I. Zbloudilí.

U lesa na zasněžené cestě zastavili se dva jezdcové. Padal hustě sníh, chladný vítr rozvíval ohony a hřívy ořů, již hlavy kloníce oči přimhuřovali. Jezdec po levici postaviv se do třemenů, bedlivě před sebe pohlížel; druhý krčil se do límce svého mohútného pláště. Chumelkou nebylo snadno krajinu pozorovat.

Na pravo od jezdců vypínala se stráň zarostlá temným hvozdem, na němž nyní se bílý rozkládal příkrov. Po levici, na kraji úzké pohorské cesty zazníval tesklivý šelest suchého listí, jež dosud zůstalo na keřích bukových. Pod silnicí byl hluboký ouval, nad nímž dále lesnaté vrchy vyčnívaly. Zdola znělo temné hučení říčky, jejíž rychlé vlny mráz dosud ledem nespoutal. Mrtvo a ticho bylo kolem. Jednotvárný šum vody kolem tekoucí, již viděti nebylo, dodával mrtvu zimního dne ještě více smutku.

„Marně se rozhlížím, Jasnosti, nevidím ničeho; ale již se pamatuji, co nevidět přijedeme do vsi," pravil jezdec po levici a usedl opět do sedla.

Jasnost z temna zaklela a trhnuvši úzdou svého koně jela dále; za ní její průvodce. Koně se bořili do sypkého sněhu, jenž se jim na nohy usazoval; sníh hustě padající zavál brzo jejich stopu.

Tu a tam bylo vidět u silnice osyku neb jeřáb, z jichž haluzí, jezdce uzřevši, těžkým letem ulétala vrána. Jezdcové pobádali ostruhou koně, kteří pustivše se do klusu za chvíli ustali; byli umdleni. Jeli s kopce dolů, a zas je vedla cesta do vrchu. Tu se uhýbala kolem výběžku černého lesa.

„Stavení!" vzkřikl jezdec po levici a chvatně ukazoval rukou ve stranu tu, kde temné obrysy lomenice a střechy se jevily. Uviděli též korunu rozložitého stromu, pak i druhou střechu.

„Konečně!" zahučel jezdec po pravici a sebrav citelně svého hnědouše, uháněl přímo ku stavení; průvodce jeho za ním.

Brzo zastavili se u dvou stavení, z nichž jedno chatrná byla chalupa, čelem hleděla k úzké silnici. Druhé byla stodola. Budovy ty souběžně vystavěné spojovala kamenná, klenutá brána. Byl to statek. Na doškových střechách a na bráně spočívala tlustá vrstva sněhu. Cesty ku bráně nebylo, skryla se pod sněhem.

Jezdcové zajeli vysokou závějí ku bráně; koně jejich zařehtali. Vrat nebylo. Uprostřed dvoru rozkládala holou korunu svou stará lípa, [11] pod níž se jezdcové zastavili. Průvodce hlasitě zahoukal. Sníh padal a v haluzích ozývaly se vzdechy větru. Podruhé se rozkřikl. Však nikdo se neozval, hostinný hospodář na záspi se neobjevil. Pak prosil druhého jezdce:

„Račiž Vaše Jasnost tu pod přístřeším posečkati, já ty chámy zburcuji!" A usmál se.

„Počkej, to si dopřeju sám!" A již se vyhoupl se sedla a odevzdal úzdu svému pobočníku. Vytasiv dlouhý, úzký kord kráčel ku stavení. Po záspi řinčely ostruhy jeho jízdeckých bot. Kopl do branky a octl se ve tmavé síni. Nahmatal konečně dvéře. Stanul v nízké, zasmušilé jizbě, jejíž tmavé, nebílené stěny tu a tam kouřem byly začazeny. Šero tu nad světlem vítězilo. V jizbě nebylo živé duše. Jezdec setřásl s pláště a s třírohového stříbrem lemovaného kloboučku sníh a rozhlížel se kolem. V koutě veliká kamna, studená jako venku sníh; u okna stál starý stůl, jehož křížové, široké trnože měly zářezy různých tvarů; uprostřed světnice stará kolébka divnými květy pomalovaná. Kde asi spočívá děcko, jež nedávno snad tu odpočívalo? Snad ve prachových peřinkách, bílých poduškách sněhu. Na polici bylo vidět několik hliněných nádob; byly prázdny.

„Holota! lenivé plémě!" zahučel hněvivě jezdec a odplivna si kráčel rychle ven. Šel přes tmavou síň a naběhl do dveří, jež jakmile se [12] jich dotkl, povolily. Jezdec viděl před sebou temný chlév. Neovanulo ho teplo, neuvítalo ho zabečení kůzlátka. Chlév byl pustý a studený. Rychle se obrátiv, kvapil na dvůr. Pobočník upřeně na něj hleděl, jako by tázati se ho chtěl.

„Bestie! Statek prázden, utekli z něho!" volal pán již na záspi. „Přijedeme do vsi?"

„Ano, Jasnosti, tuším, že jsme už v ní. Ano, utekla ta holota, byl jsem tamto," pravil průvodce ukazuje na stodolu. „Vše jako vymeteno, ani stébla tam není. Utekli ze statku!" Pak pomohl pánu svému, jenž byl kord zastrčil, do sedla a vyhoupl se na to sám na svého vrance. „Dál budeme šťastnější," pravil a pohlédl zběžně, ale bedlivě na zakaboněnou tvář mladého pána.

Vyjeli ze dvora. Nikdo nevystoupil z úkrytu, do kterého by se snad byl před ozbrojenými jezdci utekl, aby usmívaje se spokojeně za nimi se podíval. Zadul vítr a zavál čerstvé stopy koní. Na dvoře i ve stavení bylo ticho. Ale to mrtvé ticho mluvilo, křičelo. Sedlák opustil s rodinou svou stavení, v němž se byl narodil, v němž od nepaměti předkové jeho bydlili. Rodinnou jizbu udělali mu žalářem, pole otcovská stala se mu mučírnou. Pracovat musil na cizím ve stínu karabáče, a odměnou jeho byla lavice a dřevěný osel. Páni ssáli jeho krev a za jeho pot hodovali. Pak přikvačily ještě kobylky: [13] tu císařští, tu Burkušové-Prušáci loupili české vsi, mučíce jejich obyvatelstvo. Neblahé následky válek minulého věku nebyly odstraněny, a zas přikvačily hrůzy války sedmileté. Nezbylo sedláku nic než holé zdi, a ty mnohdy vojáci spálili. A z nich pak ještě musil platit kontribuci. Opustil je a umíral v lesích hladem. „Lenivé plémě!"

Jezdcové byli ve vsi, ale zničené. Čouhající komíny a hromada opálených trámů pod sněhem svědčily o tom. Asi sto kroků ode statku, z něhož byli vyjeli, uzřeli tři spáleniště, černá to písmena krvavých dějů, jež historie zaznamenala a věnce původcům jich uvila.

Sníh už nepadal, stmívalo se.

„To jsi pěknou našel cestu!" promluvil nemilostivým tonem jezdec po pravici svému průvodčímu. „Kde přenocujeme? Snad v tom pustém, studeném pelechu?"

„Jasnosti, zajisté přijedeme ještě k nějakému obydlenému stavení. Dovoluji si poníženě poznamenat, že zajisté všichni ze statků neprchli."

Pán zahrabal hlavu svou do pláště. Šerem přibývalo chladu a ostřeji vál vítr, jenž se teď proti jezdcům obrátil. Jeli dále cestou do vršku. Šerem zimního večera nezaplálo ani jediné rudé světélko, jež by je, jako maják bludné plavce, do zátiší teplé světnice zavedlo.

Po chvíli zastavil se jezdec velitel. Pozbyl naděje, že najdou nějaké obydlené stavení. Nevábila ho jízda studenou nocí, a protož chtěl se obrátit, aby přenocoval pod střechou opuštěného statku. „Obrať," pravil mrzutě, ale ihned zarazil. Průvodčí jeho sebou trhl a nahnuv se do předu obrátil hlavu na levo, aby levé ucho lépe slyšelo.

Tichým večerem zazněly krásné zvuky vážné, velebné písně. Jezdcové slyšeli ženský hlas a dětský alt a zdálo se, že v ně se mísí hluboké, temné tony mužského hrdla. Slov nebylo slyšet. Pohlédli na horu, viděli skupení starých stromů, jež vypínaly se k šedým oblakům.

„Ej ku předu, tam zpěv!" A jezdec velitel hnal hnědouše svého do vršku a za ním pádil jeho pobočník.

Stanuli nedaleko stromů, za nimiž se objevilo stavení podobné onomu, jež nejprvé byli navštívili. Stodola, chalupa a mezi nima brána, před níž stálo několik lip; chalupa byla chatrna a nachýlena jako babička. Vráskovitou, zvadlou tvář babičky nevýslovným kouzlem milou činí láskyplné oči. Světlo v oknech za zimního večera je bludnému poutníku milým, vábným okem. Vetchá chalupa byla slepá, nebylo záře v její oknech. Smutné to stavení. A přece zazněl uvnitř zpěv. Za zavřenými vraty ozval se teď zběsilý štěkot psa. Jezdcové dojeli bez rozmýšlení ku bráně, na niž průvodce hlučně zabušil.

II. Odměna za přístřeší.

Zpěv umlkl a hlasitěji štěkal pes na dvoře za vraty sem tam přebíhající. Průvodčí znova zabušil a křičel, aby otevřeli.

„Kdo to?" ozval se náhle uvnitř hlas.

„Neptej se a otevři, cháme!" volal urputně a velitelsky průvodčí. Prvé byl s Jasností pokorně německy hovořil, nyní dával českými slovy průchod své rozhorlenosti.

Vrata zaskřípěla a do dvorku vjeli jezdcové. Pobočník ihned seskočil a drže hnědouše svého pána rozkazoval starému, sehnutému sedláku, jenž právě byl s těží ukonejšil divokého, chundelatého psa.

„Kde máš sednici? Odveď koně do chléva."

Mladý pán přešlapuje ve sněhu upomínal o teplý byt.

„Zaveď koně, rychle. A což jsi tu sám? není tu nikoho, aby nás zavedl do světnice?"

Stařec obrátil se a uzřev na záspi chlapce, jehož si byl dosud nikdo nevšiml, zavolal ho. „Zaveď milostpány do světnice, rozsviť a přines mi světlo také do chléva."

Pobočník prosil pána, aby šel za chlapcem, sám že dohlédne ještě na koně. Chopiv oře pánova vedl jej za sedlákem do chléva, jenž síní [16] jen od světnice statku byl oddělen. Po chvíli objevil se chlapec drže v ruce borovou, planoucí louč. Světlo její ozářilo temný chlév a čekající u dveří lidi a koně. Sedlák zaved opatrně umdlené běhouny, uvázal je a odstrojoval. Na vše dohlížel průvodčí Jeho Jasnosti. Chlapec zastrčiv planoucí louč do skuliny dřevěné stěny pohlížel zvědavě na cizince ve tmavém plášti, na koně a na jejich sedla i řemení, na němž se stříbrné kování lesklo. Byl bos, tmavé jeho vlasy padaly mu do čela, pod nímž zářily jiskrné oči; tvář jeho byla snědá a vyhublá. Měl na sobě pouze košili a vyrudlé brslenky.

Temné se ozvalo bučení. Cizinec teď teprva spozoroval v koutě vychrtlou krávu, na níž srst se ježila. „Tak," pravil, když byl sedlák koně odstrojil, „teď jim podestel a zasyp ovsa."

„Milostpane, nemám čím zastlat."

„Což je to tam?" a ukázal na hromadu slámy, již ve druhém koutě chléva zahlédl.

„Tou krmíme, prosím, svou plavku. Je to poslední sláma, brzy nám už dojde —"

„Lžeš! Rychle podestel, anebo —"

„Milostpane, jen jediná kráva nám zbyla, ostatní nám už všechny pobrali anebo pošly, a ta už dlouho také — dá nám přece trochu toho mléka — je tak zle, milostpane —"

„Jen se stav, ty starý lišáku. Půjdeš, anebo —" a pokorný průvodčí švihl bičem, jejž v ruce držel.

Stařec se zvolna obrátil a vzdychnuv odcházel.

„Plavce slámu brát nesmíte!" ozval se zvučný dětský hlas.

Oba mužové překvapeni hleděli na chlapce, jenž byl se starcovi do cesty postavil. Sedlák se zalekl, cizinec se však brzo zpamatoval, zdvihl ruku a chtěl chlapce udeřit bičem.

„Milostpane, vždyť nemá rozumu!" Pak pravil přísně, ačkoliv ne tvrdě: „Jiříku, pusť, poroučím ti!" A chlapec svěsiv hlavu ustoupil.

Stařec shýbl se ke slámě, pak opět vztýčiv se pohlédl na cizince. Ve zraku jeho četl předešlý rozkaz, i rozestíral slámu pod panské koně.

„Jen ještě, ještě!" poroučel cizinec.

Chlapec odešel ven. Snad nemohl vidět, jak stelou panským koním potravou ubohé plavky, jež velké, mdlé svoje oko na oře obracela.

„A teď jim zasyp a napoj je!"

„Milostpane, nemám co bych jim dal; bylo tu jen něco slámy pro plavku, a tu jsem musil —"

„Starý darebáku, nezapírej! Však já si najdu — " A vytrhnuv louč kvapil cizinec do síně, kdež se u hrubé truhly u zdi stojící zastavil. Odtrhl víko a odházel několik prázných pytlů, pod nimiž se vrstva otrubů objevila. V koutku na ošatce byla černá, zadní mouka, podobná temnému prachu.

„Co je to?" tázal se průvodčí sedláka, jenž byl za ním přišel, a ukazoval prstem na otruby a mouku. Oko jeho se zalesklo a na rtech objevil se mu odporný úsměv.

Stařec povztýčil šedou hlavu a oko jeho pod sivým obočím zalesklo se svatým hněvem; pak ale pravil temně a na pohled klidně: „Milostpane, to je naše živobytí, to je poslední naše zásoba. Až dojde, nebudeme míti chleba."

„Jen se nějak vykruť; nechceš panským koním ničeho dát. Ale seber to a zasyp!"

„Milostpane, máme jen to."

Milostpán pokynul velitelsky rukou, plášť jeho se odhalil a na temném kabátě bylo viděti stříbrné porty.

„Všecko nám vzali vojáci, dobytek, obilí, píci, a není co sehnat, milostpane, je tak zle, trpíme hlad."

Kdesi v koutě ozval se tichý pláč. Cizinec se ohlédl a uzřel nedaleko onoho smělého chlapce. Byl opřen o stěnu a oči jeho utkvěly na cizinci. Ty tmavé, vzdorovité oči neplakaly. Bezděky se od nich jezdec odvrátil, nemohl snésti pohledu toho, v němž záře hněvu i temno vzdoru se jevily. Znova poručil sedlákovi, aby ustrojil z otrub a mouky ořům pití.

„Milostpane, jsou-li vaši koně unaveni a hladovi, pochutnají si na slámě; však pro jednou jim to neuškodí, a nám berete poslední chléb."

Veškeré odmlouvání bylo marno, starý sedlák musel vyplnit vůli „pána", jehož zajisté měl za nějakého důstojníka. Veškerý odpor byl by marný býval, byl jediný muž, stařec proti dvěma ozbrojeným.

Pán odešel do světnice slíbiv, že přijde se přesvědčit. Chlapec šoural se do chléva za dědem, jenž koně svých utiskovatelů krmil. Hladil vychrtlou plavku, nemohl se už na koně a jich řemení podívat. Prvé se mu tak líbili, tak pěkných dosud neviděl, i řemení i sedla byla krásná, že až hochu se oči zajiskřily. Teď se od nich odvrátil ku krávě, jež hltavě stébla slámy pod žlabem slizovala.

„Pojď, Jiříku, pojď," pravil rozechvělým hlasem stařec svému vnukovi, když si bolestnou práci odbyl. „Bože, bože!" zavzdychal a oko jeho obrátilo se do výše. Vešedše do síně uslyšeli temné, slabé zabučení lysky. Chlapec sebou trhnuv podíval se na děda, jenž sklonil hlavu. „Jdi k Mařeně," pravil pak šeptem vnukovi, „a řekni, ať se neukazuje. Pak přijď zas!" A vkročil do světnice.

III. Rodinná kronika.

Statku, v němž jezdcové útulek našli, říkali ve vsi a v okolí „na skalce". Přezdívku tu měl [20] od svého položení. Čelem hleděl k úzké pohorské silnici, za ním asi dvacet kroků skláněl se vršek, na kterém stavení stálo, kolmo k prudké říčce; tvořil příkrý sráz, jejž bující rostliny, křoviny a sem i tam vyčnívající stromky zakrývaly.

Teď bylo vše pod sněhem a jen uprostřed čouhala nad bílou vrstvou tmavá skalina, okolo níž mladý černý smrk své kořeny upjal; haluze jeho skláněly se pod tíží sněhu. Vedle skaliny vinula se jako had od statku až k řece úzká stezička, po níž jen obyvatelé statku chodili. Byla za dob zelených křovin zakryta temným bejlím a větvemi keřů i stromů. Málo kdo z okolí ji znal.

U samé řeky na malém paloučku, jenž pod srázem vybíhaje říčku uhýbal, stála nepatrná chalupa. Starý javor a tmavé olše hustolistými korunami chránily ji za leta. Stěny její nebělely se tmavou zelení a na jasných oknech nelámaly se zlaté paprsky slunce. Střecha došková se slehla a zelený koberec mechu ji pokryl. Stěny nebílené stářím se prohnuly. Jen z jara a v letě, když vlašťovky tu hnízda stavěly, stromy ševelily, trávník květinami se ozdobil a řeka dumně zašuměla, bylo tu veselo. Teď tu bylo pusto. Chalupa byla tu ve sněhu jako opuštěna, zapomenuta, nikdo o ní nevěděl, a statečtí ze Skalky, jimž patřila, o ní se nestarali. [21] Však sám ten statek „na skalce" býval opuštěným. V Čechách tak bývalo, že sedláci utíkali ze svých živností. Pokud zaznamenáno, dálo se tak již ve dvanáctém věku. Dlouhé to doby utrpení. Přišlo století patnácté a lid český si oddechl, povztýčil prapor svobody a rovnosti, za nějž krvácel. Vyrazili mu ho a strhli k zemi. Za dobu volnosti trpěl po věky porobu, stal se otrokem pánů, jichž týrání bylo mnohdy nesnesitelné, a zas utíkali sedláci ze svých živností. Pronásledování pro víru evangelickou neb česko-bratrskou, týrání cizých a domácích žoldnéřů císařských a vrchnostenských vyhánělo rolníky z domů a rolí oteckých, ba vtisklo jim do rukou zbraň proti utiskovatelům.

Leta 1627 byl statek „na skalce" pust a prázden; držitel jeho nemohl vykonávati povinnou robotu a neměl čím živit ženu a dítky, ani dobytek čím krmit. Na podzim léta příštího měl statek už obyvatele, nikdo z počátku nevěděl, odkud přišel.

„Ten brzo odtáhne," říkalo si několik sousedů, již z lidnaté vsi zůstali. A neodtáhl. Nad „skalkou" vznášel se zase kouř a večer bylo v oknech viděti záři.

Byl to hrdinský skutek, že nový obyvatel převzal zanedbanou, spustlou živnost. Bylť za těch dob baráčník nešťastným, přesadila-li ho vrchnost do velkého statku, a tehdáž sedlák pány [22] prosil pro boha, aby se nad ním slitovali a živnost jeho jiným hospodářem opatřili.

Nový sedlák „na skalce" jmenoval se Jíra Skalák; dopátrali se brzo, že to není jeho pravé jmeno, nedůvěřovali mu zpočátku. Zvítězil nad nimi, dověděli se všeho o něm. Získal si úctu a vážnost sousedů. Ač byl přistěhovalec, stal se ve vsi prvním. Nezůstalo jich tajno, že Jíra Skalák byl na počátku l. 1628 „sedlským oficírem“ na Opočensku. Zastal se týraných sedláků a při vzbouření se byl také vůdcem jich. Necvičeni a špatně ozbrojeni podlehli brzo pánům, kteří sobě na pomoc zavolali císařského generála, surového Dona Martina Huertu. Ten zmocnil se města a zámku Nového Města n. M., kdež sedláci se zatarasili. Rozprášil je. Vůdcové byli jati a strašlivě potrestáni. Akta o Jírovi Skaláku byly v protokolech trestního vyšetřování na zámku opočenském a v rodinné knize Skaláků.

Zprávy ty nelišily se, ale odporovaly si. Protokol udával, že Jíra Skalák s bratrem svým Mikulášem „lid k puntování sváděl, item že crimen laesae Majestatis spáchal, item že byl zbůjníkem proti milostivé vrchnosti , jejíž pevnost a hrad novoměstský s jinými rebelly slezl, zloupil a nejvýš zplundroval". Na desce staré knihy rodu Skaláků drahé zaznamenal syn Mikuláš, [23] že otec s lidem nesmírnými mukami rozjitřeným proti vrchnosti se pozdvihl, bojoval pro svobodu, právo a víru otců svých. Za to byl raněný jat, vazbou mučen a jako bratr jeho Mikuláš s ostatními strašlivě potrestán. —

To bylo tehdáž, když se Jíra „na skalce" usadil, veřejným tajemstvím.

Pověst se vnukem současníků Skaláků vymřela. Jenom „na skalce" šeptal ji otec synu a děd často zadumal se v zákoutí nad starobylou knihou, kterou, jakmile neznámý krok na záspi se ozval, kvapně ukrýval. Kniha ta obsahovala rodinné tajemství a sama byla tajemstvím, jež kdyby se prozradilo, mohlo se státi Skalákům osudným.

V krátkosti povíme rodokmen a děje tohoto selského rodu, jehož prvotní jmeno zaniklo ve tmách zapomenutí.

První Skalák: Jíra.

Byl l. 1628 vůdcem zbouřeného lidu selského na panství opočenském. S ostatními „oficíry" vydal provolání k lidu, jež podepsali: My čtvrtý stav království českého. Byl jat a s ostatními vězněn. Bratra jeho Mikuláše vpletli na kolo, jemu pak milost udělena a trest zmírněn: uřezali mu uši a na záda jeho vypálili znamení. Uprchl z Opočenska a usadil se na panství náchodském ve vsi Ž. na statku „skalce" nedaleko hranic českokladských. Ač zohaven [24] a cejchem milostivou vrchností vpáleným znamenán získal si vážnost svých sousedů. I srdce dívky sobě naklonil, jež stala se jeho ženou. Vesničané poznali všechny znamenité vlastnosti Skalákovy, utíkali se k němu o radu, byl jich rádcem i soudcem. Potomci jeho prostých jmen udrželi se „na skalce". Duch praotcův přecházel se syna na syna a každý z nich čerpal sílu a útěchu ze knihy, jež byla pokladem a tajemstvím rodiny.

Přišly hrůzy války třicetileté, nadešel nový věk a válkám nebylo konce. Vesnice hynuly tak, že nebylo lze určit místa, kde stávaly. Sedláci prchali ze svých statků a synové jejich jako otroci chyceni cedili krev svou na dalekých bojištích.

Na „skalce" vydržel rod Skaláků. Trpělivě snášeli všechny svízely poddanství a útrapy válek pruských; zdálo se, že pozbyli síly a odvahy svého praotce, že tuhá poroba mysl jejich otupila. Ve vsi vymřela pověst o hrdinství prvního Skaláka, nehleděli již k potomkům jeho co k rodu svých zastanců. Jen rozšafnost, dobrota a písma znalost zůstala v rodu tom. Tím vynikali Skaláci povždy nade všechny vesničany.

Nejstarší z nich v posledních letech války sedmileté byl Jiří. Ten donucen jsa podestlal poslední slámu poslední své krávy a zasypal [25] poslední mouku a otruby, chléb své rodiny, panským koním. Hospodařil se svým synem; výminku v té rodině nebylo, úcta a láska k rodičům nebyly nikdy u Skaláků porušeny. Jediný syn jeho Mikuláš pojal za ženu dívku srdce svého, však brzo ho opustila na vždycky. Matkou malého Jiříka, smělého onoho chlapce, jenž se tak srdnatě plavky ujal, stala se mladá tetka Marie, sestra otcova.

Toho večera nebylo otce doma. Zastavilať se „u skalky" odpoledne tlupa Festetičových zbloudilých husarů, již mladého hospodáře donutili, aby jim ukazoval cestu ke Broumovu. V chumelenici musel klusat vedle koní jezdců uherských, jichž velitel plochou šavle ku spěchu ho pobádal.

IV. „Zpívejte nám některou píseň — !" Žalm 137.

Ve světnici, do níž starý Skalák vstoupil, seděl jeden z jezdců u stolu, kterýž byl k velikým kamnům postaven. Druhý, ten jenž starého sedláka oloupil o poslední potravu, stál opodál maje dosud plášť na ramenou.

O dřevěné stěny světnice neotřel se nikdy štětec ve vápně namočený, strop z trámů byl tmavý a začazený. V právo ode dveří stála starožitná [26] police, o jejíž příčky několik prostých misek se opíralo. Po stěnách ani nejmenší ozdoby, ani obrázku. Podlaha podobala se udupanému humnu. Okna byla nízká, po stranách jich venku byly zavěšeny okenice. Nedaleko stolu stál černý, dřevěný svícen, v němž zastrčena byla planoucí borová louč. Uhel její u plamene rděl se řeřavě, až zhasínaje černal a se kroutil.

Široký a teplý plášť Jeho Jasnosti byl rozložen na bidélkách nad kamny zastrčených, takže nad mladým jezdcem temný tvořil baldachýn. Jakmile starý Skalák vstoupil, rozkázal mu ihned komorník, aby rozdělal oheň. Sedlák přiloživ do kamen suchého roští zapálil je loučí a mžikem zplanulo proschlé dříví. Milo se rozléhalo praskání a syčení jeho světnicí. Komorník vyndal ze svého pláště balík, jejž rozdělal a předložil Jeho Jasnosti. Skalák musel přinésti hliněné své talíře, na něž komorník položil značný kus pečeně, kterou měl v plášti. Mladý jezdec byl mile překvapen.

Starý sedlák postavil se ku zdi za kamny a díval se na pány. Poznal komorníka, jenž plášť svůj také odložil; vídal toho „pána" často na zámku náchodském, když tam u pana vrchního na výslechu býval; poznal tu tmavou tvář s tupým nosem a malýma, sivýma očima. Komorníku bylo přes třicet let, byl dosti vysoké [27] postavy a širokých ramenou. Postavou i tváří podobal se více surovému vojáku. Když pánu svému odpovídal, jevila se pokora a otrocká úslužnost ve tváři jeho i v těla chování. Sivé oči zářily oddaností a hrubá ústa roztáhla se ku sladkému úsměvu. Tu se objevila řada bílých, velkých zubů. Byl to úsměv, ale skrývalo se v něm cenění tesáků šelmy.

Mladého pána, jenž za stolem tváří ku kamnům obrácen seděl, Skalák neznal. Zajisté to byl vznešený host u vrchnosti na zámku. Soudil tak dle uctivého chování se komorníka a dle oděvu neznámého pána. Tvář jeho byla sličná, jemné, bledé pleti, ale hubená. Nade mdlýma očima klenulo se pěkné obočí, nos byl orličí. Dosud se neobjevilo chmýří ani pod nosem, ani na bradě. Vlasy zakrývala bílá vlásenka, jakáž byla v obyčeji ve druhé polovici osmnáctého věku. Byl postavy štíhlé a slabé, měl na sobě přiléhající kabát z jemného sukna tmavorudé barvy, pod nímž bylo viděti drahou, vyšívanou vestu, která sahala až na stehna ne příliš okrouhlá. Těsné jelenice a ku kolenoum až sahající boty se stříbrnými ostruhami zakrývaly nohy. Nádherný kord byl komorník pánu odpásal a nedaleko stolů postavil. Mladý ten jezdec čítal asi sedmnáct let, vyhlížel ale stařeji.

Byl to Josef Parille kníže Piccolomini de Villa nuova, nastávající z boží milosti svaté Římské [28] říše kníže, vévoda z Amalfi, pán na Náchodě, Statiani a Porrona. V saloně byl mladý šlechtic ten zajisté vynikajícím hrdinou, dvořanem znamenitým, zajisté kynuly mu vavříny a sladké odměny na poli lásky. Tábor vojanský nemohl by na něj hrdým být a nazvat se jeho domovem. A tábor vojanský byl rodištěm moci a slávy jeho rodu. Síla, lest a udatenství ji vypěstily na vysoký stupeň. Nyní stravovala se a hynula v rozmařilosti, v pohodlném sídle, jež koupeno bylo praotcem Piccolominiho za krev válečníka Valdštejna.

Podivný běh! Sláva je lavina, málem začne, ale rychle pokračuje, letí. Vše s sebou trhá, ničí, ohlušuje a omamuje. Sahá po smrtné zbrani muže a hyne nyjícím pohledem ženy.

Mladý kníže s velkou chutí pustil se do studené pečeně, kterou byl komorník do svého pláště sobě pro posilu zastrčil. Nepomyslil zajisté, jakou tím službu mladému knížeti prokáže a jak se mu zavděčí.

Usmyslilť si Josef Piccolomini, jejž otec k sobě byl ze sídelního města na čas povolal, že vyjede si odpoledne z náchodského zámku do Kostelce, kdež, jak zaslechl, tábořila četa dragonů táhnoucích do Kladska. L. 1762 a na začátku 1763 měla vojska rakouská zimní své stany v Kladsku. Odpoledne bylo dosti jasné. Mladý kníže, jenž se beze společnosti ve skvostných [29] pokojích zámku náchodského neobyčejně nudil, chtěl se pobaviti cestou i s důstojníky. Brzo sjel se hlavní dráhy, uhnuv se na nízkou polozavátou polní cestu. Komorník dovolil si poníženě mladého knížete upozornit, že nejede pravou cestou, ten ale rozhodně kynul rukou, ukazuje směr. Umínil si tou cestou jet a byl přesvědčen, že nezabloudí. Byl by skutečně mohl, arci nemalou oklikou, dojeti tam, kam zamýšlel, avšak nebe se zatáhlo šedými mraky a zmátlo mladého knížete. Chumelilo se, vítr hnal jezdcům kotouče sněhu do očí. Jeli a jeli, až se octli na silnici u lesa a pak v polozbořené vesnici Ž., hodinu cesty od městečka ležící. Den se nachýlil a nastal večer, zbloudilí našli útulku „na skalce". Za pohostinství obyvatele prosté chýže oloupili, vzali jim chléb a výživu, a jejich svědomí se neozvalo. Komorník necítil útrpnosti, prosebná slova starého Skaláka nedotkla se jeho srdce. Bylť u selských chámů, majetku to knížete, a majetku musili užiti k pohodlí svému a koní svých. Sedlák je lstivá šelma, jenž hledí vrchnost ošidit, necítí, a cítí-li, nemá cítit, pan komorník to dobře znal.

Starý Skalák stál u krbu a po chvílích přikládal na oheň. Tvář jeho byla zasmušilá. Časem pohlédl na neznámého mladého pána, jenž kousek po kousku s pečeně ukrajoval a dosti kvapně pojídal. Sedlák již dávno podobného [30] jídla neviděl. Vzpomněl na svou rodinu, přitom i na vychrtlou plavku. Zdálo se mu, že z chléva se ozvalo temné, chraptivé zabučení této jediné jeho krávy. Pohlédl na malého vnuka svého, jenž vedle stál, a srdce se mu naplnilo hořkostí. Věděl, že přijde co nevidět trpký host, že ze chléva připlíží se do jizby — hlad.

Malý Jíra hleděl na cizího pěkně ustrojeného pána, až jeho pohled utkvěl na misce a pečeni, a žaludek se mu ozval. Odvrátiv oči uviděl zasmušilou tvář svého děda. Když stařec opět se k ohni nahnul, zašeptal mu opatrně: „Dědečku, Marie chce do olšin."

„Počkej ještě chvilku."

Mladý kníže nasytiv se pokynul svému komorníkovi, aby usedl a ostatek pojedl. Pečeně zmizela brzo ve velkých ústech hladového sluhy.

Skalák slyšel, že mladý pán se ho na ledacos táže, nerozuměl ale německé řeči. Brzo však poznal, o čem hovořili; komorník totiž náhle se obrátiv kvapně starého sedláka se tázal: „To jste vy prvé zpívali, než jsme sem přijeli?"

Sedlák hleděl okamžik na komorníka, pak ale klidně odpověděl: „Ano, milostpane, tuhle můj vnuk a já zpívali jsme pobožnou —"

„Sami dva? Zdálo se nám, že slyšíme ještě ženský hlas?" A komorník pozíral upřeně na Skaláka.

„Milostpane, to byl nejspíše Jírův hlas; jest ještě dítětem." Sedlákova tvář byla klidná a nezdálo se, že lhal.

Komorník nato zas mluvil po německu. Mladý kníže pokynul hlavou a poručil mu, aby obstaral lože. V teplé jizbě po namáhavé jízdě ve mrazu a v chumelenici přicházelo na něj spaní. Komorník vyřídil vše Skalákovi a rozsvítiv louč šel ven, aby se přesvědčil, jak sedlák pánova miláčka hnědouše a jeho vrance ošetřil.

Mladý Piccolomini pohlédl na starého sedláka, jenž strojil co nejpohodlnější lůžko na staré, prosté posteli. V očích šlechtice bylo vidět opovržení. Vzdychl zhluboka, když se na chatrné to lože podíval. Bylo arci čistší, než jak si ležení u sedláka představoval, však na mysli mu tanulo nádherné lože s drahými nebesy na zámku náchodském. Zívl a roztáhl se nedbale, jak to jenom na tvrdé židli možno bylo, pak zas pozvedl svých očí a čileji pohleděl ku kamnům. Viděl, že na něm utkvěly tmavé, velké oči, v nichž nebylo výrazu náklonnosti a obdivu. Podivno, neodvrátil se pohrdlivě od selského hocha, jenž na něj upřeně hleděl. V té vychrtlé snědé tváři nebyl výraz němého úžasu nebo blbého obdivu, jaký vídával, když si někdy do vsi vyjel.

Tu vstoupil opět do světnice komorník, jehož oči podivně se leskly. Pohlédl na sedláka, [32] jenž právě druhé lůžko upravoval. „Všecko je v pořádku, Jasnosti; mimo to jsem se přesvědčil, že sedlák lhal. Nezpíval on sám tu s tím klukem. Jasnosti, neráčil jste se mýliti, skutečně zpívala s nimi ženská."

„Jak?" tázal se rychle Piccolomini a usedl zrovna na židli.

„Starý ten šelma má hezkou dceru, jen jsem ji zahlédl, ale zdá se být velmi hezkou; ukrývá ji."

„Mluv rychle!"

„Jak jsem do chléva vstoupil, slyšel jsem za sebou zavrznutí dveří. Ohlédl jsem se, louč má jen slabou zář do síně vrhala, viděl jsem ale, že se dvéře u nějaké komory vedle světnice pootevřely, a tu jsem zahlédl dívčí pěknou tvář, ale zmizela mžikem."

„A byla opravdu hezká?"

„Zdá se mi, že velmi."

Knížete opustila všechna ospalost a mdlé oči jeho zářily. Malé to dobrodružství, jak to v duchu nazýval, ho vábilo. Že hezkou by mohla být, o tom nepochyboval; seznal několik již krásných děvčat ze vsi. „Pravíš v komoře vedle?" tázal se kvapně a vstal.

„Dovoluji si podotknout, abyste ráčil být opatrným, není co věřiti těm — račte vzít louč a podívat se na svého koně — nedaleko dveří u světnice; já ty tu zdržím."

Kníže Piccolomini vzal louč a odešel ven. Sedlák, jenž byl na cizince často nedůvěřivě patřil, zíral udiveně za knížetem.

„Rychle, rychle, stroj ležení, až přijde milostivý pán z chléva, ať může jít si odpočinout. Ale jak pak tady to, kdož by mohl na tom usnout?" A poručil Skalákovi, aby přestlal docela druhé lůžko. „Tak, výš pod hlavu. — Hej, hochu, počkej!" zakřikl Jíru, jenž se ke dveřím obracel.

Chytrý chlapec byl spozoroval mrknutí svého děda, jenž mu tím velel: „Jdi za tím cizincem ven." Jíra se zastavil.

„Podej mi vody."

Stařec strojil chvatně lůžko. Jíra upřel divně své tmavé oči na cizího pána, když mu vodu podával, pak zas odcházel.

„Kam utíkáš, kluku? Nemůžeš pomoci? Tam ten kord ukliď a polož ho na polici."

Skalák pohlížel často ku dveřím, pak zase sklonil hlavu, jako by naslouchal. Ale zas ozval se hrubý komorníkův hlas: „Sem ten kord, sem! Hej, co to?" vzkřikl a vytáhl něco prkénku podobného, co leželo na polici. Položil to na stůl.

Prkénko bylo potaženo strunami. „Hej, cimbál!" A přejel struny, že hlasitě zazvučely. „A pak naříkají a bědují, a dělají muziku! Pojď, hochu, zahraj!"

„Neumím!" Jíra pohleděl tázavě na děda, jenž se byl přiblížil.

„Nu, tedy zahraješ ty, starý!"

„Milostpane, také neumím." Stařec zas naklonil hlavu, komorník opět do cimbálu uhodil, že struny jeho vydaly neharmonický, divoký zvuk.

„Lžeš! nač bys ho tady měl. Zahraj!"

„To můj syn trochu umí."

„A od tebe se naučil; jen zahraj, ať se v tom hnízdě potěším. Zahraj a zazpívej, vždyť jsem slyšel, jak umíš zpívat. Máš tak tenoučký hlásek jako nějaká panenka!" Komorník se z plna hrdla zasmál svému nápadu.

Sedlákovou tváří to škublo.

Komorník znova do cimbálu uhodil, ale mocněji. Ale zvuk strun nebyl s to, aby přehlušil hlasy, jež se venku ozvaly.

„Milostpane, odpusťte!" Skalák hnul se ke dveřím.

„Hoho, jen počkej, povíš mně něco o té zpěvačce, když nechceš hrát." A zastoupil mu cestu.

„Pusťte mne!" zvolal rozhodně sedlák. Vzpřímil se, pod hustým obočím zableskly mu oči zápalem. „Zpátky!" zkřikl hlasem velikým.

„Zpátky, chlape!" zvolal komorník. Ohlédl se mžikem po dveřích a spatřil, že jimi zmizel chlapec. Zvenčí zaznělo temné vzkřiknutí.

„Pusťte!" zkřikl znova sedlák a vrhl se ku dveřím. Komorník ho popadl.

„Zloději! chcete mne okrást o mé dítě! A kdybyste — "

Oba mužové smýkali sebou sem tam. Komorník odrazil Skaláka ode dveří, ten pak svého protivníka za chvíli zase k nim dosmýkal. Rvali se, narazili o stůl, jenž se naklonil. Židle padla, venku zaznělo znova zkřiknutí. Bylo slyšeti krátké, prudké oddychování zápasících a klení komorníkovo. Teď sletěl cimbál se stolu, zaječel. Zvuk jeho spojil se s voláním o pomoc.

V. Poslední Piccolomini.

Jíra vyběhl ven. Tušil, že tu jde o tetku, která hned jak se před statkem jezdcové objevili, musela v komoře se ukrýti. Cítil, že nenesou žádnou radost. Jak by mladé tetě mohli ublížit, nevěděl, ale chtěli jí ublížit, neboť ona se skrývala; proto na ně zanevřel. Pak týral jeden z nich děda a vzal plavce píci. Teď zaslechl v komoře tetino volání a viděl děda v zápasu s komorníkem, i proklouzl jako kolčava a běžel přímo do chléva. Tam bylo ale tma, mladý pán nešel tedy dohlédnout na koně. Jiřík přeběhl síň a chopil kliku u komory; dvéře ale nepovolily, někdo se o ně opíral. Zabušil, nikdo se neozval. Chvilku naslouchal a uslyšel jen temný hovor; nebyl to známý hlas tetin. [36] Chlapce se zmocnila úzkost, kterou láska zbudila. Volal tetino jmeno, a odpověd bylo zaúpění. Byla v nebezpečenství. Opřel se znova o dvéře, jež opatřeny jsouce jen závorou jindy i ruce dětské povolily. Teď byly jako ze železa. Jiřík běžel pro děda, otevřel dvéře světnice a strnul. Plamen louče se kmital sem tam, jako by se odvracel od nerovného boje; zápasilť stařec se silným mužem. Jíru opustila odhodlanost. Viděl, že děd ustupuje, klesá a opět se zdvihá; potácel se, teď podléhal již. Hoch se tím probral a jeho stažené hrdlo si tím uvolnilo. „Dědečku!" vzkřikl.

A hlas ten pronikavý, jejž vyrazila bázeň i láska, byl andělem starce. Byl mu posilou v boji, zvukem trouby pomocného vojska. Znova se vzchopil, novou silou se bránil, i hoch tím nabyl ducha. Chtěl pomoci dědovi, ale z komory ozval se hluk a výkřik. Chlapec bleskem se otočil, odšoupl u branky síně závoru a stál na záspi.

Byla zimní noc. Nebe se vyjasnilo a z temného modra proskakovaly hvězdy. Kolem mrtvo a ticho. Mrazivý vítr vál od tmavých lesů. Chlapec se rozhlédl, viděl čnějící černé komíny spálených stavení. Sousedů pomoc zašla v popelu, nikde záře, nikde plaménku, nikde známky života. Otce vracejícího se neuzřel. „Pomoc! pomoc! pomoc!" křičel a zas naslouchal na okamžik. [37] Vítr zanesl jeho hlas, zvuky zemřely beze stopy ve mrazivé dálce. Bylo zas ticho. Jedna jasná hvězda proskočila. To vše se událo mžiknutím.

V budce na záspi zaskučel pes; jen on porozuměl. Ihned k němu Jíra letěl. Znova pes v pelechu zaskučel a řetěz jeho zarachotil. Tentokrát byl rachot řetězu uvolněním. „Cikáne!"

Vyběhl černý huňatý pes.

„Pojď, pojď!" mluvil chvatně chlapec, odvázal věrného přítele a již pádil s ním do síně.

Děd zápasil dosud s komorníkem.

„Nedejte se, dědečku, jdu vám na pomoc!" křičel Jíra, ale hnal se ku dveřím komory, neboť i tam se ozýval hluk. Opřel se o dvéře, na něž štvaný Cikán štěkaje vyskakoval. Ale ruce chlapcovy a štěkot psův je nepovalil, Bůh nekonal zázrak. V Jírovi vznikla náhle dobrá myšlénka, osvoboditi děda a s ním pak vrazit do komory.

Komorník slyšel štěkot psa, poznal, že má nového nepřítele, napnul síly své a mocnou rukou uchopil starce zoufale se bránícího. Ještě trhnutí, opření se slabé ruky, a Skalák sklesl jako bez sebe u police.

Komorník se obrátil ke dveřím. Šat jeho byl ve velkém nepořádku a na mnoho místech natržen. Paruka s copem sletěla mu při zápasu s hlavy a odpočívala kdesi zdupána na tmavé [38] půdě světnice. Tvář jeho i krk byly brunatně zardělé, oči vypouleny a rozbouřená prsa krátce a rychle oddychovala.

V síni ozýval se zuřivý štěkot psa a Jírův hlas. Komorník se vzpamatoval, mžiknutím vytasil své kordisko, oč se byl prvé marně pokoušel, a chtěl z jizby vyběhnout. Ale již vrazil chundelatý Cikán do světnice a za ním Jíra. Komorník ustoupil překvapen před velikou tou obludou. Kryl záda svá, postaviv se ke kamnům blíže dveří a oháněl se proti dorážejícímu na něj psovi.

Jíra přiskočil na místo, kde dědeček jeho sklesl, uchopil jeho ruku a sklonil se ku bledé, vráskovité tváři. „Dědečku! dědečku!" volal a divná se ho zmocnila úzkost a bázeň. Uchopil stříbrovlasou hlavu dědovu. Zdálo se mu, že umírá, znova ho volal, znova nadzvihoval, jako by mu pomoci chtěl, aby povstal. Mezitím ozývalo se zuřivé štěkání Cikána a klení ohánějícího se komorníka. Klna rozkřikl se na Jíru, aby psa ukonejšil. Ale Jíra neslyšel, i na tetu v tom okamžiku zapomněl. Jeho dědeček byl v nebezpečenství. —

Ve vedlejší komoře bylo neméně hlučno. V skoule zastrčená louč ozařovala podobný smutný výjev. Kníže Piccolomini byl prvé neočekávaně a bez odporu do malé jizby vstoupil; nemělyť dvéře zámku. Udiven u prahu se zastavil. [39] Uprostřed spatřil štíhlou dívku, jež svá ramena halila ve starou plachetku. Byla to Marie, nejmladší dítě starého Skaláka, teta Jírova. Večer zpívala s dědem a Jiříkem po dávném obyčeji zbožné písně. Silné zabušení na vrata je vyrušilo; děd, jenž vyhlédnuv temné postavy jezdců uzřel, ihned jí přikázal, aby se do komory uschovala. Domnívalť se, že oni jezdcové jsou vojáci. Šest let války pruské již minulo, Skalák byl poznal vojsko císařské i pruské, věděl, co dovedou. Surový vojín hledá náhradu za své svízely, aby jí dosáhl, nedbá ničeho, nešetří života, věku, ani cnosti, před níž úcty nemá. Ve válce, již nazýváme sedmiletou, zmařili jeho majetek, odvedli mu skot i koně, pobrali skromnou zásobu obilí a teď i poslední sousto chleba, vše, co poněkud jen ceny mělo. Měl ještě poklad, jejž chránil s největší láskou, poklad, o nějž se třásl. Cnost a neporušenost byla u Skaláků vždy pokladem. Tím byla nyní hezká Mařena, dívka štíhlá jako mladý strom, plná života a bujarosti. Odkvapila již poloodstrojena do komory, kdež, aby se před mrazem uchránila, ve starou po matce loktušku se zabalila.

Piccolomini byl viděl již mnohou veskou krásu, k níž se byl snížil a ji láskou svou oblažil; takové však dívky, jakou nyní v temné komoře nalezl, dosud nebyl spatřil. Tmavý vlas polorozpletených rulíků padal jí na ramena, [40] tvář její byla poněkud ubledlá. Zalekla se velice, když mladého knížete uzřela; tmavé její oči utkvěly na štíhlé postavě, na bledé, ušlechtilé tváři neznámého pána. Ten vykouzlil úsměv na své jemné rty. Zachvěla se jako mladý lístek olše ve mrazivém větru, jako laňka ve tmavém hvozdu, když divému lovci uniknout nemůže. Bodlo ji v prsou, dech se jí zatajil a kolena se jí zachvěla. Srdce, jež na okamžik bylo umlklo, bušilo silně a krev ze sličné tváře ustoupila. Tak stála tu chvilku mlčíc před milostivým pánem. Ten rázem na obtížnou cestu zapomněl, úzkost před nocí v sedlském stavení ho opustila, oči jeho hltavě na dívku tvarů okrouhlých pohlížely. Cítil, jak příjemný zážeh jeho tělem se rozlévá. Usmívaje se přistoupil k dívce. Hovořil k ní sladce jazykem cizím, míse v hovor svůj pochlebná česká slova, jimž se byl naučil. Marie strnula, ani ruku svou, kterou uchopil, neuvolnila. Pak ale, když se smělejším stal a ji obejmouti chtěl, zpamatovala se. Po tváři rozlila se jí libá záplava studu, černé oči její zazářily svatým hněvem. Vytrhla se ze chtivé náruče mladistvého hýřila-knížete, jenž její odporem rozdrážděn rozhodněji se k ní blížil. Dívka zkřikla volajíc o pomoc. Bránila se hledíc, aby se ku dveřím dostala. Volání její bylo marno. Touž dobou zápasil otec její s otrokem, jenž chtěl vyhověti choutkám svého mladého pána, [41] aby sobě tím posloužil. Svižné selské děvče, otužené prací a namáháním, zápolilo se slabým knížecím synkem, jenž o dvéře se opřel.

Tu ozvalo se zabušení, zazněl známý hlas malého Jíry a prudký štěkot věrného Cikána; pak hlasy ty se ztratily a jen temně zaznívaly. Kníže chtíčem ovládán stal se silným. Mdlé jeho oko zakaleno bylo mdlobou vášně a bledá tvář jeho zčervenala. A již dívku obejmul. Tu však náhle zavrávoral a odletěl kus ode dveří; viděl, že se rozlétly, že jimi se kmitlo děvče boso, v sukénce jen a v košili, viděl, jak zavlály tmavé uvolněné vlasy. Zpamatoval se a pádil za ní. Ubíhala síní ven do mrazivé noci. Ani si v běhu nevšiml, jak tam ve světnici komorník jeho zápasí.

Hněv a pomstychtivost zavířily v srdci mladého knížete; to selské dítě opovážilo se jemu se bránit, jej ode dveří odhodit, jej, pána svého, jenž nikde podobného nenašel odporu. Domýšlel se, že sedláci proto hezké dcery mají, aby se jimi panstvo pobavit mohlo, a tato na něj sáhla, tato ho přemohla, selská krůta! Vyřítil se ven bez klobouku za Marií, ne aby v náruči její se pokochal, ale aby potrestal ji a rodinu její. —

Volání Jírovo bylo vyslyšeno. Zvuky ty ouzkostlivé láskou dětského srdce rozechvěné probudily starce. Otevřel oči a vzdychl zhluboka, [42] jako by z těžkého se byl probral snu. Ale již před ním stála skutečnost holá a děsná. Vzchopil se. „Marie!" bylo jeho první slovo.

Komorník volal na něj, aby psa zavolal; hrozil a klel. Skalák ale obracel se ke dveřím, aby pospíšil do komory. Jíra před ním vyběhl.

V tom Cikán bolestně zakňučel a svalil se k zemi silně krváceje. Věrný obránce padl a komorník zajásal vyceniv zuby jako šelma, jež strojí se na svou kořist. „Hneš-li se, ty plesnivý chlape, skolím tě jako toho psa!" a zahrozil kordem.

Ze síně ozval se žalostivý křik Jiříkův: „Je pryč, Marie je pryč!"

Starý Skalák sebou trhl a zachvěl se. „Vrahové!" zkřikl zoufalým hlasem. Zlost a divá bolest zmítaly slabým starcem. „Lupiči!“ zkřikl znova šklebícímu se komorníku vstříc, jenž tu stál jako ďábel sám. Křečovitě chopil se kordu, jejž na polici uzřel. Mírný a zbožný ten stařec stiskl smrtnou zbraň, ale proti němu mihla se komorníkova ocel, aby ho zničila. Zůstala však trčeti ve výši, jako by ruka panského sluhy byla zdřevěněla.

Venku ozvaly se pádné kroky, a bylo slyšeti silný hlas: „Již jdu! Již jdu!" A hned na to zazvučelo jásání malého Jíry: „Táta! táta!"

Starý sedlák obrátil se rychle ke dveřím. Do světnice vrazil jako blesk muž velké postavy [43] v kožichu s beranicí na hlavě. Mžiknutím se rozhlédl, a než strnulý komorník se nadál, vyražen mu z ruky kord. Zazvonila ocel a za ní na černou půdu svalil se panský sluha, pádná rána sukovitou holí ho porazila.

„Mikuláši!" zkřikl starý Skalák a syn chopil se jeho vyschlé ruky, z níž kord knížete vypadl. „Bůh tě poslal, můj hochu!" Jíra se tlačil ku svému otci.

„Co se tu dělo?" ptal se mladý hospodář.

„Můj bože! Marie!" zvolal stařec. „Pojď, rychle pojď!"

Jmeno to Mikulášovi vysvětlilo vše. Rázem pochopil, že milá jeho sestra je v nebezpečenství. Uchopiv planoucí louč kvapil za Jírou.

V komoře, do níž vstoupili, nikoho nebylo. Lavici tu uzřeli překocenou, několik podušek po zemi leželo. Mikuláš byl rozechvěn, znova se mu rozlila oudy zlost. Vyběhl ven svítě loučí na cestu; děd i vnuk spěchali za ním. Na prahu na záspi se zastavili, rudá zář padla na sníh a ozářila v něm stopy.

„Tu, tu bosá noha !" zkřikl Jíra. „Tudy Marie běžela!" A již letěl do komory, kde vklouzl do starých škorní a přehodil přes sebe kazajku. Přinesl louče, jak mu byl otec rozkázal. Tento a děd již pátrali jdouce po stopě.

Marie běžela po dvoře za stavení. Cestou starý Skalák synu svému krátkými slovy vše [44] pověděl. Již octli se za statkem a stanuli nedaleko srázu. Sem až vedla je stopa. Mikuláš zapálil několik smolných loučí; rudý plamen jich chvěl se ve mrazivém dechu noci. Zář padla na sráznou, bílou stěnu a ztrácela se v houštinách, na nichž sem tam suché listí šelestělo. Zdola zazníval temný hukot říčky jako zpěv pohřební.

Mikuláš pátraje naklonil se ve stranu, kudy vedla cestička dolů do osamělé chaloupky. Domnívalť se, že sestra tudy uprchnout a tam „v olšinách" ukryti se chtěla. Na zasněžené cestičce nebylo však viděti stopy. Tu se zalekl. Zmýlila-li se sestra v tom strachu a zmatku, kročila-li podle — posvítil, hle tu na pravo rozrytý sníh — klekl na kolena a opřev se o ruce hluboko se nahnul. Viděl brázdu ve sněhu dolů se táhnoucí, konce její nedohleděl. „Tu!" pravil temným hlasem, ukazuje na rýhu ve sněhu. „Počkejte, táto, tam u stezičky, a ty, Jíro, sviť!"

Starý Skalák chtěl jíti s ním, však syn mu v tom zabránil. Opatrně se spouštěl po stráni ledem zalité a zasněžené, chytaje se rukama tu nějakého nad sníh vyčnívajícího chrastí, tu křoviny. Děd a vnuk viděli, jak se smýká, zapadá a zas opatrně kráčí; teď se zastavil a nahýbá se; teď dere se křovím v pravo, aby na schůdnější cestičku se dostal, a přece volněji po známé půdě do výše stoupá; hle, něco nese, [45] blíží se křovin se chytaje; teď zasáhlo jej světlo louče — bože, v náručí jeho Marie!

Starý sedlák se zachvěl, neudržel se, pustil se synu vstříc, podává mu ruku a již Marii sám do náruči bere. „Pro boha živého!" zaúpěl. „Rychle, rychle domů!" poroučí a Jiřík poděšený kráčí s planoucí loučí napřed, oba mužové nesou za ním jeho tetku. „Do komory!" zvolal stařec, když vnuk do teplé jizby zahýbal.

Položili Marii na postel. Tu spočívala v košili a v sukni jenom, na smrt bledá, a rty jindy růžové promodrávaly. Údy byly tuhé jako u mrtvoly, po bílé šíji padaly jí temné vlasy; víčka vroubená dlouhou, černou řasou jako by navždy byla zaslonila černé oči. Tu teprva byl malý Jíra přemožen, zastrašen. Jeho teta ležela tu jako mrtva, neprohlédla, nepromluvila slovíčka. Dal se do pláče.

Otec i bratr všemožně se snažili, aby ji k životu probudili. Tichou komorou ozýval se usedavý pláč Jírův. Žádný z nich v okamžiku tom nevzpomněl na cizince, kteří vše zavinili. Jedinou jejich myšlénkou bylo probuzení Marie. Svalovitý, osmahlý Mikuláš vykonával s chvatem rozkazy zkušeného otce; byl v pravý čas přišel. Na poloviční cestě pustili jej Festetičovi husaři a on spěchal nazpět „na skalku". Znal, že těch časů, ač největší hrůzy byly minuly, nikdo není jist, a věděl, že by starý otec nebyl s to, aby [46] rodinu a dvůr ubránil. Kratší cestou, vrchy, pustil se k domovu. Však sníh zavál vše, a div byl, že nezabloudil na vrších mezi lesy. Noc ho překvapila, šedé mraky zmizely, vzduch se vyjasnil a mrzlo; noc byla tichá. V takové době zvuk daleko se rozléhá. Mikuláš viděl již obrysy stromů „na skalce", zdálo se mu, že vidí také světlo na vršku, divil se. Domníval se, že všichni budou dávno již ve hluboký sen pohříženi, bylo neprozřetelno tak dlouho do noci svítit. Co je asi k tomu přimělo? Náhle se zastavil, zdálo se mu, že slyší volati, naslouchal a vítr zanášel k němu skutečně táhlé, pronikavé zvuky. Neblahé tušení se ho zmocnilo, zostřil kroky, časem se zastavil naslouchaje. Štěkot psa k němu dorážel. Chvátal, běžel, čím více se ku „skalce" blížil, tím zřetelněji zazníval odtamtud hluk. Již věděl, proč tam tak dlouho dnes svítili. Uřícen, upachtěn octl se u stavení, domníval se, že vrazili sem toulající se propuštění vojáci. Pevněji sevřel svou těžkou sukovitou hůl a ani se nezastaviv letěl rovnou cestou do světnice, kde komorníka k zemi srazil a otce osvobodil. Ve chvatu svém nevšiml si ani mladého Piccolominiho, jenž se za Marií hnal. Ta brzo knížeti zmizela s očí a mráz ochladil rozbouřenou krev tohoto. Zženštilý tento mladík byl bez pláště a bez klobouku, přemožen. Chvěl se a zuby jektaje chtěl se již do teplé světnice navrátit; tu [47] zachrupal sníh, pádné, chvatné kroky se venku ozvaly, Piccolomini ustoupil do stínu. Viděl velkého muže v kožichu a beranici, jenž držel v rukou sukovitou hůl, jako by se do boje hnal. Poznal, že je to pomoc starému sedlákovi. Kníže vida, že moc a přesila nejsou při něm, pozbyl mysli. Kdyby i kord, jejž ve světnici zapomněl, po boku byl měl, sotva by jinak byl jednal. Zatřáslo jím to; cizí muž, Mikuláš, si ho však nevšiml. Piccolomini oddychl si a plížil se po záspi nazpět; ozářeným oknem zahlédl napřaženou ruku, teď hůl se mu před očima mihla a strachem rozvahy zbaven vrazil do chléva. Skrčiv se ve tmavém koutku oddychl si zhluboka v té tmavé prostoře. Na nádherné, měkké lůžko v zámku náchodském si ani nevzpomněl. Slyšel hluk a hlasy, však komorníkův hlas mezi nimi nezazněl. Jestli ona rána, již kmitnouti se viděl — zachvěl se. Hluk se blížil, zvučel na síni, kníže již očekával, že oba rozlícení sedláci do chléva vrazí, aby ho zavraždili. Ani sebou nepohnul. Však slyš! hlasy mizely, přešlo to jako bouře. Bylo dlouho ticho. Již se chtěl mladý Piccolomini ku dveřím odvážit, aby se ven podíval, ale zase zazněly kroky a hlasy směrem ku komoře, pak bylo ticho. Ale teď — o hrůzo! dvéře se tiše otvíraly, rudá zář padla do chléva na vyzáblou krávu, kníže trnul a zbledl na smrt.

„Jasnosti!" volal někdo potichu.

Piccolomini se vzpřímil oživen slovy, jež mu té chvíle andělskými býti se zdála. Uzřel komorníka bledého v šatu na mnohých místech natrženém, krvácejícího. V pravici drže louč levicí plamen její zakrýval, takže tím ostřejší světlo na jeho obličej padalo.

„Chvála bohu, Jasnosti, že vás nalézám. Musíme prchnout, nejsme tu jisti životem, ten zabiják — ale rychle, teď křísí tu děvku tam," tak mluvil komorník chvatně a tiše. „Račtež, prosím, podržeti světlo."

Kníže tak učinil a komorník s nesmírným spěchem koním sedla připínal a ohlávky stříbrem kované nastrkoval. Po ráně, kterou byl od Mikuláše dostal, sklesl jako mrtev na zem. Zpamatoval se však ze mrákot právě v té chvíli, když Skaláci Marii přinášeli. Komorník znova oči přimhouřil, když byl zahlédl, že Jíra do světnice zaměřuje. Sebral se potom, byl dosud ale jako opilý. Strach mu dodal smělosti, šel hledati knížete, kteréhož v tak divném našel místečku.

Koně byli ustrojeni. Kníže se chvěl, snad zimou. „Plášť, plášť!" šeptal.

„Eh — hrome!" Komorník se tak zapomněl, že u přítomnosti svého pána zaklel; zlobil se, že pláště nevzal s sebou, i obrátil se, aby vloudil se zas do světnice. V tom plavka zabučela, a když dvéře pootevřel, vystoupil někdo [49] z komory. Jako bleskem zasáhnut zastavil se komorník na prahu chléva; dech se mu zatajil a nebyl s to, aby slovíčka promluvil. Viděl, že útěk je překažen.

„Oho, tu jsi, ty loupežníku!" rozkřikl se Mikuláš Skalák, jejž znova zlost chytila, jakmile jezdce spatřil. „Ven!" zahřměl; tvář mu zbrunátněla a pěst jeho sevřela se.

VI. Salva guardia.

Zimní noc. Zdá se nám příjemnou býti, hledíme-li na ni sedíce v mile vytopené jizbě. Vidíme tmavo-modré nebe, tisíce na něm se jiskřících hvězd, jež jasněji než jindy září. Bledé paprsky měsíce sunou se po bílém příkrovu sněhu, na němž se nesčetných jisker a křišťalů kmitá. Vzduch čistý a jasný, tušíme mráz vše projímající a temné, sněhem pokryté lesy budí v nás obraz pustoty a osamělosti jich; vmyslíme se v tu lesní poušť, slyšíme šelest holých haluzí a vítr, jenž tmou naříká a chumáče sněhu na omšené kmeny hází. Zatřeseme se, a je nám blaze. Krásná je zimní, jasná noc. Ve hvězdnatém rouchu kráčí nad světem, jenž pokryl se bílým, zářícím šatem. Měsíc ouplný i jasné hvězdy má, však duši nerozehřeje, nemá srdce. Za večerů červnových slýcháme tajemné [50] kolem vzdechy a šepty, cítíme vřelost a jako tlukot velkého srdce a duše se rozechvěje, zatouží a k dalekým zalétá výšinám. Tušíme velkou, neobsáhlou lásku. Ale smrt bydlí v noci zimní, její dech je mrazivý, spojuje spánek se smrtí. Pod hvězdnatým stanem zimní noci je přechod ze spaní ke smrti nejsnadnější. Člověk ulehne v bílé podušky sněhu, skrčí se před mrazem, ale ten přiklopí mu víčka, pronikne jej, až studenou mu rukou na srdce sáhne. Jak, kde dosní člověk poslední sen?

Zimní noc. Lesy umlkly, vše stichlo a stuhlo, jen hvězdy mrkaly. Po úzké pohorské cestě podél lesní stráně jel směrem k vesnici Ž. jezdec. Za tiché noci jasně je slyšet i nejmenší cvaknutí podkovy, ale koně jezdcova slyšeti nebylo. Ohlas kroků jeho zanikal v sypkém sněhu; zvolna, tiše jako temné zjevení jezdec jel. Kůň barvy tmavé a na něm postava bílá, jejíž roucho i koně z části zakrývalo. Byl to velký bílý plášť, jehož límec skoro celou tvář jezdcovu zahaloval. Od hlavy koně bylo ho vidět jen od pasu, dvě otepi sena kláticí se koni po obou stranách u prsou zakrývaly jezdci stehna i břicho. Ze sedla v předu u krku koně čouhaly pažby dvou velkých bambitek žlutě kovaných, od levého ramene ku pravému boku byl zavěšen řemen, na němž klátila se karabina, jež někdy prudčeji se rozhoupnuvši narazila na kolík [51] vzadu u sedla připevněný; k levému boku jezdcovu tiskla se velká čutora zavěšená na řemeni, jenž se s řemenem karabiny křižoval. Na zádech jezdcových černala se dosti velká brašna s nábojem, připevněná na témž řemeni, na němž se houpala karabina. Plášť jezdcův nezakrýval zcela dlouhý rovný palaš.

Kůň byl prostřední velkosti, barvy tmavé; kráčel se hlavou skloněnou, ne kvapně sice, ale vždy stejně a pevným krokem. Ač mrazivý dech vanul, přece jezdec velkými ostruhami svých jízdeckých bot zvíře ku běhu nepobádal; naopak častěji k němu se naklonil, po krku ho pohladil a zaplácal a několik slovíček promluvil a rozumné zvíře ušima zastříhavši zrychlilo krok. Pak zase zastrčil ruce z rukávu do rukávu a zahrabal tvář až po nos do pláště. Uzdu nechal volně viset na krku koně. Někdy šavle zazvonila o ostruhu, někdy karabina o kolík uhodila, a zas bylo ticho. Jezdec neohlížel se kolem. V přírodě pozoroval jen bouři a klid, cítil horko a zimu. A v třeskutém mrazu poslali ho s rozkazem do Broumova. Zaklel potichu, když na koně sedal a před večerem z městečka K. vyjel; pak ale resignace ovládla všechny jeho city. Byl vojákem, a ten musí poslouchat. Bylo třeba, aby do rána ten rozkaz byl na místě, poslali tedy jej ve krajině známého. Zvykl poslouchat a uznával, že by bez [52] toho ani svět nemohl být: všichni poroučet nemohou, neboť kde dva rozkazy dávají, tam vznikne snadno neshoda, zmatek a různice.

Tak často rozumoval Baltazar Užďan, voják z pluku dragonů Její Veličenstva Marie Terezie. Byl monarchistou, neboť nemohl si stát bez vladaře nebo vládkyně pomyslit; někdo musel v čele být a velet, a kdo to byl, ten byl osudem k tomu určen, tak to bývalo od starodávna; jiní zas museli pracovat a třeba-li, za něj se bít. Baltazar Užďan se často za císařovnu bil a můžeme říci, že ne z řemesla, nýbrž s jakýmsi citem. Byl k tomu osudem určen, aby sloužil a bojoval, nereptal, byl spokojen a bojoval jako lev. Vojančina se mu líbila, ve vojanském táboře se narodil, otec jeho, jak slychával, byl strážmistrem u husarů. Tábor byl veselý, pití dost, někdy v tom suchoparu nějaké černooké děvče, zařádili si ve vsi, a když zas trouba zazněla, hajdy na koně a „dělat maso".

Jindy na pojížďkách takových jako dnes zpíval si Baltazar potichu nějakou písničku válečnou neb rozpustilou a divokou, jak se jí u ohňů táborových nebo v krčmách naučil; dnes ale ten mráz — náhle povztýčil hlavu, zdálo se mu, že ohromní stínové vedle vyvstali, ohlédl se. Černé komíny vypálených statků trčely u cesty do výše a ze sněhu vyčnívaly zbytky zdí a ohořelé trámy.

Baltazar se zastavil. Jiný dragon císařovny by ani nemrkl okem. „Což, vojna je vojna" by v duchu posoudil. Ale Užďan zadíval se na zříceniny, ohlédl se na opuštěný statek a nepokrčil ramenama. Všechny ty lidi, kteří tu kdys přebývali, znal. Uprchli, neboť statek jejich byl zničen; bůh ví, kde asi teď bloudí.

Pak jel rychleji vsí, až přijel pod vršek. Tu zarazil. Tam na vrchu mezi stromy proskočilo světélko rudé, plápolavé, mihlo se jako bludička, až zaniklo. V té době světlo, tak nestálé, a teď — slyš! Dragon nachýliv se bedlivě naslouchal; zdálo se mu, že slyší hluk, jenž rázem teď utichl. Již chtěl pobídnout koně, aby vršku dojel — ale zase světélko se ukázalo, jen že větší a na jiném místě; teď již neposkakovalo, ale ve výši se táhlo jako krvavá hvězda. Táhlo se za stavením, o němž Užďan v té krajině dobře známý věděl, až tam u srázu se nachýlilo. Chvíli tam hleděl naslouchaje, však ani hlásku již neuslyšel.

Stiskl kolenama svou hnědku, ostruh mu třeba nebylo, i jediné slůvko by postačilo, a klusal do kopce. Již slyšel šumot větru nočního v korunách stromů „u skalky" se vypínajících, však záři světla nespatřil. Teď dojel vršku, již byl nedaleko stavení, a hle, tu se zakmitlo světélko. Nebylo však znamením poklidu a štěstí rodinného, jež poutníka svého domova vzdáleného [54] tak dojímá; se vzplanutím jeho ozvaly se hlasy bouřlivé.

„Oj stará, tu něco je, nějaká ta burkušská banda zlodějská. Pospěš si, stará, pospěš!" zahovořil ku svému koni a trhl uzdou. Dobré zvíře jako by rozumělo pustilo se v klus a za okamžik se octl dragon před vraty, na něž zabušil. Zatloukl podruhé a mocněji, však nikdo se neozval. „Hoho, ti neslyší, anebo nemají času! Uvidíme, zdali té pevnosti dobudeme útokem!"

Vzpřímil se v sedle, mrkl po bambitkách a karabině a již těsně podle brány jel, až se pod rozložitými stromy u samého čela stavení octl. Dojel až k oknům, nahnul se s koně dolů, aby viděl do světnice. Mžiknutím se rozhlédl a poznal, jak se věci mají. Ihned udeřil několikrát pádnou svou pravicí do rámu malého okna, že div dřevěná stěna vetchého statku se nesřítila. „Holaho! Co to?"

Mikuláš Skalák, jenž právě byl komorníka chytl, na něj dorážeje uslyšev nenadále zaburácení ustoupil. Rozlícený sedlák se zarazil a udiven pohlížel k oknu, odkud hlas přicházel.

Komorník přiskočiv k oknu radostně zvolal: „Císařský voják! Sem na pomoc! Chtějí nás tu zavraždit. Pomoc! sem, sem!" A vytrhl okno.

Venku bylo viděti tmavou postavu koně a bílý plášť jezdcův; vojín sehnul se a při záři, [55] jež ze světnice ven padala, bylo viděti temný osmahlý obličej, jiskrné oči a velké kníry.

Skalák zpamatovav se z překvapení postoupil rychle k oknu, aby se na komorníka vrhl, nenadálého ochránce jeho nedbaje. Sotva však že blíže přistoupil, zastavil se a překvapeně pohlédl na dragona. „Salvaguarda! " zkřikl.

„Nu tak nás nenech mrznout, Mikuláši, a otevři; ostatní si vyjednáme!"

Komorníku sklesla povztýčená hlava a z prsou se mu vydral vzdech; domníval se, že to jeho spasitel, a ten císařský voják znal se s tím chámem.

„Jen se hni!" zahrozil mu Mikuláš odcházeje.

Komorník viděl, jak jezdec v bílém plášti se pod stromy otáčí, jak ku vratům zajíždí, okno se uvolnilo, což kdyby — ohlédl se, zas ty černé, vzdorovité oči na něm tkvěly; Jíra stál u dveří a tam v koutě ta bledá tvář. Šoural se k lavici, na niž Piccolomini byl sklesl. Přemrznutí, strach, všechny ty prudké dojmy byly přemohly slaboučkého, zženštilého šlechtice — omdlel. Komorník ho křísil.

Venku se ozvaly řinkot ostruh a hlasy; do světnice vkročili Mikuláš a Baltazar Užďan. Tento byl postavy velké, širokých ramenou; v bílém plášti zdál se obrem býti. Vstupuje musil se ve dveřích sehnout a hlavou skoro stropu [56] se dotýkal. Shrnul límec, i ukázala se nemladá, osmahlá, už zvětralá tvář s velkými kníry. Pod hustým obočím jen hrály nevelké černé oči, jež zářily jako oči mladíka. Vlasy pod kloboukem „na tři facky" byly dozadu sčesány a v týle na nich připevněn houpal se copánek s mašlí.

Mladý Skalák dragonovi cestou vše krátce byl pověděl. Tvář jezdcova byla přísná, černé oči hněvivě utkvěly na komorníku. Teď zahlédl mladého knížete, zarazil se a bezděky zpříma jako před důstojníkem se postavil. Všechna přísnost a hněv zmizely s jeho tváře.

Mikuláš vyvalil na něj oči, v obličeji jeho zračila se otázka: „Je to přece pravda?" Bylť prvé na komorníka nejdříve se vrhl, jenž vida, že by podlehnouti musil v nerovném boji, ku knížeti, svému pánu, se odvolával; rozlícený sedlák však ve hněvu svém nedbal knížete ani jeho komorníka, trestal jen zpupné tryznitele; mimo to ani mladý Piccolomini mu do rukou nepřišel. Jakmile totiž komorník s Mikulášem v síni počal zápasit, proklouzl kníže do světnice, snad aby meč nebo plášť svůj vzal — kdož ví — snad také strach mu cestu zmátl; ve světnici ale padl do mdlob. A než Mikuláš komorníka povalil, zjevil se Baltazar Užďan.

Mladý sedlák vida uctivé Užďanovo se postavení zpomněl, že prvé komorník mladého knížete se dovolával. Statečný [57] ten muž na první okamžik se zalekl. On, poddaný sedlák, dovolil si pronásledovati knížete, milostivého pána svého.

„Jeho Jasnost kníže Piccolomini," pravil uctivě Baltazar obraceje se ke Skalákovi. „Rychle, pomozte mu, je ve mdlobách.“

Baltazar šlechtu nemiloval, ale ctil ji co lepší druh lidí a choval se k ní uctivě. Myslil, že jako král musí být, že také pro lidstvo je šlechta nezbytnou. Málo o tom přemýšlíval. Šlechta byla odjakživa, dostávala u vojska místa důstojnická, šlechtici stali se jeho představenými, šlechtici byli u dvora, co pán a boháč, to šlechtic. Baltazar rád rozumoval; někdy arci nevěděl si rady s touto myšlénkou: „Proč právě těch několik požívá takových práv a výhod a proč ti ostatní musí sloužit a jsou otroky?“

Obyčejně po takovém marném přemýšlení mávl rukou a zaplácal koníkovi svému po krku. „Což to je platno, my to nezměníme!" Tím tedy možno nám vysvětlit si uctivé chování se Baltazarovo.

Mikuláš tu stál hlavu nakloniv jako na rozpacích. Teď zahlédl úsměšnou tvář komorníka; tento pohlédl na mladého sedláka a v šedých jeho očích zářila divoká radost a msta. „Co stojíš jako beran, ty rebelante!" osopil se na Mikuláše. „Rychle pomoz!"

Mikuláš ale pyšně pozvedl hlavu; krev jeho praotce v něm se zbudila. Ani nepromluviv odešel ven.

V komoře seděl starý Skalák u postele na nízké malované truhle, již byl přistavil. Hladil uvadlou pravicí svou čelo dcery Marie, která se již z mrákot byla probudila. Pokryl ji peřinami, jaké jen v komoře sehnati mohl, a Jíra zakrýval mladé tetce starou loktuší nohy. Z přikrývek vyhlížela jen bledá dívčina tvář vroubená tmavými rozpuštěnými vlasy.

„Kde je Mikuláš?" ptala se tichým hlasem.

Mikuláš právě vstoupil; tvář jeho byla zakaboněna, chmúra starosti se na ní rozložila. Smuten rozhlédl se po svých.

Mladý kníže se probudil; chvíli zmateně kolem sebe se rozhlížel, postava v bílém plášti ho mátla. Komorník mu radostně zvěstoval, že jsou osvobozeni, a krátce mu vše vypověděl, neopomenuv o svém zápasu se zmínit. Piccolomini chtěl ihned odjeti.

„Jasnosti, noc je mrazivá a ráčíte být poněkud sláb."

Komorníku se nechtělo té noci už jeti: domníval se, že pod ochranou dragona tu odpočinou.

„Domů pojedu, ten voják tu nás doprovodí."

„Jasnosti," pravil Baltazar lámanou němčinou zrovna se postaviv, „mám do rána s rozkazem v Broumově býti. Ale tu nedaleko u silnice jest ještě statek, tam je bezpečno."

Baltazar Užďan vloh řečnických neměl, v táboře nebylo příležitosti, [59] aby se naučil hladkým slovům; znal jen tituly důstojníků a několika jiných pánů. Také kníže by ho nepohnul, aby s ním dojel na zámek náchodský, byť mu sebe víc sliboval. Komorník užil té látky a vykládal knížeti nutnost noclehu.

„A kde jsou ti — ?" zvolal najednou Piccolomini. Vzpomněl si na spurné sedláky.

„Jsou nedaleko."

„Hned je sem přiveďte, a ty je dovedeš na zámek," poroučel Baltazarovi.

„Jasnosti, jedu s depeší. Však ti lidé do rána neuprchnou."

„Ale ráno, Jasnosti, musí je sedláci sebrat a na zámek dovést."

Baltazar pohlédl na komorníka; kratičkým pohledem tím, jak se říká, chtěl ho probodnout. Panský sluha si toho nevšiml.

„Dávám to tobě na starost!" pravil kníže.

Komorník se hluboce uklonil, pak připjal pánu svému kord, zaobalil jej do velkého tmavého pláště, načež sám se strojil. Mezitím měl Baltazar koně vyvést.

Nešel přímo do chléva, zahnul v pravo a octl se v komoře slabě osvětlené. Skaláci seděli u postele mlčíce, s hlavami sklopenými. Jíra s děda na otce úzkostlivě pohlížel. Marie pohlédla ustrašeně ku dveřím, když řinčení ostruh uslyšela a bílý plášť se mihl.

„Nelekejte se, já to jsem, Baltazar, salvaguarda." Stiskl starému hospodáři ruku a pohleděl útrpně na Marii. „Znáš mne ještě, Mařenko?" ptal se jí potichu vlídně. „Je ti lépe?"

Děvče kývlo hlavou.

Pak obrátil se k mužům. „Musíte se do rána ztratit, není pomoci," pravil temným hlasem.

„Víme," odvětil Mikuláš.

„Jak odjedeme."

„Proč jsi přijížděl, Baltazare?"

„Ku tvému štěstí. Co bys z toho měl, kdybys pánu odzpíval. To není jen tak jako mezi námi. Ale pamatuj na ty tu — je mstivý ten panáček. Kam myslíte?"

„Ještě sami nevíme."

„Jen brzo, snad se co nevidět uvidíme. Slyšíš, ti tam jsou už připraveni. Opatruj vás bůh." Hlas starého dragona zněl srdečně, upřímně, a záchvěv citu bylo v něm poznati. Vtiskl Mikuláši váček s několika stříbrňáky do ruky. Když se k Marii přiblížil, aby jí ruku podal, odepjal čutoru, v níž něco vína bylo, a pustil ji na peřinu. „To na posilněnou. Tak, sbohem, mějte se dobře!“

Tiskli mu srdečně ruku; malého Jíru ve chvatu přehlédl. V komoře nastalo tesklivé ticho: venku ozývaly se kroky, řinčení ostruh a zaržání koní. Mikuláš postaviv se k okénku viděl, jak tři jezdci ze vrat ujíždějí. Jeli po silnici [61] nahoru, dál a dále, není slyšet ohlas kroků jejich, mizí temné postavy, ještě bílý plášť se míhá, teď i ten zmizel.

Mikuláš pohleděl ku hvězdnatému nebi a pěst jeho sevřela se. V prsou jeho neozvala se modlitba o pomoc plná důvěry v boha. Celý svět zdál se mu býti daremným, a bůh — jak bůh spravedlivý může toto dopouštět?

Bělovlasý otec jeho skláněl se nad bledou Marií. Teď jako by kolena se mu chvěla, klesá, ruce jeho se sepjaly, stará hlava sklesla na prsa a tichou komorou zazněl hluboký vzdech jako bolestné zaúpění. „Musíme odtud, opustit statek svůj — opustit!"

VII. Marné pátrání.

Nad zasněženými horami nebe se zardělo, budil se den. První paprsek světla, jenž vnikl do nízké jizby „na skalce", nezbudil statku obyvatele, neuzřel starého hospodáře u okna klečícího. Zabloudil k chudé postýlce, Jíru však jako jindy nevyrušil; byla prázdna. Svižná hospodyně Marie nekřesala, aby klečíc u kamen rozdělala oheň. „Na skalce" bylo ticho. Na okénka zavěsil mráz kmentové, bílé opony, jizba byla studena. Tu židle ležela převržena, tam stůl stál [62] ze svého místa pošinut, s lavice šátek visel, snad zapomenutý, peřin na posteli nebylo. Obyvatelé statek opustili, uprchli z něho jako sta jiných rodin selských, bídou jsouce vypuzeni.

Hle, tu na tmavé půdě u kamen červené místo — krev! Tady zápasili, pes tu bojoval, zmizel, jen stopa jeho oddanosti a udatnosti tu zůstala. Odešli za zimní noci, žal psanců ubohých jako by celé stavení byl roztesknil. „Na skalce" bylo smutno.

Jenom na okamžik přerušeno to ticho, časně z rána jako fena slídící přichvátal komorník s několika sedláky. Snížil je na biřice, kteří měli své sousedy spoutat a na zámek odvést. Lítal po stavení, prohledal vše od lomenice až do sklepa, klel, nadával a zuřil. Ani on ani sedláci ničeho nenašli. Týral je, že jsou umluveni, vyslýchal i vyptával se jich, prohledal s nimi celou ves i spáleniště pod sněhem, a nenašel nikoho. Družina jeho se divila, jak se rodina Skaláků propadla. Znova se navrátil „na skalku" a znova vše prohledal. Ve chlévě ležela vyschlá plavka, jež pocítila velký hněv pana komorníka; uhodil ji, až bolestí se vzchopila, však než na nohy se postavila, klesla opět na holé dláhy. Mezitím sníh padati počal a brzo zmizely veškeré stopy koní i lidí na dvoře od noci minulé. I šlépěje bosé nohy a mužských nohou, jež viděti bylo až tam ku srázu nad říčkou, [63] zasypal sníh; bylo to dobrodiním, že zavál tu bolestnou cestičku.

Jmenem knížete pána poručil komorník rychtáři vesnice, aby ty rebelanty ze statku „na skalce" vyhledal a do tří dnů na zámek náchodský k potrestání přivedl; hrozil mu nejvyšší nemilostí a přísnou pokutou, neučiní-li tak. Hluboce ukláněl se rychtář a líbal milostpánovi ruce a ostatní za ním; pak mu koně podržel, jiný třmen a znova se všichni ukláněli pánovi ze zámku. Ten hrdě vztýčiv hlavu s tváří pyšnou , nadutou odjel do statku pro mladého knížete. Tento usedl do selských saní peřinami vystlaných, do nichž čtvero suchých koníků bylo zapřaženo. Sedlák švihl do koní a v trysku vyjeli ze vsi; za saněmi uháněl komorník, k jehož koni knížecí hnědouš byl připoután.

Sedláci nasadili teď teprva čepice na obnažené hlavy; oddechli si i povzdechli, mnohý hněvivým zrakem pohleděl za mizícími v chumelce, pak odešli do chatek svých a nikdo nepozdvihl zaťatou pěst. Osud! následky otroctví, duch upoutaný, malátný.

„Na skalce" bylo zas ticho a mrtvo. Mnoho si o tom povídali zbylí ve vsi, co se u Skaláků přihodilo; nikdo nic určitého nevěděl, tušili jen a hádali. Ze skalky do nejbližšího statku bylo dosti daleko, nemohli tedy ničeho v noci uslyšet a sousedům přispět na pomoc.

Druhého dne odpoledne přijel Baltazar Užďan do vsi. Zajel přímou cestou k rychtáři. Tam vše uslyšel, jak komorník se namáhal, jak slídil a zuřil. Starý dragon při tom zahuhlal často a zajisté ne pochvalu panskému sluhovi. Rychtář si mu stěžoval a naříkal, obávaje se pánů na zámku.

„Eh, kmotře, co bys bědoval? Ani ty, ani ten panský pes je nenajdete. Což myslíš, že vám tu zůstanou, aby vám do rukou vběhli ? — Nic se neboj, kmotře, a řekni těm škrabákům tam na zámku, že nejsou na Náchodsku."

Rychtář vyvalil oči.

„Nu, nu, snad to pochopíš. Zůstal bys ty, když by ti šlo o kůži? Jel jsem dnes z Broumova a tam na Policku jsem slyšel, že v D. zahlédli bludnou rodinu. Nedivili se tomu; ptal jsem se po ní, popsali ji, byli to Skaláci, na mou věru byli to oni. To můžeš směle třeba knížeti pánu říci. Ať si je z Polického panství vymohou, do toho ti nic není, ale tady u vás byste je nadarmo hledali, to jim řekni." A Baltazar si hladil dlouhé kníry.

Rychtář si oddychl.

Dragon zůstal na statku až do soumraku, pak osedlal koně a nedbaje zvaní rychtářova, aby u něho přenocoval, odjel. Setmělo se.

„Ten jim to vyřídí; nu ať čuchají," hučel starý voják a jel krokem nazpět ku Kostelci.

Zvolna kráčela hnědka jeho do vrchu. Nejel dále silnicí, ale zahnuv v pravo, zastavil se na pustém dvoře „skalky". Před branou šuměly tesklivě staré stromy. Baltazar dojel až ku stavení a tu hlasitě volal: „Mikuláši! Mikuláši! Salvaguarda!" Ale nikdo se na volání to neozval, nikdo nevyšel. Baltazar opětoval volání své, však opět bez výsledku. Po chvíli otočil se a odjížděl; zvětralá tvář jeho obrátila se k zachmuřenému nočnímu nebi. Pak skloniv hlavu zašeptal: „Chudáci, kam utekli, kde asi bloudí?"

Kobyla jeho ucítivši stisknutí dala se do klusu. Baltazar zamířil nazpět ku Kostelci. Plášť jeho stažený přes uši bělal se nocí jako roucho ducha. Tmavý kůň i bílý jezdec mizeli víc a více, až v šeru zanikli. Smutná zimní noc. V ní bydlela smrt a záhuba.

Rodina Skaláků jako by do vody zapadla, nebylo po ní ani stopy. Kdo by také z vesničanů po ní tak bedlivě pátral? Litovali ji, postěžovali si při tom na bídu poddaných, shodovali se v tom, že asi dolů „do olšin", do té bídné chaloupky, jež ke statku náležela, se utekli; ale neuzřeli ani jediné stopy, jež by o tom svědčila. Rychtář se nenamáhal, aby buď nebezpečnou cestou po srázu neb oklikami, zavátým dolem, se tam dostal; byl rád, že o tom úkrytu málo kdo věděl; nerad by zaváděl souseda na zámek k mučení anebo snad před krajský soud [66] do Hradce nad Labem. Vymluvil se, jak mu Baltazar „salvaguarda" pověděl, přednesl to vše skroušeně a poníženě panu komorníkovi, jenž lál, hrozil a se vztekal, což ale vše bylo mamo. Rychtář byl propuštěn, poníženě se poroučel a za zámkem na cestě k domovu se těm pánům usmál. „Ať si je hledá," řekl si potichu. Do vsi přinesl novinu, že mladý kníže pán se roznemohl. Viděl, jak po schodech spěchal ku knížecím pokojům zámecký tlustý doktor ve velké paruce a s okuláry na rudém nosu. Sedláci se smáli té útlosti pánů a přáli si potichu, aby tak všichni pomřeli. —

Poslední dny měsíce ledna 1763 byly bouřlivy. Ze zatažených nebes padal skoro neustále sníh, jenž všechny cesty zavál. Vesničané musili prohazovat. Ze zámku náchodského nepřišel žádný už rozkaz stran uprchlých Skaláků; rychtář si oddychl.

Jako bludička proskočila v těch dobách zpráva po okolí, zpráva radostná. Tak často se již objevila a tak často zanikla co nepravdivá. Už jí utištění rolníci ani věřit nechtěli. Pochodeň prý hasne, co nevidět prý doplápolá, pochodeň děsná, jež hrozně po leta planula, pochodeň války sedmileté.

Tehdáž nebyla zpráva ta bludičkou, jež proskočí a zanikne; byla stvrzena a ohlášena úřady. Dne 15. měsíce února l. 1763 smluven [67] mír mezi mocnářstvím rakouským a Prusy v saském lovčím hrádku Hubertsburgu u Drážďan. Tam dohrálo divadlo krvavé, tam podpisy stvrdili, že nadarmo po sedm let vražděni byli statisícové, že nadarmo města, vesnice i dvory vypáleny, že po sedm let lid poddaný týrán byl nevýslovně. Vládychtivost, ctižádost ji roznítily a týraly sedm let národy. Ten, jenž z počátku válečnictví nemiloval, Fridrich 2. nazvaný Veliký, oddal se s celou duší krvavému tomu řemeslu. Zhýralostí ve věku mladém zbavil se štěstí rodinného, krb rodinný neposkytl mu radostí; pole válečné jej zabavilo a vyhovělo jeho ctižádosti a lakotě. Zvali jej „králem-mudrcem".

V knize své „Anti-Machiavelli" napsal: „Za dávných časů smutnou slávu podmanitelů, skvělé jich činy, jež velikostí svou jakýsi úžas budí, více cenili než mírnost, právo a veškerou cnost. Tážu se, co by člověka k tomu přiměti mohlo, aby moc svou zvětšiti chtěl? Na základě jakých nároků chtěl by moc svou zbudovati na bídě a zničení ostatních lidí? Zdaž by věřiti mohl, že se obohatí, bídu jen ostatním působě?"

Tak psal král mudřec, jejž bídní lichotníci také „Jediným" nazývali; král, jenž — aby otci svému se zalichotil — jako loupežník muže neobyčejné velkosti kradl; král, jenž tolik hrozných válek vznítil. A konec krvavého toho sedmiletí? Touhy Fridrichovy se nesplnily, neobohatil se o žádnou [68] zemi, byl potrestán; ale kdo nejvíc trpěl? On byl dosud králem „Velikým", „Jediným", v ničem újmu neutrpěl; za laskavého a milostivého „otce země" trpěly děti, za vladaře jeho poddaní. Je v tom rozum, je to spravedlnost? Lze tu řídící spravedlivou ruku poznat? Spí Nemesis?

Ó nikoliv! Úpí-li člověk pod velkým břemenem, proč je neshodí s ramenou svých, proč nesejme jho se šíje své a nezničí toho, kdo jej sužuje? Dlouho sténá člověk zaveden ve tmu a otroctví, dlouho tyran hyzdí obraz člověka poutem, ale věčný proud volnosti a touha po ní zadržet se nedá.

V Hubertsburgu zhasili tedy roku 1763 pochodeň sedmileté války. Země si oddychla. Ale čoud sžíravého, uhaslého ohně naplňoval krajiny. Podpisy míru nezničily hrozné následky válek. Krajiny pohraničné, jmenovitě na Náchodsku, trpěly za válek pruských nemálo; teď po ukončení jich nepřestaly svízely. Vojsko rakouské vracelo se ze Slez a Kladska, kdež dosud tábořilo, velká jeho část procházela dědinami náchodskými. Na dlouhý pak čas po vsích husaři byli ubytováni. Konec války byl poddaným takovým svízelem jako počátek. Voják u sedláka ubytovaný byl pánem, zpupným hospodářem, hostitel jeho o všecko se mu postarati byl donucen. Vojům táhnoucím poddaní veškeré potřeby, špíži i povozy opatřiti museli.

Do zásobárny vojanské v Náchodě sveženo 1086 centů mouky a odesláno do Žacléře 200 povozů čtyrspřežních, aby na nich odvežen byl první zástup vojínů ze zajetí pruského propuštěných. Rolníci i měšťané velice se zadlužili; jediná obec náchodská měla dluhů 24.000 zl., na ten čas sumu to velikou. Za časů těch jako ve válce přemnozí sedláci opouštěli statky své a vrchnost musila lidi nutit, aby se na zpustlých a opuštěných živnostech usazovali, aby ve svých příjmech újmu netrpěla. Válkou poddaní schudli. Náhrady vykázáno za škody válečné 2 zl. 40 kr. ze sta. Bylo vykázáno. Zdaž ale také s kapkou tou ti, kterým patřila, se shledali?

Zpráva o míru se potvrdila, ale sedláci vzdychali a teskné zraky obrátily se k nebesům.

VIII. Nový hospodář.

Ve vsi Ž. strojili sedláci zase své nářadí. Sníh se strání i vrchů zmizel, vlažný vítr ohlašoval jaro. S větší chutí chápali se pluhu než jindy. Věděli, že letos jim surové voje osení nesešlapou a nepoloží, aby jím koně své nakrmily. Jen jeden hrozný stín nad nimi se chvěl jako po jiná leta – robota, a na jaře r. 1763 byl děsnější než jindy. Ve chlévech svých nečítali [70] rolníci tolik dobytka jako jindy; koně i skot i brav padli vojsku rakouskému i pruskému za kořist, nebo stali se obětí moru a hladu. Jak obstarat veškerou práci na panském, jak sdělati svá pole?

Bylo ve vsi několik statků opuštěných a zpustlých, jichž majitel kdysi velké musil konati práce na panském. Vrchnost nechtějíc nésti škodu nutila sedláky, aby za souseda, jenž ze živnosti uprchl, povinnou robotu vykonali. Nebylo ani dost obilí, aby celý lán svůj osili, a nezničí-li jim bouře a příval osení, mnoho-li jim z něho zbude? Tížilať vesničany Ž..cké nemalá část z 20.000 zlatých, jež poddaní za obilí vrchnosti náchodské dlužni byli.

To byly černé mraky, jež vesničanům jasné nebe zakalovaly. Mnohý tu zakabonil se nad smutnou tou vyhlídkou, mnohý ve vlasech se poškrabal.

„A což ta „skalka"? zůstane nám na krku?" ptal se rozmrzele kmotr Ducháč rychtáře. „To bude s ní potíž, týdně tři dny s dvěma hovady na panských. A což o Skalácích posud není nic slyšet?"

„Ani toho nejmenšího, jako by tu jakživi nebyli bývali; bůh ví, kam se zpropadli."

„Toť vrchnost takovou živnost nenechá bez hospodáře."

„Jenom najde-li ho."

„Bude mít pěkný začátek, všude dočista prázdno, ani telátka, ani klásku, ani což jeho jest, jako by vymet."

„Leda tu plavku, co si rychtář vzal!"

Kmotři se rozešli.

Po nějaký čas zdálo se, že nenajde se hospodář do živnosti Skaláků; nikdo se neobjevil jako l. 1628, aby se jí ujal. Ale když stromy pučeti počaly a skřivanů píseň zvučněji v čistém vzduchu zněla, oživl také statek „na skalce".

Na začátku měsíce května zajel odpoledne na dvůr živnosti „na skalce" vůz tažený dvěma koňmi. S kozlíku, jenž vlastně byl prkénko na příč vozu připevněné, seskočil vozka již nemladý. Druhý muž, jenž vzadu seděl, jal se shazovati otýpky slámy i sena, jež navrchu byly naloženy; pak vzav jednu otep slámy odebral se do chléva, jejž mu soudruh jeho ukázal a kamž po chvíli koně odvedl.

„Skalka" byla poněkud od ostatních stavení vzdálena, proto neobjevili se záhy zvědaví sousedé, anebo aspoň jejich děti. Mužové „na skalce" odnesli několik plných pytlů pod slamou narovnaných do stavení, pak dali i seno a slámu na místo.

Vozka odebral se do světnice, kdež velký ranec, jejž byl z vozu s sebou vzal, na lávku u velkých kamen postavil. Svity odpoledního slunce chvěly se na tmavé půdě i na stěnách; [72] ze spustlé zahrádky pod okny zarostlé travou zazníval veselý popěvek ptáka, který člověka v té pošmourné, tiché světnici tak divně dojímal. Vše kolem bylo tak jako po oné osudné noci, jejíž události rodinu Skaláků do světa vyštvaly; jen okna byla prachem a deštěm zkalena; v koutech a u stropu šeřily se velké pavučiny, v nichž poklidně tmaví pavouci si hověli. Stůl dosud na témž místě stál jako po onom boji a s lavice dosud splýval zapomenutý šátek. Od oné noci sotva kdo práh jizby té překročil.

Cizinec chvíli stál u prahu jako v zamyšlení, pak povzdechnuv rozvázal uzlík a vyndaval a rovnal věci v něm přinesené, kladivo, sekerku, nebozez, hřeby a podobné do hospodářství potřebné věci, pak přinesl otep slámy, kterou do lože nastlav urovnal. Znova odešed k vozu na dvůr vrátil se s menším bílým uzlíkem; byl to bílý, velký plášť, ze kterého vyhlížela kovová pochva šavle. Roucho to rozložil na postel jako přikrývku a na hřeby nad ložem zavěsil těžký jízdecký palaš a vedle něho žlutě kovanou bambitku, jež také byla prvé do pláště zabalena.

Vetchá stěna selského stavení měla to divnou ozdobu; ale kdo by se podíval na tu velkou mužnou postavu, majitele zbraně té, řekl by, že sem patří. Byl, ač z části rouchem rolníka oblečen, zajisté mužem meče; celé vzezření, chůze i řeč svědčily o vojáku. Ba byl ten nový [73] hospodář „na skalce" vojákem, dragonem po mnohá leta v pluku Její Veličenstva Marie Terezie. Jmenoval se Baltazar Užďan.

Pracoval pilně celé odpůldne, vše v jizbě přestavuje a urovnávaje, aby ji poněkud ku přebývání upravil. Druh jeho mu statečně pomáhal, vyplňuje rozkazy krátce, po vojansku mu udělované.

Baltazar vyšel ven, aby na koně dohlédl; nedaloť to starému kavaleristovi, aby nepečoval o svou „Medušku", jež sproštěna sedla nyní nevolnému chomoutu selských koni uvykat musela. Zle řádila, když jí to pouto poprvé navlékli, když řemením a provazy do vozu ji zapřáhli. Volný ten oř, jenž na hlas trouby válečné v bitvy vřavu se vrhal, zkrotl konečně. Baltazarovi bylo ho srdečně líto, nemohlť z počátku poctivý ten kavalerista brunu svou tak ujařmenou vidět; ale než by se s ní rozloučil, s tou věrnou družkou vojanského, obtížného života, raději tak ji „sfáčoval".

„Nu tak, Meduško, tady teď zůstaneme," hovořil k ní po srsti ji hladě. „Tak nám nebude jako někdy, ale dostaneš teď víc ovíska." A shrnoval jí píci ve žlabě. Němé zvíře odměnilo se pohledem velkých tmavých očí, jemužto že rozumí Baltazar se domníval.

Když pak na dvůr vyšel, stmívalo se již. Poklidný, vlažný večer prvního jara snášel se na krajinu, lesy kolem stichly, jen ve starých [74] stromech před branou, jichž haluze již pučely, vanul vítr večerní. V síni vítala nového hospodáře rudá zář domácího ohně; rozdělalť jej čeledín Baltazarův na ohništi stojícím v síni pod komínem blíže ústí pece. Vařil skromnou večeři. Když Baltazar blíže přikročil, podal mu druh cimbál, jejž ve světnici v koutě našel; byl to onen nástroj, na kterýž starý Skalák na vyzvání nadutého komorníka veselé písně měl hráti. Snad ve chvatu jej Skaláci zapomněli, snad odnésti ani nemohli.

Baltazar znal nástroj ten a zaslechl kdysi také jeho zvuky, jež starý Skalák neb jeho syn vyluzoval; nástroj ten uvedl mu na paměť ubohou rodinu, na niž při vkročení do jizby zpomínal. Teď zajisté ani otec, ani syn by na cimbál si k potěše nezahráli; nepotěšil by je v jejich bídě. On, jejž kdysi tak pohostinně přijali, stal se majetníkem statku, z něhož vypuzeni byli. Tak rozvažoval sedě ve světnici za starým stolem a bezděky hmátla ruka jeho do strun, jež tichou světnicí zazvučely. Nízkými okny zaskvěla se poslední zář hasnoucího dne. Zhasl jasný pruh nad horami a noc slavila svůj vjezd.

Čeledín Baltazarův přinesl polévku uvařenou z mouky, kteréž malou zásobu s sebou přivezli. Po večeři vyšel Baltazar ještě ven s druhem a pod starými lipami z krátké dřevěné dýmky, již z vojny si byl přinesl, si zadýmal. Dělal na [75] příští den „ordre de bataille" ; co rozumný hospodář určoval sobě i čeledínu práci. Liboval si pod šumícími korunami starých lip na hebkém koberci mladičké trávy; ani zvuk trouby nevolal jej ke spaní, aniž bylo mu obávati se přísného rozkazu, jenž by ho z pevného spánku vyburcoval. I o tom se rozhovořil a čeledín jeho Vaněk byl rozumný, věci znalý posluchač, také „stará vojna". Vysloužil přes osmnáct let u pěšího pluku „Wolfenbüttel" a věděl i, kolik měsíců a týdnů přes osmnáct let pušku nosil. Baltazar ho měl co starého vojáka rád, přece ale neubránil se pýše; byl kavaleristou s tělem a duší a co takový měl se za něco víc, hledě na pěší „blatošlapy" jaksi s půdy.

Bylo už pozdě na noc, když vysloužilci do statku se odebrali; Baltazar ještě jednou do chléva k Medušce se podíval, pak unaven natáhl se na chudé, slaměné lůžko. Vaněk ustlal si na podlaze u kamen a brzo na to ozývalo se chrápání vysloužilců temnou jizbou. Měsíce bledý paprsek se k nim vloudil a zachvěl se na lesklé, pádné šavli nad hlavou starého dragona. —

Když jej matka ve hlučném táboře vojanském porodila, zajisté nepomyslila, že stane se poklidným sedlákem; myslilať, že jej vychová pro kouli nepřátelskou.

Po ukončení války sedmileté značná část vojska rakouského byla rozpuštěna. Jedním z nejstarších [76] vojáků pluku dragonského byl Baltazar Užďan; sloužilť již od roku 1735 a na vojně sestaral. Domníval se vždy, že s koněm a šavlí nikdy se nerozloučí, že umře co statečný voják. Byl tolikrát v ohni, ale vždy koule smrtící se mu vyhnula. Nyní mu dali arch, v němž byla vypsána celá dráha vojanského jeho života; chválili ho co pořádného, udatného vojáka a na konci ho odporučovali slavným úřadům a urozeným vrchnostem. Odporučení to vepsáno na výslovné poručení starého plukovníka, jenž Baltazarovi byl nakloněn; mimo něj podepsali se rytmistr a mladičký hrabě, poručík u eškadrony Baltazarovy, s nímž tento v táboře vojanském kdysi o poslední sousto černého chleba se rozdělil. Strnule hleděl starý dragon na papír, jenž jej odloučil od jeho věrné Medušky; dlouho stál v konírně s milým ořem se louče, jenž v krvavé bitvě u Leuthen mu život zachoval. Tehdáž poprvé zas od dob svého mládí zaplakal.

Smuten a rozmrzelý přišel na zámek náchodský, kdež jeden z jeho druhů táborových v panské byl službě. Baltazar neměl v šírém světě duše příbuzné, onen služebník na zámku byl mu nejpříbuznějším, k němu se odebral, aby se poradil.

Druh jeho zašel k vrchnímu prose, aby Baltazarovi nějakou službu udělil; za chvíli potom [77] volali Baltazara na kancelář, kdež mu pan vrchní sdělil, že kníže pán mu uděluje živnost ve vsi Ž. řečenou „na skalce". Starý voják nemálo se divil, čím si na něj zpomněli, váhal nejprvé přijmouti dar ten, pak ale, když mu zableskla hlavou myšlénka, že by si tak svou Medušku zachovati mohl a když mu slíbili, že mu do začátku pomohou a na čas roboty ho sprostí, svolil. Vrchní byl tomu velice rád, neboť dosud byl hledal člověka, jenž by se dosti velké, ale spustlé živnosti ujal.

Baltazar spěchal nato ihned do Kostelce, kdež oddělení dragonů dosud bylo, a tam prosil a žebronil za svého koně, za nějž uhospodařené své skromné jmění podával. Býval u pluku v lásce a znám, podařilo se mu. Radostně zařehtala Meduška, když svého bývalého pána uzřela. Z náchodského dvora obdržel na rozkaz úřadu zámeckého nejpotřebnější věci, i Vaňka. Tak stal se Baltazar Užďan hospodářem „na skalce".

Dole ve vsi nemálo se podivili, když druhého dne na vršku „na skalce" dým do čistého vzduchu rovně jako sloup vystupoval.

„To jsou asi tuláci," povídali sousedé, „snad tam přenocovali."

Rychtář a dva sousedé odebrali se „na skalku". Udivení zastavili se pod lipami před vraty; viděliť na dvoře vůz, v něm koně zapřaženého, [78] k němuž druhého neznámý člověk z chléva vyváděl. Teď vystoupil shýbaje se ze síně muž a rozhlížeje se na záspi se zastavil. Podivný to člověk! měl na vlasech do zadu sčesaných beranici, ošumělou vojanskou kazajku, široké kalhoty , jak je nosívali sedláci, a škorně vysoké jako jezdec.

„I pro pána!"

„Salvaguarda — ah!"

A sedláci otevřeli ústa podivením. Teď je Baltazar zahlédl a již chvátal jim vstříc.

„Vítám vás, sousedé," pravil ruce jim potřásaje. „Nu, přišli jste dříve ke mně, než jsem já k vám mohl; tak vás prosím, abyste mne přijali do sousedství."

„Tak? tedy ty zůstaneš „na skalce"? Vida, vida — ale jak —"

Baltazar jim krátce vše vypověděl. To bylo diveni se, hlavou kroucení a potřásání; na konec pak rychtář pověděl s povzdechem: „Bůh ti dej štěstí, ale líp než na vojně se sotva míti budeš; ani nevíš, co to je být sedlákem. Kdyby to byl statek svobodnický, ale takhle —"

„Bohu poručeno."

Sousedé odešli a Baltazar s Vaňkem odjeli do dvoru náchodského, aby přivezli ostatní věci, jež do hospodářství dostali.

IX. Životopis Baltazara Užďana.

To bylo hospodaření „na skalce"! Dlouho o tom sousedé uvažovali, když v krčmě, jež privilegiem rychtáře byla, o novém hospodáři na statku Skaláků si vypravovali. Domnívali se, že Baltazar jen šavlí dovede máchat a že se mu brzo znechutí mozolná práce na poli. Ale zmýlili se.

Vaněk, jenž sloužíval ve dvoře, stal se z počátku učitelem svého pána, jenž zvyklý jsa z vojny obtížím a namáhání chuti nepozbýval.

Velikou mu bylo výhodou a ulehčením, že nemusel vzdělávat roli panskou. Jak často teď slýchával nářky svých sousedů, k nimž, jakmile čas ku vzdělávání polí a jarní setbě a pohoda nastaly, poslíček ze zámku přišel, volaje ubohé robotníky do práce na polích panských, prvé než svá obstarali. Baltazar s Vaňkem nemohl arci vzdělati a osíti veškerá pole živnosti, nemělť ani obilí, ani jiných prostředků s dostatek. Však co první rok učinit mu lze nebylo, to že později dohoní, se těšil. Snadno uvykl novému spůsobu života a byl spokojen. Hospodyně mu třeba nebylo, on i Vaněk, oba staří mládenci, uvykli prosté stravě, již sobě připraviti dovedli. Vaněk obstarával domácnost, podojil dvě hubené [80] kravičky, co zatím hospodář o pole se staral, při čemž mu byl nápomocným výrostek, syn chudého baráčníka ze vsi, jejž vzal k sobě za pohůnka.

Baltazar Užďan měl se za rodáka náchodského, ačkoliv se v táboře u Temešváru narodil. Život jeho a osudy byly Ž..ckým známy. Matka jeho pocházela ze vsi Olešnice u Červeného Kostelce; sloužila za děvečku ve statku, jenž na kraji vesnice stál. Neobyčejným spůsobem stala se ženou. Baltazar rád na ni zpomínal a hluboko vtiskl do své paměti obraz její. Říkával, že je po ní. Byla postavy dosti velké, černých vlasů a jiskrných tmavých očí. Ze statku olešnického ji otec Baltazarův unesl.

To stalo se tak. Za jitra nedělního, když hospodář i hospodyně do kostela odešli, byla Kateřina sama doma. Vyšla právě na zásep, aby drůbež nakrmila, tu mihla se před statkem uniforma jezdce a zaleskla se šavlice; děvče znajíc bezuzdné vojáky obracelo se k útěku, ale již cizí jezdec ji zhlédnuv vjel do dvora. Volal na ni, aby počkala a napiti mu dala; s bázní přinesla husaru hrníček vody, on ale zahodiv jej dívku uchopil a než se nadála, octla se na koni. Jezdec před sebou pevně ji drže konejšil ji i smál se její nářku; darmo úpěla, darmo se bránila.

Nemálo se hospodář podivil, když Kateřinu nenašel; lidé ji viděli před husarem na koni, [81] politovali ji, ale byla sirotkem a nikdo o ni nedbal.

Husar, jenž na své pojížďce do Olešnice přijel, odnesl kořist svou do tábora. Tehdáž to bylo praobyčejnou věcí. S pluky táhlo vždy po všech končinách dost žen, většinou poběhlic a nevěstek; mezi takovou čeládku dostala se nezkušená Kateřina. Vypravovávala později synu svému, jak se naplakala a div že si neusteskla. Darmo se pokoušela o útěk, vojsko odtáhlo do cizích, dalekých krajin. Muž její byl Slovák. Zamiloval si Kateřinu a z počátku zacházel s ní velmi něžně, jak jen drsný husar dovedl; později oddal se hraní karet, pil, a tu žena jeho nejvíce zkoušela.

Pluk husarův octl se v Uhrách, byv přidělen k vojsku prince Eugena, jenž proti Turkům vytáhl. V táboře vojska, jež r. 1716 Temešvár obléhalo, porodila Kateřina Baltazara.

Když Eugen roku následujícího po dva měsíce Bělehradu byl dobýval, udeřil, aby strastiplné obléhání ukončil, nočním časem na hradby turecké. Rozzuřila se bitva děsná. Po celou noc až do svítání dne druhého i celé ráno vraždila se vojska.

Kateřina sice již uvykla hrůzám války, ale tehdáž za tmavé noci stála před stanem v bázni veliké a hleděla ve stranu, kde jako pekelný rej míhaly se davy vojínů; vědělať, že bitva [82] ta mnoho rozhodne. Turecké vojsko přitáhlo posádce na pomoc, v táboře vojska rakouského zuřily hlad a nákažlivé nemoci. Chvějíc se tiskla k rozechvěným prsoum svého synáčka. Tmou hučela střelba děl a ručnic, že až půda se zachvívala, ohně výstřelů se kmitaly jako blesky krvavé, jež děsnou vrhaly zář na zbraně i vojsko. Kateřina tak celou noc setrvala a modlila se v úzkostech k bohu, aby muže zachránil a vojsku císařskému vítězství popřál. Již přinášeli do táboru raněné, již bitvy řev se tlumil, a zase rozzuřil se jako moře rozbouřené, střelba hřměla, dým hustý se vznášel nad bojištěm.

Noc bledla a na východě se zaskvěl bílý pruh. Raněných přibývalo, pobočníci z tábora i do tábora lítali na ořích zpocených jako ďasové, zazvučely trouby a nový hluk a bubnů třeskot. Poslední, záložné vojsko vytáhlo z tábora do bitvy.

Ženy chvějíce se obsluhovaly raněné; zdálo se jim, že císařským zle se daří.

Vyšlo slunce, ranním vzduchem zachvěl ohromný skřek tisíců hrdel, křik radosti: „Vítězství!" zněl po celém vojsku císařském a radostnou ozvěnou zazvučel po táboře. Bouře tichla, hukot děl a rachot pušek zanikal. Princ Eugen zvítězil, pevnost bělehradská se vzdala. Zdi, příkopy i pole prosákly krví lidskou, nový den uzřel tisíce bledých a zohavených mrtvol. [83] Mezi nimi odpočíval také strážmistr od husarů Užďan se hlavou rozpoltěnou. Žena se ho nedočkala, Baltazar otce svého nepoznal.

V daleké cizí zemi uprostřed hluku válečného byla Kateřina se svým synem samotna, opuštěna. Což se tu naplakala a navzdychala. Týrával ji sice muž, avšak s ním zahynul otec ubohého nemluvněte, jediná podpora. Tu zpomněla na domov, po němž stará touha mocně v ní vzplanula. Ač ji zdržovali, ač mnozí hory doly slibovali, pustila se neohroženě neznámými krajinami do otčiny své. Dlouho putovala svízely rozličné snášejíc, až konečně opět se v rodné vsi octla. Lidé sotva poznali tu velkou ženu vyzáblé osmahlé do tmava tváře, jež v náručí chlapečka držíc do Olešnice přišla. Zůstala tam opět ve službě.

Sotva že Baltazar povyrostl, musil matce pomáhat, jak mohl. Když mu bylo šestnáct let, matka jeho zemřela; za rok potom ztratil se ze vsi. Povídali si, že se dal naverbovat. „Je v něm husarská krev!" říkali.

O mladosti své Baltazar nikdy nevypravoval, maje události její za malicherné a nepatrné, jež by také posluchače jeho, soudruhy vojanské a sedláky ve vesnici Ž., netěšily; líčil jenom nejznamenitější příběhy, jež jemu samému se přihodily, nebo kteréž mu matka vypravovávala. Vojanský život svůj nad míru obšírně, ba [84] někdy až rozvláčně, ale vždy s velikým zalíbením a chutí vypisoval. Podivuhodná tu byla jeho pamět. Mnoho krajů světa viděl a sjezdil, ale vše určitě, i do nejmenších podrobností si pamatoval. Předobře věděl, kde co jedl a pil, kde dýmku ztratil a novou si pořídil, nebo kde a kdy koni svému podkovu přibíjel.

Baltazar čítaje sedmnáct roků dal se naverbovati k pěšímu pluku „knížete Piccolomini". Tu teprva poznal, že život vojanský jinačí je, než jak o něm slýchával a než si ho v mysli své představoval. Tehdáž trvala služba vojanská osmnáct, dvacet let, a kdo čtyry, pět roků vojákoval, považován za nováčka od starých vojínů, z nichž přemnozí druhou dvacítku sloužíce sešedivěli. Baltazar zkusil první čas mnoho i od starých soudruhů i od důstojnictva. Ukrutné tresty musil snášeti, kdo se nějakého přestupku dopustil, bití holí mnohdy až do smrti, „ulicí běhání" byly nejvíce v užívání; vojsko pak byla většinou pustá chasa, kterou vojančina zcela otupila.

Baltazar na leta ve pluku Piccolomini strávená si naříkal. Konečně dospěl z rekruty na staršího vojína, jenž si tak snadno od sobě rovných ukřivdit nedal. Důstojníci byli šlechticové, mladíci nezkušení, mnohdy šestnáctiletí. Baltazar i Vaněk na ně si stěžovali „že člověka, vojáka sprostého, za hovado mají". Tu [85] zastavil se starý voják vždy u jednotlivých důstojníků, o nichž celé kroniky věděl. Tak o starém zlém setníku Němci, jenž doma neustále šermoval, do dveří i do nářadí píchal, hněvivě křiče; tak o mladém zadluženém důstojníku, schudlém šlechtici, jenž prý pro nešťastnou lásku k jakési hraběnce se zastřelil.

„Oh to bylo peské živobytí u těch ,Piccolonů'," jak zkráceně říkal. „Hleďte jen to: ve čtyrycátém třetím „desertovalo" vojáků 150 a jeden byl odpraven prachem a olovem; v čtyrycátém čtvrtém uteklo 262 mužů a odpraveno 6, a roku čtyrycátého pátého odpraveno 5 a uteklo 260 a — a mezi těmi byl jsem také já."

Tak se zbavil „blatošlapských gamaší".

Nedlouho se potuloval užívaje zlaté svobody. Dal se ke dragonům.

Kdybych i méně široce vypravoval než Baltazar, musil bych dlouho povídat, na celou knižku.

U dragonů si liboval. Místo gamaší dostal vysoké jízdecké boty, nosil úzké kalhoty a krátký bílý kabátec s modrými výložky a se zahnutými, modře vyloženými šůsky. Jak pyšně seděl na svém vraníku, maje třírohý černý klobouk směle k uchu pošoupnutý! Brzy stal se nejlepším jezdcem pluku. Války pruské nenechaly pluk jeho na jediném místě, proud bojovný zmítal jím, tak že hned tu, hned onde bojovati musil, zvláště ve Slezsku a na severovýchodních hranicích Čech.

Nejvíce trpěly dědiny panství náchodského, jež buď až do vysílení voje císařské ssály, buď Prusové častými vpády plenili a ničili. Vesnice Ž. snad nejvíce vytrpěla. V úzkosti své prosili obyvatelé její vrchního na zámku náchodském za vojanskou stráž čili salva guardiu, aby je chránila před drancováním a násilím.

Taková salva guardia se považuje se strany přátelské i nepřátelské za nedotknutelnou. Vrchní ustrnuv se vymohl obci Ž. z přední stráže vojska vracejícího se ze Slez ochrannou stráž čili guardu sestávající z několika jezdců. Mezi těmi byl Baltazar Užďan, jenž „na skalce" se ubytoval. Statečně se ujímal svých svěřenců a věru nemalé jim prokázal služby, neboť vojsko císařské byvši 4. června 1745 u Ostřehoma a Hohenfriedbergu krvavě na hlavu poraženo úprkem ze Slezska přes hory do Čech chvátalo a prchající vojsko to „dělalo mnoho škod na obilí i na lukách, bylo též náramně chlipné, majíc s sebou množství poběhlic, a protož i v bitvě bez požehnání", jak o něm farář Skalický zaznamenal.

Baltazar co salva guardia poctivě konal svou povinnost. Pokud s to byl, chránil obyvatelstvo vesnice Ž., krajany své, proti všelikým surovostem císařského vojska; vesničané pak byli mu vděčni a zvláště rodina Skaláků oblíbila si statečného vojáka. „Salvaguardu" neb jen „guardu" znalo každé dítě a nebálo se vousátého [87] velkého muže. Když pak dostal rozkaz, aby k pluku opět přirazil, zarmoutili se všichni, srdečně tiskli mu ruce a mnohé oko se zarosilo. Odjížděl do boje. Vojsko rakouské ustoupilo ku Hradci Králové a Prusové zmocnivše se krajin pohraničních strašlivě tu řádili; jako kobylky zničili vše a byli mukou krajin až do prosince roku 1745, kdy mír učiněn. Za škody ohromné lid nejmenší náhrady neobdržel, ano, i daně platil stejně a přírodniny odvádět i vojsko živit musil.

Rok příští byl neúrodný a bídu dovršil. Po svízelích války dostavily se zlí hosté: hlad a děsný jeho bratr — mor. Ten zachvátil také manželku starého Skaláka.

Baltazar po dlouhá leta krajinu, z níž pocházela matka jeho, nespatřil; za dobu tu mnohokrát „v ohni" byl, mnohokrát na pokraj záhuby se dostal. V pověstné bitvě u Kolína r. 1757 zastřelili mu věrného vraníka a kule nepřátelská o levé rámě mu zavadila. Za ustupujícím Prusem hnalo se vojsko císařské do Slezska.

Po Kolínu Lysá! V měsíci prosinci u vsi Leuthen blíž Lysé poraziv Fridrich 2. císařské zajal jich 20.000 s 134 děly; na 6000 mužů pobito. O bitvě té Baltazar Užďan šíře než o jiných vypravoval. Huboval i klel na generály, až přišel na onen okamžik, kdy jsa obklíčen do zajetí padnouti měl. Tu oči se mu jiskřily a řeč [88] jeho byla plynnější a živější, když vyprávěl, jak se prosekal, jak jeho nový kůň, jejž v kolínské bitvě ulovil, hbitostí svou ho zachránil. Kůň ten byla jeho Meduška. Z eškadrony, v níž Baltazar sloužil, zůstalo na živě třicet mužů. Zbytky vojska císařského ustoupily na rychto do Čech, kdež přezimovaly.

Baltazara zavedlo štěstí do vesnice Ž. Tehdáž nemohl být hostitelům svým ochranou před drzou rukou surových vojínů. Služby, jež kdysi Skalákovi co salva guardia prokázal, nyní mu splatili. Byl v bitvě u Leuthen raněn, staré pak dvě rány jen ledabylo zahojené opět se otevřely. Dostalo se mu bedlivého ošetření „na skalce". Tenkrát vesnice na hranicích českokladských byly nemocnicemi, bylať v nich velká část vojska raněného ubytována.

Nesmírná nastala bída, lid venkovský, jsa tak dost svízelem všelikým přetížen, musil nemocné vojíny ošetřovat, nemaje ani prostředků, ani místa. Vojíni pak majíce jen jen rány obvázány, bez léků, bez posily v bolestech velkých umírali. Když pak tuhá minula zima a sníh tál a první dnové jara nastali, houfně ranění i ošetřovatelé hynuli. Vznikla nemoc nákažlivá, ode vsi ku vsi chvátal mor, a kam kročil, všude se zjevila smrt. I „na skalku" padl jeho stín a zbavil ji rozšafné hospodyně; mladá žena Mikulášova zemřela.

Tehdáž velmi to dojalo pozdravujícího se Užďana. „Nač tady jsem já chlap stará, mne bůh tu nechá a takovou hodnou ženskou si vezme." Povstal konečně z lože a mohl se zas ku své Medušce do konírny podívat. Brzo nato ji osedlal a poděkovav nastokrát hlasem rozechvěným svým dobrodincům přirazil s ostatními k armádě.

„S tím se asi sotva shledáme!" říkal starý Skalák, když hovor byl o Baltazaru Užďanovi, což se nezřídka přihodilo. Zpomínaliť vesničané, zvláště „na skalce", na starého guardu velmi zhusta.

Osudy jeho další líčit nebudeme. Bylyť to osudy vojáka ve válce! Namahavé pochody, často nedostatek chleba i nápoje, svízely v táboru i v bytech vesnických, supernace nad obyčej přísná, řev bitvy, zmrzačení i smrt na poli krvavém — toť běh života vojínova. To vše mimo poslední v hojné míře zakusil guarda Baltazar.

Na konec války sedmileté dostal se opět do Čech a do rodné své krajiny. Jak se Skaláky se shledal, o tom jsme již vyprávěli.

Toť životopis starého dragona Baltazara Užďana známého pod jmenem „salva guarda".

Nyní byl hospodářem. Již neobjížděl na své milé Medušce co hlídka v pustých nocích neznámé krajiny; nyní vycházel ze statku a kráčeje po travnatých, mateřídouškou páchnoucích [90] mezích, obcházel pole svá, patře jak zrno jím zaseté vyklíčilo, jak vyhnalo do výše.

Již klasy se ozdobilo osení, v parném slunci zrno jeho uzrálo; s Vaňkem odvezl první požehnání do stodoly.

Minulo leto.

X. „Skalka" oživuje.

Pod lipami „na skalce" seděli na drnové lávce staří vojáci, nyní rolníci, Baltazar a Vaněk. Hospodář podal druhu i čeledínu svému plnou měchuřinu, aby si ještě nacpal dřevěnku právě vyhaslou. Sám obláčky dýmu do jasného vzduchu pouštěje, zadíval se na cestu, jež k vesnici se skláněla. Byla pusta. Ticho rozkládalo se po pohorské dědině, byloť nedělní odpoledne; celá krajina jako by slavila den páně. Listí košatých lip žlutnoucí již jen lehýnce se chvělo ve chladném větru, který podzim ohlašoval. Jasným dosud vzduchem skvěly se tenoučké nitky babího léta, lučiny bledly a ve sporé jich trávě zachvíval se modravý ocún.

Vaněk nacpav připálil kus hubky v dýmce svého hospodáře, pak položiv doutnák do své zadýmal statečně. Hovor, v němž na chvíli ustáli, začal na novo; předmět jeho byl tentýž jako prvé, vojna. To byla jim látka nevyčerpatelná; [91] již dost a dost se o ní navypravovali, kdykoli se dole se sousedy sešli, a stále na něco nového si zpomínali. Arci víc než Vaněk věděl starý guarda Baltazar a nebylo rozprávky, aby nepřišel do sporu s Vaňkem. Sporný předmět se nikdy nezměnil: guarda vynášel jízdectvo, Vaněk chválil pěchotu.

Dnes zas již byli na tom; bylť Baltazar před tím obšírně líče bitvu u Leuthen neobyčejně vychvaloval udatenství císařské jízdy, jakou právě v této nešťastné bitvě osvědčila. Vaněk se ujal pěchoty a z bitvy u Leuthen přešli na vojanství vůbec.

„Je to tak radost na „marši", bláto šlapat, v prachu se brodit, až člověk jazyk vyplazuje. Ale na koni! sedím jako pán, nic nemám na sobě než šavli a karabinu, všecko ostatní unese koník."

„Ano, ano, koník! a když přijedete unaveni na místo, musíte ošetřit, vyčistit koníčka, co našinec si může lehnout."

„Musí lehnout, protože na nohou stát nemůže, hahaha! A co hladu někdy zkusí! Co unese? Dostanete-li víc, musí to cestou zaházet. Ó vím to, jak často běhali k nám v ležení gamašníci, blátošlapové a žebrali: ,Krajane koňáku, dej kus chleba!' Ba viděl jsem, jak měli po pochodech nohy opuchlé, jak jim krev z nich crčela. Ó zlatá koňská noha!"

A Baltazar mávl rukou; byl v proudu. Zabafal několikrát po sobě prudce; ale dýmka, kterou za řeči v levici držel, vyhasla. Uplivl, přejel rukou pod nosem, jako by kníry pohladit si chtěl, zapomenuv, že je shodil, že jich nemá od té doby, co sedlákem je.

Vaněk uznávaje v duchu pravdu všech těch slov chtěl nicméně ještě něco namítnouti, ačkoliv podruhé zvolal hospodář : „Ó zlatá koňská noha!" Ale tu, již ústa k odražení útoku otvíraje, spozoroval malé děvčátko ze stínu košatých stromů vystoupivší.

„Hlehle, hospodáři, hosté!" Děvčátko asi desítileté zastavilo se opodál u kmenu staré lípy, jako by se bálo dále pokročit. Oči jeho ostýchavě utkvěly na mužích na lavičce sedících. Ač již dnové podzimní nastali, byl přece oblek malé dívky velmi letní; kanduš chudičký zakrýval její outlé tělo; ten tvořil její celý oděv, připočteme-li chatrný šátek na krku, jenž jím zcela zakryt nebyl. Hlava byla obnažena majíc za ozdobu nemalou hebké světlé vlasy; na bosých nožkách uložil se prach svědče, že děvčátko dnes zajisté hezký kus po silnici putovalo.

Starý guarda pohlédnuv bystře k lípě, kde děvče stálo, zvolal: „Tak pak pojď blíže, ty škvrně!"

Hlas jeho zněl málo pobízivě; velitelský ten ton zalekl asi děvčátko, neboť zvolna jen se blížilo k mužům.

„I jen se neboj, pojď, pojď, holka," vybízel Vaněk.

Na ta slova pokročilo děvče rychleji, až nedaleko mužů stanulo.

„Odkud jsi?" vyslýchal Baltazar.

„Z Olešnice."

„Hm, z Olešnice!" zahučel starý voják a rázem se ho zmocnila zpomínka, však ne na dlouho, neboť brzo nato tázal se vlídnějším hlasem: „Čí pak?"

„Bartoňova."

„A co tu děláš?"

„Prosím."

Prosté to slovo nevinného děcka, jež hlasem tak milým, a přece jako bezděky zármutkem rozechvěným proneslo, dojalo Baltazara. Slovíčkem tím vylíčila nezaviněný svůj bídný stav a starý voják zpomněl si, jak on co chlapec u dveří stával, aby si vyprosil kus chleba, jehož mu chudá matka dostatek poskytnout nemohla. „Bartoňova," hučel skláněje hlavu, jako by se rozpomenouti chtěl; pak zase dál vyslýchal: „Což nemáš nikoho? chodíš sama?"

Otázka ta bolestně děvčátko dojala. Tvářička její se zakabonila ku pláči se stahujíc, až jasné dvě slzy v modrých očích se jí zaskvěly. [94] „Máma mně před týdnem umřela a tátu odvedli na vojnu." A tenoučkou ručkou vytírala slzy.

„Psi — verbíři!" zaklel Baltazar obrátiv se k Vaňkovi, jenž mlčky hlavou pokyvoval, přece ale první na skutek pomoci pomyslil. Všiml si teprva teď, že rty malé dívky jsou na fialové, až do temna zbarveny. „Chudák, asi v lese borůvkami hlad konejšila," pomyslil. „Chce se ti jíst, viď?" tázal se a děvče pokynuvši hlavou upřelo na něj velké zarosené oči. Vaněk odešel „Pojď, sedni si tu vedle mne, tak," pravil Baltazar. „Nechtěla bys u nás zůstat?"

Děvče pohlédlo mu do tváře. „Já musím s babičkou!"

Baltazar svraštil čelo. „Kde máš babičku?“

„Tamhle sedí pod lipou," ukázalo děvče, seskočivši s lávky.

A již Vaněk kus černého chleba přinášel.

„Doveď mne k babičce," velel Baltazar.

Šli, Vaněk za nimi. Pod lipou nedaleko cesty korunu svou rozkládající seděla, spíše ležela žena; vedle ní na zemi bylo viděti chudý uzlík a lískovou hůl, oporu to staré ženy.

Děvče předběhlo oba muže a sklesši u ženy pod stromem na kolena upozornila ji na příchozí. Stařena pracně se pozvednuvši opřela se zády o kmen.

Baltazar nějak nad obyčej vážně s Vaňkem rozmlouvaje brzo u ženských stanul. Viděl tvář [95] bledou, do níž čas, však více ještě starosti a nouze hojné vryly vrásky; oko její bylo zapadlé a mdlé, šat již přemnohých oprav se dočkal, byl chatrný a záplatovaný. Bídná to žena, žebrácká. Hltavě pojídaly babička i vnučka podaný jim chléb, drobty z něho na klín padající pečlivě sbírajíce. Pak teprva, když byly snědly, vyptával se Baltazar stařeny.

Brzo se domluvili. Byla z Olešnice, ze vsi, kterou starý salva guardia měl za svou rodnou dědinu. Rozpomenul se na tu žebrající ženu, již před lety co mladé děvče znal; teď jí bylo asi padesát let, ač každý, kdož by jí do tváře se podíval, více by jí hádal. I ona upamatovala se na husarova syna, jenž ve mladém věku na vojnu utekl; ale za celý svět by ho nebyla poznala. Divila se nemálo jeho osudu a přála mu, aby mu bůh dal štěstí. Tu však zpomněla na své a bědujíc líčila mužům nad ní stojícím krátce své neštěstí. Měla po muži baráček, v němž se svou jedinou dcerou nuzně živa byla. Přiženil se k nim hodný ze vsi hoch, ale sotva že čtvrtý rok se ženou žil, již se s ní rozloučit musil. Pruští verbíři zmocnivše se ho násilím odvezli ho, a už se nevrátil.

Den schyloval se k západu. „Kam jdete?" tázal se Baltazar ženy.

„Kam nás nohy ponesou," vzdychla. „Nemáme nikde domova, hlad nás vyhání z naší [96] chaloupky." A pohlédnuvši k lesu, ku kterému slunce se klonilo, prosila Baltazara, aby dnes jim noclehu popřál, že už na chůzi je bídná a příliš slaba.

„Však bych vás nebyl pustil," odpověděl starý voják, i šel s Vaňkem do statku a za ním pokulhávala stařena, které za sukni vnučka se držela. Ve statku povečeřely s mužskými, a když se již setmělo, ustlal jim Vaněk na podlahu. Baltazar ale dlouhou ještě chvíli seděl před branou, kouře ze své dřevěnky.

Jíž měsíc nad černými lesy dávno byl vyšel, když se odebral na lůžko. Vešed do světnice viděl, že všichni spí. Zrak jeho utkvěl na malé Lidušce ve svém kandušku na slámě libě spící. „Jak jí to chudáčkovi slouží!" v duchu si myslil starý voják. „Tak mladá a tak již zkouší! Hle, jak jí tvářičky zčervenaly, pravice jí na rameni babičky spočívá, levici nad světlovlasou hlavu zahnula. Hle, ta stará, bídná žena. jaké to má potěšení!" Bylť jí při večeři směje se podotknul, že ona už je bábou a on dosud starým mládencem. Teď bezděky zas ta myšlénka mu napadla, ale nezasmál se. On starý, mrzutý voják nemá v šírém světě nikoho.

Tak chvíli stál nad spící Liduškou ve hlubokém zamyšlení, až pak rukou mávl. Uložil se, požehnav se křížem, a za nedlouho pevně usnul. Té noci byl všem „na skalce" sen blaženým. —

Baltazar ráno se probudiv, uzřel Bartoňovou na slámě sedící. Liduška dosud spala.

Vaněk již byl v práci a za krátko přinesl hrnek mléka, aby je zvařil. Vzal křesadlo, aby rozžehl a zatopil, ale Bartoňová ho předešla. Večeře i klidný spánek ji posilnily, mimo to chtěla být hostiteli úslužnou. Nedala Vaňku zatopit, zvařila mléko, poklízela ve světnici i v síni.

Baltazar byl mile překvapen, když se z věnčí navrátil. Liduška již šukala okolo kamen, babičce pomáhajíc. Hospodář je pozval ke snídaní; když pak Bartoňová uzlík uchopila a děkujíc k odchodu se měla, zastavil ji u prahu: „Což, stará, nechtělo by se vám u nás zůstat?"

Stařena vyvalila oči; měla to z počátku za žert, pak se vymlouvala, že je stará, že by tu byla za obtíž, nemohouc vše náležitě zastat, až radostí slzíc svolila. „Zaplať vám to bůh, hospodáři, pro to děvče, ubohého sirotka!"

„Chceš tu zůstat, Lidko?" tázal se Baltazar děvčete, jež usmívajíc se radostně hlavou kývlo.

Toho dne byl starý salva guardia nad obyčej vesel. Dlouho tak krásně nespal jako předešlé noci, pohvizdoval si chodě po dvoře a ve chlévě hřebelcuje milou Medušku zanotoval svou oblíbenou píseň vojanskou, jak

„Skalka" měla zas ženské. Bylo to také hned poznati; dříve tam bylo jako v táboře vojanském, vše mezi sebou, někdy u velkém nepořádku.

Ačkoliv Bartoňová již mladicí nebyla, dělala, seč mohla. Nabyla opět sil, tak že s pomocí Lidušky hospodyni zastala. Muži si její hospodaření libovali; obsloužila je, mohli si mnohého pohodlí dopřáti, kterého dříve neměli.

Tichý a zádumčivý dvůr oživnul; dobrým jeho šotkem, světlým paprskem temných jeho prostor byla Liduška. Tváře její zčervenaly, osmahlá barva se jí ztratila. Rozesmávši a rozepěvši se rozveselila všechny, i starého guardu, jehož srdce si rázem naklonila. Dvůr byl mu nyní veselejší a příjemnější, vroucnější cit, jakého nebyl dosud poznal, v srdci hluboké kořínky zapouštěl. Dosud nejvíce miloval Medušku; aniž by věděl neb si myslil, miloval ji více než kteréhokoliv z lidí; a opět nevěděl, jak mu k srdci přirostlo to milé dítě, jako by jeho otcem byl.

Za jasného odpoledne jednou vyváděl Vaněk ze chléva Medušku, na niž Baltazar s Lidkou uprostřed dvora stoje zapískal. Ihned rozumné zvíře k němu se rozběhlo a přiklusavši nedaleko něho na zadní nohy se stavělo, jako by přední chtělo pánu svému na ramena položit. Liduška vykřiknuvši ubíhala domnívajíc se, [99] že se Meduňka zplašila. Baltazar se srdečně smál, volaje polekané děvče.

„Ba už ti to nejde, Meduško; stárneme, stárneme! Jindy jsi se jinak postavila. Nu což — hej holka, pojď sem!"

A Liduška vidouc koně tiše stojícího s hlavou k hospodáři nakloněnou již sama přistoupila. Drobnou ručkou hladila Medušku po srsti, a starý dragon ji vyzdvihnuv, na koně ji posadil. Zpočátku se poněkud bála a chtěla seskočit, ale když Meduška na slovo Baltazarovo zvolna kráčela, upokojila se. Baltazar měl radost, děvče se nebálo koně; nosilo mu potom, co mělo, dávajíc mu z ručky žrát.

S hospodyní byli všichni spokojeni, nejvíce Vaněk, jenž nemusil už krávy dojit.

Tak míjel podzim. Liduška vyháněla na pastvu malé stádo ze „skalky". Zahalivši se v teplou loktušku sedala na mezi zpívajíc nebo po dole i horách se rozhlížejíc; navlíkala na nit rudé šípky jako korály a sbírala poslední květinky ve trávě se kmitající. Lašťovky již ze vsi ulítly, viděla sychravým vzduchem pod nebesy zataženými vážné sbory čápů na jih letících.

Na těch výšinách byla obyčejně sama. Pasáci ze vsi pásli dole nebo dále na stráních, a přece se jí nestýskalo.

Pak už nevyháněla. Tma teď dříve se rozkládala a v holých korunách za sychravých večerů [100] hvízdal divoký vítr. Již i země utuhla a pak se přikryla bílým pláštěm; cesty byly zachumeleny.

„Na skalce" byli opuštěni, zřídka někdo k nim ze vsi zavítal, zřídka bylo po cestě pohorské povoz nějaký nebo poutníka viděti; a přece se jim nestýskalo. Nebylo blahobytu na statku, ale také mu nehrozila bledá nouze. Večer sedával hospodář Baltazar s celou čeledí za stůl, Vaněk dělal louč, Bartoňová předla i pohůnek a hospodář maje po boku Lidušku vypravoval.

Byl brzy v Čechách, brzy ve Slezsku, pak v Uhrách a v Turecku a zase v Čechách; událostmi nejdivnějšími bavil své posluchače. Na večery se Lidka těšívala. Její živá mysl líčila jí ty vojáky divných národů, ty boje, bouřlivé noci, a když venku zasténal v korunách vichr, tiskla se ke „strýčkovi". Nejvíce ji dojalo vypravování o matce Baltazarově, zvláště její utrpení před Bělehradem a zpáteční její cesta do Olešnice, kterou salva guardia podrobně líčil, a o Medušce, jak raněného „strýčka" ze zajetí svou rychlostí v bitvě u Leuthen vysvobodila.

Za takových večerů salva guardia se často zamyslil, pak vstav mocnými kroky přecházel po světnici, až u okna se zastaviv zadíval se v černou noc.

Jednou, když venku vichr nad obyčej se proháněl, chumáče sněhu do oken házeje, nahlas sobě povzdechl: „Chudáci Skaláci!"

Liduška mu nedala pokoje, až jí pověděl, kdo Skaláci jsou.

„Byli tu před námi, ten statek jim patří, páni je ale vyhnali a dali ho nám."

Tu bylo otázek a námitek. Starý dragon měl co dělat, aby se dítěti vykličkoval.

Toho večera se Lidka už nesmála; zpomínala na bludnou rodinu, děda, mladou dceru a malého hocha. Viděla je, kterak zapadli do sněhu za tmavé noci, divoký vichr černé mraky nad nimi v dálku hnal a marně upírali oči své v temnotu, aby nějaké světlo uzřeli. Ještě ve snu soužily mladou její mysl podobné smutné obrazy.

I. V olšinách.

Z dobrého dragona stal se rozumný hospodář. Baltazar Užďan byl nyní upřímným, přičinlivým sedlákem, jenž s láskou lnul k půdě, kterou mu „milostivá vrchnost uděliti ráčila", sprostivši ho na čas veškeré roboty, for dodávání a jiných všelikých povinností, jež nesmírným byly břemenem poddaným sedlákům. Mělť, jak v urbáři zaznamenáno bylo, hospodář „na skalce" robotu na panském se dvěma hovady týdně tři dny konati, mimo to pak od sv. Jana do sv. Václava pěší roboty na osobu týdně jeden den.

Zdělal pole i osil kdy třeba bylo a žním jeho jen bouřlivé mračno a liják hrozily; sousedy však jeho mimo to nejvíce mučil rozkaz správcův nebo vrchního, ohlašovaný surovým drábem. Baltazarovi bylo možno jim často i při zdělávání i o žních pomoci, a činil to rád. Privilegium [106] jeho budilo skoro závist, však ochota jeho a úslužnost naklonily mu mysli všech.

Divná náhoda! Jako „skalka" nad ves vyvýšena byla, tak i obyvatelé její povždy nad vesničany vynikali. Ta jakási nadvláda přešla ze Skaláků na Baltazara. Bývalť vojákem, vesnice Ž. salvaguardou, zkusil mnoho a přiučil se lecčemus, mimo to, ač jen s těží nepatrný groš ročně uložil, byl nad ostatní sedláky zámožnější. Kdyby za časů těch sami některého ze sousedů za rychtáře sobě ustanoviti byli směli, zajisté by Užďana byli volili.

„Skalka" jeho novou získala proslulost. Sotva že Markéta, babička Liduščina, tam poněkud zdomácněla, zastavovali se lidé dole ze vsi i z okolí u ní na radu a pro pomoc.

Nebožtík její muž byl „písmák", vyhojil leckterý neduh lidský, zvláště osvědčil své umění lékařské při nemocech dobytka. Od nebožtíka Markéta mnohému se přiučila. Dovedla i oustřele, bradavice a jiné nešvary těla zaříkávat a úbití zažehnat. To jí mnohý dárek vyneslo, jejž vnučce své věnovala, dávajíc jej hospodáři, který za to mazánku svému Lidce tu fábor, tu pěkný šátek neb jinou část oděvu koupil.

„Inu, inu," řekl Vaněk, když jednou v neděli ráno s hospodářem před statkem stoje Lidku do kostela se ubírající viděl, „kdo by to řekl — za těch šest let, co tu „na skalce" jest. Vidím [107] ji ještě, jako by to dnes bylo, tamhle pod lipou, když poprvé skoro otrhána, opálena, s ústy od borůvek černými, stála. A teď skoro na vdávání, štíhlá jako ta břízka před naší bučinou, jako panské dítě! A jak si vykračuje!"

A starý Baltazar sejmuv čapku s hlavy, hladil usmívaje se své již šedivé vlasy.

Ba už šest let minulo, co stará Markéta s Lidkou do starého dvorce zavítaly, a od těch dob se mnoho, přemnoho změnilo. Baltazar byl dosud čerstvý a při síle, ale hlava jeho sešedivěla a vrásky na čele i na tváři se mil rozmnožily. Meduška jeho byla dosud tak přítulná a věrná, ale nemohla už dobře na zadní nohy se postavit, aby přední pánu svému na ramena položila. Markétě na statku sloužilo, hospodařila, šukala, pokud jí stáří a těžké už nohy dovolovaly. Vaněk dosud se s hospodářem hádával, zastávaje pěchotu proti vynášené jízdě. Nejvíce však pravdu mluvil, a to také starý Baltazar ochotně uznal, když vida v neděli Lidku pravil: „Inu, inu, kdo by to řekl!"

Vyrostla, byla hezoučká, zastala už babičku skoro nadobro v hospodářství a na statku, za její spoluvlády bylo ještě veseleji. Byla jako vlašťovička čistotná, uhlazená, a jako ona, tak vše v domě, pokud je to v selském staveni možno. U porovnání s obydlím sousedů dole ve vsi světnice „na skalce" zářila.

Práci Liduška zpívajíc konala, hlas její jasný, altový dojímal mile starého „strýce" Baltazara, zvláště když mu zazpívala, jak

Jak ale teprva se zaradoval, když ozvaly se struny starého cimbálu Skaláků, jenž dosud mlče na stěně visel. Přišel nějaký pocestný na „skalku" a tam útulek našel; nějaký čas se tam zdržoval, vycházeje do okolí. K večeru se ale do svého sídla vracel a tu bavil a odměňoval se za pohostinnost zpěvem a hrou na cimbál. Vida velkou dychtivost čiperné Lidušky, naučil ji tlouci do kovových strun nástroje.

Co to bylo radosti a obdivu, když poprvé v struny uhodivši zanotovala příjemným svým hlasem strýcovu oblíbenou píseň vojanskou. Baltazar stoje uprostřed jizby nachýlil hlavu ku předu pravou rukou mávaje jako k taktu, až sám píseň potichu hučeti se jal. Sama pak dále se cvičíc nabyla velké zručnosti ve hře. V neděli odpoledne obyčejně zmizela s cimbálem; bylať již prvního jara, jež „na skalce" trávila, vyšukala stezičku po srázu křovinami, a jsouc na cestě neustála, až stanula dole ve stínu tmavých stromů, až ku svému podivení našla opuštěnou chaloupku v hustém stromoví na břehu šumící říčky.

Touž neděli odpoledne, kdy ráno Vaněk Lidušce se divil pravě: „Inu, inu, kdo by to řekl –“ [109] odběhla tato s cimbálem za statek ku stráni. Strýc pod lipami s Vaňkem na trávníku spal a babička utíkajíc horku a mouchám světnice usadila se na schody vedoucí na půdu, kdež zbožně se modlíc zrnéčko růžencové za zrnéčkem mezi svadlými prsty propouštěla.

Liduška přeběhnuvši trávník za statkem, směle se pustila uzounkou stezkou, kterou bejlí a křoviny rozmanité skoro úplně zakrývaly. Nebe bylo jasně modré a jen tam nad lesy a nad horami vyvstávaly nové hory jasně bílých mraků. Bylo ticho, kapradí u skaliny se nepohnulo, stín stromů i štíhlé, žlutokvěté divizny spočíval nehnuté na půdě. U skaliny se Liduška zastavila a cimbál u nohou svých složila. Líce její se rděly jako děcku, jež z pevného snu se probouzí, a mladistvá ňadra zdvihala se prudším oddychováním. Zamyšleně hleděla na klidnou sváteční krajinu, opírajíc se o šedou skálu, na které černal se mladý smrk, jehož haluze se ani nepohnuly. U nohou kvetly jí rudé slzičky a tu i tam modravé zvonky a jasný vzduch milou vůní naplňoval dech skromné mateřídoušky. Někdy zabzučela moucha, z dola zazníval temný šumot řeky.

Tak dlouho tu stála jako ve hlubokém snění nemyslíc na nic určitého. Nebylo jí do zpěvu, jakási neznámá tíseň srdce jí oužila, jako by [110] něčeho postrádala nebo jako by něco nemilého duše její dotknouti se mělo.

Teď vyrazil někde ze tmavého úkrytu, kde asi byl dřímal, větřík a vše se rázem změnilo. Smrku haluze volně se pohnuly a stíny po srázu se chvěly i rostliny, jichž tmavými obrazy byly. Tiše, umírajíce už při vzniku svém, zazněly tesklivé zvuky kovových strun cimbálu.

Liduška se zbudila. Tu na tom místě připomenul jí nástroj Skaláků ubohé uprchlíky. Sem až k té skalině letěla ubohá dcera pronásledována cizím jezdcem — Baltazar Lidušce jmena nikdy nepověděl — tu ji našel bratr. Bezděky sepjala ruce, dovádivý větřík zahrával si s krátkou její zelenou sukní červeně lemovanou i se širokými rukávy z bílého plátna nad loktem sdrhnutými.

S vážnou pak tváří kráčela dolů nespěchajíc ani neskákajíc jako bujné kůzlátko, jak obyčejně činívala. Již zmizela jí pod nohou kamenitá, místy jen zarostlá a tvrdá stezka, stanula na hebkém koberci malého paloučku, jenž zrovna pod srázem se rozkládal říčku v oblouk zahýbaje. Tu milý panoval chlad ve stínu tolikerých stromů a paprsek sluneční tu ne dlouho panoval. Pod srázem, opírajíc se zadní stěnou svou o jeho skálu, stála malá chalupa statku „na skalce" patřící. Byla pokryta došky, jež čas i nepohoda na temno zbarvily a srovnaly; na mnoha [111] místech jevil se krásně zelený, hladký mech jako sametová přikrývka střechy. Stěny dřevěné chalupy byly nebíleny a stářím se již prohnuly. Nízké dvéře, před nimiž dva kamenné stupně ležely, hleděly k řece a týž směr měla dvě nízká okénka; druhá dvě byla ve stěně, nad níž vypínala se prkenná lomenice. Cestička ku dveřím byla skoro celá zarostlá travou, jež se také mezi kamennými schody zelenala. Zvenčí vedle oken byly zavěšeny dřevěné okenice kdysi rudě omalované, déšť ale smazal barvu jejich, zanechav jen hnědá místa, na nichž stopy bývalých hrubě malovaných květů znáti bylo. V pravo ode dveří u samé chaloupky vypínal se do výše starý ohromný javor; šumot listí jeho a švitoření lašťovek pod okrajem střechy na lomenici a ve trámoví nade dveřmi hnízdících oživovaly pustou chaloupku. Jak jsme již pověděli, byla celá stromovím zakryta. Ode dveří asi na dvanáct kroků zelenal se trávník, jejž omezovala řeka; na břehu této vypínaly se staré tmavé olše, jichž rozlehlé, husté koruny vysoko nad chaloupku se rozkládaly. Mezi tmavými jich kmeny bujilo křoví vrbové a olšové, jímž proplétal se chmel, vina se po kmenech stromů, nebo chvěje se s keřů nad jasnou vodou. Zelená ohrada tato byla kolem celé lučiny, až na koncích přiléhajíc ke strmému břehu spojovala se s hustým křovím i stromy jeho.

Sem do toho stinného zákoutí, v jehož tichu ševel stromů, zpěv ptactva ozývající se ve větvích a šumot řeky koncertovaly, vstoupila Liduška; stanula na hebkém květnatém trávníku před chaloupkou jako laňka v šeré samotě lesní. Oddychla si, chladivý větřík, jenž zlehýnka kolíbal vrcholy i haluze stromů, ovanul bílé a čisté její čelo. Pak usedla na kamenném schodu přede dveřmi položivši cimbál do trávy a hleděla, bradičku majíc ve dlani opřenou, kolem sebe.

Tu byla jako od celého světa odloučena. Viděla před sebou stromoví, jímž tu a tam zašlehly blesky odrážejících se na řece paprsků, nad sebou jasné nebe a po něm v dáli plynoucí bílý mráček; více neviděla, další kraj byl zahalen zelenou oponou. Pak vzavši před sebe cimbál uchopila dvě paličky a udeřila. Struna se zachvěla a třesoucí se zvuk zazněl tiše, až dozněl jako mizící bzukot ulétající mouchy; zazněl znova, pojil se s druhým a už tichá, zádumčivá hudba nesla se stinným zátiším.

Náhle ustála; zdálo se jí, že hlučněji voda zašuměla, jako o překážku nějakou se rozrážejíc, pak i větve křoviny na břehu prudce se hnuly, jako by někdo z vody na břeh lezl, ale již vítr zadul prudčeji a Liduška se upokojila. Po chvíli odložila svůj nástroj a vběhla do chalupy, odstrčivši zlehka přivřené dvéře.

Kdykoliv Lidka „do olšin" přišla, a to činila jak jen pokdy měla, neopomenula navštívíti prostou a sešlou již jizbu chatrče. Znala ji, neboť při jediné návštěvě vše důkladně prohlédnouti lze bylo, ale táhlo ji cosi divného, neznámého do té nevelké, skoro pusté prostory. U okna v koutě stál starý stůl, okolo stěny táhla se nebarvená dlouhá lavice bez lenochu; u kamen dosti zachovalých byla podivná truhla modře natřená, na jejíž plochách divné květy a ptactvo namalovány byly. Vždy na ni usedla a vždy bedlivě, jako poprvé, čtla napsaných několik slov na šedém již vápně, jímž natřena byla hlína, zacpávající skuliny mezi trámy. Babička čemu se naučila od svého muže „písmáka", naučila také své vnouče, a mladá, bystrá hlava předhonila babičku.

Neznámá jakási ruka napsala uhlem tato slova na stěnu:

Litera byla švabach dosti hranatý a neúhledný, ale ve slovech těch skrýval se velký bol, jakýž byl kdysi týmiž slovy pronesl velký Jeremiáš.

Nad písmem tím, nad výkřikem a bolestným vzdechem zadumala se vždy Liduška. Tušila, ba věřila pevně, že to psal někdo ze Skaláků, [114] když prchaje před mstivostí pánů se svým domovem se loučil. Nerozuměla úplně slovům těm, neznala písma, mimo úryvky z Nového zákona, řeč jeho byla jí cizí, však že tušila písaře slov těch, porozuměla jim.

Jasné paprsky slunce vnikaly do zasmušilé jizby chvějíce se na tmavých stěnách. Jako záře svatých a mučenníků zaskvěla se jasnost kolem slov hrubým uhlem napsaných, ozařujíc zároveň mladou, zlatovlasou hlavičku v zadumání se klonící. Zvenčí zaznívalo jemné šelestění stromů.

A slyš! teď silněji a zvučněji zaznívá, teď pojí se v tichý, tesklivý nápěv — to není šelest, tichá, líbezná hudba to šumí.

Liduška sebou trhla, chtěla vyskočit, aby se podívala, kdo to venku tak milé vyluzuje zvuky, však jako kouzlem připoutána naslouchala. Slyšela přitlumený, mužský hlas, jehož pěkný zpěv zvuky cimbálu provázely:

Na stěnách jizby stíny zvenčí i světlo se míhaly jako ve vesském kostele, před jehož okny na hřbitově štíhlé lípy se pnuly. Lidka sotva dýchajíc poslouchala; takovou píseň dosud nebyla slyšela, ale hned v srdci svém poznala, [115] že by ji v kostele zpívati měli. Žádný ze zpěvů, jež v kostele slýchala, ji tak nedojal.

Přestala hudba a píseň. Lidce seskočivší s truhly bylo, jako by byla procitla. Naslouchajíc zapomněla, kde je; nyní také zvědavost se dostavila. Ještě chvilku otálela, pak volným, opatrným krokem vyšla ven krček natahujíc, aby uviděla neznámého pěvce.

II. Zpěvák.

Na kamenném schodu přede dveřmi chalupy seděl asi osmnáctiletý mladík. Na jeho kolenou ležel cimbál, k němuž klonil se, jako by ho bedlivě prohlížel. Liduška na prahu se zastavivši a rukou pravou o prapísek se opírajíc pohlížela plna úžasu na neznámého hocha; nebála se, ale divila se. Tvář jeho byla hubená a barvy tmavé, zpod čapky černým beránkem lemované bylo viděti tmavé vlasy v týle krátce přistřižené, jež nad čelem a na spáncích byly skadeřeny. Oděn byl šatem prajednoduchým, chudým; měl kazajku ze hrubého sukna a tu a tam spravovanou, nemající určité barvy, a spodky z nebíleného tlustého plátna; košile hrubá byla u krku poněkud rozhalena; nohy nezakrývala žádná obuv.

Nyní povzdychl z hluboka a odloživ cimbál do trávy ohlédl se; zrak jeho setkal se se zrakem mladé štíhlé dívky jej pozorující. Mladík nebyl přemožen kouzlem velkých modrých očí, nezarděl se, aniž byl rozpačitý. Oko jeho tmavohnědé, skoro černé, plno ohně a lesku zvítězilo nad Liduškou. Bezděky zarděly se její tváře temněji a již chtěla se obrátit, aby nazpět do světnice uklouzla, ale otázka neznámého ji zadržela a zpamatovala.

„Ty tu bydlíš?" ptal se jí.

Hlasu podobného dosud neslyšela, ani strýcův, ani Vaňkův, ani hlas žádného mužského ze vsi tak nezněl. Byl hluboký a přece ne drsný, zazvučel jako struna. Ano, ten, ten pěl prvé tu krásnou písničku.

„Ne, jsem nahoře ze statku!" Bezděky pronesla poslední slova úsečně, s jakousi hrdostí.

Neznámý se ušklíbl. Uzřela při tom jeho jako sníh bílé, zdravé zuby.

„Vím, ze ,skalky'," řekl.

„Ze ,skalky', jak to víš?"

„Cimbál je odtamtud."

„Jak ho znáš?"

Neznámý zachmuřiv čelo odpověděl: „Viděl jsem ho tam na stěně viset."

„Že jsem tě neviděla — ale ty umíš tak pěkně hrát a zpívat, zahrej něco a zazpívej!"

Mladík na ni zas pohleděl jako prvé a zase sklopila Liduška oči; a když se pak na něj [117] podívala, uzřela, že klade cimbál na svá kolena a že při tom zas tak podivně se ušklíbl. Uhodil ve struny, zahrál.

Aj, jak rejdily paličky po strunách! Cimbál hučel, výskal, dováděl, divoká, veselá nota rozléhala se kolem, jako by vše k jásotu, do vířivého kola strhnouti chtěla; hřměla, laškovala, a zas už se zvuky proudily v divokém víru, až falešný ton jako úšklebek divoký rejdovák ukončil.

Hudebník složiv ruce na cimbál ohlédl se na Lidušku a na jeho rtech objevil se opět podivný úsměv, ale brzo zmizel.

Na tváři spanilého děvčete nebylo vidět účinek veselé, divoké hudby; dosud jí zněla ona zbožná, dojemná píseň, jež v ní posvátné city zbudivši jako ve chrám ji uvedla. Divoký rejdovák byl nemilým, nevhodným vyrušením, úsměškem. Oko její vážně, skoro přísně hledíc utkvělo na podivném šumařovi.

„Líbila se ti?" tázal se jí po chvilce, ale již se tak divně neusmíval.

„Proč jsi hrál takovou? Když jsi prvé —" a nedomluvila. Cítila, že jenom naschvál, aby ji poškádlil, takovou divokou spustil. Nechtěla ho už prosit, proto se odmlčela. Neznámý dosud na ni hleděl, ale ve zraku jeho nebylo už čísti bujnost a zlomyslnost jako prvé; pozvolna odvrátil hlavu a sklopiv oči uchopil paličky.

Struna se zachvěla, vydala jemný zvuk, zahrál. — To jako by už ani tytéž struny, ani týž hudebník nebyli; šumot stromů tichl, jako by naslouchati chtěly, a jasným vzduchem milého zákoutí zazněl přitlumený zpěv příjemného hlasu mužského:

Jaký to rozdíl v hudbě, jak proměnila se tvář pěvcova! Na tváři jeho bylo vidět, že v hlubokosti srdce svého cítí, co pěje. Celý výraz jeho obličeje byl pln mírnosti a lahody, oko zářilo zanícením. Teď pohlédl na Lidušku, jež na prahu tiše stála, mysl svou v lahodných zvucích stápějíc. Líce jí živějším nachem zplanuly a zářící oko upřeno bylo na cizího zpěváka.

Dozpíval, zvuky strun tichounce zněly, až libozvučné jich proudění rozplynulo se v tichém šumění stromů. Nastalo ticho.

Po chvilce mladík pohlédnuv na Lidušku uzřel na rtech její úsměv a v modrých očích slzy. Nevěděla, proč ji tak hlas cizincův dojímal, nemohla však se ubránit. Nejkrásnější to odměna.

Dívka tak dlouho byla by stála, ale neznámý mladík přejev rukou čelo vstal; obličej jeho byl vážný, ba zasmušilý.

„Tu máš cimbál; všimla's si v pravém koutku nahoře písmeny S.?"

„Ó ano, to bude asi „Skalák" znamenat; náleželť ten cimbál kdysi Skalákům."

„Hm, Skalákům — Skalákům?" vzpomínal mladík. „Slyšel jsem kdysi to jmeno, jeden z nich chtěl komorníka ze zámku zabit — ano, ano, a proto museli uprchnout, už vím."

„Zabit? to snad ne, ale potrestati chtěl toho komorníka, proto že je trápil,"

„Byli to prý takoví vzpůrníci."

„Kdyby tě ale někdo trýznil, bránil bys se, či ne? Ó museli chudáci mnoho vystát, a což teprva teď!"

Černé oko mladíkovo utkvělo na zardělé tváři smělé Lidky. „Hm vystát — kdo teď nezakouší? Podruh, baráčník, sedlák, všichni. Což neuteklo více sedláků ze statků? Což neslyšíš nářek a bědování? Což nemusíte na robotu, abyste po mnoho dní na cizím pracovali, a pak teprva, když nastane déšť a vítr, máte pokdy svou práci si vyřídit? A to vše pochází od vrchností a pánů — ó měl ten Skalák tenkráte toho pána ze zámku na dobro zabit, a měli by všechny —" Nedomluvil, ruka jako k ráně napřažená mu sklesla, jen oko dosud planulo živě.

„Co to mluvíš?!" kárala Lidka neznámého, jenž, ač tak divoká pronášel slova, přece se jí líbil, stoje před ní vzpřímen a nadšen. Ze všech [120] hochů dole ve vsi nebyl ani jeden takový, ač nosili lepší šaty.

„Kdyby tě ale někdo trýznil, bránila bys se, či ne?" odvětil mladík Liduščinými slovy. „Ale nač to mluvím?" a mávl rukou. „Zabloudil jsem k té chalupě, a proto se tam mohu podívat, či ne?"

„Nikdo tam nebydlí," odvětila Lidka.

A nečekaje na další vysvětlení vkročil neznámý do jizby, kdež nedaleko prahu se zastavil. Liduška stála v síni za ním u otevřených dveří.

Zdálo se, že cizince jizba velice zajímá, rozhlížel se kolem, až uviděl nápis uhlem na stěně nad truhlou napsaný. Přistoupiv blíže četl polohlasitě:

Pak hlavu k prsoum uchýliv stál tu malou chvíli, jako hluboce zadumán.

Lidka se mu nemálo divila; ten veselý hoch s tím podivným úsměškem na rtech, pak ten vroucí pěvec zbožné písně, ten nepřítel pánů a vrchností, kdo to asi je?

Než se nadála, obrátil se cizinec a kvapil ven, jako by děvče u dveří stojící neviděl; mihl se jí před očima, a když zpamatovavši se ven za ním vyběhla, uzřela ho, an rychlým krokem přes trávník k řece míří, cimbál její pod paždí [121] nesa. Uleknuta a udivena zastavila se, pak se rozběhla za ním křičíc: „Počkej! cimbál! počkej!"

Na břehu u hustého křoví se zastaviv obrátil se. „Jest můj! jest můj!" volal drže hudební nástroj vysoko nad hlavou. „Cimbál, cimbál!"

Ale již zmizel cizí jinoch v hustém křoví. Ještě jednou ven vyhlédl a již se ztratil docela. Liduška doběhnuvši až k olšinám uslyšela silnější šumot, pleskání a syčení vody, jako když se v ní někdo brodí; pro husté křoviny ale mladíka neuzřela, zmizel jako kámen ve vodě. Polekané překvapené děvče rozhrnovalo husté haluze keřů, její útlé ruce však na to nestačily. Stála jako socha hledíc k řece, jako by doufala, že ještě se vrátí s milým cimbálem.

Jaký to člověk? Tak krásně zpíval, tak horlil — ale ne, hrál také tak rozpustile a usmíval se tak potměšile — ó, to jest asi prohnaný hoch! Lidka cítila více lítosti než hněvu. „Lásko věčná, čistá —" znělo jí v uších, a hle, teď kradl, vzal jí nástroj, jenž strýcovi tak milým byl. Oči se jí zakalily a jasné slzy zaskvěly se na hebké tváři.

Poslední zlatá záře nachem protkávaná vnikala stromovím, na bujném se chvějíc trávníku, slunce klonilo se k západu.

„Liduško! Lidko!" zaznělo ve výši.

Děvče sebou trhlo, poznalo hlas strýcův, jenž na stráni stoje miláčka svého volal. Zvolna [122] kráčela ku „skalce", na chaloupku se ani neohlédla.

Zlaté pruhy světla zmizely z lučiny a šero se uhostilo „v olšinách". V opuštěné chaloupce se setmělo, nahoře „na skalce" ozývalo se rázné klení; starý hospodář žehnal po dragounsku neznámému zloději.

III. Ubozí.

Asi hodinu cesty od vesnice Ž. nedaleko B., vsi to na vrchu se rozprostírající, stál o samotě malý statek. Stavení i stodola byly chatrny, ze dřeva; nedaleko stavení na svahu malého, travnatého dolu, jímž hluboká cesta ode dvorce ku vsi vedla, zelenal se březový háječek.

V pondělí ráno po oné neděli, kdy neznámý mladík zmocnil se cimbálu Liduščina, ozýval se v neúhledné světnici řečeného statečku nářek. Bylo před slunce východem, v nízké jizbě zvolna ustupovalo šero dennímu světlu. Po židlích hrubě tesaných ležely šaty, postele byly již prázdny, ale neustlány. Obyvatelé byli as nemajetni, neměliť nad ložem nebes tehdáž i v selských statcích obyčejných. Jen tam v koutě v šeru u pece viděti bylo nad starožitnou, širokou postelí čtyry sloupce, na nichž dřevěná spočívala tabule. Květovaných záslon shora visících [123] nebylo. Na tabuli bylo vidět něco starého šatstva a vysoké boty.

Na široké posteli ležel u zdi malý asi čtyřletý chlapec v umouněné košilce ze hrubého plátna. Opálené tváře děcka rděly se jako jablíčka, buclatá, obnažená noha spočívala na modré svrchnici. Vedle chlapečka ležel stařec, na jehož vráskovité čelo padaly řídké, bílé vlasy. Tvář byla hubená, oko hluboko zapadlé a mdlé. Kostnatá, vyschlá ruka, na níž modré žíly bylo lze spočítat, bělela se vedle kulaté nožky chlapcovy. Pracně oddychoval a často zazněl světnicí křečovitý kašel.

U postele na květované truhle seděla žena oděná jen kandušem, vlasy polorozpletené padaly jí přes ramena, čítala zajisté něco přes čtyřicet let; její zapadlé oko starostlivě hledělo na ubohého, trpícího starce.

„Je vám lépe, pantáto? Nemůžete vstát, viďte?" tázala se úzkostlivě hledíc na ústa starcova. Ta pohnula se jako ke mluvení, ale prudký kašel jimi trhaje zamezil řeč. Stařec jen hlavou zakroutil.

Ženě sklesla hlava na prsa a sepjavši ruce na klíně zašeptala: „Bože, bože! kam se podějeme?"

Po chvíli ptal se stařec namáhavě tichým hlasem: „Frantina ještě spí?"

„Šla na trávu, nejspíše že už krmí."

„A kdo půjde na panské?"

„Nevím; není, kdo by nám oves položil, jest už přezralý a nejvyšší čas, a Frantina musí na robotu; už tuhle mně správce vyhrožoval, a co já tu sama pořídím — o bože!" a dala se do pláče.

„Pantáto, takhle to nepůjde," začala po chvíli. „Lépe bude, necháme-li sta —" a nemohla dopověděti.

Stařec sebou hnul a z hluboka vzdychl.

„Každá podruhyně se má lépe, ó proč bůh Antonína k sobě povolal!"

Ba měla co naříkat ubohá selka. Nedávno jí zemřel muž; byl zdráv a silen, náhle však ulehl a za dva dni byl na prkně. Byla sama, majíc ku podpoře jedinou, osmnáctiletou dceru Frantinu; mladý synek nemohl jí v ničem prospěti. Starý výminkář, otec nebožtíka muže, zastupoval, pokud mu síly stačily, místo synovo, hospodařil na novo; však síly jeho byly vyčerpány, podlehl přílišnému namáhání.

To se stalo uprostřed žní. Skrovničké obilí z kusu lánu mělo přijít již pod střechu, aby živilo až do jara příštího chudou rodinu. Však nebylo peněz, nebylo pracovních sil, a když se čas dovršil, přišel rozkaz vrchnosti, aby odbyli si práce na panském; tížilať stateček ubohé vdovy třídenní robota pěší v týdnu. Pan direktor [125] ale stáhl práci za dva týdny v jedno, celých šest dnů měla osoba k robotě ze statečku vyslaná sklízet panské obilí. Hrozné to bezpráví, hřích do nebe volající. Tak dovolovala si vrchnost u všech, zde to bylo zločinem. Nedivme se, že vdovu napadla myšlénka, aby ze statku prchla. Však co ji čekalo? Nastával podzim, krutá zima; viděla před sebou bídu a hlad. Mělať děcko, měla chorobného starce na starosti. Nevěděla si rady, byla útrapou zmatena; bála se pánů na náchodském zámku. Prosila je plačíc a bědujíc; týden jí milostivě slevili, aby si ho potom důkladně nahradili. Nyní již nesmí otálet.

„Což soused Klíma?" pravil po chvíli teskného mlčení tiše nemocný sedlák.

„Je dnes také na panském; už v sobotu nám pomohl něco odvézt, a pak má sám také ležet."

„Nic naplat, Frantina musí jít, čas snad vydrží, a mně se do zítřka také snad odleví, a pak —" Kašel přerušil mu další řeč.

Selka utřevši rukou slzy s očí vyšla ven; na záspi potkala zdravé, silné děvče tmavých očí. Byla to její dcera Frantina. „Už jsi z trávy doma?"

„Už jsem nakrmila."

„Dědeček myslí, abys šla —"

„Na panské?" tázala se teskně táhlým hlasem dcera.

Matka jen kývla hlavou. „Co dělat, někdo tam musí; já půjdu na naše a Váša ať zůstane u děda."

Dcera neodpovídala; vešla do síně, kde na staré skříni ležel srp, jejž vzala i s loktuškou. Matka svázala do šátku chléb a dcera odcházela smutně nesouc uzlík v ruce. Matka stojíc na záspi hleděla za ní upracovanou rukou slzy s očí stírajíc.

„Kam, mladá, kam?" ozval se náhle zvučný hlas.

Frantina se na konci záspi zastavila a hleděla udiveně na neznámého mladíka, jenž ji byl zakřikl. Byl to štíhlý hoch chudě oděný. Nesl pod paždí cimbál.

„Na robotu."

„Aj, na robotu; což tu nemáte mužského, že ty bys měla na panském se lopotit? Posečkej chvilku!" A přistoupiv blíže tázal se hospodyně, proč nepošle čeledína. Majíc dosud oči vlhké krátce mu selka vše vypověděla.

Mladík sklopiv hlavu pravil po malém uvážení: „Nic naplat, musíš jít; šel bych za tebe, ale ty s matkou doma tolik práce neuděláš jako já. Jdi, já vám oves položím a bude-li možná, sklidím."

Obě ženské udiveně na neznámého hleděly. „Ale nemám čím platit," pravila po chvíli selka.

„Kus chleba aspoň máte a tady ten cimbál mně uschováte."

„Pozdrav tě pánbůh!" děkovaly srdečně matka i dcera, jež nyní veseleji do práce odešla.

Slunce vycházelo. „A teď zhurta, panímámo, dejte mi, máte-li, skývu chleba, a pak hajdy na pole."

Žena spěchala do světnice, kam za ní vkročil náš neznámý z „olšin". Položiv cimbál za polici do kouta přikročil k posteli, na které stařec odpočíval. Selka tomuto vše krátce oznámila. Výminkář tiše mladíkovi děkoval. „Odkud jsi?" tázal se potom.

Mladík jako by se rozmýšlel po chvilce odpověděl: „Z Batňovic."

Klučina vedle dědečka spící probudil se, mnul své jako borůvky černé oči a udiveně hleděl na neznámého hosta; mezitím byla selka chléb a mléko přinesla, do čehož se mladík s velkou chutí pustil. Když pojedl, vstal a ptal se po kose. „Opatruj vás bůh," přál starci, a ten povzdychnuv odpověděl: „Dej to pánbůh!"

„Kloučku, poslouchej dědečka, a k polední přijde máma domů." Na to sebrav kosu ubíral se na pole se selkou.

„Čas je pěkný, do poledne bychom to mohli položit."

„A odpoledne svázat," dodal mladík a chutě kráčel po stezce vedoucí na vdovino pole, jež se na stráni u rozlehlého lesa rozprostíralo.

IV. V lese.

Téhož dne odpoledne ozývaly se lesem nad polem vdoviným výstřely pušek, hlučné a veselé pokřikování, štěkot psů i zvuky lesní trouby. „Páni" honili. Starý les byl ze svého dumání vyrušen. Probudila se větev a zašuměvši rozechvěla celý strom, hlas jeho rozezvučel omšeného souseda a již táhl od stromu ke stromu, od vrcholu k vrcholu po celém lese jako mocný hukot vod vzdech obrovský, táhlý z volných, vonných ňader boru dál a dále, až v šerých končinách ve tmavém, hlubokém klínu zanikl, aby v náruči skal obživl a ještě jednou, temněji se ozval. Teď zapraskalo chrastí na půdě lesa suchým jehličím posypané nebo mechem a křovinami zarostlé, větve malých stromků se rozhoupaly a na mýtinku malou vjel jezdec na hnědém koni. Zastaviv se přiložil ke rtům kroucený lesní roh, nadul tváře a veselá fanfára, lovecký povel zazněl tmavým lesem. Veselé ty zvuky spěly za šumotem lesa, až s ním tam ve stinné dálce pohynuly. Jezdec nato pobídnuv svého koně zmizel za okamžik v boru. Za malou chvíli ozvali se hlasové, bylo slyšeti kroky, až na mýtině se zastavila tlupa sedláků, v jichž čele byl jeden z myslivců náchodského knížete.

Vyhublé na mnoze ty postavy chudě oděné byly klacky a holemi ozbrojeny. Vysoký, hranatý myslivec rudé tváře a takového též krku, od něhož se odrážely nápadně světle žluté vlasy, dával honcům svým drsným hlasem krátké rozkazy. Sedláci se rozestavili, jak jim poručeno, u velký řetěz. Myslivec uslyšev znamení rozestavěných naproti lovcův zahvízdl pronikavě a sedláci se dali zvolna na pochod dle předpisu. Brzo zmizeli i s myslivcem v lese, však hlasité tlučení do kmenů holemi a klacky, pokřiky i halekání svědčily o jich činnosti. Plašiliť vznešené vrchnosti a její hostem zvěř.

Ubozí sedláci! Aby vrchnost a její hosté rozkoše honby užili, musili poddaní opustit pole, na němž ovoce přičinění svého sklízeli, aby nadháněli. Mnozí tím také odbývali si robotní svůj den; ti ovšem měli ulehčení; nemuseliť za velkého vedra potit se na panském „ve stínu" karabáče pana kancelářského, nemuseli slyšet surové nadávky a pobídky. Však přemnozí z honců konali službu svou dnes z donucení. Nemohlať panská pole postrádat sil pracovních. Družina lovecká ze zámku vyjela a cestou myslivci sehnali již honce. Koho vyzvali, musel opustit práci a jít, odvolání nebylo, odmluv se netrpělo a odpor zkrotil mušketýr zámecký lískovkou, vazbou nebo trdlicí.

Sotva že honci a myslivec zmizeli, vjel na mýtinu zase jezdec. Kůň jeho byl krásný, ušlechtilý bělouš v řemení bohatě kovaném. Jezdec ve třírohém kloboučku, pod nímž módní paruka s copem se bělela, byl mladík vznešeného vzezření. Přes kabátec tmavé barvy měl připásaný na krásném pasu drahocenný lovčí tesák. Na nohou měl úzké jelenice a vysoké, černé boty se stříbrnými ostruhami. Zastaviv se na pasece naslouchal v tu stranu, odkud hluk honby zazníval, pak bodnuv bělouše pustil se stranou opačnou po úzké stezce lesem dolů. Několikrát se zastavil naslouchaje, pak zas na světlejších místech klusal dále, až se octl na kraji lesa.

Před ním prostíral se jako brčál zelený palouk kol kolem tmavým borem obklíčený; na pokrajích prokmitávaly bílé, štíhlé kmeny bříz jako stříbrné nitky ve tmavém rouše, dál zas odrážely se jasnou svou zelení koruny mohutných buků od temného pozadí smrků a jedlí. Naproti přes louku vypínaly se blíže sebe tři staré duby jako obrovití bratři. Ve stínu jejich bělel se úhledný stan.

Mladý lovec rozhlédnuv se obezřetně kolem bodl svého koně a již cválal přes louku ke stanu, nedbaje, že ničí trávu svého poddaného. U dubů se zastaviv slezl a zavedl do houští bělouše, kdež ho ku větvi přivázal; sám pak opatrně a tiše kráčel ke stanu. Bujná tráva tlumila ohlas [131] kroků jeho. Mdlé oko mladíkovo zasvitlo podivným ohněm. U vchodu se zastaviv lehounce odhrnul přední záslonu a nahlédnul do vnitř, pak tiše tam vkročiv spustil za sebou oponu a nahnuv se do předu dychtivě hleděl na dámu, odpočívající na improvisované pohovce měkkým kobercem pokryté.

Dáma, jež na pohled v poklidném spaní byla pohřížena, byla interessantní, svůdná ve svém roztomilém na pohovce rozložení. Pudrované dle mody tehdejší do výše uměle sčesané vlasy odkrývaly krásné bílé čelo, víčka, nad nimiž klenulo se tmavé krásné obočí, vroubila dlouhá tmavá řasa. Nos dámy byl poněkud tupý a dodával celé tváři výrazu šelmovství a milé koketnosti. Růžovými poněkud otevřenými rtíky bělely se zoubky jako perličky. Dlouhý život skvostných šatů dosti hluboce vystřižený objímal štíhlé, tenké tílko. Mladý lovec viděl polozakrytá, bělostná, vlnící se ňadra, bílou ručku na srdci přitisknutou; zpod šatů vyhlížela úhledná nožka, s níž byl skvostný střevíček s vysokým podpatkem do trávy sklouzl. Mladá dáma oddychovala prudce, tváře její se rděly. I na bledé tváři mladého lovce proskočila žárná červeň, oko jeho záříc hltalo vnady spící dámy. Po chvíli přistoupiv potichu blíže, sklonil se, jako by dámě horoucí políbení vtisknouti chtěl, však náhle se vzpřímil. Jako vyplašená laňka vymrštila [132] se dáma a usednuvši pohlédla udiveně kolem sebe, pak ale povstavši rychle, klopíc krásné modré oči uklonila se mladému lovci. Ten uchopil něžně její ruku a prosil ji dvorně, by opět usedla a aby odpustila, že ji ze spánku vyrušil.

„Zabloudil jsem v lese," mluvil lahodným hlasem po francouzsku, nepouštěje přitom kulatou ručku vnadné slečny. „Bezděky octl jsem se naproti na kraji lesa a nemohl jsem jinak než zajeti sem, abych se přesvědčil, zdali vás už opustila choroba vaše, jež vás na neštěstí a teď k mému štěstí," dodal tiše s úsměvem, „před honbou zachvátila."

„Děkuju, Jasnosti, spánek mne posilnil."

„Ó ano, vykouzlil na vaše líce tak kouzelné růže."

„Jasnosti, kdyby lovci —" a vnadná šelmička se usmála potutelně.

„Ach, nelítostná! Avšak jest vám úplně dobře, nemusím se obávat?" šeptal zanícený kníže, a tiskna bílou její ručku, blíže k ní se naklonil. „Což doktor — teprva teď zpomínám — staral se ten — ?"

„Má se dostavit, Jasnosti, aby výrokem svým —" a čtveračivě hleděla na zardělou tvář mladého knížete. „Račte se podívati, tam pod dubem odpočívá po svém namáhání." A vstala smějíc se.

Příležitosti té kníže užil. „Zůstaňte," šeptal a vina ji k sobě jemně na pohovku ji zas usadil. V okamžiku tom zazvučela venku lesní trouba. Kníže sebou trhl, po jeho tváři přelétla chmúra hněvu; však ihned se zpamatoval. „Hledají mne, žel že musím jít. Ale dovolte mně prvé, spanilá slečno, otázku. Po dva večery již neslyším vašeho luzného zpěvu —"

„V zahradě nad jízdárnou kochám se v půvabech lahodného večera, jesti to krásné místečko, tak osamělé, tak tiché —"

„Ó ano, ve tmavém loubí u sochy Diany jest nejpříhodnější místečko k dumání, anebo — ke zpovědi," dodal usmívaje se. „Slečno, musím vám sděliti tajemství, musím se vám vyzpovídat a utéci se k vám o potěchu. Dnes zajisté bude krásný večer, vyslechnete mne?"

Oči mladého knížete upíraly se ve sličnou tvář mladé dívky. „Vyslechnete mne?" prosil tichým hlasem co nejněžněji.

Trouba opět zazněla, a již na blízku.

„Nenechte mě odejít v zoufalství; smím doufat?" Cítil, že ručka, kterou k srdci svému vinul, jeho ruku stiskla, viděl, že luzný ret slečnin se usmál.

„Jak jsem šťasten! Dnes u sochy Diany!" šeptal a políbiv horoucně bílou ručku kvapil ze stanu. Slečna pokročila až ke vchodu a odhrnuvši málo záslonu skulinou vyhlížela za mladým, sličným knížetem.

Byla to slečna von Strerewitz, společnice hraběnky Kateřiny Frankenbergové, dlící návštěvou na otcovském zámku náchodském, jejž i s panstvími po její otci Vavřinci Piccolominim dědil Jan Pompejus, otec známého nám prince Josefa Parilla, který stan opustiv na svého bělouše vsedl a jezdci na louce stojícímu vstříc jel. Jezdec vida knížete pobodl svého hnědáka, až se zastaviv uctivě klobouk smekl. Spatřiv prvé knížete ze stanu vycházet usmál se podivně; nyní však jevila tvář jeho pokoru, ale ne bázeň, ačkoliv mladý kníže na něj hněvivým okem hleděl. Byl to známý komorník.

Slečna von Strerewitz viděla, jak se oba jezdci cvalem přes louku pustili. Objeli nedaleko stanu a okolo dubu o samotě stojícího vjeli do lesa. Tam zahlédl mladý Piccolomini zámeckého doktora: ležel ve stínu dubu nedaleko stolku z prken hrubě tesaných, na němž bylo vidět několik láhví. Doktor spal „odpočívaje po namáhání" a nedaleko v houštině chrápal jeho sluha. Kníže se usmál vida malou, v černý sametový kabát oděnou postavu doktorovu. Velké břicho jeho, zakryté pestře květovanou, na tlustá stehna sahající vestou, trčelo do výše jako malý pahrbek; na prsou na bílém okruží košile ležely okuláry, černou kostí lemované, jež byly s narudlého nosu spadly, po pravici ve trávě leskl se skleněný kalich. Levou tučnou [135] rukou svíral stříbrnou tabatěrku. Klobouk se černal kus od hlavy velkou vlásenkou zdobené. Pohodlný pan medikus zámecký musil záhy z rána své obydlí opustit a vrchnost na lov doprovodit. Proklínal v duchu, nesmírně cestou se potě, všechnu honbu a myslivost huče, že tu je zbytečným. Konečně dostali se do lesa, kde hned při začátku lovu slečna von Strerewitz ochuravěla; doktor zůstal u ní ve stanu ošetřuje ji, ostatní pustili se v šírý les. Však sotva že ohlas trub, hvízdání i pokřiky zanikly, děkovala slečna doktorovi za pomoc a on odešel; ochlazuje se pak dobrým uherským usnul.

Slečna jak náhle se roznemohla, tak náhle se i uzdravila. Zhusta vstala, skulinou po louče i po boru se rozhlížejíc. Když pak jezdce na bělouši spatřila, vskočila na pohovku a rozloživši se zavřela oči. Nepřepočítala se.

Kníže, jak jen mu cesta dovolovala, cválal lesem; jako zlý duch vždy po jeho boku komorník. Hlahol honby k nim už nedorážel, pouštěli se přímo napříč; temný les již řídnul, až stromovím bylo vidět paseku mlázím porostlou.

Komorník ukazoval na pravo, kterýmžto směrem se mladý Piccolomini dal, sluha jeho jel níže. Od bodu, kde se rozjeli, tvořili ramena trojúhelníku, jehož plochou byla paseka. Kníže jel po kraji její ve stínu lesa, až se octl blíže [136] vozové selské cesty; za cestou černal se uzounký pruh lesa. Tu se zastavil hledě bedlivě po cestě.

Kolem bylo jako mrtvo. Chladivý vítr skryl se v nejtmavějším lese. Haluze stromů se ani nepohnuly, křoví ani nezašumělo, bylo jen slyšeti tu a tam bzukot nějakého čmeláka. V horkém vzduchu míhaly se tisíce much bělouše obtěžujících. Marně hlavou pohazoval, marně ohonem se oháněl, kníže měl bujné zvíře co držet. Bylo dusno a parno. Mrtvé ticho přerušil táhlý, dutý zvuk lovecké trubky.

Po úzké, vyschlé cestě kráčela chvatným krokem štíhlá dívka; její pěkné, bosé nožky byly zaprášeny; měla na sobě zelenou, ne příliš dlouhou suknici a černou šněrovačku, přes ruku jí visela bílá plachetka a přes hlavu stažený šátek stínil jí tvář. Zarazila se jako laňka překvapená lovcem, když kníže z lesa vyjev před ní se zastavil. Mluvil k ní jazykem, jemuž nerozuměla. Ve tváři její jevily se úžas i leknutí, nebyla by s to, aby — kdyby i rozuměla — ihned odpověď dala. Jezdec se snažil, aby porozuměla, ukazoval rukou na les a jmenoval vesnici, míse do otázky své několik slov českých. Dívka mu konečně porozuměla. Ptal se, přijede-li lesem do vesnice P. Ukázala mu směr. Prosil ji, aby ho do lesa zavedla; po chvíli, jako by se byla rozmyslila, obrátila se dívka a kráčela k lesu, jezdec jel zvolna za ní.

Již je objal chladný stín stromů, již dosti hluboko v les dívka jezdce vyprovodila. Zastavila se, šátek jí byl na ramena spadl. Kníže uzřel zardělou, čerstvou tvář vnadné as šestnáctileté dívky, štíhlé a jaré jako mladý strom. Byla to Liduška, schovanka starého „salva-guardy". Zdržoval ji, aby ještě dále s ním šla; když ale ukazovala nazpět na silnici, jako by sama notný kus cesty ještě vykonat měla, vybízel ji lahodně se usmívaje, aby k němu na kůň sedla. Dívky se zmocnila pojednou bázeň i úzkost; oči neznámého jezdce teď podivně svítily, klid předešlý s obličeje jeho zmizel. Jako blesk projela jí hlavou zpomínka na nebohou dceru Skalákovu, nevěděla ani sama, proč právě v tom okamžiku na ni zpomněla. Již se chtěla otočit, aby v houštinách zmizela a jako laň útěkem se spasila, ale ruka mladého jezdce již se chopila její ramene táhnouc ji k sobě. Vzkřikla bráníc se, kůň knížete nyní ve stínu stál na povel jako ulitý.

Slabá dívka podléhala, vášeň a vilnost sílily něžné ruce chlípného knížete. Již se vznášela Liduška ve výši, v náručí Piccolominiho. Bílá plína zatřepetavši se jako bílá peruť padla na zelený mech. Nespadne-li její majitelka za ní ihned, veta po sněžném rouchu nevinnosti. Tu se mihla se strany pádná hnědá ruka držící pevně roubík, jehož hrot jako kladivem vehnán [138] vjel do masa koňova. Ubohý bělouš zařičev bolestně vyhodil zadkem a vzepjav se dal se v divoký cvál. Větve šustěly a praskaly, klobouk spadl do houštiny, bylo vidět sehnutého jezdce hřívy se držícího.

Na bílou plachetku klesla Liduška jako bez sebe; když se po chvíli zpamatovala, uzřela onoho mladíka, jenž jí byl v olšinách tak krásně zpíval a hrál a pak cimbál ukradl. Měl na sobě jen spodky a košili, v ruce držel dosud roubík krví ušlechtilého zvířete zbrocený. Zarděla se do temna, šat i vlásky její byly porouchány. V rychlosti jak jen možno bylo vše urovnala. Po jezdci nebylo ani slechu.

Mladík upíral zasmušile černé své oči na dívku.

„Ty krvácíš!" zkřikla Liduška vidouc krev na obnažené ruce.

„Škoda, že to jen krev panského zvířete." A usmál se trpce.

„Znal tě?" ptal se po chvíli.

„Nikoliv, myslím že ne."

„Znáš ty jej?"

„Také ne," odpovídala ochotně hlasem tichým, asi jako kdyby mluvila s nějakým pánem, skoro pokorně, oddaně. V tom okamžiku své obyčejné zmužilosti pozbyla.

„Byla to milostivá vrchnost, náš mladý pan kníže." A mladík se zasmál; Liduška při tom smíchu úzkostlivě na něj pohlédla.

„Kam jdeš?" ptal se jí opět.

„Na Turov. Raději bych ale už domů."

„Nikoliv, jdi dál, ale rychle, honba je na druhém konci — domů nemůžeš. Tu, pořád přímo, až přijdeš ke studánce, odtud se dej po stezce dolů, dál už pak trefíš."

Dívka vstala, bála se již dále, ale slova neznámého mladíka jí dodala chuti. Věřila mu, poslechla ho.

„Zaplať ti pánbůh," pravila vroucně po chvilce.

„Nemluv o tom."

„Jak ti říkají, abych věděla, komu mám vděčnou být?"

„Já nemám jmena," odpověděl neznámý. Vida ale, jak se tvář Liduščina zasmušila, dodal: „Nejvíce mne jmenují ,Jiřík'."

Najednou jako by si zpomněla, ptala se s tváří starostlivou: „Ale chytí-li tě páni?"

Jiřík se usmál lehýnce a jeho oči pohleděly na Lidušku, jako ještě nikdy. Musela zase sklopit oko a zarděla se bezděky; však pohled ten ji mile, příjemně dojal; a když očí svých pozvedla, uzřela, an Jiřík se hlavou sklopenou před ní stojí.

„Jdi už, jdi a nic se neboj, je čas už! S bohem!" Podal jí ruku, kterou ona srdečně stiskla, a již zmizel.

Odešla. Cestou brzo se zastavila, aby nazpět po onom mladíku se ohlédla, však neuviděla ho už. Spěchala. Po chvíli se jí zdálo, že po straně něco v houštině šustí; zalekla se, neuzřela však ničehož. Brzy se octla u studánky, nad níž vypínal se tmavý smrk; na omšeném kmenu jeho visel hrubě malovaný obrázek panny Marie. Liduška poznamenavši se křížem spěchala se stráně dolů.

Když zmizela, vystoupil z houštiny Jiřík, jenž ji byl až sem potají doprovázel; hleděl chvíli za tou štíhlou postavou lehce po stezce sestupující. Mizela víc a více; ještě viděl rukávy bílé košile a milou hlavičku, pak plachetka se zatřepetala v zeleni jako bílý holub, až Lidka úplně zmizela. Jiřík obrátiv se ubíhal lesem, až se u silnice octl. Naslouchal, slyšel v dáli zmatený hluk, křik a troubení. Zasmál se, pak jako zajíc přeběhnuv lesík za cestou ztratil se tam pod starou borovicí; když vyběhl na pole, jež pod lesem se rozkládalo, byl bez krvavého roubíku.

Vdova u vozu, v němž hubený kůň byl zapřažen, netrpělivě čekala. „Už jsem myslela, že se nevrátíš."

„Eh, když jsem se napil u studánky, potkal jsem pány, co jsou na honbě, a tak jsem se opozdil." Vzav oprať do ruky sjížděl pomalu dolů. Vdova kráčela za ním těšíc se, že dostane požehnání za sucha domů.

V. Bouře.

Než Jiřík se vdovou na cestu pod polem se dostali, uslyšeli nahoře u lesa hluk a pokřiky. Dva jezdcové po sobě kmitli se na pokraji lesa a několik pěších mužů, z části sedláků, pobíhalo kolem, jako by něco bedlivě hledali.

„Zastavte! počkejte!" křičel na ně někdo po chvíli hlasem velikým. Po poli dolů k nim cválal jezdec ze družiny knížecí. Vdova se ulekla a bázní ani „pánovi" odpovídat nedovedla. Dobře, že s ní ten smělý synek byl.

„Neviděli jste nikoho před chvílí z lesa vyběhnout?"

„Nikoho, milostpane."

„Jste dlouho na poli?"

„Já od rána a tu matka přišla po poledni."

„Neviděli jste tedy nikoho, nějakého podezřelého člověka les obcházet nebo z něho vyběhnout?"

„Ne, milostpane."

„Odkud jste?"

„Z Martinovské samoty, prosím."

Jezdec něco zahučev obrátil koně a jel k lesu. Jiřík se vzpřímiv usmál se pohrdlivě, pak trhnul opratí a jel dále.

„Co se asi přihodilo?" divila se selka.

„Nevěděl bych; to víte, páni pro maličkost stíhají."

Den se chýlil k západu, na západu vyvstával mrak, bylo dusno.

„Na noc bude bouřka," prorokovala selka. „Chvála bohu, že to tak pěkně domů dostaneme."

Již stál vůz s obilím ve stodole a selka drobila do mléka. Odložila ale ihned kudlu a přiskočila k oknu, kamž ji volal synek stojící vedle Jiříka, jenž bedlivě do dolečku pod březový háj upřeně hleděl. Selka uzřela něco neobyčejného.

Hlubokou cestou blíže březového hájku jely dva lovecké vozy, před nimiž i za nimiž družina lovčí buď šla nebo na koni jela. Na předním voze seděly tři dámy, mezi nimi opět ochuravělá slečna von Strerewitz, na zadním seděl mladý kníže Josef Parille Piccolomini se hlavou i rukou obvázanou a naproti němu tučný, zámecký doktor. Za vozem vedli poraněného bělouše. Bylo pozorovat, že nad celým průvodem vznáší se mrak zasmušilosti jako černava, jež na západě hrozila. Prudký se zdvihal vítr a rozdouval pláště jezdců i ohony koňů.

Průvod se ztrácel, hluboká cesta se otočila v pravo, přes vysoký břeh bylo vidět ještě tmavé hlavy několika jezdců, pak i ty zmizely.

Jiřík stál dosud u okna a hleděl zamyšleně ven; hospodyně musila dvakrát ho pobídnout, [143] než se otočil k večeři. Venku zafičel vítr a opřel se divoce o stavení, stromy ohýbajíce se zasténaly, a již zahřmělo. Žena a stařec se křižovali, chlapec se tulil k matce a neznámý dělník obrátil se k oknu.

Sotva povečeřeli, strhla se neobyčejná bouře; chalupa se chvěla. Rodina na Martinovské samotě se modlila, ze blízké vsi donášel až do jizby, v níž setmělo se, vichr tesklivé zvuky zvonku bouři zahánějícího. Temnotou míhaly se blesky pronikavých, oslepujících barev, do oken bil déšť a brzo bylo slyšet šumění kalné vody s vrchu jako potůček se ženoucí.

Jiřík seděl u stolu tiše se hlavou nakloněnou; zdálo se, že ho divoká bouře neleká.

„Panečku, to vrchnost tomu neušla," hovořila se tchánem hospodyně. „No, Frantina bude ve dvoře — pánbůh s námi! Otče náš, jenž jsi na nebesích —" modlila se hromničku rozsvěcujíc.

Jiřík viděl šerem, jak od lesa dva jezdci se ženou. Nebylo slyšeti dusot cválajících ořů, ani hlasy jezdců, zdálo se, že to jsou tajemné zjevy, duchové bouře. Sotva že zanikli v temnu, již zase kmitalo se venku několik postav. Mužové ubíhali hlubokou cestou pod březinou k nedaleké vsi. Chráníce se jak mohli před lijákem, stáhli kazajky přes hlavu a jako zakuklenci utíkali, až zmizeli ve tmě.

Blesk se mihl, déšť ve stromoví a na střeše rachotil, a když vítr poněkud se utišil, zněly žalobně zvuky umíráčku ze vsi, jako by úpěnlivě prosily. Jiří si vzdychl: věděl, že ti, které nyní viděl, byli družina, jež lapiti měla opovážlivce, který mladého knížete přepadl. Umdlení, promoklí vraceli se s nepořízenou, snad za vše namáhání ještě trpké výčitky se jim dostane.

Nalezlť komorník pána svého pod stromem jako bez sebe ležícího a pohmožděného; byl s divokého, poraněného koně slítl. Když pána již na hnědouše svého nakládal, přikvapili mnozí z lovčí družiny, neboť uzřeli na palouku ubíhajícího koně mladého knížete. U stanu chytli zplašené zvíře. Slečna von Strerewitz uslyševši hluk zapomněla na svou chorobu a vyběhla ven před stan. Spatřivši zkrváceného bělouše zkřikla a potácela se k pohovce. Brzo přinesli i jezdce. Doktor z libého spánku vyburcovaný seznal sice, že poranění jest nepatrné, ale přece bylo po lovu. Vše se připravilo na návrat do zámku, jen dva myslivci vsednuvše na koně jali se v čele honců stíhat pachatele. Však nadarmo; ten seděl bezpečně v Martinovské samotě hledě ven do tmavé noci v myšlénky zabrán. Tesklivě vzdychl.

„Co je ti?" tázala se hospodyně.

„Chraň bůh ty, kteří jsou teď v lese nebo v šírém poli," odpověděl.

„Máš pravdu! Otče náš, jenž jsi —" modlila se a za ní říkal chlapec. Starcovy rty se jen tiše pohybovaly.

Jiřík vstal a přál jim dobrou noc řka, že jde na půdu si lehnout. —

Na zámku náchodském pod drahocennými nebesy spal na loži nádherném mladý kníže Piccolomini; na stolku u lože hořela vosková svíce, ozařujíc drahé, hedvábné čalouny, na nichž byly vyšity výjevy ze života loveckého a krajiny. Usnul nedbaje bouře, unaven snad namáháním dne a rozmanitými dojmy. Obvazek spadl mu s čela, bylo vidět jenom nevelkou modřinu. Snad sen mu nahražoval to, co mu bylo urváno.

Slečna von Strerewitz v rozkošných nedbalkách krčila se na bílém loži vedle pokojů hraběnky Frankenbergové; na stolku ležela malá krásně vázaná knižka, nějaké francouzské memoiry. Povzbuzena tím, co prvé snad čtla, vmyslila se slečna v zahrádku: seděla v loubí tmavém, šepotavém, nad nímž ve výklenku polonahá socha Diany se bělala; u nohou jí klečel mladý kníže přisahaje; byl tak zanícen jako ve stanu, kloní se k ní, vine ji k sobě a tiskne ji, stává se smělejším, líbá, šeptá a líbá zas — a teď— slečna sáhla kvapně na živůtek — ráz — a již vyděšena vyskočila; oslňující světlo blesku kmitlo se pokojem, pekelný rachot zahřměl, divoká venku bouře, div že starým hradem náchodským [146] neotřásla. Slečna byla vyrušena ze svého libého snu negalantním hromem. Chvěla se; na štěstí slyšela zvonek volající komornou ku hraběnce Frankenbergové; přehodila pláštík přes ramena, vklouzla do střevíčků a vyšla ven, aby ve společnosti paní hraběnky se potěšila. Za touž příčinou poslala tato komornou, aby zaprosila slečnu k paní hraběnce. Slečně to bylo velmi vhod.

Touž dobou v samotě Martinovské klečel na půdě Jiřík. Dvířka v lomenici byla otevřena; s výšiny té bylo viděti vrchy i údolí oděné tmavým rouchem noci. Nebe bylo černé, mraky zatažené, v divokém větru ohýbaly se temné obrysy stromů, déšť šuměl a někdy v dálce zašlehl klikatý blesk. Jiřík viděl tu a tam světýlko v nějaké chatrči jako bludičku nebo slzu krvavou.

Tam daleko na obzoru rděl se velký oheň jako večer před svatým Janem, ale oheň ten byl dnes hrozným. Snad to hořela chatrč o samotě na kopci stojící, kterou „boží posel" zasáhl.

Jiřík se modlil — proč, za koho? Snad viděl v duchu mladou, štíhlou děvu, jež v bílou plachetku zahalena dalekým, hustým lesem bloudí; divoký vichr žene se z temných hlubin hvozdu proti ní, z každé haluzky potůček kalné vody na ni crčí a nad její hlavou u výši to hučí a bouří.

„Na skalce" také bdí. Stará babička modlí se při záři hromničky modlitbu proti bouři a úzkostlivě zpomíná na vnučku. Polooděn sedí na posteli Baltazar Užďan a hučí jako ta bouřka venku.

„Čert ti to napískal, žes ji tak pozdě pro ten plícník poslala. Chytlo ji to v lese nebo v poli — i hrome! to bylo zas něco," hučel naslouchaje, „toho by měl starý koňák v táboře dost, což teprva taková cacorka!"

VI. Maternice.

Hojné a rozsáhlé lesy v našem království tratí se nám před očima. Vidíme již vlnící se obilí na místech, kde před několika lety mohútný hvozd se rozkládal. Co jich za celé století pohynulo!

Panství náchodské mělo zvláště hojně lesů rozlehlých a starých za dob, kdy událost, o níž vypravujeme, se přihodila; jsou z nich dosud krásné zbytky.

Blíže hranic panství náchodského a kláštera polického táhne se velký les, jehož čásť jedna známa jest po okolí pod jmenem „Maternice". Je to uzounké údolí mezi dvěma vrchy tmavým lesem porostlými, jímž potok přes velké kameny hrčí. Dnešního dne jest kolkolem většinou [148] mladý les. Několik dosti pohodlných cest vede do vesnice S. dole ležící.

Onoho času, o němž vypravujeme, byla Maternice divokou a pustou, kolem ohromný les na strmých stráních; schůdných stezek bylo pořídku.

Onoho večera, kdy divoká bouře nad Martinovskou samotou a okolím se rozzuřila, bylo v Maternici boží dopuštění. Čirá tma se rozložila v úzkém údolí, jež jdeme-li od vesnice S. proti vodě tak se súží, že sotva jen potok protéká. Déšť se lil, vichr burácel borem vyvracuje souše i slabší stromy, častěji zahřměla rána, rozvodněný potok hučel, kypěl ve tmách rozrážeje se o kamení.

Kde úžlabina byla nejužší, že paty vrchů tvořily břeh potoku, pronikala rudá záře hustou křovinou nad potokem se sklánějící, krvavý to pruh v temnotě. Poutníka zbloudilého více by děsila než vábila, rozněcujíc obraznost jeho, jež by mu vykouzlila v ona místa postavy zlé a urputné. Záře, jež na křovinu padala, nezvala v peleš lotrovskou, vycházela z malého okénka, spíše otvoru bídné chatrče, jež v úval stráně se skrývala, jako by sem byla zalezla, aby ji nikdo neuzřel.

V chudobné světnici planula louč ve skulinu stěny zaražená. U stolu hrubě tesaného seděl stařeček vetchý a shrbený. Vlasy jeho bělely [149] se jako sníh, tvář byla plna vrásek, oko však dodávalo celému obličeji výrazu mírnosti a klidu. Kdo by toho starce okénkem viděl, neváhal by ani okamžik na dvéře zaklepat a za nocleh poprosit; ale dojista by se rozmýšlel, kdyby spatřil muže velké postavy a tváře osmahlé, jenž promoklý plášť na stěnu rozvěšoval.

Obličej muže toho byl zasmušilý; pod orličím nosem byly tenké rty pevně sevřeny, zpod hustého obočí vyhlížely šedivé oči. Byl to Mikuláš Skalák, bývalý majetník „skalky", jenž s otcem svým, sestrou a synem byl před hněvem vrchnosti v tuto pustinu se utekl.

Oné noci, kdy na radu salvaguardy uprchli, skryli se „v olšinách", kde po několik dní zůstali, načež dále jako štvaná zvěř sněhem a mrazem se pustili. Zkoušeli mnoho, zvláště nemocná Marie, než se zavátými lesy do této chatrče dostali. Věrný Cikán nevyprovázel je na této obtížné a smutné cestě. Zcepeněl následkem ran, jež v boji s komorníkem utržil. Pochovali věrné zvíře ve sněhu za chalupou „v olšinách".

S nimi nouze a bída se přestěhovaly. Co vytrpěli ubozí, než krutá zima minula, co se statečný Mikuláš naběhal, nastaral, aby rodina jeho hlady nezemřela!

A když sníh roztál a lesy se znova bujně zazelenaly, nová žalost vešla v tichou chalupu. Nebohá Marie neodolala nemoci. Skonala tiše [150] v náruči svého otce. Poslední její myšlénkou bylo, jak se její drahým povede.

Když milé ty oči navždy se zavřely a věrné srdce přestalo bít, vyběhl její bratr ven z temné světnice do šírého lesa. Tam klesl pod starý buk silný, svalovitý ten muž a plakal hořce, a když svou tvář od pláče vlhkou zvedl, pohleděl k nebi, na němž haluzemi uzřel jasnou hvězdu. Co pověděl v pohledu tom, věděl jenom bůh a on.

Od těch časů byl zasmušilejším a malomluvným. Když měl pokdy, vyšel za chalupu v les, kdež usednuv ve staré, velké knize dlouho se probíral. Mírná slova otce v osud oddaného neměla účinku.

Starému se zdálo, že syn stále o něčem přemýšlí, že přemítá o věci smutné, jež mysl mu kalila.

Tak minula leta v tichém úkrytu. Z počátku Skaláci málo vycházeli, později, když čas události osudné noci zapomenutím zastřel, velice se jim uvolnilo. Mikuláš pracoval do umdlení a pořídil si dvě kozy, jimž v lese a na pasekách dosti potravy rostlo. Vychování Jiříkovo řídil starý Skalák.

„Myslil jsem, že v té bouři ani nepřijdeš," oslovil starý syna Mikuláše.

„Zdržel jsem se v lese. Byl dnes panský hon; nebyli již daleko od nás. Přišel k nám [151] jeden s té strany a vypravoval, že tam chtěli mladého knížete zabit."

„A nezabili?"

„Ne, rána svezla se na jeho koně. Hm, škoda!"

„Mikuláši!" zvolal káravým hlasem stařec.

„Je to ten, co nás „ze skalky" vyhnal, je to ten, co Marii zahubil, je to ten —"

„Dost. ,Mně patří msta', praví Hospodin. Mikuláši, podej Písmo."

Ramenatý Mikuláš poslouchal jako děcko; šel do kouta, kdež odstrčiv chudou poličku, vyzvedl z půdy prkénko, pod nímž ze schránky vytáhl velkou tlustou knihu. Rozložil ji na stole; byla to slavná Biblí králická.

Starý Skalák rozžehnuv novou louč požádal syna, aby četl. Byl to starý zvyk v rodině, že každého večera a pokud možno i z rána čásť z Písma předčítána byla, arci jenom v přístěnku neb o samotě; nesmělť nikdo tuto „kacířskou" knihu viděti, kterou s mnohými jinými jako poklad v největší tajnosti uschovávali. Knihu tu zdědili po svém předku, onom „selském oficíru", jenž pro ni v nebezpečenství života se vydal. Co uprchlík usadiv se „na skalce", odebral se potají do svého rodiště na Opočensku, odkud knihy v tajném místě zakopané přinesl. Zůstaly vždy potomkům jeho útěchou a radou, přechovávali, skrývali je jako poklad drahocenný, ač [152] by pro ty „kacířské" spisy byli museli mnoho zkoušeti. Jako knihy ty v uctivosti měli, tak byli víře otců svých věrni. Nepřestali nikdy býti členy jednoty bratrské již roztroušené a pronásledované, žili dle zásad její vynikali tím vždy nade všechny sousedy. Zevně přiznávali se k náboženství katolickému, jak to bratři tajní a evangelíci tehdáž činili.

Mikuláš nakloniv se ku knize jal se čísti tam, kde ji byl otevřel. Stařec zbožně naslouchal. Venku zatím bouře se utišila, jen někdy bylo slyšet zahučení větru.

Mikuláš četl slova ta hlasem silnějším, pak umlkl; maje hlavu skloněnou seděl tak chvíli nepohnutě, jako by v duši uvažoval trpká slova bědujícího proroka židův; pak zase zrak pozvedl, aby dále četl.

Venku se ozvalo zabušení mírné, jako ostýchavé. Mikuláš se vzpřímil. „To není Jiřík," pravil a tázavě pohlédl na otce.

„Jdi otevřít, ale knihu —"

Mlčky vstal syn a za okamžik stála police nad tajnou schránkou. „Kdo to?" tázal se v síni nevlídným hlasem.

„Otevřte, prosím vás," ozval se venku slabý hlas.

Dřevěná závora klapla a do světničky vstoupila dívka. Starý Skalák pokročiv do prostřed světnice zpytavě hleděl na cizinku. Byla promoklá, vlas zcuchaný a vlhký lpěl jí na bledém čele. Suknička byla místy natržena a zablácené nožky tu a tam lehce zraněny. Byla to Liduška. Hleděla ostýchavě a prosebným hlasem pravila: „Zbloudila jsem v tom velkém lese, prosím vás, nechte mne tu do rána."

Obličej Mikulášův pozbyl své přísnosti. Starý Skalák zval ji, aby usedla.

„Máte co jíst?" ptal se Mikuláš.

„Nechal jsem Jiříkovi, ale ten už nepřijde. Tam na ohništi bude ten trošek."

Dívčina s hlavou sklopenou na lavici sedící trhla sebou, jak jmeno „Jiřík" slyšela.

„Odkud jsi?" tázal se starý Skalák.

„Jdu ze Ž."

„Ze Ž., tak?" a mužové na sebe pohlédli. „A jak jsi to zabloudila?"

„Jdu na Turov babičce pro koření; vyšla jsem odpoledne a zdržela jsem se v B—ském lese —" Tu se zajíkla. „Pak mě překvapila pod studánkou bouřka a tma, až jsem to světlo tu spatřila."

„Vidělas v B—ském lese panskou honbu? Chtěli tam prý knížete zabit, je to pravda?" tázal se Mikuláš.

„Ano; snad ale nechtěli knížete zabit, on jen," dodala rozhodně, „chtěl pomoci." A zamlčela se.

„Kdo on? komu pomoci?" tázal se kvapně Mikuláš.

Liduška se zarděla. Nechtíc musela vypravovat, ač několikrát se při tom odmlkla. Mikulášův zrak se zaleskl divným ohněm, pěstě jeho se zaťaly.

„Ubohá holko!" litoval starý Skalák. „Ale Mikuláši, dej pak sem!" A podal dívce hrnéček mléka poněkud již vychladlého a kus chleba.

Mezitím, co jedla, sundal se žebřinky sukni ženskou, šátek a nějaké prádlo. „Chudák Marie," vzdychl v zamyšlení; pak ukázav na šatstvo pravil: „Tu, děvče, se převlékni, do rána tvoje šaty uschnou." A vyšel ven, za ním Mikuláš.

Liduška se převlékajíc slyšela, jak potichu spolu hovoří. Ohlížela se kolem; stěny holé, nenatřené, nikde žádného obrázku.

Když byla ustrojena, vešli zase stařec a Mikuláš.

„Jsi as umdlena? Nu jdi spat a nic se neboj, bůh je všude. Šaty si pěkně rozvěs — tak — a pojď se mnou." Vzav louč kráčel staroušek napřed.

Liduška přála Mikuláši dobrou noc; ten však seděl u stolu opíraje hlavu v mocnou dlaň, [155] a neodpověděl. V síni ukázal starý Skalák na žebřík a pravil: „Tudy vylez, jdi kousek po půdě a zahrab se tam do sena, jiného nemáme."

„Zaplať bůh. Dobrou noc!" Pohlédnuvši na sebe byla by se dala jindy do smíchu; sukně jí byla příliš dlouhá, vše na ní viselo.

Vlídný stařec odešel a tma ji obklopila. Hmatala rukama kolem sebe, až ucítila heboučké seno pod nohama; ponořila se v měkké, vonné to lože. Chtěla se modlit, začala říkat otčenáš, rty se jí pohybovaly, ale mysl její opanovaly myšlénky jiné. Jakých to bylo dojmů dnešního dne! Vydala se na cestu pro koření, jež měla jen jakási babička pod Turovem bydlící; chtěla viděti vrch ten, o kterém tolik byla slýchala. Příhoda v lese, hon, kníže, Jiří, to vše se jí kmitalo hlavou, pak zpomněla na strašnou cestu lesem. Sešedši od studánky dala se v levo; bouře ji zastihla. Skrývala se pod stromy, a když tu na ni déšť dorážel, hledala útočiště jiné. Nazpět nemohla, musila co nevidět přijíti do vsi, zabíhala ale víc a více do lesa. Zastřela se plachetkou, přetáhla svrchní sukni přes hlavu. Celý bor se kolem chvěl a sténal, blesky ozařovaly kmeny, voda se lila potokem. Vlhká půda jí ujížděla pod nohama, že často do houštiny sklesla. V úzkosti své se zastavila opírajíc se větru, volala co mohla, ale hlas její zanikal ve tmách a v bouři. Poznala [156] brzo, že vše je marno. Kráčela zase dál o kmeny narážejíc, až po dlouhém, bolestném bloudění spatřila záři z osamělé, ukryté chaloupky. Slyšela pod sebou vodu ve tmě hučet, déšť a vichr byly ustály. Opatrně lezla ku světlu, prodrala se houštinou, až stanula u malého okénka. Uzřela vlídnou starcovu tvář, Mikuláše zády k oknu obráceného ve tváři viděti nemohla. Naslouchala. Trhla sebou a plna úžasu hleděla do jizby; zaslechlať ona záhadná slova, jež „v olšinách" na stěně uhlem napsána čítala. „Skaláci!" zašeptala bezděky. Pak zaklepala. Jak pochodila, víme. Tam slyšela jmeno „Jiřík", dověděla se, kdo její ochránce byl; zajisté byl ze Skaláků. Slyšela jmeno „Marie", jež znala z vypravování „strýcova".

Ano, jest u Skaláků, má na sobě šaty nebohé Marie, kde ale tato je? Naslouchala, nikde nic se neozvalo, jen zdola zazníval temný hovor, jemuž nebylo rozumět. Snad umřela. A ten chlapec malý, ten stal se její ochráncem — Jiří. „Já nemám jmena," řekl jí v lese. Ano, ubohý psanec nesměl své jmeno pověděli. Kde asi je v té bouři? A pronásledují-li ho ? Opět se dala do modlení, teď ale rty volněji a volněji se pohybovaly, byla umdlena. V suchém šatu po té lázni bylo tak příjemno, hebké seno vonělo, časem zašuměl vítr v lese střásaje krůpěje na střechu chalupy. Modlila se za něho. [157] Les tišeji šumí — tišeji, až nastalo úplné ticho. Klidné oddychování Lidušky libě spící ozývalo se tmavým podstřeším.

VII. Turov.

Květ prostičký na mezi nás potěší a vůní svou oblaží. Co krásy a vůně v našich pověstech!

Blaník! Pověst o hoře té zavede nás v šeré, tajemné sklepení pod zemí; v dutině skalní uzřeli jsme rytíře a vojíny dávno zašlých věků, v jichž čele patron země české Václav. Viděli jsme koňstvo a zbroj, ale vše nehybné, tiché, ve hlubokém spánku pohříženo. Ale probudí se jezdec i kůň, vyjedou na světlo, aby zachránili hynoucí vlast. Rozjímáme o pověsti té a dojímá nás mile pevná víra lidu. Nezajde národ náš, i nejtrpčí svízely přečká a potrvá.

Na panství náchodském nade vsí Roketníkem vypíná se lesnatá hora Turov. Co o Blaníku známo je po Čechách, totéž si vypravuje lid po okolí roketnickém o Turovu. Tam spěla Liduška.

Když se probudila z posilňujícího spánku, viděla ještě kolem sebe šero. Požehnavši se křížem kráčela se schodů. Viděla, že už je bílý [158] den. Na síni, po chalupě bylo ticho. Vyšla přede dvéře, les byl zase klidný, jen potok pod chalupou šuměl víc než jindy. Sběhnuvši k němu umyla si tváře. Zarděly se jí, oči jen jí hrály. Bylo jí volno a lehko jako ptáčeti, jež kdesi na blízku vesele si prozpěvovalo. Pak vešla do světnice. Zde bylo dosud šero, jež slunce jenom na chvilku odpoledne plašilo. Na chudém loži ležel starý Skalák; Mikuláš již byl dávno do práce odešel. Stařec byl bledý, celá tvář jeho jevila utrpení, přece ale vlídně děvče vítal a ukázal mu na ohništi snídani: hrnéček mléka a kus chleba.

Ptal se jí, odkud je a kam jde; zapomněl, že se toho včera již dověděl.

„Babičce pro plícník, potřebuje ho a u nás ho nikdo nemá."

„Jak se jmenuje babička?"

„Bartoňová."

„Hm, nepamatuji se. To jste se přistěhovali do Ž.?"

„Jsme „na skalce" u Užďana," pravila Liduška jaksi nesměle a její oči upíraly se jako bázlivě a zároveň zpytavě na starce. Před Mikulášem byla by to včera neřekla, a přec by ráda se byla dověděla, jak Skaláci smýšlejí o „strýci", jenž hospodařil tam, kde oni vládli.

Starý hospodář sebou pohnul a sklopiv hlavu hluboce vzdychl. Lidce se zdál v tom okamžiku [159] bledším než prvé; bylo jí ubohého starce líto. Zavzdychal hlasitě. Děvče se pohnulo, jako by chtělo k němu blíže přistoupit a se zeptat, chce-li něco.

„Zůstaň, děvče, zůstaň tak stát, jak stojíš," žádal starec namáhavě se zvedaje. „Vidíš, zdá se mi, když se na tebe tak dívám, že vidím nebožku Marii; byla o něco větší, ale ty šaty mně ji uvádějí na pamět." A sepjav vyzáblé ruce hleděl dlouho vyhaslým, hluboko zapadlým okem na dívku mající na sobě oděv dcery jeho. „Už dost, už dost," šeptal po chvíli, „zrak mne přechází." Vlastně ho cit přemáhal. „Převlec se, holka."

Lidka odběhnuvši do koutku vzala na sebe své již uschlé šaty. Zdálo se, že stařec, když tak ji spatřil, na dceru zapomněl.

„Co dělá Užďan?" ptal se. „Znal jsem ho také; vede se mu dobře?"

Lidka setřela slzu s oka. „Je zdráv. Co mu vzkážete?"

„On se na mne již nepamatuje," vyhnul se odpovědi Skalák. Zakašlal a klesl zas na lůžko. Lidka přiskočivši starostlivě se ptala, něco-li žádá.

„Nech jen, nech, to jest u mne často, stůňu přes den."

Po chvíli mu Lidka děkovala majíc se k odchodu.

„Syn už odešel do lesa a já tě nemohu vyprovodit; ale jdi pořád po potoku, až přijdeš z lesa, pak se dej po louce a stezkou po kraji lesa do stráně; pak už uvidíš Roketník a Turov."

Lidka odešla. Venku se zastavivši ohlédla se po chaloupce. Bylo ji v úvale za hustou křovinou a stromy sotva vidět. Brala se po úzkém břehu potoka, jenž přes kameny šuměl neb se o ně rozrážel. Hustým, tmavě zeleným sklepením lesa viděla jasně modré zářící nebe; na haluzích i na travině a květinách leskly se jako perly jasné krůpěje vody. Vzduch byl čistý a vonný. Přehodila přes ramena bílou loktušku, neboť v lese po ránu panoval chlad. Kráčela jako laňka hbitě, obratně tu kmenu na úzkém břehu se chytajíc, tu přes kameny hopkujíc. Břehy zelenaly se kapradinou a šťovíkem, po stráních ve tmavém lese šuměl ranní vítr a tu a tam ozýval se pták. Místy byl břeh pro husté křoví nad potokem se sklánějící tak neschůdný, že Lidka musila kus do stráně vylézti a pak teprva po chvíli zas k potoku se spustiti. Všímala si málo tmavého a smutného boru kolem, jsouc v duchu dosud v chaloupce a u její obyvatelů. Teď tam starý Skalák o samotě nemocen, bez obsluhy leží, vnuk Jiří cizím pomáhaje o nemoci svého dědečka neví a — slyš! hluboko z lesa ozývaly se duté, pádné rány — tam snad Mikuláš lopotí se co drvoštěp nebo uhlíř. Kdo toho původcem?

Poprvé v její živobytí zašlehl jí srdcem prudce cit duši hořkostí naplňující, cit nenávisti a hněvu. Což jen páni jsou na světě a ostatní jen jim pro týrání a muka stvořeni? Proč oni užívají takových práv a výhod? Spatřivši bídu Skaláků doplnila si smutný obraz. Slýchala nářek sousedů a vypravování o mukách poddaných, znala osud Skaláků a sama včera pocítila, poznala vrchnost.

Usedla bezděky na omšený kámen, kolem něhož bujila kapradina, u potoka, jenž tu přes pískovcový balvan jak přese splav padal. Mladá ta hlavinka sklonila se u vážném přemýšlení. Mladistvých boučků tenounké kmeny ohýbaly se, že jejich koruny tvořily nad potokem jasně zelenou, šumící stříšku. Veverka lezoucí po kmenu Lidku vyrušila. Zpamatovavši se kráčela zrychleným krokem dále. Hory svírající potok čím dál tím více se rozbíhaly, až bylo vidět úplně modrou oblohu, po níž bělavé mráčky táhly; les nebyl už tak tmavý. Břehy potoku rozšířily se v bujně zelenou lučinu, kterou stínil olšový hájek. Prošedši tímto uzřela prostý již palouk, jehož jedna část v záři slunce se skvěla, druhá pak ve stín lesa se skrývala. Tráva tu byla tak vysoká a bujná, že zakrývala potok, jehož hrkot jen slavným tichem zazníval. Lidka viděla tu a tam na lučině místa se třpytící, to voda, v níž paprsky slunce se odrážely. Děvče [162] se vyhnulo svůdné lučině držíc se při potoku na kraji lesa; poznala, že je to bařina zeleným kobercem zakrytá.

A již stanula na konci lesa. Rozhlédla se po údolí. Tu a tam bylo vidět chaloupku mezi stromovím a na dalekých hranicích modraly se v jasném vzduchu hory českokladské. Lidka obrátila se na levo a kráčela po kraji lesa do příkré stráně. Na Turov nebylo daleko.

Pod horou tou v chudé chaloupce bydlila stařena zanášející se jako stará Bartoňová lékařstvím. —

Touž dobou odpočíval ve stínu mohútných, starých buků na vrcholu Turova Jiřík. Vedle něho ležel cimbál. Kazajka svinutá byla mladíku podhlavničkou, čapka spadla mu s hlavy. Větřík vanul přes jeho smělé čelo zachvívaje tmavými jeho kučerami. Spal.

Vdova na Martinovské samotě ohlížela se ráno po bouřlivé noci nadarmo po mladíku, jenž jí byl v nouzi pomohl. Ztratil se za ranního šera vzav s sebou nepozorovaně svůj nástroj. Kráčel k Roketníku cestou nevyhýbaje se ani se neskrývaje; nikdo mimo Lidušku ho včera neviděl, nemusil se obávati.

Proč kráčel na Turov?

Sám by si na tuto otázku stěží byl odpověděl. Hora ta byla mu milou, často tam se zatoulal a mnohou chvíli ve stínu buků prosnil; [163] dnes mimo to něco jiného tam ho táhlo. Tušil, že se tam s někým sejde. Snad by k tomu nepřisvědčil, kdyby se o tom mluvilo, snad by řekl, že chtěl vědět, jak přestála bouři ona, na niž na Martinovské samotě zpomínal. Proč to chtěl věděti? Záleželo mu na ní?

Jiřík nebyl vychován jako synkové ve vsi, neužil nikdy tolik co oni, v útlém mládí poznal svízely života. Onen osudný večer „na skalce" zanechal nezahladitelnou památku v duši jeho. Miloval nade všecko rodinu svou, viděl útrapu a ponížení její co chlapec; od té doby nenáviděl ze vší duše původce té bídy; bylať v něm vroucí, prudká otcova krev. Utekli se do samoty, do pouště, bylo jim snášeti svrchovanou nouzi. Mladá teta Marie, která mu matkou byla, skonala, smrt její měla vrchnost na svědomí; viděl ubohého, hynoucího děda, zarmouceného, poníženého otce. Rostl o samotě jako strom v lese; byl by snad zdivočil a urputným se stal, kdyby na něj vlídný, mírný dědeček nebyl působil. Ten řídě se věrně vírou svou dovedl oddaně trpět i odpouštět. Dědeček byl Jiříkovi matkou, a zachoval, vypěstil mu hluboký cit. Jiřík cítil bídu svých, poznal a cítil bídu všech poddaných, cit ho vedl na divné myšlénky, a tu se shodoval s otcem. Děd se oddal do vůle boží, Mikuláš se odchýlil od zákona žádaje mstu za sebe a za své.

Syn jeho smýšlením klonil se k němu, okolnosti tu zajisté nemálo působily. Nemělť Jiřík žádných druhů, žádného přítele, nezažilť radostí jako děti i chudé na vsi, vyrostl v samotě lesní, pomáhal otci v práci jeho, pak vycházel pracovati do vsí, nikde ale nenajal se do stálé služby; pracoval, pomáhal jak mohl. Zdědil bystrost mysli Skaláků, duch jeho utrpením a zkušeností zmohutněl .

Přišed na Turov dlouho vyhlížel do údolí a na cesty, až jej spánek přemohl; bylť dnešní noci jen málo spal. Po hoře, po lese bylo ticho, jasné paprsky padaly na kmeny, na půdu lesa, kde stín se září se střídal; les byl tichý, ale přece plný života.

V mechu, ve trávě, na bylinách množství neúnavných tvorů, mušek, mravenců, brouků.

Na druhém svahu zazníval temný, táhlý šumot, jako stlumený, vážný chorál ve chrámu.

„Jiříku! Skaláku!" zaznělo nad spícím mladíkem.

Druhé jmeno ho probudilo. Vymrštil se a ohlédnul se. Blízko něho seděla mladá, rdící se dívka; světlý vlas chvěl se jí kolem jasného čela jako zlatá záře, bílá plachetka padajíc jí s ramenou na prsou byla svázána v lehounký uzel.

„Lidko!" zvolal Jiřík udiven; pak klidnějším hlasem, hledě zpytavě jí do tváře, ptal se: [165] „Ty znáš mé jmeno? Jak víš, že se jmenuji Skalák?"

„Vím to; bydlí tvůj dědeček a otec v Maternici?"

„Ano, ale — snad jsi zabloudila včera?"

„Byla jsem u vás přes noc."

„A řekli ti naše jmeno?"

„Ne, ale slyšela jsem, u okna stojíc, jak tvůj táta z velké knihy četl, také ona slova, víš: ,Za smetí a povrhel položil's nás uprostřed národů —'"

„Ano, ano, ty často říkává," pravil temně Jiřík.

„Teď co jsem u vás byla, už těm slovům rozumím. Ó vy jste mnoho zkusili." A soucitné děvče vzdychlo. Po chvilce se tiše tázala: „A Marie zemřela?"

Mladík kývl hlavou.

„A proč jste nepřišli nikdy k nám ,na skalku?'" V hlase její zněla výčitka.

Jiří mlčel.

„Proč se na strýce hněváte? Tak často na vás zpomínal, tolik vás litoval a přeje si jen, aby vás našel. On za to nemůže, že mu vrchnost statek dala; kdyby on ho nevzal, seděl by tam jiný."

„Ano, ale slevili mu robotu, dali mu tolik od začátku, protože knížete zachránil."

„On chtěl jen vás zachránit, on nevzal statek za odměnu. Ó až mu povím, že jsem vás nalezla, cos ty pro mne udělal —"

„Ty mu to nepovíš," vpadl jí prudce Jíra do slova. „Co jsem udělal, nesmí nikdo vědět, ani tvůj strýc."

Když Liduška na něj plna úžasu hleděla, dodal: „Ano nesmí; pověz, chceš-li, a já budu vždy v nejistotě."

„A o vás také se zmínit nesmím?"

„Ne, Lidko, nezmiňuj se, táta mi přísně zapověděl —"

„Ale dědeček tak nemyslí."

„Nemohu — počkej, až něco bude, však já tě najdu, třeba ,v olšinách'."

Liduška sklonila smutně hlavu. „Tak jsem se těšila," mluvila po chvíli, „jak strýce potěším, až mu o vás povím, že k vám dojdeme a vám z vašeho něco na ulehčenou —" a opět se zamlčela.

Jiřík hleděl na děvče před ním sedící se hlavou sklopenou. Nebyl to onen pohled, jaký na ni poprvé „v olšinách" upřel, na rtech jeho neobjevil se také onen úsměšek jako tehdáž. „Nejsi taková, jak jsem o tobě smýšlel," řekl a pohled jeho bezděky zazářil.

„Tys také se na mne hněval? tys mne znal?"

„Ó častěji jsem tě ve vsi vídal, tys mne ale nespozorovala. Stával jsem u hřbitovní zdi a patřil jsem za tebou, jak jsi vystrojena k domovu [167] si vykračovala. Tys byla z našeho statku; nevím proč, ale —" smělý Jíra nedomluvil; po chvíli začal znova: „Vídal jsem tě často i „v olšinách", zdálo se mně, žes pyšna a hrda, chtěl jsem tě potrestat, přišel jsem i tehdáž do olšin, abych ti vzal, co tě těšilo, cimbál; ale hned tenkráte —" a umlkl. Chtěl říci: „hned tenkráte bys mne málem v úmyslu mém byla zviklala." Již tenkrát na něj působila řeč její, plná soucitu a dobrého srdce, ale hrdost jeho zvítězila. „Tu máš cimbál," pravil po chvilce. „Vidíš, že jsem si ho právem vzal, ale těší tě, vezmi si ho."

„Ani kdybys mně tolary přidával!" zvolala živě Lidka. „Nech si ho, nech, Jiříku, těš se jím; zahraješ na něm dědu, rozveselíš snad otce. Ale přijdeš k nám někdy zahrat?" ptala se tiše a usmála se.

„Přijdu," odvětil jako v zamyšlení Jiřík bera hudební nástroj.

Nastalo mlčení. Moucha usedla na struny cimbálu a zas odletěla; tišinou lesní zazněl tichý, lahodný zvuk.

„Jiříku, smíš ale? jsi jistý?" ptala se Liduška. „Víš, včera —"

Mladý Skalák se usmál. „Leda ty bys to na mne pověděla. Ani za sto let by to nevyčenichali ti — ale tys potom ještě zkusila, zpomněl jsem si na tebe, to byla bouře!"

„Ó dlouho jsem bloudila, a když bylo nejhůře, myslila jsem na tebe, kde tebe asi to dopuštění zasáhlo."

Její hlas zněl tak vroucně a měkce, zářící pohled Jiříkův byl odpovědí. Chtěl jí pověděti, jak ji tajně houštinou provázel, jak na ni v Martinovské samotě zpomínal, jak na půdě ve tmavé noci při záři blesku a rachotu hromu se za ni modlil. Nemohl však ani slovíčka ze sebe vyraziti; nastalo zas ticho, ale ticho významné. Umlkli, ale mlčením dosvědčili, že duše jejich rozechvěna, že srdce plno toho, čeho netušili, co vyslovit možno nebylo. Nespozorovali trapnost mlčení, jaká zmocňuje se společnosti, když hovor přestal a látky k dalšímu není. A kolem nich panovalo velebné ticho, větve starých buků se ani nehnuly, větřík po celém lese ani nezavanul; jen záře sluneční chvěla se na půdě lesní. Jiřík uslyšel v tichu tom jemný tepot; zvuk ten, jejž dosud nebyl slyšel, dojal ho neobyčejně. Slyšel srdéčko Lidušky blízko sedící. Hlas lidského srdce v rozlehlém hvozdu! Smědé líce jeho zčervenaly, cítil, jak i srdce jeho bilo. Byl jako ve snách, tak nikdy se mu dosud nedálo. Planoucím zrakem pohledl na Lidušku. Ta zarděvši se jako růže sklopila oko a vstala jsouc na rozpacích.

Jak byla spanilá! jak jí slušela ta zelená sukénka a plachetka přes ramena lehce přehozená. Jíra zapomněl na vše, na chudou chaloupku [169] v Maternici, na děda i na otce, na svůj hněv. Najednou ale sevřel pěstě a oči mu svítily.

„Co je ti?" tázala se kvapně Liduška.

„Už nic, Lidko; zpomněl jsem si jen, když tě tak hezkou vidím, na toho darebu knížecího. Teď teprva poznávám, co by byl udělal."

„Nech toho, Jiříku, již to minulo; zahrej raději!"

„O kéž bych mohl zahráti tak, abych probudil ty tady," a ukázal na půdu; „já bych jim ukázal, kdo nás nejvíce souží. Což není ještě dosti zle? Ó neprobouzejí se!"

„Kdo, Jiříku?"

„Ty nevíš? Povídají, že v této hoře, tu pod námi, jest svaté vojsko. Spí tu rytíři ode dávných časů a s nimi vůdce jich svatý Václav. Neviděl jich dosud nikdo, leda starý kovář dole ve vsi, jenž jednou prý o Velikonocích koně svatých těch vojínů koval. Kudy tam přišel a kudy zas vyšel, neví; zavázalť mu oči neznámý člověk, jenž ho tam vedl. A když se kovář navrátil, dověděl se teprva, že ho už doma oplakali; byl rok a den v té hoře, a jemu se zdálo, že sotva den. Do pytle, v němž nesl podkováky, nasypali mu suchého listí. Vysypal je venku, ale když doma zlostně pytlem uhodil, zacinkalo v něm něco. Bylo tam několik dukátů. Povídají, že tam u té studánky pod lesem v zeleném ouvale je vchod, ale žádný tam tudy nevešel. [170] V neděli ráno prý je někdy slyšeti z kopce tichou hudbu a temné bubnování."

Liduška byla mezi vypravováním zas usedla hledíc na ústa vypravujícího Skaláka.

„Až jednou bude naší zemi nejhůře, tu prý vyrazí svaté vojsko se svatým Václavem a zažene naše nepřátele a pak zas bude v Čechách dobře." Jiřík dopověděv vzdychl.

Liduška seděla tiše, nehnutě; vypravování mladíkovo zavedlo ji v tajemnou říši bájí. Zavanul větřík, rozhoupal haluze stromů, struny cimbálu zazvučely jako tichý akkord tajemné podzemní hudby. „Ó kéž by to bylo!" vzdychla po chvíli. „Kéž by nám už pomohli!"

„Nepomohou, není snad ještě dosti trápení."

„A což musí tisíce jedinému sloužit?" Hlas Lidčin zněl zvučně.

„Děvče!" zvolal Jiřík udiven.

„Co je ti?"

„Nic, nevím sám." A zamlčel se; po chvíli se tázal klidným hlasem: „Byl otec doma, když jsi odcházela? ptal se tě, čí jsi?"

„Neptal a nebyl doma, jen dědeček." A vše mu vypravovala.

„Chudák starý!" vzdychl Jiřík. „Tedy zas ležel! Lidko, musím jíti; vidíš, sejdeš tu dolů k té chalupě a pak pořád cestou po vsi, dál ti už povědí. Musím k dědečkovi. Sbohem, brzo [171] snad se uvidíme." A stisknuv jí ruku přehodil kazajku přes rameno a uchopiv cimbál odešel. Zmizel brzo v houštině. Ani by si nebyl pomyslil, že se tak těžko odněkud odchází. Obrátil se několikrát, ale Lidku již neuviděl. Kráčel rychle, mělť dobrou hodinu cesty ku své chaloupce.

Chvíli ještě na témž místě seděla Liduška, cítila dosud ruku jeho. Tak kvapně odešel, že sotva byla s to, aby mu „s bohem" dala. Podivný hoch! A přece se v něm mýlila, jako on v ní; když si na to vzpomněla, bylo jí blaze. Měl ji za hrdou, ale teď ji poznal, teď ví, jaká je. Ubohý hoch! Do té tmavé chaloupky jde v pustém lese a tam je po všechny dny! Je tam tak smutno! A zas poslouchala jeho povídku, rozhlížela se po tichém, zázračném kopci, i tajemná bázeň se jí zmocnila. Kdyby tak z některého křoví vystoupil obrněný rytíř ustrojený jako svatý Jiří nebo sv. Václav a za ním ti ostatní — živá fantasie jí vše vykouzlila. Ale hora byla ticha a lesem neozvalo se řinčení zbraně a jasný zvuk polnice.

Slunce stoupajíc k vrcholu dráhy své zaplašilo stín pod buky a palčivé paprsky padly na Lidušku. Procitla z dumání a vzavši uzlíček, v němž bylo koření pro babičku, sestupovala i s tajemného vrchu lesem, až se octla na rovné cestě.

Byla si vyšla podívat se od báby kořenářky na ten kopec, o němž tolik pohádek kolovalo, a když odcházela domů, bylo jí jako v pohádce.

VIII. Smrt.

Na „skalce" uvítali Lidušku s radostí. Tu poznala, jak ji všichni milují. I vážný, drsný Baltazar stal se něžným, hladil schovance své vlásky i tváře, huče poznovu, ovšem mírněji, proč babička ji samotnou do neznámého místa posílala. Lidka jídlem se posilnivši musela vypravovat. Vyptávali se jí hlavně, kde ji zastihla bouře a jak se před ní ukryla. Bartoňová trnouc se křižovala a starý dragon zaťav pěstě vypravování klením přerušoval, když Lidka o svém nebezpečenství se zmínila.

„Tak to tedy bylo? Ó že ho neskolil!"

„My tady už také zaslechli," vysvětlovala babička, že mladého knížete na honbě zabiti chtěli."

„A kdo byl ten hoch, co tě zachránil?" ptal se „strýc".

„Nevím," odpověděla rdíc se Liduška. „Zmizel hned, jak se objevil; ale myslím, že to byl ten, co mně cimbál —" a nedořekla.

Salva guardia přecházel po jizbě se hlavou sklopenou. Zpomínal zajisté na Marii Skalákovu. [173] Již druhá z toho statku! Mladý kníže! Ó brzo nastoupí v panování, budou to časy! A neviděla's hocha toho?" ptal se znova u Lidky se zastaviv.

„Neviděla," odpověděla po chvilce, jako by se prvé byla rozmyslila. „Zmizel, jak přišel."

Kníže Piccolomini Užďana si rozhněval. Teď sotva by statečný voják ctil mladého vášnivce co knížete, teď sotva by ho ochránil v nebezpečenství. Útok na milou schovanku vštípil pevně v pamět svou.

Studený zas nastal podzim, ptáci se odstěhovali, listí opadávalo, ve chladných už paprscích slunce skvělo se babí leto a na polouku „v olšinách" chvěl se v podzimním větru cun. Smutno bylo v osamělé chaloupce u řeky. Zelenající se dosud olše a ozářené vlny listím jich míhající se upomínaly na krásné letní dny. Stezičku po srázu již zakrývalo chrastící listí barvy žluté a červenavé, a přece tudy ještě Liduška často kráčela. Sedala na kamenném schodu přede dveřmi majíc ruce na klínu jako k modlitbě sepjaty. Zrak její teď zamyšleně v dálku hleděl, s tváře jí prchla bývalá bujná veselost. Často i došla až k „olšinám", jichž větve rozhrnuvši do kraje vyhlížela. Pudilo ji cosi do té samoty. Vždy tam spěchajíc domnívala se, že tam někdo na ni čeká nebo že tam přijde, sedala na stupni dlouho notujíc si někdy nápěv [174] písně, z níž si jen začáteční pamatovala slova: „O lásko věčná, čistá – –“

„Přijdu," pravil na Turově a nepřišel. Hned první neděli po oné události ohlížela se jdouc z kostela po zdi hřbitovní, však Jiříka tam neviděla. Snad se ostýchal teď přijít boje se, že by se k němu nehlásila nebo se za něj styděla? Bláhový! Se hlavinkou sklopenou vždy z „olšin" odcházela. Mučila ji myšlénka na něj a na jeho děda i otce. Nastává zima a oni v tom doupěti — je tam smutno v letě — a ten ubohý stařec! Proč nechtěl Jiřík, aby o nich strýci pověděla. Je snad tak pyšným? Ale vždyť jim možno pomoci, aniž by o tom věděli. Tak často uvažovala, až se rozhodla, že strýcovi svěří, kde jsou Skaláci, na něž tak často zpomínal.

Tou dobou tmělo se v osamělé chatrči v Maternici víc a více. Od onoho dne, kdy Liduška z té pusté samoty odešla, starý Skalák z lože nepovstal. Stáří, útrapy duše i těla síly jeho přemohly; hynul, scházel patrně. S nemocí jeho rostl zármutek syna jeho i vnuka. U Skaláků cit rodinný býval vždy mocným, vyhnanství, útrapy dodaly mu síly. Otec i syn milovali vroucně mírného starouška. Zasmušilý, na pohled drsný Mikuláš žil jen pro rodinu svoji. Se synem svým a otcem jsa neblahým osudem v divokou lesní samotu zahnán, byl jako plavec na pustém [175] ostrově. Tu po trampotách denních si oddychl; tu zapomínal na svět. Ale když na něj zpomenul, byla myšlénka jeho temná, hrozivá; tu obyčejně zašel do lesa za chalupu a tam usednuv u hustého křoví ořechového, pod nímž sestra Marie odpočívala, vložil čelo do dlaní a sedával dlouhou chvíli nehnutě jako socha. — Teď starý otec ulehl a nebylo naděje, že se uzdraví.

Jednou na večer přišed Mikuláš z práce usedl u lože, kde nemocný otec dřímal. Jiřík unaven bděním a obsluhou kdesi v koutku tvrdě spal. Velký, snědý muž sepjav na kolenou ruce zadíval se ve tvář spícího starce ozářenou světlem louče do stěny zaražené. Oko zapadlé bylo ve stínu hlubokých důlků, líce bledé, lícní kost vyčnívající, na spáncích i na čele naběhlé, modré žíly, rty bez barvy.

Mikuláš dlouho hleděl na starce, jehož dech sotva slyšeti bylo. Hlavou mu projela myšlénka tmavá a smutná. Kdyby byl mrtev! Hle, jak nehnutě tu leží, a ta ztrápená, bledá tvář, ty scvrklé ruce, na nichž vyvstalé žíly se modraly. Mikuláš zděšeně vyskočil. Přelud se ho zmocnil, uvěřil na okamžik té hrozné myšlénce. Prsa se mu sevřela, vyjeveně hledělo oko jeho.

Tu se starý Skalák probudil, úsměv objevil se na jeho tváři. Syn jeho zpamatovav se přistoupil k němu a tiskna mu zvadlé ruce šeptal rozechvěným hlasem: „Odpusťte, tatíčku, že jsem vás probudil."

„Zdálo se mně o nebožce tvé mámě; přišla svátečně ustrojena do komory a povídá: ,Tak pojď, Marie už čeká, Mikuláš přijde za námi.' — Přijdu, přijdu," dodal tiše. „Ale ty a Jiřík? Ubozí!" A zvlhlým zrakem hleděl na syna, jenž skloniv hlavu teskně dumal snad o tom podivném snu.

Druhého dne odpoledne seděl Jiřík u potoku. Po celý teď čas málo vycházel, obsluhuje a bdě u dědečka. Z Maternice nebyl teď ani vyšel. Jindy bylo by to pro něj nesnesitelným vězením, dědovi ale byl by vše obětoval, i svobodu. Potok šuměl mu u nohou, nad hlavou ve větvích stromů zavíval chladný vítr. V té chvíli samoty tiché zalétla mysl Jiříkova ve stíny tajemného Turova, kde nový se mu zjevil svět. Na okamžik ten často teď zpomínal a vždy viděl před sebou spanilou rdící se Lidku. Zdali na něj zpomíná? zdali ho „v olšinách" očekává? Ba od té chvíle na Turově zdál se mu svět jinačím. Zapomínal na svou a jiných bídu. Napadaly ho někdy tak podivné myšlénky, jakých dosud neměl, zamyslil se na dlouhou chvíli. Těšil se, že až děd se pozdraví, což pevně doufal, první jeho cesta bude tam přes říčku k osamělé chaloupce.

Tak a podobně dnes u potoka dumal. Nespozoroval ani, že otec dnes časněji se navrátiv u něho se zastavil. „Tys tady?" ptal se syna.

„Dědeček spí," odvětil Jiřík trhnuv sebou.

„Pojď chystat, zítra se odtud vystěhujeme." Jiřík vyvalil oči. „Dědeček nemůže v té tmavé nezdravé díře zůstat, našel jsem v Roketníku podruží, dnes ještě se budeme stěhovat."

„A dědeček?"

„Toho zítra odneseme."

Odešli. Dědeček se byl mezitím probudil. „Pro mne se nemusíte stěhovat," pravil, když mu Mikuláš vše oznámil. „Cítím, že tu dlouho už nepobudu." Po chvíli pravil synu u lože sedícímu: „Mikuláši, kdyby měl uhoditi zlý čas, zajdi „na skalku" ku guardovi, rád vám pomůže. Smiř se s tím světem," mluvil po chvíli dále stařec, jeden to z posledních českých bratří za mnohých svízelů víru svou zachovavších. „Co bůh usoudil, dobré jest, a vše změní všemohoucí jeho ruka." Mikuláš neodmlouval; po chvíli pokračoval stařec oddechnuv si: „Jdi mezi lidi, skrývat se už snad nemusíš. Pomáhej jim, jak možno, a chraň Jiříka."

Kašel se ho zmocnil tak, že musil umlknout. Mikuláš nadzdvihoval mu šedou hlavu, Jiřík klesl u lože domnívaje se, že to dědečkovo poslední. Však starec se zpamatoval, dlouho mlčel, těžce oddychuje. V jizbě se setmělo, Mikuláš zapálil louč. Starý Skalák položil kostnatou ruku na tmavé vlasy svého vnuka, jako by mu žehnal. „Zachovej víru naši, nikdy ji neopouštěj, snad se dočkáš lepších dob.“

Nevýslovná úzkost zmocnila se hocha jako tušení smrti. Líbal vroucně dědovu ruku.

„Jak jsem ti říkával, Mikuláši," začal po chvíli stařec, „až umru, pochovejte mne vedle Marie — země páně všude a bůh je milostiv. Přečti mně něco."

Mikuláš vstav vzal z tajné schránky bibli bratrskou, rozevřel ji a četl žalmy Davidovy plné důvěry a oddanosti v boha. Čta chvílemi pohlédl po otci; náhle knihu rychle odloživ nahnul se ke starci, jenž umdlením usnul.

„Jdi si lehnout; Jiříku, já budu bdít."

„Budu tu s vámi, nechce se mně spát."

Otec a syn seděli u lože mlčíce, srdce obou byla sklíčena, tajná bázeň se jich zmocnila. Stín smrti padl do jizby. Bylo ticho smutné u lože smrtelného. Venku zazněl někdy temný vzdech lesa, plamen louče vrhal kmitavou zář na tmavé stěny. Ó chvíle muky plné! Za Maternicí vycházel měsíc, bylo asi jedenáct hodin v noci.

Ticho v jizbě bylo přerušeno prudkým povstáním Mikuláše i jeho syna; přiskočivše k loži nachýlili se ke starci, nad nímž se několikráte přikrývka prudce pohnula. „Dědečku!" zkřikl Jiří v úzkostech.

Však dědeček neuslyšel hlasu vnuka svého. Byl usnul na věky. Tvář jeho vráskovitá byla klidná, výraz mírnosti a dobroty s ní smrt nesetřela, byla to tvář trpitele. Zase obět panské [179] zvůle; zdaž ale všechny ostatní tak klidně osud snášely, tak umíraly ? —

Mikuláš sklesl na mrtvolu otcovu, Jiří u lože; bolestný pláč ozýval se komorou. Plýtvali bychom slovy, kdybychom líčili zármutek otce a syna. Po celou noc do svítání setrvali u mrtvoly milovaného dědečka.

Druhého dne vykopali mu hrob v kypré půdě stinného lesa tam pod hustým křovím vedle nebohé Marie. Nikdo nedoprovázel na poslední cestě starého hospodáře „ze skalky", nepřišel kantor se žáčky zpěváčky, ani kněz, nezahrali mu naposled smuteční. Syn a vnuk odnesli ho do hrobu, jejž vroucími slzami vykropili, a les zpíval velebné žalmy. Mikuláš tu poslední své slzy vyplakal, černá země pochovala mu anděla, jenž jej zdržoval od temných cest, na které utrpení, zármutek ho pudily. –

Druhého dne odpoledne po pohřbu vyběhla jako laň do lesa v Maternici za chaloupkou Liduška. Našla stezičku málo ušlapanou, kráčela po ní do výše, až se octla na malinké rovince. Pod hustým křovím bylo viděti dva nízké rovy, z nichž jeden travou obrostlý byl, druhý pak nedávno naházen býti se zdál. Na prvním chvěly se v bujné trávě pomněnky. Dívka se zarazila, stanouc hleděla upřeně na záhadné dva hroby hluboko v rozlehlém, pustém lese; pak obrátivši se spěchala do chaloupky, odkud za nedlouho [180] se vrátila se strýcem Baltazarem. Bylať mu konečně vše zjevila mimo ono sejití se na Turově; musil jí slíbit, že prozatím Skalákům tajně vypomohou. Zavedla ho Maternicí po potoku až k chalupě, k níž se připlížili. A byla prázdna; nadarmo nesli košík. Bylo vidět, že se obyvatelé vystěhovali. Salva guardia mrzut a zarmoucen usedl unaven dlouhou chůzí na práh chaloupky.

Teď ho Liduška zavedla k rovům. „Tady zajisté leží Marie," pravila ukazujíc na obrostlý hrob, „a tady snad — dědeček." A slzy jí vyhrkly z očí.

„Ano, ano, mohlo by tak býti, hrob nový, a ti tam se nedávno vystěhovali; je to vidět," pravil temně starý dragon. „Můj bože, tady tedy v lese jako zvěř odpočívají ti dobří lidé. Ó chudáku!"

A klesnuv u hrobů sepjal mozolovité ruce a modlil se tiše. Lidka poklekla vedle něho a modlila se s očima zarosenýma. Baltazar nebyl bez předsudků. Bylo mu hrozno ležeti v neposvěcené zemi: bojiště arci vyjímal. Po chvíli vstávše odebrali se opět do chalupy. Lidka si schovala za ňadra pomněnku s hrobu Mariina. Baltazar prohlížel chatrč a čekal chvíli, ač viděl, že vše jest odstěhováno; pak i volal, leč jen ozvěna lesa mu odpověděla. Konečně když kolem se už stmívalo, odešel zanechav košík v jizbě na krbu. Nemohl se ubránit výčitce svému [181] miláčkovi: „Nemohla's vše dříve pověděti; bůh ví, kam je vítr zanesl."

Tak ale už Lidka sama sobě vyčítala — trápilo ji to nemálo — ale když jí Jiřík zakázal! Ubohý hoch! kam zašel, kde asi bloudí jako štvaná liška! A zemřel-li mu dědeček? Ó zajisté. Kéž by tomu tak nebylo! Kéž by mohla u něho být a jej potěšit!

Smutná to byla cesta z Maternice „na skalku".

IX. Sníh a déšť.

Listí věkovitých lip před „skalkou" opadalo, země utuhla; ptactvo dávno už na jih odletělo, nastala zima.

Než sníh napadal a zavál stezky, odebral se Užďan ještě jednou do Maternice, aby tam Skaláky vyhledal; chaloupka jejich byla ale právě tak ticha a pusta jako tehdáž, když tam s Lidkou byl; košík s potravinami stál dosud nedotknut na ohništi. Mrzut odešel starý salva guardia, jenž by rád Skalákům se byl odměnil a vynahradil; vždyť žil dosti dobře a spokojeně na statku, v němž kdysi oni tak pečlivě v nemoci se ho ujali. Poptával se dole ve vsi i jinde, ale nadarmo. Lidka, pokud čas dovoloval, chodila každou neděli do vesnického kostela, ale [182] marně se tu po Jírovi ohlížela. Jednou zahlédla u zdi hřbitovní za křovím tvář snědou, jejíž temné oči záříce na ni pohlížely; jakmile se ale zastavila ohlížejíc se, zmizela tvář, jež jí srdce rozechvěla. Stála chvíli, vrátila se kus až na hřbitov, nikoho však neuviděla. Cítila bolest, klamala se. Proč se jí vyhýbá? Což o ni nestojí, anebo ji snad zas nenávidí, proto že je „na skalce", že má pěkné šaty? Celou neděli byla zamyšlena a smutna. Byl to on? či přelud?

Pak už nemohla choditi do kostela ani do „olšin"; nastala krutá zima, jakou ani stará Bartoňová a guarda nepamatovali. Stráň nad „olšinami" se zasypala sněhem, jenž zakryl křoviny zúplna. Cesta do vsi byla neschůdná, a když Baltazar někdy koně do saní zapřáhl, aby do vsi dojel, musel s sebou lopatu vzíti na prohazování zaváté cesty. Několikrát za zimu jela Liduška se „strýcem" do kostela, vždy ale byla ve své naději sklamána. Jak ale také by mohl Jiřík v těch spoustách sněhu přijíti? Stezky po horách byly zaváty, stěží bylo lze jíti cestou v údolí. A pak bůh ví, kde byl. Každého večera zpomínala na něj i na jeho rodinu modlitbou.

Minuly Vánoce, leden a únor; zimy neubývalo. Sněhu napadlo po horách i po údolích na lokte; chaloupky pod horami a v lesích zachumelily se zúplna.

„Bůh nás chraň velké vody!" říkala babička na „skalce" vyhlížejíc ven, kde vítr divý rozháněl sníh hustě padající.

„Ubozí chalupníci a podruzi!" litoval hospodář. „Do jara snědí všechno, co mají, a co potom?"

„Takhle stráví sedláci i jarní setbu," mínil Vaněk, „čím zasejou? a co ozim? vždyť ho ty spousty sněhu vyleží."

„Ba že, pánbůh s námi, přijde on churý rok!" dodal Baltazar kývaje šedou hlavou.

Jich obavy se vyplnily. Minul únor a nastal březen, sněhu neubývalo. Venkované počítají den sv. Josefa za první jarní den. Roku 1770 strhla se toho dne taková chumelenice, jaká jen v prosinci a v lednu bývá. Obyvatelé krajin náchodských ulehli plni obav, však nedospali přes celou noc. Zuřivá vichřice je za časného jitra probudila. Po několik dní hučel divoký vichr po horách i v dolině, poháněje před sebou ohromné kotouče sněhu, jenž se zachmuřených nebes padati nepřestával. Zdálo se, jako by celý kraj ponořiti se a zahynouti měl v nesmírných závějích sněhu.

Na nějaký den se utišilo, však to byl odpočinek jen ku většímu ještě útoku a zuření. Bělavé roucho sněhu vzduté větrem spojovalo zemi s nebesy, a když ulehlo, sklánělo se vše pod tíží sněhu. Ptactvo hynulo v povětří a mrtvoly [184] jeho černaly se na bílých plochách rolí. Divá zvěř i bázlivý zajíc prchali z nehostinných, pustých hlubin lesů, vyhledávajíce příbytky lidské, aby zapudili hlad. Lidé čítali dny doufajíce, že konečně zasvítí z šedých oblaků teplé slunce, počítali už první dny měsíce dubna, a zima dosud vévodila. „Snad se už ani neodstěhuje!" naříkali. A hospodáři smutným okem vyhlíželi ven do pusté krajiny. „Máme po chlebě." — „Je po žitech."

A bylo. Ku konci měsíce dubna roztál sníh, bystřiny jako lítice hučely lesem a po stráních, říčka se rozvodnila. Sníh ve vodu rozehřát škodil znova. Osení podzimní bylo zničeno, co sedláci tušili, stalo se; ozim byl sněhem vyležen, zbyly jen jaře.

Kdy už osení mělo vyrážet a se zelenat, začali rolníci teprva na polích pracovat. S povzdechem vytahovali své náčiní, pluh i brány.

Přišel dráb a ohlašoval robotu. Krutá příroda se utišila; za ní přišlo tyranství. Sedláci vyjížděli na panské. Kdo neměl dostatek dobytka, zapřahoval sebe neb ženu neb odrostlé syny a dcery do ruchadla a bran.

Příroda se poněkud utišila ve hněvu svém, bylo třeba okamžiku použit. Jak mohli, jak zásoby stačily, osili sedláci. Smutný byl pohled na rozlehlé lány, na nichž bujné žito se zelenati mělo. Teď černaly se a jen tu a tam bylo vidět zelené místečko.

Jarní osení se zazelenalo chvějíc se v lahodném vánku, slunce opět na jasném nebi zazářilo a naplňovalo mysl rolníkův novou nadějí. „Chvála bohu! aspoň něco se udaří, jen kdyby pánbůh čas zachoval!" Tak mluvili sedláci na počasí pohlížejíce. Ale než nastala žeň, než obilí do stodol odvezli, stiženi jsou novou nehodou. Slunko opět zmizelo za mraky, jimiž nebe se potáhlo, a déšť tu drobný, tu hojný lil se neustále do nasáklé půdy. Když pak přestalo pršet, uhodil mrazík a pod zachmuřeným nebem vanul mrazivý vítr jako na podzim. Pak se zas oteplilo, slunko proskočivši dusným parnem rozehřálo vzduch, až zase černá mračna nad lesy vyvstala a zrodila hroznou bouři.

Sníh, jenž zemi přes dobu svou trápil, zmizel a v oblaka se uhostil, odkud znova krůpějí dešťovou půdu do smrti upíjel. Sedláci se žehnali, o žních nebylo řeči. Obilí lehlo, a když dozrálo, pro déšť nemohlo být sklizeno; zrostlo, zalklo se.

Nač ta kapitola o povětří? Nelze mně jí se vyhnouti. Jediný liják rozhodl často bitvu a tím osudy celého národa. Úkazy přírodními nutí bůh lidi k činu, bouří neb vedrem urychluje skutek, bouři lidskou, jež by jednou zajisté zahlučeti musila.

Obilí se nesmírně zdražilo, a než zima nastala, nemohl chudý lid ceny obilní zniknouti. [186] Po bitvě obírají lidské šelmy mrtvé i raněné na bojišti, jiné šelmy sytí se jich masem. V čas nouze a drahoty loupí ubohý lid také šelmy. To jsou lichváři. K zásobám svým skoupili obilí, kde jen bylo, a již tím zvýšili cenu jeho. Mnohý rolník se ulakomil a zbývající mu koreček odprodal těše se, že rok příští mu vynahradí.

„Na skalce" nebylo dosud příliš zle. Arci zásoba Baltazarova se valně ztenčila, pomáhalť sousedům, jak mohl; na zimu a jarní setí ale vystačil. Ovšem že nesměla Bartoňová už placku ani nějakou tu babku upéci, třeba již i ovesným, černým chlebem hospodařit. Z chaloupek a statků menších ozývaly se tou dobou již vzdechy a nářky.

Nastala opět zima, vichr zavíval sníh až ku prahům a do síní pohorských chaloupek, a již také k nim blížila se vyhublá žena očí zapadlých, v rouchu rozedraném. Usedla na práh nebo přišourala se v bídné chatrči až do jizby, a když zapadlé a mdlé oči své na matku neb otce rodiny upřela, pojala je hrůza, a tesklivě pohleděli na dítky své v koutku tiše plačící.

Drahota dvanáctizlatová.

Psalo se roku 1771. Zima toho roku nebyla tak tuhá a dlouhotrvající jako předešlá, [187] sníh dosti časně sešel, však památka zimy zůstala. Studení větrové neodešli za svou bělorouchou matkou, bránili jaru zavládnouti. Vzduch i země byly jako v zápasu. Mělo býti teplo, zasvitlo slunko na den, a zas po několik dnů panoval chlad. Jaro bylo v poutech zimy a nemohlo se zpamatovati, země trpěla.

Pokud jaká zásoba obilí byla, za zimu zmizela. Den ode dne se obilí dražilo, až za koreček dvanáct zlatých žádali. Divíme se snad? Dvanácte zlatých byla na tehdejší dobu pro ubohý lid velká suma; dvanáctekrát tolik než jindy! Bylť korec žita na podzim roku 1769 za jediný zlatý. Kde měli ubozí chalupníci tolik peněz vzíti? A i když kdo podával tak velký peníz, již ani obilí nedostal. Bramborů nebylo, hlad se usadil v chatrčích, i ke statkům se přiblížil. –

Osení bylo by mohlo ubohý lid nadějí sílit. „Po žních! po žních!" Ale tak vesele nemohl nikdo zvolati, kdo zmořená pole viděl, jež po mrazu déšť a mraky ubíjely. Po vsích rozkládal se temný smutku stín. Ani již na dětské tváři nebylo vidět radostný úsměv a paprsek radosti.

Starý Baltazar Užďan sestoupil s půdy. Vaněk stoje uprostřed jizby zvědavě se na něj podíval. „Je zle, hochu," zahučel starý dragon. „Myslím, že budeme musit silně menáž stenčit, aby nepřestala docela. Díval jsem se na obilí, je ho tam už málo."

„Ale jen považte, za dvanáct zlatých, hospodáři! Korec za dvanáct, to je hrůza! A ten zloděj, ten Lucký mlynář chce čtrnáct!"

„Má na prodej ?"

„Dělá, jako by ne, naříká, ale stará šelma, lichvář! Za čtrnácte dá, vím to."

„Jdi a zapřáhni, pojedeme tam."

„Ale hospodáři, za čtrnáct!"

„Zítra bude za patnáct, jen zapřáhni!"

Vaněk vyšel ven za statek, kdež u lip na chudém trávníku tři koně, mezi nimi Meduška, se pásli. Píce nebylo, koně velice zhubeněli, trpěli i oni nouzi a veškeren dobytek. Baltazar vešed do přístěnku otevřel tam v koutě stojící starou malovanou truhlu. Vespod pod šaty byla uschována měchuřina, v níž nějaký ten zahospodařený groš uschovával. Bylť si něco z vojny přinesl, arci jen málo, a pak nejsa stížen robotou za lepších let mohl přece nějakou maličkost spořivostí svou utrhnout. „Tak s pánembohem, Lidko!" loučil se se svou schovankou, jež u okna sedíc ven se dívala.

Vytržena ze svého dumání obrátila se rychle a na rtech objevil se jí úsměv mdlý a neurčitý.

„Ďouče, ďouče, je ti něco, nelíbíš se mi!"

„Ale nic, strýčku."

„Změřím ji, má-li úbytí," ozvala se u ohniště bába její.

„Tak, tak; odpoledne přijedu, jen mně ji dobře opatruj!" Venku zahrčel vůz, strýc s Vaňkem odjeli.

Už dávno zmizeli, a Liduška dosud za nimi hleděla. Změnila se velice za ten rok. Živá červeň na tváři její pobledla, veselost a čtverácký úsměv zmizely. Po vyhublé poněkud líci rozkládala se jemná bledost. „Nevím, nevím," vrtívala hlavou stará Bartoňka. „Arci nemá se tak jako jindy, ale nouzi přece netrpí, to bude něco vnitřního." A starostlivě zkoušela několikrát měřením i mokrým spůsobem, měříc vodu na lžičce, má-li její vnouče úbytí. Nemělo.

Druhý rok již, a Lidka ani slůvka o něm neslyšela! Bůh ví, kde je a jak se souží. Ta nouze teď — otec — on — zajisté velkou nouzi trpí, chudáci! Zpomínala na ně skoro při každém soustě. „Ale proč se neukáže? Zajisté o ni nestojí; kdyby na ni jen trochu myslil, musel by za čas jednou přece přijít." A zas ji pojala hořkost. Nač tedy tak na něj zpomíná a se souží? Umínila si, že nebude už na něj myslit, a sotva že vyšla na dvůr a viděla cestu ke srázu a k „olšinám", byla její mysl ta tam. Usedla ku spícímu Jiříkovi na Turově, hladila jeho čelo i vlasy, slyšela, jak jí povídá: „Nejsi taková, jak jsem o tobě smýšlel," a viděla jeho zářící úsměv. Tak to bylo u Lidušky.

Toho dne, kdy Baltazar Užďan do Luckého mlýna jel, ubíral se k Martinovské samotě od [190] lesa, v němž, jak jsme vypravovali, kníže Piccolomini byl honil, Jiřík Skalák. Mladík ten nyní dvacetiletý velice byl sešel. Šat jeho chudý byl velmi chatrný, košile drsná. Smědý obličej jeho zhubeněl a nad pyšným, pěkným čelem kroužily se tmavé kučery, jež nůžky už dlouhý čas nebyly rovnaly. Oko však mu dosud zářilo týmž živým ohněm jako jindy.

Na Martinovské samotě se bylo mnoho změnilo. Bída tu zle řádila. Choroba i nouze zahubily starého výminkáře. Nedlouho tomu, co ve hrobě po trampotách odpočíval, a dobře mu, že odešel k synu svému, že dřímal pod drnem. Přestál bídu, neviděl trápení a muka svých milých. V šeré jizbě Martinovské samoty ležela na tétéž posteli, na níž tchán zemřel, selka hospodyně těžce nemocná. U lože stála bledá, vyhublá její dcera hledíc kalným, od bdění nočního mdlým okem na ubohou matku těžce oddychující. časem vyhlédla oknem na cestu v březině aneb těšila bratříčka v koutku u pece sedícího. Ubohý klučina! Jindy byl boubelatý, okrouhlých údů a červených lící, teď hrubá košilka kryla suché, kostnaté tělo; jindy tak bujná hlavička klonila se. Chlapec tiše plakal, a když ustal, bylo slyšeti teskné volání: „Frantino — chleba — mám hlad!"

Ubohé, zmořené děvče nemělo nic jiného než těšivá slova: „Mlč, holečku, mlč! Jeník už [191] brzy přijde a přinese od rtyňského strýce chléb; jen počkej ještě chvilku!"

„Pořád mně tak říkáš, a mně se chce tak jíst!"

„Mně také," mohlo děvče dodat, však těšilo znova.

Jeník, o němž se Frantina zmínila, byl její milý. Byl chudý sirotek, již co chlapec pozbyl rodičů. Sirotci poddaní byli nuceni sloužit na panském až do své zletilosti. Vrchnost se jich ujala, arci ku svému prospěchu. Stali se majetkem pánů, živým nářadím.

Jeník pacholčil v panském dvoře. Čítal dvacet dva roky a chtěl se ženit; byl by se přiženil na Martinovskou samotu. Matka hodné Frantiny dávno svolila, však přísný správce, jenž se nechtěl zbaviti statečného dělníka, nesvolil.

Jeník slyšel, že starý výminkář zemřel a že je „na samotě" zle; ku pohřbu nesměl, stavěli hospodářské stavení u dvora, Jeník musil vozit. Věděl, že nouze zastihla rodinu ubohé vdovy, v neděli prchl. Malá zásoba, kterou s sebou vzal, zmizela brzo, sousedé ve vsi nemohli už pomoci, zašel tedy do Rtyně, kde měla selka dalekého příbuzného, svobodníka Nývlta. Již dříve byl jí nějakou částkou obilí a mouky přispěl; bylť to muž dobrý, povážlivý, pomáhal ve své vsi a v okolí jak jen mohl. Odtud tedy čekala [192] Frantina dnes pomoc. Jeník vida bídu milé své a její rodiny zapomněl na dvůr a na panskou službu. Již třetí minul den, co „na samotě" hospodařil a jako otec se staral.

Pláč malého chlapce utichl. Vkročilť do dveří toužebně očekávaný Jeník. Dítě uzřevši uzlík v rukou jeho zajásalo. Frantina přiskočila a hocha svého vítala. Mrkla oknem na dvůr, kdež u záspi stál trakař; byl prázden. „Jen to?" tázala se táhlým hlasem.

„Jen to; na nějaký den to stačí a pak, nu vždyť dá bůh —" a rozvázav uzlík položil na stůl dva bochníčky černého chleba z otrub a ovesné mouky. Chlapec hltavě pojídal podaný mu kus chleba.

„A to pro mámu," vytáhl Jeník z kapsy pytlíček tmavé mouky.

Frantina ihned rozkřesavši rozdělala oheň. Přistavila hrnek s vodou, aby nemocné matce polévku uvařila, s chutí kus černého chleba pojídajíc. „A ty, Jeníčku, jedl's?" tázala se starostlivě.

„Jedl jsem na rychtě, až pak si vezmu. Ó můj bože, je to bída! U Luckého mlýna stojí houfy lidu, prosí, žebrají, aby jim prodal nějaké té zadiny neb otrub. A ten chamčivec zlodějský prodává za drahý peníz prach po mlýnici smetený!"

„A „Rychetskému" už došlo?"

„Jak pak by ne? Pokud mohl, pomáhal, dobrák člověk, rozšafa. Takoví by měli býti u panských sýpek."

„Vždyť stará kněžna nařídila, aby je otevřeli a půjčovali."

„Hm, poručila, ale ti úřadníci dělají, jak se jim líbí. A což teprvé až mladý bude hospodařit."

„Mladý kníže?"

„Ještě letos po žních; povídali ve dvoře, že převezme panství."

„Můj bože — ve dvoře, Jeníku, tys už tak dlouho pryč—“

Nedomluvila. Na záspi se ozvaly kroky, do světnice vstoupil rychtář s konšelem z blízké vesnice a za nimi panský mušketýr. Rychtář i konšel pozdravili. Ohlíželi se po nemocné, po Jeníku, a pak pohleděli na sebe, jako by jeden druhého vyzýval. Rychtář konečně šoupnuv čapku na půl hlavy zaškrabal se za uchem, odkašlal jaksi nesměle a promluvil: „Ah, však je tu — hledají tě," a ohlédl se po mušketýru.

„Půjdeš se mnou!" promluvil tento drsně vpřed pokročiv.

Frantina sebou trhla a úzkostně na hocha svého hleděla.

„Mne je zde více třeba než ve dvoře," pravil Jeník.

„Do toho nám nic není, sebeř se a pojď."

Matka, která prvé před příchodem Jeníkovým usnula, probudila se; poznala, oč tu jde. „Neubližujte mu, prosím vás," zasténala; „bylo by dávno po nás, kdyby jeho nebylo."

Sousedé útrpně na vdovu pohlédnuvše sklopili oči.

„Brzo, brzo, však oni se s tebou vyrovnají."

Frantina vypukla v pláč, prosila, by mu neubližovali. Konšel přistoupiv ku vdově těšil ji, jak mohl. Jeník musel se podrobit. Stiskl ruku nastávající matce své i Frantině. „Bůh vás tu opatruj!" šeptal stísněným hlasem; „přijdu brzo zas."

Sousedé odešli. Byli rádi, že nemilé povinnosti byli zbaveni. Venku je Jeník ještě prosil, aby se ubohé rodiny ujali.

Frantina plačíc stála u okna a hleděla ku březině, kudy před mušketýrem jako zločinec Jan kráčel. „Oni ho budou trápit, trestat!" za- štkala a zástěrou obličej si zahalila.

„Bože, neopouštěj nás!" šeptala bledá selka spínajíc vyschlé ruce k nebesům.

Nastalo smutné ticho, jen praskání ohně a pláč se ozývaly ve světnici. „Kdo se bude starat jako on!" vzdychla Frantina od okna odcházejíc a smutně pohleděla na malou zásobu potravy, jež na krátko jen stačila.

Dvéře se otevřely, do světnice vešel Jiřík. Ženské ho poznaly, chlapec nikoli. Uslyšev, co [195] se bylo právě událo, sklopil hlavu. „Šel jsem okolo, chtěl jsem se podívat, jak se máte. Rád bych vám pomohl, ale teď to není tak snadné. Pracoval bych, ale člověk práci nikde nedostane. Dělník musí jíst a chleba není."

Frantina mu nabídla, aby si ukrojil černého chleba. Jiřík vrtěl hlavou. „Jsem syt, jen jezte vy." Tento důkaz vděčnosti a dobroty dojal mladíka. V té době chránil každý a uschovával sousto chleba; nouze zatvrzovala srdce, vypuzujíc z něho milosrdenství. „Byli jste u Rychetského?"

„Ten chléb jest od něho, je to poslední, zásoba mu došla."

„Tedy už nevím —" a zamlčel se.

„To jest u boha!" zatesknila nemocná žena.

Na cestě březinou zahrčel vůz; Jiřík vyhlédnuv oknem pravil rychle: „Nebojte se, na čas je po nouzi." A vyběhl ven. Chvátal ku březině a volal: „Počkejte!" Volal tak na Užďana, jenž s Vaňkem ze mlýna něco obilí a mouky odvážel. Dohoniv je žádal Baltazara, aby mu přenechal na chléb.

Starý dragon vyvalil oči. „Komu?" ptal se.

„Tam na samotě umírají hladem."

„Hm, my snad budeme co nevidět umírat. Nač chceš tolik najednou?"

„Pro celou rodinu."

„Mlynář „v louce" ještě má."

„Nemají peněz."

„A kdo jsi ty? což nejsi ze samoty?"

„Jsem — Jiřík — Skalák."

„Aj u sta hromů! nemohl jsi to hned říci? Aj, aj, tedy ty to jsi, co v lese — šlaka! vida, kdo by si to pomyslil, ten kníže — Lidka, ta bude mít radosti! To pojedeš se mnou; hajdy na vůz. A co dělá tatík a dědeček?"

„Umřel."

„Tedy přec, ale —"

„Pantáto, prosím vás, nechte těm chudákům na chléb!"

Baltazar tak bez rozmýšlení učinil; naložil Vaňkovi na ramena, jenž skoro nerad černou mouku na Martinovskou samotu odnášel. Tam i Jiřík zašel, aby pověděl, od koho je ten dar a aby se rozloučil. Plačíce děkovaly mu matka i dcera. Jiřík pak usednuv na vůz musil starému Užďanovi vypravovat. Stručně pověděl osudy své rodiny.

Salva guardia byl dojat slyše o smrti starého Skaláka. „Chudák, co zkusil! A přec," dodal po chvíli, „jest mu lépe, že je tam; co by teď měl? A tatík?"

Jiřík vypravoval, že se s otcem po smrti dědečkově za Rtyni vystěhovali a tam že až podnes jsou. „Přišel jsem, abych se přesvědčil, je-li tu tak zle, jak u nás povídali." Tu zamlčel mnoho; nepověděl, že s otcem po ten celý čas ode vsi ke vsi bloudili, většinou v lesích nocujíce, [197] že otec ho sem schvalně poslal a že on s radostí rozkaz přísného, zasmušilého otce vykonal; mělť viděti tu, jejíž milou tvář tak dlouho nebyl viděl.

Slunce se klonilo za les. Lidka stála pod lipami vyhlížejíc na silnici; tam vyvstaly kotouče prachu a v záři zapadajícího slunce vystupovaly do výše jako obláčky. A na rudých těch oblacích zjevil se jí někdo, při jehož pohledu zachvělo se jí srdce. Kola zahrčela, koně zarazili, strýc jako mladík shoupl se s vozu a vesele zvolal: „Tak pojď, Lidko, pojď, vezu hosta!"

XI. Milý host.

Tu stál před ní usmívaje se; hleděl na kvetoucí děvče zrakem zářícím a podával jí pravici. Lidka stála před Jiříkem okamžik rdíc se, mile zmatena, nevidouc ani podávanou jí ruku. Starý dragon se usmíval a zas jednou se zapomněl chtěje si zakroutit statečné kníry, jichž arci už neměl. Bylo to radosti ve starém dvoře!

Na ohništi praskal veselý oheň a stará Bartoňová strojila slavnou na ten čas večeři osvoboditeli své milé vnučky: vejce a kapanou polévku. Lidka se otáčela jako vřeténko a nikdy nebyla tak rychlou, tak obratnou jako toho [198] večera. Celá se změnila, líce se jí zardívaly, oči planuly.

Ve světnici seděl Jiřík sám, Baltazar byl odešel do konírny a pak na podlážku. Tu seděl chudý hoch v jizbě, v níž se narodil; vše bylo ještě tak jako za jeho mladosti: tam velká kamna, u nichž panský sluha s dědem se rval. tam klesl ubohý starec, tu krvácel věrný Cikán, a Jiřík bezděky v myšlénkách vstav vyšel na síň a zahnul do komory. Stanul uprostřed; bylo již kolem šero, malým okénkem dral se poslední svit denní. Viděl starou, květovanou postel a na stěně nad ní přilepený obrázek, kolem něhož se vinul věneček z čerstvých květin. V té jizbě trval naposledy s tetou, otcem i dědem. Upomínka na doby minulé sevřela mu prsa, sklonil na chvíli smutně hlavu, pak ale vztýčil se a oko mu zajiskřilo divým ohněm. Však lesk ten brzo zmizel; nedaleko zjevila se v šeru mírná, milá tvář, její oči plny dobroty a lásky na něj hleděly. Liduška stála opodál. Jiřík nespozoroval nach na její tváři, jenž se objevil, když ji oslovil. „Tys jako můj anděl, Liduško; zpomínal jsem na křivdy, jež se nám staly, a hněv mne pojal, ale tys jej zapudila. Zpomnělas si někdy na mne?"

„Ó ty — každého dne!"

Na síni se ozval babiččin hlas. „Volají tě k večeři, pojď." Zapomněla, že ona ho měla najít. Sama pak zůstala na chvíli ještě v komůrce.

Po večeři seděli dlouho Baltazar s Jiříkem; starý voják divil se bystrému mladíkovi. Mluvili o bídě a nouzi, o hladu a o robotě, každé slovo bylo nářkem. Lidka v koutku sedíc naslouchala. „Však už celý kraj je nespokojen," řekl Baltazar. „Je zle, a hůře bude, až nový kníže nastoupí; slavnost bude asi za týden."

„Že nespokojen, hm, to je dost," odvětil Jiřík. „Divím se, že ještě vrchnosti neblahořečí." Baltazar se na mladíka udiveně podíval. „Ba že, bůh ví, jaký to je lid," pokračoval hoch. „Mučí a trápí ho, a on si vše dá líbit. Však by to jindy, za starých časů, se nestalo."

„Myslíš? Dnešního dne by nic nepořídili. A co mají dělat?"

„Donutit vrchnosti."

Nastalo na chvíli ticho. „Hochu, hochu, jsi mlád, máš bujnou krev; já na tvém místě bych už také do toho sekal, ale dělej něco."

„Myslíte tedy, že bychom nic nepořídili, kdybychom všichni —"

„Aj, aj, Jiříku — ano všichni, ale stane se tak? Jaké to máš ale myšlénky?"

„Ba, kdyby už byly skutkem. Nikdo se nás neujímá, bůh zázraky k vůli nám dělat nebude, musíme si pomoci."

„Jiříku, nemysli na takové věci. Myslil jsem na to také už někdy, ale s těmi lidmi nic nepořídíš; [200] takhle pluk dragonů, to by bylo víc než tisíce sedláků."

Jiřík povzdychnuv sklopil hlavu.

Venku se ozvaly kroky. Vstoupil rychtář dole ze vsi. Vypravoval, že jde přímo z Náchoda a že se tu cestou zastavuje; musil by sem prý zajít. Naříkal, co mu to rychtářství nadělá starostí. „Pořád nějaké zprávy a stížnosti a stane-li se co ve vsi, vytrpím to já. Pan vrchní hrozí pořád šatlavou a sousedé — inu můj bože, jaká pomoc! — naříkají na něj, a já mám proti vlastním sousedům — nemám tu povahu k tomu. A teď jen považte, za týden bude na zámku slavnost, mladý kníže pán převezme od staré kněžny panství, bude to nějaké slávy!“

„A lidé umírají hladem!" zahučel Baltazar.

„Baže, kmotře, umírají, ale co naplat; máme se dostavit několik z každé vsi na ozdobených koních, my rychtáři s „právem", a pak — ale to je to — družičky nejméně po dvou ze vsí."

Lidka sebou trhla, Jiřík sedící dosud se hlavou sklopenou pohleděl na milé děvče.

„Družičky," pokračoval rychtář. „Kde je vzít? Jindy by jich bylo jako kvítí, ale co nás zbylo z celé vsi? Počítal jsem celou cestu, ale nenapočítal jsem víc než dvě. Byly by dospělé čtyry, ale polituj bože, to si vysloužila Dorotka Javorova, Musila do dubenského dvoru za děvečku, líbila se panu správci, vrátila se, a sukničky [201] se jí tuze krátí; a Madlena Sukova také tak; ta zas naříká na pana kancelářského. Můj bože, jsou to časy! Mé děvče není dorostlé, a tak tu je jen Mařena Pašťalkova a — " váhavě dodal: „vaše Liduška."

„A ta nepůjde nikterak," pravil Baltazar. „Víte, kmotře, vše vám udělám, ale to ne; poslyšte proč."

Liduška vyběhla ven a Baltazar krátce rychtáři pověděl o onom útoku na čest Liduščinu, aniž by Jiříka byl vyzradil a na něj ukázal; byl by musel říci, kdo je. Dosud si byl soused ze vsi mladíka ve tmavém koutku sedícího nevšiml.

„Inu to je jiná; ale sousede, vidíte mou trampotu, musím nejméně dvě družičky mít; však ji kníže neuvidí mezi tolika, a vy nemusíte na koně, ačkoli byste nás nejlépe vedl."

„Bodejť bych já mu ještě jel na parádu.“

„Můžete Lidušku doprovodit, ztratí se, a víte, já bych měl opletání a vyšetřování."

„Nevíte, kdo to všechno má na starosti?"

„Pan kancelářský ze zámku."

„Ne komorník?"

„I to to, ten je při pánu."

„Liduško!" Děvče vešlo. „Půjdeš za družičku?"

„Ne, strýčku."

Baltazar nerozkazoval, jen domlouval spolu s rychtářem, a když děvče jim povolujíc u Jiříka odpor nespozorovalo, slíbilo, ač nerado, že půjde. Rychtář potěšen odešel.

„Nic se neboj, já budu s tebou," těšil Baltazar Lidku; „musíme sousedovi k vůli."

„Já tam budu také," zašeptal Jiřík dívce. —

Bylo již pozdě na večer, „na skalce" odešli spat. Nastala noc vlažná a jasná, nebe bylo plno hvězd. Po půlnoci vystupovala stezičkou po srázu temná, svižná postava; již obchází „skalku", zahýbá v sad, v nějž hledí okénko komory, a tam se zastavila. Byl to Jiřík. Bylť lože své na půdě opustil a znaje veškerou polohu odešel do „olšin" navštíviti starou chaloupku a hrob věrného Cikána. Tam dlouho prodlel přemýšleje o věci veliké, jíž se dotkl prvé v hovoru s Baltazarem. Nyní stanul pod okénkem, za nímž na lůžku, kde dříve jeho teta spávala, dřímá teď Lidka. Náhle se dotkl někdo jeho hlavy. I spatřil bílou ruku a milou tvář Lidušky, klonící se k němu z okénka. Vlasy polorozpletené splývaly jí přes ramena a košilku a větřík noční zachvíval zlatými prameny. „Liduško!" zašeptal radostně překvapen Jiřík.

„Kdes bloudil?"

„Byl jsem ,v olšinách'."

„Tak pozdě v noci? Jiříku, ty nemůžeš zapomenout, nemůžeš odpustit; i na nás snad hněváš se tajně."

„Bláhová, na vás? Ale opravdu nezapomenu — a nemohu odpustit, však víš —"

„Co zamýšlíš?"

Jiřík po chvilce, jako by se byl rozmýšlel, odpověděl: „Nevím sám, ale zdá se mi, že to tak nezůstane; tuším něco, nebe samo —" a opět se zamlčel a hlavu sklonil. Když ji opět pozvedl, uzřel oči jasné, plné lásky a starostlivosti na něj hledící.

„Jiříku, bojím se —" šeptala Lidka.

„Ty, o dušičko zlatá!" a uchopil její ruku. Rty jeho vášnivě dotkly se planoucích rtů její. Nevěděl, jak se stalo, nevěděl, zdali ji k sobě přivinul, či zdali ona sama se naklonila; divná, tajuplná moc je sblížila a připravila jim okamžik přeblažený. U komory stojící jabloň se probudila ze spaní, listí její zaševelilo tak tiše, tak lahodně, rozložitou korunou její mrkaly jasné hvězdy, a z dola spod srázu zazníval temný šumot říčky. Tak chvíli stáli tiše, mlčky, žádný z nich nemohl slova promluviti; bylať jejich srdce citu plna. V tom okamžiku určitě poznali, že se milují, ač žádný z nich neptal se: „Miluješ mne?" A nepromluvili o tom.

Blažen odešel Jiřík, tonul ve štěstí. Zapomněl na vše jako tehdáž, kdy s tajemného odcházel Turova. Liduška dlouho pak ještě stála u okénka nazírajíc v lahodnou letní noc; však duše její unešena byla v jiné blaženější kraje.

I starý salva guardia byl blažen ve snu; zdálo se mu, že sedí v plné zbroji, v nové dragonské uniformě na bujném koni Medušce. Vyjížděl ze dvora na parádu, viděl, jak se diví stará Bartoňová, jak Jiříku oči se lesknou, a Lidušku rukama tleskající, rozradostněnou, konečně jak Vaněk pokyvuje hlavou bručí: „Tahle kavalerie je přece něco!"

XII. Rychetský.

Druhého dne ubíral se Jiřík opět cestou k panskému lesu, směrem k Maternici. Baltazar ho nechtěl ani ze „skalky" pustit a Liduška smutně sklonila hlavu, když Jiřík pevně na svém úmyslu stál vymlouvaje se, že musí vyhledat otce. Na doléhání starého přítele slíbil, že brzo zase přijde a že přivede svého otce, po kterém salva guardia dychtil.

Mladík kráčel lehkým krokem polní cestou; slunce pálilo, zas po dlouhém čase zasvítilo, však dusné parno hrozilo opět bouří. Smutný byl pohled na pole kolem buď ladem ležící, buď s osením zakrnělým. Bylo již v červenci, a obilí nízké, chudé dosud bylo na polích; počasí a vrchnost stěžovaly sklízení chudého daru země. Jiřík jsa blízko lesa zahnul náhle ve stranu jinou. Pustil se polními stezkami, až přišel na cestu [205] vedoucí k silnici. S povzdechem pohleděl na lidi tu a tam na pustém poli sehnuté, jako by něco hledali; věděl, že ty vychrtlé, bledé postavy pýřovku sbírají, aby ji s kopřivami smísili, vodou spařili a tak hlad poněkud zahnali. Ves byla jako vymřelá, na kraji viděl statek tichý, opuštěný, ani kuřátko nezjevilo se na dvoře, jehož brána byla dokořán otevřena. Sedlák opustil usedlost svou, aby šel žebrat. Tu přes cestu se potácela stařena vejměnice. Hospodář mladý ušel, ona byla bez výminku, v nouzi. Šla k sousedovi, aby za kousek chleba poprosila. A zase slyšel pláč a nářek dětský ze stavení; tu za plotem v sadě sbíraly děti malé i odrostlejší padalky pod stromy a hltavě je pojídaly. Tvářičky těch ubohých stvoření byly chorobně bledy, u mnohých břicha odulá; krotily hlad, aby za nedlouho ulehly a pomřely. Tu a tam ozývalo se tlučení; rozemílali kůru stromu, z níž s otrubami nebo s prachem mlýnským smíšené pekli černé, nezáživné pokroutky. Jiřík to znal; jako v té vesnici, bylo to ve všech, ukrutný hlad doháněl k divným prostředkům; trhali kopřivy, hlavičky jetelové, sbírali kořínky, jež spařeny hltavě jedli. Každá jizba, ať chatrče, ať statku, byla hroznou; tu na chudých ložích sténali nemocní, nezáživná, mnohdy až hnusná strava porušila jejich ústrojí. Polonazí mužové, ženy a děti hladem umírali, a oko jejich mdlé marně [206] se ohlíželo po nějaké pomoci. Se srdcem krvácejícím hleděly bledé matky na dítky své o chléb úpící; nad to strašný hlad lomcoval vnitřnostmi bídných roditelek.

V zámožném statku sedí hospodyně uprostřed plačících dětí, těší je, že otec brzo přijde a chléb přinese, a již ozývají se kroky, známé kroky; děti obživly a spěchají otci vstříc. On se usmívá úsměvem hrozným a uhodí váčkem plným peněz na stůl. „Tu se najezte!“ praví hlasem temným. „Nemohl jsem ničeho koupit, neprodali, nemají."

A jizbou rozléhá se prudší nářek a pláč a selka zakrývá rukama tvář. Toť případ, jakých se za oněch časů bezpočtukráte událo.

Jiřík spěchal vesnicí; tu a tam vidouce ho zavírali dvéře domnívajíce se, že jde prosit za sousto chleba. V polích za vesnicí si oddychl. Ale brzo přišel zas do jiné vsi, a tu totéž divadlo, možno-li ještě hroznější. U cesty ležely neb seděly schouleně bledé, s obličejem chorobným, nabubřelým postavy v rouchu roztrhaném a bídném, vztahujíce k chudému mladíku kostnaté své ruce. I srdce zatvrzelce by se tu pohnulo. Jiřík odvrátil tvář, aby nemusel hledět na ty strápené lidi, do těch kalných, strnulých, zapadlých očí.

Bylo k poledni, když přišel Jiřík na cestu vedoucí od Náchoda ku Rtyni. Vyskočiv na vysoký [207] břeh u cesty rozhlížel se; tam níže u bílého kamene viděl v příkopě schoulenou postavu. Zamířil k ní. Byl to jeho otec.

„Čekáte dlouho?" ptal se ho Jiřík.

„Před chvílí jsem přišel. Tedy jak?"

„Tu pojezte dříve," a vytáhl z kapsy skývu chleba, již mu Baltazar byl dal na cestu; podal ji otci, jenž ihned chutě do ní se pustil.

„A co říkal guarda?"

„Pozdravuje vás, a máte k němu dojista co nejdříve přijít."

„Tak — hm — ale mluvil jsi s ním o tom?"

„Mluvil — ani pomyšlení, že prý to teď není možno, že nelze na ty lidi spoléhat."

„Ba že, i on jako všichni," vzdychl Skalák zamračiv se. „A jak tam je?" ptal se po chvíli.

„Zle a zle, u něho to ještě uchází; přišel tam také rychtář a vybízel ho k panské slavnosti."

„A on?“

„Zařekl se, až konečně to udělal rychtáři k vůli. Pošle ke slavnosti děvče, co má u sebe za schovanku. To půjde za družičku." A Jiřík sklopil hlavu.

„Že má schovanku? a za družičku? Ano, aby si pan kníže mohl z těch panen některou vybrat!" a usmál se jizlivě. Jiřík zrudl ve tváři. „Tedy nic," pokračoval Mikuláš. „Ó já to věděl! Ten lid neumí si pomoci, jen se modlí a naříká, a bůh nás opustil."

Otec a syn mlčeli dlouhou chvíli ponořeni v temné myšlénky. —

„Aj, aj, Skaláci!" zvolal někdo nedaleko. Otec a syn pohlédli ve stranu, odkud hlas přicházel. Byl to nevelký muž v modré kazajce, jenž šel směrem k nim o hůl se opíraje. Došed jich zastavil se. Tvář jeho jevící muže v nejlepších letech byla výrazná; nos byl zahnutý, oči jiskrné. Oděv ač prostý svědčil přece, že to nějaký zámožnější sedlák.

„Pozdrav bůh, Rychetský," pozdravil Mikuláš.

„Co se radíte?" tázal se Rychetský. „Milý Skaláku, je to zlé, a pomoci žádné. Mám sice jednu naději. Za pět dní bude ta slavnost, však víš, a tu přijede také nějaký pán ode dvora. Myslím ho poprosit za audienci a vypovědět mu všechno."

„A pan vrchní tě dá do šatlavy."

„Mne, svobodníka? Snad bude míti ten pán uznání!"

„Jako je mají všichni," usmál se Mikuláš. „Jen proste a uvidíte. Jiného nezbývá než —"

„A to bys teprvé pořídil. Zbouři je — není na to čas."

„Čekej na čas, až bude hůř," odpověděl jizlivě Mikuláš. „Není už nic, nechám toho." A vstal. „Bude bouře," pravil hledě k západu, [209] „nech nás ještě dnes na noc a pak se zas odstěhujeme."

„Kam?"

„Do lesa."

Rychetský kroutil povážlivě hlavou. Jiřík šel vedle obou mužů mlčky. Rychetský byl rychtářem ze Rtyně, zdědil po otcích starobylý statek svobodnický, dědičnou rychtu. Slul Nývlt, však známější byl pod jmenem Rychetský. Celé okolí si ho vážilo pro jeho rozšafnost. Jeho netýkaly se přímo tak příliš svízely obecného lidu, nelpělať na jeho statku robota, ubohému lidu byl ale vždy ochranou. Nelísal se panu vrchnímu, aby se stal jeho miláčkem; kde třeba bylo, promluvil přímo a rázně háje sousedy. Byl „písmák", vyznal se v knihách, a proto nedal se na kanceláři jen tak odbýti. Lid mu vesměs důvěřoval. Se Skalákem znal se ze dřívějších dob, ujal se bludného sedláka.

Cestou mu vyprávěl o přípravách, jaké se dějí na zámku náchodském na oslavu mladého knížete, jenž měl nastoupiti panství. „Vše tam je vzhůru nohama, páni z kanceláře mohou si nohy uběhat a vrchní studuje stále nějaké říkání. Už tam také někteří hosté jsou, samí mladí hrabata a takoví v sametových vyšívaných kabátech a uniformách. A toho strojení! co zvěřiny už z panských lesů svezli!"

„A lid umírá hlady," doložil Mikuláš.

Za nedlouho uzřeli Rtyni polozakrytou hojným stromovím; na kraji kostelík s dřevěnou zvonicí a se hřbitovem, před nímž stála kamenná socha Davida krále. Dálť ji vytesat jeden z předků Nývltův Rychetských, jenž se stal úřadníkem na panství náchodském. Naproti kostelíku u cesty mezi četnými a rozložitými lipami vyčnívala dvojitá střecha rozlehlé, dřevěné rychty; tam ve stínech jich zmizeli mužové.

XIII. U hrobů.

V Maternici bylo temno a ticho, věkovité stromy rozsáhlého boru stály zadumaně s větvemi svislými, ani lísteček se nepohnul, ani tráva, jež obrůstala dva nízké hroby pod hustým ořeším. Tam seděl Mikuláš Skalák. Bylo pozdě odpoledne. Tou dobou bývalo již na místě tom šero, dnes tam byla skoro tma. Korunami starých stromů nebylo vidět ani proužku modrého nebe, mračna vše zatáhla černošedým rouchem. Na místě, kde starý Skalák na věky odpočíval vedle své dcery, bylo smutno. Mikuláš opřel lokte své o kolena a vložil hlavu nepokrytou do mozolovitých dlaní; lesklý a tmavý jindy vlas jeho už prokvetával. I ve tváři byl sestaral velmi ubohý ten člověk. Zapadlé oko jeho strnule na hroby milých hledělo, rty přísné křečovitě se [211] stáhly. Býval odjakživa málomluvným, zamyšleným. Myšlénka na utrpení jeho a lidu opět se mu vracela.

Žil v pustině v bídě a nouzi, skrývaje se před svými pány, stal se nesdílným, vyhýbal se lidem, byl nedůvěřivým; proto přikázal synu, aby sebe a rodinu nikomu nevyzradil. Pomýšlel na mnoho, na jediné, co mu zbylo, na mstu a odplatu. Stařičký otec ho zdržoval, a toho tu uložil v zapomenutý, odlehlý kout pustého lesa. Mikuláš byl sám se svou myšlénkou, oddal se jí zúplna. Leta minula, v krajině na něj zapomněli. Opustiv útočiště své, chaloupku v Maternici, odebral se do vsí vzdálených od zámku. Bída lidu se neumenšila, každý poddaný byl více méně Mikulášem Skalákem, ale žádný z nich neměl myšlénku jeho. Toužili po svobodě na porobu naříkajíce, a když jim tu s obalem, tu zřejmě řekl: „Proč snášíte otroctví trpělivě? Jste lidé jako ti tam, svrhněte je a mstěte se, osvoboďte se —“ zalekli se těch slov, té myšlenky. Zmalomyslněli, otupěli, s povzdechem a s nevolí se od nich Mikuláš odvracel. Jen syn mu porozuměl, byli ale spolu slabi. Marně bloudili po vsích, Mikuláš zoufal nad zdarem semene, jež roztrušoval. „Není už nic, nechám toho," řekl Rychetskému.

Přenocovav u Rychetského odebral se do samoty, kdež otec skonal; tu dlel celé hodiny [212] sedě tak, jak jsme pověděli, u hrobů svých milých. Jiřík častěji pozoroval tak otce svého a vždy mu bylo úzko u srdce. Otec v takové dny jako by na světě nebyl. Syn postaral se o všechno, znal hvozd i jeho obyvatele, chytal do ok, opatřoval stravu, jak mohl. Kdyby ho panský myslivec chytil, ukrutně by ho potrestali. Lesy všechny i se zvěří náležely pánům.

Dnes rozdělal opět na ohništi oheň, aby uvařil v hrnci několik ptáků ulovených; večeře byla hojnější než jindy, Měliť se zítra odebrat na zámek náchodský ke slavnosti. Jiřík se nemálo divil, když mu otec úmysl svůj oznámil. Seděl teď u ohně se hlavou skloněnou, zpomínal na Lidušku a na zítřejší den. Teď už docela věděl, co to je mít „milou". Slýchal hochy ve vsi, jak rozprávěli o svých děvčatech, o něž se někdy až servali. Kdyby tak mladý kníže anebo ten jeho lokaj zítra ji spatřili. Ó budeť zajisté nejhezčí mezi všemi v nedělních šatech; však bude u ní, a pak starý guardia; ale přece by skoro lépe bylo, kdyby nešla.

Oheň zahučel, plameny jeho jako ohnivé jazyky s výše větrem sražené lízaly kámen. Venku to zaskučelo, vítr projel korunami a vrcholy stromů, nastala bouře. Jiřík v myšlení svém ani nespozoroval, že vřelá voda přes okraj hrnce se házela; teď teprva spatřiv to odstavil nádobu a vyšel pro otce. Ten dosud seděl u hrobů, na [213] nichž travička jako v úzkosti se chvěla. Dvakrát po sobě volal ho Jiřík, než se probudil. Vyjeven pohlédl na syna, tvář jeho byla bledá, plna vrásků. Jiříkovi se zdálo, že otec náhle o mnoho sestaral. Zdálo se, že neslyšel vyzvání synovo. Vstal a uchopiv syna za ruku pravil rozechvěným hlasem: „Slib mně, Jiříku, u hrobů děda svého a tety, že zachováš povždy víru naši, že nikdy se nespolčíš s mučiteli našimi a že nikdy ani za celý svět nestaneš se sluhou jich."

Jiřík byl jako u vidění. Bledý, proměněný obličej otcův i vyzvání jeho zachvěly duší jeho. „Slibuji!"

„Zachovej vždycky v paměti tyto hroby a —" tu se Mikuláš na chvilku zamlčel, pak zase hlasem povzneseným mluvil dále: „Nezapomeň, co jsme zkusili a co všichni zkoušejí."

„Tatíčku, co je vám? co zamýšlíte?"

Mikuláš ale neodpovídal. Nad nimi ve výši hučel vítr a nad ohýbajícími se vrcholy hnala se černá mračna. „Pojď, synu."

Když pod střechu bídné chatrče vcházeli, zdaleka silně zahřmělo; bouře zuřila. Mikuláš u kmitající louče četl z Biblí kralické, syn jeho se už uložil a spal nepokojně. Otec však probděl bouřlivou noc na modlení.

XIV. Na zámku.

Po dlouhém čase oživlo zase staroslavné sídlo někdy pánů Smiřických, nyní majetek rodu Piccolomini, zámek náchodský. Velký počet hostí sjel se ke slavnosti nastolení mladého knížete Josefa Piccolomini. Dne 5. srpna 1771 měl být za zletilého prohlášen a slavně vládu na panstvích převzíti z rukou ovdovělé kněžny Markéty Kateřiny. Konírny zámecké sotva stačily pro koňstvo přibylých hostí, veškerá nádvoří hemžila se sluhy a komonstvem, jež částečně i ve městě musilo se ubytovat. Mladý kníže přibyl přede dvěma dny z Vídně s mladou manželkou svou Marií Kristinou kněžnou Caraccioli. Mimo mnohé šlechtice české byli tu hosté z Vídně s komořím, jenž zastupoval královnu Marii Terezii. Přijela také paní hraběnka Frankenberková, teta mladého knížete, se svou společnicí von Strerewitz. Tehdáž brzo po tom osudném lovu musila se slečna rozloučit se zámkem, v jehož zahradě u sochy Diany ve výklenku stinného přistřiženého loubí bukového tolik pěkných chvil v náručí mladého knížete jí kynulo; paní hraběnka odjela do Vídně, kdež slečna von Strerewitz zajisté našla útěchy. Teď po čase vrátila se ve velkém cestovním voze po boku paní své na zámek náchodský, [215] těšíc se nemálo na slavnost, jež se tu odbývati měla. Věděla, že mladý kníže má mladou, krásnou paní, že asi bude nyní vnadami této upoután. To však nekormoutilo srdce veselé a záletné slečny. Budouť tam hosté, mladí, svižní pánové, slavnost, ples — oči její zazářily. Byla dosud sličná, vnadná a poutavá. —

Služebnictvo zámecké spěchalo s ozdobováním bran a vchodů zelením a květinami, neboť nad lesem Montací vyvstávalo husté, hrozivé mračno. Lokajové lítali o přetrž nádvořími, po širokých schodech rozsáhlého zámku.

Šíré síně jindy tiché byly vyrušeny ze svého klidu; zase v nich na voskované podlaze kráčeli obratným krokem pánové v hedbávných punčochách, v sametových vyšívaných kabátech a bílých vlásenkách; zas ozýval se šustot hedvábných vleček vznešených dam, jež doprovázeli kavalíři sladce po francouzsku a německu šveholící. V místech, jež druhdy byla majetkem Jiříka z Poděbrad, pánů Smiřických a Trčků, zazníval hlahol, panoval duch cizinský. Slavná a hojná hostina trvala dlouho do večera; jídel byla hojnost a při perlícím se vínu pronášeny nadšené přípitky; nedbali, že venku začínala bouře. Tam nádhera, přepych a nadbytek všeho, a nedaleko za zámkem darmo žebrali za kousek chleba!

Konečně se hosté rozešli do svých pokojů. Bouře se rozzuřila, déšť se lil. Několik mladších [216] šlechticů setrvalo v salonu vedle starožitného sálu, statečně láhve starého vína vyprazdňujíce. Oči jim už zářily, tváře se rděly, zábava byla nenucená, čilá; nejvíce se ozývala řeč markýza d'Herbois, šlechtice francouzského, s kterým kníže Piccolomini, ve Vídni jej seznav, brzo se spřátelil; knížete tu nebylo. Přeloživ nohu, jejíž okrouhlé lýtko bílá punčocha halila, přes druhou, rozmarně vypravoval markýz rozmanité anekdoty že života dvora francouzského; časem přerval vypravování jeho hlasitý smích posluchačů, pak zase zazněly sklenice a veselý přípitek.

„To byste nesměl slečně von Strerewitz vypravovat," usmál se mladý hrabě Kolloredo.

„Haha, že nesměl! Bavilo by ji to velmi!"

„Škoda, však jí to nahradí ,Contes moraux' ."

„Slečna čte Marmontela?“

„Ah toť rozkošné, zajisté že v posteli?"

„O tom vám později poví snad d'Herbois," smál se hlasitě baron Pilnitz, starý mládenec obrovské postavy, rytmistr u dragonů.

„Ano, pozoroval jsem. Jak vám závidím, d'Herbois!"

„Zajisté, máte báječné štěstí, však největší to, že kníže se oženil."

„To právě ne, byli by zajisté oba šťastni." Na to se dali všichni do hlasitého smíchu připíjejíce [217] „lásce". Markýz d'Herbois se jemně usmíval.

Tu venku silně zahřmělo, vítr po nádvořích starého zámku zaskučel. Šlechtici na chvíli umlkli. „To je pěkné ohlášení zítřejší slavnosti."

„Ah, a ubohá Strerewitz, ta se zajisté chvěje bázní a úzkostí. Škoda!" a velký rytmistr dal se do hlasitého smíchu svému nápadu, až mu cop v týle poskakoval.

„A zrovna spí v pokoji knížete Jana," dodal s úsměškem mladý Kolloredo.

„Knížete Jana?" tázalo se několik hlasů najednou. „Jaký je to pokoj?"

„Je to podivná historie, kus duchového románu, sdělaného dle skutečnosti blbými lokaji."

„Nuže povídejte, pane hrabě, za hřmění a vichru bude se pěkně poslouchati taková historie," pravil pan rytmistr.

„Nebudeme indiskretními k hostiteli?" ptal se markýz d'Herbois.

„To nikoli, je to známo a jsme tu sami. Ostatně to neznám dobře, zapomněl jsem mnoho z toho, co mně učený doktor Silesius vypravoval."

„Pánové, tak zajímavou věc nenecháme si ujít. Doufám, že budete souhlasit, dám-li doktora zavolat."

„Vyburcujte tu učenou sovu," smál se rytmistr z kalichu skleněného statně sobě nahýbaje.

„Tak nebude arci vypravovat jako vy, d'Herbois, ale —" a mladý Kolloredo rozkázal lokajovi, aby zavolal doktora.

Za chvíli přihrnul se tlustý medikus v ohromné své paruce, zanechav plášť promoklý v předsíni; muselť ze svého bytu přes dvůr. Hučel nemálo opouštěje pokojík svůj, teď ale hluboce se klaněl vysokorodé šlechtě a ptal se na její přání. Rozjaření šlechtici nabídli mu vína, jehož on se napil, načež seznav přání pánů jal se vypravovati, řeč svou latinskými slovy a frásemi proplítaje. Obíralť se učený doktor Silesius mimo medicínu také genealogií, zvláště knížecí rodiny. Proto byl u vznešené hraběnky Frankenberkové oblíben, že z paměti znal celý rodokmen a příbuzenství rodu Piccolomini. Zaběhl tedy u vypravování svém o mnoho let více než třeba bylo do minulosti a teprva rytmistrem upozorněn vpadl „in medias res" .

„Kníže Vavřinec Piccolomini, syn Františka," vypravoval, „pojal za manželku vznešenou Annu Victorii hraběnku Kolovratovnu Libšteinskou, s níž zplodil pět dětí; nejstarší byl syn Jan Václav, jehož nejmladší sestrou byla Kateřina provdaná hraběnka Frankenberková. Syn Jan Václav zarmucoval své rodiče. Byl již v mládí podivínem, rád dlíval v zámeckém příkopu [219] nebo v odlehlých chodbách a pokojích zámku a ve staré knihovně, častěji pak potají pouštíval se do sklepení, kde dle pověsti Kolda z Žampachu a Náchodu oběti své, zvláště ženské, přechovával, anebo vybíhal na věž, prolézaje nízkými, strašnými žaláři ve tlustých zdech zámecké věže. Býval málomluvný, urputný, a když dospěl, vydal se na cesty. Navrátiv se nezměnil se; býval krutým, divokým, často se zavíral do sálu, kde visely podobizny předkův, i Albrechta Valdštejna. Nemiloval ani laskavou svou matku, nedůvěřuje jí. Šeptali si, že šílí, že ho pronásleduje myšlenka, že matka ho hledí odstranit, aby tak panství po něm převzíti mohl mladší bratr Norbert; tak snad se dalo vysvětlit jeho divné chování se k rodné matce. Nevěřil nikomu, a vida jednou hofmistra svého Jungbluta vycházeti z pokojů matčiných vrhl se na něj a div ho do smrti neubil; měl prý ho za zrádce. Mluvili, že skutečně šílí, a matka také proto se o něj postarala. Šeptalo se najednou, že přijede komise krajská, aby vyšetřila, jak se věci mají. Kníže Jan Václav zajisté o tom také tajně se dověděl; býval víc a více o samotě, zbledl a zhubeněl, vycházel a vyjížděl málo, a když vyjel, seznal, že se mu lidé vyhýbají, že se ho bojí. Když pak přijel domů, zuříval neobyčejně a ulekané, zbité služebnictvo slyšelo, jak kníže v sálu prudce chodí a hlasitě [220] mluví. Komisí krajská v listopadu 1720 přijela, uznala, že kníže Jan Václav šílí, a odevzdala správu statku jeho prozatím matce, která na rozkaz komise syna svého v pokoji hlídati dala, davši mu za společníky dva jezuity. Jan Václav, jemuž odňata veškerá zbraň, choval se z počátku tiše, jsa neustále v myšlénky zabrán, a jen někdy vyskočil jako u divokém záchvatu naříkaje a proklínaje, takže mnichové služebnictvo na pomoc volati museli. Jen jednou se jim vytrhl a jako šílenec velel třesoucím se sluhům, aby děla zámecká na valy vytáhli a do zámku stříleli; pak jako by se byl rozmyslil, náhle umlkl a upadl ve hluboké, jako tupé zamyšlení. Po několik měsíců choval se pak tiše, až v dubnu 1721 rozzuřil se s nebesy. Bylo to po půlnoci na den 17. dubna. Okolo třetí hodiny zbudila obyvatelstvo zámku náchodského strašlivá bouře, která naplňovala mysli všech hrůzou. Bouře ta zrodila se ze tří. Hrozný to koncert. Město Náchod, zámek, celé okolí se chvělo, zdálo se, že konec světa se přiblížil. Pamětníci zaznamenali, že psi skučeli, dobytek řval, že i nejsrdnatější hrůza neobyčejná obešla. Jezuité se probudili a ihned po svém chráněnci se ohlíželi. Mumlajíce žalmy a modlitby kvapili jako tajným tušením vedeni k sálu rodinnému. Dvéře byly dokořán otevřeny. Bylo časně z rána, posud ale bylo skoro tma. V rozlehlé síni zdobené [221] obrazy předků stál kníže Jan Václav; v záři blesku viděli tu vysokou, vychrtlou postavu ve tmavém rouše. Dávno už zahodil pudrovanou paruku, nepěstoval vlasy své, proti tehdejšímu mravu neholil tvář svou; černé vousy stínily bledé jeho líce. Zrakem vypouleným hleděl ven do rozbouřených živlů, spínaje ruce k nebesům ; jen někdy slyšeli úpěnlivý hlas jeho v bouři zaznívající: „Ne má vina, pomsta — rod — zrádci!" ta jednotlivá slova, jimž rozuměli, zaslechli. Kněži báli se vstoupiti, svolali tedy služebnictvo. Na štěstí nebyla kněžna matka toho času na zámku. Bouře burácela neustále, a když starý služebník vida ubohého pána svého v nebezpečenství do síně vběhl, aby ho odvedl, sklesl k zemi zasáhnut bleskem, jenž právě do síně uhodil. Jiní dva sluhové přiskočivše starce zdvihali, ale tu ráz na ráz! uhodilo znova, blesk jim vyrval mrtvolu a porazil oba k zemi, pak hnal se chodbou dále. Kněži jako omráčeni opírali se o zeď, služebnictvo prchalo nebo v němé hrůze k zemi klesalo. Hrom jako by byl si usmyslil zámek zničit. Ještě sedmkrát potom po sobě udeřil klikatý blesk do vysoké, kulaté věže. Kníže Jan Václav klečel v sále rodinném, maje vyschlé ruce na prsou skříženy, se hlavou k nebi obrácenou, němě, nepohnutě jako socha. Bouře k ránu dozuřila. Věž byla strašlivě porouchána; blesk projev mnoha pokoji ničil v kuchyni nádobí [222] a v lékárně všecky láhve porazil, ve staré zbrojnici mnohé zbraně vypálil a roztrhal trouby železné na kopci vodu vedoucí. Starý sluha byl mrtev, soudruzi jeho popáleni a kuchtík, jenž běžel přes nádvoří, u věže hromem omráčen, všichni pak na smrt uděšeni; jen kníže Jan Václav byl netknut děsným přírody hněvem."

Tak asi vypravoval doktor Silesius mladým šlechticům, z nichž nejeden filosofem, voltairiánem býti se chlubil. Venku hučela bouře, salonem sinavý blesk často zašlehl. Seděli mlčky poslouchajíce. Z počátku mezi vypravováním mnohý si připil rudého vína, pak i na to zapomněli.

„Nuže, jak to skončilo s knížetem?" ptalo se více hlasů.

„Pak už nikdo nepochyboval, že je furibundus, totiž že blázní. Někdy arci se zdálo, že je rozumný, mluvil dost souvisle, ale zas vpletl do toho podivné fabulae , někdy k smíchu, někdy strašlivé; někdy zas nemluvil mnoho týdnů, jako stín po chodbách se plouže, až jednou z rána našli ho v rodinném sále pod obrazem jeho otce mrtvého. Na matku svou do smrti hněval se, ani slovíčka k ní nemluvě."

„Apropos, doktore, ve kterém pokoji bydlil?"

„V pravé chodbě; teď tam sídlí slečna von Strerewitz. V předpokoji bydlili oni jezuité."

Pilnitz pohlédl na d'Herbois. „Zaslechli jsme také něco o jakémsi duchu."

„Ach, nobilissime , tlachy lokajů a komorných," usmál se tlustý doktor, na víno pošilhávaje, věrný stoupenec učení Francouza La Mettrie, jenž obžerstvím se zahubil.

„Tak pak povězte —" V dálce kdesi uhodilo.

„Za bouřky prý, o půlnoci, asi tak jako dnes, chodí prý stín knížete Jana Václava po chodbách, až zmizí v rodinném sále tu vedle a tam prý pak ozývá se jeho nářek a srdcelomné kvílení."

„Eh, tlachy, pijte, pánové!" vybízel rytmistr. Přiťukli mu, ale již ne tak bouřlivě. Jediné Pilnitz a d'Herbois statečně popíjeli.

Ponenáhlu umdlévali mladí pánové, a když jeden vstal, skoro všichni ostatní následovali; poslední byl markýz. Jenom napilý rytmistr a doktor zůstali.

Spěšným krokem kráčeli mnozí ku svým pokojům provázeni sluhy jim svítícími. Mladí šlechticové přáli si dobrou noc a kvapně zmizeli ve svých komnatách.

Na zámku vše již utichlo, jen v salonu se ozýval smích rytmistrův a cinkot sklenic. Byla půlnoc, když doktor už blábolil a se svého sedadla na parkety sklouzl. Statečnější Pilnitz vstav [224] klopýtl přes kulaté těleso ve květované dlouhé vestě. Vrávoraje a veden sluhou potácel se do své ložnice. Světla uhasla.

Chodbou po chvíli vrávoral doktor ku svému bytu. Na chodbě narazil do temné postavy; huče cosi latinského hmatal dále, až kroky jeho zanikly.

Temná postava zastavila se u dveří pokoje, v němž bydlíval nešťastný kníže Jan Václav Piccolomini; teď tam dlela slečna von Strerewitz. Temná postava význačně zaklepala. Byl to markýz D'Herbois..

V ložnici mladé, krásné kněžny Marie Kristiny planula světla na krásném stolku u bohatého lože, nad nímž nebesa ze drahocenné látky se vznášela. Líbezná vůně naplňovala útulný pokojík. V rozkošných nedbalkách na kraji lože seděla mladá kněžna, jí u nohou dlel kníže Josef Parille Piccolomini. Tulila se k němu jako něžná hrdlička a on líbal horoucně spanilou svou ženu. Mdlé oko jeho zářilo opět a na tváři jeho rděl se nach žáru vášně. Venku byla tmavá, bouřlivá noc, déšť lil se a prudký vichr ohýbal křoví, jež bičovalo v pustině lesa zapomenutý hrob ubohé selské dívky, Skalákovy Marie.

Tou dobou seděl při svitu borové louče pod střechou bídné chatrče v Maternici Mikuláš, před ním na stole byla rozevřena biblí svatá. [225] Byl bled, oko jeho zimničně se lesklo a rozechvěně šeptal:

Pak dlouho hleděl na spícího Jiříka; konečně vzdychnuv zakryl mozolovitou dlaní tvář svou.

XV. Slavnost.

V pondělí na den pátého srpna 1771 připadal svátek panny Marie Sněžné. Záhy z rána ozývaly se četné rány ze hmoždířů v okolí zámku náchodského; mnohý počestný měšťan vystrčiv vážně hlavu z okna a k nebi pohlédnuv řekl: „Vida, kdo by byl myslil —" a již oblékal dlouhý slavnostní kabát a nasadil na hlavu třírohý klobouk. Kroky jeho jako všech čelily po kopci k zámku. Stráň zámecká toho času byla holá, jen tu a tam zelenalo se křoví. Dnes byl vrch zcela jiný, skvěl se ve strakatém rouchu. Jaké to lidu hemžení! Již mrzeli se přemnozí, že bouře slavnost zkazí, do rána ale nebe se vybralo a po bouři bylo vše jako znovuzrozeno. Na modrém nebi zářilo jasně slunce a v lesku jeho třpytily se krůpěje na listech křovin a květin. Mnozí ze zvědavých byli nemile překvapeni, [226] když viděli, že brána hledící k Náchodu stráží jest osazena; hrubí dva mušketýři nikoho do zámku nepouštěli a podělovali ty, kteří ku předu se tlačili, nadávkami a ranami silnou lískovkou.

V davu bylo viděti také Mikuláše a Jiříka Skaláky. Mikuláš byl oděn v nedělní šat, jejž druhdy „na Skalce" nosíval; bylo ho sotva poznat. Jiřík byl oděn jako jindy. Vida otec, že touto cestou do zámku se nedostanou, potáhl syna za rukáv, aby následoval; šli přes vrch, až obešedše zámek octli se na straně západní. Tam na cestě k zámku bylo neobyčejně živo, úřadníci zámečtí seřaďovali průvod. V čele průvodu byla četa jezdců dosti četná. Chudí selští koňové byli opentleni, jezdcové v šatu nedělním. Za jezdci stála hudba náchodská, za hudebníky cechové náchodští, pak ověnčené dívky městské v bílém rouchu, za těmi opět družičky z obcí venkovských, představenstva měst Náchoda a České Skalice, městysů Úpice a Hronova, rychtářové a konšelé všech vesnic patřících k panství knížete Piccolomini. Za těmi lid tlačil se, aby co nejlépe viděl celý průvod, jejž uzavírala opět četa venkovských jezdců. Skaláci sem přišli. Mikuláš ohlížel se ihned po Rychetském, kteréhož také nalezl. Rozmlouval živě s rychtáři venkovskými, kteří pilně slova jeho poslouchali. Každý z nich držel v ruce uzlík z bělostného šátku; bylo v něm „právo", totiž znamení moci [227] rychtářské; podobalo se celkem žezlu mocnářskému, bylo ale jen z kože spletené. Při poradách a hromadách leželo před rychtářem, který jím znamení dával a členy schůzi rušící dotknutím napomínal a káral. Mikuláš zavolav Rychetského stranou žádal ho, aby mu zjednal přístup do dvora zámeckého.

„Toť snadná věc, Mikuláši, tyť vypadáš dnes jako nějaký rychtář neb konšel. Pojď mezi nás."

„Hned, jen co s Jiříkem promluvím."

Ten stál opodál ohlížeje se na Lidku, kterou byl prvé ihned zahlédl. Stála kus od něho; nemohl a také nechtěl se k ní tlačit, zakmitlať se mu opodál hlava starého Baltazara. Až po slavnosti se s ní sejde, zatím zdáli ji bude hlídat. Jak byla hezká! Na hlavě měla „vrčení"; světlé vlásky své totiž spletla v rulíky propletené pentličkami, jež na temeni hlavy tvořily uzel jehlicí propíchnutý. Přes jasné bílé čelo splývala jí do týla bledě červená pentle; svěží ňadra objímala šněrovačka vyšívaná, dar to „strýcův" z lepších dob. Rukávy bělostné košile byly krátké a nadmuté, s ramenou chvěly se červené fábory „andělíčky", modrý fábor pak byl připevněn v týle na skleněné, bílé korále. Sukničku měla s límcem zelenou, černě lemovanou, zástěrku širokou, punčošky bílé a nízké střevíčky lemované. Byla nejhezčí ze všech děvčat.

Jiřík zahloubaný v obdivování se své Lidušce byl vytržen hlasem otcovým. V předu už zazněla hudba, průvod začal se pohybovat. Mikuláš uchopiv pravici syna svého mluvil kvapně, synovi se zdálo, že se mu hlas chvěje. „Jiříku, pamatuj, cos mně včera slíbil, nezapomeň. Nebudu-li dnes večer v Maternici, nečekej mne — ty mně rozumíš." Chtěl ještě něco říci, proud lidí ale je strhl. Stiskl ruku synu svému a kvapil do zadu mezi rychtáře.

Jiřík udiven viděl, že otec ještě se obrací, pak zmizel v davu. Ale ten pohled! Otec byl tak bled, oko tak tesklivě, tak podivně hledělo, že až mu srdce rozechvělo. Dosud slyšel poslední slova otcova z davu: „Měj se dobře!" Bylo mu teskno, tušil, že otec něco zamýšlí. Umínil si, že ho bude hlídat, chtěl k němu, ale dav ho strhl s sebou. Hudba zněla, kolem to šumělo a hučelo a opodál hřímaly hmoždíře. Průvod prošel branou, prvním a druhým nádvořím, až na třetím se rozestavil. Jiřík ohlížel se neustále po svém otci, však marně.

Celý průvod rozestavil se v polokruhu na nádvoří prvním, kde vedly schody blíže kaple k malému nádvoří, u kulaté, vysoké věže, jímž do bytů zámeckých se procházelo. Průvod nevešel se na dvůr, zasahuje až do druhého. Tlačenice byla nesmírná, darmo sluhové zámečtí a jezdcové lid obmezovali. Každý chtěl viděti [229] vrchnost a hosti, až půjdou do kaple na slavné služby boží. Představenstva měst a městeček, rychtářové a konšelé odebrali se přes menší nádvoří do zámku. Po schodech rozkládaly se koberce, vše se lesklo, všude samý květ a vůně. Mnohý z konšelů klopýtl neb se zamotal, po neobyčejné nádheře se ohlížeje. Na chodbě nedaleko sálu zvaného nyní Piccolominského čekalo úřadnictvo panské s vrchním v čele. Komorník v nádherném rouše všechny ohlásil.

Vstoupili do prostranného sálu, na jehož stěnách visely podobizny všech čelnějších členů rodiny knížecí. Na vyvýšeném místě v křesle nádherném, rudým sametem potaženém seděl mladý kníže. Byl právě přijal přání vznešených svých hostí, nyní přicházeli poddaní s holdem. Kníže v bílé vlásence té doby měl na sobě tmavomodrý, stříbrem vyšívaný kabát s úzkými rukávy, z nichž u kloubu ruky bylo vidět „kadrličky". Krk jeho objímal bílý nákrčník. Na žlutavé, dlouhé, stříbrem vyšívané vestě bylo viděti bílé okruží náprsničky. Spodky měl úzké ke kolenoum sahající, punčochy hedvábné, bílé a střevíce se stříbrnými přeskami. Po boku skvěl se mu nádherný kord se zlatou rukojetí. Tvář mladého, sličného knížete byla poněkud ubledlá, na bezbarvých rtech bylo vidět neurčitý úsměv. Jemu po pravici něco níže seděl komoří královský, za nímž komorník knížecí [230] žezlo na rudém polštářku držel. Po pravici a po levici knížete seděli v polokruhu ve skvostných křeslech příbuzní knížete a vznešení hosté.

Vrchní v čele úřadnictva předstoupiv před trůn knížecí hluboce se třikrát uklonil, načež odříkával řeč na uvítání mladého knížete, poroučeje sebe i úřadníky do milosti vznešeného pána. Josef Parille pokynul milostivě hlavou, načež úřadnictvo do pozadí ustoupilo, vrchní ale zůstal u stupňů. Nyní uklánějíce se předstoupili představení, rychtáři a konšelové. Náchodský purkmistr ve velké paruce přednesl slavnostní českou řeč ve jmenu všech zastupitelstev obecních a končil takto:

„S tou nadějí v ochranu Vaší vysoce osvícené knížecí milosti a milosti kladouce v nejhlubší pokoře od boha všemohoucího, jenž spasena činí knížata, samo vinšované potěšení srdce, stálé zdraví, božské požehnání jak v dědictví svatém vnuků svých, tak stále trvajícím květu dobrých věcí po všeckny dny života upřímně vinšujeme, aby tady slavný knížecí rod nikdá shlazen nebyl, nýbrž jmeno jeho v památce od národův do národův až na věky trvalo. Což když poddaně přejeme, sebe v milost a v stále trvající náklonnost Vaší vysoce osvícené knížecí milosti a milosti poníženě poroučejíce, zůstáváme Vaší osvícené a urozené knížecí milosti ponížení a poslušní poddaní."

Na to složiv „právo" k nohoum nového knížete slíbil ve jmenu měšťanů „poslušnost, věrnost a poddanost". Vrchní po učiněném slibu ve jmenu knížete mu zase „právo" odevzdal.

Nyní předstoupili hluboko se uklánějíce představení Skalice České, Úpice a Hronova, jakož i rychtářové všech obcí, a složivše také „práva" svá u nohou knížecích slibovali nejen „poslušnost, věrnost a poddanost", ale také „člověčenství". Pak přijavše od vrchního znaky důstojnosti své, ustoupili do pozadí uklánějíce se.

Tu vstav královský komoří vzal od komorníka žezlo knížecí a podal je mladému knížeti ve jmenu Její Milosti královské, načež pokročiv o několik kroků do předu zvolal hlasitě: „ Vivat Josefus kníže Piccolomini!" Venku zazněla hlučná fanfára, výstřely hmoždířů otřásaly okny, hosté povstali, shromáždění úřadníci, sedláci a měšťané provolali třikrát: „Vivat!" Fanfára zvučela znova, hmoždíře hřměly a dole na dvoře zámeckém přehlušoval zvuky hudby křik lidu, jenž na rozkaz volal: „Vivat! vivat!" V sále jen Rychetský mlčel, na dvoře pak Baltazar Užďan stoje blíže Lidky kabonil čelo.

Jiřík byl pln netrpělivého, teskného očekávání, nevšímal si křiku, nevolal; jak by mohl volati on neb otec jeho?

„Teď už půjdou!" znělo to v lidu. „Už jdou!" Nový šum a hluk, strkali a tlačili se [232] na špičky vystupujíce ; chtěli viděti své utlačovatele v celé slávě. A hle, tu jsou! Hudba zazněla znova, rány za zámkem se ozývaly, lid na znamení z plna hrdla křičel: „Vivat! Hoch!"

Tu šli ti pánové ve drahocenných vyšívaných šatech, kníže, komoří královský, hrabata i baronové, vznešené dámy s napudrovanými, vysoko sčesanými vlasy v šatech nádherných, skvělých a pestrých barev. Darmo se mušketýr zámecký a sluhové namáhali, nebyli s to, aby lid zadrželi.

Nastala tlačenice. Kníže kyna milostivě hlavou a usmívaje se na lid ku kapli se přiblížil. Nikdo si nevšiml, že se bleskem zakmitla ve výši ruka a v ní že se zamihla v paprsku slunečním ocel; ale hned nato zazněl divoký výkřik, pak volání a hluk, zmatek všeobecný. „Kníže je zabit!" — „Kníže je mrtev!" — Tak zaznělo to v davu a slova ta letěla od úst k ústům. U kaple byl největší zmatek, vlnilo se tam a zmítalo jako rozbouřené jezero, zdálo se, že tam zápasí.

Jiřík, jenž se prvé byl vší silou ku předu tlačil, uslyšev o vraždě zbledl jako stěna; jako blesk projela mu hlavou otcova slova, před očima kmitla se mu bledá jeho tvář s tím smutným divným pohledem. „Pusťte mne,probůh!" zkřikl a lokty razil si cestu ku kapli. Tam uzřel chumáč lidí nedaleko dveří. Byli to služebníci panští, [233] myslivci, nad něž vynikala postava muže v selském oděvu uprostřed nich stojícího. Mezi nimi stál známý komorník mladého knížete, dávající rozkazy. Jiřík pohleděv tam strnul, zkameněl; poutaliť jeho otce. Opodál stála šlechta kolem knížete, kteréhož doktor Silesius ohledával. Ustrašené dámy poněkud se vzpamatovavše vycházely z kaple, kam se byly v prvním zmatku utekly. Kníže nebyl poraněn.

Komorník přistoupiv k vrchnímu odevzdal mu dlouhý nůž.

„Tím chtěl ten dareba to vykonat ! Znám ho, to je starý rebellant, je to Skalák!"

„Otče !" zaznělo ve hluku bolestné zkřiknutí.

Mikuláš Skalák nedbaje bití a týrání sluhů knížecích obrátil se v tu stranu, odkud vzkřiknutí zaznělo; chtěl vztáhnouti tam ruce své, ale již jím smykli a pryč jej vlekli. Cestou ho bili, postrkovali jím a hrubě mu spílali; vedli ho přes dvě nádvoří do třetího, kdež bylo vězení pro spůrné sedláky.

Jako prvé „Kníže je zavražděn!" tak rozlétlo se nyní po davu jmeno „Skalák". Zaslechli je také Baltazar Užďan a Liduška. „Jesus Maria!" pravil temně salva guardia; slova ta vyřkl málo kdy.

„Lidko, jdi tam za bránu na stráň zámeckou, čekej tam na mne, já se podívám." A již chvátal za davem, ale Lidka za ním. Zbledla, [234] bylo jí do pláce. „Skalák! Skalák!" znělo všude. „Chtěl knížete zabit." – „Už ho mají," povídali kolem. Zpomněla, co Jiřík říkával. „Zajisté on, o bože!"

Kníže a větší část hostí odebrali se nazpět do pokojů; bylo mu třeba zotavení. V kapli ale zněla slavná hudba, kněz při četné assistenci sloužil mši, pak hlasem velikým zazpíval: „Te deum laudamus!" vzdávaje díky za milostivou ochranu vznešené vrchnosti.

U vězení obrátil se Mikuláš Skalák. Dosud byl mlčky a trpělivě snášel veškeré týrání, nyní obrátiv se k lidu, jenž ze zvědavosti až sem se přihrnul, zvolal hlasem velikým: „Chtěl jsem vás osvobodit!" Tvář jeho byla bledá, vlasy scuchány, oděv v nepořádku a místy roztrhán, na čele se mu rděla krev.

Všichni strnuli hledíce plni úžasu na ztýraného muže; nevyhlížel strašlivě jako sprostý vrah, byl jako umučený. Ted uzřeli, jak mladý muž se k němu tlačí, jak se snaží, aby se dotekl té pravice, jež zamířila na prsa knížecí. Viděli, jak Skalák se k němu sklonil; ale již jím trhli, v černém otvoru zakmitla se ještě jednou bledá, zkrvavená tvář, pak dvéře zapadly.

Jiřík skleslý na kolena hleděl strnulým okem na dvéře, jež ho odloučily od nejdražší bytosti. Lid dlouho ještě stál u vězení, nelál už ubohému Skalákovi. Mnozí kroutili [235] povážlivě hlavou, jiní zase znalecky tvrdili: „Hm, blázen!"

Někdo se dotkl ramene Jiříkova, ten se však neohlédl. „Jiříku!" slyšel za sebou jemný, tichý hlásek, i probral se ze strašlivého snu. Užďan ho zdvihl, vedle stála Liduška plačíc.

Salva guardia ho vyvedl branou ven. Octli se za zámkem na cestě, odkud ráno byl slavný průvod vyšel; u cesty byl lesík, tam zavedl starý dragon svého chráněnce. Jiřík sklesl do mechu a zastřel si tvář. Baltazar s tváří zamračenou stál u něho, Liduška očima plnýma slz hleděla na svého milence.

Od silnice bylo slyšeti hovor lidský. Bylo po slavnosti, lid roztrousil se anebo byl ze dvora služebnictvem vyhnán.

Baltazar domlouval Jiříku, aby šel s ním domů, on jako by neslyšel. Najednou vztýčiv se zahrozil pravicí v tu stranu, kde bylo viděti starou zámeckou věž; líce jeho byly bledy, ale oči planuly divým ohněm, a než se Baltazar nadál, zmizel mu Jiřík s očí; darmo se za ním rozběhl, darmo jeho jmeno volal. Mrzut a zarmoucen dal se na zpáteční cestu ku „skalce", se srdcem zkormouceným doprovázela ho Liduška.

Ubozí Skaláci! —

XVI. Soud.

Přišla noc po dni osudném. Na straně západní zámku náchodského u brány byly žaláře, okénka jich hleděla do příkopu zámeckého travou porostlého; u samé zdi pevné a tlusté polo seděl polo ležel Jiřík. Hlavu měl obnaženou, na prsa skleslou, pravicí opíral se o zemi; vítr noční zavíval temnými jeho vlasy nad bledým čelem. Byl za krátkou dobu tu velmi se přepadl. Noc byla jasná a tichá, nad lesem skvěl se jasný měsíc a po celém neobsáhlém blankytu zářily hvězdy. Vítr donášel z nedalekého lesa tajemný šumot stromů. Bylo tak vlažno a milo — doba blouznění a lásky.

Tichou letní nocí zaznívala ze vnitra zámku hudba, hráli menuet. Jiřík byl jako ve hrozném vidění, jako by stál u lože umírajícího. Tak nebyl rozechvěn, když mu dědeček umíral. Zadíval se nahoru k okénku zamřižovanému, viděl ale jen chvějící se záři měsíce na černé mříži. „Táto — tatíčku!" volal po chvílích polohlasitě, neboť slyšel za branou kroky přecházejícího strážníka. Však nikdo neodpověděl. Ze zámku zazníval líbezný menuet. Ti pánové tam tančí, veselí se a připíjejí, že milostivý kníže byl zachráněn; a ten, jenž chtěl utlačovatele zničit, [237] ten v tuhém žaláři v okovech. Jiřík pohlédl ku hvězdnatému nebi. Zrodila se v něm toho okamžiku podobná myšlénka, jaká svírala jeho otce, když ze „skalky" měl uprchnout. Ó spravedlivý bože! ó jen ještě jednou otce svého spatřit přál si Jiřík. Co z něho bude? jak ho odsoudí? Zaslechl mezi lidem: smrt. Kníže sáhl na jeho tetu rukou loupežnou a Marie zemřela; kdyby otec na knížete si stěžoval, byl by zajisté za žalobu potrestán. Dnes chtěl trestati sám, za sebe, za ubohý lid — a „smrt" pravili lidé. „Pamatuj," pravil otec. Nyní mu rozuměl. Ó bude pamatovat, bude, a budou také jiní. Vztýčil hlavu, tvář jeho byla bledá, jen oko zimničně zářilo. Pohlédl do jasné noci, ku hvězdnatému nebi. Není spravedlnosti, není práva, ale bude spravedlivá pomsta! A ze zámku zněla znova hudba, veselá, bujná fanfára.

Hrejte, tancujte! Tu leží v příkopě jako červ, tu stená u mříže, za níž drahý, zmučený jeho roditel. Znova viděl jeho bledou, od ran holomků panských zkrvavenou tvář. Zaťal pěstě. A ještě ho vyvedou k soudu a odsoudí ho! — Jiřík divoce pohlédl kolem, vše bylo klidné, mírné — zoufalost se ho zmocnila, zastřel rukama tvář a vrhl se do vlhké trávy.

Tak bděl noc muky plnou, strašlivou. V takové době rodí se hrozné myšlénky. Hvězdy bledly, menuet ztichl, nebe se zardělo, nový [238] vzbudil se den. Jiřík otcovu tvář nespatřil, hlasu jeho neuslyšel.

Druhého dne zavedli Mikuláše na kancelář. Napsali zprávu o jeho bývalém buřičství, při čemž hlavně komorník svědčil, arci že křivě; sepsali o celé události obšírný protokol. Mikuláš zkrátka a klidně odpovídal, vyznal, že chtěl knížete zavraždit. Spoutali ho, naložili na vůz a odvezli do Hradce nad Labem ku krajskému soudu, kam také komorník zajel. Bídný sluha mstil se sedláku surově.

Za Náchodem na silnici objevil se náhle mladík chudobně oděný. „Jiříku!" zvolal vroucím hlasem Mikuláš. „Otče!" a syn klusal za vozem. Komorník zaraziv koně poručil zastaviti. „Tu je také mládě z toho čertova hnízda. Stůj, hochu! Spoutejte ho, na vůz s ním!" V té chvíli se Jiřík vlídněji na nenáviděného sluhu podíval. Dostalť se do společnosti otce svého, s nímž mohl několik slov promluvit — naposled.

Mikuláš vida, že jeho snažení pobouřit sedláky jest marno, odhodlal se ke hroznému činu. Zoufal nad všelikou spravedlností na světě, chtěl jen pomstu. Dlouho se tou myšlénkou zanášel chovaje ji v největším tajemství, ani synu svému se nesvěřil. Odhodlal se na všechno, pozbyv podpory vrhl se na kluzkou dráhu. Komorník stoje v sále u knížete uzřel mezi sedláky známou mu od oné osudné noci tvář; hluboko [239] se mu vštípila v pamět. I Mikuláš ho poznal. Komorník tak soudil, neboť Skalák spatřiv sluhu hned do pozadí ustoupil, aby se skryl. Komorník tušil zlý úmysl. Mikuláš hledal vhodnou příležitost ku svému činu v sále, tam jí však nebylo. V tlačenici u kaple byla chvíle příhodná; byl by zajisté tam čin svůj vykonal a snad i ve zmatku a tlačenici unikl, ale kočičí zrak komorníkův překazil vše. V rozhodném okamžiku vrhl se na Skaláka a ruku jeho zadržel. Tím bylo vše ztraceno, sluhové sedláka se zmocnili, teď ho odváželi ku krajskému soudu. Skalák věděl, co se s ním stane. Komorník toho dne už byl nemálo knížetem i kněžnou obdarován, další odměna mu slíbena.

Touž dobou, kdy Skalák dlel v žaláři a syn jeho v příkopě hroznou noc probděl, hodoval komorník s kolegy svými a bavil se s komornými. –

V Hradci Králové syna od otce odloučili. Mikuláš Skalák byl klidný, zdálo se, že mu vše lhostejno, že je tupým. Pro tento svět byl skoro mrtvým, jediné myšlénka na syna rozechvěla jeho nitro. Velkých výslechů s ním neměli, nemohl zapírat a také nezapíral; jen syna svého horlivě se ujímal tvrdě, že Jiřík v činu účastenství nemá, o čemž se brzy soudcové také přesvědčili.

Bylo poslední sezení soudu. Síň byla obecenstvem přeplněna, každý chtěl rebellantského [240] sedláka viděti. „Tomu to hledí z očí, jen se, podívejte —" a ukazovali na velkého, bledého Mikuláše, jenž klidně s tváří zasmušilou tu stál. Před soudci v ohromných vlásenkách ležely knihy a listiny.

Konečně čten rozsudek. Obšírně se zmiňoval o všech podrobnostech; uvedeno, že Mikuláš Skalák již dříve proti vrchnosti se prohřešil, což mu k potěžujícím okolnostem připočteno, jakož i to, že vrchnosti úklady činil; uvedeny články, proti kterým se provinil, zvláště pak čl. 73. „Constitutionis Criminalis Theresianae." Proto pro všechno že jest odsouzen ku smrti provazem.

Mikuláš jenom nepatrně sebou trhl, Jiřík zbledl na smrt a sklesl na stolici. Mikuláše do žaláře odvedli, Jiřík na svobodu propuštěn. Nechtěl jíti prose, aby ho nechali u otce. Vyvedli ho. —

Na „skalce" teď teprva se zatemnilo. Až do pohorské vesnice zalétla zpráva z krajského města, že Mikuláš Skalák pro odboj a vražedný útok na smrt jest odsouzen. Baltazar Užďan byl teď zamyšleným. „Ó že jsem nenechal Mikuláši zadáviti toho psa otrockého!" a uhodil se rukou do čela. Lidka plakala usedavě; dojímal ji osud nebohé rodiny, a pak to byl Jiříkův otec.

Baltazar se pilně vyptával, kdy poprava bude; dozvěděv se toho den před tím vzal hůl, [241] svázal bochníček chleba do šátku a vydal se na cestu do Hradce. Bartoňka ho sice zdržovala, Lidka ale posílala.

„Hloupé ženské rozumy! Půjdu; což tam mám toho hocha nechat samotného? Je zajisté tam, chudák, opuštěn jako hruška v poli." A šel.

Jiřík zatím sedal na stupních vedoucích k soudu; tam vytrval dlouhé, tesklivé hodiny v úpalu slunečním. Vychrtlý, chudě oděný synek venkovský zbudil mnohých pozornost a soustrast. znaliť ho ze soudní síně. Oddanost synovská pohnula mnohým. Donášeli mu pokrmy, jedl ale velmi málo. Konečně se ustrnuli nad ním také páni úřadníci, pustili ho každodenně na chvíli k otci na smrt odsouzenému. Byly to tesklivé, hrozné, a přece zas oběma potěšitelné chvíle, jež spolu naposledy ve tmavém vězení trávili.

Jednou, když mlčky vedle sebe seděli, začal Mikuláš: „Vidíš, Jiříku, sen dědečkův se vyplnil; odešel a já půjdu za ním. Ale ty —" a nedomluvil, na zasmušilé, zvětralé jeho tváři bylo vidět cukání bolu. U něho bylo to hrozné. Jiřík vzdychl z hluboká. Mikuláš zdánlivě klidný prožil doby plné hoře, ba zoufalosti; rodina jeho zničena, úsilí jeho života zmařeno, musil odejíti, aniž by byl viděl škůdce potrestána, a již nedoufal, že se tak stane. To mu ztrpčovalo jeho se rozloučení se světem.

Ve chmúry ty padl jasný paprsek, byla to myšlénka Jiříkova, neslať s sebou naději. Mladík ten trávil noci na stupních nebo kdesi u dveří chrámových, spal málo. V těch dobách rodily se v něm divné myšlénky. Byly pokračováním oněch, jež měl v příkopě zámku náchodského. Tak se dopracoval něčeho, co se mu zdálo, že k cíli vede; když pak otci tiše o tom vyprávěl, vyjasnila se tvář zasmušilého Skaláka.

„Ano, ano, bůh tě posilni!" A objal svého syna. Od té chvíle hleděl klidněji smrti vstříc.

Konečně došlo schválení ze sídelního města, den popravy určen. Skalák kněze zamítl. „Tedy tajný kacíř, neznaboh!" rozlétlo se městem a všichni mu láli, nelitujíce ho.

Zasvitlo osudné ráno. Před vězením bylo celé město i nesmírné davy z okolí, diváci hrozného divadla. Na náměstí ohlašoval soudní sluha, „že kdyby se při exekuci ta neb ona nehoda stala, kdyby se provaz přetrhl atd., aby nikdo pod ztrátou hrdla se neodvážil na kata neb na jeho pacholky, tím méně na odsouzence nebo na úřadníky sáhnouti, natož pak nějaké excessy nebo výtržnosti činiti." Byloť rozšířeno mínění, že kdyby při popravě provaz se přetrhl nebo žena některá odsouzence za muže pojmouti se uvolila, že má tento na svobodu dán býti.

K samým vratům soudního domu protlačil se Baltazar Užďan. „Mikuláši!" zvolal na odsouzeného, [243] když ho vyváděli. Skalák se zastaviv podal salva-guardiovi hluboce pohnutému ruku; potěšiloť ho toto přátelství. Všichni známí se od něho odvraceli, jen Baltazar přišel až z hor.

„Mikuláši, o Jiříka neměj starost!" pravil rychle starý dragon.

Pohled plný vděčnosti byl mu odpovědí. A již naložili odsouzeného na káru, kněz přisedl, marně se přičiňuje, aby „zatvrzelého" kacíře na pravou cestu přivedl. Mikuláš nedbaje domlouvání zpovědníkova tiše se k bohu modlil. Víra „Bratří"; jíž věren zůstal, ho sílila. časem pohlížel na syna svého, jenž s Baltazarem nedaleko kráčel.

Dojeli za město místa popravného. Mikuláš slezl s vozu, podal statečnému salva-guardiovi ruku „s bohem" šeptaje. Když naposled syna svého objal, odvrátil starý voják tvář svou, oči se mu zakalily. Kolem bylo vojsko rozestavěno, dále nesčetné davy lidu, jež sem přivedla hnusná zvědavost. Z města zaznívaly tesklivé zvuky umíráčku. Baltazar pohlédnuv na vyvýšené místo, kde soudcové seděli, uzřel nedaleko knížecího komorníka; bezděky odplivl a pěst se mu zaťala. Teď sebou trhl.

„Ten a jeho pán zabili sestru mou a mého otce a ubíjejí dosud lidi; však ještě nevyhynula spravedlnost a boží soud —" V tom na povel rychle daný zavířily bubny vojáků a v hukotu [244] jich zanikla slova Mikuláše Skaláka, jenž na lešení tak mluvil obrácen ku komorníkovi, na nějž pravicí ukazoval. Oko odsouzencovo plálo, nad bledým čelem chvěly se šedivé vlasy. Panský sluha zrudl, byl zmaten; ustoupil za soudce a skryl se.

Jiřík maje ruce sepjaty hleděl na svého otce. Teď se odvrátil a skryl hlavu na prsou starého dragona, jenž ubohého hocha odváděl. Bubny vířily, umíráček dozníval, srdce Mikuláše Skaláka stichlo navždy. —

Vojsko odtáhlo, soudcové i diváci odešli, hrozné místo osamotnělo.

Slunce zapadlo, nastal tichý, letní večer. Na čekanu, nedaleko kterého přecházela stráž, chvělo se tělo Mikulášovo, muže z rodu „rebelantského". Poslední z toho rodu seděl opodál. Darmo vyzýval Baltazar Užďan Jiříka, aby s ním domů odešel, syn chtěl býti při pohřbu otce svého. Slíbil, že na „skalku" se dostaví.

V přírodě byl mír, klidná byla tvář oběšeného. V srdci Jiříkově zuřil palčivý bol. —

Třetího dne na večer sňal kat tělo odpraveného, jež na snažné prosby Jiříkovi odevzdal. Nedaleko v lesíku byl vyhrabán hrob, tam uložil poslední Skalák nešťastného otce ve stíny volného lesa.

Byla noc. Hvězdy svítily, lesík šuměl.

I. Připozdívá se.

Lidka každé chvíle vybíhala za stavení, na silnici vyhlížejíc; toho dne měl se strýc navrátit. Slunce zašlo za tmavý les, a on nepřišel. Lidka byla plna bázně a nepokoje; doufala, že se strýcem Jiřík přijde, a nešel ani Baltazar, jenž by ji mohl zpravit. Ulehla, však nespala.

Pozdě v noci někdo zabušil na vrata, a než babička ze snu se probrala a Vaněk vstal, byla již Liduška na dvoře. „Kdo to?"

„Já!" Byl to strýcův hlas.

Otevřela hbitě. Přišel sám. Ve světnici už čekali Vaněk a Bartoňová a radostně hospodáře vítali; snesli mu něco jídla. Viděl jim na tváři, že by rádi se ptali. Při planoucí louči pověděl vše stručně. Bartoňová a Lidka plakaly, Vaněk svěsiv hlavu mlčel. „A jak ten hoch?" ptal se konečně.

„Zůstal u táty; zajisté ho chce pochovat." Lidka vztýčila zarmoucenou hlavičku a její slzami zalité oči hleděly na strýce. „Slíbil mně, že k nám přijde. Ten se změnil!" Lidka vzdychla.

Tak dlouho seděli rozmlouvajíce a všem bylo smutno, nejvíce Lidušce; ta po celou noc oka nezamhouřila, obrazy děsné mučily srdce její.

Minul den první, druhý i třetí, a Jiřík nepřicházel, minul týden i dva, o synovi nešťastného Mikuláše nebylo zmínky. „Salakvarda" se po něm vyptával, avšak nikdo ho neviděl. Všichni Skaláky litovali, zvláště nebohého otce. „Chtěl jsem vás osvobodit!" Slova ta, jež Mikuláš na dvoře zámeckém k lidu zvolal, kolovala ode vsi ku vsi, všude je tak a onak vykládali, ale na konec uznali, že Skalák byl nešťastnou obětí, že s lidem smýšlel dobře. Tu teprva mnozí porozuměli tomu, co jim na svých potulkách vykládal. Ano, měl pravdu. A mnohý se tu zamyslil o věcech, jež tehdáž Mikuláš radil, zaseté semínko tu a tam začalo klíčit. A teď ještě zaslechli, jak srdnatě umíral, jak na lešení ještě komorníkovi a pánům pověděl; Baltazar to vypravoval dole ve vsi, odtud bleskem rozlétla se zpráva po okolí. Kamkoli přišel, všude musil vypravovat a on také tak bez dlouhého zvaní učinil, dodávaje tu a tam slovíčko, jež bylo jiskrou. Vždy ulevil rozhorlenosti své ráznými slovy, po dragonsku. Mnohý tu rolník poddaný zakroutil hlavou. „Kdyby byl každý Mikulášem Skalákem, bylo by to jinak s námi!" A oheň tajený tu jasněji zašlehl v srdcích všech. „Ten pes, ten komorník! však už dříve nás se [249] nadřel; on je všeho původcem." Nenávist proti němu se vzmohla tím více, když uslyšeli, jak byl odměněn. Stalť se správcem dvoru plhovského a pan direktor mu dal dceru, s kterou za veliké slávy sňatek svůj slavil.

Po Náchodsku si vyprávěli, že Rychetský ze Rtyně, který uměl s pány promluvit, žádal za audienci u královského komořího z Vídně, by se tento u císařovny za trpící lid přimluvil. Rychetský složil pohnutlivou supliku, však marně, nebyl předpuštěn, mladý kníže tomu nechtěl.

Podivně vítali obyvatelé panství nového pána. „To bude vláda, pánbůh s námi! Hezky to začalo, a jak nám polepší, je vidět z toho, že nepustil Rychetského ani k tomu pánovi ode dvora, ani k sobě."

„Ty aby tak spolu zapřáhli, knížete a toho darebu, toho nového správce. Polituj bože! To bude mít mušketýr práce, a karabáč, arest a trdlice — ty se budou míti dobře!" Takové řeči kolovaly mezi lidem.

Mladý kníže Piccolomini nepředpustil k sobě Rychetského; bylť rozzloben nemálo na opovržené sedláky, ze kterých jeden opovážil se proti němu ruku vztáhnouti. „Ještě se opovažují ke mně dolízat!" zkřikl rozhněván, když Nývlt pokorně za slovo prosil. Mladá kněžna nemusela příliš prosbami na něj doléhat, aby opustil smutný ten zámek, v němž prý životem jist [250] nebyl; dříve než jindy do Vídně se odebral. Sotva že podzimek nastal, vyjely ze zámku náchodského cestovní knížecí vozy, v nichž seděli kníže a kněžna s nemalým komonstvem. Piccolomini mohl cestou pohodlně přesvědčit se o hrozné bídě poddaného lidu; u cest leželi zmoření hladem, umírající, nářek dorážel až k pohodlnému sídlu, ale knížecí uši ho neslyšely. „Krásný to pán, měl by pomoci, a on ujíždí!" A ti, co doufali polepšení od nové vlády, tesklivě pohleděli k nebesům.

Úřadnictvo mělo za nepřítomnosti vrchnosti veškerou moc a nepomáhalo s důstatek. Hlad děsný se šířil a zmáhal ode vsi ku vsi, za ním kráčel mor. Úpění hladových, chrapot umírajících rozléhal se po kraji a v horách.

Nastala zima, tesklivý, hrozný čas, zvláště obyvatelům osamělých pohorských vesnic a chyží na panství náchodském. Té doby mnohý z ubohých zpomínal na nebožtíka Mikuláše Skaláka i řeči jeho.

Na „skalce" také bylo smutno; starý „salakvarda" byl zamyšlen a již nehádal se s Vaňkem o přednost jízdy. Častěji teď u schlíplé Medušky stoje zavzdychal: „O zlatá koňská noho! Viď, na vojně bylo lépe, Meduško!" A hladil věrné zvíře.

II. Robota na „skalku".

Sníh stál. Kolovaly různé pověsti o pomoci, však nesplňovaly se; lid na vsích, jmenovitě pohorských, umíral dosud hladem a nemocemi, jež tento zplodil. Bída byla nekonečna.

Nebe se vyjasnilo, v čistém vzduchu zajásal zase skřivánek; stromy a keře u „skalky", na stráni nad „olšinami" odívaly se novým zeleným rouchem. Jen do srdce Liduščina nezavítalo jaro, nezanotovala jako jindy stojíc na skále nad řekou veselou písničku; a když poprvé stezičkou dolů k osamělé chaloupce sestoupila, bylo jí do pláče. Tu sedávala dříve, tak šťastna jsouc, notovala si tu píseň naslouchajíc šumění stromů a zvukům cimbálu, jež vítr probouzel — přišel Jiřík, a vše zašlo, zaniklo. Po celou zimu o něm neslyšela; teď nastalo jaro, lašťovky už stavěly pod střechou chaloupky svá hnízda, a on ještě nepřicházel. Slíbil, že přijde, a nešel; snad se mu něco stalo? A níže klonila Lidka hlavu a na sepjaté ruce kapaly slzy zármutku a touhy. Bylo jí úzko, spěchala zas na statek. Tam stál u vrátek strýc a hleděl za panským mušketýrem, jenž silnicí odcházel. „Co zase chtějí? zajisté nic kalého!" hučel.

A měl pravdu; druhého dne k poledni vracel se už z kanceláře od pana vrchního. Uchopiv hůl, kterou byl přede dvéře postavil, stiskl ji křečovitě a málem by jí byl zahrozil. Tvář i hrdlo starého dragona zrudly hněvem, oči jeho se leskly. Na konci chodby se zastaviv obrátil se tam, kde byla kancelář, a pohleděl vyhrůžně. Tu teprva narazil beranici na šedou hlavu a hnal se po schodech.

„Ho, ho, kmotře salakvardo, kam tak kvapem?"

Baltazar zastaviv se uzřel Rychetského. „Eh, utíkám, abych se nezmýlil a neplivl tam těm do tváře," a ukázal na kancelář.

„Jenom ne tak zprudka a zticha, tady zdi dobře slyší. Ale rád bych s vámi mluvil, kmotře; počkejte na mne, co přijdu od řiditele."

„Počkám!" a již kvapil dolů co zatím rtyňský rychtář šel k panu vrchnímu. Chodil nádvořím, zrak jeho černě hleděl na pevný zámek náchodský, na ozdobnou bránu, již vystavěl Octavio Piccolomini.

Po dlouhé chvíli přišel Rychetský Nývlt. „Nu co se vám stalo?"

„Eh, pojďte, tady v tom panském hnízdě mne všecko dusí, až v polích vám povím."

A když Náchod i zámek měli za sebou, vypravoval starý dragon; znova se rozehřál, bylo [253] to vidět na prudkých jeho pohybech. „Direktor si mne zavolal na dnes; přišel jsem v čas, ale musil jsem přes hodinu čekat, konečně se mu uráčilo; zavolali mne do kanceláře, kde byl s kancelářským — víte, s tím vychrtlým, šilhavým; ten se mnou začal: ,Jsi ty Baltazar Užďan ?' — ,Jsem, jemnostpane.' — ,Tys dostal anno 1763 od milostivé vrchnosti z milosti statek v Ž. na „skalce".' — Já mlčel, to „milostivé" mne mrzelo. To jsou milosti! A ten huhňavý škrabák zas zhurta se mne ptal: ,Dostals?' — Já kývl hlavou. — ,Ty mamlase selský, což neumíš mluvit?' osopil se. A direktor poslouchal; vida, že se kancelářský zlobí, zlobil se také. ,Ty tarebák!' spustil, sotva co jiného umí. Hrome, už mne to tam mrzelo, to mně starému dragonovi!" A salvaguarda se uplivl.

„Dál, dál, kmotře!" pobízel Rychetský.

„Zkrátka, mně ten škrabák povídal ve jmenu pana direktora, že — že — musím na — robotu." Baltazar se zastavil, Rychetský pohlédl na něj tázavě.

„Však víte, kmotře," začal Baltazar, „když mně ten statek přenechávali, slevili mně robotu a všechna břemena mimo kontribuci na deset let, a teď mne o dvě leta okrádají; teď mám začít robotovat v nejhorším, v té bídě, kdy jsem se už zadlužil."

„A co jste prál?"

„Já, že to není tak vyjednáno, aby se pan direktor ráčil pamatovat, že mně to slíbil do roku 1774, a teď že teprva 72. To mu kancelářský řekl a pak na mne spustil, kde to mám napsáno, ať to ukážu černé na bílém a že to pan kníže tak chce. Já, že to bylo jen oustně vyjednáno, že jsem věřil, a tu on do mne, že jsem stará šelma, taškář! I hrome, já se zapomněl a prál jsem, že vidím, že by mně nebyl ani úpis platným. To jste měl vidět, kancelářský hrozil drábem, direktor křičel: ,ty tarebák!' Pak mně ukázali dvéře, a zítra musím už přijet do plhovského dvora." Starý salvaguardia si oddychl zhluboka.

„Lituji vás, kmotře, opravdu, ale pomoci tu není. Co byste s nimi začal? Ale snad to nějak — poslyšte, teď se vás to také dotklo, vidíte, nouze taková, hlad všude a drahota a mor, třikráte tolik lidí umírá — pak ta robota, u vrchnosti nic nepořídíme. Mám něco v hlavě, ale chci se s několika rozumnými sousedy poradit; říkal jsem některým a všichni slíbili, že přijdou, z Baťnovic, ze Slatiny, z Červené Hůry, z Žernova, ze Studnic, ze Slavíkova; přijďte s rychtářem v neděli ke mně na rychtu, promluvíme si; vrchnost nepomáhá a nepomůže, musíme si sami pomoci."

„A jak to myslíte?"

„Zatím počkejte."

„Ba, nejlépe by bylo tam na ně jít a —" Starý dragon obrátiv se k zámku zahrozil pádnou pěstí.

„Nesmíme se přenáhliti, to nám zbývá až naposled. Tedy přijdete?"

„Ano, a rychtáře přivedu." Ještě kus cesty spolu šli, až na rozcestí podavše si ruce zamířili každý ku své vesnici.

Byly to divné myšlénky, jež vířily ve staré lebce šedého salva-guardy. Již dříve na vojně rozumoval někdy o poměru poddaných k pánům, předsudky ale kalily jeho úsudek; teď, co byl sedlákem, poznal bídu lidu a nespravedlnost pánů, na něž zanevřel od pronásledování Skaláků; teď pozbyl špetky té úcty a dobrého mínění o nich. Jak slovu dostáli! Proč mu tak udělali? Dnes by už nezabránil „na skalce" Mikulášovi, jako tehdáž za zimního večera, když byl „salakvardou".

Toho dne byl doma Baltazar nad obyčej mrzut. „To není ještě dost, zalezou si na mne ještě s něčím," hučel; „ale ať —!" dodal hrozivě.

Druhého dne záhy z rána, když Vaněk zapřahal, aby zajel na robotu, seděl Baltazar u stolu maje sivou hlavu o mozolovitou dlaň opřenu. Vaněk vyjížděl zvolna, jaksi smutně, ani bičem nezapráskal.

III. Na rychtě.

Nedaleko kostelíku ve vsi Rtyni stojí rozsáhlý statek, známý po okolí jmenem „rychta". Byl to statek svobodnický, jehož majitel robotu na panském nevykonával; požíval rozmanitých svobod a privilejí již od Jiříka Poděbradského znova potvrzených. Tu sídlili dědiční rychtářové, kteří nápoje směli prodávati, majíce tu výsadu, že mohli třikráte do roka doma si vařit. O svatém Janě a o posvícení směli koupit si nápoje, kde chtěli, jinak byli zavázáni pivo v úpickém pivováře kupovat. Dnešního dne pozbyla rychta arci své důležitosti a také valně se změnila. Tehdáž to byl velký, dřevěný statek obrácený štítem k silnici, vinoucí se s vršku kolem do vsi. Nad jediným stropem stavení vypínaly se dvě strmé doškové střechy, s nichž voda do žlabu mezi nima položeného stékala; na příčním prkénku pod výběžky střechy k lomenici v ostrém úhlu připevněném poznamenáno bylo důkladnou literou, kdo stavení vystavěl, a na konci zprávy byl veršík zbožného obsahu. Kol velkého dvoru stála hospodářská stavení a šuměly košaté lípy, z jichž korun vyčnívaly střechy vážné, staré budovy. Přes cestu na výšině stál kostelík, nedaleko pak vypínala [257] se nade vsí dřevěná zvonice na kulaté, kamenné podezdívce.

Rychta byla památkou staré svobody. Jako Rychetský bývali všichni sedláci svobodni, od věků ale upadli v porobu a dlouho sténali v bídě své. Na rychtě sídlila láska k volnosti, ne k obmezené, pro někoho jen, ale ku svobodě, jíž mělo se dostati všem. Odedávna bydleli na rychtě Nývltové Rychetští; teď tu vládl Antonín Nývlt, jenž v bídě všeobecné trpících sousedů se ujímal. Byl to sedlák, prostý muž, ale šlechetnější nežli všichni vzdělaní páni; on netrpěl nouzí a porobou, utlačování se netýkalo jeho, a přece pomýšlel, jak by zlo zapudil.

V určitou neděli dostavili se na rychtu pozvaní sedláci, nejpřednější z blízkých vesnic. Vedle velké dřevěné světnice se starobylým nářadím byl přístěnek, tam zasedli sousedé k poradě. Tváře namnoze bledé, spadlé a vráskovité byly zasmušeny. Blíže Rychetského seděl Baltazar Užďan. S ním přišla Liduška; chtělť děvče nyní zasmušilé nějak povyrazit; než zasedl do sboru, seznámil ji s dcerou Rychetského o něco mladší než Lidka. Čeládka i děvčata odešly do blízkého kostela na nešpory, mužové pak seděli při zavřených dveřích v přístěnku. Jen hospodyně dlela ve velké světnici u okna modlíc se růženec. Venku bylo jasno, jarní odpoledne; lípy tichounce šuměly a jen někdy [258] zalétly do rychty stlumené zvuky varhan. Z přístěnku se ozýval hovor, z počátku bylo slyšet jen hlas Rychetského, pak Užďanův, až i více hlasův, nastalo živější rokování.

Nahoře v kostelíčku klečela Lidka zbožně se modlíc litanie, jež kněz předříkával. Varhany zahrály, lid zapěl a Lidka vroucné vysílala prosby za toho, jenž tu snad kdysi s otcem svým býval. Zpěv dozněl, lid odcházel, Lidku dosud klečící vyzvala Baruška Rychetských k odchodu. U dveří se zastavily; před nimi tlačil se dav kolem někoho, jehož viděti nebylo; ze hluku a šumu bylo slyšeti smích, rozmanité poznámky okolostojících, zajisté tam bylo něco neobyčejného. Konečně se protlačily tak, že mohly viděti muže, jenž byl předmětem pozornosti všech; byl oděn velmi chudobným, na mnoze záplatovaným rouchem, po levém boku visela mu podivná, stará brašna, na černých kadeřavých vlasech sotva bylo klobouk viděti, bylť obrázky rozmanitého druhu a divných barev, pentličkami, cetkami a různým peřím skoro celý zakryt. Lidka uslyševši hlas podivného muže toho zachvěla se.

„Blázen!" — „Chudák, tak se zbláznil!" slyšela vedle sebe. Dosud byl k ní zády obrácen. „Jen slyšte, slyšte!" — „To jsou podivné řeči."

„Však on není pánbůh doma, zapomněl — haha — zapomněl, a vy ho hledáte. Schoval [259] se do březiny — haha — a vy ho hledáte! Počkejte — ej ty, mladá, budeme mít posvícení, a pan správce také přijde, a pan kancelářský také, a dáme jim úctu; v lese chytíme zajíčka a vy budete mít podmáslí: jen přijďte k nám, u nás máme všeho dost. Já vám zaženu hlad, bydlím zrovna u zámku."

Lidka třesouc se tlačila se davem, aby uzřela tvář bláznovu.

„Ej, vy jste smutni, hoj, páni muzikanti, nějakou veselou!" A již skočil k soše nedaleko před hřbitovem stojící a uchopiv cimbál tam ležící usedl na stupeň.

„Jiřík!" Lidka zbledla jako stěna, oči její strnule hleděly na ubohého blázna. Ten položiv cimbál na kolena udeřil v jeho struny a zpíval:

„Ichu ,prkýnko' , skočte si, chaso, skočte!" A pak spustil:

V tom ozval se usedavý pláč a z davu bylo slyšeti bolestné vzkřiknutí: „Jiříku!" Všichni hleděli udiveni na Lidušku. Prvé jí krev stydla, srdce leknutím ustalo bití, nyní propukla bolest ve hlasitý nářek.

Jiřík vyskočiv pokročil rychle ku předu, náhle se ale zastavil a hleděl upřeně na dívku, vyhublá tvář jeho na okamžik zbledla. Pak ohlížel se po davu; všichni se lekli toho strnulého pohledu. Volným krokem blížil se ku plačící dívce podávaje jí svou pravici. „Potěš tě bůh ve tvém zármutku! Holečku, já také strojil funus." Oko jeho hledělo upřeně na Lidku, jež se jeho nastavené ruky nedotkla.

„Chudák myslí, že jí někdo zemřel jako jemu; byl při popravě svého táty. Není divu, že se zbláznil." Tak a podobně mluvili okolostojící.

„Jiříku, což mě neznáš?" ptala se Lidka bolestí přemožená a oči její plny slz hleděly na mladého Skaláka.

„Strojil jsem také funus a do hrobu hodil jsem růži, ale nikdo to neviděl, ani páni ne; však by mne byli o ni okradli. A tenhle rok bude velká krádež, svlekou vás — všechny a budou mít na zámku muziku, a vy budete chodit jeden druhému na funus.

Hlas mu selhal. Sebrav cimbál kvapil udiveným lidem, jenž bázlivě před bláznem couval. Běžel přímo na rychtu, nad hlavou chvělo se mu peří a divné cetky a pod nimi vlály tmavé, kučeravé vlasy ve větru.

„Chudák!"' litovali lidé. — „To mají všechno páni na svědomí." — „Ba mají toho více." — „Kocour na zámečku vzal mu rozum." — „Žere jitrničku, a my máme hlad." — „Jsou to bláznovské řeči, a přece v nich kus pravdy." — »Bůh to suď!" — „Kde dosud byl?" — „V březině prý." — „Snad, anebo v kraji. Od popravy tady nebyl." — „Pánbůh s námi, je zle, kmotře." — A kývajíce smutně hlavami rozcházeli se.

Před kostelem nastalo ticho jako na blízkém hřbitově, jen Lidka tu chvíli stála jako zkamenělá. Jaké to shledání! Tak dlouhý čas toužila po něm, a nyní byl na rozumu pomaten, zšílel bolestí. Na vybídnutí Baruščino odešla do statku; nevěděla, jak tam přišla, slzy jí hojně kanuly po tváři. —

Na rychtě v přístěnku bylo živo; rokování sousedů začalo bědováním, každý naříkal, jak se zadlužil, jaká bída panuje u něho a v celé vsi, lidé že umírají nemocemi a hladem.

„Tak to je, sousede, u tebe, tak u vás, tak u mne i u nás, všude," mluvil Rychetský. „V každém místě hůře. Bude-li tak, zahyneme všichni anebo se budeme okrádat a zabíjet; proto jsme sešli se, abychom se poradili o pomoc. Musí přijít, a to brzo, co nevidět. Kde ji najdeme?"

„Sami si nemůžeme pomoci."

„Snad vrchnost —"

Mnozí tázavě na sebe pohlédli, Užďan se ušklíbl.

„Inu, mohli bychom to ještě zkusit."

„Prosil jsem za slyšení, však víte," podotkl Rychetský. „Nepředpustili mne."

„Hm, poraď, rychtáři, ty tomu nejlépe rozumíš."

Rychetský pronesl svůj náhled. „Je třeba zásob, obilí, mouky; to musí přijít brzo. Je třeba peněz a slevit —"

„Roboty," dodali mnozí.

„Ba že, tak, tak. Ale nedělá to vrchnost?"

„A což jest jen vrchnost?" ptal se Rychetský. „Není dvůr a císař?"

Přemnozí žasli a vyvalili udiveně oči. „Kam pak, kmotře!" pravil po chvíli jeden. „Nevím, nevím," kroutil druhý hlavou. Většina nepřijala ochotně návrh, jak byl Rychetský očekával, bylť návrh jeho proti zákonu. Měl-li robotník stížnost, musil podat ji vrchnosti; na odpověd čekati musil čtrnáct dnů, nebylo-li vrchnosti doma, šest neděl; nebyla-li stížnost jeho vyřízena, mohl ji zadat ke krajskému úřadu, odvolání pak ke guberniu a odtud teprva ku vladaři. Kdo by nějakou instanci přeskočil a hned ku vladaři se odvolal, měl přísně býti potrestán.

„Poddaným se dovoluje stížnosti skrze někoho rozšafného písebně postaviti dáti, však přináležitým způsobem, a nemá spisu skladatel [263] proto obtěžován býti. Jestli by ale žaloby za nepravé a za nepravdivé uznány byly, tedy jsou spisu skladatelé a podvodníci velkým pokutám (tělesně i hrdelně) podrobeni. Spisu skladatel má při každé písebné žalobě jmenován a podepsán býti." Takové tehdáž bylo spravedlnosti!

Většina shromážděných obávajíc se pokut a trestů mínila, aby se to ještě jednou zkusilo u vrchnosti. Rozhovor stal se živým, rozmanité rozumy se vykládaly, jednotlivci do řeči si skákali uchylujíce se od předmětu. Zvláště Řehák ze Slatiny byl proti poslání deputace do Vídně ku dvoru. Starý dragon stál statečně při Rychetském. „Jděte si, vyženou vás jako psy anebo strčí ještě do chládku jako rebelanty. Jděte, křičte a uvidíte. Můžeme si u dvora postěžovat, císařovna je hodná, vím to, když jsem ještě sloužil —"

„Eh což," vskočil Řehák do řeči, „také vám tam hned nesednou a nerozdají miliony, a čtrnácte dnů nás nezabije, a jsme jisti —"

„Vy ano na statku, vám není zle."

„Cože? však já vím, proč se o to tak pálíte."

„A proč?" A salva guardia prudce vyskočil.

Rychetský mírnil Užďana i Řeháka; nastal šum a hluk, tak že neslyšeli ani hlasu rychtářčina. Dvéře přístěnku se otevřely a na prahu stanul Jiřík. Klobouk cetkami ozdobený měl v týle, [264] cimbál opřel u nohou o dvéře; za ním stála udivená rychtářka, jež ho byla marně zdržovala. Hluk ustal, všichni hleděli s úžasem na mladíka.

„Co tu chceš?" ptal se nejbližší drsně.

Jiřík se hluboce uklonil. „Poníženě ručičku líbám, pane direktore!"

Někteří se usmáli, jiní na mladíka udiveně hleděli. Užďan a Rychetský vzadu vypnuli se, aby přes hlavy mužů podivného mladíka viděli.

„Pane direktore, dovolte, abych maličkou supliku Vašnosti, vzácný pane, přečetl. Vede se mně tak zle."

„Blázen — kdo je ten člověk?"

„Ježíš Maria — Skalák!" zahučel „salakvarda", a starým dragonem otřáslo poznání to od hlavy do paty.

Nyní ho poznali všichni, všem byl znám již dle jmena. „Syn Mikulášův," povídali si. Outrpně nebo zvědavě na Jiříka hleděli, jenž v chatrné své kazajce něco hledal; konečně vytáhl kus pomačkaného papíru. Tu se Baltazar zpamatoval a přistoupiv položil pravici na rameno mladíkovo. „Jiříku, co děláš? kdes byl tak dlouho?"

Jiřík upřel na něj zrak a usmívaje se mdle pravil: „Prosím poníženě, já jsem zdaleka, mám ještě dnes domů přijít a musím číst supliku."

Tvář Baltazarova se zachmuřila.

„Jiříku, mě neznáš?" ptal se Rychetský.

„Byl jste v Hradci, tenkráte, když tam zvonili umíráčkem."

„Myslí na tátu, už to je takové."

„Tedy nám přečti tu supliku."

Jiřík se usmíval, ale ten úsměv bodal Užďana. Jiřík jal se čísti:

„Vysoce urozený, mnoho vzácně vážený pane direktor panství náchodského!

Ráčej milostivě odpustit, že se opovažujeme je svými nehodnými řádky zaneprazdňovat. Poníženě pro lásku boží prosíme a žádáme, aby nám v těch věcech nápomocni býti ráčili."

Dále vypisovala žádost bídu dvou selských rodin, které velkou nouzi a hlad trpíce povinnostem svým zadost učinit nemohly a prosily, by jejich statky jiným hospodářem opatřit ráčil, jinak že by vše opustili donuceny byly.

„Za to ve vší poníženosti pro boha prosíme a žádáme, aby nám tak dobrotiví byli a nám pomohli. My se zavazujeme jak sami, též se svými manželkami a dítkami vstávajíce lehajíce ve svých nehodných modlitbách se odměňovati, aby jim všemohoucí udělil zdraví a hojné požehnání, dlouhé panování s jejich celým rodem a po tomto životě život věcný uděliti ráčil."

„Tu supliku znám!" zvolal Mytiska z Lipého. „Dali si ji napsat od nás Matěna a Hájek,"

„A odevzdali ji?" ptal se Rychetský.

„Arci, ale nepořídili, však Matěna ještě sedí; něco prý na kanceláři řekl, a tu —"

„Tu slyšíte, sousedé, jak to je! Proste, žebroňte, pište prosby jako tato je — a co dostanete ?" mluvil Rychetský.

Jiřík se svou prosbou stál u dveří hledě mlčky do země; pozornost všech mimo Užďana byla od něho na chvíli odvrácena.

„Chcete ještě prosit na zámku? Co se mne týče, tam neudělám ani kroku; vím, že všechno marno."

Strana rychtářova rostla a ti, co byli nerozhodni, přidali se k většině, tak že konečně Řehák mrzutě mávl rukou huče: „I pro mne!"

„A kdo půjde do Vídně?"

„Rychetský!" křičeli všichni.

„Půjdu, sousedé, ale sám nemohu, ještě nejméně dva."

„Salakvarda, ten to zná!"

Baltazar ze svého teskného pozorování vyrušen kývl jen hlavou. Radili se o třetího; mezitím stál Jiřík se sklopenou hlavou a jenom na okamžik mrkl plaše po shromáždění. Konečně se dohodli, třetím v deputaci měl Bartoň ze Slatiny býti; Řehák nechtěl volbu přijmout.

„Sousedé, musím také císaři něco psaného podat," mluvil Rychetský, „nějakou supliku — kdo ji napíše?"

„Ty! ty! vy!" křičely hlasy.

„Císaři pánu!" zvolal náhle Jiřík Skalák. „Však už prý dlouho doma nebyl. Prosím vás, pozdravujte ho, že se mám dobře. Koupím ještě Hradec a pošlu mu výslužku — tady, haha!" A vytáhl kus něčeho černého, z pilin, kůry a otrub spečeného, čemuž „chléb" říkali.

„Tu je naše prosba!" zkřikl salva guardia, uchopiv chléb, jejž ve výši držel. „To podáme císaři pánu, ať se přesvědčí!"

Hluk pochvaly přerušil jeho slova, všichni ochotně supliku tu za svou přijali. Nyní ale obrátili se k Jiříku, na kteréhož Rychetský pronikavě hleděl.

Mladý Skalák, jemuž bezvýznamný úsměv na rtech se objevil, mluvil jednotvárně a rychle: „Kníže chce Marii, ale to já ještě musím Hradec koupit a Prahu a Vídeň, pak přestavím pec a do té strčím jeho družbu, toho komorníka, a on bude zpívat svatební:

zpíval tichounkým hlasem.

Všichni umlkli, Baltazar se zapomněl, chtěl si kroutit vousy a vzdychl.

Ve velké světnici se ozval pláč; tam u kamen na lavičce seděla Lidka dlaní tvář svou zastírajíc. Jiřík sebou trhl.

„Jiříku, půjdeš se mnou?" ptal se náhle Užďan.

„Až bude po kázaní. Ale což nevidíte?" zkřikl náhle a ukazoval prstem ven. „Haha! padejte na tvář, troupové! Co stojíte? Tu je, tu je!" A již uchopiv cimbál letěl ven, neslyšel, jak Lidka naň zavolala.

Po silnici jel kočár dvěma vraníky tažený, ve voze seděl pan správce plhovského dvoru, bývalý komorník se svou paní, za nimi na koni jel pan kancelářský. Sedláci viděli Jiříka na silnici vyběhnout, slyšeli, že bije do strun cimbálu a něco zpívá; pak se rozběhl po silnici za ujíždějícími.

IV. Selský otčenáš.

Bylo ujednáno dle přání Rychetského, za několik dnů měla se deputace do Vídně k císařovně odebrat, aby prosila za rychlou pomoc ve hladu a nouzi a za zmírnění břemene robotního. Sedláci hledíce za prchlým Jiříkem rozběhli se k oknům. Když na silnici zmizel, sešli se všichni ve velké světnici, hovoříce o nešťastném hochu; litovali mladíka a rodinu osudem tak stíhanou. Všem bylo divno, kde se tu vzal; od onoho dne, co Mikuláš Skalák byl popraven, nebylo o něm ani slechu.

„Byl v kraji, u hrobu svého táty." — „Anebo se v lesích potloukal."

Pozdě odpoledne rozešli se sousedé. Salva guardia byl poslední. Útrpně hleděl na Lidku, jež majíc oči od pláče zardělé strojila se na cestu. Starému dragonovi v záležitostech srdce málo zkušenému rozbřesklo se. „Proto bývala tak zamyšlena!" pomyslil si. „Chudáček! vyvedl jsem ji sem, aby se vyrazila, a tu — má ho ráda, a on blázní." Vráskovitý obličej jeho byl neobyčejně zachmuřen.

Tu ho volal Rychetský do přístěnku. „Kmotře Užďane, co myslíte si o Skalákovi?" ptal se ho tiše.

Baltazar udiveně na něj pohlédl. „Co bych myslil? že je chudák."

„Zdá se vám, že opravdu blázní?"

„I co vás —"

„Počkejte, až z Vídně se vrátíme, pak vám snad víc o tom povím; zatím mlčte. Tedy za tři dni zastavíte se u mne." A statečný rychtář stiskl mohútnou pravici starého dragona.

Mlčky vraceli se Užďan a Lidka domů. Byl tichý, jarní podvečer, mlhy bílé táhly se údolím. Na výsosti nebes proskočila jasná hvězdička, jediná, samotná. Lidka se náhle zastavila hledíc k lesu, jenž na konci stráně se černal; zdálo se jí, že vidí na kraji jeho tmavou postavu muže a v srdci její ozval se hlas: „Toť on!"

Od lesa zavanul větřík a zanášel do tiché pohorské krajiny zvuky kovových strun a mužského hlasu.

zněla zbožně a lahodně vroucí modlitba.

Baltazar naslouchal. Tu ozval se vedle usedavý pláč. Lidka vrhla se starci do náruči a opřela hlavu o jeho věrná prsa. „Jiříku! Jiříku!" volal salva guardia. Postava v šeru lesním zmizela. „Upokoj se, holoubku!" pravil dragon dívce a hladil její vlásky. „Vidíš, teď zpívá rozumně; však ono ho to přejde za nějaký čas."

Šli dále, Lidka přestala plakat a častěji se ohlédla k lesu. Zpíval tu známou, pěknou píseň; snad neví ani, že ji zpíval, snad to už tak v — a děvče se zachvělo při slově „bláznovství". — Té noci ani oka nezamhouřila.

Třetího dne vypravil se Baltazar na cestu do Vídně. Vzal do uzlíku potravy, co měl, a nějaký groš, co zbyl ze zahospodařených peněz, schoval do kapsy velké vesty z modrého sukna, na níž květy barvy červené přišity byly. U vesty jakož i u dlouhého, slavnostního kabátu byly četné „brymburáky", velké to mosazné knoflíky. Ustanoviv Vaňka za hospodáře rozloučil se se „skalkou". Louče se s Lidkou těšil ji, jak mohl.

Minul týden, na „skalce" bylo smutno. Lidka teď už ani nezazpívala. Babička nevědouc toho příčinu darmo hleděla vnučku svou rozveselit. Ta teď bedlivě naslouchala zprávám a povídání četných žebráků a bab potulných. Vypravovali o Jiřím Skalákovi, že chodí ode vsi ke vsi, že hraje na cimbál a zpívá divné písničky, že nadává pánům a proti nim popuzuje. Jednoho dne slyšela, že ho dal správce plhovský chytit a odvést na zámek. Nová to starost a žalost pro milující Lidušku. „On je blázen, a teď ještě budou ho tam týrat za řeči, jež nevědomky pronáší."

Že Jiřík na zámek se dostal, přihodilo se tak: Na „panském" patřícím ku dvoru plhovskému pracovali robotníci z několika okolních vesnic. Lán byl velký, dělníků mnoho. Mušketýr s karabáčem v ruce dohlížel. Bylo z rána, dosud správce se nedostavil. Mušketýr měl s „čeládkou" nemálo starostí. „Darebové, lenoši!" zlořečil stále. „Takhle vás postavit na vaše, to byste pracovali, až by vám puchýře naskakovaly, ale tu — co ty tam lelkuješ, ty fouňo?" A již fičely řemínky karabáče na záda vyschlého výrostka, jenž na chvíli od práce ustal.

Co takto na jednom konci mušketýr hromoval, polevili dělníci na druhém. Byli by bloudi! pro nic a za nic dřít se do krve pro cizího, pro trapitele.

Tu šel Jiřík okolo; znali ho už, znali jeho osud, pokřikovali na něj: „Kam jdeš, Jiříku?"

Odpověděl jim otázkou: „Mám zahrat?" a usmíval se při tom. Nečekaje na svolení usedl na mez, položil cimbál a již udeřil ve zvučné jeho struny. Robotníci pracovali jenom na oko, pilně naslouchajíce. Jasným jarním vzduchem zazněl zvučný hlas Jiříkův:

Tu přestali ubozí pracovat; co Jiřík zazpíval, mluvil jim ze srdce, nota byla tak vroucná a tesklivá, hlas zpěvákův se chvěl.

„Chléb náš vezdejší!" opakoval Jiřík a skončil bolestným akkordem hledě na své posluchačstvo.

Někteří z robotníků ohlíželi se po mušketýrovi, většina naslouchala. Mnohý povzdychl, mnohý kýval smutně hlavou.

„Znám tu písničku, znám!" zvolal šedivý jeden robotník. „To je selský otčenáš, slýchal jsem ji od dědka; už tenkrát se jim tak zle vedlo. Ale ten hoch to nezpívá po pořádku."

A zas už zvučely struny.

„To tam není!" zvolal šedivý robotník. „Kde se to v tom bláznu vzalo? Tohle —"

Ale nedořekl; po mezi chvátal sem z druhého konce rozlehlého lánu mušketýr.

„Ostříž už letí! Jiříku, utec! utec! budeš bit!" křičely různé hlasy dělníků. Jiřík vstal, ale neprchl.

„Pracujte, vy otevřhubové, vy lajdáci, vy chomouti, a ty —" tu se osopil na mladíka; ten sebou prudce trhl, oko se mu zajiskřilo, náhle ale objevil se mu na tváři přihlouplý úsměv. „Cos to tu zpíval? Za to zasluhuješ — a ty se mně ještě smát? i ty —!" a již zahvízdly řemínky na záda Jiříkova. Ale Jiřík v tom okamžiku pustiv cimbál vrhl se jako kočka na drába, mrštil jím o mez obličejem do země, vykroutil mu karabáč z ruky, a již sypaly se rány jako déšť na záda zuřícího mušketýra.

Vše událo se mžiknutím. Robotníci nechvátali dozorci svému na pomoc. „Pane bože, houšť!" [274] v duchu každý si přál, a všichni usmávše se na sebe hleděli spokojeně na scénu. Mušketýr marně se namáhal, aby se vyprostil, nadarmo klel a lidi svolával, aby toho holomka stloukli, ani jedna ruka se nehnula. „Ať zkusí, jak to je rány cítit, a ne jen stále je rozdávat."

Pod vršíkem ozval se dusot, brzo bylo vidět koně, jezdce, pana správce, bývalého komorníka. Jiřík právě ustal; ohlédnuv se spatřil nad sebou správce s koně se mračícího. Obou oči zašlehly. Mušketýr již byl na nohou a pověděl několika slovy vše. Správce byl jako bouře, s koně spustil na pracující proud nadávek a kleteb. „Svažte ho, do temnice s ním, na trdlici skrotne."

„Je blázen!" odvážil se starý robotník podotknout.

„Ha, blázen! však my víme, co v tom darebovi je, umí se pěkně přetvářet. Hajdy na zámek!"

Mušketýr velel Jiříkovi, aby šel; tu dostavil se i poklasný. Oba mužové vzavše mladíka mezi sebe táhli ho k zámku. Lid útrpně za zpěvákem hleděl, bylo slyšet ještě nějaký popěvek, pak sešli mužové do dolu, zmizeli zrakům, i píseň bláznova dozněla. Pokud mohl, hleděl si mušketýr utrpení své cestou nahradit; mnoho toho ale nebylo, bál se Jiříka.

Když večer toho dne robotníci se rozcházeli, žádali mnozí starého soudruha, aby jim [275] ten selský otčenáš pověděl. „To je písnička, v té je všecko." — „A jak to zpíval." — „O těch cepech prý přidal." — „Vida, blázen!" — „A měl pravdu." — „Ba že, ale jak do toho? Však už není jiné pomoci." — „Ten mu nasolil." — „Škoda, že správce tak brzo přijel." — „I tomu měl jich nalupat." — „Ba že, tam ten správce byl dareba, tenhle jest ale zloděj." — „Ještě víc." — Tak hovořili všichni.

Pověst o této události roznesla se po okolí, všude stal se Jiřík hrdinou; natloukl mušketýrovi, vyplnil všeobecné přání, udělal to za všechny. Rozumovali o tom. „Tak bychom to měli všichni udělat." — „Kdybychom blázny byli!" — „Ale tu jednal rozumně; a pak..." — „Na zámku nechtějí věřit, že je blázen." — „Inu, co vyvedl, bylo rozumné. Chudák !" — A mysli všech se mu naklonily.

Jiřík se dostal do šatlavy, pak ho zavedli do kanceláře, vyslýchali ho, strojili divné otázky, ale marně. Byl opět do temnice zaveden, a tam co lstivou otázkou vyzpytovat nemohli, mukou chtěli dokázat. Mladý Skalák trpěl mnoho, tři dni ho hladem trápili, pak na osla posadili, a on buď mlčel anebo se usmíval. Někdy také mluvil a zanotoval, ale to byla divná slova a neobyčejné zvuky.

„Co s ním?" ptal se správec plhovský pana vrchního.

„Pustit; tak by se přetvařovat nemohl, má zajisté o kolečko víc."

„Je to liška. Ale myslil bych, abychom se poradili s doktorem."

A stalo se. Byl učený doktor Silesius zavolán a ten nasadiv na rudý nos své okuláry začal výslech. Kroutil neustále hlavou, až cop vlásenky mu v týle poskakoval, a huhlal učené věty latinské. „ Homo vesanus, sed non furibundus , totiž jako tichý blázen, non periculosus ." A pohlédl vážně na pana vrchního, jenž ochotně hlavou svědčil, a na mlčícího správce.

Jiřík byl propuštěn; vrátili mu jeho milý cimbál, s nímž ze zámku náchodského pospíchal. Ale jak zmořili mladého Skaláka za ten týden! Tváře jeho byly chorobně bledy, oko zářilo zimničně a mdlým krokem ubíral se polními stezkami ke hlubokému lesu, k Maternici.

V. V Maternici.

Tři neděle minuly, a Baltazar Užďan se na „skalku" nevracel; často vyhlížela Lidka na silnici, však nikoho nespatřila. Nepohoda let právě minulých zašla, nebe bylo jasné, vzduch čistý plný zpěvu skřivánčího, na polích vlnilo se bujné osení slibujíc požehnanou žeň; lidé potěšeni hleděli jí vstříc.

Lidušku netěšily už květiny na lukách, nenaslouchala už snivě šumění starých lip, nezpívala; ba někdy si „v olšinách" o samotě zaplakala. Povídali si v okolí, jak na zámku s Jiříkem jednají; děvče nemohlo mu pomoci rady si nevědouc. Pak zaslechla, že ho propustili. „Byl vám jako umučení," povídali; slyšeli prý tak od lidí, kteří ho potkali. Zval ho ten a onen k sobě, ale Skalák prý spěchal dál, až kdesi v lesích zmizel. „Byl jako splašená zvěř," vykládali. „Toť asi teď ani na lidi nepřijde, bude se jich bát." A podobné zprávy a řeči kolovaly.

„Mlč, děvče, až se vrátím z cesty, snad ti více povím o Jiříkovi." Tato strýcova slova, jež před odchodem pronesl, tanula jí na mysli. „On se ani nezdá býti pravým bláznem," slyšela cestou z kostela. —

Jiřík skutečně prchl, vlastně doplížil se jako štvaný a raněný do hlubokého, tmavého hvozdu, do chaloupky v jeho zákoutí, v níž rodina Skaláků tak dlouhý čas se byla skrývala. Byl v Maternici. Utrpení právě minulých dnů, nadobyčejné napínání ducha seslabily tělo jeho, síly ho opouštěly. U hrobu dědova sklesl, spočíval na půdě bolestí a úpomínkami posvěcené. Oči jeho zimničně zářící hleděly upřeně na jediné místo, hlava mu hořela, žár zmocňoval se těla. Myšlénky nesouvislé v divokém víru míhaly se mu lebkou. Viděl své milé na živu, [278] slyšel jejich slova a zas dědečka pochovával, pak viděl hrozný přístroj, trám, šibenici, otce, pak stál před rtyňským kostelíkem a zpíval. Smáli se mu, litovali ho, slyšel její hlas, viděl ji, a on byl bláznem. Tu jeho umění, přetvářka a síla docházely, a přece se vzmohl, prchl před ní, stranil se jí, bláznil. Mučili ho, viděl šatlavu a hrozné přístroje, šerem černaly se: kláda, trdlice, osel, housličky, žebřík; pak se tmělo; cítil neobyčejnou palčivost, chtěl se vzchopiti, prchnouti, a klesl slabostí. Tu ucítil příjemný tlak na svém čele. Nad ním skláněla se ubledlá tvář mladého děvčete, plná dobroty, lásky a soucitu. „Liduško!" zkřikl.

„On mne poznává!" zajásalo děvče.

Domýšlela se, že Jiřík jinde není než v Maternici; strýc nepřicházel, dalších zpráv o miláčku svém neuslyšela, chtěla se přesvědčit. Vyšla samotna známou už cestou do rozlehlého hvozdu; našla chatrč nyní již valně spustlou, nikoho v ní nebylo. Šla k rovům a tam našla ubohého Jiříka; srdce se jí bolestí sevřelo, poznala, že je nemocen.

Jiřík byl v odvážný, velký boj se pustil. Otec mstě rodinu svou zahynul bídně na šibenici, myšlénku otcovu zdědil syn. Tam v příkopě zámeckém za tiché noci, když otec ztýraný ukován byl v žaláři a ze hradní síně menuet zazníval, přisahal mladý Skalák pomstu — pomstu za svou rodinu, [279] za lid trpící. I otec jeho pobuřoval poddané, však činil to jen potají, nemohl plně činným býti. Jiřík chtěl osvobodit lid, chtěl zrušit porobu jeho, tak by pomstil jej i sebe. Přemítal dlouho, celé noci o samotě, kdy otec v Hradci nad Labem čekal poslední hodinu svou. Bláznovství vyloučilo člověka ze společnosti a z její tuhých řádů, musil tedy povrhnouti rozumem, aby zjednal spravedlnost, musil zapříti veškeru svou pýchu, aby obnovil lidskou důstojnost, musil býti terčem všech ústrků a žertů, aby zaplašil stín smutku, musil šaškem být, aby pomohl lidem ku právu. Ten prostředek svěřil také v žaláři otci svému, kteréhož tak oblažil paprskem naděje. Co blázen se potuloval po kraji a ve hře smutné, strašlivé se vycvičiv vrátil se do rodných hor. Zjevení se jeho působilo nemálo, „zmatený" jeho rozum dovolil mu mluvit pravdu smíšenou se vtipem a nerozumem. Odhaloval rány, o nichž nevěděli, jež ale cítili, a naznačoval cestu; dával základ ku přemýšlení, plašil tupou resignaci, připravuje čin. „Blázna" Jiříka lidé kladli na vrub vrchnosti, nový to podnět k řečem a nenávisti.

Jiřík nedůvěřuje nesvěřil se nikomu, zkoumal, ohledával, hledal. Pustil se v boj sám; doufal, že brzo získá mnoho bojovníků a spojenců, i nemýlil se. Okolnosti, utrpení, bída i hlad mu pomáhaly je tvořit. Začátek byl těžký. Nevědouce mučili na zámku svého nejúhlavnějšího [280] protivníka. Pustili ho, on se v duchu smál. Tu se zjevila jako anděl strážný Liduška. Toužíval po ní, však nemohl dosud tak tam jíti. Vida , jak byla dojata u rtyňského kostelíka, vší silou se tedháž přemohl. Poznal, jak ho miluje, litoval ji, miloval ji, možno-li, více. Teď se mu zjevila náhle, myslil, že to přelud, však cítil její ruku na svém čele, zřel ji v láskyplné oči. „Rozumíš mně?" ptal se jí.

„Rozumím," přisvědčila otázku však nechápajíc, „Ale tys nemocen, Jiříku, tady nemůžeš být; pojď, vstaň, můžeš-li."

„Kam?"

„K nám, na „skalku"; neboj se, pojď, Jiříčku!"

Neodolal, vstal, kráčel vedle ní. Šli dolů lesem zvolna, často se zastavujíce; slabost ho přemáhala. Lidka podporovala jej. Byla to dlouhá, obtížná cesta, Lidka ale necítila unavení. Na kraji lesa Jiřík sklesl a jal se hovořit podivné, nesouvislé věci. Lidky se zmocnila bázeň, tesklivě se rozhlížela kolem po pomoci, neuzřela však ani človíčka. Tam nedaleko je ves, doskočí pro pomoc, on ale snad prchne bůh ví kam. Domlouvala mu něžně; však už neslyšel její hlas, blouznil o podivných, hrozných věcech, že až mráz dívku pojímal. „Vždyť nejsem blázen, neutíkej, počkej!" a zas mluvil o šibenici, o zámku a o pánech.

Tam na cestě pod lesem zjevil se muž s trakařem; z plna hrdla jala se na něj volat, po chvilce teprve se ohlédl a zastavil se. Kývala mu rukou. Přiběhnuv ulekaně hleděl na nemocného. „Skalák, můj bože, co je mu?"

„Těžce nemocen; pomozte mně dopravit ho do vsi."

„Tam ho chceš nechat?"

„Odtamtud ho snad někdo odveze na voze na „skalku". Ale vy ho znáte, prosím vás, tak ho tu nemůžeme —"

„Zdali ho znám! Chudák, pomáhal nám, a teď sám —" a naložil stichlého Jiříka na trakař.

Zvolna a opatrně jel, co Lidka kráčela vedle. Často se musili zastavit, když Jiřík začal býti bouřlivým. S velkým namáháním dovezli ho do vsi.

Mladý muž, který v rozhodné chvíli přispěl, byl Jeník z Martinovské samoty. Tehdáž, kdy ho tak násilně od nebohé rodiny odvedli, byl přísně ve dvoře potrestán, a trest vytrpěv, dvojnásobnou musil vykonávati práci. Konečně se vymanil z tuhé poroby stav se zletilým. Spěchal přímo na Martinovskou samotu, kde ho bylo nanejvýš třeba; měl toho roku již s Mařenou vstoupit ve stav manželský, ale matka její neustále postonávající zemřela podlehši nouzi a trampotám. Teď šel jí pro rakev do nejbližší vsi, kde truhlář byl. Tak setkal se s Lidkou a Jiříkem, o němž mu mnoho doma byli vypravovali.

Ve vsi mnozí se báli Jiříka domnívajíce se, že to je divá šílenost; konečně zapřáhl známý Užďanův sedlák koně do vozu a naložil nemocného na vůz slamou vystlaný, kam také Lidka přisedla. Babička a Vaněk se nemálo divili, když děvče se jim takto navrátilo.

Jiříka odnesli do komory, v níž také po onom osudném večeru nemocná teta jeho spočívala. Nemoc se horšila, mladík pozbyl vědomí. V pusté Maternici byl by snad zahynul. Stará Bartoňka radila, přinášela a strojila léky dle svých hojných vědomostí, vnučka její sotva se od lože nemocného hnula.

„Inu to děvče," říkávala Vaňkovi, „já se divím, snad ani mne by tak neopatrovala."

„Když člověk někoho rád má, udělá pro něj na světě co možno."

„Ale kdyby se pozdravil, co pak, vždyť je blázen!" a stařena vzdychla.

Za jasné noci seděla v komoře u Jiříka Lidka; unavením sklesla jí hlava na prsa, dřímala. U okna zjevila se tvář, pak bylo slyšet mírné klepání. „Lidko, spíš? Liduško!" Vytrhla se ze sna, zkřikla tiše udivením, pak chvátala ven. Starý „salakvarda" se vrátil.

VI. Odměna deputace.

Deputace nešla nadarmo. Nejvíce účinkovala její suplika z pilin, prachu a otrub, jíž chléb říkali. To u dvora působilo, bylo to neobyčejné, netušené. Kousek té hmoty pověděl vše, ostatní dolíčila nevýmluvná sice, ale pravdivá ústa sedláků. Všichni padli před císařovnou na zem. Syn její Josef jsa přítomen vyptával se na rozmanité věci. Vlídnost jeho a blahosklonnost rozvázala Baltazarovi ústa, pověděl, co lid selský trápí, že robota.

„Ta robota!" opakoval císař pokyvuje hlavou.

Baltazar připletl do řeči, že byl mnoho let dragonem a že voják ve válkách tolik nezkusí jako poddaný.

S veselou myslí kráčeli sedláci z císařského hradu od audience; slíbili jim pomoc.

„Co bychom měli, kdybychom dle rady Řehákovy jednali?" řekl Rychetský.

„Ba, měl jste pravdu, kmotře."

Nouze v Čechách, zvláště v horských krajinách, dostoupila svého vrchole, tu přišla pomoc. [284] Josef 2. sám spěl do Čech se přesvědčit a ztrnul. Uzřel polonahé, otrhané mrzáky v bídných chatrčích, po vesnicích hladem umírající a v nemocnicích morem hynoucí. Tu kázal na okamžitou pomoc vydat ze zásobáren vojanských mouku, výsada cechu pekařského zrušena, každému dáno povolení péci chléb; pak byly žito a rejže z Uher a Rakous přiváženy, ba pšenice až ze Sicílie. Lid žehnal mladému panovníkovi.

„Salakvarda" byl spokojen; Rychetský pokynul hlavou. „To by bylo něco, teď ještě robota. Hlad přejde, ale stará bída se obnoví. Robota je rána, dají-li na ni nějaký přílepek, bude hůř."

Členové deputace získali mnoho v okolí. „Vidíte, Řeháku, kdyby šlo po vašem, co bychom měli?" říkali slatinskému sedláku.

„Však ještě není dohráno a vyhráno," odpovídal a ušklíbl se.

A nebylo dohráno a vyhráno. — Baltazar Užďan seděl u nemocného Jiříka; dosud ubohý hoch blouznil v horečce. Starý dragon byl zasmušilý, bylať mu Bartoňka, aby Lidka neslyšela, řekla: „Nevím, vyjde-li z toho ten hoch!"

„A bylo by mu skoro lépe," myslil si v duchu hospodář, „není-li tomu tak, jak mně Rychetský cestou povídal. Inu, Skalák by byl s to."

Tu vstoupil rychtář ze vsi vraceje se z náchodského zámku oznamoval Užďanovi, že se [285] má zítra o deváté hodině ranní dostavit na zámek do kanceláře.

„A co tam?" ptal se zhurta Baltazar.

„Kdybych věděl — mám to jen vyřídit. Pozdrav bůh!" a odešel.

„To bude pro tu deputaci, ó ti —!" a hospodář hučel nadávku.

Druhého dne ráno stanul na nádvoří zámeckém. Tam u dveří kaple stál Bartoň ze Slatiny, a sotva se sedláci pozdravili, přišel Rychetský.

„Na kancelář?"

„Také? já také."

„No, to je ta Vídeň."

„Ó ti — však se jim nedáme."

„Soused Řehák se mně smál: ,To máš z těch deputací, nepovídal jsem to?'"

„Což ten ramínkář! Pojďme!"

Nečekali dlouho, přišel pan vrchní a nastal výslech. Pan Franc nějaký sedě u stolku psal po německu protokol, jak pan direktor diktoval. Sedláci nezapírali, Rychetský odpovídal za všechny.

„Bylo zle, vrchnost nepomáhala, měli jsme hlady umřít, šli jsme a doprosili se a vzácné vrchnosti jsme tím neublížili."

„Cože, neublížili? Vy — vy!" a nyní rozlil se příval nadávek. Pan vrchní lál po česku, po německu, nejvíc ale obořil se na Rychetského. [286] Ten ani okem nemrkl, nechoulil se, neohýbal hřbet, za milost neprosil; to vrchního rozlítilo.

Jako Rychetský počínali si i Užďan a Bartoň.

„Tarebák! tarebáci!" křičel vrchní. „Macek! Macek!" A zjevil se Macek, jenž vpřed síni čekal; byl to mušketýr. „Macek, stolici sem!"

Za okamžik postavil do prostřed kanceláře stolici, u níž se postavil drže lískovku ve své vycvičené pravici. „Lehnout, tarebák!" poroučel direktor Rychetskému.

Ten zrudl, všechna krev vstoupila mu do tváře, oko mu zašlehlo plamenem hněvu. „Co, mne na lavici? — mne, svobodníka rtyňského?" zkřikl silným hlasem, až písaři z rukou péro vypadlo.

„Na lavici! Macek! Lehnout!" křičel vrchní.

„Dotkni se mne, ty chlape prašivý!" A kopl do lavice, že hřmotíc rázem vyletěla do předsíně. Mušketýr se hnul, aby se vrhl na Rychetského, než se ale nadál, kopl ho tento do zad tak rázně, že za stolicí ven vyletěl. „Já mám své právo! Sáhněte na svobodníka! křičel Rychetský stoje vztýčen uprostřed kanceláře s tváří zanícenou.

Vrchní byl bez sebe, to se mu ještě nepřihodilo. A věru nesměl takto se svobodníkem jednat. „Počkej, ty tarebák!" sípěl, a zlost svou vylil si na Užďanovi a Bartoni. „Do šatlavy s nimi!"

Macek vzpamatovav se přihrnul se a za okamžik bylo tu několik sluhů hlukem přivábených. Vrhli se na Baltazara a Užďana. Rychetský vzdychl. „Nemohu vám pomoci!" pravil temným hlasem. „Však nedejte se!"

„To víš!" zvolal odhodlaně „salakvarda". „Řekni to u nás." Odvedli je.

„Však se ještě uvidíme," hrozil vrchní svobodníku. Ten ani se neohlédnuv kráčel za zajatými. Nebyl poddaným, privilegium jeho statku ho zachránilo.

Když vedli Baltazara a Bartoně přes dvůr do šatlavy, potkal je plhovský správce, bývalý komorník. Poznal salakvardu a ušklíbl se jako ďábel radostně. „Haha, pane dragoune, přijde-liž deputace tě vyprosit?" a dal se do smíchu. Salva guardia zaťal pěsť.

„Tak s pánem bohem, sousedé!" volal Rychetský a kynul jim rukou. —

Na „skalce" byli nemálo polekáni. Dobře, že jim to rozumný Rychetský pověděl; kdyby pověst jim to byla zvěstovala, byla by více hrůzy s sebou přinesla. Nývlt dovedl je potěšili, starosť ale úplně nezaplašil.

Smuten, se hlavou sklopenou, vracel se na rychtu. „Takhle to nepůjde," přemýšlel.

„Čím dál tím hůř," a zpomněl bezděky na nebožtíka Mikuláše Skaláka. „Bůh nám ho zachovej!" šeptal a myslil přitom na Jiříka.

Lidka měla novou starost; její milý „strýc" byl zavřen. Brzo se roznesla zpráva o tom po celém okolí. „Bili je v arestě, direktor se vymstil." Lid nadával vrchnosti; mučilať ty, již se poddaných ujali. „Salakvarda", Bartoň a Rychetský byli teď předmětem hovoru na panství, získali si účastenství všech, jen slatinský Řehák říkal: „Nepovídal jsem to? To mají za to; ó jen si něco začněte s pány."

Po týdnu byli zajatí propuštěni. Užďan bledý v tváři, když stanul za zámkem na vršku, zahrozil té pyšné budově: „To mně! počkejte — co jsem dragonem byl, to se mi nestalo, a teď na stará kolena na lavici bit jako rekruta! Však poznáte dragona!" Kudy kráčel, všude ho pozdravovali jej zastavujíce. Účastenství všech bylo při něm. Hněv a nenávist proti pánům z jisker vyšlehovaly v plamen.

VII. Kniha rodinná.

Bylo po žních; pokud trvaly, zakusil hospodář na „skalce" mnoho hněvu a mrzutosti; pan správec plhovský vymýšlel si divné věci, aby dal Baltazarovi odvislost poddaného sedláka pocítit. Jednaje tak po vůli pana vrchního schlazoval se sám na starém sedláku. Nemohl zapomenout onu událost na „skalce". Že povětrnost [289] roku toho byla příznivá, neutrpěl Baltazar mnoho škody, ač nejprvé panské obstarávati musil. Každé příkoří pamatoval si dobře, nenávist jeho rostla. Utrpení jeho a veškerého lidu změnilo ho; již nemávl rukou a neříkal: „Já to nezměním!" při myšlénce: „Proč oni, proč páni vše a ostatní nic? Proč většina lidí musí se dřít pro těch několik?" Přemýšlel dále. „Co z toho bude? Tak to nemůže být. A jak se to změní?" Častěji hladil Medušku hovoře s ní. „Inu, koníčku, to jsme se divných časů dočkali! Viď, na vojně bylo lépe; čert mně — "

Měl ještě starosti o Lidušku a o Jiříka. Děvče neustále ošetřovalo nemocného. Bylo teď smutno na „skalce", cimbál Jiříkův odpočíval v koutě, píseň se teď ve stavení neozvala, leda když ráno stará Bartoňka nějakou pobožnou zapěla.

Podzimek přinesl veselí. Dnové jeho byli jasni a slunečni, zdálo se, že leto se nechce vystěhovat. Tou dobou nabyl Jiřík vědomí, pozdravoval se. Lidka se dala do pláče, když mladý Skalák zpamatovav se poprvé na ni pohleděl a se usmál. O šílenosti nebylo ani stopy na jeho tváři.

Že z těžké nemoci vyvázl, z toho se všichni na „skalce" radovali, nejvíce Liduška a Baltazar, jenž dle slibu svého nebožtíku Mikuláši učiněného měl se za otce opuštěného mladíka. Jen [290] u přítomnosti jeho a věrné Lidky mluvil Jiřík; oba v tesklivé napnutosti naslouchali, očekávajíce v bázni slova zmatená; mluvil ale klidně a rozumně. Jednoho dne ptal se Jiřík: „A kniha?"

„Jaká kniha, Jiříku?"

„Písmo."

Děvče se leklo, však brzo se upamatovala; zajisté mínil knihu, z níž otec jeho tenkrát za bouře, kdy do Maternice zabloudila, četl. Nevěděla o ní. „Bude asi v Maternici."

Jiřík byl nepokojným. „Já ji nechal nejspíše na stole ležeti, když mně tak zle bylo, nevím — snad někdo přišel —"

„Nestrachuj se; když jsem v chalupě byla, neviděla jsem tam knihu; snad si ji schoval.

„Ano, snad, ale kdybych —" Jiřík pověděl, kde je skryta. Druhého dne Lidka v knihu přinesla. Jiřík se blaženě usmál a v děkoval. Lidka z ní čtla.

Ó jaké to byly krásné chvíle! Z odpolední sedíc u lože čítalo děvče ze staré bratrské knihy, jež ležela před ní na malém stolku; Jiříkovy oči hleděly upřeně na spanilou Liduščinu tvář, jež od horlivosti libě se rděla. I Baltazar měl-li pokdy poslouchal, v duchu se Lidce divě a ji vychvaluje. Někdy Jiřík zahleděl se také na modravý pruh hor a na bílé mraky v jasném vzduchu nad nimi plující, což vše bylo lze přehlédnouti z malého okna, před nímž keře [291] malinové se lehýnce zachvívaly. Tu se obyčejně zamyslil tak, že jen slyšel příjemný hlas Liduščin, slova ale mu ušla. To byl důkaz největší důvěry, že pověděl o knize rodině Skaláků posvátné, že jinému, jenž nebyl téhož vyznání, ji svěřil. A komu by mohl více důvěřovat než „salakvardovi", jenž vždy jeho otcem byl? než Lidušce, o jejíž lásce se přesvědčil, která ho neopustila i v největším neštěstí? Vědomí to ho těšilo, sílilo, a někdy po celé chvíle hleděl na Lidku s takovou vděčností a láskou, že až děvče pozvedši od knihy zrak svůj zardělo se a oči sklopilo. Baltazar byl by se často velmi rád zeptal na věci nedávno minulé, na neblahý stav Jiříkův, ale vida, že ještě úplně uzdraven není, mlčel.

Jiřík již povstal z lože a přecházel; bylo to v neděli odpoledne, kdy poprvé vyšel. Provázen Liduškou zaměřil k „olšinám". Děvče mu vymlouvalo, že to je namáhavé dolů sejít.

„Nech mne, to místečko bych rád navštívil." Tak octli se po chvíli na trávníčku před starou chalupou. Byla už sešlá, jednu okenici vítr vyvrátil, visela jako zlomené křídlo. Cestička a schod kamenný byly travou zarostly. Olše dosud se bujně zelenaly, jen javoru listí žloutlo. Jiřík usedl na schod, oba se zamlčeli do kraje hledíce, a když po chvíli Lidka na Jiříka pohlédla, viděla, že oči jeho jsou plny slzí.

„Neviděl jsem dlouho ten kraj, jest mi, jako bych byl znova narozen; pak jsem zpomněl na naše, na tebe; tobě jsem povinen tím, že tu sedím, má beruško!" A usmívaje se blaženě přitiskl její hlavu na svá prsa.

„Vidíš, tak jsme se tu divně sešli, rozešli a zas tu se shledáváme. Kéž bychom se už rozejít nemusili!"

„A musíme?" tázala se Lidka smutně.

„Aspoň na čas."

Lidka se chtěla ptát, avšak otázka jí stichla na rtech. Viděla, jak Jiřík se zamyslil. „Nemysli teď na to," mluvilo starostlivé děvče, „já ti raději něco přečtu. Škoda, že jsem cimbál nevzala, mohl bys zahrat jako tenkrát, ale ne takovou divokou; tu „O lásko věčná". Tu se zamlčela, po chvilce se ptala tichým hlasem: „Jiříku, zpíval jsi ty to tenkrát u lesa, když jsme ze Rtyně —"

„Ano; však nech toho, Liduško, až jindy. Ale tys vzala knihu, četlas už na první stránce a na deskách?"

„Začala jsem, ale tu starou literu jsem nedovedla přeslabikovat."

Jiřík vzav písmo četl rukopisné poznámky na deskách a na prvním listu hrubého papíru. Rukopisů tu bylo více, písma to rozličných dob. Kde praděd začal, vnuk pokračoval a pravnuk nedokončil. Byl to archiv Skaláků, rodinná jejich [293] kronika, obsahovala jen truchlivý děj. Byl to smutný obraz sedmnáctého a osmnáctého věku, vlastně jen jedna stránka jich, v níž se ale zrcadlilo vše. Ze vzdechů těch bolestných, z útrap tu zaznamenaných vynikala tím jasněji neoblomná věrnost, důvěra a oddání se do vůle boží a vroucí touha rodiny českobratrské. V těch řádcích prostými rolníky napsaných poznal každý blahodárné působení Jednoty; tu porovnal-li se sedlák věku předešlého, nevědomý, pověrčivý, oddaná ovčička, slepý nástroj své vrchnosti, s těmi sedláky vyznání českobratrského, poznalo se, jak žalostně klesl duševně národ český.

Jiřík četl, jak vyznavači bratrští byli pronásledováni, jak vrchnosti a kněži katoličtí je do chrámu násilně hnali, jak je do šatlav a nekalých míst zavírali. To, co dědu se přihodilo, zakusil vnuk v jiné spůsobě, snad ale trpčeji. Četl o povstání na Opočensku, o hrozných trestech zbouřivších se sedláků. Lidka trnula; majíc ruce sepjaty a dech tajíc naslouchala. Jiřík se zamlčel.

„Můj bože," vzdychla Liduška, „a to všechno pro víru?"

„Ano, pro tu pikartskou, pro tu beranskou," usmál se trpce mladík.

„Já slýchala, a babička také o tom povídala, že ti evangelíci nejsou ani křesťané," nesměle podotkla Lidka.

„Horších věcí o nás namluvili, však to slyšíš každé chvíle." I jal se vykládat o bratřích a o své víře. Mluvil tak vroucně, tak přesvědčivě, tomu všemu rozuměla, to vše mluvilo k srdci. Tu uslyšela mnohé, co se jí jen tak zdálo, co tušila. Jiřík vypravoval, jak byli všichni lidé sobě rovni, že bůh nechce, aby jeden vládl a týral, druzí aby poslouchali a se mučili, že je člověk jako člověk, že jsou vespolek bratři a sestry, jež má láska a obětovnost pojit v jeden blažený celek. Již přestal, a ještě Lidka seděla majíc hlavu skloněnu dumajíc. Nový svět se jí otvíral.

„Přemýšlej o tom," pravil Jiřík, „a přesvědč se."

Vstav odešel do chaloupky. Musil navštívit místečko, kam jeho předkové prchávali, kde v čas pronásledování skrývali své posvátné knihy, kde on sám co chlapec se svými útulku našel. Zadumal se nad slovy, jež otec jeho v teskné hodině napsal; všechno utrpení znova pojal, zdálo se mu, že ta slova uhlem na zdi namalovaná na něj volají: „Je čas!" Slyšel hluboké vzdychnutí vedle sebe a spatřil Lidušku. Viděl ji smutnou, oko její bylo zaroseno. Teď teprva pojala úplně smysl výkřiku na zdi, citlivé srdce její porozumělo bolu, jenž teď byl bolem její.

„O ty má dušinko," vroucím hlasem mluvil Jiřík. „Ty mně rozumíš, bůh mně tě dal," [295] a objal ji. Tak chvíli spočívali si mlčky v náruči. Teď ty dvě duše úplně se našly, a kdyby je někdo chtěl rozloučit, zahubil by je. A přece se měli rozloučit; Jiřík zpomněl na svůj úkol, zvláště v tom okamžiku pocítil obtížnost jeho.

Na prahu světničky zjevil se starý Baltazar Užďan; stál mlčky a na tváři jeho zjevil se paprsek radosti. S rukama sepjatýma hleděl na mladé lidičky. Takového něco sám nikdy nezažil, ale bylo mu blaze jako otci, jenž děti své šťastny vidí. „Bůh vám požehnej!" pravil po chvilce vážným, pohnutým hlasem.

Lidka rdíc se vytrhla se z náručí Jiříkova a klopila v milém zmatku oči. Na slovo, aby poodešla, vyběhla jako laň z chaloupky. Baltazar byl s Jiříkem o samotě.

VIII. Blázen. — U dvora.

Chvíli mlčeli oba, konečně začal Baltazar: „Kdybys věděl, co to děvče pro tebe vystálo."

„Vím, pantáto, a nezapomenu to."

„Teď už vím, proč bývala tak smutnou, zvláště tenkráte na Rtyni, chudáček! Jsi zdráv už, Jiříku?"

„Jsem, pantáto, budu moci brzo odejít."

„Odejít? a proč? nelíbí se ti u nás?"

„Kdyby o to jen šlo. Pamatujete se, jak jsem tenkráte před slavností náchodskou u vás byl, o čem jsme hovořili?"

„Ba vím, a dnes — dnes bych se nerozpakoval, ale nejde to."

„Musíme se přičinit, proto odejdu. Vezmu svůj cimbál."

„Snad nechceš zas bláz—?" tázal se ulekaně Baltazar.

„Pantáto, vám se mohu svěřit, jinak to nejde." A Jiřík vzdychl.

Užďan se zamyslil. Tedy pravda bylo, co Nývlt tušil, teď to slyšel z úst Jiříkových. „Jiříku, Jiříku!" pravil kroutě hlavou. „Nevím, nevím — pověz mně ale, jak to tehdáž ve Rtyni bylo?"

„Dověděl jsem se, že se tam sejdete; tu supliku, co jsem četl, opsal jsem si od sedláka, jenž ji zadával. Vidíte, jako otrok jest u nich člověk, a přece —"

„Myslíš, že se to zjinačí?"

„Musí, budeme-li jeden za všechny, a proto právě musím, aby se jim oči otevřely–"

„Nech toho až na jaře; tam ve Vídni slíbili, že se o robotu postarají."

„Ah kdybychom na ty čekat měli; sami si musíme pomoci."

„Ale považ, že páni poznají, že nejsi—"

„Zámecký doktor mě uznal za blázna," Jiřík se trpce usmál.

„Ale lapnou tě."

„Už jsem tam jednou byl, a tatík pro to umřel na šibenici."

Na to už nemohl starý Užďan odmlouvat. —

Chýlilo se k zimě, když Jiřík rodinný statek „skalku" opustil. Lidka v komoře plakala. Než odešel, pravil jí: „Nelekej se, dušičko má, kdybys i podivné věci o mně slyšela!" A Baltazarovi řekl: „Prosim vás, pantáto, vy víte o všem, potěšte ji, však já zas brzo přijdu. U vás si oddychnu a posilním se."

„Jen přijď brzo, přijď," zval srdečně hospodář. „To je hoch!" hučel v konírně. „Inu, je vněm krev Skaláků! Bůh mu dej štěstí!"

Nastala zima, cesty se zachumelily, a přece došly až na vršek na „skalku" rozmanité zprávy z okolí. „Jen považte," byl smysl krátký všech, „Jiřík Skaláků onemocněl po týrání na zámku. Užďan vzal ho k sobě a tam se uzdravil; už prý zas rozumně mluvil a dělal všechno. Starý „salakvarda" měl z toho náramnou radost; tu zahlédl Jiřík v koutě svůj starý cimbál, a jako by to na něj hodil, chytlo ho to a blázní zas. Vzal cimbál, začal hrát a zpívat, a teď tak chodí ode vsi ke vsi. Ale sám ďábel v tom cimbálu je, jen se Jiřík na něj podíval a už bláznil, a teď hraje ne jako blázen, ten cimbál [298] musí být očarován, výská, naříká a pláče, člověk zrovna trne při té muzice."

„A zpívá Jiřík zas?"

„No a jak, tomu selskému otčenáši už se od něho skoro všichni nazpamět naučili, zpívá ho každý. Ale co je pravda, to je písnička, z duše člověku mluví."

„Zná ten Skalák zpívat! někdy tak, že se smíchu nezdržíte, o panu vrchním, o mušketýru, inu o všech tam na zámku."

„Bůh ví, kde se to v něm beře."

„Sám si ty písničky snad skládá."

„Kde by se jich nabral. Ale je to podivný blázen."

„Podivný. Kdyby někdy zas tak nezaskotačil, myslil by člověk, že nám ho bůh poslal."

„Ten blázen vidí líp než my."

„A dobré srdce má."

„Co mu dají, rozdá zase skoro všechno, a pomáhá také dělat; tuhle v Radechovi pracoval kolik dní u chalupníka zadarmo. Starý musil do dvora mlátit, žena s houfem dětí měla nouzi, a ten blázen jim pomohl."

Tak a podobně hovořili po vsích o Jiříkovi, měli toho „dobrého, tichého a veselého blázna" všude rádi. Povážlivější kroutili nad nim hlavou a ukazujíce na čelo říkali: „Ten má tady!"

Zima tuhá a ostrá neulevila mnohým v robotování. Chalupníci a ti, kteří měli robotu pěší [299] a méně než tři dny týdně, museli teď v zimě zas pracovat v panských dvorech; ode tmy do tmy mlátili, ba ještě při světle, a za den těžké a namáhavé práce platili jim sedm krejcarů! A když nastala sobota, neodnesli celou mzdu, pan správec jim obyčejně polovičku strhl; byliť ubozí kontribuci nebo za obilí dlužni. Plhovský správec nebyl ale ani s polovičkou spokojen, strhoval ještě víc. Marně prosili i plakali, surový ten muž nedal se pohnout a vyplatil jen část krvavé mzdy! Všude vyslovujíce jeho jmeno proklínali jej.

Na „skalce" bylo zase smutno, Lidka zaslechla ty divné zprávy o Jiříkovi. Baltazar ji mohl potěšit, ale o všem jí nepověděl. To, co mu Jiřík před odchodem svým byl svěřil o svém bláznění, o svých zámyslech, považoval za posvátné tajemství. Lidce řekl toliko: „Nic si z toho nedělej, holka, má zdravý rozum, snad zdravější než my, musí tak jednat."

„Proč musí?" tázala se sama sebe a často dlouho o tom přemýšlela. Útěchou jí byla bible, kterou jí svěřil. „Vím, že ji budeš dobře opatrovat, je to mé bohatství."

Nastaly Vánoce. Lidka se vracela za jasné noci s Vaňkem ze vsi, kde na jitřní byli. Mráz byl tuhý, hvězdy se jiskřily, starý voják a mladá dívčice chvátali. Za vsí u starých javorů se zastavili; z jich stínu vystoupil Jiřík, cimbál na [300] ramenou nesa. Lidka překvapením zkřikla, Skalák radostně tiskl jí ruku.

„Nu, to je pro ni radostné nadělení," bručel Vaněk sněhem chrupavým ke „skalce" chvátaje. „Ti mladí mají horkou krev," myslil si, „ti třeba takovou noc celou prostojí, však by na stráži tak jim nebylo."

Jiřík s Liduškou volnějším za ním kráčeli krokem. „Tos dlouho na nás nevzpomněl, Jiříku."

„Každé chvíle, ale—"

„Kdybys věděl, co vše lidé o tobě povídají."

„Myslím si to, ale to všecko jednou přestane."

„Ah," vzdychla Lidka, „a kdy?"

„Až svou věc dokonám, pak, pak—" a zamlčel se vroucně na dívku pohleděv.

Po chvíli začala opět Lidka: „Co mám o tebe strachu! a co vlastně zamýšlíš? Zdá se mi to, ale ty nemáš tolik důvěry."

„Pamatuj se, cos mně v „olšinách", co na Turově řekla. Víš, co jsme vytrpěli; za to má být odplata, a pak chci, aby lidé byli lidmi a ne otroky."

Stanuli na vrchu, s kterého celou hornatou krajinu přehlédli. Byla celá sněhem zahalena.

„Podívej se, Liduško, hle ty vesnice, není ani jedné, ba není ani jednoho stavení, kde by šťastní lidé přebývali. Teď spí, zítra až procitnou, [301] budou žíti v bídě a v nouzi anebo v trampotách a velkém namáhání. A kdo ví, jak spí, a mnoho jich asi na lůžku ve starostech a v pláči se povaluje. A darmo naříkají a se modlí. A tam, ukázal v stranu, kde v dálce bylo vidět zámeckou věž, „tam ti mají všeho dost, hýří, utrácejí a odpočívají v prachových peřinách. To mají jen z toho utýraného lidu. A nejsou jako my všichni lidé smrtelní? Že sebe hájil a všech se ujmouti chtěl, musil otec můj na šibenici umřít. Máme odpouštět, máme se milovat, ale těm tam nelze odpustit. Oni neustanou, nepoleví, nemají citu, nemají srdce, a proto musí boží trest je zastihnout. Vidíš, až ti v těch vesnicích, po celém panství prohlédnou, povstanou všichni a budou volat: Jednejte po právu! a křik jejich se rozlehne a všichni jim porozumějí. Ten pyšný zámek náchodský a všechny zámky se zatřesou a páni poznají, že nejsme slepi a hloupi, že jsme lidé. Vidíš, to chci, o to se přičiňuji, a bůh mně pomůže. Musíme ale sami začít."

Tváře a zrak mladíkovy planuly. Liduška uchvácena upřeně hleděla na jeho ozářenou tvář. Tak mluvil blázen! Pak padla mu v náručí šeptajíc: „Bůh tě opatruj a posilni!" Jiřík ji horoucně k srdci přitiskl. „Již nebudu pro tebe plakat, budu se za tebe modlit. Ó že víc nemohu!"

„Zaplať bůh!" vzdychl mladík a srdce jeho bilo nadšením a radostí. V tom okamžiku doufal ve vše. Za chvíli octli se na „skalce". Užďan probudiv se vítal s radostí milého hosta. —

O novém roce sešli se Baltazar s Rychetským v Náchodě. „Což Jiřík, Užďane?"

„Je to tak, jak jste si myslil; není blázen, vám to mohu říci." A vypravoval mu vše.

„Hm," kýval Rychetský hlavou, „to jsou Skaláci. Bude mít kus práce, a nevím — snad toho nebude ani třeba. U dvora se prý jedná o zrušení roboty, a pak —"

„Jděte, kmotře, tomu byste věřil?"

„A kdyby ne, tedy nevím — jest Jiřík u vás? Od té doby, co nám tak dobře poradil a pomohl, u mne nebyl."

„Strojí se k vám, snad zítra ho uvidíte."

Oba sedláci opustili koutek, v němž stáli, a usedli k ostatním sousedům v krčmě u velkého stolu sedícím. O něco se přeli. „Avšak tu je Rychetský a Užďan!" zkřikl jeden. „Ti ho tam viděli!"

„Koho?"

„Knížete pána!"

„Ano, ano!" pravil Baltazar. „Viděli; šli jsme právě ze hradu, byl by nás málem zajel. Klusal na krásném bělouši vedle krásného kočáru, v němž nějaká hraběnka seděla. Všecko se na něm třpytilo!"

„To věřím! a ta hraběnka prý nebyla jeho žena."

„Toť se ví, cizí — ale to už u pánů tak je."

„A to tak! Letos prý dříve k nám přijede?"

„To je jedno, jeho úřadníci budou nás dřít jako jindy, u něho není dovolání."

„Ba, nejlépe by bylo, kdybychom tak udělali, jak tuhle bláznivý Jiřík u nás povídal. Vypravoval nám, že byl v Pořičí, Slavíkově, Pavlišově, Lipém, Slatině, zkrátka vyjmenoval všechny vesnice na panství, a že tam všude sedláci si řekli a si udělali, že na robotu nepůjdou. A také prý nešli; a teď se vám tolik smál, že se na zámku zlobili, kleli, pak že prosili, ale že se všemi sedláky nic svésti nemohli. Haha! Inu bláznovské myšlénky!"

„Kmotře, to ale měl pravdu," promluvil „salakvarda". „Kdyby to tak na celém panství a po celém království udělali, koukal byste."

„Na mou—! vida toho blázna! Kde je teď?"

„I toulá se ode vsi ke vsi, vždycky v nějakém statku přenocuje, všude ho mají rádi."

„Nejvíce ale bývá na Martinovské samotě, tam je jako doma."

Jiřík opustil brzo po Vánocích „skalku"; loučení tehdáž nebylo tak smutné jako předešle. [304] Odešel toulat se zas po panství, poučovat, rozněcovat lid.

Minula zima, nastalo jaro, obilí už bujně se v polích vlnilo a vrchnost z Vídně dosud nepřijela.

Kníže Piccolomini s mladou kněžnou chtěli záhy zjara do Náchoda přijet, učiněny jsou všechny přípravy, okenice přes zimu spuštěné otevřeli a do zasmušilých starodávných pokojů rozlehlého zámku vnikly zlaté paprsky slunce. Najednou zas přijel posel, že vrchnost přijede později, a tu se také páni úřadníci dověděli, proč mladý kníže tak dlouho ve Vídni mešká. Strnuli, nechtěli tomu věřit; ale pak jim napadlo, že tu již měsíc srpen, že tu vrchnosti posud není, že tedy tomu tak. Teď podvečer v panské zahradě o ničem jiném nemluvili. Robota měla být zrušena! Tedy prý pomýšlejí při dvoře ve Vídni na to, jak by sedlákům buď zúplna nebo částečně se uvolnilo. Úřadníci tomu nechtěli věřit, nedovedli si představit, jak by to bez roboty bylo. Myšlénka, že by sedláci mohli býti svobodnými, že by nemusili úřadníků se bát a před nimi se třást, popuzovala je. Mnohý z nich druhého dne se mstil na ubohých robotnících dávaje jim cítit, co je vrchnost a co robota.

Ve Vídni skutečně pomýšleno na zrušení poddanství. Nářky a prosby zaznívaly až u trůnu samého, nebylo možno je přeslechnout a veškeru [305] tu bídu přehlédnout. Jako loňského roku deputace z Náchodska, tak na jaře l. 1773 dostavilo se mnoho deputací selských ze všech končin království našeho před panovnici. Bědovaly, prosily všechny, nestranní a spravedliví potvrdili slova jejich. Dály se porady. Marie Teresie byla pro uvolnění břemen stavu selského, syn její Josef pro úplné zrušení. Ale byla tu ohromná překážka, mocná šlechta; zrušení roboty aneb umírnění jí rušilo privilegia. Šlechta je vtělené privilegium; natrhnutí jeho nebo částečné zrušení měla za zničení celé výsady, proto odporovala tuze.

Proto zůstal kníže Piccolomini ve Vídni, musel hájiti své panství.

Jednání se protahovalo, nastával podzim. Toho času zničen byl právě nepřítel společnosti lidské, zvláště lidu obecného, jesuité, společník šlechty. Z koleje pražské se už vystěhovali. Několik síní upraveno v kanceláře, z nich mělo vyjít potěšení lidu. V těch místnostech měla komisse zřízená změnit a upravit poměr poddaných k vrchnostem. Jesuité se vystěhovali, ale šlechta tu byla. Byla svornou, jednomyslnou. Sešla se, aby se poradila, jak by se hájit měla. Zvolena deputace, sepsán pamětní spis. V deputaci byl také mladý kníže Piccolomini.

Mužové prostých jmen v chudých halenách hájili lidské právo; ti pak, kteří vládli velkým [306] jměním a čítali mnoho předků, kteří zastávali dvorské i zemské úřady, byli jich protivníky. Konec zápasu bylo lze uhodnouti.

Páni tvrdili, že roboty poddanými konané jsou částí majetku, jejž i s půdou po svých otcích zdědili nebo za hotové koupili, že tedy zákonitým spůsobem jich nabyli, a že je mají v deskách zemských zapsány. Její Veličenstvo že při korunovací své přísahou se zavázalo, že zachová veškeré výsady a privilegia, jaké jim od králů českých dány a potvrzeny byly. Dokazovali, že by nová zařízení zemi více škodila než prospívala. Sedlák se stane svobodným, tak rozumovali, nebude míti tolik práce, za to ale více volné chvíle, kterou prozahálí. Vrchnost jeho tím pak velice utrpí. Poddaným je třeba dozoru, kázně, to vše pomine k jich škodě, budou-li povinností svých sproštěni. Tak se hájili.

Pověst o všem tom brzo zanešena do vzdáleného zákoutí náchodského. Ode vsi ku vsi šla radostná zvěst, že má býti to ohromné břímě s lidu svaleno. Nechtěli tomu věřit, jiní zas doufali příliš těšíce se na lepší časy. Jen povážliví vrtěli hlavou říkajíce: „Nevím, nevím!"

Císařovna a královna Marie Teresie tak snadno nepovolila stavům žádajíc, aby dovolili změnu poměrů mezi vrchností a poddanými. Stavové, kteří ne příliš pečlivě hájívali právo [307] a dobro království hledajíce přízeň u dvora, tu si opposici dovolili, hájiliť sebe.

„Potomci naši vyčítat by nám musili, že jsme práva po předcích zděděná tak snadno zrušiti dali!" volali.

Mezi předními rozhodnými obhájci práva stavovského byl mladý kníže Piccolomini.

Jiřík ustal na čas ve svém podniknutí. Lid dlouhou porobou otupěl, nebylo snadno jím pohnouti, pozbyl odvahy a důvěry v sebe. Teď před ním kmitala se bludička — naděje, na tu hleděl, za tou se pustil, doufal v pomoc „s hůry". Mnozí již výše vypnuli hlavu u přítomnosti úřadníků, i slovy odporujíce; ti pak se mstili, jho roboty proti právu utužujíce. Nenávist lidu proti nim se zmáhala.

Minul podzimek, mizela zima. „Až z jara! až z jara! už to přijde!" — „Už dojednali. Císařovna se nás ujala!" — „Je vyhráno! Robota je ta tam!" — Tak se mluvilo, jen Jiřík mlčel. Nedoufal ničeho, nevěře „pánům". Přemýšlel, jak to bude dál. „Lid bude zklamán ve své naději, snad to jím otřese, nastane pak doba příležitější." Býval teď častěji na „skalce", pomáhal v práci; anebo zdržoval se v Martinovské samotě. Na mladé manžele Jeníka a Marii mohl spoléhat.

Na zámek náchodský došla zpráva, že kníže ku konci dubna přijede; byloť dojednáno. Sníh roztál, toužené jaro nastalo.

IX. Generale.

Nastaly práce v polích, zas už správcové rozkazovali sedlákům dílo na panském jako jindy: podruh a podruhyně pěší roboty 13 dnů, chalupník platící 53 kr. kontribuce 26 dní, kdo do 2 zl., ten týdně 1 den roboty pěší, kdo 7 zl., ten 2 dni, kdo přes 9 zl. kontribuce platil, ten 3 dni týdně pěší měl roboty; kdo míň než 14 zl., s jedním hovadem týdně 3 dni, kdo přes to, ale méně než 28 zl., s 2 hovady týdně 3 dni, pak od sv. Jana do sv. Václava pěší roboty jednou osobou; kdo méně než 42 zl., ten s 3 hovady týdně 3 dni a v naznačený čas pěší roboty 1 osobu týdně 3 dni; kdo víc než 42 zl. platil, ten posílal na panské 4 hovada týdně 3 dni, pak od Jana do Václava měl pěší roboty 1 osobu týdně 3 dni.

Toto břímě na jaře r. 1774 zas uvalovali na lid, jenž byl doufal a se těšil, že ho konečně zbaven bude. Mnozí již proto otáleli, odmlouvali; odpovědí na to byla šatlava a listina, jež mysli všech pobouřila. Bylo to generale, vydané dne 21. Měsíce dubna. Na zámku páni úřadníci s radostí ten zákon vítali, jenž ustanovoval, aby do konečného vynešení všecky povinnosti dle řádu starého se vykonávaly. Rychtářům [309] jej ukázali upozorňujíce na místo „dle starého řádu" a poručili, aby po vsích nejvyšší ten zákon všem oznámili. Na kanceláři byl vyvěšen, tam mnozí chodili se přesvědčit. Ano, stálo to tam: „dle starého řádu", jak to jindy bývalo.

Bylo to hrozné sklamání! Jedni svěsili smutně hlavu a tesklivý povzdech vydral se jim z prsou, druzí zatínali pěstě. Jen málo bylo doufajících, kteří ukazovali na slova „do konečného vynešení".

„Bloudi, což nerozumíte? Omázli to medem, aby to tak odporné nebylo. Ó ještě pány málo znáte!" — „Císařovna prý chtěla, ale páni u dvora všechno zkazili." — „A náš Piccolon prý nejvíce tomu bránil." — „Proto loni nepřijel ani na panství." — „Měl ho tenkrát Skalák utlouci." — „Což on ví, co to je být poddaným." — „Za zvěř nás má."

Nejen po Náchodsku, ale i po okolních panstvích tak se dálo, lid byl rozhořčen. Baltazar Užďan uhodil pěstí na stůl, když o tom zaslechl, nechtěl tomu ani věřit. V tom zaslechl na silnici dusot koňský; vyhlédnuv viděl lipami kmitnout se jezdce, jenž silnicí tryskem uháněl; nepoznal ho. A již také vstoupila do světnice Liduška.

„Kdo to byl?" Teď teprva si všiml, že Liduška je celá zardělá.

„I ten plhovský správce," a utírala si zástěrkou roztomilou bradičku.

„A což, mluvil s tebou?"

„Zahlédl mne, že nesu vodu, zarazil a zavolal na mne. Já dost nerada — vzal džbánek, pil a tu se díval na mne, až po mně mráz přešel; pak se mne ptal, čí jsem, zdali tu sloužím, potom se ušklíbl a povídal: „Dekuji, panenko," a štípl mne do brady svými studenými, kostnatými prsty. Brr!"

„I ten dareba!" zahromoval Baltazar. „,Skalka‘ mu nesvědčí, ať se nezmýlí!" hučel hrozivě.

V srpnu v neděli odpoledne sešlo se ve Rtyni na rychtě několik mužů. Byli to nejčelnější z vesnic panství náchodského. Zasedal ve schůzi té také Jiřík Skalák, jehož cimbál kdesi v koutě odpočíval; s ním odložil škrabošku bláznovskou. Mohl se ve shromáždění tom ukázat, jakým byl, mohl mužům těm důvěřovat. Seznal je na svých potulkách a svolal je s přivolením Rychetského. Nyní arci snadno přemluvil svobodníka, že po vydání generale k návrhům jeho se naklonil. Jiřík maje na své straně toho muže, doufal v pravý zdar, bylť Rychetský po panství znám a vážen.

Baltazar Užďan seděl mlčky v koutku; právě domluvil, při čemž znova se rozhněval. Vypravoval totiž, jak správce plhovský mu vzkázal, aby mu poslal to děvče, co na „skalce" má, za chůvu. Starý hospodář věděl, co pan správce s „chůvou" zamýšlí. Však si počká, než ve dvoře Lidušku uvidí. Již jednou vyproštěna byla z osidel, podruhé sama do nich nepoběhne, nedá ji, a kdyby statek na to měl padnout. Nejvíce popudila zpráva o tom Jiříka. Ten nyní vykládal, že nastal svrchovaný, vhodný čas, aby se lidu pomohlo. Pověděl o všech útrapách, jež na cestách svých seznal a jež druzí také znali, že všechny mírné prostředky jsou marny. Čím více lid bude trpět, tím více na něj budou nakládat; opřít se musí, zvláště teď, že zajisté všichni nebo velká většina půjdou na daný hlas. „Sejdeme se všichni, celé vsi, celé panství před zámek ozbrojeni a budeme žádat narovnání. Ohlásíme, že nebudeme dotud platit a robotovat, dokud se s námi nevyrovnají. A užijou-li násilí, máme také zbraně," navrhoval Jiřík.

„Se zbraní přijít nesmíme," odporoval Rychetský. „Odepřeme robotu, musí se s námi narovnat; se zbraní začínat nesmíme."

„A uhodí-li na nás?"

„Budeme se bránit.“

„Jen budou-li všichni s námi?" ptal se jeden z rolníků.

„Donutíme je, a pak nám jiní pomohou," odvětil Jiřík.

„Kteří?"

„Z Policka, znám to, také to tam vře, i za horami v Němcích na Broumovsku."

„Tři panství, to by už vydalo! A kdy začít?"

„Hned," odpověděl Jiřík; „kujte železo, dokud je horké."

Tomu odporoval Rychetský i ostatní mimo Baltazara, jenž mlčel. Nývlt navrhoval, aby se čekalo nějaký čas ještě, vyplní-li se slova generale „do konečného vynešení", a pak aby se vyjednávalo s polickými.

„To můžeme ihned," pravil Jiřík a vyšel ven. Za chvíli se vrátil a s ním přišel muž, jenž byl dosud před rychtou pod lipami seděl.

„Tu je Dostál z Máchovské Lhoty, ten vám o tom lépe poví než já."

Dostál, vysoký to hubený muž s jiskrnýma očima, usednuv jal se vykládat, jak na Policku, zvláště na Broumovsku mezi Němci lid je nespokojen a že už pomýšlí násilím si pomoci. „Kdybyste také tak mínili, bylo by pro vás i pro nás líp; dva více zmohou než jeden."

Návrhy jeho byly ochotně přijaty, Rychetský ale dodal, že tak důležitou věc není možno beze všeho začíti, že je třeba úrady; proto navrhoval, aby se ještě počkalo.

„Tedy dobře," mluvil Dostál. „Počkáme; mezitím to přezvím a vyjednám s Němci, mám je blízko, a pak ostatní dojednáme."

„Jiříku Skalákovi můžete vše svěřiti, ten bude naším prostředníkem," navrhoval Nývlt.

Pak zasedli ke stolu, na který Rychetská nápoj a jídlo snesla. Jiřík, jenž dříve již byl na cestách svých o Dostálovi slyšel a pak jej seznal co muže, jakého hledal, seznámil se s ním; chytrý horák ale nevěřil úplně bláznu; a teprva dnes, když ho zavedl ve sbor mužů po okolí známých, uvěřil úplně. Odcházeje stiskl Jiříkovi ruku a pravil: „Tedy na brzkou shledanou ve Lhotě!"

Teprva cestou, když s Baltazarem na „skalku" se ubíral, dal se Jiřík do hovoru o Lidce a o správci.

„Co si počneme?" tázal se Baltazar.

„Do dvora nesmí."

„A ona chudinka o tom ničeho neví."

K večeru přišli oba mužové na „skalku"; na dvoře bylo ticho, ani hlásek se neozval. Jiřík ohlížeje se divil se, že Lidka dosud nevyběhla, aby je uvítala jako jindy. „Co to je, snad neodešli všichni dolů do vsi?" divil se hospodář.

Vstoupivše do světnice plni úžasu se zastavili; uzřeli několik židlí překácených, stůl byl s místa svého pošinut a v koutku u ohniště seděla stará Bartoňka plačíc.

„Co se to děje?“ zkřikl Baltazar tuše věc nemilou.

Stařena uzřevši hospodáře dala se do hlasitého pláče a naříkání, jímž zaznívala slova: „Je pryč! je pryč!"

„Kdo? Lidka?" tázali se kvapně oba mužové.

„Lidka," naříkala stařena. „Odvedli ji."

„Cože, odvedli?" zkřikl salva guardia. „Nech pláče a povídej, co se tu stalo!" poroučel.

Trvalo to hodnou chvíli, než pověděla Bartoňka, že dnes odpoledne odešel Vaněk do vsi a Lidka že seděla venku pod lipami. Tu přišli dva cizí mužové, jeden jako dráb, a poroučeli Lidce, aby s nimi do dvora šla. „Děvče prchlo do světnice, bránilo se, já také pomáhala, ale ti chlapi stáli na svém, že Lidka je sirotek, že nemá rodičů, že patří tedy do zletilosti své vrchnosti. Povstal boj, mnou smýkli sem do kouta a já nemohla se už sebrat a musila jsem se dívat, jak mou Lidušku vzali a do dvora na službu odvedli. O můj bože!" plakala usedavě.

Baltazar a Jiřík strnuli, starého dragona zmocnil se hněv tak, že jal se prudce po jizbě přecházet a lát. Za chvilku náhle se zastaviv zvolal: „Kde je Vaněk! ať ustrojí Medušku! Já jim ukážu, čí ta holka jest."

„Kam chcete, pantáto?" ptal se Jiřík, jenž tu s čelem zamračeným stál.

„Kam chci? Kam jinam než do dvora. Lidušku musím přivést, a kdyby —"

„Pantáto, hned jsem také na to pomyslil, ale nejde to."

„Tak, tos pěkný hoch, a ty ji máš —"

Jiřík, ačkoli událostí tou nemálo rozechvěn, zachoval přece rozvahu. Vykládal Baltazarovi, že by se mu jen ve dvoře vysmáli, že by ho snad bičem vypraskali a že by jen Lidušce uškodil.

Po dlouhém rozmlouvání, když první nával Baltazara přešel, konečně uposlechl. „Ale co budeme dělat? Tam ji v té peleši hříchu a hanby nenecháme?"

„O to se vy nestarejte, já ji přivedu, vy nesmíte ani prstem hnout. Však na „skalce" nebude jista, odvedu ji na Martinovskou samotu, tam v tom koutečku ji tak hned nenajdou, a zatím — "

Plačíc prosila Bartoňka, aby ji tam nenechávali, že by se utrápila. „Ó mé zlaté, jediné dítě!" naříkala.

„Ještě dnes doví se, že o ni se staráme v její neštěstí a že co nevidět ji vysvobodíme."

„Jak to?"

„To nechte mně, však se toho dozvíte. A teď s bohem; nastává večer, k plhovskému dvoru je hezký kus cesty; Lidušce nedám ani vlas zkřivit, anebo —" oko jeho zaplálo a pravice jeho zvedla se hrozíc. Kvapně odešel.

Nastala noc. Baltazar chodil po jizbě hluboce zamyšlen.

X. Sirotčí služba — Začátek.

Ačkoliv již podzim nastal a v hornaté krajině náchodské studený vítr zavíval, neodjel jako obyčejně kníže Piccolomini do sídelního města. Bylť letos pozdě na zámek přijel churav a vysílen. Tu ve klidném, pohorském zákoutí zotavil se ponenáhlu a nabyv sil chtěl užiti radostí venkovských, pokud možno bylo. Pomýšlel na velkou honbu a rozeslal četná pozvání šlechtě okolní.

Honba a radovánky s ní spojené měly být jakýmsi oslavením vítězství, jehož dobyla šlechta. Většina pozvaných slíbila, že se dostaví.

Bylo k polednímu. Josef Parille Piccolomini dnes pozdě vstav odstrčil právě koflík, z něhož byl šokoladu srkal. Tu ohlášen mu bývalý komorník jeho, nyní správce plhovský. Byl ihned předpuštěn, což stalo se vždy, kdykoliv za rozmluvu s knížetem požádal. Správce hluboko se ukláněje vstoupil. Kníže otázav se ho milostivě na rozmanité věci ptal se konečně: „Co nového?"

Věděl, že zajisté správec s nějakou novinkou přichází.

Bývalý komorník vypravoval, jak náhodou se dopátral, kdo ono děvče bylo, jež kníže na honě před třemi lety potkal a na něž snad upamatovat [317] se ještě ráčí, a že je má i u sebe. Kníže udiveně pohlédl na správce, jenž dopověděl, jak se jí zmocnil, že k ní poněkud práva měl. Dovolil si upozornit, že snad její bába nebo hospodář ze „skalky" budou jí se domáhat, že snad i k Jeho Jasnosti přijdou.

„A je dosud hezká jako tehdáž?" ptal se Piccolomini.

„Snad ještě hezčí, Jasnosti, rozvitá růže, právě nejplnější, nejhezčí." A ústa správcova se roztáhla, chtěl se usmát.

„Nuže dobře, ať přijdou," usmál se kníže. „Ale připomeň mne na ni teprvé až po honu, rozumíš?" Komorník byl milostivě propuštěn.

Tou dobou přihrčelo na nádvoří zámku několik kočárů. Kolem největšího a nejpohodlnějšího shrnulo se služebnictvo a pomáhalo dvěma damám z vozů. Jedna z nich byla stará, vážná, s chladným a vznešeným obličejem, druhá mladá a krásná. Byla to sestra knížete Piccolomini, jež s tetou svou ze sídelního města přijela. Dostavila se ke slavnosti a radovánkám dříve než ohlásila, chtěla bratra a švakrovou, mladou kněžnu, překvapit. Obě dámy odebraly se do zámku, za nimi služebníci a komorné. Teprvé teď dověděl se kníže o příjezdu dam i vyšel jim vstříc.

V tu chvíli přicválal do zámku jízdný posel z krajského města Hradce nad Labem a seskočiv [318] se spoceného koně chvátal přímo do kanceláře, kde panu vrchnímu balík listin odevzdal. Pan vrchní rozdělav ho našel velký počet listin tištěných ve formě patentů. Vzal navrchu ležící, zadíval se upřeně a udiveně na listinu, pak jako u vyjevení ohlížel se po písařích, kteří brky ohryzujíce na svého principála hleděli. Vrchní přehlížel rychle tištěné řádky, bylo vidět, že obsah velice na něj působí. Pak mrštil osudným papírem o stůl, načež chvíli přecházeje po kanceláři klel a huboval. Utišiv se konečně vzal listinu a odešel ke knížeti. Ten právě byl přišel od svých hostí, kteří do svých pokojů se odebrali. Byl mysli veselé, sestra jeho, spanilá Anna Viktoria, byla jako vlašťovička radostnou dobu rozkoše ohlašující. „Co nesete?" ptal se vlídně vrchního.

Mlčky, hluboko se ukloniv podal vrchní mladému pánovi došlý list. Přibledlá tvář Piccolominiho se zasmušila, když dočet listinu pustil ji na stolek. „Proklatě!"

„Co mám činit, Jasnosti?"

„Přijďte zítra!" odbyl ho zkrátka kníže.

Direktor odešel.

V kanceláři zatím páni kancelářští přehlíželi došlé listiny; jedna byla jako druhá, stejného obsahu, jen že většina v jazyku českém. Bylo to od vlády zemské zaslané „regulativum" čili pravidlo, kterým prozatímně roboty spořádány [319] býti měly. Tažní robota měla býti skoro táž jako dříve, ale pěší roboty byly o polovici zmenšeny.

„Tedy přece!" vzdychl kancelářský.

„Což to, ale dole ta poznámka!" pravil druhý a četl, že ostatně robotníci se o spůsobu povinností svých s vrchností dohodnouti mohou, dále aby toto regulativum ve všech kancelářích bylo vyvěšeno a po jednom výtisku do každé vesnice na panství rozesláno.

„A tohle se má těm chámům dát číst?"

„— dohodnouti mohou," slabikoval vážně znova druhý písař.

„Zbláznili se tam nahoře?" zvolal direktor mezi dveřmi vida podřízených svých strnulé tváře.

Liduška žila v zajetí ve dvoře plhovském. Byla jako u vidění, když ji odváděli z milé „skalky", pak se jí zmocnil hněv. „To je msta, to vlastně má trpěti strýc," myslila. „Ale kdyby se mnou něco obmýšleli?" Zachvěla se, pak ale odhodlala se v duchu svém: „Ať si přijde, zmýlí se, strýc a Jiřík mne tu nenechají!" Ta myšlénka ji sílila. „Jak se leknou, až mne na „skalce" neuvidí."

Přivedli ji před správce; ten jí vyložil, proč tu je, že už dávno tu měla být, že co sirotek patří vrchnosti.

„Ale vždyť nejsem sirotek, mám babičku a strýc Užďan mne přijal za vlastní," odporovala statečně.

„To by mohl každý říci. Buď ráda, že jsi tu, na „skalce" ti tak nebylo, jak se tady míti budeš." Uvedl ji ku své manželce, jejíž děcko měla opatrovat. Paní správcová ji přijala nevlídně.

První noc strávila Liduška bdíc v komoře jí vykázané. Okénko bylo zamřižované, jím bylo vidět na malý kus nádvoří a strmou zeď dvůr obkličující. Slyšela rachotit závory a zámky, zavírali, pak slyšela štěkot psů odvázaných. Pobíhali dvorcem hlídajíce. Strašní to ponocní, nebylo vyváznutí. Kdyby i ven se dostala, psi neznámou by nepustili, a jak přes tu strmou zeď?

Měla tu plná tři leta sloužit! A obmýšlí-li s ní správce něco — zpomněla si, jak ji vzal za bradu, viděla znova jeho lesknoucí se oči a zachvěla se.

Venku na dvoře šuměl vítr noční ve stromech. Náhle — slyš! — Lidka nachýlivši se k oknu naslouchala dech tajíc. Za zdí ve tmě noční zazněl zpěv:

„To on! Jiřík!" zajásala dívka. Vzchopila se prudce, jako by mu vstříc spěti chtěla. Psi strašlivě zaštěkali kolem zdi pobíhajíce, a zase zazněl zpěv, až po chvíli se ztratil. Lidka stála uprostřed komory majíc ruce sepjaty; srdce jí radostně zabušilo. „On přišel dáti znamení, že se o mne starají, že mne vysvobodí. Ó zde mne nenechají." —

Míjel den po dni, Lidka nastoupila službu. Viděla čeledíny i děvečky dvorské těžkou práci vykonávat, ona pak jen chovala, kolíbala děcko pana správce, pomáhala v domácnosti. Viděla, jak na ni čeládka divně pohlíží, bolely ji pohledy tyto. Vyhýbali se jí, správce si jí mnoho nevšímal; však Lidce neušlo, že časem divně na ni pohlíží, a bylo jí při tom jako na „skalce", když mu vody podávala. O „skalce" nezaslechla Lidka ani slovíčka. Bylo jí už teskno, a marně se ohlížela, kudy by prchla; byla tu jako v pevnosti.

Po mnoha dnech zasvitl jí paprsek naděje. Když totiž za jasného odpoledne pod kaštany na dvoře děcko správcovo chovala, přistoupila k ní stará šafářka řkouc: „Jiřík a vaši ze „skalky" tě pozdravují." Děvče zpočátku se leklo, pak radostí se zardělo. „Neboj se," pokračovala stařena. „Tady tě nenechají, zatím budu já tě hlídat. Však pozor, ať nikdo se toho nedoví." A již kráčela dál.

Lidka plna úžasu hleděla za stařenou, jež brzo ve stavení zmizela. Chtěla na ni křiknout, aby se jí zeptala, však zpamatovala se. Přemýšlela o tom celý den a pozdě do noci; bylo jí veseleji, věděla, že se o ni starají.

Jiřík to skutečně byl, jenž oné noci u dvora zpíval, aby Lidce znamení dal a ji potěšil. Obcházel potom častěji dvůr, aby jej ohledal, dále však se nesměl pustit. Přesvědčil se brzo, že nelze tam vniknouti tak snadno. Bližších zpráv nabyl na Martinovské samotě; znalť Jeník dvůr dopodrobna a znal se také se starou šafářkou, svou tetkou. Tu se mladý Skalák dověděl, jak se Lidka má, že dosud neutrpěla ničeho; zprávu tu také zanesl na „skalku" a nemálo starého Baltazara a Bartoňku potěšil. Prostřednictvím Jeníkovým došel také Lidky onen milý, jí tak podivný vzkaz.

Jiřík byl nyní na rozcestí. Milou jeho mu mocí vzali, co měl počít? Měl nejprvé ji osvobodit? Ale v díle započatém bylo třeba rychle pokračovat. Hrálo mu to v každé žilce, zpomněl-li, že by surový správce mohl to milované, čisté děvče zneuctít. Přemítal dlouho, myšlénky to byly traplivé. Tak seděl jednoho odpoledne pod lipou na mezi u cesty vedoucí ke Rtyni. Tvář skryl do rukou, přes které jeho tmavé kadeře s čela padaly; u nohou mu ležel cimbál. Po polích vál podzimní, studený vítr. Skalák [323] zpomínal na Lidku a na svůj úkol, ve hlavě motaly se mu myšlénky jako mušky nad řekou, však nemohl tu pravou zachytit. Tu se ho kdosi dotkl; Jiřík vztýčiv hlavu spatřil Dostála z Máchovské Lhoty.

„Ah, Dostále, už jsem k vám chtěl doběhnout."

„Však jsi skoro zapomněl, ale vím proč, odvedli ti holubičku."

„Už víte? Tedy musíme začít."

„Proto?" tázal se Dostál a usmál se.

„Ne i ano; jest už nejvyšší čas, kníže je dosud tu, zima přijde co nevidět, on odjede, a on tu musí být."

„Můžeme začít, u nás to snad půjde."

„Ale Rychetský odkládá až do jara, a to víte, na Nývlta dají."

„Hm, to je chyba." A zas Dostál se usmál.

Jiřík sklopiv hlavu mlčel chvíli; najednou vyjel: „Kmotře Dostále, my ho donutíme. Pravil jste, že u vás to možno, začněte vy, a my tady budeme nuceni. Škoda," dodal táhlým hlasem, „myslil jsem vždy, že my tu nejprvé začneme. Až uslyší tady, že je Broumovsko, Policko vzhůru, pohne je to, vím, vstanou, shrnou se jako včely, i rozvážný Rychetský nebude váhat, a pak se poženeme tam," mluvil vždy u větším zápalu, „k pyšnému zámku a" — tu na chvilku se zamlčel, „ano, osvobodíme se a ji také."

„Jak?"

„Jak? Obklíčíme dvůr, musí nám ji vydat, a ne-li —" Jiřík vyskočiv stál vzpřímen proti Dostálovi, jenž pokyvuje hlavou tu seděl. „A proto musíme co nejdříve začít, kdo ví, jak do jara bude, a až nastane práce v polích, ať jsou všichni bez roboty, svobodni!" Jiřík planoucím okem hleděl po pohorské krajině.

„Ano, máš dobře, Jiříku. Myslím, že už ani Rychetský nebude váhat. Snad už četl také ten nový rozkaz, regulativum?"

„Regulativum?"

Dostál vypravoval Jiříkovi o této listině a odříkal mu ji do slova. Mladý Skalák žasl.

„Pěší roboty slevují polovici a můžeme se dohodnout," hučel po chvíli upřeně na cimbál pohlížeje. „A chtěli všechnu robotu zrušit. Polovice — to není možno!" zvolal najednou prudce. „Šidí nás, to není možno! Tím není pomoženo nikomu, tím by málo zlepšili. A chtěli prý celou robotu zrušit! Dostále, v tom je šibalství."

„To jest má řeč, pojď na rychtu."

Jiřík vzav cimbál kráčel polní cestou vedle velkého Dostála ku starodávnému dvorci svobodníků rtyňských.

„Můžeme se smluvit, ano, budeme se smlouvat!" zvolal Jiřík. „Smlouvat, jen že neslevíme a nepolevíme."

Pod lipami na vršíku zastali Rychetského s baťnovským rychtářem. „Jako na zavolanou!" [325] volal z daleka na příchozí. „Jen pojďte, pěkně jsme se tu sešli, nevyhlížel jsem nadarmo," a stiskl Dostálovi i Jiříku srdečně ruku.

Ve velké jizbě staré rychty bylo plno. Na lavicích u zdí neb u stolů seděli mužové selští různého věku; mnozí stojíce uprostřed jizby živě hovořili. Šumot mocnější se jizbou rozlehl, když Rychetský Dostála a Jiříka uvedl. Byli tu rychtářové skoro všech vesnic celého panství. Dnes v neděli byli se na zámku sešli, tam čtli ono regulativum, jež jim hlavu pomátlo.

Nývlt ukázal na Dostála a Jiříka. „To je ten blázen, však ho znáte, je to Skalák. Teď víte, jaký to byl blázen, vidíte, co učinil! Je to syn Mikulášův!"

Jiřík stál uprostřed jizby, kolem něho skupili se mužové. „Syn Mikulášův!" — „Ten nás chtěl osvobodit." — „Snad se to zdaří jeho synu!"

„Čest památce starého Skaláka!" zvolal starý bělovlasý rychtář podávaje synu jeho svou pravici; tak učinili všichni upřímně a vroucně.

Jiřík byl dojat, byl první okamžik beze slova. „Sousedé, samotný člověk nesvede ničeho," pravil konečně; „musíme se spojit, všichni za jednoho a jeden za všechny."

Nastala rozprávka o listině, kterou každý rychtář do své vesnice nesl. Rychetský rozloživ svůj exemplář četl znova.

„Smluvit — vida, to je podivné," prohodil radechovský rychtář.

„Ano, smluvíme se," dodal Rychetský.

„Jak?" ptalo se několik mužů najednou.

Tu vyložil svobodník rtyňský umluvený plán. Nechť na dané znamení rychtářové s muži obce své se sejdou, spojené zástupy měly pak hrnout se k zámku, kde budou páni donuceni vyjednávat.

„A nebude-li kdo chtít?"

„Musíte ho donutit!" zvolal Jiřík. „Neděláme to pro sebe, ale pro všechny, tedy všichni musí jít."

„Z každého stavení aspoň jeden," navrhoval Nývlt. To přijato jednohlasně.

„Milí sousedé, ono je to dobře," mluvil rychtář ze Žernova za uchem se škrábaje, „a já jsem proto; ale což když vrchnost nebude chtít a když zavolá z Hradce vojsko na nás; vždyť je to vlastně rebelie."

„To je rebelie, žádáme-li svou věc?" odporoval mladý Skalák. „Nejsme my lidé jako páni? máme na ně otročit a dřít?"

„I hovado se brání, bijete-li je," dodal Nývlt.

„A pak kdož ví, jak to s tím patentem je!" pokračoval Jiřík. „Však se dobře pamatujete, že chtěli u dvora robotu zrušit, jen že páni, a hlavně náš, to překazili. Tak se povídalo, ale tenhle patent slevuje něco; proč by teď najednou [327] slevovali, když vyhráli. A pak ještě smlouvat! Jsem mládě proti vám, sousedé, jste zkušenější, ale myslím, že vám to také bylo podivno. Tenhle patent není pravý, císař pán zajisté podepsal něco jiného, ale tam na kanceláři to zatajili a dali nám tohle jako náhradu. A tím se máme spokojit?"

Chvíli panovalo ticho, všichni hleděli na mladého muže, jenž stoje uprostřed držel regulativum v pravici nad hlavou. Dostál a Rychetský kývali hlavou, nastal šum, pak hluk. „Má pravdu." — „Dobře mluvil." — „Mně se také tak zdálo." Tak a podobně zaznívalo světnicí.

Nyní ujal se slova Rychetský; vyložil, že nechtějí rebelii, že to také žádná nebude. Nechtějí plenit, drancovat a zabíjet; domáhají se jen svého práva. Nechtějí nikomu ublížit, sobě že ale také uškodit nedají. Ukázal, že nejenom na Náchodsku, ale i všude jinde tak se děje.

Tu pokročiv Dostál do středu jal se vykládat, jak to na Policku a Broumovsku je, a navrhoval spolčení se. To všichni uznavše ochotně přijali. Nývlt navrhoval, aby každý rychtář ve své vsi tak působil, že snadno lid přesvědčí. Ustanoveno i znamení, o čase nastal malý spor. Jiřík žádal, aby se začalo možno-li hned. Proti němu byla většina vážných sousedů, i Rychetský k nim se přidal. Ustanoveno, že ještě se tu jednou sejdou.

„Ano, tu se sejdeme, tu je nejpříhodnější místo, tady bude naše guberno," prohodil mladý rychtář zbečnický.

„Ano guberno, a Rychetský nás všech guberno!“ zvolal rychtář poříčský.

„Guberno! guberno!" volali rozjaření sedláci.

„Ano, milí sousedé, ale musíte stát při mně, zvláště ti tu," a Rychetský chopil za ruku Dostála a Jiříka stojící po jeho boku.

„Budeme! budeme!" volali všichni.

„Pán bůh nám pomůže! je to svatá, pravá věc!"

Tu otevřely se prudce dvéře. Do jizby vstoupil kvapným krokem starý Baltazar Užďan. Tváře jeho rděly se od prudké chůze. U dveří se zastavil. Radostný šum a hukot uvítal vysloužilce u všech oblíbeného. Rychetský a Jiřík k němu spěchali.

„Sněmujete?" zvolal Baltazar, „a zase sněmujete? Ó nechte řečí a pojďte, já vás povedu. Jak dlouho se budeme ještě radit? já jen jednu radu mám: pojďte, dokud nás neutlačí a neumoří."

„Co se stalo?" tázal se jeden přes druhého.

„Co se stalo? však to dobře víte, okrádají, drou nás. I dceru mně vzali, a když se jí dovolávám, tropí si ze mne, člověka šedivého, blázna." Poněkud se utišiv vypravoval, že již po třetí byl u knížete žalovat na správce, jenž Lidku odvedl, vždycky že odbyli ho a určili jiný [329] den audience; dnes že ho zhurta odbyli, aby už neobtěžoval knížete, že ho nechce přijmout, že správce po právu jednal. „Přišel jsem o radu a pomoc," pokračoval, „chtěl jsem vám, Rychetský, domluvit, že dozráli ti na zámku. Sousedé, dejte se týrat, já se nedám. Nepomůžete-li, pomohu si sám, i kdybych při tom zašel, jako že jsem třicet let sloužil v armádě."

„Já s vámi!" zvolal rozechvěný Jiřík.

„My s vámi všichni!" volali sedláci.

Ustanoveno tedy, že se brzo sejdou, jakmile Dostál zprávu podá. Jiřík na něj pohlédl významně, Dostál kývl hlavou, že rozumí.

„Pak si ujednáme, jak a co, všechno dopodrobna; zatím jednej doma každý, jak může."

„Bůh nám dej štěstí!" pravil stříbrovlasý rychtář a všichni po něm slova ta vroucně opětovali.

„Bude-li co, dám vám všem vědět, Jiřík všechny zprávy roznese," pravil Rychetský. „A tu, sousedé, se podepište, že při všem stojíte a souhlasíte." Vytáhl ze stolu papír, inkoust a péro.

„Guberno napřed!" Rychetský podepsal.

„Podepište mne, já budu jinde jinak psát, bude-li třeba!" zvolal Baltazar a namaloval nad své jmeno Rychetským napsané tři křížky.

Jeden po druhém psal na vyložený arch své jmeno aneb i maloval křížky.

„A což vy, Řeháku slatinský, budete poslední?" zvolal Dostál.

„Nač se tlačit, místa dost," odvětil klidně Řehák oči přimhuřuje.

„Podepsáno!" zvolal po chvíli Nývlt a vzav listinu četl, že se všichni slovem a rukou zavazují státi při sobě věrně, aby obhájili stížený stav selský. Ten, jehož jmeno bylo čteno, postoupiv podal Rychetskému ruku; tak to učinil jeden po druhém.

Venku se ozval dusot koňských kopyt; sedláci viděli jezdce v brunátném sametovém kabátě, na němž zlato se třpytilo. Klusal po boku dámy, jež na krásném bělouši jela.

„To je knížete sestra."

„A ten muž?"

„Nějaký host na zámku; přijede jich prý mnoho, bude tam nějaká slavnost."

„My také budeme míti slavnost," hučel Jiřík, jenž mlčky u okna stál.

„A hle, tu je sám."

Bylo vidět knížete, jenž kus za sestrou sprovázen komorníkem zvolna po silnici k lesu jel.

„Jedou s procházky. Ale jen se podívejte, ten vyhlíží!"

Tvář knížete byla bledá, chorobná.

„Ten by vám, „salakvardo", sotva na koni stačil," pravil jeden ze sousedů.

„Jako moucha by padl," dodal jiný.

„Ba kéž by pokapali jako mouchy!" ozval se hlas vzadu.

XI. Bouře.

Země utuhla, sníh napadal. Na zámku bylo ticho; slavnost, na niž se připravovali, byla zmařena. Po lesích panství náchodského nezaznělo veselé troubení rohů, štěkot psů a lovců pokřiky, hosté se nesjeli. Kníže ochuravěl, byl mrzut, sláb, nemohl z pokojů vycházet, nudil se. Na cestu do hlučného města sídelního nebylo možno pomyslit. Na krátkou dobu přijel mladý Kolloredo a markýz D'Herbois.. Kolloredo brzo odjel a jen zábavný, veselý Francouz zůstal. Kněžna, kníže, jeho veselá sestra a d'Herbois tvořili společnost. Markýz vyrážel a bavil všechny, zvláště bledého knížete. Tomu vyprávěl všechny historky a skandály znamenitější, jež se ve Vídni udály. Oznámil mu, že von Strerewitz se vdala. Vzala si nějakého starého radu. Vyprávěl, jak tento žárlí, že ale mladá paní dovede přece nenucené bavit.

„Vy byste mohl o tom vyprávět," pravil kníže s úsměvem. „Zpomíná také na vás."

„Ale slečna Salé! ta bude zas divy tvořit; zajisté mne očekává — ó ta tančí! A tu v tom proklatém zámku jako na poušti, ah!" sténal a narovnával kříž, v němž cítil bolesti, a stavěl se ku krbu. —

Konečně i d'Herbois se zámkem se rozloučil.

Nudno a smutno bylo v nádherných síních staroslavného sídla pánů Smiřických, nyní Piccolominiův. Ale brzo událo se něco, co knížete vyrušilo a mysl jeho zabavilo, však nebyl to líbezný úsměv tanečnice slečny Salé. Ozval se hlas mocný a strašný, hlas lidu.

Listina „regulativum" lid rozčilila. Rozumovali, rozvažovali po celém panství, zvláště nad onou poznámkou. K tomu vykládali rychtářové, vážení sousedé. Bylo pozorovati hnutí neobyčejné po veškerých vsích, bylo to jako hučení rojení se včel, byl to vítr, jenž proháněje se lesem bouři ohlašuje. Utiskování, zmařená naděje, nyní částečný ústupek, vše to rozrušilo neobyčejně celé panství. Bylo třeba jen uhodit, znamení dát, a vše se pohne bouřlivě. Tupý klid a oddanost zmizely, kde ještě byly, zajdou v proudu všeobecném. Řeči a výklady se množily a rostly. Na mrtvě jindy klidné hladině bylo vidět ruch; každý ruch byl zámeckým nemilý, protizákonný, všimli si ho i nyní, byl neobyčejný. Úřadníci rozvažovali.

Jiřík Skalák málo teď po vsích zpíval a na cimbál hrál; bylo ho často vidět na cestě mezi Rtyní a Machovem; spojoval Rychetského s Dostálem. Stará rychta „guberno" oživla, častěji tam vcházely osoby z okolních vesnic; pohovořily, [333] pošeptaly se svobodníkem a zase zmizely; v hospodách a v krčmách bylo živo, o jiném nemluvili než o podvržené listině.

„Ta pravá se zlatým podpisem císařovny je na zámku, schovávají ji páni." — „Však ji také nevydají." — „Řekli by tím: nebudete už chodit na roboty, my vám nemáme co poroučet." — „Ah hrome, to že by udělali; to je krádež, loupež!" — „Vezmeme si, co nám patří."

Na rychtě odbývána brzo nato porada druhá. Když se mužové rozcházeli, tiskli si ruce se slovy: „Na shledanou před zámkem!"

Brzo potom kolovaly po náchodském panství psané lístky. Rychtář je posílal od stavení ku stavení. Čtli:

1. Aby se nikdo neopovažoval na robotu jezdit buď z platu nebo bezplatně;

2. aby byl každý na tři dni opatřen chlebem a aby očekával přistrojen vždycky, jak ve dne tak v noci;

3. kdyby uslyšeli hlas na velký zvon, k tomu hlasu aby každý se sešel;

4. kteří hospodáři svůj příbytek opustili, že mají moc vyrabovat a vypálit.

Na Policku ji Dostál rozšiřoval.

„Hej na pány!" zavýskl mnohý. — „Probůh, co se to bude dít?" lekali se bázliví a ženy. — „Půjdeme si pro patent, se zlatým podpisem!" čímž naráželi na pravou listinu, kterou prý císařovna [334] zlatem podepsala. „A nebudeme už robotovat."

Tu zazněl cimbál a Jiřík zpíval:

Tak končila jeho píseň. Škrabošku svou mohl nyní odložit.

Jako okřídlený spěl „selský otčenáš" s tímto zakončením ode vsi ke vsi. Mnozí již nechali práce, mnozí radostí popíjeli.

„Hej že — ichu! budeme svobodni!"

Bouře měla přijít rázem, neočekávaně, měla překvapit. Nebylo však lze ji utajit, zvěsti o ní se rozšířily až na zámek a plodily hrůzu.

Pan vrchní ustrnul. „Tarebák — tarebáci!" opakoval a ohlížel se po Mackovi, jenž v předsíni kanceláře na osudné lavici seděl; lískovka se mu houpala po boku. Teď mu nemohl poručit: „Macek, lavici!" Takových Macků by musilo být víc a ne s lískovkami. Hněv pana direktora se zmáhal. Tu vstoupil pokorně do kanceláře slatinský Řehák. Okolkoval, mhoural sivýma očima, až dal se do vypravování. Lišák nepověděl, ale napověděl. Direktor plný nedočkavosti a potěšen naléhal na něj, ať mluví, až porozuměl; sliboval zmírnění a i zrušení roboty na statku Řehákově. Sedlák pak pověděl [335] a zradil; položil na stůl lístek, jakých množství po panství kolovalo. Direktor uslyšev obsah jeho zbledl. „To je spiknutí! rebelie!" a přecházel prudce po kanceláři.

„A kdy to má začít?" tázal se zastaviv se náhle před Řehákem.

„Nevím, milostpane, ještě není určeno, chovají to v tajemství."

„A kdo?"

„Hm, Rychetský, Užďan, Dostál a ten bláznivý Jiřík Skalák," pověděl Řehák po malém otálení.

„Tarebáci — dám je hned zavřít."

„To bych, milostpane, neradil, bylo by hůř, tak byste jen lid rozdráždil." Pak prosil, aby milostivá vrchnost na něj nezapomněla, že se dává pro ni do velkého nebezpečenství, aby jmeno jeho zatajili.

Chytrý sedlák odešel; počítal: „Zdaří-li se povstání, dobře; ne-li, ujdu trestu a dostane se mně odměny." Plížil se zas ke Slatině nevěda, že je pozorován.

Kníže zbledl a zachvěl se, když mu vrchní o všem zprávu podal. Vzpamatovav se dával ihned rozkazy, aby se činily přípravy na cestu, chtěl hned druhého dne odjeti. Učený doktor Silesius jsa přítomen dovolil si mu to zrazovat; kníže nebyl zdráv, cesta by mu nesmírně uškodila.

„Co dělat?" ptal se bázlivý kníže.

„Není dosud tak zle, Jasnosti; povoláme vojsko."

„Ano, to jsem chtěl právě navrhovat," pravil vrchní.

„Damám, Jasnosti, račtež to zatajit," pravil Silesius.

Kníže už nemluvil; usedl do měkkého křesla, hlava mu sklesla na prsa; bolesti zmocnily se jeho těla. Vrchní odešel, jen doktor zůstal.

Vrchní dal bedlivě po okolí vyzvídat; zprávy nebyly tak hrozny, ale také ne uspokojující. Vyslechnuv vše poručil, aby vyjel ze zámku jízdný posel do Hradce nad Labem.

Na nádvoří zámeckém hemžili se služebníci; konali přípravy k odjezdu. Kníže neměl ve svém sídle stání.

Nebylo pozdě odpoledne, a bylo skoro šero; nebe se zatáhlo šedými oblaky, jež věštily hustou chumelenici. Vítr pohvizdoval si v holých korunách lip na „skalce". Oheň v kamnech praskal. Bartoňka sedíc na lavici u kamen s bázní hleděla na šedivého hospodáře, ústa její bezděky šeptala jakousi modlitbu. Skoro uprostřed jizby stál Baltazar Užďan. Na hlavě mu trčela vysoká beranice; stál u dřevěného svícnu, v němž zastrčena byla planoucí borová louč, vrhající rudou zář na tmavou tvář dragona. Sestárnul velice, [337] obličej byl pokryt vráskami, jen oko dosud planulo živě. Velká postava jeho zahalena byla starým vojanským pláštěm, jenž kdysi bílým byl. Prohlížel pádný palaš, který si byl z vojny přinesl. Za posledních let schovával ho, jakož i plášť ve truhle co milou památku. Teď palcem zkoušel ostří osvědčené zbraně, pak rukávem ji otíral, načež do pochvy s rachotem ji pustil. Bartoňka trnula modlitby odříkávajíc. Hospodář ozářen plamenem louče v bílém plášti se šavlí v ruce vypadal dosti strašlivě. Kdyby nebyl měl beranici na hlavě, byl by jako dragon z pluku Její Veličenstva Marie Terezie. Mlčky a vážně zbraní se opásal. Stařeně u kamen bylo do pláče; věděla, že se něco strojí, že poslední dobou mnoho neznámých lidí na „skalku" přicházelo a že hospodář se zaříkal, že Lidku ve dvoře nenechá. Šel si pro ni teď se zbraní!

Vaněk vstoupil do světnice. „Hospodáři," ohlašoval, „Meduška je ustrojena."

Baltazar opětoval dané již rozkazy.

„Hospodáři, probůh vás prosím, dejte na sebe pozor!"

„Babské rozumy!" hučel Baltazar a vyšel ven, kde před dveřmi stála Meduška s selským sedlem na hřbetě. Tvář starého dragona se vyjasnila; přistoupiv k milému koni poplácal ho na krku. „Hej, Meduško, ještě jednou do patalie!

Odpovědí bylo veselé zařehtání koně, jenž po pánu svém rozumně se ohlížel; snad upamatoval ho bílý plášť a řinkot šavle na dávno minulé časy slávy vojanské. Ba sláva jeho minula. Meduška valně sestarala; bylo jí zajisté dvacet let, nohy zdřevěnatěly a dnes by sotva zachránila svého pána rychlostí svou ze seče krvavé. Rázem se salva guardia vyhoupl do sedla; zdálo se, že nový život vlil se do žil jeho i komoně. Starý dragon vzpřímil se, jako by jel na parádu, šavle zazvonila, Meduška zastříhavši ušima znova vesele zařehtala. U okna stojíc křižovala se Bartoňka a Vaněk, jenž byl dosud řemení popravoval, ustoupiv zahleděl se na svého pána a mimovolně mu z úst vyklouzlo: „Inu, tahle kavalerie!"

„S pánem bohem!" pozdravil Baltazar a stisknuv kolenoma koně vyjel ze dvora.

„S pánem bohem," pravil upřímně Vaněk a chtěl dodat: „hospodáři!" Ale teď mu to slovo na jazyku uvázlo. Meduška chtěla si trochu vyhodit, avšak nešlo to, jen mírným klusem vyběhla ze dvorce. Vaněk a Bartoňka hleděli za starým jezdcem v bílém plášti, až zmizel za lipami.

Téhož dne o něco dříve než „salva guardia" v plné zbroji na Medušce vyjel, cválal po [339] zasněžené silnici od Hronova ke Rtyni jezdec. Kůň byl těžký, tažní, jezdec sedlák; za ním o chvíli později hnal se jiný jezdec; jel od Hronova k Náchodu.

Na zámku náchodském panovalo zdánlivě ticho, ale po chodbách pobíhali služebníci a úřadníci; v kanceláři procházel se netrpělivě vrchní časem ven vyhlížeje, časem toho neb onoho podřízeného ven posílaje, a kdykoliv se tento vrátil, ptal se ho direktor: „Není nic vidět?" Vždy uslyšel zápornou odpověď. Mělť dnes Řehák přinésti zprávy určitější. Zradný tento sedlák byl od té doby, co vrchnímu lístek doručil, častěji na zámku zprávy přinášeje, dnes ale nešel. Vrchnímu mnoho na tom záleželo, aby s ním dnes mluvil. Také se nevracel posel do Police poslaný, který měl u správy panství polického vyzvěděti, jaké smýšlení v tamější krajině panuje a jak se věci tam mají.

I Rychetský vycházel častěji na vršek blíže svého statku do krajiny vyhlížeje; konečně uzřel na bílé silnici tmavý bod, jenž rychle se blížil, za chvíli stanul před svobodníkem jezdec na uhnaném koni. „Nuže jak?" zněla kvapná otázka Rychetského.

„Dobře, začali."

Mužové odebrali se do rychty, posel vypravoval: „Němci okolo Teplice a na Broumovsku [340] už začali; sedláky vedli rychtářové šonovský a ruprechtický. Vypálili panský dvůr v Dittersbachu a v tom zmatku — neví se dosud, jak se to stalo — chytil šonovský kostel a vyhořel i s farou."

Rychetský mávl mrzutě rukou. „Probůh, co si to myslí? Zle to začíná."

Posel pokračoval: „U nás na Policku vypuklo to dnes, obklíčili klášter, tak že nemohli úřadníci ven. Dostál vnikl s tlupou do kanceláře a chtěl zadržený patent. Vyskočil na stůl a mluvil tam proti úřadníkům a žádal ve jmenu lidu svobodu. Úřadníci se zdráhali, bránili. Dostál vystoupil na pavlač a mluvil k lidu. Nastal hrozný křik a hluk a zmatek, lid byl rozzuřen, hrozil a již se strojil na klášter, až úřadníci polekáni vyhotovili úpis; upsali svobodu, zrušení roboty."

„Chvála bohu!"

„Máte začít, ale hned, ještě dnes."

„S pomocí boží."

Mezitím rozneslo se po vsi, že přijel posel z Policka, rychta se naplnila sedláky, kteří veselým pokřikem zprávu uvítali.

„Tedy ve jmenu božím!"

„Hoj na pány!"

„Do Náchoda na zámek!"

Rychetský poručil jednomu z čeledínů, aby vsedl na koně a kvapně zajel do P. Tam čekal [341] již Jiřík, jenž měl začít. Za malou chvíli zmizel posel v šeru.

Den shasl, stmívalo se; po celé vesnici panoval neobyčejný ruch, lidé vybíhali ze stavení do stavení, na cestě bylo vidět kupy stojících a živě rokujících. Mládež se scházela ozbrojena mohútnými klacky a topory. Tu rázem všichni umlkli, zaznělť hlas zvonu. Nebylo to klekání; všichni pohlédli ku dřevěné zvonici na vršku u kostela. Zvonili tam velkým na poplach, pak zazvučely všechny zvony, a zvuky jich roznášely se údolím. Teď zplanula v otevřených oknech zvonice zář, hořelo tam několik smolnic; v záři jich bylo vidět Rychetského. Dole zkřikli a hluk letěl od stavení ke stavení. Na nebi proskočilo několik hvězd. Tam v šeru za vesnicí v poli viděl Rychetský, že mihly se plameny. „To je na Čertově kopci," pravil jeden ze sousedů na zvonici.

Čertův kopec jest mezi Rtyní a Batňovicemi, zvláštní poloha jeho dala mu jmeno; stojí o samotě v polích jako podlouhlá mohyla, jejíž vrchol je nevelká rovina. Lid vypravuje, že tento vrch rozhněvaný čert zde upustil.

„To jsou batňovští!" — „Slyšeli a viděli naše znamení." - „Zajisté brzo přijdou."

Za chvíli přicválal jezdec z blízkých Batňovic a zastavil se na rychtě; Rychetský vida ho sestoupil. „Viděli jsme znamení," ohlašoval [342] posel. „Máte počkat, až přijdeme, čekáme na svatoňovské."

„Půjdou všichni u vás?" ptal se svobodník.

„Mnozí nechtějí, donutíme je."

Byla noc, v táhlé vsi Rtyni ale bylo živo. Davy nespokojených čekaly jenom na znamení a na příchod svatoňovských.

Na večer téhož dne zazníval z krčmy v P. neobyčejný hluk. V nevelké tmavé jizbě shromáždilo se mnoho lidí. Hustým dýmem, jenž jizbu naplňoval, kmitala se zář lampičky, jež tváře hostí nejasně osvěcovala. Popíjeli kouříce ze krátkých dýmek a hovořili hlasitě; mnohým již pivo krev rozehřálo. Skoro všichni mluvili o patentu vrchností zadrženém, o zlatém podpisu a o bídě.

Časem zazněl tu a tam z některého koutku zpěv, jenž brzy ve hluku zanikl. Jiřík od skupiny ke skupině přecházel rozmlouvaje. Lidé se arci nemálo divili, že najednou se uzdravil, ale poznali příčinu.

Jeník, jenž nyní na samotě Martinovské hospodařil, byl Jiřímu z celé duše oddán; zachovalť nebohý Skalák rodinu umírající hladem a mladý hospodář toužil, aby se mohl na pánech, zvláště na plhovském správci, schladit; nezapomněl, jak mu krvavě ublížili.

Skalák právě stoje uprostřed jizby smál se statečnosti sedláků. „Hej, takový škrabák ho ztýrá, zavře do šatlavy, dá mu lískovkou nasolit, a když sedláček z temnice vyjde, milostpánovi ručičku líbá. Za zámkem, na kopci teprva hrozí, ale v kapse."

Mnozí se zasmáli, mnohý ale uhodil pěstí na stůl. „Uvidíme!" křičeli.

„Však jsem slyšel, že dají sedláci na modlení, že milostivá vrchnost aspoň pěší roboty povolila."

„Ale patent!" zkřikl kdosi.

„Mají na zámku pod zámkem!" odpověděl Jeník.

Tu uhodil Jiřík do strun, všichni na okamžik umlkli.

Struny doznívaly. Starý sedlák, jenž v koutku mlčky seděl, vztýčil hlavu a naslouchal; bylo vidět na jeho vráskovité tváři, jak píseň ta na něj účinkovala.

Cimbál zazvučel znova a Jiřík spustil:

Starý soused opřel vráskovité čelo do dlaní a zaštkal: „0 můj Jeníčku! Jeníčku!"

„Chudák starý! jediného syna mu vzali; dvacet let — ten se s ním neshledá."

„Můj Jeníčku!" volal stařec; píseň ho rozechvěla, probudila v něm starou bolest.

Stařec vztýčil hlavu, kalné jeho oči byly zaroseny. „Ó vyplatil, vyplatil bych!" zvolal bolestně, „ale sám nemám skoro co jíst."

„To ten plhovský správce mu to udělal!"

„Ten má mnohého z nás na svědomí."

„Dolský by nám také pomohl zpívat, ale ten bručí v šatlavě."

„Plhovský ho tam přivedl."

Cimbál zazněl zvučněji. Nikdo si nevšiml, že jeden ze sousedů P—ských a dva přespolní odešli. Všechny zajal zpěv Jiříkův a útrpnost se starým sedlákem. Smutné a žalobné zvuky dozněly, cimbál zahřměl.

zapěl hlasem velkým Jiřík, a hned za ním spustil Jeník:

Píseň srdcí všech se zmocnila, zazpívali všichni, mocně a nadšeně, až se stěny dřevěné světnice otřásaly. Mnozí vstali pohyby zpěv svůj doprovázejíce.

Uprostřed jizby stál starý vyhublý sedlák; nezpíval, ale jeho zapadlé oko zaplálo divokým hněvem, rukama hubenýma mával v tu stranu, kde ležel plhovský dvůr. Vlasy šedivé mu kolem čela poletovaly, volal hlasem hněvem rozechvěným: „Na tu panskou chasu! na tu chasu!"

Náhle na okamžik umlkli; venku zazněl tesklivý zvuk zvonu, zvonili na poplach.

„Znamení!" zkřikli skoro všichni.

„Na tu panskou chasu!" zvolal Jeník a po něm nešťastný otec.

„Pro patent se zlatým podpisem!"

„Pro svobodu!" zkřikl Jiřík.

Venku zvučel zvon a nastal hluk, vesničané se sbíhali. Tu mihl se kolem oken bílý plášť, v síni zařinčela šavle, a hned nato vstoupil do jizby velký muž v bílém plášti.

„Salakvarda!" zaznělo po jizbě, a již byl Baltazar Užďan obklopen. „Na trapitele!" zvolal. „Pojďte, dost už jsme vytrpěli!"

„Na pány! na pány!"

Co takto křičeli, přijel druhý jezdec před krčmu. Seskočiv s koně chvátal do jizby. Spatřiv Jiříka takto mu vyřizoval: „Rychetský ti vzkazuje, že na Policku dnes povstali. Obklopili klášter a dostali od pánů úpis, že robota je zrušena!"

„Robota zrušena! úpis!"

„Půjdeme si také pro něj!"

„Na zámek! pro patent!"

„Nic na zámek, nejdříve do plhovského dvora!" křičel starý sedlák.

„Ano, tam se zastavíme, sousedé!" volal Jiřík. „Plhovský správce vás nejvíce týral! Vzhůru za mnou, přátelé! všichni!"

Všichni hlučíce nesmírně vyrazili z krčmy. Baltazar vyšinuv se na koně jel na náves, všichni za ním. Lid se všech stran se sbíhal, zvědaví, ustrašení, jiní holemi ozbrojení. Jiřík s Jeníkem a několik jeho důvěrných známých s rychtářem svolávali, rovnali. Ozývaly se pláč dítek, prosby a hněvivá slova žen. Kdo ze sousedů tu nebyl, pro toho doběhli. Konečně se dav poněkud urovnal, bylo dáno znamení. S křikem velkým, zpívajíce vytáhli rozbouření venkované ze vsi, v čele jel Baltazar Užďan „salva guardia". [347] Rudá zář smolnice padala na jeho bílý plášť a na tvář, jakož i na Jiříka a na Jeníka, na rychtáře a na starého sedláka po boku mu kráčející. Volný dav hrnul se zasněženou cestou k plhovskému dvoru.

Onen jezdec, jenž od Police přijel a ze Hronova k Náchodu se pustil, byl panský posel náchodský. Přijížděje ke vsi uslyšel křik, hluk a zvonění. Zalekl se, poznal, že tu se lid už zbouřil; strach se ho zmocnil. Obrátiv koně pustil se zachumelenou polní cestou, kterouž také, arci za delší dobu, k zámku náchodskému přijeti mohl. Kůň zapadal do závějí, marny byly pobídky jezdcovy. Teprva pozdě v noci zastavil se u brány zámecké. Chvěje se zimou chvátal do bytu vrchního, jenž zbledl, zprávu uslyšev. Vzpamatovav se, spěchal zprávu o tom podat knížeti, kteréhož zbudit musili.

„Pryč! pryč! ihned!" poroučel kníže, jehož odjezd na den příští byl ustanoven. Vozy na dvoře byly již připraveny, Josef Piccolomini byl bázní přemožen.

V zámku nastal zmatek, komorné kněžniny a sestry knížete plakaly nebo bázní se chvěly. Vznešené dámy zmatené udělovaly rozkazy, jež zmateně byly plněny.

„O že vojsko nepřišlo! co se stalo?" naříkal vrchní po pokoji prudce přecházeje.

Té noci nikdo na zámku oka nezamhouřil. Macek přihlédl, jsou-li brány a příchody dobře zamčeny: zpomínal na odplatu, jaké by se mu mohlo dostati za jeho dary lískové, jež sedlákům uděloval. Jda kolem šatlavy dal se do běhu jako zlým svědomím štván.

V plhovském dvoře bylo ticho, čeládka seděla dlouho na večer v ratejně. Po zasněženém dvoře v kožich zahalen loudal se správce ohledávaje zámky a závory. Kolem bylo ticho, světla pohasla. Správce byl opatrný, věděl, jak mysli jsou nakvašeny, že by něco z nenadání strhnouti se mohlo. Teď zastaviv se pohlížel k oknu svého bytu, v němž slabá plála záře. V teplé jizbě tam seděla u kolébky synka správcova Liduška. Správcová byla si dnes ku svým rodičům vyjela zanechavši děcko bedlivé chůvě.

Lidka žila smutné časy jako v žaláři; všude ji hlídali, nesměla vyjít, ba ani s čeládkou promluvit; jen stará šafářka kradmo, jí někdy něco pošeptala. To bylo jí potěchou; byl to vždy vzkaz od Jiříka, jenž prostřednictvím Jeníkovým svou milou těšil a brzké vybavení sliboval. I Lidka zaslechla od stařeny, že se něco po vsích děje. [349] Bála se o Jiříka, a přece zas modlila se, aby mu bůh požehnal. Toužila, aby již jednou pokoje nabyl, jakož i lid ulehčení. Dosud jí správce ani slovíčkem neublížil, ale dnes, co správcová odjela, hleděl na ni tak divně, až se zachvěla. Na večer odešel, byla s děckem o samotě. Divná bázeň se jí zmocňovala, ohlížela se kolem, nikde vyváznutí. Zamyslila se. Jako stroj dotkla se někdy kolébky, aby ji v pohybu zachovala; zpomínala na strýce, na babičku i na Jiříka. Děcko dalo se do pláče, konejšila je, nadarmo; dala se do zpěvu, nevědouc zpívala:

Venku byla noc, hodiny na stěně hrkly, bily jedenáctou. Liduščina hlava níže k prsoum se klonila.

Správce vraceje se ku svému bytu pohlédl ještě jednou k ratejně; okna byla tmava. „Spí," hučel, „všechno spí." Ale nespali. Správce přišed na chodbu ku svému obydlí viděl skulinou záři vynikající z komůrky, kde přebývala stará šafářka. Otevřev zprudka dvéře uzřel stařenu u stolku sedící, s tváří k oknu obrácenou. „Co ještě čumíš?" osopil se.

„Milostpane, nemohu spáti, modlím se za duše v očistci."

„Shas a táhni ležet." Stařena shasla; slyšela, že správce se plíží tiše dál.

Kníže neustále churavěl, nebylo možno potěšení mu spůsobit a odměnu si získat; zítra odjede, bůh ví, kdy se navrátí, zapomene, a ona je tak hezká, div že se správce dříve nezapomněl. Nešel teď do svého pokoje, zamířil ku světnici, kde děcko bylo. Zticha otevřev dvéře vstoupil a za sebou zavřel. Lampička na stolku hořící vrhala světlo na Lidušku na stoličce dřímající. Správce se zarděl, oči mu zasvítily. Viděl kulaté, obnažené rámě sličného děvčete. Šáteček se Lidce svezl, viděl bílé hrdlo, plné tvary. Zachvěl se. Tiše jako liška připlíživ se ke spícímu děvčeti sklonil se a políbil jí hrdlo. Lidka vyskočila, vyjeveně hleděla kolem jako po ošklivém snu; ale brzo se zpamatovala, vzkřikla a uskočila za kolébku. Správce byl vášní slepý, jal se jí domlouvat, lichotit, slibovat. Lidka chvějíc se okamžik tu mlčky stála, tváře jí jen hořely. Správce začal útok znova.

„Stůjte!" zvolala Lidka. „Nestydíte se tu před svým dítětem?"

„Ha, ty ještěrko!" zkřikl vášnivě muž a hnal se po dívce, jež uskočila. „Ty mně neujdeš."

Ale než se nadál, zmocnila se jeho děcka, jež zaplakalo. „Slyšíte, zpátky, anebo—!" Vyzvedla nemluvně.

„Sem dítě, anebo —"

„Odejděte!"

„Ha, ty mně odporovat — ty děvko? Sem dítě!" křičel rozvzteklený správce a vrhl se na děvče, aby mu synáčka svého vyrval. Dítě plakalo, křičelo; Lidka povolila strachujíc se o ně. Otec vášní slepý hodil děcko na postel a hnal se po chůvě, aby ji ztrestal. Lidka letěla ku dveřím — byly zamčeny; prchala nazpět k oknu, správce za ní. Tu zazněl venku hluk, jako když se velký dav blíží; správce zastaviv se okamžik naslouchal se zrakem vypouleným, s ústy otevřenými. Hluk se blížil, psi neštěkali. Co to? Teď zazněly kroky na chodbě, zastavily se u jeho bytu. Bylo slyšeti mnoho hlasů, správce rozeznal hlas staré šafářky. „Tu není, tam bude."

„Tu je! tu je!" křičela Lidka.

„Spiknutí! zrada!" zařval správce;, chtěl ke dveřím, ale hluk se k nim blížil. Zbylo jen okno. Děcko plakalo, na chodbě hlasy, a již bušily na dvéře. A nocí hluk daleký jako bouře se blížil.

„Zadrž ho, Lidko! nedej se, jdeme ti na pomoc!" volala šafářka.

Správce se zpamatoval. „Tak vy tak!" sípěl a hnal se k oknu, aby vyskočil.

„Zpátky!" zkřikla Lidka snažíc se zadržeti jej. „Vypačte dvéře! chce uprchnout!"

A již bylo slyšet rány na dvéře bušící. Správce strachem hnán vrhl se na chůvu; statečné děvče zuřivému muži se dlouho nebránilo; [352] pádná jeho pěst svezla se na její hlavu, že bez sebe na zem klesla. Okno zařinčelo, správce se vyhoupl a octl se na dvoře — zmizel.

Přede dvorem ozval se táhlý, hromový pokřik. Dav zbouřených sedláků zastavil se před plhovským dvorem. Nemusel jej obléhat a dobývat, čeládka působením Jiříka a pomocí staré šafářky byla srozuměna. Brána se otevřela. Rudá zář padla na zasněžený dvůr a na stavení. Při světle tom bylo vidět Baltazara na koni, za nímž celý dav jako proud s pokřikem a hlukem velkým se valil. „Správce! správce!" — „Katana! katana!" křičeli.

„Zabte ho, tu šelmu divokou!" zazněl jeden hlas; volal tak starý sedlák, jenž jako mladík hnal se k obydlí správcovu. Před ním již octl se tam Jiřík, jenž letěl, aby uzřel svou Lidušku. Na síni potkal starou šafářku. „Kde je?" vyrazil ze sebe.

„Tam!"

Skalák chvátal do jizby, kamž mu ukázáno. U okna ležela na zemi bledá jeho milenka. Několik žen ze dvora snažilo se, aby ji vzkřísily. Mladík divoce zkřikl, klesl u dívky jmenem ji volaje.

Otevřela oči. „Jiříku!" zašeptala. Tu také již sklonil se starý strýc v bílém, vojanském plášti. Hladil ji sladkými jmeny ji volaje. Odnesli ji na postel, odkud byla jedna z žen děcko vzala [353] je konejšíc. Zatím ozýval se po dvoře neustále bouřlivý křik a šum; světla se míhala jako bludičky.

Lid pobíhal z jizby do jizby, s místa na místo, křiče a hulákaje, bouře a niče, co správcovo a panské bylo.

„Správce! správce!" bylo slyšet divoké výkřiky.

„Správce! tu šelmu!" zkřikl starý sedlák vraziv do světnice, v níž Lidka na loži již seděla. „Ha, tu jeho škvrně!" rozkřikl se jako šílený. „Sem s ním; když nemáme tatíka, máme synka! Nám také berou syny, hoj, sem s ním!"

Děvečka trnula, strachem se nehýbajíc.

„Nechte děcko!" zkřikla Lidka.

„Zpátky, sousede! to mrně vám neublížilo!" zvolal přísně Baltazar.

„Haha, zastávejte se toho panského plemene! živte je!"

„Toho děcka se ani netknete!"

„Dejte mně správce!"

„Dám, pojďte!" zkřikl Jiřík. „Strýče, buďte okamžik tu, pošlu sem Jeníka, a ten zavede Lidušku na Martinovskou samotu!" A hnal se ven.

Sedláci ničili co kde napadli; jeden z nich našel v bytu správcově několik lahví vína, poznali, že takového má více. Vrhli se do sklepů a násilně je otevřevše vybrali z nich všechny nápoje. Vynesli láhve vína, vyvalili sud piva, [354] a nyní nastala divoká hostina. Po chodbách při záři loučí a svítilen, v jizbách, všude popíjeli hulákajíce a zpívajíce.

Jiřík našel Jeníka v čele davu dvůr prohledávajícího.

„Tu pod oknem stopa, tudy vyskočil, utíkal k zadní brance. Ale tu už je sníh rozšlapán," oznamoval mladý sedlák.

„Utekl do polí, k zámku neutíkal!" zkřikl stařec. „Za ním!" a hnal se k zadní brance.

Na rozkaz Jiříkův odebral se Jeník k Lidušce, mladý Skalák pustil se brankou ven a brzo za ním chvátal salva guardia s několika muži. Starému dragonovi se leskla obnažená šavle. Viděli starého sedláka z P., jak přímo sněhem se hlavou sklopenou ubíhá. Běžel po stopě; měsíc vyšel, a v záři jeho na sněhu bylo viděti hluboké stopy muže, jenž přímo do polí utíkal. Po chvíli se Jiřík zastavil ukazuje ku příkré nedlouhé stráni, nad níž lesík se černal. „Tam, tam! to jest on!" zvolal a již dal se do prudšího běhu.

„Míří k lesu a okolo něho k zámku! Počkej, však nám neupláchneš."

A pustili se do běhu. Však chůze hlubokým sněhem byla obtížná, zapadali, zahřáli se, pot jim vyvstával na tváři. Daleko před nimi byl Jiřík, za ním starec, jemuž touha po pomstě dodávala sil mladických. Ale i správce [355] zle utíkal; stráň byla příkrá, dolů se již odvážit nesměl. Každé chvíle zapadl nebo zase kus nazpátek sjel, k lesu bylo ještě kus cesty. Slyšel již za sebou hlasy pronásledujících.

„Tenkrát nevyvázneš jako na „skalce"!" křičel Jíra.

„A „salakvarda" už jde!" zvolal posměšně Baltazar. Za chvíli křičel: „Přijde-li pak deputace?" Narážel tím na úšklebek správcův na zámku, když Užďana do šatlavy odváděli.

Viděli, jak správce blíží se klesu, již chvátá ku křovinám, jež z lesa vybíhaly, již se jich mohl chytiti a tak snadněji prchati. Teď chopil se tam keře, vypnul se, dole radostně zkřikli — noha mu sklouzla, a již letěl se stráně dolů. Ale hle, teď se zastavil, zadržev se keře o samotě stojícího. Stojí vzpřímen, obrací se, aby napříč se pustil.

„Stůj!" zahřměl nedaleko něho Jiřík; tváře jeho rděly se od prudkého běhu, oči se mu leskly.

„Počkej ještě, cháme selský!" zařval správce. Pravice jeho se zvedla, salakvarda viděl blesk, rána zahřměla tichou nocí a Jiřík sklesl do sněhu. Mužové k němu přiskočili. „Za ním! Za ním!" volal mladý Skalák; krev jeho barvila bílou půdu.

Starý dragon vydal ze sebe divoký, válečný skřek; zdálo se, že to není starý, vysloužilý voják. [356] Letěl za ubíhajícím správcem jako šípka, bílý plášť za ním vlál. Teď zazněla druhá rána. „Tu máš," oddychl si Baltazar a zastavil se. Tmavou postavu ubíhající nebylo už vidět, správce svalil se do sněhu. Baltazar obrátiv se zastrkoval starou dragounskou bambitku. Chtěl k Jiříkovi, ten ale podporován dvěma muži blížil se k němu. „Musím ho vidět," pravil. „Pozdrav vás bůh, strýče," děkoval dragonovi.

Mužové obstoupili správce ve sněhu ležícího; krev se mu valila z rány a barvila kolem sníh. Zasípěl, zaskuhral, když spatřil nad sebou temné postavy selských mužů. Svíjel se, zachroptěl, krev se mu vylila ústy, trhl sebou několikrát, pak se utišil.

„Jako pes zcepeněl!" zahučel starý sedlák hledě na mrtvolu svého utlačovatele.

„Dobře jsem mířil!" pravil Baltazar shýbaje se ku mrtvole. „A což ty, Jiříku?"

„Dobře, dobře!" pravil tiše mladý Skalák bledna. „Kdo by byl řekl, že má bambitku."

Baltazar zkušenou rukou obvázal Jiříkovi ránu na pravém rameni, pokud to bylo možno. „A teď do dvora, tam tě ošetříme!"

„Co s tím tady?" ptal se jeden sedlák.

„Co s ním, ať vymrzne!" odtušil stařec.

Mužové odešli, Jiříka Baltazar podporoval. Měsíc svítil jim na cestu a do ssinalé tváře zabitého správce.

Ve dvoře bylo hlučno. Jiřík ihned ptal se po Lidušce.

„Odjela s Jeníkem, zapřáhli jim do saní."

Skalák si oddychl; musil ulehnouti do správcovy postele. Baltazar nařídiv staré šafářce, co má na ránu připravit, bděl u mladého raněného muže. Zpomínal na poslední událost. „Tedy ještě krev, ale sám ji prolil."

„Smutné to, strýče, začátky!" vyrušil ho

Jiřík.

„Jen budeš-li moci na nohy."

„Třeba hned. Byl odeslán posel na „guberno"?"

Baltazar zavolav sedláka ptal se, odjel-li někdo do Rtyně.

„Tak jak jste přikázal; měl dobrého koně, bude už tam. Oznámil vše — a že ráno ať jsou u zámku. Víme, že rtyňští byli připraveni, po půlnoci dali se na pochod."

Po dvoře teď zazněl hlasitější křik. Stařec tam zpitému davu ohlašoval, co se stalo se správcem. Zahlučeli radostně.

XII. Skvrna vlády.

Té noci sotva kde na panství náchodském spali; sotva že v jedné vsi zvonění na poplach umlklo, zaznělo v sousední. Tak ten tesklivý [358] zvuk letěl od vísky k vísce a všude probudil. Mužové, kteří o všem věděli a kteří bývali při poradách na „gubernu", ihned vstávše lid volali. Sbíhali se, aby si šli pro svobodu a pro patent ji zaručující. Mnozí liknaví a bázliví váhali, schovávali se, ale byli donuceni se účastnit, a kdo se bránil, utrpěl i škodu na svém majetku. Davy se scházely, cílem jejich byl zámek náchodský.

Časně ráno po oné osudné noci, o níž jsme vyprávěli, valil se zástup asi přes tři sta lidí čítající od Slatiny k Náchodu. Bylo dosud šero. V čele jeli na koních rychtářové z Havlovic, Maršova a Libnětova. Mezi havlovickým a maršovským klusal se hlavou sklopenou sedlák. Lid nešel v řadách, ale jak se mu namanulo, křik jeho a hlasný hovor rozléhal se zimním jitrem. Za jezdci jdoucí hovořili o muži, jenž jako zajatec mezi koňmi kráčel; byl to slatinský rychtář Václav Řehák. Spílali mu zrádců. Nývlt Jiříkem a Dostálem na něj upozorněn nařídil Bartoňovi, aby ho střežil. Tak se stalo, že cesty jeho na zámek byly pozorovány; lišák byl přelstěn. Nyní když všichni strojili se na zámek, schoval se, byl ale nalezen. Hněv a zášť propukly, rozzlobení sedláci ztýrali jej již doma a nyní vedli ho jako zločince. Měl být „gubernem" Rychetským a jinými sousedy před tváří veškerého lidu souzen.

Dav již Lhotek došel a byl blízko zámku u kříže. Jezdcové zarazili kolem se ohlížejíce.

„Jsme tuším první," pravil rychtář havlovický. „Hm, už by měli přijít. Ale slyš, kmotře — ticho! pozor dejte!"

Zdaleka zazněl hluk. „Už jdou! to jsou rtyňští!“

„Slyšíš, Řeháku rychtáři? Ti jdou, a žádný z nich se nebránil. Tam mají jiného rychtáře, než tys byl!" sápal se blíže stojící chalupník na svého rychtáře. „Ten je tak nedře jako ty nás; ty šelmo být správcem, ty bys —"a přetáhl jej holí.

„A o kontribuci hartusil jako dráb," doložil jiný a přidal dvě rány.

„Ty chlape zrádný, tu máš za to, žes nás chtěl prodat."

„Až bude po robotě, budeš ty sám na ni jezdit; tu máš závdavek."

Tak sypaly se rány na tělo stýraného rychtáře, jenž se choulil a krče se ranám se vyhýbal.

Tu zjevil se druhý, mnohem větší houf sedláků a chalupníků. „Holaho!" zkřikli a slatinští se spojenci právě tak jim odpověděli.

Nový zástup byli kostelečtí, rtyňští, batňovští a z Trubijova. Přirazivše spatřili ztýraného Řeháka.

„Co je to?"

„Zrádce!"

„Tedy přec?"

„Nuže tu také něco od nás."

A kde kdo byl, počal podle možnosti bíti slatinského rychtáře. Nadarmo prosil a úpěl, nadarmo zapíral a se zaříkal, nářek jeho zanikl ve vřavě rozhněvaného lidu, až umlkl docela; omráčen svalil se do sněhu u kříže. Nývlt Rychetský darmo se namáhal, aby umírnil rozlícené muže; teprva když Řehák se svalil, ustali.

Rychtářové na koních sedící sjeli se, druzí kolem se seřadili.

„Víte-li, sousedé,“ mluvil Rychetský s koně, „že plhovský dvůr je v naší moci? Dnes v noci přijel odtamtud posel. Jiřík Skalák a Užďan „salakvarda" tam jsou."

„A správce?" ptal se někdo.

„Když posel odjížděl, neměli ho ještě, schoval se; zajisté ho ale našli."

„Tedy dále! na zámek!" ozývali se hlasové.

Tu žádal Rychetský za slovo. Všichni se utišili a naslouchali. „Guberno" jal se vykládat, co by činit a jak se chovat měli. Zapřisahal, aby se mírnili, aby nikomu, ani úřadníkům, neubližovali. „My si jdeme jen pro svou svobodu; dají-li a upíšou-li nám ji, dobře; ne-li, pak jinak jimi zatočíme. Takhle by měli příčinu volat právo proti nám, kdybychom někomu ublížili."

Vytáhl z náprsní kapsy papír a zamávnuv jím nad hlavou volal: „Tady vše stojí, co nás [361] tlačí a co chceme. Patent, jenž zrušení roboty nařizuje, zrušení roboty a platů, dokud se všechno náležitě neurovná." Pochvalný hluk zazněl. „To musí dnes podepsat, anebo —"

„Dále, dále!"

Mezitím byl Řehák již z mrákot se probral; musil zas mezi jezdce, kteří napřed jeli. Velký dav nyní spojený kráčel dále. Počalo se svítat.

Na zámku konečně po velkém zmatku se připravili na cestu. Bledý kníže v kožichy zahalen usedl do pohodlného cestovního vozu a naproti němu doktor Silesius. Ve druhém voze seděla sestra mladého Piccolomini se svou švakrovou, v jiných vozech služebnictvo; v obou knížecích bylo po čtyřech zapřaženo. Mimo to musili tři myslivci a několik jiných statečnějších služebníků na koně vsednout. Vojsko nebylo dosud přišlo.

Průvod vyjel ze zámku, brána hned pevně uzamčena. Vrchní plný starostí vracel se do svého bytu; on sám tu zůstal neobdržev ani řádných nařízení. „V něčem jim, bude-li nejhůř, jen tak povolte!" byla celá knížecí instrukce.

Vrchní se strachem chvěl. Zbouří-li se všichni, co si počne? I ten oddíl vojska, přijde-li v čas, zuřivému davu neodolá. Ve své rozechvěné mysli maloval si nejhroznější a nejkrvavější sceny, viděl zámek v plamenech, zuřící lid a sebe [362] jím obklíčeného, týraného. Podobně strachovali se jeho podřízení.

Vozy knížecí jely zvolna, cesta byla zaváta a nejistá. V šeru bylo třeba opatrnosti. Kníže byl netrpěliv, jízda se mu zdlouhavou a línou zdála. Neodvážil se ani oknem vozu ven vyhlédnouti, krčil se ve svém kožichu do koutečku. Každé vozu zdržení ho již lekalo. Naslouchal, nezazní-li hromový pokřik rozlícených sedláků. Bylo slyšeti v dáli hlas zvonku.

„Co to?" ptal se doktora.

„Tou dobou zvoní asi klekání; ale ten způsob je tak podivný."

„Poplach," zašeptal kníže.

Najednou sebou trhl, zdaleka zazněl temný, táhlý hlahol. „Slyšíte, doktore?"

„Jako by les —"

A zas nastalo ticho, bylo jen slyšeti vrzání kol, skřípání sněhu a pobídky kočího.

„Jsme daleko už za zámkem?" ptal se kníže po chvíli.

Doktor vyhlédl oknem. „Ještě ho je vidět, Jasnosti."

„Mon Dieu," zasténal kníže.

Přijeli k lesíku, stínu jeho však neuzřeli.

„Stůjte!" zahřmělo to před vozy.

Kníže zbledl. Doktor vyhlédnuv ven viděl, že cestu četný dav sedláků obsadil. V čele jeho bylo několik jezdců.

„Ať pálí!"

Než to dořekl kníže, zahřmělo již několik ran. Dva sedláci sklesli do sněhu. Zuřivý skřek rozlehl se kolem.

„Kníže pán to jede!"

„Pusťte!" ozývali se hlasové.

„Právě proto!" a již obklíčili průvod; na obranu nebylo lze pomyslit, sedláků byla velká přesila.

Znova zazněl velký hluk ze zadu. Nová se přihnala četa, jež jako by panstvo ujíždějící stíhala. V čele byl jezdec v bílém dragonském plášti. Byl to Baltazar „salva guardia", po jeho boku jel Jiří Skalák.

Do plhovského dvora přilétla zvěst, že ze zámku ujíždějí. Jiřík ačkoliv raněn nedal se zdržeti starostlivým Baltazarem; sedl na koně a v čele vybraných ze zástupu v plhovském dvoře hnal se za pány. Mladík byl ve tváři bled jako sníh kolem ležící, jen oko mu zimničně plálo. Tmavé kučery vlály pod čapkou ve studeném větru. Necítil bolestí, neviděl v tu chvíli, že je dosti hluboko raněn. Dychtil viděti svého nepřítele tváří v tvář a jemu se pomstiti.

Šťastně jej dohonil, závěje kolem vozů knížecích byly sedláky k zámku táhnoucími zdupány. Jiřík s Baltazarem zastavili se u vozu knížecího. Dámy se třásly. Dvířka se rozlétla a trnoucí kníže uzřel ohromnou postavu v bílém plášti a mladíka, jenž upíral na něj planoucí [364] tmavé oči. Doktor méně bázlivý začal vykládat, že to milostivý pan kníže, aby —

„Víme to," odvětil Jiřík. „Ráčíte mě znát, Jasnosti, jsem Jiřík Skalák! Tehdáž jsem byl arci chlapcem, když jste „skalku" navštíviti ráčil. Dali jsme Vaší Jasnosti nocleh, odměna byla pěkná. Teta má, jíž jste úklady strojil, zemřela, děd starý vyhnaný bídou a žalostí zemřel, otec můj k vůli vám byl oběšen; já musil bláznit, ale zbylo mně tolik rozumu a síly, abych se mohl pomstit."

„Furibundus," mumlal doktor.

Kníže, jenž česky rozuměl, se chvěl. Byl nyní přesvědčen, že zuřivci neujde. Ohlédl se plaše v pravo, viděl vedle sebe kněžnu manželku a sestru. Hlava mu sklesla. „Co chceš?" promluvil.

„To není dost. Mou nevěstu jste chtěl potupit o honě, když rána má jen vašeho koně stihla. Ale nejen my, také ti, jež tu vidíte, a tisíce jiných na panství vašem bylo s povolením vaším mořeno. Dovolávali se spravedlnosti u vás, u vašich úřadníků, nikdo je neslyšel."

„A ještě nás zavírali, bili jako hochy, hledali-li jsme vyslyšení jinde!" skočil do řeči Baltazar.

Souhlasný hluk se kolem ozýval.

„A když jinde se nad námi ustrnuli," mluvil Jiří dál, „a vydali patent, jenž nás od břemene [365] osvobodil, byl jste proti tomu a zadržel a umlčel patent — patent s podpisem naší císařovny."

„Patent! patent chceme!" křičeli kolem.

„Mohli bychom se pomstit, ale ač jsme jen sprostí sedláci, neučiníme tak. Chceme jen své, co nám patří, patent zajisté je tu."

„Nemám žádného, nebyl žádný vydán."

„Lže!" zkřikl kdosi. „Prohledejme vozy!"

Sotva dořekl, již se vrhli sedláci na zavazadla a vše bedlivě prohledávali.

Doktor opakoval přísahu po knížeti, že žádný patent nevezou a že také podobný na zámek nepřišel. Zbouřenci byli nepokojní, nedůvěřiví, ozývaly se hrozby.

„Zapřisáhl se, že žádný neviděl," mluvil Jiřík k lidu.

„To je jedno, my ale patent musíme dostat anebo to, co obsahoval. Ať se nám upíše."

„Ano, ano!" křičeli sedláci.

Kníže odkazoval je na vrchního.

„Ten je šelma! ten nemůže nic udělat, od toho to neplatí!" křičeli.

„Dejte mu plnou moc, pak to ve jmenu vašem může upsat," navrhl Baltazar.

Návrh ten se líbil. Kníže se zdráhal, ale ve hrozném tom nebezpečenství musil se odhodlat; věděl, že by ho buď násilím donutili nebo zpět odtáhli. Vyndal tobolku a napsal [366] plnou moc vrchnímu, dle kteréž mohl volně vyjednávat s poddanými. Tím se upokojili.

Tu předstoupil krvácející sedlák, druhý se podpíral o dva soudruhy. „A co my?" volal.

„Vaši služebníci to učinili — pro vás!" mluvil Jiřík. „Jsou nevinni tito mužové, mají rodiny."

Kníže jim podával chvějící se rukou váček dukátů. „Vezměte za bolest," poroučel Jiřík.

Doktor Silesius dosti pokorně žádal, aby je již propustili, že mráz Jeho Jasnosti a damám velice škodí.

„Máme je pustit?" ptal se Jiřík lidu.

„Máme knížecí slovo a úpis, ostatní si sami na zámku vyjednáme!" mínili. „Ať si jedou."

„Teď jsme prozatím vyrovnáni — ale já ještě ne, za utrpení děda, otce, tetky i nevěsty své nemám náhrady, tu si vezmu teď sám. Kníže zhubil mladé děvče, sestru mého otce, za náhradu si vezmu knížecí sestru!" volal a blížil se k princezně.

Kníže sebou trhl a pokročil, jako by sestru chrániti chtěl.

„Zpátky!" zahřměl Jiřík. „Kdo se hne, je syn smrti! Se mnou, krásná princezno, budeme se míti rádi, potěšíme se!"

Mladá dáma zkřikla, uskočivši tulila se ku svému bratru, jenž na kordisko sahaje po svých služebnících se ohlížel.

„Ani hnout! má jste!" volal Jiřík blíže se k dívce.

„Milost!" úpěla. „Já ti neublížila!"

„Má teta knížeti také ne, byla jen krásná. To byla její vina, a váš bratr chlípný — oko za oko! Strýče, řekněte jí to!"

Baltazar jí stručně pověděl, čeho se kníže dopustil. Kněžna zastřela si tvář, princezna chvěla se jako osyka.

„Jiříku, co počínáš?" divil se Užďan.

„Nechte mne!" a sáhl po kněžně. Ta se mu vyvinula a zkřikla: „Braňte mne!"

Kníže obstoupen jsa nemohl se ani hnout, taktéž služebníci. Jiřík najednou se zastaviv pohlížel s opovržením na knížete. Nastala chvilka hrozného mlčení. Pak promluvil Skalák temně: „Jeďte si; pamatujte si, Jasnosti, jak se mstí sedlák!"

„Vzhůru na zámek!"

„Hola! holaho!" zkřikli radostně sedláci. Jiřík i Užďan vyšvihli se na své koně. Kněžna byla již v kočáře, jen princezna dosud stála ve sněhu upřeně hledíc na mladého Skaláka. V těch krásných očích nebylo vidět opovržení a hněv. Vzdychla zhluboka a slzy jí kanuly po tvářích; kníže na ni promluvil. Odvrátivši se vstoupila do vozu.

Kníže vrhl se na měkké sedadlo ve voze jako zničený; hlava mu sklesla na prsa, v nichž [368] celé peklo zuřilo. Byl ponížen, potupen, a to od takového cháma, od sprostého selského synka! Oddychoval ztěžka, oči bez lesku vypoulené hleděly na jedno místo. —

Dav sedláků pohyboval se dále cestou k zámku náchodskému. V čele jeli jezdcové, napřed Baltazar, jenž list knížete pod plášť schovával. Vedle Jiřík jel mlčky; bylo na něm znát, že není klidným. Zpomínal na drahé zemřelé, zvláště na otce. Tak jeli chvíli, až uzřeli věž starého zámku. Zdaleka zazněly temné hlaholy, pak na vrchu uzřeli dav; hemžili se tam jako kobylky. Znova zahlaholili sedláci a vysoko nad hlavami mávali holemi a topory.

Pan vrchní po celou noc nespal, a přece zdálo se mu, že všechno to jest ošklivý sen. Byl jako u vidění. Kdo by si byl pomyslil, že ti sedláci, kteří jindy na slovíčko poslouchali strachy se chvějíce, tak proti vrchnosti své se zbouří! A přece bylo vše pravda. Slyšel zvonění a za ranního šera na blízku hromový, táhlý pokřik se rozlehl. S některými úřadníky vylezl na vysokou kulatou věž a s pavlanu, drže se pískovcového sloupu, rozhlížel se po zasněžené horské krajině. Tam na vršku uzřel tmavý zástup; viděl několik jezdců, kyje a hole, s druhé strany na jiném návrší podobný zjev. Dole ve [369] městě se zbudili, lid zmatený a ustrašený po náměstí a ulicích pobíhal.

Direktor sestoupil, a tu již ho očekávala zpráva: „Plhovský dvůr dobyt, co v něm bylo, zničeno, a u lesa na sněhu našli správce zastřeleného." Vrchní zbledl, nezašeptal ani „tarebáci".

Již první dav se k zámku přivalil, brzo po něm druhý, za chvíli zazněl na cestě od Skalice nový hluk, zas jiný dav se blížil. Ve městě bylo vše poděšeno, zavírali krámy a dvéře obávajíce se, že sedláci se vrhnou do domů, aby drancovali. Celé okolí města bylo plno ruchu neobyčejného, všude hemžilo se lidu různých tváří a různého šatu, všichni ale byli ze vsí. Zimním jitrem zvučel hlahol a ryk a nových spojenců stále přibývalo. Zámek byl nesčetnými davy obklíčen.

Kolem Rychetského seřadili se rychtářové vesnic většinou na koních. Nastala porada, před kterou ale nejprvé odbýván soud. Obžalovaným byl slatinský rychtář Václav Řehák. Marno bylo jeho vymlouvání a zaříkání se; byl usvědčen, Bartoň jej příliš bedlivě byl stopoval. Vesničané byli velice rozezleni, chtěli Řeháka tělesně trestat. Tomu zabránil Rychetský. Ustanovil mu pokutu peněžní, což i ostatní přijali. Pak vyvolena deputace, jež měla na zámek jíti. V čele její byl Rychetský. Starý dragon byl [370] také mezi těmi, kteří měli s direktorem vyjednávat. Na žádost svou byli do zámku puštěni. Macek otvíraje ukláněl se dosti hluboko „pánům sedlákům". Jiřík mezi nimi nebyl; přemáhal se, ale podlehl přírodě. U Náchoda div s koně neklesl; salva guardia to spozorovav odnesl mladíka s pomocí jiných do blízkého domku, kde ho na lože položili. Slabost a rána nad mladým Skalákem zvítězila. Vzpamatovav se poněkud donutil Baltazara, jenž u něho zůstati chtěl, aby odešel na zámek.

Vrchní přijal deputaci vlídně, zaříkal se, že patentu, jaký oni žádají, na zámku není, takový že ani nedošel. Ochotně otevřel skříně a podal patentní knihy. Rychetský dlouho prohledával, ničeho však nenalezl. Baltazar se vytasil s náhradou.

„Patentu není tu, dáme si jej napsat, tu je plná moc knížecí."

Rychetský ukázal nyní také svůj papír, četl návrh smlouvy, kterou měl vrchní podepsat. Ten se jí zhrozil, okolkoval, vymlouval se, že sám nemůže. Užďan strčil mu před oči plnou moc, vrchní nechtěl; deputace jala se hrozit, již odcházela, však direktor ji zadržev dal se do vyjednávání. Mírně vykládal, že žádají příliš mnoho, že by vrchnost tím nemálo trpěla. Konečně prosil, aby ta smlouva platila až do příchodu komisse královské. Rychetský [371] jal se přemýšlet, ustoupil se svými, aby se poradil.

„Co se toho patentu týče, nevěřím jim," mínil jeden z rychtářův. „Zajisté ho dobře ukryli."

„Na Policku také ho nevydali, také prý žádný nedostali."

„Ale což ta komisse."

„Bude ode dvora, tam nám přejou a nebudou proti nám. Vrchnost musí povolit."

„Ba povolí, vidíte to."

„Ale což tomu tam ti řeknou?" ptal se jeden ukazuje ven, odkud hluk davů zazníval.

„Oznámíme jim to."

„Dřív ale promluvíme o smlouvě," navrhoval Rychetský.

Tak se i stalo. Vrchní se bránil všemožně proti úplnému zrušení roboty. Spor trval dlouho. Kdyby nebylo rozvážlivého Rychetského, byl by vrchní zajisté týrán, a tak všechno vyjednávání zmařeno. Ukonejšil všechny, zvláště Baltazara. „Napíšeme prozatím smlouvu, pak ji přečteme venku a uvidíme, jak se bude líbit.“

Za chvíli vyšla deputace před lid a Rychetský vystoupiv na vyvýšené místo jal se klidu mluviti. Oznamoval, že patent se zlatým podpisem nenalezli, ač vše prohledali, že žádného nalézti nemohli, jelikož prý vůbec žádného takového není. Zmínil se o přísaze knížete a vrchního.

„Patent! patent!" — „Ošidili nás — patent!" křičel lid.

Rychetský však mluvil dál; navrhoval, že si jej nahradí, a rozbaliv papír jal se hlasem velikým čisti:

„Společným sousedům obce Rtyně se tímto písemně od úřadu hospodářského sděluje, že jedenkaždý robotující poddaný až do přijití císařsko-královské komisse nic více vybývati nemá, než z jednoho usedlého potažní roboty párem koní za jeden měsíc jeden den vybývati povinností jest a pěší roboty na celý rok z jednoho osedlého šest dní, a ty takové chalupy, které jsou bez role, vybývati mají dva dni. Při tom také jim se potvrzuje, že o tom císařsko-královském patentu, který na Náchodské panství přijíti měl, zde nic povědomo není, ani zde takový nemáme, anobrž jestli poddaní chtějí, všechny patentní knihy se jim k přečtení dají. Jakož také všechny vrchnostenské platy k placení až do přijití nadpravené císařsko-královské komisse přestávají a takové také od strany hospodářského úřadu upomínati se nebudou. Ostatně v čem by se lid utisknut viděl, to by na papír postavil a k vrchnosti zadal, načež na všechno narovnání se učiní. Dáno na zámku Náchodském l. P. 1775…"

Dojem narovnání toho byl rozmanitý. Mnozí tomu nevěřili žádajíce patent; ale tento úpis [373] podával jim téměř všecko, čeho si přáli. Jaký to rozdíl mezi břemenem tímto a mezi oním, jež dosud snášeli! Rychetský přimlouval se, aby toto narovnání přijali. Mnozí bázlivější, kteří z donucení před zámkem se octli, hlasitě přisvědčovali, jiní byli tím strženi. „Berte, co vám dávají." — „Povolají na vás vojsko a rozženou vás."

Mnozí měli ještě rozmanité přání. Těšili se, že se schladí na pánech úřadnících, chtěli tedy žádat, aby někteří z nich byli sesazeni. Však na konec velká většina byla pro narovnání, jak je Rychetský přečetl. „Každá obec dostane podobný list!" ohlašoval; pak sestoupiv odešel s ostatními do kanceláře, kdež byly listiny vyhotoveny. Hrozivé mračno zacházelo, s tváří zmizel hněv, hrozby a kletby umlkly, bylo jen slyšet hovor veselý a bujné pokřikování.

„Náhradu za cestu!" ozvalo se kdesi v davu, a již se toho slova chytli. „Náhradu! náhradu!"

I ta jim vymožena; na nádvoří vyvaleny sudy piva a vodky, nastaly veselé hody.

„Máme svobodu!" — „Je po robotě." — „Jako by po ní bylo, což ta maličkost!" — „Ichu! Ah Rychetský! kmotře Rychetský! Pozdrav vás bůh!" A sedláci kupili se kol statečného svobodníka „zavdanou" mu podávajíce.

„Mně neděkujte," odpověděl Rychetský, „ale těm," a ukázal na Užďana a rychtáře, „a zvláště Jiříku Skalákovi."

„Ba že! Jiřík! Skalák!" zněly radostné pokřiky. „Kde je? Proč ho tu není?"

„Je střelen správcem plhovským, leží dole, jest ale už pomstěn," odtušil Baltazar.

Hluk a šum se množil. Macek se ani neukázal, obával se, že by se mohli sedláci zapomenout a na něj si zpomenout.

Rychetský s Užďanem odešli dolů do města k Jiříkovi. Bylo již po poledni. U lože nemocného seděla Lidka. Nedala se odvést na Martinovskou samotu, chtěla vidět a potěšit svou babičku. Ale na „skalce" dlouho stání neměla, Jiřík a strýc byli v zámku, marně ji babička zdržovala; pustila se sama k Náchodu a tam se dověděla, co se přihodilo. Ulekla se uslyševši, že Jiřík jest raněn. Chvátala k němu, usmívaje se vítal svou milou. „Už je to skončeno, snad dobře pořídili. Liduško, teď mohu myslit na tebe, teď jsi úplně mou — chceš mou být?"

Plačíc klonilo se děvče k raněnému, jenž jí ruku podával.

Rychetský přišel s Užďanem. „Jak je?" ptal se dychtivě Jiřík. Rychetský mu vše pověděl, Skalák se zamyslil.

„Ten patent," mluvil. „Mýlili jsme se? Ale ta smlouva, ta podmínka?"

Rychetský mu vše vymluvil.

„Pán bůh dej!" vzdychl Jiřík. „Co jsme mohli, to jsme udělali. Kdyby se toho nebožtík táta byl dočkal!"

„Vidí to a žehná ti!" pravil vážně Baltazar.

„Strýče, byl jste mně otcem, buďte i na dál. Ujal jste se Lidky, přijměte nás oba za své děti."

„Už dávno jsem vás přijal, bůh vám dej štěstí!" Starý voják položil mozolovité ruce na hlavy milenců jim žehnaje. Oči jeho se zakalily; byla to slza blaženosti. Nemohl dále mluvit, byl citem přemožen, jen rty mu to trhalo, na nichž se blažený chvěl úsměv. Stál tak chvíli mlčky.

„Bůh vám požehnej, jsem vám svědkem!" promluvil konečně srdečně Rychetský tiskna Jiříkovi a Lidušce ruku. —

Ze zámku se konečně lid vyklidil, jen ve městě a cestami po okolí zazníval dlouho do noci hluk, všude se veselili, že dobyli si úlevy a svobody.

Baltazar Užďan najal saně, na něž naložil Jiříka. Lidka usedla vedle něho. Když jeli okolo plhovského dvora, uzřel Baltazar dva muže něco od lesíka nesoucí. Obličej vojínův se zachmuřil. Lidka se zachvěla vidouc šeré stavení dvorské; zpomněla na události, na děcko, viděla je plačící v náručí ovdovělé správcové.

Bylo už pozdě, když na „skalku" dojeli. S radostí velkou uvítali je Bartoňka a Vaněk; všem se zas uvolnilo, když se ve staré jizbě sešli; tvář Baltazarova se vyjasnila.

Za ranního šera zastavili se před zámkem náchodským jezdci. Byla to četa husarů od pluku naundorfského. Ochotně jí bránu otevřeli. —

Takový byl počátek bouře selské, již Marie Terezie „skvrnou vlády" své nazývala. Jako na Náchodsku, tak i všude jinde na panstvích trpěl lid. Mysli všech byly rozjitřeny, zvláště posledním regulativem a domněnkou, že vrchnosti pravý patent robotu zrušující zatajily. Sotva bouře na Náchodsku jen poněkud se utišila, vznikla v sousedstvu na Novoměstsku a Opočensku. Jako zuřivý oheň šířila se dál, až v celém Hradeckém kraji rozléhal se hluk zbouřených sedláků. Jinde byla zuřivější než na Náchodsku. Venkované srocovali se násilím řady své rozmnožujíce. Táhli ode vsi ku vsi, od vrcholu k vrcholu, kdež vždy se zastavili z plna hrdla pokřikujíce, jako by celý kraj k odboji vyzývali. Na zámcích a dvořích panských chvěli se před těmi zástupy rozzuřenými, holemi jen a topory ozbrojenými. Vše, co bylo panského, bylo v nenávisti, protož ničili zboží a majetek vrchností. Zpoura se šířila, k povstalcům přidali se různí živlové, lidé bažící jen po plenu a po kořisti. Nebylo sjednocenosti, nebylo vůdce, jenž by rozpoutané zástupy ovládl. Byl to proud, byla to bystřina, jež čím dál s hlukem velkým tekouc tím více slábla. Bylo jen třeba odporu a vlny její roztříští se. Nad to pak se rozdělila: [377] přes Poděbradsko hnal se jeden proud a nad očekávání rychle octl se před Prahou. Byli jako slepi, musili podlehnout. „Opustivše dědiny a statky své shrnuli se dohromady po tisících, zámky pánů hubíce, a tak až ku Praze přitáhli. Tu však vojskem rozplašeni domů utíkali, někteří z nich pak chyceni byvše oběšeni byli. Aj hle, milá koruno, taková se neštěstí toho času, že jsi v cizině přebývala, dála. Sedláčky, jenž nám chleba prodávají, věšeti musili."

Tak se vypravuje ve „Vítání české koruny", kteráž dne 9. měsíce srpna r. 1791 do Čech z ciziny zase přivezena byla.

U Prahy asi sto a padesát sedláků chytili, z nichž čtyři oběšeni byli: Josef Černý v Líbni, druhý v Roztokách, třetí před branou oujezdskou a čtvrtý před vyšehradskou.

Ne lépe dařilo se zástupům v Bydžovsku. Tam zašel druhý proud. Ve Chlumci byla malá posádka vojanská, jež po krátkém boji sedláky přemohši do rybníka je vehnala. Tu je smutný vznik pořekadel: „Pořídíš jako sedláci u Chlumce" a „s hráze do rybníka".

Nebezpečenství minulo, vrchnosti nabyvše vlády trestaly ukrutně své poddané. Šatlavy panské se opět naplnily ubohými a drábové a mušketýři měli zase dost práce. Rozdávali na rozkaz sedlákům „k snídani" ran padesát, „k obědu" dvacet pět a tolikéž „na dobrou noc".

Z Náchodská nemnoho bylo účastníků při vojích selských, jež zničeny byly u Prahy a u Chlumce. Viděli jsme, že vůdcové hnutí náchodského měli jen úlohu zbavit lid trapné můry, roboty. Ty pak, již by snadno byli zavésti se dali k jiným výtržnostem, zastrašila zpráva, že na zámku je vojsko.

Vrchní se zpamatoval. Vojsko přišlo sice pozdě, narovnání byla již podepsána a v rukou sedláků, ale bylo tu. Domníval se pan vrchní, že sedlákům netřeba slovo splniti, a pak dle jeho náhledu dopustili se velkého zločinu proti své vrchnosti.

Rychetský se zarmoutil uslyšev, že vojsko se dostavilo, a brzo na to doručen mu rozkaz, jejž měl rozhlásiti.

„Každý, kdož na odpor postaví se vojsku, ihned jat a dle potřeby i probodnut aneb zastřelen býti má."

„Dostaneme tedy vojsko do vsí, ó běda!" povzdychl. Žena plna ouzkosti prosila ho, aby prchl, že jej asi bez trestu páni nenechají.

„Nikoliv," odpověděl statečný svobodník. „Neudělal jsem nic, co by bylo nepravého. Mám úpis v rukou, snad se bojí dalších výtržností. Ale Užďan je v nebezpečenství, že jim správce zastřelil; to mu zajisté neodpustí. Musím na ,skalku'."

Nasadiv beranici a obléknuv kožich pustil se ku „skalce".

XIII. Salva-guardia naposled bojuje.

Baltazar se hluboko zamyslil uslyšev, že na zámek husaři přijeli. Zaklel, když mu rychtář rozkaz vrchnostenský oznámil. „Tak asi splní slevo!" Jiříkovi a Lidce ničeho neřekl.

Rána mladého Skaláka byla dosti nebezpečna; tu zase přispěla stará Bartoňka svými vědomostmi. Vnučka její pečlivě ošetřovala svého ženicha, bděla nad ním úzkostlivě a něžně. Zas mu čítala za pošmourných dnů zimních a za dlouhých večerů z bratrské bible. Tu také sedával blíže hospodář; bylo však pozorovat, že neslyší slova Písma, mysl jeho zachmuřena byla starostmi. Slyšel o bouři, jež se krajem rozvlnila.

Tu brzo na to jednoho dopoledne octl se na „skalce" Rychetský. Všichni jej radostně vítali, jen Baltazar tušil, že nese něco zvláštního, a nemýlil se. V přístěnku sdělil Nývlt hospodáři svou obavu. „Vám to nesleví a Jiříkovi také ne, musíte se uchránit."

„Ale kam? a kam s raněným?"

„Kmotře, jde tu o hrdlo!"

Baltazar se zamysliv po chvíli odpověděl: „Máte pravdu; pozdrav vás bůh, že jste mne pamatoval. Tušil jsem to také, ale nemyslil [380] jsem, že to tak zlé bude. Střelil jsem, protože také chtěl zabit, bránil jsem se.“

„To nepováží, řeknou, že jste ho zavraždil."

„O mne by nešlo, ale o to děvče a toho hocha."

„A chtěl byste, aby vaše šedivá hlava na šibenici se houpala?"

„Šibenice!" zahučel salva guardia.

Když Rychetský odcházel, vyprovodil ho kus cesty za statek. „Nývlte, dejte si také pozor, neodpustí vám také."

„O mne se nestrachujte; mějte se dobře, s bohem!"

„Bůh vám dej štěstí, pozdravujte doma a sousedy."

Mužové si stiskli srdečně těžké své pravice. Netušili, že naposledy patří si tváří v tvář.

Zamyšlen vrátil se Baltazar. Bylo poledne, zasedli ke stolu čekajíce jenom na Vaňka, jenž byl na půdu pro seno odešel. Po chvíli bylo slyšet neobyčejně kvapné kroky jeho po schodech. Baltazar vyběhl ven. „Hospodáři," mluvil rychle Vaněk, „jedou vojáci, zrovna k nám, viděl jsem je lomenicí, jsou pod kopcem."

„Pod kopcem — kolik?" ptal se kvapně hospodář.

„Nevím určitě, zdá se asi šest."

„Běž, vytáhni saně, zapřáhni hned Medušku a vranku — hned!" poroučel hřmotným, [381] rozhodným hlasem Baltazar. Všechna zasmušilost zmizela mu z tváře, oko se mu zalesklo a jako mladík vkročil kvapně do světnice. „Lidko!" poroučel, „ustroj se, musíme vyjet. Snes houně a kožich Jiříkovi, pojede s námi. Bartoňko, ustroj se také, ale hned." Děvče zbledlo a leknutím se nehýbalo. „Neptej se a dělej!" poroučel.

Lidka jako stroj vše vykonala.

„Co se děje, strýče?" ptal se udivený Jiřík.

„Jedou husaři, chtějí nás lapnout," odpovídal Baltazar plášť oblékaje. Pak připjal šavli a nabíjel dvě bambitky.

Bartoňka byla strachem bez sebe. „Ježíš Maria!" naříkala. „Co se to bude dít!"

„Stroj se!" rozkřikl se Baltazar. Teď byl zas vojákem, komandoval.

Lidka uslyševši, jaké tu hrozí nebezpečenství, pozbyla veškeré bázně. Jiřík a strýc měli být polapeni, odvedeni. To jí dodalo neobyčejné síly. V okamžiku byla oblečena, pak i zahalila babičku.

„Liduško, vezmi bibli do saní!" žádal Jiřík. Vynesla ji ven, kde Vaněk již čekal. „O že to rámě mám rozbito, nemohu vám pomoci!" naříkal Jiřík.

„Opři se, tak," a již ho vyvedl Užďan ven a na saně ho usadil. Bartoňku posadili vedle něho.

„Vaňku, ty prchni a schovej se někde, saně jsou plny."

„Hospodáři, já tu zůstanu, zdržím je."

„Dobrá. Hej Lidko, do předu! S bohem, Vaňku, jedeme ke hranicím, však víš co dělat."

„Opatruj vás bůh!"

Bartoňka plakala, Jiřík kynul Vaňkovi hlavou na rozloučenou, Lidka mu podala ruku.

Baltazar postaviv se na zad na sanice trhl opratí a pobídl koně. „S bohem, „skalko"!" mumlal ze dvora vyjížděje, pak se ohlédl po stavení. Uviděl věrného Vaňka, an hleděl za uprchlíky. Mrkl po silnici, nebylo vidět nikoho. Vše bleskem okolo nich v zad ubíhalo. Strom, keř jen se mihly; kusy ledu vyryté podkovami lítaly pod nohami koňů na zad až na Baltazara. Lidka musela se odvrátit, babičce dech se tajil. Baltazar neustále pobízel koně, kteří jako sršněm bodáni po silnici s kopce letěli. Jindy by se té jízdy Liduška byla děsila, teď jen hleděla na Jiříka poptávajíc se chvilkami, bolesti-li cítí nebo zdali dobře sedí. Ten pak těšil starou Bartoňku a jen časem se zeptal, je-li bible dosud na saních. Baltazar Užďan nevšímal si na saních nikoho, poháněl jen koně a ohlížel se do zadu, dosud ale jezdce viděti nebylo. Tak přijeli za několik okamžiků do vsi. Stará Bartoňka prosila, aby ji tu nechali, Liduška jí domlouvala, aby jen zůstala, [383] však stařena neupustila. Salva guardia byl zatím uvážil, že Bartoňka jista je a že se jim ulehčí.

„Nechám tě u souseda Kropáčka, řekni mu, aby mlčel; za nějaký den dostaneš se k nám, jedeme do Kladska. Nám se nic nestane. Ostatně může Lidka s tebou tu zůstat."

Děvčetem to trhlo, pohlédla úzkostlivě na Jiříka. „Jen ať zůstane, kdo by ošetřoval Jiříka?" Vděčný pohled dojaté vnučky byl odpovědí.

Již dojeli stavení Kropáčkova, jenom na okamžik Baltazar zastavil, co Bartoňka vylezla. Slzíc hleděla za saněmi, jež okolo stavení zahnuly do polí. Zarmoucena vstoupila do jizby, kdež ji srdečně uvítal dobrý Užďanův známý Kropáček. Divil se nemálo a litoval svého souseda. —

Na vrata „skalky" někdo silně zabušil. Vaněk zvolna dvůr přešed otevřel. Viděl před sebou sedm jezdců divokého vzezření. Byli to husaři od pluku naundorfského, ptali se po hospodáři. Vaněk odtušil, že odjel, ale že brzo přijede. Velitel vstoupiv do světnice ptal se po mladíkovi, jenž prý se tu také zdržuje; mínil Jiříka. Vaněk zapíral, že takového nezná a že tu žádného není. Husar hromoval a hrozil, Vaněk o ničem nevěděl. Tu poručil velitel čtyřem, aby sestoupili a stavení prohlédli, sám nahlédl do konírny. Koňů tam nebylo. Jeden z vojínů [384] ho upozornil, že kolej čerstvá vede od statku ke vsi.

„Zvětřil nás! hoj za ním!"

Čtyři zůstali na statku, dva s velitelem hnali se cvalem ke vsi. Vaněk hleděl teskně za nimi.

„Čertova kavalerie!" hučel. „Jako ďasové uhánějí! Kdyby jim bůh zmátl na chvíli rozum, aby se zdrželi, jen co by soumrak nastal, pak ať cestu k horám čuchají. Ah," oddechl si, „sníh!"

Začalo se chumelit, nastal vítr, který vždy hustší kotouče před sebou poháněl. Husaři klnouce vrátili se do jizby; prohledali každou díru a skulinu, však nic nenalezli. Obořili se na Vaňka, aby jim dal jíst a pít; snesl ochotně, co bylo, i ze sklepu soudeček kořalky, jejž s jásotem uvítali. Odpásali šavle a zasedše za stůl pustili se hltavě do jídla; pak zapálili krátké dýmky a pili.

Salva guardia zahnul do polí. Cesta byla málo ujeta, za to ale bezpečnější. Mířil ke hranicím království českého, chtěl se dostati do Kladska, jež od nedávná náleželo králi pruskému. Tam byly dobré dvě hodiny cesty, za nepohody ještě více. V krajině té byli Češi jako v království, tam také bylo několik známých rodiny Skalákův. Koně ubíhali dosti rychle, Baltazar často ohlížel se do zadu. Nebylo nikoho [385] viděti; v duchu velebil, že chumelit začalo; náhle ale trhl opratí, bylť za sebou v dáli spozoroval tmavý bod a za ním druhý.

„Lidko, vyhlédni tam, co vidíš?" kázal chtěje se přesvědčiti, dobře-li vidí.

„Zdá se mi, že za námi jedou!" odpověděla ustrašena.

Nemýlila se; brzo poznal, že to jsou jezdci husaři. Blížili se víc a více, na rychlých koních jim cesty ubývalo, koně ze „skalky" nemohli tak ubíhat. Již bylo slyšet jejich pokřik, byli tři. Teď jeden z nich se oddělil, uhání v půlkole zavátým polem, jako by chtěl uprchlíkům nadejet. Vítr dosti prudce vál a hnal koním kotouče sněhu do očí. Jezdec se ztratil v chumelenici.

„Jiříku, dávej pozor na cestu, znáš ji dobře, ať nezbloudíme. Pojedeme ke Končinám a odtud na Stroužné."

Baltazar opět rozhlížel se po jezdcích, viděl, že se víc a více blíží. „Lidko, tu máš oprať, řiď koně, jak ti Jiřík poví; dbejte o cestu, nazad se neohlížejte. Skloňte hlavy, přisedni k Jiříkovi, skrčte se. Pozor!"

„A co vy, strýče?" ptal se Jiřík.

„Ani nemukej a poslechni!" poroučel hospodář. Koně kráčeli již zvolna, obtížnou cestou byli unaveni. „Pobídni koně, Lidko!"

„Nemohou."

„Ah přes dvacet let — Leuthen! Leuthen!" hučel dragon salva guardia. „Meduško! Meduško!" zkřikl. A starý, věrný kůň pustil se zas do klusu.

Byl čas; jeden jezdec byl již tak blízko, že bylo slyšet jeho volání: „Stůjte!“

Nikdo na saních se neozval. Jiřík jen zaslechl cvakot za sebou; Baltazar natahoval kohoutek; pak šavle zařinčela o sanici; bylo slyšet jen svist saní a hvizd větru, jenž na koně i na lidi tenkou vrstvu sněhu nakládal. Baltazarova tvář již zrudla zimou, na hustém obočí nasázel se mu sníh. Hleděl upřeným zrakem, zády o korbu saní se opíraje, na jezdce. Vyzvání jich znělo znova, brzo nato po třetí. Jeden z husarů byl již dosti blízko. „Pobídni koně, Lidko! Meduško! Hej, Meduško!" Ale než dořekl, zazněla rána a podsední kůň u saní se svalil; než k zemi dopadl, zahučela druhá, zrovna na saních — kůň husarův svalil se k zemi, vzepjav se vysoko, a jezdec octl se pod jeho tělem. Baltazar bleskem vyskočiv vytasenou šavlí přesekl prostraňky a zas postaviv se na sanice velel: „Dále!" Meduška byla samotna, však táhla, co mohla. Saně arci tak neletěly jako prvé, prostora mezi nimi a druhým husarem víc a více se krátila. Bylo slyšet jeho divoký pokřik a pobídky, jimiž nutil koně svého ku spěchu. A již byl na dostřel. Zahřměla rána. [387] Lidka zachvěvši se tulila se k Jiříkovi; nad nimi zahvizdla koule, zrovna kolem hlavy Baltazara, a ve voji se zarazila.

„Strýče, probůh!" volal Jiřík, jenž traplivou měl chvíli. Musil se tu choulit nemoha pomoci, a viděl starce, jak obětavě jej i Lidku bránil.

Zahučel opět výstřel a hned na to třetí; druhý minul se s cílem, třetí byl Baltazarův. „Musím!" hučel vypaluje, a hned na to husar na koni sebou trhl a překloniv se s koně sletěl. Kůň nad ním se zastavil.

„Ti nám už neublíží. Ale jet umějí jako čerti!"

„Strýčku, nic vám není? netrefili?" ptali se Jiřík a Lidka najednou, kvapně.

„Dosud nic, milé děti, ale ten třetí — byli tři."

„Jel půlkolem na nás, snad někde zapadl."

„Ďas mu věř. Jen dále; co tu hlubokou cestu přejedeme, pak bude dobře. Na hranice není už daleko a tamhle les."

Stmívalo se. Šerem bylo viděti tmavé obrysy lesů na hranicích, za nimiž vystupovaly jako obrovské stíny vrchy, nad něž nade všechny táhlý Bor vynikal. Cesta skláněla se dolů vinouc se pod strmou zasněženou stráni, na jejíž bílé pokrývce tu a tam holé napolo zachumelené keře se černaly. Sníh hustěji padal, vítr se zmáhal. Meduška unavena klusala jen; aby [388] jí ulehčil, seskočiv se sanic běžel Užďan za saněmi, v běhu bambitku starou nabíjeje.

„Hura!" zaznělo to nad uprchlíky ve výši. Všichni sebou trhli; nahoře na strmé stráni v šeru a chumelenici uzřeli temnou postavu koně a jezdce.

„Na levo!" zkřikl Baltazar na sanice skočiv. Chtěl tak s cesty do polí zabočit, aby se vzdálili od jezdce; sotva že ale hlas jeho dozněl, zahučela rána. Meduška sebou prudce trhla a vzepjala se.

„Zle!" zahučel Baltazar a již tasil šavli; bambitku nebyl nabil. Poznal, že věrný kůň je raněn. Ale Meduška se nesvalila do sněhu, letěla dál, však dráhu její označoval krvavý pruh na sněhu.

„Stůjte!" křičel husar. Vida, že kůň neklesá, vypálil podruhé dobře namířiv. Hleděl upřeně za ujíždějícími, však nikdo se na saních nepohnul.

„Proklatě!" zlořečil jezdec velitel. Viděl, že mu ujedou. Ohlížel se kolem; soudruhové zmizeli, v šeru a chumelenici nebylo po nich ani stopy. Stráň byla příkrá, zachumelena, nemohl sjet. Chtěl uprchlíkům nadejet, ale neznám jsa v krajině zajel. Než by oklikou s výšiny sjel, bylo by pozdě, pak byl sám a v těch lesích, ku kterým se saně blížily, bylo nebezpečno. A teď mu s očí zmizeli, ztratili se v šeru, [389] v černém lese. Mrzutě trhl uzdou a obrátil se. Dojel na původní dráhu; tam dohonil raněného soudruha, jenž zpamatovav se ku vsi se ubíral. Nalezli i třetího, jenž dosud pod zastřeleným ořem ležel. Výprava a stíhání skončilo smutně.

Dostavše se na „skalku" uzřeli druhy své zpity. Dva z nich na lavicích chrápali, dva dosud jizbu hustým dýmem tabákovým naplňujíce hulákali. Vůdce zahřměl: „Kde je ten chlap, co nám otvíral?"

Blekotaje a blbě se ohlížeje odpověděl zpitý husar: „Tu je — pryč je."

Vaňka tu nebylo, zmizel a nebylo po něm stopy. —

Teprvé u lesa, když už po husarovi ani vidu ani slechu nebylo, zarazil Baltazar šavli do pochvy. Tu pocítil prudkou bolest, po bílém plášti řinula se mu teplá krev a do sněhu kapajíc pojila se s rudými skvrnami krve věrné Medušky. Salva guardia byl raněn. Jakmile ho koule zasáhla, opřel se silněji o saně, však stál pak pevně, šavli v ruce pohotově maje; domníval se, že by husar přece odvážit se mohl; z rány proudila se mu krev. Saně se zarazily.

„Dále jeď!" poroučel stařec ránu u prsou zakrývaje, aby krev zastavil. Nechtěl, aby se Lidka teď dověděla, že je raněn. Však děvče neuposlechlo. „Ježíš Maria!" zaznělo bolestně. Uzřela krev; chvějíc se přistoupila ke strýci.

„Dej sem šátek a jeď; nesmíme se zdržovat, dokud Meduška může, sic zůstaneme prostřed lesa."

„Strýčku, zlatý strýčku!" štkalo děvče. Jiřík byl se povztýčil a strnule hleděl na svého ochránce. Nemohl pomoci.

„Jděte do saní, pro boha vás prosím."

„Půjdu. Podívej se, kde je Meduška raněna."

Lidka skočila ku koni. „Na krku."

„Vytři ránu sněhem, já se zatím obvážu." Usednuv na saně staral se o svou ránu. Cítil prudkou bolest, však ani nepovzdechl, jen zuby zaťal.

Jiříka rána bolela, však více bolesti mu působilo, že téměř nečinně musil sedět. Levou rukou pokud mohl pomáhal starci nedbaje bolestí, jež při pohybu jím zalomcovaly. Meduška byla nepokojná a bolestí i zadní nohou vyhodila, když studený sníh rány její se dotkl. Liduška vymyvši jí poněkud ránu obvázala ji loktuší, již byla ze saní vzala.

„Je zlá?" ptal se Baltazar.

„Nezdá se."

Lidka vzavši oprať do ruky pobídla koně, sama kráčela hlubokým sněhem vedle saní. I Jiřík tak učinil. Krvavou stopu zavál vítr sněhem.

Setmělo se, cesta byla zlá a zachumelena.

Baltazar „salva guardia" ležel mlčky na saních. Ve staré té hlavě divné vznikaly myšlénky; [391] pohlížel chvíli upřeně před sebe na Medušku; cítil, že se mu srdce zachvělo.

„Chudák — tři zachránila. A Leuthen! Tedy císařské koule nám svědčily, ale dragouni se nedali. Poctivě, nemusí nás mrzet — lepší než oprátka. Tak jsme už nejspíše dojeli, už brzo odtroubí — s pánem bohem, jen když ti jsou zachráněni.“

„Strýčku!" zazněl vedle něho něžný hlas Liduščin. „Máte mnoho bolestí?"

„Nemám, holečku, není tak zle. A co Jiřík?"

„Jdu za vámi. Jak se vám odsloužíme?"

„Nechte řeči. Nu, husarů jsme se už nadobro zbavili. Šel bych raději, chudák Meduška! má co táhnout."

„Nesmíte se ani hnout!"

Lidka necítila mráz, brodila se sněhem, však nedbala ničeho. Cesta šla do kopce; když dojeli vrcholu, zkřikl Jiřík: „Světlo!"

Průlinou lesa zaplála rudá zář.

„Chvála bohu, toť Stroužné."

Za čtvrt hodiny byli u vsi. „Tu na kraji zrovna v tom statku, tu je u Halinů!"

Lidka zajela před bránu; za chvilku vrata zaskřípěla a uprchlíci vjeli na dvůr — byli zachráněni.

XIV. V cizině. — Návrat.

Hrabství kladské za těch časů, o nichž jsme vypravovali, bylo mnohem více české než dnešního dne. Těsně při hranicích království našeho jest již několik jen vesnic, v nichž dosud jazyk český hlaholí, ač silnou rukou vlády pruské jest utiskován. Mezi těmi vískami pohorskými jest Stroužné ležící na úpatí skalnaté hory s táhlým vrcholem. Je to Bor, téměř tři tisíce stop vysoký. Před ním hora menší těsně s ním spojená, jejíž vrchol je malá planina; ohromný to příkrý schod ku kamenitému Boru. Na planině té mezi šedými balvany pískovcovými bělá se několik chudých chaloupek, je to víska Bukovina. Stroužné je v kotlině, nad ním strmý Bor, okolo menší vrchy porostlé hustým lesem. Milé to na jaře a v letě zákoutí. Obyvatelé vísky jsou většinou evangelíci, namnoze zajisté potomci uprchlíků českých z dob těžkého protivenství a utrpení po bitvě bělohorské. V Čechách, ač zdánlivě úplně reformovaných kněžstvem a vojskem, evangelíci nikdy úplně nevyhynuli. Přemnozí v lidu přijali na oko vyznání katolické, aby se uchránili před veškerým pronásledováním, v srdci však zachovali věrně víru svých otců. Tak to bylo zvláště při hranicích. [393] Z Čech mnozí tajní evangelíci tajně do sousedního Kladska docházeli, aby mezi bratry se potěšili a slovem kněze se posilnili. Znali se vespolek. Tak i rodina Skalákův lnula ku krajanům kladským, mezi nimiž nejednoho měla dobrého známého. Takovým byl i Jakub Halina, k němuž se Baltazar, Lidka a Jiřík utekli. Přijal je bratrsky, pečuje o raněné, jak jen mohl. Převázali ihned Baltazara, jehož rána hluboká a nebezpečná byla.

„Je smrtelná," pravil tiše Užďan Halinovi. I rána Jiříkova se rozjitřila.

Vítr do rána se utišil a sníh přestal padati. Když první paprsek slunce pozdě vyšlého do jizby Halinovy padl, ozářil smutné skupení. Na loži ležel starý salva guardia bled, těžce oddychuje, v koutě stál Jiřík smuten se hlavou sklopenou, u lože strýce seděla Liduška, na jejíž ubledlé tváři hluboká bolest se jevila.

Halina přistoupiv k nemocnému naklonil se k němu, aby zaslechl slova jeho. „Tady nebudou úplně jisti, doprav je někam dále do hor. Snad to se mnou tak dlouho trvat nebude, nerad bych umřel bez nich." To mluvil hlasem tichým, ale pevným; nestenal, nenaříkal. Po chvíli se ptal na Medušku.

„Nežere, stojí smutná se hlavou sklopenou."

„Ano, ano, už dosloužila."

Večer, když přijeli s namaháním, když ji do chléva odváděli, přistoupiv pohladil ji. Meduška temně zařičela. Pak ji už neuviděl; starý dragon tak se rozloučil od svého věrného koně.

Zle bylo, že nedostalo se Užďanovi lékařského ošetření. V Čechách na blízku byl ranhojič, pro toho však poslati bylo nebezpečno; jiný byl odtud daleko a cesty zlé. Také si starý dragon to zapověděl. „Vím, že mně nikdo už nepomůže."

Lidka se nehnula téměř od lože, starala se o strýce jako o milovaného tatíčka. Ona také byla jeho potěšením, na ní dlelo po celé chvíle jeho starostlivé oko.

Odpoledne se mu přitížilo. „Je šedesátník, sotva vydrží," povídal Halina venku své ženě.

Baltazar pokynul Jiříkovi, jenž u lože se postavil. „Odevzdávám ti Lidku, vím, že ji máš rád; starej se o ni i o její bábu. Sklamali jsme se, ale svatá věc zvítězí. Mrzívalo mne, že jsem neumřel v poli, ale teď děkuju bohu, že to tak se mnou skončilo. Umírám za poctivou věc, však vy se dočkáte lepších časů. Je to pravé a nikdo to nepotlačí. Mějte se rádi a bůh vám požehnej!"

Lidka plakala hořce. Jiřík němým bolem přemožen sklesl u postele a nevěsta jeho poklekla vedle něho. Statečná pravice Baltazarova spočinuvši na jejich hlavách žehnala jim.

Po celou noc bděli Jiřík a Lidka u milého strýce. Asi dvakráte se ptal po Medušce. Jiřík vyšed ven zvěstoval, že leží. Bylo hůř a hůře, ničeho nejedl, jen velká žízeň ho trápila. Po celý ten čas ani nezastenal. Ráno sepjav ruce hleděl upřeně chvíli ke stropu. Všichni mlčeli vidouce, že se modlí. Pak požádal, aby jej v plášti vojanském pochovali a šavli mu po bok položili; bambitky dragonské zanechal Jiříkovi na památku. „Však se vrátíte beztoho někdy do Čech, pozdravujte Rychetského, bábu a Vaňka. Tak ne doma —" Tu vzdychl; myšlénka, že nebude odpočívati v domovině, vyloudila mu vzdech. Však zase byl klidným a snášel bolesti, jak on to jen dovedl.

Třetího dne při slunce východu skonal mužně a statečně. Věrné ty oči, jež tolikráte smrti ve tvář hleděly, zatlačil Jiřík Skalák. Statečná pravice stuhla, věrné, v pravdě mužné srdce dobilo. Lidka žalem přemožena sklesla usedavě plačíc a naříkajíc u smrtelného lože. Jiřík sklonil hlavu na chladnou pravici starcovu a palčivé slzy jeho ji porosily.

Tu ležel v prosté rakvi bílým, krví zbroceným pláštěm zahalený Baltazar Užďan „salva guardia", jindy dragon v pluku Marie Teresie, pak statečný bojovník za práva lidu. Pádná šavle [396] jezdecká leskla se po jeho levém boku. Na tváři stuhlé jevil se klid. Přišel nejvyšší rozkaz odejíti z toho světa, a Baltazar bez reptání uposlechl. U hlav hořela lampička, a po celou noc vytrvali Jiřík a Liduška u mrtvoly drahého „strýce". —

V den pohřbu najednou zjevil se u Halinů Vaněk. Vypravoval, jak husarům opilým uprchl a se skrýval. Zastesklo se mu, i rozběhl se do Kladska. Bartoňce staré slíbil, že pro ni přijde, až se doví, kde hospodář s Lidkou a Jiříkem jsou. Byl jako ohromen, když ho dovedli do komory, kde hospodář jeho odpočíval. Když studené čelo jeho, na němžto šediny spočívaly, křížem žehnal, zakalily se mu oči. Pověděli mu, co Baltazar učinil, jak umíral.

„To byl voják! to byl kavalerista!" povzdychl a mozolnou rukou setřel slzy s očí. —

V českokladských horách v tichém zákoutí na hřbitově strouženském, nad nímž skalnaté své čelo Bor vypíná, nalezl odpočinku po mnohých výpravách a osudech divných ve tmavém, tichém stanu Baltazar Užďan „salva guardia". —

Když po pohřbu milenci v jizbě osamotněli, sklesla Liduška plačíc Jiříkovi do náruči. „Jiříku!" šeptala.

On ji přitiskl zdravou rukou k srdci. „Má dušinko, spoléhej na mne! jsem navždycky tvůj!"

„Věřím ti,“ zašeptala sklonivši čelo na jeho prsa. —

Meduška dlouho pána svého nepřečkala. Mnoho se vypravuje o věrnosti psů, kteří na hrobech pánů svých scepeněli; neméně věrným zvířetem jest kůň.

Meduška nepožila podávaného jí ovsa a sena; vždy smutně, říkával Halina, se ohlédla, kdykoliv někdo do chléva vstoupil.

„To čekala strýce," říkala Lidka. A když pak Vaněk se u ní ukázal, smutně zařehtala. Od oné noci, když jako na rozloučenou s ní Užďan promluvil ji hladě, pána svého neuzřela. Druhého dne po pohřbu ráno našli ji ve chlévě nataženou. Staroba, rána, neobyčejné namáhání a zajisté i zármutek, to vše jí život ukrátilo.

Ještě té zimy došly do hor do tiché, pohorské vísky smutné zprávy z Čech. Vrchnost jala se stíhat nejčelnější muže „zpoury a rebelie".

Rychetský uslyšev hned druhého dne o stíhání a útěku Užďana, pomýšlel také na to, jak by se pojistil; poznal, že pánové zámečtí jemu [398] neodpustí. Ale prvé než zámysl svůj vykonal, byl na rychtě husary z Náchoda obklíčen. Než se nadál, vrazil do jizby poručík, velitel čety, a míře bambitkou na svobodníka vyzval ho, aby se vzdal. Co měl bezbranný činiti? Svázavše jej jako zločince naložili ho na vůz a odvezli do Hradce Králové. Manželka jeho a děti hořce plakaly. Statečný rychtář těšil je, aby se o něj nestrachovali; věřilť pevně, že nic nezavinil, že jen právo lidu hájil. Ale pánové jinak tomu rozuměli.

O Dostálovi doslechli, že prchl v čas také do Kladska; kde by byl, nikdo nevěděl.

Než sníh sešel, zahojila se skoro úplně rána mladého Skaláka; když pak stromy pučely, strouženský duchovní Jiříkovi a Lidušce požehnal. Na svatbě byli babička nevěstina Bartoňka, kterou Vaněk převedl přes hranice, Vaněk a Halina. Svatba byla ticha a prosta. Stará Bartoňka se arci dosti zpočátku mrzela, že vnučka její stala se „berankou"; však usmířila se; poznala strouženské a znala Jiříka, jenž přijat do církve. Toho dne slavnostního zpomněli přečasto a srdečně na nebožtíka strýce „salakvardu", na jehož rově první už travička pučela. A když jarní podvečer nastal, odebrali se novomanželé na blízký hřbitov. Dlouhou chvíli stáli tam u nízkého rovu, pod nímž odpočívalo statečné a věrné srdce.

Dosud žili u velké skrytosti nikam nevycházejíce. Doslechli, že po Užďanovi a Jiříkovi se pátralo, však ze strouženských mladíka nikdo neprozradil. Odstěhoval se na Bukovinu, kdež si během leta chaloupku .sroubil. Babička Liduščina šla s dětmi svými a Vaněk se nechtěl s nimi také rozloučit. Žili chudobně, ale v míru a tichém štěstí. Zřídili si dva stavy, za nimiž Jiřík a Vaněk plátno robili.

Vaněk odvážil se někdy do Čech a přinášel vždy nějakou novinu. Tak zvěstoval, že Rychetského z Hradce do Prahy odvezli, kdež na Malé Straně prý u vězení sedí.

Mladý Skalák vždy s dychtivostí se vyptával, jak je s lidem a robotou, a tu ne valně potěšitelných zpráv uslyšel.

„Císařovna vyslala generala Wallisa," tak vypravoval jednou Vaněk, „ten ty bouřky má všechny uspořádat. Pohrozil všem zbouřencům, chodí z panství na panství a svolává všechny úřadníky a sedláky a předčítá robotní patent. Ach, není to ten se zlatým podpisem. Něco se tím polevuje, ale není toho mnoho."

„A co lid?"

„Musí mlčet, je zastrašen."

„Zklamali jsme se, zklamali," vzdychl Jiřík.

Brzo na to přinesl Vaněk noviny veselejší. Na komorních panstvích zrušila císařovna robotu a uvedla ji na úrok peněžitý; také už se [400] nesmí podle chuti honit a tak osení selské hubit.

Pak doslechli, že Rychetský po mnohém a traplivém výslechu domů se navrátil a že je na dvě leta k obecní práci odsouzen.

„Svobodník!" vzdychl Skalák. „Ó kdyby páni měli jen kousek jeho srdce! A což Dostál?"

„Ten jim pěkně upláchl." —

Příjemné to bylo přebývání na Bukovině. S té výše bylo viděti daleko do krajin českých, kolem po planině roztroušeny jsou ty obrovské, tu menší balvany pískovcové, mezi nimiž trávník se zelená. Tu a tam stíní šedé skaliny i křoví břízové neb osykové. I po úbočí táhlého Boru roztroušeny jsou balvany, jen že mohútnější, bělající se mezi černým hvozdem, nad kterýž jako pevná hradba vynikají.

Jiří Skalák mohl býti šťastným. Ale častěji se zamyslil a zvláště podvečer, když na balvanu před chaloupkou svou sedal, na tváři jeho tichý zármutek viděti bylo. Oko jeho upřeno bylo do krajin království českého tmavou rouškou zahalených. Tak dlouho sedával v teskném zamyšlení, až povzdychnuv očí svých ku hvězdnatému nebi obrátil. Tu tiše přistoupivši Liduška objala ho vroucně, a láskyplné oči, líbezný úsměv zaplašily chmuru s čela mladého muže.

Skalák toužil po domově českém, kam navrátit se nesměl. To během času ale mohlo pominouti. [401] Náhradu našel v tiché domácnosti a v lásce své ženy. Chmura zármutku pak později jen zřídka na jeho tváři se zjevovala, když ho Lidka synáčkem obdařila.

Minulo šest let. Roku 1781 ku konci leta stanuli ve hlubokém lese Maternice u potoka muž a žena; bylo v neděli dopoledne. Mladý muž rozhlédnuv se kolem pravil: „Všecko zarostlo, tudy půjdeme." Za ním pustila se družka jeho, mladá kvetoucí žínka. Kráčeli hustým vřesem a borůvčím, jež půdu mezi starými stromy pokrývalo. Po chvíli muž se zastaviv, rozhrnul husté křoví a pravil: „Tady to je!" Tvář jeho byla vážná. „Tady odpočívají," zašeptal a poklekl u dvou rovů, jež jen málo nad půdu vynikaly. Dlouho klečeli u nízkých mohyl mlčíce. „Tu dědeček a tu Marie," ukazoval pak muž své mladé ženě. „Ach, že tatíček tak daleko odtud leží. Nikdo neví o jeho rovu, a dá-li mně pánbůh, dojdu si pro jeho kosti, aby se mu nestýskalo. Odpočine si vedle svých."

V korunách stromů šuměl větřík, ptáci kolem vesele zpívali; bylo již poledne, když poutníci vstavše dál se ubírali. „Odpočiňte v pokoji," šeptali odcházejíce. Zastavili se pak v bídné chatrči nedaleko potoku. „Nikdo tu po nás nebydlil, cestička zarostla. Chudák chaloupka, jak [402] se rozpadává! Už by se v ní nikdo před bouří a deštěm nezachránil."

Stanuli na prahu tmavé, spustlé jizby. „Tu dědeček seděl a tu tatíček, a tam jsem nocovala."

„A tu zemřel. Chaloupka se rozpadne. A dobře, že takových haluzin už nikdo stavět nemusí, aby v nich se ukrýval. Ó že se těch časů nedočkali."

Pak kráčeli lesem dál, až se octli v polích. Kráčeli stezkami a po mezích; bylo již odpoledne, když uzřeli „skalku", již musel Kropáčkův mladší bratr převzíti. U nového hospodáře se ohlásili. Hleděl chvíli na oba cizince, až konečně zvolal: „Lidko! Skaláku!" S radostí je uvítal a vyčastoval.

„Hle, Jiříku, jsem hospodářem tu, kde tvůj tatík hospodařil a tvůj strýc, Lidko, salakvarda. Chudák!" povzdychl, neb byl již dříve o jeho osudu slyšel.

„Bůh ti dej štěstí; my jsme přišli jen se podívat na to naše staré hnízdečko."

Co mužové si vyprávěli, vyběhla Lidka ven; sběhla po srázu dolů, až se octla „v olšinách". Chaloupka byla sešlá, jen stromy šuměly dosud mile jako před lety, a křoviny kol zhoustly. Usedši na kámen v myšlénkách se rozhlížela. Bezděky zanotovala tichým hlasem:

a mužský, příjemný hlas zapěl ji provázeje:

Zpíval tak Jiřík, jenž byl mezitím nepozorovaně se přiblížil.

Jak mocná a kouzelná je zpomínka! V její říši zbloudili manželé. Byli na místech, jež byla tak osudná, v nichž tolik důležitého pro ně se událo. Zpomínali na doby minulé. Tu zajisté jim na mysli tanula vážná postava milého strýce, statečného „salakvardy". Nápis na stěně jizby byl nečitelný. Jiřík hledě na ty staré otcovy litery pravil: „Pánbůh nás vyslyšel, uvolnilo se nám. Ale oni vypili kalich utrpení, bůh jim odplať."

Když přišli zas do statku, připravil jim hospodář milé překvapení, na stůl starý cimbál položiv. „Cimbál!" zvolal radostně Jiřík. „Již jsem ho oželel. Tehdy mi ho zase přinesli; ale když jsme utíkali, zůstal tu."

„Vezmi si ho, to je ten, na který jsi hrával, když jsi bláznil."

„Ach ano," vzdychl Jiřík. „Jen že jsem málo vybláznil. Děkuji ti, kmotře, nechám si ho zatím u tebe. Musím dnes ještě na rychtu do Rtyně."

Večer téhož dne stiskl mile překvapen Nývlt ruce neočekávaným hostem. Sestaral od těch dob velice. Skalák vypravoval o událostech, jež se sběhly po vymožení mandátu na zámku, [404] o útěku, o smrti strýce Baltazara a o svém životě. „Vaněk sešedivěl a babička sotva že už chodí, ale má dobrou mysl dosud. Je nás teď více, mám synka a dcerušku. Vedlo se nám po ta leta chvála bohu dosti dobře, ale stýskalo se mně. Teď však myslím, že to už půjde. Císař vydal toleranční patent, Augšburáci a helveté jsou trpěni teď i v Čechách, tedy se míním navrátit a myslím, že mne helvetu už nebudou kamenovat. Přišel jsem k vám na radu."

„Vrchní umřel; po tom strachu vedlo se mu zas dobře, tloustl víc a více, až ho tloušťka zabila. Zapomněli na tebe za ten čas. Dostál má už tři leta pokoj; ten se už po dvou letech vrátil, ale trestu neušel, jen že nebyl takový jako můj."

„Vím, docházíval někdy ke mně ze Lhoty na Bukovinu. Ale vy jste vystál."

„Bohu poručeno; nadarmo jsem netrpěl, marně jsme se nepřičinili, je přece teď lidu lépe než dříve a dojde spíš u ouřadů dovolání. Je dost ještě té roboty, ale proti jindy — a pak dá bůh, přejde to všechno, musí, tak to nezůstane, jen že my sotva se toho dočkáme. Panu knížeti přece sklaplo. Hrozil prý potom, když vyvázl, strašlivou pomstou, nu a nezdařilo se mu."

„Na panství prý ještě od té doby nebyl."

„Nebyl, rozstonal se potom. Teď prý zas užívá světa ve velkém městě. Ale povídal myslivec, [405] jenž u něho byl, že jest jako umučení a že by nechtěl být na jeho místě, kdyby mu i ještě jedno panství přidali. Nuže, Jiříku, vrať se, co budu moci, pomohu."

Skalák stiskl šlechetnému svobodníkovi ruku. Jeho pomocí byl mu návrat usnadněn; mohlť dosud Rychetský mnoho, jsa po celém okolí velice vážen.

Druhého dne vrátil se Jiřík s Liduškou do své pohorské vesničky vzav ze „skalky" milý cimbál. Chaloupku prodal a chystal se ku stěhování. Když listí se stromů padalo, vezli skromný nábytek Jiříkův přes hranice. Ve vesničce blíže Turova kopce u chaloupky v lesním zákoutí se zastavili; tam se Skalák se svou rodinou usadil.

„Teď ráda zemru," pravila Bartoňka, když zas v rodné krajině se octla.

„Škoda, že nebožtík hospodář tu není!" vzdychl Vaněk.

Když Jiřík se ženou Stroužné opouštěli, zastavili se na tichém hřbitově u hrobu milého strýce. „Tu spí váš dědeček," pravila Lidka dětem hlasem pohnutým. Oči se jí slzami zalily.

„S pánem bohem!" šeptal dojatý Jiřík.

Baltazar salva guardia osamotněl, ale mysli vděčných často zalétaly k jeho nízkému rovu.

Dvě leta potom zemřel v daleké Itálii Josef Parille poslední Piccolomini. Jím skončil [406] nehodně tento mocný kdysi a v dějinách válek proslulý rod. Josef zemřel bezdětek, vyžilý a omrzelý.

Jiří Skalák těšil se ze svých statných dětí, z nichž hodné lidi vychovával. „Svatá věc zvítězí, je to pravé, a nikdo to nepotlačí," opakoval jim slova nebožtíka Baltazara. „Lidé budou sobě rovni a svobodni, však snad se toho dočkáte."

Namáhání a práce klopotná byly stálými hosty v chalupě Skalákově, však uhostily se tam také mír a spokojenost.

Doslov.

Stál jsem na balkonu zámku náchodského. Pode mnou šuměli zasmušilí, tmaví modřínové a bělostné břízy. Kvetoucím bezem, jenž celou stráň vrchu zámeckého pokrývá, bylo viděti polozbořenou, kulatou věž — hladomornu. Prošel jsem prvé síně a rozlehlé chodby památného zámku; mysl mou naplňovaly děje, jež se tu sběhly, i pověsti starožitnou budovu leskem poesie ozařující. Teď rozkládal se mi před očima krásný kraj pohorský. V pozadí na hranicích hory česko-kladské s Borem, kol vrchy lesnaté a mezi nimi milé údolí pometujské. V dolině i na stráních pracovali sedláci s čeledí svou. Ti tu pracují svobodně na svém pro sebe a sotva [407] vědí, co předkové tu se nastenali. Vnuk zapomíná na útrapy dědovy.

Duší mou pohnulo utrpení lidu; viděl jsem jeho bídu a porobu, tu na tom panském sídle zaslechl jsem bolestné vzdechy. Je to šerý obraz barev neveselých, však od temného pozadí tím jasněji odráží se jasná myšlénka svobody. Boj za právo lidské, bránění se týraného proti mučiteli. Je to zaťatá pěst, jež se k ráně obranné pozvedla, pěst bezbranná, proti níž tasili zbraň.

Sto let! Otcové vytrpěli, potomkům uvolněno. Však nejsou bez úkolu, i oni mají bojovat; stali se bojovníky národa, jehož jádrem a sílou být mají. Nechť nikdy tedy nezapomenou povinností svých, tak aby dějepisec příštích věků zaznamenati mohl:

Bojovali statečně a obětivě za blaho a svobodu národa a tak i lidstva.