bohatých lidí hraje hru špinavou?

Viděl jste snad někdy, že by byl vyhrávající boháč výhru velkodušně vrátil zoufajícímu, kterýž snad prohrál poslední zbytek svého majetku? Letopisy všech známých heren takového příkladu neznají, a proto stojí nezvratně pravidlo: kdo hazardně hraje, chce vyhrát, chce bez práce peněz nabyt, chce svého souseda obrat! Proto stíhá také zákonodárství všech dobře zřízených států hazardní hru jako čin trestný a mělo by ji stíhati jako sprostou krádež, ba měla by ji stíhati více, než obyčejnou loupež, neboť lupič dává aspoň v šauc svůj život a napíná všechnu svoji sílu, kdežto bandita u hracího stolu jenom na slepou náhodu zbaběle spoléhá.« Pisemskij poslouchal s úsměvem na rtech tuto rozhorlenou filipiku proti hazardu a prohodil vesele, když byl Stevvard ukončil: »Jak jsem rád, velectěný příteli, že jsem zase jednou slyšel hazardní hře spílat. Mne to nad míru baví, ještě více, než když slyším mladé ještě muže láteřit na koketní dámy. S karbanem má se věc jatfo s koketními ženskými: všichni mravokární muži jim zlořečí, ale všichni se rádi k nim aspoň přitočí. Proto platí zde, více než jinde, pravidlo: Kdo haní, rád má!... Nevím sice, zda-li nejste i vy, pane Stewarde, tajným milovníkem rouletty, avšak nejste-li jím, jste jistě výminkou, která potvrzuje pravidlo ... Ostatně nemám příčiny ani důvodu, abych sama sebe proti vašim obžalobám hájil; vy obviňujete vlastně jenom ty, kfeří vyhrávají, aneb, jak pravíte, své spoluhráče obírají, já však, jak ráčíte vědět, na »Vladimíru Monomachu« jenom prohrávám.« »Tím hůře,« odpověděl ostře Steward, »neboť pak dopouštíte se neřesti hazardu a mrháte ještě penězi. Prohrávat brní jenom, kdo veliký nadbytek má; kdo však velikého nadbytku nemá a přece prohrává, dopouští se loupeže na sobě. Však jsou případy, že se prohrávající dopouští loupeže na jiných, když totiž prohrává peníze, jež ani nejsou jeho!« Tato slova učinila na Pisemského mocný, téměř ohromující dojem: on zbledl, zachvěl se, zaťal zuby pevně do spodního rtu a nebyl chvíli s to promluvit. Steward hleděl pátravě na jeho rozpačitost a také mlčel. Konečně přemohl Pi- semskij své vnitřní pohnutí a zvolal, tváře se veselým: »Milý pane Stewarde! Vaše kapucináda byla do větru mluvena. Chcete mne patrně donutit, abych již nehrál; to však se vám nepodaří. Znáte již moje finanční a hospodářské zásady ohledně smělé hry hazardní; tyto zásady jsou tak vyzkoušeny a pravdivý, že jich nezvrátí ani nejhrubší zlořečení. My, kteříž nejsme hráči z ře- mesla, máme také kus rozumu i citu pro slušnost i neslušnost a nepotřebujeme mravokárných výkladů. Co pak se týče starosti, abychom prohrou neoloupili sebe nebo snad dokonce jiných, tu si prostě, ale co nejzdvořileji zapovídáme!« »Máte pravdu, milý příteli,« přisvědčil změniv docela spůsob řeči pan Steward; »do toho nikomu nic není, a konečně jest snad nejhloupější věcí, chtět napravovat hříšníky nebo hříšnice, kteří nebo které ze zásady neřesti holdují... Až budete v lepším rozpoložení mysli, dopovíme si tu kapitolu o hře; pozoruji, že bude zajímavo slyšeti vaše mínění o podstatě hazardu a jeho svůdně přitažlivém kouzlu — snad podaří se vám zvrátiti můj předsudek a vštípit mi váš názor. Všechno je na tomto světě možné! Pro dnešek však nezbývá, než abych vás ujistil, že mne k tomu, co jsem vám o hazardu pravil, přiměl jenom cit opravdového přátelství.« »Nepochybuju o tom ani dost málo,« zvolal bodře Pisemskij, podávaje Stewardovi ruku. »Vy jste muž bezohledně přímý, ale šlechetný. Od vás může každý přijati napomenutí již proto, že mu vaše bezohlednost právo dává odmítnouti rázně každou přílišnost. Já vám za dobrou vůli děkuju! A upřímně řečeno: já bych dokonce i vaší rady uposlechl a nehrál bych už zde na lodi — vždyť je možno také jinak se pobavit — ale nemohu! Prohrál jsem již příliš mnoho, musím tedy dále hráti, abych ztrátu nazpět dostal.« »A což, nedostanete-li ji nazpět,« otázal se vážně Steward, »a prohrajete-li opět a opět...?« 1 »Toho se nebojím, neboť štěstí přeskakuje,« odpověděl bezstarostně Pisemskij; »je-li však souzeno, abych na »Monomachu« jenom prohrával a třebas všechno prohrál, co s sebou mám — pane Stewarde: voják, zvyklý chodit do vřavy bitev, neděsí se ničeho!« Steward pokrčil rameny a zvolal úsečně: »Ale dobrý voják má.zemříti na bojišti a nikoli v herně s revolverem v ruce!« v »Ze se někdo v herně zastřelil?« ozval se za Stewardem v tu chvíli hlas doktora Sacharova.

v »Cert se zastřelil!« odsekl nevrle Steward. »Kdo pak by se tu na moři střílel?! To my tady jen tak spolu filosofujeme.« »A zapomínáte docela na žaludek,« na to zase Sacharov; »což pak jste neslyšeli, že již před chvílí zvonili ku snídáni ?« »Opravdu, zvonili už?« otázal se radostně Pisemskij. »Totě výborné — mám hlad jako vlk!« Všichni tři pánové odebrali se do jídelny, kdež stůl ze dvou třetiu již byl obsazen. Zbývající třetina zůstala vůbec prázdna, ježto připadala na nové i staré oběti mořské nemoci. Mezi těmito nalézaly se stará kněžna Volkovskaja a paní Xenia Osipovna Bul- garinová, kdežto mladá Arménka Isaura již docela zotavena byla a jako růže vypadala. Střediskem hovoru a pozornosti při snídani i valnou ještě chvíli po ní byl šedý, hranatý a osmahlý kapitán ztroskotané »Violandy«, jemuž místo bylo vykázáno po pravici kapitána Avramova.

Muž tento jmenoval se Latour, byl naturali- sovaný Rus, ale rodem Francouz, sloužil »od piky«, prodělal nesčíslné velké plavby a měl hubu jako meč. V ruštině mluvil zrovna tak sběhle, jako ve frančině, byl na svůj věk ještě velmi živé letory, a uměl výborně vypravovat. Jako každý starý voják nebo námořník, nevážil ani Latour slova na zlatých vážkách a když mohl, rád si zaprášil.

Kapitán Avramov prohlednuv rychle povahu i tuto vlastnost milého jinak hosta, podněcoval ho všelikým spůsobem, aby něco dobrodružného vypravoval. Aby ho jak náleží na věž dostal, jal se vypravovati jakousi naprosto pravdě nepodobnou událost s velikým žralokem ve Středozemní!^ moři. Starý Latour usmíval se a ironicky r přikyvoval. Avramov dokončiv povídku obrátil se na něho a pravil: »Vy, pane kollego, jak se mi zdá, té historce ' nevěříte? Což pak jste sám ještě neměl nikdy dobrodružství s velikým žralokem?« »S velikým žralokem nikdy,« odpověděl na oko vážně Latour, »ale zažil jsem ovšem velkolepého dobrodružství s obrovskou velrybou. Chcete si, pánové a dámy, ten příběh vyslechnout?« »Zajisté!« — »S radostí!« — »Již posloucháme!« ozvalo se najednou s různých stran a Latour vyprázdniv jedním douškem sklenici červeného vína začal vypravovat: »Stalo se při mé druhé plavbě kolem světa.

Byl jsem tehda kor- midelníkem Jejího Veličenstva fre- gaty »Victo- ria« —tehda jsem byl v anglické službě a je 179 ROMÁN ÑA MOŘI tomu už hezká řada let.... »Victoria« vyplula po čtyřnedělním1 pobytu v Manile do Hong- Kongu. Tážete se, jaké as bylo moře? Klidné jako spící děcko, a slabý severovýchodní vítr popoháněl těžkou naši fregatu na 4 anglické míle za hodinu. Ten den, o němž vypravuju, připadala na mne noční služba; odpočíval jsem tedy odpoledne v kajutě, abych se napřed trochu prospal. V tom vešel ke mně Tomy, náš třetí kormidelník, neobyčejně mrzutý, což se mu zřídka kdy stávalo. Tomy byl starý, zkušený delfín a plavec k pohledání; moři rozuměl lépe, než svojí ženě a povětrnost uměl předpovídat napřed na čtyřiadvacet hodin. Jak pravím: postaví se ten chlap přede mne s roztaženýma nohama, kouká a mračí se, jakoby chtěl moře vypálit, a — mlčí! »Co pak máš na srdci, Tomy, starý korábe?« tážu se a on, tvář poněkud vyjasniv stěží ze sebe vyrazil: »E, čert si to vezmi! Povede se nám na noc tuze špatně!« Salutoval, obrátil se a odešel. Znal jsem ho skrz na skrz, toho bouřliváka, že neděsil rád ani sebe ani jiných; jeho pranostika byla neomylná a za celá čtyři léta, co pospolu jsme byli, hlásil »tuze špatně« jenom dvakráte, na příklad u Sandwichských ostrovů v Tichém okeanu, před tím, než se ostrov Ferdi- nandea na dno mořské ponořil — ale kam pak to zabíhám! . . . Okamžitě byl jsem na palubě; zkoumám tlakoměr, pozoruju kompas, hledím na teploměr; tlakoměr stál vysoko, kompas byl trochu nepokojný a teplo stoupalo. Na západě byla obloha silně zapálena, a klesající slunce zaniklo brzy za hustou záclonou mlhy nebo čehos podobného. Zatím bylo pořád ještě ticho a po- nenáhlu ■ se docela setmělo. Vyšly hvězdy na nebi, ale mrkaly tak nepokojně, že se nebylo ani dobře na ně dívat, a barometr stoupal a klesal jako houpačka. Pojednou zafičel ostrý vítr a před jeho ledovým dechem zahalila se celá obloha. Stál jsem dávno již na svém místě, pozoruje každé hnutí vody i vzduchu. Vítr rostl každou chvilkou, a za nedlouho burácelo všechno povětří od hladiny moře až k temeni klenby nebeské. Plachty byly svinuty — měli jsme bouři prvního řádu.

Zakusili jste už jistě všichni nějaké bouře a dovedete tedy posoudit co to jest: zápasiti celou noc s taifunem — vypravovat to nebudu. Moře bylo tak rozkacené, že jsme měli palubu skoro ustavičně pod vodou. Konečně rozbřeskl se den a v ranním světle ukázalo se nám šedé nízké nebe, a s toho nebe visely dolů roztrhané oblaky až na vlny vysoko se vzpínající. Fregata hnala se tak prudce a hluboko mezi horami mořských vln, že ochranné loďky, na vysokých jeřábech upevněné, ustavičně vodu nabíraly a některé z nich docela zmizely, poněvadž se byly železné jeřáby zlámaly. Celý den vztekalo se moře a vypadalo jako živé, posedlé pohoří: vlna za vlnou se honila a každá tvořila horu aspoň padesáti stop vysokou. Přišla druhá noc a s ní ješte větší vichr. Nepamatovali jsme bouře tak hrozné. Mnozí z našeho lidu, kteří na moři se narodili a v bouřích vyrostli, zoufali již nad svým osudem ; někteří leželi schváceni a jako zničeni v kajutách, někteří připravovali se k smrti, jiní proklínali, až se mi vlasy ježily — v tom strašné otřesení, až stožáry všechy se zachvěly; děsný výkřik na všech stranách, pak najednou mrtvé ticho: loď naše zastavila se, jakoby hluboko do písku nebo tuhého bahna se byla zaryla, nehýbala se ani do předu ani na zad, ne- klonila se ani na právo ani na levo. »Sedíme!« pravil jsem se zoufalým klidem a námořníci hledali, kde by kdo nejpohodlněji mohl — nesmějte Se, pánové! — smrť vyčkati. Nikdo nechtěl už nic dělat; jen Tomy nepozbyl se mnou rozvahy a přítomnosti ducha. Běháme v největší tmě z místa na místo, nasloucháme, ohmatáváme; že jsme v něčem tuhém uvázli, bylo jisto, ale v čem?... Loď stojí velmi vysoko, neboť burácení vln zaznívá z hluboká pod námi a na palubu stříká už jen větrem smetená pěna. Stojíme pořáde a nic se nemění; ohledáváme loď s hora z dola, není-li děravá, . .. nikde ani nejmenšího porušení. I vrátila se zase mužstvu naděje a sám kapitán začal opět troufat a doufat. Sestoupili jsme se kolem kapitána k poradě, co by se dále mělo učinit, a ku konci druhého rokování usneseno, že se má vyčkat, až jak den dopadne. Ale za nedlouho schvátilo nás nové zděšení, a toť právě jádrem mojí povídky.

Loď naše, která dosud v temné jakési hmotě zaryta, uprostřed vzteklého vlnobití nepohnutě stál , začala se nyní — dejte pozor! — po zpátku, proti zuřivému vichru a proti jednostranně rozpoutanému vlnobití s místa pohybovat i se hmotou, do níž byla zaryta, a uháněla za malou chvíli s takovou úžasnou rychlostí nazpět proti návalu rozbouřených živlů, že jí zadržeti nedovedly ani parostroje, ani plachty opačným větrem až k prasknutí naduté, ani kormidlo, ani odboj moře ....

Stále a stále ujížděla fregata naše pozpátku proti silám přírody, úžas nás rostl a podivení dostoupilo nejvyššího vrcholu, když den konečně se rozbřeskl a my situaci svou jasně jsme uviděli: fregata naše vězela asi na sedmdesát stop nad vlnami moře v jakési tmavošedé hmotě, která jako táhlý hřbet hory nějaké z moře vyčnívala, šest set stop dlouhá byla a aspoň sto střevíců široká. Kolem a kolem bouřilo ještě moře a hmota ujížděla dál a dále s fregatou naší proti větru a proudům moře s rychlostí rozsápaného, vzduchem uhánějícího draka.

Spustili jsme provazové žebříky přes ohradu paluby, abychom ohledali, v čem to vlastně naše lod uvázla a co to s námi pozpátku ubíhá? Slyšte a žasněte: přírodozpytci naši vypátrali záhy — kdo popíše naše zděšení! — že se loď zaryla do hřbetu přenesmírné mořské potvory, jakéhosi vodního titanotheria nebo mamuta mezi velrybami. Ano, velryba to byla, jaké svět dosud éffr 0 * neviděl! Co teď začíti? Proti moři uměli jsme operovat, ale proti takovému netvoru, který těžkou fregatu jako pírko na hřbetě unášel a snad ani necítil, že se mu tato loď svým železným břichem hluboko do hřbetu zaryla, proti takovému netvoru nevěděli jsme si ni rady ni pomoci. Konečně odhodlal se kapitán na moji radu k zoufalému pokusu: rychle vyvlekli jsme ze střílen všech šest děl, jimiž fregata byla ozbrojena, zavěsili jsme je přes palubu na řetězy tak, že po délce a otvory kolmo na hřbet netvora visela, a vypálili jsme je dle komanda najednou do spousty toho šedého masa.

Hustý dým zahalil nás a v tuto chvíli vymrštil střelený netvor nevýslovnou silou a prudkostí loď naši šikmo do povětří, že na 4000 stop stranou zaletěla a potom teprv do vln zapadla — šťastně! . . . Mimo několik beček soli a slanečků, kteréž letem přes palubu se byly přemetly, neutrpěla loď ani nejmenší ztráty nebo pohromy. Netvor zmizel, nepovědomo kam, a poněvadž tím časem také moře se bylo ztišilo, vpluli jsme s opožděním asi jenom nějakých — tuším že dvanácti hodin následujícího dne zdrávi a veselí do přístavu v Hong-kongu, urazivše 700 mořských mil za dva dni a dvě noci.« »To je povedená historie!« zvolal kapitán Avramov a zasmál se z plna hrdla. »To už stálo za poslechnutí! Bylo to trochu dlouhé, ale nanejvýš zajímavé. Člověk by ani neřek', co se všechno státi může na moři! Kdyby slavná společnost už nebyla unavena, vypravoval bych nyní já, co jsem jednou se svými dvěma soudruhy «tipl prodělal, když jsme se pronajali jakémusi kapitánovi O' Sullivanovi, který si z Alexandrie vyplul lovit velryby a korály. Soudruzi moji byli také Rusové, jako já, ba ještě více, byli mými přáteli. To byste teprve žasli, kdybych vám zevrubně vypravoval, jak se Sullivanova loď ztroskotala a co jsme my tři potom zkusili. Já zachránil jsem se jako zázrakem na bečce střelného prachu, vykoIr nav jakožto bezděčný mořský jezdec na sudě cestu sedmi tisíc mil námořních; první soudruh můj zachránil se pomocí záchranného pasu, ale stal se zajatcem mořských lupičů, jimž jakožto potápěč poklady na dně okeanu lovil a posléz útěkem pod vodou unikl; druhý vzat byl na jakousi loď arabskou, ale záhy zase hozen jakožto nevěřící s paluby cjolů do moře, ale dostal se — bylť tehda zrovna čas tření — mezi sledě a bloudil na nich, jako na pevném živém ostrově, celých čtrnácte dní, až jsme se všichni u Ceylonu na palubě »Euryanthy« šťastně sešli a přátelsky objali. To všechno bych vám měl chuť vypravovat, kdyby . . .« »Ne, ne!« zvolalo několik hlasů zároveň. »Host má přednost!« — »Ať mluví ještě kapitán Latour!« — »Ať mluví on!« »Nu —,« ujal se opět slova starý Latour, »když si toho tak všichni žádáte, povím vám ještě něco, ale už docela pravdivého, skutečnou událost' ze svého života .... Vy byste, pánové a dámy, jistě neřekli, že jsem také byl pirátem, mořským loupežníkem! . . . Koukáte na mne, co? Vypadám jako mořský lupič anebo nevypadám? Vrtíte hlavami, že ne — toť se rozumí, že nevypadám, a přece byl jsem pirátem! To se stalo takto: Asi před třicíti lety vyplula ze Southamptonu statná lodice, výborně zbudovaný a vyzbrojený »skúner«, kterýmž se plouti mohlo o závod. Mužstvo tohoto škuneru bylo velmi smíšeného rodu, v byli tu Italové, Angličané, Reci a kdož ví co všechno ještě, vesměs chlapi silní, odvážní a ke všemu odhodlaní. Svému kapitánu říkali »starý ďábel«, a lodi »Gorgóna'. Ohlášeno bylo, že jede »Gorgóna« do Quineje pro slonovou kost' a palmový olej, — nu jela, nejela, kdož ví, ale jisto je, že měla za lubem ještě jiný obchod. Já byl jsem tehda kormidelníkem nevelikého holland- ského korábu, kterýž se jmenoval »Zaardam«. Pluli jsme z Bahie domů. Asi na polovině cesty, ve- výši kde na východ se nalézá Marokko, setkali jsme se s »Gorgónou«. Tato, uzřevši nás z daleka, stáhla anglickou vlajku, vytáhla vlajku mořských loupežníků — červený praporec s bílými, křížem přeloženými lidskými hnáty — a spustila se za námi. My ovšem uháněli jsme plnými plachtami, abychom unikli, ale »Gorgóna« měla děla a ve své sběři dobrého dělostřelce: jedna rána přerazila nám hlavní stožár^ druhá urazila nám kormidlo; pak si nás »Gorgóna« přitáhla a vydrancovala »Zaardama« co nejdůkladněji — my vezli jsme slonovinu, drahé koření a drahokamy, kořisť byla tedy hojná. Na odpor nebylo ani pomyšlení, proto vzdali jsme se všichni na milost a nemilost. Piráti prohledli si nás důkladně, SERVÁC HFLLER jako při rekrutýrce, ale nechali si ieuom dva, mne a jakéhosi Smitha, všechny ostatní, bylo jich asi dvanáct, hodili do moře. Potom pro- stříleli piráti »Zaar- dam«, by se potopil, a »Gorgó- na« odplula zase již s anglickou vlajkou do rovníkové Af'Ík k le" ' ' si ní'ls důkladné,! jako při rek »starý ďábel« od jakéhosi věčně opilého »krále« zakoupil padesát černochů do otroctví. S tímto nákladem pluli jsme pak do Uru- quaye. Pravím »my«, neboř abychom si život zachránili vyli jsme — já a Smyth —- s vlky a tvářili jsme se zrovna šťastnými, že můžeme pomáhat při tom rytířském řemesle.

ce . (Str. 187.) r„ , t , lak tedy, abych věc nezamluvil, »Gorgóna« plula vesele směrem k zemi, kde tehda černí otroci velmi dobře se platili. Avšak, co čert nechtěl, mezi černochy propukla náhle zlá zimnice a černé matky bědovaly žalostně o svoje mláďata. Tu smiloval se dobrotisko náš kapitán, šel mezi černochy a pravil milosrdně, že jim dá lék, který je jistě zimnice zbaví. Na to podal jim jakési tekutiny, černoši pili to dychtivě a — bylo jim skutečně pomoženo. To co pili, bylo laudanum, a za krátko bylo po všech. »Co s nemocným otrokem?« pravil nevrle dobrotisko kapitán. »Daremná obtíž — pryč s ní! . . . Vyházejte je do vody. A za chvíli plovalo padesát černých mrtvol kolem »Gorgóny«. Ta však nezůstala dlouho na místě činu, nýbrž uháněla změněným směrem a zvýšenou rychlostí dále. »Otroci jsou pryč — co bychom dělali v Uruquaji,« pravil kapitán. »Zboží, jež nám zbylo, tam dobrého kupce nenajde a ztráta otroků musí být nahrazena! Hej tedy, kormidelníku, na západ! A vy tam, hoši, vztyčte zase naši krvavou korouhev!« Za několik dní bludné plavby po kořisti setkala se »Gorgóna« s jakousi východoindickou kupeckou lodí a učinila na ni ihned útok. Avšak tu narazila kosa na kámen: proti všemu obyčeji byla tato loď opatřena dobrými děly a mužstvem, kteréž se umělo bít, a nedala se tudíž před naší rudou vlajkou na útěk, nýbrž otočila se k nám bokem a sestřelila nám rychle velký stožár i kormidlo; když pak »Gorgóna« bezbrannou se stala, přitáhli ji Angličané k sobě a spoutavše všech 16 pirátů, kteří boj přežili, uvrhli je do hlubin lodi jako do podzemního vězení a zabavivše zbylý ještě cenný náklad »Gorgóny« odpluli se vším k Antillám. Mne a Smitha, kteříž jsme listinami dokázali, že jsme vypluli z Bahie jakožto zřízenci »Zaardamu« a kterýmž také pro jiné známky uvěřeno bylo, že jsme se stali nevolníky těch ničemů, nechali na svobodě. Mořští loupežníci byli i se svým kapitánem na ostrově Haiti oběšeni. Po této exekuci odplula indická loď do Liverpoolu, kdež nás na břehy vysadili. . Tak vidíte, pánové a dámy, jak snadno se může státi i docela poctivý člověk mořským loupežníkem. Ale prosím: neračte myslit, že jsem vám vypravoval bájku!« »Toto dobrodružství,« prohodil kapitán Avramov, »není nikterak pravdě nepodobno a protož dejme tomu, že ho můj pan kollega skutečně zažil a připijme těm pověšeným lotrům za to, že ho tehda nehodili také do moře žralokům na pospas!« Všechny poháry se zvedly a za hlučného volání »Urá!« připil každý hovornému hostu. Potom začal po celé délce stolu veselý smíšený hovor.

Mezi tím, co společnost vypravováním starého kapitána a pak dále volným hovorem v salóně se bavila, obcházel mladý Karenin u křídla kabin, v němž paní Xenia Osipovna bydlela a čekal, až někdo do její kabiny půjde. Ptal se každého z přicházejících služebných lidí, nenese-li něco paní Bulgarinové. Konečně přišlo koketně vystrojené služebné děvče — v hostinci řeklo by se pokojná — a přisvědčilo na jeho dotaz, že nese jmenované paní doktorem objednaný grog. Alexandr Feodorovič vyňal z náprsní kapsy malý lístek, dle všeho toliko navštívenku v obálce, vtiskl děvčeti do ruky stříbrný peníz a pravil: »Nechtěla byste býti tak laskava, dodati tento lístek paní Bulgarinové a vyříditi mi její odpověď?« Dívka usmála se vlíduě, odpověděla, že s radostí jeho žádosti vyhoví, odešla, a vrátivši se za několik minut zvěstovala: »Milostivá paní vás očekává!« t Alexandr Feodorovič maje potřebné dovolení vešel kvapně do dámské chodby a stanul za chvíli již u lože krásné pacientky. Xenia Osipovna, nemajíc ničehož pod hlavou, ležela klidně a byla bledá jako lilie. Kromě ní nebylo v kabině nikoho.

»Jak jest vám, milostivá paní?« tázal se po obvyklém pozdravu a úvodu Alexandr Feodorovič.

Paní Bulgarinová podala mu ruku a odpověděla, nutíc se do žertu: »Spatně, milý příteli! ... Jak vidíte — moře nešetří nikoho. Okean je negalantní... škoda, že ho nemůžete za to vyzvat!« »Trpíte mnoho, madame?« ptal se dále mladý Karenin.

»Chvilkami jest mi tak zle, že bych se hned zastřelila nebo otrávila!... Prosím vás, ať mi tu nikdo nenechává revolver nebo nějaké morfium!« na to zase paní Xenia Osipovna.

Alexandr Feodorovič sehnul se k nemocné a pohlednuv soustrastně do její změněné tváře zvolal: »Jest na vaší tváři vidět, milostivá paní, že mnoho trpíte! Vypadáte velmi ztrápeně — jak vás lituju!« »Jenom to ne!« zvolala, nutíc se vší silou do humóru Xenia^Osipovna. »Jen ne litovat!

Smějte se spíše, dělejte si ze mne posměch — vždyť se dělají na mořskou nemoc tak řízné vtipy! Každý drvoštěp se jim směje!... Vypravujte mi něco hodně veselého, ař na to zapo menu! ... Ale především podejte mi sem všechny tamo uložené polštáře, vložte mi je laskavě pod hlavu a pak mi podejte grogu — už se asi dá piti.« Paní Bulgarinová se nadzvedla a když jí byl Karenin polštáře podložil, pravila s mdlým úsměvem: »Děkuju vám! A teď, prosím, podejte mi grogu, ale nepouštějte koflík, abych se nepolila!« Karenin učinil dle její žádosti a Xenia Osi- povna vypila jedním douškem půl číše horkého ještě nápoje.

»Ach, to lahodí!« polibovala si. »Pálí to sice jako oheň, ale účinek je příjemný ... Jenom kdybych nemusila zase ty polštáře odložit!« »A proč byste musila ležet, nemajíc ničehož pod hlavou?« podivil se Karenin.

»Lékař mi to nařídil,« odvětila nevrle nemocná. »Ve vodorovné poloze vzdoruje prý se lépe záchvatům nemoci, zejména prý se tolik nevrací...« »Může být!« prohodil Alexandr Feodorovič, »avšak řekla jste, tuším sama, že mořská nemoc nic vážného není — proč byste se tedy týrala? Jen se tak přísně lékařských předpisů nedržte! Většina lidí si při mořské nemoci lékařské rady ani nežádá, řídíc se toliko vlastním instinktem a radou zkušených laiků .... Dělejte, co vám lékař radí, ale příliš úzkostlivě toho nedbejte! Lékaři proti mořské nemoci žádného specifického prostředku nemají a sbírají ponejvíce jenom zkušenosti, své i laikův.« Xenia Osipovna poslední část Kareninovy řeči již ani neslyšela, neboť v tu chvíli přišel na ni záchvat, proti němuž marné zápasila Karenin vida blížiti se kritický okamžik, učinil rychle, čeho potřebí a obsloužil chorou krasavici pozorně a dovedně, jako nejzkušenější ženská.

Xenia Osipovna, opírajíc se hlavou o jeho dlaň a ramenem o jeho prsa, dlouho těžce vzdychala. Potom se ztišila a vypláknuvši si ústa, pravila mdle : »Děkuji vám srdečně, příteli!. . . . Ale teď mne již nedržte, položím se zase!« Alexandr Feodorovič spustil ji zvolna do polštářů a otázal se opětně: »Milostivá paní, ulevilo se vám?« Paní Bulgarinová mlčky přisvědčila a nutila se odměniti jeho péči úsměvem.

»Ale nyní,« zvolal pojednou energicky Karenin, »musíte přijati lék ode mne! Přijmete?« »Co to bude?« otázala se slabě Xenia.

»Nejprve několik kapek étheru na cukru a potom — po západoevropsku na paprice připravené kuře!« Paní Bulgarinová, kteréž se bylo zatím ulevilo, zasmála se bezděky a prohodila s jakýmsi bolestným humorem: >A vepřovou pečeni se zelím byste mi neodporučil?« »Prozatím nikoli, milostivá paní,« odvětil Karenin, »ale přijmete-li lék ode mne, budu záhy s to odporučiti vám i žirnou vepřovinu, ač má-li kuchař nějakou!« . . . Potom vyňal jakési pouzdro a z toho pouzdra křišťálovou lahvičku, vzal u číše s grogem ležící lžičku, nabral na ni z opodál stojící cukerničky malý kousek cukru, odpočítal na něj deset kapek a podal jej nemocné.

Tato otázala se nedůvěřivě: »Neotrávíte mne?« Karenin se zasmál a odpověděl: »Poručíte-li, požiju také tolik kapek — není to nic, než deluovaný éther, věc úplně neškodná a do do účinků jíž vyzkoušená.« Xenia Osipovna nadzvedla se trochu, pohlédla laskavě na Karenina a pravila odhodlaně: »Abyste viděl, že vám úplně důvěřuji — uposlechnu vás!« Potom vzala cukr do úst a ssajíc z něho říznou tekutinu, otřásala se pod jejím účinkem. Když byla dávka požita, zvedl se Alexandr Feo- dorovič a odcházeje pravil, že jde do kuchyně objednati kuře na paprice.

Bulgarinová, již byl éther valně rozehřál, po Kareninově odchodu lehce usnula. Když pak se Karenin s mladým kuchtíkem vrátil, procitla notně již zotavena a spatřivši kuře na paprice připravené, usmála se, asi jako se zkušenější dámy usmívají nad něčím dětinsky naivním a pravila: »Po několika letech vidím zase paprikované kuře ...! To jste zajisté musil státi u kuchaře, sice by toho nebyl dovedl! . . . Ale prosím vás, proč pak mi odporučujete, abych to jedla?« »Ze dvou důvodů,« odpověděl Alexandr Feodorovič; »předně, protože je tak ostré koření, jako paprika, velmi dobrým prostředkem proti výbuchům žaludku a za druhé proto, že dle staré známé zkušenosti výbuchy tyto lehčí a méně bolestné jsou při žaludku aspoň z části naplněném, než při žaludku lačném. Zkrátka: při mořské nemoci má se dle možnosti jisti a piti a mají se jisti a piti věci ostré, ovšem také dle chuti, sice by mohl býti účinek opačný«.

Paní Bulgarinová posadila se na loži a opřena o Karaninovu hruď dosti chutě pojedla a zapivši požitou krmi horkým čajem s přísadou arraku, položila se zase na znak.

Této chvilky použil Alexandr Feodorovič k otázce, která mu již dávno tanula na jazyku.

»Ale teď mi laskavě povězte, milostivá paní, proč nemáte žádné vlast ní posluhy ?« Paní Bulgarinova obrátivši tvář k němu, znovu se usmála a odvětila: »V tom právě se jeví zákeřnictví moře, že spůsobila, aby se zároveň se mnou rozstonala také moje komorná, tam ve druhé třídě. Chtěla jsem si najati nějakou dívku z lodního personálu, ale vzkázali mi, že mi nemohou žádnou ženskou dáti, poněvadž prý ani tak není lze všechnu práci zastati. A takž musím se s tou mořskou bídou potýkati sama. Když zatelegrafuju, přijde ovšem někdo a poslouží mi, ale učiní jen to nejnutnější a uteče ... Vy jste, příteli, perla mezi lidmi zde na lodi . . . Jak jsem vám po- vděčna! .. . Avšak, milý pane, zapomněli jsme na důležitou okolnost', že jest křiklavým porušením společenské slušnosti, aby mladý muž posluhoval mladé ženě . . .« »Nemocné?« zvolal s podivením Karenin a doložil: »Jak pak může býti služba, prokázaná nemocné, téměř bez pomoci ležící dámě, nějakým proviněním, třebas jenom proti etiketě ?!...

20I Milostivá paní: nejsem člověk odvážný, vlastně jak jste asi ráčila již zpozorovat — jsem člověk ostýchavý, že se mi až proto posmívají ale věřte mi .... kdybyste vy nic proti tomu neměla, učinil bych se vůbec vaším sluhou a nehnul bych se od vás, dokud byste se úplně nezotavial . . . Milostivá, prokažte mi tu milosť a dovolte, abych vám stále sloužil . . . Není pochybnosti, že budete zejtra již zase zdráva, ale . . . ještě přijdou asi na vás záchvaty... a v noci . . . abyste tu nebyla sama! . . . Ujišťuji vás svou ctí, že se neproviním ani jediným neuctivým pohledem . . .« »Ne, ne!« zvolala jako poděšena Xenia Osi- povna. »Ani slova již o tom! . . . U mne přes —? To by tak byla kosť pro jedovaté jazyky! Ne, ne! . . . Již jste tu až příliš dlouho! . . . Odejděte, prosím a . . . přijměte ještě jednou mé srdečné díky !« Xenia Osipovna pronesla tyto věty s rozčilením a trhaně, jako by chorobnou slabost přemáhala a pohlednuvši pak na zaraženého a za- rdělého Karenina doložila měkce: Ale jednu službu mi přec ještě prokažte: nechte mi zde tu lahvičku s étherem!« Alexandr Feodorovič vyňal z pouzdra lahvičku a klada ji do visuté kabely u postele, pravil: »Uposlechnu vašeho rozkazu, milostivá paní, avšak budu hledět, abych vám z davu cestujících třetí třídy vyhledal a najal slušnou dívku, kteráž by vás v noci hlídala. To mi snad přeci dovolíte?« »Vy jste přece jen hodný a rozšafný člověk,« zvolala mile překvapena Xenia Osipovna a podala Kareninovi ruku, kterouž tento vroucně políbil. »Avšak,« pravila potom s patrnou únavou, »chce se mi spát. Dejte mi ještě několik kapek étheru a zůstavte mne samu! S Bohem! Díky za vše!« Alexandr Feodorovič učiniv dle přání nemocné, odešel. Vystoupiv nahoru na palubu, jal se v zamyšlení semo tamo chodit, jako by o něčem důležitém přemítal. Přecházeje takto velmi zvolna, přiblížil se na protější straně paluby ku místu, kdež štábní kapitán Diomid Glebovič Pi- semskij s mladistvou Isaurou stál a živě hovořil. Karenin zaslechl jenom tento zlomek jejich hovoru: »Slečno, rodí vaše země samé takové krasavice, jako jste vy?« otázal se lichotivě Pi- semskij.

»Nezahanbujte mne, pane štábní kapitáne!« bránila se dívka. »Moje vlasf rodí dívky mnohem hezčí, než jsem já! Což pak jest na mně?!« »Skromnost' sluší kráse nejlépe, t pokračoval Pisemskij; »buďte ujištěna, slečno, že jste v našich očích vzácným květem východu, krasavicí prvního řádu!« »Pane štábní kapitáne,« namítla jako zarmoucena slečna Isaura, »vy se mi posmíváte, to není hezké!« »Mluvím docela vážně, slečno, zcela dle svého citu a rozumu!« ujišťoval dívku Pisemskij. »Proč pak myslíte, že se vám posmívám?« Isaura odpověděla s rozkošnou prostomysl- ností: »Moje vychovatelka říkala mi, pane štábní kapitáne, »že v Evropě dobře vychovaní lidé damám nikdy o jich kráse nemluví, leč by je měli za hloupé a pošetilé zároveň.« Pisemskij se zasmál a odpověděl: »V Evropě, slečno krásná, je skutečně jakési takové pravidlo, avšak málo kdo se ho drží. Jak možno také hleděti do půvabné tváře s krásnýma očima a neprojeviti svůj obdiv? Damám, drahá slečinko, lichotí se v Evropě mnohem víc, než na východě, a byť se jim třebas neříkalo přímo: »Vy jste krásná! Vy se mi líbíte!« a tak dále, říká se jim to nepřímo, jinými slovy a obraty tím důrazněji a častěji ... Já však myslím, že jest nejlépe, když muž dámě přímo a upřímně říká, jak o ní soudí a co pro ni cítí . . . .« Dále už mladý Karenin nic neslyšel. Bylť se se zvolna vzdálil, kráčeje svou cestou, však nikoli již tak zamyšlen, jako dříve. Bezděky za- chycená slova Pisemského vyrušila ho z dumy a učinila na ně dojem nezvykle příjemný.

»Podívejme se,« pravil tiše sám sobě, »Pisemskij dvoří se slečně Isauře! . . . Ano a zajisté! ... To je dobře, velmi dobře! . . . Ale co mně je potom? . . . Nic, ovšem že nic, ale jsem tomu přece rád .... Jen kdyby se do té něžné Arménky jak náleží zamiloval! Všímal by si pak méně paní Bulgarinové .... Někdy se mi zdá — — avšak to jsou jistě pošetilé domněnky! . . . Kdyby měl paní Xenii Osipovnu rád, seděl by u jejího lože a nedvořil by se jiné mezi tím, co ona chudák o samotě trpí . . . Je to hloupá náhoda, že se v touž dobu roznemohla také její služka! ... A ze všech žen, jež právě na lodi se nalézají, že není možná k její posluze získati ani jedinou . . . Pak nezbylo by nic, než — — avšak pokus se musí učinit!« Takto sám s sebou proťnluviv, zaměřil Alexandr Feodorovič ke druhé třídě, kdež se horlivě poptávati jal po služebné dívce, kteráž byla prve jeho lístek paní Bulgarinové doručila a od ní odpověď přinesla. Vyhledav ji po některém pátrání, měl s ní delší důvěrnou rozmluvu, ve kteréž po vykonané obchůzce, již dívka odkládati nesměla, dale pokračoval, až konečně podání ruky a vtisknutí zlatého imperiálu do dívčiny ruky neklamnou známkou bylo, že docílena shoda.

* A Zatím nadešla zvolna doba oběda. Krmě byly, jako vždy výborné a nápoje čelily hrdě každé kritice; avšak proto přece zábava stále vázla.

»Člověk by ani neřekl,« pravil mimo jiné předsedající kapitán Avramov, »jakou mezeru po sobě zůstavuje jediný člověk. Ze paní kněžna Volkovskaja s mořskou nemocí zápolí, jest celá naše společnost jako zařezaná. Nikdo nemá humoru, nikdo kouska vtipu.« »My všichni postrádáme kněžnu,« namítl Američan pan Steward, »avšak že by ona se svou pikantní společnicí takovou prázdnotu po sobě zůstavovala, nikterak se nám nezdá. Scházejí ještě jiné zajímavé osobnosti, na příklad paní Bulgarinová a mladý pan Karenin — kterýž, jak se podobá, na stravu se dal přímo ke kuchaři; — také břitká panna Věra Jefremovna, kněžnina ctihodná komorná, nemetá zde na právo a na levo tu milostné, tam zase přísně káravé hledy, avšak to všechno nestačí po mém soudu na vysvětlení zajímavého zjevu, že celá společnost jako rázem všechnu jiskru ztratila . . . Mně se zdá, že jest cosi shnilého ve vzduchu — pánové a dámy to zajisté již také pocítili . .. Nechci nikomu kazit chuť k jídlu, ale myslím, že mají pánové a dámy neméně bystrý čich -než já.« »Máte pravdu, pane Stewarde,« zvolal od druhého konce stolu starý Karenin, »již nějakou dobu plujeme jakýmsi nečistým vzduchem. V povětří zavání to jako po shnilých rybách, račte odpustit!« »Zajisté,« přisvědčil kapitán Avramov; »po parných dnech dostavuje se tento nepříjemný atmosférický parfum na moři velmi často a bývá zpravidla předchůdcem silného světélkování more.« »Prosím vás, pane kapitáne, co jest vlastně to světélkování moře čili tak zvaná fosfores- cence?« otázala se jedna z přítomných mladých dam.

»To vám, slečno, vysvětlí lépe některý ze přítomných pánů přírodozpytců, kteří se právě nalézají na výzkumné plavbě, na příklad tamhle professor Sokolov — kdyby chtěl býti tak la- skav . . .« Oslovený professor, málomluvný, slabounce teprv prošedivělý, štíhlý učenec se silnými zlatými okuláry, zapiv poslední sousto pečeného je řábku douškem bílého krymského vína, odkašlal si lehce, aby měl čistší hlas a nečekaje, až by ho ještě někdo ze společnosti poprosil, jal se takto vy- kládati: »Světélkování moře, vzácná společnosti, je zjev nad míru sice krásný, překvapující a na pohled sice zrovna čarovný, ale v podstatě velmi prostý. Příčinou světélkování moře jest — prostá hniloba. Pánové a dámy znají zajisté ze zkušenosti, že hnijící dřevo ve tmě více nebo méně silně svítí a v rybích skladech pod večer nahnilé kusy snadno se vyhledávají a poznávají dle toho, že světélkují. Nuže, světélkování moře nemá jiného podkladu. V moři, zejména v jeho vrchních vrstvách žije nesčíslné množství drobounkých, ponejvíce prostému oku neviditelných zvířátek. Takovýchto zvířátek — aketali či bez- hlavci jim říkáme — plovou někdy po velkých parnech myriády a myriády na povrchu mořském, nalézají se v rozkladu hniloby a světélkují ve tmě jako shnilé dřevo nebo hnijící ma- krelly, ba ještě více a jasněji. Vědecky tomu říkáme, že organická součásť mořské vody ve kvašení přechází a při tom fosforovodík vyvinuje, kterýž se vzduchem se míse, plamen chytá, zvolna hoří a takto fosforescenci nebo světélkování moře spůsobuje. Proto bývá před fosforescenci vzduch na moři naplněn nepříjemným zápachem jako po hnijících rybách; tento zápach charakterisuje právě fosforovodík a protože právě takovýto nemilý parfum na moři máme, prorokuje pan kapitán, že uvidíte asi pěkné světélkování moře. Možná, ale možná také, že neuvidíte nic aneb aspoň nic velkého, neboř do soumraku můžeme býti daleko z obvodu hnijí- cích akefalů.c »Nemyslím,« namítl pevně Avramov, »loď pluje proti větru a ten přináší nám z dáli vstříc vůni zvířecího slizu z vrchních vrstev moře. — Možná, ba jest k pravdě podobno, že tento puch až do soumraku poroste; avšak jest také možná, že na hlavním jevišti fosforescence žádné vůně nebude. Kolikeré nádherné světélkování moře už jsem viděl, a kolik jich bylo bez odporného, ba vůbec beze všeho zápachu!« »Zajisté,« přisvědčil s úsměvem professor, »ale vy, pane kapitáne, zapomínáte, že hnijící substance mořská není jedinou příčinou fosforescence. Světélkování moře spůsobují také žijící zvířátka, myriády malinkých, téměř drobnohledných měkkýšů, nálevníků a zoophytů, jež mají vlastnost světélkování, ba místy nalezeni i svítící červi v mořské vodě. Může tedy v některém určitém případě světélkování pocházeti buď od hnijícího slizu z mořských zvířátek anebo od žijících živočichů aneb od obojího zároveň.« »Podrobuji se vaší autoritě, pane professore,« zvolal kapitán Avramov; »trvám jeuom na svém mínění, že ještě nejsme v obvodu hnijícího živočišného mořského slizu, nýbrž že se mu teprve blížíme a že tedy naše cestující panstvo pěknou illuminaci moře uvidí. To vnuká mi stará zkušenost.« Professor neodporoval a společnost bavila se dále volnou rozpravou o tom, co byla právě slyšela. Někteří vypravovali, že na té a té plavbě již více nebo méně skvělé světélkování spatřili, někteří tvářili se nevěřícími tvrdíce, že žádné skvělé, oslňující fosforescence na moři asi nebude, že námořníci a cestovatelé věc asi bez míry přepínají a tak dále, ale proto přece byli ti i oni zvědavi a u většiny passažerfi napjetí každou chvíli rostlo.

Po obědě vyhrnulo se všechno na palubu a přecházejíc z místa na místo, očekávalo dychtivě západu slunce. Konečně splnilo se přání passažerňv: majestátní helios vnořil se do modré, kolem jako zrcadlo zářící hladiny moře a skvostná koruna jeho paprskfiv zaplála nevýslovným leskem na rudém, jako rozžhaveném segmentu nebes. Pak zapadla i ona a obloha v těch místech začala měniti barvu, bledla stále až posléz i ji temno obestřelo a jiskřivé hvězdy se prosypaly tam, kde prve zářila oslňující záplava rudého a zlatoskvoucího jasu.

Sotva že se bylo šero kolem rozhostilo, začaly také na moři proskakovati modravé hvězdičky a mírně zvlněná hladina okeanu byla záhy posypána živými jiskrami. Tyto jiskry množily se ustavičně tak, že větrem zdvihané vlny posléz jako táhlé plameny sálaly a celé pruhy moře na pohled v jediný, mocně plápolající oheň se měnily. »Vladimír Monomach« plul chvílemi pravým mořem plamenů a vlny, jež pohyb vodstva po jeho bocích vzhůru vynášel, podobaly se obrovským plamenným jazykům, z jichž zapěněných konců duhové pršky jiskřivých krůpějí, jako roje ozářených diamantů kolem se rozlétaly.

Společnost na palubě neosvětleného nijak parníku sledovala s utajeným dechem rozvoj tohoto grandiosního divadla, noříc s naprostým obdivem zraky do těch jako čarovných plamenů. Moře v plápolu ohně, ohně s nejkrásněj- šími proměnami světla a barev, ohně bez žáru a dýmu, ohně, v němž nic se netráví a v popel neobrací 1 ... I nejzkušenější cestující uznávali pokorně, že ještě nikdy tak velkolepého záření moře nespatřili.

Kapitán Avramov obcházeje po palubě usmíval se spokojeně jako člověk, jemuž se vyjevilo velké proroctví.

Když bylo světélkování v nejvyšším rozvoji, začal diváky napomínat: »Pánové a dámy, nahýbejte se, jak jen můžete, přes barrieru, a hleďte kolmo do moře!« Kde kdo mohl, uposlechl jeho povelu a byl skvěle odměněn: chvilkami, když voda podél lodi se urovnala, viděli, kterak samo dno mořské jako oheň svítilo a kterak velké i malé ryby celým tělem zářily a za sebou ve vodě chvosty ohnivých perel vlekly.

»A teď, pánové a dámy,« oznamoval Avra- mov, když se bylo vše hojně již na zářící moře nadívalo, »uspořádáme vám malé ohnivé představení. Neračte ho přehlédnouti — bude vidno s pravé strany paluby a mostu. — Tak tedy, hola hou!« Avramov zahoukal do rukou a v tu chvíli spustili na pravém boku »Monomacha« do moře ochranný člun. Šest mladších plavců, vysvlečených jako na plovárně, sestoupilo pak po spuštěných železných schůdkách dolů, vsedlo do člunu a odveslovalo nějaký kus do moře. Zde pak stanul člun a čtyři plavčíci vyskočili z něho do zářícího moře.

Jaký to výjev! Moře rozevřelo se pod jejich těly jako tůň roztaveného zlata a nad každého vystříkl sloup průhledného ohně, provázený rojem modrých a žlutých jisker; sloup ten skácel se pak jako těžká zlatá kaskáda nazpět do plamenného moře a vymrštil pádem svým do vzduchu novou pršku ohnivých jisker. Avšak překvapení teprve přišlo. Plavci ponořivše se hluboko do moře, vyhoupli se pojednou zase nad vlny a objevili se žasnoucím divákům jako ohnivé příšery: celá těla jejich zářila ohnivým leskem, jako by bud' hořela anebo z jakési sálající žhavé hmoty byla ulita. Plavci potápěli a vynořovali se rychle za sebou a cestující na palubě měli pohled jako na čarovnou koupel kouzelníků, kteří se byli v ohnivé muže proměnili.

»Pane professore,« zvolal kapitán Avramov, když byl první dojem toho výjevu pominul, »vysvětlete panstvu tento překvapující zjev !« A professor nedal se nutit.

»Pánové a dámy!« jal se kázati s vyvýšené paluby. »Nic není přirozenějšího a prostšího než toto! Hnijící a fosforeskující sliz mořský zachycuje se na lepkavé kůži plavců a svítí, ale jenom nějakou chvíli, když se plavec z moře vynořil. Proto musí se plavčíci ustavičně rychle potápět, chtějí-li stále ohnivými muži se zdáti. V tom slizu mohou býti také živá světélkující drobnohledná zvířátka a já nepochybuji, že jest jich zde také ohromné množství přítomno, sice by nebylo světélkování tak mocné.« Professorňv výklad zavdal většině cestujících podnět k různým poznámkám, tak že další produkce plavčíků již toliko s částečnou pozorností se setkávala. Oslňující divadlo světélkujícího moře začalo diváky unavovat a mnozí z těch, kteří dříve obdivem téměř opojeni byli, nyní zcela bez ostychu již zívali. Kapitán Avramov vida, že passažeři silným dojmem nezvyklého zjevu umdleni jsou, dal zvonit k večernímu čaji — po několika letech zase jednou později, než lodním řádem bylo stanoveno. Když se byla společnost první třídy v salóně u dýmajících číšek shromáždila, ukazovaly rafie velkých hodin 11a půl jedenáctou. Opoždění bylo tedy valné, ale za to pospíchali také všichni a než jedenáctá odbila, odcházeli již ze salónu, kdož po klidném odpočinku a spánku toužili. Nahoře zůstali jenom neúnavní vyznavači hazardu, mezi nimi ovšem také štábní kapitán Pisemskij.

* * * 217 RONÁN NA MOŘI Paní Bulgarinová, ležíc mořskou nemocí schvácena ve své kabině, krásného divadla mořské fosforescence ovšem účastna nebyla. Jí dařilo se po několikahodiuném zlepšení k večeru zase hůře a večer zastal ji docela bídnou. Byla sama ve své kabině, kterouž zastřená ample jenom mdle osvětlovala, a často smutně vzdychala. — Bezděčná, okolnostmi jí vnucená samota nemíjela se účinkem: ta silná, až skoro k cynismu nakloněná žena, nemajíc nikoho kolem sebe a odkázána toliko na mžikovou posluhu panské, jež celou řadu kabin a kdož ví, co ještě na sta- rošti měla, chvilkami až plakala. Jak záviděla těm tam nahoře, na palubě a v salóně! Byla smutná, velmi smutná, a jenom vědomí, že mořská nemoc ničím vážným není, sílilo ji, že neupadla v malomyslnost a zoufalství.

Asi k desáté hodině, když v lodi všude již tma bylo a paní Xenia Osipovna ke stěně obrácena vzpomínkami na veselejší dni 11a pevnině ztrávené se konejšila, otevřely se zlehka dvéře její kabiny a do této vešla ostýchavě, ba zpola bojácně dívka velkého vzrůstu v parádním úboru komorné nesouc na velkém podnosu všelijaké láhve a nádobky.» »Kdo to?« zvolala z upomínek vyrušena paní Bulgarinová.

»Já jsem to, milostivá paní, Věra Nikola- jevna. Pan Karenin požádal mne, abych u milostivé paní přes noc zůstala a jí posluhovala,« odpověděla třaslavým, nejistým a jako škrceným hlasem vstoupivší dívka a doložila po malé přestávce změněným již, ale zase nepřirozeným tónem : »Tyto věci posýlá pan Karenin pro případ potřeby . . . Poroučí snad již něco milostivá paní?« Xenia Osipovna, dívčím podivným hlasem poněkud vzrušena, obrátila se do kabiny, ba nadzvedla se i trochu, ačkoli jí to bylo obtížno, a podívala se upjatě ku dveřím, u nichž příRom.ín 11a moři 28 chozí dosud ještě stála, jako by si netroufala dále popojíti. Avšak vidouc koketně vystrojené děvče silných sice ale nikoli příliš hřmotných údů a rozeznávajíc při trvajícím pološeru toliko hladkou, silně začervenalou tvář a znamenajíc nápadnou ostýchavost příchozí, uspokojila se rychle a odlevila si toliko otázkou: »Mé dítě, vy jaksi chraptíte?« »Ano, milostivá paní,« odpověděla škrceně dívka, »nalokala jsem se větru a nemohu mluvit, leda s velkým namáháním.« »Tak tedy nemluvte!« zvolala už docela klidně paní Bulgarinová. »Postavte ty věci, kam můžete, a posaďte se zatím tamo na pohovku.« »Ne, ne!« zašeptala dívka. »Dovolte, milostivá paní, abych u vašeho lože na stráži byla . . .« »Sedněte si tedy ke mně,« zvolala s uspokojením paní Bulgarinová, »ale zde mi usnouti nesmíte. Spadla byste a já bych se zbytečně polekala.« To pověděvši paní Xenia Osipovna lehce zdřímla. Avšak nedřímala dlouho, nebot venku byl se vítr zase mocněji podiíal a sesílené kymácení lodi spůsobilo jí nový záchvat nemoci. Služebná dívka byla vzor ochoty a obsluhovala mladou paní s péčí, jakéž schopna jest toliko největší o'ddannost.

Paní Bulgarinová trpěla s malými přestávkami celou noc a dívka nezamhouřila při ní oka. Ustavičně měla co dělat a jevila stále rostoucí, neunavnou horlivost. Paní Xenia Osi- povna povšimla si, přese všechny těžkosti, jež choroba jí působila, neobyčejné, naprosto nápadné něžnosti, s jakouž jí neznámé děvče obsluhovalo, a její pozornosti nemohlo ujiti, že dívka službu svou konala zrovna s nadšením, u něhož se předpokládati musí — láska.« »Čím asi získala jsem si náklonnost toho statného děvčete? otázala se v myšlénkách sama sebe paní Bulgarinová. »Nikdy jsem s ním dříve nemluvila, ba nezdá se mi ani, že bych je vůbec kdy byla viděla — ačkoli mi obrysy její tváře navzdor pološeru připadají jaksi povědomými... nikdy jsem jí dosud neudělala nic dobrého, a ona mne má přec ráda, o tom nemůže býti ani nejmenší pochybnosti! .... Podivné!« Tak a podobně rozjímala paní Bulgarinová několikráte za noc ve chvilkách úlevy, ale nedospěla k žádnému závěru. Spokojila se tedy myšlénkou, že se děvčeti v ní zalíbilo z pouhého vzezření, že jest to jakási romanticky rozpoložená povaha, děvče vznětlivé a velmi citlivé.

Paní Bulgarinová za noc několikrát usnula a návalem nemoci zase procitla. K ránu zdřímla pevně a delší dobu se ani nepohnula. Když pak 220 SERVÁC HELLF.K * ' ROMÁN NA MOŘI Z de pak stanul člun a čtyři plavčíci vyskočili z něho do zářícího more . . . (Str. 214 ) [ se probudila a kolem rozhlédla, spatřila, že jest už jasno a že děvče, kteréž ji bylo se vzácnou pečlivostí celou noc obsluhovalo, na pohovce sedí a spí. Svítalo již a v kabině bylo lze všechno roze- znati. Paní Xenia Osi- povna pohlednuvši podruhé na pohovku nemálo se zarazila : tvář dívčina byla k světla obrácena a kromě části šátkem zakryté docela viditelná. Jako by jí byla zvláštní jakási myšlénka mžikem proletěla hlavou, povstala paní lUilgarinová rychle s lože, přistoupila k pohovce a podívala se spícímu děvčeti ostře do obličeji. Pak odstoupila kvapně, jako by se byla čehosi zalekla, zachvěla se trochu a lehajíc na lůžko pravila polohlasně sama sobě: »Tušení mne nezklamalo: on jest to!« Potom zakryvši se opatrně, doložila: »Ten mne miluje opravdu ! Avšak je lehkomyslný . . . ! Z toho by i mohlo pojiti velké pohor- šení! — Láska je přece jen slepá. .! Musím ho vzbudit, ale nesmím se vyzradit, že jsem jeho dobrodružný kousek prohledla!« Takto zašeptavši, spustila ruku těžce na vedle stojící stolek, že nádoby na něm stojící prudce zařinčely, a začala lehce chrupat, jako by pevně spala.

Rána vzbudila děvče na pohovce sedící a ono, promnuvši si rychle oči a vidouc, že nastává den, povstalo a odešlo po špičkách ke dveřím, kdež za španělskou stěnou nějakou chvíli hbitě kutilo, jakoby úbor měnilo . . . Potom vrzly rychle dvéře a někdo vystoupil kvapně na korridor.

Paní Bulgarinová, která se již skoro úplně zdravou cítila, seskočila opět s lůžka a spěchala za španělskou stěnu. Zde ležel velký, neobratně svázaný uzel, z jehož rohu ven čněly ženské šaty. Paní Xenia rozvázala uzel a rozhrnuvši jeho obsah, zasmála se a zvolala hlasitě: »Dívčí rouno tu zůstalo a vlk je ten tam! . . . Vlk — ano vlk, ale měkký jako jehně ! ... Ubohý Karenine! Ty's schopen všeliké oběti; kdybych byla vůbec lásky schopna, do tebe bych se zamilovala!« Paní Xenia Osipovna vracejíc se ku svému loži zastavila se opět a rozhlížejíc se udivena po kabině otázala se znovu sama sebe: »Co pak jest to? . .. Loď se už skoro docela nic nekolébá! A přece pluje! Ano pluje, ale docela klidně, proto asi necítím již žádných 223 ROMÁN NA MORI obtíží. Ale musím se přece podívat, kde to vlastně jsme.« Sotva že to byla paní Bulgarinová dopověděla, rozlehl se s paluby sesílený povyk hlasů, zarachotily řetězy a v ústrojí lodi pocítěn byl náraz, jako kdyby se hnací stroj byl zastavil. Paní Xenia Osipovna vystoupila na židli a pohledla kulatým okénkem ven do světa; však sotva že se byla malinko rozhlédla, zvolala s radostným překvapením: »To jsou minarety a kiosky Stambulské! Sláva — jsme v Cařihradě!« »Vladimír Monomach« stanul sice — nikoli ještě v přístavu Cařihradském, ale přece již v obvodu hlavního města turecké říše, v zátoce * u Bujukdere, rozkošné »vesnice« na pravém břehu Bosporu, kdež některá evropská vyslanectva letní sídla mají, mezi nimi velevysla- nectvo ruské, jehož veliký, nádherný letohrádek velkým parkem je obstoupen. Zde odevzdány velevyslanectvu patřící věci a vystoupili také někteří cestující, načež parník zase kotvy zdvihl a Bosporem dále plul.

Bosporem nazývá se mořská úžina mezi mořem Černým a Marmarským, vlastně přiro- rozený průliv, kterýmž se Černé moře bystře vlévá do moře Marmarského. Má tedy Bosporus vzezření krátkého veletoku a mnozí cestovatelé nazývají jej také ve svých líčeních »řekou«. Bosporus má všechny výhody moře, nepodro- beného přílivu a odlivu, a veletoku ve vysokých březích plynoucího: voda jeho má po celý rok tutéž výšku, pobřežní hory lámou zhoubnou sílu vichrů, jež v širém moři veliké spousty působí, zde však nikdy valných škod nečiní, a stálý, bystrý proud udržuje vodu v žádoucí čistotě.

Proto jest jeho — zejména evropský — břeh • na svých roklinami a údolími přervaných svazích takřka poset řadami vesnic, letohrádků, nových i starých zámků, nádhernými sady a ze šťavnaté zeleni vyčnívajícími mešitami a štíhlými minarety. Bosporus jest veletok svého druhu jediný: voda jeho má hloubku, barvu a život pravého moře, avšak jeho pobřeží jsou zastavena a vzdělána jako břehy krásné řeky v požehnaná krajině. Na mírně svislých vrších malebné osady s kiosky a chrámy, podél vody pak tarasy a sady nádherných paláců. Domy jsou namoze pošinuty až ke hladině proudu a mramorové stupně paláců jsou zapuštěny do sama zeleného toku. Osady, villy, zámky, mešity a parky pravého břehu souvisí vespolek tak, že cestující ihned ani nechápe, proč vůbec administrativně rozděleny jsou a různá jména mají.

»Vladimír Monomach«, jehož paluba na všech stranách oživena byla cestujícími, jež mořská nemoc na kabinu nevázala, plul vesele průlivem, jehož krása passažery naplňovala rozkoší. Minul proslulou Therapii, velkou vesnici .na malém předhoří, odkudž ještě na Černé moře vyhlídka se otevírá, kdež stále příjemně chladící větřík vane a kdež pro tyto vzácné vlastnosti od dávna již vznešené fanariotské rodiny cařihradské letní sídla mají a od několika desítiletí již také velevyslancové francouzský, anglický a německý v překrásných zámcích teplé měsíce roku tráví. A dále plul parník kolem obdivuhodného středověkého zámku Rumeli Hissari s velkolepými okrouhlými věžemi, s mohutnými hradbami a malebnými cimbuřími, kterýžto zámek již před dobytím Cařihradu Mohamed II. vysta- věti dal na ochranu průlivu, jenž v těchto místech velmi se súžuje; potom kolem villové vesnice Bebeku, kteráž po svislých stěnách nevelikého údolí jest rozložena, dále kolem grandiosního zámku Ciraganu, jejž Mahmud II. vy- stavěti dal a kdež tento sultán i jeho nástupce Abdulmedžid letní sídlo měl. Zámek tento má veliký nádherný park, kterýž po statném vrchu vzhůru se prostírá; nad tímto parkem pak vypíná se rozhlášený Hvězdový kiosk (Jildys), sídlo panujícího sultána Abdula Hamida II. Minuv tato skvělá sídla plul »Vladimír Monomach« kolem světoznámého paláců Dolma-Bagče při pobřežním údolí téhož jména, kterýžto palác od sultána Abdul Medšida nesmírným nákladem vystavěn byl a nyní za úřadní residenci sultánovu považovati se musí, a minuv ještě mešity a velkolepé dělostřelecké kasárny a arsenály osady Top Hané stanul a spustil kotvy na stanovišti pro poštovní parníky v široké rejdě na počátku Zlatého rohu, co možná daleko od břehu.

Cestující »Vladimíra Monomacha« shrnuli se do jednoho k zábradlím paluby a nořili dychtivě zraky do čarovného obrazu, jejž v záři ranního letního slunce poskytoval Cařihrad s příslušnými městy. Loď stanula v zevním cařihrad ském přístavě tak, že přída její čelila přímo na Seraj-burun, nevýslovně to malebnou špici táhlého poloostrova, na němž vlastní Cařihrad se nalézá. Zde čnějí nad šťavnatou zeleň platánů, cypřiší, pinií a jiného stromoví do jasného vzduchu kupule, věže. a vížky, malebné vrchní stříšky a minarety sultánova Serajlu, sedmi sultánských mešit, chrámu sv. Sofie (mešity a Afia Sofia), chrámu sv. Irény (nyní zbrojovny a válečného musea), různých paláců a státních budov, a dále na právo stoupají v čarovných zrovna obrazech a horizontových liniích nové a nové kupule, štíhlé minarety a korunové střechy nad mořem jasných domů a v háji zeleného stromoví.

Na právo od stanoviště passažerských lodí zatáčí se na sever proslulá cařihradská přístavní zátoka Zlatý roh, přes niž dva mosty se pnou, spojujíce hlavní část? residence s proslulými čtvrtěmi (vlastně městy) Galatou a Perou. Galata rozkládá se na poloostrově, jejž oblévají s jedné strany Bosporus a s druhé Zlatý roh, a čelí špic svou na jih, téměř do středu vlastního Cařihradu. Pera, sídlo cizí diplomatice, prostírá se za Galatou na sever.

Cestující »Vladimíra Monomacha«, hledíce směrem lodi, měli tedy přímo za sebou Galatu a přímo před sebou, na protějším břehu Zlatého roku Serai-burun; na právo zatáčel se a mizel za domy a pevnostními hradbami Ga- laty Zlatý roh, na levo pak od Serajlového mysu rozevíral se opojný rozhled do hrdla Bo- sporu, kdež tento mořský veletok do Marmar- ského moře se vlévá, a ještě dále na levo, na asijském břehu Bosporu, také naproti Serajlskému mysu (ale na východ) město Skutari, kteréž zpo- zdálí také pěkný pohled poskytuje.

Měla tedy společnost na palubě »Vladimíra Monomacha« před očima obraz krásy téměř nevystihlé a svého druhu jediné. Touto krásou lákáni sestupovali mnozí dychtivě po spuštěných schůdcích do nájemných člunů, kterých se byl celý roj přihrnul, a dali se odvézti tam, kde SERVÁC HELLER 229 228 ROMÁN NA MOŘI když se byla knižná pohodlně rozložila do přineseného lícila, zahájila iczjravu . . . NSlr. 733.) největší půvab kynul: k palácům a mešitám Se- rajlského mysu. Na palubách zůstali jenom ti cestující první a druhé tří dy, kteří buď Caři- hrad již znali, aneb zastávku čtyř hodin za nedostatečnou považovali k jakékoli prohlídce města, aneb kterýmž ob- tížno bylo, aby se po něko- likadenním kolébání na moři ihned zase roztřá- sati dali v harašivých kočárech po kostrbaté dlažbě Stambulu, Mezi těmito nalézaly se téměř všechny osobnosti jež se byly dosud kupily kolem kněžny Volkov- ské a paní Xenie Osipovny Bulgari- nové; tyto dávaly přednost klidnému sezení nebo promenování na vzdušné, rozkošným vánkem ovívané a zlatou září ranního slunce osvětlené palubě, tváří v tvář grandiosnímu obrazu rozvětvených, nesčetnými lodicemi oživených vod a luzně malebných měst slavného sídla sultánův.

V pravém rohu hořejší paluby stáli a seděli pohromadě, obdivujíce se luznému obrazu přístavu a města, štábní kapitán Pisemskij, pan Steward a starý Karenin. Když se byli dostatečně kolem porozhlédli a také každý svým spůsobem o tom pronesli, jaký dojem na ně scenerie stambulského přístavu učinila, začali zase mluviti o věcech osobních.

»Jak pak se daří paní Bulgarinové ?« otázal se mezi řečí pan Steward Pisemského.

»Služka, která ji obsluhuje, pravila, že jest jí už skoro zase dobře,« odpověděl oslovený.

»Proč pak se dovoláváte panské?« na to zase pan Steward. »Což vy jste ji sám neviděl?« »Znáte přece lodní řád, milý příteli!« namítl s úsměvem Pisemskij.

»Ten v případech nemoci pozbývá platnosti,« odvětil Steward; »měl jste si vyžádat od nemocné dovolení k návštěvě . . .« »To jsem také učinil, ale dovolení jsem nedostal,« prohodil jaksi mrzutě Pisemskij.

»To je ovšem jiná!« zvolal vesele Američan a dal se do smíchu. »Paní Bulgarinová je velmi přísná... ale všeho mnoho škodí, pravda-li, pane štábní kapitáne?« »Proč pak?!« zvolal vážně Pisemskij. »Dámám ani přepjatá přísnost neškodí. Ostatně nešlo o nic, než o důkaz pozornosti; ten byl podán i vzat na vědomí a na tom je dosti . .. Avšak« — doložil, obrátiv se nazpět ke schodům, po nichž se 11a hořejší palubu vystupo* valo — »vizte, tamo přivádějí kněžnu!« Steward se otočil a spatřil, kterak slečna Sabina a obstárlá komorná panna Věra jefre- movna, slabou ještě kněžnu na »most« vedly, aby na čerstvém vzduchu a teplém slunci pookřála. Doktor Sacharov kráčel, jako kněžnin strážný duch, za nimi.

Pánové Pisemskij a Steward popošli kněžně vstříc a blahopřáli jí, že se tak rychle mořské nemoci zbavila.

»Negratulujte mi, pánové,« odporovala kněžna, »kdož ví, není-li to jenom přestávka. Jakmile loď širé moře opustila, přestalo to děsné houpání a ulevilo se mi; teď stojíme docela a proto komandoval mne tuto doktor Sacharov na palubu. A udělal velmi dobře; je zde velmi pří- jemno a Zlatý roh stojí vždycky za podívání.« »Vaše Jasnost viděla Cařihrad asi již několikráte?« otázal se Steward.

Stará kněžna se usmála a odpověděla: »Zajisté, můj milý pane!... Kde jsou ty časy! Vizte, tamo nahoře, v Peře, vedle toho šedého minaretu, vyčnívá kopulová vrchní střecha V to byl palác mého muže, tam jsme několik let šťastně a vesele prožili, ovšem jenom v zimě; parné měsíce trávili jsme vždy tamo vzadu, na břehu Bosporu, v Bujukdere — však jste pluli okolo. Můj muž byl zde prvním vyslaneckým radou; když pak ze státní služby vystoupil, prodal ten palác zase... Tehda jsem byla mláda a pochlebníci lichotili mi také, že jsem V avšak nač bych vám to povídala! . .. Teď jsem stará, vetchá baba, zejména po té mořské slotě . . . Dámy, posaďte mne laskavě zatím semhle na lavici a dejte mi přinésti mé skládací křeslo!« Slečna Sabina a komorná posadily starou dámu na lavici u zábradlí, k čemuž arci mnoho úsilí nebylo potřebí, poněvadž kněžna mořskou nemocí pouze oslabena byla a toliko podpory potřebovala. Komorná odkvapila pak dolů pro křeslo. Než toto bylo přinešeno, dělala kněžna a dle jejího příkladu celá společnost různé poznámky o ruchu na cařihradských vodách, o viditelných částech města, o sultánovi a Vysoké Portě a vůbec o věcech, jež přímo či nepřímo souvisely s pestrým, kolem rozestřeným obrazem.

Teprve když se byla kněžna pohodlně rozložila do přinešeného křesla, zahájila rozpravu o lidech i příbězích na »Vladimíru Monomachu« a otázala se mezi řečí také na paní Bulgarinovou.

»Byla také stižena mořskou nemocí,« odpověděl Pisemskij, jemuž byla otázka svědčila; »avšak už prý se jí valně polevilo, snad už také vyjde na palubu, lodní lékař prý jí to odporučil.« »A co dělá váš syn?« otázala se kněžna starého Karenina, kterýž odvětil: »Ošetřoval prý celou noc jednoho ze svých kollegů, na něhož byl také mořský vzduch těžce dolehl — jasnost ráčí již odpustit, že toho vzpomínám — a nyní vyspává.« »Jest to velmi hodný mladík,« pravila co možná důrazně kněžna; »z celého chování jeho jest vidno, že byl výborně vychován. Však zdá se, že je až přílišný idealista — přírodozpytci tací nebývají... A potom se mi zdá, že jest až přes míru dojmům přístupen ... Buďte mu moudrým rádcem a bedlivým strážcem, Feodore Vasiljeviči,' bylo by ho škoda, kdyby se dal svým citem a svou šlechetnou myslí svésti k nějaké pošetilosti...« »Nerozumím, nač jasnost ráčí narážet,« namítl poněkud rozpačitě Karenin; »snad neráčíte se horšit pro jeho kníry...« »Kníry?!« zvolala svrchovaně překvapena kněžna a dala se do hlasitého smíchu. »Pro Boha vás prosím: co pak je mi po jeho knírech, hahaha!... Já se, můj milý, o kníry mladých mužů již hezká léta pranic neinteressuji...« »Račte odpustit, jasnosti,« omlouval se, kněžniným smíchem trochu popuzený Karenin; »můj syn vyvedl skutečně pošetilost: dal si svůj pěkný knír docela seříznout a vypadá nyní jako komediant od divadla nebo mladý katolický kněz .. . Jest to velmi nápadné, a poněvadž o žádné jiné jeho pošetilosti nevím, mohl jsem docela dobře soudit, že ráčíte na ten jeho opravdu pošetilý nápad narážet...« »Ale drahý paue,« pokračovala vesele kněžna, »k odložení knírů nedávají se mladí muži svésti citem a šlechetnou myslí!« Po tomto slově se kněžna zarazila a doložila zcela již vážně: »Co mi to napadlo?! Kdož ví, neuhodil-li jste nevědomky na pravou věc! Pravíte, že odložil váš syn svůj opravdu pěkný knír, na němž si, jak vidno bylo, velmi zakládal. Proč to asi udělal? Pátrejte, milý příteli, po příčině — snad se dal přece jen k té pošetilosti svésti citem a svou šlechetnou myslí! Odpusťte, že jsem se vaší odpovědi prve smála!« Kněžna podala Kareninovi ruku, kterouž tento mlčky a velmi uctivě políbil. Pak obrátila se na doktora Sacharova a pravila: »Konstantine Ivano viči, buďte tak dobrý: jděte se mým jménem pozeptat, jak se daří paní Bulgarinové? A uznáte-li, že by jí čerstvý vzduch prospěl, přiveďte ji sem nahoru. Předpokládám totiž, že již neleží, když loď klidně stojí.« Sacharov uklonil se dvorně a odešel. Avšak než se společnost o něčem jiném s to byla živě rozhovořit vracel se již vítězoslavně, veda na rameni Xenii Osipovnu, kteráž dosti pevně, ačkoli s patrným namáháním si vykračovala.

Kněžna podala jí do výše raku, kterouž Xe- nie Osipovna, jako vždycky, s jakousi zrovna posvátnou úctou políbila, a doložila pak, hledíc příchozí ostře do tváře: »Jste velmi bledá, mladá přítelkyně, ale ta bledost vám sluší! Trpěla jste mnoho? Vidíte, také mne to hloupé moře ztrestalo a já jsem již dávno myslila, že mám nad ním nadobro vyhráno. Několikráte už jsem plula přes moře bez nejmenších obtíží — a přec to zase přišlo! Avšak vypravujte mi, má drahá, jak vám bylo. Jak vidím, jest vám už zcela dobře. Až ještě vypijete několik číšek čaje s červeným vínem, budete moci už zase tančit.« Xenia Osipovna, kteráž se byla mezi kněžninou řečí na lavici u zábradlí pohodlně usadila, jala se nejprv s jemnou šetrností 11a zdraví paní kněžny vyptávat, a teprv když byla docela uspokojivou zprávu obdržela, začala na svou vlastní, již překonanou nemoc vtipkovat a docílila šťastně, že se kněžna srdečně rozesmála. Přesunuvši takto velmi obratně hovor přes thema ne každému vkusné, začala se obdivovati kráse okolních břehů Bosporu a Zlatého rohu.

»Neviděla jste ještě nikdy Cařihrad?« otázala se mezi řečí, jako zcela bezvýznamně kněžna.

»O zajisté,« odpověděla ukvapeně paní Bul- garinová; »znám jej velmi dobře! Žila jsem tu před několika lety celou zimu.« »A co jste tu, má drahá, dělala?« na to zase kněžna.

Xenia Osipovna se zarazila a hledala chvíli rozpačitě odpověď.

»Co jsem tu dělala? Hm . . . zvědavost'. . . zábava . . . umění a kdož ví co ještě!« vyrazila nejistě ze sebe a podívala se potom na kněžnu; spatřivši pak na kněžniných rtech ironický úsměv, sebrala všechnu energii a dodala pevně: »Vaše jasnost ráčí snad vědět, že jsem byla, než jsem ženou plukovníka Bulgarina se stala, umělkyní, operní zpěvačkou.« »Operettní?« otázala se kněžna, jakoby nebyla dobře slyšela.

»Operettní i operní!« odpověděla s klidným důrazem Xenia. »Impressario, s nímž jsem nej- delší smlouvu měla, pěstoval — k vůli zisku — oba druhy, a musil konečně, neboť na mnoha místech přálo si toho i nejlepší obecenstvo. Zde v Cařihradě na příklad musili jsme hráti na žádost všech téměř pánů diplomatů, ani staré vele- vyslance některé nevyjímaje, »Krásnou Helenu«, »Pericolu« a »Krásnou Galatheu«. Však kromě toho provedli jsme i řadu vážných oper, hlavně ovšem italských.« »A to jste hrála Helenu, Pericolu i Galatheu?« otázala se s přimhouřenýma očima a s jakýmsi pikantním přízvukem kněžna.

»Hrála a zpívala, jasnosti,« odpověděla sebevědomě Xenia, »jako řada jiných, lze říci světoznámých umělkyň. Starý předsudek proti lehčímu genru v umění myslím že již vymizel.« »Nemyslím na nic takového,« pravila kvapně kněžna. »Představila jsem si jenom, jak vám asi ty úlohy slušely. Vypadala jste v nich zajisté rozkošně. Helenu a Galatheu nesmí vlastně hrát jiná žena, než mladá a krásná, sic je z toho paskvil na paskvil. A taková Helena nebo Ga- lathea nesmí snad míti jenom hezkou tvář, nýbrž musí míti přiměřeně plné, pravidelné a krásné také ostatní údy. V uzavřeném kostýmu, v sukních nebo v řasnatých šatech s vlečkou může krasavici představovat třebas ženská s ohnutýma nebo suchýma nohama, zde není žádných tvarů ani půvabů viděti, ale v úloze takové Galathey nebo Heleny . . .« Paní Bulgarinová ocítila se při této kněžnině řeči jako na uhlí a byla šťastna, když Pisemskij kněžně poněkud nedvorně do řeči vpadl otázkou: »Máte, jasnosti, radši operu italskou nebo klassickou?« Kněžna podívala se na něj s patrným podivením a odvětila novou otázkou: »Proč pak vás to zajímá, pane štábní kapitáne? Vždyť není tecf řeči o mně,, nýbrž tuto 0 paní Bugarinové! Ale vás ten předmět, jak se zdá, nebaví . . . může se tedy list obrátit. Pane Karenine! Kde pak se naučil váš syn tak pěkně zpívat? Ten přece nebyl operettním zpěvákem?« »To nikoli, jasnosti,« pravil s úsměvem kupec; »avšak i my lidé mužického původu začínáme napodobovat či následovat příklady urozené naší šlechty a dávat své syny nejenom vědecky, než 1 také umělecky vzdělávat, mají-li totiž k tomu chuť a talent. Alexandr Feodorovič učil se zpívat na moskevské konservatoři a potom ješte u jakéhosi slavného pěvce v Paříži, jméno toho pěvce jsem již zapomněl.« »Dobře jste udělal, Feoclore Vasiljeviči, že jste dal svého syna vzdělat také hudebně — jest to výhodné pro společnost, ve kteréž se pohybuje. Jak příjemné bylo na příklad nám všem hned prvního večera po vyplutí na moře, že mohl Alexandr Feodorovič zazpívati nám tuto s mojí přítelkyní, paní Xenií Osipovnou! To by dvojzpěv, co, pánové? S jakým citem ten mladý muž pěl to Faustovo něhou překypující vyznání lásky! To znělo jako přesvědčující výraz skutečného citu, jako roztoužený tlukot slavíka, kterýž líbezností svého hlasu lásky touhu roznítit chce i v srdečku chladné snad ještě družky . ..« Starý Karenin, jemuž z kněžniných narážek začalo vznikati jakési tušení, byl posledními slovy břitké aristokratky poněkud znepokojen a nechtěje, aby se začatým spůsobem o jeho synu dále mluvilo, vzal na se tvářnost pokorně skromného muže z lidu a přerušil kněžninu řeč prosebnou námitkou: »Vaše jasnost ráčí dovednost mého syna přeceňovat! Mně, jakožto otci, měla by takováto chvála z úst jasné kněžny lichotit, ale ona mne naopak zahanbuje, poněvadž vím, že není zasloužena.« Kněžna podívala se na kupce a přimhouřila obvyklým spůsobem oči; potom sevřela trochu pysky, zakývala malinko hlavou a obrátivši se na Američana, pravila změněným hlasem: »A co vy tomu všemu říkáte, pane Ste- warde? Nic, pranic?« 241 KOMÁN NA MOŘI Pan Steward nevěda, co by vhodného řekl, poněvadž všechna kněžnina řeč, jak mu patrno bylo, ten účel sledovala, aby ve starém Kareni- novi vzbuzeno bylo podezření, že mezi jeho synem a paní Bulgarinovou nějaký povážlivý poměr se vyvinuje, odpověděl suše: »Vaše jasnost má vždycky pravdu!« »To nikoli!« protestovala stará kněžna. »Někdy zajisté, a tentokráte snad také. Ráda bych slyšela vaše mínění o pěveckém umění Alexandra Feodoroviče Karenina.« »Zpívá pěkně, na dilettanta až příliš dobře,« odpověděl týmž spůsobem Steward; »má také velmi vyvinutý cit, ale v tom nevidím nic nápadného — mladí lidé mají býti cituplní a dojmům přístupni! Ze ondy tak vroucně zpíval, bylo tedy přirozeno a pochopitelno tím spíše, ana s ním pěla dáma tak krásná, jako je tuto paní Bulgarinová.« »To jste vlastně neřekl nic,« prohodila kriticky kněžna, »ale také to je něco — většina moderních kritik neříká také nic a přece se líbí.« Kněžna byla by asi týmž směrem dále mluvila, ale byla vyrušena dělovým výstřelem, jenž z válečného přístavu v neviditelné s lodi části Zlatého rohu byl zazněl a po němž ještě několik ran následovalo.

»Co znamená ta střelba?« otázala se paní Bulgarinová.

31 Roiuán na moři.

Štábní kapitán Pisemskij nasadiv skla k očím odpověděl: »To pozdravují Turci anglickou admirální locf, kteráž právě do Zlatého rohu vjíždí a také střelbou děkuje.« Kolossální obrněnec anglický plul majestátně klidnými vodami Stambulu a cestující »Vladimíra Monomacha« rozeznávali na něm každou maličkost. Shrnuli se k zábradlí mostu i paluby a sledovali s velikým interessem každé jeho hnutí.

Okolnosti té použila paní Xenia Osipovna, aby se od kněžniny společnosti odtrhla i šla co možná spěšně ke schodům, vedoucím na dolejší palubu a sestupujíc dolů, pravila polohlasně sama sobě: »Co pak to dnes do té staré vjelo? . . . Nabírala mne zrovna na nože, jakoby posluchače nenápadně sice, ale přece důrazné upo- menouti chtěla na moji minulost . . . Bylo mi zrovna horko, když narážela na okolnost, že jsem jakožto operettní zpěvačka svoje vnady na odiv stavěla ... To je po čertech mrzuté u přítomnosti mužů, kteří se mi dosud tak okázale dvořili . . . Byla to naivnost dětinské stařeny anebo jizlivá perfidie jedovaté baby? . . . Naivní se mi ta kněžna dosud nezdála, a jedovatou také nikoli ! Její řeči a skutky svědčily dosud o bystrém rozumu, ale zároveň také o jemném taktu; ke mně pak chovala se pořáde vlídně a laskavě, jakoby si mne byla také oblíbila . . . Proč mne tedy najednou tak staví na pranýř? ... Ze by to byla učinila z hlouposti nebo dětinské prosto- myslnosti, souditi nesmím, ale rovněž tak nemám práva se domnívat, že by byla pohnutkou jejích pro mne tak palčivých slov jedovatá zlomyslnost. Nezbývá tedy, než míti za to, že je kněžna bud' tak vysoce emancipovaná, že v podobných řečech nic závadného neshledává anebo že ze samého respektu k dramatickému umění a k hudbě všechno za artisticky bezvadné považuje, co na jevišti nebo k vuli jevišti se děje . . . Člověk si musí sice učiniti malé násilí, aby tomuto příznivějšímu výkladu uvěřil, ale nic naplat: dokud se nepřesvědčím, nesmím dopustit, že kněžna špatně o mně smýšlí a že mne také u jiných v lehkost chce uvésti . . . Vždyť jsem jí přece svým chováním nedala k tomu práva, a minulost moje? ... Té ona nezná a do ní sáhati teprv není oprávněna, poněvadž jsem se stala později řádnou a také váženou ženou muže vysoce ctěného, který po tom pro vlast a cara slavně na bojišti padl . . . Ne, ne, nesmím býti přes míru citlivou! Když jsem byla posléz u ní v kabině, častovala mne kněžna lahůdkami a bavila se se mnou jako s mladší přítelkyní, na kteréž se jí bylo velmi zalíbilo. A ona mne sama pozvala, nejlepší to důkaz, že mne má • V • aspoň trochu ráda. Ze dues tak divue mluvila a mne do rozpaků uvedla, jest snad účinek mořské nemoci, každým spůsobem pak dílo pomíjejícího rozmaru.« Takto domluvivši odmlčela se paní Bulgari- nová, neboř proti ní přicházel se sklopeným zrakem mladý Karenin, ve tváři poněkud změněný. Karenin spatřiv ji. zarazil se a byl by rád stranou se uhnul, ale paní Bulgarinová zabránila tomu zvolavši: »Alexandře Feodoroviči, dobré jitro! . . . Což kráčíte tak zadumán ? « Mladý muž ocítiv se krásné paní tváří v tvář zapýřil se jako panenka a vypravil ze sebe rozpačitě : »Nepohoršujte se mým vzezřením, milostivá paní; není mi docela volno . . .« »Ach, ano,« rozpomenula se paní Xenia Osipovna, »váš otec vypravoval nám prve, že jste u některého kollegy celou noc probděl — po takové malé výtržnosti nebývá člověku nikdy dvakráte dobře . . . Lituju vás, ale musím se vám přece smáti, chudáku, hahaha! . . . Alexandře Feodoroviči: vám při té pitce, nebo co to bylo, upálili kníry, hahaha! Kde jsou ty mladé bujné knírky, jež jste si tak samolibě hla- díval?« Alexandr Feodorovič zarděl se znovu a odpověděl s vynucenou pevností: »Milostivá paní mi křivdí! O knír nepřišel jsem při žádné noční výtržnosti: sželelo se mi kohosi, jenž byl churav a samoten, probděl jsem noc u jeho lože a tu přišel můj knír k úrazu, tak že musil býti břitvou shlazen.« Paní Bulgarinová ohledla se rychle kolem, a seznavši, že nikdo není na blízku, pravila přitlumeným, jako citem súženým hlasem a kvapně, jako činíme při nějakém choulostivém doznání: »Nemluvíte pravdu, Alexandře Feodoroviči!.. Já vím, proč jste knír odložil a kde jste noc ztrávil!... Jste muž šlechetný, proto vám odpouštím! Chybil jste, ale proto přece vám z plna srdce děkuju !« Domluvivši vtiskla mu rychle polibek na čelo a šumným krokem odešla. Alexandr Feodo- rovič stál rozkoší opojen a hleděl roztouženým zrakem za ní; když pak byla zraku jeho zmizela, zajásal v duchu, zamával si vesele kloboukem a zvolal radostně: »Sláva Bohu, přízuivá doba nadešla! řeď učiním krok rozhodný!« WzĚĚĚ I 1 VIII.

Vladimír Monomach« zdvihl o polednách kotvy, zadýmal mocně, hnul se a plul zvolna ven z přístavu do moře Marmary. Cestující, co jich bylo, stáli všichni na palubě těsně kolem zábradlí a ztápěli zraky do velkolepého obrazu pestrých měst Stambulu a jeho rozvětvených vod, kterýžto obraz pohybem lodi stále se proměňoval a zvolna do dálky zapadal. Když byl »Vladimír Monomach« obeplul mys Serajlu, dáno znamení ku snídani a paluba zvolna se vyprázdnila.

Za to bylo šumno v salóně, kolem pokryté tabule, na níž zase jednou pestré kytice ze svěžího, vonného kvítí se skvěly — bouquetty z nádherných plodů flóry stambulské. Cestující, kteří byli těch několik hodin zastávky k projížďce po Cařihradu použili, vypravovali si navzájem a také jiným, jaký dojem město na ně učinilo, co zvláštního kdo zpozoroval anebo jakého dobrodružství kde zažil, a byli jako proměněni; únava dlouhé plavby byla ta tam a vše zdálo se nápadně osvěženým.

Mezi tím, co společnost, hlučně hovoříc, zvolna k opožděné snídani zasedala, přistoupil štábní kapitán Pisemskij k paní Bulgarinové a pravil: »Milostivá paní! Ani jsem ještě neměl příležitosti, abych vám projevil svou upřímnou radost nad tím, že jste se tak rychle a důkladně zotavila. Měl jsem o vás velkou starost, a vy, zlá kouzelnice, ani jste mi nedovolila, abych vás navštívil. To bylo nezasloužené, kruté!« Xenia Os:povna usmála se a odvětila: »Děkuju vám srdečně za účastenství. Avšak výtku, kterouž mi činíte, musím zdvořile, ale co nejrozhodněji odmítnouti. Což pak nechápete, že dáma, jež nucena jest na posteli ležet, nemůže a nesmí přijati návštěvu muže, kterýž jí byl krátce před tím učinil vášnivé vyznání?... Pamatujete se přec, co jste mi ondy večer udělal na palubě?!« »Ale o tom, milostivá paní, kromě nás dvou nikdo neví!« namítl Pisemskij.

»Tak vy tedy, můj drahý, pane,« pravila již vážně paní Xenia, »myslíte, že mi jenom na tom záleží, co lidé o mně říkají? To jste na velikém omylu!... Vás nesměla jsem k sobě pustit již ze strachu, abyste se zase tak nezapomněl...« »Ale madame,« vpadl jí káravě do řeči Pisemskij, »zač mne to máte"?...« Ale nebyl s to domluviti, neboť v tu chvíli zavolal mocným hlasem kapitán na všechny ještě otálející, aby již konečně zasedli ke stolu, a paní Xenia Osipovna použivši té příležitosti odkvapila a posadila se na prázdné místo mezi několika dámami, kdežto Pisemskij na druhém konci stolu musil zůstati.

Po snídani a celé následující odpůldne vyhýbala se Xenia Osipovna Pisemskému nenápadně sice, ale přece úzkostlivě, jakoby si byla nepřála dokončiti s ním hovor, kapitánovým povelem přerušený. A bylo tomu skutečně tak. Vážné vzezření, jež byl Pisemskij při své otázce na se vzal, bylo zjevnou známkou, že se uražena cítí, a tu vznikla jí v hlavě myšlénka, zda-li by snad dobře nebylo, kdyby si ukončení rozmluvy zachovala pro pozdější dobu, jakožto vhodný nástroj — k čemu? Paní Bulgarinová nebyla si sama ještě vědoma, jaký obrat by za jistých okolností řeči dáti chtěla, avšak objasnila si přece brzy, že jí tu mlhavou myšlénku vnuklo vědomí o velké, obětí schopné lásce Alexandra Feodoroviče Karenina ...

Ten mladý muž učinil na ni svou oddaností a cudnou zdrželivostí mocný dojem. Ona, kteráž v žádnou ideální lásku nevěřila a všechno milostné horování mužů jenom za koketerii, za hravé dráždění nervů nebo nejvýše za svůdné ucházení se o chvilkovou přízeň ženy považovala, uviděla pojednou obraz lásky a oddanosti naprosto nesobecké: ten mladý, bohatý a — jakž sama uznati musila — hezký muž přestrojil se za služebnou dívku, odložil nejlepší okrasu své tváře, hebký, lehce zvlněný knír, aby nebyl před časem poznán, a přišel ji obsluhovat!

A s jakou péčí, s jakou něžností konal ten dobrovolně převzatý úkol, na zapřenou, bez nároku a naděje na jakýkoli vděk, na jakoukoli odměnu! Jeho až povážlivě obětavý čin měl zůstati nepoznán! To vzbudilo v ní první pojem, první představu pravé, poetické lásky, na tomto příkladě seznala teprv Xenia Osipovna, že skutečná láska není jenom touhou po ženě nebo muži, jak dosud myslila, nýbrž vyšším roz7 machem lidského citu, ve kterémž člověk schopným se stává největších ctností, kdežto v se- stupněné a rozjitřené pouhé touze milostné schopným se stává největších pošetilostí. Na Alexandru Feodoroviči přesvědčila se, že jest vedle obecné lásky ještě láska druhu vyššího, láska, kteráž zasluhuje, by byla opěvána.

Toto poznání nezviklalo sice její silnou povahu, ale pomátlo a zkalilo přece poněkud její dosavadní proud myšlenek a citu, pokud se týkalo mužů, s nimiž ji mořská plavba do bližšího styku byla uvedla, zejmena pak ohledně Alexandra Feodoroviče Karenina a štábního kapitána Pisemského. Paní Bulgarinové byl Pisemskij jakožto světák, hovorný společník a ohnivý útočník, dosud milejší, než přísně zdrželivý Ka- renin, jehož vroucí a hluboká láska pro samou úctu k žádnému silnějšímu projevu nebo prudšímu výbuchu dospěti nemohla; ale nyní začala se jí zmocňovat jakási citová ctižádost, kteráž ve vroucím holdu opravdové lásky většího uspokojení dochází, než v bouřných projevech prudké vášně, a zejmena od té chvíle, co kněžna Vol- kovská svými narážkami na její minulost v ní pocit hlubokého pokoření vzbudila, začala toužit po nějakém vážném triumfu, kterýž by jí dovolil i před kněžnou hlavu hrdě povznésti.

V takovémto rozpoložení z místa na místo přecházejíc a s různými osobnostmi se zabavujíc ztrávila větší část odpiildne, a když pak po společném obědě na Pisemském znamenala, že chce stůj co stůj s ní mluviti, uchýlila se v jakémsi již rozčilení do svojí kabiny. Zde pak, usadivši se do rákosového křesla, vzala knihu a začala čisti. Avšak za nedlouho odloživši knihu mrzutě na stolek, pravila hlasitě: »Nelze! Před očima spousta liter a mysl kdež! Ani sama nevím, proč jsem tak roztržitá. Co mne to vlastně rozrušilo? . . . Karenin, Pi- semskij nebo ta kněžna?... Nejspíše všichni- tři, ale nejvíce kněžna. Její hladká sice a zdánlivě mdlá slova pálí mne dosud na duši. .. Stala se přece jen velká změna se mnou! Cítím hluboké pokoření, když někdo vzpomene života, jemuž jsem dříve s rozkoší byla oddána a ve kterémž jsem se šťastnou cítila. Když mi někdo připomíná triumfy, jež jsem v kostýmech Krásné Heleny a Galathey slavila, uráží mne bolestně, a ty triumfy mne tehda tak blažívaly! To značí prostě, že se za svou minulost stydím. Ano, stydím se za ni!. . . A přec se chci k tomu životu vrátit, pluju přes moře, abych novou smlouvu podepsala a s operettní společností impressaria ManIIÉ cini-a na novou pouť světem se vydala, znovu ty Krásné Galathey, Heleny a Pericoly hrála, opět své tělo na odiv stavěla. Hu! Jak se mi to pojednou znechutilo! . .. To manželství mne přece jen docela změnilo ... Učinilo mne ctižádostivou, hrdou. Ale divná věc: za živobytí mužova bavila jsem se upomínkami na jeviště, a když pak Bulgarin zemřel, zatoužila jsem opět po nevázaném životě světem bloudících umělkyň lehčího rázu. A nyní —! . . . Ten stud pocítila jsem teprve zde na lodi, teprve dnes. Cím to ? Jest to uražená hrdost vdovy po carském plukovníkovi, kteráž si právo dělá, aby ji dámy vysoké společnosti za sobě rovnu považovaly, anebo snad ještě něco jiného? Snad láska? Ale ke komu? Vždyť mi ještě, co na světě jsem, nenapadlo, abych někoho vážně milovala. Kdybych začínala milovat, musila bych přece o tom vědět!... Ne, ne: to spusobil uražený cit ženy, kteráž si vědoma jest, že jsou její přednosti daleko větší, než byly její poklesky, ženy, kteráž ví, že má větší cenu, než houf těch vzorně vychovaných dam — jak se říká — s bezúhonnou minulostí! Ano, jsem hrda, ale hrdou učinilo mne teprve to dnešní pokoření. Kéž si zjednám zadostučinění, kteréž by aspoň mne samu uspokojilo! Na jeviště už nepůjdu, své údy v hed- bávném tricotu ukazovat již nebudu! Chci zase býti chotí, aby si nikdo nesměl ze mne dělat úsměšky, aby mi nikdo již nesměl připomínat, jak nadšeně obecenstvo tu a onde tleskalo — nikoli mému hlasu a umění, nýbrž mým na odiv vystaveným vnadám!... Ano, chci se opět státi ženou, ale čí? Pisemského snad? Hahaha! Ten prohlásil slavnostně, že by hotov byl k vůli mně zňstati po všechen život neženatým — totě krásné nabídnutí od zamilovaného muže! . . . . A potom: on strašně prohrává! Ne, ne, s tím nebude nic. A ten druhý? . . . Ten mi už dosti srozumitelně napověděl, že by si mne vzal za ženu. A on není mluvka! Ale mladí lidé zamilované přirozenosti dávají se často citem uná- šeti až k výrokům toho spůsobu, ale když by slovo skutkem učiniti měli .... Ne, ne: dokud s určitým, pevným návrhem nepředstoupí, nesmím si dělat naděje! Ale on je do mne zamilován, velmi zamilován, je velmi šťasten, když o mne zavadí .... udělal by pro mne všechno na světě! Zajisté! Avšak my ženštiny světa znalé víme, že bývají mužové zrovna tak zamilováni i do milostenek, kterých by nikdy nechtěli si vzíti za ženy, ba s nimiž by se snad styděli jiti veřejně po ulici. .. Milovat? O ano! Ale vzíti? Toť jiná otázka! Mně se zdá, že se mi ti mužští přece jen tak dvoří, jako se dvo- řívají krásným — neznámým ženám nebo dívkám na veřejných redutách, o plesích tak zvaného elegantního světa v různých těch Closeriích, Colosseích a Orfeách velkých měst sídelních, a já že si dělám zpozdilé myšlénky . . . Pisemskij je světák, ten na mne útočí po vojansku, na ženitbu neučinil dosud ani nejmenší narážky, a byl přece již v takovém ohni! Ten druhý vypadá spíše už, jakoby chtěl . . .« Xenia Osipovna nedomluvila, nýbrž zakryvši tvář rukama, jala se dumat potichu. Po chvíli spustila ruce v klín a přimhouřivši oči, seděla jako v sen pohřížena, a byla by snad skutečně usnula, kdyby se nebyly zlehka dvéře otevřely a v kabině cvakavé krůčky ozvaly. Xenia Osipovna otevřela oči a spatřivši před sebou pokojnou Irénu, pravila: »Co pak mi přinášíte, milé díte?c Dívka odpověděla: »Nesu psaní, milostivá paní, od toho pána, co .. .« »Dejte sem!« zvolala jaksi dychtivě paní Bulgarinová, tušíc, že to bude něco zvláštního, ježto si lidé na lodi jenom v mimořádných případech psaníčka posílají. Dívka podala jí zalepený list a odešla. Paní Xenia pak rozevřevši jej začala polohlasně čisti: »Milostivá Paní!

Kymácení lodi, jež psaní obtížným činí, nutí mne, abych psal co možná stručně. Vy, Milostivá Paní, nemilujíc dlouhých okolků a dávajíc, jak jsem zpozoroval, přednost mluvě krátké a určité, prominete mi zajisté neobvyklou jinak přímost a úsečnost v tak vážné věci, v jakéž Vám tyto řádky píšu.

Milostivá Paní! Nemůže Vás býti taj no, že Jste učinila na mne dojem, jako dosud žádná žena na světě. Ve Vás nalezl jsem vtělený svůj ideál ženy milování hodné a duše moje zahořela k Vám láskou nesmírnou. Ano, Milostivá Paní, miluju Vás, jak jen vůbec člověk milovati dovede: vroucně, plným žárem srdce, horoucně a nadšeně, i nemám větší touhy, než býti Vám stále po boku. Milostivá Paní: chcete se státi mou chotí? Chcete se státi ženou muže, který Vás miluje, jako Vás milovati nedovede nikdo na světe?

O rcete, že ano a učiňte mne nejšfastnějším člověkem! Nerozpakujte se ani na okamžik, je-li pravdou moje tušení, že mne také návidíte, že Vám nejsem lhostejný, že velká láska moje ve Vás vzbudila ohlas, ozvěnu!

Milostivá Paní! Odpovězte jediným toliko, avšak určitým slovem, a£ zajásá moje duše a blahořečí Hospodinu!

Líbá Vám v duchu obrubu roucha a poroučí se do Vaší milosti Alexandr Feodorovič Karenin.« Xenia Osipovna, jejíž hlas při čtení vždy více se rozechvíval, vyskočila s křesla a zvolala radostně: »To jsem chtěla, na to jsem čekala! . . . Nemám se rozpakovat! Blázínku, já tě za to rozhodnutí zlíbám! . . . Byl bys mi sice milejší, kdybys nosil lesklou uniformu, ale přijmu tě i bez ní . . . Byla bych také učiněný bloud, kdybych tě odmítla!... Možná, že budeš pro mne zrovna dobrým! . . . Jmění máš, ošklivý nejsi ani hloupý, jsi zamilovaný idealista, ale zabýváš se vedou a nebudeš mne tedy stále svým cukrováním — oblažovat. Ostatně já po- třebuju muže, který mne silně miluje, aby mi dobrovolně vládu přenechal a pak, hahaha, také proto, že kdo mnoho miluje, mnoho odpouští!... Tak tedy je rozhodnuto!

Xenia Osipovna domluvivši tato slova upravila si rychle úbor a vyšla rozjařena na palubu.

Bylo ještě světlo, ale přes moře hnala se prudká bouřka. Od západu valily se po obloze, silným větrem hnány, temné hrozivé mraky, ze kterýchž rudé blesky ustavičně šlehaly a hromové rány hřímaly. Při tom letěla spousta bouře- nosných oblaků, jako stíny letícího horstva stále ku předu a za chvíli strhl se prudký liják, jehož proudy všechno ovzduší naplnily vodou a šerem.

Kde kdo na palubě byl, musil se pod ochrannou střechu utéci. Paní Bulgarinová opozdila se tak, že pro nastalý zatím liják nazpět do kabiny vrátit se nemohla a tudíž nucena byla, uchýliti se do salonu. Zde bylo hojně cestujících shromážděno a Xenia Osipovna spatřila záhy mezi nimi také štábního kapitána Pisemského. Pisemskij zočil ji arci také a snažil se ihned k ní se při- blížiti; avšak paní Xenia Osipovna vyhýbala se mu, nenápadně sice, ale přece tak obratně, že ji nebyl s to osloviti po celou dobu, co venku bouře trvala. Teprve když se byla povětrní doba přenesla a nebe opět se vyjasnívalo, a passažeři ven se hrnuli, podařilo se Pisemskému zastati Xenii Osipovnu nedaleko východu samotnu a on zadržev ji, pravil, nutě se býti veselým: »Milostivá paní se mi jaksi vyhýbá, anebo jest to náhoda, že se mi nechce podařit s vám se setkati?« »Náhoda, milý pane, čirá náhoda,« odpověděla se zvláštním jakýmsi, naprosto cizím tónem paní Bulgarinová, »kdo pak by se vám vyhýbal?!« »Já bych věděl proč, milostivá paní!« na to zase Pisemskij.

»A to by bylo?« otázala se s líčenou lhostejností Xenia Osipovna.

»Ze jest mi milostivá paní dlužna malinké vysvětlení,« odvětil poněkud nervósně štábní kapitán. »Milostivá paní pravila prve: ,Nedovolila jsem vám, mne navštívit, poněvadž jsem se bála, že byste se zase tak nebo ještě více zapomněl, než ondy večer na palubě/ . . . tak nebo zcela podobně. Milostivá paní: to jste přece nemínila do opravdy?« »Zcela vážně, pane štábní kapitáne, zcela vážně!« zvolala paní Xenia Osipovna důrazně.

»Ale pak,« namítl uražen Pisemskij, »obsahují tato vaše slova pro mne velikou pohanu, neboť jenom surovec a sprosťák mohl by se zapomenouti při dámě nemocné! Za takového ničemu mne přece nemáte?« »Myslím, pane štábní kapitáne,« odpověděla řízně paní Bulgarinová, »že vám ze svého jednání a smýšlení nejsem zodpovědnaj Jak o tom sou dím, jest mojí věcí. Nepředpustila jsem vás, protože jsem nechtěla, a víte již, proč jsem nechtěla! Více vám nejsem povinna vykládat!« Po těchto příkře pronešených slovech se paní Bulgarinová rychle vzdálila. Pisemskému pak bylo, jako by byl dostal pěstí ránu do tváře, ba ještě horší byl dojem této očividně 26 I úmyslné urážky: on zbledl, zafal nervosně zuby do spodního rtu a na celém těle se zachvěl. On, kterýž pro tu krasavici tak horoval, kterýž se jí tak nadšeně a ohnivě dvořil a kterýž za jisté považoval, že také ona jej ráda vidí a sobě po boku má, doznal pojednou a beze vší příčiny takového odbytí!... »Což pak jsem,« pravil polohlasně, ocítiv se samoten v saloně, »nějaký po- běhlík nebo bezectný chlap, že se ta dáma odvažuje takto se mnou zacházet? . . . Což nenosím hrdě carskou vojenskou uniformu a zbraň?. . . . A nejsem z rodu zemanského? . . . Kde vzala ta paní důvod, aby takto mnou pohrdala? .. . Snad snížil a zahodil jsem se v jejích vlastních očích tím, že jsem se okouzliti nechal jejími půvaby! Ano, tak tomu asi bude, hahaha! . . . Jsou dámy, kterýmž se člověk nikdy příliš nemá přibližovat, kterýmž nikdy nemá ukázati žádné slabosti! . . . A k těm náleží patrně i tato krasavice ... Měl jsem zůstati oproti ní více hrdým, více zdrželivým! Ona by se byla sama ponížila! . . . Ale kdož může za svou přirozenost! . . . Vyvedl jsem prostě velkou hloupost! Chtěl jsem dobývati útokem a zatím jsem podlezl a stal se směšným. Ponížil, ba zahodil jsem se před tou osobou a ona mne teď za to trestá! . . . Avšak omluvu mám a to dostatečnou: její krásu. Kdo jen poněkud na ženský půvab vnímavým jest, pochopí a omluví mne, jemuž ta víla svým chováním dávala nejlepší naději! . . . Málo který muž byl by na mém místě jinak se zachoval, zejména zde na moři, kdy člověk od ostatního ženského světa je odloučen .... Ta stará kněžna měla přece jen pravdu, když mne hned prvního večera na této lodi před Xenií Osipovnou varovala! . . . Jak jsem blamován před ní a celou její společností! .... Kdybych si aspoň mohl zjednat odvetu! Ale na ženské a zejména na tak hezké a chytré ženské zjednává si muž z těžká nějaké zadostučinění . . . Zbývá jenom naděje, že Xenia Osipovna k vůli sobě samé nebude mluvit . . . Pak bude radno, abych se tvářil, jako by se nic nebylo stalo — ale čert aby toho dovedl!« Dále v samomluvě pokračovati nemohl, neboť v tu chvíli zaklepal silně na okno salonu pan Steward a zvolal rozmarně: »Hej, hola hej, pane štábní kapitáne! Co pak tam pořáde děláte? Pojďte přece ven, uvidíte zase něco!« Pisemskij vyšel rychle na palubu a vyhledav pana Stewarda jal se s ním semo tamo obcházet. Steward činil ho pozorná na zajímavý zjev přírodní, jejž na některých mořích po dešti a bouři často bývá vidět.

2Ó3 Ačkoli obloha pominuvší bouři z valné části zase jasna byla, začínalo se přece již stmívat a tu bylo ovšem tím ostřeji vidět proskakující a plápolající ohně svato-helenské čili Hermesovy. Na špicích všech stožárů chvěly se zářící štíhlé plameny, více než půl metru dlouhé a kde jaký hrot na lodi do výše trčel, na každém tetelil se modravý nebo červenavý plamínek. Plamen hlavního stožáru se záhy rozdvojil i povytáhl, tak že potom z jeho špice vzhůru sálaly dva téměř metr vysoké, do modra i červena mihavě zbarvené plameny, dvojčata, Castor a Pollux, jak námořníci říkají. Ale nedosti na tom. Když se bylo setmělo, zahořely také na vrcholcích vln modré a narudlé plameny a některé části moře objevily se v jakémsi zrovna čarovném osvětlení.

Cestující přecházejíce z místa na místo obdivovali se té krásné hře sil přírodních, kterouž většina z nich viděla poprvé.

Paní Xenia Osipovna hledala po celou dobu, co byla svou kabinu opustila, mladého Karenina, ale marně; mladý ten muž nevycházel asi, boje se setkání s ní a ještě více odpovědi, kteréž se mu na jeho list asi dostane. Paní Bulgarinová zase dychtila, aby mu již mohla dáti na jevo, že ji návrh jeho mile překvapil. Konečně spatřila jej vycházejícího z mužského oddělení kabin a pospíšila ihned k němu. Alexandr Feodorovič se očividně zachvěl, když byla Xenia Osipovna k němu přistoupila. Ona však usmívajíc se líbezně podala mu ruku a pravila: »Vy jste mi psal, Alexandře Feodoroviči. Váš list jsem bedlivě přečetla. Děkuju vám srdečně za dobré mínění a za vaši přízeň . . .« Alexandr Feodorovič rozradostněn vlídnou řečí paní Bulgarinové zapýřil se hluboce a otázal se nesměle: »A odpověď, milostivá paní? . . .« »Tu vám dám až jindy, až nás nebudou pozorovat! Zatím buďte dobré mysli a pojďte se dívat na Hermesovy ohně!« odvětila bodře paní Bulgarinová a stisknuvši Kareninovi ruku odešla s ním na špici paluby. Alexandr Feodorovič kráčeje po jejím boku mluvil málo a to velmi roztržitě; za to byla tím hovornější paní Xenia Osipovna, kteráž jaksi za svou povinnost uznávala, kryti Kareninovu rozpačitost.

»Vizte tam ty dva vedle sebe vzhůru sršící plameny na středním stožáru« pravila, když byli konce lodi došli a nazpět se obrátili, aby světelné zjevy lépe mohli pozorovati. »Prosím vás, co jest to vlastně?« »Tato světla,« odpověděl Alexandr Feodorovič, »nejsou nic jiného, než plameny a plaménky přírodou samou vyrobeného elektrického světla. Elektřina ve vzduchu obsažená vybíhá tu špicemi a hroty různých předmětů pod vlivem elektřiny oblaků a svítí. Zázračného není na zjevu tom pranic, ani nebezpečného; on bývá pozorován, a nezřídka ještě skvěleji, než zde, ve vysokých horách, kdež mnohdy po bouřích domky a stromy, ba lidé sami i zvířata elektri ckými plaménky zrovna obaleni bývají, jako by hořeli.« Alexandr Feodorovič rozhovořil se o věci ještě šíře a paní Xenia Osipovna tvářila se jakoby ji ty fysické a meteorologické výklady svrchovaně zajímaly; bylať ráda, že mladý muž své dosavadní stísněnosti se zhostil a její výmluvnosti již nepotřeboval. Dávala mu tedy nové a nové otázky a poslouchala, jakoby jí vypravoval učiněný román, až kuchyňský zvonec znamení dal, že se začíná čaj podávat.

Cestující začali se zvolna s paluby ztrácet, ale mladý Karenin se nehýbal a, ku podivu, paní Bulgarinové se také jaksi nechtělo do salónu! Teprve, když už poslední lidé s paluby odcházeli, stiskla Alexandrovi ruku a pravila jakýmsi rozechvělým hlasem: »Pojďme již, jsme tu sami!« Toto připomenutí obrátilo rázem proud myšlének mladého muže a on, rozhlédnuv se plaše kolem, zda li nikdo neposlouchá, pravil pohnutě: »Milostivá paní, teď nás nikdo nepozoruje, smím prosit o tu odpověď?« Paní Bulgarinová zašeptala: »Zde ji máte!« a nachýlivši se prudce k jeho tváři objala ho a vtiskla mu na rty dlouhý polibek. Když pak se od jeho úst odtrhla, políbil jí Alexandr Feodo- rovič ruku a zašeptal radostně: »Tedy má! Díky, tisíceré díky tobě, Xenie!« Oba pak držíce ze za ruce kráčeli zvolna a mlčky k salónu.

* * * Přišedše do jídelny zasedli Alexandr Feodo- rovič a paní Bulgarinová vedle sebe ke stolu skoro již úplně obsazenému. To neušlo pozornosti ostatních cestujících a také starý Karenin podíval se tázavě na svého syna. Paní Xenia Osipovna nejevila však ani nejmenší rozpačitosti, nýbrž mluvila se svými sousedy a smála se, jakoby ji bylo zrovna těšilo, že se zraky celé společnosti s malými přestávkami ustavičně na ni obracely. Byla zkrátka řečeno, veselá jako člověk, kterýž se byl právě zbavil velké starosti a stávala se tím ještě nápadnější. Všichni známí jevili jakousi zvědavost, jenom štábní kapitán Pisemskij tvářil se naprosto lhostejným, rozmlouval vážně se svými sousedy a nevěnoval paní Bulgarinové a jejímu chování se ani nejmenší pozornosti. To však mělo u jeho a paní Bulgarinové bližších známých ten účinek, že se záhy všichni i na něho tázavě dívali a jím se v mysli zabývali.

Doktor Sacharov, Steward, kněžna Volkovská, slečna Sabina a obstárlá komorná Věra Jefre- movna mrkali na sebe a dávali si na srozuměnou, že větří už, co se asi stalo. Avšak nikdo neodvážil se, dokud čaj se pil, ani šeptem nějak svoje mínění pronésti, nýbrž hleděl spíše každý, aby hlasitým hovorem o jiných věcech prozatím utajil nebo zamluvil, co si myslil a co chvilkami tvář jeho asi vyzrazovala.

Po čaji utvořilo se, jako obyčejně, několik skupin hráčských, když se byla valná část ce- stujících odebrala do svých kabin. Paní Bulga- rinová, jejímuž bystrému zraku nikterak neušlo, že její opožděný, společný příchod s Alexandrem Feodorovičem v táboře známých jakousi sensaci spňsobil, zašeptala mladému Kareninovi: »Všechno nás pozoruje. Mnozí tuší již asi, co se mezi námi událo. Aby se nás před časem klep nezmocnil, rozejděme se nyní. Já budu proti své chuti hrát, aby se zdálo, že jsem v obvyklé míře — nemáte nic proti tomu?« »Nemám!« odpověděl polohlasně a celkem dosti ochotně Alexandr Feodorovič. »Já sám, jak víte, nehraju; jinak bych si také někam přisedl. Budu tedy jako divák přecházet, ale chvilkami dovolím si přece k vám přistoupit a několik slov s vámi promluvit.« Paní Bulgarinová 'rozhlédnuvši se a vidouc, že Pisemskij k roulettě si přisedl, přijala s radostí pozvání tří dam, aby si s nimi zahrála několik partií whistu. Hra byla všude rjchle v proudu a zaujala úplně všechnu pozornost osob v salóně přítomných. Starý Arménec a jeho dcera seděli jako diváci u zvláštního hracího stolku, na němž starý Karenin se třemi pány »stukulku« hrál, a slečna Isaura postavila si opět židli tak, aby na Pisemského viděla; dohlížejíc pak častěji ovšem zcela nenápadně, ke stolu s roulettou, zpozorovala záhy, že štábní kapitán neobyčejně vášnivě hraje a — ustavičně prohrává. Na jeho tváři a na všech jeho pohybech znamenala zvláštní popuzenost, hněv a vzdor, kterýž z počátku rostl, a potom na stejné výši se držel, až zvolna zase ochabovati začal a posléz docela ustoupil jakési zrovna tupé lhostejnosti. Slečna Isaura sledujíc Pisemského hru okem nikoli sice znaleckým, ale ovšem laskavě starostlivým, domyslila se záhy, proč se Pisemskij po tolikerých prohrách stával lhostejným, jakoby mu už žádná další ztráta nic nevadila. »To on ubožák již asi tolik prohrál, že už je mu docela lhostejno, pro- hraje-li ještě také zbytek,« zašeptala si a dala kolem jdoucímu mladému Kareninovi rukama prosebné znamení, aby k ní přistoupil.

Alexandr Feodorovič uposlechl toho pokynu a než se na její přání otázati mohl, pravila Isaura přidušeným hlasem: »Alexandře Feodoroviči, prokažte mi vzácnou službu: jděte a vyzvěďte, mnoho-li štábní kapitán prohrává ?« »Zajímá vás to, slečno?« otázal se udiven Karenin.

»Velmi mne to zajímá,« odpověděla prosto- srdečně Isaura, »ale neptejte se prozatím proč. Budete tak dobrý?« »S největší radostí,« ujišťoval Alexandr Feodorovič, »ale musí se to státi nenápadně, aby nebyl Pisemskij uražen!« »Zajisté,« přisvědčila Isaura, »učiňte to opatrně, aby si vašich výzvědu nikdo ani nepovšiml.« Alexander Feodorovič ukloniv se odešel a obstupoval pak nějaký čas kolem roulettového stolu, jakoby s největším interessem hru sledoval, naslouchal při tom bedlivě, co kdo řekne a tu i tam leckomu ze známých něco pošeptal. Potom vrátiv se ke slečně pravil, aby jenom ona to slyšela: »Deset tisíc rublu!« »Děkuju vám srdečně,« odvětila Isaura a podala Kareninovi ruku. Tento pak tiskna jí pravici otázal se důvěrně : »Nesměl bych, slečno, zvědět, proč vás Pi- semského prohra tak zajímá?« Isaura zapýřivši se zlehka odpověděla: »Jest to můj sport. Jiní hrajou, já pak pozoruji hráče a počítám, co asi kdo prohrává.« »Štábní kapitán prohrává mnoho,« doložil Karenin, »ba tu a tam povídá se, že až povážlivě mnoho! Ale což jest nám potom! Nepřejete si už ničeho, slečno?« »Děkuju vám, ničeho!« prohodila vlídně Isaura a mladý Karenin pokloniv se odešel.

»Zase deset tisíc!« zašeptala si Isaura. »To je opravdu již povážlivé! . . . Ubohý muž! . . . A lidé ho za to ještě odsoudí, jakoby sami neměli pražádných slabostí! .. . Uvrhne-li ho ta nešťastná hra do záhuby, zdali pak se ho laskavě ujme někdo z těch, kteří s ním dříve hrávali ? Sotva! .... Nechají ho zahynout! .... Však nikoli: Když všichni ho opustí, já ho nezůstavím osudu!... Musí se učiniti pokus na jeho záchranu!« Tak a podobně rozjímala Isaura šeptem i toliko v myšlénkách, až kapitán Avramov u stolu povstal a hru za skončenou prohlásil.

Společnost se zdvihla a rychle do kabin rozešla. Slečna Isaura, ač by ráda byla odněkud z pozdálí pozorovala, jak se Pisemskij po opětné velké ztrátě dále chovati bude, následovala po- slušně svého otce a v kabině, s otcem jenom několik slov promluvivši, ihned si ulehla. Avšak přemýšlela dlouho ještě o Pisemském a když se pak časně z rána probudila, byl 011 zase první její myšlénkou. Bylať naplněna zvláštní starostí o toho statného důstojníka a starost' ta působila jí nepokoj. Sama nevědouc proč, seskočila s lože a oděvši se dosti spěšně, vyšla ven na palubu. Slunce teprv vycházelo a na palubě nebylo ještě nikoho. Však přece! Od konce paluby zanesl jí vítr ke sluchu několik hlasitě pro- nešených slov a v těch poznala Isaura hlas štábního kapitána Pisemského. Poněvadž nebylo slyšeti kroků, usoudila dívka, že Pisemskij kdesi na přídě buď sedí nebo stojí, a jakýmsi pudem hnána pospíchala na špičkách v tu končinu paluby. Došedši na konec stěny salónu první třídy, kolem něhož spodní paluba se vinula a k místu, kdež stupně k hořejší palubě se nalézaly, zarazila se, vystoupila na druhý stupínek a naslouchala. Neozývaly se ani hlas ani kroky. Teprve po chvíli zazněl zcela zřetelně hlas štábního kapitána, kterýž — jak Isaura později seznala, vystoupivši potichu na vrchní palubu — na samé přídě rukama o zábradlí se opíral, jakoby se zrovna ke skoku do moře chystal, a takto sám sobě zahovořil: »Všechno přemýšlení je marné!... Dlužit se peníze na moři, od cizích lidí, je nemožné, — a kdyby ani nebylo, propadl bych se při tom studem . . . Ale jinak nemám aui nejmenší čáky, ztracené peníze nazpět dostati, s holýma rukama V velké sumy hráti nelze ! . . . Vše tedy ztraceno, V čest! Ano i čest, neboť bezectným objevil bych se ihned všem zde se mnou plujícím, kdyby zvěděli, že jsem prohrál třicet tisíc peněz mně toliko svěřených, peněz erárních, jež u cíle cesty mám odvésti! ... A co potom? . . . Děsná myšlénka! . . . Ne, ne, následkům tohoto svého poklesku podrobiti se nemohu! . . . Ale co mám učinit? . . . Skočit zde do moře? Vytáhnou mne a pak si mne již dohlídají, abych neušel .... Brr! Ani domyslit to nemohu! . . . Nezbývá tedy nic jiného, než vypálit si do lebky dobře namířenou ránu z karabiny. Ano, to se také stane! Teď půjdu, napíšu několik listů a potom — sem ty zbrani jindy vražedná, nyní spasná!« Takto domluviv obrátil se Pisemskij a kvapně odešel.

Slečna Isaura však stála na hořejší palubě a musila se pevně držet zábradlí, aby neklesla. To bylo pro ni odhalení strašné. Ona tušila sice, že bude Pisemskij svými ztrátami do veliké tísně, snad i do zoufalosti uveden, avšak, že by byl s to prohřátí peníze sobě svěřené, nebyla by nikdy považovala za možné. Bylo jí zpočátku.

jakoby jí byl někdo srdce z těla vyrval a myšlénky se jí docela zkalily. Hleděla upjatě do širého moře, cítila temný jakýsi bol a těžce dýchala. Teprv za delší dobu, když prudkosť pobouřeného citu ochabla a myšlenky zase správně k sobě řaditi se počaly, zasteskla si Isaura stísněným hlasem: »On tedy i čest prohrál! . . . Jak je politování hoden! . . . Ted se ho snad již nikdo ani nesmí ujati? . . . Ani já?. . .« Dívka sklopila při této otázce smutně hlavu a na chvíli se zamyslila. Potom však povznesla prudce tvář a zvolala vroucně: »Však nikoli! Čím více je kdo nešťasten, tím více zasluhuje útrpnosti, tím více potřebuje pomoci! ... Já slabá dívka nechci býti soudcem, jenž nad provinilcem ortel pronáší; soudcem jest a zůstane moje srdce, a to hlásá milosrdenství, hlásá odpuštění, žádá pomoci! . . . Ano, pomoci se Pisemskému musí! . . . Jeho provinění není tak veliké, aby se mu odpustit nemohlo! On jistě zlého úmyslu neměl! . . . Jest to poklesek slabosti! ... On si v nesnázi tak jenom chtěl pomoci; pomůže-li se mu jinak, zůstane i mužem ctihodným — když se polepší! A on se polepší, on se již nikdy tak nezapomene, on přestane snad vůbec hráti a bude mužem .... řeknu jenom zcela řádným. — A kdyby se i ne- polepšil, toho si na svědomí nevezmu, že mohouc pomoci, člověka do neštěstí uvedeného jsem nechala zahynouti! . . . Tak tedy vzhůru, k otci!« Poslední tato slova pronesla něžná dívka s neobyčejným, u ní nebývalým zápalem a sběhla pak rychle jako šipka s hořejší paluby na dolejší a odtud dolů do kabin.

Otce zastala již oděného a chystajícího se vyjiti.

»Otče,« zvolala sotva že byla do kabiny vkročila, »přicházím s prosbou, kterouž mi spl- niti musíš!« »Aj, aj!« zvolal vlídně se usmívaje starý Čavčavadze, »po čem pak se to moje slípka roztoužila?« Isaura vzala otce vážně za ruce a pravila hlasem nezvykle pevným, ale přece rozechvělým: »Otče! Oč tě nyní důtklivě prosím, slíbiťs mi již ondy svatosvatě. Arci jenom pro případ, že by mne ta ohavná mořská nemoc zabila; pozdravila jsem se úplně a tys tomu zajisté rád, tak rád, že bez odporu asi zaplatíš, oč jsem tě tehda žádala . . .« »Zaplatíš?« opakoval udiven Arménec, »co pak mám za tebe zaplatit?« »Za mne nic, otče,« odvětila Isaura, »ale za toho nešťastného důstojníka. Vyprosila jsem si ondy, že mu nahradíš, co prohrál, aby nebyl 277 27<J SERVÁC HELLER ROMAN NA MOŘI na samé přidá rukama o zábradlí se opíraje. .. (Str. 273.) ueštasten, a řekla jsem také, že to bude moje věno. Nuže, otče dra ■ hý: ten ubožák prohrál třicet tisíc rublů a byly to peníze skoro vesměs jemu svěřené. On nemůže hráti dále, protože všechno je pryč a chce se nyní zastřelit . .« »Jak to všechno VÍŠ?c vpadl jí do řeči otec.

»Vyslechla jsem prve, nepozorována, na palubě, jeho samomluvu. Chtěl skočit do moře, ale neučinil tak, poněvadž prý by ho vytá • hli, načež by následoval skandál.. Otče můj drahý! On píše již ve své kabině psaní 11a rozloučenou . . . vezmi tobolku a jdi k němu !« »Ale prosím tě. co značí to všechno tvoje účastenství k němu? Proč staráš se o osud člověka, do něhož ti zcela nic není?« otázal se opět starý, načež dcera pohnutě odpověděla: »Otče! Nechci si vzíti na svědomí, abych mohouc pomoci zahynouti nechala muže, jenž z pouhé slabosti přišel do neštěstí. Život lidský je velká věc a nechat svévolně člověka zahynouti, je krutý zločin! Já však chci konat jenom skutky dobré, pokud mohu; dosud jsem ještě nic dobrého nevykonala, ale nyní mám příležitost učiniti skutek velikolepý: zachrániti slušného muže životu, společnosti a státu! Otče: dej mu ty peníze za mne, na můj řád a považuj ten obnos třebas za moje véno.« »Ale považ, dítě . . . .« začal namítati Cav- čavadze, avšak dcera nedala mu domluviti, nýbrž zvolala ve velikém již rozčilení: »Nic nemohu teď uvažovat! Není času! Ne- půjdeš-li k němu hned, najdeš ho již mrtvého a pak — pak se ti bud zblázním anebo také nějak utratím! . . . Otče, nemysli, že mluvím do větru; je-li ti můj život milý, prosím, zaklínám tě: jdi a zachraň toho muže!« >No, no!« zvolal káravě Arménec. »Snad nemyslíš, Isauro, že je mi těch několika tisíc líto? Jest to tvým přáním, klid tvojí duše toho žádá — kdyby to mělo stát i desetkráte tolik, rád zaplatím! Již tedy jdu. Jenom jak mu to nabídnouti, aby nebyl uražen?« »Nabídni mu to šetrně, velmi zdvořile a srdečně,« odvětila spěšně Isaura, »a kdyby se zdráhal, řekni . . .« »Ze si ty přeješ, aby zůstal na živu, pravda-li?« dořekl za ní otec.

»Ano, ano!« zvolala prudce Isaura doložila líbajíc mu vroucně obě ruce: »Ted přijmi moje nejvřelejší díky otče — já jsem o tvé velko- dušnosti nikdy nepochybovala, — Bůh ti to zaplatí! Ale již jdi!« Arménec prohlédl rychle svůj portfeuille a vzav jej pod paží hřmotným krokem odešel.

Isaura pobíhala nějakou chvíli v prudkém pohnutí mysli semo tamo po kabině, pak ale přehodivši krajkový bašlík přes hlavu vyběhla na korridor.

Otec její rozmlouval zatím již s Pisemským. Vstoupiv bez všelikého hlášení do jeho kabiny, zastal štábního kapitána, an chvatně jakýsi list dopisoval. Pisemskij vyskočil s židle a zvolal nevrle: »Kdo mne to vyrušuje?« »Já, Arménec Cavčavadze, pane štábní kapitáne,« odpověděl uctivě příchozí. »Chci vám říci několik slov velmi důležitých.« »Tak tedy rychle!« pravil příkře Pisemskij.

»Nebudu dělat žádných oklik, pane štábní kapitáne,« na to zase Arménec. »Bylo mi řečeno, že jste měl velké ztráty ve hře, a poněvadž jste muž příjemný, prosím, abyste přijal ode mne těch třicet tisíc rublů, jakožto dar přátelský.« Pisemskij stanul jako ohromen; chvíli nebyl s to slova nalézti, potom však srovnav rychle myšlénky zvolal rozpačitě: »Kdo pak vám řekl, mnoho-li jsem prohrál a jak přišlo vám na mysl, nabíduouti mi náhradu?« „ »Pane štábní kapitáne,« jal se mu domlou- vati Arménec, »nikdo na lodi neví, že vám ty prohry spňsobily nesnáz, jenom já a osoba, kteráž mně to sdělila a od níž se to jistě nikdo nedozví. Nikdo také nezví, že jsem vám pomoc nabídl a že jste ji přijal — buďte tedy tak dobrý a přijměte tu částku! Nestačí-li snad, milerád ji zvýším!« »Kdo jest, prosím, ta osoba, od níž jste slyšel, že mne prohry uvedly do nesnází ?« otázal se Pisemskij, vyhýbaje se dáti na Armén- covo nabídnutí odpověď.

»Chcete-li to mermomocí vědět, dobrá! Jest to moje dcera Isaura; ona zaslechla maně vaši samomluvu na palubě, přiběhla zděšena a vyzvala mne důtklivě, abych vás navštívil « >Tedy od ní to přichází!« zvolal Pisemskij a zamyslil se na okamžik; avšak rychle se vzpamatovav doložil: »Přijměte, pane, můj nejvroucnější dík za laskavé nabídnutí a odpusťte mi, že je se vší povinnou úctou odmítám!« »Ale to nemůže býtl« vykřikl trapně dojat Arménec. »Isaura tomu chce a já tomu chci také! . . . Prosím, přijměte ten dárek!« »Nemohu,« odporoval s patrným rozechvěním Pisemskij, »nemohu a nesmím! Jsem ruský šlechtic a carský důstojník — ti nepřijímají almužny!« v »Almužny!« opakoval s úžasem Cavčavadze. »Můj Bože, to není žádná almužna! Já vás tuto prosím, abyste přijal ode mne přátelský dárek, kterýž zůstane všem lidem tajemstvím.« Pisemskij odpověděl s vynucenou pevností: »Také almužna nabízí se zdvořile! . . . Pane v Cavčavadze, slyšte moje poslední slova: Srdečné díky za dobrou vůli — nemohu!« »Ted a{ si jde na vás Isaura sama!« vykřikl jako strachem poděšen Arménec. »Pane štábní kapitáne, nedělejte nic, ona tu bude hned! Já ji přivedu! A ten portefeuille tu u vás musí zůstat .... ona vás uprosí, abyste to od nás přijal!] Domluviv položil Arménec na stolek kožený portefeuille a vyběhl kvapně z kabiny. Avšak než si Pisemskij věc rozmysliti mohl, byl zase již nazpět a vleka Isauru téměř násilím do kabiny zvolal: »Zde jej máš, Isauro, ted pros!« Isaura pokročila nejisté ku předu a zvolala chvějícím se hlasem : »Pane štábní kapitáne, prosím!« Pisemskij podal slečně lodní křeslo a přiměv ji co nejdvorněji, aby se do něho posadila, usedl sám na malou skládací židli a pravil: »Slečno, jsem vám neskonale povděčen za vzácnou návštěvu a pozornost; co však se laskavého návrhu vašeho pana otce týče . . .« »Nevykládejte mi nic!« vpadla mu nežne a přec nervosně do řeči Isaura. »Řekněte, prosím, jenom krátce, že přijímáte, a my pak ihned odejdeme a nebudeme s vámi o tom již nikdy mluvit! Ani vám, co možná, nepůjdeme na oči, abyste zbytečně na to nevzpomínal.« »Jste velmi laskava, slečno . . . avšak nevím, nechápu . . . nemohu porozumět, proč . . .« odpovídal rozpačitě Pisemskij, jakoby se bál, styděl a ostýchal zároveň. Isaura pak znamenajíc jeho rozpačitost a soudíc, že jest příčinou její otcova přítomnost, podívala se prosebně na tohoto a zvolala: »Otče —!« Starý Arménec vyrozuměv ihned, čeho si dcera přeje, odpověděl ochotně. »Aha! Dobře, dobře!« a odešel. Když pak byl venku, sebrala Isaura všechnu sílu a jala se Pisemskému vroucně a dňtklivě domlouvat: »Pane štábní kapitáne, proč nám děláte tu starost a ten zármutek, proč nechcete přijati od otce výpomoc tak dobře míněnou?! Snad nemyslíte, že nám to ublíží? Otec pravil prve, i kdyby to dělalo desetkrát tolik, že vám to s radostí nabídne . . .« »Slečno,« odpovídal také silně se přemáhaje Pisemskij, »vaše nabídnutí vyplynulo zajisté ze šlechetného úmyslu; za ten vzdávám opětně nejsrdečnější díky, ale přijati ho nemohu..« »A proč? tážu se opětně,« zvolala znepokojena Isaura.

»Protože, drahá slečno, sebevědomý voják, ani když se do největší tísně uvedl, nesmí při- jímati darů z milosrdenství; to zapovídá duch vojska a hrdost stavu,« odvětil co možná pevně Pisemskij.

»Tomu nerozumím,« pravila smutně Isaura; >o vojenských zásadách pro podobné případy nemám ani tušení. Avšak myslím, když vás dívka, jako jsem já, prosí, abyste se zachoval a pomoc přijal, že můžete uposlechnout, aniž porušíte zásad svého stavu . . . To není žádné milosrdenství, to jest cosi vyššího!« »A to by bylo?« zvolal hlasem docela již změněným Pisemskij, jakoby mu pojednou byla vzešla nová myšlénka.

»Ani nevím, jak bych to vyjádřila . . .« odpovídala rozpačitě dívka, »ale obyčejná soustrast' to není! Jest to . . . jak bych jen řekla?! skutek křesťanské povinnosti, .... ba více než povinnosti! . . .« Pisemskému zaplály oči a on hledě Isauře pevně do líce zvolal vroucně: »Jenom v jednom případě mohl bych vaše nabídnutí přijati a přijal bych je také s radostí . . .« »Jaký by to byl případ?« zašeptala úzkostlivě, jakoby jí cosi hrdlo svíralo, Isaura.

»Kdyby . . .« vypravil ze sebe, také mocně stísněn, štábní kapitán, »kdyby to byl . . . dar odpusťte mi — jenom v jediném případě, kdyby to byl ... . dar z lásky! .... Jest takovým váš dar, slečno?« Isaura zapýřila se hluboce, zastřela si tvář dlaněmi a prudce dýchala.

Pisemskij čekal chvilku na odpověď a maje dívčiny rozpaky za dobré znamení, nahnul se k ní a zašeptal něžně: »Slečno, odpovězte mi, prosím! Jest takovým ?« Isaura zápolila ještě okamžik sama s sebou a odkryvši pak pojednou tvář, vyrazila ze sebe prudce: »Ano, jest takovým!« Pak zakryla si opět líce, jakoby se za své vyznání styděla.

Pisemskij však, jehož tvář jarým ohněm již sálala, spustil se rychle před Isaurou na koleno a odtahuje zvolna její ruce od očí zajásal: »Slečno, smím tomu věřit? . . . Vaše slova zkanula jako krůpěj spásného balšámu do zraněné, zoufalstvím zmítané duše mé! . . . Ó jaké by to bylo štěstí, jaký zázračný čin neskonalého milosrdenství božího! . . . Smím věřit, slečno?« Isaura povznesši tvář, kteráž v záplavě panenského studu a v silném rozechvění citu nad míru půvabnou se jevila, pravila pevně, jakoby už všechen vnitřní boj byla vybojovala: »Věřte, pane: Isaura ještě nikdy vědomě nelhala!« Pisemskij schvátiv její ruce zahořoval: »Na nehodného věru snesla se milost tvá, ty v děvo čacká, ty moje světice! . . . Supiny padají s očí mých: poznávám jasně svoji pošetilost i vaši vznešenost! Kéž jsem dříve prohlédl! . . . Avšak vy přicházíte, abyste mne spasila, nuže, ty cherube, vlož cudné svoje ruce na. bídnou hlavu mou a sejmi se mne stín viny mé! . . . Isauro: velká jest lásky moc, ona očisťuje, ona povznáší, požehnej mi a rci, že mi odpouštíš, všechno, všechno!« Isaura vyprostivši ruce z jeho dlaní, nachýlila se k němu a zašeptala líbezně: »Nebudete již hrávat o velké peníze?« »Nikdy!« zvolal prudce Pisemskij. »Přísahám, že nikdy!« a vzhledl pak planoucím zrakem na Isauru, kteráž položivši ruce na jeho hlavu, opětné se k němu schýlila a přiloživši lehce rty na okraj jeho čela zvolala: »Tento polibek sejmiž s tebe všechnu pří- hanu!« V tu chvíli otevřely se dvéře a starý Cavča- vadze vešel do kabiny. Spatřiv štábního kapitána klečícího před Isaurou a tuto milostně k nemu^nachýlenou stanul, jako hromem omráčen a nebyl s to slova ze sebe vypraviti. Isaura zalekla se sice, avšak ubránila se rozpačitosti a překypujíc v srdci citem blahostným, dosud nikdy nepoznaným, pravila otci v neodolatelné prostotě mysli: »Otče, pan štábní kapitán přísahá mi tu, že nebude už nikdy hrát hazardně!« »Ta—ak!« vyrazil ze sebe Arménec svrchovaně překvapen. »To je hezké!« Mezi tím pokročil dále do kabiny a vida, že dcera i štábní kapitán neměníce držení těla jaksi toužebně a při tom důvěřivě na něho hledí, doložil, jakoby jenom mechanicky mluvil, pod tlakem nepřemožitelných okolností: »Když už nebude hrávat .... tak tedy — nu ano: já proti ničemu nic nenamítám!« Isaura vyskočila, zatleskala radostně rukama padla otci kolem krku a ohnivě ho zlíbala. Když pak se Arménec z objetí své dcery vyprostil, přistoupil k Pisemskému a pravil: »Ted obejmi mne také ty!« Stalo se, a potom odešli všichni tři společně do salónu posnídat.

i i IX.

/Ylexandr Feodorovič Karenin procházel se s paní Xenií Osipovnou Bulgarinovou po hořejší palubě »Vladimíra Monomacha«. Bylo krásné, tiché a slunné jitro a parník brázdil klidně zelené proudy Egejského moře.

»Vizte ten zajímavý ostrov tam, k němuž se blížíme!« zvolala Xenia Osipovna ukazujíc slunečníkem na levo ku předu. »On pozůstává z řady zelených kopců — jak pak se asi jmenuje ?« »To je staroslavný, světoznámý ostrov Te- nedos,« odpověděl Karenin. »Již samo jméno jeho uvádí nás do šerých dob starého věku. Na vlnách těchto vod kolébaly se starobylé lodi válečné a suroví Vikingové Egejského moře vítali tu a častovali kolem putující cestovatele, anebo je obírali a vraždili ... Na levo prostírá se neplodná rovina; tam burácíval před věky život šumný a hrozný v letech, když Homérovi hrdinové pod hradbami slavného Ilia bez milosrdenství se vraždili.« Karenin byl by se obšírně rozhovořil o upomínkách, jež všechno kolem budilo, ale paní Bulgarinová shlédnuvši na dolejší palubu stiskla ho jako z překvapení na rameni a pravila: »Podívejte se tamo dolů, to je zajímavý obrázek! Pisemskij jde s Isaurou a ona je na něj zavěšena! A starý Arménec kráčí vedle a usmívá se . . . Jdou asi od čaje ... To je podivné! Ta přísně vychovaná a přísně střežená dívka nezavěsila by se na Pisemského, kdyby ... Co pak se to jenom mezi nimi sběhlo? . . . Oni jdou sem nahoru — vyhýbat se jim nesmíme, pravda-li?« »Proč pak bychom se jim vyhýbali?« namítal Karenin. »Naopak, pojcfme jim vstříc, vždyť jsou to naši dobří známí.« Xenia Osipovna uposlechla nerada tohoto vyzvání. Ona by se byla příchozím raději vyhnula, avšak nesměla ukázat, že nastal mezi ní ROMÁN NA MOŘI . neukázala ani ntjnenš.l.o nekvapení, když se ji PIsckiAíí a Ir.ura před.UvDÍ jak« snoubenci .

293 to, milostivá paní, spůso- bila zvláštní síla okolno - stí,« odpověděla s uzarděním Isaura. »Náš milý papí- nek není přítelem dlouhých průtahů; seznav dnes ráno, že se my dva tuto máme rádi, prohlásil ihned, že nebude proti ničemu nic namítat, a prve při čaji musilo se říci vše ostatní. Jest to arci zvláštní, zcela obyčejný spůsob zaa Pisemským jakýsi napjatý poměr. Přemohla se tedy a tvářila se co nejvlídněji, ba neukázala ani nejmen- šího překvapení, když se jí Pisem- skij a Isaura představili jako snoubenci. Prohodila toliko s pikantním přízvukem: »Na moři se — jak vidím — rychle uzavírají alliance, pravda-li má líbezná přítelkyně?« »U nás snoubení, avšak náš papítiek je také roztomilý originál, který v ničem nemiluje nejistoty.« »Dobře má,« pravila upřímně paní Xenia, »jakmile se stalo dorozumění, má ihned násle- dovati rozhodnutí. Nesouhlasíte, Alexandře Feodo- roviči?« »Jsem docela vašeho mínění,« odvětil tento, »a poněvadž naši milí přátelé tuto samým skutkem dokázali, že též tak soudí, jest naše skupina tuto příkladem vzácné jednomyslnosti.« Rozmluva pokračovala započatým spůsobem, odbočila pak na jiné předměty a potrvala hezky dlouho. Když pak se byla Isaura s Pisemským a otcem svým vzdálila, povzdechla si paní Xenia a pravila: »Isaura je šťastna, ona už je nevěstou!« »A vy, má drahá, jí snad nejste?« otázal se něžně Karenin.

»Před vámi snad, neboť jsme si dali slovo, ale před ostatními nikoli; vždyť ani váš otec ještě o ničem neví!« namítla s patrným úmyslem paní Xenia.

»Můj otec nemá již moci o mé ženitbě rozhodovat,« odvětil Karenin, »proto platí úplně, co jsem řekl. On ostatně není méně praktický, než ten starý Arménec a nebude jistě nic proti mojí volbě namítat.« »Tak bych tedy neváhal a řekl bych mu vše, aby tajemství už přestalo a my také veřejně se mohli představovat jakožto snoubenci!« Alexandr Feodorovič, aby nenechal vznik- nouti žádnou pochybnost ohledně pevnosti svého záměru, odpověděl: »Když si toho přejete, má se státi, a to dle zásady starého Arménce, ihned!« Paní Xenia Osipovna nebyla ovšem proti tomu a Alexandr Feodorovič stisknuv jí vroucně ruce šel vyhledat svého otce.

Našel jej v jeho kabině, an sedě 11 stolku jakési účty přehlížel.

»Odpusťte, otče, že vás vyrušuju,« pravil přistoupiv k němu.

Starý Karenin nadzvednuv hlavu odvětil vesele: »Nic nedělá, Sášo, nic nedělá! Ale od kdy pak se omlouváš, když do otcova brlohu vcházíš?« »Otče, omlouvám se proto, že vás chci prosit o krátkou rozmluvu,« na to Alexandr.

Karenin otec se zasmál a zvolal rozmarně: »Ty's tedy přišel na audienci! Nu dobrá, dobrá! Tak tedy mluv! Moje uši jsou ti otevřeny dokořán.« »Otče,« pravil jaksi rozpačitě Alexandr, »co myslíš, není již čas, abych se oženil?« »Dávno již, dávno!« přisvědčil Karenin. »Ale čím to, že's na tu rozumnou myšlénku nepřipadl již doma? To ti vzešlo světlo teprve na vodách?« »Tak jest, otče!« zvolal již pevněji Alexandr.

»Hahaha!« zasmál se znovu starý Karenin. »Ty's se tedy zamiloval? Pro Boha tě prosím, do které?« »Abychom věc zbytečně neprotahovali,« odpověděl syn, »povím to ihned : do paní Bulgari- nové . . .« Karenin vyskočil se židle a zvolal s podivením : »Do té? . . . Sášo,' Sášo, to není nic pro tebe! Tu si z hlavy'vytluc!« »Nelze, otče, miluju ji opravdu, hluboce a vroucně. V ní našel jsem vtělený svůj ideál a chci ji pojat za ženu!« »To se nesmí státi, tomu nedopustím!« zvolal již vážně Karenin.

»Otče, nehněvej se na mne,< pravil co možná měkce syn, »jsem dávno již plnoletý ...« »Ach ano!« prohodil poněkud trpce, ale přece s úsměvem Karenin. »Málem bych byl zapomněl, že ti už nemám co poroučet! . . . Ale dobrá, upřímná rada otcova má býti synovi rozkazem.« »Otče,« namítal vřele Alexandr, »ve věcech, kde synův rozum nestačí, zajisté! Ale tam, kde syn sám věc umí posoudit a zejmena, když jde o jeho štěstí snad pro celý život, není syn, ani ten nejoddanější povinen, otcovy rady poslou- chati jako příkazu.« »Vždyf já také nežádám, abys mne poslouchal snad jako nedospělý chlapec. Ale právě, protože jde o štěstí tvého života, prosím, abys mne poslechl. Sášo: ta žena je krásná, ale ona je z těch, jež nemají srdce! Z počátku opojí tě rozkoší, ale pak otráví tě svou bezcitností a učiní tě nešťastným!« »Otče, vy jí křivdíte: ona bude ženou dobrou! Nejsem slep a vím, že má každý člověk nějaké nedostatky, nějaké slabosti. Také já je mám. Ale poněvadž si toho vědom jsem, nechci se činit soudcem nad slabostmi jiných a jsem odhodlán, bytí shovívavým, kdybych časem také v povaze Xenie Osipovny nějakou malou vadu snad objevil. Ze velkých vad nemá, vím už jistě, a ty sám, otče, nemůžeš popříti, že vyniká za to vzácnými přednostmi.« »Nepopírám,« odmlouval dále starý Karenin, »naopak přiznávám ti, že je Xenia Osipovna žena velmi krásná, duchaplná a příjemná, avšak tvrdím také, že má veliké vady, kteréž by v manželství s tebou zvážily její přednosti. Hlavní její vadou jest, jak jsem už řekl, že nemá citu, to jest toho pravého, hlubokého citu, kterého potřebí jest, aby manželství bylo šťastné. Já, milý Sášo, znám ženy, a neklamu se! . . . Druhou vadou její jest její minulost! Nechci se dotýkati její cti, Bůh uchovej, ale stará zkušenost učí, že z dam, jež vyrostly anebo se vyvinuly v neklidném, a£ nedím nezřízeném životě světem bloudících umělců, málo která se hodí za ženu, to jest za ženu ve smyslu občanském, za ženu, jakou hledáš a potřebuješ ty . . . Třetí vadou pak jest její stáří. PraviPs ondy, že jest jí třiadvacet let; tobě je dvacet pět, to není dobrý poměr! Zena má býti mnohem mladší, než muž — proč, nepotřebuju zajisté vykládati tobě, kterýž si učený přírodozpytec; v tomto případě je paní Xenia Osipovna příliš starou také proto, že je mnohem zkušenější a světa znalejší, než ty. Ty's proti ní ve mnohém ohledu učiněný chlapec a to je chyba! To je převrácený poměr! Ona se bude nad tebe chytřejší, ba též i moudřejší, poněvadž ženské chytrost od moudrosti nerozeznávají a rozeznávají-li, obyčejně nad tuto ji cení; proto pak nebude k tobě míti náležité vážnosti, naopak ona bude na tě jaksi s hůry shlížet a to jest prvním krokem k pohrdání. Abych tedy svoje mínění, ba přesvědčení zkrátka vyjádřil, pravím: ty chceš si vzíti ženu, která nebude k tobě míti ani lásky ani vážnosti a kteráž se krom toho k tobě nehodí ani svojí povahou. Krása a hladké spůsoby, můj milý, nejsou vším; hlavní věcí v manželství je srdce! Běda muži, jenž dostal ženu bez srdce!« »Tvoje slova, otče, jsou moudrá a plynou z velké znalosti lidí,« odpověděl Alexandr Feodo- rovič; »avšak nikdo není takovým znalcem lidí, aby se v některých případech nemýlil. Ty pak se v tomto případě mýlíš jistě! Zeny, kteréž nad svoje okolí krásou nebo duchem aneb obojím vynikají, bývají obyčejně křivě posuzovány. Má-li ducha, nebude si vážit svého muže, je-li trochu již světa znalá, bude svého muže za nos vodit, je-li krásná, nebude asi věrnou, má- li hladké spůsoby, nemá srdce a tak dále. Ne, ne, otče, Xenia Osipovna není takovou, za jakou ji považuješ; kdyby měla jenom malou část' těch vad, které jí přisuzuješ, nemohla by se mi líbit, nebyla by mohla pouhým zjevem a chováním svým vzbuditi ve mne tak mocnou lásku a já pravím ti, otče, že ji miluji nesmírně, tak hluboce, vroucně a silně, že od ní upustit nemohu a neupustím! Neříkej, otče, že se k tobě nechovám jako zdárný syn a nemysli si také nic takového; miluju tě z celé duše své, ctím tě a jsem ti za všechno povděčen jak jen možná; avšak poněvadž vím, že mi jenom dobrého přeješ a že chceš, abych byl šťasten, nesmím tě uposlechnout, neboť učinil bych se svrchovaně nešťastným a to právě chceš ty zamezit. Krom toho, otče drahý, zaslíbil jsem se již s Xenií Osipovnou, dal jsem jí slovo a ty víš, že nikdo z Kareninů daného slova neruší!« »To je důvod!« zvolal po malé přestávce hlubokým, pevným hlasem starý Karenin. »Dané slovo se rušit nesmí, ale může býti vráceno! Pokusím se tedy, zdali by paní Bulgarinová sama od tebe neupustila!« »To bys mne musil, otče, u ní jenom zlehčit!« zvolal prudce Alexandr.

»Zlehčit, svého jediného syna zlehčit před dámou, kterouž nepovažuji za spůsobilou, aby se stala tvojí ženou, o ne, toho se neboj! Na- 3or opak, povím jí, jak tě miluju, jak si na tobě zakládám a budu hledět ji pohnouti, aby tě ze slibu propustila. Je-li tak šlechetná, jak se tobě jeví, vyhoví jistě mojí prosbě! . . . Neboj se také, že bych k ní snad mluviti chtěl příkře, urážlivě nebo neslušně! Zena, ve kteréž se mému synu zalíbilo, má právo na všelikou šetrnost a slušnost, co mne se týče. Buď tedy kliden, pohoršli- vého nespůsobím nic! Také ti dávám čestné slovo: neupustí-li od tebe, nepromluvím již ani slovem proti vašemu sňatku a nic také proti němu nepodniknu. Učiním prostě svoji povinnost, dada vám oběma výstrahu a pak se vašemu rozhodnutí podrobím.« Takto domluviv vzal Karenin klobouk, podal synovi ruku a odešel.

* * * Vystoupiv nahoru na palubu jal se Karenin otec bez průtahu hledati paní Bulgarinovu. Našel ji arci bez velkých obtíží a poprosil ji ihned o rozmluvu; avšak paní Xenia Osipovna, tušíc něce nepříjemného odvětila, že ho bude očeká- vati ve své kabině teprve po odbyté polední snídani. Tím poskytla mu nevědomky lhůtu, aby si dokonale rozmyslil, co by jí říci nebo nabíd- nouti měl; starý Karenin této lhůty také pilně využil, a když po polednách do její kabiny vstoupil, měl plán úplně již promyšlený a byl s to mluviti hladce, klidně a krátce.

»Máte, milostivá paní, již asi nějaké tušení, proč přicházím vás znepokojit . . .« pravil po obvyklé pokloně a malinko se pozastaviv pokračoval: »Můj syn Alexandr oznámil mi, že si s vámi vyměnil slib manželský . . . Milostivá paní, nedomnívejte se, že o vás nepříznivě smýšlím, jsem ochoten podati vám důkaz, že iest tomu naopak; avšak nemějte mi také, snažně prosím, za zlé, když vás beze všech okolků, ale ovšem uctivě poprosím, abyste mému synu slovo vrátila . . .« »Já to mám učinit? . . .« zvolala rozpačitě Xenia Osipovna. »Nemám k tomu ani nejmenší příčiny ... a krom toho nedovoluje mi ani svědomí, abych zarmoutila mladého muže, kterýž mne opravdu miluje . . . Proč jste toho, prosím, nezkusil u pana syna?« Karenin klidně a co možná měkce odvětil: »Zkusil jsem toho, milostivá paní, ale bez úspěchu. Máte pravdu, on vás velmi miluje . . .« »Nuž tedy,« vpadla mu vlídně do řeči Xenia Osipovna, »proč pak žádáte, abych mu slovo zrušila?« »Protože vy, milostivá paní, nemilujete jeho,« zvolal pevně Karenin.

Paní Bulgarinová zasmála se spusobem na divadle obvyklým a pravila se strojenou veselostí : »Pane Karenine, kdybych chtěla použiti obnošeného již vtipu, řekla bych vám: vy si nelámete jenom moji hlavu, vy lámete si i moje srdce, hahaha! . . . Prosím vás — ale nebučíte uražen! — kdo pak vám to namluvil? . . . My ženské nevyznáváme horoucími slovy svoji lásku, to není u nás zvykem ani spusobem, to ráčíte zajisté vědět, ale zapomínat! Naše láska je zpravidla němá aneb aspoň velmi málomluvná, to jest u nás ne psaným zákonem přírody a psaným zákonem mravu, v němž jsme byly vychovány. A pro šetření tohoto zákona snad obviňujete mne z nelásky?« »Ne to, milostivá paní!« odpověděl s lehounkým, ironickým úsměvem Karenin. »Ze společenský a ženský mrav mistrovsky šetříte, všichni vám za cnost pokládají^! Pro vaši zdrželivost neviním vás z nelásky, já vás vlastně neviním vůbec! Nikdo nemůže za svoji přirozenost a nikdo také přes svoji přirozenost nevyspěje. Někdo je pln citu a schopen lásky nejvyšší, jiný zase není s to se zamilovat. Ani tomu ani onomu nelze proto činit výtky, ale ovšem může se žádat aneb aspoň důtklivě radit, aby se osoby s takovýmito protivami nebraly za muže a ženu. Můj syn, mi- lostivá paní, jak jste asi již poznala, je měkký, citlivý a, jak se říká, zamilované povahy; vy však, milostivá paní, jste dle mého přesvědčení tak asi jeho protivou a již proto myslím, že ho nemilujete. Vy byste snad dovedla býti jeho dobrou přítelkyní, — ale — odpusťte — nikoli milující ženou.« 3°5 »Tak vy tedy, pane Karenine, soudíte, že ženštiny, kteréž nedovedou horovat a láskou očividně zmírat, vůbec za ženy se nehodí, hahaha!« prohodila poněkud sarkasticky paní Bulgarinová.

»Vůbec? To nikoli!« zvolal důrazně Karenin. »Ony mohou býti výbornými ženami, ale nikoli takových mužů, jakým je můj syn! ... Vy byste byla, milostivá paní, a budete asi také znamenitou paní muže chladnějšího, střízlivějšího, energičtějšího a staršího; můj syn však nebude pro vás mužem vhodným ani vám trvale milým . . . bojím se, ba jsem přesvědčen, že nebudete šťastni, ani vy ani on!« »Taková proroctví dělají se před každým asi desátým sňatkem, a přec se málo kdy osvědčují,« prohodila trpce paní Bulgarinová; »za to však víme ze zkušenosti, že většina tak zvaných nezdařených manželství náleží do řady těch sňatků, kterým se věstilo největší štěstí. Proroctví přišla již vůbec o všechen kredit!« »Nedivím se, milostivá paní,« pravil klidně Karenin, »že takto mluvíte; vy zase "neračte se divit, že jakožta starostlivý otec a lidí znalý muž vás přemluviti se snažím. Mohl bych uvésti ještě řadu důvodů proti vašemu zasnoubení s Alexandrem, kterýmž byste v mysli a srdci musila dáti za pravdu; avšak vzdávám se toho jsa jist, že vy, jakožto dáma duchaplná a světa znalá, o nich UouiAn na moři, 3Q tak dobře víte, jako já, a přikročím již k návrhu. Milostivá paní, prosím vás snažně a zapřisáhám vás při všem, co vám milého jest a drahého: upusťte od mého syna a nečiňte nešťastným jeho a nespokojenou sebe! . . . Vím, že žádám tu na vás oběf velikou, avšak jsem také ochoten po- skytnouti vám za ni všechnu možnou náhradu ... Milostivá paní, co nyní řeknu, nepovažujte za výraz nějakého snad nízkého nebo urážlivého smýšlení, jest to jenom důvěrná přímost, kteráž se nám, kupcům, v praktickém životě často osvědčuje: mohou-li vám vezdejší statky býti jakousi náhradou za oběť, již na vás žádám, rcete, stačil by čtvrt milionu rublů? Nestačí-li, jsem ochoten obnos zvýšiti « Paní Bulgarinová povstala s jakousi tragickou vážností s křesla a zvolala hlasem silným ale smutným, jako žena v hlubinách srdce uražená: »Pane Karenine, co pak jsem provinila, že se osmělujete učiniti mi návrh takový? Čím odůvodníte to nízké o mne smýšlení? Kdo dal vám právo, považovati mne za tak podlou, že bych za peníze slib zrušila?« . . .

»Prosím opětně za odpuštění, milostivá paní,« odmlouval co možná šetrně Karenin, »mezi námi jest dosud velké nedorozumění. Oč vás prosím není ničím nemravným; naopak, kdybyste mé prosbě tak neb onak vyhověla, učinila byste skutek záslužný. Uvážíte-li chladně všecky okolnosti, dospějete k přesvědčení, že by byl váš sňatek s Alexandrem pro vás oba, zcela jistě pak pro něho neštěstím. Já aspoň jsem o tom nezvratně přesvědčen. Upustíte-li tedy od slibu vám Alexandrem daného, odvrátíte od něho neštěstí, a to bude velkou zásluhou o naši rodinu; tato zásluha pak by byla hodna odměny ze jména, když souditi lze, že by vám zřeknutí se toho sňatku spňsobilo také hmotnou ujmu. Prosím vás tedy, milostivá paní, abyste naší rodině a mému synu, na němž si tolik zakládám a jejž nade všechno miluju, dobrý skutek učinila a za ujmu, již tím utrpíte, slušnou náhradu přijala; neosvědčuji vám žádné nízké smýšlení a nepod- kládám vám nic podlého. Toho bych se nikdy neodvážil, ale jsem ovšem, jakožto kupec, zvyklý jednati bez obalu a přímo. Nuže, milostivá paní, vyhovíte mé prosbě a přijmete, co vám v nej- lepším úmyslu a se vší úctou nabízím?« »Nikoli!« zvolala pevně Xenia Osipovna. »Výklad, jejž jste ku svému návrhu právě podal, zbavuje mne arci povinnosti, abych se proti němu bránila jakožto proti úmyslné urážce. Připouštím, že ve vašem smyslu urážky neobsahuje, avšak s mého stanoviska bylo by přece podlostí, kdybych jej přijala. Odmítám jej tedy, pane Karenine, co nejrozhodněji.« Starý Karenin, kterýž byl po celou tuto rozmluvu paní Xenii Osipovnu bedlivě pozoroval a jejím nad míru půvabným vzezřením i důstojným chováním dosti příznivě dojat byl, ocítil se po rozhodném prohlášení paní Bulgarinové v jakémsi nápadném rozpaku, jakoby mu bylo nastalo vážné nějaké rozhodnutí.

»Milostivá paní,« pravil po nějaké přestávce, ve kteréž byl, nedbaje okolností, prudkými kroky kabinu několikráte změřil, »sebeřte, prosím, všechen svůj cit a vyslechněte poslední moji prosbu: upusťte od mého syna, kterýž se pro vás nehodí a jejž by spojení s vámi nešťastným učinilo, a uzavřete sňatek jiný, do něhož vejiti můžete s úplnou jistotou, že se vám nestane žádným žalářem ani pramenem nespokojenosti, sňatek, kterýž jest pro vás přirozenější, rozumnější a vhodnější, než spojení s nezkušeným idealistou, Alexandrem: vezměte si, milostivá paní, za muže — mne! .... Nabízím vám se vší poctivostí svoji ruku a slibuji vám, dovolávaje se všemohoucího Boha, že vás budu náležitě ctít a proti všem nepříjemnostem chránit, že vám nebudu bránit, abyste světa užívala, že vám připíšu takovou čásť svého jmění, abyste pro všechny případy dokonale byla zabezpečena, že vám nikdy neublížím a že naopak vším spůsobem pečovati budu, abych vám život ve svém domě, to jest ve vašem domě, co možná učinil příjemným Milostivá paní! Vidíte zajisté, že nejsem ještě přestárlý ani tak šeredný, abych snad odpuzoval — chcete býti mojí chotí?« Paní Bulgarinová, kterouž byla Kareninova slova patrně pomátla, zvolala nejistě: »Pane Karenine, Feodore Vasiljeviči, jaký to divný nápad? .... Jaké to žerty se mnou provádíte?« »Žádné žerty, milostivá paní, vážný, zcela vážný a poctivý záměr. Vím dobře, co činím, a také jsem pevně odhodlán dostáti slibu svému v každém ohledu. Učiniti vás šťastnou, a to šťastnou dle vašeho vkusu, bude mým úkolem i svatou povinností. Nuže, milostivá paní, přijímáte ?« »Ale, pane Karenine,« na to zase paní Bulgarinová, »vždyť jste sám prve vykládal, že se nemají bráti lidé, kteří se nemilují . . .« »To jest, milostivá paní, mladí lidé ! Člověk, který v manželství jenom lásku hledá, jako můj syn Alexandr, bude s každou ženou nešťasten, kteráž zrovna tak do něho zamilována není, jako on do ní; ale starší muž, jako jsem já, nepotřebuje a nemůže vlastně ani žádat, aby se mu dostalo ženy oplývající láskou. V takovémto vyspělém už věku stačí dobrá vůle, upřímné přá- » * ě i telství; nu a přátely snad bychom přece dovedli býti!« »Zajisté,« přisvědčila již veseleji paní Bulga- rinová a přistoupivši blíže ke Kareninovi pravila koketně přitlumeným hlasem: »Ale mně by pouhé přátelství přece nestačilo, já bych chtěla také trochu lásky. Dovedl byste mne míti aspoň trochu rád?« Karenin, jehož byla tato slova lahodně dojala, podíval se dlouhým hledem do Xeniiných krásných očí a pocítiv jakési slastné hnutí, vzal ji za obě ruce a políbiv zvolna jednu po druhé, odpověděl měkce: »To záleží na vás, milostivá paní! O mně neračte pochybovat!« »Tak tedy ve jménu Páně!« zvolala vesele paní Bulgarinová. »Avšak Alexandra si vezmete na starost sám a vysvětlíte mu vše, aby se příliš netrápil!« »Slibuji!« odvětil Karenin.

»A ještě něco, ještě jedna podmínka,« doložila paní Xenia Osipovna. »Abych byla úplně jista, jakož abych měla usnadněno setkání se s Alexandrem, oznámíte mu to ještě dnes a představíte mne také ještě dnes jakožto svoji nevěstu!« »1 tomu se ochotně podrobuji,« odpověděl pevně Karenin; »vy za to napíšete mi ihned list, kterýmž Alexandrovi oznamujete, že mu vracíte manželsky slib a že jste přijala slib ode mne!« Paní Bulgarinová odvětila po krátkém rozmyšlení : »Svoluji!« Podávajíc pak Kareninovi ruku na znamení docílené shody pravila svudně-vděč- ným tónem: »Pane Karenine, manželské zaslíbení ztvrzuje se obyčejně ne pouhým rukoudáním, nýbrž také upřímným políbením!« Karenin odpověděl s úsměvem: »Zajisté, ale jenom u mladých lidí! Políbení mužů starších nemá pro ženské ceny . . .« »Kdo pak vám to řekl?« otázala se skoro vážně Xenia. »Muž vašeho věku a tělesného stavu je pro nás ještě mužem úplně cenným — protož, smím-li prosit ... !« Xenia Osi- povna objala Kare- nina a vtiskla mu na rty dlouhý, jadrný polibek. Karenin choval se při tom celkem jenom trpně, ale Xenia pocítila přece, když byla svoje kypré rty na jeho ústa přitiskla, že ji dosti silně k sobě přitiskl, a to bylo jí dobrou věštbou.

Potom sedla si, Kareninem požádána, ke stolku a, ježto parník právě u jakési stanice byl zastavil, napsala rychle list tohoto znění: »Drahý příteli!

Váš pan otec, jemuž Vaše blaho a štěstí jde nade všechno, přesvědčil mne, že se pro Vás nehodím a že bych Vás, ovšem proti své vůli, učinila nešťastným. Děkujíc Vám tedy za všechnu Vaši přízeň, vracím Vám slib manželský a činím Vám vědomo, že jsem přijala návrh Vašeho pana otce, kterýž se mi sám za muže nabídl, abych zřeknuvši se sňatku s Vámi, nezůstala o sobě. Doufám, že oželíte ztrátu ženy, kteráž by Vás jistě brzy byla omrzela a že mi zůstanete přítelem.

Xenia Osipovna Bulgarinová.u Feodor Vasiljevič Karenin schváliv znění listu složil i zalepil jej a odnesl sám svému synu, jeir^l nejprve ústně výsledek své návštěvy u paní BulfPínové oznámil a pak teprve, jakožto důkaz hotové události, list doručil.

»Otče, bud s~uí šfasten — a miluj ji I...« 314.) Román na moří.

Na Alexandra Feodoroviče učinily otcova zvěst! a Xeniin list dojem zrovna zničující. Tvář jeho pokryla se hlubokým smutkem, oko se zkalilo a ústa nebyla s to pronésti slova. Otec vida jej takto bolem zničena přistoupil k němu, sevřel jej v náruč svou a líbaje ho na čele zvolal měkce: »Sášo můj, nermuť se! Co jsem učinil, jenom z lásky k tobě jsem udělal! . . . Buď zmužilý, nepoddávej se citu a pomysli si, že jest to řízení Boží, tobě k dobrému . . . Čas zhojí ránu, kterouž jsi utrpěl a štěstí junácké přinese tí ženu neméně krásnou, ale pro tebe vhodnější . . . Podrob se moudře osudu . . . !« Alexandr maje hlavu na otcově hrudi složenu odpověděl toliko: »Otče, buď s ní šťasten a — miluj jiU X.

1 arnik »Vladimír Monomach« konal klidné svou cestu dále směrem k Suezskému průplavu, kolem slavného historického panoramatu, jejž tvoří ostrovy: Mytilene, někdy tak kvetoucí, nyní téměř spustlý, Lemnos, jenž budí romantické upomínky na zrazenou lásku a strašné vraždy, Samos, kdež sídlil vezdy šťastný Polykrates, Chios, domnělé rodiště Homérovo, Patmos, jenž upomíná na jméno ještě slavnější, Nikaria, jež s pustých skal svých na jasně ozářené moře mrzutě shlíží, Rhodus, jehož slavné děje všechnu mysl kolem cestujících naplňují a jehož malé město v purpurovém stínu odvěkých hor snivě se rozkládá, a jiná místa věčně památná.

Cestující, kteří dle svého vzdělání pro tato dějiště nezapomenutelných událostí smysl měli, byli téměř ustavičně na palubě a bavili se historickými upomínkami, jakož i porovnáváním minulosti se stavem přítomným. Většina passažeríi arci pro vše to interessu neměla a krátila si čas nebo nudila se dále dřívějším spůsobem, při čemž arci klep hlavní měl úlohu. Dvojí nikterak nepředvídané a proto obecně překvapivší zasnoubení, slečny Isaury s Pisemským a paní Bul- garinové s Kareninem otcem, drželo se arci v popředí a zaměstnávalo dlouho jazyky hovorných pánů i ženštin. Také když už »Vladimír Monomach« po několika zastávkách Egejské moře byl opustil a Středozemní moře brázdě mocným letem ku břehům Egyptu spěl, zaměstnávala se jím společnost v salóně.

Bylo po velké snídani a kapitán Avramov, nemaje za trvající klidné povětrnosti venku na velitelském můstku co činiti, »držel společnost«, jak se v salonním a námořním jargonu říká.

»Jest přece jenom zvláštní, zcela zvláštn udalosť, to dvoje zasnoubení zde na lodi!« zvolal dokousav několik sladkých mandlí, jež si byl ze slabých skořápek vylouskal. »Co jsem kapitánem, ba co na mořích vůbec se proháním, pamatuji se na jediný toho druhu případ, a to byl jeden toliko párek, zde však se nám zaslíbily hned dva párky a to z osob, jež se byly před tím druh druha sotva všímaly. Přepodivné!« »Až se to bude lidem na pevnině vypravovat,« prohodil kdosi ze společnosti, »budou to lidé považovat za pravdě nepodobnou smyšlenku. « »Zajisté,« přisvědčil Avramov; »lidé malých zkušeností prohlašují vůbec všechno za nemožné a za fantastickou báchorku, co úzký obzor jejich přesahuje. Ostatně naše událost je taková, že bych jí sám snad nevěřil, kdybych nebyl jejím očitým svědkem. My, pánové a dámy, víme sice, že se to a to stalo, ale jak se to stalo, jest nám tajemstvím. Každý by byl spíše očekával, že si dají slovo paní Bulgarinová a štábní kapitán Pisemskij, také bychom se nebyli hrubě podivili, kdyby byl Pisemského vytlačil mladý Karenin, ale že starý Karenin Xenii Osipovnu uchvátil a že Pisemskij místo paní Bulgarinové dostal tu stydlavou lilii arménskou, to je věru sběh událostí velmi nápadný.« »Jsou to každým spůsobem dva případy zcela zvláštní,« prohodil Američan Steward, »avšak nepochopitelného v nich nevidím nic. Tak zhruba soudě řekl bych, že tu zahrály veselý kousek — peníze. Starý Karenin má více peněz než mladý, o Pisemském ani nemluvě — jeho vítězství u paní Bulgarinové jest tedy zcela přirozené; že pak slečna Isaura dcerou arménského milionáře jest, vy všichni víte, i nemůže nám tedy býti s podivením, že si získala statného důstojníka, kterýž se paní Bulgarinové sice dvořil, ale nikterak zadati nezamýšlel. Paní Bulgarinová udělala dobrý obchod a Pisemskij — ještě lepší.« »S jednoho hlediska jest vaším výkladem věc arci vysvětlena,« namítl Avramov, »avšak s druhého zůstává přece záhadou. Je pravda: Pisemskij a Xenia Osipovna udělali dobrý obchod, ale jak stalo se, že jim byl nabídnut? Co sblížilo pojednou Pisemského s Isaurou tak mocně, že následovalo ihned zasnoubení, a co přimělo starého Karenina k tomu, že nabídl ruku svou — a zajisté nikterak ruku holou — dámě, o kterouž se dosud, pokud zjevno bylo, ani dost málo nezajímal?« »Doufejme, že se nám i to vysvětlí,« pravil chladně Steward; >a nevysvětlí-li se, co na tom?

V zásadě bude nám věc i tak jasna: jedny hnala láska a druhé vábily peníze.« »Touto formulí událost naše vysvětlena není!« zvolal doktor Sacharov, kterýž se byl ku společnosti přidružil; »starého Karenina asi nehnala láska a peníze ho jistě nevábily, tot? jasno samo sebou.« »A kdož ví, nevzplanul-li on přece uvnitř nezkrotitelnou touhou po té krasavici ?« namítl Avramov.

»Nezdá se!« prohodil suše Sacharov. »Všimněte si jen, jak chladně si starý Karenin i po zasnoubení vede! Chodí sice pilně s paní Bul- garinovou a chová se k ní dvorně, avšak kdo aspoň jednou ve svém životě zamilován byl, uzná ihned, že mezi těmi dvěma není lásky nižádné. To bude sňatek čistě konvenční — ostatně po svatbě ještě není!« »Není,« ozval se opět Steward, »ale bude jistě! Na starého Karenina bych vsadil všechno. Jeť on z mužů, kteří nikdy slova svého neruší, ať se děje cokoliv. Za to ručí už jeho vzezření, jeho — abych tak řekl — přírodou na odiv postavená povaha . . . Kdybyste bedlivěji pozorovali chování se starého Karenina ve společnosti paní Bulgarinové, připadl by vám bezděky na mysl obecně známý typ starších pánů, dobře zachovalých vdovců, kteří, ačkoli sopka jejich lásky už dávno vyhořela, přece znovu oženiti se chtějí, ale se svými vyvolenými tak zacházejí, jakoby si to verbovali jenom vyššího druhu hospodyně, zdvořile sice a veskrze slušně, ale chladně a na snoubence až přes příliš rozumně. A přece bývají z toho sňatky docela slušné, ba namnoze velmi šťastné.« »Však také velmi neblahé, jež končí bud velikým skandálem nebo nějakou katastrofou!« zvolal skepticky Sacharov. »To bývá často zejmena v případech, když si starší, již silně obehraný pán béře ženu mladou, krásnou a požitků chtivou.« »Ale takovým Karenin otec není,« odvětil dů azně Steward; »Karenin je muž v plné ještě síle, zdravý a zajisté příjemný, pro mladou vdovu jako stvořený. Paní Bulgarinová není žádná naivní začátečnice, prodělala již leccos a může býti s ním docela spokojena. On ovšem s ní také!. .. Konečně, Karenin je velký boháč a snese každým spůsobem sňatek třebas i volnějšího druhu, jakýž se namnoze s plným vědomím a klidem uzavírá v kruzích ruské aristokracie. Hůře by asi bylo, kdyby si byl paní Xenii Osipovnu namluvil jeho nezkušený, syn . . .« Steward jako úmyslně nedomluvil. Lodní kapitán Avramov pak uchopiv se opuštěné nitky doložil: »A není daleka domněnka, že se tak státi mělo! Jsou aspoň lidé zde na lodi, kteří prý vypozorovali. že si mladý Karenin paní Bulgari- novou silně nadcházel a kteří následkem tpho soudí, že si starý mladou koketní vdovu jenom proto namluvil, aby od ní svého syna zachránil.« »To by mohlo býti!« zvolalo najednou několik hlasů a kdosi prohodil významně: »Proto asi chodí mladý Karenin tak smutně s místa na místo, nemluví téměř s nikým a mezi V 0 námi se skoro již ani neukazuje. Žádným spu- sobem nejeví nad otcovým zasnoubením nějakou radost!« »Kdyby, velectění pánové, vaše domněnky pravdu vystihovaly,* pravil vážně doktor Sacha- rov, »byla by věc ještě povážlivější; neboť pak mohli by se přátelé Kareninovy rodiny obávati zla dvojího: nešťastného manželství otcova a nějakého nerozvážného činu synova . .

»Ale k čemu ten pessimismus, příteli?« zvolal skoro káravě Steward. »Ono je sice všechno možné, ale právě proto může se také soudit, že z celé té ženitby nepojde nic zvláštního, ani žádné valné štěstí, ani žádné zrovna neštěstí! U nás v Americe uzavírají se sňatky nejdobro- dmžnějších spůsobň — ovšem vedle většiny přísně normálních — a výsledek bývá často až Román na moři. 41 překvapující. V manželských věcech je vůbec těžko dělat proroka.« Mezi tím, co pan Steward takto mluvil, vešel do- salónu mladší z lodních důstojníků a vyzvěděv rychle, o čem se mluví, ujal se slova a pravil vesele: »Slyším, že mluvíte, pánové a dámy, o ženitbě starého pana Karenina — mám k tomu pikantní příspěvek Stál jsem před chvílí v otevřených dveřích své kabiny, kteráž je, jak víte, zde nahoře na palubě; kouřil jsem darovaný mi doutník lepšího druhu a držel jsem se trochu více uvnitř, aby mi na větru příliš rychle nehořel. Následkem toho nebylo mne z pozdáli vidět. Co tak kouřím, jde okolo, jaksi hluboce zamyšlen, mladý pan Karenin a za ním chvátá obstárlá komorná kněžny Volkovské, slečna Věra Jefremovna. Dohonila ho a praví s jakýmsi jedovatým přízvukem: »Pane Karenine, dovolte, prosím, abych vám projevila svoji soustrast?! Přišel jste o krásnou nevěstu, ale nedělejte si z toho nic — ten krásný pták zůstává v rodině, hahaha! . . . Buďte rád, že laskavý otec váš ten osud s vašich beder sňal! . . . Budete-li rozumný, můžete mít z toho obratu znamenitou výhodu ... Znáte přec tragédii německého básníka Schillera, jež se nazývá »Don Carlos«? Jakž byste jí neznal! .... Nuže ten Schillerňv princ don Carlos byl milencem svojí krásné mladé macechy, kteráž byla prvotně jemu určena, a byl by mohl svého štěstí užívati až do přesycení, kdyby se nebyl zapletl do úkladů proti otci . . ! Prosím vás, zůstaňte s otcem na dobré noze, zůstavte mu břímě manželského svazku a — buďte šťastným donem Carlosem! Gratuluju vám z plna srdce, hahaha! Gratuluju!« — Mladý Karenin neodpověděl, nýbrž obrátil se pohrdlivě od kousavé panny a sestoupil zvolna dolů, do kabin. Co tomu vzácná společnost říká? Je to nápad té ženštiny!« »Jest to cynismus vyššího druhu,« prohlásil s patrnou nevolí Američan Steward, »cynismus, abych tak řekl, nestoudný a u ženské dvojnásob urážlivý.« »Nepohoršujte se, příteli, nad naší starou komornou,« pravil konejšivě Sacharov; »Věra Jefremovna je přestárlá panna, kteráž v mladých letech mnoho trpkých zkušeností prodělala, mnohých sklamání doznala a následkem toho velmi jizlivou se stala. Avšak jizlivým jest u ní toliko jazyk; ona mstí se břitkou řečí za všechna příkoří, jichž v životě doznala, ale skutkem neublížila by nikomu. Ve věcech lásky je škodolibou, nic více, a kdo historii jejího mládí zná, ji omluví.« »Té morálce nerozumím,« odvětil jaksi po- hrdlivě Steward, »aby omlouván byl ten, kdo nemilosrdně rány zasazuje snad jen proto, že i jemu bylo kdysi ublíženo. Zásadě odvety ještě rozumím, ačkoli ji neschvaluju, ale mstíti se a chladit si žáhu na lidech nevinných aneb dokonce neštěstím postižených, jest u mne nízkou podlostí.« »Pane Stewarde,« na to zase Sacharov, »ne- račte zapomínati, že se má každé zvíře posuzovati dle své přirozenosti, za niž nemůže, a každý člověk dle toho, co okolnosti, lidé a osudy z něho učinily. Skutek o sobě zůstává před mravním zákonem arci tím, čím jest, avšak míra osobní viny se mění a o tu nám právě jde.« »Nehádejme se o tom,« zvolal pozměněným hlasem Steward, »takové akademické rozpravy nehodí se do naší společnosti; vizte raději tamo štábního kapitána Pisemského, jak září štěstím, jak svou mladistvou nevěstu baví! Na tom je vidět štěstí, co?« Někteří pánové vyhlédli oknem na palubu a spatřili skutečně Pisemského, kterýž zvolna ku předu postupuje, slečnu Isauru vesele bavil a při tom, jak se říká, blažeností jenom zářil.

»Ten je opravdu šťasten!« prohodil Avramov.

»A může také mluvit o štěstí!« doložil důrazně Steward. »Potácel se již nad propastí, a Fortuna vytáhla ho za pačesy do sedmého nebe. Jenom dovede-li se Pisemskij k tomu štěstí připoutat! . . .« r »Jak to myslíte,« otázal se kdosi ze společnosti, »Pisemskij že se potácel nad propastí?« Steward chystal se nějak odpovědět, ale v tom rozlehla se z pozdálí, jako z nitra lodi, střelná rána. Všichni se zarazili. »Co to?« otázalo se několik pánův najednou.

»Nepochybně střelil někdo s paluby po delfínu nebo nějakém ptáku,« prohodil doktor Sa- charov, jenom aby se něco řeklo.

»Ale to není dovoleno!« zvolal znepokojen lodní kapitán Avramov. »Pane poručíku, jděte věc vyšetřit!« 326 SERVÁC HELLER Mladší lodní důstojník chopil se čapky a od- kvapil. Avšak již za chvilku vrátil se s vyděšenou tváří- a hlásil třesoucím se hlasem: »Pane kapitáne! Vzácná společnosti! . . . . Stalo se neštěstí! . . . Mladý Karenin se ve své kabině zastřelil!« »Je-li možná?!« zvolalo několik hlasů najednou. »Doktore, pospěšte mu na pomoc!« Sacharov vyběhl bez čapky ven, ale lodní důstojník hledě za ním zavrtěl hlavou a pravil: »Ten jde na darmo — Karenin střelil se velkolepě!« Po tomto rohlášení vyhrnulo se všechno ven na palubu a kapitán Avramov vzal na se vážnou tvář úřadní.

Netřeba zajisté teprv široce vypravovat, že spůsobila samovražrja mladého Karenina na »Vladimíru Monomachu« nesmírný rozruch. Událost' taková pobuřuje ve velkých městech široké okolí a na venkově celé obce, na moři pak, kde jako v plovoucím hotelu o několika oddílech sražena jest četná společnost ponejvíce klidných cestujících, kteří nezměrnými spoustami vod od »světa« odděleni, na čas společného osudu a nebezpečí takřka jednu rodinu tvoří a na všechny mimořádné věci nesmírně citlivými jsou, činí dojem a rozvrat skutečné katastrofy.

Všechno bylo polekáno, vyděšeno a jako zdrceno. Všechen smích ustal, všechno veselí umlklo.

Nikde se nerodil vtip, nikde se nedařila zábava. Mluvilo se sice mnoho, ale trhaně, nesrovnale a dušenými hlasy.

Trvalo dlouho, než se společnost v první a druhé třídě poněkud vzpamatovala a ještě déle, než se jí vrátil dřívější klid.

Kapitán Avramov přivolav lodního lékaře, mladšího důstojníka, prvního kormidelníka, doktora Sacharova a z každé třídy dva důvěrníky, vykonal úřadní komissi. Lékaři zjistili písemně, Že Alexandr Feodorovič Karenin zemřel, pro^ střeliv si revolverovou kulí iomillimetrového kalibru hlavu od jedné skráně ke druhé, tak že veskrz proletěla a do protější lodní stěny se zaryla; na to sepsán krátký protokol, ve kterémž zaznamenáno, že zesnulý žádného pořízení nezůstavil než toliko otevřený list, na němž třaslavým písmem bylo napsáno: »Otče!

Odpusť svému neštastnému synu a zapomeň na něj!... . Miluj ji a buď šťasten! S Bohem! S Bohem!

rn O • ri / » ■ 1 vuj basa!

Níže pak napsáno pevnější už rukou: »Poslední moje prosba.

Milovaného otce svého a pana velitele lodi prosím důtklivě, aby mne pohřbiti dali do lůna moře ihned, jak mne naleznou. Pány spolucestující a jich dámy pak prosím tisíckráte za odpuštění, že jim kazím aspoň na chvíli zábavu. Nechť se pro mne nikdo nermoutí!« Protokol všemi přítomnými podepsán a kapitán Avramov určil, že Alexandr Feodorovič Ka- renin do moře spuštěn bude při západu slunce, aby klausule o vykonaném pohřbu do protokolu vepsána býti mohla ještě za denního světla.

Na to opustili všichni kabinu a klíč od ní odevzdán Kareninovi otci, kterýž při celém aktu přítomen byl stoje opodál tiše a klidně, jako v naprosté lhostejnosti šílence. Vyšel také s ko- missí ven, ale obdržev od kapitána klíč vrátil se, když všichni se byli vzdálili, otevřel kabinu a vrhnuv se u mrtvoly svého syna na kolena a líbaje jeho chladnoucí čelo zvolal zoufale: »Sášo! Můj jediný Sášo! . . . Tedy marné bylo moje úsilí zachránit tě, marna byla moje oběť! . . . Zlý osud dolehl na nás! Tys' musil zahynout, protože's měl býti zachráněn; já pak, Román na moři. 42 kterýž jsem tě spasit chtěl, vrhl jsem tě v náruč smrti! ... O kéž mohu učioiti po tvém příkladu! Ale nesmím! . . . Tvá sestra nesmí pykat za nás a pak — mám odkaz po tobě, ji, kterouž jsi tak miloval. . . Pros za mne všemohoucího Boha, abych tvou vůli a slib svůj vykonal, ať s jakýmkoli utrpením a bolem, jen když poctivě a čestně!« Potom sklonil hlavu svou k bezduchému synovu trupu a maje rty své přitisknuty k jeho pravé ruce v těžkou dumu se ponořil.

Při zlpadu slunce, když byli cestující téměř plným počtem na střední palubě se shromáždili, dal kapitán Avramov rozkaz, aby pohřeb se vykonal. Loď stanula v širém moři, kotvy spuštěny a dlouhotrvajícím pískotem svoláno všechno mužstvo na palubu ku hlavnímu stožáru. Na zvláštní kapitánův povel spuštěna vlajka do polovice stožáru. Pak dáno znamení lodníkům dole u kabin čekajícím, a za chvíli vynesena nahoru mrtvola Alexandra Feodoroviče Karenina, jak po výstřelu byla nalezena, zašitá do šedé síti hamáku, na jehož koncích zavěšeny těžké dělové kule. Na to položena na prkno a donesena k otevřeným vrátkům v palubové ohradě. Přistoupil náčelník vědecké výpravy, jejímž členem Karenin byl, a chtěl pronésti krátkou řeč pohřební; avšak sotva že byl několik slov pronesl, zaštkal žalostně a nebyl s to dále mluviti. Ani professoru Sokolovu nepodařilo se promluvit, ježto kolem všechno téměř štkalo a takž ujal se slova sám kapitán Avramov a pravil sevřeným hlasem: »Buď s Bohem, mladý náš příteli! . . . Nejsme s to, slovy se s tebou rozloučiti . . . Přijmiž tedy naše němé slzy a naši vroucí modlitbu! . . . , Modleme se!« Lodníci začali říkat obvyklou námořní modlitbu za zemřelé a ukončivše ji chopili se na kapitánův pokyn zadního konce prkna a nad- zvedli jej tak, že Kareninova mrtvola po nakloněném prkně zvolna dolů sjela a pak s temnou ranou do moře zapadla. Vysoko vystříkl zpěněný proud vody, moře se na okamžik rozevřelo a pojavši do svého lůna tělo mladého muže, navždy se nad ním zavřelo. Námořníci vzdali čest, kolem stojící požehnali se znamením sv. kříže, na přídě vypáleno signálové dělo, hlavní ventil parního kotle temně zaduněl a kapitán dal znamení, aby se barriera paluby uzavřela.

Avšak než povelu jeho vyhověno býti mohlo, stala se nová událost', jež všemi přítomnými do hlubin duší zachvěla.

Paní Xenia Osipovna Bulgarinová, kteráž by a v černé roucho oděna a vrchem do černého krajkového šatu zahalena, dosud stranou stála, prodrala se pojednou s neodolatelnou prudkostí ku předu, vystoupila otevřenou barrierou na římsu lodi, rozepjala ruce daleko od sebe a vzkřiknuvši mocně vzrušeným hlasem: »Alexandře, viz svoji oběť pohřební!« vrhla se střemhlav do moře.

To vše stalo se v jediném takořka okamžiku, tak že nikdo z překvapených námořníků nemohl tomu zabránit. Avšak někteří z nich vidouce, co se bylo stalo, nečekali žádných rozkazů, nýbrž vrhli se plaveckým spůsobem rychle do vody a jali se tonoucí dámu lovit. Za nimi spustili se rychle ještě někteří s ochrannými pásy a záchrannou loďkou, nastal energický zápas s vlnami o krásnou kořisť a než se cestující na palubě z úžasu a leknutí vzpamatovali, byla paní Bulga- rinová ze slaných proudů vylovena a do záchranné lodky uložena.

Po spuštěných schůdcích vynesli ji nahoru a pak zase dolů do kabiny, kdež ji lodní lékař a doktor Sacharov s velikým úsilím, ale dosti rychle k vědomí přivedli a do bedlivého ošetřování odevzdali. Feodor Vasiljevič Karenin, kterýž v němém bolu a zděšení všeho toho svědkem byl a nikomu na žádný dotaz ani projev soustrasti neodpovídal, zvolal, když se byla Xeniina kabina na okamžik od cizích vyprázdnila: »Jak podivné jsou cesty tvé, o Pane! . . . . Hle, tato žena nalezla ve hrozném neštěstí svoje srdce!« A nachýliv se ku tváři dřímající své nevěsty, políbil jí zlehka a zašeptal: »DíKy tobě, Xenie, za ten skutek zoufalý! Ted vím, že jsi schopna lásky. Ty's jej milovala, aniž jsi o tom věděla. Toť smír nade vším, co se stalo!« Tím časem plul »Vladimír Monomach« již ' zase dále.

Následujícího rána objevila se na jižním obzoru dlouhá, nízká, šedá čára, vybíhající ve štíhlý vzpřímený bodec — šerý břeh Egyptu s majákem města Port Saidu, severní brány Suezského průplavu. O polednách vplul »Vladimír Monomach« do přístavu tohoto s báječnou rychlostí vzrostlého a nyní již světoznámého města, na jehož místě ještě na počátku let šedesátých jenom skupina oškubaných arabských chatrčí jako hromádka škeblí se krčila do táhlé písčiny mezi Středozemním mořem a bahnitou hladinou jezera Menzalé. »Vladimír Monomach« stanul na kotvách a propustiv řadu cestujících záhy zase vyplul.

Mezi těmi, již v Port Saidu na břeh vy stoupili, nalézali se Američan Stevvard a kněžna Volkovskaja se svou družinou.

Když byl parník minul poslední skupinu domkův, rozevřel se před ním dlouhý, rovný pruh vody, vroubený na jedné straně pouští a na druhé vysokou hrází z písku a kamene, kteráž jej dělí od jezera Menzalé. Cestující vyhrnuli se znovu na palubu, neboť »Vladimír Monomach« vjížděl do Suezského průplavu.

Tento světoslavný průplav vypadá jako každý jiný průplav větších rozměrů. Malebným není nikterak. Na právo a na levo prostírají se do dálky nekonečné na pohled pruhy šedožlutého písku a nabývají, čím dále na jih, tím větší výše. Sedmdesáte stop je průplav široký a šestadvacet hluboký. Přes oba břehy přetéká ustavičně, jako mouka, jemný prach a písek okolní půdy, přinášeje parním baggrům stálou práci. Tu a tam potkává se nějaký větší nebo menší parník anebo pluje se kolem baggru, který jako tvrz nějaká na vodě stojí a jehož mužstvo s modrými košilemi kolemjedoucí passažery zvědavě si prohlíží. Stanic je málo a ty jsou bídné: chalupa, pes a dva hlídači.

Tak vypadá ta slavná vodní dráha, jež nesmírné sumy peněz stála a také nesmírné sumy akcionářům vynáší.

Na palubě »Vladimíra Monomacha« bylo ticho a smutno. Cestujících bylo již velmi málo a ti, kteří zbyli, málo spolu obcovali Všechna družnější společnost byla rozbita a z větší části již rozprášena. Z osobností, jež se dříve kupily kolem kněžny Volkovské a paní Bulgarinové, byli na palubě již toliko Pisemskij se svou nevěstou a její otcem a paní Bulgarinová s kupcem Kare- ninem. Avšak paní Bulgarinová byla churava a Karenin trávil větší část dne v její kabině, tak že Pisemskij se slečnou Isaurou a starým Arméncem sami na sebe byli odkázáni. Členové vědecké výpravy zmocňovali se zvolna paluby rozestavujíce po ní'svoje aparáty, stroje a pomůcky a společenský život se z »Vladimíra Monomacha« vždy více a více vytrácel.

Po bouřné a deštivé noci stanul parník na úsvitě nového dne v Suezu, konečné stanici průplavu. Zde vystoupili zase někteří cestující a »Vladimír Monomach« pozbyl již docela rázu lodi dopravní. Proslulé přístavní město Suez, od nesčíslných již touristů zevrubně popsané, skvělo se ve zlaté záplavě ranního slunce a přístav jeho byl naplněn evropskými vlajkami. Z »Vladimíra Monomacha« vyhrnulo se všechno na břeh — jenom kupec Karenin zůstal a slunil se nějaký čas na hořejší palubě, načež opět zalezl, aby hlídal svoji chorou nevěstu.

Za Suezem, když byl parník obeplul černé předhoří, kdež prý Israelité přes Rudé moře přešli a Faraonovo vojsko ve vlnách zhynulo, nastává panorama zcela nové. Na obou březích Rudého moře strmí k obloze mohutné pyramidy skal, jejichž barvy ustavičně se mění a kteréž jako umělé bastiony na sebe se kupí. Obrovské tyto skály a štíty jsou dosud málo prozkoumány a na bezpříkladně pusté břehy těchto pásem vstupuje asi málo kdy lidská noha. Na celém arabském břehu není vidět ani stromku ani traviny a břeh africký není veselejší. Voda kolem parníku je průhledná, jako čistý smaragd a v ní prohánějí se různé druhy ryb a rybek. Tu a tam Román na moři. 43 vynořuje se nad hladký,povrch moře hltavý žralok a cestující vidí, kterak svou ohromnou tlamou celé roje rybek pohlcuje.

»Vladimír Monomach« plul dnem i nocí bez nejmenšího vyrušení Rudým mořem a minuv Masavu blížil se rychle k Adenu. Avšak sotva že byli službu konající námořníci v dáli spatřili rozevřenou nezměrnou hladinu moře Arabského, nastal na palubě nepokoj.

V kajutách cítili všude již delší dobu zápach kamennouhelného plynu a zápach ten ustavičně se vzmáhal. Aby příčinu toho objevil, dal kapitán Avramov otevřití přední záklop od skladu uhlí: vyvalil se lehký, řídký kouř, ale uhlí samo nejevilo vrchem žádnou zvláštní teplotu. Poněvadž bylo větrno, zavřen opět záklop a všichni byli přesvědčeni, že ten plynový zápach nic zvláštního neznačí.

Avšak za několik hodin naplnila se přední část lodi dýmem, a to bylo již neklamnou známSERVÁC HELLER 341 34° ROMÁN NA MOŘI . . . kupec Fcodor Vasiljevíč Karenin oblakem dýmu odnáší omdlelou ženštinu . . . iStr. 343.) kou, že se naložené uhlí samo sebou vzňalo. Kapitán sestoupil dolů, aby zjistil, na kterém místě uhlí doutná, ale musil záhy utéci, ježto se mu vstříc vy valil o ■ blak nesnesitelného kouře. Co činit? Pumpo- vati vodu na uhlí ? Členové vědecké výpravy tomu nese strašný nepokoj, ale kapitán držel je přece na uzdě.

Činěny různé pokusy, aby dým byl vypuštěn a vzduchu přístup k uhlí zamezen. Ale nic naplat. Pojednou udál se výbuch a část stropu nad uhlím vyletěla do povětří. Bylo již zjevno, že uhlí na jedné straně dovolili, aby se nestal* výbuch Mužstva na lodi zmocnil plným žárem hoří. Loď podobala se plovoucí sopce, jež každou chvíli mohla vybuchnout. Všemi otvory a štěrbinami valil se z nitra lodi černý kouř a činil pobyt jia palubě téměř nemožným.

Kapitán Avramóv ~velel sesíliti páru, aby se s ohroženým parníkem co nejdříve dostal do obvodu lidské pomoci. Ale nadarmo! Udál se nový výbuch a do vzduchu vyletěl záklop s pře* lámanými železnými sponami. Ale tím nebyla ještě plynům volnost zjednána: z nitra prostoru pro náklady ozýval se ustavičně sykavý hukot, z něhož souditi se musilo, že se oheň prudce šíří. Kouře neustále přibývalo a za nedlouho vyšlehly, po opětném výbuchu plynů, čiré plameny z křivo- lakých děr palubové podlahy.

Ted rozkázal kapitán Avramov, aby se připravily záchranné lodky, dal do uhelného žáru rychle napumpovat spoustu mořské vody a díry v podlaze ucpati plechem a smáčenými plachtami. Avšak tímto nezískáno více času, než potřebí bylo k opatřením na zachránění cestujících a mužstva.

Z předního záklopu vyšlehly zase plameny, jež vítr semo tamo rozháněl, za chvíli na to chytalo již lanoví krajního stožáru, po jehož provazech modravé plaménky jako ohnivé lasičky běhaly, shůry začaly kapat těžké krůpěje hořícího dehtu a ,než lidé na lodi věci svoje sebrati a na vzduch vynésti s to byli, sřítily se na přední palubu hořící rahna, těžké kusy doutnajících dřev a žhavé provazy proměnily tuto částí paluby v čoudivé ohniště a přenesly požár na druhou stranu lodi.

Mezi tím zazněl poplašný jekot zvonce, kterýmž se dosud vesele ke stolu zvonívalo, a hlavní ventil parostroje svolával svým teskným pískáním všechny lidi na zadní palubu Zde shromáždil se záhy zástup těch, kteří sebe a nej- potřebnejší věci rychle zachrániti chtěli. Všichni tlačili se k zábradlí čekajíce dychtivě, až se branka ke schůdkům otevře.

»Otevřeno!« zvolal venku na římse stojící námořník, avšak doložil ihned pohlednuv do středu paluby: »Pánové, dělejte cestu, nesou nemocnou!« Přese všechen kvap a postrach uposlechnuto jeho povelu a špalír utvořivší pánové uviděli s pohnutím, kterak kupec Feodor Vasiljevič Ka- renin oblakem dýmu odnáší omdlelou ženštinu — svoji nevěstu, paní Xenii Osipovnu Bulgari- novou.

Pevnou nohou kráčel starý Karenin k otvoru v barriéře, nesa na levém rameni to krásné břímě, a chtěl je sám, bez všeliké pomoci snésti po schůdcích do záchranného člunu; avšak ná- mořník, jenž byl branku v zábradlí otevřel, násilím se mu vnutil za pomocníka.

Tím časem byla již celá paluba zahalena v kouř, z něhož jenom rudé plameny šlehave pronikaly, a cestující musili bedlivý pozor dávat, aby přes římsu lodi nevykročili falešně.

Sotva že byli všichni cestující do loděk usazeni, zadul prudký vítr a rudé plameny vyšlehly se všech konců parníku. Teď spustili se dolů i námořníci — kapitán Avramov byl poslední — a odrazili za loďkami cestujících směrem k nedalekému* již Adenu.

Zatím snesl se soumrak na vody okeanu a moře bylo daleko široko ozářeno plameny hořícího »Vladimíra Monomacha.«


Holder of rights
ELTeC conversion

Citation Suggestion for this Object
TextGrid Repository (2022). Czech Novel Corpus (ELTEC-cze). Román na moři (vydání ELTeC). Román na moři (vydání ELTeC). European Literary Text Collection (ELTeC). ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001B-D7BE-B