I.

Myslivna v Souši stála na maléin, táhlém návrší v čele soušeckých lesů. Pěkná zahrada, plna ovocných 6tromů s rozsáhlým svěžím trávníkem, na měmž pxní lesní bílila v letě pruhy plátna a píadena nití, sou secí i fa s lesem. Dělila ]i od něho pouze polní cesta vroubená vysokými modříny. Domek sám byl př í zemin í, o třech oknech v průčelí, malou kuchyní s oktnem' do zahrady a o malém pokojíčku pro mládence, přes síň, vyhlídkou do dvora. V podstřeší nalézal se malý pokojíček se dvěma malými okénky, kde bydlily, vlastně spaly dvě dcery myslivcovy, Fanynka a Betynka. Ta se před rokern provdala za majitele zájezdního hostince, Kalinu, v městečku Celbicích.

Však se kde kdo divil, že úřednická dcerka si béře hospodského! A k tomu s taktovou přítěží! Jeho otec, starý Kalina, se rád1 napije, jeho matka si ráda zamlsala. A ti předali synovi živnost a zůstali u 'mladých. Všichni předpovídali, žc fořtovic Bctynka tam bude nešťastná, leč Betynka byla citerou své matky a uměla si vše tak dobře zařídit, že nebylo pranic zlého o Kalinových slyšet. Betynka vydařila se po miatce.

Paní fořtka, vysoká, snědá, již ne mladá provdala se za fořta Mendla po dlouholeté známosti. Byla kdysi hezkou dívkou z hor, pracovitá, hospodárná, alte tvrdá a netrpělivá. A takovou byla také Betynka. Byla pracovitá, dobrá kuchařka, lineď od počátku vystupovala sebevědomě, vařila sama pro rodinu i čeleď, pro cestující pány i vozky a postifiony. Klíče za pasem, zavřená špižírna a příkré chování pojistilo ji sice před ztrátami v tak velké domácnosti, ale činilo ji právě tak neoblíbenou v Čelbicích, jako byla její matka doma, ale celé okolí se domini válo, že se jí daří dobře.

Paní fořtka byla však o tom přesvědčena a svému zeti Kalinovi tak trochu nadhodila, žc by se mohl, jsa v hostinci, poohlédnout po nějakém vhodném ženichovi i pro Fanynku.

A dnes, v neděli, přinesl nějaký člověk, který náhodou u Kalinů v hostinci se stavil a cestou kolem Souše někaím1 šel, psaní od Kaliny, že by o ženichu pro Fanynku věděl, a jakmile se nahodí příležitost, že ho do Souše přiveze.

Paní fořtka pobídla posla do kuchyně, ukrojila miu krajíc chleba a podala hrnek mléka a pak přinesla psaní do pokoje, kde fořt obvyklý týdenní výkaz psal.

'Pan fořt přečetl dopis a podávaje ho zpět ženě, vzdychl.

„Co vzdycháš, jako--by ti to nebyto vhod, že se o dcery starám dříve, než budou staré panny?" rozkřikla se fořtka.

„Není mi to vhod! Betynka by se také byla vdala a nemusila do takového dření do hospody a Fanynce se uemiusí nic dohazovat. Neznáš ani jména, ani zaměstnání, a'iii kam se to dítě dostane."

„No, vždyť jí ještě nedávám, ale kdybych ji dát chtěla, to víš, že to udělám, kdybys se na hlavu stavěl!" odvětila paní a odešla, prásk- nouc dveřnra.

Lesní postavil se k oknu a zamyšlen hleděl ven. Ano, tak to bylo vždy. Ať chtěl, nebo nechtěl, jeho žena provedla vždy svou. Ač byl člověk pevný, úředník, před nímž podřízení i pytláci měli řádný respekt, před svojí tvrdošíjnou a hašteřivou ženou musil a musil ustoupiti ve všem. NejprVe z vrozené mírumilovnosti, později ze zvyku.

A tak i nyní, ač se v jeho srdci ozval silný oďpor pro'i novým plánům: jeho žerny, přece to rozhodně nepronesl, celý plán nezakázal. Věděl, že by nic nesvedl, že bude chodit domem: híiě- vivá a hubující, dokud on souhlasiti nebude. Vždyť již nyní slyšel práskání dveřmi, kterými procházela."

Hledě oknem, viděl posla svého zetě od- cházeti s rancem vařiva 4 boclmíkeni1 chleba, což mu paní fořtka navázala do dvou ranců, a člověk, přehodiv si je na ho!i zavěšené přes rameno, vracel se od1 myslivny na hlavní cestu.

Venku byl krásný letní den. Slunce zářilo s modré oblohy v pravdě svátečně. Kraj halil se v dáli v modravou mlhu, která houstla nad vzdálenými lesy.

Přeď mýs!ivnou rozprostírala se pole, patřící panu lesnímu i osadníkům z blízké vsí Sametic a klesala dolů po svahu ke vsi. Na široké zelené mezi polní cesty stála vysol;á planá hruška.

Pan lesní hleděl za člověkem, který neblahým dopisem do jeho domu přinesl rozvrat, dokud nezmizel za hruškou a dále pod svahem, a pak posadil se zase ke stolu, aby dohotovil své výkazy pro centrálu.

Při tom myslil na svoji dcerušku Fanynku, jaké štěstí jí matka chystá, a malomocně, v předtuše, že žena zase prosadí svoji vůli, přestal psáti a složil hlavu v dlaně.

Z ctruhé strany, lesem, od městečka Halerova přicházeli tou dobou k myslivně dva mladí lidé.

Dívka a^i osmnácti leíá, v bílých muselinových šatečkách, dozadu zašněrovaných, přepásaných kolem pasu černou sametkou. Tři široké, v ruce kroužkované volanty zdobily sukni, živůtek byl u krku mírně vykrojen, okrášlen límečkem uměle vyšívaným a na krku měla dívka malý, zlatý křížek, na úzké sametové stužce. Tmavohnědé vlasy, napřed pěšinkou rozdělené, byly spleteny v široký vrkoč o osmi pramenech, a jako koruna na temeni hlavy upraveny. Hlavu kryl bílý, široký klobouk, také černým sametem .zdobený. Úzké nožky vězely v nízkých střevíčkách bez podpatků a hezké, ale upracované ruce v pletených rukavičkách -bez prstů hrály si s bílým sluneč- níkem s okolkem z růží a širokým, hedvábným třepením.

Doprovázel ji mladý muž, asi 281etý, v stejnokroji knížecích úředníků z Halerova. Nesl klobouk v ruce, čechral občas kaštanové vlasy a modré oči upíral rozpačitě tu na lesní stezku, tu na jemný profil tváře dívčiny.

311 mlčky. Potkávali je vesničané, spěchající na velkou mši svatou do Hatefova. Ponejvíce mladí lidé, neboť starší a obzvláště hosj>odyně, chodily na ranní mši svatou a z této vracela se i Fanynka Menďlova, dcera pana fořta ze Souše.

Doprovázel ji pan pojezdný, Pavel Sovina.

Poněkud pozdě ovšem vraceli se — ale to bylo jliž tak zvykem1 mezi úřaďníky panství, že v letě, v neděli, dovolilo-li to počasí, scházely se jejich mladé dcerky v kostele na ranní.

Chodily pak po náměstí, tu se k nim1 přidružili mladí, svobodní úředníci a tak hodinku ztrávili ve společné zábavě.

Pak se dívky rozcházely, aby doma pomáhaly nedělní obědy upravili, jsouce doprovázeny pány, kteří se jim dvořili.

Mnoho známostí a věrných, dvacet a více let trvajících lásek se zapředlo na těchto vycházkách do kostela.

Mladý úředník zamiloval se do úřednické dcerky, ale musil čekati na místo, aby se mohl oženit, a dívka věrně na něho čekala.

Sestárl on, sestárla ona, než se za sebe dostali, ale zůstali si věrni. Každému byl jejich poměr posvátným. Reklo-li se: „ta neb ona má známost c tím nebo oním", považovalo ji celé okolí za jeho nevěstu a nikdo neodvážil se tuto známost rušit, kdyby se mu dívka také sebe více líbila. Snad' se ani mestal případ, aby dívka sama známost přerušila; ale stalo se, že milenec byl přeložen, tam někde ¡na lni zapoměl a s jinou se oženil. Ovdověl a po letech na starou lásku se rozpomenul a pro ni si přijel.

Byly to takové klidné, patriarchální poměry na habrovském1 panství a také tak patriarchálně začala známost hezké Fanynky fořtovic s panem Sovinou.

Sametovické a sousedce dívky potkávajíce je, pošťuchovaly se lokty, pozdravily a p/ebělinouce kolem nich, zastavily se a chvíli za nimi pohlížely, jak jim to sluší.

„Mají se rádi," řekly si a utíkaly dolů s kopce smějíce se jako lesní hrdličky.

„Mají se rádi," řekla v hájovně hajná svému muži a oba se za nimi zahleděli.

A zdálo se, že celý svět kolem nich hovořil, volal, zpíval, jásal a šuměl: „Mají se rádi, mají se rádi !"

Ona jako něžný kvítek miařinky šla, velké, hnědé oči k zemi sklopené, tak milá, tak líbezná, majíc v srdci sladkou jistotu a duši plnou zpěvu: „On irrlne má rád"'; a oin, čechraje si vlasy a cupuje rozpačitě knír, přemýšlel, jakými slovy jí to má říci.

A neřekl1 jí to ještě ani dnes, ač kolikrát se na to chystal. Jak by se mohl odvážiti ? Byl teprve pojezdným a kdy se stane správcem1, bylo tak nejisté, jako kdy se dostaví smrt.

A Fanynčina matka byla známá svojí přísností. Vědělo se, že provdala Betynkiu za majitele hostince, aby prý seděla ve svém a nemiusila být ženou panského úřediníka. Také se mluvilo, že. m'ají Mendlovic peníze, jak mohl tedy on bez jistého postavení předstoupí ti před paní fořtku a žádati, aby mu dovo'ila milovati Fanynku? Ale řekne to, řekne, ještě dines, rozhodl u sebe.

Vyšli z lesa na vysokou stráň a slunce je objalo svým žárem. Fanynka rozepjala slunečník.

,,To mají hezké paraplíčko, slečno Fanynko. Držadlo se cele podobá stéblu slámy," řekl Sovina a všecek se zarděl. Co se napřemýšlel, jak jí má říci, že ji má rád, a zatím nemohl nic moudřejšího ze sebe vypravili než tohle.

Fanynka se mile usmála.

„Také si toho všimli ? To mne těší, že se ji mi líbí."

„Mně se všechno na nich líbí, Fanynko," řekl pojezdný kurážněji.

Nyní se Fanynka zarděla jako růžička.

„Já miusínu už domů — maminka by hubovala," zašeptala.

„Kdy se zase uhlídáme? V neděli?" ptal se pojezdný.

„Bude-li hezky..." kývla Fanynka.

„Tak ano — a pak jim něco povím, Fanynko. .řekl pojezdný všecek zadýchán.

Fanynka se naň nemohla poďívati ani za celý svět. Stála zardělá, jako by jí byl řekl ono sladké tajemství, o kterém již všichni věděli a co on jí ještě neřekl, ani odvahy neměl jí říci, ačkoliv to poznávala z každéh© jeho pohledu, z každéh» slova, ono: „já tě mám rád!"

Viděla jen jeho vztyčenou pravici a vložila do ní svou ruku. Odvážila se stisknouti prstíčky jeho ruku — pak hbitě se o.očila, vyběhla lehce jako ptáček cestičkou mezi žitem' a zmizela v ostrém záhybu cesty.

Tu se teprve zastavi'a, obrátila se a smlěrem kde Sovina zůstal, poslala rukou polibek.

„On mine má rád1!" myslila; „a já jeho! Ó Bože!" vzdychla a nesmírné, neskonalé blaho rozlilo se jejím nitrem. Rty se jí zachvěly a z očí vytryskly jí slze. Slze či ;tého, nezkale íého štěstí.

Ach, jak často, jak ho oucně, v hořkém pláči, v novém doufání, u kolébky děcek, po letech vzpomínala této chvíle! Nikdy již nevstoupily jí podobné slze do očí, ačkoliv jich miliony prolila!

Dlouho se Fanynka sladkému snění neoddávala. Za minutku sebou trhla a spěchala co nejvíce mohla k domovu.

„Maminka bude hubovat,"' mys'ila si, ale ani strach před matčinou důtkou nemohl zaplašit blaženou náladu z jejího srdce. Až když uviděla matku státi na zápraží myslivny, lekla se a skokem utíkala domů. Bála se jí. Bál se jí každý, kdo ji lépe znal. Nemladá, dělala se ještě starší, byla stále zamračená a v nesnesitelné ná'adě. Druhé dítě, Fanynku, už nerada viděla a ubohé děvče bylo by vyrostlo chudší na lásku, než dítě drvo- štěpovo, kdyby nui byl nedostatek lásky mateřské nevynahradil otec.

To byl1 již bělovlasý, když se mohl oženiti, a Fanynka přinesla mu všechnu radost, po které celý život toužil. On vůbec k oběma dívkami v noci vstával, nemusil-li se lesem plouhat, on je oblékal, myl, *h*diti a miluviti učil, později i číst a psát, n»boť děti mohly do školy chodit jen v letě pro velkou vzdálenost a nebezpečnou cestu.

Však Betynka čím byla starší, tím více prozrazovala nepřístupnou, tvrctou povahu matky, kdežto Fanynka, co živa byla, otce nezarmoutila.

K sobě stuleni, nechali ¡nad sebou řáditi matku stále rozlobenou, stále od1 práce do práce se honící.

Dívky, sotva ručkami dovedly vládnout, zapřahala do každé, i těžké práce v domácnosti a hospodářství. Bylo pět krav, houfy slepic, kuřat, ťopek a husí, bylo kus pole dtputátního a ještě více přinajatého. Paní íořtka s dvěma služkami zastala všechnu práci venku, doma ji musily za- stati dívky. Sotva dvanáctileté uměly vařit, předly a pletly z domácí napředené a vybílené příze jeden pár punčoch za druhým, se širokými, krásnými okraji.

Matka vůbec se o domácnost nestarafa. Všechen úklid1 a pořádek v bytě, dokud byly dívky malé, obstaral sánu fořt. Sotva děti povyrostly, naučily se všechno za návodu, otcova a matka honila se v hospodářství. Jejím štěstím bylo, uložit ročně stovku „holkám na věno", upřílsti několik předten nití, vybíliti několik kusů plátna a kanafasu „holkám do výbavy". Její touhou bylo, vdláti dcery do statků, z jakého i ona pocházela, aby byly „svými paními" a aby nemusily jako ona čekat několik let ila úředníka. Nebyla by sice čekala, kdyby ji byl někdo jiný chtěl. Nyní starala se o štěstí dcer v budoucnosti, ale přítomnost otravovala jim zlobou a nesrdtečností.

Proto Betynka, ač příliš povahou matčinou netrpěla, jsouc jí podobná, dlouho se nerozmýšlela a provdala se za Kalinu. Za to jemná, tichá Fanynka, která zůstala sama ku práci i jako hromosvod1 rozmarů matčiných, cítila se doma někdy velmi nešťastná. Jedinou její radostí byly večerní besedy s tatínkem. To mu předčítala noviny. Byly německé, jak tehdejší dobou mezi úředníky ani jinak nebylo, a staly se hlavním1 zdrojem, odkud čerpal otec poučení pro svoji dcerku.

Fanynka zásluhou otcovou byla obeznámena v dějinách, politice a časových událostech a vůbec ve všem lépe, než minohý mladík a jistě nejlépe ze všech dívek na panství. Vyrůstala v lásce otcovské jako líbezný květ v lesním1 zátiší a jen ji rmoutilo, že se maminka neustále hašteřila. Tak i nyní, vidouc zlostnou tvář matčinu, za- smjušila se.

„Kdé lítáš ? Nevíš, že máš plátno kropit, že chci jiti na paseku a že muisíš oběd1 vařit?" volala jí matka vstříc.

Fanynka jí políbila ruku a ubíhala do vnitř myslivny. Odhodila v pokoji slunečník, rukavičky a! klobouk na postel a jala se chvatně hle- ďati vzadu na šatech tkaničku, aby jí rozvázala.

„Ukaž, já tě rozšněruji," pravila matka, přicházejíc zamračená za ní. „To nemůžeš říci ?" doložila, škubajíc tkaničkou, až dívka semi tami se kymácela. „Proč nepřijdeš dřív? Pak byis nemusila tak pospíchat. Ale to se loudáš s těmi fifíenami a hejsky a pak nevíš, co dřív popadnout, když přijdeš domů. Jdi!" strčila ji zlostně.

Fanynka rychle se svlékla, odběhla do kuchyně, přehodila přes sebe šerkovou sukni a lehkou halenku, zula střevíčky i bílé punčochy, obula staré a za chvíli řinčel těžký okov u studně a Fanynka nosila jednu putnu vody za druhou na zahradu, kropíc zde na drnu rozestřené plátno a přadena nití.

Sotva odešla, otevřely se dveře u malého pokojíčku a lesní Mendl vyšel na prah.

„Já myslím1, Verunko, že by Fanynka v neděli nemtusila plátno kropit," řekl mírně.

„A kdo to mlá dělat?" optala se paní ostře.

„Holka."

„Jedna šla na velkou, druhou jsem poslala do Ostáván k řezníkovi, aby si pro tu krávu přišel. Co pak mu ji mám krmit ještě celý měsíc?"

„Tak mohla jít na velkou v Oslavanech a druhá mohla zůstat doma. Vůbec kdybys poslala jednu holku vždy ráno s Fanynkou na ranní a druhou zas příští neděli, také by to stačilo. Jedna by vždy mohla zůstat doma."

„Ale prosím tě, nepleť se do toho, do čeho ti nic není."

„Jakpak by nebylo? Honíš dítě v neděli do práce, jakou ani podruhyně nedělá," řekl fořt, kráčeje za ženou do kuchyně.

Fořtka se zlostně zasmála.

„Toť se ví, že nedělá, protože plátna k bílení nemá. A ostatně, co ti budu dlouho vykládat.

Plátno jest a musí se bílit, dokud slunce svítí. Ty si hleď svého s mládencem' a hajnými a neplať se do mých záležitostí s holkama, víš? Tady já jsem! paní, a ty se do toho nepleť!" křičela fořtka, stále víc Be rozčilujíc. „To by byl pěkný pořádek, aby mé slovo a má vůle nic neplatila!"

„Na to si věru stěžovat nemůžeš," řekl fořt stále mírně. „Platí vždy a všude vůle tvoje, a •proto bych si přáli, abys našemu dítěti dopřála také trochu vůle jeho."

„Jakpak ne! Vůle! Ty bys ji táli vychoval! A ostatně mi dej pokoj! To už není k vydržení!" a fořtka, stavíc velký železňák s vodou na plotnu, hodila jím mužov[ přímo pod nohy.

Voda se rozstříkla, hrnec s hlukem kutálel se po podlaze a pan fořt, šedivou hlavou potřásaje, odešel s povzdechem do pokojíčka« Paní však, křičíc a hubujíc, odcházela z domu, třísk- nouc dveřmi.

Fanynka vracejíc se ze zahrady, slyšela matku křičeti, zaskočila do chléva. Kroky a matčin hlas blížily se po zápraží k chlévu.

„Copak řeknu, že zde dělám ?" myslila si Fanynka, tisknouc se ke zdi.

Ale miatka do chléva nevešla. Jen dveře přirazila s výkřikem: „Všechno nechají otevřené dokořán! Duše !" zaklela a šla do zahrady.

Fanynka jako lasička přeběhla zápraží, poohlédla se v kuchyni, zvedla hrnec, utřela podlahu a pak pootevřela dveře pokojíčku a nahlédla dovnitř.

Otec obratií se od1 stolu, kde psal, a oba se na sebe usmáli; ale hned na to Fanynka od- kvapila, aby jí maminka nepřistihla.

Oběd1 skončil se za tísnivé nálady. Paní lesní se mračila, že mládenec zůstal přes oběd v Haléřově, ač se pro něho vařilo, a že holka nepřinesla určitého vzkazu od řezníka z Oslavan a nepromluvila ani slova ina muže a dceru.

Teprve odpoledne, když se vypravila do Haléřová na požehnání a návštěvu k paní S:avitelce, vrátilo se Fanynce trochu ddpolední sváteční nálady do srdce. Lehla si v zahradě pod strom' a hledíc směrem1 k Halerovu, myslila na Sovími.

„Ach, v neděli jí to poví!" a představila si ho milého, cítila býti se uchopena za ruku, kladla hlavu na jeho rameno a představa za představou vinula se jí hlavou, líce jí plály, oči zářily.

Odvede ji pryč — od stále hubující maminky, on, milý, milovaný, a bude šťastná, šťastná — šťastná!

„Já jdlu za maminkou. K večeru se spolu vrátíme," ozval se za ní otec, kterého neslyšela přicházeti. Lekla se a vyskočila a v toni jí napadlo, že s matkou musí opustiti i milého, dobrého tatínka, a tu si připadala tak nevděčnou, že se těší na odchod z domova, až jí slzy do očí vskočily.

Otec těmto slzám neporozuměl.

„Jdi, blázínku, snad bys neplakala? Vždyť maminku znáš. Ona křičí a hubuje, ale tak zle to nemyslí," pravil s úsměvem, urovnávaje jí pocuchané vlásky za ouško, mysle, že Fanynka pláče pro dnešní imřzutoisti.

Ludmila XIX. 1. 2 Fanynka chopila ho za ru,ku a vřele ji líbo- jíc, pravila: „Ach, tatínku, kdyby se maminka stále nezlobila, pak by bylo 11a světě krásně!"

„Jaká pomoc, dušinko. Musíš hledat krásu jinou. Třeba v tak pěkném dmu, jako na příklad dnes máme, ve vycházce do lesa, neb kamkoliv, v přečtení hezké knihy, web v dokončení nějaké práce a i v tom, že mamince to hubování odpustíme, viď ?"

Fanynka s úsměvem kývla hlavou.

Ach, tatínek ji uměl vždy potěšiti, vždy nějakou cestičku ukázati, po níž její zmatená a smutná dušička mohla se ubírati, a proto po odchodu otcově usedla zase pod strom a přála si, aby ta neděle už raději byla. Zdálo se jí, že pak najde největší krásu světa a svoje životní štěstí.

11.

Pojezdný Sovina vrátil se z vyprovázení Fanynky až když zvonilo poledne. Chodil lesem s tlukoucím1 srdcem a rozpálenou hlavou a litoval, že jí už dnes neřekl, že ji má rád. Kdo ví, naskytne-li se v neděli tak vhodná příležitost jako dnes. Bude-li pršet, nepřijde-Ii do kostela, budU-li míti tolik odvahy — „ale už jsem napověděl a musím dopověděti," rozhodl vesele.

Když ozval se na chodbě zámku zvonec, svolávající svobodné pány k obědu, otevřely se poněkud jedny z vysokých a širokých dveří, vedoucích z každého pokoje direktorovic bytu na dlouhou chodbu, a z ¡nich vyhlédla paní direktorka. Zůstala skryta, jen úzkou štěrbinou dívala se na chodbu. Kolem dveří přeběhli dva praktikanti, příručí, správce lihovaru, obroční a konečně šel i pojezdný Sovina.

„Pst, pit, pane Bereiter!" volala paní.

Sovina se ohlédl „Kůss die Handl1'1) pozdravil, smekaje klobouk.

„Jdou sem na slovíčko, musím jim něco říci," zvala direktorka.

Sovina poslechl nerad, ale paní direktorka byla příliš velkou dámou, než aby se odvážil jí nevyhovět.

Vešel tedy do pokoje.

„Mám^ pro nich novinu," zašeptala paní direktorka, tváříc se sladce a nějak mateřsky. „Vědí, že správec v Ledvicích kácli zemřel? A ta naše Fininka, jak jim o tom dostal zprávu, vyskočila a řekla: „Vaterle, tam musejí dát pana Sovinu!" Co tomu říkají? Anděl ta Fininka, že ano? A endlich 2) — jest to také pravda. Proč by tam; dával jiného, když tam může dáti jich, vědí? Ted' záleží na nich, pane Bereiter. Nur gescheid sein !"3) a paní direktorka vystrčila hlavu ze dveří, obhlédnout, nejde-li někdo.

Nešel nikdo, ale u důchodních byly dveře do síně pootevřené a důchodňovic Lorynka stála u skříně, plníc cukránku sekaným cukrem z jedné přihrádky spíže.

Paní dircktorka se usmála, vystrčila Sovinu ze dveří na chodbu a zas za ním tichounce zavřela, aby jako nikdo nic ¡neslyšel a neviděl.

Však Lorynka viděla.

Už to všichni věděli, že se asi Sovina dostane za správce do Ledvic, jen on to ještě nevěděl1, poněvadž inebyl celé dopoledne doma. Už všichni naň netrpělivě čekali, co tomfu bude říkat a jak to asi dopadne s Fanynkou Mendlovic, dá-li mu jí paní fořtka za ženu. On také v prvními okamžiku jen na Fanynku vzpomněl v radostném uleknutí při zprávě paní direktorky. Leč paní direktorka mu hned co nejurčitěji řekla, že (má jen přímluvě slečny Finy co děkovat, že se do Ledvic dostane. Proto šel jako zmámen chodbou do kuchyně, kde se páni z kanceláře direktora scházeli, než byli voláni do jídelny.

Hubený, starší již správce lihovaru Peterka seděl1 na starém divaně, z něhož ze všech stran koudel lezla, držel klobouk na kolenou a škádlil se s praktikantem, tázaje se, kdy se bude ženit.

„Já počkám, až oni mi ukážou, jak se to dělá," smál se mladík a ostatní se všichni rozchechtali.

„Oni kujóne! Já bych to udělal hned, abych se toho válení po kuchyních zbavil. Ale která pak ženská by mine chtěla ? Všechny máji známosti s takovými holobrádky jako jsou oni, a ty já, starý chlap, ze sedla nevyhodím. A ostatně ani nechci! Když jsem' to meudělal dopoledne, odpoledne už to nejde. Ale lituji toho, to mi věřejí. Kdybych se oženil, dostal bych celý plat i deputát, žena by vařila, co já rád a na co by stačilo, x ale takhle? Dostanu měsíčně na dlaň desítku, ostatní a deputát sebere direktor na stravování. Ten kujón!"

Všichni se lekli a ohlédli se na dveře u jídelny, nestojí-li mezi nimi někdo od direktorů a pak na kuchařku Pepču.

Peterka se nebál a pokračoval: „Co pak oni mládež! Ještě z nich nikdo nic nezkusil. Tadyhle Pepča aspoň někdy k světu podobně vaří —" „Hihihi," zakvikla Pepča. „Protože je direkíorovic frajle k zadání," pokračovali Peterka. „Jen mne, prosím jich, nešťouchají, vždyť mne nikdo neslyší a Pepča nic neřekne," utrhl se na praktikanta, který ho ťukl do lokte a pokračoval: „Kde jsou dcery, tam' se ještě tak tak vaří, aby se. případný ženich neodradil, ale kde jich nemají, tam1 varejí jako pro mlátce. Co máme k obědu, Pepčo? Vepřovou? To je nějaké jídlo v neděli? A co k ní? Braml- bory a salát? Fuj! Ono direktorce bylo už dvakrát špatně po takovém obědě, a přece to nechá zase vařit! Jen mne pořád nešťouchají —' ať to třeba slyší. Co pak se v letě dělá vepřová s brambory? Kdyby to byl aspoň knedlík! To- pek a husí a všelijaké dtííbeže běhá po všech dvorech. Kam to všechno přijde? Co? I jen sebou pořád neškubají, on to nikdo neslyší!" chechtal se Peterka, pozoruje ulekané oči všech pánů, na dveře jídelny upřené.

„Kam! to přijde? Oni kujóne!" volal na příchozího Sov i nu. „Ty krůty a husy všechny se k jejich svatbě schovávají! To budte trachtace, to si nacpeme nácka!" volal, klepaje si na hubené břicho.

„I dají mi pokoj s tím žvaněním!" řekl So- vína mrzutě.

„No, no, jen se inedlurdějí — koukají, mládenci se smějou. Jen ať se smějou, dokud to jde. Až budou ženichy takových panen, jako je Fininka a budou mít vyhlídku dostat švigrmutr jako je Frau Direktor, budou také smutni, jako je tuhle Sovina. Jo — jo — oni kujóne — slyšeli jsmte už, jak se za nich slečna Fina přimlouvala. — Z toho kcuká kopulace. — Vidějí — já takové štěstí neměl, za mine se žádná direkto- rovic íslečna nepřimlouvala, a proto se pořád1 válím po kuchyních, čekám, až m|ne z mého deputátu a z ¡mých peněz paní direktorka trochu, nakrmí v letě vepřovou a v zimě sýrem' — ba, hoši — žeňte, žeňte se — nebo než takové živobytí jako já vedu, to raději provaz na krk!"

„Tak proč se tedy neoženějí, zamilovaný přece jsou!" řekl obroční, dělaje si dobrý den, a všichni i Pepča se rozesmáli.

Účinek těchto s'ov překvapil i zamyšleného Sovinu.

Peterka se zarděl, ohlédl se skoro bojácně na dVeře jídelny a vyhrkl: „Co? Je něco na m'ně vidět?"

Teprve když zahlaholil zrovu smích, se vzpa- míatoval a zase obvyklým, obhrcublým způfobem řekl suJehčením: „Kujóni!"

Sovina se na něho pozorněji zadíval. Hlavou mU prolétla myšlenka, že Peterka se zby- tečně poznámky o zanďováiní nelekl. Však do koho ? Důchoďňovic Lorynku, či — direktorovic Finu ?

„K obědu!" ozval se ostrý dětský hlas, dveře u jídelny se rozlétly a hošík asi čtyřletý vběhl do kuchyně.

Všichni hrnuli se ke dveřím, jen Peterka zůstal sedět.

„Špačku! Špačku!" volal na chlapce.

„Já nejsem; špaček — já jsem direktorovic Xavérek!" bránilo se dítě.

„špačiček pán — moc velký pán," škádlil chlapce Peterka.

„A ty jsi uědek ošklivý, víš? A jo a jo! Mutrle to řekla!" házel pohněvaný chlapečhlavou.

„Ajaj, to je špás!" smál se Peterka, vstávaje s divanu. „A že její Fina je stará panna, to ti neřekla ?"

Hoch udiven zavrtěl hlavou.

Nyní i Pepča se ohlédla polekaně k otevřeným! ďveřírrí a oba praktikanti cpali se najednou do dveří, aby nebyli svědky Peterkovy prosto- řekosti.

„Kind des Zcrnes,"4) řekl Peterka Sovinovi, ukazuje na chlapce, a Sovina nápad1, že by sprá- ved Peterka mohl mí:i rád1 Finu, zavrhl. Bylo to vůbec nemys'itelno při torní, jak se choval. Vešel do jídelny, smál se a jeho „kystyhand" znělo tak výhojně a málo uctivě, že paní di- rektorka, které to patři'o, ani kývnutím hlavy nepoděkovala.

Všichni mladší úředníci líbali jí ruku, Peterka to jenom řekl. Před slečnou se všichtni poklonili.

Tato stála u svého místa a čekala, až matka se posadí. Byla to drobná, 'delikátní postavička, velmi příjemná, ano hezká. Bílé pleti, s trochou pih přes jemný nosík, s malými, rudými rty vypadala velmi mladistvě. Leč šedomodré oči hleděly vážně, ano přísině a na poklony pánů děkovala lehounkým skloněními hlavy.

Dvacet let byla jedinou dcerou, mazlíčkem a tyrankou své matky, a v době, kdy sama mohla býti maminkou, přiletěla k nim vrána s Xavérkem.

Tenkráte se paní oirektorka tuze naplakala. Fininka ji stihala pohledy přímo nepřátelskými a když jednou večer přišla k ní do pokojíčku, a chtěla jí jako obyčejně vlasy na „haarnikle" natočit, potřásla Fininka kudrlinkami, které jí matka od pěti let navinovala a dceru tím o polovic vlasů připravila, a řekla: „Děkuji, mutrle. Neštraplcirujou se. Já si vlasy už točit nebudu."

„A jak pak se bude česat, ona blázínku?" tázala se matka.

„Tak, jak se sluší na dvacetiletou osobu, která — která — všechno ví," odvětila Fininka, stisknouc rty a na matku nepohlédnuvši.

Paní direktorka odešla s pláčem a druhého dne objevila se Fina s hladkým účesem přes uši, s pěšinkou uprostřed1 vlasů a jich zbytek dala do siťky.

Tím a jistým: přísným výrazem v obličeji změnila se, sestárla jaksi, že to všem bylo ná- padlné. A nejvíce se nad tím pozastavil krasavec, obroční Romano, jehož skoro již vyslovenou nevěstou Fininka byla.

Paní direktorka po celá léta, co zde Romano byl-, říkala: „Já mami dceru už jako zaopatřenou. Jakmile Romano stane se samostatným, hned si Fininku vezme."

A Romano, jako vzorný ¡nastávající zeť, chodil všude s paní direktorkou. Stále je bylo vi- clěti pohromadě, nikdo se vlastně nad tím nepozastavil!, ale také nikdo nemel tušení, s jakými city mladá dívka na tento pomiěr pohlíží. Matka úplně zapomínala, že Fininka není děckem bavila se s panem; obročními, stále za ženicha své dcery jej uvádějíc, až náhle, když se měl dostaví ti nový člen rodiny, vypověděla Fin nka matce poslušnost a panu obroaqímu vzala vyhlídku na svoji ruku. Celé okolí si to vysvětlovalo tím, že Fininka se mrzí inad1 tím, že se bude musit o jmění otcovské s někým dělit, a ona je při tom1 nechala a nechala se také ostře posuzovati. I Romano si tak myslel a poněvadž skutečně jmění, které se u direktorů předpokládalo', musilo se nyní na dva díly dělit, přestala ho zábava s paní direktorkou i vyhlídka vzíti si jednou Fiminku bavit. Chtěl veřejnost jej pozorující přesvěďčiti, že se přestal o Fininku ucházeti. Ale Flnlntka mu to překazila.

O bále, když Romano se chystal s ní jen jednou, tak zvanou „Ehrenlour" přetančiti, dostal od Fininky — košem. Větší urážky se mu státi nemohlo. Byl jí sice v hloubí srdce svého povděčen, že nesnesitelný poměr na ráz ukončila, ate zjevně se hněval. Hněval — nejvíce na paní direktorku, že ho zamotala do poměru, i na direktora, že jí to trpěl.

Fininka odjela, a když se vrátila, byl v kolébce měsíc starý Xavérek.

„Kind1 des .Zornes". tiazvaí ho tenkráte Peterka a ani netušil, jak dobře vše touto poznámkou, označil. Xavérek přinesl s sebou tolik zlosti a hněvu, že ho nikdo rád neviděl1. Matka ho nenáviděla již před narozením', potom1 byl jí obtížnými. Neměla k němiu lásky ani trpělivosti. K tomu přispívalo sklamiání v Romanovi, který jsa konečně přeložen, o Je šel s velkým1 chvatem a ve velkém1 hněvu k rodině direktorově. Její naděje, že si vezme Fininku, se shroutily. Vyčítala si, že ujišťováním, že se s ní ožení Romrno odrazila -jiného nápadníka, a pomyšlení, že její dcera se snad1 ani ¡neprovdá, že propadne osudu, v tehdejších dobách nejža'ostnějšímiu, že totiž zůstane starou panrou, trápilo ji stejně s vyhlídkou, že Fininka zůstane doma, že musí se s ní stýkat po všem), co se stalo, a čím se jako matka a žena prohřešila.

Fininka, nenaleznouc více Romana v Haléřově, počínala si, jako by se nic nestalo. Když otec, který jediný nic netušil a z opožděného narození chlapce srdečně se radoval, přisedl k jeho kolébce, tu převalila se jejím nitrem hořká vlna hněvu a pokoření, ale před malým1, v kolébce spícími tvorečkem zmocnila se jí jakási podivná, hluboká soustrast s jeho bezmocností a ona sklo- níc se, políbila dítě v čelo.

„Chudáčku!" — povzdychla, myslíc, jak se asi nyní jejich rodinný život utváří. Pohlédla na matku, která ubledlá, v rozpacích zde stála, usmála se a opravujíc peřinku pod hlavičkou děcka, opakovala: „Chudáčku, ani kokardu ti na čepičku mepři- šili! Mutrle, to rríusíme dohoniti."

A od té chvíle měla malého Xavérka na starosti. V úzkém pokoji vedle jídelny se s ním! ubytovala a zde dítě vyrostlo. Později hlaholil byt o pěti pokojích v knížecím zámku hlaholeni dětského hlasu a cupotenr dětských nožek.

Fininka otvíra'a všechny dvéře, které pokoje mezi sebou spojovaly, vysokými okny svítilo sem ranní slunce, z lesa vanul sem zdravý vzduch, a malý Xavérek rostl a stával se z něho zdravý, !m(ilý a hezký hošíček.

Bylo by pro něho štěstím bývalo, kdyby si ho nikc'o mimo Fin linky nevšímal. Ale jakmile povyrostl, běhal a žvatlal, rozmlazloval ho kde kdo. Otec, že to byl hoch, matka, aby mu snad' vynahradila nedostatek lásky při jeho narození, služky, aby se zalichotily pánům a z těhož důvodu i mladí páni v domácnosti se stravující, paničky a slečinky z celého panství. i Co řekl Xavérek, všechno bylo roztomilé, chytré, on sám k pomťování .,šcclnek".

Po straně však jmenovaly ho , khek a nase- meis harantem" a Xavérek neměl tušení, ¡jak miálo je vlastně milován přes všechny zásady v hýčkání. Nevěděl ani cn, ani matka, co mrzutostí, nenávisti, ¿no nesmiřitelného nepřátelství způsobil tím, že všechno řekl, co od otce, matky a koho- koliv slyšel, a napadlo-li mu něco vypravovati, nebo na iněco se ptáti, žádná moc světa ho k mlčení nepřinutila. Jedině metla by zde byla pomohla, ale té Xavérek co živ byl neokusili Fininka ho vedla dobře a vychovávala ho sama. Šlo to ztuha, protože kdte kdo její vliv rušil a dítě kazil, ale šlo to přece. Nikdo její lásce nevěřil, neboť ona jediná ho trestala nejčastěji tím, že mu odepřela cukroví, nebo vůbec něčeho, čeho se Xavérek vší mocí domáhal. Nikdo o tonu nepřemýšlel, nikdo si toho také nevšímal, jediný Peterka. Ten byl zde po celou tu dobu, viděli mlěniti se Fininku z bezstarostné a pyšné direktorovic slečny v bylost vážnou, klidnou, ano chladnou. Nevěřil jí, čekal obrat, podezříval z přetvářky, leč léía prchala a Fininka zůstala stejnou. Někdy se střetly jejich oči v chvatném pohledu, obyčejně tenkráte, když Xavérek nějaký nezpůsob provedl a Peterka, aby mohl do jejích, jaksi zastřených očí pohlédnout, někdy i nějaký výstup s chlapcem vyvolá'. Byl blažen, oslovila-li ho Fininka, třeba jen aby ho pokára'a, a všichni byl'i přesvědčeni, že Peterka je zlomyslný, starý mládenec, který paní direktorku a slečnu Fininku neuctivě dráždí.

Obědvala se tedy vepřová s brambory a Peterka, ačkoliv jí před obědem provolal „fuj", jedli za dva.

Po oběd:ě řekla paní direkiorka: „Šla, Fininko — přinesla ten dort." „Hurá! Dort! Já dostanu hodný kus! Já chci nejvíc!" tleskal Xavérek rukama.

Xavérek dostane až naposledy, až co zbyde, jako všechny hodné dětičky," řekla sestra, dělíc dort na kousky.

„Ona mlčela, ví! Ona nemá co poroučet, ví! Ona je stará panna, ví!" odsekl Xavérek.

„Ale, ale, Xaveři — to se na hezkého bu- bínka nešikuje, takhle mluvit," napomínala ho matka.

„A je, a je! Peterka to řekl!" tvrdil Xavérek.

Fininčin pohled poněkud s vysoká stihl Peterku.

Ten se zarděl.

„Ale Xavérku — on se mýlí! Já jsem přece řekl, že nyní Fininka starou pannou nezůstane a 011 si to ve svém rozoumku popletl, viděl ?" řekl, hledě na Finu,; avšak udiveními ztrinul, neboť krátký pohled1 z očí jejích byl tak smutně vyčítavý, že svého výroku o staré panně tak litoval, až se ¡m|u dech zatajil.

„Berou si dost, pane Sovina — F iiniinka ho pekla," pobízela paní direktoka pojezdného.

„Jejej — vždyť ho pekla Pepča!" divil se Xavérek.

„Ale mlčel, a radši tuhle jeď!" okřikovala ho matka, dávajíc tnu kus dortu na talíř.

„A dělala a dělala! Vždyť jsem se na ni díval!" tvrdil chlapec.

„Ale Pepča dělala jiný na odpoledne — a čenru nerozumí, o tom nemluvil, ví?"

„A dělala a dělala!" vedl Xavérek svou a mladí páni se smáli, neboť je podobné potýčky s „dítětemi zlosti" velmi bavily.

„Berou si také, pane správce," pobídla paní direktorka Peterku, přišoupnouc mísu s pečivem k němiu.

„Kystyhand — já radši knedlík — ale Xa- vérek si vezme místo mne," řekl Peterka a podával mís,u chlapci.

Ten ďo ní hrábl oběmia rukama.

„Pan správec je tuze hodný, ale Xavčrek děkuje. On už má dost. A poněvadž je nezpůsobný, půjde od stolu," řekla Fininka rozhodně. Vzala mísu a postavila ji před paní direktorku.

Peterka zářil a Xavérek vyplázl jazyk.

„Fina ošklivá, lakomá! Ona to pak sama sní!" křičel.

Fininka ho klidně sebrala a vynesla ho do svého pokoje. Chlapec sebou tloukl, kopal a křičel — pan direktor se lítostivě ohlédl po křičícím chlapci, ale Fininka za sebou dveře zavřela, křik se vzdaloval a pan direktor pustil se zase do přerušeného hovoru s obročním.

Paní direktorka obrátila se k Sovinovi.

„Jdou s námi odpoledne lna špacír. Půjdeme s Fininkou k Suchému lesu," vybídla ho.

Sovina rozpačitě poposedl. Oprášil si vyšívanou náprsenku, uvolnil nákrčník a nevěděl, jak se vy min viti, že jiti nehodlá.

Peterka mu přiskočil na pomoc.

„Oni kujóne! Vždyť jsme přece slíbili pánům z Kosova, že přijdeme ,k beranu'!" volal, „a oni by nedrželi slovo ?"

Sovina vděčně na něho pohlédl, že ho tímto nápadem vysvobodil, neboť ani nevěděl, že ně- kdo cizí do Halerova přijel. Peterka zamžikal potměšile očima po paní direktorce.

„Já také půjdu. Přijel sem s Modřickým kon- tribuční a- fořtmeister z Kosova," řekl direktor.

„Tak si jdou, jdou — ale nächstens5) si to musí Fininka s nimi vyjednat dřív," svolovala paní direktorka.

„To přijel Moďřický domů na návštěvu ?" ptala se pánů.

„Už nadbbro, jemiw^stpaní," odvětil Peterka^ který vždy všechno nejlépe věděl, a pokračoval: „To bude mít ten starý kujón, Diviš, jeho otčím, zlost. To věřím1, to se mu to hospodařilo! Takový dvůr — pravé panství! A ta vdova po Mo- dřickémi usadila do toho Diviše. V hrobě by se musila obrátit, kdyby to hospodářství viděla. Syna ipo prvním jejím m|uži, pravého dědice, poslal učit kupectví až někam do Bakova a namlouvá světu i jemu, že to tak musí být. Mladý člověk potřebuje prý zkušenosti. Každý mu to chválí a mladý Modřický je raa za to vděčen. Ostatně může být — aspoň za to, že nebyl doma a nevychovával ho Diviš. Ten inechal vlastní svou dceru, kterou měl s matkou Modřického, spust- nout. A teď se oženil po druhé, s mladou ženskou, koupil si chalupu, sebral kdte se co dalo a teď přišel mladý, plnoletý Modřický, je vyučený kupec a má řídit hospodářství. No nevím, nevím, co s ním sveďte."

„1 co — do sedlačiny se každý vpraví," namítl direktor.

„Inu vpraví! A!e jak to tam vypadá, nechtěl bych se vpravovat. To je pravda, Modřický má dobrou vůli a vůbec jest to člověk chytrý a snaživý — jen by neměl být pohromadě s Divišem, nebo ten starý partika ho zkazí, ano zničí, jako dceru. Beztoho se na němí prohřešil, hrozně prohřešil, že ho nedal raději k hospodářství, když má statek. Ale toť se ví — pak by nemohl tak šmejdit ten starý kujón a mladý by ho dřív prokoukl. D!e mého počtu to tam nevypadá už tak, jak to vypadalo, když to Diviš po ženě, Modřického matce, převzal."

„Ö, je tam krásné jmění. To by Modřický nemohl dělat, co dělá. Kočáry, koně, sklenníky staví, hosty trachtíruje. Ouředníci hrabčcí i země- panští jsou u něho pečení, vaření," namítal obroční.

„No, bude dřív hotov. Přišel v domnění, že jest vše tak, jak to otec zanechal. Ale já pochybuji. Diviš se o to postaral," miínil Peterka.

„Však on přijde k rozumu. Musí toho světa také trochu užít, když ho otčím držel tak knapp,"6) mínila paní direktorka a vstala od stolil.

Oběd1 byl ukončen vždy nějakou společnou rozmluvou.

Páni vstávali a zastrkovali židle pod stůl se slovy: „Wünsch' wohl gespeist zu haben."7) Mladší páni zase líbali paní direktorce ruku a všichni spěšně odcházeli. Peterka ohlédl se na dveře, za kterými zmizela Fininka se Xa verkem — leš ta se nž neobjevila.

III.

Páni jeden po druhém zapadali k „bílému beránku". Ve zvláštním pokojíku seděli čtyři hosté z Kosova. Mladý Modřický, hezký, rusý, modrooký mladík a bylo na něm vidět, jakou radost miu, působí, že je v tak vzácné společnosti, jakou byl kosovský kontribuční, notář a hraběcí lesmistr. Ti přijímali, co se jim ochotně nabízelo.

Mladý Modřický v novém: kočáře chtěl jeti do Halerova a pozval pány s sebou. Jeli tak ochotně, jako chodili k němiu na oběd nebo na večeři.

Diviš, otčím Modíického, býval kdysi osobním] myslivcem Kosovského hraběte a pro jeho krásnou postavu zamilovala si ho mladá vdova po Modřickém a učinila ho pánem nad svým a synovým jměním. On vedl dům, jako by se chtěl svému bývalému pánu vyrovnat, aino ho i překonat. V mnohém se mu to podařilo. Hostil své bývalé druhy i jiné pány, a poněvadž dvorec Modřického byl krásný, nikdo se nad tínij nepozastavoval. Však Diviš hospodařil tak znamenitě, že za několik let začali rozvážnější lidé hovořiti, že nenastaine-li jiný obrat v tomto hospodářství, že mladému Modřickému nic nezbude.

A když Modřický přišel1, pokračoval v tom1, co Diviš začal a do čeho ho uváděl. Nevěděl si Ludmilu XIX. 2. 3 také jiné rady. 2 poníženého kupeckého mládence stal se najednou pán! Diviš mu představil čeleď, kočího, dva chasníky a dvě děvečky a jim řekl: „Tohle je ode dneška váš pán. Poslouchejte ho ve všem. Já ,už tady nejsem nic, ač jsem zde se šedivěl a všechny své síly správě statku svého syna, vašeho piána, věnoval. Odejdu —" a starý ten komediant utřel si suché oči.

„Ale fotr — žádiný jich nevyhání. Zůstanou tu — ¡musejí tu zůstat mi radit přece, co a jak — a vy — vy milostpána poslouchejte; jako mne," řekl Modřický lidem.

Ti se dívali s jednoho na druhého a později neposlouchali nikoho, poněvadž jim nikdo nic neporoučel.

Mladý nevěděl, co a jak, starý se nikdy o nic nestaral, jen z plného bral. Měl pro sebe dost a s ostatním ať se děje, co chce.

Pak miu přivedl dceru, nevlastní sestru Mo- dřického, Karlu.

„Teď na tebe přišel maistr! Teď se budeš mít!" řekl, když za ruku přitáhl divoké rozcuchané děvče. Bylo mu asi 16 let, ale vypadailo dle obleku jako 301etá žena. Černé, krátké vlasy vyčuhovaly z pod čepce, sukně vláčela po zemi. Patrně nosila věci po matce. Byla bosa.

Modřický se lekl. Tak za nebožky matky ani husopaska nevypadala, jak se ze svého dětství pamatoval, jako zde jeho sestra — slečinka.

„Karličko — ani hubičku mi nedáš?" ptal se měkce.

Karla vyškubla se otci a uskočila ke dveřím.

„Cos mi přines'?" ptáte se.

„Nic — ale tuhle ti dám stříbrňák — hleď," řekl bratr a ukázal jí tolar.

Karla přiskočila, vytrhla mu peníz z ruky a hlasitě se smějíc, utekla. Mezi dVeřmi se obrátila a křikla: „Ale bít se od tebe nedám!"' Modřický pohlédl na otčimja.

„Nemá rozum až budb starší, bude také moudřejší. Však děti musí býti bity. Škoda rány, která padne vedle," řekl tento.

Modřickému kmitly hlavou vzpomínky, jak býval od1 něho bit. Vzpomlněl si na jeho řádění vůči matce pro každou maličkost a pochopil, proč se Karla proti bití ohražovala.

Diviš stál zde korrektně oděn, s černým hedvábným šátkem na krku, bílou ináprsemkou, stříbrnou tabatěirku v jemných ruikou, usmívavý, růžový — a tam jeho dcera spustlá, neoděná, nevychovaná, ano bez rozumu!

Tento hladký, elegantní hraběcí bývalý služebník, ten přívětivý hostitel svých starých kol- legů, tento roztomilý společník všech pánů úředníků takřka k smrti utýral ženu, která mu své jmění dala a do posledního dechu jej milovala, nechal spustnouti své vlastní dítě jako cikánské a despoticky utlačoval každé samostatnější hnutí svého nevlastního syna, poslal ho učiti kupcem k člověku, o němž věděl, že je právě takový jako on sám', aby měl ruce volné a mohl dělat ve dvorci co chtěl.

Modřický se otřásl.

Všechno to věděl1, jasně viděl — leč Diviš měl nad1 ním přímo démonickou mOc. On, z dětství ustrašený a tuhou kázní u krutého principála o všechnu samostatnost připravený, ani §e neodvážil nyní, když přišel domů, do svého, kde Diviš už pražádného práva neměl, své právo uplatniti.

Modřický byl v jádru jinoch dobrý. „Měkké srdce," říkali mu všichni, kdož ho znali a všude ho měli rádi. Byl pilný, přičinlivý, ochotný -a spořivý. Přinesl si v punčoše několik hrstí stříbrných dvacetníků, které si za svého mládencování uspořil.

„Kouknou, co jsem si uspořil," pochlubil se otčimovi.

„Dej to sem — to bude tak dobré na diške- rece," řekl Diviš a bral peníze.

„I ne, fotr — to jim nedám!" smál se Modřický, schovávaje punčochu zase do vaku.

„No — majitel Kosova nemusí schovávat pár mizerných stříbrňáků do punčochy. Kdo má sedmdesát tisíc zlatých jmění, je milostpán. Ani se tíml neprozraď, ještě se ti lidé vysmějí. Ty jsi přece velkostatkář a musíš dle toho vystupovat. Jako velkostatkář nebudeš přece schovávat peníze do punčochy jako staré báby," řekl Diviš a tím začal klásti zhoubné símě svých zásad1 v měkké srdce Modřického.

Večer téhož dine pořádala se velká hostina na počest příchodu „mladého pána".

Mladá macecha uvařila nádherný oběd, načali se sud piva a dlouho do noci prázdnil. Mo- dřieký, hýř&ní nezvyklý, brzy měl dost a chtěl odejiti. Ale všichni se mu smáli, k setrvání při- rlutili, tak zůstal a pil, až pod stůl spadl. Odnesli ho a sami pili tak dlouho, jak před tím tak často dělali, až holka přinesla v poslední konvi i čep od1 sudu na důkaz, že sud íe už prázdný.

A kosovská společnost piti uměla! Dvacet, třicet mázů piva vypila jedna osoba. Pivo bylo tehdy těžší, spravedlivější a snad se lépe sneslo než nynější — ale ať to bylo jakékoliv, v Kosově se pilo pří každé příležitosti. Modřický odsto- nával pitky nemocným žaludkem a boleními hlavy, ale později si také zvykal. Pilo se stále. Jednou, protože se slavil příchod nového úředníka, podruhé že odcházel „dobrý přítel", a tak se vždy příležitost k pití našla.

Modřický se potácel jako ve snu. On, který byl jako ustrašené dítě z domu odstraněn, který prožil 15 let v cizině jako školák, učedlník, později kupecký mládenec a jeden rok „lna vandru", což dle náhledu Divišova dodalo jeho výchově korunu dokonalosti, v pravdě však ho nechtěl domů pustit, dokud nejnutněji ne musil, on, který po celou tu dobu zůstal střídmým, se vším spokojeným, zde ztratil všechnu rozvahu a jako náměsíčník nechal se postrkovatí tím neb oním ze společnosti, která se po celou řadu let na jeho útraty veselila.

Závrať radosti, ano pýchy se ho zmocňovala. Učitel, který ho kdysi učil a přes ruce rákoskou třískal, jmenoval ho „vzácným pánem", farář „panem patronem", macecha „mladým pánem" a všichni ostatní „milostpánem", jeho, kterého volali lidě v krámě jeho principála „pane Josef", a kterému na vandru nosili za dveře krejcar nebo krajíc chleba, nechali ho z milosti přespat ve stodole nebo chlévě!

Ó, lépe nemohl Diviš ve svém pastorku utloukat i všechnu dobrou vůli, všechno rozumné chtění! Všechna d'obrá předsevzetí Modřického, jak uvede vše dle svého způsobu do pořádku, jak bude pracovat, spořit, učit se a Karlu vychovávat, rozlétla se v tomto hospodářství jako plevy ve větru. Karla zůstala dále v čeledníku mezi děvečkami, a pacholci dělali, co chtěli.

Diviš se staral, aby Modřický z opojení nevycházel. Chtěl-li na pole, řekl: „Co bys tam dělal ? Však oni to bez tebe také udělají. Nech zapřáhnout, vyjedeme si raději!" Chtěl-li účty přehlížet, odbyl ho: „Počkej, až přijede notář!" A přišel-li notář, odvedl je ke kuželníku, pivu a jídlu a Modřický se veselil, pil a bavil se, pořádal vyjíždky s pány úředníky a stal se přítelem tolika vzácných lidí! Omámen radou všech: „Užívej! Jsi bohat, náramně bohat!" — vžil se v lahodnoj jistotu, jakoby jeho jmění bylo skutečně [nevyčerpatelné. Nepočítal, nepřemýšlel, jeho otčim s přáteli nenechali mu k tornu ani času. Někdy se probral z opojení a činil jakýsi pokus, aby vydání obrnezi'1, a to tenkráte, přišel-li kupec-žid se směnkou na 5—600 zlatých za odebrané zboží, inebo oďvedl-li řezník vola z chléva za odebrané maso. Tu býval zmaten, poplašen — ale „bohatá nevěsta všechno zaplatí", volali mu Diviš s kumpány na útěchu a zůstalo vše při starém.

Až když se seznámil s halerovskými kníže-' čími úředníky, tu naslouchaje jejich hovoru, o mnohém se poučili Poznal, že stav dobytka pro dvůr Kosov nestačí. Nebylo ani nářadí, ani hnoje, nebylo píce, ani setby. Modřický kupoval, zaváděl nejnutnější, horšil se, že Diviš nechal vše tak spiustnouti. Vždyť některá vzdálenější pole nebyla až 13 íet osetá. Pýr bujel všude jako tráva na louce.

Modřický pracoval rád. Časně vstával, dřel se v zahradě jako nádeník, dohlížel na čeleď a iniajmutý lid1, a kdyby byl tak dělal stále, při naprosté šetrnosti jistě by se mu podařillo vy- břed!nouti z dluhů, kdyby ho byl Diviš nechal s pokojem. A'e toho nebylo. Diviš, aby Modřický neprohlédl jeho hanebné hospodaření které statek naprosto vyčerpalo, ¡nenechal ho nic vytrvale dělat. On se jeho pokusům smál, jeho šetření jako anekdoty do oběhu uváděl, jeho práci podceňoval. Přišel-li však mezi jeho kamarády, tu ho chválil a obdivoval. A tak, neznajíce pravý stav věci, činili všichni. Nebyl tedy div, že Modřický po každém pokuse zavěsti pořádek ochabl a že zase vrátil se starý šlendrián do každé práce, co jich na Kosově začal.

Dnes vyjel si s pány do Halerova. Zde se mu líbilo více než doma. Tam starý, podlízavý, falešný Diviš, kterého vlastně z hloubí srdce nenáviděl, ale neměl tolik energie, aby inu příkře dveře ukázal, otravoval mu život a radost z práce. S ním několik lidí ze zvyku pijících, majících nej- větší radost, mohli-li se napiti zadarmo. Zde v Haléřově mluvilo se vážně, pilo se mírně. Starší F páni hovoři'i o hospodářství, mladší o děvčatech. Ovšem že Modřického jako svobodného mezi sebe pozvali.

„Jen inám řekinou, jaký magnet jich sem táhne ? Přece nepojedou tři hodiby cestv proto, aby uviděli tamhle jako sud tlustého sládka, nebo tuhle jako šindtel hubeného Peterku?" smál se obroční. ' .

„Oni kujóne — co pak jsem figura z panoramy, aby se někdo na mě jezdil dívat, či se musí honit za děvčaty jako oni?" vyjel Peterka.

Modřický se zarděl.

„Hlele — v tom jistě vězí děvče!" radoval se obroční.

„Které? Které?" volali a smáli se ostatní.

Modřický byl v rozpacích. Líbila se mu zde skutečně jedna dívka, a sice — Fanynka Men- dlOvá. Viděl ji několikrát a nejdříve v Čellicích, když u Kalinů návštěvou dlela a k vůli ní vlastně db Halerova rád jezdil. Stával v hostinci u okna a oči s Fanynky nespustil, když s děvčaty po náměstí chodila.

Proto se zarděl a byl v rozpacích, když pani uhodli, proč sem jezdí. Již Kalina mu řekl, že by to byla vhodná nevěsta, dobře vychovaná, hospodářství rozumí a i také pomoc dostane.

Modřický sice na ženění ještě nemyslil, ale věděl, že musí vyženit peníze. Diviš mu to dost často opakoval a nevěsty dOhazoval a za nimi ho posílal. Modřický sice tam jel, ale vždy se vracel s rozhodnutím tuto nevěstu si nevžiti, mysle jen na Fanynku. Ostatně se ve vyjednávání o svatbu nikdy nepokračovalo. Otcové dohazova- ných nevěst nejdříve se ptali po stavu jeho jmění. Slyšíce, že u něho žije otčim i macecha, že má u sebe i nevlastní sestru a nahlédnuvše do knih, přesvědčili se o stavu jeho statku a vždy odřekli, vzkazujíce, že dají dceru jinémů, Modřický byl rád, mohl myslit na Fanynku.

Páni se ovšem tak zajímavé látky hovoru již nepustili.

„Za kterou dívkou senv jezdíte? Která se vám! líbí?" vyzvídali.

„Direktorovic Filipina? Stavitelovic Nesa? Důchodhích Lory? Oberfořtovic Betty? Mendlo- vic Fanynka?" — a při tom jméně se rozpačitý Modřický nesmál a nevrtěl hlavou jako při jménech předcházejících, nýbrž jal se v rozpacích cpáti dýmku.

„Ach! Fanynka! Ta má peníze! Matka šetří!" ozvalo se kolem.

Sovina se poděšeně ohlédl na Peterku. Ten se na ¡něho také podíval a kynul jako soustrastně hlavou.

Sovina se zasmušil — a zármutek jeho se zvýšil, když po odjezdu hostů mladší páni přenesli žertem tuto novinku mezi starší. Tu rozvinul se hovor o Modřickéní, o jeho jmění, do,- brotě a intelligenci. Žádný z nich vlastně nevěděl, jak si Modřický stojí, ale každý mluvil, jak krásný objekt Kosov jest a jaké štěstí by úřednická dcerka udělala. Jak by se Sovina mohl opovážit toho štěstí Fanynce kazit? Hlava mu hořela, ale srdce mrazilo, když slyšel, že dvůr Kosov má 70 tisíc zlatých ceny, a kdyby 20 tisíc dluhů bylo, ještě zbývá plných 50 tisíc! Ovšem Karla má pojištěných 20 tisíc, ale provdání tohoto děvčete je úplně vyloučeno. Jest to tichý blázen, ta zůstane do smrti u bratra a Kosov těchto 20 tisíc nikdy neztratí. Modrický je partie výborná a Fanynka udělala by velké, ohromné štěstí!

S touto novinkou rozešli se páni, aby to pověděli doma paničkám.

IV.

Co se páni takto bavili, seděla paní Men- dfová v kostele na požehnání a pak se stavěla u paní stavitelky na šálečck kávy.

„Vítám jich, Frau von Mendl! Jak se liběji vynacházet a co dělá znejmilejší pán ?" vítala ji paní stavitelka již v síni.

„Děkuji za optání. Je zdráv, až na tu rámu na noze. Ale nehorší se to." zněla odpověď.

„Tak vida — kdo by řekl, že taková nepatrná rána jen od1 tlačení tak dlouho se ne- zahojí, vědí?" řekla stavitelka.

„Doktor řekl, že se vůbec zaljojit nesmí..."

„Ale jdou — není možná! Ale špacírujou; jen dále, Frau von Mendl. Jest u mne Frau Rentmeister *) a také vzkázala Frau Direktor, že přijde — protiva!" zašeptala stavitelka poslední slovo fořtce do ucha. Hned na to otvírala dveře u pokoje a vpustila ji napřed. Za jejími zády zatvářila se tak, jakoby ji tato návštěva tuze mrzela, aby to důchodní viděla.

J • *) Pani důchodní.

Mezitím, co se obě paničky poklonami uctívaly a po zdraví a vynacházení se zinejmilejších pánů ptaly, nalévala stavitelka kávu db šálků, pobízela paničky do pití a podávala cukrovinky.

„Jen si berou a nežiinýrujou se, Frau von Mendl — to vědí, tak dobré máslové koláčky jako oni dělají já neumím, ale proto si vzíti musejí a moc interesant novinu jim Frau Rentmeister poví. To budou koukat, Frau von Mendl!"

Stavitelka hovoříc, musila si odpočinout a nalapat dechu. Měla totiž tu chybičku, že se jí dělalo na krku nezpůsobné volátko a tu musila si odpočinout, aby krk uvedla v úhlednější stav.

„Všechny jsme myslily, že So vin a auszeichnete8) jejich Fanynku, a on se zatím v poledne líbal s Finou direktorovic! Divěji se, divěji! Ó, Männer sind so falsch!9) Umřel správec v Led- vicích a Fina se přimlouvala, aby to direktor dal Sovinovi. On se jí šel poděkovat a když odcházel1, líbali se za dveřmi. Lorynka rentmeisteroviC to viděla — ale prosím jich: Frau von Mendl, jen nic nikomu ¡neříkají — to vědí, unsereiner10) má nerad mrzutost a kór s direktorkou, ona je strašná persona. Finu nabízela Bonsanovi — inu, to se ví, udělala by náramiaou partii, dostal se teď do centrály a jistě bude jednou centrál- direktorem — a nyní ji strčí Sovinovi, jako by na panství ¡nebylo hezčích slečen. A to vědí, co má Sovina dělat?" stavitelka si musila oddechnout a pak pokračovala: „Já jsem také svoji první lásku nedostala pro takovou direktorovic slečnu. Nebožtík fatrle mi tenkrát řekl: Liebe Agathe, na toho si nemysli. Myslí si na něho direktorovic Pepi... Tof se ví, že jsem! na něho přestala myslit a proto je mi jejich Fanynky líto. A direktorka ? O té se mohou kroniky vypravovat."

A paní stavitelka vypravovala, krk se jí nadýmal, íiž už jen sípala; paní důchodní jí přizvukovala, ale paní Mendlová byla tichá. Zpráva, že Sovina by Fanynku nechal, ji rozzlobila. Nikoliv proto, že Fanynka budte zarmoucená, ale proto, co lidé řeknou. Řekne se: „Měla známost a rozešlo se to!" Ta hanba! A to zde mUsí čekat na direktorku a být zdvořilou za to, že její dcera přebírá Fanynce nápadníka. Paní fořtka sice vzkázala zeťovi, aby přivedl nabízeného nápadníka a žádné svědomí by si nedělala zarmoutit Sovímu, když by Fanynku chtěl ¡někdo jiiný, ale na direktorku se tak hněvala, že by byla nejraději strhla ubrus se všemi titěrnostmi na něm na zem, podupala vše a vykřičela jim všem spravedlivou pravdu do očí.

Však paní direktorka už šla a stavitelka jí pospíchala vstříc.

„Ergebenste Dienerin, Frau Direktor.11) Špa- círujou jen dál. Už se ani dočkat nemůžeme — rády bychom věděly, můžeme-li gratulírovat."

A paní direktorka přijímala gratulace. Povídala toho dost o výbavě Fininčině, když při šel stavitel od! „beránka" a oBrátiv se k Mandlové, začal: „Můžou si gratulírovat, Frau von Mendt jejich Fanynka udělala Erroberung.*) Ani by nevěřila u koho. U Modřického z Kosova. Přiznal se, že se o ni moc iinteresuje a jen k vůli ní sem' jezdí."

„Nicht möglich!" vykřikly paničky a obličeje jejich protáhly se závistí; jen tvář paní • fořtky zářila. Jaká to náplast na uraženou ješitnost!

„Ale to je jen takové šarmuzírování, jaké mladí lidé provádějí, na to se nesmí klást váha," řekla, aby se neřeklo.

„Jen nedeprecisujou a berou všemi desíti! Dass ist eine Partie!"**) volala paní direktorka.

„Ještě nikdo nepřišel, nemůžeme brát," žertovala fořtka, ale už neměla stání. Rozloučila se a pospíchala domů.

Sotva se za ní dveře zavřely, řekla stavi- telka muži: „To jsi ji posadil na vysokého koně. Jak- živa jsem neviděla ordinértiější osobu být knížecí ouřednicí!"

„Wirklich! Kde pak jí Mendl sebral? On, takový fein člověk!" divila se direktorka.

„Ale měl s ní nějaký techtl-mechtl —< jak to tak se selskými děvčaty a myslivci bývá. Byl moc poctivý a trotz tomu, že to malé umřelo, *) Dobyla srdce našeho.

»•) To je partie 1 si ji vzal," vysvětlovala stavitelka zas už s nafouklým krkem, jen jen sípajíc.

Direktorce podobné řeči nebyly příjem|ny. Připomínaly jí Romana, a proto se také poroučela.

M en dílová spěchala v radostné náladě domů.

Modřický! Kéž je to pravda! To by bylo něco! Žádná sfužbaj Fanynka by byla svou paní na tak krásném dvoře. Na něco podobného Me.n- dlová jakživa nepomyslila, a jestli se přihlásí Modřický, musí si ho Fanynka vzíti, kdyby se padesát jiných ženichů hlásilo.

Nad osudem Fanynčiiným by'o rozhodnuto.

Mendí do Halerova ani nedošel. Potkal svoji ženu na cestě domů. Podivil se, že se tak pří-' větivě tváří a brzy se dověděl, proč. Zpráva 0 Sovinovi ho příliš zarmoutila, než aby ho ona o Modřickém mohla těšit. Litoval Fanynku, věděl, že má Sovinu ráda.

Mlčky došel domů a na Fanynku, která jim přiběhla ze zahrady naproti, lítostivě pohlédl.

1 matka si snad1 ponejprv všimla, jak je hezounká. Zalichotilo jí to minutku, nikoliv k vůli Fanynce, ale k vůli světu, leč v tom okamžiku ji napadlo, že Sovina jí pohrdl pro Finu, a všechna dobrá nálada ji opustila.

„Mluvila jsi s pojezdiným1?" optala se ostře.

Fanynka kývla hlavou.

„A co ti řekl?"

„Nic — až v neděli mi to poví," odvětila dívka a v očích jí blýskla radost.

„Mohl ti to říci hned. Nemusí dělat tajnosti. Všichni vrabci to už štěbetají, že si vezme di- rektorovic Finu, aby se sta! správcem v Led1- vicích," řekla matka.

Tato zpráva zastihla Fanynku tak neočekávaně, až klesla. Opřela se o skříň a před očima se jí zatmělo. Otec spěchal ji podepřít, ale matka zatřásla jí ramenem a řekla zhurta: „Co děláš, blázne ? Snad si nechceš hrát na cimprlich fraili, že si jeden ouřednický hejsek bude bráti ouřednickou žebrotu, aby ho táta o chleba nepřipravil! Jdi raději dávat večeři!"

Fanynka šla.

Otec chtěl jiti za ní, ale Mendlová přirazila dveře a řekla: „No proto! Toť se ví, táta musí jít mazlíčkovi bolest pofoukat! Kdybys ty nebyl větším bláznem než holka, všechno by bylo lepší!"

„Bylo by to lepší, kdybys ty jako matka hleděla bolest svého dítěte .mírnit, nikoliv ji zvětšovat," řekl fořt.

„Jaká bolest? Nevídáno, když si zrovna toho nevezme, s kterým se nejdříve seznámila! Já do smrti n epřestanu litovat, že jsem nezůstala v horách a nestala se svou paní. Co tady mám ?"

„Což nejsi "svou paní? Neřádíš jako by mne ani nebylo? To by ti žádiný sedlák, kterého by sis vzala, netrpěl."

„Protože by nebyl takovou punčochou jako ty a Fanda! Vždyť kdyby nebylo m;ne, nic byste neměli. Lidé by vás rozkradli. A to je být paní? Před direktorkou se plazit, a když její dcera ukáže na nápadníka mé dcery a řekne „já ho chci", musit se ještě poklonit, jí gratulírovat a z toho se radovat? To je být paní — třást se před! každým chlapem, aby tě nezastřelil a nezůstala tu jako žebračka? To je být paní, třást se, aby leckterý chlap nešel fořtmeistrovi něco naklepati, a ten aby tě vyhnal jako cikána? Kdybych já nepracovala a nespořila, odtáhli bychom odtud opravdu chudí jako cikání!"

„Nekřič! Sešedivěl jsem ve službě a je taková, že tisíce rodin je v podobné spokojeně živo, aniž by žena jako nádenice pracovala. Ale konečně, pracuj tak, těší-lí tě to, jen nekřič — nezlořeč Fanylnce. Vždyť to dítě ani žádného štěstí míti nebude, budeš-li ho neustále proklínat. Aspoň nyní ji nech, než na Sovinu zapomene."

„Eh, však ona to vydrží — jako to jiné vydržely! Byla bych ráda, vezme-li si jenom cha- lupníka, jen bude-li svou palní. A tvé napomínání si nech. Já vím, co mám dělat!"

Dveře třískly a fořtka odešla do chléva vadit se s holkami.

Fanynka uchystala večeři, ale nikdo se jí nedotkl. Otec seděl zamyšlen, matka vzdorupltiá a Fanynka jako bez ducha. Vždy násilně vytrhla se ze smutných myšlenek a byla ráda, když mohla odejiti do svého pokojíčku, kde spala. Tam klesla na židli u okna a opřela hlavu o ruce.

„To jí tedy chtěl Sovina říci ? Že se ožení s jinou?"

Celé její nitro se tomu mocně opřelo.

Ne, ne, tisíckrát ne! To jí říci nechtěl! Nevěřila tomu. Přiváděla si na pamět všechny ty drobné, neomylné důkazy jeho lásky a nabyla přesvědčení, že je zde nějaké nedorozumění, kle- py, a dokud sama se nepřesvědčí, neuvěří. V neděli se doví — Sovina jí poví...

Když druhého dne ráno sešla dolů, aby otci nemocnou inohu převázala, otec se z ní radbval. Čekal již na ni, sedě na židli, a Fanynka usedla na nízkou stoličku, vymyla malou, avšak bolestnou ránu na holeni a hbitě ji obvázala. Ač tyto chvíle byly velmi bolestné pro fořta, byly mu nejmilejší z celého dne.

Matka šla po hospodářství, a oni dva seděli chvíli nerušeně a pohovořili spolu srdečně. Fanynka opírala se o kolena otcova, hleděla vzhůru v jeho oči a on se radoval, když viděl její jasnou tvář.

„Dostala jsi nějakou zprávu, že jsi tak spokojena ?'•' ptal se.

„Nedostala, tatínku — ale ten poslíček zde," a při tom| zaťukala na srdce, „mi říká, abych se dříve přesvědčila, co je na tom pravdy," řekla dívka, a otec se potěšil.

Leč ještě toho dne přinesl posel Kalinův list, že Modřický je ten nápadník Fanynčin, o kterém již psal, a aby poslali zprávu, kdy má tam přijití, aby o Fanynku řekl. On, Kalina, že přijede s ním.

Fořtka zajásala, fořt se zasmušil.

„Ubohá Fanynka!" myslil si. Byl však připraven, bude-li se o ni ucházeti Sovina, že Mo- dřického odmítne, kdyby se se ženou. rozejiti měl. Proto Fanynce o psaní Kalinově nic neříkal, až jak to dopadne v neděli. Vynutil si také u ženy, že pozval Kalinu s Modřickým až nu neděli druhou, nikoliv příští.

Lodmil» XIX 2 4 Mendl psal nerad, ale ani on nemohl konečně odmítnouti tak skvělé zaopatření dcery. Byl však odhodlán, nebude-li Fanynka Modřického chtíti, jí proti matce brániti.

Posel stavil se ráno v Haléřově, tam v hospodě řekl, kam s psaním jde, to doneslo se diále a v poledne u oběda se u direktorů mluvilo, že Fanynka si vezme Modřického.

„Bože, Bože, ta udělá štěstí!" zvolala di- rektorka.

„Štěstí? Hm, až tó sama asi za deset let řekne, že je šťastná, teprve tomu budu věřit," odvětil Peterka.

Fininka kývla souhlasně hlavou, což Peterku naplnilo blažeností.

Sovina mlčel, však srdce mu usedalo. Miloval Fanynku tak velice, že jí přál býti bohatou stat- kářkou, neměl tolik odvahy čelit Modřidkému, věděl také, že by mu jí nedali, když se hlásí takový boháč. Klesal pod1 tíhou svého žalu, myslil na ni jako lna dlahou zesnulou a mechanicky konal přípravy k odjezdu do Ledvic. Musil vyplnit různé formality s přejímáním dvora, musil vykonat návštěvy a hlavně se můsil poděkovati Fin in de za přímluvu. Snad1 čeká, že jí řekne, kdy hodlá se státi paní správcovou, ale to Sovina učiniti nemohl. Ač s Fanynkou se v duchu nadobro rozloučil, jinou na její mfeto postavit i nemohl.

Paní direktorka nechala ukliditi paráduí pokoj, sejmula s nábytku potaženého zelemým ryp- sem se žlutými arabeskami bílé povlaky a s lustru starou spodničku, ve které byl vždy zahalen, a když Sovina přišel, dovedla ho do pokoje, po,- slala tam Fininku a — sama zůstala za dveřmi, aby námluvy vyposlechla.

Když Sovina Finiince poděkoval a ruku na rozloučenou jí políbil, řekla dívka: „Tak se podobá, že to, Co jsem si přála, se neuskuteční. Chtěla jsem totiž, aby byli správcem, abych mohla na jejich svatbě s Fanynkou tanco- vati."

Sovina užaslý se vzpřímil.

„Fininko! Slečno..." zakoktal.

..A oni se báli, že si musejí vzít mne, není-li nravda ?" usmála se Fininka, provázejíc ho ke dveřím na chodbu. „Musejí se ohlédnout po jiné paní správcové, já jim k tomu přeji mlnoho štěstí."

Sovina vyšel ven jako omámein.

Paní direktorka zůstala také jako omámená. Vešla do prázdného pokoje s pláčem.

„Mekl Qott! Filipine! Co dělá ?Co mi to dalo práce přivést toho člověka na myšlenku, že by se k němu hodila, a ona ho sama odbude! Kdy se jí podobná partie trefí? Vždyť jí bude už pětadvacet let!"

„Nepláčou, mlutrle! Já počkám, až někdo přijde sámi, až mi řekne, že mne chce, a ne koho mi oni pošlou," odvětila Fina klidně.

„A což když už nikdo nepřijde? Když se nevdá? Přece ví, že nemáme peníze. Proč si zahodila takové zaopatření? Co bude dělat?"

„Zůstanu svobodnou a budu šít pro lidi, jako doktorovic Mína," řekla Fina a odešla.

Venku čekal na Sovímu Peterka.

* „No tak, jak pořídili ,u Finy? Kdy se budou ženit?" ptal se nedočkavě a v šedých očích blýskala mu zvědavost, starost a nezvyklé rozčilení.

„Vždyť ona mne nechce 1 Řekla, že se přimluvila proto, aby mohla tanoovat na mě svatbě s Fanynkou. Jako bych ji dbstall Ještě před týdnem — včera — dobře by to dopadlo, ale nyiní? Jak bych jí mohl štěstí kazit — a ani by mi ji nedali."

„Tak ona jich Finiinka nechce, oni kujóne ?" zasmál se Peterka. Však honem se vzpamatoval, že zarmouceného Soviiniu nesmí svojí veselostí urážet a přemáhaje vnitřní veselost, řekl: „Inu, ona fořtka asi oběma rukama Modřického bude držet — však se dost na ouřednickou žebrotu nahubuje. Nebýt toho, dbstali by Fanynku oni. Žádný z nás by jim do zelí nelez', to vědí — ale ten kujón Modřický se lna nic neohlíží — zrovna jako direktorka. Holka se mlu líbí, a proto ho čerti berou. Ale oni by také nemusili hlned flintu do žita házet a jen vzdychat a koukat, jak jim jiný holku bere. Kouknou na Finu. Ta se nedá — ale Fanynka se dá — ta se sama neubrání a dostane ji Modřický."

Sovina hleděl do zeimě.

„Píšou fořtovi — ten Imjá ¡rozum a bude dceru bránit," radil Peterka.

„Psal bych třeba Fanynce," svoloval Sovina.

„Jen píšou! A Finiinka jich opravdlui nechce?" zasmál se Peterka.

„Nechce —a já jsem rád."

„Tak tedy píšou," radil ještě Peterka a odešel.

Sovima složil svoje věci a večer seděl dlouho u stolu a psal a maloval na lístku do památníku pro Fanynku. Všechnu naději do něho vkládal a zněl německy, jak tenkrát zvykem bylo, takto: „Der Gatte zieht sein Weib unniederstehlich in seines Kreises abgeschloss'ne Bahn. Dorthin ist sie gebannt, sie kann sich nicht aus eigener Kraft besondere Wege nählen. Aus niederen Zustand führet er sie hervor, aus höheren Sphären lockt er sie hernieder. Verschwunden ist die frühere Gestalt, verloschen jede Spur, vergangener Tage, Was sie gewann, wer will es ihr entreinen? Was sie verlor, wer gibt es ihr zurück ? Drum prüfe, wer sich ewig bindet, ob sich das Herz zum Herzen findet."12) Poslední věta měla Fanynku, varovat. Ona tomu Iporozumí a dle toho se Machovi.

Kdyby Peterka měl tušení, že Sovina místo dopisu napíše „stamblatt", nebyl by to připustil. Byl by jistě jako praktický člověk radil psát jadrný dopis, ale nevěděl nic a Sovina, sentimentální člověk své doby, napsal duchaplný, avšak nic neznamenající „stamblatt", vložil ho db bí- lého papíru, zapečetil a ráno před1 odjezdem dal slečně Mině s prosbou, aby jej odevzdala Fanynce. Odejel se sladkou nadějí, že Fanynka bude své srdce zkoušet, a když shledá, že by se nehodilo k srdci Modřického, což je přece jisté, odmítne ho a pak se přihlásí on, Sovina.

Více psát, určitěji a rozhodněji si netroufal.

V.

V neděli spěchala Fanynka vesele do Hale- rova. Věděla, že Sovina je již pryč, ale doufala, že přijedé nebo bude psát. V kostele se horo.ucně modlila za svoje a Sovinovo štěstí.

Po mši ji obklopily dívky. Direktorka se ne- pochlubila s nepodařenými námluvami, proto se mělo za to, že je to tak, jak stavitelka vyprávěla.

„Slyšelas,?" ptala se nadlesních Betty.

Fanynce zabušilo srdce v smutné předtuše. Tedý přece — přece?

V tom přihrnula se stavitelovic Netty. Byla právě tak žvanivá jako její matka a spustila bezohledně: „To bych nikdy neřekla, že Sovina bude nevěrným. Ale tuhle Lorilnka ho viděla, jak se s Finou líbal, viď ?"

„Ne — já jsem1 nic neviděla! Jen jeho, jak z pokoje na chodbu vyšel, a také jsem neřekla, že se líbali — já to neřekla, Fanynko!" volala Lorynka uleknuté, neboť Fanynka zbledla a její oči byly vyděšené.

„Snad1 by si's z toho něco dělala ? Ten by ti za to stál!" řečnila Netty.

Ale Fanynka se odvrátila a šla od kostela náměstím. Nevěděla vlastně, kam jde. Loryinka se k ní přidružila. Horce litovala své povída- vosti a stále opakovala, že nic neviděla, že to nadělala stavitelka.

„Pojď k nám, Fanynko," zvala ji srdečně.

„Půjdu k dokíorovic Nině," zašeptala Fanynka v touze, aby se všech přítelkyň zbavila, a zamířila ke starému pivovaru, kde Nina s mla- tkou bydlila v deputátním malém bytě a po smrti otcově sebe a matku živila vyšíváním výbav a šitím' čepců vrchnostenským slečnám a paním.

Byla kdysi slavenou kráskou, měla asi třináct íet známost s mysliveckým! adjunktem, a když se myslilo, že bude strojit svatbu, strojila ženichovi pohřeb.

Hořelo v Haléřové. Páni dívali se na oheň a řídili zachraňovací práce, mezí nimi i ženich slečny Nyny. Dávaje někomu rozkaz, postoupil o krok vpřed1, v tom sřítil se hořící štít, těžké dřevo zasáhlo ubohého ženicha a zabilo jej.

Jak často slyšela Fanynka tuto příhodu a litovala Ninu, ale teprve dnes dovedla její zármutek pochopit a proto ji na mysl připadlo, aby se u, ní před všetečnými zraky přítelkyň ukryla. Bylať Nina povahou, milá a každý k ní měl důvěru. Když viděla Fanynku přicházeti, vyběhla jí vstříc.

„Jdou jako na zavolání, Fanynko. Mám tu pro nich psaníčko od1 pana Soviny. Zrovna jsem jim ho chtěla dOnést na rynk," vítala dívku, a Fanynce se tvářičky zrůměnily.

Přijmula v pokojíčku psaní a chvějícími se prsty rozlomila pečeť. Nina odešla do kuchyňky, aby ji při čtení nepřekážela.

Fanynka přečetla lístek. Všechna radost jí prchla ze srdce. V bolestném úžase vytřeštila oči. Četla lístek ještě jednou — obrátila jej. Na druhé straně byla kresba s pomníkem a nápisem P .S., Pavel Sovina, a nad ním smuteční vrba.

„Drum prúfet vver sicli evvig bindet, ob sieh das Herz zum Herzen fiudet."

opakovala si Fanynka a těžké slzy vyhrnuly se jí z očí.

Když za chvíli vešla Nina do pokojíčku, zastala Fanynku, otřásající se v žalostném pláči.

„Co se stalo, Fanynko ?" prala se soustrastně.

Fanynka ji podala lístek.

„Ach! Stamblatt!" řekla Nina a četla ho. — Chvíii také rozpačitě naň hleděla a pak se ptala: „To se rozhněvali ?"

„Nic — nic se nestalo! Já nevím ... V neděli mi řekl, že mi dnes něco poví — ale hned odpoledne se mluvilo o něm a o Fiině. Nevěřila jsem, ale nyní věřím. Tím lístkem mi dává na srozuměnou, že se jeho srdce lépe hodí k srdci Fininčinému, ¡než k mému. Ach — a já jsem ho měla tak nesmírně ráda!"

Lístek se nadobro minul účinkem. Protože Fanynka nevěděla, že o ní stojí Modřický, nemohla si ani jinak ona siova vykládat, než jak učinila a i Nina myslila.

„Nepláčou, Fanynko. Škoda každé slzy pro toho nevděčníka. Musejí se obrnit hrdostí, aby ani tušení neměl, jak jich to trápí. Jsou mladá — zapomenou," těšila ji Nina.

Fanynka vrtěla hlavou.

„Nezapomenu — vždyť on mne měl rád — já to vím — a nyní, Bože — jak mi to tak mohl napsat? Já bych byla bez rozmyslu za ním do ohně šla, kdyby řekl pojď — a on zkouší, zda se jeho srdce hodí k mému! Ach!"

„Nu vidějí, tím snadněji zapomenou, tím lehčeji oželejí. Já jsem také musila oželet, milá Fanynko."

„Oželeli, oželeli - já vím — a ze srdce jich lituji — ale kdyby umřel, měla bych aspoň jeho lvrob a vědomí, že mne měl rád, ale takhle? A oni mají dobrou maminku, ta jich těšila — ale já ?" a Fanynčin hlas zlomil se v prudkém pláči.

„Za to mají hodného tatínka, a ten jich potřebuje," namítla Nina.

„Ano, to je pravda. Můj drahý tatínek!" zvolala Fanynka. , Já musím domů," řekla klidněji. „Děkuji jim, Nininko, a nikomu neříkají, jak jsem tu pro něho plakala."

Fanynka osušila oči, upravila pocuchané vlasy a odešla. Kráčela nevidouc, neslyšíc, ve svou bolest pohřížená, ani slunečník neotevřela, neboť pnpamatoval jí, jak minulou neděli řekl, že jio- dobá se jeho rukověť stéblu slámy.

On se také podobal stéblu, slabému, nerozhodnému, neboť místo aby splnil svůj slib, „já jim něco povím", napsal jí, že shledal, že jeho srdce se k jejímu nehodí.

Celý den byla ku podivu statečná. Pan fořt zůstal v Haléřově na konferenci, odpoledne přišla mlynářka z Oslavan, Fanynka vařila kávu a tak jí den jakž takž uběhl. Však jakmile přišla do svého pokojíčku, tu zalily se jí oči horkými slzami a ona klesla ,u okénka na židli a zahlteděla se v tichou letní noc.

Byl konec! Konec sladkých snů a sladších nadějí na šťastný život a věčnou lásku. Všechno bylo ukončeno! Nikdy již neuslyší, co jí chtěl říci a čím se její srdce chvělo. Ani smrt nemohla být tak smutná, jako toto vědomí.

Co počít? Musí zapomenout, ale kdy se tak stane! Přála si býti už čtyřicet let stará jako Nina, aby všechno, co přetrpět musí, již pře- trpěla. Seděla u okna až do rána a hořké, palčivé slze padaly jí s očí na sepjaté ruce, a ač dlouho a žalostně plakala, přece hoře v jejím srdci neubývalo.

K ránu klesla jí hlava na okenní rám a na několik minut přemohl ji spánek. Zdálo se jí, že ji obklopuje hluboká, strašná, hustá tma. Slyšela dětský hlas plakat. Ptala se, kdo to pláče, hmatala tmou, až nahmátla dětskou hlavičku, hledala rukama, až našla ručku plačícího děcka.

„Proč pláčeš?" ptala se ho.

„Mám hlad," řeklo dítě.

Fanynka sáhla do kapsy, vyňala kus chleba a vtiskla ho dítěti do ruky. To však stále plakalb.

,,Já nechci jíst, ale mám hlad1," řeklo ve vzlykání.

„Jak to? Máš hlad a nechceš jíst?" divila se Fanynka.

„Ano, mám hlad, ale po něčem jiném než po chlebě. Chci se vodit za ruce s někým, kdo by se na mne usmíval, chci položit hlavu někomu db klína, chci, aby mne někdo políbil, neboť jest tma a mně jest smutno. Není-li to hlad1 — co je to?" řeklo dítě.

Fanynka přitiskla děcko a políbila je. Líbala vlhkou tvářičku a probudila se. Svěží ranní vánek chladil jí pláčem zanícené oči. Sl|u|nce svítilo už dd okénka a planá hruška hostila houfy štěbe- tavého ptactva.

V chlévě zpívala služka Baruška smutným nápěvem: „Když jsem šel okolo háje zeleného, koukaly na mine modré oči. Oči, nekoukejte, moje nebudete, kdybyste plakaly ve dne v noci."

Fanynka vstala se židle, poopravila na sobě oblek- a odešla dolů k tatínkovi. Usmála se na něho smutně a usedla ma stoličku. Hbitě převázala ránu, a pak na něho pohlédla.

Hleděl na ni sm|u;(|ně. Neušlo mu skleslé držejií těla, její bledá líčka a modrými kruhy ovinuté, ¡uplakané oči. Poznal, že Fanynka nemá o So- vinovi dobrých zpráv. Položil jí ruku na hlavu a ptal se: „Neviděla's ho?"

Fanynka položila hlavu na jeho kolena a za- vzlykala: „Neviděla. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy!"

Otec ji hladil po vlasech.

„Plač, dušinko! Vyplač se — a odpusť mu! Neměj mu, za zlé — kdo ví, jaké pohnutky ho k tomu vedly..."

Ale sám sobě v duchu řekl: „Proklatý budiž ten, ať je to kdokoliv, kdo ruší poklid duše mladé dívky a pak zradou jí takové hoře připravuje!"

Ačkoliv dvacet tři léta žil se ženou zlou, dnes byl rád, že jí podobné hoře nepřipravil. Jedna slza jeho zradou vynucená byla by ho více rmoutila než všechny sváry minulých let.

Matka přicházela a vyplašila Fanynku. Bála se, aby nehubovala, že pláče, leč matka neříkala nic.

VI.

Uplynul týden. Fainylnka chodila jako ve snu. Mechanicky se pohybovala, někdy usmála se na tatínka — jaksi pro jeho útěchu. V neděli šla db kostela do Oslavan a odpoledne přijel Modři- cký s Kalinou.

Vyleštěný kočár zajel na zelený drn dvora myslivny, psi vyřítili se ze síně a Baruščin hlas je volal zpět.

Fanynka slyšela Barušku někoho uctivě vítat a hlas matčin, nezvykle přívětivý. O hosta se nestarala. Slyšela sice, že přijede Kalina, ale bylo jí to lhostejno. Tu a tam klidněji vydechla a na dně srdce zasvítila jiskra naděje, že Sovina ještě přijde.

Kdykoliv se mihla cizí postava kolem, již se zatajeným dtechem čekala, brzo-li vejde posel s do- pisem nebo vzkazem, vzpřímená naslouchala — a zase jako zlomená klesala zpět v zadumání, přešel-li člověk onen bez zastavení.

Sovina nepsal, ¡nevzkazoval a Fanynka čekala* —i jako on zase čekal odpověď od ní a také se nedočkal. Bylo by ostatně neslýcháno, aby děvče samo psalo, žádalo vysvětlení a proto také dobré srdce Fanynčino hynulo, aniž jí napadlo ptáti se Soviny, co se děje. Tu ozvaly se kroky na schůdkách — Fanynka zvedla hlavu — jdou pro ni — snad psal, či dokonce sám přijel! Fanynka se zarůměnila, vyskočila a hleděla s tlukoucím srdcem na dveře. Ty se rozletěly. Baruška planouc horlivostí vpadla dovnitř a vyřizovala: „Fanynko, vzácná paní poroučí, aby hned přišli dolů. Přijel vzácný pán z Čelbic a přivezl jim! ženicha."

Fanynka klesla zpět na sedadlo a vytřeštila oči.

„Ano, ženicha, bohatého pana Modřického z Kosova a mají jít hned vařit svačinu. Vzácná paní poroučí!" doložila Barča důvěrně, berouc dívku, za ruku.

Fanynka věděla, že není uniknutí, proto šla. Pozdravila se se švakrem a seznámila s Modři- ckým, který zmocnil se její ruky a políbil ji s upříiišněnou zdvořilostí bývalého kupeckého mládence.

Fanynka si Modřického pátravě pohlížela. Jakousi útěchou jí bylo, že byl rusý a modrooký jako Sovina. Jen že oči Modřického nespočinuly na nikom a na ničem tak klidně, jako oči Sovinovy, nýbrž těkaly ¡neustále s předmětu na předmět a vyhýbaly se vytrvalému pohledu jiných.

Po svačině zůstal Kalina s fořtem a Fanynkou v pokoji, Modřický šel s fořťkou, která ho; prováděla hospodářstvím. Obdivoval všechno. Jemu se líbilo všechno, co u myslivců viděli Jejich krávy i prasata, ovoce i zelenina, dvůr i stodola. Líbil se mn jejich byt, nábytek starý, vykládaný, oblek i jídlo, jež podávali. Líbilb se m'u celé spořádané ovzduší i zpívavá Baruška se svojí přívětivou uctivostí. Všechno zde bylo jiné, andělsky krásné proti jeho divoké, nespořádané domácnosti, kde, nebyla-li právě hostina, jedl každý zvlášť na neprostřeném stole, kdy kdo přišel a kami se právě posadil, a kde chasníci a služky sotva pozdravili.

Celou silou své dobrácké, povolné duše také toužil po takovém pořádku a hlavně po Fanynce, která se mu z blízka ještě lépe líbila než z daleka. Také se netajil paní fořtce, jak dobrý dojem na něho vše udělalo. Zastavil se mezi pruhy bílícího se plátna, a dívaje se nikoliv na paní fořtku, nýbrž na konve db běla vydrhnuté, s lesknoucími se obručemi, jak čisté je ještě co živ byl nikde neviděl, pravil: Tuze se mi u vás líbí, vzácná paní, a slečna Fanynka nejvíc. Zdali pak byste mi ji dala za manželku?"

Fořtka zajásala. Trochu ji sice zamrzelo, že jí říká „vy" místo „oni", leč byl z mladých, mezi nimiž se již ujínťala čistší mluva a nebyl úředníkem, píroto mu to prominula a odvětila: „S radostí jim ji dám — však ona má malé věno. Dáme jí šest tisíc. Na nás je to dost —» ale jim1...?"

Modřický mávl rukou. Překvapilo ho to. Každý říkal, že u Mendlů mají peníze, doma Diviš stále opakoval, že mtosí vyženit 50—70 tisíc —1 a zde je pouze šest. Ale osudné slovo MÍ vyřkl a couvnout nemohl. Hrozil se, jaikdu nevůli doma s Divišem bude mít — ale zde se mu líbilo, a proto si myslil: „Nějak to dopadne", a nahlas řekl: „Já se po penězích neptám. Kosov nás uživí, Kdy si miám přijíti pro jisté slovo?"

,,Přijedou, kdy chtějí."

„Tak v neděli ?"

„Třeba v neděli," souhlasila paní a Modřiúký jí políbil ruku.

Rozloučil se s ní i fořtem a odjel s Kalinou, který pospíchal domů do živnosti. Paní fořtka hleděla za kočárem, dokud nezmizel a řekla Fanynce: „Toho si vezmeš!"

„Jen bude-li ji chtít," namítl fořt, vida, jak se Fanynka zachvěla.

„Už chce. V neděli si přijde pro slovo."

„No, to už neříkám nic! Ty se aini neptáš dcery, jestli ho chce, ani mine, jestli to dovolím ?" rozkřikl se fořt.

„Jdi, blázne! Jsi horší než ta holka. Jaké ptaní, když se jí naskytuje takové štěstí? Místo abys jí předložil, jaké štěstí by zašlápla, jsi při ní. Ale pro ¡mne za mne, ať si zůstalne starou pannou, pro pošklebek lidí!" křičela fořtka.

„Tak se, prosím tě, nezlob. S tebou nelze nic v tichosti vyříditi. Ostatně má Fainynka na vdaní dost času.'-' [ „Toť se ví! Až stará se bude vdávat! Pri-_ jdou-li děti, nemá k nim trpělivosti a ani se jejich zaopatření nedočká."

„To jen ty máš málo trpělivosti. Jiné ženy mají dětí pět, šest, a všichni jsou při tom šťastni. Ostatně Modřický potřebuje peníze a hodně peněz!" hájil Fanynku otec.

„Právě to je štěstí, že jich má sám dost a nemusí čekat, až mu je žena přiňese. Ale tomu vy, ouředničtí žebráci, nerozumíte! Vy neznáte, jaká je to rozkoš být svým pánem, dělat pro sebe, co se mi líbí, sázet, sít, klidit, dobytek držet, všechno jen pro sebe! Nikdo mi nemá co poroučet, co se urodí, je mé! V nejbídnější chalupě je živobytí i při špatné úrodě, natož v takovém dvoře. Čeládka dělá pro mne a já pro sebe. Modlím se za svoji úrodu a co zbyde, je pro stáří a pro děti. Ale vy? Vy dřete na pány! Urodí-li se, zisk strčí do kapsy člověk, kterého ani neznáte. Nesklidíte-li tolik, pak výčitky a důtky neberou konce a podezřívají vás, že jste to ukradli — proto si Fanda vezme Modřického a to je mé poslední slovo!"

„Ach, maminko, nenutějí mine! Já ho nemám ráda!" zaplakala Fanynka.

„Mlč, hloupá! Nenech si tátou hlavu poplést. Jaké pak mít ráda, zvykneš si!"

„Nezvyknu, maminko. Budú nešťastná!"

„Prosím tě, mlč s těma deklamovánikama. To máš jen z toho čtení hlavu popleteinou. Rodiče vědí, co je dětem k d*bru, a když táta rozum nemá, musím ho míti já za dva. Já povídám, že si Modřického vezmeš a tím je t» vyřízeno!" řekla matka a Fanynka umlkla. i I pan fořt mlčel. Bylo to skutečně skvělé zaopatření a Modřický ji má rád. Být paní na Kosovském dvoře zdálo se mu příjemné, když nemohla dostat i toho, po kom toužila. Jenže cín by ji nikdy nenutil, třeba s tím souhlasil, Jen Fanynka nesouhlasila. Odešla s pláčem do svého pokojíčku a usedla u okna. Již nesmí čekati, bude-li Sovina psát, nebo vzkáže-li. Jiř nikdy, nikdy se s ním nesejde! Již nikdy nepohlédne v jeho vážné oči, nikdy nezahlédne jeho úsměv a již nikdy si ruce nepodají. Ani mysliti na něj nesmí, musí-li se státi ženou jiného.

Fanynka myslila na svůj sen o plačícím dítěti v černé tmě a horoucí slib, ano přísaha vystoupila z její duše k nebi. Co živa bude, ať se děje co chce, ona nikdy nikoho nesklame, nezradí, nebudte tvrdá a svárlivá. Ani k služebným, ani k nemilovanému muži, tím méně k dětem ať svým nebo cizím.

Dlouho plakala Fanynka u okna a na posteli a ráno ji probudil zpěv Baruščin: „Našil jsem koukole na halerovské pole, vyvstali proti mně nepřátelé. Svět se mnou točí, každý na mne sočí, nepřejou milovat modré oči."

„Nehulákej!" ozval se ostrý hlas fořtky. Leč Baruška se nedala vytrhovati. Zašla do chléva a zpívala dále: LudoDll» XIX i 5 „Chodila jsem vždycky ikol halerovských zahrad, nikdy mne srdéčko nebolelo. Teď nohy i ruce i hlavička bolí, že se s mým Pepíčkem jiná vodí."

Každé slovo vrývalo se jako hřeb do Fa- nynčina mozku. „Že se můj Pavlíček s jinou vodí," znělo jí ozvěnou v srdci. Sešla dolů jaksi strnule a bez úsměvu převazovala otci nohu.

„Jak jsi se rozmyslela, Fanynko?" tázal se měkce.

„Jaké pak rozmýšlení, tatínku ? Maminka poručí „to se musí stát" a to se také stane," odvětila skoro tvrdě.

„Vidíš, i já myslím, že bys neudělala chybu, kdybys si Modřického vzala. Zdá se být dobrým člověkem a měla bys bezstarostné živobytí. Všechno, co maminka o výhodách samostatného hospodaření povídala, je svatá pravda. Jen by to maminka měla říci laskavěji, viď? Ale jaká pomoc! Známe ji a víme už, že to lépe nedovede a proto se stím smíříme, viď! A Modíbký tě má rád, jinak by se o tebe neucházel a vzal by si bohatou. Proto hlavu vzhůru, Fanynko! Buď statečnou — ale kdybys ho mermomocí nechtěla, tak ho v neděli pošleme domů. Něco spolu, od maminky vydržíme, — co?" zahovořil otec, zdvihaje její skloněný obličej.

„Mně je to jedno, tatínku. Já bych nejraději umřela," zašeptla dívka.

„Ale jdi! Milá panenko, v tvých létech se snad nechce umírat, jenže smrt má lepší rozum, než vy mladí a dá vám na čas se rozmyslet/' usmál se otec.

V neděli přijel Modřický. Fanynka zůstala v pokojíčku a Maruška zpívala: „Měsíc na obloze pěkně svítí, musím tě, má milá, navštíviti.

Sviť, měsíčku, polehoučku, až já půjdu k mej milej k okenečku."

Fanynka do únavy celou tu dobu do neděle přemýšlela a ještě nyní nevěděla, jak se rozhodne. Nebyla rozhodnuta, ani když ji matka dolů volala.

Vešla do pokoje.

Modřický pokročil jí rychle vstříc a ona zahleděla se pevně v jeho hezkou, přívětivou tvář a v jeho v teto chvíli na ni upřených očích četla oddanou lásku.

Fanynčina přísná líc se poněkud vyjasnila a ona svojí pravici vložila do jeho ruky.

Modřický jí uchopil a několikrát políbil.

Fanynka cítila, že štěstí šlo sice okolo ní, ale minulo ji v tom okamžiku, když Sovina nevyslovil to, co říci chtěl. Ona také cítila, že tento měkký, dobrácký člověk nemá žádnou podobnost s jejím idteálem, ale byl jí osobně sympatickým a miloval ji. Matka mohla volit někoho jiného, koho by opravdu ani snésti nemohla a proto se rozhodla pro Modřického.

Když minulou neděli odjížděl Modřický s Kalinou domů, řekl Kalina, který mnoho řeči nenadělal: „Pane Modřický, nyní, když se máte ženiti a chcete moji švakrovou, mám také trochu práva vás na něco upozornit. Nyní musíte hledět, aby se pan Diviš a jeho paní konečně vystěhovali do svého stavení, aby Fanynka nepřišla na oba nevlastní rodiče. Jak Diviše znám, inehne se vám z krku, a aby Fanynka měla tolik cizích lidí k obsluze, to nedovolím. Já mám tuhie vlastní rodiče a nedělá to dobře. Pak tlačte na Diviše, aby vám konečně složil účet z hospodaření a jděte na úřad, ať konečně se všechno převede na vás."

Modřický to uznal, slíbil tak učiniti, ale bál se Diviše. Věděl, že těmito námluvami zamotal mu plány a učinil něco, co učiniti neměl. V každé maličkosti podvoloval se Divišovi a tento kro.k vážný, dalekosáhlý, provedl sám, Diviš o tom ani tušení neměl. A proto také řádil, jako smyslů zbavený, když Modřický až v poslední chvíli před1 druhou cestou do Souše mu nesouvisle, se strachem řekl, že jede k rozhodným zásnubám s dcerou myslivce Mendla.

Diviš, když se řádně vykřičel, náhle schladl. Prozradil se vlastně, jak se mu z Vsesonského dvora nechce. Proto umlkl, jen zlomyslně řekl: „Co jsis' nadrobil, to si sněz! Mohl jsi' vyženit nejméně třicet tisíc, dostaneš-li pouze šest, — hleď jak budeš hotov. Mě je to jedno!" — A také bylo. Měl své, do svatby Modřického je- ště mnohé sebere a tak se staral jen, aby se nic nepokazilo — kdyby se svatba rozešla.

Věřitelé čekali na ženění Modřického, aby jim dluhy, až peníze vyžení, zaplatil. Jakmile se rozhlásilo, že se ožení s dcerou myslivce ze Souše, dveře u Modřického se netrhly, co poplašených věřitelů se po něm shánělo. Diviš měl mnoho práce, aby je tak dalece uklidnil, aby si nedali směnky a dluhopisy vtělovat.

Počínal si zhurta, pánovitě a proto se mu věc dosti dařila. Každému tvrdil, že š Košovém není tak zle, a dodával: „Nebláznějí! Ještě ji Modřický nemá. Kdo ví, jak to dopadne, a konečně mysleji, že fořt nemá peníze ?"

,,Kde by jich nabral!" namítali lidé.

„Má peníze, každý to říká — 'ale přece se s nimi nesmí prozradit, aby vrchnost nemyslila, kdo ví co. To jim přece dá rozum! Bude-li zapotřebí, však on starej s penězi vyrukuje."

Diviš kalkuloval: „Rozejdou-li se tyto námluvy, přijdou na řadu jiné. Každý otec se jde podívat do knih, jak .si ženich stojí," a proto se bránil, aby dluhy do knih nepřišly. Dělal nové dluhy, aby mohl platit vysoké úroky, lhal a kiel, jen aby zachoval knihy jakž takž čisté pro případ, že by Modřický přece Fanynku nedostal a musil hledat nevěstu jinou.

Proto to udržel v starém pořádku, vlastně nepořádku. Všechno držel ještě Diviš, a Modřický byl prohlášen za plnoletého, až když za- dával o ohlášky.

Diviš tvrdil, to že jsou hloupé formality, Modřický že je pánem a on jein starý nepotřebný táta — v pravdě však byl pánem on a nejvíc z Kosova těžil.

V sou sede é myslivně také mnoho se rokovalo Paní fořtka, jak byla ke každému bezohlednou, nevěděla, neublíží-li si, zmíní-li se Modřickému, aby věno Fanynčino nechal na Kosově pojistiti. Po delším otálení, a radění se rozhodla, aby Mendl dopsal Divišovi.

Diviš tvářil se hrozně uraženým a vší silou přemlouval Modfického, aby toho nechal.

„Co ? Takový pakatel se opovážejí pojišťo,- vat? Mohou být rádi, že takový kavalír o dceru stojí! Já být tebou, praštil bych se vším!" křičel na Modfického — leč ten byl do Fanynky zamilován, neznal také pravý stav svého statku, skoro také věřil tlachání Divišově, že fořt má více než prozradí, a prosil Diviše, jen aby fořta pozval a věno Fanynčino vtělil db knih.

Diviš psal — leč starý ten intrikám nemohl si odepříti radost, učiniti pokus, jestli by zásnuby nerozvrátil a starého Mendl a pokořil.

Psal čtyři stránky dlouhé psaní, ovšem německé, v němž: „dem schätzlarsten Herrn Förster"13) mnoha slovy a málo citem ohlašoval, jak nádherně svoji dceru na Kosově zaopatří, a že její jmění je pouhý „Nagelgeld1",14) které jí Ko- sov desateronásobně vrátí. Kdyby ale inejvá- žeftější pan lesní na vyplnění této formality, jako je vtělení peněz ďo knih, stál, nechť ráčí se dosta- viti a věc tato jak bezdůvodná tak i zbytečná se provede.

Starý Mendl po přečtení tohoto listu byl by nejraději psal, aby si nechali svůj Kosov, on že si nechá Fanynku, ale paní lekala se světské hanby, kdyby se zase tahle známost rozešla; proto si raději už pojištění věna dceřina nepřála. Otec dol dopis Fanynce a řekl: „Dobře si ho schovej — třebas ho budeš potřebovat."

Fanynka ho přečetla a uložila ho k lístku od1 Soviny.

Neznala Diviše, ale jako na otce, tak i ma ni učinil dopis dojem nemilý a ona si myslila: „Ví Bůh, co je to za člověka — a jak to se mnou dopadne."

Rozradostní chystala se k svatbě- Matka chystala peřiny a nábytek, dvakráte byla v Praze, prádlo překrásné jako kment a vůbec nádhernou výbavu, jak se ina nastávající paní na Kosově slušelo.

A v poslední masopustní úterý vypočítával starý Mendl v pokojíčku věno Fanynčino Mo- dřickému na stůl a Baruška všechna uplakaná snášela kožichy a teplé šátky, aby se novomanželé na cestu dobře zaopatřili, a nemohla se na mladou paní bez slz ani podívati, jak tato byla smetná a zamyšlená.

Konečně si přece všimla tiché Barušky a na její zpěv zvyklá řekla: „Baruško, ty jsi mi dnes ještě ani nezazpívala!"

Baruška spustila však tak hořký pláč, až se všichni uleknuté obrátili.

,,Ty fňukavá! Když začneš kokrhat, nevíš, kdy máš přestat, a když začneš fňukat, nemá to také konce. Jdi ven!" hubovala paní.

„Jen ji nech, aspoň Fanynka vidí, jak neradi jí ztrácíme," řekl fořt.

,,Ba neradi, vzácný pane, to mají pravdu," zaplakala Baruška a obrátíc se k Fanynce, za- hovořila: „Já jim, vzácná mladá paní, z gruntu srdce vinšuju štěstí, zdraví, Boží požehnání a po smrti nebeské království, aby se tam se svou svatou patronkou radovaly. A kdyby líbily poroučet, já bych k nim šla hned1 sloužit," a Baruška zase zakryla obličej kanafasovou zástěrou a zase nahlas se rozplakala.

„To můžeš, Baruško," ozval se Modřický. „Když tě vzácná paní propustí, přijď, kdykoliv budteš chtíti."

„I ať si táhne, motovidlo — takových je za groš tucet!" svolovala paní fořtka a Baruška jí políbila ruku.

Novomanželé se rozloučili, otec udělal Fanynce křížek a mladí lidé odjeli d» svého no- véh« d'»mova.

VIII.

V Kosově byl dům v lesku. Pěkné stavení o jednom poschodí, skoro jako zámeček, uprostřed1 rozsáhlého dvora, k němuž přiléhala pěkná zahrada, zářilo všemi osvětlenými okny do zimního večera.

Když saně s novomanželi zastavily před domem, vyhrnula se četná, pouze mužská společnost ze sině.

Diviš dvorně přistoupil k saním a pomáhal Fanynce dolů.

„Vítám jich, paní dcero! Nechť je každý jejich krok v tomto domě provázen štěstím!" řekl, drže ji za ruku.

„Děkuji, pane Diviši. Doufám1 a těším se, že mi budou přítelem," odvětila Fanynka.

„Otcem, paní dcero! Vždy upřímným otcem, jako jsem synovi byl!" uhodil se Diviš trochu divadelně do prsou a uváděl Fanynku do domu. Představil jí hosty a přátele Modřického, vlastně svoje, učitele, notáře, doktora, několik úředníků a lidí z městečka. Pak odevzdal ji své druhé manželce, aby ji uvedla do jejího bytu v prvním poschodí „Ráda bych také poznala Karličku," obrátila se Fanynka k muži.

„Hnecfc-ji přivedu," řekl a odkvapil. Diviš za ním. Dohonil ho na schodech a pravil: „Zde je účet a dej mi peníze. Dnes jsem se se ženou nadobro odstěhoval, abych ti tu nepřekážel."

„Jaký účet? Jaké peníze?" divil se Mo- dřický.

„Nu, účet, co jsem do hospodářství a tobě dal. M:'m za tebou šest tisíc. Dej mi polovičku a to ostatní ti počkám."

„Co pak to musí býti právě dnes, a hned? Když to tak dlouho nespěchalo, mohloi to také ještě aspoň do zítřka počkat," namítal syn.

„Jen to sem dtej! Zítra a kdo ví jak dlouho budeš plovat v desátém nebi a nerad bych tě vytrhoval. Honem" — naléhal Diviš, tváře se, jako by naslouchal, nepřichází-li mladá parní. „Dej seni — mě se zdlá, že už jdou."

Modřický, nechtěje mladou ženu hned v prvním okamžiku častovat nějakým výstupem o penězích a podléhaje jako vždy nátlaku otčímovu, vyňal tobolku, dal Divišovi část Fanynčina věna a přijal objemný balík účtů. Měl sice pocit, jako by měl Diviše přes lakotně vztažené ruce uhodit a sám! sebe za svoji povolnost proklet, ale neučinil nic z obého.

Vzai balík, zastrčil do náprsní kapsy, a šel hledat Karlu.

Nalezl ji v kuchyni. Macecha jí slušně oblékla a učesala a ona poslušně šla za bratrem, když jí řekl, že Fanynka ji chce vidět.

Fanynka zatím prošla s Divišovou byt. Bylo vše vkusně urovnané. Její nábytek uhodně doplňoval, co zdé již bylo. Diviš zas "dnou prozradil dobrý vkus hraběcího osobního myslivce a Fanynka, vyrostši v malé, obmezené myslivně, připadala si ve velikých, vkusně upravených místnostech jako v zámku.

Modřický přiváděl Karlu. Ta zůstala mezi dveřmi a nechtěla dál.

„Pojď, Karličko! My se budeme míti rády jako sestry, viď ?" pravila Fanynka srdečně, chtíc ji políbiti, leč Karla couvla a dívala se jen na ruce Fanynčiny, nedrží-li v nich nějaký dar.

„Nic jsi mi nepřinesla? Ani ne tabák?"

řekla.

„Nic jsem nepřinesla, aie zítra ti najdu hezké koflíčky," odvětila Fanynka.

„To si nech, blázne! Já myslila, že mi d'áš na tabák!" řekla. Karla, otočila se a vyrazila ze dVeří. Z chodby zaslechli její zaklení.

Fanynka zbledla. To nebylo zanedbané dítě, to byl šílenec! „Tabák? Jak může mlaďé děvče žádlati tabák ?" ptala se, hledíc tázavě na Divišovou a Moďřického.

„Ona šňupe," vysvětlovala Diviška. „Vyrostla mezi samými starými můžskými, ti všichni šňupou a ona si to také zvykla. Nyní jí to netrpím a ona je jako posedlá!"

Pod Fanynkou se zachvěly inohy. Čekala, že najdte jí zamlklou, hrubých způsobů, že jí bude musit vychovávati, ale že bude tak zlá a nevychovaná, si nepředstavovala.

„Musíme ji poslat někam dO ústavu," řekl Modřický v rozpacích.

„Ano, musíme. Ubohé děvče," vzdychla Fanynka a v tomto okamžiku zbaven byl Diviš v jejích očích všeho lesku, kterým se před1 ní opřádal. „Tak nechat svoji dceru zpustnouti!"

Sedela hluboce zadumaná u stolu, galantnosti Divišovy jí byly nepříjemný. Mechanicky přiťukla sklenicí se všemi, kdož na její štěstí připíjeli, a odešla brzo z hlučné společnosti.

Ta bavila se až do rána. Divišová musila ještě ve tři hodiny vařit černou kávu a Diviš nikoho nepustil, dokud se všechno pivo nevypilo,, dokud zase čep v poslední konvi neploval.

Jeho vláda zde byla u konce, ale on odcházel spokojeně. Měl chalupu, pole, louku, kus lesa, peníze a dnes nové tři tisíce, užil za dvacet let z majetku Modřického, co srdce ráčilo. Ten, kdo se tak hloupě ožeiiíl, ať si dělá, co chce!

Ráno šla mladá Modřická prázdným, chladným domem. Modřický spal po pitce, všude bylo neuklizeno, ale ticho. Divišová odešla s Divišem db své chalupy a Fanynka .nalezla služky ještě spící a mezi nimi Karlu. Vzbudila ji a řekla: „Proč jsi v kuchyni? Proč nespíš na svém místě ?"

Karla se zasmála a volala n? služky: „Ta je hloupá! Vždyť já tady vždycky spím."

„Odte dneška nebudeš. Zařídíme ti pokojíček. To by bylo pěkné, aby v tak velikém domě spala domácí slečna v kuchyni," odvětila Fanynka, a tím si Karlu naklonila.

V jejích očích zasvítilo cosi jako pýcha, že jest přece n ěco více, než ty holky, které zívajíce protahovaly se po kuchyni, a ptala se Fanynky: „A koupíš mi také šaty?"

„Také."

„I klobouk?"

„Ano. I klobouk."

„I tabák?" zaradovala se Karla.

„Ne! Tabák nedostaneš. Nesluší se, aby slečinka šňupala jako nějaký výměnkář," řekla Fanynka přívětivě, leč rozhodně.

„Blázne!" vykřikla Karla a zvrátila-se zlostně do postele.

Tak začala Fanynka svoji vládu v novém domově.

Modřický, probudiv se pozdě dopoledne, vzpomněl si na účet od! Diviše a pln hněvu proti sobě, že mu vydal tolik peněz, jal se účet pirohlížeti. Tím se ještě více rozzlobil, neboť Diviš sestavil mu tak znamenitý účet, jaký ještě svět neviděl. Zapsal mu každý kousek obieku, každou čepici, kterou co školák dostal, zapsal každé vyplacené psaní, které za ním jako za učedníkem bylo posláno, tak jako by to ze své kapsy platil.

Tato nieomlalenost i dobráckému Medřickému byla přílišnou. Oblékl se a spěchal k Divišovi. Leč tami měli zavřeno a ještě spali, nebo se tak tvářili. Trvalo to dosti dlouho, než Divišová otevřela a pustila ho dovnitř. Za tu dobu, co venku stál, již zase schladl a Diviš se na něho osopil.

„Co se stalo? P'roč nás nenecháš spát?"

„Však se ještě dost vyspějí — jdu si pro. své peníze,'které na mjne včera vymámili," řekl Modřický ku podivu odhodlaně.

„Nic jserru nevym.ámil —to jsem za tebe a na^tebe dal a tos ml dlužen..."

„Ano, dali — ale z mého," přerušil ho syn rozhodně.

„No — no — máš to u mině schované až umřu, zdědíš beztoho všechno," a Diviš najednou sklesl, jakoby miu třicet let věku přibylo.

Však Modřický na něho nehleděl a proto řekl zase rozhodně: „Já na jejich smirt nečekám,. Mohou tu být déle, než já, ale ty peníze mii dát musejí!"

Diviš na dlouhé vyjednávání nebyl zvyklý i ustoupiti -nebyl zvyklý. Proto se ze svého sklesnutí vzpřímil a řekl břitce: „Neaámt ti nic! Buď ríu, že necnci ještě víc!' „Co pak by na mine ještě chtěli? Piolovic ženina věna mi vzali — to by mini musili čistě svléknout!" rozhněval se Modřický.

„To bych také učinil! Vezmu iKarlu k sobě, budu chtít úroky z jejího podílu na vychování a až bude plnoletá, celý podíl," řekl Diviš, který se přestal přetvářet.

Nyní byi pánem, situace on, a co pravil, jistě by provedl. Byl by Karlu chtěl k vůii těmi penězůmi hned, ale byla mu nepohodlnou, bouřila jeho svědomí, proto ji nechal ve dvoře, ač po úrocích toužil.

„Ano, to bych udělal!" opakoval, vida, že Modřický se zarazil. Ten věděl, co by to pro mě ho znamenalo.

Jako bleskem, mihlo se mu hlavou ponejprv poznání, že Diviš byl jeho zkázou, že on proti němu byl vždy malomocný a tak, že zůstane i v budoucnosti. Chvíli stál. pak mávnul rukOu a odešel domů. Měl se s Divišem hádat? On se ani hněvat nesmí, aby Diviš svou hrozbu neprovedl, a Karlu k sobě nevzal, neboť to znamenalo by zkázu jeho.

Fanynce neřekl ničeho. Jeho dokonalá Fanynka, nesměla ho viděti chybujícího.

Zlé símě Divišovo neslo zlé ovoce. Modřický ■ byl neupřímný, nebyl si toho ani dobře vědom. Myslil, že bude dobře, bude-li každý a nejvíc Fanynka myslit, že si stojí dobře a proto se nesmií hněvat s Divišem, který by, mu mohl uškodit.

Jiné ženě, lhostejné, nesvěřil by se z ne- vážnosti, ale Fanynku miloval, chtěl jí ušetřiti mrzutosti i zklamání a proto hned v první den byl neupřímný a klamal ji — i sebe.

Mimo toho viděl ve společnosti Divišově a' jeho přátel tak málo vážnosti k žením a jich přáním na společný majetek, že žena nebyla < ničím jiným, než' kuchařkou, hospodytní a proto, aby miěla hodně dětí. — Fanynka Modřická prvními dnem; ujala se rozhodně vlády v novénu domjově. Čeleď hned zpozorovala, že tak pohodlně se sloužit nebude, jako se sloužilo. Paní netrpěla žádného šlendriánu, žádné polovičatosti. Rozuměla všemu. P'ři tomi byla mírná, klidná. Bez křiku a vády dovedla vyjiti s nejvzdornějšími chasníkeml a nejdr- zejší služkou a na iKosově byla čeleď vzdorovitá i drzá, nespolehlivá a pohodlná, jakoi Diviš, u něhož sloužili. Poněvadž nedostávali v pořádku ani stravu, ani plat. Fanynka zavedla nový pořádek. Lidé se pořádně stravovali i platili, ale také musili pořádně pracovat.

Paní dohlížela, kárala i ukazovala, jak si práci přeje miíti a bylo by vše k spoklojenosti všech pokračovalo, kdyby to Modřický svojí dobrotou nekazil.

Stalo-li se, že Fanynka vypověděla línou a drzou služku, přimlouval se Modřický tak dlouho za ni, uváděje příklady, kdy byla hodná, až ji paní ku své zlosti v službě ponechala.

cSO Stalo-li se, že některý nádeník tak nehorázně kradl, až v hospodě na to Modřického upozornili, radíce mu, aby ho propustil, musila mu výpověď dáti Fanynka.

Modřického „dobré srdce" nedovolila mu býti přímým, rozhodným. On se nechal raději okrádat, šidit, on raději obě oči zamhouřil, on zdánlivě sebe nejapnější omluvě věřil, jem aby nemusil káral, domlouvat.

Nebylo to „dobré srdce", byla to z dětství krutě utiskovaná povaha. Nejdříve Divišem a pak principálem. Modřický byl slaboch, on nevěděl nikdy, jestli dělá něco dobře, protože každé hnutí samostatnosti bylo v něm utloukáno, pro,to se jen stále ohlížel, co jiní říkali, dělali a radili. Byl dobrý, hodný, nikomu neublížil, jen sobě. Byl přístupen každé radě a ochoten vyplnit každou žádost.

Fanynka byla jeho opakem. Proto ustálila se mezi lidem pověst: „Pán jest hodný, paní jest zlá."

. Modřický Fanynku do ničeho nezasvětil, považoval ji jako všichni muži tehdejší doby za bytost neschopnou rozhodiojvat o věcech důležitějších, než byla kuchyň. On ji však miloval, byl pyšným na její krásu i její hospoďyňskou zdatnost, pořádal po vzoru Divišově, aby se kuchařským uměním jejím pochlubil, hostiny a Fanynka, neznajíc pravý stav jeho jmění, ochotně vše obstarala.

Věřitelé vrhli se na Kosov jako smečka vlků. Poněvadž Modřický peněz neměl, daly se po- hledávky houfně vtělovat. Každou chvíli přijel nebo přišel někdo a sháněl se po Modřickém.

„Co si přejete? Vyřídím to mužovi," říkávala Fanynka — ale všichni, považující ji za hlavní příčinu svých trampot, protože nepřinesla po- třebnýcn peněz na zaplacení dluhů, s ní ani nemluvili.

„Co chtějí ti lidé ?" ptávala se muže.

„Ale nestarej se o to," odbýval ji. „Jdou 'se podívat na to, neb ono," omlouval se jindy. Leč pani Modřická nebyla tak nevšímavá, kolovala v ní krev praktické a rozhodné matky a uhodla, že by se lidé musili chovat jinak, kdyby přišli něco kupovat, než se chovali. Proto řekla: „To jsou věřitelé. Jsi-li ďlužen, zaplať. Ostatně, musíme spořit. Tyto hostiny stojí nesmírné peníze. Co pak nám záleží na hraběcích a jiných úřednících? Sejdeš se s nimi beztoho každý den v hospodě, nemusíme jich hostit — když na to není!"

Ale Modřický se hněval. Tím by světu ukázal, že klesá — a on se styděl i ženě, natož veřejnosti přiznat, jak se jmění scvrklo, jak Diviš ho na všech stranách okrádal, dluhů nadělal1, které se nyní houfně vyrojily. Ale doufal, že to zaplatí, že tchán pomůže, vůbec byl pln naděje v dobrý konec, ač často nevěděl, kudy kam. Ženě nesvěřil nic.

„To je má starost. Ty se starej o domácnost," říkal.

A ona se starala nejen o domácnost, ale i o hospodářství. Celed a najatí dělníci musili pra- covati, nejen se klackovati, jako za Diviše. Ona Ludmila XIX. 2. 6 sama byla ráno první na nohou a poslední šla spát. Nebyly před1 jejím dohledem jisty služky při dojení, ani dělník pracující na odlehlém poli. Na pustých polích nechala vybírat pýr, kupil se v ohromné hromady a pálil, aby se plevel vymýtila. Pořádtek, jaký panoval v myslivně v Souši, přenesla na Kosov, ale bez křiku a vády.

Fanynka slib, v oné smutné no:i po Sovinově zrádě daný, uměla plnit.

Tiše, přívětivě, ale rozhodně poroučela a domlouvala. Jí samé práce v rukou jen kvetla a všechny si podvolila, jen Karlu nikoliv.

Bylo již pozdě. Modřický dovezl ji do Prahy d!o ústavu. Fanynka jí vypravila, jak se na dívku ze zámožného domu slušelo, ale za měsíc dostali dopis, kde ředitelka ústavu oznamovala, že jí nelze Karlu v ústavě poďržeti, poněvadž svým chováním celý ústav obtěžuje.

Modřický tam jel, umístil ji v ústavu jiném!, ale v málo dnech se případ opakoval. Nabídl plat dVojnásobný, leč ředitelka psala, že ani za desateronásobný plat nemůže Karlu míti, neboť svým chováním kazila by chovanky druhé.

Nezbylo nic jiného, než vzíti ji domu.

Fanynka upravila jí hezký pokojíček v prvním poschodí s vyhlídkou do zahrady, nad nímž by každá dívka zaplesala, ale Karle byl pro zlost.

Fanynka žádala, aby si ustlala, zametla, prach utřela, vedla jí k pořádku v obleku i česání, přehlížela skříň a prádelník, Karla měla míti v nich pořádtek, a ona se jen toulala, běhala bosa, rozházená, kd!e mohla co uzmout, uzmula a nosila za tabák a pití. , | Našlo se několik nesvědomitých lidí, kteří ji proti Fanynce popouzeli a naváděli, aby brala, jim nosila, aby jí hostili.

Při tom Karla dělala „slečinku", žádala po- sluhu, jakou viděla u slečen v ústavě, chtěla, aby ji i kávu do postele nosili.

1 to jí Fanynka trpěla, čekaje, že tím Karlu k domovu upoutá. Leč zmýlila se i v tom.

O žních, když bylo nejvíce práce a nikdo mimo Fanynky doma zůstati nemohl, žádala Karla, aby zůstala jedna služka doma k její obsluze. Fanynka jí nenechala, neboť jaká obsluha, když běhá bosa a neobléknut á po cizích dbmech ? Poslala služku také vázat a sama vařila oběd1 pro 30 osob.

Karla ležela v posteli a čekala, až jí služka přinese kávu.

Asi v deset hodin vzpomněla si Fanynka na Karlu, vzala hrnéček kávy v troubě přichystaný, aby jí ho sama donesla, když se Karla jako fúrie objevila ve dveřích, jako obyčejně neučesaná a neobléknutá, a rozkřikla se: „Kde je kafe ? Proč mi ho nikdo nenese ?"

„Nikdo tu není. Všichni yážou pšenici. Už jsemi ti ji sama nesla — zde ji máš," pravila Fanynka klidně, - stavíc hrneček na stůl.

„Teď si to spolkni sama, víš! To mám být slečna, když mi ani děvka neposlouží?" vzkřikla Karla.

„Má milá, chceš-li, aby tě jako slečnu respektovali, musíš se jinak chovati. To nezáleží jen v tom, že do desíti hodin spíš a necháš si nosit snídani. Chceš-li býti slečnou, nesmíš se povalovat nepořádně po kuchyni a bosa a ne- ustrojená chodit do cizích rodin."

„Nech si kázání!" rozkřikla se Karla, chytila hrneček kávy a zlostně ji vychrstla obloukem před1 nohy Fanynčiny, až jí čistý oblek a střevíce postříkala. Pak prásknout dveřmi, utekla.

Fanynka zaslzeia. Před čím z domu utíkala, zdte také měla. Tato dívka byla mistryní ve schválnostech a zlobě. Muž byl sliabý a její snažení, shovívavost a přívětivost odrážela se bez úspěchu od spustlé duše Karliny. Ba i to, že jí za slečinku považovala, což zdálo se s počátku příznivě na její mysl působiti, zvrátilo se v příčinu týrání celého okolí, nejvíce ovšem Fanynky. A musila to trpět. To, že má Karla na Kosově pojištěno 20.000 zlatých, se přece dbvěděla, i to, že kdyby Diviš chtěl, vzal by jí k sobě a musili by mu platit úroky. Fanynka s radostí by se byla s Karlou i s jejími penězi rozloučila, ale viděla a cítila, že je těch peněz na Kosově málo, a proto, aby starostí mužovi nepřidávala, raději snášela od Karly všechno.

Modřický však trnul jak málo je vlastně jeho. Leč v nepochopitelné, lehkomyslné naději, že se všechno napraví, že tchán pomůže a Bůh ví, čím ještě poměry se urovnají, dělal, jako by bylo všeho dost.

Šel cestou všech chudnoucích lidí. Aby se lidem oči oslnily, dělá se více, než se může, a následek toho je, ještě rychlejší chudnutí. Proto i na Kosově, aby okolí nic nepozoro.valo, hostili se jako za Diviše lhostejní lidé a vysílaly se při každé příležitosti dary.

Fanynka byla klidná. Měla dost práce, aby se mohla oddávat truchlení pro zklamanou lásku a do poměrů majetkových ji muž poctivě nezasvětil. To se mu nezdálo býti neupřímností, nýbrž šetřením Fanynky. Nemohl jí zarmoutit, aby jí řekl, že není bohatou paní, konečně stále čekal obrat k lepšímu, a žena by mu tak jako tak nemohla poraditi, tím méně pomoci.

IX.

Na Kosov přiletěla vrána a položila k nevýslovné radbsti Fanynky i Modřiekého do kolébky děvčátko, Pepičku.

Její krtiny se slavně vystrojily a mimo toho i v hostinci je Modřický slavil. Uvykl si na toto místo, že nemohl bez hospodského ovzduší ani jeden den vydržeti.

Z myslivny nikdo na křtiny nepřijel. Byla zima a pan fořt velmi trpěl nemocnou nohou, jak z různých vzkázání na Kosově věděli.

Jednoho večera přišla Baruška umrzlá a cestou schvácená vyřídit, že ,,vzácný pan fořt ráno náhle skonal".

,,Líbějí věřit, vzácná paní, že on, vzácný pán, měl tu smrt jen od1 té nohy. Ona, vzácná paní, ho tak neopatrovala jako oini, rána se mu zahojila a od1 toho mu přišla smrt," vypravovala Baruška hořce plačící Fanynce.

Její dobrý tatínek mrtev! Ani pochopit nemohla, jak bude živa bez naděje ještě jej spatřit. Na pohřeb nejela, byla v šestinedělí, a panovala krutá zima. Modřický jel sám.

Čerpal naději, že si pomůže. Čekal, že Fanynka budě dědit a že si z inejhoršího pomůže. Však paní fořtka ho ze všech nadějí brzo vyvedla. Věděla dobře, jak to s ním stojí, věděla i mnoho-li viny oma sama inese, že tam Fanynku vnutila, ale místo na sebe, zlobila se na ní a na Modřického.

Když jí 'po pohřbu nabídl, aby se k nim přistěhovala, řekla mu svým způsobem bezohledně: ,.K nim nikďy nepůjdu. My bychom se nesrovnali. Pak by se také Kalinovi hněvali, že nejdu k nim. Tam nejdu proto, že už tam jsou jeho rodiče. K nim nejdu, protože dělají jedem kotrmelec za dtuhým^ starý Diviš je jejich Pánem1 Bohem, a na takové hospodářství, kde všemi skulinami utíká, já bych koukat nemohla. A peníze už také žádné nedostanou. Já dostanu malou pensi a těch pár stovek, co ještě mám. si nechám. Koupím si tam u nás v horách barák a budu tam hospodařit. Po mě smrti dostanou polovičku mé pozůstalosti jejich děti, protože u nich by se to ani neohřálo."

,,Ale dOvolte, paní matko, vždyť já na nic nečekám ..."

„Jen mlčejí — já vím, že čekají. Ale darmo mluvit! Jestli chtějí slámu, obilí a něco hospodářského haraburdí, tak si to odvezou a tohle vezmou Fandě, pár dukátů po otci na památku, ať je schová dceři."

Modřický všechno přijal a tiše odejel.

Byl zarmoucen, zklamán. Peněz nebylo a on jich potřeboval nutně, jako soli. CelOu cestu pře- mýšlel, jak a kde jich zaopatřit, ale aby se svěřil ženě, mu ani nenapadlo.

Ano, on místo, aby jel přímo domů, kde žena čekala, zastavil se v hospodě, kde ho uvítala hlučná společnost. Všichni mu blahopřáli k dědictví, a když upřímně řekl, že nic nedostal, nevěřili mu.

,,Hehe — ten bude jednou bohatým, ten Modfický — už se stává lakomými! Nechce se přiznat, aby nemusil nic platit!" ' Podobné poznámky hlaholily šenkovnou a jemu to lichotilo. Rád slyšel, že ho lidé považuj/ stále za zámožného, a platil, potěšen a pivem omámien, útratu za celou společnost dukátem z dědictví Fanynčiina.

Tuto noc Fanynka ponejprv plakala, že jest mu milejší a bližší křičící cháska v hospodě, než ďoma ona s dítětem1.

,,Ach, kdyby nebylo té pijácké společnosti, on by byl hodným, vzorným mužem, ale ti tam ho kazí a svádějí," myslila si a měla pravdu.

On, ani nepozoruje, ssál jed1 špatných zásad Divišových a nalézal zapomenutí a opojení jen v hlučné společnosti. Smutné a vyčítavé pohledy ženiny ho sice rmoutily, ale nedělal ničeho, aby je zažehnal, ano, on před nimi zase do hospody utíkal.

X.

Paní fořtka přijela se rozloučiti s dťerou než odjela do hor, kde si chtěla koupiti stavení, aby byla ,,ve svém". Fanynka použila té příležitosti a poprosila muže, aby zůstal doma. Prosila ho sice dosti často, ano i různých drobných lstí užívala, aby ho doma udržela, ale on byl příliš dobře kamarády připraven, než aby se v duchu neusmíval nevinným bědám Fanynčlným, a odcházel dtenně.

V hospodě ho chválili a říkali: „Pan Modřický, to je přece rozumný člověk! Myslili jsme, že uvázne na ženině zástěře — a on jde!"

„Leda by byl hloupý. Když člověk célý den dře, musí si večer odpočinout a se pobavit" „Sklenka piva ve společnosti veselých lidí vypitá je to nejlepší koření!" hlásal Diviš své zásady.

„Sklenka piva pozvedne člověka nad všechny starosti a nechá zapomenouti na všechno trápení. Konečně jest to také ¡nevyhnutelně zapotřebí k udržení sil člověka. Pivo, to je pravý tekutý chléb!"

„Ano, >a panu Moďřickému by se manželské sladkosti brzy přesytily, proto večer něco nahořklého" — a všichni pozvedli sklenice a Mc>- dřickému připili.

Jakmile se blížila sedmá hodina večerní, neměl již stání. Ale toho večera, co tu byla paní fořtka, zůstal doma. Nechtěl, aby se mohla pře- svědčiti, že opravdu všemi skulinami utíká.

Ale v hospodě s tím nebyli spokojeni. Asi o půl osmé přišla holka se vzkazem, proč už pan Modřický nejde, že páni na něho čekají. Ten se už nedal zdržet. Co by si pomyslili ? 2e se bojí tchýně ? A proto nedbal prosebných pohledů FanynČiiných a vyhýbaje se pohledům paní fořtky, odešel.

„To si nemůžeš dokázat, aby zůstal aspoň, co tady jsem, domla ? Co pak musí býti v hospodě každý den ? Tvůj otec tam vůbec nechodil a byl také živ," řekla dceři.

Ta si jen vzdychla.

„Vždyť se večer obyčejně smluví práce na druhý den — au vás musí býti práce dost. Což pak si nic nepovídáte?" ptala se stará paní.

„Pokusila jsem se, ale muž říká, že si to obstará sám — abych si hleděla jen domácnosti. Zůstane-li doma, vzkážou pro něj a já musím býti celé večery sama."

,,Eh co — sama — ale on utrácí!"

„Snad smí něco utratit."

„Přijdte na to, může-li — konečně pořádný člověk neutrácí, i kd'yž na to má — ale..." a paní fořtka mávla rukou.

Ale v hospodě se stěny tou dobou jásotem přímo otřásaly „nad1 vrátivší se zbloudilou ovcí", jak učitel o Modřickém pronesl.

„Já myslil, že tě panímáma uvázala," prohodil Diviš.

„Sláva Modřickému, on se nedá ani panímámě!" křikl kdosi.

„Jen se nedej!" řekl Diviš. „Ony ty ženské by člověka hned přišláply. Muž je pánem v domě! Jen on má co poroučet. On pracuje, tak se musí pobavit a posilnit. A kdyby ti panímáma něco řekla, ukaž jí zuby. Jen se nedej!"

Druhý dten ptala se paní fořtka zetě: ,, Jak pak se vyspali, pane synu ? To bez nich ti ochlastové nemohou ani hodinu vydržet ?"

„To nejsou ochlastové," odvětil Modřieký podrážděně a vida, že skutečně mu tchýně chce domlouvat, jak Diviš předpověděl, umínil si, se nedat. Ostatně, nemaje od. ní již nic k očekávání, nic si z ní nedělal.

„Byl tam' můj otčim, učitel, notář, purkmistr ..."

„To jsou samí ochlastové. Ti pořádní páni už s nimi nechtějí nic mít. Diviš pít může — nakradl si dost — a ti ostatní hospodaří asi od desíti k pěti — jako oni."

„Po tom nikomu nic inení. Ještě mám z čeho pít."

„Dlouho to trvat nebude a budou pít z Kar- linýho. Myslejí, že nevím, jak se věci mají? Jich má na svědomí Diviš, proto se od něho odtrhnou a myslejí na ženu a děti. Poslechnou mne —- z hospod' a takového opilého přátelství ještě nikomu nic dobrého nevzrostlo," hovořila paní fořtka, přemáhajíc seč mohla svoji podrážděnost.

Ještě nikdy takhle mírně nikomu nedomlou- vala a domnívala se, že musí zetě přesvědčit!, ale on jí nechal mluviti a odešel. Cítil dobře, že má pravdu, ale právě proto se na ni zlobil. Odmiouvati jí se bál, proto vešel k Fanynce a tam na matku huboval. Kd!yž ji ještě potěšil sdělením, že po otci už nic nedostane, jak on čekal a potřeboval, odešel.

Paní fořtka odjela ještě dopoledne, na oba nesmiřitelně rozhněvaná — a Fanynka plakala. To stávalo se nyní často.

Modřický,. nemaje naděje ina tchánovu pomoc, nestačil se bránit útokům věřitelů. Neměl na zaplacení dluhů, ba ami úroků, a musil pla- titi i výlohy za vtělovátií dluhů do knih.

Všechno se kolem něho propadalo. Nevěděl • rady ani pomoci a zapíjel všechny trampoty. Pil, měl-li starost a zlost, zapíjel probuzené svědomí, ale také radost nad nějakou zdařenou prodeji nebo uchlácholeným Věřitelem.

Fanynce nesvěřoval ničeho. Měl ji rád a poctivě myslil, že činí dobře když jí uchrání starostí a neuchránil-li a ona se dověděla o novém! dluhu, naříkal na osud a těžké živobytí.

Fanynka mu často velmi dobře radila, alle on svěřoval se se vším Divišovi a ten její rady zlehčoval a posměch si z nich tropil.

„Dlouhé vlasy, krátký rozum," bylo jeho od1- povědí. „Nenech se vysmát, co pak taková mladá ženská může vědět ?" Tak odbýval každý dobrý nápad1 Fanyinčin, nebo nadhodil, že by si přece měl Karlu vzíti k sobě — a Modřický z obavy, aby sé tak nestalo, aby nemusil ještě i jemu úroky z jejího věna platit, se mu podVoloval. ano i dary mu dával a Diviš bral všechno. Ovci ze stáda, plodiny z po{í, vůbec všechno.

A Fanynka pracovala, starala se, ona «ama jediná spořila a počítala, neboť ke dvouleté Pepičce přibyl hošík, František. Karla trápila lehkomyslností každý den jinak.

Fanynka nestačila ji hlídat, napomínat, po staveních hledat a domů vodit a byla jí nejne- příjemnějším způsobem upamalována na Habrovou. Nevzpomínala ráda na to místo, ačkoliv sama tam žila v dobré paměti a leckdos s politováním vzpomínal, jak jinak se její „štěstí" utvářilo, než jak jí všichni předpovídali. ^Nejvíce Fininka a Peterka. Sovíma byl na jiném, větším dvoře a byl svobodný.

U Moďřických se potíral len. Služky i ženské z ratejny stály pod kůlnou a „potíraly" len piotěrkami a celé široké okolí — jazyky. Karla seděla bosa a neoblečená ina kupě lnu a poslouchala je. Náhle zazněla trubka ze silnice a ozvalo se výskání mužských hlasů.

„Vojáci! Rekruti jdou!" zvolaly ženské, přestaly dělat i hovořit, natáhly krky a dívaly se dO otevřených vrat na silnici, kudy šli chasníci, výskajíce a držíce se kolem krku: Bylo před sv. Václavem a branci scházeli se z celého okolí, aby společně jeli do města. Tihle byli z Haléřové. Zamířili přímo do hospody, kde už výskali jiní. • Ženské pod kůlnou rozhovořily se o svých zkušenostech, když jim buď syna nebo milence odváděli. Mladé služky naslouchaly hudbě a přály si, aby hoši zdě zůstali, aby si večer mohly s nimi zatančiti.

Karla zmizela.

„Kate je slečinka?" ptala se paní Modřická, přišedši na ženské dohlédinouti.

„Ale někam se ztratila. Teď tady ještě byla," ohlédly se ženské na místo, kde Karla před chvílí "seděla.

Paní chvíli u ženských růstala a pak odešla »odívat se na pole. Když se asi za hodinu vracela, potkala bábu kvasňovou, která v putně na zádech nosila kvasnice z pivovaru.

„Pán Bůh rač pozdravit, vzácná parní. Poníženě ruce líbám," pozdravila žena a hnala se po ruce panině.

„Jen nechte," bránila se tato. „Co pak je nového?" ptala se babky. , „Ale, prosím, nic nevím. Hoši jdou na vojnu, zpívají, ale ženské pláčou. Ale ta jejich pamna švagříčková — ta je veselá. Tancuje tam s rekruty jen což!"

Fanynka se ulekla.

„Karla?" zvolala, stydíc se za poplašené děvče, že tančí s napilými chasníky.

„Ano, prosím, vzácného pána sestřička," potvrdila babka, hrnouc se s putnou dále.

Paní spěchala domů.

„Jdi hned do hospody a přiveď Karlu domů!" nařídila služce.

Ta si uvázala čistou zástěru, obula na bosé nohy střevíce a běžela.

„Ta holka má více smyslu pro slušnost, ačkoliv ji nikdo neinapomíná, než Karla, které o tomi už pět let káží," mjyslila si paní.

Služka se dlouho nevracela a konečně přišla, vyřizujíc: „Slečinka nechce jít. Tancuje a řekla, že nepřijde domů až ráno."

„Jdi tam a řekni, aby se šla dómů obléknout. Není oblečená, viď? — Proto! Jdi a bez mí domů nechoď!" nařídila palní, bledá rozčilením nad novým nezpůsobem švegruše.

Karla přišla. Kypré její tělo v tenké haleně ovšem lákalo rozdováděné rekruty a Karla jen jen hořela, tancem jsouc rozehřátá.

„Karlo! Nestydíš se takhle jiti do hospody a tančit tam s napilými vojáky?" ptala se Fanynka lítostivě a káravě zároveň.

„Co bych se styděla? Což pak jsem takovou honorací jako ty? Však mi zahradlník povídal, jaká jsi byla pyšná, a ptal se, jseš-li ještě," házela Karla hlavou.

„Který zahradník?" ptala se paní pohněvána.

„No — Vejvoda z Haléřové! Takový kudrnatý, hezký člověk. Jeho bratr jde na vojnu a on ho sem vyprovodil. Pořád se mnou tancuje. —1 Pusť, já musím zase k němu!" škubala se Karla, kterou Fanynka za sukni dlržela.

„Nikam nepůjdeš! To je hanba, aby slečinka tancovala s napilými rekruty! Takový rekrut každý je smělý, všechno si d!o volí a každé hodné děvče se jim vyhne. A ty takto — bosa a neobleoená! Nestydíš se ?"

„Ne — a naschvál půjdu, abys věděla! Mně se zahradník líbí a já jemu také. Rekl m'i to a já jsem mu řekla, aby si mne vzal, že mámí dvacet tisíc," a Karla dUpala a trhalla se z ruky Fanyn- činy. Ta viděla, že s Karlou nic nepořídí. Musila jí upokojiti a na jiné myšlenky přivésti, plroto řekla: „Sama tam' nesmíš. Počkej, až přijde Josef, on tě tam doprovodí. Zatím se oblékni."

S tím Karla souhlasila. Odtešla se obléknout, ale mezi tím se jí v hlavě vše popletlo. Své nové šaty namočila do necek s vodou, aby byly hezčí a aby se zahradníkovi ještě více líbila. Druhého dne nalezla je tam Fanynka, ovšem zkažené.

XI.

Zahraahík o tomto případu donesl zprávu do Haléřové. Vypravoval, jak se vytančil se slečinkou Divišovou, když bratra vojáka na Kosov vyprovázel.

Paní sta-vitelka se to nejdřív dověděla a proto byla odpoledne nejprvmější u paní direktor- ky, kam toho dne byly paničky pozvány na kávu. Čekala, až budou všechny pohromadě, aby účinek její zprávy byl co nejrozhodnější. Jakmile přijala z rukou Fininčiných první koflík kávy, okusila jí a řekla: „Umějí tuze dobré kafe vařit, Fininko, jen co je pravda. Ten jejich nastávající nejm.ilejší pán dostane v nich pravý poklad. Doufám a také jimi vinšuju, aby to lépe trefili, než Fanynka Mendlovic!"

Oči všech zahořely zvědavostí. Tato slóva napovídala mnoho. l „Povídají! Povídají! Co se to stalo, Frau Baumeister?"

A paní stavitelka povídala s pravou rozkoší, jak zahradnický pomocník Vejvoda šel vypro- vázet bratra na vojnu, a :na Kosově v hospodě vytancoval se s Karlou Divišovou. Jak byla bosa a rozházená, jak pro ni holka přišla a jak ji platrně doma zavřeli, neboť se už nevrátila. Jak se mu sama nabízela, aby si ji vzal a jak vyprávěla, co doma, hlavně od švakrové, zkusí.

Ostatní paničky poslouchaly se živým zájmem, tu ruce spráskly, hlavou potřásaly, nebo zavrtěly. Jen Fininka seděla zarmoucená, hleděla zamyšleně na ubrus na stole a Xaverek, kterému bylo už děset let, ale který byl stále považován za malinkého chlapečka, stál přeď stavitelkou a oči s jejího krku nespustil.

„Teď to uvážejí, Frau Direktor, jak to tam vypadlá. To byl dvůr! To bylo panství! Sedmdesát tisíc prý! A teď slečna z toho dvora tancuje s ehasníky bosa. Kam se ta Fanynka dostala! Ale dobře se jí stalo. Také nevěděla, jak vysoko nos nosit. A stará ? Lakotila a byla ordi- nérní osoba. Vždyť, když jsme se tam sešly na kafe, zavářela tak málo kafe, že to ani k p|ití nebylo. Já jsem vždycky naschvál poslouchala, jak dlouho se v kuchyni kafemlejnek ozývá, a hned — hned1 bylo po mletí. Nalakotila toho a kam to přišlo? Já říkám, není nad ouředníka. Je schovaný, má své, nemůže o ¡nic přijít a nikdo se mu nevyrovná!" — a krk se jí zas nadmul a hlas zasípal.

V nastalé přestávce se ozval Xaverek: ,,Mutrle, co to má stavitelka na krku ? To je to ošklivé!"

Paní direktorka zbledla leknutím a vykřikla na chlapce: , i t i , „Mlčel, on našeweis*) chlapečku!" Paní stavitelka zťrnula, zarděla se, zamhouřila oči jako uhozená slepice, ale hned se vzpamatovala a řekla sladinee: „I on malá plaudrtaše! Čeho on si nevšimne! Šel mi dát pusinku on chytrý bubínku!" !

,,Fuj!" odplivl si Xaverek a paní stavitelce zasvítily oči. i i , Fininka vzpamatovala se ze svého ustrnutí a smýkla chlapoelm; ze dveří, volajíc prosebné: „Paní stavitelova, prosím' jich, odpustějí tomu nezpůsobnému klukovi!" a zmizela s ním, neslyšíc její ujišťování, že to pranic neznamená.

„Endlich, on Xaverek má recht," řekla, ohléd- nouc se po paničkách. Čekala horlivé ujišťování všech, že její chybičku ani nikdo nepozoruje, ano, že jí vlastně sluší. Ale direktorka jala se svého mazlíčka omlouvat a druhé paničky všechny najednou horlivě mezi sebou hovořily, jako by o celém1 případě ani zdání neměly. Paní stavitelka tvářila se, jakoby věc také za zmínklu nestála. V šest hodin se paničky rozloučily, paní direktorka ji vyprovodila až k bytu. Tam se ještě dlouho loučily, ruce tiskly a když se direktorka na odchodu ohlédla, stála paní stavitelka na prahu, usmívala se — ale pak zavřela dveře, zaťala pěsť a zahrozila jí: „Počkej, to ti přijde draho!" Jako fúrie vřítila se db pokoje, strhala se sebe čepec a mantilu a s nadWutým krkem ulehčovala svému hněvu, sípajíc: \ ') Prostořeký.

Ludmila XIX 2 „Ksindl sprostý! Kluk rozmazlená řekne mi fuj! Mně, knížecí ouředlnici! Počkej, to přijde tvé mutrli draho! A ona, ne aby ho plácla, ještě div, že se nezasměje. Zrovna i zeleno a žluto se mi v očích udělalo — ale počkej! Vždyť kdyby se mezi nimi něco podobného nehovořilo, klukovi by ani nenapadlo to říci!"

Mezitím šel Peterka domů. V druhém poschodí zámku, kde na chodbu vedlo právě tolik dVeří jako v přízemí, měl svůj pokoj. Všechny dVeře byly dvojité a tvořily v silné zdi jakousi skříň. Z jedné takové skříně ozýval se ryk dětského hlasu. Peterka chvíli poslouchal, pak otočiv klíčem v zámiku trčícím, dveře otevřel. Tam ve tmě křičel Xaverek.

„Co tu dělá?1' ptal se Peterka překvapen.

Xaverek hodil vzdorovitč hlavou.

„Kdo ho tam zavřel, on kujóne ?"

„Já, pane správce," přihlásila se Fininka, vystupujíc z vedlejších dveří. „Byl hrozně nezpůsobný. Urazil paní stavitelku. Musila jsem ho nějak potrestat a proto jsem ho zavřela do tmy. Sama čekámi vedle ve špižírně. On tam musí zůstat do sedmi hodin. Proto odpustějí, pane správce — já ho tam zas zamknu. Ať křičí, jak chce — zde ho nikdo neuslyší."

Peterka hleděl na Fininku. Byla rozcuchaná, poškrabaná.; Xaverek se asi vydatně bránil, než se jí podařilo jej zavřít. Peterka pokyvoval hlavou a švihal španělkou o holinky bot.

„Ty huso ošklivá! Já se tě nebojím!" a Xaverek po Finince vyplivl.

Tu ho Peterka vnesl za rameno do špižírny, zavřel za sebou dveře, nechávaje Fininku venku, a za chvíli ozývaly se odtud rány španělkou a Xaverkův řev. Fininka tam vběhla a viděla, jak Peterka drží chlapce na koleně a sází mu na kalhotky nepočítaných. Xaverek křičel, vlastně řval, co mu hrdlo stačilo a trvalo to, jak se Finince zdálo, ukrutně dlouho. Konečně ho Peterka pustili Chlapec skákal, ječel — a pak se s napřaženými nehty vrhl na Fininku. Leč Peterka ho zadržel.

,;Opováží-li se na Fininku sáhnout, natřískám mu ještě jednou. Vůbec, opováží-li se býti ještě někdy hubatým, zlým a neposlušným, tak ho zavedli vždy sem a zde!..." a Peterka zahrozil španělkou.

Xaverek tedy Fininku nechal, ale hodil sebou na zem, zmítal se, tloukl o podlahu a křičel a křičel, až uši zaléhaly. Trvalo to asi hodinu. Po celou tu dobu stál zde Peterka s Fininkou a pozorovali zuřícího chlapce.

Fininka chtěla ho několikrát zvednout a chlácholit, ale Peterka nedovolil. V sedm hodin zazněl dole v chodbě zvonec, svolávaje pány k večeři.

„Xaverku, šel!" řekla Fininka.

„Nepůjdta — ne a ne! Šla si sama, ví — ale až přijde mutrle, já jí to povím!" křičel hoch.

„On neřekne nic a pěkně půjde. Umyje si obličej a bude hodný. Šel!" nařídil Peterka.

Chlapec sebou škubl — ale za chvíli vstal.

„Odprosil Fininku!"

* íoo Xaverek hodil hlavou.

„Odprosil ji! Hned! ftekl: Fininko, prosím jí, odpustila mi to, já to už víckrát neudělám," poroučel Peterka.

Xaverek hleděl zarputile do podlahy.

„Odprosil hned — on kujóne!"

Tu se chlapec rozběhl k Finince, padli jí do náruče a s pláčem, poslušně ji odprosil. Fininka mu osušila obličej, políbila ho, vzala ho za ruku a všichni tři vyšli z místa exekuce.

Paní stavitelka o této exekuci nevěděla. Snad by ji to bylo usmířilo.

Xaverek už dávno spal a Fininka sedíc, na Peterku myslila s pocity pro něho tak lichotivými, že by se on rad!ostí ani neznal, kdyby byl měl tušení o nich, když stavitelka skládala piůlarch papíru tak, že jedna čtvrtka tvořila obálku k druhé, na níž bylo napsáno několik řádků, končících slovy: „...a to se všechno děje s vědomím direktora, o čemž uctivé oznámtení činí poníženě oddaný „neznámý". Ráno odeslala dopis na ústředního ředitele Romaina.

Následky tohoto dopisu nedaly na sebe dlouho čekati.

Romano, ač žil tři léta v domácnosti direktorově a dobře jeho poctivost znal, příliš ochotně se chopil příležitosti, aby se s ním ne- musil ani písemně stýkat, aby nebyl upomínán na svůj hřích a na pokoření, které mu Fininka způsobila.

Direktor byl dán do pense. Rozčililo ho to takovou měrou, že toho nepřežil. Mrtvice uči- nila konec jeho sice bezvýznamnému, ale pro rodinu cennému životu.

Vdbva odstěhovala se do deputátního bytu do starého pivováru.

„Mein Qott! Jak jen se to mohlo stát, aby Romano takhle jednal! On, Romano!" žalovala pani direktorka každému, i paní stavitclce, ale ta nadmula krk a oči se jí zasvítily jako kočce.

Však dlouho paní direktorka nad změnou svého postavení netruchlila. Dostala růži db obličeje, nemoc vzala tak neblahý obrat, že nebohá ptaní zemřela.

Stavitelka za nic na světě nechtěla věřit, že to byla růže.

„Neštovice to byly! ČCrné neštovice — a já 11a funus nepůjdu, za nic na světě. Doktor to zaplírá, aby se lidié neplašili," říkala, vykuřujíc byt jalovcem a octem a tím poplašila všechny tak, že na pohřeb nikdo nepřišel. To také chtěla. Vdbva v nemilosti a mimo toho černé ¡neštovice — jen jedno stačilo, aby z panských úředníků nikdo se nedostavil. Proto stálo o pohřbu před starými pivovarem jen několik zvědavých žen a diěití a uvnitř u plačící Finimky — Peterka.

„Oni se nebojejí, pane správce, že se na- kazejí? Děkuji jim ze srdce. Ach, já jsem vždycky věděla, že oni jsou ze všech nejsrdečnější, třeba se docela jiným stavěli," zaplakala Fininka, zapomínajíc nyní ve chvíli smutku a své opuštěnosti na všechnu zdrželivost.

„Jak bych mohl scházet tam, kde jim mohu osvědčiti, jak si jich vážím a jich lituji," koktal Peterka, všecek popleten Finimčinými slovy. Ona přece pozorovala, že mu nešlo od srdce, jak vtipy dělal a nebožku direktorku někdy trápil. A nyní zůstala ubohá dívka zde sama, bez pomoci a bez podpory a jak se po smrti direktorů přesvědčil, i bez peněz. Zamrkal, aby zatlačil rosu v očích a obrátil se ke Xaverkovi s otázkou, která vlastně patřila Finince: „Tak co on, kujóne ? Co bude dělat ? Půjde někam ke strýčkovi tuhle s Finiinkou?"

„Nikam nepůjdeme, pane správce. Všichni strýčkové se nás asi lekli, neboť žádlný nepřijel, ba ani nepsal. Zůstaneme zd!e. Já budu šít a Xa- verka vychovávat," odvětila Fininka místo něho.

Peterka se začervenal. Objal prstem nákrčník, jako by se diusil, a pak řekl: „Fininko! Já — já bych jim pomohl. Kdyby — jestli — já — já jich mám rád1 — a kdyby chtěli být mou — já bych byl nejšťastnějším člověkem na světě."

Fininka se usmála, až slzy jí splývaly po tvářích.

„Opravdu ?"

„Nevěřejí? Už dávno jich mám rád. Strach jsem; měj před každým, kdo se k nim blížil — aby si ho neoblíbili — a sám jsem si opovážit netroufal."

„Ach, pane správec, to mohli. Vždyť jsem na to čekala. Ale oni nešli a nic neříkali — jak jsem se mohla prozradit já ?"

„Opřavdu ?" ptal se nyní Peterka.

„Opravdu — já jsem věděla, že mne mohou vystát, proto jsem nikoho nechtěla, kdo by si mne chtěl vzíti proto, že jsem direktorova dcera. Také jsem nebožce mutrli řekla, že počkám, až pro mne někdo přijde sám. A oni mešli a nešli — teď už jsem vůbec nedoufala..."

,,Já...! Fininko! Můj anděli! Však si to nyní vynahradíme! Xaverku, pojď a dej mi hubičku — my se budeme, míti vespolek rádi!" jásal Peterka, objímaje Fininku i Xaverka.

Za rakví vedl si Fininku pod paží jako nevěstu a musil si stále připomínati, že jde na pohřeb, nikoliv na svatbu, jak mu bylo veselo.

Cestou přidružil se k nim Sovina, který se vrátil právě z centrálního řiditelství, kam byl zavolán, aby se mu odevzdalo místo po direktorovi v Haléřově.

XII.

Halcrovický zahradnický pomocník nezapomněl na nevěstu s dvaceti tisíci. Čas od času přicházel do Kosova a scházel se s Karlou u Mašinů.

Mašin byl jeden z veselých společníků Divišových, však už byl hotov. Chalupu mu prodali a nyní se nechal živit ženou a dětmi. Vedlo se mu zle a jeden čas ani bytu neměl. Trochu haraburdí měl složeno pod hruškou své bývalé chalupy. Tak nalezl ho Modfický a vzal ho k sobě do bytu. V rozsáhlém domě jeho nebyla nouze o místnost a Mašin nastěhoval se db klenuté, přízemní místnosti.

Však dlouho tam nebyl. Paní Modřická pozorovala, že se jí ztrácejí vejce, ovoce, aele- nina — vůbec všechno a shledala, že to bral Mašin. ] Karla tam nosila, co uzmout mohla. Paní jí domlouvala, ale Karla, jako obyčejně, dělala naschvál ještě hůře. Fanynka žádlala muže, aby Mašina vypověděl, ale dobrák Modřický toho nedjpvedl. Ostýchal se, když ho před tím sám' zval, a řekli: „Nevidláno pro pár vajec a trochu ovoce — vždyť ho máme dost. Aspoň Karla nelítá po domech v městě. A konečně, nechceš-li ho zde mít, vypověz ho sama," řekl jí na opětovné žaloby, neboť Mašin si počínal tak neomaleně, že bral už šmahem všechno.

Paní ho ted!y vypověděla. Karla bralia Mašina do ochrany a zase kolovaly pověsti „o do- bréml pánu a zlé paní" a Mašin, aby se ,,zlč planí" pomstil, poskytoval Karle příležitost, aby se scházela u něho s Vejvodou.

Vejvodii velké věno lákalo, ale ona sama ho vlastně odstrašovala. On byl hezký mladík, čistě se šatil, byl trochu ctižádostivým1, byl by rád něčím! více, než je|n zahradlnickým pomocníkem; a tuto touhu podněcoval Mašin radou, aby si vzal Karlu. Vyhlídka na její peníze Vejvoduoma- movala. Byly dni, kdy chodil jako zpit v představě, že by koupil dvorec, nebo 'mlýn a na němí hospodařil. Tu se rozběhl do Kosova, ale vida Karlu, vracel se sklesle doni|ů. Proklínal ji i její peníze, tehdlejší vyprovázení bratra, muziku, kde se s ní seznámil, Mašina a celý svět —1 a zase přišel, jako lkom|ár světlem1 lákaný. Co Mašin se této záležitosti ujal, stávala se určitější.

Karla hořela touhou vdát se. Myslila, že Vcjvoďa s ní bude chodit po muzikách, s ní tančit, rosolkou častovat, ona že se nebude musit oblékat, česat a uklízet. Bude mít své peníze na tabák a na rosolku, což jí Fanynka odpírala.

„A Fanda se zlostí zfanfrní," byl konec jejich porad1 s Mašinem. Ten ji v tom podporoval. Snadno jí získal častováním, k němuž sama přispívala, přinášejíc uzm|uté věci z bratrovy domácnosti.

Hůře bylo s Vejvodou. Ten o tom sice přemýšlel, ale ke skutku se odhodlati nemohl. Karla se mu pranic nelíbila a její švekruše se bál. Úcta panského dělníka k úřednické dceři a nyní majitelce dvora ho tiskla zpět.

Ale Mašin mu horlivě domlouval.

„Vy jste hloupý! Karlu si nevezmete a jt^í peníze pohltí Modřický. Koukejte, dvacet tisíc! To je peněz! Mohl byste koupit statek, nebo zahradnictví, vůbec cokoliv byste chtěl — ale takhle zůstanete do smrti smrťoucí jen žebrákem! a panským nádeníkem."

„Inu, to všechno je hezké ale Karla..." drbal se Vejvoda na hlavě.

„Karla holenku není takovým bláznem, jakými ji dělají. Ale oni nechtějí, aby se vdala, aby jí neimlusili vyplatit! věno, proto ji dělají horší, než je," tvrdil Mašin, kterého lákalo pár dtesítek, které mu Karla slíbila, podaří-li se mu Vejvodu ku svatbě pohnouti.

Vejvodovi se sice zdálo, že je Karla tak hrozná, že ji nikdo horší dělat nemůže, ale přece db všeho se vemlouval, budoucnost s tolika peire nězi si maloval a pomaiu, ale přece si zvykal s penězi Karly počítat.

Mezitím narodilo se Fanynce třetí a čtvrté dítě a ona už nepočítala, jak dlouho na Kosově je. Starala se a plahočilá s dětmi i s Karlou v domácnosti i v hospodářství. Byla stále stejná. Něžného zdraví i smýšlení: nedovedla nikoho zarmoutit, tím méně, koho milovala. Manželský poměr její byl snesitelný. Modřický ji měl stále a upřímně rád, ač jí ještě ani nyní nic nesvěřoval. Málo se vůbec doma zdržel, pozdě v noci chodíval domů a poněvadž se Kosov jakž takž držel, byl spokojen.

Jedinou společnicí a opravdu duší oddanou byla Fanynce — Baruška. Ale ani ta nebyla tak veselá a zpívavá, jako v Souši. Ze služby u staré paní přinesla si z hor kluka, Frantíka, a stará paní ji i s ním vyhnala.

Baruška přišla na Kosov a zůstala tam. Stalá se chůvou a opatrovatelkou všech dětí a pravou rukou paní Modfické. První přinesla jí zprávu o schůzkách Karly s Vejvoddu.

„To není mpžné! Jak by mohl mladý, hezký člověk nalézti zalíbení v Karle!" divila se paní.

„Inu — ona se mu nelíbí, ale její peníze," mínila Baruška.

„Ani kdyby sto tisíc měla, nikomu by se líbit nemohla," řekla paní a sdělila tuto novinu s mužem. Ten se smál.

„Karla se vůbec vdávat nemůže. V tom ohledů buď bez starosti. Hlídejte ji, ať se nic nepřihodí na těch toulkách, ale vdávat se nemůže," řekl. — Karlu tedy hlídali. Ano, když se toulala dlouho do noci, zavíral ji Modřický do pokojíčku na klíč. Ona se však potměšile smála, když bratr ji zamkl a klíč Fanynce svěřoval. Pro ni dveří být nemusilo. Mašin přistavil jí k oknu žebřík, ona po něm jako kočka ^vyšplhala se zase zpět a Mašin žebřík odstranil.

Když jednou ji zase domů vyprovodil a Vej- vodu zanfýšleného a mrzutého nalezl, začal se s ním! vadit.

„Zas už litujete a hlavu věšíte?" řekl zlostně.

„Ale nechte mine být — já ji přece nechci! Jen se dobře na ni podívejte, jaká je. Není sice v obličeji ošklivá, ale má nesnesitelné zvyky, je zlá a hubatá, nemá skoro žádné vlasy a u nosu jí visí stále hnědá kapka od tabáku," řekl Vej- voda a otřásl se.

„Vy jste blázen!" osopil se Mašin. „Dvacet tisíc je peníz! Za to jí můžete koupit paruku — a ostatní si odvykne."

„A což jestli mi ji Modrických nedají?" namítl Ve j voda.

„Tak se jich neptejte! Bodejť by vám ji dali. Vždyť ji proto takhle drží, aby ji nikdo nechtěl a peníze zůstaly jim. Koukal byste, jaká z ní budě pěkná ženská, až bude jinde. Jim na ► tom nezáleží, aby byla, jim spíše záleží na tom, aby se nikomu nelíbila. Ale když jste takový hlupák, do smrti smrťoucí zůstaňte žebrákem a panským nádeníkem! Takové jmění! Nevídáno ženská — ale ty peníze, člověče .— ty peníze — ale vy byste, se mi zdá, chtěl mít dvorec a nějakou princeznu k tomu, viďte ?"

A Vejvotfa odešel s úmyslem, více se ne- vrátiti.

Karla nemohla se přemoci, aby o svém štěstí nemluvila. Činila to, jako vše, potřeštčně. Při každé příležitosti opakovala Fanynce: ,,Však už mine dlouho sekýrovat nebudeš. Až budu pryč, pak toho budeš litovat," a podobně.

Fanynka o tom přemýšlela. Zdálo "Se jí přece plravďě podobné, že by si ji Vejvoda vzal a mluvila o toni s mužem.

„To se nestane. Ani na to nemysli. Kdyby 0 ni přišel říkat, povím tnu do duše. Řeknu: Milý Vejvodb, škoda každého slova. Karla se vdávat nesmí — ona k tomu není. Je nepříčetná. Lituji, že to musím říci, je to má sestra '— ale s bláznem1 žiti a snad' i děti iníti, jest proti zdravému rozumu. Tu si z hlavy vypusťte a ohlédněte se po jiné. Jste hezký, zdravý člověk, a i Bůh ví — já, kdybych byl mrzákem bez nohou 1 rukou a ona po krk ve zlatě seděla — já bych jí nechtěl. Není o to jí mít, ale s ní žít, do smrti, nerozlučně — víte, Vejvodo, to je nad mé smysly, že vy byste to chtěl učinit a tak dobrovolně se zahubit," pravil Modřický.

„Však to také ž jeho hlavy není," odvětila paní. Jsou lidé tak nesvědomití, že ho do toho nutí, aby na něm pár zlatek vymámili. Jimj je jedno, uvrhnou-li ho do jneštěstí, jen když budou mít z toho zisk. Také bych mu řekla, aby si ji nebral. Řekla bych mu: „Věřte mi, Vejvodb, já vím, jaká je to oběť, s takovou bytostí pod jednou střechou žít. Vy si malujete všechno hezké — ale považte, kdybyste o jmění přišel a ona vám zůstane! Co pak?"

Tak a podobně se na námluvy Vejvodovi připravovali. I s Karlou mluvili, jí prosili a před1- kládlali jí, aby se nedala přemluviti a nestala se kořistí spekulanta, že se přihlásí ženich jiný s majetkem, na němž se její věno nechá pojistiti.

Ale Karla se ušklíbla, že by si asi její věno nejraději nechali sami, jak to*od Mašinů tisíckrát slyšela, a nebylo s ní vůbec řeči.

„Musí se mluviti s Vejvodbu, aby ji nelákal. Jak se dozvím, že zde je, půjdu za ním a p|romluvím s ním," řekl Modřický a paní souhlasila.

Ale Vejvodá si pro Karlu nepřišel, ani písemně se o ni neucházel. Bál se. Byl tak zbabělý, že by byl nejraději její peníze ukradl a pjoněvadž to nešlo bez Karly, odvedl Karlu! Bránil se sice dost, ale Mašin mu dohodil koupi mlýna za výhodných podmínek, vymyslil celý plán únosu a také sám- provedl.

Jednoho jitra přiběhla Baruška všecka vyjevená s křikem do pokoje, že okno u Karlina pokoje jest otevřeno a u okna že stojí žebřík.

Paní Modřická klesla leknutím' na židli a Modřický spěchal nahoru. Rozraziv dveře, viděl, že Karla sebrala všechno a byla pryč. Vrátil se zuřiv ku plačící Fanynce.

„Ted pláčeš! Vždyť jse;m ti říkal, abys ji hlídala. Teď to miáš!" .rozkřikl se na ni.

Fanynka se ještě více rozplakala, ale Baruška se jí zastala: „Co pak ji má vznešená paní hlídat? Ani oni by jí neuhlídali, když v noci oknem uteče. To se dlouho připravovalo!"

„Ale kdo, kdo mi jen tohle nastrojil? Kde je? Kde ji hledat?" obracel se hněv Modřického jinak a on odešel ji hledat, nejdříve k Mašinoví.

Leč Karla byla pryč. Až za několik dní došel dopis od Vejvody, že se nalézá u jeho vdané sastry a zůstane tam až do svatby. Modřický si stále myslil1, že to není možné, že ji úřady přinutí k návratu, že nedovolí, aby se provdala, jsouc slabomyslná. Jen Fanynka tušila, že se skláme, že Karla se už nevrátí, a měla pravdu.

Orad, jejž Modřický požádal o urovnání tohoto sporu, ho odmrštil. Karla byla plnoletá a mohla dělat, co chtěla. Šílenou nebyla, spíše podivínskou, a když se našel Vejvoda, který jí chtěl býti zákonným opatrovníkem, nestává příčiny, proč by se sňatku bránilo.

A tu Modřický poprvé ztratil všechnu důvěru, že to všechno dobře dopadne, čími se po celá léta těšil. Věděl, že vyplacení věna sestře znamená jeho záhubu, nebo aspoň nesmírnou ztrátu. Vejvoda peníze také se vší rozhodností žádal a neznal žádných ohledů. Chtěl míti mlýn, potřeboval peníze, a proto je bezohledně chtěl.

Podepsání smlouvy na koupi mlýna odloženo až po svatbě s Karlou. ¡Modřický musil si peníze vypůjčiti na vysoké úroky, zatížiti dvorec dluhem, což se mu právě jen splněním podmínek lichvářských podařilo.

Fanynka tou dobou mnoho, mnoho plakala. Nahlédla při té příležitosti lépe do majetkových lit poměru mužových a strnula, shfedavši, jak málo jimi zbývá.

Co byly platný všechny ohledy Modřického k ní, jeho výmluvy i lži, když inyní na ráz se dozvěděla, jak to vlastně stojí. Skutečně hospodařili s jměním Karliným. Nyní, když jí ho dali, nemají nic.

K tomuto zármutku vyčítala si Fanynka, proč se dříve lépe o to nestarala, proč se nechala mužem odbývat, proč Karlu ještě více k domovu nepoutala, inyní všechny její oběti, práce, sebezapírání i pokořování byly m]arné. Přišel zahradnický pomocník a rozvrátil vše, na čem ona svoji sílu a mládí utratila.

Palčivá hořkost proti matce, která ji sem vnutila, skoro nenávist proti Divišovi, který jejího poddajného muže kazil, a i rozhořčení proti Modřickému zmítaly jejím srdcem.

Nalézala útěchy a radosti pouze v dětech. Ty nikdy nepocítily tíži jejích starostí, ani smiit- nou její náladu. Ony vždy slunily se v paprscích její péče a lásky. Ony nikdy nelačnily po objetí a pocelování jako ona. Sen o lačnémi dítěti ve tmě plačícím dávno vymizel jí z paměti, ale ona celou bytostí plnila své těžké povinnosti, ■ ona ušlechtile chovala se k muži, který v nepochopitelné lehkomyslnosti její osud k svému připoutal.

Celkem byla však mnohem spokojenější, co zdě nebylo Karly, která ji neustále dráždila. Ta byla paní Vejvodbvou, mlynářkou na „Červeném mlýně" a pro ně jako mrtvá. Však přece doléhaly zprávy o ní na Kosov. Zprávy neradost- rié, o nešťastném manželství obou, kďe nerozumem1 hospodyně hynulo tak mnohé v domácnosti, kde mlynářka byla pro posměch celého okolí a kterou muž v návalech zlosti tloukl pro pohoršení všech rozumnějších lidí.

1 Modřický byl spokojenější, že zhostil se Karly. Doufal, že časem se z dluhů vybaví a dvorec zachová.

Domácnost se zjednodušila, Fanynka se již nyní odbýt nedala, žádala upřímlnost od muže a poukazujíc tak na minohé, snažila se pod lam o- vati jeho důvěru k lidem druhu Divišova a Maškova. Viděla vždy dále, uvažovala, pochybovala, kdežto Modřický žil pouze přítomností. Plašil vší mocí starost a přemýšlení. Pracoval sám až db úpadu, ale jiné nedovedl k pořádku, k píli a vytrvalosti vésti a jeho nejposledmější nádeník byl pohodlnější než on.

Večer co večer odcházel do .hostince. Že Diviš Karlu mu nevzal, to mu vysoko cenil a podroboval se úplně jeho radám1 a názorům. V hostinci, v mlze alkoholu vše se mu jevilo lepší, výhodnější, utíkal tam před smutnými pohledy ženy, před jejími varováním1, nechtěl poslbuchati její neutěšené předpovědě, tvrdil, že jen ona sama tak černě vidí a sebe í jeho týrá. Někdy, když jemu samému napadlo, že skutečně je s ním zle, že miusí ze dvorce odejiti, sevřelo se mu srdce nevýslovnou soustrastí s Fanynkou, když hledě na ni viděl, jak je jeminá, skoro průhledná, s modrými kruhy pod očima. Ale poněvadž byía stále čilá, stále zaměstnaná, na nic si nestěžujíc, plna vytrvalosti a trpělivosti ke všemu a ke všem, zapudil i svoji soustrast a byl rád, že ji neprozradil. Co by si lidé, Diviš a drazí pomyslili!

XIII.

Majetek Modřického klesal. Fanynka pracovala, šetřila, počítala a s Baruškou a nyní desítiletou Pepičkou musily zastati všechno.

Modřický byl veselý. Po nějaké práci zasedl večer v hospodě a bavil se.

Prohlásilo se, že Mašin má hlavní zásluhu na únosu Karlině a Modřický neměl tolik zmužilosti, aby mlu proto činil výčitky, ale neměl také tolik hrdosti, vůbec si ho nevšímaíi, nýbrž oháněl se v jeho přítomnosti špičatým; poznámkami, a tím Mašina dráždil, jeho špatnou, nevděčnou povahu ke špatnosti ponoukal.

A Mašin se krutě mstil. Chodil po okolí a každému vypravoval, jak špatně si Modřický stojí, že kdo si nepospíší dostat to, co dostati má, že u něho o všechno přijde, neboť jeho majetek prý co nevidět přijde na buben. Lidé mající nějakou pohledávku na Kosově houfem se tam hrnuli, o zaplacení hartusíce, a Fanynka očí neosušovala od1 slz zahanbení a starostí.

Někdy ani krejcaru v domě nebylo. Tak se stalo, že přinesl jí švec nízké, lehké střevíčky, jaké jednou za rok si dávala dělat, a ona neměla čím je zapllatiti. Tou dobou bylo vše tak laciné, co hospodářství dodávalo. Obilí a všechny plodiny ijeměly skoro žádnou cenu. Dráhy ještě nebyly, aby se to mohlo dovážeti jinam, Ludmila XIX. 2. 8 aby se to lépe zpeněžilo a židé v okolí, jako vždy a všude se vším obchodujíce, využitkovali této tísně, ¡nic nekupujíce, aby ceny ještě více stlačili.

Paní Modřická mistra přivítala a přijímajíc střevíce, pravila, jako již několikrát byla ¡nucena učiniti: ,,Děkuji vám, pane mistře. Peníze vám pošlu. Muž není doma a já právě nemám," Že muž jí vůbec žádné peníze nesvěřil, to Fanynku už dávno netrápilo.

Mistr přešlapoval a zadrbal se za uchem.

Paní Modřická zarděla se studem a rozpaky.

„Co pak m!i už ani za dva zlaté střevíce na 24 hodin nesvěříte?" ptala se vyčítavě.

„I co pak jim, vzácná paní, bych svěřil miliony, alě nemám groše v domě. Nikdo nic neplatí, jak pak to 'miám vydržet?"

„To je mi velmi líto, ale hned ráno vám pošlu. Muž není doma, ale jakmile přijde, pošlu vámi peníze. Spolehněte se."

„Nemrzej í se, vzácná paní, ale šel jsem okolo dolejší hospody a Mašin mi tam říkal, že jejich pán častuje celou hospodu uzenkami. On šenkýř dlnes ponejprv udil — tak by taiml snad mlohli poslat, aby jim na ty střevíčky dal. Vi- dějí, vzácná paní, nemám krejcaru a chtěl jsem koupit trochu obilí na mouku. Soused jede ráno časně do mlýna, on by mi to vzal a při jednom semJel. Ale nemrzejí se, vzácná paní."

Pod Modřickou chvěly se nohy, ale řekla klidně: j ; j „Co pak bych se mrzela. Jestli potřebujete obilí, zaplatím vám obilím. Baruška vám naměří, chcete ?"

„I toť se ví, že chci," souhlasil miistr a šel s Baruškou. Ta mu naměřila dvě míry žita, míru po zlatce, co platilo, a ještě mu půjčila trakař, aby si ho mohl odvézti.

ModřiCká osaměla a chvějíc se, usedla u kolébky děcka.

„Můj Bože 1 Tak daleko to s námi došlo, že už mii nikdo ani na dluh dát nechce! A muž sedí v hospodě a častuje cizí lidi, a já s dětmi •mám k večeři kyselé mléko a brambory! Na naše útraty hlaholí hospoda veselou náladou, že pan Modři cký platí!" ¡myslila palní a hněvivě vyskočila. i || „Co pak je opravdu takovým! pošetilcem, aby v těchto těžkých časech, v tak neutěšených poměrech krmil smečku lidí? Kdo to řekl? Mašin!" a paní Modřická klidněji vydechla. „Ten špatný, zlý člověk! Jemu nebylo nic dost, čím by námi ublížil, nás pomluvil!" řekla si, ale proto přece si umínila s mužem promluviti a jej prošiti, aby neproseděl všechen volný čas v hospodě. Děti dorůstaly, ona nestačila je samia zkrotit, často cítila se býti slabou a k smrti unavenou. Tak i dnes? Rozčilení prochvívalo její údy a starost tížila ji srdce. Nemlolila ani ulehnout, jak byla neklidná. Děti spaly i Baruška se svým chlapcem! v kuchyni spala, a ona, chovajíc na levé ruce nejmladší dítě, pravou rukou rovnala v skříni prádlo, na což ve dne neměla času.

Tak nalezl ji muž, -vrátiv se po půlnoci domů..

,,Co pak, že nespíš?" ptal se udiven.

„Nespím, Čekám na tebe, musím s tebou mluvit."

„To's také mohla nechat na jindy," zahučel Modřický.

„A kdy? Vždyť se ani minutku doma nezdržíš! To jseml ti chtěla říci, abys se trochu přemohl a zůstal aspoň někdy večer s námi doma. Co pak musíš každodenně v té hospodě sedět?" *; „Ale mlč — tomu vy ženské nerozumíte. Muž potřebuje osvěžení, zábavy.g."

„Ano, máš pravdu! Nerozumím tomu, jak možno nalézti osvěžení v začouzené hospodě a zábavu mezi napilými /mužskými, kteří nejsou rozumní ani když jsou střízliví. Ale tomu rozumím, že je škoda utrácet peníze, když jich je tak málo. Dnes jsem neměla čími zaplatit střevíce. Musila jsem dát ševci obilí — a ty prý jsi častoval hospodu uzenkami. Proč pak to děláš ? Co sám sníš a vypiješ — Pánu Bohu poručeno, ale proč krmíš a napájíš cizí, lhostejné lidi? Co pak nemáš dětí ? Na ty si nevzpomeneš, že by jim také něco lepšího chutnalo?"

„Ach, pane, byly dobré ty uzenky," zasmál se Modřický.

„Nechal jsem ti také ohřát tři párky, než jsem šel domů, ale voněly tak dobře, že jsem se nembhl zdržet a dva párky jsem snědl a třetí dál jsem ponocnému. Chudák, nespí celou noc. — Ten byl rád1, řekl, že měl k večeři jen brambory a kyselé mléko."

Modřická udiveními otevřela oči a klesla na židli. Bylo jí, jako by ji kyjem udeřil.- V očích se jí zatmělo a v uších zašuměla krev a zlost, zlost nesmírná, bez mezí, strašlivá, zlost, jakou co živa byla nepocítila, se jí zmocnila. Tisíckrát za dobu, co byla vdaná, se přesvědčila, že ji miá sice rád — ale že u něho žádnou cenu nemlela. Byla jen jeho hospodyní, kuchařkou a matkou jeho dětí. Smířila se s tím, vždyť jiným ženám se jinak nevedlo — ale tato chvíle jí pekelně jasně ukázala, že u něho neplatí pranic. Tisíc jiných a vážnějších příležitostí měla o tom; se přesvědciti, ale tato maličkost jako by před ní otévřela propast, plnou jeho chyb a poklesků i snahy, zachovat se jen sobě a. cizí ímlidem, aby ho chválili. Ona stokrát mohla poukazovat na potřeby své a dětí, to nic neznamenalo — ale přání kteréhokoliv přítele bylo mu rozkazem. Diviš a jiní neomalení „přátelé" vymámili lichocením všechno, a ďítěti — od ovce ze stáda až do kuřete z houfu, tele i holuby právě vylíhlé. I ponoaný vzbudil jeho útrpnost, že nespí v noci, že měl k večeři jen brambory a kyselé mléko — ale co jedly jeho děti a žena, o to se nestaral! Nikomú nemohl nic odepřít, jen jí, ženě vše odepřel! Každému byl jeho sáček otevřen, jen jí nedal ani krejcaru. — Ó, špatná společnost ho vychovávala za sobce — a tím nyní byl! Fanynka hleděla v jeho červenou, pivem rozpálenou tvář a hněvem se chvěla.

„Ano — v tom jsi jako Karla — blázen!" vykřikla. „Jen dávat, utrácet a lidem se zachovat! Jestli pak ti také někdy napadne, co z nás bude, až se Kosov prodá? Až nebudeš míti z čeho dávat?"

„K tomu nedojde!" řekl Modřický chladně.

„Už toho nejsme daleci. Co pak máš ? Proč místo toho omamování se v hospodě nepřemýšlíš co dělat, abychom dětem zachránili střechu nad1 hlavou ? Myslíš, že ti někdo z těch, co nyní častuješ něco dá? 2e ti stotiinu toho, co jim dáváš, vrátí? Že snad Diviš se tvých dětí ujme? Ach, raději ať zahynou, než aby on měl kdy co rozhodovat o jejich vychování! Vyrostly by v právě takové pošetilce jako jsi ty a Karla!"

Zraky jejími přelétly spící děti a hlavou se jí kmitla myšlenka, nebylo-li by lépe, kdyby je všechny uškrtila a sebe také. Hiněv jako horká vlna zalil její srdce a ona, necítíc sebe více, nemohouc se ovládnouti, v bezměrném, vášnivém rozčilení, chopila se koflíku s mlékem se stolu a třískla jím o zem1.

„Ach! Já se zabiju! Já se zabiju!" vykřikla a nevěděla, má-li oběma rukama uhodit do okna nebo servat si vlasy s hlavy, kam se její prsty bezděčně zabořily, škubajíce celé prameny.

Pepička vyskočila, probuzena jsouc na postýlce, a vykřikla uděšeně: „Maminko!"

Modřická v záchvatu rozčilení a touze něco kolem| sebe zničit vrhla se k dítěti, napjatými prsty mířila k jeho hrdlu a vykřikla zuřivě: „Mlč!"

„Pamatuj se, Fanynko!" zvolal polekaný Modřický.

„Maminko!" zaplakalo děvčátko, chytajíc ji za ruce.

Dotek dětské ručky matku vzpamatoval. Schladlla na ráz. Objímajíc dítě, klesla bez ducha přes postýlku. Plačící, chvějící se, jako tenkrát před léty ve snu a tma, tma strašlivé nejistoty a neštěstí obklopovala obě. Přejela chvějící se rukou oči a vydechla: „Co se stalo?"

Šílenost se o lni pokoušela. Zamrazilo ji. Tak, ano, právě tak počínala si její matka doma a jak ona i otec tím trpěli! A nyní sama by mlěla svým dětem takové peklo připravovat? Zdědila snad oinu strašlivou vlastnost po mŠatce ? Pro Boha — snad nikoliv! Aspoň ona se bude bránit, třeba by v podobném záchvatu sama zahynula.

„Jen spi, Pepiinko," pravila mírně, líbajíc děvčátko. Na mluže se ani neohlédla,; Této noci již ineulehla. Nespala a neplakala. V několika těchto hodinách pohřbila všechny naděje, které ještě přes všechna ¡zklamání cho- vaia. Viděla, že na muže spoléhati nemůže, ale sama sobě přísahala, věrně, vytrvale a poctivě na udržení statku pro děti praoovati a pak také že děti nikdy více podobný výbuch vášně neuvidí.

Ráno nalezly děti matku zase mírnou a klidnou. 1 Modřický. Vůči němu byla chladná a sama sobě vytýkala, že si před ním zadala. Jaké hovory s člověkenr napilým? Rozhodla se jeti do Čelbie a poradíti se se švakremi. Nestáli sice k sobě v nejlepším poměru, on i Betyňka byli proti Fanynce poněkud1 zaujatí. Měli ji za pyšnou, ač v pravdě byla pouze ušlechtile jemlno- citná a mesůčastnila se hovorů o chybách bližních. Ani ona k nimi pravé lásky příbuzenské necítila, ale ¡nyní musila někam, aby se poradila," co činiti, aby se Kosov zachránil. Zde nikomu nevěřila.

Sama, ať radila cokoliv, v ničem jí nebylo poslechnuto. Vůbec nikdo to ani neposlouchal a byla ráda, že se jí do očí nesmáli. Muž s každOu její radou nebo návrhem na opravu něčeho vytáhl se před Divišem nebo celou společností a tamí bylo odhlasováno, že jest to hloupé, k neprovedení, vůbec „ženské". Co by také ženská mlohla vědět ? O čem rozhodovat ? Od toho jsou přece muži, páni, hlavy rodiny.

V Čelbicích ji sice hezky přivítali, ale Fanynka přece vycítila, že se jí lekli, snad1 aby něco nechtěla. Sestra odvedla ji do soukromého bytu, Kalina zůstal v lokále, ač tam' ani živé duše nebylo.

„Milá Betynko.i." začla Fa|nynka.

„Prosím tě, neříkej mi Betynko!" ozvala se Kalinová. „Říkej mi jen Běto. Kde pak Betynka! Běta jsem, sprostá hospodská, která musí na komando cestujícího žida, nebo postiliona z postele, kávu nebo oukrop vařit. Jsem1 ubohý tvOr, který se musí dvořit těm, 'kteří se na dluh napijí a najedí. O, to je osud posluhovat takovým1! Horší jsou než zloději — ti přijdou a ukradnou, a ty nevíš, kdo to byl, ale páni hosté přijdou, nechají si posloužit, nic jim, ani vhod není a — pak nezaplatí. A pak — starý otec Kalinův na co přijde, vypije, stará na co přijde, sní. Holka — kroniky bych ti mohla vypravovat, oo s těmi starými lidmi zkusím. No, vdaly jsme se! Matka nás vyhodila. Mne do hospody, tebe do prodluženého statku — jsme „ve svém" — ale my nemáme nic a nic ti také nemůžeme půjčit."

„Já se nepřišla dlužit, nýbrž pouze radit," vzdychla Fanynka, zaražená proudeml trpkých slov své sestry. Poznala, že i zde to lépe nevypadá.

„Radit — to ano — co chceš vědět?" ptala se sestra mírně ji a zavolala muže. Ten se také klidněji tvářil, když slyšel jen o radě a o žádných penězích.

Kalina vyslechl bledou Fanynku, která se ho ptala, neměla-Ii by se vzdálenější pole prodat.

„Bojím se sice, že muž buď nebude souhlasit, nebo je prodá svými přátelům — na dluh, ale přece něco, pro Boha, podniknouti' musím. Vždyť mám pět dětí, kam půjdeme, co si počneme ?" zaplakala.

„Už jsem také na vás myslil," řekl Kalina. ,,Nejlépe by bylo statek pronajmout. Odprodávat po kusech je škoda a jistě by to Modřický udělal tak, jak jste pravila. Pronajmete to na několik let, něco polí si nechte, držte pár kusů dobytka, z toho budete živi a nájem dáte na dluhy. Koso v má cenu. Nyní se bude vyplácet, co jste ho po Divišovi zvelebil;. Za pár let se dluhů zbavíte."

„Poraďte to, švakře, sám mému muži. Přijeďte k nám1, prosím vás, aby se to stalo v mé přítominosti. Na moje slova by nic nedál, neboť dle Diviše žádná ženská nic nerozumí a o ničem nesmí rozhodovat. Od toho jsou tady páni. Prosím; vás, přijeďte, vás spíše poslechne," prosila Fanynka Kalinu.

Ten skutečně přijel, jako mimochodem o pronájmu Kosova se zmínil, a ku podivu i radosti Fanynky Modřický s pronájmem souhlasil. Ani Diviš proti tomu nic nenamítal, že návrh nevycházel od' Fanynky.

O nájemce nebyla nouze. I kupci se hlásili. Nájemlce žid Sigmund Mandelzweig nabídl dobrý plat a Fanynka počítala, že by tímto způsobem za 12—15 let mohl býti Kosov čistý.

Když se měla u notáře psáti nájemní smlouva, řekla muži: „Přijď pro mne. jestli se s nájemcem shodnete. Chci smlouvu také čisti, než ji podepíšeš."

Připravena čekala, až pro ni muž přijde nebo vzkáže, aby šla.

Kosov pronajal se výhodlně na šest let a pan nájemce nadiktoval do smlouvy odstavec: „Kd!yby se statek během šesti let prodal v exekuční dražbě, zapiatí pronajímátel Josef Modřický nájemci Sigmundu Mandelzweigovi za každý nedodržený rok 1000 zlatých odškodného."

Když Modřický tuto podmínku slyšel a pak sám ve smlouvě četl, položil listinu na stůl a pravil: „Počkejte — přivedu ženu. Ona si přeje smlouvu čisti."

„Zase se už schováváš ,za ženiny sukně?" zasyčel vztekle Diviš.

„Jen jděte. My počkáme," řekl notář5 „No? Jest snad1 vaše paní zápisnicí?" ptal se Mandelzweig.

„Nic neimiá upsáno," odpovídal místo Mo- dřického Diviš.

„Tak co byste pro ni chodil ? Když nic nemá psáno, nemá při tom co dělat a co do toho mluvit. Pánem jste vy, tak jaké radění? Neni-li vám! to vhod, nemusím Kosov mít," řekl nájemce.

„Tak mi aspoň tu listinu půjčte, já ji dOnesu ženě přečíst," navrhoval Modřický, ale nejisté, neboť i Mandelzweig tvrdí, že žena ne- m|á co d!o toho mluvit.

„Však ona si to přečte. Plodlepište to. Mušími se přece něčím krýt. Tohle jsou pouhé for- mjáluosti. Vám se statek neprodá a já ho po šesti letech, budete-li chtíti, nájmů znovu," hovořil Mandle Izweig, strkaje Modřickému péro do ruky.

„Podpišl A nedělej se pacig!" trhl ho Diviš za šos.

Modřický podepsal.

Dostal nájemné na čtvrt roku napřed. Zas byly peníze! Kosov byl přece jen zlatou studnicí!

„Vždyť jsem věděl, že bude zase dobře," m!yslilí si, strkaje opis smlouvy s penězi do náprsní kapsy. Ale spokojen se při tom! necítil. Jakési temné tušení se ho zmocnilo, že přece neudělal dobře, že nenechal Fanynku nahléd- nouti do smlouvy. Proto s sebou vzal Diviše, aby nebyl sáni, kdyby něco říkala. Nyní totiž Fanynka častěji lio kárala a upozorňovala, a on musil uznat, že mnoho, co ona předvídala, se vyplnilo a že mnohá radí, kdyby jí byl uposlechl, byla by mu dobře posloužila.

Kdyby Fany|nka se hněvala, křičela, bvl by ji jistě poslechl, ale že ona vždy jen mírně, bez nátlaku si počínala, poslechl Diviše, který tento inátlak prováděl.

Fanynka čekala a když je viděla přicházet, vyšla jimi vstříc.

„Už jsem to podepsal," řekl Modřický a ona vrátila se s mimi do bytu. Přijala listinu a pozorně ji přečetla. Odfetavec o náhradě 1000 zlatých za každý nedodržený rok nájmu přečetla několikrát.

„Tuto věc jste tam neměli nechat psát," řekla.

Modřický věděl, že mu to vytkne, proto se obrátil na Diviše a řekl: „Co jsem, povídal?"

„Ale, ale paní dcero — oni se zbytečně starají. Nechají jen nás, muže, jednat," vymotá val se Diviš z rozpaků před pronikavým pohledem paniiným. „Pacht je výhodtoý, .."

„To je —' ale tato podmínka všechny výhody maří. Neboť nebudeme-li moci statek udržet a prodá se v šesti letech, co pak? Kde vezmleme ony tisíce za nedodržená léta?"

„Ty si všechno tak černě maluješ, jakoby se to již opravdů stalo," řekl Modřický mrzutě.

„Mluvím, že by se to stát mohlo, a vám to nenapadlo? Prosím vás, na co myslíte při po- dobných záležitostech ? Což pak jste nemohli pro mine poslat?"

„Já jsem, chtěl, ale Mandelzweig řekl, když nejsi zápisnici, že do toho nemáš co mluvit," omlouval se Modřický.

j,Ach tak! A moje věno, \moje kolikaletá práce, to zde neplatí nic? To mi nedává pražádné právo vědět, jak se rozhoduje o majetku mých dětí? Kdo je ten pan Mandelzweig? Cizinec — a ten má více práva a víry než já?"

„Tuhle fotr také. 5." obrátil se Modřický na Diviše.

„Ale paní dcero, merozčilujou se tím. To nic není. To jsou jjouhé formality..."

Modřická se otočila, vyňala ze zásuvky prádelníku z malé krabičky složený list, Divišův to dtopis, před jejím provdáním napsaný, a roz- balíc jej, podávala jej zaraženému Divišovi. — „Tak! To je tedy formalita nic neznamenající, k ničemu nesměřující — a co je tohle psaní? Tenkráte jste otci psal, aby od „formality" pojištění mého věna na Kosově upustil, že • má Kosov cenu dvacetkrát větší, že mié věno je pouze Nagelgeld. Kde je to všechno ? Opomenutí této formality připravilo mé děti o dědictví po mině, a tato formalita v té smlouvě připraví je o poslední zbytek jmění otcovského. Jako zápisnice musila bych být psaní smlouvy přítomna a já bych nikdy nepřipustila, aby se tato „formalita" do smlouvy psala."

„Ale — ale — paní dcero — kdo by si byl tenkrát pomyslili..."

„To je právě to! Vy řeknete, kdo by si to pomyslil, a tím myslíte, že je vše odbyto? Ale aby se přemýšlelo dříve, než se něco provede, jaké následky ta věc třeba po létech může míti, tu práci si na Kosově nikdo nevezme. Zde nemá na přemýšlení nikdo času — zde se jen bavíte a v hospodě sedíte a když se něco stane, co svou lehkomyslností zaviníte, ale čeho člověk s trochou přemýšlení by se uvaroval1, pak řeknete: kdo by si byl pomyslil!"

Fanynka cítila, jak jí krev kollotá od srdce k hlavě. Čími více mluvila, tím více nápadů se jí hrnulo db hlavy, tím větší touhu cítila, říci jim vše, co si o nich myslila.

Ale také cítila, že ji rozvaha .opouští, že se jí zmocňuje zase závra| a zlost, jako tenkráte večer, ona hleděla ve falešné oči Divišovi a ruce se jí mimovolně zvedaly, aby oběma pěstmi ho uhodila v ničeminou tvář — ale opanovala se, nechtěla Diviše učiniti svědkem svého rozčilení, proto odešla kvapně z pokoje.

Modřický byl zasmušen, ale Diviš řekl: „Pojď — co by sis z toho dělal ? Tvá paní je tuze hodná paní, ale jako všechny ženské hrozně ráda předpovídá budoucí věci, aby mohla někdý říci: „vidíte, já předvídala, že to tak dopadne". Jen že tvá paní předpovídá věci naprosto nemožné."

Tak významlný děn, jako byl pronájem statku, musil býti náležitě oslaven. Modřický měl peníze, proto oděšli do hospody.

Čas plynul. Zdálo se, že se nic nezměnilo. Modřický byl spokojen. Proinájein dvora se osvědčil. Mandelzweig vedl s'i po painsku, platil pěkný nájem a přece měl zisk.

„Proč Modřickému to tak nešlo?" ptal se tak mlnohý občánek, ale dále nepřemýšlel.

Modřický se hospodaření Maindelzweigovu sm|ál, nebo tím pohrdal. Leč v duchu mu záviděl a měl zlost.

Mandtelzweig se nechodil nikam bavit, ani hostiny nepořádal. Ze skleníku, kde Modřický pěstoval 'v zimě květiny a z pařenišť, kde rostla drahá zelenina, kterou časně z jara darem po celém okolí rozesílal, udělal škrobárnu, záhony květin v rozsáhlé zahradě zrušil a nasázel tam brambory. Stádo krav stálo v chlévě a Mandelzweig na fůře vozil máslo a tvaroh do města, do sýrárny, a syrovátkou a podmáslím krmil se vepřový dobytek. Laciné obilí se šrotovalo a krmil se žírný dobytek a prodával obchodníkům, hlavně židům', kteří pro něj až z Pruska přijížděli.

Vedlo se mu dobře.

Modřickému také. On byl přesvědčen, že Kosov je nevyčerpatelným zlatým! dolem a žil bezstarostně. Diviš mu radil a pomáhal1. Zas se v hospodě často vyvalil sud piva a nikdo nešel domů, dokud hospodský v poslední konvi čep nepřinesl. Modřická šetřila, napomínala muže a vychovávala svých pět dětí.

Mašin se uchytil u Mandelzweiga. Pracoval, div se nepřetrhl. Mandelzweig na něho křičel, klel a přes den ho vyháněl, ale Mašin poníženě se shýbal, krčil se, přeuctivě poklon koval, ano i pokorně paní i pánovi ruce líbali „Kdyby byl takovou dobrotu dělal na svém," prohodila jednou Maruška. „Jakého dříve dělal pána a nyní na sebe nechá křičet jako s odpuštěním! na zvíře."

„Milá Maruško, zde v Kosově je více lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou stvořeni k panování a mají zatím povahu otrockou. Zde by se tak na mnohého mohlo dupat, křičet a kíít a lépe by iriu to prospělo, než všechny ohledy," řekla paní a při tom myslila ;na Diviše i na muže. 0 Ale ona neměla povahu, aby křičela, dupala a zlořečila. Ona dovedla jen mírně a dobře radit a že její rady zapadaly v hospodě, za to nemohla.

„Co tam v té hospodě máš ?" tázala se často Modřiekého. „Nemáš doma pohodlí? Nemáš z dětí radost?"

„Ale přej mi toho vyražení. My mužští musíme na sklenku piva."

„Tak jí vypij doma."

„To tak, jako v hostinci, ve společnosti nechutná. Když celý den pracuji a spořím, tak si tu sklenku piva zasloužím," říkal a odcházel.

Pracoval i spořil, poněvadž musil. Fanynka ho nutila pracovat a spořit musjl; neboť nebylo z čeho utrácet. Už dávno zapoměl, jak stříbr- ňáky do punčochy schovával. Diviš vzal ho do důkladné školy tak, že nyní, musil-li si něco odtepříti, považoval to za ohromnou oběť.

Děti byly zdravé i hodné a působily matce radost. Pepička byla již čtrnáct let, nejmladší Pavlík, kterého Fanynka nechala pokřtít jménem Soviny, na kterého v žalu svém často vzpomínala, byl pět let. Ona je vedla k pořádku, čistotě, píli, pravdomluvnosti a také k velké úctě k otci. Ačkoliv ona mnoho, velmi mnoho dobrého smýšleni o něm jeho vinou i vinou jiných ztratila, děti o tom nezvěděly. Děti, dokud byly malé, měly otce raději než matku. Ona je kárala, trestala a přísně vedla. Otce miálo viděly a když, to býval někdy v dobré náladě, dováděl s nimi a zpíval. Kd!yž ho to omrzelo, odcházel. Proto dětem staršími později neimponoval a ani ho příliš rády neměly.

Modřická přemýšlela, že až dojde nájem, přičiní se, aby se na dalších šest let pronajal. Vycházeli takto dobře. Platili úroky, ano i něco dluhů se uplácelo, malé hospodářství sami zastali, František byl již dvě léta v městě ve střední škole, dobře se učil a matce radost působil.

Tu přišla zpráva, že matka její, stará paní Merullová, zemřela a zbylo po ní dosti značné jmění. Neodkázala, jak mínila, dětem svých dcer nic, zemřela bez závěti a proto dědily dcery. Každlá asi tři tisíce zlatých.

Paní Modřická jela na pohřeb a upřímně ji oplakala. Dověděla se tam', jak zlou, nesnášenlivou podivínkou ubohá její matka byla, až se to šílenství podobalo. Pak ale přijala s vděčným srdcem peníze a uložila je pro děti. Několik deL.iJain XIX 2 u sítek musila obětovati na oslavení dědictví, které v pověsti lidi' vyrostlo do desíti tisíců.

Modíický byl velmi zklamán, ano uražen, že Fanynka nedala peníze jemu, ale pak nosil hlavu hezky vysoko. Tři tisíce! Dříve by inu to bylo málo, ale nyní, když poznal hořkost nemít nic, připadalo mu to již úctyhodnější, ale proto nikomu neopravil povídání, že zdědil více. Ať si lidé myslí raději víc. To mu lichotilo. Kosov něco vydrží a proto žil bezstarostně.

Ne tak Modřická. Dorůstal druhý hošík, potřeboval také lepší vzdělání, než jaké mu' venkovská škola poskytovala, i kdyby se řemeslníkem! stal, chtěla, aby dosáhl více vědomostí a náklad na dvě děti v cizině přesahoval její rozpočet.

Lídě jí to zazlívali, hlavně Diviš řečníval a Modřického huboval, že trpí, aby jeho paní nechala děti studovat. Jakmile přičichnou k nóbl studiím, bude mít táta amen a aby se chodil pást, poněvadž všechno spotřebují děti. Ty mají dost toho, co po otci zbude. To byly jeho zásady — ale s tímto u Modřického nepochodil. Tomu rovněž lichotilo, že děti na školách má, jediný z celého městečka, a proto Fanynce v tomto ohledu ponechal volnou ruku.

Však nad ustaranou a již hodně prošedivělou hlavou paní Modřické stahovala se bouřná mračna a první blesk z nich uhodil neočekávaně s ohromující silou — vypovězením diluhů na Kosově váznoucích — Mandelzweigem! A blesk za bleskem následoval.

Nyní se ukázalo, že „formalita" v nájemné smlouvě byla výborně promýšlenou léčkou Man- delzweiga. Ten skoupil mlnoho pohledávek a stal se věřitelem! Modřičkého. Nemilosrdně tlačil na zaplacení dluhů a co nebylo jeho, aspoň věřitele uvědomil, že Modřický zdědil, aby chtěli peníze, a oni — jich chtěli!

Modřická ihned věděla, kam Mandelzwejg máří. Chtěl dostat statek a aby ze všeho získal, přivede statek do dražby, aby dostal za nedodrženou lhůtu šesti let dvou tisíc!

Potácela se jako omiámená, ale nemohla naříkat a váhat, zdte se musilo jednat. Vzala tedy svoje dědictví a zaplatila nejnaléhavějším věřitelům,' a nechala si peníze vtělit. Dostala se s ujmi ovšem až na desky a muž i Diviš se velice hněvali, ale ona nepovolila.- Musila aspoň pokus učinili, statek dětem zachránit a také by se "jí to podařilo, kdyby Mandelzweig měl tolik citu, jako druzí lidé. Mnoho věřitelů vidouce snahu Modři- cké platit, zanechalo své pohledávky na statku a spokojilo se zvýšením úroků, ale Mandelzweig pracoval dle dobře promyšleného plánu a vyhlídky dostat nejen statek, ale i dva tisíce se nepustil.

Konečně to přišlo tam, kam Mandelzweig chtěl. Podařilo se mu poplašiti jistou paní, která na Kosov, ještě když tam: 'Diviš hospodařil, půjčila větší obnos, patřící jejími dě'.em. Zároveň i poručníka dětí strašil, že o peníze přijdou, ne- bude-li jich bezohledně chtíti. Poněvadž Modřický peníze neměl, hrozila exekuce statku.

Byl konec — konec nadlidskému namahání ubohé Fanynky. Mandelzweig si přál dostati se statkem1 i dva tisíce za nedodržený nájem, a on je dostane!

Oni odejdou ožebračeni — s pěti dětmi!

„Proč ta osoba tak na zaplacení toho dluhu naléhá ? Vždyť tolik let ty peníze na Kosově jsou, úroky správně platím — a najednou to chce a statek mi prodají," zahovořil Modřický k Divišovi.

Diviš krčil rameny. Jeho tato starost nedo- jímala.

„Proč se to děje? To je můj osud. Všechno mi z rukou rve. Ať dělám, co dělám, vždy to dopadne špatně. Jest to osud!"

„Nenaříkej na osud, co jsi zavinil částečně sám," řekla paní.

„Jak pak jsem zavinil ? Což nepracuji ? Ne- spořím ? Sotva tu sklénku piva si dopřeji. Ale všechno je jako zakleté. Osud1 mi ničeho nepřeje, a i ty, Fanynko, nechala sis peníze pojistit, jako bych byl nejhorším člbvěkem a za nic už nestál."

„O imině zde nemluv. Já jsem tvoji zkázu nepřivolala a pojištěním peněz jsem ti pranic neublížila. Obrať se na pana otce, ať ti pomůže, když ti tak dobře poradil při podepisování smlouvy. Mandelzweig ony peníze chce, on ti jich neodpustí — a nebudeš-li jich mít, nechá tě zavřít," a Modřická, tělesně i duševně zmořená, dala se do pláče.

„Co pak mám ďělat ? Co kdybych k té paní jel a prosil, aby to odvolala ?" navrhoval malo- myslně.

„Jeď!" kývla paní hlavou.

„Jedou s sebou, fotr," zval Modřický Diviše.

To paní Modřická nerada viděla, ale byla tak chabá a utýraná, že se ani nepokusila něco proti tomu návrhu namítati.

Modřický najal večer vůz. Časně ráno chtěl se vydati na cestu do místa asi pět hodin vzdáleného, kde věřitelka bydlila. Ráno vařila Fanynka snídani a Modřický sháněl kde jaký groš v domě byl. Venku ozvalo se hrčení povozu a hlahol hlasů. Mimo Diviše ještě dva přátelé přijeli Modřického na jeho výpravě vyprovodjt.

„Proč pak je vezeš s sebou ?" ptala se paní vyčítavě.

„Ale bude nám veseleji," zněla odpověď.

Paní povzdychla. Tak to bylo se vším. Jen se bavit, jen se veselit, jen vždycky plouti na povrchu — a nic přemýšlet.

Společnost sedala do kočáru za veselého hla- holu. Paní Modřická zadržela muže na okamžik v síni.

„Dobře to tam' zařiď, Josefe," pravila, upírajíc své temné, krásné, nyní však zapadlé a modrými kruhy ovinuté oči v jeho obličej.

„Ale nestarej se. Když jedu, tak to také dobře zařídím!" řekl netrpělivě.

„A když svolí ať ti dá lístek se svým podpisem, aby se to mohlo dát advokátovi. On by jen na vzkaz nedbal."

„Ale nestarej se!" škubal sebou Modřický.

„A kdyby nebyla doma, tak na ni počkej, vynajďi ji, považ, že v několika dnech má být dražba!"

J 34 „Nu, vždyť je dobře. To já také vím," řekl Modřický a spěchal k povozu.

Paní vrátila se db bytu. Žádné ulehčení jí tato výprava nepřinesla. Věděla, že budou se cestou jen krmit a napájet, aby se o nich mluvilo, jak to bylo v té neb oné hospodě veselé, když tam byli páni z Kosova. Plna starosti vzpomínala, že nepřipomněla muži, aby také poručníka dětí vyhledal a s ním se smluvil, neboť ten musí přece v první řadě másto otce rozhodovat. Tato starost ji tak rozčilovala, že došla k notáři optat se, musí-li také poručník dáti svolení k zadržení exekuce. Notář jí to potvrdil, ale zároveň ujišťoval, že pan Modřický jistě si to obstará, když už tam1 je. / Modřický přijel druhého dine ráno. Padl hned na postel a spal. Po vyspání byl jako obyčejněj mrzutý. On byl vůbec veselý jen v hospoděj, mezi cizími lidmi. Doma oddával se jen špatnému rozmaru, a napadla-li ho starost, naříkal.

„Jak jsi pochodil?" ptala se paní chtivě).

„Nu, jak jsem pochodil —1 dobře. Ani se ptát nemusíš!"

„Proč mi to tedy neřekneš sám, bez ptaní? Všude máš dost řeči a na věc, na jejímž zdaření závisí život nás všech, se tě ani ptáti nemám ? Kde máš dopis té pa.ií?" pravila Fanynka podrážděně.

Muž hodil psaní na stůl. Bylo v pořádku. Paní psala, že od dražby ustupuje.

„S poručníkem jsi nemluvil ? On to také měl podepsat."

„Nemluvil jsem s ním. Ta paní říkala, abych tam jel, ale bylo to ještě aspoň ďvě hodiny dále, neměl jsem už peníze a všichni říkali, že to nemusí být, že tohle stačí."

„Ach1, Bože! Musí to být, vždyť mně to i notář řekl! Kd!yž ti to ta paní připomněla, proč jsi tam nejel? Ale to'je s tebou vždycky tak. Pro samé přátelství a zábavu na účel cesty zapomeneš. Tohle ti není nic platné!" a Fanynka hodila psaní na stůl.

„Dej mi pokoj s tvým věčným nářkem! Ty bys z člověka dUši vystrašila. Za mou starost a namahání se ještě vadíš."

„Jaké namahání? Jedteš v kočáře, utratíš kde jaký groš a častuješ čtyři lidi dva dny. To je namahání a starost? Pro samou zábavu zapomeneš opatřit důležitou listinu rozhodujícími podpisem."

„Proč jsi mi to tedy neřekla?"

„Co pak mne posloucháš ? Byla bych ti to řekla o minutu později, jaik jsi se mi vytrhl a utekl — teprvé jsem si vzpomněla — ale byl jsi už pryč. Proč nezůstaneš aspoň jeden den doma, jeden večer, abychom mohli promluvit, co a jak. Ale ty máš nejraději svoje kamarády a mně je už všechno jedno," řekla paní trpce.

Už jí bylo jedino, co se stane. Jen si přála, aby už byl konec a ona mohla s dětmi pryč.

Posílala sice muže ještě několikrát k poruč- níkovi dětí o podlpiis na odvolání dražby, ale Diviš řekl, že podipis matky sirotků stačí a Mo- dřický nejel nikam.

Modřická neplakala, nenaříkala. Jako stroj vstávala a ulehala, avšak spánek míjel její oči. Ty zapadaly denně hloub do hlavy. Se rty sevřenými a rukama skoro průhlednýma pracovala a děti ošetřovala. Přemýšlela, co bude dělat, čím je nasytí, jak oblékne, až nebude míti ničeho. A zas se utěšovala, že snad1 přece něco zbude, a pak odejde z tohoto hlnízdá alkoholu a zahálky, od těch lidí se stále zamženými mozky.

Baruška, jako by jí v duši četla, řekla: „Půjdeme z Kosova za Františkem. Děti budou chodit do školy, pak na nějaké řemeslo, a triy budeme dělat. Já budu chodit na polní práci, oni si vezmou šití a bude' to. Když vdova uživí třeba osm dětí, uživíme my dvě dětí šest. Myslím totiž na mého Frantu."

O Modřickém nemluvila žádná. Žádná na jeho pomoc nespoléhala.

V celém okolí mluvilo se o dražbě Kosova. Mnozí Mandtelzweiga proklínali, ale Modřickému nepomohli. Paní Modřická šla se ještě jednou poradit s notářem. Vždyť tak často býval u nich hostem! Ten, skoro polekán jejím zjevem, jak se za těch několik dní přepadla, podal jí židli. Zamyslil se, hledě na ni, na bývalou první krasavici, jak zde seděla zlomená, hubenýma rukama tvář zakrývajíc, aby zadržela slzy proudem se řinoucí. Však nezadržela. Hořké, palčivé slzy starosti, žalu a zahanbení kanuly mezi prsty na její klín a slabá ramena zachvívala se prudkým pláčem. —i „Opanujte se, paní Modřická — jest to nehoda," promluvil konečně notář.

„To je neštěstí, pane notáři. Kam jít, co počít s pěti dětmi? Poraďte, co dělat? Prodá-li se statek a nevytěží-li se tolik, aby se všechny dluhy zaplatily, je nebezpečí, že bude muž snad i trestán. A když ty děti pranic míti nebudou, kdyby aspoň zůstalo jim čisté jméno..." a paní se zase rozplakala.

Notář se zamyslil a pak řekl: „Bylo by nejlépe, kdyby se statek prodal dobrovolně, z volné ruky. Aspoň by se nemusilo d!áti Mandělzweigovi odškodné a třeba by vám ještě něco zbylo."

Modřická zdvihla hlavu a vydechla.

„Ať nezbyde třeba nic — ale kde nalézti kupce v tak krátké době ?"

„Ohlédnu se, nenaleznu-li kupce — hned zítra pojedu sám na jisté místo se přeptat..."

„Vy byste chtěl... ?" „ „Ano, učiním, co budu moci pro vaše utrpení, milá, vzorná paní," řekl starý notář, jemuž v tomto okamžiku bylo krušno, že i on pomáhal jmění Modřického utrácet. Vyčítaje si každé sousto, jímž ho Modřický častoval a které se nyní jeho dětem bude nedostávati, vyprovodil paní až ke dvoru.

* * * A zase se hovořilo překotně po celém okolí o prodeji z volné ruky Modřického statku, a hovořilo se o tom mnoho i v Haléřově, neboť tam přijel notář z Kosova a nabízel správě knížecích statků Kosov ke koupi.

V Haléřově se již nikdo o Fanynku nestaral, jen Fininka na ni vzpomínala a — Sovina. Ten byl direktorem a zůstal svobodným.

Peterka se staral o své čtyři děti, ten měl na co myslit, ale Sovina na ni nezapomněl. Často s paní Peterkovou o ní hovořil, oba jí litovali a on si ještě nyní nemohl vysvětliti, proč jeho památní lístek zůstal bez odpovědi.

Z útlouriké Fininky stala se boubelatá paní revkfentka a Xaverek byl již adjunktem na panství, při hospodářství.

Po odjezdu notáře přiběhl k Sovinovi Peterka.

„Tak co dělat? Než se správa rozkývá, bude Kosov pryč. Já mít peníze, nebo úvěr, sám bych ho koupil, abych Fanynce pomohl. Ubohá Fanynka! Jaké to bylo krásné a milé děvče! Sám čert jí byl toho kujóna, MoJřického, dlužen! Co diělat, co dělat ?■' Sovina už věděl, co dělat. Soudil právě tak jako Peterka, že než by se u centrály rozmyslili, Kosov by měl už Mandtelzweig, ^ proto hned po odjezdu notářově poslal za ním psaní, v němž se za kupce dVora hlásil sám. Zaplatil tak dobře, že Fanynce její na deskách zapsané tři tisíce zbyly.

Když se dozvěděla, kdo a zač Kosov koupil, klesla, kde právě stála, v kuchyni u lavice na kolena a kladouc hlavu na lavici, zaplakala. Několik měsíců trvající rozčilení, starost a úzkost polevily. Srdce její po dlouhé době radostněji zabušilo a z hloubí dtoše vystupovala k nebesům modlitba: „Můj Bože! Milosrdný, všemohoucí — já Ti za Tvoji nenadálou pomoc pokorně děkuji. Vidím, že bez Tvé vůle ani vlas s hlavy nespadne. Jen Ty jsi mohl dát Sovinovi vnuknutí, aby Kosov koupil, aby moje děti neodešly jako žebráci. A on — on na mě nezapomněl! On mne přece miloval, a oo nás rozvedlo — kdo to bude nyní luštit? Však již proto nenaříkám. Jsem spokojená — mám své děti. Bože milý, zachovej mi je ve zdraví a já Ti slibuji, že z nich vychovám lidi počestné, hodné, k Tvoji cti a chvále, Otče náš, jenž jsi na nebesích ..

XV .

Na Kosově se chystali k stěhování. Paní Modřická vyhledala různé předměty, o kterých byla přesvědčena, že jich nikdy potřebovati nebudě, a prodala je ve veřejné dražbě. Stržila skoro čtyři sta zlatých. Byla pokojnější. Byla zbavena hrozné tísně a starosti o první kroky v cizině.

Předložila muži plán, odstěhovati se do Krá- sovic. Děti budou tam chodit do školy, a oni zavedou si malý obchod. On jako vyučený kupec budě ve známém oboru a půjde jí radou a pomocí na •ruku. Zamýšlela zříditi si i prodej mléka. Za ony, jako s nebe spadlé zachráněné tři tisíce koupí si domek v některé předměstské ulici, jen když bude dost obydlená, aby byli odběratelé. Na velký krám nemohou, myslit ve své nezkušenosti a málo penězích. Třeba mohou zůstat něco dlužni. Místo placení nájmu budou splácet pomalu dluh a nebude se třeba obávati výpovědi.

Modřický měl však svůj plán a s tím vytasil se krátce před odjezdem ženy do Krásovic, kde chtěla jeden nabízený domek prohlédnout a koupit.

„Nemusíš nikam jezdit, Fanynko. Chystej se na stěhování, ale blízko!" pravil veseje.

„Kam?" optala se Fanynka živě.

„Do dolejší hospody!" řekl Modřický vítězoslavně.

„Do dolejší hospody?"

„Ano. Já jsem ji najmuL," řekl hrdě.

„Proto on byl tak veselý tyto poslední dny," myslila si paní a nahlas opakovala: „Hospodu ?"

„Nu ano! Co pak je při tom tak divného, že se ani vzpamatovat nemůžeš? Myslil jsem, že ti ulehčím. Každému hospodskému se dobře vedte. Valenta zbohatl!" rozkřikl se Modřický uražen.

„Valenta tam zbohatl," opakovala paní ja"ko bez ducha. „Ale ty? Ty do hospody? A k tomu zde, v Kosově ?"

„Nedělej cavyky! Ale to ty umíš nejlépe. Jen kárat. Co já dělám, nic ti není vhod, proto jsem jí najmul, abys o tom nevěděla."

„Vždyť až dosud jsi všechno dělal, abych o tom nevěděla. Zůstal jsi tedy i při tom důsledným. Byla bych ti hned řekla, že tam a vůbec do hospody nepůjdu! To by byl hrob pro nás všechny!"

„No, no, no — že Valenta a jiní se pochovali v tom hrobě. Všichni si hodně peněz nasekali."

„Proč pak ne ? Vede se lidem dobře i v hospodách, ale musí býti k tomu vychováni a vyučeni, jako každé jiné živnosti. Ale ty?" Mo- dřická se zasmála, ale zaznělo to spíše jako vzlyknutí.

„Co já? Snad bych ty kumšty také dovedl! Jsi ty snad vyučená kupectví, že se tak do toho ženeš? Zde nás lidé znají, přáli by nám. Mne mají rádi, jsem veselý, ty jsi dobrou kuchařkou — musilo by se nám dobře vésti, když mám tolik přátel. Ti všichni by ke mně rádi chodili."

„Milý muži, na přátele nespoléhej! Chodili by k tobě — to jest jisté — ale na dluh jíst a pít. Ty se svojí bezpříkladnou štědrostí bys byl brzo hotov a ve svoji bezpříkladné dobrotě bys je ani upomínati nedovedl, jim ničeho odepříti nemohl, a za rok byli bychom zase tam, kde jsme dnes, ale bez krejcaru. Vždyť víš, že Kalina naříká a je to hostinec vlastní, na silnici. Co lidí přejde a přejede — ale zde ?" hovořila Fanynka mírně, nechtíc muže dráždit, neboť ji jeho snaha, nějak se uchytit, dojala.

„Kalina!" mávl Modřický pohrdavě rukou. „Kalina je hlupák. Ten měl býti profesorem a nikoliv hostinským. Ten stojí u kamen v zimě v letě, kouří jako komín a do všeho se plete. Holenku hostinský se musí umět otáčet, lidem vyhovět, dávat jim za pravdu a ne se s nimi hádat jako Kalina. Já bych to s lidmi uměl — to budeš teprve vidět. Tak se chystej, odstěhujeme se tam. Do města ti nepůjdů."

„A já zase nepůjdu do hospody! Budu pracovat, až klesnu, všude jinde, ale abych šla a děti vlékla do hospody, a k tomu zde, v Kosově — to ať raději..

Rozčilená Fanynka nechtěla ani to slovo vyslovit, aby Boha nepokoušela, že by je raději viděla umřít, než žiti v domě, kde jejich otec svou dobrou povahu ubil, polovic svého majetku rozházel, kdie se o osudu jejím , a jejích dětí rozhodovalo napilými lidmi. Pomyšlení, že by se jich nezbavila, že by musila pro ně vařit, na dluh jim dávat, co by hrdlo ráčilo, při čemž by děti třeba hladověly,- ji tak rozčilovalo, že zase krev jí v uších zašuměla a přeď očima se jí začernalo.

Smrtelná nenávist k hospodě a hlavině k té Kosovské ovládala vždy její nitro a při pomyšlení, že ířy ji tam muž Zavlékl, propukla zjevně.

Když ji muž chtěl vzíti chlácholivě za ruku. odstrčila jej plna hněvu a vykřikla: „Nech mine! Já do hospody nepůjdu! Ne, ne, tisíckrát ne! Já nebudu posluhovat lidem, kteří tě pomáhali ničit, kteří ti radili, abys mne neposlechl, kteří tě ani jeden večer dětem nedopřáli, a zůstal-li jsi doma, pro tebe posílali. Já nedovolím, aby ti ničemní, nesrdeční lidé Pepičku svojí sklepnicí udělali! Já z njch ani jednoho ani vidět nechci a těším se, až toto místo opustím. Můj život je zničen i tvůj, a proto nepřipustím, aby v tomto otráveném místě, mezí proudy alkoholu a mezi houfem lhářů a sobců vyrostly mé dlěti. Nespoléhej na přátele! Ti se přátelili, dokud jsi něco měl — ale až bys jim nemohl nebo nechtěl zadarmo ¡nalévat, opustili by tě, ať dřív či později. Proto raději odtud odejdeme se ctí. — Beztoho bych své peníze musila dlát na zařízení, viď ?"

Modřieký kývl hlavou.

„Tak vidíš, ale já jich nedám!' pokračovala paní klidněji. „Bůh sám nám je v poslední chvíli seslal, a já je do hospody nedám! Tys měl padesát tisíc — já proti tobě nic — a z těch padesáti tisíc jsi mne patnáct let živil — tak aspoň Diviš a tvoji přátelé t vrdili," prohodila trpce. „Nyní já mám tři tisíce a mohu zas živit tebe. Ale jinde, zde nezůstanu!"

A Modřická odešla a chystala se hned na cestu do Krásovic. Na muže v ničem nespoléhala. Plna zápalu, že smí také jednou jednati dje svoji vůle a svého rozumu, odjela a počínala si velmi rozhodně a opatrně.

Koupila na předměstí Krásovickém domek s dvorkem a chlévem. Nechala udělati z jedné místnosti krám, neboť plánu, hokynařit, se nevzdala. Mimo krámu byly v doimiku ještě tři místnosti, které si vyměřila, aby do nich vzala nábytek a ostatní všechno ještě se prodá.

Na blízku byla škola, několik továren, pečiva a mléka se jistě prodá dost, neboť v celé ulici nebylo ještě krámu a mezi stavbou již přicházely ženy a děti kupovat, nebo ptát se, kdy budte obchod otevřen.

Pracovat budou musit asi všichni a dá Bůh, že se jim dobře povede. Jistě lépe než v Kosově, kde také a jak musila pracovati, a při tom jako svázaná musila se nechat srazit do záhuby.

Když všechno v Krásovicích připravila, pečivo u jednoho pekaře si zamluvila, mléko z blízkého dvora "zajistila, vracela se spokojeně domů. Pobyla tam skoro čtrnáct dní. Těšila se na nový domov, čistý malý domek, kam přenese svůj ještě zachovalý nábytek, převede své děti, ano i Baruška půjde s sebou!

Měla ještě doma jednu krávu — tu neprodá. Vezme ji také s sebou. Bylo ještě krmiva a tak mnohé, čeho se honem: zbavit nemohla, to všechno vezme s sebou, všechno se to časem hodí, zužitkuje.

„To se časem ukáže," myslila si a vydechla spokojeně.

„Jakou moc mají peníze!" dumala dále.

Jen tři tisíce má a jak samostatnou, jak sebevědomou se cítila. Dostanou-li se peníze do rukou lidí rozvážných, jsou pro každého požehnáním, ale v rukou lidí nerozumných nadělají více škody než užitku, neboť se rozletují jako plevy na řeku. Vždýť se tak mlnoho nepotřebuje. Malý obnos stačí k zařízení řemesla nebo živnosti. Jen kdyby lidé spořili! Tisíce lidí by spokojeně a v blahobytu žilo, kdyby nebylo toho pití! Modřická se až otřásla. Ale pití pohltí miliony peněz, rozvrátí tisíce rodin, které by bez -alkoholu šťastně žily, a zkazí miliony lidí, kteří by bez pití zůstali hodnými. Za sklenici piva zradí bratr bratra — aspoň v Kosově, „Ach, kdyby jedno z mých dětí mělo v nemírném pití svůj rozum a v hospodách svůj čas utápět — raději ať zemře!" řekla si a už se nelekala to vyslovit.

Věděla, že mrtvé dítě by oplakávala, ale pijáka že by musila nenáviděti.

„Pán stůně," zašeptala Baruška, přiběhnouc jí naproti.

„Leží?" ptala se, Fanynka ulehnuté.

„Neleží — ale doktora nechce, zakázal, když jsem chtěla pro něho běžet."

„Maminko, tatínek nikde nebyl, když jsi byla pryč — ani večer v hostinci," šeptal Pavlík udiven, že otec zůstal jednou doma.

Pani vešla do světnice.

Modřický seděl u stolu mdlý, skleslý a ani hlavu nepozvedl.

„Co pak ti schází, Josífku?" ptala se paní starostlivě.

„Nic," mávl rukou.

„Bolí tě něco?"

„Nebolí."

„Tak co ti schází? Starost mít nemusíš. Domek jsem koupila v dobrém místě i s chlévem. Vezmeme si tam svoji kravičku, seno a pojedeme na fůrách odtud — neklesej na mysli, Josífku," chlácholila ho paní.

„Vzácná paní, on pán měl velkou mrzutost," vypravovala jí Baruška v kuchyni. „Přišel sem starý Charous a chtěl na pánovi padesátku, co prý mu kdysi půjčil. Pán tvrdil, že mu ji už několikrát splatil, že mu dal obilí a telátko a peníze a že už mu nic dlužen není. Ale Charous zle činil, řekl, že pán je podvodník a zloděj — a já už ani nevím, co ..."

Ludmila XIX. 2. 10 „Charous ? Který š pánem a Divišem byl stále jedna ruka?" žasla paní.

„Charous." tvrdila Baruška. „Rán pak hledal klíče od prádelníku a jistě mu tu padesátku zaplatil. A večer nikam nešel, ač pro něho dvakrát vzkázali z hospody — a nešel tam celou tu dobu, co byli pryč."

Při zmínce o vyplacené padesátce z peněz, které paní schovávala na nákup věcí db krámu, píchlo jí u srdce. Vešla rychle do světnice, aby se muže optala, jemu domluvila, ale on byl tak skleslý, že ho nechtěla ještě více dráždi ti. Šla se sama přesvědčit, mnoho-li peněz schází, leč nescházelo ničeho.

Nestarala se tedy o to, nýbrž skládala věci, vypravila první fůru db Krásovic pod dohledem Barušky a připravovala druhou.

Modřický zůstal netečným a ke všemu nevšímavým. Nejedl a ani slova nepromluvil.

Tato skleslost Fanynku přece znepokojovala. Zprvu se domnívala, že se hněvá, že nechtěla najmout i hospodu, když všaik viděla, že stav jeho se nemění, že i špatně vypadá, zavolala ihned lékaře.

„Co pak tnu schází pane doktore?' ptala se s arostlivě; vyprovázejíc ho dvorem1.

„Nic jiného to není než následek změněných poměrů. Zůstal sám, když se nájem neuskutečnil, styděl se asi jiti mezi známé a tak jedno ke druhému ho zlomilo. Vy však, milá paní, ho musíte vzpružit. On je zvyklý pivu. Kdb vypije 20—25 holeb piva denně, nemůže bez otře- % sení zdraví na ráz přestátí. Takový zakořeuělý zvyk se nemůže rázem zlomit."

Paní kývla hlavou, že rozumí. Ona doktorovi věřila, třeba to bylo povídání starce, který o pivě a právech muže měl právě takové názory, jako Diviš a celý Kosov.

Ale Modřická věřila. Ačkoliv bvla šťastná, že muž tři neděle v hospodě nebyl, ačkoliv stejně hluboko jako hospodu i pivo nenáviděla. Uznala, že ho muži na ráz odpírat i nesmí. Zastyděla Sr? za svoji tvrdost a soustrast s ním ozvala se v jejím srdci. Vždyť ji měl rád, byl otcem- jejích dětí, byl dobrým člověkem, kdyby ho zde ta společnost nekazila, a ještě hrozně trpěl, že musí chuď opustiti svůj statek a místo, kde byl tak významnou osobou, a vzíti za vděk hokynářstvím v předměstí.

Modřiťká ještě naposledy vystrojila hostinu, pozvala Diviše i druhé pány, které muž měl rád, aby ho potěšila. Povedlo se jí to. Ožil, rozveselil se a přišel za ní db kuchyně, kde s dětmi seděla, a objímaje ji, pravil: „Fanynko, ty jsi ta nejlepší žeina na světě. Děti, važte si svojí matky, neboť jí není v celém světě rovné," a při tom se rozplakal.

Děti, udiveny sezvanou společností i podivným jim chováním otce, shrnuly se kolem maíky, a ta, tisknouc je k sobě, řekla: „Děti! Vy si nikdy nezvykněte piti, kdybyste piti i zadarmo dostávaly. Tatínek je tak zvyklý pivu, že kdyby ho neměl, snad by umříti musil. Takový zvyk je hrozný, neboť kdyby se stalo a na pivo by nebylo, je konec se silou a zdravím 1" Děti se k ní přitulily a malý Pavlík ptal se lichotivě: „Co pak tebe, maminko, drží při síle a zdraví, když pivo nepiješ?"

„Vy, drahé děti!" pravila matka, líbajíc je.

V pokoji hlučela veselá společnost a jasný hlas Modřického nade všechny.

Jeho děti však klečely v kuchyni na podlaze a modlily se před spaním: „Anděle Boží, strážce můj, mne vždycky řiď a ochraňuj," a všechny při těch slovech hleděly na matku, která hlavu o sepjaté ruce opírajíc, plakala.

XVI.

Paní Modřická se ve svých nadějích nezklamala. Obchod šel. Nikoliv tak, aby mohli velké úspory dělati, ale byli při tom slušně, skromně živi. Baruška roznášela mléko po domech a poněvadž se u Modřických šetřilo čistoty a poctivosti, byly odběratelky spokojeny a stále jich přibývalo.

Vlastní kráva stala se jim zdrojem pěkného příjmu, neboť okolní ženy kupovaly mléko od1 jedné, zdravé krávy pro své malé děti a ochotně nabízely více než za mléko ze dvora, které bylo míchané.

Leč všechnu tu práci konala paní Modřická ve starostech a v žalu, neboť sotva svého muže do Kráso v ic dopravila. Onemocněl vážně a k nemoci přidružil se ještě zápal plic. Tři neděle vězel ve velkém nebezpečí.

Fanynka a Baruška střídaly se v ošetřování, paní zanedbávala i obchod, nemohla se mu tak věnovat, jak toho její neznalost vyžadovala, nemohla ani věci, které odběratelky žádaly, za- opatřiti, všechny její myšlenky dlely jen u nemocného muže. Nikdy, nikdy v celém svém smutném žití necítila se tak nešťastnou, jako nyní, poněvadž vždy, cokoliv ji potkalo, zavinil její zármutek někdo jiný. Leč y tomto případě dávala vinu sobě, že svojí příkrostí muže zarmoutila, že byla příčinou jeho nemooe. Proto ho ošetřovala s láskyplnou péčí, celé noci u něho vyseděla ,naslouchajíc jeho hovoru z horečky, v němž se nejčastěji ozývalo její jméno. — Fanynka, Diviš, Fanynka, Charous, a zase Charous a peníze, křtící peníze dětí, a Fanynka...

Z blouznění mužova se dbmyslila, že na zaplacení Charousova dluhu vzal křtící peníze dětí — a to ho patrně tak zlomilo. Všechno mu odpouštěla, všechno zapomene, jen když jí ho Pán Bůh zachová!

A Bůh měl smilování s ubohou, těžce zkoušenou ženou. Ke konci čtvrtého týdne horečka povolila. Modfický ležel tiše, spal, byl bledý, zbědovaný, se zapadlýma očima, až líto se podiva ti.

Hlídala ho Pepička. Byla pravou rukou matčinou. Taková to byla dívka hezounká, tak matce podobná, právě tak něžná, a přece svěží, jako byla matka v tom věku.

Pepička, co živa byla, radosti nepoznala, jen samý strach před1 něčím, starost a lítost. Jako nejstarší a nejrozumnější z dětí nejvíce neštěstí a rozvrat majetku chápala.

Nyní seděla v pokojíčku za krámem a hleděla občas na spícího otce. Při tom pilně šila, neboť učila se šaty šít a umínila si pomáhat i šitím mamince.

Modřický měl slabou hlavu hluboce db polštáře zabořenou a tu a tam ji obrátil — na levo a zase na právo. Slyšel stále zvoniti. Zdá se mu to, či kde a 'Co to zvoní? Stále stejně. Zvonek zadrnčel, zazvonil silně, pak chvíli se chvě], až dbzněl. A zase se to opakovalo. Někdy ani nedozněl a drnčel znovu. Nemocného to obtěžovalo. Otevřel oči a chtěl zvedlnouti hlavu. Nemohl. Klesla mu slabostí — a zase slyší ten zvonek.

Pepička, pozorujíc otce, vyskočila a sklonila se nad ním.

„Tatínku!-' zvolala tichounce chvějícím se hlasem.

„Pepičko!" zašeptal otec a napínaje sluch kam zalehlo nové zazvonění, ptal se: „Co to zvoní ?"

,,To u nás, v krámě, tatínku," řekla Pepička radostně.

„A pořád?" ptal se otec.

„Pořád, tatínku. Dvéře se netrhnou teď dopoledne," odvětila dívka a urovnala mu polštář pod hlavou, aby ležel výše.

„A kdte je maminka ?"

„Prodává a děli jsou ve škole." odpovídala Pepička radostně, znamenajíc, že otec je při vědomí, tudíž na cestě k uzdravení.

Moďřický zavřel zase oči. Byl tak sláb, že ani prstem hnouíi nemohl, jen smysle pracovaly.

Zvonek se ozýval a tento zvuk přenášel ho do doby mládí, kdy v kupeckém krámě se učil a mládencoval, kdy při každém zazvonění ochotně spěchal za pult, vítal kupce a peníze shrnoval a nyní zvoní podobný zvonek v jeho krámě, a zvoní stále — lidé chodí, kupují, trží se peníze a celou silou ho to táhlo za zvukem toho zvonku, aby posloužil kupci, přivítal ho a zase vyprovodil.

Všechno zmizelo z jeho paměti, řada let v Kosově strávená, v blahobytu, ano přepychu, zástup pánů, jeho přátel, veselé vyjížďky, zábavné pitky, vše zmizelo, jen představa malého krámku daleko v Rakousích zůstala, kde malý zvonek provázel svým hláskem každý jeho krok. A tento zvuk opustil, aby se stal pánem, bohatým statkářem, a vítá ho, když všechno ztratil!

Čí vinou ?

Diviš, Karfa, Mašin, noíář, Mandělzweig a řada jiných osob z Kosova mihla se mu usláb- lým mozkem a on usnul.

Pepička běžela pro matku.

„Maminko, tatínek je při sobě. Ptal se po tobě, a ©o prý to zvoní, když slyšel zvonek z krámu."

„To ho musíme sejmout, aby ho to nerušilo a nerozčilovalo," řekla paní a pospíchala radostně k muži.

Pepička vyskočila na židli a sejmula zvonek.

Modřický spal a paní usedla k jeho posteli, aby byla přítomná, až se probudí. Probudil se a kdýž jeho pohled padl na Fanynku, usmál se tak radostně a šťastně, jako tenkráte, když mu podala ruku, když se o ní ucházel.

Tento šťastný úsměv v jeho nemocí zbědované tváři dojal Fanynku, až se jí oči slzami zalily. Ujala ho za ruku. V'tomto okamžiku cítila, jak jí tento slabý, chybující, ale dobrý a nyní nemocný muž je drahým. Patnáct let společného života v časech dobrých i zlých nepřešlo bez ohlasu v jejím srdci. Celou tu dobu o něho zápasila s lidmi, kteří ho sváděli, s poměry, které ho od ní vzdalovaly. Nyní ho takřka urvala všem a všemu, odvezla pryč a začnou nový a jistě lepší život.

Plakala radbstí, že přišel k vědomí, že ji zná, že vyvázl z nebezpečí.

On stiskl slabě její prsty a zaúpěl: „Fanynko — ty peníze — Charous..."

Paní Modřická se ulekla, že zase mluví z horečky, ale poněvadž viděla, jak z jeho očí smekly se slze do polštáře, pospíšila si ho uklidniti: „Nerozčiluj se, Josífku. Vím všechno — a všechno je zapomenuto — vždyť je to maličkost!"

„Ale já nezapomenu. Víš, Fanynko, když ten Charous přišel a s takovým úsilím tu padesátku vymáhal, kterou jsem mu aspoň třikrát zaplatil, tu se začlo kolem mne všechno propadávat. Najednou jsem viděl, co je to za lidi — neboť on nebyl sám ..."

Modřický se zajíkla stiskl zase ruku svojí ženy.

„Nerozčiluj se, Josífku, a nemluv mnoho, ať si neublížíš. Nyní jsme pryč, už nás nikdo klamat a šidit nebude. Obchod jde ..." dokládala to paní.

„A co zvonek ? Vžd|yť nezvoní — což lidé už nechodí?;' ulekl se Modřický.

„My jsme ho sejmuly, aby tě nerozčiloval."

„Jen ho tam nechte — mě se to líbí," odvětil Modřický, a chtěl již vstávat, že jim v krámě pomůže.

* * * Pomáhal již za měsíc.

Jeho znalost kupectví malému Fanynčinému obchodu velmi posloužila.

On vzal do krámu všechnu „špecerei", jak se tenkrát kupeckému zboží říkalo, kávu, cukr, koření, vzal vařivo, mouku a-pečivo, pražil sám Jcávu v plechovém bubnu nad1 dřevěným uhlím, což bylo velikou novinkou. Jednom týdně vynášel vítr vůni pražené kávy po celém předměstí a to lákalo nové odběratelky. V prázdných chvílích vyložil po pultě papírové čtverečky, dlával na každý špetku šafránu a zahaloval zvláštním způsobem. Děti mu při tom pomáhaly, radovaly se a tatínka obdivovaly a obdivovala ho i Maruška i jeho žena Fanynka, jak je ojjratný, pilný a — střídmý.

Večerní toulky přestaly. Paní Modřická nechala nosit denně džbánek piva z hostinců, stři- dave, poněvadž také od nich kupovali, a stačilo to všem.

Jediné slovo uznání nebo pochvaly ženy blažilo Modřického, že se radostí zardíval a nikdy se necítil šťastnějším, jako kdýž večer zavřel krámek a s Fanynkou denní tržbu počítal. Měl dobré obchodní nápady.

Jednou koupil velkou partii železného zboží z nějakého výprodeje velmi lacino a vydělal na tom v drobném prodeji několik set zlatých, které uložil na jméno Fanynčino.

„Mohli bychom zase takové zboží koupit,"' mínila Fanynka, když se železné hrnce, rendlíky a pekáče ze skladišt ěvytratily.

„Železo by už nešlo. Celé okolí má železa na kolik let," smál se Modřický a koupil zase partii zboží porculánového a skleněného. Bylo toho tolik, že musili zrušiti chlév a přeměniti ho ve skladiště.

Krávu, která byla beztoho už tučná a přestávala dojiti, prodali. Měli lítost velikou. Paní Modřická zaplakala si tajně, ale Maruška nahlas — leč nebylo pomoci. Ubylo jim tím práce v hospodářství, neboť beztoho všichni měli co dělat v obchodě.

Porculánové a skleněné zboží šlo na dlračku.

Modřický, když koupil lacino, dopřál i svým odběratelům radosti laciněji než jinde rlakupo- va'i, a do krámu přicházely si pro skleněné předměty i paničky z města.

Všem líbila se hezká a jemná paní Modřická, pověst o jejich osudu se rozletěla mě- stem a lidié již ze zvědavosti přicházeli, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak si bývalí majitelé Kosova počínají.

Během pěti let stěhoval se Modřický z předměstí do většího domu ve městě. Vzal mládence a učedlníky a na předměstí nechal si ve starém místě filiálku.

Fanynka byla nyní zase skutečnou paní.

Byla spokojena, ano šťastna.

Muž ji miloval, byl dtobrý, povolný člověk, který se nechal snadno řídit, a podřídil se nyní své rozumné ženě.

Nebylo Divišů a jiných sváděčů, pracoval v tom, co se řádně vyučil, čemu dobře rozuměl a v čem z malých začátků začal. Byl podporován celou rodinou. Zdar obchodu, dodával mu chuti k nové práci a že každý krejcar sám vydělal, neloučil se s ním tak snadno, jako v Kosově.

Na Kosov vůbec nerad vzpomínal. Nikdy tam nejel a také nikomu nepsal, ale když někdo odtamtud1 k němu přijel nebo se s někým v městě sešel, přivedl ho Fanynce do bytu, pohostil a zval.

„Škoda peněz," říkal po jeho odchodu Fanynce, „ale musíme jim přece ukázat, že se nám dobře vede. Mohli by si myslit, že třeme bídu, ať vidí, že xse nám vede lépe, než tam. lnu věř, Fanynko, že ti vstávaje,- lehaje děkuji, že jsi měla nápad, jít sem a začít obchod. A já hlupák — málem bych to byl zkazil!"

„Nu — zaplať Pán Bůh za vše. Třeba by jsi bez té zkoušky kosovské nebvl tak znameni- tým kupcem, jakým jseš," usmála se blaženě Fanynka.

„Každého sem z Kosova přivedu a musíš již tu oběť přinésti a jej pohostit, ale Diviše kdybych potkal, tomu se vyhnu — .a kdýbi sem přišel — nevím, co bych udělal. Jeho r Vejvodu ani vidět nechci!" řekl Modřický roz hodně.

Diviš nepřišel, ale za to Karla přijela jednou se dvěma hezkými, zdravými dětmi.

Modřický odešel z domu a na zlost se napil. Fanynka tvrdila, že Karla se přišla jen pochlubit, jak pořádná osoba se z ní stala, že by se na VejvodU neměl zlobit, když jí tak napravil.

Děti se Modřiekým vydařily.

Pepička byla pravou rukou, matčinou, František byl v učitelském ústavě. Ladislav vyšel čtyry reálky, mladší dvě děti chodily ještě do obecné školy.

I Frantík Baruščin se držel a učil se ševcem. Sám se pro to řemeslo rozhodl, řka prakticky: „V městě chodí všichni obutí. Práce bude dost!"

Právě se manželé Modfických radili s Ladislavem, mají-li ho nechat vyučit také kupectví, když dostala Fanynka dopis od Finínky, nyní paní důchodní v Haléřové, jestli by nechtěla jednoho syna dati do prakse. k hospodářství, že je tam právě místo volné.

Naď tímto dopisem si Fanynka srdečně zaplakala.

Věděla, že Sovina jí prostřednictvím Fininky zase pomocnou ruku podává a že by její dítě jistě dobře zaopatřil — jen jestli bude muž souhlasit.

Ten souhlasil, jako vůbec se vším nyní, co Fanynka si přála a navrhovala.

„Mohla ■ bys ho tam sama dbvézti. Také by tě těšilo, vidět místo, kde jsi své mládí strávila," navrhoval Modřický.

Nevěděl, s jakým žalem se Fanynka s Haléřovém loučila.

Ta rozhodně odepřela tam jeti. Žalost její sice přebolela, ale proto přece se nechtěla se Sovinou sejiti.

Odepsala Finince, že tam syna š největší radostí dají, a vypravila ho tam.

Ladislav stal se praktikantem, bydlil i stravoval se u direktora Soviny, který jinocha měl velmi rád.

Jen Peterkovy chápali, proč.

Jednoho dne přijela Fininka se svojí dcerou, nastávající nevěstou , nakupovat do výbavy a Fanynku navštívila.

Bylo to radostné a přece slzami kropené shledání a paní důchodní nemOhla s Pepičky ani oči spustit.

„Bože, celá ty, Fanynko! Jak mne to přenáší db těch dob, kdy jsme v Haléřově po náměstí chodily a s námi s každou jeden z pánů chodil, jen se mnou nikdo. Ani ten Peterka, kterého, jálk vždy u oběda tvrdil, žádná nechtěla. Já ho přece chtěla — ale on to neřekl," vzdychala paní důchodní.

„A přece jste se dostali!" řekla Fanynka a obě se smály, oči při tom osušujíoe.

Na zpáteční cestě seděla vedle paní důchodní v kočáře Pepička. Vzadu byl přivázán místo sena, které koně přes děn snědli, její kufr, neboť jela do Halerova na několik neděl. Fanynka ji ráda Finince svěřila. Věděla, že i děvče potřebuje nějaké zkušenosti ve světě a radovala se,, že u Fininky naučí se jemnému mravu, že se společensky obrousí v úřednické společnosti, z které sama pocházela a někdy dost bolestně postrádala.

Když důchodní Peterka Pepičku uviděl, vzal ji za obě ramena, políbil na obě tváře a křičel: „Celá Fanynka! To jsi měla blahoslavený nápad, že jsi nám ji přivezla, Fjninko. Tak Pepička se jmenujete, hezká panenko? Nu, neručím, neřeknu-li vám někdy Fanynko — vy — kujónko!" plácl se přes ústa a šel k Sovi- noví.

. „Mánie hosta, dceru . Fanynčinu, pane direktore. Ale připravte se, je to celá matka, jak byla před dvaadvaceti léty," řekl.

Když Sovina Pepičku uviděl, až se ulekl, ale se zalíbením otce na ni pohlížel.

Fininka jako všechny paničky té dbby nesmírně ráda sestavovala svatby. Snad vzala Pepičku s sebou s tajným přáním, aby Sovina přenesl lásku z Fanynky na její dceru — ale nešťastnou náhodou líbila se Pepička i jejímu bratrovi Xaverovi a i Pepičce se více líbil mladý pojezdný než starý direktor, a proto, když se konečně za půl léta vrátila domů, jela si jako névěsía pana Xavera Luke šiti výbavu.

Sovina šel brzy do pense a odstěhoval se do Prahy. Fininka tvrdila nahlas, že šel proto tak brzo do pense, aby udělal místo správci, po němž dostal zase místo Xaver a mohl se ženit.

Fanynka netíkala nic, ale byla přesvědčena, že Sovina skutečně se k vůli její dteeři místa svého vzdal, aby nemusila ještě dlouho na Xavera čekat i.


Rechtsinhaber*in
ELTeC conversion

Zitationsvorschlag für dieses Objekt
TextGrid Repository (2023). Czech ELTeC Novel Corpus (ELTeC-cze). Myslivcova dceruška (vydání ELTeC). Myslivcova dceruška (vydání ELTeC). European Literary Text Collection (ELTeC). ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001D-4307-E