MOUDROST O VYCHOVÁNÍ A. SEBEVZDĚLÁVÁNÍ Motto.

Vychovateli jest velmi důležito studovati zkušenosti a rozumy moudrých mužů. Herbart.

Abych s tím neb oním paedagogem slovutným obíral se výhradně, a neprohlédaje zároveň k ostatním, řekl: „Ten jediný má pravdu — všichni ostatní pro tebe nežili," toho učiniti nemohu, učiniti nechci. Při zásadě: „Všeho zkušujte; co dobrého jest, toho se držte," setrvám i nadále nedbaje, že lidem takového zrna teď přezdíváno paedagogů vulgárních. Kehr.

^m^ 1. Člověk, jeho přirozenost, podstata a určení.

Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať ^auuje nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským, i nad hovady a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem, hýbajícím se na zemi.

I stvořil Bůh člověka k obrazu Svému, k obrazu Božímu {f> stvořil jej, muže a ženu stvořil je. Mojžíš, I., 1. 26, 27.

Když spatřuji nebesa Tvá, dílo prstů Tvých, měsíc a hvězdy, které jsi tak upevnil, říkám: Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ?

Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou Svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho : ovce i voly všecky, také i zvěř polní, ptactvo nebeské i ryby mořské, a cožkoli chodí stezkami mořskými.

Hospodine, Pane náš, jak důstojné jest jméno Tvé na vší zemi! Žalm VIII., 4-10.

Člověk záleží z přirozenosti a rozumové nebo božské bytosti, části to duše světové, výronu ohně ústředního, pak z nerozumné části vášní.

Proto zaniká při smrti jen první část; bytost rozumná, jíž člověk teprve stává se člověkem, duch sám jest nesmrtelný.

Odchází, smrtí zbaven jsa okovů, s tělem nadvzdušuým do sídel mrtvých až po tu dobu, kdy se opět vrátí na tuto zemi, aby obydlí si našel v jiném zvířecím neb lidském těle, až posléze dosti jsa očištěn, povznese se k Bohu, věčnému prazdroji všeho dobra.

1* 4 Člověk, jeho přirozenost, podstata a určení.

Souhlas ve všem je cíl, k němuž člověk má směřovati.

Jako ve všemmíru, tak má býti též v člověku, světu takřka v malém.

Proto má člověk se snažiti, aby sám sebe poznal, aby dospěl k nazírání poměrů čistých, řádu a nebeské krásy, tím vstoupil ve stálé obcování s božstvem a v něm našel nejvyšší dobro. Pythagoras.

Člověk je tvor společenský. Aristoteles.

Tím jediné vynikáme co nejvíce nad zvířata, že hovoříme vespolek a vyjádřiti slovy můžeme věci pochopené.

Cicero.

S nižádným zajisté živočichem netřeba s větším uměním nakládati, nežli s člověkem; nižádného netřeba více šetřiti.

Seneca.

Jako pták zrozen k letu, kůň k běhu, šelma k prudkému útoku, tak nám přirozená jest činnost a obratnost ducha, pročež se také uznává božský původ duše.

Quinctilian.

Člověk jsi. To věz a budiž toho pamětliv! Filemon.

člověk je stvořen, aby poznal Boha, poznávaje Ho Jej miloval, miluje Jej v Něm blažen byl. Sv Augustin.

Kdo se snaží svou náruživost uzdou rozumu ovládati poznávaje, že povznáší se nad zvíře jenom tou měrou, kterouž užívá svého rozumu: totě pravý člověk. Petrarca.

Více skrze to jsme nazváni rozumné stvoření, že k velikému a čistému rozumu přijíti můžeme, než skrze to, že již rozum máme. štítný.

člověkem zde na světě býti jest osvíceným, ctnostným, pobožným býti, to jest: znáti jasně sebe i všecko, říditi rozšafně sebe i všecko, obraceti sebe i všecko k studnici té, z níž plyne všecko. Komenský.

Tři jsou zvláště věci, jimiž vyšlechtil Stvořitel lidskou přirozenost, nad zvířata vznešenou: rozum, řeč a rozmanité i volné věcí vykonávání. Komenský.

člověk, jeho přirozenost, podstata a určení. 5 Nebezpečno je přesvědčovati příliš člověka, jak velice se podobá zvířatům, a neukazovati mu zároveň k jeho vznešenosti ; ale rovně nebezpečno je k této vznešenosti výhradně mu ukazovati a nepřipomínati mu i nízkost jeho. Pascal.

Myšlenkou vyniká člověk, ne věkem a prostorem; těch překonati a vyplniti mu nelze. Snažme se tedy, abychom se zdokonalili v myšlení; totě přední zásada snažení mravního.

Pascal.

Velikou zajisté odkryl jsem lidstvu pravdu, dokáži-Ii, že člověk jest jenom plodem společenského vychování.

Helvétius.

Člověk od přírody není mravně ani dobrý, ani zlý.

Kant.

Cíl, k němužto spějeme, jest — neobmezené panství rozumu při neproměnné vnímavosti srdce. Toto spojení jest velikým, posud nerozřešeným problémem humanity. Forster.

Spočívá v pojmu člověka, aby konečný cíl jeho byl nedostižný, dráha k němu aby byla nekonečná. člověk tedy není určen k tomu, aby cíle toho došel; avšak může a má se mu čím dále tím více blížiti. Jesti zde, aby se stal sám mravně vždy lepším, i aby učinil vše vůkol sebe smyslně, a představujeme-li si jej ve společnosti, i mravně lepším, a tím i sebe sám blaženějším. Fichte.

Všecka moudrost lidská záleží na působení srdce dobrého, pravdy poslušného, a veškeré požehnání lidské na této mysli prosté a nevinné.

člověk budiž vzdělán k vniternému klidu. Přestávati na svém a na požitcích, kterých se dodělati možno, úcta a víra v lásku otce nebeského při každé nehodě: totě vzdělání k lidské moudrosti. Pestalozzi.

Jednotlivci budiž na vůli zůstaveno zabývati se tím, co ho zajímá, co ho těší, co se mu vidí prospěšno; ale vlastním studiem lidstva je člověk sám. Goethe.

Člověk nemohl státi se člověkem, leda řečí; ale aby měl řeč, musil již býti člověkem. Vilém Humboldt.

6 Člověk, jeho přirozenost, podstata a určení.

Poněvadž se ve člověku, jakožto v bytosti smíšené, svo.

bodá druží s přírodní nutností, člověk dodělává se ideáli lidskosti toliko dokonalou rovnováhou obého. Vilém Humboldt.

Podstata člověka záleží v pudu po rozumu, kterýžto pud vzešel z praživota neboli Boha, i má, jakož Bůh sám,, určení své jenom ve vlastních účelích svých, t. j. v úkole, aby praživot zobrazoval a obraz Boží smýšlením a skutkem na sobě ukazoval. Pročež budiž proti auimalitě (zvířeckosti) člověk k divinitě (božnosti) vychováván, a tedy člověk dospívající dospělým již člověkem veden a podporován tak, aby mohl sám dospěti a sám živobytí své k svému určení přivésti.

Graser.

Šťasten být a jiné blažit jest úkol člověka. Bolzano.

Člověk činí vnější svět vniterným, t. j. učí se, a vniterný vnějším, t. j. jedná; uče se a jednaje dostupuje vrcholu vzdělanosti čistě lidské. Fróbel.

Když člověk každou chvilku života svého vynakládá na zdokonalení své, a když po celý život svůj se snaží, aby sebral výsledky své práce a zkušenosti, činí to pouze proto, aby nástupcům svým odstranil překážky, které jej od podobné práce zdržovaly, aby vyplnil povinnost každého člověka, která záleží v tom, aby něčím k všeobecnému dobru přispěl.

Zapová.

Člověk je v podstatě divým zvířetem, dravcem. My jej známe toliko zkroceného, ochočeného ve stavu, jenž se nazývá civilisací, a přece děsíme se případných výbuchů jeho přirozenosti. Padají-li závory a řetězy zákonného řádu, vybuchne-li anarchie: máme potom příležitost viděti, co je Člověk. Schopenhauer.

člověče, ty krásný malosvěte, všehomíra sličný obraze!

Dvojí svět se v tobě přeblaze v klubko jedno přemilostně plete . . .

Hora's na dvou světův na pomezí, jejíž patu ten svět nižší vězí, jenž však ztápí v nebesích své témě. Sušil.

Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol. 7 člověk jest jako boží příroda, schopen všeho: lásky, umění, mocných činů, šlechetných skutků. Šťastný ten, v němž vše dozraje, co v jeho duchu klíčilo šťastného. Hálek.

Vzdělanost je pouze obalem, pod nímž divoká přirozenost člověka neustále může doutnati ohněm pekelným.

Tom. Carlyle.

Co člověk jest, jest jen vychováním, učením a věděním.

Smilovský.

V předpise: „Náturám sequi" shodují se různé filosofické školy od stoikův a epikurcův až na Rousseaua a novější materialisty; každému umělci připomíná se, aby byl věren přírodě, a že i náš Komenský následování přírody učinil základem své paedagogiky, jest s dostatek známo. Lindner.

V tomto světě jest jediná práce důstojná člověka, a ta jest vynésti na světlo pravdu, které jsme se věnovali, a které věříme. Taine.

Jenom vzdělanost činí lidi sobě rovnými a v pravdě svobodnými, v pravdě lidmi. Suisse.

člověk jest nejvznešenějším a nejušlechtilejším dílem přírody; on budiž také v ještě vyšším smysle nejkrásnějším dílem umění, totiž svobodné, vědomé mravní tvůrčí síly vlastní.

Lazarus.

tSfff 2. Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol.

Přednost člověka před ostatními živoucími tvory zde na zemi záleží v tom, že může poznávati věci vyšší a lepší, než je sám.

čímkoli se stává, tím je přírodou, zvykem, poučováním.

Ze zvyku a poučování záleží vychování; třeba pak, aby byly pospolu, ale ovšem zvyk napřed. Arstoteles.

Úkolem vychování jest děti a všecky ty, kdož potřebují vzdělání, tak vzdělati, aby poznávali, co krásného, a vyučeni byli ve všem, co potřebného a užitečného. Aristoteles.

8 Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol.

Plodem vychování jest vychování samo. Seneca.

Pramenem a kořenem dokonalosti je řádné vychování.

Plutar<:h.

Praxe, nikoli theorie, jest úkolem vychovatelovým; duši zdokonalovati, ne vyučovati, je cílem jeho; navádí k životu moudrému, ne UČeaému. Klement Alexandrijský.

Vychovávati je tolik jako vésti a vyučovati.

Sv. Augustin.

Bývá to, že dobrý kmen nezřízeným chováním v zlostný proměňuje se. A proto nemá lehce váženo býti dětinské chování, poněvadž slušně a důvodně může nazváno býti druhé narození. Nebo zkušení tomu věřiti velí, co povědíti chci: Dobré narození zlé odchování porušuje, a zlé narození dobré odchování opravuje; leč někdy došlý rozum zlé chování a rozkošné napraviti chce; ale již to jest s přirozením chtíti váleti. Češka.

Jak zvedenou budeme míti mládež, takovou budeme míti i církev i obec i vlast. Bacháček.

Nezle z starých jeden člověka definoval, že jest animal disciplinabile, to jest tvor, k učení narozený. Nebo ač k obrazu a podobenství Božímu stvořen jest, a Bůh bez učení se něčemu všecko ví a umí, člověk však v té částce Bohu podoben není a býti nemohl. Kdyby zajisté bez učení se všemu rozuměti měl, musel by místem i časem neobsáhlý býti.. .

Žádný tedy na mysl vstupovati nedej, jakoby člověk člověkem býti mohl, jediné leč se naučí člověkem býti, to jest, vycvičí ve věcech těch, kteréž jemu jakožto člověku přináležejí.

Komenský.

Příklady zajisté jsou, že někteří v dětinství byvše od zvířat zaneseni, mezi nimi vychováni a potom zase lapeni, nic nad ta zvířata neuměli a nerozuměli, leč až mezi lidmi zase pobyvše, se naučili. Komenský.

Obsah toho, k čemuž nevyhnutelně mládež vedena býti má, jest troje toto: víra a pobožnost, mravové a ctnosti, jazyků a všelijakých lidských umění povědomost, a to poVychování, jeho podstata, důležitost a úkol. 9 řádkem tím, jakž tu připomenuto, ne naopak: napřed jmenovitě pobožnost, potom mravy, naposledy umění literní; avšak i tu, co se nejvíc získati můž, to nejlíp. V tom trém kdo prospívající mládež má, ten v domě svém ráj má, v němž se nebeští stromkové štěpují, zalévají, rostou, kvetou.

Komenský.

Dávám vždy přednost výbornému vychování, i když jsou schopnosti prostřední, nežli nejstkvělejším schopnostem na světě s vychováním prostředním nebo snad špatným.

Saint-Réal.

Vychování mládeže je prvním základem lidského blaha.

Leibnitz.

Říditi zájmy chovancovy, odvraceti je od nízkého, podlého a obraceti je ku vznešenému, mravnému znamená chovance vychovávati. HeUelius.

Vychování není zajisté než navykání. Rousseau.

V přirozeném pořádku, v němžto jsou sobě všichni lidé rovni, jest společným účelem jejich — býti člověkem; kdo pro účel ten je dobře vychován, nemůže špatně zastávati úkolů jiných, které možno s ním spojiti. Rousseau.

Vychování je zjevení, učiněné člověku jednotlivci.

Lessing.

člověk není hlína, kterou by vychovatel nebo moralista mohl utvářeti po své libosti; ale jest rostlinou, která majíc zvláštní přirozenou sobě povahu a podobu, jím jakožto zahradníkem může býti pěstována, dospělosti dochována a přivedena k dokonalosti co možno největší. Vychovatel nikdy nezpůsobí, aby na plané jabloni rostly broskve, ovšem pak může se dodělati toho, aby nesla jablka sladká. Garve člověk může se státi člověkem pouze vychováním.

Kant.

Děti buďtež vychovány přiměřeně ne přítomnému, nýbrž budoucímu lepšímu stavu lidstva Kant.

10 Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol.

Vybízení k samovolné činnosti jest, co se nazývá (prvním) vychováváním ; vývoj pak k mravnosti (vedení k mravnosti) dává pojem vychovávání vyššího. Fichte.

Vychovávání je první, nejdůležitější, nejpodstatnější záležitost státu, nejhodnější péče panovníkovy a jeho rádců.

Wieland.

Vychovávání (v užším smysle) jest úmyslné a účelné působení tělesné i duchovní v člověka ve věku dětském a jinošském dle všech jeho vloh a sil, kterýmžto působením má dříve k sebevědomí přiveden a dle týchže vloh a sil vzděláván býti. Niemeyer.

Mládež je štěpnicí, z níž vyjdou otcové a matky, představení a poddaní. Nebudoudi tito přijatého dobrodiní dále šířiti, přenášejíce je dědictvím s pokolení na pokolení? Jak mnoho je tedy záleženo na jejich vzdělání ! Sailer.

Kdož někoho vychováváš, snaž se, seč jsi, aby jej učinil lepším, nežli jsi sám. Krause.

Vychovávati znamená navykati mládež podmínkám, za kterých by ve světě vůbec, zejména pak ve zvláštních kruzích mohla existovati Goethe.

Každý je dost obmezen, aby se snažil vychovávati jiného k obrazu svému. Goethe.

člověctví máme od otce a mateře, lidskosti však docházíme jenom vychováním. Weber.

Všude, tudíž i ve výchově, třeba zírati vzhůru k ideálu.

Schwarz.

Vychovávati znamená vzdělávati, totiž působiti v síly člověka podle jejich přirozenosti a ustanovení tak, aby dospěly dokonalosti a svůj pravzor úplným vývojem na sobě prokázaly. Schwarz.

Jen tenkrát úplně se zmocníme vychování, podaří-li se nám vštípiti v mladou duši obsáhlý, ve všech částech hluboce zakořeněný obor myšlenkový, který tak jest mocný, že nepříznivé poměry okolí chovancova potlačuje, příznivé pak v sebe pojímá a s nimi se spojuje. Herbart.

Vycbo\ání, jeho podstata, důležitost a úkol. H Duše podobá se stroji, složenému z představ. Lidská síla zďdává jen to, co přijímá. Záleží tedy na tom, co se jí podává Na tom spočívá možnost a potřeba výchovy.

Herbart Vychovávání jest úmyslné působení dospělých v nedospělé, aby schopnými se stali ve svém životě úmyslem i skutkem obraz Boží svobodně na sobě ukazovati. Grtuer.

S velikou massou dospělých lidí, jimž absolutně panuje moc návyku, mnoho již poříditi nelze; všechny opravy mají počínati v mládeži a, nejlepším pojištěním budoucnosti je vzdělání lidu. Bolzano.

Hlavní výminkou, pod kterou si šťastnou opravu vychovávání jediné mysliti možno, jest, aby se veškeré veřejué vychovatelství na zvláštní, samostatnou větev státního hospodářství povzneslo a, jakož ostatní haluze jeho, vhodnou, po celém státe rozšířenou organisaci dostalo.

Stephani.

Dobré vychování jest druhé stvoření člověka, dobrý vychovatel druhý stvořitel jeho. Co Bůh začal, to ono dokonává, co Bůh zasadil, to ono ohrazuje, zalévá a opatruje.

Dobré vychování jest pro člověka to, co ruka umělého řezbáře pro kámen jest, který i z nejtvrdšího kamene svým perlíkem a dlátem krásný obraz a postavu udělati může tak, že kámen ten nepřináleží již více k mrtvým věcem, ale k věcem, do duchovního života přecházejícím. Takovéhle divy činí i dobré vychování; ono převáží člověka z tělesné říše do říše duchovní, od zvířat ku člověčenství, slovem ono darovává lidskému pokolení celého způsobného a nejen tělesného, ale i duchovního člověka. Kollár.

Srovnejme divocha se vzdělaným Evropanem našeho věku.

V čem jest nám hledati rozdílu? — V tom zajisté, že u vzdělaného Evropana vzdělaný již rozum pomocí svou přispěl a svůj poklad, nastřádané dědictví dlouhé řady pokolení, v rozvoj jeho vložil. Tím tedy podává se nám nejobecnější základní poměr vychování: vzdělaný rozum povznáší nevzdělaný k sobě...

Avšak mládež nejvíce toho potřebuje a nejsnáze vnímá; rodičové a ti, na něž rodičové svůj úkol buď celý buď částečně 12 Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol.

vznášejí, jsou jí v té příčině nejbližší; a aby se to stalo pravým rozměrem a ve všech věcech bezpečné, musí se to díti s úmyslem vědomým, jakož vůbec co se děje úmyslně a vědomě, větší hodnotu do sebe má a působí účinněji. A tak vyvinuje se přirozeně z onoho pojmu obecnějšího pojem vychování v užším toho slova významu jakožto úmyslné působení dospělých lidí v nedospělé, aby se tito nedospělí povznesli na ten vyšší stupeň vzdělanosti, jížto vládnou dospělí sami. Beneke.

Vychovávati jest v nedospělé úmyslně a rozumně působiti tak, aby své povolání poznávali a řádnou samočinností k němu se připravovali. Barthel.

Vychovávati jest vésti k samostatnosti cestou samočinnosti, sloužíc k tomu, co je pravé, dobré a krásné.

Diesterweg.

Vychovávání jest úmyslné působení vzdělaných lidí v nevzdělané, čímž tito jsou ve svém vzdělávání podporováni.

Grafe.

Vlast a církev, nebesa i země v dětech skládají svou naději, Bohu milé že z nich zroste plémě.

Zanedbán jsa, sebe lepší kvítek zhyne posléz, spíš neb později; dobrý národ jest jen z dobrých dítek.

Vacek Kamenický.

Hlavní úlohou tu zůstane vždy, aby vychovatel, buď že jednotlivce, buď že člověčenstva, vedl chovance své k mravní samostatnosti. Dastich.

Život a budoucnost národů záleží na vychování. Bez vychování není vzdělanosti, a člověk byl by barbarem. Úsilným a pilným vychováváním v něm probouzí se a vyvíjí dobro ; umění toto vyžaduje jemné něžnosti s mužnou pevností. Běda říši a národu, jenž neumí vychovávati své syny a poddané!

Běda tomu, kdo mate vyučování s vychováváním domnívaje se, že dobro vzklíčí v lidském srdci jenom vědou a vědomostmi.

Lacordaire.

Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol. 13 Naučiti pracovat s namáháním je hlavním úkolem vychování. Schlosser.

Vychovávání jest úmyslné vzdělávání mladých lidí dospělými, jímž by v poměrech svých všemožné lidské dokonalosti dospěli. Curtmann.

Účelem výchovy jest jednotlivce, pokud možná, učiniti způsobilým, aby nejprve založil vlastní štěstí své a potom štěstí bytostí jiných. MUL Obohacení rozumu a zušlechtění srdce, to účel dobré výchovy. Škoda.

Jenom vychování může, všecky občany osvěcujíc a mravně šlechtíc, založiti vládu pravé demokratie. Zde třeba hledati rozřešení problémů, které hýbou myslemi našimi. Obroda společnosti jest obroda jednotlivce vychováním.

Laboulaye.

Vychování má v člověku vypěstovati zvyk pracovati a lásku k práci a má mu poskytnouti možnosti, aby si v živobytí práci našel. Ušinský.

Otázka vychování jest nynější společnosti otázkou života nebo smrti, otázkou, na níž závisí budoucnost. Renan.

Národové sbírají se ze světnic dětských, a ti, kteří v rukou drží vodítka dětská, mohou působiti větší mocí než oni, kteří v rukou mají otěže vlády. Smiles.

Vychovávání je donucovací, násilné působení jedné osoby v druhou za účelem vypěstování takového člověka, který se nám zdá býti dobrým. Tolstoj.

Pravé vychování jest čistě lidské, vychování na člověka, tedy ne na truhláře, vojína, kněze, učitele, šlechtice; nebo tím vším může každý přestati býti, jen člověkem býti žádný nepřestává. Avšak již v starém věku hledal Diogenes člověka za bílého dne svítilnou a nenašel ho. Jeho člověk byl ethický ideál, a ty neběhají po ulicích. Ethický ideál člověka není představa člověka, jaký skutečně jest, nýbrž jaký býti má. To nás vede k povšechnému ustanovení lidskému. Jaké jest toto ustano14 Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol.

vení pro každého člověka stejné? Se stanoviska objektivního (ethického) jest to mravnost, se stanoviska subjektivního (psychologického) charakter. Ustanovení člověka a tudíž i poslední účel vší výchovy jest mravný charakter. Lindner.

Nač má vychován býti chovanec ? Odpověď zní: Na člověka. Nebo to jediné ví se o něm s bezpečností, že zůstane člověkem, a že má důstojenství lidského hájiti ve všech okolnostech, ve které bude postaven svým životem. K uhájení tohoto důstojenství slouží mravní ideje. Lindner.

Vychování v nejširším smyslu jest působení vnějšího světa na utváření povahy lidské rozvojem přirozených vloh.

Od výchovy v užším smyslu liší se toto působení tím, že neuí ani uvědomělým ani účelným, pak že nevychází toliko od lidí, nýbrž od celého okolí člověka. Lindner.

Vychování má šetřiti obou směrů dokonalosti, mnohostrannosti i síly chtění. Úkol ten plní vyučování, jež na počátku se rozkládá do šířky, by se dotýkalo veškerých směrů vývoje duševního, což se děje ve způsobe vzdělání všeobecného, načež teprve, po tomto půdorysu, nastoupí budování do výšky a hloubky ve způsobe vzdělání odborného. Oním hledí u chovance založiti mnohostrannost zájmů, tímto hledí dáti návod ku platné činnosti v životě praktickém.

Lindner.

Účel každého vychovávání jest vychovati, každého pak učení naučiti, aby chovanec a učeň stali se svými, samostatnými. Zoubek.

Vychovávání člověka podobá se budově, která hned od základu podle jednoho plánu stavěti se má, aby obyvatel blahobytu v ní nalézal. Walter.

Po mém rozumu byl ten člověk svobodomyslně vychován, který se v mládí tak vyvinul, aby tělo jeho jakožto ochotný sluha jeho vůle snadno a s radostí vykonávalo všecku tu práci, kterou jakožto mechanismus vykonávati může; jehož rozum, stroj jasný, chladný, logický, v každé části stejně silný, chodu elastického, je s to, aby se ho jako parního stroje ku každé práci užívalo; jehož duch je pln znalosti Vychování, jeho podstata, důležitost a úkol. 15 velikých a základních pravd přírody a jejích zákonů viditelných; jenž není zakrnělým asketou, nýbrž pln ohně a života, jehož vášně jsou však tak omezeny, že se sklánějí před silnou vůlí, služebnicí útlocitného svědomí; jenž se naučil milovati všecku krásu, jak přírodní tak i uměleckou, všeho zlého nenáviděti a jiných si vážiti jako sebe. Huxley.

Kdo chce čísti, musí znáti abecedu. Kdo chce mluviti o kočkách a psech, čekáme od něho. že psy a kočky zná.

Když pán přijímá kočího, na čem záleží mu nejvíce? Na tom, aby člověk ten rozuměl koním. Ale kdo kdy zeptal se budoucího otce, budoucího poslance a zákonodárce v tato slova: Pane, rozumíte zákonům společnosti? A kdy a kde jste se tomu naučil? — čtyři jsou věci, kterým rozuměti domnívá se každý: výchova dětí rodinná, škola národ a stát.

Makovička.

Vychování není nic jiného, než obezřelé dopomáhání k souměrnému rozvoji všech těch ušlechtilých schopností, jejichž zárody příroda do chovance vložila. Kosina.

Odvykání egoismu je jediné vychování, jakého se citu člověka dostati může, a proto nás uráží egoismus lidí dorostlých, že vidíme v něm vychování špatné — nevzdělanost.

Neruda.

Všecko vedení z mládí, vychovávání i učení má směřovati vlastně k tomu, aby člověka učinily samostatným, aby usnadnily rozvoj a ovládání jeho sil. Vše, co říkáme o vzdělání vnitřního člověka, když totiž nehledíme k zevnějším zručnostem, dá se tu vysloviti jedinou větou: Každý se učiň charakterem! j0s. Durdík.

Bohužel, že byť byla soustava vychovávací sebe podivu hodnější, nepřetvoří přec u dítek okamžitě a úplně zlého v dobré. Svrchované dobro není z tohoto světa, nelze nám se nadíti, že učiníme, aby sestoupilo na zemi; avšak vytrvalou snahou může státi se značné zlepšení, a není-li nám v té příčině všeho popřáno, není nám také všeho odepřeno.

Pape-Carpentierová.

Jakkoli veliká jest moc vychování, je přece jenom přísně omezena, jest omezena chápavostí přirozenou a může pů16 Dobro. Ctnost.

sobiti jediné v užších nebo širších mezích pořádku příčinného Nižádným šlechtěním nelze vynutiti na trnu hroznů, na bodláku fíků; podobně nelze smrtelníkům povznésti se nad svou přirozenost, a vždycky zůstane nemožností postaviti pevnou a dokonalou svrchní stavbu rozumovou na přirozené základy špatné. Vychování slovem může působiti za podmínek položených jednak rodem, jednak individuální organisací; nemůže naučiti člověka lítati, aniž může učiniti Sokrata nebo Shakespeara ze všeho, co se zrodí na světě. Maudsley.

Střežme se domněnky, jakoby vychování zmohlo všecko.

Nemíníme ostatně. . . nikterak snižovati jeho důležitost; neboť ono stoletým úsilím učinilo nás tím, čím jsme. Ostatně ovládati prostředně nadanou část lidstva jest ještě údělem dosti krásným. Ribot.

3)8 3. Dobro. Ctnost.

Virtus omni loco nascitur. Ctnosť všude se rodí.

Lat. pHsl.

Ctnost v prostředních věcech stojí. Ovidius.

Ctnost nezůstavují, aniž mohou; ta jediná ani darem se nedává ani nepřijímá. Sallustius.

Pod rouchem kryje roztrhaným ctnost často zlatá se, an červec se zlatem nerozumné hlupce ukrývá. Muretus.

Ó blažený je jinoch, v němž ctnost předstihnula léta !

Chválou ozdobují slušnou jej všichni o závod, v zálibě naň patří, štěstí mu přejíce a dobra.

Naproti oslovením lenivé hochy nikdo nepoctí: všichni haní je, a lidstvo o nich sobě bajky povídá; sklonný ledva otec vlastní na ně pohled obrátí.

Muretus.

Hluboký leží smysl v tom, že Římané nazývali ctnost a udatnost jedním a týmže slovem. Není skutečně jediné ctnosti, kteráž by nebyla výsledkem vítězství nad sebou samým; neboť co nás nic nestojí, nemá ceny. Jos. de Maistre.

Blaho ve ctnosti a konání povinnosti. 17 Ctnost jest název všeho účelu paedagogického. Jesti to idea vniterné svobody, jež se uskutečnila a ustálila v určité OSObě. Herbart.

člověk může býti duchaplný, vtipný, silný a mohutný; ale není-li při všem tom dobrý, je přece člověk jen chatrný, a také to vznešené, kterého se dodělávati zdá ve svém počínání, není, než skvělý druh daremnosti. j. Stuart Blackie.

Mravnost úhelným je kamenem bytosti lidské, jímž viklati kdo se osmělí, sám se pohřbívá ve společnosti lidské SSUtinách. Kosina.

Dobro jest; kdyby však až k tobě, mládeži, došlo sofisma pessimistického cynismu: „Hlouposti! Dobro je pouhým snem, a ctnost je prázdným jménem", vzpomeň si na svou vlast, na její hrdiny, jejich oběti a ctnosti, a z hloubi srdce vydere se ti nadšený výkřik: „Ne! Ctnost není sen ; ne, dobro není jménem prázdným!" G. Guerzoni.

5f5 4. Blaho ve ctnosti a konání povinnosti.

Nikdo nemůže býti šťastnější nežli ten, kdo jenom na sobě závisí, a kdo jediné ve svém nitru chová všecko své.

Cicero.

Jisto jest, může-li ?e duše něčím spokojiti v nitru svém, že všecky útrapy, které pochodí zvenčí, nijaké nemají moci jí uškoditi, nýbrž spíše přispívají, aby blahost její rozmnožily, tím způsobem, že vidouc, kterak jimi nemůže býti, sklíčena poznává svou dokonalost. Aby pak duše naše měla čím uvnitř se spokojiti, není jiného třeba, než aby úsilně přidržela se ctnosti; neboť kdokoli žil tak, že jeho svědomí nikdy mu vyčítati nemůže, že by byl kdy zanechal věci, kterouž lepší býti soudil (— což právě míním slovy: ctnosti se přidržeti —) má z toho takové ukojení, které jej učiniti může šťastným. Descartes.

Je to zvláštní věc v živobytí, když ani na štěstí ani na neštěstí nemyslíme, než jenom na přísné, sebe nešetřící konání povinností, že štěstí i při namáhavém a rozkoší se odříkajícím způsobe života samo sebou se dostaví.

Vil. Humboldt.

18 Vychování nábožensko-miavní.

V nás samých jest útěcha i zoufalost, v nás samých ráj i poušť; jest-li oko naše jasné, i svět jest nám jasný.

Feuchtersleben.

Den co den lépe poznávám štěstí, jehož dosahujeme, konajíce své povinnosti. Tuším, že není jiné blaženosti tak hluboké a skutečné. Jenom jeden veliký cíl jest na světě hoden práce naší, a ten jest blaho lidstva. Tocqueville.

Správné konání povinností více platí nežli hrdinství.

Cantú.

Zdá se mi, že slovo „povinnost" jest největší slovo na světě, a cokoli konám, hlavně myslím na povinnost.

Jiří Wilson.

Není třeba ani bohatství, ani důstojenství, aby byl člověk šťasten. Ukájení nejprostších potřeb stačí tělu, pěkná četba baví mysl, přesné konání povinností plní radostí svědomí, láska k Bohu a lidem přivádí v duši klid a mír.

Lacordaire.

5jB 5. Vychování nábožensko-mravní.

Neb vychovánu býti dobře dává stud, a stydí se muž, dobře jenžto jednal vždy, být zvánu zbabělcem; a mužná udatnost se vštěpuje nám, jakož dítě učí se i mluvit, slyšet, čeho před tím neznalo.

A čemu chlapec zvykl, to si chová pak i v stáří; protož dítky dobře chovejte.

jEmi" ides.

Vzdělání mravní však jest tím důležitější, čím snáze člověk pouze rozumově vzdělaný, nevěda nic o ctnosti, státi so může nejnespravedlivějším a nejdivočejším všech tvorů, an mu vynikající rozum poskytuje tím více zbraní, aby jiným škodil. Aristoteles.

Vychování má duši připravovati k poučení mravnímu, jako vzděláváme zemi, než do ní zaséváme símě.

Vychování nábožensko-mravní. 19 Teprve když mysl zušlechtěna a nakloněna k dobrému, může s prospěchem sledovati poučení o tom, co jest mravné, a teprve má-li dobré zvyky, mohou zásady ji zušlechťovati.

Aristoteles.

Nejsnadněji se získá a nakloní jemná mysl k milování toho, co ctné a pravé. Seneca.

V lidských tělích rozseta jsou semena božská, z nichž dostanedi se jich dobrému hospodáři, podobná původním vycházejí a rovná těm, z nichž pošla, vyrůstají; pakliže však zlému se dostanou, nejinak než jako neúrodná a bahnitá půda je ničí a pak místo ovoce smetí plodí.

Seneca.

Ti, kteří chlapce dostávají od chůvy, vzdělávají ho, jako tato tělesně, duševně, vedouce ho nejprve na cestu ctnosti.

Tak pravil Lakedaimoňan jakýs na otázku, co jeho vychování prospívá: činím chlapcům dobré příjemným. Plutai-ch.

Mládí třeba největší opatrnosti.

(Maxima debetur puero reverentia.) Iuvenal.

Mravy dovádějí k rozumnosti. Sv. Augustin.

Péče vzdělávati srdce dítek ke zbožnosti a ctnosti jest povinností tak svatou, že se dopouští jakési vraždy na lidech, kdo jí zanedbává. Sv. Jan Zlatoústý.

Nepostačí žíti ve společnosti moudrých lidí; jinoši buďte stále v činech cvičeni, aby si navykali prakticky prožiti celé živobytí, aby se potom konečně stali výtečníky, když je jimi učinil cvik. Komenský.

Neuměle dělají, kteříž pacholata a mládenečky k cvičení berouce, nezačíuají od mravů a ctnosti, aby je povahy v uzdu pojímati a sebou vládnouti učili, než je hned do literního umění vedou; ježto koníř prve koně udidly sevříti a povolného sobě učiniti musí, nežli ho tak a tak formuje.

Komenský.

Dětem vlastně školy jiné netřeba, nežli školy trpělivosti.

Richter (J. Paul).

2* ^0 Vychováni nábožensko-mravni.

Přímé poučování o mravních pojmech a zásadách je podstatnou částí vyučování. Křivé jest mínění, jakoby se mládeži takové pojmy, jakož i nauky náboženské záhy vštěpovati neměly, poněvadž prý jest nerozumná; neboť pozorujeme-li věc z blízka, snadno poznáváme, že dítky mravním pojmům dobře rozumějí, ovšem podle míry svého věku, ježto i my je po celé živobytí své podle významu a rozsahu jejich čím dále tím důkladněji poznáváme, s velikým rozsahem jejich významu a s určitými případy, kdy jich užiti, čím dále tím jasněji se seznamujíce. A vskutku kdybychom, chtíce člověka o tom poučiti, chtěli čekati, až by mravní pojmy v celém významu jejich chápal, jen málo lidí by tuto způsobilost do sebe mělo, a také ti sotva dříve než na samém sklonku života svého. Hegel.

V tom mimo jiné jeví se vliv dobrého vychování v prvních letech, že vychování náruživostem nedává přístupu k dětem, proti každé i sebe menší stopě jejich ihned protitlakem působíc a při samém vzniku jejich přivozujíc tak mocný proud představ, že nižádná představa sama o sobě nenabývá zvláštní síly. llerbart.

Aby byl člověk prost zkalené mysli a slabosti, to budiž za potřebný základ veškerého dobra v něm pokládáno.

Beneke.

člověk stává se velikým touž měrou, kterouž poznává sebe sám a svou sílu. Dejte člověku vědomí toho, co člověk jest, i naučí se brzo býti tím, čím býti má; vštěpte mu theoretickou vážnost k sobě samému, praktická bude brzo následovati. — Marně bychom se nadali do dobré vůle lidí prospěchů velikých; neboť aby se stali lepšími, musili by již prve býti dobří. Právě proto však musí v člověku převrat vycházeti od theoretického vědomí jeho podstaty; člověk musí dobrý býti theoreticky, má-li se státi prakticky dobrým, a nejjistější přípravou k důslednému jednání jest — theoretické přesvědčení, že podstata člověka záleží jenom v jednotě a jednotou trvá; neboť který člověk dospěl tohoto přesvědčení, porozumí také, že jest mu jednota chtění a působení rovně přirozená a potřebná, jako zachování jeho jsoucnosti.

A tam má člověk dospěti, aby se mu jednota chtění a jednání Vychování nábožensko-mravní. 21 stala tak přirozenou, jako mechanismus těla a jednota vědomí jeho. Schelling.

Pravda jest pevným základem veškerého mravního vychování. Karel Raumer.

Uznánoť jest, jak mocně ve mladistvý věk působí vypravování příběhův, které co názorné obrazy lidských skutkův bývají kladeny k mysli i k srdci proto, aby objasnily vytknuté mravní pravidlo případem jednotlivým a ve směru témž pohádaly ku blahodárné činnosti. Poněvadž ta činnost dvěma stránkami se jeví, totiž jednak zanecháním těch věcí, kteréž by vedly ke zblouzení. jinak vykonáváním toho, co jest pravého: ukazuje se tím zároveň potřeba vypravování příběhův téhož dvojího druhu: jedněch, které mají odvracovati od zblouzení, pak jiných, kterými se postup řídí po cestě pravé. Fr. Bouchá.

Co zove se mravním vzděláním, mělo by v prvních stadiích vychovávacích po veliké části záležeti v tom, že se podávají duchu dítěte příklady povinnosti a ctnosti za tím účelem, aby vzbuzovaly se mravní jeho city a cvičila se mravní jeho soudnost. Vlastní jeho skrovný obvod pozorovací třeba doplňovati stránkami z historie a oboru myšlenkového.

Tak ukazuje se mu větší rozmanitost skutků mravních a překročuje se úroveň zkušenosti všední. Sully.

Hmotná i duševní existence lidstva jest připoutána k existenci dobrého mravu. Makovička.

Říci, že o mravy dětí svých se nestaráme, bylo by s křivdou. Ale tolik je jisto, že staráme se o to skoro jen mimochodem, jen nahodile, ačkoli je to věc nutnější a důležitější, nežli všecky naše vědomosti dohromady. Vědomosti jen při člověku energickém a ctnostném mohou býti člověčenstvu prospěšný; vědomosti člověka bez mravu a ctnosti mohou býti strašlivým nástrojem proti prospěchům lidstva.

Makovička.

Mravní povaha jest výsledkem vychování domácího, a podryjedi se hmotnými a mravními vlivy zlými, vzdělání školní stane se spíše nástrojem zlého než dobrého. Smiles.

22 Náboženství.

Obecná poučování nejsou způsobilá, aby v mládí vzdělávala smysl pro mravnost; neboť obracejí se k rozumu a vůli chovancově, tedy k tomu, co v něm teprve má býti založeno. Willmann.

5f5 6. Náboženství.

Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a tOtO VŠe bude Vám přidáno. Evang. sv. Matouše VI, 33.

Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu připovídky starobylé. Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chválu Hospodinovu. Žalm LXXVIIL, 1—4.

Netěš se v synech bezbožných, jestliže se rozmnoží: aniž se kochej v nich, není-li bázně Boží při nich . . .; nebo lepší jest jeden bojící se Boha, nežli tisíc synů bezbožných. A (více) užitečné jest bez synů umříti, nežli zůstaviti syny bezbožné. Sirach XVI., 1, 3, 4.

Bázeň Hospodinova jest počátek umění, moudrostí a cvičením pohrdají blázni. Příti. I., 7.

Pravého Boha neznalost jest nejhorší ranou morovou všech obecných záležitostí; všeliké společnosti základ boří, kdo boří náboženství. Platon.

Ani důvěra ani lidská společnost ani idea spravedlivosti bez náboženství obstáti ani uskutečniti se nemůže.

Cicero.

Víra předchází rozum. Sv. Augustin.

i.

České pr-íslovi.

Ne vše na rozum, ale více na Boha dáti Náboženství. 23 Kažlý, chtěj neb nechtěj, vždy něčemu věřiti musí v každém učení, co j" ho na světě, neb v řemesle kterémžkoli, prve než toho móž rozumem dosieci. A zdali vie kto, kej jeho otec, než věru? Zdeť musíme věru jíti, ne jasným, plným poznáním. A já bych kamene nepoznal nebo jablka, bych nevěřil, že je pod takovú postavů kámen a pod takovú jablko. A tak i o všem jiném. Štítný.

Kde jest náboženství, můžeme předpokládati vše dobré; kde ho není, předpokládejme všeliké zlo. Machiavelli.

Poněvadž podle pravdivého výroku Šalomounova moudrost nevniká do duší zlých, a vědění bez svědomí ničím není, leč smrtí duševní, služ Bohu, miluj Ho, boj se Ho a v Něho skládej všecko myšlení a doufání, a buď silen ve víře láskou, jsa s ním spojen tak pevně, že není hřích s to, aby tě od něho odvrátil. Nevěř pokleskům světským; neupínej srdce k ješitnosti; neboť tento život je pomíjející, ale slovo Páně zůstává na věky. Služ rád všem bližním svým, miluj je jako sebe sám. Učitele své měj v uctivosti, vystříhej se společnosti těch, kterým se nechceš rovnali, a hleď, aby ti nebyli marně propůjčeni darové, jichž se ti dostalo od Boha. Rabelais.

Málo filosofie od náboženství odvádí — mnoho filosofie přivádí k němu zpět. Bačo Verulamský.

Abychom položili v dítkách mocné základy ctnosti, vštěpujme jim pravý pojem o Bobu, aby Ho poznávaly jakožto bytost svrchovanou, původce a stvořitele všehomíra, jenž nám dává vše dobré, a Jej bázní a milováním všudy uctívaly. Locke.

Věda bez náboženství tvoří bytosti plné chyb, ale slušného, uhlazeného zevnějšku, vinuíky dobrého tónu a chování společenského. Ani arithmetika, ani algebra, ani skladba nebo kreslení, ani zeměpis nebo filosofie nečiní člověka mravného.

Tyto vědomosti ovšem zdobí a obohacují rozum a pamět — ale to je vše. Jediné náboženství je zákonník, upravující a řídící život, jediné ono činí lidi mravné. Montesquieu.

Filosofie nemůže v lidské společnosti konati žádného dobra kteréhož by nevykonávalo jinak uebo lépe nábožen24 Náboženství.

ství, a náboženství vykoná mnoho, co by filosofie samotná nikdy vykonati nemohla. Rousseau.

Někteří by rádi založili ctnost na pouhém rozumu; než přiznávám se, že neshledávám pro mravnost nižádného základu solidního, než v náboženství. Ctnost — tak se praví — jest láska k pořádku; ale jsem-li povinen — táži se — obětovati tomuto pořádku své štěstí? Připouštím, že, kde jest intelligence, též bude pořádek, ale s tím rozdílem, že se spravedlivý podrobí celku a nespravedlivý podrobí celek sobě, maje sebe za střed jediný. Není-li Boha, nespravedlivý soudí zcela správně, pokládá-li sám sebe za střed. Rousseau.

Víme, že náboženství je základem všeho požehnání a útěchy všude, kde lidé žijí pospolu. Edm. Burke.

Náboženství a mravnost jsou nezbytné podpory veřejného blahobytu. Není synem vlasti, kdo podkopává tyto mocné Sloupy blaženosti lidské. Washington.

Náboženství je svrchovaná humanita člověka. Herder.

Jelikož každému, kdo chce něco dáti, prvním je pravidlem, aby to sám měl: nikdo nemůže učiti náboženství, leč ten, kdo je má. Richter (J. Paul).

Jaknáhle úcta k náboženství vykořeněna, jaknáhle jméno Boží vyhlazeno z lidského srdce, duch nenávisti k spolutvorům zjednává si snadno průchod do takového srdce prázdného.

George Canning.

Osudný to klam, míníme-li naučiti děti zbožnosti jediné tím, že je odkazujeme na přírodu. Nepřipravilo-li náboženství v srdci půdy, člověk nikdy z přírody zbožnosti se nenaučí. Pestalozzi.

Opravdové bludiště jest tento svět, z něhož nejsnadněji a bez úhony vyváznou ti, jimž náboženství klubko, kterýmž by se na cestách spravovali, co někdy Ariadna Theseovi podala. Sychra.

V náboženství mají zákonové své nejvyšší stvrzení a obhájení. Ilegel.

Náboženství. 25 Spíše bude se rostlinstvu ve všech dílech svěia dařiti beze světla slunečního, než by mohla vzniknouti v srdci lidském ctnost bez náboženství. Sailer.

Kdekoli stačí věda, víry netřeba; kde však věda nestačí, víře práva neupírejme! Věda a víra nechať sebe obapolně neruší, nýbrž doplňují.

Vědomí, že vyzkoumal, co vyzkoumati lze, a klidná úcta k tomu, co vyzkoumati nelze, nejkrásnějším je blahem člověka myslícího. Goethe.

Nikdy nezabere náboženství klidného v útrobách srdce místa, kteréž mu přísluší, nenáleží-li základní myšlenka jeho k nejstarším představám, kterých pamět dostihuje, není-li důvěrně sdružena se vším, co měnivý život v samém jádře osobnosti trvale usadil. Herbart.

Díš: Nechže by o Boba lidé málo dbali, jen když by vroucně o ctnost a šlechetnost stáli.

Hlupec dí: Nech sobě zdroj v horách vypráhne, jen když do města voda po trubách se táhne.

Fr. L. Čelakovský.

Protože vyučování náboženské má účin nad jiné blahodárný, je třeba v dítěti záhy buditi city náboženské. Běda nesmyslným rodičům, kteří nechávají dítě vyrůsti až do let, kdy je povinno školou, aniž v něm živili city náboženské!

Frobel.

Jsmedi opravdově přesvědčeni, že člověk více jest nežli zvíře, že do sebe má cosi božského, slušno, abychom vysoce si vážili všech citův a všeho smýšlení, kteréž božský dar tento mohou ušlechtiti a zvelebiti; a skutečně-li se shledává, že toto smýšlení nic tak velice neušlechťuje, jako když člověk při vší bídě vezdejší touží po dokonalosti, po blaženosti, po Bohu, tedy uznati dlužno výboruost náboženství a potřebnost jeho zvelebování. Pellico.

Nižádná filosofie a nižádná morálka nemůže veliké většině lidí nikdy nahraditi náboženství. Fr. Kr. Schlosser.

Náboženství nemá většího nepřítele nad nevědomost, a tohoto nepřítele má porážeti každý člověk pravých a upřím26 Náboženství.

ných zásad náboženských. Je tedy povinností každého křesťana, aby zasvětil studiím co nejvíce času možno.

Wiseman.

U lásky k bližnímu bez hluboko zakořeněné lásky k Bohu a zbožnosti ochabuje vůle a v pouhý dým přechází tam, kde jde o skutečnou obětovnost a vytrvalou trpělivost.

Ohalybaeus.

Vrozená dítěti zvědavost a kvetoucí obrazivost jeho probouzejí v něm již záhy temné tušení světa neviditelného, a láska, kterouž veškerá bytost jeho lne k rodičům, otvírá jeho srdce úctě a lásce k Bohu. Tohoto tušení a této vnímavosti mají rodiče již záhy užívati, aby vštípili v mysl dítěte pevnou víru v toho, jenž neviditelným jsa, způsobem viditelným se zjevuje i v přírodě i v živobytí lidském. Jakmile se tedy udá vhodná k tomu příležitost, ať dítě uslyší jméno Boží, ať učí se Boha znáti a ctíti jakožto stvořitele všech věcí, jakožto udržovatele všeho, co žije, jakožto ředitele a správce lidských osudů, jenž ve smysle ještě mnohem vyšším nežli otec a máti objímá všecko neskonalou dobrotivostí a láskou otcovskou. Grafe.

Byl člověk rájem, když sám měl v ráji obydlí, byt však v ráji ztrativ, ráj také v sobě ztratil.

Kdož hodlá ráj v sobě štěpit, ten zbožně obydlej v ráji onom, jejž Bůh v církvi pro lidstvo štěpil.

Sušil.

Vírou prý obzor lidské se zatemňuje mysli, víra lidem brání poznati pravdu čirou.

Ovšem, takto vadí bystrý hvězdáři teleskop, by v dálné hlédať prostory čistě nemoh'! Sušil.

Svědomí bez Boha je tribunál bez soudce. Světlo svědomí není, než odlesk ideje Boha v duši člověka. Zhaste víru v Boha, i nastane noc v duši člověka. Lamartine.

Pokorně světu sloužiti je krásnější, nežli nad ním panovati; je to vrcholem ctnosti. Náboženství nás tam přivede za den, filosofie teprve dlouhým živobytím, neštěstím a smrtí.

Lamartine.

Náboženství. 27 Zákon není ničím, jest-li pouhým výrazem vůle lidské.

Má-li býti posvěcen, je potřebí, aby byl výrazem vůle božské. Poslušnost zákona lidského není než otroctví. Povinností ji činí cit, jímž tuto poslušnost vztahujeme k Bohu.

Lamarline.

Intellektualní pokrok, jestdi spojen s pokrokem mravním a náboženským, je znamenitý. Je počátkem blahodárného řádu a pořádku a zároveň pramenem prospěchu a velikosti pro společnost lidskou. Intellektualní pokrok bez mravního a náboženského jest však počátek pýchy, nekázně, egoismu, rozervanosti, a tudíž společnosti lidské nebezpečen.

Guizot.

Vyučování bez vychovávání není ničím, a vychovávání bez náboženství nestojí za nic. Duše nevzdělá se a nenaučí mravnímu pořádku, nemá-li na vědomí, že ji stále vidí a nad ní vládne Bůh, jenž ji stvořil, a jenž ji bude jednou souditi. Giázot.

Jest-li náboženství ve vychovávání tím, čím býti má, nepřestává toliko na tom, aby chyby napravovalo, nýbrž je i vykořeňuje : čistíc svědomí, utvrzuje i povahu; podporujíc víru, posiluje i rozum; hýbajíc srdcem, ušlechťuje charakter. V příčině vychovávání je tedy náboženství prostředek, jenž proniká, ovládá, ozařuje, oživuje všecky prostředky ostatní; bez něho vše se převrací, vše jest marné, namáhavé, málo účinné až do nicotnosti. Dupanloup.

Náboženství pojí národy, jako krev slučuje rodiny: náboženství je příbuzenstvím. Posvěcuje auktority, udílí sankci smlouvám mezinárodním, smlouvám mezi lidem a hlavou korunovanou; přísahami upevňuje věrnost, slibem zajišťuje víru, pravdu potvrzuje; zjednává rovnováhu mezi ctností a štěstím, ukazujíc k životu jinému. Cantu.

Co všichni národové z vnitřního neodolatelného pudu si zavedli, totiž konáuí služeb Božích, jimiž by si vyprošovali požehnání nebes pro svá podnikání, sílu k provedení dobrých skutků, statečnost k přetrpění těžkých osudův, to není pouhý klam hluboce bloudícího rozumu, nýbrž nutné hnutí duševně, 28 Náboženství.

jež vítěznou silou všecky uzly pochybnosti protrhá a v každém pokolení k novému uřízení zbožných mravů a zvyků se uřizuje.

Amerling.

Dítě od prvního mládí již k bázni Boží vedeno budiž; cit ten a pud svatý buď náležitě živen a tak budoucně v něm připravován život, jenž by svatým ohněm hořel pro vše, co je zbožné, pravé, krásné a dobré. Amerling.

Pravá filosofie není ani nesnášelivá, ani výbojná, neslouží žádné straně, žádné moci, nevyhledává žádné propagandy a nebrojí proti žádné autoritě, a není zejména nepřítelkyní náboženského kultu, k němuž jako k svému doplňku poukazuje, se Sokratem a Newtonem šíji svou sklánějíc před původcem a základem všehomíra. Lindner.

Mluví-li se o vychování mravním, přidružuje se k němu vychování náboženské, a to právem. Jeť náboženství hlavní oporou mravnosti. Lindner.

Ty, kdož jhu náboženskému se vymykají, poučme, že hlavní zásady náboženské tak dobře jsou nutností psychologickou, že mají tak dobře historickou oprávněnost, co hlavní pomůcka člověčenstva v boji o existenci, jako mravouka sama, a že mravouka nemůže lepšího, pevnějšího, důraznějšího podkladu míti nad náboženství. Zákonodárství mnohdy řídí se jen zdáním a v mnohém lidstvu nedostačí. Náboženství nejen ústy, ale srdcem pojaté hlavně tím se zanáší, aby naučilo člověka plniti jeho povinnosti. Makovička.

Sebe tresceme, jestliže svých starých, věrných přátel se zříkáme. Sebe potrestali rodiče, zlehčili-li dětem víru; majíť u vychování jich o jednu autoritu — Boha — méně a to o autoritu, která vysoce stojí nad autoritou, kterou jsou oni — lidé křehcí; majíť u osvěcování jich méně o jedno světlo, a to o světlo, jež všecky vědomosti osvíceného ducha pojímá v službu blaha lidského a tím svrchované ceny jim dává, jež i tenkráte ještě blahodějně působí na chovance jejich, když vyššího osvícení nejsou schopni, nahrazujíc jim svou vroucností, což nemohlo jim dáti svým jasném. Daneš.

Nechati dítěte bez vyučování náboženského znamená, nechati ho bez zdravého rozumu a soudnosti, bez poesie a Modlitba. 29 ideálu, dáti je v šanc všem útokům pudu a materialismu, učiniti z něho hračku všech vichrů vášně, pochybnosti a nezdravé fantasie. Arnošt Legouvé.

Vychování, kteréž neřídí útlou mysl dítek a jako vosk poddajná srdce jejich naukou a mravoukou křesťanskou, nemůže zploditi, než pokolení, které se dává unášeti toliko nešlechetnými chtíči a vlastním rozumem svým ; takové pokolení působí nejen svým rodinám, nýbrž i veškeré společnosti lidské rány nejtěžší. Lev XIII.

Národové věku našeho sami nahlížejí, že jim cosi chybí, a že namáhati se musí, aby úpadek předešli. Proto přičiňují se, aby povznesli obchody, zdokonalili řemesla, zvelebili vědy a umění. Ale ač toho všeho v jistém směru nanejvýš potřebí, přece to nepostačí. Vedle stránky hmotné musí i vědomost a přesvědčení náboženské vzrůstati a se vzmáhati. Jistá a neomylná jest pravda: Všeliký dobrý řád musí se zakládati na moci svědomí. Dlonho-li však bude ozývati se svědomí v srdci víry a náboženství prázdném ? Jedině rozum milostí Boží osvícený a sílený dovede vždy po právu a spravedlnosti rozhodovati. Jen v takovém rozumu a v takové mysli ozývá se platně svědomí a staví se vydatně na odpor všelikému pokušení. Blanda.

íS(S 7. Modlitba.

V určité doby nechať dospělí s dítkami se scházejí k modlitbě společné. Modliti se nechať mladí učí se ode starých, a staří zase docházejí modlitbou mladých podpory nemalé. Sv. Basiliua.

čiňme od Boha počátek, a bude dobrý pořádek.

České přísloví.

Přede vším jiným křesťanský preceptor má Boha pilně vzývati, aby mu ku pravému vykonávání křesťanské kázně milost a moudrost dáti ráčil. Francké.

30 Modlitba.

Zbožný student modli S3 tak horoucně, jako by mínil dosíci všeho toliko modlitbou, a opět pracuj tak usilovně, jako by mínil prosaditi vše pouze pilností. Francké.

Povznáší-li se můj duch, tělo padá na kolena.

Lichtenberg.

Jako kadidlo občerstvuje život řeřavému uhlí, tak modlitba občerstvuje naději srdce lidského. Goethe.

Kdo se chce s dítkami modliti teprve, když už dospěli náležitého rozumu, začíná obyčejně příliš pozdě nebo nikdy.

Nageli.

Až jeduou svět v troskách zanikne a stíny věčné noci padati budou na tuto pozemskou podobu tvorstva — s posledním slovem posledního smrtelníka zavzní naposledy na zemi modlitba, aby nepřestala již nikdy v životě onom.

Hettinger.

Nejlepší a nejjistější způsob působiti v dítě také směrem náboženským je příklad. Upřímný výraz zbožné modlitby, náboženské pokory a zápalu, jejž dítě na dospělých znamená, mají víru jeho po přednosti odůvodniti. Theodor Waitz.

Modlitba je mravního obnoveuí pákou, kjejímžto účinkům nic přirovnáno býti nemůže. DSUingtr.

Mluv si kdo co mluv, to jest a zůstává věcí nepopíranou, že člověk, nenalézající pevné opory, opory konečné v bytosti svrchované, a zůstávaje sám odkázán na sebe v nejrozhodnějších okamžicích života, když sám sobě rady neví, zůstává bez rady a hříčkou slepého osudu. Modlitbou, modlitbou vroucí, opravdovou, prodchnutou odevzdáním se v ochranu Nejvyššího, zavítává do nitra našeho posvátný klid, dovolující jasnějším okem rozhlédati se vůkol sebe, a učí nás, stojíme-li na rozcestí rozpaků, tou cestou se dávati, která bezpečně vede k dobrému. Jan Ev. Kosinu.

»T* Náboženství křesťanské. 31 8. Náboženství křesťanské.

Hledáš-li vzoru ctnosti, máš jej v evangeliu. Locke.

Křesťanství vzbudilo v člověku opět pravý, přirozený pojem o Bohu a k tomu pravou ideu humanity, doplnivši přirozené náboženství, a pravé náboženství s pravou mravoukou vyrovnavši a spojivši. Leibnitz Chválí se mravnost a připisuje pokrokům filosofie; ale tato mravnost byla dříve křesťanská nežli filosofická.

Rousseau.

Kdyby byl vystoupil na zemi člověk ještě větší a silnější než Kristus, byl by on mým ideálem, mým pánem a mistrem, mým Bohem. Lavater.

Rozum ani nyní nepoznal by všeobecných mravních zákonů, kdyby jim křesťanství nebylo učilo. Kant.

Ve stínu pouze rozumového výkladu nauky náboženské může se smysl v pravdě nábožeuský ani pravá zbožnost křesťanská vyvinouti právě tak málo, jako růžové poupě, dostává-li se mu jenom světla bez tepla, deště a rosy.

Richter (J. PauV.

Nechať přírodní nauky co do šířky a hloubky sebe více rostou, nechať duch lidský sebe více se rozmáhá, výšky a mravního vzdělání křesťanského, jaké se stkví a bleskotá v evangeliích, nikdy nepřesáhne. Goethe.

Nejprostší křesťan, ve kterém evangelium egoismus a materialismus překonalo, je vskutku člověk vzdělaný, poněvadž křesťanství jeho myšlení, mluvení a jednání udílí souměrnosti, všeho surového a sprostého jej zbavujíc, a tak i vnější život jeho krásíc. Palmer.

Na protivy k jiným formám náboženským nechať vyučovatel dítěte nikterak nikdy neupozorňuje. — Každé sektovní omezení více nebo méně povržení a nenávisti k lidem v sobě zavírá; křesťanství však je co do podstaty své náboženstvím 32 Počátek výchovy a učení.

obecné lásky k lidem, a tudíž nejvniternějším rázem svým veškerému sektářství naprosto se protiví. Beneke.

Chovanec staniž se z člověka přirozeného člověkem duchovním ve smysle vyšším. V tom spočívá nejhlubší význam vychování. Avšak přetvoření to nebudiž vykládáno tak, aby se dítě přírodě odcizilo. Příroda budiž zvelebena duchem. — Podle obecného úkolu svého nesměřuje křesťanství jinam nežli k obrození člověka. Křesťanství chce přirozeného člověka přetvořiti v člověka zbožného, mravného, který by žil v Bohu a Ježíši. Grafe.

Kdyby všichni lidé následovali příkladu Ježíšova, kdyby vyznávali jeho nauku skutky, všechen svět byl by říší nebeskou, a země byla by již rájem. Křesťanství, toto náboženství lásky, lásky ku všemu lidstvu, představuje nám nejdokonalejší a nejvznešenější moudrost, kterouž možno vymysliti; křesťané ctí v zakladateli své víry nejvznešenější vší dokonalosti vzor, o němž dějiny mluví; křesťanské náboženství chová v sobě kel, z něhož vzrůsti může náboženství všelidské.

Diesterweg.

9. Počátek výchovy a učení.

Každé zlo vznikající snadno se potlačuje. Cicero.

S Bobem počínej! (Ab love Musarum primordia.) Cicero.

První pomocníky vychování voliti jest opatrně; k nejbližším zajisté věcem vše se druží, co něžného, a k jich podobenství vzrůstá. Seneca.

Z nejmenších semen rodí se ohromné věci. Seneca.

Již při plození a těhotenství konati jest povinnosti k dětem, jakož Aristoteles dává o tom obšírná pravidla. Je to jakýsi způsob zamítnouti dítětem, když ho matka sama nekojí. Dobře zrozenu býti je již něco; ale vychování předčí působením svým nade vše; ono může přirozenost jinak tak mohutnou obrátiti V její opak. Erasmus Rolterodamský.

Věky lidské. 3o Dbejme toho především, aby snad chůvy nemluvily jazykem nesprávným. Třeba při nich ovšem nejprve dbáti dobrých mravův, ale mají také správně mluviti. Quinctilian.

Dobré snadno jest převrátiti ve zlé; ale zdali chyby lze vždy obrátiti k dobrému? Proto nepřiučujme nemluvněte řeči, jíž by později muselo odvykati. Quinctilian.

Milé zlého počátky, leč konec žalostný. České přísloví.

Vší moudrosti počátek. České přísloví.

Nejhorší neřesti naše vznikají po mém rozumu v nejútlejším věku, a vychování naše vězí hlavně v rukou našich OtCŮV. Montaigne.

Vzdělávání počínej se vůlí ne rozumem. Fíchte.

Kdy že se počíná duchovní vychovávání ? — Prvním dechem dítěte. Fridr. Richter (J. Paul).

Nejobecnějším základem duchovní výchovy prvního stupně věku (do dvou let) je zákon návyku: potlačuj v dítěti a vzdaluj od něho vše, čeho si osvojiti nemá; veď je však vytrvale ku všemu, čemu má navyknouti. Navykajíce dítě dobrému a pravému, připravujeme je, aby později konalo skutky dobré a pravé vědomě a ze svobodné vůle.

Schreber.

Když jednou matka jakási tázala se zuatele vychování dítek, kdy počíti s vychováním svého dítěte čtyřletého, dána jí odpověď: rMilá paní! Nezačala-li jste posud, ztratila jste čtyři léta. Prvním úsměvem, jenž ukáže se na tváři dítěte, začíná se úkol Váš." SmVes.

10. Věky lidské.

Před šedivou hlavou povstaň a cti osobu starého.

Mojž. III. 19, 32.

Rod jakový listí, takový též jest všeho lidstva.

Z listí jedno na zem sype vítr, jiné zase hvozdy 3 B4 Věky lidské.

bujně plodí zelené, kdykoliv doba vesny přichází; tak rod lidstva jeden tuto vzrůstá, onde zachází.

Homérova Ilias-.

Dejte si říci; neboť jste oba dva mne o mnoho mladší.

Vždyť jsem již s muži ještě statečnějšími obou vás dříve zacházel, a přec nikdáž oni mnou nepohrdli.

Homérova Ilias Poněvadž dítě jenom něco málo nebo nic v sebe nepojalo, člověk učí se v mládí snáze, jakož i mnohem snáze vzpomínáme toho, čeho jsme se dožili z rána, než toho, co nás potkalo později ve dne. Tím více člověk dovede v pozdějších letech rozumem a jeho mohutností. Aristoteles.

Září již na mladíkovi vloha ke ctnosti.

Cornelius Nepos.

Mladost — nerozum. České přísloví.

Věz, že prvý věk člověčí jest od jeho narození až do zubů vzrostu a do řeči, a slově nemluvnost, protože dotud člověk obecným během nemluví. Potom druhý věk až do znamení chlupův brady a prší a slově mladost. Potom třetí věk odtud až do stavu roštu, a slově dorostlost; neb dotud roste člověk u výsost, a dále nic. čtvrtý věk, již prostředek života, slově mocnost; neb v tom věku jest stav moci člověka k čitedlnému znání, že v ten věk člověk znamenitě jest nejmocnější. A pak potom, když zemdlejí moci znamenitě — přileze.věk pátý, starost, a konečně . . . šestý věk, jenž slově šetnost. Hus.

Máme-li vychovávati děti, potřebí, abychom se stali také dětmi. Luther.

Vím netoliko z knih, které jsem studoval, nýbrž i z vlastní zkušenosti, že ti, kteří bývají k stáru muži nejmoudřejšími, nejučenějšími a také nejlepšími, nenáleželi nikdy v mládí k nejprobudilejším. Ascham.

Největší převraty v člověku dějí se v dobu, kdy ho vychovatel byl opustil. Fridr. Richter (J. Paul).

Dětství, jeho důležitost ve výchově. 35 Každému věku lidskému jest určitá filosofie. Dítě jeví se realistou; neboť ono tak je přesvědčeno o jsoucnosti hrušek a jablek jako o své vlastní. Jinochu, na nějž dorážejí náruživosti, jest sebe sama pozorovati, sebe sama předurčovati, i stává se z něho idealista. Státi se však skeptikem, k tomu má muž příčinu; dobře činí, pochybuje-li, zdali zvolil k účelu svému prostředek pravý. Před konáním i při konání samém má dobrou příčinu rozum v činnosti udržovati, aby se potom chybnou volbou nezarmoutil.

Stařec však přiznává se vždy k mysticismu; vidí, jak mnoho záviseti se zdá na náhodě; nerozumu se dařívá, rozumu se hatívá, štěstí a neštěstí neočekávaně se vyrovnávají. Tak jest, tak bylo a stařecký věk pokojí se v tom, jenž jest, jenž byl a jenž bude. Goethe.

Jako ten, kdo prohlíží si bylinku kvetoucí, od zahradníka ve květináči právě přinesenou, nepoznává pravé přirozenosti její, tak nezná pravé povahy lidské, kdo člověka jen v jedné době a v jediném jen rodě pozoruje. Kdo zahradníkem, jehož povinností jest opatrovati bylinky od malinkého seménka až do kvetoucí a plodonosné ratolesti, řádným býti chce, přirozeně hledí seznámiti se s veškerými měnami rozvojovými svého předmětu; rovněž tak seznámiti se jest zahradníku učiteli, chce-li pracovati řádně a na jisto, s veškerým rozvojem lidského života. Kaprat.

11. Dětství, jeho důležitost ve výchově.

Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní. Přísl. 22, 6.

Je to hlína m^kká a vlhká, a proto si třeba pospíšiti a s pilností jí na kole dodati tvaru. Ptrtiut.

Hlouběji v mysl vstupují naučení ta, která v útlém věku se Vštěpují. Seneca.

Kdož modle neví, že poklesky chlapců jsou malé a zcela zhojitelné (buď že vychovatelů vždy v úctě neměli nebo návodu učitelova neposlechli); provinění mladíků bývají však 3* 1 ' 36 Dětství, jeho důležitost ve výchově.

veliká a hrozná. Proto mladistvé vášně mají spoutati se péčí velikou a krotiti. Ftutarch.

Nenechávejme prvých let života míjeti bez užitku, zvláště proto, že základové vědění na paměti záležejí, a tu děti již nejen mají, ale jest u nich nejvěrnější. Quinctilian.

Mládež jest měkká a tvárlivá jako vosk, přijímajíc podobu každou; proto nepomíjejme cvičiti ji záhy ve ctnosti.

Sv. Basilius.

Uč hocha záhy pravou cestou kráčeti. Dal-li se na cestu zlou a kráčeldi již kus po ní, mnohem obtížnější bude jemu obrátiti se, i vychovateli navésti jej k tomu, nežli by jemu, cesty ještě neznajícímu, bylo bývalo nastoupiti na cestu pravou.

Sv. Jan Zlatoňstý.

čím hrnec za nova navře, tím zapáchá, až se rozbije.

Ctské přísloví.

Nosí-li Jeníček džbánek, nepustí ho ani Janek.

České iiřisloví.

Každé pachole plno svévole. Ruské přísloví.

Člověk jeví už v mladosti, jaký chce býti v starosti.

Slovinské přísloví.

Jakož u rostlin v jejich buď zakrnění, buď zdar nejvíce působí, když je v útlém jejich mládí buď raníme, buď pěstujeme, nebo jako se ohromný vzrůst Římské říše právem připisuje statečnosti a rozšafnosti oněch šesti králů, kteří jí v jejím dětství poručníky byli a ji pěstovali: podobně zajisté vzdělávání a vychovávání v chlapeckých letech anebo ve věku ještě útlejším působí tak účinně, že, byť i účinek ten s počátku se tajil a ne každému v oči bil, sebe vytrvalejší a namáhavější pilnost ve věku dospělejším rovného účinku nemá. Bačo Verulamský.

Dítky stavů nízkých stávají se nejmoudřejšími rádci a bývají nejplatněji činní v důležitostech tohoto království; to jo tím, že synové lidí vznešených ve své nedbalosti nechtí tomu jinak, a Bůh všecko řídí tak; neboť ví, že Dětství, jeho důležitost ve výchově. 37 šlechta beze ctnosti a moudrosti je krví sice, ale krví bez kostí a svalův, a tak sama o sobě bez druhých jest příliš slába, aby nosila břímě vážných záležitostí. Ascham.

Mládež zajisté símě jest, z něhož aneb pšenice zdárná poroste, bude-li se šetřiti, aneb koukol, stoklas, sveřepec, chamraď neužitečná, nehodící se, leč k spálení, zanedbá-li se.

Komenský.

Loukot za mlada v kolo ohnutá později v kusy se dá spíše polámati, než aby se zpřímila. Komenský.

Kdo mnoho prospěti má, časně mu na všecko oči otevříti a k chápání všeho smysly odemknouti potřebí.

Komenský.

Dětství zvěstuje věk mužný, jako jitro věští den.

Milion.

Děti nemají minulosti ani budoucnosti a radují se z přítomnosti, což my dospělí nečiníme skoro nikdy.

La Bruyére.

Jako stromy, jejichž drsné a sukovité kmeny během let ztvrdše, vzpřímiti již se nemohou, podobně nemohou ani jistého věku lidé střásti se jistých zvyků, které s nimi zestárly a až do vnitra kostí jejich vnikly; často bývají sobě jich vědomi, ale příliš pozdě; želívají toho, ale marně, a jediný věk, kdy člověk ještě do sebe všecko zmůže, jest. věk mladistvý.

Fénélon.

Nejnebezpečnější doba žití lidského je doba od narození až k věku dvanácti let. Je to čas, ve kterém se plodí omyly a zlé náchylnosti, aniž jest ještě prostředek zahladiti je, a když se prostředek najde, kořeny bývají již tak hluboké, že nelze jich vytrhnouti. Rousseau.

Věk dětský a mládenecký budiž dobou Veselosti, tělocviku, kratochvíle a radosti. Nekalte jí, rodičové, byste i jinak byli laskaví, dětem svým, zavádějíce je dříve času v práce a povinnosti pozdějších věků, jichž kdo ví, zdali se dožijí.

Basrdoio.

38 Dětství, jehi důležitost ve výchově.

Nic není pod sluncem, co by našeho bedlivého povážení tak velice hodné bylo, jako na svět přicházející dítě. Ano nejen krásou a dokonalostí těla svého všecka jiná stvoření převyšuje a duší svou rozumnou k žádné z viditelných věcí připodobněno býti nemůže; ale též i cílem svým, kterýž mu vyměřen jest, víc než kterékolivěk stvoření honositi se může.

Zde na zemi má býti oudem celého lidského tovaryšstva, synem křesťanských rodičů, časem svým měštěnínem, manželem, otcem, přítelem a v nebi koruny blahoslavenství a nesmrtelnosti dědicem. Léhotský.

Nikde nenajdeš tolik vnímavosti pro vše dobré, jak u dětí. Srdce jejich jest kyprá půda, v níž každé zrnko klíčí a vzrůstá; podobno jest vosku, jenž přijímá každou podobu.

Salzmann.

Nenabude-li člověk základu mravnosti na lůně mateřském, sotva ho již kdy nabude v životě svém. j0s. de Maistre.

Děti by tak dlouho dětmi nezůstávaly, kdyby se jim stále nepředříkávalo, že jsou dětmi. Mnohý, který z dozoru a ochrany rodičů nevyšel, je téměř po celý život dítětem a zůstane bytostí nerozumnou, nesamostatnou, zdětilou.

Niemeyer.

člověk naučí se ve třech prvních letech života více, nežli ve třech akademických. Fridr. Richter (Jean Paul).

Krásná dětinnost, záležející v jarém citu důvěry a víry, lásky a vděčnosti, nezkaleué upřímnosti, otevřenosti, srdečnosti, v ochotné poslušnosti a přítulnosti, budiž pečlivě střežena a vzdělávána! Krásná dětinnost jest náboženstvím dítěte.

Lnouc láskou k otci a mateři, lne láskou k Bohu. Sailer.

Nikdo nemysli, že je s to, aby překonal první dojmy svého dětství. Goethe.

Srdce dětské probouzí se dříve než dětský rozum; neboť dítě mnohem dříve schopno jest citův a dojmů mysli, nežli spojuje představy v myšlenky: citová jiskra první se vzněcuje a poslední zhasíná. Neckerová de Sausstire.

Dítě bez nevinnosti je kvítek bez vůně. 0>tát«aubrland, Dětství, jeho důležitost ve výchově. 39 Děti snadno zapomínají, co pravily, nebo co jim bylo řečeno, ale ne tak snadno, co učinily, nebo co jim bylo učiněno. Lambntschlni.

Pravé kořínky budoucího člověka vězí v dojmech dětství.

M. ďAzeglio.

Kde se jeví u dítěte skutečná svéhlavost, kteráž by od něčeho upustiti mohla, upustiti však od toho nechce, zajisté že se na jevo dávala již u kojence náruživým křikem, a proto třeba již prvých stop jejích si všímati a je potlačovati.

Palmer.

U nemluvněte zdá se duch .cele v tělesnosti jako pohřížen a utopen býti: člověčství jeví se tu jako v pudu; dítě nemá do sebe zvláštní osoblivosti, ale jest nám obrazem veškerého rodu; nerozvinuly a nerozloučily se zajisté ještě od sebe jednotlivé síly jeho, aniž která působnost vládne nad jiné jednostranně. Frant. Palacký.

Nejprvuější a nejsvětější povinností každého člověka jest vychovati děti, aby z nich byli pořádní lidé ; nebo vychovávaje děti staví jedině člověk pro budoucnost, a zkazí-li jen jedno dítě, zkazí tím třeba deset a více lidí v budoucnosti.

Šmilovský.

Řídí-li se jednání člověka dorostlého hlavně citem, tím spíše je tomu tak i při dítěti. Jak důležité je toto poznání pro vychovatele! Makovička.

Nikoli dětství, nýbrž mládí jest nejblaženějším života věkem.

Dítě si svého blaha vědomo není; nezkažený však jinoch, který si svoje ideály snuje a jich se domáhá, cítí se šťasten.

Nejvznešenější jest mu však to okamžení, když hodnoty své a síly jsa si vědom, činí sobě slavný slib, státi fe hodným mužem a prospívati lidstvu. Reiser.

Má-li dítě dlouho zůstati dítětem, nesmíme mu před časem vštěpovati mnoho pravidel chytráckých. Nemůže-li pak dítě s prostosrdečnou a bezvýminečnou upřímností svou dosud do šírého světa, pěstujme ten vzácný kvítek aspoň v kruhu domácím, příbuzenském a mezi dobrými známými. Sokol.

Mtf 40 Rodiče a děti. Kodina. (Domácnost.) Dítětem vládne každý cit, ba skoro každá představa.

Z pohybů v obličeji a z pohybů celého těla jeho vůbec vídáme takořka celý proud jeho představ a citů. Tiché děti, které zůstanou seděti, kam je člověk posadí, a které takořka sebou nehnou, nebývají duševně nadány, myslí málo a kloní se k blbosti. Z čilých pohybů dítěte učitel soudí dobře na čilé představování jeho a čilý rytmus citův. Zámečník.

Vývoj dítěte až k jeho plné dospělosti je (tedy) jakýmsi zmenšeným obrazem kulturního vývoje člověčenstva od prvních zárodků vzdělanosti až na naše doby. Hostinský.

12. Rodiče a děti. Rodina. (Domácnost).

Po synech svých poznán bývá muž. Strach, 11, 30.

Shýbej šíji synovu v mladosti a bij boky jeho, pokud jest nemluvně. Strach, 30, 12.

Syn moudrý obveseluje otce; ale syn bláznivý jest zármutkem matce své. PUsl. 10, i.

Otcova kletba vysušuje, a matčina z kořen vyvracuje.

Kazatel, 3, 11.

A vy, otcové, nepopouzejte k hněvu dítek svých, ale vychovávejte je v cvičení a napomínání Páně.

Epišt. k Efessk. VI., 4.

Kde je pořádný dům, tam stojí pevné i říše.

Konfutse.

Hippolochos pak můj byl otec, z něhož býti se pyšním, jenž do Troje mě vyslal a zvlášť důrazně mi kázal, vezdy se vyznamenávat a nad druhy býti vyniklým, nikdá uezhanobit rodu otcův, již nade všechny v Efyře nejlepší muži vzešli a v Lykii šíré.

Homérova Ilias.

Rodiče a děti. Hodina. (Domácnost.) 41 Ze všeho nejhorší u lidí toto : více je než smrt, též obtížnější, veškery než nemoci, když děti, jež vychovaťs, jim opatřiv potřeby všechny, ještě peníze nechal, svízele trpě mnohé, otce nenávidějí a přejí, by raděj zahynul již, jím, jak žebrákem toulajecím, se břidí. Theognís.

Střež se zbožně, otce svého v truchlivém opustit stáří, střež se matky ostavit, nesoucí podíl mnohých let, jež častokrát se modlí k bohům, živ bys domů zavítal.

Sofokleův Aias.

Mně, dobře-li se daří tobě, otče můj, nižádný statek nad to není vzácnější, či může být co větší otci ozdobou, než dobrá pověst dítek, těm pak otcova ?

Sofokleova Antigona.

Ó lidé, co činíte ? Vyť na získání jmění veškeru vynakládáte péči, o syny pak, jimž majetek svůj odevzdáte, staráte se pramálo ! Sokrates u Plutarcha.

Ty, o synu, budeš-li rozumný, prositi budeš bohův, aby ti odpustili, jestliže jsi v něčem uctivosti k své matce zanedbal, aby i oni usoudíce tě býti nevděčníkem, nebyli neochotni dobře ti učiniti; před lidmi pak budeš se míti na pozoru, aby tebe pozorujíce, že o rodiče nedbáš, vesměs v nevážnost nevzali, a pak se neobjevilo, žes bez přátel; neboť kdyby se domnělí, žes k rodičům nevděčen, nikdo by neuvěřil, že dobrodiní prokáže vděku za to dostane.

Sokrates u Xenofonta.

Rodiče děti co nejlepší chtějí. Sallust.

Velikým štěstím jest míti dobré rodiče.

(Dos est magna parentium virtus.) Horatius.

Mají i chudí se pokusiti dle možnosti, aby co nejlépe vychovali dítky své; nemůže-li se to státi, ať činí, jak mohou.

Plutarch.

42 Bodiče a děti. Rodina. (Domácnost..) Kteří rodiče svým dětem zahospodařují peníze, špatně je vychovávajíce, podobají se člověku, který kolem zbořeného domu zakládá krásné zahrady. Sv. Jan Zlatoústý.

Pro Bůh! Každý se střež té milosti (rozuměj přílišné lásky k dětem); neb cožkoli člověk příliš miluje, to způsobil Bůh, že bude jej mrzeti příliš. Štítný.

Lépe dětí nemíti než nezbedně chovati. České přísloví.

Jaký otec, taký syn; jaká voda, taký mlýn; jaké dřevo, taký klín. České přísloví.

Dobré děti krásný statek, zlé pak děti v domě zmatek.

České přísloví.

Vzácných předků potomek často bývá holomek.

Polské přísloví.

Jak ty rodiče své, tak tě uctí dítky tvé.

Polské přísloví.

Kdo neposlouchá tátu, prokáže poslušnost katu.

Maloruské přísloví.

Dokud živi rodičové, cti je a za mrtvé se modli.

Ruské přísloví.

Uměl jsi dítky zploditi, uměj též vyučiti.

Ruské přísloví.

Po otci syn, po matce dcera se poznává.

Srbské příslo.vi.

Otec a mátě příkladem Božím mají děti milovati a chovati, aby nezahynuly. Hus.

Starost slušná každému jest napřed o dětech, komuž je Pán Bůh dá, aby je vedl z mládí k mravům a ctnostem.

Jan Hasištejnský z Lobkovic.

Chci míti raději syna mrtvého než nezvedeného.

Luther.

Mně nestačí blýskati se zásluhami a slávou mých předků! Povrhuji šlechtictvím, které se zakládá jenom na Holice a děti. Rodina. (Domácnost.) 4o šťastném rození, nejsouc získáno a podporováno zásluhami osobními. Já chci seč jsem sám se ušlechtiti a na potomky něco přenésti, čeho jsem od předků nepřijal. Marně ošetřují svého rodokmene, kteří nižádným skutkem vlastním šlechtictví nenabyli. Ozdobou sice je starobylost rodu, ale vlastně přece jen vyzváním, státi se předkům podobným. Ctnost jest měřidlem pravé urozenosti. Ulrich von Hutlen.

Jinak otcové a jinak mateře své syny milují. Otcové tomu chtí, aby děti jich v skrovnosti a v trpění chováni byli, hledíce k tomu, že měkké chování měkkého a téměř ženského muže činí; ale mateře tomu chtějí, aby v rozkoši vyrostli a jako pod stínem libě vychovali se, aby žádný protivný vítr na ně nevel, aby jich nic neurazilo, nic zamoutilo, aby nikdy nic netrpěli, a aby se jim všecko po jejich vůli dalo. Vidíš, kterak jedněch rodičův nejednostejné milování dětí jest, nýbrž velmi nerovné; však proti přirození není, poněvadž matka všech dětí přirození to tak vyměřila, že otec drží podobenství duše v spojení manželském a mátě podobenství těla. Protož milování otcovské přítelem jest duše, ale milování mateře přítel těla. Než lépe chválím milost otcovskou; neb málo jich vídáno jest, kteříž láskou otce schováni jsou, aby věku mdlého byli; kteří pak matčinou, řídko trvanliví. Jan Češka.

V největší Boha poctě chovej, cti pak otce i matku, též ony, jež rodičův zástupce ti příroda dává. Muretus.

Dobrá matka nebude usmívajíc se nevšímavá, mluví-li nebo koná-li dítě něco ohyzdného, nezpůsobného, drzého.

Dítky zvykají všemu, co rodiče schvalují. Vives.

Rodičové mají o to věrně pečovati a skutečnou práci v tom vésti, když by jim Pán Bůh dítky dal, aby je k vůli jeho svaté vedli, Pána Boha a Jeho svatou vůli znáti je vyučovali, k náboženství křesťanskému a začátkům jeho podle smlouvy křtu svatého je přidrželi a pravdu Boží spasitelnou, k jejich věku náležitou, jakž jim možné chopiti, v ně uvozovali, v kázni slušné a bázni Boží ke všemu dobrému, s strany pobožnosti a Boží pocty, i s strany mravů ctných, je vedli, v vedení dobrém ani v kázni rodičové aby sobě nepřekáželi, 44 Rodiče a děti. Rodina. (Domácnost.) jako někteří hovadní jsouce, k dítkám, buď otec neb matka, jeden druhému často jest na odpor. Matouš Konečný.

Povinnosti (tedy) své při dítěti rodičové tím neodbudou, že je jísti, píti, choditi, mluviti, do šatů se strojiti naučí: protože ty věci k tělu toliko patří, kteréž není člověk, než příbytek člověka; hospodář (t. duše rozumná) vnitř bydlí, o něhož větší péče nežli o zevnitřní tu chalupu, obydlí jeho, potřebí. Komenský.

Rodičové mají před dětmi učení a učené lidi vychvalovati, diviti se, a jak to pěkné věci jsou, vypravovati; též slibovati dětem, budou-li se pilně učiti, pěkné knížky, šaty, atd., obzvláště pak učitele toho, kterémuž dítě oddati strojí neb oddali, vychvalovati, jak to znamenitý, učený, vlídný, otcovský muž. Nebo láska a podivení prudké jsou city ke vštípení horlivého následování. Komenský.

Každý, kdo dítek nemá, ale na živnosti požehnání Boží maje, aby chudé dítě nebo sirotka jednoho nebo více chovati povinen byl; nebo Bůh, když tím řádem ctěn bude, poctí nás zase: dá léta dobrá, pokoj, úrody, zdraví a j.

Komenský.

Máš-li, otče, syny, a ty, matko, dcery, zhýbej jich od dětinství jeich; sice po letech oni tebe zhýbati, a když vyrostou, snad pěstí hroziti a ruce své proti tobě pozdvihovati budou. Nezkusili jste to s pláčem a hořkostí srdce, někteří rodičové ? Ó, kýž tu žádného není, abych otci takovému aneb matce bolesti té neobnovil! Bohumír Bílovský.

Kdo má otce i matku, budiž oběma vychováván, a nikdo, ani otec ani máti, za peníze a dobrá slova dětem jiné mateře a jiného otce zjednati nemohou. Hippel.

S'řezte se, aby vaše děti nepohlížely s touž netečuostí na to, když budou vynášeti z domu vaši rakev, s jakou vy jste pohlíželi na to, když se vynášela jejich kolébka.

Bernardin de Saint Pierre.

Veškerého života společenského základem jest rodina a jejím základem je čtvrté přikázaní boží; neboť kdo je vyvrací, společnost lidskou bourá. Fridr. Leop. hr Stollberg.

Rodiče a děti. Rodina. (Domácnost.) 45 Společnost naskrze šlechetné rodiny, láskou spojené, je zajisté povždy tou sférou, v nížto se vší mravnosti daří nejlépe. Niemeyer.

U vychování jest nejchvalnější cesta, jestli otců přísnost matkám zvyklou mírnost po boku svém mívá, jí se nespouštívá. Sychra.

Mají-li děti skutečně své rodiče rády (a o to se otec s matkou svým laskavým k nim chováním dříve postarati musejí), tenkráte bývá bolestné aneb mrzuté pohlednutí otcovo k tomu dostatečno, aby dítě do sebe šlo, provinění své uznalo a za odpuštění prosilo, by zase uraženého otce sobě udobřilo. Sychra.

Děti buďte si vědomy jednoty s rodiči. Totě první bezprostřední poměr mravní — tato jednota, tato důvěra jest matkou mravnosti, která člověka vychovává; časná ztráta rodičů jest veliké neštěstí. Hegel.

Dobří rodiče chovají svých dítek, pokudkoli to jejich povoláuí dopouští, sobě na očích a ve společnosti své; neboť dítky nejsou nikde tak dobře opatřeny jako očima dobrých rodičů, nikde tak bezpečně, jako po boku zbožné matky.

Sailer.

Domácí vychování má svá nebezpečí. Děti posuzují rodiče v době, kdy by je měli jen milovati, a stávají se přísnými často dříve, nežli je rozum, zkušenost i život naučí býti shovívavými. de Bonald.

Výchova jest věc rodinná; z rodiny vychází a do ní se z pravidla vrací. Herbart.

Přirozenými pěstouny a vychovateli dítek jsou rodičové.

Cokoliv otec a matka mohou v té příčině učiniti a skoro vždy pro dítky činí, jestliže sami náležitě byli vychováni, nikdo jiný pro ně učiniti nemůže, zvláště pak nemůže nahraditi domácího vedení mládeže nižádný vychovací ústav.

Bolzano.

Rodičové jsou povinni vychovávati děti své, poněvadž je k tomu vybízí hlas přírody, péče o jejich vlastní blaho, 4b Rodiče a děti. Rodina. (Domácnost.) odpovědnost jejich vstříc společnosti a božský řád lidstva. — Vychovávání liší se sic od vyučování, jehož se dětem dostává od lidí jiných ; ale v lůně rodinném buďtež děti přece k vyučování připraveny a jemu přizpůsobeny. Ammon.

Nic tak snadno ve světě zle užíváno býti nemůže, jako vládnutí a panování rodičů nad dítkami. Mnozí rodičové se domnívají, že s dítkami svými, co se jim líbí, činiti a jakkoli s nimi nakládati mohou, jedni mnoho svým dítkám povolují, všecko dítkám odpouštějí, měkce, rozpustile je vychovávají, práva svého málo užívajíce; jiní zase práva svého nadužívají, s dítkami zpurně, nemilosrdně, ukrutné zacházejí, tak že ne jména rodičů, ale tyranů a katů na sebe uvalují. Kollár.

Různé dvě auktority v rodině, různá dvojí láska, mateřská a otcovská, posilňují a doplňují se obapolně. Něžná láska a pevná úcta s vážností pronikají sebe v dětském srdci, otcovská přísná kázeň ho neponižuje, mateřská něžná láska ho nezměkčuje, obé společně tvoří ovšem nevýslovný cit lásky a upomínek k rodičům, jemuž teprve v dospělejším věku s pohnutím rozumíme. Lambruschíni.

Velmi jemný smysl mají lidé pro slabosti bližních. Již dítě o půl roce zná slabosti otcovy a matčiny a umí jich využívati. Jer. Gotthelf (Bitzius).

Nikdy jsem neznamenal, že by se mi moji rodiče podivovali, nikdy jsem neslyšel: „Jak jsi hezký! Jak jsi roztomilý !" Rodiče chtěli, aby ze mne byl člověk řádný, a věděli, že se vychování počíná hned životem člověka, že semínka, zasetá v nejútlejším dětství, mají účinek na celou budoucí povahu. Byli si vědomi, že takové lichocení a abych tak řekl, dvoření dětem jest velmi špatným darem pro ně, že výlevy vřelé lásky mateřské i otcovské mohou se díti způsobem méně škodným a rozumnějším. M. ďAzeglio.

Když rodiče malého lháře za povedenou lež líbají, vychvalují, hlavou čipernou jej nazývají; když se děťátko páně mistrovo ve své zbrklosti udeřilo a dávají mu do ručičky metlu, aby šlehalo jí vedle stojícího učeníka; když k vůli mazánkovi lichometnému ostatním hodným dětem svým ukřivďují; když tatínek své rozpustilosti před svými dětmi Rodiče a děti. Rodina. (Domácnost.) 47 vychloubavě vypravuje; když matka sprosťačka pošle svou dcerušku, aby ohyzdné nadávky sousedce vyřídila; když nadutý měšťák přikazuje svému synkovi, aby se zvedenými, ale chudě ošacenými dětmi sousedovými ničeho neměl, aby se nezahazoval: že takovéto dítek vedení je vychovávání k nešlechetnosti, toť snad i poloviční blbec pochopiti a poznati může. Škoda.

Vlády mohou býti slabé nebo násilnické; pak-li jest rodina silná, kladou-li domácí mravy odpor, všecko oživne a povznese se časem opět. Dupanloup.

Schopnost ku práci a láska k ní jest nejlepší dědictví, jež může zůstaviti dětem svým i chudý i boháč Ušinský.

člověk jest málem jen to, co z něho rodiče vychovali.

Duše každého člověka má měkkou stránku a má tvrdou stránku. Nevzdělá-li se záhy tvrdá i měkká stránka člověka, bude z něho člověk nešťastný: buď příliš tvrdý, neb příliš měkký. Pořádně vychovati dítě jest korunou vší práce.

Šmilovský.

Že základem pravého ušlechtění je společenská organisace, kteráž má hlavní oporu ve svazku rodinném, pochybno není. V rodině zajisté srdce se otvírá, rozum se probouzí a zakládá, zvyky se tvoří, a názory, naseté íu v ducha dětského, připravují do života společenského. Rodina je štěpnicí pravé lidskosti, a kde svazek rodinný není posud utvořen, tu marně sháníme se po ušlechtění vyšším. j, S. Blackie.

Občanské ctnosti, nemají-li původu a posvěcení ve ctnostech soukromých a domácích, jsou jeu ctnosti na odiv. Kdo nemá milujícího srdce pro své dítě, nechať netvrdí, že by měl pravou lásku k lidstvu. jides Simon.

Kde vane domem duch lásky a povinnosti, tam nadíti se lze bytostí zdravých, užitečných a šťastných. Smiles.

Hleďme býti sami trochu méně barbarskými ve svých roďnách, a všecka vzdělaná společnost stane se jemnější.

Spencer, Jeť dobře, vnuk-li na děda se pyšní; však lip, když vnukem pyšen bude děd. Heyduk.

48 Matka.

Netrestané děti jsou metlou, kterou rodiče trestá sám veliký Bůh za to, že svěřenou jim duši zmařili.

Lužická.

5|5 * 12. Matka.

„Kolik myslíš, že jsi nesnází matce v řeči i skutcích od malička nevrlý jsa ve dne i v noci způsobil, a kolikrát jsi ji churav jsa polekal?■ Sokrates u Xenofonta.

Nejdůležitějšími vychovateli dítek jsou matky.

Jan Zlatoústý.

Matkám zvláště to přísluší, aby své dítky k dobrému vedly, dobrotou, kdež mohou, více než ukrutností, lečť by dobrota nepomohla; neb mateřino naučení často děti drží pevně a druhdy pevněji než otcovo. Štítný.

Dítky aby milovaly, slušně opatrovaly podle potřeb, zbytečně v ně necpaly, ani na ně šperkňv nakládaly; děveček krom sebe nikam neodpouštěly, vyučovaly všemu tomu, co při křtu s jinými přiřkly; o ně s žádným nešvařily, a kázeň nad nimi bez zlosti měly, k mravům poctivým i k poslušnosti vedly. Napomenutí manželek ze snčmů bratrských.

Člověku na svět uarozeuému první škola jest klín mateřský. Komenský.

Vážím si velice vychování v dobrých ústavech; avšak dávám ještě více na vychování dobrou matkou, má-li kdy věnovati se jemu.

Fénelon.

Co bude z dítek, z nichž všecko budoucí lidstvo záležeti bude, vychovávají-li je matky od nejútlejších let chybně?

Neřesti lidské pocházejí často od špatného vychování, jehož dostalo se lidem od matek. Fénelon.

Povržení je hodná žena, která se může nuditi, majíc dítky.

řYidr. Richter (J. Paul).

Chci vzdělání lidu vložiti v ruce matek. Pestalozzi.

Matka. 49 Táži-li se samého sebe, kterak jsem k tomu přišel, abych lidi miloval, lidem důvěřoval a jich poslouchal, kterak city, na kterých spočívá láska k lidem, vděčnost a důvěra k nim, kterak přicházejí do bytosti mé ony způsobilosti, jimiž pěstuje se lidské poslušenství: tu shledávám, že to vše vychází z poměru, ve kterém nezletilé dítě stojí ke své matce. Pestalozzi.

Působení matek v syny a dcery jest neskonalé. Není to pouze tělo a krev, co děti dědí po matce; ale jsou to především schopnosti duševní, veškeré pudy a city, zkrátka celá povaha morální, ježto se přenáší s matky na děti, jim se do duše takořka vtiskuje, a to právě v době, když jest mysl jejich nejvnímavější. Schwarz.

Povinnosti matčiny se počínají dříve, nežli přijde dítko na svět. Jakmile se mladá žena domnívá, že bude matkou, již tím, že o zdraví své se stará, že všelikému úrazu těla, všeliké rozruše srdce se vyhýbá, že vše připravuje, co nemluvněti prospívá, již tím jeví svou lásku mateřskou.

Klem. z l\iuských-IIoffmannová.

Není jistě na zemi nikoho, kdo by zasluhoval vděčné lásky jeho více, nežli matka. Proto také slovo Boží dí, že jest proklet Bohem, kdo matky své nemiluje. Bolzano.

Matky žijte pro své děti, aby se nám všem dobře vedlo na zemi. Frobel.

Počátek jest rozhodující u vychování dobou. Prvá léta dětská kryjí v sobě směr, vládnoucí veškerým životem naším.

A tato první léta náležejí matce. Adolf Monod.

Skoro každé dítě jinou povahu již s sebou na svět přináší; s každým tedy jinak jednati sluší. Pouze matka, má-li pátravé oko, barvy těch stínů rozeznávati dovede, podle čehož způsob budoucího vychování zaříditi může.

Ilonorata z Wišniovských-Zapová.

Matky mají zachovati ve své paměti, že děti nebyly jim proto dány, aby jim náležely, aby byly rozkoší a půvabem života jejich: ony jsou pouze co zástavy u nich, věc půjčená, na nějaký čas svěřená, dokud matek potřebují, dokud ony 4 50 Matka.

je nezdokonalí co statné pilíře pro Boha, vlast a člověčenstvo, kterým potom náležejí; matkám co odměna zbývá útěcha, že povinnostem svým dostály. Zapová Každá bytost bývá někdy sobecká; jen srdce milující matky sobectví nezná. Obdařena jest jakousi mravní neomylností, která se neklame v příčině všeho, čím by dítě mohlo býti šťastno nebo nešťastno. Ať pohanka nebo křesťanka, mahomedánka nebo modloslužebnice fetišismu, matka vždy je zbožná a učí dítě své modliti se, ať již k tomu neb onomu bohu, jsouc si vědoma, že víra a modlitba jsou veliké statky člověka. Lacordaire.

Přál bych si z té duše, aby ve vlasti mé vzrůstala v ruské ženě náklonnost a schopnost k vlastnímu prvopočátečnému vychovávání a vyučování svých dítek. Přál bych si, aby ruská žena, okusíc dokonalé rozkoše, plynoucí z vlastního vyučování a vzdělávání svého dítka, rozkoše té bez pilné příčiny nikomu nepostupovala. Ušinský.

Láska nikde nemá bytu milejšího a bezpečnějšího, nežli v srdci mateřském. A matka sama je genius nejútlejšího dětství. — Odtud tedy, z oboru matky, má vycházeti naše naděje lepší budoucnosti? Na matkách-li jest nám pomoci se doprositi, aby budoucně bydlilo mezi námi více smyslu pro šlechetnost, více věrnosti, více lásky, více víry, více sebezapření, více svornosti? K matkám-li jest nám se obrátiti i s nejmilejšími nadějemi vlasteneckými? Ba zajisté: ouy jsou naše čáka, ač jestliže jen chtí, opravdově chtí, s vroucností lásky, za jejíž přirozené zastupitelky je ctíváme. — Budou-li chtíti'? — Má-li u tebe býti jinak, národe můj, má-li se v tobě dařiti, co je vznešené a ušlechtilé, — obrať se k svým matkám. Stoy.

Matka znovu žije ve svých dětech, kteréž vyvíjejí se nevědomky dle jejích způsobů, její řeči, jejího chování a její metbody životní. Její zvyky stávají se jejich zvyky, a její charakter patrně v nich se opětuje. Smiles.

Jediná dobrá matka je za sto učitelův. Ona je v domácnosti magnetem všech srdcí a hvězdou všech očí.

George Ilerbert.

Matka. 51 Z dějin po všechny věky uvádějí se nám obyčejně mužové za zvláštní zjev velikosti — geniové ve všech oborech, ti, kteří státy zakládali i bořili, umělci, učenci a j. A což ženy tak zřídka se tam objevují? Hledati asi takových jmen ženských, mužským rovnomocných, byla by marná práce — nejkrásnější přirozená a blízká odpověď však jest, že všichni ti geniové měli matky. Tím řečeno dosti — jablko nepadne daleko od stromu. Vliv ženy v domácnosti na první vychování, na celý životní směr člověka jest něco tak důležitého, že jí z jakési podřízenosti nemusí býti trudno. Právě velicí mužové velikou část svého genia měli od matek, tak že říci můžeme, že každý z nich nejen sebe oslavuje; a chce-li nějaká slávychtivá ženská mysl vybrati z historie mnoho ženských velikánů, připojiž ku každému mužskému jménu: „A jeho matka!" jos. Durdík.

Též dětem křivdívají matky, jež nejvřeleji milují, tím, že je chtí předělati dle svého vzoru ideálného a více méně nemožného. Rozumná matka nechá však dítě vzrůsti a vyvinouti dle vrozené jeho povahy, i kdyby byla tato povaha docela jiná než její, než jejím ideálem vždy bývalo. Její láska zůstane stejná, a její péče snaží se k tomu hlavně, aby mrav a vzdělání hluboce ve mladé mysli se ujaly. Kam směřuje to dítě, na jakou dráhu povolání se vrhá, v tom nepřekáží mu a hledí vydobýti si jen navždy jeho důvěry, aby mu mohla prospěšně raditi a, dokud jest mladé, vésti je.

Podlipská.

Kde naleznete více pravé poetické, básnické něžnosti, než v srdci mateřském? Každá matka stává se svým dítkem sama dítkem — a každé dítě jest učiněná báseň. Básnictví (pravé) jest dítko nebes a — království nebeské jest dědictví „maličkých" — dítek. Proto jsou dítky básníky; každý znalec povah mi přisvědčí. — A pak, kdo umí rozkošněji vypravovati než matky svým dítkám ? Bože můj! Kdyby byly všechny povídky napsány tak, jak je matky vypravovaly svým malým, jaký by to byl poklad?! Kosmálc.

99 4* 52 14. Otec.

Zéve a všickni druzí bohové, dejtcž, by i tento, syn můj, tak jako já, nad Trojany veškery předčil, tak chrabrým jsa silou a mocí, aby Iliu vládl.

Kéž kdysi řekne mnohý: „Tenť- otce je o mnoho lepší", když se vracet bude z války, a kéž nese zbroj si krvutnou, když nepřítele proklál, a máť zapléše radostí.

Homérova Ilias.

Otcovou jest povinností, aby o duševní a tělesné blaho dítek se Staral. Sv. Augustin.

Jaký otec, taký syn. české přísloví.

Povinnost úmluvy při křtu činěnou i slíbenou aby na péči měl. Učiti, vésti, spravovati, a dítky v kázni a bázni míti, z náhlosti a ze zlosti náramné netrestati pěstí, za vrch neb kyjem, ale metlou. Z domu bez dopuštění nedáti nikomu jíti, milost v srdci míti a krýti, a dětinsky se neměti; a pro děti s sousedy se nešvařiti, ale šilink vynésti; a pacholat s děvečkami neklásti, ani na pastvu spolu dopouštěti, a též kromě sebe, aby je kladli, a zvláště, když jsou drahní. Obyčejům dobrým, v modlení, v mluvení skrovném a poctivém, a v činění šlechetném a mravném, v chození do sboru, neb kamž pošlí, neb doma při stole i jiude, aby je mravům i všeliké poctivosti a uctivosti učili, živnostmi křesťanskými opatřili a o duše jich přední péči měli. Při dětech malých vidí se toho za dobré a za užitečné, aby nejprv otec svolil se s mateří, aby jeden mimo druhého nepochleboval dětem, než aby tu přirozenou milost skrývali před nimi a hleděli v rozumné kázni a bázni je míti. A nejpilněji toto: aby rodičové vedli dítě k skutečnému poslušenství; když jemu dějí: Učiň to! aby učinilo, aneb: Nech toho! aby nechalo; a k zbytečnému jídlu a pití aby jich nenapomínali, a v tom, což by sobě dítě zachtělo, nepovolovali; k dětem světským, pokudž by mohlo býti, aby jim bylo zabráněno běhati a S nimi hráti. Zpráva hospodáře k dčtem ze snčmu bratrského.

Otcovská auktorita je základem pořádku a zdárného iozvoje rodiny; kde jí není, kde děti panuji a jejich vůle Tělo a dnše. o3 nad rodiči, tam znamená to konec míru, klidu a pořádku, nebo-li jiuak: rodiny zkázu. Bautain.

Jak často jsem slýchal, že otec má se státi přítelem svého syna! Tato zásada, jsouc za moudrou a cituplnou jmína, byla pod touto dvojí záminkou filosofům XVIII. věku velice oblíbena. Podle mého mínění jsou láska rodičů k dětem a láska dětí k rodičům city, jež nezískají ničeho, mění-li své jméno a zvláště svou povahu; přátelství nemůže zaujíti místo lásky, již otce s dětmi vzájemně pojí; neboť náleží to ku povaze této lásky, že vylučuje rovnost, kteráž jest zásadou a základem přátelství. Otec, který se nutí státi se kamarádem svého syna, snižuje důstojnost svého charakteru a snižuje ji bez užitku; nebo byť se i po mládeži opičil, vždyť je stár; byť i jakkoli k důvěrnosti se nutil, vždyť jest otcem, to jest: má autoritu; jeho věk a jeho auktorita ruší neustále falešné jeho kamarádství, a syna brzy omrzí druh, kterýž ani náklonnosti mladíka nemá, aniž tak snadno, jako mladík, k něčemu se rozhoduje; otcovskou důstojnost byl by snášel, ale škraboška, kterouž otec na sebe vzal, aby u syna získal, připravila jej o kredit. Kéž se tedy otcové snaží, aby je synové jejich jako otce milovali, a ne jako kamarády. Francois Aug. Girardin Saint-Marc.

A jak hloh trpké nese ovoce, tak vychování dítek bez otce.

J. Vrchlický.

15. Tělo a duše.

Zapomenutost, malomyslnost, promrzelost a šílenost častokrát u mnohých pro nezdařilost tělesnou tak na mysl doléhají, že i nabyté vědomosti vypuzují.

Sokrates u Xennfonta (Paměti).

Zároveň tělem a rozumem se namáhali mládeži nepřísluší.

A ristoteles.

Otylé břicho nemívá dobrého vtipu.

(Plenus venter non studet libenter). Latinské přísloví.

54 Tělo a duše.

Rozecpalé břicho nepůsobí bystrého vtipu.

České přísloví.

Patř v zrcadlo, lepou když zdá se ti postava býti, pilně se vystříhej mravy jí hnusnými pokálet ; příroda-liž ladné byla tobě odepřela líce, snaž se, prací ducha bys nahradil nedostatky tělesné.

Muretus.

Tělo jest nejen stánkem, ale i nástrojem duše rozumné.

Duše zajisté, bez těla jsouc, nic nemůže : ni slyšeti, ni viděti, ni s místa na místo přecházeti, nébrž ani přemýšleti; netoliko proto, že mysl všecku látku od smyslu bére, ale také, že též látky kde chovati nemá, než v mozku. Komenský.

Těla pilně šetřiti, před nemocini a úrazy hájiti povinni jsme proto: předně, že jest příbytek a stánek duše, a to jediný, kterýž rozboří-li se, ona jiného nemajíc, hned se z světa ven stěhovati musí; pakli se pomalu trhá, láme, boří aneb třeba zamoká, hnije, nepohodlné v něm bydlení má. Abychom tedy na paláců světa (kamž milostí boží uvedeni jsme) co nejdéle a nejpohodlněji pobýti mohli, stánek ten svůj pilně opatrovati musíme. Druhé i proto, že tělo nejen stánkem, ale i nástrojem jest duše rozumné. Duše zajisté v těle jsouc, bez těla nic nemůž: ani slyšeti, ani viděti, aui mluviti, ani s místa na místo přecházeti atd., nýbrž ani přemyšlovati; netoliko proto, že mysl všecku materii od smyslů bere (mysliti zajisté žádný nemůž, leč o tom, co někdy viděl, slyšel atd. aneb podobném), ale také, že též materie kde chovati nemá, než v mozku, ani se s ní jak jinak obírati, kromě podobizny věcí v mozku jako v zrcadle spatřujíc atd.

Komenský.

Tělo budiž silno, má-li poslouchati, čím slabší je tělo, tím více rozkazuje; čím silnější, tím poslušnější. Slabé tělo zeslabuje duši. Rousseau.

Nedomnívejte se, že byste mohli učiniti člověka krásnějším, neuéiníce ho lepším. Lavattr.

Duše jest velící, tělo poslouchající část člověka. Se špatným služebníkem nelze však nic počíti. Třeba tedy tělo Tělo a duše.

55 vyvinouti tak, jak ho duše potřebuje, aby jí poslušno býti mohlo. Fridr. August Wolf.

Kdybychom navykli od dětství neodpočívati, nýbrž každé hodiny, která zbývá po vážné činnosti, užívati k zaměstnání veselému, až by nás mírný, nezbytný spánek přiměl ke zdravému spánku : nebyli bychom rozmrzelí. Kdybychom od dětinství navykli milých ranních hodin nezaspávati, neznali bychom mrzoutské nevrlosti, která nejčastěji bývá následkem nepříjemného pocitu, kterým, probouzejíce se, hrozíme se — že je již tak pozdě. Kdybychom od dětství navykli přeměňovati okolí své v roztomilý pořádek, i naše nitro zrcadlilo by ten pořádek harmonickým duše naladěním. V uklizeném pokoji bývá i duše uklizena. Ale hlavní věc uměti ubránit se mrzuté náladě záleží v tom, abychom každou chvíli dobře poznali a dle toho k ní se zachovali.

Feuchtersleben.

Když dítě, které po delší dobu stonalo, ve kterémkoli směru více nebo méně dobrému řádu odvyklo (čemuž vyhnouti bývá nesnadno), mnoho záleží na tom, abychom užili po přestálé nemoci k obnovení starého řádu hned prvních dní opět u dítěte se probouzejícího citu zdraví a sil. V této době, když dítě nový takořka počíná žíti život, jehožto řád bude také zase pro budoucnost rozhodující, snadno nahraditi odchylky a mezery návyku, které snad vznikly; za několik dní ocitujeme se zase na starém stanovisku. Mnohem nesnadnější to bude, dáme-li této době minouti bez užitku, což je psychologicky odůvodněno tím, že člověk — (což v nitru našem zařízeno blahodějně) — přestálé smutné dni bolesti a nemoci slaběji a méně trvale v paměti chová, nežli doby, které prožil šťastně. Schreber.

Moudrým buď, když čelem v čelo s tělem svým chceš zápasit; neb ne otrokem má tělo, nýbrž sluhou ducha být.

Ne kdo — chtě, by umrtvělo, k zhoubě těla zápasí, ale ten jest rek, kdo tělo S duchem drží V souhlasí. Jablonský.

56 Harmonické vzdělání.

Z pohybův instinktivních můžeme souditi na mravní stav žáků. Který žák ani se nezačervená ani nezbledne, nýbrž takořka sebou nehne, vyzradí-li se některý jeho hřích (na př.

krádež), ten je již mravně ztracen, ale nikoli ještě ten, u kterého se jeví přirozené pohyby instinktivní. A nebledne a červená se vždy ten, kdo vinen, nýbrž často také, kdo nařčen křivě, jsa mravů čistých. Fr. J. Zámečník.

Duše lidská, slovně vyměřena, jest princip života lidského. V tomto výměru všichni se srovnávají, budiž mínění jakékoli, jež o ní mají. Také kdož duši zamítají, mluví o principu života lidského. Eugen, Kadeřávek.

16. Harmonické vzdělání.

Pros boha o zdravou duši ve zdravém těle!

(Orandum est, ut sit mens sána in corpore sáno).

luvenal.

Modliti se každému potřebí, aby mysl zdravou v těle zdravém měl. A nejen modliti se, ale i o to pracovati, protože Bůh pracujícím žehná. Komenský.

Čtení dějin dělá moudrým, čtení básníků vtipným, vědy mathematické dělají hlubokým, přírodověda opatřuje důkladnou soudnost. Bacon Verulamský.

Láska a síla neboli vnitřní harmonie a statečnost jsou oběma póly vychování: takto naučil se Achilles od Kentaura hráti na lyru a stříleti z luku zároveň.

Fridr. Richter (J. Paul.) Každý člověk je zároveň živým členem rodiny, obce, národa, státu, církve a j. Náleží tedy ke třem velikým kruhům životním, které se zovou: příroda, člověk a Bůh.

Kdo so cítí živým členem všech oněch kruhů, je člověkem opravdu vzdělaným. Frdbel.

Zdraví. Těla znalost. 57 Půvabnější věcí není na prostoře země celé, nežli v plném rozvíjení krásná duše v krásném těle. Jablonský.

»T* 17. Zdraví. Těla znalost.

Dobrého stáří základ musí se položiti již v mladém věku zdravím tělesným. Plutarch.

Čistota půl zdraví. České přísloví.

Tělo jest nám zajisté nejbližší, a zachovati tělo zdravé, budiž první z nauk, kterým se učíme. Salzmann.

Na vychovateli jest, aby rozuměl, kterak by chovance své zachoval při zdraví, kterak by každou nemoc předešel a jí spomohl, kdyby tu a onde v ústrojí něco vadilo.

Salzmann.

Z nevědomosti rodiče kazí šťávy dítek, zeslabují nervy jejich a zplozují símě nemocí; z nevědomosti jinoši a dívky rozdrcují svou soustavu čivní; z nevědomosti lidé činí se nemocnými, když těla svá chtějí zaopatřovati: jesti skoro vůbec bludem, že by poklid, teplo, hojné požívání živných pokrmů zdraví podporovaly. Salzmann.

Dítě tělesně choré snadno i mravně ochuraví.

Richter (J. Paul).

U koní a jiných zvířat je sebe prostší člověk přesvědčen, že náležité čištění kůže nezbytně potřebno jest. Pacholek raději nespí, aby mohl svého koně pořádně cíditi a plaviti. Hubení-li kíiň nebo slábne li, přemýšlí nejprve, nezanedbal-li čistiti jeho kůži. Ochuraví-li mu však dítě a spadá li, myslí mnohem spíše na čáry a jiný nesmysl než na příčinu pravou, že totiž zanedbal čištění kůže jeho.

Hnfcland, 58 Zdrávi. Těla znalost.

Fysická výchova, jíž je právě tak potřebí jako tělesné, spočívej na základě znalosti lidské přirozenosti vůbec a individuality chovancovy zvláště. Milde.

Co může člověku býti bližšího nad vlastní tělo, co zajímavějšího nad známost, kterak tělo jest zřízeno, jaké jsou jeho částky a jich povolání, i jaké celé ústrojí a dění jeho, aby z něho vyplýval divů plný zjev, jejž nazýváme životem? — Kdo chce nejen vzdělaným slouti, ale i v skutku býti, má SVé tělo znáti. Filip Stan. Kodym.

Že mnozí svého zdraví tak málo šetrni jsou, nezáleží tak v jich nedbalosti neb lehkovážnosti, jak spíše v neznalosti pravidel zdravotních. Poznané pravdě se tak snadno člověk neprotiví, zvláště čelí-li k jeho prospěchu. Ale pravda ta musí být skutečně poznána, musí být důvodná; tu nestačí jenom přikazovati, co činiti a čeho nechati, člověk musí uznati, proč to činiti neb nechati má, člověk musí se o užitečnosti neb škodě toho přesvědčiti. A přesvědčí-li se, pak to činí sám, aniž mu třeba čeho přikazovati. Fil. St. Kodym.

Obyčej, školní vyučování v zimě o osmé hodině počínati pro dítky o 7 —10 let, jest škodlivý. Často chvátají ti chudáčkové, rychle ze spaní probuzení, do školy poloučesáni a poloumyti, dokusujíce ještě po cestě zbytky snídaně rychle zpolykané a třesouce se, že přijdou pozdě. GuiUaume.

Čím déle dítky ve škole sedí a čím více pociťují hlad, tím stávají se dráždivějšími, čehož příčinou jest ubývání krve a potřeba obnoviti krav potravou Chápavost umdlévá i pamět; zbytek chápavosti žák obrací na počítání čtvrthodin a minut před koncem vyučování. Žáci by měli si bráti s sebou jídlo a mezi hodinami je snísti; však i při tom všem v poslední hodině před polednem nemělo by se již vyučovati.

GuiUaume.

Vidí-li učitel, že se dítě na těle patrně spadává, že jeho líce blednou, že při vyučování často zívá, jsouc jakoby mdlé a ochablé; především nebudiž na ně přísný, nýbrž zdržuj je od některých zaměstnání zvláště namáhavých, od mnohého psaní, učení nazpamět, nevyvolávej ho ke zkoušení Těla šetření, cvičení a tužení. 59 příliš často, abys ušetřil zahanbení a pokárání. O trestech vlastních ovšem tu řeči býti nemůže. Bagiňski.

U dětí, pocházejících z rodičů, porušením nervové soustavy ztížených, musíme ve škole jaksi individualisovati, totiž přizpůsobiti duševní práci tomuto poměru, poněvadž víme, že na půdu již dědičně takto nepravidelnou silnější duševní práce hlavně v útlém věku zhoubně může účinkovati a k vývoji nemocí nervových přispěti. V. Janovský.

Není žádné nemoci, která by se jedině duševní práci připisovala. Thomayer.

Zvýšeným zřetelem k vyučování zdravovědy ve školách obecných přispěje se měrou podstatnou k zlepšení zdraví mládeže školní a k rozšíření zásad rozumné životosprávy v šírých vrstvách lidu po stránce kladné, kdežto zase úředními předpisy o zařizování budov školních atd. a o šetření zdraví žactva bude se stránky záporné pečováno, aby odstraněny byly vlivy, zdraví mládeže poškozující. Jos. Klika ml.

5f5 18. Těla šetření, cvičení a tužení.

Neslužme tak velikosti sil, jako hbitosti.

Cornelius Nepos.

Nepřilévej horkého k teplému, nedávej vína mladému.

České přísloví.

Vychování měkké dělá děti líné.

Vychování tvrdé dělá děti zdravé.

Polské 2>řisloví.

Nemůže každý stkvostný oděv míti, ale čistě můž každý choditi. Gharvátské přísloví.

Zpěv a tělocvik, tato dvojice cvičení a kratochvíle líbí se mi nejvíce, totiž musika a rytířská hra šermováním, zápasením a j., z nichž ona zapuzuje starosti srdce a melancho60 Těla šetření, cvičeni a tuženi.

lické myšlenky, tato pak dělá jemné, obratné na těle údy, kteréž udržuje skákáním při zdraví. LiUher.

Též tělo jakožto nástroj duše čile k čilosti cvičeno buď a pracemi ku pracím otužováno, a to při všech našich žácích.

Komenský.

Lidskému tělu občerstvování potřebí, a to procházením, probíháním, pracemi, hrami a jakýmkoli těla pohybováním a cvičením. Komenský.

Kvílení, pravím, a pláč nejprvnější naše muzika jest, jíž i dítkám brániti nelze, aniž (by i bylo možné) sluší, protože k zdraví napomáhá; nebo dokud jiného těla cvičení a hýbání není, tímto se prsa a vnitřnosti čistí a propravují.

Komenský.

Tělo je pancéřem a kyrysem duše; nuže, budiž tedy dříve v ocel kalen, žíhán a chlazen. Každý otec zbuduj, seč jest, kolem svého domu malý gymnastický Scbuepfenthal.

Fridr. Richter (Jean Paul).

Oděv budiž volný, nikde netísnící, z látky nepříliš hřející, kteráž by bránila výparům, ale z látky, kterou možno často obnoviti nebo práti. Huftland.

Plování musí se státi u vychovávání jednou z nejpřednějších věcí. Gutsmuths.

Jestiť úkolem naší doby povznésti naši tělesnou stránku lidské přirozenosti tak, aby stačila rozvoji duchovnímu.

Schreber.

Jedna plovárna, jeden ústav tělocvičný, ba jedna louka s míčem a palestrou vydá více než celý „Domácí lékař".

Čejka.

Při vychovávání mládeže a ve školách je cvičení těla tak podstatné a potřebné, jako cvičení ducha. Cvičiti jen ducha a zanedbávati tělo jest tolik, jako ploditi duchovní mrzáky, jako stavěti velkou hlavu na slabé údy.

Filip St. Kodym.

Těla šetření, cvičení a tužení. 61 Tak úzce souvisí dějiny tělocviku s oněmi ušlechtilých snah liberálních, že nenastal a nemohl nastati živější ruch v oboru cvičení tělesných, než tenkráte teprv, když snahy svobodomyslné počínaly zastaralou Evropou hýbati. Tyrš.

Kdo dává v čas, jako by dvakrát dal. To též by se mohlo státi pravidlem, aby mládež, nečekajíc teprve na slavnost vánoční, jíž dle nového způsobu pro marnivost chudoba i štědrost na odiv se vystavuje, dle možnosti všelikými potřebami opatřena byla hned před zimou, dokud pro nedostatek na zdraví svém nevezme porušení. Zoubek.

Nezbývá nic jiného, nemá-li bídy a sprostoty duševní mezi lidmi stále přibývati, než aby obce samy z důchodů svých aspoň po jistý čas potřebami tělesnými chudých dětí opatřovaly, je hmotným takovým opatřením do školy lákaly a rodičů, jichž jinak o vzdělání přesvědčiti nelze, aspoň částečným vyživováním jich dětí donutily, by zdaru a prospěchu dítek svých nepřekáželi. Kdyby pak pro veliké množství chudiny náklad na chudou mládež příliš velkým se býti objevil, možná i nejmenší mládež vedle vyučování naváděti k dělání všelijakých drobností průmyslových, aby si dítky samy na oběd neb jinou potřebu vydělaly. Zoubek.

Nynější pokolení moří se tělesně i duševně přetěžkým břemenem tolika předmětův učebných a počtem vyučovacích hodin. Stačilo by zajisté, kdyby v nejnižších třídách obecné školy týdně 12, nejvíce 16 hodin, a v nejvyšších třídách asi 24 bod. týdně se vyučovalo, při čemž by ještě mezi jednotlivými hodinami učebnými byly přestávky k potřebnému zotavení žáků. Výsledky učení byly by sice méně stkvělé, ale za to stálé, bez účinků zhoubných. Dittes.

Rozšafný paedagog uikdy toho nezapomene, že tělocvik není sám účelem, než prostředkem vychovacím. Dittes.

Hlavním pramenem tužení tělesného jsou příležitosti k pohybům, o něž dítě samoděk v pravý čas se pokouší.

Na nás jest, abychom pak mu oněch příležitostí dopřáli, ovšem slušně dozírajíce a pokud potřebí, k ochraně jsouce hotovi . . . čím více zaměstnává se, napodobujíc dospělých práce doma, ve dvoře, na zahradě, na poli atd., netušíc, že 62 Mozek.

pozorováno jest, tím více tuží síly své na potřeby života příštího. Přejme mladé společnosti nevinných her, každou zajisté jinak a jinak tuží se tělo a stává se obratnější; ano neznají-li dítky her přiměřených, ať učí se jim od dospělejších. J. Lepař.

Má-li tělocvik míti stejnou cenu s jinými předměty, musí se vyučování tělocvičné konati týmže způsobem a touže svědomitostí, jakou a jakým se učí ostatním předmětům.

A. Kučera.

19. Mozek.

Hlavní dílnou v dětském organismu, v níž se dějí výkony, spojené s vyučováním, jest mozek. Lékařské pozorování učí, že mozek průměrně po sedmém roce, aspoň co se týče objemu', dospívá plného, trvalého vývoje. — Nyní tedy teprve, počátkem roku osmého (— u dítek velmi slabých, stále churavějících anebo v tělesném vývoji opožděných ještě později; neboť kdo se má učiti, budiž především zdráv! —) nyní teprve nastala pravá doba, aby se vlastní vyučování počalo. Teprve pro tento věk lze ospravedlniti docházku do školy z donucení. Schréber.

Vychovatel budiž si stálo svědom toho, že člověk vůbec a zvláště dítě bez činnosti mozkové nic konati nemůže. Je tedy předním vychovávání požadavkem, aby se mozek choval ve stavu dokonalého zdraví a v činnosti, silám jeho přiměřené.

Struve.

Vědouce, že mozek jest ústředním sídlem všeliké činnosti duševní, uznáme zajisté, že učitel je cvičitelem mozku.

Jako v tělocvičně svaly, samovolnému pohybu sloužící, se sílí a k užívání způsobilejšími se stávají, podobně má se ve škole rozvíjeti, síliti a zdokonalovati veškerá činnost duševní neb mozková. Cvičitel v tělocvičně a učitel ve škole mají podobný oba úkol. Oběma jest vůbec spravovati se téměř týmiž zákony, oběma dlužno uvážiti, že se jako svaly, tak i mozek činnosti své teprve cvikem (návykem, častým Tsychologie potřeba. 63 opakováním) učí, a že naučiti se jí oběma ústrojím příslušným návodem usnadniti možno. Jos. Klika st.

Vychování idiotů jest hlavně diaetetické a povzbuzující, snažíc se skleslou činnost nervstva jak smyslového, tak hybného povzbuditi a k vyšším výkonům přivésti; výsledky však bývají skrovné — boj proti přírodě nevděčný. Lindner.

20. Psychologie potřeba.

Veškeré změny přirozené povahy lidské a jejích sil dějí se pod jistými výminkami a dle jistých zákonů, které lze aspoň z části bedlivým pozorováním objeviti a ve vědeckou soustavu spořádati, čehož se domáhá anthropologie. Jakkoli se nižádný člověk nižádnému člověku jinému ve všem všudy nerovná, jest nicméně v přirozenosti člověka cosi společného, co lze předpokládati všude, pročež se do podobného působení též podobných možno nadíti účinův. I jesti tomu tak nejen u člověka úplně dospělého a vzdělaného, nýbrž už od nejprvnějších let dětských počnouc. Záleží-li tedy vychovávání v tom, že se úmyslně doděláváme jistým působením jistých účinů, spočívá v této snaze již od přírody samé jistá zákonitost, jistý princip, diktovaný věčným přírody zákonem.

A poněvadž se přirozená povaha lidská v každém jednotlivci více méně spravuje přírodním zákonem tímto, nemůže býti pochyby, že mohou býti, nýbrž že skutečně jsou obecné zásady vychovatelské. Aug. Herm. Niemeyer.

Vclemnoho na tom záleží, abychom pravou a dokonalou jiných lidí měli povědomost. Nebo jak možná jest pravě se k jiným chovati, není-li nám dobře známo, jak vnitř jsou ustrojeni? Zuatel jiných z této své známosti má nejen radost, nýbrž i mnohotvárný užitek. On s každým poučně a rozkošně mluviti umí, poněvadž mluví vlastně ze smyslu a ze srdce jeho. On každého k vůli své nakloňuje, s každým náležitě nakládá, každého vážností a přízní k sobě naplňuje, poněvadž ví, jakých by strunek v duši jednoho každého měl dotýkati.

Vine. Zahradník *M.

64 Psychologie potřeba.

Dětská duše je kniha, v níž vychovatel neustále má čítati.

Denzel.

Pravým teprve věděním psychologickým může paedagogika jakožto nauka dospěti jakési dokonalosti a potřebnosti; neboť jen psychologií nabývá užívání paedagogických prostředků jistoty a spojitosti a práce vychovatelova jednoty a účelnosti. Ilerbart.

Náleží k největším nedostatkům vzdělání (učitelův a lidí vůbec), že nebývají seznámeni s pravidly lidského vychovávání. Tímto způsobem učitelství nemůže, než čím dále více dřevěněti. Nežádám, aby se stali z učitelův obecných škol filosofové nebo paedagogové velicí; ale nemají-li poznati ani člověka, který se jim svěřuje; nemají-li ani o těch pravidlech ničeho zvěděti, o něž se vůbec opírá obcování s člověkem, který jim k vyučování svěřen: bývají v povolání svém horší než ti, jimž cvičiti jest zvířata, na př. podkoní; neboť u těch se vyhledává, aby znali přirozenou koní povahu, ač chtí-li netoliko obratnými podkoními, nýbrž i učiteli jmíni býti.

Kdo nezná přirozené povahy lidského ducha, ani zákonů, jimž duch lidský je podroben, ten není s to, aby lidi vzdělával.

Jan Graser.

Psychologie jediným jest základem, na němžto lze budovati nauku o vychovávání. Milde.

Paedagogika jest psychagogika, a ta bez psychologie jest jako tápání ve tmách. Petr Durdík.

Prospěšno vychovateli věděti, co pamět, rozum atd. jsou, protože se vychovatelství cvičením duševních schopností zabývá, t. j. jaké pochody duševní slovy těmi se označují. Do jisté míry pečlivého rozboru činností duševních třeba jest k úplnému pochopení a vystižení pochodů vychovatelských.

Učitel nemůže na př. rozumně cvičiti pozorovacího daru (vnímavosti) dítěte, pokud nepochopí, že v pozorování obsaženo jest rozeznávání jednotlivých zvláštností v barvě, podobě a j. na jednom předměte od zvláštností těch na předmětech jiných. Sully.

S|8 Vlohy, nadání, geniálnost. 65 21. Vlohy, nadání, geniálnost.

Často nejlepší nadání zůstává v tajnosti. Plautus.

Duchem vyniká, komu příroda sílu odepřela.

Catullus.

Vše vynikající vzácné.

(Omnia praeclara rara). Cicero.

Všech věcí ušlechtilých símě mysl v sobě nosí, kteréž napomínáním se probuzuje: nejinak než jiskra, lehkým dechem podporovaná, ve svůj plamen vyšlehá. Zmuží se ctnost, dotýkáme-li se jí a ženeme ji. Seneca.

Nadání bez vzdělání jest slepé; vzdělání bez nadání kusé; cvik pak bez obou jest nedokonalý. A jako při rolnictví nejprve má býti půda úrodná, potom zkušený rozsévač a posléze dobré símě: rovněž shoduje se nadání s půdou, vychovatel s rolníkem, se semenem předpisy a pravidla.

Plutarch.

By vedl osla do Paříže, komoří z něho nebude.

České přísloví.

Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí.

České přísloví.

Člověk jda na svět, podobá se semenu neb jádru, v němž bylina neb strom opravdu obsažen jest; nic nemůže tedy v člověku zevně přirozeno býti, nýbrž je pouze třeba vyvinouti a vyložiti to, co v sobě má zarozeno a svinuto.

Komenský.

Někteří jsou ostrovtipní, jiní hloupí a tupí; někteří k učení chtiví, jiným od knih mysl odpadá k řemeslům, kupectví, myslivosti atd.; někteří povolní a ochotní, jiní svémyslní a zpurní. Každý však člověk k umění vlastní v sobě svou přirozenou moc má, tak jako voda k toku, pták k letu, ryba k plování, ač ne z každého dřeva můž býti fládr.

Komenský.

66 Dědičnost.

Na mysli někdo příliš brzo vtipný jest a potom tupne; jinému nejprv těžce přichází, potom vpravě se, proniká VŠudy. Komenský.

Genius — totě trpělivá práce. Buffon.

Základem veškerého nadání je zdraví tělesné.

Herbart.

Bez talentu možno býti člověkem hodným, rozum i ctnost stačí k tomu; talent beze ctnosti nezjedná si u rozumných a poctivých lidí vážnosti a cti. Piramovič.

Přirozené vlohy duševní, které jsou ponejvíce již v zárodku v lidském organismu před porodem, jsou prý (dle učení některých theologů) „špatné skrz na skrz" ; ale mnoho špatných vlastností, jichž vídáme u naší mládeže vždy víc a více, je buď podílem rodičů, nebo vina spadá na první „vychování", t. j. špatné nebo nižádné vychování. Tommaseo.

Kdo nemá ducha, neuvidí ducha nikde, a čí mysl se nepozvedla sama v sobě, k tomu nepromluví ani Tizian ani Michel Angelo. Hálek.

Příliš časná znalost není dar hodný závidění. Kteříž bývávali ve škole prvními, často nebývají v lidské společnosti ničím, a hoši v učení váhaví stali se umělci a učenci; v pozdějším věku vyvinuly se jejich vlohy znamenitě. Týmž bývá veliká snadnost učiti se i chybou, jelikož se rovněž tak snadně zapomíná, kdežto, kteří se učí namáhavěji, osvojují si i vytrvalost, což je dar výborný. Nespěchejte proto, rodičové, úzkostlivě na pokroky svých dětí; popřejte jim času, poskytujte jim dobrého příkladu, povzbuzujte jich k pilnosti, ať se síly a schopnosti jejich vyvíjejí zvolna, ale jistě — budou tím trvalejší. Cantu.

22. Dědičnost.

Dědičně vládnou hlupci bláznovstvím. Přísl. 14, 18.

Jablko nepadá daleko od stromu.

(Non procul a proprio stipite porna cadunt). Lat. přísl.

Dědičnost. 67 Když několik společností, kteréž pocházely jedna ode druhé, vedlo neustále týž způsob života, povstává na samém konci takové řady společností typ tou měrou ustálený ve svém kruhu rozvoje, zralosti a úpadku, že se neschopným stává jakýchkoli nových metaraorfos, protože každá metamorfosa naráží tu na příliš silný odpor se strany zděděných snah o určité ústrojí. Spencer.

Vše, co trvale vniklo v ústrojí člověka, nýbrž i mnohé zvláštnosti ducha lze děditi. Dědičné bývají schopnosti a stavy duševní, které v nějakém spojení s tělem a jeho ústroji trvají, jako: náklonnost k vášním a smyslným náruživostem, letora, nadání umělecké, choroby atd. Ribot.

Všichni znali jsme dosti dětí, pro jejichž neposlušnost, vášnivost, lenivost anebo zpurnost, kterou se zprotivují všeliké kázni, rodičové a učitelé jejich mohou si zoufati, jejichž vůle nelze oblomiti ani tresty ani odměnami, z nichž učiniti lze leda pokrytce, které však vskutku nenapraví se nikdy.

Chceme-li zvěděti výklad nepravidelností těchto, jděmež po prameni jejich ; pátrejmež po dědičných vlivech, za kterých děti takové se zrodily, a shledáme, že mohou býti pokládány za příklady působení dědičnosti na prvním jejím stupni, neschopné přivoditi stav zhola výminečný, jakkoli již je chorobný. Moreau.

Žid bude kupčit a šantročit, dokud v něm zůstane krůpěj krve židovské; cikána čiň co čiň nepřinutíš k pevnému sídlu; jakmile se mu udá příležitost, opustí dům a vydá se na nestálé potulky, milerád snášeje svízele i trampoty toulavého života; podobně Iudian americký raději celé dni o hladu a žízni, v horku i zimě se pachtí a honí za zvěří, nežli by zůstal v suchém a teplém přístřeší. Slovan jest orby a míru milovný, Němec hloubavý a vychloubavý, Angličan průmyslný, Američan podnikavý Rek podvodný — my tyto vlastnosti zoveme charakterem národním, a mnohé z nich připadají na vrub dědičnosti. Pr. Sobotka.

Dědičnost a přizpůsobení jsou ony dvě páky, jimiž zvedá se nejen rozumový rozvoj lidský, ale vůbec každý pokrok v rozvoji životním. Kapras.

5* 68 Letory.

Intelligence lidská vyrůstá ze dvou kořenů: z toho, čeho duch nabývá smyslovým vnímáním ze vnějšku (barev, tvarův) a z toho, co člověk po rodičích zdědil (schopnosti a vůbec způsob druhového rozvoje), čím lepší dědictví kdo má po rodičích a čím více zkušenosti nabývá, tím dokonalejší bude jeho rozum. Kapras.

5|B 23. Letory.

Jsou dvojí lidé: jedni, kteří se rádi hněvají, a druzí, kteří na to nic nedbají. České přísloví.

Nemají-li děti býti v příčině tělesné i duševní zanedbávány, nemají li v největší nebezpečí býti uvrhovány, budiž při vychování jich k rozdílnosti letory obracen zřetel co největší. — Jesti po zákoně přírody, že táž příčina působívá týž účinek; ale mnozí učitelé domnívají se podnes, že týž trest (táž příčina) může způsobiti zcela protivné účinky, že totiž může sanguinické dítě upokojiti a zároveň lenivé osvěžiti. Struve.

Flegmatika hleď učitel vyrvati z netečnosti a lenosti vzbuzováním všelikých pružin činnosti, slibem i hrozbou, proti sanguinikovi ozbroj se pevnou vůlí a klidnou myslí, podobně též naproti cholerikovi mějž vůli neoblomnou, aby takovou měrou zlomila se vzdorovitost, ku které letora ta se sklání, a melancholika získejž upřímnou láskou a srdečnou přívětivostí, pak vychování tvé zdárně bude prospívati.

K. Šmidek čtvero živlů naplňuje všeho míra prostory, a to čtvero zobrazuje čtyři lidské letory.

Lehko skloníš vodu v ruchu, aby slzy ronila, lehko pohneš peruť vzduchu, by se, kam chceš, klonila, lehko oheň rozdmýchnouti, by se vznítil plamenem, ale těžko bývá hnouti v zemi tkvícím kamenem.

Jablonský.

Nauka o letorách jest příspěvek ku poznání a ke klassifikaci lidí. V praktickém ohledu spadá v pravidla obcování Fysiognomika. 69 bráti v počet letoru člověka, to jest vyhověti jemu. Důležitý to ohled pro ony, kteří spolu žíti mají a v zacházeuí s lidmi vůbec. Ne všecky tvary letory se stejně k sobě hodí . . .

Konečné dává nauka o letorách pokynutí ku poznání sebe.

Kdo si jest dobře vědom letory své, jest tím z části už povznesen nad ni; pozná-li sebe, pozná i pravidlo, jak se už z prvu chovati. jos. Durdík.

5)3 24. Fysiognomika.

Někteří spíše tvář než povahu dobrou mají. Sallust.

Klamné jsou tvářnosti věcí. Seneca.

Cudnost (cudná, stydlivá mysl) jest dobré při jinochu znamení. Seneca.

Lidé vůbec divoké a nelidské povahy drsnost i nepříjemností tváři projevují. Entrop.

Blázna poznáme po mnohém smíchu.

(Per risum multum poteris coguoscere stultum.) Lat. přísl.

Po peří ptáka, po řeči člověka.

(E plumis cognoscitur avis ) Lat. přísl.

V škaredém sudě můž také býti dobré víno.

České přísloví.

Oko do srdce okno. České přísloví.

Z tváří mysl září. České přísloví.

U mladého pýření — dobré znamení. Srbské přísloví.

Není vědy, jež z tváři pozná duše povahu.

Shakespeare.

Není žádné vášně, která by nebyla provázena zvláštním pohybem očí. Descartes.

Vždycky běhati a něco dělati zdravého těla a čerstvé mysli jistým jest důvodem. Komenský.

70 Různost pohlaví.

Divno nebuď, zloba zasmušilost že v tváři pronáší; dobrota již v literách bodrotu v sobě nese.

Jungmannova Slovesnost.

Vycvičenému oku znalce lidí neujde ni sebe slabší trhnutí, jež přes obličej pozorovaný takřka bleskem přelétlo, a soucitné oko přítele znamená i sebe nepatrnější závoj, jímž zakabonila se tvář přítelova. Svědomitý vychovatel, zkušený soudce, ještě více však rozvážná matka dovedou čísti v nejhlubších a nejtajnějších duše záhybech. Dastích.

Zkušení lékaři mívají často dar odhadovati stav nemocného zrakem. O zrak podobně pronikavý postarej se i učitel, o zrak, jejž však bychom nazvali psychologickým. Záležít v tom, aby ze vnějšku chovancova dovedl souditi, co se děje v jeho duši. Zrak, rysy tváří, pohyb i všecko chování žákovo bystrému učiteli svědčí o schopnostech, náklonnostech a rozumové síle chovancově. Pročež dobrý učitel má vykládaje stále zrak svůj na žácích a ví mnohdy důkladně, kdo mu porozuměl a kdo ne, kde slova jeho ujala se v duši chovancově a kde neučinila dojmu. Henryk Wemic.

5f5 25. Různost pohlaví.

Záhy má se u vychování dbáti různosti pohlaví. V létech vyvinujícího se pudu pohlavního třeba obě pohlaví míti pod přísným dohledem, nebo ti, kteří v té době jsou zdrželiví, zachovávají v pozdější době cudnot tím snáze. Aristoteles.

Stejným vychováním při stejných poměrech nevznikají tytéž ctnosti, jež jsou dle různého nadání velmi různé, jako na př. ctnost mužská více jest rozkazující, ženská více poslouchající, a také nadání u téhož pohlaví značně se liší.

Aristoteles.

Muži svěřil Všemohoucí život vůbec, ženě jeho podrobnosti. Ke dvěma malířům oba přirovnati můžeme: jeden si obrazy veliké vyvolil, zjevy, ku kterým jisté, smělé ruky Nesraze a překážky vychovávání a vyučování. <1 je třeba; druhý vyvolil si miniatury a květiny; poslední výběr vyhledává trpělivosti, jemnosti a jemného štětce. Dokonalosti dopracovati mohou se oba.

Klementina z Taúských-Hoffrnannová.

Vzdělání chlapce postupuje volněji, protože se na širším základě pozdvihuje, ono zápasí s většími překážkami, může se však za příznivých okolností znamenitějších dodělati výsledkův.

Lindner.

i5J5 26. Nesnáze a překážky vychovávání a vyučování.

Život krátký, umění dlouhé, příležitost rychle míjející, zkušování nejisté, dovtipováuí nesnadné. Mppnkrates.

Bojem k vítězství.

(Per ardua ad astra). Seneca.

Žádný druh lidí není zhoubnější, aniž něco rychleji mládež svádí na scestí, než pochlebníci, kteří otce i syny ničí. Pročež je-li který otec pečliv o řádné vychování dítek, nechť bídnou tu havěť vypudí z domu. Taktéž ať odstraní se špatně zvedení spolužáci, kfeří i nejlepší povahy mohou zkaziti.

Plutarch.

Při zlém návyku ctnost nemá vzniku. České přísloví.

Každý učeník od kazu se učí. České přísloví.

Bujnost mládeže netrpí otěže. České přísloví.

Nedozrálý rozůmek jako jarní snížek. Ruské přísloví.

Zelený hrozen není sladký, a mladý člověk není stálý.

Ruské přísloví.

Bez muky není nauky. Srbské přísloví.

Jedna muka nauka, a dvě muky oduka.

Srbské přísloví.

Uštknutí broučkovo, jediný mrazivý vítr aneb palčivý sluneční paprslek přivede ušlechtilý stromový květ k zvad72 Smyslové. Názor.

nutí. Podobně šlechetní citové lidští jediným pohoršlivým slovem aneb svůdným příkladem porušení brávají. Sychra.

Stává se, že si mladá duše v hloubi své zachová koutek, do něhož neproniknete a v němž přes vaše bouření tiše pro sebe žije, sní, doufá, kuje plány, které při nejbližší příležitosti zkouší, načež, povedou-li se, zakládají povahu právě na místě, kterého jste neznali: právě proto mívají úmysl a výsledek vychovávání tak nepatrnou souvislost. Herbart.

Snáze jest samému ve vědě prospěti, nežli jí učiti, a zvláště neumělým rozbírati, a jako chléb dětem lámati.

Jungmann.

3(5 27. Smyslové. Názor.

Zdá mí se, že vědy jsou marné a plné bludů, které nevznikly ze zkušenosti, matky vší jistoty, a které se nekončí ve zkušenosti, t. j. u kterých počátek, střed a konec nejdou jedním z pěti smyslů. Pochybujemc-li o jistotě věci, která se nám sprostředkuje smysly, tím více jest nám pochybovati o mnohých věcech, které smyslům odporují, a o kterých jest mezi filosofy spor. — Ale pravé vědění jest to, jež moudrost dává vniknouti smysly, tak že proucí se strany musí mlčeti; tyto vědy neukájejí badatele pouhými sny, nýbrž vycházejíce od pravých a jistých základů, postupují zvolna a správnými úsudky ku předu až do konce. Leonardo da Vinci.

Nic není v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech.

Bačo Verulamský.

Bůh nás uchovejž, abychom snad vyhlašovali za pravé vypodobení světa výtvory své fantasie! Bačo Verulamský.

Učeník rychleji se naučí u toho mistra, na jehož práci patří, než u toho, který o práci mluví. Petr Skarga.

Cokoli vně vůkol nás se děje, vyzvídá duše skrze své špehéře, jež jsou zrak, sluch, čich, chut, hmat. Poněvadž není na tom světe, co by se buď viděti, nebo slyšeti, nebo Smyslové. Názor. 73 voněti, neb ochutnávati, neb dotýkáním, co a jaké jest, rozeznávati nemohlo, jde odtud, že nic ve světě není, co by od člověka chápáno býti nemohlo. Komenský.

čemu se koli žáci učí, všecko jim tak světle předkládati sluší, aby to jako prsty své před sebou viděli. Aby pak to v nich vázlo, sluší jim v přednášení jim všeho všech smyslů, kterýchž jen užiti možné, ku příkladu sluchu a zraku, jazyka a ruky vždycky spolu. To jest, nejen jim z úst v uši vypovídati, co potřebí, ale i malovati před oči, a oni hned ať se učí a ohledají i toho vypovídati, i psáti neb malovati, i učiti, a to dotud, až to v uších, v očích, v rozumu, v paměti, v ruce uvázne. Komenský.

Samozření zajisté jediné k pravému, plnému a neklamnému poznání věcí přivádí. Utkvěleji zajisté Rím, Paříž, Indii a t. d. v mysli své nosí ten, kdo sám někdy byl je spatřil, nežli ten, kdo tisíckráte slyšel o nich vypravovati.

Komenský.

To jest pravá methoda šťastně vzdělávati ducha, když nejprve věci samy postaví se před vnější smysly, ve které bezprostředně bijí. Komenský.

Víť lépe, co jest zvonec, ten, kdo jej i viděl i slyšel, ohmatal a třebas i sám houpal, nežli hluchý od narození, který jej vidí toliko, nebo slepý od narození, který jej jenom slyší. Komenský.

Věci smyslové jsou prvější nežli rozumové, protože ničemu nemůže býti rozuměno, co dříve nebylo pojato smysly.

První věk toliko věcmi smyslovými dobře budiž vzděláván, aby z toho vzešel názor věcí ne vrtký, nejistý, nestálý neb zpotvořený, než po způsobe věcí samých sformovaný, protože to, co za prvního mládí vtištěno bývá (buď pravé neb že nepravé, dobré nebo zlé), utkví a nenechá se snadno odčiniti nebo přeměniti. Komenský.

Cvičení smyslů přede vším jest potřebí, a nikdy a nikde nemá býti pomíjeno, protože smyslové jsou duši vůdcové k moudrosti. Třeba tedy dělati, cokoli chceme, aby žáci naši věděli, abychom pnul smysly jich předváděli, aby pří■"""""""■"^■^^^^^^^"■■i^eii <4 Smyslové. Názor.

tomné předměty samy v smysl bily, jím hýbaly, jej uchvacovaly, smysl pak rozum : pročež nemluvme žákům my, než věci samy. Jakož činí Bůh s námi v této škole světa, kdež celé divadlo přírody malbami, sochami, obrazy naplnil, a to viditelnými, hmatatelnými, chutnatelnými, znějícími, vonícími, skrze něž nás v tichosti, avšak mocně vzdělává, přidávaje slovem svým pravidel co nejméně. Komenský.

Šetřiti potřeba, aby se jim do příliš jasného světla a blesku hleděti nedopouštělo, zvláště s počátku, aby nový, teprv se rozvírající zrak nestrnul a nezmdlel. Mírné světlo a blýskavého něco můž se jim po malíčku pouštěti, ovšem pak barva zelená. Komenský.

Smysl jisté vědomosti základ; proto všeho vlastními smysly pochycovati, co možná. Že pak čím do více smyslů něco vtjštěno jest, tím jistěji představa se rodí a tím pevněji utkví, budiž všechno pojímáno smysly, kolika jen můžeš: samozřením, samohmatem, samochutí atd., t. j. viděním, hmatáním, chutnáním, čicháním, slyšením. Poněvadž smysly naše průtoky jsou, jimiž známost věcí do mysli vplývá, čím více jich užíváno, tím hlouběji učení zakořeniti se musí; proto všecko smysly vlastními, stále, všelikým způsobem.

Komenský.

V každé vědě je znalost znamení beze znalosti příslušných věcí (bez názoru) marné. Cvičte netoliko tělesné síly dítěte, cvičte všecky smysly, užívejte pokud možno každého smyslu, zkoušejte vjemy jednoho smyslu ostatními.

Měřte, počítejte, važte, srovnávejte! Rousseau.

Neumíme ani hmatati, aui viděti, ani slyšeti jinak, než jsme se naučili. Rousseau Ne z knih, nýbrž hlavně z rozmluv a ze skutečného na věci nazíráuí zjednávejme chovancům potřebné vědomosti.

Basedow.

My jsrne nedospěli ani tak daleko, jako appenzellská žena, která velkého ptáka, malovaného pestrými barvami, nad kolébku svého dítěte zavěšuje, počínajíc je takto naSmyslové. Názor. 75 váděti k jasnému pojímání výtvorů přírodních. Jak sáhá dítko, majíc sotva čtrnáct dní nebo tři neděle věku svého, rukama i nohama po něm; jak bychom mohli přiměřeným postupem již záhy položiti záidad k bystrému nazírání všech, předmětů přírody i umění! Pettalotzt.

Co víme, to teprve vidíme; neboť jako člověk krátkého zraku lépe vidí věc, od níž se zase vzdaluje, nežii věc, které se teprve blíží, poněvadž mu v tom pomáhá zrak duchovní, tak záleží v poznání dokonalost nazírání. Goethe.

Jen ze správných názorů jsou jasné pojmy. Herbart.

Ukazování a pojmenování předmětů vzbuzuje a cvičí pozornost dítek a množí zásobu pojmuv. Jen častým navykáním, aby si dítky všeho vůkol všímaly, může se roztržitost dítek překaziti a užitečného umění pro budoucí život nashromážditi ; jen cvičení ve mluvení, s tímto vyučováním spojené, může chybnou výslovnost a nepravé pojmeuování opraviti. Pravé vyučování toto tvoří veselou dítek mysl, jediný pravý jich život, a dává jim chuť k budoucímu učení.

Jan Svoboda.

Dalším rozvojem chovancovým svazek ducha s přírodou ani dost málo uvolněn nebudiž; vzdělávání jeho nechať postupuje pouze cestou názoru. Milde.

S viděním a slyšením je právě tak jako s mluvením : každý naučí se tomu sice sám od sebe, a tím lépe, čím vzdělanější jest okolí jeho; ale naučí se tomu jen potud, pokud ho k tomu nutí přímá potřeba praktická, aniž v tom dospěje dále nežli k jakési zručnosti mechanické; nenabývá ani poznání důvodů svého konání ani vědomí vlády nad jednotlivými výkony svými. Jak málo vidívá beze zvláštního návodu sedlák ve přírodě. Kdo mezi takovými lidmi vyrostl, zůstane právě tak kiátkozrakým, nedostane-li se mu zvláštním vyučováním vyššího vzdělání smyslů. Waitz.

Toliko nazíráním nabýváme živého poznání bytosti věcí, neboť pouze jím působíme pravou horlivost v učení a pravé vzdělání. Proto také jediné ten dobrým jest učitelem elementárním, kdo se nespokojí dříve svým věděním, dokud <b Smyslové. Názor.

nepoznal věci názorně. Učitele takového není potřebí varovati vyučování abstraktního; neboť učitel taký abstraktně nemyslí, a vlastní poznávání jeho způsobem názorným jest mu měřidlem, co se hodí škole obecné, a co se nehodí; všechno snažení jeho směřuje k tomu, aby způsobil také v žácích poznání názorné. V tom záleží všechno tajemství methody elementární. JJiesteriveg.

Říkává se o mnohých dětech, že mají dobrou hlavu.

Ohledá-li se věc přísněji, vysvitne, že k řídkým výnimkám přičísti sluší ony děti, které nemají dobré hlavy. — Vtipných, schopných hlav si může učitel ve škole dosti vzbuditi, nezanedbá-li toho, aby žáčkům prvé smysly otevřel, t. j.

vyučování názorné základem všeho položil, nežli co dále s nimi počne; dobrá pamět pak zajisté sama se k tomu připojí spíše, než jakýmkoli jiným způsobem. A první tento krok ve škole zůstane dotud nevyhnutelným, pokud dítky odjinud přípravy takové bráti nebudou. Auštěcký.

Duchovnímu vychování nejútlejšího věku dětského jest hlavně cvičiti smysly (jimiž se duchovní činnost mozku teprve budí) a zvykati pozornosti. Bock.

Jakožto klinický učitel mám dostatečnou příležitost utvořiti si obraz o stupni vzdělání svých posluchačů; tu jsem shledal, že jen málokterý je schopen podati smyslné dojmy dobře a přesně, často se naráží na jakousi apathii, duševní krátkozrakost, která je horší než krátkozrakost oka, rovně častá a taktéž ve škole získaná. Zdá se, jakoby mladistvý duch zakrněl, jakoby pozbyl svěžesti převládajícím zaměstnáním grammatickými jemnostmi a učením se na pamět všem těm pravidlům s nesčetnými výjimkami, ježto schopnost pozorovati, která touží v mládí tolik po ukojení, se ztratila pod spoustou věcí, které pro mladistvého ducha mohou míti malý zájem a nemají názoru za podklad. Etmarch.

Souhru názorů našich tvoří obor smyslné zkušenosti naší a zároveň materiál, jenž jest základem všech vyšších činností duše naší. První doba života, jakož i následující dětství a mládí jsou to, ve kterýchž obor tento nejrychleji se šíří, Smyslové. Názor. 77 kdežto již v prostředním věku ustáleného rozměru nabývá.

Cesty v cizích zemích, obcování s lidmi, návštěva výstav, divadel, galerii, museí, zvěřinců, sbírek uměleckých, továren a dílen, hor, pak dívání se na jiné zvláštnosti a vzácnosti rozšiřuje značně tento obor smyslné zkušenosti. Názory tvoří zároveň illustrace v našem životě představ; kde není názorů, veškeré myšlení zvrací se v lichou hru myšlenek. Právem tedy má novověká didaktika názornost vyučování za požadavek stěžejní a vyžaduje, pokud jen možná, ukazování a pokusů. Lindner.

Ani pokusy, aui ukazování nedá se nahraditi pouhým popisem sebe lepším; teprve kdy názorem půda připravena jest, má výklad jí užiti k vypěstění plodů vyšších.

J. Durdik.

Když člověk má v mysli dostatečný počet vjemů, může si popisem a vybavením mnohou představu složenou opatřiti, která mu místo názoru zastupuje; tím trudnější však podnik ten, když člověk málo nazíral — všechny popisy na nedostatečném základě názorů musí patrně se minouti účelem svým.

J. Dur dík.

Užívati smyslů co nejlépe, aby nahromadila se co nejbohatší zásoba jasných dojmů, prvním je krokem k dosažení obšírných a přesných vědomostí o světě, v němž žijeme. Oko nevycvičené v jemném postřehování formy bývá příčinou omezenosti veškerých pozdějších vědomostí. Obrazotvornost bude mlhavá, myšlení nedůsledné a nepřesné, kde se chvatně odbyl průpravný stupeň vnímání. Snily.

Jestliže patero smyslů lidských dělá člověka člověkem, věru, že sluchu přidělena v příčině této nejčelnější úloha; neboť veškeré naše vzdělávání, veškeré vychování, veškeré obcování s lidmi je možno jediné na základě sluchu. — První pěstění nemluvněte počíná sluchem; naučíť se záhy poznávati po hlase matku, rozumí záhy, kdy matinka lichotivými slovy je hýčká či hněvivě mu vyhrožuje; první vzdělávání, cesta k dobrému a ušlechtilému, všecko to je dílem sluchu, všecko to udržováno bývá hlavně sluchem. Uvažme dále, že hudba ^^ 78 1'amét.

i zpěv jest též požitkem sluchu, požitkem to tak jemným, tak ušlechtilým, tak každé mysli přístupným, že věru lze sluch jmenovati právem smyslem vznešeným. Thomayer.

5JS 28. Pamět.

Tážeš-li se, které jest. nejúčinnější umění tvrditi pamět, odpovídám, že cvičení a namáhání: mnohému se vyučiti, mnoho a pilně mysliti, možná-li, denně prospívá nejmocněji.

Nic se péčí tak nemnozí, nic nedbalostí tak zkázy nebere, jako pamět. Dříve díla básnická, později řečnická vtiskována buďtež. Den ke dni buďtež přidávány jednotlivé verše.

Quinctilian.

Veliká část paměti jest porozumění dokonalé.

Erasmus Rotterodamus.

Pamět pokladem vzdělání. Vives.

Paměti je potřebí při všech výkonech duševních.

Pascal.

Ničemu nebudiž učeno nazpamět; neboť je to nucení přirozenosti, čímž se rozumu činí násilí. Z toho jde, že ten, kdo mnoho spoléhá na učení se nazpamět, ztrácí na rozumu.

Ratke.

Pamatování věci nerozuměné a nerozsouzené kluzké jest.

Komenský.

Cvičení paměti chceme, aby stálá byla, nikoli však, aby soukromým žmolením něčemu se naučiti žákům ukládal, než abychom dostatečným a lahodným opakováním věcí jasně pochopených toho dovedli, aby samo sebou v paměti utkvělo všecko. Komenský.

I pamět má svůj duchovní talisman, totiž půvab věci.

Fridr. Richter (J. Pard).

Žák s daremnou pamětí jest co žebrák s děravým pytlem, jenž potratí, co vyžebral. Sychra.

Obrazivost. 79 Vychovatel jsa duchovním lékařem, závisí v přičíně léků, kterých mu jest užívati, na způsobe, jakým se s dítětem nakládá doma; nemůže tedy často lepších prostředkův užívati, poněvadž děti z domova více méně otupěly. Pročež je často nucen užívati tělesných trestův, aspoň potud, pokud děti jiných prostředků citelnými neučinil. Denzel.

Při mnemotechnice bývá nejhorší, že vykazuje se paměti nesprávný směr tím, že se všudy jeví snaha po prostém mechanismu, kdežto pamět důležitosti nabývá tím, že jest ve službě rozumu. Waítz.

Přísloví: „Jak nabyl, tak pozbyl", vztahovati lze nejen k bohatství, nýbrž i k vědění. Kdežto pravidla namáhavě vtloukaná, nejsouce v mysli v žádném spojeni s ostatním věděním, ze kterého by vzniknouti měla, opět se zapomínají, zůstanou pravidla, kterým rozumíš, trvalým majetkem tvým.

A dále mládež, která se učila pravidlům nazpamět, bude jen pracovati, pokud stačí pravidla; mimo pravidlo žák se potácí, kdežto ten, kdo důkladně zná obecné zásady, v každém případě půjde cestou, vedoucí k cíli. Spencer.

Mnemonika mrhá čas, hledí-li jen ku vnějšku, ne ku vniternému vzdělání, trhá násilné učivo, odvrací, prohlédajíc k věcem vedlejším pozornost od hlavních, ničí nadobro smysl pro vědu, opravdovou snahu a tvůrčí pružnost ducha. Nechať nižádný učitel takovými hříčkami vlastní práce neničí. Pilnost a důkladnost v učení se a opakování, samočinné slučování a jednotné soustřeďování učiva dle hledisk vniterných jsou jedinou blahodatnou podstatou mnemouiky. Dittes.

29. Obrazivost.

Na odpočinutí jíti maje, čti (nebo slyš) něco pamětihodného, o čemž by i sníti užitečné a milé bylo, a ty i z nočních vidění prospěch bral. Vives.

My lidé jsme již tak ustrojeni, že bez bájení býti nemůžeme. — V bájení, podporovaném a pořádaném soudností, 80 Obrazivost.

záleží našeho života blaho. Dítě necítí se nikdy blaženějším, nežli když bájí, vmýšlejíc sebe v cizí situace a osoby.

Herder.

Ku přemítání o vědách třeba tak obrazotvornosti jako k básnění: je pochybno, zda měl Newton nebo Shakespeare fantasii bujnější. Ilerbart.

Není-li obrazivost podřízena myšlení rozumovému, stává se nebezpečnou i záhubnou. Obrazivost neodnímej chovanci volnosti v myšlení a chtění; on ať panuje jí, ne ona jemu.

Když se pěstuje, třeba tím větší obezřetnosti, čím bystřejší vtip, čím malomocnější um, čím snáze a zhoubněji v útlém mládí fantasie vybočí. Vychovatel nevzdělávejž jí nikdy výhradně ani měrou hojnější nežli rozum. Kdykoli by nabývala vrchu, ustup od dalšího jí rozněcování; bystře schopnosti myslící, zabývej chovance úvahami odtažitými. Milde.

Jako sazeč ze své skříně potřebná písmena shledává, aby z nich dle rukopisu slova skládal, tak snáší též obrazivost ze zásobárny paměti obrazy, jež hledí vyučování probuditi ve vědomí chovancově slovy. Lindner.

Nejčastěji záležívá nezdar vyučování v přepatých požadavcích, které činíváme obrazivosti žáků. Děti, kteréž neviděly posud nic jiného než jednotvárné tytýž okolí své vesnické otčiny, mají si při vyučování zeměpisném představovati pokrajná pohoří a planiny, stepi a moře, loděnice a přístavy; neviděvše posud než několik domácích zvířat a skrovný počet druhů rostlin kulturních mají v zoologii a botanice ku spoustě názvů zvířecích a rostlinných přiložiti obrazy z pokladničky své obrazivosti; v římských dějinách mají imperatora na vítězném tažení jeho na římské forum provázeti a při občanských válkách Mariových a Suitových něco správného si pomysliti, ježto jim zásoba jejich názorů skýtá jenom obraz tržiště jejich rodného městečka a chatrných druhdy poměrů zakrnělé obce politické. Lindner.

U člověka primitivního má fantasie nad rozumem vrch a docela volnou ruku. Primus Sobotka.

Pozornost. Osvojování. 81 Dítě strojí si loutku, staví domek, zakládá zahradu ze zelených větviček, nastrkauých do písku, netoliko proto, aby mělo loutku, domek nebo zahrádku, nýbrž proto, aby na věcech těch napodobovati mohlo činnost lidí dospělých. Je to doba budící se fantasie, počátek volné představ kombinace.

Henryk Wernic.

30. Pozornost. Osvojování.

Pozornost při učení snadno udržovati, všemu myšlenek těkání stavěti hrázi, táže-li se učitel žáků neustále, kde myšlenkami svými dlí, co v mysli konají. Sv. Basilius.

Škola bedlivosti a pozorlivosti plna býti musí.

Komenský.

Pozornost jest světlem při učení; pozorností učící se chytá všecko myslí živou a jako otevřenou. Jako totiž po tmě a zavřenýma očima nikdo nic nevidí, byť i velmi blízko to při očích bylo, tak budeš li mluviti nebo ukazovati tomu, kdo nepozoruje, pomine to smysly, jakož vídáme, že se stává při těch, kteří myšlením jinde sem tam se protahujíce, mnohých věcí neznamenají, které se dějí, ano sami přítomni jsou.

Jako tedy, kdo v noci chce ukázati něco druhému, světlo rozsvítiti musí a často utírati, by jasně svítilo, tak učitel, bude-li chtíti žáka, mrákotou nevědomosti obklíčeného, osvěcovati povědomostí věcí, bude museti nejprve v něm samém pozornost vzbuditi, aby chtivou a po věcech dychtící myslí učení bral. Komenský.

Když žáci stále na ústa učitelova pozor dávati budou, nepodobné k víře, jak snadně, mocně prospívati mohou.

Komenský.

Vzbuzována bude pozornost a udržována, když na vyšším místě učitel stoje, oči obnášeti bude a nikomu nedopustí, by něco jiného dělal, než v něj zase oči vtýkal. Komenský.

Učitel napomáhej pozornosti, smyslům, kolikerým jen může, všecko vyobrážeje; nebo napomáhá to nejen snadnosti, než i pozornosti. Komenský.

6 82 Pozornost. Osvojování.

Vzbuzována pak a zabavována bude moci býti pozornost, budou-li mysli z počátku každé práce buď pohlazovány schvalováním látky, již jest předkládati, nebo pošklubávány hýbáním otázkami buď o tom, co jest již předloženo, kudy po spojitosti dospívá se k přítomné látce, neb o tom, co má býti předkládáno, aby žáci, uznamenávajíce v této stránce nevědomost svou, zaněcováni byli chtivěji uchycovati vysvětlování věci. Komenský.

Mysl, k jediné toliko věci pevně obrácená, proniká a pevné stopy do sebe přijímá. Komenský.

Každodenní pozornosti cvičení prospěje mládencům nejen na okamžik, nýbrž po všecken život. Nebo zvyknouce za některý rok stálým cvičením vždycky to dělati, co se dělá, všecko vždy budou konati myslí přítomnou, nečekajíce cizích napomínání a nabádání. A kdyby takové byly školy, proč by se nadívati nebylo přehojného daření se mužů velmi důmyslných ? Komenský.

Rozmluvy probouzejí, oživují a udržují pozornost.

Komenský.

Vždycky jsem se tomu divil, když učitelé naříkali, že jejich žáci jsou nepozorní a roztržití. Vždyť jsou dítky zvědavy, rády se na všecko vyptávají a přejí si, aby se něčemu naučily, čím pak to jest, že tyto děti za vyučování jsou nepozorný? Přemýšleje o věci té, shledal jsem, že nepozorností žáků vinen jest z pravidla učitel. Aleš Parízek.

Co znamenití lidé rozumem a duchem dokázali, pozorností dokázali; jen že duchové níže postavení de facto nedovedou povznésti se k tomu, aby pozornost svou obrátili k určitým věcem, jako na př. ku hvězdnatému nebi, k abstraktním anebo všeobecným pravdám, jelikož tato pozornost zaujata jest nejbližším okolím, smyslností a tělesností, vůbec předměty, které se vztahují k nižším pudům a chtíčům.

Herbart.

Dítě zleniví, zaměstnáváme-li pozornost jeho buď příliš málo, buď příliš těkavě. V onom případě duch dítěte stává se nečinným, tupost vzniká, snad i hloupost, ačkoli tělo je Pozornost. Osvojování. 83 snad činno. Vídáme to na uličnících, ze kterých se stávají lazzaronové, a vůbec na dětech, kterých nikdo ke škole nemá, aniž bývají k některému rozumnému konání rozumnými soudruhy nebo vůbec jinak pohádáni. V případě tomto dítě stává se těkavým, roztržitým, nevázaným, nechtíc při ničem setrvati. Nebude sé tedy ničemu učiti náležitě; bude snad před námi seděti, dadouc něco si povídati, bude i rádo čítati; ale ve všem všudy zvykajíc, aby je někdo jiný zaměstnával, nýbrž i ve hrách své fantasie, svědčících o jeho nadání, nic jiného než trpnost nejevíc. — Prostředek od toho podává příroda sama: nouze pudí člověka ku práci. Nechávejme tedy lenivé dítě pohřešovati toho, čeho se mu právě chce, a to potud, až se mu stane tento nedostatek hodně citelným, jestliže toho, čeho mu třeba, třebas i jídla, prací si nezasloužilo. Benéke.

Na čím méně předmětů duše se prostírá, tím větší mají Účinek. Purkyně.

Představa, jež jako úplný cizinec do vědomí vchází, jíž nižádná z ustálených a vládnoucích srostlin jakožto známou nevítá, nedovede ani vzbuditi sobě pozornosti, jsouc s to tím méně, čím slabší jest svou intensitou. Avšak když jinak i mocná jest, dovede ledva na okamžik myslí hnout, v krátce podléhajíc převaze srostlin vládnoucích, zvlášté-li proti sobě jich odpor protivnou povahou budí. Zhola nová myšlenka, zhola nový směr nesnadno se v životě ujímají, majíce proti sobě mocné působení vládnoucích ustálených a obvyklých směrů: proto jest konservatismus na každém poli psychicky přirozený. Z podobných příčin nepoutá žáka přednáška, jež mu samé nové věci vykládá, neobjevujíc spolu vztahy, jimiž nové ke známému staršímu připoutáno. Jinak se děje, podává-li se „pravá směs" starého a nového tak, aby se nové o staré opíralo; tu přichází známé neznámému vstříc, shledávajíc v něm poloznámého. Odtud napjatost pozornosti, když se výklad tak zařídí, aby posluchač či čtenář věc z polovice uhodl, aniž by proto novotu věci zneuznati mohl, při čemž obzvlášť k tomu hleděti dlužno, by se neustále krok za krokem nová očekávání a tušení v něm budila, jež taktéž neustále z póla se doplňují, z póla nová tušení budíce.

6+ 84 Pozornost. Osvojování.

Tím nejen se zachovává napjatá pozornost, než ona nad to roste čím dále tím živěji, působíc (což zejména v didaktické příčině závažno) k celé sam o činno s ti.

Dastich.

Pozornost je sestředění člověka vniterného, vůle sobě panující, jež zamítajíc veškeré popudy jiné, ponořuje se do věci, o niž jde. K pozornosti vésti jest utlumiti lomoz smyslných pudův a náruživostí, ukonejšiti mysl, aby měla laskominy na učení. Taková chtivost překonává zvůli a drží ji na uzdě, aby mysl celá věci nové se oddávala. Pozornost je poslušnost, úcta; nepozornost — totě vzpoura, frivolnost, rozervanost povahy, jež přecházívá se stránky rozumové dosti rychle na mravní. Grube.

Hotové pojmy jsou takořka stále na skoku vstoupiti do názorů nových a sprostředkují takto zároveň pozorování věci nové, kdežto ten, kdo nazírá bez pojmu, vlastně nic nepozoruje (se zvláštní pozorností nestíhá), nýbrž všecku sílu svou na pouhé, nehledané nazírání nakládá a nakládati musí.

Proto vidí lékař u lože nemocného více než nelékař; neboť vidí s pomocí hotových pojmuv o nemocech, a vzdělaný hudebník pojímá novou skladbu hudební mnohem přesněji a správněji, nežli nehudebník, poněvadž naslouchá, maje již jasné pojmy hudební. Talent pozorovací záleží tedy v hotových pojmech, jakož i „znatel věci" děkuje za svůj rozum pojmům takovým. Dressler.

Vybavováním se představy nejen obnovují, nýbrž též zesilují. Nové představy totiž zesilují se představami staršími, které se byly vybavily. Na tom zakládá se pozornost jako první podmínka všeho učení a jako nejdůležitější vlastnost chovancova v době školní. Lindner.

Avšak nejen pozornost, pamět a rozum, nýbrž i vůle "na venek obrácená řídí se appercepcí, a v tom vězí největší důležitost její. Abychom ve smyslu psychofysiky mluvili: appercepcí tvoří se v mozku zvláštní průplavy, kterými dostředivé popudy směrem odstředivým ve způsobe reflexů probíhají. Tak tvoří se zásady chtění a konání častějším opakováním téhož chtění; tak dozrává to, co nazýváme sebeurčením člověka. Lindner.

Pozornost. Osvojování. 85 Sotva která způsobilost jiná má pro intellektualní pokrok člověka význam větší nežli způsobilost míti pozor. Darwin.

Spoléhati na zajímavost předmětu samého a na poutavé výklady o něm možno jenom na universitách, a to ne vždy; ale ve školách středních a nižších nelze očekávati, aby předmět sám uchvátil žáka, i třeba tedy znáti způsob, který by pomáhal učiteli udržovati pozornost všech jeho posluchačů ve stálém napětí. Ušinský.

Mnohé veliké rozdíly duševní, kterými lidé vespolek od sebe se liší, záležejí více na časném vzdělání zvyku pozornosti než na nějaké veliké nerovnosti schopností přirozených.

Smiles.

Veškeré rozumové vedení mládeže vyžaduje schopnosti upoutati její pozornost. Lze říci, že se vyučování počíná, když matka prstem ukazujíc na předmět, dovede pozornost dítěte tam obrátiti. Od doby té má duševní život dítěte do jisté míry v moci své a může vybírati dojmy, které přinesou novou vědomost nebo nový požitek. Co nazýváme vyučováním formálním, ať se děje skýtáním vnějších předmětů ke zkoumání smysly, ať učením slovným, patrně musí na každém stupni dovolávati se pozornosti a závisí co do výsledku na upoutání jí. Věděti, kterak cvičiti pozornost, kterak u plnou činnost ji uvésti, je tedy první podmínkou výsledku ve vychování.

Sully.

Aby činnost duševna k jistému předmětu, jenž sám sebou půvabnosti v dostatečné míře nemá, napjatě se nesla, třeba jest netoliko častého ponuknutí, nýbrž i dalšího cviku.

Že jsou žáci nepozorní, mívá mimo mnohé jiné i příčinu tu, že v pozornosti nedospěli patřičného vycvičení. Vždyť již každá činnost svalů vyžaduje vycvičení, jakž by toho při tak namáhavé činnosti duševné, jakouž je pozornost, upřené napětí mysli k jistému předmětu býti nemělo? Sokol.

SfB ob Rozum, jeho vzdělávání.

31. Rozum, jeho vzdělávání.

Vůdcem buď ti rozum. A když pak opustíš tělo své, budeš nesmrtelný, jako nezničitelný Bůh, již nikoli smrtelný.

Zvykej si tedy vše konati s rozumem. Pythagoras.

Rozum s lety roste. České přísloví.

člověk vycvičený rozumem a uměním, avšak bez mravnosti, podobá se zlaté pochvě, v níž se olověný meč chová.

Komenský.

Hověj jeho zvědavosti, jak jen možno, odpovídaje k otázkám jeho a poučuje soudnost jeho, pokud je s to.

Locke.

Státi se rozumným nemámená u mne tolik jako státi se lstivým, nevěrným, odbojným, novoty chtivým, povolání své si ošklivícím ; alebrž nazývám rozumným jen toho, kdo znaje povinnosti svého stavu, výhod jeho užívati a také z nehody spojené s ní dobro vybírati dovede, a kdo se ve svém stavu chová tak, aby mu ve zdokonalování svém překážkou nebyl.

Rochow.

Nic nepořídíme, plníce pouze pamět žáků a trápíce je učením nazpamět; čemu se děti učí, ať tomu rozumějí a učí se toho též užívati; učitel tedy uměj učiniti jim to srozumitelným a pochopitelným. Felbiger.

Rozum dítěte nemá se státi sýpkou, kdež obilné zrní jsouc nasypáno nemůže vzrůstati v plody, nýbrž rolí, která zorána jsouc, jednotlivá zrnka pojímá, v sobě chová a oplozuje. Sailer.

Tupého smyslu ctnostní býti nemohou. Herbart.

Přivádějte si často na vědomí, že i nejlepší, nejjasnější hlava, stojí-li nad zkaženým srdcem, podobá se chrámu, zbudovanému nad peleší lotrovskou. Tegnér.

IM Rozum, jeho vzdělávání.

87 Vychovávajíce neměli bychom nikdy zapomínati, že rozum jako meč, má-li býti k potřebě, musí býti nejen ostrý, nýbrž i pevný, a přílišné broušení že jej nejen zostřuje, než i zeslabuje. Edtvbs.

Pokrok rozumový bez pokroku mravního a náboženského stává se základem nekázně a pýchy, plynoucí z největšího sobectví — a to je pravým nebezpečím pro společnost lidskou. Guizot.

Někteří pěstounové důvody plýtvají, dávajíce je ke všemu i před časem. Jiní zase s důvody skrbí, žádných dětem nepodávajíce a takové podávání za škodlivé novotářství prohlašujíce. — Dítě přijme arci na pouhé slovo rodičů, beze všech důvodů za pravdu, co mu podají; ale jakmile jeho duch dostatečen jest k pochopení a užití důvodů, mají mu býti podávány. — Důvody béřeme také ze zkušenosti buď dětí neb osob cizích. Malinká zkušenost dítěte více u něho vydá, než veliká zkušenost osob cizích. Škoda.

Rozumuj s dítětem o všem, a učiníš z něho netvora bez úcty a lásky. George Ellíot.

Vzdělání rozumu malý má účinek na mravnost člověka.

Známe lidi studované, vzdělané, učené, a přece nejsou mravní.

Jsou marnotratníky, opilci, tropí neřesti, nýbrž i zločinů se dopouštějí. Z toho patrno, že vychovávání má se zakládati na zásadách náboženství a mravouky. Smiles.

Na učiteli žádáme, aby nejen pamět svých žáků vycvičil, nýbrž i jeji.-h soudnost. Bain.

Největší vadou naší civilisace jest, že rozum přenecháváme vědám, mysl církvi, jíž nevěříme. Ve všech školách našich, velkých i malých, jenom rozum se vzdělává, o vzdělání ethické stará se pouze církev. Tato dvojakost je zhoubná, při nedostatku jednotného názoru o světě nevzrůstají charakterové, než jen mravní a intellektuelní chaos. Vzniká polovzdělání, které přivodí na jedné straně indifferentismus, skepticismus a cynismus a s tím nespokojenost a stísněnost.

Masaryk.

9f3 88 Vášeň.

32. Vášeň.

Hněv nemá milosrdenství, ani prudká prchlivost: a útok popuzeného kdo bude moci snésti? Přísl. 27, 4.

Nuž mysl svou zkroť, Achille, hrdou, neslušno ti srdce míti nelítostné; bohové sami jsoutě povolni, jichž větší přece ještě je přednost, pocta a síla.

Homérova Ilias.

Kdo má volnou moc, hněvati se nesmí.

Jakmile pobádá hněv, nechť nikdy netrestají.

Aisopos.

Sallustius.

Chlapci padnou-li, chtí zemi tlouci a často nevědí sice, na koho se mrzí, ale přece se zlobí bez příčiny a bez křivdy utrpěné, nikoli však bez jakéhosi zdání křivdy, ani bez nějaké žádosti trestu. Seneca.

Nic v hněvu nikdy nečiň, to slepý jest rádce, radím ti; hněv mysl těžce kalí, by spatřiti pravdy nemohla.

Dionysius Gato.

Prchlivost člověka oslepuje.

Srbské přísloví.

Ukaž mi muže, jenž není otrok vášně, a vnitř srdce jej nosit chci. Shakespeare.

Do rozechvěné duše vnášeti krásné a pravidelné rysy je právě tak nemožno, jako na třesoucí se papír.

Locke.

člověk uchvácený zlostí nemůže býti nikdy spravedliv, protože není pánem sama sebe; špatně posuzuje skutkovou povahu přestupku chovancova; ve zlosti je žákovým nepřítelem. Vždyť se stalo, že otcové a matky v prchlivosti způsobili vlastním dětem těžká poranění. Děti dobře vidí, že v té chvíli učitel zlostí přemožený vlastně vede válku proti nim, a proto se také brání, což jest velice smutná podívaná.

Všechny vášně jsou pobouřeny, a děje-li se to často, jaké je to vychovávání? Škola stává se galeji a vězením; proto MM RH Náru živost. 89 nechať učitel se střeže, aby nebyl hned popudlivý při každé maličkosti. Lambruschini.

Proud-li se rozvodní, rolník k vlažení ho užívá; tak chtíčů vášní k ovlaze cnosti užij! Sušil.

Neuváděj v pokušení chovance, tak neb onak jej škádle, dráždě, popuzuje, urážeje a pobuřuje neprozřetelnými slovy a skutky. Kdo nešetrně dotýká se tělesných vad dítek; kdo pohrdavě ponižuje jejich rodinný původ, jejich stav, národnost a náboženství; kdo o zvyklostech jejich třeba i nechvalných s posměchem si vtipkuje: ten vychovává lidi Vášnivé. Jan Lepař.

Vášně pocházejí z citů, náruživosti ze chtění; vášně jsou okamžitý rozruch mysli, náruživosti však trvalé ohrožení duševní; vášně spojeny jsou s reflexem tělesným, náruživosti často bývají spojeny s vnějším klidem; vášně podkopávají více zdraví tělesné, náruživosti duševní a mravní. Kapras.

33. Náruživost.

Mírnosti, aspoň pro lid obecný, zda takovéto nejsou přední známky: poslušnu býti vládcův a sám ovládati rozkoše, týkající se nápojů, milosti a pokrmů? Platon.

Jako mnohé plané rostliny s pole vycházející samy v sobě neužitečné jsou, však znamení dávají země dobré a úrodné, kdyby ji kdo vzdělával: tak mysli náruživost, jakkoli sama v sobě zlá, nicméně je důvodem vtipu dobrého, kdyby toliko k němu přistoupilo cvičení náležité.

Plutarch.

Když chlapci, v mladíky dospěvše a mírným a spořádaným způsobem života zhrdajíce, v nevázané a otrocké náruživosti se vrhají, tu otcové litují, že zanedbali vychování synů svých, želejíce jejich přechmatův; ale lítost ta již nepomáhá. Plutarch.

"O Prostředky vychovávací.

Náruživosti naše nás zeslabují; neboť, abychom je ukojili, bylo by nám třeba míti více sil, než nám jich příroda udělila. Uskrovněte tedy svých přání — to je právě tolik, jako byste rozmnožili své síly; neboť kdo více dokáže, nežli po čem se snaží, má sil nazbyt a jest bez odporu mohutnou bytostí. Rousseau.

Náruživosti jsou nedostatky nebo přednosti — stupňované. Goethe.

Života mého zdroj jest otráven, že z mládí srdce krotit nikdo mne nenaučil. Byron.

Jestli slunce letního času hned při východu palčivé rozsílá paprsky, parný a bouřlivý den nastane. A čeho se medle dobrého od mládeže, když doroste, nadíti lze, jež v útlém svém věku náruživosti dospělých lidí do sebe vyzrazuje? Sychra.

Neběží o to, abychom v sobě vypěstovali apathii, nýbrž o to, abychom v sobě vypěstovali a roznítili náruživosti nejšlechetnější. Feuchtersleben.

Jako lékař druhdy bolest hojívá tím, že způsobí jinou, bývá také často prostředkem duševní diaetetiky vzbuditi k zeslabení a potlačení náruživosti jedué jinou náruživost, která však má vždycky nevinnější a s menším nebezpečenstvím spojena býti, nežli ta, kterou jest zatlačiti. Tak vyléčili karbaníka tím, že udělali z něho náruživého střelce; tak zkrotila, abychom užili příkladu z antické poesie, Thetis mstyžádost, jež jejího syna Achillea rozpalovala slepou zběsilostí proti Hektorově mrtvole, tím, že vzbudila v srdci jeho lásku.

Klencke.

34. Prostředky vychovávací.

Dvě věci zvláště mocně působí: podobenství a příklad.

dcero.

Napomenutí neučí, ale činí pozorná, povzbuzuje, udržuje pamět a nedává jí klesnouti. Seneca.

Nápodoba. 91 Když jsem si po dlouhých studiích a pracně nasbíraných zkušenostech učinil otázku: Kteří jsou základové vychování?

odpověděla mi nejsvědomitější úvaha: Autorita a úcta.

Dupanloup.

Nejlepší arkanum někoho dobře vychovati jest, sám dobře vychován býti. J. Paul (Fr. Richter).

Dětem se těšiti, s nimi rádi obcovati, v dětské city, myšlenky, snahy a hry jejich vesele se vžíti: totě hlavním prostředkem, chceme-li v dětského ducha účinně působiti.

Denzel.

Nejmocnější podpory obecné školy jsou zbožnost a pracovitost; jsou to také nejlepší prostředky, zvelebiti pravou vzdělanost lidu, a školy, které neumějí obou zpružin těchto ve prospěch svých žákův užívati, minou se s účelem.

Wessenberg.

K vychovávání třeba především, jako k vysedění kuřátek, klidu a tepla. Hamisch.

5(5 35. Nápodoba.

Přirozeno zajisté jest lidem od malička napodobovati — a tím právě liší se od živočichův ostatních, že jsou nejnapodobivější a zjednávají sobě prvé vědomosti nápodobou — a vesměs libovati sobě v napodobeninách. Aristoteles.

člověk jest mezi všemi tvory zde na zemi zvláště nachýlen a uzpůsoben k napodobování.

I první učení jest po většině napodobování.

S touto náchylností úzce souvisí snaha učiti se a zvídati.

Na tom vychováni se zakládajíc má doplňovati, čeho se člověku od přírody nedostává, a vésti ho tou cestou ke Ctnosti a blaženosti. Aristoteles.

Prvorozence dobře vychovati jest úkolem nejnesnadnějším. Na nich láska nebo paedagogické umělkováni kazívá nejvíc. Mimo to je první dítě osamělé; vše jest mu nesnadno, poněvadž nemůže napodobovati. Podařilo-li se však dobře í'2 Nevědomé vychovávání okolím.

vychovati děti dříve narozené, vychování následujících daří se v každé příčině, zejména též co se týče mravů, snadno.

Niemeyer.

člověk zná správně jen to, co umí také prakticky vykonati. Frohel.

Pravého názoru o věci nabýváme teprve tím, že ji hledíme napodobiti. Lindner.

36. Nevědomé vychovávání okolím.

Denním obcováním a lákadly snadno rovnými a podobnými ostatním se stáváme. Sallust.

Jsouť lidé, věz, jen Otisk doby. Shakespeare.

Nic nevzdělává tak velice, nemajíc přece ráz úmyslnosti, jako okolí. Niemeyer.

Soč je styk chovancův s vychovatelem vzhledem k utvoření povahy, poznáme hned, zobrazíme-li si rozličný dojem, jehož doznáváme, zacházejíce s lidmi povahy buď ustálené neb těkavé. S těmito nalézáme se stále v zjinačených poměrech; abychom se při nich udrželi, potřebujeme dvojnásobné síly, jako vedle oněch, kteří duševní ustálenost svou bezděčně s námi sdělují, vedouce nás na urovnané cestě dále, poněvadž nám staví vždy týž poměr před oči. Heřbart.

Byl-li by se můj duch lépe vyvinul, kdyby mě byli dříve do studií uvedli? Pochybuji: ty vlny, ti větrové, ta samota, jsouce prvními učiteli mými, hověli mým vlohám snad lépe; snad vděčím těmto prvým vychovatelům svým některé ctnosti, jichž bych byl jinak nepoznal. Věc, která se vám druhdy vidí býti škodnou, zvelebuje nadání našeho dítěte; věc pak, která se vidí býti dobrou, udusila by je.

Cháteaubriand, Každý člověk dospělý jest, aniž na to mysle, vychovatelem mládeže, byť i jemu byla docela cizí. Zschokke.

Příklad a jeho důležitost. 93 Z veselého pospolitého obcování mládeže přenáší se kel vlídnosti do světa. Fridr. L. Jahn.

Dům, ve kterém dítě se narodilo a vychovalo, jest jeho předustanovením. Lamartíne.

Každý vychovatel má po boku ještě tajné spolupracovníky. Je to rodina, náboženství, druhové, mravy, zvyky a obyčeje v jeho okolí, časové mínění a předsudky, divadlo, četba, velcí vrstevníci, tisk, veřejné příhody a příběhy, ať soukromé či národní nebo světové. Osoba vychovatelova je tedy v tom celém velkém díle vychovacím jen dosti malou Částí. Bréal.

9)3 37. Příklad a jeho důležitost.

Vím, že všickni, kteří napomínají, začínají příkazy a příklady končí. Dobře však jest někdy pořádek ten změniti.

Neboť s každým třeba jinak nakládati. Seneca.

Dlouhá jest cesta po pravidlech, krátká a platná po příkladech.

(Longum est iter per praecepta, breve et efficax per exempla). Seneca.

Otcové, kteří chyby synů kárajíce sami v ně upadají, ti kárajíce syny zapomínají, že vlastně pod jejich jménem viní sami sebe. Tím se stává, že tací otcové stávají se rádci a učiteli ve špatnostech svým synům; neboť kde staří jsou nestoudní, tu mladíci jsou též takoví měrou největší.

Plutarch.

Příkladem uč se mnohých, jakové činy následoval bys, jichž chránil se, cizí je život nebo nám učitelkou.

Dionysius Cato.

Mladí od starých se učí.

(Addiscunt iuvenes, quod cecinere senes.) Lat. přísloví.

Příklady více mohou než pravidla.

(Verba movent, exempla trahunt.) Lat. přísloví.

94 Příklad a jeho důležitost.

Lépe jest mlčeti a býti, než mluviti a nebýti. Krásnotě vyučovati, když ten, kdo mluví, sám to činí. Jestiť jeden učitel, jenž mluvil, a stalo se. I to, co konal mlče, Otce je hodno. Kdo má v sobě slovo Ježíšovo, může v pravdě vnímati jeho učení, aby byl dokonalý, čine i to, co mluví, i poznán bývaje z toho, co vykonával mlče.

Sv. Ignác, mučenik.

Mocnější jsou příkladové nežli slova, a přísněji vyučujeme skutkem nežli hlasem. Sv Lev.

Jak staří dělají, tak se mladí od nich učí.

České přísloví.

Jak veliké hodiny ukazují, tak malé se po nich spravují.

České přísloví.

Příklad veliký řečník. české přísloví.

Příklad lepší než učení; čiň, co mluvíš — to umění.

Polské přísloví.

Jaký pěstoun, takové dítky. Ruské přísloví.

Nekazí dětí hračky, ale zlý příklad. Ruské přísloví.

Dobrý to kazatel, který dle svého kázaní jedná. Snadněji dám dvaceti naučení, kterak dobré konati, než abych byl sám jedním z těchto dvaceti a jednal podlé své vlastní nauky. Shakespeare.

Nečiň, jak činí mnohý hříšný mravokárce, jenž káže příkrou cestu k nebesům, a sám, jsa chlubný, vilný pokrytec, na květné dráze kráčí rozkoší, nehledě rady své.

Shakespeare.

Uncí dobrého příkladu prospěješ lidem více, nežli centem krásných slov. Sv. František Saleský Příkladu dobrých a ustavičných potřeba jest mládeži, protože dětem Pán Bůh povahy opičí dal, to jest chtivost jakousi dělati vše, co jiné dělati vidí, tak že, byť se člověku mladému nikdy nic neporoučelo a neoznamovalo, jen když on vidí a slyší, co jiní dělají, dělati totéž týmiž způsoby zvykne; to neproměnným zkušením stvrzeno jest. Komenský.

Příklad a jeho důležitost. 95 Pravda jest patrná a neomylná, že společnost na budoucí dítek život více působí než jakékoli poučování a jacíkoliv učitelé. Děti (nýbrž i dospělí) rádi podle jiných se spravují. Praví chameleóni jsme všichni, kdožkoli jsme, a snadno přijímáme barvy všeho toho, co jest vůkol nás, i není tedy při dětech čemu se diviti, že lépe rozumějí tomu, co vidí, než co slyší. Locke.

Cožkoli by matka řekla dceři, vše to zase smazáno bývá tím, co dcera vidí dělati matku na odpor tomu, co řekla.

Fénelon.

Největším štěstím pro děti bylo by najíti učitele, jejichžto život byl by nepřetržitým vyučováním, jehož nelze zapomenouti jako pravidel ve škole naučených; učitele, kteří sami činí, co radí jiným, sami se vystříhají toho, co zrazují jiným.

Rollin.

Příklad, zvláště příklad rodičů, je takořka morální athmosférou, v níž, jest-li příklad dobrý, děti jistý pud slušnosti, počestnosti a mravnosti vdechují, který jich nikdy zcela neopustí. Chybují-li a hřeší-li však rodiče sami, pozbývají práva na svých dětech neřády trestati, vydávajíce se v trapné nebezpečí, od dětí samých káránu a v posměch bránu býti. Ammon.

Jednej vždy tak, jak žádáš, aby chovanci tvoji jednali.

Salzmann.

Táhni chovance svým dobrým příkladem mocně k dobrému; vedení, které se děje jen slovy a samými rozkazy, nemá síly. Salzmann.

Příklad rodičův a dítek jest co osnova, napomíuání však jejich co outek. Ale ať i outek pevný jest, špatnou tkanici uplete řemeslník, má-li osnovu zteřelou a daremnou.

Sychra.

Chceš-li cnosti v srdce síti, musíš sám se ctnostmi sk víti; z louky jen tu kyne kvítí, lahodně kde slunce svítí.

Fr. Stěpnička.

9b Příklad a jeho důležitost.

Znamenaji-li děti všude, kdekoli jsou, pořádek a čistotu, mravy prosté a čisté ; slýchají-li jen soudy spravedlivé, rozvážné a slušné, jen slova míru a lásky: mravnost a ctnota rodí se v nich téměř samy. Denzel.

Řekl jsem kolikrát, že vychovávati jest věc nesnadná, nesmírně nesnadná, ale mohla by býti snadná, snadnější nad pomyšlení. A kterak to? Kdyby příkladové, kteréž dítě kolem sebe vidí, kdyby osoby a věci ty byly pro ně stálým pokračováním vychovávání k dobrému ve všech rodinách a domácnostech. Lambrtuehini.

Nadchneme se pro ctnost ne proto už, že se nám káže, nýbrž vidíme-li, že jí holdují osoby, které v úctě máme, samy. Buckle.

Škola nemůže nijak vypěstovati botový charakter, ona může jen upravovati půdu k příštímu vývoji charakteru v životě. K tomu náleží především shoda, shoda školy se životem, shoda nauky s výkonem, čemu se ve škole učí, budiž vykonáváno a plněno, a to nejen žáky, nýbrž i učiteli. Učitel má vyučovati nejen slovem, ale i příkladem. Učitelé nemají býti pouhými kazateli, podobajícími se oněm sloupům na silnici, které ukazují sice na pravou cestu, ale po ní nekráčejí. Osobnost učitelova budiž středištěm a duší veškerého Života Školského. Lindner.

Mocnější nežli ponaučení jest příklad. Zakládá se na tom, že člověk hledí napodobiti, co vidí. Příklad ukazuje chovanci nejen, co se konati má, nýbrž spolu, jak se to konati má, a že se to skutečně vykonati může. Vlastní příklad vychovatelův dodává všem ponaučením a předpisům vychování potřebného důrazu, čím více v osobnosti vychovatelově ponaučení a příklad spolu působí, tím účinnější jest vychování. JAndner.

Škola nedělá učitele, ale učitel školu. Jaký učitel, takoví bývají i jeho žáci. Po ovoci poznává se strom, po žácích škola a učitel. Přibík.

Příklad je z nejmocnějších učitelův, ač učí bez jazyka; je praktickou školou pokolení lidského, působí skutkem, Společnost. 97 který je vždy účinnější nežli slovo. Návod dává nám cestu; ale nemluvný, stálý příklad, kterýž ukazuje se zvykem a žije s námi skutkem, unáší nás s sebou. Dobrá rada má svou váhu; ale není-li provázena dobrým příkladem, nepůsobí hrubě mnoho, než poměrně velmi málo. A vůbec se shledává, že obecné rčení: „Dělej, jak já mluvím, a ne, jak sám dělám", ve skutečné zkušenosti životní bývá právě obráceno. Smíles.

Život každého člověka je denní vštěpování dobrých nebo špatných příkladů jinými. Život dobrého člověka je zároveň nejvýmluvnějším naučením ctnosti a nejpřísnější pohanou neřesti. Smíles.

Příklad jest, hledíme-li k času, prvním vyučováním, vzdělávaje a vychovávaje již v té době, kdy chovanec daleko ještě není přístupen vyučování ústnímu. Býval kdysi u našich nevědomých sice, ale tělem i duší zdravých předků vedle lásky a přísnosti kázně jediným prostředkem vychovávacím a odchovával při vší nevědomosti lidi počestné, poctivé, upřímné, zbožné, silné, pevné a snášelivé. Snad záleží jedna z hlavních vad moderního vychování právě v tom, že se na toto vyučování příkladem, aspoň ve skutečnosti, tak malá klade váha, a že veškerého zdaru očekáváme od vyučování Ústního. Hergenrbther, 5JB 38. Společnost.

Společným životem vzdělávají a osvěžují se lidé; člověk samotář zůstává v temnosti. V obcováni pospolitém lidé učí se přemýšleti; na sebe samy obmezení zůstanou sevřeni, zaraženi, smutni. Opuštěn jako loďka, vydaná na šírém moři větrům a vlnám, toulá se sem a tam a neví, kde by zůstal a kde ne, kde by došel odpočinku. Laotse.

Rovní s rovnými nejsnáze se spojují.

Cicero (Cato Maior).

Vrána vráně očí ne vy klove. Macrobius.

7 98 Společnost.

Kdo se po sobě nepoznává, poznává se po spolku.

(Ex sociis cognoscitur ipse.) Lat. přísl.

Špatné společnosti kazí dobré mravy. Lat. přísl.

Jedna ovce prašivá celé stádo nakazí. České přísloví.

Obcování snadno vděje dobré i zlé obyčeje.

Polské přísloví.

S čím kdo vyrostl, to mu i přirostlo. Srbské přísloví.

Cit svůj i ducha vzděláváme, obcujíce s jinými, a takž i cit i ducha kazíme sobě. Pascal.

Kde chová se surovost a nemravnost větší měrou nežli ve veřejných školách, v houfech kamarádů, sebraných ze všech stavův a druhů společnosti lidské? Locke.

Aby byl člověk rozumný, idey jeho musí shodovati se mezi sebou, jsouce zároveň ve shodě se všemi skutky jeho.

Aby pak byl blažen, potřebí, aby se přirozeným potřebám jeho vyhovělo tou měrou, aby každá o sobě a všecky dohromady mu poskytovaly ukojení a slasti, kdykoli jim hoví.

K tomu stačí spojené prostředky celé společnosti, a spojení toho dospěti jest úkolem vědy socialné (společenské); výsledku toho dojdeme novým spojením okolí spořádaných tak, aby všichni zároveň byli ubytováni, stravováni, šaceni, cvičeni, vychováváni, zaměstnáváni, spravováni a opatřováui takovým způsobem, kterýž by jim podal možnost dospěti nejvyššího stupně tělesného i duševního zdraví a rozumného požívání.

K tomu pak jest už dítky vychovati. Robert Owen.

Teprve sociologie, opírajíc se o mravní statistiku, psychologii společnosti, nauku o vývoji a podobné vědy, postavila nás na pravé stanovisko, hlásajíc velikou nauku, že člověk jednotník jest toliko jedinou buňkou v organismu společnosti, že jeho život je toliko životem tohoto společenského celku, alespoň pokud se týče veškerých úkonů duchových a kulturních, v nichž se nadřaděnost bytosti lidské jeví. Lindner.

Jednotlivec musí se až k jistému stupni připodobiti společnosti, ve které žije, a společnosti opět záleží na tom, aby Zvyk. 99 dorůstající pokolení se připodobilo těm způsobám, těm názorům a počátkům, které sama pokládá za nejprospěšnější.

Lindner.

Bedlivá, ale zároveň také nenápadná kontrola se strany rodičů nad kroužkem vrstevníků, známých a přátel chovancových uchrání jej uejednoho poklesku; ale vedle této péče negativní dlužno působiti v chovance také ještě způsobem positivním, a to tak, že se mu postaráme o řádného přítele, mladíka mravů v každé příčině bezúhonných. Skutečně za šťastny mohou se pokládati rodiče, jejichžto syn našel si řáduého přítele; neboť nabude od něho oněch vlastností, kterých se mu nedostává. JI. Wernie.

5(5 39. Zvyk.

Zvyk — nejlepší učitel.

(Usus magister est optimus.) Cicero.

Zvyk se stává takřka druhou přirozeností. Cicero.

Z mládí zvykati důležito.

(In teneris consuescere multum est.) Vergilius.

Zvyk jest druhé přirození, kteréž se těžce vykoření.

České přísloví.

Ráz přírody mění se návykem; zvyk ďábla zmůže neb jej vyhostí zázračným úsilím. Shakespeare.

Ze všednosti člověk zdělán jest, a návyk prohlašuje kojnou svou. Schiller.

Navykne-li dítě vážiti si pravdy, šetřiti majetku cizího, vystříhati se nerozvážných činů, jimiž by si mohlo přivoditi záhubu, pomyslí na lež, krádež, podvod a dělání dluhů tak málo, jako na to, aby se vrhlo v živel, v němž se nemůže dýchati. Brougham.

7* 100 Poflušnost. Svoboda.

člověk jest pravá bytost zvyku. Nic na ní není, co by si byl opatřil jinak než zvykem; někdy ovšem jest doba zvyku tak daleka a zakryta jinými představami, že jsme docela na ni zapomněli a domníváme se, že už je vše od jakživa tak, že je to již od přírody. /. Durdile.

Vychování je sumou zvykův: u národů vzdělaných je budovou tak učenou, tak složenou, tak pracně vystavěnou, že žasneme, zkoumáme-li ji do podrobná. Th. Ribot.

Pravé porozumění principu návyku jest učiteli nad míru důležito. Ve všem výcviku praktickém, od osvojení těch prostých činností, z nichžto skládá se slušné chování, dobré způsoby, až k ručním a hlasovým výkonům nejumělejším, všude dovoláváme se síly návyku. Uče dítě mluviti, psáti, slušně se chovati a j., učitel směřuje k tomu, aby vytvořil snadný, rychlý a jakoby mechanický způsob činnostní. Třeba tedy prohlédati k podmínkám, jichž potřebí k utvoření návyku. Tak je záhodno, aby vychovatel s počátku poskytoval jisté síly pohnutkové tak, aby se překonala duševní lenivost neb zásadný nějaký přirozený popud u žáka, i aby stále stejně naléhal na vykonání činnosti, opětují-li se okolnosti. Sídly.

40. Poslušnost. Svoboda.

Mládež budiž navykána poslušnosti, aby jí bylo snadnoposlušno býti rozumu. Pythagoras.

Ba to má, hochu, v srdci tkvíti smýšlení, že vše jest podrobeno vůli otcově.

Neb proto lidé planou touhou potomky si odchovati v rodině své poslušné, by nepříteli každému zlem spláceli a přítele si, jako otce, vážili.

Kdo nezdárné však zplodil dítky, o tom-li co jiného lze říci, než že trampoty si zplodil jen a u nepřátel hojný smích?

Sofokles, Antigona.

Poslušnost. Svoboda. 101 Chlapce veď! Kterýž neposlouchá-li, poroučí. Seneca.

Neumí dobře poroučeti, leč kdo naučil se poslouchati.

Seneca.

Nikdo neposlouchá lépe nežli ten, kdo poslouchá z lásky.

Sv. Ambrož.

Budou jakožto mužové po zákonu panovati, kteří se jsouce chlapci naučili zákonů poslouchati. Trotzendorf.

V poslušnosti třeba dítky pilně cvičiti, protože základem bude velkých ctností, jestliže se naučí vůle své vzdávati a vůle cizí šetřiti. Komenský.

Učitel vyložiž žákům aspoň někdy, proč (na př. co se mravů jejich týče, nebo v jiné příčině) toho neb onoho na nich žádá. Pravíme: někdy, nežádajíce, aby každou věc, v níž poslušnosti se domáhá, před žáky svými odůvodňoval; tot bylo by přehnáno a žáky by pokazilo. Felbiger.

Poslušnost dítěte odvoditi lze buď z donucení, a taková poslušnost jest absolutná, nebo z důvěry, a taková je dobrovolná. Tato jest velmi důležitá, ale i ona jest nejvýš potřebná, připravujíc dítě k plnění takových zákonů, kteréž budoucně jakožto občan konati bude musiti, byť se mu snad ani nelíbily. Děti musí tedy zákonu nutnosti podřízeny býti a s počátku slepě poslouchati. Kant.

Dětinná mysl a poslušnost nejsou resultátem a stálým účinkem dokonalého vychování, nýbrž musí záhy lidského vzdělání býti vážnými základy. Pestalozzi.

Dítěti uváděti důvody jest odříkali se jeho poslušnosti.

Nad to nebýváme tím bezpečni, že dítě přesvědčíme; děti jsou ještě skrovnou měrou s to, aby důvody pojímaly.

Schleiermacher.

Vizme nejlahodnější prostředky, kterak se záhy u dítěte poslušnosti dodělati. S počátku, kdy ještě trpné návyky dítěte spočívají toliko v očekávání toho, co my v poměru našem k němu činíváme, hlavní věcí jest rovnoměrnost našeho jednání. Uhodne-li dítě podle našich příprav, co s ním zamýšlíme, předsevzetí naše důsledně též konané stane se 102 Poslušnost. Svoboda.

mu ponenáhlu zákonem. A jako se naučilo odřikati se odporu proti našim záměrům, tak sřekne se též provedení záměrů svých, jakmile se jen s jistotou o našem odporu přesvědčí. Hřej si hodně se svým dítětem, projevuj mu lásku nejněžnější; žádáš-li však jednou poslušnosti, neusmívej se, nelichoť, nepros. Neckerová de Saussure.

Posud se vždy jenom na dětech poslušnost žádala; dospělí přikazovali. Toto přikazování jim ovšem přísluší, jest-li výrazem nutnosti, nikoli však vrtochu a sobectví, což jemná mysl dětská ku podivu bystře znamená. Kde tedy dospělí jistého zákona poslouchají, mohou na mladých poslušnosti žádati, ale jinak nikterak. Amdt.

Poslušnost jest nejvyšší, nýbrž i stěžejná ctnost dítěte, z nížto se vyvíjejí snadno ctnosti ostatní. Diesterweg.

Duch dítěte již od nejútlejšího mládí zvykej poslušnosti a řádu. Považme jen, že člověku jest poslouchati po celý život zákonů božských i lidských, a že dle toho bývá buď šťasten buď nešťasten. Proto třeba i dítě učiti záhy pořádku, aby podřizovalo vůli svou vůli cizí. Bautain.

Podřízení vlastní vůle vyššímu pravidlu tvoří podstatu mravnosti. Podrobení se paedagogické vládě ve způsobe poslušnosti vede tedy ke mravnosti samé. Lindner.

Poněvadž poddajnost je tím větší, čím menší je sebevědomí, navykejme děti poslušnosti již v té době, pokud v nich není žádného uvědomění. Sokol.

Od první chvíle probuzení schopností duševních dlužno počínati si při vychovávání dětí s největší rozvahou a přísnou důsledností, při čemž neustále jest dovolávati se bezvýminečné poslušnosti, jíž dítě již od prvních okamžiků života svého zvykati má. „To býti má," „to býti nemůže": tato dvojí slova zavírají v sobě veškery zákony začátečního vychovávání. Rozkážeme-li jednou něco, za nižádnou podmínkou toho neodvolávejme, aby se děti naučily rozkaz dospělých považovati za nezbytnou nutnost. Dlužno rozkazovati ovšem bez hněvu, bez rozhorlení, bez láni; neboť dítě se vším Kázeň (dobrá a zlá). 103 ostatním i vady rodičů si přisvojuje a tak snadno by státi se mohlo prostořekým, netrpělivým, urputným tyranem.

Jan Stella-Slawicki.

Bez rozumné svobody nemá život lahody.

České přísloví.

Svoboda jest překrásná věc rozumnému, ale nebezpečnou hračkou nezkušenému.

Tegnér.

Násilí, které vzdělává, jest blahodějné násilí; svoboda, která ničemu neučí, je zkázonosná svoboda. Tegnér.

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

Kollár.

5f5 41. Kázeň (dobrá i zlá).

Tresci syna svého, dokudž jest o uěm naděje, a k zahynutí jeho neodpouštěj jemu duše tvá.

Veliký hněv ukazuj, odpouštěje trestání, protože, poněvadž odpouštíš, potom více trestati budeš. Přísloví XIX., 18, 19.

Otcové, nepopouzejte k hněvivosti dítek svých, aby sobě nezoufaly. Epišt. ke Kolos. II, 21.

Ohýbej své dítě k dobru, dokud jest svižné, neboť jen tak se povznese jako cedr nade všecky stromy lesů.

Nápisy perské.

Žák má uši vždycky na zádech; slyší jen tehdáž, je-li bit.

Zásada acgyptská.

Chlapce zajisté ze všech živočichů jest nejobtížněji skrotiti; nebo čím méně u něho především pramen myšlení jest zřízen, tím méně se dává krotiti a odporuje a nejzpupnějším se stává z živočichů; proto třeba mnohými jej takořka uzdami poutati, nejprve když ujde chůvám a matkám, 104 Kázeň (dobrá a zlá).

dozorcům pro jeho dětskou a nerozumnou mysl, potom těm, kteří. by ho učili všemu a zvláště vědomostem jako muže svobodného. Plato.

Takto by následoval nejlíp asi lid svoje vůdce: nejsa ni rozpuštěn z míry ni utlačován. Solón.

Ve všem buď míra! (Heslo Kleobula z Lindu.) (Sit modus in rébus.) Horatius.

Struna příliš napatá praská.

(Arcus nimis tensus rumpitur.) Phaedrus.

Moudrý muž následovati bude dobrých zahradníků, kteří nepěstují toliko stromů přímých a štíhlých, nýbrž i k těm, které nějaká příčina pokazila, připojují podpory, o něž by se opíraly, jiné ořezují, aby větve nepřekážely štíhlosti, některé slabé následkem špatné půdy vyživují, některým cizím stínem sklíčeným nebe otvírají. Seneca.

Sokrates služebníkovi svému řekl: „Zbil bych tě, kdybych se nehněval." Sokrates nesměl se hněvu poručiti. Protož k trestání bloudících a hřešících trestatele hněvivého není potřebí. Seneca.

Jako lékaři, trpké léky se sladkou šťávou mísíce, libostí ku prospěšnosti cestu si klestí, tak otcové mají přísnost výčitek jemností mírniti. Plutarch.

Rozumní otcové mají nejvíce ve věku mladistvém bdíti, ostříhati a v mezích skromnosti držeti jinochy pečujíce, vyhrožujíce, prosíce, radíce, slibujíce a za příklady uvádějíce ty, kteří rozkošnictvím upadli v bídu, a ty, kteří zdrželivostí chválu a výbornou slávu si získali. Toť zajisté jsou jakoby prvky ctnosti: naděje na čest a strach z trestu; neboť ona horlivějšími je činí k činům nejkrásnějším, ta pak zdržuje Od chyb. Plutarch.

Rodičům a učitelům jest mnohé věci prudce vymáhati.

Eutrop.

Pokáráš-li jednoho, sto napravíš. Lat přísl.

Slzy v mládí brání chybám. Lat. přísl.

Kázeň (dob:á a zlá). 10o Kázeň jest ochranou naděje, kotvou víry, ředitelkou spasné cesty, tvůrkyní a pěstounkou dobré povahy a mistryní mraVŮV. Sv Jeroným.

Kde kázeň, tu stud a bázeň. České přísloví.

Dobrým škodí, kdo zlým hoví. České přísloví.

Kdo roste bez kázně, ostará se bez bázně.

České přísloví.

čím milejší syn, tím větší metlu viň. České přísloví.

Potrestání neb domluva žádnému hlavy neprorazí.

České přísloví.

Koho se dobrá slova nechytají, toho se musí karabáč chytati. České přísloví.

Kam strom ohýbáš, tam roste. České přísloví.

Strom, který se z mladu ohýbá, bývá přímý.

České přísloví.

Kázeň a dobrá metlička k dobrému vede Jeníčka, České přísloví.

Bitím řezník získá, a ne učitel. České přísloví.

Bitím podaří se jednoho čerta vyhnati a deset jiných vehnati. České přísloví.

Raděj po dobrém, nežli po zlém. České přís'oví.

Koně řídíme uzdou a lidi moudrou mluvou.

Polské přísloví.

Trestání jednoho skrotí desátého. Polské přísloví.

Zkus dříve slovy, než dopadneš hlavy. Polské přísloví.

Zvůle kazí, a nezvole učí. Ruské přísloví.

Dítky napravuj stydem, a ne hrůzou a bičem.

Ruské přísloví.

Opravuj — jenom cti nezbavuj. Srbské přísloví.

106 Kázeň (dobrá a zlá).

Vy chcete potupí u a bitím své chovance vzdělati v muže mravné? Vizte zlatníka! Chtě své nádobě dáti lepou podobu, neužívá stále kladiva, často brává do ruky nástroj drobný, tu jemně stlačuje roh, tu právě tak jemně prohlubinu zvyšuje, a tak nabývá jeho výrobek tvaru ladného. Takio střídej se přísnost s mírností a láskou. Sv. Anselm.

Účelem kázně jest odvykati zlému a přivykati dobrému.

Jedním prostředkem k tomu konci je trest . . . Trojí věci je však potřebí kázni trestající: veliké vážnosti, mírnosti a obezřelosti. Veliké vážnosti, aby se kázeň nestala příliš mírnou; mírnosti, neboť přílišný hněv škodí; obezřelosti, t. j. přihlížení k místu, míře a času. Vždy však trestati jest jen Z lásky a S láskou. Vincenc de Beauvais.

Náhlost sě ničemu nehodí; kdož sě s krotkostí obchodí, nad nepřáteli vévodí. Alexandreis.

Jakkoliv učitelé nemohou aniž smějí žákům svým trpěti jejich pokleskův a provinění, nechať se aspoň chrání toho, aby se nedávali uchvacovati prudším hněvem, než se srovnává s jejich důstojenstvím, aby se tedy nadmíru nerozzlobovali; neboť učiteli krutost pokládá se za zločin. Mapheus Vegius.

Udá-liť se míti syny, tresci je za mladu a nedávej jim vůle; mrskej metlou, bičem za času. aby dada jim příliš vůli nad nimi potom žalosti své neuzřel a nedočkal. Udá-liť se míti dcery, opatruj jich pilně jak oka svého, a mátě i s tebou buďte nad nimi jak ostřiešové. Ať se vás bojí, a mrskejte, bijte, nelitujte metly, když toho zaslouží.

Jan Hasištejnský z Lobkovic.

Z dobrých zákonů rodí se i dobré vychování.

Macchiavelli.

Rodiče chybují obyčejně buď přílišným hýčkáním a mazlením, buď náramnou přísností a drsností. Na obě strany šetřeno budiž míry. Potřebí, aby při metle bylo jablko. Zlá jest věc, když pro přílišné trestání děti mají rodiče v ošklivosti, nebo žáci svých učitelů nenávidějí. Lulher.

Kázeň (dobrá a zlá). 107 K nikomu nebývej mírnější a laskavější nežli k těm, které máš kárati. Sv. František Xaverský.

Plodímeť bejlí, jsouce šetřeni ostrými větry; kdo nás kái á.

nás přeorává. Shakespeare.

Chce-li dítě vzpouru provoditi, nepovoluj mu, okřikni, přemršť, to, po čem křičí, dej v stranu: vyrozumí jistě, že na tebe pozor míti má, a ne co sejemu zamane, než co se tobě líbí, to činiti. Není k navedení na to dvouleté dítě nic mladé. Však šetřiti zase, aby se s dítětem nedráždil a jeho nepopouzel; to by zajisté více k zvášnění posloužiti mohlo.

Komenský.

Trpělivosti obvykne dítě jakéž takéž, jestliže se milkování a rozmázení s ním přílišného na straně zanechá. Začínají se při některých hned v druhém a třetím létě věku vášničky zjevovati, kteréž jako mezi kvítím bodláčí za mládí vyplívati nejlépe; ku př. při některém jest svávůle a zpoura, co sobě upře, to míti chce křikem i jinak; při jiném hněvivost a zlobení a mstivost, hází, bije. Ale to poněvadž nejsou přirozené povahy, než podrostající koukol, musejí rodičové a pěstounové více rozumu míti a takovým zlým věcem hned v kořenu brániti. Přijde to v prvním tomto věku snázeji a bude platněji, nežli potom, vkořeniti se týmž nectnostem dada. Komenský.

Účelem kázně jest, aby se příkladové a napomínání pozorněji Chytali. « Komenský.

Vykonávání kázně děj se vždy přísně a vážně, nikdy šaškem nebo vztekem, aby vzbuzovalo bázeň a úctu, nikoli smích nebo nenávist. Budiž tedy při vychovávání mládeže krotkost bez lehkosti; při napomínaných pokárání, nikoli surovost, při trestaných přísnost bez zuření. Komenský.

Způsobu nejlepšímu kázně učí slunce nebeské, kteréž rostlinkám země slouží: 1. vždy světlem a teplem, 2. často deštěm a větrem, 3. někdy toliko hřímáním a blýskáním.

Komenský.

108 Kázeň (dobrá a zlá).

Pravda to jest: Škola bez kázně mlýn bez vody. Nebo odejmeš-li mlýnu vody, stane; odejmeš-li škole kázeň, oslabne; rovněž jako rolí nepleješ-li, chamradí obilíčko hubící roste; strůmek, neklestíš-li, neokopáváš, neoškubuješ, vlkovatí atd.

Komenský.

Každá prudká kázeň přirozenost lidskou zhoršuje.

Komenský.

Kterak nazývá Clemens Alexandrinus dítky? On je zove „flores matrimonii", květinami manželství. Dobře, dobře!

Květiny třeba oplotiti pruty a holmi; sice se na ně každá svině dostane. Kterak nazývá sv. otec Augustinus dítky? On je zove „naviculas fluctuantes", malými kolísavými loďkami.

Dobře, dobře! K těmto lodičkám třeba užívati vesel, které má pometlář na prodej. Kterak nazývá sv. Gregorius Nazianz dítky? „Oculos suorum parentum", očima jejich rodičů.

Dobře, dobře; ale nad oči položila příroda obočí, která jsou položena jako metly. Abraham a Sancta Clara.

Nařizujme dětem málo, ale dbejme toho, aby to skutečně konaly. — Nejlépe učiníme, dáme-li jim zákonů návykem se dovtípiti. Locke.

Nenávidím více nežli tyranie oné svobody, jež dovoluje všem činiti všecko zlé. Beztrestnost toho, co je svrchovaně hodno trestu, je všech despotisraův nejnesnesitelnější.

La vater.

Množství nezbedností dětem promíjíme, dokud jsme mysli veselé; naproti tomu však za nepatrný výstupek děti mrskáme, když mléko vykypělo, nebo někdo přišel upomínat, nebo cokoli protivného se přihodilo, čím děti ani vinny nejsou. Salzmann.

Marně kárati je horší než nekárati. V děti nepůsobí nic tak málo jako hrozba, která se ještě do večera nesplní.

Richter (J. Paul).

Netrp při mládeži bujné necnosti, napomínej ji a kárej s přísností, neb keř vinný, když se obřezává, na odměnu chutné hrozny dává. Sychra.

Kázeň (dobrá a zlá). Iv 9 Vychování dítek má býti co povětří v úrodném roce spořádáno, totiž na větším díle jasné, časem pošmourné a zřídka bouřlivé. Sychra.

Mají se ovšem dobře zvedené děti rodičů a vychovatelů svých báti, ale tak, jak se osvícený křesťan Boha bojí, totiž že se z lásky k Bohu strachuje něčeho se dopustiti, co by proti svaté vůli Boží bylo a u Boha milosti ho zbavilo.

Sychra.

Snadno je studentské chyby trestati, ale záslužnější je předejíti. Dinter.

Nedosáhne-li vlády nad zvířecím pudem kázeň, dítě sklesne na zvíře a stane se divochem. Sailer.

Ve mnohých rodinách udržují u dítek bázeň a strach, domnívajíce se, že by bez dvojsmyslné pomoci této při vychovávání nebyli s to, aby u vzdělání dítek něco vyřídili.

Nejsouce schopni třímati žezlo lásky, dávají do ruky uzdu bázni. Sailer.

Kázeň není totéž co trest, ačkoli se v obecném hovoru slova toho tak užívá, nýbrž cosi zcela jiného; neboť trest jde neposlušnosti v zápětí, kázeň však je poslušností podmíněna. Trest dává dětem trpěti, kázeň však konati. Trest sdružuje s nějakou nepravostí něco nepříjemného, kázeň však ukládá chvalitebné namáhání sil ku konání nebo strádání, ze kteréhožto namáhání sama sebou se rodí vnitřní radost.

Schleiermacher.

Opatrný vychovatel dává chovanci vždy znamenati jakousi spokojenost nebo nespokojenost, ani si nejsa toho vědom.

To již často postačuje; u chovanců citlivých bývá i to již přes příliš. Herbart.

Indiáni svých dětí tresty nezarmucují. Dítky uznávají jen autoritu stáří a matky. Největší zločin a bezpříkladný mezi Indiány jest protivení se syna matce. Tento způsob vychovávati dítky ve vší jejich nezávislosti měl by je učiniti podrobenými rozmarům a vrtochům ; nicméně děti divochů nemají ani vrtochův ani rozmarů, protože nežádají za nic, než o čem vědí, že toho mohou dostati. Cháteaubriand.

110 Kázeň (dobrá a zla).

Počtem žáků ve třídě má se říditi i kázeň; čím více dětí, tím snadněji jest možný větší nepořádek, a tím tužší kázně třeba užívati k zamezení výbuchů svévole. Přece však vždy si přeji, aby se školní život příliš nelišil od života domácího, aby školní řád nezabíhal až do jednotvárnosti kázně muišské nebo vojenské. Lambruschini.

Hůl kázně jest ve škole i doma holí Aronovou. Zahoď ji, a bude z ní had; pakli ji postavíš ve svatyni před tváří Hospodinovou, pokvete a ponese ovoce. Barth.

Dobrá disciplina je s cenou větší než dobrá doktrína.

Diesterweg.

Veď si moudře, ale veď si rázně, čarovné tu užij holi — kázně.

Kdož jí zhrdá, mění se mu v hada; kdož jí vládne, jak chce boží rada, ten ji uzří, jako Aron kvésti a plod sladký k spáse duší nésti. Sušil.

V domě, kde jsou děti, potřeba je toliko dvou věcí: Kristovy podoby na stěně a metly za rámečkem. Metly budiž užíváno jako léku, ne však jako potravy každodenní. Mnoho i málo, obé je škodlivo. Slomšek.

Dokud nedospělá duše neumí veleti, nedospělá vůle neumí voliti, vládne vůle vychovatelova; on za dítě myslí, on mu teď povídá, co mu jednou bude povídati svědomí, a kde by snad smyslné tělo mělo převahy nabývati, přidává na stranu ducha nějaký útok, smyslnost oslabující přívažek; užívání takových přívažků slově kázeň. Jan K. Škoda.

Jakož nemírná láska není na místě, tak škodí u vychování i náramná přísnost, kterouž cit se otupuje tak, že z toho pochází zarputilost, ukrutnost, mstivost a mnoho jiného zlého.

Křížek.

Všem potomkům lidským potřebná je škola poslušnosti, v níž by, jak se učí skloňovati a časovati, učili se pravé kázni zákona Božího. — Běda těm, kteří tohoto klenotu oloupeni jsou tak, že již v dětství každému zákonu školnímu Kázeň (dobrá a zlá). 111 i tradicím se protivují, strojíce tajným i zjevným bojem proti představeným svým vzpouru. — Naložme všecko na to, aby děti se zákonem takořka srostly. — Kde duch Páně, tam svoboda. — Ale vše děj se duchem vážnosti, sdružené s láskou, ne s krutou přísností, jíž bére upřímnost dětská zkázu. Paedagogické tresty jsou léky od nemocí jednak vnějších, jednak vniterních; ale rozšafuost lékaře záleží hlavně v tom, že léku užívá pravou měrou. Mají-li nezpůsoby, nezbednosti, surovosti, jichž počet je převeliký, pramen v bludu, budiž odstraněn blud; jestliže v lehkovážnosti, bystřena budiž pozornost; jestliže v bujnosti, potlačována budiž bujnost a pod.

Lež, škodivost, surovosti srdce vyžadují přísného trestu a pokáráuí; ale každý budiž jenom tak pokárán, aby nebyl zlomen, alebrž aby se z nejhlubšího rozechvění ještě zase zotaviti mohl. Stoy.

Svatou bázní vychováni byli celí národové, nercili jednotlivci. Zoubek.

Při útlém věku mládeže, kde všeliké síly v dítěti pučí a skutkem objeviti se snaží, sluší dobrý na to pozor míti, co jest přirozená dětská živost a co za rozpustilost lze pokládati. Oné třeba vyhověti, v pravé meze ji uváděti a šlechtiti, aby čilost mládeže příliš netrpěla; tuto pak sluší napomínati, kárati, trestati. Zoubek.

Nikdy nebyli jsme velebiteli metly, ale nikdy nezamítali jsme zkušeností historických, jimiž pravidla psychologická nejlépe se dotvrzují; při kázni pak jsme se přesvědčili, že nejlepší její základ jest bázeň ušlechtilá, nejkrásnější ozdoba dítěte, jíž se zabraňuje, aby z lidí nestalo se plémě Nimrodovo. Zoubek.

Sebekázeň a oddanost je lepší zárukou zdaru než pouhá disciplina. Makovička.

V míru vyčkávací důsledností více se dokáže, než hromem a pýchou. Válečná kázeň právě proto, že neděje se v klidu, ubíhá v nedůslednost. Makovička.

Hlavně záleží na tom, aby všeliké vedení podřízeného a všeliké vychovávání bylo důsledné. Je-li společnost dle 112 Kázeň (dobrá a zlá).

mravů svých hrubá a surová, musí býti její řízení, musí býti výchova její ve škole a rodině hrubá a surová, ale má-li býti něco platná, musí býti i důsledná. Je-li společnost naskrze osvícena, naskrze mírumilovná, naskrze výrobna, musí býti i řízení společnosti i výchova osvícená a lidumilná . . .

bez terrorismu; . . avšak i mírné a lidské řízení a vychovávání, má-li býti co plátno, musí býti důsledné, člověk povahy surové nemůže býti ovládán leč surovými prostředky; člověk osvícený, mysli měkké a povahy mírné, musí býti ovládán mírně, sice buď zhyne aneb zesuroví a potom se vzepře; ale všichni lidé, mají-li vůbec býti ovládáni s prospěchem, musí býti ovládáni důsledně. Makovička.

Kde jediným pohledem hotov býti můžeš, tu ušetři slova; kde slovo působí, neužívej věty, řeči, a kde řeč postačuje, neber útočiště k trestu. PHbík.

Domácí kázeň zahrnuje v sobě nejenom způsoby a smýšlení, nýbrž i charakter. Tam s jednotlivci, kteří později tvoří společnost, nakládá se s každým zvlášť, a vzdělává se jeden za druhým. Zvláště v domácnosti srdce se otvírá, zvyky se tvoří, rozum se probouzí a charakter obrací se bud na dobrou stránku nebo na zlou. Smiles.

Nesouhlasím s Curtmanem, jenž tvrdí: „Zabraňovacf způsob vychovávací zasluhuje přednosti před soudícím a polepšovacím." Já musím žáky vychovati tak, abych se na ně mohl spolehnouti, ať jsou kde jsou, sami nebo ve společnosti jakékoli. Kdybych všude u nich seděl, nevyvedli by snad nikdy nic ošklivého před mýma očima, za to však často za mými zády. A mohu seděti u každého po celé jeho další živobytí? či odevzdám každého, propouštěje ho ze školy, pod policejní dohlídku? Nemyslím tím, že by učitelé na žáky nikdy dohlížeti neměli, — avšak pouze dohlížením neučiním ze žáka nikdy mravní charakter. Proviní-li se žák v mé nepřítomnosti, soudím ho a trestám. Soudův a trestů musí se báti žáci, pokud si nezamilují dobro pro dobro samo.

A kdy si mají zamilovati dobro pro dobro samo, když se sladké zlo nesoudí a netrestá, nebo snad ani trestati nesmí?

Fr. L. Zámečník.

BjBT Láska, laskavost. Důvěra. 113 42. Láska, laskavost. Důvěra.

Moc dobrotou podržujeme.

(Potestatem bonitate retiuemus.) Corneluu Nepos.

Bezpečnější jest chtícím než přinuceným poroučeti.

Sallust.

Jakého vděku zasloužíš, miluješ-li jenom učeníky dobré?

Nesnadnějších vlídností přemáhej. Nekaždá rána jednou mastí bývá zahojena. Sv. Ignác mučeník.

Dokonale chápe, kdo dokonale miluje.

Rhabanus Maurus.

Věda bez lásky jest jed. Sv. Tomáš Akvinský.

Každé naučení zasahuje v srdce tím hlouběji, čím víc učeň učitele miluje. Petrarca.

Jediné v lásce k žákům záleží důstojnost, radost a božskost působení učitelského. Viktorin z Feltre.

Od úřadu vyučovacího vzdálena buď všeliká nevrlost, a s otcovskou láskou budiž konáno všecko, aby žák pociťoval, že jest milován, a neměl žádné příčiny k nedůvěřování, tmelem pak lásky aby byla láska, ostnem pak učení samo milování věcí i osob. Komenský.

Preceptoři budou-li k mládeži vlídní, ochotuí, otcovští, žádným způsobem jich od sebe, slovem, ani přísným vzezřením ueodhánějící, ale raději všelijakou přívětivostí k sobě vábící, laskavě s nimi něk !y promlouvající: jestliže někdy pochválí, pohladí a tak summou k discipulům svým, jejich věku, vtipu, povahám formovati se budou, získají je sobě snadně. Tím se zajisté mládeži srdce ukrádá, aby třeba raději u preceptorů někdy než doma seděli. Komenský.

Jenom osoby pevné povahy jsou schopny opravdové laskavosti; osoby chování sladkého bývají povahy slabé, a sladkost jejich snadno se zvrhuje v kyselost.

La Rochefoucauld.

8 114 Láska, laskavost. Důvěra.

Kventlík živé víry stojí za více než cent vědění pouze historického, a krůpěj pravé lásky má do sebe větší cenu, nežli celé moře vědy veškerých tajemství. Francké.

Podivujeme se u lidí stkvělým vlastnostem jejich ducha; ale dobré srdce dobývá odměny ještě lepší: upřímné lásky odměnné. — Vznáší-li se veliký duch před námi k výšinám sobě obvyklým, stáváme téměř v podálí, dívajíce se nesměle za ním. Projevuje-li se silná duše slovy, tato slova jsou nám rozkazy; býváme přemoženi, následujeme jí, kam nám káže jíti. Ale dobrému srdci netřeba, než projeviti se jediným posuňkem, a člověku takému jdeme vstříc, abychom jej objali.

Abbt.

Skromný člověk může duchem i štěstím prospívati mnohem více než neskromný. Jím dává se nevědomec rád poučiti; neboť poučuje, jakoby nepoučoval. Jím dává se nemravný rád napomenouti; neboť mírní drzost výčitky svuu vlídností. Skromné zásluze rádi se svěřujeme, pyšná se nám protiví. Gellert.

Láska budí se jen láskou, ústa jenom přívětivou spravedlivostí, otcovskou věrností, pečlivou šetrností. Ilerder.

Ani strach, ani trest uebuďtež hlavními pohnutkami, jimiž bychom vedli mládež k tomu, co pravé jest a dobré, nýbrž přívětivost a láska. Pestalozzi.

Nemá-li srdce lidské, koho by milovalo, zdivočí, právě jako magnet na síle své ztratí, když není, co by k sobě táhl.

Sychra.

Nesmí se sice nedostávati vychovateli vědomostí; ale vždy je to přece láska, kteráž umí daných vědomostí ve prospěch dítek nejlepším způsobem užívati. Vědomostem vychovatelovým nesmí se nedostávati pravdy ; ale vždy je to přece láska, v jejíž ruce pravda koná tak veliké věci. Láska, láska jest a zůstane, jakož mudrci všech dob tak neb onak praví, podnětem všech krásných podniků. Láska k lidem, pro které pracujeme, láska k dobru, které pro lidi a v lidech způsobiti chceme, jest a zůstam duší skutků dobrých, anobrž nejlepších, tudíž i vychovávání. Kdo se tedy státi chceš dobrým vychovatelem, neodvažuj se přiložiti ruky láska, laskavost. Důvě:a. 15 k velikému tomu dílu, dokud necítíš v srdci tak velikomyslné k dítkám lásky, jakou chovati má k dítkám šlechetné srdce otcovské. Sailer.

Laskavá slova nestojí více práce než nelaskavá. Laskavá slova působí laskavé skutky, nejen u těch, k nimžto jsou promluvena, nýbrž i u těch, kteří jich užili, a to ne snad pouze náhodou, nýbrž pravidelně, příbuzností myšlenek.

Bentham.

Mému srdci jsou dítky na světě nejbližší. Goethe.

Učiteli a učitelko! Vám jsou svěřeny tyto nevinné dítky, kteréžto ke svému laskavému srdci přivinouti máte.

Kristův příklad budiž vám vzorem, jenž objímaje neviňátka, bera je na lokty své a vzkládaje na ně ruce, požehnání jim dával. (Marek X. 15.) Zřejmá jestiť jeho nebeská láska z oněch slov k dítkám : „Necktež maličkých ke mně přijíti a nebraňtež jim; nebo takových jest království Boží."

(Marek X. 14.) Nakládejte s nimi vlídně co laskaví rodičové, a ony se vlídnými stanou; buďte s nimi dětinně veselí, a ony nebudou po domovu plakati . . . Jan Svoboda.

Bez lásky jest úřad učitelský smutné a otrocké řemeslo.

Lambrusrhini.

Jako teplem se tělesa roztahují, tak láskou učitelovou Se Otvírají duše. Lacordaire.

Rydlem lásky napiš v duši dítěte písmo o Pánu, čísti je na smrtné posteli ještě bude. Sušil.

Má-li jinoch k dobrému se nakloniti, krásné sobě osvojiti a v rozumu prospívati, musí se k tomu rozehřáti láskou, čehož učená chladuost, úřadní ráznost, nevrla nucenost nikdy nedovede. Vád. Křížek.

Učitel klaď na svěřence své nejvyšší stupeň důvěry; onť i tu drž se onoho lidského a křesťanského pravidla, potud o někom dobře smýšleti, pokud není přesvědčen o ničem jinačím. Kouble.

8* 116 Mírnost. Snášelivost.

Bez lásky a beze skromnosti může sice člověk vyučovati, ale pravým učitelem býti nemůže; může sice tu neb onu pravdu vštípiti, ale nadchnouti pro ni nedovede.

Tommaseo.

I v tom spočívá u poměru rodičů k dítkám obraz poměru Boha k nám, že rodiče dítky své více milují, nežli bývají milováni od nich; a chce-li se člověk státi podobným Bohu, snaž se, aby více miloval než byl milován.

Alban Stolz.

Veliká jest moc, jíž dobrota poutá a vládne. Člověk nadšený dobrem jest pravým králem lidstva, který všecka srdce k sobě táhne. Smiles.

Surovost plodí surovost, a přátelství zase přátelství.

Dítky, s nimiž se jedná bez citu, stávají se bezcitými, ježto zachází-li se s nimi laskavě, probouzí se jejich náklonnost. Spencer.

5)5 43. Mírnost. Snášelivost.

Dítě milé, věru sílu ti Pallas Athéna a Héra skytnou, ač zlíbí-li se jim ; leč ve hrudi srdce velkoduché jen kroť; nebo lepší dobrosrdečnost; hádky se chraň všeliké zlostrojné, víc by tě ještě vešken lid ctili, Argejských mládenci a starci.

(Napomenutí Peleovo k Achilleovi) v Ilom. IliadS.

Učitel nechať chová se k žákům otcovsky a pokládá se U nich za zástupce rodičů. Quinctilian.

Laskavé slovo lepší, než měkký koláč. Ruské přísloví.

Miluje každý vše mírné, libé, protože přirození všecko mírné miluje, v něm své zachování, ve výstupku pak záhubu SVOU Cítí. Komenský.

Pravý to způsob, když se vychováním mírným a sestoupením k rozumu chovance ujistíme srdce jeho. V tom vězí Chvála a hana, domluva. 117 hlavní tajemství vychování, jehož se většina vychovatelů mine, chtíc všechno vykonati přísností. Frant. hr. Kinský.

Zacházíme-li s dětmi jako přátelé, a ne jako pánové, budou nakloněny k vyznání svých chyb. Podají nám klíč k srdci svému, přesvědčí-li se, že upřímně jejich štěstí vyhledáváme, a uhlídají-li, s jakou těžkostí jim domlouváme.

Ziegler.

Povahu nejdivočejší možná jemností zmírniti, a navykne-li dítko jednání podobnému, změna nejmenší trestem bude.

Klem. z Taúských-Hojfmannová.

Slovo mírné jest jak letní déšť, byť půdy sebe tvrdší dopadnul: on zvolna prosákne ji skrz na skrz, a kyprá zeleň za to odměnou. Hálek.

Jak velice jest dorůstajícímu pokolení třeba zvláštního cviku ve shovívavosti, o tom svědčí jediný pohled na nesnášelivost, která se v druhé polovici devatenáctého věku vzmáhá a šíří mocněji, nežli v nejčernějších dobách středověku, byť i její předmět se stal jiným, pošinuv se s vyznání náboženského k vyznání národnímu. Vychovávejme tedy syny své tak, aby odpouštěli i těm, kteří je urážejí proto, že vzývají jiného Boha, nebo že mluví jiným jazykem.

Lindner.

Silných výrazů hany šetrně jest užívati, abychom se dodělávali větších účinův, a ještě spořivěji dávejme výraz zlosti. Ztrátu rovnováhy duševní lze za jistých poměrů snadno omluviti, ve skutečnosti však, jakkoli by na okamžik polekala, znamená vítězství vinníkovo. Hněv, který se sám v uzdu bere, jest mocnou zbraní. Bain.

5|B 44. Chvála a hana, domluva.

Kdo chce jádro pojísti, musí ořech rozlousknouti.

Plautus.

Nechať chválí a kárají dle zásluhy. Sallust.

118 Chvála a hana, domluva.

čest podněcuje umění. Cicero.

čím více ctnost chválena bývá, tím větší vzrůst a posilu přijímá. České př-ísloví.

Ubezpečuji vás, že není lepší ostruhy, schopného a rozumného žáka pohádati a k učení povzbuditi, nad pochvalu.

Ascham.

Neustálé nebo hlasité chválení a velebení dobrých skutků činí spíše lhostejným, než by povzbuzovalo; však ani stálé kruté výčitky, každodenní trýzeň, veřejná potupa hlubokých citů nezůstavují. Niemeyer.

Jako sekera ostřím štípá a boří, hlavní (dlubnou) však upevňuje: podobně jazyk učitelův nezbedné sice žáky tresce, dobré však chválou k pilnosti vzbuzuje, Sychra.

Přiměřená chvála jest úrodný deštíček, po kterém přičinlivost lidská nové odnože pouští. Sychra.

Má-li domluva tvá volný přístup míti, hleď ji něčím k duhu jdoucím osladiti. Sychra.

Kdo chyby v povaze některého člověka řečí a moralisováním odstraniti a takto samou povahu jeho přetvořiti chce, podobá se zcela tomu, kdož by chtěl vnějším působením proměniti slovo ve zlato, nebo pilnou péčí dodělati se toho, aby meruňky rostly na dubě. Schopenhauer.

Kázně svaté proutek moudrost pacholíkovi dává, záhy tudyž mládec prut v ruce lásky celuj.

Leč prut kázně tytýž zaměň v ratolístku se chvály, chvála prut dává, an hana křidla trhá.

Tak velbloud, břemenem těžším nad sílu jsa ztížen, poslouchá sladkých jen milo flétny zvuků. Sušil.

Dítě má vrozenou náklonnost, vážiti si cizí pochvaly.

Souvisí to s instinktivní snahou, ceniti a vynášeti svou osobu a zájmy její. Podobá se též pravdě, že dlouhá zkušenost o užitku příznivého mínění jiných v historii plemene zplodila dědičnou náklonnost přisuzovati zvláštní důležitost soudům Odměna a trest. 119 a citům druhých. Jakkoli tomu, životní zkušenost brzy dítěti ukáže, jak velice denní blaho jeho závisí na příznivých soudech rodičův, učitelův a (menší měrou) i druhů jeho.

Sully.

45. Odměna a trest.

Kdo rychle tresce, blízek je toho, že rád odsuzuje; kdo pak příliš tresce, ubíhá v nebezpečí, že tresce nespravedlivě. Seneca.

Tresce-li kdo, nejsa žádostiv pomsty, ale proto, že trestu potřebí jest, ten nemá mezi hněvivými počten býti.

Seneca.

Mnohem těžší zdá se býti trest, který přichází od muže mírného. Seneca.

Nejhorším otcem zdá se býti ten, který děti samými ranami i v nejmenších příčinách trýzní. Seneca.

Rány hodí se spíše pro otroky než pro lidi svobodné; mimo to otupí dítky tělesné trestání, a znechutí si práci, jednak pro bolest, jednak pro hanu z toho plynoucí. Pochvala však a pokárání více, než jakékoli hanlivé jednání pomáhají u lidí svobodných; ona k činům krásným povzbuzujíc, toto od hanebných zdržujíc. Má pak hany i chvály užívati se střídavě, aby chovanci nejprve káráni jsouce, zastyděli se a pochvalou opět ze sklíčenosti se povznesli. Plutarch.

Každá chyba budiž potrestána tak, aby trest byl zároveň cvičením v mírnosti a v klidu duševním. Mluvil-li chovanec věci ničemné, tupil-li druha, lhal-li nebo mluvil-li co nedovoleného, pokárán budiž postem a mlčením. Rozzlobil-li se na druha, budiž přidržen nejen k tomu, aby se s ním smířil, nýbrž aby mu dle míry viny své i prokazoval služby laskavosti. Osmělil-li se chlapec jísti v čas nenáležitý, nechať se mu odepře větší část jeho denní porce. Sv. Basílius.

Přílišnou přísností zhloupějí děti nadané, chvála a odměna povzbuzují lépe nežli křičení, hanění a bití; pouhá 120 Odměna a trest.

bázeň nikoho povinnostem nenaučí, než způsobí jenom ošklivost k učení a ctnosti. Eratmtu Rotterodamský.

Je to smutné, když pro trestání děti nenávidějí rodičův a žák zanevře na preceptora svého. Mnoho zničí nerozvážný preceptor svou netrpělivostí, nemírnými slovy, hádkami a ranami ; neboť s dětmi nezachází jinak, než jako kat nebo městský strážník se zlodějem. Já sám byl jsem jednou dopoledne ve škole patnáctkráte notně zmrskán. Luther.

Ta metly jsem neviděl nikdy vycházeti účinů jiných, nežli že činí duše buď bázlivé a slabé, buď svéhlavé a vzdorné.

Montaigne.

Bijte dítě, netaučí-li dobře, a pohlaďte je, neučí-li se dobře, a uvidíte, že si znechutí tanec a oblíbí si knihu; zbijte hocha, kdykoli vystřelí šíp špatně, a buďte k němu laskaví, chybuje-li v učení, a uvidíte, že se nabaží prodlévati pod šírým nebem a zatouží po škole. Ascham.

Myslím opravdově, aby metel a bití, nástrojů těch otrockých, lidem svobodným nejméně se hodících, nejméně ve školách bylo užíváno. Lubin.

Kázeň zajisté aneb. trestání má se konati při tom, kdož zhřešil; ne proto, že zhřešil, než proto, aby uapotom nehřešil. Protož bez vášně, hněvu a nenávisti, povlovně a rozšafně konati se má, aby sám ten, kdož trestání přijímá, že se to z lásky k němu děje, poznati a skrze to tím více se zahanbiti a k výstraze sobě to vzíti musel. Komenský.

V pravé škole nepotřebuje se žádného bití, tlučení, mrskání, hmoždění, stenání a pláče, nýbrž všecko učení a cvičení samo rádo, mile a libě jde. Pakli kdo zavilý jest a povlovnější kázeň nedostačuje, teprv se přijíti můž a má ke skutečnému trestání metlou neb jinak; ovšem ho ne často, avšak opravdově užiti třeba. KomenJcý.

Tlouci do hlavy vždy budiž varováno. Komenský.

Nemíním, že by se z dětí, které byly nejvíce trestány, nejlepší lidé stali, ano přílišné trestání způsobuje mnoho Odměna a trest. 121 zlého, málo dobrého. Ale přísnost je tím vhodnější, čím jsou dítky mladší; dodělala-li se však svého účelu, ustup mírnosti. Locke.

Sebe menší pohyb, jevící se na tváři učitele nebo v tónu jeho hlasu, pozoruje žák ihned a dobře cítí, že to není plamen povinnosti, ale žár vášně, jímž ten oheň plápolá, a více potřebí není, aby trest zůstal neplodným: děti, byť i byly sebe mladší, mají velmi bystrý zrak, jímž poznávají vášeň v tváři i v celém vnějšku. Fleury.

Jsou-li děti nepokojné, učitel nesmí hlasitě volati a křičeti, hněvivě je bíti domnívaje se, že by je tím přivedl k pokoji, nýbrž má především býti tichý a klidný . . . Pro chyby věku dětského, jako pro smích, nepokojné seděni, zevlování, nebudiž dítě bito nikdy, než slovy napomenuto a k bedlivosti povzbuzeno . . . Radno žáky více napomínáním a důtkami stíhati než tělesnými tresty. Francké.

Tělesné tresty a metla bývají zlem nebezpečnějším onoho zla, které chceme zhojiti: nenapravují mysli, nýbrž podněcují jen vášně a náruživosti, aby v příznivé době zuřily tím více.

Rollin.

Jen když neprospívají tresty mírnější, užívejme proti uvědomělé neposlušnosti, proti zakořenělým neřestem, proti svévolnému křiku a náklonnostem k nebezpečným činům ve vší opravdovosti metly. Basedow.

Mravně tresceme, činíme-li ujmu snaze býti ctěnu a milovánu, která jest pomůckou mravnosti, na př. zahanbíme-li dítě, chovajíce se k němu chladně. Tuto snahu sluší co nejvíc udržovati. Pročež je tento způsob trestati nejlepší, poněvadž napomáhá mravnosti, na př. lže-li dítě, pohled opovržení je trestem dostatečným a nejprospěšnějším.

Kant.

Tělesných trestův užívejme jen pro krádež vzpouru a tvrdošíjné zapírání spáchaného zla. Rochow.

Pozdní tresty podobny jsou pozdním lékům.

Jindř. v. Kleist.

1" Odměna a trest.

Vystříhejte se pokud možná trestů tělesných; děti nechať se nikdy netřesou, země nechať se jim objevuje v růžovém světle, nikdy jako slzavé údolí. Jean Paul (Richter).

Potupa a hanba svědčí jen duším úplně zanedbaným; lepších však zanedbáváme, tupíce a zahanbujíce příliš často a hojně. Niemeyer.

Uměl-li si rozšafný otec lásku a vážnost dítek svých získati, na čemž celé vychování záleží: zřídka své útočiště k tělesnému potrestání bráti bude, když děti jemu něčeho po vůli neučiní; neb mírnějšími a přece platnými prostředky děti poslušnosti naučí. Sychra.

Nerozumné dítě ovšem v tom okamžení, když se důtklivě tresce, má trestajícího za svého nepřítele; ale jak po přestání zaviněného trestu se i>a milost přijímá a důkazy upřímné pečlivosti o své dobro pozoruje: samo pak, ačkoli temně, nahlíží, že bolestný trest zlým chováním na sebe vyzvalo, a že by si té bolesti bylo uspořilo, kdyby se vůlí svého vychovatele bylo spravovalo. Jak jedenkráte dítě k tomuto přesvědčení přišlo, nepřestane svého vychovatele milovati, třebas by jeho trestající pravice často okusilo. Sychra.

Z desíti ran, kteréž učitel rozdává, náleží jemu samému devět. Dhuer.

čím déle potřebuje vychovávání trestů, tím jest nedokonalejší, jelikož se nevyvíjí dle zásad, které činí trest zbytečným. Schleiermacher.

Veškerým odměnám paedagogickýin předním zákonem je spořivost. Politz.

Pramen zlého leží v náklonnostech a v lidském srdci; tresty buďtež tedy takové, aby srdcem hnuly a myšlení opravily. Pročež je-li učiteli třeba trestati, dříve náležitě zkoumej, zdali kleslé dítě s předsevzetím a schválně, anebo z nevědomosti, z lehkomyslnosti a z unáhleni chybilo, jaký mělo úmysl, a jaké jest jeho domácí vychování. Ziegler.

Tělesné tresty jsou nejméně ušlechtilými a nejméně působivými prostředky kázně. Prostředky polepšovacími a vzděOdměna a trest. 123 lávacími podle povahy své ani býti nemohou, nýbrž jenom v jednotlivých případech prostředky, jimiž se obmezuje nevázanost, čím častěji učitel užívá trestů tělesných, tím více dokazuje slabost a neobratnost v povolání svém. Učitelé s rákoskou jsou bídní učitelé. Zerrenner.

Vychovatel užívejž odměn i trestů co nejméně možno.

Jsoutě to jenom surrogáty, a jelikož se jimi pravé poměry věcí více nebo méně pošinují nebo převracují, jsou to vždy v jistém smyslu zla. Odměny a tresty nechať přivádějí k pohnutkám přirozeným, působíce takto k tomu, aby se staly zbytečnými. Obé musí tedy tak blízce a těsné, jak jen koli možno, přiléhati k pohnutkám, plynoucím z věci samé.

Beneke.

Dítě nebudiž těžkomyslné a smutné; ale s druhé strany nebudiž ani lehkovážné. Lehkovážnost nezáleží celkem v ničem jiném, než v tom, že je duše přeplněna stopami (či vlohami) libosti a v nedostatku všech stop nelibosti. Dávejme dítěti škod z lehkovážnosti plynoucích zakoušeti, a to citelně zakoušeti. Illtává-li pokrmy neopatrně do sebe, nepředkládejme mu ochlazených, nýbrž právě bodně horké; zachází-li neopatrně vidličkami, noži a jiuými nástroji ostrými, neodnímejme mu jich, nýbrž dávejme mu jich užívati hodně často, a snad, ač tajně jich střehouce, lehce se jimi raniti etc. Beneke.

Které dítě zasluhuje ještě bití, když jest mu již čtyři léta, to již jest chybně vychováno; vzpomínky dítěte nemají sáhati až do doby, kdy bývalo trestáno tělesně.

Kar. Aru. Bock.

Jsou to jen nejvyspělejší osoby, jež obejíti se mohou při svém mravném snažení bez myšlenky na odměny a tresty, a děti zajisté k nim nepatří. Lindner.

Připustíme-li volně přirozené důsledky, zbavíme se jaksi povinnosti trestati. Dítě trest potom přisuzuje ne otci ani matce, než povaze věci. A kdokoli přetrpí jen to zlo, které vzniká zákonem přirozeným, nebude moci odkazovati se k tomu, že by se bylo s ním zacházelo nespravedlivě, jak se stává tomu, kdo snáší zlo umělé. Bude tedy tak odstraněno nebezpečenství, že by došlo ke hněvu mezi rodiči a dětmi, 124 Pravda. Pravdomluvnost. Lež.

který je vždycky nebezpečný, ať je probuzen způsobem jakýmkoli. Spencer.

Metla přísnosti nedělá; plodí snad bázeň, ale nikoli úctu — té vymáhá jediné důstojnost a šetrná, však nevyvrátila důslednost. Jos. Durdík.

46. Pravda. Pravdomluvnost. Lež.

Mladému lháti hanebno a starému nepotřebno.

Ruské přísloví.

Přemrzutá jest při člověku ohava jazyka ošemetnost a faleš . . . Přidržeti tedy k tomu dítky, aby, udělají-li co zlého, nezapíraly, ale se pokorně přiznaly, a zase čeho není, toho nemluvily . . . Nevím tedy, jak to ostojí, což někteří obyčej mají, děti navozovati, když co udělají, sčítati na jiné, a když to umějí, z toho sobě žert a smích strojiti. Ale komu hůře jako dítěti? Kteréž zvykne-li lež za žert sobě pokládati, zvykne lháti. Komenský.

Dvojí jest lež: lež řečí, slovy, a lež skutky; tato je horši a slově pokrytství. Které dítě tají, co nepěkného vyvedlo a snad i to popírá, může ještě býti ctnostné a nezkažené i přes lež tuto. Ale když se dítě přetvařuje, aby bylo pochváleno, aby došlo odměny, neb aby upoutalo na sebe pozornost — tu již mějte dobrý pozor, aby to nebyl počátek prohnané zkaženosti. Laurentie.

Učte slovy, ale stvrzujte nejvíce dobrými příklady, a dítky Bohem vám svěřené stanou se dobrými. Co slibujete, splňujte věrně; vaše slova musí se s vašimi činy srovnávati.

Jan Svoboda.

Neduhy tělesné léčiti je těžké, často nemožné; jsou též některé nemoci naprosto nevyléčitelné. Mnohem snadnější věc jest nemocí se uvarovati. O chorobách duševních lze říci totéž; tak na př. lhaní možno snáze zameziti než vyhojiti.

Zameziti se může především nejpřísnějším šetřením pravdy v činech i v řeěi ... I před nejmenším dítětem osvědčujme svá ústa k pravdě co nejvíce. Nebuď nám zábavou šáliti VeseloBt. 125 nevinnou, důvěřující duši jeho, nebo ponechávati ho k svému obveselení v klamu, ve kterém vězí. I zde nám budiž pravidlem, buditi v něm jen pravé představy. A. Bbhme.

5(5 47. Slušnost.

Ne totéž pro všecky je slušné a hanebné, ale vše po zřízení předků se posuzuje. Comelius Nepos.

K nižším chovej se přívětivě, k vyšším uctivě, k sobě rovným laskavě a povolně. Kramerius.

Bůh v duši jen zírá. — Aj, Bůh že jenom v duši zírá, hleď, krásného by náš zrak něco též uviděl! Schiller.

Ukázkou charakteru je způsob, jakým se chováme k jiným lidem; slušné chování k vyšším, sobě rovným i nižším jest mocnější nežli hluk a násilí, a daleko užitečnější; neboť skládajíc se ze zdvořilosti a laskavosti, tvoří hlavní živel vší blahodárné a příjemné vzájemnosti bytostí lidských. Žádná však lahoda výrazů, žádná uhlazenost trvale mysli nepoutá, ne-li prostým odleskem upřímného srdce, jemuž se pitvorná etiketa protiví. Smiles.

Beze zdvořilého a uhlazeného chování je dobrota člověka jako květinka bez vůně. Erminia Fuh-Fusinato.

5f5 48. Veselost.

Učiňme lidi veselými, aby se stali dobrými.

Sv. Alžběta Durynská.

Záležíť u veliké míře na vlastní vůli každého, jest-li dobré či špatné mysli. Johnson.

Jen srdce veselé je schopno cítiti zálibu v dobru.

Kant.

Veselá mysl jest ono podnebí, pod nímž se daří vše, vyjímajíc rostliny jedovaté. Fr. Richter (J. Paul).

126 Trpělivost vychovatele a učitele.

Kdo na mladíku mezi 17. a 22. rokem věku jek> příliš přísně žádá, aby byl vážný, není znatelem lidské přirozenosti; žertovati je mladíku potřebou! Hovím-li této potřebě geniálním způsobem, střehu ho, aby nezbloudil. Dinter.

Veškeré ctnosti učitelské záležejí hlavně v lásce a veselé mysli. Kdybych odjinud nevěděl, kterak mocně duše působí v duši, naučil bych se tomu ve své škole. Přicházím-li tam hodně vesel, děti jsou mi anděly, a vše se daří, až radost.

Sailer.

Na čele přebývej a z očí prosvítej u dobrých rodičů vždycky rozmilá veselost, aby sice všecko podle jejich vůle, ale bez nucenosti a strachu se dalo. Ziegler.

Učitel měj smysl pi*o vše, co lidstvo a mládež mohou míti krásného a poutavého. Melaucholik, kterému tato mysl otupěla, raději mládeži vyhýbej; ona není ani s to, aby s náležitou šetrností naň hleděla. Herbart.

Nekazte dětskou veselost! Tuze přísné vychování je přírodě odporné — osud se bez toho později až tuze přísným vychovatelem stane. Nedělejte to, sice byste upřímné srdco dětí lstí a klamem poskvrnili. Děti, jimž rodiče a pěstouni ustavičně kážou, jež se doma aui hnouti nesmí, vynahradí si to, bez dohlídky jsouce, kdež pak pouhá dětinská veselost v rozpustilost přecházívá . . . Kdo se s dětmi obírá, musí se sám dítětem státi a své dávno již minulé jaro ještě s nimi žíti; toť je ta příčina, proč tak zřídka dobří pěstounové se nalézají. Fr. Bol. Květ.

49. Trpělivost vychovatele a učitele.

Makrothyraia (shovívavost) budiž velmi poručena; neboť na mladých stromcích příliš řezati by vadilo. Bengél.

Značně si lásku dítek udržujeme a rozmnožujeme, vidí-li děti, že nestojíme o to, abychom je potupili, nýbrž spíše, že se snažíme nedostatky jejich snášeti nebo takřka inter parietes (v soukromí) po tichu je napraviti. Bengěl.

Práce, pracovitost. 127 Nemohou-li slaboši přivedeni býti k tomu, aby ve světě hráli důležité úkoly, mohou přece býti navedeni, aby se stali vůbec potřebnými . . . Zvláště je dbáti toho, abychom se slabochy postupovali úzkostlivě po jednotlivých stupínkách, a třeba pozdržovati se s nimi též u věcí suadných hodně dlouho. I člověk sebe slabší může nejtěžší kámen odnésti, rozbijeme-li jej na drobné kousky, a tudíž může i slaboch duševní něco poříditi, usnaduíme-li mu obtížné, dáme-li mu k tomu čas a máme s ním trpělivost. Flattich.

Rozuměti jest odpouštěti. Staělová.

Jen motýli v bajce chtí míti stále léto a rádi by z letopisů přírody vytrhli jaro, jeseň a zimu; ale ovocné stromy kvetou z jara, a ovoce jejich zraje na podzim. Paedagog budiž shovívavý jako příroda. Sailer.

Škola nemá býti trestnicí, ale domovem lásky a trpělivosti. Ryba.

Zvláště na tom záleží, aby se učitel žádnou neposlušnosti dětskou nedal vyrušiti z klidu a duševní rovnováhy.

Buď má neposlušnost dětská příčinu v něčem, zač dítě vlastně nemůže, a tu by rozčilení mysli snadno mohlo svésti učitele k nespravedlivým slovům a činům, čehož jemu, jakožto zástupci svrchované spravedlnosti škol, velice jest se chrániti; anebo má snad dítě neposlušné úmysl zlý, aby učitele hodně podráždilo: a tuť ovšem zlá ta vůle tím menšího ukojení dojde, čím méně dá učitel na sobě znáti, že jest rozčilen.

Sokol..

50. Práce, pracovitost.

Práce otužuje proti bolesti. Cicero.

Práce vytrvalá (namáhavá) vše překonává.

Vergilius (Georgica).

Zahálka počátek všeho hříchu.

(Nil agendo homiues male agere discunt). Columella.

12o Práce, pracovitost.

Ku práci se rodí člověk; práci-li vyhýbá, nečiní, k čemu se zrodil, k čemu přišel na svět. Co odpoví Tomu, jenž ho poslal, jenž mu pracovati uložil? Sv. Bernard.

Namáhání jest matkou ctnosti a slávy, jak opačně lenost neřestí a hanby. Ona schopnosti zatemňuje, ničí pamět, rodí zapomněnlivost, otupuje ducha, vyhání vědomosti, živí ducha smilnosti. Petrarca.

Když soudím, ze život není nám dán k zahálce, než k práci, a čím více se té než oné přidržím, že tím více povinnosti své následuji a k přirození lidskému pravému se nachyluji, i tak se v tom utvrzuji, že, bych i Sysifův kámen měl váleti, nešanoval bych se v tom, nýbrž s radostí bych tu práci podnikl. K. z Žerotína.

Vytrvalosti v práci nabudou mladí lidé, když stále něco budou činiti, ať to již práce nebo zábava. Jako jednání jednáním, tak učí se práci skrze práci, a to tak, že neustálá zaměstnání (ovšem míru zachovávající) ducha i těla v pilnost se promění a člověku nečinnost konečně učiní nesnesitelnou.

Potom stane se pravdou i výrok Senekův, že se šlechetní duchové Živí prací. Komenský.

Není dosti problédati v školách věci, a jak co v světě neb v knihách jest, vyrozumívati; práce také, a to rozličné, uměti potřeba rukama, nohama, jazykem, hlavou, srdcem atd.

Komenský.

Zprvu je příjemná, zničuje však slávu nečinnost: zprvu je věc drsná, však pilnost chválu přináší.

Muretus.

Dítě je tiché a veselé, dokud má, co by dělalo; svéhlavým však se stává a nevrlým, neví-li, co počíti. Kdo umí své děti stále zaměstnávati něčím, co se jim hodí, zakusí od nich málo mrzutosti. Salzmann.

Lenivost lidské přirozenosti bývá mnohými lehce vážena, poněvadž o sobě nic tak strašného do sebe nemá, jak ono zlo, které jest následkem nezřízených chtíčův, a které stíhá společnost trestem; lenivost je však vada, která mysl tak Práce, pracovitost. 129 hluboce snižuje, že zasluhuje hlubokého povržení, a jehož účiny jsou celkem tak vážné, že možno říci, že má na vší bídě a zkáze, kterou nacházíme ve světě, účast mnohem větší, nežli všecky prudké náruživosti dohromady.

Lenivost činí rozmnožení a rozšíření dobra odpor, a to tak silný, že je přeuesnadno jej překonati; lenivost má také své nectnosti, a jsou to právě nejpodlejší a nejopovržlivější. Schleiermacher.

Chcete-li pilné děti míti, nemluvte o pracovitosti jako o břemenu, nýbrž jako o radosti. Pot tváři nebolí.

Ziegler.

Každý člověk ať pracuje, a pracuje v nejvyšším oboru, jehož přirozenost jeho schopna; potom umře s vědomím, že učinil, seč byl. Sydney Smith.

Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne; tak jen může i zlé státi se ještě dobrým. Kollár.

Ne horoucnost povalečná zjedná duchu potravu ; práce tichá a společná získá vlasti oslavu.

Čelakovský.

Činnost základním je zákonem veškerého zdokonalování.

Jenom když lidský organismus jest činný, jen tehdáž se vyvíjí, zdokonaluje a žije způsobem přirozeným. Avšak činný jest a činným stává se organismus jakož i jednotlivý orgán jen tehdy, když nějaký popud podněcuje jeho schopnosti, a to popud přiměřený energii orgánů, které má podnítiti. Totě zákonem všeho živobytí — žaludku i srdce, svalův i plic, smyslův i mozku. Kar. Schmidt.

Ve vychovávání třeba práce, a to takové práce, která se záhy stává zvykem a ze zvyku potřebou a takořka mocnou přirozeností druhou; jinak nabývá vrchu vrozená člověku lenivost. Dupanloup.

Z práce vane ustavičná povznesenost, ano posvátnost.

Kdyby člověk sebe častěji na vysoké povolání své zapomínal a je zameškával, nemůže býti přece beznadějně ztracen, dokud skutečně a opravdově pracuje; jen zahálka jest nekonečné zoufání. Carlyle.

9 130 Samočinnost.

Nepochopil života, kdo naříká na práci; jestiť ona mocnou pákou, kteroužto všechno se pohybuje. Duch nespí nikdy. Běda těm, kteří potřebují odpočinku jako mrtvé kamení; neboť toliko v práci život, ale v odpočinku — smrt.

Kraszewski.

Práce jest nejlepší vychovatelkou praktické povahy.

Způsobuje a cvičí nás v poslušnosti, v sebevládě, v pozornosti, pilnosti a vytrvalosti, dodávajíc každému obratnosti a zručnosti ve zvláštním oboru jeho, i schopnosti a znalosti v jednání a v zájmech obecného života. Smiles.

Vychovávání, žádá-li člověku štěstí, musí ho vychovávati nikoli ku štěstí, ale připravovati ho k životní práci.

Ušinský.

Ze hmotných plodů práce záležejí lidské statky ; leč toliko vnitřní, duchovní, oživující síla její je zdrojem lidské důstojnosti a zároveň i mravnosti a štěstí. Ušinský.

5f5 51. Samočinnost.

Ve velkých věcech i vůle postačuje.

(In magnis et voluisse sat est.) Propertius.

V přesvědčení svém utvrzujeme se obyčejně lépe důvody, které jsme sami našli, nežli těmi, kteréž nám cizí duch přivádí.

Pascal.

V celém běhu učení vše tak budiž rozloženo, aby žáci ke zkušování vlastními smysly a vlastním rozumem byli přiváděni. Komenský.

Učni práce, učiteli řízení. Komenský.

Písařem nestane se jinak nežli psaním, malířem malováním, zpěvákem zpíváním, řečníkem řečněním, a tak o vnějším všem. Komenský.

Všemu jest se učiti samozřeuím, samorčením, samoděním.

Komenský.

Samočinnost. 181 Žák nechať neví nic proto, že jsem mu to řekl, nýbrž proto, že to sám pochopil; ať se vědě neučí, ale ať ji sám nalézá. Podáváte-li mu místo důvodův auktority, nebude již sám mysliti, ale stane se hříčkou rozumů cizích.

Rousseau.

Veliké tajemství lidskou duši cvikem zdokonaliti záleží jediné v tom, že ji přidržujeme stále k tomu, aby se pravdy sama domyslila. Pružinami této snahy jsou ctižádost a zvědavost, odměnou její pak radost z pravdy poznané. Vpravujeme-li však mládeži hned s počátku historickou známost, uspáváme její mysl: zvědavost ukojí se příliš záhy, a cesta, kterou nacházíme pravdy vlastním přemýšlením, najednou se zatarasí. Lessing.

Učebné hodiny mohly by býti ve školách značně ztenčovány, kdybychom to zařídili tak, aby se mladici svou pilností sami více než posud vzdělávali, tak že vlastní vyučování by hlavně záleželo ve vyslýchání a opravování. Niemeyer.

Co dítky již vědí, nesmí se jim nikdy při opakování od učitele předříkávati; milujíť své vlastní myšlenky a slova a velmi se radují, když mohou okázati, co umějí.

Jan Svoboda.

Mláďata páv na strom na svých nese k noclehu zádech, z rána sletěv, kyna jim k sobě je létať učí.

Od něho již, pěstoune milý, příklad si vypůjčiž, jak se samostatné ke vzdělanosti vodí. Bulil, \ Veškeré učení pokračuj neodvratně tak, aby přišlo žákovi \ za podíl tolik práce, co jí zmohou mladé síly jeho. Léče nemocného, lékař napomáhá pouze přírodě; právě tak učitel 1 pomáhej pouze žákovi zápasiti s obtížemi při pojímání toho \ neb onoho předmětu. Neuč, ale jen pomáhej učiti se. Tato * methoda napomáhající má kromě jiných předností hlavně tu výhodu, že přiučujíc žáka duševní práci, přiučuje ho překonávati její obtíže a dává mu okoušeti rozkoše odtud plynoucí.

« Ušinský.

i Rázné ovládání třídy donucováním všech žáků ke stálé } součinnosti spolupracující jest nezbytnou podmínkou zdaru, < 9* 132 Samočinnost.

a obratností ve správném spoluzaměstnávání celé třídy při vyučování jeví se hlavně praktická vyučovaci způsobilost učitelova, tudíž i jeho způsobilost pro úřad učitelský.

Wilhelm.

Nejlépe chutnává jádro, jež jsme sami vyluštili'; a tak nejvíc těší pravda, již jsme sami odekryli. Jablonský.

Nejlepší učitelé vždy nejochotněji uznávali, jak důležito jest vlastní vzdělávání, a že učícího se povzbuzovati třeba, aby nabýval vědomostí, užívaje vlastních sil svých. Přihlíželi více k tomu, aby žákům podali návodu k učení, než aby sami říkali jim všecko, a dbali toho, aby se žák sám účastnil živé práce, o kterou se jednalo, působíce takto k tomu, aby učiti se bylo čímsi daleko lepším než pouze trpně vnímati úryvky vědomostí. Smiles.

Lidé, kterým se v dětském věku poučení ukázalo ve způsobe obtížných úkolů, ve způsobe hrozeb a trestův, a kteří nikdy nebyli vedeni k tomu, aby si navykli zkoumati samostatně, nestanou se zajisté pilnými studenty v letech pozdějších ; ale lidé, kterým se ukázalo ve formě přirozené a v čas příležitý, a kteří se pamatují na fakta jeho nejen jako na fakta sama sebou zajímavá, nýbrž jako na jednotlivé členy dlouhé řady radostného zdaru, pokračovati budou zajisté po celý svůj život v počatém v mladých letech sebevzdělávání. Spencer.

Každé pravdy vědecké, z níž máme míti prospěch dobrý a trvalý, jest nám vlastní prací si dobýti. Děti třeba vésti k tomu, aby samy pozorovaly a činily své úsudky. Spencer.

Kdykoli pozorují dítky věc poněkud novou, dotazují se, co to, nač to atd. Každá taková zvědavost jest počátkem moudrosti, ku které pomáhati třeba ne tak plnými výklady, jako spíše pokynutími, aby samy dítky zkoušely a soudily.

Zkoušky toho druhu provází vychovatel opatrným dozorem, mylné soudy, zvláště konané přechvatným generalisováním,.

opravuje novými pokyny, a tedy opět ponoukaje k samočinnému doplnění opravy. J. Lepař.

Sebevědomí. Ctižádost. 133 52. Sebevědomí. Ctižádost.

Proviňují se lidé mladí ctižádostí. Sallust.

Mně dán budiž takový žák, jemuž chvála jest pobudkou, sláva ostruhou, překonání zármutkem, u něho nikdy nebudu se báti, Že by zlenivěl. Quinctilian.

Slávě vyhýbaje, slávy zasluhuješ, ježto po ctnosti jako stín následuje a opouštějíc těch. kteříž po ní baží, přidržuje se těch, kteří jí pohrdají. Sv. Jeroným.

Jest na jevě, že lidé jsou od přírody náchylní k nenávisti a závisti, a vychování tyto náchylnosti ještě podporuje; neboť rodičové pobádávají dětí ke ctnosti ostruhou cti a závisti.

Spinoza.

Jestliže jsme způsobili, že jsou děti citlivý pro čest a zahanbení, mnoho jsme dokázali. Děti mnoho si zakládají na tom, pochválí-li je rodiče, učitelé neb jiné osoby vážné.

Pochválíme-li je, když činí dobře, hledíme-li chladně a s přísným povržením na ně, když činí zle — toto dvojí chování naše více bude v ně působiti, nežli kdo ví jaké hrozby a tresty.

Rollin.

Nelze nám dosti záhy nabýti zkušenosti, kterak svět nás může pohřešovati. Jak důležitou osobou domníváme se býti! Myslíme, že sami oživujeme společnost, v níž působíme.

Za naší nepřítomnosti, tak se domýšlíme, zastaví se život, potrava a dech; ale mezeru tím vzniklou sotva kdo znamená, ona se přerychle vyplňuje, anobrž často činí místo něčemu ne-li lepšímu, přece snad příjemnějšímu. Goethe.

Právě tolik nešlechetnosti z toho pochází, když se přeceníme, jako když se nedoceníme. Jos. Jtmgmann.

Kdož, jsa pouze k povolání nižšího řádu spůsobilý, volí povolání vyšší, bude jednou veškerým s ním spojeným poměrům životním působiti na ujmu a na překážku, zejména pak duchovní konání na mechanické snižovati: a jelikož v něm vznikne více méně jasné toho vědomí, bude se neméně nešťasten cítiti nežli jiní skrze něho. Beneke.

134 Odpočinek.

Poníženost i pýcha jsou stejná provinění proti obci; neboť ponížený i pyšný, neuznávajíce rovnost lidské hodnosti, zapírají základ obcování a dopouštějí se zrady nad samostí.

Kdo se činí červem, dobře mu, když jiní po něm šlapají; kdo však šlapá, uznávaje pošlapání, hoden jest, aby se mu též stalo dle jeho pravidla. Matouš Klácel.

5f5 53. Odpočinek.

Patrno, že se vychování vztahovati má také k odpočinku v životě, a předměty toho druhu že mají svůj účel samy v sobě, kdežto předměty k povolání určené potřebný jsou k dosažení jiných účelů. Aristoteles.

Po vykonané práci milý odpočinek.

(Acti labores iucundi.) Cicero.

Třeba poshověti duchu a přáti časem odpočinku, aby se mu podalo potravy a síly; třeba v prostoře přírody otevřené se procházeli, aby pod jasnou oblohou a hojným vzduchem vzrůstal a povznášel se duch. Seneca.

Jako rostliny prospívají mírným zaléváním, nemírným pak hynou, tak roste duch prací přiměřenou, ale zakrňuje namáháním přílišným. Proto má se popřáti chlapcům odpočinku od stálé práce a uvážiti, že veškeren život náš rozdělen jest na klid a práci; proto nejen bdění, ale i spánek byl vynalezen; nejen válka, ale i mír, nejen bouře, ale i klid, nejen vážné zaměstnání, ale i prázden. Abych vyjádřil se zkrátka: Odpočinek koření práci. Plutarch.

Lučiště tuze napaté puká. České přísloví.

Jestliže zajisté něco pohřešuje střídavého odpočinku, není trvanlivé; my pak chceme vtip cvičiti tak, aby mohl vytrvati, potřebí tedy mezi práci vložiti od práce upouštění a mezery přestávek. A jaké to přestávky? Hodinové, denní, téhodní, výroční. Totiž po pozorné práci duševní každé hodiny aby půlhodiní Hry a kratochvíle. 186 oddechu bylo popřáno, po obědích pak a po stole nejméně hodina procházky a hovoru; po dokonání každého dne odpočinku a spaní osm hodin, totiž od osmé večer do čtvrté ranní; dvakrát v témdni, ve středu a v sobotu, celý čas odpolední prací veřejných prázden a na práce soukrcmé neb na zotavení nakládán buď; okolo výročních svátků křesťanských (o vánocích, veliké noci, letnicích) celé osmidenní po svátcích; konečně za příčinou vinobraní (žní) měsíc celý.

Komenský.

Divím se moudrosti předků našich v mnohých věcech, zvláště v ustanovení prázdnin, jejichž prospěšnost a užitečnost poznávali i pro učitele, aby duši i tělo zotaviti, i hlavně pro žáky, aby věci naučené mohli opakovati a obnoviti. Kteréž opakování o prázdninách, protože děje se pokojně a nechvátavě, nejvíce pomáhá hlubokému porozumění, působí největší zalíbení, že jest viděti stálý pokrok, a tak pohání v učení a práci k vytrvalosti. Wyttenbach.

Prázdniny jsou s rozhodným užitkem pro zdraví, veselou mysl, pro pěstování rodinného života mezi rodiči a dětmi, anobrž ve mnohých stránkách pro i vzdělání ducha.

Niemeyer.

Mládež potřebuje odpočinutí. Duch poli se podobá, které se úhoří, aby bylo úrodnější. jos L. Ziegler.

V každé škole mělo by býti pomyšleno na přestávky, věnované okřáni a zotavení tělesnému. Nesnadno a nezdravo jest sedmdesáti až stu dětem seděti při učení kolik hodin mezi těsnými čtyřmi zdmi v prostoře několika čtverečných metrů. Jest rozhodná chyba, že školní budovy nemívají nižádných vhodných místností k takovým zábavným chvílím přestávky. Prévost-Paradol.

54. Hry a kratochvíle.

Které zábavy a bajky mohou chlapci poslouchati, o tom rozhodují dozorci na chlapce, paidonomové. Nebo to vše má býti takořka přípravou na povolání budoucí. Proto mají také hry dle možnosti napodobovati to, co se později provádí 13b Hry a kratochvíle.

vážně. Aby se chlapcům zakazoval křik a namáhání hlasu, není dobrým nápadem zákonodárcovým ; nebo tím přispívá se k řádnému vzrůstu. Aristoteles.

Hry nemají býti ani otrocké, ani namáhavé, ani chabé.

Aristoteles.

Mladit jsú; nechť hrají, nech veseli pobudů, nech se projdu, ani my z mládí též činili. Petr Chelčický.

Nemysli, že děláš dobře, zanedbáváš-li hry s dětmi. Kristus chtě člověčenstvo vykoupiti, musil dříve sám se státi člověkem ; chceme-li vychovávati děti, třeba nám také samým jednání své přizpůsobiti povaze dětské. Luther.

Hrami rozumíme těla i ducha pohybování, které mládeži nižádným způsobem zbraňováno, ano spíše vyhledáváno a vymáháno, avšak opatrně řízeno býti má, aby podnikáno bylo bez škody a s prospěchem. Komenský.

S čímkoli neškodným děti hráti chtějí, pomáhati jim raději nežli překážeti náleží; neboť jiným zanášeti se nemají, a zaháleti tělu i duši škodná věc jest. Komenský.

První, co ve hře baví, dím, že pohyb jest. Když zajisté pohybem děje a zachovává se všecko, jest tedy velmi přirozeno, že vše, co žije, v pohybu si libuje, zvláště v živějším věku . . . Odtud jde, že pacholatům běhání neb jiné sebou vrtění nelze zabrániti . . . Zaraz hrajícím si pohybování, ihned s pohybováním hru a se hrou zábavu zarazíš. Komenský.

Děti vždycky rády dělají něco, protože krev mladá tiše státi nemůž. A to jest hrubě dobře: nerci-li jim toho brániti nesluší, alebrž i zamýšleti jim, aby vždycky co dělati měly.

Nechť jsou mravenečkové, vždycky se okolo něčeho čmýrající, nosící, vláčící, skládající, překládající: toliko aby rozumně dělaly, což dělají, pomáhati jim a ukazovati všeho vzor, aby pak titěrky byly (jakož v jiném jich cvičiti nejprv nelze), neliknovati se pohráti s nimi. Komenský.

Jako v obci divadlo je školou lidu, tak školní mládeži škola činů může býti představována činy divadelními . . .

Hry a kratochvíle.

137 pročež opatrní správcové škol mezi jinými pracemi školními nejen že nejsou proti takovým cvičením divadelním, nýbrž sami je nařizují. Morhof.

Nedávejme dětem příliš mnoho hraček; nejlepší jsou hračky, které si děti urobily samy. Locke.

Neobklopujte dítek svých jako knížecí dítky drobným světem soustružníkovým, jímžto se dusí život vlastní obrazivosti jejich. J. Paul (Richter).

Hry jsou květná pouta, jimiž mládež k sobě vížerae.

Gutsmuths.

Každá osada měj pro své chlapce zvláštní společné hřiště. Frbbel.

Pravá hra jest a zůstane hrou dětskou. Dospělí mějtež umění a vědy, co se jim líbí, dětem zůstane jejich umění, jejich ctnost, jejich nábožnost, jejich pravda ve hře. Goltz.

Hádanky jsou dětem nejen milou zábavou, ale řešením jich se bystří jejich rozum a pamět. Alban Stoh.

Vychovatel nechať co možno nejméně se vměšuje do her dětských, zůstavuje pořádání a ustrojení jich dětem na vůli.

Jenom kde se života a čilosti nedostává, budiž o to usilováno, a to nejlépe skrze jiné děti, protože se právě v těchto věcech jen málokterý člověk dospělý na delší dobu dětem náležitě připodobovati dovede, ježto většina dospělých přes veškeré namáhání své zůstávajíce dětem příliš cizími, bývají hrám jejich na ujmu. Beneke.

Hra nasypování písku, vlévání a přelévání, kapání a rozprchování vody může poskytovati příležitost k odměřování jich na žejdlíky, pinty, nebo na všelijaké míry obilní, obeznámiti dítky s během vod a jiných tekutin v žlabech a rourách, se stříkačkami, pumpami, s rovnovážuostí, s poměrnou tíží; rozpryskování na způsob deště naproti slunci podává malou duhu, hraní barev v kapičce rosní ukazuje též barvy duhové; na konec může se i vzíti na pomoc tříhranné sklo k tomutéž účelu, i možná rozšířiti hru se světlem mnoho138 Hry a kratochvíle.

násobným způsobem, jeho odrážení, lámání, soustředění přirozenými neb umnými prostředky. j. Purkyni.

Hra jest dítěti tak potřebná, jako jídlo, pití, spaní atd.

Fi'. St. Kodym.

Nebylo by přáti, aby v lidnatých městech, zvláště průmyslových, o dozor k mládeži mimo školu bylo postaráno, že by místo bylo vykázáno, kde by mládež pod stálým dohledem mohla zaměstnávati se svým spůsobem, aby nucena nebyla zevlovati po ulicích nebo vyhledávati míst odlehlých k skotačení? I hrami dobře spořádanými krotla by mládež a navykala spůsobům, k nimž doma vždy vedena nebývá.

I hrou k dobrému veden býti může člověk.

Frant. Jan Zoubek.

Dosti duchaplně vypadá fráse, že dítě nemá se hravě učit, nýbrž že se má „učit hrát", a přec je to čirá hluchota.

Dítě umí si hrát samo již od sebe. Ale v tom to vězí, že vychovatel se mu do toho plete, někdy proto, že dítě rodině v mnohém zaměstnání překáží, někdy že paedagogický nerozum hledí příliš záhy dětskou mysl „obohatit" počátky čtení, psaní, počtů a jinými vědeckými průpravami, ano i vědou již samou. Z toho, čemu se dítě naučí do šestého svého roku, může s pánembohem zapomenout zas všechno, bez ztráty pro život. Ale když již jednou si hraje, když již smyslové jeho dojmy přijímají, je zas rozumu důstojné, aby byl v tom alespoň nějaký systém. Nechť to, s čím a jak si hraje, je zároveň gymnastikou smyslův, a nechť rozum cítí z probuzení svého radost, nechť fantasie má směr. Neruda, Hry buďtež jednoduché; nejlepšími hračkami jsou ruce a nohy: nic nestojí, nerozbijí se, a pohyby jejich utužují zdraví. SmilesKdo podporuje kratochvíli nevinnou, prospěje více, nežli tucet těch, kteří káží proti zábavám špatným. Smiles.

Rozumný vychovavatel ví, že jako odrostlí lidé nejlépe se jeví ve hře, nezřídka i dítě hrajíc nejlépe se poznati dává; dále, že hra dítěti, aby duševně i tělesně se vyvíjelo, nezbytně jest potřebná, a posléze ví a jest přesvědčen, že Hry a kratochvíle. 1 39 právě začasté nejnepatrnější věci bývají nejdůležitější. Mimo to každý řádný učitel a vychovavatel ve svém nitru jest přesvědčen, že nemá ničeho opominouti, čím by žáky a svěřeuce své lépe poznal, v ně lépe působil a je pro život lépe vychoval: a k tomu poskytují mu zajisté hojnou příležitost hry dětské. — Druhý, nemenší prospěch jest, že mládeži se blíží a tím spíše důvěru její si získati může; nebo důvěra jest vlastně klíčem k srdci dítěte, jenž učiteli otvírá všecky skrýše v mladém srdci jeho a dává mu nazírati do všech jeho tajných stránek a záhybův, a jisto jest, že čeho často učitel namáháním, svědomitostí a veškerým vychovatelským uměním dodělati se nemůže, toho dosáhne, získá-li si důvěru díiěte a náklonnost jeho k sobě. Hakl Posud není hračkářského krámu, paedagogem zařízeného.

Byl by to vděčný a nový podnik a přispíval by k pokrokům vychovatelství jako zařízení nové školy. Podliptká.

Poněvadž hlavním úkolem hry jest povzbuditi mysl dětskou k činnosti a pokud možno vyvolati veselou náladu duševní, neradno dávati dětem příliš mnoho hraček. Dítky, zaplavené množstvím hraček najednou, jsou v opravdové tísni nevědouce, které z nich dáti přednost, a protože všemi zároveň hráti si nemohou, přebíhají od hračky k hračce a z nižádné nenabývají žádoucího užitku. Vede se jim právě tak, jak oslu v bajce, jenž stoje mezi ovsem a senem, přece hladem vzdýchá, nevěda čím začíti. Wemic.

V Anglicku skoro při každé škole spatřujeme loučku, zahradu nebo volné prostranství, ustanovené hrám mládeže, kterážto věc nemálo přispívá k zachování zdraví, přímosti, charakteru a vytrvalosti v práci, kterou synové Albiona ode dávna vynikají. Taková hřiště školní působila by beze vší pochyby i ve veškeru veřejnost, která podnícena jsouc pohledem na mládež vesele si hrající, nabyla by aspoň v nižších vrstvách ochoty k podobným kratochvílím, a tak přestala by snad spolu ceniti jediné ony zábavy, které se zakládají na ukájení pudů vegetativních. Wemic.

Kterak si vysvětlíme, že všecky děti hrají si způsobem jednostejným? Či je to snad toliko příznivá náhoda, 140 Aesthetické vzdělání.

šťastný sběh okolností? Nikoli — tento úkaz jest označiti jakožto projev přirozené potřeby organismu dětského: uváděti v pohyb veškery svaly všemi možnými směry.

Marie Weryová.

5|3 55. Aesthetické vzdělání.

Čím se liší syn vzdělaný od nevzdělaného ?

„Ničím-li jiným, pak aspoň tím, že v divadle nesedí kámen na kameni." Anstippos Kyrenský.

Krasochuti nelze vzdělávati zbožím prostředním, nýbrž jenom nejvýtečnějším. Goethe.

Není jiného prostředku učiniti smyslného člověka rozumným a dobrým, než učiniti jej prv aesthetickým ; jen z aesthetického stavu vyvinuje se stav morální. Schiller.

Slyš, mládenče, co mák ti volá květo- i plodonosný: Krásou věnči mladost, vyspěje úrodu dej!

Frant. Lad. Čelakovský.

Myslím, že by se hned záhy vésti měla mládež k torna, aby byla pozorná a učila se povážiti, auo i milovati to, co příroda krásného a velebného tak rozmanitě, příjemně a velkotvárně podává, a to ne pro pouhé obveselení obraznosti a smyslnosti, nýbrž přede vším pro vzdělání citů krásy, a tím vzbuzení a sílení všeho, co pravdivého, mravně dobrého a nábožného jest. Bezděka.

Nejasný cit, že něco je krásné, neurčitá tucha, že je to vznešené, povznesena budiž k vědomí jasnému.

Eckardt.

Smysl pro umění, pro čistotu, souhlas a krásu ve všem — v přírodě i v průmyslu — budí a vyvinuje se s věkem u každého člověka dle poměrův a okolí, v jakém žije, zvláštním způsobem Někdy začíná probouzeti se smysl ten velmi záhy — někdy po celé živobytí ani se nevyvine. — První dojmy umělecké činí u každého člověka domácnost jeho: Poesie. 141 domácí čistota a úprava, obrazy, náčiní, nábytek a obydlí samo nese jistý ráz umělosti. Z této domácnosti přináší s sebou do života každý člověk jistou míru uměleckosti, ona sama buď budí smysl pro umění nebo jej otupuje. Kdo v nepořádku, v neladů a v nečistotě vyrostl a odchován jest, toho nečistota a nevkus neurážejí. Vedle úpravy domácí, která jest jaksi prvním a nejelementárnějším uměleckým museem, jest oděv náš velikým činitelem při probouzení smyslu pro umění i v příčině umělecko-průmyslné. Oděv poskytuje školu, kterou matinky při probouzení smyslu pro umění vykořistiti mohou ; neboť ony odívají dítky své, ony cvičí smysl jejich pro formy a barvy i pro harmonii obou; ony poskytují již útlým dívčinkám panny a oděv na ně, ku podobné samočinnosti je povzbuzujíce. Nevědomky mívají tady útlé dívenky první svou školu uměleckou. Ant. Majer.

Hlavní a nejdůležitější pomůckou k ušlechtění krasocitu národu našeho jest, aby učitel vyučování v kreslení nepokládal za vítaný pro sebe odpočinek nebo duchamorné zabíjení času, nýbrž aby mu usilovnou a upřímnou píli věnoval.

Havelka.

Společenská vzdělanost má na prvním místě citů svých vytříbení vkusu. /. Durdile.

Kulturní význam umění, jako vůbec vší osvěty a všeho vychováni, v pravdě spočívá na posvátných základech požadavků mravnosti. Hostinský.

"5f5" 56. Poesie.

Něžný ret žvatlavých chlapcův ušlechťuje básník, od smyslných hovorů obrací sluch ještě mladistvý, srdce jich utváří hned lásky plnými pravidly, kára zatvrzelost, hněvivost jich, rovněž i závist, slavné skutky jeví, dobré i také pro budoucnost, příklady předvádí a těší mužné i nemocné. Horác.

Má zajisté do sebe lahodu neuvěřitelnou ona slov, vět, výmyslu na číslo, míru a váhu uvedených harmonie, kteréžto 142 Poesie.

nejpočestnější uší i duše rozkoše sebe i žáky své zbavují oni národové, kteří studování básnické od sebe zamítají, žáků svých pak k němu nepřipouštějí. Komenský.

Dítky milují náruživě zábavné povídky: buď plesají radostí, buď prolévají slzy, když jim vypravujeme o různých událostech. A proto neopomíjejte užívati této záliby jejich.

Zuamenáte-li, že jsou právě naladěny poslouchati, vypravujte jim nějakou krátkou a pěknou báchorku ... A když jste probudili takto zvědavost dítěte, vypravujte mu některé vybrané příběhy, ale málem slov; odkládejte na druhý den pokračování děje počatého, udržujíce takto dítě v stálém napětí a rozněcujíce v něm netrpělivost, aby se již dovědělo, kterak se děj skončí. Vypravujte živě a lahodně. Vaše osoby ať všecky mluví samy, a dítky, majíce živou obrazivost, bud u je jako před sebou viděti a slyšeti. Fénelon Běda národu, jehožto mládež není odkojena poesií.

Jean Paul (Fr. Richter).

Poesie budiž duševního života dětského středem, na nějž se upíná všecek rozvoj další. Goethe.

Staří znali svého Homéra z paměti, ale neučili se mu jakožto muži, nýbrž jakožto chlapci; on byl obecným vzdělavatelem mládeže, a jeho chovanci hanby mu nečinili.

Herbart.

Jednotlivé básně mohou býti (a přemnohé skutečně jsou) prázdny ozařujícího dechu božského; básnické umění samo je Z Boha. Eckardt.

Poesie je to, jež civilisovala svět, jež nás vzdělává v mládí, jež mírní příkrost nařízení, jež činí ctnost roztomilou, propůjčujíc jí zvláštní něhu, jež povznáší ducha v epopeji, zjemňuje jej v divadle, naplňuje jej svatým citem při obřadech, zve jej ku hře při odpočinku a vdechuje mu vznešený zápal u přítomnosti nepřítele. Barthělemy.

Dej dětem na konec denní práce řešiti hádanku a uznamenáš, že síla jejich není vyvážena na duo a že se mileráda znova účastní rozřešení tajemného daru. Kellner.

Poesie.

143 V roucho bajky, povídky a příběhův musíš oblékati pravdy, kterými chceš lidu prospívati, a pak zajisté nebudeš mluviti k hluchým, nýbrž dojdeš s jistotou vždy tam, kam jsi měl zamířeno. Rozumu nesmíš mnoho napínati; vyhovíš-li však obraznosti, půjde už s ní snáze rozum a bude užitečněji činným než sám o sobě. Šmilovský.

Pohádka je zázračným obrazivosti výtvorem, jehož nevydává jednotlivec, nýbrž všechen národ. Nemaří-li se jí čas? Ačkoli mnozí vychovatelé tomu přisvědčovali, přirozenost nedala se másti. Hrajíc dítě robí z moučky cihel cement, z prázdných skořápek ořechových pije víno, jezdí na otcově holi. Jako mu hůl není skutečným koněm, tak nepřisuzuje ani pohádkovým obrům a čarodějníkům jsoucnosti skutečné.

Aniž my dospělí si vedeme jinak : pocítivše v tragédii soustrast a bázeň, unášeni byvše dějem zázračným a vznešeným, léháme klidně na lože, jsouce blaženi, že jsme vykročili z prosté všednosti. I pohádka má vzdělavatelnou moudrost opravdovou a platnou. Z dvou důvodů jsme povinni otvírati dítěti svět báječný: tuto povinnost ukládají nám jednak opravdovost života, jež mládeži záhy nastává, jednak národní uvědomění.

Pohádka je základem básnictví i prostonárodního i umělého. Nezapomínejme, kolik milých vzpomínek na dětství se prýští i v nás z báchorek; jaká se to uhostila v nás vděčnost k lidem, kteří nám jich podávali! Nechceme-li se i my při dítkách ubezpečiti vděčností? Niedergesass.

Totě právě neomylný znak poesie pravé, že s lety krásy jí neubývá. Co jinocha srdce nezkaženého těšilo a bavilo, ač by snad, otázáu jsa prve, v nesnázích se octl s odpovědí, to muže dospělého, ač má-li při něm místo, co evangelium dí, že člověk není živ pouhým chlebem, těší a blaží ne méně.

Odvěký jest zákon krásy. j. Kasina.

Poesie rozpravila, totě nejvlastnější živel věku mladistvého.

K žádnému jinému druhu poesie se uenese s takovou chutí, při žádné neprodlévá mládež s takovou vytrvalostí, ze žádného konečně nenabývá takové potěchy jako z poesie epické.

./. Kosina.

144 Poesie.

Jesti, myslím, poesie první podíl každého už dítěte, jeho okem, mysli jeho chůvou, první učitelkou ve světě.

Neruda.

Má každý pravý básník něco démonického do sebe, jemuž citlivé srdce odolati nemůže ; lahodný rytmus řeči, zvučnost slov a hudba rýmu jímá sluch, i když zákonům prosodickým a rytmickým ještě nerozumí; líbezně dojatý sluch pak dotkne se všech strun citu mladistvého, a tak to jest vlastně zvuková harmonie slov, která mladé srdce pro poesii vnímavým činí a právě tak nevědomě se ho zmocňuje jako harmonie skutečné hudby. Ale nejen harmonie řeči okouzluje srdce mladistvé; i nadšený vzlet básníkův je unáší s sebou do výšin nadzemských; ovšem není si povědorno, která moc je k sobě táhne a kam s ním zalétá, nicméně však cítí se povzneseno a raduje se i má nevýslovně příjemný pocit z tohoto vzletu, jenž se podobá radostnému pocitu člověka prostého, vidoucího jarní slunce, kterak teplými paprsky tisícerý život rostlinný z temna země na povrch vyluzuje ... A jako květina bezvědomě do výše k slunci se snaží, tak bezvědomě letí mladistvý duch s neodolatelnou sice, ale nevysvětlitelnou touhou do výšin ideálních, kam démonická síla básnického genia jej unáší: on se z toho raduje a nepřemýšlí o této moci přitažlivé, která bez toho jest tajemstvím duše lidské, jež lépe tušiti a cítiti, než slovy vyložiti lze.

Vine. Brandl.

Kdo „pravidla moudrosti a opatrnosti v rouše povídky" vštěpovati hodláte v útlá srdečka našich maličkých, v (těchto) dětských pohádečkách máte vzory nejlepší; všímejte si jejich ladu a skladu; nepodaří-li se vám básniti jejich slohem a duchem — favete linguis! Bartoš.

Kde miluje nejen tiché žáčky ve škamně, ale šťastné děti v celé jejich originálnosti, s jejich těkavou a nenasytnou obrazností, s jejich bažením po věcech neobyčejných a velikých, s jejich prostomilou badavostí a čtveračivou zvědavostí: bude si přáti, aby přišla již z módy ona suchopárná literatura dětská, umořující samou přirozenost dětinného věku a i ten primitivní dětský krasocit, a za to aby k oblažení drobného ^^™ Jednání. Charakter. 145 obecenstva nastala renaissance dětské povídky dle přirozeného vzoru a z původního zdroje pohádky prostonárodní.

Krásnohorská.

Chce-li učitel k prospěchu svému a žactva lyrickou báseň vykládati, třeba mu k tomu dobré přípravy. Jeť báseň lyrická umělecké dílo, a základ její psychický; tvorba, hledíc k výrazu slovnímu, neleží vždy na bíle dui, což při jemných zhusta stycích mezi citovým vzrušením, rytmech, obrazem, volbou slov a rýmem, užito-li ho, bývá patrno. O ní lze vhodně užiti známého Goetheova obrazu, že jest jako malovaná okna gotická. Tomu, kdo zvenčí je vidí, sotva slabé kontury jsou patrný; kdo do vnitř vejde, jest oslněn teprv jejich krásou.

Lyrickou báseň třeba vřele pochopiti, čím však dospějeme k pocbopení? Zajisté toliko pozornou, volně opětovanou četbou, nenáhlým, nerušeným vnikáním od slov a rýmu k rytmu, obrazům, konečuě k duševnímu motivu citovému. Je-li tento zachycen, pak možno stopovati též náladu, povšechný duševní stav básníkův, z něhož jako ze studnice pramen, vytryskl cit živý, svůj výraz hledal a našel. Bohuši. Čermák.

5f3 57. Jednání. Charakter.

Muže pevných zásad, muže správného ani luza podlá v divé vzpouře, ani tyran soptě na něho v mysli nepodvrátí — ani bouře, kterou vyštval jižních větrů let, ani Perun, hrom a bleskův tlumy — třeba ztroskotán se sřítil svět, nezděšena bít jej budou rumy. Dle Horáce.

Zásady jsou kostrou charakteru. Lichtenberg.

Uč se státi se den po dni určitějším. Lavater.

Veškeré myšlení mé musí se vztahovati k mému jednání, jinak jest jenom jalovou, planou hříčkou. Fichte.

10 _—-_ 14b Jednání. Charakter.

Vyvíjí se nadání v ukrytosti, ieč povaha u víru světovém.

Goethe.

Jen kdo panuje nad svou letorou, smí se honositi, že má charakter, t. j. že smýšlí a jedná dle důsledných zásad.— Charakter jest ve mravním světě tím, čím ve fysickém kostra. K. J. Weber.

Pevné vůli, tužbě ušlechtilé, nerozdílné srdce žádosti rádo dává nebe dojít cíle. Kollár.

Pomíjejícím náladám, jednotlivým skutkům dávati podnět je snadno, — charakter založiti nesnadno ; vnějšími okolnostmi způsobiti určité projevy je snadno, založiti úmysly, kteréž by trvaly, i když se vnější okolnosti mění, jest nesnadno.

A přece je toto, ne ono, úkolem vychovatelovým. Milde.

Nejdůležitější věcí na světě jest, abychom vzbuzovali u jiných pravou úctu k sobě; totě nejvzácnější zásluhou charakteru a ctnosti; genius beze cností se jí nedodělá.

Dupanloup.

Povaha jest trvanlivá shoda skutku s úmyslem čili záměrem. Má-li trvalost míti místo, tehdy potřebí, aby záměry vnitřně jaksi s sebou byly spojeny tak, aby nejen jeden nezamítal druhého, alebrž zazší raději vezdy důvodem byl bližšího, t. j. potřebí, aby záměry vzestupný jako působily celek.

Takovýto vzestupný celek, jehožto úd zadnější vezdy jest důvodem bližšího, důsledností sluje. Povaha tedy nejprv na důslednosti spoléhá. — Trvanlivost dále, kteréž k povaze třeba, závisí na samostatnosti myšlení. Kdo náklonnostmi, city, vášněmi, zvykem neb obyčeji, průpovědmi, jimž se, nezkoumaje jich, byl naučil, příklady atd. se řídívá, tenť nebude stálý ve svých předsevzetích neb záměrech a tudy ani ve svém konání. Jako dotčené náklonnosti, city, vášně, obyčeje atd. se mění, tak i on ve svých předsevzetích čili záměrech bude se měniti; záměry a účely jeho, úmysly a cíle nebudou totiž důsledné. K důslednosti tedy potřebí, aby dotčené záměry a cíle byly plody vlastních úsudkův, vlastní přesvědčenosti, t. j. aby pocházely ze samostatného smýšlení. Mimo to spoléhá tedy povaha i na samostatnosti. Hyna.

Jednání. Charakter. 147 V mravovědě jest charakter tolik co samostatnost a důslednost (consequentia) ve smýšlení a jednání. Této samostatnosti a důslednosti člověk nemravný dojíti nemůže, jsa závislý od náruživosti svých a od tělesných žádostí, ustavičně se provolávajících a zapuzujících. Samostatnost a stálost v uznání dobra, následovně uposlechnutí svědomí, zadostčinění sobě co bytosti vzorné, jest charakter. Klácel.

Charakter je mravní pořádek, pozorovaný prostředím přirozenosti jednotlivcovy. Mužové pravé povahy jsou svědomím společnosti, kteréž náležejí. Emerson.

Povaha sílí se projevy. Ovzduší její jest veřejnost, její půda jsou skutky. — Největší blaho a největší umění jest projevování sebe sama. Lindner.

Veřejný život je tou vysokou školou, ve které jednotlivec dospívá na charakter. Toho si byli vědomi oni velcí zákonodárci v dávnověkosti, jako Mojžíš, Lykurg, Solón, kteří lid svůj vychovávali rovněž cestou zákonodárnou. Lindner.

Kdo na veliké cestě života nechce upadnouti ve zkázu, nechat vštípí si hluboce v duši velikou pravdu z Písma: „Jediné věci je třeba." Peněz třeba není, moci třeba není, vtipnosti třeba není, slávy třeba není, svobody třeba není, ani zdraví třeba není; ale povahy je třeba: jen dokonalé ušlechtění vůle může nás zachrániti ve všem a všade; bez ní budeme jistě ztraceni. /. Stuart Blackie.

Charakter je z nejmocnějších sil, ježto vládnou světem.

Podávat ve vznešených zjevech svých příklady nejlepších stránek lidské přirozenosti, ukazuje člověka v jeho dokonalosti největší. Smiles.

Charakter tvoří se množstvím nepatrných okolností, které podléhají více méně zřízení a vůli jednotlivcově. Ani den nemine, aby se charakter necvičil, ať už na stránku dobrou nebo zlou. Není skutku sebe všednějšího, aby neměl své řady následků. Každý čin, každá myšlenka, každý cit přičiňuje k vychování mysli, zvyku a rozumu a neodvratně působí ve všecky skutky našeho života budoucího. Smiles.

10* —^— 148 Vychování národní a vlastenecké.

Domácnost je první a nejdůležitější školou charakteru.

Tam každá bytost lidská nabývá nejlepšího nebo nejhoršího vychování mravního; neboť chování nasákne zásadami, které trvají po věk dospělý a ustávají jen se životem zároveň.

Smiles.

Vůle a tudíž i charakter člověka znenáhla se vyvinuje.

Učíme se chtíti, jako se učíme z mládí choditi a mluviti, učíme se nad sebou provozovati vládu, býti svobodnými, zkrátka: dobýváme sobě povahy snažením a učením.

Jos. Durdík 5f5 58. Vychování národní a vlastenecké.

Takováto-li moudrost tvá, že tebe tajno jest, že matky i otce i druhých předků vesměs vzácnějšího cosi jest otčina a velebnějšího a světějšího a ve větší vážnosti postaveného u bohův i u lidí, nepozbavených rozumu, a že v uctivosti míti a více po vůli býti a udobřovati sluší otčinu hněvající se, než i otce, a ji buď přesvědčovati, neb činiti, jestliže co káže, i podstupovati, jestliže podstupovati co velí, myslí klidnou? Platonův Kriton.

Vřeť každému srdce po jazyku svému, a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.

Němkyně němečků čeleď bude jmieti a německy bude učiti mé děti.

A proto bude jazyka rozdělenie a inhed země jisté zkaženie. Dalimil.

Též knížata, páni, rytíři, vladyky a měšťané měli by se postaviti, aby česká řeč nehynula; pojme-li cech Němkyni, aby děti ihned česky se učily a nedvojily řeči. Hus.

Nejlepší vzdělanost národa není náhlá; nelze jí vynutiti jazykem cizím; nejkrásněji a ať tak dím, jediné daří se na vlastní půdě národa ve mluvě zděděné a dědičné. Herder.

Není-li slušno a spravedlivo, aby každý zrozencc země České uměl řeč toho národa, k němuž se počítá, alespoň Vychování ní rodní a vlastenecké. 149 potud, aby nezapíral svého původu naproti jiným národům?

Jak nedůsledno bylo by na př., kdyby rozený Francouz nebo Ital francouzské nebo italské řeči nerozuměl, aniž smluviti se mohl s rodáky svými? Je to tedy samo sebou přirozeno a slušno, aby tak zvaní čechoněmci také česky se učili, aby nebyli považováni za pouhé Němce nebo za nevlastní syny cech, nýbrž za pravé a vlastní děti své země mateřské.

Parízek.

Odtud nejvíce nevlastenectví pochází, že sami doma cizinci zůstáváme. Čech neví sám, co jest, a co by mohl býti.

Jos. Jungmann.

Podněcuje šlechetné srdce k milování vlasti příklad otcův našich, pro ni vše, co nejdražšího, odvažujících, podněcuje tak mnohá jejich udatenství, nábožnosti, spravedlnosti, moudrosti, ve spisech a kameni nám zůstavená památka; nejvíce pak podněcuje zachovaný nám od nich často draze vykoupený jazyk český, svou látkou i dobou co hvězda se třpytící, jazyk bohatý, ohebný, měkký, nicméně silný, dvorný, libozvučný, ke všem prosaickým i básnickým dílům na nejvýš způsobný, a kdyby i národním nebyl, již svou vnitřní dokonalostí pozornosti naší a šetrnosti hodný. j0s. Jungmann.

Jsouc velikou rodinou a zároveň malou obcí, škola jest úplně způsobilá buditi a síliti smýšlení občanské a lásku k vlasti. Barthel.

Ženy české, matky české!

Jediná nám budiž slast, vychovati naše děti pro tu slavnou, drahou vlast. Bož. Němcová.

Vážná k mládi slova mluvte, kmeti, drahý čas by marně neplynul, aby milovaly vlast — již děti.

Vacek Kamenický.

Jediný základ, na němžto zbudovati lze trvalou, pravou a proto také spravedlivou lásku k vlasti, je znalost vlasteuských dějin a znalost duchovních výtvorů národa.

Diesterweg.

150 Vychování národní a vlastenecké.

Od té chvíle, co národ náš počal cítiti se co zvláštní celek mravní, nevyslovoval nižádné žádosti určitěji a důrazněji, než tn, aby vzdělání mládeže stalo se přirozeným, aby bylo národní i jazykem i duchem. Václav Zelený.

Při vychovávání jednotlivců pro národ má se k tomu hleděti, aby 1. seznámili se s významem a důležitostí, jaké mají pro člověčenstvo národové; 2. aby poznali skutečný stav národu, jemuž náležejí, které přednosti a vady do sebe má, a které jsou toho příčiny; 3. aby poučili se o prostředcích, kterýmiž by k zachování a zdokonalení národa mohli přispěti, a 4. aby srdce pro národ se rozehřálo, a jakožto jednotníci státu (i církve) aby ve všem podřizovati se zvykali tomu, co není na újmu tělesnému, duševnému a mravnímu zdaru národu, a konečně také se stávali ochotnými pro stát (i církev) a posvátnou hlavu jeho obětovati v čas potřeby statek i krev. Wenzig.

Kdo národ a národnost (Bůh ví z jakých příčin) za nic neváží, chybuje tak, ^ako každý, kdo na národnosti všecko všude zakládá. — Vychování na základě národního charakteru (nebo-li s národním rázem) pokládám za věc svrchovaně důležitou. Wenzig.

Máť i vychování v pravdě národní snažiti se, aby ze srdcí dětských vyhostilo chyby vlastního jejich národa, dobré vlastnosti jeho však v ně vštípilo a v nich upevnilo.

Dupanloup.

Haluze německého dubu hloub a hloub vtírají se do koruny naší slovanské lípy, v samotě stojící, a žloutnoucí tu a tam ratolesti její prozrazují, že se jí v těch místech ujímá potřebné k životu síly. Aby úplně neodumřely, potřebí, by zkušený zahradník hloží cizorodé v jiný odvedl směr. A zahradníky těmi jsou rodiče a učitelé, práce pak, očišťující kmen národní všech zhoubných cizopasuíků, jest vychovávání v duchu národním. j. L. Mašek.

Pěstujme již od útlého mládí v dětech svých vědomí, že všichni Slované jsme dětmi jedné matky, a hleďme, aby duchovní majetek všem nám společný byl. j. L. Mašek.

Vychování národní a vlastenecké. 151 Cizí červ zažírá se do našich rodin, a zčerviví-li nám ještě více naše domácnost, kdož ti, národe, bude pomocí, kdo ti zaručí lepší budoncnost? Na rodině obec, národ zakládá se: zdravé, mravné, vzdělané — ne zněmčeué — rodiny pojišťují zdraví, mravnou sílu národu, který nezahyne, dokud mravná síla jeho neztrávena. Rodinami cizotou porušenými hnije a hyne národ, ať jest správa jeho obecná jakákoli; čéšky, o tom přemýšlejte, ať vám národ někdy může vděčným býti ! Zoubek.

Školami třeba buditi více, nežli se děje, vědomí národní, čehož nedovede, kdo jím sám nezahořel. Zoubek.

Bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů. Neruda.

Budeme-li vychovávati mládež českou v duchu národním, budeme-li též na rodiče působiti ve smyslu vlasteneckém, osvědčí se opět síla, statečnost a nezdolnost české povahy, pomine záhubná móda posílati české děti do škol německých, a rodičové čeští, nečekajíce ani na rozhodnutí zemského sněmu, najdou v nitru srdce svého vrytý zákon na obranu národnosti dítek svých proti snahám poněmčovacím. Sokol.

První a nezbytná podmínka národního vychování jest působiti k tomu, aby jak jednotlivé osoby a rodiny, tak i jednotlivé vrstvy spojitosti své s národním celkem byly si vědomy, žádostivý a plynoucích z toho povinností pamětlivy.

Sokol.

Šťasten národ, který, co života schopno v samorostlé vzdělanosti lidu, pěstuje, šlechtí a vyvíjí dále! Vzdělanost takto vypěstovaná jako jarní míza probíhá všemi cévami tělesa národního, všude život a jarou sílu budíc. Bartoš.

Stanovíce sobě osvětu za úkol národní, nemyslíme tím nikoliv pouze rozšíření vědomostí ve všech vrstvách národa, nýbrž i ušlechtění vůle a citu, ušlechtěuí celého člověka.

Ušlechtěním zase nezoveme pouhou ohrabanost jak těla tak duše, pouhé umění zdáti se vzdělaným. Tímto zdáním se nyní na mnoze Evropa uspokojuje; lidé obě oči přimhuřují, aby mohli jak společnosti tak jednotlivci vydati svědectví ■—■——■M!^^^M|H«MPPm 152 Vychování špatné.

vzdělanosti: za to pro sebe od jiných žádají tolikéž. Národ, který na místě šalby této ve všech vrstvách svých káže osvícenost rozumu, sílu povahy a jemnost mravů ve skutcích, bude v Evropě apoštolem nové doby. v. Vlček.

Spíš klidu, blaha lze nám oželeti, než obětovat děti, drahé děti — své české děti, budoucnost to všecku!

Ó, ctěte svatou lásku k vlasti v děcku; pud vrozený v něm cizotě se vzpírá, a v jejím jhu květ mládí teskně zmírá.

Krásnohorská.

Vychování buď přiměřeno duchu národnímu, t. j. dítě vychovávej se ve mluvě, náboženství, mravech, názorech a zvláštnostech národa, ku kterému rodem svým náleží.

Kapras.

iSjS 59. Vychování špatné.

Ničím nestává se člověk tak zlostným, jako rozmařilým a lichotným vychováváním; ten zajisté nepromine nižádné urážky, komu v mládí nikdy ničeho nebylo odepřeno, komu starostlivá matka stále stírala slzy, jehož vůli vždy plnil vychovatel. Seneca.

Převrácené jest, netrestá-li otec dítky, dopouštěje jim k hřešení. Protož taký otec hoden jest pohanění, jenž tak klame své dítě; i bylo by hodné, aby syn taký, když by ho na smrt vedli, za políbení ukusil svému otci nos, jako jeden, o němž píše Boecius, jenž prošiv, aby před smrtí políbil otce svého, ukusil mu nos řka, že otcovo netrestání dovedlo ho oběšení. Hus Chraňte se následovati příkladu osob, kteréž volají: „Výborně!", když dítky duchaplně provedly nějakou lest.

Daleko budiž vás, abyste takové kousky nazývali pěknými a z nich měli radost; pokárejte je přísně a postarejte se o to, aby jejich zlé obmysly všecky špatně dopadly tak, by Vychování špatné. 153 se jim zprotivily ze zkušenosti. Kdo je za takové chyby chválí, vštěpuje jim soud, jakoby lest a obratnost byly totéž. Fénelon.

Všechněch chyb a nectností svých žáků hledej vychovatel příčiny v sobě samém. Salzmann.

Děti, kterýmž osudem souzeno záhy žíti s osobami nevrlými a prudkými, snadno osvojí si povahu zasmušilou a prudkou. Rodinná rozervanost, sváry, různice, na něž dítěti bývá patřiti, láni, bití, to jsou nejhlavnější zdroje znemravnělosti lidu. Niemeyer.

Někteří pošetilí a prchliví rodičové míní, že pěstování dítek (jakž naši předkové odchování mládeže nazývali) v literním smyslu se bráti má; proto do dítek pro lecjakés ničemné přečinění pěstmi nerázně bijí. Co pak mívá medle toto převrácené vychování za následek? — Přesmutný, bohužel! Nebo jestli tímto nelidským pěstováním jednoho zlého ducha vypudí, sedm jiných mnohem horších vtlukou.

Sychra.

K nejškodnějším u vychovávání dítek bludům náleží blud, jenž z ničemné ješitnosti míti chce všecko dříve času a plody dříve květu, aby se kochati mohl úžasem hostí, vidoucích tabuli posetu plodinami letními, ježto venku země sněhem a ledem jest oděna. Věc jest ovšem krásná na pohled, byť ani živné potravy neposkytovala, jakož zázračné dítě zřídka dospívá v muže statečného. Tvořívá sice příroda, o vše se pokoušejíc, tytýž lidi, při kterých, jako v zahradě krále Alkiuoa, puky, květy a plody rostou na týchže ratolestech, a vše to léto a počasí předstihuje; ale chtíti napodobit uměním, co se přihazuje jenom někdy a zajisté dosti zřídka a jako zázrakem, nejen bláznovství jest, anobrž hřích proti zákonům přírodním. Jacobs.

Lepší žádné vychování nežli špatné. Jos. Jungmann.

Co se (v dítěti) nejvíce podněcuje a čeho se (v duši jeho) nashromažďuje nejvíce stop: to bude také pomoci těchto stop nejmohutněji z duše vzrůstati a ve veškerém vzdě154 Vychování špatné.

láni účinky své jeviti; a jestliže kterékoli zárodky nabyly značné převahy, bude se tato převaha do vší budoucnosti stále vzmáhati, ač nebude-li jí nic na překážku. Není tedy lenivosti přirozené, není mlsavosti přirozené a j. v.

Lenivost záleží na přílišném nahromadění sil (stop) zvířecího života vegetačního (rostivého), jako se nezbytně stane, jestliže dítě záhy stále jedením a zažíváním, ale příliš málo duševně zaměstnáváme. Mlsavost záleží ve stopách libých pocitů čichových, nad míru nahromaděných a p. Takové a podobné náklonnosti chybné jsou tedy vždy vadami vychování.

Beneke.

Jako špatným vychováním může se člověk tělesně státi mrzákem, tak mnohem snáze může se zmrzačiti duševně ; a stavíme li na soud lidský ty, kteří spolubližní své poškodili na těle, kam postavíme ty, kteří zmrzačí a zabíjejí útlé dítky duševně? Vád. Křížek.

Neváháme špatné chování rodičů pokládati za hlavní příčinu domácí nekázanosti, která se však obyčejně přičítává převrácenosti dětské. Nepravíme to o těch, kteří hlouběji cítí a sebe ovládají; než pravíme to jen o velkém množství vůbec. Spencer.

Pochybuji, že by který člověk z přirozené povahy byl nepřístupen blaho volnosti společenské; tomu však uasvědčuje zkušenost častá, že cit ten velmi záhy do pozadí zatlačován bývá jednak přílišným rozvojem citu sobeckého, jednak i Všelikými nemilými okolnostmi, které jak v přirozený rozvoj duševních vlastností, tak i ve vychovatelskou působnost záhubně zasahají. — Vypěstujme v chovanci přílišnou ctižádost, bude soudruhům svým pochvaly záviděti, bude radovati se, jestliže ten onen jindy vyznamenaný druh dojde pohany nebo posměchu. Dopusťme, aby v chovauci našem rozpoutala se vášeň lakotivosti rozkošnické nebo peněžní, stane se zatvrzelým necitou k bolestem cizím, k nedostatku bližního. K okolnostem vnějším, soucit u vnitru dětském dusícím, náleží hrubé okolí, svárlivost mezi domácími, jakož i posměvačnost a pomluvačnost, bývá-li jich dítě, obcujíc s dospělými, mimoděk svědkem. Sokol.

5f5 Moderního vychování valy. 155 60. Moderního vychování vady.

Kuře chce už moudřejší býti, než slepice.

České přísloví.

Žijeme v době kázně, vzdělanosti a civilisace, ne však ještě v době mravnosti. Při nynějším stavu lidstva lze říci, že se blaho států vzmáhá zároveň s lidskou bídou. A jest otázka, zdali bychom nebyli šťastnější v stavu surovosti, kde by u nás nebylo nižádné kultury, nežli v nynějším stavu svém; nebo kterak můžeme lidi učiniti šťastny, nemohouce jich učiniti mravných a moudrých. Kant.

V tom leží nyní hlavní překážka výchovy, že vychovatel musí poučovati, kde by měl navykati, kde však navykati nemůže, protože se mu veškerá oprávněnost odňala, a poněvadž se mu všeho potřebného nedostává, když okolí chovancovo určitým návykům nehoví. Schwarz.

Čím méně věříme v hlubokou zkázu v duši lidské, tím méně pracujeme o tom, aby jí byla zbavena; čím více ve všech vadách dětských jenom nevinné poklesky spatřujeme, tím více je přehlížíme; čím časněji se roztrubují již ve školách zásady o lidské důstojnosti a o lidských právech, tím dříve budou mladí občané pokořujících je povinností a obtížných obětí se straniti. Palmer.

Mládež, auobrž nejútlejší dítky, nechtějí nižádného jiného zákona přijmouti, nežli zákon svých bláhových rozmarů, své drzé domýšlivosti, svých nejdivějších vášní. Dnešního dne — vídám to každodenně — je patnáctileté dítě svobodnější a na otci i matce nezávislejší, než byl za Ludvíka XIII.

člověk třicetiletý. Dupanloup.

K nezbytným nedokonalostem ústavů vychovávacích náleží: a) množství vychovatelův a dohlížitelů, čímž jednota a vroucnost vychovávání se ruší; b) otřeni autority ustavičným obcováním s chovanci; c) šíření se zla, které ve směsici mladíků nebo dívek pospolu bydlících vždy lépe se vyjímá, bujněji se vzmáhá než dobro, a které všelijaká nebezpečí 156 Znalost sebe sama, sebevzdělání, sebovláda.

a pokušení s sebou přináší; d) potřeba přísnější dohlídky, která se často ve lstivé, hledané způsoby šatí, aby těmto nebezpečenstvím odpomobla a pořádek udržela, a konečně e) jednostrannost vychování, kterou přivádí uzavřenost a jednotvárnost denního pořádku. Lindner.

5(5 61. Znalost sebe sama, sebevzdělání, sebevláda.

Za to máš, že jsi ty vůdcem slepých, světlem těch, kteříž jsou ve tmě, ředitelem nemoudrých, učitelem neumělých. Kterakž tedy jiného uče sám sebe neučíš?

Epišt. k Řím. IV., 19—21.

Kterak pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš (necítíš)? Aneb kterak díš bratru svému: Nech ať vyjmu mrvu z oka tvého? A aj, břevno v oku tvém.

Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.

Mat. VII. 3-5.

Bůh, jenž tě stvořil bez tebe, nemůže tebe spasiti bez tebe; stvořil tě, aniž jsi o tom věděl, ospravedlňuje tě, chceš-li. Sv. Augustin.

Největší dar, jejž člověk v tomto životě od Boha přijmouti může, jest uměti a chtíti překonáváním sebe a odříkáním vítěziti nad sebou samým. Sv. František z Assisi.

Kdo umí sám sobě panovati a nad neřádnými chtíči svými vládnouti, může pauovati nade vším světem.

Sv. Dominik.

Co se na jiných nelíbí, na sobě netrp.

Polské přísloví.

Kdo sebe spravovati neumí, kterak jiné spravovati má?

Brikci z Licka.

V sebezapírání buďtež dítky záhy cvičeny. Locke.

Znalost sebe sama, sebevzdělání, sebevláda. 157 Kdož vychovávají dítky, přečasto jim neodpouštějí nic, ale sobě samým všecko. Fénelon.

Každý člověk má vzdělání dvojí: jedno, jehož se mu dostává odjinud, a druhé, které si zjednává sám. Gibbon.

Chcete-li děti své zkoušeti, zkoušejte napřed sebe.

Jak. Ryba.

Nikdo nemůže dáti, čeho sám nemá; nikdo nemůže moudrosti, mravní dobroty a blaha se svými dětmi sdíleti, leda jen tou měrou, kterou sám již jest moudrý, dobrý a Šťastný. Campe.

Buďte lepší sami, a mládež ihned se polepší. Sailer.

Nejlepší část vzdělání je ta, kterou člověk si zjednává Sám. Walter Scott.

Svět je školní knihou, vždy a věčně otevřenou, a životní pud jest učitelem stále horlivým. Graser.

Učíme se panovati poslouchajíce. Herbart.

Sebe lepší učitel nemůže tě přetvořiti; uvolniti tebe můž, ty sám však máš se vynořiti.

Feuchtersleben.

Sebevláda jest nejlepším klíčem k vládě nad jinými.

Bentzel-Sternau.

Vychovej prve sebe sám, nežli se jiných vychovávati jmeš; povznes dříve sebe na vyšší stupeň vzdělanosti, než budeš usilovati o to, aby jiní vyššího vzdělanosti stupně dostoupili. Beneke.

Rovnováhu v člověku udržovati, síle a mravnosti pravé místo vykázati jest úkol, jejž každý člověk vytknouti má vlastnímu vzdělání svému. • Schlosser.

Živte v sobě šlechetný cit úcty; učte se podivovati se; pěstujte kultus velikých mužův a velikých myšlenek.

Victor Gousin.

158 Znalost sebe sama, sebevzdělání, sebevláda.

Kdož nevládne sebou, nehoden ke vládě se hlásit: kdož panovat chce jiným, otroka v sobě zahub !

Sušil.

Znej sebe sám! To velí dávná všemu člověku moudrost; leč výrok ten jen moudroty půlku chová.

Shůry přišed, náš Pán doplnil tuto výroku újmu: Zapři se sám! Toť jest výroku půlka druhá. Sušil.

Považ, učiteli, že tvůj žák tebe posuzuje; buď přísnější k sobě, nežli k němu. Tommaseo.

Vůdce dítek, v každé době dobře to měj na paměti: Kdo chce jiným náležeti, dříve musí patřit sobě. jos. Kouble.

Kdo ve světě chtí něčím býti neb něco vykonati, těm jest nejprve dokonale znáti sebe samy. Smiles.

Není podivnějšího vysvědčení, jež si člověk sám o sobě dáti může, než když si stěžuje na svou letoru, že „za to nemůže", že ho unáší často, že je zlostuý, náhlý. Když už je tak daleko, že sám se poznává, když zná svou přirozenost, pak má také poznat svou povinnost .... člověk má s ni (s letorou) počítat a oněch stavů se vystříhat, ve kterých mu letora zlé věci stropiti může. On se má míti na stráži sám před sebou samým. Nižádná „filosofie* nepodvrátí pravdu tuto. Jos. Durdile.

Toliko sebevychováním lze účinkovat na vychování jiných.

Podlipská.

člověk jest od dětství již puzen a nucen vychovávati sám sebe. Je k tomu puzen vrozenou schopností více méně silnou, která sice někdy jakoby docela scházela, jež ale obyčejně může býti probuzena a cvičena. Ona jest každé bytosti lidského plemene tak vlastní, že se této mnohem častěji některého smyslu nedostává. Člověk je k sebevychování nucen poměry, potřebami hmotnými a příkladem jiných.

Podlipská.

Četba.

159 62. Četba.

čtení cesta k umění. Polské přísloví.

Mám přátele, jejichžto společnost mě velmi baví. Jsou ze všech století a ze všech zemí a získali si veliké vědomosti v řízení státním i soukromém, ve válce i v míru. Jsou mi vždy k službám a velice mi prospívají. Zavolám je a propouštím, kdykoli se mi zlíbí, aniž se proto na mne horší, nýbrž odpovídají vždy a ochotně k mým otázkám. Vypravují mi, co se stalo ve starých časech, odhalují tajnosti přírody a učí mě, kterak bych šťastně žil a tiše zemřel. Zapuzují můj zármutek a brousí vtipem ducha mého. Brávám je i na venek, kde se jim o samotě líbí více, nežli ve hluku městském.

Petr ar ca.

Mnoho knih nás učených neučiní, ani mnohé čtení, ale dobré knihy dobře čísti činí učeným. Luther.

Knihy nestačí toliko čísti; pozorně čteny býti mají, aby kusy nejznamenitější byly vyznamenány nebo vypsány: vyznamenány v knize samé, jest-li tvá; vypsány, buď si kniha tvoje nebo cizí. Vybírati věci nejužitečnější jest věc tak svrchovaně potřebná, že nikdo knih s prospěchem nečte, kdo z nich zároveň nevybírá (aniž knihy tebe učiní učeným, nýbrž studování). Totě ze čtení jediné jisté cvoce, aby, co kdo čte, to si také přivlastnil vypisováním; nebo to jediné pozornost čtoucího bystří, ducha v pozornosti udržuje, věci pozorované v pamět vtiskuje a mysl stále větším a větším polévá světlem.

Komenský.

Studium bývalo mi nejlepším lékem proti omrzelosti života; nikdy neměl jsem hoře, aby ho nebyla zapudila hodina, strávená čtením. Montesquíeu.

Čtení, hlasité čtení nejlepších spisů všeho druhu slohového, povídek, bajek, dějepisu, rozmluv, samomluv, naučení, básní poučných, epopojí, ód, hymnů, veseloher i truchloher u přítomnosti jiných nebo s jinými, bez nucení, způsobem ———i* 160 Četba.

nejpřirozenějším, dodává i řeči i samé duši veliké mnohotvárnosti a obratnosti. Herder.

čtení je jako pokrm: ono budiž zdravé, i třeba je žvýkati a zažívati, to jest: uvažovati o tom, co čteme a po čtení vzpomínati i přemýšleti o tom, pokud si to pamatujeme.

Jos. de Maistre.

Knihy zajisté nezbytně potřebný nejsou, jde-li o to, aby se vzdělávaly rozum a srdce dítek. Vedle vzdělávacího s jinými obcování a vedle živého vyučování může však i četba knih velmi mnoho k vycvičení a rozvíjení přirozených vloh a sil pomáhati, volíme-li knihy dobré, a koná-li se čtení způsobem pravým. Niemeyer.

Spisovatelů, duchem Dalimilovým, Všehrdovým, Žerotínovým a Veleslavínovým roznícených, patrně přibývá — a lidí milé a mravné jejich knihy pozorlivě čítaje, vzdělanost, prospívá, svou důmyslnost poopravuje, známost mateřské řeči rozšiřuje a tím i kázáním, v čistém pravidelném jazyku předneseným, snáze rozumí a s větším oučinkem v pamět a srdce je vkládá. Jos. Liboslav Ziegler.

Zauechej četby pestré. Aeolus dal jen váti jednomu větru, jenž Odyssea k cíli přivésti měl; ostatní upoutal.

B. J. Niebuhr.

čísti, aniž to prospívá duchu a mysli, je síti bez naděje budoucích žní; se stejným užitkem mohli bychom mořský písek zorávati nebo moře samo, a mezi všemi prostředky utráceti čas náleží tento k nejhorším. Jacobs.

Mnoho knih nedělá učeného, nýbrž četba dobrých věcí a těch časté čítání dělá učeného a dobrého. j. Jungmann.

čísti máme jen tehdy, když pramen myšlenek vlastních vysychá, což se i sebe lepší hlavě často přihazuje; ale vlastní myšlenky samorostlé zapuzovati a místo nich knihu do ruky bráti je hříchem proti Duchu svatému.

Schopenhauer.

Četba. 161 Kdo mnoho čte, ale o tom, co čte, nepřemýšlí a nerozvažuje, podobá se hltavému, který mnoho jí, ale málo zažije. Vinařický.

Jeť knihovna v obci jako organickým kmenem, k němuž ve škole položeny kořeny. A jest to pramen, z něhož mohou čerpati čerstvého požitku všickni občané, a všickni tohoto čerpání potřebují. Hálek.

Nesluší čísti, než hlavní díla slavných jmen; na ostatek Času nezbývá. Lacordaire.

čtení nás pozbavuje života mnohdy hořkého, a tím zajisté bývá nejčastěji život tělesný; ono zaplašuje smutnou často minulost; ono nás povznáší výše tam, kam nedojdou bolesti, tísnící nás lidi okovy vášní k zemi. čtouce se vzděláváme, učíme se mysliti, osvojujeme si vše, co nadaní duchové vynalezli, čeho se dodělali; čtouce stáváme se jejich žáky, jim, pochopíme-li je, jistým způsobem rovnými. Čtěme; nebo čtení jest veliké zpříjemnění, je druhým životem na životě našem, životem rozmanitým, tak volným, tak krásným!

Ono množí nevinné radosti života a život nám prodlužuje.

Kraszewski.

Romány jsou proto tak nebezpečné, že zavádějí mysl příliš do světa smyšleného, v němž se nepracuje, nýbrž jen zahálí a požívá. Jsouť však i zdravé romány, jež nám předvádějí lid, jak pracuje, jak se vzdělává a jak bojuje o statky duševní; potom romány s jakýmsi věcným a právě proto poučlivým pozadím zeměpisným, fysikálním, ethnografickým, proti nimž nelze výše psané výtky učiniti. Lindner.

Hlasové veřejného mínění, již tak rádi mentory jsou nám učitelům, působí mnohdy na lidi dospělé i nedospělé dosti neblaze. O činech šlechetných, o příkladech obětavé lásky k bližnímu, o zbožném a vznešeném působení šíří se málo.

Za to každou ohavnost rozbírají s obšírností až smutnou, jakoby na cesty posvítiti hodlali, po kterých jest zločincům nastávajícím kráčeti; v textu varují před lichváři a mezi inseráty ohlašují firmy lichvářské; v textu poučují o mravnosti a v témž listě místa popřávají ohláškám, zvoucím do 11 —^— 162 Četba.

místností, kdež mnohdy čirá nemravnost slaví orgie. Mohou tyto a podobné zlořády následků míti dobrých?

Havelka.

Zkušenost učí, že dobrá kniha je tichým misionářem, který obrací často celé rodiny. Ješitný a vášnivý člověk čte v knize pravdu, které by nikdy nepřijal. Se svárlivcem zpupným, drzým a ošemetným nikdo v hádku se nepouští; lehkovážník a větroplach vzdaluje se vší rozmluvy vážné, a člověk, jehožto činnost veškera směřuje jen k zisku materiálnímu, jak zřídka hledá pokrmu ve svatyni Boží! Ale v nudě bere nejen knihu do ruky, a neodnese-li z ní zisku, odnese jej druhý; odhodí-li ji pán, přečte ji sluha; nepřečte-li jí nikdo dnes, někdo ji přečte zítra. Slovem, dobrá kniha je jistina trvalá, i když její původce spočívá- v hrobě; ona působí ustavičně a jest neustálou modlitbou za duši svého původce.

Chetmecki.

Dobré knihy jsou ze společníků nejlepších, a povznášejíce myšlenky a snahy, chrání nás zároveň společnosti nedobré.

Smiles.

Knihy uvádějí nás do společnosti nejlepší, seznamují nás s největšími duchy, kteří kdy žili. Knihami slyšíme, co oni mluvili a konali; vidíme je před sebou, jakoby opravdu živi byli; jsme účastni jejich myšlenek; cítíme s nimi, radujeme se a truchlíme s nimi; jejich zkušenost stává se zkušeností naší, a nám se zdá, jako bychom jistou měrou jednali s nimi ve všech výjevech, které se nám v nich popisují.

Vládnoucí duchové světa právě tak žijí ještě dnes,* jako žili před věky. I sebe nižší, sebe chudší člověk smí vstoupiti do společnosti těchto veleduchň neboje se, že by ho měli za dotěravého. Všickni, kteříž naučili se čísti, zaplatili si vstupné do tohoto kruhu. Smiles čtu-li o lidech šťastných, těším se při tom štěstí svému i přemýšlím, kterak bych si je zachovala; čtu-li o zlých příhodách, výstrahu si dávám; dovídám-li se o bludech a vášních, které trudí lidskou duši, nabádávám se k opatrnosti, abych i já na nescestí nepřišla; učím se z pokleskův i ctností osob ve spisech se vyskytujících. Světlá.

—i Děti učiteli dětí. 163 Chtěla bych, aby česká kniha opět byla nejdražším pokladem národa, štítem jeho srdce, schránkou nejvyšších jeho svátostí duševních, nejvznešenějších pojmů mravních, jakých rozvoj doby poskytnouti může ; aby byla, na výši novověkého jasná stojíc, opět ona tou mocnou pákou dějin národa, tím zázračným zdrojem nadšení a velikých činů jeho: aby byla zase tím, čím bývala v stoletích minulých. Krásnohorská.

"ifř 63. Děti učiteli dětí.

Chůvy a rodičové nemálo dětem prospěti mohou (v rozumnosti cvičení), více však jejich vrstevníci, spoluděti : buď že sobě co povídají aneb spolu hrají. Nalézavost jednoho není druhému nic příliš vysoká, není mezi nimi žádného panování, nucení, bázně, lekání, ale rovnost, láska, otevřenost, svobodné na všecko, co přijde, dotazování i odpovídání; čehož všeho nám starým, když s dětmi zacházeti chceme, nedostává se, a nedostatek ten na překážku jest. Protož nepochybuj žádný, že dítě dítěti více vtip zostřiti a nabrousiti můž, než kdo jiný. Komenský.

čemu se učí ve škole, každé dítě tomu budiž vyučeno tak, aby, co umí, mohlo i jiným opět ukázati a jiné tomu učiti. Komenský.

Nelze popírati, že děti vespolek rychle se seznamují a vše jedno od druhého raději přijímají, než od lidí dospělejších.

Pestalozzi.

Neopravujme žáka sami, pokud dítě opravováno býti může dítětem, což by bylo zbytečno, ba i neplodno a škodlivo. Neví-li dítě, co učitel ví, co z toho? Neví-li však žáček, co ví spolužáček, hoj, jaký to osten, jaká to pobídka, by postiženo nebylo v nevědomosti nebo v neumělosti podruhé!

A žeť jeden toho, druhý onoho se dovtipuje, jeden tomu, druhý onomu na kloub uhodí, vzájemná řevnivost nikdy neochabuje a vždy nové a nové vydává ovoce. Jan Kosina.

11* 164 Děti učiteli učitelův a vůbec dospělých.

Polovice práce rodičům ubývá, když vychovali nejstarší děti své způsobem náležitým. Sbližujeť věk lidi nemálo, leč i nemálo je od sebe odděluje: stojíť odrostlí synové a dcery nejmladším soukrevencům svým i hlavou i srdcem vždycky mnohem blíže, nežli šedivějící jejich otec a stárnoucí matka . . .

Starší děti, blížíce se vážnějším počínáním rodičům, spolu však i svěžími ještě vzpomínkami her dětských nedospělým svým soukrevencům, nejpříhodnějším jsou jim vzorem.

Adolf Dygasiňski.

5)5 64. Děti učiteli učitelův a vůbec dospělých.

Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského. Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském. A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mnet přijímá. Kdož by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto, věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Matouš 18, 3—6.

Mnohému učil jsem se od svých učitelů, ale mnohem víc od spolužákův, od žáků pak nejvíce.

Fortius Stěrek.

Mnohému naučiti se můžeme od mládeže, i od žáků pozorných. Zwingli.

Jistým způsobem učíme se víc od dětí nežli děti od nás. Kdo má zraky, poznává tu člověka. Když slunce vychází, lze je zrakem postihnouti; kdo může do něho hleděti o polednách V Hippěl.

Kdo chceš studovati lidi, neopomiň vmísiti se mezi děti.

Knigge.

Zaniklo by v rodinách i ve školách množství chyb, kterých se rodičové i učitelé dopouštějí, děti vychovávajíce, kdyby nepomíjeli připomínati si léta dětství svého. Niemeyer.

Vzdělanost a její potřeba. 165 Největší mudřec jest zajisté i největším přítelem dítek.

Ziegler.

Hodiny jsou, a to nejkrásnější, kde nás dítě ve své žvavosti více poučuje moudrosti, nežli Plato a Kant nejslavnější. Kollár.

Schopnosti dítek a nedostatek jejich jsou ve škole zkoumadlem našich schopností, naší způsobilosti, naší umělosti; my poznáváme při buzení a zesilování jich sebe samých.

Jednomu dítěti jen napovíš, a ono dopoví; jiné nerozumělo řeči tvé, ač jsi se domníval, že jsi jasně mluvil. Ty snižovati se musíš k žáku, který nížeji stojí svou poznávací mocí, nežli jiní; snižovati se musíš k němu tou měrou, kterou prudkost ohně, aby nevystupoval z mezí jemu vykázaných, aby prudká mysl nevycházela z dráhy, jíž se má ubírati krok za krokem ku předu, aby náhlý kvap a běh neměl za následek unavení, zmožení, zvrhnutí se v opak toho, co při prvním výšlehu se objevilo. Daneš.

Dospělí mohli by věru od dítek ještě více získati, než dítky od dospělých, kdyby jen dospělí pravému a nevinnému prospěchu svému rozuměli a svého vlastního dětství tak rychle nezapomínali, že potom nerozumějí dětství jinému.

Goltz.

"5J5" 65. Vzdělanost a její potřeba.

Nikdo nerodí se moudrým, ale moudrým se stává.

Seneca.

Jiné získati můžeme vzdělaností a učeností.

Comelius Nepos.

Lépe něco znáti, nežli mnoho míti. České přísloví.

Blahobyt země nezakládá se na bohatství jejích důchodův, ani na síle jejích pevností, ani na kráse jejích staveb veřejných, ale záleží v počtu jejích občanů vzdělaných, na 166 Vzdělanost a její potřoba.

mužích pravého vychování, pravé osvěty a povahy. Tyť jsou její pravé zájmy, její hlavní síla, skutečná moc. Luther.

Studie těší, zdobí, zdokonalují. Těší v zátiší života soukromého; zdobí v rozmluvě a obcování s druhými; zdokonalují pro životní povolání. Zdokonalují přirozenost a samy jsou zdokonalovány zkušeností. Úskoční lidé studiemi pohrdají, prostí lidé se jim podivují, moudří lidé je konají a z nich těží. Bačo.

Má-li člověk člověkem býti, něco uměti a rozuměti, učiti se musí, protože my již na svět se rodíce mysl s sebou jako prázdnou tabuli (jakž Aristoteles říkával) přinášíme, na níž nic psáno není, psáti se teprve, co potřeba, musí.

Komenský.

čím více je práv, kterými stát daří občany své, tím víc ať pečuje též o jejich vychování a duchovní vzdělání.

Washington.

Jakého vzdělání člověk je schopen a jak velice má potřebí vyučování, vidíme již z toho, že si nyní za šedesát let osvojuje- vzdělání, o něž veškero lidstvo usilovalo po pět tisíciletí. Lichtenberg.

Potřebí jest ohlásiti, že kdo chce býti uznán řádným občanem, musí uměti čísti, psáti a počítati a odpovídati ke všem článkům národního katechismu, jenž vykládá práva a povinnosti člověka a občana. Athan. Auger.

Základy jen pevné my nyní vzdělanosti položme: nech stěny a střechu sám vnuk si na těchto staví.

J. Kollár.

S vrstvy na vrstvu ji klaď, vzdělanost, když národu dáváš, ať v běhu přeskočené nikde mezérky není. /. Kollár.

„Vychovávejte lid!" bylo první napomenutí Peunovo k osadě, kterou založil. „Vychovávejte lid!" zněl odkaz Washingtonův národu, jejž osvobodil. Macaulay.

Všeobecné vzdělání je vzdělání všem společné, potřebné všem, kteří chtí slouti vzdělanými, naproti vzdělání odboVzdělanost a její potřeba. 167 rovému. Učený a obratný lékař na př. stává se vzdělaným, vstoupí-li svým věděním a uměním v šírý obor přírodovědeckých a historických vědomostí, které k jeho oboru vlastnímu jako přiléhají ku středu. Vzdělaný jest obchodník, který nad řemeslné vykonávání své živnosti umí se povznésti a má zájem pro vědy které s jeho povoláním souvisejí (dějiny obchodní, národní hospodářství, chemii), člověk obecně vzdělaný měj vnímavost a porozumění pro zájmy obecně lidské, uměj se povznésti nad hranice povolání svého.

Schmidt.

Jediné vzdělání činí lidi sobě rovnými. Diesterweg.

Předním pramenem bídy a nemravnosti jest nevědomost.

Neříkám to já; praví to Sokrates, praví toFrauklin; a zdaliž On, jenž jest naším Pánem, nepravil: Ne samým chlebem živ jest člověk? v. Cousin.

Vzdělávati se musíme, sebe i celý národ, abychom předčili vzdělaností sousedy německé. Když všichni naši vlastenci upřímně a pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o naši národnost a o národ náš. Ten se udrží sám, dokud bude chtíti, a více, než jeho nepřátelé si přejí.

A aby všichni synové pracovali ve prospěch vlasti rozšiřováním vědy a osvěty, to dejž Bůh! Palacký.

Vzdělanost a mravnost v národě jest nejpevnější hráz proti záhubným naukám všeho druhu a proti nátlaku a sobectví mocnějších. Šmilovský.

Čím svobodnější zemské zřízení, tím větší vzdělanosti a ctnosti občanské u veškerého lidu jest třeba, aby se zachovalo ; nedostává-li se této, ustoupí též svoboda, rovnost, bratrská láska, a žádným kouzlem, žádnou mocí se nedají déle udržeti. To nahlíží zdravý rozum, to dokazuje též dějepis hojnými příklady. Toliko zdařilým vychováváním mládeže lze svobodu uskutečniti a zachovati; toliko zdařilým vychováváním mládeže lze neřesti společenské zameziti. Mošner.

Nejvíce dobra nadíti se můžeme do vychovávání a vyučování mládeže. Budeme-li každou sílu duchovní vyvíjeti 168 Vzdělanost a její potřeba.

methodou, založenou na vniterní povaze člověka; budeme-li buditi a podněcovati každý ušlechtilý princip životní, veškerému vzdělávání jednostrannému vyhýbajíce; budeme-li pilně pěstovati pudy, posud často s největší lhostejností zanedbávané, na kterých záleží síla a důstojnost lidská: doufati moci budeme, že nám vyspěje pokolení, tělesně i mravně silné, a že se našim zrakům otevře budoucnost lepši.

Stein.

Je-li osvěta hlavní, ba výhradní podmínkou naší národní existence, musí vzdělání tím hlouběji pronikati celý národ náš, čím menším co do počtu se jeví u srovnání s jinými národy kulturními. Krejčí.

Vzděláním nelze vyrozumívati ani obratnost v chování ani přecpání paměti přiučenými vědomostmi, nýbrž nabytou a osvědčenou způsobilost spolupůsobiti ku blahu lidstva, jmenovitě v dalším vytváření bytosti lidské. Radenhausen.

Půda vlast nečiní, ale občané ji činí, vyučování pak činí občany. Suísse.

Mnohem lépe jest nakládati peníze na nejlepší vychovávám a vyučování, nežli zůstaviti každému dítěti snad o několik liber více. Jakož nerozumným rodičům bývá dluhy jejich dětí platiti, podobně nerozumní národové platí za vězení a chudobince mnohem více, nežli by platili za nejlepší vyučování obecné. Max Muller.

Vzdělávání jest volný poměr osob, mající za základ potřebu — u jedné nabývati vědomostí, u druhé pak — sdíleti se o to, co sama již si osvojila. Tolstoj.

Generaci nynější hleďme, seč síly naše jsou, pošinouti na dráze vzdělanosti, a tak asi nejlépe bude postaráno též o generaci čtvrtou! Tím jediné dáme najevo, že pochopujeme sami sebe, že čítáni býti nesmíme k lidem, jejichžto plesnivá svědomí starý Horác polehtujc osudnými slovy „N03 numerus sumus et fruges consumere nati" (jsmeť havětí pouhou, břicho cpáti na svět ten přišlí). j. Kosina.

Národ, u porovnání s jinými velikými národy tak málo četný jako národ náš, bytnost svou zachová jen osvědčeními Vzdělanost a její potřeba. 169 síly duševní, která jej uzpůsobuje, aby neúnavně a šťastně s ostatními závodil. V mládeži spočívá budoucnost každého národu; proto jest mládež česká povinna síliti se a tužiti se vědou, opásati se neporušitelnou mravností, aby národ náš zachoval se ve víru dějin světových, v němž jen národové jako ocel tvrdí, ale také jako ocel ohybní obstáti mohou.

To konati jest mládež česká povinna, toho národ od ní Očekává. Vine. Brandl.

Osvěta má patrně užší rozsah než vzdělanost; tato vztahuje se k celku člověka i společnosti, kdežto prvá k části, a sice k rozumu, k vědomostem; vzdělanost k vědění, k cítěni i ke chtění, osvěta jen k vědění . . . Křivou, nepravou, falšovanou musíme jednoduše nazvati osvětu, která nejen že nevyhovuje všem ideám ethickým, nýbrž obravši jednu z nich, proti druhým se více méně křiklavě prohřešuje . . .

Podle našeho vodítka ukazuje se pravou ona osvěta, která všem ethickým ideám vyhovuje a tedy ku vzdělanosti vede.

Vzdělanost jest cílem osvěty, ano vůči vzdělanosti můžeme říci, že osvěta jest orgánem jejím, ba kdy nám dovoleno obrazně mluviti, vytkneme bez rozpaku, že osvěta jest jako mozek bytosti, kdežto vzdělanost vztahuje se i k srdci i k vůli a mimo to i k ruce a noze, zkrátka k čiunosti celého organismu, jenž, aby prospíval, všechny tyto orgány zdrávy a v přiměřeném zaměstnání míti musí. Jos. Durdík.

Vzdělávati sebe a svůj lid, k tomu vždy je čas a příležitost; avšak nejen čas — i povinnost. Jos. Durdík.

Nic nepomůže nechuť proti učení, nic úsměšek a zlehčování škol; nejde to jinak, nejde to pohodlněji než učením, často, dlouho bloudě a zkoušeje, člověk vrací se zase k tomu, co za mlada slýchal, k těm stálým tvarům a nerozborným myšlenkám lidu, k prostým vzorům, kterým všichni dobře rozumíme, a našim lidem zní to: „Učte se!" I po nejhojnější zkušenosti a nejhlubší učenosti zase to jest všechen výtah moudrosti, který sobě a lidu svému zvolati můžeme: „Učte se!"

Jos. Durdík.

Nechceme-li sobě evropské pozornosti dobýti tím, že změníce hlas, barbarstvím porušíme soulad osvěty, zbývá to _—^——^—^— 170 Věda, vědomosti.

jediné, abychom dokázali, by hlas náš v té hymně nad jiné krásněji vynikl —to jest, abychom Evropu předstihli osvětou.

Václav Vlček.

Demokratie bez osvěty jest metlou. Alf. Daudet.

čím vzdělanější kdo jest, tím více oken má otevřeno do chrámu poznání a tím více vidí, kolik se mu jest ještě UČiti. Kapras.

5)5 66. Věda, vědomosti.

Umění nenávidí jen nevědomec.

(Ars non habet osorem, nisi ignorantem.) Publilius Syrus.

Muž učený v sobě má bohatství. Phaedrus.

Vědy ve spojení s náboženstvím zavrhovati nesluší.

Sv. Augustin.

Světské nauky podobají se lupení, které strom poznání křesťanského krášlí a ovoce jeho chrání. Sv. Basilius.

Sama věda moc jest. Bačo Verulamský.

Míšení vědy do náboženství vede k nevěře, míšení náboženství do vědy k poblouzení. Bačo VerulamskýEmpirikové jsou jako mravenci, kteří snášejí mnoho potřebného materiálu, rozumáři jako pavouci, kteří soukají pavučinu ze sebe; ale rozum mezi oběma podobá se včele, která sbírá svou látku ze zahrad a luk a potom svou silou ji zpracuje a pořádá. Bačo Verulamský.

Sluší-li všem lidem, aby byli zbožní, studovaný rozeznávej se od nestudovaného vědeckým vzděláním. Sturm.

Učitel povždy svému žáku dávej nahlížeti z jedné vědy do druhé. Lessing.

Věda, vědomosti. 171 Je to těžkým hříchem proti člověčenstvu, když někdo buď z neodpustitelné libovůle nebo z obmezenosti nebo z nelaskavé drzosti lidem nějaký jim příslušející učebny předmět učiniti chce nepřístupným. Nižádný vladař nesmí veleti: Můj lid má jen to a to věděti, a v mých školách jen tomu a tomu vyučováno budiž; neboť — jenom Bůh má zde veleti, a on velel. Bůh ustanovil, co člověk jakožto člověk má věděti; pročež obmezovati lidské vyučování jest zajisté jedním z hříchů proti Duchu svatému, volajících do nebe. Graser.

Věda má každému jednotlivci tolik jisker rozkřísnouti, kolik síla zraku jeho snésti může. Purkyně.

Věda samou povahou svou domáhá se toho, aby byla sdílena; o samotě v duchu se rodíc, hledá v duších svého potvrzení; každá myšlenka a každý objev hledí osvědčiti svou sílu tím, že stýkajíce se s myšlenkami cizími, v novém sdružení dávají vznik poznatkům novým. Trendelenburg.

Věda je daleka toho, aby byla beznáboženská, jak se mnozí domnívají; ale zanedbávati vědy je beznáboženské, nechtíti studovati okolní tvorstvo je beznáboženské. Učiňme jednoduché přirovnání. Dejme tomu, že by spisovatele nějakého co den pozdravovali chválami v řeči nejnadšenější.

Dejme tomu, že by moudrost, velikolepost, krása jeho děl byly stálým předmětem krasořečí jemu platících, že by ti, kteří neustále pronášeli tyto chvály o jeho dílech, spokojovali se pohledem na jejich vnějšek, ale že by jich neotvírali, tím méně se snažili jim porozuměti. Zač by nám stály tyto chvály? Co by nám bylo souditi o upřímnosti těchto lidí vůbec, poukazujících na vesmír a jeho příčinu? Ba ještě hůře. Nejen že chodí mimo a nestudují těch věcí, jež prohlašují co den za tak podivuhodný, ale velmi často hanobívají ještě za pouhé dětiny ty, kteříž věnují svůj čas pozorování přírody: oni opravdu mají v povržení ty, kteří jeví činnou zálibu ve věcech těchto. Opětujeme tedy, že ne věda, nýbrž zanedbávání vědy je beznáboženské. Spencer.

Vědění jest stejnomocný výjev duchu lidského jako umění, a práce zpytatelův i učitelů v nižádném podřízení není proti 172 Vzdělání materiální a formální.

činnosti jiné. Výzkumy vědecké jsou pro naši dobu tak čestné a významné, jako výtvory umělecké pro věky předchozí.

Jos. Durdík.

5)5 67. Vzdělání materiální a formální.

Půjdeme-li zajisté opět in scholam naturae na naučení, naučíme se tam, jak dělati, aby nejen to, čemu se učíme, stálé bylo, ale také abychom víc, než se naučíme, uměli; to jest, aby učedlník, ze školy vyjda, nejen něco z preceptorských diktát neb odjinud vyříkati uměl a věděl, což ví, ne pro něčí vypravování, neb podle domnění toliko, ale podle pravdy, a vedle toho jemu samému čím dál tím víc se oči otvíraly. Komenský.

Není divu, že množství učených vědomostí, které nejsou s to, aby učinily člověka moudrým, mají za přirozený účin, že jej činí marnivým a domýšlivým. Addison.

Snažiti se po pravdě je s cenou větší než pravda sama.

Lessing.

Veškero vyučování naše směřuj k tomu, bychom budili myšlení samostatné. Fichte.

Veškero vyučování mládeže přihlížej více ku vzdělávání duševních sil nežli k hromadění vědomostí. Pestalozzi.

Veškero vyučování vytýkej si stále hlavní účel dvojí.

Předně má síly, dřímající v duchu buditi, cvikem je síliti, a vésti je buď k určité činnosti duchovní, buď k nějakému konání a jednání vnějšímu, aby jej uzpůsobilo cizí pomoci potřebovati čím dále tím méně. V tomto smyslu zůstane veškero vyučování zároveň jakýmsi vychováváním. Mimo to má však ještě účel druhý: opatřiti síly učně nějakou látkou, kteráž aby byla jeho majetkem, potřebno jest jednak člověku vůbec, jednak zvlášť určitým třídám a stavům lidským.

První účel nazýváme vzděláním formálním, tento materiálním.

Niemeyer.

Vzděláni materiální a formální. 1 73 Netřeba člověku přednášeti to, co věděti má, ve zvláštních lekcích. Rozněťme v něm jenom chuť a způsobilost a ukažme mu pomůcky, a stane se ze sebe sám více, nežli veškeré lekce a kollegia mohou z něho učiniti. Dinter.

Nezáleží na tom, aby se učni v pamět vštípilo určité množství hotových poznatků, kterých se může kdykoli v knihách opět dočísti; nýbrž aby se mu osvětlila cesta zkušenosti a pozorování, kteráž vede k nalézání těchto poznatků, zkrátka: by se mu vdechl filosofický duch vědy, kterýž by jej provázel ku každému předmětu jeho studia, jímžto, jsa již jím proniknut, jeho vlastní duch nabýval by síly a jistoty, a jenž by ho prodchnul živou láskou ku pravdě. Biot.

Praktickým směrem u vyučování nemíním, aby se prohledalo neustále k budoucí bezprostřední potřebě v omezeném životním okruhu, nýbrž onen způsob vyučování, který žáku nic nepodává, k ničemu ho nenavádí, což by nebylo důležito buď pro osvícení hlavy, buď pro rozehřátí mysli, buď pro posílení moci vůle jeho. Dieaterweg.

Nepřehánějme působnost formálního vzdělání, ale ani jí nepodceňujme. Předmětná a podmětná stránka vzdělanosti doplňují se na vzájem — jednu nemožno odloučiti od druhé.

Nebo látka může pojata býti pouze osvědčením nějaké síly, a síla může opět působiti pouze u přítomnosti nějaké látky.

Pouhé látečué vzdělání bylo by prázdným vševědáctvím, pouhým skladem vědomostí beze vší vnitřní euergie, živý naučný slovník — pouhé formální vzdělání byla by pěkná nádoba beze všeho obsahu, pouhá sofistika, jalové řečuění.

Před jedním i druhým jest se nám stííci. Lindner.

Formálně vzdělávati jest zakládati na vědomí a zvláště v mozku spojovací dráhy, po nichž nejrůznější materiál může býti dopravován, aby v střediskách onde představ, tu nervů přiveden mohl býti do styku buď v ohledu kvantitativním, jako při mathematice, nebo kvalitativním či obsahovém, jako v logice, buď pouze psychologickém, jako v mluvě. Veškeré formální vzdělání je tudíž buď mathematiiké, nebo logické nebo mluvnické. Lmdner.

174 Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) Formálně vzdělaný člověk obeznámí se snadno v každém oboru, nebo je naučen souditi a mysliti. Lindner.

Výtečný latinář může objeviti se nám v některé pravšední záležitosti znamenitým pošetilcem. Kdo dovede ex abrupto překládati Iliadu, nedovede ještě rozřešiti každé rovnice.

Kdo má výtečné znalosti v dějepise, nemusí ještě uměti také výtečné přírodopis; chce-li uměti přírodopis, musí se jemu napřed učiti s touže pílí a vytrvalostí, jako se učil svému dějepisu. Mathematik, který jeví znamenitý úsudek v oboru vyšší mathematiky, soudí často převráceně o věcech, týkajících se věci jiné, neb o věcech všedního života. Filosof jeví znamenitou fantasii v oboru vyšších abstrakcí; ale žádejme na něm, aby složil nějakou skutečnou báseň, jistě že toho dovede ztěžka a leda výjimkou. Lindner.

Uzpůsobiti školy vědeckým potřebám naší doby nijak nepředpokládá hádky o tom, které vychování jest lepší, zda ve směru nauk exaktních či ve směru klassickém: obého třeba ku vzdělání úplnému. Huxley.

Dokonalý cvičitel v tělocvičně věnuje pozornost a píli svou ne pouze jednotlivým skupením svalů některého údu, neopakuje tudíž pouze několik a vždy týchž určitých pohybů, nýbrž pečuje o to, aby žáci všecky pohyby, kteréž vůbec mohou konati, konali snadno a obratně; podobně učitel ve škole nemá pouze jednotlivé obory činnosti mozkové zaměstnávati, nýbrž jest mu přihlížeti k tomu, aby se veškeré činnosti duševní vzdělávaly a zdokonalovaly. jos. Klika.

5)5 68. Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) Když se uměle nakládá s moudrým, přijímá umění.

Přísl. XXI, 11.

(Pectus est, quod disertos facit) Mysl (srdce) činí výmluvným. Varro.

Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) 1 '5 Nejprve sestup k žákům a potom je povznášej k sobě.

Sv. Jan Zlatoústý.

Známému neučí se. Komenský.

Vyučovati je způsobiti, aby to, co kdo umí, i druhý si osvojil a uměl. Komenský.

Věci samy tak se pořádati mají, aby napřed to, což známé a každodenně v rukou neb očích jest, potom to, co na blízce, a teprve, co vzdálené, předkládáno bylo.

Komenský.

Čemukoli vyučuješ, hleď, aby jasná pravda byla.

Komenský.

Učení samo má býti milé a libé, a nemá se jinak díti, než jako hra a kratochvíle. Komenský.

Pravidla mají býti krátká, příklady světlé, cvik častý.

Komenský.

Příklad vždycky předcházej, pravidlo vždycky následuj, napodobování nikdy se neopomíjej. Komenský.

Zákon methody věčný budiž: vyučovati a učiti se všemu příklady, pravidly a užíváním čili napodobováním.

Komenský.

čemukoli se učíš, tak mezi sebou svázáno budiž, aby vzpomenutí na jedno táhlo za sebou vzpomenutí na druhé.

Komenský.

Na dobrém počátku záleží všecko. Komenský.

Didaktika na jiném nezáleží, než na rozměření dobrém a vlastním času, věcí a způsobu přednášení. Takové rozměření dovedeme-li udělati, nebude nemožnější člověka všemu naučiti, nežli vezma impresorské nástroje, dva neb tři rysy papíru za den pomalovati; postavě Archimedův nástroj, domy, věže, náklady jakékoli zdvíhati a přenášeti; vsedna na lodi, moře přeplouti a na nový svět se dostati atd. A půjde všecko to rovně tak snadně a lehce, jak snadné a bez násilí —■ 176 Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) natažené hodiny svou vahou jdou; mile a libě, jak milo a libo jest na takový pěkný nástroj se dívati a jeho užívati, a tak na jisto, jako kdy dobře udělaný nástroj jíti můž.

Komenský.

Nejen z daleka věc ukazovati, ale také blíže k spatření podati, to jest, čemukoliv učitel učí, tak učiti, aby žák věděl, že to jsou života jeho se dotýkající a jako každodenní věci, jichž k tomu a k tomu, tu a tu bude potřebí. Nebo to se jímá, když, k čemu co jest, učeň se učí. Mluví-li se mu o věcech jako o něčem cizím, v Satranské tam někde zemi, on zdaleka cosi znamenati bude a zapomene to zase hned.

Komenský.

Ku konci hned od počátku prohlížej a žákovi ukaž, aby sám kam směřuje vida, kojil se nadějí, že tam dospěti možná, a dospěti tam zatoužil; nebo prohlížeti ku konci hned od počátku a bráti se k němu bez závady rozkošno je duši naší, nekonečnosti a překážek se lekající. Komenský.

Aby zajisté viděli něco, ukazuj to; aby tomu rozuměli, vykládej to; aby, čehokoli ty dovedeš vyjádřiti, dovedli i oni, napodobovati rozkaž; když počínají tušiti, že toho již dovedou, opakovati tolikrát nařeď, až ukáže se, že umějí to správně a obratně. Komenský.

Cokoli děláno býti má, děláním se nejlépe ukazuje.

Komenský.

Nic ať se žákům v pamět nevkládá, čemu rozuměti z gruntu dobře naučeni nejsou. Komenský.

O věci mluv, ne o tom, jak se o ní mysli, soudí neb píše. Komenský.

Opatrnosti při vyučování nejvyšší zákon a světlo, střed a obvod, základ i vrchol jest jediné toto: vyučuj všemu příklady, pravidly a užíváním čili napodobováním.

Komenský.

Opatrné bude počínání toho, kdo v mysl, v ruku, jazyk jiného vštípiti hodlá uméní, když dovede mysl na učení připraviti, pak učení vykládati, konečně je utvrditi.

Komenský.

Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) 177 Při jednom setrvej, dokud třeba! Komenský.

Spořádati tak učení, aby se nikdy nic zapomínati, ani, čemu se jednou naučí, v stranu dávati nemohlo, ale všudy jedno z druhého vyrostalo, jedno na druhém se stavělo, jedno druhým se tvrdilo ustavičně. Komenský.

Příkladů ku pravidlu jednomu čím více, pravidel k hojným příkladům tím méně, cvičení pak v obou čím častější, tím lepší všecko. Kupa pravidel děsí, sužuje a zdržuje vtip; ale ku pravidlu, příklady předchozími snadno pochopenému, aby bylo dále srozumitelnější, čím více se přiloží příkladů, tím větší vzchází vědomosti světlo a jistota. Cvičení pak čím častější, tím vědoucího ve vědění činí obratnějším.

Komenský.

V mysli k cvičení oddaného dítěte má se hned z místa zakládati universalis eruditio (všeobecné vyučování), to jest taková všeho delineací, aby následující učení nic nového nebylo, než částečnějšího toliko toho, což nejprv založeno, rOZVÍnání. Komenský.

Vzhledem k místu toho šetřiti sluší, aby učitel sám místo pohodlné měl, odkud by všecky viděti a ode všech vždy viděn býti mohl. Nechcemeť, aby buď v koutě byl, nebo vězel mezi žáky, nebo chodě sem tam, toliko brzy k tomu, brzy k onomu přistupoval, někomu tak nebo několika, ne všechněm, něco povídaje neb ukazuje, než aby slunce okrsku svého na místě zvýšeném stál, odkudž by k všechněm zároveň a najednou tytéž paprsky nauk obraceje, všechny stejně dovedl osvěcovati. Komenský.

Vyučovati mládež není přednášeti jim z rozličných autorů hromady slov, frází, sentencí, smyslů všelijakých atd. a tím je vycpávati, ale otvírati jim rozum, aby z něho samého jako z pupence listí, květ, ovoce, ratolístky vyrostaly, a druhý rok opět z pupenců každé ratolístky tolikéž, a tak pořád až do zrostu dokonalého. Komenský.

Učiti třeba bez závisti a učiti se beze studu.

Komenský.

12 178 Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) Učiti se snadnější jest, nežli odnaučovati se. Učiti se jest dle přirozenosti, odučovati se proti přirozenosti. Vyučovati snadnější jest nežli odučovati. Vyučovati jest výkon jediný: Tak dělej! Odučovati výkon dvojí: Ne tak, než takto!

Komenský.

Kolikrát učitel učně chybovati vidí, tolikrát jej z chyby napomeň a pouč, aby lépe chodil po stopě. Komenský.

čemukoli se dítě má učiti, ať mu není nikdy s obtíží, nýbrž ať v něm probouzí chuť ku práci, lásku k povinnosti a radost z rozmnožováuí vědomostí. Locke.

Ne mnoho, ale s chutí! No mnoho, elementárním však pořádkem, který postupuje od snadnějšího k méně snadnému a nezůstavuje v základech ani mezer ani slabých stránek!

Ne mnoho, ale samé důležité poznatky, kterých bez újmy zapomenouti nikdy nesluší! Basedoio.

Učíce vzdělávejme především rozum. Flattich.

Nikdy mi nezáleželo na tom, kolik probrati v každé hodině; anobrž nikdy jsem nepokročil dále, dokud nejvyšší třetina mých seminaristů toho, čemu jsem právě byl učil, určitě, úplně a správným jazykem opět podati nedovedli.

Takto jsem vzdělal ne sice nejučenějších seminaristův, ale dobré a obratné učitele. Svoboda, práce a láska byly kromě náboženské mysli hlavními prostředky, jimiž jsem mladíky své k cíli vésti se snažil. Dinter.

Kdo chce pronášeti pochybnosti, nevyučuj; kdo chce vyučovati, podávej něco hotového! Goethe.

Vše ve všem ! Jacotol.

Sbírejte bez ustání! I vznikne mezi pojmy vašimi souvislost; budou se vespolek podporovati, pojem z pojmu bude se vyvíjeti, pojem pojmem se objasňovati. Jacotot.

čeho vyučováním máme dojíti, je předně zájem, a to zájem rozmanitý. Tento zájem však má dále býti vyrovnaný, ježto se jím vyhledává všestranného vzdělání a má z něhovzejíti pevnost morálního charakteru. Ilerbart.

Vyučování vůbec. (Didaktické zásady.) 179 Konečný účel vyučování vězí v pojmu ctnosti. Aby se však tohoto účelu vychováním dospělo, určen jemu napřed cíl bližší, jenž obsažen jest v pojmu „všestrannosti zájmů".

Herbart.

Vyučování jest jen tenkráte pravým vyučováním lidským, když působí k tomu, aby se učeň naučil sám sebe vyučovati. Graser.

Vyučování má představy v duši člověka již obsažené nepřetržitou řadou stále šířiti, pročež má vyzkoumáním předchozího stavu žákova, co se týče jeho vědění, začíti a podle obecného zákona přírodního sdružováním nových představ s objevujícími se starými dále postupovati. Graser.

V soustavě třeba vše probírati tam, kde to úplně a důkladně probírati možno; u vyučování však tu, kde se tomu nejsnáze a nejprospěšněji učí. Tam nesluší ničeho pomíjeti, ničeho později dodávati, tuto musí se oboje hledíc k povaze žáků velmi často díti; v onom vyučování způsobu obecné jde před zvláštním, v tomto je potřebí dáti se právě cestou opačnou. Milde.

Zákony pravého vyučování jsou všude tytéž a mají obecnou platnost ve škole vesnické jako v posluchárnách vysokého učení. Diesterweg.

Poctivý a svědomitý učitel stanoviskem osob, které učiti chce, stále říditi se musí. Lepař.

Ke každému učení jest třeba, aby učitel byl co možná dokonale znalý 1. věci, které mu bude učiti, čili učiva; 2.

osob, které má vyučovati; 3. cíle, ku kterému chce dospěti; 4. prostředků k učení vytčenému nejprospěšnějších a 5. způsobů, jak učení spořádati a prováděti, čili osnovy a method učebných. • Lepař.

5)5 12* 180 Prospěch učení a užitek z něho. Učení neužitečné.

69. Prospěch učení a užitek z něho. Učení neužitečné.

Zdraví, rozum, kázeň, pilnost a záliba pro vědy jest patero vnitřních prostředků ke zdaru učení; učitel, kniha, příbytek, soudruh a uši pak podporují je jako patero prostředků vnějších. Průpověď indská.

Myslím, že mladíci ve školách (rhetorů) teprve vlastně zhloupnou, protože tu nevidí ani neslyší nic takového, co se v Životě přihází. Petronius.

Cesta, na nížto ze studií největší prospěch lze očekávati, je ta, abychom nejprve správně a jasně rozuměli tomu, čemu se učíme, porozumějíce potom také to řádně podrželi v paměti, a tím konečně se stali způsobilými též něco sami vytvořiti, aby vědomosti neležely v nás jako mrtvé.

Rudolf Agricola starší.

Přirozenost lidská po užívání věcí se žene, a milo jest, cokoli slibuje a přináší užitek nějaký. Neužitečné věci, i když z jiných příčin lahodí, konečně přec omrzí a bývají zanechány. Tedy: Všemu uč se pro užitek. Planému myšlení místa nedávej; všude užitek buď na jevě. Věci krásné ne jinak, než pro užitečnost si oblibuj, protože krásné bez užitku strom jest bez ovoce, sirény omamující neopatrného.

Komenský.

Přidá se učedlníku snadnosti, jestliže, čemu ho koli učíš, hned jemu, k čemu to jest v životě obecném a při všední potřebě, přátelsky ukážeš. Všudy na prosto to býti má, v gramatice, dialektice, arithmetice, geometrii, fysice atd.

Nebo bez toho, by ty mu, jak chceš mluvil pilně, bude se mu, jakoby o nějakých zámořských věcech vypravoval, zdáti.

Ale ukážeš-li, k čemu co jest, ne jinak než jakoby mu to do rukou dal, hned to i uhlédá i spamatuje, nýbrž dělati hned to bude. Komenský.

V školách cokoli se dělá, ať slouží a napomáhá budoucímu životu; nebo zevnitřní (po tento život) cvičení malého jest užitku. (I. Tim., 4, 8). Pakli co pro tento také život Škola, její potřeba a úkol. 181 v mládež uvodíme, taková aspoň býti má, aby budoucímu nepřekážela, a bylo z věcí opravdivých, užitek celému životu V pravdě nesoucích. Komenský.

Nestačí věděti; třeba abychom toho též užívali.

Goethe.

Těžkým bývá břemenem, čeho neužíváme. Goethe.

Nejlépe jest majícímu něco vykládati mládeži otázati se sama sebe: Co z toho bude míti mládež, když jí to neb ono bude vyloženo. Toho třeba šetřiti při vyučování mluvnickém (aby mládež umějíc svůj jazyk mateřský, ale neznajíc jeho základů, pravidla jeho poznala spíše vhodnými otázkami nežli názvy pro mládež velmi abstraktními nebo výměry věku útlejšímu nedostižitelnými), zeměpisném (aby mládež poznajíc soustavu a postup příliš učený neklopýtala přes věci nejbližší), historickém (vybírati kusy takové, z nichž by mládež, aspoň větší, poznala, že jest historie světlem pravdy a mistryní života), přirodnickém (aby mládež z tvorů a výjevů přírody skutečný měla užitek a potěšení), počtářském (aby především obratnosti nabyla v tom, bez čeho v živobytí skutečném obejíti se nelze), kreslicím (aby vyhověla potřebám i bystření vkusu mládeže), psacím (aby mládež navykala si vkusných tvarů hbitě a správně užívati). Zoubek.

■5J5" 70. Škola, její potřeba a úkol.

Učíme se pro život, ne pro školu.

(Nou scholae, sed vitae discimus.) Seneca.

Účel školního vyučování je trojí: zbožnost, vědomosti a umění řečnické, Sturm.

Vyučování ve školách veřejných a vychování v kolejích jsou lepší nežli vychovávání soukromé; neboť je tu více snaŽÍVOSti, vážnosti a vzorů. Bačo Verulamský.

182 Škola, její potřeba a úkol.

Pod nebem jiné cesty k napravení zašlostí našich není, jediné mládeže dobré vedení. Štastněji nemůže bráněno býti zlým věcem v lidském pokolení, jako aby při mládeži bráněno bylo. Proto cbcete-li spořádané, rozzelenalé, stkvělé obce, církve, domy míti, školy napřed založte a spořádejte!

Komenský.

Pravá škola jest, kde se vtip lidský známostí pravou všech věcí osvěcuje, povahy a obyčejové ušlechtilou harmonií pořádají, srdce v Bohu mocnými kořeny zakládá, a k rozličné libé výmluvnosti jazyk formuje. Komenský.

Škola je dílua lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných a pravých obrysů lidskosti vzděláváni, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími. Komenský.

U národů dobře vzdělaných, kolikero jest umění, tolikerý jsou i školy, i šermířské, v nichž k užívání zbraně cvičena bývá mládež. Komenský.

Stát jakožto vrchní správce lidských záležitostí a jakožto Bohu i svému svědomí jediné odpovědný poručník nezletilých má úplné právo nezletilé k jejich blahu i přinucovati. Kde jest v naší době stát, kterýž by o tom pochyboval, má-li právo čili nic, nutiti své poddané ke službám vojenským a rodičům k tomu konci syny odváděti, bez ohledu na to, zdali tomu rodiče nebo dítě nebo to i oni chtí čili nic?

A přece je toto přinucování mnohem více na pováženou a mívá často nejzáhubnější účinky pro mravní stav i pro zdraví a živobytí přinucených, kdežto přinucování, o němž my mluvíme, po vykonaném vychování celou osobní svobodu vrací, aniž může míti účinky jiné, nežli svrchovaně blahodějné.

Fichte.

Školy naše buďte posvátnými krby, na kterých by plál oheň pravého vzdělání. Campe.

Kdybychom nevěděli nic, nežli čemu jsme se naučili ve školách, byli bychom vědomostmi velice chudobní. Toho, čemu jsme se naučili příležitě, nevědomě, ve všedním živoŠkola, její potřeba a úkol. 183 bytí, ve škole zkušenosti a obcování s jinými, je zajisté mnohem více a bývá to často mnohem užitečnější, nežli to, co se nám předneslo formou a řečí vyučování úmyslného.

Milde.

Špatné školy jsou trojí: jedny starosvětsky dogmatické, které učí kromě katechismu čísti, psáti a počítati; druhé toliko osvěcující, které přetěžují vědomostmi nezažitými; třetí, které cvičíce jen soudnost, plodí domýšlivé, tvrdohlavé sebevědomí. Harnitch.

Elementární škola budiž mladistvému duchu cvičištěm a zápasištěm, kdež by, jsa povzbuzován společnou činností svých druhů, řízen a spravován láskou a účinností svého učitele, vloh a sil svých vědomým se stal a přiveden byl k živobytí, kteréž v pilné práci vyhledává blaha svého.

Diesterweg.

Škola jest výborným ústavem, jenž navyká kázni. Zde naučí se dítě respektovati zákon; všecky skutky jeho, ať dobré či nedobré, provází v patách buď pochvala, odměna, pokárání, trest. Pro život společenský jest výhoda nesmírná; zde působí zákon celou tíhou a přísností ... Cit a vědomí úplné rovnosti probouzí snahu přičiniti se, touhu po úspěchu.

Sobectví jest nenáviděno, pýcha dochází posměchu; bohatství i chudoba jsou sobě rovny; mezi druhy není jiných rozdílů nežli ty, jež vzešly z osobní píle a mravnosti. Bautaín.

Škola veřejná tvoří charakter. Z otcovského domu, kde chlapec byl hýčkaným miláčkem, jehož pošetilost jmína za vtip, jehož svéhlavost vyhlašována za sílu ducha, škola přenáší chlapce na místo, kde zabírá místečko, přiměřené skutečným jeho silám a jeho talentu. Škola nevšímá si mrzouta i tresce zlostníka. Tak připravuje se charakter jeho pro pádné rány života pozdějšího, pro unavující boje zástupce práva, člena sněmovny, bojovníka. To však je mnohem důležitější nežli všechno nabývání pouhých vědomostí. Mnozí mužové počali teprve ve dvacátém roce věku svého nabývati vědomostí; ale málo jich změnilo svůj charakter po roce svém dvacátém. j0hn Rusell.

184 Škola, její potřeba a úkol.

Úkolem školy to jest, aby dary duševně Tvůrcem mládeži svěřené tak rozvinula, by dle nich životnímu úkolu člověka přiměřený směr dáti se mohl. Majer.

Veliké většině je škola jediným příhodným místem, kdež i ve slušném chování prospívati mohou. Vád. Svoboda.

Důkazem nejzřejmějším, jakou důležitost má v životě národů vyučování veřejné, jest „zápas o školu". Lindner.

Založení nové obecné školy národní jest veliký čin duševní našeho století, jehož následky ovšem jen pomalu zjevovati se mohou. Lindner.

Podnítila-li škola chuť, že žáci vychodivše ji a jsouce mládenci a muži, jeví ještě snahu po krmi duševní, dodělal se učitel účelu nejvyššího, jakého se vůbec dodělati mohl. Kehr.

Jestli skutečně škola zodpovědná za činy občanstva dospělého, pak měli bychom o důkladné změně školského vychování přemýšleti, nežli bude pozdě; nebo mnohé úkazy z nynějšího života veřejného zdají se prozrazovati, jako by v učilištích našich pro samé vyučování zapomínalo se, že mládež má se také vychovávati. Jan Havelka.

Nikde nerozvažuje se, že posud hluboko vězíme v týchž nedostatcích, na něž Komenský touží, protože škola, bývajíc považována za účel sama sobě, nikoli za prostředek a předehru života skutečného, učí mnohým věcem, které jenom pro školu a nikoli tak, jak pro život se hodí . . .

Zoubek.

Školy nejsou všecko. A školou nejlepší je vlastně život.

Proto celkem, ač nejsou školy v Americe a v Anglicku tak četné, tak přesně zřízené, lidé tamější sebevzděláním hledí nabýti, co se u nás jako po lopatě podává ve škole málo myslící a málo samostatné mládeži naší, a tak věda anglická jest dnes první na světě, obchod, průmysl, rolnictví a chov koňstva, skotu i bravu na nejdokonalejších je základech jen ve státech anglických. Makovička.

Škola, její potřeba a úkol. 185 Škola člověka počíná s jeho životem. Žádná škola bez života, ale také žádný život bez školy. Pryč se vším ze školy, co není pro život, pryč se vším ze života, co na potupu jest škole; kde neustálá škola se stala životem a celý život školou — tam vychování člověka vykonalo úkol svůj celý.

Daneš.

Obecná škola má v dítkách položiti základ k tomu, co budoucně v domácím, občanském a církevním životě mají věděti, uměti a býti. Ohler.

Který národ má nejlepší školu, jest národem předním; není-li jím dnes, bude jím zítra. Suisse.

Spolužáci — toto slovo má zvláštní, čarovný zvuk, jenž neztrácí půvabu ani v bouřích pozdního života. Spolužáci rozcházejí se do všech konců světa, ale člověk na ně nezapomíná; sejdou-li se kde dva, tři, jaká to radost, jaké to potěšení! Jaké to obrození minulosti a mládí po tolika zklamaných nadějích, tolika radostech ztracených a strávených! Kdyby jen těchto upomínek poskytovala škola a ničeho jiného, dal by jí přednost před vyučováním soukromým.

Laurentie.

Nikdo nemůže dost oceniti životní z toho prospěch, že aspoň jakožto dítě s dětmi z obecného lidu v jedné lavici sedal a téže kázni podléhal jak oni. Riehl.

Vychování jest alfa i omega školy. Ale kterak nejjistěji dospěti cíle tak vysokého? Konáním a učením. Wittmann.

Kdo nové, lepší době odchová nových, lepších lidí?

Neodchová-li jich škola, po přednosti škola národní, život jich neodchová. Aby však úkolu tomu svým časem národní škola mohla dostáti, ničeho jí nyní pilněji nebude se vystříhati, než lichého domnění, jakoby již byla dostoupila dokonalosti vrchu, jako by dále ničeho třeba nebylo, než aby stupně, na nějž se popjala, jaktak uhájila Dalekýtě ještě pouti naší cíl, a po jiných než posud drahách k němu se nám bude bráti. Nedáme-li pravdě této při sobě, historie někdy soud o nás vynese, nám nikoli se nevydařící na čest.

J. Kosina.

186 Školní dům a učebna. Vycházky.

Škola jest ústav tak důležitý, že státové a obce čím dále tím větší pozornost jí věnují. Mnozí považují školu ještě tak, že je to místo, kdež chlapec může se potřebným vědomostem snadno a lacině naučiti. Zapomínají však na druhou, snad důležitější věc, totiž že škola jest místo, kde se povaha vzdělává. Hoch zde vstupuje na jakousi půdu veřejnosti, mezi sobě rovné, učí se spoléhati na sebe a měřiti se s jinými. — Škola nelítostně vyrovnává všecky domnělé přednosti a jest nejpřednější pěstitelkou zásad demokratických.

Josef Durdík.

5)5 71. Školní dům a učebna. Vycházky.

Škola sama má býti místo veselé, plné pastvy očím uvnitř i zevnitř. Vnitř má býti pokoj světlý, čistý a ozdobený malováním po všech stranách, buď že kontrfektové jsou lidí zvláštních, neb tabule zemí, krajin, měst neb historií nějakých památky, neb emblemata nějaká. Zevnitř aby byl i plácek pěkný k hraní (poněvadž se toho zvláště mladšímu věku dopouštěti má), i zahrada nějaká, do níž časem uvozováni, a jim stromoví, byliny, kvítí ukazovány býti mohou.

Komenský.

V posluchárně všecko chováno buď čistě a pokud možná stkvostně, aby, kamkoli žáci se obrátí, lásku k čistotě v sobě vzbuzovati a obydlí svá někdy podobně opatrovati příležitost měli. Komenský.

A mohli by žáci učeni býti netoliko ve veřejných posluchárnách, než kdekoliv. Komenský.

Školní světnice má býti čistá, aby útlá mládež záhy čistotnosti zvykala . . . Také víme ze zkušenosti, že se děti ve špinavých světnicích nerady zdržují. Ryba.

Školní učitelé! Nezůstávejte se svými žáky v lavicích, nýbrž vycházejte s nimi na volný vzduch přírody, staňte se peripatetiky. Hippel.

Věk školní.

187 Komu zajisté není mládež jenom žákem a žačkou, než tvorem lidským, dorůstajícím pro lidskou společnost, přeje, aby vhodné vycházky a procházky s mládeží pojaty byly do osnov vyučovacích a do rozvrhu hodin, jednak pro zdraví a žádoucí proměnu, jednak pro včasné oblomování se v slušnějším mezi sebou obcování, aby mládež, sedíc ve škole celý boží den, nezprkněla a neztýřela. Zoubek.

Jedním z nejobecnějších omylů vychovatelských je domnění, jako by děti toliko ve škole tiše jako beránci sedíce, v pravdě se učili. Praví paedagogové a ředitelé vzorných škol zahraničních jsou ovšem jiného mínění; pochopujíť důležitý vnitřní zájem, jaký se kryje ve společných vycházkách.

Ad. Dygesiňski.

Jako se staví zvláštní budovy, zřízené nejenom ad hoc, nýbrž s náležitým vkusem, ano i nádherně pro staré rukopisy, rezivé zbraně a vycpaná zvířata, tím spíše měly by se stavěti pro mládež, náš dorost. Jinak počínali bychom od střechy místo od základů, a divně vypadá, když staráme se o utužení a zesílení těla, jež necháváme seděti v místnostech úzkých, nízkých, neprovětraných, někdy vlhkých a smrdutých plísní a páchnoucích nezdravotou, ve vzduchu až úzko zkaženém, smačkány v lavicích tak těsně, že nad to při komposicích žáci volky nevolky opisovati musí. Jiří Guth.

"3J3" 72. Věk školní.

Pro písmena chlapci desítiletému postačí tři léta, a lyry se chopiti v letech třinácti doba přiměřená, a zůstati při tom jiná tři léta. A ani otci nebudiž dovoleno delší nebo kratší dobu proti zákonům určovati, ani chlapci samému, ani když se tomu rád učí, ani když mu to nemilé, aby práci tu si buď prodlužoval nebo zkracoval. Plato.

Smýšlejí vůbec, aniž omyl jest, že člověk na těle do dvacátého čtvrtého neb pátého léta roste, potom se zastavuje, 188 Věk školní.

protože na výš postava dále nejde, toliko že oudům ještě síly, tělu pak celému zmužilosti a ukázalosti přibývá. A podle tohotoť zdá se, že velmi případně to, co k vzrostu mysli přináleží, vystihnouti můžeme ; jmenovitě, že i ona k vycvičení svému dosti času má do těch let, čas ten dvacíti čtyrletní na čtvero rozdělíce: dětinství, pacholetství, mládenectví, jinošství, tak totiž, aby prvních šest let člověk v klíně mateřském ztrávil, druhých šest let v škole obecní preceptorské, třetích šest let v škole latinské, jazykům cizím a svobodným uměním se uče; čtvrtých šest let v akademii a peregrinacích (cestování). Komenský.

Právem se žádá, aby vyučování se nepočínalo ve věku útlejším, dokud ústroj činnosti duševně, mozek, nedospěl jistého stupně vývoje. A v pravdě jeví dítě teprv po sedmém roce, v čase, kdy dostává znova zuby, určitou náklonnost k opravdovému zaměstnání, potom teprv je duch jeho schopen věci poměrně odtažité chápati. GuiUaume.

Dokonaným 14. nebo 15. rokem nemá se školní vyučování a veřejné vychovávání končiti, nýbrž má se v něm, ač menším počtem hodin, pokračovati. Čtrnáctiletý člověk je dítě rozumem a silou jako lety! Nyní nastává mu doba nejnebezpečnější. A právě nyní chtěli bychom jej zůstaviti sobě samu nebo náhodě, sprostotě života a svůdcům? — Toť by znamenalo počíti, ale nedokonati. Pročež budiž počtem hodin znenáhla ubývajícím u vyučování pokračováno a duchovní síla dále cvičena. Nyní buďtež nejdůležitějšími předměty učebnými nauka o náboženství a mravech, vštěpování mravních zásad a vzdělávání charakteru, nauka o právech a povinnostech občanských, o poměrech občanů k vrchnosti a státu, znalost zákonů vůbec a trestních zvláště.

Diesterweg.

Jestli stát práv donucovati k tomu, aby každému dítěti dostalo se jisté míry vychování a vědomostí pro život potřebných, pak také přísluší mu právo, potřebných prostředků donucovacích použiti proti těm, při nichž obecný způsob přípravy pro školu života potkal se s úplným nezdarem . . .

Neuí-li tak zvaná svoboda osobní na závadu, když vyměřují se jistá povinná léta školská mládeži nadějné, proč by šetřiti Škola a rodina. 189 se mělo svobody tuláků, kteří již tuláctvím samým dokazují, že svobody osobní neumějí než zneužívati? . . . Jen více škol pracovních zapotřebí, zapotřebí robotáren zřízení určitého, do nichž poháněni by byli všichni, kdož vinni jsou tuláctvím trvalým . . . Tam přidržovala by se cháska tak dlouho k činnosti neustálé, až by zvykem oblíbila si práci a zatoužila po volném životě, byť i pracovitém. Jan Havelka.

Totě právě veliké neštěstí naše, že považujíce vychování školské za vychování všeho konec a vrchol, obyčejně člověku v té době života všecko vychování methodicky upravené odnímáme, kde by teprve hojné mohlo vydávati ovoce.

J. Kosina.

5(5 73. Škola a rodina.

Sluší zajisté, aby otcové v několika málo dnech zkoumali, jak synové pokročili, a neskládali veškeru naději v dobrou vůli učitelů najatých; ti by zajisté věnovali větší péči chlapcům, kdyby jim bylo pokaždé počet vydávati.

Plutarch.

Když děti již při prsu matky ssají bujnost, nestávají se teprve ve škole nemravnými, nýbrž zárodek nemravnosti z domova do školy přinášejí. Quinctilian.

Slušné jest, aby člověk, rozumný jsa tvor, nic nečinil maní, všecko s soudem a rozumem věda, proč co činí, a co z čeho pojíti můž, jestliže tak neb onak učiní. Ani rodičové tedy dítek svých od sebe do školy tak, jako když se něco s lopaty shodí, dávati nemají, nýbrž i sami na to, co se tu dělati má, mysliti, i ovšem dítkám svým na to též oči otvírati povinni jsou. Hloupě tedy dělají, kteříž dítěte nijakž nenastrojíc, k školmistru jako k řezníku tele aneb hovádko do stáda vedou, škrab on se pak s ním, jak chceš. Ale nad to bláznivě dělají, kteříž nejprv z učitelů strašidel a z škol mučíren nadělajíce, teprv je pak vedou.

Komenský.

190 Škola a rodina.

Veřejné vyučování mine se daleko účelu, kde rodiče nebo jejich zástupcové rázně k tomu spolu nepůsobí, střehouce se všeho, což by býti mohlo zdaru jeho na újmu.

Fridr. Aug. Wolf.

Škola dělí se s rodinou o živobytí mládeže. Jediné společným a souhlasným působením učitelův a rodičů může se vykonati něco platného. Hegěl.

Nesmíte dítek proto trestati, když nějaké nezpůsobné slovo prořeknou; ony se učí dobrému i zlému od těch, kteří s nimi obcují. Rozmlouvejte příležitě s rodiči o vychování dítek a dávejte jim srdečná naučení, jak mají lépe své dítky vychovávati. Jan Svoboda.

Škola neboli počátek učení potřebuje přechodu, jímžto by byl žák získán, a jímž by nové vyučování předešlému přírodnímu bylo přiřaděno. Graser.

Nejdokonalejší vychovávání jest tam, kde domácí kázeň veřejnému učení ruku podává. jos. Lib. Ziegler.

Obecenstvo a rodičové často na škole mnoho žádají.

Rodičové nebrání dětem navykati ošklivým způsobům, řečem a posuňkům a potom žádají — tytýž s přísností neoprávněnou — aby jim učitel v nejkratším čase odnaučil.

Vidí-li žáčka na ulici prováděti sebe menší bujnost, s podivem k tomu poukazují a posuzují bez ohledu školu i učitele, jako by hošíci mohli býti dokonalí, když chodí právě proto do školy, aby se jimi teprve stali. Doma bývají často chlapci nestydatí, prostořecí, plni vrtochů, rozpustilí; zahovoří-li však který hlasitěji v průvodě, neb obrátí-li se sem nebo tam, nechybí na ulici posuzovač, který hned školu i učitele viní nedostatečnou kázní a myslí, že škola úkolu svému stačiti neumí. Lambruschini.

Bohužel, že si přejí tak mnozí rodičové, zvláště takoví, kteří v mládí sami jen málo čemu byli se naučili, aby z dítek jejich co nejdříve byli mudrcové, a škola nemůže jim ani vyhověti, když dítky, přecpané školním i domácím vyučováním, nekonají pravých divů moudrosti. Takoví rodičové Škola a rodina. 191 nechápou, že se současným učením tak mnohým a tak rozmanitým věcem (jako zvláště v městech vídati) čilost a pružnost ducha umrtvuje a pud i snaha k učení ničí.

Jos. Klika starší.

Vychovávání bude úspěšné jen tehdy, když domov i škola budou pracovati vzájemně se podporujíce a ve vzájemné shodě.

Tommaseo.

Soulad jak školního tak domácího vychování jest pevný základ zdárného mravného vzdělání. Vád. Křížek.

Vychovací idea žádá na rodině, aby působila spolu se školou k jednomu cíli. stoy.

Jenom když domácnost s účastenstvím stopuje pokroky, kterých se škola co do vědění, umění a chtění u dítěte dodělává, jsouc dojmům školním takořka ozvučnou deskou, v níž jim dozvučeti možno, a když s druhé strany škola nauky a popudy své vkládati umí v půdu názorů, jichž dítě v rodině nabylo: jen v tomto případě dosahuje společné obou úsilí až do hlubin duše, kde dřímají zárodkové charakteru. Willmann.

Obmezuje-li škola, přetěžujíc žáka lekcemi a úlohami, hodiny obcování jeho s rodinou, působí na újmu vzdělávání jeho, podobajíc se někomu, kdo chtě vystavěti vodovod, živé prameny zasypává. Willmann.

Aby se rodičům vpravily dobré, zdravé a od obratných paedagogů stanovené zásady vychovatelské, k tomu vedou čtyři cesty, a to: 1. Rodičové měli by si opatřiti dobrou prostonárodní knihu, pojednávající o vychovatelství, aby v ní pilně čítali. 2. Rodičové měli by z pravidla čítati některý dobrý časopis vychovatelský. 3. Velmi výhodným prostředkem bylo by též, kdyby se ve věcech vychovávání a vedení dítek konaly veřejné a pokud možno bezplatné přednášky, ku kterým by se rodičové, zvláště pak mladí manželé, za posluchače vábili. 4, čtvrtá cesta, k cíli vytčenému vésti mající, je skoro každému z učitelů přístupna; neboť každý přichází ob čas s rodiči v nějaký styk osobní, buď již v domácnostech aneb192 Stát a škola. Dozor na školy.

ve veřejnosti. A tu měl by také každý vhodné příležitosti použiti, aby častěji rozpředl s nimi rozprávky o domácím vychovávání dítek vůbec a dítek školou povinných zvlášť.

Wiedemann.

Otec a matka ať rozkazují v souhlase, a nikdy matka proti otci neb otec proti matce. Také škola s rodinou ve všech svých rozkazech budiž srozuměna. Kde v rozkazech odpor, tam seje se odboj. Sokol.

5)5* 74. Stát a škola. Dozor na školy.

Vzdělávání mládeže budiž úlohou státu.

Aristoteles.

Že zákonodárci nejvíce pečovati jest o vzdělání mládeže, nikdo by nepochyboval; neb i v obcích, kde se tak neděje, Škodí to Ústavám. Aristoleles.

Školství jest a zůstane vždy politicum. Marie Teresie.

Stupeň vzdělanosti národů posuzuje se dle věd a umění, jež ten který národ pěstuje, ale ještě lépe a správněji jej posouditi lze dle péče, kterou dbá o vychovávání mládeže.

Massimo ďAzeglio.

Dotíravým a naléhavým býti je předností mocností válečných. Tyto mohou se dožadovati největších obětí, předstírajíce, že je periculum in mora. Jinak má se věc v záležitostech míru. Škola a všecko, co k ní náleží, musí umět ob čas hladověti. Stoy.

Školní inspekce nemá býti ani nedbalá a liknavá, ani příliš úzkostlivá a utlumující. Kdyby se vyučování dalo zmechanisovati, jak někteří obnovovatelé jeho, a to nejpřednější z nich se domýšleli, měla by taková přílišná dohlídka smysl; poněvadž však vyučování jest svobodným uměním, jehož úspěch závisí především na osobnosti učitelově, má školní inspekce o to dbáti, aby volného okruhu, jehož toto umění vyžaduje, zbytečně neomezovala. Lindner.

Škola obecná a střední. 193 .1 školdozorci třeba je, aby u vzdělání svém pokračoval.

Stud1um logiky, btologie, psychologie, ethiky, sociologie a aesthetiky jest mu velepotřebné, aby byl spravedlivým posuzovatelem toho, co může a má vykonati učitel, co smí se uložiti dětem bez újmy zdraví, a chce-li moudře raditi k tomu, k čemu se má vésti veškerá školská snaha. Makovička.

"5J5" 75. Škola obecná a střední.

Dokud gymnasia nebudou zproštěna jak líné hmoty žáků prostředních, tak i hromady oněch živlů jim vnucených, kteří tam přicházejí beze všech zájmů, veškeré požadavky na gymnasiích budou se vznášeti v povětří. Stoy.

Tak často různíme se my učitelé dle toho, působíme-li na škole národní či střední; jakási zdrženlivost, ba i tu tam hrdost nemístná brání důvěrnému stýkání se. A přece, jak mnoho mohli bychom si po bratrsku sdělovati vzájemně, jak mnoho zvláště o žalostném poměru rodičů našich ke škole!

Havelka.

. . . Konečně by národní učitelé neměli, jako bohužel tak často se děje, učitelů škol středních tak úmyslně se straniti a slova „professor" takměř přezdívkou užívati, a ve spolcích svých je bratrsky vítati, uvažujíce na myslech, že třeba jedni na roli školství národního, druzí na školách středních pracujeme, přece i jedni i druzí za cílem jdeme jediným, že usilujeme o zvelebení a zdar milého našeho národa! — Nepřim toho, že mezi učiteli škol středních nejeden jest hrdopyška, který s vysoká pozírá na nebohého kantůrka vesnického a chvastavými ústy vytrubuje do světa, kolika proběhl školami a co perných podstupovati bylo mu zkoušek; ale o ty nestůjme: jsouť prese všecka studia svá nevzdělanci, a byli by spolkům našim spíše na újmu nežli ku prospěchu.

Vždyť pak jest, díky Bohu, dosti mužů takových při školách středních, kteří, umějíce oceňovati nesmírnou důležitost škol13 194 ž á k.

ství národního, upřímně si váží učitele národního, je-li tím, kým býti má, a na těch mužích nám budiž dosti.

Jan Kosina.

Jednotná střední škola nemá poskytovati toliko vybranou řadu přednášek odborných, nýbrž všichni, kdož na ní vyučují, mají pracovati k jednomu konci: aby žactvu dostalo se všestranného, v pravdě moderního vzdělání obecného pro život veřejný i soukromý; mají tudíž každý dle sil svých vyplňovati ty mezery, které by nezbytně povstaly, kdyby se vyučování přísně řídilo oněmi hranicemi, jež jednotlivým vědám stanoviti musí ovšem vyšší hledisko odborné. I jest patrno, že při tomto vyplňování mezer velmi platné služby konati může (a namnoze zajisté koná) i vyučování jazykům, starým i moderním. Ot. Hostinský.

V tom, že jest obecná škola přípravnou pro školu střední, neslušno hledati nic ponižujícího. Vždyť střední škola také jest přípravnou — pro školy vyšší — a důležitost jedné i druhé o sobě zrovna tak nepopiratelná jako vzájemná jich na sebe poukázanost. Frant. Bílý.

"5J5" 76. Žák.

Synu, oblibuj sobě cvičení od mladosti své.

Sir. VI. 18.

Pro své vědění, pro svou radu a pro své slušné chování nabývá učitel veliké vážnosti; proto má žák býti trpěliv a jeho slova si vážiti. Zásada indská.

Nikdy nehanbi se, chtít poučen být v tom, čeho neznáš; chvála to jest, cos umět; leč hanba nechtíti učit se.

Dionysius Co to.

Uč se, leč od vzdělaných, však nevzdělané poučuj sám; neb vědomost dobré věci má být rozšiřována.

Dionysius Cato.

Individualita žáka. 195 Blázen pohrdá slovy moudrého učitele.

(Oderit insipiens sapientis verba magistři.) Lat. přísl.

Ne z každého žáka bude kněz. České přísloví.

Uč milerád se: mnohé což sladší nauky jesti ?

Úřady následují učeného, neméně bohatství. Muretus.

Na učňovi žádá se učilivost, záležející vtom, aby mohl, uměl a chtěl býti vyučován. Moci býti vyučovánu jest míti zdravé ústrojí učicí (smysly, ruku, jazyk). Uměti býti vyučovánu jest k vyučování býti dospělý věkem nebo pokrokem.

Chtíti vyučovánu býti jest býti učení chtivý a k nabývání jeho smyslem probudilý. Komenský.

"!3fS 77. Individualita žáka.

Při Theopompovi je třeba uzdy, při Efořovi ostruhy.

Isokrates.

Dle povahy jednoho každého sliby, hrozbami, zapřísaháním, každého jiným způsobem povzbuzovati slušno.

Sallust.

Přírodu vypuď ostnem, přece všude se dostaví.

(Náturám expellas furca, tamen usque recurret.) Horatius.

Ne vše všem se hodí. Tacitus.

Ne každému dřevu dáno býti fládrem.

(Ne ex quovis ligno fit Mercurius.) Apulejus.

Uč dle chápavosti: tupější cvič, jako by do kamene obrázek vytesával; čilejší, jako by z vosku něco formoval.

Codicill.

Okolo šestého roku věku dětského chtíti určovati, ku kterému povolání někdo se hodí, k studiím-li nebo k ře13* 196 Individualita žáka.

meslu, přenáhleností býti se vidí; ještěť nejeví se tu s dostatek ani síla vtipu, ani náklonnost mysli; oboje teprve později na jevo vychází, jako v zahrádce nepoznáš, které byliny třeba vytrhati, kterých nechati, dokud útlounké jsou, než když rostou. Komenský.

Posuzujme žáky dle jejich letory a dle jejich věku.

Flaltich.

Jen ti, kteří ve znalosti lidí nevidí dále než na tři kroky, chtí tomu, aby se dalo vše dle jedné theorie, vše dle jedné formy. Herder.

Nelze nalézti pravidla, kteréž by se veškerým hlavám hodilo rovně; s každým třeba nakládati podle jeho duševní, individuality. Fridr. August Wolf.

Nelzeť nám dle svého dětí převrátiti smyslu ; tak, jak Bůh nám dal, milovat je a míti musíme, co uejlép je chovat, pak nechť jak možno, daří se.

Jsou dary rozličné, i každý má svoje vlastní, jimi těží, a protož ve svém jen způsobe každý jest dobr a šťasten . . . Goethe Individuální, nezávislá činnost hochova má do sebe důležitost mnohem větší, než úslužná pilnost obyčejná.

Fellenberg.

Individualná povaha každého z nás jest výsledkem velmi složitých a četných činitelů. Máť totiž nejprve každý jednotlivec již jako jednotlivec své vlastní nadání od přírody mu udělené, v němž zahrnuty jsou obzvláštním způsobem vlivy plemene i národu i rodičův i vlivy přirozené vůbec; za druhé se však vyvinování toho nadání děje za rozmanitých vlivů zevnějších, z upravení společenského vyplývajících.

Jan E. Purkyně.

Učitel musí studovati dítě, ne dítě učitele. Kouble.

Není dvé lidí, kteří by měli tutéž výchovu; neboť 1. nemají tétéž organisace těla a vyjímajíc bratry a sestry, tétéž řady předků. Právě proto mají též nestejné vlohy.

2. Nenalézají se ve zcela stejném postavení, a to ani vzhledem Individualita žáka. 197 k přírodě, ani vzhledem ku společnosti, doznávají tudíž se strany okolí rozličných dojmuv a podnětů. 3. A byť i objektivní dojmy, jichž se jim dostává zvenčí, byly totožné, což ostatně nikdy se nepřihodí, jest subjektivní vnímavost k těmto dojmům dle okamžité jich nálady rozličná. Lindner.

Každý člověk se snaží, aby obhájil svou individualitu.

Náklonnosti dospívajícího ducha nejsou vůbec tak ďábelské, jak se dříve domnívali. Duch lidský rozvíjí se přirozeným pochodem, jehož nesluší porušovati, nemá-li rozvoj duševní býti poškozen; duchu rozvíjejícímu nevnucujme umělých forem svých. Spencer.

Poznati zevrubně chovance svého, totě vychovatelova povinnost nejpřednější. Ale samo to poznání svého chovance zahrnuje v sobě povinnost, jíž bohužel mezi tisíci vychovateli dosti činí sotva jeden, aby chovance svého vychovatel ode přírody tak ustvořeného, jak jest, uznával v té způsobe jsoucnosti jeho za bytost oprávněnou, kterou libovolně vpěchovati do forem vychovatelských, po zvláštní choutce sestrojených, je se hříchem. j. Kosina.

Se zlou by se otázal vychovatel, kdyby opomněl seznámiti se pokud možno nejdůkladněji s povahou veškeré organisace tělesné i duševní, kterou žák jeho jako dědičný úděl do školy přináší z rodiny a národa; neboť bude v nejistotě o spolehlivosti a správnosti svého způsobu vedení. Čím déle učitel v osadě se zdržuje a s okolnostmi těmito se seznamuje, tím snadnější a zdárnější má práci školní. Kdo vychoval otce a matku, snadno dobře vychová i děti jejich; kdo však jako přeletavý pták z místa na místo se stěhuje, práci si ztěžuje, a zdárného výsledku výchovy, na kterémž mu bez toho mnoho nezáleží, se nedodělá. Kapras.

Vychovatelské methody možno zredukovati na dvě: přísnost a mírnost. Která jest lepši? Nesnadno dáti kategorickou odpověď; s každým člověkem dlužno zacházeti způsobem zvláštním. Angelo Mosso.

5)3 198 Učitel, důstojnost a důležitost jeho stavu.

78. Učitel, důstojnost a důležitost jeho stavu.

Ti, kteří jiné vyučují, stkvíti se budou jako blesk oblohy, a kteříž k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky. Daniel XII, 3.

Muž moudrý cvičí lid svůj, — naplněn bude požehnáním, — v lidu svém děditi bude čest, a jméno jeho živo bude na věky. Jež Strach, XXXVII, 29.

Slova, která jsi mi dal, dal jsem jim. Jan XVII., 8.

člověku zde na zemi zrozenému ke třem zvlášť osobám úctu míti náleží: k učiteli, kotci a k matce. Otec zajisté jej zplodil, matka vychovala, a učitel dal mu rozum; proto sluje Ctihodným. Zásada indická.

.... Poslalť mě s tebou kmet vojvoda Teleus v den ten, když tě na boj k Agamemnonu z Fthije vysílal nezkušeného a nevědomého ve válce společné a v poradách, kde se vezdy činí muži proslavenými.

A proto též poslal mne učit tebe veškeru dílu, výmluvným v slovu býti a v dílech jednati rázně.

Homérova Ilias.

Jaký dar větší nebo lepší přinášeti můžeme obci, nežli když vyučujeme a vzděláváme mládež? Cicero.

Učiteli tak buď oddán, abys ho dříve od sebe nepropustil, než bys v naukách předčil nad spolužáky.

Cornelius Nepos.

Umění nad umění: vésti člověka, všech tvorů nejmistrnějšího a nejvrtkavějšího. Sv. Řehoř Naz.

Více nežli malíř nejslavnější, více nežli sochař nejvýbornější, více nežli všickni jakéhokoli jinéDa umělci prospívá lidstvu, kdo umí srdce dítek vzdělávati.

Sv. Jan Zlatoústý.

Duchu vyučování udíleti neméně je záslužno nežli podávati potravy tělu. Sv. Bernard.

Učitel, důstojnost a důležitost jebo stavu. 199 Pomni, že tvůj úřad, pokud se týče činnosti, stojí úřadu krále nejblíže. Je to zajisté věc srdce povznášející, štěpovati mládeži rodného města svého tak krásné vědomosti, jakož i základy náboženství, a vzdělávati vlasti poctivé a řádné občany. Jen zpozdilci neváží si úřadu, jenž je tak neobyčejně Stkvěly.. Erasmus Rotterodamský.

Přičinlivý, zbožný učitel nemůž býti dost oceněn a odměněn, jak o tom pověděl již i pohan Aristoteles. Posud u nás jím mnozí povrhují a za nic jej mají, ačkoli křesťany slouti chtějí. Já sám, kdybych odstoupiti mohl od úřadu kazatelského, neváhal bych se, čím býti mám. Byl bych učitelem ; úřad ten vedle úřadu kazatelského pokládám lidstvu za nejprospěšnější. Luther.

Hoden jest věru učitel vážnosti i odměny; neboť, jak dobře praví Sokrates, „nikdo nesměřuje k cíli tak božskému, jako kdo pečuje o dobré vychování dítek vlastních a cizích".

Ascham.

Ale že pak rodičové k tomu, aby dítky své zdárně cvičili, často jsou nezpůsobní, buď pro neuměni a hloupost, že sami vycvičeni nejsou (Co kdo neúplně zná, jiného učiti nemůž), buď pro nedbalství a lhostejnost (Nabal, ožralé nectné hovado, čemu dobrému koho naučiti má?), buď pro choulostivost (nebo Eli mnoho má následovníků, na syny kysele pohleděti nesmících), buď pro zaměstnání přílišná při obchodu a živnosti aneb na obecných úřadích (jako králové, páni, úřadné osoby, kupci sem tam jezdící a k dítkám svým stačovati nemohoucí): tou příčinou začat jest hned od starodávna obyčej ten, aby osobám k tomu vybraným, pobožným, vážným, rozumným mnohých rodičů dítky svěřovány a k cvičení oddávány byly. Komenský.

Měl bych míti vysoké mínění o stavu duchovním, protože jsem sám duchovní; avšak nemohu nevyznati, že dávám dobrému učiteli přednost co se týče užitečnosti pro stát před celou řadou prostředních duchovních. Herder.

Je věru úkol přetěžký jiné vzdělávati; je to práce, které nikdy penězi zaplatiti nelze. Nejskrovnější učitel 200 Učitel, důstojnost a důležitost jeho stavu.

vesnický, ač koná-li své povinnosti svědomitě, důležitou jest a užitečnou osobou ve státě, a jelikož jeho plat bývá dosti skoupě vyměřen, může-li býti co slušnějšího, než aby se takovému muži aspoň dostatečným důchodem a některými projevy vnější cti život osladil a jho jeho snesitelnějším Učinilo ? Knigge.

Učitel obecné školy je prostředníkem mezi vyšším, vědecky vzdělaným stavem, (neboť jiného vyššího stavu není, a kdo není vědecky vzdělán, náleží k lidu) a nižším neboli lidem. Fichte.

Abeceda učitelova je důležitější nežli bodák vojínův.

Brougham.

Učitelské povolání zajisté jest namáhavé a spojeué s velikou odpovědností; ale co je příjemuým činí, jest, že učitel žije stále mezi pokolením dospívajícím, mezi mladými lidmi, kteří z většiny mají mysl otevřenou a veselou a nezkalený názor života. Pindar pěje o blahoslavených, že v jejich vlasti jiného počasí není, než ustavičné jaro. Ale jaro je počasí choulostivé, a dnové rozkvětu vyžadují dvojnásobné péče. Mějte se tedy na pozoru ; neboť zanedbá-li se květ, jeseň ovoce nevydává. Esaias Tegnér.

Úřad školního učitele jest jeden z nejdůležitějších a cti nejhodnějších na světě; neboť vychovávání a vyučování mládeže obecně za jednu z největších důležitostí zemských se pokládá. Co posaváde všecky největším ostrovtipem vymyšlené soustavy dovésti nemohly, to od vychovatelského a učitelského umění očekáváme, a to právem; nebo zeměpán může sebe lepší, prospěšnější nařízení k napravení mravů a k rozšíření pravé vzdělanosti mezi poddanými vydávati, učení mohou sebe více knih skládati, aniž by se pověry vyvrátily, nepravosti vykořenily, pravé, účinlivé křesťanství vzrůst vzalo, slovem, jimiž by se lidé šlechtili a dokonalili; správcové duchovní mohou sebe pilněji a snažněji o poučení, vzdělání a opravu svých obcí pečovati a jim sebe srozumitelněji a důkladněji kázati — všecko jest nadarmo: voda se krájí a vítr rozráží, dokud se nejhorlivěji o poučení a vychování dětí ve školách nepostaráme a je hned v nejútlejší Učitel, důstojnost a důležitost jeho stavu. 201 mladosti k takovým užitečným známostem, k takovým dobrým a šlechetným pravidlům smýšlení nepovedeme, podle nichž nejen již nyní, nýbrž i v dospělém a starém věku a ve všech okoličnostech svého života mysliti, mluviti a jednati mají. Jos. Lib. Ziegler.

Učitel veský jest důležitá osoba Toho ctím jako hlavního učitele, který mne čísti naučil. Kde dostatek hodných učitelů, tu za času pokoje méně pluků, méně trestních a chudých domů potřeba. Jos. Jungmann.

Učitelové menších měst a městeček jsou vlastně rodiči mládeže, do školy chodící; nebo přirození rodičové pečujíce toliko o jejich tělesné dobré, duchovního zouplna zanedbávají. Javornický.

Vlasti, rodičům a učitelům věrným nikdy žádný dosti odsloužiti se nemůže. Jan Svatopl. Presl.

Co prospívá učitelstvu, prospívá lidstvu; neboť mládež pokolení lidského je v rukou učitelstva a podléhá jeho vlivu. Diesteriveg.

Jakož jisto jest, že dobrou školu jediné dobrý učitel činí, tak pravdivé jest, že dobrý učitel netoliko náležitě vzdělán, nébrž i slušně opatřen býti musí. Fr. J. Řezáč.

Jeden každý, buďsi stavu jakéhokoli, rolník, řemeslník, obchodník, úředník, voják, jest člověk; má tedy veden býti nejen k povolání svému zvláštnímu v obci, nýbrž i k člověčenství, má chráněn býti před ustydnutím a takořka zkamenělost stavu a cechu svého. Musí tedy i v obci býti lidé, jichž práce jest povzbuzovati jiné k náboženství a člověčenství, a vždy znova rozehřívati je a dováděti na cestu vědomosti věku, aby byl národ uchráněn před nebezpečnou roztržitostí svého svědomí, jež zakládá se nerovností uzpůsobení myslí občanů, množstvím nedospělcův, opozdilcův a odpadlcův.

Toť jest učitelstvo. Tento stav jest svědomí národa, jest duch, jímž vchází již do obecnosti duchovní vůbec.

Klácel.

202 Učitel, důstojnost a důležitost jeho stavu.

Nejkrásnějším zaměstnáním jest výchova a vzdělání mladého pokolení. Neboť nemůžeme mladému člověku prokázati většího dobrodiní, nežli když užitečnými vědomostmi jeho rozum bystříme, jeho paměť obohacujeme, jeho cit zjemňujeme, jeho srdce zušlechťujeme. Toť jsou samé drahocenné a skvostné dary, kterými vypravujeme jinocha a dívku na pouť života. — Kdybych přišel ještě jednou na svět, nevolil bych si jiného úřadu než učitelský. Vád. Svoboda.

Čeho národním školám třeba především, jsou pilní, věrní a zbožní učitelé, které povolání jejich blaží. Všeliká práce, které člověk nekoná rád, jest marná. Učitel venkovský i bez veliké učenosti může vykonati mnoho dobrého, má-li jen srdce na pravém místě a miluje-li vroucně svůj úřad a národ, z něhož pošel. Kehr.

Mají-li učitelé býti lampami jiným svítícími, lépe, utrou-li si sami knot, než aby utírali jej a otírali se o něj jiní.

Zoubek.

Jest-li vyučovati, anobrž i vyučovati abecedě zaměstnáni méně důstojné nežli cvičiti se ve zbrani? Není-li v lékařství nepříjemných a odporných věcí, kterých se lékař nicméně neleká, a kterými se povolání lékařské ani dost málo nesnižuje? Má-li snad učitel školní méně příležitosti konati dobré než kazatel? Učiňme jen školní vyučování haluzí státní služby, dejme učitelům to postavení, jehož zasluhují jakožto služebníci státu, a nejlepší talenty i morální síly celé Anglie budou se cítiti pohnutými, aby přejaly školní vyučování a budoucí vzdělávání Anglie. Max Muller.

Před krátkým ještě časem vážnost učitelského stavu nebyla ještě ceněna, jak se sluší. Dnes naproti tomu mnozí pochlebníci z přemrštěnosti škaredé v oceňování učitelstva přecházejí v zámezí, a hučíce učitelům bez ustání o jejich důležitosti, tím je kazí. Učte zachovati se mezi obojí výstředností v moudrém středu. Nebudete zajisté postaveni na stupni nejnižším, neboť předsudku toho vždy více ubývá; ale mějte se zároveň na pozoru před dýmavým kadidlem, jímž vás mnozí zaslepují. Th. II. Barrau.

Auktorita učitelova. 203 79. Auktorita učitelova.

Na dětech nikdy víry nežádati a vždycky slepé víry jejich se domáhati je stejně chybné, a pravda leží uprostřed.

Milde.

U vyučování mládeže ve školách veřejných nedostává se nezbytně potřebné míry auktority. Učitelé nemají u rodičův auktority, pročež jí nemají ani u mládeže. Diesterweg.

Žák má vždy učitele ctíti, a je vždy veliká chyba, získává-li si učitel tu vážnost jen svým úředním postavením, a ne ctihodnými vlastnostmi a celou povahou svou. Baidain.

Žák často mlčky posoudí učitele, učitel po dlouhé době stěží dovede posouditi žáka. Nižší posuzuje vyššího vždy s větší jistotou, protože se na něj dívá z dolejška nahoru a vidí jej celého. Tommaseo.

Nedáť pak se auktorita dělati ani oblékati jako nějaký kabát. Ona lpí na celé osobnosti člověka, na jeho vniterném jádru, vycházejíc z jeho osobních předností. Marné by bylo, kdyby učitel strojeným chováním nebo nepřirozeným tvářením chtěl sobě zjednati auktoritu, která mu nepřísluší; on musí ji opírat o pravdivost, která má vysvítati z veškerého jednání a konání jeho. Lindner.

Jakmile zpozoruje dítě, že učitel sám jest přesvědčen o tom, co za pravdu mu podává, že jeho slova nejsou prázdným hlaholem, nýbrž výrazem vnitřního přesvědčení: jest auktorita učitelova na pevný základ postavena a tudíž i zdar jeho veškerých opatření vychovatelských pojištěn. Lindner.

Chce-li učitel, aby se ho děti bály, ať se přičiní, aby jej milovaly. Jan Bosco.

Který učitel od prvního vejití do školy na žáky neučiní rozhodného dojmu, bude míti později s nimi práci těžkou.

Tu často jedna chvilka rozhoduje o vážnosti, úctě, jaké se těšiti bude učitel, neb o jeho nevážnosti. Zvláště pak těžké ^04 Učitel, jeho vzdělání a vzdělávání.

je postavení učitelovo v tom případě, neuměl-li předchůdce chybným jednáním vštípiti žákům lásky ku svému předmětu, nebo předešla-li nepříznivá pověst učitele dříve, nežli se objevil ve Škole. Ilenryk Wemic.

5)5 80. Učitel, jeho vzdělání a vzdělávání.

Vzdělávati člověka může jen ten, kdo vědecky zná přirozenost a mravnost. Aristoteles.

Drž se věci, slova budou!

(Rem tene, verba sequentur.) Julius Victor.

Stojíť lidé paterým úmyslem po učení. Jedni chtíce skrze to viděni býti, totiž aby je lidé znali a ctili; druzí, aby viděli, totiž z všetečnosti, že se chce věděti; třetí, aby skrze to bohati byli, úřadův velikých dosáhnouce; čtvrtí, aby jiné učiti mohli; pátí, aby poznajíce pravdu, milovali ji a činili, a zlého se uměli varovati .... Ale kteříž z bohabojných, z nábožných umění a mistrovství dojde, a z těch, kteříž mají milování k Bohu a jeho pravdě a k svým bližním, to milování přivedet k užitku to jejich umění neb mistrovství; ale bez toho milování jedně v chloubu a hrdost podnese ho umění neb mistrovství. Štítný.

Kdo zná věc jenom na pólo, dovede jí sděliti toliko čtvrtinu. Kdo zná jenom čtvrtinu, jest nádenník. — čím déle studuji, tím kratší jest mé kázání. Považte tu hromadu dříví a kamení a cihel a křidlic a skla a vápna a tisícerých věcí jiných, než se postaví dům. Stojí-li dům, má všeho všudy šedesát stop zdéli a třicet stop zšíři. Hippel.

Jen ten z nás paedagogů je schopen zdokonaleuí, vyučováni zcela opodstatněného, který se nespokojí znalostí methodiky, ale pohlíží hlouběji. Methodika jest výsledek, je to pramen čisté vody; třeba proniknouti až k samému zřídlu, která záleží ve fysiologii a psychologii, v anthropologii a paedagogii, V dějinách naší vědy. Nikolaj Alexandrovič bar. Korf.

Učitol, jeho vzdělání a vzdělávání. 205 Věděti, kterak a proč nemravnost zhoubně, mravnost pak blahodárně působí v ducha dětského, jest úkolem psychologie; cítiti to je podstatou paedagogického taktu, největšího klenotu umění vychovatelského. Herbart.

Kdo málo ví, ten vyloží vám všecko, co mu krámek stačí; kdo mnoho zná, ten vede mládež cestou kratší vždy a kratší.

Frbhlich.

Neběží o theorii nebo zkušenost, nýbrž o opatrnost V obojím. Feuchtersleben.

Povolání učitelské je praktické, pročež nemůže se učitel v pravdě vzdělati pouhou theorii. Jako na řemeslníka, na umělce vzdělá se člověk hlavně v dobré dílně, tak i učitel má vzdělání svého dojíti hlavně vzornou školou. Učitel učí se především pozorováním, nabýváním zkušenosti praxí, kterouž vykonává na dětech. Diesterweg.

Má-li odchovati ústav vzdělané učitelstvo, samostatné to duchy, mravně statečné povahy, jež by těšilo byť sebe zamotanější dílo školní, musí jej říditi muž osvícený, šlechetná duše, rázný a národovec. — Řídí jinochy dospívající; s těmi jiuáče má býti zacházeno než s dětmi. Dobrý jsa psycholog, dává jim příležitost, by ukázali se, jací uvnitř jsou. Paedagogicky pocvičeným okem zpytuje jejich jednání, rovná, uhlazuje, doplňuje, odstraňuje, jak je kdy k okulacení mravně statečné povahy třeba: jako moudrý otec je vychovává, jako nelíčený přítel je jim na blízku, jako zkušený lékař léčí, kde by se nějaký neduh začínal ukazovati. Škoda.

Jako krev z celého těla k srdci se proudí a z něho opět po všech údech se rozchází, aniž smí srdce zpýchati nad údy jinými, ale v nich a skrze ně živost míti a ji udržovati : podobně vidí časopis vychovatelský v činnosti jednotlivcův i sborův poradních působení své vlastní zahájeno.

Frant. Jos. Řezáč.

Neprav nikdy: Hotov již jsem, zkušeným jsem učitelem.

Slovo toto kdo propoví, nezkušenec je hotový. jos. Kouble.

2\)<3 Učitel, jeho vzdělání a vzděláváni.

Učitelský ústav i škola obecná v lásce a svornosti vespolek se podporujte a tak ke zdaru vlastenecké mládeže přispívejte. Kehr.

K osnovám, látkou nejvíce přetíženým, náležejí zajisté osnovy učebné na ústavech učitelských. Jaká to dlouhá řada předmětů, jaký to objem látky! Mezi předměty nalézáme též polní hospodářství, které ani ku všeobecnému vzdělání, ani ku příštímu povolání chovanců v žádném poměru není; lučba se pěstuje po celý druhý ročník, tedy mnohem siřeji než na gymnasiích; mathematika zavírá v sobě též rýsování, počty občanské a kupecké, směnkářství a jednoduché účetnictví. Uvážíme-li, jaká řada praktických umělostí a zručností k tomu všemu přistupuje, zejména psaní všelikých písem na papíře a křidou na tabulí, kreslení od ruky vůbec, kreslení map, hra na housle, zpěv, tělocvik a veškerý apparat školní praxe s rozmanitými následky, pokusy, výstupy a poradami: tu zajisté musíme přiznati, že dosažení účelův učebných v tolika předmětech zároveň, z nichžto některé počtem toliko dvou, ano i jedné hodiny týhodně vystupují, dá se očekávati jen za okolností velmi příznivých. Lindner.

Ani nejvtipnějšímu, ani nejbedlivějšímu jednotlivci nebývá možná, aby sám o všem přemýšlel, sám všecko zkoušel a o všem sám se přesvědčoval; čím snaživější tedy kdo jest, tím větší toho vidí potřebu hlásiti se k časovému heslu: děliti práci, spojovati síly. Zoubek.

Nám pak všechněm, jimž národ k vedení svěřuje mládež, z toho srdce přeji, aby úcta naše ku Komenskému méně v slovích, více v skutcích záležela, abychom snahami a povahami stávali se mu podobnými, zvláště pak, aby se nám podařilo, myšlenky a snahy jeho učiniti skutkem. Neboť za mládež, již vedeme, odpovědni jsme svědomí; jdouce pak didaktickými šlépějemi Komenského, ve svědomí svém budeme vždycky spokojeni. Zoubek.

Mnozí učitelé mluví a blouzní neustále o methodách, zanedbávajíce osvojovati si učivo, pokračovati u vědění . . .

Odtud daremné hádky v poradách; tím to jest, že učitel X Individualita učitelova *0 < nadýmá se, mluvě o nové methodě své, poněvadž učí násobiti hned po sčítání, anebo že dává písmeno g následovati teprve za písmenem q. Kellner.

Kdo chce šíti boty, stavěti domy, říditi loď anebo lokomotivu, tomu bývá dlouho se učiti: ale zdokonalovati lidskou bytost na těle i na duši je snad proti tomu tak snadno, že by každý toho dovedl i beze vzdělání? Spencer.

Má-li stav učitelský docházeti náležité vážnosti a uznání své důležitosti a platnosti, nezbytně jest toho potřebí, aby učitelstvo se vší snažností domáhalo se vždy větší a větší míry vlastní vzdělanosti: aby v pravdě světlo svítilo všudy, a pravá osvěta národu aby všude zavítala. A bude-li učitelstvo, sjednoceno jsouc v tom jednom čistém, smělém účelu: nabýti v povolání svém možné dokonalosti — o dosažení jeho upřímně, vytrvale a horlivě se zasazovati: pak trváme, s jistotou také očekávati může lepšího, důstojnějšího postavení ve společnosti občanské; neboť takovou měrou naposledy nejjistěji toho dovede a vymůže, aby společným vynasnažením obcí a úřadů povýšeno bylo školství i u nás na stupeň takový, který mu v státě vzdělaném přísluší a náleží. V pravé vzdělanosti tedy naše spása! Jan Štastný.

5)5 81. Individualita učitelova.

Zdar veškerého vyučování podmíněn jest individualitou učitelovou. Marná jest naděje, přivésti veřejné školy k rozkvětu skrze zákony. k. Zachariae.

Nejlepší methodou je hlava a zkušenost učitelova.

Oken.

Každý učitel je člověk individuální; nemůže konati všeho způsobem vším. k. Schmidt.

Těžiště vychovacího působení školy obecné leží v osobě učitele Samého. Bormann.

208 Učitel, jaký má býti.

Vychování nedá se mechanisovati, t. j. dle stálých šablon zevních provozovati. Ono jest posvátný úřad, jehož úspěch záleží docela na povaze toho, kdo vychovává. Vychování není činností mechanickou, nýbrž svobodným uměním. Lindner.

5)5 82. Učitel, jaký má býti.

Každý učitel umělý v království nebeském podoben jest člověku hospodáři, kterýž vynáší z pokladu svého nové i staré věci. Mat. XIII, 52.

Ten, jenž učí, uč ve vyučování tak, aby učení bylo učením i naučením i vyučením. Řím. XII, 8(Rem bene praevisam verba haud invita sequuntur.) Dobře-li sobě přehlídneš věc, poplyne tobě sama řeč.

lloratius.

Z& učitele dítek třeba hledati lidí neúhonného života, povahy poctivé a zkušenosti důkladné. Pramenem a kořenem vší ctnosti je zajisté řádné vychování. Plutarch.

Jako rolník mladým stromům připojuje podpory, tak dávají bedliví a řádní učitelé mladíkům svými naukami a napomínáním pevný základ, aby se jejich povaha přesně udržovala. Plutarch.

Slovem i skutkem je pravým učitelem, kdo pravdu slova Božího dokazuje příkladem. Úřad učitelský záleží v nauce, ale vážnost učitelského úřadu záleží ve skutcích života; kdo to, čemu učí, také koná, bude míti posluchače poslušné ; skutky učiti jest učebná methoda nejlepší.

Petrus Chrysologus.

Jako rosa zúrodňuje zemi, tak dobří učitelé zúrodňují srdce dětská, aby plodila vše dobré. Sv. Vincenc.

Učitel, jaký má býti. 209 K dobrému konání úřadu učitelského potřebí jasného rozumu, ctnosti, učenosti, pokory, výmluvnosti, daru vyučovacího. Vincent de Beauvais.

Všeliké pobožnosti a všech mravů i ctností mají praeceptoři na sobě sami vždycky dávati dobrý příklad, aby sobě nemusili slyšeti onoho povědění: Turpe est doctori, cum culpa redarguit ipsum, t. j. Mrzká věc jest při učiteli, když toho sám nečiní, co jiným chválí. Mat. Konečný.

Učitel dobrý jest ten, který čím sluje, i býti se snaží: učitelem, ne larvou učitele. Práci vyučovací nebude tedy se vyhýbati, než jí hledati; práce nebude odbývati leda bylo, než opravdově, ne do větru, než k jistému a stálému prospěchu žáků svých. Komenský.

Učitel buď k vyučování dostatečuý (učený).

Komenský.

Učitelé nejvýbornější z lidí býti musejí, obyčejů a povah líbezných a pravé ctnosti zrcadlo, protože se k nim jistotně žákové podobiti budou. Komenský.

Dostůj vždy povolání svému! Fíchte.

I kdybys musil probdíti noci, abys uměl pronésti dvěma slovy, co jiní objasňují dvaceti, nelituj těch nocí probdělých.

Pestalozzi.

Láska, pravda a spravedlivost budtež heslem každého učitele za všech okolností. Od něho se neuchyluj, i když nevidíš ovoce svých snah tak rychle, jak bys si snad přál.

Lambruschini.

Dobrý jest učitel, který málo mluví proto, aby děti mohly více mluviti. Diesterweg.

Učitel obecné školy jest muž, který má více věděti, než učí, aby učil rozumně a vkusně; muž, který jest nucen státi na nízkém působišti a přece vznešenou mysl míti, aby si zachoval onu důstojnost smýšlení, nýbrž i chování, bez níž nelze úcty a důvěry rodin si zachovati; muž, jemuž neobyčejnou měrou slučovati jest mírnost s rázností; neboť stoje ve 14 210 Učitel, jaký má býti.

společnosti měšťanské níže, nežli mnohý jiný, nesmí přece býti ničím sluhou poníženým; muž, který znaje svá práva, především svých povinností je pamétliv; muž, který všem býti má příkladem a radou; muž, který ze stavu svého vystoupiti netouží, jsa postavením svým spokojen, protože blaze v něm působí, odhodlán jsa žíti i zemříti ve službě školy obecné, která jest mu službou božskou i lidskou.

Guizot.

Kdo děti učíš ve škole, buď pilen ve svém úkole; buď otcem jim, buď mateří, ať tobě zcela důvěří!

Stroj zrakům jejich osvětu, kel duše jich veď k rozkvětu, nechť zrají v duchu plody jim, jak réva zraje na podzim!

Střež před mrazem tu bylinu, co seješ v jejich hlubinu, a vyplej buřeň koukolů, co kazí sej tvých oukolů! Sušil.

Kde pravidlo přestává, nastává takt.

Lindnei Znal jsem švarné učitele, kteří se připravovali na vyučování písemně. Jesti to svrchované chvály hodno a přináší pilnému učiteli užitek, meze učebné hodiny daleko přesahující.

Kellner.

Žádá-li Cicero a Quinctilian, aby řečník byl v nejušlechtilejším významu vir bonus — dobrý člověk, je toho žádati právem ještě větším na těch, kteří vésti mají mládež ku vzdělání a mravnosti. Protože je cílem vychovávacího učení mravně náboženský charakter, musí dle staré pravdy, že dávati může jen, kdo má, vychovatel sám býti charakterem mravně náboženským ... Již z tohoto cíle vysvítá, že učitel má býti žákům v konání každé povinnosti skutečným vzorem.

J. J. Wagner.

5)9 Učitel, jaký býti nemá. 211 83. Učitel, jaký býti nemá.

Jakmile chlapci dospěli, aby se mohli odevzdati učitelům (paedagogům), třeba bedlivě dbáti toho, aby se dítky nevědomky nesvěřovaly otrokům zlomyslným nebo nevzdělaným.

Dobrý vychovatel má zajisté míti tytéž vlastnosti, jako Foinix, vychovatel Achilleův. Plutarch.

Opovrhovati třeba otci, kteříž ani nezkoumavše budoucích učitelů svých dítek, z nevědomosti a nezkušenosti svěřují lidem neosvědčeným nebo takovým, na nichž nějaká pohana lpí. Plutarch.

Nikdy nemůže učit prospěšně dětí učitel ten, jenž se zlobou i hněvem, náhle i pohne žlučí.

Lucilius.

Nic není žákovi tak záhubné, jako nešlechetný život učitelův. Boethius.

Učiteli, nebuď hrubý, mrzutý, netrpělivý, popudlivý, než přívětivý, přístupný, mírný a klidný, snaže se raději přívětivostí, napomínáním, přislibováuím a všelikým přesvědčováním v kázni udržeti pacholetský věk, než strachem, křikem, laním a bitím. Codicill.

Mnoho a dlouho učiti a nenaučiti jest vodu řešetem vážiti, a bývá zajisté znamení nedbalého praeceptora, když žáci neprospívají v umění. Mat. Konečný.

Shledal jsem, že někteří hlavu i patu vážnosti své na tom zakládají, aby mluvili se žáky co nejméně, než obcházejíce jako němé sochy, úkoly nejinak, než jako psům kosti k ohryzování předhazovali a pak se vztekali, nebyly-li práce dělány jako podle lineálu A co jest to jiného, nežli dusiti chtivost přirozenou a mocí vzbuzovati ošklivost k učení? Ty 14* 2 12 Učitel, jaký býti nemá.

modlo, jazyk máš a nemluvíš, uši máš a neslyšíš, oči máš a nevidíš, jenom toho vyhledáváš, aby se ti klaněli ? Nemůžeš býti žákům svým bohem, dokud modlou býti nepřestaneš; nemůžeš býti učitelem, nejsi-li zároveň otcem.

Komenský.

Jaknáhle stane se vychovatel mrzutým a netrpělivým, má dosti práce, aby sebe sám střehl a nad sebou samým panoval: kterak by mohl býti ještě strážcem a vůdcem člověka nedospělého? Mimo to zapuzuje chovancovu důvěru, mučívaje nevinného trapnými otázkami, trpkými výčitkami, drsnými domněnkami. A tak obraci hodiny učení sobě i chovanci v hodiny mučení. Sailer.

Obyčejná vada mladých učitelů jest jakás chlouba a marnost, že majíce učiti žáky, učenost svou na odiv vystavuji. Jungmann.

Nižádnému stavu netřeba více stříci se pýchy a svévole, nežli stavu učitelskému. Marnivý, nadutý vychytralý, úskočný, necitelný, neústupný učitel je člověk hodný opovržení největšího. Vůbec prohřešuje se učitel, kterýž nemá lásky, :ia srdcích dítek aspoň takou měrou, kterou rozumu jejich prospívá. On dovede nejvýše toho, že vychová děti, které mnoho vědí, a na to hrdý jsouce, stávají se lidmi přemoudřelými a ničemnými. Abych pronesl se krátce: Mně mnohem jest milejší učitel nevědomec, kterému leží blaho žáků na srdci, a který jest mysli zbožné, nežli veleučený a marnivý učitel, který má vše, jenom ne lásky. Hamisch.

Mnozí učitelé učí příliš mnohu ne proto, že jsou učiteli jednotlivých odborů vědeckých, alebrž proto, že jsou odborovými učiteli bez paedagogického vzdělání. Mager.

Učitel beze zbožnosti ani samému sobě nestačí.

Diesterweg.

Býti spisovatelem ještě není zásluhou, ale býti dobrým spisovatelem je zásluhou. Poměr spisovatelstva k národu neBlaho učitelovo a jeho útěcha. 213 liší se v tom podstatně od poměru školního učitelstva k lidu.

V též míře, jako dobrý učitel náleží k největším dobrodincům, náleží učitel špatný také k nejhorším škůdcům veřejným, třeba by se ničím více neprohřešoval, nežli že nejdražší klenot lidu, srdce i mysli vzrůstajících pokolení, obmeškává vésti k dobrému. Také čtenář každý svěřuje srdce i mysl, tedy vše, co nejvýtečnéjšího v sobě má, aspoň na okamžení tomu spisovateli, s nímž se právě obírá; i běda každému, kdo lichými snad vnadami svádí svěřence svého s cesty pravdy a spravedlnosti! Palacký.

Nejsmutnější figurou jest takový učitel, který ví jen o něco více než žák. Kdo mládež vyučuje, ať má tolik a takové vědomosti, jak na nynějším stupni se nacházejí; on má míti takřka nacpáno ve všech kapsách, z kterých aby uměl po kouscích vybírati. Škoda.

Nejnebezpečnějšími škůdci vlasti jsou špatní učitelé, kteří mají v rukou pokolení dorůstající; neboť škodí nejenom jemu, nýbrž i pokolení budoucímu. Nabízejíce potravu, s úsměvem zabíjejí, aniž vraždíce; majíce svíce v rukou, rozšiřují tmu a oslepují. Tommaseo.

Kdo pokládá učitelství za řemeslo, jest věru posledním VŠech řemeslníků. Tommaseo.

5)5 84. Blaho učitelovo a jeho útěcha.

Jiných zábav neschvaluji, než učiti se. Petrarca.

Dokud jsi živ, nižšího místa si hleď, a poslouchati raději než rozkazovati sobě přej. Komenský.

Nejbezpečnější jest skromnost s mírností, jež po hodnostech nebaží, a dojde-li jich, s uctivostí je pokládá za odměnu ctnosti: největší zajisté povýšení jest míti dobré jméno a býti ve vážnosti u dobrých lidí. Komenský.

214 Blaho učitelovo a jeho útěcha.

Toť radost vidět lidských květů vznik když dětský rozum vzrůstá a volá po láskyplné ruky stálé péči.

Rozkošný úkol, budit mysl jemnou, myšlenku mladou učit, jak má vznikat, vylévat svěží naučení v mysl a dýchat ducha živého, ustálit šlechetný záměr v zanícené hrudi. Thomson.

Co nám, chystajícím se již opustiti tento svět, může býti potěšitelnější, než když vidíme, že jsme nebyli marně živi, ježto jsme některé, byť jich ani mnoho nebylo, na dobré lidi vychovali? Kant.

* Strastmi života doděláváme se čtyř velikých, důležitých účelů, k našemu ušlechtění namířených, umíme-li sobě při tom vésti moudře. První jest odvykání nectnostem . . . Druhým účinkem, strastmi obmýšleným jest zplozování jistých ctností. .

Třetím účinkem, jenž se strastmi tohoto života obmýšlí, je zmaření jistých předsevzetí, dle našeho mínění dobrých, ale celku škodlivých .... Konečně směřuje soužení k tomu, aby vedlo k rozhodnutím, zvláště k velikým rozhodnutím, k jejichž vykoná velikého namáhání potřebí.

Šalamoun.

Hledejte svého štěstí v tiché domácnosti! Pestalozzi.

Kdo jsa postaven ve veřejných úřadech nemá protivníků, tomu nedostává se zajisté buď síly, buď vůle, aby se opřel netečnosti, žárlivosti, předsudkům, sobectví a marnivosti, která překáží i věci nejlepší, pokud nevychází od ní.

Dinter.

Štěstí vychovatelovo! Kdo mimo svatyni vlastních ideí ještě hledá štěstí, kteréhož poskytovati dovede nezkalený požitek rozumový, nevzešlý z náhody: ten může si ho dobýti jen zaměstnáním, jehož účelem jest vytvoření ideí v bytosti intelligentní, a kteréž více volnosti k uspořádání věcí ponechává nežli zaměstnání jiná. Herbart.

Blaho učitelovo a jeho útěcha. "16 Neznám lepšího prostředku pro vyjasnění zamračené mysli nad hudbu aneb na procházku v šírém poli.

Sychra.

Střídmost, bratře, která sladce s mým se bytem přátelí, pak nekvapná, stálá práce : ty mou duši veselí.

Čelakovský.

Nade hrobem drahého otce pláčí jen děti a příbuzní; nade hrobem dobrého učitele pláče celá osada.

Šmilovský.

Jak trudno každou chvíli viděti životní plán svůj v pochybnostech, státi před záhadami posud nerozřešenými, nevěděti, máme li se dáti v právo nebo v levo nebo čeho se chopiti, abychom přišli spíše dále! Tak tomu zejména u člověka, jejž ctižádost nebo jiná náruživost stále ku předu štve, kterýž nedovede uaučiti se odříkání, resignaci. Jak blažený proti takovému rozervanci jest člověk, kterýž naučil se pohrdati světem a jeho slávou, nebo jen člověk, kterého zkušenost dovedla ku přesvědčení, že veškery rozkoše a požitky velkého světa nejsou pro něho. Lindner.

Tichá spokojenost na základě urovnaného klidného působení oblažuje více, než-li život vášněmi rozrývaný.

Makovička.

Jako v povinnostech a práci nikoli tupě, ale důmyslně a laskavě pojmutých, nalézáme v účincích literatury a umění, v seznávání nových věcí studiemi, cestováním, vyhledáváním vzdělané společnosti, ve zkoumání a bádání posilu a povznesení, v němž není mělkosti ani unavení.

Podlipská.

"5)5" 216 Přátelství. Kollegialita.

85. Přátelství. Kollegialita.

Kdož jazykem se jeví ramenáčem, zlý je to přítel, nepřítel lepší jest takového druha.

Jestli tě někdo potud chválí, pokaváde vidíš jej, leč se obrátě jinam, zlou řeč o tobě vede: muž takovýto není přítel ni milý, ni šlechetný, dobré jenž by mluvil, mysle o tobě jinak.

Kéž by mi byl takový druh, jenž mě za přítele poznav, dle vlastnosti mojí též mrzutého snesl. Theognis.

Nižší k vyšším poslušenství a uctivost upřímně proukazujte, v ní mezi sebou pěkně se snášejte*, a náležitě sobě povinnosti i přátelské služby vykonávejte; vyšší zase k nižším přívětivě se mějte a poklesky jejich jako lidí trpělivě snášejte!

Epiktet (u Kociná).

Cvičme jedni druhé a sobě vespolek k vzrůstu služme, všelikou lehkomyslnost, nevážnost, všetečnost, doskočnost, převrhlost, evtoanelíav, jakž k Efezským napsal apoštol, odmítati vždy usilujme, tak jedni druhým věrně prospěti h k vzdělání posloužiti žádostiví jsouce. Starší mladšího jako otec syna laskavě pouč, tovaryš tovaryši z nezpůsobilosti bratrsky a přívětivě vyjíti pomáhej; mladší staršího jako syn otce ochraň, výmluva soukromě toliko poddaně, s ponížeností nezpůsob jeho oznam i za proměnu při tom uctivě pros!

Blahoslav.

Vždy mě rmoutilo, když jsem slyšel, kterak učitel, převzav po někom školu nebo třídu, ujišťoval, že nestojí za nic. Nelaskavým soudem takovým hledí ten, kdo jej pronáší, buď zakrýti vlastní neschopnost, buď chce sám objeviti se v září světlejší. Kehr.

>«v Vyučování vychovávej. Učitel vychovatelem. 217 86. Vyučování vychovávej. Učitel vychovatelem.

Bdětež, dítky, poslouchejte mne, bázni Hospodinově vyučovati vás budu. ž. XXXIV, 12.

Proto chlapcům dáván učitel, by je ctnosti učil; básník dán je vyrostlým, tož máme dobré vštěpovati jen.

Aristofanes.

Mezi uměními dobrými neporušený duch v krátce dospívá. Sallust.

Pravé vyučování působí zároveň v rozum, krasocit i mravnost, vzdělávajíc učně netoliko pro školu, nýbrž pro život; ono jej činí nejen mnoho vědoucím, důkladným a učeným, nýbrž i způsobilým pro svět a dopomáhá vniternímu životu jeho zároveň čistého požívání toho, co ví a co umí.

Niemeyer.

Vychováváním rozuměti sluší vše, co upravuje zvyky a vlastnosti člověka, vyučováním pak vše, co přináší poznatky.

Vyučování tvoří učence, vychovávání lidi. Chybné vyučování činí nevědomce, chybné vychovávání lidi špatné. Vadilo-li by toto onomu, nebylo by lidí akademických; pakli by vyučování bylo nepřítelem dobrého vychovávání, byl by to rozklad společnosti lidské. de Bonald.

Nemohu si pomysliti vychovávání bez vyučování, aniž uznávám za vyučování, co zároveň nevychovává. Herbart.

Poslední cíl vyučovací leží již sice v pojmu ctnosti; avšak činnosti vyučovatelské třeba určiti cíl bližší, jenž jest nezbytným předchůdcem onoho cíle konečného, a jenž dá se vyjádřiti slovy: „mnohostrannost zájmů". Herbart.

Vyučování není nikdy záměrem neboli cílem a koncem, nýbrž toliko prostředkem, jímž bychom velikého záměru lépe dosáhnouti, totiž mravně dobrých a podle stavu svého užitečných lidí dochovati se mohli. Jos. Lib Ziegler.

218 Vyučování vychovávej. Učitel vychovatelem.

Vychovávání jest ve škole aspoň tak důležité jako vyučování; neboť záleží více na tom, čím se dítě školou stane, nežli čemu se tam naučí. Lauckhard.

Společným středem všeho vyučování má býti mravně náboženský účel. Není-li takového střediska, vyučování rozptyluje se v množství poznatků, v souhrn zručností a návyků, vespolek dokonale nesouvisících. Ani vyučování ani chovanci nedostává se koncentrace; nikdy pak vyučování nebude moci dojíti mravné náboženského cíle, po němž se snaží. Toho dojíti možno toliko tlm, že pro každý stupeň vyučovací, pro každou třídu školní ustanoví se myšlenkový celek, smýšlecí učivo za soustředný bod, okolo něhož v obvodě uměstí se ostatní předměty, z něhož vybíhají na všecky strany spojovací nitky, jimiž rozličné části myšlenkového oboru dětského neustále se sjednocují a soudržejí. Zíller.

Paedagogika má se k didaktice, jako se má vychování ku vyučování Vychování jest širší pojem než vyučování.

Lindner.

Ne to, co člověk ví, nýbrž to, co chce, rozhoduje o jeho blaženosti nebo neblahu. Lindner.

Jsi-li učitelem, budiž vychovatelem mládeže! Nespoléhej se na rodiče, zvláště za nynější doby, že těchto jest povinnost vychovávati. Víš sám na sobě, žeť to pro tebe, kterýž k tomu byl připravován, úřad těžký; tím těžší jest vychovávání pro mnohé rodiče, kteří o vychovávání dětí málo neb ničeho neslyšeli. jos. Wálter.

S vyučovací činností souvisí co nejtěsněji činnost vychovávací; každé opominutí na jedné straně překáží prospěchu na druhé. Wilhelm.

Strach o vítězství etnické pravdy musili bychom jen tenkráte míti, kdybychom za ni nebojovali. A každý učitel i v oboru theoretickém za ni bojuje; učitel celý a pravý mívá pak vliv na celého člověka. Slovo jeho svítí, ale také zahřívá, prochvěno jsouc a zmocněno důrazem ethickým.

Slovo takové do pamětí i do srdcí píše zvěsti své, má do Učiva míra a rozvrh. 219 sebe něco božského, půvab nezdolný a v zápětí dojem nezapomenutelný; o takovém slově říkáme, že učí. A jakož oněch dvanácte prostých mužů vyšlo do světa, aby přetvořili lidstvo, jakož oni zajisté k místu přivedli tento největší posud známý mistrovský kus učitelský: takož jisto jest, že dovedli toho ne jednostranným vědomím, ale tím, že naváděli ku pokroku v mravnosti, pokrokem v mravnosti pak že i volnému zpytování připravila se nová doba. V den, kdy duch je posílal na světové dráhy jich, vznášeli se jim nad hlavou ne studená světla, nýbrž ohniví jazykové. j0s. Durdík.

5)5 87. Učiva míra a rozvrh.

Těm předmětům se učme, které působí, že prospěšní jsme obci; neboť to dle soudu mého jest nejvzácnějším moudrosti úkolem a nejpřednějším osvědčením a službou, kterou se vykázati může ctnost. dcero.

Dostává-li se dětskému věku potravy měrou, hovějící silám jeho, bude dospívaje čím dále více pojímati; pak-li nad míru sil svých namáhán, bude místo co by se rozvíjel, zakrňovati. Sv.. Augustin.

Co dlouhé jest, rozděleno buď po jistých přestávkách, a jedno po druhém budiž odbýváno. Delší zajisté, když jest rozděleno, snadno a bez nechuti projíti můžeš, kus po kusu.

Tak, kdo má dlouhou cestu, rozděluje si ji na zastávky nebo po hospodách. Avšak (Nb.) při rozdělování přestávek ke trému zření míti sluší: 1. K věci samé, jak se nechá rozděliti ; 2. k silám toho, pro něhož přestávky se stanoví; 3. k času, v němž celou věc tak článkovaně rozdělenou projíti máš. Komenský.

Lépe jest, umějí-li žáci málo ale důkladně, než aby věděli mnoho, a to jen povrchně. Mělká vědomost neprospívá.

Ryba 220 Učiva míra a rozvrh.

To nejlepší, co můžeš vědět, nesmíš těm klukům nikdy povědět.

Goethe.

Mnohý se v pacholetství učí věcem, jichž pak v mužských letech užívati nemůže, nýbrž zapomenouti musí.

Zahradník.

Ne vše, co se podává a vnucuje duchu a tělu za potravu, nýbrž jen to, co si duch a tělo mohou skutečně osvojiti, může člověku býti ku zdaru a s prospěchem. A jako tělo churaví a hyne i po nejlepších pokrmech, požívá-li jich nad míru a nemá-li kdy je stráviti, tolikéž i duch stále do něho vplývajícími a nezažitými vědomostmi neobohacuje se, nýbrž otupuje a ochromuje. K duchovnímu zažívání a osvojování popřává se však našim žákům vůbec příliš málo času; jsouce neustále jenom vnímáním nových vědomostí zanášeni, nemohou jich náležitě zpracovati a klidně promysliti, anobrž nedostává se jim prázdného času, jehož potřebí, aby je některé odvětví lidského vědění opravdově, živě a trvale zajímalo. Lorinser.

Bez pořádku mnoho jest málo; s pořádkem málo jest velmi mnoho. Tommaseo.

Na základě psychologických auktorit můžeme tvrditi, že poměrně jen malý objem látky duševní je potřebný k výživě mladistvého organismu, že však i zde jakýsi protein jest nezbytnou přísadou. stoy.

Nechtějme, aby žák znal v každém předměte co nejvíce, nobrž hleďme, aby znal žák všeho základy a počátky, a to, aby je znal dobře. Makovička.

5)5 Vzdělávání přirozené. 221 88. Vzdělávání přirozené.

Veškero umění, veškero vychování budiž jen doplňováním přírody. AristotelesVše kouej se řádem a během přírodním ; neboť veškero učení nucené a přírodě odporné jest na škodu a oslabuje přírodu. Ralichius.

Všechno sebou samo plyn, násilně nic se nevymáhej !

(Omnia sponte íluant, absit violentia rébus.) Heslo Komenského.

Přirození na se nekvapí. Komenský.

Učící není pánem, ale sluhou přírody.

Komenský.

Forma učení (má-li lidská mysl všecko, co se ji podává, snadně, mocně, hbitě bráti) z přirození vzata býti musí, a bude na jisto, aniž zmýlí! Komenský.

Ku konci hned od počátku prohlížej — a žákovi ukaž, aby sám, kam směřuje se, vida, kojil se nadějí, že tam i dospěti možná, a dospěti tam zatoužil. Nebo prohlížeti ku konci hned od počátku a bráti se k němu bez závady, rozkošuo jest duši naší, nekonečnosti a překážek se lekající.

Komenský.

Aby učedlníci rádi často dělali, napomůž k tomu toto, aby se jim k cvičení jich dávala materia libá, t níž by se jim nercili nestýskalo, alebrž rozkoš z ní měli, a ona je sama k sobě vábila. Taková pak látka jsou věci jim prve již na díle známé a k každodennímu užívání přináležející, též k věku a stavu obzvláštně se hodící. Komenský.

Školní učitelé! Nezůstávejte se svými žáky v lavicích, nýbrž vycházejte s nimi na volný vzdnch přírody, staňte se peripatetiky! Hippel.

S konečným účelem vychování se mine, kdož místo aby pozoroval, místo aby je zařídil dle mravů, zřízení a okol12,1 Zájem. Zajímavost a nudnost vyučování.

ností vlasti, v nížto žije, z vlastního ducha svého chce si stanoviti zvláštní zásady a pravidla. Chovance vzdělati ve všech ctnostech Spartiata, byť bychom se i šťastně vyhnuli všem jich výstřednostem, přec nic více by nebylo, než vychovati velice ueprospěšuého člena společnosti, jaká jest nyní.

Frant. hrabě Kinský.

Příroda poslouchá člověka jen, když člověk prve přírodu nasléchal. Beneke.

Vyučuj přirozeně, t. j. vyučování nechať se řídí lidskou přirozeností a zákony rozvoje jejího. Totě nejvyšší, svrchovaný zákon všeho vyučování. Diesterweg.

Všickni lidé, jejichž působení bylo provázeno velikým, dalekosáhlým úspěchem, připojili se k požadavkům a potře bám doby své. Kdo se proti nim postavil, zadržel je snad na čas, nebyly-li požadavky jeho doby posud mocně vysloveny aneb dal jim snad směr jiný; zničiti je však a všeho vlivu je zbaviti nepodařilo se ani nejmocnějším. I vychovatel a učitel má proto míti zření k potřebám a požadavkům svého okolí a své doby; neboť člověk má býti své době přiměřen.

Jinak je členem cizorodým, jejž organismus celku vyvrhne a osamotí. Diesterweg.

Ku přírodě do školy. Darwin.

Všeliký opravdový pokrok paedagogiky záleží pouze ve větším a větším přibližování ku přirozenosti poměru mezi učitelem a žákem, v menší nuceuosti a ve větším usnadňování učení. Lev Tolstoj.

"i|5" 89. Zájem. Zajímavost a nudnost vyučování.

Rozmanitost baví.

(Varietas delectat). Phaedrus.

Plného souhlasu došel, kdo smísil užitečné s příjemným.

(Omne tulit punctum, qui miscuit utile dulci.) Iloratius Zájem Zajímavost a nudnost vjučováni. 22o Toho se zvláště střežme, aby dítě k učení, jehož ceny ještě nepoznává, nenabylo nechuti, a tato trpkost jednou zkušená by se nerozšířila i přes léta dětská. Učení budiž na prvém stupni hrou; vyptávejme se dítěte, chvalme je, aby často ze svého vědění mívalo radost, často, nemá-li samo chuti, vyučujme jiné, abychom vzbudili jeho žárlivost; nechať také někdy závodí a často se pokládá za vítěze, také budiž povzbuzováno přiměřenými odměnami. Quinctilian.

Živé slovo sytí lépe. Quinctilian.

Nechtějí prospěti a pobaviti jenom básníci, než každý, kdo prospěšné učí, protože nemůže prospěti, kdo nebaví zároveň. Komenský.

Sluší se domýšleti, že dílny učenosti moudré starověkosti nikoli bez příčiny názvy tak lahodnými poznamenávati se zalíbilo, tak že je Rekové „prázdněníru", Ěímané „hrami" nazývali. Chtěliť tím i pacholata zbaviti příčiny strachu, i o učitelích samých se domýšleti, že v konání díla způsob příjemný zachovávají. Pozorovali bez pochyby, že není liternímu umění nic záhubnějšiho, nežli když žáci s nechutí k němu přistupují nebo proti chuti v něm bývají necháváni.

Komenský.

Kdekoliv duše vnady necítí, tam nekloní se, a kam nekloní se, tam bezděčně strkána bývá; nic pak není tak snadného, aby bezděčnému nestalo se nesnadným, nic lahodného, aby neztrpčelo, nic konečně tak dobrého, aby neděsilo.

Komenský.

Zájem bystří oko silou mikroskopu a teleskopu, zároveň je však oslepuje pro vše, co leží mimo jeho vlastní pole, Často až příliš Úzké. Herbart.

Učte budoucího rolníka mysliti a vybavte jeho ducha z pout, aby na starém příliš nelpěl; i užije vzdělané síly své i v prácech, kdež jde o nabývání chleba vezdejšího.

Bruste jenom nůž, a on bude chleba krájeti. Dinter.

Lidská přirozenost kojí se rozmanitostí, s jednostejuostí sobě stýská . . . Odtud jest, že věci, které jsou o částkách 224 Zájem. Zajímavost a nudnost vyučováni.

stejnorodých, pozorovatelům nepůsobí rozkoše, jako jsou: písčitá pole, hladina mořská, stěna čiře bílá, papír prázdný a věci podobné. Ale pole, oděné stromy a bylinami, krajina patrná horami a údolími, rolemi i vinicemi, hrady a městy, stěna pomalovaná rozličnými obrazy, a papír popsaný písmeny, jak to vděčnou pastvou smyslům i myslem! Tedy: čemukoli učeno bývá, poměšováno budiž vděčnou rozmanitostí.

Komenský.

Vyučováuí vychovává probouzením mnohostranných zájmů.

Herbart.

Učení služ k tomu, aby se vyvinul z něho interes. Učení má minouti, ale interes má trvati po celé živobytí.

Herbart.

Všichni mějtež smysl (interes) pro všecko, jedenkaždý budiž virtuosem v jednom oboru. Herbart.

Nudnost jest největším hříchem vyučování. Herbart.

Jako veselý společník svými vtipnými nápady celou společnost obveseluje, tak také má učitel svým libým a sivým (ne ale křiklavým) přednášením, zpěvem a rozmanitými hrami celou společnost dítek obveselovati. Jan Svoboda.

Taková je povaha ducha našeho, že proměna nás obyčejně více zotavuje nežli klid. Feuchtersleben.

Pro vyučování, jakož i pro vychovávání jest nuda nejzáhubnějším jedem. Beneke.

I nejúrodnější půda přestane býti plodistvou, pěstují-li se na ní po delší čas tytéž plodiny. Tak i nejnadanější dítě přestane chápati vyučováuí, které mešká příliš dlouho u téže věci, neboli jinými slovy: které směřuje příliš dlouho k týmž duchovním silám a ústrojům jejich. Jako tedy hospodář pilně se snaží, aby vyzkoumal, kterou posloupností rozličným plodinám na téže půdě nejlépe se daří, i vychovatel přičiniž se vyzpytovati, kterou posloupností jest rozličné předměty učebné Zájem. Zajímavost a nudnost vyučování. 225 dítěti podávati, aby bylo se zdarem co nejlepším. — Působí-li vyučování takto k rovnoměrnému rozdělení práce po veškerých směrech ducha a orgánů jeho, netoliko že se dodělá mnohem zdárnějších výsledků, nýbrž udrží také dítky při chuti k učení, kteráž bude stále vzrůstati. Struve.

Pravá rovnováha zájinův, o niž má pečovati vyučování, bude záležeti v tom, aby zájmy ethické a aesthetické držely vrch nad pouhou smyslností a prospěšností. Lindner.

Duševní stav, který má vrch nade všemi stavy současnými (mimo vůli) a neustále nás naplňuje citem libým a pudí nás nepřetržitě, samočinně vstříc kráčeti cílům vždy novým a vyšším, je zájem: je to zárodek a kořen vší vůle, a vyučování bez takového zájmu není paedagogické; nebo toliko zájmem tím vyučování působí ve vůli Zájem je však všude potřebným přechodem ku chtění, a kdo v některém oboru duševním dříve nepocítil živoucího, vroucího a hlubokého zájmu, ten v oboru tom ani ku chtění nepřistupuje. A zájmu toho, podmínky, která předchází chtění, může se najisto dospěti ve všech oborech vyučování toliko dobrým vyučováním, methodicky upraveným. Ziller.

Kdo vyučuje botanice tak, že žák i mimo hodiny školní, kdekoliv se mu naskýtá příležitost, k rostlinám se obraci, s nimi se zabývá, je pozoruje a t d., ten vyučoval pravým způsobem botanice, položiv u chovance zájem k rostlinám.

V kom vyučováním fysice probuzen jest zájem pro zákony přírodní, teu jakmile uzří nějaký stroj nebo zjev přírodní, bude hleděti, jak by jej sobě vysvětlil, t, j. appercipoval.

Zajímá-li se kdo o nějakou věc aneb osobu, představuje si účely, jež hledí vzhledem k této věci vystihnouti, t. j. u něho ujímá se chtění; nebo klásti sobě úkoly, jichž hledíme přiměřenými prostředky dosáhnouti, znamená chtíti. Zájem je tedy květ, z něhož se vyvíjí chtění jako ovoce.

Lindner.

"5f3" 15 22b Nenáhlý postup.

90. Nenáhlý postup.

Pořádek jest duší všech věcí. Skrze něj rodí se, žije, kvete, cokoli se rodí, žije, kvete; kde pořádek pevně stojí, stojí pevně i věci; mění-li, mění se i věci; klesá-li, klesají i věci a vesměs se obracejí. Komenský.

Všecko cvičeno buď po stupních, totiž tak, aby všecko, čemu třída první základ položila, v následujících třídách širší vzrůst bralo, a to způsobem, jímžto stromeček šťastně zasazený každého roku siřeji se rozpíná, ratolesti, ježto z prvu dostal, stále tytéž zachovávaje, do větší toliko širokosti je rozkládaje. Komenský.

Věci samy tak se pořádati mají, aby napřed to, což známé a každodenně v rukou neb očích jest, potom to, co na blízce, a teprva, co vzdálené, předkládáno bylo.

Komenský.

Starý pták, když mladého létati učí, nežene ho pojednou z hnízda, ale cvičí pomalu: nejprv nad hnízdem křidélka roztahovati, potom nad týmž hnízdem se pozdvihovati, pak okolo hnízda se pouštěti, to s ratolesti na ratolest létati, s stromu na strom, potom teprv s hory na horu, naposledy kdekoli pod nebem volně a bezpečně se proletovati.

Komenský.

Duchovní síla dítek nebudiž puzena v šírou dálku, dokud blízkým cvikem nezmohutněla; kruh vědomostí počíná se blízko u člověka a odtud se šíří koncentricky.

Pestalozzi.

5)5 91. Methoda; methody a formy učebné.

Je dvojí hlavní methoda: jedna postupuje od snadnějšího k těžšímu, druhá cvičí sílu, počínajíc věcmi nesnadnými; tam plove se na měchách, zde tančí se s těžkými střevíci.

Slušít Obě methody spojovati. Bačo Verulamský.

Methoda; methody a formy učebně. 227 části všeliké věci ukazovány, ohledávány i poznávány býti mohou a bývají trojí cestou: rozkládáním, skládáním, s jinými srovnáváním. Na př. hodiny v částky rozebereš i zase rozebrané částky složíš a posléze tak, že více hodin k sobě přirovnáš i pozorovati kážeš, co do těch aneb oněch jesti zvláštního, a proč to neb ono jinde chybí nebo jinak jest. Odkud vyplývá, že vykládati všelikou věc po všech jejích podstatnostech a postavovati ji na světlo trojí jest methoda: rozkládací, skládací a přirovnávací neboli směrovací. A ty nazýváme řecky analysí, synthesí, synkrisí.

Komenský.

Nezná nikdo věci dokonale, kdo zná věc jedinou ; teprve když rozumí, co mají věci jiné podobného a nepodobného a proč, rozumí jí. Komenský.

Nějaký pokrm lze připravovati způsobem rozmanitým, ano obratný kuchař dovede i krmi jednoduchou připraviti tak, že se stane chutnou. Tolikéž nelze se domnívati, že by byl pouze jediný způsob řádného vyučováni. Mnohdy pokládáme methodu některou za špatnou a převrácenou vůbec, a ona přece v rukou povolaných a na svém místě přináší užitek. Jest-li učitel horlivě svému zaměstnání oddán, prospívá konečně také, byť ani neznal methody nejlepší, ano snad více nežli ten, kdo ji znaje jeví se nedbalým anebo se žáky svými upřímně nesmýšlí. Flattich.

Nevěřte tomu, že by totéž užíváni methody mívalo tytéž výsledky. Nevěřte, že byste si bezumným následováním nebo papouškováním otevřeli nová nebesa. Mějte jen ducha, a podivíte se, kterak se všemu bude dobře dařiti.

Richter (J. Paul.) Methoda je způsob vyučovati, kterýmž učeň věci učiti se má. — Poněvadž pravá methoda je ta, jíž učeň pojímá, ví a drží to, čemu se má učiti, musí se říditi dle duševních sil učňových i dle toho, čemu se učiti má. Pestalozzi.

Abychom dosáhli i nejtěžšího, vše spočívá na methodě.

Pestalozzi.

15* 212 Methoda: methody a formy učebné.

Nižádný výjev nevysvětluje se sám o sobě a sám ze sebe; jen když jich mnoho zároveň přehledneme a methodicky spořádáme, doděláme se konečně něčeho, co pokládáno býti může za theorii. Goethe.

Obě, analyse a synthese dohromady, činí jako vydechování a vdechování život vědy. Goethe.

Vlastně každý předmět má svou methodu zvláštní.

Herbart Učitel bez methody je skladatel bez generálního bassu, virtuos bez taktu. Thilo.

Synthetické vyučování, které se na předchozím analytickém nezakládá, je hanebný klam a týrání lidí, proti němuž by se také spolky zakládati měly. Mager.

Učitelova síla záleží v methodě. Diesterweg.

Miluji svobodu učení, ale jen potud, pokud se snáší s ustanovenou již osnovou školní, i mám touž měrou, kterou v některé škole učitelů přibývá, za důležito, aby se ustanovili na zcela bezpečných methodických pravidlech, kteréž by každému jednotlivému učiteli cíl jeho snah, a cesty, jimiž se mu jest bráti, tak určitě jak jen možno vytkly.

Diestemoeg.

Jediný způsob vyučovací, jímž možno vzdělávati mládež elementární školy, je způsob rozmluvný, vyučování doptávací.

Diesterweg.

Tak řečená vědecká methoda je dedukující, synthetická, progresivní, dialektická, často, a to v nejhorším případě, čistě dogmatická; elementární methoda jest induktivní nebo indukující, analytická, regressivní, heuristická. Špatný učitel pravdu oktrojuje, dobrý učí ji nalézati. Tamo děje se pohyb shora dolů, tuto zdola vzhůru; tamo vycházíme od vrcholu a dobýváme základů; tuto počínáme od základu, na kterém stojí žák, a vystupujeme vzhůru k vrcholu. Dogmatickooktrojující methoda jest rázu aristokratického, vyvozovací (Pestalozziova) demokratického. Diestenveg.

Methoda; methody a formy učebné. 229 Čím více jednotlivých růží, ptáků, ryb a j. dítko skutečným vnímáním se znáti naučí, tím dokonalejší sobě vyvine pojem růže, ptáka, ryby atd. — všeobecné, podstatné znaky oddělí se mu ode zvláštních, nahodilých; oněmi se naučí představovati rod, těmito ve spojení s oněmi všeliké příslušné druhy, až i jednotníky. Dastkh.

Víra v universální methodu je povéra. Stoy.

I zkušenost a příroda podávají člověku množství vědomostí k duševnímu zažití, avšak děje se to způsobem nahodilým, nikoli methodickým. Vyučování musí sobě jinak počínati. Zde má býti vše urovnáno tak, aby se v nejkratší době nejvíce vědomostí učňovi podalo, a aby tyto řádně utkvěly v jeho vědomí. To jest věc methody, zejména prvé její stránky, postupu vyučovacího. Lindner.

Methoda genetická bére zřetel na zájmy, které žák chová dle svého zvláštního vzdělání k jednotlivým předmětům.

Tak na př. ve přírodopise nedrží se soustavného pořádku zvířat a rostlin, nýbrž předvádí pouze ty, které chovance nejvíce zajímají. Lindner.

Dějiny vědy jsou zároveň její methodou. Crůger.

K vyučovací methodě dospějeme cestami rozličnými.

K nejpřednějším náleží zkušenost; je to pramen induktivní nebo-li praktický. Jiným je dedukce ze zákonů lidského myšlení, — to je pramen deduktivní neboli theoretický.

Třetí a nejlepší je spojení obou předešlých, když totiž empirii opravujeme zásadami a vývody ze zásad praktickou zkušeností vyzkoušíme Bain.

Která methoda učebná ze všech jest nejlepší? Ta, která hovíc dospělosti dítek a jejich potřebám, všechny různé methody, pokud mezi sebou jsou svorné aneb sebe doplňují, vespolek spojuje. jan Lepař.

9RJ 230 Otazování a odpovídání.

92. Otazování a odpovídání.

Jaká otázka, taká odpověď. České přísloví.

Kdo chce co věděti a znáti, musí se na to pilně ptáti.

České přísloví.

Neopravuj, až vyslyšíš! České přísloví.

Dovoleno býti má, aby, když učitel odmluví, kdo chce, co chce, se zeptal, buď že čemu nedobře vyrozuměl, aneb že mu něco na mysl přišlo, buď tu za učení neb před tím prve. Komenský.

Soukromých dotázek nemá trpěno býti; veřejně učitele ať se táže, komukoli toho třeba, by všecko všechněm se hodilo, tak dotázky jak odpovědi. Komenský.

Tázal-li se učitel jednoho některého žáka, a ten vázne, skoč na druhého, třetího, desátého, třicátého a odpovědi žádej, otázky neopětuje. Vše k tomu cíli, aby, cokoli se jednou mluví, všickni snažili se toho pozorovati i v užitek obraceti. Státi se také může, neví-li čeho jeden a druhý, by tázáno se bylo zástupu veškerého, a tehdy kdo nejprve nebo nejlépe odpoví, nechať jest přede všemi pochválen, aby příklad Sloužil řevnivosti. Komenský.

Aby žák odpovídal, jest věc předůležitá; nevyvolávati žáka k odpovídání jest skutečně jako zanedbávati ho, je tolik, jako kaziti ho. Sok<>l.

5)5 93. Výklad učitelův.

Jakkoli světlá jest otázka, připrav sobě řeč, a tak slyšán budeš; prve nauč se, a teprv mluv. Sir. XXXIII, 4.

Mnohem více, jak obecně říkají, živý hlas dojímá; neboť ať sebe ostřejší jest, co čteš, přece hlouběji v mysl se zaráží, čím přednos, tvář, postava i posuny řečníkovy dorážejí. PUnius.

Výklad učitelův. 231 Zákon budiž krátký, aby od nezkušených snáze byl podržen; podobně jako s nebe vyšlý hlas, jenž poroučí a nikoli se nedává do hovoru. Nic se mi nezdá býti chladnějšího, nic nejapnějšího, než zákon s předmluvou. Napomínej, mluv, co chceš, abych učinil: neučím se, nýbrž poslouchám.

Seneca.

Zřetelnost věci potřebná jest, aby, co jasné jest, jasně také smyslu se dotklo, a tak jasně jsouc vtištěno, i rozuměno a souzeno, a pak paměti svěřeno býti mohlo. Komenský.

Ať tomu důkladně rozumí, tak jistotně věda, co ví, a uměje, co umí, jak jist jest, že, co vidí, a co drží, drží.

Komenský.

Největší zřetelnost byla mně vždy největší krásou.

Mysleme po filosofsku, ale mluvme jako člověk z lidu.

Tom. Reid.

Všem předmětům lze vyučovati s rovnou jasností, všem beze vší výjimky, neboť všecko rozumování opírá se o soudy, veškeré soudy o pojmy. Jsou-li naše pojmy jasné, proč by se jasnost jejich nesdílela s našimi soudy, s naším rozumováním, s naším výkladem? Jest-li tomu tak, tedy máte právo stěžovati si do mne, kdykoli mi nerozumíte; jáť však nemám práva stěžovati si do vás, leč byste mi nevěnovali náležité pozornosti. Laromiguiére.

Slova jsou mechanické pružiny, v nichž se tají síla duchovní: čím jsou přiměřenější, čím lépe jsou utvořeua, a čím lépe se jich užívá, tím výše vznášejí mysl, a tím větší jest odiv nad touto neviditelnou jejich silou.

Koubek.

Prostonárodní přednášení žádá, aby učitel slovem vládl, v krasovědě a slovesnosti, ve zkoušení a vykládání všestranně zběhlý byl a zkušený, což více příprav a přístrojů na něm vymáhá, než čeho potřebí jest školskému kazateli, jenž denně kus po kuse, nit za nití z učeného kužele úkol svůj upřádá a natáčí. Půrky ně.

161 Pravidlo. Vzor.

Nic se tak hluboko nezaryje v mladistvou pamět, jak ohnivá slova nadšeného učitele. Tištěné slovo působí jediné obsahem svým; ale v živém slově-hoří oheň, plápolá duše, vře vášeň, hárá všecka individualita mluvícího, jehožto hlas tu jarním vánkem, tam šumem bouřlivým znějící, tu potokem klokotající, tam proudem rozčeřeným hučící, posluchače neodolatelně jímá. Jesti v řeči lidské zvláštní kouzlo, jemuž málo kdo odolá; kdo řečí vládne, jest vladařem velikým; jemu jako hrady před vítězem se otvírají srdce; meč pokořuje tělo, řeč panuje duchům. Brandl.

515 94. Pravidlo. Vzor.

Není pravidla bez výjimky.

(Nulla regula sine exceptione.) Lat. přísloví.

Obzvláště pak mládež v tom od svých preceptorův ušetřována býti má, aby přílišnými precepty přemáhána nebyla, poněvadž to mládeži velmi škodlivé a záhubné i nemožné jest, aby všecko, co se jí tak nad míru předkládá, v paměti zdržeti aneb k užitku sobě přivésti mohla.

Martin Carchesius.

Kde chyba je příkladem, nelze nenaučiti se chybám. Jakož i kde pravidel je mnoho, rozvláčných, spletených, podrobených výjimkám, nemůže nebýti mysl zastrašována, zdržována, mateua a v nejistotě nechávána. Konečně napodobování nejisté, vzorcem se neřídící, dílo vyvodí nejisté, vzoru nepodobné.

Komenský.

Pravidlo jest něco formálného, příklad něco materialného; ale formy oblékati na materii, jíž ještě nemám, nemohu, aniž poroučeti o věci, jíž ten, komu poroučím, ještě neviděl. Komenský.

Opakování. Cvičeni. Zkoušení. 2oo Snadná bude učedlníku každá práce, jestliže mu všeho, co kdy dělati má, zřetelný vzor ukážeš, aby odkud začíti, kam směřovati, kudy vésti má, vždycky jasně viděl.

Komenský.

Cokoli za vzorec se předkládá, budiž správné, aby, správně je napodobuje, nikdo nemohl pochybiti. Z chybného vzoru naučiti se než chybnému nemožno. Komenský.

Vzoru aneb příkladu potřebí co nejdokonalejšího. Nebo kdo se z zlého učí, jak se dobře naučiti má? Prtákem bude, ne písařem neb malířem dobrým, kdo se z leda písma, z leda malování škrtati učí. Komenský.

Vzorec učni ukazuje oe věci buď již hotové, nebo takové, která teprve dělána býti má. Ono jest kratší učiteli, toto užitečnější žákovi. Příklad prvého viziž při písaři, který žákovi předpis odjinud vzatý předkládá, aby, dívaje se naň, napodoboval jej. Příklad druhého při témže písaři, když žáku všeliké tahy ruky a péra sám předpisuje, an žák na to se dívá. Prvé ono jest něco povrchního, druhé prospěšnější. Žákovi mnohem pohodlnější jest napodobovati, když vidí netoliko, co dělati se má, než i jak dělati se má, zvláště S počátku UČení. Komenský.

Každé umění má se co v nejkratší a nejveřejnější regule obsáhnouti, každá regule co nejkratšími a nejsvětlejšími slovy povědíti, každé reguli množství příkladů, jak se jí užívati má, přidati. Komenský.

5)3 95. Opakování. Cvičení. Zkoušení.

Opakování podporuje učení.

(Repetitio est mater studiorum.) Lat přísl.

Nepřestávej učit se; snahou moudrosti přibývá; jen dlouhým cvičením vzácná zběhlost se nabývá.

Dionysius Cato.

234 Opakování. Cvičení. Zkoušení.

Všeliká umění i všeliká díla každodenním konáním a stálým cvičením prospívají. Vegetius.

Mistr Cvik. České přísloví.

Jaký cvik, taký zvyk. České přísloví.

Rozum se cvičením brousí. České přísloví.

Častější cvičení, jistější prospěch. České přísloví.

Cvičení a zkušení dává umění. České přísloví.

Cvik cviku uhýbá. České přísloví.

Opakování kazijed zapomenutí. Komenský.

Bez cvičení naučiti se něčemu nepodařilo se nikomu a nepodaří se nikdy. Komenský.

Že toliko cvičení mistrem činí, chceme, aby praxí žáků vřely třídy veškery, totiž cvičením neustálým, čtením a psaním, opakováním a závoděním, vykládáním a překládáním, hádáním a přednášením. Komenský.

Poněvadž vlastní prax rychle a na jisto pokroků docházeti má do sebe sílu tajemnou (nebo jenom cvik mistrem činí), ke vší pilnosti klíčem bude: žákovi připravenému vlastního cvičení ve všem nejen stále dopouštěti, než i cvičení takové mu ukládati. Komenský.

Nelze přivésti k mocnosti vzdělání bez opakování a cvičení co nejčastějších a co nejpravěji zřízených. Který pak cvičení způsob jest nejlepším, učí nás přirozená hnutí, v živém těle živné moci napoináhající, totiž přitahování, zažívání a trávení. Jakož zajisté v živočichu každý úd po potravě dychtí, aby zažíval, zažívá pak, jakož aby sám sebe zachoval, tak aby se sousedními o ni se sděloval na zachování celku: tak rovněž vědomost sobě množiti bude, kdo mysli pastvu vždy 1. hledati a přitahovati, 2 nalezenou a přitaženou přežívati a zažívati, 3. zažitou stravovati a o ni s jinými se sdíleti bude. Komenský.

Opakování. Cvičení. Zkoušení. 2o5 Cvičiti počínej nejmenším, ne největším; částmi, ne celkem; od pokroku, ne od díla hotového. Komensk .

Při každé věci časté cvičení býti musí; nebo jedním nebo dvojím děláním zručnosti nenabudeš. Tedy při každém umění budiš praxe větší nežli theorie. Co a jak děláno býti má, třeba jedním ukázáním pochopeno býti může; avšak uměti to dělati tím způsobem, jakým ukazuje se neb ukládá, toho jinak nežli častým opětováním dojíti nelze. Příklad totiž jest jako símě, pravidlo jako semene zavláéení, cvičení jako déšť, vítr, slunce. Jako tedy símě jedním hodem zemi se odevzdává, aniž potom jest mnoha času třeba, aby branami v déli, šíři a příči vedenými v útroby země se skrylo, ku klíčeni se pak, vzrůstu a zrání měsíců požaduje, častých dešťů, sluuce, větrů, tak způsobu práce i jediným dobrým ukázáním a pozorným pochopením porozumíš, ale zručnosti v práci jinak nežli častým cvičením nemůžeš zachovati.

Komenský.

Chceš věděti, zda se žák něčemu naučil? Kaž, aby odříkával, hned uhlídáš. Chceš poznali, zdali tomu rozumí?

Všelikými rozbornými otázkami naň dorážej, hned ukáže.

Chceš věděti, zdali také toho, čemu se naučil, umí užívati ?

Beznámyslná praxe, již nařídíš, hned objeví. Komenský.

Nejslavnější zkouška budiž jednou v roce, .... od dozorců veškerých, aby spatřeno bylo, všecky-li úkoly jednoho roku byly dokonáuy, i zdali se slušným prospěchem ve všem i v každém zvlášť. Že pak by tu všecky a každého zvlášť (u velikém počtu žáků) nemožno bylo nebo přenesnadno vyzkoušeti, volno tu užiti harcovnictví. Totiž: aby vyvolán byl ze všeho množství hned ten, hned onen, aby odpovídal ke všelikým otázkám (z celého úkolu ročního). Nebo vybráni buďtež losem (z jednotlivých desítek po jednom, po dvou nebo po třech), aby zkoušeni byli před veškerým žactvem za žactvo veškeré, mají li v paměti, co po celý rok bylo vykládáno, nebo nemají. Jestliže zajisté tito vyvoláni ne jako vtipnější byvše vyvedeni, než míchané, jak los padl, zkoušce dovedou vyhověti, bude naděje, že rovněž dovedou i ostatní, a že není tu žádného nastrojení. Komenský.

23b Opakování. Cvičení. Zkoušení.

Opakovati tolikráte nařiď, ac ukáže se, že umějí to správně a obratně. Komenský.

Při vyučování jest opakování věcí hlavní; anobrž ono jest vším. Víme jenom to, čemu jsme se učili; na mysli podržujeme jenom to, co jsme opakovali; přemýšleti můžeme jen o tom, co jsme pamětí podrželi. Jacotot.

Neustále opakuji, čemu jsem se naučil; vždy se obávám, že bych to zapomněl; totě základem celé budovy, srovnávací cíl, k němužto vše vztahuji. V mé hlavě tvoří se neustále dru/iny myšlenkové; ale jejich počet nemůže býti na újmu jejich jasnosti, pořádek, jenž panuje ve všem, čeho jsem nabyl, nepřipouští, aby se to pomátlo. Jacotot.

Někdy budiž žákům na vůli zůstaveno, aby sami udali, co by bylo nejvíc opakovati třeba; tím oni berou na sebe jakous odpovědnost hledíc k učivu ostatnímu, jsouce pak tím více zavázáni, aby se doučili tomu, čeho se jím nedostávalo. Herbart.

Domácí úkoly přečasto charakterisují nezpůsobilého nebo pohodlného učitele, který svaluje obtíže rád se sebe a žákům na bedra nakládá. Schwarz.

Sdružování nabývá pevnosti, obnova bezpečnosti a rychlosti tím více, čím častěji představy na vědomí spolu byly, ať již současně, ať postoupně. Lindner.

Není ten učitel dobrý, který jen výtečně přednáší, nébrž ten, který třeba méně výtečně přednáší, ale velmi dobře opakuje. Učitel nechť více opakuje nežli přednáší. Zásada ta dosud není, bohužel, obecně uznána. Odtud pochází, že učebné osnovy tak jsou přeplněny, a že mnohý žák, ve škole výtečný, když ze školy vystoupí, po roce anebo nejdéle po dvou letech skoro nic neumí. Ani tehdy, když se nám zdá, že žák věc již velmi dobře umí, není ještě jisto, že si ji bude dobře pamatovati na vždy, po celý život. Tím méně pak když ji umí jen na polovic. Makovička.

Společné učení. Sborem mluvení žáků. 237 Je-li v které třídě piíliš mnoho žákův, aneb je-li učitel v několika třídách přemnohými úkoly přetížen, raději dávej úkoly kratší, aneb toliko těm žákům, kteří cvičení jistého nejvíce potřebují, než aby daných úkolů neprohlížel. /. Lepař.

Není sice léku proti věku, ale kazijedem zapomenutí a matkou studií ode dávna opakování nazýváno jest, a to vším právem ; neboť příval mohutný délky časové, jenž vše zhlazuje, rozdělí se na řadu menších proudů, z nichž žádný nemá moci, aby odklidil dojmy, které opět a opět se dějí čím dále tím více na menší útraty dějstva životního. Kapra*.

"^5" 96. Společné učení. Sborem mluvení žáků.

Hejtman vojáky nové sobě cviče, nepáře se s žádným jedním samým, než do pole je sobě (jak mnoho jich má) vyvede a spořádaje, všechněm spolu, jak kterou zbraň do ruky bráti, jak se s ní zatáčeti, jak dorážeti, odrážeti atd.

ukazuje. Komenský.

Společným deklamováním lze uvarovati se veliké chyby jednotlivců, totiž ješitnosti, jež si osedává v žácích bezpečně ty, kteři lépe deklamují než ostatní. Povznášející cit, plynoucí z pospolné činnosti, ji umořuje a plodí vědomí, že žák přispívá k utváření něčeho krásného a velebného.

Palleske.

V jednu chvíli jednu věc když ve škole dělají všickni, nemůže býti bez prospěchu. Zoubek.

Sborné odpovídání rozvazuje jazyk, cvičí a pěstuje výřečnost, bojácným dodává mysli a chuti, vzrušuje z nepozornosti a zahání nudu. Wiedemann.

"i)* 2oO Vyučování náboženství.

97. Vyučování náboženství.

Slunce strhuje s nebe, kdo chce vyučování náboženství ze školy vypuditi nebo jemu toliko podřízené místo vykázati.

Valentin Trotzendorf.

Účelem pravého náboženství budiž, zásady mravnosti hluboko V duši vštípiti. Leibnitz.

Učiti se nazpamět katechismu neporozuměnému je dětem 1. veliká trýzeň; neboť paměti necvičené je všecko učení nazpamět nesnadné. Nazpaměť učiti se něčemu, čemu ještě nerozumíme, jest ohromná práce. 2. Daremná trýzeň; neboť i když se děti katechismu až na nejdrobnější písmeno obyčejným způsobem hotově naučili nazpamět. utkvějí jim v paměti přece jen pouhá slova, kterým nerozumějí; ony si při tom nemyslí nic, aniž mohou si při tom co mysliti, nemají tedy z toho sebe menšího prospěchu. 3. Škodlivá trýzeň ; neboť krušné to namáhání, které dítě cítí odříkávajíc, čemu se takto naučilo nazpamět, zoškliví jim a) nejen učení nazpamět, nýbrž přečasto i samu nauku křesťanskou; h) ono činí děti domýšlivé, protože se domnívají, že mnoho vědí, poněvadž umějí mnoho z paměti odřlkávati; vědění jejich je však jako vědění žvatlající straky, c) Ono je utvrzuje vždy víc a více ve škodném bludu, jakoby uměti něco slovy odříkávat a věděti něco bylo jedno, d) Ono dusí touhu, něčemu se naučiti důkladně a odvyká rozum přemýšleti, e) Ono jest jednou z nejhlavnějších příčin nevědomosti ve věcech víry u člověka z lidu a nezřídka zajisté též u vznešeného.

Overberg.

Běda vychovateli, který, chtě chovance svého učiti náboženství, domnívá se, že je třeba mučiti jej důkazy metafysickými (nadsmyslnými), odmítaje od sebe křesťanství, vlídně se mu nabízející. Tvému bohu metafysickému, příteli milý, chovanec tvůj nerozumí, protože tvá metafysika všecka nad ním a nad tebou se vznáší v oblacích, kterých on nemůže dosáhnouti ani je k sobě stáhnouti, a kdyby na krásno mohl, konečné neměl by přece nic než oblaky a ve všech těch Vyučování náboženství. 239 oblacích nic než vodu. Fysického tvého boha, jejž mu uváděti usiluješ z přírody, také dosáhnouti nemůže, poněvadž mu sama příroda slovem jest beze smyslu, jako tvůj bůh.

Mravnímu bohu tvému by porozuměl, kdybys mu jej mohl představiti v podobě lidské. Seč ty nejsi, to koná evangelium, a koná to způsobem tak přívětivým. Ono nás učí nazírati na našeho Boha v Kristu ,• to může každá mysl dětská ve mně, v tobě, v každém dítěti — ač je-li jen dětinná, a pokud zůstane dětinnou. Sailer.

Bylo s chybou, že dávali opakovat kapitoly katechismu den co den po čtyři až pět let od dětí, které jim rozuměly buď málo nebo nic. Tak navykali děti učiti se slova bez porozumění jim a dělati z náboženství mechanickou tělesní práci, při které duše nic nemyslí, srdce nic necítí. Milionové bezbožníků, po lidské společnosti rozptýlených, podávají strašlivý důkaz, že takové odříkávání neporozuměných statí škodí. Sailer.

Náboženství jest dětem i v mateřském jazyku velmi těžká, zatemnělá nauka. Býváť katecheta sebe výbornější, užívaje řeči pouze mateřské, jistě velmi spokojen, nabude-li přesvědčení, že dvě třetiny jeho žáků předepsanou část v jednom roce náležitě pochopily. — Nemůže-li se dospěly člověk bez těžkosti povznésti k Bohu, jak toho na dítěti žádati můžeme — na dítěti! Jakž o Bohu bez těžkosti má mysliti, jenž ani do oks, ani do ucha nepadá? Jakých ale — svrchovaný Bože! — tu teprv těžkostí, když se náboženství, toto oku lidskému samo sebou tajemné světlo, ještě do svítilny (do němčiny) z černého, neprůhledného skla uzavírá? Fr. Sláma.

Učitelé náboženství neučtež nic vědám odporného ; jinak více škodí nežli prospívají, vyvolávajíce v mládeži všeliké odpory a vnitřní boje, kteréž mysli ubírají klidu ke studiu potřebného, a nezřídka se končívají povrhováním všeho a každého náboženství. Nemálo francouzských atheistů XVIII.

věku vyšlo ze škol jesuitských. Tommaseo.

Rousseau mínil, aby se vyučování náboženské nechalo až na pozdější léta člověka. Totě veliký blud! Ideu o Bohu, 210 Vyučování náboženství.

jeho důstojnou, nižádný člověk ať věku jakéhokoli nemůže míti nikdy, ovšem pak může se k dokonalosti idey té blížiti.

Kdybychom dítěti nedali dříve jísti, až by samo poznati mohlo, co jí, zemřelo by hladem. Zueužívati nevědomosti nevinných dítek a zbavovati je útěchy a vznešenosti uábozeuství, bylo by nespravedlivé a ukrutné. Tommano.

Jest to přirozeným určením náboženství, aby bylo středem veškerého vyučování školního a základem školního vychovávání. Lindner.

Náboženská hodina budiž hodina posvěcená, ne znesvěcena neklidem a hlukem, posměchem a spíláním, nebo dokonce trestem. K. Nacke.

^Í~ 98. Biblické déjiny.

Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté a užitečné k učení k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spra vedlnosti, aby byl dokonalý člověk boží, ke všelikému skutku dobrému hotový. //. Tim. III, 16., 17.

Tato (tedy) svatá kniha, biblí, v školách křesťanských alpha i omega býti musí, aby všickni křesťanští mládenci příkladem Timothea od dětinství písma svatého znajíce a slovem víry vykrmeni jsouce, moudří byli k spasení. (Tim. L, 4., 6. a II., 3., 15.) Komenský.

Biblické dějiny jsou počátkem všeho vyučování náboženského, provázejíce je ustavičně, když samo se žákům předkládá větami, přesně formulovanými; jsou vzácným světlem, kteréž objasňuje veškeré pojmy a povinnosti náboženské i všechen význam posvátných dob a dní roku církevního ; jsou i pojidlem, kteréž víže v jednotu všecky čelné a každému potřebné vědomosti náboženské ne méně, nežli posvátnou minulost dávnověkou s náboženským životem křesťana SWdopole.

Biblické dějiny. 241 Bible je tak obsažná, že více nežli kterákoli kniha jiná poskytuje látky ku přemýšlení a příležitosti k uvažování o věcech lidských. Goethe.

Proč počínáme vyučovati náboženství biblickými dějinami starého zákona ? Poněvadž tu idey náboženské jsou zaoděny rouchem básnickým. Kdyby se tu pravdivé s krásným tak vřele neslučovalo, kterak by dítě onoho postihovalo ?

Takto vnímá radostně a snadno náboženskou pravdu, která se mu podává ve formě dostižitelné. Jsouc dějinami mocně jato, vypravuje je do nejmenších podrobností, cítí pomysly, které se vznesly v jeho mysli na názorný život . . . Zda lze myšlenku projádřiti krásuěji, prostěji a dětinněji, než uvedením nekonečné řady výkonů tvůrčích na šest všedních dnů, piedstavitosti duše na živé vdechnutí Boží, neuvědomělého sjednocení člověka s Bobem na nevinnost rajskou, rozervanosti lidské povahy a hříchu na povídku o hadu a o pádu prvních lidí? . . . Pan Bůh mluví sám a po lidsku k srdci dětskému, jak někdy patriarchům se zjevoval a po lidsku s nimi obcoval. KeUner.

Nižádným vychovatelům, ani křesťanským ani pohanským, nebylo by se podařilo vymysliti lepší, dětské mysli vhodnější příběhy, nežli jsou tyto Bohem dané a pravdivé biblické dějiny, a kdo trvalého účinku jejich při dítkách neznamená, přičítej toho příčinu jen sobě, své pohodlnosti, své neobratnosti vyučovací a ledovitosti srdce. Kellner.

Já j?em dějinami biblickými byl všechen unesen. Znal jsem mnoho příběhův od let dřevnějších z vypravování tetiných v Bohdánči a matčiných; tím dychtivěji jsem se přiučoval posud mi neznámým Ba i hry všeliké, vážené z dějepravy, jsem si vymýšlel a se sestrou provázel Ta chudáček jindy bývala Izákem, já obětujícím Abrahamem ; jindy jsem ji prodával jako Egyptského Josefa a vozil na sáňkách po zahradě provolávaje; „Tento jest prvuí po králi", tu zase z ní jsem dělal Davida, ze sebe pak obra Goliáše, nebo sám zahrávaje si na soudícího Šalomouna, sestře najednou jsem dal dvě ženy odehrávati, při vedoucí o dítě, jehož represen16 242 Jazyk (zvláště mateřský).

tantem byla sestřina „panna", jak tenkráte se říkalo, neboli loutka, jak nyní se říká. Jan E. Kosina.

~S(S 99. Jazyk (zvláště mateřský).

Pravé zběhlosti v jazyce nabýváme nejlépe dobře volenými rozmluvami a pilnou četbou dobrých knih.

Erasmus Rotlerodamus.

Řeči jsou pochvou, v níž vězí nůž ducha ; jsou skříní, v níž se chová ten klenot; jsou nádobou, v níž se drží ten nápoj; jsou komnatou, v níž leží ten pokrm. Luther.

Při mateřském jazyce je ta výhoda, že žáku pozorovati jest pouze věc, které se má učiti, aniž mu jazyk brání věci rozuměti. Vedle toho poskytuje také té výhody, že, když se všecky užitečné a v obecném životě potřebné vědomosti v tomto jazyce podávají, každý může si je osvojiti.

Ratichius.

Vše nejprve v řeči mateřské; z mateřského jazyka potom V jiné řeči. Ratichius.

Věci a slova tak spolu vésti, jak se víno se sudem vozí, meč s pošvou nosí, dřevo s kůrou a ovoce s šupinou roste. Kterému tedy koli jazyku učiti se bude mládež, i mateřskému, sloužiti se jim musí, aby, cokoli jmenovati slyší a čtou, hned také rozuměti věci tím vyznamenané mohli; . . .

a zase, cokoli vidí, slyší, cítí, jakýmkoli způsobem, aby to vypovídati se učili, přidržeti je, aby se vždycky rozum a jazyk spolu brousil. Komenský.

Povědomosti činů jinak nabýti nelze, nežli častým činěním, mnohým cvičením. Aniž jest jinak s řečí čili se schopností mluvicí, poněvadž je jakousi odrůdou činu se stálým zřením k věcem, k jejichž naznačení se jí užívá, aby bylo jasně a zřetelně naznačeno, co má naznačeno býti, ne něco jiného. Komenský.

^^^ .lazyk (zvláště mateřský). 243 Proti přírodě děje se, že české mládeži často učitele cizí dávají, kteří jim toho, čemu žáci rozuměti mají, povědíti a vysvětliti neumějí, a tak hledí jeden na druhého co zevel a stavějí Babylon; jeden toto praví, druhý ono rozumí; mysl leccos nejistého lapá, když tak jen dovtipkováním s obojí strany proti sobě šermuji. Mizerná věc. Komenský.

Methoda jazyků složitější jest nežli methoda věd a umění. Komenský.

Navykáme dobře mluviti, čítajíce často ty, kteří dobře psali. Voltaire.

Kdo by chtěl národ některý osvítiti světlem božské vědy, starati se mu jest nejprv o to, aby jazyk národní stal se způsobilým tlumočiti hluboké a jasné zjevy její. Ne tedy pouhá náklonnost ke mluvě mateřské má nás povzbuzovati ku zdokonalování jazyka, nýbrž i potřeba všeobecné osvěty.

Máme toho hojné příklady v historii národů dávných i současných. Kdekoli věda pěstovala se jazykem cizím, tam pouze malá část lidí z jejího světla kořistila; ostatek byl podobně barbarský jako jeho mluva. Jakmile však vědy pěstovány mateřským jazykem, osvěta zapudila barbarství, jazyk ten zkvétal a šlechtil se. Hvgo KoXXwtaj.

Děti a jinochy v umění řeči a jazyka vzdělati budiž jeduím z hlavních úkolů školy. Herder.

Blaze dítěti, jinochu, k jehožto sluchu již v prvních letech dětských zavznívali srozumitelní, líbezní zvukové lidští, vzdělávajíce nepozorovaně jeho jazyk. Blaze dítěti, které se přiučilo od mateře, chůvy, starších sourozenců, příbuzných a přátel vůbec, jakož i od prvního učitele svého řeči obsahem i formou rozumné, slušné a půvabné. Mladík a muž jakživ těchto vlastností uepozbude ; neboť jak se ústa naše, jazyk náš utvořily za mladých let, tak mluvíváme z pravidla po celý život. Herder.

Jedna z nejhlavnějších vlastností a povinností dokonalého učitele lidu jest, aby mu byl ve všem, což a kdekoli jemu přednáší, srozumitelen. Ke srozumitelnosti přináleží, li,* 244 Jazyk (zvláště mateřský).

by učitel jazykem mluvil, jakýmžto mluví posluchači. Tím však chci iíci zde více, nežli že s cechy mluviti má česky, totiž česky netoliko dle zvuku, ale také dle ducha toho jazyka. Rautenkranz.

Pětileté dítko rozumí slovům: však — přece — sice — arci — jenom — ovšem — ale — a jak nesnadno přece jest, vysvětliti slova ta! V jediném slově „sice" vězí kousek filosofie. Tvářnost, přízvuk mluvícího a tušící pud dítěte, slovům těm porozuměti, objasňuje jim je s polovice, druhá polovice objasní se jim časem. /. patd (Richter).

Každý se domnívá, že umí mluviti o řeči, poněvadž mluví. Goethe.

Nic není obecné vzdělanosti, zvláště pak vyrovnání mezi jednotlivými stavy, tak na překážku, jako velice rozšířený nedostatek způsobilosti užívati jazyka. Schleiermacher.

Jazyk je takořka vnějším zjevem ducha národního; jazyk národa jest jeho duch, a jeho duch jest jeho jazyk : obou nikdy dosti identicky představiti si nelze.

Vilém Humboldt.

člověka lze jen tehdáž osvítiti, když se jazyku svému mateřskému dokonale vyučí; mateřská řeč bývá často měřítkem vzdělanosti. Jiří Sam. Bandtkie.

Dejte svým dětem především řeč; neboť slovo budí myšlenku. Denzel.

Mluv svým jazykem tak, aby byl prost provincialismův a chyb mluvnických. Totě nejnižší stupeň vzdělání.

Pláten.

Tím, že od mladosti slýcháme neustále mluviti jazykem mateřským a jím také stále mluvíme, a jím tytéž poměry pomyslův a pojmuv vždy týmže způsobem vyjadřujeme a vyjadřovati slýcháme, nabýváme citu, kterým nejsouce, si ani vědomi určitých pravidel, snadno rozeznáváme, mluví-li se správně čili nic. Poněvadž se tento cit nezakládá v poznání určitých pravidel, nepraví nám sice, proč ten onen výraz jest Jazyk (zvláště mateřský). 245 nesprávný, ale jakožto cit, který se vyvíjel u nás z řeči sám, vede nás, jest-li náležitě vyvinut, jistěji nežli veškera pravidla mluvnická. Kar. Frant. Becker.

Každý vzdělanější národ počíná vychování dětí od mluvuictví, od známosti toho jazyka, kterého dítě k mluvení nebo psauí nejvíce potřebovati bude. jos. Jungmann.

Jazyk je brouskem ducha ; rtoma musí myšlenka často běžeti sem tam, má-li nabýti lesku, barvy a tvaru. Amdt.

Jazyk je vnější a viditelnou podobou ducha národního.

Mezi slovy a myšlenkami, mezi myšlenkami a socialným stavem národa je vztah, byť i často temný a zdánlivě zaniklý, nicméně přece hluboký. Villemain.

Jazyk mateřský, ten daný Bohem ráz i výraz matky přírody, nejhojnějším hojnosti je rohem, duchovní jest dárcem ourody!

Cizí řeč je římskou lampou v hrobě, která svítí mrtvým jen a sobě. j. p, Koubek.

Dítě budiž stále příkladem i vlastním cvikem naváděno, aby si čím dále, tím dokonaleji osvojovalo poklad, složený v jazyce, aby jej zachovávalo neporušený, a aby se ho ku projevování svého nitra svobodně užívati naučilo.

Waitz.

Duch netvoří jazyk, ale tvoří se v jazyku a s jazykem.

Jazyk ale jest zároveň vědomí národa. p. j. Šafařík.

Umění jazyka mateřského musí při každém vyučování tvořiti přirozený, neodstupuý základ. P. j. Šafařík.

Přirozený jazyk je klíč k mysli a srdci. Vinařický Jazyk jest nejpevnější, nejsvětější páska, poutající ke drahé vlasti srdce veškerého obyvatelstva. /, Er. Vocel.

Komu na vybroušení jazyka nic nezáleží, již tím ortel své nevzdělanosti nad sebou pronesl. Ondrák.

24G Jazyk (zvláště mateřský).

Jazyk ušlechtilou schránou jest, ve které se vzdělanost a veškeren duchovní život předkův chová a od otcův synům, od praotcův vnukům a potomkům podává. Avšak jazyk nejenom že jest schránou obsahu myšlení našeho; onť jest i nádobou, kudy se myšlení samo pohybuje. Nebo o čemkoli myslíme a kterakžkoliv, slovy a jazykem myslíme, a ničehož tuším, myslí a na mysli konati nemůžeme, abychom toho slovy a jazykem nevykonávali; i když mlčíme, avšak mlčíce myslíme, slovy a jazykem myslíme. Co stín věcem tělesným, to slova myšlení lidskému jsou: jedno za druhým běží, jedno s druhým tak tvrdě sloučené a srostlé jest, že se od sebe nedají odděliti. — Kde jazyk hyne nebo se zanedbává, tam hynou a zatmívají se i pojmy, jež významem slov jeho jsou, tam hyne a zatmívá se život duchovní, tam hyne mravnost a nábožnost. Zikmund.

Pěstovati mluvu jest vzdělávati ducha. Lindner.

Mluva tvoří se myšlením; neb opírá se o rozeznávání jednoho od druhého, o zevšeobecňování a jiné logické úkony, a naopak myšlení opírá se o mluvu; neboť pravé myšlení pracuje s odtažitými obecnými pojmy, jimž ve piírodě žádný jednotlivý jiředmět, než jen třída předmětů, které prostorem jsou rozptýleny, odpovídá. Aby se těmito pojmy obecnými mohlo pracovati, je třeba zachytiti je pomocí určitých symbolňv, odznaků, které nám skýtá mluva. — Poněvadž se mluva a rozum vzájemně podmiňují, zasahují též co nejúže do sebe a pracují navzájem o svém obapolném rozvoji.

Každý přírůstek rozumu ukládá se v mluvě a přispívá k jejímu rozvoji, a naopak každé zdokonalení mluvy způsobuje pokrok rozumu. Tak brousí se rozum jazykem, jazyk rozumem. Složité tlumy představ můžeme ovládati toliko mluvou ; nejjasnější a nejzřetelnější útvary myšlení jsou ty, kteréž dovedeme vyjádřiti slovy. Co člověk neumí zřetelně propověděti, o tom nemá ani dokonalých pojmů. Lindner.

Učení jazykové na holých pravidlech mluvnických zakládati nelze, než na postoupném, nikoli vědeckém, než prostonárodním cvičení v pojmosloví z oboru věcí praktických i theoretických. Tu možná vyvážiti s velikým zdarem a potěJazyk (zvláště mateřský). 247 šením hned s menšími dítkami mnoho stránek hláskoslovných á tvaroslovných obhovorem pojmů a obdobami, dítko pak o názvosloví vědecké ani nezavadí, na př. Kdo učí, je učitel, kdo svět stvořil, stvořitel, kdo nás spasil, spasitel, co dům kryje, krov, co se ryje, rov, píti — napojiti atd.

Zoubek.

Berouce v kázeň žákův jazyk, vládneme výtečným prostředkem vnější kázně jeho. Školy, ve kterých se dbá jasné, hlasité mluvy žákův, a ve kterých se na pěstování jazyka veliká klade váha, nutně vyznamenávají se také dobrou kázní vnější. Školy však, ve kterých se ozývá lenivá, mdlá, jednozvuká mluva žáků, strádají zároveň kázní malátnou. Dále: kteří učitelé vedou bedlivou péči o mluvu svých žáků, nebývají od nich nic anebo jen zřídka vyrušováni: učitelům však, kteří pěstování mluvy žáků svých zanedbávají, bojovati bývá s rozličnými neslušnostmi jejich. Bormann.

člověk ducha surového užívá řeči surové, a touž měrou, kterou se ušlechťuje duch jeho, i řeč se ušlechťuje. Kdož nemyslí logicky správně, alebrž zamotané, převráceně, mluví také zamotané, převráceně. Chudoba ducha jeví se chudobou řeči nejpředněji, a naopak: touž měrou, kterou stoupá bohatost řeči u člověka, sto <pá také jeho představivost.

Hergenrbther.

Jako zdravá rodička novorozeňátku prsou poskytuje k jeho úživě, tak všude, kde místo rozumu a práva nevévodí náruživost a sobectví, mluva mateřská se naskýtá bezděky a přirozeně za nejvhodnější prostředek všeho vychovatelstva.

Kosina.

Znalost domácího dialektu nebude zajisté nikomu bez prospěchu, komu jest se stýkati přímo s lidem. Zvláště pak učiteli národnímu důležito jest znáti důkladně nářečí svých žákův. Znaje přesné a důsledné zákony, jmenovitě hláskoslovné, jimiž rozmanité odchylky od jazyka spisovného podmíněny jsou, mnohem snáze bude moci vštěpovati dětem zákony jazyka spisovného, a maje lexikálné vědomosti nářečí domácího, nebude mluviti o věcech, jimž nemohou rozuměti, slyšíce je jmenovati jménem sobě cizím. Bartoš.

"j Mlčení a mluveni.

Veliká část myšlení našeho koná se patrně pomocí řeči, jež podstatou svou jest soustavou všeobecných znaků neb symbolů, jichž užívati lze o nekonečném počtu přcdmětův, a jimiž lze uvažovati věci po jejich všeobecných neb povšechných stránkách. SuUy.

100. Mlčení a mluvení.

Kdybys byl mlčel, nebyl bys si škodil.

(Si tacuisses, philosophus mansisses.) Botihius.

Uměti v čas mlčeti není leda umění. České přísloví.

Buď posluchačem, budeš povědačem. Polské přísloví.

Mnoho sice myslím s přesvědčením nejjasnějším, co se říci neodvážím; nikdy však neřeknu, co nemyslím. Kant.

5JC 101. Věcné učení názorné a rozmluvné.

Dejme tomu, že by se u dítek šestiletých až osmiletých vynechalo názorné vyučování, a že by se počalo hned vlastním předmětem učebným ; tu by se zajisté zmocnil dítěte, do školy vstupujícího, týž nepříjemný cit, jenž trápí mladého muže, který poprvé opustil drahý dům otcovský a dlí, jsa vzdálen od vlasti, v zemi, jejíž krajiny jsou mu cizí, lidé neznámí a řeč nesrozumitelná. Ohler.

Cvičení v myšlení a mluvení buďte společným kmenem, z něhož nechať všecky ostatní předměty učebné jako větve vzrůstají. Proto sluší je v příčině učiva zaříditi tak, aby obsahovaly počátky všech jednotlivých odvětví učebných, a jakmile se učitel octne u věci, kteroužto k novému zvláštVěcné učeni názorné a íozmlnvné. 24J nímu odvětví učebnému pořízena potřebná příprava, vykáží se mu zvláštní hodiny učebné, a učebny čas podle toho přiměřeným způsobem jinak se rozdělí. Grasimann.

Tisícové majíce oči nevidí, majíce uši neslyší. Tisícové vycházejí z musea, nenaučivše se tam ničemu; neviděliť vskutku nic. Tisícové slýchají hudebui skladby Bachovy a Beethovenovy, a přece neslyší nic, protože tomu nerozumějí.

Názory bez představ a pojmů zůstavují slepými. Pravá cvičení v nazírání bez cvičení v myšlení jsou nemožná. Jinak musí však cvičení v myšlení působiti spíše škodlivě nežli prospěšně, nemají-li v živoucích názorech pramen zájmu nikdy nevyčerpatelného. A jelikož konečně není představy, není pojmu beze slova, jelikož jinak mysliti neumíme, než jazykem, tedy myslící nazírání a nazírající myšlení, spojené se stálým rozvojem jazyka mateřského, hlavním jest účelem vyučováuí názorného. Diesterweg.

Výrobky jsou vůbec méně poučné nežli přírodniny. Tvary jejich jsou po většině nahodilé nebo libovolné, nemají vlastii'ho života, proti přírodninám jsou pracovány nejemuě, ba hrubě, a jeví obyčejně množství nedostatků, kterých dítko buď si nevšímá, buď se mu také vštěpují ve vědomí. Obojí je zlem Waitz.

Ne nepřípadné učiněno přirovnání, že vyučování názorné jest můstkem z domova do vlastního učení školního; jím dle pravidel paedagogických a didaktických pokračuje se v tom, čemu dítě v domě otcovském uebo ve škole mateřské buď bylo učeno, buď samo se učilo (poznávati věci, jmenovati je a mluviti o nich) a připravuje se půda dalšímu vyučování školnímu, po případě jednotlivým předmětům učebným.

Kehr.

Názorné vyučování obyčejně děje se tím způsobem, že se ukazuje nejprve na podobu čili na smyslové vlastnosti věci a potom se její užitek objasňuje. Bylo by však asi lépe, kdyby se tento pořádek obrátil; neboť tím, že se dřív ukáže, k čemu věc jest, zájem značně se zvýší a pozornost probudí. Bain.

5)9 250 Ctění ve škole. Školní knihy.

101. Čtení ve škole. Školní knihy.

My učíme napřed dítky znáti jména písmen po pořádku a potom teprv podobu a tvar jejich. Znají-li to, učíme syllabám a co na nich pozoruhodno. Když to vše pojali, učíme je znáti částky řeči ... a co na nich pozoruhodno. Když dosáhli známostí toho všeho, začínají psáti a čísti, spočátku jen slabikovati a zvolna, protože zručnost ještě jest nepatrná, znenáhla však stálým cvičením nabývají zběhlosti a čtou bez chyby a snadno, aniž na množství pravidel myslí.

Dionysius Halikarnaaaký.

Nejsem srozuměn se způsobem, jehož většina učitelův užívá, dle něhož dítky učí se dříve jménům a pořadí písmen, než písmenům samým. To překáží poznávání písmen, protože děti brzy nedbají tvaru, než přidržují se jen paměti. To je také příčinou, proč učitelé, míní-li, že dětem písmena v pořádku nejprve obyčejném dostatečně vštípili, pořad obraceti a všelijak obměňovati mají, až žáci poznají písmena dle tvaru, ne dle pořadu. Proto nejlépe jako u lidí, tak i zde zároveň učiti tvaru a jménu. Quinctilian.

Když dítěti, které jménům a pořádku písmen po sobě se naučilo, ukáži písmenka opět po starém, známém pořádku, poví arci snadno jména jejich, ale jen proto, že z paměti ví, které písmě nyní následuje; aby však dosáhlo úplné znalosti písmen, musí učitel obyčejný postup liter změniti.

Quinctilian.

Jest věru víře nepodobno, jak velice chvátáním čtení se zdržuje. Quinctilian.

Který žák se bez knih učí, ten se mnoho nenaučí.

České přísloví.

Synové každého svobodníka nechat umějí čísti a psáti.

Alfred Veliký, Čísti a psáti tak spolu jíti má, jak v běhu nohy zdvihati a stavěti, v rozpravě poslouchati a odpovídati, ve hře míčové házeti a lapati. Komenský.

Čtení ve škole. Školní knihy. 251 Aby snadněji naučili se čísti litery, švarnou vnadou bude, když předeslána bude abeceda symbolická, totiž před každým znaménkem litery přimalovaný obrázek toho zvířete, jehož hlas litera napodobuje, jako při R pes (vrčí), při S had (syčí). Pohledná tedy jen na zvířátko, snadno mocnost přitaženého znaménka uváží hošík abecedář, až obraznost, cvikem utužená, hbitě všecko bude míti na snadě. Komenský.

Hřeší učitelé, kteříž žákům jen čísti, říkati a z paměti se učiti káži, bez vysvětlování jim věci. Komenský.

Dobrému učiteli nejméně náleží něco diktovati, ovšem pak nejvíce pozorovati, pozor-li dávají žáci, aby všemu rozuměli. Příliš to mnoho času vezme, a nemůž býti než všecko jinak a jiuak a na větším díle hak mak. Protož dobré bude, všecky knihy, co se jich koli ve všech třídách školních potřebuje, s hotovými výklady tištěné míti. Co se na diktování času vynakládá, užitečněji se na vysvětlování, opakování, vyslýchání a skrze rozličné příklady v mysl vkládání obrátiti může: a netřeba se báti, aby kdo zle psal a na nejisto se potom učil; netřeba ani s přehledáním času mařiti, a bude všecko na jisto. Komenský.

Školní knihy buďtež: 1. obsahem přiměřeny většině lidu, t. j. nechať obsahují jen to a všecko to, čeho jest lidu třeba věděti, aby byl zbožný, spravedlivý a rozumný; 2. myšlenkami a řečí jasné, a to tak jasné, aby jim děti mohly rozuměti; 3. obsahem, myšlenkami, slovním výrazem připojeny ku přirozenému rozvoji dítek; 4. počtem nemnohé; 5. laciné; 6. zařízeny buďtež tak, aby bylo důležité změny v nich nebo záměny jich za jiné zřídka třeba; když pak časem nějaká proměna potřebnou se stala, 7. nechať proměna ta nikdy novou věc nestaví na odiv slovy pohrdavými a předchůdcové nechať se bez potřeby nekantorují.

252 Čtení ve škole. Školní knihy.

Nejsměšnější a nejškodnější v příčině obsahu školních knížek by bylo, kdyby se súčastnily změny systémů filosofických, tak že by i dítky lidu venkovského brzy do té, brzy do oné kolébky filosofické byly kladeny. Sailer.

Učebnice podrží vždy svou hodnotu jakožto prostředek na paměti obnoviti, co učitel vyložil, a jakožto pomůcka připraviti se na otázky, které k tomu směřují. Bain.

Co při učitelově výkladě probíhá časem a sluchem, oko žákovo vidí v kni/.e seřaděno prostorně činnost smyslů je při učení nazpamět nad míru důležitá. Oko čtoucí a ruka listy přebírající pomáhají uchu, podporujíce velice pamět.

Byť i tedy volný výklad žáka více povzbuzoval a poutal, učiti se dle knihy prospívá mu zase tím, že si věc snáze zapamatuje a déle v mysli podrží. A proto nedodělá se úspěchů nejlepších, kdo toliko volné vykládá, ani kdo se drží pouze knihy, alebrž učitel, kterýž obojí způsob slučuje, a to buď že u volných výkladech svých nespouští se učebného postupu školní knihy, buď že knihu předepsanou volné vykládá a věrně doplňuje. Jen těmito způsoby stává se kniha školní tím, čím býti má, v plném slova smyslu: mnemonickým nosičem učiva. B. V. Spiess.

Děti mnoha výklady přetěžovati radno není. Tu a tam na některých nesnadnýrh místech nebo neznámých rčeních smysl krátce ukázati je tím lepší. Studnař odstraňuje pouze překážky, potom teče voda sama sebou. Bengel.

Přirozeným způsobem naučili se lidé dříve mluviti, potom psáti; ale způsobem tolikéž přirozeným bylo a jest písmo časem přednější nežli čtení; dříve zajisté musí býti něco napsáno, nežli možno čísti. Graser.

5)5 Deklamování. 2Dí> 102. Deklamování.

Vzděláváním přednosu a zároveň s ním nabývají sdružené s ním stavy mysli živosti a vroucnosti, které se jim dříve nedostávalo, a temné až po tu dobu rozdíly mezi nimi rozestupují se v určité barvitosti a pevné podobě; vlnovku citův a její stupně, její zdvihy a klesy možno pro velikou ohebnost lidského hlasu znázorniti až do nejjemnějších odstínů ; dospívající dítě povznáší se tím ponenáhlu z bezvědomí svého vlastního života citového, dosti často je přemáhajícího, a zvýšeným jeho zájmem pro dokonalý přednos zvyšuje se se také jeho způsobilost. Bylo-li právem varováno, neusilovati o čtení krasocitné tam, kde příslušné city ještě nejsou vzbuzeny, nesluší s druhé strany přehlednouti, že teprve pravý způsob přednosu uzpůsobuje žáka vzbuditi v sobě ten stav mysli, jehož obsah se domáhá. Waitz Deklamace je přechod od výrazného čtení (tak, jak se jí obyčejně vyučuje) ke zpěvu. Co je na deklamaci acsthetického, jest obsaženo ve výrazném čtení. Makovička.

Aby někdo přišel a uměl nám pohádku vypravovat — řekněme deklamovat — jak pohádka se vypravovat má — prostě, nehledaně, s pravými těmi přízvuky lidovými — pravý nějaký mistr pohádkář nebo mistryně pohádkáika! — Může-li někdo z paměti recitovat celý Shakespearův kus, proč pak hy jiný pohádku nedovedl? Může-li někdo s koncertního pódia sdělovat povídku „Enoch Arden", proč ne pohádku o chudých a o andělu? Posluchačů bude mít dost, drobuých vděčných i velikých vděčných. Neruda.

Na otázku, kterak báseň má býti přednášena, odpovídáme, že přesně; vše, co v přednesení slyšitelným a názorným se stává, má obsahu básně úplné přiměřeno být a záměrům básníka vyhověti do posledních podrobností, zevrubně a důkladně, jakoby básník sám se jeviti chtěl a mohl.

Všecky požadavky zde zahrnují se jedním vzorcem, jako by 254 Mluvnice.

totiž mezi básníkem a přednášečem ani rozdílu nebylo, jako by byli oba osobou jedinou, jížto složení i přednášení básně se připisuje. Jos. Durdík.

5f5 103. Mluvnice.

Žádnému jazyku neučiti z grammatiky, než z textův autorů hodných. Komenský.

Nic není sucboparnějšího a nuduějšího, nic odpornějšího a nepochopitelnějšího nežli mluvnice rozumová, ať již obecná nebo hledící pouze k jednomu jazyku. Diderot.

Ve mnohých školách pro samé učení mluvnici zanedbávají a zapomínají učitelé učiti žáky mluviti, což přec účelem jest; často celé vyučování nebývá nic jiného než mučení paměti grammatickými názvy a pravidly.

Zerrenner.

V mluvnici uložena jest značná práce myšlenková, jak její fylogenetický původ dokazuje. Každé slovo jest jakýmsi střediskem, ovládajícím určitý okršlek představ asi tak, jako obecný pojem ovládá svým rozsahem celý okruh pojmů, jemu podřaděných. Vzdělávajíce mluvu, vzděláváme veškeré vědomí, zjednáváme snadné přechody od kteréhokoli tlumu představ k druhému. Lindner.

Z pouhého mistra šermováuí by se právě tak těžce mohl státi Žižka, jako z pouhého učitele logiky veliký myslitel. Mluvnice i logika jsou stejně neplodné a stávají se užitečnými jen ve styku s materiálem, jenž jest ovocem života a zkušenosti. j. St. Blackic Jazykozpyt a vyučování jazykům neméně těžké než vznešené úlohy své jen tak rozřeší, jestli stále před očima budou míti vzájemný ten poměr, který slovy co částkami vět vládne. llattala.

Mluvnice. 255 Dříve byla řeč, nežli mluvnice; pročež nám učiti jest dříve řeči a potom teprve mluvnici, ku kterémuž úsudku všickni se přidají, kteří se přizuávají k té pravdě, že jednotlivec rozvíjí se tím pořádkem, jakým se dál rozvoj jeho rodu. Spencer.

Učebnice grammatiky v rukou žáků je zděděný školometský cop. Dittes.

Přemnozí poznávají nerozum toho, že se počíná s mluvnicí při dětech osmiletých nebo devítiletých. Zkušenost nemohla učitele přesvědčiti než o marnosti takového počínání.

Bain.

Bývá tytýž navrhováno, a mnozí učitelé si také tak vedou, že učí mluvnici bez grammatické učebnice; což zakládá se nejspíše na mínění, že by obtíže nezáležely tak v předměte samém, jako spíše v tom, že je podán v určité formě, a že se dává žáku vytištěný do rukou. To však je soud klamný. Tiskem uveřejňuje se to, co se hodí vykládánu býti ústně, a umí-li se který učitel vyjadřovati jasněji nežli nejlepší z posavadních učebnic, měla by jeho slova býti napsána a vstoupiti na místo knihy. V čemkoli záleží zvláštní přednost učebné methody učitelovy, přece jest možno vyjádřiti to tiskem, aby jiní to mohli napodobiti, a tak aby se razila dráha lepšímu druhu knih. Navržená reforma, jež chce učebnice zcela odstraniti, směřuje tedy k zavedení knihy jiné. Bain.

Mluvnice a skladba jsou sbírky zákonův a pravidel.

Pravidla vyvozujeme ze zkušenosti; jsou to výsledky indukce, jichžto jsme nabyli, pozorovavše po dlouhá léta a srovnávavše údaje skutečné. Jsou slovem vědou, filosofií jazyka.

Ukazuje nám to přirozenost věci sama, že nižádný národ ani jednotlivec ku poznání vědeckému ihned povznésti se nemohou, ale že jazykem svým mluví a básně píší mnohem dříve, nežli mluvnici nebo prosodii poznali, jako lidé také myslívali dříve, než Aristoteles napsal svou logiku.

P. Wyse.

25b- sloh.

V jazyku vůbec je přemnoho látky tím vzdělavatelné, že nás poučuje o řeči vůbec a její povaze, dílem o našem myšlení, o práci naší duševuí. Poučení a vzdělání to čerpati lze nejsnáze z pozorování jazyka mateřského. Gebauer.

Vždyť i ta grammatika může býti potůčkem, vinoucím se zelenou lučinou a těm mladým svěžím kvítkům dodávat vláhy. Však až dosud zdá se — s malými výminkami — býti sežíhání školy v suchopar vrcholem linguistické literatury.

Jos. V. Sládek.

••v 104. Sloh.

Přiměřenou vždy silám svým látku si vybrati hleďte, pisatelé, s řádným zřetelem, co se snášeti zdráhá rámě, co nést vydrží. A. kdo vhodnou látku si obral, ten se vyjádřit umí, jasný zachovávaje rozvrh.

Horác.

často črtej písadlem a piš znova, má-li co hodným býti Čtení. Horác.

Pravá pravda jest: Nikdy zle, nikdy dobře. Neboť jestliže žákové tvoji nebudou připouštěti chyb ve psaní, t. j. nebudou-li špatně psáti, nebudou také nikdy psáti dobře.

Protož učitelové velice chybují, rodiče podvádějí, žáky kazí, když jim sami psaní spisují nebo tak opravují, aby žádná chyba nezůstala. Jakou odměnu za to berou, než tu, že když zase k rodičům anebo přátelům píší, a to o své újmě, všecko je plno chyb, tu pak rodiče právem učitele haní že jejich synáčků zanedbávají, protože prve dost hezky latinsky psali, nyní však chybně ? Bacháček.

Skrze psaní učí se člověk mluviti. Karel z Žerotlna.

Zle se ve školách děje, když sobě žákům celého učení nerozdělí místně, aby se naskrz všecko, co za čím jde a jíti sloh. 257 má, vidělo. Druhý neřád, že sobě také času nerozměří, kdy kterou věc spraviti chtějí a mají na konec. Protož sobě ty často matou, k něčemu chvátáním a něčeho míjením. Jako když před grammatikou do básnictví, před dialektikou do rhetoriky atd. vedou, někdy také před návodem cvik žádajíce, a ve slohu aby se cvičili na ně doléhajíce dřív, než jim slov potřebu dali aneb je v sady skládati naučili.

Komenský.

Ztrávě učitel půl hodiny v předkládání úkolu, druhé půl hodiny ztráviti může v opakování téhož úkolu od samých žákův, a to tak, aby, komu učitel poručí (jen od vtipnějších začínaje), hned vystoupil a totéž, co slyšel, jako sám již učitel, obnovil; po něm druhý, třetí, čtvrtý (však bez pořádku, jednak ten, jednak onen), jak učitel potřebu uzná, vystoupiti a totéž dělati můž, dokud času stačuje . . .

Když se tak několikrát každý úkol obnoví, i ti nejhloupější žáci do něho se vpravují . . . Samým tím opakováním již úkol sobě všickni v pamět uvedou trvaleji, než by se s ním doma dosti dlouho trápili. Komenský.

četba bez slohu jest snem a věcí daremnou.

Komenský.

Cvičení ve slohu předkládána obyčejně bez výběru látky a spojitosti obsahu, odkud se stává, že pouze jsou cvičbami ve slohu, mysl pak málo cvičí nebo nic; ba stává se, že sebe větší pílí vypracována byvše, potom papírem zaházecím se stávají i žádného života užitku nepřinášejí. Cvičiti tedy náleží sloh v té právě vědy neb umění toho látce, kterou V té třídě vtip se cvičí. Komenský.

Aby sobě utvořili sloh, buďtež vedeni k tomu, by si vespolek psali listy, činíce výtahy z toho, co byli čtli, aneb aby spisovali tytéž věci vlastními svými slovy; aby vypravovali nebo spisovali povídky před tím čtené vlastními výrazy svými. Benj. Franklin.

Nulla dies sine linea; ani jeden den minouti nemá, aby mladý člověk pro sebe sama něco nenapsal: ať si píše, co by mohl snadno zapomenouti, ať si zaznamenává své po17 258 sioh.

chybnosti, neb ať je opravuje, ať vypisuje nebo skládá kterýmkoli způsobem. Třeba cvičiti se v psaní; neboť pérem bystří se rozum, tříbí se řeč, vyvíjejí se ideje a přivádí duše v činnost způsobem podivuhodným. Jenom ti národové, kteří píší a čtou, jsou opravdu národy kulturními. Herder.

Abychom se stali řečníky a básníky, v naší moci není; ale své myšlenky o věcech, které buď žádné učenosti nevyžadují, nebo které nám jsou známy, pronášeti slušným a rozumným slohem, této způsobilosti mohou všichni mladí lidé cvikem nabýti. — Dobře a správně psáti, když jsme tomu jednou zvykli, nestojí většího namáhání nežli psáti špatně.

Gellert.

Denně jednu stránku napsati prospívá více, nežli přečísti knihu. Richter (J. Paul).

Písemná cvičení počínejtež se teprv tehdy, když ústní řeč jakéhosi stupně jistoty a obratnosti dospěla. Waitz.

Ke slohu náležejí především myšlenky, t. j. jasné představy. Měli by si to pamatovati před jinými učitelé, aby nedávali žákům svým úkolů, ku kterým jim myšlenky chyběti — musí. Lindner.

Nejsou-li cvičení slohová ve spojení s ostatním životem školním, a žádá-li se na žácích, aby se pronášeli písemně o věcech, které jsou mimo jejich obzor ... lze dodělati se jenom zdánlivých výsledků, které nejsou ani trvalé, ani cenné.

Kehr.

Slohová cvičení buďtež opakováním učiva; jenom v tom případě budou chovance přiměřeně zaměstnávati a vzdělávati, v případě opačném však svedou ho buď kjalovému slovíčkářství, buď k nepravdivosti. Kellner.

Vedle víry a vědomostí není nám ničeho tak velice třeba jako dobrého způsobu psaní neboli slohu; nebo tím obrátíme pozornost na sebe, tím získáme si úctu a vážnost u lidí, úspěch, jehož jest nám nezbytně třeba ne pro nás samé, nýbrž pro pravdy, jež máme po vůli Boží hlásati a hájiti. Veuillot.

sioh. 259 Cizí sloh pilnou četbou a pozorným studiem si osvojujeme a nejen sloh, i myšlenky napodobujeme. To zoveme vmysliti se v duchový svět cizí; kongeniálnost a t. p. z veliké míry nápodobou se vykládá. Masaryk.

Vyučování, četba, pospolitý život, příroda ukládají v dětském duchu velikou zásobu představ, soudů, citův a nálad myslí, zásobu větší, než obyčejně se domníváme. Tato zásoba, tento duševní poklad jest ovšem mlhovitý. beztvárný, nespořádaný. Avšak není lepšího prostředku poklad ten spořádati, vyjasniti a na vědomí přivésti, nežli jej ustáliti a viditelně zobraziti v písemných pracích slohových. Jimi pozdvihne se duch k činnosti docela jiné, než pouhým učením a slyšením.

Duch jest nucen pracovati živěji, pozorovati předmět s více stran, zásobu svou přehlížeti, a přijímaje za písemné práce vnější živou podobu, připadá často na myšlenky, kteréž jinak nebyly by vzbuzeny; neboť každá síla mohutní cvičením.

/. Harapat.

V době největšího rozkvětu Řecka byl skoro každý Řek Homéra dobře znalý. — Snažme se o to, aby náš národ co do znalosti svých básuíků Rekům aspoň z části se podobal.

Mnoho k tomu přičiniti může škola obecná. Nebude se času nedostávati, upustíme-li od toho, že hlavy dětské přeplňujeme jmény asijských vrchův a brasilských opic.

Harnisch.

Má-li škola správně vzdělanou osnovu učebnou, vyučování postoupným postupem svým pečuje o to, aby to, co z čítanky právě má býti čteno, našlo pokaždé v myslech žáků tlumy představ, o kteréž by se opírati a do kterých by se vřaditi mohlo. K. Mager.

Po tom, kterak žáci čtou, pozná znatel stav školy vůbec; nebo čtení není osamělou obratností, odloučenou od vzdělání ostatního, nýbrž výsledkem vzdělání veškerého.

Diesterweg.

Mládež nevidí v literami historii našich dnů téměř nž lesa pro samé stromy; jesti v nebezpečí neodnésti si ze školy nic jiného než pouhý seznam jmen (leda s nějakou průpo17* -^— 260 sioh.

vídkou ke každému). Tím živí se neblahá mnohočetba, pomlsáváuí nynějšího čtenářstva našeho, jež je doma všude a přece nikde. Zaměstnávejme mládež jen malým počtem velikých mužův a dopřejme jí vžíti se do našich básnických bohatýrů, nežli ji oblehneme armádou básníků nejnovějších.

L. Eckardt.

Které dítě čítá, naučí se za polovici též doby a týchže cvičení lépe psáti, mluviti a mysliti, nežli dítě, které nečítá.

Tommaseo.

Z nejtěžších úkolův učitelových jest: vyložiti nesnadná slova, s nimiž se v četbě příležitostně setkáváme. Bain.

Učiteli chrániti se jest netoliko bludného mínění, jakoby se slovem souznačným samozřejmě vysvětlilo některé slovo jiné; jest mu vzíti v úvahu ještě jinou věc neméně závažnou, že totiž zřídka kdy znamenají synonyma úplně totéž. Kdyby tomu bylo tak, řeč musila by jich se zprostiti jako zbytečnosti. Obyčejně mezi tak zvanými výrazy souzuačnými je lehký, ale často velmi důležitý rozdíl v jejich smyslu.

Bain.

Přispívati k mravnímu vzdělání žáků jest nejvlastnějším účelem četby mravoučné, jakkoli i věcnou četbou, pokud lze, k mravnému vzdělání má se směřovati . . . četbou mravoučnou ukazovati se mají dobré skutky v takovém světle, aby v nich děti mohly míti zálibu, zlé pak — pokud již dětem jsou známy — tak, aby k nim pocítily odpor. Ježto však četba sama o sobě k tomu nedostačuje, má slovo učitelovo doplniti, čeho se četbě nedostává. Sokol.

Učitel poznav povahu žáků, půjčuj jim případné spisy, jichž obsahem žák o svém zdokonalování sám pracovati má.

Sokol Otec, vychovatel, učitel musí vůbec voliti knihy, které jsou dětem přiměřeny. Knihu o vyšší mathematice, zajisté poměrně nejméně nebezpečnou, nedá nikdo dítěti nebo panně do rukou, a tak celá otázka o knihách nebezpečných spadá 1'očty a měiictvi. 2ol v záhadu jinou: že mnohé knihy jsou pro mnohé lidi nepřiměřený, spadá v obor didaktiky a paedagogiky.

Jos. Durdík.

Podmínkou všeho zdárného působení výkladů literárně historických zůstane znalost literárních děl samých; bloudí již i ten, kdo nabývá této znalosti teprve potom jako dodavkem. Adolf Stem.

5p 105. Počty a měřictví.

Ačkoli mathematika citu pro krásu a mravnosti přímo nikterak nepomáhá, přece obsažena krása v zákonech pořádku a rovnováhy. Aristoteles.

Uč se pilně násobence, budeš umět všecko počítati.

Adam Riese.

Byloť starého věku moudré nařízení, že mládež, která studiemi moudrosti měla býti vzdělávána, známostí čísel a měr počínati a v nich napřed cvičena býti musila. Jako totiž svět i veškera harmonie dle čísel, míry a váhy sestrojena jest a se sestrojuje : tak i mysl naše pozorováním čísel, měr a vah k rozumnějšímu věcí spatřování nabývá i světla i bystrosti. Komenský.

V pravdě nauk kolikosti nepovědomému mnohá věcí tajemství nepovědomá zůstávají. Komenský.

Počtářství začátek sotva v třetím létě býti může, když začínají nejprv asi do pěti, potom asi do desíti počítati, aneb aspoň to jadrně vyslovovati, by pak nejprv, co to jest, nerozuměly. Potom začnou samy od sebe, nač se to počítání děje, vyrozumívati. Ve čtvrtém, pátém, šestém létě naučí-li se asi do dvacíti pořádně počítati, a že sedm jest více než pět, patnáct víc než třináct, ale hbitě rozhodnouti, dosti bude.

Co v počtu sud a co lich jest, ze hry, kteráž sud lich slově, snadně vyrozumějí. Komenský.

262 Točty a raěřiitví.

Základy měřictví mají býti položeny již ve škole mateřské. Geometrie chápati začnou asi v druhém roce, porozumíváním totiž, co veliké a co malé slově, a zatím potom, čemu se krátké neb dlouhé, široké neb úzké říká; v čtvrtém roce prospějí, budoudi některých figur rozdíly znáti, co totiž kolo slově, co lína neb čára, co kříž a t. d.; naposledy jména měr vůbec známějších: dlaň, píď atd., a jestliže co víc samo jim v známost vejde, a ony samy měřiti, přirovnávati jednoho k druhému, pokoušeti se začnou. Komenský.

Mládež má býti v obecné škole vyučována.....aby uměle vyměřovala rozličné rozměry, délku, šířku, vzdálenost a t. d. Komenský.

V arithmetice chlapec mnoho počítej, tudíž se naučí počítati; v geometrii mnoho kresli, tudíž osvojí si jeho oko poměry, ruka pevnost, duše proporci. Herder.

Že mechanické počítání rozumu nevzdělává, dokazuje příklad blbců, kteří bývají často hbitými počtáři.

Niemeyer.

Měřictví pro děti nebuď soustavou rozumových úsudků, jako je shledáváme v knihách učených, než po přednosti nazíráním, měřením, učením smyslným. Nechať o pravdách měřickýcll SOUdí Oko. Amand Schindler.

Mathematika je gymnastikou ducha, kněžkou jasnosti a přesnosti; působí příznivě i svou pravidelností, tak že duchu mathematikou vycvičenému každá nesrovnalost jest odporná. Zvláště cit pro pravdu budí se a tuží mathematickými pravdami, ježto jsou jisty a bezpečny. Herbart.

Mnozí se domnívají, že vlohy k mathematice vzácnější jsou nežli k jiným studiím, což však je klam. Špatnější výsledky v mathematice mají své zřidlo v opožděných a zanedbaných počátcích i v mcthodě niatliematikův učitelů.

Herbart.

Bez rozvážného posouzení nemůže býti počítání vz Ičlavatelné. Rozumné rozvážení jsouc hlavní věcí v počtech, Počty a měřictví. 263 předcházej každou operaci, kteráž má vysvitnouti jakožto nezbytný výsledek jeho . . . Nejdříve sluší dané poměry rozumně a klidně pozorovati. Žáci a dospělí lidé špatně vyučovaní ptávají se hned nepokojně a úzkostlivě, kterak se úkol vypočítá. Způsob výpočtu vyskytne se však sám sebou, jakmile úkolu rozumíme. Diesterweg.

Geometrické vyučování mnohých učitelů, jimž učebná mcihoda Euklidova stala se zákonníkem mathematické pravověrnosti, nebudí v žácích cit tužení a osvěžení sil, nýbrž namnoze jenom cit protivného, nuceného namáhání a násilného údů zkracováni, tak že studium mathematických děl bývá mnohým torturou myšlení. Snett.

Nám jeví se methoda Euklidova v mathematice velmi stkvělou převráceností. Není snad pochybno, že evidence mathematiky, která se stala vzorem a symbolem vší evidence, nezakládá se bytostí svou na důkazech, než na bezprostředním názoru, který tudy zde jako jinde je poslední příčinou a pramenem pravdy. Schopenhauer.

Dítě navyklo si užívati kostek při počítání; ať mu také slouží pro první počátky v měřictví. Já bych proti běžnému obyčeji počínal s tělesy. To nás uchrání nesnází, vyplývajících z absurdního definování a špatného vysvětlování bodu, čar a ploch, což jsou jen abstrakce. Na kostce znázorňují se mnohé počátečné pravdy měřické, na ní ukazují se zároveň body, přímky, rovnoběžky, úhly, rovnoběžníky aj.v. Kostky lze rozděliti na rozličné částky. Žák naučil se děliti počítaje; nyní mu bude také srovnávati jednotlivé díly a který je poměr jedné té části ke druhé.— Odtud postoupí ke kouli, na níž se mu podávají elementární představy o kruhu, křivých čarách vůbec a j. Wyse.

Začátkem počtářství má býti počítání z paměti; písemně počítá se pouze, aby se paměti pomáhalo a práce tím se usnadnila. — Kde pamět dobře vystačuje, nemá se tabule nebo papír zbytečné mazati. Anštčcký.

Geometrické vyučování jest jen tehdáž důkladné a trvalé, má-li těžisko ve cviku řešiti úkoly geometrické.

Knsolit::.

264 Reálie vůhec.

Počty dotýkají se lidu všeho citelně. Když nazuačujeme objem nejnutnějšího vzdělání, užíváme k tomu tří slůvek: „Cist, psát a počítat". Kdo umí počítat, v životě se neztratí; on počítá o svém příjmu a vydání a poznává meze obojího, tak činí i s jinými věcmi a nemusí se spoléhat na zázraky, — kdo si umí všecko dobře vypočítat, ten jedině může prospívat a nemusí čekat na štěsti. Když náš lid prostým výrazem naznačiti chce ostrého ducha, říkává o člověku: „Ten umí počítat!" Jos. Durdík.

106. Reálie vůbec.

Z dějin nesmí býti ničehož, což by v paměti tvé nebylo věrně uloženo, a nač bys si nemohl snadno vzpomenouti, k čemuž ti kosmografie (spisovatelův o tom) poslouží. O svobodných uměních, jako: musice, arithmetice a geometrii, zjednal jsem ti již, když jsi byl ještě malý, v pátém a šestém roce, jakousi předchuť. Pokračuj v tom, a v astronomii hleď pochopiti všech základních zákonů jejích. Co se týče věcí přirozených, žádám si, abys se jim pilně věnoval, tak aby nebylo moře, jezera, řeky ani pramene, jehož ryby bys neznal. Nižádný pták nebeský, nižádný strom, nižádná rostliua na zemi, nižádná ruda v lůně propasti, nižádný kámen, jejž chová celý východ a jih — nic nezůstaniž ti neznámo!

Rabelais.

Věcem náleží učiti se z věcí, řeči pak o věcech ze příhodných, kteří věci vypsali, spisovatelů. Komenský.

Reálným názorem, ale nikoliv verbálním popisem předmětů musí vyučování počíti; věcné musí se stále pojiti k mluvnickému. Komenský Klame se, kdo se domnívá, že by významy slov mohly míti za účinek, aby někdo porozuměl věci, kteráž mu byla posud neznáma. Gust. Ad. Lindner.

Přírodní nauky. 2''& 107. Přírodní nauky.

Poněvadž lidé Bohem nadáni jsou k tomu, aby přírodu pozorovali, dlužno nám nauku o živlech, o zákonech, pohybech a vlastnostech těles milovati a pěstovati. Že nejsme s to, abychom tolikero věcí v přírodě poznali, neodstrašuj nás od bádání; neboť je to zřejmá vůle Boží, abychom kráčeli ve věcech stvořených Jeho stopou.

Filip Melanchthon.

Pravda jest, že trochu nauk přírodních vede k bezbožství; ale hlubší věda zase vede k náboženství. Neboť uvažuje-li duch lidský o příčinách druhého řádu roztroušených, může se v nich zastaviti, aniž pronikne hlouběji; pakli řetěz jejich, jak jsou mezi sebou spojeny a spořádány, dále sleduje, potřebí mu jest hledati útočiště v Prozřetelnosti a Božství.

Bačo Verulamský.

Jenom přiměřenými pokusy lze přírodu vysvětliti, smyslové naši posuzují pokus, ale pokusem pronáší se úsudek o přírodě. Proto jest činiti sbírku pokusů, kteréž ať se stanou základem fysiky. Co příroda koná, nemáme ani vybájiti, ani vymysliti, nýbrž nalézati. Bačo Verulamský.

Člověku na světě poručeno prohlédati skutky Boží a rozdílu jich znamenajíc, jména jim rozdávati, to jest: učiti se psáti i vypovídati všeho, užiti pohodlí těch, kteráž jemu zřídil Bůh ze všech tvorů, a věděti čas, způsob a míru toho.

Komenský.

Dle mého přesvědčení nemáme nikdy pro nějaký pokus choditi do fysikálního kabinetu; všecko toto zařízení přístrojův a strojů jest mi protivno. Učenost ubíjí vědu. Buď tyto stroje dítě odstrašují, nebo jejich rozmanitost rozptyluje jejich pozornost, kterouž by přece měly k svým výkonům poutati. Dle mého rozumu máme si sami potřebné přístroje dělati, a pokud jsme jich neudělali, na pokus pomýšleti nemáme, nýbrž přijdouce jako náhodou k pokusu, máme potřebný přístroj k něrnu znenáhla vynalézati. Rousseau.

— 266 Přírodní nauky.

čím rozsáhlejší a správnější jsou naše pojmy o věcech stvořených, tím větším stává se náš pojem o Bohu : poznávámeť v jeho dílech nejpádnější důkazy jeho moci, jeho rozumnosti, jeho dobroty; poznáváme jeho péči o lidi, kterou je činí šťastnými; rozumný člověk jsa tím pohnut, poznává z toho nejen svou velikou povinnost Boha chváliti, jemu děkovati a jeho poslouchati, nýbrž i cítí v sobě snahu, vykonávati tyto povinnosti, těšiti se z Boha svého a Jej velebiti. Felbiger.

Dlouhou zkušeností jsem shledal, že dítky v útlém ještě věku pozornost obracejí ke zvířatům. Kdož o tom pochybuje, zkoumaje dítky, téhož nabude přesvědčení. Zřídka všímají si vlastního těla, často věcí okolních. Přineseme-li vrabce, myš, rybu nebo jiné zvířátko, popatřují na ně, zanechávajíce veškerých věcí jiných. Také v knížce obrázkové meškávají nejdéle při obrazích, kterými se představují zvířata. Takto nás vyzývají: Chcete-li cvičiti síly, které se u nás zjevují, ukazujte nám zvířata! Sahcmann.

Pravá přírodověda vylučuje i nevěru i pověru.

Jan Kristián Oersted.

Výklad přírody se zatemňuje, vzdýchá-li popis pod hromadou jednotlivých zmikův. Ale.r. Humboldt.

Pevně držme se zásady: Co možná nejvíce názorů smyslových, tedy také pokusy neboli experimenty, pokudkoli jen možno, a upozorňování žáků na denní a roční úkazy ve dne a v noci, na nebi a na zemi, ve světnici, v kuchyni a ve sklepě. Diesterweg.

Každý učitel buď znatelem přírody, každý učitel přírodozpytcem. Diesterweg.

Přírodozpyt je ze čtyř reálních odborů ten, jenž nejvíce podporuje formální vzdělání. Má to cenu velikou, poněvadž se ve třech reálních odborech ostatních, dějepise, zeměpise a přírodopise, snadno upadne v pokušení zaměstnávati hlavně pamět. Schmidt.

Přírodní nauky. 267 Duch lidský jest průsvitný drahokam, tím krásněji se lesknoucí, čím více má facett; nejskvostněji však se září, má-li co podklad zlatou folii přírodozkumu. Purkyně.

Ve vyučování fysice ve škole obecné neměj mathematika místa patrnějšího; předně poskytuje sama škola obecná vzhledem předmětu toho málo, a pak vybírá z fysiky hlavně úkazy jasné bez matheinatiky. A. Luben.

Jestiť jedna velká kniha bez omylu, bez vady, a ta velká, svatá kniha slově — kniha přírody.

čítej pilně v knize této, máš-li srdce citelné; písmo její jesti těžké, ale přece čtitelné. Jablonský.

Vyučovati fysice nelze bez jistého úmyslného znázornění; není však třeba, aby se to dalo přístroji a pokusy umělými. I mezi věcmi všedními najdeme mnohé, jimiž možno zákony přírodní dostatečně znázorniti, pročež jest vystříhati se při pokusech všeho zbytečného, jímž se věci jednoduché a obyčejné bez potřeby věcmi umělými nahrazují. Vyučování fysice mělo by prospěch větší, kdybychom jednak pokládali se méně závislými na technickém apparátu, jednak se neodvažovali popisem a výkresem nahrazovati přístroj nezbytný.

Curtmann.

Mám to za omyl, pokládají-li se chemické a fysikální základní zákony pro rozum dětský za příliš vysoké. Fysikální a chemické výklady všedních výjevů, kteréž možno učiniti velmi dobře pochopitelnými, těší dítě více nežli malicherné sčítání zubů na kraji listu. E A. Rossmaszler.

Nemysleme, že bychom přidávajíce ku přírodopisným výkladům hořčici morálky, podporovali náboženství. Nevzniknou-li city náboženské věcí samou, slovy o věci jich nevštípíš. Vším způsobeni jest lépe hovořiti při vyučováuí náboženském o přírodě nežli při přírodopisném vyučování o náboženství. Kehr.

-^—■ WS Přírodní nauky.

Příroda vzdělává veškeré schopnosti dětské velmi účinně.

Množství rozmanitých věcí dojímá jejich smysly, živí názorlivost, nutká ku představování, tudíž i k vyhledávání vhodných slov, čímž se obohacuje i mluva. Srovnáváním a rozlišováním brousí se soudnost a ostří pamět. Především obrazivost má příčinu k projevu, pohrávajíc si volně, příjemně a zajímavě jednotlivými předměty. Ohler.

Všechny nauky přírodní jsou zvláště důležité; neboť nejen že zásobují ducha předměty nejvzácnějšími, nejrozmanitějšími i nejkrásnějšími, alebrž učí lidi umění nejužitečnějšímu, totiž uměti na věci se dívati. Je víře nepodobno, jaké množství věcí nevidíme, ačkoli chodíme s očima otevřenýma.

/. St. Blackie.

Přírodovědecké vyučování jest výtečnou školou přesného a určitého nazírání, pozorování a vnímání v představách i v myšlení; s mlhavými představami a pojmy nelze zde se protlouci; taková exaktní, na empirii zbudovaná práce duševní jest jako zdravá lázeň pro duši vysoké ceny. Reální půda přírodovědeckého vyučování a studia nutí sama sebou k přesnému pozorování a k cvičení činnosti smyslů, z čehož pochází veliké požehnání i pro činnost duševní.

Keferstein Více nežli kterýkoli jiný předmět z reálií poskytuje přírodozpyt návodu a příležitosti ke cviku ve zkušebním způsobu poznávání. C. F. Lauckhardt.

Složité stroje stojí mnoho peněz a výklad jich a pokusy s nimi mnoho času, obého však škola nadbytek nemá.

Obyčejně také bývá takové učení, kteréhož nelze prostě znázorniti, dětem příliš vysoké. C. F. Lauckhardt.

Myslíte-li, že kapka vody, která před zrakem všedního člověka není, leč právě jen kapkou vody, ztrácí na zajímavosti před okem přírodovědce vědomého, že součástky kapky té víže k sobě síla, jež kdyby rázem byla rozpoutána, vyvodila by jiskru bleskovou? Myslíte-li, že to, co nepoučenému je pouhou vločkou sněhovou, nevzbuzuje daleko vznešenějších myšlenek v tom, kdo drobnohledem pozoroval rozPřírodní nauky. 269 manité a úhledné bráně sněhové ? Myslíte-li, že skála zakulacená a zbrázděná rovnoběžnými šrámy má pro nevědomce v sobě tolik poesie jako pro geologa, kterýž ví, že se po skále té před milionem let sesouval ledovec? V pravdě, kdo se nikdy zkoumáním přírody nezaměstnával, slepec jest vůči poesii, jež se zjevuje všady vůkol. Kdo v mládí nikdy rostlin a hmyzu nesbíral, nemá ponětí, co zajímavosti mohou míti cesty polní a staré ploty. JET. Spencer.

Vyučování přírodovědě počíná se učivem věcným (názorným), jež v nejjednodušší formě své jest pouhým cvikem žákova pozorovacího daru postřehovati vlastnosti věcí . . .

Toto poznávání věcí z první ruky osobním názorem daleko více platí než popisná zpráva o nich z druhé ruky.

Sully.

Vědy přírodní v novější době nabyly velikého významu i tím, že zájmy hmotné, tedy blahobyt národů, velikou měrou podporují, ano že bez nich trvalý blahobyt ani možný není; avšak tento blahobyt jest mocným činitelem vzdělanosti a osvěty lidstva: zabezpečuje státu jeho moc, jeho nezávislost; proto je důkladná a obsáhlá znalost přírodních nauk pro všecky ty, kteří jakožto vůdcové ve státě působiti chtí, v našich dnech pilnou potřebou! Kunzek.

Školní síň a školní zahrada doplňujte se vespolek. Oko a srdce dítěte mají tu od prvopočátku vyučováni vnímati krásu přírody; pozornost budiž tu nejprve napjata a poutána, smysl pro pořádek a čistotu, smysl pro básnické naladění vnikni zde do mladých duší. Zde vštípena, pěstována a ušlechťováua budiž chut a láska k pozorování zjevů přírodních ; zde budiž trvanlivě vštípena chut a schopnost bystře, rozmyslně pozorovati, přemýšleti o zjevech nazíraných, pořadači smysl různých tvarů. Er. Schwab.

Mládeži škol obecných po soudě mém ani toho by se ukládati nemělo, aby si sbírala a napichovala brouky a motýle. Podrobné znalosti živočichů těch mládeži škol obecných třeba není, a zakládání sbírek takových při dětské neobrat-, nosti neobešlo by se bez trýzněuí zvířat. Sokol.

11 270 Zeměpis.

Pro první počátky hodí se ku vzdělání rozumovému zvláště nauka přírodní, která snadným návodem a zajímavými pokusy a vněmy poskytuje rozmanité věci konkrétné, jež hravě srovnati se mohou a výborně se hodí k činnosti pojmo- i soudotvorné a ku zpytování souvislosti příčinné, jejížto poznání tvoří vlastní jádro usuzování. Kapras.

108. Zeměpis.

Geografie dětí začátek bude, když kout svůj, kolébku svou, klín mateřský rozeznávati počínají; pak pokoje, v němž se chovají, známost; po té, když se nejen ve světnici, ale i v síni, i v kuchyni, i v komoře, i na dvoře, i v maštali, i v zahradě (slovem: v domě a okolo domu) znáti budou; pak postupovati na ulici, rynk, poznávati, co slově město (ves), pole, hora, řeka (okolí) atd. Komenský.

Chcete učiti dítě zeměpisu a pořizujete mu zeměkoule a nebes koule a mapy. Jaká to pořízení! Nač tato zobrazení? Proč nepočínáte tím, abyste mu ukázali věc samu, aby aspoň věděl, o čem mluvíte? — Město, v němž (Emil) bydlí, a venkovský dům jeho otce, od těch počíná se jeho zeměpis; potom následují místa, jež leží mezi oběma, potom řeky v sousedstvu, konečně kde se ukazuje slunce, a způsob orientovati se. Rousseau.

Arabský kůň, egyptský velbloud, africký lev, americký kajman atd. jsou pamětihodnější symboly a črty ve znacích jednotlivých zemi nežli měnitelné hranice, ustanovené mírem zdánlivým, které snad nejprvnější válka opět změní.

Herder.

Co plátno mladíku, ví-li, co se udalo? Teprve zeměpisem se mu objasňuje, proč právě ti a žádní jiní národové tu roli na jevišti naší země hráli, i proč nauky a kultura, vynálezy a nmění tou a žádnou jinou cestou Zeměpis. 271 se nebrali. Zeměpis je základem dějepisu, a dějepis není nic jiného nežli v pohyb uvedený zeměpis časův a národů.

Kdo jedné z těchto nauk bez druhé se učí, nerozumí žádné, a kdo oběma pohrdá, neměl by bydleti na zemi, než pod zemí. Herder.

Zeměpis jest nauka sdružující. Herbart.

V zeměpise možno rozeznávati aspoň dvé kursů: jeden z nich připojuje se analyticky k nejbližšímu okolí (k půdorysu místa), druhý počíná se zeměkoulí. Ono místo, na kterém učitel a žáci právě stojí, jest místem, odkud jest orientovati se a obzor svůj v myšlenkách rozšiřovati. Nikdy nebudiž smyslné nazírání přeskakováno, poskytuje-li samo sebou připojidel. Herbart.

Není jednostejné, kolik jmen cize znějících vyslovováno bývá za minutu nebo za hodinu. Aniž jest jednostejno, vyslovují-li se před pojetím nebo po pojetí obrazu, kterého poskytuje zeměvid. Nýbrž předně záleží na tom, aby každá mapa předložená představována byla za obraz země; k tomu stačí tři, nejvíce čtyři jména řek a několik jmen kopců; úplnost však je zde na nepravém místě. Podaná jména podněcují již rozličné vytýkání polohy míst pamětihodných, a to jednak proti sobě, jednak proti hranicím země. Herbart.

Při častém opakování budiž víc a více působeno k tomu, aby každé jméno znamenalo své místo, i aby žádné neuvázlo v řadě slov. Postup budiž tedy často obracován, mapa dle všech směrův a vzhledů probírána. Herbart.

Geografické vyučování může značně se obmezovati, ale nesluší ho podceňovati. Jemu jest ostatní předměty spojovati a udržovati ve svazku. Herbart.

V místních poměrech půdy domovské spočívají zároveň poměry celku. K. Ritter.

Příroda je v každém koutě zemském odleskem celku: v rozbouřené bystřině možno studovati povahu dravých soustav 272 Zeměpis.

říčních, každé kopání studny poskytuje příspěvků k theorii o kůře zemské, v mechové pokrývce střech a stěn učíme se rozuměti vznikání rostlinstva na vrcholích horských.

AI. Ilumboldt.

Toliko mapy zdánlivě prázdné vštěpují se v pamět.

AI. Ilumboldt.

Přede všemi věcmi vyhledávám od učitele zeměpisu, aby znal nejen svůj domov, nýbrž aby procestoval též okres, v němž jest jeho škola, a velikou aspoň část svého kraje, ne snad v dostavníku, ve vlaku nebo na paruíku, nýbrž pěšky, aby nejen v hostincích přenocoval, nýbrž dostoupil i vrcholů kopcův, prošel údolími a navštívil místa nejpamátnější. Jak mrtvé jest vyučování o živoucí přírodě, když se děje mužem nezualcem, a kterak oživuje žáky zeměpisné líčení znatelovo! Rozdíl je ten: onen mluví, co zná dle slov, ne podle věci; tento zná věci z názoru vlastního, proto vzbuzuje o nich v žákovi věrné obrazy jejich a oživuje jeho smysl pro přírodu. Diesterweg.

Jest věcí zvláštní, že mnozí učitelé ještě posud pokládají mapu za něco, co se vysvětluje samo sebou, a čemu se rozuměti může bez návodu. Toho jsouce domnění, stojí před žáky, přednášejíce bez rozpaků: „Zde na severu leží to, na jihu to, v levo to, v právo to" — nepomýšlejíce, jak obrovské abstrakce se tím domnívají do ducha dětského.

Kellner.

čím více dobrých map má škola, tím lépe daří se vyučování zeměpisnému. Netřeba však všechněch map kupovati; mnohé opatří si učitel sám dle své potřeby. Nakladatelé by prodávali pouhé obrysy zemí. Archibald Geikie.

Při kreslení map pro školu budiž hlavní zásadou, nepodávati co možno nejvíce, než co možno nejméně.

H. Lange.

Ku kterémukoli jménu zeměpisnému nechať víže se zájem, aby utkvělo v paměti; pročež přednášející bude s úkol svůj tím lépe, čím více vnady dodá učivu a učení požitkem učiní lahodným. Peschel.

Zeměpis. 273 Učení zeměpisné žádá plné methody sokratické a neobejde se zdárně beze vší povahy školy peripathetické, obou to věcí nejen Sokratovi a Aristotelovi, nýbrž i našemu Komenskému známých, jenž, jakož známo zvláště ze žákovských jeho her divadelních, voditi dával do učení netoliko pod šíré nebe, nýbrž i do dílen živnostenských. j. Lepař.

Všeliké učení zeměpisným elementům konej se pod šírým nebem. /. Lepař.

Bez map zeměpisu vyučovati jest věcí převrácenou, přinášející žákům více mučení než učení; avšak pouhým v učebně map vyvěšením ještě málo se stalo, nýbrž náleží jich hojně a náležitě užívati. Náležité užívání map jest umění, které na prvý věci pohled snazším býti se zdá, nežli v skutku jest; zvláště uváží-li se, že sluší vyhnouti se opatrně jak přílišnosti tak nedbalosti, vyhraditi, co záhodno pouze pro rozumění a co pro pamatování a kresbou napodobení, a kterak i k tomu zřetel míti dlužno, že učiti bývá z map školní potřebě nepřiměřených nebo méně zdařile jí přizpůsobených, což dosud zhusta se přihází. Ant. Tille.

Mapa má být učebnému plánu přizpůsobena tak, aby nejen vyobrazovala zemi, o níž řeč, nýbrž i jednotlivosti země v míře, jakouž učebny plán vykládá. U věci této jsme v skutečnosti ještě značně vzdáleni ideálu neboli od toho, jakého zřízení map si přejeme; dílem totiž není učebny plán pro jednotlivé třídy pevně a zevrubně vyměřen, jmenovitě postup vyučování všestranně souhlasně určen, dílem mapy hotoví se tak, by několika účelům zároveň vyhověly, dílem nesouhlasí mapy závěsné s příručnými a Obojí s učebnou knihou. A. Tille.

Jest velmi prospěšno a radno, aby každý podle sil svých tolik se vynasnažil o hvězdách se dověděti, kolik jen možná v okolnostech jeho zvláštních; především pak nutno jest, aby se mládež co nejvíce záhy vedla ku poznání všehomíra a tak učila se posuzovati vlastní své postavení na podřízené zemi a poměr svůj k veškerenstvu, jehož členem býti 18 274 Dějepis.

každému člověku jest souzeno. Neb jen kdo má ponětí nějaké o celku, dovede oceniti hodnotu členství jemu vykázaného V tomto Celku. Fr. J. Studnička.

"5f5 109. Dějepis.

Historie jest metropolí filosofie. LHodor Sikulský.

Z jiných prací, jež se konají duchem, k velikému užitku jest pamět věcí vykonaných. Sallust.

Pamětí činů minulých plamen znamenitým mužům v prsou vzrůstá, aniž se dává ukrotiti dříve, než by ctnost jejich slavné pověsti se vyrovnala. Sallust.

Historie je svědkyní časů, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, poselkyní starověkosti. Cicero.

Nevěděti, co se přihodilo dříve, nežli jsme se narodili, je stále býti chlapcem. Cicero.

Dle věcí minulých přítomné se posuzují.

(Ex praeteritis praesentia aestimantur.) Quinctilian.

Mnozí lidé rozumní, světští i duchovní, rádi čtú kroniky i příhody lidí těch, kteří sú před námi byli, a kterak se jest za jistých časuov dalo, a to pro dvojí věc: Jedno proto, naleznú-li v těch knihách co dobrého, řádného a poctivého na kterém předku, aby se téhož chopili, příklad sobě dobrý z toho vezmúce, a jiným aby k témuž uměli raditi. Druhé proto, naleznú-li co zlého, neřádného, nepříkladného, ježto by kdo proti Bohu a cti učinil, aby se toho napřed sami uměli varovati, a jiným uměli řiediti, aby se toho vystřiebali; neboť ščastný jest ten, kohož cizie škody a příhody opatrná činie. Staří letopisové čeští.

Dějepis. 275 Ačkoli příkladové, jsou-li pečlivě vybráni, sami o sobě mají pro vzdělání člověka velikou důležitost, přispívá zvláště dějepis říší a událostí v souvislosti předvedený k tomu, aby člověka k lepším věcem podnítil. Melanchthon.

Vždycky ten dobrý obyčej mívali slavní lidé ve světě a ti, ježto nad jinými správu sobě poručenou měli, že jsou s obzvláštní rozkoší a chutí paměti o věcech předešle stalých a všelijaké hodnověrné historie rádi a bedlivě čítali, netoliko pro kratochvíli a občerstvení mysli, kteráž z toho pochází, .ale více pro užitek, kteréhož odtud hojného nabývali.

Dan. Adam z Veleslavína.

Historie spravuje a řídí život lidský, jak mnohým užitečným naučením, tak nejvíce příklady, v nichž velebí ctnosti a tupí nešlechetnosti. Dan. Adam z Veleslavína.

Kdož pak z čítání historií užitkův nabýti chce, ten předně šetřiti má cíle a konce, k němuž ona směřuje, kterýž se v dvojím způsobu nachází: nebo historie nejprve slouží lidem k umění a známosti, potom i k činění a skutkům.

Jan Kocín z Kocinetu.

Historie (tu) bude sbírka příkladů paměti hodných, hodících se ke vrozováuí náklonnosti ku ctnostem a vystříhání se nepravosti. Komenský.

Pravým vzorem historika je po mínění mém Thukydides.

Vypravuje, co se stalo, beze všeho posuzováni, ale nevypouští ani nejmenší okolnosti, kteráž by mohla přispati k tomu, abychom si učinili svůj úsudek sami. Vše, co vypravuje, staví nám před oči, nevkládaje se mezi události a mezi nás; nemyslíme, že čteme; myslíme, že se díváme. Na neštěstí mluví stále jenom o válkách, a v jeho zprávách vidíme stále věci přemálo poučné — bitvy. Ústup desíti tisíc Řekův a zápisky Caesarovy mají skoro touž výhodu a touž stránku slabou.

Rousseau.

Počátkové zeměpisu mísí se u dítěte dlouho s počátky zoologie, mineralogie, botaniky; také počátkové dějepisu, znalosti věcí lidských a občanských, spadají ve velikou směs 18* 276 Dějepis.

obecné zkušenosti jeho. V kostele nachází první stopy poměrů církevních, v domě správcově, ve šlechtickém zámku první stopy řádu občanského, ve vesnickém hlídači první stopy moci vojenské . . . Teprv až tento názor světa dospěje jasného vědomí, nechať dítě přejde k zeměpisu, to jest k umělému nazírání na svět. Pestalozzi.

Nejlepší stránkou dějepisu jest nadšenost, kterou vzbuzuje.

Goethe.

Dějepis jest učitelem člověčenstva, a není-li jím, jsou.

tím vinni učitelé, kteří mládež vyučují dějinám. Herbart.

Periody, kterých žádný mistr nevylíčil, jejichž duchem žádný básník nedýše, skrovnou mají platnost vychovatelskou.

Herbart.

Vždy potřeba jest pomoci poesie, aby vzdálené předměty historické byly přišinuty blíže, aby byly říkajíc ozářeny.

Herbart.

Učme se poznávati vlast, znejme předky bohatýrské,.

a viceji přikloníme se k vlasti a napodobiti budeme ctnosti předků a statečnosti jejich. Ziegler.

Vstupme do venkovské školy, kdež učitel vypravuje s vroucím citem a se vznešeným nadšením prosté události z dějin. Již celý týden těšily se děti na ně. Nyní sedí, upírají zrak a sluch na učitele ; všude hluboké ticho, žáci ani nedutají; dle toho, jaké jest vypravování, jejich oči se jiskří nebo slzy řinou po jejich tvářích; vypravování opakují plynně a ve vypravování svém vyjevují zřetelně dojem, jaký věc na srdce jejich učinila. To jsou hodiny, ve kterých, učiteli, máš klíč k duchu a srdci dítek; otevři jen bránu, a pěkné úrodné pole bude se prostírati před tebou; rozsej jen símě, a ponese zajisté užitek stonásobný. Diesterweg.

Že skutečně ve škole národní úrodnou půdu získati lze pro vyučování dějepisné, dosvědčují dějiny biblické, jež ode dávna tu byly pěstovány s prospěchem nejlepším ... A jak by lze bylo toho dosíci ? Domnívám se, že jediná jen jest Dějepis. 2(7 ■cesta, která se již osvědčila: Vyučujme dějinám způsobem biblickým! Vykládejme jen ty věci, jež mládež zajímají, a které každé dítko může chápati. Nepachtěme se za nemožnou úplností, majíce na paměti, že sebe úplnější dějepis oproti skutečným událostem vždy ještě jest velice neúplný, a vybírejme raději třebas jen skrovný počet dějů, které co do věci dítkám jsou přístupny. Avšak to, co vykládáme, vykládejme živě a názorně, aby vedle našich slov mládež doby minulé viděla před sebou jako v obrazech. Havdka.

Vždyť víme, jak nás zvláště v mládí před úplným vyjasněním rozumu, v době vládnoucího citu, historia a klassikové Řeků a Římanů zajímali. Nemožno nám ani čísti o Sokratovi, Epaminondoví, Aristidovi, Timoleonovi, Cimonovi, Scipionovi, Katonovi, Brutovi atd., aby nerozplamenilo se srdce naše. Klácěl.

Nejen se stanoviště řečnického, nýbrž i s ethického vůbec jest nutno přísně rozdělovati světlo a stín, pochvalu a pohanu při vypravování dějepisném. Jak hnusné jest ono líčení dějin, kde se šlechetné a podlé, dobré a zlé, ohavnost a mravní vznešenost vedle sebe staví, a kde se vypravěč oběma stejně koří proto, že — oboje se stalo. Zde přestává býti dějepis vyučováním vychovávacím. Lindner.

Výborná biografie spojuje nás takořka s podstatou lidstva v nejlepší podobě. Disraeli.

Totě nejlepší na dějepise, žák-li s nadšením po přesně vytvořených dějinných postavách lidstva dopíná se mravní výše a jako bohatýrské postavy ony s železnou důsledností domáhá se cílů šlechetných, nedávaje sebe klamati ani sebou kolísati větrem měnivých názorů vezdejších.

K. Kehr.

Dějepisu nejlépe se učíme z biografií. Dějepis zajisté je životopis všeho lidstva, v něž působili, jímžto vládli jednotlivci. Smiles.

Veliký úkol životopisu záleží v tom, aby ukázal, seč člověk jest ve své dokonalosti. Život šlechetný, věrně jsa vy2<8 Dějepis.

pravován, povzbuzuje jiných. Představuje nám, co z života učiniti možná. Osvěžuje ducha, povznáší naděje, dodává síly, odvahy a důvěry jak v jiné, tak v sebe. Pohání naše snahy, vybízí nás k činu a láká, abychom se stali spoluděluíky takových mužů. Žijeme-li s takovými lidmi v jejich životopisech, a povzbuzuje-li nás jejich příklad, jesti to, jako bychom skutečně žili s nejlepšími muži a chodili do společnosti nejlepší. Smiles.

Vyučovací předmět, jenž v našich školách osobuje s jméno dějin, ježto vlastně jen nahromaďuje jména, data a úmrtí, události, nemající nejmenší důležitostí, má hodnotu čistě jen povrchní, protože je bez nejmenší důležitosti pro náš život a slouží jen k tomu, abychom vyhnuli soudu, který pronáší veřejné mínění, shledá-li o někom, že se mu podobných vědomostí nedostává. — Právě to, co činí dějepis dějepisem ve vlastním slova smysle, chybí z větší části ve spisech, pojednávajících O věci té. Spencer.

Dějepis potřebí opět více sdružovati s poesií a se zpěvem, jakož bývalo v dobách minulých, čímž si dějiny v život národní klestily průchod . . Proto však nechceme žádných dějin ve verších, urobených jen k tomu konci, aby se napomáhalo paměti, jejíž služkou by poesie nikdy býti nemela . . . Bez poesie bude všecko naše vyučování dějepisné jen pro školu, ne však pro život; bude sice poskytovati vědomostí, nebude však náležitě podněcovati ke skutkům.

Kellner, Připomínati dětem známé dějepisné věci, kdykoli se k tomu naskýtá příležitost jakákoli, ať při pohledu na sochu vynikajícího muže, na velebnou stavbu chrámovou, na obraz pyramid egyptských a p. dobré jest: avšak stavěti osnovu dějepisného učeuí na příležitostech nahodilých jest proti rozumné osnově didaktické. /. Lepař.

Cokoli dějepisného dává ušlechtilé snaživosti dítek směr křivý (proti náboženství, zřízení státnímu, důstojnosti lidské, snášelivosti národní, lásce k vlasti a p.), anebo cokoli šlechetnou snaživost dítek otupuje (jako výklady o bratroDějepis. 27J vraždách náboženských, politických, lstech mezinárodních atd.), nenáleží do rozsahu učiva školy obecné. Avšak do oboru učiva tohoto nenáležejí ani věci takové, kterými, ježto nemají žádné ceny vychovatelské, toliko pamět dítek se přetěžuje nebo vůbec zásobuje jako věděním neužitečným.

/. Lepař.

Mysl dětská lne k „pohádkám", báchorkám a pověstem; kdo zná v tomto směru dětem „vykládati"', jest jejich miláčkem. Obecná tato zkušenost dává nám pokynutí, jaký obsah máme z dějepisu vybírati, chceme-li buditi v dětech lásku k dějepravě, či vlastně chceme-li lásku tuto v nich pěstovati. Prvopočátečné naše vyučování dějepisné měj ráz a podobu pohádek, báchorek a pověstí. j% Lepař.

Mládeži mají dějiny se předváděti jako velkolepá galerie, v níž se nacházejí věrné podobizny osob vynikajících, i v dobrém i ve zlém, aby dobré následovala a zlého se varovala, aby nabývala přesvědčení, že vlastně jen ten na způsob člověka hodný žil, kterému ještě pozdní potomkové žehnají, aby se učila poznávati a tím i spravedlivě posuzovati pravou velikost lidskou : nebo kdo poznati chce, musí míru, kterou ji měřiti sluší, ve vlastním oku míti. Této míry však si mládež neosvojí pouhým pamatováním letopočtů a suchopárným seřaďováním dějů, nýbrž tím, že se jí předvádějí historické osobnosti skutečně tak, jak žily a působily. Jen živý člověk nás zajímá a mrtvý jen potud, pokud si jej představujeme živým. V srdci mládeže musí se obrážeti všichni mrtví výtečníci, a věru, srdce mládeže jest dosti veliké, aby v sobě zahrnulo všecky velikány historie, aby v něm vzplanula nadšenost pro všecko dobré a vznešené, co člověčenstvo utvořilo, a soucit se v něm roznítil s veškerým bolem a strádáním, které lidstvo tížilo. Tak jen stává se historie důležitým momentem při vychovávání mládeže, stává se tím, čím byla Římanům, a čím všem národům o zušlechtění mládeže dbalým býti má: vitae magistra. Vine. Branď.

Jak zajisté velmi zajímá, pouti na př. žáky staroboleslavské, vypravuje-li učitel, že tam právě byl sv. Václav zavražděn ; žáky domažlické, kteří znají bojiště, zajímá zvlášť 2bt) Dějepis.

vypravování velkých bitev, které tam se udaly, žáky hudlické, že v jich místě narodil se slavný Jungmann. Nyní přichází do obyčeje, zasazovati pamětní desky na domy, v nichž slavní mužové buď se narodili neb působili neb skonali; rovněž pak dobře bude, až vejde v obyčej stručně vypsati místně důležitý děj na místě, kde se udal, na stěnu neb kámen neb desku zvláštní. Ant. Tille.

Vychovatel má ve vyučováuí dějepisu s chovancem svým na každém stupni z přítomnosti do minulosti nazpět zírati a takto jej netoliko učiti, nýbrž — což všude u vychovávání mnohem důležitější jest — jej zvykati, aby spatřoval v přítomnosti výsledek dějin minulých. Kterýžto vyučování způsob, jenž tkaninu přítomných věcí rozpletávaje, vlákna její až nazpět k jejich původu stopuje, nazýváme dějepisným vyučováním rozborným čili analytickým.- O. Willmann Vypravování (dějepisné) má se přidržovati pramenův a pečovati o to, aby aspoň po částech šetřilo živých barev jejich, čím se nezbytné šero stručného nástinu blahodějně přerývá. O. Willmann.

Ku čtení mravoučnému druží se zvláště na počátku i čtení dějepisné. Mládež sice má se učiti dějepisu i pro vlastní obsah jeho, aby totiž poznala aspoň nejdůležitější události svého národa a světa vůbec ; avšak mravoučná síla z dějepisného učení vyniká již sama sebou tak, že by nebylo dobře jí neužiti. — Vystupujeť sice v dějepise dobré i zlé vedle sebe; ale vychovatel pamětlivý konečného a hlavního úkolu svého, vypěstovati ze svěřených sobě duší dobré, ušlechtilé povahy, dovede z dějepisu vybírati to, co k řečenému cíli ukáže se býti nejvhodnějším. Sokol.

Užívaje všeho, co by dějepisnému učení mohlo prospěti, učitel český nezapomíná, že hlavním úkolem učení toho jest, aby mládež jeho svůj národ poznala, k němu s láskou přilnula a příkladem praotců k čiuům velkým se rozněcovala.

Sokol.

Z dějin všeobecných má se lidu dostati aspoň těch vědomostí, kterých je třeba k důkladnému porozumění dějin národa vlastnili". Sokol.

Psaní. Opisování. 281 Veliké vzory jsou dobrou a silnou potravou- duše. Na výši lidstva panuje božský, čistý vzduch, a ten nás sílí tak, že rádi se noříme ve zbožné rozvažování. e. Albert.

Nejlepší poklady lidstva, jako dětinná láska k Bohu, řediteli dějin, důvěřující láska k náboženství, základu vnitřního blaha, všeobecná láska k vlasti, matce naší, dětinná láska k národu, širší rodiuě naší, nezdolná láska k mateřštině, této duši ducha našeho, synovská láska k panující rodině, jakož i živá láska ke všemu, co krásné, spravedlivé a dobré jest: — tyto poklady lidstva, opakuji, mají se plnou měrou i majetkem žáků státi, mají proniknouti veškerou jejich bytost, mají býti vzpružinou i hybadlem všech jejich činův a skutků. Toť jest nejpřednější a nejrychlejší účel dějepisu na škole národní, a pokud toho dosáhneme, potud požehnána byla práce naše, potud vyplnili jsme v dějepise úkol svůj. Sadovský.

Děti české půdy ať jsou toho znalí, čím ji praotcové, jak ji osévali nejen zrním, ale skutky, myšlenkami, jak ji hájívali, až v ní padli sami.

Krásnohorská.

Sf5 110. Psaní. Opisování.

Řádky, jež se předkládají jako předpisy, nechť neobsahují myšlenky nepatrné, nýbrž výroky mravné. Pamět podrží je až do stáří, a uloženy jsouce do ducha ještě nezeslabeného, budou působiti též v povahu. Quinctilian.

Přeužitečné jest, co sobě v pamět uvésti chceme, psáti to. Aniž zajisté jinak to vázne na srdci než na papíře, protože pozorování při tom, co píšeme, déleji se mešká. Za to tedy nechť mají všichni, že k nabytí hojného umění nic tak nenapomáhá, jako mnoho a často psáti. Vives.

282 Kreslení.

První okolo předloženého vzoru práce a pilnost velice pozorlivá býti musí, aby ani nejmenším trhem (pokudž nejvýše možné) nechybil. Nebo co se tu chybí, těžce se dále potom napraví, protože každá věc, jakou nejprv vezme podobu, tu drží, přetvořiti aneb předělati se nesnadně dá. A protož tu učitelům pilnosti potřebí, aby nejprvnějších čárek dobře dělati učili; tomu zajisté když se naučí, další věci snáze a samy přicházeti budou; a nekvapiti tedy s žádnou věcí v počátcích, než pomalu, znenáhla, povlovně, toliko ať dobře; a musí tu preceptor neliknovati se ku každému osobně přihlídati, a jak nástroje do rukou má bráti, jak kdy držeti, obraceti, vésti, jak všecko spravovati a napravovati, ukazovati. Nebo taková tato první bedlivá pilnost hojně se potom vynahradí.

Komenský.

Ne beze příčiny poroučím, aby všickni žáci své tisknuté knihy opisovali, a to tak švarně, jak možno koli. Neboť 1.

k tomu to slouží, aby paměti bylo vštípeno vše správněji, když mysl touže věcí déle se zabývá, při ní prodlévajíc. 2.

Žáci denním takovým psacím cvičením získají velmi v umění psacím, ve hbitém psaní a pravopise, což jest pro následující studia a pro zaměstnání lidského života nemalá výhoda.

Komenský.

Prostředek drženlivosti jest zapisování, jímž věci smyslem pochycené jako do nového vězení se zavírají, z něhož ani z mozku nemohou vylítnouti neb utéci, než, kdykoli třeba, mohou býti obnoveny. Komenský.

Naučiti děti náležitě psáti, k tomu třeba veliké píle a celého Člověka. I&ancke.

5f5 111. Kreslení.

Mládež vyučuje se kreslení, ne aby kupujíc a prodávajíc nábytek a jiné výrobky umělecké nemohla býti podváděna, Kreslení. 285 nýbrž aby se dostala k poznání podstaty tělesné krásy; neboť všude hleděti jenom prospěchu jest nehodno muže svobodného a šlechetného. Aristoteles O důleíitosti vyučování umění kreslicímu jakožto části vychování můžeme nejlépe se přesvědčiti uvážíce, že člověku vyučováním tím smyslného světa požívání krásně a šlechetuě se rozšiřuje, otvírá se mu veškerá říše tvarův a barev, nový ústroj se oživuje, nejveselejší myšlenky se vzbuzují, učí se poznávati krásnou přírodu, vážiti si jí, milovati ji a z ní se radovati. Goethe.

Vyučování kreslicí jest ku všeobecnému vzdělání každého člověka prostředkem jak výborným tak nenahraditelným ; neboť bystří oko, cvičí ruku, vzdělává krasocit a oživuje obrazotvornost. A. Stuhlmann.

Nejlépe, když učitel sám dovede před očima žáků vzorek vykresliti na tabuli. Není-li učitel tak zběhlý, pak opatř místo vzorkův obyčejných pro školu svou veliké vzorky nástěnné, jež tak jsou provedeny, že i ze stolice nejzadnější zřetelně je viděti. Tím odpadne všeliké šizení učitele, všeliké užívání nedovolených pomůcek, a naskytne se ještě jedna výhoda, výhoda veliká, že učitel sám žákům zároveň dávati může návod potřebný a varovati všecky některých chyb. Havelka.

Zavrhuji-li cvičení pouhé ruky, doporučuji pravý opak jejich, totiž cvičení pouze ducha a oka, při nichž ruka nemá co činiti. Snad mnohý udiveně si pomyslí: Což možno mluviti o cvičení v kreslení, při kterých se nic nekreslí? Tak jest; neboť umění kresliti vězí více v hlavě nežli v ruce, jež je při kreslení jenom nástrojem. Hluboký smysl leží v otázce, na první pohled bezúčelné, již klade Lessing ve svém dramatě „Emilia Galotti" do úst malíře Conti: „Nebyl by Rafael i tehdy největším geniem malířským, kdyby se byl nešťastným osudem narodil bez rukou?" — Jsou totiž docela na místě cvičení, při uichž žáci výkres na tabuli vyvěšený bystře pozorují, za vedení učitelova o něm rozmlouvají a tím do paměti jej vštěpují. „Voir, comprendre, se 284 Hudba. Zpěv.

souvenir, c'est savoir". (Pozorovati, porozuměti a pamatovati si—jest věděti). Nebudiž tedy přední naší snahou, aby žáci mnoho kreslili, nýbrž aby mnoho viděli. Kuchyňka.

5f5 112. Hudba. Zpěv.

Hudba je druhá polovice vychování; nebo šlechtí duši lidskou. Plato Nábožný zpěv může i srdce kamenná roztaviti v slzy; zpívati zbožně je zaměstnání andělské. Sv. Efrem.

Cvičení hlasu bude muzika, písní posvátných zpívání každodenní, ve škole i mimo školu. Kteroužto věcí nikdo nemá býti ušetřen, buďsi urozený neb neurozený, nýbrž zvykejte si všickni po příkladě Davidově zpívati a hlásati Pánu, i ve shromáždění svatých, církve neb školy, neb i v soukromí. Komenský.

Sbor je téměř již společnost bratří; srdce se otvírá, a lidé cítí sebe v toku zpěvu za jednu duši a za jedno srdce. Herder.

Zpěv je dar boží, aby obveseloval srdce člověka. A kdo dětem otvírá ústa, otvírá jim také rozum a mysl.

F. A. Krummachcr.

Trvám na tom, že tou dobou, kdy člověk vůbec počíná zpívati, má býti uveden ve kruh pravých písuí, které nejsou písněmi neučineny, ale písněmi se zrodily. Hentschl.

Umělecký zpěv je synem náboženství a dle nejhlubší podstaty své zpěvem církevním. Nehrlich.

Slohem zpěvu církevního jest každý zpěvák veden zajisté k úkonům nejdokonalejším, byť ani nehodlal síly své věnovati církvi, než světu v koncertech a divadlech.

Nehrlich.

Hudba. Zpěv. 285 Církev jest a zůstane matkou krásně pěstovaného zpěvu uměleckého. Witt.

Hudba má vliv svrchovanou měrou vzdělávací. Jestiť hudba pramenem radostné nálady v každé rodině a činí obcování naše s jinými lidmi veselejším. Smiles.

Při náležité methodě vyučovací, jež dbá i zdraví učně, jest a zůstane zpěv vždycky mocným prostředkem k zachování a rozmnožení zdraví člověka, sílí a občerstvuje ho netušenou měrou na těle i na duši. K. Konrád.

City mohou opět jen city buzeny a živeny býti, ne tedy prostou řečí, alebrž řečí citem povýšenou a stupňovanou — zpěvem. Zpěv jest tím mocným prostředkem, jenž po výtce vzdělává hlubiny citů lidských, jest čarovným kouzlem, jenž vniká nejhlouběji do duše, by čistilo ji od škvárů drsnosti a vyleštilo ji brusem ušlechtilosti. Zpěv jest tedy důležitým činitelem u vychování a vzdělávání mládeže, ano i člověka vůbec. K. Konrád.

Jedině zpěv může proud zvukový při každé hlásce dle libosti zadržovati a jasným jej činiti až k nejvyšší dokonalosti. Jakmile však hlas vzdělán jest zpěvem, přechází libozvučnost jeho snadno a bezděky i do prosté řeči člověka a činí i tuto zvučnější, ohebnější a lahodnější. To činí tím více, že zpěv snaží se zhostiti slova svá všeliké drsnosti a neohebnosti hlásek. K. Konrád.

Za všech okolností musejí býti hlasy chráněny násilí jako hlavní příčiny poškození. Obvyklý způsob učitelů nezkušených, podněcovati zpívající děti ku křičení a silného hlasu vyrážení, bývá příčinou zkázy hlasu často již pro všecku budoucnost. Fr. Pivoda.

<•*» 286 Cizí řeči vůbec, a zejména němčina.

113. Cizí řeči vůbec, a zejména němčina.

Kdo na pouhém jazyků studiu přestává, mešká toliko v předbraní věd. Nemají řeči samy sebou ceny, nýbrž strojí hbitý prostředek na vyrozumění všemu tomu, co pěkného a podivuhodného v nich jako v zásobárnách jest složeno.

Vives.

Žádnému jazyku neučiti z grammatiky, než z textův autorů hodných. Komenský.

Cizímu jazyku učiti chtíti někoho, dokud domácí nemá v malíku, jest na vlas tak, jako kdyby chtěl syna jezditi UČiti, dokud neumí choditi. Komenský.

Kdo cizích jazyků nezná, neví nic o svém vlastním.

Goethe.

Nepotřebuje důkazův, že (dotyčné) uvedení jazyka německého do škol místo českého bylo by nejtěžším prohřešením proti mládeži naší. Kdo v příčině té zcela jasně chce prozírati, obrátiž otázku na mládež německou, totiž to prospívalo-li by jí více, kdyby se jí udílelo vyučování české místo německého. Vždyť pak vyučování není nic jiného, než ducha učně obohacovati pojmy, anebo přiznáváme-li se k sokratice, vlohy dřímající v člověku buditi, k samočinnosti přiváděti a učiti myslet. To však přece nemůže se díti, než jazykem vychovanci známým. Frant. Sláma.

Nedovolujme žádnému chovanci učiti se řečem cizím, dokud na mateřské řeči nenabyl názoru a poznání bytosti a ducha řeči vůbec a jejích zákonů jasně, určitě a pevně.

Frobel.

Nerozumné jest to, požadovati od celého národa, aby měl více než jednu řeč národní. j. J. Langer.

Běda ssajícím, kterýmž chůvy potřeba; běda nemluvňátkům, kterým vedle mateřského jazyka hned chůviným mluviti dlužno. Jos. Jungmann.

Cizí řeči vůbec, a zejména němčina. 287 člověk, který se kromě německého jazyka ve školách docela ničemu jinému nenaučil, nemůže býti o nic moudřejší a vzdělanější, než rozený Němec, který zhola nic neumí, — a nepochopuji, jaká by měla přednost býti nevzdělanosti německé před necvičeností českou. Naopak, ačkoli sobe hlupák český i německý před Pánem Bohem docela rovni jsou, přece bych, směje dle svého vkusu voliti, již raději českým býti chtěl, dílem z národní náklonnosti, dílem proto, že této šarže každý rodilý cech beze všeliké práce a bez sobotálesu velmi snadno a sám od sebe dojíti může. Havlíček.

Přiučování se jazyku cizímu přestaniž tam, kde ho potřeba není, dokonce, a kde je ho třeba, nezačínej se příliš časně. p. J. Šafařík.

Hlahol jazyka cizího méně znamená než zvuk zvonu, při němž ví dítě alespoň, proč se zvoní; smyslu slov však neznajíc, neví, co si při nich pomysliti má. Vinařický.

Cílem vyučování je vzdělání rozumu a srdce. Chybné je vyučování, kde se děti z paměti učí, čemu nerozumějí.

Takové učení je mučení. Ale dle těchto zásad jak pochodí české dítě v německé škole? Stává se špačkem a papouškem I Jazyku vyučovacímu nerozumí, přívětivost učitelovu měří jen dle tváření, slova poučovací jsou mu právě tak lhostejná, jako pochvala nebo pokárání Vinařický.

Aby veškera školní mládež učila se jazyku německému, a třeba dělo se to i za náležité propravy, není věcí nutnou.

Štěp. Bačkora.

Odchýliti snahy po vyšší vzdělanosti do řečiště cizojazyčného, obecnému lidu nepřístupného, bylo by tolik, jako odsouditi ten lid k věčnému duševnímu i hmotnému hélotství.

Krejčí.

Teprve když dítě umí již po česku mluviti o něčem, nechť učí se mluviti německy, což půjde snadno a rychle mluvením, nikoli mořivými pravidly — čím jich více, tím více přirozeně vázne mluvení. Zoubek.

288 Cizí řeči vůbec, zejména německá.

Že v zemi dvoujazykové velmi prospěšno jest přiučiti se druhému jazyku, neupírá žádný rozumný člověk; že pak by díti se to mělo na újmu věcného vzdělání, na němž především záleží, jak činí mnozí čeští rodičové, aby naučily se dítky německy, do škol německých jich posílajíce hned na počátečné učení, to čelí přímo proti rozumnému hospodářství národnímu. Zoubek.

Do školy obecné jako počáteční školy patří jako základ všeho vyučování jen mateřská řeč samotná. Hlavní a měšťanské školy, pokud jejich cíl směřuje k duševnímu a mravnímu povznesení mládeže, která hospodářství a průmyslu se chce věnovati, mají toho cíle domáhati se prostřednictvím mateřské řeči, druhá řeč má býti úkolem jich jen tam, kde je toho praktická potřeba. Alex. bar. HelfeH.

V řeči cizí — národ mizí. j0s. Sokol.

Ze znalosti řeči cizí čerpejme právě pohnutky, vzory a měřítka k dokonalosti, které se při mateřštině máme domáhati. V. E. Mourek.

K vůli snadnému splynutí s německou společností přejí si naše matky perfektně po němečku oblomených jazyků při dcerách svých, k vůli splynutí tomu, které lze nazvati největší národa našeho pohromou, kdyby se stalo cizím násilím, a nejohyzdnější na něm spáchanou zradou, kdyby se stalo vlastním přičiněním jeho synů, jeho dcer! Krušnohorská.

Německá škola neponěmčí vašich dětí, poněvadž ji velmi brzo zas opouštějí, ale ona je zmrzačí na duchu, ona je oloupí o jejich vlohy, které jsou jediným jejich kapitálem pro život; ona zpitomí jejich důvtip, a kdežto jste chtěli, aby postoupili mezi přednější, německá škola je postrčí mezi nejposlednější. Ne, chudina pracovitá, kteréž jest čas stokráte dražší než zahálčivému boháči, nemá při dětech svých tolik let na zmrháni, aby je mohla dáti nejdříve odnárodniti, a teprv po tom, když několikaletým namáháním nabyly zběhlosti v němčině, začíti je vzdělávati. Krásnohorská.

•*'~ Klassické řeči a literatury. 289 114. Klassické řeči a literatury.

V literatuře řecké a římské stejně, a to co nejdůkladněji se vzděláváme. Sallust.

(— — — Vos exemplaria graeca nocturna versate manu, versate diurna.) Vy knihy řecké v noci mějte v rukou, mějte ve dne. Horatíus.

Římská řeč ať obchází po všelikých národech a plemenech i říších; aniž kde v národy zavítej, abys neuhodil na některého latinského přítele, který by ti ukázal cestu, kudy se bráti. Sturm.

Jazyk řecký a anglický zasluhují vlastně přednost před ostatními. Bylo by nejlépe, kdybychom se vedle jazyka mateřského, jemuž by záhy grammaticky vyučováno býti mělo, nejprve těmto dvěma jazykům učili. Fr. Aug. Wolf.

Vyučování řečem, a to zvláště starým řečem, jest nenahraditelno hlavně pro duchovně vzdělávací svou sílu, anobrž možno říci jediné pro tuto formálně vzdělávací silu.

Beneke.

Řecká a římská literatura jest základ rozumné a umělecké osvěty národů novějších, její díla neproměnné ředidlo vkusu v oboru krásných umění, tak že, jak toho zkušenost potvrzuje, každý národ, který svévolně ony odvěčné vzory krásoty a pravdy zamítá, tím samým ve své literatuře neúchylně v bezchutné šumařství, v surovost i barbarství se pohřižuje. P. j. Šafařík.

Nejsou to pouhá slova, kterých mládeži podáváme, učíce ji řečtině a latině; jsou to věci ušlechtilé a vznešené. Jsou to dějiny lidstva v obrazech prostých, velikých, nezničitelných. Ve století, jaké jest naše, vzdalovati mládež antického krásna nebylo by ničím jiným, nežli mravní snížení naše uspíšiti. Nechejme mládež ve starověku jako v klidném, bouře prostém a zdravém útočišti, jež jest určeno k tomu, aby ji zachovalo svěží a čistou. Thiers.

19 290 Klassické řeči a literatury.

O každém člověku řádně vzdělaném se předpokládá, že se zná v latině. Nax>. Landais.

K velikolepým vzorům řeckým a latinským vždy úsilovněji prohlédati nám bude, má-li prostota a jasnost, lepota a vzletnost, jakož zdobívaly jindy, jazyk náš zdobiti opět.

Toho však nikoli nedomůžeme se napodobováním ledabylým, zevnějším — nepotkáváť se zajisté povrchnost a ledabylost v ničem s úspěchem — nýbrž jediné důkladným a všestranným porozuměním a vyhloubáním pokladů staroklassických.

Pohledněmež, kterak v příčině té si vede národ anglický, ten národ skrz na skrz praktický. Studium jazyků klassických tak srostlo se vší bytostí jeho, že neuměti latinsky a řecky — jako za století XVI. a při počátku XVII. u nás — totožuo téměř s nevzdělaností. V takovou Angličanům literatury klassické vešly oblíbenost, že nejen mužové, nýbrž i dámy namnoze jimi se zanášejí. I nemyslím, bych na omylu tkvěl, tvrdě, že té věci po přednosti jazyk a literatura anglická děkuje svou lepou prozračitost a přesnost, přirozenost a živoucnost. j. Kasina.

Není věku ni způsobu života, v němž by člověk z bohatého pokladu starých klassiků okrasy a poučení a milé zábavy dobývati nemohl; milliony těch, kteří před námi žili, z nich se učili, milliony přítomných z nich těží, a milliony našich potomků jimi vzděláváni budou. Kdykoli a kdekoli humánní vzdělanost kořínky zapouštěti začala, vždy a všudy bylo to studium humanistické, jemuž za zárodky své děkovati měla. Vine. Brandl.

Má-li mladá mysl vychována býti ku kráse, vedena k soudu objektivnímu, musí jí býti ukázány příklady takové, které se nikterak nedotýkají palčivých otázek dne a našich vlastních osobních i národních záležitostí, an by pak soud něčím jiným se určoval, než pouhou formou uměleckého díla. Ze všech právě literatury oněch starých národů se k tomu nejlépe hodí, poněvadž ani našich poměrů skutečných přímo se nedotýkají. Ve starých plodech můžeme studovati, co jest čistá forma; zášť i závist mlčí, strannictví a kamarádství žádného více není. j. Durdík.

Iráce ruční. 291 Nemudme-liž zplakati nad tou naší paedagogikou, která nás ve školách přidržuje ke všem nepravidelným aoristům řeckým a obšírně nám vykládá, z čehož kdysi kdesi jaký most v Gallii byl udělán — avšak o podmínkách našeho života nám nic neříká? Masaryk.

8|B 115. Práce ruční.

Věc, která dělána býti má, buď dříve dokonale ukázána, pak (když třeba) vysvětleua, aby jí nemohl nerozuměti nikdo, konečně napodobována (rukou dělajíc) tak dlouho a tak pečlivě, až patrno bude, že byl vzor co uejvěrnéji vyveden. Komenský.

Theorie prací přestává na poznání, co, čím a jak děláno býti má. Co děláno býti má, pozná učeň snadno, když mu vzor ukážeš; čím, když nástroje; jak, když. slovy poučíš nebo skutkem ukážeš, jak nástrojův užívati, avšak lépe, když oboje bude. Komenský.

Ruka rovněž cvičena bývá k pohybování a dělání čehokoli, předně tak, aby počala v moci své se míti a ku pokynutí rozumu se hýbati ; pak aby provedla dílo své bez patrných chyb, konečně pak i ozdobně a hbitě.

Komenský.

Přidáno budiž k věditelnému čiuitelué, v němž mládež naše cvičena býti má, t. j. spojeno budiž se známostí věcí i děláni prací. Komenský.

Zotavení nezáleží v zahálení, nýbrž v tom, aby si zemdlená část pohověla změnou zaměstnání; kdož upírá, že se i těžkou, namáhavou prací lze zotaviti, zapomíná, že myslivci vstávají záhy, namáhavé jízdy podnikají, snášejí horko, zimu i chlad, a přece víme, že se i nejvzácnější muži houbou stále bavívají. Kopati, sázeti, očkovati a těm podobná 19* 292 Tráce ruční.

zaměstnání prospěšná byla by rovněž tak zotavením, jako kterákoli jiná kratochvíle ničemná a oblíbená, jen kdyby lidé v nich měli zálibu. Locke.

Život chlapcův žádá látky k tvoření, a snaha dětí hlavně obrácena jest k tornu, aby neživou hmotu přioděla formami živými. Také moji chovanci naléhali na mne záhy požadavky takovými. Proto sám sebe jsem se tázal: „Co činil jsem já, jsa chlapcem? Co dalo se k ukájení mého pudu po zaměstnání?" K tomu podávaly mi odpovědi vzpomínky na zaměstnání, při kterých snadným způsobem vyráběl jsem si rozličné věci dílem kreslením, dílem vystřihováním z papíru, dílem různých tvarů skládáním. Toto nepatrné umění, jež jsem často i později opakoval, nikdy se s účinkem neminulo.

I osvědčilo se podobně při mých chovancích; neboť malé síly jím mohutněly a rostly. Ode tvarů na papíře pokračovali jsme k tvarům z papíru, potom i z lepenky a z dřeva.

Frohel.

Chci učiniti celý národ industriálním. Kindermann.

Děti výhradně žijí přítomnosti, chtíce všeho svého přičinění výsledky viděti zároveň s prací svou, a to výsledky co nejkonkrétnější. Naučená lekce nepohřešuje svého kouzla, ale větší spokojenost přináší ovoce činnosti praktické. To je patrně klíč k tajemství, proč zaměstnávati se v dílně je dětem tak příjemno, proč chová pro ně více přitažlivosti než učení z knih, a proto také vyučování ruční práci, udílené obratným učitelem, jest mocným prostředkem vložiti v útlé srdce dětské trvalou lásku ku práci. O. Salomon.

Věřte, až hoblíku dopřáno bude místa vedle kružítka a dějepravy, a až se stane účastným systematického vyučování, že potom odumřou mnohé předsudky, zmizí mnoho ducha kastovního, společenský mír bude připravovati se na lavicích elementární, školy a svornost svým zářným světlem osvítí budoucnost francouzské společnosti. Jules Ferry.

Neprospěje-li časté vyučování a zaměstnání při lehkých pracích v školní zahradě značně vývoji tělesně silného> zdravého pokolení? Er. Schwab.

Literatura pro mládež 29o Přání, aby se naučil každý vzdělaný člověk nějakému řemeslu, je snad tak staré jako paedagogická věda, nedává se umlčet, a vzniká vždy zas. čím více přejeme v nové době dělníkům vzdělání, tím více zdobí vzdělance, rozumí li nějakému průmyslu. Jsou případy přemnohé, kde člověka taková umělost potěší, podporuje a snad i uživí a zdraví prospívá. Jsou hoši, kteří mají vedle pěkných schopností pravou vášeň k takovému dílu. Jaký to hřích, nedostane-li se jim též příležitosti k němu ! Podlipská.

Jako se cvičení stohová odnášejí k tomu, aby žáky učinila pány vlastních myšlenek, tak směřuje můj návrh k tomu, aby se žák naučil vládnouti tělem, a prostředkem k tomu jest užíváuí hoblíku, kladiva a pily. Berg.

"Spr 116. Literatura pro mládež.

Ježto se bez knih obejíti nemůžeme, vím o knize, jež podle mého soudu jest nejzdařilejším pojednáním o přirozeném vychování. Tato kniha bude první, kterouž můj Emil bude čísti, dlouho bude celou knihovnou jeho, a vždy bude v knihovně jeho držeti místo čelné. Ona bude textem, jemuž veškeré naše hovory přírodoznalecké jenom za výklad sloužiti budou, a pokud náš vkus není pokažen, budeme v ní vždy čítati s rozkoší. Která pak je to zázračná kniha? Jest-li to Aristoteles, je-li to Plinius, je-li to Buffon? Ne, je to Robinson Crusoe. Rousseau.

Mládeži jest nejlepší věc dosti dobrá. Goethe.

Ještě jednu vlastnost musí míti povídka, aby působila trvale a důrazně: musí na sobě jeviti nejsilnější a nejčistější ráz mužné velikosti; neboť hoch nerad cítí se malým, chce býti mužem! Veškerou zrak hocha náležitě způsobilého vznáší se vzhůru, a když jest mu osm let, obzor jeho sáhá daleko za dětské historie. Takové tedy muže, jakým by se hoch rád stal, mu představujte. Herbart.

294 Literatura pro mládež.

Vlastní spisy dětské, na př. Robinson, jsou sice výborné pro dítky ; avšak úmysl vztahovati vše na morálku a náboženství prozírá tuze zřejmě, aby se chlapec (dospělejší) dojmu jejich nepředpojatě a upřímně oddati mohl. Herbart.

Dobrá knížka pro děti nesnižuj se k dětem příliš, nýbrž obsahuj vedle věcí zcela jasných jako nějaký pobádající osten přísadu věcí temnějších. Dahlmann Mohu-li si zakládati na tom, že našel jsem způsob vypravování, jenž dítkám lahodí, chci také vyzraditi, kterak nalézám látky své. Neberu, co mi se naskytne a nedělám dětem povídky nazdařbůh. Musím míti již napřed zkušební kámen jejího účinku a ten nalézáme ve svém čtení, čítám díla dějepravná, cestopisy, životopisy; setkám-li se s něčím, co mě poutá, čtu pomaleji, a dojímá-li mne potom něco, zarazím se. Pohnulo-li mne něco, vloudilo-li mi něco do oka slzu, vím hned, zde že se proudí pramen můj. Vztahy a okolnosti, které způsobily tento účinek, potom snadno se vynajdou; maje jádro, hledám k němu vhodného obalu. Ten mnohdy bývá všecek jiný nežli pohnutka, která mne dojala, na př. při neočekávané šlechetnosti, při netušeném shledání. Ale činitelé psychologického momentu musí se tak vyvíjeti, aby dali týž duševní stav, jejž událost podobně sběhlá u mne způsobila. Nieritz.

Žákům dávejme čísti spíše to, co milovati, nežli to, čemu rozuměti duševně dospěli. Rud. v. Raumer.

Zdálo by se, že psáti pro malé lidi je snadno, a přece práce tato jest nejvážnější a nejnesnadnější. Po právu pravíme, že pouze ten nazvati se může učeným, který ze své studnice moudrosti jak dítku tak nevědomci uděliti čeho třeba dovede. Lucián Siemíeňski.

Nemá se dětem dávati ku čtení nic titěrného ani dětinského, nýbrž má se mysl jejich již záhy kojiti tím, co jest velebné a krásné. Nejlepší spisy pro mládež jsou ty, které provanuty jsouce duchem mravným, přece povznášejí se nad Liteiatura pro mládež. 295 moralisování, a ve kterých se paedagogický směr ukrývá za zajímavou formou. lindner.

Není třeba, ano chybou by bylo, aby se ve spisech pro mládež líčil život výhradně dětský a poměry se vypisovaly titěrně. J, Kasina.

Přispívali čtením mravoučným k mravnému vzdělání žáků jest nejvlastnějším účelem četby mravoučné. Čtením mravoučným ukazovati se mají dobré skutky v takovém světle, aby v nich děti mohly míti zálibu, zlé pak — pokud již dětem známy jsou — tak, aby k nim pocítily odpor. Ježto však čtení samo o sobě k tomu nedostačuje, má slovo učitelovo doplniti, jeho se čtení nedostává. Sokol.

PraVá povídka pro mládež budiž hodnoty trvalé, klassická, a to klassická v tom smysle, aby poutala lidi každého věku, i aby žák stále náklonnost cítil k ní se navraceti.

Willmann.

Obecnou vadou mnohých našich povídek pro děti jest, že jsou psány vzhledem k daleké, nedozírné dítěti budoucnosti.

Fr. Bartoš.

Methoda naší samorostlé „školy mateřské", kterou něžná láska našich matek svým miláčkům vybásnila, sotva kdy bude překonána kterou methodou suchého rozumu a chladného srdce, jež se vnucuje nyní našim dětem leckterými plody té naší „zahrádkové" literatury. Říkejte a pějte dětem ty drobné básničky a popěvky plné srdečné lásky k Bohu a ku přírodě a pravé ušlechtilé poesie, tu nevyrovnanou naši ptačí řeč, ty srdečné i žertovné koledy, a deklamujte jim vedle toho ty „didaktické" a „mravoučné" básně našich novověkých „spisovatelů pro mládež", a.zeptejte se jich pak, co se jim lépe líbí?! Bartoš 8|6 296 Žena, její úkol a vzdělání.

117- Žena, její úkol a vzdělání.

Kdo může tvrditi, že příroda se schopnostmi ženinými po macešsku naložila a ctnosti tohoto pohlaví těsně obmezila ?

Věř, že ženy mají touž bystrost, touže schopnost ku mravnímu jednání; zvykly-li práci a bolesti, snášejí je tak právě jako my. Seneca.

Kdyby byl Bůh chtěl, aby žena muži vládla, byl by ji vzal z jeho hlavy; kdyby byl chtěl, aby mu otročila, byl by ji vzal z nohou; ježto však měla býti jeho družkou a společnicí rovnou, vzal ji z jeho boku. Sv. Augustin.

Nejpěknější věno panně ctnostné vychování.

Polské přísloví.

Radíme, aby učeny byly ženy naše, nikoli až do vrtohlavosti, než k počestnosti a blaženosti, nejhlavněji pak k tomu, co jim přísluší znáti a uměti k vhodnému domácnosti spravování i k rozmnožování blaha vlastního, blaha manželova, dítek a rodiny. Komenský.

Nikdo tedy neodpírej mi těmito apoštolskými slovy: „Ženě nedopouštím učiti." (I. Tim. 1, 12.) nebo verši Juvenalovými (ze sat. 6.) nebo tím, co u Euripida mluví Hippolyt.

To pravím, úmyslu našemu nic na závadě není, protože neradíme, aby ženy až ku všetečnosti, nýbrž k počestnosti a blaženosti cvičeny byly: v tom nejhlavněji, co jim věděti a uměti přísluší, jednak ke slušnému spravování hospodářství, jednak ku vzdělávání blaha vlastního a mužova i dítek i rodiny.

Komenský.

Dobře se kázni a počestnosti poslouží, jestliže se pacholata mužům, děvčata ženám rozumným, vážným, počestným, k cvičení dávati budou. Protož pro druhé pohlaví školy obzvláštní a pod správou matron rozumných ať jsou.

Komenský.

Nevědomost bývá přečasto příčinou, že se dívka nudí a že se nevinným způsobem baviti neumí. Fénelon.

Žena, její úkol a vzdělání. 297 Přičiňujte se, aby dívky poznaly, kterak že čest, pochodící z dobrého chování a z řádné způsobilosti, má daleko větší hodnotu, než ta, kterou jim přinášejí šaty a vlasy. Krása, řekněte, klame ještě více tu osobu, která se jí pyšní, nežli ty, kteří jsou jí okouzleni; ona duši znepokojuje, opojuje.

Krásná dívka bývá sama do sebe zblázněna ještě více, nežli všichni ti, kteří ji náruživě milují. — Které osoby všecku svou slávu zakládají na své kráse, stávají se brzy směšnými; samy toho neznamenajíce, dospějí jistého věku, kdy jejich krása vadne, a jsou samy nad sebou ještě u vytržení, ač lidé, daleci jsouce toho, pohlížejí na ně s nechutí. Konečně je zrovna tak s nerozumem lnouti jediné ku kráse, jako chtíti veškerou hodnotu svou spatřovati v tělesné síle, jako tomu u národů nevzdělaných. Fénelon.

Žena rozšafná, pilná, v pravdě zbožná je duší celého, byť i sebe většího domu, jejž spravuje co do statkův i vezdejších i nebeských. Fénelon.

Na vychování prvním nejvíce záleží, a to první vychování přísluší bez odporu ženám. Kdyby tvůrce přírody byl chtěl, aby příslušelo mužům, byl by jim dal mléko k výživě dítek.

Rousseau.

Kdokoli přemýšlel o konečné potřebě osvěty všeobecné, musí přiznati, že by se nadarmo pracovalo o vzdělání mužů, kdyby se zanedbávalo vychování žen. Ženám zajisté vložila příroda do rukou netoliko živení, nýbrž i první vychování příštího pokolení. A právě první dojmy vychování mateřského rozhoduji často o celém životě budoucím. Marně potom nejlepší vychování napravovati chce, co se stalo zrovna druhou přirozeností. Nesnadno tedy nepřiznati, jak vážným je společnosti lidské zájmem, pečovati o osvícení osob, kteréž Prozřetelnost určila býti matkami pokolení lidského, býti jeho vychovatelkami. KolhUaj.

Moudrá žena snese více nežli silný muž.

Jean Paul (Richter).

Učitelky jsou od přírody schopnější děvčata vésti, vyučovati a — na čemž při pohlaví ženském více než na vy298 Ženn, její úkol a vzděláni.

učování záleží—je vychovávati, jim ženskou mysl vštěpovati a je zvykati mravu ženskému. Mravní nebezpečí více se odvaruje, bývají-Ii dívky o sobě učitelkou vyučovány.

Bernard Overberg.

. . . Žena záhy služiž pro své povolání: neb sloužíc toliko, dojde panování konečně jak zaslouženy vlády, paní v domě náležející.

Slouží svým rodičům dcera, slouží bratrovi sestra, a všecken po život pro jiné sem tam chozením a zdvíháním, nošením, chystáním věčně baví se I blaze jí, jestliž tomu zvykne, že cesta nižádná jí odporná není, v noci pak jako ve dne je rovno, nikdy že práce malá neb tenká jehla není jí, zouplna žeť sebe zapomenouc, živa jedno jiným jest; neb jako matka všech těch má ona potřebu ctnosti!

Goethe.

Není nic jistějšího, nežli že dle přesvědčeni Ježíšova pohlaví ženské ve všech zřetelích podstatných jesti rovno mužskému, neboli že obojí pohlaví těší se stejné vnímavosti pro tré cílův oněch: totiž moudrost, ctnost a blaženost.

Bolzan o.

V živobytí lidském žádná změna horší není nežli v pohlaví, když se ona útlá rozpraví povah v něm a charakterů stěna. Kollár.

Pamětihodná rychlost, s kterou ženy myslí, zeslabuje se mizerným, povržlivým, nechutným systémem, jemuž se říká jejich vychování, při čemž se hodné věci pečlivě před nimi tají a ničemné s rovnou péčí se jim vpravují.

Buckle.

Matky jsou prvé vychovatelky veškerého člověčenstva.

Pohleďme jen, jak je k tomu předůležitému úřadu připravujeme! Z mládí jim dáváme loutky ku hraní, později však z nich samých děláme loutky: vyšperkujeme je co nejskvostněji, abychom si s nimi hráli. Avšak obyčej, s pohlavím ženským, mužského četnějším, nedůstojně nakládati, pochází ze starých, surových časův a jen u nevzdělaných národů Žena, její úkol a vzděláni. 299 dosud v plné míře se zachovává. I jest zajisté slušno, aby se jím u vzdělaných národů zcela opovrhlo, aby se tomuto pohlaví postoupilo nejen rovné právo ku vzdělání, nýbrž i působiště, Stvoiitelem k důstojnému zaměstnávání mu vykázané. Mošner.

Kdož hodláš čínské zhlídnout vzdělanosti podobnost, viz ženu jich: na svých jíti nemůže nohách. Sušil.

Odstonáváte silnými návaly krve k mozku nepřirozené ženské vychování svoje, to každodenní mnohohodinué seděni se schýlenou hlavou nad nějakou drobnou, oči namáhající prací. Duševně churava nejste; ale nechcete-li takto ochuravěti, tož vám jest neodkladno duševně se zaměstnávati, jinak nestojím za nic. Dr. Jos. Podlipský (Karolíně Světlé).

Pokud ženy pro své povoláni jinak než posud vzdělávány nebudou, potud nebude také ve světě lépe, potud bude jen málo šťastných sňatků manželských, a potud bude se lidstvo se strany těla i se strany ducha slabým a mizerným jeviti.

Karel Arn. Bock.

Jesti třeba, mají-li v národě kvésti ctnosti, pobožnost, dobré obyčeje a příklady, aby žena byla dobře vychována, aby plnila povinnosti dobré občanky, choti a matky; neboť žena špatná, bezbožná rodí špatné, bezbožné syny, a bezbožní synové činí bezbožný národ. Lucián Siemieňski.

Nejmenší, čeho spravedlnoft žádá, jest, aby zákon a mrav déle nevynucovaly oné závislosti, že ženě, která dědictvím dostatečného opatření nemá, sotva jakých prostředků ponechávají, aby si mohla zjednati výživu, leč povoláním choti a matky. Které ženy chtí a mohou, nechať si je zvolí; ale že pro velkou většinu ženského pohlaví žádná volba jiná, žádná jiná dráha životní možná není, leda v oborech stojících nejníže: totě z nejkřiklavějších křivd společenských. . . Že celá polovice lidstva vydána výhradně onomu jednomu úkolu, který se životem druhého pohlaví na všech stranách spřežen jest, vypnul se právě onen dotčený pud zvířecí k takové nepoměrné síle, jakouž posud v život lidí působí.

John Stnart MUL 300 Žena, její úkol a vzdělání.

Skřivánek v poli — volím to milé zvířátko, abych jiným obrazem neurazil — je s vychováním svým stokrát šťastnější, než tak mnohá slečinka pražská, jejíž vychování stojí rodiče velké oběti: onen se vychová zcela dle přirozenosti své, tato zcela proti ní, onen je vyslovenou příjemnou individualitou, tato bezvýznamným tuctovým zbožím.

Neruda.

Vzdělávati ženu znamená vzdělávati muže; povznášeti povahu její značí povznášeti povahu svou; rozšiřovati její svobodu duševní je tolik, jako rozšiřovati svobodu veškeré společnosti. Neboť národové jsou jen chovanci domácnosti, a lidstvo veškero jest vychovancem matek. Smiles.

Víte li, proč potřebí vychovávati dobře ženy? Proto, že to jest nejlepším prostředkem dobře vychovávati muže.

Legouvě.

Je toliko třeba pomysliti si na ty podmínky — a zapomenouti při tom na jejich všeobecnost — ve kterých se vychovává naše dáma, a budeme se diviti ne té prostopášnosti, která panuje mezi ženami našich bohatých třid, než naopak budeme se diviti, že je jí ještě tak málo. Jen to uvažte: od nejútlejšího mládí strojení, okrašlováni sebe, starost o čistotu a vděky těla, tanec, hudba, čtení básní, románů, zpěv, divadla, koncerty trpně i činně, t. j. buď že poslouchají, nebo samy hrají. Při tom naprostá fysická nečiunost a zchoulostivělost těla a nejsladší a nejtučnější strava.

Tolstoj.

Vzdělanost moderní připravuje ženě drahocennou vymoženost žíti, nevdána šťastně. Mantegazza.

Vychováváš-li, matko, dceru svou jen pro muže, bez něhož zůstane bídným sirotkem až do stáří svého, věř, že vychováváš ji napolo jen, právě jako bys naučila dítě jen choditi po světnicích a zahradních stezkách, nepouštějíc ho nikdy na veřejné cesty, poněvadž doufáš, že se mu dostane kočárů a průvodčích! žofie Podlipská.

Není pochyby, čím víc oborů přístupnými učiní se ženám, tím lépe že bude i rodině; neboť ona nebude Žena, její úkol a vzděláni. 301 jejich povoláním jediným; bude-li ženě voliti život rodinný jakožto jedno ze mnohých povoláni jejích, ona vyvolí jej s rozvahou a více v něj také přinese. E. N. Andrejev.

Jsme pevně přesvědčeni, a zkušenost to také dokazuje, že styky ženy s mužem na výletech, plesích a zábavách všelijakých, které k neštěstí mnohých rozhodující mají posud význam pro zavírání sňatků, neposkytují nijaké opravdové záruky jejich štěstí, ale vysazují životní otázku tuto tisícerým nahodilostem. Zcela jinými vlastnostmi opačnými vyznačuje se však sblížení muže se ženou ve vážné práci, k níž na štěstí budoucnosti naší stále více a s neochabující energií obracejí se intelligentní dívky ruské. V těch okolnostech mají příležitost poznati se zejména v oněch stránkách ducha a povahy, jejichžto správné ocenění jest nejdůležitější pro pravdivý, trvalý a šťastný svazek manželský.

A. N. Stranoljubski.

O ženy, edenské vy smavé růže, vy parky žití našeho tak milé, vy včely jste na lásky velkém díle, stavíce ustavičně, muž nechť boří.

Vy mírné hvězdy, jichž svit vlídný hoří na každou stezku, v osud plný změny, v svém každém zjevu buďte pozdraveny!

Vy matky budoucnosti! Vlákno žití celého národa vám v ruku dáno; zda z vašich srdcí zkvete ono ráno, jež voláme ve bouře vlnobití?

Vám v dlaň je dáno ono vlákno svaté; ó hleďte, ať je ryzí zachováte, ať život vděkem žen a láskou matek, dcer něhou nebeskou a sester přízní nám celý jako rajská hudba vyzní přes všední shon a různých bojů zmatek, by antický co umělec snil plaše, to dokázaly české ženy naše: že tam, kde s něhou půvab v souzvuk svítí a nad ním láska — rozkoší jest žíti.

Vrchlický.

"5fS" 6\J'l Ženské práce.

118. Ženské práce.

Ženu statečnou kdo nalezne? Nebo daleko nad perly cena její . . . Hledá pilně vlny a lnu, a dělá šťastně rukama svýma . . . Nebojí se za čeleď svou v čas sněhu ; nebo všecka čeleď její obláčí se v roucho dvojnásobní.

Přísl. XXXI, 10, 13. 21.

Nausikao, proč tak tebe zrodila matka netečnou?

Roucha veleskvostná ti leží neopatřena vesměs, ač jest blízko svatba, kde potřeba tobě samotné krásná roucha odít i podat těm, kdož by tě vedli; vždyť z toho tobě také pověst mezi lidmi pochází výborná, až otec radují se i máti velebná Homérova Odyssea.

Nejpřednější ctnost dívky jest pilnost. Jenom člověk navyklý pilnosti může vůbec ve světě něco vykonati, a všichni lidé, kteří došli znamenitého postavení, byli pilní. Dějepis všech věkův i národů nás tomu učí. Ženě pak jest pilnost nezbytná, poněvadž činnost ženská, ač se bez ní domácnost a tudíž ani svět obejíti nemůže, přece na pohled jenom malichernostmi se zaměstnává a malichernosti robí. — Ženské práce podobají se oněm neskonale drobným tvorům, o nichž nám Ehrenberg vypravuje. Milliony jich zavřeny jsou v krychlovém palci horniny, která z nich utvořena, a přece skládá se velký díl povrchu naší zeměkoule právě z hornin takových.

Julie Burow■ Pfannenschmidtová.

Všechny žákyně stupně téhož mějte jeden a týž druh práce a konejte jedno a totéž cvičení na té práci. Učitelka obracej se svým poučováním na všecky žákyně.

Schallcnfeldová.

"Uf* život. 303 119. Život.

Jak lupení množství se rodí v květné doby vesny, když teplou září slunce na rychto pučí tak času píď krátkou my také mládí se těšíme, nevšimuouce boží sudby si zlé ni dobré.

Však tu po bok černé vstoupí nám zrovna Sudičky, z nichž tato nám stáří určuje strastiplné, záhuby sudbu druhá. Mládí požitek za malinkou chvilku trvá, kdekoliv slunce na zem lije zář.

Mimnermos.

Nezáleží na tom, jak dlouhý byl život, ale jak byl dobrý.

Seneca.

Život je službou vojenskou.

o~».

Seneca.

Věčně žíti, věčně se učiti. Ruské přísloví.

Život lidský, k vykonání velkých věcí ustanovený, jest sice úzkými jen života mezerami obmezen; než užíváme-li ho moudře, dostačí k vykonání i věcí největších.

Komenský.

Má sobě, kdokoli rozumně v životě sobě chce vésti, dělati života denníky, knihu totiž, ve kteréž by den po dni činy své zaznamenával: totiž co znamenitého ve spisovateli dobrém toho dne četl, s kým porozmlouvaje něco užitečného slyšel, co také paměti bodného za příležitostí odkudkoli danou myslil, mluvil, činil. Bude to jako textem života tvého, a ten potom zase pročítávaje, naučíš se rozpomínaje se, kterými tě příčinami Bůh vedl, a kterak jsi jich se jímal anebo se jímati zanedbával neboli neuměl, chybám, přimísily-li se které, vyhýbati, ctnosti pak ustavičně stíhati, kterékoli kdy jsi vyšetřil a stíhati předsevzal. Komenský.

lA 'Život jest krátký, a dokonalost je až na samém konci Životů všech. Neruda.

-'..

301 Zkušenost. Cestování.

120. Zkušenost. Cestování.

Učíme se cizí škodou.

(Vestigia terrent.) Horatius.

I ve stáří se přiučuji.

(Senesco semper multa addiscens.) Cicero (Cato St.).

Chybami se učíme.

(Errando discimus.) Lat. přísl.

Doma se vychovává tele. české pí-ísloví.

Cizina rozum ostří. Ruské přísloví.

Povinností k sobě samým zdá se mi býti, abychom se snažili co nejméně hříčkou jiných čili šizenu býti; ale kterak mladík může k tomu dospěti, když mu vychování neposkytlo známosti světa, jaký jest ve skutečnosti, nýbrž do světa vstupujícího ponechává jen zkušenosti, neboli, co totéž jest, bezstarostné šalbě jej dává v šanc? Fr. hr. Kinský.

Věř životu; učí lépe nežli řečník a kniha. Goethe.

Jediné sobě samé jsouc zůstavena, zkušenost není takovou učitelkou, jejíž vyučování by bylo pravidelné, ana se neřídí zákonem, postupovati od jednotlivého, vyjdouc nenáhle ku složitému, nýbrž namítá věci a děje hromadně v pojem často zmatený. Herbart.

Spočívá-li umění prostřed čarovného kruhu obrazivosti a v samém nejvnitrnějším jádře lidské mysli, rozhojňování vědomostí zakládá se hlavně na stycích se světem vnějším.

A. Humboldt.

Oprávněnost všech soudův i všechněch forem logických plyne a pochází ze zkušenosti. Milí Stuart.

Celé žití jest vychování čím a kýmkoliv. Podlipská.

Historické charakteristiky. 30o Naše mládež musí cestovati', a to pilně cestovati, pilně cestovati hned záhy od studijních dob, aby cestování stalo se jí potřebou, druhou přirozeností. — Přál bych si, aby nejen moji synové cestovali, nýbrž aby cestování stalo se podstatnou částí veškerého vychování při naší mládeži.

Vilém Kurz.

Společné cestování poskytuje nám znamenité příležitosti ku poznání povah chovancův, a poněvadž stálým stykem nabýváme mnohem většího vlivu paedagogického, nežli ve škole, můžeme také mnohem blahodárněji a úsilovněji působiti k nápravě povahy, pokud toho se potřeba ukazuje. Avšak i cestování samo jest nejlepší školou k utvrzování charakteru. Mnohé vlastnosti jsou jako bezprostředním ovocem školy cestovnické. Jest to předem duchapřítomnost a vážnost i v takových okolnostech životních, v nichž obyčejně si školák nijak rady neví. Ze zkušenosti cestovnické plyne dále samostatnost a přímost v obcování s lidmi. Cestovatel seznámí se také s rozličnými formami obcovacími, čehož bohužel u žáků tak často bolestně postrádáme .... Touto cestou dopracovati bychom se mohli znamenitého pokroku společenského a velikého zisku národohospodářského; neboť netajme si toho, že se nám nedostává ani sebevědomého chování zejména v ohledu národním, ani podnikavosti v ohledu obchodním a průmyslovém. Vilém Kurz.

S|B 121. Historické charakteristiky.

Celý starý věk, jehož jméno stále míváme v ústech, čeho si na mladíku vážil více nežli skromnosti? Je svrchovaný čas, abychom se vrátili k této nauce. Niemeyer.

Staří vychovávali mládež netoliko jazykem, nýbrž hlavně příklady a skutky, aby dobro v duších jejích sídlilo ne jako nějaká věda, nýbrž jak obyčejná a nerozlučitelná povaha, ne jako něco naučeného, nýbrž jako majetek přirozený.

Montaigne.

20 306 Historické charakteristiky.

Řekové znali dobře vliv zdravého a dospělého těla na mravní vývoj člověka a proto pokládali tělesnou dokonalost za základ vší dokonalosti lidské, oceňujíce dle ní celého člověka.

J. E. Scheiner.

Lykurgos dopustil se chyby, že vzdělával jednostranně surovou sílu tělesnou, nevšímaje si vzdělání duchovního a zapomínaje na heilóty, na pracující proletariát. Vychování pro pouhý stát vojenský bylo Sparťanům záhubou.

Pettenkofer.

Dítě narodí se na klíně Musy; jeho první myšlenka budí se při zvuku lyr a čísti se učí na Iliadě. Cvičení gymnastické sílí jeho tělo, a posvátné tance činí je krásným.

Rokování na náměstí rozváže mu mladý jazyk. A tak jest vychován, ani neví jak, je schopen zastávati všecky povinnosti, jež mu obec uloží, je hotov odříkávati nad oltářem, dávaje žehnati své zbraně, hrdinnou přísahu efebů: „Nezneuctím nikdy těchto posvátných zbraní, neopustím toho, kdo bude v boji státi vedle mne, ať je to kdokoli. Budu bojovati pro bohy a pro vlast, byť i sám a s jedinou zbraní.

Nezanechám vlasti menší, nežli jsem ji našel, ale větší. Její sláva bude slávou mou. Svědky mými buďtež Agraulé, Eugalios, Ares, Zeus, Thallo, Auso i Hegemone."

O. Jiiger.

Když chlapci dospívají věku jiuošského, přestává u většiny Řeků dozor paedagogův a škola. Xenofon.

Předkřesťanské školy našly střed své paedagogiky v nabývání vědomostí a cvičení sil pro teuto svět, tak že cílem jejím byl požitek přítomnosti a činné v ni působení; křesťanské vychovatelství sbírati chtělo poklady pro nebe, ze kteréž příčiny středem jeho bylo vyučování náboženské.

Schmidt.

Muž, jenž první pojal myšlenku zřizovati školy jakožto ústavy vzdělávací, byl Karel Veliký. Obrátil se především jenom na kláštery a biskupství, aby je přiměl ke zřizování Škol. Albert Lange.

Historické charakteristiky. 307 Jako chuďas chleba a práce, a nemocný léku, tak dostávala mládež vzdělání ve středověku od klášterů.

Schumann.

Při každém klášteře mnišském povstala škola, do které přijímáni byli synové vznešených a bohatých rodičů za plat, ale také synové poddaných a chudobných lidí, kteří bezplatné vyučováni byli. Za to, že se mnichové ujímali chudobných mladíků, sluší jim zvláštní vděk, jelikož synům poddaných nevolníků brány ku školám a tudíž ku vědě za doby té obyčejně zavřeny zůstávaly; ale přičiněním mnichů, kteří také syny poddaných do klášterských škol přijímali, odchováno bylo mnoho chudobných mladíků, kteří pak pravými světly vědy se stali. vine. Brandl.

Klášter každý, i sebe chuději nadaný, měl svou školu, jejímžto předním účelem bylo vědecké vzdělání mladších mnichův. Ale když proslulost vynikajících učitelů přivábila učně z ciziny, kteří bez porušení kázně do školy klášterní choditi nemohli, ale přece také odmítnuti býti neměli, tu bylo bohatším klášterům založiti při svých chrámech školy vnější, jimžto svěřováni učňové, kteří někdy působiti měli ve světě, dílem v duchovním stavu světském, dílem v povolání mimokněžském. Ve školách těch bylo předmětem učebným sedmero svobodných umění, o uichžto mluví Kosmas k r. 1068. Běda Budík.

Tak pohřiechu, kněžie a žáci řiekají a zpievají hodiny.

Jakož i já, kdjž sem byl žáčkem a zpieval sem s jinými vigilie, tak sme zpievali, jedné abychom odbyli; neb jiní sú penieze brali, s námi zavláčili a zaorali. Běda nám, nepokájeui-li se s obú stranu; nebo sme sě valně zklamali a Bohu sě posmívali! Hus.

O reformaci mnoho se píše, co není pravda. Nepřinesla lidu mnoho: téměř nic duševní a náboženské svobody a nic obecně lidské vzdělanosti. Byla to doba neutěšená, o níž praví H. Morf* „Lid v kraji byl duševně mrtev; na školy pro něj nepomyslil nikdo; lid živořil". Ve městech zakládány sice školy, ale byly to školy latinské. Svědčit o tom 20* 308 Historické charakteristiky.

Melanchthonův řád z r. 1528, Lutherem schválený, v němž vysloveno pravidlem, aby pacholata učena byla latině a nikoli německy. Fr. J. Zoubek.

Co se týče paedagogiky, lze říci: Se školami jesuitskými se poraď; není nad ně nic lepšího, cokoli kde zavedeno.

Bacon Verulamský.

Služebníci církve a správcové škol nemnoho váženi bývají, a vždycky se o to přemejšlí, kterak by ti co nejskrovněji vychováni býti mohli. A já viděl jsem v jednom městě, že více drželi o malíři a zrcadlníku, a větší platy jim nařídili z obecných důchodův, nežli dobrému kazateli aneb mistru školnímu, ježto na těch tisíckrát více všemu městu záleží. Dan. Adam z Veleslavína.

Mnozí kantoři, kteří sobě ani Boha, lidí a vrchnosti své neváží, nám zaneprázdnění činí, nechtějíce v žádné poslušnosti zůstávati, nýbrž spíše nám vzkazujíce, že jsou oni nomen academiae nikdá nedali a jí nic neslibovali, a tak že nejsou povinni buďto se stavěti anebo v jaké poslušnosti ve školách akademie pozůstávati; a mnoho jiného, o čemž by tuto se musilo obšírněji psáti, a nejlépe ten, který toho okusuje, umí o tom mluviti. Bacháček.

Všickni na to naříkáme a těžce neseme, že mládež naše při školách tak se zanedbává, téměř zřídka která k šťastnému vzdělání přichází tak, aby mohla platně jak církvím, tak i obecnému dobru sloužiti, a nešetříme toho, že sami tím vinni jsme a k tomu čím dále tím větší příčinu dáváme domnívajíce se, že na tom dosti jest, aby leckterýs zkažený a nedoučený žák naši mládež vyučoval, jak se to na oko při všech téměř subkantořích a kantořích spatřuje, že sami nic se nenaučivše, leč korbely vysušovati .... jiné vyučovati chtějí, což jest proti rozumu a velikou zkázou mládeže naší. M. Bacháček.

Tolik nyní škol, kolik měst, kolik městeček, kolik míst, kolik farností, kolik téměř domů šlechticů a boháčů, zámků, VSÍ spatřiti můžeš. Adam Rosacinus z Karlsperka.

Historické charakteristiky. 309 Z našich škol (hanba se přiznati, pravdu však vyznati i přítomné předsevzetí nutí!) řídko kdo začátky nějaké podstatné vynašel; na čtenářství a písařství mládež naše vynakládala svá školská léta a na kouštek při tom vokální muziky a arithmetiky. Uchytil-li kdo drobet latiny neb němčiny, to za zvláštní kořist měl, a v tom věk mladosti strávě, dále a výše někam jíti neměl kdy a nevěděl kudy, ba ani nerozuměl, že se jíti můž někam výše. Komenský.

Nic není zanedbanějšího nežli vychování dívek.

Fénelon.

Naše školské vychování tak jest jednostranné, že obživováním jedné částky člověka druhou zabíjí. Moudřeji činili Řekové a Římané, cvičíce ve mladosti celého člověka, i tělo i duši. Kollár.

Do let padesátých školní vyučování po našem venkově nebylo tak rozšířeno, aniž ho poskytováno tou měro i jako nyní ... A přece nebyl náš lid tehdy nevzdělaným, ne tak surovým; ba maje posud jasný obraz tehdejší doby v čerstvé paměti, smím tvrditi, že byl ve svém způsobe vzdělanějším nežli pokolení jeho nynější. Proti nynějšímu skrovnému počtu čtenářů plodů básnických bylo jich tehdy na statisíce, kteří své samorostlé národní písně, ne sice tištěné, ledabylo četli, nýbrž od srdce do srdce s pravým porozuměním z útroby rozvroucnělé pěli; a mezi nimi byl nejeden geniální tvůrčí duch básnický. Fr. Bartoš.

V době, jako byla na př. doba Řehoře VIL, víra byla úhelným kamenem společnosti lidské; v době Napoleona I.

síla; v době naší je to škola. M. ďAzeglio.

Založení nové obecné školy národní jest veliký čin duševní našeho století, jehož následky ovšem jen pomalu zjevovati SC mohou. Lindner.

Moderní člověk rád se učí mnoho, ale musí se to dít rychle a zároveň ho to musí bavit; on nemá mnoho času ani na učení se ani na zábavu, oboje hledí odbýt zároveň.

Proto také žádá od vědy, aby se zpopularisovala, zpříjem310 Svědectví žákův o učiťlích.

nila, od umění, aby bylo zas poučné, mnoho vyslovující, všestranné, plné kypícího ducha: věda a umění má právě tak splynout jak splývá lidstvo celé. Neruda.

Ten pak hlavní rozdíl bude mezi školstvím novým a starým: dříve z praktického donucení škola poučovala o staré osvětě a novou jen krok po kroku, často maní a proti vůli připouštěli, škola budoucnosti dávati bude plné poznání života v přítomnosti a jeho vývoje povšechného.

Masaryk.

-«y« 122. Svědectví žákův o učitelích.

Co se zajisté týče poměru jeho k bohům, veřejně jednal i mluvil dle odpovědi, kterouž udílí Pythia těm, kteří se táží, jak dlužno si počínati buď v obětech, anebo ve ctění předkův, anebo v některém jiném případě podobném. Pythia totiž hlásá, že ti, kteří jednají po zákonu obce, jednají bohobojně, a Sokrates tak i sám jednal, i ostatním k tomu radil, ty pak, kteří jednali jinak, pokládal za lidi všetečné a zpozdilé.

Xennfon (o Sokratovi).

Byť tužby mé se zcela vyplnily, já děl, Vy byste lidské těla svazky byl ještě neopustil, mistře milý!

Neb tkví v mém duchu obraz Vaší lásky ten otcovský a drahý, nenadále jenž se mnou sdílel ony blahé zkazky: jak zvěčňuje se v žití člověk stále.

Jak drahé mi to, vždycky zvěstovati chci, dokud budu živ ku Vaší chvále.

Dante (o Brunettovi Latiniovi).

Obvyklým způsobem školským ničemu jsem se neučil, jako se jiní tomu neučili; ale svatá horlivost Pestalozziova, Svědectví žákův o učitelích. 811 jeho oddanost, jeho láska, na sebe zcela zapomínající, jeho trudné, stísněné, i žákům zřejmé poměry hluboký dojem na mne učinily a připoutaly pro vždy vděčné srdce mé k milému učiteli. Ramsaucr (o Pestalozziovi).

Kouzelná zpanilost a prostosrdečnost tohoto muže, jehožto jméno po stech letech v Slovansku slynouti bude, okouzlila také mne, že jsem jeho citem cítiti, v jeho vědách žíti, jeho okem v šíř i hloub slovanské národnosti, jakž Čechovi mé vrstvy lzelo, hleděti započal. Razil sobě cestu a mne učil po ní kráčeti. Seznámiv mne se svými pracemi, sdělil se mnou, co se jen sděliti dalo ... Z těchto dob počítá se naše přátelství, nczrušitelnou sponou upevněné, kteréž mne blažilo již i odloučeného, kteréž mně umdlévajícímu malomyslně síly dodávalo, kteréž až podnes pramenem mojich potěch jest.

A jestli slabá schopnost druhdy šťastně pérem trhla a slovanské literatuře v něčem posloužila, jinak se říci nedá, než že on byl k tomu ponoukající pružinou.

Ant. Marek (o Jos. Jungmannovi).

Nechci žádnému z těchto učitelů křivdy učiniti; mnozí z nich byli vysoce učení, výborní a zasloužilí mužové, avšak co se týče vztahu jejich osob k mé osobě, vyznám upřímně, že jediný Magda v Bystřici více a požehnaněji na mne působil, než všickui prešpurští professorové spolu: tito zajisté jen vnášeli do mne, onen vynášel ze mne; ti jen cpali a vnucovali, tento vyvinoval a vysvobozoval ducha; ti jen dělali, učili, zpovšechňovali, tento vzdělával, ohrožoval, individualiSOval. Jan Kollár (o rekt. Magdovi.) Muž tento, nadán neobyčejnými schopnostmi duševními, přestihoval dobu svou dalece, co se týče důmyslu učitelského, co se týče způsobilosti učitelské a ruchu národního vůbec — jakožto pravý vzor, ku kterémuž na mnoze hleděli a posud hledí zrakové spolupracovníků jeho na národa roli dědičné . . .

Všeliká bdění jeho, ba snění bylo blaho národa, každá myšlenka jeho směřovala ku konečnému cíli tomuto, a čím více rozličné nehody a bídy světské naň naléhaly, tím více hledal útěchy a útočiště v národních snahách svých.

Fr. Čupr (o Filcíkovi.) 312 Svědectví žákův o učitelích.

Takový učitel, při němž není odporu mezi naukou, mezi slovem a činem, má nepřekonatelný vliv v srdce mladistvé, a ten měl také Kalivoda, který jemnou povahou, účinnou láskou křesťanskou a hlubokým přesvědčením náboženským mnohému žákovi zachránil onen čistý, něžný pel mysli a srdce, jejž nazýváme vroucností náboženskou.

Vine. Brandl (o prof. Kalivodovi.) Diesterweg stával před hochy jako vojevůdce, hotový pluky své vésti do boje. Všechněch oči byly upřeny na něho, všichni trvali v nepřetržitém napětí. Aby se zaměstnávali věcmi vedlejšími, na to jim nikterak času nepopřáno; sníti a dumati před očima tohoto mistra bylo zhola nemožno . . .

Každá otázka směřovala ku všem; kdo uměl odpověděti, tomu bylo se hlásiti; kdo toho opominul, upadl v podezření nepozornosti. Ale mluviti směl toliko jeden; on si jej zvolil.

Tak navykali chlapci jednání parlamentárnímu; hlučného chování nestrpěl. Rudolph (o Diesterwegovi).

Sám jsa povahy přímé, chtěl i z nás míti lidi přímé, sám vzor učitele, snažil se učiniti nás sobě podobnými. Nezapomněl na nic, čeho potřebí jest učiteli nejen ve škole, ale i v rodině i v životě společenském; na všecko nás připravoval, pro všecky případy uštědřoval nám rad neocenitelných.

„Milujte lid, z něhož jste vyšli, pečujte o jeho vzdělání a dopomáhejte mu k trvalé svobodě," k tomu začasté poukazovala slova Škodová. Slíbil býti nám nápomocným vždy, kdy bude se jednati o naše další sebe vzdělání aneb o vzdělání lidu, a pomoci té milerád nám i po letech poskytoval; kdykoli zavítavše do Prahy, k němu jsme se hlásili, vítal nás jako své syny, kdykoli rady od něho písemně jsme se dožádali, ochotně nám ji udílel. Václav Vaniček (o Janu K. Škodovi).

Jeho rozkazu, abych mu dopisoval, uposlechl jsem milerád.

protože srdce mé s vděčnou úctou přilnulo k němu, tak že v každé případnosti na to pomýšlel jsem, co tomu řekne Pater Tomáš, až mu to budu psáti; vzpomínka na něj nejednou byla mi strážcem v okolnostech kluzkých, do kterýchž mimovolně přichází chlapec venkovský ve velikém městě, jmenovitě student. Ben. Meth. Kulda (o Tom. Procházkovi.) Svědectví žákův o učitelích. olo Lindner vedl chovance paedagogia Kutnohorského především k tomu, by z nich byli řádní učitelé, neopomíjel však žádné příležitosti, by je nabádal ke všem ideálům, po nichž lidé osvícení, dobří a vlasti milovní nikdy nepřestanou se snažiti; nemeškal nikdy, by v okamžicích zvláště vážných jim na srdce nekladl svou zásadu oblíbenou: „O hodnotě člověka nerozhoduje, co ví a zná, nýbrž co koná." — A ještě více než slovem působil Lindner — a to není každému učiteli učitelů dáno — vlastním příkladem ukazuje, že mravní zásady nejen zná, anobrž dle nich ve veškerém životě se spravuje. On plnil požadavek, který ve svém „Vychovatelství" klade národnímu učiteli, by totiž byl charakterem, uchvacuje žáky svým vzorným chováním a oživuje veškeré prostředky svou mravní horlivostí. jos. Klika (o G. A. Lindnerovi).