1.

Jest utěšené květnové odpoledne.

Procházeje se po perróně malé stanice několik hodin za Prahou, čekám na vlak od Prahy.

Posléze!

Vstoupiv do vozu 2. třídy a klidně se posadiv do kouta pohovky, šetrně jal jsem se prohlížeti si mladou dámu, která — sedíc naproti muži, snad svému muži — velmi nevrle nazírala na své ručky složené ve klíně. Dáma byla věru slíčnou; jmenovitě pronikavě černé oči, nazírající před se pohledem nějak bolným, zaujaly mne tak, že za dlouho nespustil jsem s nich ani zraku. I naproti sedící muž — ačkoli seděl velmi neslušně — byl po zevnějšku mužem sice velmi slušným, avšak přes to přec učinil na mne při prvém pohledě dojem velmi nepříznivý: ani sám nevím proč; snad proto, že mne byl při mém vstupu do coupé přeměřil pohledem na vlas takého rázu, jaký lze vyčísti ze tváře člověka, kterému někdo přišel tak právě vhod, aby zase byl — byť i docela šetrně — vyhozen, odkud přišel.

Hádal jsem, že mladý muž a dáma jsou manželi. Nemínil jsem tedy všímati si jich, nébrž baviti se vyhlídkou oknem, ale záhy mne ti "manželé" upozornili na sebe asi tímto dialogem:

Zdá se mi, slečno, že jste na mne rozhněvána. Mlčíte, hledíte tak zamračeně —"

Dívka si povzdychla.

"Ráčila jste něco říci, hehe?"

"Pranic," odvětila dívka dosti příkře. Po té, nachýlivši se k oknu, jala se zírati ven.

"Proč odvracíte svou tvář ode mne, slečno?"

Dívka, obrátivši se k dotěravci, pravila pevným hlasem:

"Protože chci vyhnouti se dotěravosti — much?"

"Ah tak! Tedy mouchy jsou příčinou vaší nevrlosti? Oh , ty mouchy! Ale nedivte se, prosím. Vaše rtíky jsou tak vábny, že mouchy dojista zapomínají býti mouchami a ........ kéž byl bych také mouchou!"

Byla by to čistá moucha!

Dívka pravila ostře:

"Víte, pane, co říká Francouz o mouchách? Les mouches sont que les —"

"Ah, odpusťte, slečno: nerozumím bohužel francouzsky. Prosím, libo-li, buďte tlumočnicí mezi tím Francouzem a mnou."

"Lituji, že té slovné hříčky nelze přečeštiti?"

"Ale snad přece. Prosím, pokuste se, hehe."

Při tom dotěravý společník neostýchal se doteknouti se dívčiny ruky — ovšem že pouze nakrátko kratičko, neboť ustrašená dívka utrhla jí, jako by se jí byl dotekl had.

Poznal jsem, že slušno již jíti na tu mouchu s plácačkou. Proto, zatočiv se k oběma, pravil jsem bez obalu:

"Odpusťte, prosím, že míchám se ve váš rozhovor. Dovolíte-li slečno, pokusím se o překlad oné francouzské slovné hříčky. Ovšem, že ten překlad bude docela volným, sice by ho slečna dovedla dojista přečeštiti sama."

Dívka, pohlédši na mne nějak překvapeně, prohodila docela lhostejně:

"Prosím!" a pan soused, neprohodiv pranic, pohlédl na mne zase tak něžně, jako_by mne bral už za límec.

Odhodlal jsem se přečeštit onu slovnou hříčku proto s reservou, "že ten překlad bude volným", poněvadž jsem vlastně té slovné hříčky o francouzských mouchách neslyšel jaktěživ. Než přes to přece pravil jsem: "Francouz říká ..... (nyní pravil jsem frančinou): Dotěravosť a nezpůsoby vašeho společníka přinutily mne, slečno, k tomuto kroku. Prosím, abyste laskavě mou obranu přijala a neprozradila mne." Po té pravil jsem zase po česku a pevným hlasem: "To znamená tolik asi: Mouchy jsou velmi roztomilými zvířátky, dokud nejsou dotěravy. Škoda jen, že jsou dotěravy pořáde. Tím podobají se některým mužům ve společnosti žen."

Přirozeno, že účinek mého "překladu" byl stkvělý: slečna hleděla na mne velmi vyjeveně, jako_by nedovedla porozuměti, že každý překlad nemusí býti právě doslovným, a pan terč toho "překladu" nazíral na mne velmi hloupě, jako_by nemohl porozuměti zas on, že každý překlad nemusí býti právě lichotivým. Já však, nedbaje toho výtečného účinku do češtiny přeložených francouzských much, pravil jsem slečně po francouzsku:

"Nebudu vás obtěžovati, slečno, několika slovy?"

"Prosím", pravila dívka docela lhostejně.

"Ráčíte jeti daleko, slečno?"

"Proč, pane?"

"Myslím pouze, že ráčíte jeti sama."

"Což jest to hříchem?"

"Hříchem nikoliv, ale nebezpečí — ve společnosti tohoto člověka."

"Mám-li po boku takového ochrance, jakým právě jste se prokázal býti vy, pane, nehrozí mi věru žádné nebezpečí."

To prohodila dívka docela vážně.

"Děkuji vám, slečno , za vaši důvěru —"

"— jakož i já děkuji vám, pane, za vaši obranu. Věru, že jsem si již zoufala ve společnosti tohoto dotěravce."

To pravila dívka velmi upřímně.

"Neráčíte jej znáti, slečno?" otáži se.

"Nikoli. V Praze přisedl ke mně do coupé."

"Nemohu věru zatajiti podivu, slečno, že člověk, jenž po zevnějšku zdá se býti přece člověkem docela slušným a vzdělaným, jest opravdu tak surovým —"

Ačkoli dosud hovořil jsem s dívkou po francouzku a přes to, že náš společník vyznal prvé, že frančině nerozumí, povstal po těchto mých slovech prudce s pohovky, postavil se přede mne a zvolal plynně francouzsky:

"Pane! Již toho mám dosti! Chtěl jsem vám sice již dříve — při vašem překladě — projeviti své opovržení, avšak ignoroval jsem vaše urážky docela. Vy jste surovcem, rozumíte?! Předstíraje, že chcete být ochráncem této dámy, hledíte se vetříti v její milosť, abyste z ochrance stal se svůdníkem!"

Byl jsem prozrazením naší frančiny ovšem velmi, velmi překvapen, taktéž i má společnice, jejížto vyjevené zraky rázem setkaly se s neméně vyjevenými zraky mými, než přes to přece byl jsem ještě více překvapen urážlivými slovy společníkovými. Ale pravil jsem dosti klidně:

"Mluvil jste to , pane, se mnou?"

"Myslím, že vaše adressa byla čitelna."

"Pak adressát nepřijímá listu, nébrž vrací jej adressantu a poznamenává, že nehodlá vstoupiti ve spojení s dopisovatelem, který pečetí své dopisy neslýchanou nestydatostí."

Můj sok zvolal vášnivě:

"Slečno, vy jste svědkem —"

"— vašeho neslušného chování," dokončil jsem načatou větu sám. "Ostatně vás, pane, upozorňuji, že vzal jsem na se úlohu chrániti tuto dámu před vaší dotěravostí , a prosím tedy, abyste nás laskavě nechal s pokojem. Sic užiji svého práva a v nejbližší stanici dovedu si pomoci! Ostatně dovoluji si vám navrhnouti, slečno, abyste laskavě potom přesedla do jiného coupé. Ve společnosti tohoto pána nemožno nám déle prodlévati."

"Pane! Buďto —"

Chvějící se dívka přerušila našeho společníka, pravíc mi:

"Prosím však, buďte mi i dále společníkem."

S největší radostí, slečno."

Náš sok, nedokončiv už věty, jejíž začátek byl prudce vykřikl, hodil s sebou na pohovku , a poklepávaje si šlapadly o podlahu, nazíral z okna pohledem svrchovaně hněvivým ........

V nejbližší stanici přesedli jsme do jiného coupé opravdu. Zde, nejsouce rušeni přítomností nikoho, bavili jsme se velmi nenuceně a srdečně. Neočekávaným výstupem přestrašená dívka, nabyvši opět klidné mysle, byla veselou i rozmarnou, ačkoli nějaký slabý nádech trudu nebo nespokojenosti neustále kalil jasnou její tváři.

Když usedli jsme v novém coupé, představil jsem se své společnici jakožto lékař.

"Těší mne, pane doktore", pravila dívka upřímně. "Zároveň však račte laskavě ještě jednou přijati můj srdečný dík za svou ochranu, kterou jste mi byl poskytl."

"Ó , prosím, slečno, činil jsem pouze svou povinnosť."

Očekával jsem nyní, že dívka představí se mi též, ale čekal jsem chvíli marně. Proto pravím bez obalu:

"Poprosil bych vás, slečno, též o navštivenku, avšak jsem přesvědčen, že —"

Dívka, pohlédši na mne nějak rozpačitě, pravila chvatně:

"Jmenuji se Matilda, pane. Jak se vám líbí to jméno?"

"Smím, slečno, mluviti upřímně?"

"Nelíbí se vám to jméno? Prosím, jen mluvte upřímně."

"Nelíbí se mi, slečno, při vašem jméně pouze to, že znám toliko vaše jméno křestné. Zdá se mi, že nedovedl jsem si vaší důvěry zýskati v té míře, jak bych zasluhoval. Prosím, odpusťte, že mluvím bez obalu. Budu se vám snad zdáti negalantním, avšak možná, kdybyste poznala mé zásady o galantnosti, že byste mne omluvila."

Slečna Matilda, jež věru nikterak nedovedla zatajiti své rozpaky při těchto mých slovech, odvětila, nedbajíc mé výtky, s poněkud nuceným úsměvem:

"Smím prosit, abyste mi laskavě ty své zásady o galantnosti vyložil?"

"Dosud pochodil jsem u každé dámy velmi špatně, vyloživ jí ty své rozumy v této příčině. Obávám se, že také vy, slečno —"

"Prosím, neobávejte se ničeho, pane doktore a zkuste mne laskavě."

"Prosím. Dovoluji si tedy mysliti o galantnosti, jak totiž ji pojímáme my, že jest předně pouhou přemrštěnou a někdy velmi přemrštěnou pozorností k dámám. Za druhé, že její předním účelem jest, aby byla odměněna buďto koketným pohledem , neb úsměvem , nebo vůbec něčím podobným. Za třetí: že mužův jest opravdu nedůstojno, aby z galantnosti k dámám stali se otroky jejich rozmarů."

"Děkuji", pravila slečna Matilda na polo žertem a na polo opravdu.

"Vidíte, slečno, že neostojíte ve zkoušce ni vy!" usměji se.

"Ó , prosím! tedy jen dále."

"Jsem už se svými zásadami o galantnosti hotov. Dovolím si jen ještě poznamenati, že muž, který jest galantním také ze zásady, jest rovnou měrou galantním nejen ke každé dámě, buď si mladá či stará, buď si slíčná či škaredá, buď si chudá či vznešená, nýbrž jest i v takové též míře pozorným k mužům. Pozorným proto, že galantnosti k mužům vůbec není. Sama přec uznáte, slečno, že dámy mladé a půvabné mají ve příčině galantnosti mužův ohromnou přednosť před ženami starými a nesličnými, leda že by právě tyto staré a nesličné matrony byly mostem k roztomilým dceruškám nebo schovankám nebo k něčemu podobnému. Proč a nač tento rozdíl, rozumíte, slečno, dojista. Přisvědčíte mi, že mužové netěší se z takovéto pozornosti svých druhův. Proč a nač tento rozdíl, též rozumíte dojista. Proč však i dívky sotva z dětských sukének vyrostší, mají také taková privilegia, suď Bůh. Spartská mládež ovšem už nežije. Valná většina mužův přináší své galantnosti i oběti, velmi často zapře i své přesvědčení a svou povahu, jen aby se neprohřešila proti galantnosti. Jsem přesvědčen, slečno, že galantnosť tam, kde jest na škodu, jest opovržení hodná i od samé dámy; jen bohužel, že takových dám jest velmi po málu. Narážím jmenovitě na styk našich mladých panův s děvčaty, která buď vychováním , anebo z hlouposti jsou smýšlení nevlasteneckého. Co tu má taková nešťastná galantnosť na svědomí! Až člověku v těle krev kypí, když zří, že ti, kteří zde jsou ochotni svůj život "položiti vlasti na oltář", tam pro pouhý úsměv anebo pohled až skoro utvrzují v renegátství ty, které zvláště mají potřebí, aby byly uváděny na pravou cestu!"

Zamlčev se, pohlížel jsem tázavě na slečnu Matildu, jež opravdu velmi pozorně byla mým slovům naslouchala.

"Nuže , slečno?" vybídl jsem ji posléze k odpovědi:

"Nedivím se," dostalo se mi v odpověď, "že váš výklad nedošel u žen obliby. Ba myslím, že nedojde nikdy."

"Ovšem, poněvadž právě ženy jsou příčinou, že nežijeme tak pořádně, jako bychom žili bez nich .... řekl totiž Cato" usměji se.

"Kdo že to řekl?"

"Cato, slečno, starý mudrc."

"To že ten starý mudrc řekl?" zadurdila se děvuška.

"Pokud Catonovy spisy nejsou falsifikátem, tož ano."

"Ale vy přece nejste téhož mínění jako negalantní Cato?"

"Lituji, že vám nemohu přisvědčiti, slečno", odpovím s upřímným smíchem.

"Pak prosím, pane doktore," odvětila slečna Matilda s rozkošným humorem, "abyste si laskavě poposedl ode mne poněkud dále, abyste se — nepokazil."

"Ohohohó! Souhlase s výrokem Catonovým, nemyslím, slečno, ani si nepřeji, aby žen snad vůbec nebylo."

"Tu to máme, hihihi!"

"Prosím! Chci tím pouze říci, že láska není výhradným účelem a cílem života, slečno."

Slečna Matilda pohlédla mi upřeně v oči a pravila:

"Dovolte mi, prosím, choulostivou otázku, pane doktore."

"Prosím."

"Miloval jste již někdy?"

"Přiznávám se, že nikoliv."

"Opravdu, pane doktore?"

"Opravdu, slečno."

"Nemiloval jste vůbec nikdy?"

"Vůbec nikdy, slečno."

"Ale dojista tedy, že se polepšíte, pane doktore."

"Buďte přesvědčena, slečno, tak hluboko že bohdá neklesnu, abych —"

"Ale pane doktore!"

"— abych nepoznal opravdové lásky."

"Ah tak! Tedy se míníte oženiti, pane doktore?"

"Ačkoli, slečno, člověk míní a Pán Bůh mění, přece doufám v neskonalou dobrotu Boží, že na mém mínění nebes Pán praničeho nezmění."

"A jak to hodláte při těchto svých zásadách o ženách navléknouti, pane doktore?" usměje se slečna Matilda potutelně.

"Hodlám to, slečno, při těchto svých barbarských zásadách o ženách navléknouti tak, že si vezmu nějakou roztomilou děvušku za ženu."

Slečna Matilda, nedbajíc mého vtipu, poznamenala docela vážným hlasem:

"Ale dovolte, milý pane, podle všeho mám právo domnívati se, že ani nejste lásky schopen."

"Odpusťte, slečno, že zase já podle všeho mám právo býti přesvědčen, že jsem lásky schopen. Láska jest opravdu nevyzpytatelná, slečno. Proto trpělivě čekám, až potutelný Amor zaklepe na portál mého srdce. Věříte, slečno, že čekám trpělivě?"

"Věřím, pane doktore. Ale což, kdyby dívka, do které byste se z celé duše zamiloval, neopakovala vaší lásky?"

"Pak bych se věru litoval, slečno."

"A kdyby dívka, která by se zamilovala do vás, nedošla lásky vaší?"

"Dovolte, slečno: tu dívku, která by se zamilovala do mne, znal bych velmi rád."

Slečna Matilda pravila docela lhostejně:

"Myslete si, že byste ji znal, pane doktore."

Pohlédl jsem na slečnu Matildu upřeně a po té odvětil jsem určitě:

"Pak litoval bych zase ji."

"A více nic?"

"Více nic, leda, že bych ji litoval více, než-li v podobné příčině sebe ."

Na minutku nastavší klid přerušila slečna Matilda slovy:

"Vidíte, pane doktore, dnešní hovor s vámi ukázal mi, že dosud žádný muž nemluvil se mnou tak upřímně jako vy."

"A já zase neměl až posud tak vděčné posluchačky, jakou byla jste vy, slečno. Posud každá dívka i žena projevila mi víc anebo méně bez obalu ironicky, že měl jsem býti se svými zásadami ženou, abych byl prý ženám "příkladem a vzorem."

"Arciže! Myslím to též, ale bez ironie", odvětila slečna Matilda opravdu docela vážně. "Věříte mi též, pane doktore?"

"Věřím slečno. Ale pak jsem přesvědčen, že by ženy ten vzor mermomocí pokazily."

"Myslíte, že všecky ženy?"

"Všecky, slečno."

"Docela všecky?"

"Docela všecky. Mluvím opět upřímně, slečno," usměji se.

"Pravda: mluvíte sic upřímně," usmála se též slečna Matilda, "ale mluvíte negalan— chci říci: nepozor— také ne!"

"Račte laskavě říci," pomáhám, "že mluvím sice velmi upřímně, ale že vám ta upřímnosť nelahodí."

"Jak jste pichlavým!"

"Nikoli, slečno. Myslím spíše, že jste příliš citlivou, cítíte-li při mých slovech jakoukoliv bolesť."

Matilda neodpověděla, leč byl-li její odpovědí slabý povzdech. Záhy pak obrácen hovor na jiný — lhostejnější — směr.

Zábava se slečnou Matildou byla věru přeutěšena. Slečna, jsouc — jak poznal jsem — dívkou velmi vzdělanou a z rodiny dojista velmi zámožné a intelligentní, byla též svrchovaně půvabnou: postava její byla tak lepá, že oko, věru jako by nějakým kouzlem připoutáno, dlelo na ní; jmenovitě však neviňoučký výraz její něžné, skoro dětské tváře byl nevýslovně sympathickým, ačkoli zdálo se mi, ba byl jsem o tom ze všeho přesvědčen, že ten jemný nádech nějakého žalu nebo rozpaku nebo bázně, který obrážel se v intensivně černých očích a skrýval se v přejemných a sotva znatelných tazích okolo koutkův úst, není jí vrozeným, ale že dnes poprvé zastiňuje tu sličnou a dojista jindy jasnou tváři. Věru, tato hádanka, co jest asi příčinou té starosti či bolu slečny Matildy, pálila mne v duši tak, že posléz odhodlal jsem se otázati se přímo po její rozluštění.

"Mám k vám prosbu, slečno", pravil jsem tedy vážně.

"Nuže prosím", odvětila Matilda srdečně.

"Bojím se však, že mi pro mou otázku zazlíte."

"Buďte přesvědčen, pane doktore, že každou otázku přijmu od Vás tak, jak od přítele."

"Pozoruji slečno, že vaši dobrou duši svírá nějaká starosť. Nejsem zvědav, Bůh je mi svědkem, avšak velmi rád bych vás buďto potěšil , anebo vám poradil. Jedete docela sama, své jméno mi tajíte, vaše tvář mluví patrně, že vás hněte nějaký trud — prosím, svěřte se mi a dojista že naleznete ve mně i rádce i přítele soucitného."

Slečna Matilda, vzavši mne za ruku a nazírajíc na mne pohledem přátelským, pravila pevným, klidným hlasem:

Pane doktore, buďte přesvědčen, že důvěra, kterou jste si u mně získal, jest opravdu neobmezena, avšak prosím, prosím vás, mluvte o něčem jiném."

Ruka slečny Matildy chvěla se jak osykový list ovanutý větrem. Stisk ji tedy jemně, pravil jsem:

"Prosím, odpusťte."

"Vy se zlobíte, pane doktore?

"Bůh uchovej, slečno. Lituji pouze, že svou otázkou probudil jsem ve vaši duši upomínky, na které jste na chvíli snad pozapomněla."

Jeli jsme již asi čtyři hodiny, bavíce se velmi srdečně. Kahanec , protože schýlilo se zatím k večeru , jsa již rozžat, blíkal temně po coupé a nelahodně míchal své prskavé světlo se světlem dosud denním. Za všecku cestu byli jsme vyrušeni pouze příchodem obstarožné, vážné dámy, ale pouze na krátko: ve třetí stanici zase vystoupila. Zatím setmělo se docela.

Seděli jsme se slečnou Matildou na proti sobě, jsouce zamyšleni oba. Ten klid v šerém coupé a odměřený hukot jedoucího vlaku a vyhlídka do tmy, prorážené semo-tamo třpytnou hvězdou, a zádumčivý, bolný výraz Matildina obličeje, to vše působilo na mou rozechvěnou mysl tak, že nebyl jsem opravdu s to, bych přemohl jakousi tesknotu, jež svírala mi duši.

Posléze přeruším to trudné, vážné ticho sám.

"Prosím, slečno, nebuďte tak smutnou," pravím upřímně. "Věřte mi, že mi je též smutno, vidím-li vaši tvář zarmoucenu."

"Nejsem smutna, pane doktore," odvětila slečna Matilda pološeptem. Než sotva že dopověděla, rázem vyhrkly jí slze a sotva že zakryla si šátkem oči, zaštkala a po té již vypukla v usedavý pláč.

Vzpamatovav se, otázal jsem se soucitně:

"Proč pláčete, slečno? Nechať jest příčinou vašich slz jakýkoli bol, prosím, ustaňte a buďte klidnou."

Slečna Matilda, odloživši šátek s očí, stiskla mi ruku a pravila vřele:

"Děkuji, děkuji vám, pane doktore, za vaši laskavosť."

Dlouho setrvali jsme v tichu, držíce si ruce. Z čista jasna slečna Matilda, pozvédši hlavu, pohlédla mi pronikavě v oči , a objavši mne křečovitě, políbila mne vášnivě ve rty.

Nabyv opět jakž takž klidné mysle, vybavil jsem se z Matyldina objetí , a vstav , přistoupil jsem k oknu a položil rozžhavené čelo na chladivé sklo. Hlava šla mi kolem.

Tak vytrval jsem dlouhou chvíli. Teprve ruka vyrušila mne z dumy. Otočím se.

"Prosím, odpusťte mi," praví Matilda velmi něžně. "Nevěděla jsem co činím."

Vzav Matildu za ruku, odvětil jsem klidně:

"Jsem přesvědčen, slečno, že jste pouze — "

Právě vlak zadrkotal s sebou poněkud nesouměrněji, tak že já, přišed o rovnou váhu, jen jen že neklesl jsem na pohovku. Posadil jsem tedy rozechvěnou slečnu Matildu a sám usedl vedlé ní.

"Buďte klidna, slečno," pokračuji potom , namahaje se, bych sám dodal hlasu klidnosti. "Jsem přesvědčen, že jste pouze rozčilena chvilkovým dojmem. Co se tu stalo, bude mi tajemstvím; prosím, abyste mi věřila, že ho neprozradím nikdy. Nebuďte však smutna. Zasmějte se prosím, pěkně prosím —"

Slečna Matilda usmála se opravdu. Měl jsem z toho úsměvu tak dětinskou radosť, že , hladě jí heboučké vlasy, prohodil jsem skoro mazlivě:

"Nu vidíte: tak se mi líbíte!"

Slečna Matilda, upřevši ta svá milá očka na mne, odvětí velmi něžně:

"Jak jste dobrým! Jsem opravdu spokojena a blažena, že nehoršíte se na mne. Byla jsem prve věru velmi, velmi rozčilena. Vy mne však omluvíte, viďte. Vždyť jste tak šlechetným ......... A já tak nešťastna!"

"Nešťastna? Jdětež, bloudečku, nesmíte býti tak jemnocitnou."

"Pane doktore," přerušila mne slečna Matilda hlasem, jako_by se byla probrala z vážných myšlenek. "Prve tázal jste se mne po příčině mého bolu. Nemohu, nemohu unésti jeho tíži sama. Viďte, že mne vyslechnete?" Viďte, že mi poradíte? Viďte, že mne potěšíte?

"Nuže, slečno?" otáži se věru dychtivě.

"Jsem — na útěku z domova."

Při těch slovech pohlížela mi slečna Matilda takým klidným pohledem v oči. jako_by čekala, že odpovím: "Tak?"

Vytřeštil jsem však opravdu zrak na slečnu Matildu, nemoha ni slova dostati ze sebe. Proto slečna Matilda pokračovala sama:

"Vypovím vám vše, vše. A viďte, že můj krok schválíte?"

"Ale dovolte, slečno: vy — na útěku — z domova? Vy na útěku?" pravil jsem posléze. "A příčina?"

Slečna Matilda vyprávěla mi velmi živě, že její otec, velkoobchodník pražský, nutí ji nesvědomitě a pouze z osobního prospěchu ke sňatku s mužem, kterého Matilda netoliko že nemiluje, ale naopak: nenávidí. Její matka, jsouc málomocna, marně bránila svou dceru, tak že slečna Matilda dnes, když otec projevil své poslední slovo, odhodlala se k útěku z otcovského domu. Předstírajíc, že odchází ku své přítelkyni, odešla na nádraží, zanechavši ve své ložnici list, ve kterém se loučí s otcem a matkou .....

Vyslechl jsem vyprávění Matildino docela klidně. Když domluvila, pravil jsem:

"A cíl vašeho útěku, slečno?"

"Vídeň, pane doktore. Má bývalá chůva jest tam provdána , a tedy jedu k ní, protože mne dosud miluje."

Dal jsem se do upřímného smíchu.

"Vy — se — smějete?" táže se překvapená Matilda, která přece mluvila docela vážně.

"Odpusťte , slečno," pravím bez obalu, "ale toť opravdu romantické!"

"Ale spravedlivé, pravda-li?"

"A naivní", opravuji vážně Matildu. "Milá slečno, vy do Vídně nepojedete. Vyslovila jste naději, že vám poradím. Nechci vaši naději sklamat , a proto vám radím poctivě: vraťte se! Nyní přijedeme do Tábora, vraťte se odsud."

"Nevrátím! nevrátím!" zvolala slečna Matilda určitě.

"Vrátíte, slečno."

"Nevrátím, pane doktore! Bůh mi svědkem, že raději skočím do vody, než abych se vrátila!"

Po malé pomlčce pravil jsem:

"Slečno, jest to vaše rozhodné slovo?"

"To jest mé nejrozhodnější slovo!"

"Pak tedy ," pravím určitě, "nehnu se od vás potud, dokud vás opět nevrátím rodičům. Toť zase mé nejrozhodnější slovo! Nebudu vám, slečno, dokazovati — prosím, odpusťte — nerozumnosti vašeho počínání, ta jest na bíledni; upozorňují vás pouze na jeho marnosť. Či myslíte, slečno, že pan otec vás pohřeší tak snadno, jak snadno vyjela jste si vy do světa? Prosím: kam, kam chcete uniknouti? K té chůvě? Nemyslil jsem opravdu, že jste tak srdnatá sic, ale při tom tak dětinna. Ostatně vyť ani nemáte srdce dle toho, abyste tak neskonale zarmoutila své rodiče. Pomněte na matinku! A pan otec? Váš pan otec jest obchodníkem a který pak obchodník nepočítá? Že se pan otec přepočítal , poznal už dojista a dojista že, jsa řádným obchodníkem, opraví tu chybu ve své hlavní knize a že tento váš odhodlaný projev odporu proti nucenému sňatku zapíše do svých účtův k vašemu dobru. Rozumím ovšem vašemu bolu, slečno, rozumím bouři, která burácí ve vaší mladé duši, ctím vaše city, jakož i obdivuji vaši odhodlanosť, s jakou stavíte se na odpor nemilosrdnému osudu: avšak nesmíte zapomenouti, že jste dívkou. Považte předce, že zbraň a zbraň, kterou máte se hájiti proti nepříteli, jest rozdílna. Proč voliti zbraň románovou? Cožtě na světě dívek i mužův, jejichž osud jest v této příčině docela podoben osudu vašemu! A pomyslete, slečno, kdyby každý z nich odhodlal se uprchnouti pro to ku své chůvě, co by tu musilo býti na světě chův! Nu tak vidíte, sama se musíte usmáti. Je-li pravda, slečno, vy se vrátíte? Slibte mi, že se vrátíte. Slibujete?"

Slečna Matilda, jež zírala docela upřeně před sebe, nepohnula ni brvou.

"Považte přece, slečno," pokračuji tedy, "že beze stopy zmizeti nemůžete. Vraťte se. Bude to každým způsobem lépe, než aby vás pan otec dal hledati veřejně. Vidíte , slečno: nyní přijedeme do Tábora. Já zde musím vystoupiti, vystupte též, přenocujte v hotelu a ráno vraťte se zase do Prahy. Moudřeji vám poraditi nemohu. Nuže, učiníte tak?

Slečna Matilda chopila mne za ruku a pravila vřele:

"Děkuji vám, pane doktore, děkuji, avšak — nevrátím se.

"Nevrátíte, slečno?

"Nemohu, pane dotore."

Neodpověděl jsem. Ponechav Matildu její myšlénkám, zabral jsem se v myšlénky své.

Za krátko dojeli jsme do Tábora. Sotva vlak se zastavil, vstal jsem a pravil jsem určitě:

"Nyní vás naposledy, slečno, prosím, abyste vystoupila."

Matilda vstala a pravila tonem, který patrně prozrazoval, že kloní se k uposlechnutí mé rady:

"A vrátím-li se pro svou záhubu?

"Ručím vám, slečno, že vrátíte se pro svou spásu. Nuže prosím."

"Avšak Matilda se zase prudce posadila a odvětila rozhodně:

"Nevrátím se. Děkuji vám srdečně , pane doktore , za vaše přátelství a — a — vzpomeňte si někdy na mne. Buďte s Bohem!"

Tento obrat Matildina smýšlení tak mne rozčilil, že jsem uchopil Matildu za ruku a zvolal:

"Slečno, nyní se mnou buďto vystoupíte, neb užiji násilí!"

Tétéž chvíle odstrčila mne Matilda tak od sebe, až jsem zavrávoral.

"Pane ," pravila při tom neméně rozčileně, "jste-li poctivcem, jak jsem se až dosud domýšlela, opusťte mne okamžitě. Opusťte mne!"

"Slečno!"

"Opusťte mne, pane, a nevnucujte mi domněnku, že z mého ochrance chcete se státi mým svůdcem! Co jest Vám do mne? Co chcete se mnou nyní, v noci, v cizím místě? Nač to vaše násilí? Jde-li vám tak o mé blaho, jak pravíte, odejděte a já budu věřiti, že jste poctivcem!"

Vzpamatovav se, pravil jsem dosti klidně:

"Buď si. Odcházím, abyste věřila, že jsem poctivcem. Při tom vás ještě jednou ujišťuji, že vše, vše, cokoliv se dnes mezi námi udalo, bude mi tajemstvím. Pouze lituji, že rozcházíme se tímto způsobem. Buďte s Bohem, slečno."

Matilda neodpověděla již, a já vystoupil.

Za minutku odjížděla Matilda k Vídni.

2.

Cílem mé cesty nebyl starožitný Tábor. Cílem mé cesty byl zámek rodiny baronovy, u níž právě nastupoval jsem místo domácího lékaře, několik hodin za Táborem.

Když dojížděl jsem druhého dne před polednem ku svému novému domovu a když mému zraku zjevil se v dáli zámek páně baronův, rázem ustoupily vše myšlénky o slečně Matildě a mou mysl zaujalo mé nové povolání. Nedivno, že zřel jsem vstříc i trudným dobám, jakéž mívají na svědomí poměry v domě šlechtickém; byl jsem na ně připraven, neboť nedovedl jsem si mysliti, že by dům mého nového pána činil v této příčině výjimku.

Vůkolí mého nového místa bylo opravdu utěšené. Vesnička, malá hezoučká vesnička v údolí; kostelík na návrší; všude zeleň, a jen zeleň; pole, luka, lesy, stříbrný pruh malé říčky; tam opodál na výšině kolkolem do kola parkem obklopený zámek, jehož gothická vížka vyčnívala hezky vysoko ze stromoví — to vše zalíbilo se mi tak, že neměl jsem opravdu vroucnějšího přání, než aby též mé duši naskytla se tak prostomilá vyhlídka v mém novém povolání, jakáž naskýtala se nyní mému oku ........ .

Byl jsem na zámku již druhý měsíc. Baron Konrád byl mužem z míry sympathickým. Byl statné postavy, asi sedmatřicátník, a ze krásně mužné tváře vyzírala mu taká laskavosť a dobrota, že do jista již po prvém pohledě získal si srdce každého. Něžný výraz jeho modrých očí utkvěl mi v mysli dosud. Poznal bych ty oči ještě nyní mezi miliardami očí nejrůznějších. Vlnivý vous, pečlivě pěstovaný, jenž lemoval jemnou tváři kolem do kola, dodával jí vážnosti opravdu aristokratické; maloučký pak usmívavý tah okolo rtův byl docela patrným znamením dobré povahy dobrého barona. Ctil jsem barona a miloval jej, jako — bez odporu — dosud nikoho; ctil a miloval jej vůbec každý. Pouze jedinou osobu poznal jsem, která barona nemilovala. Byla to — jeho choť; toto poznání nabyl jsem už za prvého měsíce svého na zámku pobytu. Baron však baronku zbožňoval; toho poznání nabyl jsem už za prvého dne svého na zámku pobytu.

Baronka byla zjevem oslňujícím. Vynikajíc krásou tváře a jednoduchou sic, ale utěšeně vkusnou a pokaždé původní toillettou, vynikala i vzděláním. Věru, že sympathisoval jsi s ní neméně nežli s baronem, ale pouze potud, pokud nepoznal jsi baronku jakožto choť baronovu. Proč baronka nemilovala svého chotě, nepátral jsem nikdy. Ba ani pátera Severina jsem se na to netázal.

Páter Severin, z vesničky farář, byl opravdovým domácím přítelem baronovy rodiny; proto pak, že byl "zámeckým knězem", říkáno mu na zámku vůbec "pater Severin." Pan baron ctil pátera Severina upřímně, taktéž i baronka.

Páter Severin byl asi šedesátníkem, než přes to přece byl dosud velmi čilým a zábavným. Byl hezky tlusťoučký, prostřední postavy a letory veselé. Jeho zdravá tvář bývala pokaždé tak pečlivě oholena, že byla jako melounek, a krátké vlnivé vlasy, jejichžto čerň už hezky rychlým krokem ustupovala stříbru, sčesával si tak interesantě na zad, že jeho jednoduchý účes opravdu mu slušel velmi roztomile. Čím však upozornil na se každého, kdokoli s nim hovořil, toť byly předně zuby drobné jako perličky a dosud bílé jako slonovina, a za druhé slůvka "kýž tě konopíííště!", jichž užíval docela bezděky v každé větě.

S páterem Severinem spřátelil jsem se velmi záhy a velmi důvěrně. Za to nespřátelil jsem se nikdy se slečnou Babettou, barončinou společnicí. Nač asi baronka měla společnici, nerozuměl jsem. Teprv páter Severin vyjevil mi, že paní baronka vzala si k sobě slečnu Babettu jednak ze soustrasti, protože Babetta , jsouc jedinou dcerou věrného úředníka baronova — za jediného dne ztratila otce i matku, jednak pro to, že zvláště oblíbila si slečnu Babettu, jež byla dívkou velmi sličnou a vzdělanou. Vzdělaná byla slečna Babetta možná dosud, avšak "velmi sličnou" již nebyla. Byla štíhlou a vysokou, tvarův nikoliv sice špičatých, ale také nikoliv zaokrouhlených. Mladou také právě nebyla, ale také nikoli starou: tak asi 28 rokův. Její pak mrav byl v každé příčině nuceným, strojeným a v očích, které — mimochodem řečeno — mluvily všemi živými jazyky, obrážela se docela jasně její neláska k prostému lidu. Nespřátelil jsem se proto se slečnou Babettou, že — ačkoli již její jméno Rašek, zkomolené v Raschek, ukazovalo její původ — přece ji "ty sprosté zvuky ledajakého sedláka" urážely; tak totiž opovážila se poznamenati mi přímo v oči, když poprvé promluvil jsem k ní svou i její mateřštinou.

Baronka zasypávala slečnu Babettu svou přízní a slečna Babetta vyhřívala se na výsluní té milostivé přízně tím lahodněji, čím účinnějšími bývaly její velmi často jízlivé a někdy velmi jízlivé poznámky o dobrém baronovi — ovšem, že za jeho zády.

Baron trpěl, a trpěl tím více, čím citlivěji postrádal jediné útěchy: dítek. Baronka dítek nemela. Ale baron trpěl trpělivě. Já pak už záhy získal si takové přízně, ba lásky baronovy, že byl jsem opravdu spíše jeho přítelem, nežli lékařem. Avšak život, který rozestřel se přede_mnou na zámku, byl mi tak novým a pestrým, že bylo mi věru třeba svrchovaného klidu a rozvahy, bych zachoval se v rovné váze nejen se svým vůkolím, nýbrž i se samým sebou, jmenovitě, když slečna Babetta a baronka ztrpčovaly mi život na zámku nejvyšší měrou: baronka nevědomky — svým chováním k baronovi; Babetta z úmyslu — svým chováním ke mně. Slečna Babetta odvážila se již tak daleko, že mne posléz až i u barona pomlouvala. Můj boj s Babettou byl tedy docela nerovným: muž proti ženě a přímosť proti úkladům ......

Byl parný červencový den. Pan baron byl už několik dní v Praze, kam zavolalo jej soukromé řízení. Já seděl v komnatě, hovoře s paní baronkou o docela lhostejných věcech. Posléze vstoupí komorník , přinášeje telegram. Baronka, když přečetla zprávu, usmála se tak podivuhodným úsměvem, že byl jsem přesvědčen o správnosti své domněnky, když z onoho úsměvu důvěřoval jsem si vyčísti obsah telegramu: pan baron dojista oznamuje, kdy se vrátí; proto ten barončin úsměv prozrazující tak jasně škodolibost i radosť a lhostejnosť i překvap.

"Telegram od Konráda," pravila paní baronka.

"Smím otázati se, madame, kdy pan baron přijede?"

"Prosím!"

Paní baronka podala mi telegram a odešla z komnaty.

Sotva že přečetl jsem prvý řádek, vytřeštil jsem zrak, hrdlo se mi sevřelo nevýslovnou úzkostí a srdce zachvělo se mi prudkým tepotem: telegram oznamoval, že pan baron při pádě povozu, který splašení koňové převrhli nárazem o kandelábr, zlomil si levou ruku. Pamatuji se, že zlověstný telegram končil do slova takto: "Vědomí, drahá Theodore, že nehoda, která, přihodila se mi za vzpomínek na mou choť, není lhostejná té, za kterou dal bych i život, ulevilo by mně bolest opravdu" .......

Z myšlenek, z vířivých myšlenek vyrušil mne příchod barončin. Baronka byla docela klidná; posadivši se na pohovku na proti mě, pravila hlasem, jako_by se nebylo přihodilo pranic:

"Myslím, abyste jel do Prahy, milý doktore."

Odvětil jsem, násilně přemáhaje bouři vnitra:

K službám. Avšak odpusťte , madame, když si dovolím poznamenati — "

"Mluvte bez obalu, milý doktore."

"Osměluji se vám navrhnouti, madame, abyste také vy svou přítomností zmírnila bol pana barona."

Baronka pohlédla na mne pohledem takým, že docela snadno vyčetl jsem z něho otázku, kdo dal mi právo činiti takovéto návrhy. Nedbaje však nemilostivého pohledu barončina, pokračoval jsem:

"Poznámka na konci telegramu, madame, vysvětluje můj návrh sama."

Sotva že jsem domluvil, vstala baronka s pohovky a odvětila hlasem, který prozrazoval svrchovanou nemilosť:

"Jste mým lékařem, pane, a nikoliv mým rádcem anebo sekretářem."

Vstal jsem též a odvětil jsem trpce:

"Zapomínáte, madame, že lékař také bývá rádcem."

"Ale nikoli ve věcech, do kterých mu praničeho není, slyšíte, pane, praničeho!"

"Madame!"

Baronka, jež už odcházela, stanula, otočila se prudce ke mně , a nazírajíc pronikavě na mne, pravila příkře:

"Opětuji, pane, že jste pouze mým lékařem, a zapovídám si tento ton!

"Jakož i já zapovídám si ton váš, madame! Nejsem tu pouze lékařem, jsem také přítelem muže, jehožto mučitelkou jste vy, madame!"

Baronka stanula přede mnou jako bleskem omráčená a vyjeveným zrakem zírala na mne. Já , svrchovaně jsa rozčilen, nazírám okamžik zase na baronku a po té pokračuji:

"Měl jsem již dávno na srdci, madame, co vám nyní chci říci."

"Vy mi neřeknete pranic, pane!" zvolala baronka.

"Vypovím vám vše, madame!"

"Pane!"

"Madame!"

Tétéž chvíle baronka kvapí ke vchodu, kde visela šňůra ke zvonci, avšak současně přiskočil jsem k baronce a zadržel ji pravici právě v okamžiku, když již již sahala po tkanici. A postaviv se mezi baronku a tkanici , pravím určitě:

"I kdybych měl užíti násilí, madame, zůstaneme zde sami!"

Baronka, jež ustoupila o krok, pravila chvějícím se hlasem:

"Nezůstanu zde o samotě s nikým, kdo na zámku nemá co činiti!

"Přijímám vaši výpověď, madame, avšak opětuji, že dříve než ze zámku odejdu, musíte mne vyslechnouti! Nemá-li nikdo tolik odvahy, aby vám řekl že hřešíte, mám ji já. Ano, madame, vy hřešíte! Na místě, co byste měla svého chotě na rukou nositi, vy po něm šlapete a rvete to jeho dobré, šlechetná srdce kus po kuse a házíte je na pospasy svým vrtochům. Takové jízlivosti, jakou jste projevila vy, madame, když jste přečtla zprávu o neštěstí svého manžela, jest schopna pouze žena, která ve svém vnitru se raduje z neštěstí svého muže. Madame, vy sama mi vnucujete tuto smělou domněnku a já mám právo vysloviti ji. Madame, buďte alespoň člověkem , když nemůžete být andělem, jako váš choť , a napravte svůj hřích, dokud je čas! ..... Odjedu do Prahy, nikoli však jako váš lékař , ale jako přítel vašeho chotě."

Tetéž chvíle baronka, jež vytřeštěným zrakem a všecka zesinalá nazírala na mne, vztáhši prudce ruku k srdci, vykřikla pronikavě a klesla na koberec, až pádem těla zadunělo vše vůkolí. A tétéž také chvíle zašelestí těžká damašková opona u vchodu a vstoupí pater Severin. Nedbaje omdlelé baronky, přistoupil ke mně a, podav mi pravici, pravil chvějícím re hlasem: "Dekuji vám a děkuji vám i za Konráda." Teprve po té, přistoupiv ku zvonci, zatáhl prudce za tkanici. Za minutu byla komnata docela zbytečně plná služebnictva a slečna Babetta v jeho čele.

"Pro Boha! Co se stalo?" bylo první slovo vyděšené Babetty, kteréž vyrazila ze svého německy mluvicího ústrojí.

"Páter Severin odvětil klidně po česku:

"Myslíte, slečno, že Theodora lhostejně snese takovouto zprávu?"

Po té podal Babettě telegram ........

Již připravoval jsem se na cestu do Prahy a ze zámku, když komorník doručil mi tento Theodorin lístek:

"Odpolední výstup zůstaniž tajemstvím. Ani páter Severin, prosím, ať nedoví se ničeho. Odjíždím s páterem Severinem do Prahy a vás prosím, abyste dočekal našeho návratu."

Čekal jsem.

Již celých čtrnácte dní hospodařil jsem na zámku se slečnou Babettou. Z Prahy dostávalo se mi zatím každého dne zpráv od pátera Severina, jak se daří baronovi. Lékaři vesměs ujišťují, že zlomenina bude vyhojena beze všech následkův. Každý dopis pátera Severina končil tímtéž způsobem: "Konrád a Theodora vás upřímně pozdravují a těší se na shledanou s vámi. Co pak pořade děláte? A co naše roztomilá Babetka? Jak pak se spolu bavíváte? Vyřiďte jí laskavě můj nejsrdečnější pozdrav a že ji tisíckráte líbám, tu dobrou, poctivou dušinku."

Bavívali jsme se s Babettou velmi utěšeně. Za všecek ten čas nepromluvili jsme spolu ni slůvka. Teprve po čtrnácti dnech dostali jsme se do delší rozmluvy. Sluha přinesl mi od_Babetty lístek, abych si prý neobtěžoval navštíviti ji na chvilku. Šel jsem tedy, věru nedoveda uhodnouti proč a nač.

Babetta již očekávala mne v nastudované posici, sedíc na kypré pohovce ve středu pokoje před stolem, jenž rázem upoutal tvůj pozor ohromnou vásou s ohromnou kyticí. Babettina bohatá toiletta souhlasila docela se vší oslňující nádherou salonu; aroma pak nejrůznějších voňavek, jímž přeplněn byl vzduch komnaty, skoro tě omámil při vstupu.

Babetta, zakývši blahosklonně rukou, abych se posadil na pohovku vedle ní, přivítala mne českým pozdravem. Nedav znát, ani že všiml jsem si této změny, ani její pokynu, posadil jsem se na křeslo naproti Babettě.

"Promiňte, prosím," pravila slečna Babetta opět po česku, "že jsem Vás vyrušila."

"Prosím, slečno," pravím docela klidně, "neračte činiti svému jazyku násilí. Račte mluviti se mnou jako dosud: víte, že rozumím i frančině i němčině. Nežádám obětí, slečno."

Slečna Babetta, velmi nejapně potlačivši dojem této mé nesvědomité poznámky, pravila také klidně:

"Křivdíte mi, pane doktore. Jsem rodem Češkou."

"Jsem o tom už dávno přesvědčen, slečno."

"Pouze poměry na zámku nutí mne —"

"Račte dovoliti, slečno: poměry? Jaké poměry? Pan baron mluví česky, paní baronka též, páter Severin také, já rovněž tak a vůbec každý na zámku. Pouze vy, slečno, činíte výjimku opravdu nečestnou. Prosím, odpusťte, mluvím bez obalu."

"Chybila jsem ovšem, avšak chci napraviti svou chybu. Poznala jsem, že náš poměr, pane doktore, jest nám oběma na škodu. Smiřme se."

"Odpusťte laskavě, slečno, avšak opravdu nemohu zatajiti podivu, že toužíte po smíru se mnou. Ovšem, přiznávám se, nejsem vám nakloněn. I kdybych nedbal, že snažíte se připraviti mne o přízeň barončinu a také tak trochu o lásku páně baronovu, nemohu nedbati, slečno, vašeho výroku o naší rodné mluvě, kterým jste urazila netoliko mne, nýbrž i city těch, z jejichžto středu jste vyšla sama. Připustíte slečno, že svůj mateřský jazyk nazvati "nelahodnými zvuky ledajakého sedláka" zasluhuje opovržení. Mějte si v nenávisti, je-li vám to vrozeno, cokoliv a kohokoliv, ale nehanobte, prosím, to, o čem jste, byť i sama toho nedoznala, přesvědčena, že pohany nezasluhuje. Ostatně přijímám rád nabídnutý smír, avšak ovšem že ni na krok neustupuji se stanoviska, na jakém jsem dosud stál. Za to mne těší, upřímně těší, že vy, slečno, nadobro se svého stanoviska ustupujete."

Slečna Babetta, jež poslouchala mne — majíc hlavu skloněnou ke stolku, po němž prstem rýsovala nejrůznější křivky — neodpovídala.

"Nuže, slečno?"

Babetta, jako_by se z dumy probrala, pozvédši hlavu, pravila přímo:

"Mám k vám prosbu, pane doktore."

Ani nevěřil jsem svému sluchovému nervu. Tedy tudy na to!

"Buďte přesvědčena, slečno," pravém upřímně, "že s největší radostí vyhovím vaší žádosti, budu-li jen dosti málo moci."

Slečna Babetta, vytáhši ze záňadří malý lístek, rozevřela jej pomalu a, nazírajíc na písmo, promluvila poněkud rozpačitě:

"Paní baronka poslala mi včera dopis, ve kterém oznamuje mi, že — že — že mne z mého čestného místa — propouští."

Měl jsem ještě tolik přítomnosti ducha, že zůstal jsem klidně seděti. Slečna Babetta pokračovala:

"Nemohu si této nenadálé a věru neočekávané nemilosti paní baronky nijak vysvětliti. Také nechci domnívati se, že by snad páter Severin za svého nynějšího pobytu u paní baronky —"

"Prosím, slečno, abyste pátera Severina nepodezřívala ze skutku, kterého ten dobrák a poctivec ani není schopen. Hledal bych příčinu té náhlé nemilosti paní hraběnky spíše v tom, že ...... Nemyslíte, slečno, že paní baronka změnila své chování k panu baronovi?"

Slečna Babetta zaťala své falešné zoubky do těch svých falešných rtíkův tak prudce, div z nich ne vytryskla krůpěj krve. Po té pravila:

"Uznáte sám, pane doktore, že tato výpověď není mi lhostejnou. Pro ženu, jako jsem já, nesnadno sháněti se po ledajakém zaměstknání. Mám tedy k vám prosbu, pane doktore. Vím, že ve vaší moci jest, abych zde zůstala. Prosím, přimluvte se za mne a já vám budu vděčnou."

"Ale bude-li má přímluva marnou?"

"Nebude, pane doktore. Jsem přesvědčena, že nebude!"

"Máte-li slečno tak pevnou důvěru ve zdar mé přímluvy, pak ovšem bude mou snahou, abych vaší víry v této příčině nesklamal."

"Díky, pane doktore, díky!" zvolala Babetta, podávajíc mi ruku.

Přemoh odpor, stiskl jsem ruku, která dovede hladiti pouze tenkráte, když od oběti své trýzně potřebuje dobrou službu. Sotva že dotekl jsem se Babettiny ruky, pravila slečna Babetta, nazírajíc na mne pohledem až příliš laskavým:

"Vím, že chovala jsem se k vám až posud velmi nespravedlivě, ale nyní svou chybu napravím!"

Oh, ta dobrá duše!

"Pane doktore," pokračuje slečna Babetta, neodepřete mi, prosím, abych vás při tomto našem smíru směla poctíti krůpějí z rýnské révy."

A dříve, než odpověděl jsem: "Ó , prosím, prosím!" sotva moha potlačit úsměv, odešla ta smířlivá dušinka do vedlejší komnaty.

Věru, že bylo mi do smíchu i do zlosti. Slečna Babetta, tatáž Babetta, která ještě včera odpoledne kráčela okolo mne jako pávice, domnívá se najisto, že jsem tak pošetile naivním, že věřím v upřímnosť její "smířlivých" slov a její "smířlivého" chování! Oh, Babetko, Babetko! Máš-li chuť na komédii, dobrá, zahrajeme si komédii!

Slečna Babetta vrátila se, nesouc v jedné ruce láhev a ve druhé dva kalíšky na stříbrném podstavečku. A postavivši obé za něhyplného švitoru na stůl, nalila a, nalivši, vzala koketně jeden z kalíškův a, podavši mi jej, pozvedla druhý a zvolala velmi rozmarně:

"Nuže: na zdar!"

"Na zdar čeho, slečno?"

"Na zdar našeho smíru!"

"A mé přímluvy!" dodám potutelně.

Slečna Babetta, postavivši skoro nedotknutý kalíšek na stůl, pravila důvěrně:

"Právě si zpomínám, pane doktore ..... Nebude vám nepříjemno, když zahraji na piano."

"Ó , prosím, slečno! A dovolíte-li, budu vám obraceti noty."

"Jste velmi laskav, pane doktore."

Slečna Babetta posadila se do jednoho křesla u piána, já těsně vedle ní do druhého. Po té, zmítavši chvíli ve svazku not, opřela svazek o pultek a za minutku zaznělo salonem: "Du hast mich nie geliebt, du hast mich stets betrübt, du hast mein herz gestohlen ....."

"Neodolal" jsem. Nakloniv se k Babettě, otočil jsem levou ruku za Babettinu načechranou hlavinku a, opřev se o vrchol křesla tak, že dotýkal jsem se svými prsty Babettina ramene, přizvukoval jsem slovy: "Du hast mich nie geliebt ....."

Když Babetta dohrála, pohlédla na mne tak svůdně omamujícím pohledem, div jsem se nedal rázem do smíchu.

"Jak se vám líbí ta píseň, pane doktore?"

"Ó, krásna, čarokrásna!"

"Je-li pravda?"

"Smím-li vás obtěžovati, slečno, prosím: opakujte tu píseň."

"S největší radostí!"

A na novo rozlehlo se komnatou: "Du hast mich nie geliebt ....."

Opravdu: té chvíle nepřál jsem si nic jiného, než aby nás tak uzřel — páter Severin. Jako bych jej slyšel: "I kýž tě konopíííště! Vida, vida! Pejsek a kočička!"

Když Babetta skončila, zatočila se opeť ke mně a, nazírajíc na mne tímtéž něhyplným pohledem jako dříve, prohodila blouznivě:

"Ta píseň mluví!"

"Mluví, mluví! Ba , ta píseň více mluví, nežli mohou promluvit ústa. Ta píseň přímo — Té chvíle nemohlo mi živou mocí přijíti na mysl, co ta píseň vlastně "přímo "; proto pravím: "Slečno, nechci vám lichotit, ale ty zvuky vyluzované vaší ručkou, ty chtěl bych poslouchati věčně! Prosím, opakujte ještě tu píseň!"

Slečna Babetta pohleděla na mne pohledem takého rázu, že myslel jsem už opravdu, že mou komédii prohlédla. Odvětila však něžně:

"Věru, ani vás nepoznávám, pane doktore. Ovšem, totě má vina. Kdybych se vám nebyla vyhýbala —"

"Prosím, slečno, nemluvte o tom. Jsem sám vinnen. Národnostní cit oslepil mne dříve tak, že teprve nyní pozoruji, jak jste — roztomilou."

Slečna Babetta, zašeptavši roztouženě: "Ah, pane doktore!" jala se na novo drnčeti "Du hast mich nie geliebt ....." A dříve, nežli mohl jsem se nadíti, opře si hlavu o mé rámě a notuje skoro šeptem: "Du hast mích nie —". To šlo již trochu daleko; proto zvolám: "Ah! Slyším kroky!" A již bylo mé rámě prosto Babettiny hlavy, jež omamovala můj čichový nerv nesnesitelnou vůní, a již geliebt uvízlo v Babettině rozechvěném hrdle. Zatím povstav, pravil jsem:

"Kdyby nás někdo překvapil, slečno — "

Babetta, jež velmi rychle odstrčila křeslo od křesla, by nebyla tak těsně u sebe, naslouchá a po té praví docela upřímně:

"Neslyším krokův, pane doktore."

"Snad některý sluha šel okolo. Ostatně, slečno, již také čas, abych opět odešel. Pozdržel jsem vás nemálo —"

"Ó , prosím, pane doktore: mne nezdržujete."

"Přece, slečno. Dříve však, než odejdu, prosím, abychom si připili ještě jednou."

"S největší radostí, pane doktore."

Slečna Babetta dolila oba kalíšky a já, pozdvih kalíšek svůj, pravil jsem rozmarně:

"Nuže, slečno: na zdar!"

"Na zdar čeho, pane doktore? paroduje mne slečna Babetta z našeho přípitku prvého.

"Na zdar — komédie, kterou jsme právě tak povedeně sehráli. Hráli jsme oba výtečně. Ale buďte beze starosti, slečno: ručím vám, že na zámku zůstanete. Vylučte však laskavě pana barona z oboru svých intrik a sama buďte povahou. Potom teprve budeme upřímnými přátely."

Slečna Babetta, stojíc u stolu všecka vyjevená, držela kalíšek ustrnulou rukou v polovině cesty k ústům a nehnula sebou ještě ani, když naposledy již uklonil jsem se jí ve dveřích. Jak dlouho tak stála ještě po mém odchodě, věru nevím ......

Druhého dne jsem Babettu ani nespatřil a třetího dne, když odešel jsem do jídelny k obědu, nalezl jsem u svého příboru tento český lístek:

"Pane! Odjíždím na vždy ze zámku. Tím zbavuji Vás Vašeho slibu. Stála-li jsem proti "vašemu" baronovi na příkrém stanovisku, buďte přesvědčen, že jsem k tomu měla důležitou příčinu. Baron jest špatný člověk. Babetta Raschek."

"Kdy odjela slečna?" otáži se sluhy.

"Ráno, pane doktore. Právě jste byl na procházce."

"Odvezla s sebou nějaká zavazadla?"

"Sebrala všech svých pět švestek, pane doktore. Ale suché ty švestky nebyly, bylo jich na celý vůz."

"Tedy se již nevrátí?"

"Nevrátí, pane doktore. Pán Bůh ji za to pozdrav."

"Proč?"

"Protože byla zlým duchem na zámku, pane doktore. Na mou duši — odpusťte, pane doktore, — já nevím, co s ní paní baronka měla. A pan baron musil mlčeti. Já bych ji byl vyhnal již dávno, tu! Ale věřte mi, pane doktore, že dám ještě dnes na modlení, že je ta hadice již ta tam."

"Což vám ublížila?"

"Ta se potřebovala na člověka jen podívat a již člověku ublížila. Pane doktore, jsem na zámku již od svatby pana barona, na desátý rok, a ta — Pán Bůh mne netrestej! — jehlice skoro též tak dlouho, ale řekne-li někdo z nás, jak tu na zámku jsme, že mu ta ženská ani jednou neublížila, chci viset, pane doktore, chci viset, ačkoliv jsem starý chlap a mohl bych docela pokojně čekat, až mne Pán Bůh sám zavolá. Jak povídám, co s ní paní baronka měla, čerchmant ví! Ale že s ní něco měla, na to chci také viset."

"Jen se tak mnoho, Petře, nevěšte, abyste se naposledy nepověsil zbytečně."

"Zbytečně? Odpusťte, pane doktore, ale vy jste tu teprve na třetí měsíc, vy nic nevíte —"

"Alevšak se také o nic nestarám."

"No ne, pane doktore, nesmíte se zlobit, opravdu nic nevíte, ale my? Vlastně, my také nic nevíme, pouze víme, že to zde není vše v pořádku. A nejvíce nám líto pana barona."

"Proč?"

"Proč, pane doktore? Protože pan baron se trápí. Ale co jej trápí, ví sám Pán Bůh. Já jen chci viset na to, že má v tom prsty také ten mazánek paní baronky. Alevšak už je konec. To se musilo něco zvláštního přihodit, že šla tak z čista jasna."

"Poslouchejte, Petře, řekněte mi upřímně, co myslíte: jest pan baron dobrý člověk anebo špatný?"

"Ale pane doktore! Ne dobrý, ale anděl, povídám , anděl!"

"A co byste řekl o tom, kdo by pana barona nazval člověkem špatným?"

"Pověsit ho, pane doktore! Ale hned ho pověsit!"

"Poslouchejte, Petře, vy byste mohl býti slušným katem."

"Však byste se podíval, pane doktore, jak bych toho lotra pověsil. Za půl hodiny by sebou již ani nehnul."

"No, děkuji uctivě. Ale, chtěl jsem se vlastně otázati, kdo mi sem položil tento lístek?"

"Já, pane doktore, já. Ta kometa — chci říci Babetta Raškova mne o to požádala. A to víte, pane doktore, člověk poslední vůli musí vyplniti, hehe."

"A co mi vzkázala slečna?"

"Nic, pane doktore, dočista nic. A buďte rád: beztoho by po tom nic nebylo."

"Děkuji."

Téhož dne odpoledne vrátil se docela neočekávaně páter Severin. Přijel sám. Radosť, kterou měl jsem z jeho návratu, byla opravdu nelíčena a taktéž i radosť, kterou měl jsem z jeho zpráv o baronovi a baronce. Blaženosti baronovy, když jeho choť zjevila se u jeho lože, nemohl páter Severin ani vylíčiti; baronka pak tak byla dojata, že, přistoupivši k lůžku nemocného manžela, dala se do pláče, až jí srdce usedalo. Od lože sebou ani nehnula, ba i za noci zde prodlévala, ošetřujíc chotě tak pozorně a něžně, jak jen bylo možná. Neméně mne překvapilo, že pater Severin, jenž byl s paní baronkou o jejím výstupě se mnou hovořil už na cestě do Prahy, vyzradil později tento výstup i panu baronovi.

"Vidíte, velebný pane.", pravím opravdu nevrle. "To jste neměl panu baronovi prozrazovati."

"I kýž tě konopíííště! Doktůrku, co to pleskáte? Ne jen baron, ale celý svět by mel věděti, že jste přivedl Theodoru k rozumu."

"Já?"

I kýž tě konopíííště! Já ne! A víte, co řekl Konrád? Pravil do slova: "Lituji, že nemám v moci tolik slov, abych mu poděkoval, ani tolik jmění, abych se mu odměnil." Vidíte, doktůrku, naposledy z vás bude ještě milionář. A propos! Co dělá naše roztomilá Babettka? Víte-li pak, doktůrku, že odsud pojede?"

"Už jela, velebný pane,"

"Kdo jel?"

"Slečna Babetta, velebný pane."

"A kdy?"

"Dnes ráno. Vystěhovala se na dobro."

"Opravdu?"

"Docela opravdu."

"I kýž tě konopíííště!"

"Ještě předevčírem zpívala a dnes?"

Podal jsem páteru Severinovi lístek, jejž mi byla Babetta zanechala. Páter Severin, přečet lístek, pohlížel na mne okamžik poněkud rozpačitě a po tom pravil poněkud zaraženě:

"Vy jste o tom s Babettou mluvil?"

"O čem?"

"Tedy jste s ní o tom nemluvil?

"O čem, velebný pane?"

"Já myslil, že jste s ní o tom mluvil. A smím věděti, jakého slibu vás zbavuje?

Vyprávěl jsem páteru Severinovi o scéně se slečnou Babettou v její komnatě, nezamlčev ani způsobu, jakým jsem se s ni rozloučil.

"A k čemu ta poznámka", otázal se potom páter Sevetin, "že baron je špatný člověk?"

"Ta poznámka o baronovi jest docela zbytečna, velebný pane, právě proto, že ji učinila slečna Babetta. Patrně chtěta své chování k panu baronovi odůvodniti.

"Tedy jste s Babettou o tom nemluvil?"

Odpověděl jsem docela bez obalu:

"Nemluvil, velebný pane."

Páter Severin vrátil mi Babettin lístek, vstal a pravil:

"Mohl byste mne, doktore, navštíviti k večeru?"

"S největší radostí, velebný pane."

"Tedy buďte tak laskav a navštivte mne asi k sedmé hodině, ano? Budu čekati. Zatím s Pánem Bohem!"

Ačkoli měl jsem slušnou příčinu býti zvědavým, o čem asi páter Severin bude se mnou hovořiti, přece zůstal jsem klidným proto, že nejsem ani dosti málo přítelem jakýchkoliv zákulisných historek. Jediné, co mne poněkud znepokojovalo, bylo, nedovím-li se o baronovi něčeho, co by bylo Babettu opravňovalo k výroku, že baron jest špatným člověkem. Odhodlanosť starého Petra, se kterou tento dobrák chtěl každého hned oběsiti, kdo barona špatným člověkem nazve, mne neuspokojila proto, že látka páně Severinova hovoru byla dojista tajemstvím těch, jichž se dotýkala. Této snad bezpodstatné obavy nezbavil jsem se ani, když jsem o sedmé hodině, obešed procházkou celou ves, vstupoval do páně Severinovy pracovny.

Páter Severin seděl v domáckém šate u stolu a četl. Při mém příchodě odložil knihu , a pokynuv, abych se posadil na pohovku, pravil:

"Odpusťte, doktore, že jsem vás obtěžoval. Na zámku má každá zeď několik uší. Zde se budeme moci třeba rvát a nikdo nebude mít o tom ani tušení.

"Pan kaplan doma není, velebný pane?" otáži se slaběji, ukazuje při tom na vedlejší dvéře.

"Ten je u polí."

"A Petronella?"

"Tu jsem vyexpedoval na rychtu, aby si opěť jednou po libosti sklepla. Beztoho již dva dny s nikým nemluvila a je z toho všecka nemocna, chudák. Prosím vás, doktore: takový starý jazyk a na stará kolena den mlčet. I kýž tě konopíííště! Kam pak to? Ale dovolte, doktore."

Páter Severin vstal, přistoupil ku skříni u okna a, vzav odtud citeru, položil ji před sebe na stůl.

"Aj! citera!" zvolám , nakloně se k ní přes stůl. "Vy také hrajete, velebný pane, na cite — A co pak? Vždyť je celá rozbita!"

"Právě proto jsem vás pozval," odvětil páter Severin velmi vážně, "abych vám vypověděl životopis této citery." Potom, setřev s ní šátkem vrstvu prachu, dodal: "Tato nevinná, něžná citera jest opravdu obrazem našeho barona — totiž byla do té doby, co Theodora přišla k rozumu; nyní již, dá Pán, bude obrazem Konrádovým citera neporušená. Ano, ano, milý doktore: právě tou chvílí, co tato citera přišla k úrazu, zničeno i blaho baronovo. Když jsem odpoledne přečetl Babettin lístek a její poznámku o Konrádovi, myslil jsem opravdu, že vám sama vyprávěla, co vám chci říci já. Víte, proč Theodora nemiluje Konráda? Zde, zde to vězí," pravil pater Severin , poklepávaje prstem na citeru, až duněla. "Konrád se oženil před devíti roky. Jak jsem velmi dobře pozoroval, milovali se s Theodorou upřímně a láska baronova ani dosti málo neochabla, když po roce poznal, že jeho naděje na nějakého potomka jsou sklamány. Tenkráte byl správcem na zámku Babettin otec, muž skrz na skrze řádný, poctivý a svědomitý. Taktéž i jeho paní. Jablka však spadla daleko, hezky daleko od stromu. Starý Rašek mel syna, studenta. Studoval na technice, byl pilným, velmi vzdělaným a nad obyčej krásným. Léto po svých posledních zkouškách ztrávil, aby se zotavil, zde. Kdysi šel Konrád s Theodorou na procházku kolem správcova bytu a tu zaslechli zevnitř dojímavou hru na citeru. Theodora byla všecka unesena. Ještě téhož dne poslala pro Babettu, protože se domnívala, že ona to hrála. Ale hrál to její bratr Karel. Theodora tak byla zaujata touto elegickou hudbou, že ihned projevila přání, aby ji mladý Rašek učil. Objednána citera pro baronku a mladý Rašek, tenkrát asi 25 letý, stal se každodenním společníkem krásné Theodory. Theodora učila se již asi půltřetího měsíce. Jednou vstoupil Konrád, když se vrátil z projíždky na koni, do komnaty právě v tom okamžiku, když Theodora a mladý Rašek, nedbajíce citery před sebou, vášnivě se líbali. Konrád stanul jako zkamenělý na prahu, avšak vzpamatoval se ihned, přistoupil k Theodore a její "učiteli", kteří celí zesinalí nazírali na barona, a pravil chvějícím se hlasem pouze toto: "Pane Rašku, prosím, abyste mne laskavě zanechal o samotě s mou chotí." Mladý Rašek vyvrávoral z komnaty a Theodora, opírajíc se o hranu stolu a upírajíc o zem zrak, stála před svým chotěm jako socha. Konrád pozoroval svou choť dlouhou chvíli. Ruka, kterou svíral jízdecký bičík, chvěla se tak, až se bičík tetelil. Konečně pravil baron bolestně: "Theodoro, proč mne již nemiluješ?" Theodora nepohnula ni brvou. Za chvíli pravil opět baron: "Ublížil jsem ti, Theodoro? Theodora stála jako bez života. "Proč neodpovídáš, Theodoro?" otáže se baron s přídechem popuzenosti. Ale baronka stála, jako_by byla zkameněla opravdu. Tu z očí Konrádových šlehne blesk, ústa se křečovitě stáhly, pravice se pozvedla a bičík, pronikavě zasvištěv vzduchem, dopadl na obnažené rámě barončino. V témž okamžiku Theodora vyrazila ze sebe srdcelomný výkřik a současně klesla na zemi. Konrád, nedbaje toho, strhl se stolu citeru, mrštil jí před Theodoru a zvolal vášnivě: "Dohrály jste obě dvě!" Byl jsem svědkem tohoto výjevu, doktore, právě tak, jako ondyno vašeho výstupu s baronkou. Stál jsem za toutéž damaškovou oponou u vchodu do tétéž komnaty, avšak při vzpomínce na tehdejší výjev dosud lituji, že nevystoupil jsem tenkrát o vteřinu dříve. Nyní nemohl jsem baronovi říci nic více, nežli: "Vy jste chybil, Konráde." Konrád později ovšem poznal, že chybil, ale bylo již na lítosť pozdě: Theodora byla dlouho nemocna , a když poprvé k ní baron vstoupil a prosil ji skoro na kolenou za odpuštění, Theodora opět ani neodpověděla. Odpověděla teprve, když nyní, skoro po osmi letech, setkala se se svým chotěm u jeho lože v Praze. Co se za tu dobu dalo v barončině duši, nevím, ale vím, že hřešila, stojíc tak urputně na stanovisku, jež po tom zaujala proti Konrádovi. Ale Pán Bůh jest milostiv a odpouští kajícímu hříšníku."

"To jest tedy ta citera, velebný pane", přeruším nastalý klid.

"Ano, to jest ta citera. Schoval jsem si ji na památku. Domlouval jsem po tom Theodoře několikrát, aby odpustila Konrádovi, ale když mne baronka jednou docela určitě vyzvala, abych s ní o Konrádovi nikdy nemluvil, nemohl jsem si pomoci. A mladý Rašek? Mladý Rašek již druhého dne odejel do Prahy. Ale za čtyři dny přijel nazpět — na pohřeb rodičův. Pana správce, když mu Konrád byl vše zjevil o jeho synovi, ranila mrtvice, a paní správcová, ubožák, v návalu okamžité z toho choromyslnosti se zastřelila."

"Zastřelila?" zvolal jsem opravdu zděšeně.

"Zastřelila. Bůh jí odpusť. Avšak dosud každý věří, že ji též ranila mrtvice ..... za takových poměrův ovšem nedivno, že Babetta stala se tím, čím jest, neboť vinu všeho svalovala ovšem na barona a nikoliv na toho, kdo byl pravou příčinou. Avšak, uvážíte-li, že prese všecky mé domluvy Babetta ještě podněcovala a štvala baronku proti baronovi, uznáte, milý doktore, že Babetta byla opravdu špatnou ženou. Ostatně dobrou nebyla nikdy. Již po svatbě baronově měla volný přístup na zámek, protože si ji baronka pro její krásu neobyčejně oblíbila, a tu by vám každý ze zámeckých mohl vyprávěti, jak byla zlou, mstivou, pyšnou — pravý opak své dobré matky. Po úmrtí rodičů vzal ji Konrád na zámek a Theodora, když se uzdravila, již ji od sebe nepustila: Babetta zůstala velmi ráda, bylať počítána k rodině, ačkoliv Konrád se jí vyhýbal, kde mohl. Asi za tři léta po tom měla se vdávat, ale její nedočkavosť ji připravila o muže."

"Nedočkavosť, velebný pane?"

"Ano", usmál se potutelně páter Severin. "Měla si bráti zdejšího bývalého nadlesního, který ji — protože láska jest slepou — zbožňoval. Ale Babetta nemohla dočkati, až pan nadlesní bude jejím mužem a již týden po zasnoubení hodila po něm talířem i s broskvemi, když ji nechtěl totiž na nějaký nesmysl přisvědčiti. Proto pan nadlesní, obávaje se beze vší pochyby, aby po svatbě po něm nelítaly již mísy s broskvemi, nechal Babettu Babettou a za krátko požádal jinam a Babetta zde zůstala."

"A co že, velebný pane, ji nyní paní baronka propustila?"

"I kýž tě konopíííště, doktore! To jste "študýrovaný člověk "?

"Inu ovšem, vím, vím — ale co si Babetta nyní počne? Patrně dostane velmi slušné "odbytné", je-li pravda?"

"Nu , víte, doktore, od baronky má toho již dosti: darův na vozy a celou výbavu. A Konrád chce jí dáti deset tisíc. Nouzi tedy míti nebude a po "ledajakém zaměstknání", jak vám pravila, se sháněti nemusí."

"A psala jí o těch deseti tisících paní baronka, velebný pane?"

"Ovšem, že."

"Tak? To je divné."

"Co je divné?"

"Že mne tak usilovně prosila o přímluvu, aby zde mohla zůstati."

"Prosím vás, doktore: takové časy jako zde, nebude míti nikde a nikdy."

"A o mladém Raškovi nevíte nic, velebný pane?"

"Nevím, doktore, nevím. S Babettou jsem o něm nemohl mluviti a on sám zde od těch čas ani nebyl. Tak vidíte, doktůrku, jaké věci se to dějí na světě. Jsem na zámku již na třiatřicátý rok, ale to jsem si věru nemyslil, když jsem tam poprvé vstoupil, že tam zažiji také takovéto romány. Ale buď Pán Bůh pochválen, že vše je zase již v pořádku. Konrád je dobrý člověk, dobrý. Tenkráte chybil, ovšem; byl by moudřeji učinil, kdyby se byl dovedl opanovati, avšak není divu, věru není divu. Theodora zhřešila, pravda, ale i nejctnostnější žena jest přece jen ženou ve společnosti muže; a Rašek byl nejen mužem, ale i krásným mužem a gentlemanem. Všecka děvčata byla po něm jako posedlá. I má stará Petronella div za ním nebrousila, hehe. Kýž tě konopíííště! To by tak byl páreček, hehe!"

Hovořili jsme ještě nějakou chvíli o zámeckých poměrech, ale příchod páně kaplanův a nedlouho po tom i příchod staré Petronelly, kuchařky pátera Severina, vyrušil nás z rozmluvy.

"Poslouchejte, Petronello," přivítal kuchařku páter Severin. "Vy mi tropíte pěkné kousky!"

"Co pak zase, milostpane?"

"Dávat si tuhle s panem doktorem dostaveníčka."

"Cheche!"

"Nic cheche! Nemyslete si, že jsem tak krátkozraký. Pan doktor sem přijde z ničeho nic a myslíte, že sem přišel za mnou? O vy světačko!"

"A checheche!" rozesmála se stará Petronella, až jí slze vstoupily do očí.

"Jen se smějte, smějte! Mně se zdá, že vám ty vaše spády přeženu! A co pak jste vyzvěděla nového na rychtě? Přece vypravujte. Já nevím, osobo, že tak nerada mluvíte," usmál se páter Severin.

"Ale," utírá si Petronella zástěrou od smíchu uslzené oči, skoro nic, milostpane. Jen se každý diví, proč asi zámecká slečna se tak z čista jasna odstěhovala."

"A vy to nevíte, Petronello? praví páter Severin důležitě.

"Co pak, milostpane? Nevím, nevím nic."

"Odjela do Ameriky," praví páter Severin vážně.

"Do — do Ameriky?"

"Do Ameriky, holečku. Zemřel jí tam nějaký strýček a nyní po něm zdědila deset milionů."

"A ty můj nejsladší Pane Ježíši! deset milionů! To je štěstí! To je štěstí! Opravdu, milostpane?"

"No, to bych vám to neříkal," odvětí páter Severin docela vážně. "A poslouchejte, Petronello: nemáte v Americe také nějakého strýčka?"

"A ba nemám, milostpane; mně je zde také dobře. Ale deset milionů! Co si s nimi ta osoba jen počne? Deset milionů!"

Druhého dne mi páter Severin oznamoval s upřímným smíchem, že ještě téhož večera kolovala po vsi zpráva, že zámecká slečna zdědila po nějakém "americkém strýčkovi" — deset tisíc milionů, čímž náhlý její odjezd ze zámku nadobro ve vsi vysvětlen, omluven a schválen.

O něco více nežli za čtrnácte dní po Babettině odjezdě ze zámku navrátil se pan baron se svou chotí. Shledání s nimi v Táboře, kamž odejel jsem jim naproti, dojalo mne z míry. Pan baron , vystoupiv za pomoci své choti, objal mne přátelsky a stiskl mi ruku tak vřele, že pouhý ten stisk mé pravice vyjevil mi, co baron cítí. Baronka pak, podavši mi ruku, nesvolila, bych dotekl se její prstňv svými rty, nébrž stiskla mi taktéž pravici a prohodila s úměvem:

"Nuže, zde vám vezu toho vašeho anděla."

Pohledl jsem překvapeně na baronku , a neshledav v její očích žádného zvláštního výrazu, odvětil jsem klidně:

"Jsem přesvědčen, madame, že pan baron nemohl míti lepšího ošetřovatele mimo Vás."

Baron byl opravdu ještě slíčnějším nežli dříve. Tvář, až dosud přibledlá, zářila takým blahem, jakéhož nepoznal jsem v ní dosud nikdy: baron byl jako znovu narozen, černý pak hedvábný šátek, v němž dlela posud hojící se ruka, budil takou sympathii s baronem, že bezděky vedrala se mi při pohledu na, barona a při vzpomínce na jeho osud slze v oko v jakémsi sladkobolném dojmu.

Cesta z nádraží táborského uplynula jako voda. Novin a otázek bylo tolik, že doba jízdy ani nestačila. Také na Babettu přivedena řeč; paní baronka k mému podivu začala o ní sama.

"Tedy Babetta, milý doktore, již odjela?" pravila paní baronka.

"Ráčíte o tom již věděti, madame?"

"Psala mi; jest tomu několik dní."

"A při tom na vás, milý příteli, žalovala", pravil pan baron s mírným úsměvem: "Co jste jí učinil, smím-li se tázati?"

"Doporučil jsem jí, pane barone, aby byla karaktérem."

"Věděl jsem, že jste jí velmi ublížil, neboť napsala, bez obalu, že pouze Vaše nešetrné prý chování ji přinutilo opustiti zámek beze všeho se rozloučení s námi."

"Přiznávám se, pane barone, že jsem byl nešetrným."

"Prominete dojista, milý doktore," pravila zase paní baronka, "když vám bez ostychu zjevím, že již dávno všimla jsem si rozdílu mezi Vámi a jinými muži ve příčině jejich obcování s dámami."

"Jest tato poznámka výčitkou, madame?"

"Jest pouze tím, čím jest, milý doktore: poznámkou."

"Dovolte mi však otázku, madame, jest-li tato poznámka lichotivou či nic."

Záleží vám na tom, milý doktore, aby tato poznámka byla lichotivou?"

"Záleží mi, madame, na tom, abych se dověděl, jaký úsudek jste si o mně utvořila Vy ve příčině mého chování k dámám."

"Úsudek soudcův ve vlastní při bývá zřídka nestranným, milý doktore."

"Odpusťte, madame, avšak úsudek soudcův ve vlastní při bývá pokaždé spravedlivým, jest-li i soudce spravedlivým."

"Byla jsem jen jedenkráte nespravedlivou, milý doktore," odvětila paní baronka trpce, "avšak — již jsem svou chybu napravila."

"Ale Theodoro!" zvolal pan baron něžně.

"Nemínil jsem, madame, říci," pravím docela klidně, že byste byla nespravedlivou z úmyslu. Též omyl může býti příčinou křivdy."

"Pak odpusťte, milý doktore, že má poznámka o vašem chování k dámám byla — mylná."

"Byla spravedliva , madame. Přál jsem si pouze věděti, jest-li pro mne dle Vašeho úsudku lichotivá či nic proto, že dosud ze všech dam, které si této mé vlastnosti všimly , a všimly si jí všechny, teprve jediná vyslovila se o ní pochvalně."

"Pozoruji, milý příteli," pravil pan baron s úsměvem, "že mermomocí si přejete, aby Theodora "řadu" té jediné dámy rozmnožila."

"Přiznávám se ku své ješitnosti bez ostychu, pane barone".

"Podporovati však ješitnosť, milý doktore, jest chybou," odvětila paní baronka chvatně.

"Jako ješitnosť sama, madame."

"Tedy se přiznáváte ku své chybě, milý příteli?" otázal se pan baron.

"Přiznávám se ku každé své chybě, pane barone, které jsem si povědom."

"Bylo by však záslužnější, milý doktore," poznamenala paní baronka, "spíše se vystříhati vědomých chyb, nežli se k nim pouze přiznávati."

"Ale jsou chyby, madame, které jsou chybami toliko v očích toho, kdo je cítí; tomu však, kdo je činí, jsou povinností."

"Tedy myslíte, milý doktore, že chovati se k ženám bezohledně jest mužův povinností?

"Totiž tam, madame, kde ta bezohlednosť jest na svém místě."

Paní baronka, potlačivši dojem této poznámky, pravila:

"Promiňte laskavě, milý doktore, ale jsem přesvědčena, až budete milovati, že nebudete dbáti všech svých povinností."

"Neračte zapomenouti, madame, že člověk někdy zapomíná svých povinností, i když nemiluje. Ostatně ráčíte, madame, dojista prominouti, když nezatajím svého podivu proto, že pravíte, až budu milovati."

"Všiml jsem si té Theodořiny "tiskové chyby " též," usmál se opět pan baron, "a souhlasím s Vámi docela, milý příteli, aby "oprava" byla dodatečně přidána."

"Přejete si opravy, milý doktore?"

"Kde není chyb, madame, není oprav."

"Aj?!" zvolali pan baron a jeho choť skoro současně.

"Jsem podivným pavoukem — račte laskavě prominouti — ale jsem při tom svém pavoukování tak spokojen, jako bych byl bourcem a mé pavučiny, které jsem si napředl okolo srdce, jako_by byly hedvábím."

"Dovolte, milý doktore: kolik máte let?"

"Právě třicet, madame."

"Nebyl by tedy čas, milý doktore, abyste ty své "pavučiny" okolo srdce již protrhl? Odpusťte, že se vám do těch "pavučin" pletu."

Právě upřel jsem tázavě zrak na paní baronku, když pan baron pravil:

"Upozorňuji tě, Theodoro na přírodopis a varuji každou mušku před tím, aby se "pletla" do pavučin. Pavouci jsou ošemetní tvorové."

"Nuže, milý doktore," zasmála se paní baronka, "poděkujte se přece za tu poklonu!"

"Pan baron má docela pravdu, madame," odpovím vážně. "Běda mušce, kterou pavouk vláká do své pavučiny."

"Tedy již napřed, milý doktore, gratuluji té, která se do té Vaší pavučiny dostane."

"Nyní to máte!" zvolal pan baron s upřímným smíchem.

"Připravil jsem si tuto porážku sám, pane barone," odvětím, klidně. "Jsem však přesvědčen, že , vzdám-li se vítězi na milosť a nemilosť, bude můj vítěz velikomyslným."

"Tak jest, milý doktore. A nyní podepište laskavě podmínku míru."

"Ta zní, madame?"

"Že již nebudete — "pavoukem"."

"Podepisuji, madame."

Stiskl jsem podanou mi ruku barončinu. A když upřel jsem zrak na krásné oči Theodořiny, tu zatepalo mi srdce tak, že se mi zdálo, jako_bych slyšel šelest praskající "pavučiny", kterou mé srdce bylo dosud zahaleno. Nesnesl jsem pohledu barončina — sklopil jsem oči ......

Podivná proměna stala se to nyní se mnou. Dříve mohl jsem kolikrátekoliv upříti zrak na lepou tvář barončinn a pokaždé zůstal jsem klidným, i kolikrátekoliv upříti zrak na její čarokrásné oko a pokaždé snesl jsem jeho pohled lhostejně, nyní však, jako bych byl z čista jasna okouzlen, kdykoliv zahleděl jsem se v barončin sličný obličej, pokaždé cítil jsem, že krev vstupuje mi k mozku, a kdykoliv setkaly se naše zraky, pokaždé vyhnul se rozpačitě zrak můj omamujícímu její pohledu.

Večer dlouho, dlouho nemohl jsem usnouti. Obraz krásné baronky, jež svým něžným a láskyplným chováním k baronovi budila nyní sympathii neobmezenou, vznášel se mi neustále před rozechvěnou mysli, ba čím usilovněji snažil jsem se této svůdné vidiny se zbaviti, tím urputněji na můj pobouřený mozek dorážela. A když posléze , zmořen byv dlouhým bděním, usnul jsem k ránu, i ve snu ještě mne ten čarokrásný zjev pronásledoval. Zdálo se mi, že stojíme s Theodorou na vysoké nebetyčné skále, bavíce se vyhlídkou na šírošíré krásné okolí. Stojíme dlouho vedle sebe bez pohnutí. Ponenáhlu však, přemožen jsa věru podivným, nevyslovitelným, citem, vztáhnu pravici , a jemně ji ovinuv okolo kyprého těla barončina, přitiskl jsem Theodoru k sobě. Theodora, ni dosti málo se nebráníc, upře na mne vyčítavě svůj palčivý zrak a tétéž chvíle zazní odněkud z pozdálí elegické zvuky citery. "Theodoro!" zvolám vášnivě, "Theodoro, slyšíš? Toť ozvěna mé lásky, kterou tě zbožňuji!" Z čista jasna zadrnčí citera, jako_by se byla nárazem o skálu roztříštila, současně vztáhne na proti mně ruku, udeří mne vší silou do prsou a již střemhlav se řítím do bezedné propasti ...

Probudil jsem se: horký pot pálil mne na čele a prsa těžce oddychovala, jako by dosud cítila Theodořinu ránu.

Toho dopoledne omluvil jsem svou nepřítomnosť v saloně nenadálou churavostí, abych se vyhnul styku s baronkou. Za deset minut však po tom, co starý Petr odnesl baronovi můj lístek, vrátil se Petr s otázkou, mohu-li přijati pana barona.

"Aj!" zvolal baron , vstoupiv do mé komnaty. "Myslil jsem, že vás, milý příteli, uzřím na loži, a vy zatím ..... Nu, jen když ta vaše churavosť není k smrti. A smím se tázati, co vám chybí?"

"Malá migraina poctila mou hlavu svou návštěvou, pane barone."

"Malá migraina! Mhm. Dovolte, milý příteli."

Pan baron, žertuje , vzal mou ruku, aby ohledal tepnu. A hmataje palcem chvíli sem a tam, praví posléze jako v udivení:

"Ale příteli! Vždyť ani nemáte —"

"Horkosť, pane barone?"

"Ne, tepnu. Kde máte tepnu?"

"Račte dovoliti, pane barone. Prosím."

"Ah tak .... Nu, horkosť není tak zlá. A jak jste spal, milý paciente?"

"Špatně, pane barone."

"Špatně. Mhm. A jak pak chuť? Máte chuť?"

"Jako vždy velmi dobrou, pane barone."

"Mhm, velmi dobrou. Dovolíte tedy, milý paciente, abych vám předepsal malou procházku po parku. Ta vám neuškodí."

"S největší radostí užiji vašeho, receptu, pane barone."

"A Theodora nás doprovodí. Dojista bude tak laskava."

"Račte prominouti, pane barone," odvětím rozpačitě, "ale dovoluji si vás upozorniti, že madame snad jest unavena po cestě."

"Proč si nepřejete Theodořiny společnosti, milý příteli? Opětuji svou včerejší prosbu: zapomeňte na vše. Vždyť jste nám přece včera večer slíbil, že na vše zapomenete."

"Madame si ještě včera večer stýskala na únavu, pane barone."

"Nuže, předepíši také jí procházku po parku a bude po únavě tak, jako po vaší migraině. Prosím."

Odešel jsem s panem baronem do salonu. Paní baronka, vstavši při našem vstupu z pohovky, vyšla nám vstříc , a podavši mi ruku, pravila soucitně:

"Měla jsem starosť, milý doktore."

"Promiňte, madame," pravím , namáhaje se býti klidným, a klidně snésti barončin pohled, "že taková maličkost, jako jest má osoba, působí vám starosti."

"Zapomínáte, milý doktore, že i maličkosti, jsou-li nám milými, působí nám starosti, když je pohřešíme na svém místě. Ale jste opravdu přibledlý, milý doktore."

"A při té malé přibledlosti také hrozně lakomý, milá Theodoro," odvětil pan baron chvatně.

"Jsi dosud unavena po cestě, Theodoro?"

"Ani dosti málo, můj milý."

"Nuže, zde to slyšíte," obrátil se pan baron ke mně. "Považ , Theodoro: předepsal jsem našemu příteli proti jeho malé migraině malou procházku do parku, náš milý přítel tuto medicínu sám velmi ochotně přijal, ale byl tak lakomým, že z ní nemínil ani krůpěj ustoupiti té, které jsem byl — dle pacientova domnění, že churaví též — předepsal tentýž lék."

"Myslil jsem, madame, že vám bude procházka nepříjemnou," pravím v patrných rozpacích.

"Dokáži vám, milý doktore, že procházka do parku bude mi velmi příjemnou. Smím prositi o slunečník, milý Konráde?"

"Prosím."

"Nuže, milý doktore?"

Paní baronka podala mi rámě.

"A pan baron?" otáži se ještě rozpačitěji.

"— Vás na schodou dohoní ," pravil baron , odcházeje do vedlejší komnaty.

Když sestupoval jsem s paní baronkou po schodech, pravila paní baronka starostlivě:

"Vy se chvějete, milý doktore. Jste opravdu churav?"

"Jsem rozčilen, madame, snem, který dnes pobouřil mou mysl ," zalhu dosti pevným hlasem.

"Snad nevěříte na sny, milý doktore?"

"Nevěřím, madame, ale proto přece bych si přál, aby dnešní můj sen byl pouhým snem."

"Není váš sen tajemstvím, milý doktore?"

"Můj sen by vás nebavil, madame."

"Víte to tak určitě?"

"Zdálo se mi o pavouku, madame."

"Opravdu?"

"A o mušce, kterou ten pavouk chtěl do své pavučiny polapiti."

"Byl jste tím "pavoukem" vy, milý doktore?"

"Bohužel, madame."

"Proč pravíte "bohužel", smím-li se tázati ?"

"Odpusťte, madame, pan baron přichází."

"Tedy jest váš sen přece tajemstvím?"

"Pro vás už nikoliv, madame."

Právě nás, u východu ze zámku, dohonil pan baron. Otevřev přinesený slunečník, podal jej Theodoře a pravil:

"Apropos! Víte-li moje milí, o čem se mi dnes v noci zdálo?"

Paní baronka odvětila: "Odpustíš, milý Konráde, že nejsme vševědoucími" a já pravil zvědavě: "Jsem opravdu velmi žádostiv, pane barone."

"Prosím pojďme", pravil pan baron, postoupiv na pravou stranu barončinu, "budu vám svůj zajímavý sen vyprávěti. A náš milý přítel bude tak laskav a jakožto učený a ve všech vědách honěný pán skomponuje nám potom terno. Štěstí budeme míti dojista ," dodal pan baron se smíchem, "neboť se mi zdálo o pavouku."

"O pavouku?" zvolal jsem s nenuceným podivem.

Paní baronka pravila docela klidně:

"Patrný to následek naší včerejší rozmluvy o těchto "potměšilých" zvířátkách. A což "mušky", milý Konráde?"

"Muškou byla má milá Theodora. Byla to velmi roztomilá muška!"

"Já?"

"Ano ty, má drahá! Nevěříte, milý příteli?"

"Smím se tázati, pane barone, proč berete mou víru v pochybnosť?

"Protože na mne tak udiveně hledíte, můj milý."

"Divím se pouze, pane barone."

Zraky barončiny a mé se toho okamžiku setkaly.

"Šli jsme s Theodorou nějakou báječnou zahradou", vypravuje pan baron. "Stromy a květiny nejpodivnějších tvarův a nejbujnější vegetace dýchaly takou vůni, že jsme byli až omámeni. Kráčíme stezkou posypanou zlatým pískem a bavíme se koncertem, jejž uspořádalo, snad na naši počest, ptactvo, jehož se všady jenjen hemžilo. Tu všimnu si, že před námi, po zlaté pěšině, plíží se právě naproti nám pavouk. Byl dosti veliký, asi jako vlašský ořech, a předl tak pilně, že půl stezky bylo zapředeno. Chtěl jsem jej zašlápnouti, avšak v okamžiku, co již již měla moje noha zničiti jeho život, uskočil milý pavouk stranou a tétéž chvíle, jak už tak ve snu se dějí zázraky, byla Theodora od hlavy až k patě opředena pavučinou, jejíž každé vlákno bylo lanem. Theodořino zoufalé volání o pomoc pronikalo mi duši. Ve své úzkosti chci volati o pomoc též, ale výkřik uvázl mi v hrdle. Jest velmi nepříjemným pocitem, ve snu, chce-li člověk volati a nemůže, je-li pravda, milý příteli?"

"Zakusil jsem těch muk ve snu již častěji, pane barone", odpovídám poněkud rozechvěným hlasem.

"A dále?" pobízí paní baronka.

"Dále? Z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal, zjeví se před námi nějaký vážný stařec a rázem přetne svou holí milého pavouka; současně se smrtí pavoukovou zmizí také hustý závoj, kterým Theodora byla opředena. Vv ochranci pak poznávám. — nuže, milý příteli?"

"Snad naposledy mne, pane barone", odpovím , nutě se k úsměvu.

"Ach, jakým jste egoistou! I starcem chcete býti z egoismu. — Byl to — však hle! tam přichází sám tvůj ochrance, milá Theodoro."

"Páter Severin?" vyklouzlo nám s paní baronkou současně prese rty.

"Ano, páter Severin. A co říkáte tomu mému snu , milý příteli?"

"Totéž, pane barone, co prve pravila madame: že to přirozený účinek naší včerejší pavoukové rozmluvy."

"A ty, milá Theodoro?"

"Že bychom mohli vsaditi na Brno", zasměje se paní baronka upřímně. "Konrádova léta — 37, moje léta — 27 a pavouk .... Co znamená pavouk, pánové?"

"144", odvětí chvatně pan baron s neméně upřímným smíchem, "Přisadíte si též, milý příteli?

Odpověděl jsem s nemístnou vážností:

"Nemám štěstí ve hře, pane barone."

"Aj! Tedy v lásce!" zvolá rychle baronka.

"Nemám štěstí ani ve hře ani v lásce, madame."

"To pravíte tak vážně, milý doktore —"

"— jak vážnou jest pravda, madame. Poznal jsem jen jednou lásku, na okamžik, madame, a — prohrál jsem i v tom okamžiku."

"Promiňte, milý doktore, ale umíte velmi napínavě vyprávěti. Jest možno poznati lásku pouze na okamžik?"

"Ve snu, madame."

"Ajajaj! Ve snu!" zasmál se opět pan baron.

"Vypravujte, milý příteli, ten sen, prosím o to. Vsadíme zase na Prahu."

"Stál jsem na skále se ženou, o které jsem se domníval, že mi jest docela lhostejnou. Stojíme —"

"Dovolte, milý příteli: to jste na té skále stál opravdu, nebo se vám ta skála s tou ženou připletla do snu?"

"Zdálo se mi to, pane barone."

"Dnes?"

"Bůh uchovej! Před několika roky, pane barone."

"To je škoda. Prosím, odpusťte, že jsem vás přerušil."

"Prosím. Stojíme, mlčíce oba, vedle sebe na pokraji skály. V okamžitém dojmu lásky přivinu milovanou ženu k sobě , a sotva že vyslovím slova "láska", jsem předmětem své lásky sražen se skály."

"A zabil jste se, milý příteli?"

"Probudil jsem se, pane barone, ještě v čas."

"Buď Pánbůh pochválen", usmál se pan baron.

"A proč vás, milý doktore, srazila ta dívka se skály?"

"Protože jsem byl — pavoukem, madame."

"Odpusťte, milý příteli, ale to na vás měl přijíti náš dobrý páter Severin. Ten by vás byl dojista přeťal ještě dříve, nežli byste se byl probudil."

Právě došli jsme k páteru Severinovi tak blízko, že jsme se mohli na vzájem již pozdraviti.

"I kýž tě konopíííště!" volá páter Severin , hroze prstem. "Doktůrku, doktůrku! To věřím! To vy si vyšlapujete! Ale milostivá paní, já bych se s doktorem nevedl! To je barbar, učiněný barbar!"

"Buďte přesvědčena, madame," odpovídám tak hlasitě, aby to páter Severin slyšel, "že z velebného pána mluví závisť, pouhá závisť."

"I kýž tě konopíííště! Závisť! Jako_by náš prohnaný doktůrek nevěděl, že já jsem už dávno zadaným. Což má roztomilá Petronella, to není nic, hé?"

Za všeobecného smíchu jsme se setkali.

"Přijměte, velebný pane, mé nejsrdečnější díky," praví paní baronka , podávajíc páteru Severinovi ruku.

"I kýž tě konopíííště! Já? Zač, má velectěná? Za to, že jsem při vás proti doktůrkovi?"

"Za to, že jste mne — rozpředl, velebný pane," zasměje se paní baronka.

"I kýž tě konopíííště! Já? Rozpředl? Vás, má drahá? Tomu věru nerozumím."

"Dovolte, velebný pane," začne zase pan baron. "Chcete si přisaditi na Brno? Máme velmi krásná čísla: 37, 27 a 144."

"I kýž tě konopíííště! To jsem padl do čisté společnosti. Naše drahá Theodora pasuje mne na tkalce, náš drahý Konrád pasuje mne na lutristu — Nač pak vy mne ještě pasujete, doktůrku?"

"Na guillotinu, velebný pane."

"I kýž tě konopíííště!"

"Umíte totiž velmi dobře přetínati, jak jsem právě slyšel."

"Aha! Tedy "my o vlku a vlk za humny." A smím věděti, kdo to vše spískal?"

Paní baronka, otočivši se ku svému choti, prohodila: "Prosím."

"Tak? Nu dobrá! Tedy si chytneme pana barona. Prosím." Páter Severin podal baronovi levé rámě a pokračoval: "Vidíte, můj nejdražší: proč jste tak bujným, že nedáte ani kandelábrůrn pokoje! Nyní se musíte s pokojiti s levou stranou. A jak je to, prosím, s těmi klepy o mne?"

Zatím, co pan baron vyprávěl páteru Severinovi svůj sen opepřovaný nejrůznějšími poznámkami veselého pátera Severina, odloučili jsme se s baronkou ponenáhlu od ostatních tak, že jsme mohli s paní baronkou baviti se potom pouze sami dva pro sebe. Ovšem, že dosud nenabyl jsem takého klidu, abych byl mohl mluvit i klidně i lhostejně.

Paní baronka vrátila se záhy ku thematu, jež bylo při našem východu ze zámku přerušeno příchodem páně balkónovým. Když ukončili jsme totiž hovor o dobrácké a veselé povaze pátera Severina, pravila paní baronka bez obalu:

"Smím prositi, abyste ve vypravování svého dnešního snu pokračoval, milý doktore?"

"Jsem už hotov, madame. Dokončil jsem své vyprávění prve před panem baronem."

"To byl ten sen o skále?"

"Tak jest madame."

"Ale ten se vám přece zdál před několika roky, milý doktore."

"Ten se mi zdál dnes, madame."

"Promiňte mi mou zvědavosť, milý doktore, ale také prosím, abyste ji ukojil: kdo byla ta zlá dívka?"

"Byla to madame, — byla to dívka, kterou vy ovšem neráčíte znáti. Byla to dívka, kterou jsem ve svém životě spatřil pouze jednou a snad i naposledy."

"Ve skutečnosti, milý doktore?"

"Před svým příjezdem do vašeho milého domu, madame. Jest to celý román. Bojím se však, madame, že by vás ten můj román unavil."

"Buďte přesvědčen, milý doktore, že budu poslouchati velmi pozorně."

Vyprávěl jsem paní baronce, pokud možná, stručně dobrodružství, které zažil jsem před třemi měsíci se slečnou Matildou. Když jsem posléze vylíčil způsob, jakým jsme se rozešli se slečnou Matildou, pravila paní baronka:

"Myslím, že dnešní váš sen, milý doktore, jest pouhou reminiscencí na tento rozchoď s tou slečnou Matildou. Obé končí stejným způsobem."

"Avšak zapomněl jsem vám, madame, poznamenati, že v mém snu byla Matilda již — provdanou a ženou mého přítele."

"Pak — odpusťte, milý doktore — jednala ta Matilda docela správně.

"Jste nemilosrdnou, madame."

"Jsem spravedlivou, milý doktore. Byla bych jednala též tak."

"Opravdu, madame?"

Paní baronka pohledla na mne pohledem, jako by chtěla z mé duše vyzpytovati, vím-li o její tajemství s mladým Raškem. Neztratil jsem však duchapřítomnosti: veškeru duševní sílu napjav, zachoval jsem klid. Paní baronka potom odpověděla pevným hlasem:

"Opětuji, milý doktore, že byla bych v tom vašem snu jednala též tak. Pravil jste sám včera: "Běda mušce, kterou pavouk polapí do své pavučiny" .... Nemyslíte, milý doktore, že muška, která jednou bezděčně se zapletla do pavučiny, avšak přece vyvázla, podruhé se každé pavučinky chrání? Vzpomeňte si, milý doktore, na výjev v mé komnatě, když před měsícem vyčítal jste mi mé chování ke Konrádovi."

"Ale madame!"

"Volal jste, že hřeším. Ano, zhřešila jsem. Byla jsem polapena do pavučiny — Bůh mi svědkem, že byla jsem polapena bezděčně — ale těžce jsem svůj hřích odpykala. Dobře jste pravil, že na místě co jsem měla před Konrádem padnouti na kolena, šlapala jsem jeho dobré srdce — šlapala jsem je řadu let .... Byl to krutý trest, příliš krutý, když Bůh na místě pokání a zvětšené lásky ke Konrádovi potom vštípil v mé srdce nenávisť k tomu, který můj bezděčný hřích odměnil bezděčnou chybou .... Děkuji vám, milý příteli, děkuji vám z duše, že jste mé zkamenělé srdce zas oživil, a prosím, prosím vás, zůstaňte mi poctivým přítelem vždy. Zůstanete? ... Proč neodpovídáte, milý doktore?"

Mlčky podal jsem třesoucí se ruku baronce.

"Co jest vám, milý doktore?"

"Promiňte mi mé rozčilení, madame," pravím namáhavě. "Vždyť není divu. Vaše slova — vaše důvěra — vaše přátelství .... Slibuji vám, madame, že vaší důvěry, kterou ve mne máte , nikdy nezklamu."

"Děkuji, děkuji vám."

Po malé přestávce praví paní baronka:

"Nemyslíte, milý doktore, abychom počkali na Konráda a pátera Severina?"

"Prosím, madame."

Za minutku nás baron a páter Severin dohonili .

Uplynuly tři neděle ode chvíle, kdy v dojmu své svrchované duševné muky slíbil jsem paní baronce, že nikdy nezklamu její důvěry v mé poctivé přátelství. Byly to hrozné tři týdny. Poznání, že z čista jasna již praskla mohutná železná závora, kterou až dosud bylo mé srdce na devaterý zámek uzamčeno před láskou k ženě, a přesvědčení, že to mé tak neočekávaně uvolněné srdce jest přeplněno láskou k té, kterou bezděky vrátil jsem jejímu choti, div mne k šílenosti nepřiváděly. Marně z prvu klamal jsem sám sebe spokojenou domněnkou, že změna, kteráž udála se s poklidem mé duše, jest dojmem pouze chvilkovým, jenž z duše vymře tak záhy, jak neočekávaně byl se v ní zrodil; marně z prvu těšil jsem sám sebe lichou výmluvou, že není láskou, čím pro baronku mé srdce kypí; a marně zprvu těšil jsem sám sebe klamnou útěchou, že jsem dosti silným, abych každým způsobem zachoval klid a stal se vítězem svého pobouřeného mozku.

Podlehl jsem ....

Miloval jsem krásnou Theodoru výbuchem prvé, horoucí, neobmezené lásky. Miloval jsem baronovu choť láskou šílenou, byl jsem při své šílené lásce až k zoufalosti nešťastným, a přec až do nejsvrchovanějšího napjetí všech svých duševních sil snažil jsem se, abych ani pohybem, ani pohledem, ani slůvkem nedal na jevo, jak neskonale trpím proti své vůli. Mou zuboženou duši sílilo vědomí, že jsem při svém hříchu nevinen a má nevinnosť byla mi v mých mukách útěchou .... Byly to smutné tři týdny.

Paní baronce neušlo, že stranil jsem se skoro až úzkostlivě, pokud bylo slušně možná, každé její společnosti. Nejednou vytýkala mi svým něžným způsobem, že stávám se samotářem, při tom ani netušíc, že každinký okamžik bez ní jest mi zdrojem útrap a neodolatelné touhy po ní. Posléz otázala se mne již určitě po příčině toho mého samotářství.

Seděli jsme spolu v utěšené verandě při zámeckém saloně sami dva; sami dva proto, že pan baron, maje v Táboře nějaké soukromé řízení, odpoledne na chvíli tam odejel, a proto, že já, byv paní baronkou požádán, abych jí přečetl noviny, nemohl jsem jí tentokráte, bohužel, uniknouti. Paní baronka, sedíc na pohovce, háčkovala a já, sedě ve fauteuilu naproti ni, četl jsem. Četl jsem již dlouhou chvíli, nejsa vyrušen ani nejmenší poznámkou barončinou — z nenadání přeruší mne paní baronka , a položivši háčkování na stůl, praví káravě:

"Věříte, milý doktore, že mám nemalou příčinu velice se na vás hněvati?"

Byl jsem tímto neočekávaným přerušením i tonem vyslovené otázky i posléz otázkou samou tak překvapen, že , nepromluviv , pohledl jsem nesměle a tázavě na krásnou paní.

"Ano, jsem s vámi velice nespokojena, milý doktore," usmála se paní baronka. "Nehleďte na mne tak udiveně. Což nezasluhuji za svou důvěru, kterou mám já k vám, abyste byl ke mně i vy upřímným? Prosím, nezapírejte, ani se nevymlouvejte jako dosud, ale rcete bez obalu, proč vás nyní již delší dobu tak často pohřešujeme ve chvílích, které jste nám jindy velmi ochotně — jak alespoň mám právo se domnívati — věnovával?"

Odpověděl jsem, odkládaje noviny, poněkud rozechvěným hlasem:

"Jsou doby, madame, kdy člověku jest nejlépe býti samotným."

"Prosím, jen žádné vytáčky! Ostatně vás, milý doktore, upozorňuji, abyste se zbytečně nevydával v nebezpečí býti prohlášen za kacíře. Psáno stojí: není dobře býti člověku samotnému."

"Odpusťte, madame, ale spíše se obávám, abych nebyl prohlášen za člověka, kterýž jest nehoden vaší vznešené důvěry," pravil jsem v patrném pohnutí!

"Milý doktore, tento toň?"

"Jest pouhou ozvěnou mé duše, madame."

"Má důvěra k vám jest neobmezena, milý doktore."

"Jsem na vaši důvěru opravdu hrdým, madame; jsem šťasten, neskonale šťasten z vaší přízně; jsem svrchovaně blažen z vaší laskavosti —"

"Milý doktore, vy mne lekáte . Vaše bledá tvář, váš třesoucí se hlas —"

"Promiňte mi, madame, že jsem slab", odpovím klidněji, "a nedivte se mi."

"Mám příčinu diviti se, milý doktore. S vámi stala se v poslední době změna, která, abych vám řekla upřímně, milý příteli, způsobuje mi starosť. Smím vysloviti svou domněnku o příčině této vaší změny bez obalu?"

"Přál bych si, madame, ze srdce, aby vaše domněnka byla pouhou domněnkou a nikoli pravdou."

Paní baronka, nazírajíc mi pozorně v oči, pravila určitě:

"Vy milujete."

"Madame!"

"Vy milujete, milý doktore. Vaše oko mi praví, že má domněnka jest pravdou. Oči nelhou nikdy, byť i ústa zapírala tisíckráte. Myslím však, milý příteli, že vy nemáte ni nejmenší příčiny přiváděti v nesouhlas mluvu svých očí s mluvou úst. Právo k tajemství své lásky máte ovšem vždy a všude ... Proč mlčíte, milý doktore?"

Vzpamatovav se touto otázkou, pravil jsem s rostoucím rozčilením:

"Ano, madame, stojí psáno: "Není dobře býti člověku samotnému." Že jsem dosud "samoten", jest pouze mým hříchem. Ale když měl bych nejsvětější vůli učiniti ze svého hříchu pokání, jsem opuštěn. Rouhal jsem se, bloudě světem jako člověk, jenž nemá kusa srdce ni smyslu pro lásku, jako člověk, jež ve své neskrocené domýšlivosti čeká na zázraky, které se budou s ním díti. Rouhal jsem se, honě se za ideálem ženy, jejíž obrazu Bůh ani nestvořil. Rouhal jsem se, čekaje ve své pýše, až Tvůrce pro mne učiní výjimku a můj ideál učiní skutkem. Jsem těžce potrestán, krutě, bez milosrdenství potrestán, ale nereptám, že jsem potrestán dle zásluhy. Ano, madame: miluji! Bůh mi však svědkem, že dlouho dlouho — ucítiv sám v sobě změnu — nerozuměl jsem, co se to se mnou děje; že dlouho nevěřil jsem hlasu, jenž z útroby mé rozeštvané duše volal: "Miluješ! Miluješ!"; a že dlouho zápasil jsem se svým srdcem, abych je přiměl ku klidu. Bojoval jsem marně. Vždyť nepoznal jsem až posud nikdy, co láska. A nyní, když mi srdce může samou láskou překypěti, tu duše v divé bouři rozpoutaných vášní až k šílenosti burácí, tu hruď se mi může pod nesnesitelnou tíhou bolu rozpuknouti a mozek svým žárem div mi hlavu nespálí proto, že miluji tu, která jediným udeřením v má rozdutá prsa může mne rázem sraziti s nebetyčného vrcholu blaha a štěstí dolů do nedozírné propasti muk a zkázy. Ó , madame, madame, nechci, nemohu lháti tam, kde srdce mluví pravdu. Víte-li, že miluji, nuže vězte také, koho miluji ...."

Právě v tomtéž okamžiku, co vášnivě uchopil jsem Theodořinu pravici, položí mi někdo ze zadu ruku na rámě. Ohlédnu se prudce, jako_bych byl hadem uštknut: přede mnou stojí — páter Severin a vážně, přísně upírá na mne zrak, v němž obráží se velebný hněv velebného kněze tak jasně, jako v křišťálovém zrcadle.

Mráz pronikl mi duší a rázem rozestřel se v mé rozechvěné mysli Konrádův sen o pavouku. Ale současně probleskla mým rozpáleným mozkem spásná myšlénka. Pomalu vztáhl jsem ruku s barončiny pravice nazpět a, odvrátiv se od démona, jehož úkolem jest, aby pokaždé v rozhodném okamžiku zjevil se na svém místě tak z čista jasna, jako když s nebe spadne, dokončil jsem:

"Víte-li, madame, že miluji, nuže vězte také, že miluji Matildu, dívku, o které jsem vám vyprávěl a která mne před třemi týdny — jak jsem vám také vyprávěl — "jediným udeřením v má prsa srazila s vrcholu blaha ve propasť zkázy." Od onoho snu, ve kterém Matilda probudila poprvé v mém dosud kamenném srdci lásku, jsem — jak jste ráčila, madame, říci — jako proměněn a zoufám si při pomyšlení, že můj sen o skále může se státi skutečností."

Všiml jsem si, že již při vyslovení Matildina jména vydral se z rozvlněných ňader barončiných hluboký vzdech, jenž mi nejinak připadal nežli jak ozvěna pádu, kterým těžký kámen spadl se srdce mým vyznáním dojista poděšené baronky. A nyní, když domluvil jsem, byla Theodora opět tak klidná, jako když otázala se mne prve po příčině mého samotářství. I páter Severin byl jako proměněn. Rázem zmizel z jeho tváře ten neúprosně přísný a každému odpuštění nepřístupný výraz a páter Severin usmíval se opěť tak dobrácky, jako by chtěl říci: "I kýž tě konopíííště! To bych to byl čistě spravil! Již již měl jsem napřaženou hůl abych toho pavouka pořádně přeťal , a tu máš!".... Probudil jsem se ještě v čas.

Když jsem domluvil, podala mi paní baronka ruku a pravila srdečně:

"Děkuji vám, milý doktore, za vaši upřímnou sdílnosť. Obdivuji vaši vroucí lásku i ctím vaše vážné city a přeji vám upřímně, aby váš milostný sen skončil šťastně. Jsem1 přesvědčena, že šťastně skončí. Mám k_tomu přesvědčení právo ze všeho, co jste mi o své Matildě vyprávěl .... Co tomu říkáte, velebný pane?"

A velebný pán tomu řekl:

"I kýž tě konopíííště! Co tomu říkám, má velectěná? Trnu, trnu a žasnu a nevím, sním-li čili bdím, a jsem na rozpacích, mám-li všech pět pohromadě čili mám všech pět rozběhnutých, zvláště sluch a zrak! Jsem starým potentátem, doktůrku, ale že také ještě vy ztratíte na stará kolena kolečko, to jsem přece neočekával. Ale buďte klidným. Nevím, kdo ta vaše Matilda jest, spoléhejte však na neskonalou dobrotu Páně a bude vše dobře."

"Děkuji vám za útěchu, velebný pane," odpovím docela vážně a dodám, nutě se k úsměvu, "jakož i za leknutí, které jste mi byl svým nenadálým zjevem způsobil."

"Ovšem", usmála se paní baronka, "náš ubohý doktor byl právě v nejlepším a vy jej tak neočekávaně poděsíte, velebný pane."

Páter Severin pohledl na mne pohledem, jako by chtěl odvětit: "Holečku, já se také poděsil, když byl náš ubohý doktor právě v nejlepším ," a pravil tím svým dobráckým tonem:

"Nu, doktůrku: co jsme si — odpusťme si. Tak. A nyní mi laskavě vypravujte o té svůdné Matildě. Dovolte dobrotivě, má nejdražší, abych se posadil."

Právě byl jsem s vyprávěním hotov, když se pan baron vrátil z Tábora.

Dni rychle míjely. Pomalu již pomýšleno na odjezd do Prahy, kdež pan baron chtěl ztráviti zimu, a já dosud byl tam, kdež jsem byl na začátku: byl jsem odhodlán opustiti zámek na vždy, ale slušné a oprávněné záminky ku svému odchodu nemohl jsem nalézti. Svou lásku k paní baronce tajil jsem za všechen ten čas tak, že jsem byl docela přesvědčen o nemožnosti, aby někdo na zámku měl i jen tušení o tom, co děje se v mém vnitru. Tu z čista jasna — před samým již odjezdem do Prahy — pravil mi páter Severin za procházky po parku:

"Milý doktore, mám něco na srdci."

"Nuže, velebný pane?"

"Víte, milý doktore, dobře, že vás mám rád, upřímně vás mám rád, ale —"

"Nu?"

"Nemohu si pomoci. Musím s vámi promluviti."

"Prosím, velebný pane."

"Vy tedy milujete, milý doktore?"

"Bohužel, velebný pane."

"Slečnu Matildu, doktore?"

"Slečnu Matildu, velebný pane."

"A myslíte, že milujete beznadějně?"

"Jsem o tom přesvědčen, velebný pane."

"Doktore, promiňte mi, ale já zase jsem přesvědčen o něčem jiném. Proč byste miloval slečnu Matildu beznadějně? Proč? Z toho, co jste mi vyprávěl o slečně Matildě, nemohu nijak poznati, že by se vaší lásce stavěly na cestu nějaké překážky. Milý doktore: víte že jsem vaším přítelem, nechci vám ublížiti, ale .... vy nemilujete slečnu Matildu."

Stanul jsem a vyjeveně upřel zrak na pátera Severina. Páter Severin pravil klidně:

"Prosím, pojďme. Nedivte se, že to vím. Pozoroval jsem vás, milý doktore, celý měsíc a pozoroval jsem vás pečlivě; buďte ujištěn, že vás obdivuji, ale buďte taktéž ujištěn, že vás lituji, Vy milujete doktore, Theodoru."

"Velebný pane!"

Buďte klidným, příteli. Opětuji, že vás lituji. Rcete mi na svou česť a své dobré svědomí, rcete mi před Pánem Bohem, jenž zná nejtajnější smýšlení lidská, že se mýlím a já vás — nebudu "litovati" .... Nuže, milý příteli?"

Uchopil jsem křečovitě pravici velebného starce a z prsou vydral se mi pouze vzdech: "Velebný pane! Jsem nešťasten."

Páter Severin odvětil teprve za chvíli, když jsme došli k drnovému sedátku, obklopenému kolkolem bujnou zelení:

"Pojďte, doktore, posadíme se. Jsem unaven."

Posadili jsme se.

"Vidíte, doktore," začal páter Severin, "vaše vyprávění o slečně Matildě mne zprvu uspokojilo, čím déle však a čím více jsem přemýšlel o výbuchu, s jakým jste Theodoře tenkráte ve verandě vyprávěl o své lásce k Matildě, čím důkladněji jsem na vše strany zobracel tu vaši lásku k Matildě, čím bystřeji jsem potom pozoroval vaše chování ve společnosti Theodořině, tím určitěji jsem poznával, že Matildou jest Theodora. Vím, že nejste mladým Raškem a že vám ani ve snu nepřipadne jím býti, vím, že jste nevinen, vím i, že proti své vůli trpíte, ale proto přece, milý doktore, musíte pomýšleti na pomoc. Theodora již jednou zhřešila, Pán Bůh račiž chránit, aby zhřešila po druhé! Vy jste Konrádovi Theodoru vrátil jako zázrakem, prosím, prosím vás, milý příteli, nebeřte Konrádovi zase, co jste mu dal. Opětuji, že jsem přesvědčen, že nemáte ni nejmenšího úmyslu přivésti dobrého barona tam, kdež ocítil se již jednou, jsem o tom přesvědčen z hloubi duše, avšak nechtějte tak učiniti ani bezděky. Vidíte, doktore: nezasluhujete věru takého osudu, jaký vás tu stihl, muž ve vašich letech, s vašemi zásadami, při vašem smýšlení o ženách, nezamiluje se jen tak pro nic a za nic, vaše láska není dojmem okamžitým — proto vás upřímně lituji. Co je dívek na světě, které by byly z vaší lásky šťastny, dojista jste i poznal žen dost a dosti, a hle, když konečně hlásí se vaše srdce ke svému právu, jest vaše láska — hříchem. Doktore, vím o pomoci, ale srdce mi krvácí .... Doktore, odpusťte, odpusťte mi, a odejděte na vždy ze společnosti Theodořiny."

Odpověděl jsem, jako_bych promluvil ze snu:

"Ano, opustím zámek."

"Opravdu?"

"Byl jsem k tomu již dávno odhodlán, velebný pane."

Páter Severin, ani slůvka nepromluviv, přivinul mne na svá šlechetná prsa a políbil mne na čele. Zároveň však mé srdce již překypělo nevyslovitelným bolem a já, křečovitě objav pátera Severina, dal jsem se do pláče, až mi srdce usedalo.

Vyplakal jsem se na prsou dobrého starce do syta. Ani sám opravdu nevím, jak tak podlehl jsem svému žalu a bolu, ale vím za to, že , vyplakav se, byl jsem spokojenějším.

"Buďte přesvědčen, milý příteli, že vás pohřeším s těžkým srdcem. Ale" — páter Severin pokrčil rameny — "nevyzpytatelny jsou cesty Páně: Bůh ví, k čemu je to vše dobré."

Odvětil jsem docela klidně:

"Nemohu však nalézti, velebný pane, žádné odůvodněné záminky ke svému odchodu."

"Mhm! Záminka — záminka", zamyslel se páter Severin a za dlouhou chvíli dodal: "Nic mi nepřipadá. Snad později — snad večer — snad zýtra."

Právě přikvapil starý Petr všecek udýchaný.

"Co jsem se vás nasháněl, pane doktore!"

"Myslím, Petře, že velmi dobře víte, kde o těchto dobách bývám."

"Totiž — chtěl jsem říci, pane doktore: co jsem se naběžel."

"A honil vás někdo, starý běhoune?"

"Má-li člověk na spěch — milostpane —"

"Nu a co je, Petře?"

"Je zde nějaký cizí pán a přeje si s vámi mluviti, pane doktore."

"Cizí pán?"

"Ano. Přijel před chvílí a čeká před zámkem."

"Starý? Mladý?"

"Tak přistárlejší, pane doktore, asi padesátník."

"Snad jest nemocen, co?"

"Pochybuji, pane doktore. Ale vyhlíží jako nějaký milionář."

"I kýž tě konopíííště!"

"Opravdu, milostpane. Zevnějšek velmi elegantní, postava hezky korpulentní, pohled vážný, přistřížený plný vous a již prošedivělý, těžký zlatý řetěz u hodinek a pohyby, jako by mu patřil celý táborský kraj."

"A patří mu celý táborský kraj?" otázal se páter Severin.

"Myslím, že ne, milostpane."

"A jeho jméno, Petře?"

"Račte odpustit, pane doktore, ale jméno mi neřekl."

"A to jste se nemohl otázati, Petře?"

"Račte prominouti, pane doktore, ale já si myslil, že —"

"— že se pan doktor jména doví sám, viďte, vy mudrci?"

"Ano milostpane."

Rozloučiv se s páterem Severinem, odcházel jsem k zámku a marně jsem se cestou namáhal, abych dle Petrova popisu poznal v onom "majiteli táborského kraje" některého ze svých známých. A věru: již z dáli poznal jsem, že to cizinec, jakož i později, že mi byl popsán docela správně.

Když stanul jsem konečně u svého cizince, opětovav jeho pozdrav, pravil mi odměřeně:

"Pan doktor?"

"Prosím."

"Vosyka z Prahy."

"Těší mne. Prosím: ráčíte si přáti?"

"Několik slůvek beze svědkův, pane."

"Prosím. Je libo do mého pokoje či procházka parkem?"

"Nezdržuji vás, pane doktore?"

"Ó , prosím."

"Tedy prosím, abychom odešli do vašeho pokoje."

"Prosím."

Až do mého bytu kráčeli jsme mlčky vedlé sebe, čímž ovšem má vůbec oprávněná zvědavosť seště více byla napjata. V pokoji pan Vosyka, posadí se na pohovku, já naproti němu. Konečně praví pan Vosyka tím svým odměřeným tonem:

"Chci s vámi promluvit upřímně, pane doktore."

"Prosím."

"A prosím, abyste laskavě i vy se mnou upřímně mluvil."

"Jest to mou povinností, pane Vosyko."

"Ráčíte znáti mou dceru?"

"Va — ši dceru?"

"Ano, mou dceru."

"Račte laskavě prominouti, ale nedostalo se mi dosud opravdu cti a potěšení poznati vaši slečnu dceru."

"Račte dovoliti, pane doktore: na zámku jste teprv asi čtyři měsíce."

"Již skoro pět, pane."

"Ano. Jel jste sem ve květnu."

"K službám."

"A jel jste s mou dcerou Matildou."

"Aj!"

"Prosím, račte zůstati klidným. Ano, Matilda jest mou dcerou. Matilda tenkráte utekla z domova—"

"Račte dovoliti, pane Vosyko: slečna dcera vyprávěla mi vše. Znám i příčinu její odchodu z domova."

"Její útěku z domova, pane doktore."

"Ano: její útěku z domova, pane Vosyko. Odjela ku své bývalé chůvě do Vídně —"

"Ano. A její bývalá chůva mi ihned telegrafovala. Jel jsem do Vídně a přivezl Matildu již třetího dne zase nazpět."

"Račte mi dovoliti malou otázku, pane Vosyko."

"Prosím."

"Jest slečna dcera svobodnou?"

"Jest, pane doktore."

"Tedy ze sňatku, pro nějž byla uprchla, není nic?"

"Pranic."

"Zároveň však dovoluji si poznamenati, pane Vosyko, že marně jsem se namáhal, abych tenkráte slečnu dceru přiměl k návratu."

"Račte přijati mé nejsrdečnější díky za vaši — "

"Prosím. Bylo by mi velmi líto, kdybyste se ráčil domnívati, že zmiňuji se o své tehdejší snaze proto snad, abych slyšel vaše díky, pane Vosyko. Zmiňuji se o tom pouze proto, abyste byl přesvědčen, že jsem učinil svou povinnosť. Slečna dcera vůbec byla tenkráte tak rozčilena —"

"— že vás i odstrčila při rozchodu, ano. Prosím však, pane doktore, abyste jí prominul a abyste mi docela upřímně řekl, jestliže jste za své jízdy mluvil s Matildou o lásce."

"O lásce?"

"Ano."

"To jest — račte dovoliti: jak to myslíte, pane Vosyko?"

"Myslím to tak, pane doktore, jestliže jste snad tak anebo tak — zkrátka, jestliže jste nedal mé dceři na jevo, že vám není lhostejna."

"Račte laskavě odpustit, pane Vosyko, ale celá věc má se takto: O lásce jsme se slečnou dcerou hovořili, avšak ujišťuji vás, že celý vlastní hovor o lásce trval jen asi pět minut a že byl právě tak nevinným, jako všecka naše ostatní zábava vůbec. Je-li tedy moje tehdejší společnosť se slečnou dcerou účelem dnešní vaší návštěvy, pane Vosyko, tuť opravdu musím vyznati, že vaše návštěva, ačkoliv mi jest velmi milou, v této příčině dojista jest nadobro zbytečnou. Myslím, že si ráčíte nějakou poznámku slečny dcery chybně vykládati a tím tedy i mne nemilým omylem —"

"Ó , prosím! Ne tak! Ne tak! Matilda vyprávěla mi jen, že jste se ji velmi čestně zastal oproti nějakému dotěravci, že jste se spolu velmi dobře bavili, že jste jí upřímně nutil k návratu a ona že se vám za všechu vaši laskavosť a přátelství odměnila naposledy nevděkem. To a nic více mi vyprávěla Matilda. Moje choť pak zjevila mi zase, že — že — že .... Pane doktore, Matilda jest mým jediným dítětem, její blaho jest i mým blahem .... Ovšem nutil jsem ji před pěti měsíci ke sňatku, protože partie byla neobyčejně stkvělá, ale kdybych byl jen tušil, že Matilda uteče z domu, nebyl bych jí nikdy nutil. Chybil jsem, ba zhřešil jsem, za to však chci svůj hřích napraviti. Proto jsem k vám přijel. Matilda neví, že jsem odejel k vám. Možná, kdyby to věděla, že by utekla podruhé. Ale nevím si, nevím jiné pomoci, nežli s vámi promluviti. Moje choť mi totiž zjevila, že Matilda — že Matilda .... vás miluje."

Vytřeštil jsem na pana Vosyku zrak.

Pan Vosyka pokračoval s rostoucím zápalem:

"Prosím, nedivte se mé upřímnosti. Jde mi o dceru. Matilda jest jako proměněna, ba mohu docela dobře, bohužel, říci, že vůčihledě schází. Teprve moje choť mi prozradila příčinu této Matildiny zrněny..... Myslil jsem, že jste se snad — promiňte laskavě — srozumněli, že jste jí snad učinil nějaký slib, ale ze všeho poznávám, že Matilda jest nešťastnou .... Pane doktore, máte osud mé dcery ve svých rukou. Nedivte se mi, ani mi nemějte za zlé — vmyslete se v mé postavení .... Prosím, snažně vás prosím: nenechte mi mou dceru zhynouti .... Cítíte-li jen jiskru sympathie s Matildou — vysvoboďte ji .... Vidíte: Matilda trpí a trápí se již na pátý měsíc, my trápíme se a trpíme s ní .... Bůh milý sám ví, jak to všecko dopadne. Avšak ani za živý svět nechci, aby mé dítě bylo nešťastno. Chybil jsem, neskonale jsem chybil, že jsem svou dceru přinutil k útěku z otcovského domu, avšak nyní .... nyní — prosí, žebrá o vaši lásku .... ne, ne! .... o vaše přátelství pro Matildu — sám její otec! ....

Pane doktore, nemyslete, že jsem pozbyl rozumu, nemyslete že šílím — chci jen zachrániti své dítě. Ani nemyslete, že s lehkým srdcem jsem se odhodlal k tomuto kroku, nebo že jsem si k vám vyjel jako na procházku — jsem pokořen, jsem zahanben .... Ovšem: toť pokání mého hříchu. ...."

Pan Vosyka , domluviv , upřel na mne zrak a já, jsa tímto neočekávaným výsledkem páně Vosykovy návštěvy svrchovaně omámen, seděl jsem tu jako socha. Dlouho bylo ticho. Konečně opěť pan Vosyka je přerušil; vstav s pohovky , pravil bolestně:

"Doufal jsem, že se navrátím do středu své rodiny šťasten a blažen, bohužel však, že oběť, kterou žádám na vás, na muži docela cizím, — jest nerozumná. Promiňte mi laskavě —"

Přerušil jsem pana Vosyku.

"Mýlíte se, pane," pravil jsem soucitně. "Cítím s vámi vřele, ze srdce s vámi cítím, avšak vaše zvěsť vůbec tak jest překvapující, že třeba klidné mysle, docela klidné mysle k určité odpovědi. Rozumím i vaší situaci, milý pane; buďte však přesvědčen, že moje úcta k vám jest vaší přímostí jen dovršena. Co nejdříve osmělím se vás v Praze navštíviti , a do té doby, prosím, abyste mi laskavě dal lhůtu k odpovědi."

Pan Vosyka mlčky mi stiskl ruku. Při tom jsem se otázal:

"A milostpaní o vaší cestě ví, pane Vosyko?"

"Ani moje choť neví ničeho o účelu mého odjezdu z domu."

"Prosím tedy, aby celá tato věc i na dále zůstala naším tajemstvím."

Pan Vosyka odejel a já ni do večera nenabyl tolik prázdně, bych o samotě mohl přemýšlet o jeho návštěvě. A když konečně na večer ocítil jsem se sám a sám a uvolněné myšlénky rozlétly se v let libovolný, tuť zase všecek dosah páně Vosykovy zoufalé žádosti rozestřel se mi před očima tak jasně, že jsem teprve nebyl schopen ustanoviti se na něčem určitém.

Tisícery myšlénky kmitaly mým rozpáleným mozkem a ze všech nejpronikavěji vynikla starosť — o Matildu. Porozumněl jsem dojista velmi dobře oběti, kterou pan Vosyka své dceři přinesl tím, že mně zjevil její duševný stav. Ze všeho chování páně Vosykova, z jeho hlasu, z výrazu jeho tváře, z každého slůvka, kterými se potom se mnou loučil, poznal jsem i nade všecku pochybu, jakou oběť také sám sobě přináší, když otcem jsa, mne, muže cizího, prosí o lásku pro svou dceru. Také s Matildou jsem opravdově cítil, měl jsem o ni, jak pravím, starosť nelíčenou, avšak v myšlénku, že bych ubohou dívku zachrániti mohl, nedovedl jsem se prese všecko své úsilí nikterak vpraviti.

Událosť s Matildou byla také příčinou, že jsem svůj odchod ze společnosti Theodořiny odložil na dobu pozdější. Páter Severin, jemuž jsem účel páně Vosykovy návštěvy bez obalu zjevil, úplně souhlasil a pravil jako v zamyšlení:

"Ano, to by šlo."

"Co by šlo, velebný pane?"

"Abychom barona a baronku na váš odchod již nyní připravili."

"Dovolte, velebný pane: jak?"

"Dovolte vy, milý doktore, to bude mou starostí."

"Byl bych vám opravdu velmi povděčen, velebný pane, kdybyste to učinil."

"Buďte bez starosti: učiním to, učiním to dojista." A za minutku doložil páter Severin vážně, velmi vážně:

"Milý příteli. Váš příchod na zámek jiným blaho, vám neštěstí přinesl. Doufejte však v pomoc Toho, jenž řídí naše osudy. Theodora nemá o vaší pravé lásce ani tušení, za to věří ve vaši lásku k Matildě. Zachraňte Matildu a zachráníte nejen Konráda a Theodoru, nýbrž i sebe."

Slova pátera Severina pálila mne do duše. Čím déle jsem o nich přemýšlel, tím více byl jsem přesvědčen, že "zachráním-li Matildu, zničím nejen Matildu, nýbrž opěť i sebe. A baron? A Theodora? Což jsem chlapcem šestnáctiletým, abych nedovedl v sobě potlačiti lásku k ženě, které nesmím milovati , a byť i směl, která by dojista mou lásku buď s úsměvem , anebo s útrpností odmítla?

Nedivno, že za takýchto myšlének a úvah jsem konečně poněkud otupěl. Jen chvílemi pobouřila se zubožená mysl, když jednak upomínka na trpící Matildu nebo pohled na krásnou Theodoru vyrušila ducha prudčeji z rovné váhy; a když potom upomínka na Matildu zmizela zase z duše a když obraz Theodořin zmizel zase s očí a duch potom jinam byl upoután, tu opěť byl jsem lhostejným ku svému vůkolí ....

Večer před odjezdem do Prahy seděl jsem s baronem, baronkou a páterem Severinem v komnatě. Vše na ranní cestu bylo již připraveno. Konrád s Theodorou seděli na pohovce, páter Severin ve křesle na pravo a já na proti páteru Severinovi zase baronům na levo. Hovořili jsme o ledačem a bavili se opravdu výborně. Toho večera byl jsem ku podivu tak klidným, jako_bych ani neseděl v Theodořině společnosti , ani naproti tomu, který ví o Matildině osudě. Jmenovitě s páterem Severinem nebylo lze vydržeti: vtipy jen jen sršely a jeho "konopíííště" slavilo pravé hody. Veselí dostoupilo vrcholu, když konečně rozpustilý páter Severin prohodil:

"Vsázím se s vámi, má nejdražší, o hlavu —"

"O čí hlavu, velebný pane?" zvolala "nejdražší."

"I kýž tě konopíííště! O mou hlavu! Račte se podívati" – páter Severin ukázal na svou hlavu — "je to vzácná sázka, velmi vzácná — že náš potutelný doktůrek stane se dříve pantátou, než-li já —"

"Ale, ale velebný pane!"

"I kýž tě konopíííště! Prosím vás, Konráde, alespoň mne nechtě domluviti: Pravím, že se dříve náš doktůrek stane pantátou, nežli já panem biskupem. Nevěříte , moji nejmilejší?"

Theodora zvolala rychle: "Já nevěřím!" a baron dodal: "Důkazy, velebný pane, důkazy!"

Byl jsem opravdu žádostiv, co bezbožný páter Severin opěť vyvede.

Páter Severin odvětil:

"Důkazy? Nejlepší důkazy mohl by sice podati tam ten" — při tom páter Severin ukázal na mne — "ale proto, že tiché vody břehy a tak dále .... Prosím, neračte se, velectěná společnosti, lekati: náš potměšilý doktůrek .... Opětuji: neračte se, prosím, lekati: náš neviňoučký "pavouček" — bude se ženiti."

Baron a baronka s žertovně vynuceným úsměvem projevili svůj úžas a já beze všeho žertu i vynucení vytřeštil na pátera Severina zrak. A ještě dříve, nežli jsem se vzpamatovati mohl, pokračoval páter Severin:

"Ano, ženiti se bude ten náš neviňoučký doktůrek. Jen, prosím, pohleďte, jak zoufale na mne mrká, abych mlčel." Ale zatím dal mi páter Severin sám očima znamení, jako by chtěl říci: musíme je na váš odchod připraviti. Při tom pokračoval: "Mně by do toho ovšem nic, pranic nebylo — mne si bráti nebude, to by se poděkoval — ale račte povážiti, že ten ukrutník ukrutná chystá tou svou ženitbou na nás atentát. Ano, atentát. Chudinka malá, mně svěřil celou svou pavoučí duši, odhalil přede mnou celé své pavučinovou sítí zašmodrchané srdce a ještě ubožák myslil, že všecko smlčím. I kýž tě konopíííště! Račte povážiti: doktor chce nás i se svými mastičkami, lektvary a medicínami opustit a zanechati nás Moraně na pospas. Ano, ano, tak jest. Není to žert. A nyní prosím: učinil jsem svou povinnosť, prozradil jsem vám tajný plán našeho ženitby chtivého jenerála — ostatní si s ním laskavě račte vyjednati sami."

Vpravil jsem se v situaci ihned. Potvrdil jsem výrok pátera Severina, litoval jsem kdesi cosi, vysvětloval sam tam, dokazoval tak a tak, ale vše marně. Hovor nabyl rázu docela vážného. Baron ani baronka neuznávali nikterak oprávněnosti mých důvodův, vymlouvali, vyvraceli, ale také marně. Konečně pravila Theodora:

"Milý příteli. Stojíte na svém tak pevně, že mám opravdu právo domýšleti se, že váš sňatek není příčinou vašeho odchodu od nás. Vám se zde nelíbí. Promiňte laskavě, mluvím bez okolkův."

"A promiňte i mně, milý příteli," pravil neméně vážně pan baron, "že se svou chotí docela souhlasím."

Odvětil jsem v nejvyšších rozpacích:

"Račte dobrotivě prominouti, avšak opravdu ráčíte býti na omylu. Nemohu přece — "

"O , prosím!" zvolal baron a Theodora dodala:

"Nuže, právě mi připadá po mém úsudku docela vhodné a jedině možné rozluštění našeho sporu. Nemožno-li, abychom se srovnali po dobrém —"

"I kýž tě konopíííště!" zvolal páter Severin vesele. "Snad se nechcete srovnati po zlém?! Doktore, nebojte se: já vám pomohu! Anebo ještě raději: Doktore, utecme!"

Baron i baronka dali se do smíchu.

"Nechať rozhodne los!" pravila potom Theodora. "Přijímáte, milý příteli, můj návrh? Zahrajeme si spolu partii šachu. Prohrajete-li vy, zůstanete laskavě u nás; prohraju-li já —"

"Račte odpustiti, madame —"

"Ó , prosím! Souhlasíte, velebný pane?"

"S největší radostí, moje velectěná." Při tom jsem si všiml, že páter Severin zadrbal se rozpačitě za uchem.

"Souhlasíš i ty, můj milý?"

"Lepšího rozsudku nemohla jsi věru zvoliti, milá Theodoro."

"Nuže, milý příteli: porota vás odsoudila. Vyšších instancí zde není, odvolání tedy nemožno. Prosím, Konráde, o šachovnici."

"Avšak račte dovoliti , madame: dnes jest už na hru v šachy pozdě."

"Ještě není devět hodin můj milý."

"Bude-li však partie dlouho trvati, madame?"

"Bude mou upřímnou snahou, aby partie dlouho netrvala, milý příteli!"

Avšak můj odpor i v této věci byl marným: za minutku s žertem a smíchem začala hra. Paní baronka a já hráli jsme opravdově a velmi pozorně a pan baron a páter Severin stopovali hru neméně bedlivě, čím pak déle hráno, tím vzácnějšími stávaly se veselé poznámky, hovor vázl a pozornosť všech upjata na šachovnici. A Bůh nebeský ví, co mi to připadlo: jako by tato partie šachu mou spásou či zkázou byla, tak úzkostlivě hnul jsem každou figurkou; a při sebe méně nebezpečném tahu Theodořině pokaždé úzkostí a leknutím krev až ku mozku mi vstoupila a krůpěj potu vytryskla mi na svraštěném čele. Posléze vžil jsem se v důležitosť své hry až příliš živě: již při pouhém pohybu Theodořiny pravice projel mne mráz a ze zimničného rozechvění a z potu jsem potom vůbec již ani nevyšel.

Mé rozčilení dostoupilo však na vrchol, když konečně — asi za půl hodiny — podařilo se mi po několikerém marném pokuse učiniti tah, jenž, nebude-li jeho důležitosť spozorována, dojista mému krásnému soupeři stane se osudným. Namáhal jsem se marně, abych z Theodořiných očí vyčetl, ví-li, kam směřuji čili nic: Theodora, ačkoliv neméně ohnivě a úzkostlivě hrála, těkala — prve nežli na můj tah odpověděla — zrakem po celé šachovnici tak, že nemohl jsem si z její očí ani při nejlepší vůli praničeho vybrati. Svrchovaně jsa nedočkavým na tah Theodořin, chvěl jsem se již nyní úzkostí, že můj plán se mi nezdaří. Nespouštěl jsem zraku z Theoořiných očí — konečně Theodora táhla a já div jsem nevykřikl radostí. Avšak z čista jasna mi připadlo, nedbá-li Theodora mého nebezpečného tahu snad zúmyslna proto, že sama povážlivou nástrahu mi činí. Prohlížím bedlivě celou situaci, ale čím déle a houževnatěji se namáhám, abych situaci bystře a jasně pronikl, tím méně schopnějším jsem se stával vpraviti se ve stav hry. Naposledy již i popletl jsem si ve své úzkosti též figurky, neboť jsem najednou ani nedovedl poznati, které jsou moje a které Theodořiny.

"Nuže, milý příteli!" pobídne mne paní baronka. Tato slova, kterými byl již dlouho trvající klid konečně přerušen, přivedla mou roztržitou mysl zase do pořádku a já, rázem spořádav myšlénky, ještě jednou prolétl jsem zrakem šachovnici a potom konečně učinil jsem tah již dávno připravený.

"Gardez, madame!"

"Prosím."

"Šach králi, madame!"

"Prosím."

Theodora byla nyní docela přinucena králem hnouti a čtvrtým tahem byla neočekávaně šach mat. Ze všeho poznal jsem, že ani Theodora , ni druzí ani netuší můj útok. Theodora uhnula se s králem tak ledabyle, že již tato ledabylosť byla mi důkazem, že svým vítězstvím překvapím všecky.

Byl jsem ovšem svrchovaně rozčilen a mé rozčilení stoupalo, čím jasněji jsem poznával, že Theodoře opravdu není pomoci, čelo mne již pálilo, mozek třeštil, srdce prudce tepalo a hrdlo bylo vyprahlé tak, že krůpěj vláhy byla by mu pravým dobrodiním."

"Račte dovoliti, madame," pravím tedy, abych se poněkud ochladil. Hra jest velmi zajímava —"

"Snad chcete říci napínava, milý příteli?

"Jsem přesvědčen, madame, vám že i nejdůmyslnější partie pouhou jest hříčkou."

"Oh , vy lichotivý!"

"O , prosím, madame!"

"Prosím já, milý příteli: gardez!"

"Díky, madame. Dovolte však, abych dříve, nežli odpovím, směl vypíti sklenici vody. Ta partie opravdu jest velmi napínava — totiž pro mne, madame. Smím vás obtěžovati, velebný pane, prosbou, abyste laskavě zazvonil?"

"Ó , prosím, prosím, jen se nevyrušujte."

Zatím, nežli starý Petr přinesl láhev s vodou, studoval jsem situaci na šachovnici. Barončiným tahem nepozměnil se můj tajný plán o nic, leč o to, že paní baronka bude šach mat o tah později.

Vypil jsem sklenici vody, kterou mi podal starý Petr, až na dno. V okamžiku však, co zase prázdnou, sklenici postavuji na podstavec, jejž Petr držel v ruce, naklonil sluha, zahleděv se do šachovnice, podstaveček tak, že sklenice sklouzla; zároveň však Petr, chtěje sklenici zachytiti, pustil podstavec a v okamžiku ležel podstavec i se sklenicí na šachovnici a vše figury v neladnó směsici se rozkutálely sem tam.

Nejdříve vzpamatoval se pan baron.

"Ejhle," pravil , usmívaje se tím svým zvláštním úsměvem, "deus ex machina!"

Potom vzpamatovala se paní baronka.

"Petře", pravila s netajenou nevolí, vy — vy jste .... nemotora!"

Po té vzpamatoval se nešťastný Petr.

"Račte milostivě prominouti," pravil chvějícím se hlasem, "ale — ale já ty panáčky zase postavím."

"Jediný baron dal se do upřímného smíchu. Paní baronka odvětila: "Prosím vás mi jděte s očí!" a páter Severin dodal: "Vy jste, Petře, také pořádný "panáček"!"

Já nepromluvil ani slova. Nejraději byl bych vzal Petra za onu čásť jeho livreje, která sluje límec, a byl bych ten límec i se vším, co při něm a vněm — račte laskavě prominouti — vyhodil na deset honův ze zámku.

Když konečně nešťastný Peter odešel, pravila mi paní baronka:

"Myslíte, milý příteli, že jsem neprohlédla váš plán? Je-li pravda: čtvrtým tahem byla bych bývala šach mat."

"Opravdu, madame, opravdu. Tím i ráčíte si vysvětliti můj upřímný, nelíčený hněv na Petra."

"Aj!" zvolal pan baron, "tedy vám jde tak neskonale o to, abyste nás opustil, že i hněv — "

"To jest, pane barone — "

"A víte-li, milý příteli." přeruší mne zase paní baronka, "že vy byste byl býval šach mat už třetím tahem?"

"O — opravdu, madame?"

"Ano, docela opravdu, můj milý. Tím zase vy si vysvětlíte můj neméně upřímný a nelíčený hněv na téhož Petra."

Paní baronka přesvědčila mne potom o pravdivosti svých slov tak, že jsem naposledy nemotornému Petrovi ještě blahořečil v duchu za tu jeho nemotornosť."

Partie zůstala sice nerozhodnuta, avšak já byl i přes to přece rozhodnut.

Druhého dne po ránu nastoupili jsme cestu ku Praze. Páter Severin vyprovázel nás až do Tábora. Cestou sem hovořeno nejvíce o mém "sňatku", čímž ovšem byl jsem přiveden do největších rozpakův. Za hovoru však mi neušlo, že baron velmi často velmi potutelně se usmál a zrak paní baronky že velmi často setkal se velmi podivně s pohledem mým. Nedivno, že právě těmito úsměvy a pohledy ještě zvyšovány byly mé rozpaky.

Teprve na perróně táborského nádraží, když baron rozhovořil se s páterem Severinem a já na chvíli zůstal s paní baronkou beze svědkův, pravil jsem krásné Theodoře bez obalu:

"Ráčíte mi dovoliti, madame, důvěrnou otázku?"

"Jsme přece přáteli, milý doktore."

"Ráčíte uznati, madame, že velmi často malý, nepatrný úsměv anebo pohled obsahuje více nežli celá řada slov anebo folianty. Prosím, abyste laskavě prominula mé zvědavosti a zároveň i přímosti: co znamenaly ty potutelné úsměvy páně baronovy a vaše pohledy, madame, když jsme hovořili cestou o mém sňatku?"

"Dovolte, milý příteli: vy mne překvapujete svou otázkou."

"Přál bych si, madame, abyste mne za to vy nepřekvapila zase svou laskavou odpovědí, o kterou ještě jednou prosím."

Paní baronka , usmívajíc se tajemně, pohleděla úkosem na mne a odvětila žertovně:

"Milý doktore, jsem přesvědčena, že vás moje odpověď překvapí. Radím vám proto, jakožto vaše přítelkyně: nebuďte zvědavým."

"Je-li však moje zvědavosť větší, madame, nežli moje poslušnosť?"

"Tuť ovšem byste zasluhoval — "

" — abyste mou zvědavosť laskavě ukojila, ano, madame."

" — abych vás naučila poslouchati, milý příteli."

"Madame!" pravil jsem prosebně.

"Nuže tedy: milý doktore, myslíte, že Konrád a já – věříme ve váš sňatek se slečnou Matildou?"

"A — ale, madame! Račte dovo— račte promi— račte dovoliti — Aj! Vizte, madame, onen muž —!"

"Ohohó , milý doktore! Již vás mám v pasti. Mně neutečete, prosím, tak snadno!"

"Nikoliv, madame, přiznávám se, že vaše odpověď mne velmi překvapuje, avšak zároveň ráčíte laskavě uznati, že mám právo neméně býti překvapen, když se tu opět po půl roce setkávám s jedním ze svých ctitelův. Prosím, vizte tam toho mladého muže kráčejícího naproti té dámě ve strakatých šatech. Toť onen dotěravec, o kterém jsem vám kdysi vyvyprávěl, a jenž byl společníkem slečny Matildy a mým za naší jízdy z Prahy do Táboru."

"Opravdu? kde?"

"Před čekárnou, madame. Ten, který právě setkává se s dámou ve strakatých šat — ah, madame! Totě slečna Babetta! Opravdu! Totě Babetta!"

Zároveň však Theodora uchopí mne prudce za ruku , a zašeptavši: "Pojďte! Pojďte! Kde jest Konrád?" ohlíží se v zad.

Pohledl jsem vyjeveně na baronku: krásná Theodořina tvář byla jako z kararského mramoru.

"Madame, co jest vám?

"Nic — nic!"

"Madame, vy se všecka chvějete, jste bleda — "

"Prosím, pojďme — vlak přijíždí. Kde jest Kon — ah, tam! Prosím pojďme."

Šli jsme naproti baronovi a páteru Severinovi.

"Rozčiluje vás, madame, setkaná se slečnou Babettou? Vždyť se nemusíme setkati. Vyhneme se."

"Ne — ne."

"Přejdeme okolo, jako_bychom jí ani neznali. Ostatně, vizte madame: oba nás právě spozorovali — zašli do čekárny — sami se uhnuli. Zvláštní to setkaná, věru, ačkoliv nemohu zatajiti, madame, že se ještě více divím, jak ocítila se Babetta ve společnosti onoho — onoho — račte prominouti — darebáka."

Právě jsme došli k baronovi a páteru Severinovi. Chtěl jsem se při setkání ihned zmíniti o Babettě, avšak baron mou zmínku předešel poznámkou: "Vlak se poněkud opozdil" , a nabízeje Theodoře rámě, dodal: "Myslím, že vše jest v pořádku." V okamžiku pak, co se obrátil, aby s Theodorou popošel ku koleji, po které do nádraží již vjížděl vlak, vzal mne páter Severin za ruku a pravil po tichu: "Nezmiňujte se o Babettě."

Teprve za chvilku, když baron s Theodorou popošli, odvětil jsem:

"Pamatujete se velebný pane, co jsem vám vyprávěl o člověku, který slečnu Matildu a mne za naší jízdy před půl rokem, tak nestydatě potýral?"

"Nu?"

"Je to týž, který je zde s Babettou. Vrána vráně oči nevyklobe."

Páter Severin odvětil klidně:

"Mne překvapuje tato zvěsť, ale snad i vás, milý příteli překvapí, když vám povím, že je to – mladý Rašek, Babettin bratr a někdejší učitel naší baronky. Prosím tedy, abyste se o Babettě cestou nezmiňoval."

Za minutku rozloučili jsme se s dobrým páterem Severinem a odjížděli ku Praze.

3.

Za prvých dní svého pobytu v Praze byl jsem příliš zaměstknán snahou, abych se vpravil v novou změnu, než abych klidně byl mohl pomýšleti na svou návštěvu u slečny Matildy neb alespoň u její otce. Ba také večer, když jsem ulehl na lože a měl jsem chod myšlének svobodným, přebíhaly mi tekavé myšlénky s místa na místo, nepostávše nikde poněkud déle, tak že ani při nejlepší vůli nemohl jsem se podrobněji tím obírati, čím přece kypěla mi duše. Zároveň však se přiznávám, že výměna idyllického venkovského zátiší za hlučnou Prahu nebyla mi právě příliš milou: jediné, co mi bylo jakousi takousi náhradou za ztracenou poesii utěšeného bytu dřívějšího, byl opět nynější můj byt pražský. Baroni obývali celé prvé poschodí elegantního domu na Novém Městě. Já pak byl tak šťasten, že z celé řady komnat dostalo se mně mimo jiné také pokoje, jenž stal se mi pro svou rozkošnou vyhlídku později pravým rájem. Chtěl-li jsem pohlednouti z okna své pracovny, nebylo mi zírati na dvůr anebo na zeď, trčící k nebesům přímo před očima, nebo na spoutu střech komínů a vikýřů, nýbrž , přehlédaje všecku takovou pastvu prosaickou, zalétal jsem zrakem na posvátný zelený Petřín, na jeho věčně družný zádumčivý Strahov i na velebné, majestátné a tajuplně půvabné Hradčany.

Komu vůbec a kterému Čechovi, jehož oko poprvé utkvělo na těchto čarokrásných končinách zlaté slovanské Prahy, neutkvěl by potom jejich obraz na vždy v duši?

Pobyt ve pracovně byl mi velemilým. Jsa čímkoliv unaven, ať prací, ať myšlénkami, ať samotou, pokaždé pookřál jsem, pohleděv na ty výmluvné svědky české slávy z dob dávno minulých .......

Byl jsem v Praze již týden a dosud nenabyl jsem odvahy, abych promluvil s otcem slečny Matildy.

Konečně nebylo možná déle odkládati. Použiv tedy své volné chvíle dopolední, odešel jsem do rodiny páně Vosykovy. Bylo mi podivně, velmi podivně okolo srdce, když jsam překročil práh svého bytu , věda, že odcházím k dívce, kterou jsem bezděky připravil o její poklid a snad i blaho. Šel jsem po ulici jako ve snu a zúmysla jsem zacházkami prodlužoval svou smutnou cestu. Čím déle jsem však ulicemi bloudil, tím více bylo mi v duši úzko a tím jasnějšího jsem nabýval přesvědčení, že něco podnikám, nač ani nejsem dosti silen , ani připraven. Z čista jasna vyruší mne z myšlének elegické zvuky varhan. Bezděky stanu — stojím před portálem Týnského chrámu. Zároveň bylo mi, jako když čásť ohromné tíhy rázem spadne mi se stísněného srdce: vzpomínka na dobrého pátera Severina a na jeho zbožná slova útěchy vzpružila mou duši a já vstoupil do chrámu, bych modlitbou poprosil Boha o klid a sílu i zdar svého kroku.

Modlil jsem se vroucně, velmi vroucně ......

Odcházel jsem ze svatého místa, jako_bych byl znovu narozen. Při tom zdálo se mi, že slyším hlas volající: "Jsi zachráněn! Jsi zachráněn;" Naposledy tedy ještě požehnav se křížem, naposledy ještě vyjasněný zrak otočím ku hlavnímu oltáři, zároveň však utkví můj z čista jasna zase vytřeštěný zrak na tváři dívky, která směrem od hlavního oltáře přímo na proti mně kráčela.

Byla to slečna Matilda.

Stál jsem jako zkamenělý. Matilda kráčela naproti mně, majíc oči sklopeny. Bledá její tvář zjevila mi více, nežli mi byl zjevil otec ubohé dívky. Vzpamatovav se z prvého úžasu, váhal jsem, mám-li se Matildě uhnouti čili dočkati její příchodu. Teprve, když Matilda, která dojista neměla ni potuchy o mé přítomnosti, zabočila na levo, rázem odhodlal jsem se, že se nevyhnu.

Dohonil jsem Matildu právě u hlavního vchodu. Matilda již již vystupuje ze chrámu — tu vzmuživ se, zašeptám: "Slečno Matildo!"

Matilda stane, ohledne se prudce , a ni slova nepromluvivši, upírá na mne ty své intensivně černé oči, jejichžto čerň pravým nyní byla kontrastem úbělové tváře. Zároveň však úbél na tváři ustoupí nachu, rubínové rtíky se pousmějí, ustrnulé oko sa vyjasní a Matilda , podávajíc mi ruku, zašeptá: "Pane doktore!"

Stiskl jsem podanou mi ruku , a nutě se k úsměvu , pravil jsem po tichu:

"Těší mne, slečno, opravdu, že se s Vámi setkávám v místě, kde věčný klid a mír. Blaží mne tato náhoda tím více, čím více mám příčiny těšiti se z ní." Po té dodám s opravdovým úsměvem: "Hněváte se ještě, slečno?"

Slečna Matilda odvětila docela vážně:

"Prosím pojďme."

Vyšli jsme ze chrámu. Teprve na ulici odvětila Matilda:

"Pravila jsem vám již jednou — promiňte, pane doktore — že jste zvláštní člověk. Hned při prvé setkané a "v místě, kde věčný klid a mír," vytýkáte mi můj — hřích. Ublížila jsem vám, vím — "

Přerušil jsem slečnu Matildu chvatně a neméně vážně:

"Prosím, slečno! Tak-li si vykládáte můj nevinný žertík, tu bych věru měl právo litovati, že —"

" — že jsme se setkali?"

"Nikoliv, že jsem zažertoval, slečno. Nechme, prosím o to, všech upomínek na dobu minulou a naše neshody a buďme zase těmi starými dobrými přáteli. Přijimáte, slečno, mou nabídku? "

"Přijímám, avšak s jedinou podmínkou, pane doktore."

"Ta zní, slečno?"

"Že mi ze srdce odpustíte způsob, jakým jsem se s vámi rozešla."

"Ale slečno!"

"Prosím! Odpouštíte mi?

"Nemám opravdu, slečno, příčiny —"

"Odpouštíte mi?"

"Nuže odpouštím, slečno."

"Ale ze srdce!"

"Ze srdce, slečno."

"Opravdu?"

"Opravdu, slečno."

Matilda, podavši mi opět ruku, pravila vřele:

"Děkuji vám. Těšilo mne opravdu, že jsem vás opěť uzřela. Buďte přesvědčen, že mne tato setkaná těší upřímně. Doufám však, že nás náhoda i jindy ještě svede dohromady. Buďte s Bohem!"

Odvětil jsem opravdu velmi nejapně:

"Ale slečno! Co myslíte?"

"Nu?

"Dovolte přec, abych vás doprovodil! Prosím o to."

"Promiňte, pane doktore, ale ta prosba zní jako rozkaz."

"Nechať zní má prosba jakkoliv, slečno, má prosba jest pouhou prosbou, či nepřejete si mé společnosti?"

Matilda odpověděla docela klidně:

"Prosím tedy o vaši společnosť."

Šli jsme chvíli s Matildou , mlčíce oba. Chtěl jsem sice již několikráte to, alespoň pro mne, trapné ticho přerušiti, ale pokaždé, když slova již již byla na jazyku, ztratil jsem všecku odvahu. Pomyšlení, že Matilda nemá ni tušení o tom, že vím o její tajemství, zabíralo veškerou mou mysl. Konečně přece promluvím:

"Vidíte, slečno, měl jsem velmi mnoho otázek připravených na chvíli, až se s vámi opět setkám, a nyní, nyní — ačkoli jsem se nabídl, že vás doprovodím — kráčím vedle vás, jako_bych byl z čista jasna oněměl. A vy jste také zamyšlena. O čem přemýšlíte, slečno? Nejsou-li totiž vaše myšlénky tajemstvím."

"Přemýšlím o podivné náhodě, jakou jsme se setkali. Prominete mi dojista, pane doktore, když bez obalu vyslovím svůj podiv, že jsem se s vámi setkala v kostele. Mám právo k tomuto podivu proto, že mužové, jmenovitě mladí a intelligentní, nejsou nyní právě příliš horlivými navštěvovateli chrámův. Pravidlem na "takové věci" mívají velmi "málo času." Nemyslíte?"

"Zapomínáte, slečno, že každé pravidlo má výjimky."

"Odpusťte, milý pane doktore, ale nezapomínám toho. Naopak, jsem přesvědčena, že mladí intelligentní a bezestarostní páni obyčejně tenkráte naleznou Boha, když nevědí o jiné pomoci. Či jste si prohlížel starožitnosti Týnského chrámu?"

"Promiňte, slečno, ale vaše slova jsou příkrá, velmi příkrá, když ani výjimek v této příčině nepřipouštíte. Nemám žádných starostí, jsem úplně spokojen a blažen, ale proto přece nezapomínám na návštěvu kostela. Naopak, tím více mám příčiny za svou spokojenosť a štěstí — "

Nedomluvil jsem. Náhlá změna ve výrazu Matildiny tváře zjevila mi, co děje se v Matildině duši. Proto jsem ihned v řeči odbočil.

"Ostatně", pravil jsem, "jsem potěšen, že jsem se s vámi setkal a to mi postačí. Pravil jsem slečno, že jsem měl připraveno velmi mnoho otázek na chvíli, až se opěť sejdeme. Dovolíte, abych jedné z těch otázek použil?"

"S největší radostí, pane doktore."

"Bojím se však, slečno, že se vás moje otázka dotekne nemile a že snad na novo ve vás probudí vzpomínky, na které jste snad již zapomněla anebo na které snad vůbec ani nechcete vzpomínati. Prosím však, abyste mou otázku přijala jako od svého přítele a jako od člověka, který na vašem tajemství také má nepatrného podílu. Dojela jste tenkráte až do Vídně? Či jste se sama vrátila? Ještě jednou prosím, abyste laskavě prominula, ale jak pravím, jest má zvědavosť přirozena."

Zabočil jsem na tuto otázku zúmysla proto, by slečna Matilda neměla ni potuchy, že o způsobě její návratu vím, jakož i, aby jí ani dosti málo nebylo podezřelo, že se na výsledek její útěku z otcovského domu netáži. Byl jsem připraven, že má choulostivá otázka bude Matildě nemilou, snad i velmi nemilou, avšak slečna Matilda odvětila docela klidně:

"Chybila jsem opravdu, pane doktore, že jsem vaší rady tenkráte neuposlechla. Ale nedivte se: byla jsem všecka zoufalá. Tím i vysvětlíte si mé chování vůbec a některé momenty zvláště."

Učinil jsem, jako_bych byl poslední slova přeslechl, neboť jsem pravil:

"A příčina vaše odchodu z domova, slečno?"

"Jsem svobodna jako ptáček v povětří. Se sňatku rázem sešlo a jsem opět zase tak klidnou a spokojenou jako nikdy dříve."

Matildě pranic nepodařilo se zatajiti při těchto slovech své rozpaky. Proto jsem odvětil:

"Přeji vám, slečno , ze srdce, že celá věc ukončena k vaší spokojenosti a pro vaše dobro."

Po té mi slečna Matilda vyprávěla o způsobě, jakým vrátila se zase nazpět. Vyznávám však, že jsem byl za Matildina vyprávění tak zabrán ve své myšlénky, že jsem větší díl Matildina vyprávění nadobro přeslechl. Věnoval jsem veškeru svou mysl proměně, kteráž udala se s Matildou: tváře jindy nachem jemně zbarvené, jsou bledy, jen chvílemi ruměnec obarvil nežnou jejich pleť; výraz oka bolný, bolný tak, až do srdce mi pronikal; zvuk hlasu tak divně podivně měkký, že se mi zdálo nejinak, nežli jako by Matilda při každém slově rozplakati se chtěla; mluva vážná, ten tam žár a živosť a její veselí; chování zdrželivé , a přece tak přátelské, tak upřímné, jako_bych byl nejstarším a nejlepším Matildiným přítelem.

Slečna Matilda nebyla ještě s vypravováním hotova, když jsme došli k domu její rodičův. Matilda, přerušivši tedy hovor, pravila srdečně:

"Nuže, jsme u cíle. Děkuji vám, pane doktore, že jste mne doprovodil. Až se sejdeme po druhé, dopovím vám svou historii."

Mně ani na mysl nepřišlo, bych odešel. Proto jsem pravil bez obalu a tonem žertovným:

"Promiňte, slečno, ale já jsem někdy velmi nedůvtipným a někdy ještě více nezpůsobným. Smím poznati vaše pány rodiče?"

Matilda pohledla na mne velice vyjeveně.

"Nedivte se , slečno ," usměji se Matildině překvapu. "Přece jste sa zmínila, že jste o mne panu otci a paní matince vyprávěla. Poznají tedy jen starého známého, či nepřejete si, slečno —"

Matilda mne přerušila docela klidně:

"Buďte přesvědčen, pane doktore, že by tatínka, i maminku velmi těšilo, kdyby vás poznali, avšak –"

"Avšak?"

"Považte přece: sami dva spolu —"

"Prosím, slečno, abyste nedbala etikety. Ostatně," usměji se, "nemusíme jíti spolu. Račte jíti napřed a já — půjdu za vámi. Nuže?"

"Prosím."

"Díky, slečno."

Za chvíli ocitl jsem se v saloně páně Vosykovy rodiny, byv přijat panem Vosykou i jeho chotí neobyčejně přátelsky. Paní Vosykova byla dámou elegantní, statné postavy, tvář její dosud krásna a výrazna, a pokud si důvěřuji arithmetice ve příčině dámského stáří — měla paní Vosykova asi 38 nebo 40 let. Ze tváře zírala jí intelligence každým tahem a z každého pohybu bylo poznati, že jest choti člověka, jemuž by mohl patřiti "celý táborský kraj ". Bylo mi divně okolo srdce, kdykoliv můj pohled setkal se s pohledem paní Vosykovy. Pokaždé zdálo mi se, jako_bych v její pohledu četl: "Vizte mou dceru!" a jako by čekala, co odpovím zase já svým pohledem. Dokud byla Matilda v saloně přítomna, neučiněno ni zmínky o její útěku, teprve když, omluvivši se, odešla na chvíli, děkovala mi paní Vosyková vřele. Přerušil jsem však milostpaní ihned. Pan Vosyka choval se opravdu, jak_bychom se dnes viděli poprvé: ani jediným pohybem brvy ani on , ani já nedali jsme na jevo, že se dnes poprvé nevidíme. Teprve při rozchodě pohledl na mne tak podivně prosebným pohledem, že jsem až i oči sklopil rozpaky. Při tom pan Vosyka pravil: "Těšilo by mne velmi, kdybyste nás navštívil častěji, pane doktore." Za to, když jsem se loučil se slečnou Matildou, nebylo o nějakém pozvání na druhou návštěvu ani zmínky.

Když jsem se opěť navrátil domů, zastihl jsem v komnatě paní baronku o samotě.

"Aj, milý doktore," přivítala mne Theodora. "Kde se touláte tak dlouho?"

"Promiňte, madame," odvětím klidně, "je-li člověk ženichem, zapomene u své nevěsty na všecek ostatní svět."

Paní baronka dala se do srdečného smíchu. Odvětil jsem však docela vážně:

"Připouštím, madame, že jsem ženichem velmi komickým, avšak přece váš smích, madame —"

"Příčinou mého smíchu jest, milý příteli ..... Prosím, posaďte se."

"Pan baron odešel, madame?"

"Konrád odešel, ano .... Tedy vy jste ženichem, milý příteli?" pravila paní baronka, když jsem se byl usadil naproti ní.

"Promiňte laskavě, madame, ale nedovedu věru porozuměti, že o mé ženitbě dosud ráčíte pochybovati. Pravila jste mi kdysi, madame, že ani vy , ani pan baron nevěříte v můj sňatek se slečnou Matildou—"

"Promiňte zase vy mně, milý doktore, že vás přerušuji. Mluvíte tak vážným hlasem a nazíráte na mne tak vážným pohledem, že chtíc nechtíc musím žert nechati žertem. Milý příteli, vězte, že znám vaši duši lépe, nežli jak se domníváte. Vaše láska ku slečně Matildě jest věru tak průhlednou smyšlénkou, jako všecek váš sňatek s ní. Jste zamilován, milý příteli, jste zamilován, avšak — žena, kterou milujete, jest provdána. Ano, milý příteli: žena, kterou milujete, jest provdána, ba jest — právě tak, jak se vám kdysi ve snu zdálo — ženou vašeho přítele..... Proč neodpovídáte? Proč nazíráte na mne tak ustrnule? Proč se chvějete? Či vás překvapuje, že znám vaše nejtajnější city a myšlénky? Pro Bůh, pane doktore: myslíte do opravdy, že jest možná, aby vaši duši nepronikla a aby vaši lásku nepoznala ta, v jejížto společnosti jste denně? Každý váš pohyb, každý váš pohled, každé vaše slovo již dávno mi prozradilo to, o čem se domníváte, že v hloubi vaši duše jest ukryto před slídivým zrakem zvědavcovým, tak pečlivě, jako písek jest ukryt na dně mořském? Pane doktore! Konrád vás miluje, Páter Severin vás miluje neméně, avšak já — já vás milovati ani nemohu ani nesmím. Promiňte, jsem rozčilena .... ctím a vážím si vás neskonale .... Ne, ne, milovati vás nesmím ani tisícím dílem lásky, kterou milujete vy mne .... Vím dobře, že o mém tajemství víte — snad Babetta, snad páter Severin, snad sám Konrád vám je prozradil, avšak nikdo jiný mimo mne nemůže vám říci, tak určitě, jako já vám nyní pravím před Bohem, že jsem byla opravdu nevinnou. Mladý Hašek líbal mne a já ve svrchovaném rozechvění neměla tolik duchapřítomnosti, bych jej odstrčila a odkopla. Konrád mne nevinnou potom pohaněl tak hrozně, tak neskonale hrozně, div jsem bolem a studem nezešílela .... Nemyslete, pane doktore, prosím vás a zapřísahám, nemyslete, že jsem mladého Raška milovala nebo se s nim milkovala, ale smělosť toho člověka byla tak netušena a tak neočekávána, že v prvém dojmu byla jsem spíše bez sebe nežli při sobě: Rašek mne tehdy políbil poprvé a naposledy ....

Když paní baronka domluvila, nabyl jsem zatím už tolik sily, že jsem dosti klidně mohl říci tuto lež: "Madame, nemohu zapírati, že pro vás jinak cítím nežli pro ostatní ženy; buďte však přesvědčena, madame, že slečnu Matildu miluji ze vší duše své a že slečna Matilda jest opravdu mou nevěstou. Nedivte se, madame. Vše ujednáno a vyřízeno tak náhle a tak tiše tichounce, že i mně tato pravda dlouho připadala jako klam."

Paní baronka vstala , a nazírajíc mi upřeně v oči, pravila poněkud rozechvěným hlasem a tonem, jako_by byla uražena:

"Prozradila jsem vám své myšlénky na újmu své cti. Nuže, mám právo žádati, abyste mne přesvědčil o jejich omylu. Prosím: dokažte mi pravdu svých slov a já teprve potom budu věřiti, že jsem i vám i sobě křivdila. Představte mi svou nevěstu, představte mi svou nevěstu ještě dnes a já budu věřiti, že milujete slečnu Matildu a že jste její ženichem. Promiňte, že vás opustím. Jsem opravdu rozčilena."

Paní baronka odcházela a já zůstal státi jako socha. Teprve, když Theodora byla již u samých dvéří, zvolal jsem:

"Madame!"

Madame stanula a obrátila se ke mně.

"Madame, opětuji, madame, že slečna Matilda jest mou nevěstou."

Paní baronka odvětila:

"A já zase opětuji svou prosbu: představte mi svou nevěstu ještě dnes a já budu věřiti, že jste ženichem slečny Matildy."

"Madame, promiňte, avšak — avšak jest naprosto nemožná, abych vám představil Matildu ještě dnes."

"Nuže tedy zýtra, pane doktore."

"Matilda jest churava, madame."

Paní baronka postoupila o několik krokův:

"Bude slečna Matilda dlouho churava, pane doktore?" Neodpověděl jsem.

"Pane doktore", pravila Theodora hlasem, v němž obráželo se svrchované rozčilení, "jako že jest Bůh nade mnou, vím, že Matildu nemilujete. Proč zapíráte svou pravou lásku? Proč ji zapíráte mně — mně? Když jsem poznala příčinu, pro kterou nás mermomocí chcete opustiti, tuť odhodlala jsem se že buď jak buď s vámi bez obalu, bez okolkův a ze srdce k srdci promluvím, jen abych vám dokázala, že já nesmím býti příčinou vašeho odchodu. Myslíte, že bych mohla s klidnou myslí snésti, abyste nás opustil vy — vy, který mně a Konrádovi štěstí i blaho vrátil? Myslíte, že bych takto mohla s vámi mluviti, kdybych nebyla ženou vašeho přítele? Myslíte, že bych takto mohla s vámi mluviti, kdybych vůbec nebyla provdána? Konrád opravdu ani netuší, co vím já i co víte vy. A přece sám nevěřil, že váš sňatek s Matildou jest pravdou. Utvrdila jsem jej v domněnce, ze se vám u nás nelíbí, protože mezi námi venku, v malé vsi, žijete jako na poušti. Odtud i ty jeho úsměvy, kdykoli jsme o vašem sňatku hovořili. Věděl dojista, až do Prahy přibudeme, do města, kde plno života, že se vám u nás lépe zalíbí a že na svou Matildu zapomenete. Pravil jste, že váš sňatek ustanoven náhle a potichu. Avšak kdo, kdo jej tak náhle a potichu ustanovil? Vy a páter Severin. Ano, páter Severin jest vaším spojencem a důvěrníkem. Páter Severin trpí také právě tolik, co trpíte vy. Vím to. Je to šlechetný muž a proto , že zná mou minulosť s Raškem, bojí se o mne a o Konráda. Ovšem, jeho obava jest právě tak zbytečna, jako zbytečným jest vaše zapírání. Pane doktore! Chtěla jsem vám otevříti svou duši, abych vám pomohla. Opětuji, že vás ctím a že si vás vážím neskonale, ale že vás ani tisícím dílem té lásky nesmím milovati, kterou milujete vy mne .... Nuže, pane doktore, řeknete mi ještě nyní, že jsem vaší duši nepronikla?"

Odvětil jsem:

"Jste na omylu, madame."

Paní baronka, uchopivši mne za ruku, zvolala:

"Pane doktore!"

"Jste na omylu, madame. Představím vám svou nevěstu do tří dní."

"Ale vy nemilujete Matildu! Vy jí nemilujete. A Matilda není vaší nevěstou!"

"Opětuji, madame, že vám do tří dní slečnu Matildu představím jakožto svou nevěstu."

Paní baronka ustrnulým zrakem na mne chvíli nazírala, ale po tom pravila nejprvé s trpkým úsměvem a čím dále tím ohnivěji:

"Ovšem, muž, který hraje docela lhostejnou partii šachův tak vážně, jako by šlo o život, nesmí prohrati partii, ve které sám jest "králem ". Pane doktore, upozorňuji vás však , že tato vaše hra jest velmi hazardní. Vyhrajete-li, prohrál jste přece a prohrál jste vše , vše , i sám sebe , i osobu, kterou chcete ve hru strhnouti. Pro bůh! Co myslíte? Abyste mne přemohl, chcete obětovati sebe i slečnu Matildu? Pomněte, pane doktore, že při této hře žádný Petr nemůže svou nemotorností překaziti hru, když hra již již u konce. Ne, ne! Vy to neučiníte! Vy nepožádáte za ruku slečny Matildy! Prosím, zapřísahám vás, pane doktore, zapřísahám vás, nečiňte to! Buď si! Prohrála jsem já, jsem přemožena já, ale jen nechtějte učiniti krok, který jest opravdovým šílenstvím. Promiňte, pane doktore ... Ne! Nesmím připustiti, abyste dal v sázku své blaho, své štěstí, svůj život a blaho a štěstí a život slečny Matildy. Nesmím to připustiti! Pane doktore, přisahejte mi, přisahejte mi, že k vůli mně nepožádáte za ruku slečny Matildy!"

Paní baronka vzala mne křečovitě za obě ruce a skoro zoufale prosebně upřela na mne zrak.

Odvětil jsem:

"Jest pozdě, madame."

Theodora chvatně zvolala:

"Přisahejte! Přisahejte!"

"Jest pozdě, madame. Avšak přisahám vám, madame, že kdyby Matilda dosud mou nevěstou nebyla a já přece požádal za její ruku, že příčinou toho nebyla byste nikdy vy, madame. To vám, pravím, madame na svou česť a při své úctě ke všemu, co mi svatým."

Paní baronka odtáhla pomalu své ruce s rukou mých a pravila pevným hlasem:

"Nuže, přisahejte mi na svou česť a při své úctě ku všemu, co vám svatým, že Matilda jest vaší nevěstou!"

"Ale madame."

"Přisahejte! Prosím: přisahejte!"

"Madame, lituje věru, že nemám tolik důvěry—"

"Přisahejte!"

"Madame, jste opravdu velmi rozčilena —"

Právě vstoupil pan baron ....

Pan baron zaslechnuv poslední slova, pravil — ještě jsa ve dvéřích — docela lhostejně , a usmívaje se tím svým zvláštním úsměvem:

"A co tě rozčiluje, milá Theodoro, smím-li věděti?"

Theodora, rázem se vzpamatovavši, odvětila skoro docela klidně:

"Ah milý Konráde, s naším doktorem již nelze vydržeti. Právě si mu stěžuji, že toiletty našich dam o plesích jsou až příliš jednoduché a negalantní, pan doktor tak mi odporuje, až jsem už všecka rozčilena."

Pan baron dal se do upřímného smíchu a já pravil, jako_bych byl právě o těch toilettách přestal mluviti:

"Opětuji madame, že neznám plesův aristokratických. Avšak naše plesy občanské jsou ve příčině dekorací a dámských toilett — račte laskavě prominouti — takovým nesmyslem, ba takovým trestuhodným zlořádem, že by se do toho měla opravdu již "policie vložiti ". Pane barone, prosím, račte býti soudcem docela nestranným: jest rozumno vyhoditi za dekoraci na jedinou noc někdy až tisíce zlatých, které přece jsou určeny na prospěch jiný? Jest rozumno, aby naše dámy — mluvím, madame, o našich dámách — vyhodili za toilettu někdy tolik, kolik některé rodině postačí na živobytí čtvrtletní, ba půlletní? A opětuji, pane barone, že horlím jmenovitě proti těm, kteří dnes o plesu stkví se hedvábem, brokátem, zlatem, a zýtra nemají, co by do úst daly. Takových rodin jest na sta, na tisíce. Doma to mře hlady, ale na ulici ..... Ah , dobře, že si vzpomínám! Račte dovoliti, madame a pane barone: není to jen u nás, jest to všude. Račte dovoliti: mám zajímavý, velmi zajímavý příspěvek —" při tom, vytáhnu z náprsné kapsy své zápisky a přemítám listy — "opravdu, velice zajímavý doklad. Hle: za, svého loňského pobytu v Německu docela maně četl jsem v jednom z německých listův toto: "Právem naříkáno na smutné postavení našich sedlákův. Ale kdyby naši milí sedláčkové věděli, jak to vyhlíží v přečetných našich panských rodinách městských, dojista že by jim až vlasy na hlavách vstávaly. Jsou četné, velmi četné rodiny, kde její hlava své členy ženského rodu — ženu a dcery — pouze proto bohatě a nádherně šatí, jen aby se milé dámy na plesích, v divadlech, na koncertech, na ulici blýskati mohly a aby jiní věřili, že se jim dobře, velmi dobře daří. Oh, přemnohá služka celé písničky by mohla zpívati o tom, jak za tímto někdy až zoufale sehnaným leskem jen učiněná nouze, ba dokonce bída vězí; jak doma rodina i na nejnutnějších potřebách šetří, bídně jí a pije; jak někdy se vůbec uskrovňuje tak, až člověku srdce bolí — a to vše pouze, pouze proto, aby se taková rodina zvenčí blýskati a třpytiti mohla."

Bůh nebeský ví, jak jsem se tak do těch toilett vpravil: horoval jsem tak upřímně a svůj německý zápisek četl jsem tak opravdově, že teprve, když můj zrak setkal se opět se zrakem paní baronky, rozpomněl jsem se na — slečnu Matildu.

Ještě dlouho debattovali jsme o nesmyslně luxuriésní výpravě plesův, až konečně debatta skončena tak, že i paní baronka i pan baron i já jsme se "usnesli na této resoluci": bylo by již věru na čase, aby při plesích trestuhodnému plýtvání penězi za dekorace a dámské toiletty vůbec již byla učiněna přítrž.

Prosím jen tak mimochodem pány aranžéry plesův i vás, milé dámy, abyste si tuto naši "resoluci" laskavě vzali k srdci. ....

Ještě téhož odpoledne odešel jsem do pisárny páně Vosykovy, abych potají s panem Vosykou promluvil o jeho dceři. Vyznávám upřímně, že jsem byl celkem velmi klidným. Promysliv si posléze vše chladně i důkladně, nabyl jsem přesvědčení, že můj sňatek se slečnou Matildou může býti právě tak šťastným, jako tisíce sňatkův jiných. Matilda mne miluje, jest slična, vzdělána, půvabna; nuže, proč bych nebyl šťasten? Mně Matilda lhostejnou není , a jestliže však já necítím pro ni to, co ona cítí pro mne .... Můj Bože! Kolik já sám znám sňatkův, že při nich o pravé, hluboké, opravdové, vášnivé lásce nebylo ani tu , ani tam ani stopy, a přece jak šťastné a blažené manželství! A zde alespoň Matilda opravdově miluje mne. Již ráno, když jsem poznal změnu, která se udala se slečnou Matildou, vážně přemýšlel jsem o této věci. Avšak Theodora pokaždé naposledy zatlačila Matildu přeca jen do pozadí. Nyní tatáž Theodora zase jen urychlila mé rozhodnutí. Pan Vosyka mne prosil, abych "zachránil" jeho dceru. Ovšem; já obětuji Matildě všecky své sny a ideály své prvé lásky, obětuju jí konečně i sám sebe, ale "zachráním" dobrou duši. Ostatně ženu, kterou miluji, nikdy nemohu pojati za choť — abych Theodoru někdy milovati přestal, jest nemožností — zdaž tedy není přirazeno, že bych onu lásku, kterou nyní zbožňuji Theodoru, nikdy již nedovedl věnovati dívce, kterou přece někdy za choť pojmu, buď si kdokoli?

Konečně jsem sám poznal, že krok, jejž podnikám, není ani románovou obětí, ani románovou šlechetností. Je to krok, jejž podnikám tak dobře na prospěch Matildin, jako na prospěch svůj ....

Pana Vosyku zastihl jsem v pisárně v jeho pokojíku docela samotného. Byl ovšem překvapen, uzřev mne; proto jsem pravil bez obalu:

"Neračte se diviti, že přicházím sem. Rád bych promluvil s vámi beze svědkův o věci nám známé. Ani se neračte diviti mému kvapu. Rozhodl jsem se k určité odpovědi a nemohu otáleti, abych vám své rozhodnuti nezjevil." Potom se posadiv na podanou mi pohovku, pravil jsem: "Snad se vám bude zdáti, pane Vosyko, že činím svému srdci násilí a že vám anebo slečně Matildě přináším oběť. Račte však býti ujištěn, že obě tyto doměnky byly by docela nesprávny. Jsem přesvědčen, pane Vosyko, jsem o tom z hloubi duše přesvědčen, že kdybych slečnu Matildu déle znal, nežli ji znám dosud, že bych k vám přišel s prosbou, se kterou k vám dnes přicházím, později právě tak, jako nyní. Vaše někdejší návštěva u mne i vaše prozrazeni slečnina tajemství opravdu pouze uspíšilo mé rozhodnutí a dodává mi netoliko odvahy, nýbrž i neklamné naděje, že mou prosbu vyslyšíte .... Prosím za ruku vaší slečny dcery, pane Vosyko."

Pan Vosyka chvíli bez pohnutí nazíral vyjeveně před sebe, potom vstal , a přistoupiv ke mně, podal mi ruku a stiskl mou ruku tak vřele, tak neskonale vřele a při tom, ani slova nepromluviv, pohleděl mi v oči pohledem tak dojemným, že jsem opravdu poznal, jak svrchovaně toužebně pan Vosyka na tato má slova čekal. Teprve za chvíli pan Vosyka pravil:

"Děkuji vám srdečně za tento okamžik. Děkuji vám, pane doktore."

Pravil jsem ihned:

"Smím prositi, pane Vosyko, abyste ještě dnes o této věci promluvil se svou chotí i se slečnou Matildou? Prosím o to. Osmělil bych se zýtra dopoledne vás navštíviti a teprve zýtra dopoledne vás i paní choť poprositi, abych tak řekl, ex offo o to, oč nyní v soukromí prosím vás. Přišel jsem, jen abych vám odpověděl, vážený pane Vosyko, na žádosť, kterou jste mi kdysi projevil."

"Učiním, učiním vše, milý pane doktore, avšak — avšak opravdu — račte sám uvážiti — ten kvap — ta rychlosť. Prosím, mějte nějaký čas laskavé strpení — navštivte nás laskavě častěji — neboť uznáte, jak pravím, sám .... Moje choť i Matilda budou velice, velice překvapeny — vždyť já sám — ačkoli jsem na vaši odpověď čekal dychtivě — velmi jsem překvapen. Opravdu jsem svrchovaně překvapen. Děkuji vám ještě jednou, pane doktore, že jste mne uspokojil, že jste s mého srdce svalil kámen, jenž mne tížil, tížil tak, div jsem pod jeho tíží neklesl. Ale, prosím zase já, mějte laskavě strpení — navštivte nás — vždyť není na spěch — Či jste o tom dnes ráno s Matildou hovořil?"

"Nezmínil jsem se slečně Matildě ani slůvkem, pane Vosyko."

"Nuže sečkejte laskavě —"

"Prosím, snažně prosím, pane Vosyko."

"Alespoň měsíc, milý pane doktore. Zatím nás navštěvujte —"

"Pane Vosyko!"

"Nuže tedy alespoň čtrnácte dní — "

"Každá minuta jest mi nekonečnou, pane Vosyko. Prosím, snažně vás prosím —"

"Tedy alespoň týden —"

"Pane Vosyko!"

"Nuže — nuže alespoň tři dny, pouhé tři dny."

"Pane Vosyko! Prosím, smilujte se nade mnou a učiňte, zač vás prosím, ještě dnes. Učiňte tak."

Pan Vosyka odvětil hlasem, jako_by se byl těžce rozhodl:

"Tedy tak učiním. Připravím svou choť a dceru ještě dnes a zýtra vás očekávám, pane doktore."

Odešel jsem od pana Vosyky tak spokojeně a tak blaženě, jako_by Matilda byla — Theodorou ....

Odpoledne potom ani na večer nenahodilo se mi již ani na okamžik, abych byl zůstal s Theodorou o samotě.

Pravil jsem, že pobyt v mé pracovně byl mi velemilým. Jsa čímkoliv unaven, ať prací, ať myšlénkami, ať samotou, pokaždé pookřál jsem, pohleděv na posvátný zelený Petřín, na jeho věčně družný zádumčivý Strahov i na velebné, majestátné a tajuplně půvabné Hradčany. Již byla půlnoc a já dnes dosud stál u otevřeného okna. Kochaje se pohledem na ty výmluvné svědky české slávy z dob dávno minulých, jež při magickém svitu jasné luny zdály se mi býti učiněnou poesií, popustil jsem rozeštvaným myšlénkám otěže tak volně, že rozlétly se do všech směrův. Chladný vánek ovíval mé rozpálené skráně a chladil rozžhavená, těžce oddychující prsa. Stál jsem u okna , hlavu opíraje o rám. Hukot Vltavin až k mému sluchu zalétal a dojímal mou duši tak, že mi ten šum nejinak připadal, nežli jako smutná zádumčivá hudba, která tělo bez duše doprovází na poslední cestě.

Konečně zastavily se mé myšlénky opěť u Matildy. Zřím tu dobrou dívku, jak při otcově zprávě ustrnule upírá své krásné pronikavě černé oči na otcovy rty, jako_by váhala věřiti, že vážná zvěsť otcova jest pravdou; zřím ji , jak , nevýslovným blahem se chvějíc , marně se snaží zadržeti slzy, jak ty démantové krůpěje přec náhle a nenadále vytrysknou a jak potom jako perličky linou se po lících jindy bleďoučkých, ale nyní v nenadálém dojmu neočekávané a svrchovaně slastné zvěsti ovanutých něžným dechem růžovým; zřím ji, jak v nevyslovitelném dojmu klesá v náručí otcovo a matčino; zřím ji potom oděnou šatem nevěstinným; zřím ji, jak před oltářem Páně pokleká vedle mne; — jak třesoucí se ruku vkládá v ruku mou; a slyším konečně její pološeptné, svrchovaně blažené, neskonalou láskou dýšící a přece mou duši rozrývající "Ano" .....

Vzdychl jsem ze hluboka — tu rázem rozlehne se komnatou ohromující rána, jako když těžké těleso vši silou dopadne na dvéře mé pracovny. Zároveň, ve svrchovaném zděšení vraziv hlavou do okna, roztříštil jsem tabuli skla tak, že střepy s pronikavým crnkotem dopadaly na podlahu. Postoupím od okna, upírám oči do tmy , a skoro ani nedýchaje , stojím ve středu pokoje a namáhám se poznati, zda-li nejsem omámem nevysvětlitelným přeludem. Hrobové ticho kolkolem. Jen mírný tikot hodin a šumný hukot Vltavin je ruší.

Probrav se z úžasu, rozžehnu svíci, rozhlédnu se po pracovně a popojdu potom ku dvéřím, odkud zdálo se mi, že dunivá rána byla prve pronikla k mému sluchu. Stojím u veřejí, nakloním ucho ku klíčovému otvoru — tu slyším kroky po chodbě, kroky blíží se rychleji a rychleji směrem k mé komnatě — otevru dvéře a ....

U samého prahu leželo tělo nějakého starce.

Zároveň přede mnou stanul vyděšený Petr , drže lampu v ruce.

"Můj Bože!" zvolal Petr, "toť pan rada!"

Poznal jsem též pana radu ze druhého poschodí a za kratičko poznal jsem také, že pan rada — mrtvolou.

Petr, když jsem mu zjevil, že pan rada neomdlel, ihned nechal vodu vodou a chtěl kvapiti, na celém těle se třesa, nahoru, by rodině páně radově oznámil hrozné neštěstí. Avšak zadržel jsem sluhu. Odnesli jsme tiše mrtvého starce do mé komnaty na pohovku, Petr zůstal u něho a já sám vzal na se, že rodinu páně radovu připravím na neskonale smutnou zprávu. Vzav si svíci, odešel jsem nahoru. Slabě zaklepu. Za minutku zarachotí ve dvéřích klíč, dvéře se pootevřou, mezi veřejemi zjeví se napolo svlečená postava ženská a vyjeveně, ustrnule, nedbajíc nočního svého ústroje, upírá na mne vytřeštěný zrak. Vysvětlím, že přicházím s důležitou novinou a prosím, aby paní radová byla probuzena. Služka, vzpamatovavši se zatím a ani se netázajíc po účelu mé tak pozdní a zvláštní návštěvy, odešla do pokoje.

Nečekal jsem dlouho. Za chvíli přišla mi vstříc paní radová, jsouc oblečena pokud v podobné chvíli a kvapu vůbec možná. Paní radová, všecka vyděšená a polekána, stanula přede mnou , a ani slůvka nepromluvíc , nazírala na mne. Paní radová byla dáma prostřední postavy, zavalitá, tváře příjemné a neobyčejně dobrácké. To jsem poznal i nyní, kdy v její tváři obrážela se nezměrná úzkostlivá zvědavosť a obava a velice trapná nejistota a tušení nějaké důležitě zvěsti.

Představil jsem se paní radové a bez obalu jsem poprosil, abychom vešli do pokoje. Rodiny páně radovy jsem neznal, dosud potkal jsem pouze a jen několikráte pana radu, proto jsem byl poněkud překvapen, když , vstoupiv do pokoje, setkal jsem se tu s dívkou as osmnáctiletou, patrně s dcerou páně radovou. Slečna byla dosud oblečena z pola šatem denním; snad u knihy probděla do půlnoci, snad pro jinou příčinu, ale dojista dosud na lůžku nebyla. Když jsem vstoupil, svíci zanechav ovšem v kuchyni, ustoupila slečna od stolu, u něhož byla stála, do pozadí pokoje do stínu a nepokročila ani, když paní radová mi ji představila slovy: "Moje dcera Marie." V komnatě bylo pološero. Noční lampa jen spoře osvětlila své vůkolí, ale proto přec i na prvý pohled poznal jsem elegantní zařízení pokoje. Do tváře slečny Marie jsem zřel sice nedobře, ale přece jsem také i v ní poznal zvědavosť a neblahé tušení nějaké překvapující zprávy.

Šetrně a pozorně začal jsem o panu radovi, ale co platna všecka šetrnosť a pozornosť. Sotva že jsem jen vyslovil, že pan rada klesl před mými dveřmi, ani se nezmíniv o jiném, vzkřikly obě dámy skoro zároveň a taktéž zároveň přiskočily ke mně, paní radová jako šílená uchopila mne za rameno, slečna za ruku a opět zároveň vykřikly obě: "Mrtev?! Mrtev?!" Při tom upíraly vytřeštěný zrak na mé rty, jako_by pohltiti chtěly mou odpověď. Odvětil jsem:

"Lituji ze srdce, milostivá paní a slečno, že nejsem s to, abych vám nepřisvědčil."

Paní radová stanula , jako_by byla zkameněla. Slečna Marie, na smrť zbledlá, zalomila rukama, zaúpěla, klesla matce v náruč a rázem dala se do křečovitého pláče. Paní radová stála jako bez života.

Oči jako skleněné trčely v sloup, tvář zesinalá, ústa křečovitě se chvěla, prsa se vlnila prudkým, rozburáceným dechem. Zároveň rozevřou se hlučně dvéře vedlejší komnaty, ohlédnu se a zřím na prahu dívku, jež svým zjevem až omámila mou mysl. Dívka asi šestnáctiletá, mohutné světlé vlasy splývající až po kolena, sněhobílý noční šat na těle, ňadra rozhalena, bělostné ruce v před vztýčeny a ve tváři bol a zoufalosť, jaké jsem dosud nepoznal nikdy. Dříve, nežli jsem se jen vzpamatovati mohl, klečelo již děvče u své matky a objímajíc její kolena, lkala, až jí srdce usedalo. Ale nešťastná máť neslyšela zoufalých stonů v svého dítěte, neslyšela jeho zoufalého volání "Tatínku! Můj drahý, zlatý, dobrý tatínku!", paní radová, na jejíž prsou usedavě plakala slečna Marie a u jejíž nohou usedavě plakalo druhé dítě, stála dosud jako bez ducha.

Nevyrušil jsem nešťastné rodiny ani jediným slovem, ani jediným pohybem. Zrak utkvěl na lepé klečící postavě mladší dívky, jež ve svém nezměrném bolu nedbajíc přítomnosti cizího muže, zjevila se tu mému zraku v podobě, jakáž jen tajemstvím panenského lože. Na obnažených nohách moře zlatého vlasu, kypré formy těla jednoduchým nočním šatem oku na pólo zjevené, obnažená rámě .... postoupil jsem k oknu a oko opěť utkvělo na čarokrásné končině zlaté slovanské Prahy. Ale dumný šumot Vltavin nezalétal k mému uchu; to průvodem mých rozechvěných myšlének jen přebolestný pláč a srdce rozrývající vzdechy, jimiž ozývá se komnata ....

Z dumy vyruší mne konečně žalostivý hlas paní radové: "Můj Bože nejsvětější! .... Děkuji vám, pane doktore ..... Blaženko, vstaň. Vstaň, mé dítě ..... Marie, neplač, neplač ..... Pojď, Marie ...." Paní radová, jsouc páží zavěšena na pravici své starší dcery, jež na rameno matčino sklonila hlavu, odchází. Mladší dívka , na koberci sedíc schoulená a tvář zastírajíc oběma ručkama, jen usedavěji lká.

Paní radová a slečna Marie byly již z komnaty, když jsem stanul u plačící Blaženky. Chvíli, nazíral jsem na ni, zahalenou skoro celou ve svůj krásný rozpuštěný vlas, a potom jsem pravil soucitně:

"Přijměte, slečno, mou srdečnou, nelíčenou soustrasť. Na útěchu nemám ani slov ani síly. Avšak přece prosím, abyste svůj bol mírnila."

Nebohá dívka, aniž umenšila pláč, odkryla s tváře ručky , a upnouc oči na mne, zvolala přerývavě:

"Opravdu – opravdu je tatínek mrtev?! Ah řekněte, prosím vás řekněte, že náš dobrý tatíček není mrtev! Ah řekněte to, milý pane, a já vás budu míti ráda jako svého zlatého tatíčka! Ah řekněte, že tatíček žije .... Ah můj Bože, Božíčku svatý, proč tatíček odešel do té schůze! Já to tušila, já to tušila! Ah, milý, dobrý pane—" dívka vztáhla při tom ruce ke mně — "kde je tatíček? U vás?"

"U mne slečno. Avšak opětuji svou prosbu, abyste svůj bol mírnila. Též opětuji, slečno, abyste, přijala mou nelíčenou soustrasť."

Dívka, dosud sedíc na koberci schoulená, zvolala prosebně: "Ah, neodcházejte, pane! Zůstaňte zde, zůstaňte." Při tom chtěla povstati. Zadržel jsem však ihned vstávající děvušku a odvětil jsem: "Musím odejíti, slečno. Lituji upřímně, že vašemu přání nemohu vyhověti, avšak — avšak .... Promiňte, slečno, potěšil bych vás velmi rád .... Jak pravím však, jest mé přítomnosti dole potřeba. Na shleanou, slečno."

Podal jsem dívce ruku a odešel jsem. Za minutku byl jsem ve svém pokoji.

V mém pokoji byla již paní radová a slečna Marie i jejich služka i někteří z páně baronova služebnictva. Za nedlouho pak byl pan rada přenesen do svého bytu ....

Té noci v pravém slova smyslu jsem ani nezamhouřil oka. Celou noc probděl jsem u svého stolku neb u okna, u něhož zaslechl jsem nešťastný pád páně radův právě v tom okamžiku, když jsem v myšlénkách uslyšel Matildino pološeptné, svrchovaně blažené, neskonalou láskou dýšící a přece mou duši rozrývající "Ano" ....

Ráno právě jsem se chystal na odchod k oběma baronům, když starý Petr přijde mi ohlásit návštěvu páně Vosykovu. Nedoveda věru uhodnouti příčiny tak časné návštěvy páně Vosykovy, čekal jsem opravdu poněkud nepokojně na jeho vstup.

Výraz páně Vosykovy tváře byl docela klidný. Ale poněkud rozechvěný jeho hlas prozrazoval, že v duši páně Vosykově neklidno.

"Promiňte", pravil, "že přicházím časněji, nežli slušno. Nemohu jinak. Vyhověl jsem vašemu přání a ještě včera zjevil jsem své choti váš úmysl. Moje choť byla velice a příjemně překvapena, avšak .... Promiňte, pane doktore, moje choť mi pravila: "Žádným způsobem nemůžeme Matildě oznámiti žádosť páně doktorovu. Jeho kvap i mne překvapuje a bezděky mi vnucuje domněnku, že pan doktor má důležitou příčinu k tomuto kvapu. S Matildou setkal se dnes ráno po druhé a již o její ruku žádá, ačkoli, jak pravíš, ani slůvka s Matildou o této věci nepromluvil. Milý muži, zná pan doktor stav Matildiny duše?" Odvětil jsem: "Pochybuji, velice pochybuji. Odkud?" Moje choť pravila: "Nemohu si pomoci, ale žádosť páně doktorova připadá mi jako — milosrdenství. Nesmíme jí Matildě zjeviti. Jsem přesvědčena, že by Malilda cítila totéž a že by naposledy nás podezřívala, ze jsme panu doktorovi sami přišli vstříc. Jestliže pan doktor opravdu má vážné úmysly s Matildou, nuže, náš dům jest mu otevřen — avšak tak rychle, tak náhle se rozhodnouti, jak si přeje pan doktor, bylo by chybou."

Domlouval jsem však své choti tak dlouho, až konečně povolila. Zjevil jsem tedy i Matildě váš úmysl, pane doktore .... Pane doktore, lituji srdečně, buďte laskavě přesvědčen, že neskonale lituji odpovědi Matildiny. Ale nemohu si pomoci. Matilda jest duševně nemocna a Bůh sám ví, co z toho ze všeho ještě bude. Sama kdysi svěřila své matce, že vás miluje a včera .... Bůh ví, že jí nerozumím. Jen vím, že jsem nešťasten .... Pane doktore! Matilda pravila do slova: "Jsem přesvědčena, že pan doktor ví, že mi není lhostejným. Snad jsem dnes dopoledne sama nedovedla zatajiti mu své city, snad jiným způsobem dověděl se o nich. Znám pana doktora. Pan doktor jest opravdu zvláštním člověkem, ale že by bral sňatek na tak lehkou vážku, jak to učinil, nevěřila bych nikdy, kdybych to nyní neslyšela sama a z tvých úst, milý tatínku. To již není velikomyslnosť, to jest —" Promiňte, pane doktore. Moje dcera užila výrazu, že jej nemohu opětovati. Nehoršete se. Mluvím upřímně, abyste poznal, mou vinou že není, že jste ve svém očekávání sklamán i vy i má choť a já. Vysvětloval jsem potom své dceři —"

Přerušil jsem pana Vosyku , otázav se, jako_bych se byl probudil ze sna:

"Co pravila slečna Matilda?"

"Buďte klidným, pane doktore. Věřte mi upřímně, že s těžkým srdcem odhodlal jsem se k této cestě k vám, avšak —"

Opětoval jsem tímtéž tonem:

"Co pravila slečna Matilda, pane Vosyko?"

"Promiňte, pane doktore, avšak —"

"Prosím, snažně prosím!"

"Nuže — avšak prosím zase já, abyste Matildina slova .... Opětuji ještě jednou, pane doktore, že Matilda jest duševně nemocna .... Matilda pravila .... Promiňte, pane doktore .... Matilda pravila: "To není velkomyslnosť, to jest — lehkomyslnosť." Avšak jak pravím, pane doktore —"

Usmál jsem se trpce a prohodil jsem nejprve jako pro sebe: "Lehkomyslnosť! Ovšem! Ale co duše při té "lehkomyslnosti" procítí, po tom netáže se – nikdo!" Ale potom, když pan Vosyka pravil: "Nedivte se, pane doktore, mé dceři", tu rázem nějaký cit uražené mé opravdové velikomyslnosti probudil se ve mne a já odvětil pevným hlasem: " Divím se, slečně Matildě, pane Vosyko. Řekl jste mi, že slečna dcera kdysi sama zjevila, že mne miluje .... Ovšem! Láska je slepá .... A nyní — nyní .... Děkuji vám srdečně, pane Vosyko. Při tom nemám vroucnějšího přání, než abyste mi odpustil, že jsem vám i bezděky i proti všemu nadání způsobil velmi, dojista velmi nepříjemné chvíle. Slečna Matilda zamítá mou nabídku a, snad se domnívajíc, že já jí přináším oběť, přináší oběť ona sama sobě. Slečna nazývá mou nabídku lehkomyslností —"

"Opětuji, pane doktore, abyste uvážil, že Matilda —"

"Chybil jsem, pane Vosyko. Ukvapil jsem se. Možná, že později by slečna dcera .... Ostatně ... Prosím, pane Vosyko, abyste mi dovolil, abych se slečnou Matildou ještě sám promluvil."

Pan Vosyka odvětil váhavě:

"Milý pane doktore! Rozhodnutí Matildino je tak opravdové, že věru .... Snad poznáte tuto opravdivosť, pane doktore, když vám nesmlčím pranic."

Pravil jsem již skoro docela klidně:

"Prosím o to, pane Vosyko."

Pan Vosyka tedy pokračoval:

"Matilda je přesvědčena, že vaše nabídka, jest — almužnou. Ano, pane doktore. Moje dcera sama užila tohoto slova. Pravila: Když jsem se při své prvé setkané s panem doktorem za hovoru otázala, co by pan doktor učinil, kdyby jej milovala dívka, které by nemiloval on, tu pan doktor odpověděl ihned: "Litoval bych ji!" A na mou poznámku "A více nic?" pan doktor jen přidal: "Leda že bych ji litoval více, nežli v podobné příčině sebe." Potom Matilda, jsouc opravdu rozčilena, zvolala: "Nechať mne tedy pan doktor lituje a nechať mne lituje více, nežli by litoval v opaku sebe, avšak tolik síly mám, abych jeho almužnu zamítla! Ano," pravila moje dcera, "pan doktor zaujal mou duši tak, že jsem byla svrchovaně nešťastna za každé vzpomínky na něho. A věnovala jsem mu veškeru svou mysl. Nemohu však milovati muže, který jen pro to, aby se nade mnou smiloval, chce zničiti sebe i mne. Řekni, maminko sama," pravila Matilda, "jaký by to byl sňatek? Chci-li býti nešťastnou s mužem, který mne nemiluje, mohu býti nešťastnou i bez muže, kterého miluji já. Pan doktor dnes ráno ani slůvkem nezmínil se o svém úmyslu, ale již odpoledne, po druhé setkané se mnou, nabízí mi sňatek." Potom se dala Matilda do pláče: "Tatínku! Maminko! Nenuťte mne! Nenuťte mne!", jako bych ji já nebo moje choť nutil .... Ještě jednou prosím, pane doktore, abyste mi neměl za zlé, že vám vše docela bez okolkův a bez obalu zjevuji. Vážnosť naší věci vyžaduje, abych vám nezamlčel ničeho. Byla to doma neočekávaná scéna, věřte mi, pane doktore byla to velmi neočekávaná a vážná scéna. Jakáž pomoc! .... Zůstaňte nám přítelem i na dále, pane doktore. Zapomeňte na vše, co se stalo, zapomeňte na to. Čas je dobrým lékařem a možná, že zahojí naše rány dříve, nežli myslíme. Já učinil, co mi bylo možná," ....

Pan Vosyka odešel domů a já do salonu k baronům.

Již v okamžiku, když jsem vstoupil, všiml jsem si, že paní baronka pohledla na mne pohledem, v němž obrážela se jakási zvědavosť anebo spíše jakési pozorování výrazu mé tváře. Za hovoru pak, jenž ovšem z veliké části dotýkal se náhlého úmrtí páně radova, setkal se můj pohled s tímto podivným pohledem paní baronky tak často, že jsem se konečně každému zrakovému styku s Theodorou až úzkostlivě vyhýbal. Ve chvíli, když pan baron poodešel do vedlejší komnaty a já se na minutku ocítil s Theodorou o samotě, pravila mi paní baronka , přerušivši z čista jasna dosavadní pásmo hovoru:

"Milý doktore, mohl byste mi dnes věnovati malou chvíli?"

"Prosím, madame."

"Ale beze svědkův, milý doktore."

"Prosím, madame."

"Pošlu vám po Petrovi lístek, ve kterém si dovolím oznámiti vám čas i místo — aby nás Konrád nevyrušil."

"Prosím, madame."

Právě opěť vstoupil pan baron a v dalším hovoru s ním pokračováno.

Dojmy, kteréž jsem i ve probdělé noci , i po návštěvě páně Vosykově prožil, byly příliš mocné a rozčilující, než abych byl klidně čekal na Theodořin lístek; každá vteřina byla mi dobou nevýslovné netrpělivosti a každá minuta dobou nevýslovného duševního rozruchu. Minulo dopoledne, minulo poledne, minulo odpoledne a dosud po Theodořině lístku ani památky. A když ve společnosti Theodořině jsem na paní baronku pohledl pohledem, jako bych její dosud neobdržený list zrakem reklamoval, tuť pokaždé paní baronka jen rameny skrytě pokrčila, jako_by chtěla říci: "Není mou vinou, že mého lístku dosud nemáte."

Teprve před samým večerem doručil mi starý Petr Theodořin očekávaný dopis. Paní baronka psala:

"Milý doktore! Promiňte mi, že jsem vás nechala čekati. Nemohla jsem nalézti ani vhodné doby , ani vhodného místa. Přemýšlela jsem bez únavy. Konečně! Buďte připraven v noci. Náhle ochuravím! Rozumíte? Náhle ochuravím! Buďte připraven! Theodora."

Čekal jsem klidně na Theodořinu "nemoc", ale neklidných myšlének o Matildě a o příčině Theodořiny rozmluvy jsem se nezbavil.

Bylo již po desáté hodině a Theodora dosud "neochuravěla ". Seděl jsem ve svém pokoji u stolu a hlavu maje opřenou o obě dlaně, dumal jsem. Matilda — Theodora — rodina páně radova střídaly se v kolotavém reji myšlének. A když pobouřená mysl zároveň stanula u slečny Marie a Theodory , a když duch se rozpomněl na výraz Mariiny tváře, tuť obrazy Theodořin a slečny Marie neustále se mi zaměňovaly tak, že jsem konečně uznal nějakou zvláštní podobnosť obou žen, kterýžto dojem byl se mi maně namanul již včera. Toto poznání mne nyní zaujalo docela. Srovnávaje podoby obou, marně jsem se snažil, ani sám nevím proč, abych přece jen zas uznal, že mé poznání klamem. Lepá postava, plné tvary, barva vlasů, výraz tváře, tvar úst — vše, vše neobyčejně podobno; pouze výraz očí byl mi docela rozdílným. Pohled paní baronky činil dojem sebevědomí, energie — pohled slečny Marie, pokud mi utkvěl v duši z nejprvnějšího setkání, činil dojem skromnosti, vrozené ostýchavosti. V očích Theodořiných obrážela se duševna mohutnosť, síla; v očích Mariiných obrážel se duševný klid, mírnosť.

Posléze zaměnily se mi oba krásné obrazy tak, že ve lkající Marii zřel jsem hned Marii, hned baronku, a v rozčilené Theodore že zřel jsem hned baronku, hned Marii .....

Nedivno, že po probdělé celé noci jsa přece jen svrchovaně unaven, přešel jsem naposledy z dumy v polospánek. A tu již slečna Marie docela postoupila na místo sličné Theodory .....

Z polospánku probudí mne silný klepot na dvéře. Probrav se, vstanu chvatně a kvapím ku dvéřím.

Vstoupil napolo oblečený Petr, poněkud jsa polekán.

Pravil jsem tonem, jako bych byl také překvapen .

"Co je, Petře?"

"Milostivá paní baronka se náhle roznemohla, pane doktore."

"Aj!"

"Proto běžím pro vás, pane doktore."

"A co se stalo paní baronce, Petře?"

"Nevím, nic nevím, pane doktore. Pan baron zazvonil, já přiletěl jako na koni — ah! jako na třech koních, a pan baron pouze: Zavolejte pana doktora k má choti! Ale rychle!" Tedy vás, pane doktore, rychle volám k mé cho— chci říci — Pámbu mně odpusť všecky hříchy! Již ani leknutím nevím, co žvaním!"

"Dobře, Petře, dobře. Již jdu."

Pohleděl jsem na hodinky — bylo čtvrt na dvanáct.

Za minutku byl jsem v komnatě páně baronově.

Pan baron, oblečen jsa v župan, přivítal mě nelíčeně starostlivým tonem:

"Theodora mi z čista jasna ochuravěla, milý příteli."

Otázal jsem se tonem velmi líčeně starostlivým:

"Nač naříká si madame, pane barone?"

"Na hlavu, na mdloby. — Prosím vás, milý příteli."

Pan baron při tom ukázal na dvéře vedoucí do Theodořiny komnaty.

Neotálel jsem.

Vstoupil jsem do Theodořiny komnaty , nikoliv jako_bych vstupoval k nemocnému, ale jako_bych, sám jsa churav, vstupoval do ordinační síně lékařovy.

Theodora, zahalená v elegantní paturecký župan, seděla na pohovce. Hlava skloněna ve dlaň, loket opřen o opěradlo pohovky, oči upřeny na koberec.

U paní baronky stála komorná bez pohnutí a na stole křišťálová sklenice s vodou, také docela bez pohnutí.

Když jsem překročil s panem baronem práh, paní baronka pomalu hlavu k nám otočila a pohledla na svého chotě a na mne pohledem, jako_by již opravdu její duše byla v posledním tahu. Ba věru, kdybych byl nebyl na "nemoc" paní baronky již od rána připraven, byl bych sám býval nyní přesvědčen, že krásná Theodora opravdu na život a na smrt zápasí s Moranou. Přetvářka mistrná, velice mistrná, ale "na hlavu a na mdloby" pro znalce přece jen poněkud přemistrnělá.

Paní baronka "slabým" hlasem si stěžovala do "bolesti" své hlavinky a do "mdloby" a pan baron silným hlasem potvrdil, že Theodora již ve dne nebyla svou. Já pak zas , ubezpečiv "nemocnou" Theodoru i zdravého pana Konráda, že "bude vše zase dobře", poprosil jsem, abych byl na okamžik ponechán s paní baronkou o samotě.

Pan baron i komorná tedy odešli.

Sotva že jsem s Theodorou zůstal samoten, rázem paní baronka proměnila svůj "nemocný" výraz tváře i svou "nemocnou" polohu těla , a pokynuvši mi na pohovku vedle sebe, pravila po tichu a s jemným úsměvem:

"Promiňte mi, milý doktore. Prosím."

"Prosím, madame."

Usedl jsem vedle Theodory.

Paní baronka , otočivši se ke mně, pohlížela mi chvíli klidně, upřeně ve tvář. Opětoval jsem tento pohled, ale nazíral jsem na Theodoru rozpačitě. Té chvíle zdálo mi se, že přede mnou sedí slečna Marie. Tento klam zaujal mou duši na okamžik sice, ale proto přece jsem ucítil, že v tom okamžiku vstoupila mi krev do hlavy. Sklopil jsem oči a přízrak zmizel.

Konečně, když Theodora dosud ani slůvko nevyslovila, pravil jsem bez obalu:

"Odpusťte madame, avšak myslím, že nemůžeme zůstati příliš dlouho o samotě."

Paní baronka odvrátila svůj zrak s mé tváře upřela jej na sklenici na stole, opřela se jednou rukou o opěradlo pohovky, naklonila se ke stolu, vztáhla druhou ruku po křišťálové sklenici , a pohrávajíc si s ní, pravila opět po tichu, ale určitě:

"Zůstal jste mi dlužen přísahu, milý doktore."

Ve mně zatajil se dech a hlava div se mi nezamotala.

Paní baronka pokračovala:

"Žádala jsem vás včera, abyste mi přísahal na svou česť a při své úctě ku všemu , co vám svatým , že Matilda jest vaší nevěstou.

Neodpověděl jsem.

Theodora, dosud na sklenici zrak upírajíc a v prstech pravé ruky ji hravě otáčejíc, pravila dále:

"Měla jsem a dosud mám k této své žádosti právo. Konrád nás však vyrušil právě v okamžiku, kdy jsem si nejméně přála, aby nás vyrušil."

Odpověděl jsem dosti pevným hlasem:

"Dovolte mi, madame , otázku."

Paní baronka odtáhla ruku od sklenice a své krásné oči upřela na mne. Při tom pravila:

"Prosím."

"Stojíte, madame, neústupně na svém právu?"

Theodora neodpověděla.

"Prosím , madame."

Paní baronka pohledla na mne takovým pohledem, že opět zdálo se mi, že to na mne zrak upírá slečna Marie. Ale vzpamatoval jsem se ze svého klamu opěť rázem. Zároveň paní baronka pravila:

"Což jest tak z míry nesnadno říci pravdu milý doktore?"

"Je nesnadněji říci lež, madame."

"Nuže?"

Zadíval jsem se na krásnou ženu. Nazíral jsem na ni chvíli; hlavou křížily se nejrůznější myšlénky, mozek pálil, srdce prudce, velmi prudce tepalo, hlava se rozmotala opravdu. A čím déle vyjevený zrak na Theodoru hleděl, tím rychleji a rychleji ustupovalo z duše vědomí, že to u mne Theodora a na jeho místo tím rychleji a rychleji nastupovala podivná doměnka, že dech, jenž přese rty sličné baronky na mne sálal, jest dechem slečny Marie.

Uchopil jsem se za hlavu.

"Doktore!" zvolala Theodora , vzavši mne jemně za ruku.

"Promiňte, madame."

"Doktore!"

Zvolal jsem rychle:

"Nuže přísahám, madame — "

"Ne, ne! Vzdávám se svého práva, doktore!"

"Madame!"

"Nepřísahejte!"

Vstal jsem a pravil jsem přece:

"Přísahám, madame, že Matilda není mou nevěstou."

Theodora nejprve prudce povstala, potom uchopila křišťálovou sklenici , a rázem vypivši její obsah, podala mi ruku a pravila sotva slyšitelně:

"Děkuji vám."

Usmál jsem se trpce a pravil jsem zase já:

"Zač, madame?"

"Nač tato otázka, doktore?"

"Abych porozuměl vašim díkům, madame."

"Tuť vaše otázka — odpusťte, milý doktore – docela zbytečnou."

Pokrčil jsem rameny a prohodil jsem skoro nedbale:

"Jak myslíte, madame."

Potom , podav paní baronce ruku, dodal jsem až příliš důvěrně:

"Ale přátely zůstaneme, madame."

Theodora odvětila právě tak nedbale, jako prve já:

"Jak myslíte zase vy, milý doktore."

Mne nepřekvapil ani ton této odpovědi , aniž odpověď sama. Byl jsem na něco podobného připraven již z výrazu Theodořiny tváře. Pravil jsem však přece:

"Žádala jste mne, madame, sama o mé přátelství."

"A vy jste mi s ve přátelství slíbil, milý doktore."

"Nuže tedy není opravdu příčiny, proč a nač bychom své přátelství rušili. Smím prositi o váš souhlas, madame."

"Víte velmi dobře, milý doktore, že ve všem všudy s vámi souhlasím."

Uklonil jsem se.

"Pouze jsem nesouhlasila s vámi v tom," pokračovala paní baronka, " abyste pro ženu, které nemilujete, obětoval život. Proto také stůj, co stůj chtěla jsem vás ještě v čas poprosit, abyste nepodnikal, o čem jsem byla přesvědčena, že podniknete. Věděla jsem, že tu každá minutka drahou — tedy jsem "ochuravěla ". Promiňte."

Za minutku přivedl jsem pana barona opěť do Theodořiny komnaty a zjevil jsem Konrádovi, že "nemoc" Theodořina není ani dosti málo povážlivou, ba vůbec, že "nemoc" paní baronky ani nemocí není, nýbrž pouhým malým záchvatem, který zase sám sebou zanikne tak brzy, jak náhle byl vznikl.

Pan baron byl výsledkem mé návštěvy uspokojen, paní baronka též, a já? .... Též.

..... Té noci, když jsem už usnul, nezmizel mi obraz Mariin z duše.

Asi týden po pohřbu pana rady zažádal jsem o místo městského lékaře v jednom z větších měst nedaleko svého rodiště. Jako s nebes mi spadla přítelova, pro něho takto jinak docela bezvýznamná zpráva, že místo městského lékaře v jejich obci uprázdněno. Ale já se této zprávy uchopil zuby nehty , jsa neskonale po vděčen náhodě, jež mne uvedla na tuto cestu.

Za všecek ten týden neudalo se mi nic, o čem bych se tu zmíniti měl. Theodora, i když jsme se někdy ocítili o samotě, ani slůvkem se nezmínila o mé "nevěstě" aneb o něčem, co by na celou tuto věc jen poněkud naráželo; já nezmiňoval se o tom tím spíše. Na pohřbu pana rady jsem byl, skoro mlčky jsem přijal díky paní radovy, se slečnou Marií — která ve smutku a ve svém nezměrném žalu ani skoro podobna nebyla té Marii, kterou jsem byl poprvé uzřel — promluvil jsem několik soustrastných slov, taktéž se slečnou Blaženkou, a z rodiny páně Vosykovy nesetkal jsem se za ten čas s pranikým. A pan baron? Byl starým rozpustou. Teprve den po tom, co jsem svou žádosť poslal do světa, přihodilo se mi toto:

Vracel jsem se večer z divadla. "Othello" tak mne podivně naladil, že na návrat domů jsem ani nepomýšlel. Vycházel jsem večer málo kdy, dnes tedy mínil jsem své vycházky využitkovati; proto jsem zašel do hostince, kdež byl právě koncert. Opětuji, že "Othello" mne velmi divně naladil: Vědomí, že já, kdybych měl slušnou ženu, a neméně slušnou příčinu k žárlivosti, byl bych dojista ještě horším nežli sám Othello, neustále zabíralo mně mysl.

Koncert mne nebavil, totiž společnosť. Ba pobyt zde jen ještě více mou duši rozrušil. Hudba krásna, čarokrásna, sólové hry eminentní, ale což posluchačstvu čarokrásná hudba a eminentní hry sólové, když pouhá, velmi často i zhudlařená melodie "Kde domov můj" a "Hej Slované" nadobro převáží všecko umění. Frenetický jásot obecenstva při těchto piécách až do srdce mi jako ostrým nožem bodal. Že ten jásot přirozeným? Poměry? Oho: Jaké poměry v ryze české společnosti při docela — ve svém významu — obyčejném koncertě? A jaká přirozenosť? Slyším-li svou vznešenou národní hymnu nebo svou milou, zlatou národní píseň v cizině; zde přirozeno, že srdce roztaje, že prsa se blahem rozedmou a pravice s levicí že tak se dostají do sebe, jako by se rozsekati chtěly ......

Mrzut odešel jsem po 11. hodině z koncertu.

Ale domů jsem nešel.

Zabrousil jsem do malé plzeňské pivnice, kdež jsem již několikráte večer ztrávil. Bez přátel, beze známých.

Když jsem vstoupil, zarazil mne již na prahu velmi příjemný sic a lahodný zpěv, jenž zazníval z druhé světnice, ale jenž mi věru tak připadal, jako by se linul z hrdla, které již bylo propláchnuto slušnou dávkou plzeňského moku. Jak pravím: zpěv příjemný a lahodný, ale bujný.

Usadil jsem se u stolu, kde — pokud jsem rychle přehlednouti mohl — bylo jediné pohodlné místo.

U stolu hověli si tři mužové, ve kterých jsem zřel tři exempláry takových pražských domácích pánův, jenž na starosti nic jiného nemají, nežli přijímati na začátku každého kvartálu tučné nájemné, odkazovati své nájemníky se všemi jejich požadavky na pozdější dobu, starati se o svůj žaludek a denně jíti si na svých 6 plzeňských a na svou bulčičku. Umění, věda, literatura, politika jsou jim veličinami dočista neznámými, leda že teprve po bulce každý z nich vysype své politické rozumy a jest při tom přesvědčen, že kdyby tak a tak anebo tak a tak, že by potom tak a tak anebo tak a tak a nikoli tak a tak anebo tak a tak. O jé!

Že jsem se ve svých třech nových společnících nemýlil, dokazoval mi jednak jejich měsíčkový zevnějšek, "intelligentní" výraz jejich "intelligentních" tváří, jednak dosud na stole zbylé špády, tabulky a křídy a konečně vůbec jejich hovor.

Když jsem přisedl, poděkovali za můj pozdrav vlídně sice, při tom však všichni tři přeměřili mne pohledem, ze kterých jsem docela určitě vyčetl významnou otázku: "Člověče, máš v Praze dům?" Odpověděl jsem také pohledem: "Pánové, nemám." — "Nu tedy, co sem lezeš? Ostatně: pro jednou není zle."

Chvíli jsem sedel mlčky a bavil se, naslouchaje rozumům svých p. t. domácích pánův.

Konečně jsem prohodil, když zpěv ze druhé světnice ozval se na novo:

"Dovolte laskavě, pánové, kdo to zpívá?"

První pan domácí podíval se na mne, jako_by chtěl říci: " Eh, zpívá! My si můžeme zpívat!" Druhý pan domácí podíval se na mne, jako_by chtěl zase říci: "Je ti něco do toho?" A třetí pravil:

"Hezký hlas, namoutě!"

Pokračoval jsem:

"Táži se proto, že zde někdy bývám, ale slyším tu tento hlas poprvé."

Tu teprv prvý poznamenal:

"Nevím — nějaký venkovan. Ale hezký člověk, co?"

Při tom otočil se k oběma přátelům.

Prvý odvětil docela ledabyle:

"Jaká pak hezkosť!"

Druhý však pravil po znalecku:

"Nu, šeredným není. Jen že mu lumpačení kouká z obou očí najednou."

Potom slovo dalo slovo, hovořeno o lumpačení, o pivě, o daních, o politice, o strastech pánů domácích — "zábava" byla v proudu.

Za hovoru mne jeden z mých společníkův upozornil na zpěváka, jenž právě zjevil se v komnatě. Sotva že jsem hlavu otočil v ukázaný směr, poznal jsem mladého Raška. Ze zarudlé tváře a výrazu očí poznal jsem též ihned, že pěvec není ani tak opojen zpěvem, jako spíše plzeňským mokem.

Súčastnil jsem se potom hovoru již málo. Jizba se pomalu prázdnila , a když konečně i moji vážení společníci se rozloučili se mnou, odešel jsem též.

V předsíni setkal jsem se s mladým Raškemn. Stanul jsem bezděky — mladý Rašek stanul též. Chvíli nazíráme mlčky na sebe, posléze přistoupí mladý Rašek až ke mně, položí mi ruku na rámě a blábolí těžkým jazykem:

"Víte, doktore — ať je to jaké je — vy jste mne urazil .... No, přece mne — zná — znáte, co?

Pravil jsem opravdu poněkud rozpačitě:

"Pan Rašek?"

"No vidíte, že mne znáte. — Vy jste mne urazil, povídáni — Vy jste přece do — doktor, co? Co byl s Babettou u barona —"

"Jsem tam posud, pane Rašku."

"Po — posud! Ale Babetta tam není po — posud! Povídám — doktore — Bože! to je ženská! Ta se mě vám natrápí! Já ji mám totiž u sebe, víte? Já jsem totiž svobodný, víte? Ale budu se — doktore že — ženit! Up!"

Mladý Rašek škytl tak, až jsem se lekl.

"Vidíte, teď jsem škytl! To jistě na mne — up! — na mne vzpomíná má hol — holka."

Pravil jsem s patrnou nelibostí:

"Račte dovoliti, pane Rašku, jaká holka?"

"No jaká hol — up! — holka? Moje nevěsta! Povídám, doktore, to je vám — up! — to je vám děvče! To není Babetta, to je — up! A poslouchejte, doktore — co jste měl s Babettou? Ať je to ja — up! — jaké je — vy jste Babettu urazil. Ale nechť! Víte, kde i sem vás poz — up! — poznal? Na táborském ná — nábřeží.

"Snad nádraží, pane Rašku?"

"Chci říci: nádra — up! — nádraží. To je jedno. Chodil jste tam po perónu s baronkou, co? Já vás — viděl. A Babetta vás viděla také. Právě jsme jeli domů. — Já jsem totiž i — up! — inžinýrem. Počkejte! Dám vám — navštívenku."

Mladý Rašek ponořil pravici do hlubiny náprsné kapsy, vyňal odsud spoustu papírův a, prohrabávaje se v nich, blekotal:

"Samé hlouposti. Papí — up! — papírův jako — smetí — a do všeho nic! Tuhle mám také psaní od své hol — holky. Podívejte. Ale já si ji ne — nevezmu."

Pravil jsem ledabylo:

"Ale před chvílí jste přece pravil, že jest vaší nevěstou."

"A — a co, nevěs — up! nevěstou! Ona je nevěstou — ale já nejsem ženichem. Proč je takový blá — up! — blázen, že se do mne zamalu — chci říci: zamiluje! Já se do ní nezamiloval. Má-li dvacet — up! — dvacet tisíc, dobrá — vezmu si ji. Ale ona dvacet tisíc nemá — tedy si ji ne — nevezmu. Neslevím ani krejcaru! Ani krejcaru neslevím! Kdybyste si ji chtěl vzíti vy, tu má — up! — tu máte! Tu máte ji! Vezměte si ji!"

Ochotný "ženich" vrazil mi dopis své "nevěsty" do rukou.

"Děkuji srdečně, pane ingenieure, avšak" —

No jen si přečtěte, co mi pí — up! — píše, dětino! abyste viděl jací blázni jsou ty žen — up! — ženské! To je cukru, hehe! No čtěte!"

Přeletěl jsem zrakem prvou stránku dopisu, ale nečetl jsem. Pouze, když jsem obrátil stranu druhou utkvěl mi zrak na podpisu. Přečetl jsem "Blažena", ale zároveň jsem upřel oči na majitele dopisu. Za okamžik jsem pravil chvějícím se hlasem:

"Račte dovoliti, pane Rašku: slečna Blažena Malých? Dcera nebožtíka správního rady z banky —

"A — a vy ji znáte?

"Totiž: viděl jsem ji několikráte."

"He — hezké ko — up! — kotě, co? Ale nechte si ji přece!"

"Jest tomu asi deset dní, co zemřel její otec, je-li pravda?"

"Asi deset dní — ano. Ranila ho mrtvi — up! mrtvice. Však to stojí v té — škriptuře."

"Ale na pohrhu jste nebyl, pane ingenieure?"

"Na pohřbu! Co pak myslíte, že mám na ta — up! — na takové hlouposti času? Já mám — jiné starosti! Up!"

Bůh ví, co mi napadlo, že jsem pravil:

"Avšak — promiňte pane ingenieure — nejednáte správně."

"A co správně! Správně — nespráv — up! — nesprávně ," rozdurdil se pan ingenieur rázem, "co je vám do toho? Co?"

"Nemínil jsem vás uraziti, pane ingenieure".

"U – uraziti! Už jste mne u — urazil! S Bo – up! — s Bohem! S Bohem!" Při tom se pan ingenieur odvrátil ode mně. "A vícekráte — se ke mně nehlaste! S Bohem!"

"Prosím: váš list, pane ingenieure".

"Nechte si můj li — up! — list! Já od vás nic nepotřebuji!

"Avšak! patří vám, pane ingeneure!"

"Povídám — že od vás nic nevezmu! Když mně urážíte — "

Právě vstoupili z pivnice tři mladí muži. Jeden z nich, ihned mladého Raška vzav pod páže, zvolal:

"Prosím tě, člověče, kde vězíš? My na té čekáme — "

A prve, nežli jsem se nadál, všichi tři přátelé odvlékli svého zpěváka s nelíčeným jásotem opěť do svého krůhu.

Stál jsem chvíli, nevěda, co s listem počíti. Konečně vstrčil jsem jej do kapsy a odešel jsem domů.

Navštívenky páně ingenieurovy jsem neobdržel .......

Minulo více nežli čtrnácte dní.

Od večera, kdy tak neočekávaně a podivně jsem se setkal s mladým Raškem, neustále jsem se obíral myšlénkou, abych se důvěrněji seznámil s radovic Blaženou. Ani sám nevím, proč. Byl jsem přesvědčen, že s ní o Raškovi ani slůvka nepromluvím, a přece jsem cítil, že pouze Rašek nutká mne, abych s Blaženou sosnoval tuto důvěrnější známosť. Ale za všechen ten čas ani nespatřil jsem Blaženky.

Konečně jsem se s ní setkal na schodech. Šla s matkou.

Zastavil jsem je. Prohodím sem tam nějaké slůvko, pozeptám se na zdraví — tu praví paní radová:

"Marie nám stůně, pane doktore."

"Aj? A co praví lékař, milostpaní?"

"Marie nemá lékaře, pane doktore — stůně jen "po domácku ". Rýma — bolesť hlavy —. Není divu v takovém sychravém počasí."

Rázem kmitla mi hlavou smělá myšlénka.

Pravil jsem důležitě:

"Račte prominouti, milostpaní, ale s nastuzeninou nejsou žerty. Slečna snad naříká si jen na rýmu a na bolest hlavy, avšak kdo ví, milostpaní, jak slečna nastydla. Rýma a při tom bolesť hlavy — Kdybyste, milostpaní, laskavě dovolila: podíval bych se ku slečně. Jak pravím, s nastuzeninou nejsou žerty. A jmenovitě nyní, kdy nemoce straší na všech stranách."

Paní radová ovšem zdráhala se přijati mou nabídku, avšak přemlouval jsem ctihodnou milostpaní tak dlouho, až jsem starostlivé matince vnutil přesvědčení, že z rýmy a bolesti hlavy velmi snadno také může vzniknouti zápal mozkové blány nebo konečně i neštovice nebo vůbec nějaká velmi slušná nemoc.

"Ráčíte-li, milostpaní, dovoliti, vrátím se s vámi ihned".

"Bůh uchovej, pane doktore. Právě odcházíte —"

"Vyšel jsem si pouze na procházku, milostpaní. Račte býti přesvědčena, že nezmeškám praničeho. Za to bychom my mohli u slečny zmeškati."

To pomohlo.

Za minutku byl jsem v komnatě, kde na loži ležela slečna Marie. ....

Od onoho dne navštěvoval jsem rodinu páně radovu za celý týden denně. Slečna Marie byla sice již asi čtvrtého dne nadobro zdráva, avšak bylo zapotřebí "opatrnosti ". Byl jsem, jak ráčíte pozorovati, neobyčejně "opatrným ". Po týdni pak ani dosti málo jsem se nerozpakoval udržeti známosť s milou rodinou. Nejprve knihy jsem slečnám půjčoval, potom noty, potom nic.

Zatím jsem také poznal rozdíly povah obou sester.

Slečna Marie byla dívkou vážnou, usedlou, málomluvnou a přitom něžnou a jemnou, jak jen dívka může býti, a dobrou, jak jen může býti anděl. Její skromnosť a jakási vrozená ostýchavosť, jež se obrážely v její očích, docela shodovaly se také s její chováním. Při žertech, kdy Blaženka i sama paní radová rozesmály se až ku slzím, slečna Marie jen jen že se pousmála. Pozorovával jsem slečnu Marii, při tom ji srovnávaje s paní baronkou, potají velmi často; nebylo pochyby: netoliko postava a celkový výraz tváře, nýbrž i její aristokratické pohyby pokaždé upomenuly mne dosti zřetelně na krásnou Theodoru.

Slečna Blaženka byla skoro ještě děckem: dětinná v každém slově i pohybě, živá, švitořivá, veselá, někdy až bujná, při tom neobyčejně citlivá a vnímavá, a na svých asi 16 let až příliš naivní. Velmi často, — abych mluvil slovy paní radové — "pleskla" něco, co by byla právě "plesknouti" nemusila, a svými naivními otázkami nejednou přivedla netoliko matinku a sestru, nýbrž i mne do opravdových rozpakův. Tak pravila mi kdysi před slečnou Marií z ničeho nic: "Pane doktore, já vás mám ráda!" A dříve nežli jsem odpověděti mohl, dodala: "Víte, mám vás ráda, ale — ale vzíti bych si vás nechtěla." Potom, otočivši se ku slečně Marii, pravila ihned: "Mařenko, ty bys pana doktora chtěla? Já ne!" Slečna Marie neodpověděla ni slůvkem. Tvář její v tom okamžiku byla jak oheň; očima, těma dobrýma, něžnýma očima šlehl pohled, jehožto žár i mně pronikl až do duše; potom slečna Marie vstala , a pravivši Blažence jen: "Blaženo!" a mně: "Promiňte, pane doktore!" , odešla z komnaty. Od té doby, když jsem asi čtyřikráte navštívil rodinu páně radovu, vyhýbala se mi slečna Marie až skoro nezpůsobně. Obmezil jsem tedy své návštěvy, pokud jsem mohl.

Paní baronka všímla si mých návštěv u radových. Alespoň mi kdysi pravila:

"Milý příteli, budete-li ještě nějaký čas věnovati paní radové a její slečnám dcerám tolik zvláštní pozornosti, kolik jí věnujete těmto dámám dosud, budu míti co nejdříve docela oprávněnou příčinu k žárlivosti."

Odvětil jsem , usmívaje se:

"Račte prominouti, madame, avšak tuť bych opravdu litoval, že zase já bych se stal docela nevinnou příčinou žárlivosti páně baronovy." ....

Bylo právě před štědrým dnem, když jsem opěť navštívil paní radovou a její dcery. Ale milostpaní a slečny Marie jsem doma nezastihl. Na výzev pak slečny Blaženky, abych neodcházel, odvětil jsem bez obalu, ačkoli žertem:

"Děkuji srdečně, slečno. Na vás já se hněvám."

Blaženka otázala se docela upřímně:

"Na mne, pane doktore?"

"Ano, na vás, slečno."

"Ale vždyť jsem vám ničím neublížila."

"Avšak slečně Marii, slečno."

"Já?"

"Ano, vy, slečno."

"Ah! Tenkráte! ..... Alevšak jsem také od Marie i od matinky dostala co proto, pane doktore! Ani to všecko dohromady nestálo za to!"

"Dobře, slečno, to jste dostala od slečny Marie a od paní matinky. A což, prosím, ode mne?"

"Od vás, hihihi?"

"Ano, ode mne. Prosím: říci mi do očí, že byste "mne nechtěla", to není nic?"

Blaženka, pohodivši hlavičkou, zvolala velmi roztomile:

"A nechtěla bych vás, hihi!"

"A smím věděti, slečno, proč?"

Tu Blaženka z čista jasna zvolala "Proč? Proto — protože .... miluji!" tak blaženě, tak neskonale blaženě a při tom uchopila mne za ruku tak vřele, že jsem až ustrnul i pro tento výbuch Blaženčina blaha i pro náhlou změnu výrazu v její tváři vůbec. V tom okamžiku připadlo mi nejinak, nežli že všechna dětinnosť rázem ze Blaženky zmizela a že přede mnou nestojí zamilované, nerozumné děcko, nýbrž v růži dospělá, vášnivě milující dívka.

Vybaviv ruku z ruček Blaženčiných, pravil jsem opravdově:

"Promiňte, slečno. Žert proměnil se ve vážnosť. Nebylo nikterak mým úmyslem, abych vaše srdce podrobil zpovědi. Poznávám, že milujete opravdu. Promiňte mi, že jsem o této věci vůbec začal, a taktéž odpusťte, že vás opustím. Setrvali jsme tu o samotě beztoho déle, nežli slušno."

Blaženka odvětila tonem velmi prosebným:

"Pane doktore, vy chcete odejíti? Ah, neodcházejte. Prosím: zůstaňte."

"Opětuji, slečno, že jsme zde sami."

"Ale vždyť — vždyť se přece nesníme, pane doktore!"

"Ovšem, slečno", "nesníme" se, avšak — avšak .... Račte dovoliti slečno: není vaše mladá láska tajemstvím?"

Blaženka odvětila docela upřímně:

"Totiž — trošíčku jest, pane doktore, a trošíčku není."

"Směl bych tedy prositi, slečno, o ten "trošíček", co není vaším tajemstvím?"

"Ah, pane doktore", zvolala Blaženka opěť velmi vřele, "jsem se svou láskou tak šťastna, tak neskonale šťastna, že bych se s celým celičkým světem o své štěstí rozděliti chtěla. O mé lásce ví však pouze Karel, můj drahý, zlatý Karel, a sestra a maminka — jiný nikdo."

"A račte dovoliti slečno: jak a kde jste poznala svého Karla? Promiňte, že jsem zvědavým —"

"Prosím, pane doktore: posaďte se, odložte klobouk a já vám budu něco vyprávěti."

"Opětuji, slečno, že jsme zde sami."

"Tedy — tedy vám nebudu vyprávěti nic."

"Již sedím , slečno."

"A odložte klobouk, pane doktore."

"Odpusťte, slečno, avšak —"

"Tedy — tedy vám ještě nebudu nic vyprávěti."

"Již jsem odložil klobouk, slečno. Prosím."

Blaženka, jejíž hezoučký obličejíček štěstím zářil, posadila se naproti mně a vyprávěla asi toto:

"Pane doktore! Dosud jste první cizí osobou s kterou mluvím o svém štěstí. Vypovím vám vše. Vypovím vám vše, abyste netoliko mou lásku pochopil, nýbrž jestliže též milujete — abyste mému svrchovanému blahu i porozuměl .....

Letošní léto ztrávili jsme s matinkou v Plzni. Koncem června byla jsem na koncertě, jehožto všecek program byl sice velice půvabný, ale z něhož mou veškeru mysl zaujala pouze jediná sólová píseň. Pěvec, muž sličný, zapěl ji tak úchvatně, že jsem byla okouzlena i písní , i pěvcem ..... Nikdy, nikdy nepocítila jsem při pohledu na muže to, co mou duši rozechvělo ve chvíli, když jsem nazírala na krásnou tvář tohoto pěvce. Každý její tah prozrazoval, že zvuky, jež linou se z jeho hrdla, mají původ v duši. Krásný pěvec tanul mi neustále na mysli, tanul mi na mysli i přese všecku mou snahu, abych jeho obraz vypudila z obzoru své duše ..... Po koncertě byla taneční zábava. Když mne vírem tančících unášel muž, jenž mne byl prve omámil svým zjevem a zpěvem; když mne na svá prsa přivinul ten; jehož obraz neustále oblétal mou rozechvěnou mysl; když jsem s utajeným dechem naslouchala jeho půvabnému hovoru — tuť byla jsem nevýslovným blahem tak šťastna, jako dosud nikdy za svého života ..... Můj tanečník věnoval mi toho večera mnoho pozoru, tolik pozoru, že mé myšlénky byly až — smělými ..... Domů jsem přišla všecka rozechvěná a rozčilená a v mé duši burácela taká směsice citův, že jsem zbytek noci probděla plačíc na svém lůžku: milovala jsem žárem z čista jasna propuklé, dosud nikdy, nikdy nepocítěné, neporozuměné, nepochopené lásky ..... Nevím, zda náhodou či přirozeně, ale často potom setkávala jsem se se svým krásným pěvcem. Byl ingenieurem v Plzni. Konečně jal se mne navštěvovati a od těch dob stýkali jsme se denně ..... Při domě byla zahrada, zahrada krásná a prostranná. Kdysi prodlévala jsem právě v besídce, když se tu na její prahu zjeví Karel. Hovořili jsme o věcech docela lhostejných, ale později převeden hovor na cestu jinou, až konečně zjevil mi Karel, přivinuv mne na své dobré srdce, že mne — miluje ..... Byla jsem blahem všecka bez sebe .... Polibky, jimiž posel mé rty, pálí mne dosud ..... Ah, pane doktore! Pane doktore!" zvolala štěstím zářící Blaženka , vztýčivši obě ručky v před — avšak najednou, jako_by se vzpamatovala, vztáhla ručky zase nazpět a pokračovala dřívějším tonem: "Konečně jsem odjela z Plzně. Každou hodinu očekávala jsem slíbený dopis, umírajíc nedočkavostí. Posléze! Četla jsem Karlův list desetkrát — dvacetkrát — stokrát a pokaždé jsem zlíbala řádky zbožňované duše. Tolik něhy, tolik vroucích citův, tolik nezměrné lásky v dopis vloženo, že — byla-li jsem dosud okouzlena láskou svého miláčka — nyní jsem až k šílenosti byla rozechvěna jeho slovy, promluvenými k mému srdci z dálí ..... Tatíček ani matinka mi nebránili, nebránili ani Karlovi, aby mi dopisoval, matinka ani Mařenka nebrání mi dosud, a tak jsem šťastna a blažena, že vám, pane doktore, své štěstí a blaho ani vysloviti nemohu ..... Co tomu říkáte, pane doktore?"

Povzdechl jsem si upřímně , a vstávaje , pravil jsem:

"Milá slečno. Obdivuji jen vroucnosť vaší lásky. Více tomu říci nemohu. Vím sice, že dívky ve vašich letech jsou vůbec blouznivy a že si ve příčině svých lásek povětrné zámky staví ve svých mladých srdcích, ale ze všeho, co a jak jsem právě slyšel, pochybuji, že by vaše láska byla pouhým chvílkovým, dojmem. Děkuji vám, slečno, za vaši sdílnosť ....."

Rozloučil jsem se s Blaženkou, neprozradiv ani pohledem, že vím více nežli ona.

Pomyšlení, jak nebohá Blaženka jest klamána, bylo mi opravdu děsným. Nemoha ovšem srovnati mladého Raška, jak jsem jej poznal já, s Raškem, jak jej zná Blaženka, věřil jsem docela, že Rašek jest pěvcem výtečným, věřil jsem, že jest mužem sličným, věřil jsem, že dovedl k sobě upoutati nezkušené srdéčko růžového poupěte, věřil jsem i, že dovede napsati dopis dýšící láskou horoucí — to vše, vše jsem věřil, ale zároveň také jsem věřil, že Raškova láska jest klamem nestoudným.

Byl jsem si vědom, že jesti hříchem strhnouti duši s nedohledných výšin ideálního blaha ve propasť útrap a muk, alevšak jsem si byl také vědom, že zase jest povinností strhnouti duši se závratné výše zkázonosných šaleb dolů na půdu pravdy a při pádu podati pomocnou ruku.

Maje mysl zabranou v tyto myšlénky, došel jsem od Blaženky do své pracovny. Na stolku ležel nějaký zatím došlý dopis. Neváhaje, rozpečetil jsem list — bylo to příznivé vyřízení mé žádosti za místo městského lékaře.

Byl jsem potěšen, byl jsem velice potěšen, ale když jsem přečetl podmínku, že mi nastoupiti již od nového roku, tuť má nelíčená radosť pokalena přece jen krůpějí lítostí, že již za týden se rozloučím — s Theodorou.

Ještě téhož večera zjevil jsem panu baronovi a jeho choti, že je opustím.

Pan baron a Theodora byli překvapeni neskonale. Pozoroval jsem jmenovitě paní baronku jak asi můj odchod jí dojme, ale mimo přirozeného překvapu nevyčetl jsem z její tváře praničeho, z čeho bych souditi mohl, že ztrácí více nežli svého lékaře.

Byl jsem také spokojen.

Pan baron ani paní baronka o mém odchodě ani slyšeti nechtěli. Zvláště pan baron, dorážeje neústupně na mne, abych příčinu svého odchodu zjevil, pranic neuspokojil se příčinou, kterou jsem svedl na — svůj sňatek se slečnou Matildou. Theodora při tom ani brvou nehnula.

Konečně, když jsem vyslovil, že to přáním i vůlí samých rodičův slečny Matildy, a když jsem i mimochodem upomenul pana barona na nerozhodnutou partii šachův, kterou jsem byl kdysi s paní baronkou sehrál, tu teprve pan baron, ačkoli s tisícerými výčitkami, projevil, že "mému štěstí nesmí se v cestu stavěti."

Mému štěstí!

Kdyby mne byl dobrý baron viděl druhého dne večer, na štědrý večer, jak, odešed konečně po štědrovečerní večeři do své komnaty, ze všech drahocenných darův, jimiž mne oba baroni podělili, jen krásná podobizna krásné Theodory má pro mne půvabův; kdyby byl viděl, že , jeho podobizny nedbaje, pouze na obraz Theodořin uslzený zrak obracím; kdyby byl zřel, jak své rozžhavené rty na chladné, bezživotné rty Theodořiny vášnivě tisknu — tuť poznal by, jaké že to mé "štěstí" ......

Nemohl jsem se od podobizny Theodořiny ani odtrhnouti; při tom ze všech stran dolétala mého rozdrážděného sluchu slova, jež byla Theodora, podávajíc mi svůj obraz, vyslovila.

"Protože vím", pravila, "že "sejde s očí, sejde s mysli", věnuji vám svou podobiznu, milý příteli ."

Život, celičký svůj život, byl bych věnoval za to, kdybych znal Theodořiny myšlénky v tom okamžiku ......

Pan baron i paní baronka se posléze již nadobro spřátelili s mým odchodem. Ale za to já nedovedl jsem se s ním spřáteliti věru tím víc a více, čím víc a více ku konci se chýlil můj u baronův pobyt.

Nic na plat.

Uspořádal jsem konečně vše své věci a připravil se na rozloučenou netoliko s baronem a jeho chotí, nýbrž i s rodinou radových a — se slečnou Matildou.

Se slečnou Matildou a její rodiči jsem se rozloučil velmi prostě dopisem a s radovými jsem se rozloučil velmi snadno. Milostpaní litovala, že odjíždím z Prahy, slečna Marie přála mi štěstí takovým tonem, jako by mi přála dobré jitro nebo dobrý večer, ale za to chudinka Blaženka div do pláče se nedala; a naposledy odběhši do jiné komnaty, vrátila se za minutku s elegantním "památníkem" a prosila tak upřímně, abych jí zanechal po sobě pomněnku, že jsem její prosbě nikterak nemohl nevyhověti. Vzav si skvostnou knížečku, slíbil jsem, že ji ještě odpoledne zase vrátím.

Přišed do své pracovny, ihned jal jsem se probírati Blaženčiným památníkem. Nezmýlil jsem se: přál jsem si tu nalézti pouze jediný známý podpis a nalezl jsem jej. Byl to podpis Raškův.

Hltavě jsem upřel zrak na jeho verše a oči četly:

"Že v něžný, krásný tento vínek těch něžných krásných upomínek i já jsem také připleten, toť nestalo se věru jinou, mé poupě růžolisté, vinou, než vinou Vaší vůle jen. Já, poslech tuto Vaši vůli, jež rozkazem mi zněla z půli, se připletl sem tedy rád ..... Oh, díky, díky nastokrát!"

Z datum jsem poznal, že tento bodlák připletl se v něžný, krásný vínek Blaženčiných upomínek nedlouho po té, co poznal Blaženku.

Bez rozpaku vepsal jsem zase já v Blaženčinu knížku veršíky tyto:

"Zřím "poupě růžolisté" hle, sotva porozvité, jež lupínkem svým každým jen lásku dýše v ovzduší, však ve své lásce vroucí a v nevinně své netuší, že samo za to vdýchá jen jedy vůkol skryté. Zřímť hada, hada poblíž, an vůní lákán kvítí se skrytě plazí k růži, by v nerozpuklý dosud květ, až luzným jeho dechem se nasytí, svůj vpustil jed. Had hadem sice zbude, však poupě ..... končí žítí."

Právě jsem dopsal, když tu zaklepáno mi na dvéře. Domnívaje se, že to Petr, ani hlavy jsem nepozdvihl, nýbrž — docela nedbale vyzvav příchozího ke vstupu — ještě jednou pročítal jsem si napsané řádky. Teprve šelest ženských šatů v mne upozornil, že nevstoupil Petr.

Otočím hlavu — na prahu stojí slečna Matilda. A za Matildou kmitl se mi jeden ze sluhů, jenž beze vší pochyby právě byl Matildu ke mně uvedl.

Vstal jsem. Pravice bezděky utkvěla na památníku, jako_by před Matildou zakrýti chtěla poslední verše, oči ustrnule nazíraly na vstoupivší dívku a rty nebyly mocny ani jediného slůvka. Teprve za chvíli přivítal jsem docela neočekávaného hosta.

Slečna Matilda pravila klidně:

"Jste překvapen, pane doktore, ovšem. Avšak i já jsem byla vaším dopisem, ve kterém se loučíte se mnou, velice překvapena. Nemůžeme si tedy na vzájem činiti pražádných oprávněných výčitek."

"Nečiním si žádného práva na výčitku, slečno. Naopak: jsem vaší návštěvou tím více potěšen, čím více jsem si přál, abych vás alespoň ještě uzřel, dříve nežli Prahli opustím. Prosím, slečno."

Matilda se posadila na pohovku na proti mně. Při tom pravila:

"Promiňte laskavě, ale zdá se mi, že váš dopis odporuje vaším slovům."

"Psal jsem proto, slečno, že jsem neměl odvahy rozloučiti se s vámi osobně potom, co se stalo."

"Ovšem, stalo se mnoho, velmi mnoho. Proto také jsem se odhodlala, že s vámi bez obalu promluvím. Přišla jsem já k vám a přišla jsem dnes proto, že jsem včera obdržela váš list a vy že již zýtra odjedete. Nepochybuji, pane doktore, že rozumíte mé odvaze. Buďte však přesvědčen, že moje odvaha, se kterou jsem se odhodlala k této návštěvě, není mi pražádnou obětí. Přicházím k vám, jako_by v mém činu nebylo ani zbla neslušnosti — přicházím, jako_by se má návštěva rozuměla sama sebou. Psal jste mi dopis, jenž mi připadá věru tak, jako_bych se byla proti vám prohřešila —"

"Prosím, slečno —"

"Prosím, pane doktore. Psal jste mi dopis, jenž mi nejinak připadá, nežli jako_bych zločin spáchala na vaší nabídce, kterou jste mi byl kdysi sama sebe nabídl. Žádal jste o mne mého otce, co vám otec pravil, věru nevím, ale co jsem vám odvětila já, víte, pane doktore. Prosím: dosud jsme se za svého života setkali dvakráte. Poprvé, když jsem byla na útěku z domova, podruhé v Týnském chrámě. Při prvé setkané jsem v nevýslovných duševných mukách, jsouc takořka bez sebe, učinila něco, co slušné děvče —

"Prosím, slečno —"

"Prosím, pane doktore! ..... co slušné děvče neučiní nikdy. Při druhé setkané jste mně ani slůvkem neprojevil, že chcete mého otce požádati o mou ruku , a přece ještě téhož dne jste svůj úmysl mému otci vyjevil. Přirozeno tedy, že jsem měla i dosud mám právo míti opravdovosť vaší nabídky v podezření. Buďto se vám tenkráte něco udalo, co vás nutilo buď jak buď oženiti se, nebo vám můj otec vyjevil, co vám vyjeviti neměl. Myslím však, že pravdou spíše moje druhá domněnka. Pane doktore, přes to, že jsme se dosud za svého života setkali pouze dvakráte, nejsme si tak cizími, abychom nemohli spolu o této věci bez obalu hovořiti. Již svou prvou setkanou zasáhl jste v můj život tak, že upomínka na vás přirozeně musí v mé duši potrvati do smrti .... Pane doktore, přišla jsem, abych se určitě dověděla, jestliže můj otec někdy s vámi mluvil o mně čili nic. Prosím, abyste mi odpověděl tak přímo, jak přímo já jsem pro odpověď přišla."

Matilda, vážná, klidná, upřela své intensivně černé oči na mne tak určitě, jako by její žádosť byla nejpřísnějším rozkazem, a přece její oči nazíraly na mne při tom zase tak něžně, jako by její rozkaz byl nejúpěnlivější prosbou.

Nevěděl jsem okamžik opravdu, co bych odpověděl. Ale rázem se vzpamatovav, pravil jsem odhodlaně:

"Uznávám , slečno, že máte právo ku své domněnce. Avšak jestliže se rozpomenete na naši setkanou a na náš tehdejší hovor, porozumíte dojista, že takový podivín, jako jsem bohužel já, docela snadno podnikne něco, co jemu nedivným, jiným však podivínským býti se zdá. Uznávám i, že jiný, méně "zvláštní" člověk, byl by si počínal rozuměji , nebo dokonce slušněji, já však ....... Mne těší, slečno, opravdu, že se můžeme spolu dohodnouti, že se můžeme dohodnouti bez okolkův i bez obalu. Přál jsem si s vámi mluviti — jsem povděčen vaší návštěvě. Na vaši pak otázku vám odpovídám, slečno, že — že jsem o vaši ruku požádal, jsa k této žádosti nutkán pouze svým srdcem, a že mi ani váš pan otec aniž kdo jiný ani slůvkem nezjevil, co by mně byl — jak jste prve pravila — neměl zjeviti. Již od chvíle, kdy jsem vás poprvé poznal, slečno, poznal jsem také, že — že mi nikterak nejste lhostejnou. Po druhé pak setkané, ačkoliv jsem se za hovoru s vámi ani slůvkem o svém úmyslu nezmínil, poznal jsem zase, že pouze na mně jest, aby mé sny, které jsem o vás potom sníval, staly se skutečností. Chybil jsem svým nerozvážným kvapem, ovšem, ale nebyl bych to já, slečno, kdybych i v této příčině nevyvedl něco nejapného."

Matilda, za všecku dobu mé řeči, ni očí ze mne nespustivši, nyní vstala a podávajíc mi ruku, pravila tonem, z něhož ani nejmenší odstín nějakého dojmu nevyzníval:

"Děkuji vám, pane doktore. Věřím vaším slovům jakožto slovům poctivého muže."

Vstal jsem též a odvětil jsem, sám cítě svou hanbu z těchto Matildiných slov, poněkud rozpačitě:

"Nuže, slečno, poznáváte, že moje žádosť o vaší ruku není "almužnou". Jste spokojena, slečno?"

Matilda odvětila docela klidně:

"Nyní jsem spokojena, pane doktore."

V tom na novo zaklepáno mi na dvéře , a dříve nežli Matilda z rozpaků se vzpamatovati mohla, zvolal jsem "Volno"!

Vstoupil pan baron.

Pan baron, cizí uzřev dámu v mém pokoji, stanul na prahu, avšak ihned postoupil, uklonil se Matildě a mně pravil:

"Promiňte laskavě, milý příteli. Netušil jsem —"

"Ó prosím, pane barone ..... Pan baron, slečno — slečna Matilda Vosykova, moje nevěsta, pane barone".

Všiml jsem si, že Matildina tvář při těchto mých slovech vzplanula jako nebes lem, když zapadající slunce naposledy jej líbá svými žhavými polibky.

Pan baron, pouze několik slov prohodiv na omluvu, že nás vyrušil, a poznamenav, že přišel za příčinou docela lhostejného dotazu, opěť za chvilenku odešel. A sotva, že zas ocítili jsme se s Matildou o samotě, tu přistoupila ke mně, a upřevši na mne svůj v tom okamžiku nevýslovně bolestný zrak, pravila neobyčejně rozechvěným hlasem:

"Nevěsta! Nevěsta! Tedy myslíte, že jsem přišla žebrat o vaši milosť? Tedy myslíte, že jsem proto přišla k vám, abych odvolala své slovo? Tedy myslíte, že snad , litujíc dřívější své záporné odpovědi, přišla jsem nyní k vám, abych vám řekla: "Ano, buďte mým!"? Pane doktore, domnívala jsem se, že jste porozuměl účelu mé návštěvy! Lituji, lituji ze srdce, že jsem překročila práh této světnice! Chtěla jsem se s vámi rozloučiti nikoli v dojmech lítosti a bolu, jak jste vy učinil ve svém dopise — nyní se s vámi loučím v dojmech, o jakých jsem ani nesnila....."

Stál jsem ve středu komnaty jako bez ducha. Oči trčely v sloup, ve hlavě vše kolotalo, dech se v prsou tajil — a když jsem se konečně probral z úžasu, stál jsem v komnatě sám ....

V saloně pravil mi pan baron:

"Vaše nevěsta jest rozkošná, milý příteli. Gratuluji vám ze srdce."

A po obědě pravila mi paní baronka:

"Slyšela jsem, milý doktore, že máte velmi půvabnou nevěstu. "Tedy přece! Nu budiž!" Dovolte však: od které doby jest zvykem, aby nevěsty samy navštěvovaly své ženichy?" ....

Nemohu si pomoci: slova paní baronky připadala mi, jako by je svůdným Theodořiným rtům byla diktovala — žárlivosť.

Druhého dne jsem se rozloučil s dobrým baronem i s krásnou Theodorou a odejel jsem ve svůj nový domov.

4.

Odjížděl jsem do svého nového sídla v poslední den v roce. Příroda oděla se v ten den hávem slavnostním. Ovzduší bylo jasno jak oko rybí a průhledno jako křišťál; alabastrová hladina sněhobílého okeánu zářila miliardami repetavých kmitův; zlaté slunce, pronikajíc ohnivými pohledy svůj mlhový závoj, roztouženě nazíralo na kypré tělo země, jež pokryta bělostným, rouchem tak lehounce, jako dechem úbělu; a stříbrné vločky sněhové dolétaly k zemi dnes tak vážně, jako_by se bály, že prudčím dopadem poruší posvátný klid slavnostně rozechvěného vůkolí.

V mé mysli neveselo. Jsa zahalen v kožich, seděl jsem zadumaný v saních, jež za veselého cinkotu rolniček uháněly z nádraží k cíli mé cesty. Předstih myšlénkami let koní, dlel jsem už v místě, jež mým novým domovem .....

Z myšlének vyruší mne saně, jež právě naproti mně přijížděly. Ohlédnu se docela maně a zároveň setkají se mé zraky se zrakoma ..... slečny Babetty a její bratra.

Kdyby byl té chvíle vedlé mne šlehl sněhovými vločkami sám blesk, nebyl bych dojista více ustrnul, jako touto setkanou.

Rašek a Babetta!

Nevěřím v pověry, ale Bůh mi svědkem, že v tom okamžiku bylo mi, jako by zjev těchto osob byl mi pokynem, abych rázem obrátil a nedojížděl ani v místo, kdež na mne čeká netušená strasť.

Rašek a Babetta v těchto končinách!

Čím více blížil jsem se k cíli, tím úžeji bylo mi okolo srdce. Ale konečně jsem předce zapudil vše chmury a byl jsem opět tak klidným, jak jen klidným člověk může býti, když vstupuje v nové místo svého nového povolání.

Město, jehožto novopečeným lékařem jsem se stal, bylo dosti slušné. Obyvatelův nemnoho, sotva pět tisíc, ale výstavné a čilé a veselé věru na podiv. Záhy seznámil jsem se s "elitou" města i spřátelil se s velepřekvapující nepříjemností, že nový můj domov jest i sídlem Raškovým a jeho slečny sestry. Rašek byl ingenieurem, vlastně technickým správcem v jedné ze čtyř továren.

Doufal jsem, když dostanu se na deset honův od Prahy, že pomalu zapomenu na svůj dosavadní milostný román, ale nedbaje ni blízkosti dvou osob, které docela přirozeně upomínaly mne na zažité dojmy a bouře duševní, sklamal jsem se ve své naději nadobro: obraz Theodořin až i pronásledoval mou duši v samotách. Ve svých dopisech páteru Severinovi a v dopisech jeho docházel jsem jediné úlevy.

Byl jsem ve svém novém sídle již skoro měsíc a za všecku tu dobu ni jednou nesetkal jsem se s Raškem anebo s Babettou. Za to však z čista jasna obdržel jsem list od slečny Blaženky.

S nelíčenou radosti zjevila mi, že pouze od svého Karla a docela maně se dověděla, kde nyní dlím; vypsala až příliš po dětinsku, jak se jí po mne "stýská" a teprve na konec prozradila účel svého listu.

Mé očekávání mne nesklamalo. Blaženka všimla si dobře veršíkův, jež jsem v její "památníku" věnoval "růžolistému poupěti ". "Bezděky vnucuje se mé rozechvěné mysli domněnka ," psala mi ustrašená dívka, "že mezi básničkou mého milovaného Karla a mezi básničkou vaší jest nějaká souvislosť. Slovo "poupě růžolisté" mne v mé domněnce utvrzuje. Prosím, snažně vás prosím, pane doktore, napište mi docela bez obalu, jest-li má domněnka klamem čili nic."

Odvětil jsem Blažence velmi vyhýbavě sice, ale přece jsem jen opětoval svá slova o povětrných zámcích mladých zamilovaných dívek.

Za tři dny dodán mi nový Blaženčin list. "Vaše neurčitá slova působí mi tisícerá muka," psala mimo jiné "a vaše poznámka o povětrných zámcích až k zoufalosti mne svou neurčitostí přivádí. Opětuji svou prosbu a prosím, abyste mi docela bez obalu oznámil, jestliže mezi Karlovými a vašimi verši v mém památníku nějaká souvislosť."

Připravil jsem Blaženku docela šetrně, ale dosud jsem jí pravdy nezjevil. Proto také jsem již nemálo rozechvěný očekával její třetí dopis. Tentokráte psala Blaženka pouze:

"Pane doktore!

Účelem těchto řádků jest, abych vás naposledy a úpěnlivě poprosila, byste mi zjevil upřímně, jestliže něco víte o Karlovi. Vaše slova že "bolna jest ztráta toho, co nám nejdražším, ale že člověku předce ještě zbývá útěcha, že to tak vůle Boží" mermomocí mi vnucuje domněnku, že mne připravujete na hroznou zvěsť. Smilujte se nade mnou!

Blažena,"

Smiloval jsem se tedy nad ubohou dívkou a v dopise velice obšírném jsem ji připravil, že Raškova láska na konec objeví se jakožto hnusná komédie. Zmíniv se o vlastní povaze Raškově a pokud možná jemně vylíčiv neblahý výstup v pivnici, skončil jsem do slova takto:

"Pomněte, že člověku jest usouzeno trpěti. Trpte! Nepoddávejte se žalu, jenž jest údělem Vaší lásky. Trpte! Ještě vám zbývá útěcha, že to tak vůle Boží. Odevzdejte se do té vůle a bolu tím ubude tíhy. Nezoufejte! Nezoufejte, vidouc ideál, jemuž jste obětovala sebe, svržený ve propasť a sešlapaný ležeti na dně nedozírné hlubaně nicoty; budiž vám útěchou, že ten ideál byl bublinou, za kterou vaše duše spěla do závratné výše. Pomněte, že nyní, když bublina praskla, jest vám zase vrátiti se na své místo. Oželte sklamané touhy, že jste nedosáhla, po čem jste bažila — bylať to pouhá bublina!"

Minul již týden a blaženka dosud mi neodpověděla. Dni i noci, které jsem nyní při vzpomínkách na snivou dívku zažil, byly opravdu samá strasť. Jak asi přijala Blaženka mou zprávu? Jak asi snesla její tíhu?

Konečně má nejistota skončena. Chvějící se rukou rozevíral jsem Blaženčinu odpověď , a rozevřev ji, chvatně četl jsem její řádky ..... Četl jsem je znova a znova, až posléze, přistoupiv s listem k oknu, upřel jsem uslzený zrak do daleka, do prázdna ......

Blaženka mi psala:

"Pane!

Nevěřila jsem svým zrakům, když jsem četla váš dopis. Nuže, nemám na vaše slova jiné odpovědi, nežli: Vy lžete! Proklínám chvíli, kdy , poznavši vás, přece jsem vás nepoznala. Chcete mi vyrvati mou drahou lásku ze srdce, abyste se mohl sám v ně vplaziti jako had, o kterém jste mi verše psal, a abyste potom jedem svého líčeného přátelství otrávil mou duši. Ale vězte: moje láska jest zbudována na příliš pevných základech, než aby mohla býti otřesena, neřku-li aby mohla býti sbourána.

Blažena Malých."

Vypsal jsem Blaženčině sestře, slečně Marii, osud Blaženčiny lásky, přiložil jsem i list, který mi byl Rašek, jsa opilý, v pražské pivnici do rukou vtiskl, nezatajil jsem o fiaskovi, pokud jsem jej sám poznal i pokud jsem jej poznal z vyprávění pátera Severina, ni zbla, a Blažence odvětil jsem docela stručně, že mi křivdí.

Srdečným a něhyplným listem Blaženčiny sestry skončena korrespondence s radovic rodinou......

Minula zima, minulo jaro. O Theodoře a baronovi dovídal jsem se z dopisův pátera Severina, o slečně Matildě a rodině paní radové nedoslechl jsem za všecku tuto dobu ni slůvka, a s Raškem a slečnou Babettou nesetkal jsem se v hovoru ni jednou, na ulici však a ve společných zábavách pohledem ovšem dosti často. Trávil jsem život celkem klidný , spokojený, nerušený leda upomínkami na Theodoru. A podivno: jako již v Praze, tak i nyní neobyčejně často, když ponořil jsem po denních klopotách unavenou mysl ve slastné , a přece bolné vzpomínky na Theodoru, zaměňovaly se mi obrazy barončin a slečny Marie tak, že někdy jejich podob jsem ani rozeznati nedovedl. Ba dokonce, když kdysi opěť zahleděl jsem se na Theodořinu podobiznu, jež ozdobovala můj stolek, tuť za všecku tu chvíli, jak omámen, nespustil jsem s mysle ni na okamžik slečnu Marii. Cit a vědomí, že nezměněným žárem prvé lásky miluji jen a jen Theodoru, byly tak mohutny, že o jejich pravdivosti nemohl jsem nikdy pochybovati, a předce v některé chvíli, při vzpomínkách na nesympathické momenty svého styku s Theodorou, vznikl v mém srdci tak podivný citový spor, že jsem při vší své neskonalé lásce k Theodoře, jakoby proti své vůli a pouze na okamžik, dal Theodoře ustoupiti před Marií.

Stal jsem se konečně věru již duševně nemocným. Podobiznu Theodořinu odstranil jsem ze svého stolku a docela vážně jal jsem se pomýšleti na to, bych rázem ukončil román své prvé lásky a oženil se buď jak buď. Theodora — Matilda — Marie — Blažena — Babetta — dále jsem nepřišel. Marně rozpomínal jsem se, jestliže jsem za svého dosavadního života utkal vážnější a důvěrnější nebo pro mou osobu významnější poměr s některou dívkou nebo ženou, nežli byly poměry k těmto osobám. Na poměry milostné jsem při své vrozené uzavřenosti a při svém neblahém "pavoukování" ani pomysliti nemohl. Moje stará hospodyně, žena dočista dobrá a šlechetná, ale přes příliš po maloměstsku klepův milovná, svěřila mi sice kdysi, že "ingenieurovic slečna z továrny," slečna Babetta, se o mne velice "zajímá", ale kdyby dobrá Kerberka mé (staro)mládenecké domácnosti byla jen tušila příčinu toho, dojista že by nebyla při své zprávě tenkráte prohodila: "Ano, kdyby byla alespoň o pět o šest rokův mladší!" Také mi dobrá starostlivá duše neobyčejně vřele vychvalovala hned slečnu starostovic, hned soudcovic, hned onu a onu, ale posléze jsem ji tak rozhodně poprosil, aby mi s takovýmito "zajímavými" intrikami šla ke všem kozlům, že od těch čas na mou (staro)mládeneckou domácnosť ani slůvkem nenarazila. A nyní, nyní sám jsem byl už určitě odhodlán, že předstoupím před svou dobrou hospodyni a že ji oslovím takto:

"Nuže, Anežko, mate pravdu. Mé stáří — mé poměry — moje domácnosť ..... Připravte se , ožením se."

Ale pokaždé při takých myšlékách jako šílený uchopil jsem se za třeštící hlavu a div jsem pod tíží bolu neklesl. A ze hlubin rozervané duše vynořil se obraz Theodořin a v pozadí, jako jeho odlesk, vynořil se obraz Mariin ........

Opětuji, že jsem se konečně stal věru již duševně nemocným.

Minula zima, minulo jaro, léto ve vší své čarovné kráse a leposti bylo již na vrcholu svého svrchovaného půvabu a já ve své duši dosud cítil mráz — mráz — mráz .....

Nedivno, že za takových poměrův zatoužil jsem po zotavě. Rozhodl jsem se rázem: vzav si beze všech nesnází dovolenou na měsíc a pořídiv své poměry, odejel jsem na delší vycházku v onu zem, kterou poznati toužil jsem od svého dětství: vyjel jsem si do Švýcarska.

Před samým odjezdem do Švýcarska obdržel jsem z Prahy od paní radové telegram: "Blaženka na smrt nemocna. Prosím, přijeďte ihned."

Probrav se z neskonalého úžasu, připadl jsem prvou myšlénkou na Raška. Avšak odejel jsem do Prahy, ani s ním nepromluviv ....

Bylo již pozdě večer, když jsem stanul v Praze před domem, kde před půl rokem jsem se na vždy rozloučil s Theodorou, a kam nyní vstupuji, abych se tu na vždy rozloučil i s nešťastnou Blaženkou. Věru, že již ani uhodnouti nedovedu, které loučení bylo mi bolestnější.

Dav se paní radové služkou ohlásiti, vstoupil jsem. Paní radová očekávala mne ve své komnatě. Vstoupiv, nemohl jsem promluviti ani slova. Pohled na zoufalou tvář paní radové dojal mne neskonale. Jak tomu dávno, co zřel jsem tutéž tvář nad mrtvolou páně radovou?

Milostpaní, jež za mého vstupu seděla na pohovce, vstala, přistoupila krokem nejistým ke mně , a sotva že pravila: "Buďte mi srdečně vítán —" již usedavý pláč udusil ostatní slova na rtech.

Paní radová, popošedši k oknu, opřela se lokty o jeho rám , a zakrývajíc oči šátkem, štkala pláčem tlumeným. Konečně , vyplakavši se, přistoupila opěť ke mně a pravila: "To Blaženka si přeje vás vidět .... Ubohé, ubohé dítě!" A za minutku dodala:

"Včera byl u Blaženky kněz. Ah Bože, Bože můj!"

Odešli jsme k Blažence ....

Komnata, ve které Blaženka ležela, působila na mou mysl prvým dojmem strašivě. Překročiv její práh , zachvěl jsem se bezděčnou bázní; připadalo mi nejinak, nežli jako_bych vstupoval do nějaké tajuplné síně z báchorky. Světlo sálající z vysoké lampy bylo tlumeno průzračným stojatým stínítkem, jež poskýtalo pohled na alpskou krajinu; v tom pološeru jevilo se mi vše vůkolí poněkud příšerně, skoro tak, jako krajina za tmavé noci při bledém svitu měsíčném. Ve mramorovém anděli, jenž stál na skříni naproti vchodu do pokoje, zřela má fantasie duchový zjev, od něhož odvrátil se mi zrak s úzkostí. A obraz nebožtíka Blaženčina otce nad harmoniem zjevil se mi jako příšera. Pronikavé pak aróma lékův a suché teplo, jež mne za vstupu do komnaty ovanulo, jen ještě zvýšilo ten můj dojem, a nezvyklý pocit klidu, nerušený ni tikotem hodin , ani zvukem krokův, jejž pohlcovaly koberce, konečně jej dovršil.

Jsa neskonale rozechvěn , stanul jsem u Blaženky. Teprve, když i zrak i sluch i čich uvykl svému vůkolí, nabyl jsem poněkud klidné mysle.

Blaženčino lože, nad nímž vypínal se baldachýn, stálo stranou dvéří v rohu pokoje. U lože seděla slečna Marie, jsouc nakloněna ku Blažence. Nevyrušila se ni, když jsem již postoupil k loži. Teprve ruka, již paní radová položila jí na rámě, probudila ji z dumy. Slečna Marie, spatřivši mne, usmála se bolestně a, vstavši, vyšla z pokoje.

Stál jsem u Blaženky.

Dosud vidím tu bledou zmučenou tvář, z níž i poslední atóm nachového pelu zmizel, nezanechav ani památky po sobě; dosud zřím ten povyhaslý ztrnulý zrak, jejž Blaženka, spatřivši mne, na mě upírala; dosud cítím ten věru nevyslovitelný žal, jenž obrážel se v ostrých tazích její bledé tváře; a dosud rozechvěji se neskonalým bolem, když vzpomenu, jak Blaženka, poznavši mne, stáhla rty k úsměvu.

Té chvíle byl bych obětoval čásť svého života, kdyby ta oběť dovedla Blaženku zachrániti.

Paní radová, nachýlivši se ku Blažence, hladila ji po skráních a pravila velmi něžně: "Blaženko! Jak je ti, má dušičko?"

Blaženka, vzavši matku za ruku, líbala ji.

"Podívej, děťátko", mluvila paní radová, "pan doktor přišel tě navštívit. Viď, že je za to hodným?"

Blaženka podala mi suchou úbělovou ruku. Stiskl jsem tu ručku jemně, ale promluviti jsem nemohl.

Blaženka zašeptala: "Mami."

"Co pak si přeješ, děťátko?"

"Viď mami — že ještě — dnes — nezemru?"

"Ne ne, děťátko! Buď pokojna. Vždyť Pánbíček ti nadělí zdraví — pozdravíš se —"

"Ach ne, ne, mami — zemru!"

"Nebuď bláhová, dušinko ..... Podívej se, pan doktor je zde. Přišel k tobě ....

Blaženka pohnula s sebou, jako_by chtěla povstati.

"Co pak, Blaženko?"

"Mami — ať se pan — doktor — posadí."

Paní radová posadila se ku hlavě Blaženčině, já naproti ní tak, že jsem pohodlně mohl držeti ve své ruce ručku, již mi Blaženka byla znova podala , řkouc: "Děkuji Vám — že vás — ještě jednou — vidím."

Dlouhou chvíli setrvali jsme , mlčíce všichni tři. Paní radová, opřevši si loket pravé ruky o koleno, sklonila hlavu do dlaně a ni nehýbala sebou; já nazíral na bledou přepadlou tvář Blaženčinu, pozoruje, jak Blaženka usíná; při tom zůstala mi její ruku v ruce mé. Posléze pravím po tichu: "Slečna usnula."

Paní radová pozvedla hlavu zároveň s Blaženkou.

"Nespím", zašeptala Blaženka. A zatočivši hlavičku k nám, pravila: "Mami — prosím — podej mi ....

"Co dušičko? Co si přeješ?"

"— tu skřínku — víš — od tatínka ...."

"Hned, Blaženko — tak, již jdu."

Paní radová odešla.

Skoro za všecku chvíli, co paní radová byla mimo komnatu, nepromluvili jsme s Blaženkou ani slůvka. Blaženka zírala beze všeho pohnutí a výrazu před sebe a já se oddal myšlénkám. Poznal jsem sám, že nebohé Blažence není pomoci. Ba dle dechu a zraku zdálo mi se, že pobyt Blaženčiny dobré duše ve zuboženém těle jest odpočítán už na minuty.

Teprve před samým příchodem paní radové zašeptala Blaženka, ani sebou nepohnuvši:

"Pane — doktore!"

Naklonil jsem se ku Blažence.

"Prosím vás —" pokračovala Blaženka namáhavě, "tu skřínku — dejte — Karlovi .... že mu — odpouštím." A opěť ustrnula v myšlénkách.

Za minutku vrátila se paní radová. Když podala Blažence něžnou sametovou skřínku, Blaženka jen mlčky podala ji zase mně.

Paní radová, posadivši se opěť k loži, jemně jala se hladiti alabastrové Blaženčino čelo, při tom nejněžnějšími slovy těšíc Blaženku i sebe jistou nadějí v opětné zdraví. Blaženka ni slůvkem neodvětila.

Zatím vstoupila slečna Marie. Stanuvši u dvéří, upřela na mne uslzený zrak, jako_by mne úpěnlivě prosila o záchranu nešťastné sestry. Nespustiv očí s Marie, v níž na novo jsem zřel obraz Theodořin, jen pokrčil jsem beznadějně rameny. Slečna Marie křečovitě zastřela rukama tvář , a odešedši v pozadí komnaty, sklesla tu na pohovku.

Tu pohne sebou Blaženka a zašeptá sotva slyšitelně:

"Mami!"

"Co pak, děťátko, co?"

"Mami — prosím .... je tu — ještě — harmonium?"

"Je , dušičko, je. Budeš na něm opěť hráti, budeš, drahoušku můj zlatý."

"Nebudu — mami .... ah, nebudu! A já bych — tak ráda — rozloučila se — také — se svým harmoniem ...."

"Ale bloudečku malý —"

"Mami — prosím — aby pan doktor — zahrál ...."

"Ale dušičko má drahá —"

"Mami — prosím ...."

Paní radová poprosila mne zoufalým pohledem, abych vyhověl Blaženčinu přání.

Poslechl jsem.

Takořka vrávoraje došel jsem k harmoniu, nad nímž visel obraz Blaženčina otce. A když jsem položil třesoucí se prsty na chladné klávesy, tuť bylo mi, jako_bych dotekl se Blaženčiny mrtvoly. Před očima kroužily mi v oznamujícím reji mžitky, srdce se mi sevřelo a hrdlo súžilo se mi tak divně podivně, že jsem ani vydechnouti nemohl, ač prsa pod nesmírnou tíží lítosti se dula, jako rozbouřená hladina moře ....

Vážné elegické zvuky harmonia rozlehly se přitlumeným tonem komnatou. Ale sotva že prvý zazněl akkord, zaslechl jsem jako ze vzdálí své jméno. To Blaženka mne volala.

"Mami — ne, ne .... tak ne — tak ne!"

"Co pak, dušinko má, co?"

"Tak ne! .... Mami — prosím — to .... to ...."

Po té Blaženka, obě ruce vztýčivši v před, jala se slabým, suchým, příšerným hlasem notovati píseň: "Jest v Boží radě souzeno, co milo nám, nás že opouští." Ale zároveň z místa, kde slečna Marie potichu lkala, zazní komnatou pronikavý výkřik a zároveň i paní radová , neskonale bolestně zvolavši "Blaženko!", uchopila nemocnou dívku za obě ruce. Zatím i slečna Marie přikvapila k loži.

"Mami — ne, ne .... prosím — prosím ...."

A opěť namáhá se Blaženka, aby zapěla "Jest v Boží radě souzeno ...."

Slečna Marie zabořila tvář v Blaženčinu pokrývku a paní radová polibky dusí Blaženčin zpěv na rtech. Avšak ubohé dítě, vymanivši se z objetí matčina, usilovně prosí:

"Prosím — prosím ...."

Paní radová neodpověděla. Opřevši oba lokte o polštáře, sklonila hlavu ve dlaně a štkala tlumeným pláčem, zatím, co Blaženka opětovala:

"Prosím .... prosím .... Jest v Boží — radě — souzeno .... Prosím — pane doktore ...."

Jako bez citu přiložil jsem prsty na klávesy, stiskl jsem, a vážné elegické harmonium v okamžiku rozezvučelo se neskonale — v této chvíli — bolnou, smutnou — Mendelssohnovou pohřební písní.

Hrál jsem, ani nevěda, že hraji. Tlumený pláč paní radové a slečny Marie a slabý zpěv Blaženčin byly mé hře průvodem.

Tu z čista jasna umlkne labutí zpěv Blaženčin a Blaženka, namáhajíc se, aby povstala na loži, zvolá jako šílená: "Pryč! Pryč! .... Hade! .... Jed! Jed! ...." A dříve nežli paní radová a slečna Marie i já vzpamatovati jsme se mohli, klesla Blaženčina hlava zase zpět.

Blaženka dlouho třeštila, hned před hadem prchajíc a hned Karla volajíc, potom až do půlnoci v úplném bezvědomí klidně ležela a krátko po půlnoci byla — mrtvolou.

Poslední její slova byla:

"Mami — maminko!"

Odložil jsem svůj odjezd do Švýcarska na několik dní, které jsem věnoval radovic nešťastné rodině.

Moje domněnka, že Rašek jest příčinou Blaženčiny smrti, byla dojista oprávněnou. Ale, když jsem o tom se slečnou Marií promluvil, odvětila Marie ihned:

"Vím, že jest vinen, ale, prosím, neobviňujte pouze jeho. Bůh se smiluj nad Blaženkou, ale jest vinna též ona. Varovala jsem ji, ale varovala jsem ji marně. Můj Bože, kde to děcko tolik vášnivé lásky ve svém srdci vzalo?"

Potom slečna Marie vyprávěla:

"Ještě téhož dne, co jste poslal Blažence památník, dala mi Blaženka čísti vaše verše. Blaženka byla bledá, ba zdálo se mi, že jest rozčilena. A když jsem vaše řádky přečetla a potom docela klidně pohledla na Blaženku, tuť pravila hlasem patrně rozechvěným: "Mařenko, co tomu říkáš?" Teprve, když mne upozornila na slůvka "poupě růžolisté" a na řádky svého Karla, porozuměla jsem Blaženčinu rozčilení. Nebylo pochyby: souvislosť obou básniček byla patrná. Ale proto přece jsem vymlouvala Blažence její domněnku, seč jsem byla .... Konečně vám Blaženka psala a naposledy psal jste vy mně .... Věřte mi, pane doktore, že jsem nikdy docela příznivě o Raškovi nesmýšlela. Jeho oko vždy mi pravilo, že Rašek není tím, čím se chce zdáti a čím také býti se zdál opravdu. Lahoda jeho mluvy a jeho chování však okouzlila Blaženku tak, že mých výstrah pranic nedbala, ba dokonce mi vyslovila podezření, že Raška miluji já .... Nebožtík tatíček a matinka, ještě neznajíce ani úmyslův Raškových ani vroucí lásky Blaženčiny, nestarali se bohužel o Blaženčinu známosť s Raškem . Vždyť ze všeho bylo patrno, že dosud ani práva, ni příčiny nemají, aby v této známosti zřeli více než obyčejnou zábavu. Že si Blaženka s Raškem dopisuje, poznali, když bylo již pozdě. Tatíček zemřel právě v tom čase, když se hotovil, aby po Raškovi se přeptal a s ním i promluvil .... Váš dopis dala jsem číst i Blažence i matince. Matinka, velice bolestně jsouc dojata, prohodila pouze: "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech" a Blaženka — dosud věřila jen ve svého Karla. Byla jsem již všecka zoufalá z lehkomyslnosti Blaženčiny. Prosila jsem ji a zapřísahala, aby věřila vám, avšak marně. Konečně přiměla jsem ji k tomu, aby Raškovi psala. Za dlouho teprv odpověděl Rašek. V celém dopise nebylo ni slůvka ani na obranu ani na omluvu, pouze psal, že na sv. Jana přijede do Prahy a že s Blaženkou promluví více, nežli by promluviti mohl v dopise. Dopis Raškův nové dodával Blažence naděje. Varovala jsem ji opěť, ale opěť nadarmo .... Za tři neděle přijel Rašek. Očekávali jsme s matinkou, že Rašek přijde k nám, avšak zatím oba umluvili si schůzku mimo nás. Dověděli jsme se o tom, když Blaženka byla již s Raškem promluvila. Co spolu mluvili, dosud s matinkou nevíme, ale již druhého dne Blaženka, všecka jsouc i duševně i tělesně nemocná, ulehla a — již nevstala. V horečce často, velmi často třeštila o Karlovi, o jedu, o hadu, avšak ani jediným slovem nezavadila o to, z čeho bychom byli i z pozdálí mohli souditi na její poslední rozmluvu s Raškem. Jediné, co nám zjevila sama, bylo, že "ideál, za kterým spěla do závratné výše, jest bublinou." Veškery písemné styky s Raškem přestaly a Blaženka za všecku nemoc, když byla při sobě, ani slovíčkem o Raškovi se nezmínila .... Ve skřínce, kterou vám dala, pane doktore, jsou dopisy Raškovy. Opětuji Blaženčinu prosbu, abyste mu onu skřínku odevzdal." ....

Ještě téhož odpoledne, co jsem se zase vrátil z Prahy, odešel jsem k Raškovi.

Továrna, ve které byl Rašek, rozestírala se asi 20 minut za městem. Cesta k ní vedla roztomilou lípovou alejí, podél jejíž pravé strany proudila se křišťálová říčka a podél jejíž levé strany trčela strmá skála dosti romanticky. Ale já, ač býval jsem v těchto utěšených končinách velice zřídka, neměl jsem dnes ani zbla smyslu pro krásy přírodní. Jindy ani vynadívati jsem se nemohl na podivné obrazy v rozervaných skaliskách, na bohatosť zeleně košatých lip a na průhlednou vodu, v níž kmitalo se rybek za každým krokem — dnes však, jako_bych kráčel pouští ....

Nezapírám, že při vzpomínce na Blaženčin vzkaz, jejž od její smrtelného lože, přináším Raškovi, v mém srdci vznikl nějaký podivný cit závisti — vždyť umírající Blaženka ni jedinou hláskou mi neprojevila, že lituje křivdy, kterou mi učinila. "Vyřiďte Karlovi, že mu odpouštím" a já, jenž sám odpuštění zasluhuji, jdu, abych vyplnil poslední přání dívky, kterou, zachrániti ji chtěje, ještě jsem jen rychleji ve zkázu uvrhl ....

Slečna Babetta nebyla překvapena, když jsem překročil práh její obydlí. Očekával jsem scénu nepříjemnou a přijetí trapné, ale slečna Babetta, jako_by z její duše nadobro byl vymizel i poslední atóm upomínky na "Du hast mích nie geliebt", přijala mne tak přátelsky, až jsem já sám sotva přemohl podiv.

Slečna Babetta byla všecka proměněna. Čím déle jsem na ni upíral zrak, tím jasněji jsem poznával, jak neobyčejně sestárla. Na čele vrásky, výraz tváře jako ženy čtyřicetileté a vlasy nad skráněmi opravdu prošedivělé.

V saloně pravila ini Babetta bez obalu:

"Divíte se, pane doktore, jak jsem sestárla, viďte?"

Potom zakývala hlavou jako v myšlénkách a povzdechla:

"Já se tomu nedivím."

Odvětil jsem taktéž bez obalu, avšak tonem věru soucitným:

Promiňte, slečno, ale pozoruji opravdu změnu ve vaší tváři. Nevím, jaké útrapy tíží vás, ale budiž vám útěchou, že nejste sama, která není šťastnou."

"Což ani vy nejste šťastným, pane doktore?"

"Nemluvím o sobě, slečno."

"A předce mluvíte tak, že mám právo býti o tom přesvědčena."

"Nuže budiž, slečno. Jsme staří známí — "

"Jsme přátelé, pane doktore."

Nazíraje upřeně v Babettiny oči, opětoval jsem docela bezděčně:

"Přátelé, slečno?"

Babetta, podavši mi ruku, pravila velmi vřele:

"Zapomeňte na vše, pane doktore. Prosím o to. A buďme přáteli. Přála jsem si již dávno s vámi mluviti. Těší mne opravdu, že jste přišel. Kdybych byla dříve věděla, co vím nyní —"

"Co víte, slečno?"

"Vím velmi mnoho, pane doktore."

Pohledl jsem tázavě a zvědavě na slečnu Babettu.

Slečna Babetta pokračovala svým vroucím tonem:

"Vím i, že jste nešťasten, pane doktore."

"Já, slečno?"

"Matilda mi vyprávěla —"

Křečovitě uchopil jsem Babettu za ruku a zvolal jsem s úžasem:

"Vy — znáte — Matildu?"

"A vím též —"

Babetta se zamlčela.

"Co víte, slečno?"

"Vím více, pane doktore nežli vy."

"Nerozumím vám, slečno. Buďte přesvědčena, že vám nerozumím."

Slečna Babetta odvětila docela vyhýbavě:

"Dovolte, pane doktore: pravil jste, že přicházíte ke Karlovi."

"Dovolte vy, slečno: pravila jste, že znáte slečnu Matildu."

"Promiňte, pane doktore, avšak —"

"Promiňte vy, slečno, avšak — pravila jste také, že víte —"

"— o vaší lásce, ano, pane doktore."

"O mé lásce , slečno?"

"Což to tak podivné, že muž, jako jste vy, miluje?"

"A jak víte, slečno, že miluji?"

"Pravila mi to —"

" — slečna Matilda?"

"Nikoliv, paní baronka."

"Baronka Theodora?!"

"Baronka Theodora, ano."

Pravil jsem již klidněji:

"Vy jste mluvila, slečno, s Theodorou?"

"V Praze, ano. Setkali jsme se zvláštní náhodou a paní baronka sama mi přišla vstříc. Nelituji této setkané, naopak blahořečím chvíli, ve které jsem se s paní baronkou setkala — vždyť všecky naše neshody touto setkanou jsou vyrovnány. I paní baronka divila se mé změně — ovšem to vše má na svědomí ..... můj bratr."

Při tom Babetta s trpkým, bolestným úsměvem ukázala na své prošedivělé vlasy. Za minutku pokračovala:

"Vím, pane doktore, proč jste přišel. Blaženka jest mrtva a Karel jest její — vrahem!"

Zachvěl jsem se při těchto slovech. Zachvěl jsem se netoliko pro to, že Babetta je vyslovila tonem až mrazivě vyčítavým, nýbrž i proto, že Babettina tvář za té chvíle nabyla výrazu až pronikavě zoufalého.

Rázem jsem poznal, že příčinou její útrap jest opravdu její bratr.

Nastavší, velice trapný klid přerušil jsem, odvětiv:

"Přináším panu bratrovi dopisy, které psával Blažence; přináším je z její rukou a přináším zároveň panu bratrovi i odpuštění umírající Blaženky."

Slečna Babetta nepromluvila. Obrátivši se k oknu, zastřela rukama tvář a mně zdálo se, jako_by stírala slzy.

Právě vstoupil do salonu mladý Rašek. Spatřiv mne, stanul na prahu, okamžik vyjeveným zrakem pohlížel na mne, potom pomalu, očí se mne nespouštěje, přistoupil ke mně, podal mi ruku a pravil vážně: "Buďte mi vítán."

Zatím slečna Babetta opustila salon.

Vzezření Raškovo docela souhlasilo s vážností jeho hlasu. Při této setkané poprvé jsem nepocítil proti tomuto muži odporu, ale také jsem při této setkané nepocítil s ním žádné sympathie.

Rašek pokynul, abych se posadil.

"Přicházím z Prahy", pravil jsem, "a přicházím od —"

Rašek pohledl na mne tak bolestně, že jsem se bezděky zamlčel. Zároveň však pravil on sotva slyšitelně:

"Blaženka zemřela. Vím to. Přinášíte mi má dopisy," — při tom Rašek ukázal na malou skřínku, kterou jsem držel — "děkuji vám."

"Prosím."

Podal jsem. Raškovi skřínku a dodal jsem:

"A přináším vám také vzkaz od umírající Blaženky. Blaženka mi pravila: "Odevzdejte tuto skřínku Karlovi —"

Rašek opětoval po mně šeptem: "Karlovi."

"— a že mu .... odpouštím."

Rašek, položiv skřínku na stůl, vstal a přecházel po pokoji. Já, nevěda věru ni proč a nač, zůstal jsem sedět a zrakem jsem stopoval Raška.

Nepochyboval jsem o pravdivosti jeho bolu ....

Konečně Rašek, stanuv přede mnou, pravil opěť tonem, jakého jsem při jeho hlase dosud nikdy nepoznal:

"Jsem bídákem, pane, ale že budu míti na svědomí i smrť Blaženčinu, toho jsem ani sám netušil. Vím, že vám známo, jak jsem ztroskotal rodinné blaho barona Konráda, jak jsem usmrtil otce a matku, jak jsem .... Řada mých hříchův jest nekonečna. Ale při sám Bůh, Blaženky jsem zahubiti nechtěl — nechtěl ....! Vy jste ji přede mnou varoval .... mel jste právo k tomu. Pamatujete se na chvíli, ve které jsem vám, jsa opilý, dal Blaženčin list? Toho dne stal jsem se — otcem .... O sv. Janě zjevil jsem v Praze Blažence vše, vyznal jsem jí, že jsem byl lehkomyslníkem svrchovaným, ale přísahal jsem jí také, chce-li býti matkou mému dítku, že ve mne bude míti muže, jehožto životní snahou bude, aby skvrny své minulosti smyl .... Blaženka mi omdlela v náruč , a když jsem ji vzkřísil, uprchla ode mne jako šílená. To vše vám zjevuji, abyste věřil, že jsern chtěl činiti pokání, když jsem poznal, jak neskonale vroucně miluje Blaženka mne, mne, kterýž není hoden ani lásky — zdechliny! ...."

Rašek sklesl na pohovku a já dosud vytřeštěným zrakem na něho nazíral.

Rašek, duševně jsa všecek rozerván, seděl u stolu opřenou maje hlavu o pravici a jako bez vlády , maje levici přes okraj sedadla svislou.

Chvíli seděli jsme naproti sobě, mlčíce oba.

Konečně Rašek, jako_by ani netušil mé přítomnosti, pravil sám k sobě, ani sebou nepohnuv:

"Svůj bídný život bych za to dal, kdybych ji mohl přivésti zase k životu!"

A za chvíli pravil opěť:

"Život, život bych za to dal!"

Potom, jako_by se vzpamatoval, přejel rukou prudce čelo, vstal , a podav mi chvatně ruku, odkvapil ....

Já zůstal seděti. Jak dlouho jsem seděl, opravdu nevím, neboť proměna, kteráž udala se s Babettou a jmenovitě s její bratrem, mne ohromila. Ba v prvém okamžiku po Raškovu odchodě připadalo mi nejinak, nežli že vše jest pouhým přeludem ve snách.

Babettin příchod mne zase z mého ustrnutí vzpamatoval.

"Promiňte", pravila Babetta klidným hlasem, "že jste zůstal o samotě , a omluvte bratra." Po té, posadivši se naproti mně, dodala: "Karel jest od Blaženčina úmrtí jako na rozumu popletený. Bůh sám ví, jak vše ještě skončí."

Odvětil jsem:

"Přál bych vám, slečno, ze srdce, aby vše skončilo šťastně."

Babetta ze hluboka povzdychla a pravila:

"Přála bych si to též a přála bych to i bratrovi, avšak .... Víte, že Karel má dítko?"

"Vím, slečno."

"A víte, že narození Karlova chlapečka stálo matku život?"

"Opravdu?!"

"Bohužel. Karel má mnoho, velmi mnoho na svědomí. Nyní také porozumíte, pane doktore, odkud ta proměna se mnou. Věděla jsem, že Karel jest lehkomyslníkem, ale jak jsem jej poznala za ten rok, co žiji s ním, tak jsem ho nepoznala za všecek do té doby život. Co jsem se jej naprosila, co jsem slz vyronila ....!"

"Myslím, slečno, že konečně pan bratr přišel k rozumu."

"Ale pozdě a k tomu ještě za jakou cenu .... Bylo to samo Boží řízení, že jsem odešla ze zámku. Býti Karel dosud sám, sotva by ještě i nyní k rozumu přišel .... Pravila jsem vám, pane doktore, že jsem mluvila s paní baronkou?"

"Prosím."

"Paní baronka sama mi nabídla, abych, se k ní vrátila .... Divíte se, ovšem. Nepromluvila jsem ani slova o svých útrapách, ale jejich stopy jsou v mé tváři příliš patrny, než aby paní baronka nebyla pocítila se mnou útrpnosť. Pravím: útrpnosť. Jsem si velmi dobře vědoma, čím jsem se i na panu baronovi , i paní baronce provinila —"

Přerušil jsem Babettu chvatně:

"Prosím, slečno, chcete-li, abychom byli přáteli, nemluvte o těchto věcech. Sice bych musil i já mluviti o své vině .... Řekla jste, slečno, že jste mluvila s paní baronkou o mně. Paní baronka vám zjevila, že miluji?"

"Paní baronka mi zjevila, že milujete, ano."

"Slečnu Matildu?"

"Paní baronku."

"Theodoru?!"

"Theodoru."

Pravil jsem docela klidně:

"Pravila to paní baronka vážně, slečno?"

"Pravila to tak vážně, pane doktore, jak vážně se mne tážete."

"Tuť lituji srdečně, slečno, že jsem se vás netázal méně vážně. Věru nevím, jak paní baronka na tuto velice podivnou domněnku připadla. Uznáte přece, slečno, že mám rozum."

"A srdce, pane doktore."

"Ovšem, ale nikoliv pro baronku, slečno."

"Ale také nikoliv pro slečnu Matildu, pane doktore."

"Paní baronka vám též vyprávěla o slečně Matildě?"

"Tak jest, pane doktore."

"Vy tedy víte vše?"

"Pravila jsem vám, pane doktore, že vím více nežli vy."

"Ah ano, ano, to jste pravila. A já vám odvětil, nemýlím-li se, že vám dočista nerozumím."

"Snad mi porozumíte, pane doktore, když vám prozradím, že znám slečnu Matildu."

"Toť nemožno!"

Babetta prohodila vyčítavě:

"Pane doktore!"

"Odpusťte, slečno, chtěl jsem říci, že to podivno."

"Překvapuje vás tedy moje známosť s Matildou?"

"Abych mluvil upřímně, slečno, velice mne tato zvěsť překvapuje."

"A překvapí vás také, pane doktore, když vám konečně i prozradím, že právě v tomto okamžiku dlíme se slečnou Matildou pod jednou střechou?"

Babetta hleděla na mne docela klidně a já nazíral na Babettu neobyčejně nezpůsobně: maje ústa pootevřená.

Konečně jsem zvolal neméně nezpůsobně:

"Kdo?!"

Babetta se usmála a pravila pouze:

"My."

"A s kým že dlíme pod jednou střechou?"

"Se slečnou Matildou, pane doktore."

Dověděl jsem se, Že majitel továrny, ve které jest Rašek, jest bratrem paní Vosykové. Slečna Matilda tu již loni ztrávila část léta a právě za tohoto její zde pobytu seznámila se s ní i slečna Babetta. Dříve Babetta s Matildou o mne nikdy nemluvila, neboť ani netušila, že mi slečna Matida není cizí. Teprve před několika dny, kdy Matilda opěť přijela sem návštěvou, vědouc Babetta od paní baronky o nějakém poměru mém k Matildě, zúmysla přivedla hovor na mou osobu.

"Slečna Matilda byla velice překvapena," končila Babetta své vyprávění, "když jsem jí zjevila, že jsme spolu staří známí. Avšak — "

" — avšak, slečno?"

"Zýtra zase odjede do Prahy ...... Jste šťastným, pane doktore."

"Já , slečno?"

"Přeji vám vaše štěstí ze srdce."

"Proto, že slečna Matilda zase odjede do Prahy?"

"Proto, že jste milován — "

"Slečnou Matildou myslíte?"

"— dvěma láskyhodnými ženami, z nichž jednou jest Matilda a druhou — "

"A druhou slečno?"

"Paní baronka."

Dříve nežli jsem odpověděti mohl, pravila opěť Babetta:

"Jsem přesvědčena, pane doktore, že můj hovor o těchto věcech nikterak nebudete považovati za nějaké indiskretní míchání se do vašich čistě osobních záležitostí. Mluvím proto o nich, abych vás vyvedla z labyrinthu pochybnosti. Vím, že ani Matilda , ani Theodora vám nevyjevily svých citův, ale za to mohu vás já ujistiti, že i slečna Matilda , i paní baronka vás milují. Zasáhl jste v můj život a v život bratrův příliš hluboce, než abych neměla práva s vámi mluviti beze všech obalův, a moje někdejší nenávisť k vám, kterou překypovalo mé srdce, proměněna od mého hovoru s paní baronkou v příliš velikou úctu a, abych mluvila docela upřímně, i v příliš přátelskou lásku, než abych vám na důkaz těchto svých sympathií a jako v náhradu za dřívější svá příkoří, nezjevila, co vím já a co nevíte vy. Paní baronka mi pravila: "Kdybych nebyla baronkou, chtěla bych býti doktorkou." A slečna Matilda zase pravila: "Kdybych byla věděla, že se s panem doktorem setkám zde, nebyla bych věru přijela." To pravila Matilda takovým tonem, jako_by byla vlastně chtěla říci: "Můj Bože! Zdaž můj příjezd nevrhá mne v podezření, že jsem přijela za panem doktorem?!"

Slečna Babetta již dávno byla domluvila a já dosud neodpověděl ani slovem.

Konečně pravila opeť Babetta:

"Nuže, pane doktore?"

Otázal jsem se tonem, |jako_bych se byl právě probral z polospánku:

"Přejete si , slečno?"

"Jsem přesvědčena, že pouze vaše poctivosť vás přiměla, abyste rodinu baronovu opustil. Avšak: necháte odejeti slečnu Matildu?"

Vstav s pohovky a připravuje se na odchod, odvětil jsem:

"Děkuji vám, slečno, za vaše zprávy. Těší mne srdečně vaše přátelství, avšak víte zase vy, slečno, že jsem Blaženku před panem bratrem varoval já?"

"Chcete tím říci, pane doktore, že jste nejednal správně?"

"Chci pouze říci, slečno, že jsem Blaženčinu záhubu jen urychlil a že tedy máte příčinu spíše k nepřátelství, nežli —"

Babetta zvolala:

"Prosím! Prosím! Každý na vašem místě byl by jednal tak, jak jste jednal vy. Jen bohužel, že Karel nejednal jinak. Opětuji, že jsem si přála s vámi již dávno mluviti, ale vyhýbal jste se mi ...... Ostatně co slečna Matilda?"

"Nebudu slečně překážeti. Zýtra odjedu na tři neděle do Švýcarska a za všecku tu dobu slečna Matilda bude moci tu tráviti čas bez obavy, že se "vrhla v podezření, jako_by byla přijela za mnou"."

"A Theodora?"

"Theodora jest baronkou a jestli že ve svém hovoru s vámi nežertovala, nechať jen baronkou zůstane."

Rozloučil jsem se s Babettou velmi vřele. A když jsem se zase utěšenou lípovou alejí vracel, tuť zdálo mi se, že ze všech korun krásných líp dolétají k mému sluchu krásná slova:

"Kdybych nebyla baronkou, chtěla bych býti doktorkou."

5.

Potuloval jsem se po Švýcarsku již týden, když jsem konečně na noc dorazil do malé osady Brunnen na nejsevernějším konci východního cípu světoznámého jezera čtyřkantonského.

Večer byl čarokrásný. Nedivno tedy, že , zotaviv se v hôtelu, ihned jsem odešel k jezernímu břehu, abych pokochal se pohledem na jezero při svitu luny. Stanul jsem u jeho břehu jako zkamenělý. Pohled, jenž naskýtal se tu mému zraku, okouzlil mou duši tak, že trvalo dlouhou chvíli, prve nežli jsem se vzpamatoval a poznal, že opravdu stojím na břehu nejkrásnějšího jezera.

Byl bych neskonale domýšlivým, kdybych myslil, že dovedu — byť i jen přibližně — vykresliti obraz čtyřkantonského jezera za tohoto rozkošného letního večera. Ani skoro nedýchaje, stál jsem tu a plnými doušky ssál půvaby této chvíle. Přede mnou temně zelená hladina jezerní klidná tak, že ani jediná vlnka nečeřila její povrchu; kolkolem nebetýční alpští Giganti, jenž tu se svými posněženými vrcholy stáli tak vážně, tak neskonale vážně, že člověk s netušenou úctou k jejich bílým temenům upírá zraky a bojí se, aby ani jediným pohnutím brvy nevyrušil jich z jejich velebného klidu; nade mnou modro nebes tak čisté, jak čistou duše panny; měsíc, bledé rozlévaje vůkol světlo, pohlíží s výše sem dolů tak něžně, tak láskyplně, že tvou duši jímá nějaká podivná, nevyslovitelná touha, aby jen jen vznésti se k němu mohla , a v jeho dlíc objetí, aby mohla, jak on, zhlížeti se ve křišťálovém zrcadle nedozírné hladiny jezerní.

Čarokrásný obraz! Ve hladině jezerní obraz bledého měsíce, věčným sněhem posněžené hlavy alpských obrův třpytí se miliardami kmitův odrážejícího se svitu luny; kam oko pohledne, jen modro nebes, zeleň jezera a temno hor; a ke sluchu ti dolétá hudba z verandy hôtelu tam na právo a ruch těch, kteří stromořadím před hôtelem se procházejíce, s nemenším, nežli ty, blahem kochají se v omamující rozkoši dnešního večera ....

Když jsem se jakž takž nasytil prvním dojmem tohoto obrazu, prošel jsem se několikráte malým stromořadím při břehu jezerním. Na sta touristův, pánův i dam , ba také dítek, velice pestře oživily všecko prostranství před hôtelem. Konečně jsem stanul na malém vysokém čtverhranném náspu, zabíhajícím do jezera, a na novo upřel zrak na čarokrásný obraz, jenž se oku odtud naskýtá. Zároveň však mou duší pronikla tak neodolatelná touha, bych se projel po svůdné hladině, že , neváhaje, sešel jsem s náspu k řadě červenobílých loděk, jimiž vlnky, jemně na břeh narážející, kolébaly tak něžně, jak něžně matička kolébá své robátko.

Starý hranatý plavec právě odvázal řetěz a já již již hotovil jsem se vstoupiti do loďky, když mne tu zadrží ruka položená mi na rámě. A dříve nežli jsem se jen ohlédnouti mohl, zavzní za mnou po česku:

"Prosím, vezměte mne laskavě s sebou."

Otočiv se prudce, stanul jsem , jako bych byl z čista jasna omráčen: přede mnou stojí – Theodora.

Můj úžas a překvap tak byl ohromný, že jsem za dlouhou chvíli nemohl promluviti ani slůvka. Nazíral jsem pouze na Thedoru, jako_bych se rozpakoval věřiti, jest-li to ona opravdu čili nic. Theodořina tvář, ozářená právě bledým svitem měsícovým, byla tou chvílí neskonale krásná. Oko hledělo na mne tak snivě, tak unyle, že nyní po tom, co mi prozradila slečna Babetta, zřetelně jsem porozuměl jeho pohledu; okolo rtův lehoučký úsměv, ve kterémž jasně obrážela se i radosť z této setkané , i z mého úžasu; a všecek výraz překrásné tváře dýchal takým blahem a něhou, že jsem cítil, jak se mi srdce šíří, jak prsa se dují a jak duše perutě rozepíná, by – odnášejíc sebou i čistou duši Theodořinu — vznesla se v závratnou výši, tam, odkud již návratu na zem není.

Uchopil jsem Theodoru za ruku a z rozdutých prsou vydral se pouze radostný výkřik:

"Madame! Madame! Vy zde?"

Theodora se usmála hlasitě a odvětila:

"Promiňte, milý příteli: byla jsem připravena, že vás překvapím, ale že můj nenadálý zjev překvapí vás takou měrou, jak právě poznávám, přece jsem nevěděla ...... Co zde děláte?"

"Dovolte , madame: vyslovila jste přání, abych vás na loďku vzal s sebou. Prosím."

"Avšak — mohu se vám svěřiti, milý příteli?"

"Směle, madame."

"Jste dobrým veslařem?"

"I dobrým pavoukem, madame."

"Aj! Ještě jste na "pavouky" nezapomněl?"

"Myslil jsem, madame, že vaše otázka jest na dvě strany broušena."

"Moje otázka byla docela jednostranná, milý příteli."

"Tuť tedy spoléhám, madame, že jsem dobrým veslařem."

"Nuže, prosím." Po té obrátila se Theodora ku starému plavci, jenž tu docela lhostejně stál , drže řetěz loďky, a otázala se: "Nepřekvapí nás bouře?"

Zkušený plavec jen rukou hodil:

"Ani pomyšlení."

Theodora vstoupila do loďky, já též a za malou chvilenku zabral jsem vesly do klidné zelené hladiny. Seděl jsem těsně před baronkou.

Nejprvé jsme obdivovali krásu večera a jezera a po tom vyprávěla mi Theodora, že přijela do Brunnen již včera; dnešní večer že ztrávila s panem baronem při společné večeři; pan baron , seznámiv se v poledne s francouzským advokátem, že se prochází s ním; paní baronka že si vyšla zase s advokátovou chotí na procházku; po té líčila mi Theodora, jak mne zahlédla na terasse; jak byla překvapena, když poznala, že jsem opravdu zde; jak se omluvila advokátově choti, že ji opustí; jak následovala za mnou; a jak se těšila na můj překvap. Záhy po tom však uveden hovor na můj pobyt v zámku, na pátera Severina, na slečnu Babettu a na můj pobyt u baronů v Praze.

Pluli jsme již asi čtvrt hodiny směrem ku protějšímu břehu. Poesie večera a vědomí, že Theodora mne miluje, omámily mne na dobro. Byl jsem svrchovaně rozechvěn. Přestal jsem veslovati a ze hluboka jsem si oddechl.

"Jste unaven, milý příteli?" otázala se Theodora něžně.

"Myšlénkami, madame."

"Nač myslíte?"

"Na svého Boha, madame."

"Na svého Boha? Proč pravíte na svého Boha?

Odvětil jsem s rostoucím rozčilením:

"Protože mým Bohem jest bytosť, kterou miluji více nežli sebe, více nežli své přátele, více nežli otce a matku, více nežli svět a více nežli Boha tam na nebesích, jenž nemá se mnou útrpnosti!"

Té chvíle, snad že já, snad že paní baronka s sebou prudčeji pohnula, rozhoupla se loďka tak, že Theodora klesla v před, až narazila na mne. Ucítiv na sobě tělo barončino a ucítiv její horký dech, pozbyl jsem vědomí skoro na dobro. V okamžiku objal jsem Theodoru, přivinul ji na svá rožhavená prsa , a zvolav: "Theodore! Theodoro! Tys mým Bohem!" chtěl jsem ji políbiti na rty.

Rána do prsou, křečovité zapjetí Theodořiných prstův do mých ramen a již již klesal jsem na znak na dno loďky. Zoufale opřel jsem se, rázem pustiv z objetí Theodoru, okraje loďky a můj vytřeštěný zrak blbě utkvěl na barončině tváři. To nebyla tvář Boha, to byla tvář uražené ženy.

Vzpřímil jsem se namáhavě. Theodora, nedbajíc , že loďka prudce rozkolísána, vstala a zvolala zrovna příšerně:

"Konráde!"

Ale zároveň klesla opět na sedadlo, vykřikši leknutím, že loďka se převrhne.

Na novo jsem zachytil Theodoru.

"Pusťte mne! Pusťte mne!" volala baronka.

Zaúpěl jsem pouze:

"Theodoro! Theodoro! Což jsi bez srdce?!"

"Pusťte mne!"

Pustil jsem Theodoru. Theodora oddychovala, jako by byla na smrt unavena. Krůpěje potu řinuly mi s čela.

Chvíli byl klid.

Přerušil jsem jej, pravě klidněji:

"Madame, smilujte se nade mnou!"

Baronka neodpověděla.

"Theodoro! Zapřísahám tě při své neskonalé lásce k tobě: smiluj se!"

Baronka, oči upírajíc na vodu, jen oddychovala.

"Theodoro! Což nemáš ani jediného slova lásky pro mne?!"

Baronka sebou ani nehnula.

Krev mi vzkypěla a žhavým mozkem kmitla šílená myšlénka.

"Nuže," zvolal jsem hlasem vášnivým, "jsi v mé moci! Theodoro! Buďto mi dej políbek, jediný políbek na důkaz, že. mi věnuješ svou lásku, anebo — zemřeš! Jsi v mé moci! Theodore vol! Vol, Theodoro! Hleď, to jezero, to krásné, to božské jezero bude tvým i mým hrobem, jestli že mi odepřeš důkaz své lásky! Odepři jej a oba budeme míti hrob, o jakém se ani tobě , ani mně ni ve snách nezdálo! Jediný rozmach mé ruky a jest po tobě i po mne veta! .... Theodoro, ještě váháš?! Přísahám ti, jako že jest jediný Bůh nad námi, že svou hrozbu uskutečním! Co mi život bez tebe, bez tebe Theodoro?! .... Ty mlčíš? .... Theodoro! Zachraň se! Zachraň se dokud čas! .... Ty nechceš?! Nuže –"

Theodora chtěla zvolati o pomoc, ale hlas jí selhal. Další její stony jsem přehlušil:

"Oh! Jen volej — volej — volej! Dříve nežli hlas tvůj pronikne ku břehům, jsi mrtvolou! .... Theodoro! Naposledy tě vyzývám .... sice! ...."

Postavil jsem se na loďce , snaže se, abych udržel rovnou váhu.

Theodora vztáhla obě ruce naproti mně a zvolala úpěnlivě:

"Jsem ztracena!"

"Nuže!"

Sklonil jsem se k Theodoře , a objav ji , pohlížel jsem ji ve zsinalou tvář. Za chvíli jsem opětoval:

"Nuže?"

Theodořina hlava klesla mi na prsa.

Posadil jsem se těsně vedlé baronky, nepustiv jí z objetí, a pravil jsem opěť klidněji:

"Theodoro, hleď: jindy jsem se před tebou skrýval, prchal jsem před tebou, věda, že má láska k tobě jest hříchem. Avšak nyní — nyní ...."

Políbil jsem baronku na rty. Theodora se nezdráhala. Opětoval jsem polibek a za minutku jsem zlíbal Theodořiny rty a tváře a oči a čelo a vlasy tisícerými polibky. Theodora se nezdráhala. Plakala. Líbal jsem Theodoru jako šílenec a zlíbal jsem každou slzu.

Konečně Theodora promluvila:

"Vraťme se! Prosím vás: vraťme se!"

"Zlíbal jsem ještě několikráte Theodořiny ústa a po tom, ani slova nepromluviv, přesedl jsem na své místo, na novo zabral vesly do rozčeřených vlnek a za okamžik plul zase tam, odkud jsme asi před půl hodinou byli vypluli.

Vesloval jsem statečně. Očí s Theodory nespouštěje, zabral jsem se v myšlénky své právě tak, jak Theodora se zabrala zase v myšlénky své. Asi za čtvrt hodiny přistáli jsme u břehu, nepromluvivše za všecku dobu plavby ni jediného slova. Na břehu bylo dosud živo jako před naším odjezdem. S Theodorou jsem se rozloučil, pouze jí ruku stisknuv ....

Teprve ráno, když jsem si včerejší událosť jakž takž urovnal v mysli, porozuměl jsem její dosahu, a vzpomněl jsem si na svůj někdejší sen, ve kterém Theodora "jediným udeřením v má prsa srazila mne s vrcholu blaha ve propasť zkázy" ....

6.

Navrátiv se ze Švýcarska, nezastihl jsem slečny Matildy již v továrně. Odjela několik dní před mým příjezdem. Dověděl jsem se toho od slečny Babetty, již jsem byl potom navštívil, a dověděl jsem se také, že mimo pozdrav nezanechala mi slečna Matilda po sobě žádného vzkazu ....

Minuly asi dva měsíce.

Kdykoli, vzpomínaje na minulé příhody, stanul jsem svými myšlénkami u čtyřkantonského jezera, tuť pokaždé připadalo mi, že vše jest jen pouhým přeludem podrážděné mysle. Jindy zase zdálo mi se, že nikoliv Theodora, ale slečna Marie byla mi společnicí na mé plavbě.

Byla to hrůzná vzpomínka. Dosud zřím před sebou čarokrásnou tvář — bílou a ve svém zoufalství tak ustrnulou, že zdála se býti spíše vytesanou z kararského mramoru nežli hlavou živoucí; dosud zřím tu hlavu, jak, mírně jsouc na zad skloněna, upírá své veliké a nezměrným bolem překypující oči k nebesům, jako by samého Boha o pomoc volala naproti mému šílenému násilí: dosud zřím pootevřené kypré rty, nehybné, bez života, jako by byly po svém marném výkřiku zkameněly; a dosud tisícerou ozvěnou ozývá se mi v duši nevýslovně bolestné z pola o pomoc volající a z pola za odpuštěnou žehrající zaúpění "Konráde!"

Byl jsem přesvědčen, že událostí na jezeře netoliko již ukončeno mé přátelství s Theodorou, nýbrž i že Theodořino přátelství zvrženo nyní v nenávisť a opovržení. Zároveň Theodořin energický odpor, kterým odrazila můj nejprvnější pokus objati ji; její další zoufalá obrana; její volání o pomoc; a konečně její ledová resignace, s jakouž po mé výhružce, že loďku skácím, snášela výbuch mých políbkův — to vše mi nyní rázem vysvětlilo Theodořinu poznámku, kterou mi kdysi zjevila slečna Babetta, že by Theodora chtěla býti doktorkou, kdyby nebyla baronkou, to jest: baronovou chotí.

Byla to hrozná vzpomínka na jezerní scénu. Přece však prodlel jsem u ní tak často, jako by byla vzpomínkou nejsladší. A opěť, opěť — pokaždé zřel jsem před sebou na loďce hned Theodoru, hned Marii .....

Podoba obou žen nevjonizela mi z duše. Moje sympathie však se slečnou Marií zveličovaly se každým dnem. Velmi často obíral jsem se Marií v duchu celé hodiny; ano, konečně jsem i zvykl myšlénce, že by Marie mohla býti mou chotí. Zvykl jsem této myšlénce, ale byl jsem při tom přesvědčen, že na místo Mariino nastoupí slečna Matilda.

Tu se stalo, že jsem odejel na dva dny do Prahy. Pořídiv si své, neváhal jsem ani okamžik navštíviti paní radovou a její dceru. Obe dámy byly velice mile překvapeny, neboť stal jsem se jim již opravdovým přítelem.

Když jsem se za hovoru zmínil též o proměně, jakáž se stala s Raškem, tuť paní radová jen vzdychla a slečna Marie pravila: "Bohužel, již jest pozdě." Zárovoň umluveno, že společně navštívíme páně radův i Blaženčin hrob; oba miláčkové odpočívali vedlé sebe.

Jeli jsme.

Čím více jsme se blížili hřbitovu, tím více všecek hovor vázl, až konečně, stanuvši na svaté půdě, ztichli jsme docela.

Byla to smutná cesta. Paní radová, o Mariino rámě hlavu opírajíc, hlasitě štkala; slečna Marie zmužile kráčela, avšak neskonale rozbolněná její tvář jasně ukazovala, že zmužilosti v duši není. Z ničeho nic uchopí mne Marie za ruku a sotva že jsem se jen pohledem otázati mohl, co se stalo, stanula. Bezděky jsem pohledl v ono místo, kam zrak Mariin byl upřen, a zřím u rovu, jenž kryl Blaženčinu tělesnou schránku, státi neznámého muže. Obnažená hlava hluboce skloněna, svislé ruce sepjaty a oko upřeno na rov. V okamžiku však poznávám cizince.

Stanul jsem též a paní radová, ani hlavy nepozdvihši, stanula docela maně také. Přisvědčil jsem pohledem slečně Marii, že onoho muže poznávám, ale zároveň pokynem ruky jsem ji vybídl, abychom pokračovali. Šli jsme. Neučinili jsme však ani tří krokův, když cizinec, pozatočiv hlavu k nám, nás uzřel. Nejprv okamžik hleděl na nás, jako_by se byl ze sna probudil, po té chvatně učinil na rově rukou tři křížky a, ni hlavy nepokryv, zmizel v houštině štíhlých tují.

Zraky Mariin a můj se na novo setkaly.

Paní radová, beze vší pochyby se domnívajíc, že jsme před chvilenkou stanuli již u hrobův, pozdvihla právě hlavu a zahlédla ještě odcházejícího muže.

"Kdo to byl?" otázala se sotva slyšitelně.

Marie odvětila až mrazivě klidně:

"Pan Rašek."

A paní radová na novo jen ze hluboka povzdychla .....

Prodleli jsme u hrobůy dlouho, já však se pomodlil jen krátce: veškerou mou mysl zaujala slečna Marie, s níž jsem očí ani nespustil.

Večer odejel jsem z Prahy.

Již druhého dne jsem učinil, co jsem před se vzal včera u Blaženčina hrobu: napsal jsem poslední dopis Matildě a její otci, žádaje o Matildu.

Zhřešil jsem. Byla to nestoudná hra, kterou jsem se svými dopisy zahrál, avšak můj zubožený duševný stav omlouvá můj čin. Žádal jsem o Matildu, žádal jsem o ni vřele, opravdově, ani slůvkem neprozradiv, že jí podávám "almužnu", a přece myšlénka, že by Matilda nyní konečně mou prosbu vyslyšela, činila mne až zoufalým. Měl jsem právo domnívati se, že jest mou povinností, abych po všem tom, co se mezi Matildou a mnou událo, naposledy se pokusil zachrániti dívku, kterou jsem, byť i bezděky učinil nešťastnou; měl jsem právo domnívati se, že to mou povinností, i když bych sám při tom utrpěl. Proto jsem psal .... Žádal jsem o Matildu, ale modlil jsem se, aby Matilda i mou poslední nabídku — zamítla ....

Za několik dní jsem obdržel z Prahy dva dopisy. Poznal jsem dopis páně Vosykův a slečny Matildy. Vzal jsem oba dopisy do ruky, jako bych bral rozsudek své smrti, avšak abych je rozevřel, tolik síly jsem neměl.

Uložil jsem oba listy do stolku a za celý den jsem se jich ani nedotekl. Jen chvílemi jsem na ně nazíral, jako_bych obálkami chtěl proniknouti do jejich vnitra. Teprve druhého dne ráno rozevřel jsem dopis páně Vosykův .... Obsahem jeho bylo: promluvil jsem se svou dcerou, Matilda Vám sama odpoví. Rozevřel jsem dopis Matildin, ale čísti jsem nemohl.

Konečně!

Hltal jsem řádky Matildina listu , a když jsem dočetl, jako bez vlády jsem sklesl na pohovku. Oběma rukama nejprve hlavu sevřev a potom obě ruce do prázdna vztýčiv, jako_bych nějakou vidinu objati chtěl, zaúpěl jsem jako zločinec, jemuž dána nenadále milosť:

"Zachráněn! Zachráněn!"

Matilda mé "almužny" nepřijala.

Minula zima.

Dojížděl jsem do Prahy častěji nežli můj stav právem dovoloval. Stará moje hospodyně pokaždé tak mne pečlivě a starostlivě vypravila na cestu, jako_by na její péči a starostlivosti visel osud každé z těchto mých jízd.

Konečně, zároveň s milým jarem ve přírodě, vzešlo i v mé duši jaro, jaro nejkrásnější ze všeho mého života.

Za svých cest do Prahy nesetkal jsem se ani jednou ani s panem baronem , ani s Theodorou, kteří dojista i letošní zimu ztrávili v Praze. Úmrtí totiž pana rady a Blaženčino vypudilo paní radovou a slečnu Marii docela ze dřívějšího bytu, kdež obě dámy každým krokem a každým místem upamatovány bývaly na osoby ztracené. Jest pravda, že skoro pokaždé za mého pobytu v Praze hnala mne touha mocí neodolatelnou k panu baronovi, avšak upomínka na Theodoru pokaždé zase byla příčinou, že jsem se jejich sídlu vyhýbal až příliš úzkostlivě.

Chystal jsem se již několik dní, abych slečnu Babettu a její bratra navštívil, když tu poštou obdržím elegantní lístek, jenž ohromil mne měrou nejsvrchovanější.

Z prvu jsem ani věřiti nechtěl svému zraku, zobracel jsem lístek z líce na rub a z rubu na líc, četl jsem jej dvakráte — třikráte — desetkráte ... a přece jsem pokaždé četl totéž:

"Karel Rašek a Matilda Vosykova, snoubenci."

Rašek a Matilda snoubenci!

Byl jsem přesvědčen, že tento šílený Matildin krok jest jen její duševní samovraždou ......

Posléze jsem přece navštívil slečnu Babettu. Babetta srdečně se těšila ze štěstí svého bratra, nemajíc ani potuchy o episodě, jejížto hlavními osobami jsme kdysi v železniěném coupé byli Rašek, Matilda a já. Zatajil jsem tuto příhodu Babettě.

Za hovoru jsem se otázal.

"Ví pan bratr o Matildě, slečno, co víte vy?"

"Ani zbla", odvětila kvapně Babetta. A dodala ihned: "Matilda jest podivné děvče. Vím, že bratra nemiluje —"

"Nuže?"

"— věřím však přece, že budou spolu šíastni. Která dívka neprožila milostného románu? V bratru není již ani stopy po jeho dřívějších mravech — jak pravím, věřím docela, že budou šťastni."

"Dovolte, slečno: pan bratr miluje slečnu Matildu?

"Myslím, že miluje."

Byli jsme vyrušeni příchodem Babettina bratra. Snad že Babetta pro něho poslala, snad že stalo se tak náhodou, přišel Rašek jako při mé prvé návštěvě, opěť i dnes k nám.

Prvé moje slovo, kterým jsem přivítal Raška, bylo:

"Přeji vám ze srdce vaše zasnoubení se slečnou Matildou!"

Rašek — vážný, mírný, klidný, ale poněkud rozpačitý — vřele mi stiskl pravici a odvětil hlasem, ve kterém jasně bylo znáti rozbolněný stav jeho duše:

"Děkuji vám. Byl jste překvapen, pravda-li?"

Odvětil jsem:

"Nemohu toho zapírati, pane Rašku, byl jsem velice překvapen."

Po té promluvil Rašek jako k sobě:

"Ani věru sám nevím, jak so vše stalo."

"Mám však pro vás a pro slečnu Babettu též malé překvapení", pravil jsem.

"Nu?"

"Mám totiž čest představiti se váni jakožto ... zasnoubenec zase slečny Marie Malých."

Babetta jen zvolala: "Opravdu?!" a Rašek sebou škubl, jako by jej byl had uštkl, pravice bezděky se vztýčila v před, rty se křečovitě stáhly a okem slehl tak podivně žalný lesk, že jsem se až zachvěl. Avšak v okamžiku Rašek, dřívější výraz tváře nabyv, podal mi ruku a stiskl mou pravici , ani slova nepromluviv. Za to Babetta ani nemohla nalézti dosti slov, aby mi své přání vyslovila.

Když jsme se posléz opěť rozcházeli, pravil Rašek:

"Je-li pravda: divně, podivně osud s lidmi hraje."

Přisvědčil jsem upřímně.

Oznámiv svým přátelům, jmenovitě panu baronovi, páteru Severinovi a panu Vosykovi své zasnoubení, dychtivě jsem očekával zpráv od nich, jak asi tato novina jich dojme.

Páter Severin, pouze z lehounká se dotekl mého dřívějšího poměru k paní baronce a psal celkem žertovně; nescházelo ani jeho "I kýž tě konopíííště!" Pan baron velice vřele mi odepsal, vyřizuje i přání své choti, ale nezmínil se ani písmenkou o slečně Matildě. Pan Vosyka poslal mi dopis tak neskonale přátelský a dojemný, že mne až rozplakal. ....

Minulo několik dní.

Sedím odpoledne ve svém pokoji a kochám se vzpomínkami na svou Marii. Z každého obláčku modravého dýmu, jejž jsem blaženě vypouštěl z dlouhé dýmky, vykreslila si moje rozpoutaná fantasie obraz té, na kterou jsem ve svém štěstí vzpomínal. Byl jsem opravdu svrchovaně, neskonale šťasten.

Z čista jasna prudce rozlétnou se dvéře mé komnaty , a dříve nežli z leknutí jsem se vzpamatovati mohl, klečí u mých nohou slečna Babetta: tvář zesinalá, po lících slzy proudem se řinou , a vzpínajíc ke mně ruce , lká tak křečovitě, že na místě slov jen nesrozumitelné zvuky ze sebe vyrážela. Ve dvéřích stojí stará moje hospodyně a vytřeštěný zrak upírá na tento zjev.

Byl jsem jak omráčen.

Teprve za chvíli porozumněl jsem, že Babetta sténá:

"Pane doktore! .... Karel! .... Karel!"

Na celém těle se třesa, pozdvihl jsem Babettu a otázal jsem se úzkostlivě:

"Můj Běže, slečno! Co se stalo? Co se stalo panu bratrovi?"

Babetta jako bez života klesla na sedalo a zaúpěla:

"Karel — Karel se — v Praze .... zastřelil!"

Dojmu, jakýž na mne tato zpráva učinila, nedovedu vylíčiti. Babetta, z pola na pohovce sedíc a z pola ležíc a tělo jako bez vlády majíc opřeno, oběma rukama tiskla na tvář šátek a štkala, až jí srdce usedalo; prsa vlnila se rozburáceným dechem a celé tělo prudkým výbuchem pláče uvedeno v nesouměrný škubavý pohyb. Já před ní stál jako socha. Levá ruka opřena o stul, pravá jako zmrtvělá visela po boku, na čele vřelé krůpěje potu a oči jako skleněné upřeny na Babettu.

Konečně jsem se probral ze svého ustrnutí. Přistoupil jsem k Babettě a, vzav ji za obě ruce, chtěl jsem jí sejmouti šátek s tváře. Avšak Babetta tím křečovitěji jej přitlačila k očím.

Zanechav tedy nešťastnou Babettu její bolu, jal jsem se procházeti komnatou. Hlavou třeštila směs nejrůznějších myšlének a domněnek o příčině Raškovy nenadálé sebevraždy, ale živou mocí nedovedl jsem stanouti u domněnky jen poněkud pravdě podobné. Proč zastřelil se Rašek v Praze?

Za dlouhou chvíli na novo jsem přikročil k Babettě:

" Milá slečno," pravil jsem hlasem stísněným, "vaše zpráva jest velice smutnou a ohromující.. Co se stalo s panem bratrem?"

Babetta neodpověděla, zaplakala jen ještě usedavěji.

"Co se s ním stalo, slečno? ...... Proč si vzal život v Praze? .... Kdo vám dal zprávu o jeho smrti? ...... Co se stalo s panem bratrem, slečno?"

Ale tázal jsem se i chlácholil Babettu nadarmo.

Trvalo dlouhou, dlouhou chvíli, dříve než Babetta byla s to, by mi jen poněkud souvisle zjevila příčinu smrti: včera — přede čtyřmi dny náhle byv do Prahy povolán — Rašek odvezl Matildu do ..... ústavu choromyslných ........

Div jsem při této zvěsti sám nezšílel.

Končím svůj román prostou poznámkou, že jsem několik dní před svým sňatkem obdržel od paní baronky svadební dar: elegantní zelené mramorové těžítko na psaní.

Povrch mramorové desky zobrazuje mírně rozčeřenou hladinu vodní a držátkem těžítka jest malá zlatá loďka, na jejíž jedné straně vyryto datum dne, kdy jsem s Theodorou plul po jezeře, a na straně druhé drobounký nápis:

"Z lásky" .......

Sotva že jsem nápis! přečetl, již Theodořin dar vypadl mi z rukou a mramorová deska roztříštila se na několik kusův. Avšak ihned jsem docela klidně sebral s podlahy roztříštěné těžítko a docela klidně uložil jsem je na věčný odpočinek do skříně. Při tom kmitla mi hlavou myšlénka:

"Žena jest jako hieroglyf a těch, kdo hieroglyfům rozumějí jest velice, velice málo."

Poznámka.

Rač si každý sám opravit i tiskové chyby , i chyby mé.

Oldřich S. Kostelecký.

Na Vinohradech, 21. června 1884.