I.

Jak byl Martin předvídal – že spánek, jenž byl Vorovku již po nějaký čas míjel, k upokojení a umírnění bolu jeho přispěje, – tak se skutečně stalo.

Ačkoliv Vorovka noc skoro zase celou, po pokoji chodě, probděl, přece ono včerejší, proti obyčeji dlouhé odpočinutí ještě dnes se jevilo dobrými následky svými – ve tváři a v jednání jeho. Působilo na něho tak mile, že ani Vavřinec, od svého předsevzetí neustupný, nebyl s to, aby obviněním Martina mírnost jeho zvrátil. Vyslechl jej pokojně, slíbil, že věc tu dá vyšetřiti, a shledá-li Martina vinným, že bez ohledu na dlouholetou věrnou službu jej od sebe odstraní.

Vavřinec, maje pana justiciara nejen proto, že před lety o něm zaslechl pěkné kousky zpívat, ale i vůbec proto, že je „lusticiarem“, jaksi v podezření, byl vlídně a moudře pronešenou úvahou, jakož i přívětivostí, s jakouž se měl Vorovka k němu, „sprostému člověku“, jak se venkované rádi vůbec sami nazývají – velice překvapen.

Nezkrotil ho, jak si byl včera se synáčkem předsevzal; spíše zkrotil Vorovka jej, pročež také Vavřinec, hluboko se kloně, ujišťoval, že ouplně spoléhá se na správnost milostpána, a za dveřmi pak, nasadiv si klobouk k levému uchu, sám k sobě řekl:

„Povídám, tohle není, jak se pravilo. Ten muž je snad přece nevinný a všecka vina nepochybně padá na manželku! – Vida, vida! soused Šlak je přece šelma. Arci že nechtěl dát nikdy nic na bělosadského správce dopustit – arci, že se zdráhal jít se mnou obviniti sluhu jeho; ale povídám! ani necekl proč! Vždyť tuhle člověk by také nebyl pařez!“

Za chvíli na to vešel Martin tak zvolna [7] do pokoje pana Vorovky, jako by tu byl ponejprv.

Vorovka, přicházení a odcházení sluhy svého přivyklý, nevšimnul si, že tento proti obyčeji zůstal skroušeně, jako by žebral, u dveří státi, jako v nesnázi si přešlapoval, pokašlával, ale s místa se nehýbal.

„Je pravda, Martine – došla mě žaloba na tebe.“

„Na mne, milostpane?“

„Na tebe. Bereš prý lidem s pole píci pro mé koně; což ti nedávám, kdy žádáš, na oves a na seno?“

„Jak pak ne, milostpane! – A kdo by řekl, že šidím buď milostpána neb jiného, musel by být...“

„Nu tiše. Lidé tě viděli včera ráno odnášeti posekaný jetel – vidíš, že je to pravda!“

„Proč pak, milostpane?“

„Co tě znám, takhle ses nikdy nezarděl.“

„Ty milý Bože!“

„Tedy jsi nekradl, jak?“

„Bůh jest můj svědek – nekradl!“

„Ale jetel si odnášel; co jsi s ním tedy zamýšlel? co jsi vůbec dělal v polích?“

„Milostpane –“

„Raději mlčme o tom, ať se nemusím zlobit, šeredo stará.“

„Milostpane – já se chci ale ospravedlnit.“

Vorovka se na to podíval Martinovi do očí, které, ač velké podezření v něm budily, přece nejevily, že by vlastník jejich byl schopen hanebnosti. Sedl tedy, zády k Martinovi obrácen, a žádostiv, co uslyší, vybízel jej, by tedy mluvil.

„Byl jsem v polích, to nezapírám, byl jsem vůbec všude, kudy jste, milostpane, ještě před nedávnem tak rád procházkou chodíval; měl jsem to za svou povinnost.“

„Hm!“

„Musíme si zde pomáhat bez služky, bez ženské ruky. Jsem toliko já milostpána služka, uklízím a metu, stelu a odestýlám; vím tedy o všem, co u milostpána v pokoji a kam co patří. Již po nějaký čas mi tu však něco scházelo; hledal jsem v každém koutě – kde nic tu nic. [9] Pamatoval jsem se ale, že si s tím milostpán několikrát vyšel, jako s dobrým společníkem na procházku, a tu mi napadlo, že to snad milostpán ztratil, a to že snad ta příčina milostpánovy nemoci.“

„Jdi, nemoudrý! cožpak jsem nemocen? – A co to bylo, Martine?“

„Ach, milostpane, tedy nevíte? O, tedy tím hůře, že to musím já milostpánu říci!“

„Nu – snad tak zle nebude – co pak jest to?“

„O, Božinku – to maličké, kulovaté, na zad pozlacené – z předu s obrázkem nebožky jemnostpaní –“

„Jak? Emiliin obraz – ten že tu není?“

„Ba není, milostpane! Já již vše prohledal, a když jsem v domě nic nenašel, chodil jsem, kudy chodíval milostpán –“

„A nenašels zase nic – tedy ztraceno?“

A Vorovka ze skříně do skříně, z kouta do kouta, až se přesvědčil, že podobizny manželčiny tu v skutku není, načež si veliké výčitky činil, že se mohl dát tyto dny tak velice [10] jednou myšlenkou uchvátit, že k němu druhá, ze všech nejmilejší, ani jedenkráte nezavítala.

„Ztraceno tedy?“ zvolal se sklopenou hlavou. „Ano, ovšem že ztraceno – na věky!“

Žalostí přemožen sklesl na sedadlo.

„Nyní aneb nikdy!“ domlouval si Martin po tichu, a také se odvážil začíti:

„Ale, milostpane, při tomto svém pátrání jsem došel ještě jednoho znamení, jak velice milostpán ráčí být nemocen...“

Vorovka neodpovídal, pouze pozvedl zakalené oči a zvolna hlavou přisvědčil.

„Vždyť, milostpane,“ mluvil Martin dále, a mozek mu rejdil v lebce kolem do kola – „jste ráčil ztratit ještě více, a nevím, nebylo-li to milostpánu snad v té samé míře vzácné.“

Vorovka opět drobet pozvedl své vpadlé oči.

„A to druhé – to jsem při svém pátrání po obrázku – našel.“

Teď si oddechl, jako by byl stověký dub s ramenou složil.

„Našel – o, tedy mi to dej, dobrý muži, ať se srdce moje – bude-li možná, potěší!“

Nevíme, jak to chtěl Martin vlastně vykroutit, ale Jan za dveřmi slzami politý nebyl s to, aby déle čekal příležitějšího okamžení: rychle vstoupil, otci se vrhl k @nohoum a vřele k němu promluvil:

„Mne našel, otče předrahý, Jana tvého, pátrajícího po oklamaném otci svém!“

Jan vstoupit a Vorovka se rázem vymrštit z pohovky a změniti vlídnou tvář svou v nejkrutší hněv: stalo se mžiknutím.

„Oklamaném?“ usmál se trpce Vorovka.

„Ty pochybuješ, drahý otče? Ty věříš klamné zprávě člověka ti snad cizího, a mně – mně nevěříš?“

„Cizí byl, ale poctivý!“

„Já mu poctivost neupírám, ačkoliv jej neznám; ale že tě zpravil, drahý otče, jen dle pověsti, nikoliv dle přesvědčení: na to volám Boha za svědka!“

„Neklam mě, nevděčníku! Zde, zde máš popsání bedlivého pozorovatele chování tvého; nahlédni do něho, přečti si seznam roztomilých [12] kousků svých, a pak – pryč ode mne. Já nemám žádné dítě více!“

I chopil ze stolku list, hodil jej klečícímu Janu před nohy a obrátil se od něho.

„Ha, ničemníku, také ty mi s očí!“ zkřikl, spatřiv při té příležitosti u samých dveří Martina, též klečícího, s rukama sepatýma a s očima slzícíma.

Jan, nevýslovným zármutkem dojat, urputnou zatvrzelostí otce svého překvapen, zatajil v sobě dech a hlava se mu bezvolně k prsoum sklonila.

„Ha!“ zkřikl, že se vše zachvělo, neboť zrak jeho padl na písmo před ním ležící, a on poznal – ruku Václavovu.

Přemožen sklesl na zem.

II.

Pro obyvatele klopotické byl včera znamenitý den. V Praze byl tah na panství pana z Kaloušů, a všeobecně se tuší, že již dnes dorazí nový pán do Klopotic.

Na vybídnutí starších z vesnice, hlavně pak přičiněním rychtáře Vavřince, staví mladší čeládka u vchodu do vesničky na vozové cestě ku Praze ouhlednou branku z latí, jež ostatní pokrývají chvojí jedlovou. Na žádost otcovu vykreslil Václav na velikém papíře „Vítáme v Klopoticích!“ a písmena pomaloval červenou, z Králové Hradce od domácího posla schválně přinešenou barvou.

Všickni obyvatelé klopotičtí, mladí i staří, tak nařídil Vavřinec, mají se připraviti, by [14] u branky, všecko v svátečním oděvu, novou vrchnost přivítali. Posel byl vyslán na prudké kobyle Vavřincově dvě hodiny cesty proti Praze na „novou hospodu“; odkudž pak, kobylu osedlanou před vraty maje, jak mile se o příchodu nové vrchnosti doví, již snadno prý pozná – podle staré, která nepochybně novou zde uvede – okamžitě se v letu kratší cestou pod kopcem do Klopotic odebrati a zde očekávané návěští podati má.

Na opakujících hodinkách Vavřincových, o něco menších než hodný vdolek, odbila šestá – blížila se sedmá, uběhla ta i osmá – leč ani posel, ani kobyla Vavřincova, ani nová ani stará vrchnost posud se neukázali.

Lid se rozcházel, bylo mu dlouho čas lelkem mařit; také již z chalup a domků bylo slyšet ozývat se dobytek žízní a hladem; k tomu již ani jediný paprslek dávno zašlého slunce se na obloze nejevil, a již i červánky zponenáhla se ztrácely; aby lid nové vrchnosti snad při měsíčku dával svou upřímnost na jevo, to přece žádat nemohla.

Doma čeká práce, a venkovan po tmě ani rád nekupuje, ani nelelkuje mimo staveni, ani rád svou „milovanou“ vrchnost nevítá – docela, když ji ani nezná. Jinak je ve velkých městech – kde mají lidé „enthusiasmus“. Ale co pak ví venkovan o tom! Ten ubožák ani není schopen takové „dojatosti z roboty“.

Když si tedy byli otcové u branky pohovořili o hospodářských záležitostech, a mladá chasa se byla pohašteřila, nechali být branku brankou, a než kukačka na „klepavých hodinách“ u Vacka v hostinci odvolala devátou, mohl se kdo koliv pod samým „Vítáme do Klopotic“ tak pokojně vyspat jako doma pod peřinou.

Sousedé však, pro strejčka příhodu, nezasedli dnes u vnitř hospody kolem stolu, nýbrž před ní, pod besídkou, kamž se tenkrát, „poněvadž jest dnes již beztoho vše zbryndané“, dostavil i mnohý z mladších obyvatelů mužského pohlaví.

Jediný Vavřinec ještě chyběl, bylo mu donešeno ku brance, že má hosti; odebral [16] se tedy domů. Tam čekali na něj tři vojáci s ouplnou zbraní. Svobodník, spatřiv Vavřince přicházeti, pokročil mu vstříc a co rychtáři odevzdal mu jakési písemnosti, řka: „Přicházíme , pantáto, z Chrudimi, aby nám byli odevzdáni ti dva muži, kteří byli z jara odvedeni a prozatím doma na dovolené se nechali. Jsou zlé časy, pluk pozbyl mnoho lidí; jedná se tedy o rychlé doplnění. Pročež, kdyby @jeneb druhý z těch dvou byl nemocen, máte nám přece na každý způsob dva muže odevzdat.“

„Skutečně, tak zde stojí psáno; leč jaká tu pomoc? – Jeden z těch dvou před čtrnácti dny zemřel, a krom zbývajícího druhého má vše ostatní buď přes léta neb jest ještě příliš mladé. – Nu, musím s tím hned k panu správci; sedněte si, krajané! Povídám, Marjánko,“ – zvolal ze dveří na děvečku – „těm mládencům abys chleba přinesla a několik kozích homolek – také nebude škodit krajáč teplého mléka – pospěš si, pospěš! – Hned jsem tu [17] zase, krajané!“ obrátil ochotný rychtář řeč k vojínům, načež s listem do zámku pospíchal.

Tam vše slušně Vorovkovi vyřídiv a předloživ, pravil:

„Milostpane, jak ráčíte nahlížet, můžeme poslat jen jednoho.“

„Stojí zde ale doslovně, rychtáři, že mají být dva. Což by to nebylo možné? Není vám známo, že se v čas velké potřeby odvádějí třeba i ženatí a méně dospělí?“

„I ba arcižeť, milostpane!“

„Nu, a nebude-li jinak, nezbude také nám jiného než nahradit zemřelého kým koliv.“

„Tak, tak!“ postesknul si Vavřinec.

„Ostatně – učiníme, co bude možná, abychom nikoho příliš nezarmoutili. Jsemť člověk, rychtáři, který ví, co je ztráta milované osoby – a tuhle náhodou sotva došed blahého upokojení sám, nerad bych bližnímu ta muka na bedra vložil. Buďtež ubezpečen, že tu věc uspořádáme co nejmožněji k spokojenosti obce.“

„Ouplně v jemnostpána důvěřuji – ouplně! [18] Škoda věru, že je ta chvíle již tak blízko, kde Klopotice milostpána pohřešejí!“

„Jak to, rychtáři?“

„Ach – vždyť byl včera ten tah, milostpane, a jak důchody klopotického panství nyní stojí, nelze doufati, že by milostpán –“

„O, příteli, vy se ve mně mýlíte! Vždyť já zde nesprávcuji za plat, nýbrž pouze ze svého zalíbení; a abych vám, rychtáři, již řekl vše – tedy vězte, že zamýšlím novému pánu – zůstane to ale prozatím mezi námi – Klopotice odkoupit, půjde-li to.“

„I dejž to Bůh, milostpane, dejž to Bůh! Nu, to jste mi dal, milostpane, skutečně medu! A smím-li se opovážit zeptat se, co u nás v očích jemnostpána tak obzvláštní milosti došlo“ – doložil k svému neupřímnému potěšení skoumavě Vavřinec, mysle ustavičně při tom na Václava a maje někdejšího správce Bělosadského v podezřeni.

„Co se mi zde líbí – inu – abych řekl –všecko, milý rychtáři. Všecko! lidé – políčka, třeba jich mnoho není, těch něco ovocních [19] stromků, jež tu máme, a i toto zbořeniště. Skutečně, rychtáři, i toto zbořeniště. A kdybyste věděl, jakého blaha jsem mezi těmito stěnami došel, uvěřil byste mi, že si té zříceniny vážím nad skvostný palác, a že mi nemožno spřáteliti se s myšlénkou, že tyto hrachoviny budu moci jednou se suchýma očima opustit.“

Podezření Vavřincovo rostlo.

„Soused Šlak zajisté něco vyblebtnul! – můj syn zde byl – oni se domluvili.“ – To byly v tu chvíli jediné jeho myšlénky.

Nahlas ale řekl: „Nepochybně rodinní záležitosti – milostpán promine, že jsem se osmělil –“

„Nebuďte dětina, rychtáři, vždyť já o tom rád mluvím, já bych to zdělil celému světu, kdyby to vědět chtěl. – Ano, uhodl jste – rodinní záležitosti – mé dítě – mé ztracené dítě se mi navrátilo!“ odpověděl Vorovka pln blahosti a chopil při tom Vavřince za obě ruce a srdečně mu jimi potřásl.

Tento sotva se na nohou držel – uleknutím.

„Mé dobré dítě – můj hoch“ – vypravoval vesele Vorovka dále, kteráž slova jako ozvěna Vavřinec po něm zděšeně opakoval.

„Můj Jan – ten šelma bělohlavá!“

S Vavřince sletěla skála! Václav byl černovlasý.

„Inu, přeji tedy milostpánu blažené vyražení, a poníženě ručičku líbám!“

S tím se ubíral ze dveří, aby venku při chladícím větérku smrtelný pot, jenž mu posud na čele stál, si setřel a mumlaje pro sebe: „Fi, jak jsem se lekl! Ten mi dal!“ ubíral se k Vackovi, aby se na to posilnil.

Pod besídkou se rozléhal živý hovor; nová stará vrchnost byla předmětem rozprávky.

Ze všech nejvíc mluvil rychtář Vavřinec; nedaleko něho, brzy tak, brzy jinak po pansku se stavěl pan doktor Václav, kterému se nezdálo zasednout si s tím nevzdělaným lidem za jeden stůl.

„Dej Pánbůh dobrý večer, pantatínkové!“ pozdravil kdosi okolojdoucí do besídky.

„Dejž to Pánbůh – dobrý večer, Homolko!“ odpověděl Vavřinec. „Kam pak ještě tak pozdě?“

„Inu – ku kostelíčku na kopec; včera jsem svou večerní pouť zameškal – však by se to bylo málem dnes zase stalo –“

„Nu zavdejte si, staroušku!“ podával muVavřinec sklenici.

„Zaplať Pánbůh, pantatínku – to není můj zvyk.“

„I co, pivíčko je zdravé! jen si přihněte a notně, je vám přáno!“

„Inu – tedy stálé zdraví! – Tak! zaplať Pánbůh! a dej vám dobrou noc, pantatínku!“

Na to se ubíral dále, utíraje si rukávem ústa a oči, neboť si skutečně dle své možnosti pořádně přihnul.

Kdož by byl v tu chvíli jen vzdáleně tušil, že jej toto přihnutí zachrání od ukrutné smrti!

Leč pokračujme!

Hovor přecházel, jak obyčejně, s půdy zevnitřních záležitosti, jíž příští vrchnost byla – na půdu záležitostí vnitřních, a pro Václava čím dále tím více zajímavosti ztrácela, takže konečně, aniž co řekl, z besídky odešel.

„Proklatá ves!“ zahučel, švihna si španělkou po noze – „ani dost bídné kavárny tu člověk nemá, kam by svou dlouhou chvíli mohl zanesti! S tím děvčetem také není žádná řeč, zrovna jako by ji byla ta koudelová paruka očarovala! – ‚Ano, pane Vavřinče! – Ne, pane Vavřinče! K službám, pane Vavřinče! – Děkuji, pane Vavřinče!‘ – I člověk by pukl zlostí! – Počkej, tu mi něco napadá! Mistr Šlak nepochybně co nevidět bude pod besídkou – v příbytku Anničky jsem beztoho ještě nebyl – navštivím ji! Snad bude míti doma pro mne přece o slovo více než ‚ano‘ a ‚ne‘.“

I zamířil k Šlakovi.

Strany Šlaka, že nepochybně brzo bude pod besídkou, ráčil se mladý pán zmýliti. Šlak měl dnes rovněž tolik práce jako včera těmi dobami. Pouze s tím rozdílem, že dnes [23] bylo již vše připraveno a čekalo se na zvaného hosta, kdežto včera jen na vítaného.

Co se Anničky dotýče, uhodl spíše pan doktor; tato, nad její obyčej v dobrém rozmaru, měla dnes za jedno slovo sto; jedině litoval Václav, že se podobala jen takovým květinkám, které nám mráz zimního času po oknech kreslí; sáhnem-li po nich vřele, rozplynou se v niveč , a nemají žádné vůně.

„Aj, aj, toť jsou k nám hosté! Nu pěkně vítám, pane tento –“ zvolal Šlak, toče se sem tam, jako by měl plné ruce práce, a vybízeje takto Anničku, aby taktéž činila.

Bylo patrno, že Václavova návštěva mu vhod není, a že by raději viděl, aby již opět ze dveří šel; Václav si toho ale nevšimnul.

„Pan mistr ještě jak náleží zdráv, jak vidím; nu, to mě těší – a slečinka se vynachází?“

„Aj, pane tento – my jsme sprostí lidé – sedněte, a tu slečinku vám pro tenkrát prominem.“

„To tak zvyk, milý pane mistře – a [24] hloupý zvyk, já to uznávám, ale buďte ubezpečen, že ten, který ve vyšších společnostech se pohybuje, přivykl říkati slečinko, může být přitom rovněž tak upřímný, jako ten, který říká panno.“

„I chraniž Bůh, @aby ste o mně snad myslil, že o tom pochybuji! Také já nežádal nic jiného než vyhovění zase – mému zvyku, našemu zde vůbec.“

„Mile rád, mile rád, pane mistře. Tedy – abychom v řeči pokračovali – panna Anninka se tedy vynachází?“

„Jak náleží dobře, pane.“

„To rád slyším. O, to přelibé venkovské povětří! to člověku dodá zdraví a – všeho.“

„Skutečně – všeho!“ zazubila se Annička.

„O, pomyslím-li jen na to potěšení, jakéhož si člověk za tak levnou cenu, ku příkladu z rána při svitání, vyjde-li si do pole širého, opatřiti může! – Tak jsem dnes ráno – ovšem, krásněji jsem ještě nikdy neviděl svítati jako dnes –“

„Ach, škoda, zrovna dnes jsme svitání zaspali, viď, tatínku!“

„Na mou kuši! jako dudkové jsme spali.“

„O – tak spanilé duši vynahradí nebe ve snu, co spaním třeba promešká!“

„Ale věru, uhodl jste, pane Vavřinče! Sen jsem měla roztomilý!“

„O, kéž by byl zavadil o sousedstvo, a vašemi ústičky byl roztomilým nazván!“

„O sousedstvo? Nu, kdož ví?“ usmála se Annička a mrskla okem po otci.

„Vy mě blažíte, sleč – panno Anninko!“

„Hehe! umí hádat Vašíček! mohl by z něho být cikán.“

Mrsknutí okem po otci neušlo Václavovi. Nevěděl, jak se s ním děje. Bylo mu známo, krom něho že tu svobodného, k Anničce se hodícího mladíka není. Naděje jím pohrávala.

Náhoda tomu chtěla, že Šlak měl malé zaměstnání v síni. Jsa všech podezřivých myšlének prost, vyšel také beze všeho rozvážení. Jeho odchod však rázně působil na Anničku. –

Předvídajíc nemilý výstup, zbledla a nesnáz [26] její rostla každým okamžikem. A nemýlila se; neboť sotva že bylo slyšet kročeje Šlakovy od dveří se vzdalovati, vrhnul se jí Vavřinec k @nohoum, řka:

„Anděle můj! rozuměl jsem skutečně dobře?– Smím tedy doufati, že konečně srdce tvoje vřelou oddanost mou uznalo a se ke mně naklonilo?“

„Pane –“ zachvěla se Annička.

Vavřinec, slyše více svá slova a zvyklý těmto věřit především, volal pořád ještě kleče:

„O, blaženosti nevýslovná!“

V tom se otevřely dvéře a do nich více vletěl, než vešel Jan volaje: „Smířen! otec smířen!“

Spatřiv Václava před dívkou klečícího, zarazil se a s ustrnutím zraky naň upírá. Tu ale Annička, o smíření slyšíc, blahostí překonána, vrhla se mu okolo krku a slze radosti prolévajíc, na vše ostatní zapomíná.

Za nimi stojí Šlak a zvedaje sepaté ruce k nebesům, slzí a směje se zároveň.

U prostřed světnice, jako přikouzlený k podlaze, s rozpřaženýma ztuhlýma rukama, s [27] vyvalenýma očima, a na smrt bledý – klečí, nevědom si toho – Václav.

Jan, políbením Anniččiným jako by nového života byl nabyl, oddechnul si – a hledě jí do modrých oček přesvědčil se, tu že není žádné nevěry, a obejmul jednou rukou dívku, druhou otce jejího, a v blahém pocitu a pro zarosené oči nepozoruje z nich nikdo, že Václav odchází.

Asi o půl desáté zavítal pod besídku cizí mladý muž, žádaje o holbu piva a chléb; na to si sedl popodál od hostů druhých na osamělou lavičku.

Jak se vůbec stává, umlklo vše, krom Vavřince, který měl dnes nad míru rozumu. Ten příčinu všeobecného umlknutí pozoruje, vstal a řekl:

„I pojďte pak mezi nás, krajane! co pak tam zalízáte? Vždyť jsme všickni naši – tuhle jest místo, tu si sedněte a něco nám povězte.“

„Aj, pánové, nestojí to za to, abych pro chvílenku vás vytrhoval; vždyť musím ještě dnes dále. Raději mi laskavě povězte, jak mám ještě daleko do Bělosadska?“

„A tam chcete ještě dnes? Povídám! ten člověk blázní. Vždyť je odtud do Bělosadska dobré tři hodiny cesty!“

„Tři hodiny? O jemináčku, to se projdu! Však nic plátno, být to musí.“

„Poselství úřední nepochybně, že ne?“

„To zrovna ne, ačkoliv se to tamějšího vrchního týče.“

„A tak, k tomu jdete! Nu, já jsem rád, že s ním nemám co jednat. Kdo zná Matrušku –“

„Jak že se jmenuje?“

„Matruška. Nu ano, správce Bělosadský se jmenuje Matruška. Vždyť ho znám!“ ubezpečoval Vavřinec.

„Matruška? – Hm, to je divné!“ řekl cizinec, „já myslil, že – Vorovka.“

„I strejčku, ten je už na pensi a vám blíže, než se domníváte.“

„Je zde –“

„V zámku,“ připojili ochotně sousedé dva.

„I totě výhra, příteli! A kudy se jde do zámku, prosím vás, pánové!“

„Kdybychom vám to také řekli –“

„Nebylo by nic plátno –“

„Vždyť je už pozdě –“

„On chodí časně spat. Jest churavý,“ mluvil jeden po druhém, berouce si slovo druh druhu z úst.

„Poseďte spokojeně, dnes s ním už není nic, já vám za to stojím – byl jsem na zámku nedávno.“

„Hm, hm! nu když je tomu tak, tedy mi dáte, pane hospodský, nocleh, ano?“

„Jak se sluší a patří, postýlku, jen se houpá, a jen za tři grošíčky. Můžete spát třeba do poledne.“

„Pěkně děkuji, já se ale nerad houpám, také by se mnoho grošů ze mne nevyhoupalo; jen mi ustelte slamou, pane hospodský!“

„Inu třeba, poseďte, já vám řeknu, až se půjde spat.“

„I jaké to milosti – u mne máte postel [30] prázdnou, posedíme ještě nějakou chvíli a pak půjdete se mnou. Nu sedněte, povídám! Totě člověk jako vrtě.“

Cizinec, postaviv na stůl až na dva prsty upitou sklenici, přisednul konečně, Vavřinci za slíbený nocleh děkujíc. Tento otevřel víko své vysmolené konvice, a chloust! dolil cizincovu sklenici, že se smetana dělala.

„A píte! u kozla! jaký pak jste to člověk, jdete v noci světem a upejpáte se jako nevěsta.“

Cizinci se hromotlučství Vavřincovo, jak náleží, líbilo, také brzy okřál a rozmlouval s druhými jako doma.

„Jste nepochybně posel z Králové Hradce?“ ptal se Vavřinec mezi jiným.

„I nejsem. Já jdu ve svých záležitostech k správci Vorovkovi.“

„Hodný pán – jak náleží hodný pán!“

„Že je? to mě těší!“

„Což ho neznáte?“

„Jak živ jsem ho neviděl.“

„O – rešpekt! to je muž, ten zasluhuje [31] všecku čest – já jsem rychtář zdejší – rozumíte –? já s ním mívám často co jednat.“

„Výborně, tedy docházíte do zámku?“

„Často, přítelíčku, skoro každou chvíli. My spolu ruka v ruce!“

„Můžete mi tedy dát @správu o něčem pro mne velmi důležitém.“

„Toť se rozumí, – já jsem rychtář – ale vždyť nepijete! Nu, co pak se líbí? Mluvte!“

„Nevšimnul jste si –“

„Všeho, přítelíčku, já mám dobré oči, o!“

„Zdali již u něho jest jeho syn?“

„Syn – jeho syn? – je-li jako už u něho?“ V každý jiný čas nebyl by býval Vavřinec o odpověď na rozpacích a třeba by musel bulíka prodat. V tu chvíli mu ale požitý boží chmel již tak byl rozsvítil v mozku, že pro samou záři neviděl více pramínek konceptu svého. Tak poněkud mu ovšem bylo, jako by byl buď syna nějakého viděl neb o nějakém mluvit slyšel; i odpověděl po krátké přestávce, že ano, syn že jest už doma a u otce.

Cizinec se trochu zarazil, vzbudiloť v něm to krátké umlknutí Vavřincovo poněkud podezření, že snad před ním něco tajit chce. Aby o věci, na níž, jak se podobalo, velmi mu záleželo, ouplně se přesvědčil, podotknul, že tedy přání jeho vyplněno, a že by velmi rád věděl, panuje-li opět mezi synem a otcem někdejší láska a náklonnost.

„I toť se rozumí, přítelíčku!“ odpověděl rychle a mnohomluvně Vavřinec, poněkud znamenaje, že sedí v trní – „ta stará láska jako dříve – vše jest zapomenuto a otec celý blázen potěšením.“

„Je-li možná! Nu Bohu díky! tedy pravda přece zvítězila!“ A maje za to, že rychtář ví o té celé pražské historii, naklonil se důvěrně k Vavřinci a ujišťoval, že vsadí na to spásu svou, když ta celá věc se nezrodila v kotrbě někdejšího soudruha mladého Vorovky, jenž, jak se bohužel pozdě domakal, byl sokem jeho, ucházeje se o srdce Vorovkovy milenky, kteráž jej ale oslyšela a takto věrností svou ubohému pomohla to kruté neštěstí způsobiti.

Vavřinec, jenž o těchto věcech ani toho nejmenšího nevěděl, poslouchal nejen ušima, nýbrž i oči vyvaloval a ústa otevřel, aby mu ani slovíčka neušlo. Když cizinec dopověděl, zakroutil povážlivě hlavou, a aby jej k jasnějšímu vykládání přivedl, prohodil:

„Myslíte, přítelíčku – myslíte, že by to ten jeho soudruh tam v Praze –?“

„Nic jinak, pantáto! vždyť, dovolíte-li – já s nimi celá dvě léta zůstával. Jsem také studující – jedině, že mého tatínka stodoličku není čím naplnit – a proto – nu, vždyť mi budete rozumět, pantáto.“

„I ovšem žeť, dobrý človíčku, a mám z toho potěšení, že jste tak upřímný človíček – co na srdci, to na jazyku. – Vacku – u kozla! ohlížejte se po hostech – nevidíte, že jsme na ten třípek dva? tu nemůže vytrvat jak jindy.“

Vacek se dlouho pobízet nedal. Než si cizinec, v němž jsme již byli Broučka poznali, právě nacpanou svou starou umouněnou přítelkyni byl zapálil, pěnilo se před ním čerstvé.

„Muselo to být strašlivé udání, přítelíčku, mohu si pomyslit, že to asi jím nemálo trhlo.“

„O, nelze ani vypraviti, a mnou též, já hocha měl rád více než sám sebe; můžete si pomyslit, jak mi bylo, když proti svému obyčeji celou noc a opět přes půl dne doma nebyl, a nato se vrátiv bledý jak stěna, a všecek ztrápený na židličku klesl, a na naši otázku, kde byl, nám odpověděl: V kriminále!“

„Pro Boha nebeského! a pročpak?“ podřekl se Vavřinec, uleknutím zapomínaje na přetvařování.

„Inu pro tu věc. Což myslíte, že to byla tak nepatrná událost? Celá Praha byla rozjitřena, v každých ústech se opakovalo: ‚Již víme, kdo mu okna vytloukl a luzu svolal k buřičství; tři študenti to byli – již je mají.‘ – Ale již bylo dávno po všem, když se to na Vorovku svezlo, my již ani na to více nemyslili, když opětně po školách začali vyšetřovat a na Jana ukázali, jak jsem se později vše dověděl, na pouhé písemní udání neznámé [35] osoby. A tu bylo pak neštěstí hotovo; u ouřadu byl Jan sice propuštěn; což to bylo ale platno, ze škol byl předce vyloučen.“

Vavřinec zapomněl napnutím dýchat.

„Otec, to i vám, pantáto, bude pochopitelné, měl nepochybně v Praze ustanoveného pozorovatele syna svého, a ten, jen ze zdálí pátraje, donesl za tepla panu správci, jak byl zaslechl všeobecně, – nu, a ostatní beztoho víte – otec se Jana odřekl, ponechal jej v bídě – a protož velkým potěšením jest mi od vás slyšeti, že jsou opět smířeni.“

„Kozla vím, ne ostatní!“ pomyslil si Vavřinec; – „jak to jen navlíci, aby něco těch drobností ještě – jen něco kdyby chtěl ještě pověděti.“

Byl ale opatrný dost, zakryti si při těchto myšlénkách oči rukou o stůl opřenou, jako by potlačoval slze, outrpností se mu do očí deroucí.

Brouček také jináč nemyslil, a popřál mu času.

Po přestávce si Vavřinec hluboce oddechl a prohodil: „Takový člověk by zasloužil, [36] bychom mu kámen na krk přivázali a do vody jej hodili! Sám studuje, sám ví, co to ubohé rodiče stojí peněz a dítě trampot, než se na takovou výši dostane – a přece kusa srdce, kusa slitování nezná! Ubohé děti – ubohé děti, které takovému ďáblu, nejsouce střeženy laskavou rukou vzdálených rodičů, upadnou v tenata! Toho jsem se vždy obával, to mi vždy mlelo mozkem, když opět po vakacích se můj syn vracel do Prahy – leč Bohu díky! – ten jest posud zachráněn!“

„Tedy také máte syna študenta? Nu, to je hezké.“

„Snad se i znáte? Praha jest ovšem velká, ale takoví mladí pánové se přece scházívají. A docela studujete-li práva –“

„To nikoli, já studuji techniku, pantáto!“

„Techniku? kýholi kozla to jest? To jsem ještě nikdy nezaslechl. Prosím vás, copak je to? Co to může takový študent být?“

„Ledacos – inžinýr, stavitel, polesný a lecos jiného, méně i více. Jest to pro občanstvo škola velmi důležitá, a neschází jí nic [37] než náležité uznání. Ale dá Pánbůh, za deset let budem o ní mluvit jináče. – Tedy váš pan syn že je právník? Také hezké umění, a kdo se dokonce vyzná –“

„Hehe, to nebude chybět, můj doktor je vám sakvalenský ferina! Povídám, ten mi již dal leckterý zatrolený oříšek k rozlousknutí, a já přece také nejsem dnešní!“ ujišťoval Vavřinec.

Když byl ještě mnohou jinou ctnost svého doktora Broučkovi vyobrazil, počali se sousedé zvedat, a on, co rychtář, nechtě přece býti nejposlednější, zvedl se též, a opřen o Broučka, vrávoral v nejlepším rozmaru za druhými.

Vacek shasil jedinou na stole svíci, načež nastala po celé vsi černá, tmavá a tichá noc.

Vichřice, od severu se zvedajíc, hnala před sebou černá mračna; skoro vše již odpočívalo, jen v domku Šlakově bylo ještě živo, a na spaní se ani nepomyslilo

„Vidíte, děti,“ mluvil Šlak k Anničce a Janovi , jenž s ním u stolu k jedenácté hodině v noci ještě dlel, „já věděl, že nám ten vítr od půlnoci přinese silný vichr; slyšíte, jak ve zdálí bouří?“

Jan a Annička na chvilku zatajili štěbetání, a naslouchali, až pak Jan se zvedl, řka:

„Pantáto, to se mi nezdá bouře. Totě jako by kočár po návsi jel.“

„Kočár? kdež pak by se zde vzal kočár! Ale máš pravdu, synáčku, možná, že k nám zavítá nová vrchnost. Snad ti otec pověděl, že včera byl v Praze tah na Klopotice.“

„Povídal mi o tom – pantáto – kočár jest to dozajista – on se blíží sem –“

Annička, k Janu se tulíc, i oba ostatní napnutě poslouchali.

A skutečně vůz to byl a blížil se.

„Tuhle zůstává!“ ozval se známý sousedský hlas před domkem.

„Děkujeme! V hospodě snad bude místa pro koně a pro vůz.“

„I ovšem; obraťte čihy, krajane, já vám tam ukáži.“

Vůz se obracel a hlasy utichly.

Hned na to někdo z venku zaklepal.

„Pomoz Pánbůh, tohle je cosi neobyčejného; to je zajisté omyl!“ bylo mínění Šlaka, který si nevěděl hned rady.

„Mám jít otevřít, pantáto?“ ptal se Jan.

„Ach, ty ne, synáčku, člověk nemůže vědět – vejdi zatím tuhle do komůrky – ach, to také ne – vejdi tam ty, Anničko – a my dva přivítáme hosta.“

Annička vesla do komory, a oba muži se světlem v ruce vyšli do síně.

Černé mračno se počalo nad Klopoticemi rozplývati. Velké, teplé krápěje padaly k zemi.

Hosti před dveřmi zaklepali prudčeji.

„Již, již!“ odpověděl Šlak a odšoupnuv závoru otevřel.

„Mám potěšení pana Šlaka –“ jala se letitá dáma mluviti; tento ale ještě byl neodpověděl, byl již Jan přiskočil a radostně: „Ach, naše milostpaní!“ zvolav, jal se jí ruce [40] líbati, čemuž ona proto nebránila, že se k ní choval více jako k matce, nežli jak to obyčejné bývá způsob mladých pánů, kteříž se ve velkém městě naučili ruce líbat.

Poněkud s podivením, ale patrně i s potěšením naň patřila řkouc: „Vy zde též, milý pane Vorovko? O, toť mi dodává blahé naděje, že tatínek –“

„Jest smířen, ano, drahá paničko; ale pro Boha vás prosím, jak pak – a co vás o půl noci –“

„Milostpaní, račte jíti dále – račte! Fičí sem studený vítr,“ požádal Šlak.

„Pravda, pojďme do domu – pojď, Karlinko!“

Šlak ovšem, ale Jan posud nebyl zpozoroval, že stojí mezi tmavým vchodem ještě někdo. Teprv když Karlinka předstoupla, podávajíc mu přívětivě ruku, připadlo mu, že si obě dívky slíbily se navštěvovati, a tu počal, co mu plíce stačily, volat Anničku.

Tato přilítla, a padla paní Želinské do [41] náručí; tu teprva počal Šlak tušit, kdo zavítal pod jeho přístřeší.

Jako by po něm ledem hodil, zpomněl si na celou povídku o šílené ženě, o ohni a ztracených dětech, již jednou paní Želinská naší mládeži a Annička zase doma otci byla vypravovala.

Jak jsme se již byli dověděli z listu paní Želinské k Anničce, měla v oumyslu, osobně se zlomyslně oklamaným otcem mladého Vorovky promluviti. Když k rodičům Karlinčiným přijela a této své mínění sdělila, neupustila Karlinka dříve, až dali rodiče zapřáhnout a ona po boku paní Želinské v kočáře se byla viděla, toužíc, aby šlechetné to předsevzetí bylo co nejrychleji vykonáno, a ona při tom i společnosti své milé pěstounky požívala.

Do Bělosadska ovšem nebylo daleko, jen že cesta marná byla, protože, jak víme, Vorovka tam víc nebyl.

Dověděla se ale o něm, a že v Klopoticích zároveň s Anničkou potěšiti se mohla, vydala [42] se na cestu tam bez meškání, nedbajíc na to, že teprv v noci tam dorazí.

Karlinka neodporovala. Kdož si mohl přáti bystřejší křídla, doletěti mžikem do Klopotic než ona! Ovšem, že právě teď teprv se dověděla, že jsou to ty Klopotice, v nichž také Annička přebývá, která novina jí poněkud krev vehnala ku hlavě, leč – snad se mýlí – snad ji predce miluje – Václav.

Rozumí se, že Annička hned včera večer byla Janu dopis od paní Želinské ukázala, a protož tento se brzo dovtípil, co ji sem vlastně přivedlo.

Tato dobrotivost naklonila mu srdce ještě více k paní Želinské, a vroucí oddaností je naplnila.

Obě dívky se byly stranou uhnuly hovoru ostatních, a vypravovaly jedna druhé, co od vystoupení z ústavu do této chvíle každá byla zakusila.

Annička vypravovala o svém nebi – Karlinka o své lásce.

„Je to pravda, sestro, že jsou to ty samé Klopotice, v nichž jest zrosen Václav?“

„Ach ano,“ odpověděla tato, a jako by při chybě ji byl kdo dostihl, zarděla se – za jiného.

„A tys jej tedy znala – znala a mně jsi to smlčela?“

„Karlinko, dříve ano, znala. Od té doby – pomni, že jsem mnoho let žila v Praze a o Klopotice mezi tím ani jednou nezavadila – od té doby se tak velice změnil – tak velice, že jsem jej ani tehdáž na Barvířce, ani potom v ústavě u paní Želinské více nepoznala.“

„A nyní – připomenul ti již na dávnou známost?“

Annička té otázce velmi dobře porozuměla, a outrpnost jí kázala selhati, načež řekla:

„Já s ním, co jsem doma, jen jednou – dnes – a to u přítomnosti otce svého několik obyčejných slov promluvila.“

Docházejíc opětné naděje, ptala se o mnoho jasnějším hlasem Karlinka dále:

„Jaký jest teď, sestro? Nepozoruješ na něm žádnou změnu?“

„Pozoruji.“

„A jakou? O, rci mi jakou, sestro?“

„Velkou nespokojenost!“ odpověděla Annička, majíc večerní výstup v paměti.

„Nespokojenost? O, tedy předce snad – ó, kéž jest zde, bych mu vrásky s čela setřela a vřelou láskou svou jej potěšila! Ó, Václav neví, jak jej miluji! On by sic nebyl s to, aby chladnost a lhostejnost na jevo mi dával. – O, kéž jest den, kéž jest již den! vyšli bychom si do pole, ty, já, Jan a Václav. O, kéž je den – bude to rozhodný, přísný den pro mne, sestro!“

„A blahý! tak aspoň doufám.“

Venku zatím hučelo vzdálené hřmění, časem se bledě zablýsklo a krůpěje s oblak padaly v hojnosti.

Šlak, ač v kruhu vypravujícího Jana a poslouchající paní Želinské, duchem svým u nich přítomen nebyl. Ruku na srdci, řekl sám k sobě po zahřmění o něco bližším:

„Líbezná to hudba! Dobře souzvučí s hlasy tuhle pod rukou mi zaznívajícími. – Dvacet let utonulo @u věčnost – anděl strážce mé přístřeší neopustil; nyní prchá, vyháněn ženou dobrou, laskavou, ženou z hrobu se vracející! O, má blaženosti, ty se mi kácíš – mně jest, jako bych podle sebe propast viděl a v ni se vrhal – nedej, Bože!“

Jan byl vše vypověděl, co se s ním přihodilo; pouze zamlčel, že písmo, otci jeho zaslané, bylo psáno rukou Václavovou. Také dívky byly přistoupily při poslední jeho řeči, a uvnitř srdce se s ním radujíce, že se mu odvrácené srdce otcovské opět naklonilo, tvořily tyto čtyry osoby líbezné druh k druhu skupení, sedící paní Želinskou jako matinku u prostřed majíce.

Opodál stál Šlak, sdíle všeobecné potěšení jen na oko. Uvnitř mu hryzl červ, jemuž zabránit ani možná se mu nezdálo.

„A tak, milé děti,“ ukončila posavadní předmět paní Želinská, „Bůh milostivý vše řídí a oblažuje nás, kdy se toho nejméně nadějeme. [46] Snášejme jen vždy s trpělivostí, co nám uložil, zachováme si tím sily své, bychom tím vroucněji pojmouti mohli, co nám beze vší pochyby, když nám nejsmutněji u srdce, k potěšení chystá.“

„Amen!“ doložil pobožně Šlak.

V tom okamžení začalo se vší mocí na dvéře z venku a na zakryté okno burcovati.

Všickni se zarazili, nikdo nebyl s to leknutím se ozvati. Burcovalo se ze vší síly na novo a volalo se z venku:

„Mistře, vstávejte – hoří! Nad síní vám vyrazil plamen střechou – pospěšte z chalupy!“

Jan v skoku prorazil okno, otevřel dvéře a jednoho po druhém vyváděl ze světnice. V síni již bylo kouře k zadušení.

Ještě okamžení – a nebyl by ušel z nich nikdo.

III.

Šlakův domek stál opodál od ostatních sám o sobě; za ouzkou zahrádkou však, podle níž se táhla dosti široká cesta, stály v pořadí obecní stodoly, z nichž obě křídla byla stářím již velmi chatrná, a jen střed, ouhrnkem tři stodoly, byl o něco pevnějšího těla a na nejvýš dvacetkrát byl teprv otevřel brány své, aby požehnání nebes přijal pod ochranu svou.

Sklízení i v Klopoticích bylo tehdáž před samými dveřmi; i pospíchali, kde kdo z vesnice mohl, aby požáru, jenž stodolám nebezpečenstvím vyhrožoval, konec učinili. Ostatně byli klopotičtí mistru Šlakovi upřímně nakloněni a pro tuto náklonnost sousedskou ještě horlivěji mu ku pomoci pospíchali.

Krom toho, co bylo v malé komůrce, v níž postel starého dělníka stála, bylo vše od hbitých, ochotných rukou vynešeno z hořícího domku a před zkázou zachráněno. Pilně každý pracoval a tak byly šťastně i stodoly uchráněny.

Proti hořícímu stavení a stodolám, blíže ostatních chalup, ležela majetnost Šlakova na hromadě, a o ni se opíral ubohý mistr, lítostí a polekáním k zemi klesaje. Jako anděl, jenž dobrého člověka od nesnáze k potěšení a od radosti k zármutku doprovází, obírala se s ním – a to s ním jedině, sama též útěchy majíc zapotřebí, dceruška Annička, těšíc jej, domlouvajíc mu a podporujíc jej schváceného svým spanilým tílkem.

Ač po třikráte na své oči viděla, jak se Jan do planoucího domku odvážlivě ubírá, by ještě nějakou nepatrnou, otci neb jí snad vzácnou věc vyrval neuprositelnému nepříteli; ač pokaždé strnula, když jej zahledla mezi plamenem a kouřem zmizeti: předce se jí zdálo místo u otce pro tuto chvíli světějším, by jej byla mohla jen na okamžení opustiti a Janu [49] domlouvati, by se svévolně do nebezpečí déle nepouštěl. Ovšem že, co duše i tělo s otcem – srdce a oči zatím s Janem se obíraly a tyto jej krok za krokem doprovázely a střežily.

Jan naproti tomu v té chvíli cítil do sebe jakási kouzla, bylo mu, jako by nedotknutelným jej byla nějaká milostná víla učinila. Sotva jedno byl Anničce k @nohoum složil, popřál si pouze na ni pohlednouti a již opět jako by do tance šlo, vrhnul se do domku, již skoro úplně v plamenu stojícího.

Ale nejen on, také jiní lidé neváhali pro rodinu Šlakovic podstoupiti trochu nebezpečenství. Kouř, hrůza, unavení a spolu noc nedaly však rozeznati, kdo který z nich, a vylíčily jednoho druhému na vlas podobně.

„Již se zmužte, tatínku,“ domlouvala Annička, „vše, co bylo v domku, leží u vašich nohou, neschází nic, a já – já tu také jsem, tatínku.“

„Bohu díky! – i sám myslím, že neschází nic,“ odpověděl slabým hlasem Šlak, kolem sebe pohlížeje a rukou se mileného dítěte nespouštěje, [50] jako by se obával, že by se mu ztratiti mohlo. Oddechl si z hluboka a Anničku těsněji k sobě přivinuv, zvolal odhodlaně se zrakem k nebi obráceným: „Bohu poručeno!“

V tom s praskotem shrotil se strop světnice uvnitř a vysoko do povětří vyšlehnul plamen, jiskrně sem tam šlehaje. Celá náves, na zad stodoly, ba celá krajina, jako by v jediném plamenu stály, jasnočerveně zazářily.

Paní Želinská, o Karlinku se podpírajíc, stranou Šlaka od počátku svědkem celého strašného divadla, když byla tomuto hroznému podívání poněkud přivykla, obrátila se ku Karlince, řkouc:

„Podivno, že požár tento srdce moje neděsí; mně jest, jako bych s dávno oželeným přítelem se opět byla sešla; mně jest – o kdož vyrozumí touze této – mně jest, jako by každou chvíli z ohně měly vystoupit dvě nevinné děti, a nevinným úsměvem svým u prostřed zhoubných plamenů světu jeviti, že jich střeží ruka otce nebeského.“

„Matinko,“ pravila Karlinka, pohlednouc [51] při tom paní Želinské v tvář, která, ozářená plameny, jakousi nadobyčejnou roznícenost jevila – „matinko, podobná událost jiné v životě vašem jest touto v duchu obnovena; snad by lépe bylo, kdybyste v hostinci odpočinutí tělu i duši popřála. Nemyslíte, matinko, abychom šly ? My slabé ženštiny tu beztoho nic platny nejsme.“

„O, jen ještě chvilenku – ještě okamžení – já necítím žádné unavení, věř mi, dceruško, pražádné; mně je naopak blaze!“ A přitom jí velké slze kanuly po lících.

Právě v tomto okamžení sbořil se prv podotknutý strop nad světnicí. Jisker se vyřítilo do povětří jako hvězd na nebi, a sotva byla paní Želinská na zad stojící stodoly, ty samé stodoly, jež ovšem již jednou v životě viděla též takovým božím dopuštěním, jako by je rozsvítil, spatřila – rozsvítilo se i v duší její a zakřiknouc sklesla omráčena na zem.

Krom Karlinky neměl nikdo jistější tušení o příčině tohoto zakřiknutí nad Šlaka; znova zmalátněn sám k sobě řekl:

„To ještě scházelo! Té-li vrátí milý Bůh smyslů – bude po všem a mne pochovají! – O, já nešťastný otec!“

V domku nebylo více mnoho k dílu, krom polívání stěn a v levo nad malým kumbálkem ještě zachovaného stropu, což také čtyři mladí muži, nádoby s vodou si podávajíce, pilně vykonávali. Byli to tři večer do Klopotic přišlí vojínové, a čtvrtého, v popáleném oděvu a s umouněnou tváří a učerněnýma rukama bylo tím tíže poznati, ježto měl šátkem šikmo přes levé oko hlavu zavázanou. Ostatní přítomní, a jich bylo ouhrnkem co člověkem sloulo ve vsi a na nohou státi mohlo, krom Šlaka obstoupli smyslů zbavenou paní Želinskou radíce a pomáhajíce.

Šlak se zrakem na zničený domek svůj ustrnule upřeným, @prohroužil se tak hluboko v přemýšlení, že kolem sebe neviděl a neslyšel ničehož.

Stoje co bezcitná hmota a jen očima následuje pilně čtyry mladíky, kteříž na zachovanou komůrku ustavičně vodu lili, podržel [53] zrak o něco déle na zachráněném levém křídle domku svého, a z ustrnutí svého poněkud se probrav sám se divil, že možná bylo oheň tak snadno přemoci. Tu připadl mu na mysl kumbálek, v křídle tom se nalézající, s ním tamní nářadí a konečně i obyvatel jeho – Homolka.

„Pro milosrdenství Boží,“ zvolal, sotva se k této myšlénce dodrav – „ten jest mrtev!“

„Kdo? kdo?“ táží se někteří.

Šlak z krátka vypověděl, koho míní; že jej celý večer vidět nebylo, že včera nad obyčej dlouho bděl a nepochybně v tuhé spaní upadl a že zajisté zadušen jest.

„Do komůrky!“ zvolal Jan, zaslechnuv, oč se jedná. „Kdo z vás, přátelé, se mnou se odváží k této poslední práci?“

„I třeba já!“ odpověděl mladík se zavázanou hlavou. A vysukuje si jediný rukáv u košile – druhý mu již na čisto vysoukl plamen – doložil: „Rychle tedy, Jene, pojíme, snad bude ještě pomoci!“

„Ty mne znáš? znáš i jméno mé, mourku černý, a kdo jsi?“ táže se Jan na cestě jižk ohni.

„Ale co pak jsem skutečně tak umouněný, že mne nepoznáváš? Brouček jsem, kdož pak jiný!“

Mladici si stiskli ruce – k obšírnějšímu zdělení nebylo času – a brali se valícím se kouřem do stavení.

Po chvíli se vrátili, upachtěni, popáleni – bez Homolky.

„Již pozdě – muselo již v komůrce doutnat, nebo když jsme dvéře otevřeli, vyšlehl ze všech stran oheň a živého se tam více nic nehýbalo. Vstoupit není možná!“ vyřídil k sklesnutí unavený Brouček.

„Pro Bůh! takovou smrtí musel ubohý stařec zahynout!“ zvolali s ustrnutím všickni na blízku stojící.

V tom spatřili mezi sebou pana správce, který, dobře a utěšeně dřímaje, ve vzdáleném zámečku o ohni dříve se nedověděl. Nyní ale za to všemožně vynahrazuje, co zameškal. [55] Tu káže Šlakův nábytek odnesti do zámku – zde těší – tam domlouvá a konečně u omráčené paní Želinské se pozdržev, nařizuje, aby ji do jeho vlastního pokoje uložili, a vozkovi svému, aby zapřáhl a co možná hbitě dojel do blízkého Králové Hradce pro lékaře.

Vida Broučka se zavázanou hlavou táže se Jana:

„Kdo je tento mladík, synu?“

„Ach, otče, můj bývalý soudruh z Prahy, přišel mne navštívit –“

„Ten?“ prohodil významně Vorovka.

„I ten to není, otče – to jest z kruhu našeho třetí.“

„A tak! – Aj, milý příteli, což ten šátek na hlavě? Nedej Bůh, že byste byl snad přišel při ohni k ourazu!“

„I to tam – nemotorný trám u jednoho konce se přepálil a padaje, klepnul mě trochu do hlavy,“ odpověděl Brouček, načež vesele doložil se smíchem: „Což pak na tom, než se oženíme –“

„A vy jste čtverák!“ zasmál se Vorovka [56] ke všemu neštěstí, a po jedné straně Jana, po druhé Broučka maje, ubíral se za Šlakem a odnešenou paní Želinskou do zámku, rozkázav přítomnému Vackovi, aby vojíny a ostatní, kteří hasiti pomáhali, na jeho útraty pohostil.

IV.

Dvou, dobře nám známých osob zajisté každý z čtenářů při požáru pohřešil. Jest to Vavřinec a jeho syn. Prvnímu i druhému však snad promineme neúčastenství při této obecní záležitosti, až se dovíme, co je zdržovalo.

Vavřince – @řeknem to zkrátka – uvrhlo množství požitého božího chmele v ouplnou mdlobu. Ten spal, nevěda ani o sobě, neřkuli o ohni. Viděli jsme jej ale ještě při rozumu hospodu opustit, musíme tedy i zdělit, že se doma dorazil, a sice z jisté příčiny. Ubohý! také on konečně poznal, co je neštěstí! Také on došel muk a trápení! A to vše mžiknutím, dříve než velké jeho hodinky kapesní si třikráte po sekundě zatinkly.

Vešed s Broučkem do domu svého, otevřel dvéře u světnice; tu seděl Václav a to postačilo mu dati okusit ránu smrtelnou.

Brouček, Václava spatřiv, zarazil se a zvolal: „I co vidím? můj soudruh z Prahy! pan Václavíček!“

Vavřinec, pohledna na zamračené čelo syna svého, věděl dost – věděl vše! Poslal si pro pivo a zapil to.

Václav u stolu sedě, byl právě zaměstnán psaním. Nepřišel ale dále než k nadpisu, který zněl: „Milý Jene!“

Když spatřil Broučka, spletly se mu myšlénky. Měl v úmyslu Janovi vše vysvětliti a jej za odpuštění žádati; při vkročení Broučka vzbudila se v něm však jakási hrdost – alespoň on si to tak v duchu pokřtil, v skutku to ale byla – hanba, stud.

Po chladném uvítání příchozího, a ani si nežádaje věděti, co jej tam vede, zvedl se a perem o stůl mrštiv odešel ze světnice.

Vyšed před dům a maje před sebou tichou náves, proti sobě černý kopec s kaplí a v srdci [59] ještě černější noc – bylo mu jako onoho prvního večera při opětném zavítání do Klopotic – nevěděl, kam se vrhnouti, by mstiteli svému, v ňádrech se mu ozývajícímu, ušel.

Na zdařbůh se pustil v právo z vesnice ven, až vida se na konci cesty, jedině do zámku vedoucí, postál jako na rozpacích, zdali má levou stranou podle křoví do kopce, nebo pravou stranou @polemi do údolí se zatočiti. Mimovolně upřel zrak na starý zámek, a tu připadl mu i ostatek všeho, co jej ouplně v neváženost sebe samého uvésti v stavu bylo – starý Vorovka a jemu zaslané nařknutí Jana.

@Světažádostivému mladíku nemůže snad nic větší muka působiti, nic jej snadněji v zoufanlivost poháněti a k samozkáze jej vybízeti jako vědomí – že jest všestranně opovržen.

Také Václav byl mladý a k tomu mladík bujné, horké krve, která ustavičným pěněním v něm ctižádostných nadějí, lesknavých domněnek byla zbudila.

Ach, a jak se mu vzdálila tato skoro jistě [60] očekávaná skvělá budoucnost – jak strašná propast se mu u nohou rozestoupla, ponechávajíc jej v hrozné, v uchvacující přítomnosti, oddalujíc jej víc a víc od nábřeží protějšího – od blahé jeho naděje! A s duševní zmalátnělostí souhlasně nezdálo se mu jíti v pravo do kopce, nedoufal, že vstavu bude do výše se vyšinouti, a poddávaje se bezvolně svahu srdce svého zarmouceného, ubíral se hloub a hloub v údolí v pravo ležící.

Čím jest to, že sklíčí-li nás truchlivost, ač samotu hledáme, každé výši se vyhýbáme, že jest nám, jako bychom, čím hloub, tím více ulevení docházeli? – Jest to snad nový úkaz jsoucího v nás podílu nebeské látky, která v čas truchlení z nás mizí a tělo ponechává hrudě, a to pak, nemohouc snésti vyššího vzduchu a vyššího jasna, v doliny se ubírá, a tam k zemi se vrhá, jako by jen hloub a hloub v této útěchy dojiti mohlo!

Dál a dále veden mocí neviditelnou, octnul se Václav se sklopenou hlavou a k srdci přiloženou rukou již nedaleko polí Housteckého, [61] a ponechávaje pěšinku v pravo, přiblížil se k oužlabině nám již povědomé. Sestoupiv s pahrbku, kráčel po písčité půdě hloub.

Výš a výše nad ním se svíraly stěny oužlabiny, leč i v této tmě zdálo se mu, že vidí vlastní svou studem zarděnou tvář. Ani zde útěchy nenacházel! Vystoupiv opět nahoru nad žlabinu, a jsa unaven sedl na její kraj, aby si odpočinul.

V blízké vesnici stranou k Mýtu ohlašoval ponocný jedenáctou. K levé straně od Václava, nad kopcemi, vznášela se černá mračna a již se zdála jednu část tamtéž ležících Klopotic zakrývati. Mimovolně pozdržel Václav @zrakův na rodišti svém; s tohoto místa však ani při jasném dnu nebylo možno víc spatřiti než zvýšeně stojící kapli a krom části Šlakova domku jen ještě asi dvě střechy jiných chalup. Ostatní a zámek – vše bylo zakryto hřbetem podlouhlého kopce a dílem i stromovím.

„Tedy skutečně? Skutečně to pravda, že mne zastihl u jejích nohou? – Ano, ano! [62] jsem zničen, poznán, zatracen! Aj, jak se mu v lebce vyjasní, jak mžikem přehledne tu celou vtipně rozloženou síť – proč? on ví, co jsem hráti mínil a nač jsem sázel! – Ovšem se vrátím zejtra do Prahy, ovšem o Klopotice více nehodlám zavaditi; to však nevymaže proto památku mou... a otec? Patrno! viděl jsem mu to na očích – ten ví o všem; to blbé stvoření, ten Brouček, nepřichází darmo. Ha! snad se mne také odřekne, snad půjdu tou cestou k Praze, kterou přišel Jan do Klopotic! O – o, kéž nejsem živ!“

A obrátiv se při tom, jako by oči před někým ukrýval k zemi, spatřil, že se vedle něho cosi blyští. Když mdlou rukou o to zavadil, nezdálo se mu to obláskový kámen, jak z počátku mínil. Zvednuv to z trávy, nerozeznal při temnosti noční, co vlastně našel, toliko mu černá, v oušku k věci připnutá tkanice, a vůbec kulatost a celá podoba jeví, že to nepochybně obrázek nějakého svatého, jak je venkované často na krku nosívají.

I napínal zrak, aby pod hladkým sklem [63] malbu rozeznal; tu se mu na skle zajiskřilo, jako by zakřesal.

Leknuv se, trhnul sebou a přitom poněkud vzhůru pohledna, vidí před sebou na kopci totéž jiskření, jen že ve větším rozměru.

„Ha!“ zvolal, „to je Šlakův domek! U Šlaka hoří!“

Naslouchá, zdali z vesnice k němu nezanáší právě se zdvihající vichr hlasy a pobouření; neslyší krom šumotu stromoví ničehož.

„Nebesa, snad žádný ani netuší blízké nebezpečenství!“ zvolal a hbitě se zvednuv a nalezený obrázek zastrčiv do kapsy, rychle se ubíral k domovu.

Velké krůpěje mu padají v cestu; mračno se bylo nad samé Klopotice rozložilo. Neunaveně spěchá do kopce, a sotva dechu popadaje, octnul se na návsi, odkudž vidí, že v domku Šlakově se ani živá duše nehýbá, a taktéž i v celé vsi.

Zaměří k domku, jehož komínem se valí dým a množství jisker; vší mocí zahřmí na [64] okno, pak opět do vsi se ubírá a od domku k domku činí taktéž, volaje: „Vzhůru, hoří!“

Sousedé se dlouho pobízet nedají, za malou chvíli jest vše na nohou, a před Šlakovic domkem, v němž oheň již střechou nad síní byl prorazil.

Jediný Václav se vzdálil, když obyvatele byl na nebezpečí upozornil, nemaje ani nyní dost smělosti rodině Šlakovic vstoupiti na oči.

Co zatím sousedé, vojínové a Václav s Broučkem střechu roztrhovali a nábytek vynášeli, jak jsme již slyšeli, odstranil se Václav na kopec nedaleko kaple, jako vyloučen z podílu radosti i žalosti ostatních lidí, pouze s vlastním peklem o samotě ponechán.

Svitalo již, když ve velké haluzně v zámku, kteráž posledně co obecní špejchar sloužívala, pan Vorovka po původu ohně, u přítomnosti většiny obyvatelův, Šlaka a našich mladíků pátral.

„Tedy máte za to, mistře, že vaším jakým koliv zanedbáním neb vaší neopatrnosti oheň nevypukl?“

„Nechci na to přísahat, milostpane, anto skutečně k večeru má dcera, bychom hosta našeho slušně vyčastovali, o něco větší oheň rozdělati byla přinucena, než se obyčejně stávalo, a možná, že saze v komíně chytly. Leč když oheň vypukl, měli jsme již déle než dvě hodiny na ohništi tmu, a já sám osobně uhlí v pícce vodou zalil, a jak můj obyčej jest, i do otvoru nad ohništěm nahledl, jediné jiskry v něm neuzřel.“

„Ó, mistr Šlak jest velmi opatrný muž, milostpane!“ ubezpečovali sousedé.

„Máte snad ve vsi nějakého nepříznivce, mistře?“ pošeptal Šlakovi Vorovka.

„O, to nemám, alespoň doufám, že nemám, milostpane! Sousedé, dal jsem kdy příčinu komu koliv z vás mne nenáviděti?“

„I uchovej Bůh! mistr Šlak je učiněné kuře!“

„Neublíží ani brouku!“

„Je všeobecně ctěn a vážen!“ ubezpečovali sousedé jeden přes druhého.

„Nuže, pak to přece musela býti vlastní [66] vaše vina; proto si ale tu věc nemusíte bráti k srdci, domek byl, jak jsem zpozoroval, beztoho starý, snad chatrný; vystavíte si jiný – tuhle můj syn vám přispěje ve všem. Není-li pravda, Jene?“

„O, dobrý otče – ovšemžeť!“

„Nu vidíte! – Svitá sousedé – máme Boží neděli, nemeškejte déle, odbuďte si svá ranní zaměstknání, odpoledne se opět sejdeme a dá Bůh, obrátíme na stránku veselou.“

„Každým způsobem, milostpane! hehehe!“

„Ruku líbáme, milostpane!“

„Bůh rač dát dobré jitro, milostpane!“

„Hodný pán! takový schází Klopoticům!“

S takovou odcházeli sousedé.

„A my se podíváme k paní Želinské!“ vybídl Jan Broučka, který se byl uvelebil na uzlu peřin Šlakových, a právě křesal.

„Podívejme se, – jen zvolna, neuleť mi, ještě nechytlo – ahá, už to jde!“ A vesele na vzdor porouchané lebce do světa bafaje modrá kolečka ze své poválené dýmky, Janem [67] jednou rukou obejmut, se ubíral s ním do pokoje otce jeho.

„Nu, jak se ti líbí, Broučku?“ ptal se Jan cestou. „Stojí-li pak za to, že mi bývalo v Praze za komínem vítaněji, kde jsem o ní sníval, než při nejskvělejších radovánkách?“

„Na mou kuši! stojí ještě za víc – ale počkej, shaslo mi, hned ti to povím, jen si rozkřešu! – Tak! hehe, už to jde! Ano, co jsem chtěl říci...“

„Ano, co pak si chtěl říci?“

„Že si sakvalent, hehehe!“

S tím zašli, pěkně potichu – do dveří.

Když i těch tu více nebylo, přiblížil se Vorovka k odpočívajícímu Šlakovi, a položiv mu ruku na rameno, řekl, když se byl kolem ohlídl:

„Příteli! – neselhal jste mi?“

„Já, milostpane? A v čem, račte dovolit, mne máte v podezření?“

„Vím se dobře pamatovat, že když jsme k zámku docházeli, jste k dceři své prohodil: že to dnes den nešťastný, jedno že honí druhé, [68] – načež dcera vaše: Upokojte se, otče – oheň jest udušen, a Václav také více nepřijde naši klidnost rušiti. – Kdo jest ten Václav, mistře?“

„Ten“ – odpověděl upřímně Šlak, nemaje ani pomyšlení, že by Vorovka toto jmeno spojovat chtěl s požárem, – „ten, i to jest tamhle souseda Vavřince syn, Václav, našeho rychtáře jediný syn, milostpane –“

„Opět toto jmeno!“ řekl k sobě Vorovka, zpomenuv si, že jej i Jan, nahlednuv do dopisu neznámého jeho střežitele, vyřkl. „A čím jest tento Václav, s čím se zanáší?“

„Študent je, milostpane, pan syn jej musí nejlépe znáti, vždyť spolu zůstávali.“

„Nebesa!“ zvolal Vorovka – „a ten mladík – proč řekla dcera vaše, že více nepřijde vaši klidnost rušiti? Jak a kdy ji rušil? Neváhejte se vyjádřiti – pro toto okamžení jsem váš správec!“

„Milostpane – já věru nevím, co tím má dcera –“

„Vy nevíte – nedocházel k vám nikdy?“

„Včera večer ponejprv –“

„A jedinou návštěvou zrušil vaší rodiny klidnost – čím? Mluvte – úřad se táže!“

„Milostpane – inu, je to taková věc – zdá se, že si oblíbil mé dítě –“

„Ha! mé tušení – a můj syn též, je-li pravda? a to v Praze – o, žádná pochybnost déle, ten jest to!“

Velkými kroky přecházel Vorovka. Šlak jej očima následoval, nevěda, jak si pana správce rozčilenost vyložiti.

„Ano!“ zastavil se rázem Vorovka před Šlakem – „ten jest to – ten založil oheň z pomsty, že byl zavržen – byl, nebo nebyl? mluvte!“

„Inu, milostpane – abych řekl – jinak to alespoň nevypadalo.“

„Výborně! Tedy vězte, zhrozte se: i ten to jest, který mi syna v hanebné podezření uvedl – nic tak! – který jej skutečně do neštěstí a hanby uvrhl – a víte proč, slepý starče? aby jej zšerednil, srdce vaší dcery [70] mu odloučil a cestu k tomuto srdci si proklestil! Ó, že se mi Jan dříve nesvěřil! že hanebníka, věda, že zde jest, mi neukázal, bych jej rozšlapal, jako on rozšlápnouti chtěl mé srdce otcovské, jako on zmařiti chtěl člověka nad hvězdy čistšího – jako on byl s námi učinil –“

Šlaku bylo, jako by s oblak padal. I jemu klesaly lupeny s očí, a čím dále přemýšlel, tím jasněji prohlížel celou ďábelskou osnovu, jakouž způsobila láska – k jeho dítěti. Ale nové strasti se v něm počaly ozývati – poznovu se mu poctivé šediny zježily – zpomněl-li na soud, jenž čeká na Václava z úst správcových – zpomněl-li na Vavřince, který přemrštěnou láskou k Václavovi oplývaje, strašlivě za něj orodovati bude, a v hněvu svém neušetří slov proti správci tomuto, kteráž slova nevyhnutelného a nejkrutšího zármutku jemu – Šlakovi – budou příčinou.

Rychle vstal, maje v oumyslu ještě v čas nějakou výmluvou odvrátit hrozící bouři; nemá však, koho přelhati – Vorovky tu více není.

Tento krokem nad obyčej prudkým ubíral se k vesnici – a k rychtáři.

Vavřinec právě byl procitl a zvedal se z lůžka; na druhém nedávno byl se uložil Václav. Vojínové v síni již chystali se k brzkému odchodu.

„Střežte mi tento dům – žádný ať nevychází!“ rozkázal Vorovka vojínům, načež do světnice vešel.

„Dobré jitro, rychtáři – kde máte syna?“

„Syna?“ zalekl se Vavřinec.

„Ano, syna!“

„Zde spí, milostpane!“ pokynul hlavou Vavřinec k druhé posteli.

„Spí? Unavil se nepochybně v noci, že posud odpočívá?“ Na to zavolal vojáky, a když vešli, řekl: „Tuhle ten mladík půjde s vámi, střežte si ho!“

„Pro Bůh, milostpane!“ vzdechl Vavřinec.

„Žádného povyku, rychtáři – to jest dosti levná pro něj odplata!“ Na to se obrátil a odešel.

Vavřinec zmalátněn div neklesnul, ještě rozespalý, zůstal o postel opřen, na polo sedě, nevěda, bdí-li, neb ještě sní.

U okna na hřebíku zavěšený kabát hosta, včera do domu uvedeného, připamatoval jej v mžiku na vše, co byl včera zaslechl z úst Broučkových a co zpozoroval, když tento s Václavem se sešel; i počal to srovnávati s právě odbytou návštěvou pana správce.

O ohni posud nevěda, měl za to, že původem zkázy mladého Vorovky byl syn jeho a že Brouček jen proto sem přišel, aby otci vše vyzradil a vypověděl.

Pohroužil se v trapné myšlénky.

Hlas vojína, Václava budícího a připomínajícího, by vstával, že čas, co nevidět že s nimi odejíti musí, vytrhl Vavřince ze zamyšlení. Bolestně pohledl na syna, který oči o strop opíraje, vojínovi odpověděl:

„Vím, vím – všecko jsem slyšel. Ano, půjdu s vámi!“

„O, Bože!“ vzdychl si Vavřinec a oddechnuv si, odhodlaně přikročil k lůžku Václavovu.

Co říci chtěl, musíme jen uhodnouti, neboť když pohlednul na milované dítě, jemuž k vůli – samou láskou by se byl třeba i chmele odřekl, kdyby to pan doktor byl žádal – zatajila se v něm řeč. Mlčky se obrátil a rychle se oblekl, načež něco z truhlice vzal, a za kabát to schovav, velkými kroky odešel.

Na to Václav čekal. Odhodlaněji než otec počal se oblíkati, k tomu si mluvě:

„Ano, ano! jinak být nemůže – tam zapomenu já na svět – a svět na mne. Díky, pane Vorovko – vy jste mi opět podal naději, že rána má je zhojitelná! Díky!“

A ouplně oblečen přistoupil ke stolu a napsal:

„Otče! bídník se od Vás loučí – syn se vám navrátí! Jen tenkráte ještě promiňte Vy s obvyklou laskavostí – svět ostatní nechť potom soudí, jak chce o mně – neztratím-li Vaši přízeň, učiním mu zadost.“

Napsav to, vstal, a sem tam si urovnávaje k neodkladnému odchodu šat, spatřil pentličku [74] čouhati z kapsy. I zpomněl na včerejší nález, a vyndal to.

„Ha!“ zkřikl, „což si ďábel se mnou pohrává?! Proč mi podstrčil tento obraz – její obraz? – O, jen se ceň, peklo kruté – ceň se na zaslíbence svého – ale musel by býti i Bůh proti mně, kdybych ti vítězství dopřál! – Ano – Bůh není proti mně – to byl on, který mne cestou vedl, kde obraz její na nálezce mu určeného čekal. – Ano – on mne bude tedy doprovázeti na všech cestách, po nichž veden budu kříž na kříž, než hrobu dojdu, a bude mi vždy v paměť uvádět, kam náruživost vede – bude mi vždy připomínat, že nikdy nebude míra trápení mého doplněna, anto jsem pohrdal vroucnou náklonností, libujíc si v pošetilství! – Ó, Karlinko, jak velice se zardíš studem, až zaslechneš, jaký byl muž, jemuž jsi každé své dechnutí obětovala! – Ano, ano! půjdu s vámi – a ve vzdálenosti budu zapomenut!“

A takto dokončiv zavěsil si obrázek na krk a čekal na svobodníkovo velení k odchodu.

Martin byl zatím lékaře přivezl, a tento, ježto mdloba paní Želinské sama sebou byla v brzku přestala, měl malého namáhání ouplně ji k životu přivesti.

Docela jiné, než obyčejně bývá po mdlobě, kdežto člověk poděšeně sem tam pohlíží –bylo procitnutí paní Želinské. Vidouc milované dívky a opodál Jana u sebe, zamyslila se na chvíli, pak ale v slzách úlevy u prostřed dívek nalézajíc, s jasnou tváři dychtivě se tázala: zdali zde ještě nejsou? A ježto dívky, na rozpacích jsouce, neodpovídaly, ptala se dále, proč váhají přistoupiti, aby je přivinouti mohla k srdci mateřskému, které po dvacet let po nich toužilo!

„Koho pak míní, milostpaní?“ prohodil Jan, jsa pohotově třeba doběhnout, odkud si žádá, by někdo přišel.

„Kohož jiného než mé děti, pane Vorovko. Ach ano, já přešťastná matka konečně cíle svého došla!“

Jan pohledl tázavě na dívky.

„Matinka se mýlí,“ ponaučila jej Annička.

„Mýlí? Mýlí, pravíš, dítě? O, nemýlí – jak mi Bůh pomoziž v poslední chvíli žití, nemýlím se! Dobře jsem je poznala, ty stodoly ohněm ozářené – ty samé stodoly, z nichž prostřední částka před dvacíti lety také stála v plamenu.“

„Ona pohádka, milostpaní, kterou jste nám v Praze zdělila při rozchodu – že by kotvici našla v Klopoticích?“

„Bůh jest svědek, pane Vorovko!“

„A zde myslíte –“

„Zde mi dobří lidé z ruky vzali dítky, a zde je opět naleznu, jestli je Bůh k sobě nevzal.“

„I totě věc povšimnutí hodna, a dovolíte-li, zpravím o tom otce, který zde do příchodu nové vrchnosti správcuje.“

„To učiňte, pane Vorovko, a přijměte již napřed mé nejsrdečnější díky!“

Správce Vorovka, v podloubí u Šlaka stoje, hovořil s ním pln vážnosti.

Šlak neměl ani na jediné slovo odpovědi, [77] sepal ruce, a vzdychaje si, hlavou šedivou posvědčoval.

„Otče!“ zvolal Jan, z postranních dveří vycházeje, „ona procitla a žádá s tebou mluviti.“

„Mile rád.“

S tím opustili Šlaka, který oběma rukama zakryv si tvář zvolal:

„Procitla – žádá s ním mluviti – teď jest po všem! – Vše se bude radovati, jediný tuhle stařec – já budu státi osamělý a zarmoucen!“

Když Vorovka vešel do pokoje k paní Želinské, pravil Jan:

„Milostpaní nám jednou v Praze vypravovala, že po odchodu od manžela, smyslů zbavena dvě dítky své někam zanesla a po tu chvíli že o nich zprávy dojiti nelze. Náhodou přijela včera sem do Klopotic, a tu při ohni poznala naši ves za tu, kde jí děti byly odňaty. Ty, milý otče, se tedy postaráš vypátrati, v čích rukou se vynacházejí.“

Mnohonásobná soužení, ustavičné hlodání červa svědomí a dvacet let změnily na pohled [78] Vorovku tak, že by jej ani matka nebyla opět poznala.

„Ano, pane a šťastný otče, syn váš pravdu pověděl,“ doložila paní Želinská, vysvětlujíc, co byl Jan napověděl: „bude tomu přes dvacet let, rozvedlo mne neštěstí s manželem mým. Hledajíc s dvěma malými dětmi přístřeší u rodičů, našla jsem hněv, mne vyhánějící hněv. Ubírám se zoufanlivě z města, kráčím dál a dále, ani cesty ani místnosti neznajíc, nikde útulku nenalezajíc. Ouzkostí a umdlením pozbyla jsem smyslů, až konečně šílená jsem se octla zde, kdežto právě tehdáž hořelo jako včera, což mi na pamět uvedlo místnost tuto. Deru se k ohni, Bůh ví, pro kterou příčinu, leč lidé mne zastavili, dítky mi vzali a s hlukem: ‚Cikánka! – vyžeňte cikánku!‘ mne zaplašili.“

Vorovka, jemuž bylo při tomto vypravování jaksi hrozno, osmělil se vpadnouti paní Želinské do řeči, řka:

„Račte dovolit, milostpaní, mne v tuto chvíli očekává důležité řízení; bude odcházeti [79] dosádka – dva muži – k pluku tohoto okresu; račte dovolit –“

„Jen ještě slovo, pane! Smím doufati, že se o vyšetření mé záležitosti laskavě postaráte?“

„To učiním, a bude to práce snadná. Jsou-li děti skutečně zde, musí v knihách zapsáno státi, kdy a kdo je za vlastní přijal. Ostatně i mne celá ta věc velice zajímá, mámť podobnou na paměti – skutečně podobnou, co se dotýče začátku milostpanína vypravování.“

„Pane Vorovko – ještě slovo, jen jediné! Podobnou pravíte! A tento mladík – pane, jest to syn váš?“

Při tom se zvedla.

„Jaká to otázka?“ pomyslil si Vorovka, zarděl se, jako by otázka ta týkala se mládence, a zvolna odpověděl: „Ano – Jan jest můj syn!“

„Tedy se mýlím,“ řekla slabým hlasem paní Želinská, a klesla opět na lůžko – „tedy se mýlím!“ vzdychla si a pevně při tom na Vorovku oči upřela.

Tento rozčilen s podivným tušením obrátil se k Janovi řka: „Želinská se jmenuje ta paní?“

„Ano, otče!“

„Tedy se mýlím – kromě... račte odpustit, milostpaní – provdala jste se podruhé?“

„Provdala? Hm, pane! zač mě považujete? Myslíte, rozloučení se s manželem že mi setřelo dané mu sliby – že jsem jej nemilovala – že jej nemiluji? – Tušíte dobře, pane – Želinská se nejmenuji, Želinská – jsem.“

„Emilie Želinská tedy není matinčino jmeňo?“ prohodila Annička s podivením.

„Emilie?“ vzdychl si tiše Vorovka, a tisíc strastí a radostí na něj klesalo.

„Emilie!“ zkřikl pak – a vrhl se k @nohoum jejím.

V.

Hodinu na to se uvnitř komnaty pana správce ozývá hlučný hovor, časem zvýšen zavejsknutím Jana neb Broučka, radost, že matku nalezl, s ním zdílejicího.

Nachází se v této komnatě paní Želinská, radostí slzící a nedočkavostí děti své spatřiti trnoucí, a kolem ní obskakuje Jan, jemu v patách poctivý Brouček též tak, a obě dívky také při tom nedřímají.

Pod loubím pět kroků od Šlaka, posud v trudné myšlénky pohrouženého, jenž na svých peřinách sedě vypadá, jako by čekal, brzo-li se sboří svět – rozmlouvá pan správec s rychtářem. Hovor ten vypadá asi takto:

„Právě vhod, rychtáři, důležitou pro mne věc pomůžete mi uspořádat.“

„Mile rád, milostpane; ale poníženě bych dříve prosil –“

„Oč pak, rychtáři? proste bez poníženosti.“

„Ach, milostpane, račte slovo své odvolati, račtež jediné ‚tedy nepůjde!‘ vyřknouti a učiníte člověka šťastným!“

„Rychtáři, rozumím vám! to ale nejde – na žádný způsob to nejde! Jakže, představený obce zastává paliče? – A poněvadž správec beztoho s ohledem na to, v jakých okolnostech vinník to spáchal, jej pouze co ‚paličství podezřelého‘ v řadu hajitelů vlasti postaviti chce – zpouzíte vy se, rychtáři, jako by se mu ubližovalo?“

Vavřinec, než byl Vorovka z komnaty vyšel, od Šlaka a jiných lidí o požáru se dověděv, neměl smělosti odpírati správci – antě více než tento byl poučen, že by možná býti mohlo nařknutí Václava – ucouvnul o krok, jako by jej byl někdo pěstí v čelo udeřil, a [83] s polo otevřenými ústy a s veškerou krví v tváři upřel na Vorovku s ustrnutím zraky.

„Pa – palič?“ konečné ze sebe vyrazil a zoufanlivé si počínal. „O, já nešťastný, oklamaný otec!“

„Nepravím, že skutečně zapálil, důkazů nemáme; ale tuhle sedí muž, který vám vysvětlí, proč nám tak snadno jej a zrovna jen jej míti v podezření.“

Vavřinec se po tom muži obrátil, který mu vysvětlení podati může, a spatřiv Šlaka, jenž, znaje prchlost Vavřincovu, uleknut řečí správcovou, pozvedl se jako k odmlouvání.

„Ten! – ten tu?“ ukázal prstem Vavřinec na Šlaka, a ušklíbnuv se jako ďábel, dal se do pronikavého smíchu. „Ten tedy? A vy jste mu ráčil uvěřiti? Vy jste mu neráčil z očí čisti, že lže? – vy jste neráčil tušit, že to může býti lest – hahaha! Ten tu – a mně, mně dát vysvětlení! hahaha! – Sem ke mně, synu, jak? on svázané ruce? Mistře! Bůh vám tohle odpusť – já nemohu!“

A nad dítě změklý řítil se proti Václavu, [84] jejž vojínové i s druhým nováčkem vedli do dvora, a míníce učiniti dobře, ruce na zad mu byli svázali.

Vorovka nevěděl @skutečné po řeči Vavřincově, na čem jest, a rozkázav, aby Václav provazů byl zproštěn, a s ním tak se nakládalo jako s druhým mužem – pozdržel se při tom o něco déle, než potřeba bylo, pouze proto, aby času nabyl myšlénky své uspořádat, které se mu jedna do druhé míhaly a mozkem mu zmítaly.

„Mé ubohé dítě! můj nešťastný synu!“volal Vavřinec Václava objímaje a vřelé slze prolévaje.

Václav, tvář maje bledou, oko vpadlé, hlavu však hrdě vypnutou, ani ústy ani zrakem neodpovídal; pouze znáti bylo, že jej laskavost otcova těší. Tiše stál podle muže druhého, uprostřed vojínů, a s vypnutýma prsama zdál se vybízeti osud v zápas.

Vavřinec, na srdci syna svého pobědovav, opět se vrhl Vorovkovi v cestu.

„Milostpane!“ pravil, „pro milosrdenství [85] Boží vás prosím, neračte mi tohle učiniti – vraťte mi dítě mé!“

„Rychtáři – nesmím! – Ale to jediné vám ještě slíbím i zplním: v listině ani zmínku o podezření neučiním. Bude odveden – docela obyčejně.“

„O, můj Bože, o, můj Bože! tedy žádné smilování? Milostpane – směl-li bych se opovážit tuhle těchto šedesát tolárků milostpanu –“

„Jak že, rychtáři! vy chcete, sám představený – ouřad uplácet?“

„Urozený pane – neračte se horšiti – my venkované víme kozla co a jak, a má-li být více – přidám to s radostí –“

„Nyní dost! vy jste pravý kmen syna svého!“

I chtěl odejiti.

„Povídám, pane správce, bude vás to po čertech mrzet, pamatujte na má slova!“

„Chraňte se takových slov!“ pohrozil mu Vorovka; „ani já, kdybych blaženost opětného sejití se s milovanou osobou ještě živě v srdci [86] nekojil, nepřijal bych takovouto výhrůžku lhostejně.“

„Tedy půjde skutečně – a není pomoci?“

„Zůstane při tom, jak jsem řekl. Příčiny hněvu mého nemohl bych vám, nové utěšení v duši chovaje, se vší příslušnou hrůzou vyobrazit, i kdybych chtěl; ale jak jsem již řekl, mistr Šlak vám dopoví.“

„Tedy půjde?“

„Půjde!“

„I toť by v tom museli být všickni všude ďáblové – odpusť mi Bůh, že takhle na Boží neděli mluvím – ale povídám! Francek Šlak – nebude také oslem!“

A rychle se obrátiv, přistoupil k Václavovi, a s ním živě, leč podtají o čemsi mluviti počal, načež tento všecky barvy měně, počal se chvíti, jako by již Boží soud nad ním byl vyřkl: „Vinen a zatracen!“

Vorovka mezi tím dal zavolati nejstarší z obce, by vypátral, kam se poděly děti jeho, šílenou manželkou zanešené.

Než zavolaní přijdou, hodlal vypravit vojíny [87] s odvedenci, a když Martin byl uchystal pod loubím stůl a na něj velké knihy a písma byl urovnal, přistoupil Vorovka a předvolal prvního z odvedených.

Smutně, leč připraven dávno na tuto chvíli, co určenec pro dosádku, přistoupil tento.

„Jak vysvitá, pod mírou, též i lékařem prohlídnut jste již byl?“

„Byl, milostpane. Letos z jara.“

„Určeno bylo, že se dostavíte, jak mile dosádky bude potřeba.“

„Ach, ano.“

„Nuže, nebesa vám popřejtež štěstí a zdraví, půjdete k pluku.“

Odvedenec pokýval smutně hlavou.

Vorovka sedl, by vyhotovil listinu.

„Vaše jméno?“

„Josef Holub, milostpane.“

„V skutku – Josef Holub.“

Po chvíli byla listina vyhotovena a pan správec ji podepsal. Na to vstal a řekl:

„Přivolejte rychtáře. Ať se také podepíše.“

Martin jej zavolal. Vavřinec, posud v neustálém [88] hovoru se synem, obrátil se, a následoval Martina; po pátém kroku se však zastavil, připomínaje mu ještě jednou slova již několikrát opakovaná: „Povídám, nic mi nezapomeň, synáčku; však my jej chytnem!“

Na to vešel pod podloubí a s tichou krví, jako by před chvílí nic se nebylo událo, podepsal listinu.

Patrná odhodlanost a chladnost Vavřincova byla Vorovkovi jaksi podezřelá – leč příčinu toho ani dost málo tušiti nemohl; to byl vstavu jen jediný člověk z přítomných – Šlak. A tento, po celý čas očí s Vavřince nespouštěje, také tušil, co znamená to vítězné usmání Vavřincovo, a nemálo se z toho zarmoutil.

Došlo na druhého z odvedenců.

„Přistupte!“ pokynul mu Vorovka.

Václav pevným krokem se přiblížil na pět kroků.

V tom se otevřely postranní dvéře, a z nich vyšel Jan, oznamujíc otci, že si matinka přeje mimo pokoj požiti čerstvého povětří, že tedy jí musí venku nějakou pohovku urovnat. Obrátiv [89] se, a po místě se ohlížeje, kde by sedadlo postavil, spatřil neočekávaný výstup.

Sem tam po dvoře stálo zvědavé skupení obyvatelů klopotických, uprostřed, blíže k podloubí, ozbrojení vojínové, mezi nimi Josef Holub, a před úředním stolem otcovým – Václav.

Zaraziv se, blíží se k otci a ptá se, co se tu děje?

„Odvádíme na vojnu, synáčku.“

„Na vojnu? O, otče, to bude zajisté něco jiného; vždyť tento pán jest študent.“

„Nenazývej jej tak, Jene; on se stal nehodným slouti pěstitelem věd.“

Jan chtěl ještě něco říci, leč v tu chvíli vyšla z komnaty paní Vorovková, podpírajíc se o své miláčky. Jim v patách vyšel Brouček, jehož hlava byla ovinuta bílým a tedy jiným než dříve šátkem, a bafaje, potutelně se usmíval. Bylo mu, jak také Janovi pošeptal, jako by mu ty ručičky ještě kolem čela hrály, které mu šátkem soucitně bylyhlavu ovázaly. Žádný rek si po válce na [90] svých ranách víc nezakládá jako Brouček – ne na své ráně, na tu ani nezpomněl – ale na tom bílém šátku, jímž byla zakryta.

Paní Vorovková byla z příchozích nejprvnější, která Václava zpozorovala. Leknouc se, aniž sama vědouc proč, upřela naň zrak.

Dívky, následujíce ji, ustrnuly jedna více než druhá, spatřivše okolnost Václavovu.

Co on, spatřiv obě dívky, spatřiv někdejší milenku svou, v tu chvíli cítil, lze si lépe představiti než popsati. Ale v pevném předsevzetí, že vší minulosti i přítomnosti ujde vyloučením se ze spolku někdejšího soudružstva, dodal si zmužilosti a neohroženě, pevně očekával správcův výrok.

„Chvilku, drahá choti, posečkej, hned budu hotov; pak si zajdem společně pod šíré boží nebe! Také já toužím po čistém povětří – jen chvilku!“ požádal Vorovka manželku, a obrátiv se na to k vesničanům, kteří se četně byli dostavili ve dvoře zámeckém, představil jim manželku svou.

Hluboké, hlasité vzdechnutí ozvalo se na [91] zad podloubí. Vyšlo z prsou Šlakových, která hrozila se mu rozskočiti.

Mezi tím se po pravé straně událo následující: Karlinka, sotva jediného krátkého pohlednutí Václavova byla došla, nebyla vstavu déle srdci svému ubránit, i vrhla se k němu, a k srdci se mu přivinula.

„Děkuji, Karlinko! tato laskavost vaše v čas všestranného opovrhání mou osobou, budiž mi ukonejšující průvodkyní na cestě mne čekající! Děkuji vám!“ byla jediná slova Václavova, pak utonul v mlčení, jak byl dříve.

Vorovka byl opět k stolu přistoupil, a vzav péro, aniž z práce své pohlédl, pravil:

„Nuže, mladíku, příčina, pro kterou zemřelého reservistu dosaditi vám ukládáme – na vzdor tomu, že jste na cestě k jinému cíli, k němuž putující jen pod zvláštní výminkou odváděni bývají – jest vám známa, a sám právník uznáte, že při takovýchto okolnostech se s vámi ještě velmi mírně, s obzvláštní šetrností nakládá.“

Václav, pohlednuv na otce, významně naň [92] mrkajícího, šetrně vyvinul se z náručí Karlinčina, a přikročiv ještě blíže k stolku, odpověděl hlasem pevným:

„Pane, já neporovnával své neštěstí s výrokem vaším, a nelze mi tedy o té velké mírnosti tvrditi; toliko mohu s dobrým svědomím říci, že jest mi stav vojenský vítanou ratolestí, mír mi slibující.“

„Tím líp, příteli, tím líp!“ řekl Vorovka, péro si chystaje, a v oumyslu maje, že do „poznamenání“ místo „v podezření paličství“ napíše „dobrovolník“.

Méně potěšitelně znělo toto Václavovo mínění v uších Vavřince, který velice se zhrozil, nevěda, jak se s ním děje.

„Což si zapomněl, synáčku?“ připomínal mu ouzkostlivě; utišil se ale poněkud, když Václav naň pohlédl, jako by říci chtěl, že nikoli, aby jen ztrpení měl.

„Jméno tedy, příteli – křticí i přijmění!“ ouřadoval Vorovka dále.

Po malé přestávce odpověděl Václav zřetelně, ba až příliš zřetelně:

„Mé jmeno jest: – Václav Vorovka.“

Vavřinec sebou radostně trhnul a oči mu vítězně zářily.

Jméno toto, jako by jedovatý had bylo a kdosi byl naň šlápl – celou společností trhlo.

„Vorovka? a Václav?“ opakoval dušeným hlasem pan správec, „a ne Vavřinec, jako otec váš?“

Václav se vypnul a odpověděl: „Tento šlechetný muž není otec můj, vzácný pane, ačkoliv mi více dobrodiní prokázal, než by to byl – vlastní otec učinil.“

Paní Vorovková hbitým krokem přistoupla a postavíc se proti Václavovi s rukama sepatýma prohlížela si první z nalezených dětí svých.

Vorovka, maje tolik zbytečných svědků kolem sebe, pozvedl zarděnou tvář, a sotva že z úst vypravil:

„Vy tedy – si přejete stav vojenský?“

„Přeji! Mohu ale vzácnému pánu také udat, komu náležím, proč jsem přišel do rukou @tohoho šlechetného muže; snad to může býti [94] v stavu vojenském k mému prospěchu, nebude-li státi v listině, že jsem nalezenec – nebo pohozenec.“

Překonán odpověděl Vorovka se sklopenýma očima:

„To tam také nebude státi.“

„A co tedy, vzácný pane, smím-li to vědět?“

„Václave! dítě mé! neopakuj, co mi nebe již prominulo, a promiň i ty!“ zvolal Vorovka s náručí rozpřaženou, Václava k srdci vybízeje.

Václav se ale neblížil; matku však, která s radostným zkřiknutím k němu přiskočila, vroucně obejmul.

„A hlouposti! tak jsme neujednali, synáčku!“ počal se Vavřinec durditi – „to nepůjde takhle! povídám, nyní, když má být hoch tím doktorem, když se tuhle poctivý – povídám, poctivý muž o mrně staral, o vychování chlapce pečoval a na zdokonalení jinocha vše vynaložil – a na vše to nedbaje, odměny nacházel v jeho zdaru – i toť by pak dovedl každý přiběhlík říci: Pojď sem – tys můj syn! – Ne, ne, [95] pane tento – hledejte vy si své děti, které jste nemilosrdně, krutě vyhnal, jako s bolavým psem činíme, nemáme-li srdce smrtí mu uleviti – hledejte si je, kde chcete – Václav jest mé dítě a zůstane mé dítě – viď, synáčku? že ne?“

„Ano, dobrotivý pěstoune, zůstanu váš; ale matku – matku a sladké jmeno, jehož jsem nikdy nepoznal, matku oželeti nemohu!“

I obejmul ji ještě vroucněji a snad poprvé v jinošství svém vřelé slzy jej polily.

„A tohle je pěkná, synáčku! Pěkně mi děkuješ za mou péči, za mou lásku, za mou upřímnost!“

Takto ulehčoval si Vavřinec, a sem tam mrzutě přecházeje, pozdržel se před Šlakem, jejž byli dříve, těšíce jej, obstoupli Jan, Brouček a Annička, kdež ale teď jen poslední dva při něm setrvali, antě Jan na rozpacích, jak přijat bude od poznaného bratra svého, k němu se blížil, dostoupnout však váhal.

Václav, pozvednuv zraku, by v dobrotivou tvář milené matky ještě jednou pohlédl a obraz [96] její v srdce si vštípil, spatřil vedle stojícího Jana, a prosebně mu ruku podával. Jan blažen ovšem přistoupil, ač mohl tušit, jak bolestně zočení jeho může na matku působiti. Tato, podajíc jednu ruku i jemu, tázavě pohledla na Vorovku, jenž také přikročil a zajisté by byl pro obě strany vše šetrně vysvětlil, kdyby Vavřinec v tom okamžení nebyl k Šlakovi řekl:

„Co? já mu dítě nechat? I toto, tuším, že za mé přičinění také zasloužím potěšení – a není tomu dávno, chtěl se pro toho svého pancharta zbláznit – ať se jím tedy upokojí a mně nechá, co mi patří.“

„Sousede, nevidíte si do huby! Ten mladík jest tak málo nemanželské dítě jako vy. Ten mladík jest poctivých rodičů dítě!“ osopil se naň Šlak.

Vše naslouchalo.

„Ano, ano, tintili vantili! – teď musí být najednou poctivých rodičů syn, proto že chce vaši dceru – vida!“

Až po tu chvíli nebyl si Vorovka Anničky [97] skoro povšimnul, také mu k tomu mnoho času nezbývalo; připamatován však těmito slovy na milenku Janovu, pohledl na ni, kteráž u otce zarděná stála, a sotva jí pohlédl v tvář, pojalo jej nejen tušení, ale i jistota, ta že musí býti dcera jeho.

Podobnost se ztráceným obrázkem manželky Vorovkovy shledal již i Václav, jak víme; musela tedy býti tak patrná, že nemohlo Vorovkovi pochybnosti bývati.

Leč hovor mezi Vavřincem a Šlakem hlasitě, jako na druhé straně mezi Vorovkovou, Václavem a Karlinkou po tichu dál se vedl.

„Sousede, vy mě znáte! já vím, co mluvím, vždyť to vím!“

„Víte to, arci že! povídám, copak bylo zapotřebí vytroubit tuhle tomu – milostpánu – jak a cože –? A když jste již myslil, že musíte k vůli domácí své spokojenosti stran syna mého zakročiti – nebyl jsem zde já – tatík? musel jste si jít postěžovat o dům dál?“

Osamněle stál Jan. Když zaslechnul [98] sprosté nařknutí své, bylo mu, jako by svět kolem něho klesal, ponechávaje jej bez podnoží.

Vorovka, pozoruje to, přivolal jej k sobě.

„Otče! ach, otče!“ vzdechl Jan, „co jsem musel slyšeti?“

„Upokoj se, dítě! Lidé mluví ledacos!“

Vavřinec ve svém durdění po krátkém, ale prudkém přechodu podloubá, pozastavil se opět, řka:

„I ovšem, syna mu dejte – on si ho bude vážit, bude jej milovat a jemu dopomáhat; ale tuhle, než věděl, že jeho je, nebral ohledu na bolesti jiných, a jakoby nic odvedl jej na vojnu, snad jen pouze proto, aby tomuto holoubkovi, Bůh ví, z kterého hnízda, nebroukal do holubníka; podívejme se na tu laskavost a starostlivost o cikáně – a vlastní děti vyhazuje z domu i se ženou!“

V tom přistoupla Vorovková; sprosté urážky, manželovi míněné, padaly i na její srdce, a chtíc jim konec učiniti, pravila:

„Manžele! v ouplné důvěře, jakéž mi tiché a jisté tvé jednání proti všem těmto nařknutím [99] podává, a žádám tě, @abysi stran tohoto, proto předce vždy milého dítěte se vyjádřil, a podezření, tímto mužem ve všech přítomných zbuzené, se sebe svrhl.“

„Bude těžko, milá choti, u člověka, jaký se zdá být zdejší rychtář, nalezti víry.“

„O, prosím, vzácný pane!“ prohodil uštěpačně Vavřinec.

„Nuže,“ počal Vorovka, Jana při tom k srdci vina, „pravdu dí Vavřinec, Jan není syn můj. Druhý rok po rozloučení se s manželkou – bude vám tento rok v paměti, milý krajane, byl z tehdejších nejhorší, nic se neurodilo, a bídy bylo, kam se člověk hnul – druhý rok tedy na to jsem Jana nalezl před dveřmi svými v koši ležícího. Bylť ještě malé děcko, ale roztomilé již tenkrát. V koši se nenacházelo ničehož než dosti nepatrná cedulička, na níž stálo: že toto dítě Jan pokřtěno jest. Já jej vychoval, doufaje, že vynaloženou o něj péčí nebe smířím, a v skutku jest mi nejen dnešním, drahocenným shledáním, ale i po celý ten čas mé samoty zdárnosti tohoto [100] mého třetího dítěte hojně odměněno. – Nuže, rychtáři, jste se mnou již spokojen?“

„Inu – inu!“ zafuriantil si tento.

„A když tomu tak, tedy mi pomůžete i to třetí ze všech dětí, které se posud k nám nehlásí, rozeznati. – Ó, že jsem ztratil onen klenotek – podobizna mé manželky by nám byla lépe pomohla pátrati nežli nejlepší advokát.“

„Tou mohu já posloužit!“ doložil Václav přikročiv a Vorovkovi ztracený obrázek podávaje.

„Nebesa – v skutku – mé dítě! to jest ten obraz, který míním – tys jej nalezl?“

„Nalezl.“

„O, toť patrně ruka Boží s námi – zde, znáš ten obrázek, Emilie?“

Paní Vorovková laskavě přisvědčila.

„Nuže, rychtáři, vezměte obrázek tento do ruky a dle něho mi vyhledejte z přítomných dceru mou.“

„Ještě dnes se ze svého úřadu poděkuji, já mám toho ouřadování již dost! – Ukažte, [101] povídám, padla-li kráva, vem si kozel tele také!“

A upřev zrak na obrázek zacenil se.

„Hehehe! to nebude arci stát velkého namáhání. Povídám – sousedíčku Šlačíčku – co říkáte tomuto obrázku, a té celé bryndě, kterou jste sám a sám svedl? He?“

A stavě mu obrázek před oči, sáhal závistivě po Anničce.

„Jak, otče? já že bych byla podobna této paní?“ podivila se Annička.

Šlak neodpovídal, zvedl se, vzal ji za ruku, a když ji k paní Vorovkové dovedl, zhluboka si vzdechl, řka:

„S Bohem, milé dítě – zde jest matka – zde otec tvůj!“

Na to se opět vrátil se žalem svým do zadu, kam Jan, ponechav paní Vorovkovou dceři její, jej následoval.

„Ach, milý mistře, zdá se, jako bychom jen my dva neměli žádného potěšení nalezti! Co jsme svým nazývali, opouští nás a jiné nedochází.“

„Nuže, synáčku, tedy zůtanem jeden druhého těšitelem; já ti budu otcem a ty mi synem. Chceš? Nechtěl bys být synem mým?“

„I proč ne –“

„Hehe, ty šelmičko, nezdá se, že ti to tak tuze jde k srdci, že jsi se dověděl, že nejsi vlastní syn pana správce!“

„O, to se mýlíte, mistře! Jestli mě něco těší, tedy jest to poslední novina: že jest dcera vaše dcera pana správce.“

„To tě těší? a proč?“

„Nu vidíte – zaslechl jste tak dobře jako já, že jsem nalezenec – a kdo ví viděl-li byste nyní rád, abych dceru vaši miloval, kdež o otci tamto přesvědčen jsem, že mi bránit nebude.“

„I podívejme se! Totiž vy chcete říci: pan správec má peníze a miluje mě, i bude milovat dceru svou a pro jednoho neb pro druhého oběma vyhoví; mohlo by se ale stát: kdyby to děvče zůstalo chudého, pohořelého krejčího dcerou, že by si bral na povážení pan správec učinit dle přání vašeho, jak?“

„To mi na mysl ani nepřišlo,“ vzdychnul si Jan.

Dlouho však nepostál, vida vše v radosti z dcery nalezené a pozoruje, že si ho Vorovka nad obyčej málo všímá, což však jen on, jen Jan v tuto chvíli měl opovržení sebou – nalezencem.

Smutně odstoupil stranou; Brouček pořád v patách jej následoval.

„Ach, to je ukrutná novina, milý Broučku! Já jsem nalezenec – nemám žádného otce!“ zabědoval ubohý a potůčkové slzí sjeli mu po tvářích.

Anniččino ouško tento nářek u prostřed líbánek a vítánék zaslechlo, a jako srnka kvapila – kam?

K Janovi? sama? Cosi jí řeklo, že se to nesluší: tedy k mistru Šlakovi, a jej obejmuvši, s ním k Janovi se ubírala, cestou řkouc:

„Jen poslyšte, tatíčku, jak si naříká, a pojďme, těšme jej!“

Otec i matka se zalíbením hleděli na Anničku.

„Neběduj, dítě!“ promluvil Šlak srdečně chvějícím se hlasem, „mně by to srdce utrhlo, kdybych tě déle poslouchati musel. Upokoj se, ty máš otce – máš mne – já jsem otec tvůj!“

To poslední pronesl tak hlasitě, že správcovu i ostatních pozornost na sebe obrátil, načež k Vorovkovi se obrátiv, doložil:

„Ano, vzácný pane, Jan jest dítě mé, skutečně mé. Já jej před dvacíti lety položil před vaše dvéře. Já, vzácný pane!“

„Vy?“ podivil se Vorovka.

„On?“ divili se ostatní.

„Já, sousedé! – Jak jste již prvé ráčil podotknouti, vzácný pane, byl to rok zlý tenkráte. Práce nebylo, a polí jsem tenkrát ještě neměl. Před tím se mi vedlo líp, tenkrát jsem byl i vstavu, tuhle vaše dítě, naši Anničku, z ruky milostpaní přijmouti; ale co potom? Ode dne ke dni bylo hůř, drahota nastala nesmírná; k tomu všemu mi náhle, jak sousedé vědí, zemřela žena. Chtěl-li jsem míti malé dítě opatrované, musel jsem při něm [105] zůstati sám, a tu vázl vejdělek. Ach, byly to zlé časy! a já déle tři chřtány nasytiti vstavu nebyl. Vy jste, vzácný pane, před krátkým časem přišel do Bělosadska a tam úřad nastoupil. Já tam časem míval malé řízeníčko, a seznal jsem vás. Lidé mi o vás povídali, že jste pán dobrý, ale že ustavičně truchlíte, že vás slyšeli, jak jste nejednou sám sobě opakoval: ‚Moje dobré děti – dej mi, Bože, děti mé!‘ Já si toho povšiml, a – donesl vám Jana. Od té chvíle mi bylo uleveno.“

„O, tedy vám jest mi co děkovati za mnoholeté mé rozkoše! – Divné řízení Boží!“

„Nu“ – prohodil Vavřinec – „co se mne dotýče, věru – kdybych musel jednoho dítěte se odříci, své mu tam nedám, zvláště víme-li tak lecos –“

„To byste byl vy, sousede“ – odpověděl Šlak; „já si ale myslil: dáš své a cizí si necháš, a jak budeš zacházeti s cizím, tak bude nebe opatrovat tvé!“

„A tak se i stalo – amen!“ doložil Vorovka, vroucně k nebi pohlédna.

Jan s utěšeným Šlakem v náruči děkovali Bohu jiným, ale také vroucím způsobem.

„Prosíme o druhou listinu, pane správce!“ promluvil konečně svobodník, na příležitost již dávno čekající.

Vorovka se zarazil.

„Otče, dejte žádanou listinu. Co jsem prv vyřkl, neodvolám.“

„Ty chceš skutečně?“

„Chci, otče – tam mi utichne, co tuto hryže!“

„Bohu poručeno; zde jest listina, vojíne!“

„Manžele!“ prosila Vorovková.

„Upokoj se, choti, jeho předsevzetí má jádro. Já mu rozumím – já!“

Na to zašel do komnaty – snad aby slzel otec nešťastný i šťastný.

Václav, pojav Karlinku za ruku a k srdci ji přitiskna, smutným, ale pevným hlasem pravil:

„Nebem jste mě dařila, Karlinko – nebe [107] vám odměniž! Vaše štěstí bude mou blažeností – s Bohem!“

A obrátiv se k Janovi řekl: „Ty mi promineš, Jene, co mi láska spáchat velela – ty lásku znáš i cenu, jaké vydobyti jsem hodlal! Na shledanou!“

Na to přistoupil k Vavřinci řka: „Co jste mně prokázal, otče, nedá se lidskou rukou odměniti; vy jste mi byl otcem – já nemohu méně nežli do své smrti zůstati vašim vděčným synem! Bůh s vámi – a se mnou!“

A konečně obrátiv se k opět vešlému Vorovkovi, k matce a sestře, zlíbal paní Vorovkové ruce, při čemž chvějící ústa jeho pronášela:

„Tedy vás opouštím, drazí, abych se hoden stal lásky vaší. – Otče, s Bohem! – sestřo, anděl, posud tě střežící, neopouštějž tě! – Matko drahá – matko sladká, Bůh mi vás zachovej, abychom opět shledati se mohli. – s Bohem! s Bohem!“

A s těmito slovy prchal z podloubí; za ním kráčeli vojínové s druhým odvedencem.

Ani jediné oko nezůstalo suché, když Václav kráčel zástupem lidstva ve dvoře; slzíce poroučeli jej Bohu známí i neznámí.

Karlinka, potěšená i zarmoucená na novo, pevně si ve věrném srdečku svém předsevzala: že jej uvitá při návratu, jak ji byl opustil.

Lid, dílem vyprovázeje vojíny, dílem ze šetrnosti ze dvora odcházeje, zmizel. – Leč po malé chvíli se opět vraceli obstupujíce koně Vavřincova, na němž posel domácí seděl, velmi mrzutě se tváře.

„Již jedou? – Kolik je kočárů? – Kdo jsou?“

Tak ze všech stran na něho otázkami doráželi.

„Kozel vás @beře! žádný nejede! což já vím?“ hučel nevrle posel.

A seskočiv s koně přistoupil do podloubí, by panu správci vyřídil, že čekal od včerejška na nové hospodě a nadarmo.

Teprv dnes ráno tam došly noviny, a v nich stálo, číslo 1512 že vyhrálo Klopotice, že se ale k nim posud žádný nehlásil.

Sotva byl Brouček uslyšel 1512, trhnul sebou a odkvapil.

Za malou chvíli se opět vrátil, v náručí nesa svůj kabát, jenž byl posud u Vavřince visel.

„Sem pojď, Jene! to je mela!“ zvolal hlasem radostným.

Přistoupli s Janem i všickni lidé.

Brouček, do kola obstoupen, obrátil kapsu kabátu, a z ní se vyřítila na zem celá hromádka malých psaníček.

„I prosím vás, co pak to máte?“ ptal se Vorovka.

„Něco na památku pro Jana. Annička to také dobře zná,“ usmál se Brouček, při čemž tato velice se zarděla

„A kdes je vzal, Broučku?“ tázal se Jan.

„Inu, vždyť si je nechal při odchodu doma v truhlici. Já si myslil, že ti budou vzácné, a přináším ti je. – A tuhle v tom – v tom růžovém –“

A zvednuv malé růžové psaníčko, rozbalil je, a vyndal z něho – los.

„Tu je – tu jsem zaobalil číslo 1512, za které jsi jednou dal Václavovi tolar, když mu byly došly.“

Náramný hluk se strhl mezi lidem, když byl Brouček kabát vysoko do povětří vyhodil a zakřiknul: „Juchuchu! my jsme vrchnost!“

Že bylo hned na místě usnešeno, že má mít Václav na losu podílu, rozumí se samo sebou; také, že všickni společně jedinou rodinu činiti chtějí.

Vorovka hned na to dal lidu podat u Vacka přípitnou, načež tento s hlučnou radostí tam pospíchal.

Po malé chvilce, když byl lid odešel, pozdravil kdosi naši společnost těmito slovy:

„Pochválen buď pán Ježíš Kristus!“

Všickni pohlédli a před podloubím spatřili – Homolku.

„Pro milosrdenství Boží! dělníku, vy živ?! vy jste neshořel?“ táže se přistupující k němu Šlak.

„Neshořel, pase mistře. Šel jsem, jak můj obyčej, večer ku kostelíčku – pozdravil [111] jsem u hospody a dostal přípitnou. – Sotva jsem ku kříži na kopci došel, počalo krápat. Já se vtisknul do výklenku a modlím se; – to pivo ale – nejsem mu zvyklý – slovem! já usnul. – Když jsem procitl, bylo již po vašem domku! – Nu s Pánem Bohem, jdu do blízké vesnice na mši svatou – to tak v neděli můj způsob, – s Pánem Bohem! – a nestarejte se, pane mistře – však já se za vás pomodlím!“

S tím odcházel.

„Počkejte, Homolko! já půjdu s vámi, mám tam také zač děkovat – já půjdu s vámi!“ prohodil Šlak.

„Já také!“ na to Vorovka.

„A já snad ne?“ přidal Vavřinec.

„My všickni!“ požádala paní Vorovková ostatní.

A tak šli – Homolka v krátké kazajce a s dlouhou holí napřed; a kdo veselejších, Bohu milejších a vroucněji se k němu ubírajících poutníků, než tito byli, viděl – ať nám o nich poví.

Konec.

Z povídek o Červeném hradě. @jako autor dohledán rovněž Donovský

Svitalo. Pod vysokou, břečťanem obrostlou stěnou pavillonu, jenž tvořil vybíhající k silnici roh obezděné zahrady kláštera velkopřevorského, zastavil nepatrný, dvouspřežný povoz. Komu z milých čtenářů příkrý kopec @Lupenický znám jest a kdo spolu dost malého zdání má, jakého druhu ty kočáry v minulém století bývaly: ten uzná, že se z pouhé lenivosti koňům odpočinku zajisté nezachtělo. Povážíme-li dále, že právě proti nadřečenému pavillonu, tedy pouze přes silnici, stály podle sebe, blíže vrat malého, v křoví se krčícího hostince, dva utěšené žlaby, stará známost obou podotčenýeh valachů – tuť o pravdivosti našeho udání – tu že se povoz zastavil – pochybovat nelze jistě nikomu.

Zpozorovav vozka, že se kozlík pod ním více nepotřásá, pootevřel jedno oko dost málo, hýbaje za to bičem o něco vydatněji, než v obyčeji míval. Překvapením zatrhli koně vozem, že hlava kavalíra, jenž si u vnitř hovil, tak důtklivého přítulku k rámci zadních oken zakusila, že jí bylo, jako by se na vždy se svým urozeným vlastníkem byla rozloučila.

„Stůj, darebo!“ zvolal ze spaní kavalír, chopiv se pravou rukou levé u dvířek kliky, maje nepochybně za to, že drží svůj kord, jenž z pošvy nechtěje ven, milostpána v pohoršení a konečně v úplné procitnutí uvedl, co zatím valaši i vozka zatáčeli hlavy k východu slunce, jehož paprsky však uzříti nemohli, anť jim neprohledné stěny hospody v tom překážely.

Kavalír, spatřiv se na temeně kopce @Lupenického, řekl k sobě samému, že to výborně tak, a vypravil se z kočáru. Stoje na zemi, narovnal se v kříži, načechral si zmuchlané okruží, @rozskročil se hezky do široka a vůkol důmyslně se rozhlížel.

Byl to muž as čtyřicet let starý, ač vypadal nejméně co padesátník . Ubezpečoval mě hospodský na @Lupenickém kopci, spolehaje se na pravdomluvnost svého děda, jako tento o pravdomluvnosti zase svého děda také nepochyboval – ubezpečoval mě, že ani to bílé ani to červené líčidlo nebylo vstavu zchudlost a sešlost jako z kůže upravené tváře tohoto kavalíra zapříti.

Byl dlouhé a nad obyčej hubené postavy, která ustavičně jevila náklonnost složiti se po předu ve dví. Na sobě měl šedobarevný dlouhý frak, po předu se stříbrným vyšíváním, jež se však už třepilo a páralo. Pod tímto frakem blyštělo se mu podobné poprsí dlouhé vesty s obrovskými kapsami.

Dolejšek jeho zvadlého těla vězel pevně ve vybledlých růžové barvy spodkách, dále v hedvábných, uválených punčochách, které kromě několika průparků ještě dosti dobře byly zachované, což se i o střevících říci může, ač posměvační lidé o nich roztrušovali pochybnost, že by byly patřily, jak říkáme, do páru.

Pod pravou rukou drže po švihácku třírohý klobouk vybledlým prýmkem olemovaný, opřel si druhou ruku udatně o bok, opětuje pánovitým pokývnutím hlavy zdvořilé dobré jitro, jež mu dával ve vratech stojící hospodský – kulatá to, s bílou zástěrou figura, jež zelenou čepičkou kývajíc, celou milou tváří se usmívala.

Co druh druha každý ve svém způsobu pozdravuje, přehlídniž milý čtenář s námi dějiště tohoto výstupu.

Od podotknutého pavillonu zahrady velkopřevorské, vybíhající až k samé cestě, sjíždělo se opět s kopce horkem do údolí, jako se tu odtud druhou stranou, tedy ku Praze, sjíždět muselo.

Celá ta silnice se vlekla toliko po výboku kopce, tak že jednou stranou pouze bylo vidět na prokrojená jeho žebra a složky rozličné v něm půdy, kdež druhou stranou uzřel cestující, kde tomu křoví připouštělo – jako by mu k @nohoum byli položili – celou tu utěšenou krajinu, údolí @Lupenické nazvanou.

Po straně této sbíhal kopec velmi příkře, tak že starší než tříroční jedle nebo borovice, náhodou tu vyrostlé, vlastním svým tížným sklonem se vyvrátivše, uvadlé do údolí klesaly, a než byl došel kopec @Lupenický nynější úpravy, bylo velmi nebezpečno dlíti při větru a bouři u jeho paty k straně lupenické.

Jak již podotknuto, stál na temeně tohoto kopce hostinec, tehdáž ouhledná budova, ve způsobu letohrádku stavěná. Hostinec ten potrval po dnes, pouze změnil jméno a zevnějšek svůj.

Co se dotýče důchodů jeho, je tu na velmi příhodném místě. Ať jdem neb jedem z které koliv strany přes kopec @Lupenický, zachce se nám z dobrých důvodů na jeho temeně zotavení a posilnění, a ne-li obojí to, tedy zajisté opojí nás třetí přání, a sice tu s výše se potěšit pohledem na tu milou krajinu, která v skutku malebností vyniká a zasloužile opěvována jest.

Nuže! kdož by se podával rád snění o ráji a báji, stoje při tom se svým dolejškem [120] v nepříjemné prašné neb blátivé všednosti vezdejší, když vedle vidí „chaloupku, v níž všecko čisté jako na sloupku“, a z jejích oken přerozmilé lze dojiti výhlídky?

Nemohl si tedy podnikatel této budovy v skutku ani příhodnějšího místa pro ni vy najíti, ani slušněji ji pokřtiti; nazývaloť se tu: „u dobré myšlénky“.

Pravíme-li – příhodnějšího že pro ni místa nebylo – nechceme tím říci „pohodlnějšího“ místa. Tvůj vypravovatel, milý čtenáři, se alespoň nikdy docela s pohodlností „dobré myšlénky“ srozuměti nemohl. Ježto, jak již podotknuto, silnice toliko po výboku kopce se vleče, nebylo možná jinak než stavěti „dobrou myšlénku“ více do povětří než na pevnou půdu, a tak se vznáší dobrá polovice celé budovy v povětří nad údolím, jsouc k druhé u silnice stojící polovici takořka jen připnuta.

Kdykoli vypravovatel tuto úpravu zočil – a pokud za borkem k tomu bylo příležitosti, stávalo se to dosti často – zmocnila se ho vždy ouzkost a strach, že se snadno může ta [121] hromada hlíny odloupnout a „dobrá myšlénka“ někde v údolí dojít nežádaného odpočinku. A hle! za ten borek již dávno jiný chodí a „dobrá myšlénka“ posud stojí, kde stávala od počátku svého.

Kavalír, jenž si byl vše kolem náležitě prohlídl, byl méně ouzkostlivé mysli nežli vypravovatel – odhodlaně kráčel k hospůdce, nedbaje, že stojí takořka o jedné noze; nedbaje ani na posměšné posuňky u okna hospody stojících dvou děvčat a na jich vtipkování.

Došed až k samým dveřím, poručil: „Láhev vína!“

„Račte vstoupit!“ pobízel jej hospodský s čepičkou v ruce; neb sluší věděti, že hospodští v oné době ke svým hostům velmi zdvořile se chovali a jim právě tak posluhovali, jako by z toho něco byli měli, ba i vypravují staré kroniky, že si návštěvu za potěšení a čest byli pokládali!

Toť musely být divné časy!

„Vstoupit?“ podivil se šedobarevný kavalír, mrště uraženě okem brzy do světnice, [122] kam mu hospodský ukazoval, brzy hněvivě po tomto.

„A!“ @zajikl se hospodský, a ukloniv se, ubíral se se shrbenými zády pokorně na zad stavení, kam jej kavalír, ruku o bok maje podepřenou, následoval. Zastavili se u malých dvířek, kteréž brzy od skoby povolily, načež vstoupli oba do uzounkého dvorečku. Hospodský, sem tam se úslužně toče, druhý pyšně za ním kráče, podávali oba podobu dvou z domácích opeřenců, jichž po dvoře se dosti vynacházelo, totiž švitorné slepice a nepěkné, tápavé krůty.

Hospodský otevřel opět jedny dvéře, odstoupil a hluboce se uklonil.

Šedobarevný kavalír dosti málo hlavou pokývnul a pávím krokem vešel. Když byl u vnitř a slyšel za sebou dvéře opět zavírat, spustil ruku s boku a hlavu na prsa. Postál tak chvíli – a čím dále, nabýval tím více sklíčenosti.

Nevšímaje si kolem sebe rozličné úpravy pohodlnosti, ani po stěnách visících obrazů, [123] naznačujících poprsí panen báječných, jichž nezměnlivý, milostný úsměv se v tuto chvíli podobal výrazu oulisného slitování – a nevšímaje si po stole rozestavených a skácených kalíšků a picích nádob, po zemi rozšlapaných květin a podobných znaků uniklého zde jakéhos veselí – stál – upřel své mdlé oči k zemi – a zhluboka si vzdechl.

Možná, že to vše přehlédl v prvním okamžení a že právě upomínka na jakous takous jeho minulost tak velice na něj doléhala, že se ani více nepodobal onomu vypnutému hrdopýškovi, kterýžto jen dost málo hlavou pokyvoval.

Neštěstí často člověka zničí; však z mnohého nepředložence již učinilo reka. – Byl-li náš kavalír nešťastný, se ptáte? Byl, a to trojnásobně proto, že v něm neštěstí zastihlo člověka, který za příčinou rodu nevěřil v možnost pokoření svého.

Leč pozorujme jej dále.

Nyní pozvedl tvář; žal, hněv, nabaženost života – vše to v ní vidíme navzdor dvojímu [124] líčidlu vyznačené. Kalný jeho zrak bloudí kolem – a patrně dosahuje dále, než kam stěny, než strop a podlaha připouštějí. Vidíť on okem duševním, nepoužívaje tělesného – a co vidí: děsí, ale nekonejší mysl jeho.

Váhavým, klesavým krokem se přiblížil k jednomu z tří oken, a odhrnuv s něho záclonu, otevřel je.

Obrátil se – ubezpečil se, že je skutečně samoten, od nikoho nepozorován ve své povaze co člověk – že před nikým svou šlechtickou vznešenost neposkvrnil vezdejší svou slabostí, neboli, že toho nikdo svědkem není, a potěšen výsledkem svého skoumání, obrátil se opět k oknu, vyndal z poprsní kapsy velké, železné brejle, a na nos je nasadiv, v krajinu pohlížeti počal.

Používajíce této činu prázdné chvíle, budeme hledět hosta „v dobré myšlénce“ lépe seznati.

Byl skutečně, čím se zdáti snažil – šlechticem. Pocházel ze znamenité, dobře pověstné rodiny, někdy náčelní mezi urozenstvem celé [125] země. Leč již děd jeho podléhal neblahé jisté náruživosti, následkem kteréž mu cesta ke dvoru zeměpána, kamž všickni jeho předkové volného užívali přístupu – zamezena byla. Jsa ducha zpupného, neustupného, nehleděl si smíření, spíše ale dbal o to, by všemožně vzdornou mysl svoji hlučným způsobem nepříznivcům svým na jevo dal, a mínil velkomyslně se mstíti, nedá-li ani znáti, že mu ublíženo.

Aby snadněji oželel skvělosti dvora, uchystal si sám pro sebe dvořanstvo. Stálo jej to v pěti letech ovšem skoro polovici jeho nemalého jmění, leč docílil, čehož si přál: stal se pověstným pro svou nádheru. Na začátku této své slávy naň sice dorážela utrhačnost a zlomyslnost, brzy však mu všickni záviděli, a než uplynul první rok zúplna, nebyl pouze obdivován, nýbrž i zbožňován.

Nebylo divu! Baron z Hrodovce překonal veškerá knížata souvěká co do kavalírské bujnosti, která ovšem každému, kdokoliv o ní zvěděti, ji poznati musel, na škodu nebyla.

Jeho zimní palác v hlavním městě byl pravý sklad všeho, co přepych, novochuť a ona neukojitelná tajtrlice tam za Rýnem vůbec k ozdobě příbytků civilisovaných vnoučat staré, koketní Evropy podati v stavu byla.

Větší z jeho zámků, Červený hrad nazvaný, byl pro svou skvělou zevnitřní a vůbec velkolepou úpravu vyhlášen co sídlo rajské. Zde se zdržoval baron po celé léto, nebyl-li právě na cestách. Zde se odbývaly ony pověstné honby, hody a radovánky, jimiž po celé říši zvučného jména si vydobyl, pro které veškerá šlechta po jeho přátelství bažila, umělci a průmyslníci jej co nejštědřejšího kavalíra velebili.

Syn jeho – arci jediné dítě – měl sám více učitelů, nežli se tehdáž leckteré vyšší učeliště o svém professorstvu summa summarum honositi mohlo. Jak se ten synáček při tolikerém cvičení dařil, lze vypověděti jediným slovem – nijak! Ducha jsa nejapného, vyvázl z toho přívalu učenosti šťastně. Nestal se přemrštěným, ale také nikoli poučeným. [127] Hněvem zpláceje cvičitelův svých dobrou vůli, učinil z nich též tolik darmochlebů, kteří za velkou mzdu jiného na práci neměli nežli o své a svěřencovo povyražení se postarati.

Jak jsme již podotkli, uplynulo baronu z Hrodovce v této rozkoši z hněvu – pět let. Ku konci pátého byl tak velice všeho všudy nabažen a nasycen, že ani více nedbal po kavalírsku se ještě déle mstíti, nýbrž z čista jasna, a nepochybně k vůli oblíbené rozmanitosti – zemřel.

Zobecnělá v Červeném hradě nádhernost pro tu maličkost však nepokulhávala pranic; truchlilo se nádherně pro zemřelého a o skvělosti jeho pohřbu prozpěvovali písničkáři dlouhá léta o trzích a posvíceních.

Po určitém, šestinedělním žalu začal mladý pán, jsa sotva dvacet let stár, rovněž tam, kam se zesnulý otec s první polovicí jmění svého byl dostal. Činil-li to také on ze vzdoru, že jej ku dvoru nezvali, o tom nám hospodský „u dobré myšlénky“ zprávy podat nemohl; ponecháváno nám tedy si třeba [128] pomyslit, že nikoli – že spíše nechtěl upustit od obvyklého živobytí.

Kromě mladého pána zůstavil nebožtík po sobě též manželku, skutečnou matku mladého pána. Tato dáma, zvyklá kralování nad úslužníky svými, zvyklá marnivosti a marnotratnému hospodaření, nebránila synovi v ničem nechtíc vlastně sama sobě býti na újmu; jako by byla věděla, že tu také již dlouho nepotrvá. Předtucha ta ji nezklamala. V den zasnoubení se syna svého odevzdala se tak přemocně rozkoším, jež k vůli oslavě sňatku uchystány byly, že se ani prvního dne libánek zasnoubenců nedočkala.

A však – pochovali ji nádherně, dostala se pod zem – jak se na dámu tak vznešeného rodu slušelo!

Mladí manželé, litostí a žalostí najednou jsouce přeplněni, vypravili se – jak se sluší – na dalekou cestu, tušíme, až někam za Linec, že jistil hospodský u „dobré myšlénky“.

Šestý měsíc se vrátili na Červený hrad – čili – chtěli tomu domácí správcové, aby [129] se vrátili, udávajíce, že se mnoho změnilo za ten milý čas a že doma milostpána potřeba.

Ba změnilo se ledacos! Tak ku příkladu shledal mladý manžel, že nepochybně o jednoho jmenovce brzy bohatším bude – dále, že mu do hospodářství kromě dluhů – jiného nic nepřibývá. Byloť mu oznámeno, že páni věřitelové déle čekati nechtějí, a že nezbývá jiného, a je-li panu baronu na tom záleženo, aby hanbě a posměchu ušel – než Červený hrad po tichu prodat, nejhlavnější dluhy zapravit a potom – se zbytkem někam odjeti, jako by se jednalo pouze o rozkošné cestování.

Nebyli-li tito rádcové poněkud méně než upřímní přátelé pana barona, to nám hospodský u „dobré myšlénky“ udat nemohl; nelze však o jejich upřímnosti pochybovati.

Když vše ty krásné noviny byl pan baron vyslechl, dal po prvníkráte na jevo, že není – zač jej považují. Ozval se co rozdrážděný lev, vyhrožoval, že strašlivě potrestá hanebnou tu smělost radit mu k outěku. – A však... [130] musel si vzíti asi vydatný šňupec – neb šňupec, praví se, přivádí na jiné myšlénky – že jej již po krátkém čase všecken hněv přešel, a že ve všemožné tichosti učinil, jak mu na ruku bylo dáno.

Prodal Červený hrad, a zmizel i s chotí svou, aniž se kdy víc navrátil!

Uplynulo mnoho let a nebylo o rodině z Hrodovců ani slychu, až nenadále posloupník posledního pána na Červeném hradě jako s oblak v milé české vlasti se objevil, přinášeje s sebou erb Hrodovců, jich bezstarostnou mysl – dobrý kord na dlouhém, štíhlém těle, a nám již známý šedobarevný frak, a mimo to návěští, že otce více mezi živými nalézti nelze – což dotvrzoval „ctí svou“ – pochyboval-li některý ze starých přátel nebožtíkových, z nichž arci všickni nenáleželi k urozenstvu, a svou známost s otcem poněkud dotíravě i u syna odůvodňovat si počínali.

Stran vědomostí a umění lze říci, že obmyslil nebožtík syna svého štědřeji než hmotnostmi. – Zůstavil mu vše, co sám uměl a věděl. [131] A byly to v skutku pěkné věci – jen že synovi proto mnoho neprospívaly, že neměl, jak říkáme: „něco pro začátek“, aby byl mohl svou mnohostrannou učenost patřičně objeviti. V brzku mu však neočekávaná náhoda žádaných prostředků k tomu podala. – Dobře se oženil. Tím se toliko vyrozumívati má, že při tomto sňatku stran nevěstina věna zle nepochodil. Jinak ovšem si nelze myslit, se oženil baron Inoceneius z Hrodovce dobře, povážíme-li, že mu nelitostný osud upoutal k boku děvče občanské!

Pan baron však po filosoficku přimhouřil jedno – snad i obě oči, a opatrně, až do svatby stavěl se tak, jako by si předsudku světského ani dost málo nevšímal. Jak mile ale byla tato co do formality odbyta, nepočínal oči zponenáhla otvírat, ale vyvalil je tak prudce a tak pohrdlivě na svou mladou manželku, že se této v brzku znechutilo slouti paní baronkou.

Sluší zde podotknouti, že byla ubohá Angelika oběť marnolibosti matky své, sama [132] v sobě sice vtělená dobrota a pravý vzor poslušnosti dětské; – však také nic více!

Jiná na jejím místě, vtipností a vybroušeností světskou ozbrojená, byla by věděla, že není nic snadnějšího než zprostit se svého urozeného tyrana, že se může dát rozvésti, že může si vyžádat o sobě žíti a podržeti při tom přece onen zvučný titul, v němž pohledávala matka její spásu a blaženost – že může utéci, nebude-li jinak, odevzdat se úslužnosti některého z dobrodružných rytířů, a být jista, že tak mladé, hezké paničce celý svět rád uvěří, co koliv si mu posteskne, jen dovede-lipostesknout si pěkně ušlechtile... a podobného více; – ale Angelika neměla ani dost málo takovéto velkopanské vkusnosti do sebe, a tak ubohá činila, jak věděla a jak jí srdce kázalo – chřadla zponenáhla, až se usoužila.

Pan baron si nato po nějaký čas zaháněl smuteční dojem, jejž smrt manželčina v něm byla zbudila, drahocenými léky; brzo ale ustál, počal dělat moudrého člověka a byl – žebrák.

Nuzota ve vyšším oboru společenském [133] jest arci druhu jiného než nuzota mezi lidem obecným, a o hrůzách, jako je ku příkladu: mrákoty působící apetit, neouplný počet kusův jednotlivého obleku – počítaje tyto kusy od košile až ke klobouku – přimrzlá na kamnech lžíce atd., o takových hrůzách není ovšem při nuzotě vyššího člověčenstva ani řeči, a proto ona také snesitelná. – Bylo by se panu baronu také ještě všecko tak tak dařilo, kdyby nebyl mimo to býval rovněž tak nešťastným jako druhdy jeho otec – míti dítě – syna po nebožce.

A on dítě své miloval, velmi je miloval – víc nežli sebe, víc nežli vlastní život svůj.

„Sám se již nepovznesu, synáčku!“ bývala často slova jeho; „ale tobě vydobudu klid a mír, než oči zavru. Vždyť bych ani umřít nemohl, kdybych věděl, že zůstaven jsi v nedostatku, a že nedocházíš uznání, tobě co potomku Hrodovců patřičného!“

A podobné to byly myšlénky, s nimiž se nyní obíral, stoje při otevřeném okně a velké, železné brejle maje na nose. Podivné snad [134] jen bude milému čtenáři, proč si pan baron asi zrovna toto místo oblíbil pro své rozjímání?

Brzy to povíme; nechceme jen upustit od pořádku, v jakém nám hospodský u „dobré myšlénky“ tuto historii byl sdělil.

Víno již dávno stálo v pokoji na stole, vozka již dávno zase seděl na kozlíku; šedobarevný kavalír se posud ani z místa nebyl pohnul.

Mohl by si někdo ovšem pomyslit, komu @Lupenické údolí známo, že krásná výhlídka na ty sady, háje, pole a zahrady podává citlivému srdci dosti zajímavosti, aby déle se s ní pobavilo a potěšilo.

S baronem bylo však jinak.

Ta přemilá krajina, jež se šířila před jeho zrakem, pranic se mu nelíbila, a také si ji v skutku ani nepovšimnul. Však neviň jej proto, milý čtenáři, z necitnosti, z tuposti srdce; on není tak nehoden tvého slitování, jak se povrchně zdá, a jak nám jej posud hostinský na „dobré myšlénce“ byl vylíčil!

Setrval – ku krajině obrácen, oko jeho bylo utkvělo na jediném v ní puntíku.

Puntík ten, jenž se objevoval jako tmavočervená růže u prostřed lupení pestře zeleného, bylo starobylé stavení v slohu byzantském, z neovržených cihel zbudované, celému vůkolí známé, a nazývané od dávných časů „hrad Červený“, někdy pověstné sídlo pánů Hrodovců.

Setrval baron – ku krajině obrácen – a na zřeteli maje kolébku předkův svých, skládal v duchu – – poslední svou vůli.

Nebylo tu sice ani svědka ani notáře, neměl k tomu péra a papíru, ale co byl ustanovil velkomyslně, co pravý kavalír také zplnil.

Jednalo se o zachování posledních dvou jeho klenotů – jmena a dítěte, a neznaje k tomu „slušnějšího“ prostředku, vyvolil si raději ukrutný nežli nešlechtický.

Synáček, o němž tu podotknuto, byl ještě pacholátko malé, šestileté, když chystali na Červeném hradě velký ples, když se baron Hrodovec u „dobré myšlénky“ časně ráno [136] byl dostavil, jsa též na cestě k pánům lupenickým, jako po třetí den již mnozí ze šlechty, kteří k nadřečenému plesu byli pozváni.

Ještě dlouho stál u okna, pohlížeje k Hradu Červenému. Slunce již zářilo s vysoka; hospodský již několikráte byl dvéře z ticha pootevřel, leč spatřiv pokaždé láhev na stole ještě plnou, hlavou zavrtěl a opět odešel.

„Ani ty brejle“ – řekl konečně baron k sobě samému – „ani ty brejle už mi nechtějí sloužit!“

A sundav je, počal skla utírat.

Ubožák! na oči nezpomněl!

„Hrodovec nikdy nepláče“ – pomyslil si asi – „to zajisté jsou brejle příčinou, že se mi krajina kalí.“

Když byl brejle utřel, vzdechl si z hluboka, ohlídl se za sebe, a spatřiv na stole víno, chtěl brejle zastrčit do postranní kapsy, rozmyslil se však jináče a – vyhodil je z okna do údolí.

„Hrodovci nenosívali jiné než zlaté brejle.

Bylo by hanba pro mne, kdyby, až umru, takovou sprostou rezovatou věc u mne našli!“

Upokojen činem tím, přistoupil ke stolku, vykroutil z láhve zátku, a vypil do krapete.

„Ano!“ řekl na to, ruku hrdě opíraje o stůl – „ano! to jsem jmenu svému povinen. V mém dítěti se musí opět zazelenat kmen Hrodovců a odlesk slávy jeho padniž pak i na můj hrob. Jsem připraven, ukrutný osude můj – přináším ti v jícen to poslední, co ještě mám – svůj život!“

„Život!“ zkřikl ještě jednou a udeřil láhvicí tak „neslušně“ o stůl, že se hospodský v okamžení dostavil, poníženě se ptaje, co milostpán ráčí.

„Víno!“ zněla odpověď. „Víno! Zas takové – pro mne; vozkovi, co si přeje, koňům ovsa dost – a to vše rychle!“

Hospodský takořka ulítl.

„Ať jedí,“ – mluvil pak baron dále – „pijí – ti koně a ten vozka, ať třeba hodují – vždyť jim přeju!“

Ještě okamžení, a baron z Hrodovce nebyl [138] více k poznání. Údy těla jeho nabývaly jakési pružnosti, kdežto dříve by jej bylo již několik kroků po pokoji učiněných unavilo.

Procházeje se sem tam, octnul se opět u otevřeného okna, a pohlídnuv z něho, spokojeně se usmíval a divnými posuňky se pitvořil; i rozkročil se a s rozpřaženou náručí proti krajině hlasem žalostným zastenal: „Můj hrobe! můj utěšený hrobe!“

Tu umlknul, zasmušil se, sepaté ruce mu sklesly, a on se skloněnou hlavou dušeným hlasem zabědoval: „Tak, tak! tedy nic dále než do bídy a zní pak v hrob a zapomenutí! Z Hrodovců všech nebyl ani jediný tak nesmírně nešťastný! Nebyl – jen já! jen já!“ zkřikl, jako by mu někdo byl odpíral. „Mé dítě ne! Ne, pravím! – Mé dítě dojde blaha, jakéhož otec jeho nikdy neokusil. Na hrobě mém zkvete mu ratolest na důkaz, že jest nebe smířeno a Hrodovci opět v přízni jeho.“

A oblažen nadějí touto, počal opět vesele po pokoji si vykračovati.

Nová stála zatím na stole láhev. V okamžení [139] byla zátka i s hrdélka na podlaze, a již se perlilo víno v kalíšku.

Baron pil spěšně – bez přestávky si doplňoval kalíšek, jako by jej poháněli, aby si pospíšil.

Maje dopito zavolal; v mžiknutí se hospodský dostavil.

„Víno!“ rozkázal baron.

„Víno“ – opakoval si po něm ouzkostně hospodský, blbě po hostu se ohlížeje, leč šel a přinesl, oč byl požádán.

Baron naplnil kalíšek, řka: „Připit si, hospodáři!“

„Prosím, milostpane“ – počal se tento omlouvati.

„Připit si!“ pobízel jej baron, ohlížeje se po svém třírohém klobouku.

Hospodský si setřel s čela pot, a připil si. Mělť posilnění zapotřebí. Víno španělské bylo vysoké ceny. Na to vzal ze skříně jiný kalíšek a naplniv jej hostu jej podal.

„Velmi způsobně!“ pochválil jej baron; „znáte dobře zacházet @z našinci!“

„Milostpane,“ dí na to hospodský, „také koně ovsa měli –“

„Dobře

Baron při tom vtáhl na ruku jednu rukavici.

„Vozka jedl a pil – pije ještě, milostpane.“

„Přejme mu!“

Baron vzal druhou rukavici.

„Mimo to tři láhve španělského –“

„Čtyry!“

Baron vzal klobouk pod paždí.

„Tři, prosím poníženě –“

„Čtyry, pravím! Když to pravím já, co vám do toho, kolik jich bylo!“

„Tedy čtyry, milostpane! Dělá všeho všudy oouhrnkem jen tři malé dukáty a dvě grešle.“

„Těší mě!“

Baron si posadil klobouk na hlavu.

„Znáte mě?“ tázal se na to.

„Nemám tu čest, milostpane.“

„Zaznamenat si do svého kalendáře, že [141] pobyl na ‚dobré myšlénce‘ dne 4. září 1734 Inocenc baron z Hrodovce.“

„Z Hrodovce?“ zhrozil se hospodský, a mimovolně pohlédnul otevřeným oknem k Červenému hradu.

Baron kráčel mezi tím ke dveřím.

„Však, milostpane barone“ – počal hospodský koktat, pozorujíc hostovo počínání.

„Svůj oučet očekávám na Červeném hradě; poslat mi jej tam buď zejtra nebo pozejtří. Pozdržím se několik dní u hraběte Zenského.“

A tak hospodského ponaučiv, vycházel baron pávím krokem z pokoje.

Hospodský, uděšen již neočekávanou zprávou, že stojí před mužem, o jehož předcích mu již co děcku pravé divy byly vypravovány, ztuhl nyní zúplna ouzkostí, vida dva malé dukáty a něco grešlí vycházet ze dveří.

Když z leknutí se zpamatoval a na silnici vyběhl, nebylo tu víc kočáru páně baronova. I zaťal pěstě, hněvem přeplněn se do světnice vrátil a bez prodlení složil „notu“, jak se tehdáž říkávalo, již pak na Červený [142] hrad poslal; – vypadla prý sice o dvě velké grešle menší, ale za to o jeden malý dukátek větší, leč což divu, zmate-li se člověku pamět, když je mysl hněvem pobouřena?!

Bylo k poledni téhož dne.

V Červeném zámku zazníval ze všech stran lomoz a šumot. Domácí čeleď přebíhala z místa na místo; bedlivě si přitom každý hleděl svého, a bylo patrně znát, že všem přikázáno, aby si s vyplněním úkolů pospíšili.

Byloť v skutku nutno, aby vše se dostalo do patřičného pořádku, neb z pozvaných k zejtří slavnosti hostů již mnohý se byl dostavil.

Hrabě Zenský, milovaný pán na Lupenici, tehdejší držitel Červeného hradu, jejž konečně mládenecký život omrzel, ohlížel se po družce, a k tomuto cíli chystal velkou hostinu, k níž si byl sezval rodiny šlechtické z celého vůkolí, ba i z jiných krajů a končin země hosti očekával.

Za touto příčinou nebylo možno zatajit záměr tento ani oněm, které si nepřál viděti pod krovem svým. Byloť těchto ovšem jen málo, a kteří by jej nebyli ctili a milovali – těch snad docela ani nebylo. Leč spočívá mezi lidmi veškerých tříd jistá upřímnost, kterouž snášet více hněte než nejtvrdošijnějšího nepřítele hněv.

Podobnou upřímnost choval ve svém srdci i baron z Hrodovce k někdejšímu spolužáku svému ze šermovny – k hraběti Zenskému; ne pouze, že tato oddanost hraběte stávala po každé, kdy @jí pocítit musel, nějakou menší neb větší částku peněžní, ale hlavně proto si přátelení s Hrodovcem nežádal, že tento vždy nehleděl „slušným“ způsobem dobrotivosti pana hraběte použiti. Podáno nám jednoho příkladu z „dobré myšlénky“. K „notě“ hospodského zajisté že musel zpívat hrabě Zenský.

Právě přehlížel seznam hudební, z něhož poznamenával jednotlivá čísla, jakáž si přál, aby provozována byla, když sloužící do pokoje [144] vešel a opětný přírůstek mezi hosty, pana barona Innocence z Hrodovce, ohlásil.

„Z Hrodovce?“ Hrabě se zamyslil, načež po chvíli řekl: „Dobře! uveď jej v pohostní příbytek.“

„Pan baron si ale žádá přístupu.“

„Tak? tedy jej uveď!“

Dvéře se rozlítly a mezi nimi se objevil baron, pleta své vyschlé nohy jako do minetu, nejsladší úsměv – pokud mu možno bylo – maje kolem bledých úst, rozpřahoval náruč.

„Můj milý Zenský! přijmiž dobrý den od nejsrdečnějšího z přátel svých!“

„Dobrý den?“ opakoval hrabě, nemoha utajit pousmání, což však baron pro svou krátkozrakost sotva pozoroval, neboť pokračoval dále, řka:

„Bylť jsem si srdečného uvítání jist. O, tys pravý Zenskovec, nepřevyšuješ-li předky své!“

A vrhna se na pohovku, ubezpečoval hraběti, že mu připadá napořád ještě tak mladý jako druhdy za času šermovny, že roztomilejšího [145] hostitele mezi veškerou šlechtou nad něho není, že, kdyby nebyl Hrodovcem, jen Zenskovcem by si přál býti, a podobného více.

Hrabě jej vyslechl tiše, upíraje zrak brzo baronovi v tvář a zase jako studem o podlahu. Baron, unaven dlouhou chválou, konečně náhle umlknul.

„Rozmar tvůj,“ pravil pak hrabě, „potvrzuje mi pověst, @jakovou jsem o tobě zaslechl; mnoho štěstí, Inocenci!“

„Štěstí mi přeješ? Prosím tě, k čemu pak?“

„Jsi prý ke dvoru pozván – budeš prý úřadovati.“

„Úřadovati? Já – Hrodovec – a úřadovati? Někomu sloužit – já? Hahaha!“ rozesmál se baron – „toť roztomilý žert! Bravo! Excelentně vymyšleno! Hahaha!“

Hrabě sebou prudce pohnul; s tváří zasmušilou přešel několikráte v přemýšlení pokoj. Konečně se proti baronovi pozastaviv, rozhorleně k němu promluvil:

„Tedy nebudeš úřadovati? jak se ti líbi! [146] Přimluvil jsem se sice za tebe již u knížete S.; nahlížím ale, žes toho nebyl hoden.“

„Hrabě!“ pozastavil se nad touto řečí baron.

„Nuže! co se líbí? Nad čím se pozdržuješ? Tuším, slušelo by ti jinak se rozmyslit, jinak si počínat než nevčasnou chloubností se vypínat.“

„Aj,“ usmál se trpce baron – „ano, jest snadno vysmát se u krbu jinému, který mimo stavení zimou se chvěje.“

„Máš pravdu! Leč, kdož pak si z tvého neštěstí dělá smích? Snad já, že ti nabízím přístřeší a výživu? Snad já, že se tě, lehkovážný člověče, ujímám, abys samostatnosti a důstojnosti došel?“

„Totiž, budu-li úřadovat – v potu tváře jako syn dělníkův se lopotit; jinak, míníš, jí docílit nelze – té důstojnosti; hm? – A proč ty neúřaduješ, hrabě?“

Zenský, takto popuzen, rychle o krok k baronovi postoupil, maje ostrou odpověd již na jazyku; leč pohlédna v Hrodovcovu tvář, [147] v níž spíše jakási trpkost, nabaženost života než podlost se jevila, upustil v okamžení od svého hněvu, odpověděl mírněji, s lehkým úsměchem řka:

„Hm! proč já neúřaduji, se mne tážeš? Nechci, nepovážlivý člověče, aby mně svět vytýkal lakomost – nechci ujímat těm, kteří k docílení úřadu, mnou zaujatého, za učenost mladý svůj věk byli nasadili; nechci ujímat těm, kteří nadáním a zkušeností vysoce nade mne vynikají, jenž jsem lecčemus se sice naučil, málo ale zkusil; nechci ujímat vděčným snad dětem, které, dosáhnuvše zaopatření pomocí úřadu, doufaly sestárlým svým rodičům odměniti lásku a péči, s jakouž je byli vychovali; nechci ujímat těm, kteří dychtivě čekají chvíle, až úřad otcův spolu se stane i jím matkou a je nakojí! Proto neúřaduji!“

Baron neodpovídal. V jeho srdci počalo jakési jitření při slovech těchto; leč chmury dávné, v duši jeho zahostěné, nepřipustily jasno milostné – a nenarosily se oči jeho.

Nechtě rozmluvu tuto šířiti, ježto nebylo [148] lze žádoucího výsledku se nadíti, pokynul hrabě přívětivě rukou baronovi, a zašel do vedlejších komnat.

Baron svěsil hlavu, zavrtěl jí, zase ji pozvedl, a konečně k sobě promluvil:

„On nechce ujímat chudším – nepotřebuje nikomu se klanět, žádný úřad – má outrpnost s nešťastnými – výborně! mé dítě je zaopatřeno! – Teď jen ještě tebe, hvězdo zářící – jen ještě tebe na starosti mám, slavné jmeno Hrodovců!“

A zvednuv se, chtěl vyjíti z komnaty. Tu náhle utkvěl zrak jeho na velkém na stěně obraze, představujícím vyhnání Adama z ráje . Anděl, ohnivý meč v ruce, otvíral bránu, k níž se hříšník Adam zkormouceně ubíral na rozkaz opodál stojícího kmeta, jenž přísně rukou k bráně ukazoval.

Obraz ten zbudil opět nový zármutek v duši baronově.

„On jej vyhání, že poklesl! – Jakž – aby i jednou pokleslo mé dítě, pokleslo třeba dost málo, a Zenský pak se odřekl otcovské [149] o něho péče – vyhnal jej v širý, cizí svět, vrhnul jej v bídu a záhubu?! To aby neučinil nikdy – nikdy! jak pohnu srdce jeho, aby dítě moje jinak nepovažoval než jako vlastní?“

Opět svěsil hlavu a dlouhou chvíli přemýšlel. Na to se vzchopil, pohlédl ještě jednou k obrazu, a ruku na srdce položiv, pravil:

„Vidím jen jeden – jen jediný prostředek, zbudit v něm upřímnost k mému dítěti; moji soudcové snad se zhrozí nad tímto prostředkem, leč pověstnému Hrodovci nelze obyčejným, klidným způsobem dojíti pomoci u lidí, kteříž uvykli pochybovati o jeho slovech, o jeho skutcích!“

Pevným, odhodlaným krokem vyšel z komnaty, ubíraje se do druhé části zámku, kdež mezi jinými pohostními pokoji byl také pro něho již upravený příbytek.

Slunce schylovalo se k západu. Byl velmi příjemný večer toho dne. Lomoz a šumot [150] v Červeném hradě byl utichl, anť nebylo ničeho více k upravování a k chystání. Umělé a pilné ruce byly vnitř hradu utvořily pravé sídlo vil a utěšený úsměv hraběte, jenž byl právě komnatu po komnatě prohlížel, svědčil o spokojenosti jeho s veškerou zdařilou úpravou. Rozkázav, aby dělníkům a umělcům bylo v čeledníku podáno večeře a všeho pohodlí jim dopřáno, odebral se do parku, kde se již přítomní z jeho hostů hovorem a procházkou, plavbou po rybníku v loďkách, korouhvemi a květinami ozdobených, a podobnými zábavami obveselovali.

Blíž bažantnice, na kvetoucí louce bylo rozestaveno několik pokrytých stolů, na nich uchystáno stříbrného a křišťálového nádobí a uprostřed každého stolu drahocenná váza, nad níž v libém skupení usmívaly se nejmilostnější dítky Květeny, honosíce se v nevinné koketnosti svou pestrou barvitostí.

Zde, určil hrabě, měli hosté jeho posvačiti. Louka, na níž stoly stály, byla po třech stranách obstouplá zachovalým, prakmenným hájem, [151] jenž čtvrtou stranou připouštěl výhlídku na údolí lupenické, na vzdálený na kopci velkopřevorský klášter a chrám u Matky Boží, ku kterému velikánu se přikrčovala na stráni příkrého kopce malá, čistě obílená budova se zelenými okenicemi, „dobrá myšlénka“ nazvaná.

Již k horám se sklánějící slunce pozlacovalo vrcholky stromů, ponechávajíc louku a stoly v kouzelném stíně dubů, kdež naopak krajina, vrchy, klášter a „dobrá myšlénka“ rděly se v zlaté záři loučícího se slunce.

Zponenáhla scházeli se ze všech stran zahrady veškeří hosté na louce, jedni se blížili v hašteřivém, žertovném hovoru, tam zase jiní, v tajné rozmluvě jsouce pohrouženi, volným krokem přicházeli: opět jiní, zvláště mladí lidé obojího pohlaví, nechtíce být jedni z prvnějších na místě, obcházeli kolem louky, neb zavítali v čarovné šero vedle stojícího háje, by naslouchali večernímu zpěvu okřídlených štěbetálků, kteřížto se z polí a luk v zelená [152] svá sídla vraceli, by tu do opětného zásvitu slunce společně pobyli.

Hostů na louce přibývalo též. Mezi krásnou pletí vynikala obzvláštně jedna dáma spanilostí a milostností. Byla z rodu knížecího, majetnice velkého jmění a mimo to dvacítiletá vdova.

Kde který frak, cop nebo kord – okolo ní se všickni otáčeli jako oběžnice okolo slunce.

Jediný hostitel byl více moudrý než úslužný a všímal si kromě ostatních krásotin spolu i starších a mužů. Leč nejen on – ještě jedna osoba, zdálo se, že nebaží po milostném úsměvu kněžny Berty. Sedě šikmo na sesli u malého stolku, opíral se tento kavalír pohodlně o dub za ním stojící, bedlivě si hledě před sebou láhve s vínem, kterouž mu sloužící již po čtvrté byl vyměnil.

Byl to baron Hrodovec.

S pomocí hraběcí šatnice vypadal ve svém aksamitovém, zlatem vyšívaném fraku zelené barvy, v bílých hedvábných spodkách a s nesmírným [153] okružím dosti „slušně“ pro společnost, v níž se právě vynacházel.

Ponořen v myšlénky, o jichž vzlet se štědrý hostitel byl postaral, nevšímal si nikoho z ostatních, přijímaje pozdravení okolojdoucích milostivým pokývnutím hlavy.

Byl při čtvrté láhvi výborného nápoje, patrno tedy, že pociťoval v žilách prouditi svou starobylou krev, a při nadšení tom nezdálo se mu vmísiti se v přátelský hovor se šlechtici, jichž předkové snad v předsíni některého z Hrodovců čekávali na milostivý rozsudek osudu svého.

Mladá vdova zdála se být méně upokojitelná nějakou domněnkou o sobě samé a někdo o samotě jako náš kavalír. Pochlebníkům krásné ženy nepoštěstilo se při veškeré jejich snaze více nežli jen povrchní všímavosti od ní si vymoci. Vyslechnuvši všecky, přívětivá ke všem, zdála si žádat buď ještě více, neb pražádných poklon obstupujících ji pánů.

Pohnula-li se z místa, hnuly se všecky její oběžnice s ní, lichotily, pochlebovaly, [154] obdivovaly a zbožňovaly ji při každém nepatrném slově, při každém hnutí. Tu ten v ní viděl cheruba, onen lilii, třetí jasnější nade všecky hvězdy: neměla dle úsudku kavalírů zuby, ale perle v ústech; neměla ústa, ale rozpuklé poupě růžové; neměla oči, ale hluboká tajuplná jezírka; neměla vlasy, ale hedvábí na hlavě; nebyla zrostu člověčího, byla srnka s krkem labutím, s liliemi místo ruky a těla z alabastru.

Podivné toto stvoření si ouzkostí stran ozdoby své již nevědělo ani rady, a v nesnázi té sháněla se po hostiteli, by on usoudil, zač se vlastně považovat smí, ne-li za dobře srostlou, příjemné tváře ženu dobrého srdce@?

Přání její bylo všem, ač nevítaným, přece neodkladným rozkazem, jejž v okamžení vyplnit bylo rytířskou povinností každého.

Nejméně deset kavalírů spěchalo pro hraběte; dlouhé šosy fraků zdály se v povětří letět, a vyhlížely jako větrem se vznášející společnost strakatých motýlů Celá mračna [155] vytřepaného pudru se jim nad hlavami chumelila.

Jiných deset běželo pro lenošku, na níž měla mladá vdovička sedíc vyslechnout úsudek hraběte Zenského. Aj, byla to podívaná, vidět je běžet s lenoškou v nezvyklých k takovému konání rukou: Měli co činit, aby seubránili kordům svým, jež pánu nepánu mezi nohy se pletly, div všecko na trávník nepopadalo.

Hrabě Zenský se brzo dostavil; přistoupil vážně a volně.

Více si snad sličná vdovička ani nežádala. S přelibým úsměvem jej uvítala, ruku mu k políbení podávajíc.

To bylo bodnutí k srdci každého! I sám baron z Hrodovce se zvedl se své stolice. Jako k zajásání vztáhl ruku vzhůru; leč zpomenuv si, že má rukavice jeho na dlani díru, nezajásal. Oči maje zalité, mokvavé, zašeptal žalným hlasem, ku kněžně pohlížeje:

„Ach! už to mám! mám! mám! Jsou [156] zachráněny – dítě mé a skvělé jmeno – jmeno Hrodovců!“

A nepovšimna si ani nově přinesené mu láhve, zmizel z louky, zacházeje do háje.

Později přistoupil k hraběti, jenž právě mladé vdově rámě své podával, jeden ze sloužících.

„Co jest?“ tázal se hrabě, ustoupnuv od dámy.

„Milost hraběcí, z pánů hostů někdo čeká.“

„Kdo?“

„Nevím jmeno, milost –“

„Kde?“

„V lese.“

„Tajemství!“ zažertovala Berta. „Propouštím vás, hrabě!“

Zenský poděkovav poklonou za propuštění, odcházel k lesu, kam mu sloužící ukázal.

Tam jej očekával baron Hrodovec.

„Ty?!“ zahněval se hrabě – „a co mi chceš?“

Baron postoupil jednou nohou a vypnul prsa jako člověk, jenž druhého hodlá kárati.

„Kněžna se na tebe usmála; přeje ti!?“

„Možná! Nedal jsem pozor.“

„Přeje ti, pravím! A to vzbuzuje můj hněv.“

„Tvůj hněv?“ podivil se hrabě, a vyvalil na barona oči.

„Můj hněv!“ opakoval tento a doložil: „jejž nesmíří než jednoho z nás krev.“

„Tak?“ prohodil hrabě, maje za to, že pozbyl baron konečně i rozumu.

„Tak!“ zkřikl po hraběti baron, přimhouřil oči, jako by vidět nechtěl, co činí, a hodil svou děravou rukavici hraběti na prsa.

„Proklatě!“ zvolal Zenský.

„Tasme!“ odpověděl baron, a již se chopil – třesoucí se rukou – kordu.

„Což jsem vrah, že se mám potýkat bez svědků?“ hněval se hrabě, pozorujíc, že to skutečně žádný žert.

„Dobře! Přiveď si tedy svědky – sobě i mně. Já nehnu nohou z tohoto místa, až se vrátíte.“

Hrabě zašel; baron – si utíral oči.

Brzy na to se hrabě navrátil s dvěma šlechtici, z nichž jeden @i hned přijal pozvání baronovo co zástupce jeho. Druhý zůstal při hraběti. Rozumí se, že oba přivolaní považovali celý výjev za pouhý žert, i sám hrabě nebyl vstavu pomyslit si, že to dopadne jinak než žertovně; přistoupil tedy k baronovi řka:

„Doufám...“

„Nedoufejte nic, pane!“ přetrhl mu baron řeč. – „Chci vaši krev, a při tom zůstane!“

Hrabě pokrčil ramenama a odložil kabát. Též tak učinil baron; oba @odepali kordy a vytaženými postavili se proti sobě.

Sekundanti byli jako ve vidění, ouzkostlivě na sebe pohlížejíce.

„Nuže!“ zvolal baron, přimhouřil oči a kordy obou se křížily.

Baron byl výtečný šermíř; pozorujíc chladnost a lhostejnost Zenského, počal jej dráždit.

Skutečně jej brzo roznítil, že si udatně počínal. Baron jej donutil k výpadu. Zenský nemohl jinak, – vší silou vypadl...

Dost málo to chruplo, a baron se potácel [159] k zemi. Bylť totiž prsa svá celou šíří úmyslně hraběti nastavil, jehož kord se pak hluboko do nich ponořil.

„Hrodovče!“ zkřikl hrabě, a všecek polekán vrhl se k němu na kolena.

Baron po malé chvíli oči otevřel, leč jako by ve tmě byl, po něčem sahal, až našel ruku Zenského. Tu chopiv, vroucně ji stiskl.

„Hrodovče! příteli! co jsis to usmyslil?“ bědoval hrabě, jsa hluboce dojat pohledem na zkrváceného barona.

„Ach“ – stenal baron – „život se mi spříčil, já chci umříti, Zenský. Ještě jsem neposkvrnil jméno Hrodovců – leč nemohl jsem hledět ve svou budoucnost – ty víš, kam až to se mnou přišlo – byl čas, abych vás opustil. Samovrahem?“ – baron pokrčil ramenama – „ty mne znáš, jsem Hrodovec, to nebylo možno; ale tvou rukou sejít ze světa, nečiní mi žádnou nečest, žádnou! Ach! bolí to! dobře jsi bodl, Zenský!“

„Bože! Bože!“ bědoval hrabě.

„Neběduj, Zenský! je to tak lépe, než [160] kdybych žil. – Zenský, ještě slovo, slyš! ustanovuji tě tu před těmi přáteli –– za svého dědice. Odkazuji ti – své dítě!“

„Ditě? to ubohé dítě!“

„Nebude ubohé, budeš-li chtít, Zenský. A však ty musíš chtít, tys vrah jeho otce! Tys povinen se o ně postarat jako o vlastní! Pánové! on musí! nepřipouštějte nikdy, by se ho odřekl – nikdy!“

Dlouhá řeč patrně mu škodila; z úst se mu krev vyproudila.

To spatřiv hrabě, chopil se jeho pravice, a pravil hlasem vznešeným:

„Upokoj se, muži nešťastný! upokoj se! Já budu otcem tvému dítěti. A kdykoliv bych ochaboval v povinnosti této: vy, pánové, mně na ni připomeňte!“

Baron se spokojil; bledá tvář jeho se utěšeně vyjasnila.

„Jest tedy,“ pravil, „zachráněno oboje – dítě mé a jmeno skvělé – Hro –Hrod –“

Opět mu z úst krev vyhrkla; cosi již nesrozumitelného ještě doložil, přitisknul ruku [161] k @prsoum, a chtěl druhou opřít o bok, leč skonal, než se náležitě dostal v „slušný“ posunek.

Tak zachoval skvělé jméno z Hrodovců – pošetilec! – Takovou přinesl oběť svému dítěti – velkomyslný otec!!

Podle lupenické veldílny, jež někdy sloužila co panský zámek, rozšiřují se kolmo dobře zachované sady. Dvě stě kroků od nadřečené veldílny k východu začíná tak nazvaná Smutnina. Je to háj, asi sto kroků v průměru mající, v jehož temně lze nalézti pomník sto a více let starý, představující zlomený sloup, u něhož pachole klečí, jednou rukou objímajíc sloup, druhou vztahujíc proti podotknuté veldílně.

Jest to ono místo, kde baron Inocenc Hrodovec skonal.

Na pomníku tom stojí posud dosti zřetelně [162] vytesaný následující nápis v řeči německé:

Hier fiel von Freundeshand getroffen ein hochherziger Vater!

1734.

Nuže! nechť odpočívá v pokoji!

Jak se Koprnický Vávra dostal z rychtářství.

Vesnická historie od Jaroslava Křičenského.

I.

Matěj Vávra měl v Koprnici statek, zelený dlouhý kabát s vyšíváním a krátkým životem, vydrovku a dlouhou lískovku, kterou si hleděl rychtářské vážnosti dobývati, poněvadž byl rychtářem. On málo mluvil, ale mnoho přemýšlel, způsob to, jemuž se byl naučil od pana správce, kterýžto víc klel, než myslil. Vůbec pan správec a Matěj Vávra byli v Koprnici hlavní osoby, ačkoli Vávra neměl laloch, a pan správec měl laloch. Ale Vávra měl čtyry voly, a pan správec měl jen dohlídku na voly, okolnost to, která Vávrovi k rychtářské hodnosti pomohla.

Vávra odbýval své soudy za vysokým [166] červeným stolem, sedaje v koutě pod otevřenou, v rohu zavěšenou učadlou almárkou, z níž řemen rychtářského práva nad jeho hlavou se třepal.

Vávra měl obyčej v důležitých případech říkávati: „Pan správec jest správcem, a já jsem rychtářem,“ totiž on se snažíval zřetelně naznačiti, že on a správec jsou hlavní osoby v Koprnici.

Že jest Vávra hlavní osobou, to on potvrzoval všemi svými způsoby, svou řečí, svým jednáním, vůbec celým svým životem. V kostele nesedal než v první stolici, do krčmy nevcházel jinak než s podepřeným bokem a s čepicí na stranu, i když jel na pole s volčaty, nechodil jinak než se založenýma rukama, pohlížeje přes špici nosu, staví-li nohy po rychtářsku.

Časem mu ovšem nechtívalo do hlavy, proč jej vlastně osud udělal rychtářem, a však v podobných nerychtářských pokušeních vždy mu na štěstí napadlo, že jeho ruka jen pro [167] rychtářské právo jest stvořena, ačkoli i bič výborně do ní se hodil.

On nebyl samolibý a předce měl samolibosti tolik jako každý krejčí. On netoužil po cti, a předc ani jeho kazajka nesměla jinde viseti než na rohatině, aby se snad nepomísila s halenami čeládky.

Svou manželku považoval Vávra za víc než obyčejného advokáta; pročež ona také při jeho soudech musela zaujímati místo na stupni, po němž se leze za pec, aby svou přítomností jeho rychtářskou moudrost udržovala v pořádku.

Vávrovi se dařilo v jeho rychtářství výborně. Vystavěl si pěkný srub a velkou stodolu, – z pole se vozilo obilí do stodoly, ze stodoly se nosilo na srub a ze srubu se prodávalo za pěkné dvacetníky, jichž on i s manželkou veliký byl milovník.

Rok utíkal za rokem, uplynulo patnáct let, a Vávra byl posud rychtářem.

„Bude ten chlupatý věčně mít právo?“ ptal se Neškoda Záruby.

Oba se ohlédli a podívali se na pěknou lomenici Vávrovu, – zakývali hlavou, dali si ruce za záda, a stáli jako špekulanti před prázdnou fabrikou.

„Jsme jako psi,“ řekl Záruba, a podíval se mrzutě na Neškodu. „Před hromadou se říká: Však nebude, – ale hromada se stane hromadou volů... Těžko cvrčky učit mlčeti – těžko rozum do pytle cpáti. No co?“

Neškoda sebou zahoural, potom si strčil malík do ucha, podíval se na slunce, kýchnul, zívnul, a nevěděl nic, ačkoli se domníval, že by mohl být rychtářem.

Zastavil se u nich Okůrka, zachechtal se a pravil: „Vyhnálek spásl Krištofovi jetel – brynda hotova. Jářku, bude soud, bude nesvár, bude zlost, hněv, utrhání na cti, a konečně přijde kabát, který všecky kabáty porovná. Krejčí půjčí měřítko, švec kopyto, a Koprnice zůstane Koprnicí, Vávra Vávrou. Mne jen to dožírá, že musím věčně jen Vávru poslouchati.“

Neškoda se podíval na Zárubu, Záruba na [169] Neškodu. Neškoda zívnul, Záruba také zívnul – oba sklapujíce ústa vzdychli: „Vávru!“

Byl to ton hluboký, jakým duše leze z člověka, ton zoufalého vědomí, smutných upomínek a nerůžové naděje, ton tak urputný, melancholický, flegmatický, tak hrozně křiklavý, že jen ten mu porozuměti mohl, kdo znal Neškodu a Zárubu.

Okůrka spěchal čiperně dále a myslil a šeptal: „Koprnice, koudelice – tu nic, tam nic, a u prostřed hmat a zase nic.“

Neškoda vytáhl si z kamizoly dýmčici, nastrkoval trubku a myslil: „Divná věc, že jsme pořád jen za humny!“

Záruba se rozkročil, podíval se na Vávrovu lomenici, a myslil zase: „Zrovna jako psi! – kde se octneme?“

Serbus vyběhl z rychty s velkou holí a pangrotkou, plátěnky se na něm klepaly, a na jeho bosých nohou bylo vidět, že se nedá v běhu zahanbit.

Před vraty se zastavil, ohlédl se v pravo a v levo, popadl se za nos, a už stál u Peterkových oken. [170] Vypnul se na prsty, zaťukal na okno, a zvolal: „Strejčku – právo je na stole... Buďto Vyhnálek anebo Krištof – to vím, jeden prohraje, ale jetel jest spasen, a co je spaseno, nebude vráceno... Strejčku, jen hezky z čerstva! – rychtář bručí jako staré baronky kočár.“

Odskočil od okna, zase se ohlédl v levo, v pravo, a už zase stál u Kozděrových oken, jimiž psi se dívávali na konšela, když z celé mísy jídal podmáslí.

„Kmotře!“ zvolal, „zval bych vás na svatbu, ale mé Kačeně se srazil ženich, a to víte, že je sraženina zlá. Ostatně vám mohu jen svěřiti, že dal Krištof základ právu a že se to dnes stran toho jetele rozhodne, – jen si pospěšte na rychtu!“

Také se pozvali páni starší, a soud byl brzy pohromadě.

Vávra seděl v koutě za červeným stolem, vedle něho z jedné Peterka, z druhé strany Kozděra, oba konšelé, dále pak páni starší, Otýpka a Strnad.

U dveří po jedné straně seděl Vyhnálek, po druhé Krištof. Vyhnálek koukal do stropu, Krištof do země.

Všickni odložili dýmky, Vávra si odkašlal, položil ruce na právo a řekl s rychtářskou vážností: „Sousede Krištofe, kdo že vám spásl jetel?“

Krištof opustil pohodlně lavici, postavil se proti slavnému soudu, pohodil hlavou po Vyhnálkovi, a kroutě ústa, odpověděl: „Tuhle Vyhnálek.“

Vyhnálek se naň lhostejně podíval, ušklíbl se čtverácky, a zůstana pohodlně sedět, pravil: „Lež – neslýchaná lež!“

Celé právo naň vyvalilo oči.

Krištofem to trhlo, ale nehnul se z místa. Zlostně se naň podíval a stál na svém. „Žes mi nespásl jetel? Slyšíš, nikdy jsem nevěřil, že umíš tak drze lhát.“

„Já tě vždy měl za moudrého, a proto věřím, žes tomu nevěřil. Pomysli pak, pomysli, co by to bylo spást ti jetel! – Divím [172] se tomu, že mohla tvá rozšafnost takovou hanebnou lží počestné právo obtěžovat!“

Zdálo se, že Krištof z bot ke stropu vylézá – na čele mu naběhly žíly, obočí se mu stáhlo dohromady... jen blesk do ruky a byl by to hotový Jupiter.

Celé právo vidělo, že se stahují mračna, z nichž by mohl hrom bíti, a pročež udeřil Vávra právem o stůl a zvolal: „Ticho!“, ačkoli bylo ticho.

Všickni údové práva povstali, a hleděli na Vyhnálka. Vyhnálek hleděl na právo, a Krištof hleděl na stupeň, po němž se lezlo za pec a na němž rychtářka kůrčičku žvýkala.

Mlčelivé to okamžení – okamžení, ježto všecky omámilo, okamžení, jakým se dělává přechod k dobrým myšlénkám. Jen hodiny na stěně se začaděným ciferníkem hovořily: „Tak, tak – tak, tak“... zrovna, jako by to svaté mlčení schvalovaly, jako by věděly, že přijdou dobré myšlénky. Ale bosák se pod stolem @zachrúnil a zavrčel, jako by mu mlčení bylo protivné.

Vávra bosáka kopl, bosák se skroutil, a počestné právo sedlo.

„Sousede Krištofe !“ pravil Vávra, opět ruce na právo položiv, „povězte nejdříve , jak se stalo?“

„Ano, jak se stalo!“ přisvědčili páni konšelé a páni starší.

Krištof si sedl na lavici, opřel se zády o stěnu, natáhl nohy, a házeje rukama, začal vypravovati: „Mé pole leží tuhle, Vyhnálkovo tuhle...“

„Není pravda,“ vskočil mu do řeči Vyhnálek, „mé pole leží tuhle, a tvoje tuhle.“

„No, budiž,“ pokračoval on. „Má mez je tuhle, Vyhnálkova tuhle...“

„Počkej, jsi na omylu!“ zvolal Vyhnálek, a vyskočiv, postavil se opodál lavice, na které byl seděl. „Kdyby tvá mez byla tuhle, a má tuhle, musel bych já chodit a jezdit po tvém, a ty bys musel chodit a jezdit po mém poli.“

„Tomu nerozumím,“ řekl vahavě Krištof, opustil také lavici a blížil se flegmaticky k Vyhnálkovi, avšak tak pomalu a tak opatrně, [174] že na dvacet sekund sotva jeden krok připadl. „Já mám – ne-li? tuhle, a ty máš, ne-li? tuhle pole?“

„Chyba lávky! – Já mám tuhle, a ty máš tuhle pole.“

„Inu, to je snad předc jedno, stojím-li zády k stodole neb od stodoly!“

„Myslíš, když obrátím kalhoty na ruby, že to jest jedno, jako by byly na líc?“

„Co kalhoty!“ utrhl se naň Krištof, máchna rukou. „Kalhoty nejsou pole, a pole nejsou kalhoty.“

„V levo není v pravo, v právo není v levo.“

„Vyhnálek má dobře ,“ řekl Vávra za stolem.

„Ano, on má dobře,“ přisvědčili páni konšelé a páni starší.

S Krištofem se začala točit hlava – už ani nevěděl, jak by se postavil zády k stodole a jak od stodoly. Zakoukal se na rychtářku, a rychtářka začala s kamny lítat kolem. Zavrtěl hlavou, hmátl si plnou rukou do očí, odplivnul [175] si... mžitky ho přešly, ale rychtářka se škaredila naň se svého trůnu a otírala se zástěrou, bručíc: „Krištof mne uhranul.“

Vávra to na neštěstí zaslechl, vymrštil se, nahnul se přes stůl, vyvalil na Krištofa oči – a mlčel.

Hodiny hovořily: „Tak, tak – tak, – tak“ – zrovna jako by rychtáře za jeho přísné, urputné vzezření chválily, neb jako by ho na Krištofa štvaly.

Krištof stál jako v trní, – s té strany ho píchala rychtářka, s té Vyhnálek, s té celé právo, a s té jeho vědomí, že se osud proti němu spikl.

Byl jako u vyjevení – chtěl postavení své pochopiti, a nemohl... byltě to osudný okamžik.

„Sousede Krištofe!“ ozval se rychtář, jehož urputnost se byla mezi tím poněkud umírnila, „moje stará si stěžuje, že jste ji uhranul, soused Vyhnálek dokázal, že není v pravo v levo a že není v levo v pravo: jak se z toho [176] vyvedete, když konečně nahlížím, že máte počestné právo jen za blázna?“

„Za blázna?“ ozval se ohlas v Krištofových vnitřnostech.

Nastalo okamžení úplného ustrnutí, okamžení tak těžké, tak plné nemilosrdného vlivu, že Krištof nevěděl, je-li koprnickým sousedem a neboli podruhem.

Když pak byl jeho vnitřní ohlas oněměl, a jen hodiny posměvačně hovořily: „Tak, tak – tak, tak,“ kejchla rychtářka na znamení, že účinek uhranutí pominul. Toto kejchnutí, jinak nepatrné a zcela nevinné, mělo ten následek, že Krištof také kejchnul, že páni konšelé a páni starší také kejchli, a že se Vávra domníval, že to, co byl pronesl, jest čistá pravda.

Chopiv se tedy znova své moudrosti, opakoval: „Jářku, sousede Krištofe, jak se z toho vyvedete?“

Krištof ovšem už nevěděl, z čeho se má vyváděti; aby ale se neřeklo, že není schopen [177] z něčeho se vyvésti, odpověděl: „Mám důkazy, že mně Vyhnálek jetel spásl.“

Konšelé se podívali na rychtáře, rychtář se podíval na konšely a pány starší, a všickni se divili, kterak může mít Krištof důkazy, když mu Vyhnálek dokázal, že v pravo není v levo!

„Tedy jen s tím ven!“ pravil konečně Vávra, založiv si ruce a přes nos na své právo se dívaje.

„Hned za brambory,“ pokračoval Krištof, „mám jetel –“

„Lež!“ vskočil mu zas do řeči Vyhnálek. „Za brambory máte úhor.“

„I toť jsem předc Mikulášův!“ zvolal Krištof, natáhl ruku, rozestřel širokou dlaň, a jezdě druhou rukou po dlani, mluvil dále: „Jako bych to před sebou viděl – tu jest pšenice, tu ječmen, tu hrách –“

„A za hrachem jetel,“ doplnil Vyhnálek.

„To je jedno – stál jsem k stodole hubou.“

„Já stál k stodole zády – právo jest na mé straně.“

„I když ti dokážu, že jsi mně spásl jetel?“

„Uvidíme!“ odpověděl potutelně Vyhnálek.

Krištof znova rozestřel dlaň, znova jezdil druhou rukou po dlani. „Tu jest tvá řepka–“

„I podívejme se na lháře!“ zvolal Vyhnálek. „Celý svět ví, že já neseju řepku... Počestné právo, už nyní není žádné pochybnosti – Krištof nás má všecky za blázny. Za jedno musím podotknouti, že to hrozná špatnost, komu jest v levo jako v pravo, za druhé nemohu pomlčeti, že bych byl hoden upálení, kdybych někomu jetel spásl, jelikož to vůbec neslýchaná věc, aby kdo z lidí jetel jedl. Poněvadž pak soused Krištof mne obžaloval, že jsem mu jetel spásl, což jest tolik, jako snědl, považuju to za hrozné, bezbožné utrhání na cti, a žádám počestné právo, aby za to soused Krištof dán byl do kabátu.“

„Spásl, snědl,“ hučelo Krištofovi v uších, i spletl si konečně pojmy tak, že jist a pásti se považoval za slova totožná, ano že konečně [179] ani nevěděl ustanoviti, zdaž ho dnes ještě pást se nepovedou.

Počestné právo mlčelo, ale rychtář myslil: „Vyhnálek je vtipná hlava, s tím se není dobře rozkmotřit.“

Konšelé mrkali na starší obce, a starší obce se usmívali na rychtáře. Rozsudek byl tedy hotov.

„Kmotře Krištofe!“ ozval se Vávra, pozdvihna pravicí právo a levicí na dvéře ukazuje, „musíte do kabátu!“

Konšelé a starší obce přisvědčili hlavou a moudrá apelace na zídce u kamen potvrdila výrok: „Však mě uhranul.“

Nebylo tedy proti tomu žádné odvolání, to nahlížel dobře Krištof, ačkoli měl plnou hlavu tolik jasných, zřetelných důvodů, že by byl jimi i pana správce poraziti mohl.

Hodiny zase hovořily: „Tak, tak – tak tak...“

„Ba, jde to ve světě všelijak!“ povzdychnul si Krištof, a jako beránek odebral se do kabátu, do něhož mu serbus na dvanáct hodin cestu ukázal.

II.

Není nad tichý jarní večer, zvlášť v sobotu. Ačkoli jsem jednou za krásného jarního večera utržil výprask, protože jsem chtěl déle, než se slušelo, státi pod okénkem Blažkovic Mařenky, nicméně vždy se sladkostí rozplývá srdce mé a duše má, jestliže si na krásný jarní večer zpomenu. Zdá se, že jest každá hvězdička zamilována, že celé nebe touží líbati zemi a že celá země v báječných snech lásky si mile oddychuje.

Vávra nebyl milovník jarních večerů, avšak on byl milovník dobrého piva od ledu.

„Pane rychtáři, tedy jste ho ošatili?“ ptal se sládek, šikovně se usmívaje na Vávru, jenž na nízkém špalku na záhrobni v pivováře sedě, [182] pánům konšelům a obecním starším dával připíjet.

„Hm,“ odpověděl Vávra, tahaje z kapsičky u vesty křesivo, „jak možno jinak souditi? Krištof stál na svém, že mu Vyhnálek spásl jetel, rozumíme? Poněvadž pak se to lidské přirozenosti příčí, poněvadž to jest věc zhola nemožná... pane starý, byl byste udělal jinak?“

„Nikoli, nikoli, pantáto!“ odpověděl on zase se šikovně usmívaje. „Jste moudrá hlava, máte rozum čistý jako ryzí zlato, jako křišťál a hluboký jako studně u kostelíčka.“

Vávra se zachechtal, plácl se na stehno a vypnul hlavu s jiskřícíma očima.

„I jděte, jděte,“ pravil, jako by chtěl být skromným. „No, všecko přichází s hůry.“

I pohlédl skrze listí rozsáhlého kaštanu k obloze, a s nejkrásnější hvězdou se potkal. Svítila tak jasně, tak jemně, svítila tak vlídně ho pozdravujíc, že nemohl očí s ní strhnouti.

„Můj Bože!“ řekl konečně, „ten svět má [183] tolik světel, a předc v něm musí bývati tma! – Pane starý, co tomu říkáte?“

„Ale což jste o tom nečetl v lonském kalendáři?“ usmál se pan starý. „Když svět spí, zavře okenice, aby mu světlo nepadalo do očí, a poněvadž jest země obličej světa, tedy ovšem musíme mívati tmu.“

Vávrovi to nechtělo do hlavy, zavrtěl hlavou, a hledě na hvězdu, pomyslil konečně: „Když zavru okenici, musí být úplná tma,“ v tom mu ale napadlo, že snad jsou v té okenici dírky as jako v cedníku, a touto myšlénkou dále veden, dostal se k tomu rozhodnutí, že nesčíslné ty hvězdy nejsou nic jiného než nesčíslné dírky v okenici světa, kterými světlo denní neb jakékoli jiné proniká.

Aby pak se v myšlénce té upevnil, přihnul si korbel hezky z hluboka, a tu se mu zdálo, že i korbel má své hvězdy, ačkoli žádnou okenici dírkovanou opatřen není; tím povstal v něm odpor myšlének a citů tak neladný, že vyvaliv oči musel se rozpomínati, co bylo [184] včera, a co jest dnes, a zdaž postavy ty kolem něho stojící a sedící zná?

A divná věc! pan starý, jenž předc nevypadá jako malovaný Holofernes, stál naproti němu s takovým obličejem, jaký mívají židé, Krista bičující. První konšel měl místo nosu @kavči zobák, druhý konšel místo své hlavy hlavu oslí, jeden @starši měl oči jako dva žhavé talíře, a druhý starší měl čelo tak splácnuté, že vypadalo jako lomenice na jeho statku.

Vávra se požehnal svatým křížem, vstal, drže se stěny, pohlédl zase k obloze, ale krásnou hvězdu, která svítila tak jasně, tak jemně, nemohl nalézti.

Snad shaslo úplně světlo světa, pomyslil si, i ulehl naň smutek veliký, srdce jeho bylo sevřeno, duše jeho se potácela pod pokrovem tupého mlčení, mlčení tak hlubokého, příšerného, že se mu až vlasy ježily.

A ohlédna se kolem sebe neviděl než tmu – světlo pod sklennou bání bylo vyhaslo, a v bytu pana starého bylo už také tma. [185] Sehnul se, hmatal kolem sebe, a v rukou jeho se octnul korbel.

„Chuďase, jen tys mne neopustil,“ vzdychl, „jen tys mně zůstal věrným.“

Tímto citem duševního zármutku unášen, přitiskl Vávra korbel ke rtům – udělal jeden, dva, tři silné loky, odtrhl od úst korbel, prsknul, a řekl polohlasitě: „Totě divné pivo!“ Ve vnitřnostech plamen, v žilách brnění, v hlavě... ach, v hlavě to vypadalo podivně! – myšlénka prolézala myšlénku, Krištof stál Vávrovi na hlavě, první konšel se oháněl právem, druhý konšel seděl na trdlici...

Vávra sáhl jednou rukou na zeď za sebou, druhou rukou si přejel obličej od čela dolů, jednou, dvakrát – po třetí se mu zdálo, že mu jiskry z obličeje srší. Úžasem se zpřímil, rozpomínal se, pamatoval se, nadvznesl hlavu, aby ještě jednou spatřil krásnou hvězdu. A však nespatřil ji, a pročež pošeptal: „Svět spí – celý svět spí – půjdu také spat.“

Rozpomenul se, že jest potřeba dáti pozor, [186] aby neztratil cestu, – drže se tedy zdi vyklouzl hlavou napřed z pivovaru. Cesta šla vzhůru, cesta šla dolů, kterou se dáti? Tma jako v pytli, kdož může věděti, co leží nahoře, co leží dole?

Vávra stál v přisehnuté postavě, zrovna tak, jako by se chtěl skrze roští na někoho podívat; však tma byla hustší než roští, cestičku nebylo lze rozeznat. Pustil se přímo tak, jak stál, pustil se z prudka, hlavou rozrážeje tmu, a nohama tepaje do pevné půdy, jako by celou zeměkouli odstrkoval.

Leč čím víc běžel, tím méně mu toho ubývalo, tím pevněji ho jakási nevyzpytatelná moc táhla do zadu. I chtěl se popadnout za šosy, ale měl jen krátkou kamizolu, – v tom, co hledal šosy, zahučelo to kolem něho jako dusot hejna koní, jako hekot zástupu, břímě do kopce strkajícího.

Zůstal nepohnutý, naslouchal v pravo, naslouchal v levo, i bylo mu, že slyší zpěv – zpěv smutný, zpěv pohřební, zpěv tak srdce [187] rozrývající, jako by to byla jeho poslední píseň.

Divno, na obloze spatřil zase krásnou hvězdu, ale z té krásné hvězdy dívala se naň tvář nebohého Krištofa – tvář smutná, plná výrazu zoufalství.

On sklopil bázlivě oči, a pravil: „Vávro! Vávro, byl jsi spravedlivým soudcem?“

„Nebyl!“ zahučelo kolem něho tisícero hlasů.

On si sáhl na čelo – v duši jeho byly strach a bázeň – chvěl se, @nebo kolem něho právě se ubíral dlouhý průvod postav lehkých, mlhavých. Každou bylo lze prohlédnouti, a každá pohlížela naň tak hrozně, že nemoha to snésti, znovu se dal do běhu.

Utíkal pravou stranou, jen že mu nohy odpíraly svou službu, – opět ona nevyzpytatelná moc táhla jej zpátky.

„Můj Bože, což se to se mnou děje?“ zvolal, a tisícero hlasů odpovědělo: „Děje?“

Strašná to odpověd! – zdálo se, že z vnitřností země přichází.

Průvod postav bral se zpátky – u prostřed nesli čtyři velikáni černé máry, a celý zástup zpíval:

Vávra poslouchal se zničenou duší – každé slovo bylo hrozný soud, každý ton jeho zatracení.

„Zhřešil jsem!“ zvolal Vávra z hlubokosti duše své.

„Zhřešil!“ opakoval zástup, a celé vůkolí odpovídalo: „Zhřešil!“ – ano, obloha i země volaly: „Zhřešil!“

V popředí zástupu zazněly trouby, – ty trouby, na něž mu jindy hudebníci tak dojemně troubívali: „Ach, Andulku, vstávej!“ – zněly dnes tak kormoutlivě, tak hroznostrašně, že mu slze z @oči kanouti začaly.

„Už vidím,“ volal, „jest to můj poslední den!“

„Poslední!“ hučelo kolem něho.

A když se byl hukot hlasů utišil, přistoupili čtyři velikáni s @marami, postavili je mlčky na zem zrovna vedle něho, dva ho vzali za hlavu, dva za nohy, vložili ho na máry, celý zástup se hnul, zněly trouby, zněla píseň pohřební, a čtyři velikáni nesli nebohého rychtáře na marách.

„Už tě nesou k hrobu!“ vzdychl on, a zástup zpíval:

„

“

„Právo mu dél nenecháme?“ šeptal Vávra, povznesl hlavu, vyvalil oči... Na východě zasvitaly první červánky.

„Lotři! – taškáři!“ vzkřikl Vávra, neboť se mu zdálo, že vidí kolem sebe samé známé tváře.

Zástup se strašně zachechtal.

V tom okamžení povznesly se s Vávrou máry, jeho se zmocnila závrať, nicméně cítil, že letí nyní dolů – tmou pořád hustější a hustější, která konečně se proměnila v moře kalných vod, lenivě na hladině své jeho ztrápené tělo k neznámým, netušeným břehům nesoucích – až se nad ním zaskvěla ona krásná hvězda, která však, čím více na ni hleděl, tím čerstvěji k němu se blížila, a tím zřetelněji jakýmsi ohonem se ometala. Ohon tento proměnil se konečně v dlouhý ohnivý jazyk, a jazyk ten natahoval se a lízal, lízal a natahoval se, tak že i k jeho tělu se blížil.

Vávra cítil vřelost toho podivného plamene, pot se mu vyrážel na čele, třásl se ... a když se mu zdálo, že ho plamenný jazyk musí slíznouti, vymrštil sebou, popadl se za hlavu, vyvalil oči...

Stál u prostřed pohodlného kurníka.

Vávra se opatrně ohlížel, nevěděl, kde jest, a předce se mu zdálo, že ten svroubený brloh zná.

Otevřeným poklopem ve střeše svítilo naň [191] slunce, žhavě jeho hlavy se dotýkajíc. V koutě stál špalek dubový s petlicí a kruhem, a špalek ten naplnil Vávru hrůzou a ošklivostí.

Hbitě přiskočil k nízkým dveřím, pootevřel je, vystrčil hlavu a nyní teprv dokonale se přesvědčil, že jest – v kabátě.

Ustrnutí hrozné projelo tělo jeho. Ale Vávra byl předce liška, hned se zpamatovav, vystrčil po druhé ze dveří hlavu, a vida, že jest náves prosta diváků, vyklouzl ven. Sotva že se byl ale na návsi octnul, ozval se ze všech stavení smích tak hlasitý, tak posupný, že ho chuť k rychtářství přešla.

Doma ho očekávala nová zkouška, – stará seděla na prahu, kabonila se a nemluvila, a úřední služebník mu oznámil, že se má hned s ním odebrat k panu správci.

„Čert ten soud navlíkl!“ pomyslil si Vávra a vešel za služebníkem do kanceláře.

„Vávro, musíte se poděkovat!“ vyjel naň pan správec, hrozně rukama mrskaje. „Škandál – hrozný škandál! – Kdo vás tomu učil? Hle, což se člověk také pase? Člověk [192] pase dobytek a může spást dobytkem, a jen dobytek se pase! Numero , a numero ! V noci vás ochlastaného nosila chasa na nosidlech – nevěděl jste, co děláte, dal jste tedy veřejné pohoršení, a musel se vyspati v kabátě. Škandál – hrozný škandál! – Poděkujte se, co?“

„Poníženě ručinku líbám, poděkuju,“ odpověděl Vávra, vlezl doma na stáj na seno a tři dni ho nikdo nespatřil, ani jeho stará.

A tak se dostal Vávra z rychtářství, když byl přestál noc, kterou mu šelmy lidé ustrojili, poněvadž neuměl souditi.

Konec.