Mladá paní protáhla se lenivě jako ospalá kočička na divane a tiše se zasmála. Vzpomínala na veselý večer, jejž včera prožili s mužem a několika jeho známými a přátely, v jednom z předních pražských šantánů. Bylo tu několik dvojic bezdětných manželů, již neměli jiných starostí, než jak by ubili čas a utratili své důchody, a několik stárnoucích mládenců, kteří po nudě kancelářského života nebo po celodenní zahálce hledali večer trochu zábavy po svém vkusu v kruhu mladých, nebo aspoň ne starých pani.
Hýřilo se včera, v pravém slova smyslu se hýřilo. Ze šantánu, když páni se nabažili pohledu na tělnaté i hubené, ale vesměs silně de- koletované a falešně zpívající zpěvačky, a dámy omrzelo koketovati s důstojníky u sousedních stolů, šlo se do restaurace, kde bylo možno ve zvláštním salonu baviti se mezi sebou a po svém vkusu.
Zde teprve, ovšem po nádherné večeři, při níž nejdražší vína proudem se lila, rozvířil se veselý život. Zpívány rozpustilé i dvojsmyslné písně, pochycené dnes nebo před několika dny od šantánových umělců, vypravovány anekdoty, při nichž dámy s tlumeným chechtotem stydlivě se schovávaly za své vějíře a chvílemi se i tančilo. Piano bylo sice děsně rozladěno, ale rozjaře- né společnosti to nevadilo, jen když někdo dovedl jakž takž vyklepati několik taktů valčíku nebo nějaké skočné.
, Vrcholu dosáhlo veselí, když Láďa, její Lácfa, převléknuv se do šatů od tělnaté restauratérky vypůjčených, s bujným dekolté napodobil jednu ze zpěvaček, jež dnes sklidila nejvíce vavřínů a aspoň dvě večeře u stolu pánů od kavalerie.
Byl rozkošný Láďa, opravdu rozkošný! Jak znamenitě vystihl všecky pohyby odkvetlé krasavice, jak k nerozeznání napodobil její vyšep- talý hlas! A dvojsmysly v jejím popěvku i s těmi pohledy, jež při nich upejpavě vysílala do sálu, vyzpíval tak, že po skončení páni i dámy v nadšení si ho podávali z náručí do náručí a ho zlíbali.
Při této myšlence se paní Amálka trochu zamračila, nebof se jí zdálo, že nadšení mladé posud císařské radové Vorlíčkové šlo příliš daleko a příliš dlouho trvalo. Ale hned se zase usmála. Vždyť Láďa přijímal její hold a oplácel polibky zrovna tak jako pánům, kteří »slečnu Isauru v zlepšeném vydání« též zahrnovali polibky. A k ránu, když přišli domů a ona mu to žertem, vyčetla, rozesmál se, otřásl se, jakoby smrt na něho sáhla, a ujišťoval, že on přece jako hostitel nesměl vyvésti skandál a odstrčiti ženu svého přítele, třeba že se o její kosti popícha!
Ano, Lácfa — její Láďa byl hostitelem a to znamenitým...
Vzpomněl si blázínek, že právě tomu sto dnů, co si byl Amálku odvedl od oltáře — a to že se musí oslaviti. A oslava, jíž zúčastnilo se na tucet osob, byla tak skvělá, že utraceno několik stovek. A byl jich asi slušný počet, neboť Láďa pak ani doma nechtě! se jí přiznati, a když naléhala, udusil další otázky polibky.
»Dítě zlaté,« horoval rozpálen vínem i likéry, »což to nestojí za několik mizerných stovek — a kdyby to byla i celá tisícovka? Považ jeti! Sto dnů isme již — aspoň já jistě — nejšfastnější ze všech smrtelníků. A posud jsem — nemýlím-li se — při zdravém rozumu, ač bych byl před stem dnů hlavu vsadil, že se do čtrnácti dnů štěstím zblázním...« »Jdi... ty!« durdila še rozkošně, odstrkujíc ho žertem, ač směsice cigaretového kouře a alkoholu čpě!a z jeho úst opravdu ne zcela příjemně. »Vždyť ty už ...« »Nu, co už? Co? Jen dopověz! Chceš říci, že už trochu šílím? Budiž... ano* šílím, ale láskou k tobě. A víš co, Amálko? Až budeme oslavo- vati tisíc dnů, pozvu celou ulici, a až to bude tisíc týdnů, pohostím celou Prahu ...« »1 mlč už, dětino a raději mi rozepni tuto sponku, ať jdeme spat!« »Rozepnout? Ó, rozepnu, milerád rozepnu, vždyť víš, jak to dovedu.« Ale jak se nu ruce chvěly a snad i oči kalily, nechtělo se mu dařili.
»Ryc!« zvolal bujně a úmyslně roztrhl drahou blůzu.
Amálka chtěla se durditi, ale on — dětina — nedopustil, aby se zlobila — pro takovou maličkost. Koupí jí deset, dvacet — sto nových bluz, jedna krásnější druhé, ač takto bez blůzy a bez šněrovačky a... a... no, vůbec je prý Amálka nejkrásnější.
Znovu se zasmála při vzpomínce, jak šíleně ji má rád a ona jeho, a přivřela oči, aby se oddala sladkému rozjímání. V tom po tichém zaklepání pootevřela komorná dvéře budoáru.
»Milostpaní, starý pán dává prosit, kdyby milostivá na chvilku přišla ...« »Hned, hned!« seskočila mladá paní s divanu. ¡sRekněte, že už letím ...« A skutečně jen trochu upravivši před zrcadlem účes a záhyby županu, spěchala k svému tchánovi Starý pan Říha ležel na posteli a mdle zvedl hlavu, když zaslechl chvatné kroky a vrznutí dveří. Usmál se vlídně a podával jí ruku.
»Nu nu, Amálko, takhle běžet jsi nemusila. Ale jsi hodná, že si hledíš tatínka. Však už ho beztoho nebudeš dlouho míti. A pak...« »Ale tatínku, co to mluvíte? Vždyť doktor řekl, že tu mezi námi budete ještě třicet let.« »Třicet let,« usmál se starý pán přitrpkle. »Sám jsem se do nedávná těšíval myšlenkou, že dožiji se toho, abych viděl ještě jméno svého vnuka na firmě Říhově, ale po včerejším záchvatu jsem se již vzdal té naděje. Doktor sám řekl. přijde-li ještě jeden záchvat, mohlo by býti zle. A on přijde, jistě přijde a — pak tedy bude zle.« »Ale tatínku!« »Mlč, mlč, neodporuj tni, netěš mne! Nejsem dítě, abych si dal namluviti opak toho, o čem jsem přesvědčen. Ostatně,« dodal s klidnou odhodlaností, »nač říkat že zle? Stačí říci: konec. Co jsem mohl a co jsem dovedl, jsem vykonal. Z malých začátků postavil jsem závod, který representuje milion, českému průmyslu a obchodu otevřel jsem cesty do světa, české práci zjednal jsem uznání daleko za hranicemi, a i moji dělníci, v nichž viděl jsem vždy své spolupracovníky, mají účast v úspěších našeho společného snažení. Myslím, že mohu býti spokojen s výsledky své práce ...« »Ale ovšem že můžeš!« zvolala mladá paní horlivě. »Ještě včera řekl pan tajemník obchodní komory, kdybys chtěl... jediné slovo tvé že by stačilo...« Starý pán mávl rukou a s úsměvem ji přerušil: »Počkej, počkej, holčičko! Vím, co chceš říci. Ale na taková vyznamenání já nestůňu. Aby mne udělali nějakým radou nebo mi udělili predikát rytíře von Feuerschlund nebo tak nějak ... nestojím o to.« »Bylo by to uznání české práci, tedy něco, co nám dávno patří...« »Jen af nám dají jiné věci, jež nám dávno patří. To uznání nám dává cizina, jež ochotně platí naše výrobky, a co se týče titulů, je mi nejmi- lejší, když moji dělníci říkají »náš starý« s takovou úctou a láskou, jakoby mluvili o otci.« »To říkají,« svědčila ochotně paní Amálie.
»Nu vidíš, a to jediné mne mrzí, že to. co moji dělníci, prostí lidé, uznávají, ve vlastní mé rodině není náležitě oceňováno. Má dcera nevidí ve mně než nevyčerpatelný zdroj důchodů, a můj syn není o nic lepší. Pro mé vyšší snahy nemá ani trochu pochopení, fabrika je mu protivná, pro práci nemá ani smyslu ani lásky...« »Ale tatínku, vždyf Ládíček je ještě mladý.. Sám říkáváš, že je ještě dítě. Však až on se za- přáhne do práce...« Pan Říha, jak se byl rozjařil horováním o práci, pocítil nával síly a zdraví, a vzchopiv se, posadil se na posteli.
»Ne, nelekej se, maličká,« řekl láskyplně Amál- ce, jež ve strac1 u o jeho zdraví chtěla mu brá- niti. »Cítím, že už je lépe, jinak bych nevstával. Ale abychom nezamluvili, o čem jsem s tebou chtěl pohovořiti! Já, milé dítě, nic nemám proti tomu, že jste rádi veselí. Jste mladí, užívejte světa. Však i proto jsem se staral, aby jednou mé děíi měly lehčí život, než jsem měl já. Títn ovšem myslím jen své začátky,« opravil se ihned, »neboť jinak nemohu si na svůj osud stěžovati. Díval jsem se po celé tři měsíce klidně na váš způsob života a mlčel jsem. Nu, af se nabaží radostí, ať ten mladý fanfaron trochu rozhazuje, myslel jsem si. Však jsem tu já, který dost nahrabal a ještě nahrabe. Ale tenhle záchvat mne překvapil a' připomenul mi, že dnes nebo zítra může nadejiti chvíle, kdy bude nutno, aby Vladimír ujal se řízení celého závodu a — bez mé pomoci a rady ...« »Ale tatínku, pořád ty černé myšlenky!« »Žádné černé myšlenky. Jen zcela rozumně pomýšlet na to, co je zcela přirozeno a neod- vratno. Přiznám se bez mučení, že jsem tu rád a necítím ani dost málo touhy po odpočinku časném a tím méně věčném. Život má pro mne ještě dost radostí. Kdyby nic jiného nebylo, už to, vidět rozkvétat závod, jemuž jsem celý život věnoval, a užívat též trochu ovoce své práce. Ale proti zákonům přírody není rekursu a protesty nic nepomohou. A tak jsem ti chtěl dnes položití na srdce, abys ho trochu přidržovala k práci, abys v něm hleděla vzbuditi zájem pro závod. Ty to dovedeš, když budeš chtíti, neboť... to je jisto... rád tě má a tobě k vůli udělá všecko. Když ty budeš jeviti smysl pro to naše řemeslo, když ty se budeš zajímati o to, v čem vlastně leží vaše budoucnost, probudíš v něm to, co já všemi svými mrzutými domluvami a mravoučnými kázáními jsem nedovedl.« »Dobře, tatínku, uvidíš ...« »Já vím, vím a nepochybuji. Vím, že's hodná a rozumější než on. On je skutečně velké dítě, a přiznávám se, že je to z části i mou vinou, nebof isem se o vychování dětí pranic nestaral a nechával vše matce, jež zase všecku péči svěřovala placeným a ne vždy šťastně voleným lidem. Já už v torn nedovedu napraviti nic, ale iy ano Říkají, že manželé se navzájem vycho- 12 - = vávají, že muž má takovou ženu a žena takového muže, jak si ten onoho vychoval; tak se do toho svého vychovatelského úkolu pusť, než ti přijdou jiné starosti.« Mladá paní chopila tchána za obě ruce, přitiskla je ke svým rozpáleným tvářím a pak. dříve než jí v tom mohl zabrániti, je políbila.
»Všecko udělám, všecko, jen mi musíš raditi, jak...« »Nu, o tom se již nějak dohodneme, jak na toho našeho chlapečka zchytra,« řekl vesele starý pán. »Ale teď si zas lehnu a ty odpusť, že jsem tě vyrušil.« Mladá paní odcházela do svého pokoje potěšena patrným projevem tchánovy náklonnosti, ale přece trochu znepokojena. Jak to má říci Láďovi? Vždyť on, ten blázínek, jí nedá ani do- mluviti! Při prvním rozumném slově udusí další svými polibky... a je v koncích. A co vlastně mu má říci, když ona sama je se vším tak svrchovaně spokojena, tak úplně šťastna?
Tváře její se ihned rozjasnily, když vstoupivši do svého pokoje, našla zde Vladimíra, ale on přece postřehl tu chmuru na jejím obličeji.
»A-ách, Amálka byla u raportu u starého pána,« zvolal se smíchem. »A bylo maličké kázání, viď, koťátko moje? Ze ano? Nu, sláva bohu, to už je tatínek patrně zase ve své kůži. Ne, ne, ne, ne! Prosím tě, nepovídej mi nic!« volal v strojené hrůze, vztahuje proti ní ruce na odražení útoku. »Já to všecko vím a uznávám. Je to krásné, tuze krásné, ale pro nás... aspoň prozatím zbytečné.« A svraštiv obočí, mluvil dále hlubokým hlasem, napodobuje k nerozeznání svého otce: »Ano, práce je největším požehnáním člověka, milá dceruško, a já nemám vřelejšího přání, než aby můj nezvedený syn to uznal, a pokračuje v práci mnou šťastně započaté stal se ... počítacím strojem, jako já, Martin Říha ...« Vladimírova deklamace a zejména poslední slova, při nichž přeskočil do svého hlasu, působila na mladou paní tak neodolatelně, že propukla v smích. Ale hned zase zvážněla.
»Ale, Láďo, ty's komediant a opravdu nezvedený syn,« domlouvala mu s vynucenou vážností. »Vlastnímu otci, a takovému dobrému otci se posmívat...« »Což pak se posmívám? Opakuji jeho slova, která — jak vidíš — uvázla mi hluboko v duši. A umím to dobře, že? Až já budu mít jednou syna... no, ten kluk zkusí, až mu budu rekapitu- lovat všecka ta mravná naučení, jimiž bylo otravováno mé útlé a smutné mládí...« Amálka již jen stěží potlačovala veselý smích. Měla ho tolik ráda, a on byl tak roztomilý, tak k zulíbání, když žertoval nebo stavěl se vážným a rozhněvaným. Oh, vždyť on byl tak dobrý, že se opravdově na nikoho ani rozhněvati nedovedl. Ale přece ještě docela nevyprchal dojem, který na ni učinila slova starého pána.
»Vidíš, Ládíčku, já mám přece o tatínka strach,« přerušila ho. »Myslí jen na smrt a za těch několik dnů opravdu sestaral o deset let. Měl bys k němu zajiti a potěšit ho trochu.« »Zajdu, dušinko, zajdu, když si to přeješ. Počkej, počkej, já už vím,« třepal rukou. »Zajdu i z čistě synovské lásky, abych starému pánovi udělal radost. Já vím, že to tatínkovi dělá dobře, může-li se trochu vymluviti. Ale ty si nepřipouštěj žádných starostí. Že tatínek trochu sestaral, je zcela přirozeno, neboť posud nikdy nebyl tak stár, jako je dnes. No, nemrač se, vždyť mluvím vážně. Taková nemoc, vlastně jen záchvat, člověka strhne. Ale nebezpečí tu není. My, Říhové, jsme chlapíci a něco vydržíme. Všalťs to viděla včera...« »1 jdi a nemluv mi ani o včerejšku!« »Snad se ti to nelíbilo? Byl to přece rozkošný večírek. A víš co? Právě jsem mluvil s Bob- šem v kavárně. Je tak nadšen včerejškem, že si umínil oplatiti nám dnes večer pohoštění. Právě rozesílal po posluhovi všem účastníkům večírku pozvání. Já jsem si své vzal.« »Dnes večer zase takové orgie? A proč?« »Ale, to je otázka! Proč! Protože to včera bylo krásné, a protože život lidský a zejména mládí je tak krátké, že nutno si přispíšit, aby člověk něco užil. Ostatně má Bobíšek ještě jednu vážnou příčinu. Jet tomu právě deset tisíc dnů, co se stal doživotním členem lidské společnosti. Ono to asi nebude zrovna na vous správné... to víš, počtář on není... ale chce se re- vanžovat a chce, abychom to oslavili s ním. Tak inu tu radost uděláme, že ne?« Paní Amálce již oči jen zářily při pomyšlení na veselý večer, ale přece se zmohla na námit- ku': »Ale poslouchej, vždyf Bobeš je už přece íák-hle v dluzích. Kde on na to vezme?« »Ach, jen ho nech! Ten si dovede pomoci. Jeho starý se sic denně zaříká, že už za něho nic platit nebude, ale když přijde nějaká směnka, zvláště když na ni nemůže dobře poznat svůj podpis, zaplatí a mlčí...« »1 fuj! Ty to říkáš, jakoby to bylo něco k smíchu. A přece ...« > »Nu co přece? K smíchu je, že starý mu nedává tolik peněz, kolik se potřebuje k slušnému životu. Bobeš ví, že to jednou bude všecko jeho a tak si prostě béře zálohy ze svého. Vina je vždycky na starých, poněvadž nemají uznání nebo nechtějí pochopiti, že mládí má svá práva ...« . »Nu, Bobeš je jistě o dva, tři roky starší tebe...« »Dvacet sedm let! To je nějaké stáří? Není to krásné, když si člověk zachová tak dlouho nevinnou, nezkalenou mysl dětskou?« »Nevinnou dětskou mysl!« smála se mladá paní upřímně, svíjejíc se na pohovce. »Aby tě tak ten špatenka Bobeš slyšel. Ale slyš, Lá- díčku, nezdá se ti, že by člověk v tom věku měl už býti užitečným členem lidské společnosti?« dodala vážně.
Mladý Říha vyvalil na ni udiveně oči. »Užitečným členem? Prosím tě, dušinko, kdes tohle sebrala? To přece nemáš ze své hlavy? Ach já vím! To tatínek. Ale hned jdu k němu, aby mi rě neotravoval takovými nápady ,..« 16 " —1,1 ■ ■ »Opovaž se, ty nezvedený synu! Rozčilíš tatínka ...« »Neboj se, děťátko. Mám přece rozum. Vždyť už jsem zas na suchu. Naopak — poděkuji mu, že ti vpravuje zásady pro život tak veleprospěš- né. Pá, kočičko. Hned jsem tu zase — —« Starý pan Říha po odchodu své snachy spokojeně si oddechl. Nevymluvil se sic tak dokonale, jak si byl umínil, poněvadž ho mluvení posud unavovalo, ale byl spokojen již s tím, že se s Amálkoii tak dohodl. Mělť ji upřímně rád a měl o ní velmi dobré mínění.
Amálka byla dcerou po jeho dobrém příteli a jeho srdci tím bližší, že byla věrným obrazem své matky, která za mladých let první vzbudila v inženýru Říhovi lásku. Ona sama o tom ovšem nikdy nezvěděla, neboť Říha byl tehdy na počátku své kariéry, a ty počátky byly opravdu tak trudné, že se obával do své bídy strhnouti k sobě tu, již miloval. Když pak náhle nastal příznivý obrat v jeho poměrech a on mohl pomýšleti na ženění, byla Amálčina matka již zasnoubena jeho příteli. Inženýr Říha se pak po letech... to již byl majitelem malé továrny... bohatě oženil, ale na svou první lásku asi nezapomněl. Zachovalť Amálčině matce a jejímu muži své přátelství až do jejich předčasné smrti.
»Dobré jitro, tatínku,« vesele zvolal Vladimír, když nahlédnuv pootevřenými dveřmi spatřil, že starý pán nespí. »Slyšel jsem od Amálky, že je ti již lépe a spěchám, abych tě potěšil.« »A to jistě tě v nějakém zábavném spolku jmenovali čestným členem nebo docela protektorem a potřebuješ peníze,« řekl starý pán s dobromyslným úsměškem. »Nebo jsi snad někde získal první cenu ...« »Nic takového, otče, ač ovšem, pokud se peněz týče... a tak dále ... Ale proto jsem nepřišel. Stačilo by jiti k pokladníkovi. Ty's přece nedal v té příčině žádného zákazu?« »Ovšem, že ne! Přece než bych učinil něco podobného, co by mohlo budoucího šéfa závodu v očích personálu zlehčit, musil bych k tomu míti vážné důvody. Vážné — rozumíš? A těch vážných posud není...« »Ah, děkuji ti, papá. Jsi opravdu shovívavý k mým slabostem.« »Nech toho papání, víš, že je mi to protivné, a raději se vytas s tím, čím mne chceš potěšiti.« »Chtěl jsem ti jen gratulovat k úspěchu, jehož jsi docílil u Amálky. Pustila se ti do mne a způsobila mi takové kázání o prospěšnosti práce pro pozemské blaho člověka, že jsem hned uhodl, kde to sebrala. Ale nemrač se, tatínku, já se sic směji, ale uznávám docela, že vše, co mluvila, bylo správné a rozumné.« Starý pán, jehož opravdu zalekla myšlenka, že Amálka v přílišné horlivosti prozradila, že mluvila z jeho návodu, čímž byla by mohla vše po- kaziti, se uklidnil.
»Nevím, co Amálka mluvila,« přerušil syna, »a také jsem ji k ničemu nenaváděl. Patrně se tedy všecka ta moudrost, kterou tě častovala, LIBUŠE. Právo mládí. 2 18 = zrodila v její hlavičce. Já ovšem jsem se zmínil o povinnostech a starostech, jež tě čekají, kdybych dnes nebo zítra zavřel oči, ale také jsem jí řekl, že nemám ničeho proti tomu, když si oslazujete život. Mám přece rozum a vím, že mládí má svá práva.« »Ach, ty's nejlépe vychovaný ze všech tatínků, co jich kdy bylo!« zvolal mladý Říha radostně.
Ale starý pán se zaškaredil, neboť bylo mu vždy proti mysli, když jeho syn mluvil takovým málo uctivým tonem.
»Hochu, kdy už ty budeš rozumější?« domlouval vlídně. »Což není možno s tebou poho- vořiti vážně?« »Ale, tatínku, pochop i ty, že člověk, jenž se cítí nejšťastnějším ze všech pozemšťanů, poněvadž má vedle rozkošné ženušky i výborného otce, může sršeti humorem a veselím. Kde mám vzíti náladu k vážným hovorům?« »Kde? V mé situaci, jež je vážnou i pro tebe, poněvadž přes noc může ti hoditi na krk starosti o závod s několika sty dělníků a s velikými závazky.« Mladý Říha, dodav si vážnosti, odvětil velice rozhodně: »Kdyby se to neštěstí stalo, pak věř mi, že také přes noc budu člověkem, jenž ty starosti dovede zdolati. Jsem přece Říha, třeba že dosud trochu nepovedený. Ale to neštěstí se nestane. Mluvil jsem vážně s doktorem a o*' mne v příčině tvého zdravotního stavu zce\ upokojil. Však právě to přispělo k dovršení našeho štěstí.« Nebylo to tak zcela pravda, ale Vladimír se řídil zásadou, že je dovoleno trochu zalhati, když tím způsobíme někomu radost. A u starého pána se mu to dnes opravdu podařilo.
»Nu, aby to bůh dal,« řekl potěšené. »Já skutečně již cítím, že je lépe a doufám, že v několika dnech zase půjdu po své práci. A že's jednou promluvil rozumné a sebevědomé slovo, mne opravdu potěšilo. Ostatně... kdyby už došlo k nejhoršímu, máš zde vesměs spolehlivé spolupracovníky v našem kancelářském' personálu a zejména v Štěpánovi. Ten člověk, ač mlád, je hotovým pokladem. Toho si važ, jemu důvěřůj a za každou cenu ho hleď udržeti našemu závodu. Ale teď, hochu ... trochu mne to mluvení unavilo...« »Odpočiň si, zdřímni... Tak já už jdu zas,« řekl Vladimír, ale nehýbal se s místa.
Starý podíval se na něho po očku a usmál se. »No, jdi, jdi! A vezmi si u pokladny...« »Kolik, papá... eh ... tatínku?« ptal se Vladimír sladce.
»Nu, já nevím, na kolik má mládí právo,« zažertoval starý pán slovem, jímž se Vladimír vždy rád oháněl. »Vezmi si zkrátka, kolik potřebuješ. Ale měj rozum, na to už máš také právo...« Mladý Říha radostně vyrazil z otcovy ložnice a hnal se přímo k pokladně závodu, nemysle 2* 20 ■ — v tu chvíli na nic, než na kyselou tvář starého pokladníka, jenž při každé větší výplatě se tvářil, jakoby šťovík kousal.
• • • Jubileum pana Bobeše, přítele Vladimírova, dopadlo skvěle, jako vše, co mladý ten muž podnikal. Byla tu pohromadě celá jeho a Vladimírova »garda«: několik mladých manželských párků, vesměs z bohaté pražské společnosti, a několik svobodných pánů, z nichž někteří ovšem již svítili vLce pozoruhodnými lysinami, než rozumem, ale pořád ještě chtěli býti počítáni ku »zlaté mládeži«.
Denní pořádek či spíše noční nepořádek byl, jako obvykle býval. Pili, jedli, hodovali a dobrou vůli spolu měli. Poněvadž panu Bobešovi se podařilo vyraziti někde spoustu peněz, byla hostina znamenitá a na stole nejdražší vína a likéry, jež valně přispěly k zvýšení nálady. Po hostině pak následovala volná zábava, jež byla docela nejvolnější. Někteří z pánů, již se byli specialisovali pro anekdoty, přispívali k obveselení myslí vypravováním. Byly to historky zcela po způsobu »Decameronu«, jenže spíše ještě mastnější. Ale čím byly dvojsmyslnější, smyslnější nebo docela nesmyslné, tím větší byl úspěch vypravovatele. Mladí pánové se smáli nepokrytě a přidávali ze svého různé poznámky, mladé paničky, bylo-li to obzvláště »kudrnaté«, kuckaly a styděly se za svými vějíři nebo po případě se vůbec nestyděly, poněvadž dle jejich mínění vdaným paničkám je všecko dovoleno.
Po anekdotách nebo v přestávkách mezi nimi pěstovala se hudba a tanec. Kdo dovedl na pianě vytlouci nějaký valčík nebo kvapík, při čemž ovšem šlo jen o držení taktu, třískal do piana, pokud ho někdo jiný neodstrčil. Pak zpíval třeba >~celý národ« nějakou hodně veselou píseň ze »šantánu«, nebo se někdo dal uprositi k solové- mu výstupu. Hlasu a znalosti hudby na produkujícím se umělci nikdo nežádal, jen když to bylo hodně veselé a hodně pikantní.
»Vždyť jsme jen jednou na světě ...« to bylo heslo, hymna a vyznání víry celé té společnosti. A když již působením vína nastalo takové roz- jaření, že některý z pánů se spletl a místo své ženy jal se líbati cizí, dostoupilo veselí svého vrcholu.
časem — a také dnes přišly na řadu — veselé truchlozpěvy, když někdo poroučel se pod stůl a zůstal tam ležeti.
Bobeš sám, jaký byl ferina, vymyslel si dnes zcela nový trik, kterým vyvolal hotovou bouři smíchu, ale také trochu hněvu. Stavě se opilým, sklouzl pod stůl a zůstal tam ležeti. Když mu zpívali »Odpočívej zde v pokoji,« chrápal a spal jako zabitý, ale pak, když zase zasedli kolem stolu k nějaké společenské hře, konal zcela tiše prohlídku dámských podvazků. Pojednou vylezl z podstolí, maje na lokti navlečeny tři nebo čtyři různé podvazky a prohlásil, že jediná pani Ama- lie ho kopla, div mu oko nevyrazila, a že tedy jí jediné patří cena ctnosti... podvazkový řád.
Paničky, jež se byly daly oloupiti o své pod- vazky, se trochu zlobily a vrhly se na Bobeše, ale jejich vlastní manželé za všeobecného smíchu ho bránili, a tak došlo k tomu, že Amálka byla ověšena uloupenými podvazky, které jí pak dřívější majitelky zase pobraly, když bylo zasedání šťastně skončeno.
Mladí manželé Říhovi dostali se domů hodně po půlnoci v oné polounavené, polomrzuté náladě, jež zmocňuje se člověka, když byl prožil několik hodin v bouřlivé veselosti. Vladimír bránil se té náladě a chodě po pokoji zatím co odkládal a odhazoval jednotlivé části oděvu, pohvizdoval si jakýs veselý popěvek, který mu byl uvázl v paměti. Amálka však nikterak se ne- přetvařovala. Seděla mlčky na pohovce jen na polo odstrojená a dívala se na muže.
»Nit co, kočičko,« povšiml si jí konečně. »Mrzuta či snad ti není dobře? Počkej, hned ti pomohu z toho šněrování...« »Dobře mi je, ale jsem tak unavena od toho všeho a z toho bláznivého smíchu opravdu tak jaksi mrzuta ...« »|Eh, to se ti zdá. Je to jen únava. Nejsi ještě zvyklá. Ale byl to dnes povedený večírek, co? Nu, proč neodpovídáš,« divil se, že ona nesdílí jeho nadšení. »Co pak se nelíbilo královně mého srdce?« »Víš, Ládíčku, některé ty vtipy byly trochu příliš...« »Tlusté, viď? Hodně tlusté nebo kudrnaté,« rozesmál se srdečně.
»Já bych spíše volila jiné slovo: sprosté nebo docela nízké,« poznamenala mladá paní nesměle. ?Což by se nemohla zábava pohybovali v slušnějších mezích? Vždyť to chvílemi až uráželo.« »Ale to je k smíchu! Vždyť jsme přece byli sami mezi sebou.« »Tak? Sami mezi sebou? A tu tedy není potřeba mluviti a chovati se slušně? Což vaši kamarádi myslí, že k vašim ženám mohou se chovati neslušně, že mohou před nimi a s nimi mluviti jako s dámami někde ve vykřičené místnosti?« Vladimír zastavil se před ní a dívaje se na ni očima plnýma lásky, řekl: »Ale, dušičko, ty's dnes nějak mravokárně naladěna! To tě tak náš starý pán rozebral? Takhle moudře mluvit jsem tě ještě neslyšel.« »Ale já si to již několikráte myslela, nechtěla jsem však kaliti tobě veselou náladu. Ale dnes to už bylo tuze divoké a při tom — jednotvárné a chvílemi hodně hloupé. A na konec ten Dobešův vtip, či co to bylo s těmi podvazky?« »Ale mé zlato, to přece byla povedená konina. Musíš znát Bobše a ty dámy. On dobře věděl, co si může dovolit. Ten viděl už jiné věci, než podvazky.« »Tak? Nu to je hezké, ale vůči mně si to neměl dovolovati,« uraženě se zvedla Amálka. »A divím se tobě, že's to tak klidně přijal.« >Ale, Málko, přece mezi přátely! Musím a mohu předpokládat, že tě Bobeš nechtěl nijak uraziti. Byli jsme hodně veselí, víno také dělalo, co mohlo, a tak se Bobeš trochu rozdováděl. Však ho to asi mrzelo a mne také, když jsi tak dávala na jevo, že ti ten žert nebyl po chuti.« »A což kdybych byla též dala si uloupit pod- vazek?« ptala se, dívajíc se mu s úsměvem do očí. »Byl by ti ten žert býval i pak po chuti?« »Hm — nó, trochu by mne to bylo mrzelo, ale-e také bych si byl nedal nohu za krk ...« odvětil Vladimír vysokomyslně jaksi, aby dal na jevo, že je nad takové malichernosti povznesen.
»Eh brrr!« otřásla se mladá paní. »Ládíčku, jak to mluvíš? To jsou výrazy páchnoucí krčmou ...« Ale Ládička nebylo snadno přivésti z dobré míry. »Ale, Malčo, ona je dnes ošklivá!« žertoval, chytaje ji do náručí. »Kdybych nevěděl, že to dělá schválně, aby mne poškádlila, hněval bych se. Ale to má z toho klášterního vychování ...« »Ne ne... pusť mne přece! To nemám z kláštera. Kdepak! Tam se o ničem podobném nemluvilo. To mám jen ze sebe. Můj cit mi praví, že vzdělaní a slušní lidé mají slušně mluviti, my- sleti i jednati.« »1 když jim víno trochu se vrazí do hlavy?« smál se Vladimír, jehož Amálčino horlení velice bavilo.
»Dělá-li víno ze slušných lidí neslušné, pak je dobře ho nepít.« »Ták! To by bylo pěkné na světě ...« »Nebo aspoň nepít nad slušnou míru,« slevovala.
»Tak ty's tedy ode dneška nepřítelkyní všeho veselí? Chceš ze mne udělati kapucína a ze sebe jeptišku?« žalostně se tvářil.
»Ale nejsem. Jsem ráda veselá, třeba hodně veselá, a těší mne to tím více, když vidím, že tebe to blaží, ale jen když...« »Dobrá, dobrá... to »když« už se najde. A zítra, či vlastně už dnes držíš s námi basu?« »Basu? Co to zas, prosím tě?« »Inu, to je zas takový výraz páchnoucí krčmou. Myslím totiž, že pojedeme na výlet. Před rozchodem Nebuška navrhl výlet po parníku. Ty's právě rozdílela ty podvazky. Dnes prý je řada na něm... a hned se ujala myšlenka, abychom se vystřídali všichni. To bude ještě osm veselých dnů a pak pět kávových společností nebo čajových večírků, jež budete pořádat vy dámy. A pak se může zbořit svět. Ale teď pojďme spat, af jsme včas na parníku. Nebuška r'íňjf r hned objedná telegraficky obědy, nevím z&Pm* Vraném nebo na Libřici, ale znameniié MCjstě - v bude.« Paní Amálka zatleskala radostně rukaim^Aph^'' ^ parníkem po Vltavě! To pojedu ráda. Tfefvrciz, ' koš ...« Všimla si, s jakou láskou na ni pMfe a ™ * v ' jak ho těší, že jí způsobil radost. A zželelo se jí, že ho dříve tolik týrala výčitkami, když přece věděla, kterak ho všecka mravokárná kázáni rozčilují.
»Ty's přece jen hodný chlapeček a máš svou holčičku rád,« řekla mazlivě a přivinula ho k sobě. »Jen kdybys si nedával nohu za krk a... a dal pokoj,« pleskla ho přes ruku. »Teď se jde spat!« Amálka a Vladimír dlouho ještě neusnuli, ač nemluvili. Měli oba dost myšlenek, jež nedaly jim usnouti. On přemítal o tom, čím by mohl zítra na výletě přispěti k pestrosti programu, ona přemítala o tom, jak je Ládíček přece jen hodný a jak ji má rád.
Kmitlo jí hlavou: »A pak se může zbořit svět,« a trochu jí to zamrzelo. Měl by tedy starý pán přece pravdu, že Vladimír nemá pro nic smyslu, než pro zábavu? Ale hned tu myšlenku zapudila. Ládíček má pravdu. Jsou mladí, posud vlastně nic neužili... totiž ona, on ... ten šibal užil už asi dost. Ale vždyť on to dělá vlastně hlavně pro ni. Vždyť přece vidí, kterak ji stále očima sleduje, každou myšlenku, každý pohled její chytá, účinek každého vtipu na ní studuje ... zkrátka, nemá smyslu než pro ni, protože ji má rád ... oh, jak rád.
V roztoužení pocítila chuť vztáhnouti po něm ruku a přivinouti ho k sobě, ale vzpomněla si. že by to špatně dopadlo se spaním. A pak . .. ty jeho hubičky, když tolik se hýřilo, páchly přece jen ošklivě alkoholem a nikotinem.
»Dobrou noc, Ládíčku... můj, můj, můj,« řekla si tedy v duchu, a než to třetí »můj« dořekla, usnula spánkem šťastného, bezstarostného dítěte.
* Scházelo již jen několik minut do desáté, celá Vladimírova »garda« byla již na parníku, jen Amálka stála nahoře na nábřeží, čekajíc příchodu svého muže. Ač dosud skoro nikdy neudělala bez něho kroku, dnes ho poslechla a šla napřed.
»Poslední dny jsem se málo ukázal v písárně,« řekl Vladimír. »Musím udělat starému pánu radost. Řeknu mu, co všecko v kanceláři na mne čeká, zajdu tam na pět minut a pak skočím na tramvaj á před desátou jsem na parníku.« »Ale, Ládíčku, přec nebudeš tatínkovi lhát?« »To má z toho kláštera,« řekl si v duchu, ale nahlas ujišťoval: »Já a lhát! Vždyť ono to na mne skutečně čeká, ale že to nechám čekat dál, nebudu na sebe žalovat. Však to obstará pan pokladník u raportu. Jakobych ho, chlapa, slyšel! Prosím, vašnosti, mladý pán byl v kanceláři dlouho, no jistě deset minut. Ale počkej, kujóne, až já tu budu pánem ... na minutu nesmí...« »Ale, Lácfo, přece bys takového starého, svědomitého úředníka nevyhnal?« ulekla se Amálka.
»Co pak jsem řekl, že bych ho vyhnal? Chtěl jsem říci, že pak už nesmí na minuty počítat čas, který já, pan šéf, ztrávím v kanceláři. To ho, chlapa, užere... Tak jen už, kočičko, jdi napřed, abys pak nemusila spěchat...« Již se ozvalo druhé zvonění a Láďa posud nešel. Z parníku přišla již druhá deputace vyzvat ji, aby jela třeba bez muže. Bude tím větší legrace. Láďa jistě vezme fiakr nebo auto a bude na Zbraslavi nebo na Vraném současně s nimi. A co tu bude příležitosti ku všelijakým veselým kouskům, když pan manžel bude na břehu a ona »na vlnách«. Ale odmítla rozhodně, že bez něho nepojede. Jakž by mohla něco takového doká- zati. On je přece muž a jistě by bez ní ani kroku neučinil.
»Muž,« usmála se. »To je pěkný muž. Chlapeček!« Jako střela vyletěl z rozjeté posud tramvaje a teď běží vesel, šfasten, jako školák, jemuž se podařilo utéci za školu. Hezký klučina... a jak září radostí, že je zas u ní...
Podobného cos myslel si asi i Vladimír, když viděl Amálčiny krásné oči, jež jakoby mu jásaly vstříc.
»To jsem to tam okašparoval,« referoval radostně, zatím co scházeli po schodech k přístavišti. »Tatínek bude jistě celý den mysleti: Teď se tam ten můj ubohý, dobrý hoch potí s korespondencí — a bude mít radost..
»A večer se dozví, že's byl pryč a bude se zlobit...« »No, radost bude mít celý den a zlobit se bude jen chvilku, tedy jsem to přece dobře udělal. Ostatně, jak svého otcovského přítele znám, ani zlobit se nebude. Zasměje se a řekne: Vždyť já věděl, že ten kluk špatná to nevydrží, když je tak krásně! A bude mít zas radost, že to věděl. Tak vidíš, že já dělám pořád jen samé radosti... Na zdar, pánové! Ručičky líbám, mé dámy! Cože? Ze nepřijdu? To byly zbytečné a Pro mne skoro urážlivé obavy. Račte si pamatovat, Vladimír Říha je vždycky v pravý čas na pravém místě. To je už u nás Říhů tak v krvi...« »Zvláště když jde o jídlo, pití, tanec a tak dále,« prohodil kdosi a všichni se smáli. Vladimír ovšem nejvíce.
Také Amálka se smála, ale přece jí to trochu bodlo a vzpomněla si: pak se může třeba svět zbořit.
»A co to pořád mám s touhle hloupou myšlenkou. Teď jsme na výletě a máme právo pustit všecky starosti mimo a být veselí...« Však již také všichni ostatní toho práva na veselí plnou mérou užívali. Společnost byla na zadní palubě skoro sama a tak byla nerušena. Několik málo osob, jež tu ještě byly, jistě vystoupí v Chuchli nebo na Závisti a pak teprve bude na parníku veselý »brajgl«.
Někteří členové měli při sobě různé hudební nástroje... vtipný Bobeš vytáhl z pouzdra docela bubínek s činelama... a ani obecenstvo nebude scházet. Báby-houbařky z předu, z druhé třídy jistě přijdou poslouchat a podaří-li se je roztancovat, bude dokonalý »hec«.
Bobeš se již těšil, že nechá pak bubnu a vezme k tanci tu nejošklivějšt a nejhubatější... Ale teď 30 ■ — zatím bylo nutno chovati se zdrželivě. Vladimír, jenž byl dnes »nějak tuze ctnostný« si vyžádal, aby se zábava pohybovala v slušných mezích.
Pan Bobeš, jenž se sám prohlásil jako »maitre de plaisir«, pokládal si za povinnost býti bez přestání vtipným a tak bavil společnost výkladem o znamenitostech, jež bylo z parníku viděti.
»Pánové a dámy,« vykřikoval jako před iarmarečním zvěřincem, »na této skále je do kamene vygravírováno a čistým zlatem vylito jméno slavného kapitána Baranda, jenž se tu utopil v památné námořní bitvě u Chuchelbaidu.« Společnost mohla se potrhat smíchem nad vtipem, který slyšela teprve asi po desáté, ale Amálka znepokojena ptala se Vladimíra: »To přece není pravda, že? Já už to slyšela, ale zas nevím, kdo byl ten Barrande? ...« »Dušičko, já to také nevím, nějaký profesor nebo co, chytal snad motýle a spadl z té skály a zabil se, nebo tak nějak ...« »Ale, Láďo... to přece ... Pražák a inteligent, a nevědět takovou věc!« »No, co na tom? Dole to je za sklem, ale na výletě se chci bavit a ne učit..« »Ale přečíst bys si to přece mohl...« »Jo, aby lidé věděli, že jsem hloupý a že to nevím...« »Tak jdu já sama. To bych nevydržela nepoučit se, když mohu ...« Ale Láďa ochotně cupal za ní a Amálka měla radost, že ji má přece jen tuze rád. Při tom si vzpomněla, co říkal starý pán o jejím vlivu na nezvedeného chlapečka. Po chvilce však přistihla se při tom, že sama jaksi mrzutě se směje »vtipům«, jež lítaly vzduchem jako prskavkv, kdežto všecky ostatní dámy výtečně se bavily.
»Ale, to je hloupé,« myslila si »Vždyť přece jsem byla již několikrát v téhle společnosti a vždycky jsem se dobře bavila. To mi tatínek nasadil brouka do hlavy. Když výlet, tak veselí. Má pravdu, Láďa. A proč vážit každé slovo? Už ani nemuknu. Když je to těší. nač jim kazit a sobě odpírat radost?« A podařilo se jí sebe sama přemluviti a její radost byla pak tím větší, když viděla na Vladimírovi, jak je přešťasten, že jeho »holčička« se dobře baví a srdečně směje i nejpitomějšímu vtipu. — Což teprve, když za Zbraslavi začal na palubě koncert a když skutečně báby-houbařky začaly tančiti a Bobeš vyzval paní Máry ze Štěchovic k tanci. Však se mu tanečnice odvděčila, připjavši mu do knoflíkové dirky kytici z bodláčí, na kterou pak byl Bobeš celý den nemálo hrd. — Ale než dojeli ku Vranému nabažila se Amál- ka toho bujného veselí, ba zprotivila se jí »hudba«, jíž provozovala její společnost. Nikým nepozorována proklouzla kolem strojovny pod kapitánovým můstkem na přední palubu. Ani Vladimír si nepovšiml jejího odchodu, neboť právě s. obdivuhodnou horlivostí hrál na lepenkový biKotfon jakýs valčík.
32 ■ ■ ~ ~ Pani Amálka si z hluboká a radostně oddychla, jakoby byla vyvázla z nějaké tlačenice a usednuvši na jednu z lavic oddala se pozorování malebných strání a lesů, jež míjeli. Nějakou chvilku všecka zaujata přírodními krásami, ani si nevšímala, co se kolem nl mluví a děje, až pojednou cosi upoutalo její pozornost.
Jedna z prostých vesnických žen, jež byla též přihlíželo veselému reji na zadní palubě, vrátila se na své místo. »Blázní ti lidé; na mou duši to nemá rozum,« řekla mrzutě k své sousedce. »Jděte se tam na ně podívat, není-li vám líto vstát.« »Na koho? Na ty naše blázny nebo na ty městské fifleny a povaleče? Ti by mi tak stáli za to.« »Nu, což, těm našim bych drobet toho veselí přála, ač by jim bylo zdravější po tom trmácení si odpočinout a prospat, ale že ti pražští páni neznají lepší zábavy, tomu se divím.« »Prosím vás, celé dny to zahálí, jen hoduje a po vyražení se shání, kde by tu nabrali rozumné zábavy. Jsou to beztoho samí lidé. kteří na světě nejsou k ničemu, než aby utráceli peníze, jež jejich staří bůhví jak nabyli.« »Ba že. Zbytečná čeládka. Myslím, kdyby se s.námi ten parník potopil, za žádným z nich by nikdo nezaplakal. Ty paničky beztoho nemají žádných dětí...« »Eh, tací lidé ani o děti nestojí. Jsou s tím starosti a vydání, a radostí málo, jak vědí sami od svých rodičů. Jist, pít, veselit se, to je jim život...« »To není život, to je živoření jako — odpusť pán bůh — té němé tváře. A bujnosti to neví, co dělat. Ty paničky se na ně jen lepí. člověk ani nepozná, která ku kterému patří...« Amálce bylo při těch řecích horko, ale bojíc se, aby na sebe neobrátila pozornost a chtějíc ještě více vyslechnouti, ani se nehýbala.
»Tamhle ten, však ho vidíte odtud, ten mladý, hezoučký, co fouká do té trouby, ten je tak ještě nejslušněiší. Hraje, hraje a radost mu z očí září, když se dívá po druhých, jak jsou veselí. Že se mu to nezprotiví...« »Inu. každý má své gusto a každý blázen jinak blázní...« Mladá paní, jpž uhodla, že ;e mluví o Vladimírovi, bezděky se ohlédla po ženě, jež ho byla pochválila. Ale tím ji na sebe upozornila, což mělo za následek, že se zdržela dalšího posuzování a již jen cosi sousedce šeptala. Vycítila, že se teď mluví o ni a proto ve tvářích jen zahořela. Ta žena si ji dříve asi povšimla a teď praví té druhé: To je také jedna z těch zbytečných.
»Inu, konečně se jim člověk ani nemůže diviti,« počala zase žena nahlas, patrně aby zmírnilá svůj dřívější posudek. »Je to mladé, peněz dost. tak si to může dopřát zábavy i ve všední den, kdy my se lopotíme za kusem chleba.« >A maji pravdu,« svědčila druhá s ochotou prostých lidí. již hledí se zavděčiti bohatému, od LlKUsH. Pravo miAdí. 3 něhož snad ani nechtějí něčeho získati. »Dají lidem vydělat a neubírají místa jiným, kteří by neměli kus chleba, kdyby tam ti seděli a pracovali.« »Také kus lidové filosofie,« myslela si Ainál- ka, ale cítila, že to ani není zrovna upřímně myšleno, ani není správné. Již chtěla se zvednouti a opustiti místo, kde zdálo se jí, že sedí jako na pranýři, když v tom přihnal se k ní Vladimír.
»Dítě moje, co děláš?« lichotil se, přisedaje na lavičku. »Tak se's nám ztratila. Pořád jsem tě hledal očima a již jsem byl znepokojen. A ty zatím zde ... Schází ti něco?« »Nic mi neschází, ale podívej se,« ukazovala na stráně v svěží zeleni, v níž jako sněhový poprašek bělal se květ akátů.
»Nu, co? Nic tam nevidím...« »Ale ta krása přec! Jaký to rozkošný pohled!« Vladimír si hvizdl a usmál se. »Nu. krása, krása... ale rozkoše v tom nevidím. Tam u nás je veseleji.« »Ale mně se více líbí zde. Podívej se, ta strž. To je malebné, to je romantické. Což pak nemáš smyslu pro krásy přírodní?« »Přírodní krásy? Takhle Alpy, to ano... Ale to zde?« řekl pohrdavě.
»To máme doma, že ano? To můžeme vidět denně, proto si toho nevážíme, ač je to také krásné, třeba že v menším měřítku.4 »Amálka začíná mít nějak svou hlavičku,« zahrozil žertem, »Ale teď jsi se už nabažila...
/ ' je to pořád stejné: skála, stráň... stráň a zas skála. Pojď zase mezi nás, bude se zpívat...« »Ano, ty ošklivé písně ze šantánu? Pro pohoršení ...« »Hj hi hi,« zasmál se jí. »Koho myslíš, že bychom pohoršili, ty moralistko? Máme snad zpívat nějakou svatohorskou nebo ódy na přírodu?« »Kdybyste to dovedli, proč ne? Hodilo by se to do toho ovzduší a k té scenerii. Zpívejte národní písně a budu zpívat s vámi. Ale o té blešce nebo něco podobného, to nezpívám,« A chopivši ho pod paží zvedla se s lavičky. »Pojď, já ti něco povím ...« Zatáhla ho stranou, kde je nemohl nikdo sly- šeti, a vypravovala mu, co byla dříve vyslechla. Napadlo ji sice ihned, že ubohému Ládičkovi zbytečně pokazí radost z výletu, leč když již začala, musila pokračovati. A poněvadž lháti nedovedla, vypravovala věrně, aniž by co přidávala nebo zamlčovala. Ale Vladimír se nic nezlobil, naopak smál se, jakoby slyšel bůhví co příjemného. Jen někdy broukl cosi o hloupé bábě. Ale když Amálka nakonec zmínila se o tom, jak jeho jediného pochválila, řekl spokojeně: »Nu, patrně přece není tak hloupá, jak jsem myslel.« A pokloniv se babce se strojenou uctivostí, táhl durdící a vzpouzející se Amálku vesele za sebou na zadní palubu.
»Pánové a dámy,« oznamoval Vladimír, »na žádost paní Amálie Říhové budou se zpívati ná8* rodní písně. Bobši, ujmi se řízení a vezmi áčko!« Nebylo třeba Bobše dvakráte pobízeti. Ale spustil nejnovšjší pražskou odrhovačku a celá společnost vesele mu vpadla do noty. Za první následovala druhá, třetí, a teprve když nikoho nic nenapadalo, dostal se Vladimír k slovu.
»Tohle nejsou žádné národní,« horlil, vida, žc Amálka se škared! »To jsou pouliční písně.« »Však my jsme také děti ulice, samá Praha, a jsou to tedy naše národní.« »Ne ne, přátelé. Jde tu o representaci. Zazpíváme opravdové národní...« »Ale to už je z mody!... Nejsme na žádném vesnickém posvícení!... A vždyí my už ani pořádně neznáme slov...« namítali pánové i dámy.
»Tak, bando!« zavelel Bobeš. »Rozkaz byl dán a poslechnout se musí. Kde domov můj s průvodem bubnu a činel.« S tím ochotně souhlasili všichni a Vladimír sám chápal se bigotfonu, aby byla větší »legrace«. Ale Amálka jediná se zalekla.
»Jen se opovažte,« vzkřikla s nezvyklou rozhodností. »Copak nechápete Bobši, že by to byla ostuda? Naši národní hymnu takhle zlehčo- vati?« »Bože, co to ta Amála dnes pořád má? Kazí jen zábavu,« broukla mrzutě kterás z paniček.
»To mám proti tomu, že to je znevážení naší hymny a že nechci být zítra v novinách!« Poslední důvod ovšem rozhodl, ač ozval se i hlas, že nám přece nezáleží na tom, co kde jaký hlupák napíše do novin. Kde domov můj se tedy nezpívalo, ale také nic jiného. Na chvilku byla nálada přece pokažena, leč pomalu se podařilo Bobšovi a Vladimírovi rozpoutati opět všeobecné veselí. Jelo se kolem Libřice, útulné hospůdky v Zahořanském údolí, jež bylo cílem dnešní výpravy.
Na břehu stál starý, v pražských kruzích známý šenkýř s celým svvm ženským personálem, jenž mával ubrousky a šátky výletníkům na pozdrav. Tím byla mrzutost vyvolaná intermezzem s národní hymnou, úplně zapomenuta a od přístaviště v Sázavě hnala se společnost za rachotu bubnu a hlaholu trub vesele zpět k Libřici. Telegraficky objednaný oběd byl slušný, i pivo a víno uspokojovalo, a starý šenkýř, dobromyslný broukal, jehož Bobeš překřtil na »zdvořilého krobiána«, byl dnes v neobyčejně dobré náladě, o jejiž zvýšení se svědomitě staral i dnešní hostitel, pan Nebuška.
Při obědě i po něm při černé kávě všecko tonulo v moři blaženosti. Jen paní Amálka byla pořád jaksi nesvá, ač Vladimír i její soused s druhé strany všemožně se snažili, aby ji bavili a strhli do proudu obecného veselí.
»Co je ti, dítě? Stalo se ti něco? Schází ti něco? Urazil tě někdo? Pověz, af ho zastřelím ...« dorážel na ni Vladimír znepokojeně.
»Ládičku, prosím tě, nech mne, neptej se pořád, buď vesel s ostatními; však já do toho také přijdu,« odmítala jeho pečlivost. Ale ač se svědomitě starala, nemohla se »do toho« vpraviti.
»Bože, bože,« durdila se již sama na sebe. »Co jsem tak otrávená a otravuji veselost jiným? Vždyf jsou to celkem dobří lidé a nemají příčiny, aby tu seděli jako mumie. Co pak mi na tom záleží, co si dvě hloupé babky povídaly? Však před třiceti lety byly by se asi rády smály s ostatními. Jsme mladí, starosti o živobytí nás netíží, proč bychom nebyli veselí?« Již již začaly se jí vyjasňovati tváře, ale v tom padlo tu nějaké obhroublé slovo, tam nechutný dvojsmyslný vtip a hned na to vypukla celá společnost v hlučný řehot. Amálka, jež jediná se nesmála, postřehla pohled Vladimíra, jenž láskyplně a spolu tázavě na ni spočíval. V rozpacích ukázala na okno verandy, kde bylo viděti kolem plouct parník, vyskočila a šla k oknu.
Ostatní si jí nevšimli, ale Vladimír šel za ní. »Amálko, řekneš mi teď pravdu na mou otázku?« ptal se, líbaje ji pohledem.
Byla by mu ráda padla do náručí, tak cítila touhu oplatiti jeho lásku. »To víš. že řeknu. Přece ti nikdy nelhu!« »Tedy mi pověz, co jsi's teď právě myslila? Víš, tam, když jsem se na tě zadíval?« Otázka, kterou si zamilovaní dovedou dáti dvacetkráte za hodinu a na kterou se obyčejně odpovídá hubičkou, jež další otázky udusí. Ale Amálka byla by nedovedla polibiti Ládička před svědky, zejména ne před lidmi dělajícími spro- sté vtipy a chechtajícími se. Bylo by se jí to zdálo znesvěcením její lásky, ba necudností. I ve hře »na zástavy«, byla-li nucena ho polibiti, polibek skoro jen letmo naznačila.
»Co bych si myslila? Nic... jen tak... Dívám se, poslouchám ...« »Ne, ne, ne, ty's si něco vážného myslila. Mne neoklameš. A budu se hněvat. Že budu plakat?« »Nu, tak, aby Ládiček neplakal, povím mu to. Myslila jsem si, proč se ti lidé směji? Bo- beš řekne Nebuškovi sprostou nadávku ... haló, všichni se smějí. Nebuška mu pohrozí, že mu rozbije kotrbu... a všecko se svíjí smíchem. Jsme přece všichni vzdělaní, studovaní lidé... totiž, vy páni... a přece za ten celý čas nikdo nepromluvil rozumného slova, ale také nikdo neudělal dobrý vtip. To jsem si myslela. Ale teď se na mne zlobíš?« »Zlato moje! Jak bych se mohl na tebe zlobit? A vždyť je to svatá pravda. Ale když jsou lidé rozjařeni a šťastni, chtějí se smát a každá hloupost je vítanou příležitostí k výbuchu smíchu. Vždyť jsme mladí lidé na výletě a ne pastoři a misionáři na výpravě mezi pohany! Nefilosofuj, neuvažuj a budeš se smáti s námi.« Řekl to tak přesvědčivě a láskyplně, že nemohla odporovati. Konečně... vždyť měl pravdu. Což ona sama někdy nesměje se, aniž by vlastně věděla proč? A jiným to zazlívá. Jen když on, třeba že se sám nejvíce směje, nedělá tak ošklivých vtipů, jako jiní. Ovšem, Ládiček se asi ostýchá před ní. Vždyť to již dosti často sly- šela od druhých, třeba že jen žertem, že když ona není přítomna, pořádně rozváže, ... že před ní nesmí a podobně.
»Nu, já už tedy budu veselá a nebudu filosofovat,« odvětila, dívajíc se mu do očí. »A nezlob se, že jsem tak protivná...« Sedla ke stolu vedle druhé dámy a rozpředla s ní hovor. Zatím někteři páni dali se do hry v karty, a Vladimír, vida, že se Amálka baví, přisedl k nim. Ale přes tu chvíli pohlížel ode hry k ní a podíval se za ni, když s druhou paní vyšla ze zahrady ven. Byl by rád za ni běžel, ale právě byla na něm řada s-držet bank...« Ostatní páni a dámy, pokud je nebavilo přihlí- žeti ke hře, vyběhli ven slunit se, nebo hrát na slepou bábu, nebo usedli na břeh a dívali se na vodu..
Amálce napadlo, že by se mohly projeti na lodičce. Loďka tu byla i ochotný veslař, jenž se dámám nabídl za rytíře. »Ale Jarouši, neutopíte nás?« ptala se druhá dáma, již byla Amálka vyzvala. Všichni tři usedli do loďky a pan Jaroš chopil se vesel. Ale sotva že odrazil dále od břehu nahnula se loďka při rychlém otočení po proudu, uleknuté dámy ztratily rovnováhu, a plavidlo, beztak přetížené se převrátilo. Všichni tři padli do vody. ale kdežto Jaroš a druhá dáma zachytili se loďky, Atnálku odnášel zde divoký proud pod skálu, kde byl vír.
Několik zděšených výkřiků prolétlo vzduchem. »Pomoc! Pomoc!...« Dámy i páni na břehu křičeli a spínali ruce »Jaroši, pusfte se a jděte k ní... Topí se...« Ale Jaroš, jenž byl špatným plavcfem, neodvážil se pustiti se loďky, jež byla jedinou jeho spásou. Zatím Amálka, jež ve plaveckém umění také málo se vyznala, zoufale zápasila s vlnami, marně se snažíc doplouti k břehu, jenž byl sotva několik metrů vzdálen. Když ji proud unášel kolem Libřice, jeden z pánů hodil jí tyč, aby se zachytila, ale ona, sahajíc po týči, jež jí však uklouzla, zapomněla na potřebné tempo k udržení se nad vodou, následkem čehož jí vnikla voda do úst.
Leknutím ztratila duchapřítomnost, a kdežto dosud dosti statečné si vedla, nyní počala hra- bati se ve vodě, jak dělávají vesnické děti. A proud ji divě unášel dále a již počínala tonouti.
Na pokřik diváků, z nichž žádný neodvážil se skočiti do dravých vln, vyběhli i hráči.
»Kde je Amálka?« vzkřikl mladý Říha, jehož ihned zmocnilo se hrozné tušení. Ukázali mu na světlý šat vynořující se nad vodu. Teď zvedla se i bílá ruka a zmizela.
S divokým výkřikem běžel Vladimír po břffiaa^v.iy.. pak když byl tonoucí blízek, vrhl se dojrocFy. * Několika mohutnými rozmachy — sám/d^tfc&u---- plavec — byl u Amálky, jež právě zast "vynp-* . ? řila se nad vodu. r™ U'*, > * I ) , "í ■ , *" i ii O chvilku později, po zoufalém namaMni. pqr,. t~ £ vysilujícím zápase s dravými vlnami pd^ařilo se mu dosáhnouti břehu. Položiv naň Aníálkii, - sám skoro dopadl. .. Zatím ostatní páni i dámy proběhnuvše krátkým tunelem, přispěchati na pomoc.
»Žije, žije! Sláva bohu! Honem do postele s ní...« Kdosi chtěl Amálku zvedati, ale Vladimír ho odstrčil, div že nespadl do vody. Chopil se sám omdlelé a vyzvednuv ji do výše, spěchal tunelem na Libřici.
Zde ujaly se jí dámy, odstrojily ji a uložily do peřin. Vladimíra vyhnaly ven, aby nepřekážel.
Převlékl se tedy zatím do svátečních šatů starého šenkýře, v nichž vypadal ovšem velmi komicky, a šel mezi pány své společnosti, aby přijal jejich gratulace a — vyčinil jim, že byli by nechali jeho ženu utonouti... Zahrnul je rozhořčenými výčitkami, zaříkal se, že ho mezi sebou naposled viděli, ale konečné musil uznati, že i nejlepší plavci mezi nimi byli by se nesměli odvážiti do dravých vln prudkého proudu a že byli by obětovali život, aniž by byli pomohli.
Vybouřiv, »vyzuřiv se«, spěchal Vladimír k Amálce. Nedal si již brániti, dámy pustily ho k ní a za to on je všecky vyhnal.
Amálka ležela v bílých peřinách, trochu bledá, patrně posud vzrušená, ale spatřivši ho, usmála se na něho a vztáhla k němu ruce.
Vrhl se k ní, objal ji a počal líbati a při tom se rozplakal, jako malé dítě. A Amálka, chopivši ho oběma rukama za hlavu a přivinuvši ho k sobě, nevěděla nic lepšího, než že se též rozplakala.
»To bys mne byl málem ztratil, viď?« vzmohla se konečně, usmívajíc se na něho skrz slzy.
»Ba ne, dítě. Nic bych byl neztratil, neboť bychom byli spolu už tam,« řekl, ukazuje k nebi. »Nemyslíš přece, že bez tebe bych byl vystoupil na břeh? Bez tebe, bez tebe... co by ze mne bylo? Což myslíš, že to je vůbec možno?« Mluvil tak vášnivě a přesvědčivě, že nemohla mu nevěřiti.
»Můj! Můj!... A když si pomyslím, že byla bych bývala příčinou tvé smrti! Nevím, co jsem dělala, hrůza před smrtí mne zbavovala smyslů, ale řekly mi to. Rvala prý jsem se s tebou ve vodě, málem byla bych tě strhla s sebou.« »Má drahá...« řekl láskyplně. »Ale to dělá každý tonoucí. Strach před smrtí je hrozný. A já sám si dosud neuvědomuji, jak to bylo; jen vím, že o sebe jsem strachu neměl. Jen o tebe...« »Můj, můj! Ty můj hrdino, můj ochránce! Máš mne tedy přece ještě trochu rád?« "Ty, ty... ty ošklivá,« vyrazil ze sebe, nevěda nic něžnějšího, co by jí odpověděl. »Ale dobře, že mi připomínáš. Ještě ti musím vyči- niti za tvou lehkovážnost. Tam s těmi zbabělci jsem se již vyrovnal. Ti mne už mezi sebou nespatří. A ten sketa Jaroš mi nesmí na oči...« »Ale vždyť oni za nic nemohou. Zde přece nemůže se do vocly cdvážiti než výborný plavec jako ty a to ještě jen když vidí. že se mu topí jeho jeho trapička.< »Nemluv dušičko, unavíš se! Zatelegrafuji do Prahy o kočár ...« přerušil ji starostlivě.
»Ale k smíchu,« zvolala rozjařeně a odhodivši peřinu, rázem se zvedla a sedla na posteli. »Vždyť mi nic není. Jen to leknutí... a to již je překonáno. Ale hlad mám, drahoušku, jíst se mi chce. A jak ty rozkošně vypadáš...« Po malé chvíli Amálka, v šatech, jež byly na parném slunci trochu oschly, zjevila se po boku Vladimírově u společenského stolu. A při radostné oslavě jejího zachránění a velebení statečného ochránce zapomněl Vladimír, že se byl svých přátel odřekl. Byli to přece jen dobří kamarádi a jemu bylo mezi nimi dobře...
II.
Libřické dobrodružství zanechalo v duši Arnál- čině hluboký dojem. Hrůza před smrtí, jíž prožila. třeba jen několik okamžiků, po několik dnů se jí vracela a prožívala ji znovu. Zdálo se jí chvílemi, že hrozí jí nějaké velké nebezpečí a uklidnila se teprve, když si uvědomila, že je na pevné zemi. A vedle strachu před smrtí ozýval se i strach před tím, co by bylo po smrti.
Na život záhrobní a účtování tam na věčnosti ani nepomýšlela. Klášterní vychování, jehož se jí bylo dostalo, vypěstovalo v ní pouhé úzkostlivé zachovávání jistých formálností a její pobožnost byla čistě mechanická, bezmyšlenková. Dělala kříže, šla-li kolem kostela, odříkávala v duchu otčenáše, raději víc než méně, ale při tom těkala myšlenkami bůhví kde. Proto znamenalo pro ni »po smrti« jen, co by byli lidé o ní řekli, kdyby byla sešla se světa tak »hloupým způsobem« a při takové příležitosti.
Nikdo by pro ni nezaplakal — jak ta žena na parníku řekla — nikomu by na světě nescházela. Žila, živořila, nic na světě nevykonala a pak zbytečná odešla.
Těšila se ovšem hned, že byla tu přece něčím — Vladimírovou milenkou, družkou, ženou, že tak zcela zbytečnou přece jen nebyla, když byla celým štěstím toho člověka. Ale v zápětí ozvala se hned výčitka, že Vladimír je zde zase jen proto, aby ona byla šťastna. A to štěstí její i jeho, v čem spočívalo? Že si navzájem hověli a prokazovali drobné pozornosti, že se milkovali po svatbě, jako před ní. Byla šťastna, když mohla mu seděti na klíně, ovinouti mu ruce kol šíje a dáti se opíjeti jeho polibky.
Ale což nebylo na tom dost, okřikovala hned zas sama pochybnosti a výčitky, jež se jí v duši ozývaly. On jí byl dražším, než celý svět, nechtěla nic než jeho, a ona sama byla zase jemu vším...
Mohl jim někdo zazlívati, že žili jen pro sebe a nechtěli od světa nic, pranic?... Což není to všude v románech líčeno jako vrchol štěstí, když dva lidé milují se tak, že jsou si vším, jako on a ona?
A Vladimír ji opravdu tak miloval. Věřila mu na slovo, že bez ní byl by nechtěl žiti. Všecky paničky, jež byly svědkyněmi onoho výjevu.
líčily Jí živými barvami jeho zoufalost, když ji spatřil ve vlnách, všecky opěvovaly jeho hrdinství a záviděly, ano záviděly jí ho. Amálka vždycky myslívala, že není již možno, aby ho měla ještě více ráda, a teď cítila, že skutečně její láska jen ještě vzrostla.
Viděla v něm hrdinu a lichotilo jí. že tento hrdina pro její vysvobození nasadil vlastní život.
Vladimír sám ovšem nepojímal věc tak romanticky. První dny byl sice stále znepokojen o zdraví své ženy, zahrnoval ji pozorností i polibky, nechtěl se od ní hnouti a přes tu chvíli se vyptával, zdali se nenastudila, neozývají-li se nervy a neměl-li by snad přece zavolat lékaře. Ale když Amálka se smála jeho obavám, mluvila již jen o bezdečném vykoupání a byla čilá a svěží, jako kdy jindy, počal i on se tomu dobrodružství smáti.
Vždyť to vlastně nic nebylo. Pro dobrého plavce nebylo tu žádného nebezpečí, a on jako starý sportman byl by jistě skočil do vody pro každého, třeba jemu zcela lhostejného člověka.
A nyní ho mrzelo jen to, že Amálka nechtěla ani slyšeti o dokončení celého turnu společenských večírků a výletů, ač bylo na řadě ještě několik pánů a všecky dámy. Za to však s povděkem uvítal, že měl novou a závažnou příčinu, aby se v písárně co nejméně ukázal.
Sám otec Riha, jehož miláčkem Amálka byla, znepokojem o její zdraví, schválil Vladimírovu - ' ■ ' 1 ' 47 starostlivost a uznal, že musí se jí nyní právě co nejvíce věnovati Všaktě bylo i za nemoci šéfovy o továrnu i pisárny dobře postaráno. Inženýr Borovec, jenž byl Říhovi více než pravou rukou, byl stále na svém místě, také ostatní personál byl spolehlivý a kromě toho byl již starý Říha tak zotaven, že mohl s lože udíleti potřebné rozkazy, bylo-li právě třeba jeho rozhodnutí.
Amálka s Vladimírem přišli ráno jako obyčejně k starému pánu zeptat se na jeho zdraví. Továrník nebyl právě v nejlepší náladě, poněvadž tu noc špatně spal, ale nechtěl to dáti na jevo a tak nutil se do veselého hovoru.
»Kam pak jste se tak časně vystrojili? Snad ne zase někam na lodičky?« smál se, žertem Amálce hroze.
»Zajedeme do Královské obory nebo na Žofín,« oznamoval Vladimír. »Je tam dnes velmi krásně a myslím, že to bude Amálce ku prospěchu. V pisárně není právě nic ..
»Nu není, není... Aspoň není nic, v čem by tě Štěpán nemohl dobře zastati,« řekl starý pán, patrně se trochu přemáhaje. »Amálce půjde svěží ranní vzduch jen k duhu. Včera jsem si povšiml, — byla trochu bledá. Nu dnes, sláva bohu, už zase jí zčervenaly tvářičky. Vůbec... vy oba,« dodal a s patrnou zálibou přeletěl zrakem postavy mladých manželů, »vy oba dnes záříte štěstím a kypíte zdravím. Radost pro starého člověka na vás se podívat..
4S r- r , r— A bylo skutečně radostno viděti ty dva mladé lidi, oba zdravé a krásné... to starý pán neřekl, ač si to jistě též myslel, oba zářící štěstím.
Amálka byla rusovláska krásných modrých očí, zdravých červených tvářiček... byla tak něžná, tak dětsky ještě vypadala, že nikdo by byl neřekl: tváří. Vyhlížela, jak všecky mladé paní její společnosti žertem, ale s trochou závistí říkaly, jakoby byla utekla z nějakého pensionátu a bez dovolení rodičů provdala se za mladíčka, jímž byi Vladimír Říha.
Mladý manžel byl sice statné postavy... všaktě býval členem klubu pro lehkou athleti- ku..měl již i jakýsi nálet vousu jako nějaký oktaván, ale jinak, ač mu již bylo čtyřiadvacet let, byl pořád ještě spíše než mladému muži podoben hochu. Ovšem hezkému hochu svěžích, zdravých tváří, tuhých svalů, jak je mají rády zejména mladé paničky, jež ve svém manželství nejsou zcela spokojeny. A byl to hoch bezstarostný, ba docela neschopný starosti nějaké si připouštěti.
Jakožto jediný syn byl od dětství mazlíčkem matky, jež byla by mu modré s nebe snesla a pokládala za svou mateřskou povinnost chrániti jeho drahou hlavu nejen před úrazem, ale i před každou zbytečnou námahou. Jí byly i studie s tou spoustou předmětů a domácích úkolů velikou křivdou páchanou na jejím miláčku, a smířila se s nimi jen proto, že uznávala nezbytnost, aby syn z takového domu prochodil tolik a tolik škol. Ovšem že mu ty studie, pokud dalo se to penězi poříditi, všemožně ulehčovala jak pomoci domácích učitelů, tak přímluvou a jinými prostředky u pánů profesorů.
Vladimír jako student od své matky nikdy neslyšel napomenutí, aby se učil, nikdy nebyl tázán, vykonal-li vše, oo bylo jeho povinností. Za to však často slýchal ji při kávových společnostech hubovati na nesvědomité přetěžování těch ubohých dětí zbytečnými věcmi, jichž irebudou nikdy v životě potřebovali.
Kdežto otce svého, vždy zamyšleného a vážného, vždy majícího v ústech slova: práce a povinnost, se bál a nedovedl jaksi k němu při- lnouti, s matkou byli dobří kamarádi. Přepečlivá o jeho zdraví dovedla mu poraditi: Řekni panu profesoru, že jsi byl nemocen! A když školní vysvědčení nedopadlo tak, aby i otec mohl s ním býti spokojen, ochotně vypomohla nějakou lží, když se po něm otec sháněl. A že se přece před vlastním dítětem trochu zastyděla za lež, omluvila to, že chtěla tatínkovi ušetřiti zbytečnou mrzutost.
V tomto vychování byla matce věrně nápomocna i Vladimírova o několik let starší sestra Laura, jež byla vychována v těchže zásadách.
Otec Říha sice záhy dost prohlédl, že jeho děti nejsou vedeny tak, jak on by si byl přál, ale neměl nikdy času, aby se byl též trochu dětem věnoval, a neměl též dosti energie, aby se byl své ženě v něčem opřel. Silný jinak muž, jenž v závodě svém i všude jinde ve spolkovém i společenském životě dovedl každému vnutiti svou LTHU8E. Právo mládí. 4 vůli, ve své domácnosti, vůči své žeňé byl ústupným dobrákem, ba slabochem. Snad bylo to vědomí, že její peníze založily zdar jeho podniků, snad byl to strach před ostrým jazykem paní Laury a touha po poklidu v rodině.
Teprve po její smrti, jež před nějakým časem zakončila dlouholeté její utrpení v jakés ženské nemoci, poznal starý Říha řádně, jak se byl svou netečností prohřešil na vlastních dětech, a poznali Vladimír i Laura, tou dobou již provdaná za důstojníka, co byli v matce ztratili.
Snad vzpomněl si starý Říha právě nyní na svou ženu, když podíval se na syna, jenž byl zdědil po matce nejen celou řadu jejích duševních vlastností, ale i její tělesnou podobu. Zachmuřil se totiž, a aby zakryl pravou toho příčinu, počal si stěžovati na bolesti, jichž necítil.
Amálka hned ochotně se nabízela, že by zůstala doma, kdyby otec její ošetření potřeboval, ale Vladimír byl toho náhledu, že tatínek potřebuje klidu a toho by neměl, kdyby mu takový malý neposeda dlel v jeho pokoji. Továrník souhlasil se synem a tak byli mladí manželé již na odchodu, když v tom po energickém zaklepání vešel mladý muž.
»Ach, Štěpán!« zvolal starý Říha srdečně. »Nu, jen pojď dál, pane inženýre, pojď!« »Odpusťte, nevěděl jsem, že neráčíte býti sám,« omlouval se vešedší. Uklonil se hluboce mladé paní, tak hluboce, že mu při tom nebylo ani do očí viděti, a stiskl letmo ruku, již mu ^ '- ■" - ' '-T—=■ ■ ■■ —^ = 51 Vladimír družně a přece jaksi blahosklonně podal.
»Neráčím, jak ráčíš viděti,« řekl po něm továrník, »ale to neškodí. Jsou tu jen děti a i ty jsou již na odchodu. Ano, abych nezapomněl: Vladimíre, co ty poslední objednávky z Ruska? Je to vyřízeno, nebo jsi to nechal pro Štěpána?« »Ne, nestarej se, tatínku,« odvětil Vladimír bez rozpaků, jako člověk, jenž si vždy dovede pomoci. »To my už tuhle s inženýrem ...« Inženýr Štěpán Borovec pohlédl na Vladimíra jaksi udiveně, ale porozuměv jeho pokynu, mlčel.
»Tak už jste se o tom dohodli? Nu dobře. Tedy už běžte, děti, a dobře se bavte. Ale do vody mi nelezte,« volal za nimi žertem. »A ty, pane inženýre, máš něco důležitého, či se jdeš jen na mne podívat?« Borovec stál posud v uctivém postoji, jak byl uklonil se odcházející mladé paní, jež byla ho pozdravila mnohem méně vlídně, než bylo jejím obyčejem.
»Nu nu, ty's se nějak za nimi zadíval,« žertoval Říha. »Však stojí za podívanou, ti dva. Šťastné děti. Jdou si po zábavě, zatím co my dva na ně vyděláváme. Jen užívat...« dodal bez trpkosti, poněvadž šlo o Amálku.
»Jsou mladí, ať užívají,« odvětil Borovec, sedaje k vybídnutí továrníkovu na židli vedle jeho lože.
»A ty nejsi mladý, co? Ty morouse! Proč pak ty se nerozhýbáš? Léta jdou ...« řekl Říha 4* se strojenou přísností, z níž bylo však vycítiti jeho přízeň.
»Já bohužel nemám bohatého tatínka ...« »Pravda, v tom byl náš Ládíček, totiž ve volbě svých rodičů, přece jednou opatrnější, než ty. Ale abychom mluvili o obchodu. Vsadil bych se, že ten větroplach posud s tebou o ruské objednávce ani nepromluvil?« »Totiž... mladý pán má to 11a svém stole a něco již... náhodou jsme se spolu v pisárně nesetkali. Měl jsem mnoho pochůzek ...« »A poněvadž mladý pán přijde jen když hledá pokladníka, neviděli jste se. Tak mu to vezmi se stolu a vyřiď to sám. A co jinak?« »Musím dnes vyříditi dopis Janouška v příčině úvěru, o nějž žádal...« »Opatřili jste informace, jak jsem nařídil?« »S několika stran a všecky velmi příznivé,« určitě odvětil inženýr.
»Myslel jsem si to. Znal jsem Janouška vždy jako kulantního obchodníka a vzorného platiče. Vyhovíme mu tedy zcela tak, jak si přál. To tedy vyřídíš ještě dnes ...« »Ovšem. Právě proto přicházím již teď, abych před polednem vám poslal věc k podpisu.« »Toho není třeba. Podepiš to za mne. A co máme dál?« »Vdova Homolková prosí o zvýšení své vdovské pense...« »Kolik let byl u nás Homolka?« »Patnáct let...« určitě řekl Borovec.
»A navrhuješ?« »Abychom vyhověli.« »Stačí desítka měsíčně?« »Chtěl jsem to sám navrhnouti.« »Dobrá, to je vyřízeno. Co dál?« »Zámečník Jonáš prosí, abychom ho zase vzali do práce ..
»Jonáš už třikráte slíbil, že se polepší a nebude pít. Co o tom soudíš?« »Ze pan šéf byl již příliš laskav ... Kdo třikrát zklame důvěru ...« »S tím se to může zkusiti ještě po čtvrté. Jonáš je přece výborný a svědomitý dělník ..
»Ano, ale dává svým opilstvím špatný přiklad.« »Výstražný příklad, měl bys říci. Ti lidé dbají trochu na čest, a když vidí, kterak Jonáš, dobrý dělník, musí prošiti, aby byl přijat do práce, není jeho příklad svůdným. Ostatně ho poněkud omlouvá nespokojenost v rodině. Kdybys znal jeho ženu, pochopil bys...« Inženýr pokrčil rameny. »Každý je svého štěstí strůjcem, a jak si ženu a děti vychová, tak je má.« Říha se trpce usmál. »Můj milý, tohle mluvíš z kněh, ale život snad tě poučí o jiném. Jonáš o děti svědomitě pečuje. Jeho neštěstím je jen, že občas, jak to už mezi tím lidem bývá, myslí, že alkohol je nejlepším lékem pro zármutek. Odpustíme mu tedy a ty mu vlídně domluv. Na čtvrt roku bude zas pokoj.« Borovec se uklonil, ale bylo na něm patrno, že -nzkaz mu není po chuti 54 ■ ■ ; >A teď si promluvme o něčem důležitém,« pokračoval továrník. »Víš, jak je s mým zdravím a že každý den může mi býti posledním. Nevy- rušuj mne zdvořilým ujišťováním. Znáš hravou, lehkovážnou povahu mého syna. Působí mi mnoho starosti a kdyby nebylo tebe,, myslel bych s hrůzou na to, jak bude, až já zavru oči. Na štěstí yím, že v tobě bude míti vždy dobrého přítele a věrného, poctivého ředitele závodu. Bude mi lehčeji, slíbíš-li mi, že zůstaneš naší firmě věren ...« Inženýr, v jehož tváři ani rys se nezměnil duševním pohnutím, chtěl cosi říci, ale továrník ho přerušil.
»Pochopuji, že člověk jako ty pomýšlí na samostatnost. Myslel jsem v té věci učiniti opatření v své závěti, ale upustil jsem od toho Stačí, když Vladimíru doporučím, aby tě připoutal k firmě tím, že tě vezme za společníka. Hoch je jinrk dobrý a nahlédne, že to bude^i jemu ku prospěchu Ty tedy ho neopustíš?« ^ »Pane šéf, nikdy nezapomenu synovi, co mi prokázal otec. Bez vás ...« »Nu, nu. prokázal, neprokázal... Beze mne byl bys se též probil světem. Čím jsi, co umíš, získal jsi vlastní píli a za podporu, již jsem ti kdy poskytl, dost jsi se už odvděčil. Tedy mohu na tebe spoléhati?« Borovec podal mu ruku. »Můžete ...« »Tak ti děkuji a prozatím isme tedy hotovi.« Starý pán díval se za Borovcem pohledem laskavého, spokojeného otce.
»Můžete... a dost!« mručel si spokojeně. >Je- diné slovo, ale člověk ví, že na ně může skálopevně stavětí. Bože, proč můj syn není mu aspoň trochu podoben? To je člověk, to je charakter — « Možná že by se byl pan Říha poněkud zarazil a že jeho nadšení pro Borovce bylo by ochlad- lo, kdyby byl sám neviděn, mohl při odchodu pozorovati výraz obličeje inženýrova. V okamžiku, kdy ocitl se sám v předním pokoji, zrůz- nila se jeho tvář ošklivým úsměškem a dolní ret opovržlivě se odvalil.
Co asi dělo se v jeho duši, když jda mimo okno, bezděky se trochu shýbl a pohlédl ven, jakoby chtěl přehlédnouti celou budovu továrny i s komínem, jenž se tu vysoko vypínal. Aie ten úsměv jen přelétl přes jeho rysy a v nejbližším okamžiku, kdy setkal se v předsíni s dcerou továrníkovou, paní Laurou, byl to již zase on. vážný, odměřený a nikdy neprozrazující. co se v nitru jeho děje.
»Jak je s papá, pane inženýre?« ptala se, podávajíc mu ruku s důvěrnou blahosklonností, z níž bylo možno vycítiti, jaká mezera je mezi nimi.
»Doufám, že dobře, milostivá paní,« odvětil Borovec. »Pan otec sic mluví 0 brzkém konci, ale myslím, že není třeba ničeho se báti. Doktoři straší, aby se zdálo, že oni to byli. již zažehnali nebezpečí.« 56 T '- ' — »Kéž byste byl dobrým prorokem,« řekla, dívajíc se na něho tak, jak dívají se ženy, jež se domnívají, že svým pohledem všecko dovedou. »Ale vy, kdyby se stalo neštěstí, zůstanete našemu závodu zachován? Nezpronevěříte se naší firmě?« »Milostivá, já se posud nikomu nezpronevěřil,« řekl Borovec s úsměvem, jenž měl zmlrniti ostrý tón jeho slov.
»Pardon, nevolila jsem správný výraz. Slovo zpronevěra se sem nehodí...« »Proč? Zcela dobře by se hodilo.« »A nehodí! Vy jste úředníkem firmy a kdyby se vám nabídlo lepší a lépe placené místo jinde, bylo by zcela přirozeno...« »Ze bych je odmítl. Jsem více než úředníkem firmy, jsem odchovancem pana Říhy, jemuž jsem, jak ráčíte věděti, zavázán k velikým díkům. Poněvadž jsem jemu dosud nemohl se odvděčiti za všecka dobrodiní, je přirozeno. že cítím povinnosti vůči firmě a jeho dědicům ...« « V slovech Borovcových, projevující h vděčnost, bylo cosi urážejícího, co Laura dobře vycítila, právě jako on dříve myslel, že vycítil z jejich slov narážku na svůj poměr k rodině.
»Vv iste pořád ten starý protiva, jenž říká rád lidem věci. je? neradi poslouchají,« řekla se smíchem, podávajíc mu ruku.
»A milostivá ie pořád stejně nemilo.ctivn k svému neioddaněišímu služebníku,« odvětil Borovec, hluboce se jí klaně »Nu, nemám dnes času s vámi se hádati. Musím k papášovi,« přerušila hovor a odkva- pila.
inženýr Štépán Borovec byl synem továrního dělníka, jenž — částečně vinou vlastní neopatrnosti — přišel při práci o život. Továrník Říha byl by tedy neměl povinnosti o rodinu svého někdejšího dělníka více se starati, než co právě velel soucit s osiřelými dětmi, ale pan Říha věren své zásadě, že všichni jeho spolupracovníci tvoří jednu rodinu, ujal se opuštěných. Zejména Štěpán, hoch tehdy asi dvanáctiletý, studující s výborným prospěchem na reál- ce, přirostl mu hned od mládí k srdci, i podporoval ho všemožně ve studiích. Když pak •hoch za nedlouho ztratil i matku, nařídil továrník. aby Štěpán stravoval se v jeho domě.
A toto stravování bylo příčinou, že mladý Borovec pocítil nechuť k celé rodině svého dobrodince a že mu bylo dobrodiní ztrpčeno.
Továrník nařídil, aby hochu, jenž bydlel nedaleko u vdané sestry, dávána byla strava, a o ostatní se již nestaral. Pnní Říhová, vy- sokomvslná dáma, jež pečlivě vždy dbala toho, aby zachovávána byla — jak ona sama říkala — »slušná distanc«, poručila, aby chudému studentíku dáván byl oběd a večeře v čeledníku. Kdyby byla dala mladému Borovci prostříti u společného stolu s rodinou, pan Říha byl by proti tomu jistě ničeho nenamítal. Ale že se tak nestalo, také ho nikterak zvláště nevzrušilo. Vždyť on sám za svých studentských let též všelijak se protloukal, ba chodíval se lžicí v kapse na obědy i do fortny v klášteře Vorši- línek.
Ale mladý Borovec nesl to těžce a jakmile mohl, vyprostil se z toho poměru. Oznámil, že dostalo se mu obědů a večeří v rodině, v níž vyučoval a poděkoval se za dobrodiní, jež ho pokořovalo. Továrník, jenž konečně dovtípil se, že student asi nerad sedával v čeledníku — to bylo již Borovci asi šestnáct let — vyplácel od té doby Štěpánovi podporu v penězích. Poněvadž však měl hocha opravdu rád a chtěl sto- povati jeho vývoj, nařídil, aby jednou týdně přicházel k večeři.
Tu byl již pan Borovec hostem a dle toho se s ním také zacházelo. Paní Říhová aspoň s počátku, než zvykla seděti u stolu se »synem služebného člověka«, hleděla zaříditi to vždv tak, že v Borovcňv den byla s dcerou v divadle nebo někde jinde. Ale přes to se oba mladí lidé časem sblížili a spolu pobavili.
Slečna Laura byla stejného stáří se Štěpánem, jenž byl na svůj věk tělesně velmi vyspělý a svým vážným jednáním i rozšafnou málomluvností dělal se ještě starším. Podobna ve mnohém své matce, pod jejíž vlivem vyrostla, pohlížela sic na Borovce jako na chudého příživníka, což jí však nepřekáželo, aby na něm zkoušela umění své koketerie. Zatoužila po tom splé1 ' ■ 59 i sti mladému hochu hlavu, aby ho pak, až by se rozpálil a rozhořel, odkázala do slušných mezí.
Štěpán, jenž byl skutečným krasavcem, se ji totiž velmi líbil, ba zdál se jí býti na chuďasa až příliš interesantním a hrdým, a s počátku věnoval jí méně pozornosti, než jí patřilo. Mladý Borovec sice nerozhořel... příliš hluboko v něm tkvěla nechuť k rodině pro ty obědy v čelední- ku..., ale když konečné si povšiml, že slečna Laura pohlíží na něho jinýma očima, než na druhé mladíky. Vladimírovy spolužáky, již časem do domu přicházeli, počal o věci přemýšleti.
Výsledek toho přemýšlení byl, že opatrně a pomalu počal se Lauře dvořiti. V tu dobu již mluvilo se o tom, že Borovec, jenž studoval na technice, bude jedmou inženýrem v Říhově továrně. A Říha sám při každé příležitosti říkával: »Uč se, hochu, uč, ať mám v tobě spolehlivého ředitele závodu, až už já nebudu k práci.« Tehdy byl již Štěpán Borovec rozhodnut, že Laura bude jeho ženou a orí sám spolumajitelem polovice závodu. Vůči Lauře byl zdrželivý... aby ho stará nevyhnala z domu, jak si v duchu říkal..., ale závodu oddal se s celou duší.
Zde ¿trávil každou volnou chvíli, již mu studie ponechaly, zde pracoval v pisárně nebo i jako prostý dělník vždy po celé prázdniny a dal se panem Říhou sotva na několik dnů vyhnati někam na venkov.
Což divu, že továrník, jenž žil takřka jen pro svůj závod, tak Si ho oblíbil, že snad též sám ... ač se tím nikdy nepochlubil... pomýšlel, na 6(1 spojeni těch dvou mladých lidi a připoutání Štěpána k firmě.
Leč právě když mladý Borovec konečné přece se rozhořel, nebo když snad si řekl, že jeho postavení v přízni Říhově je již dosti pevné, za- předla slečna Laura známost s mladým setníkem, jenž patrně potřeboval peněz, aby pozlatil svůj mladý šlechtický erb a poplatil své dluhy.
Dříve však než stala se paní z Heldensternu, chtěla Laura ještě slaviti své vítězství nad Štěpánem. Podařilo se jí přiměti ho k vyznání lásky a vyvolati tak pohnutlivou scénu, již způsobilo jeií doznání, že již zadala srdce jinému a že pro pana Borovce vůbec nikdy nic necítila.
Pana Borovce toto odmítnutí neuvrhlo v zoufalství. poněvadž skutečně jednal jen z vypočíta- vosti, ale přes to namlouval si, že Laura pohrávala s jeho srdcem a zanevřel na ni. Leč naděje, že bude jednou pánem v »Ríhovce« se proto přece nevzdal. Do této lásky se nevmlouval, ani ji nepředstíral, neboť továrnu a práci v ní a pro ni miloval opravdově a náruživě.
Jak ani nemohlo býti jinak, vstoupil Štěpán po odbytvch studiích technických do Říhovy továrny. Praksi měl již dávno za sebou, znal všecky práce a všecka zřízení, zkrátka byl již hotovým člověkem a ne šedivým teoretikem, ienž se musí v praktickém životě teprve doučovat]', a tak přijal ho Říha hned s řádným platem jako inženýra. V tomto postavení při své železné píli a velikém nadání osvědčil se mladý mu? fak skvěle, že brzv mohl mu pan Říha svř «^.t^-.:....;..:.. . ■' ..-v-.,. --.== 6) řiti celé řízení závodu a jmenoval ho svým pro- kuristou.
Pochopitelno, že úžasně rychlý postup Bo- rovcův vyvolal žárlivost starších .úředníků, z nichž ovšem žádný se mu odborným vzděláním nevyrovnal. Borovec to věděl, ale přes to nesnažil se získati si jejich přízeň. Jemu stačila přízeň šéfova, a ostatně byl z lidí, již u podřízených nehledají lásky, nýbrž jen strach a prokazování úcty. Učil-li se mnohému od svého dobrodince, tomu jedinému se od něho nenaučil, co Riha vždy říkával, že lépe jest pracují-li dělníci z lásky, než když pracují ze strachu.
V tom byl mladý muž, jak bývají často po- výšenci: necítil lásky k lidu, z něhož vyšel a souhlasil-ii s tím, aby práce byla řádně placena, bylo to proto, že nevěřil, aby kdo pracoval z lásky k práci a nejenom k vůli mzdě, ač sám skutečně v tom ohledu mohl býti každému dělníku vzorem.
Vedle pana Říhy snad jediným člověkem, který Štěpánovi přál, byl továrníkův syn Vladimír, tedy právě ten, na něhož Štěpán pohlížel nevraživě.
Vladimír byl dobrosrdečný hoch, jenž od mládí spravoval se životní moudrostí: dobře se míti, ale také jiným dopřáti, aby se dobře měli. V Štěpánovi viděl ubohého nuzáka, »jenž se drápe nahoru« ... to byla slova nebožky paní Říhové ... a přál mu to, poněvadž od otce věděl, že to bude i továrně, a tím i jemu ku prospěchu. Slýchal Od otce často: »Ten je jiný než ty,« nebo zas: iKéž bys ty se podobal Borovci,« ale takovéto výčitky nikterak na něho nepůsobily, ba ani nechuť k vychvalovanému vzoru studenta nevzbudily. Povrchní, lehkokrevný hoch neměl tolik ctižádosti, aby byl považován za dobrého studenta. Na výčitky měl vždy námitku, že nemohou býti všichni lidé stejní, a jemu stačilo vědomí, jež mu již starostlivá matka vštěpovala, že on bude míti jednou dost, aby mohl i bez velkých studií býti velikým pánem.
Ovšem že dle toho vypadaly i jeho studie. Když na reálce přes všecko přičinění domácích učitelů to nešlo, vzdal se otec Říha naděje míti ze syna dobrého strojníka. Dostudoval tedy Vladimír jakž takž obchodní akademii, aby kdysi v budoucnosti stačil aspoň na řízení komerční stránky svého závodu.
Poměr mezi Vladimírem a Štěpánem tedy byl zcela dobrý, ač ovšem k nějaké důvěrnosti neb srdečnosti mezi lidmi tak různých povah dojiti nemohlo, zejména když mezi nimi byla v ohledu společenském tak veliká mezera.
* * • Vladimír s paní Amálií, když vyšli z pokoje starého Říhy, kráčeli nějakou chvíli mlčky vedle sebe. Byli oba jaksi rozladěni, ale že on vždy snadno dovedl se sebe setřásti každý nemilý dojem, povšiml si i mlčení své ženy.
»Drahoušku, ty's nějak rozmrzena nebo sklíčena,« obrátil se k ní starostlivě. »O tatínka se — ■ ■ —1 - - ■ ■ == 63 neboj! Myslím opravdu, že to není nic vážného ...« »Já... sklíčena?« podivila se mladá paní. »Věř mi, je to skoro nehezké, ale já na tatínka a jeho nemoc ani nemyslela, ač jdeme právě od něho.« »Co tedy? Vidím, že se tě něco nepříjemně dotklo. To mi neupřeš. Já přece v tobě žiji a tebou žiji. Přede mnou nemůžeš a také nesmíš nic zatajiti.« Věřila mu to na slovo, tak byla o jeho lásce přesvědčena, i pohlédla na něho vděčně.
»Nic se mi nestalo, můj drahý, jenom to, že jsme se s tím Borovcem setkali, mne jaksi rozladilo ...« »S Borovcem? Ale vždyť ten člověk se k tobě chová vždy, a dnes též... tak uctivě? Nic si nedovoluje ...« »Nedovoluje a uctivě se chová, to je pravda. A přece ... Nevím, co to je, ale já tomu člověku jaksi nedůvěřuji. Něco zrovna jakoby mi šeptalo ...« »Ale, dítě, tak to plácni a přestane to šeptat ...« »Ale, Ládíčku, což nedovedeš chvilku mluvit vážně?« »Proč bych mluvil vážně? Takový krásný den, tebe po boku a k tomu jsem právě vyvázl bez úrazu z jámy lvovy. Až ve mně hrklo, když se starý pán zmínil o ruské korespondenci. Vždyť já na to posud sotva se podíval.« Amálka nemohla zdržeti se smíchu. »Však jsem si to hned myslela. A když Štěpán na tebe tak divně pohlédl, víš tak, jakoby tě chtěl usvěd- čiti ze lži, bylo mi až úzko...« »Nu a vidíš. On ani nemukl, poněvadž je dobrý a rozumný člověk. Nerozleje si přece ocet s budoucím panem šéfem, aby nynějšímu šéfu se zavděčil. Říkám ti vždycky: Štěpán je dobrý, ale ty, bůhví co proti němu máš.« »Nic nemám a nevím, co to je. Ta jeho ledová chladnost, ta jeho vážnost a upjatost, ty oči...« »Do těch a těmi se nemusíš dívat, má kočičko! Ty máš svého Láďu, ten má také oči, hezké oči, a dobré oči, a když se budeš těmi dívat na svět, budeš všecko viděti tak hezké a veselé, jak to skutečně jest...« »Ach, ty nenapravitelný,« vzdávala se skoro mladá paní. »Jen kdyby svět opravdu byl tak krásný...« »Nu, pro nás je a to nám prozatím stačí. A na Štěpána Borovce už nemysli, af si nekazíš krásnou vyjížďku...« >Co bych na něho myslela,« řekla, ale přes to nemohla zapuditi myšlenky, jež se jí vtíraly. Pociťovala jakousi trpkost proti Borovci, ale nedovedla si uvědomiti, že příčinou té trpkosti bylo vlastně porovnávání jeho s Vladimírem. Měla ráda svého Ládíčka, oh, měla ho ráda, tak jak byl. Zářila vždy radostí, když prováděl své žerty; byla by ho zulíbala, jak byl roztomilý, ale, ač sama posud byla dítětem, přece se v ní časem ozvala žena, jež chce ve svém muži viděti oporu, jež chce ho viděti výše. než celé jeho okolí.
A teprve když stál vedle toho protivného Korovce, zdál se jí býti malým, opravdu chlapečkem, jak ho žertem nazývala, chlapečkem roztomilým sice, ale trochu nezvedeným. Žárlila na Borovce a jeho duševní převahu, jež se vždy jevila, zejména když měli oba jednání se starým pánem nebo s kýmkoliv v závodě. Vladimír nikdy nic nevěděl určitě, nic určitě nerozkázal. Již ve slovech, jimiž udílel rozkazy, jevila se jeho dobrácká, ale slabošská povaha. »To byste mohl udělati... to bychom snad mohli... snad abyste tohle takhle...« A poněvadž často nevěděl, co byl poručil nebo co by poručiti měl, utrácel mnoho zbytečných slov.
Borovec naproti tomu mluvil málo, ale vždy s určitostí, jež nepřipouštěla dvojího výkladu. Rozkazoval-li, nebyl ovšem tak roztomilý, jako její muž, ale bylo patrno, že rozkaz musí býti vykonán přesně a že také vykonán bude.
Její Vladimír někdy... bylo to ovšem .^éft"'-'*"5^^ zřídka, neboř nerad sobě i jiným ztrpčoví^S1- ^é' vot... také dovedl si zahráti na pána; hahGv^^^ f křičel, hrozil, ale na konec vše odbylo Je^rrffi^t^f chem a zůstalo při křiku, kdežto Borovď|*3hně^ . ho nemluvil, nehrozil, ale bylo-li proviněi^vž^šysL, • hned trestal. A Amálka byla bystrou pozott^víi-r , telkou a postřehla, že jeho slovo platí a že se' fo^^, ; lidé bojí, a že jeho pochvala, třeba projevená , jen spokojeným kývnutím hlavy a velitelským pokynem, že ten a onen zas může jiti po svých, způsobilo pochválenému více radosti, než když LIUIIfiK. PráTO roládf. 5 í Vladimír vykřikoval: »No, vy jste pašák!... Dobře jste to vymňouk'« a pod.
Ach, protiva byl ten milý pan Štěpán se svou úzkostlivou správností, se svou dochvilností, na které si patrně zakládal. A dělal to jistě jen proto, že věděl, kterak starému pánu se tím zalichotí. Však také pan Říha nejednou se vyjádřil, že na Borovcově slovu může se stavěti, kdežto pro- mluvil-li něco Vladimír, starý sotva dal na jevo, že ho slyšel.
K ní ovšem choval se inženýr vždy skoro až s přehnanou uctivostí, nu... však ona věděla, čím zde v domě jest, a byla by se dovedla ozvati, ale vůči Vladimírovi, ač nedalo se mu celkem nic vytknouti, jednal vždy tak, že bylo z jeho chování vždy vycítiti cosi jako nedostatek vážnosti.
A Vladimír, ten veliký dětina, když ho někdy ... ovšem že šetrně... na to upozornila, odbyl ji smíchem. Kdož pak by dbal na takové maličkosti? Vždyť se z toho nestřílí! A ředitel závodu musí přece jeviti takovou horlivost, aby majitel závodu měl radost, že má tak zdatného ředitele.
Vladimír měl tak na každou výtku vždy odpověď pohotově a Amáika, jež měla ho tolik ráda a opravdu zvykla si na vše pohlížeti jeho očima a s jeho veselou myslí, dala se vždy ochotně přesvědčiti.
»Ty toho Borovce j.tksi nemáš ráda?« začal opět po chvilce Vladimír, rozpomenuv se. že ne- dopověděla.
»Jaksi ráda,« opakovala po něm s lehkým posměškem. »Ráda mám jen tebe a pan Borovec je mi celkem lhostejný ...« »To bych si také vyprcsil,« žertoval. »A že je ti lhostejný, není žádným neštěstím. Jednou za čas se s ním sejdeš u otcova stolu, a až kdysi já převezmu vedení závodu, budeš se s ním ještě méně stýkati, neboť já ho mnoho zváti nebudu. Upřímně řečeno... v závodě je on na svém místě, ale jinak se s ním zrovna rád nestýkám. Chladný, nudný patron, samá cifra a výpočet, nemluví než ano a ne, a když vidí člověka se smáti, dívá se naň tak nějak, jakoby se ptal: Proč se vlastně směješ? Co tu je k smíchu...? Jeť právě z těch lidi, kteří dovedou každou radost jiným otráviti, ale sami radost způsobiti neumí...« »Radost... radost,« opakovala si Amálka v duchu. »Můj Ládiček je přec jen nejmoudřejší ze všech mudrců, třeba že je ještě chlapeček. Radosti užít, ale také jiným radost ze života nepokazit ... věru, to je ta nejlepší životní filosofie ...« A oddali se oba té radosti, kterou jim působil krásný den, s celou duší. Jeli do Královské Obory, kde byl právě jeden z jarních promenádních koncertů. V tu dobu byli tam ovšem ponejvíce jen lidé, kteří si mohli dopřáti procházek a jiné zábavy, kdy se jim zrchtělo. Pánové i dámy vznešeného světa, lidé bohatí. liž byli živi ze stříhání kuponů nebo z cizí práce, lidé, kteří neměli nebo aspoň se tvářili, jakoby neměli žádné 6* jiné starosti než jak by příjemně prožili dnešek a zajistili si zábavu pro zítřek.
V tomto ovzduší nádhery a bezstarostného veselí, v němž přes tu chvíli setkali se s některým známým, Vladimír i Amálka cítili se opravdu šťastnými a spokojenými.
Je ten svět přece jen krásný, když si ho lidé zbytečnými starostmi neznepříjemňují! III.
Obavy lékařů o život páně Říhův splnily se dříve, než se kdo nadál.
Továrník, jenž nebyl zvyklý šetřiti se, povstal z lože sotva že cítil, že může se udržeti na nohou a zabral se jako obyčejně do své práce. Věděl sic, že vše šlo dobře i bez něho, poněvadž mohl spoléhati jak na inženýra Borovce, tak i na všechen svůj zapracovaný personál, ale nedalo mu to ležeti nečinně, když věděl, že někde je kus práce, již měl by on konati.
Nešťastnou náhodou přišel při dohledu v továrně kterémus dělníku na nedbalost, jež mohla míti vážné následky, a neštěstí bylo hotovo.
Dělník, nový člověk, jenž posud neznal slabé i silné stránky svého šéfa, místo co by byl upřímně doznal svou chybu, čímž byla by se věc dost hladce odbyla, jal se lživě vymlouvati. Říha, následkem své choroby dráždivější než kdy jindy, rozčilil se nepoctivým a nemužným jednáním provinilce a... umírajícího odnesli ho z továrny do jeho bytu.
Záchvat mrtvice se opakoval a lékařská pomoc nebyla již nic platna. Starý pán nepřišel již k vědomí...
Vladimír s Amálkou vrátili se právě domů z vyjížďky na jakousi jarní slavnost, jež konala se na Zofíně. Oba zářící radostí a spokojeností vystupovali na dvoře z kočáru, nemajíce ani tušení, co se přihodilo.
Mladý Říha rozhlédl se vesele po dvoře, jenž zalit byl paprsky slunce a poněkud udiven podíval se přes nízký kovový plot na přilehlý dvůr továrny. Jindy panoval tu čilý ruch, z oken dílen ozýval se hluk strojů, bušení kladiv a povely mistrů, z komína valil se kouř. Dnes bylo tu mrtvé ticho...
»1 tof jakoby byl dnes nějaký svátek!« zvolal bezstarostně, ukazuje Amálce rukou směrem k závodu.
Ale než mohla odpověděti, přihnal se odkudsi vrátný s ustrašenou a rozpačitou tváří. »Mladý pane,« vyrazil ze sebe a ukazuje do prvního patra, kde bylo obydlí továrníkovo, jal se škytati.
»Nu. co je? Co pak se stalo, Ondřeji?« znepokojen ptal se Vladimír.
Na schůdkách vedoucích z domu do dvora zjevila se vysoká postava Borovcova. Byl patině zaslechl hrčení kočáru a přispěchal, aby synu podal zvěst o neštěstí, jež stihlo otce.
Přistoupil chvatně k vozu, pozdravil hluboce paní Amálii a vážně podával Vladimírovi ruku.
70 ■' ~ ■ ' 1 Obřadné chováni jeho, pláč starého věrného sluhy a všecko okolí již dávalo Vladimírovi tušiti, že stalo se něco velkého.
»Pro bcha!« zvolal zděšeně. »Tatínek snad ...« a nedopověděl.
Borovec kynul hlavou. »Přišel jsem, abych vás zpravil o tom neštěstí, abych vám i milostivé paní projevil svou soustrast a... abych vás pozdravil jako nového šéfa závodu ...« Mladý Riha vždy jindy byl by si povšiml nezvykle dlouhé řeči Štěpánovy. Nyní byl tak zděšen hroznou událostí, že zapomněl poděkovati i za soustrast i za blahopřání. Jediná myšlenka kmitla mu hlavou. Otec je mrtev a snad mrtev mou vinou. Byl si vědom, že nepořádek na jeho stole a v jeho oboru byl s to starého pána hrozně rozčiliti.
»A jak, jak se to stalo?« vyrazil ze sebe a dychtivě, se strachem čekal odpovědi.
»Tam, tam v továrně,« ukazoval Borovec. »Rozlobil se, rozčilil a ranila ho mrtvice. Však jsem chlapa na minutu vyhnal...« Vladimír si volněji oddychl. S^rrch před vlastní vincu pominul a učinil místo zármutku nad ztrátou otce. Obrátiv se k Amálce, chytil ji za ruku. >K tatínkovi.. « zvo'al hlasem zdušeným slzami, jež se mu draly do očí. »Můžeš tam? Půjdeš se mnou?« Amálka beze slova již spěchali ku předu a táhla ho za sebou. Borovec je následoval. Vyběhli po schodech do prvního patra, kde přišel lim vstříc domácí lékař • —-7Í »Moji nejhlubší soustrast,« řekl obřadné, tváře se smutně a podávaje mladým manželům obě ruce.
»Doktore, což už není pomoci?« vzkřikl Vladimír.
»Dokonáno! Ubohý starý pán měl aspoň smrt lehkou. Tof jediná útěcha, již mohu vám v tom zármutku dáti...« Mladý Říha již neslyšel. Chvatně vběhl do otcovy ložnice a tam klesl na kolena u postele, na niž spočívalo mrtvé tělo. Několik domácích lidí, již byli skupeni koleni mrtvoly svého velitele. ustoupilo šetrně stranou, aby nepřekáželi synovi při smutném setkání s otcem.
Došla i Amálka a stanuvši vedle Vladimíra, tiše se rozplakala a hned všichni přítomní následovali jejího příkladu. Jen Štěpán Borovec stál tu s tváří zasmušilou, ale suchýma očima.
Do pokoje vplížili se pokladník a účetní, oba staří, důvěrní sluhové pánovy. Mlčky podali ruce paní Amálii... Vlaďmíra netroufali si vyrušiti v jeho žalu... a stanuvše tiše u lože, zadívali se na zkamenělou tvář starcovu.
Venku ozvaly se chvatné kroky a řinčení šavle. Paní Laura vrazila dovnitř a za ní její muž, niťjor Krisch von Heldenstern. S hlasitým výkřikem vrhla se na mrtvolu. »Ach, papá, papá... Jezus Maria, co's nám to udělal?« Vladimír, vyrušen řinčením šavle, byl již se zvedl. Major, líče bolestně usmívavou tvář, podával po řadě všem přítomným ruce a projevo- 72 ~' r-fval soustrast. Když došla řada na Vladimíra, objal se s ním a políbil.
»Ach. Máli, Máli... to je neštěstí!« obrátila se paní majorová a líbala se s bratrovou ženou. »A co tak najednou? Šli jsme právě s majorem na procházku,« vykládala chvatně jako nějakou zajímavost, utírajíc si šátkem suché oči, >a potkali jsme vašeho posla. Tak sem běžíme. A testament je?« obrátila se na bratra.
»Což já se starám o testament? < nevrle a smutně odbyl ji bratr a ukázav rukou na mrtvého, dal se znovu do pláče.
»Testament je v pokladně, v tresoru,« předstoupil pokladník. »Klíček je u starého pána, druhý opis u notáře.« Paní Laura patrně nebyla příliš potěšena. Snad myslela si, že bylo by lépe pro ni, kdyby nebylo testamentu. A v pravý čas se rozpomenula, když pláče bratr i jeho žena, že sluší se, aby i ona plakala.
»Qeh'... hór auf,« těšil ji major, tahaje ji za rukáv. »Tím už nic nepomůžeš a sobě ublížíš ...« »Ale to je neštěstí! Ubohý papá... mohl zde být ještě deset let. A co teď bude s fabrikou?« í Úředníci závodu i služebnictvo, když viděli tolik zármutku skutečného i líčeného, měli tolik taktu, že se odporoučeli, aby rodina byla o samotě.
»Hórst, Waldemar,« vzmužila se zase paní Laura, »rodinné stříbro a zlato, víš, co mamá vždv říkala * »Ale vezmi si, co chceš! Všecko, třeba všecko ... jen dnes ...« »Laura, Laura... pst!« okřikoval major, stydě se za svou ženu a snad i spoléhaje, že se šva- krem bude dobré pořízení.
V tu chvíli ozval se Štěpán Borovec, jenž jediný zde posud zůstal s členy rodiny: »Račte prominonti... Musím do závodu. Pokud se týče závěti, mohu oznámiti, že na zapečetěné obálce je nansáno, že má býti u přítomnosti notáře otevřena no pohřbu ...« »Dobře, dobře ... děkuji vám, pane Štěpáne,« ozval se Vladimír, přemáhaje svůj upřímný zármutek. »Na to je dost času. Dnes beztoho by nikdo z nás ...« »Nu tak půjdeme,« rozhodla paní Laura, dělajíc otci chvatem tři křížky. Bože, bože... to budou starosti. Máli, máš už obstaraný smutek? Tak s bohem, bratře, a nezapomeň ...« Majorovic odešli a mladí manželé zůstali sami u lože mrtvého.
»Tak jsme sami, sami a teď už nemám nikoho, než tebe,« vzdychl Vladimír a objal ženu. »Tam ta... ach to není sestra. A tak ti je mi, dítě... no, jakoby byla všecka radost ze světa vymizela...« Amálka dojata přivinula se k němu. »Mlč, jednou k tomu dojít musilo A ubohý tatínek tušil, že to bude brzy. A teď jsi ty zde pánem a na tobě všecky starosti. Ale já je budu s tebou sdí- leti. Slíbila jsem to jemu ..« Byla tak vážná, jakoby za těch několik okamžiků byla o několik let sestarala.
»Ach jdi, jdi ty dětino! Myslíš, že dopustím, abys ty si otravovala život t-kovými všedními starostmi? Jsem tu já, je tu Štěpán ...« A Vladimírovi zase kmitlo hlavou: »Sláva bohu, že jsem to nezavinil já, jak jsem se domýšlel. Však to vždycky říkával, že ho jednou raní mrtvice jen k vůli mně...« Radost, že nebyl to on, vyjasnila mu tváře. »Nu, pojďme, dítě... pojďme k nám. Staré Ba- rušce můžeme zde všecko svěřiti...« Vyčetl z ženiny tváře trochu pochybnosti a váhání a mávl rukou: »Nu a kdyby něco... To už při takové příležitosti jinak nebývá... A bude to z polovice i Lauřina škoda,« dodal se škodolibým úsměvem.
9 • Mladý Říha. nyní již prostě pan Říha, se neubránil. Po celé tři dny před pohřbem nepustili ho Borovec. pokladník Kousek a účetní z rukou. Chtě nechtě musil s nimi přehlížeti knihy, pokladní hotovost, zásobník směnek i zásoby v továrních skladištích, zkrátka konati všecky práce. jež byly nutný ku zjištění, stavu pozůstalosti.
Oh, byly to hrozné nudné chvíle a Vladimír byl by rád nějpký ten stotisíc oželel, kdyby byl mohl zůstat! ušetřen vší té práce. Skutečně zdálo se mu, že všecka radost ze světa vymizel'' '' ' ' ■■ ' -1 75 A což teprve jednání s úřady, pochůzky k soudu a do bank, s nimiž byla firma ve spojení. Ovšem kde mohl, vyhnul se.těmto nepříjemným povinnostem, předstíraje rozčilení, ale Bo- rovec, jenž vlastně vše řídil, byl neúprosný.
Tituloval Vladimíra nejinak, než »pane šéf« a dle toho se k němu též choval, ale při tom uměl tak naléhati na splnění všech formálností, jež zdály se Vladimíru býti zbytečným týráním hodných lidí, že nebylo vyhnutí.
Dvacetkrát za den zaběhl Vladimír z pisárny do svého bytu, aby dohlédl, zda se jeho ubohé Amálce nestýská. Stýskalo se jí dost, ale uznávala, že jinak býti nemůže, když musí se vpra- vovati do samostatného vedení a řízení celé domácnosti, když musí dbáti, by převzala řádně vše, co tu bylo a spadalo pod její právo hospodyně.
»Mé ubohé dítě,« hořekoval nad ní, když našel ji při přepočítávání nějakých zásob nebo zapisování do zápisníku. »Nebylo-li pak nám dosud lépe? Což jsi se ty proto narodila, či já si tě proto bral, abys přepočítávala, kolik brambor máme ve špižírně, kolik uhlí ve sklepě? A ten ch'ap, ten Borovec,« rozzlobil se pojednou, vzpo- menuv si i na své trápení, »af si mne nežádá! Jsem já tu pánem, nebo on? Ale to on si mne komanduje: Tohle musí pan šéf. tamhle musí pan šéf sám ... a pan šéf aby skákal a posl"5ně běhal, jpk si pan inženýr vzpomene. Ale počkej, já ti ukáži, co pan šéf může. Hned po pohřbu vyplatím mu půlletní služné, jak to má ve smlou- 1b ■ — vč, a dám mu dovolenou, aby jel někam, kde roste pepř.« Amálka věděla tak dobře, jako on sám, že mu nedá ani dovolené, ani výpověď, a poslouchala jeho hartusení se soucitným a shovívavým úsměvem. Lichotilo jí, když jí líbal ruce a naříkal, že si musí rozdírat své růžové prstíčky o pletence cibule a jiné sprosté věci. Ty růžové prstečky, jež byly stvořeny jen k tomu, aby byly líbány, nebo nejvýš aby pletly věnečky a kytice z květin, jež denně dodával zahradník do panského domu.
Sama si na svou práci a starosti nestýskala, ba vpravila se do svého nového zaměstnání velmi rychle a nacházela v něm zálibu. Bylo jí ovšem líto, že její »chlapeček« nemůže býti celý den kolem ní a s ní, jako dosud. Jak by to bylo veselé a zábavné. Ale chápala, že jinak býti nemůže, když pojednou tolik starosti jim padlo na bedra, a těšila se tím více, jak budou zase šťastni a spokojeni, až vše půjde opět svým dřívějším chodem ve vyježděných kolejích.
Měla ovšem i ona své nepříjemné chvilky, když přicházela paní majorová, jež dovedla krásně spojití svůj zármutek nad ztrátou otce se starostí, aby co nejvíce ukořistila z tisíce pěkných a užitečných věcí, jež plnily pokoje starého pána.
Paní Laura přicházela třeba několikráte za den se služkou, jež odnášela vždy plné koše. Před paní majorovou byla by neobstála, jak říkají na venkově o nevěstách, ani skoba ve zdi.
Vladimír, byl-li právě doma, vždy nervosně spěchal, aby sestře naplnil koše vším, čeho se jí zachtělo a aby ji vypravil z domu.
»Je to sprosté, je to nízké ta její hrabivost,« horlil, tváře se, jakoby po něm pavouci lezli, »ale dej jí, dej té ženské všecko, co chce, ať se jí brzy zbavíš.« Odporovala-li Amálka, v níž se takřka přes noc probudila šetrnost rozšafné hospodyně, na- mítala-li, že toho a onoho je přece škoda, že snad by se to mělp přece zachovati, Vladimír se bránil: »Jen ať si to vezme, ať si to odklidí! Nic nebudeme potřebovati! Jen když mám tebe... všecko ostatní je mi lhostejno! Tebe a pokoj od lidí...« Chvílemi Vladimír div se nerozplakal nad zničeným štěstím, jež nacházel v bezstarostném životě.
»Uvidíš, Amálko, co udělám. Prodám to, všecko prodám, peníze uložím na dobrý úrok a budeme žiti, jako jsme žili, jako dva šťastní lidé, kteří od světa nechtějí nic, kterým stačí jejich láska...« A rozhoroval se a líčil ten šťastný život tak krásnými barvami a s takovým básnickým vzletem, že i ona uznávala, že by to tak bylo pěkné.
Nějaký čas v mořských lázních, několik neděl v Paříži, pak zase někde v idylickém zákoutí kdesi na venkově, pak trochu na cestách po slunné Itálii... a do té špinavé, začouzené Prahy by přijeli jen občas pro peníze, a aby se lidem ukázali, jak jsou šťastni. Ale když se probudila z toho snění, do něhož ji ukolébal, a namítala, že tak věčně žiti přece nebude možno, durdil se jako malé dítě, jemuž odpírají hračku a hájil se, že na to je dost času až potom... Dnes jsou mladí, dnes chtějí užiti světa.
Ano, užít a vyžít! Na to má jejich mládí právo...
• • Bylo po pohřbu, při němž Vladimír i Amálka jevili upřímný zármutek, jejž zastíniti dovedla jen paní Laura svým okázalým nářkem nad rakví, cd níž ani odtrhnouti se nemohla.
Ale když potom osiřelá rodina sešla se v panském domě, aby byla přítomna otevření poslední vůle nebožtíkovy, bylo patrno, že ani hluboký zármutek nedovedl paní majorku zba- viti smyslu pro zcela všední věci, jako jsou peníze a zase peníze.
Dle sdělení notáře bylo přáním zůstavitele, aby při otevření závěti bylo zastoupeno i děl- nictvo a úřednictvo továrny, což paní Laura ihned považovala za zlé znamení a prohlásila za zbytečnost. Ale protestovati se proti tomu nedalo, a také Vladimír prohlásil, že přání nebožtíkovu musi býti vyhověno. Zavoláni tedy vedle Borovce i pokladník a účetní a dva z nejstarších dělníků továrny.
Jak bylo možno čekati, ustanoven byl Vladimír Říha jenerálním dědicem, jemuž bylo vyplatiti sestře Lauře otcovský podíl čtvrt, milionu zla- tých. Amálce jakožto nezadlužitelné vdovské věno přiřčen byl dům na Vinohradech, úředníkům, služebným a některým starším dělníkům učiněny přiměřené odkazy, kdežto všem ostatním měla býti z pozůstalosti vyplacena měsíční mzda.
Vedle toho se ukázalo, že starý pán pamatoval slušnou měrou i na dobročinné ústavy a vlastenecké spolky, na studující mládež i na rodnou obec svou kdesi na českém jihu, aby tak v hodince smrti prokázal vděčnost lidu, z něhož vyšel a jehož pomocí získal své jmění.
Poslední slova v závěti jakož i příkaz synovi a dědici rodinného jmění, aby byl vždy dobrým otcem svému dělnictvu a věrným synem svého národa, působila hlubokým dojmem na všecky přítomné vyjma manžele majorovy, již spolu vyměnily významné pohledy.
Když se všichni cizí vzdálili a zůstala pospolu jen rodina, obrátil se Vladimír k sestře. Neměl jiné myšlenky, než aby vše bylo již skončeno a aby i majorovi odešli.
»Přeješ si vyplacení svého podílu v hotových, nebo chceš nčchati kapitál* ovšem na obvyklý úrok, v závodě?« »Ale ovšem že chci své peníze,« odvětila paní Laura chvatr.ě, ale hned, zastyděvši se trochu, doložila mírněji: »Tatínek patrně sám si tak přál. Stojí přece v testamentu: své sestře Lauře vyplatí tolik a tolik... Je tedy patrno, že nepovažoval za nutno, aby peníze zde ležely ...« »Nu dobře, dobře,« přerušil ji netrpělivě. »Jsem rád, že tak dbáš vůle otcovy. V závěti stojí sice, že větší odkazy mají býti vyplaceny do roka, ale já se postarám, abys byla co nejdříve vyplacena ...« »Ale švagříěku,« ozval se major, na něhož Lau- řino naléhání přece jen působilo trochu trapně. Ale energická paní Laura šlehla po něm očima tak, že mu zašla chuf dále mluviti a se vzpírati.
»Prosím tě, Heldensterne,« vyčítala mu, když se brzy po té ocitli na ulici, »co tě to napadlo s těmi penězi?« »Nu, já jen tak ze zdvořilosti,« omlouval se major. »Víš, drahá, zdálo se mi to tak trochu — řekl bych — málo útlocitné v takové chvíli mluvit o penězích a hned nastavovat ruku.« »K smíchu! Jaké pak okolky s bratrem? A náš Vláďa a útlocit...« »Což... takto, pokud se týče peněz, šara- mantní chlapík on je! A já skutečně myslím, že bylo by lépe naše peníze nechat ležet u něho. On by jistě vyměřil slušný úrok ...« »A za několik let bychom dostali vyzvání, abychom svou pohledávku přihlásili ke konkursní podstatě nebo jak se to jmenuje,« přerušila ho paní Laura tvrdě, »Cože? Tak špatně by to tam stálo?< ulekl se major zcela vážně.
»Eh, mluvíš jako... Dnes to tam jistě špatně nestojí, ale jak bude dál, nevím. Vladimír, ten větroplach, jistě se nebude o nic starati, za to pan Borovec bude si hledět jen svého prospě- chu a bude si mazat kapsu. Já tomu nerozumím a nechci prorokovat, ale tatínek vždycky říkával, že by dal něco za to, kdyby mohl vidět svou fabriku za deset let po své smrti... A víš, co mne dnes napadlo, když se čtly ty velké odkazy na národní a jiné účely? Že by byl papá lépe udělal, kdyby byl ten kapitálek uložil, aby k němu Vládá nemohl, s rozkazem, aby se to dalo panu Říhovi, až se ocitne na mizině.« Major se usmál originálnímu nápadu své ženy, jež povzbuzena jeho uznáním, pokračovala ve vtipném rozebírání a posuzování závěti.
Také Vladimír Říha a paní Amálie po odchodu posledních hostí obírali se tímto předmětem.
»Nebude ti snad dělati žádných potíží vyplatit všecky legáty?« zeptala se mladá žena, vidouc nezvykle zasmušilou jeho tvář, když zavřely se dvéře za majorovými.
»Potíže?« zvolal Vladimír a tvář jeho se ihned rozjasnila. »Ale ani dost málo. To je věc pokladníka Kouska, toho budou brnět prsty.« >Myslím, nebude-li těžko opatřit tolik peněz na vyplacení tak velikých sum?« »A to už docela ne. Tatínek byl velmi dobrý počtář a udržení závodu mu leželo příliš na srdci, než aby byl na mne uvalil povinnosti, jimž bych nemohl vyhověti. Kousek mi včera dělal široký a dlouhý výklad o stavu našeho jmění, ale já ho valně neposlouchal. Měl jsem jiné starosti ...« Lmiaii. ťráTo mUUí. 6 Amálka podívala se na něho šelmovsky. »Eh jdi! Ty a starosti? Smím vědět, čím jsi's lámal hlavu?« Nepovšiml si ani jejího lehkého úsměšku, viděl jen je;í šelmovský smích a myslil si. jak jí to krásně sluší. A jak pěkně ji šatí ten černý smuteční šat.
»Nu, co neodpovídáš? A proč jsi se tak na mne zadíval?« ptala se, ač dobře uhodla, co jeho oči prozrazovaly. Ale lichotilo jí to a chtěla to slyšeti.
»Myslil jsem si, jakou bys byla rozkošnou vdo- vičkou, kdybych já náhle ...« »Mlč, mlč, nemluv takové věci ani žertem,« vzkřikla všecka polekána a zaklepala kotníkem prstů o desku stolu. »Nevolej neštěstí. Dost snadno může přijíti nevoláno.« Těšilo ho její zděšení. Věděl, že ho má ráda, vždyť i on žil jen pro ni a v ní, ale rád si občas opatřil nové důkazy.
»Ty bys tedy přece trochu zaplakala pro svého chlapečka, ačkoliv bys jako majitelka nezadluženého domu číslo...« »Prosím tě, nemluv takto. Nerozčiluj mne. Ale ... když's už se zmínil o tom mém domě... co to tatínka napadlo odkazovat dům mně a ne nám?« »Inu,« rozesmál se Říha upřímně, »tatínek si myslil, že zná dobře svého syna, a není vyloučena možnost, že se nemýlil. Ta nezadlužitel- nost, to je pokyn tobě, abys nikdy mi nedopustila vypůjčiti si peníze na tvůj dům a abys nikdy nepodepsala se na směnku, kterou bych ti já předložil.« »Tomu nerozumím. To Je mi tuze španělské,« přiznala se upřímně.
»Nu, to ti už pan notář vysvětlí, až s ním budeš jednati...« »A což bys nemohl ty? Já jsem tak hloupá, tak nezkušená v těchto věcech ...« Říha, jenž se dosud smál, zadíval se na ni ňa- okamžik vážně.
»Ty nejsi hloupá, tys tak čistá, bílá jako lilie, že ostýchal bych se s tebou mluviti o takových špinavých věcech jako peníze a směnky, tys v mých očích tak povzneseru' nad všecky tyhle nízké vztahy našeho života, že zdálo by se mi znesvěcením...« Lichotilo jí to, těšilo, zejména že mluvil přece jednou vážně, ale přes to cítila, že jsou to »sladké nesmysly«, co mluví, proto t epala mu ústa rukou. A hned bylo po vážnosti. Vladimír otevřel ústa a vecpal si do nich její malou ručku.
Vytrhla mu ji se smíchem. »Tof abych se styděla říci o peníze, jež potřebuji zítra na koupi? Umínila jsem si, že budu chodit do trhu — aspoň někdy se služkou. Abych poznala cenu těch špinavých peněz ... Ne, ne, Láaičku,« okřikla ho, pozorujíc, že chce proti tomu mluviti. »To je má věc, to je moje právo i povinnost a v tom si nedám nikým brániti.« Zadíval se na ni se zálibou a nemoha ani po- chopiti, že by mohla to mysliti vážně, řeki si v duchu: »Nu proč ne? Když ji to těší, af si 6- s tím nějaký čas hraje. Beztoho teď... ten hloupý smutek...« Při tom napadlo ho zase, co dříve chtěl říci. »Víš, nač jsem myslil, když mi Kousek podával své finanční exposé či jak se tomu říká? Přemýšlel jsem o tom, jak je to hloupý zvyk, že dáma ve smutku nesmí se ba- viti tak, jak by si přála...« »Ale Láďo, kdo by myslil na takové věci dnes, po tatínkově pohřbu?« »Kdo? Já na ně myslím, poněvadž mi jde o tebe. Tím, že někdo umřel, nejsou druzí odsouzeni k tomu, aby si odpírali, nač mají právo. Mrtvým pokoj, živým život. Já jistě měl otce rád a lituji, že mezi námi ještě nezůstal, ale odešel... jakáž pomoc.. .« Amálka, ač všecko, co právě mluvil, zdálo se jí býti zcela rozumným, se strachem se 11a něho dívala při posledních slovech. Rekne-li zase, že si »proto nedá nohu za krk«, opravdu se na něho rozhněvá. Ale neřekl to a ona si upřímně oddychla, když vážně pokračoval: »Tatínek své vykonal a byl tím šťasten. Siáva bohu, že se netrápil dlouhou nemocí. Ale teď je na nás...« »Pokračovat v jeho díle?« dokončila za něho.
»Nu-u... také... ovšem že, ale především ra- dovati se ze života. Tatínek žil po svém způsobu, my máme také právo žít po svém. Až nám bude šedesát let, nebo třeba o nějaký týden méně, až nás bude trápit revma a dna a žaludek bude špatně trávit, budeme se též dívat na svět moudřeji ...« ■ 1 '' 85 To již zase z něho mluvil lehkokrevný bon- vivant, ale Amálce se to neprotivilo. Vždyť byl tak roztomilý, když ty své »zásady« vykládal, a byla by ho ráda poslouchala dále. Ale vyrušila ji z toho stará služebná, jež zavolala ji velmi energicky do kuchyně.
»S bohem můj kazateli! Povinnost volá,« řekla se smíchem a políbivši ho na rozchodnou, odběhla ...
IV.
V továrně Říhově po smrti starého pána Šlo všecko v obvyklém chodu. Bylo tu jako v složitém, ale výborně zřízeném stroji, v němž se náhle jedno kolečko polámalo. Práce byla na okamžik zastavena, porouchané kolečko nahra- ženo novým... a stroj pracoval vesele dále.
Starý pan Říha ovšem nebyl pouhým kolečkem. Byl duší, byl takřka hybnou silou celého závodu, a takovou bývá těžko nahraditi. Ale zde byl na štěstí Říhův odchovanec, inženýr Štěpán Borovec, jenž měl všecky dobré vlastnosti, jež potřebuje ředitel velkého závodu, a nad svého učitele vynikal i větším školským vzděláním i podnikavostí a hybností.
V závodě tedy nejen že nebylo pozorovati žádného ochabnutí, nýbrž jevilo se spíše vzpru- žení k větší a mnohostrannější činnosti, než posud. Borovec přikročil k rozšíření továrny a zavedení nové výroby, již byl dávno již navrhoval. ale které se starý pán vzpíral, poněvadž 86 1 ' při svém pokročilém věku oblíbil si heslo: rozši- řovati závod a pckračovati pomalu, ale jistě.
U nového majitele závodu nebylo Borovci obá- vati se nejmenšího odporu proti jakékoliv novotě, kterou zamýšlel provésti. Mladý Říha, jenž do továrny vůbec málo kdy vkročil, poněvadž se mu protivilo viděti sazemi zamazané ruce a obličeje, přicházel do kanceláře závodu jen zřídka kdy a vždy jen na chvíli.
Stránce technické vůbec nerozuměl a obchodní záležitosti ho málo zajímaly. Jediné, co ho trochu bavilo, byl chytrý způsob, jakým si pomáhal z rozpaků, když měl rozhodnouti o něčem, o čem právě neměl ani zdání.
Učinil-Ii Borovec nějaký návrh, ihned ochotně naň přistoupil; stalo-li se, že vytasil se inženýr s nějakým »anebo snad«, mohl býti jist, žc Říha k novému návrhu přisvědčí stejně ochotně. Když pak Borovec, jenž rád se stavěl, jakoby respektoval mínění pana šéfa, naléhal na rozhodnutí, vyvlékl se Říha nějakou výmluvou a ponechal Borovci, nesnese-li věc odkladu, až bude mít on volnou chvilku, aby rozhod! podle svého.
Tak se stal Borovec skutečným ředitelem a skoro neobmezeným pánem závodu, a poněvadž bylo patrno, že to je jen ku prospěchu, poslouchali ho všichni rádi. I staří, v továrně sešedi- věvší úředníci, pokladník a účetní, odložili svou nechuť k povýšenci a sklonili se poslušně pod velení mladého, energického muže.
Jediné, co nechtělo se Borovci dařiti podle jeho vůle, byla nová úprava jeho poměru k zá- 1 87 vodu v tom směru, jak ji byl starý Říha zamýšlel. .i | | j Borovec měl sice jako ředitel továrny krásný plat a vedle toho i podíl na zisku ze všech zakázek, jež přišly jeho přičiněním, důchody jeho byly tedy skvělé, ale to mu nedostačovalo. On chtěl býti nejen skutečným velitelem, ale i dle jména pánem. Jeho ctižádost nesla se za tím, aby své jméno viděl ve firmě vedle jména Říhova, aby mu byl aspoň na roveň postaven. Viděl v tom ponížení, že on má býti podřízen člověku, jehož si ani nevážil, ani neměl rád. Věděl, že Vladimír Říha se bez něho neobejde, a že tedy mu nehrozí nebezpečí, že by proti své vůli byl vypovězen z místa, ale již sama možnost či přípustnost takové možnosti ho urážela.
Narazil tedy hned v prvních dnech nové vlády na upravení svého poměru, ale Vladimír stavěl se jakoby nechápal. Zahrnul ředitele roztomilosti a uznáním, nabídl mu zvýšení platu a provise z akvisicí, ale o jiném ani slovem se nezmínil.
»Však já dobře vím, kam ten chytrák míří,« chlubil se Amálce. »Je mu málo, že je tu už skutečným pánem, chtěl by býti společníkem, aby pak mohl tím více dát mi pocifovati svou převahu. Ale tu možnost, abych mu jednou, kdyby se mi stal nepohodlným, směl říci »s pánem bohem«, nedám si vzíti z ruky.« »Ale Ládičku,« namítala mladá paní, »myslím, že bylo to tatínkovo přání, aby Borovec stal se společníkem firmy. A tatínek při tom jistě myslel na tvůi prospěch.?
Říha zatvářil se neobyčejně vážně, což se mu podařilo, poněvadž byl právě trochu pohněván. »Má zlatá holčičko,« řekl s vlídným nádechem přísnosti, jak někdy mluvíval, když chtěl Amálce dáti cítit svou duševní převahu. »Tatínek se mnou jistě dobře myslel, ale po svém způsobu. Chtěl dáti Borovci do rukou moc, aby mne mohl poručníkovati. Na štěstí si to rozmyslel a nedal to do testamentu, ba ani mně přímo to na srdce nekladl a jen tak někdy naznačil, že by bylo dobře... Já tedy se tím jeho přáním říditi nemusím a také nebudu. Poručníka sám nad sebou si neustavím a také ho nepotřebuji. Říkávají: komu dal pánbůh úřad, tomu dá i rozum,« nu a já už tolik rozumu mám, abych rozuměl svému prospěchu...« Amálka pohlížela na něho očima radostí zářícíma. Byly to oči dítěte, jež podivuje se moudrosti staršího kamaráda. Tak rozhodně a rozšafně dávno již neslyšela ho mluviti. Vladimír četl ten obdiv v jejích očích, a sám ještě dětinštější než ona. vypjal se hrdě, aby si dodal ještě větší vážnosti.
»To je dobře!« dostala se Amálka konečně k slovu. »Však jsem si již často myslila, že ti ten Borovec přerůstá přes hlavu. Vždyť dělá ... sama jsem to nejednou pozorovala..., jakoby on tu byl vším. Nechci tě proti němu popouzeti, ale myslím, že to bude dobře, když mu to vrchní velení vezmeš trochu z rukou.« Tohoto obratu se Vladimír zalekl. »Víš, koťátko moie. brát z rukou mu pro/,"tím nebudu nic. To nespěchá... A v jeho rukou je závod dobře opatřen Já přece neztrávím svá mladá léta v ponurých kobkách našich pisáren,« řekl s žertovným pathosem. »Nenechám přece tebe vzdychat o samotě doma a nezapřáhnu se do takové nudné, duchamorné práce, když mám dost lidí, kteří to udělají stejně dobře za mne?« »Nu, já nemyslím, abys tam trávil celé dny,« namítala nesměle. »Ale tatínek vždy říkal, že musí šef sám pracovati za dva, nebo aspoň mít všude oči. Jinak že ho každý ošidí a nikdy se nedopočítá...« »Kdo chce šidit, vždycky tě ošidí, třebas se mu sebe více na prsty dívala. To už jinak nejde. Šidí a kradou více méně všichni. S tím se už musí počítati...« »Ale to by bylo k zoufání, aby člověk nesměl nikomu důvěřovati. Ty to říkáš jako něco zcela přirozeného... Což tě to pomyšlení nerozčiluje?« »Ani dost málo! To už je tak světa běh, že kdo jde kolem nestřežené hromady peněz, hrábne do ní a hledí, aby mu něco zůstalo za nehty. V tom jsou všichni lidé stejní. Pardon, abych nekřivdil: myslím sám, že náš pokladník a účetní jsou skutečně čestnou výjimkou. Jeden proto, že se mu stalo náruživostí zvětšovat pánův majetek, druhý snad jen proto, že je na šizení hloupý, nebo že k tomu nemá příležitosti. Buď jak buď, já jsem tak šťasten, že se velkého okrádání bát nemusím, již proto, že sé ti druzí .s P>orovcem nemají rádi n že sc tedy prMi mně nesmluví. A my tedy! můžeme zatím užívat! trochu světa. Však jsme mladí a na starosti je dost času, až ozve se stáří...« >A já dosud myslila, že na bezstarostnost má právo stáří, jež potřebuje již odpočinku, a mládí že má býti využito k práci.« >Eh, takovéhle floskule si vymyslili lidé, kteří vlastně nikdy ani života nepoznali, jako ku příkladu náš tatínek. Ten pro samou duchamornou práci na světě nic neužil, a čím více rostlo jeho jmění a tím i možnost, aby si dopřál trochu radostí, jež ten život může poskytnouti, tím měl více starosti. Uvaž, dítě, má takový život nějakou cenu? Nemá-li pro nás život býti ničím, než plahočením, pak věru nestojí za to býti na světě.« Na takové rozumné důvody nevěděla Atnálka co odpověděti. Cítíc, že je se svou moudrostí v koncích, odmlčela se. Ostatně se jí zdálo, že Vladimírovy náhledy, pronášené s takovou vážností, jsou při nejmenším velice příjemné. Bavilo ji nějaký čas hráti si na hospodyni, poněvadž to mělo pro ni kouzlo novoty, ale brzy ji ta zábava omrzela. Stará, mrzutá kuchařka, jež byla příliš zvykla samostatnosti a s mladou ve- litelkou jednala jako se svou žačkou, zprotivila jí vedení domácnosti.
Hádati a křičeti se s Baruškou se jí nechtělo, ■žalovati na ni nedovolovala jí její dobrota, poněvadž věděla, že by ji Vladimír vypověděl ze služby.
»A má pravdu. Ládiček,« řekla si konečné. »Barrška konečně obstará domácnost sama dobře, proč bych se tedy já starala? Proč bych neužívala radostí světa, když to jeho i mne blaží?« Však beztoho se jí počalo již stýskati po společnosti, po zábavě, a jenom pomyšlení, že by se vystavila pomluvě, kdyby po dobu hlubokého smutku dala se viděli v zábavních místnostech, zdrželo jí doma.
Ba ze strachu před pomluvami dokázala i to hrdinství, že několikráte dopustila, aby Ládiček šel mezi kamarády sám, což dosud oba byli považovali za naprosto nemožné. Ovšem že se to nikdy neobešlo bez pohnutlivého výstupu a bez nevinné ženské lsti.
Přihnal se domů Vladimír z vinárny, kam byl na chvi'ku před obědem »odskočil« z kanceláře.
»Dušičko, dnes už musíš nechati svého vzdoru a musíš se mnou zase jednou mezi naše lidi,« udeřil na Amálku. »Nebudeme se přece po celou dobu smutku zavírati jako poustevníci! Dnes už je tomu tři neděle, co jsme tatínka pochovali a tu nebude na nás nikdo žádat, abychom seděli doma a plakali. My máme právo na život, jako kdo jiný ...« Amálka věděla, že v hájení tohoto svého práva dovede Vladimír vyvinouti energii, jíž u něho' jindy nepozorovala. Aby tedy nedošlo k různici, utekla se ke lsti. Nebylo jí dobře, bolela ji hlava, bylo jí tak, že jistě by všem kazila zábavu.
92 1 Vladimír se nemálo polekal a hned pozoroval, že má suché, horké dlaně, že vypadá jaksi unaveně ... a chtěl sháněti lékaře. Ale ne. nebylo toho třeba. Amálka ujišťovala, že to nic není, zítra že zas bude dobře i bez doktora, jen když dnes bude míti klid. Ale potěšil ji ten nový důkaz jeho něžné pečlivosti, a aby ho za to odměnila, vybídla ho, aby šel sám na přátelský večírek. Myslela si ovšem, že mu tím dovolením způsobí radost, ale že ho nepoužije.
Mladý manžel se skutečně té myšlenky zhrozil více, než prvé nemoci. Jakž by on mohl jiti bez ní? Co by ho tam mohlo těšiti, když oria by mu tam scházela? Skoro se na Amálku zlobil, že považuje ho za schopna takové zrady. Ale když pomyslel na to, jak hluboce zarmoutí všecky ty hodné lidičky... byli to přece dobří přátelé... bylo mu jich velice líto. Tak líto, že Amálka, aby ho z té lítosti vyprostila, naléhala důtklivě, aby přece šel.
Došlo k malé slovní šarvátce, při níž bojovalo se i hubičkami, ale konečně Amálka zvítězila ... Šel na večírek, ale ovšem jen na nějakou chvilku. Vždyť se tam unudí bez ní. A šel jenom ze slušného ohledů na dnešního pořadatele... Amálka zatím přečte si něco... něco veselého jí vyhledal sám z knihovny, nedopustiv, aby se dala do čtení jakéhos pochmurného ruského románu. A p?k se loučil... dětina ... jakoby šel někam na severní točnu. Dvakrát, třikrát se vrátil ode dveří. Odhodil klobouk a hůlku. nepůjde niksm. Vidí přece na Amálce, že ie líto, že odchází. A co je mu vlastně po těch lidech. Ani by se nedovedl s nimi veseliti, když by si vzpomenul, že ona sedí doma samotinká, opuštěná...
Ale na konec po velikém duševním boji přece šel. Uznal, že Amálce, když ji není dobře, bude jen prospěšno, bude-li na nějakou tu hodinku sama.
Ještě za dveřmi chvilku postál, pak pootevřel a nahlédl dovnitř.
»Co pak dělá mé děťátko? Ještě se mu nestýská? Ukaž očička, nejsou-li zaslzená?« »1 jdi užk rozkřikla se Amálka žertem a v návalu veselosti, jíž vyvolalo jeho láskyplné rozpakování, hodila po něm podušku z pohovky.
Konečně tedy zmizel. A jak byl slíbil, vrátil se brzy. Ovšem že ne za malou chvilku... to Amálka věděla, že je skoro čirou nemožností, ale přece asi po dvou hodinách.
Uznávala, že to je dosti veliká oběť, že bylo k tomu třeba opravdového hrdinství vyprostiti se z rukou veselých kumpánů, a teď zas ona ho vítala, jakoby se vracel z nějaké daleké cesty. Po nemoci a nevolnosti nebylo již ani stopy. Seděli spolu a chroupali cukrovinky, jichž si byl na odškodněnou nacpal plné kapsy. A podával jí zprávu o tom, co se na večírku dálo, s takovým humorem, že skoro počala litovali, že nešla s ním.
Ba dělala si přímo výčitky, ač ovšem jemu se nepřiznala, že churavost byla jen předstíraná. Ale po druhé a po třetí přece zas nešla. Zdálo se jí, že lepší než celovečerní zábava v tom kroužku veselých přátel jest pak ta chvilka, když Vladimír se domů vrátí. On af si tedy jde... proč by mu kazila zábavu, když ho to tak těší?
Opakovala se opět komedie s loučením, ale při druhém večírku se mladý manžel zdržel již trochu déle a po třetí se ho Amálka vůbec nedočkala.
Usnula s knihou v ruce na divanu a spala klidně až skoro do rána, kdy ji probudil svými polibky. Amálka se na něho nic nezlobila, jen se trochu odtahovala, když ji chtěl zahrnovati hubičkami. Zápach cigaret a koňaku byl jí dnes nepříjemnější, než kdy jindy. A nechtěla ani vy- slcchnouti zprávu o tom, jak se mu dařilo. Však příliš dobře na něm viděla, že byli hodně veselí a že i bez ní dovedl užívati všeho, nač mu jeho mládí dávalo právo.
Ale když přišel čtvrtý společenský večírek, již ho samotna nepustila. Dost se již natruch- lila... v tom souhlasila s Vladimírem... a skutečně se jí zachtělo zase jednou užiti trochu radosti. Pohoršení z toho nemohlo býti pražádné, neboť zábava byla v uzavřeném kroužku v rytířském sále Choděrovy restaurace, kam nikdo cizí neměl přístupu.
Leč na Amá'ku zde čekalo zklamání. Zábava byla jako obyčejjiě... hodně veselá, hodně divoká, ale jí bylo při tom po celý večer nějak nevolno. Zdálo se jí, jakoby za ty tři večery, jež ztrávila doma o samotě, byla vyrostla nad ten kroužek mužových kamarádů a přítelkyň. Všechen ten hovor, jejž tu slyšela, zdál se jí býtí tak banální, vtipy, po většině hodně otřepané, tak plané a často i sprosté, že se sama sobě divila, jak mohla v tom všem nacházeti zálibu, jak mohla neviděti všecku tu nízkost.
A mrzelo ji, že Vladimíra viděla v té společnosti tak šťastného, tak na výsost spokojeného. Pravda, že on vedl si slušněji, než všichni ostatní, nejvýše že se smál bouřlivěji a radostněji, než někteří jiní z pánů, kteří byli již trochu blaseovaní, ale Amálka dobře vytušila, že je to asi skutečně jen její přítomnost, jež ho drží v tak slušných mezích.
Však ne darmo mu asi všecky paničky vyčítaly, že dnes není tak rozmilý a vtipný, jako jiné večery.
Mladá paní byla ráda, když po skončené zábavě octli se konečně doma. A přišly ovšem zase na řadu obvyklé otázky. Proč je mrzuta? Neiíbilo-li se jí v zábavě? Vždyť přece byla celý večer veselá a jen se smála! A Bobeš byl dnes tak znamenitý a při tom si slušně vedl. A ostatní všichni též, a pokrmy i nápoje byly nade všecku chválu povzneseny. Co víc může člověk ještě žádati od života?
A Amálka, ošklivá, je přece nějak nespokojena a tváří se mrzutě, jen aby ho trápila.
»Ale, miláčku, nejsem nespokojena. Jsem je", trochu unavena tím celovečerním ruchem a tím stálým smíchem. Člověk opravdu ze smíchu nevyšel ...« ib ' ~ »Viď, že ne?« radostně vyjel Vladimír. »Opravdu. to je sebránka, jakou by pohledal. Kniha by z toho byla. To by byla ukázka nefalšovaného, zdravého českého humoru!« Amálka pohlédla na něho trochu ironicky.
»Miláčku, mně se zdá, že by vám tu knihu českého humoru kritika pořádně strhala.« »Tak? A proč, prosím tě, dítě?« »Ale nebude se Ládíček zlobit? Nu tedy proto, f že... jak jsem kdysi četla... ten humor spo- ¡¡j čívající v užívání a překrucování německých slov se už přežil. Jaký je v tom vtip, řekne-li tvůj Bobeš: já mám v merku jednu fešnou puc- macherku? A tomu se půl hodiny smáli...« »Ne tomu, ale jak to Bobeš řekl. Ale konečně, připouštím, že v tom máš pravdu ...« »A v ostatním ne? Je v tom snad zdravý český humor, když se zpívají vídeňské odrhovačky ze šantánu, špatně do češtiny přeložené?« »Ale, děťátko, ty se stáváš strašnou moralist- kou a to tvému mládí nesluší...« »Což pak mládí opravňuje člověka k hlouposti a planosti?« »Ovšem že! Pokud jsme mladí, můžeme vy- váděti hlouposti. A když se člověk cítí šťasW ným, raduje se ze světa a... a je zkrátka veselý a rád se zasměje. Ale teď nechrne úvah a pojďme spat...« zakončil Vladimír hovor, který mu začínal již býti nepohodlným.
• • * 1 97 »Ty se na mne zlobíš, Vladimíre?« řekla mladá paní, když ráno po onom večírku seděli ) při snídaní. Ovinula mu při tom ruku kol krku, neboť věděla, že to je bezpečný prostředek proti každé jeho mrzuté náladě.
»Nebudu se přece zlobiti proto, že's mi upřímně řekla, co si myslíš,« odpověděl vyhýbavě.
»Proč tedy ta černá chmura na tvém čele?« Chmura rázem zmizela a Vladimír s usměvavou tváří se k ní obrátil.
»Trochu mne hlava bolí. To z toho večírku a z toho, že jsem nemohl dlouho usnouti.« »Vidíš, vidíš! Pil jsi mnoho vína. A pak ty vaše šláftrunky,« pohrozila mu žertem.
»Ne z toho vína a likérů. Po tom by se dobře usnulo. Ale trápila mne myšlenka, že už mne nemáš tak ráda, jako dříve ...« »Já tebe? Co to mluvíš, ty hříšný rouhači?« »A nemáš! Dříve se ti všecko líbilo, co jsem řekl nebo udělal, poněvadž jsi věděla, že dělám všecko, abys jen ty byla hodně šťastna, že nemám jiné myšlenky, než tobě zpříjemniti život. A teď pojednou ... pořád uvažuješ, posuzuješ ... pořád se ti něco nezdá. Pravá láska takhle nerozumuje. Jak se začne takhle uvažovat, je konec lásce, či vlastně: když je konec lásce, dostavují se takovéhle úvahy.« Řekl to tak smutně, jakoby se chtěl dáti do pláče a Amálce bylo ho tolik líto. Chlapeček ubohý, jak ho zarmoutila. Pospíšila ho potěšiti.
»Ale, Ládíčku, měj přece rozum! Právě že tě mám tolik ráda, přemítám a uvažuji o všem, LIBUŠE. Prítvo mínili. 7 08 - ' 1 co se tebe a nás týče. Vím, že mne máš rád, že myslíš jen na mé štěstí a spokojenost. A já bych neměla o tom všem uvažovati? Já bych měla jen přijímat důkazy tvé lásky a neměla sama starati se, jak bych já přispěla k tvému trvalému štěstí?« »0 tom ty tedy přemýšlíš?« ptal se nadobro již rozjasněn a rád, že tedy nemá příčiny k smutku.
»Ovšem že jen o tom. Jak já bych měla býti, jak tebe bych chtěla, jak ten náš život ustrojiti. Když teď poslední dobu byla jsem tak často samotna...« »A už tě nenechám nikdy samotnu,« rozjařil se a již zase vpadl do svého obvyklého tonu. »Přemýšlíš, trudíš se myšlenkami a dělají se ti vrásky na čele. A já tě chci míti věčně mladou, bezstarostnou a šťastnou ...« »Což starosti kalí štěstí?« zeptala se zamyšleně. »A což se jednoho dne nemusí dostaviti i starosti?« »Oh, starosti! Brrr... ani slyšet,« otřásl se Vladimír.
»A což kdybych ti pošeptala něco do ucha,« řekla Amálka tiše a všecka zardělá obrátila se od něho.
»Cože? Amálko, skutečně? To, čemu se v románech říká sladké tajemství?« zvolal a chopiv ji oběma rukama za hlavu, obrátil ji tak, že se mu musila dívati do očí. »Můj bože, dítě zlaté, jak's mne polekala i potěšila! My tedy už budeme chovat? A prince, vid, že prince?« horo- val, zahrnuje ji polibky na čelo, na tváře, na uslzené oči.
»Což já to vím? Já jen vím, co mne čeká... jaké utrpení, jaké nebezpečí...« »Oh, utrpení — ovšem že utrpení! Ale nebezpečí se neděs, mé ubohé dítě! Ty's zdravá, statná při vší své útlosti... všecko půjde, jak má jiti...« Amálka, jak dělávají děti, mají-li bolest a jsou-li litovány, se rozplakala. Vladimír, dost již postrašen nenadálou zprávou, tím docela se vyděsil. Bezradně obskakoval kol ní, domlouval, nevěda co mluví, hladil a líbal ji nejinak, než jako malé dítě.
»Neplač, dušičko má, ubližuješ sobě a mně srdce rozdíráš! Všecko bude dobře... uvidíš, že ano. Mám tušení, a mne nikdy neklame. Vezmeme na poradu nejlepší lékaře a ... víš, ty doktorky ...« Mladá paní již byla přemohla mocné hnutí mysle a nyní, vidouc ho tak ustrašeného a směšného, nemohla se zdržeti smíchu.
»Jdi, ty dětino! Snad nemyslíš, že se bojím? Je to už náš osud trpět a... umírá nás při tom přece jen nepatrné procento...« »Dítě, prosím tě, jen nemluv o smrti,« volal rozčileně, ucpávaje si uši. »Nemluv o ní a nemysli na ni.« Ale Amálka, jakoby jí to ulevovalo, právě o ní chtěla mluviti.
»Jakž nemysleti, když tu jde přece jen o život? Já už dnes celou noc jen na to myslela.
7* A věříš, nic se toho nehrozím. Byla jsem šťastna, že už lépe býti nemůže ...« »Vidíš, a od toho bys chtěla odejiti? A mne tu nechat?« Zachtělo se jí ho trochu potrápiti. »Tebe? Oh, já vim, že bys si trochu poplakal. Měl jsi přece rád svou Amálku, jako ona tebe. Ale pak bys se potěšil. Našla by se zase jiná Amálka nebo jak by se jmenovala... Víš, že jsem ti hledala v kruhu našich známých nevěstu ...« »Amálko, prosím tě, máš-li mne jen trochu ráda, nemluv tak ... ani žertem ...« »Ale já nežertuji! Což není mou povinností, dříve než odejdu, postarat se o to, co je mi na světě nejdražšího? A to's ty, můj chlapečku...« »Amálko!« »Ale vidíš, nenašla jsem žádné, které bych tě odkázala,« pokračovala nelítostivě, nedbajíc jeho protestu. »Mezi všemi, s nimiž se stýkáme, není jediné, která by tě byla hodna.« »Mlč, mlč, nemluv mi o tom! Což ti neříkám, že ty's jediná v celém světě ...« »Nu, v celém světě ne, to vím. Ale mezi našimi známým ano... Je to až smutné, že lidé, jimiž jsme obklopeni, naši nejlepší přátelé nestojí za nic...« »Ale, Amálko,« vzepřel se prosebně. »Proč hned za nic? Jsou to obyčejní, tuctoví lidé, ale dobří lidé. Ne andělé, to vim... Anděl jsi jen ty, ty...« a udusil její námitky polibky. »A teď už nemluvme o takových smutných věcech!« »Proč bychom nemluvili? Vždyť je to život! Vždyť se to týče štěstí nás obou ...« »Ale ohrožuje to naše štěstí! Ach, to dítě! Já už teď ho nenávidím, poněvadž mi chce ulou- piti tebe.« »A vidíš, já už ho mám ráda, ačkoliv tu ještě není. A víš, čeho jediného se bojím? Kdybych já... odešla.« to jiné slovo přece jí nechtělo se rtů, »a kdyby ono, chudinka, zde zůstalo, budeš ho mít rád? A ona... víš, ta druhá... nedopustíš, aby mu křivdila?« »Amálko, pro boha,« prosil Vladimír, maje již oči plné slz.
Pohnutlivé scéně udělala konec služka Baru- ška, jež přišla poklízet nádobí a byla mrzuta, že páni nejsou posud hotovi.
Vladimír jindy byl by ji vyhnal do kuchyně, ale dnes byl rád, že přišla.
Baruška byla již v domě od jeho dětství, byla takřka kusem domácího inventáře, ba skoro členem rodiny, a dle toho se s ní mluvilo. Však také ona užívala plnou měrou tohoto svého práva.
»Zas už abych půl hodiny čekala,« broukala nespokojeně. »Kdy pak se dostanu do trhu... Potom člověk neví, kde mu hlava stojí a co dřív.« »No, mlčte, Baruško, mlčte,« laskavě ji chlácholil pán. »Právě jsme si s paní řekli, že je toho všeho na vás mnoho ...« »A to snad na mne mladá milostpaní žalovala?« vyjela služka.
»Nic nežalovala ... chválila vás a litovala, že máte mnoho práce. Tak vám vezmeme k ruce pomocnici...« »A já jsem o žádnou pomocnici neprosila. To tak... nějaké fintidlo, jako nynější služky jsou. Abych pak pořád za ní chodila, aby pány neokrádala. Co potřebuji, to rm pomůže domovnice ...« »Ale děvče pro posluhu v pokojích a paní k ruce zde musí být,« řekl Vladimír rozhodně. »Však za nebožky maminky zde vždycky bývalo a bude zas.« Mladá paní, vidouc, že Baruška chce ještě odporovati, sama zakročila. »Nebojte se, Ba- ruško! Vybéřete si sama, ke které byste měla důvěru, ale někoho zde potřebovat budeme. Na vás je tu mnoho práce a... člověk neví, co přijde,« doložila rozpačitě.
Ale Baruška již věděla, kolik uhodilo a radostně vyjela: »Přijde něco? Přijde? No, sláva bohu! Škoda, že se starý pán nedočkal. Chudák, ten by byl měl radost. Však nám to také ne- musil dělat...« »Tak, Baruško, už si to skliďte a můžete jít... A teď, když už jste uhodla, pamatujte si... paní ne zlobit...« »1 já, mladý pane, já ji tuze málo zlobím, mou berušku. Jen aby nikdo jiný nezlobil. No, sláva bohu, bude dítě, bude víc rozumu...« Poslední slova mluvila již na odchodu a jen pro sebe, ale Vladimír i Amálka je slyšeli a jen se zasmáli. Ale ve dveřích se ještě obrátila.
»A to snad abych psala k nám domu do Lhoty, jestli milostpáni dovolí? Bratr i sestra maji dětí jako kuželek. Budou rádi, když dostanou některou holku do pořádného domu.« »Pište, Baruško!« vesele za ní zvolal Vladimír. »Když vy ji vezmete do práce, bude jistě i v pořádných rukách.« Baruška broukla cosi, že mladý pán je »pořád samá legrace« a zmizela. — Vladimír ani netušil, jaký převrat stal se v celé bytosti mladé jeho ženy, na niž posud díval se jako na nezkušené děcko.
Připravovalo se to již od chvíle, kdy prožila hrůzu před smrtí a před tím, co potom bude, vlastně tedy od onoho hovoru starých prostých žen z lidu, jejž byla vyslechla na parníku.
Po smrti starého pána, když musila se ujmouti vlády v domě, bylo jí nové zaměstnání vítaným rozptýlením a zábavou ve chvílích nezvyklé samoty, v níž ji zanechával Vladimír, tou dobou zaměstnaný v závodě, ale vážně to nepojímala. Sám Vladimír ji těšil, že to dlouho trvati nebude, že... jakmile všecko půjde opět ve svých kolejích, budou zase žiti po stáru svým veselým, bezstarostným životem.
A ten život s Ládíčkem, jenž byl tak roztomilý, tak pozorný, že jí každé přání, každou myšlenku z očí vyčetl, byl přece jen hezký.
IO 4— —' Nyní, cítíc, že bude matkou, chápala, jaký vážný úkol ji v životě očekává.
Chvílemi děsila se těch bolestí, o nichž slýchala od starších paniček tolik hrozného, a o nichž mladé, bezdětné paní Vladimírovy »gardy« mluvily s ošklivostí a pohrdáním, ale zároveň cítila hrdost a rozkoš myšlenky, že dá život nové bytosti, bytosti drahé a jistě krásné, jež bude její krví, její radostí a chloubou.
Dítě, dítě... jásalo to v její duši. Jak ho bude míti ráda, jak ho bude něžně a starostlivě opatrovat. Ubohý Ládíček ... napadlo jí hned lítostivě ... už jí nebude vším, jako dosud byl, už bude odstrčen, bude se musit děliti o její lásku s tím mladým občánkem.
Bylo jí ho líto, ubohého chlapečka a snažila se mu to nahraditi něžností a přítulností, ještě než ten druhý přijde.
Prožívali tak s Vladimírem takřka nové líbánky. On byl na vrcholu štěstí, že ho má jeho Amálka tak ráda, a nemálo k tomu štěstí přispívalo, že teď měl novou záminku, aby co nejméně staral se o závod.
Neřekl sice nikomu výslovně, »co se v domě chystá«, ale s velikou vážností mluvil o starostech, o zdraví své ženy, jíž právě nyní musí se co nejvíce věnovati, takže všichni v kanceláři uhodli, oč tu jde. Štěpánu Borovci bylo zcela po chuti, že mu teď Vladimír hodil všecky starosti na krk, a účetní i pokladník, již docela se zžili s rodinou svého zaměstnavatele, vítali če- kanou rodinnou událost jako něco i pro ně radostného.
»Sláva bohu, že přijde nový mladý,« řekl pokladník Kousek po straně svému soudruhovi. »Teď když mladý pán stane se sám starým Říhou, přijde konečně také k rozumu a bude si hleděti závodu. Ten zde sic to také pořádně vede, ale je tu ode dneška do zítřka. Až nastřádá trochu peněz a uvidí vhodný okamžik, aby se udělal pro sebe, nebude se ohlížet, je-li ho zde třeba či není...« Opravdu Vladimír teď staral se o Amálku méně, než kdy jindy.
Do domu přišla nová služka, Baruščina sy- novkyně. Mladé, veselé a hezké vesnické děvče, k němuž Amálka ihned přilnula, a jež splácelo jí láskou a oddaností. Andula, povýšená hned na komornou, byla zpěvný ptáček, jehož cvrli- kot a štěbetání bylo celý den po domě slyšeti.
Pan manžel sic někdy trochu broukal, ale poněvadž Amálka ráda poslouchala její popěvky, ba časem vzala Andulu i k pianu a její zpěv doprovázela, ničeho proti tomu nenamítal. A byl rád, když se dostal z domu, zejména, když se do Amálčina pokoje trvale na celé dny nastěhovala švadlena.
Amálka totiž vyhledávala nyní známé paničky, ovšem jen v rodinách, kde měli děti, aby sbírala potřebné rady a pokyny. Následkem toho bylo, že přijata byla švadlena a s tou nyní přešívaly se Amálčiny toilety a chystala se výbavička, jakoby měla přijíti aspoň trojčata. Práce bylo pořád dost a dost, zejména když i Andula přišla ze vsi málo vystrojená, a když Amálka poznala, že i její »veliký chlapeček« nemá tak znamenitou výbavu, jak se na pána sluší.
Chodíval tedy Vladimír, aby unikl nudné kanceláři a hlučné domácnosti, před polednem »na chvilku« do vinárny, odpoledne pak trávil, jako kdys za svobodna v kavárně při kuželkovém preferanci nebo tarokách.
Byl při tom šťasten a v duchu si říkal, že mu tak krásně ještě nikdy nebylo, ač před Amálkou často huboval na tu »krejčovskou dílnu« doma a žertem hrozíval, že slečně Nitkové »vyndá boty za dvéře«... brr, jaký to zas výraz z krčmy, děsila se opět Amálka.
Večery trávíval Vladimír ovšem pravidelně doma, ale jednou týdně přece již zaběhl mezi své lidi. Amálka mu v tom nebránila. Uznávala, že potřebuje trochu toho vyražení, když ted s ní málo radostí užije, ale do jeho společnosti již s ním šla nerada a velmi zřídka. Poznala, že Vladimír pochlubil se svým kamarádům, co je očekává, neboť často již padly různé vtipy, při nichž se rděla, jako žačka vyšší dívčí, a jež ji urážely. Zdálo se jí znesvěcením jejího mateřství, jež tak vážně pojímala, když tito světáci a jejich dámy, jež bránily se mateřství, mluvili o těchto věcech s lehkovážnými žerty. A čím více se blížila osudná ta chvíle, tím milejší jí bylo seděti v klidné večerní chvíli buď ve svém pokoji nebo v zahradní besídce. Někdy padla na ni při tom snění a uvažování tíseň, a tu bý- vala jí Andula, jež na své stáří a zdánlivou bezstarostnost měla velmi rozšafné náhledy o životě, milou společnici.
Ládíčkova společnost byla jí ovšem stále ještě nade vše milou, ale jeho mazlení a lichocení již nepřijímala tak ráda jako dříve.
»Tati,« řekla mu jednou žertem, »teď už nejsi chlapečkem, teď už musíš být moudrý, jak se sluší na pana Říhu staršího.« »Brrr, tati! Jak to zní příšerně,« zděsil se Vladimír. »Dušičko, to musí být holčička. Já nechci být starým Říhou.« »Tak? Mám tedy já být starou Říhovou? A což nevíš, že děvčátko vezme mamince všecku krásu?« »A vidíš, jaký jsem sobec! To mne nenapadlo. A ty musíš být věčně mladou. Dítě, dítě... co jsme si to nadrobili.« To Amálku přece jen trochu pohněvalo, ale ovšem že ne na dlouho. Vždyť on se sám již těšil, ač to zapíral a hrozil i rozvodem, bude-li míti Amálka »toho druhého« radši. Schovávala sic před ním dětské prádýlko, když přišel do krejčovny, ale někdy přece podařilo se mu něco vyšukati, a pak k velikému obveselení mysle slečny Nitkové... jak ji jmenoval... tropil své žerty.
Oblékl dětský kabátek na ruku, pf*¥y .postrčil rukávky, na prostřední prstáraQzií teŽřjf&t čepičku a hrál nad stolem Kašpárka. A freiM^j pokoje, až ho vyhnala do kanceláře •.
ovšem nešel. < * \ ^ v, r. t ~ JJ X -Ti * V.JT »Kdy už to dítě bude mužem,« myslela si a nic ji netěšilo, když hovorná švadlena chválila si »milostpána«, jaký je roztomilý pán a že takového posud nepoznala...
Byl roztomilý ten její chlapeček, ale ona již nechtěla býti mu jen tím, čím byla dříve. Netoužila už jen po jeho polibcích, jimiž ji druhdy opíjel, toužila po vážném přátelském pohovoru.
A vážrvý hovor ... oh, to mu bylo vždy, jakoby na něho smrt sahala.
V.
Byl krásný letní večer, po sobotní výplatě, kdy v továrně umlkl všechen hluk a ruch, a tak zašla si Amálka do zahrady, aby tu vyčkala příchodu Vladimírova.
S knihou v ruce seděla v besídce u prostřeného stolu, ale nečetla. Myšlenky její zalétaly za ním. Bylo dnes zase jednou »něco«, čemu nebylo možno se vyhnouti.
Přátelé pořádali malý výlet kamsi po parníku. Vladimír silně naléhal, aby Amálka šla také, ale zároveň prohlásil, že on jiti musí, ač bez ní půjde nerad.
Nezdržovala ho tedy ani slovem, ani pohledem. Měla dnes v domácnosti tolik práce až do večera, že skutečně byla ráda sama. On by se byl všude jen pletl a překážel v práci jí i jejím pomocnicím. Odejel tedy záhy po snídaní, ale slíbil určitě, že k večeři přijde domů. Budou ho sic nutit, aby zůstal... jakoby to věděl . . .
ale za nic na světě nedá se zdržeti. Je ovšem veselo v kruhu té jejich chasy, ale večer s Amál- kou je přece jen nade všecko.
Namluvil toho, jako obyčejně, tolik, že byla přesvědčena, že jistě nedá se nikým zdržeti a přijde. A jistě že přinese jí nějakou kytici nebo jiný dárek. Vždyf dnes byl den pro ně tak významný. Právě rok tomu, co byl jí vyznal lásku a požádal o její ruku. Byl to tehdy právě tak krásný večer...
Amálka věděla sic dávno již, že ji miluje, právě tak jako ona milovala jeho celou duší nezkušeného děvčátka, jež posud jiné lásky nepoznalo, ale znajíc jeho bohatství a svou chudobu, netroufala si ani pomýšleti na to, že by ji udělal svou ženou. Bála se starého pana Říhy, který, i kdyby Vladimír měl vážné úmysly, odepřel by své svolení.
Však to tehdy, v onen krásný, nezapomenutelný večer Vladimírovi řekla, ale on rázem zapudil její obavy. S rozhodností, jaké u něho dosud nepoznala, prohlásil, že kdyby ceiý svět se proti tomu postavil, a kdyby snad mu otec hrozil vyděděním, on od ní neupustí. Ostatně tatínek nehrozil, poněvadž byl Amálce upřímně nakloněn a sám již několikráte Vladimírovi domlouval, aby s dcerou jeho přítele nezapřádal milostné pletky, nemá-li vážných úmyslů.
A tak tedy došlo k zasnoubení a brzy potom k sňatku.
Cekala Amálka již dnes ráno při snídaní nějaké překvapení. Vždyf její Ládíček tak rád sla- vil jubilea a nikdy nezapomněl na kytici a rozličné mlsky. Měl toho celý kalendář. Bylo jubileum u výročí toho dne, kdy ji byl poprvé spatřil ... tehdy měla růžové šatičky a bílé střevíčky a tak dále, všecko věděl. Oslavilo se jubileum jakéhos výletu, kde ji počal milovati a jí se dvořiti. Pak se oslavoval týden po svatbě, měsíc, čtvrt léta a sto dnů po svatbě.
Jistě jen proto ráno mlčel, aby večer přisel a s hodinkami v ruce řekl jí: Drahoušku, ty's ani nevzpomněla, že právě teď je tomu rok...
A ona ukáže na slavnostně prostřený stůl a skvostnou kytici a řekne: »Nezapomněla jsem, jako jsem věděla, že ani můj Ládíček nezapomene ...« A budou míti oba dětinskou radost...
Jen ještě několik minut a bude tu jistě. A slyš... Amálka zatajila dech.
Ze dveří, jež z panského domu vedly do zahrady, ozval se hovor. Poznala hlas Štěpána Borovce. Sháněl se dnes již několikráte po panu šéfovi, a posledně nařídil služce, aby ho ihned o tom zpravila, jakmile se pan Říha vrátí.
Protivný člověk... právě teď, když Vladimír každou chvíli může přijití! Má něco důležitého ... Nu, však by se továrna nezbořila, kdyby to počkalo do rána. Ostatně je prokuri- stou, má plnou moc v nepřítomnosti šéfově jed- nati, jak sám uzná. Ládíček beztoho... při této myšlence se Amálka shovívavě usmála.
»Nu, já se tedy zeptám milostivé paní sám,« bylo slyšeti zvučný, pánovitý a trochu řezavý hlas Borovcův, a jíž zašustily spěšné kroky na písku pěšinky.
Když přicházel k besídce, z dálky již uctivě pozdravuje, vyšla mu Amálka vstříc. Políbil ruku, již mu byla laskavě podala.
Až horko ji rozrazilo při doteku jeho rtů. To nebyl jen obyčejný dvorný polibek, jenž se skot) jen naznačuje. Štěpán Borovec upřímně, ba \ roucně přitiskl rty na její prsty a pak jaksi ; zrušen ... snad lekl se sám té vroucnosti... ruku její pustil.
»Milostivá paní promine, že přicházím v tak nevhodnou chvíli...« Pohlédla na něho pátravě. Byl opravdu jaksi rozčilen. Snad přináší nějaké nepříjemné zprávy a proto to vroucí políbení.
»Stalo se snad něco?« ptala se napjatě. »Vy prý jste již dnes několikráte ...« »Ne, neračte se znepokojovati,« uhodl význam její otázky i pohledu. »Nic, pranic se nestalo. Ale má se něco státi, něco, co nestrpí odkladu a o čem musí rozhodnouti pan šéf sám...« »Ale můj muž zde není a vy přece máte plein pouvoir ... A ... upřímně řečeno, vy jistě jste do všeho nejlépe zasvěcen a dovedete též nejlépe rozhodnouti...« Borovec uctivou poklonou se poděkoval. »Ale jedná se zde o tak veliké peníze, že přece jen bez porady s panem šéfem netroufám si věc vzíti na vlastní zodpovědnost. Přišel bych ráno, ale má-li se věc provésti, musím již o šesté hodině na dráhu ...« , 12 - »- . r»Pak ovšem bude nejlépe, když počkáte. Můj muž zde bude co nevidět. Poradíte se a... povečeříte s námi,« doložila, vyzývajíc ho, aby usedl. — Borovec se trochu ještě zdráhal. »Milostivá, kdyby věc nebyla tak důležitá, nikdy bych se neosmělil... Panu manželi bude snad repří- jemno...« »Ale není potřeba omluv, pane řediteli. Obchod je obchod. Ostatně, kdyby můj mužíček neutíkal z kanceláře, byli byste věc snad už vyřídili.« »Oh, já se panu šéfovi nedivím,« nutil se Borovec do dvornosti. »Jiný mladý manžel na jeho místě spěchal by též z nudné kanceláře k rodinnému krbu.« Amálka se usmála. »Ale, jak vidíte, dnes i od toho rodinného krbu utekl. Bude tu však jistě brzy. Sedněte, prosím...« Konečně se posadil, a bylo již na čase, neboť Amálka se v duchu počínala zlobiti. »Už to ví,« myslela si, »a teď si mne prohlíží, protiva!« A v rozpacích se před jeho pohledem zarděla.
Ale Borovec na nic takového nemyslel. Šlo mu opravdu jen o vyřízení obchodní záležitosti. A že nevěděl, jak jinak by mladou paní bavil, počal vykládati, oč se jedná.
Bylo potřeba uzavříti smlouvu s velkou vídeňskou firmou. Objednávka šla do statisíců a mohlo se při ní mnoho vydělati. Ale bylo též nebezpečí, neboť firma kladla do podmínek veliké penále za každý den zdržení.
Inženýr, nacházeje v Amálce pozornou posluchačku a jsa ve svém živlu, vykládal s velikým ohněm všecky výhody z obchodu toho vyplývající. Nejen že se vydělají veliké peníze ..., vypočetl to hned z hlavy na krejcar..., dobude se pro firmu i nový trh, zjedná se uznání českému výrobku a potlačí všecka konkurence. Rozpálil se při tom výkladu a oči mu jen hořely. Tak ho Amálka posud nikdy neviděla. To nebyl ten chladný, vážný a nudný patron, jak si ho vždy představovala. I ty »protivné cifry«, na něž Ládíček tolik huboval, dovedl učiniti zajímavými.
»Vida,« myslela si Amálka, »vždyť on je nejen krásný muž, ale i zcela milý člověk. A žiie pro svou práci.-A jak krásně, určitě a rozhodně dovede se vyjadřovati. Věru, docela jiný je, než můj Ládíček ...« Napadlo jí, jak často slyšela od starého pana Říhy: »Kdyby byl tomu Borovci jen trochu podoben.« A zdálo se jí, že i ona sama by si toho přála. Ale hned se za tu hříšnou myšlenku pokárala. Ládíček je hodný, dobrý a ona, nevděčnice, může býti ráda, že ho má. Ten zde ovšem je jiný, ale snad jen proto, že práce je jeho chlebem.
Rozpomenula se, že již by zde měl býti a počala ho omlouvat. Jistě ho nějaká nehoda zdržela. Jeť on správný, na minutu.
Té správnosti na minutu se Borovec lehounce ironicky pousmál, ale Amálce to neušlo a cítila se tím uražena. Je to přece jen protiva!
MBTJ8E. Právo mládí. 8 Ale Borovec, všimnuv si lehké chmury, jež přeletěla její tvářičku, pospíšil si zahladiti nepříjemný dojem. Je sobota všude veliký nával, snadno může se státi, že vlak se opozdí nebo parník nepojme všecky cestující.
A bavili se zase dále. Jak přirozeno, mluví-Ii mladá paní se svobodným mužem, zabloudili oklikami až k výčitce, proč se i on nežení.
»Ach, to se jen tak říká: Nenašel jsem posud té, která by odpovídala mému ideálu ženy,« horlila Amálka. »Ale v pravdě bývá to často jen pohodlnost a sobectví, které vás pány zdržuje. To mládenectví má tolik příjemných stránek, a manželství naproti tomu často tolik starostí. Má-li člověk rodinu, musí si odepříti ledacos, co jako mládenec může si dopřáti...« »V tom je jistě mnoho pravdy, ale mne se tato výčitka netýče. Neznám jiné náruživosti a zábavy, než práci. A kdybych měl rodinu, nemusil bych si nic odpírati. Naopak, byl by tu popud, abych pracoval tím více ...« »Proč se tedy neženíte,« vyčítala horlivá apO" štolka manželství, jež bezděky vmluvila se do důvěrného tonu. »Vždyť hřešíte nejen na sobě, ale i na nás ženách. Co je tu dobrých dívek, jež by zasloužily štěstí a dovedly si ho vážiti... Ale to vy páni ve své bohorovné domýšlivosti: Nenašel jsem posud té, která by mne byla hodna...« Borovec se usmál. »A což kdybych ji byl už našel?« Ta slova pronesl jaksi stísněně.
»Ano? Skutečně?« vyjela Amálka. »A proč ji to tedy neřeknete?« »Protože jí to nesmím říci a nebylo by to nic plátno. Jef už provdána ...« Při těch slovech podíval se jí do očí tak podivně, že se zapálila a sklopila oči. Ale také on přišel do patrných rozpaků.
Vstal a počal se omlouvati, že příliš dlouho zdržuje a že snad se nedočká. Leč Amálka mu nedala odejiti. A pokračovali dále v hovom jenž, aniž si to uvědomili, je sbližoval.
Jejich náhledy, nebo aspoň to, co mluvili o manželství a životě vůbec, se tak shodovalo, že jim čas rychle míjel. Zatím setmělo se a služka Andula přišla se ptát, má-li přinésti světlo či bude-li večeře podávána v jídelně.
Právě když služka přinášela žádanou lampu, vrazil do zahrady Vladimír*' Přicházel rozjařen a s velikým hlukem, jak již bylo jeho zvykem.
»Má zlatá dušičko,« volal již z dálky. »Ty prý na mne čekáš s večeří! A já nešťastník. . ale co to? Direktore, vy zde? vítal Borovce, jehož teprve nyní zpozoroval. Ale hned zas obrátil se k Amálce, již něžně líbal na obě ruce. »To jsem rád. že'r zde nebyla sama. A!e on tě snad nebavil svými nudnými ciframi, jako vždy mne? Stalo se snad něco, pane Štěpáne, že v tak neobvyklou hodinu...« Štěpán Borovec přivítal příchozího s obřadnou uctivostí, ale skoro až nápadnou zdrželivostí a hned jal se vykládati, proč byl přišel.
i 1 6" • 1 —^ Vladimír sotva mu dal domluviti. »A!e to jste se nemusil namáhati! Víte přece, že ve všem s vámi souhlasím a každé vaše opatření schválím. Myslíte-li, že jc nutno, abyste jel do Vídně sám, s pánem bohem jeďte. Já už vás zde v pondělí zastanu. Beztoho se stále chystám, že se zas jednou pořádně vložím do díla...« doložil, tváře se při tom velice důležitě.
Amálka při těch slovech bystře pohlédla 11a Borovce. Jistě že se zas usměje tím svým protivným úšklebkem, myslela si. Ale neusíná! se, nýbrž zcela vážně a naléhavě počal vykládati. Nutno uvážiti to a ono, nutno počítati s možností, že zdrží se dodávka surového materiálu, jakož i s tím, že továrna je již přetížena objednávkami staršími, jež nezbytně musí býti vyřízeny.
Bylo patrno, že Vladimír je již jako na trní. »Ale, kamaráde, to jsou všecko věci, jež vy lépe znáte než já sám. Řekněte rozhodně, k čemu radíte!« »Jsem pro přijetí objednávky a uzavření smlouvy za nabízených nám podmínek ...« »Tak... a tím je věc vyřízena a teď po odbytí obchodních záležitostí se budeme trochu starat o své pozemské schránky. Drahoušku, ty's přec pozvala pana ředitele k večeři?« Dříve než Amálka mohla odpověděti, ozval se Borovec, jenž zvedl se k odchodu.
»Milostivá byla již tak laskava, ale já bohužel musím se poděkovati. Je nezbytno, abych ještě zašel do pisárny pro věci, jež vezmu s se- bou do Vídně a abych doma vše řádně připravil. Jedu sám proto, abych pokud bude možno, vynutil příznivější podmínky a na ty pány tam musím býti okován na ostro.« »Nu, jak vás znám, vím, že by bylo marno vás zdržovati a nutiti pro forma vás nebudu. Tož tedy šťastnou cestu a příznivé pořízení. Potřebné peníze ...« »Prosím, prosím... to již je vyřízeno,« odmítal Borovec a poroučel se Amálce, jež loučila se s ním mnohem vlídněji, než kdy jindy s ním mluvila.
Až se vrátíte, pak si o tom ještě promluvíme,« řekla rozmarně.
»Ohó,« zvolal Vladimír. »Krk bych vsadil, že vám Amálka domlouvala, proč se neženíte. A snad už má pro vás nevěstu? Pamatujte si: Nechcete-li opravdu se ženiti, vyhýbejte se všem paničkám, jež jsou v manželství šťastny, neboť ty nejraději spřádají párky a strojí svatby. A neubráníte se...« »Myslím, že to už leží v povaze ženy,« na odchodu již řekl Borovec. »Která je šťastna, ráda by toho dopřála i druhé, která nenašla v manželství štěstí, myslí, že se to jiné podaří, poněvadž žena si štěstí bez manželství představit! nedovede.« »Vida, vida! Nebyl bych řekl, že náš chladný počtář je takový optimista, pokud se týče žen. Já soudím spíše, že která se v manželství napálila, myslí si, ať se napálí i druhá,« smál se Vladimír.
Borovec jen rameny pokrčil. »Ponechávám to již milostivé paní, aby se zastala svých méně šťastných družek,« řekl a pokloniv se hluboce, odešel.
»Sláva bohu, že už ten protiva zmizel,« ozval se Vladimír, když za Borovcem zapadla dvířka zahrádky. »To ses asi má ubohá Amálko bavila?« »Och, ujišťuji tě, že jsem se bavila velmi dobře,« odvětila a v duchu si řekla, že její Ládí- ček přec jen nemyslí na nic jiného, než na zábavu. »Vykládal mi ovšem široce a dlouze vaši záležitost...« »To je on! Takovými věcmi tě obtěžovat...« »Věř mi, že mne to velmi zajímalo. Vždyť se to týká tvého, našeho prospěchu a to přece musí tvou ženu zajímati. Ostatně mluvil velice rozšafně a... mohu říci, že jsem dnes opravila své mínění o něm ...« »Ale vždyť já ti vždycky říkám, že mu křivdíš.« »Že je dobrý odborník a svědomitý úředník, jsem věděla již od tatínka. Ale myslím, že je i dobrý človc^. Má velmi rozumné náhledy a činí na mne dojem charakterního muže.« »Nu, není aspoň horší, než jiní průměrní lidé,« ledabyle řekl Vladimír, jemuž snad bylo té chvály příliš mnoho.
»Myslím, že je to člověk spíše nadprůměrný. Mně se aspoň nezdá býti tuctovým panákem, s jakými se v naší společnosti dost často setká- váme. A což ty?« obrátila řeč jinam. »Také jsi se dobře bavil?« Vladimír vycítil z její otázky nezvyklý ton. »Nu, bavili jsme se. Víš, jak to bývá. Při tom jsme zapomněli na vlak a musili jsme pak čekati 11a štěchovický parník. Ale... co to vidím? Co znamená dnes ta slavnostní kytice?« ptal se, aby nemusil mluviti o výletu.
»Ta kytice? Což ti nic nepřipomíná? Jistou kytici, kterou jsi mi přinesl... právě dnes rok tomu ...« řekla s tichou výčitkou v hlase.
Vladimír vzkřikl a udeřil se do čela. »Bože, jaký jsem to já... Mám to v kanceláři poznamenáno na kaLendáři! A takhle zapomenu ... Ale poslední dny bylo tolik starostí. No, však jsi slyšela ...« »Že's snad do kanceláře ani nepřišel a tak svůj kalendář neviděl...« Byla to první výčitka toho druhu, kterou kdy od ní slyšel. Amálka řekla to nesměle, ale rána dopadla dobře a bolela.
Mé zlaté dítě, můžeš mi to odpustit?« Chtěl odčiniti své provinění polibky a objímáním; ale Amálka se uhnula.
»Andula jde s večeří..
Služka přinášela na podnosu několik misek a nebylo tedy času k objímání. A také nebylo možno před ní pokračovati v hovoru, jak byli začali.
»Tyf jsi dnes vystrojila pravé hody,« chválil, podávaje Amálce mísu. »Ale to je dobře. Já jsem při chuti. Na té vodě člověk vyhladoví. A ty asi též. Tak dlouho jsem tě nechal čekati.« Nemohli vrátili se k dřívějšímu předmětu, neboť Andula byla zvyklá při stole přisluhovati a přes tu chvíli odběhla pro cosi do domu, aby ihned se zas vrátila. Vladimírovi bylo to ostatně vhod, neboť nevěděl, čím by se řádně omluvil a tak jen, používaje vždy vhodného okamžiku, zaškemral o odpuštění jako provinilý ho- šíček.
»Ale vždyť já se už nehněvám. A nebylo mi nic smutno. Bavila jsem se s Borovcem zcela dobře,« těšila ho Amálka, způsobujíc mu tím bezděky jen bolest.
Při tom nemohla se ubrániti porovnání. Ten »protiva Štěpán«, jak ho teď i Vladimír v líčené žárlivosti nazýval, byl by jistě nezapomněl. A poněvadž nikdy a nikam nepřišel pozdě, byl by jistě přišel v čas i domů »k rodinnému krbu«. A kdyby ne, jistě by měl pro to vážnou omluvu a ne plané vytáčky.
Ne, nebyl tak milý, jako její Ládíček, ale v celém jeho chování bylo cosi mužného, co by si byla přála viděti i na svém muži. Bezděky vracelo se jí, co od tchána leckdy slýchala. Kdyby v tom byl Borovci trochu podoben.
Cítila, že vážné, suché slovo tam toho je cosi, s čím možno počítati, na co možno spolehnouti. Pravda... povinnost... jak vážně zněla ta slova v jeho ústech.
A její Ládíček? Oh, ten tak rád povinnost »okašparoval«, jak tomu sám říkal, a pravdu vždycky bral na lehké vážky, zejména mohl-li někomu ušetřiti zármutek.
Takovéto myšlenky vířily ji hlavou při celé večeři, ač je zapuzovala a nutila se do hovoru. Ale Vladimír, jindy dost nevšímavý, dobře pozoroval její roztržité odpovědi.
»Konečně isme sami,« vzdychl radostně, když Andula odnesla příbory. »Ty se na mne posud hněváš, Amálko? Mluv, řekni, co si teď myslíš?« Co si ona teď myslí! Má mu to říci? Ne, ne, způsobila by mu bolest a nic by to nepomohlo. Vždyť on je jinak dobrý a má ji rád. A za to, že je »takový«, on sám ani nemůže.
»Mrzelo mne, že nejdeš a bolelo mne, že's na dnešní den zapomněl,« vymluvila se konečně. »Myslela jsem si, že mne už nemáš tak rád, ale už si to nemyslím ...« Udusil další slova polibky a v jeho objetí pod horkým jeho dechem Amálka zapomněla na své pochybnosti. A když si přece vzpomněla na Štěpána Borovce, zdálo se jí, že se dopouštěla křivdy na svém dobrém hochu, když ho tak nemilosrdně s tamtím porovnávala .. .
Štěpán Borovec dávno již dokončil své přípravy na cestu do Vídně, nařídil si budíček na časnou hodinu ranní a odstrojil se, ale na lože se mu nechtělo.
Setkání a hovor s mladistvou ženou jeho šéfa zanechalo v něm hluboký dojem. Znal Amálkn 122 1 =—= již dávno. Setkal se s ní několikráte, když ještě jako děvčátko časem přišla na návštěvu do domu Ríhovic. Tenkráte již povšiml si jejích hezkých tvářiček a rozkošných modrých očí, ale při vážné jeho povaze zdála se mu býti pravšední loutkou, jaké vychovávají pensionáty pro dcerky lepších domů. Proto nevěnoval jí žádné pozoi nosti.
Slečna Laura Říhová ovšem nebyla o nic lepší... to Štěpán sám uznával..., ale byla dcerou bohatého muže. tedy partií, jež by ho mohla učiniti spoludědicem továrny.
Po trpkém zklamání, jež zažil s Laurou, byla by se mu Amálka mohla státi nebezpečnou. V tu dobu setkal se s ní u Říhů již častěji a poněvadž zatím vyrostla z miloučkého děvčátka v rozkošnou dívku, pocítil chuf se jí dvořiti. Již proto, aby slečně Lauře dal na jevo, že si její odmítnutí nebčře k srdci. Ale záhy poznal, že mezi Amálkou a Vladimírem se cosi děje a pochopil, že nemůže se odvážiti zápasu se synem svého šéfa, zejména když svým bystrozrakém poohlédl, že starý Říha Amálce přeje a jen se staví, jakoby ničeho nepozoroval.
Vzdal se tedy nadobro myšlenek na Amálku, a poněvadž nerad plýtval časem, nevyhledával její společnost. Tak stalo se, že ji po dlouhou dobu ani nespatřil, až pak se s ní opět setkal jako s paní Říhovou.
Na svatbě nebyl, ač jako přítel domu byl i on pozván. Vymyslil si tehdy schválně důležitou cestu pro závod, a poněvadž starý Říha vždy se řídil zásadou: »napřed obchod, pak zábava«, bylo mu snadno vyvléci se z úřadu mládence. A pak tedy viděl Amálku již jako paní. Stala se skutečnou krasavicí, okouzlující i svým milým, prostým chováním. Přijala vlídně jeho blahopřání, promluvila s ním, jak toho slušnost a okamžitá situace vyžadovala, několik vět, a pak již spolu kromě výměny pozdravů po celou dobu nepromluvili.
Amálka přišla sice někdy za Vladimírem do pisárny, ale zde hovořila jen se starým Kouskem, jenž jako přítel kdys jejího otce choval se k ní ícela důvěrně.
Štěpán obmezil se vždy na uctivý pozdrav nebo stručnou odpověď, ptala-li se po něčem, ale jinak držel se velice pozdáli, poněvadž vycítil, že mu není jaksi zvlášť nakloněna.
A dnes tedy s ní ztrávil celou hodinu a v hovoru dosti důvěrném. A s radostí poznal nebo aspoň domníval se poznávati, že se mýlil. Nebyla nijak zaujata proti němu, ani v něm neviděla někdejšího chuďasa-studenta, jenž tu v domě jídal chléb z milosti. Mluvila s ním, jak jen mohla mluviti s důvěrníkem svého muže.
Nechápal ovšem, že její chování, její oživený hovor, to vše že bylo následkem jejího rozechvění a že za jiných okolností byla by se asi chovala aspoň z počátku zdrželivě, jako kdy jindy.
:»Ona je skutečně krásná, ba víc... je rozkošná,« kmitalo mu hlavou, ať snažil se myšlenky své obrátiti kterýmkoliv směrem. »A má i du- cha. Kdo by byl řekl, že z té husičky z pensionátu stane se tak rozšafnou ženou? A čí ženou? 2enou tolio prázdného hlupce, který nemá pro nic smyslu, než pro pouhé požitky,« A vnucovala se mu otázka, je-li s ním šťastna, ač sama sebe zakřikoval, že mu po tom nic není, aby za chvilku si k té otázce odpověděl záporně. A líbila se mu jaksi ta myšlenka, že není a nemůže býti šťastnou po boku takového muže, jenž... jak dnes poznal... ji i zanedbává a obelhává.
Borovec již od mládí pohrdal Vladimírem a neměl ho rád. Bylo v tom trochu závisti a ještě více nechuti k člověku, od něhož přijímáme dobrodiní prokazované způsobem, jenž pokořuje. Ta doba pokoření ovšem již dávno minula, ale osten zůstal vězeti a Borovec nezapomínal. Nyní dostalo se jeho závistivosti nové potravy. Proč ten člověk, jenž nebyl ničím, než mrhačem jmění nashromážděného otcem, měl ke všemu ještě lásku té záviděníhodné ženy? Lásku, kteréž ani nezasloužil, ba kteréž nedovedl ani oceniti?
Ale hned našel trochu útěchy v myšlence, že paní Amálka, stačí-li jí muž, jako Vladimír, sama též nemůže býti hlubší povahy. Obklopuje ji přepychem, koupí n vše, čeho se jí zachce a je spokojena. »Husa na krmníku!« řekl nahlas, nacházeje v tom úlevu zlehčit Amálku, jež pro něho byla nedosažitelnou.
»A takové jsou vlastně všecky,« uzavíral v duchu svoji úvahu, nahlížeje, že je již čas uložiti se ku spaní. »Dobře se zaopatřit... to je hlavní věcí. A paní Amálka je dost chytrá, aby byla spokojena s životem i mužem, jen když jí v té hlavní věci vyhovuje ...« S myšlenkou tou však neusnul, neboť zjevila se mu znovu mladá paní v plné své půvabnosti a tu se rozhodl, že není možno, aby byla právě tak povrchním, veškeré ceny prostým tvorem, jako její muž. Ale pak jistě je nešťastna a potřebovala by ve svém zármutku těšitele ...
VI.
Amálka byla právě se svou pomocnicí při práci, když služka oznámila, že se pan Borovec ptá, kdy přijde pán domů.
»Uveďte pána do salonu,« poručila a opravivši si poněkud toiletu, spěchala Borovce uvítat.
Nemyslela při tom na nic, než že jedná s člověkem, jenž přináší důležité zprávy a jenž se nepochybně přičinil, aby to byly zprávy příjemné. Ale Borovec vykládal si její srdečné uvítání pro sebe příznivěji. I toho si povšiml, že si ho prohlédla s patrnou zálibou.
Po probdělé noci byl dnes poněkud bledý, což však činilo ho jen hezčím a zajímavějším, a potěšení ze zdaru, jímž pochlubil se již soudruhům v pisárně, oživilo jeho tahy i oči, v>nichž jiskry jen hrály.
»Pan šéf si přál, abych mu hned po příchodu referoval o výsledku svého poslání,« omlouval se. »Snad abych milostivou neobtěžoval a přišel později.« »Mne neobtěžujete. Vždyf přece i mne zajímá vše, co se týče závodu. Posaďte se, prosím. Povíte mi, jak jste pořídil a zatím snad můj muž přijde. V pisárně není?« Borovec nechtěl prozraditi, že pan šéf se toho rána v závodě ještě neukázal a tak se vyhnul přímé odpovědi. »Ale jsou to zas jen suché ciiry a pan Říha se bude na mne horšiti, že jsem milostivou nudil takovými věcmi.« »Jen když já se nebudu zlobit,« usmála se. »Můj muž myslí, že je jeho povinností odvracet ode mne všecky starosti. A já právě naopak ... přála bych si o všem věděti, abych trochu vnikla do povolání svého manžela. Nemyslíte, že jsem v právu já? Což kdyby se jednou stala nějaká nehoda nebo kdyby se Vladimír roznemohl,« dodala a rychle zaklepala kotníkem prstu o desku stolu. Zarděla se rozkošně a hned se omlouvala: »Já na to nevěřím, ale to už je tak zvyk za- žehnávat neštěstí.« »Doufejme, že se milostivé to zažehnání dobře podařilo, ale i kdyby se něco přihodilo, jsem tu já...« »Nu ano, ale což kdyby se i vám něco stalo,« trvala Amálka na svém. »Jde mi hlavně o zásadu. Má muž zasvěcovati ženu do svého povolání nebo máme býti vždy odkázán;/ jen d^ kuchyně. Já vím, že můj rozum a mé vzdělání nestačí, abych zplna nahradila svého muže, ale přece ... Nu, nebojte se! Já mu neřeknu, že jste mne na něho nasadil. Povězte, jak vy si to jednou ve své domácnosti zařídíte ... Ale ne, ne ... Dříve mi řekněte, jak jste pořídil ve Vídni. Vidíte, vpravuji se do svého úřadu zástupce šéfa.« Borovec se s úsměvem uklonil a hned podával zprávu. Jadrně, jasně, ale stručně. Podařilo se mu docíliti větších cen a i v příčině lhůty dodávek vynutil příznivé ústupky. Když byl se svým referátem hotov, ptal se žertem s líčenou pokorností: »Ráčíte myslit, že bude pan šéf se mnou spokojen?« Amálka se upřímně rozesmála. Připadalo jí tak komické, že Borovec, ten suchý patron, dovede též zažertovati. A v duchu si hned přiznala, že při vší své vážnosti dovede býti i zcela příjemným společníkem.
Nevěděla ovšem, že Borovec právě dnes chtěl se ukázati v příznivém světle, že mu na tom záleželo, aby celým svým vystoupením vyvolal příznivý dojem.
»Pokud já té věci rozumím,« řekla pak se strojenou vážností, »myslím, že jste to znamenitě provedl a mohu se za pana šéfa zaručiti. Totiž ... pokud vás bude vůbec poslouchati. On má teď plnou hlavu starostí,« dodala již zase se smíchem, ale nepověděla, že jsou to starosti spojené s pořádáním výletu do Svatojanských proudů.
Slíbila Vladimírovi, poněvadž tak krásně prosil, že se výletu též zúčastní a již se naň těšila, ale v tomto okamžiku se jí přece nechtělo mluviti o zábavách právě s tímto mužem, jenž neměl na mysli než své povinnosti.
»S obchodními záležitostmi jsme tedy hotovi a teď, abychom nezapomněli na mou otázku ...« »Nemýlím-li se, ptala jste se, jak si já zařídím svou domácnost. Ale to je otázka, kterou jsem si posud sám nikdy nepředložil a k níž tak na ráz odpověděti bych ani nedovedl.« »Vida, jak se můžeme mýliti v lidech,« zvolala Amálka rozmarně. »Považovala jsem vás vždy za upřímného člověka a vy mi tu dáváte odpověď tak neupřímnou. Což je možno, aby muž ve vašem věku o těchto pro život tak důležitých věcech byl dosud neuvažoval? A zejména vy, jenž pohlížíte na svět tak vážně... Ale budiž! Neptám se vás tedy již, jak vy se zařídíte, nýbrž jak o tom soudíte?« »A já tedy povím, jak já bych si to přál,« odvětil Borovec, rozmysliv se náhle. »Především by ovšem záleželo na tom, budu-li v tu dobu v postavení služebném nebo budu-li svým pánem ...« »Jakže? Vy pomýšlíte na to opustiti náš závod?« přerušila ho Amálka skoro zděšeně.
»Milostivá paní, nepomýšlím posud na nic podobného, ale také ještě nemyslím na ženění. Pochopíte, že muž jako já cítí nejen touhu po samostatnosti, ale i dost síly v samostatném postavení lépe se uplatniti.« Amálka zamyšleně přisvědčila. »To ovšem plnou měrou uznávám, ač pro náš závod bude váš odchod ztrátou nenahraditelnou.« »Oh, milostivá paní mi lichotí. Tak zlé to nebude ...« »Nemám ve zvyku mluviti jinak než myslím. Ale opravím se tedy a řeknu: těžce nahraditelnou.« »Náhrada za mne se snadno najde a až pan šéf se věci ujme a sám řádně se zapracuje...« Amálka chtěla cosi namítnouti, ale než našla vhodný způsob, jak by vyjádřila svou pochybnost, Borovec ji přerušil.
»Dovolíte-li, nemluvme o tom. Vždyť dnes bylo by to ještě příliš předčasné. Abych tedy zodpověděl vaši otázku, nutno především říci, že od té, již bych si vzal za ženu, bych vyžadoval, aby mi byla též přítelkyní, družkou, důvěrnicí.« »A což když by neměla smyslu a zájmu pro vaše povolání?« »Milostivá, ujišťuji vás, že bude obojí míti, poněvadž módní loutku, jež by nedovedla než se strojit a chodit po zábavách, bych si nikdy nevzal. Také ne pouhou hospodyni, jež by se dovedla jen popelit v kuchyni...« Při těch slovech se Amálka trochu zarděla. Nemyslí snad při tom na ni? Není ona tou módní loutkou a hospodyní? Ale Borovec snesl klidně její pátravý pohled a sám pohlížel na ni, jak můžeme pohlížeti jen na přítele, jemuž otvíráme své srdce.
»Ale kde najdete takovou? Které děvče s obvyklým u nás vzděláním mohlo by vám býti tím, co jste právě řekl?« LIBUŠE, ťrávo mládí. . 9 »Ale vždyť já nebudu žádat od své ženy poradu v příčině konstrukce strojů nebo oprav továrny,« odvětil se smíchem. »Najde se dost jiných věcí, o nichž si s ní rád promluvím a její náhled vyslechnu. Dnes ... skoro mohu říci... žiji jen pro továrnu. Pak budu žiti pro závod a pro ženu. Přirozeno, že budu žádati, aby má žena zajímala se o závod, s nímž sdílí se o mou péči a lásku.« »Vám tedy nebude žena celým světem, jak se obyčejně říkává,« zasmála se Amálka. »Ubohá bude se musit dělit o vaše srdce.« »Oh, neračte se o ni báti,« řekl Borovec neobyčejně vřele. »Ta jedna láska nebude druhé nikterak na újmu.« »Výborně!« zvolal ve dveřích Vladimír, jenž právě byl vešel a v sousedním pokoji zaslechl poslední slova. »Už vidím, inženýre, Amálka vás přece jen ožení, ale jistě že ne ze škodolibosti ... Z telegramu už vím a na vás vidím, že jste pořídil dobře,« dodal, tiskna Borovci ruku.
Borovec podal zprávu o svém poslání a jeho výsledku. Říha vyslechl ho dosti nepozorně a nedal mu skoro ani domluviti. »Nu, s těmi detaily nebudeme zde mou ženušku nuditi. Až v úředních hodinách ... Ale zůstanete u nás na oběd...« Inženýr se zdvořile omluvil a poroučel.
»Eh, vy samotáři!« plísnil ho Vladimír. »Vidíš, Ámálko, máš-li s ním vážné úmysly, měli bychom ho vyzvati jednou s námi na výlet. Až budou mladé, svobodné dámy, nebojíte-li se jich ...« Ujistil, že se nebojí a slíbil přijati pozvání.
»Myslím, že's ho neměl ani .zváti,« řekla Amál- ka, když osaměli.
»Kdyby ti byla jeho společnost nepříjemnou, nepozveme ho.« »Ale mně docela ne, vždyť se s ním dá pěkně mluviti. Ale myslím, že způsob zábavy naší společnosti by se mu asi příliš nelíbil.« »Nu, když bychom v jeho očích nenašli milosti, po druhé by už s námi nešel,« dodal Vladimír ledabyle.
Amálka si pomyslila, že by se p|,eďi1jOTCjB»ř. věkem styděla za Vladimírovu vfeMLmi rlrrf^":.
avšak zamlčela to.
»Ale dobře provedl svou muže.
»Což tam on je na svém nězi k nezaplacení, ale jinak bude starší, bude ještě horší, jako všicBW'nae, kteří utratili své mládí. To se vždy vymstí.« Vladimír mluvil s velikou vážností, ale Amálka jež ho dosud vždy poslouchala jako nějaké orakulum, tvářila se poněkud nedůvěřivě.
»Proč říkáš: utratil své mládí? Vždyť on je s tím tak spokojen. Ujišťoval mne, že je šťasten při své práci, že žije jen pro továrnu.« »Ano, to právě je to nepravé. Jako student nepoznal života; pak se hned zapřáhl do té dřiny a až sestárne, bude litovati. Mládí má svá práva, mládí má se vybouřiti...« Usmála se šelmovsky a ptala se: »Do kolika let počítáš to mládí, jež má právo na bouření? Patříme do toho ještě my oba?« »Ale ovšem že! Co jsme dosud užili? Ci myslíš, když mi otec zemřel a já stal se pánem firmy, že tím jsem již odsouzen zříci se všech radostí světa a státi se otrokem svého závodu?« »Borovec tomu říká otrokem povinnosti, a to prý je jediné otroctví, jež muže nezneucfuje.« »Ach, má zlatá Amálka tedy čerpá své moudrosti z Borovcovy studnice?« zasmál se Vladimír srdečně. »Ale, děťátko, tím bys si otravovala život. To je filosofie pro lidi, kteří bez práce bv neměli chleba. Nech rozumování a hleď se mnou užiti mládí, pokud jsme mladí. Však přijde stáří samo a nevoláno. Vždyť ten svět by byl nejkrásnější bez starostí o ty špinavé peníze.« Amálka cítila, že je se svou moudrostí již zase v koncích. Vladimír má přece jen pravdu. Proč neužívati rozkoší života, proč truditi se starostmi, když možno dobře žiti i bez nich? V tom se na něco rozpomněla a byla ráda, že může dáti hovoru jiný směr.
»Víš-li pak, že Borovec se zanáší myšlenkou, vzdáti se svého místa a státi se samostatným?« Říha byl překvapen, ale nikterak se tím nevyděsil.
»Jak že? On ti to sám řekl? Nu, to je při jeho povaze zcela pochopitelné. Chce býti pánem, chce poroučeti...« »Chce patrně nahoru. Rekl, že cítí v sobě sílu v samostatném postavení lépe se uplatniti.« »Nu, když cítí sílu, s pánem bohem! Však spolu nejsme kopulováni. Zde sic také může po- roučeti a důchody má víc než slušné, ale když je mu to málo, přeji mu, aby si opatřil víc...« »A což pro závod se jeho odchodu neobáváš?« »Ani dost málo! Mašina je roztočena a když kolečko vypadne, nahradí se jiným a bude se točit dále. A ten jiný se za ty peníze najde. Každý má právo žít, jak se mu líbí. Já sám tak činím a přeji to i jiným. Jen je mi divno, že to řekl tobě a snad i jiným lidem a ne mně, svému šéfovi.« »Ale vždyť on nechce odejiti dnes ani zítra. Jen tak za hovoru nadhodil, že by k tomu jednou mohlo dojiti.« »Tak? Nu, pak je dost času lámat si tím hlavu, až k tomu dojde. Dnes máme zatím jiné starosti... a teď především oběd ...« VI.
Míjel den za dnem, měsíc za měsícem a v domácnosti i továrně Říhovic zůstávalo vše při starém. Amálka čím dál více nacházela záliby v domácím životě, Vladimír pomalu vpravoval se do řízení závodu, pomalu a opatrně, aby se mu to nezprotivilo, jak sám říkal, za to však tím více holdoval zábavě, jíž nyní vyhledával nejčastěji bez Amálky. Někdy si jí postěžoval, že zavírá se na celé dny ve své krejčovně a nechce vyjiti nikam kromě do divadla, ale zvykal tomu jaksi rád.
V kruhu jeho přátel libovali si, že zase je tím starým veselým hochem, jímž býval do svatby a že již netrpěl návaly ctnosti a slušnosti, při nichž okřikoval ostatní, když v přítomnosti Amálčině stávala se zábava trochu divokou.
Vladimír honosil se tím před druhými a omlouval se sám sobě, že nyní, když Amálka nechce a nemůže mezi lidi, prožívá znovu, jaksi na rozloučenou, trochu »mládenečtější« život. Však ho potom čekaly rodinné starosti, chování, kolébání. přebalování a sušení plínek ... jak to k hrůze všech bezdětných manželů svého kroužku vypočítával.
Pokoušel je tím trochu, vypínal se nad ně, ale v pravdě se sám na ty rodinné radosti a starosti netěšil.
Za to tím více těšila se Amálka, ač časem mívala chvíle teskných obav před tím, co ji čekalo. Ale takové chvíle dostavovaly se jen když byla ponechána sama sobě, když někdy dlouho do noci čekala na návrat Vladimírův. Ve dne nebylo času či spíše ve dne stálým sháněním práce chvíle ty zapuzovala.
Švadlena, v níž našla dobrou a veselou společnici, byla v domě skoro pořád. Dětského prá- délka bylo již našito na výbavu pro trojčata a ještě bylo by zbylo, všecky šaty Amálčiny byly přešity a upraveny, aby pokud možno zakrývaly změnu, jež se pomalu připravovala, ale vždy zase našla se práce nová, a nebylo-li té, vyplnil se čas poradami nebo čtením.
Amálka, jak již bývá při prvním dítěti, sháněla kde jakou »učenou knihu«, sbírala zkušenosti u známých paní, jež odchovaly děti. Žila již nyní jen tomu drahému, touženému a přece obávanému stvořeníčku, jež počínalo se již hlá- siti k životu. Jednak nebezpečí, jež tušila, jednak vědomí mateřských povinností, jež se v ní s velikou silou probudilo, dokončilo v ní veliký převrat, který počal již tehdy na parníku, když po prvé si předložila otázku, proč vlastně žije.
Zvážněla velice, nebyla již tím bezstarostným dítětem, jež byla šťastno, když se s ním Ládiček milkoval. Nyní zřídka jen zatoužila po tom sed- nouti mu na klín a dáti se zahrnovati polibky až do omámení. Za to tím více stála si o to, aby si s mužem, s nímž společně dali život nové bytosti, důvěrně pohovořili o štěstí, jež je očekává.
Ale s Vladimírem nebylo vážné řeči. Ucpával jí ústa a sobě uši, hrozil, že uteče a někdy opravdu použil té příležitosti, aby se ztratil. Říkal, že nenávidí to dítě, jež ho připravilo o jeho veselou Amálku, jež ji uvrhlo v nebezpečí a v duchu si dodával, že již není tak hezoučká a miloučká, jako byla. Mateřství vtisklo již své znaky do její tváře. Dětsky milý její obličej byl nyní oduševnělejší, ale tomu on nerozuměl.
Hodný chlapeček ztratil svou loutku, s níž si hrával a jež se tak rozkošně smála, když ji stiskl, a nyní měl vážnou maminku, která i jeho chtěla vychovávati a nutiti, aby se na svět díval tak vážně jako ona.
Bolelo to Amálku tím více, že neměla žádné přítelkyně, žádné družky, s níž by si byla cele rozuměla. Ve své opuštěnosti měla aspoň švadlenu a služku Andulu, ale ty obě byly jen k tomu, aby ji rozveselily, kdežto stará věrná Ba- ruška svým stálým napomínáním a okřikováním, aby si neublížila, aby se šetřila, ji jen znepokojovala a strašila.
Toužila po příteli, rádci a těšiteli a hledala ho ve svém muži. Leč marně.
Konečně našla přítele — v inženýru Štěpánu Borovcovi.
Vyvinulo se to pomalu, neboť s počátku nemohla překonati jakýsi tajný odpor, jejž k němu pociťovala i pak ještě, když s ním několikráte již přátelsky se byla pobavila. Zdálo se jí, že vidí v jeho očích cosi neupřímného, že v jeho povaze je něco tvrdého, uchvatitelského, čeho nutno se střežiti. Ale pak poznala, že ty oči jsou dobré a že není nemilo do nich se dívati. A okouzlil ji přímo svým vážným nazíráním na život, svou láskou ku práci a svou přísností k sobě samému.
Srovnávala ho v myšlenkách často se svým mužem a porovnání to vždy dopadlo pro Vladimíra nepříznivě. Ten zde, to byl muž, jemuž možno se oddati s celou důvěrou, o něhož možno se opříti. A došlo i k tomu, že Amálka srovnávala jejich zevnějšek a i tu zůstal Štěpán se svý- mi mužně krásnými rysy vážného obličeje vítězem. Jak rozhořely se ty jeho ocelově chladné oči, když horoval o povinnostech člověka k národu, k společnosti, jak zjemněly jaksi jeho tahy, když mluvil o lásce k ženě, o rodinném životě.
Sám mnoho radostí rodinného života nezažil, ale přes to jak zcela jinak vzpomínal svého otce, prostého dělníka, a své matky!
Je přece jen Borovec hlubším a lepším člověkem, říkala si, aniž by se pak již kárala, že křivdí a prohřešuje se na svém Ládičkovi. A aniž by si to uvědomila, přestala Borovce nutiti do ženění a hledati mu vhodné nevěsty, ač v duchu nejednou si řekla, že bude šťastnou ta, již on podá ruku.
S počátku Borovec jen zřídka kdy přicházel do panského domu nebo nahodile setkal se s Amálkou v zahradě, kudy mohl si ukrátiti cestu z pisárny do továrního dvora. Nebyl si dosud jist její přízni a nechtěl se ukvapiti. Ale záhy poznal, že podařilo se mu najiti cestu, ne-li k jejímu srdci, tož aspoň do její přízně. Nebyla Amálka tou módní loutkou, odchovankou pensionátu, jak dříve o ní soudil. Mohlo se s ní vážně pohovořiti nejen podle novinářských posudků o poslední premiéře v divadle nebo právě vydané knize, nýbrž i o vážných otázkách společenského a veřejného života a bylo patrno, že má ty hovory ráda. A od záliby v hovorech k zálibě v tom. kdo hovořil, bylo... jak Borovec soudil... jen krok.
Náhledy její nebyly vždy zcela správné, ba druhdy překvapovaly ho až svou naivností, ale vždy jevila se v nich její čistá duše, její hluboký smysl pro pravdu a právo. A přístupna rozumovým důvodům, dala se vždy přesvěd- čiti a bylo patrno, jak je vděčna za poučení a jak každým takovým hovorem .. roste Borovec v její očích.
Aniž toho pozoroval, Borovec začínal Amálku milovati. Toužil po její společnosti, vyhledával ji a rád chápal se každé příležitosti, aby se s ní setkal.
Vladimír sám byl mu v tom bezděky nápomocen. Neschopen někoho opravdu nemíti rád, právě tak jako nedovedl přilnouti k někomu hlubokým přátelstvím ... jemu stačili dosud vždy veselí kamarádi... dal se Amálkou přesvědčiti, že je Borovec příjemným společníkem, A již proto, že byla jí společnost jeho příjemnou, pozval ho časem k obědu nebo na večerní čaj. Inženýr ovšem, poznav, že pan šéí doma nemá rád odbornické hovory, které »patří do úředních hodin«, nemluvil nikdy v jeho přítomnosti o věcech, týkajicích se závodu.
Při takových příležitostech Borovec vždy jasněji poznával, jak vysoko stojí mladá ta žena nad svým mužem. Životní názory Vladimírovy, jeho laxní morálka a povrchnost v usuzování mnohdy vyvolalv až ruměnec na tváře Amálky, jež se za svého muže zastyděla nebo horlivě mu odporovala.
»To už je tak světa běh a my to nepředělá- me ...« »Bylo odjakživa a bude vždycky, že lidé, když mohou, obohacují se na vrub jiných...« nebo zas »Peníze jsou pánem světa, a kdo jich hodně nabude, toho se nikdo neptá, jak jich nabyl« ... to byly tak »zásady«, jimiž s velice vážnou tváří rád se oháněl.
Amálka skoro s hanbou si připomínala, že všecky tyto moudrosti často od něho slýchala a že je poslouchala jako nějaké evangelium. A pomalu docházelo k tomu, že byla ráda, když Vladimír nebyl přítomen jejich hovorům.
»Eh jdi, s tebou není vážné řeči,« kárala ho někdy žertem a on na její žert ochotně přistoupil.
»Nu, když mám jiti, já tedy půjdu, abych vám v tom filosofování nepřekážel. Jen zůstaňte sedět, inženýre, a bavte se! Já se zachráním rychlým útěkem, poněvadž tohle mluvení o ničem a o tom ostatním je mi k smrti protivno...« »Ach, tohle je muž,« myslil si Borovec. »Ne ona je loutkou, ale on jistě je bezduchý panák, s nímž ani nemůže býti šťastna.« Litoval ji v duchu a byl by tak rád vylákal z ní přiznání. Ale Amálka se dosud nešťastnou necítila. Mrzelo, ba někdy až zabolelo ji, že není jiným, ale omlouvala ho. »Nemohou být všichni lidé stejní... Nikdo nemůže za to, jakým se na rodik... to byly posud poučky z Vladimírovy školy. Hlavní věcí je, že ji má rád nadevšecko, že jen pro ni žije. Ovšem teď ji trochu zanedbává a utíká příliš z domu., ale tím je vinna ona.
On je přece jen dobrý hoch, velké dítě a dělá jí, co jí na očích vidí... Však i on přijde k rozumu a zvážní. Zatím mu ta jeho bezstarostnost hezky sluší. Ale ... kdy zvážní, kdy? ... * * * Štěpán Borovec stával se pomalu těšitelem paní Amálky, Došlo již mezi nimi k takové důvěrnosti, že si mu časem na Vladimíra postěžovala.
Nemluvila posud o nešťastném manželství, poněvadž pořád ještě neviděla dost příčin, aby se cítila nešťastnou, ale žalovala, že libuje si v tak málo důstojné společnosti a ji nechává po celé večery samotnu. Borovec byl by mohl k hříchům, jež ona uváděla, připojiti ještě jiné, zejména že Vladimír nápadně mnoho utrácí.
Starý pokladník Kousek, jemuž krvácelo srdce při těch velkých sumách, jež musil panu šéfovi vypláceti, nejednou naléhal na Borovce, aby mladé paní otevřel oči.
Ale Borovec odmítal tak učiniti. Nemá práva Dlésti se do soukromých záležitostí svého šéfa, jehož poručníkem není a donášečem býti nechce. Ostatně jmění Vladimíra Říhy i po vyplacení podílu Lauřina a všech odkazů starého pána bylo dosti znamenité, aby jeho majitel nemusil počítati s každým krejcarem, jak bylo zvykem za jeho otce.
Možná, že Borovec měl při tom i jiné úmysly. Vědělť velmi dobře; že Vladimír utrácí daleko více. než sám Kousek tuší. Kolovalif již směnky, jež nebyly závodní. Mladý Říha, aby si ušetřil nepříjemnost dívali se na kyselý obličej svědomitého pokladníka, užíval svého osobního úvěru.
Mělf poslední dobou v kartách, jež teď horlivě pěstoval, trochu neštěstí. Vedle toho nejlepší jeho kamarád, pan Bobeš, obrátil se na něho ve své tísni, do níž ho uvedly některé »papíry«, které jeho otec nechtěl uznati. Vladimír vypomohl, dodav směnkám ceny svým podpisem. Neučinil to ani tak z přátelství, jako spíše, aby nepřišel o dobrého kamaráda a aby druhým dokázal, jaký on je chlapík.
Ostatně šlo jen o několik tisíc, k jichž promrhání Vladimír sám též svým dílem přispěl a tv pro něho skutečně mnoho neznamenaly.
Ale dluhy rostly, směnky musily býti zaplaceny nebo obnoveny a Vladimírovi nechtělo se zapřádali mrzuté rozklady s Kouskem. V tu dobu stával se z něho, jenž dosud vždy hrával, nepočítaje peněz, náruživý hráč. Sedal ku kartám již nejen pro svou zábavu, ale s úmyslem, že musí dostati zpět, co prohrál. Ale v kartách to nešlo a tak připadli s panem Bobešem, jenž v opatřování peněz byl velice vynalézavý, na něco nového.
Vladimír, podněcován Bobešem a podporován jiným kamarádem, jenž byl úředníkem banky, pustil se do bursovních spekulací. Na poprvé, jak již často osud s lidmi zahrává, měl veliké štěstí. Takřka obratem ruky vydělal na papírech.
jež byl zakoupil, několik tisíc korun. A tato jeho první »výhra« byla příčinou jeho zkázy.
Tehdy Vladimír přišel domů s tváří vítěze. Amálku, jež chtěla ho uvítati výčitkou, umlčel, hodiv s divadelním gestem na stůl vyzískané tisícovky. Pohlížela na ty peníze spíše ulekaně než radostně.
»To's vyhrál? Což vy hrajete o takové velké peníze?« »Ale, dítě, jak tě může takového cos napad- nouti? A teď ve dne! My nejvýše večer, když už nevíme nic hloupějšího, o nějaký ten krejcar. Toto jsou poctivě, třeba že lehce vydělané peníze.« A s velkou vážností, jakoby stál na katedře, jal se vykládatl, jaká to je chyba, že naši čeští lidé vzdalují se bursy a tak ponechávají všechen bursovní obchod Němcům a židům. A přece zde možno vydělati ne statisíce, ale miliony.
Amálka, jež neměla o bursovních spekulacích ani zdání, poslouchala jeho výklad všecka zmámena ohromnými ciframi, jimiž se oháněl a popletena spoustou cizích termínů, jimž nerozuměla. Ale pak si vzpomněla na nechut a pohrdání, s nímž starý pán mluvíval o burse.
»Ale, Amálko,« přerušil ji Vladimír shovívavě. »Přec se nebudu já. moderní člověk, řídí ti šedivými zásadami svého tatínka, jež jsou dávno překonaným stanoviskem! Já jistě chovám ve vší úctě otcovu památku, vážím si jeho vzorné poctivosti a pracovitosti, ale ve všem nemohu se říditi jeho příkladem. Dnes je už jiný svět, než ve kterém on žil. A peníze i lehce vydělané mají stejnou cenu, jako pracně vymozolené.« »Ale může-li se lehce tak mnoho vyzískati, pak je jistě také možno mnoho ztratiti,« zcela správně namítla Amálka.
»To ovšem. Obratem ruky můžeš prodělati statisíce,« hodil zase s líčenou ledabylostí. »Ale já je neprodělám, já ne,« doložil se sebevědomým důrazem.
»Ale je to přece jen hra a nebezpečnější než karty?« »To není hra; říká se sic »hráti na burse«, ale je to obchod, spekulace. Člověk musí si všímati politiky a celé řady jiných věcí, o nichž ti teď nebudu vykládati, a z toho usuzuje, které obchodní papíry půjdou do výše, které budou kle- sati a dle toho buď kupuje nebo prodává. Hlavní věcí je zde dobrý čich, instinkt. A ten já mám ..« Byla již skoro přesvědčena. Zejména ji těšilo viděti a slyšeti ho mluviti o něčem vážně a přesvědčivě. A i ty tisícovky jí imponovaly. Ale přece se posud nevzdávala.
»Jen jsou-li takové peníze požehnány? Vždyť na nich lpí kletba toho, jenž je ztratil...« namítla nesměle, dívajíc se na ty barevné papíry jaksi nedůvěřivě.
»Zase jeden takový starý předsudek! Jaké pak požehnání? Peníze ti prospívají vždy stejně, ať je získáš tak nebo jinak. Latináři říkají: »non olet«. Nepáchnou, nepoznáš na nich, jak byly vydělány. V každém případě platí: nedat se při ničem chytit...« »Tedy je tu přec něco, co se příčí zákonům a pojmům poctivosti?« »Ale,« už skoro nevrle přerušil ji Vladimír. »To jsem se jen špatně vyjádřil. Chtěl jsem říci: nedopustit se ničeho, zač by mne mohli popad- nouti za hlavu. Ale vidíš, dušičko, to mne bolí. Těšil jsem se. že ti způsobím radost, že mne pochválíš, když vedle své práce, jež mne ani tuze netěší, najdu si ještě jiné zaměstnání .. a ty takhle! Což myslíš, že bych byl vůbec schopen něčeho nekalého?« Této výčitky se Amálka ovšem zalekla a hned v duchu sebe samu kárala.
»Ba věru, stávám se nespravedlivou, a to je ošklivé. On, ubohý, letí domů s radostí, že našel práci, iež se hadí k jeho čilé povaze a já místo co bych ho pochválila, zahrnuji ho výčitkami a skoro podezříváním ...« Následovala ovšem pohnutlivá scéna udobření a Vladimír, šťasten, že udělal Amálce radost a dokázal jí, jaký je chlapík, vrhl se s velikou chutí na další bursovní operace. Leč příznivé výsledky se již neopakovaly, obchody šly špatně a ztrátami se chlubiti nechtěl. Proto, když někdy Amálka, aby dokázala, že zajímá se o jeho starosti, ptala se, jak daří se mu na burse, odbýval ji buď tajemným naznačováním, že ji brzy něčím překvapí nebo byl mrzut, maje ji v podezření, že něco tuší a chce mu to dáti pocítiti.
Borovec ovšem věděl, co se děje. Takové věci se neutají. V kruzích obchodních přátel se mluvilo o tom, že miadý Riha jaksi vede si zcela jinak, než jeho zvěčnělý otec. Již to, že on, průmyslník, byl vídán na burse a že vydával směnky, jež se závodem neměly nic společného, budilo pozornost a údiv. Vycítil to i pokladník Kousek, že důvěra závodu je jaksi otřesena a že banky si při eskontu závodních směnek počínají opíatrněji a mrzel se nemálo, neboť byl s firmou tak srostl, že její čest a dobré jméno bylo mu vším.
Starý věrný služebník svého pána dovolil si, co nikdo jiný byl by nesměl učiniti. Upozornil pana šéfa, že takovým způsobem otřásá sám tím, co otec jeho zbudoval, leč nedocílil tím ničeho. Vladimír nejprve odbýval ho svým obvyklým způsobem, ale když pokladník nechtěl se s tím spokojiti, zahrál si jednou na pána, jenž dovede svého zřízence odkázati do slušných mezí. Následek toho byl, že se pak ještě méně staral o závod, aby se vyhnul bolestným pohledům starého muže, v nichž mohl čisti němé výčitky.
A takové němé výčitky, jež zcela zbytečně otravovaly život, jenž je přece tak krásný, měl Vladimír odjakživa velmi nerad.
VII.
Blížil se již den Amálkou tak obávaný a přece toužebně očekávaný.
Vladimír Říha v duchu sic žehral, že »tohleto« musilo přijíti a že pokazily se jim tak nejkrás- nější výlety pozdního léta, ale nahlas netroufal LIBUŠE. Právo mládí. 10 si říci, co si myslí. Byl by Amálku pohněval, že tak málo vážně pojímá své budoucí otcovství. A on skutečně se vzornou pozorností dbal toho, aby ji ve vážném jejím stavu nic neobtěžovalo a nerozčilovalo.
Amálka byla často až dojata jeho něžnou pečlivostí o její zdraví i pohodlí. Dal jí upraviti jako ložnici slunný pokoj, do něhož nejméně doléhal hluk z továrny a do vedlejšího pokoje kázal přenésti svou teď, jak říkal, mládeneckou postel. Amálčina ložnice vypravena byla s nej- větší nádherou, ale spolu s nejrafinovanějším pohodlím.
Co bylo možno sehnati pro její výzdobu, koupil bez ohledu na cenu a stále hledal v obchodech i inserátech novin, stále přemýšlel a radil se kde s kým, jak by jen Amálce zpříjemnil život. I o společnici se jí postaral a našel ji ve starší vzdělané slečně, iež milým zevnějškem i veselou povahou Amálce se zamlouvala, tak že konečně upustila od odporu proti té novotě.
Nechtěl ji nechati ani na okamžik o samotě, a společnice, jíž upravili pokojík s druhé strany Amálčiny ložnice, musila v domě i spáti. Bylo v tom trochu sobectví Vladimírova, jednaloť se mu o to, aby sám nebyl příliš vázán, ale před Amálkou se dobře kryl, aby to neprohlédla. Měl teď právě tolik starostí v závodě i na burse, kdež podnikl »velkolepé operace«, že mohl se doma zdržeti méně, než kdy jindy. — Tomu ostatně Amálka mohla snadno uvěřiti. Vždyť viděla kolik shánění a pochůzek mu dě- laly starosti o ni. Sběhal všecky lékaře, s nimiž kdy rodina přišla do styku, měl porady se všemi »zkoušenými pomocnicemi«, jež mu ve známých rodinách byly doporučeny a vodil je i ji na poradu, pokud se pro jednu z nich zcela určitě nerozhodla.
Byl trochu komický, když přibíhal a odbíhal s napěchovanými kapsami nebo plnou, náručí balíčku, krabiček, kněh a bůhví jakých prostředků, ale Amálce se tak líbil. Vždyť to vše bylo pro ni a v jeho rozjařehých a přece zas ustaraných očích nacházela nové důkazy jeho lásky. A při tom byl stejně roztomilý jako jindy, když se stejným zápalem sháněl nějakou zábavu, výlet nebo něco podobného.
»Dítě, nech mne se starat,« odbýval ji láskyplně, když mu někdy domlouvala, aby šetřil sebe nebo peněz. »Jde tu o tebe a o našeho dědice, o dvě bytosti, jež jsou mi na světě nejdražší,« ujišťoval, ale v duchu si říkal: »Kluk zlořečená, ten nám to vyvedl.« »Máš ho tedy už také rád?« lichotila se všecka šťastna, že Ládíček již tak vážně myslí na budoucnost. »Ale což, bude-li to holčička,« škádlila ho, ač od »moudré paní« zcela určitě slyšela, že dle všech neklamných známek bude to syn. »Nezanevřeš na ni i na mne, že jsem ti nedala dědice jména?« »Dušičko, ať už je to třeba trojbarevné kotě, jen když ty budeš zase zdráva. A jnebude-li to mladý pán, také dobře. Aspoň netíudu já starým panem Říhou.« Pro všecky tyto důkazy lásky Amálka přehlížela, že Vladimír teď nápadně málo se zdržuje doma a že bývá časem velice roztržit. Někdy sic povšimla si jeho neklidu a nejistého pohledu, pozorovala i jeho podrážděnost, ale to vše přičítala starostem o její zdraví. Vždyť mluvil jen o těchto starostech, ale o svých přátelích a kamarádech, s nimiž stále stejně často se stýkal, se zřídka kdy zmínil. A Amálka, již ani nenapadlo, že by jí mohl něco smlčeti nefro docela zalhati, těšila se již, jak bude to krásné, až zmizí z domu všecky ty různé pomocnice a oni tři... v tom čísle již spatřovala své štěstí... budou sedávati doma sami. — Ze mladý pan manžel, když ji byl sladkými řečmi a polibky ukolébal k spánku, odchází z domu, aby v kruhu přátel ztrávil veselou noc, o tom neměla ani tušení.
Někdy ovšem měla Amálka své černé chvilky. Přepadala ji tesknota, tísnily ji obavy před nezažitým ještě utrpením a i před smrtí. V takových chvílích by ho ráda byla měla vedle sebe. Ale když přišel a její tesknotu chtěl za- plašovati žerty, jež ji jaksi urážely nebo zas upadl sám v rozčilení a naříkal, jakoby jemu samému hrozilo nebezpečí, byla na konec ráda, když zase odešel.
A tu pak někdy vnucovala se jí vzpomínka na Štěpána Borovce. Ten jistě nebyl tak roztomilý jako její Ládíček, nezahrnoval by ji tak něžnými lichotkami a polibky, ale cítila, ba i řekla si v duchu, že kdyby ji vzal klidně za ruku a po- díval se jí vážně do očí, zmizel by strach a ona pod jeho ochranou cítila by se bezpečnou.
Poslední dobu se s ním dávno již neviděla a skoro se jí po něm jaksi zastesklo, ač ovšem by to byla ani sama sobě nepřiznala.
Borovec ze šetrnosti, již ona uhodla, nevyhledával příležitosti a nepřicházel za Vladimírem do panského domu, ona sama pak po celé dny bývala jen ve svých pokojích a do zahrádky přišla jen podvečer, když již utichl ruch a šum továrního života. Lékař doporučoval sice procházky a hodně pohybu, ale ona, ostýchajíc se pro svou znetvořenou postavu, nechtěla mezi lidi, a Vladimír byl tomu jen povděčen.
Jen jednou, bylo to již v posledních dnech očekávání, se s ním viděla. Přišel za panem šéfem s jakousi důležitou záležitostí. Poznala, že mu šlo méně o předstíranou věc, jako spíše o to, by ji viděl a nic ji to neuráželo.
Rekl jen několik málo slov, ale tak vřelých, že ji to až překvapilo. A projevil tak šetrně obavu o její vážný stav a když po chvilce se poroučel, v jakémsi zmatku, zaviněném tím, že hleděl zatajiti své pohnutí, políbil jí ruku, čehož dávno již neučinil.
Amálka, toho dne jaksi rozcitlivělá, se rozplakala.
Borovec byl náhlým tím výbuchem překvapen i polekán. »Pro boha, milostivá paní, co se stalo?« ptal se zděšeně.
Přemohla se a se smíchem, ač ještě slzy jí stály v očích, odpověděla: »Ach nic, pranic se nestalo. Jen mne tak něco hloupého napadlo. Víte, já jsem dnes tak nějak ne svá. Ty nervy...« Zadíval se na ni tak, že se zarděla a musila sklopití oči.
»A nepovažovala byste mne za smělce, kdybych se zeptal, co vás to napadlo?« přitlumeným hlasem řekl Borovec.
»Řeknu vám to,« odvětila po některém váhání. Cítila, že jsou si s tím člověkem tak blízcí, že může mu dovoliti tak důvěrnou otázku. »Pamatujete se, že jsme si kdysi řekli, že líbání ruky je hloupý zvyk. Od těch dob jste mi ruku nepolíbil, až dnes. A víte proč? Četla jsem kdysi, nevím již v jakém románu, že při loučení s člověkem zasvěceným smrti bezděky políbíme mu ruku.« Teď se Borovec opravdu vyděsil. »Ale, milostivá ...« zvolal, nevěda, co říci. »To jsou nápady! Nic takového ani ve snu ...« »Já vím, že jste si to snad nemyslel. Ale to je právě to. Řekla jsem přece: Bezděky ... Cosi, snad jakási předtucha nás k tomu nutí...« »Ale ne, ne,« nutil se do úsměvu, který mu však odumřel na rtech. »Snad byste nevěřila románům...« »Oh věřím, mnohé věřím. A právě tato myšlenka ...« »Ale... žádné předtuchy tu nebylo. Věc je zcela prostá. Nemám ve zvyku líbati ruce a nikdy jsem nepolíbil ruky, než své matce a otci. Jsem už takový hrubec nevychovaný. Snad bylo to proto, že jsem nepoznal dámy, ku které bych choval takovou úctu, abych jí políbil ruku. V poslední době poznal jsem vás... vidíte, jaký jsem nevychovanec ...« řekl v rozpacích, nevěda, jak vybřednouti... »přiznávám se nepřímo, že jsem si vás dost nevážil. A dnes ... právě před chvílí řekla jste cosi, co mi bylo tak z duše mluveno, že... že jsem nevěděl, jak jinak vám projeviti svou úctu.« Povšimla si, že Borovec zbledl a sama se za- rděla.
»Tedy to nebyla žádná předtucha?« nutila se do žertovného tónu. »Nu, to jsem ráda, neboť já bych teď opravdu nerada šla se světa...« »Ale to jsou myšlenky! Kdybych si směl do- voliti, huboval bych. Vy, plná života, zdravá, mladá...« »Ale... vy přece víte, co mne čeká,« řekla v návalu důvěrnosti. »Jde tu přece vždycky o život.« »0 život!« vzdychl Borovec, ale hned se roz- jařil. »Ale ne, ne... To jsou řídké případy a vy... vy jste statečná...« »Budu statečnou,« řekla pevně. »Ale už vás nesmím zdržovati. Modlíte se, pane inženýre?« Pohlédl na ni udiveně, ale hned pochopil. »Modlím, svým způsobem ... a buďte ujištěna, že ... že nejen já, ale každý, kdo vás zná, bude se modlit...« A pozdraviv uctivě, chvatně odešel.
Amálka, dívajíc se za ním, v té chvíli si ani neuvědomila, že dopustila se po prvé zrady na svém Vladimíru. Reklať si v duchu: »Takovým člověkem chtěla bych býti milována ...« Pak si vzpomněla, kterak byly jí dříve jeho oči nepříjemný, jak tušila v nich cosi, co vzbuzovalo nedůvěru. A hle, vždyt on ...« Ale tu jí kmitla hlavou myšlenka, jíž se tak ulekla, že by se byla křížem přežehnala... * * • Také Štěpánu Borovci kolovaly hlavou divné myšlenky, ale on jich křížem nezažehnával. Dávno již cítil, že mu Amálka není lhostejnou. Kdysi vábily ho její svěží tvářičky a nebesky modré oči. Pak poznav, že mezi ní a Vladimírem je vážný poměr a tedy ona pro něho nedosažitelnou, potěšil se tím, že ji posoudil jako povrchní loutku z pensionátu. Již z toho, že mohla najiti zálibu v prázdném tom člověku, bylo patrno, že jeho, Štěpána Borovce, nebyla ani hodna. A dál se ní již v myšlenkách neobíral a když se s ní někdy nahodile setkal, pohlížel na ni s toho svého povzneseného stanoviska, při čemž ovšem prokazoval jí pocty patřící manželce budoucího šéfa závodu.
Od té chvíle však, co s ní poprvé déle mluvil a co ji viděl oživenu důvěrnějším hovorem, zmizela jeho nechuť k ní. A pak povšiml si i toho, že Amálka stala se z milého, hezoučkého děvčátka skutečnou krasavicí. Již to nebylo plané poupátko, byl to nádherný květ. A čím častěji se s ní viděl a ji poznával... i shoda jejich názorů naň působila, lichotíc jeho samolibosti... tím mocněji cítil se k ní váben.
Ano, řekl si po každém setkání, to je žena, po jaké vždy toužil. Něžná, oddaná, láskyplná a při tom dosti, energická. Radost ze života z ní zářila, ale nežádala od života jen radostí, dovedla i jeho starostmi a povinnostmi se vážně obírati. Co jí scházelo k dokonalému ideálu ženy, jak on si jej představoval,, scházelo jen vinou jejího muže, toho povrchního panáka, jak ho Bo- rovec v duchu nazýval.
Po boku toho plochého člověka bez povahy musila by i ona zakrněti. Ale přece se tak nestalo ... a Borovec si lichotil, že i on k tomu přispěl.
Bylo patrno, že počíná již býti se svým mužem nespokojena a Štěpán Borovec staral se usilovně, aby hodně často měla příčinu porov- návati a aby to porovnání dopadlo vždy v jeho prospěch. Věděl... sám Vladimír mu to nejednou ve své lehkovážnosti žertem vyčetl..., že již starý pan Říha často »zpíval písničku s refrénem: kdybys byl jako Borovec...« Staral se tedy, aby Amálce ta melodie nevyšla z hlavy. Z opatrnosti nemluvil nikdy proti svému panu šéfovi, ba někdy ho i bránil nebo docela pochválil, ale vždy tak obratně, že i ta chvála byla Vladimírovi na úkor.
A dnes si konečně troufal doznali, že již Amálce není lhostejným. Vycítil aspoň, lichotil si tak sám, že vůči člověku, jenž by jí nebyl ničím, nebyla by projevila tolik citlivosti. A nebyla to u ní ani koketerie, ani pouhý flirt. Obojího byla neschopna. Bylo to vznikání lásky.
snad dosud neuvědomělé, lásky, jíž se bude jistě brániti, až si ji uvědomí, ale... a to si řekl Bo- rovec tvrdě... již se neubrání.
Co bude dále? A co bude z toho? ptal se sebe sama; neboť byl mužem, jenž byl zvyklý vytýčiti si určitý cíl a pak k němu pracovati.
A ten cíl byl mu již jasný. Ona musí býti jeho a nejen ona, ale i závod, Říhova továrna, jež skoro od dětství již byla jeho tužbou.
A bude! On roznítí v Amálce lásku k sobě, beztoho v ní již dřímající... jen co tohleto bude odbyto, říkal si v duchu a o ostatní postará se Vladimír sám.
Borovec lépe než kdo jiný věděl, že nešťastný mladý muž spěje ku svému pádu. Mělt i své chvilky, kdy ozvalo se v něm svědomí.
Byl tím povinen rodině, svému dobrodinci. Měl by vlastně Vladimírovi promluviti do duše a ukázati mu, že jeho postavení je neudržitelné, neobrátí-li se včas. Měl by varovati Amálku, aby ona na muže působila.
Ale Štěpán Borovec byl člověk, jenž dovedl své svědomí přemluviti a bylo-li třeba i za- křiknouti. Cím mu byla rodina Říhova? Ti lidé nechávali ho sedět v čeledníku a Vladimír nikdy ho neuznal za hodna svého přátelství. Oh, takové věci on nezapomíná! Starému pánu ovšem slíbil, že zůstane závodu věren. A to také zůstane. Továrna Říhova bude státi dále a bude prospívati. A ponese dále i jméno Říhovo ... proč by ne? Vždyť to jméno mělo v obchodním světě dobrý zvuk. Pánem bude tu ovšem Bo- rovec, ale právem ... právem silnějšího, jenž dovedl závod udržeti, když mladý otřásl jeho solidní základy.
Chyby se dopustil vlastně starý Říha, ne on, Borovec. Kdyby ho byl starý učinil společníkem, jenž by měl právo s Vladimírem mluviti jako se sobě rovným, bylo by jinak. Ale takto je on placeným člověkem, jenž koná to, zač je placen a o ostatní se nestará...
Teď měl on zcela jiné starosti. Zahospodařeno měl sám hezkých pár tisíc a požívaje vážnosti i důvěry v peněžním světě, věděl, kde opatřiti ostatní peníze, až... až bude jich potřeba...
A až se to všecko zřítí, až Vladimír Říha bude žebrákem, žebrákem vlastní vinou, pak nebude dlouho trvati a ... Amálka bude vdovou ...
* * * Konečně nadešla rozhodná chvíle. V panském domě byl již od rána ruch a šum. Lékař i moudrá paní prohlásili sice, že Amálce nehrozí žádné nebezpečí a že vše bude míti svůj pravidelný průběh; mladá rodička sama dosti odhodlaně pohlížela vstříc nejvážnějšímu okamžiku svého života, ale Vladimír vyváděl jako smyslň zbavený.
Přes tu chvíli přibíhal k posteli nemocné, láskal se s ní a litoval ji, mluvě sladké i strašidelné nesmysly, hned zase bral lékaře nebo bábu stranou, zaklínal je, aby mu řekli, »je-li vše v po- řádku«, nebo není-li snad potřeba zavolat ku pomoci ještě někoho. Bylo patrno, že nejraději byl by svolal všecky pražské lékaře a pomocnice. A když Amálka po prvé zasténala a ozvalo se její vyděšené »už, už, už«, bylo na Vladimíra hrozno se podívat.
Zbledl na smrt a zápasil patrně se mdlobami.
Ukázalo se, že byl to marný poplach a lékař odcházel upokojen, aby jinde dohlédl k nemocné. Ale musil si skoro vybojovati volný odchod, neboť Vladimír nechtěl ho pustiti z domu. Co je mu po tom, že kdesi jinde je doktorovy pomoci nezbytně třeba? Což nemají v Praze dost jiných lékařů? A zaklínal se, stane-li se v nepřítomnosti doktorově neštěstí, pak bude ná- sledovati něco hrozného.
Při tom po všechen čas snášel a sháněl věci, jichž nikdo nežádal a odnášel jiné, jež nikomu nepřekážely, za to však sám všude byl v cestě a přimnožoval zmatek, jehož i tak bylo dost.
»Za hodinu jsem tu zas,« odcházeje, řekl lékař své pomocnici, »ale do té doby hleďte, ať ten tu je pryč, jinak nás všecky poblázní.« A moudrá paní také energicky zakročila právem zodpovědné osoby a »milostpána« prostě vyhnala. Vzpíral se sice, ale konečně, když sama Amálka prosila, uposlechl a odešel.
»To jsou tak různí lidé na světě,« vykládala Amálce bába, když osaměly se společnicí a služkou. »Některý pán se od lože roditelky nehne a je jí posilou v té trudné chvíli. Jiný čeká v hospodě nebo v kavárně, jak to dopadne, a vymlouvá se, že by nesnesl dívati se na utrpení ubohé ženy. Ale já bych vydala zákon, že musí býti každý muž při tom, aby se naučil vážit si ženy a mít ji rád...« Amálce zdálo se, že povídavá žena mluví to proti Vladimírovi a honem brala ho v ochranu. »Můj muž mne má i tak rád ...« »Ale to já vím, milostpaní, a sem se ten příklad ani nehodí,« obracela paní bába. »Na našem milostpánu je znát, že by modré s nebe snesl. Ale jsou už takoví muži, že nedovedou vidět bolest jiných. Každý není stejně statečný...« »Oh, můj muž je jistě statečný!« ozvala se zase Amálka. »Měla jste ho vidět, jak se vrhl do divého proudu, aby mne spasil. Život mi zachránil s nasazením vlastního ...« »No, copak to neříkám? Každý je jinak statečný a právě že náš milostpán má milostpaní tuze rád, nesnese to. Však jsem měla strach, že v nejhorší chvilce budeme musit starat se o něho. To jsou nervy a nátura a za to nikdo nemůže ...« Amálku sic Vladimírova nepřítomnost trochu mrzela, ale v duchu přisvědčovala výrokům moudré paní. Má ji rád, ba jistě ji má rád a proto tak vyvádí; a statečný je též... jistě by hleděl směle vstříc smrti, jež by jemu hrozila, ale o ni se bojí. A přece... Maně si vzpomněla na Borovce.
Jak by asi ten klidně seděl u jejího lože, nemluvil by mnoho, nekřičel, ale pohlížel by na ni tak něžně, jako tuhle, když jí řekl, že je statečná. A v jeho přítomnosti cítila, že by byla opravdu statečnou...
Uklidnila se jaksi myšlenkou na vážný a důvěru vzbuzující klid Borovcův, ale pak dostavily se bolesti... a po nedlouhém utrpení, při němž život její opravdu snad visel na nitce, bylo šťastně dobojováno ...
Jako šílený vrazil do ložnice Vladimír, jemuž byli oznámili, že má syna a že »matka i dítě jsou zdrávy...« Ženy zastoupily mu cestu, napomínajíce kw klidu, ale přece mu zcela nezabránily.
Zaslzenýma očima díval se na Amálku, jež vysílena bezvládně tu ležela. Postřehla ho a zavřela oči.
»Ty se na mne hněváš?« chtěl říci po svém zvyku, leč rozčilením nemohl ze sebe vypraviti ani slova.
Ale moudrá paní jakoby mu byla vyčetla tu otázku z očí. »Hněvá se na nich, že k vůli nim tolik vytrpěla, ale zase se udobří. Teď ji nechají a jdou se podívat, jak krásného syna jim dala...« Šel za ní poslušně jako každý mladý otec se podrobuje autoritě této zkušené a zkoušené ženy. Ale při spatření »krásného syna« nepociťoval ani otcovskou radost ani hrdost. Udiveně pohlížel na to rudé stvořeníčko podobné vrásčitým obličejem spíše opičce než člověku. Bylo to první novorozeně, jež kdy byl spatřil a tak se s hrůzou skoro sama sebe ptal: >A tohle je můj syn? A s tím se mám děliti o Amálčinu lásku?« Zkušená žena uhodla asi, co se v něm děje. Ale teď nebylo času na výklady.
»Tak mu udělají křížek, tatínku,« řekla sladce, ale resolutně, »poděkujou se mamince a pak nás zas nechají! Nevíme, kde nám hlavy stojí...« Pokřižoval dítě na hlavičce, již skoro štítil se dotknouti a pak šel k loži Amálčinu. Slyšela vše, co se mluvilo. Usmála se na něho, když hluboce dojat políbil jí ruku a zase zavřela oči.
Mlčky a tiše jako provinilý chlapeček odplížil se Vladimír z ložnice ...
VIII.
Mezi manžely Říhovými došlo k první vážnější neshodě, když jednali o křtinách a příslušné hostině. Dosud skoro vždy přišel-li Vladimír s nějakým »znamenitým nápadem«, docílil Amálčma souhlasu. Umělí on, když šlo o provedení takového nápadu, doporučiti svou věc tak ohnivě, že nakazil i Amálku svým nadšením. Ale když pro mladou matku pominulo již všecko nebezpečí a počalo se uvažovati o tom, koho poctíti úřadem kmotra, narazil poprvé na odpor.
Amálka měla kolem sebe celý »dvůr«, jak tomu říkal Vladimír, honose se jaksi, že ji obklopuje vším možným pohodlím i přepychem, při čemž ovšem měl na mysli i sebe. Bylof mu tak mnohem snadněji odbíhati častěji z domu za výmlu- vou, že s ní nemůže býti ani chvilku sám, a že je všude »pořád plno těch ženských«. Zůstala zatím i slečna společnice, docházela posud i moudrá paní i švadlena, pro niž se zase našla práce, a přibyla ještě chůva.
Mladý tatínek, podporován pomocnicí, chtěl opatřiti i kojnou »v moravském národním kroji, jak to je modou v lepších domech«, ale Amál- ka prohlásila se vší rozhodností, že cítí v sobě dosti síly, aby plnila všecky mateřské povinnosti, a tak nezbylo mu, než kapitulovati. Ale po první porážce přišla druhá a tu nesl tíže.
Přihnal se domů z kroužku svých kamarádů s rozjařenou tváří, jakoby přinášel bůhví co radostného. »Víš-li pak, co tu naši chasu napadlo? Poněvadž je to první dítě, zcela opravdové dítě,« dodával s důrazem, pohlížeje pátravě, jaký to bude míti účinek, »na které se naše garda vzmohla... ani nevíš, jak nám všichni závidí... chtějí býti všichni kmotry, a musil jsem jim skoro už slíbiti, že je všecky i s dámami pozvu na rodinnou hostinu. Bude to zas jednou povedená ...« zde se pan manžel trochu zarazil. Chtěl říci po svém zvyku »legrace«, ale vážný pohled Amálčin jakoby byl to slovo zakřikl. »Bude to veselá chvilka,« doložil krotce. »Beztoho jsi poslední dobu málo užila: špitál, klášter, blázinec byl u nás ... Nu, co tomu říkáš?« »Nic tomu neříkám, než že se mi to nelíbí. Považ, drahouši, dvanáct, patnáct cizích osob přizvat a ten ruch a šum ... Nesnesla bych to - ~lňl posud,« vymlouvala se, ač běželo jí vskutku o něco jiného.
»Ale vždyť můžeme odložiti křtiny o týden, čtrnácte dnů. Až budeš už dosti silná...« »Ne, neodložíme! Já už chci mít svého malého Ládíčka a ten bude docela můj. Řeknu ti něco vážně, ale nesmíš se proto hněvati. To dítě je naše a nemá s tvou gardou nic společného. A křtiny jsou mi vážnou rodinnou slavností a z těch já nechci udělati žádnou »legraci«, při níž by se několik větroplachů a ženských bez valné ceny bavilo na naše útraty...« Vladimír pohlížel na Amálku v úžase. Nemohl ani dechu popadnouti, tím méně vzchopiti se k obraně. Tak ho překvapila svou rozhodností a ženskou důstojností. Ale pochopiti, kolik je pravdy v jejích slovech, na ráz přece nedovedl.
»Ale, dítě,« zmohl se konečně na námitky. »Jaká tys dnes zlá! Hned větroplaši a ženské bez ceny! Společnost, v níž jsme sami dost často byli...« »Oh, tím, že jsme i my mezi nimi byli, jsme jim na vážnosti nepřidali, ale spíš sami utrpěli.« Byla ještě dlouhá, chvílemi dosti ostrá debata. Říha mluvil o přátelství, hleděl Amálku navna- diti vyhlídkou na bohaté dary, vzpomínal i na dítě, jakou bude míti jednou radost z tolika kmotrů a na konec naříkal, že bude blamován, poněvadž už skoro zadal slovo. Ale rozhodná a neústupná u vědomí své mateřské důstojnosti, na vše věděla odpověď.
LIBUŠE. Právo mládí. 11 »Víš, drahouši, abys tedy nebyl blamován a aby nehubovali zas, že Amála všecko pokazí, řekni, že jsme se báli o život Ládíčka a že musily být křtiny hned ... Nerada se k té lži utíkám, ale když tedy společenské ohledy nutí...« Tentokráte odešel Vladimír z Amálčina pokoje opravdu pohněván. Nepřál jí takřka ani »dobrou noc«, a na dítě, tento původ všeho zla, se ani nepodíval. A dlouho chodil po svém pokoji, než se trochu uklidnil.
Hněval se na Amálku, žárlil na syna. Ládíček! Teď si teprve uvědomil, že již několik dnů mu říká »Láďo« nebo jakkoliv jinak, ale to slovo jako by jí se rtů nechtělo. A jak stala se umíněnou a panovačnou. Opravdu, dobře mu prorokovaly paničky: »Počkejte, teď budete přebalovat, sušit plínky a poslouchat...« Ale ne, nebude! On dokáže, že je pánem v domě. Je-li ona matkou, on je otcem. A jde jen o zlomení prvního odporu. Však to dost často slyšel od svých ... kamarádů a kamarádek ...
Zaradoval se, když ozvalo se tiché zaklepání a do ložnice vklouzla Amálka. V rozkošném župánku, oživená snad ještě hovorem s ním, snad tím, že obírala se dítětem, byla zas tak krásná, jak ji posud nikdy neviděl. Jde ho udobřit... povolí...
Strhla ho k sobě na divan, cítila patrně potřebu překlenouti svou něžností propast, jež jakoby se mezi nimi otvírala.
»Drahouši, musím k tobě, aby slunce nezašlo,« ukázala na lustr, »nad naším prvním hněvem.« = ■"- = =1 63 »Oh, ty má zlatá! Já věděl, že nejsi tak zlá a že mne máš posud ráda, třeba že už nejsem Lá~ d íčkem.« »Nejsem zlá a ráda tě mám stejně jako dosud, ale v téhle věci povoliti nemohu.« — »Ale když nemůžeš, proč tedy přicházíš?« vzkypěl, šetrně ji odstrkuje, »Protože chci, abys uznal a aby zas byla mezi námi shoda. Jsem matkou, tys otcem, to už je vážný život a přestává právo mládí na ztřeštěné kousky!« »Oh, oh!« zhrozil se Vladimír a myslel si: Teď začne dlouhé mravoučné kázání. A to mu trhá nervy. Raději se vzdává...
»Nu, já už tedy ustupuji...« řekl odevzdaně.
»A nahlížíš ...« Zatvářil se, jakoby mu zub trhal. Jen žádné výklady! »Ale nahlížím, všecko nahlížím... Ale křtiny tedy budou, af mám aspoň výmluvu. A koho tedy požádáme o kmotrovství?« »Snad Kouska? To je starý přítel domu,« řekla, ač pomyslela na někoho jiného.
»Hm, Kouska? Toho protivu? Víš, když už někoho ze závodu, pak nemohu obejít Borovce. Je to sice...« myslel si, »také hořký host,« ale nedopověděl.
Amálka byla dosti ženou, aby neprozradila, jak jí svou volbou přišel vhod. »Nu, myslíš-li Borovce, nemám nic proti tomu. Je to dobrý a jistě tobě oddaný člověk. A což oba dva, aby to nebylo Kouskovi líto?« »Vidíš, to je nápad,« rozjařil se Říha, jenž tomu nápadu chtěl přidat »znamenitosti«. »Mohli bychom vzíti za kancelář Borovce a za továrnu některého z nejstarších dělníků. To by bylo demokratické a to je teď v módě. Všichni by v tom viděli vyznamenání... I do novin by si to dali.« Ale Amálka, ač nebyla »méně demokratickou«, bála se, že by to vypadalo jako komedie a k tomu nechtěla propůjčili křtiny svého dítěte. Je to věc rodiny a ne továrny, Borovec i Kousek jsou přece staří přátelé rodiny a proto se oni dva k tomu nejlépe hodí. A tak Amálka docílila, že nezašlo slunce nad . jejich hněvem a... Borovec byl kmotrem. Však už několik dnů se těšila, až se mu pochlubí svým dítětem a až si s ním přátelsky zas pohovoří...
Až do křtin, jež byly stanoveny na třetí den, byl Vladimír velice nemilostiv a dával Amálce všelijak pociťovat, že se na něm dopustila křivdy. Ale Amálka stavěla se jakoby ničeho nepozorovala a byla pořád stejně milou. Když tedy viděl, že hněváním ničeho již nesvede, vytáhl jednu ze svých »zásad životní moudrosti« ... a sice tentokráte právě jednu z nejrozumnějších ... a řekl si: »Co se nedá odvrátiti, to si aspoň dle možnosti zpříjemním.« Osvědčený pořadatel národních i všelijakých jiných slavností vynaložil všechen svůj um, aby uvedení jeho prvorozeného syna do lůna církve vykonalo se co nejdůstojněji, a aby při tom bylo hodně veselo a dost dobrého jídla i pití. Neměl sic při rodinné hostině svou oblíbenou gardu, ale »když už byl jednou v tom,« bylo mu to konečně jedno, a hlavní věcí bylo ukázati se jako štědrý a roztomilý hostitel, což se mu jako vždy i tentokráte výborně podařilo.
Křtiny vykonány a hostina odbyta ku všeobecné spokojenosti, a když se hosté rozešli, použil Vladimír vhodné příležitosti, aby se před všeobecným úklidem a děláním pořádku uklidil co nejrychleji sám.
Amálka, předstírajíc únavu, svěřila dítě služebným a uchýlila se do své ložnice. Cítila po- • třebu býti sama, sama se svými myšlenkami.
Dělo se v ní něco, čeho ... když si to uvědomila ... sama se děsila. Přistihla se při tom, že okouzlilo ji chování Borovcovo po celé ty hodiny obřadu i hostiny po něm následovavší.
Zatím co Vladimír, nedbaje nikterak, že jako hostitel a otec křtěnce měl by se chovati důstojně a vážně, staral se o všeobecnou zábavu svým obvyklým způsobem, Borovec věnoval svou pozornost téměř výhradně jí a svému kmotřenci a počínal si při tom s něžností, jež ji při něm překvapovala.
Po jídle Vladimír navrhl ... z ohledu na velebného pána, jak jí po straně přišeptnul ... malou partičku maryáše. Dali se do hry s pokladníkem Kouskem a s účetním, a již kromě hry a vína neměl pro nic jiného smyslu. Chvílemi sice dohlédl k Amálce, zabloudil k ní pohledem nebo i slovem, ale když viděl, že jí nic neschází a že se dobře baví, odvrátil se opět ku hře.
A nyní v samotě své ložnice Amálka uvažovala o tom, jak se s Borovcem bavila. Ne, nebylo již pochybnosti, že tomu člověku nebyla lhostejnou. Říkala si »ne lhostejnou«, poněvadž si ani v duchu netroufala to pojmenovati pravým jménem. Již v pouhém připuštění té myšlenky byla by spatřovala zpronevěru vůči Vladimíru.
Ale když si vzpomněla na svého muže, pocítila proti němu jen hořkost. Něžná pozornost, kterou jí několikráte za odpoledne věnoval, ji , skoro urážela. Bylo to, jako když z povinnosti dohlédne k dítěti: baví se, to je dobře; mohu se tedy věnovati nerušeně i já své zábavě. Kdyby byla na něm zpozorovala stín žárlivosti, bylo by ji to potěšilo. A měl přece trochu příčiny k žárlivosti. Vždyť tak jako se dnes po celé hodiny bavila s Borovcem, s ním nikdy za celý čas jejich manželství si nepobesedovala. Když byli ve společnosti, odbíhal od ní a bavil často až šaškovsky celou společnost, byli-li o samotě, celá jejich »zábava« spočívala v tom, že se opíjeli polibky. Rozumného hovoru, třeba o jejich poměru, tím méně o jiných věcech, mezi nimi nikdy nebylo.
Kdož by si takovými věcmi lámal hlavu? Co nám po všem ostatním na světě? Milujme se a tím je řečeno vše! Na všecko ostatní je času dost... Tak jí odbýval vždycky, i když ona již začínala cítiti prázdnotu takového života a chtěla, aby si byli více než jen milenci, opíjejícími se polibky. Toužila po splynutí duší, ale on nechtěl od ní nic víc a sám nedával též, než rozkoš lásky v horoucím objetí.
Je to vůbec láska? ptala se Amálka znepokojena. Není to jen pouhé ukájení smyslnosti? Je mu tedy jen milenkou, společnicí jeho výletů a jiných zábav, ale ničím více ...
Rozpomínala se nyní, jak ji vlastně po celou poslední dobu jejího těhotenství zanedbával. Všecka jeho něžná pozornost sloužila jen tomu, aby nemusil s ní býti sám. Nemohla mu poskyt- nouti toho, po čem toužil, a o přátelské hovory, o úvahy o tom, co je čeká, nestál. Ba protivilov se mu i to, co ji radostí naplňovalo. Až se otřásal, třeba jen žertem, když o těch vážných věcech chtěla mluviti.
»Dušičko, nelam si hlavičku takovými starostmi! Dělá ti to vrásky, a hned jsi méně hezká,« říkal... a ona při pohledu do zrcadla si přiznávala, že opravdu teď hezkou není. S její krásou tedy mizela jaksi i jeho láska ...
Po porodu, když se opět zotavila, řeklo ji totéž zrcadlo, že je zase krásnou, jak byla dříve, ba krásnější, ale zdálo se, že on toho nepozoruje ... Za to jiný... Borovec to viděl. Poznávala mu to na očích, v nichž četla obdiv, ba zbožňování...
»Co jsem to jen učinila,« myslela si, »že dopustila jsem, aby on byl kmotrem? Vždyť to mu dává právo i záminku, aby přicházel častě- ji... a on přicházet nesmí. Jestliže si toho dnes Vladimír nevšiml, jindy by to jeho pozornosti ujiti nemohlo. A co by z toho pošlo?« Ale co by z toho mohlo pojiti? Vždyť zná svého Ládička... Vážně by to jistě nepojímal. Šašky by si z něho tropil. Měl by radost, že mu popletla hlavu, jako se těšíval, když někdy na výletě někdo z jejich společnosti chtěl začít s Amálkou flirtovat.
Leč ona nechtěla, aby si z Borovce ztropil šašky. Ten člověk byl jí příliš... ne, ne... nedomyslila tím směrem ... toho člověka si příliš váží a nechtěla by učiniti ho předmětem výsměchu.
, Ale v hlubinách duše byla šťastna, že vzbudila takovou lásku. Ovšem pro ubohého Borovce musí ta láska zůstati beznadějnou. Ona je ženou jiného, je matkou a nikdy nezapomene svých povinností. Ale proč by mu nedopřála toho, co bez zrady na svém muži dopřáti smí? Borovec je šlechetný, on ani více žádati nebude ...
Ve své nezkušenosti ani netušila, že Borovec s ní hraje, že každé jeho slovo, každý pohled je propočten na efekt, že nikterak nechce se spo- kojiti úlohou tichého zbožňovatele, ale má již vypočtěno, kdy musí mu ona sama padnouti do náručí.
Vycítila dobře, jako každá žena, že ji miluje... a opravdu již rozhořela se původní náklonnost v náruživost, jež nedávala mu spáti, ale již dovedl opanovati do té míry, aby se přílišným chvatem nedopustil žádné chyby.
IX.
Štěpán Borovec, jako všecko, tak i svůj úřad kmotrovský pojímal velice vážně a použil každé příležitosti, aby se přesvědčil o zdravotním stavu svého kmotřence a mladé matky. Vladimír sám byl mu v tom nápomocen a zval ho často večer na čaj a v neděli k obědu.
Nešlo mu již jen o to, aby zjednal Amálce společníka, by spíše pohřešila jeho nepřítomnost. Cítil, že již boří se mu půda pod nohama, že nepovede-li se mu brzy nějaká větší spekulace, nebude již moci obejiti se bez toho, aby zatížil i závod. Soukromé jeho závazky rostly, a bylo mu již těžko opatřovati peníze, aniž by » použil úvěru své továrny. Ale bál se, že Borovec zradil by Amálce pravý stav věci a že by ji tím znepokojil.
Říkal si, že Amálka musí zůstati ušetřena těmito nízkými starostmi o peníze... ale vlastně šlo mu o to, aby on zůstal ušetřen jejich výčitek nebo aspoň vyčítavých pohledů. Proto hleděl sblížiti se s Borovcem, zavázati si ho svou roztomilostí a pohostinností, aby od něho spíše mohl čekati šetrné ohledy.
I k tomu se již odhodlával učiniti inženýra z ředitele společníkem závodu a také to již Bo- rovci nadhodil. Leč nyní zas byl to Borovec, jenž stavěl se, jakoby nerozuměl. Čekal, až přijde chvíle, kdy Vladimír ocitne se v situaci zoufalé. Pak bude moci on z toho těžiti pro sebe plnou měrou a již docela bez ohledu na to, aby Říhovi bylo zachráněno spolumajetnictví. Ta chvíle ještě nenaclešla, ale přijíti musila.
V tom bylo odhodlání Borovcovo pevné. Ani vzpomínka na dobrodiní, jež mu byl prokázal Vladimírův otec, ani soucit s Amálkou nedovedl je zvrátiti. Ostatně, řekl si, bude to jen k jejímu dobru. Ona s ním trvale šťastnou býti nemůže, a lépe tedy, když se rozluka urychlí, pokud je ještě mladou a může dožiti se nového štěstí.
Jen v jedné věci nemohl se počtář Borovec dopočítati: má učiniti Amálku svou milenkou dříve než nadejde katastrofa, či má počkati s otevřeným vyznáním své lásky, až bude Vladimír zničen a snad nadobro odstraněn?
, Druhá cesta líbila se mu více. Mohlť v zoufalé chvíli, až Amálka bude zničena ztrátou bezmála všeho majetku i muže, vystoupiti jako šlechetný přítel, nabízející pomoc a záchranu. Zbylť jí ovšem v každém případě její dům, jejž vlny té potopy zachvátiti nemohly. Ale Amálka byla šlechená, něžná duše, jistě schopná veliké oběti, a nad to byla matkou Vladimírova dítěte. Až by viděla Vladimíra zničena a kajícího.. oh, jakoby ho před sebou viděl zbabělce, vyvolávajícího soucit... pak jistě pokládala by za svou povinnost učiniti vše možné, aby ho zachránila.
Bylo tedy nutno učiniti ji svou milenkou, svou spoluvinnicí... Pak bude shledávati pro sebe omluvu ve Vladimírově jednání a oddána novou láskou jemu, Borovci, dovede se již vyzouti z povinností k svému nehodnému muži, jenž jí připravil jen zklamání. .. Amálka jistě již dávno porovnává mezi ním a Vladimírem, a není pochybnosti, že porovnání to musilo připraviti Vladimíra o poslední zbytek její vážnosti.
Šlo tedy již jen o to najiti vhodnou příležitost, aby sehrál úlohu, již si byl přisoudil. A příležitost naskytla se, dříve než se nadál.
Byla neděle, krásný podzimní den. Vladimír na ten den dávno již připravoval »poslední výlet do přírody, rozloučení s radostmi léta,« jak to Amálce svůdně doporučoval. Věděl ovšem již předem, že nedá se vylákati z domova od dítěte, jež nemohla svěřiti na celý den služebným, ale stavěl se do poslední chvíle, jakoby věřil, že dá se přece přemluviti. Byl to tak jeho oblíbený trik, jejž Amálka dávno již prohlédla. »Kdy- t by to byl věděl dříve,« omlouval se pak na oko všecek rozmrzelý, byl by přátelům rozhodně odřekl, poněvadž jiti bez ní ho nic netěší. Ale teď už se nedá nic dělati. Pokazil by všecko, a člověk přece musí i vůči přátelům šetřiti jistých ohledů. A konečně... slovo je slovo!
Amálka ho ovšem nezdržovala. Věděla, že kdyby i zůstal doma, měl by celý den pokažený a chodil by po domě s tváří unuděného zoufalce. I jí by otrávil ten den; i sám by naříkal na otravu.
Pocítila po jeho odchodu skutečně ulehčení, ale sotva že si je uvědomila, rozplakala se a dlouho nemohla se utišiti. To tedy je konec jejich lásky! On utíká z domova, kde ani žena, ani dítě nemohou ho udržeti, a ona je ráda, že odešel.
Nebyla mu již ničím, a on sám? Cím on jí vlastně byl? V jeho přítomnosti cítila jakoby hroznou prázdnotu, z jeho chování při vší něžnosti, kteroji jí stále projevoval, čišela neupřímnost. Bylo jí, jako když dítěti strčí do ruky hračku, aby si hrálo a dalo pokoj a pak si jde. Dříve, když někdy takový stesk na ni padl, dovedl jej aspoň svými polibky rozplašiti.
Toužívala po těch jeho polibcích. Pod horkým jeho dechem, při pohledu do jeho očí plných lásky zapomínala na všecky pochybnosti. Má ji rád, oh, není pochyby, že je mu drahou, že je mu vším, jak věčně ujišťoval. Ale teď to kouzlo minulo. Nemohla již tak věřiti, a i ty hubičky . jeho staly se jí mnohdy až obtížnými. Byla to zas hračka, cukrátko, jež mělo jí nahraditi, že ji nechal tak dlouho samotnu. A páchly alkoholem, odpornou vůní cigaret a zdálo se jí, že zatím co ji líbá, bloudí pohledem po pokoji a myšlenkami bůhví kde... za svými kamarády a přítelkyněmi...
Byla ráda, když přiblížilo se poledne. Cekala hosty, oba pány kmotry, v jejichž společnosti bylo jí dobře. Také zas hračka, kterou jí Vladimír opatřil, aby sám mohl utéci... Starý pokladník Kousek v úloze upřímného otcovského přítele, jenž se k ní choval s podivnou směsicí něžnosti, jako k milému dítěti, jež viděl odrůstati a uctivostí, která patřila ženě jeho šéfa, byl jí opravdu milým společníkem. A Štěpán Boro- vec... oh, to již bylo víc, než pouhý společník...
Ti oba, nyní dost častí a jako k rodině patřící hosté, dávali jí zapomínati. Starý Kousek přenesl na jejich dítě všecku svou lásku a oddanost k rodině. Byl to dědeček, jenž celé hodiny byl by vydržel baviti se s vnoučkem-kmotřencem a i Borovec jevil více záliby a porozumění pro probouzející se duševní život toho malého, milého stvořeníčka, než jeho vlastní otec, jenž při každém rozkřiknutí se děcka volal chůvu, aby ho odnesla, chytal se za hlavu a naříkal na nervy.
Jak zcela jinak jevil se jí Štěpán Borovec. Vždy vážný, málomluvný muž, o němž nedávno soudila, že je nepřístupen citu a že nemá smyslu než pro své výpočty, v přítomnosti dítěte stá- ' val se sám dítětem. Každý nový pohyb, každý nový projev rostoucí vnímavosti dítěte, naplňoval ho radostí, již byla by tak ráda viděla u otce svého synáčka.
Amálka ovšem netušila, že Borovec jedině v tom právě se podával tak, jak byl, že jeho náklonnost dítěti projevovaná, nebyla pouhou přetvářkou, nebyla vypočtena na to, aby se jí zalíbil. Pocházeje z četné rodiny, sám nejstarší ze sourozenců, zvykl od dětství malým dě^au a měl děti rád. A na malého i náklonnost, již choval k ma+í,p ^aivVrfínaiP "twJí nechuť k jeho otci.
Po skončeném obědě starý pan Kousek odporoučel se s mnohými poklonami a nekonečným omlouváním své jediné náruživosti. Bylof jeho »staletým zvykem« ztráviti nedělní odpoledne v kavárně při prohlížení novin celého týdne, a o to nechtěla ho ani Amálka připraviti. Za to Borovec dal se zdržeti ochotně na partii šachů.
Naučil ji té hře Vladimír v počátku jejich manželství, ale od těch dob již jen málokdy s ní hrával. Jeho těkavé mysli, jeho živosti hra v šachy neodpovídala a proto také nikdy nepřivedl to v ní k dokonalosti. Přemýšleti a čekati, až si protivník promyslí svůj tah, bylo mu nesnesi- telno.
Za to s Borovcem Amálka ráda hrála, a bylo jí potěšením, podařilo-li se jí někdy vehnati ho do úzkých.
Také dnes přálo jí štěstí. V první partii zvítězila skvěle, i v druhé získala brzy tak příznivého postavení, že Borovec prohlásil partii za ztracenu a vzdával se.
»Milostivá paní hraje dnes tak silně, že hrát dále znamenalo by kupiti porážku na porážku,« omlouval se.
»Já nehrála silně, ale vy... vy jste dnes jaksi roztržit. Jen tím možno vysvětliti moje dvojí snadné vítězství. Dopouštěl jste se chyb ... Kdybych vás neznala, měla bych vás v podezření, že chtěl jste mi způsobiti lacinou radost...« »Ne, ne, když hraji, hledím vždycky vyhráti. A takovou lacinou radost bych dovedl způsobiti jen dětem... Vy jste hrála dnes skutečně znamenitě.« »Ale já tu pochvalu musim přece odmítnouti, a vite-li... skoro se bojím, že byl jste myšlenkami jinde a že svou hrou jsem vás připravila o příjemnější zábavu někde jinde.« Štěpán Borovec se zapálil. »Jak můžete něčeho takového se domýšleti, milostivá,« zvolal ohnivě a pohlédl jí při tom do očí tak, že musila sklopití zraky: »Což to nevíte, že vaše společnost je mi nade všecko, že nic na světě...« Zarazil se, jakoby se byl zalekl toho, co se mu chtělo vydrati z úst, a dodal skleslým, jakoby zlomeným hlasem: »A vždyť já nemám nikoho a žádného místa, kam bych mohl jiti a jsem šťasten, že mi dovolujete ohřát se u vašeho krbu...« Dokončil žertovným tonem, kterým Amálce bezděky pomohl z rozpaků.
»Vidíte, tím jste vy sám vinen,« přerušila ho horlivě. »My vás sic vždy rádi vidíme u našeho krbu, ba já jsem vám povděčna, že mi časem zpříjemníte mou osamělost, ale vy byste měl dávno již pomýšleti na to, abyste nebyl věčně tak sám a sám...« Chopil ji prudce za ruku. »Milostivá paní, ner mluvte o tom! Prosím vás, jen dnes ne...« »Ale proč právě dnes ne? Stihlo vás snad něco? Ale ne, ne... nechci vyzvídati, když vy sám nemáte tolik důvěry, abyste se svěřil... Budeme tedy hrát dále. Chcete ještě třetí?« Pohlédl na ni s výrazem utrpení v tváři. »Ne, prosím vás... ne! Odpusťte, ale nejsem dnes schopen...« Co se to s vámi dnes děje? Zahraji vám tedy něco na pianě ...« Ale Borovec se polekal ještě víc. »Jen to ne, milostivá paní! A zbudila byste maličkého...« Ani netušil, jak chybil připomenuv, že v sousedním pokoji spí její dítě.
»Nu, teď už nevím, co s vámi,« durdila se Amálka. »Mluvit... ne, hrát... jen to ne, piano ... ne ne ne, jen to ne! Jaký jste to dnes podivín, skoro bych řekla rozmarný.« Mluvíc o pianě, Amálka byla vstala od ša- chovního stolku a Borovec též. Nyní toho použil, aby se k ní přiblížil a jako v návalu citů neodolatelném chopil ji za obě ruce.
»Ne, nejsem rozmarný,« mluvil rozčileně přitlumeným hlasem. »Jsem jen nešťastník, který důvěřoval své síle a nyní vidí, že je sláb, aby zamlčel to, čeho vyznání mu snad na vždy zavře brány ráje ...« »Pane inženýre, pusťte mne... pusťte mi ruce,« vyděšena tím výbuchem prosila, marně se snažíc vydrati se mu z rukou.
»Tolikrát jsem vás prosil: nemluvte mi o jiných! Což jste to neuhodla, což jste to nevycítila, že nejsem schopen milovati jiné, když celou duši mou opanovala ta, jež je mi nedostižitelnou. Což myslíte, že kterákoliv z těch tuctových žen dovede ze srdce mého zapuditi obraz té, již zbožňuji jako světici...« Konečně se jí podařilo vyprostiti své ruce a ustoupiti za křeslo, jež zůstalo mezi ní a ním.
»Pane inženýre, toto jste mi neměl nikdy říci, neboť tak viděli jsme se dnes naposledy!« Neřekla to uraženě, jak se byl bál, nýbrž s patrným nádechem smutku, z něhož vycítil, že již napolo zvítězil.
»Vím, tušil jsem to, že mne již nebudete chtít nikdy viděti. Ale což se tím mým vyznáním něco změnilo? Což neříkal vám to každý pohled můj? Nevěděla jste, proč přicházím...« »Viděla jsem ve vás svého přítele, přítele svého muže...« »Vašeho přítele... ano! Přítele, jenž by byl šťasten, když nesmí pro vás žiti, kdyby aspoň ' život za vás směl obětovati. Ale přítelem pana Vladimíra Říhy nejsem ...« »Jakže? Co to mluvíte? Vy, starý přítel rodiny ...« »Chcete říci: starý dlužník rodiny. Uznávám svou povinnost vůči rodině svého dobrodince, ale myslíte že mohl jsem svou vděčnost a přátelství přenésti z otce na syna, když vidím, že Vladimír tak prohřešuje se na nejlepší ženě, na bytosti, kterou zbožňuji...« »Pane inženýre,« vztýčila se Amálka uraženě: »Nemáte práva mluviti takto o mém poměru k muži...« »Mám, mám to právo, vy sama jste mi je dala. Což neprojevila jste tak často přede mnou, jak těžce nesete jeho... jeho jednání? A ne- LIBUŠE. 1'rávo mládí. 12 řekla jste sama, že jsem přítelem? A což přátelství neukládá mi povinnost mluviti...« V okamžiku tom ozval se z vedlejší ložnice pláč dítěte, jež vytrhlo se ze spaní.
»Odpusťte, volá mne,« křikla Amálka a chvatně vyběhla z pokoje.
Borovec stál tu nerozhodnut. Vrátí se, či nechá ho zde čekati, aby na konec vzkázala po služce omluvu? Ale ne, teď odejiti nemůže. Musí s ní dohovořiti, musí jí ještě říci, že nemohl jinak, že podlehl kouzlu okamžiku. Nic není posud ztraceno, jen musí si zajistiti její mlčení a ... odpuštění.
A ona odpustí a při nejbližší příležitosti bude on pokračovati dále. Nezdařilo se mu hned při prvním útoku, nesehrál dosti dobře svou úlohu, ale ví nyní na čem jest...
Nečekal dlouho, ale přes to zdála se mu každá minuta věčností. Konečně vracela se s dítětem v náručí Jediným pohledem uhodl, že přináší mu — odpuštění. Byla vzrušena, oči její byly zamže- ny, ale milý úsměv kol jejích rtů svědčil, že není ani rozhořčena, ani uražena. A nemýlil se...
Amálka použila té chvíle, co byla v ložnici u svého dítěte, aby o věci uvažovala. Ale byla příliš vzrušena, aby byla mohla uvažovati klidně, a příliš nezkušená, aby byla dovedla správně posouditi nebo docela prohlédnouti jednání Borovcovo. První ozvala se v ní uražená žena. Jak mohl se odvážiti mluviti jí o své lásce! Což považoval ji za schopnu nevěry?
Ale žena ráda odpouští podobnou urážku, když jí ta zapovězená láska lichotí a když ten, kdo jí lásku vyznal, není jí odporný ani lhostejný.
Štěpán Borovec, jak ho znala či jak ho posuzovala dle toho, jakým se jí chtěl jeviti, byl vzorem dokonalého, charakterního muže. Porovnávajíc ho v duchu se svým Vladimírem, příliš často si říkala: Takovým mužem bych chtěla býti milována.
Ze je jí nakloněn, věděla již dávno, ale takového prudkého, náruživého výbuchu se nenadála. A teď tedy měla, po čem toužila, teď věděla, že je milována. A je to hříchem, je to proviněním na povinné manželské věrnosti? Vždyť ona tu lásku ani úmyslně nevyvolala, ani ji nemíní spláceti.
Ale zříci se nadobro společnosti Borovcovy? Zakázati ubohému přístup do domu? A co by řekla svému muži? Ne ne, to naprosto nejde. Na štěstí ji napadlo přátelství, sesterství. Je možný takový poměr mezi mužem a ženou, již se mají rádi, ale nesmějí býti milenci. Četla o tom v románech, kde to bylo tak krásně líčeno.
S pevným odhodláním, že Borovci odpustí a přijme ho na milost, spokojí-li se s čistým přátelstvím, vešla do salonu.
»Odpusťte, že jsem vás tak dlouho zdržela,« řekla, podávajjc mu ruku na odchodnou, »ale nechtělo mi už usnouti.« »Milostivá mne tedy vyhání?« vzdychl s výrazem utrpení v .tváři. »Chápu to, uznávám své 12* provinění a podvoluji se. Buďte s bohem, odpusťte a zapomeňte ...« »Už je odpuštěno a zapomenuto... a tedy na shledanou!« »Jakže? Vy dovolíte? Smím tedy?« »Vy dětino! Co bych řekla svému muži? Mám na vás žalovati? A myslíte, že chci jen tak zříci se přítele, jehož si vážím?« »Milostivá!« vzkřikl v šíleně radostném vzrušení.
»Pst, mějte rozum,« okřikla ho, hrozíc mu prstem. »Co je zapomenuto, nesmí se opakovati. Spokojíte-li se s mým přátelstvím, budete-li se mnou mluviti jako bratr se sestrou, vždycky vás ráda uvidím. Vždyť někdy...« Odmlčela se a nedopověděla, čím chtěla si postěžovati na svého muže.
»Řekla jste přítele!« zvolal a chopiv ji za ruku, náruživě ji zlíbal. »Tedy přátelství... a já vám přísahám, že nikdy žádný přítel nebyl tak ochoten ku každé oběti jako já... A kdyby přišla chvíle, že byste potřebovala rady a pomoci, nezapomeňte...« Borovec nedomluvil. Ve vedlejším pokoji ozvaly se prudké kroky a bouchnutí dveřmi.
»Co to? Můj muž se vrací,« šeptla Amálka a bezděky odstoupila od Borovce.
V tom již zjevil se Vladimír ve dveřích salonu. Amálka i Borovec pokročili mu vstříc. »Nu a? Svého syna nepolíbíš, ty tvrdý otče?« kárala ho, když jaksi roztržitě povítal se s ní i s Borovcem, jenž hned hlásil, že je právě na odchodu.
»Ne, nepolíbím dítě ... Přicházím z chladna ... mohl bych mu ublížiti... A což vy, inženýre, nezdržíte se?« Borovec omluvil se a odešel.
»Ach, jsem rád dnes, že šel...« oddechl si Vladimír, když za ním zapadly dvéře. A pročesávaje si prsty rozčileně vlasy, procházel se rychle po pokoji.
»Stalo se něco? Nebo ti snad není dobře?« ptala se znepokojena. »Co že se tak brzy vracíš? A jsi jaksi rozčilen...« »Rozčilen? Ah, ovšem, že... Víš, co se stalo? Přítel Bobeš... bůhví, co ho to napadlo...«" Vladimír, v patrném rozechvění nenacházeje slov, namířil si pěstí proti čelu.
»Jak že? Bobeš? Ten veselý, bezstarostný hoch se zastřelil?« zděsila se Amálka. »Ale... jak je to možno?« Vladimír pokrčil rameny. »Eh, patrně dluhy a snad i nějaké pletky... Kdož to ví. Mluvilo se ledacos. A hlavně se naň hartusilo na ubožáka, že si mohl vyvoliti jinou chvilku. Pokazil nám výlet a připravil nám nemilou situaci...« »Nemilou situaci?« podivila se Amálka.
»Nu, prosím tě... Bude se psát o tom a naše jména přijdou do novin. Takový nějaký pitomý moralista si ovšem smlsne... Tak končí zábavy naší zlaté mládeže ...« Amálka zamyšleně přisvědčila. I jí zamrzelo, že jméno jejího rmiže ocitne se v novinách ve spojení s takovou aférou, ale přece se jí zdálo divno, že Vladimír ani slovem neprojevuje soucit nad smrtí mladého muže.
»Eh, přítel...« odmítal Vladimír výčitku. »Kamarád, veselý kumpán, ale ne přítel. Aspoň tuze přátelsky se nezachoval.« »Ty za něho ručíš?« ptala se znepokojena. »Mnoho?« »Nu, je toho dost,« vyhýbavě odvětil. »Ale starý bude přece míti tolik slušnosti, aby nedal jinému platit dluhy za jeho syna.« »Ubozí rodiče! A ten Bobeš, takový nadaný člověk, a byl přece jejich největší nadějí. To bude krutá rána... A myslím i trapné pro tebe •hlásit se o své peníze?« Rozčilovaly ho její pátravé pohledy i řeči.
»Nu, trapné ... Příjemné to ovšem nebude, ale rodičové jsou v první řadě odpovědni...« »Ale Bobeš byl už přece plnoletý a odpovídal sám za sebe. To už není míádí, které by omlouvalo...« Amálka se odmlčela. Zalekla se zlého pohledu Vladimírova. Cítil v jejích slovech výčitku i pro sebe a to ho podráždilo, poněvadž cítil, že ani on v té věci není bez viny. Leč vzpamato- , val se rychle. Nebylo teď na čase pohněvat! se s Amálkou, když doléhaly na něho starosti, jež mohly se i jí donésti.
»Nu, jakáž pomoc!« mávl rukou. »Je ho škoda. Byl to jinak dobrý hoch, ale lehkovážný. Ale na ostatních mne mrzelo, jak ho odsuzovali. Zhnusila se mi nadobro ta společnost...« Amálka si spokojeně oddychla a Vladimír to dobře postřehl. Však jen proto právě projevil svůj odpor.
»A nechrne toho už, děťátko,« staral se, aby zakončil nemilý ten hovor. »Jsem rád, že jsem doma s těmi lidmi již hotov. Člověk pozná cenu takového hospodského přátelství. Ještě štěstí, když to nezaplatí příliš draho A jak ty ses doma bavila? Starý Kousek zde byl, ano? A co že Borovec dnes tak brzy? Byl také nějak ...« V patrném rozčilení, snad počítaje v duchu cenu přátelství, kupil otázku na otázku, ne- vyčkávaje ani odpovědi, a Amálka, že sama byla též vzrušena, ani si toho nepovšimla. , »Nevím, co dnes měl. Byl skutečně nějak ne svůj. Snad že spěchal někam jinam. Hráli jsme dvě partie a prohrál, hanebně prohrál...« »Oh, to věřím, že ho přivedlo z míry,« nutil se do smíchu, aby projevil zájem. »Tak's mu hodně nasekala... Jsem věru hrd na svou žačku.« Teď už vycítila, že mluví jen tak, aby něco mluvil. Pozorovala to na jeho nejistém pohledu a patrném rozechvění. Ale přičítala to ztrátě kamaráda, který mu byl asi přece bližší, než se stavěl. Sama si činila výčitky, že zpráva o zničení mladého života tak málo se jí dotkla, ale příčilo se jí líčiti soustrast, kde soustrasti nebylo. Ostatně měla příliš mnoho sama s sebou co vy- rovnávati. a byla skoro ráda, když Vladimír, vylíčiv jí podrobnosti osudného výletu uchýlil se do svého pokoje.
Myšlenky na to, co byla dnes prožila, stále se jí vtíraly. Byla tedy milována, milována tím člověkem, jenž po zklamání, jehož dožila se v manželství, jevil se jí jako ideál dokonalého muže. Poprvé si tu sama doznávala své zklamání a řekla si, to že je tedy konec jejich lásky. Vždyť to ani nebyla láska, co on k ní cítil, poněvadž on pravé lásky nebyl ani schopen.
Byla nezkušená, dala se zmámiti jeho dvořením, jako se později dávala opíjeti jeho miliskováním, poněvadž byl prvním, mužem, s nímž se 11a pouti svého života byla setkala. A teď tedy ■poznala, co je láska, neboť ona Borovce skutečně milovala.
Dosud si toho nebyla vědoma. Kdyby si byla dříve předložila otázku, čím jest jí Borovec, byla by si řekla, že přítelem, že má ho ráda jako sestra, že důvěřuje mu jako bratru. Teď pod žárem jeho očí, pod úpalem polibků, jež vtiskl na její ruku, jakoby náhle vypučelo to sladké a hrozné slovo: milovati. Sladké, poněvadž cítila, to že je vrchol štěstí, hrozné, poněvadž to štěstí bylo jí zločinem.
Ani toužiti po něm, ahi sníti o něrn nesměla, nechtěla-li se proviniti na svém muži a dítěti. A co on jí za to poskytne? A čím bude teď celý její další život? Zaplakala si hořce, ale tentokráte již to nebyly jen slzy zhýčkaného dítěte, jež pojednou vidí se zanedbáváno a zasteskne si ve své opuštěnosti.
X.
Vladimíru Říhovi nastaly teď krušné dny. Zpráva o samovraždě Bobešově přišla do novin právě tak, jak se toho byl obával. V poslední době přihodilo se několik případů vrhajících divné světlo na poživačnost pražské zlaté mládeže. Nejlepší rodiny byly zapleteny do různých skandálních afér, mladí mužové, již byli ozdobami salonů a jejichž jména skvěla se ve všech výborech representačních plesů a národních slavností, stali se přes noc nemožnými ve slušné společnosti i v úřadech, do nichž dostali se protekcí svých bohatých a vlivných tatínků. t Byla to příliš vhodná příležitost pro lokálkáře novin zamoralisovat si, naříkat nad zbahněním našich společenských poměrů a nicotnosti života naší mládeže, jež nemá smyslu než pro nejniž- ší požitky. A pro továrníka, representanta staré vážené firmy, jímž byl Vladimír, bylo ovšem hroznou úhonou, když jméno jeho s jinými méně slavnými jako výstražný příklad vyskytovalo se v těch mravoučných úvahách, třeba že jen jako člena Bobešovy společnosti a svědka jeho smutného konce.
V ty dny Vladimír styděl se vkročiti do kanceláře svého závodu a před Amálkou schovával úzkostlivě všecky noviny. Ale přišly věci horší a nové útrapy. Otec Bobešův, zdrcen a spolu rozhořčen ztrátou syna, odepřel placení směnek, na nichž byl Vladimír podepsán jako ručitel, ba činil ho přímo odpovědným za všecko neštěstí.
Byly to jistě nespravedlivé výčitky, ale když jednou byly proneseny, šířily se a bylo jim věřeno. A poněvadž v úřadech i bankách povšimli si jmen, jež byla uváděna mezi veselými hýřily, stalo se, že jednoho dne před revisí zmizel z Prahy neznámo kam — nový člen Vladimírovy »gardy«.
Byl to pan Kuneš, úředník banky a Vladimírův důvěrník a zplnomocněnec v jeho bursov- ních operacích.
To již byla rána, nad kterou se Říhovi zato- čila hlava. Se všech stran hrnuly se zprávy o nedoplacených diferencích a naléháno na bezodkladné vyrovnání. Ukázalo se, že Kuneš poslední dobu nejen zapletl Vladimíra do závratně odvážných spekulací, jež vesměs se nezdařily, ale i zpronevěřil větší sumy, jež Vladimír pracně sehnal na krytí starých závazků nebo zálohy na nové. Za zpronevěřilcem a Vladimírovými penězi jakoby se byla půda zavřela, ale závazky tu zůstaly a poněvadž plné moci byly právoplatně vystaveny, nezbývalo než platiti.
Vladimír poznával již, že ztrácí půdu pod nohama, že nemá již v co doufati. Jako všichni lehkomyslní lidé nepočítal s tím, co měl, ale s tím, čeho doufal nabýti. Byl přesvědčen, že jednou musí se mu podařiti jeho spekulace. Šlo jen o to vydržeti a ovšem stupňovati svou odvahu, aby ... až se naň zase štěstí zasměje . . .
stačilo to rázem na vyrovnání všech starých závazků.
Taková šťastná chvíle musila přijíti, musila, poněvadž on ji nezbytně potřeboval. Do té doby nemohl a nechtěl nic měniti na dosavadním způsobu života, nechtěl přerušovati staré svazky, vždyť byli i jeho přátelé zapleteni v jeho operace, potřebujíce peníze právě jako on a věříce v jeho šťastnou hvězdu.
Ale pak... až tedy nadejde ta šťastná chvíle... pak začne on nový život, pak pokončí s těmi svými veselými kamarády ... Cítí již dávno, že není vše, jak mělo by býti, že musí se vrátiti své ženě, své rodině... 4 Eh, dosud byl mlád, měl právo na to užívati trochu radostí života, než se zapřahne do chomoutu toho všedního života, ale teď nastávají vážné povinnosti k rodině, teď ukáže světu, že je mužem, jenž stačí na své úkoly.
Takové byly jeho úvahy posledních dob, kdy ho již půda silně pálila pod nohama, ale všecky vycházely z předpokladu, »že musí to přijíti«, jak on to potřeboval, jak on si to ve svém snění vybájil.
A nyní tedy byl hotov. Již nestačilo převésti své soukromé dluhy na závod. Pokoření před Borovcem a Kouskem, jimž musil doznati svůj pravý stav, zahanbení před Amálkou ... tím nebylo vše odbyto. On věděl, že samo další trvání jeho závodu je ohroženo. Již výplata věna Lauřina a všech legátů dosti citelně se dotkla firmy, nyní však šly jeho ztráty na burse do statisíců, a to mohlo vésti k úpadku.
Počítal po svém způsobu s tím, co ještě mohlo přijíti, po celé hodiny zavíral se do svého pokoje a odkládal ode dne ke dni »promluviti rozumně s těmi lidmi«. Amálka tušila, že něco se děje, pozorovala jeho rozervanost, ale nemajíc ani zdání o vážném stavu věci, doufala, že to je jen převrat, příprava k novému životu, životu práce, o němž jí mnohoslibně mluvil.
Jak ráda byla by viděla se s Borovcem. Cítila potřebu dovolávati se jeho přátelství, jež jí byl slíbil, obrátiti se k němu o radu, ale on ne- vpřicházel a volati ho nemohla. A nad to přišlo něco, co ji docela zaujalo a zbavilo smyslu pro vše ostatní. S podzimem dostavily se i nemoci a její malý Ládíček se vážně roznemohl, takže po celé dny nemohla se hnouti od jeho lože...
Jednoho dne, právě když dítě prodělávalo vážnou krisi, vzkázali z kanceláře po několikráte pro pana šéfa. Vladimírovi, jenž netušil nic dobrého a jemuž vždy šlo o to, odložiti na zítřek, co se odložiti dalo, přišlo vhod, že má výmluvu... nemoc dítěte. Ale konečně nebylo vyhnutí, když přišel dotaz, mají-li Borovec a Kousek přijíti k panu šéfovi sami.
Bylo po dvanácté, všechen personál z pisáren odešel k obědu a jen pokladník a ředitel tu čekali. Poznal již na jejich tvářích, že čeká ho hořká chvilka a nemohl se vpraviti do svého obvyklého tonu.
Starý Kousek, sklíčen starostmi a rozpaky, že musil by mluviti se svým šéfem o nemilých věcech, přenechal rád slovo Borovci. A byla to nová rána na hlavu Vladimírovu, ale snesl ji ku podivu statečně, ba uvítal ji skoro s jakýmsi zadostiučiněním.
Velká vídeňská firma, s níž byl závod v čilém obchodním spojení, ohlásila úpadek, což mělo za následek ztrátu, jež půjde snad do statisíců, ale i v nejlepším případě do urovnání konkursu ohrozí platební schopnost firmy Říhovy. A nyní bylo na panu šéfovi... jak chladným, řezavým tonem oznamoval Borovec ... aby poradil a rozhodl, co dělati.
»Já vám mám radit, pánové?« vyděsil se na oko Říha. »Doma dítě nemocné, žena zoufalá .. / nevím, kde mi hlava stojí. A k tomu, snad jste slyšeli, stihly mne v poslední době různé nehody ...« Starý Kousek polekal se při zprávě o nemoci svého miláčka a byl by nejraději mluvil o něm, ale Borovec ho přerušil.
»Máme zde různé zprávy o tom všem, banky podávají zprávy a žádají o informace, ano bylo již i pohroženo odepřením úvěru, ale určitého nevíme nic. Zdá se, že situace je vážná a právě proto jsme prosili pana šéfa... Máme-li jednati, musíme míti jasno...« Zdvořilý, ale rozhodný ton, jimž mluvil Borovec a jenž upomínal na zahájení výslechu vyšetřujícím soudcem, zlomil energii Říhovu ...
1WO ■= »Jasno, jasno chcete míti,« zvolal rozčileně plačtivým hlasem. »Zde vidíte sami, jak se všecko spiklo ku mé zkáze. Já nemohl věděti, jak si stojí ten Vídeňák... Já musil spoléhati na vás, na svou kancelář...« »0 to tu nejde, pane šéfe!« přerušil ho Boro- vec stále svým způsobem, jenž Vladimíra již dráždil. »To nemohl věděti nikdo a my též ne. Ostatně ty peníze nejsou posud ztraceny, a i kdyby byly, neotřáslo by to vážně naší firmou, kdyby byla posud v takovém stavu, jak jsme ji převzali z rukou starého pána...« »Dovolte, má to býti výčitkou?« hněvivě vyjel Říha.
»Nemám práva k výčitkám a proto bych se jich ani neodvážil. Ale mou povinností je stara- ťi se o závod, a abych to mohl, musím znáti_pra- vý stav věci, poněvadž banky a jiní naši přátelé žádají od nás určité prohlášení...« »A co tedy chcete ode mne? Víte jistě, jak hanebně se zachovali moji přátelé, jak bylo zneužito mé důvěry. A poslední dobu selhaly mé bursovní spekulace... utrpěl jsem hrozné ztráty « »Ale čísla... prosím o určité cifry,« neúprosně naléhal Borovec, zatím co starý pán zoufale pobíhal po pisárně.
»Určité cifry! Ah, to se vám řekne,« horlil Říha, jakoby se mu děla bůhví jaká křivda. »Sám dnes ještě nevím ...« »Ale věc naléhá a odkladu nesnese. Máme nutné platy, peněz není, musí se sáhnouti k úvě- ru, ale ten nám odpírají... Mám zde některé poznámky, mohu-li pomoci vaší paměti,« řekl Borovec, ukazuje na papír před sebou, na němž byl sloupec cifer a poznámek. A jal se čisti a zatrhávati tužkou jména bank a jiných věřitelů a sumy, jež byl Vladimír dlužen.
Říha vskočil mu rozčileně do řeči. »Ale dovolte, pěkné věci mi tu povídáte... Jak vidím, sháněli jste informace ... Byl jsem tedy pod dohledem?« »Ne ne, pane šéfe,« chopil se slova starý Kousek. »Nikdy bychom se neodvážili. Víme přece, čím jsme vám povinni. Ale je pochopi- telno, že lidé, kteří mají od vás petiíze k požadování, obracejí se na vás, na váš závod. A tak se nám dostala do rukou tato data, jejichž správnost můžete jen vy potvrditi...« »Nuže ... je-li to vše správné?« »Pak jsme opravdu v situaci zoufalé,« vzdychl Kousek, zatím co Borovec sčítal cifry a podtrhnuv součet silnou čarou, ukázal ho mlčky Vladimírovi.
»A to je vše, co mi můžete říci k mé útěše?« zvolal Říha popuzeně. »Což nemá továrna větší ceny, než těch pár stotisíců? Což i vám nezáleží na tom, aby se firma udržela?« »Mladý pane!« Kousek v rozčilení sepjal ruce. »Kdybychom mohli, vlastní krví bychom závod vykoupili, aby to drahé jméno nezmizelo se světa s potupou. Továrna má jistě větší cenu, ale není-li hotových peněz, na závazky a není-li možno jich opatřiti, přijde závod do prodeje, a pak ovšem nestačí ani na zaplacení všech dluhů ...« »Ale pak jsem tedy žebrákem a nezbývá mi nic, než ...« Borovci při tom výbuchu zoufalé bezradnosti zajiskřilo se v očích, ale starý pokladník nedal Říhovi domluvili.
»Nezbývá, než abyste se staral vše urovnati a platy pokud možno oddáliti. Do žebráků máme bohudík ještě daleko!« »Ale vždyť sám pravíte, že není možno opatřiti peněz...« »Tou chvílí, kdy převedete své soukromé závazky na firmu, se situace valně zlepší. Docílí" me lhůty a kde ne... stačí opatřiti menší sumu. Je zde... je zde dům paní Amálky...« Poslední slova pronesl Kousek s patrným sebezapírá- ním. Ale Borovec vyskočil prudce a odporoval.
»Ne ne, to je nemožno! To je proti poslední vůli starého pána ...« Vladimír sám patrně zalekl se v prvním okamžiku toho návrhu, ale odpor Borovcův ho podráždil. Leč Kousek ujal se slova dříve, než on mohl promluviti.
»Starý pán nemohl tušiti, k jakým koncům zde dospějeme, a kdyby byl tušil, jistě by byl dovolil, aby se Amálčina jmění použilo k zachránění závodu. Formální překážky není, poněvadž nic nebylo vtěleno do kněh, a svolí-li paní Amálka, jsme zachráněni...« »Ale to je znevážení poslední vůle otcovy,« odporoval Borovec, »a nežli to... já aspoň na místě pana Říhy ...« »Nu, co byste ... řekněte, co na mém místě ...« »Oh, takové věci je těžko říkati... Ale já bych se tak nezneuctil, abych odkazu otcova...« Borovec nedomluvil, ale Vladimír dobře vytušil, co chtěl říci, a v rozčílení dával mu v duchu za pravdu. Věru, než zneuctíti se, lépe by bylo zakončiti vše krátce, jako Bobeš.
»Ne, nejde to, pánové!« ozval se opět Borovec klidněji, když již byl naznačil to hlavní. »Musíme hledati jiný prostředek. Zbaviti paní Amálku a dítě toho, co v nejhorším případě má ' je zabezpečiti před nouzí, ne, to nelze!« »Já jsem také kmotrem toho dítěte a jsem starým sluhou rodiny,« počal Kousek chvějícím se hlasem. »Bůh mi svědkem, že nedovedl bych se prohřešiti proti vůli svého dobrodince, ale kdyby nebožtík pán byl na živu, jistě že by se ani na okamžik nerozpakoval obětovat všecko, aby zachránil závod, majetek rodiny a čest svého jména.« Říhovi bylo při těch slovech, jakoby slyšel osvobozující ortel z úst svého soudce. Jen pohled na Borovce ho ještě znepokojoval. Ten pozoruje, že mu kořist již již uniká, stál zde zamračen, ano pohlížel na Kouska přímo nepřátelsky. Vždyť ten člověk svou radou, jež byla skutečně jedinou spásou, hatil všecky jeho záměry.
LIBUŠE. Právo mládí. 13 »Nu, proč nemluvíte?« obrátil se na něho pokladník. »Víte vy snad něco lepšího?« »Ne, nevím nic lepšího, ale vím, že toto dobré není a že pan Říha k tomuto prostředku sáhnouti nesmí a nemůže ...« »Ale vždyť paní Amálka svolí...« hájil Kousek svůj návrh.
»Ovšem že svolí. Která žena by nesvolila, aby zachránila dítěti otce. Ale ... mluvím jen za sebe, jak já na věc pohlížím ... jsou oběti, jež čestný muž přijati nesmí, zejména když byly by marný. Ten dům je poslední záchranou rodiny .'.. závod měl a mohl se držeti sám ...« Vladimír Říha, jenž tu dosud seděl bled a bezradný, náhle se rozhodně vzchopil.
»Děkuji vám, příteli!« zvolal s krutým úsměvem. »Nevěděl jsem, co dělati... teď vím. A budu tedy jednati jako čestný muž, abych ženě a dítěti zachránil poslední majetek.« S těmi slovy vyrazil z kanceláře, nedbaje Kouska, jenž zděšeně za ním volal.
»člověče, vy jste tomu šílenci přímo vtiskl revolver do ruky!« vrhl. se Kousek na Borovce.
»Ach, nebojte se! Ten zbabělec na sebe ruky nevloží,« odvětil Borovec s ledovým klidem, ale při tom byl tak rozhněván, že nedovedl nedoda- ti: »A kdyby tak učinil... myslíte, že by tím svět mnoho ztratil? Pak by bylo vždycky dost času přinésti tu oběť, aby se Amálce a dítěti zachránil závod...« Kouskovi při těch slovech, odsuzujících Vladimíra na smrt, kmitlo cosi hlavou. Neřekl ani slova, ale vrhl na Borovce pohled přímo vražedný a chopiv se klobouku; spěchal za Vladimírem.
»U čerta, zdá se, že jsem zde svou partii prohrál,« broukl mrzutě Borovec. »Tak pěkně jsem mu tu myšlenku vsugeroval. A on, ten slaboch by ji byl jistě provedl spíše, než by se Amálce přiznal a požádal ji o svolení k prodeji domu. Ale ted je vše ztraceno, neboť ten starý blázen to udělá za něho « * * Pokladník Kousek, v úzkosti svého srdce nedbaje slušných ohledů, jež vždy pečlivě zachovával, vrazil do Vladimírova pokoje bez zaklepání.
Mladý Říha seděl již u svého stolu a přehraboval se chvatně v zásuvce.
»Revolver, hledá revolver,« kmitlo starci hlavou. Chvatně přiskočil a chytil ho za ruce. »Mladý pane, pro živého boha, vzdejte se té šílené myšlenky!« Vladimír nic se nepolekal, ani nepohněval. »Ach, pan pokladník,« zvolal se smíchem. »Jaké to šílené myšlenky se bojíte? Hledám papír, své zápisky... Chci počítat... Mám k tomu přece dosti příčin?« »Počítat chcete? Nu, to sláva bohu!« oddechl si stařec z hluboká. »Raději pozdě, než nikdy. Mělo se počítat dřív, mělo,« nedovedl se zdržeti výčitky, »ale jen když aspoň teď. Dopočítáme se, všecko zachráníme... Budeme se muset ohánět, ale půjde to. Jen nepomýšlejte na to, co by bylo zbabělostí! Zavařil jste kaši, teď ji musíte vyjíst a ne zde nechat ubohé Amálce ...« »Ale já vám nerozumím ...« »Nechcete rozumět... chcete se mne zbavit, ale to by bylo zlé, hanebné. Čestný člověk, řekl jste... Víte, co je povinností čestného člověka? Ale odpusťte starému muži, že v úzkosti takhle mluví. Vždyť já vím, Ládičku ... odpusťte, mladý pane, že jste dobrý, že neuděláte nic, čím byste zarmoutil ji, zhanobil své jméno. Všecko, všecko půjde! Oh, my ještě zvedneme starou firmu Říhovu.« Vladimír díval se na starého důvěrníka svého otce skoro něžně. Jeho strach, úzkost, z níž mluvila stará láska k rodině, ho uklidňovala. Přirazil zásuvku a vstav od stolu, chopil Kouska za obě ruce.
»Buďte bez starosti a nebojte se ničeho. Budu jednati jako rozumný muž,« řekl tak přesvědčivým tonem, že mu Kousek nemohl nevěřiti.
»Oh, já to věděl! To ten šílenec tam si vzpomněl. Čestný člověk! To u vojanských a u pánů z modré krve se tak smýšlí o cti, že dá se skvrna smýti jen krví. Vyvedeš něco, střelíš se do hlavy a všecko je v pořádku. Ale my prostí lidé pohlížíme na věc jinak. Chybil's, naprav svou vinu, aby někdo jiný netrpěl za tebe. Ale proč vlastně to všecko povídám, vždyf vám nikdo nic nečestného vyčisti nemůže. Mladý člověk ... nu, vybouří se, vybouří a je z něho rozumný muž, Starý pán to říkával... a vy budete. Máte roz- milou ženu, má vás ráda... a dítě máte! Máte pro koho žít a pracovat, a vy budete, abyste zase zvedl náš starý závod.« Starý muž se až zadýchal, jak s horlivostí ze sebe vychrlil nezvykle dlouhou řeč. Vladimír snad ani neslyšel, nebo aspoň nepochopil vše, co bylo mluveno. V hlavě mu vířilo a nebyl schopen jiné myšlenky, než aby ta hrozná scéna byla již skončena, aby snad nepřišla Amálka a nechtěla vědět, co se děje. Tiskl Kouskovi ruce a skoro ho tlačil ke dveřím.
»Nebojte se, nebojte... Všecko bude zase dobře ...« »Nu tak, sláva bohu! Potěšil jste mne. Teď jen promluvit s paní Amálkou. Oh, ona je dobrá ... všecko udělá, všecko! Chtěl jsem říci, že bychom měli promluvit s paní Laurou, ale ...« Vladimír mávl odmítavě rukou. »Ach, to by bylo marno. Znám svou sestru i majora příliš dobře ...« »Marno a zbytečno! Spravíme to sami i bez majorových. Jen s paní Amálkou promluvte! A já už tedy běžím. Dnes bude mi zas jednou náležitě chutnat oběd .,.« Za okamžik po Kouskově odchodu ozvalo se zaklepání a ve dveřích zjevila se Amálka.
»Nu, co se děje?« ptala se vesele. »Cekáme už s obědem. Posílá mne sem Kousek, abych prý tě potěšila. Ale s Ládiěkem už je zase dobře. Právě odešel doktor. Rekl, že již krise šťastně minula a teď jen chránit dítě před nastuzením. Ale jaký's to otec? Ani nejevíš radost...« Teprve teď si vzpomněl, že dítěti hrozilo nebezpečí. Ale on měl jedinou myšlenku. Prozradil už Kousek něco? Oh, to by bylo hrozné ...
»Ale ... jakž bych neměl radost? Což je to možno? Bál jsem se nejen o dítě, ale i o tebe. A jen když je zase dobře. A co Kousek?« ptal se dychtivě, ale nesměle, s obavou a přece zas s nadějí. »Co ti řekl?« »Nic, pranic. Jen abych šla tě potěšit, že máš starosti.« Kousek tedy nemluvil... Tohle se teď zdálo Říhovi ještě hroznější, než kdyby byl promluvil. Zbabělec ... patrně neměl odvahy způsobit jí ten zármutek. A on tak má učiniti? Jakž by to dovedl?
»Tak už pojďme k obědu,« švitořila Amálka, z níž se strachem o dítě spadly všecky starosti. Leč přece si povšimla rozrušení svého muže. »Ale co je ti? Ty's nějak zaražen. Stihlo tě něco, s čím se přede mnou tajíte?« »Ale nic tak vážného, dítě. Máme nějaké ztráty v závodě i na burse, ale to už jinak v životě nebývá. To se zas vyrovná ...« Té bursy se zalekla, ač dost dobře Učil bezstarostný ton. »Na burse? Prohrál jsi? Mnoho...« »Ale neprohrál,« bránil se tomu ošklivému slovu. »Spekuloval jsem na železářské. Situace byla tak příznivá. Angažoval jsem se silně, a najednou proti všemu nadání papíry hrozně poklesly ...« »A máš velké ztráty? Máš, viď? Teď teprve chápu. Kousek byl nějak tuze vzrušen.« »Což Kousek! To je člověk starého vydání. Uvalit dluh na fabriku, to jest mu hrozné pomyšlení. Raději by poslední vlastní kabát prodal.« »Inu, věrná, oddaná duše ...« »To je, ale tebe poděsil,« řekl Říha, ale v duchu zažehnával pokladníka, když už mluvil, že neřekl všecko. Jak teď má on? Kde vzíti srdce...
»Nepoděsil. Bude prý zas všecko dobře, jen když dítě je zdrávo...« Tento závěr přišel Vladimírovi vhod. Nemusi- lo se již dále mluviti o závodě, však ho z toho rozbolela hlava. Cítě, že způsobí Amálce radost a odvrátí její mysl od těchto starostí, projevoval něžnou péči o dítě.
»Andělíček, viď?« tulila se k němu Amálka, již zdálo se, že teď, sklíčen tou ranou osudu, Vladimír zas více patří jí a dítěti. »Máme přece jen statného dědice. Měl's slyšet Kouska! Škoda, že dedeček se nedočkal...« »Ano, aby se tak byl dědeček dočkal,« myslel si Vladimír s hrůzou.
Spěchal s obědem, vymlouvaje se na nutné pochůzky, ač mu šlo jen o to, aby ušel Amálči- ným otázkám. Ale přece se neubránil.
»A co říká Borovec? Co on radí?« naléhala, když ... aby zmírnil svou vinu, zmínil se o ztrátě obchodní. »Borovec je přece mladý, energický člověk. Kouskovi se nedivím, že je tak vyděšen ...« »Ano, ano... Borovec. To je zcela jiný člověk,« odpověděl vyhýbavě.
»Já bych spoléhala jen na něho. On jistě najde .pravou cestu,« ujišťovala horlivě.
Ulekl se jaksi její horlivosti. »Ano... pravou cestu. A ty tedy myslíš, že jeho rada bude nej- lepší?« Vzpomněla si s jakým zápalem a oddaností ji ujišťoval o svém přátelství. »Oh, jistě že! Borovec je zlatý člověk a jistě že má stejně jako Kousek na mysli jen naše dobro.« »Tak vysoko ho ceníš? A myslíš tedy, abych se řídil jeho radou?« Zdálo se jí, že dala se příliš unésti svou horlivostí. »Myslím, že jeho rada může býti lepší. Sám jsi řekl o Kouskovi, že je příliš stár. A ten tu, mladý, plný energie a jistě poradí tak, jak by jednal sám ...« »Nu, já se s ním tedy poradím,« řekl bez trpkosti. »Když tolik v něho věříš ...« — =201 »Ale až se vrátíš, povíš mi pak ano? A uradíme se spolu. Jsem přece tvá žena a třeba v těch věcech nezkušená ....« * * Vladimír slíbil všecko a chvatně odešel, ač vlastně neměl kam jiti. Do pisárny se mu nechtělo. Tam čekal na něho Kousek s otázkou: Ještě jsi se nesvěřil Amálce? A v očích Borovce byl by četl: Ještě jsi se nestřelil?
Také do kavárny, nebo jinam, kde ho lidé znají, nemohl jiti. Zdálo se mu, že každému, koho potkává, čte podobnou nějakou otázku v očích, < že každý dívá se na něho buď s úsměškem nebo se soustrastí, a obojí bylo mu hrozně proti mysli. Zašel do kavárny až na druhém konci města, kam nikdy nechodíval. Chtěl býti sám, sám se svými myšlenkami, ač cítil, že není jasné myšlenky schopen. Ani zde neměl pokoje od lidí. Ochotní sklepníci, vidouce nového, slušného hosta, snášeli mu horlivě všecky noviny a pak, když ničeho nečetl, zase mu je odnášeli. Rozčiloval ho i pohled na ně, bloumající kolem a po očku po něm se dívající.
Eh, ti chlapi to na něm vidí a dávají pozor, aby se nestřelil dříve, než zaplatí kávu, myslel si, hodil na stůl peníze a zuřivě odešel.
Zaměřil kroky na Letnou. Na křižovatce u Prašné brány byla by ho málem přejela tram- 202 — way. Jen tak tak že odskočil před rozjetým vozem. Jsem to pitomec, zlobil se chvilku. Tak krásná příležitost a vše mohlo být skončeno. A když šel přes most, díval se na rozvodněnou řeku skoro s toužebností. Jaká to škoda, že jsem dobrý plavec! A proč jsem vlastně nevzal s sebou revolver?
Vždyf radil mu k tomu Borovec, nejlepší přítel rodiny. A Amálka mu tu radu schválila. Jak bývá u lidí, kteří nedovedou pozorovati, co se kolem nich děje, pojednou se mu v hlavě rozsvítilo.
Ten nenávistný, přímo na smrt odsuzující pohled Borovce. A ta jeho dobrá rada. A poslední dobu tak často býval s Amálkou, a ona o něm mluvila s obdivem. Pochvalou jen rozplývala.
Kdyby byl podoben Borovci, kmitlo mu hlavou při vzpomínce na otce. A vždyf i Amálka někdy cos podobného pronesla. Rozpomínal se, jak ho vynášela, jistě že bude dobrým manželem. A zuřil v duchu, nemoha si upříti, že Borovec je jistě člověk, který si dovede získati úctu a...
Slovu »láska« se ještě bránil, nechtěje obvi- ííovati Amálku. Ne, ona není schopna zpronevěry! Ale byla by to její vina, kdyby proti její vůli se v její srdce vkradla? On sám poslední dobu Amálku tak zanedbával. Přenechával ji jemu, aby ji bavil, aby jí nahražoval muže, jenž hledal zábavu jinde. Nemusila tu porovnávati? A to porovnáváni dopadlo pro něho špatně.
Myslel tedy Borovec, když mu vnucoval tu dobrou radu, že Amálce bude lépe, myslel při tom, že zase bude tím, jenž jí ho nahradí? Jak byl sklíčen vědomím své nicotnosti, nedovedl se pro to naň ani hněvati. Ona ovšem, schvalujíc mu tak naléhavě radu Borovcovu, neměla ani tušení, že ho odsuzuje k smrti. Ale jeho smrt byla pro ni skutečně vykoupením a možností, aby došla nového štěstí s člověkem, o němž věděla, že bude dobrým manželem, lepším než on.
Procházeje se v samotě sadů na Letné, kochal se skoro touto myšlenkou. Byl šťasten, že na- • chází toto východisko. Zdálo se mu, že provede hrdinství, že smrtí svou dokáže Amálce, jak j ji miloval a smíří vinu, již se dopouštěl zanedbávaje ji a hledaje si zábavu jinde. Ustoupí jinému, s nímž může býti šťastnější než s ním, a jenž ji zachrání před nedostatkem, který jí hrozil.
Ale dlouho při té myšlence nesetrval. Dostavila se pochybnost, již mu samolibost vnukala. Což jestli se mýlí? Amálka snad chválila na Bo- rovci některé jeho vlastnosti jen proto, aby jeho přiměla k obratu. Snad úmyslně chtěla vyvolati jeho žárlivost, aby ho připoutala k domovu. Vždyť ten člověk býval jí nemilý, nebo aspoň vzbuzoval její nedůvěru.
Náhle uvědomil si, co byl mluvil Kousek, a co ve svém rozčilení byl přeslechl. Teď se mu jeho slova vybavovala z podvědomí. Ne, tak se chy- ba ... shovívavě si říkal jen »chyba« ... nenapravuje, jak radil Borovec, Pravdu měl Kousek. Pracovati, přičiniti se, aby odčinil, co byl zavinil, to bylo teď jeho povinností. Měl ženu, rozkošnou ženu, jež ho mívala tak ráda. Dnes stojí ona vysoko nad ním a on před ní jako provinilý chlapec. Ale dovede si zase získati její lásku. Práce, povinnost... ta dvě slova, jež slýchal od otce, proč ona mu je teď tak často opakovala?
A měl dítě ... rozmilé dítě, jež chtěl připra- viti o otce.
Vladimír náhle pocítil mocný příval otcovské lásky, jako posud nikdy. Máte proč žiti, opakoval si bezděky slova Kouskova. A pojednou poznával jasně celou tu nicotnost svého dosavadního života. Žil jenom zábavě, chvilkovému rozmaru, omlouvaje se mládím, ač byl již mužem, otcem rodiny a člověkem, na jehož bedra Osud s bohatstvím vložil i zodpovědnost za blaho tolika lidí.
Oh, oč výše stála Arnálka, jež byla přece nezkušeným děckem, když si ji bral-. Poznala cenu takového života, poznala i cenu těch jeho přátel, již neměli na mysli, než užívat radostí světa.
A oč vlastně šlo? Proč chtěl zbaběle utíkat ze světa? Vždyť nebylo vše ztraceno. Ani bída mu nehrozila, a on konečně i tu by musil snášeti pokorně, jako zasloužený trest. Šlo jen o to, vyžádati si na Amálce, aby obětovala svůj majetek.
A která žena by neobětovala vše. aby zachránila dítěti otce, opakoval si slova Borovco- va. Ale ona obětuje, pane Borovče, i proto, aby zachránila sobě muže. Najednou cítil, že oni tři patří dohromady, že žena a dítě musí mu býti celým světem, jak říkával Amálce tehdy, když v tom světě neviděl nic a nehledal nic, než planou zábavu...
Ale jak jí to říci, kde najde odvahu žádat na ni, aby obětovala celý svůj majetek, aby ho svěřila jeho rukám? Může mu po tom všem ještě důvěřovati?
Stmívalo se již, mrazivý vítr fičel letenskou plání, když Vladimír, stále ještě zmítán myšlenkami a pochybnostmi, ale nejvíce strachem, jak jí to říci, procházel se rozčileně po pustnoucích sadech.
XI.
Po Vladimírově odchodu Amálka zabrala se do starosti o dítě. Ztráty, o nichž mluvil Kousek, nebrala si ani valně k srdci. Bude zase všecko dobře, nu a tedy dobře. Jen když nastane obrat v jeho způsobu života, jen když vytrhne se z kruhu nehodných přátel a vrátí se jí a rodině. To již stojí za tu oběť, nechť byla sebe větší.
A kdyby byli zcela chudi, kdyby musila se zříci všeho pohodlí a přepychu, jemuž ovšem již přivykla, ponese to ráda. Jen když on ... ach, kdyby, byl takový, jako ten druhý, pak by Beze všeho strachu hleděla budoucnosti vstříc. Ale což jestli on nedovede snášeti následky své 206 = lehkovážnosti, jestli nedovede najiti v práci své štěstí?
Myšlenka na Borovce, jenž byl v jejích očích ideálem dokonalého muže, stále se jí vtírala. A při tom vzpomněla si, na radu, kterou udělil Vladimíru. Teprve teď si náhle uvědomila podivný ten, jímž on o té věci mluvil. Zmocňoval se ji divný nepokoj a rostl, když míjela hodina za hodinou a Vladimír se nevracel, ač byl slíbil, že přijde na svačinu domů.
Konečně již nemohla se přemoci. Musila míti jasno, musila poznati celý dosah neštěstí, jež jim hrozilo. A chtěla znáti i tu radu Borovcovu, o níž Vladimír tak podivně byl mluvil.
Pro Borovce ovšem po tom, co se mezi nimi bylo přihodilo, poslati nemohla. Vzkázala tedy pro Kouska, jenž po chvíli přišel.
»Můj muž mi řekl, jaká nehoda stihla náš závod,« počala, když ho byla uvedla do Vladimírova pokoje, »ale ujišťuje mne, že všecko zase bude dobře a existence závodu že ohrožena není...« Starému pánu již vyrazil na čele pot při pomyšlení na výslech, který ho očekává. »Nu, je sic dosti zle, ale neštěstí se dá zažehnati. Popla- tí se nejnutnější a ostatní se vtělí na továrnu. Je to mrzuté, tuze mrzuté, ale jakáž pomoc,« nutil se do bodrého tonu.
»Můj muž tedy ztratil mnoho na burse?« »1 na burse i důvěrou ve své přátely... a konečně, jak již bývá, že neštěstí nechodí samo, ztratili jsme bez vlastní viny i ve Vídni. Ale všecko dá se zachrániti. Nepřipouštějte si starosti, všecko!« Amálka nevěděla, jak se ptáti, ale konečně se rozhodla. »A to podle vaší rady či podle rady inženýrovy?« Lekl se jejího vážného pohledu, jenž zdál se mu býti přísným. Říha jí patrně již řekl o prodeji domu a narazil asi na odpor. Toho se on ovšem nenadál.
»Totiž... rada či nápad byl vlastně můj,« počal v trapných rozpacích. »Je to jediný způsob, kterým možno vyváznouti ze zoufalé situace. Pan manžel vám asi pověděl, oč jde...« »Mluvte, jakobych nic nevěděla, ale prosím v vás, jen pravdu a beze všech okolků. Chci míti jasno...« »Nuže tedy... Jsou platy, jež naprosto nesnesou odkladu. Výpůjčka na továrnu by pomohla, ale to by trvalo dlouho a zatím... jde tu takřka jen o hodiny... byl by otřesen úvěr závodu, ba mohlo by dojiti i k horšímu. A tu jsem si myslil, ale neračte se na mne hněvati. Jen starost o to, aby vám, rodině zachován byl závod...« »Ale ovšem, ovšem.. v Vždyť znám vaši oddanost ...« »Myslil jsem tedy, kdyby se prodal váš dům, že by bylo všecko nebezpečí zažehnáno,« vyhrkl starý pán.
»Můj dům prodat? Ale můj bože, proč jste to . neřekl hned,« vyrazila Amálka s radostí. »Ani , minutu jste se neměl rozpakovat. Ale proč mi Vladimír sám nic o tom neřekl? Nemyslil přece, že by mi jakákoliv oběť byla velkou, když jde o to zachrániti čest jeho jména?« »Nejde vlastně celkem ani o žádnou oběť,« pokračoval Kousek. »Notář a já sám též, bude trvati na tom, aby se ten peníz zajistil pro vás na továrně ...« »Ale já o to nestojím ... Prodejte si dům s pánem bohem, jenom mi zachraňte muže ...« »Ale my na tom budeme trvati z úcty k poslední vůli starého pána, jenž by v tom jistě s námi souhlasil.« »Jednejte jak chcete, jen když bude pomoženo. Ale proč mi to Vladimír neřekl a proč chce říditi se radou pana Borovce? K čemu ten vlastně radil?« »Radou Borovce?« zděšeně vzkřikl Kousek. »To on vám řekl? A řekl k čemu mu radil?« Amálka se až vyděsila pohledem na zrůzně- nou tvář starého muže.
»Ne, neřekl nic, ale když jsem mu tu radu schválila, děkoval mi tak podivně...« »Vy, vy jste mu to schválila?« »Ale vždyť já nevěděla, k čemu mu radil...« »Nevěděla a přece schválila? Tomu nerozumím.« »Ptala jsem se: k čemu radí pan Kousek? Co Borovec? A tu on řekl, že bude se říditi radou Borovce, ale zeptá-li se ho, či radil-li už, neřekl. A já v důvěře v Borovce řekla jsem mu, že on jako přítel rodiny jistě poradí dobře ... Ale mluvte přece, k čemu tedy radil?« To byla ovšem otázka, k níž odpovědět bylo hrozno.
»K čemu radil? Ne, vždyf on vlastně neradil vůbec...« »Nevěřím vám. Vy mi zamlčujete něco hrozného ...« vybuchla Amálka.
»Ne, neradil. Vzpíral se mému návrhu, ukazoval na poslední vůli...« »Ale to je nesmysl! Kdyby dědeček byl živ, jistě že sám ...« »To jsem také tvrdil. Ale pan ředitel prohlásil, že on jako čestný muž by tu oběť nikdy nepřijal ...« »A dále... co dále? Pro boha, nezamlčujte mi nic <..« Stařec seděl zde jako zničený. »Dále? Dále už nebylo nic, pranic.« »Bylo, jistě že bylo... A já už vím, co mohlo býti. Borovec je hrdý muž a jistě řekl, že by se raději zastřelil...« »Ne, to neřekl. Ale mám-li mluviti pravdu, naznačil to tak, že mu pan Říha nemohl neporozumět. Ach ten člověk,« náhle propuknuvší nenávistí, »zrc^iaQrikoby^if^ revolver do ruky vtisknouti cjjMr :ho ú^ylro- hlédl proč. Zachtělo se mu Sedno áí sí"zde ria- sto pana šéfa .. v« f f LIBUŠE. Právo mládí.
Paní Amálka okamžik nemohla se vzpamato- vati z toho, co slyšela. Zhrozila se myšlenky, že by se Vladimír zastřelil, ale ještě více vyděsilo ji, že byl to právě Borovec, jenž mu neblahou tu myšlenku vnucoval. Chtěl ho tedy odstraniti, chtěl víc než co myslel Kousek. A ona, jež vzbudila v něm naděje, které vedly ho k té zločinné radě, byla skoro jeho spoluvinnicí.
»Ale už se neračte ničeho báti,« těšil ji Kousek, vida ji tak zničenu. »Rozmluvil jsem mu to, do duše jsem mu mluvil, a on všecko uznal a slíbil.« Amálka se hořce usmála. Věděla, jak málo platí Kousek v očích jejího muže, leč přes to se poněkud uklidnila. »Ale kde tedy je tak dlouho? Kde mešká?« »Snad šel již na poradu k notáři. A na dvacet jiných míst... Ale,« rozpomenul se náhle, »víte, kde má schovaný revolver nebo browning?« Skokem byla u jeho stolu a otevřela zásuvku. »Ach, zde jsou oba,« oddechla si z hluboká.
»Pryč s nimi, pryč! Schovejte je někam nebo raději sem...« zvolal a třesoucí se rukou schoval smrtonosné zbraně v kapsách svého svrch- níku.
»Prosím vás, prokažte mi tu lásku, jděte za ním. Snad v některé kavárně, kam chodívá.. .«• »No, půjdu, půjdu třeba na kraj světa. Ale vy už se neznepokojujte.« »Počkejte, prosím vás... ještě slovo. Je tedy naše situace tak kritická? Ale vy oba musili jste přece již dávno vědět, k jakému konci to spěje. Proč jste ho nevarovali, proč jste aspoň mně nic neřekli? Byla bych na něho působila...« »Já netušil, že je to tak zlé, ale přes to jsem chtěl vás upozorniti, poněvadž na pana šéfa jsem si již netroufal. Ale Borovec nedopustil, ač věděl více, než já. Ba teď jsem se přesvědčil, že on ví dávno již všecko. Oh, já tomu člověku nikdy nevěřil a teprve poslední čas jsem se dal omámiti...« »A já v něm viděla přítele rodiny,« řekla Amálka trpce. »Ale teď, prosím vás, již jděte a najděte mi ho ...« Po Kouskově odchodu bylo Amálce hrozně kolem srdce. Obava o život Vladimírův popustila, ale ozvaly se výčitky. I nespravedlivé, jak již bývá, když svědomitý člověk zasedne k soudu nad vlastním jednáním a neshledává jen to, co by ho ve vlastních očích očistilo.
I ona byla vinna, že Vladimír tak hluboko zabředl. Když sama dovedla se vyprostiti z té společnosti, jejiž nicotu prohlédla, měla půso- biti i na něho. Měla přec na něho dost silný vliv; kdyby byla vynaložila vše, bylo by se jí to přece podařilo. Ale ona, někdy z pohodlnosti a bezstarostnosti, někdy proto, že jí byla milou společnost Borovcova, propouštěla ho ráda a nic se nesnažila připoutati ho více k domovu.
Největší ránu jí ovšem zadalo, že nyní Boro- vec byl před ní odhalen jako vypočítavý, bezohledný úkladník. Člověk, v němž viděla ideál dokonalého muže, po jehož lásce hříšně toužila. Člověk, jenž měl stále povinnost na jazyku, a při tom nedbal povinnosti, již měl k synovi svého dobrodince, jenž stavěl se jejím oddaným přítelem a při tom chladně vyčkával její zničení, aby z něho mohl kořistiti pro sebe.
Když onehdy tak náhle dal propuknouti své lásce... a teď pojednou se jí otvíraly oči, že to byla sehraná komedie ... zhrozila se sic, ale přes to jí lichotilo vědomí, že získala lásku takového muže. A kdyby jí byl pláč dítěte nepřipomenul její povinnost, a kdyby právě v čas byl se nevrátil Vladimír, byla by odolala tomu uchvatiteli?
Oh, prohřešil-li se na ní její muž, prohřešila se ona na něm tím více. A on aspoň vždy přicházel kajícný, žaloval na sebe, kdežto ona v duchu odsuzovala jen jeho, aby měla pro sebe omluvu, že toho druhého zvedá na oltář svého zbožňování.
Takovými myšlenkami zmítána prožila opět celou hodinu, jež zdála se jí celou věčností. Ujištění Kouskova a nalezení zbraní ji sic na chvilku uklidnilo, ale brzy zase dostavily se pochybnosti a obavy. Což jestli i on uhodl z Borovco- vy rady, že někdo jiný dovedl by ho nahraditi, a že by to byl ten, kdo ho tak často v jeho nepřítomnosti nahražoval. Vladimír nebyl nikdy =Ť213 žárlivým, důvěřoval jí slepě, ale v takových hrozných chvílích otvírají se oči... poznala to sama na sobě... a člověk prohlédne rázem, co jindy přehlížel.
* » Z myšlenek vyrušila ji služka. Hlásila, že pan inženýr dává prosit, mohl-li by s ní mluviti. Amálka ztrnula. Proč přichází? Tušil by snad, že ještě před hodinou toužila s ním promluviti? Myslí, že v té zoufalé chvíli, podaří se mu spíše, co minule mu selhalo? Chtěl by snad i dnes ještě mluviti o své lásce? Ach, kdyby nebylo té jeho hrozné rady, byla by ho uvítala s důvěrou, jako sestra bratra, přinášejícího pomoc neljo radu. Ale takto nemohla s ním již vůbec mluviti.
Již již chtěla služce přikázati, aby ji omluvila chorobou, ale v tom ji napadla myšlenka, což přináší-li zprávu o něm? A aby tak...
»Řekněte pánu, že ho prosím ...« a pokročila směrem k ložnici. Chtěla vzíti do náručí své dítě, aby měla ochránce... Před čím? Před pokušením? Usmála se hořce. Nebude již pokušení, není třeba ochránce. Kouzlo zmizelo.
Uvítala Borovce vážně, s ledovým klidem. Neušlo jí, že je bledší, než jindy, ale netušila, co v duši jeho se děje. Poznal, že se před Kouskem demaskoval, věděl, že Kousek byl u ní a tušil, že ona již všecko ví a přistoupila na jeho návrh. Zdálo se mu, že tak již zmizela poslední jeho naděje, že Vladimír, než by se odhodlal k vyznání, raději vše skončí. Chtěl tedy zachrániti pro sebe, co se zachrániti dalo.
»Přinášíte mi snad nějakou zprávu o mém muži?« »Ne, milostivá paní, nevím té chvíle ničeho, ale přicházím nabídnouti svou pomoc. Pan Kousek již vám asi učinil svůj návrh...« »Ano, a já jsem ho s radostí přijala, ač vy jste snad pochyboval...« »Nepochyboval jsem ani okamžik o vašem srdci, ale bál jsem se, že ta oběť nestačí a že marně se připravíte o poslední. Aby se tak nestalo, chci nabídnouti panu šéfovi všecky své úspory a svůj osobní úvěr, s nímž možno po- čítati.« Amálka byla překvapena a na okamžik otřesena. Ale teď zase pojednou viděla v jeho očích to neznámé cosi, co budilo její nedůvěru. Pocítila chuť ho uraziti, dáti mu znát, že ho prohlédla.
»A což, přichází-li vaše pomoc pozdě? Po- slechl-li ten ubohý člověk vaší dobré rady?« Byl připraven na tu ránu a proto ji ihned odrazil. »Nebyla to rada, bylo to jen mé mínění, jež ve strachu o vás, o vaši bezpečnost se mi vydralo z úst. Rekl jsem, co jsem cítil, ale nedomluvil jsem, poněvadž jsem se ihned zhrozil té myšlenky. Ostatně jsem poznal, že přítel Kousek, jenž šel za panem Říhou a vrátil se uklidněn, nabyl jistoty, že nehrozí žádné nebezpečí...« »Také já jsem již klidná a vím, že můj muž se vrátí a bude jednati jako čestný muž, jenž v první řadě má hledati pomoc u té, jež mu je nejbližší. A pokud se týče pomoci vámi laskavě nabídnuté, nemám práva ji odmítnouti, ale soudím, že nebude jí třeba. Ostatně račte se o tom dohodnouti s mým mužem.« Borovec poznal, že každý další pokus byl by marný. To nebyla ta dětinsky přítulná a bezradná Amálka, jak ji dosud znal, to byla kamenná socha, od níž vanul ledový chlad. Ani rys nehnul se v její tváři, a její zraky spočinuly na něm tak, že musil sklopití oči.
Poklonil se mlčky, nejsa mocen slova a ve zmatku vyšel ze dveří, aniž věděl jak. Cítil, že zde dohrál svoji úlohu a že se sem již nikdy nevrátí. Ale více než lítost nad tím, co on ztratil, lomcoval jím vztek, že ten slaboch, dávný předmět jeho závisti, má nad ním zvítěziti. A Amálce zdálo se, že záblesk toho vzteku spozorovala v jeho zraku, když posledně ode dveří pozvedl k ní oči.
Oddechla si, když zmizel za dveřmi a sama se podivila, že to šlo tak hladce, a že již nepociťovala pražádné lítosti.
Jako každá žena usuzovala rychle, poddávajíc se okamžitému vnuknutí, aniž by uvažovala o všech okolnostech. Borovec byl v jejích očích již odsouzen a nadobro hotov. Již ani v jeho lásku nedovedla věřiti, a pokládala vše za výpočet, ochotna všecky dobré stránky jeho povahy, jež se jí na něm posud líbily, považovati jen za přetvářku.
Rekl to Kousek, že »chce se posaditi na jeho místo«, při čemž ovšem nemyslel, něž na závod. Ale Amálka tušila, že spolu se závodem chtěl uchvátiti i ji.
A jako ten jeden člověk náhle klesl v jejích očích, druhý zase vyrostl. Její Ládiček... v tu chvíli si ho tak zase v duchu pojmenovala ... byl lehkovážný, scházelo mu ještě mnoho do celého muže, ale špatnosti, úkladu byl neschopen. Byl v jádře dobrý, a to vyvážilo všecky krásné vlastnosti toho druhého.
A teď, když se vrátí jí a jejímu dítěti, po všech těch otřesích, jež na něm poslední dobou pozorovala, dovede ona, milující žena, udělati z něho celého muže. »Muž dovede vychovati ženu, žena dovede změniti muže, mají-li se rádi... a on tě má rád,« řekl jí kdysi starý Říha a ona cítila se k tomu dosti silnou.
Pláč malého Ládička v sousedním pokoji vyrušil ji z dalšího uvažování.
XII.
V tu chvíli, když Borovec vycházel v panském domě z Říhova bytu, vracel se Vladimír domů. Spatřil svého domnělého soka a pocítil záchvat zuřivosti. Jakže? Již se nemohl dočkati zvědět, použil-li jeho dobré rady? Kdyby byl viděl na tváři Borovcově výraz uspokojení nebo ■ —= . =—=2t7 vítězství, snad byl by zapomněl na všecky své obětavé úmysly a vrhl se na něho.
Ale obličej Borovcův nevěštil nic takového. V ostrém světle lampy, sám stoje ve stínu, viděl Říha na jeho tváři příliš patrně, že odchází zklamán nebo odmítnut. A jak již leželo v jeho povaze, rázem byl přesvědčen, že Amálce křivdil a že nebylo ničeho z toho, čím se celé hodiny byl strašil i těšil.
Vracel se domů již pevně odhodlán jiti cestou, kterou mu naznačil starý Kousek. Ano, začne nový život, život práce a povinnosti. Napraví, čím se byl provinil na ženě i dítěti, na památce svého otce a své vlastní důstojnosti.
Vracel se domů jako dokonalý kajícník, jen jedno mu posud scházelo: odvaha doznati se a' vědomí, že poctivé vyznání je jeho povinností. Ani hrozné chvíle, jež prožil mezi životem a smrtí, nedovedly ho přeměniti.
»Starý Kousek musí promiuviti za mne,« říkal si. »Já nemám odvahy způsobiti jí ten zármutek. Než to, raději bych Borovce poslechl...« Slyšel ve vedlejším pokoji zavrnění dítěte a Amálčin milý, konejšivý hlas. Půjde tam, potěší ji, že již se našel prostředek a... zítra k ní pošle Kouska. Je to jeho nápad, ať si tedy on sám...
Otevřel tiše dveře ložnice a stanul na prahu. Jaký to byl rozkošný obraz rodinného života. Dítě již usínalo a Amálka kolébajíc a tiše nuna- jíc, skloněna byla nad kolébkou. Jak byla krás- ná v tom milém pološeru zastíněné lampy,_ jak bylo tu útulno v tom milém teploučku, kam vrátil se po dlouhém bloudění v pustých sadech, kde fičel mrazivý dech zimy.
Nacházel tu opět něco, co považoval již za ztracené. A štěstí rodinného života, jež dosud neoceňoval, zjevilo se mu náhle v celé své okouzlující kráse.
V tom Amálka zvedla hlavu a spatřila ho. Jako dvě hvězdy zasvítily radostí její oči.
»Vladimíre, Ládičku ... ty zde?« zvolala, za- pomenuvši v překvapení i na dítě. »Ty zde a já už ... já umírala starosti o tebe.« »Zdržel jsem se, duše moje, ale bylo to už naposled ... A ty's se o mne bála?« ' »Ano, ta dobrá rada, již ti dal přítel Borovec. Ano, vím o tom, ale ne od něho, nýbrž od Kou- ska.« Tiskl ji k sobě a nyní, cítě její horký dech na tváři a slyše tlukot jejího srdce, pojednou našel odvahu k vyznání.
»Amálko, příliš jsem se prohřešil na tobě i našem dítěti. Na pokraj zkázy jsem přivedl, co měl jsem zvelebiti a teď nezbývá, než ...« »Vím, všecko vím a je už rozhodnuto ...« »Ty již víš? Kousek ti tedy již řekl,« zvolal radostně. »A nemáš pro mne ani slova výčitky? Neodstrčíš mne?« »Jakž bych mohla? My tři přece patříme dohromady a teď už se nic nebude mezi nás stavětí.« »Poznal jsem cenu života, jaký jsem dosud vedl...« Jako každý kajícník cítil potřebu se trochu bi- čovati výčitkami a žalobami na sebe. Ale Amálka nedala mu domluviti.
»Nemluv o tom, to již patří minulosti. Byli jsme mladí, užívali jsme, ale teď je zde naše mládí,« řekla, ukazujíc na dítě, »a to má svá práva na život i na nás ...«
- Rechtsinhaber*in
- ELTeC conversion
- Zitationsvorschlag für dieses Objekt
- TextGrid Repository (2021). ELTeC. ces. Právo mládí (vydání ELTeC). Právo mládí (vydání ELTeC). Distant Reading – 2022-11-22. ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001B-8ED4-4